Luis Carrero Blanco

Luis Carrero Blanco byl španělský admirál a státník, v roce 1973 premiér Španělska.
Během vlády Francisca Franca získal v roce 1963 hodnost viceadmirála a v roce 1966 se pak stal admirálem. V politice podporoval především vládní ekonomy z Opus Dei, kteří se podíleli na ekonomickém růstu Španělska v 60. letech.
V roce 1973 se stal předsedou španělské vlády a byl považován za možného nástupce Francisca Franca. Již po šesti měsících působení ve funkci byl však zavražděn při pumovém atentátu, který měla na svědomí teroristická organizace ETA, proti které Luis Carrero Blanco za svého života tvrdě postupoval.


Brunejská vlajka

23pxSoubor:FIAV normal.pngVlajka Bruneje Poměr stran: 1:2 Vlajka Bruneje byla přijata 29. září 1959, ještě v době, kdy byla země britskou kolonií a funkci národní vlajky plní od získání nezávislosti 1. ledna 1984. List vlajky je žlutý s bílým a černým diagonálním pruhem a státním znakem uprostřed.
Státní znak má následující podobu: půlměsíc zastřešený slunečníkem se dvěma rukavicemi po stranách. Pod půlměsícem je stuha s textem Brunejský stát, země míru v arabštině a do půlměsíce je arabsky vepsána šahada.
V jihovýchodní Asii je žlutá barva tradičně symbolem královské rodiny, královská standarta Malajsie a Thajska, stejně jako prezidentská vlajka Indonésie, mají žlutou barvu.


František Krištof Veselý

František Krištof Veselý, rodným jménem František Veselý byl herec, zpěvák a režisér. Spolu s Gejzou Dusíkem a Pavlem Braxatorisem patří mezi spoluzakladatele slovenské operety. Jedná se i o spoluzakladatele divadla Nová scéna v Bratislavě.
Když byl František malý, odjel jeho otec za prací do Ameriky a už se odtud nevrátil. Podruhé se jeho matka vdala za továrníka Krištofa z Budapešti. S manželem odjeli do Budapešti. Protože nevlastní otec neměl o Krištofa zájem, tak byl vychováván rodiči jeho matky - což byli Kotekovi ve Skalici. Spolu s Janko Blahem zpívali ve skalickém církevním sboru. Když bylo Františkovi sedmnáct let zemřel mu v Budapešti nevlastní bratr. V Budapešti jej jeho nevlastní otec adoptoval a František začal používat jméno - František Krištof Veselý.
V Budapešti také začal jako sborista zpívat v Budapešťském operetním divadle. Zároveň se studiem na gymnáziu zde vystudoval v letech 1921-1923 státní hereckou. V roce 1930 začal vystupovat ve více městech - v Segedínu, Debrecínu, Rábě, Ceglédu, Miškovci a jiných. V Miškovci se seznámil se svojí manželkou Gizkou. Později získal místo v Královském divadle v Budapešti.
V roce 1931 podepsal smlouvu s Slovenským národnim divadlem do jeho operetniho souboru. Zde kromě zpívání také režíroval operety. Kromě vystoupení v maďarských nebo slovenských divadlech také hostoval i v českých divadlech. Svojí první filmovou roli ztvárnil v roce 1936 ve filmu Uličnice. Kromě hraní v tomto filmu také zpíval. Ve stejném roce nahrál i svojí první desku u firmy Ultraphon. V archivu Slovenského rozhlasu se nachází více jak dvěstěpadesát písní z jeho repertoáru.
V období loutkového klerofašistického Slovenského štátu nazpíval i několik desek pro německé firmy Telefunken a Polydor. Po 2. světové válce byl zatčen a nějakou dobu setrval v pracovním táboře v Novákoch.
Stal se spoluzakladatelem divadla Nová scéna v Bratislavě, které bylo otevřeno 30. listopadu 1946 premiérou Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy v režii Drahoše Želenského. Vedl zde soubor hudební komedie. V divadle Nová scéna působil mezi lety 1946 - 1964. Napsal vlastní knihu vzpomínek s názvem S úsmevom a veselo, tato kniha doposud nebyla vydána.
František Krištof Veselý: Moja cesta s piesňou, vydalo nakladatelství Q 111 v roce 2005, ISBN 80-89092-22-5,


Židé v Bahrajnu

Židé v Bahrajnu tvoří jednu z nejstarších a nejmenších světových židovských komunit. Místní komunita má vlastní synagogu, židovský hřbitov a čítá okolo třiceti lidí.
Židovská komunita v Bahrajnu je zmíněna jak v Talmudu tak v arabských textech již od časů proroka Mohameda.
Židovská komunita v Bahrajnu má přibližně padesát členů a má jako jediný stát v Perském zálivu synagogu. Židé patří mezi další komunity tvořící jádro liberální střední třídy a několik se jich angažuje v politice. Židovský obchodník Ebrajim Daoud Nonoo, stejně jako jeho příbuzná Houda Ezra Nonoo zasedá v horní komoře parlamentu a Ezra Daoud Nonoo navíc předsedá výboru pro lidská práva, který vystupuje proti znovuzavedení trestu smrti v tomto království.
Mezi významné období moderní bahrajnské židovské komunity patří počátek 20. století, kdy do země imigrovali Židé z velké irácké židovské komunity v Bagdádu. Tvrdí se, že tato migrace přivedla do Bahrajnu více než 600 Židů, nicméně toto číslo pokleslo po založení státu Izrael a po šestidenní válce. V roce 1948 byly v Bahrajnu nepokoje, ale Houda Nonoo pro noviny Independent prohlásil: „Nemyslím si, že to jsou Bahrajnci, kdo jsou za nepokoje zodpovědní. Zodpovědní jsou lidé ze zahraničí. Mnoho Bahrajnců se stará o Židy v jejich domovech.“ Tento názor podpořil Sir Charles Belgrave, bývalý politický poradce bahrajnské vlády - následný britský protektor - který ve svých pamětech napsal: „Vládnoucí arabové byli velmi šokováni ... většina z nich, pokud mohli, poskytli přístřeší a ochranu svým židovským sousedům ... měly překvapivý efekt; ukončily veškerou aktivní agresi mezi bahrajnskými Araby a Židy.“
K roku 2007 čítá židovská populace v Bahrajnu 36 osob. V současné době pokračuje náboženská tolerance vůči Židům a to především díky politice bahrajnského krále Hamad ibn Isa Al Kalífa. Bahrajnským Židům je zakázáno cestovat do Izraele a do roku 2004 byl ze strany tohoto ostrovního státu vyhlášen bojkot izraelskému zboží, čemuž zamezila dohoda o volném obchodu se Spojenými státy.


Eminem

Eminem je hip hopový zpěvák. Jméno Eminem je pseudonym Marshalla Bruce Matherse III.
Je to jeden z mála bílých rapperů, kterým se podařilo ve svém oboru prorazit, navíc je uznáván i kritiky.Také je nechvalně proslulý svými kontroverzními texty písní, které jsou často označovány za homofóbní, násilnické a zaměřené proti ženám.
Mathers se narodil v Saint Joseph ve státě Missouri v USA. Eminemův otec Marshall Mathers Junior opustil jeho matku Debbie Mathers-Briggs, když Eminemovi bylo 15 měsíců. Většinu dětství strávil stěhováním tam a zpět mezi Saint Joseph a okolím Detroitu v Michiganu. Z toho důvodu často střídal školy a měl tak problémy s hledáním přátel. Stával se také obětí šikany, jak ostatně popisuje v písni „Brain Damage“.
Hlavním důvodem stěhování jeho rodiny byla chudoba, a tak často žili v ubytovnách, přivěsech nebo u příbuzných. V této době užívala Debbie léky na předpis a Eminem později v písních a rozhovorech uvedl, že byla na těchto lécích závislá. Za to ho později zažalovala o deset milionů dolarů, nicméně neuspěla.
Když bylo Eminemovi 17 let, seznámil se na střední škole se svým budoucím nejlepším přítelem, Proofem, a také s Kimberly Ann Scott, svojí budoucí ženou. Když v roce 1995 otěhotněla, byla to pro Eminema motivace získat nahrávací smlouvu, aby mohl zaopatřit svoji rodinu. Dne 25. prosince 1995 se jim narodila dcera Hailie Jade. Roku 1996 pak Eminem vydal svoje první nezávislé album Infinite, to ale nezaznamenalo větší úspěch a Kim ukončila jejich vztah. Eminem se následně pokusil o sebevraždu předávkováním prášky. V roce 1999 se mu povedlo získat zpátky jak Kim, se kterou se vzali 14. června 1999, tak slávu po vydání alba The Slim Shady LP.
4. června 2000 se Eminem dostal do potíží, když nenabitou zbraní ohrožoval muže, který líbal jeho ženu. Byl odsouzen ke dvou rokům podmíněně. V době soudu se Kim pokusila o sebevraždu podřezáním žil. Eminem se chtěl dát rozvést, ale Kim přivedla celou věc před soud, kde požadovala odebrání dcery Hailie a deset milionů dolarů odškodného. Pár se nakonec dohodl mimosoudně a dali se znovu dohromady. To jim ale dlouho nevydrželo a na podzim roku 2001 se rozvedli s tím, že se o dceru budou starat střídavě. V letech 2003 a 2004 se Kim dostala do problémů s drogami a byla odsouzena na dva roky podmíněně.
Eminem s Kim se znovu vzali 14. ledna 2006 v Michiganu, nicméně už na počátku dubna se na veřejnost dostala zpráva, že se pár opět rozvedl. Eminem se v současné době stará jak o dceru Hailie, tak o její sestřenici Alainu, kterou adoptoval.
Téhož roku, 11. dubna, byl také smrtelně postřelen Proof. To v rapperovi zanechalo těžko vyléčitelné šrámy a donutili ho na dlouhou dobu stáhnout se do sebe. V té době začal mnohem víc používat drogy, hlavně prášky na spaní, a stal se na nich závislý. Nakonec se začal léčit, až v roce 2009 přišel s novým albem, na kterém slibuje Proofovi, že už je čistý a v mnoha písních popisuje ono těžké období před vydáním.
O rap se zajímal už jako dítě a vystupovat začal už ve čtrnácti letech, později se skupinou Soul Intent. V roce 1996 vydal svoje první nezávislé album Infinite, následované albem The Slim Shady EP v roce 1997. Hip hopová scéna si ho oblíbila pro jeho ojedinělý, komixový styl a také pro to, že je bílý.
Říká se, že Dr. Dre našel Eminemovo demo na zemi v garáži Jimmyho Iovinea, hudebního ředitele vydavatelství Interscope. Tohle demo sice Dr. Dre nepřesvědčilo, ale když Eminem získal druhé místo na Rap Olympics v roce 1997, Dr. Dre souhlasil se smlouvou.
Pod křídly vydavatelství Interscope vydal Eminem další album, The Slim Shady LP, které se stalo jednou z nejpopulárnějších nahrávek roku a bylo třikrát platinové. S popularitou alba ale přišel také rozruch kolem jeho kontroverzních textů. Ve skladbě „97 Bonnie and Clyde“ popisuje Eminem výlet se svou dcerkou, při kterém se zbaví těl své ženy, jejího milence a jeho syna. Skladba „Guilty Conscience“ zase končí pasáží, kde Eminem a Dr. Dre nutí muže zabít svou ženu a jejího milence.
Album The Marshall Mathers LP bylo vydáno v květnu 2000 a rychle se ho prodalo přes 2 miliony kopií. Singl z tohoto alba, „The Real Slim Shady“, vyvolal rozruch tím, jak si Eminem dělal legraci z různých celebrit a pomlouval je. V jiném singlu jménem „Stan“, vypráví Eminem příběh o jeho fanouškovi, který je jím tak posedlý, že nakonec kvůli tomu, že mu Eminem neodpověděl včas na dopis, zabije sebe i svou těhotnou přítelkyni, podle vzoru jedné z písní na The Slim Shady LP.
O dva roky později vyšlo album The Eminem Show, jež mu přineslo další cenu grammy. Na albu se mimo jiné vypořádává s údajnými problémy s matkou, které měl mít v mládí.
Roku 2004 vydal Eminem album Encore. Mimo singlu „Just Lose It“, ve kterém si utahuje z dalších celebrit, se do povědomí lidí dostaly i „Mosh“ a „Like Toy Soldiers“. Písnička „Mosh“ měla sloužit jako předvolební lobbing, nabádající mladé, aby volili proti prezidentu Georgovi W. Bushovi. Ve videoklipu „Like Toy soldiers“ si jeho přítel Proof zahrál roli, ve které ho měli postřelit muži z jakési frakce stojící proti Eminemovi. Ačkoli byl videoklip výplodem fikce, Proof ani ne dva roky po vydání skutečně utrpěl smrtelná zranění.
Na začátku léta roku 2009 vyšlo po dlouhé době nové album Relapse, ve kterém se autor vyjadřuje především o své drogové závislosti z nedávné minulosti v skutku pochmurném až morbidním stylu. Album prakticky celé produkoval Dr. Dre, až na singl „Beautiful“, který si Eminem produkoval sám. Jediní rappeři doprovázející Eminema na albu jsou Dr. Dre a 50 Cent. Relapse má být také dvoudílné album, jehož druhá část má vyjít někdy na podzim.
S enormní popularitou Eminemova čtvrtého alba se kontroverze okolo jeho osoby ještě rozrostla, hlavně poté, co bylo album nominováno na Grammy za Album roku. I když Mathers vždy prohlašoval, že se jeho texty nemají brát příliš vážně a že proti homosexuálům a ženám nic nemá, sdružení homosexuálů kvůli němu bojkotovalo předávání cen Grammy. Mathers na to zareagoval vystoupením s homosexuálem Eltonem Johnem, kdy spolu zpívali skladbu „Stan“ a na konci se objali, aby tak ukázal, že proti homosexuálům nic nemá. To mnoho lidí sice šokovalo, ale všechny kritiky to rozhodně neumlčelo.
Poté co se Eminem proslavil, se začaly objevovat klasické vševědoucí životopisy různorodých kvalit, např. Shady Bizzness od jeho bývalého bodyguarda Byrona Williamse. Sám Eminem napsal v roce 2001 knihu jménem Angry Blonde, kde odhaluje emoce a záměry v pozadí textů z Marshall Mathers LP a popisuje svůj přístup k rapu.
Jako jeden z šesti členů rapové skupiny D12 se Eminem objevil na jejich albu Devil's Night, vydaném v roce 2001. Toto album bylo několikrát platinové.
Eminemovo páté album The Eminem Show bylo vydáno v létě 2002. Jednou ze skladeb je „Without Me“, kde Eminem dělá urážlivé poznámky o chlapeckých skupinách, Mobym, Lynne Cheney a dalších.
Dne 19. listopadu 2003 přilila olej do ohně tiskové konference časopisu The Source a páska na ní přehraná. Na kazetě z roku 1988 byl Mathersův freestyle rap, ve kterém urážel černošky a označil je za hloupé v porovnání s bílými. Tuto nahrávku údajně pořídil poté, co se rozešel se svou černošskou přítelkyní.
Tajná služba Spojených států 8. prosince 2003 přiznala, že prověřovala tvrzení, že Mathers ohrožuje prezidenta Spojených států, poté co skladba „We as Americans“ unikla neoficiálně na Internet. Problémem byl text: Fuck money/I don't rap for dead presidents/ I'd rather see the president dead/ It's never been said, but I set precedents.
V roce 2004, Eminem natočil video „My Band“ s D12. Kontroverzní skladba byla odpovědí časté označování medií D12 jako Eminemovy kapely. Video obsahuje množství parodií, včetně známého incidentu Janet Jackson o přestávce Super Bowlu.
Dne 12. října 2004, týden po uvedení „Just Lose It“, prvního videa a singlu z nového alba Encore, volal Michael Jackson do jedné Los Angeleské radiové show, aby vyjádřil svůj nesouhlas v videem, které paroduje Jacksonova obvinění ze zneužívání nezletilých, jeho plastiku nosu a incident, při kterém Jacksonovi chytly vlasy během natáčení reklamy na Pepsi v roce 1984. MTV pokračovala ve vysílání videa a „Just Lose It“ se stalo nejžádanějším klipem. CEO časopisu The Source Raymond „Benzino“ Scott, chtěl nejen zastavit vysílání klipu, ale i odstranění skladby z alba a veřejnou omluvu Jacksonovi.
Týden před prezidentskými volbami, 26. října 2004, vydal Eminem na Internetu videoklip své skladby „Mosh“. Skladba je velmi silně zaměřená proti G. W. Bushovi, s texty jako fuck Bush a this weapon of mass destruction that we call our president. Ve videu shromažďuje Eminem armádu lidí prezentovaných jako oběti Bushovy administrativy a vede je k Bílému domu. Nakonec ale vyjde najevo, že se chtějí pouze zaregistrovat k volbám, a videoklip končí nápisem „VOLTE v úterý 2.11.“.
Eminem debutoval na stříbrném plátně v roce 2002 částečně autobiografickým snímkem 8 Mile. Pro soundtrack k filmu nahrál několik nových skladeb včetně Lose Yourself, která získala Oscara za nejlepší píseň.
Eminem také vlastní vydavatelství Shady Records, pod které patří např. 50 Cent, D12 a Obie Trice.
Ve skladbě „Say What You Say“ z alba The Eminem Show urazil Dr. Dre Jermaine Dupriho větou Fuck Jermaine … over 80 million records sold/And I ain't had to do it with 10 and 11 year olds. Odkazoval tak na Dupriho nahrávací společnost, která vydělala miliony na dětských rapových hvězdách jako Kris Kross a Lil Bow Wow. Eminem a Xzibit urazili podobně Dupriho na mixu DJe Kay Slay, kde Eminem rapuje I gave Jay-Z a beat for free, you want one - tell me, unless you're canibitch, then you get Dr. Dre's fee. Dupri odpověděl obviněním Dr. Dre, že si přivlastňuje cizí zásluhy - I know you don't do half the work in the studio, plus your little niggas play with your booty hole, a také urážkou Eminema větou I left you out deliberately, you know why, to me you're like a character in Disney world, known for dissin' pop groups and Justin's ex-girl, shit, ain't no one take you seriously.
V roce 2003 bostonský rapper Benzino vydal skladbu s textem You're the rap David Duke/The rap Hitler… I'm the rap Malcolm, the rap Martin, namířenou proti Eminemovi. Eminem zareagoval rychle a nazval Benzina „83-letým umělým Al Pacinem“. Benzino popisoval v rozhovorech, že se bojí toho, že Eminemova sláva je počátkem konce afro-americké dominace v hip-hopu. Také Eminema spojil s konzumností moderního hip-hopu a stěžoval si, že už musí rapovat jen žvásty, protože to od něj posluchači chtějí, ale Eminem přitom může rapovat o hlubokých osobních problémech a pocitech. Někteří lidé obviňují Benzina, že se hádkami s Eminemem snaží jen přilákat pozornost na sebe.
Na albu Dilated Peoples urazil hip-hopový/rockový zpěvák Everlast Eminema, který odpověděl skladbou „I Remember“, kde na něj poněkud kontroverzně zaútočil přes jeho náboženství, Islám. Everlast zareagoval skladbou „Whitey's Revenge“, Eminem pak singlem „Quitter“, se spoustou nadávek a účastí D-12.
Původ rivality mezi Eminemem a Ja Rulem není znám jistě. Podle MTV vše začalo poté, co Ja Rule a šéf jeho vydavatelství, Irv Gotti, fyzicky napadli 50 Centa. Poté co Ja Rule urazil Eminema v jedné skladbě, odpověděli Eminem a 50 Cent opět mixem od DJe Kay Slay – Irv Gotti, too much Bacardi in his body/You ain't a killer, you a pussy/ That ecstasy got you all emotional and mushy/Bitches wearing rags in photos/Ja's word being quoted/In The Source, stealing Pac's shit like he just wrote it. Eminem se také objevil na mixu od DJe Green Lantern společně s Busta Rhymes a urazili Ja Rulea, Murder Inc., Benzina a Royce Da 5'9". Ja Rule odpověděl textem Em, you claim your mother's a crackhead/ And Kim's a known slut/ So what Hailie's gonna be when she grows up?. Eminem vzápětí nahrál skladbu „Doe Rae Me“ se svoji dcerou Hailie a D12, kde si mimo jiné dělají legraci z Ja Rulovy postavy, když Hailie říká Daddy is Ja Rule taller than me? No honey you guys are the same size..
Mezi další Eminemovi nepřátele můžeme zařadit jeho bývalého přítele Freda Dursta, z kapely Limp Bizkit, Mobyho, nebo Insane Clown Posse - rapovou skupinu z Detroitu.
Na začátku roku 2005 se objevily spekulace o tom, že po pěti letech hodlá Eminem ukončit svou kariéru. Nasvědčovala tomu informace o albu The Funeral, které by mělo být vydáno na konci roku 2005 a mezi největšími hity by se měly objevit také některé nové skladby, ve kterých se Eminem rozloučí se svými 3 osobnostmi, za které v minulosti rapoval.
V červnu 2005 se v mediích objevily informace od zdrojů z rapperova okolí, podle kterých se Eminem skutečně chystá skončit s kariérou a dál se věnovat pouze produkování nahrávek a řízení své společnosti. Album Encore by tak bylo jeho poslední. Mohl by se věnovat více své dceři a neteři, případně by mohl pokračovat v započaté herecké kariéře. Eminem sám k tomu prostřednictvím MTV News prohlásil, že odejít nehodlá, ale možná si dá na chvíli přestávku, aby se mohl věnovat produkování.
Nicméně v srpnu 2005 po skončení jeho amerického turné Anger Management Tour Eminem zrušil vyprodané koncerty následného evropského turné kvůli vyčerpání a zdravotním problémům. Údajně také nastoupil léčbu pro odvykání závislosti na prášcích na spaní. Eminem pak skutečně na začátku prosince 2005 vydal album Curtain Call s jeho největšími hity a třemi novými písněmi, což by mohlo naznačovat závěrečné bilancování a konec kariéry. V písni When I'm Gone se Eminem věnuje vztahu se svou dcerou, zmiňuje také problém s prášky na spaní. Věty na konci písně I turn around, find a gun on the ground / Cock it, put it to my brain / Scream „Die Shady“ and pop it naznačuje, že se Eminem jako Slim Shady už nevrátí.
V den vydání alba Curtain Call, 6. prosince 2005, Eminem popřel, že by v branži končil, ale opět potvrdil informaci o přestávce - „Můj život je teď v bodě, kdy nevím, kam se má kariéra ubírá….Proto jsme album nazvali Curtain Call, protože může být poslední. Prostě to nevíme.“
Eminem se na podzim 2006 podílel na singlu Smack That zpěváka Akona, který prohlásil, že Eminem nekončí a chystá nové album. To by se mělo objevit na konci roku 2007. V prosinci 2006 vydal Eminem album The Re-Up - kompilaci, která sloužila hlavně pro uvedení nových rapperů v Shady Records.
Všechny diskuze o jeho odchodu do rapového důchodu však rozpustil vydáním nového alba roku 2009 a ohlášením jeho druhé části na podzim téhož roku.


Šance

Osada Šance je místní částí obce Vrbovce ve slovenském okrese Myjava. Je položena v pohoří Bílé Karpaty v údolí řeky Teplice. Je umístěna na křižovatce silnic druhé třídy číslo 499 a 500, nachází se zde železniční stanice Vrbovce.
Ač nyní náleží osada ke Slovensku, historicky náležela k Moravě a až do 24. července 1997 náležela k moravské obci Javorník. Poté byla 25. července 1997 spolu s některými dalšími pozemky v České republice připojena ke Slovensku na základě mezistátní smlouvy výměnou za osadu Sidonie a některé další slovenské pozemky, což vyvolalo svého času značné politické kontroverze a proti připojení ke Slovensku se stavěla i většina obyvatel obce. V září 1998 byla osada U Sabotů přejmenovaná na současný název Šance. Nová státní hranice zde tvoří klín směřující dovnitř území České republiky.


Tampere United

Tampere United je finský fotbalový klub hrající ve městě Tampere.
Klub vznikl v červenci 1998 po sloučení dvou místních fotbalových klubů FC Ilves a Tampereen Palloveikot, ale TPV z klubu po roce zase vystoupil a FC Ilves začal hrát v nižších soutěžích a jeho místo v první divizi Ykkönen, druhé nejvyšší finské soutěži, zbylo pro Tampere United.
V první sezóně v roce 1999 Tampere United postoupil do finské nejvyšší ligy Veikkausliiga. V sezóně 2000 skončil na šestém místě, v roce 2001 se pak stal mistrem Finska.


Raketové dělostřelectvo

Raketové dělostřelectvo je dělostřelectvo vyzbrojené nosiči raket místo děl a minometů.
Do výzbroje raketového dělostřelectva patří raketomety a taktické balistické rakety.
Oproti klasickému dělostřelectvu raketové dělostřelectvo nevyniká přesností řízené palby. Také náklady na střelu a množství přepravené trhaviny hovoří v jeho neprospěch.
Raketové dělostřelectvo překonává klasické dělostřelectvo v pohyblivosti, v rychlosti střelby a v dostřelu.


Kongregace pro nauku víry

Kongregace pro nauku víry je následnicí římské inkvizice a v tomto smyslu také nejstarší kongregací Římské kurie. Jejím úkolem je dohlížet na dodržování katolické doktríny ve věcech víry a mravů.
Kongregace pro nauku víry vznikla ke konci 2. vatikánského koncilu, když Pavel VI. motu proprio Integrae servandae reorganizoval celou římskou kurii a její strukturu a dal kongregaci její současný název. Jan Pavel II. pak stanovil jako úkol kongregace ve své apoštolské konstituci Pastor bonus o římské kurii „povzbuzovat a chránit v celé katolické církvi nauku ve věcech víry a mravů“.
Kongregace je považována za nejstarší kongregaci v kurii, neboť je pokračovatelkou Kongregace římské a všeobecné inkvizice a její nástupkyně Posvátné kongregace Svatého oficia.
Kongregace se skládá z 25 členů – kardinálů, arcibiskupů a biskupů a zabývá se věroučnými otázkami; její vyjádření reagují často na teologické diskuse. Součástí Kongregace, coby poradní orgán, je i Mezinárodní teologická komise.
Od 25. listopadu 1981 do svého zvolení papežem 2. dubna 2005 vedl kongregaci kardinál Joseph Ratzinger. Jeho nástupcem a současným prefektem se stal kardinál Levada.


Univerzální uklízečka

Příběh popisuje život rodiny Goddfellowových z malé vesničky Little Wallop. Hlava rodiny, reverend Walter, je suchopárný, ne příliš zábavný muž, který je velmi zaneprázdněn svoji prací, a proto ani nevnímá problémy ve své rodině. Jeho manželce Glorii vadí, že jejich manželství již není naplněné láskou jako kdysi, a laškuje se svým instruktorem golfu, atraktivním Američanem Lancem. Holly, jejich dcera, střídá kluky každý týden a Petey, mladší syn, je šikanován ve škole. Jednoho dne však k nim do domu přichází výpomoc, která bude užitečnější než se zdá - hospodyně Grace. Ta začíná jejich problémy postupně a trochu svérázně řešit. A tak se z Waltera stává komik, Grace dostává v manželství to, co ji dávno chybělo, Holly se učí vařit a Petey se zbavuje svých trýznitelů. Jenže se co čert nechtěl, na povrch vytane nejedno tajemství...


MPEG-4 ALC

MPEG-4 ALS je zkratka pro Audio Lossless Coding a byl dokončen roku 2005. Někdy je přirovnáván k FLAC pro podobné výsledky. Podporuje multikanálové přehrávání nebo libovolnou samplovaní frekvenci. Rozšířenost tohoto formátu je naprosto minimální.


Informační centrum Jaderné elektrárny Temelín

Informační centrum Jaderné elektrárny Temelín zkráceně Informační centrum Temelína zkratkami IC Temelín či IC JETE je zařízení založené firmou ČEZ v roce 1991 za účelem informování obyvatelstva o Jaderné elektrárně Temelín, jaderné energetice i energetice a fyzice obecně.
Informační centrum Temelín sídlí v zámečku Vysoký Hrádek nacházejícím se v blízkosti vlastní elektrárny v souřadnicích 49°10'52” severní šířky a 14°23'10” východní délky, v okrese České Budějovice, v Jihočeském kraji, na území zaniklé obce Březí u Týna nad Vltavou, v katastru obce Temelín.
V Informačním centru jsou veřejnosti k dispozici propagační materiály a rozsáhlá názorná expozice informující o problematice fyziky, energie a energetiky s důrazem na jadernou energetiku a Temelín, je zde umístěna i malá expozice informující o historii Vysokého Hrádku. Ve druhém patře je umístěn kinosál, kde se promítají kratší osvětové filmy a konají přednášky a je umístěna mlžná komora. Návštěvníkům jsou k dispozici průvodkyně či průvodci. V informačním středisku se rovněž konají výstavy i mimo hlavní činnost střediska. Telefonicky lze rovněž domluvit exkurze.
V době od 1. dubna do 31. října je rovněž možné navštívit krajinářský park z 1. třetiny 19. století se soustavou rybníků.
Centrum je hojně navštěvované, počet návštěvníků navíc roste; od založení centra v roce 1991 do června roku 2007 centrum navštívilo 290 000 lidí, za 1. pololetí roku 2007 to bylo 13 785 lidí.
Zámeček Vysoký Hrádek, ve kterém IC Temelína sídlí, má dlouhou historii. Tvrz vybudovali páni z Březí ve 14. století; v roce 1520 přešel do držení Jana a Mikuláše Rendlových z Úšavy, kteří ho v roce 1526 prodali Janu Nebřehovskému z Nebřehovic. V roce 1556 Hrádek koupil Zikmund Malovec a v držení rodu Malovců pak byl až do 19. století. Václav Malovec Liběšický na Chvalešovicích pravděpodobně za začátku 17. století nechal Hrádek přebudovat do renesanční podoby. V roce 1825 prodal František Malovec Hrádek se statkem Josefu Hirschovi a jeho manželce Barboře, roz. baronce Lipovské, rodina Hirschových ho pak vlastnila až do roku 1882, kdy ho jejich syn a dědic Josef Hirsch ml. za 148 000 zlatých prodal Václavovi a Anežce Wenzelovým.
Poté zámek často střídal majitele, v roce 1948 byl zámek poslední předúnorové majitelce Jindřišce Divišové v rámci pozemkové reformy zabaven státem a během komunistické diktatury zdevastován. Byl mu dokonce odebrán status historické památky.
V roce 1994 byl společností ČEZ odkoupen od restituentů a opraven. Informační centrum Temelín v něm sídlí od roku 1997.
Zámeček Vysoký Hrádek je jediným pozůstatkem zaniklé obce Březí u Týna nad Vltavou.


Meče řádu německých rytířů

Meče řádu německých rytířů jsou především ceremoniální meče z 19. století.
Většina těchto mečů má štíhlou zpravidla kolem 75 centimetrů dlouhou čepel se zaobleným hrotem. Čepele bývají poniklovány. Jílec byl vyráběn ze dřeva a potahován rybí kůží. V jílci je vždy zapuštěn kříž řádu s černobílým smaltovaním.
Pochva je z černé kůže a je doplněna kováním z bílého kovu. Čepel je určena jen pro ceremoniální užití a meč není možno tedy použít jako zbraň. Čepele byly vyráběny firmou B. W. Ohligs & Söhne ve Vídni.


Pobřežní hory

Pohoří Coast Mountains je 1609 kilometrů dlouhé a v průměru 200 km široké. Je součástí větší skupiny, nazývané Pacific Coast Ranges. To v sobě zahrnuje pásmo Alaska Range, pohoří Chugach, pohoří Saint Elias Mountains, pásmo Kaskádových vrchů, pohoří Sierra Nevada a Sierra Madre Occidental. Na západní straně hor se nacházejí hluboké deštné pralesy mírného pásma, v pohoří je mnoho vrcholů pokryto ledovcem. Součástí Coast Mountains jsou i největší ledovce na světě nacházející se v mírném pásmu. Pohoří se na jeho východních svazí zužuje do suché vnitřní rokliny, nebo do subarktického lesa v oblasti Skeena Mountains a náhorní plošiny Stikine Plateau.
Jižní a jihovýchodní část pohoří je ohraničena plošinou Interior Plateau. Severně od pahorkatiny Nechako je pohoří Coast Mountains lemováno na vnitrozemské straně pohořím Hazelton, pohořím Skeena, plošinou Stikine, plošinou Tahltan a pohořím Tagish. Jeho severozápadní okraj ohraničuje řeka Kelsall, ležící v severní části jihovýchodní Aljašky, za kterou se rozkládá pohoří St. Elias Mountains.
Pohoří Coast Mountains vzniklo před 115 milióny let, když se aktivní vulkanický oblouk souostroví Insular Islands srazil s pobřežím amerického severozápadu. Po milióny let byly jeho vrcholy tlačeny dolů a izostatický odraz způsobil, že jejich magma v magmatických krbech začalo stoupat. Tím se postupně vytvořila dnešní podoba pohoří North Shore.
Mount Waddington je svou výškou 4 019 metrů nejvyšším vrcholem pohoří Coast Mountains a nejvyšší horou provincie Britská Kolumbie.
Coast Mountains se dělí na několik hlavních horských pásem. Mezi ně patří:


Čert na koze jel

Čert na koze jel je název šestého alba skupiny Kabát. Bylo vydáno roku 1997 a je na něm 17 skladeb.


Ivan Gall

Ivan Gall byl československý politik a slovenský básník z období slovenské moderny.
Pocházel z Moravy, ale vyrůstal v Martině. Studoval ve Valašském Meziříčí a v Místku, později pokračoval ve studiu na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde v roce 1910 promoval jako doktor práv. V roce 1918 se stal poslancem Revolučního národního shromáždění, od roku 1919 pracoval na Ministerstvu pro správu Slovenska, od roku 1929 na Krajském úřadu. V roce 1938 byl vypovězen ze Slovenska, a odtehdy až do své smrti žil v Praze, nicméně po konci 2. světové války nadále udržoval kontakty se Slovenskem.
Většinu svých prací napsal ve slovenštině v letetch 1904 - 1912. Napsal okolo třiceti lyrických básní a několik krátkých próz, které uveřejňoval hlavně v časopisu Dennica, ale také v časopisech Prúdy a Naše Slovensko. Jeho poezie znamená obohacení dobového básnického výrazu o nové odstíny. Často se inspiroval výtvarným uměním, čehož důkazem je i vícero básní napsaných k určitým obrazům, nicméně se věnoval hlavně milostné poezii. Inspiroval se také euvropskou literaturou, která přinesla do jeho díla mnoho zvučným jmen, ale také nádech symbolizmu a moderny.


Markéta Lucemburská

Markéta vyrůstala na uherském dvoře Karla Roberta z Anjou. V sedmi letech byla roku 1342 provdána za nového uherského krále, Karlova syna Ludvíka I., tehdy šestnáctiletého.
Bohužel pro Ludvíka, jeho mladičká manželka zemřela ve svých čtrnácti letech v roce 1349, aniž by mu dala dědice. Uherský král se oženil podruhé v roce 1353 s Alžbětou Bosenskou. S tou však měl jen dcery.


Červená Hora

Obec Červená Hora se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 199 obyvatel.
Ve vzdálenosti 4 km severovýchodně leží město Červený Kostelec, 8 km jihovýchodně město Náchod, 9 km východně město Hronov a 12 km jižně město Nové Město nad Metují.


Česká volejbalová extraliga mužů 2007/08

Poslední tým soutěže VO Kocouři Vavex Příbram měl sestoupit přímo do 1. volejbalové ligy mužů. Protože byl pro příští sezónu změněn herní systém a liga se rozšíří na 12 týmů, zůstává Příbram v extralize. K nim přibude junijorská reprezentace a VK Karbo Benátky n. Jizerou, které v boji o postup porazili Slávii Havířov 3:0 na zápasy.


František Lützow

V letech 1867-1871 studoval práva na Univerzitě ve Vídni a Innsbrucku. V letech 1873-1881 působil jako rakousko-uherský diplomat v Římě a Londýně. Od roku 1884 střídavě pobýval na zámku v Žampachu a na zimním sídle v Anglii, společně s manželkou Annou Gustavou Lützow. Od roku 1885 byl poslancem říšského sněmu ve Vídni, v roce 1889 se vzdal mandátu a věnoval se soukromému studiu české historie a literatury , vědecké práci a publikování. Propagoval českou kulturu v Anglii a Spojených státech. Byl čestným členem České akademii věd a umění, stal se čestným předsedou Českého olympijského výboru, obdržel čestný doktorát pražské Karlovy univerzity.
V roce 1915 se v Ženevě podílel na přípravách vzpomínkových oslav výročí Husova upálení.


František Mikulášek

František Mikulášek byl český katolický kněz, jezuita a publicista. Ve 40. letech byl duchovním rádcem Mariánských družin, Sdružení katolické mládeže a Studentské katolické akce a redaktorem Dorostu. V březnu 1950 byl zatčen a poč. dubna odsouzen ve vykonstruovaném procesu proti představeným řádů k 9 letům těžkého žaláře. Byl vězněn na Mírově a ve Valdicích a v pracovním táboře při lomu ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění se nejprve nesměl vrátit k duchovní službě a živil se mimo jiné jako dělník v lomu. Po návratu k duchovní službě působil jako šéfredaktor Katolických novin. Od roku 1970 byl farář v Praze-Podolí a od roku 1990 farář u sv. Ignáce v Praze.


Aegyptosaurus

Aegyptosaurus, je druh dinosaura, který žil na území dnešní Afriky zhruba před 95 miliony let, ve středním a pozdním období křídy. Tento čtyřnohý sauropod byl býložravec a jeho zkameněliny byly nalezeny v Egyptě, Nigérii a na mnoha různých místech Saharské pouště. Všechny známé exempláře byly nalezeny před rokem 1939. Zkameněliny byly společně převezeny do Mnichova, ale při leteckém útoku za 2. světové války roku 1944 bylo zničeno muzeum, kde byly fosílie uloženy.
Aegyptosaurus vážil zhruba 10,5 metrické tuny, byl 15 metrů dlouhý a přes 5 metrů vysoký. Měl dlouhý krk, malou hlavu a svůj dlouhý ocas pravděpodobně používal k udržování rovnováhy.
Aegyptosaurus byl blízkým příbuzným argentinosaura, mnohem většího dinosaura nalezeného v Jižní Americe. Předpokládá se, že se vyvinul ze svého jihoamerického příbuzného poté, což naznačuje existenci suchozemské cesty mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Je poměrně pravděpodobné, že Aegyptosaurus byl snadnou obětí pro velké predátory, jako byl Carcharodontosaurus a Spinosaurus.


Lance Armstrong

Lance Armstrong je americký profesionální cyklista. Vyléčil se z rakoviny a poté v letech 1999–2005 triumfoval sedmkrát po sobě v nejprestižnějším cyklistickém závodu světa Tour de France. Překonal tak rekord Miguela Induraina, kterému se podařilo zvítězit pětkrát v řadě. A také pětinásobná vítězství dalších legendárních cyklistů, jako byli Bernard Hinault, Eddy Merckx a Jacques Anquetil, kteří však k těmto výhrám potřebovali delší časové rozmezí. Za své sportovní úspěchy dostal mnoho mezinárodních ocenění. Například časopis Sports Illustrated ho v roce 2002 jmenoval Sportovcem roku.
Armstrong zahájil svou sportovní kariéru jako triatlonista. V šestnácti letech se stal profesionálním triatlonistou a v letech 1989 a 1990 získal titul národního mistra v triatlonu. U triatlonu však nevydržel. Největší talent projevil v jízdě na kole, rozhodl se tedy věnovat výhradně cyklistice. Absolvoval několik amatérských závodů a v roce 1991 potvrdil svůj talent vítězstvím amatérského mistrovství Spojených států. Po Olympijských hrách v roce 1992, kde obsadil 14. místo v silničním závodě, se stal profesionálním cyklistou. Následující rok byl pro Armstronga plný triumfů. Vyhrál sérii tří prestižních závodů ve Spojených státech, v červenci se ve svých jednadvaceti letech stal nejmladším jezdcem, který dosáhl etapového vítězství na Tour de France a na mistrovství světa v silniční cyklistice se stal také historicky nejmladším vítězem. Až do roku 1995 nikdy nedokončil celou Tour de France. Teprve v tomto roce, kdy skončil celkově na 36. místě, se cítil fyzicky i psychicky dost silný na to, aby tento náročný a vyčerpávající závod dokončil.
Na podzim roku 1996, konkrétně 2. října, diagnostikovali lékaři Armstrongovi testikulární rakovinu – třetí, nejtěžší stadium rakoviny varlat s rozsáhlými metastázemi do plic. Varovné příznaky zhoubné nemoci Armstrong pociťoval již několik měsíců, považoval je však za důsledek nadměrného zatížení organismu po náročném tréninku a mnoha závodech. Proto vyhledal lékařskou pomoc tak pozdě. Jeho šance na přežití odhadli onkologové na méně než 50 procent. Podstoupil okamžitě chirurgický zákrok a zahájil chemoterapii. V průběhu léčby objevili lékaři další dva nádory na mozku, jeden nad centrem zraku a druhý nad centrem koordinace. Následovala další operace a další chemoterapie, tentokrát nikoli v Houstonu, kde mu nabízeli léčbu pomocí agresivní chemoterapie, která by ale ochromila jeho tělo tak, že by zničila veškerou naději na návrat k cyklistice. Na počátku svého onemocnění začal Armstrong studovat vše o rakovině. Pročetl spoustu odborných knih a odborných časopisů o rakovině. Byl ve spojení s více odborníky, se kterými konzultoval svůj stav. V další fázi léčby dal na jejich radu a rozhodl se pro alternativní způsob léčby, kterou praktikovali v nemocnici v Indianopolisu. Tato forma léčby minimalizovala vedlejší účinky chemoterapie a dávala šanci vyléčit se z rakoviny a natolik se fyzicky zotavit, aby mohl znovu závodit. A to byl důvod, proč se Armstrong rozhodl pro léčbu v Indianopolisu. 13. prosince 1996 podstoupil poslední chemoterapii. Po několika týdnech výsledky ukázaly, že je Armstrong vyléčený. Trvalo však riziko, že se nemoc během následujících dvanácti měsíců vrátí. Na podzim 1997 mu lékaři potvrdili, že už existuje jen minimální možnost, že by se nemoc vrátila.
Armstrong po svém úplném vyléčení znovu sedl na kolo a začal trénovat. V září 1997 uspořádal tiskovou konferenci, aby ohlásil svůj návrat do cyklistiky v sezoně 1998. V té době už věděl, že stáj Cofidis s ním ukončila smlouvu. Na tiskové konferenci vysvětlil svou situaci a doufal, že brzy dostane odpovídající nabídku od jiného týmu. Žádná evropská stáj mu neudělala finančně přijatelnou nabídku. Jeho agent objevil stáj U. S. Postal, novou organizaci, založenou a sponzorovanou Američany. I oni však ze začátku nabízeli nízký základní plat. A Armstrong se už vzdával naděje na závodění. Pak došlo ke zlomu v jednání, U. S. Postal ustoupila a přistoupila na Armstrongovy požadavky. Uzavřeli smlouvu a on se stal opět závodníkem. Jeho prvním závodem po osmnácti měsících byl pětidenní závod napříč Španělskem. Skončil na vynikajícím čtrnáctém místě. Dva týdny nato se zúčastnil závodu Paříž-Nice, který je řazen mezi nejnáročnější etapové závody. Jedná se o osmidenní trasu, známou svým drsným, sychravým počasím. V první etapě Armstrong vzdal. Byl rozhodnut definitivně s cyklistikou skončit: dokázal sobě i mnoha dalším, co chtěl – že je možné nejen vyléčit se z rakoviny, ale vrátit se i k závodění. To mu v ten moment stačilo. Krizi, kdy po několik týdnů vůbec nesedl na kolo, překonal jen díky manželce a nejbližším přátelům. Opět se vrátil do závodního pelotonu. 1. října 1998, dva roky ode dne, kdy mu stanovili diagnózu rakoviny, dojel čtvrtý na Vueltě. Tento výsledek v náročném třítýdenním etapovém závodě ukázal, že se nejen vrátil, ale že se vrátil lepší. Předtím sbíral úspěchy v jednodenních závodech, ale nikdy nebyl schopný konkurovat někomu v delších etapových závodech. Po skvělém umístění na Vueltě se upnul k jedinému cíli – vítězství na Tour de France. Podřídil tomu veškerou přípravu a nejen on, ale i celý tým U. S. Postal. V červenci 1999 po první etapě tohoto nejprestižnějšího závodu si oblékl žlutý trikot vedoucího jezdce. Žlutý trikot mu patřil i v cíli jako celkovému vítězi. Byl to triumf, kterému před začátkem Tour málokdo věřil. V dalších letech se pak zúčastňoval jen minima závodů a veškerou svou přípravu směroval k Tour de France. Díky své ohromné vůli a značné podpoře týmu se mu podařilo to, co nedokázal nikdo jiný před ním – vyhrát sedmkrát v řadě náročný třítýdenní etapový závod Tour de France. Oslnivou sportovní kariéru zakončil v roce 2005 v Paříži po svém sedmém vítězství na Tour de France. Sportu zůstal i nadále věrný. Na podzim roku 2006 se například poprvé zúčastnil slavného běžeckého maratónu v New Yorku, roce 2007 dokončil v čase 2:46:43 na 698. místě.
V září 2008 ohlásil Lance Amrstrong svůj opětovný návrat k cyklistice a naplánoval si první start v sezóně 2009 na leden, kdy by se měl zúčastnit Tour down under. Ačkoliv by tak porušil antidopingová pravidla, udělila mu UCI výjimku. Armstrong také proklamoval, že se nejspíš zúčastní Tour de France a Giro d'Italia. Giro nakonec dokončil na 12. místě se ztrátou 15 minut a 59 sekund na vítěze, jímž se stal Denis Menšov. Tour de France dojel na 3. místě se ztrátou 5 minut a 24 sekund na vítězného Alberta Contadora, s nímž zpočátku bojoval o roli lídra v týmu Astana.
Na příčinách fenomenálního úspěchu Lance Armstronga se odborníci přesně neshodli, jsou tu však některé významné body, které nelze přehlédnout:
Velkou oporou při návratu do života i cyklistiky mu byla jeho manželka Kristin Richard. S ní se seznámil měsíc po skončení chemoterapie na tiskové konferenci, kde vyhlásil založení nadace na boj s rakovinou.V roce 1999 se jim narodil po umělém oplodnění syn Luke. A stejným způsobem o dva roky později se narodila dvojčata Isabelle a Grace. Manželství, které prošlo mnoha těžkými zkouškami se však po pěti letech rozpadlo.
Úspěšné uzdravení inspirovalo Armstronga k založení nadace Lance Armstrong Foundation. Vznikla roku 1997. Jejím cílem je pomoci lidem, kteří trpí rakovinou a především jim dát sílu a naději. Tato nadace patří mezi nejvlivnější organizace tohoto druhu. Poskytuje informace lidem bojujícím s rakovinou, pořádá veřejné přednášky a financuje vědecké výzkumy.
1. místo – Tour de France 1. místo – Dauphine Libere 2. místo – Kritérium Ride for the Roses 2. místo – Amstel Gold Race 7. místo – Tour of Aragon


Větrná růžice

Větrná růžice, též kompasová růžice či směrová růžice je grafické znázornění směrů světových stran. Větrná růžice proto, že při námořní plavbě nejčastěji slouží pro učování směru větru. Větrná růžice vyznačuje na kompasu buď hlavní a vedlejší světové strany nebo stupnici. Kompasová růžice je součástí kompasu a slouží k odečítání azimutu, který je zjišťován pomocí stupnice a který se odečítá od severu po směru hodinových ručiček, takže severovýchodní vítr odpovídá 45°, severozápadní odpovídá 315° ap.
Termín větrná růžice je v užším smyslu slova vyhrazen pro graf znázorňující převládající směry větru, ale též pro znázornění jeho režimu obecně. V agrometeorologii se využívají „výběrové“ růžice, které zachycují četnost směrů větru v souvislosti s libovolnými meteorologickými jevy. Větrné růžice jsou zobrazovány obvykle jako plošné a sloupcovité diagramy, ale též jako rozložené grafy. Na meteorologických mapách bývá směr větru označen šipkou. Špička takové větrné šipky ukazuje ten směr, kterým vítr vane.
Větrná růžice na svatopeterském náměstí ve Vatikánu označuje hlavní směry takto: S Tramontana / SZ Maestro / SV Greco / Z Ponente / V Levante / JZ Libeccio / JV Scirocco / J Ostro. Toto rozdělení větrné růžice na 8 dílů po 45° pochází z antiky.
Čtyřramenná větrná růžice v kruhu je symbolem Severoatlantické aliance nebo symbolem výrobce čokoládových cukrovinek. Osmiramenná růžice se objevuje na symbolech Světové meteorologické organizace.


Montreuil

Montreuil je město ve východní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Seine-Saint-Denis a regionu Île-de-France. Má 104 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 6,6 km.
Sousední obce: Bagnolet, Romainville, Noisy-le-Sec, Rosny-sous-Bois, Saint-Mandé, Vincennes, Fontenay-Sous-Bois a Paříž.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:150000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:10000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Bílý Kámen

Obec Bílý Kámen se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 206 obyvatel.


Preprocesor jazyka C

Preprocesor jazyka C je preprocesor používaný zejména během překladu zdrojových kódů programů napsaných v programovacím jazyce C. V mnoha implementacích se jedná o samostatný program, spouštěný překladačem v rámci první fáze překladu. Preprocesor interpretuje direktivy pro vložení zdrojového kódu z jiného souboru, definici maker a podmíněné vložení kódu. Jazyk direktiv preprocesoru není úzce spojený se syntaxí jazyka C, takže preprocesor C lze využít i na zpracování jiných typů souborů.
V tomto případě direktiva #include vložila na začátek zdrojového souboru obsah souboru stdio.h, který musí být v systému uložen ve specifickém adresáři.
Speciálním případem je definice samotného identifikátoru, kterému není přiřazen žádný další seznam tokenů – příklad použití takovéto definice byl uveden v sekci 'Podmíněný překlad''.
Při použití takto definovaného makra se nesmí mezi názvem makra a závorkou, ve které je uveden jeden nebo více parametrů, vyskytovat žádné bílé znaky.
Obtížněji řešitelným problémem je tzv. vícenásobná evaluace parametrů makra - pokud je parametrem makra např. volání funkce, tak na rozdíl od obyčejného volání funkce, kdy by byla funkce zavolána jen jednou a pak se pracovalo s její návratovou hodnotu, je v případě makra funkce zavolána pokaždé, když se definice makra odkazuje na daný parametr. Kromě volání funkcí je toto chování nepříjemné např. i při použití specifických C operátorů jako ++, --, apod.
Existuje nezávazná konvence využití dostupného prostoru jmen, podle které jsou v názvech maker preprocesoru jazyka C vždy používána pouze velká písmena A-Z, zatímco názvy funkcí a proměnných v C jsou obvykle tvořená pouze malými písmeny a-z. Nicméně jde pouze o konvenci usnadňující čtení zdrojového kódu: lze použít i názvy maker tvořené malými písmeny nebo kombinací velkých a malých písmen


Nissan 350Z

Nissan 350Z je kupé a roadster vyráběný Nissanem. Vyrábí se od srpna 2002 a je pátá generace Nissanu Z nesoucí označení podvozku Z33.


Sérá fuku

Sérá fuku je japonská dívčí školní uniforma, kterou nosí studentky vyšších základních a středních škol. Poprvé byla zavedena v roce 1921 ředitelkou školy Fukuoka-džo-gakuin Elizabeth Leeovou. Ta měla zkušenosti se školními uniformami z doby svého pobytu ve Velké Británii jako výměnná studentka, a to ovlivnilo návrh nových uniforem, které byly navrženy podle vzoru uniforem používaných britským Královským námořnictvem v té době. Japonský název sérá fuku znamená námořnický oblek – první slovo je přejatý anglický výraz sailor s japonskou výslovností a druhé slovo je obecný japonský výraz pro oblek či šaty.
Stejně jako chlapecká uniforma gakuran vykazuje i sérá-fuku jistou podobnost s různými vojenskými námořními uniformami. Uniforma se skládá z blůzy spojené s límcem v námořnickém stylu a skládané sukně. Letní a zimní varianta se liší délkou rukávů a použitým materiálem. Vepředu se uvazuje stužka provlečená poutky v blůze. Stužka může mít podobu kravaty, bolo tie nebo mašle. Mezi běžné barvy patří tmavě modrá, bílá, šedá a černá.
Někdy jsou součástí uniformy i boty, ponožky a další doplňky. Ponožky bývají typicky tmavě modré nebo bílé a boty hnědé nebo černé mokasíny. Loose socks sice nejsou součástí předepsané uniformy, ale často se s ní nosí.
Sérá fuku má pro bývalé studentky nádech nostalgie a často jim připomíná poměrně bezstarostné mládí. Napodobeniny sérá fuku, které jsou populárním kostýmem o svátku Halloween a při dalších příležitostech, se prodávají v obchodech po celém Japonsku.
Školní uniformy jsou také populárním fetišistickým předmětem. Použité sérá fuku se prodávají v speciálních obchodech, byť v posledních letech je díky novým zákonům tento prodej velmi ztížen.
Uniforma je obecně teenagery považována za symbol konformity, a tak jejími úpravami některé odvážnější studentky vyjadřují svou individualitu. Mezi nejčastější úpravy patří prodlužování nebo zkracování sukně, vyhrnování rukávů, nenošení stužek, zakrývání nášivek a odznaků límcem atd. V minulosti nosili křiklavé sérá fuku členky některých japonských motorkářských gangů bósózoku.
Sérá fuku a školní uniformy obecně hrají velkou roli v otaku kultuře a japonském sexuálním kánonu, o čemž svědčí obrovské množství postav oblečených ve školních uniformách v anime, manga a dódžinši.


Live After Death

Live After Death je první živé album heavy metalové kapely Iron Maiden se zpěvákem Brucem Dickinsonem. Prvních 13 stop bylo nahráno v Long Beach aréně v Kalifornii v březnu 1985, posledních pět stop bylo nahráno v Hammersmith Odeon v Londýně, v říjnu 1984. Sestavu tvořili Harris/Murray/Dickinson/Mcbrian/Smith. Album většinou bývá zařazováno mezi dva nejlepší živáky kapely.
Intro před skladbou Aces High je část Churchillova projevu z britského parlamentu z 4. června 1940;
 „… We shall go on to the end, we shall fight in France, we shall fight on the seas and oceans, we shall fight with growing confidence and growing strength in the air, we shall defend our Island, whatever the cost may be, we shall fight on the beaches, we shall fight on the landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills; we shall never surrender …“


Corona

Corona extra je značka mexického piva, které se vyrábí v pivovaru Modelo v hlavním městě Mexico City.
Je to spodně kvašené světlé pivo oblíbené mezi spodní vrstvou obyvatel Mexika. Corona se vaří z vody, kukuřice, rýže, chmele, kvasnic a kyseliny askorbové.


Circuit Gilles Villeneuve

Gilles Villeneuve, původně Circuit Île Notre-Dame, je název závodního okruhu, jenž byl přejmenován na počest kanadského závodníka, otce Jacquese Villeneuva, který zemřel během kvalifikace na Grand Prix Belgie v Zolderu. V současné době je využíván zejména k závodů vozů formule 1 a Champ Car.
Gilles Villeneuve patří k nejrychlejším okruhům v kalendáří a je charakteristický zejména svým podlouhlým tvarem a minimálním počtem pomalých zatáček, které spojují jednotlivé rovinky. Fanouškům se jistě zaryje do paměti jeho nebezpečný vzhled, který je v přímém kontrastu s dlouhými vyasfaltovanými bezpečnostními zónami na většině ostatních okruhů. Svodidla jsou v blízkém kontaktu s vozovkou a od monopostů je dělí jen milimetry. Zapamatování hodná je zejména známá "Zeď šampionů" za obrubníkem na začátku cílové rovinky, ihned za rychlou šikanou. Pokud totiž jezdec nechce zbytečně ztratit čas, musí každé kolo riskovat a projet poslední zatáčku co nejrychleji, tento risk ovšem vede k vytažení monopostu právě k této slavné zdi, díky které ze závody již museli odspoupit i jezdci takového kalibru jako je Michael Schumacher, Jacques Villeneuve nebo Damon Hill.
O bezpečnosti kanadského okruhu se začalo zběsile diskutovat po Grand Prix Kanady 2007, ve které v obrovské rychlosti havaroval polský pilot BMW Sauberu Robert Kubica. Nehoda se stala na místě vyobrazeném na vedlejším snímku, v nájezdu do poslední velké zatáčky. Kubicův monopost vjel rovně do ochraných bariér, které jej odmrštily přes celou trať do zdi v ochranné zóně vlásenky Pits. Hrůzostrašná nehoda se jen díky výrazné bezpečnosti dnešních formulí obešla téměř bez zranění a o dva závody dále mohl Kubica opět stát na startovním roštu. Přesto se však tato událost ukázala jako Damoklův meč, který může kdykoli spadnout. Před dalším startem byli technici pověřeni obstarat tak jako vždy maximální zabezpečení a zesílit bezpečností prvky i v místě nehody.


Francouzská liga ledního hokeje 2008/2009

Sezóna 2008/2009 byla 87. sezónou Francouzské ligy. Mistrem se stal tým Grenoble Métropole Hockey 38.


Victor Grignard

François Auguste Victor Grignard byl francouzský chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii.
Grignard byl synem francouzského plachtaře. Chemii se začal věnovat po ukončení studia matematiky v Lyonu. Během 1. světové války pracoval ve výrobě fosgenu a vyvíjel metody detekce yperitu.
Jeho nejvýznamnějším objevem je nová metoda vytváření vazby uhlík-uhlík v organické syntéze. Syntéza sestává ze dvou kroků:
1. Příprava Grignardova činidla: organohořečnatá činidla se připravují reakcí halogenderivátů uhlovodíků s hořčíkem v diethyletheru. Produktem je organohořečnatá sloučenina obecného vzorce R-Mg-X.
2. Reakce s karbonylem: do reakční směsi obsahující Grignardovo činidlo přidáme keton nebo aldehyd. Vazba C-Mg se přeruší a dojde k nukleofilnímu ataku uhlíku karbonylové skupiny.
Grignardovy reakce jsou velmi důležité v organické syntéze. V závislosti na struktuře výchozí látky můžeme získat širokou paletu sloučenin. Za tuto práci získal Grignard v roce 1912 Nobelovu cenu za chemii společně s Paulem Sabatierem.


Kolejnicový styk

Kolejnicový styk je konstrukční prvek kolejových drah. Jízdní dráha pro kola vozidel je složena z kolejnic, které musí být vzájemně spojené. Toto spojení je provedené svařováním anebo šroubovaným spojem. Tento spoj se nazývá kolejnicový styk.
Kolejnicový styk se obvykle skládá ze dvou příložek a zpravidla čtyř, někdy šesti šroubů s maticemi a podložkami.
V dnešní době se upřednostňuje použití bezstykové koleje, která má lepší dynamické vlastnosti, poskytuje lepší jízdní komfort, má delší životnost a menší nároky na údržbu. Přesto se ani bezstyková kolej neobejde bez použití styků, a to styků izolovaných na hranicích kolejových obvodů. Kolej stykovaná má jednodušší montáž. Také není tolik náročná na dobré zaštěrkování, neboť tepelné dilatace kolejnic se vyrovnávají na stycích a tím v nich nevzniká napětí, které může způsobit vybočení koleje.
 Image:Geschweisster schienenstoss.jpeg|Svařené kolejnice - bezstyková kolej Image:Styk previsly.JPG|Převislý styk Image:Styk podlozeny izolovany.JPG|Podložený styk Image:Styk podlozeny s mostovou podkladnici.JPG|Styk s mostovou podkladnicí
 Image:Izolovany styk dubovy.JPG|Vodivý styk s navařenou propojkou a izolovaný styk s dřevěnými příložkami Image:Styk podlozeny izolovany.JPG|Izolovaný styk s plastovými příložkami Image:Izolovany styk lepeny.JPG|Lepený izolovaný styk


Franz Planer

Franz Planer, A.S.C., rodným jménem František Plánička byl americký filmový kameraman českého původu, trojnásobný držitel ocenění Zlatý glóbus čtyřikrát nominovaný na cenu Americké filmové akademie Oscar.
S řemeslem kameramana začínal nejprve ve Vídni a Paříži, v letech 1920 až 1930 točil v Německu a později i v dalších místech Evropy. Od roku 1937 pak natrvalo pracoval pouze v americkém Hollywoodu. Během svého života natočil zhruba 130 filmů, mezi jinými například snímky Velká země, Prázdniny v Římě nebo Snídaně u Tiffanyho a další.


Panzerjäger I

Panzerjäger I byla německá improvizovaná konstrunkce lehkého stíhače tanků vzniklá přestavbou lehkých tanků Panzerkampfwagen I Ausf. B. Za jeho hlavní výzbroj byl vybrán československý protitankový kanón Škoda 47 mm PaK L/43. Výroba probíhala v březnu až květnu 1940 a celkem bylo vyrobeno 132 strojů. Byly nasazeny při vpádu do Francie, na africkém bojišti a při operaci Barbarossa. Poslední stroje byly staženy z bojových operací v roce 1942.
Panzerjäger I představoval improvizovanou konstrukci, která měla nějak zužitkovat stroje Panzer I, které již přestávaly být v boji použitelné. Šlo o efektivní zbraň pro boj s tančíky a lehkými tanky, ovšem proti kvalitním středním tankům se už prosazoval hůře. Jakožto první z řady improvizací a nouzových přestaveb trpěl Panzerjäger I řadou nedostatků a nedokonalostí - vysokou siluetou počínaje, absencí efektivní protipěchotní výzbroje pokračuje a nedostatečnou ochranou posádky konče.
Oficiální název pro Panzerjägery I zněl 4,7cm PaK auf Panzerkampfwagen I. Písmeno znamenalo „Tschechoslowakisch“ a „Selbstfahrlafette“.


Norman Schwarzkopf

Nyní je penzionovaným důstojníkem americké armády. V roce 1991 velel koalici armád bojující ve Válce v Zálivu. Do oblasti Perského zálivu se dostal velmi brzy. Když mu bylo 12, přestěhoval se i se zbytkem rodiny ke svému otci do Teheránu. Jeho otec zde byl součástí operace Ajax. Norman v Teheránu chodil do školy do Community High School a po té do International School of Geneva a na konec absolvoval na Valley Forge Military Academy. Je také členem Mensa.
Po dokončení Valley Forge Military Academy se Schwarzkopf dostal na United States Military Academy, kterou ukončil jako 42 v ročníku v roce 1956 jako bakalář. Po té získal na West Point titul inženýra v roce 1964. Jeho zaměření byly naváděné střely, kde využil jak aeronautiku, tak mechanické inženýrství.
Po absolvování na West Point byl zařazen k pěchotě. Měl hodnost velitele čety a mnohem později se stal důstojníkem 2. výsadkové bojové skupiny ve Fort Benning Georgia. Podstoupil pokročilý pěchotní a výsadkový výcvik a byl převelen k 101. výsadkové divizi v Kentucky a pak do západního Německa k 6. pěchotnímu regimentu. Sloužil v Berlíně v letech 1960 - 1961, v důležitém momentu tohoto rozděleného města. Od roku 1965 byl zpátky na West Point, kde učil inženýrství.


Ploutev

Ploutve prsní ploutev, břišní ploutev, hřbetní ploutev, tuková ploutvička, řitní ploutev, ocasní ploutev Ploutve jsou orgány ryb, paryb a některých vodních savců, jejichž funkcí je zajišťovat pohyb, hydrodynamiku a případně i ochranu organismu ve vodě. Stavba ploutví u ryb a savců se liší, což je dáno jejich původem. Zatímco u ryb se jedná o primitivní končetiny, které jsou vyztužovány kostěnými paprsky, u savců mají párové ploutve kostru, neboť vznikly přizpůsobením končetin vodnímu prostředí.
Ploutve nesou název podle svého typického umístění na těle živočicha. Ploutve se dělí na párové a nepárové. Počet paprsků v nepárových ploutvích je důležitým rozpoznávacím znakem ryb. Paprsky jsou vlastně podpůrnou kostrou ploutví a podle stavby se dělí na tvrdé a měkké. Tvrdé paprsky jsou obvykle ostré, často i s drobnými zoubky, měkké bývají rozvětvené a článkované.
Zvláštní modifikaci ploutví mají např. úhoři, kterým nepárové ploutve splývají v celistvý ploutevní lem.
Tuková ploutvička je zvláštní tukový výstupek za hřbetní ploutví, který se vyskytuje u některých druhů, nejedná se však o pravou ploutev.


Tivali Minsk

Tivali Minsk byl hokejový klub z Minsku, který hrával ke konci Běloruskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 1946 a zanikl roku 2001. Následník klubu je HC Dynamo Minsk.


Sršeň obecná

Sršeň obecná je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých.
Sršeň obecná je oproti jiným vosám větší a mohutnější. Královny dosahují velikosti 23 až 25 milimetrů, samci a dělnice jsou menší. Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru umístěné po stranách červenavé hlavy. Mezi nimi má tři jednoduchá očka. Samčí tykadla mají 13 segmentů, zatímco samičí mají segmentů 12. Samičí zadeček má 6 článků, zatímco samčí má článků 7. Svá blanitá křídla skládá sršeň rovně nad tělem.
Sršeň obecná má několik barevných variant a jim odpovídajících poddruhů:
Ve střední Evropě se vyskytují dva různě zbarvené poddruhy. Vespa crabro germana má v přední svrchní části středohrudi dva světlé červenavé sbíhavé pruhy, kdežto u poddruhu Vespa crabro crabro pruhy chybějí a svrchní část sředohrudi je celá tmavě zbarvena.
Po přezimování královna staví první plástev hnízda, to je přilepeno pevnou stopkou k podkladu. Kolem pláství s šestibokými buňkami postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk, jejichž otvory směřují dolů, klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Sršní larvy jsou v buňkách poměrně aktivní a škrábáním o papírovinu se domáhají krmení. Vylíhlé dělnice postupně přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo.
Hnízdo má postupem času několik poschodí, je stavěno z jemné i hrubší papíroviny, kterou sršně získávají ze starého trouchnivého dřeva.
Dělnice nepřetržitě hlídají vchod do hnízda. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká. Dělnice přestávají krmit larvy, které postupně chřadnou a slábnou. Na podzim vynášejí sršně z hnízda nedozrálý plod, který je mnohdy jedinou znatelnou známkou jejich přítomnosti.
Žije převážně v doubravách a lužních lesích, kde vyhledává dutiny stromů. Nevyhýbá se ani lidským obydlím, vyhovují ji zejména opuštěné, tmavé a klidné půdní prostory. Nepohrdne ani zastíněnými, před deštěm chráněnými zákoutími zdí.
Sršeň obecná obývá značnou část Evropy a Asie. Zavlečena byla i do Severní Ameriky. Prvně byla pozorována roku 1840 ve státu New York, odkud se rozšířila do dalších států USA a některých provincií Kanady.
Přestože vyhledává nektar, není díky své nepočetnosti významným opylovačem. Její prospěšnost spočívá ve schopnosti požírat značné množství hmyzu, jehož výskyt v širším okolí hnízda znatelně potlačuje. Zřídka může napadat malá a oslabená včelstva, kde plení včelám zásoby medu, proto ji včelaři neradi vidí v blízkosti úlů a včelínů.
Sršní bodnutí je oproti jiným vosám znatelně bolestivější, protože její jed obsahuje větší množství acetylcholinu. Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí, jsou ovšem zaznamenány případy úmrtí. Sršní jed je slabší než jed včelí. Na rozdíl od včel může sršeň své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky.
Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat. Přítomnost člověka sršně nedráždí a přímo na něj neútočí, přesto bývá člověkem pronásledován.


Okres Bytča

Okres Bytča je jedním z okresů Slovenska. Leží v Žilinském kraji, v jeho nejseverozápadnější části. Na severu hraničí s okresem Čadca, na východě s okresem Žilina a na západě s Českou republikou a okresem Považská Bystrica.


Tomáš Grigar

Tomáš Grigar je profesionální český fotbalový brankář přezdívaný Standa, který v současné době hraje za Teplice.
Nadějný brankář, který svými výkony upoutal jak v druholigových Vítkovicích, tak v juniorských výběrech České republiky. Do Sparty přišel na počátku roku 2004, ale v těžké konkurenci se ze začátku příliš neprosazoval. Při zdravotních problémech Jaromíra Blažka na podzim 2006 však dvakrát nastoupil dokonce v Poháru UEFA. Sezonu 2007/2008 začal jako dvojka, postupně se však dostal do branky a svou šanci již nepustil. V nové sezoně zatím nastupuje za druholigovou rezervu. Mladý gólman s přezdívkou Sáblík vyniká především při chytání samostatných nájezdů soupeře. V lednu 2009 přestoupil do Teplic. V Teplicích se stal jedničkou. Chytal téměř celou jarní část. V průběhu se stal oporou Teplica nakonec získal i pohár Pohár ČMFS.


Řečanka přímořská

Řečanka přímořská neboli řečanka pomořská je druh jednoděložné vodní rostliny z čeledi voďankovité. Starší taxonomické systémy ji většinou řadily do samostané čeledi řečankovité.
Jedná se o jednoletou vodní rostlinu s ponořenými listy i květy a kořenící ve dně. Listy jsou jednoduché, vstřícné až v přeslenech, přisedlé s listovými pochvami, které nejsou srostlé. Čepele jsou celistvé, čárkovité, jednožilné, na okraji výrazně osténkatě zubaté. Listové pochvy jsou celokrajné. Květy jsou jednopohlavné, je to dvoudomá rostlina . Květy jsou jednotlivé, dosti redukované. Samčí květy mají na bázi soubor toulcovitých šupin a baňkovitý 2-pyský obal, který je někdy interpretován jako okvětí. Samičí květy jsou zcela nahé. Samčí květy obsahují 1 tyčinku s přisedlým prašníkem. Opylování se děje pomocí vody. V samičích květech je gyneceum složené ze 3 plodolistů , je pseudomonomerické. Semeník je svrchní. Plodem je nažka.
Řečanka přímořská roste přirozeně v teplejších částech Evropy a Asie , dále v Severní Americe mimo Kanadu a Aljašku, ve Střední Americe, Jižní Americe , Austrálii, v některých částech Afriky, v Polyneésii a možná i jinde. Obývá sladké až brakické vody.
V ČR to je poměrně vzácný druh a patří mezi silně ohrožené druhy flóry ČR, kategorie C2 . Roste v nížinách až pahorkatinách.


Blatská stezka

Naučná stezka Borkovická blata se nachází v části Soběslavsko-veselských blat v oblasti mezi obcemi Mažice, Komárov, Vlastiboř, Vesce. Část zdejších blat o rozloze necelých 55 ha byla v roce 1980 vyhlášena chráněným územím – přírodní rezervací; symbolem NZ je vzácná rostlina-masožravá rosnatka okrouhlolistá; stezka má délku 5,5 km a byla otevřena pro veřejnost 8. srpna 1980; zásluhu na zbudování má zejména pedagog RNDr.Jiří Bumerl a tehdejší jeho žáci na Střední zemědělské škole v Táboře; je určena pěším návštěvníkům, z větší části ji mohou využívat i cyklisté.
Výchozí místo k NS je z parkoviště na převážně lesem vedoucí silnici mezi obcemi Vesce a Mažice při pravé straně silnice. Od něj vede značená cesta k vlastnímu začátku stezky. Stezka má „zastávky“, na nichž je návštěvník na informačních tabulích seznamován s rázovitou blatskou kulturou, způsoby těžby rašeliny a následnými rekultivacemi, s rostlinným pokryvem rašeliniště i s jednotlivými druhy flóry rostoucí na blatech. Dominující jsou borovice-blatka a lesní; keříky-rojovník bahenní, vlochyně, klikva bahenní; z vzácných pak např. masožravá rosnatka okrouhlolistá. Trasa stezky vede z větší části po povalovém chodníku mezi lesním porostem.
V roce 2007 byl instalován vylepšený informační systém, na rozcestích jsou výrazné šipky, u parkoviště, odpočívadla a větších rozcestích přehledné mapky NS, šipky vedou také k prostoru vytěženého ruční těžbou, i na území revitalizovaného rašeliniště po bývalé průmyslové těžbě. K deseti zastavením přibylo osm, s popisem typické rašeliništní flóry.
 Soubor:Borkovická blata- chodník a lavička.JPG|Chodník s lavičkou Soubor:Suchopýr.JPG|Suchopýr pochvatý Soubor:Borovice blatka.JPG|Borovice blatka Soubor:Stroj na rašelinu.JPG|Stroj na rašelinu


Děti kapitána Granta

Děti kapitána Granta je jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Tento dobrodružný román tvoří první díl autorovy volné trilogie, do které ještě patří Dvacet tisíc mil pod mořem a Tajuplný ostrov. Mezi jednotlivými díly Vernovy trilogie však panuje časový nesoulad.
Příběh začíná 24. července roku 1864, kdy posádka jachty Duncan ulovila v Severním průlivu mezi Irskem a Skotskem žraloka kladivouna a v jeho útrobách objevila tři neúplné listiny. Byly napsány francouzsky, anglicky a německy a obsahovaly zprávu o ztroskotání lodi Britania s kapitánem Grantem a posádkou na 37° 11´ jižní šířky. Majitel jachty Lord Glenarvan neváhal ani okamžik a vydal se společně s kapitánem Johnem Manglesem, majorem Mac Nabbsem, roztržitým přírodovědcem Jacquesem Paganelem a s Mary a Robertem Grantovými, dětmi ztraceného skotského kapitána, na dobrodružnou záchranou výpravu, která v podstatě znamenala cestu kolem světa po 37. rovnoběžce.
Výprava začala pátraním v Jižní Americe, kde však ani pochod přes Andy nepřinesl žádaný výsledek, poté naši přátelé zamířili k břehům Austrálie. Zde se setkali s lodníkem Britanie Ayrtonem. Ten je provázel po Austrálii, vyklubal se z něj však podvodník a vůdce trestanců, kteří chtěli získat jejich majetek. Nakonec se cestovatelé přes velké útrapy dostali na pobřeží a na malé lodi dopluli na Nový Zéland. Zde však padli do rukou lidojedů. Naštěstí je zachránil Robert, který uprchl. Díky Paganelovi se dostali k moři a zde je čekalo velké překvapení. Vody zde křižoval Duncan s v podpalubí uvězněným Ayrtonem. Náhoda přivedla jachtu k malému ostrůvku Tabor, kde měl být lodník vysazen. Jaké však bylo překvapení když zjistili, že ostrov je obydlen třemi trosečníky, kapitánem Grantem a dvěma námořníky. Román končí ponecháním Ayrtona na ostrově a šťastným návratem domů.
Tento román se stal jednou z nejčtenějších Vernových knih. Verne vložil do tohoto prostého, ale napínavého příbehu mnoho zeměpisných, přírodovědných i národopisných poznatků o Jižní Americe, Austrálii a Tichomoří, a jako dobrý znalec lidských povah vykreslil v dětech kapitána Granta opravdové hrdiny, kteří jsou i dnes vzorem statečnosti a odvahy.
Román byl několikrát zfilmován. Již roku 1913 byl podle scénaře Vernova syna Michela natočen francouzský němý film Les Enfants du capitaine Grant v délce dvaceti tří minut. K dalším známým filmovým adaptacím patří:


Na vlnách Orinoka

Na vlnách Orinoka je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty.
V knize Verne popisuje dobrodružnou cestu tří učenců lodí po řece Orinoko, kteří se rozhodli tímto způsobem rozhodnout svůj vědecký spor o umístění pramenů tohto venezuelského veletoku. Brzy se k nim připojí dva Francouzi, seržant Martial se svým mladým synovcem Jeanem, kteří podnikají stejnou cestu, neboť na horním toku řeky pátrají po Jeanovu otci, nezvěstném plukovníkovi Kermorovi. Ten před lety opustil svůj domov, když se domníval, že při lodním neštěstí ztratil nejen svou ženu, ale i své dítě. Čtenář brzy zjistí, že Jean je ve skutečnosti převlečená dívka Jeanne, plukovníkova dcera, která se vydává za chlapce, aby pro ní osobně byla cesta do divočiny bezpečnější. Příběh poskytuje autorovi hojné příležitosti k popisu nádherné přírodní scenérie, bídy indiánského obyvatelstva i řádění bílých dobrodruhů. Z nich nejhorší je španělský zloduch Jorres, který chce přepadnout a vyvraždit vzkvétající misii otce Esperanteho, což ovšem není nikdo jiný než nezvěstný plukovník.


Šagan

Šagan nebo Čagan je řeka ve Východokazašské oblasti v Kazachstánu. Je levým přítokem Irtyše.
Je 295 km dlouhá. Povodí má rozlohu 25 400 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný průtok vody je 1,02 m3/s. Na horním toku teče jen při vysokých stavech vody. Na dolním toku také vysychá a rozděluje se oddělená jezera. Zamrzá v listopadu a rozmrzá na začátku dubna.


Superdruh

Superdruh je skupina blízce příbuzných druhů, které se v nedávné evoluční historii vyvinuly ze společného předka díky alopatrické speciaci. Označit skupinu druhů jako superdruh může být někdy kontroverzní, protože není definován přesný rozdíl mezi skupinou dobře odlišených poddruhů a jedním superdruhem.
Superdruhy jsou pro nás zajímavé, protože zachycují evoluci takřka v akci. Často jsou superdruhy skupiny blízce příbuzných ptáků. Příkladem superdruhů jsou dvě severoamerické potápky, potápka Clarkova a potápka západní, společně formující superdruh. Také ptáci vlhovec západní a vlhovec východní jsou považovány za superdruh.


Balduin Lucemburský

Balduin byl synem lucemburského hraběte Jindřicha VI. a jako mladší syn byl již od útlého dětství předurčen k církevní kariéře. Studoval teologii a kanonické právo na pařížské universitě a ve svých 22 letech byl zvolen arcibiskupem trevírským. V brzké době se stal jedním z nejvlivnějších mužů Říše a rozhodující měrou přispěl k volbě svého staršího bratra Jindřicha římským králem. Jindřicha VII. Balduin také provázel společně s dalším bratrem Walramem na korunovační výpravě do Itálie v letech 1310-13. Na římské jízdě oba Balduinovi bratři zemřeli.
Po Jindřichově smrti podporoval zpočátku Ludvíka Bavora, jeho hlavním zájmem však byla podpora synovce krále Jana a prasynovce Karla, což se mu později zdařilo.
V rámci své arcidiecéze usiloval o její teritoriální stabilizaci a expanzi, nezřídka vojenskými prostředky, ale i o administrativní reformu její správy. Mezi významné počiny hmotné povahy patří výstavba mostu v Koblenci a obnova starořímského mostu v Trevíru.


Arabské body

Jako Arabské body, někdy též citlivé body, jsou v astrologii označovány spekulativní body v horoskopu vypočítávané pomocí jednoduchých rovnic z ekliptikálních délek jiných prvků horoskopu. Nejznámějším citlivým bodem je Bod štěstí, považovaný středověkou astrologií při dobrém umístění v horoskopu za znamení materiálního bohatství a úspěchu.
Tradice počítání citlivých bodů horoskopu vznikla již v době helénských astrologů, zaznamenány jsou z té doby v dílech Dorothea Sidónského či Vettia Valense, jejich soupis pak podal Paulus Alexandrinus. Do evropské astrologické tradice se ovšem tato astrologická metoda dostala až ve středověku prostřednictvím latinských překladů spisů arabských astrologů. V arabském světě jejich systém ve svém díle Kitáb al-mudchal al-kabir ila 'ilm ahkam an-nujúm, ve 12. století přeloženém do latiny jako Introductorium in Astronmiam, rozebral nejvýznamnější arabský astrolog Albumasar.
Následující tabulky podávají stručný nekompletní přehled nejdůležitějších arabských bodů, jak je zaznamenal v roce 1029 arabský astrolog Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní, známý pod latinizovaným jménem Aliboron. Jeho práce byla ve 12. století také přeložena do latiny a rozšířila se po celé Evropě. V pozdější tradici postupně přidávali další astrologové výpočty dalších citlivých bodů horoskopu, případně upravovali vlastní interpretaci původních arabských bodů. S různými systémy výpočtu horoskopických bodů se lze setkat v astrologické literatuře dodnes, někdy i doplněné o výpočty s novověkými transsaturnskými planetami.
Výpočty některých citlivých bodů se upravují podle toho, zda se vypočítávají pro horoskop denní události, či noční události. Denní a noční zrození v horoskopu určuje pozice Slunce a osy ascendent-descendent.
N u vzorce značí, že pro noční zrození je zapotřebí vzorec upravit obdobně, jako u planetárních bodů.
N u vzorce značí, že pro noční zrození je zapotřebí vzorec upravit obdobně, jako u planetárních bodů.


Coregonus

V této kategorii jsou nepilotované kosmické sondy určené pro výzkum Měsíce. Pilotované lety k Měsíci jsou v :Kategorie:Program Apollo.


Jello Biafra

Eric Reed Boucher, světově známý pod svým uměleckým jménem Jello Biafra, je zpěvák a politický aktivista v americké Straně zelených. V roce 1978 spoluzaložil punk rockovou skupinu Dead Kennedys.
Jeho otec byl psychiatr a básník, matka knihovnice. K rockové hudbě se dostal údajně náhodou, když v roce 1965 ladil rádio. Začátkem 70. let se zapojil do politického aktivismu proti válce ve Vietnamu a diskriminaci Afroameričanů. Následně prošel několika rockovými kapelami.


Močová trubice

Močová trubice je trubicovitý orgán, který odvádí moč z močového měchýře pryč z těla. Odvod moči regulují dva svěrače. U žen je močová trubice rovná a dlouhá 3-5 cm. U mužů je esovitě prohnutá, dlouhá 12-25 cm a kromě odvodu moči slouží i jako pohlavní vývodní cesta, která odvádí sperma. Za den člověk vyprodukuje asi 2-3 litry moči. Proces zbavování se moči z močového měchýře přes močovou trubici ven z těla se nazývá močení.
Ženská močová trubice má jednoduchý hvězdicovitý průřez a je zhruba 3-5 cm dlouhá. Její vývod je přibližně 2-3 cm pod klitorisem, mezi klitorisem a vagínou do poševní předsíně. Ženská močová trubice odpovídá horní části mužské močové trubice. Sliznice tu vytváří záhyby, takže má v průřezu hvězdicovitý tvar. Ženská močová trubice v důsledku tvaru a malé délky umožňuje poměrně lehké a časté vniknutí infekce do močového měchýře. Ženská močová trubice je i relativně široká 6-8 mm a při znecitlivění lze rozšířit až na 2 cm.
Mužská močová trubice je dlouhá zhruba 12-25 cm. Vychází ze dna močového měchýře přes ostium urethrae internum, poté prochází předstojnou žlázou a diaphragma urogenitale. Dále vstupuje do penisu, kde končí otvorem v žaludu. Úsek od prostaty je u mužů zároveň pohlavní vývodní cestou. Sliznici mužské močové trubice tvoří v horní části přechodný epitel, v dolní části vícevrstevný epitel a v koncové části - žaludu - plochý epitel.
První tři úseky se označují jako zadní močová trubice, čtvrtý jako přední močová trubice.


Mainská mývalí kočka

Poprvé byly mainské mývalí kočky vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno.
Název mývalí kočka pochází od skutečnosti, že tyto kočky mají dlouhý chundelatý ocas připomínající mývala.
Mainská mývalí kočka je robustní plemeno dosahující hmotnosti až 16 kg s polodlouhou srstí dospívající až po třetím roce života. Délka i s ocasem může přesáhnout až 1 m. Výrazným znakem je tzv. límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí. V barvě srsti jsou povoleny rozpoznatelné barvy a textury srsti
Tyto kočky mají přátelskou a hravou povahu, která jim vydrží až do stáří.
Ačkoliv mainské mývalí kočky mohou dorůst do značné velikosti, mají velice příjemnou povahu. Jsou to přátelské a hravé kočky, hravost si uchovávají i ve vyšším věku. Hlas těchto koček je překvapivě tichý a jemný v porovnání s jejich mohutností. Díky své nekomplikovanosti jsou to velmi příjemné rodinné kočky. Nechávají se rády hladit a laskat, ale potřebují mít pevnou půdu pod nohama. Kdo nechce svou mainku zbytečně rozčilovat, neměl by ji ustavičně a proti její vůli chovat, nebo si ji posazovat na klín. Pokud má chuť na něžnosti, přijde za vámi sama. Mainské mývalí dobře vycházejí s dětmi i se psy. Jsou to kočky spíše klidné. Mají však velmi výraznou společenskou povahu a nerady zůstávají samotné. Mainské mývalí mají rády výběh. Pokud je to možné zajistěte jí zahradní voliéru, ať může pozorovat ptáky. Jako alternativa přichází v úvahu i balkón, ten však musí být velmi dobře zajištěn, jelikož tyto odvážné kočky velmi rády skáčou.


Pohlavní styk

Pohlavní styk je v užším smyslu úkon vložení ztopořeného penisu muže do vaginy ženy pro reprodukci a též pro sexuální radost.
V širším smyslu se pod pojem pohlavní styk v právním i sexuologickém smyslu zahrnují i další, zejména orgasmické nebo genitální formy vzájemného fyzického kontaktu mezi dvěma nebo více jedinci jakéhokoliv pohlaví a označuje se i termínem sex. Pohlavní styk v užším smyslu se pak označuje termínem soulož nebo koitus.
Termíny „pohlavní styk“ nebo „soulož“ se pro „koitus“ používají především v souvislosti s lidmi. Termín pro vyšší obratlovce a některá jiná zvířata je „kopulace“. Mnoho vyšších obratlovců se reprodukuje interně, ale jejich fertilizace je kloakální.
Sexuální styk je pro své účastníky z evolučních důvodů zpravidla značně příjemný. Obvykle jej předchází milostná předehra, která navodí sexuální vzrušení partnerů a způsobí erekci penisu a přirozenou lubrikaci vaginy. Ztopořený penis poté muž vsune do vaginy a jeden nebo oba partneři se doteky dále stimulují k dosažení ejakulace a orgasmu. Z pohledu oplodnění ženy není dosažení orgasmu podstatné, pro oplodnění vajíčka dostačuje pouze výron semene do oblasti pochvy a poté následné úspěšné spojení spermie s vajíčkem.
Sexuální styk se dá provozovat v různých pozicích, pro obvyklé oplodnění je důležitý pouze akt zasunutí penisu do pochvy a úspěšné vyvrcholení v pochvě. Lidé si pro spestření pohlavního styku vytvořili řadu různých sexuálních pozic, které jsou různě fyzicky náročné a vyžadující různé polohy obou či více partnerů. Mezi nejrozšířenější pozice patří tzv. „misionářská pozice“, kdy žena leží na zádech a muž leží na ní přivrácený tváří. Tato pozice umožňuje hlubokou penetraci pochvy, malou fyzickou náročnost a pohled obou partnerů vůči sobě. Mezi další pozice patří například tzv. pozice na koníčka, kdy je muž na zádech nebo sedící, žena klečí nebo sedí na něm, či případně když jsou oba partneři položeni na boku. Mimo těchto pozic existuje celá řada dalších, které jsou popsány např. v indické kamasutře.
Koitus je základní reprodukční metoda druhu Homo sapiens, stejně jako savců. Během ejakulace, která obyčejně provází mužský orgasmus, série svalových stahů dopraví semeno obsahující mužské gamety nazývané spermiové buňky nebo spermie do vaginy. Následná cesta spermií pokračuje z vaginy přes děložní hrdlo do dělohy a odtud do vejcovodů. Spermiové buňky mohou prožít v ženském těle až 9 dní. Když se plodné ženské vajíčko nachází ve vejcovodech, spermie do něj pronikne a způsobí oplodnění a formaci nového embrya. Když oplodněné vajíčko dosáhne dělohy, zahnízdí se v děložní výstelce nazývané endometrium a začne těhotenství.
Pro oba účastníky sexuálního styku je vhodné uvážit, že jejich aktivita může velmi pravděpodobně způsobit těhotenství, nepoužijí-li adekvátní antikoncepční prostředky. Ale i pak je nutno možnost těhotenství připustit, protože žádná antikoncepce není 100% efektivní. Přerušovaná soulož neboli „vytažení“ penisu z vaginy před ejakulací za efektivní metodu antikoncepce považována být nemůže a nelze ji doporučit. Jediné zcela spolehlivě fungující metody vyhnutí se těhotenství jsou sexuální abstinence a sterilizace. Externí styk, tedy sexuální aktivita bez vložení penisu do vaginy, může být prováděna bez rizika těhotenství za předpokladu, že spermie nepřijdou do kontaktu s vulvou.
Mnoho mužů má alespoň příležitostně problém zvaný erektilní dysfunkce nebo impotence. Někteří muži též mají dysfunkci orgasmu při styku zvanou anorgasmie. Anorgasmie je mnohem častější u žen, její vyřešení obvykle vyžaduje pozornost obou partnerů po delší dobu. Mnohé, zvláště mladší, ženy a ženy s relativně malou sexuální zkušeností mají problémy dosáhnout orgasmu nebo toho nejsou vůbec schopny. Vaginismus je nedobrovolná křeč svalstva pánevního dna, dělající koitus stresujícím nebo nemožným. Dyspareunie je bolestivý nebo nepohodlný styk a může být způsobena mnoha příčinami.
Pohlavní styk jako jiné sexuální aktivity, které obsahují možnost přenosu tělesných tekutin, je též prostředkem šíření sexuálně přenosných nemocí. Podle Center pro kontrolu a prevenci nemocí „Nejjistější způsob vyhnutí se přenosu sexuálně přenosných nemocí je neprovádět sexuální styk vůbec, nebo být v trvalém vzájemně monogamním vztahu s partnerem, který byl testován a víte, že není infikován. Pro osoby, jejichž sexuální chování je vystavuje riziku infekce, korektní a konzistentní použití mužského latexového kondomu může redukovat riziko přenosu infekce“.
Pohlavní styk je spojován s různými zákony a etickými pravidly. Detaily obsahuje článek sexuální etika.
V některých společnostech je považován za jedinou „přijatelnou“ sexuální aktivitu koitus, případně jen aktivity přímo směřující k rozmnožování. Relativně striktní určení toho, co je „přiměřený“ a „nepřiměřený“ sexuální styk si určily téměř všechny lidské společnosti. Toto určení mohlo například zahrnovat zákaz některých specifických pozic, zákaz styku mezi partnery bez oficiálně uznaného svazku, nebo v manželství, ale ne ve vzájemném, zákaz sexuálního styku s blízkým příbuzným a zákaz styku během menstruace ženy. Některé společnosti ale naopak připouštěly například homosexualitu nebo uznávaly sexuální styk jako způsob uctívání božstev.
Většina zemí stanovila věk dospělosti – nebo minimální legální věk pro pohlavní styk.
Sexuální styk s osobou proti její vůli se nazývá znásilnění a je považován za vážný zločin ve většině kultur. Některé kultury ale nepovažují za znásilnění vynucený styk v manželství.
Na světě se různá náboženství stavějí a stavěla k otázce pohlavního styku různě. Můžeme najít jak jisté zbožštění sexu či jeho užívání pří náboženských obřadech, tak i jeho naprosté odmítnutí jako něčeho škodlivého, od čeho by se člověk měl oprostit. Velká světová náboženství vesměs pohlavní styk sám o sobě za špatný nepovažují. Některá náboženství poté dále rozvíjejí určitou sexuální morálku, která se zabývá hodnotou pohlavního styku a jeho správného užívání. V některých kulturách tak např. pohlavní styk mimo manželství či homosexuální styk není tolerován nebo za něj dokonce mohou následovat tvrdé tresty.
Podle učení římskokatolické církve je pohlavní styk dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení a jehož účelem je jak reprodukce, tak vzájemné sebedarování v lásce a utužování manželského svazku. Církev rozlišuje dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a složku plodivou. Z antikoncepčních metod přijímá pouze metody tzv. přirozené. Jako mravně špatný též posuzuje jakýkoliv sexuální styk mimo manželství.


Fridrich Vilém I.

Friedrich Vilém I., byl od roku 1713 pruským králem a významným reformátorem státní moci a armády. Povahou byl absolutista, spořivý, náladový, hrubý, přesný, a vychovaný v kalvinistickém a merkantilistickém duchu a se silným smyslem pro povinnost. Tento monarcha, současníky nazýván „kaprál na trůně“, chodil celý život v modré uniformě a založil tak tradici pruských králů-militaristů.
Byl vzděláním a intelektem velmi prostý. Již v mládí si vyzkoušel na svém statku ve Wusterhausenu, jak by fungovala jeho koncepce vojenského státu. Záhy po svém nástupu zavedl přísný systém úspor a reforem. Drastické omezení státních výdajů a zrušení přebytečných byrokratických funkcí přineslo obdivuhodný výsledek - dostatek peněz ve státní pokladně. Více než 80 procent státních příjmů věnoval své jediné opravdové lásce - armádě. Její stav se během jeho vlády zdvojnásobil a dosáhl počtu 80 000 mužů. Pruská armáda patřila početně na čtvrté místo v Evropě, byla však nejlépe vycvičená a nejdisciplinovanější.
Právě v době vlády Friedricha Viléma I. můžeme najít kořeny později proslulé militarizace pruské společnosti. Pruský král však nebyl králem války. Naopak se válečným konfliktům vyhýbal. Jedinou výjimkou byla severní válka. Spojencem Ruska se však stal teprve roku 1715, když už byla porážka Švédska takřka neodvratná. Odměnou mu byl zisk další části Pomořanska včetně ústí řeky Odry. Chtěl nechat za dezerci z armády popravit vlastního syna Fridricha, ale nakonec byl přemluven a syn dostal milost. Od roku 1734 byl Fridrich Vilém I. na vozíčku. Po jeho smrti se stal králem jeho syn Fridrich, který vstopil do dějin jako Fridrich II. Veliký.


Brian Jones

Brian Jones, vlastním jménem Lewis Brian Hopkin-Jones, byl zakládající člen a kytarista kapely The Rolling Stones. Byl znám pro své multiinstrumentální nadání, módní životní styl, drogové a sexuální skandály a také pro svou smrt ve věku 27 let. Zemřel v roce 1969, přičemž jako příčina smrti byla oficiálně uvedena nešťastná náhoda. Dodnes se ale objevují spekulace, že byl zavražděn. V kapele jej nahradil Mick Taylor.


Aksuat

Aksuat je jezero v Kostanajské oblasti v Kazachstánu. Leží v Turganské úžlabině. Jeho rozloha se pohybuje od 50 do 150 km2 v závislosti na stavu vodní hladiny. Dosahuje hloubky až 3 m.
Pobřeží je členité a dno jílové. Skládá se ze dvou vodních ploch, které jsou spojené průtokem dlouhým 700 m.
Do jezera ústí řeka Karasu. V letech s malým množstvím vody jezero vysychá.


Alamút

Alamut byla pevnost v centrálním pohoří Elburz, v provincii Qazvin na severozápadě dnešního Íránu, jižně od Kaspického moře a vzdálena asi 100 kilometrů od Teheránu. Dnes zbyly už pouze zříceniny, rozkládající se u vesnice Gazor Khân
Pevnost Alamut byla postavena roku 840 ve výšce 2100 m, způsobem, který umožňoval jen jeden schůdný vstup, jež se vinul kolem čela útesu; to dělalo pevnost vítěznou a extrémně obtížně dobyvatelnou. Pevnost měla neobvyklý systém dodávky vod. Vrchol byl extrémně úzký a dlouhý - možná 400 metrů dlouhý, a ne víc než 30 metrů široký.
V roce 1090 pevnost byla infiltrovaná a obsazená silami ismáilitského hnutí, nám známého pod názvem Asasíni, které vedl Hassan i Sabbah. Za jejich vlády se stala legendární, díky rajským zahradám, knihovně a atentátníkům, vysílaných především na vnitřní nepřátele islámu.
Nadvládu Asasínů zlomil až vpád Mongolů. 15. prosince 1256 předal Ruknud-Din Khurshah bez boje Alamut vůdci mongolských vojsk, chánu Hulaguovi, v plané naději že se Hulagu smiluje. Jenže z velké knihovny, kterou assassíni v Alamutu postavili, nechal Hulagu některé rukopisy, vědecké práce a hlavně Korán vytřídit a zbytek spálit.


Dolní Heršpice

Dolní Heršpice jsou bývalá obec, městská čtvrť a katastrální území o rozloze 312,58 ha, tvořící od 24. listopadu 1990 součást brněnské městské části Brno-jih. Rozkládají se západně od řeky Svitavy po obou březích řeky Svratky, která čtvrtí protéká východně od původní vesnice.
Podobně jako sousední Přízřenice se i zástavba Dolních Heršpic skládá ze dvou výrazně oddělených částí. Jednak je to západní převážně obchodně průmyslová část rozkládající se podél Vídeňské ulice, jíž prochází důležitá víceproudová silnice E461, jejímž středem vede trasa tramvajové linky číslo 2. Západně od této ulice se nachází velké nákupní centrum Futurum, v jehož přízemí je mimo jiné i velký hypermarket společnosti Tesco. Jižně od tohoto obchodního centra se zde na jihozápadě dolnoheršpického katastru rozkládají zahradní pozemky, navazující na obdobné pozemky v sousedním katastru Přízřenic. Druhá východní část zástavby Přízřenic je tvořena původní vesnicí, ležící na pravém břehu Svratky, a na levém břehu Svratky ležícím areálem Avion Shopping Parku Brno, v němž se nachází první brněnský původní hypermarket Tesco. Stejně jako v případě Přízřenic se mezi oběma částmi Dolních Heršpic rozkládají rozsáhlé plochy orné půdy, které v podstatně menší míře leží i na východním okraji dolnoheršpického katastru. Jádrem původní vesnice je Jižní náměstí, na němž se nachází kaplička sv. Kateřiny Sienské. V minulosti se vedle ní ve středu tohoto náměstí nacházel i rybníček.
Katastrem Dolních Heršpic procházejí i dálnice D1 a D2, které se zde kříží.
Na jihu hraničí Dolní Heršpice s katastrálním území Přízřenice, na západě s katastrálním územím obce Moravany a katastrálním územím Horní Heršpice, na severu také s Horními Heršpicemi, na východě s katastrálními územími Brněnské Ivanovice a Holásky.
Dolní Heršpice byly původně nazývány Jerošovice či Jarošovice, později Jeršice či Jeršpice. Další úpravou a zkomolením původního jména tak nakonec vznikl současný název Dolní Heršpice.
Součástí Brna se Dolní Heršpice staly 16. dubna 1919. Poté zde do roku 1939 působil místní výbor, v letech 1939-1945 jen místní úřadovna. Po osvobození zde byl 27. dubna 1945 ustaven samostatný MNV, spravující celé tehdejší katastrální území Dolní Heršpice. Působil do konce roku 1946. K 1. lednu 1947 byl celý dolnoheršpický katastr začleněn do městského obvodu Brno VIII, v jehož rámci setrval do 30. září 1949. Od 1. října 1949 do 30. dubna 1954 pak byl celý dolnoheršpický katastr součástí městského obvodu Brno XI. Od 1. května 1954 pak byl celý dolnoheršpický katastr součástí městského obvodu Brno IX. Jeho název byl k 1. červnu 1957 změněn na Brno IX-Horní Heršpice. Roku 1960 se z něj stala městská část Horní Heršpice, přejmenovaná roku 1971 na Brno IX. Horní Heršpice. Ve druhé polovině 60. let došlo při radikální druhé katastrální reformě Brna též k úpravě katastrálních hranic Dolních Heršpic do dnešní podoby. V rámci této reformy byly provedeny úpravy hranice s Horními Heršpicemi, a k Dolním Heršpicím byly připojeny malé okrajové části původních katastrů Brněnských Ivanovic, Holásek a Přízřenic.
Roku 1975 byla městská část Brno IX. Horní Heršpice zrušena a celý dolnoheršpický katastr byl pak až do roku 1990 součástí městského obvodu Brno IV.. Od 24. listopadu 1990 je celý dolnoheršpický katastr součástí samosprávné městské části Brno-jih.
 Image:Brno-Dolní Heršpice - Kaplička sv. Kateřiny Sienské na Jižním náměstí.jpg|Kaplička sv. Kateřiny Sienské na Jižním náměstí Image:Brno-Dolní Heršpice.jpg|Křižovatka ulic Havránkova, Chleborádova a Jižního náměstí v původní vesnici Image:Brno-Dolní Heršpice - firmy při Vídeňské ulici.jpg|Firmy na východní straně Vídeňské ulice v obchodně průmyslové části Dolních Heršpic Image:Brno-Dolní Heršpice - obchodní centrum Futurum.jpg|Obchodní centrum Futurum Image:Svratka v Brně-Dolních Heršpicích.jpg|Svratka v Dolních Heršpicích


Ernst-Happel-Stadion

Své domácí zápasy zde nehraje žádný klub. Hrají se zde zápasy Poháru UEFA, Ligy mistrů a některá derby. Už 4krát se zde konalo finále Ligy mistrů.
Na Ernst-Happel-Stadionu se také konají koncerty. Ernst-Happel-Stadion patří městu Vídni. Administrativně je spravován vídeňskou radnici.
Stadion byl 1929-1931 podle plánu tübingenského architekta Otto Ernst Schweizer vystavěn a během 2. Pracovní olympiády 11. července 1931 otevřen. Podle jeho polohy ve vídeňském Prateru byl pojmenován Praterstadion. Původně měl celkovou kapacitu 60.000 diváků, později po přestavbě Theodorem Schöllem měl dokonce kapacitu 92 708 diváku, ale v roce 1965 byla kapacita zredukována. Po jeho otevření se zde konala také politická divadla. V roce 1938-1945 byl stadion používán jako plánovací kancelář a internační tábor. Po smrti rakouského sportovce a trenéra národního mužstva Ernsta Happela v roce 1992 byl stadion přejmenován na jeho počest.


Třebihošť

Obec Třebihošť se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 393 obyvatel.
Třebihošť se rozkládá na jižním svahu Zvičiny, to znamená, že se nachází v Podkrkonoší. Je vzdálena asi 10 kilometrů od Dvora Králové nad Labem. Má příznivou polohu pro cyklistiku a výlety do okolí.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1238. V roce 1810 se zde narodil kronikář Josef Petera, vystudoval s K.J.Erbenem hradecké gymnázium a pak filosofii. Bohužel rodinné poměry ho donutily, aby studia zanechal a vrátil se domů hospodařit. Sem také za ním přišel v roce 1833 na závěr své krkonošské pouti K.H.Mácha, jeho přítel z univerzity. Ze Třebihoště pocházeli také 2 významní váleční letci.


Forza Italia

Forza Italia byla italská pravicová politická strana, kterou v první polovině 90. let 20. století založil podnikatel a mediální magnát Silvio Berlusconi. Od počátku své existence patřila FI k největším politickým subjektům v Itálii.
V roce 2009 se přeměnila dosavadní koalice středo-pravicových stran Lidé svobody v politickou stranou, čímž FI přestala existovat jako samostatný subjekt.
Forza Italia vznikla v říjnu 1993 původně jako názorové hnutí, které chtělo prostřednictvím kulturních, sociálních a nestranických politických iniciativ prosazovat a prohlubovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti. Kluby FI byly otevřeny co nejširším vrstvám italského obyvatelstva. V listopadu téhož roku byla založena Národní asociace Vzhůru Itálie, jež měla za úkol koordinovat a kontrolovat činnost klubů FI. Politické hnutí Vzhůru Itálie pak vzniklo v lednu 1994.
V okamžiku zakládání hnutí byly na dobu tří let svěřeny neomezené pravomoci významnému italskému podnikateli a mediálnímu magnátovi Silviu Berlusconimu, který hnutí spoluzakládal. Berlusconiho cílem údajně bylo zamezit vítězství levice, zejména komunistů, v nadcházejících volbách.
Během několika málo měsíců vzniklo zhruba šest tisíc klubů sympatizantů. Pro počáteční úspěch bylo důležité masivní využívání podpory především některých televizních stanic a dalších médií, která Berlusconi ovládal, a jeho způsob veřejné komunikace. Pro název strany zvolil pokřik z fotbalových stadionů , který měl symbolizovat rozchod s předchozí politickou praxí v zemi a přiblížení se „obyčejným“ lidem.
Berlusconiho rozhodnutí o vstupu na politickou scénu a založení FI předcházely výzkumy zaměřené na identifikaci možného elektorátu. Na základě jejich výsledků pak vznikla volební strategie. FI se prezentovala jako nový druh politické strany, která nemá nic společného s předchozím systémem a korupčními skandály. V předvolební kampani se orientovala na tři témata: antikomunismus, rozchod s minulostí a problematiku „nového“. V prezentaci strany dominovala osoba Berlusconiho, který vsadil na výrazně emotivní a personalistický diskurs. Důvěryhodnost slibům o budoucím italském ekonomickém zázraku přitom dodával Berlusconiho životopis úspěšného podnikatele.
Berlusconi však jednoznačně nedominoval jen předvolební kampani, ale i celé FI. Ta se od počátku vymykala vžitým představám o charakteru a fungování politických stran. Unikátní bylo především její vnitřní uspořádání. To stálo na autoritářském principu a zásadě nezpochybnitelného Berlusconiho vůdcovství. Vedoucí představitelé strany nebyli voleni, nýbrž jmenováni na základě osobního výběru Berlusconiho a jeho spolupracovníků na národní a regionální úrovni. Většina těchto funkcionářů byla rekrutována ze zaměstnanců Berlusconiho společností, přičemž motivací jim mělo být zvýšení platu o 10-15 % a příslib politické kariéry. Jednotlivé kluby nemohly ovlivnit ani linii hnutí, ani výběr kandidátů do parlamentních voleb.
Za jednoho z hlavních viníků klientelistického prostředí první republiky byl téměř konsensuálně označen poměrný volební systém. Na základě výsledků referenda byl v roce 1993 poměrný systém zrušen. Nový volební zákon zavedl korektivní smíšený volební systém. Z 630 poslanců bylo 475 voleno v jednomandátových obvodech systémem „prvního v cíli“. Zbylých 155 mandátů se rozdělovalo proporčním způsobem v 26 vícemandátových obvodech. Obě složky byly vzájemně propojeny prostřednictvím odečtu využitých hlasů pro kandidáty volené v přímé volbě.
Zavedení jednomandátových obvodů nutilo strany uzavírat nejrůznější předvolební aliance, které jim měly v těchto obvodech zajistit úspěch. FI vytvořila hned dvě koalice, a to Pól svobody na severu země a Pól dobré vlády v jižní části. Berlusconi tak vyřešil problém s federalistickou až separatistickou Ligou Severu a naopak centralistickým postfašistickým Italským sociálním hnutím-Národní aliancí, které nebyly ochotny kandidovat v jedné společné koalici. Do obou předvolebních spojenectví se dále zapojila část rozpadnuvších se křesťanských demokratů.
Ze střetu antikomunistické pravice a postkomunistické levice vyšli v březnu 1994 vítězně prvně jmenovaní. Berlusconiho koalice získaly ve sněmovně 366 mandátů z 630, z toho 107 připadlo Forze, která v poměrné složce získala 21 % hlasů. FI nejvíce bodovala na Sicílii a na severu v okolí Milána a Piacenzy. Problémy při sestavování vlády způsoboval nesoulad mezi Ligou Severu a Národní aliancí a také těsná většina v senátu, kterou vláda potřebovala k vyslovení důvěry.
Berlusconi přivedl svou stranu k vítězství také ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 1994. Pól svobody získal 44 z 87 křesel, z toho 27 připadlo Forze, která v EP vytvořila vlastní skupinu Forza Europa. K ní se o rok později připojilo francouzské Sdružení evropských demokratů a obě skupiny vytvořily konzervativní Unii pro Evropu.
Po evropských volbách propukl v FI spor mezi manažersko-technokratickým jádrem a stoupenci demokratizace hnutí. Druhou skupinu postihla rozsáhlá čistka, nicméně byla přislíbena reforma struktur FI s tím, že vzroste význam tzv. delegátů kolegií, zastupujících voliče Forzy. Bylo však zřejmé, že vlivné složky FI nemají chuť přizpůsobit se tradičním normám italského stranického života a upřednostňují volnou stranickou strukturu hnutí. Působení FI jako velkého politického subjektu a hlavního vládního aktéra si časem vyžádalo revizi původní organizační koncepce a přiblížení se k představě klasické politické strany, byť silně marketingově zaměřené.
Heterogenní Berlusconiho vláda však zůstala jednotná jen do konce roku 1994, kdy z ní vystoupila Liga Severu. Šéf FI tak přišel o vládní většinu a musel podat demisi. Proto okamžitě požádal o vypsání předčasných voleb, což prezident odmítl a jmenoval úřednickou vládu premiéra Diniho.
Předčasné volby v dubnu 1996 přinesly opět střet dvou silných bloků: středo-levého Olivovníku a středo-pravého Pólu pro svobodu. Pól byl založen na kooperaci Národní aliance, Křesťanskodemokratického středu, Spojených křesťanských demokratů, Pannellových radikálů a FI, která v alianci zaujímala hegemonní postavení. Liga Severu tentokrát kandidovala samostatně a v některých volebních obvodech v severní části Itálie tak odebírala rozhodující část hlasů pravostředové koalici, čímž nepřímo pomohla Olivovníku. Volby vyhrál Olivovník před Pólem pro svobodu, který ve většinové složce obdržel 169 mandátů. V poměrné části získala FI 20,6 % hlasů a ve sněmovně obsadila 123 křesel. Nejúspěšnější byla opět na Sicílii, v oblasti mezi Turínem a Milánem a nově i mezi Římem a Neapolí.
Personalizace voleb 1996 přinesla vedle souboje dvou velkých stranických bloků také soupeření o premiérský post mezi jejich lídry. Vítězství jedné koalice znamenalo, že se její vůdce automaticky stane předsedou vlády. Když v říjnu 1998 padla Prodiho vláda a premiérem se stal Massimo D’Alema, Berlusconi na základě tohoto nepsaného pravidla zpochybňoval její legitimitu, protože neměla přímý mandát od občanů, a tudíž by měla odstoupit. Obdobně si počínal i v případě další levicové vlády Giuliana Amata.
Během působení v opozici musela FI čelit stíhání Berlusconiho kvůli několika trestným činům. Pravostředovou alianci navíc oslabil odchod části křesťanskodemokratických poslanců, kteří v únoru 1998 založili Demokratický svaz pro republiku a přidali se na stranu levice. Berlusconiho zproštění viny z daňových úniků však v červnu 1999 pomohlo FI k vítězství ve volbách do Evropského parlamentu. Poslanci FI již o rok dříve přestoupili do skupiny Evropské lidové strany a na podzim 1999 byla Forza do Evropské lidové strany s konečnou platností přijata.
Ve volbách v květnu 2001 se Berlusconi mohl opět spolehnout na spolupráci s Národní aliancí. Jeho koalici Dům svobod dále tvořili Spojení křesťanští demokraté, Křesťanskodemokratický střed a Liga Severu, s níž se Berlusconi před volbami usmířil, neboť její samostatná pozice nebyla výhodná ani pro Berlusconiho, ani pro ni samotnou. Středopravý blok získal ve většinové části 282 mandátů. Sama FI obdržela v poměrné složce 29,4 % hlasů, což bylo nejvíce ze všech stran, a ve sněmovně obsadila 193 křesel. Tradičně se jí nejvíce dařilo na Sicílii, v okolí Neapole a Milána. Středopravá koalice dále získala 177 z 315 senátorských mandátů. Sama FI měla ve sněmovně 178 poslanců a 82 zástupců v senátu.
FI se stala téměř hegemonní silou v rámci Domu svobod. Manévrovací prostor Národní aliance i Ligy Severu se zúžil natolik, že Berlusconiho vláda se měla stát nejstabilnější exekutivou po roce 1993, a to i přesto, že Berlusconi stále čelil řadě trestních oznámení a skandálům spojených s daňovými úniky a zasahováním do veřejnoprávní mediální sféry.
V evropských volbách v roce 2001 obdržela FI 21 % hlasů, které jí přinesly 16 mandátů v Evropském parlamentu.
Po prohraných regionálních volbách v roce 2005 nastala ve vládní koalici krize, když představitelé křesťanských demokratů a Národní aliance začali požadovat premiérovo odstoupení. Berlusconi pod tlakem svých koaličních partnerů nakonec podal demisi a sestavil nový kabinet, který se však od předchozího příliš nelišil.
Hrozba prohry v parlamentních volbách v následujícím roce Berlusconiho přiměla k zavedení nového volebního systému, který by mu zajistil vítězství. Lídr FI si uvědomoval, že jeho pravicový blok je úspěšnější v proporční části, což hovořilo ve prospěch zavedení poměrného volebního systému. Na druhou stranu se Berlusconimu zamlouvala bipolarizace stranického systému, kterou by však proporční systém nemohl garantovat. Nakonec byl zaveden poměrný volební systém s většinovou prémií.
Volební kampaň tradičně silně personalizoval lídr FI. Berlusconi volil marketingovou strategii soustředěnou na svou osobu a svou stranu, nikoliv na koalici jako celek. Jeho úspěchy na tomto poli poškozovaly spojence z koalice. Jeho komunikační strategie byla postavená na důrazné rétorice, spojené s živou řečí těla, a schopnosti vést dialog s posluchači. Berlusconi vedle zdůrazňování úspěchů své vlády opět vsadil na silný antikomunistický apel, přičemž si neodpustil ani vulgarismy a osobní útoky na adresu představitelů levice.
Vítězství ve volbách v dubnu 2006 však nakonec připadlo levicovému bloku Jednota, který nad Berlusconiho koalicí Dům svobod zvítězil rozdílem jedné desetiny procenta hlasů. Vzhledem k novému volebnímu systému byl rozdíl v počtu mandátů mnohem vyšší – Prodiho blok získal ve sněmovně 341 křesel, zatímco pravostředová koalice jen 277.
Neúspěch ve volbách v roce 2006 odsoudil Berlusconiho blok do opozice. Prodiho levostředová vláda se však zanedlouho ocitla v krizi, a tak se v dubnu 2008 uskutečnily předčasné volby. Berlusconi vytvořil novou pravostředovou koalici Lid svobody, která se skládala z FI, Národní aliance a dalších malých subjektů. Hlavním soupeřem bloku se stala levostředová koalice pod vedením římského starosty Waltera Veltroniho, který v čele bloku nahradil Romana Prodiho. Berlusconiho koalice získala jak ve volbách do sněmovny, tak i do senátu 47 % hlasů a zajistila si tak většinu v obou komorách. Lid svobody a Liga Severu sestavily vládní koalici a Silvio Berlusconi se stal počtvrté italským premiérem.
Od počátku existence FI byla zřejmá její pravicová orientace, a to i přesto, že zahrnovala skupiny a jedince s různou politickou minulostí: bývalé socialisty, křesťanské demokraty, liberály, radikály, komunisty, neofašisty i stoupence nové levice. Uvnitř strany se vyprofilovaly tři hlavní ideové proudy: moderně pravicový, liberální a filokatolicko-centristický.
Forza nejprve usilovala o ztělesnění agresivní moderní laické liberální strany. Berlusconi převzal liberálně-modernistickou rétoriku socialistů Bettina Craxiho a spolu s ní i značnou část elektorátu bývalé socialistické strany. Později však FI pokračovala v úsilí o získání kvazi-křesťanskodemokratické identity a připodobnění se stranám sdruženým v Evropské lidové straně, což potvrzovalo její vyhraněněji centristickou orientaci patrnou od roku 1995-96.
K hlavním programovým cílům FI patří ekonomická svoboda, omezení státního sektoru, snížení daní, oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti.


Roadster

Roadster, také známý jako spyder nebo spider, je auto s dvěma sedadly, většinou bez střechy a bez bočních a zadních oken.
Zatímco tzv. soft-tops jsou stále označovány jako roadsters/spyders, hard-tops jsou většinou coupe roadsters.


Ščjolkovskaja

Stanice se nachází na Arbatsko-Pokrovské lince, ve východní části ruské metropole. Je zároveň také východní konečnou celé linky. Sčjolkovskaja je mělce založená hloubená stanice s ostrovním nástupištěm postavená podle klasické koncepce. Obklad sloupů tvoří zelený mramor, stěny za nástupištěm pak kovové pláty. Architekty stanice jsou Ivan Taranov a Naděžda Bykova. Veřejnosti slouží Ščjolkovskaja od 22. července 1963.


Clou

Clou je česká rocková hudební skupina. Kapela vznikla roku 2001 ze skupiny Unsized Upkids. Jádro tvořili členové Lukáš Vyhnal a Radek Tomášek, poté se k ní připojil kytarista Petr Vaško a pak se na inzerát přihlásil baskytarista Brian B. Clou vydali svoje první EP roku 2004 pod názvem "First". Po několika odehraných koncertech v republice a účinkokvání na Rock For People se Clou zavřeli do studia, kde vznikalo jejich debutové album "Postcards", které obsahuje 13 songů a textařsky se na nich podílel především baskytarista Bugsy. Na tomto albu Clou spolupracovali například s Darou Rolins a Kryštofem Michalem - Support Lesbiens. Toto album zaznamenalo obrovský úspěch především díky singlu "Island Sun" a následně i "Lean On My Shoulder". Klip k songu "Island Sun" se dokonce dostal až na MTV, kde se dostal mezi TOP10 klipy. Clou pak v roce 2006 obdrželi 2 Anděly. Bugsy, bohužel, kapelu v červenci roku 2006 opustil s důvodem, že nemá pro kapelu zápal. Kapela po odchodu Bugsyho odehrála něklik akustických koncertů. Ke Clou se na záskok přidal baskytarista Štěpán Farkaš. Clou v druhé polovině roku 2006 natočili songy pro sountrack k filmu "Prachy Dělaj Člověka". Po vzájemné dohodě se rozhodli Štěpána přijmout jako právoplatného člena kapely. Na začátku roku 2007 se Clou zavřeli opět do studia, aby natočili jejich druhou desku. Kapela vydala eponymní album s názvem "Clou" obsahující 12 songů, na kterém se producentsky podílel producent Djordje Erič, se kterým už spolupracovali při natáčení songů soundtracku "Prachy Dělaj Člověka". S texty kapele pomohl Američan Austin Lucas, který žije v Čechách. Albem "Clou" si kapela potvrdila svoji pozici na české hudební scéně. S touto deskou ke konci roku 2007 odehráli turné s názvem "Ghosts Of November", kam si jako hosty pozvali kladenské Selfish, pražské The Prostitutes a tehdejší chomutovské 5th April. Clou se opět zavřeli do studia a to začátkem července roku 2008. Ještě před samotným nahráváním se kapela rozrostla o jednoho člena, stal se jím kytarista Pavel Bureš, který dřív hrál v kapele 5th April a nyní hraje ještě navíc v kapele IonAtAn. V říjnu Clou vydali jejich třetí desku s názvem "For Tonight", kterou o své texty obohatil baskytarista Steph. Na této "placce" se koproducentsky podílel Amák, bývalý baskytarista Sunshine. Album vznikalo v létě 2008 ve studiích Cox Davida Kollera, Professional Sound Studio, Chick Sound Borise Carloffa a Golden Digital Studio.


Svatava Antošová

Vystudovala gymnázium a Střední knihovnickou školu. Prošla řadou manuálních i intelektuálních profesí, pracovala v Městské knihovně v Teplicích, od roku 2005 je na volné noze.
Knižně debutovala ve sborníku Zelené peří. Publikovala i v časopisech: Dotyky, Iniciály, Kmen, Literární měsíčník, Literární noviny, Revue Teplice, Tvar, Dekadent Geniální aj. Následovaly samostatné básnické sbírky. Svou poezií je zastoupena v antologii severočeských autorů Od břehů k horám


Refused

Je hardcorová skupina mající původ ve Švédsku. Vše začalo v lednu 1992 - Dennis Lyxzén, David Sandström, Pär Hansson a Jonas Lidgren vydali své první demo Refused. Skupina poté vydala ještě jedno demo, pět EP a tři alba před rozpadem v 1998. Jejich konečná formace poté byla - Dennis Lyxzén, David Sandström, Kristofer Steen a Jon Brännström.


Vrátna dolina

Vrátna dolina je údolí v Kriváňské Malé Fatře, největší středisko letní i zimní turistiky v této oblasti.
Nachází se tři kilometry od obce Terchová a je považována za nejhezčí údolí Malé Fatry. Působivý je především úzký vstupní kaňon Tiesňavy s několika vodopády, které vytváří říčka Varínka. Dolomitové skály zde vytvářejí zajímavé útvary.


11. červenec

11. červenec je 192. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 173 dní.


Hibernaculum

„Hibernaculum“ je třicátý pátý singl britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Byl vydán na konci 1994 a v britské hitparádě se vyšplhal nejvýše na 47. místo.
Singl „Hibernaculum“, který pochází z Oldfieldova alba The Songs of Distant Earth, jenž vyšlo v listopadu 1994, se skládá ze dvou samostatných disků. První z nich obsahuje kromě skladby „Hibernaculum“ tři remixy skladby „Moonshine“ z alba Tubular Bells II. Na druhém CD se opět nachází „Hibernaculum“, které je doplněno dalšími dvěma instrumenálkami „The Spectral Army“ a „The Song of the Boat Men“.


Lenny Trčková

Lenny Trčková, vlastním jménem Lenka Trčková je česká moderátorka a modelka žijící v Praze.
Moderuje pořady Host Óčka a Inbox na hudební televizní stanici Óčko.
Narodila se ve Slavičíně kde vystudovala střední ekonomickou školu s maturitou. Do roku 2001 pracovala v ekonomickém oboru. Už ve Slavičíně se začala zajímat o kulturní a hudební dění a spolupořádala hudební koncerty, provozovala kino a stala se jednou z těch, kteří založili místní hudební festival Festiválek.
V roce 1999 se přestěhovala do Prahy, kde začala pracovat jako moderátorka. Pracovala jako moderátorka na stanicích Frekvence 1, Fajn Radio, Expresradio, Český rozhlas 4 – Radio Wave a jako moderátorka televize TV Praha a České televize. Nyní nově moderuje na rádiu Hey pořad "Interview s Lenny".
Postupně začíná i s moderováním společenských akcí a filmových premiér.
Věnuje se hudbě, zpěvu, četbě knih, sportu, jízdě na koni, designu a módě.


Dub nad Spáleným rybníkem

Dub nad Spáleným rybníkem je památný strom u obce Kout na Šumavě nedaleko Kdyně. Přibližně 350 let starý dub letní rostoucí na louce nad Spáleným rybníkem v nadmořské výšce 420 m byl vysazen za Stadionů. Obvod jeho kmene je 595 cm a strom je vysoký 26,5 m. Dub je chráněn od roku 1986 pro svůj vzrůst, věk a jako krajinná dominanta.


Španělská liga ledního hokeje 1975/1976

Sezóna 1975/1976 byla 4. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal CHH Txuri-Urdin.


Silničná

Místo tohoto vzniku někteří historikové datují již do 4 století, kdy zde údajně nechala po svém křtu vystavět kapli královna Markomanů, Fritigie. Snad právě na těchto místech byl mnohem později vystavěn kostel Staré Matky Boží na Viničné hoře. Po roku 1322 kdy se stal majetkem kláštera cisterciaček na Starém Brně, byla věnována královnou Eliškou Rejčkou kostelu gotická socha Panenky Marie s Ježíškem. Tato socha později nazývaná Starou Matkou Boží Žarošickou, byla přenesena do kostela v Žarošicích. Tam se na památku tohoto skutku koná každoroční pouť zvaná Zlatá sobota. Na křižovatce obce Silničná stojí památný křížek, který je zde připomínkou toho že zde 6.12.1805 po bitvě u Slavkova zemřel na svá zranění pobočník ruského Cara baron Tiesenhausen. Generál byl na tomto místě po svém skonu pochován. V současné době je obec Silničná zemědělskou oblastí, částečně chalupářskou. Kolem obce se nachází velké množství ohrad, svědčící zejména o chovu koní ale i skotu. U hlavní silnice která byla kdysi významnou formanskou trasou v minulosti stával hostinec, kde formané na svých cestách hledali nocleh a odpočinek po únavné cestě. Dle dochovaných záznamů se zde uložilo najednou i na 60 formanů kteří zde nalezli přístřeší a ustájení pro své koně. Přes silnici naproti onoho místa v současné době stojí hostinec s letní zahrádkou kde je možno se občerstvit.


Jan Schwippel

Ing. Jan Schwippel, CSc. je český pravicový politik, bývalý člen ODS a v současnosti poslanec PČR.
Po maturitě na gymnáziu absolvoval v roce 1990 Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.V letech 1990 až 2000 pracoval v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd ČR. V letech 2003 až 2004 pracoval v politickém odboru kanceláře prezidenta republiky.
V roce 1997 se stal členem ODS a od července 2004 je členem Poslanecké sněmovna Parlamentu ČR. Nejprve jako náhradník, v roce 2006 pak řádně zvolen na kandidátce ODS. 17. září 2008 oznámil, že vystupuje z poslaneckého klubu ODS v reakci na skandál stranického kolegy Jana Moravy., odešel kvůli přístupu vedení ODS a klubu k aféře Morava-Tluchoř a špatné komunikaci uvnitř poslaneckého klubu. V březnu 2009 se podílel na vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka a následně ohlásil úmysl kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu za stranu Libertas.cz, kterou založil Vladimír Železný. Počátkem dubna 2009 ohlásil, že ukončil své členství v ODS, aby předešel hrozbě širšího vedení strany, že by mohla být jeho základní organizace v Zadní Třebani zrušena, jestliže ho nevyloučí.


Horní Suchá

Obec Horní Suchá se nachází v okrese Karviná, kraj Moravskoslezský. V Horní Suché je soustředěno velké množství průmyslových firem, které jí řadí k průmyslovým obcím. Ke dni 31. 12. 2008 zde žilo 4512 obyvatel. V roce 2001 se 23,2% obyvatel obce hlásilo k polské národnosti.
Pravděpodobnými zakladateli obce byli polští benediktýni. První písemná zmínka o obci Horní Suchá pochází z roku 1305, kdy Vratislavský arcibiskup Jindřich I. Vratislavský pověřil mnichy sepsat obce, které mu měly odvádět daně. V této písemnosti se hovoří o „obojí suché“. Obyvatelé obce byli pod správou Těšínských Piastovců až do roku 1471 byla obec ve vlastnictví tohoto rodu. Později se území obce dostává do rukou zástupců různých polských a německých rodů. V roce 1805 získává severní část obce Jan Larisch-Mönnich. V roce 1825 získává rod Larisch-Mönnichů i jižní část obce. V 19. století dochází k rozvoji obce, jsou budovány zemědělské i průmyslové objekty. Toto století souvisí zejména s vlastnictvím rodu Larisch-Mönnichů, kteří na území obce provozovali velké množství podnikatelských aktivit. Mezi nejvýznamnější patří zejména hornosušský cukrovar, který byl budován v letech 1832 - 1833 a ve své době byl technicky nejvyspělejším cukrovarem střední Evropy a Rakouského císařství. Tento cukrovar byl později zrušen v roce 1873. V roce 1910 došlo k založení cihelny, která vyráběla do roku 1928, definitivně byla cihelna zrušena až v 70. letech 20. stol. V roce 1911 byl založen důl František, který zajistil velký rozvoj obce.
Vývoj v obci poznamenala 1. i 2. světová válka. Po 1. světové válce připadá část Těšínska, v které je i Horní Suchá Československu. Tato situace se nelíbila polskému obyvatelstu a docházelo k občasným třenicím. V meziválečném období dochází k velkému boomu v obci, dochází k stavbě fary, budovám škol a mnoha rodinných domků. V důsledku Velké hospodářské krize dochází k propouštění na dole František a z tohoto důvodu pořádají odbory mnohé stávky. Z historického hlediska byla nejvýznamnější stávka v roce 1932. Důvodem této stávky byla stále se zhoršující životní úroveň horníků, kteří v důsledku hospodářské krize byli propuštěni, nebo jim byl sníženo množství pracovních dnů a tedy i výdělky. Stávka trvala od 29.3. 1932 do 1.4. 1932. Prvotní záměr horníků uspořádat 30.3. v místním Dělnickém domě schůzi byl zakázán a shromáždění lidí, kteří se zde shromáždili bylo policií rozehnáno. Lidé se přesunuli do oblasti dnešního Chrostu a při zásahu policie k "penzijním domům". Zde došlo ke střetu s policií při níž dav po zasahujících policistech házel kamením a taktéž bylo z davu párkrát vystřeleno - touto střelbou byl zraněn jeden příslušník policie. Policie palbu opětovala. Při zásahu byli těžce zraněni 2 lidé z davu, přičemž horník Władysłav Karwinski zraněním podlehl.
V roce 1938 patří oblast Horní Suché do polského záboru. Horní Suchá byly obsazeny 10. října 1938. 11. listopadu navštívil obec polský prezident prof. Ignacy Mościcki. Během období polské vlády dochází k porušování práv osob s českou národností. Státní občanství bylo přiznáno pouze lidem s polskou národností a dlouhodobě usazeným. Z toho důvodu obec opustilo velké množství zejména Čechů.
1. září 1939 opustila polská správa Horní Suchou. Za německé okupace patřila Horní Suchá do Katovického obvodu Hornoslezské provincie Třetí říše. Od 1.4. 1941 byla Horní, Prostřední a Dolní Suchá sjednoceny v jeden správní celek s názvem Suchá. Během války je soustředěna pozornost na důl František, který během této doby dosahuje limitních těžeb. Při těžbě jsou využívány i síly válečných zajatců, kteří jsou nuceni žít ve velmi těžkých a nelidských podmínkách. Místní obyvatelé se je snažili podporovat, zejména tím, že horníci jim do dolu donášeli potraviny.
Občané Horní Suché se taktéž zapojovali do odbojové činnosti a taktéž bojovali i v zahraničních sborech. Během války se obyvatel Horní Suché taktéž dotýkají diverzní akce partyzánů a nacistický teror. Mezi příklady těchto akcí patří přepadení německého přistěhovalce partyzány v roce 1944. Okupační složky poté zatkly 26 lidí, z nich mnoho zemřelo v koncentračních táborech. 6. srpna 1944 taky došlo k Životické tragédii. Při ní byli nacisty jako odplata za útok partyzánů zastřeleno 36 lidí, někteří z nich pocházeli z Horní Suché. V roce 1945 došlo k popravě horníků před dolem František.
Národnostní složení obce bylo ovlivněno zavedením slezské národnosti, která sloužila jako mezistupeň ke germanizaci. Lidé s polskou národností byli perzekuování, česká národnost byla přiznána jen po doložení příslušnosti k osobám žijícím v protektorátě. Během války museli obec opustit místní Židé.
Po válce se život v obci zklidňuje, dochází také k uklidnění národnostních problémů, které utichají a v současné době se již nevyskytují.
Hlavní pozornost v obci se soustřeďovala na důl František, který se stal hlavním motorem dění v obci. Převážná část obyvatel zde byla zaměstnána a důl se podílel na mnoha kulturních akcích. V důsledku růstu zaměstnanců se vyskytly problémy s nedostatkem ubytovací kapacity. Z toho důvodu byly postaveny kolonie finských domků. Od roku 1957 se začalo s budováním nového dolu zasahujícího na území Horní Suché. Naopak v důsledku těžby byla zdevastována severní část obce a musela být vylidněna. Jednalo se o čtvrti Podlesí a Paseky. Taktéž bylo investováno do stavby nové budovy české základní školy, byla vystavěna nová mateřská škola v sídlišti Chrost. V roce 1975 byla Horní Suchá připojena k městu Havířov jako jeho 6. část. V 80. letech vyrostla na dole František dominata obce - železobetonová těžní věž.
Po roce 1989 dochází k změnám v celkové politické situaci, která vede k liberalizaci a k odstranění starých společenských řádů. Na základě referenda v roce 1990 dochází k oddělení Horní Suché od Havířova. V tomto období dochází k mohutným investicím do školství: rekonstrukce "Staré školy", přístavba jídelny k základní škole na ul. Těrlické, přístavba nového patra základní školy na ul. Těrlické, výstavba sportovní haly u této školy. Dochází k investicím v oblasti infrastruktury, je vystavěn "Dům s pečovatelskou službou". V roce 2007 došlo k vestavbě nových podkrovních prostorů pro výuku do "Žluté školy". Základní a mateřská škola s polským vyučovacím jazykem je od této doby situována v jedné budobě. V tomto roce bylo taktéž opraveno vlakové nádraží. V roce 2008 je revitalizováno sídliště Chrost a opravena infrastruktura na místním hřbitově. Zároveň dochází k dalším investicím zejména do infrastruktury průmyslové zóny na Františku a taktéž se začínají opravovat mosty v obci, jež neodpovídají technickým normám. Fotbalové hřiště u základní školy na ulici Těrlické prochází taktéž značnou rekonstrukci.
mezi roky 1975 až 1990 byla Horní Suchá součástí Havířova
V důsledku útlumu na dole František se obec potýká s poměrně vysokou nezaměstnaností. Důl František byl po dlouhou dobu hlavním zaměstnavatelem v obci. Po roce 1990 se začalo hovořit o jeho možném útlumu. V roce 1995 došlo k spojení Dolu František, dolu Dukla a dolu Lazy do společného podniku. Řízení tohoto dolu bylo převedeno na důl Lazy v Orlové a v Horní Suché zbyl pouze závod František. Jelikož však byla těžba nerentabilní, bylo rozhodnuto o útlumu tohoto dolu, která proběhla během roku 1999. Postupně byly odstraněny obě železné těžní věže, dominanta Horní Suché, železobetónová těžní věž zůstala stát až do dnešní doby.
V obci je přesto poměrně hodně firem zabývajících se různými činnosti. Například společnost Befra, Lichtgitter, IVECO, OKD Doprava, Hornstav, FIBERGLASS, Depos. V souvislosti s otevřením průmyslové zóny na Františku došlo k snížení nezaměstnanosti v obci o 10% avšak vlivem světové ekonomické krize se v současné době nezaměstnanost v obci Horní Suchá dle informací ÚP Karviná blíží k 20%.
První škola v Horní Suché byla zřízena v roce 1810 z popudu církevních představitelů. Jelikož byla budova školy nevyhovující, byla v roce 1838 postavena nová budova. Do roku 1869 byla škola organizována jako jednotřídní, od tohoto roku jako dvoutřídní. Současně dochází od roku 1870 k změně vyučovacího jazyku. Jako hlavní jazyk byl stanoven polský jazyk, český resp. moravský jazyk byl zaveden jako nepovinný.. V roce 1904 byla postavena budova "červené školy", ve které sídlila polská škola.
Po první světové válce došlo k znovuotevření české školy tzv. obecná škola. V důsledku zvyšování počtu žáku došlo ke zpracování plánu na novou budovu školy, která byla otevřena od školního roku 1926/1927. Od roku 1927/1928 byla otevřena v obci i měšťanská škola, která měla stejnou budovu s obecnou školou. Od roku 1938 byly české školy zrušeny, výuka probíhala nejprve na polských a poté na německých školách.
Po 2. světové válce došlo k znovuotevření českých škol. Budova „obecné“ školy byla umístěna staré budově České školy, měšťanská škola byla situována v budově žluté polské školy. Současně od roku 1947 sloužila nová budova mateřské školy v Podolkovicích.
Po reformách školství se od roku 1953 ustálila situace tak, že byla obecná a měšťanská škola spojena v jednu organizaci. V důsledku zvyšování počtu žáků dochází k nedostatku místa v budově. Z toho důvodu bylo rozhodnuto o stavbě nové budovy na ulici Těrlické, která byla slavnostně otevřena 26.1. 1961. Od tohoto roku docházelo k výuce v obou budovách školy – Staré i Nové. Po roce 1961 dochází k investicím zejména u nové budovy školy. V letech 1976-1977 došlo k rekonstrukci Staré školy. V 80. letech vzniká v místnosti bývalé dílny provizorní jídelna. V těchto letech taky dochází k zhoršení technického stavu budovy staré školy způsobené poddolováním.
Po roce 1990 dochází k změnám i v oblasti školství. Od školního roku 1991/1992 byla uzavřena budova školky v Podolkovicích. Dochází k investicím – je vybudována jídelna u Nové školy a roku 1994 došlo k rekonstrukci Staré školy. V roce 1997 se započalo s nadstavbou Nové budovy, která byla ve stejném roce předána. Od školního roku 1997/1998 je česká škola dislokována pouze v Nové budově. V důsledku demografického vývoje dochází k úbytku žáků, proto se škola snaží zavádět nové předměty, které by přilákaly i žáky z okolních obcí. Uvažuje se o zvýšení výuky informatiky a jazyků.
Polské školství po roce 1945 zažívá menší rozkvět než české - důvodem je především růst počtu obyvatel přicházejících pracovat na důl František z jiných oblastí Československa. Škola se nejprve musí dělit s českou o budovy, po otevření nové školní budovy v roce 1961 se situace mění. Škola využívá červenou a žlutou budovu.
V roce 1982 se polská škola stala tzv. střediskovou, tj. zajišťuje polskou výuku i pro okolní obce. Tato situace nastala v důsledku úbytku studentů polských škol na územi okresu Karviná a v jeho důsledku k rušení polských škol. Tento trend se spolu s všeobecným demografickým vývojem devadesátých let 20. stol. a prvních let 21. stol. ještě umocnil.
V posledních letech dochází k opravám zázemí školy - byla opravena podlaha tělocvičny, zřízena počítačová učebna, posrozvoji Od roku 2001 je zřizovatelem polské školy místní obecní úřad.
V Horní Suché jsou nejčastěji zastoupeni ateisté, mezi věřícími převažuje katolické vyznání. Dalšími vyznáními zastoupenými v obci jsou příslušníci Slezské církve evangelické augsburského vyznání a církve bratrské. V Horní Suché má sídlo místní římskokatolická farnost, která zde byla založena v roce 1867. Farním kostelem je kostel sv. Josefa, který vznikl v roce 1864 přestavbou z původní kaple. Kousek od kostela se nachází taktéž fara. V okolí kostela byl v minulosti místní hřbitov.
Evangelická církev nemá na území obce vlastní kostel, věřící navštěvují nejčastěji kostel v Prostřední Suché. Na území hřbitova má církev kapli, která byla na přelomu tisíciletí opravena a ve které se jednou měsíčně slouží mše. Církev bratrská má vlastní modlitebnu v místní části Kouty.
Obci protéká potok Sušanka. V první polovině 18. století se obec rozdělila na několik částí.
V obci působí Tělovýchovná jednota Dolu František, která v současné době sdružuje fotbalový, tenisový a volejbalový oddíl a oddíl asociace sportu pro všechny. V Horní Suché rovněž od roku 2004 působí florbalový oddíl FbK Horní Suchá. Mezi známé sportovce patří např. Ondřej Broda, Petra a Martin Kocurovi, Miroslav Baranek.
Pod názvem START Horní Suchá hraje taktéž stolní tenis klub sídlící v Havířově. Tento klub je na poměrně vysoké světové úrovni.
Zastupitelstvo obce Horní Suchá má 15 členů. Nejvíce křesel získalo SNK Evropští demokraté - 7 křesel. O druhé místo se dělí KSČM a ČSSD, každá strana po 3 křesla. Na posledním místě se umístila ODS se 2 zatupiteli. KDU-ČSL ani Coexistentia nezískala potřebný počet hlasů a v zastupitelstvu neobsadila ani jedno křeslo.


Andrej Tarkovskij

Andrej Arseňjevič Tarkovskij byl ruský režisér, scenárista a herec, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie vůbec.


Intel 8080

Intel 8080 je procesor firmy Intel, vyvinutý v roce 1974. Po několika měsících výroby byl nahrazen zdokonalenou verzí 8080A s posílenými výstupy. Obvykle se procesorem 8080 myslí tato vylepšená verze.
Jedná se o 8bitový procesor technologie NMOS, s adresovatelným paměťovým prostorem 64 KB, 256 adresovatelnými V/V bránami. Taktovací frekvence procesoru je cca 1-2 MHz, čas potřebný k vykonání instrukce je minimálně 4 hodinové takty. Byl to jeden z nejrozšířenějších procesorů své doby, který měl široké využití od průmyslových aplikací po první domácí počítače.
Jeho přímý 8-bitový nástupce je procesor Intel 8085, 16bitový nástupce je Intel 8086.
Procesor byl často kopírován jinými výrobci. Vyráběl se například i v bývalém Československu pod označením - Tesla MHB8080A.
Intel 8080 má 3 páry 8bitových registrů a jeden 8bitový akumulátorový registr. Registry jsou paměťová místa umístěná v mikroprocesoru. Umožňoval použití vektorizovaných rutin obsluhy přerušení od V/V zařízení.
Procesor potřebuje ke svému běhu ještě dva pomocné obvody - generátor hodin Intel 8224 a řadič sběrnice Intel 8228.
Registry BC, DE, HL se využívají buď jako 8bitové nebo jako dvojice s obsahem 2 byty.
Zásobník slouží k ukládání výsledků a mezivýsledků operací do souvislého bloku v paměti RAM. Registr SP uchovává adresu aktuálního místa přístupného pro čtení zásobníku. Obsah registru může být libovolně předvolen. Než je Byte vložen, je ukazatel dekrementován - snížen o 1. Při vyjmutí Bytu je ukazatel inkrementován - zvýšen o 1.
Registr PC uchovává adresu uložení instrukce v paměti a je automaticky inkrementován při každém výběru instrukce.


Socialist Party USA

Socialistická strana Spojených států amerických je malá americká politická strana. Patří mezi dědice Americké socialistické strany vzniklé roku 1901. Samostatná Socialistická strana vznikla v roce 1973.
Svůj program a své cíle zakládá na vizi demokratického socialismu. Dále se strana hlásí k principům humanismu, pacifismu a feminismu. Protože se strana jednoznačně vyslovuje jak proti kapitalismu, tak i proti stalinismu, dalo by se říci, že se jedná o eurokomunistickou stranu. Velká část členů této strany obdivuje švédský model sociálního státu a nazývá ho „socialismem v akci". Kandidátem strany na prezidenta v roce 2004 byl Walter Brown, bývalý senátor za Demokratickou stranu.


Magnus liber organi

Magnus liber organi nebo Magnus Liber celým názvem Magnus liber organi de graduali et antiphonario pro servitio divino je kniha obsahující kolekci polyfonního repertoáru, vytvořenou francouzskými skladateli Léoninem a Pérotinem pro katedrálu Notre Dame v Paříži v období od sklonku 12. do počátku 13. století. Představuje produkci tzv. Notredamské školy coby významného období rozvoje vícehlasu, který byl první fází ars antiqua. V češtině se nezřídka označuje chybným doslovným překladem Velká varhanní kniha. Tento překlad je obsahovým nonsensem, neboť organum v tomto případě nemá s varhanami nic společného, znamená totiž techniku rané formy polyfonie, kterou je dvojhlasý zpěv.
Magnus liber organi byla vytvořena v době, kdy naprostá většina ostatních záznamů tehdejší doby byla předávána pouze ústní tradicí. Dílo je významné především tím, že reprezentuje počátek moderního výkladu hudební kompozice. Obsahuje 33 mešních melodií a 13 tzv. „hodin“. Každá část začíná vánočními tématy a pokračuje náměty v chronologii církevního roku. Všechny zpěvy jsou psány pro dva hlasy ve stylech diskantu a organum. Chorální pasáže jsou psány v jednohlasu, sólové pasáže ve vícehlasu.
Magnus liber byla revidována, přepsána a zkrácena, de facto modernizována. Perotin přepsal mnoho částí Léoninových skladeb do jiných forem, Léonin totiž užíval pouze diskantu. Rozdíly mezi verzemi jsou též v pokročilejší rytmice. Přidáním nových rytmických forem předznamenal Perotinus další vývoj hudby. Nesouhlasil navíc zjevně s přílišnou rozvleklostí pasáží beze změn, čímž zdůraznil potřebu průběžného vnitřního vývoje hudební skladby, což je dalším jeho významným přínosem. Formálními příspěvky obou autorů bylo zavedení nopvé skladebné techniky organum purum a zdokonalení techniky diskantu.


Klášter Heiligenkreuz

Klášter Heiligenkreuz je nejstarší cisterciácký klášter, který od doby svého založení nepřetržitě funguje až dodnes. Zároveň je údajně největším středověkým klášterem. Klášter se nachází ve městě Heiligenkreuz v dolnorakouském okresu Baden.
Roku 1133 splnil rakouský vévoda Leopold III. přání svého syna Oty, který byl mnichem ve francouzském klášteře Morimond a založil u potoka Sattelbach novou cisterciáckou fundaci, která filiačně patřila právě k Morimondu. Samotný zakladatel zemřel o tři roky později.
Střízlivý klášterní kostel s prvky umění cisterciácké románské i gotické architektury byl vysvěcen roku 1187. Roku 1240 byl vysvěcen i celý komplex.
V klášterní kapitulní síni je pohřbeno několik vládnoucích členů dynastie Babenberků – Leopold IV., Leopold V., hrdina ze Svaté země Fridrich I. a také poslední muž rodu Fridrich II. Bojovný.


Joseph Karl Benedikt Freiherr von Eichendorff

Tato stránka je archivací průzkumu o Fair use, řešeného formou hlasování - hlasování dopadlo v poměru 25 : 10 pro zákaz --Vrba 00:33, 1. 11. 2006
Jelikož nemám úplně jasno co si komunita o věci myslí, zakldám si tento průzkum. Podle českého Autorského zákona, nemůže česká wikipedie používat obrázky fairuse. Myslím si, že vzhledem k tomu, že bude užívána v ČR, by měla dodržovat Auutorský zákon platný zde, protože jinak se stává těžko využitelnou pro ty, kterým je určena. Přijetí tohoto faktu by znamenalo smazání fairuse obr, pravděpodobně vyjma peněz a erbů, protože pro ty existuje, pravděpodobně, řešení i v mezích českého autorského zákona. Průzkum trvá do 31. 10. 2006 --Vrba 00:00, 18. 10. 2006
Proto tento postup považuji za zavádějící, i když by šlo jen o průzkum názorů - ty to z výše uvedeného důvodu totiž ovlivnit nemohou, alespoň ne tak dlouho, dokud se nevyjasní právní podstata věci. -jkb- ? 07:19, 18. 10. 2006
No o to víc. Pokud je situace nejasná, tak zde na začátku hlasování musí někdo vysvětlit, o co jde: jaké důsledky má držení se českého práva, jaké důsledky to má při právu US, a sice důsledky pro wikipedii, ne pro čtenáře; jaké důsledky to má právní a jaké důsledky to má pro používání těch či oněch souborů. Když to tu není, tak asi 90 % tu nebude vědět, o čem hlasuje, a to je v tomto případě jistě škoda. -jkb- ? 08:17, 18. 10. 2006
@ jkb: nevim ta cast rozhodne pravo mi prijde vcelku jasna a moc se tam nediskutuje, nerikam, ze problemy by meli ctenari, ale ti co to chteji dale pouzit. Treba nekde vyzstavit atp. --Vrba 09:36, 18. 10. 2006
Toto hlasování je opravdu poněkud podivné... Cinik 10:25, 18. 10. 2006
Obecně jsem pro výrazné omezení fair use, ale současně pro ponechání nebo vytvoření nějaké možnosti, jak zde mít obrázky, které jsou hodně staré, ale u nichž nedokážeme jednoznačně potvrdit, zda už jsou PD-old či nikoliv, protože neznáme autora – např. fotoportrét v článku o osobě, která zemřela před více jak 50, 70, 100 lety. --Milda 11:27, 18. 10. 2006
Souhlasím s Mildou, ještě bych byl rád, pokud by se nalezla nějaká obezlička na loga firem a produktů. JAn 14:43, 18. 10. 2006
Udivuje mě, že má nějaký průzkum názorů uzavírku k určitému datu, ale budiž. Jako student práv budu otázku právní ignorovat a raději vyjádřím svou představu o obrázcích. Myslím, že je třeba fair use dosti zredukovat, ale na druhou stranu bych byl narad, abych zde přišeli o loga a jak říkali Milda a JAn, i o obrázky, které nejspíš nejsou volná díla, ale je téměř jisté, že by s nima neměly být žádné problémy. --Dezidor 16:15, 18. 10. 2006
Vidím, že zde pomalu začíná vítězit masochismus ve stylu hesla „papežštější než papež“. Takže když v USA vznikne nějaký obrázek, který u nich někdo zcela legálně zveřejní, tak zde si pár individuí usmyslí, že zde to být nemůže a na respektování toho, že už jednou to je někde legálně se prostě vykašlou. Přitom se nejedná ani o jev, který by byl v rozporu s něčími lidskými právy. Prostě se chováte podobně, jako české orgány, které by neuznaly legitimitu polygamního manželství, které by vzniklo třeba v USA, pokud by tam byl tento jev povolen. Hold jste celí potentovaní strachy z toho, že českou wikipedii soudně zakážou na základě vydírání zločineckých vyděračských organizací jako je OSA a spol..., které chtějí mít prachy i z toho, na čem se nikdy nepodíleli. Američani teroristům a vyděračům neustupují, ale vy máte strach i přesto, že má nadace wikimedia právníky, kteří by se jistě za českou wikipedii postavili, protože by bylo jistě nelogické, aby obrázky vzniklé v USA a tam zveřejněné legálně podle jejich ustanovení nesměly existovat i na ostatních wikipediích. --Kirk 16:58, 18. 10. 2006
Egg: Hele, já to napsal vážně dost slušně. Ostatně jak bys řekl slušněji "přip*****í strachy"? Snažil jsem se to napsat hodně slušně, proto jsem nakonec zmírnil formulaci, ale zároveň jsem chtěl, aby bylo aspoň trošku patrné, co si o problematice myslím. Mám snad taky trošku právo něco říct ne? Po pravdě mě po přidání mého hlasu na ICQ začal Adámek vyčítat, že jsem hlasoval jak jsem hlasoval. Hlasoval jsem opravdu podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, ale věř mi, že mě Petr trošku vytočil, když mě to vyčítal, nicméně jsem se zde dokázal ovládnout a už se na něj ani nezlobím. --Kirk 17:23, 18. 10. 2006
Egg: Hele, proč je zde vlastně tohle hlasování, když mě pak Petr vyčítá, že hlasuju? To jste vůbec nemuseli tohle hlasování dělat. --Kirk 17:31, 18. 10. 2006
PaD: Hele v muslimáckých státe jsem nikdy nebyl, ale upřímně kdybych tam byl, tak se starám hlavně o to, aby byla respektována moje lidská práva a rozhodně bych se vykašlal na jejich výmysly. Pokud ne, tak nemám důvod do podobné země vůbec jezdit. Na světě je rozhodně spousta jiných i zajímavějších míst, kde mě nikdo nebude nutit vyznávat něčí podělanou ideologii. S úctou a pozdravem --Kirk 17:34, 18. 10. 2006
Tímto můj poslední příspěvek k autorským právům zde: doufal jsem, že si někdo mých výhrad vážně všimne. Že jsem se zde já sám zasadil o to, různé divoké licence limitovat a publikovat jen volná díla, by mělo být známo. Jenže, jak jsem se zmínil nahoře, udělat z toho náhodné hlasování o něčem, kde většinina neví co to je, hlasování pak navozené chybnými formulacemi, bez jediného odkazu na diskuse a vysvětlení problematiky - to je něco co musím označit ne jako jako „dvakrát měř a jednou řež“ ale jako „dvakrát řež a pak jednou změř, jestli jsi někomu neuříz ruku“. Sorry, ale chápu to tak, a takový přístup má v cs.wiki již malounlinkou tradici. A komentáře těch, co tu toto hlasování obhajují vůbec nechci akceptovat - tam, kam se má někdo podívat, aby to hlasování pochopil, tak tyhle odkazy tu měly být už na začátku a ne když tomu někdo nerozumí. Sorry. Právě proto, že tato tématika je tak důležitá, je skutečně škoda, že to probíhá takto nepřipraveně, zbrkle a chaoticky. Oddaluje to mimochodem i žádané řešení. Přičemž mimoděk, všímám si, i zastánci řešení si trochu odporují - jeden tvrdí, že jde o průzkum o fair use ve smyslu českého práva, druhý pak ve smyslu amerického - kdo, který se v tom nevyzná, si má něco rozumného vybrat? - - - Toto jsou a byly důvodu, proč jsem se k tomuto půlnočnímu vyhlášení hlasování negativně vyjádřil, stojím za tím; obávám se, že tato neuváženost bude mít za následek, že případné schválení bude mít za následek, že velká část komunity nebude vědět proč. Velká chyba. -jkb- ? 18:45, 18. 10. 2006
Můj názor je, že zdravý rozum je lepší než tisíc právníků. Takže jsem pro fair use, ale hodně vymezeně. Musí existovat vyjmenovaný seznam, co se za fair use může používat. Tady bych se řídil hlavně tím, zda použitím toho obrázku někomu můžeme reálně uškodit. Takže třeba loga jsou podle mě naprosto v pohodě. Také hudební ukázky do 30 s se mi zdají v pohodě. Portréty nežíjích osob jsou taktéž v pohodě. Obaly CD/DVD/kazety/desky v rozumném malém rozlišení taktéž. Screenshoty z TV nebo filmu jsou podle mě na stejné úrovni jako hudební ukázky. Je třeba každou jednotlivou kategorii prodiskutovat a říci jasně, co je dovoleno, přičemž všechno ostatní dovoleno nebude. Je třeba také jasně deklarovat, že to vše může být použito jen v míře naprosto nezbytné pro dokumentaci článku, vždy mají přednost svobodné verze a na případné stížnosti se bude reagovat co nejdříve, co nejvstřícněji a v zájmu jak projektu, tak stěžovatele. Chápu, že můj názor není po právní stránce žádným skvostem, tím by bylo prostě takové soubory nepoužívat. Ale rozum a zkušenost mi říká, že ostrá řešení jsou jen zřídka ta nejlepší. --Miraceti ? 20:03, 18. 10. 2006
Také si zareaguji, nejprve bych rád zdůraznil, že průzkumy se běžně dělají od do, o fair use se zde debatuje již minimálně tři měsíce a je jistě nezbytné z debaty udělat závěr. Jako student práv byste tuto otázku ignorovat neměl, měl byste se k právní otázce vyjádřit, je třeba, aby se lidé kteří něčemu rozumí, naučili vyjadřovat právě k problematice, kterou studují, mají možnost konzultovat, atd. Pokud by s nějakou fotorafií neměl být problém, není problém, napsat držiteli práv, aby toto povolil. Pokud se jedná o dílo anonymní, nebo je držitel těchto práv nezjistitelný, můžete předpokládat, že jde o dílo anonymní. Tím pokryjete témeř celou 1. republiku. Za určitých okolností můžete takové dílo považovat za pseudonymní.
Loga, použití fair use vyžaduje, aby článek nevyzněl negativně to je přece jasně v rozporu s NPOV, ani na anglické jazykové mutaci nemůžete fair use švihat kamkoli. U škol atp. lze napsat na takovou instituci a zeptat se pod jakou licencí to můžete použít, je to čistější, méně problematické a vede to k jasnému výsledku. A jeden dotaz, pokud vás majitel nějaké domény atp. rozhodne, řešit to soudně, jak budete to fair use vysvětlovat? Budete říkat, myslel jsem, jo napsat jim a vidíte to mi ani nepřišlo na mysl a hned jsem tam hodil fair use?
K subjektům, je přeci jedno jestli dílo vytvořil američan, hotentót, nebo maďar, to s problémem nesouvisí, třetí varianta tvoří pouze omezení které je k ničemu, to už je výhodnější varianta č. 2. Proč si vytvářet omezení, která mi problém neřeší? Jaké jsou výhody této varianty? Varianta 2 nabízí více a varianta 1 zase problém řeší. To že Tě pak budou moci zažalovat jen americké firmy?
@ Wikipedista:Dezidor: Jak pravděpodobně víte, autorské právo je plně dispoziční (právempokračovat v procesu disponuje žalobce. A je velmi reálné, že si vzpomenu, že si to zkusím, obrátím se na USA soud a řeknu si Wikipedista:Vrba mi pěkně leze krkem a on nahrál můj obrázek. Vzhledem k tomu, že jde o fair use podám to k USA soudu - předpoklad i nahrávající předpokládá, že stížnost povede k USA soudu, přece by jinak nezvolil fair use. K porušení došlo a já chci nechat soud dojet, soud rozhodne, že nemám pravdu a že ji má Wikipedista:Vrba, jsme nadšení. Reálně se stalo co Wikipedista:Vrba v tom utopil spoustu peněz a jak známo USA soudy nerozhodují o proplacní nákladů, musí tedy zvolit jinou žalobu a topit v tom další peníze. Já se nebavím o ochraně Wikipedie, ta se o sebe postará sama, každý normální člověk to zahájí žalobou na konkrétního člověka. Podívate-li se na posilování práv autora a směr jakým jde vývoj autorských práv, jistě uznáte, že já se nakonec dozvím, kdo to je.
@ Wikipedista:Kirk jistě za českou Wikipedii se postaví, ale kdo se postaví za Tebe? Já bych nežaloval Wikipedii, žaloval bych konkrétního Wikipedistu. K tomu manželstí a neustupování američanů, v USA mi uznají druhé manželství, nějak jsem měl zato, že to oddání se v Mexiku má i jiné důvody než jen, že „Všichni už sou v Mexiku“.
K úvaze, že by se měly respektovat „také české zákony“, ano pokud má být splněn účel české Wikipedie, tak by se to hodilo. Pro českého Wikipedistu je český zákon to největší dobro, snahu nacpat se pod USA právo považuji za opravdu zoufalou, wikipedie získá možná několik obrázků, ale co Vy? A zcela zásadní dotaz, víte co je v DMCA 1998, ynáte někoho, kdo se alespoň trochu orientuje v Copyright Act of 1976? Ví někdo něco o sporech, které proběhly, třeba jak bylo fair use neuznáno v některých sporech, jste si plně vědomi, že sdělování díla, tak jak je chápáno v EU není v USA uznáno? Uvědomujete si, že WCT článek 8, který je v informační směrnici EU a který je i v našem právu - principem, není v USA právu? Jste opravdu připraveni nést důsledky těchto věcí? Chápete, že přijetím USA práva se dostáváte do jinak fungujícího světa? A to nemluvím o tom, že jste v rozporu GDFL.
A maličkatá poznámečka na závěr, všímám si, že většinou uživatelé, kteří jsou informováni o autorských zákonech fair use nenahrávají i to je minimálně naznačující. Hippopotamus 21:48, 18. 10. 2006
@ Wikipedista:Wikimol: A co z toho, že se bude používat americké právo a nebude se využívat fair use, tak nějak plyne za výhody? Užívat něčí právo, tím, že se vzdám jeho výhod, ale řídím se jeho nevýhodou mi přijde poněkud nejasné. Tedy pokud Ti nejde o povolení propagace nacismu, fašismu a kdoví čeho, osobně nechápu proč Ti o to tolik jde, přece encyklopedie není od propagace a ani stránky uživatelů nejsou proto, aby vznikaly konflikty s právem. --Hippopotamus 09:43, 25. 10. 2006
Váš text svědčí o hlubokém nepochopení toho, o čem se hlasuje. Hlasování ve prospěch českého autorského práva neznamená, že se smí porušovat právo USA. Nebude se ovšem klást důraz na využívání výhod, které by nám plynuly z amerického práva, ale jen na jeho neporušování. Snažíme se jen zjistit, zda existuje konsenzus o tom, s jakým právním systémem bychom měli sladit naše pravidla. Příkladem pravidla vyplývajícího z amerického práva je zákaz externích odkazů na stránky, které zjevně porušují autorská práva. Český právní řád nic takového nevyžaduje, kdežto americký podle některých soudních rozhodnutí ano. Takže to bychom měli samozřejmě zakázat. --Beren 23:12, 29. 10. 2006
Nikdo neříká, že máme ignorovat americké právo. Máme se řídit omezením USA práva, ale i českého práva. Doufám, že OK. Nikdo tu nechce začít neuznávat USA právo a dostávat se tak do nežádoucích sporů s Wikimedia Foundation ani s USA justici, Wikimole delas jak kdybychom hlasovali, ze timto zacnem porusovat USA pravo. Nezacnem a budu proti tomu, kdybychom to meli zacit delat. Nemusime si prece zduraznovat, ze si po navsteve WC umeju ruce, ani to, ze nebudeme hledat problemy. Nevim jestli musime dodrzovat USA pravo nebo ne, z Tvych prispevku je evidentni ze to nevis ani Ty, ale je jasne, ze mame tolik pudu sebezachovy ze ANO o tom se nehlasuje, to tu chape kazdy, vyjme Tebe --Vrba 17:47, 30. 10. 2006
Debata už je pěkně dlouhá. Jak se zdá, většina wikipedistů upřednostňuje čisté řešení podle českého práva, tedy nepoužívat fair use. Považuji za dobré tedy diskusi definitivně uzavřít a otevřít debatu o tom, co všechno je třeba pro toto řešení udělat a do kdy by to mělo být hotovo. Nepoužívání fair use by se mělo explicitně zmínit spolu s krátkým vysvětlením v nějakém pravidle. Naopak používání fair use by se mělo odstranit ze stávajících stránek pravidel, doporučení a nápovědy. Fair use obrázky by se měly smazat a odstranit z článků. Myslím, že do konce roku by se to mělo dát stihnout. Bude to velký zásah, ale věřím, že bude k prospěchu projektu. --Miraceti ? 06:36, 24. 10. 2006
Asi je toto shrnutí poněkud nevhodné, protože průzkum trvá do 31. 10. 2006, alespoň je to tam napsané. Těžko vyvozovat řešení pře uzavřením průzkumu. --Hippopotamus 09:37, 25. 10. 2006
Naprosto chápu proč - Vrba - vyvolal tento velký průzkum "veřejného mínění". Nicméně - celý průzkum je, podle mého názoru, zbytečný. Jde totiž o příliš pasivní přístup, který stejně nic nevyřeší. Za pár týdnu se určitě objeví jiný právník s jinými názory a my pak budeme pracně ničit jinou část české Wikipédie. Jak mi řekla před několika měsíci - Mgr. Adéla Faladová: pokud se sejde několik právníků, může mít každý z nich rozdílný pohled na věc. A to by pro nás mělo být kličové. Takže navrhuji něco úplně jiného. Navrhuji ponechat aktuální - status quo - i když vím, že to není to úplně "košer".
Navrhuji vytvořit PETICI, která slušně a důrazně požádá naše MK, aby nám - české Wikipedii - přidělili trvalou vyjímku na obrázky "Fair use". A pokud získáme třeba 2500 podpisů, tak si myslím, že můžeme dotlačit SOAP k udělení příslušné vyjímky ! --Michal.Pohorelsky 18:10, 29. 10. 2006
Průzkum jsem vyvolal, protoze jsem navrhl doporuceni, kde navrhuji smazat FU, jelikoz se odpurci nevyjadrili, chtel jsem, aby vznikl dalsi debatni prostor, kde je mozno se vyjadrit. Nejsem pravnik, jinak ta cestazruseni se mi libi i protoze je to navrat k myslence svobodne enc. --Vrba 00:11, 30. 10. 2006
Já bych byl spíše proti a orientoval se na svobodné obrázky. Obnovování FU bych vnímal jako krok zpět, byl bych spíše pro důsledné uplatnění svobodných licencí. --Vrba 00:53, 30. 10. 2006


Asteroceras

Asteroceras je rodem pravěkého hlavonožce z podtřídy amonitů. Žil v období přelomu triasu a jury, zhruba před 200 miliony let. Jejich fosílie byly objeveny například v Lyme Regis na jihu Anglie. Některé exempláře byly objeveny se zachovanými měkkými tkáněmi.


Kongresovka

Polské království, známé též jako Kongresovka či Ruské Polsko, byl státní útvar, který existoval mezi lety 1815 až 1916 v personální unii s Ruským impériem. Hlavním městem byla Varšava a hlavou byl polský král, kterým byl vždy ruský car. Z původně autonomního státního útvaru se postupem času přeměnilo Polské království v de facto integrální součást Ruského impéria.
Polské království se rozkládalo se na ploše přibližně 128 tisíc kilometrů čtverečních, na které žilo v roce 1816 přibližně 3,3 milionů lidí. Do roku 1910 vzrostl počet obyvatel na přibližně 12 milionů osob. Podle ruského sčítání lidu v roce 1897 tvořili 72% většinu v Polském království Poláci a 13,5% obyvatel byli Židé.
Polské království bylo vytvořeno Vídeňským kongresem v roce 1815 z části Varšavského knížectví. Zprvu požívalo značnou autonomii, která však byla podstatným způsobem omezena po porážce protiruského Listopadového povstání v roce 1831.
K likvidaci zbytků polské autonomie došlo po porážce protiruského Lednového povstání v roce 1863, kdy bylo Polské království přímo včleněno do Ruského impéria jako Poviselský kraj. Následovala tvrdá a nesmlouvavá rusifikace
V roce 1916 na území Polského království vzniklo nové Polské království instalované Německem a Rakousko-Uherskem.
Vojvodství však byla s postupným omezováním autonomie zrušena a od roku 1867 se Polské království dělilo na tyto gubernie:


Arak

Arak představuje různé varianty středně silného až silného alkoholického nápoje - destilátu vyrobeného procesem fermentace a destilace ze šťávy cukrových palem nebo melasy, nejčastěji třtinové. Výraz pochází ze staroindického „arak“, znamenajícího pití. Jde buď o anýzem aromatizovanou vínovici, resp. datlovou pálenku z Blízkého východu, nebo o východoindickou pálenku z kvašené melasy nebo palmové šťávy aromatem a chutí podobnou rumu. Druhému typu nápoje se někdy říká nesprávně "rýžová pálenka", protože rýže se zde používá pouze na zákvas.
Klíčové technologické postupy destilace alkoholu objevili Arabové na přelomu 10. a 11. století. Ale již mnohem dříve různé světové kultury proces destilace znaly.
1) Alkoholický nápoj z Blízkého východu. Jde o vysokoprocentní alkoholický nápoj se silnou příchutí a aromatem anýzu. Je bezbarvý, ale po smísení s vodou zbělá. Arak je dnes převážně produkován v Libanonu, Sýrii a Iráku. Arak je obvykle vyráběn z hroznových vín třícyklickou destilací. Anýz je přidáván při druhé destilaci. Jde tedy o aromatizovanou vínovici. V Iráku je používáno namísto hroznových vín víno datlové. Síla araku je poněkud odlišná; podle místa vzniku kolísá mezi 30% a 60%. U prodávaného zboží by obsah alkoholu neměl klesnout pod 50%. Řezaný arak má nejnižší oficiální hranici 40%, ale v soukromí je často nabízen i nápoj 30%-ní i nižší koncentrace. Barva araku je slabě žlutá, nebo je zcela bezbarvý. Vyrábí se též uměle z tresti. Libanonské město Zahle je proslulé tradiční produkcí araku, ale irácký arak, který je méně známý, se kvalitou může libanonskému rovnat. Podobný nápoj pod názvem zbiba je tradičně vyráběn i v Egyptě, po přidání vody však nezbělá.
2) Pravý východoindický arak, je ušlechtilá lihovina, vyrobená destilací zakvašených šťáv palmových nebo třtinové melasy. V obou případech se provádí zakvašování pomocí rýže, rozvařené na kaši a podrobené za přísady kvasničných kultur dalšímu procesu, počínajícímu zcukřením obsaženého rýžového škrobu za vyšší teploty a končícímu silným rozmnožením kvasnic. Teprve potom se přidává melasa nebo palmová šťáva; tím počíná vlastní, pozvolné kvašení, po kterém se přikročí k destilaci. Obchodním střediskem araku je Holandsko. Arak svou vůní i chemickým složením je podobný pravému rumu, mívá však o něco méně esterů a volných kyselin. Alkoholu má 50 - 60%, nesmí u pravého zboží klesnout pod 50%. Řezaný arak má nejnižší hranici 40%. Barva araku je slabě žlutá, nebo je bezbarvý vůbec. Vyrábí se též uměle z tresti.
Počátky produkce araku jsou neznámé, ale destilační aparát tradičně používaný k jeho produkci, známý jako alembik, je vynálezem Jabira ibn Hayyana, muslima z Kufy. První izolaci ethanolu jakožto chemické látky se podařilo provést muslimským chemikům, kteří vyvinuli umění destilace během Abbasídského kalífátu. Již staří perští mágové a léčitelé se však věnovali destilaci bylinných kvasů a v Indii byla pálena "rýžová pálenka" již v době bronzové, takže prapůvod destilace je ukryt v hlubinách věků.
Další země kolem Středozemního moře mají podobné nápoje, z nichž nejznámější je řecké ouzo nebo francouzské pastis. Podobný nápoj je vyráběn i v Egyptě. Od slova arak je odvozen i výraz rakije. Rakije je souhrnný název pro tradiční ovocné pálenky na Balkánském poloostrově. Typická je hlavně pro Chorvatsko, Srbsko, ale i Itálii, Řecko, Rumunsko, Turecko atd.


1 eurocent

Mince 1 eurocent je hodnotou i velikostí nejmenší mince měny euro.
Tato mince je vyrobena z oceli pokryté vrstvou mědi. Má průměr 16,25 mm, sílu 1,67 mm a hmotnost 2,30 g. Hrana mince je hladká. Všechny mince mají společnou lícovou stranu, ale mince jednotlivých zemí mají rozdílnou rubovou stranu.
Finsko a Nizozemsko tuto minci, stejně jako minci 2 centy, nepoužívají, ale přesto ji razí.


Kopřivnice

Kopřivnice je město s více než 23 tisíci obyvatel v České republice, v Moravskoslezském kraji, 10 km východně od Nového Jičína a 30 km jižně od Ostravy. Ve městě sídlí automobilka Tatra, a. s..
První stopy osídlení vedou až do starší doby kamenné. Vrch Kotouč u Štramberka je nalezištěm kostí a stop osídlení, které je datováno až do doby 40000 let př. n. l. V katastru Kopřivnice v západní části severního svahu Červeného kamene, u vodního pramene, bylo objeveno keltské sídliště z 2. st. př. n.l., pojmenované po zdejším prameni bezejmenného potůčku, Šutyrova studánka. Asi v polovině 13. století založil olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku hrad Šostýn. V téže době se pod ním datuje vznik vsi Kopřivnice [1].
Z další historie Kopřivnice je doloženo datum 5.října 1621, kdy obec přepadli vzbouření Valaši pod vedením rytíře Jana Adama z Vítkova a vydrancovali ji [1].
V červnu roku 1695 došlo v Kopřivnici k selskému povstání.
V polovině 16. století zde byl postaven dřevěný kostel, který byl nejcennější památkou staré Kopřivnice. Měl kazetový strop a původně trojdílný oltář, který je zachován v Zemském muzeu. Na hřbitově okolo kostela se dodnes nachází památky, jako opukový kříž Ignáce Rašky, umělecké hrobky zakladatelů kopřivnického průmyslu, hroby fojtů a dva pískovcové napoleonské kříže. Hřbitov je chráněn státní památkovou péčí [1].
Městys Kopřivnice byl povýšen na město vládou Československé republiky v roce 1948.
 Soubor:Koprivnice_muzeum_Fojtstvi.jpg|Muzeum Fojtství je v současnosti nejstarší budova v Kopřivnici Soubor:Slovenska_strela_in_Koprivnice.JPG|Motorový vůz „Slovenská strela“ před Technickým muzeem Soubor:Kopřivnice, náměstí.JPG|Střed města, vlevo „Slovenská strela“ Soubor:Koprivnice model of old church.jpg|Model starého kostela, který zanikl na konci 19. století
[1] Radoslav a Lubomír Hanzelkovi: Kopřivnice a její život v minulosti. Vydalo Muzeum Fojtství v Kopřivnici.


Zvěstování

Podnikatel a mecenáš Jindřich Waldes oltářní obraz zakoupil od sběratele Rudolfa Ryšavého za 23 000 korun. Dílo restauroval P. Bergner 1918. Dědicové olej na plátně o rozměrech 227 x 115 cm darovali Národní galerii v Praze po restituci. Restaurován Z. Grohmannovou do originální podoby, neboť obraz byl znešvařen pozdějšími přemalbami. Posledně vystaven v expozici NG na zámku Duchcov. Jaromír Neumann dílo Škrétovo zařazuje kolem či těsně po r. 1670, původně jako součást oltáře rodiny Reismannovy. Waldes toto dílo považoval za stěžejní příklad malby českého baroka a za důležitou součást své sbírky.
Jisté souvislosti s inspirací Škrétovou je dílo boloňské malířské školy Francesca Albaniho v bartolomějském chrámu v Bologni z roku 1633. Toto dílo při své studijní cestě Itálii jistě znal, neboť bylo známo již od svého vzniku jako "Zvěstování s krásným andělem - L´Annunciazone del bell´Angello". Typika tváře Škrétova andělského jinocha je Albaniho podobě velmi blízká narozdíl od tváře Marie, která je transpozicí renierovskou. Variantou Waldesova obrazu je ranější variace z Týnského chrámu, kde je znatelná bližší souvislost Albaniho vlivu klasicistcké estetiky. Možný vliv lze připustit jako inspirační zdroj pozdní rudolfínské produkce - Aachenovo Zvěstování, které bylo součástí salvátorského chrámu na Josefově. Poslední je změkčilá varianta tématu v jindřichově chrámu na Novém Městě, která se již hlásí k tvorbě Karla Škréty mladšího.


Singapurská hymna

Singapurská hymna se zpívá v malajštině. Je používána od roku 1959, skladba vznikla při příležitosti otevřeni národního divadla a spontánně se stala tak oblíbenou, ze si ji Singapuřané zvolili jako hymnu. Pro mnoho Singapurců je text hymny to jediné, co v malajštině umějí, a to navíc často pouze foneticky "odříkávají" text, aniž by mu rozumněli.


Sojuz T-3

Sojuz T-3 byla kosmická loď SSSR z roku 1980 novějšího typu, se kterou letěla tříčlenná posádka na sovětskou orbitální stanici Saljut 6. Podle katalogu COSPAR dostal Sojuz dodatečně označení 1980-94A. Byl to 75. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl MAJAK.
Hlavním úkolem letu bylo nový druh dopravní lodě důkladně vyzkoušet. A také provést některé potřebné opravy na stanici, která za sebou měla přes tři roky provozu ve vesmíru.
Loď odstartovala 27. listopadu 1980 odpoledne SEČ z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 255 – 260 km s pediodou oběhu kolem planety za 89 minut. Bez problémů fungoval i zapnutý systém automatického přibližování, oproti Sojuzu T-2 byl ponechán v činnosti až do úplného připojení ke stanici.
V době svého příletu byla u zadního uzlu stále připojena nákladní loď Progress 11, předchozí stálá posádka již před měsícem odletěla v Sojuzu 37. Kosmonauti ze Sojuzu T-3 nejdříve vyložili náklad ze zásobovací lodě, pak se věnovali opravám celé řady systémů stanice, které měly za sebou termín plánované životnosti. Vyměnili řadu konstrukčních prvků. Mimo těchto údržbářských činností se věnovali i vědeckým experimentům. Poté s pomocí motoru své lodi celý komplex zdvihli na vyšší oběžnou dráhu. Vlivem zemské přitažlivosti totiž klesal denně o sto metrů. Dne 9.12.1980 se oddělil nepotřebný Progress 11 a později v atmosféře zanikl.
Den po oddělení nákladní lodi celá trojice nastoupila ráno do své lodě a od stanice se odpoutala. Od lodi se odpojila již nepotřebná orbitální sekce a po dvou hodinách začala sestupovat k Zemi kabina s posádkou. S pomocí padákového systému i motorů přistála dne 10. prosince 1980 asi 130 km od Džeskazganu na území Kazachstánu. Ve vesmíru trojice kosmonautů strávila 12 dní.
Stanice Saljut 6 zůstala na oběžné dráze Země bez posádky. Pátá základní posádka přiletěla v Sojuzu T-4 až v březnu 1981.
Oproti předchozímu typu Sojuzu byl nový sice vnějšími rozměry i tvarem stejný, ale vnitřek byl změněn. Díky vývoji mikroelekroniky byly instalovány nové typy počítačů i obrazovek, zmodernizovány byl i jejich programy. Byl dodán nový typ lehčích nádrží na pohonné hmoty. Snížení váhy pak umožnilo namontovat třetí křeslo kosmonauta. Byly instalovány také sluneční baterie. Hmotnost lodě byla 6850 kg. Délka lodě byla 698 cm, průměr 272 cm. Sestavena byla ze tří částí: SA – návratový modul, BO – obytná sekce a PAO – přístrojová sekce. I tento typ lodě byl vybaven brzdícími motory a padákovým systémem.


Nor?lýsi?

Nor?lýsi? je název faerského časopisu. Vychází od roku 1915, v současnosti má kolem 2000 prodaných výtisků týdně.


Světluška větší

Světluška větší lidově nazývaná svatojánská muška je druh brouka z čeledi světluškovitých. Známá je především svojí schopností vyzařovat ze svého těla zelenkavé světlo. Toto světlo mohou světlušky vlastní vůlí vypnout i zapnout. Létat umí pouze samci.
Světlušky patří k broukům, u kterých se samec od samičky výrazně odlišuje.
Samec je dlouhý 10 až 12 mm. Tělo je dosti ploché. Chitinový vnější plášť těla je zbarvený do hněda, pouze na okrajích se nachází žluté zbarvení. Na dlouhých krovkách se nachází několik podlouhlých rýh, které jsou pokryté jemnými chloupky. Hlava není vidět – je schovaná pod tělním pláštěm. Můžeme však spatřit nitkovitá tykadla. Na sedmém kroužku na břiše má sameček světelnou skvrnu.
Samičky jsou dlouhé 15 až 20 mm. Nemají žádné krovky, takže vypadají podobně jako larvy. Hlava je též schovaná pod chitinovým tělním pláštěm. Samičky mají podstatně více světelných orgánů než samci. Světelná políčka se nacházejí na šestém a sedmém kroužku trupu, a na osmém jsou ještě dodatečné světelné skvrny.
Světlušky jsou aktivní v noci. Samci létají se slabým svícením a hledají si samičky, které leží v trávě a svítí velmi výrazně. Larvy žijí na zemi a živí se slimáky. I ony mohou slabě svítit. Po pátém svlečení se zakuklí. Z kukly se vylíhne dospělý jedinec.
Hlavní výskyt dospělých jedinců je v období páření, což ve střední Evropě připadá na červenec a srpen. V teplých letních měsících svítí samičky při dostatečné tmě asi od 22:00 do 1:00.
Samičky jsou v trávě a svítí, aby ukázaly samečkům, že jsou připraveny k páření. Samci svítí slaběji než samičky a létají ve výšce několika metrů nad zemí. Když zahlédnou samičku tak k ní přistanou. Páření a kladení vajíček probíhá na zemi. Oba partneři umřou do několika dnů po páření.
Světluška větší se vyskytuje v Evropě, můžeme je nalézt hlavně na loukách a okrajích lesů. Jejich doba létaní je od června do září.
Světlušky svítí díky bioluminiscenci. Je to následek chemických reakcí v živých buňkách a tkáních – tyto procesy se nazývají chemoluminiscence. Při jednom z těchto procesů se luciferin odbourává enzymem luciferázou, energie při tom uvolněná je vyzářena ve formě světla. Proces neprodukuje žádné teplo, a proto je velmi efektivní - 90% vložené energie je přeměněné na světelnou energii. To je o mnoho víc než u žárovky, u které se většina energie ztratí ve formě tepla.


Ponědrážka

Obec Ponědrážka se nachází v okrese Jindřichův Hradec, kraj Jihočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 88 obyvatel.
Nejstarší písemná zmínka o Ponědrážce pochází z roku 1379 jako o součásti rožmberského panství. V polovině 16. století obhospodařovalo 13 usedlostí v Ponědrážce celkem 10 lánů a 3 jitra polností, že kterých měli předepsaný roční plat 4 kopy a 18 grošů.V obci byly 2 mlýny. V letech Třicetileté války byla Ponědrážka hodně poškozena. Řada gruntů byla vypálena a jednotlivé usedlosti zůstaly na dlouhou dobu pusté.


Blanka

V České republice má svátek 2. prosince, ve Španělsku 5. srpna.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +0,3%.


Emanuel Moravec

Emanuel Moravec byl český politik, legionář, voják z povolání, teoretik válečnictví, publicista a ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády. Patřil k nejaktivnějším představitelům české kolaborace s nacistickým okupačním režimem za Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1945.
Emanuel Moravec se narodil 17. dubna 1893 v Praze. Otec Jan Petr Moravec byl pražským obchodníkem. Matka Malvína, roz. Sapinová. V roce 1911 vystoupil z římskokatolické církve. Vystudoval průmyslovou školu. Odmaturoval v roce 1912. V den vypuknutí první světové války 28. 7. 1914 byl odveden do rakousko-uherské armády, v jejíž řadách bojoval na haličské frontě. V roce 1915 Emanuel Moravec padl do ruského zajetí. V Rusku požádal o ruské občanství, aby mohl vstoupit do České družiny, ale nebylo mu vyhověno, proto se přihlásil dobrovolně k 1. srbské dobrovolnické divizi, kde působil jako velitel kulometné čety. V září 1916 byl zraněn v bitvě u Amzači a po skončení léčby byl v březnu 1917 na vlastní žádost zařazen do československých legií. Účastnil se také bitvy u Zborova. V lednu 1920 se oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou, které bylo 17 let.
Po návratu do nově vzniklého československého státu zůstal jako profesionální voják v nově se tvořící československé armádě. Od roku 1920 sloužil jako zpravodajský důstojník na štábu zemského vojenského velitelství v Užhorodě. V letech 1923-1927 působil Emanuel Moravec na štábu zemského vojenského velitelství v Praze.
Od roku 1931 Emanuel Moravec vyučoval na pražské Vysoké škole válečné. V roce 1932 se rozvedl se svou první manželkou, se kterou měl dvě děti. V témže roce se oženil s Pavlu Szondyovou, se kterou měl syna Pavla Emanuela.
Emanuel Moravec byl svými současníky považován za odborníka na válečnictví a mezinárodní otázky. Intenzivně přispíval do dobového tisku, zejména do Lidových novin a Pestrého týdne. Většinu svých článků v předprotektorátním období publikoval pod pseudonymem Stanislav Yester. Inspirován prezidentem Masarykem napsal knihu Obrana státu, ve které již tehdy tvrdil, že největším nepřítelem ČSR je nacistické Německo. V roce 1933 byl Emanuel Moravec jmenován plukovníkem generálního štábu československé armády. V roce 1936 vydal knihu Válečné možnosti ve střední Evropě a válka v Habeši. V ní vyslovil obdiv k fašistické Itálii.
Ve třicátých letech Emanuel Moravec otevřeně podporoval politiku tzv. hradní skupiny, do níž patřili demokraticky orientovaní politici kolem Masaryka a Beneše. Na pohřbu T. G. Masaryka, kterého celý život uznával jako velkou autoritu, vedl Prahou vojenský průvod. V době Mnichovské krize v roce 1938 patřil Emanuel Moravec k nejrozhodnějším odpůrcům československé kapitulace a přistoupení na mnichovský diktát. Na svých přednáškách a ve svých článcích vyzýval k ozbrojenému odporu proti Německu. Po přijetí mnichovských podmínek a následné okupaci zbytku republiky, které pro něj byly hlubokým duševním otřesem se stává stoupencem spolupráce (kolaborace s Německem. V období druhé republiky se podruhé rozvedl. Byl vyřazen z aktivní vojenské služby a bylo mu zakázáno publikovat. Uvažoval o emigraci do Kostariky.
Po okupaci Československa nacistickým Německem se Němci na něj zaměřili a využili jeho strachu a zklamání z Mnichova k jeho přerodu v aktivního a nadšeného propagátora nacistické ideologie. Spolupracoval s SD, nacistickou rozvědkou, a dokázal si najít cestu ke K. H. Frankovi. Po příchodu zastupujícího říšského protektora R. Heydricha v roce 1941 do Prahy 28. 9. 1941 jej Moravec navštívil a osobně přísahal věrnost německé říši. Emanuel Moravec působil také na svou rodinu. Jeho syn Igor vstoupil do SS, mladší syn do hitlerjugend a jeho třetí žena Jolana se stala konfidentkou Gestapa.
Od roku 1941 byl předsedou organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tato organizace, sdružující povinně českou mládež ve věku od deseti do osmnácti let, vychovávala mládež v nacistickém duchu k loajálnosti k okupační správě.
Jako příznivec Heydricha se v roce 1942 stal členem protektorátní vlády ve funkci ministra školství a lidové osvěty. Po atentátu na Heydricha se stala Moravcova pozice ve vládě ještě silnější. Hácha ani ostatní již neměli odvahu mu odporovat. Často vystupoval v rozhlase a psal do novin. Nabádal občany ke spolupráci s Němci. Československá vláda v Londýně v čele s Benešem nesla nelibě Moravcovo vystupování, které poškozovalo pověst ČSR v zahraničí, a proto bylo rozhodnuto spáchat na něj atentát. K tomu účelu byla sestavena skupina TIN s parašutisty Cupalem a Švarcem. Parašutisté však byli za heydrichiády zastřeleni Gestapem, a atentát tak nebyl nikdy uskutečněn.
Moravcův nejmladší syn zahynul při bombardování a další dva synové byli nezvěstní. 5. května 1945, v den vypuknutí pražského povstání, spáchal sebevraždu.
Emanuel Moravec se stal symbolem kolaborantství s nacistickým okupačním režimem. Podle nejznámějšího nacistického kolaboranta, Nora Vidkuna Quislinga se mu přezdívalo též český Quisling.


Tatra KT8D5R.N2P

Tatra KT8D5R.N2P je model tříčlánkového částečně nízkopodlažního tramvajového vozu, který vznikl modernizací československé tramvaje Tatra KT8D5. Hlavní změnou oproti původnímu typu je nový střední článek s nízkopodlažní částí a také nová elektrická výzbroj. Tramvaje KT8D5R.N2P jsou provozovány v Praze a Plzni, rekonstrukce probíhají od roku 2004.
Po zahájení modernizací vozů KT8D5 v Brně a Ostravě se rozhodl tyto tramvaje rekonstruovat i jejich největší český provozovatel, Dopravní podnik hl. m. Prahy. Pražský tramvajový vozový park neobsahoval v roce 2004 žádné nízkopodlažní vozidlo, což pro evropské velkoměsto nebyla dobrá vizitka. Dobré výsledky a zkušenosti s provozem modernizovaných tramvají KT8D5 na Moravě přiměly DPP k zahájení obdobných rekonstrukcí, u kterých je nejvýznamnější změnou náhrada středního článku tříčlánkové tramvaje novým nízkopodlažním. Novým prvkem se naopak stala náhrada původní elektrické výzbroje novou, což nebylo u brněnských a ostravských vozů prováděno.
V roce 2006 se k obdobné variantě modernizace jako DPP přiklonily i Plzeňské městské dopravní podniky.
Tramvaj KT8D5R.N2P je modernizována velice podobným způsobem jako ostatní rekonstruované vozy KT8D5. Na první pohled je nejvýraznější změnou výměna středního článku, místo původního byl osazen nový nízkopodlažní o výšce podlahy 350 mm nad temenem kolejnice, který vyrábí firma Krnovské opravny a strojírny a dodává jej PRAGOIMEX pod typovým označení ML8LF. Nízkopodlažní část je třemi schody spojena podlahou ve standardní úrovni, která se nachází v krajních článcích. Ty byly odstrojeny, kompletně opraveny a také v kritických místech zesíleny. Pražské tramvaje KT8D5R.N2P mají také na rozdíl od těch plzeňských zakryté podvozky i spřáhla, což vede ke snížení hlučnosti vozidla. Interiér byl oproti brněnským či ostravským tramvajím modernizován výrazněji. Byly osazeny plastové sedačky potažené textilií, podlahu pokryla protiskluzová krytina. Kabiny řidiče byly nahrazeny novými půlkruhovými, ovládací prvky vozidla byly zmodernizovány, tramvaj je nově ovládána ručním řadičem místo pedály. Novinkou je také instalace kamerového systému, jejichž obraz vede do řidičovy kabiny na dva LCD monitory. Tramvaj byla také vybavena elektronickými informačními panely.
Podvozky a trakční motory byly ponechány původní a byla na nich provedena generální oprava. Nově byla osazena elektrická výzbroj typu TV Progress od firmy Cegelec, která se celá kromě odporníku výhybky nachází pod podlahu v krajních článcích. Původní pantografy byl nahrazen polopantografy, které vyrábí společnost Stemmann či LEKOV. Pražské tramvaje KT8D5R.N2P jsou také charakteristické přidanými halogenovými reflektory a prohnutými bílými pruhy na obou čelech vozu, díky čemuž jsou na první pohled pro protijedoucí řidiče tramvají odlišitelné.
Plzeňské městské dopravní podniky přistoupily k modernizaci svých tramvají KT8D5 až jako jejich poslední provozovatel v Česku. Na podzim 2006 byl odeslán do Krnova první vůz evidenčního čísla 297, do svého domovského města se vrátil v dubnu 2007, přičemž s cestujícími jezdí po složení zkoušek od června 2007. Ještě tentýž rok byly modernizovány další dva vozy, na přelomu let 2007 a 2008 jeden, stejně jako v roce 2008. V současnosti je tak v provozu v Plzni osm tramvají KT8D5R.N2P.
Rekonstrukce plzeňských tramvají KT8D5 probíhá v prostorách firmy KOS Krnov.
První pražská tramvaj KT8D5R.N2P ev. č. 9082 byla modernizována mezi jarem 2004 a počátkem roku 2005, do Prahy byla dovezena v dubnu 2005. Po dlouhých zkušebních jízdách byla zařazena do pravidelného provozu v září téhož roku. Další vozy následovaly v počtu přibližně pěti rekonstruovaných tramvají ročně. K 29. březnu 2009 jezdilo v Praze 23 vozů KT8D5R.N2P a předpokládá se modernizace všech 47 tramvají KT8D5.
Zvláštností pražských vozidel KT8D5R.N2P je evidenční číslo. To je odlišné od evidenčního čísla, které měl vůz před rekonstrukcí, jež bylo zvýšeno o 50. Například tedy tramvaj KT8D5 ev. č. 9024 má po modernizaci na typ KT8D5R.N2P ev. č. 9074.
Vozy KT8D5R.N2P z Prahy jsou rekonstruovány ve firmě Pars nova.


Symplektická varieta

Symplektická varieta je pojem z matematiky, přesněji z diferenciální geometrie. Formalizuje v rámci matematiky fyzikální pojem fázového prostoru.
Darbouxova věta říká, že symplektická varieta nemá žádné lokální diferenciálně geometrické invarianty, tj. lokálně vypadá symplektická forma vždy stejně. Globální alepsoň částečné invarianty existují, viz předchozí větu.
Teorie symplektických variet nabizí matematický model Hamiltonovy mechaniky. Je podstatnou složkou tzv. zrcadlité symetrie pocházející z teorie strun.


Crusaders of Might and Magic

Crusaders of Might and Magic je dynamické RPG z pohledu třetí osoby, zasazené do populárního světa Might and Magic. Hru vytvořil roku 1999 tým New World Computing a distributorem byla 3DO.
Hra je postavena na 3D enginu, který byl původně navržen pro konzolové hraní a později upraven do podoby pro PC. Přestože neni nijak výjimečný, netrpí bugovitostí a plně rozvíjí pohybové možnosti hlavního hrdiny a efekty kouzel. Vlastní svět je vystaven z kruhovitých tunelů, rozdělených texturou na dolní a horní polovinu. V dungeonech horní a dolní polovina splývá. Na povrchu jsou okraje ohraničené hornatou texturou, takže máte pocit, že se neustále pohybujete v jakýchsi kaňonech. Neexistuje jediná možnost, jak se dostat na vyvýšené místo. Vývoj hry byl však příliš uspěchaný a většina grafických prvků působí poněkud jednotvárně. Přesto se však ve hře naleznou lokace, které vás uchvátí svým provedením, jako například Východní stronghold nebo město pod ledovcem. Mnohem více se nedodělanost projevila na vlastním hraní Crusaders.
Svět Ardonu totiž neni nijak rozlehlý a celkem se projdeme pouhými sedmi oblastmi. Hra je navíc lineární, s malým počtem herních úkolů a do jisté míry s absencí příběhových zvratů. To vše však značně vykompenzuje „nutnost“ pobíhání z jednoho konce na druhý při plnění jednotlivých úkolů. Poté, co hlavní postava obdrží úkol, jsme nuceni probít se přes hordy nepřátel na jiný konec mapy, splnit požadovanou věc a poté se stejnou cestou vrátit zpět k zadavateli. Při návratu však dojde k respawnování všech monster a tak jsme opět postaveni před boj. Po cestě neni nic, co by dokázalo hru zpestřit. Žádné vedlejší úkoly ve hře nejsou. Tento princip byl také podroben největší kritice ze strany recenzentů.
V počátečních fázích hry je boj příliš obtížný a tak hra může působit příliš flustrujícím dojmem. Vše má však svůj smysl. K respawnu monster dochází pouze ve chvíli, kdy je příslušný úkol splněn. Takže pokud jsme cestu dokonale vyčistili, bude pohyb po celé trase vcelku bezpečný. Můžeme se tak například v klidu soustředit na sbírání zbraní a zbrojí po nepřátelích a ty pak prodávat a za obdržené peníze nakoupit množství ozdravujících lektvarů, které usnadní cestu zpět. Při bližším pohledu je také patrné, že monstra nejsou v jednotlivých oblastech identická, ale postupně se mění. To má představovat posun příběhové linie. Časem se také některé cesty uzavřou, takže se ve skutečnosti pohyb neomezuje na ty samé trasy. Ve hře se opravdu vyplatí po každém splněném úkolu opět projít všechny dostupné lokace. V opačném případě se hráč může ochudit o nové předměty.
Přes všechny nedostatky se v případě Crusaders jednalo ve své době o převrat v hraní a Crusaders přinesli světu nový styl. Vývojáři využili populárního tombriderovského pojetí hry a sloučili ho s RPG prvky neméně populárního fantasy světa. Pro ilustraci, nejbližší podobnou hrou je série Gothic, která je však mladšího data.
Během intra se seznámíme s Drakem, malým chlapcem, žijícím v poklidné rolnické osadě, několik okamžiků před útokem legie Padlých. Nemrtvé armády vedené nekromancerem Necrosem. Poté, co je osada zničena a většina obyvatel vyvražděna, objeví se záběr na malého Draka a jeho proměna v chrabrého bojovníka s legií. Při jedné ze svých akcí si nedával přílišný pozor a je rázem uvržen do vězení Východního strongholdu, hlavní základny Necrose. Po likvidaci dvou strážných kostlivců se další dění přenese přímo na hráče. V této chvíli máme hrdinu plně ve svých rukách. Cestou ven z podzemí se Drake seznámí s kapitánem Ursanem, velitelem křižáků v Citadele, který mu zadává první úkol. Najít Celestii, paní Citadely a významnou kouzelnici. Ponechá Draka o samotě a tak se sami vydáváme po schodišti směrem za světlem a skrze řady nepřátel, abychom otevřenou branou vyšli ven z pevnosti. Tím začíná naše putování za osvobozením Ardonu od legie Padlých. Na konci nás však čeká typické mightandmagikovské zakončení. Boj se samotným Necrosem a to v jeho kosmické lodi.
Drake nemá v počátku nastaveno žádné specifické povolání. Může využívat veškeré herní předměty bez omezení a smí používat magii. Brzy se stane křižákem, ale svým způsobem by se dal spíše označit za bojového mága. Disponuje dobrými pohybovými vlastnostmi, které se projeví zejména v boji. Úroveň bojových schopností je dána úrovní postavy a je řízena tzv. multiplikátorem, který má vliv na sílu fyzického útoku. Úroveň magických dovedností je dána množstvím bodů many, potřebných ke kouzlení a úrovní magické dovednosti.
Mezi primární) atributy patří síla, inteligence, odolnost, rychlost. V průběhu hry je možné je měnit jen nepatrně a to zejména nošením předmětů s příslušným bonusem. Mezi vedlejší atributy patří množství bodů zdraví a many, které se zvyšují s rostoucí úrovní postavy.
Plněním úkolů a zabíjením monster získává Drake zkušenostní body. Při dosažení určitého množství bodů Drake automaticky postoupí na vyšší level. Zvýší se mu množství bodů zdraví a many a dojde ke korekci multiplikátoru.
Počáteční nastavení obtížnosti hry má vliv na velikost primárních a sekundárních atributů a na množství bodů zdraví a many, získaných postupem na vyšší úroveň. Nastavení má i vliv na maximální dosažený level postavy. Pro obtížnost square je to level 21, pro obtížnost knight je to level 24 a pro obtížnost crusader je to level 28.
Hlavní populaci v Ardonu tvoří lidská rasa a trpaslíci z Coranthie. Tyto dvě rasy jsou ve hře chápány jako neutrální, zatímco všechny ostatní patří mezi nepřátelské. Výjimkou jsou Dasheři, kteří se během děje přidají na stranu neutrálních ras. Mezi zarputilé nepřátele patří nemrtví, elementálové, obři, trpasličí rebelové a několik speciálních postav.
Nemrtví jsou nejpočetnější a nejrozmanitější skupinou protivníků ve hře. Nejprve se s nimi setkáváte jen v Cador Sul a katakombách, ale později se vyskytují prakticky všude. Všichni jsou členy Legie padlých. Celkem je můžeme rozdělit přibližně do 7 kategorií od nejslabších po nejsilnější. Na nejnižším stupni hierarchie stojí obyčejní kostivci. Jsou nejpočetnější a zřejmě vznikly přeměnou obyčejných osadníků v Ardonu. Mohou být vybaveni jakoukoliv zbraní a mohou nosit štít. Druhou kategorií jsou kostění bojový mágové, které najdeme opět ve dvojím provedení. Jeden typ připomíná obyčejného kostlivce vybaveného navíc schopností kouzlit Lightning. Druhý typ je podobný předchozímu, ale je částečně zprůhledněn - pořád to ještě neni duch/stín, takže je vidět barevně. Druhý typ znepříjemňuje zejména cestu katakombami při návratu s Coranthie v jeskyni se zavěšenými mosty, ale je to slabý protivník i když je vybaven Broad Swordem. Nejvyšší kategorií kostlivců ve hře jsou stínový kostlivci a kostlivci válečníci. Se stínovými kostlivci se setkáte mnohem dříve, první je hned na začátku hry ve vězení. Obvykle jsou vybaveni halapartnami a později ve hře i nepříjemnými Shadow Blade. Jsou průhlední a jejich obrysy uvidíte jen proti dostatečně konstrastnímu pozadí Krom fyzického útoku obvykle kouzlí Soul Drink takže jsou velmi nebezpeční a boj s nimi je o něco delší. V ledovcích se pak setkáte se zmíněnými kostlivci válečníky. Jsou to větší a silnější kostlivci, ale jejich likvidace v této fázi hry neni obtížná.
Na dalším stupni v žebříčku nemrtvých nalezneme nemrtvé mágy, černé rytíře a temné mágy. Oproti kostlivcům jsou mnohem „obalenější“ a připomínají spíše ghúly. Krom nemrtvého mága mají i rohy. Nemrtvý mág je nejníže postaven a předpokládám, že to co kouzlí je toxický mrak. Obvykle je vybaven Metal Shieldem a Heavy Mace. Neni nijak obtížné ho zdolat, obvykle padne po první až druhé dobře mířené ráně. Černý rytíř už je naproti tomu nebezpečnější. Umí kouzlit plošné kouzlo, které prozatím nedokážu přesněji specifikovat, ale řekl bych že je to Destroy Undeath, je však na nižším levelu. Jejich výbava je různá. Krom Metal Shieldu používají i lepší Wooden Shieldy a bonusové Broad Swordy, War Hammer nebo Fist of Necros. Někteří lépe vybavení jsou i tužšími protivníky. Od temného mága je rozlišíme snadno, mají převažující červené odstíny, zatímco temný mág je modrý. Temný mág je vybaven plošným kouzlem na mistrovské úrovni a je tím velmi nepříjemný. Naštestí kouzlí stejně jako černý rytíř jen tehdy, pokud má na to dost času, jinak dává též přednost fyzickému útoku. Je vybaven Reflective Shield a Rod of the Archmage. Právě pro tento specifický Morning Star je fyzická konfrontace obtížnější, tato zbraň má slušné bonusy na poškození černou magií.
Nejvýše postaveným nemrtvým ve hře je temný mág Necros, cíl naší cesty v Ardonu. Ovládá slušnou řádku kozel na nejvyšších úrovních a umí vykouzlit antimagickou bariéru. K fyzickému útoku používá svá klepeta, levé klepeto má navíc pancéřované a používá ho k blokování zbraně. Přesto neni jeho likvidace příliš obtížná.
Kategorizace elementálů ve hře je poněkud ztížena. Bezpečně lze identifikovat pouze zemního elementála a u dalších dvou je to sporné. V trpasličích dolech lze narazit na ohnivého elementála, který by však stejně tak dobře mohl patřit do kategorie magmatických elementálů. Analogicky totiž v ledovcích jsou k vidění ledoví elementálové. Další zajímavostí ohledně elementálů je jejich řazení do světa živých bytostí, je na ně totiž možné aplikovat kouzlo Soul Drink a část jejich hitpointů převést na hlavní postavu. Elementálové nejsou příliš imunní proti drtivému útoku, jsou však dosti odolní proti magii. Vyjma ledového elementála, který je velmi citlivý na Fire Ball.
Dasheři patří mezi hmyz a jejich přirozeným bydlištěm je les. Jejich vesnice se nachází v korunách stromů v Duskwoodu. Dasherům vládne královna. K porozumění jejich řeči je třeba vlastnit náhrdelník Dasher´s Necklace. V prvních dvou třetinách jsou nepřátelští. Dasheři jsou nebezpeční zejména tím, že útočí ve skupinkách a dokážou postavu dokonale obklíčit. Přitom umí velmi citelně zranit a první návštěva Duskwoodu je proto utrpením. Je dobré je zabíjet pomocí dlouhých zbraní jako je Broad Sword nebo Halapartna a je dobré kombinovat to s kouzlem Fire Ball.
V Duskwoodu se dále vyskytují lesní obři. Jsou do jisté míry ovládáni společenstvím dasherů. Útočí různými zbraněmi. Jejich zabíjení je zejména v prvnich fázích hry obtížnější a podobně jako dasheři útočí v menších skupinkách popř. společně s dashery. Krom lesních obrů se na mýtince setkáte s králem lesních obrů, od kterého kromě královského žezla získáte i Dasher´s Necklace.
V ledovcích jsou k vidění ledoví obři. Jsou svými vlastnostmi podobní lesním obrům, jsou však o něco silnější. Krom běžných ledových obrů se potkáte uvnitř ledovce i s jejich králem.
Trpaslíků neni tolik druhů a bojovat budete je s rebely, kteří se postavili na odpor proti králi Kamenného trůnu a poté ho i zavraždili. První s kým se v dolech potkáte je rebel kopáč, vybavený Calder´s Pick. Je velmi slabý. Druhý typ bude trpaslík válečník, vybavený War Hammer. Je výrazně odolnější a dokáže nepříjemně udeřit, nebezpečnější jsou obzvláště ve skupině.
Do této kategori patří monstra, která přímo nepatří do předchozích kategorií. Prvním je decevier, který patří mezi ještěřany. Je speciální tím, že se dokáže vtělit do své oběti, kterou pak může takto zcela ovládat. Obět si však ponechává své vědomí, ale nemůže svobodně jednat. Ve hře budete moci samostatně porazit jen jednoho deceviera a to v obchodníkově domku v Cador Sul až dostanete quest vypravit se do ledovců. Je to nepříjemný protivník vybavený Blade of Hunger.
Ve stejné době jako s decevirem v obchodníkovo domu, se můžete v třetím pokoji v hospodě setkat s duchem křižáka. Opět se jedná o tuhého protivníka tentokráte vybaveného Longsword of Crusader.
Už v Citadele se v ochrance Celestie můžete setkat s roboty. Černě oděnými rytíři s halapartnami. Bojovat s nimi budete teprve ve vzducholodi uvnitř ledovce. Krom fyzického útoku umí kouzlit lightning. Nejsou nijak obtížní.
Ve hře je k dispozi množství různých zbraní a zbrojí, které může Drake používat sám nebo se hodí jako zdroj trvalého příjmu. Získávají se zabíjením nepřátel nebo je možné je naleznout během výprav v truhlách či jen volně pohozené po zemi.
Každá zbraň může disponovat několika typy útoku. Krom primárních útokú sekem a tupým úderem to mohou být bonusy za magii živlů nebo magii světla a temnoty. Velikost bonusu je udána číselně. K dispozici máme meče, krumpáče, palcáty, sekery, halapartny, kladiva a dvě střelné zbraně.
U štítů a zbrojí jsou podobně jako u zbraní uvedeny hodnoty, které představují procentuální odolnost proti danému typu útoku. Obyčejné dřevěné a kovové štíty poskytují jen bonus na blokování úderu, ale nepřidávají body do resistencí. Tedy pokud vás protivník udeří a vy ránu štítem neblokujete, je odečet dán jen bonusy zbroje. K dispozici jsou kožené a ocelové zbroje, dřevěné a ocelové štíty.
Mezi ostatní herní předměty patří náhrdelníky a prsteny s různými bonusy, léčivé a posilující lektvary a manové krystaly.
Ve hře je magie podstatně zjednodušena a je rozdělena do čtyř magických škol. Magie živlů, magie ducha, magie světla a magie temnoty. K dispozici je celkem 11 kouzel, které se postava učí z příslušných knih kouzel. Knihy jsou po různu roztroušené po celém Ardonu a jejich umístění se liší i v závislosti na ději. Každá magická úroveň je rozdělena do tří stupňů - základní, expert, mistr. Abychom postavu mohli povýšit do mistrovské hodnosti, je třeba nalézt celkem tři knihy daného kouzla. Pokud však některou opomeneme, budeme moci dosáhnout jen nižší úrovně. Prvek magie je ve hře velice zdařilý a používání kouzel je velice efektivní.
Hra běží bez obtíží jen na Windows řady 9x/Me, na Windows XP pak pouze do verze s SP2. U verze s nainstalovaným SP2 je třeba použít modifikovaný spouštěcí soubor.
Elemir´s Page - Stránky věnované hrám ze světa Might and Magic
Lafiho stránky - Nejstarší původní české stránky o této hře


Kytara Battente

Kytara battente je důležitý strunný nástroj v italské populární hudbě. Chitarra battente je menší než klasická kytara, je opatřena čtyřmi nebo pěti kovovými strunami a používá se hlavně v Kalábrii jako doprovodný nástroj ke zpěvu.


Dirac

Dirac je ztrátový video kodek založený na waveletové kompresi. Kodek je pojmenován po britském vědci Paulu Diracovi. Byl představen televizní společností BBC v lednu 2004 a verze 1.0 byla publikována v roce 2008. Budoucí vývoj bude spočívat pouze v optimalizacích a opravách chyb. Cílem referenční implementace je dekódovat video v rozlišení 720×576i pixelů při 25 fps v reálném čase. Současný stav je okolo 17 fps na 3 GHz PC. Původní referenční implementace je napsána v jazyku C++ a od 11. března 2004 sídlí na SourceForge. Mezitím byla ovšem překonána novou implementací napsanou v jazyce C nazývanou Schrödinger, jež je vysoce optimalizovaná a dostupná pod více a liberálnějšími licencemi, mimo jiné licencí MIT. Jedná se o knihovny a pluginy pro GStreamer. Projekt je pojmenován po Erwinu Schrödingerovi.
Kodek může pracovat s obrazy od nízkých po HDTV a vyšší rozlišení. Na rozdíl od kodeků typu MPEG-4 není založen na DCT ale na waveletové kompresi.
BBC uvolnilo zdrojové kódy k referenční implementaci Dirac jako svobodný software a open source pod licencemi Mozilla Public License 1.1, GNU GPL 2, GNU LGPL 2.1. Schrödinger je šířen pod licencemi Mozilla Public License 1.1, GNU GPL 2, GNU Library General Public License 2 a MIT.


BJB Brno

Sbor Bratrské jednoty baptistů v Brně je místní baptistickou církví na Smetanově ulici, která má kolem 230 členů a je tak největším sborem baptistů v ČR.
Sbor baptistů v Brně byl založen 13. března 1898 jako po Praze druhý český sbor na našem území. Zakladatelem byl průkopník baptistické misie na Moravě Norbert Fabián Čapek. V roce 1906 sbor zakoupil činžovní dům na nynější Smetanově ulici. V roce 1911 zde byla otevřena “Husova dvorana” s kapacitou asi 150 sedících. Modlitebna bývala přeplněná, bývalo zde 300-400 přítomných. Na mnoha místech v okolí Brna se konaly veřejné náboženské přednášky, při kterých mládež rozdávala traktáty, časopisy a nabízela Bible. Sborová práce zasahovala různé oblasti - činnost mládeže, sester, nedělní školu, tamburáš, pěvecký sbor, abstinentské hnutí. Z iniciativy kazatele Norberta Čapka začala v Brně vydavatelská činnost - v roce 1899 se začal vydávat časopis “Slova pro život”, v roce 1900 byl vydán zpěvníček „Duchovní písně“ a v roce 1901 začal vycházet časopis “Moravský bratr”.
Práce ve sboru se slibně rozvíjela, i když byla bržděna tehdejšími zákony a zmanipulovaným veřejným míněním o “kacířích” a ”sektářích”. Po 1. světové válce se tak pravidelná shromáždění konala na více místech v Brně. Období 2. světové války bylo poznamenáno politickou nesvobodou. Sborový život se stáhl do prostoru modlitebny, na policejní ředitelství musely být odevzdány některé knihy ze sborové knihovny, v roce 1943 byla zakázaná činnost mládeže. Ke konci války byla popravena celá rodina Dvorských a při osvobozování Brna byl dělostřeleckým granátem zasažen sborový dům.
Po roce 1948 přišlo další pronásledování - komunisté ztěžovali duchovní práci nejenom v Brně, ale v celém Československu, hlavně omezováním činnosti a zatýkáním kazatelů. Po nástupu nového kazatele Pavla Titěry v roce 1955 dochází k novému duchovnímu růstu. Díky politické nesvobodě ale sbor procházel těžkým obdobím. Křesťané měli horší uplatnění v zaměstnání, při studiu, do shromáždění občas přicházeli udavači STB. Kazatelé byli státní bezpečností vyslýcháni a bylo jim vyhrožováno zákazem práce nebo i vězením. Přesto většina lidí zůstala věrná. Ze zahraničí byla tajně pašována křesťanská literatura, probíhala křesťanská výchova dětí a mládeže, konaly se ilegální letní tábory. Jiří Dedecius si přímo ve svém bytě zřídil nahrávací studio a spolupracoval s křesťanským zahraničním rozhlasem TWR. Z Boží milosti byla zachována kontinuita sboru a po pádu komunismu se práce dále rozvíjí.


Richard Wright

I když nebyl tak plodným skladatelem jako jeho spoluhráči Syd Barrett, Roger Waters a David Gilmour, napsal významné hudební party pro klasická alba Pink Floyd jako Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here a rovněž i pro jejich poslední studiové album The Division Bell. Wrightův způsob hry na klávesy obohacoval a oživoval charakteristický „sound“ skupiny Pink Floyd. Wright také často zpíval sbory a příležitostně i sóla jak na koncertech, tak i při práci se skupinou Pink Floyd ve studiu. Wright zemřel na rakovinu ve věku 65 let.
Richard Wright vystudoval Haberdashers' Aske's Boys' School a Regent Street Polytechnic College of Architecture, kde poznal své budoucí spoluhráče Rogera Waterse a Nicka Masona. Wright se v roce 1964 stal zakládajícím členem hudební skupiny The Pink Floyd Sound. Předtím hrál i v kapelách Sigma 6 a The Abdabs, ze kterých se The Pink Floyd Sound vyvinuli.
Během počátků kapely Pink Floyd byl Wright jedním z hlavních skladatelů ve skupině, během let 1967–1968 napsal a nazpíval několik vlastních skladeb. Ačkoliv není uveden na přebalu alba The Piper at the Gates of Dawn jako zpěvák, zpíval v Barrettových skladbách „Astronomy Domine“ a „Matilda Mother“ a působil jako vokalista v „Scarecrow“ a „Chapter 24“. Mezi jeho první kompozice patří písně „Remember a Day“, „Paintbox“ a „It Would Be So Nice“. Vzhledem k tomu, že se zvuk kapely a její cíle vyvíjely, Wright se přestal zajímat o skládání písní a primárně se zaměřil na svoje charakteristické příspěvky do rozsáhlých instrumentálních kompozic a k filmové hudbě. Zásadně se rovněž podílel na dlouhých, epických kompozicích Pink Floyd jako jsou „Atom Heart Mother“, „Echoes“ a „Shine On You Crazy Diamond“. Známé jsou také jeho skladby „The Great Gig in the Sky“ a „Us and Them“ z alba The Dark Side of the Moon. Na tomto albu se také podílel na písních „Breathe“ a „Time“, kde zpíval společně s Davidem Gilmourem.
V září 1978 vydal Wright své první sólové album, Wet Dream, které ale nedosáhlo většího komerčního úspěchu. Kvůli osobním problémům a stupňujícímu se nepřátelství s Rogerem Watersem byl nucen opustit kapelu na podzim 1979 během nahrávání alba The Wall. Nicméně Wright hrál s kapelou Pink Floyd během následujícího turné The Wall Live v letech 1980–1981 jako najatý hudebník. Byl tak jediným „členem“ kapely, který na turné finančně vydělal, neboť zbývající hráči z Pink Floyd museli doplatit ztráty z koncertů. Rick Wright rovněž nebyl pozván na premiéru filmové verze alba The Wall v roce 1982. Jediné album Pink Floyd bez Wrighta, The Final Cut, bylo vydáno v roce 1983.
V roce 1984 založil Wright s Davem Harrisem skupinu Zee. Podepsali smlouvu s Harvest Records a vydali jediné album Identity, které však nebylo úspěšné ani prodejně a ani u kritiků.
Ke kapele Pink Floyd se Wright připojil poté, co Waters opustil skupinu v roce 1985. Kvůli smlouvě o svém odchodu z kapely ze začátku 80. let se nestal přímým členem, ale opět najatým hráčem. Na světovém turné a živém záznamu z něj již byl uveden jako řádný člen kapely. Na posledním albu skupiny, The Division Bell z roku 1994, se podílel spoluautorstvím na pěti skladbách, přičemž na „Wearing the Inside Out“ zazpíval hlavní vokály. Během roku 1994 účinkoval i na posledním turné Pink Floyd.
V roce 1996, inspirován úspěchem The Division Bell, vydal Wright své druhé sólové album s názvem Broken China.
V lednu 2002 hrál s Davidem Gilmourem na několika poloakustických koncertech v Londýně a Paříži.
2. července 2005 zahráli Wright, Gilmour a Mason společně s Rogerem Watersem krátký koncert v londýnském Hyde Parku v rámci celosvětové série koncertů Live 8.
V listopadu 2005 se Wright podrobil operaci na odstranění šedého zákalu a kvůli tomu se nemohl zúčastnit uvedení Pink Floyd do UK Music Hall of Fame. Přítomni byli pouze Gilmour a Mason, protože Roger Waters tehdy pobýval v Římě a byl spojen pomocí videopřenosu.
Rick Wright se klávesovými party a vokály také podílel na posledním sólovém albu Davida Gilmoura On an Island. Zúčastnil se rovněž i navazujícího turné po Evropě a Severní Americe. Odmítl Watersovu a Masonovu nabídku, aby zahrál na Watersově turné The Dark Side of the Moon Live z důvodu práce na novém albu, které mělo vyjít v roce 2008.
Jeho první ženou byla Juliette Gale, kterou si vzal v roce 1964. Spolu měli dvě děti a rozvedli se v roce 1982. Druhou ženu, Franku, si vzal v roce 1984, rozvedli se v roce 1994. Millie, svou třetí ženu, si Wright vzal v roce 1996. Jejich jediné dítě se jmenuje Ben.
V roce 1996 se Wrightova dcera Gala vdala za Guye Pratta, studiového hudebníka, který hrál po odchodu Rogera Waterse se skupinou Pink Floyd na baskytaru.
Rick Wright zemřel ve věku 65 let 15. září 2008 ve svém domě v Británii na blíže nespecifikovaný typ rakoviny. Před svou smrtí pracoval na novém sólovém albu, které zamýšlel jako sérii instrumentálních skladeb.
V počátcích skupiny hrál Wright na žesťové nástroje. Poté je vyměnil za varhany Farfisa, které se staly jeho hlavním nástrojem na koncertech. Během krátkého období v roce 1969 použil Wright také v několika skladbách vibrafon a v písni „Biding My Time“ se na chvíli vrátil k žesťům, neboť v ní hrál na pozoun. Později začal používat Hammondovy varhany a klavír i na živých vystoupeních .
Během „klasického“ období Pink Floyd, v 70. letech, ustoupily varhany Farfisa do pozadí a Wright se zaměřil na elektrická piana Fender Rhodes, Wurlitzer a Hohner a syntezátory VCS 3, Minimoog, ARP String Ensemble a Prophet 5.
Od roku 1987 hrál Wright na digitální syntezátory Kurzweil a své oblíbené Hammondovy varhany C-3. Na Gilmourově turné „On an Island“ v roce 2006 používal i varhany Farfisa.


Cicero

Cicero je základní typografická jednotka, která je rovna dvanácti typografickým bodům. Jeden typografický bod má rozměr 0,376 mm, jeden cicero tedy měří 4,512 mm. Jako cicero se označuje také písmo o této velikosti.
Jednotku zavedl francouzský typograf Francois Ambroise Didot kolem roku 1780. Cicero je odvozen od starého francouzského palce, jehož je jednou šestinou. Velikostí se podobá anglické jednotce pica, která je však odvozena od menšího, anglického palce, platí 1 pica = 1,061 cicero.
Název je odvozen od Ciceronových Listů, vydaných s touto velikostí písma v Římě koncem 15. století tiskařem Sweynheimem. Pro typografická měření se užívala kovová měřidla, zvaná cicerátka.


Pelleport

Pelleport je nepřestupní stanice pařížského metra na lince 3bis ve 20. pařížském arrondissementu. Nachází se na Avenue Gambetta.
Stanice byla otevřena 27. listopadu 1921 jako součást vedlejší větve linky 3 ze stanice Gambetta. Od 27. března 1971 je součástí linky 3bis, která se stala samostatnou.
Stanice nese jméno po generálu Pierre de Pelleportovi. Byl vážně zraněn při napoleonských válkách v bitvě u Eylau roku 1807, sloužil v armádě během Restaurace a v roce 1841 byl jmenován členem horní komory parlamentu.


43 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 ----


Dolní Tošanovice

Obec Dolní Tošanovice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 8. 8. 2008 zde žilo 313 obyvatel.


451 stupňů Fahrenheita

451 stupňů Fahrenheita je jeden z nejznámějších románů spisovatele Raye Bradburyho, popisuje antiutopickou vizi budoucnosti, ve které vítězí povrchní kultura masových médií nad přemýšlivou společností uznávající hodnotu knih.
Hlavním hrdinou je požárník Guy Montag. Požárníci však v této době nejsou těmi, jež požáry hasí. Domy se vyrábějí z ohnivzdorných materiálů a požárníci už nemají co na práci, začínají dělat pravý opak své původní práce. Vyhledávají nelegální přechovavatele knih a vypalují jejich knihovny, často i celé domy. „451 stupňů Fahrenheita je teplota při které se papír vznítí a hoří“, píše Bradbury v úvodu. Proto mají požárníci ve znaku právě číslo 451.
Montag svou práci miluje, ale jeho nová sousedka Clarissa McClellanová, dívka pocházející z rodiny podivínů ho svými řečmi nahlodá a Guy začne přemýšlet o tom, co se v knihách asi tak píše. Při jedné akci Guy ukradne z domu nelegálních přechovavatelů několik knih, vezme je domů a v práci nahlásí, že je nemocný. Velitel Beatty si vše domyslí a přijde k Montagovi domů a vypoví mu minulost hasičů. Také řekne, že když hasič ukradne knihu a do jednoho dne jí spálí, nic se mu nestane. Guy ho sice poslechne, ale nechá spálit pouze jedinou knihu na radu profesora Fabera, kterého kdysi potkal v parku. Beatty se však doví, že Guyovi doma ještě zbývají knihy, a na dalším výjezdu hasičů zastaví před Montagovým domem.
Hrdinu udala jeho žena Mildred a její přítelkyně, jimž předtím četl básničky právě z ukradené knihy. Guy proto zapaluje svůj dům a všechno v něm. Avšak poté, co Beatty přijde na jeho tajné spojení s Faberem, je ho Guy nucen zabít dát se na útěk. Policie okamžitě vysílá mechanického Ohaře, aby Montaga vystopoval, ale Guy se převléká do Faberových šatů, které navíc polije alkoholem, a daří se mu Ohařovi utéct korytem řeky. Celá honička ovšem běží naživo v televizi a policie si nemůže dovolit neuspět. Pošle tedy Ohaře k místu, kde se každý den prochází nějaký člověk a nechá zabít nevinného muže, aby oklamali bavící se lidi.
Guy se mezitím dostává do lesa ke skupině bývalých vysokoškolských profesorů, kteří putují z místa na místo a pamatují si vědomosti z knih. Montag, jelikož sám nějaké knihy četl, se k nim přidává.
Po nějaké době propukne válečný konflikt a město plné „benzínových štvanců“ a věčně se bavících lidí je během několika minut zničeno bombardováním. Vzdělanci se vydávají městu na pomoci tím, co mají - vědomostmi získanými z knih.


Přídavné spalování

Přídavné spalování nebo také forsáž je zařízení přidávané k některým druhům proudových motorů zejména vojenských letounů.
Za předchůdce letounů s přídavným spalováním lze považovat projekt Caproni-Campini N.1, navržený v roce 1931 a postavený 1940. Ten měl ale ještě proud vzduchu vytvářený pístovým motorem. Pro turbínový motor bylo poprvé použito v projektu letounu Miles M.52 během posledních let druhé světové valky.
Účelem přídavného spalování je dočasné zvýšení tahu proudového motoru v situacích, kdy je vyžadováno krátkodobé, rapidní zvýšení výkonu stroje. Jsou to především vzlet, bojové manévry, nebo nadzvukový let. Zvýšení tahu je dosaženo vstřikováním paliva přímo do výtokové trysky za turbínou. Palivo je zažehnuto horkými výtokovými plyny a zvyšuje okamžitě tah proudového motoru zhruba o jednu třetinu. Z principu je přídavné spalování velmi náročné na spotřebu paliva, proto se používá pouze v určitých situacích a po omezenou dobu. Výjimkou je motor Pratt & Whitney J58, motor použitý k pohonu SR-71 Blackbird, který byl konstruován pro dlouhé lety v režimu zapnutého přídavného spalování.
Palivo je vstřikováno do výtokové trysky, kde výtokové plyny už spotřebovaly většinu kyslíku při hoření ve spalovací komoře proudového motoru. Proto je přídavné spalování velice neefektivní, vzhledem k množství paliva, které spotřebuje. Jeho efekt také slábne s přibývající letovou výškou, jak se tlak ve výtokové trysce úměrně snižuje. Naopak na příkladu SR-71 můžeme vidět, že je tento letoun relativně učinný právě ve velkých výškách, při rychlostech přesahujících Mach 3 a v režimu „wet“. Je to ale dáno unikátní konstrukcí motorů a jednoúčelovou konstrukcí celého letounu, který byl projektován pouze za účelem velice rychlého letu ve velkých výškách. Proudové motory mohou být přizpůsobeny pro větší účinnost buď pro režim wet, nebo dry. Motor, uzpůsobený pro režim letu „wet“, je sice relativně účinný a úsporný při použití přídavného spalování, ale má velkou spotřebu v režimu letu bez forsáže. Inženýři musejí vždy vytvořit kompromis mezi těmito dvěma extrémy.
Přídavné spalování vytváří markantní nárust tahu, jeho projevem jsou také dlouhé plameny, šlehající z trysek motoru. V plamenech můžeme vidět tzv. shock diamonds, neboli prstence, tvořené rázovými vlnami ve výtokových plynech.
Jediné civilní letouny, vybavené motory s přídavným spalováním, jsou Concorde a Tupolev Tu-144. Ty používají „wet“ režim při startu a pro zkrácení času, stráveného v transonickém režimu letu pro překonávání zvukové bariéry), kdy je největší odpor vzduchu. Kromě těchto dvou civilních výjimek, lze motory s přídavným spalováním najít pouze ve vojenských a experimentálních letounech.


Sudetoněmecké krajanské sdružení

Sudetoněmecké krajanské sdružení, německy: Sudetendeutsche Landsmannschaft je německý Vertriebenenverband, který zastupuje Němce, kteří byli nuceně vysídleni ze Sudet, příhraničního území Česka. Současným spolkovým předsedou Landsmannschaftu je Franz Pany, mluvčím je Bernd Posselt. Sudetendeutsche Landsmannschaft je členem svazu Bund der Vertriebenen. Sdružení bylo založeno na počátku 50. let 20. století jako organizace Němců, kteří museli po porážce Německa ve 2. světové válce opustit svá bydliště na území někdejší ČSR.
V organizaci se sloučily 3 hlavní skupiny: Ackermann-Gemeinde, Witikobund a Seliger-Gemeinde. Sídlem sdružení je Mnichov, předsedou je Bernd Posselt. Předsednictvo udává, že zastupuje 250.000 členu. Sdruženi dostává finanční podporu od německého státu, celková částka není známa.
Od roku 2003 udržuje SL informační kancelář v Praze. Sudetoněmecká informační kancelář v Praze je provozována společností s ručením omezeným „SKS – Informační středisko Praha, s. r. o.“, v jejíž obchodní firmě je tedy pouze zkratka „SKS“, a ani z internetových stránek této kanceláře není patrné, že by šlo o organisaci jakkoli spojenou se Sudetoněmeckým landsmanšaftem. Stojí tam toliko, že se jedná o sudetoněmecké vyslanectví dobré vůle.
V srpnu 2009 odmítlo Ministerstvo vnitra ČR registraci českého bčanského sdružení Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ však nemá nic společného se Sudetoněmeckým krajanským sdružením, které působí např. v Německu a v Rakousku.
SL je členem Svazu vyhnanců, který sdružuje všechny organizace Němců vyhnaných a vysídlených z východní Evropy.
-Prosadit právní nárok na ztracenou domovinu a náhradu zkonfiskovaného sudetského majetku
-Rozvíjet kulturní a vědecké dědictví bývalé domoviny jako část evropské kultury a podporovat partnerský poměr mezi Němci a Čechy.
Zájmy svých členů se SL snaží prosazovat přes své zástupce v politických stranách ve SRN, značný vliv mělo sdružení dosud na politiku bavorské CSU.
Škody na sudetoněmeckém majetku v ČR odhadl SL v roce 1999 na 500 miliard eur.
Sdružení je organizováno ve skupinách, jednak podle regionů, ze kterých členové nebo jejich předci pochází a jednak podle současného bydliště. Města a obce v západní části Německa převzaly často patronát nad obyvateli z mnoha bývalých obcí a okrsků. Jednotlivé skupiny pořádají různá setkání s kulturním programem a politickými semináři, jsou zastoupeny domovskými stránkami na internetu a vydávají početné tiskoviny. Organizuji také na př. kontakty s českými obcemi ohledně péče o hroby bývalých německých obyvatel.
Jednou za rok, o svatodušních svátcích se koná sraz celého sdružení v Norimberku za účasti několika desítek tisíc příznivců, ke kterému patří také pozdravné projevy vlivných politiků.
Sudetoněmecká rada schválila 15. ledna 1961 a 7. května téhož roku přijala „20 bodů“, které jsou dodnes stále v platnosti. Mimo jiné v nich není požadováno nic jiného, než opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nímž smí být disponováno jen s jejich výslovným souhlasem Dále je prosazováno právo na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity a nadřazuje takto kolektivní určení nad individuální sebeurčení. Nejde o nic jiného, než na právo sudetských Němců osídlit Českou republiku s tím, že jimi osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena. Tyto body korespondují do určité míry s Karlovarským programem, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou, podporovanou Adolfem Hitlerem. Tento názor prosazuje zejména Witikobund, který je převážně nacionalistickou organizací založenou bývalými nacisty a německými nacionalisty. Program „20 bodů“ nerespektuje výsledky, kterých bylo dosaženo ve vzájemném česko-německém dialogu a je v rozporu s politikou evropské integrace i evropského pojetí moderní multikulturní společnosti.
Politika Sudetoněmeckého krajanského sdružení v otázce majetkových nároků a odškodnění se dá označit jako neprůhledná. Oficiálně sudetští Němci prohlašují, že k českému státu žádné majetkové nároky nemají, ovšem ve skutečnost je jiná. I v oficiálních dokumentech sudetoněmeckého sdružení bývá používán termín „sudetoněmecký majetek.“ Ten však byl po druhé světové válce konfiskován jako nepřátelský majetek občanů Třetí říše pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody s tím, že fyzické i právnické osoby budou náhradu požadovat po německém státu.
Do roku 2001 bylo odsunutým Němcům podle zvláštního zákona z roku 1952, nazvaném Lastenausgleich, tj. „vyrovnání břemen“ vyplaceno Spolkovou republikou Německo 145,3 miliard DEM. Dá se odhadovat, že z toho 30 % připadlo na sudetské Němce. Náhrada například za ztrátu bytového zařízení byla 150-300 DEM, za zemědělskou půdu dostal malorolník 855 DEM/ha, velkostatkář 91 DEM/ha, majitel činžáku dostal 9550 DEM.
V bývalém Sovětském okupačním pásmu Německa dostal jednorázově každý dospělý "přesídlenec" pro sebe 300 RM a na každé dítě 100 RM. 91.000 odsunutých malorolníků dostalo po 8 hektarech půdy ze zestátněných velkostatků, ty však museli nejpozději do roku 1960 odevzdat do kolchozů.
Rakouští sudetští Němci byli odškodněni na základě zvláštní rakousko-německé smlouvy v letech 1961 - 1962.
Otázka majetkových požadavků sudetských Němců bývá otevírána i přesto, že se představitelé České republiky a Spolkové republiky Německo v lednu 1997 v česko-německé deklaraci zavázali k tomu, že, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
Sudetoněmeckého krajanského sdružení má dvojí členění - podle současného místa bydliště a podle místa původu. Kromě toho mají západoněmecké a rakouské obce patronát nad obcemi, odkud byli sudetští Němci vystěhováni.
Členění Sudetoněmeckého krajanského sdružení dle místa původu se nazývá domovské členění. Sudety se člení na domovské krajiny, které se dále člení na domovské okresy. Následuje seznam domovských krajin seřazených v němčině podle abecedy:


Josef Szymeczek

Mgr. Josef Szymeczek, Dr. je polský historik, pedagog, politik a představitel polské menšiny v České republice.
Od roku 2002 zastává funkci předsedy Kongresu Poláků v České republice.
Od roku 2005 působí jako vedoucí Oddělení křesťanské výchovy katedry společenských věd na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.
Ve své vědecké práci se Josef Szymeczek věnuje zejména dějinám protestantství na Těšínsku ve 20. století.


RFB

RFB je v informatice jednoduchý protokol určený pro vzdálený přístup ke grafickému uživatelskému rozhraní. Protože je RFB protokol založen na framebufferu, je možné ho použít v nejrůznějších systémech, které pracují v grafickém režimu a používají okna. RFB protokol je používán pro VNC a jeho odvozeniny.
Původně jednoduchý RFB byl postupně rozšířen o další vlastnosti. Pro zajištění bezproblémové kompatibility mezi mnoha rozdílnými implementacemi VNC klientů a serverů si obě strany nejprve dohodnou komunikaci s použitím nejlepší možné verze RFB protokolu a dohodnou si další parametry jako je komprese, bezpečnostní nastavení a další, které oba podporují.


Tudu

Tudu je městečko v estonském kraji Lääne-Virumaa, samosprávně patřící do obce Vinni.


Bohumil Němeček

Bohumil Němeček je český boxer, olympijský vítěz a mistr Evropy.
V mládí začal v rodném městě sportovat, hrál hokej, ale brzy přešel do boxerského rinku. Po přestěhování do Děčína pracoval jako řidič ČSAD Děčín; úsilí a vůle jej přivedla z místního boxerského klubu Lokomotiva až do československé reprezentace v lehké welterové váze.
Na XVII. letních olympijských hrách 1960 v Římě-na své první velké mezinárodní akci-se nečekaně, ale zaslouženě probojoval až do finále, kde vítězstvím nad Quarteyem z Ghany se stal třetím československým boxerem, po J.Tormovi v Londýně 1948 a Jánu Zacharovi v Helsinkách 1952, který na LOH vybojoval zlatou medaili pro vlast.
Na Mistrovství Evropy v Moskvě 1963 získal bronzovou; na ME v Římě 1967 ve welterové váze ve velmi silné konkurenci postupně vyřadil 11 soupeřů a získal zlatou medaili a titul mistra Evropy.
Bohumil Němeček se po roce 1968 dále věnoval boxu, ale již jako hlavní trenér v Ústí nad Labem. Ze zdravotních důvodů odešel do invalidního důchodu.
Olympijský vítěz B. Němeček je uveden v knize Jaroslava Kirchnera – Hvězdy českého sportu. Jako krédo říká již dlouhá léta na severu Čech žijící Jihočech - boxer Němeček: „Vůle, síla a vytrvalost - to mi dal sport do života.“


Josef Větrovec

Snad nejznámější plzeňský herec, jenž pochází přímo z plzeňské Škodovky, kde se vyučil modelářem a zámečníkem. Během války organizoval odbojovou činnost a byl Gestapem zatčen a vězněn až do jejího konce nejprve v Plzni, pak v Terezíně a nakonec v koncentračním táboře v Buchenwaldu. S divadlem ale začal jako ochotník již před válkou ve své rodné Plzni. Po válce zde profesionálně působil v Divadle J. K. Tyla od roku 1946 až do roku 1960, kde vytvořil celou řadu pozoruhoných rolí. Od roku 1960 až do roku 1990 byl členem pražského Divadla E. F. Buriana, od roku 1973 do roku 1990 pak jeho ředitelem.
Celý život byl levicově orientovaným a přesvědčeným reformním komunistou, nicméně byl to člověk velmi lidový, skromný, milý a společenský. A působil tak nejen v soukromí, ale i v divadle, rozhlase, ve filmu i v televizi. Byl také velmi dobrým dabérem, nezapomenutelné zůstalo jeho vynikající dabování známého francouzského herce Jeana Gabina. Během svého života získal za svoji vynikající hereckou práci celou řadu ocenění.


Fatah al-Islám

Fatah al-Islám je radikální islamistická skupina sunnitských Arabů. Ve své teroristické činnosti se inspirovala skupinou al-Káida Usámy bin Ládina.
Hnutí vzniklo odštěpením od sekulárního hnutí Fatah al-Intifáda, které podporuje Sýrie. Hlavním centrem hnutí je od listopadu 2006 palestinský uprchlický tábor Nahr al-Bárid na severu Libanonu. V něm žije cca 40 000 běženců z území spravované Izraelem. Skupinu vede Palestinec Šakir al-Absí.
Cílem hnutí je vrátit náboženskou složku do boje Palestinců za nezávislost na Izraeli. V uprchlických táborech v Libanonu uplatňují islámské právo šaría. Provádějí teroristickou činnost, například v únoru 2007 zaútočili na dva minibusy a zabili tři osoby. Zaměřují se zejména na atentáty na vybrané lidi, kteří v Libanonu vystupují proti Sýrii.


Vlastimil Tusar

Vlastimil Tusar byl druhý československý ministerský předseda a český sociálně demokratický politik a novinář.
Vlastimil Tusar vystudoval střední obchodní školu a pak byl zaměstnán jako obchodní příručí. Do politiky vstoupil okolo roku 1900 a od roku 1903 pracoval jako redaktor týdeníku Rovnost. V letech 1908 až 1911 byl šéfredaktorem tohoto periodika, které bylo za jeho vedení přeměněno v deník.
V roce 1911 byl Tusar zvolen za sociální demokracii do Říšské rady, jejímž členem zůstal až do roku 1918. Zprvu byl prorakousky orientován, ale ke konci 1. světové války se začal klonit k myšlence nezávislosti. Právě on informoval 27. října 1918 z Vídně Aloise Rašína o vhodném okamžiku k vyhlášení samostatného státu.
V letech 1918-1919 působil Tusar ve Vídni jako vyjednavač s představiteli Rakouska a 8. července 1919 se stal po v nepřítomnosti odvolaném Karlu Kramářovi v pořadí druhým ministerským předsedou Československa. Pro jeho první vládu se vzhledem k tomu, že jejími hlavními stranami byly sociální demokraté a agrárníci, vžilo pojmenování 1. vláda rudozelené koalice. Po volbách v dubnu 1920, které sociální demokraté vyhráli, sestavil Tusar novou vládu, která však již 14. září 1920 podala vzhledem k činnosti komunistické levice v rámci sociální demokracie demisi.
1. března 1921 se Tusar vzdal svého poslaneckého mandátu a posléze přijal funkci velvyslance v Berlíně. Tam také 22. března 1924 zemřel.


Alexandrit

Alexandrit patří mezi nejcennější drahokamy a je nejvzácnější varietou minerálu chrysoberylu, který je ruským národním drahokamem. Objeven byl poměrně pozdě, 17. dubna 1834 finským mineralogem N. Nordenschildem ve „Smaragdových dolech“ na Uralu.
Kámen budil od samého počátku velkou pozornost pro svou nápadnou barvoměnu, kterou vědci nemohli zpočátku vysvětlit. Proto byl podobně jako i jiné drahokamy před ním rychle opředen legendami a přičítaly se mu nejrůznější vlastnosti. Nejčastěji se o něm říkalo, že je ve dne zeleným smaragdem a v noci fialovým ametystem.
Dnes už je tato záhada vysvětlena. Kámen zbarvený železem a chrómem silně pohlcuje centrální část světelného spektra, které do kamene vstupuje a má jiné složení ve dne při přirozeném světle slunce a jiné při jakémkoli umělém osvětlení. Pochopení podstaty tohoto jevu umožnilo vytvořit syntetické napodobeniny podobných vlastností. „Alexandritový“ efekt byl vyvinout u syntetických korundů, jimiž se přírodní alexandrit nejčastěji imituje.
== Využití == Alexandrit se využívá v klenotnictví jako drahý kámen.
== Naleziště == Naleziště alexandritu jsou v Rusku, na Šrí Lance a v Brazílii


Visual Basic .NET

Visual Basic .NET je nová generace jazyka Visual Basic postavená na platformě .NET Framework. Jedná se o moderní objektově orientovaný jazyk, který se neustále vyvíjí a který má velmi širokou základnu vývojářů po celém světě.
Nová verze Visual Basic .NET má oproti starší verzi Visual Basic 6 mnoho výhod, které v zásadě vychází z využití .NET Frameworku.
Dim a As Integer = 'vytvoření pole přímo v deklaraci
For i As Integer = 0 To 15 'deklarace proměnné přímo v cyklu Next
 _ 'atributy u procedury Public Sub MojeProcedura End Sub
While i > 5 'změna ukončení smyčky While - konec je End While a ne Wend End While
Visual Basic .NET je plnohodnotný moderní objektově orientovaný programovací jazyk, který má stejné možnosti jako jeho největší rival C#. Je o poznání jednodušší na naučení, obsahuje totiž mnoho klíčových slov a jak začátečník, tak i programátor, který jej v životě neviděli, jsou schopni rozumět kódu, pokud umí anglicky. Současná verze jazyka je verze Visual Basic 9, někdy také Visual Basic .NET 2008, která funguje na .NET Framework 2.0 a plnohodnotně podporuje i rozšíření .NET Framework 3.0 a .NET Framework 3.5.
Do verze Visual Basic 9, která se plánuje na přelom roku 2007 a 2008 do Visual Studio Codename "Orcas", je plánována podpora LINQ, anonymních datových typů a mnoha dalších rozšíření včetně .NET Framework verze 3.5. Verze Visual Basic 10 má údajně umožňovat i využívání Dynamic Language Runtime, ale to je zatím hudba vzdálené budoucnosti.


1. národní hokejová liga 2009/2010

Šestnáctka účastníků se nejprve utká dvoukolově každý s každým doma a venku. Následně se každý sudý tým utká s každým lichým týmem doma a venku. Základní část tak tedy má 46 kol.
Do play-off postupuje 12 týmů, přičemž nejlepší 4 celky postupují přímo do čtvrtfinále, ostatní hrají předkolo o zbylá 4 místa ve čtvrtfinále. Předkolo se hraje na 3 vítězná utkání. Čtvrtfinále, semifinále a finále se hraje na 4 vítězná utkání. Vítěz finále si vybojuje právo na účast v baráži o postup do extraligy, ve které se v sérii na 4 vítězné zápasy utká s posledním týmem čtyřčlenné skupiny play-out extraligy.
Kluby, které se po základní části umístí na 13. - 16. pozici, utvoří čtyřčlennou skupinu play-out, ve které se hraje čtyřkolově každý s každým. Do ní se započítávají i body získané v základní části. Celky, které skončí v této skupině na třetím a čtvrtém místě přímo sestupují do 2. ligy.


Zlomený šíp

Zlomený šíp je v americké válečné terminologii kódové označení pro:


Devadesátka pokračuje

Devadesátka pokračuje je knížka od Jaroslava Foglara, vypráví o partě kluků a také oddílu skautů, Devadesátce. Dějově navazuje na román Pod junáckou vlajkou.
Příběh se odehrává skoro celý ve městě, přibližně v první polovině 20. století. Hlavními postavami této knihy jsou: Mirek, Ondřej a Tapin s Devadesátkou.
Mirek měl pro svojí partu ukrást skautům stan, aby mohli o prázdninách stanovat. Začal docházet do Devadesátky a svůj úmysl brzy opustil. Zjistil totiž, že se dostal do správného kolektivu kluků, kterým může důvěřovat. Do devadesátky dostal postupně několik dalších členů své bývalé party. A to Josku a Přemka, jelikož s nimi měl nový vedoucí party-Ondřej-špatné úmysly. Ondřej se stal Mirkovou noční můrou. Vydíral ho totiž smlouvou, kterou sepsali. Tam bylo napsáno s jakým úmyslem vstoupil Mirek do Devadesátky. Vyhrožoval mu, že když ten stan neukradne, ukáže smlouvu jeho otci. Joska vyzradil Mirkovi, že mu Ondřej dal nedávno obálku, kde je mapička. Na té mapě byla vyznačena cesta k zakopané smlouvě. Domluvili si sraz na páteční večer u hliněného plácku a tam se poradili, kdy se vydají hledat tu smlouvu. Ondra si počkal na Josku u dveří jejich domu a zmlátil ho. Moc mu to nepomohlo, protože v neděli odpoledne tu smlouvu našli. Mirek si mohl konečně oddechnout.
O prázdninách jeli s Devadesátkou na tábor. Ondra ho přijel vydírat i na tábor. Sliboval mu, že když ukradne stan a vrátí se k partě, všechno mu odpustí. Dozvěděl se to Tapin, vedoucí Devadesátky a vše vyřešil. Nastal však další problém. Devadesátka se začala členit na malé samostatné skupinky. Mirek našel večer ve stanu dopis, v kterém stálo: "Přijď dnes večer k peřejím. Musíme dát Devadesátku dohromady." Podařilo se jim to a začali hrát hru pod názvem ALVAREZ. Po skončení tábora trávili kluci každý zbytek prázdnin po svém a na začátku září šli zase do školy. Začali také docházet na družinové schůzky. Byly mnohem hezčí než minulý rok...


Jaroslav Bouček

Jaroslav Bouček se narodil se 10. prosinece 1923 v Košicích, maturoval na libeňském gymnáziu v Praze roku 1942, v letech 1942 - 1943 byl totálně nasazen u Luftschutzu v Kolíně nad Rýnem, po návratu se zúčastnil odboje a pražského povstání. Vystudoval literární vědu na Filosofické fakultě UK, kde také krátce vyučoval.
V letech 1949 - 1956 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Pro své jazykové znalosti byl vyslán roku 1953 do mezinárodní komise pro repatriaci zajatců korejské války. Strávil půl roku v náročných válečných a klimatických podmínkách a doživotně onemocněl na astma.
Opustil proto obor literární vědy a ze zdravotním důvodů v roku 1956 odjel jako zahraniční zpravodaj do Egypta. V letech 1956 - 1970 působil jako zahraniční dopisovatel Rudého práva a ČTK v řadě zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, stálý zpravodaj v Káhiře, Havaně a Bejrútu. Byl aktivním novinářem - reportérem, pracoval často ve velmi náročných podmínkách, např. v Kongu nebo v Angole, vyžadujících duševní i fyzickou pohotovost. V momentce z iráckého Kurdistánu jej zachytil F. Kejík v Planetě lidí, v poněkud předramatizované reportáži z Konga R. Kapuścinski ve Fotbalové válce. Po nuceném odchodu z redakce RP na začátku normalizace pracoval v 70. a 80. letech v týdeníku Svět v obrazech.
Byl mj. vydavatelem českého překladu spisů Anatole France, autorem knih Příběhy sedmi moří a Chobotnice, příběh sicilské mafie. Do konce svého života překládal angloamerickou literaturu, např. E. S. Gardnera, R. Chandlera, J. H. Chase.


Sakkára

Sakkára je archeologická lokalita v Egyptě nazvaná podle nedaleko ležící současné vesnice Sakkára.
Nachází se na západním břehu Nilu na okraji libyjské náhorní plošiny přibližně 30 km jižně od Káhiry na ploše cca 7 x 1,5 km. Sloužila jako nekropole významného staroegyptského města Mennoferu nepřetržitě od počátku egyptské historie až do konce starověku. Název lokality je odvozován od jména staroegyptského boha Sokara, tato etymologie však prozatím není prokázána. Na severu zdejší pyramidová pole sousedí s lokalitou Abúsír, na vzdálenějším jihu s lokalitou Dahšúr.
V Sakkáře jsou v současné době známy pyramidové komplexy několika králů a královen 3., 5. a 6. dynastie, mezi nimi zejména Džosera, Tetiho, Pepiho I. a II., a také pyramidy panovníků 8. dynastie Ibiho a 13. dynastie Chendžera. Lze předpokládat, že v méně prozkoumané jižní části lokality budou nalezeny další hrobky z doby pozdní Střední říše. Na stěnách pohřební komory posledního panovníka 5. dynastie Venise jsou poprvé doloženy Texty pyramid; jejich poslední výskyt je prozatím zaznamenám v pyramidě Ibiho.
Vedle královských pohřbů v pyramidách se v Sakkáře ovšem nacházejí také královské mastaby. Mimo mastabu panovníka Šepseskafa ze závěru 4. dynastie jde o hroby připisované panovníkům 1. dynastie, podle některých badatelů ovšem nepravé, přičemž skutečné hrobky byly vybudovány v Abydu, a jen těžko identifikovatelné nečetné hrobky 2. dynastie, na nichž stopy plenění a pálení poukazují na možnost úmyslné devastace některých z nich.
Z pozůstatků dalších staveb se v Sakkáře nacházejí hroby významných soukromých osob z celého období starověkých dějin, pohřebiště posvátných býků Serapeum a řada jiných.


Josef Gruss

Josef Gruss byl český český herec, spisovatel-humorista, textař, scenárista a dramatik. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1928 nejprve vystřídal několik regionálních a avantgardních scén, mimo jiné si v letech 1929 až 1930 zahrál též v Osvobozeném divadle. V roce 1932 spoluzaložil s E. F. Burianem kabaret Červené eso. Od roku 1933 prakticky až do konce svého života pak plných devětatřicet let působil jakožto člen činohry Národního divadla v Praze. Kromě své herecké profese napsal také celkem čtyři humoristické knížky, jednalo se o autora řady humoristických povídek, rozhlasových her a pořadů.


Stanislav Seman

Stanislav Seman je bývalý slovenský fotbalista, hrající na postu brankáře. Člen Československého reprezentačního družstva, které na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 vybojovalo zlaté medaile.
Stanislav Seman strávil téměř celou svojí fotbalovou kariéru v Lokomotivě Košice a to od roku 1963 do roku 1983 s výjimkou let 1972-1974, kdy během základní vojenské služby hrál za Dukla Duklu Bánská Bystrica.
K vrcholům jeho kariéry patří zlatá medaile z moskevské olympiády, kde obdržel pouze jednu branku a čisté konto uhájil 370 minut. Krátce před olympiádou byl členem bronzového týmu na mistrovství Evropy. Z reprezentace byl vyřazen po nepříliš úspěšném vystoupení československých fotbalistů na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982, kdy se týmu nepodařilo postoupit ze skupiny.


Haplotyp

Haplotyp je kombinace alel odkazujících na různá místa sekvence DNA. Celá kombinace je přitom přenášena společně. Haplotyp může představovat sadu dvou a více míst v závislosti na počtu rekombinací, které se vyskytly v rámci dané sady. Výraz haplotyp vznikl zkrácením tvaru haploidní genotyp.
V jiném významu se haplotypem myslí jednonukleotidové polymorfismy na jediné chromatidě, které jsou statisticky sdruženy. Toto sdružení několika alel může jednoznačně identifikovat všechny ostatní polymorfní části v dané oblasti. Takové informace mohou pomáhat např. při studiu dědičných chorob.
Chromozóm Y se na rozdíl od jiných chromozómů nevyskytuje v páru. Každý muž má jeho jedinou kopii. Díky tomu odpadá nejistota, která kopie se bude přenášet na potomstvo, zároveň nehrozí riziko jinak běžných rekombinací mezi těmito kopiemi. Z těchto důvodů zůstává haplotyp na chromozómu Y značně homogenní a při přenosu z otce na syna je až na velmi ojedinělé výjimky prakticky totožný. Této vlastnosti se využívá v genealogii pro zjišťování otcovské linie.
Určit haplotyp z DNA na chromozómu Y lze dvěma způsoby. Buď pomocí jednonukleotidových polymorfismů nebo STR markerů.
První způsob je založen na předpokladu, že daná mutace mohla proběhnout pouze jedenkrát v celé lidské historii. Takové testy lze využít přímo pro stanovení příslušné haploskupiny a její následné zařazení do pomyslného vývojového stromu lidské populace. Haploskupiny lze také do jisté míry geograficky lokalizovat, což umožňuje stopovat dávné migrace přímých předků.
Jiným typem výsledku je Y-STR haplotyp, tj. sada hodnot Y-STR markerů. Při tomto testu se využívá část DNA, která podléhá mutaci relativně často. Toho lze využít pro sledování změn DNA v průběhu nepříliš vzdálené minulosti. To však zároveň znamená, že namísto toho, aby celé potomstvo přenášelo od jisté genetické události tuto změnu stejným způsobem, dochází v daných místech k rozptylu, čímž vznikají jakési shluky více či méně podobných dat. Pomyslný střed takového shluku představuje modální haplotyp, tedy předpokládaný originál haplotypu v okamžiku poslední genetické události. Rozptyl shluku pak vypovídá o diverzitě haplotypu. Čím hlouběji v minulosti daná událost proběhla, čím větší byl následný nárůst populace, tím vyšší je u příslušného potomstva diverzita haplotypu. Pokuď je však diverzita mezi danými jedinci nízká, může to naznačovat, že jejich společný předek žil celkem nedávno, případně že zde došlo v nedávné historii k rychlé populační expanzi.
Za zmínku stojí, že na rozdíl od SNP nelze u této metody zaručit, že dvě osoby s podobným Y-STR haplotypem mají společné předky. Zmíněné genetické události totiž nejsou unikátní. Naopak, shluky Y-STR haplotypů jsou výsledkem různých událostí s rozdílným vývojem, takže se mohou v konečném důsledku překrývat.
Y-STR haplotyp může občas naznačovat přílušnost k určité Y-DNA haploskupině. Ve většině případů se však vychází ze stavu, který nastal dlouho po události vedoucí k utvoření nové haploskupiny. Shluk Y-STR haplotypu, zahrnující potomstvo od dané události, má tudíž větší rozptyl a tak výrazně překrývá obdobně rozptýlené shluky Y-STR haplotypů jiných haploskupin. To znesnadňuje odhady, ke které Y-DNA haploskupině daný Y-STR haplotyp patří. Bez testu SNP lze z hodnot Y-STR získat pouze hodnoty pravděpodobností, nikoliv jistotu.
Obdobná situace je u příjmení. Shluk Y-STR haplotypů osob se stejným příjmením může naznačovat společného předka, avšak jen pokud je shluk dostatečně vzdálen od jiných, lze předpokládat, že dané příjmení bylo přijato nezávisle od jiných.
Počet běžně testovaných markerů se pohybuje zpravidla v rozmezí 12-67. Horní hranice se však neustále zvyšuje.


Přebor Libereckého kraje

Přebor Libereckého kraje patří společně s ostatními krajskými přebory mezi páté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízen Libereckým krajským fotbalovým svazem. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ho 14 týmů - z Libereckého kraje, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 26 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do Divize C. Poslední tým sestupuje do I.A třídy. Do Přeboru Libereckého kraje vždy postupuje vítěz I.A třídy. Pokud do přeboru nesestoupí tým z divize, tak je postupující tým z přeboru automaticky nahrazen druhým týmem I.A třídy.


Petrolejová lampa

Petrolejová lampa nebo zkráceně petrolejka je jednoduché osvětlovací těleso resp. zdroj světla, který osvětluje plamenem hořícího petroleje. Chemická energie vázaná v palivu, petrojeji, je hořením resp. oxidací uvolňována a je přeměňována na tepelnou a světelnou energii. Plamen obsahuje velké množství uhlíkových částic. Tyto rozžhavené částice jsou zdrojem světla. Čím je povrch plamene větší, tím intenzivnější je vydávané světlo. Proto je knotová lampa konstruovaná tak, aby plamen byl tenký, plochý a široký. Vysoký skleněný cylidr tvoří jakýsi komín, který vytváří silný tah. Uvnitř lampy vzniká podtlak, díky kterému se spodem ke knotu přisává velké množství atmosferického vzduchu. Vzduch vedený plechovým výliskem s oválným otvorem uprostřed tvaruje a rozdmýchává plamen. Tím zvyšuje jeho teplotu a zvyšuje svítivost lampy. Bez tohoto uspořádání by lampa svítila jen málo a silně čadila.
Petrolejka se skládá z nádrže na petrolej, knotu, skleněného cylindru, případně dalších pomocných ochranných, upevňovacích nebo okrasných částí. Petrolejky určené k zavěšení na zeď mají obvykle pomocné zrcátko, které odráží zpět do místnosti jinak nepoužitelné světlo.
Celoskleněná lampa je určená především do místnosti, protože je poměrně choulostivá na průvan. Ve větru plamen kolísá a zháší. Při každém zapálení je zapotřebí sundat skleněný cylindr a po zapálení ho opět nasazovat. Lampa je technicky a výrobně jednoduchá, každodenní obsluha se tím však komplikuje. Také teplota spalin vystupujících z horní části skleněného cylindru je velmi vysoká, proto nelze lampy tohoto typu zavěšovat pod hořlavý strop nebo na trámy. Aby se neznečistil vylíčený strop, upevňoval se v minulosti kouskem drátu nad ústí skleněného cylindru kotouček vystřižený ze slídy. Slídová "stříška" snižovala žár a zachycovala saze.
U vozových petrolejových lamp, které jsou určeny pro zavěšení doprostřed místnosti či pod vůz tažený zvířetem se zrcátko nepoužívá vůbec, tyto petrolejové lampy se stále běžně prodávají v obchodech s domácími potřebami. Menší typ Meva-864 vydrží na jedno naplnění svítit průměrně 22 hodin, větší Meva-865 svítí o trochu jasněji, ale vydrží v průměru jen 18 hodin. Obě mají nádržku na 0,32 litru petroleje. Jedna standardně prodávaná plechovka petroleje o objemu 0,7 litru pak představuje zásobu světla průměrně na 40 hodin. Doba svitu záleží samozřejmě na seřízení plamene. Doporučená výška plamene je v rozmezí od 15 do 35mm. Spaliny nad plechovým komínkem nedosahují příliš vysoké teploty, takže lampu lze zavěsit i pod dřevěný strop, či na trám. Vzduch přiváděný ke knotu je nasáván nahoře v blízkosti horkého komínku - takže tento typ lampy využívá určitý způsob rekuperace, díky které má o něco menší spotřebu paliva. Plechová lampa je také dostatečně stabilní. Může svítit ve větru a v dešti. Cylindr je zpravidla chráněný jednoduchým drátěným košíkem. Pro její zapálení stačí páčkou nadzdvihnout cylindr - což je velmi pohodlné.
V petrolejových lampách se používají tkané bavlněné knoty různé šířky. Je to "spotřební materiál", který je vhodné mít uschovaný v zásobě. Jejich rozměry jsou už několik desítek let normalizované. Protože knoty nelze podélně rozstříhnout aniž by se nerozpadly, je nezbytné použít vždy knot předepsaného rozměru. Pro lampy stolní, nástěnné, železniční a lucerny Meva-865 se používá knot šířky 15mm. Lucerna Meva-864 má knot šířky 13mm. Oba rozměry jsou běžně v prodeji.
K rozšíření petrolejových lamp došlo především v 19. a první polovině 20. století, ale coby nouzový zdroj světla nebo zdroj světla v místech bez elektrorozvodné sítě se užívá dodnes. Petrolejky mohou být konstrovány také jako tlakové, ty pracují na podobném principu na jakém fungují tlakové petrolejové vařiče.
Petrolejové lampy mohou být také konstruovány jako tlakové lampy, kde místo knotu hoří petrojové páry, ohřívající osvětlovací punčošku. Jedná se o princip podobný tlakovému petrolejovému vařiči, či plynové lampě. U tohoto typu lampy se po naplnění petrolejem nádrž hermeticky uzavře a pomocí malé ruční pumpičky natlakuje vzduchem. Vzduch pak vytlačuje petrolej do horké trubky výparníku, kde petrolej vře. Jeho páry unikají malou tryskou do směšovače, kde se mísí s atmosferickým vzduchem. Tato vysoce hořlavá směs se následně v rekuperátoru umístěném v prostoru komínku lampy předehřívá a již horká se přivádí do hlavice keramického hořáku. V hořáku směs vzduchu a petrolejových par hoří. Teplota plamene je velmi vysoká, spalování dokonalé, efektivní, avšak plamen neobsahuje volné částice uhlíku a proto je nesvítivý. Teprve od velmi horkého plamene je rozehřívána žárová punčoška, která svým povrchem vydává velmi silné světlo.
Punčoška se vyrábí z hedvábí nasyceného sloučeninami vzácných zemin, především Thoria a Ytria. Před prvním použitím se nově nainstalovaná punčoška sirkou zapálí, nechá vydoutnat a shořet. To, co po ní zbude je vlastně jen jakási malá křehká kostra z vypáleného žáruvzdorného popela. A právě tato síťovina vydává v tlakové lampě světlo. Punčoška vydrží v lampě poměrně dlouho. Při denním provozu i několik měsíců, při víkendovém užití klidně rok. Více než samotné svícení jí vadí otřesy při přepravě lampy, při příliš intenzivním pumpování či neopatrném zapalování. Je vždy zapotřebí mít v rezervě jednu punčošku náhradní, protože když se časem zkřehlá a vypálená punčoška protrhne, musí se ihned nahradit novou. Jinak by plamen vyšlehující otvorem v punčošce poškodil sklo lampy. Punčošky jsou "spotřební materiál" a jsou k objednání i přes internet.
Lampy tohoto typu se vyrábějí už sto let. Jejich světlo je oslnivě bílé, u větších typů srovnatelné s výkonem čtyřsetwattové žárovky. Tlakovou lampu nelze rozsvítit ihned, její systém je zapotřebí nejprve předehřát buď zapálením trošky denaturovaného lihu nalitého na malou misku pod výparníkem nebo vestavěným rychlopředehřívačem, se kterým trvá start necelou minutu. Nejčastěji vyráběný typ tlakových lamp má svítivost 500 Cd, výšku 40cm, nádrž o objemu 1 litr a na jedno naplnění vydrží svítit průměrně 8 hodin.


Valles Marineris

Valles Marineris je největší riftový systém ve sluneční soustavě nacházející se na planetě Mars. Rozkládá se přes více než šestinu obvodu rovníku planety východně od oblasti Tharsis, která mohla přispět k jeho vzniku extrémním namáháním litosféry během jejího formování. Samotný rift se člení na velké množství menších kaňonů, z nichž některé mohly vzniknout dodatečně např. vodní erozí.
Průměrná šířka je okolo 200 km, ale místy může dosahovat až 500 km. Svahy se zařezávají do hloubky až 7 km.
Skládá se z několika částí: Noctis Labyrinthus, Ius a Tithonium Chasmata, Melas, Candor a Ophir Chasmata, Coprates Chasma, Eos a Ganges Chasmata a Chryse regionu.


Jan Arnošt Smoler

Jan Arnošt Smoler byl lužickosrbský spisovatel a publicista. Syn učitele, studoval teologii a slovanskou filologii ve Vratislavi u Františka Ladislava Čelakovského.
Jan Arnošt Smoler byl propagátorem lužickosrbské kultury a jazyka. Vydal řadu učebnic hornolužické srbštiny a německo-lužickosrbský slovník.
Ve své největší práci Písničky horních a dolních Lužických Srbů sebral ve dvou svazcích 531 písní s nápěvy v srbském originále a v Hauptově německém překladu. Druhý díl je doplněn o přísloví, pohádky a nástin zvykosloví. Soubor obsahuje skladby rozmanitých žánrů: vedle rozsáhlých epických skladeb přináší lyrické básně milostné, svatební, žertovné, elegické, ale i balady a romance.
V roce 1847 se zasadil o vznik sdružení Matice lužickosrbská, v roce 1851 o vznik časopisu Łužičan a v roce 1875 založil tiskárnu, která tiskla lužickosrbskou literaturu, zejména pak texty lidových písní.


Alkalická fosfatáza

Alkalická fosfatáza je enzym, který patří mezi hydrolázy. Odstraňuje fosfátovou skupinu na 5- a 3- pozici u mnoha typů molekul včetně nukleotidů, proteinů a alkaloidů. Proces odstranění fosfátové skupiny se nazývá defosforylace.
Alkalická fosfatáza se vyskytuje u člověka ve všech tkáních celého těla, ale je koncentrována zejména v játrech, žlučovodu, ledvině, kostech a v placentě.
Alkalická fosfatáza má široké využití v molekulární biologii, protože DNA má fosfátovou skupinu umístěnou právě na 5´ uhlíku deoxyribózy. Odstranění fosfátové skupiny zabrání navázání 5' konce k 3' konci druhé molekuly.
V molekulární biologii se pro alkalickou fosfatázu používají následující substráty:


Zlatý slavík 1964

Zlatý slavík 1964 byl třetí ročník ankety popularity českých zpěváků a písní. Organizoval ji časopis Mladý svět. Poprvé v historii byla vytvořena zvláštní kategorie zpěvaček a zvláštní kategorie zpěváků.
Čtenáři v každé kategorii hlasovali pro tři nejlepší, za první místo zpěvák obdržel tři body, za druhé dva a za třetí jeden.


Velechvín

Velechvín je vesnice, místní část města Lišov v okrese České Budějovice.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1360. Mezi pamětihodnosti patří kaple sv. Floriána postavená v roce 1834 a budova myslivny z roku 1901.
Na sever od Velechvína leží velmi rozlehlý hluboký les zvaný Velechvínské polesí, kde se nachází kromě jiného také Žižkův dub.


Arcangela Tarabotti

Arcangela Tarabotti byla italská spisovatelka, která byla pokládána za nejučenější Italku 17. století.
Elena Cassandra Tarabotti se narodila jako nejstarší z devíti dětí v rodině Stefana Tarabotti a jeho manželky Marie, rozené Cadena. Když jí bylo jedenáct let, poslala jí rodina na výchovu do benediktýnského kláštera sv. Anny v Benátkách, kam také později pod nátlakem své rodiny vstoupila. Její nejslavnější práce je spis Otcovská tyranie, ve kterém kritizuje to, že dívky jsou nuceny vstupovat do kláštera proti své vůli. Spis vyšel v Nizozemí a téměř okamžitě se dostal na seznam zakázaných knih.


Ludwig Salvator von Österreich-Toskana

Vlaky metra hledejte v kategorii Vozidla metra, tramvajové vlaky v kategorii Tramvaje. Vizte též články Silniční vláček, Silniční vlak.


Martingale

Martingale je strategie sázení v hazardních hrách, jejíž základní varianta se týká her, kde se v případě výhry hráči jeho sázka zdvojnásobí. Martingale spočívá ve zdvojnásobení vsazené částky v případě prohry v minulém kole. V případě výhry se tak hráči jeho prohrané peníze vrátí zpět ještě s původní vsazenou částkou navíc. Ačkoliv strategie vypadá lákavě, ve skutečnosti by byla výhodná pouze za předpokladu, že by sázející disponoval nekonečně velkými prostředky. Jinak je z matematického hlediska strategie pro hráče vždy nevýhodná, a to tím více, čím déle hraje. Rychlý exponenciální růst nutných sázek v případě po sobě jdoucích proher totiž vede k bankrotu hráče vlastnícího konečné prostředky. Navíc systém naráží na řadu praktických problémů jako je horní hranice povolených sázek, které jeho užití ještě více omezují. Některými je jako důvod omezení sázek kasiny uváděno právě omezení hráčů praktikujících martingale, nicméně předpoklad, který za tím stojí, je chybný. Hráč používající martingale nemá z dlouhodobého hlediska žádnou matematickou výhodu oproti jiným systémům sázení či dokonce proti naprosto náhodnému pokládání sázek.
Nechť je jedno kolo definováno jako posloupnost po sobě jdoucích proher následujících výhrou či po sobě jdoucích proher, které ústí v bankrot hráče. Poté, co hráč vyhraje, hraje opět znova od základní částky a začíná tak další kolo. Takto definované kolo nám umožní rozdělit průběžné vkládání sázek na jednotlivá kola. Nyní budeme analyzovat očekávané výhry v jednom kole.
Nechť q je pravděpodobnost prohry. Nechť B je částka, kterou jako první vkládáme. Nechť n je celkový počet sázek, který můžete v řadě prohrát, než zbankrotujete.
Kdykoliv je pravděpodobnost prohry q > 1/2, je výraz 1 -n 0. To znamená, že v jakékoliv hře, ve které je větší pravděpodobnost prohry než výhry dané sázky, v průměru v každém kole ztrácíte peníze. Navíc čím vícekrát jste ochotni dát sázku, tím více prohráváte.
Představte si, že máte k dispozici k sázení např. 6,300. Vsadíte 100 na první roztočení. Když prohrajete, vsadíte 200 na druhé roztočení, v případě další prohry 400 na třetí, 800 na čtvrté, 1,600 na páté a 3,200 na šesté.
Pokud např. vyhrajete hned po prvním roztočení, získáte 100 navíc a začnete martingale znovu.
Pokud např. prohrajete 100 po prvním roztočení a vyhrajete 200 po druhém, získáte opět čistý zisk 100 a martingale se opět začíná od znova.
Pokud prohrajete prvních pět roztočení, prohrajete celkově 3,100. Na šesté roztočení vsadíte 3,200. Pokud vyhrajete, opět máte čistý zisk 100.
Pokud prohrajete prvních šest roztočení, prohrajete celkem 6,300, což je veškerá sázka, kterou jste měli k dispozici, a tak už vklad nemůžete v dalším kole zdvojnásobit. V tomto bodě v martingalu nemůžete pokračovat.
V tomto případě je pravděpodobnost prohry 6,300 rovna pravděpodobnosti šesti po sobě jdoucích proher. To v případě např. americké rulety činí^6 = 2.1256%. Pravděpodobnost výhry 100 je rovna 1 minus pravděpodobnosti 6 po sobě jdoucích proher, v našem případě tedy 1 -^6 = 97.8744%.
Předchozí úvahy byly založeny na hledání očekávané hodnoty výhry či prohry, tedy vtahu mezi tím, jaká je pravděpodobnost, že prohrajeme, a kolik v tom případě prohrajeme. Můžeme k problému přistoupit i odjinud a ptát se, jaká je pravděpodobnost, že užitím Martingalu nezbankrotujeme dříve, než zdvojnásobíme částku, s kterou jsme do kasina přišli.
Vezmeme-li v úvahu stejné podmínky jako výše, můžeme se ptát, jaká je pravděpodobnost šesti po sobě jdoucích proher, když sázíme jen na červenou/černou či sudou/lichou. Ačkoliv pravděpodobnost šesti po sobě jdoucích proher ze šesti roztočení je vcelku malá, s rostoucím počtem roztočení stoupá velmi rychle.
Abychom zdvojnásobili naši původní částku 6,300 s tím, že náš první vklad je 100, potřebovali bychom minimálně 63 roztočení, maximálně 378 roztočení. S velkou pravděpodobností budeme potřebovat kolem 150 roztočení. Nicméně již při 150 roztočeních máme pravděpodobnost šesti po sobě jdoucích proher 80.6%.
Klasické sázení na červenou a černou můžeme nahradit nějakými jinými hrami. Limitní případ nastává např. při házení mincí, kde mají obě dvě strany stejnou pravděpodobností hodnotu a pravděpodobnost prohry je tak stejná jako výhry. Tam je při 150 roztočeních šance, že prohrajeme šestkrát za sebou, 70.7%. V jakékoliv hře, kde je pravděpodobnost prohry větší než 50% je tedy i tato hodnota vyšší.
Naše úvahy byly založeny na šesti po sobě jdoucích prohrách. Ve větších kasinech lze sázet i větší částky a mohli bychom naše sázky po prohře zdvojnásobovat i vícekrát. Bez ohledu na to však pravděpodobnost zdvojnásobení naší částky dříve, než zbankrotujeme, zůstává stejná. Musíme totiž sice prohrát vícekrát než šestkrát v řadě, aby došlo k bankrotu, zrovna tak ale musíme hrát déle, abychom naše peníze zdvojnásobili.
Z výše uvedeného vyplývá, že hráč užívající Martingale nemá proti kasinu žádnou výhodu. Je velmi pravděpodobné, že prohraje všechno, s čím přišel, dokonce ještě dříve, než by stihl svůj obnos zdvojnásobit.
Horní limity sázek v kasinech nejsou zavedeny z důvodu ochrany před hráči užívajících Martingale či jakoukoliv jinou strategii. Jejich důvod je prostý. Kasino si nemůže dovolit riskovat v několika málo hrách příliš mnoho peněz, protože by nemělo, jak je vyplatit. Stoly bez limitů si mohou dovolit jen velmi velká kasina, jejichž zisk je dostatečně velký na to, aby jim nevadilo v několika hrách vyplatit velké částky. Hráči užívající Martingale budou v takových kasinech vřele vítáni.


Dermatitida

Dermatitida je společný termín pro všechny záněty kůže. Existuje řada různých typů dermatitidy. Některé jsou běžnou alergickou reakcí na určité alergeny. Termín lze použít v souvislosti s ekzémem, který je též známý jako dermatitický ekzém nebo ekzematická dermatitida. Diagnóza ekzému často znamená dětskou neboli atopickou dermatitidu, ale bez odpovídajícího kontextu neznamená nic víc než pouhou vyrážku.
Tento typ kožní reakce zahrnuje mnoho různých podtypů - iritační dermatitidu, seborrhoickou dermatitidu, atopickou dermatitidu, alergickou kontaktní dermatitidu, tepelně vyvolávanou dermatitidu a chemicky vyvolávanou dermatitidu.
Je též známý jako atopická dermatitida nebo atopický ekzém. Může se jednat o imunologicky zprostředkovanou dermatitidu. U psů je často spjata se vzdušným nebo potravním alergenem. U člověka bývá spjata s potravinovou alergií. Většina případů lidské atopické dermatitidy však není spjata s alergií. Zřejmě se jedná o absenci ochranné lipidové látky, kvůli čemuž je kůže svědivá a náchylná na poškrábání.
Kontaktní dermatitida může být způsobována vnějšími sloučeninami, konzervanty, vonnými látkami nebo rostlinami. Klasickým případem je dermatitida způsobovaná břečťanem. Lze provést epikutánní testy na mnoho různých alergenů.
Seborrhoická dermatitida je známa též jako lupy. Vyrážka se vyskytuje na vlasové části hlavy, obličeji, občas i na hrudníku a v tříslech. Je spojena s běžnou kvasinkou Pityrosporum. Léčí se buď protizánětlivým nebo protihoubovým léčivem, anebo kombinací obou.
Psoriáza nebo psoriatická dermatitida je typem dermatitidy se specifickým vztahem k definované entitě, psoriáze. Může být dědičná nebo souviset s artritidou.
Dyshidrotická dermatitida je známa též jako Pompholyx. Je typem spongiotické dermatitidy a průvodním jevem jsou malé puchýřky na rukách a nohách naplněné tekutinou nebo hnisem. Příčina není známa, tato dermatitida je však spojována s kontaktní dermatitidou. Některé případy jsou způsobeny potravní nesnášenlivostí niklu.
Kopřivka je typem dermatitidy charakterizovaným přechodnými otoky a podlitinami. Definice vyžaduje, aby se léze posouvaly nebo měnily do 24 hodin. Nemohou být statické, jinak nelze stanovit jako diagnózu kopřivku.
Může být způsobena reakcí na chemické látky nebo autoimunitním onemocněním. Mezi příklady patří Stevens-Johnson syndrom, multiformní bulózní erytém, bulózní pemphigoid nebo pemphigoid vulgaris. Houba způsobující "atletickou nohu" může způsobovat také bulózní dermatitidu na nohách.
Typ dermatitidy vyskytující se často po reakci na štípnutí hmyzem. Dermatitida při bleším kousnutí se u chodících lidí koncentruje okolo kotníků. U lezoucích batolat může být kdekoli na těle.


Zářivost

Zářivost udává prostorovou hustotu zářivého toku zdroje v různých směrech.


Catherine Deneuve

Je dcerou francouzského divadelního a filmového herce Maurice Dorléaca a Renée Deneuveové, herečkou Theatre de l’Odéon. Její babička pracovala v tom samém divadle jako nápověda. Catherine je rovněž starší sestrou herečky Francoise Dorléac, která tragicky zahynula v roce 1967. Jejím snem bylo stát se módní návrhářkou, přesto první menší roli dostala ještě na střední škole ve filmu Les Collegiennes. První úspěšnější film byl až muzikál Les Parapluies de Cherbourg v roce 1964. V roce 1985 propůjčila svoji vizáž soše Marianne, která symbolizuje republikánskou tradici Francie.


Malíč

Obec Malíč se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 155 obyvatel.


Frýdlantské vévodství

Frýdlantské vévodství je historický státní útvar vzniklý roku 1627 a zaniklý roku 1634 smrtí Albrechta z Valdštejna. Jeho předchůdcem bylo Frýdlantské knížectví - 1624 - 1627.
Vznik tohoto knížectví a později vévodství byl geneticky spojen s oslnivým růstem moci Albrechta z Valdštejna. V souvislosti s tím, jak vzrůstala Valdštejnova moc, získával generalisimus postupně rozsáhlé majetkové držby.
V srpnu 1622 byl Valdštejn císařem povýšen na falckraběte a říšského hraběte. Jeho šlechtickým predikátem se stal přídomek „z Frýdlantu“ podle Frýdlantu v severních Čechách, který Valdštejn získal s celým Frýdlantským panstvím v roce 1621. Sedmého září 1623 byl Albrecht povýšen do stavu říšských knížat. Jeho panství ve východních Čechách v té době čítala už 49 položek. V roce 1624 jich bylo už 64 a císař Ferdinand II. z nich dne 12. března 1624 učinil Frýdlantské knížectví. Skutečnost, že Valdštejn získal vévodský titul se pochopitelně odrazila i na změně stavu jeho majetkových držeb a knížectví frýdlantské se 4. ledna 1627 stává vévodstvím Frýdlantským.
Tato skutečnost znamenala v podstatě vytvoření státu ve státě. Valdštejn měl dokonce právo opustit svazek Zemí Koruny české. Tato skutečnost se odrazila mj. v rozsáhlé přestavbě města Jičína, které se stalo hlavním městem nově zřízeného státu. Valdštejn usiloval o zřízení biskupství, univerzity a vlastního sněmu. Od roku 1628 měl také právo razit minci, jmenovat šlechtice a povyšovat na město. Plán založit univerzitu připravoval Valdštejn pozváním jezuitů do Jičína. Ti zde založili kolej. Přípravu zřízení biskupství v Jičíně zase zajistil Valdštejn výstavbou mohutného raněbarokního kostela, který dodnes funguje jako hlavní městský kostel. Vedle něj na náměstí dodnes stojí i Albrechtem z Valdštejna zbudovaný vévodský palác. Samo město bylo zvětšeno na prakticky dvojnásobnou velikost. V jeho okolí pak vznikla rozsáhlá síť alejí, jejíž nejvýznamnější a dodnes dochovanou částí byla alej k tzv. Valdštejnské lodžii s rozsáhlým parkem, jehož pozůstatkem je dnes tzv. Libosad, a která původně vedla až k nedalekému klášteru kartuziánů ve Valdicích, v jehož kostele byla umístěna také Valdštejnova rodová hrobka. Na přestavbě a Budování Jičína se podíleli významní architekti té doby, italové Giovanni Battista Pieroni a Niccolo Sebregondi.
Znakem Frýdlantského vévodství se stala korunovaná zlatá orlice se zlatou zbrojí na červeném poli.


Danilo Ilić

Danilo Ilić byl členem tajné srbské nacionalistické organizace Černá ruka a hlavním organizátorem a vůdcem skupiny osob, které dne 28. června 1914 provedly úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d'Este. Vystudoval Státní pedagogickou univerzitu v Sarajevu, po dokončení studia pak určitou dobu vyučoval na základní škole. Ilic se v roce 1913 přestěhoval do Bělehradu, kde pracoval jako novinář a stal se členem tajné organizace Černá ruka.
V roce 1914 se Ilić vrátil do Sarajeva, kde působil jako redaktor místních Novin Srbů. Téhož roku spoluorganizoval nábor mladých mužů do skupiny Černá ruka, a během léta vybrali Gavrilo Principa, Nedeljko Čabrinoviće a Trifko Grabeže k provedení atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda, který byl posléze spáchán dne 28. června 1914.
Princip a Nedeljko Čabrinović byli po atentátu zatčeni a vyslýcháni policií. Výše zmínění u výslechu odmítali vypovídat a vyzradit jména kompliců. Policie však veškerá jména a informace o spiklencích získala od jiného, méně významného člena organizace, který byl zadržen během namátkové silniční kontroly. Muhamedovi Mehmedbašićovi se podařilo uniknout do Srbska, avšak Ilić, Veljko Čubrilović, Vaso Čubrilović, Cvijetko Popović a Miško Jovanović byli zatčeni a obviněni.
Z účasti na atentátu bylo obviněno celkem osm osob, k dalším obviněním patřila také velezrada a z vražda arcivévody Františka Ferdinanda. Podle tehdejšího rakousko-uherského práva nesměla být k trestu smrti odsouzena osoba mladší dvaceti let. Nedjelko Čabrinović, Gavrilo Princip a Trifko Grabež proto dostali nejvyšší dvacetiletý trest odnětí svobody, Vaso Čubrilović dostal 16 let a Cvijetko Popovic 13 let. Danilo Ilić, Veljko Čubrilovic a Miško Jovanović, kteří se na atentátu přímo podíleli, byli odsouzeni k trestu smrti oběšením dne 3. února 1915.


Anna Marie Bádenská

Anna Marie Bádenská byla markraběnka, dcera markraběte Filiberta Bádenského a Matyldy Bavorské a třetí manželka významného českého šlechtice Viléma z Rožmberka.
Svatba mladičké Anny a třiačtyřicetiletého velmože proběhla v lednu 1578 a Rožmberkové se tímto sňatkem stali příbuznými dynastie Wittelsbachů. I třetí Vilémovo manželství skončilo bezdětné a navíc krutě brzy.
Anna Marie Bádenská zemřela po delší zhoubné nemoci na jaře 1583 ve svých jednadvaceti letech. Je pohřbena v kostele sv. Víta v Českém Krumlově společně se svým manželem, který ji následoval v r. 1592. Do dnešních dnů se zachovala mramorová náhrobní deska.


Králova jeskyně

Králova jeskyně byla náhodně objevena roku 1972, je pojmenovaná po Aloisu Královi, objeviteli Demänovské jeskyně Svobody. Vstup do jeskyně se nachází v takzvaném Tišnovském krasu na západním úbočí vrchu Květnice u města Tišnova. Celková délka jeskyně činí přes 800 m.
V jeskyni se nacházejí kouzelné skvosty fantastických tvarů různých krápníků. Brčková výzdoba dosahuje délky až 160 cm. Některé části jeskyně jsou tak pozoruhodné, že jsou uzavřeny i pro jeskyňáře. Mezi nejkrásnější části patří Dobišarova jeskyně, Hrozivý dóm 20 m délky a 14 m šířky a Tišnovský dóm rozměrů 35 m délky a 18 m šířky.


Úsilov

Obec Úsilov se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 139 obyvatel.


Santuari de Lluc

Santuari de Lluc či Lluc je klášter, který se nachází v severo-západní části Mallorcy v nadmořské okolo 525 metrů v pohoři Serra de Tramuntana. Založen byl ve 13. století.


Kupónová privatizace

Kupónová privatizace je privatizační metoda, při které občané státu dostanou možnost levného nákupu, případně obdrží zdarma tzv. kupónové knížky s určitým počtem tzv. kupónů, za které mohou následně získat vlastnický podíl v kterékoliv státem vlastněné společnosti, která je státními orgány do kupónové privatizace uvolněna.
Metoda kupónové privatizace byla použita zejména na počátku 90. let 20.století v některých zemích střední a východní Evropy procházejících ekonomickou transformací, např. v Rusku, Polsku a ČSFR.
Kupónová privatizace jako jedna z metod privatizace se pro transformující ekonomiky ukázala jako nepříliš vhodná a Světová banka proto dnes doporučuje zemím, ve kterých je stát dominatní vlastník podnikové báze, jiné způsoby privatizace státního majetku.
Kuponovou privatizaci v Československu připravili zejména politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus, zmiňován bývá i Jan Švejnar.
Pro státní podniky určené k privatizaci byly vypracovávány jak vedením podniků, tak například zájemci o jeho koupi privatizační projekty. Projekt k realizaci vybíralo a schvalovalo Ministerstvo privatizace. Jednou z privatizačních metod, kterou bylo možno uplatnit buď na celý podnik, nebo jen na jeho část, byla kupónová metoda. Kupónovou metodou bylo privatizováno kolem 1800 podniků, standardními metodami asi 14 000 podniků, v tom není zahrnuta tzv. malá privatizace ani restituce.
První vlna kupónové privatizace se uskutečnila v ČSFR v roce 1992, druhá vlna v České republice roku 1994. V každé vlně si každý dospělý občan mohl zakoupit kupónovou knížku za 35 Kč a k ní známku za 1000 Kč. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech. Tím se stal DIKem neboli „držitelem investičních kupónů“. Každá vlna privatizace se skládala z několika navazujících kol, v každém kole mohl DIK pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo, současně uplatňovaly od druhého kola poptávku i investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, zájemcům nebyly akcie příslušné společnosti připsány a postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.
Nabízeny byly jednak přímo akcie privatizovaných podniků, ale také akcie privatizačních fondů, které sehrály v průběhu privatizace klíčovou roli. Pro jejich činnost nebyly vytvořeny dostatečné kontrolní mechanismy, což nabízelo rozsáhlé možnosti tunelování. Významnou roli sehrál zejména Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, které reklamou na „jistotu desetinásobku“ získaly k účasti mnoho občanů, kteří by si jinak kupónovou knížku nekupovali. Jako významný aktér tunelování bývá zmiňován i Motoinvest, s reklamním sloganem „Drobní akcionáři, plačte“, v němž figurovali například Pavel Tykač, Jan Dienstl, Aleš Tříska, Svatopluk Potáč: tato skupina vytunelovala CS Fondy, Agrobanku a Plzeňskou banku a neúspěšně se pokusila i o Českou spořitelnu.
Celkem byly do obou vln dány podniky o celkovém jmění 367,5 miliard Kčs/Kč. První vlny se zúčastnilo 77 % a druhé vlny 74 % oprávněných občanů. První vlny se účastnilo 264 investičních fondů, jimž občané svěřili 71,8 % z investovaných bodů. Druhé vlny se zúčastnilo 353 investičních fondů a DIKové jim svěřili 64 % z investovaných bodů. V prvním kole bylo privatizováno 1491 podniků s celkovou účetní hodnotou 277,7 miliardy Kčs, ve druhé vlně 861 podniků v celkové účetní hodnotě 149,3 miliard Kč. Účetní hodnota nabízeného majetku byla v první vlně 35 535 korun na jednoho DIKa a ve druhé vlně 25 160 korun.
Teprve v roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry, která začala i vyčíslovat škody vzniklé dosavadním právním vakuem. Do června 2002 se prokázanou trestnou činností v rámci tunelování ztratil majetek v hodnotě kolem 50 miliard Kč, další odhadem stovky miliard zmizely neprokázanou trestnou činností nebo tunelováním v rámci legálních pravidel.
V roce 2006 vlastnil v průměru každý desátý člověk v ČR akcie z kupónové privatizace.


Tony Shelly

Tony Shelly byl novozélandský automobilový závodník, účastník Formule 1 v roce .
Tony Shelly zahajil svou kariéru vítězstvím v Teretonga s vozem Cooper, posléze Tony pokouší štěstí v Evropě, kam odešel v roce 1962, aby závodil v týmu Johna Daltona a to především v závodech mimo šampionát. V tom samém roce dostal příležitost ke startu v Grand Prix Velké Británie, kde řídil Lotus 18/21, ale v závodě ho zradil motor. Další snaha o start v Grand Prix a to jak v Německu tak i v Itálii přišla vniveč již v kvalifikaci, ze které se nedokázal na start závodu probojovat. V závodech, které do šampionátu nebyli započítávany si vedl daleko lépe a sezónu zakončil pátým místem v Trophée Lombank a třetím místem v Lavant Cup.
Koncem roku se vrací na Nový Zéland, aby v roce 1964 startoval v Tasmánckém poháru, kde po čtvrtém, dvou pátých a dvou šestých místech získal celkem 9 bodů a dosáhl tak na celkově 9. místo v celé sérii.
Tímto končí Tonyho kariéra automobilového závodníka, ale na vozy nezanevřel stal se z něho úspěšný obchodník s vozy. Tony následoval svého otce na Hawai, kde spolu založili obchodní společnost. V roce 1975 získal americké občanství a svou obchodní aktivitu zozdělil do dvou sídel , jedné v Honolulu a druhé v Taupo. V roce 1980 rozšířil společnost na obchodování s vozy Mazda, později spolu se svým společníkem Neville Crichtonem, který také pocházel z Nového Zélandu, začali zastupovat další značky jako byla v roce 1988 BMW. V letech 1981 až 1982 se stal Shelly prezidentem společnosti HADA.
Tony Shelly, až do své smrti v roce 1998, kdy podlehl zákeřné rakovině, žil v Taupo se svou ženou Lesley a pěti potomky: Damonem, Stuartem, Markem, Andrewem a Johnem.


Lancia Thema

Lancia Thema je automobil vyšší střední třídy vyráběný v letech 1984 až 1994 italskou automobilkou Lancia. Typ byl velmi úspěšný, a sloužil mnoha nejen italským politikům jako reprezentační vozidlo. Jeden z luxusně vybavených vozů vlastnil v devadesátých letech i Václav Havel. V roce 1995 byla tato řada nahrazena řadou Kappa.
Koncept vozu vznikl v rámci spolupráce Lancie s firmou Saab. Výsledky vývoje byly slibné a tak se na projektu začal podílet i vlastník Lancie Fiat spolu s Alfou Romeo. Vznikly tak čtyři technologicky i opticky podobné vozy: Lancia Thema, Saab 9000, Fiat Croma a Alfa Romeo 164.
Designem karosérie byl pověřen Giorgetto Giugiaro a jeho firma Italdesign. V říjnu 1984 se Thema i. e. s řadovým čtyřválcem o objemu 2 litry s rozvodem DOHC a vícebodovým vstřikováním paliva začala vyrábět. Výkon motoru 120 koňských sil byl na 1120 kilogramů těžký vůz dostatečný. Motor měl kultivovaný chod a podvozek byl sportovně tvrdší. Lancii se v oblasti konstrukce motorů dařilo i díky dlouhodobé úspěšné účasti v motoristickém sportu.
Následovala verze Thema i.e. turbo s motorem 2 litry s turbodmychadlem Garett T3 o výkonu 165 koní.
Prestiž výrobce výkonných a luxusních vozů posílila i verze se šestiválcovým motorem PRV, uspořádaným do V s úhlem 90°. Ten měl objem 2,8 litru a výkon 150 koní. Tento motor byl v roce 1992 nahrazen v nové generaci Themy motorem Alfa Romeo 3.0 l V6, který je odborníky považován za nejlepší šestiválec všech dob.
Úspornější variantou byl 2,5 litrový turbodiesel s výkonem 100 koní. V roce 1986 byla taktéž představena verze kombi Thema Station Wagon navržená studiem Pininfarina.
Lancia Thema druhé generace používala motory se čtyřventilovou technikou, ale jinak prošla jen menšími optickými změnami. Například byly změněny přední světlomety a v nich integrované blinkry, maska chladiče a podobně.
Všechny verze Themy byly od počátku vybaveny kotoučovými brzdami na všech kolech a také interiér byl vybaven i u základních verzí luxusně. Standardem byla i plná elektrická výbava. Základní zavazadlový prostor měl úctyhodných 550 litrů.
Dlouholetá spolupráce Lancie a Ferrari vedla k vzniku unikátní série 8.32 vybavené motory Ferrari Dino V8 s 32 ventily o objemu 3 litry. Ten pocházel z Ferrari 308 GTB Quattrovalvole a disponoval výkonem 215 koní. Interiér byl ztělesněním luxusu, kůže a exotické dřevo vozům dodávaly punc výjimečnosti. Vozů bylo vyrobeno pouze 3537 kusů v první sérii, celkově kolem 5000.
 Soubor:Lancia ChromalikeThema Roma.JPG|Thema I. generace Soubor:P1040307 800.JPG|Thema 8.32 Soubor:Lancia thema 8.32 engine.jpg|Motor verze 8.32


Jazyková situace na Ukrajině

Na Ukrajině je v současné době silně zdeformovaná jazyková situace. Tento stav je především následkem dlouhodobé války proti ukrajinštině, ukrajinské identitě a ukrajinské státnosti, kterou zahájilo Rusko po roce 1654 a která trvá dosud formou nepřímé jazykové a kulturní expanze. Na druhou stranu ukrajinské nacionalistické kruhy prosazují ukrajinštinu bez ohledu na to, že pětinu obyvatel Ukrajiny tvoří etničtí Rusové.
V roce 1654 učinila kozácká rada v Perejaslavi rozhodnutí, které posléze vešlo ve známost jako sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Ve skutečnosti se mělo původně jednat jen o obranný svaz a ruskou vojenskou přítomnost na Ukrajině. Ruský absolutistický stát ovšem již koncem 17. století začal ukrajinskou autonomii potlačovat, a v 70. letech 18. století zlikvidoval poslední její zbytky.
Pro udržení vlivu na dobytých územích a zajištění loajality obyvatelstva byla využívána taktika lingvocidy, jejímž cílem byla likvidace ukrajinské jazykové, mentální a kulturní identity. Přičemž málokterá země zažila tolik útoků proti svému jazyku, a to i na nejvyšší státní úrovni. Zde je seznam nejznámějších opatření:
2. listopadu 1708 se Petr I. po výjimečně krutém vyvraždění všech obyvatel Baturyna pustil do drancování na vyšší úrovni – duše a ducha. Tedy do jazyka.
Výnosy Petra I. z let 1708, 1709, 1720, 1721 a 1726 byla cyrilice nahrazena občanským písmem, které vůbec neodpovídalo fonetické a morfologické podstatě našeho jazyka, což na dvě století přerušilo normativní rozvoj ukrajinského pravopisu tím, že jej uzavřela do cizího řádu a násilně sjednotila s gramatickými zákony ruštiny. Při tisku ukrajinských knih v Moskvě byla zavedena cenzura. Vznikly vládní moskevské učebnice násilně zaváděné do ukrajinských škol, s „výslovností ruských písmen a jejich správným používáním“. Bylo vyžadováno, aby v církevní literatuře „žádného rozdílu a zvláštního nářečí nebylo. A žádných jiných knih, ani dřívějších, ani nových vydání… netisknouti“. Byla to nejbrutálnější cenzura, kterou kdy poznal svět, příkaz zničit spisovnou ukrajinštinu a ukrajinskou kulturu, a to od despoty, který se honosil tím, že zavedl v říši evropskou kulturu. I nadále, až do konce XVIII. století, nebyla vytištěna žádná kniha v ukrajinštině.
Střídali se carové a carevny, neměnila se však politika samovládců vůči Ukrajině, produkovali stále nové zakazující výnosy, vyhlášky, oběžníky, akty.
Tento výnos zasadil ránu nejen ukrajinskému pravopisu, který se teprve vytvářel a ustaloval, ale také ukrajinskému divadlu a dramaturgii.
c) zákaz používaní ukrajinštiny, tisku knih a časopisů v ukrajinštině v okupovaných ruskou armádou Haliči a Bukovině;
Po komunistickém převratu v roce 1917 a následných událostech mohla ukrajinština konečně na poměrně krátkou dobu oddechnout. Nejdříve vznikla na území Ukrajiny řada vlád, která si kladla za cíl vybudování samostatného ukrajinského státu. V roce 1920 však již větší část území Ukrajiny byla pod kontrolou bolševiků. Na XII. sjezdu Ruské komunistické strany v dubnu 1923 byla vyhlášena oficiální politika korenizace, která spočívala v nahrazení ruštiny jazyky národních menšin v oblasti administrativy, školství a kultury. Cílem této politiky bylo ukotvení sovětského režimu, aby příslušníci neruských národů nevnímali novou státní moc jako cizí, vnucenou. Na Ukrajině byla tato taktika označována jako ukrajinizace. Bylo vydáno rozhodnutí o ukrajinizaci státní správy a podniků, která měla být dokončena do 1. ledna 1926. Všichni vedoucí a administrativní pracovníci byli povinni se naučit ukrajinsky pod hrozbou propuštění.
Nová politika se projevovala také v národnostním složení mocenských struktur - podíl osob ukrajinské národnosti mezi členy KSU se zvýšil ze 23,3 % v roce 1922 na 60,0 % v roce 1933. Mnohem nápadnější to však bylo ve sféře jazykové - ukrajinizovaly se noviny, školy, divadla, úřady, nápisy, informační tabule apod. Zároveň však byl usnesením ÚV KSU ze dne 19. dubna 1927 uznán "zvláštní význam ruštiny". Od roku 1930 však ve stranickém prostředí sílí odpor vůči ukrajinizaci. Definitivně byla ukrajinizace zastavena usnesením KSU ze dne 22. listopadu 1933. Zhruba ve stejném období začíná další seznam akcí globální a strašlivé destrukce:
22. října 1989 byl schválen Zákon "O jazycích v Ukrajinské SSR", který vstoupil v platnost začátkem roku 1990 a platí dosud. Význam zákona spočíval v tom, že bylo poprvé po dlouhé době definováno, že ukrajinština je na Ukrajině jediným úředním jazykem - i když, s ohledem na to, že v době přijetí zákona Ukrajina ještě byla součástí SSSR, byly ruštině ponechány určité oblasti. Celkově však zákon stanoví, že se ukrajinština má stát jazykem státní správy a místní samosprávy, školství, veřejného a kulturního života. Postavení ukrajinštiny jako úředního jazyka bylo definitivně zakotveno v článku 10 Ústavy Ukrajiny, přijaté v roce 1997, který zní: „Úředním jazykem na Ukrajině je ukrajinština. Stát zajišťuje všestranný rozvoj a fungování ukrajinštiny ve všech sférách společenského života na celém území Ukrajiny. Na Ukrajině je garantován svobodný rozvoj, používání a ochrana ruštiny a ostatních jazyků národních menšin Ukrajiny. Stát napomáhá studiu jazyků pro mezinárodní dorozumívání. Používání jazyků na Ukrajině je zaručeno Ústavou Ukrajiny a upraveno zákonem.“ V prvních letech existence samostatného ukrajinského státu byla otázce jazyka věnována poměrně velká pozornost. Zároveň se projevila tendence podceňování tohoto problému, což je patrné mj. z vyjádření prvního ukrajinského prezidenta Leonida Kravčuka, který prohlásil: "Když bude stát, pak bude i jazyk". Pokračující hospodářská krize na Ukrajině, která kulminovala v polovině 90. let, však odvrátila hlavní pozornost politiků od tohoto tématu. V roce 1994 do prezidentské funkce byl zvolen Leonid Kučma, který dokonce ve svém volebním programu vyjádřil úmysl udělit ruštině status druhého úředního jazyka. Právě na dobu jeho prezidentství připadá vrchol korupce na Ukrajině.
Situace se začala měnit k lepšímu po zvolení v roce 2004 prezidentem Viktora Juščenka, který stanovil jazykovou politiku jako jednu ze svých priorit. Byla vypracována Státní koncepce jazykové politiky, v níž bylo konstatováno, že plíživá setrvačná rusifikace pokračuje. Uvedená čísla jsou alarmující. Např., roční náklad časopisů a ostatních periodik v ukrajinštině činil v roce 2004 28 % z jejich celkového množství, zatímco ještě v roce 1995 tomu bylo 70 %. Podíl ročního nákladu novin vycházejících v ukrajinštině se během 10 let snížil z 50 % v roce 1995 na 32 %. Podíl ruskojazyčných novin na celkovém nákladu se naopak během této doby vyšplhal z 45 % na 59 %.
O zdeformované jazykové situaci na Ukrajině vypovídá poměr mluvčích ukrajinštiny a ruštiny, který se neshoduje s poměrem etnických Ukrajinců a Rusů na jejím území. Dle údajů celostátního sčítání obyvatel v roce 2001 tvořili Ukrajinci 77,8 % obyvatel Ukrajiny, zatímco ukrajinštinu za mateřský jazyk označilo pouhých 67,5 %. Celostátní průzkum, který provedl Sociologický ústav Akademie věd Ukrajiny, ukázal, že v roce 2005 považovalo ukrajinštinu za mateřštinu pouhých 64,3 % obyvatel, ruštinu 34,1 %, ostatní jazyky 1,5 %; dorozumívací řečí dospělého obyvatelstva v rodinné sféře byla: převážně ukrajinština – 41,8 %, převážně ruština – 36,4 %, oba jazyky – 21,6 %.
Ve dnech 16. až 24. prosince 2002 provedla sociologická služba Centrum Razumkova průzkum ve všech regionech Ukrajiny. Zde jsou výsledky.
Údaje v této tabulce odrážejí tu skutečnost, že v mnoha Ukrajincích přetrvává pocit jazykové méněcennosti - ukazují, že značné procento lidí, kteří doma komunikují převážně ukrajinsky, na veřejných místech přecházejí do ruštiny.
Následky rusifikační politiky na Ukrajině mají výrazné odlišnosti v jednotlivých regionech. Názorným je porovnání západní a střední Ukrajiny na straně jedné a východní a jižní Ukrajiny na straně druhé: zatímco v prvním regionu používá ukrajinštinu k běžné každodenní komunikaci 78 = obyvatel, ve druhém je to pouhých 18 %. Nejvíce rusifikováno je obyvatelstvo průmyslových měst na východě a jihu Ukrajiny; v těchto regionech se ukrajinština dochovala téměř výhradně na venkově. Zvláštní postavení zde má Krym, kde většinu obyvatel tvoří Rusové. Na Střední Ukrajině však rusifikace až tak velký úspěch neměla. Ve větších městech zde sice velká část lidí stále mluví rusky, považuje to však spíše za nedostatek. Ukrajinština zde zcela dominuje v menších městech a na venkově. Na Západní Ukrajině jsou následky rusifikace nejmenší.
Podíl základních škol s ukrajinským vyučovacím jazykem se zvýšil z 47,4 % v roce 1989 na 74,9 % v roce 2004.
????? - 33 / Famine - 33 - historické drama o hladomoru, resp. genocidě Ukrajinců uk.zde
???? ? ???? ???? / Jeden v poli voják - historicko-vojenské drama o Banderovcích
??????? ????? / Železná setina - historicko-vojenské až dokumentární drama o Banderovcích na západní Ukrajině uk.zde
????? / Mamaj - historicko-vojenská drama o Kozáku Mamajovi a jeho milence z Turecka
??????????? ???? / Oranžové nebe - film o Oranžové revoluci na Ukrajině uk.zde
OrangeLove/Oranžová láska - film o Oranžové revoluci na Ukrajině uk.zde


Pierre-Georges Jeanniot

Pierre Georges Jeanniot byl francouzský malíř, akvarelista a rytec. Narodil se v Ženevě ve Švýcarsku a zemřel ve Francii.
Umělecké vzdělání se Pierre Georges Jeanniot dostávalo od svého otce Pierre-Alexandre Jeanniot, který zastával funkci ředitele École des Beaux-Arts v Dijonu ve východní Francii. Poprvé se jeho jméno na veřejnosti proslavilo v roce 1872 na umělecké výstavě Salon de Paris. Roku 1882 se usazuje v Paříži, kde se spřáteluje s Edgar Degas.
Jeanniot byl nadaný mnoha směry, jeho kresby vynikali, ve který ukazoval svojí vášeň a uměleckou sílu. Za svůj život ilustroval mnoho literární děl: Bídníci,, Kalvárie, Lakomec,, a Candide a mnoho dalších. Jako rytec, ale též jako malíř maloval ironické výjevy z každodenního života, zobrazující snobí život Paříže.
Jeho lze shlédnou v mnoha muzeích, i když většina děl se nachází ve Francii, ale i v některých jiných zemích.


Vasilij Ivančuk

Vasilij Ivančuk, Berežany, je ukrajinský šachový velmistr. Jeho současné FIDE ELO k dubnu 2009 činí 2746, se kterým obsadil 12. místo v oficiálním žebříčku nejlepších šachistů a zůstává nejlepším ukrajinským šachistou. V žebříčku byl nejvýše v roce 2007, kdy byl druhý s ELO 2787. Hrál na první šachovnici za Ukrajinu, když v roce 2004 vyhrála šachovou olympiádu.


Mušov

Mušov je katastrální území patřící k obci Pasohlávky o rozloze 1420,6 ha a zaniklá obec v Jihomoravském kraji na Mikulovsku. Obec Mušov byla zlikvidována i přes odpor svých obyvatel koncem 70. let 20. století na základě rozhodnutí tehdejších socialistických orgánů z důvodu výstavby vodního díla Nové Mlýny, přičemž už od roku 1976 byla obec připojena k obci Pasohlávky. Díky úsilí památkářů zůstal z obce zachován alespoň kostel Svatého Linharta, stojící na malém ostrůvku uprostřed Věstonické nádrže.
Na vrchu zvaném Burgstall nad bývalou obcí stával v 2. století n. l. římský vojenský tábor se zděnými stavbami velitelských budov a lázní. Římská 10. legie měla za úkol kontrolovat poražené germánské kmeny v markomanských válkách za vlády císaře Marka Aurelia. V okolí byl nalezen hrob germánského velmože s bohatou výbavou, patrně spojence Říma ve válce. Dále se zde na několika místech našly pozůstatky římských krátkodobých táborů a slovanské pohřebiště, ostatně četné jsou archeologické nálezy i výzkumy ze všech období pravěku.


Tlak

Ve stlačitelných látkách způsobuje tlak deformaci. Při působení tlakové síly na pevné těleso se rozlišuje tah a tlak. Tahová síla způsobuje roztahování tělesa, tlaková jeho stlačování. Tahové a tlakové síly se odlišují pouze směrem působení, přičemž se předpokládá, že způsobené deformace jsou obdobné, avšak s opačnými znaménky.
Pokud je tlak v nějaké uzavřené nádobě větší než tlak v jejím okolí, je v nádobě přetlak. Pokud naopak je v ní tlak nižší, je v nádobě podtlak. Přetlaku a podtlaku lze dosáhnout přesunem části hmoty do nebo z uzavřené nádoby, změnou její vnitřní velikosti nebo teploty jejího obsahu. Pro přesun části obsahu se používají pumpy. Sací pumpa pro odčerpání plynů z uzavřené nádoby se nazývá vývěva.
Tlak v plynech je vyvoláván tepelným pohybem částic plynu nárazy těchto částic na stěny nádoby se projevují tlakem na ně působícím. Podobně tomu je i v kapalinách. Tlak působí i v pevných tělesech, kde se přenáší interakcí mezi částicemi pevně vázanými v krystalové nebo pseudokrystalové struktuře látky.
Tlaková síla působí vždy kolmo na plochu. Na vodorovné dno působí svislá tlaková síla, na svislé stěny působí vodorovná tlaková síla, na šikmé stěny působí tlaková síla kolmá k této stěně.
kde pi je parciální tlak, R je univerzální plynová konstanta, xi je molární zlomek.
Hlavní jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal. Je to tlak, který vyvolává síla 1 newtonu, rovnoměrně a spojitě rozložená a působící kolmo na plochu o obsahu 1 čtverečního metru. V technické praxi se používají zejména násobky kilopascal a megapascal, v oboru hlubinné geologie a geofyziky i gigapascal. V meteorologii je obvyklé uvádět tlak vzduchu v jednotkách hektopascal, protože normální tlak atmosféry je blízký tisícinásobku této jednotky. Ve vakuové technice se používají menší jednotka jako milipascal a mikropascal.
V technické praxi se dříve používaly i jiné jednotky, zejména bar a technická atmosféra rovná kilopondu na čtverečný centimetr. Naproti tomu ve fyzice a termodynamice se užívala tzv. fyzikální atmosféra, odvozená od normálního tlaku atmosféry. V meteorologii bylo v minulosti obvyklé používání jednotky torr, původně nazývané milimetr sloupce rtuti. V anglosaské oblasti se běžně můžeme setkat s jednotkou libra síly na čtverečný palec.
V připojené tabulce jsou převodní vztahy mezi nejběžnějšími jednotkami tlaku.
Poznámka: Symboly, uvedené před převodními koeficienty znamenají: ? koeficient je takto definován a je tedy absolutně přesný; = koeficient je odvozen z definice fyzikální konstanty; ? koeficient je odvozen výpočtem a je zaokrouhlený.'''
Tlak se měří manometrem, což je jiný název pro tlakoměr.


Leela turanga

Jakákoli pomoc při zpracovávání lucemburských témat a vylepšování portálu Lucembursko je velice vítána. Přispět lze např. těmito způsoby:


Mikrofinancování

Mikrofinancováním rozumíme specifický druh finančních služeb. Patří sem mikroúvěry, mikroúspory či mikropojištění chudých lidí. Finanční instituce se těmto lidem snaží pomoci akumulovat určitou část peněz, což jim později může usnadnit rozhodování a také snížit možná rizika vyplývající z platební neschopnosti. Většina těchto peněžních transakcí představuje malé částky, které nepřesahují 100 USD.
Mikrofinancování je často spojováno se 70. léty 20. století. Tehdy se totiž poprvé některé projekty orientovaly na dva klíčové body:
Důkazní materiály shromážděné ekonomem-historikem Timothy Guinnanem z Univerzity Yale přinesly v oblasti mikrofinancování několik důležitých poznatků. Guinnane uvádí jako příklad úspěch německé „venkovské“ banky, kterou v r. 1864 založil Friedrich Wilhelm Raiffeisen. Banka do r. 1901 získala 2 miliony klientů z řad venkovských farmářů – tento úspěch Guinnane přikládá právě schopnosti banky naplnit oba dva výše uvedené klíčové znaky. Podle něj byly chudým lidem, kteří navíc neměli téměř žádný přístup k jiným bankovním úvěrům, poskytovány potřebné informace k tomu, aby úvěr mohli získat zde. Raiffeisen také bojoval proti chudobě tehdy osvobozených nevolníků a proti lichvářskému vykořisťování, kterým tato skupina lidí v té době čelila.
Úvěrová společnost, kterou v Quebecu založil Alphons Desjardins, se také řídila dvěma výše uvedenými principy. Desjardins spolu se svou manželkou Dorimene v ně opravdu silně věřili. Od r. 1900 až do r. 1906, totiž oba riskovali vlastní majetek, jenž byl použit jako krytí závazků této společnosti.
Stejně jako Raiffeisen se Desjardins silně znepokojoval chudobou. Motivem pro další činnost bylo i jeho opovržení lichvou. V r. 1897, kdy zastával funkci parlamentního zpravodaje, se dozvěděl o významném soudním případu v Montrealu.
Nová vlna v mikrofinancování vypukla v 70. letech a přinesla s sebou spoustu inovací a modernějších přístupů. Na začátku 70. let začalo několik průkopnických společností experimentovat s poskytováním úvěrů chudým a nezajištěným lidem. K těmto průkopníkům patřil např. Akhtar Hameed Khan.
První samostatnou bankou zaměřenou na mikrofinancování a rozvoj společnosti byla Shore Bank založená v r. 1973 v Chicagu.
Další zásluhy v oblasti mikrofinancování má profesor ekonomie Muhammad Yunus; traduje se, že v r. 1974 poskytl v Bangladéši první mikroúvěr. Později založil světoznámou Banku Gramín a v r. 2006 získal Nobelovu cenu za mír, a tím dostal mikrofinancování do podvědomí široké veřejnosti.
Microfinancování se skládá z mnoha druhů finančních služeb, jako jsou např. úvěry a mikroúvěry, pojištění apod., přičemž tyto služby se vyznačují malými objemy co do hodnoty.
Politika mikrofinancování se setkala s celou řadou kritických ohlasů. Daniel Pearl a Michal M. Phillips si ve svém článku v deníku Wall Street Journal z r. 2001 kladou otázky týkající se Banky Gramín. Zabývali se zejména lhůtami splatnosti, inkasními metodami a dle jejich názoru problematickými účetními praktikami..
Hodně ohlasů kritizuje to, že přílišné zdůrazňování mikrofinancování ve vztahu k boji proti chudobě povede k omezení jiných druhů pomoci, jako je například vládní podpora chudých, sociální pomoc, apod.
Existuje stále velmi málo výzkumů, které by se zabývaly skutečnou efektivností mikrofinancování jako nástroje pro ekonomický rozvoj. Zčásti je to způsobeno tím, že je velmi obtížně všechny dopady sledovat a měřit. Spousta nejasností vzniká také kolem toho, jestli je vlastně mikrofinancování tak důležitý nástroj pro boj s chudobou, jak jeho průkopníci a obhájci tvrdí.
V oblasti mikrofinancování vznikly dva proudy, které se odvíjely od zaměření tvůrců mikrofinanční politiky - buď se více zaměřovali na zlepšení životních podmínek chudých či na čistě finanční stránku:
Zatímco první proud často doplňuje finanční služby službami dalšími, tak druhý proud je zaměřen čistě na finanční služby, přičemž se řídí následujícími pravidly:
Příkladem prvního proudu je Women's World Banking, druhý proud reprezentují např. ACCION International a BRI Unit Desa.
Další z klíčových sporů se blíže zaměřuje na odpovídající cílové skupiny mikrofinančních služeb. Jeden z pohledů je ten, že nejdůležitější z mikrofinančních služeb je poskytování úvěrů chudým lidem, kteří jsou mnohdy velmi talentovanými podnikateli. Jestliže těmto lidem bude zpřístupněn úvěr, tak budou rozvíjet svůj podnik, zaměstnávat méně podnikavé sousedy a v důsledku tak podporovat místní ekonomický růst. To se pak odrazí v rychlém ekonomickém rozvoji. Ačkoliv měl tento přístup významné výsledky ve městech rozvojového světa, tak selhal u chudých venkovských lidí, kteří měli buď malý, nebo žádný příjem, který by plynul odjinud než z výtěžků farmy. V rozvojovém světě se nerovnosti v příjmech lidí z měst a vesnic stále prohlubují, a to je značně neuspokojivý výsledek.
Odhady Světové banky říkají, že v r. 2003 bylo na světě přibližně 1,2 miliardy lidí, jejichž živobytí na den nepřesáhlo 1 USD a 850 000 z nich žilo právě na venkově. Je stále více známo, že chudí lidé své úspory shromažďují doma - ale mnoho z nich mohou ztratit jen kvůli tomu, že domácnost pro úspory jednoduše není bezpečné místo. Je také jasné, že předtím, než venkovští farmáři získají odvahu začít s podnikáním, tak si musí být schopni zajistit rezervy pro případ dalších nebezpečí - hlad, nemoci a přírodní pohromy. To vyžaduje přístup k bezpečnému, flexibilnímu účtu, který by banka umožnila farmáři otevřít, i kdyby tam měl mít sebemenší zůstatky.
V současné době se v oblasti mikrofinancování utvářejí nové přístupy, které jsou doprovázené vznikem nových bank pro chudé lidi. Tyto banky jsou zcela zaměřeny na služby a zároveň fungují za účelem dosažení zisku. Snahou je podnítit úsilí klientů při sledování možných rizik, která mohou vzniknout v rámci jejich domácností, pomáhají při hledání podnikatelských příležitostí apod. Banky klientům nabízejí tyto podnikatelské příležitosti nejen za účelem zvýšení jejich příjmu, ale také za účelem ochrany a růstu jejich majetku. Poskytují úvěry jak spotřebního, tak obchodního typu, přijímají vklady, nabízejí pojištění a provádějí bezhotovostní operace. Příkladem takto fungující banky je od r. 2000 transformovaná Banka Gramín.


Ilmar Raag

Ilmar Raag se narodil se 21. května 1968 v Kuressaare. Na Tarbatské univerzitě studoval dějiny umění, ve studiu pokračoval na pařížských vysokých školách Saint Denis a La Sorbonne Nouvelle, magisterského titulu dosáhl na universitě v Ohiu.
Po skončení studií pracoval jako žurnalista, mimo jiné jako pařížský dopisovatel estonských deníků Rahva Hääl a Eesti Päevaleht a jako redaktor vysílání filmových novinek Ffriik Estonské televize a Raadio Ffriik Kuku rádia. V letech 2002-2005 byl ředitelem Estonské televize, od roku 2005 se plně věnuje filmu.
Jako režisér Ilmar Raag debutoval v roce 1998 akční parodií Tappev Tartu, kterou sám už v době natáčení označil za "nejhorší estonský film". Přes tento přídomek a přes extrémně nízký rozpočet se film dočkal velké divácké přízně a několika pozitivních kritik.
V roce 2005 režíroval Ilmar Raag televizní drama August 1991 o událostech spojených s pokusem o pučem v Sovětském svazu v srpnu 1991 a s úsilím Estonců o obnovení suverenity Estonska.
Roku 2007 natočil film Třída o problematice hierarchických sociálních vztahů mezi žáky jedné třídy. Film získal dvě ocenění na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.
Pro své filmy August 1991 a Klass si Ilmar Raag sám napsal i scénář. Kromě toho je autorem scénáře televizního filmu Libahundi needus a scénáře televizní dramatizace divadelní hry Friedricha Dürrenmatta Vana daami visiit.
Výroby svého filmu Klass a filmu Arva Iha Medvědí srdce se Ilmar Raag účastnil jako producent. Jako konzultant působil při přípravě satiricko-historického filmu Malev.
Ve snímcích Visions of Europe a Viimane öö vystupoval Ilmar Raag jako herec.


Sabrina Farji

Farji studovala na Escuela Municipal de Arte Dramático v Esceně. Od roku 1990 pracuje jako producentka, scenáristka a režisérka. Významně se podílí na tvorbě nezávislých videofilmů, její snímek De nino dostal cenu za nejlepší latinskoamerický videofilm. Dosud natočila dvanáct filmů, z nichž většina má krátkometrážní rozsah, v oblasti celovečerní tvorby debutovala snímkem Cielo azul, cielo negro.
Jejím zatím posledním realizovaným projektem je romantická komedie s jemně humornými momenty Když skočila, která byla ve světové premiéře uvedena na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.


Wrangel

Wrangel, je baltsko-německý šlechtický rod, řazený mezi švédské i ruské šlechtické rody.
Wrangel může označovat i tato místa na Sibiři a Aljašce pojmenovaná po Ferdinandu von Wrangel:


Gramy

Tato kategorie je vymezena tou částí území pražské čtvrti Nusle, která spadá do území městské části Praha 4.


Motorový vůz M 132.0

Motorové vozy řady M 132.0 byly prvními motorovými vozy s elektrickým přenosem výkonu v provozu ČSD. Byly vyrobeny v počtu pěti kusů v letech 1927 a 1928 ve vagónce Studénka. Vozy řady M 132.0 byly určeny pro regionální tratě.
Jednalo se o dvounápravové vozy s elektrickým přenosem výkonu systému Gebus s potlačovanými otáčkami. Pohon zajišťoval benzínový motor Gräf & Stift o výkonu 74 kW, trakční motory a hlavní generátor byly značky Elin. Vozová skříň prvního vozu byla celokovové konstrukce spojená nýty. Protože její hmotnost byla poměrně velká, zbylé čtyři vyrobené vozy měli skříň odlehčenou. Interiér vozu byl rozdělen na dva nástupní prostory v představcích, které sloužily zároveň jako stanoviště strojvedoucího, a velkoprostorový oddíl pro cestující, kde byla sedadla uspořádána systémem 3+2.
Vývoj motorového vozu řady M 132.0 začal ve studénecké vagónce na konci roku 1926, první vyrobený vůz M 132.001 byl ČSD předán v říjnu 1927. Jednalo se o první motorový vůz s elektrickým přenosem výkonu v provozu ČSD. Po zkouškách na začátku roku 1928 byl zařazen do pravidelného provozu na místní trati Rudoltice v Čechách – Lanškroun, kam byly později dodány i další tři vozy téže řady. Za první republiky jezdily vozy řady M 132.0 i na trati Kostelec u Jihlavy – Slavonice. Byly ale poměrně poruchové.


148 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 ----


Insurrection

Insurrection je hudební skupina hlásící se k hnutí Rock identitaire français.
Insurrection ve svých textech ostře napadá globalizaci či liberálně demokratický politický systém, útočí také na Francouzskou revoluci a její důsledky. Pozitivně se naopak v textech vyjadřuje o tradičním katolicismu a kontrarevoluci.
Skupina se stala oblíbenou mezi pravicovými francouzskými aktivisty poté, kdy své první dlouhohrající CD Honneur & Fidélité z roku 2002 dala ihned po oficiálním vydání plně k dispozici k internetovému stahování.
Insurrection na svých dvou prvních CD hráli především syrový, neuhlazený a agresivní punk, na posledním albu Radicalcore z roku 2006 je však znát posun směrem k větší hudební propracovanosti.


Happy end

Pro Happy End není ani tak důležitý sám životní příběh řezníka Frydrycha, jako způsob, jakým je podán. Film je celý natočen pozpátku, a to včetně dialogů. Hlavní hrdina a vypravěč Bedřich Frydrych se tak tedy po narození a dětství stráveném v lyceu pouští do světa a rychle se ožení - sestaví si z několika dílů vlastní manželku.
Ve světě Lipského filmu se svět pohybuje opačným směrem než ten náš. Dialogům rozumíme, ale z našeho pohledu jdou repliky v opačném pořadí a vytvářejí tak místy čistě komediální situace, jindy pouze drobné dadaistické hříčky.


35 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 ----


Karnofského skóre

Ve vnitřní lékařstvím, Karnofského skóre hodnotí celkový stav pacienta. Používá se zejména u onkologických pacientů během léčby, kdy se podle škály hodnotí, zda pacientovi může být podána chemoterapie, nebo jak je nutné změnit dávku léků např. u pacientů v paliativní péči. Dále se používá v randomizovaných klinických studiích pro hodnocení kvality života.
Nejčastěji používané hodnocení je Karnofského skóre pro dospělé pacienty podle WHO. Pro děti do 16 let pak Lanského skóre.
Karnofského skóre má hodnoty od 100 do 0, kde 100 je "perfektní" zdraví a 0 je smrt. Přestože škála je popsána v intervalech po 10, může lékař podle potřeby měnit skóre i v rozmezí těchto hodnot. Skóre je pojmenováno po Dr. Davidu A. Karnofském, který tuto škálu popsal společně s Dr. Josephem H. Burchenalem v roce 1949.
Pro děti, které většinou mají problémy s vyjádřením kvality svého života, se používá hodnotící systém, více zaměřený na pozorování. Nejčastěji se tak hodnotí děti a mládež do 16 let. Tento systém navrhl a zavedl Lanský et al v roce 1987.


Síťový uzel

Uzel v počítačových sítích je zařízení, které je připojeno jako součást počítačové sítě. Uzly mohou být počítače, osobní digitální pomocníci, mobilní telefony, nebo další síťová zařízení, jako jsou switche, huby, repeatery, routery či bridge. Uzly, které aktivně směrují data pro další síťové zařízení, jsou nazývány supernodes.
Každý uzel musí mít svoji MAC adresu nebo adresu řízení datového spoje v případě, že je to zařízení přinejmenším 2. vrstvy modelu OSI.
Síťový uzel je seskupení jednoho nebo více síťových elementů, které poskytuje síti související funkce, a je spravováno jako jednotlivá entita. Jednotlivá síť může obsahovat více než jeden síťový uzel. Síťový uzel je považován za synonymum k síťovému prvku a je obvykle v jediné síti.


Jindřich II.

Svatý Jindřich II. byl posledním římským králem a císařem Svaté říše římské ze saské dynastie Liudolfingů.
Jindřich byl synem bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého, jehož nástupcem se stal roku 995. Od raného dětství měl úzké styky s církví a dostalo se mu výchovy v katedrální škole v Hildesheimu. Okolo roku 1000 se oženil s Kunhutou, dcerou lucemburského hraběte Sigfrieda.
Římským králem se stal po smrti svého bratrance z druhého kolena císaře Oty III., a to i přes silnou interní opozici. Králem byl korunován 7. června 1002 v Mohuči.
Jeho vláda byla poznamenána zejména spory s posíleným polským státem, s nímž válčil již od roku 1003. Nepřátelství s Boleslavem Chrabrým bylo ukončeno v roce 1018 budyšínským mírem, kterým Polsko získalo nezávislost na císaři, držbu říšských lén Milska a Lužice a také Moravy. Naopak se Jindřichovi podařilo využít slabosti českého státu na přelomu tisíciletí; v listopadu 1002 přijal Vladivoj české země od císaře jako léno a posílil tak vazbu Čech na říši.
Jindřichovým heslem bylo Restauratio imperii Francorum – obnovení franské říše, vzdal se snahy o podrobení všech států moci císaře a usiloval o posílení moci zejména na území za Alpami. Významnou úlohu sehrál ve vztazích státu a církve. V rozvoji církevní správy podporoval biskupy proti mnišským řádům a napomáhal jim získat světskou vládu nad rozsáhlými územími. Prosazoval celibát kněží a dbal na nedědičnost církevních úřadů. V roce 1007 zřídil spolu se svou manželkou biskupství v Bamberku, který si také zvolil za své císařské sídlo.
V letech 1013–1014 pobýval v Itálii a 14. února 1014 byl v Římě korunován papežem Benediktem VIII. na císaře.
Se svou manželkou Kunhutou, nezplodil žádné děti, dle pozdější legendy manželé údajně složili slib cudnosti. Jindřich zemřel po delší nemoci 13. července 1024 na falci Grone.
V roce 1146 prohlášen za svatého. Roku 1200 byla kanonizována také jeho manželka Kunhuta.


Styx

Styx - je v řecké mytologii dcerou Titána Ókeana a jeho manželky a sestry Téthys. Je bohyní a zosobněním řeky Styx.
Styx byla nejmladší, ale nejvznešenější ze svých tří tisíc sester - řek. Jejím manželem byl Titán Pallás, zplodili tyto potomky:
Když Zeus povstal proti Kronovi, svému otci, postavila se Styx na jeho stranu a přivedla na pomoc i své syny Moc a Sílu a své dcery Ctižádost a Vítězství. Zeus je vzal na Olymp a učinil je svými stálými průvodci.
Hrůzná řeka Styx v podsvětí obtéká celou říši mrtvých, je nepřekročitelnou hranicí podsvětí. Největší a nejslavnostnější přísahy se dovolávaly řeky Styx. Taková přísaha byla neodvolatelná, nezrušitelná, nejposvátnější, její porušení bylo přísně trestáno, což se týkalo nejen lidí, ale i bohů.
Řeka Styx v podsvětí tvoří západní hranici Tartaru. Vlévají se do ní řeky Acherón, Flegethón, Kókytos, Aornis a Léthé. Nemá-li mrtvý minci pro převozníka Charóna, musí navždy zůstat na břehu.


František Pavel Rigler

Franz Paul Rigler nebo František Pavel Rigler byl rakouský hudební skladatel, hudební pedagog a klavírní virtuöz.
Asi od roku 1775 žil v Bratislavě, kde založil v roce 1779 hudební školu. Mezi jeho žáky patřil i otec Franze Liszta Adam Liszt. V uherské školní reformě Ratio educationis zodpovídal za oblast hudby. Je autorem učebnice Anleitung zum Klavier, která vyšla v přepracované podobě pod názvem Anleitung zum Gesange.


Infanterikanonvagn 91

Infanterikanonvagn 91 nebo zkráceně Ikv-91 je stíhač tanků švédské provinience.Byl navržen a vyroben továrnami Hägglund and Söner.


Russell Schweickart

Russell Louis Schweickart, je pilot, vědec, kosmonaut USA, dříve zapojený do programu Apollo.
Základní odborné vzdělání získal v Massachusetts Institute of Technology. Pak následoval roční výcvik u amerického vojenského letectva a další čtyři roky byl pilotem. Po čase se vrátil ke studiu na stejné škole, zakončil jej disertační prací o záření stratosféry.Pak zůstal pracovat v institutu v Massachusetts v laboratoři experimentální astronomie. A znovu se vrátil k vojenskému letectvu, aby se 8. října 1963 stal členem třetí skupiny amerických kosmonautů. V té době měl nalétáno 1700 hodin. Po tříletém intenzivním výcviku byl 21. března 1966 jmenován do záložní posádky prvního Apolla. Pak znovu do Apolla 503, i tento program byl zrušen. Dočkal se ve svých 34 letech.
Odstartoval v lodi Apollo 9 z kosmodromu na mysu Canaveral na jaře roku 1969 společně s kosmonauty McDivittem a Scottem. Russel zde měl funkci pilota měsíčního modulu. Cílem letu bylo prověřit manévrovací schopnosti měsíčního modulu za letu kolem Země, což se povedlo. Po 241 hodinách a 151 obletech Země v pořádku přistáli v kabině lodi za pomocí padáků na hladině oceánu. Cesta na Měsíc byla připravena..
Několik dalších let zůstal ve výcviku, byl jmenován členem záložní posádky pro orbitální laboratoř Skylab 2. Po ukončení programu Skylab zůstal v NASA, věnoval se zde problematice využití kosmických letů pro Zemi. V roce 1976 byl odtud uvolněn, aby vykonával funkci vědeckého poradce guvernéra státu Kalifornie. Je ženatý a má pět dětí. Používal přezdívku Rusty. V září 2007 se zúčastnil ve skotském Edinburghu setkání, kde bylo 70 kosmonautů světa. Je stále veřejně činný.


JDeveloper

JDeveloper je integrované vývojové prostředí od firmy Oracle Corporation pro tvorbu programů převážně v jazyce Java a pro vývoj v SOA standardu. Oracle JDeveloper poskytuje nástroje pro úplný životní cyklus aplikací. Podporuje jejich modelování, kódování, ladění, testování a nasazení.
JDeveloper je sice primárně určen pro vývoj aplikací v Java jazyce, je zde ale zakomponovávána i podpora pro jiné jazyky jako například Java Script, PHP, PL/SQL, vytváření HTML stránek, pdpora pro XML ap. Vlastnosti vývojového prostředí jsou srovnatelné napřiklad s Java NetBeans firmy Sun Microsystems. Vývojové prostředí je založeno na standardech JDK a J2EE.
Oracle Corporation je firma, která se původně zabývala výhradně vývojem stejnojmenné databáze Oracle. Její současné aktivity jsou dnes mnohem větší. JDeveloper poskytuje proto kromě standardní podpory pro programování i další možnosti hlavně v oblasti integrace komponent do svých produktů.
JDeveloper je volně šiřitelný za dodržení licenčních podmínek uvedených na stránkách Oracle Technet. Pro stažení je potřeba se nejprve zaregistrovat.


Chanuj gol

Chanuj gol je řeka v Mongolsku. Je 421 km dlouhá. Povodí má rozlohu 14 600 km2.
Pramení v Changajských horách. Teče hornatou a kopcovitou krajinou v široké dolině. Ústí zprava do Selengy.
Průměrný roční průtok činí přibližně 20 m3/s. Nejvíce vody řekou protéká na jaře a v létě. V zimě promrzá až do dna.


Serotonin

Serotonin, je biologicky aktivní látka obsažená v krevních destičkách, v buňkách gastrointestinálního traktu a v menší míře i v centrálním nervovém systému. V čistém stavu je to bílá amorfní nebo krystalická látka. Obzvláštní význam má jako neurotransmiter, neboť ovlivňuje serotoninergní systém, tvořený soustavou neuronů v prodloužené míše, mostu, středním mozku a mezimozku. Tento systém si udržuje za normálního stavu optimální hladinu serotoninu vlastní syntézou z jeho biochemických prekurzorů. Neurony se serotoninovými receptory se vyskytují také v limbickém systému a v některých částech mozkové kůry. V centrálním nervovém systému se serotonin účastní především procesů, které se podílejí na vzniku nálad. Jeho nedostatek způsobuje snížení přenosu nervových vzruchů, způsobuje tak změny nálady, celkovou depresi, případně poruchy spánku, podrážděnost až agresivitu. Některé serotoninové receptory se mohou stát příčinou vzniku migrény, jiné ji naopak potlačují. Změny v jeho metabolismu mohou být odpovědné i za určité psychické poruchy; mj. mohou vyvolávat schizofrenii, maniodepresivní psychózu, chorobnou úzkost aj.
Činnost serotoninergního systému souvisí s cyklem spánku a bdění, s příjmem potravy i s některými stránkami citového života, například sexuality či agresivního chování.
Serotonin má také silný vliv na tonus svalů, podporuje zejména kontrakce hladkého svalstva a krevní srážlivost. Proto hraje značnou roli při krvácivých poraněních, kdy zúžením cév snižuje únik krve z těla.
Nedostatek serotoninu v krvi se dá upravit příjmem potravy, která jej obsahuje. Do neuronů se však z krevního řečiště nepřenáší, tam se dá jeho hladina zvýšit jen dodáním jeho prekurzorů. Vhodnými zdroji jsou některé druhy sýrů, obsahujících bílkoviny bohaté na L-tryptofan, mléčné výrobky všeobecně, maso, listová zelenina a celozrnné pečivo. Uvolňování serotoninu na nervových spojích sice stimuluje alkohol a nikotin, avšak jen krátkodobě a s nežádoucími vedlejšími účinky.
Bylo také zjištěno, že na syntézu serotoninu v těle má velký vliv hladina světelného záření. Proto se jeho nedostatek projevuje zejména v zimě, kdy je méně slunečního záření a proto lidé častěji v tomto období trpí úzkostnými stavy, depresemi a jsou podráždění a útoční.
Zvýšená hladina serotoninu však vyvolává projevy předávkování, označované jako serotoninový syndrom.
Serotonin přijatý v potravě neproniká do nervových cest centrálního nervového systému, neboť neprostoupí stěnou oddělující krevní řečiště od mozku. Avšak tryptofan i její metabolit 5-hydroxytryptofan do mozku proniknou. Tyto aminokyseliny mohou být podávány jako doplňkové živiny a zajišťovat tak zvýšení hladiny serotoninu v mozku a působit tedy jako serotonergické látky.
Jednim z metabolitů serotoninu vznikajících jeho odbouráváním je kyselina 5-hydroxyindoloctová, která se vylučuje z těla močí. Protože některé druhy zhoubných nádorů produkují zvýšené množství serotoninu a 5-HIAA, přítomnost těchto látek v moči může být indikací nádorového onemocnění.
Serotonin je uvolňován v neuronech Raphových jadérek. Tyto neurony se seskupují v přibližně devíti párech, rozmístěných po celé délce nervového kmene. Předpokládá se, že 5-HT se uvolňuje ze serotonergických uzlin do zvláštního neuronálního prostoru, jinými slovy z uzlin podél axonu na rozdíl od klasické neurotransmise. Odtud může difundovat přes relativně velký prostor a aktivovat receptory 5-HT na dendritech i na tělech sousedních nervových buněk samotných.
Serotonergický účinek končí odčerpáním 5-HT ze synapse specifickým přenašečem monoaminu z presynaptického neuronu. Různé látky mohou odčerpávání 5-HT inhibovat, a to zejména 3,4-methylendioxymethamfetamin, kokain, tricyklická antidepresiva a selektivní inhibitory zpětného odčerpávání serotoninu.
Farmakologie 5-HT je složitá, neboť působení serotoninu je zprostředkováváno velkým počtem jeho značně různorodých receptorů. Stejně jako u ostatních neurotransmiterů skutečný vliv 5-HT na lidské nálady a celkový stav mysli a jeho význam pro vědomí je obtížně stanovitelný. Jednou z možných metod, jak to pochopit, je použití MDMA, který - jak se předpokládá - způsobuje masivní uvolňování 5-HT, zřejmě jeho zpětným přenosem přes transportér. Efekt MDMA je způsobován zaplavením synapse serotoninem během „rotace“ MDMA. Je to stav, který se projevuje pocitem dobré pohody, spokojenosti, hmatové citlivosti a pocitů citové empatie..
Receptory 5-HT jsou také využívány jinými psychotropními drogami, včetně LSD, dimetyltryptaminu a psilocybinu, aktivní látky psychedelických hub.
Celá řada léčiv, používaných v psychiatrii, ovlivňuje hladinu serotoninu. Patří mezi ně inhibitory monoaminoxidázy, tricyklická antidepresiva, netypická antipsychotika a selektivní inhibitory odčerpávěčů serotoninu.
Inhibitory monoaminoxidázy zabraňují odbourávání monoaminových neurotransmiterů včetně serotoninu a proto zvyšují koncentrace neurotransmiterů v mozku. Léčba pomocí MAOI je doprovázena řadou nežádoucích vedlejších efektů a pacienti jsou vystaveni nebezpečí vzniku přecitlivělosti na potravu s vysokým obsahem tyraminu a na některé další léky.
Některé léky inhibují zpětné odčerpávání serotoninu, takže v synapsi zůstává déle. Tricyklická antidepresiva zabraňují zpětnému odčerpávání jak serotoninu, tak norepinefrinu. Novější selektivní inhibitory zpětného odčerpávání serotoninu mají méně vedlejších účinků a méně se ovlivňují s jinými léky.
Podle nejnovějších výzkumů na Rockefellerově univerzitě se ukazuje, že jak u pacientů, kteří trpí depresemi, tak u laboratorních myší, na nichž bylo onemocnění modelováno, dochází k významnému poklesu hladiny bílkoviny p11. Tato bílkovina souvisí s přenosem serotoninu v mozku.
Antagonisté 5-HT3 jako např. ondansetron, granisetron a tropisetron jsou důležitými antiemetickými prostředky. Jsou zejména významné pro potlačování nevolností a nucení k vrhnutí při protinádorové chemoterapii za použití cytotoxických léků. Jinou oblastí jejich aplikace je potlačování nevolnosti a zabránění zvracení po operacích. S jistými pozitivními výsledky byly tyto prostředky také zkoušeny při léčbě deprese a jiných nežádoucích duševních a psychických stavů.
Nízký nebo naopak nadbytečný přísun některých minerálů a vitaminů, případně užívání některých léků, může způsobit poruchy v hladině serotoninu v orgánech, a to buď zamezením jeho syntézy v organismu, nebo procesů jeho zpětného odčerpávání.
Nadměrně zvýšená hladina serotoninu způsobuje nebezpečný tzv. serotoninový syndrom. Projevuje se třesem, vyšším krevním tlakem, zrychlením srdeční činnosti, zmateností a bezvědomím.
Serotonin byl objeven v krevní plasmě a jako první byl prokázán jeho vliv na napětí hladkého svalstva. Složením těchto dvou slov vznikl původní název této organické sloučeniny.


Kluž

Kluž je město v rumunském Sedmihradsku. Leží v župě Cluj a zároveň je jejím správním střediskem. Žije tu 310 000 obyvatel.
Kluž je kulturním centrem celého Sedmihradska, jsou zde vysoké školy, univerzita a výzkumné ústavy. Je tu také zastoupeno mnoho odvětví průmyslu. Stále zde existuje početná maďarská menšina.
Ve starověku zde existovalo dácké sídliště Napoca, ve 2. až 3. století tu bylo římské správní středisko; ve 12. století pak středisko uherské župy. Roku 1270 získalo město od uherského krále Štěpána V. městská práva, následkem toho se začalo prudce rozrůstat; od roku 1272 sem pak začali přicházet Němci, ti ho následně přejmenovali na Klausenburg. Roku 1581 tu vznikla jezuitská kolej.
Mezi lety 1790 a 1848 a znovu pak 1861 – 1867 bylo hlavním městem Sedmihradska; dodnes zůstalo jeho kulturním centrem. Do roku 1918 patřila Uhersku, od té doby Rumunsku. Za druhé světové války byla obsazena Horthyovským Maďarskem, stejně jako jižní část Slovenska. Od roku 1947 patří opět pod Rumunsko.


Thutmose

Thutmose byl nejstarším synem Amenhotepa III., panovníka 18. dynastie. Jako nejstarší syn byl zároveň i korunním princem, dědicem a následníkem trůnu jako Thutmose V., jímž se však nikdy nestal. Před třicátým rokem vlády svého otce mizí ze záznamů a předpokládá se že zemřel. Tato událost zapříčinila změnu následnictví, koruním princem a následníkem trůnu se stal jeho mladší bratr Amenhotep, který však původně nebyl k této pozici vychováván.
Thutmos sloužil jako ptahův kněz ve městě Mennofer. Jeho plná titulatura zněla Korunní princ, Dozorce kněží z Horního a Dolního Egypta, velekněz Ptaha v Memphisu a Sm-kněz.
Sarkofág kočky prince Thutmose jednoznačně prokázal, že se jednalo o nejstaršího syna Amenhotepa III. neboť je na něm uveden jeho tehdejší titul koruního prince. Thutmosovu existenci dále dokládá sedm párů vápencových a kremických váz uložených v Louveru. V Louveru se také nachází břidlicová soška Thutmose jako mlynáře, zatímco břidlicová soška Thutmose coby mumie se nachází v Berlíně. Thutmose je nejlépe znám z vápencového sarkofágu své kočky Ta-miu, který se nyní nachází v káhirském muzeu. Na břidlicové sošce Thutmose je na třech stranách napsáno: ... králův syn sem-kněz Džehutimes; Jsem služebník tohoto ušlechtilého boha, jeho mlynář, Kadidlo pro devatero ze západní nekropole.


Bravinné

Bravinné je část obce Bílovec v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský. Bravinné je menší vesnice zhruba 3 km vzdálená od města Bílovec a 7 km od Fulneku. Nachází se v parku Oderské vrchy,naproti kopci Na Výšině . Sama vesnice je na příkrém kopci. Zhruba 1/5 km a 5 km od Bílovce se nachází větrný, veřejnosti přístupný mlýn. Nachází se v něm mnoho strojů k mletí obilí.
Bravinné bylo vysazeno patrně počátkem 14. století na území historického Slezska. V historických pramenech je ves Bravinné poprvé uváděna roku 1377, kdy náležela manovi Mikuláši Stošovi z Malenovic. Z Bravinného či Braviny pocházeli drobní vladykové, kteří byli odnoží dřívějších majitelů Stošů z Malenovic, resp. Kounic. Byla slovanského původu. Roku 1543 se stala součásti bíloveckého panství.
Bílovec | Bravinné | Lhotka | Lubojaty | Ohrada | Stará Ves |


Franz Josef I. z Lichtenštejna

Franz Josef I. byl lichtenštejnským knížetem od roku 1772 až do své smrti. Byl synovcem knížete Josefa Wenzela.
Franz Josef byl určen dědicem trůnu po smrti jediného syna Josefa Wenzela, když si ho kníže vzal pod svá křídla. Franz Josef doprovázel Josefa v severní Itálii a bojoval po jeho boku v bitvě u Piacenzy, vítězné pro Svatou říši římskou, jíž bylo Lichtenštejnskou součástí. V roce 1763 jel Franz Josef jako zástupce císaře do Španělska, aby dovezl nevěstě arcivévody Leopolda jeho obraz. V roce 1767 se stal členem tajné rady a v roce 1771 obdržel Řád zlatého rouna.
Jakmile se stal lichtenštejnským knížetem ukázal zájem o jeho ekonomické problémy a zvětšování Lichtenštejnské umělecké sbírky.


Jednoduchý stroj

Jednoduchý stroj je jeden z druhů mechanických strojů, patřící do této skupiny:
Společným rysem těchto strojů je jednoduchost konstrukce a jednoduchost principu. Části ostatních mechanických strojů se skládají z jednotlivých jednoduchých strojů.
Jednoduché stroje usnadňují lidem práci, většinou tím, že umožní působit menší silou, než by bylo bez jednoduchého stroje nutné. Tato výhoda je ale vyvážena nutností působit po delší dráze, takže výsledné množství mechanické práce vykonané s jednoduchým strojem je stejné než práce bez jednoduchého stroje.


Ostrava

Ostrava je statutární město na rozhraní Slezska a Moravy na severovýchodě České republiky, poblíž hranice s Polskem. Ostrava leží na soutoku Lučiny, Odry, Opavy a Ostravice. Díky umístění v Moravské bráně spadá Ostrava do teplé klimatické oblasti s průměrnou nadmořskou výškou 210 m n. m. , která svědčí řadě druhů fauny a flóry typických pro střední Evropu. Proti jiným regionům se také liší určitými zvláštnostmi, způsobenými vysokou koncentrací průmyslu, hustou zástavbou a specifickými podmínkami Ostravské pánve. Díky tomu zde panuje klima s horkými, vlhkými léty a mírnými zimami. Průměrná roční teplota je 10,2 °C s ročním průměrem srážek kolem 580 mm. Město o rozloze 214 km2 tvoří celkem 23 městských obvodů, ve kterých žije 317 tisíc obyvatel. Ostrava, sídlo krajského úřadu Moravskoslezského kraje i okresu Ostrava-město, je tak třetím největším městem Česka. Vezmeme-li však v úvahu fakt, že velká ostravská aglomerace či konurbativní rozšířená správa regionu Ostravska, tvořená okresy Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek má 796 000 obyvatel, vychází nám, že po velké pražské aglomeraci je tato druhou největší v republice. Hustota zalidnění je 1443 obyvatel na km2. Ze severu na jih měří Ostrava 20,5 km, z východu na západ 20,1 km. Délka místních komunikací činí 828 km. Sídlem magistrátu je Nová radnice. Ve městě sídlí též biskup ostravsko-opavské diecéze. Na území Ostravy leží čtyři městské památkové zóny.
Městský znak je blasonován: V modrém štítě na zeleném trávníku stříbrný kůň v poskoku se zlatým sedlem a červenou pokrývkou, provázený vlevo nahoře zlatou růží se zelenými kališními lístky a červeným semeníkem. Kůň bývá vykládán jako symbol tranzitní polohy města nebo jako figura z erbu prvního fojta v Moravské Ostravě, zlatá růže zřejmě pochází z rodového erbu olomouckého biskupa Stanislava Thurza.
Na zasedání zastupitelstva 24. září 2008 bylo schváleno a poprvé veřejně představeno nové logo města Ostravy, jehož autorem je Studio Najbrt. Logo se skládá ze světlemodrých písmen OSTRAVA doprovázených třemi vykřičníky v tmavomodré barvě.
Původně malá osada vznikla nad řekou Ostrá, která jí dala jméno a dodnes ji dělí na dvě základní části, Moravskou Ostravu a Slezskou Ostravu. Poloha na zemské hranici v místě, kudy procházela jantarová stezka, vedla ve středověku k rozvoji města; po třicetileté válce však význam Ostravy upadl. V roce 1763 bylo ve slezské části Ostravy objeveno bohaté ložisko kvalitního černého uhlí, což předznamenalo výraznou proměnu města. V roce 1828 založil majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, hutě nazvané po něm Rudolfovy. Později tyto hutě přešly do majetku rodiny Rothschildů a získaly název Vítkovice. Staly se jádrem rozsáhlého průmyslového rozmachu města, jehož odrazem byla i přezdívka města: ocelové srdce republiky.
Po rozsáhlém kolapsu hutního a chemického průmyslu v kombinaci se zavíráním vytěžených dolů a rozsáhlou investicí do nápravy škod na životním prostředí se Ostrava výrazně pročistila. Více na důrazu nabírá strojírenská aktivita a další obory. Zároveň se stává výchozím bodem pro turistické regiony Jeseníky a Beskydy. Vedle stovky hektarů rekultivovaných ploch má město celou řadu původních přírodních lokalit, z nichž je celá řada udržovaných jako chráněná území. Jedná se např. o oblasti Polanský les a Polanská niva, které jsou součástí chráněné krajinné oblasti Poodří. K přírodním raritám na území města patří také bludné balvany ze švédské žuly. Dalším unikátem je halda Ema.
V současnosti tvoří Ostravu dle jejího statutu 23 městských obvodů. Dne 14. září 1990 Národní výbor města Ostravy rozhodl, že Ostrava bude dělena na 22 obvodů. 1. ledna 1994 se od Poruby oddělil nejmladší městský obvod – Plesná. Některé obvody zahrnují více katastrálních území.
V Ostravě začaly tramvaje jezdit v roce 1894, kdy byl zahájen provoz parní tramvaje. Postupně rozšiřující se síť byla v roce 1901 elektrifikována. Nové tratě byly budovány především na jih a východ od centra města, aby se nepřekrývaly se sítí úzkorozchodných drah mezi Ostravou, Karvinou a Bohumínem. V roce 1934 byla elektrifikována dráha ve Vítkovicích, kterou provozovalo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Na přelomu 40. a 50. let byly všechny společnosti provozující elektrické dráhy na Ostravsku spojeny do Dopravního podniku města Ostravy. Za socialismu byly stavěny tratě do sídlišť a k továrnám. Po převratu v roce 1989 byla stavba tratí zastavena. Na konci 90. let byl ještě otevřen úsek podél Místecké ulice. V současné době patří ostravská tramvajová doprava k nejmodernějším v České republice.
Provoz trolejbusů začal, podobně jako v mnoha jiných českých městech po druhé světové válce, konkrétně v roce 1952, kdy byla zprovozněna okružní trať kolem centra města. V 50. a 60. letech postupně trolejbusová doprava vytlačuje úzkorozchodné dráhy z města. Na konci 70. let byla postavena trať do sídliště Fifejdy. Prodlužování sítě skončilo až v polovině 90. let, kdy se trolejbusy poprvé objevily v Koblově.
Plánuje se také propojení Ostravy s oderskou vodní cestou jako součást výstavby průplavu Dunaj-Odra-Labe.
Poblíž Ostravy se ve vzdálenosti asi 20 km od centra města nachází Letiště Leoše Janáčka Ostrava.
V Ostravě jsou čtyři stálá divadla. Patří mezi ně Národní divadlo moravskoslezské, které má dvě scény, dále Divadelní společnost Petra Bezruče, Komorní scéna Aréna a Divadlo loutek Ostrava, kde se koná každý sudý rok loutkářský festival Spectaculo Interesse Ostrava a každý lichý rok festival Divadelní pouť bez bariér.
Působí zde mezinárodně uznávaná Janáčkova filharmonie Ostrava. Každoročně probíhá mezinárodní festival klasické hudby Janáčkův máj. V roce 2000 založila harfistka Ada Balová mezinárodní festival Harfové dny Ostrava. Od roku 2002 se v Ostravě pořádá hudební festival Colours of Ostrava.
V Ostravě existuje řada galerií. Historicky nejstarší je Galerie výtvarného umění se sídlem v Domě umění, která spravuje významné sbírky českého i světového umění 19. a 20. století i díla regionálních umělců.
V roce 2009 Ostrava oznámila svou kandidaturu na Evropské hlavní město kultury 2015.
V rámci Ostravy funguje Parlament dětí a mládeže města Ostravy, který sdružuje zástupce ostravských škol z řad mládeže, umožňuje jim výměnu názorů a nabádá ostravskou mládež k aktivnímu využití volného času. Partnerem parlamentu je např. Magistrát města Ostravy, Krajský úřad Moravskoslezského kraje či Amnesty International. Počet členů se pohybuje okolo stovky, parlament vede devítičlenná rada. Své zástupce parlament vysílá na krajská setkání a má i tři delegáty Národního parlamentu dětí a mládeže České republiky. Založen byl 27. dubna 2007 na Nové radnici pod záštitou ostravského primátora Petra Kajnara.
Ostrava ve své historii hostila celou řadu sportovních událostí. Mezi nejvýznamnější z nich patří:
Kromě toho se v Ostravě každoročně pořádá atletický mítink Zlatá tretra Ostrava, a to od roku 1961.


Francesco Ingoli

Francesco Ingoli byl italským knězem, církevním právníkem a astronomem. Udržoval kontakty i s Galileem Galieim, s nímž vedl polemiku. Roku 1624 se stal sekretářem římské Kongregace de propaganda fide (dnes Kongregace pro evangelizaci národů a byl jím až do své smrti.


Familiantský zákon

Familiantský zákon je ustálené, i když poněkud nepřesné označení předpisů z 18. až 19. století, které v habsburské monarchii stanovovaly podmínky pro uzavírání sňatků mezi Židy, s cílem omezit a regulovat počet židovského obyvatelstva v říši. Název je odvozen od slova "rodina".
Prvním novověkým předpisem, který v duchu středověkých praktik omezoval sňatečnost mezi Židy, byl dekret císaře Karla VI. z roku 1726. Následovala řada úprav a doplňujících předpisů, které dále upřesňovaly možný počet židovských rodin v jednotlivých zemích monarchie, počet míst, kde se Židé mohli usazovat, věkovou hranici snoubenců, záváděly princip prvorozenství, jakož i jinak zpřísňovaly podmínky růstu židovské populace.
Princip familiantského zákona spočíval ve stanovení určitého počtu židovských rodin, které mohly v dané zemi nebo v daném místě žít. Uzavřít sňatek a tedy i založit rodinu mohl dospělý Žid teprve tehdy, pokud se v daném místě počet rodinných jednotek snížil pod předepsaný maximální počet, a to buď úmrtím hlavy rodiny, nebo trvalým vystěhováním rodiny. Na uvolněné místo pak už zpravidla čekala celá řada uchazečů, hodlajících založit rodinu, kteří museli splňovat řadu průběžně se měnících kritérií. O přidělení uvolněného tzv. familiantského čísla rozhodovala buď židovská samospráva, vrchnost, popřípadě správní úřady. Korupce, protekce a manipulace s pořadníky uchazečů bývaly běžnou záležitostí. Familianty se tak stávali zpravidla členové nejbohatších a nejvlivnější rodů v ghettu. I proto například existují "typicky židovská" příjmení Kohn, Lévi, Mayer atd., která patřila židovským rodům nejvíce schopným pořídit si legitimní potomstvo. Dalším z důsledků těchto omezení byl vysoký počet dětí narozených mimo manželství, které pak v dospělosti samy nesměly uzavřít řádný sňatek, založit rodinu, dědit majetek atd. Familiantský zákon též přispěl k poněmčení židovského obyvatelstva v českých zemích, protože pod podmínkou "vzdělání" se vedle znalosti náboženství nejčastěji skrýval požadavek, aby familiant uměl mluvit, číst a psát v německém jazyce.
Většina omezení plynoucích pro Židy z familiantského zákona byla zrušena po roce 1848.


Orange County

Orange je okres amerického státu New York založený v roce 1683. Správním střediskem je sídlo Goshen s 28 345 obyvateli v roce 2006.


Šídlo královské

Šídlo královské patří mezi vážky, do podřádu šídla. Tento druh je naší největší domácí vážkou. Je výborným a rychlým letcem. Tomu napovídá i jeho vědecké jméno. Za teplého dne je možno vidět samečky létat nad vodou celé hodiny, aniž by na chvíli usedli. Během letu také loví svou kořist.
Šídlo královské je dlouhé 70-80 mm. Rozpětí křídel je 90-110 mm. Hruď je po stranách modrozelená. Modrý zadeček má černou kresbu. Křídla jsou vychlípeninami pokožky, patří tedy do vnější kostry. Tenká blanka křídla je zpevněna žilnatinou, jemnou sítí trubiček, které přivádějí vzduch.
Jeho zrak je výborný; složené oči jsou rozděleny na dvě poloviny - horní slouží k vidění na dálku a spodní je uzpůsobena nablízko. Jejich křídla jsou v klidu vodorovně roztažena. Při kladení vajíček samička usedne na vodní rostlinu, např. na rdest. Poté vajíčka vpichuje do silných stonků. Zadeček je přitom potopený ve vodě. Křídla jí pomáhají vyrovnávat pohyby kymácejících se rostlin.
Jeho larvy žijí na dně stojatých vod. Postrádají listovité přívěsky na konci těla, vpřed se tedy pohybují pomocí zpětného odrazu, vytlačováním vody z konečníku. Jsou dravé a živí se jiným hmyzem, pulci a rybičkami. Přemůžou také drobné mloky. Loví spodním pyskem, kterou bleskově vysunou dopředu. Vývoj larvy trvá přibližně jeden rok. Před vylíhnutím vyleze larva z vody a v podobě imaga opouští prasklou larvální pokožku.
Tato vážka je rozšířena po celé Evropě. Žije především na zarostlých rybnících, bohatých na živiny. Je ale možné ho pozorovat i daleko od vod. Setkáváme se s ním od června do srpna.


Rakety Minotaur

Minotaur jsou americké rakety na tuhé pohonné látky, vyvinuté firmou Orbital Science pro USAF za účelem orbitálních i suborbitálních letů. Technicky jsou kombinací vládou USA dodávaných stupňů raket Minuteman II a prověřenou technologií Orbital Science. Navrhované silnější verze počítají s použitím stupňů z raket Peacekeeper.
Prvně vzlétl v roce 2000. Jedná se o relativně levný orbitální dopravní systém používaný k vynášení vojenských a universitních satelitů . První a druhý stupeň jsou převzaty a upraveny z vyřazených mezikontinentálních raket Minuteman II a třetí a čtvrtý jsou přímo převzaty z rakety Pegasus XL. Raketa disponuje vylepšenou avionikou známou jako MACH a orbitálním naváděcím systémem. Jde o první použití rakety Minuteman II pro orbitální dopravu.
Slouží jako levný cvičný cíl pro zkoušky protiraketové obrany. Vyrábí se v několika verzích, dvou a třístupňových. Konstrukčně se skládá ze stupňů raket Minuteman II a s avionikou od společnosti Orbital Science. Základní dvoustupňová verze dokáže dopravit až 400 kilogramů do vzdálenosti až 8000 kilometrů. Kromě testů protiraketové obrany může sloužit i pro suborbitální lety různého charakteru.
Slouží stejně jako Minotaur II pro testy protiraketové obrany. První stupeň, Castor 120, je převzat z rakety LGM-118
První start je naplánován na rok 2009. Konstrukčně vychází z Minotauru III, ale má navíc čtvrtý stupeň z rakety Pegasus XL a pátý z rakety Taurus. Měl by mít nosnost až 1720 kg na nízkou orbitu Země ve výšce 185 km.
Vyvíjená, nejsilnější varianta. Nosnost se má pohybovat kolem 560kg na dráhu přechodovou ke geostacionární.


Ray Manzarek

Narodil se v Chicagu v dělnické rodině polského původu. Už od mala ho rodiče - matka Helena a otec Raymond učili hrát na klavír. Na studiu klasické hudby na chicagské konzervatoři chodil do klubů na Chicago South Side, a poslouchal jak hrají a zpívají blues ti nejlepší.
Začaté studium ekonomiky na De Paul University nedokončil. Odcestoval na západ do Los Angeles, kde dva týdny navštěvoval přednášky práva na UCLA. Po přerušení školy v roce 1961 a nastoupil na vojenskou službu, kde hrál na piáno ve vojenské kapele na Okinawě. Rok před řádných odchodem ho propustili na základě rozhodnutí psychiatra do civilu. Vrátil se do Los Angeles, kde na UCLA začal studovat kinematografii. Během studia se potkal s Jimem Morrisonem.
Jim a Ray se poznali skrz Johna de Belle a rychle se spřátelili. I když měli úplně odlišné povahy, vždy je spojovala společná filozofie Nietzscheho. Manzarek byl vždy elegantně oblečený v čisté košili, zatímco Morrison nosil stále lehkou košili a džíny. V roce 1965 se Manzarek začal zaobírat myšlenkami východních kultur: začal studovat meditaci a jógu u Mahariši Maheš Jógiho.
Po rozpadu The Doors se Ray dal na sólovou dráhu a natočil alba jako The Golden Scarab, Nite City', 'Carmina Burana, The Whole Thing Started With Rock & Roll.
V 80. letech Ray produkoval filmy a dokumenty o skupině The Doors: No One Here Gets Out Alive, Dance On Fire a Doors Are Open. V 90. letech Soundstage Performances.
Dnes Ray hraje spolu s Robby Kriegerem v novém složení skupiny The Doors 2006-07 s názvem Riders on the Storm.


Vladimír

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -1,7%.


Žitenice

Rozlehlá ves Žitenice, ležící 3 km severovýchodně od města Litoměřice, kraj Ústecký, se někdy označuje za nejteplejší místo v Čechách, mj. i proto, že ji od severu chrání před studenými větry hřbet Dlouhého vrchu. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1380 obyvatel.
Žitenice leží na jižním úpatí CHKO České středohoří severovýchodně od města Litoměřice v nadmořské výšce od 210 do 270 m. Součástí Žitenic jsou Pohořany a Skalice. Díky teplému podnebí se tu daří ovocným stromům a také vinné révě, oblast je známa jako místo ovocnářství a to i díky tomu, že 2 km jižně od Žitenic se koná výstava Zahrada Čech.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1057 – již tehdy se tu pěstovalo víno. V roce 1068 věnoval zdejší zboží Vratislav II. vyšehradské kapitule. Stávala tu tvrz, prvně zmiňovaná v roce 1477. Na konci 16. století ji nahradil renesanční dvoupatrový zámek se dvěma křídly do pravého úhlu, na přelomu 17. a 18. století přestavěný barokně a upravený po požáru v roce 1806. Žitenické panství se pak znovu vrátilo vyšehradskému proboštům a patřilo jim až do 20. století. Do nádvoří vede od návsi kamenná barokní brána, zdobená znakem vyšehradské kapituly z roku 1699. Dnes slouží jako pobočka státního oblastního archivu v Litoměřicích. Je zde uložen mj. jediný exemplář nejstarší mapy Čech, Klaudyánova mapa z roku 1518. Byla cestovní, má opačnou orientaci, jelikož tehdejší cestovatelé neznali světové strany a řídili se pouze slunečními hodinami. Objekt zámku není v dobrém stavu, naštěstí však již bylo v minulém roce započato s rozsáhlou rekonstrukcí. Hospodářské budovy u zámku z 2. poloviny 17. století jsou dnes již ve zříceninách. V sousedství zámku se na okraji návsi nalézá kostel sv. Petra a Pavla, původně románský s raně gotickou věží z doby kolem roku 1300, v dnešní podobě raně barokní z doby kolem roku 1650. V roce 2005 proběhla na kostele rekonstrukce věže. V roce 1654 v barokní faře č.p. 29 nad kostelem působil v letech 1787-1829 jako kněz kartograf a meteorolog dr. František Kreibich. Již v roce 1791 založil v obci zemský školní dozorce, vyšehradský probošt a pozdější litoměřický biskup Ferdinand Kindermann industriální školu pro rukodělnou výrobu, jednu z nejstarších u nás, a zvelebil i místní ovocnářství. Žitenice dodnes zdobí ještě několik srubových i brázděných lidových staveb z 18. a 19. století a také zděné domy s empírovými prvky z první poloviny 19. stol. Na zalesněném návrší nad severozápadním okrajem vsi stojí bývalá barokní loretánská kaple z roku 1785, později upravená na vyhlídkový gloriot s dvěma arkádami v roce 1908 na lurdskou kapli s umělou jeskyní. Na návsi, u kostela i na jiných místech ve vsi a okolí je několik barokních soch a sousoší většinou z 18. století.
Žitenice díky svému kompletnímu vybudování inženýrských sítí se stávají velice lákavou oblastí pro stavbu nových domů. Začínají tu stavět především podnikatelé z nedalekých Litoměřic, které zde láká soukromí. V příštích letech je naplánována mezi Žitenicemi a Pohořany výstavba obytného území. Ovšem obec leží v CHKO České středohoří a tak se nemůže začít stavět všude.
Obec nedisponuje železnicí. Avšak tento nedostatek plně nahrazuje autobusové spojení z Litoměřic a tři zastávky, které v Žitenicích jsou. Takže i přes svoji rozlehlost se dá pohodlně dostat ke cvému cílovému bodu. Ten kdo by si chtěl udělat krásnou pěší procházku, mohl by jet ať už vlakem nebo autobusem do Ploskovic a poté pěknou cestičkou přes Maškovice a Pohořany přímo do Žitenic. Tato procházka není delší než 3 km a ten kdo se pro ni rozhodne, může spatřit na obzoru horu Říp nebo zříceninu gotického hradu Hazmburk.
Každoročně se v obci koná Výstava drobného zvířectva a na ranči jezdecké závody. Žitenice mají vlastní fotbalové hřiště, na kterém hrají místní odchovanci svá mistrovská utkání. Žitenicemi vede cyklotrasa číslo 3066 vedoucí z Litoměřic z dolního nádraží překrásnou malebnou krajinou až do Velkého Března. Od roku 2005 je zde také možnost jít si zahrát dnes již populární paintball.


Skalní hrad Svojkov

Skalní hrad Svojkov stával na severním okraji obce Svojkov. Nyní je z něj zřícenina v okrese Česká Lípa u obce Svojkov mezi Zákupy a Novým Borem.
Existence hradu byla doložena poprvé roku 1355. Rodina pánů ze Svojkova jej držela minimálně v letech 1355-1440. Od roku 1440 ho vlastnil loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna a při odvetném tažení vojsk lužických měst proti němu byl hrad dobyt a zapálen. Po roce 1450 jsou uváděni na hradu rytíři z Kačic, pak psáni ze Svojkova, kolem roku 1530 byl hrad opuštěn. O 200 let později pozemky koupil hrabě Josef Maxmilián Kinský. V roce 1780 byl skalní hrad opraven v romantickém duchu, doplněn dřevěným schodištěm a později i výletním letohrádkem. Ten časem zanikl.
Hrad byl postaven vysekáním místností do pískovcového 13 metrů vysokého sloupu, který stojí na 25 metrů vysokém zalesněném pahorku. Místnosti vytvořily celkem tři patra. Na skále stával hradní palác o dvou křídlech. Dnes jsou patrné zbytky zdiva zmíněného paláce a řada vytesaných místností a průchodů.
Obcí vede cyklotrasa 3062 a dvě trasy pro pěší turisty, červeně značená z České Lípy a zelená od Zákup. Od malého parkoviště a restaurace je turisticky značená asi 250 metrů jako vrcholová odbočka až k hradu. Posledních 150 metrů je příkré stoupání lesní pěšinou. Od stejného parkoviště na drtuhou stranu je cesta k skalní kapli, Modlivému dolu.


Filth Pig

Někteří fanoušci, kteří si všimli, že album se pohybuje dál od vymezených industriálních cest, desku kritizovali. Píseň Lay Lady Lay je od Boba Dylana.


Wojciech Kossak

Wojciech Kossak byl polský malíř. Patřil do proslavené umělecké rodiny. Byl synem malíře Juliusze Kossaka, otcem malíře Jerzyho Kossaka, básnířky Marie Pawlikowské-Jasnorzewské a spisovatelky Magdaleny Samozwaniecové a strýcem Zofie Kossak-Szczucké.
Studoval v Paříži, Krakově a Mnichově. Od roku 1916 působil jako profesor výtvarné akademie ve Varšavě. Jeho tvorba se utvářela pod vlivem otce a rodinného přítele malíře Józefa Brandta. Maloval velmi populární obrazy historické a bitevní. Byl proslulým portrétistou, tvořil ale i žánrové obrázky. Proslulé jsou jeho malby koní. Z jeho maleb vyzařuje lehkost rychlé tvorby, která později přešla do rutiny. Byl spolutvůrcem několika panoramat, včetně nejslavnějšího Racławického panoramatu, které je jako stálá expozice vystaveno v samostatné rotundě v polské Vratislavi.


Slovenská extraliga ledního hokeje 2005/2006

Sezóna 2005/2006 Slovnaft extraligy. Vítězem se stal tým MsHK Žilina.
Celkový vítěz MsHK Žilina 4 : 3 na zápasy nad HC ŠKP Poprad


Nagasaki

Nagasaki je japonské přístavní město, které má 447 419 obyvatel. Nagasaki bylo druhým městem, na které byla v průběhu 2. světové války svržena atomová bomba. Je hlavním a největším městem prefektury Nagasaki.
Město bylo založeno okolo roku 1500 a nejdříve sloužilo jako přístav. Z historického pohledu nebylo důležité až do roku 1542, kdy poblíž zakotvily portugalské lodě, čímž se stalo důležitým pro import evropských výrobků. Portugalci sem též dováželi velké množství zboží z Číny.
9. srpna 1945 se Nagasaki stalo po Hirošimě druhým cílem atomového bombardování. Město bylo shodou okolností vybráno jako záložní cíl, protože nad primárním cílem, městem Kokura, byla příliš velká oblačnost. Jaderná puma s názvem Fat Man explodovala ve výšce 550 m nad městem a při výbuchu uvolnila energii odpovídající výbuchu 21 000 t TNT tedy 88 TJ. Výbuch způsobil devastaci větší části města a okamžitou smrt asi 40 000 obyvatel. Dalších 25 000 lidí bylo zraněno a tisíce dalších později zemřely na následky radioaktivního ozáření. Celkem zahynulo asi 74 000 obyvatel města.


Dědivost

Dědivost vyjadřuje podíl variance podmíněné genotypem na celkové varianci fenotypu znaku. Vyjadřuje se koeficientem dědivosti. Vypočítáme jej jako podíl variability genotypové a fenotypové.


IELTS

Byl zaveden v roce 1989 a je zajišťován Universitou v Cambridge, British Council a IDP Education Australia. Test je uznáván téměř všemi universitami v zemích Commonwealthu a v Jižní Africe, velkou částí universit ve Spojených státech, a také celou řadou zaměstnavatelů.
Zkoušky může skládat kdokoliv starší šestnácti let. Testuje se ve více než pěti stech střediscích ve sto dvaceti zemích, v České republice existují dvě střediska, v Praze a v Brně. Testy připravují odborníci z celého světa. Registrace je většinou nutná asi 50 dní před zkouškou, u konkrétních dat se ale tento údaj může různit. Konkrétní čas a místo zkoušky obdrží kandidáti e-mailem nebo poštou zpravidla 11 dní před konáním zkoušky, výsledky testů pak 13-14 dní po ní. Poplatek za zkoušku činí v ČR v současné době 4850 Kč.
Výsledky testu obdrží kandidát ve formě takzvaného Test Report Form. V tomto certifikátu jsou zaznamenány jak výsledky z jednotlivých částí textu, tak souhrnné ohodnocení. Organizátoři doporučují, aby se nebraly ohledy na TRF starší než dva roky, vzhledem k možnému zlepšení účastníků zkoušky.
V roce 2007 se systémem IELTS nechal vyzkoušet celkem milion kandidátů, čímž se stal IELTS vůbec nejpoužívanější formou zkoušky z angličtiny.
Testy IELTS existují ve dvou modulech, v akademickém a všeobecném. Každá forma slouží k jinému účelu a testuje mírně odlišné znalosti. Kandidát si v přihlášce zvolí, kterou z forem chce skládat. Akademická verze slouží k přihláškám na university či jiné vzdělávací instituce a také pro lékaře a zdravotní sestry, kteří chtějí pracovat v anglicky mluvících zemích. Všeobecná slouží k neakademickému vzdělávání, práci či k imigračním účelům.
Test se skládá ze čtyř částí, z poslechového testu, testu čtení, testu psaní a rozhovoru na obecné téma. Většinou jsou provedeny zároveň psané části zkoušky a zvlášť pak rozhovor.
Každá část je ohodnocena známkou 1-9. Průměr jednotlivých částí pak tvoří souhrnnou známku.
Většina anglických univerzit požaduje pro zahraniční studenty IELTS na úrovni minimálně 5,5 - 8 nebo ekvivalentní zkoušku ESOL. Výjimečně se objevují přísnější požadavky. Nejčastěji je požadováno 6,5. České university, uznávají-li IELTS, požadují pro zahraniční studenty většinou IELTS minimálně stupně 5 nebo ekvivalentní zkoušky.
IELTS na stupni 3.5 přibližně odpovídá úrovni B1 CEF, IELTS 5 úrovni B2 a ESOL zkoušce FCE, IELTS 6.5 přibližně úrovni C1 a zkoušce CAE a IELTS 7.5 úrovni C2 a zkoušce CPE.


Cirque du Soleil

Cirque du Soleil je zábavní společnost založená v roce 1984 bývalými pouličními umělci Guyem Laliberté a Danielem Gauthierem a sídlící v Montrealu. Gauthier společnost v roce 2003 opustil a nyní ji vede Laliberté. Cirkus sestává z několika souborů trvale usídlených a dalších cestujících po celém světě.
Cirque du Soleil je popisován jako moderní cirkus, kromě pozoruhodných vystoupení však klade důraz i na příběh svých představení. Vychází z tradice klasických cirkusů, nepoužívá ovšem ve svých vystoupeních zvířata, ale pouze lidské účinkující. Představení samotná obsahují prvky pouličních vystoupení, cirkusových představení, opery, baletu a rockové hudby. Ke každému představení je zvlášť složená působivá hudba, která se hraje naživo. Vynikají i velmi barevné a kreativní kostýmy.
Mezi zkušenými cirkusovými účinkujícími je považován Cirque za jeden z nejlepších světových cirkusů, zejména díky nadprůměrným platům i výhodám.
Cirque du Soleil vydal řadu DVD s představeními a soundtracků na CD; celovečerní film Alegría čerpající ze stejnojmenné živé show; a IMAXový film Journey of Man.


Vícenásobná hvězda

Vícenásobná hvězda je systém dvou nebo více hvězd vzájemně svázaných gravitační silou. Systém o dvou složkách se nazývá dvojhvězda. Většina hvězd v galaxii je součástí nějakého vícenásobného systému, samostatné hvězdy patří spíš mezi výjimky. Vícenásobné systémy jsou v astronomii důležité, neboť jejich pomocí je možné stanovit hmotnost i velikost jednotlivých hvězd.


Mahmut II.

Mahmut II., Turky nazývaný Mahmut Adli, byl sultánem Osmanské říše v letech 1808 – 1839. Patří nepochybně k nejpozoruhodnějším osobnostem moderních dějin Osmanské říše.
Jeho matkou měla být údajně Francouzka Aimée Dubucq de Rivera, již během plavby z Marseilles na Martinik zajali berberští piráti, kteří ji poté jako smířlivé gesto zaslali z Alžíru sultánovi Abdülhamitovi I. do Cařihradu. Zde měla žít Aimée šťastně až do smrti jako „francouzská sultánka“ a seznámit svého syna Mahmuta s myšlenkami osvícenského absolutismu. Ve skutečnosti se však Mahmut narodil přinejmenším tři roky předtím, než Aimée opustila Francii a neexistuje ani žádné hodnověrné svědectví, že by se mladá žena vůbec kdy do Alžíru či Turecka dostala. Jedná se tedy pouze o nepodložené romantické pověsti. Mahmutův otec, sultán Abdülhamit I., poskytl svému synovi tradiční vzdělání osmanského prince, spočívající ve výuce turečtiny, perštiny, arabštiny, náboženství, práva, poezie a dějin. Mahmut byl výborným kaligrafem a básníkem, psal pod pseudonymem Adli. Nezískal však žádné zvláštní vědomosti o Evropě.
Na trůn usedl Mahmut za dramatických okolností. Roku 1807 byl svržen proreformní sultán Selim III., Mahmudův bratranec, který jako první osmanský vládce inicioval program reforem podle evropského vzoru nazvaný Nizam-i Cedid, zaměřený zejména na modernizaci armády. Tradiční vojska janičárů měla být nahrazena vycvičenou a organizovanou armádou podle evropského vzoru. Program však narazil na odpor vnitřní opozice vedené janičáry a konzervativními muslimskými duchovními.
Odpůrcům reforem se dostalo příležitosti k zásahu na jaře 1807. 27. května se vzbouřenci, především janičáři a fanatičtí studenti teologie, shromáždili poblíž sultánova paláce Topkapi v Cařihradu. Selim III. se vylekal a v panice vyhlásil, že jednotky Nizam-i Cedid budou rozpuštěny. Poté vyhnal z paláce proreformní ministry, čímž je vystavil jisté smrti. Následujícího dne jmenoval novou Imperiální radu. Vzbouřenci však spokojeni nebyli a podezřívali sultána, že pokud zůstane na trůnu, zruší svá prohlášení ihned, jakmile se vrátí jemu loajální vojska z dunajské fronty, kde byla kvůli právě probíhající rusko-turecké válce. Situace se dramaticky vyhrotila. Vzbouřenci se na vnějším prvním nádvoří paláce Topkapi zmocnili sultánova osobního tajemníka a rozsekali ho na kusy. Jeho hlavu pak hodili do sultánova paláce. 29. května byl Selim III. prohlášen za neschopného vládnout v souladu se zásadami islámu. Vzbouřenci ho donutili uchýlit se do izolace ve „zlaté kleci“ v harémové části paláce a na jeho místo dosadili duševně labilního Mustafu IV., syna Abdülhamita I. a nevlastního Mahmutova bratra.
Nový sultán okamžitě zrušil reformu Nizam-i Cedid. Janičáři ovládli hlavní město a rozpoutali všeobecný teror. Reformní ministři a příslušníci reformované armády byli chytáni a vražděni. Stále větší počet nespokojenců, nejen stoupenců reforem, ale i znechucených oportunistů, se stahoval do provinčních měst. Mnozí se vydali na sever a prošli bulharským územím do Ruščuku, opevněného města, ležícího u břehu Dunaje, kde měl hlavní stan schopný vojevůdce Mustafa Paşa Bayraktar. Bayraktar do roka obnovil disciplínu v rozvrácené osmanské armádě a učinil ji bojeschopnou. „Ruščucký výbor“ naplánoval státní převrat. 19. července 1808 Bayraktar v čele armády obsadil Cařihrad a donutil Mustafu IV. odvolat nejvyššího muftího Ataullaha Efendiho. Za několik dní pak odjel z města. Janičáři a muslimští duchovní sultána varovali, že ho ruščucký paša hodlá sesadit a znovu nastolit reformistu Selima III. Tehdy si Mustafa uvědomil, že nechá-li Selima i nevlastního bratra Mahmuta zabít, zůstane jediným žijícím mužem v osmanské dynastii, a bude mít život i sultanát pevně v rukou. Když 28. července Bayraktar s patnáctitisícovou armádou zaútočil na sultánův palác, vystrašený Mustafa poslal popravčí do harémové části paláce. Selim, jenž byl právě na modlitbách, se katovi bránil, nenechal se uškrtit a zkrvavené tělo nešťastného sesazeného sultána bylo nalezeno na vnitřním nádvoří paláce. Třiadvacetiletému Mahmutovi se ale podařilo přežít. Když uslyšel rozruch způsobený zabijáky, uprchl údajně s pomocí své matky na střechu harému, kde se ukryl mezi komíny. Tam ho nalezli a zachránili Bayraktarovi muži, kteří již vtrhli do paláce. Podle jiné verze našel Bayraktar Mahmuta ukrytého pod kupou koberců. Ať už to bylo jakkoliv, Paşa se postaral o sesazení Mustafy IV. a vyhlásil novým sultánem Mahmuta. Mustafu chtěl Bayraktar zprvu na místě zabít jako odplatu za Selimovu smrt, ale jelikož poprava dvou panovníků během jediného dne nepřicházela v úvahu, neboť pak by osmanská dynastie pravděpodobně vymřela po meči, byl Mustafa umístěn do „zlaté klece“ do harému. Bayraktar Mustafa Paşa byl jmenován velkovezírem.
Cyklus palácových převratů ale ještě neskončil. Bayraktar se rozhodl pokračovat v politice armádních reforem. Místo zdiskreditovaných pluků Nového pořádku sestavil oddíly Nových psovodů. Velení těchto vojsk předal bývalým důstojníkům Nového pořádku, což rozhořčilo reakcionáře. Bayraktar navíc udělal chybu, když se se svými „psovody“ v napjaté atmosféře na konci postního měsíce ramadánu věnoval hodování. Janičáři kuli celou noc pikle a ráno 15. listopadu 1808 velkovezíra přepadli v sídle Vysoké porty. Bayraktar se ukryl v sousední malé kamenné budově, která se zdála poměrně dobře hájitelná. Šlo však o sklad střelného prachu, a tak když v okolí propukla střelba, ozval se náhle silný výbuch, který usmrtil velkovezíra, jeho osobní strážce i několik stovek útočících janičárů. Mrtvé velkovezírovo tělo bylo vytaženo z trosek a naraženo na kůl.
Poté se janičáři rozhodli zaútočit na sultánův palác Topkapi. Mahmut II. však byl pohotový a přivolal na pomoc osmanské loďstvo, které začalo vzbouřence bombardovat. Následný požár přeměnil dřevěné domy v okolí paláce v pravé peklo. Po dvou dnech bojů velitelé janičárů začali prostřednictvím muslimských duchovních vyjednávat a bylo dosaženo rámcové dohody se sultánem. Janičáři slíbili zastavit obléhání a zajistit volný odchod odzbrojených vojáků. Ráno 18. listopadu byly brány sultánova paláce otevřeny a průvod vojáků beze zbraní ve spořádaných šicích odcházel z paláce. Několik set metrů od paláce však byli proradnými janičáry napadeni a rozsekáni. Mahmut II. si zachránil život jedině okamžitým příkazem k uškrcení sesazeného Mustafy IV. Rozhodl se k tomuto kroku, protože žil v očekávání mužského dědice – jeho oblíbená žena Fatma byla již několik měsíců těhotná. Nyní ještě nikdo nemohl tušit, že v únoru následujícího roku Fatma zemře při porodu dcery a malá princezna se dožije jen útlého věku. Mahmut si tak uchoval trůn, avšak nadlouho musel reformní proces zastavit. Jednotky Nových psovodů byly rozpuštěny.
Vzhledem k traumatickým zážitkům z mládí neměl sultán Mahmut II. rád palác Topkapi. Topkapi zůstal oficiální dvorskou rezidencí, ale Mahmut raději jedl a spal v menším a lépe hájitelném paláci Besiktaş. Poučil se z osudu reformátorů sultána Selima III. a velkovezíra Bayraktara. Právě Selim III., s nímž déle než rok sdílel „zlatou klec“, měl na něj velký vliv. První léta Mahmutova panování plynula ve stínu vzpomínek na Selimův osud a ve strachu z nové vlny násilí. Léta čekal na vhodnou příležitost, aby mohl udeřit proti nenáviděným janičárům. Byl mimořádně trpělivý, vynikající taktik, cílevědomý, tvrdý. Nepostrádal osobní odvahu a rozhodnost. Jeho výchozí pozice při nástupu k moci byla mimořádně slabá. Prvních patnáct let usiloval o centralizaci moci ve svých rukou. První kroky směřovaly k posílení mocenské pozice sultána přímo v Cařihradu. Na klíčové funkce ve státní byrokracii, armádě, ale i v hierarchii muslimského duchovenstva trpělivě a systematicky jmenoval své věrné přívržence. Nejsilnějším osmanským státníkem prvního období vlády Mahmuta II. byl ultrakonzervativní muž vyšlý z řad duchovenstva Mehmet Sait Halet Efendi. V letech [1802] – 1806 sloužil jako osmanský velvyslanec v Paříži. Jako hlavní sultánův rádce vystupoval v roli ochránce janičárů a jako oponent jakýchkoli reforem. V listopadu 1822 ho sultán Mahmut II. sesadil z funkce a poslal do vyhnanství, kde ho také brzy dostihl sultánův popravčí s hedvábnou šňůrou. Za několik dní byla jeho hlava vystavena na mramorovém sloupu v sultánově paláci. Likvidace Haleta Efendiho výrazně posílila sultánovu autoritu. Vlivnou osobností v osmanské armádě byl Kara Aga Hüsein Paşa. V únoru až říjnu 1823 byl jmenován velitelem janičárského sboru, získal hodnost vezíra a titul paši. Jeho zkušeností pak sultán využil k likvidaci janičárů. Výraznou osobností vlády sultána Mahmuta II. a hlavním rivalem Haleta Efendiho byl Mehmet Husrev Paşa. V letech 1801 – 1803 byl místodržícím Egypta, velký vliv získal v hodnosti velkoadmirála v letech 1811 – 1818 a 1822 – 1827. Poté jako vrchní velitel armády prosazoval vojenské reformy, aby svou kariéru ukončil jako velkovezír.
Dalším cílem centralizačních snah sultána Mahmuta II. byla likvidace feudálních separatistů. V tomto směru byl osmanský sultán do velké míry úspěšný. Mahmut II. se soustředil nejprve na centralizaci v Anatolii. Když roku 1814 zemřel Çapanoglu Süleyman Bey, byla rozšířena sultánova kontrola na centrální Anatolii. Když pak roku 1816 zemřel Karaosmanoglu Hüseyin Aga, byla ovládnuta západní Anatolie. Roku 1817 se tak celá Anatolie ocitla pod ústřední mocí sultána Mahmuta II.
Likvidace balkánských místodržících proběhla v letech 1814 – 1820. Poslední baštou balkánského feudálního separatismu byla doména Aliho Paşi z Janiny. Ta byla zlikvidována tažením v dubnu 1820 až lednu 1822, jemuž velel Halet Efendi. Ali Paşa a jeho synové byli sesazeni ze svých funkcí, prohlášeni za povstalce a byla proti nim vypravena pozemní i námořní expedice. Starý „Lev z Janiny“, jenž udržoval styky s vlivnými řeckými emigranty, neúspěšně vyzval Řeky, aby se připojili k jeho odporu proti Turkům. Tažení osmanské armády probíhalo s nebývalou rychlostí, již v srpnu 1820 bylo obleženo sídlo paši v Janině. Ali Paşa se déle než rok zoufale bránil na citadele, posléze se uchýlil do malé opevněné ostrovní vily na jezeře Janina. Vzdal se po příslibu, že mu bude udělena sultánem milost. Místní velitel však nechal janinského pašu 24. ledna 1822 proradně zabít. Jeho hlava byla pro výstrahu vystavena před palácem Topkapi v Cařihradu. Mahmutova armáda tak oslavila triumf nad mužem, který dokázal vzdorovat pěti sultánům.
V roce 1813 rozdrtily tři turecké armády devět let trvající povstání v srbském knížectví a donutily Karadjordje Petroviće, který byl roku 1804 zvolen prvním srbským vládcem, uprchnout do Uher. Represe janičárů v Srbsku však byly tak kruté a nesnesitelné, že v roce 1815 vyvolaly druhé srbské povstání pod vedením vojvody Miloše Obrenoviće. Srbové se marně domáhali slyšení na vídeňském kongresu. Sultán Mahmut II. posléze roku 1815 uznal Miloše Obrenoviće za vrchního knížete a přiznal Srbsku částečnou vnitřní autonomii s tím, že města a pevnosti zůstanou v tureckých rukou. Miloš Obrenović pak systematicky rozšiřoval srbskou autonomii i své osobní postavení a zavedl zcela despotický režim. Když se Karadjordje vrátil v roce 1817 z emigrace, kníže Miloš ho nechal popravit a jeho hlavu poslal sultánovi Mahmutovi II. do Cařihradu. To se stalo zárodkem nenávisti mezi dynastií Obrenovičů a Karadjordjevičů po celé 19. století. Téhož roku byl Miloš Obrenović prohlášen za dědičného knížete.
Další, ale mnohem mohutnější povstání, kterému musel Mahmut II. čelit, bylo řecké povstání. Po skončení napoleonských válek vzniklo mezi Řeky žijícími v emigraci hnutí proti sultánově vládě. Od roku 1814 působila tajná revoluční Společnost přátel, založená v Oděse řeckými vlastenci. Později své sídlo přesunula do Cařihradu. Cílem organizace bylo osvobození Řeků a dalších pravoslavných poddaných z turecké nadvlády. Tajným předsedou organizace měl údajně být ruský car Alexandr I. To je však vyloučeno, i přes své náboženské zanícení by ruský vládce nikdy nepodpořil žádnou konspirační organizaci.
Řekové načasovali začátek povstání na dobu, kdy byl sultán Mahmut II. zaneprázdněn bojem proti Ali Paşovi z Janiny v letech 1820 – 1822. Kromě toho v téže době, v letech 1820 – 1823, byla osmanská armáda rovněž soustředěna na válku s Persií. Řecké povstání bylo zahájeno na dvou místech, v dunajských knížectvích Moldavsku a Valašsku a na poloostrově Morea v kontinentálním Řecku. Vlastní povstání začalo 5. března 1821, kdy generál v ruských službách Alexandros Ypsilanti, člen významné fanariotské rodiny, syn bývalého valašského hospodara a jeden z vůdců Společnosti přátel, překročil se svým oddílem rusko-turecké hranice v Moldávii ve snaze vyvolat v dunajských knížectvích protiturecké povstání. Ypsilantiho akce měla být koordinována se souběžným povstáním ve Valašsku v čele s Tudorem Vladimireskem. V březnu 1821 vstoupil Vladimirescu do Bukurešti vzápětí následován Ypsilantim. Mezi oběma vůdci však došlo k roztržce a Ypsilanti nechal Vladimiresca pro údajnou zradu popravit. Dobrodružná Ypsilantiho akce záhy ztroskotala, neboť osmanská vojska snadno porazila zbývající povstalce v bitvě u Dragasani. Srbský kníže Miloš Obrenović odmítl Ypsilantiho podpořit. Ypsilanti se proto uchýlil do Rakouska, kde byl ale okamžitě uvězněn a o sedm let později zde skončil svůj život.
Odvážná Ypsilantiho akce však nalezla silný ohlas ve vlastním kontinentálním Řecku a na řeckých ostrovech. 25. března 1821 v klášteře Agia Lavra řecký arcibiskup Germanos pozvedl světlemodrou vlajku povstalců s bílým křížem. 25. dubna povstali řečtí obyvatelé Atén a počátkem června dobyli pevnost Akropolis. Řecké povstání bylo od počátku provázeno ukrutnostmi a masakry, docházelo k etnickým čistkám a vypalování muslimských vesnic. Na severu Moreje bylo povražděno na 15 000 muslimských vesničanů a 40 000 jich uprchlo do osmanských pevností. Dokud byla pravidelná osmanská armáda vázána obléháním Aliho Paşi z Janiny, nemohla proti řeckým povstalcům efektivně zasáhnout. Dne 1. ledna 1822 První všeřecký kongres v Naupliu vyhlásil nezávislost Řecka. Byla přijata ústava, zakotvující rovnost, náboženskou svobodu a nedotknutelnost soukromého majetku. Řekové se tak přihlásili k myšlence národního osvobození a k evropskému demokratickému hnutí. Prvním vládcem byl zvolen vzdělaný fanariot Alexandros Mavrokordatos.
Svatá aliance řecké povstání jednoznačně odsoudila a označila Řeky za nelegitimní vzbouřence. Toto stanovisko přimělo Mahmuta II. k rozhodným akcím. Sultán vyhlásil povstalcům svatou válku, džihád. Odvetou za vraždění muslimského obyvatelstva řeckými povstalci došlo v dubnu a květnu 1821 k masakru řeckého obyvatelstva ve Smyrně a na ostrově Chios. Řecký patriarcha v Cařihradu Gregorios V. byl 22. dubna 1821 oběšen na bráně své rezidence. Jeho tělo bylo tajně převezeno do Oděsy, kde byl pohřben jako mučedník. Tři další ortodoxní biskupové byli rovněž popraveni. Masakr Řeků na ostrově Chios měl obrovský dopad na evropské veřejné mínění. Na řeckou stranu se postavil anglický básník lord Byron, jenž v dubnu 1824 zemřel v Missolonghi, ruský spisovatel Puškin, francouzští spisovatelé Chateaubriand a Hugo i francouzský malíř Delacroix se svým slavným obrazem Vraždění na Chiu. V březnu 1823 Velká Británie prohlásila, že od nynějška bude považovat Řeky a Turky za válčící strany a může tedy řeckým povstalcům poskytnout půjčku ve výši 800 000 liber šterlinků. V důsledku změny britského postoje se pozice řeckých povstalců výrazně zlepšila. To rovněž vedlo k aktivizaci ruské diplomacie. Rusko se rozhodlo řecký problém internacionalizovat. V lednu 1824 přišel car Alexandr I. s iniciativou, jejíž součástí byl projekt nastolení míru v Řecku, počítající s vytvořením nezávislého řeckého státu.
Odpovědí na britsko-ruský tlak proti Osmanské říši bylo uzavření dohody mezi sultánem Mahmutem II. a egyptským místodržícím Muhammadem Alím z ledna 1824 o zákroku moderní egyptské armády v Moreji. Výměnou za tento zákrok sultán slíbil postoupit egyptskému vládci správu Kypru, Kréty, Sýrie a Moreje. Egyptský expediční sbor o celkové síle 17 000 mužů pod vedením Ibrahíma Paši, syna Muhammada Alího, přezimoval na Krétě a v únoru 1825 se vylodil v jižním Řecku. Egyptský zásah znamenal obrat ve válečné situaci. Vojenská a technická převaha moderní egyptské armády vedla k těžké porážce řeckých povstalců. V červnu 1825 byl dobyt Tripolis, bývalé sídlo morejského paši. Dne 23. února 1826 byla po ročním obléhání dobyta a zničena hlavní pevnost povstalců Missolonghi. V červnu 1826 vstoupili egyptští vojáci do Atén a začali obléhat Akropolis, jež však kapitulovala až v červnu 1827.
Podle Mahmuta bylo na jaře 1826 řecké povstání u konce. Modernizovaná vojenská mašinérie Muhammada Alího dosáhla vítězství, které tradičním osmanským plukům a janičárům dlouho unikalo. Před sultánem se vynořily dva naléhavé, navzájem se podmiňující úkoly: vymanit se ze závislosti na egyptských vazalech, otci a synovi, a zároveň následovat Alího příkladu a zahájit sérii zásadních reforem v evropském stylu.
Největší překážku poevropštění říše představovaly sbory janičárů. Od 17. století, kdy prosluli jako „hroziví nepřátelé křesťanstva“, se janičáři změnili ve zdegenerovanou společenskou vrstvu. Sultán Mahmut II. využil naprostého vojenského debaklu janičárů při vojenských akcích namířených proti řeckému povstání a 28. května 1826 vydal dekret o zřízení nové armády po vzoru jednotek Nizam-i Cedid. Z každého janičárského praporu bylo 150 vybraných mužů zařazeno do nového sboru. Sultán si připravoval půdu tím, že se snažil zpřetrhat tradiční svazek janičárů s duchovními. Nový dekret byl posvěcen samotným velkým muftím. Zároveň 150 janičárských důstojníků veřejně podpořilo dekret připojením svých podpisů. Mahmut se snažil vyvarovat chyb svého předchůdce Selima III., který roku 1807 vyprovokoval janičáry k povstání, a poté zjistil, že nemá dostatek ozbrojených sil k udržení klidu. Proto ve svém paláci Topkapi tajně shromažďoval zbraně pro případ komplikací.
Čtrnáct dní doutnal mezi řadovými vojáky odpor k novému pokusu o zavedení pořádku a disciplíny. Rebelové však neměli schopného vojevůdce ani konkrétní plán. Mahmut II. dal nejprve uspořádat cvičnou přehlídku malého oddílu nového sboru za hradbami města. Poté nařídil, aby byl uklizen a vyčištěn tábor Et Meydan pro slavnostní přehlídku přímo v srdci janičárské rezidence, jež se měla konat 12. června 1826. Janičáři hodlali této chvíle využít k povstání. Příslušníci nového sboru však pronikli na Et Meydan nenápadně ve starých uniformách, pak se rychle převlékli do nových uniforem a před zraky osmanských hodnostářů a duchovních přehlídku vykonali. Janičáři reagovali na tuto provokaci koncentrací sil a ozbrojováním.
O dva dny později vůdcové povstání nařídili janičárům obrátit kotle na vaření dnem vzhůru. Povstání začalo. Povstalcům se však od počátku nedařilo. Mahmut dlel v paláci Beşiktaş, když se dozvěděl o dlouho očekávané příležitosti zlikvidovat janičáry. Okamžitě se svým přepychovým člunem nechal převést k první bráně paláce Topkapi. Vzbouření janičáři se mezitím přesunuli na At Meydan do blízkosti mešity Aya Sofya a provolávali smrt sultánovi a duchovním, kteří vydali dekret o zřízení nových sborů. Všichni přední hodnostáři a duchovní se shromáždili v zahradách uvnitř hradeb sultánova paláce. Na příkaz Kara Agy Hüseyina lodě dopravily do paláce celkem asi 14 000 profesionálních vojáků s koňmi a děly. Janičáři, jichž bylo asi 20 000, se tomu kupodivu nijak nesnažili zabránit. Poté se sultán obrátil na shromážděné muslimské duchovní, aby rozhodli o osudu povstalců. Ti odvětili: „Jestliže krutí a zlí muži zaútočí na tvé bratry, bojuj s nimi a pošli je zpět k jejich přirozenému soudci.“ Rozsudek smrti nad janičáry tak byl zpečetěn autoritami islámu. Sultán se poté odebral do klenotnice a vztyčil Prorokův prapor.
Následujícího dne, 15. června, byla při ranní modlitbě v mešitách čtena sultánova výzva všem pravověrným muslimům, aby se shromáždili kolem paláce. Tisíce lidí výzvu uposlechlo a spěchalo k paláci. Když janičáři viděli, že ztrácejí oporu lidových mas, začali se stahovat k Et Meydanu následováni novými sbory s dělostřelectvem. Vůdcové povstalců narychlo poslali své emisary k velkovezírovi s žádostí o milost. Mezitím se janičáři zabarikádovali ve svých kasárnách na Et Meydanu a zahájili palbu proti novým sborům. Vojáci odpověděli dělostřeleckou palbou, která zapálila dřevěná kasárna, a poté byly stovky janičárů rozstříleny dělostřeleckými kartáči. Další byli masakrováni spořádanými salvami postupujících profesionálních vojáků. Zajatí janičáři byli shromážděni na Et Meydanu, uškrceni nebo sťati a jejich těla naražena na kůly kolem stromu, na němž kdysi janičáři oběsili velkovezíra. Celkem bylo podle britského velvyslance Stratforda Canninga zabito asi 6 000 janičárů, někteří autoři udávali nepravděpodobné číslo 20 000. Likvidace janičárů vstoupila do osmanských dějin pod názvem Vak’ ai Hayriye. 17. června 1826 dal Mahmut II. vyhlásit dlouhý dekret o zrušení janičárského sboru. Zvláštní instrukce byly zaslány tatarskými posly místodržícím provincií. Během několika dní byli provinční janičáři bez varování povražděni. Zároveň byl zakázán řád Bektášíja, který byl hlavní oporou janičářů.
Po likvidaci janičářů mohl sultán Mahmut II. bez překážek pokračovat v reformě armády. Zároveň se zrušením janičářského sboru byly zřízeny nové armádní sbory, které byly oficiálně pojmenovány Muallem Asakir-i Mansure-i Muhammadiye. Nejdůležitějším krokem, jímž si chtěl sultán zajistit politickou kontrolu ozbrojených sil, bylo zřízení hodnosti serasker, jenž se stal vrchním velitelem osmanské armády se sídlem v Cařihradu. Tím byla ukončena dosavadní roztříštěnost velitelských pravomocí a tradiční autonomie různých sborů osmanské armády. Do hodnosti serasker byl nejprve jmenován Kara Aga Hüsein Paşa, v květnu 1827 ho vystřídal velkoadmirál Husrev Paşa. Zároveň se zrušením janičářských sborů byly zrušeny též zbytky feudální jízdy, sipáhijů. Byl vytvořen nový Imperiální jízdní sbor v Silistře na Dunaji a pravidelný jízdní pluk v Cařihradu.
V roce 1826 se sultán Mahmut II. definitivně přestěhoval ze starobylého paláce Topkapi do nového paláce Besiktaş na evropském břehu Bosporu. V tomto paláci byly polštáře a divany nahrazeny evropskými pohovkami, židlemi a stoly. V tradiční osmanské feudální společnosti mělo velký význam oblečení, které přesně určovalo pozici, hodnost a funkci jedince ve společenské hierarchii. Sultán Mahmut II. se symbolicky začal oblékat jako evropský monarcha a učil se francouzštině. Na rozdíl od svých předchůdců se začal objevovat na veřejnosti v kočáře, jako první začal navštěvovat recepce, koncerty, operu a balet. Začal pravidelně chodit na radu ministrů a jezdit na inspekční cesty do provincií. Ministři, vysocí byrokrati a důstojníci brzy začali napodobovat sultánovo evropské oblečení. V roce 1829 bylo evropské oblečení předepsáno všem státním úředníkům a vojákům. Moderní fez vystřídal turbany, frak nahradil bohaté róby hodnostářů. V roce 1831 začaly vycházet první osmanské oficiální noviny v turečtině a nepravidelně i ve francouzštině. V oblasti vzdělávání a kultury bylo nejdůležitějším úkolem vytvořit kádr lidí schopných sultánovy reformy realizovat. V roce 1827 byla založena lékařská škola, roku 1831 zřízena vojenská hudební škola a roku 1834 v Cařihradu otevřena Válečná akademie. Likvidace privilegovaného postavení řeckých fanariotů v roce 1821 vedla ke zvýšené potřebě tureckých úředníků znalých cizích jazyků. Roku 1827 sultán poslal do Evropy první skupinu studentů, kteří byli předurčeni pro práci v Úřadu hlavního písaře, pozdějším Ministerstvu zahraničních věcí. V tomto úřadu byl roku 1833 zřízen Překladatelský úřad, kde začínala svou profesionální kariéru řada vysokých osmanských reformních politiků a státníků. V roce 1834 sultán obnovil činnost osmanských velvyslanectví v nejvýznamnějších evropských metropolích. Zavedením poštovního systému došlo ke zlepšení komunikací uvnitř Osmanského impéria. Mnohé z tehdejších reforem byly povrchní, jiné se dotkly samotných základů osmanské společnosti. Ale bez nadsázky lze říci, že politika sultána Mahmuta II. po roce 1826 určila směr osmanských reforem na příštích 80 let.
V zahraničních záležitostech Mahmut tak jasnozřivý nebyl. Reformy kráčely ruku v ruce s řadou ponižujících neúspěchů, jaké nezažil žádný z jeho předchůdců. Ruský car Mikuláš I. donutil sultána k ústupkům v akkermanské konvenci podepsané 7. října 1826. Mahmut obnovil privilegia dunajských knížectví, potvrdil autonomii Srbska jako dědičného knížectví, uznal ruskou nadvládu na Kavkazu a povolil ruským obchodním lodím volný přístup do osmanských vod včetně Úžin. Řecké povstání, o němž se Mahmut domníval, že na jaře 1826 skončí, trvalo ještě dlouho. Po pádu Missolonghi se konflikt změnil ve válku s klefty, jak Turci nazývali řecké bandity. Oddíly povstalců útočily v horách na osmanské pozice a jejich vůdci se pokoušeli uzavřít dočasná příměří vždy, když se jim zdála situace zoufalá. Také izolované řecké posádky pokračovaly v odporu.
Dne 4. dubna 1826 byl podepsán petrohradský protokol, který znamenal rusko-britskou dohodu v řecké otázce. 6. června 1827 byla podepsána londýnská konvence, podle níž se k petrohradskému protokolu připojila Francie. Tak se vytvořila mocná protiturecká koalice Ruska, Velké Británie a Francie. Dne 20. října 1827 došlo k bitvě u Navarina, v níž koaliční flotila během tří hodin zcela zničila turecko-egyptsko-tuniské loďstvo. Turci přišli celkem o 61 lodí a 8000 vojáků a námořníků. Katastrofální porážka osmanského loďstva znamenala, že Ibrahím Paša zůstal se svou armádou zcela odříznut od Egypta. Pozice řeckých povstalců se výrazně zlepšila. V srpnu 1828 Muhammad Alí podepsal dohodu o stažení egyptských vojsk z Moreje.
Sultán Mahmut II. se ve snaze zdůvodnit porážku v prosinci 1827 obrátil na pobouřené muslimské obyvatelstvo s manifestem, v němž obvinil Rusko z podněcování řeckého povstání. Prohlásil rovněž akkermanskou konvenci z října 1826 za neplatnou. Na to car Mikuláš I. vyhlásil sultánovi 26. dubna 1828 válku. Ruským vojskům se podařilo obsadit Moldavsko a Valašsko, ale špatně vyzbrojená a diletantsky řízená armáda nebyla příliš úspěšná. Výsledky se dostavily až po převzetí vedení generálem Ivanem Ivanovičem Dibičem. Ten v červnu 1829 dobyl Silistru, překročil pohoří Balkán a 22. srpna 1829 po týdenním obležení vstoupil do Drinopolu. Mezitím na kavkazské frontě operoval generál Ivan Fjodorovič Paskevič, jenž již 5. července 1828 dobyl Kars a 14. září 1829 vstoupil do Erzurumu.
Rusko-turecká válka byla ukončena 14. září 1829 drinopolským mírem. Ruské hranice se posunuly k ústí Dunaje, dunajská knížectví Moldavsko a Valašsko přešla pod ruský protektorát, byla potvrzena autonomie Srbska jako dědičného knížectví a byla uznána autonomie Řecka. Na východě Rusko získalo území mezi Kubání a Gruzií, obydlené muslimskými Čerkesy a Čečenci, byla potvrzena carova suverenita nad Gruzií a Arménií včetně nedávných ruských zisků ve válce s Persií. Osmanská říše měla zaplatit během deseti let válečné reparace ve výši 400 milionů piastrů. Londýnským protokolem z 3. února 1830 uznaly Velká Británie, Rusko a Francie úplnou nezávislost Řecka. Po zavraždění řeckého prezidenta Kapodistriase v září 1831 však Řecko opět upadlo do anarchie. Roku 1832 bylo prohlášeno absolutní monarchií v čele s nezletilým bavorským princem Ottou. Otto se v lednu 1833 vylodil v Naupliu a v roce 1834 přesídlil do Atén, jež se staly novým hlavním městem Řeckého království. Téhož roku turecká posádka opustila Akropoli.
V souvislosti s pomocí při potlačení řeckého povstání výrazně posílil svou pozici v rámci Osmanské říše egyptský místodržící Muhammad Alí. Egypt se přeměnil v lokální velmoc ve východním Středomoří, usilující o další expanzi. Hlavním spojencem Egypta se stala po jednáních v Alexandrii Francie. V roce 1829 Francie a Egypt vypracovaly společný plán na ovládnutí severní Afriky. V následujícím roce byla rozpracována varianta, podle níž by Muhammad Alí získal Tripolsko a Tunisko, zatímco Francie by obsadila Alžírsko. Posléze však Muhammad Alí změnil názor, odmítl účast na francouzském tažení do Alžíru a plně soustředil své síly na ovládnutí sousední Sýrie. Sultán Mahmut II. nesplnil slib daný egyptskému vládci ohledně odměny za řeckou expedici a nehodlal mu Sýrii podstoupit. Proto roku 1831 Muhammad Alí proti sultánovi povstal. V listopadu 1831 jeho syn Ibrahím Paša v čele svých vojsk překročil sinajskou poušť a oblehl provinční sídlo Akku. Mahmut v březnu 1832 prohlásil egyptského vládce i jeho syna za vzbouřence a pověřil Agu Hüseina Paşu, aby jim čelil.
První syrské tažení v letech 1831 – 1833 bylo nečekaně úspěšné. Při kombinované pozemní i námořní operaci egyptská vojska pod vedením Ibrahíma Paši porazila osmanské jednotky a prošla Sýrií do Anatolie. Mezitím v květnu 1832 padla obležená Akka. V prosinci 1832 byla osmanská armáda poražena v bitvě u Konye a Ibrahím Paša táhl dál směrem na Cařihrad. K internacionalizaci osmansko-egyptského konfliktu došlo ve chvíli, kdy sultán Mahmut II. požádal o pomoc evropské velmoci. Ruský car Mikuláš I. se rozhodl Mahmuta podpořit a okamžitě vyslal do Cařihradu 30 000 vojáků. V této chvíli byli Francouzi i Britové postaveni před jasné dilema: buď musí rozhodnými kroky zachránit sultána před egyptským pašou, anebo vydají Cařihrad carskému Rusku. Proto obě velmoci prosadily uzavření míru mezi Mahmutem a Muhammadem Alím. Muhammad Alí byl potvrzen jako místodržící v Egyptě a na Krétě, Ibrahím Paša byl jmenován guvernérem Damašku, Halabu, Adany a Džiddy. Sultán Mahmut II. se na britský nátlak musel s výsledkem jednání smířit. Egyptská vojska byla vzápětí evakuována z Anatolie a krize skončila.
Car Mikuláš I. nebyl spokojen s přímou osmansko-egyptskou dohodou, neboť chtěl upevnit ruskou dominantní pozici přímo v Cařihradu. Pokračoval tedy ve snaze připoutat si sultána Mahmuta II. spojeneckou smlouvou. Ta byla uzavřena 8. července 1833 v Hünkâr Iskelesi. Smlouva měla charakter spojeneckého obranného mezinárodního dokumentu, jenž stanovil, že v případě války Osmanská říše nepustí přes Úžiny cizí válečné lodi. Doba platnosti smlouvy byla stanovena na 8 let. Britové se pokusili „rozšířit“ smlouvu z Hünkâr Iskelesi tak, že by se k ní připojily další velmoci, avšak Francie, která okázale podporovala Egypt, britskou iniciativu nepodpořila.
Dne 16. srpna 1838 došlo mezi Velkou Británií a Osmanskou říší k uzavření liberální konvence v Balta Limani ve prospěch Britů. Jednalo se o velkomyslné ústupky v obchodní sféře a Mahmut doufal, že Británii zláká ke vstupu do formálního spojenectví. Počátkem jara 1838 se jasně ukázalo, že Britové sultánovi podporu, o kterou tolik usiloval, neposkytnou. Mahmut již v té době věděl, že nebude žít příliš dlouho. V důsledku nemocí, pití alkoholu a hýření předčasně zestárl. Kromě tuberkulózy jej sužovala také cirhóza jater. Sultán se proto odhodlal k poslednímu velkému vojenskému tažení. Nejprve vyzval Muhammada Alího, aby respektoval plnění podmínek baltalimanské dohody. Ten se odmítl sultánově výzvě podřídit a v květnu 1838 vyhlásil svůj záměr stát se nezávislým panovníkem. Nakonec sultán vyslal své jednotky s pruskými vojenskými poradci do Sýrie. Následovalo druhé syrské tažení Ibrahíma Paši. Ten zkoncentroval své síly a 24. června porazil v údolí mezi Nezibem a Birecikem osmanské vojsko. Turecký velitel nedal na radu pruského specialisty von Moltkeho, aby zůstal za městským opevněním, a poslechl výzvu z řad muslimských duchovních, že povstalec má být poražen na otevřeném poli. Vzápětí v Cařihradu dne 30. června 1839 zemřel těžce nemocný 54letý sultán Mahmut II., aniž by se o katastrofální porážce své pozemní armády dozvěděl. Zanechal po sobě celkem 15 synů a 12 dcer, z nichž na trůn nastoupil jeho nejstarší šestnáctiletý syn Abdülmecit.


Deutschland Cup

Deutschland Cup je hokejový turnaj hraný v Německu od roku 1987 a účastní se ho hokejové reprezentace a jednou se turnaje zúčastnil i DEL All-Stars Team a mistr SSSR HC Spartak Moskva. Češi se turnaje zúčastnili poprvé v roce 1994 a hned ho vyhráli. Naposledy se turnaje zúčastnili hned po vítězném roce a získali stříbrnou medaili.


Kazín

Kazín je skalní ostroh na pravém břehu řeky Berounky těsně před hranicí Prahy, v severozápadním cípu katastrálního území Jíloviště, naproti Dolním Mokropsům.
Kazín je rovněž název chatové osady, původně trampské, stojící od 20. let 20. století severně od skalního útvaru, avšak dnes již na území Prahy. Na východě na tuto osadu plynule navazuje osada Údolí Hvězd. Ke Kazínu již po mnoho desetiletí neodmyslitelně patří výletní restaurace Tornádo.
Z Lipenců ke Kazínu vede Oddechová ulice. Ta je také jedinou pojmenovanou ulicí v osadě Kazín.
Po břehu Berounky vede cesta do Dolních Černošic, kde je pěší a cyklistická lávka do města Černošic. Cesta je značená žlutými turistickými značkami.
V letní sezóně jezdí z Kazína přívoz na druhý břeh do osady Pod Kazínem v Dolních Mokropsech, která leží v bezprostřední blízkosti železniční zastávky Černošice-Mokropsy.
Kazínem prochází okružní modře značená turistická trasa, která vede do obce Jíloviště a kolem vrcholu kopce Kopanina, kde stojí televizní vysílač Cukrák.
 Image:Stezka Kazín.jpg|Stezka pod skalním ostrohem. Image:Přívoz Kazín.jpg|Přívoz od Kazína do osady Pod Kazínem v Černošicích-Dolních Mokropsech. Image:Rozcestník Kazín.jpg|Rozcestník turistických značek v Kazíně.
Název místa pochází z lidové legendy, která k tomuto místu přiřadilo sídlo Krokovy dcery Kazi. Kronikáři a historikové jako Kosmas, Dalimil, Václav Hájek z Libočan či Daniel Adam z Veleslavína se o tuto hypotézu přeli. Archeolog Jan Axamit při výzkumu v roce 1916 určil opevnění na Kazíně jako středověkou tvrz. Nalezeny byly rovněž stopy staršího neolitického osídlení a halštatského hradiště ze starší doby železné. Slovanské hradiště zde podle výzkumů nikdy nebylo.


Jiří Joura

Jiří Joura se narodil v obci Kouty ležící asi 15 km severozápadně od Třebíče. Od svých tří let však žije v Třebíči-Podklášteří. Odborného středního vzdělání nabyl v roce 1951 na pletařské průmyslové škole. V oboru pracoval až do svého odchodu do důchodu: byl technikem pletařských strojů v Západomoravských strojírnách na Jejkově.
Jeho koníčkem se mu v mládí stala historie Třebíče. Do povědomí široké třebíčské veřejnosti vstoupil v polovině 70. let, kdy v Kulturním zpravodaji města Třebíče začal uveřejňovat své „Obrázky z minulosti Třebíče“. Kulturní zpravodaj se od roku v roce 1977 přeměnil ve Zpravodaj města Třebíče a i v něm Joura takřka v každém čísle nad nějakou starou fotografií Třebíče pojednával o dotčeném úseku historie města. V 80. letech Jiří Joura též působil jako lektor okresního výboru Socialistické akademie ČSSR, sekce historie. Po skončení Zpravodaje města Třebíče se stal jedním z přispěvatelů Horáckých novin, v nichž v podstatě tradice článků ze Zpravodajů města Třebíče pokračuje.
Po celé jedno desetiletí byl Jiří Joura městským kronikářem; v této funkci ho nahradil v roce 2006 Ivan Přibík.
Dne 22. února 2007 se Jiří Joura stal „za dlouholeté zásluhy v popularizaci a zpracování místní historie“ čestným občanem města Třebíče.
Mimo již zmíněné desítky novinových a časopiseckých článků je Jiří Joura autorsky podepsán pod těmito knihami:


Mašťov

Město Mašťov se nachází v okrese Chomutov, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 651 obyvatel. Historické jádro je od roku 2003 městskou památkovou zónou.


Atlantická charta

Atlantická charta bylo společné prohlášení států bojujících proti nacistickému Německu, vydané na konferenci v Londýně 14. srpna 1941.
Šlo o prohlášení prezidenta USA F. D. Roosevelta a britského ministerského předsedy W. Churchilla o společném postupu v probíhající válce. Dokument byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní zisky, uvolnit obchodní omezení a podpořit politické svobody národů.
Atlantická charta sehrála významnou úlohu při vytváření společné protihitlerovské koalice. Stala se jedním z dokumentů, na které později navázala Charta OSN.


Homa

Homa je název velkého karbonatitového vulkanického komplexu, nacházejícího se na polostrově na východním břehu Viktoriina jezera v Keni ve Velké příkopové propadlině. Sopka se nachází asi 20 km severně od města Homa Bay a její vrchol se nachází asi 600 m nad hladinou jezera.
Převážná část sopečné aktivity se odehrála v miocénu až pleistocénu a dala vzniknout komplexu karbonatitických a ultramafických hornin maaru Lake Simbi. Mladší stádium vulkanického vývoje představují menší kužely na západní straně sopky.


Afšarština

Afšarština je turkický oghuzský jazyk, kterým se mluví v částech Afghánistánu a Íránu, několik mluvčích je i v Sýrii a Turecku. Je považována za dialekt ázerbajdžánštiny, časem se však hranice mezi dialektem a původní řečí setřely.
Afšarština se odlišuje velkým počtem slov přejatých z Darí a zaokrouhlování fonému /a/ do /?/ jako v uzbečtině. Mnoho samohlásek, které se v ázerbajdžánštině zaokrouhlují, v afšarštině zaokrouhlené nejsou. Jako příklad může posloužit výraz pro 100 - jiz, v ázerbajdžánštině jyz.


Kassel Huskies

Kassel Huskies je profesionální německý hokejový tým. Byl založen v roce 1977. Domovský stadion se jmenuje Eissporthalle Kassel s kapacitou 6100 lidí.


Mikołów

Mikołów je město v Horním Slezsku v Polsku, ve Slezském vojvodství. Má necelých 40 tisíc obyvatel a leží zhruba deset kilometrů západně od Katovic.
První písemná zmínka pochází z roku 1222, což dělá z Mikulova jedno z nejstarších měst Horního Slezska. Jedná se o dokument psaný Vratislavskému biskupovi, který zmiňuje Ondřeje, správce hradu Miculowa, což ukazuju na tehdejší význam města.
Mikulov ležel na křižovatce kupeckých cest a byl obchodním centrem. V letech 1349-1350 přišel o 33% obyvatel při morové epidemii. Mezi lety 1433-1443 postihlo obec několik zemětřesení. Od roku 1545 měl Mikulov městská práva. V roce 1856 bylo postaveno nádraží. Od roku 1922 byl Mikulov součástí Polska.


Natalie Dormer

Natalie Dormer je anglická herečka, jejíž nejznámější rolí je postava Anny Boleynové v televizním seriálu Tudorovci. Její filmový debut byla postava Victorie ve filmu Casanova, kde si zahrála po boku Heatha Ledgera, Jeremy Ironse či Sienny Miller.
Od svého dětství Natalie studovala balet, moderní tanec a jazz. V osmnácti letech se přestěhovala do Londýna, kde studovala herectví na prestižní Webber Douglasově akademii. Je také členkou londýnské šermířské akademie. Talent v Natalii objevil režisér Lasse Hallström při natáčení filmu Casanova. Po tomto výkonu byla obsazena do tří filmů Disney Touchstone. V letech 2007 až 2008 hrála v seriálu Tudorovci Annu Boleynovou, která je nejprve milenka krále Jindřicha VIII. a posléze se stane jeho manželkou.


Vlajka Zimbabwe

23pxSoubor:FIAV normal.pngVlajka Zimbabwe Poměr stran: 1:2 Vlajka Zimbabwe byla přijata 18. dubna 1980. Tvoří ji sedm horizontálních pruhů, souměrných podle vodorovné osy v barvách zelené, žluté, červené a uprostřed černé. Směrem k žerdi je černým pruhem ohraničený bílý klín v němž je na pozadí červené pěticípé hvězdy v žluté barvě zobrazen národní symbol Zimbabwe v podobě do mastku vytesaného bojového orla. Barvy mají klasický panafrický význam.


Renáta Tomanová

Největšími úspěchy v její kariéře byly dvě finálové účasti na turnajích Grand Slamu. V roce 1976 prohrála jak finále na Australian Open, tak i na následujícím turnaji French Open. Společně se spluhráčkou Lesley Turner Bowrey dosáhly stejný rok finále v ženské čtyřhře na Australian Open, kde byly také neúspěšné.
Dva grandslamové tituly jí přinesl rok 1978, kdy se spoluhráčkou Betsy Nagelsenovou nejdříve zvítězily v ženské čtyřhře na Australian Open. Na dalším grandslamu French Open vyhrála smíšenou čtyřhru s krajanem Pavlem Složilem.
Za svou kariéru vyhrála čtyři turnaje WTA ve dvouhře a pětkrát se probojovala do finále. Ve čtyřhře vybojoval na okruhu WTA 3 tituly a 12 finálových účastí. Ve smíšené čtyřhře pak jedno vítězství a jednu finálovou účast.
V roce 1975 vyhrála pro ČSSR ženskou týmovou soutěž Fed Cup, když ve finále porazily společně s Martinou Navrátilovou tým Austrálie 3-0. Jednalo se historicky o vůbec první vítězství pro Československo.
Renáta Tomanová vyhrála v roce 1972 juniorku French Open ve dvouhře.


Doom

Na odlehlé výzkumné stanici na Marsu se stalo něco podivného – spojení se stanicí bylo přerušeno. Nastává karanténní opatření 5. stupně. Na stanici byla vyslána speciální vojenská jednotka, vedená pod Sargem, která má zjistit, co se stalo a napravit situaci. Postupně na vlastní kůži zjišťují, že v důsledku experimentu s lidskou DNA, který byl iniciován tamním archeologickým výzkumem ve stanici jeden pokusný lidský objekt utekl a vědce přeměnil na sobě podobné super silné zrůdy. Boj o život začíná.


Madeleine Albrightová

Madeleine Korbelová Albrightová původním jménem Marie Jana Korbelová je bývalá ministryně zahraničních věcí USA, historicky první žena v tomto úřadu. Sehrála významnou úlohu v rozšiřování NATO o země bývalého východního bloku.
Madeleine Albrightová se narodila v pražské židovské rodině na Smíchově. Hned po Hitlerově okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se jejímu otci, diplomatovi Josefu Korbelovi, podařilo i s celou rodinou utéct do Londýna, kde ve sklepním bytě zažili německé bombardování. Značnou část dětství jsem prožila v protiletadlovém krytu a zpívala jsem si, vzpomíná Albrightová. Později se rodina přestěhovala do městečka Walton-on-Thames. Má sestru Kathy a bratra Johna.
V době, kdy se její otec jako pracovník československé exilové vlády aktivně účastnil boje proti Hitlerovi, nastoupila šestiletá Madeleine do školy. Na vysvědčení z roku 1943 ji charakterizují jako bystrou a živou žačku, která se snadno učí a učivo si dobře pamatuje. Známky měla dobré, jen ze zeměpisu téměř propadala.
Byla pokřtěna a vychovávána jako katolička a o svém židovském původu se podle vlastních slov dozvěděla až poté, co Washington Post publikoval reportáž, v níž bylo vzpomenuto, že její prarodiče a několik příbuzných se stali obětmi holocaustu.
Po válce se Korbelovi vrátili do Československa, které však vzápětí po komunistickém převratu v roce 1948 opustili a usadili se ve Spojených státech v Coloradu. Nebyli bohatí. Po studiích na internátní škole ve Švýcarsku a absolvování uznávaného Wellesley College, kde dostala stipendium pro studium politologie, se Madeleine provdala za chicagského novináře Josepha Medilla Pattersona Albrighta a zapsala na postgraduální studium na Kolumbijské univerzitě. Získala diplom na Institutu ruských studií. V průběhu přípravy na doktorát, který získala v roce 1976, byl jejím konzultantem polský rodák Zbigniew Brzezinski, který patřil k zarytým zastáncům studené války v Demokratické straně. Následující dva roky pracovala pro demokratického senátora za stát Maine, Edmunda Muskieho. Když do administrativy Bílého domu po vítězství Jimmyho Cartera nastoupil Brzezinski, vzal ji s sebou. Měla na starosti vztahy s Kongresem a dělala zprostředkovatelku mezi Radou pro národní bezpečnost a ministerstvem zahraničních věcí, které řídil Muskie.
V osobním životě se jí nedařilo. Manžel ji po třiadvacetiletém manželství opustil kvůli jiné ženě. Má tři dcery: dvojčata Anne Korbel Albright a Alice Patterson Albright a Katherine Medill Albright.
V roce 1992 ji Antony Lake, poradce Billa Clintona pro otázky zahraniční politiky, pozval do volební kampaně. Na Clintona udělala dobrý dojem a ten ji po volbách jmenoval velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN. Hned poté ji jmenoval i vedoucí štábu pro spolupráci s Radou pro národní bezpečnost. V těchto funkcích se jí podařilo vybojovat rovnocenné místo ve vládě s právem zúčastňovat se všech zasedání NSC. Získala velký vliv na rozhodování o zahraniční politice s ambicí ucházet se v následujícím volebním období o post ministryně zahraničních věcí. Nakonec ji Bill Clinton na to místo navrhl a Madeleine Albrightová ho ihned přijala. Senát ji schválil jednohlasně také díky přátelství tehdejšího šéfa republikánů Jesse Helmse a její dobré diplomatické práci i v odlehlejších koutech světa.
Po odchodu z funkce ministryně zahraničí se o ní spekulovalo jako o možné nástupkyni Václava Havla ve funkci prezidenta ČR. V letech 2003–2005 byla ve vedení Newyorské burzy. V současnosti přednáší na Georgetown University, podílí se na činnosti Národního demokratického institutu pro mezinárodní vztahy a je předsedkyní Komise pro posílení práv chudých.


Československá hokejová reprezentace na MS 1961

Sestava československé hokejové reprezentace, která získala stříbbrnou medaili na mistrovství světa v hokeji v roce 1961.


III. třída okresu Blansko

III. třida okresu Blansko patří společně s ostatními třetími třídami mezi deváté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízena Okresním fotbalovým svazem Blansko. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ji 14 týmů - z okresu okresu Blansko, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 23 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do II. třídy okresu Blansko. Poslední dva týmy sestupují do IV. třídy okresu Blansko. Do III. třídy vždy postupuje vítězný a druhý tým z IV. třídy.


Emerson, Lake & Palmer

Název je tvořen příjmeními všech členů: Keith 'Emerson, Greg Lake, Carl P'almer.


Janovy spisy

Janovy spisy jsou ty spisy Nového zákona, za jejichž autora je považován tradičně svatý Jan Evangelista. Jedná se o následující knihy:
Ve skutečnosti se jedná o několik samostatných autorů. Zatímco Janovo evangelium je z nich pravděpodobně nejstarší, Janovy listy pocházejí z jiného pera, ale ze stejné školy, neboť odrážejí velmi podobné myšlení a teologii. Naopak Zjevení svatého Jana, paradoxně jediný spis, kde se autor představuje jako „Jan“, bývá často z Janových spisů vydělován pro svůj zásadně odlišný charakter a teologii. Zatímco Janovo evangelium se vyznačuje „uskutečněnou eschatologií“, Zjevení působí dojmem, že eschatologie je otázkou konce časů, který má teprve přijít. Proti tomuto rozšířenému názoru však také zaznívají námitky, které vycházejí právě z předpokladu, že Zjevení jako janovský spis odráží stejnou teologii jako ostatní Janovy spisy, a vychází z toho i při výkladu knihy Zjevení.


St. Andrews

Město St. Andrews leží na východě Skotska, v kraji zvaném Fife. Město bylo pojmenováno po jednom z Ježíšových apoštolů, svatém Ondřejovi. Ve městě žije 14 420 stálých obyvatel, ovšem díky studentům zdejší univerzity je počet obyvatel až 18 000. Leží na pobřeží Severního moře, mezi městy Edinburgh a Dundee. Historie i současnost je zde spojena hlavně s univerzitou a golfem. Místní golfový klub zde byl založen již roku 1754.
Raná historie je spojena především s Pikty, kteří pobývali na tomto území a z jejichž osídlení jsou nalezené vykopávky datované do cca 6. století. Z téže doby je také zde vybudovaný klášter. Další zmínky o městě chybí až do roku 747, kdy zde podle irských pramenů zemřel Túathalán, opat z „Cennrígmonaidu“.
Statut královského města se všemi výhodami získalo St. Andrews v roce 1124.
Ve dvanáctém a třináctém století, nazývali lidé zdejší osadníky Kilrymonty (z gaelského slova Cell Rígmonaid. Biskupství v St Andrews vzniklo v 9. století. Sjednocením skotské a piktýnské církve v roce 908 se tomuto biskupství začalo říkat Skotské. Vznik arcibiskupství se váže k Patricku Grahamovi a letům 1466 až 1478 jeho 'vlády'. Arcibiskupství zde oficiálně vzniklo roku 1472.
V 16. století bylo město jedním z nejdůležitějších přístavů severně od Edinburghu a zálivu Firth of Forth. Město v té době mělo stejný počet obyvatel, jako v dnešní době, což bylo poměrně hodně na tu dobu. Po anglické občanské válce ovšem počet obyvatel rapidně klesl a mnoho budov bylo zničeno. V roce 1546 zde byl zavražděn kardinál David Beaton. Ve městě měl v té době několik domů i spisovatel Daniel Defoe. Postupná obnova města včetně budov, obchodu a kultury na sebe nenechala dlouho čekat.
Zdejší katedrála se začala stavět v letech 1122 až 1159, kdy zde měl duchovní moc pod kontrolou biskup Robert. Stavba probíhala až do roku 1318, kdy vládl Robert Bruce. Katedrála fungovala jako svatostánek až do počátku 17. století, kdy byla, spolu s přilehlými budovami zničena díky velké církevní revoluci. Pustošení přežila jen část obvodových hradeb, základních nosných stěn, věží a také hlavní.
Na mnoha starších budovách lze nalést historické fragmenty, stejně jako na několika budovách ve městě. Vůbec v celém areálu katedrály a přilehlých budov lze pozorovat množství historických stylů při stavbě a opravách. Dnes jsou všechna důležitá místa podrobně popsána a zájemce si tak může udělat přehled o celé historii stavbyod počátku po 17. století. Celé místo je dnes zastávkou mnoha turistů a odpočinkovým a studijním místem mnoha tamních obyvatel. Areál je veřejnosti přístupný zdarma, platí se pouze za vstup do věže St. Rule.
Ačkoli je věž St Rule's postavena v areálu katedrály, byla postavena dříve a to asi začátkem 12. století. Je zajímavé, že si budova i při okolní výstavbě mnohem větších a honosnějších budov zachovala svou tvář. Věž byla pravděpodobně součástí kostela, vystavěného asi v 11. století pro uchování ostatků svatého Ondřeje. Kostel je ještě spolu s věží zaznamenán na mnoha obrazech souvisejících se stavbou katedrály. Dnes je věž známá také jako rozhledna s výhledem do dalekého okolí a na samotné město. Původní dřevěné schodiště ve věži nahradilo v 18. století bytelnější kamenné.
Zbytky hradu v St. Andrews stojí na úplném břehu moře ve východní části města. Hrad začal budovat biskup Roger de Beaumont na začátku 13. století jako biskupské sídlo s mohutnou ochranou v podobě širokých kamenných zdí a hradeb. Za častých bojů o město mezi anglickou a skotskou armádou měnil hrad své majitele až do doby, kdy jej po opětovném získání zničili sami Skotové, aby znovu neupadl pod anglickou vládu. To bylo za vlády Andrewa Morayho. Poté byl hrad znovu vybudován biskupem Walterem Trailem. Na hradě byl za kacířství odsouzen k upálení na hranici protestantský reformátor George Wishart. V roce 1445 se tu narodil skotský král Jakub III.
Kostel byl postaven roku 1112 biskupem Thurgotem. Původně stál na východní straně katedrály, v 15. století byl pak 'přestěhován' na severní stranu ulice South Street. Velkou renovací prošel kostel v 18. a 20. století, která se vyhnula pouze věži u západní stěny a vnitřním pilířům. V tomto kostele měl kněz John Knox vůbec první kázání na veřejnosti.
Město má na svém území i další kostely - Kostel sv. Leonarda, Martysův kostel, kostel 'Hope Park', 2 biskupské kostely, Baptistický a římsko-katolický.
V ulici South Street stojí zbytky středověké kaple, postavené biskupem Wishartem v roce 1274, což je jediný pozůstatek dříve honosné stavby.
Tato kolejní budova místní univerzity byla postavena poměrně nedávno, v 60. letech 20. století, renomovaným architektem Jamesem Stirlingem. Byla vystavěna ve specifickém stylu - pouze z prefabrikátů jako tzv. 'ukázkový dům' pro další architektonický trend ve městě. Celý projekt byl finančně velmi náročný a patří mezi 50 nejlepších architektonických děl Skotska. Samotnou budovu si přijíždějí prohlédnout posluchači architektonických škol z celého světa.
Tato nejstarší univerzita Skotska, založená roku 1410, spatřila světlo světa díky společnosti vzdělaných mužů, jako byl opat Lawrence of Lindores z Perthshiru, arciděkan Richard Cornwall z kraje Lothian, arcibiskup William Stephen a další. Biskup Hendry Wardlaw vydal povolení a přilákal největší skotské vzdělance a profesory té doby. V roce 1413 avignonský papež Benedikt XIII. vydal 6 Papežských bul a smluv o potvrzení založení univerzitní společnosti. Vyučování probíhalo na několika místech města až do roku 1430, kdy Wardlaw dal k užívání budovu zvanou 'Paedagogium', nebo také 'St. John'. Biskup James Kennedy zase povolil užívat od roku 1456 budovu 'St.Salvator's College'. Hlavní budova vznikla o 7 let později, kdy už se vyučovala teologie a filosofie.
V roce 1512 nechali převor James Hepburn a arcibiskup Alexander Stewart vybudovat postranní budovu 'St.Leonard's College', jež sloužila i k odpočinku poutníkům. V témže roce nechal arcibiskup Stewart přebudovat Paedagogium na studovnu a sloučil jí s kostelem Sv. Michala.
K budovám univerzity se také připojila knihovna, vytvořená v 17. století a předělána v letech 1764, 1829 a mezi lety 1889 - 1890. Jednu z budov univerzity používal také jeden čas ke svému zasedání skotský parlament.
Nová budova byla vystavěna v jakobínském stylu mezi lety 1827 a 1847. Univerzita v Dundee byla v roce 1890 přidružena k univerzitě v St. Andrews.
Škola St Leonards , založena roku 1877 jako škola speciálně určená dívkám od 3 do 18 let.
Do roku 1975 se o město starala radnice, starosta a radní. Poté přešla správa pod vedení regionálního konsilu Fife. Místní radnice je samozřejmě stále aktivní, pouze některá hlavní rozhodnutí náleží kraji.
Dle informační desky v St. Andrews symbol amerického dolaru poprvé spatřil světlo světa v roce 1797 ve slévárně ve Filadelfii, která patřila skotskému emigrantovi Johnu Bainovi ze St. Andrews.
V dnešní době má město díky své bohaté historii a významné univerzitě punc turisticky zajímavého místa, že by si jej žádný návštěvník Skotska neměl nechat ujít.


Sloupová síň Pražského hradu

Sloupová síň Pražského hradu je slavnostní vstupní prostor se schodištěm, vedoucím do prostor severního křídla Pražského hradu, zejména ke Španělskému sálu. Vznikla během úprav Hradu jako sídla presidenta republiky v letech 1927-1930 vybouráním pater západního křídla II. nádvoří podle plánů slovinského architekta J. Plečnika. Ten zachoval vnější vzhled fasád a i uvnitř připomněl bývalá patra třemi dekorativními sloupořadími nad sebou; odtud i název síně.
Do Sloupové síně se vstupuje přímo z průjezdu Matyášovy brány a odtud přes Rothmayerův sál do Španělského sálu a Rudolfovy galerie.


Rozsocha

Rozsocha je vesnice v okrese Ústí nad Orlicí, kterou tvoří dvě menší osady: Dolní Rozsocha a Horní Rozsocha. Patří ke katastrálnímu území Rviště. K obci Rviště byly v letech 1949 a 1960 připojeny další vesnice a v roce 1961 byla celá obec přejmenována na Orlické Podhůří. Vesnici Rozsocha najdeme asi 7 km SSZ od středu města Ústí nad Orlicí. Vesnicí prochází silnice Choceň-Žamberk a je zde křižovatka se silnicí z Velké Skrovnice do Rviště. Rozsocha leží v kopcích v nadmořské výšce asi 450-460 m n. m. V roce 2002 žilo ve vsi 62 stálých obyvatel.
Nad Horní Rozsochou je vrch Homolka, 520 m.n.m., , odkud je při dobré viditelnosti výhled na Krkonoše, Orlické hory a Králický Sněžník.
V okolí Horní Rozsochy jsou rozsáhlé lesy vhodné pro odpočinkové výlety, sběr lesních plodin atd. Z hrany hřebene jsou mimořádně pěkné výhledy na Hůrku, Pernou a Rviště.
Dobrá Voda | Kaliště | Perná | Rozsocha | Rviště |


Ole Romer

Ole Christensen Romer byl dánský matematik a astronom. V roce 1676 určil na základě pozorování zákrytu Jupitera a jeho měsíců rychlost světla.


UCI ProTour 2007

UCI ProTour je název seriálu nejkvalitnějších závodů v silniční cyklistice. Vybírá je Mezinárodní cyklistická unie UCI. V roce 2007 obsahoval seriál čtrnáct jednorázových a třináct etapových závodů. Seriál vyhrál Australan Cadel Evans.


Krokodýl novoguinejský

Krokodýl novoguinejský je malý druh krokodýla. Délka těla u samců se pohybuje kolem 3,5 m, samice jsou menší a dorůstají kolem 2,7 m. Vzhledově se podobá krokodýlu filipínskému a krokodýlu siamskému. Ve skutečnosti byl krokodýl filipínský dlouho považován za poddruh krokodýla novoguinejského, ale nedávno byl uznán jako samostatný druh. Tělo má šedohnědé s tmavě hnědými až černými skvrnami na ocase, břicho bývá světlejší. Čenich je dlouhý, poměrně úzký a spolu s dospíváním se rozšiřuje.
Žije nočním způsobem života ve sladkovodních bažinách a jezerech Nové Guinee. Ačkoli dokáže žít ve slané vodě, je v poloslaných pobřežních vodách viděn poměrně vzácně a nikdy v přítomnosti nebezpečného krokodýla mořského. U krokodýla novoguinejského rozlišujeme dvě populace, které od sebe odděluje horské pásmo; DNA analýza prokázala, že jsou tyto populace geneticky oddělené. Živí se převážně rybami a jinými bezobratlími, ale také obratlovci, zvláště pak obojživelníky a plazi. Mláďata se živí vodními bezobratlými a hmyzem.
Samice budují kopcovitá hnízda do kterých zhruba 2 týdny po spáření kladou vejce. Samice severní populace kladou v období sucha, obvykle v zarostlých říčních přítocích a na plovoucích rostlinách 22 až 45 vajec. Samice jižní populace si staví hnízda na souši na počátku období dešťů a jejich hnízda jsou obecně menší než samic severní populace. Vejce se vyvíjejí zhruba 80 dní a matka snůšku po celou dobu střeží. Když se mláďata vyklubou, přivolají pištěním svou matku, která jim pomůže ven ze zakrytého hnízda. Samice dosahují pohlavní dospělosti po dosažení rozměrů 1,6 až 2 m, samci pak 2,5 m.


Diablo II

Diablo II je počítačová hra od společnosti Blizzard Entertainment žánru RPG. Tvůrci dali hráčům příležitost se v tomto světě projít třikrát se stejnou postavou, ale vždy na jiné obtížnosti. Hráči pak vytvářeli další módy zvyšující obtížnost. Hra navazuje na předchozí díl Diablo I. Ve světě Diabla II se hráč obrací do světa temné gothic fantasy. Jako jeden z pěti charakterů prochází různými prostředími od pouště přes bažinu až do jiného rozměru pekla. Možnost vyvinout si vlastní postavu je upřednostněna před příběhem a dialogy.
Ke hře byl vydán datadisk Diablo II: Lord of Destruction.
Příběh Diabla II navazuje na předchozí hru Diablo, ve které hrdina porazil Diabla, Pána Hrůzy. Hrdina, který Diabla zabil, vložil kámen duše, obsahující Diablovu duši do své hlavy ve snaze potlačit ho. Diablo však byl příliš silný a nakonec hrdinu ovládl.
Diablo sám neměl ještě dostatek moci k obnově své pravé podoby a jako Temný poutník putuje krajinou a zanechává za sebou zlo. Při této pouti mu dělal společníka muž jménem Marius, vypravěč příběhu, který jako jediný přežil masakr v krčmě, kde se projevila nečekaně Diablova moc. Postupně se také dozvíme, že Diablo měl další 2 bratry, stejně strašlivé jako on sám.
Hráč je dobrodruh, který jde za Diablem a snaží se ho zastavit. Při tom projde Diablo a hráč pouští, bažinou a skončí v hlubinách pekla. Hráč nakonec porazí Diabla a Mephista.
Amazonka je bojovnice zaměřená na boje lukem, kuší nebo kopím. Amazonku dabuje Jessica Straus.
Nechybí jí také vysoká fyzická obratnost, nutná k přežití v nehostinné džungli a něco málo z magických schopností jako povolání duše valkyrie nebo zpomalení střel nepřátel. Co se týče hry samotné, amazonka nabízí širokou škálu variací, které je možno hrát. Od salv šípů, mrazivých šípů, oštěpů měnících se v blesky či zamořující okolí jedem až po smrtící údery kopím.
Klan vražedkyň založen jako tajná frakce anti-mágů samotným Vizjereiem, který chtěl zajistit bezpečí v případě zneužití veliké moci východných kouzelníků ve prospěch zla, se formoval tajně a normální smrtelníci nemají o jejich praktikách ani tušení. Jejich schopnosti jsou založené především na bojových uměních, pastech, mentálních disciplínách a magie se užívá jen zřídka. Specialitou assassinek je používání kopů nebo drápů: speciálních zápěstních zbraní se kterými jsou dlouho cvičeny s nesmírnou dravostí a rychlostí. Jejich síla není ani tak v zuřivosti jako v rychlosti a vychytralosti.
Hra samotná předurčuje Assassin k využívání drápů nebo kopů k efektivnímu využití všech schopností, používání pastí, kouzel ovlivňující rychlost a odolnost, kouzlení společníků a ovládání mysli jsou zajímavým zpestřením tohoto podivuhodného charakteru.
Ač se zdá, že nekromancer je postava záporná, jeho zapojení k silám dobra je logické, protože se snaží udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem. Smrt a boje mu přináší nové možnosti výzkumu a příchod legií zla není dobrý ani pro nekromancera.
Jak už název napovídá, nekromanceři používají své zvláštní schopnosti k oživování padlých bojovníků jako kostlivců nebo jako nemrtvých obrazů a jsou zruční ve vytváření bytostí z neživých hmot. Necromanceři také studují účinky jedu na živé prototivníky a jsou schopni vyvolat smrtící nemoci na své nepřátele. Pomocí spřátelených duší a kostí padlých vytvářejí mocná útočná kouzla a bariéry. Roky studování jim také dodaly schopnost efektivně magicky oslabit či pozměnit myšlení nepřítele pomocí prokletí.
Hraní za necromancera je naprosto odlišné od všech předchozích i následujících postav. Zatímco v ostatních vaše postava maximální měrou ovlivňuje likvidaci nepřátel, za nekromanta se zraníte méně, ale místo likvidace nepřátel to za vás dělají jiní, které musíte efektivně vést. Vaším úkolem je vlastně sabotáž nepřátel a výpomoc útočnými kouzly. Variant nekromancera existuje samozřejmě několik a existuje schopnost, která by necromancera mohla předurčit na boj zblízka, ale i v této formě musíte počítat s jeho vyvolávacími schopnostmi, které jsou jeho nejsilnější výhodou.
Existuje jedno pořekadlo, jde-li nějaký nepřítel udolat, má smysl udolat ho úplně, nejde-li udolat dejte ho barbarovi. Barbaři ze severních svahů hory Arreat se sdružují v kmenech ve kterých se dědí prastará dědictví oceli a bojových umění, kterým se bojovníci učí od raného dětství.
Vysoká fyzická odolnost a znalost zbraní dělá z barbara ideálního bojovníka tváří v tvář. Roky tréninku a bojů vytvořily z barbara také silného velitele a naučily ho přežít v kritických situací. Jinými slovy, tam kde jiní umírají barbar hrdě stojí a bojuje a zasazuje údery s neuvěřitelnou silou, brutalitou a divokostí jemu vrozenou.
Pokud jste se v prvním díle Diabla sžili nejvíce s postavou válečníka, je barbar jedna z postav vhodná právě pro vás. Můžete se specializovat na zbraně a speciální schopnosti, z nich je většina útočného charakteru a také do hry více hráčů, kde pokřiky budou vítaným vylepšením vaší party.
Každá postava umí něco, v něčem vyniká, tato slečna je zběhlá v kouzlech mnohem více než-li všichni ostatní. Při síle jejích kouzel a správné fyzické zdatnosti jejího pomocníka, kterého je vhodné si u kupce, který se nachází ve všech městech až na to čtvrté v pekle koupit, se stává téměř nepřemožitelnou. Na zbraně je kapku vybíravá a ta zbraň která jí vyhovuje není levná.Čarodějka může metat obrovské ledové koule,nechat spadnout z nebe meteorit, vykouzlit ohnivou stěnu, nebo ledovou auru která metá ledové střely po protivnících.Půvabná dívka by i vzhledem okouzlila každého. Nová krev ve společenství hrdinů nedočkavě čeká na nové oběti!
Tento Zvěromág se především zaměřuje na proměny.Může se proměnit ve Vlkodlaka či medvěda, ale jeho největší mocí je vyvolávání zvířat a duchů.Druid pochází z města Harogathh, které bylo zničeno démony a umí nakazit nepřítele vzteklinou a jedovým kousnutím.
Tento bojovník nedává na sílu jako barbaři ale na rychlost. Když rychlost nestačí tak má i aury ,který ho chrání, posilují, davájí útok do nepřátelů atd. Bojová taktika meč nebo palcát a k tomu štít.
Andariel je démon, kterého musíte zabít, abyste se dostali do 2. aktu, používá jedová kouzla. Paní chtíče.
Duriel je démon, jeden z menších zel. Nachází se v pravé Tal Rashově hrobce. Po jeho zabití postupuje postava do 3. aktu. Duriel je pánem bolesti.
Mefisto, nejstarší bratr Prvotní trojice, zvaný Pán Nenávisti. Před mnoha staletími byl uvězněn řádem Zakarumských paladinů a mágů klanu Vizjerei na dalekém Východě, v chrámu u města Kurastu. Strážili ho mocní Zakarumové i mágové, ale ani oni nakonec neustáli moc Nenávisti a stali se Mephistovými bezduchými služebníky. Jediný, kdo odolal, byl velký Zakarumský paladin Khalim, kterého však ostatní sluhové Nenávisti zabili a části jeho těla i s jeho magickým palcátem ukryli po celém Kurastu, protože tyto svaté ostatky jako jediné dokážou zpřístupnit vchod do chrámu Nenávisti obyčejnému smrtelníkovi. Mephisto již dlouhé roky čeká ve svém Chrámu na své 2 bratry, se kterými jedině může odkrýt ještě jedno tajemství, které se v Chrámu Nenávisti Skrývá…
Diablo, nejmladší bratr, nazývaný Pán Hrůzy. Svým vzhledem se asi nejméně ze všech bratrů podobá člověku. Rudá kůže a ostny na zádech je jen několik příkladů odlišnosti.
Diablo nejvíce „proslul“ tristramskými událostmi, popisovanými v prvním díle Diabla. Poté, co byl pro svou hrůzovládu vyhnán ze Samotných Pekel menšími zly, usadil se v katakombách pod Tristramem, odkud začal šířit svou démonickou moc na povrch. Postupně zkazil většinu města, včetně statečného krále Leorica, kterého proměnil v monstrum. Postupně v Tristramu zbylo již jen několik lidí : kovář Griswold, obchodník Wirt, Deckard Cain a pár dalších. Do Tristramu přišlo mnoho válečníků i mágů, kteří se pokoušeli Diabla zničit, ale všichni byli zabiti, až přišel jeden, z kterého vyzařovala aura moci. To byl budoucí Temný Poutník, ten, který v sobě uvěznil samotný kámen duše s Diablovou podstatou po tom, co zabil démonického Leorica i Diabla samotného. Zaplatil za to však nejhorší daň: postupně byl Diablem ovládnut a byl nucen odevzdat Zlu svou duši.
Baal, prostřední bratr, Pán Zkázy. Stejně jako jeho 2 bratři byl před dávnou dobou Nižšími zly vyhnán z Pekel. Odebral se šířit svou moc do východních pouští, k Zářícímu klenotu, městu Lut Gholein. Zde se však setkal s mocným a statečným klanem mágů Horadrim, který vedl arcimág Tal Rasha. Baal se rozhodl pro útěk, ale Tal Rasha věděl, že by se dříve či později vrátil, proto sebral nejmocnější horadrimské mágy a vydal se s nimi Baala provždy zničit. Střetli se v Údolí mágů, kde Pán Zkázy čekal na své pronásledovatele a sbíral moc k velké bitvě. Podle zápisků Jehreda Caina, jednoho z Horadrim, Baal jako první zaútočil, jeho strašným slovem zkázy se země rozevřela v ohni a pozřela několik mágů, kteří nestačili zareagovat.
Baal bojoval s nelidskou zuřivostí, jeho mocí pukaly skály, ale pevná víra Tal Rashy ve Světlo nakonec zlomila jeho moc a společně s několika přeživšími Pána Zkázy porazil na kolena. To však nestačilo, Baalova duše by se mohla vtělit jinam a být ještě mocnější, ale toho si byl Tal Rasha dobře vědom, protože ho předtím varoval samotný archanděl Tyrael, který mu dal k uvěznění démona kámen duše, který jako jediná substance dokázal Baala uvěznit. Toto své vězení však Baal z posledních sil rozbil na mnoho úlomků, které sice i tak byly mocné, ale již nedokázaly udržet podstatu samotné Zkázy.
Tal Rashovi došlo, že je již jen jediná možnost jak Baala uvěznit: uvěznit jeho duši do největšího úlomku a ten poté vrazit do svého vlastního těla, kde by byl díky Talově moci dost silný, aby démona udržel navěky. Horadrimové nechtěli přistoupit, nechtěli ztratit vůdce, ale po naléháni samotného Tyraela se podvolili a vystavěli v údolí mágů 7 hrobek, z toho 6 prázdných, aby zmátli případné vetřelce, a do sedmé hrobky, na kámen s vyrytýi mocnými runami, které ještě posílily kámen duše, pohřbili Tal Rashu s Baalem ukrytým ve svém zmučeném těle. Postupně Baal ovládl i samotného Tal Rashu, ale ani tak, ani s jeho mocí nebyl schopen dostat se ze svého vězení, zapečetěného samotným vyslancem nebes. V jeho temnotě čeká dodnes, aby přišel někdo s mocí vysvobodit ho.


Násobič napětí

Násobič napětí je měnič napětí sestavený z diod a kondenzátorů, který mění střídavé napětí na stejnosměrné napětí o několikanásobně vyšší hodnotě.
Obvod je zapojen tak, aby jedna půlperioda střídavého proudu nabíjela kondenzátory paralelně, a druhá perioda je v sériovém zapojení vybila. Pro jednu dvojici diody s kondenzátorem vznikne na výstupu dvojnásobek vstupního napětí. Tento základní obvod je možno kaskádovitě opakovat a vytvořit tak výstup s mnohonásobně vyšším napětím.
Násobič napětí se využíval jako levná a malá náhražka za transformátor tam, kde byl třeba jen malý odběr proudu o vysokém napětí. Příkladem můžou být starší elektronické lapače hmyzu, v nichž se ze síťového napětí vyrobilo napětí až několik tisíc voltů, sloužící ke spalování hmyzu. Také některé televizory používají násobič napětí jako zdroj předpětí pro obrazovku.
Toto zapojení se využívá rovněž ve fyzice a všude tam kde je třeba jednoduše vyrobit stejnosměrné vysoké napětí, protože zajišťuje výhodné prostorové rozložení napětí. Na jednom stupni je v ideálním případě napětí odpovídající dvojnásobku amplitudy napětí zdroje ze kterého je napájen. Zařízení na tomto principu se nazývá kaskádový generátor.
Obecně se zapojení na podobném principu nazývají nábojové pumpy, používají se v elektronice tam kde je potřeba levný zdroj napětí s nízkým výkonem. Např. může jít o konvertory úrovní pro sériovou linku standardu RS232 jako je obvod MAX232.
S ohledem na bezpečnost práce není při domácích experimentech vhodné toto zapojení připojovat přímo na síťové napětí.


Železniční trať Taubenheim - Dürrhennersdorf

Přestože majitelé továren v Oppachu, Beiersdorfu a Schönbachu dávali přednost stavbě normálněrozchodné dráhy, začaly v září 1891 stavební práce na 12,04 km dlouhé úzkorozchodné dráze. Trať byla otevřena 1. listopadu 1892. Kromě cestujících bylo přepravováno především uhlí, kámen a zemědělské produkty. Denně bylo vypravováno až pět párů smíšených vlaků s osobními a nákladními vagony.
V průběhu druhé světové války zaznamenala trať nárůst přepravy, především v souvislosti s výrobou továrny společnosti Siemens v Oppachu. Dráhu denně k dojíždění za prací využívalo zhruba tisíc cestujících. 17. září 1945, jen několik měsíců po konci války, došlo k zastavení přepravy a téměř celý vozový park byl předán do Sovětského svazu jako válečné reparace. Poslední manipulační vlaky zajišťující svoz demontovaných kolejnic dojezdily v listopadu 1945.
Na trati byly nasazeny nejprve nasazeny parní lokomotivy I K, krátce byla využívána i jedna parní lokomotiva III K. Po roce 1926 zajišťovaly provoz téměř výhradně parní lokomotivy IV K. V případě potřeby docházelo k výměnám lokomotiv s Žitavskou úzkorozchodnou drahou. Pro nákladní přepravu byly nejprve využívány úzkorozchodné nákladní vagony, později byly nasazeny i podvalové vozy.


Fokker E.III

Fokker E.III byl hlavní variantou německého jednoplošného stíhacího letounu první světové války Fokker Eindecker. Byl to první typ letounu, který byl na frontu dodáván v dostatečném počtu, aby mohly být vytvořeny specializované stíhací jednotky, Kampfeinsitzer Kommando, na počátku roku 1916 — předtím byly Eindeckery přidělovány po jednotlivých kusech frontovým jednotkám Feldflieger Abteilungen, které měly průzkumné úkoly. 10. srpna 1916 byla ustavena první německá Jagdstaffeln a byla vyzbrojena Fokkery E.III.
E.III byl v zásadě E.II s novým, větším křídlem a dosáhl mnohem většího úspěchu. Poháněl ho stejný rotační motor Oberursel U.I o výkonu 100 k, ale měl větší nádrž na 81 litrů paliva, což mu umožnilo zůstat ve vzduchu o hodinu déle než E.II. Většina Fokkerů E.III byla vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem Spandau lMG 08 s 500 náboji v zásobníku, ale po neúspěchu Fokkeru E.IV s dvěma kulomety byly některé E.III vybaveny dvěma kulomety.
Podle údajů firmy Fokker bylo vyrobeno 249 kusů typu E.III, ale z nich 49 bylo přestavěno z Fokkerů E.II, které se ve Fokkerově továrně ve Schwerinu podrobovaly opravám.
E.III vstoupily do služby na západní frontě v prosinci 1915 a byly také dodávány Kaiserliche Marine a Rakousko-Uherské armádě a námořnictvu. Turecko získalo dodávku 22 E.III, z nichž část byla umístěna v Beershebě v Palestině a část operovala v Mezopotámii během obležení Kut-al-Amary.


Waldemar Cierpinski

Waldemar Cierpinski, je bývalý německý atlet, běžec na dlouhých tratích, maratonec.
Zopakoval úspěch etiopského běžce Abebe Bikily, když vyhrál na dvou olympijských hrách v letech 1976 a 1980 maratonský běh.
Jeho syn Falk Cierpinski je rovněž běžcem na dlouhých tratích a triatlonistou.


Dolní Vilémovice

Dolní Vilémovice jsou obcí ležící jihovýchodně od okresního města Třebíče. Nadmořská výška obce je 574 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. První zmínka o obci pochází z roku 1294.
Kolem roku 1294 odkázal Oldřich z Hradce Vilémovice Václavu II., v 1. polovině 14. století vlastnil Vilémovice Konrád Payer, který roku 1353 je odevzdal svému bratru Bohuši ze Starce. Po jeho smrti, tedy od roku 1376 panství patřilo jeho synům. V roce 1390 byly Vilémovice prodány Martinovi z Jemnice a Radoštic, poté se majitelé střídali, až do roku 1437, kdy byly prodány Vojtěchovi z Moštěnice.V roce 1481 patřily Vilémovice Janu Bočkovi, v roce 1522 je získali Pernštějnové. V roce 1678 byly prodány hraběti z Vladštejna. Tento rod držel obec 267 let. V roce 1790 zde byla zřízena škola, v roce 1792 postavena školní budova, další školní budova byla postavena až roku 1872. V letech 1905–1908 byla vybudována silnice do Vladislavi.


Primas

Primas je čestný titul historického charakteru náležející některým arcibiskupům a s ním spojené čestné a přednostní postavení mezi arcibiskupy a biskupy určité země, z něhož však nevyplývá žádná jurisdikce.


Blythe Duff

Nejznámější je svojí rolí Jackie Reidové v televizním detektivním seriálu Taggart. Je nejdéle vystupující postavou tohoto seriálu, účinkovala v 84 epizodách. Kvůli své roli musela získat řidičský průkaz.
Kromě tohoto seriálu stále účinkuje v divadle, které považuje za svoji práci číslo 1, částečně i v rozhlase.
V roce 1998 si vzala policistu, vdovce Toma Forresta, vyvdala dvě dcery. Když Tom odešel do civilu, začali společně provozovat vlastní firmu.


Hidatština

Hidatština je jedním ze dvou severoamerických indiánských jazyků tvořících skupinu sújských jazyků údolí Missouri, která je součástí sújsko-katóbské jazykové rodiny. Roku 1986 mluvilo tímto jazykem asi 100 Hidatsů z hidatsko-mandansko-arikarské rezervace Fort Berthold ležící na západě Severní Dakoty, přičemž šest osob vůbec neovládalo angličtinu. Od hidatštiny se v minulosti odštěpila absaročtina.


Okolík

Okolík je květenství, kdy květy s dlouhými stopkami vyrůstají paprskovitě z jednoho bodu na konci silně zkráceného vřetene.
Variantou okolíku je lichookolík, kdy květní stopky vyrůstají jednotlivě pod vrcholem stonku, nesoucího květ, s mohou se rovněž opět rozvětvit jako stonek hlavní.
Prof. Dr. Gottfried Amann: Stromy a keře lesa, nakladatelství J. Steinbrener Vimperk, 1997


Škoda 105

Škoda 105 je automobil, který se vyráběl mezi lety 1976 a 1987. Byl to nástupce Škody 100 a předchůdce Škody Favorit.
Automobil Škoda 105 se poprvé objevil v roce 1976. Jednalo se vlastně o modernizaci původního modelu, ke které došlo z čistě politických důvodu po zastavení vývoje nového modelu s předním pohonem, na kterém Škodovka spolupracovala s automobilkami v NDR. Z tohoto prototypu převzaly i základní karosářské linie. Oproti staré řadě měla různé změny, největší z nich je použití náporového chladiče v přední části vozu s elektrickým větrákem. Motor zůstal principčně stejný, dostal ovšem moderní dvoustupňový karburátor EDSR.
Základním provedením celé této modelové řady byla Š105 S, která ze samého počátku výroby neměla ani zpětné světlomety, výstražné blikače, madla u dveří, stahování zadních oken apod. Dále 105 L, která disponovala výbavou „LUX“. V letech 1981 až 1983 se vyráběla též Š 105 GL, výbavou odpovídající 120 GLS. Zvláštním provedením byla Škoda 105 SP, která neměla zadní sedačky a za předními sedačkami byla prosklená pevná mezistěna a dále byla vybavena odpojovačem akumulátoru. V roce 1983 se uskutečnila modernizační změna na model „M“. Vozy dostaly např. širší nápravy, tvarové přední světlomety, zadní vodorovně orientované svítilny, modernější karburátor SEDR a jiné přínosné změny. Výroba typu 105 S byla ukončena roku 1986, typ 105 L se vyráběl ještě rok poté.
Mezi nejčastější poruchy patří občasné prasknutí těsnění pod hlavou či prasknutí struny plynu. Tyto vozy mají ohromnou výhodu – v zimě prakticky neexistuje kopec který by nebyly schopny vyjet, a také náklady na jejich údržbu a provoz jsou velmi nízké.
Vůz na obrázku Š105S je modelem roku 1983. Vozy do konce modelového roku 1979 lze jasně poznat podle zadní kapoty bez spoileru a chromových poklic na 14palcových kolech. Model 1980 již měl spoiler, ale stále čtrnáctipalcová kola s plastovými pokličkami.


Vladimír Mlynář

Vladimír Mlynář je český novinář a politik, bývalý šéfredaktor časopisu Respekt. Člen politické strany Unie svobody.
Syn profesorky ekonomie na pražské VŠE Rity Klímové, v letech 1990-1991 československé velvyslankyně v USA, a bývalého reformního komunisty Zdeňka Mlynáře. Má starší sestru Milenu. Jeho dědeček Stanislav Budín byl známým českým novinářem a v šedesátých letech šéfredaktorem časopisu Reportér.
V osmdesátých letech aktivní člen protikomunistické opozice. Spoluzakladatel samizdatových Lidových novin. Po roce 1989 redaktor Lidových novin. 1991 studijní pobyt v USA. Od roku 1992 let působil jako redaktor a později šéfredaktor 1994-1997 časopisu Respekt a moderátor televizního diskusního pořadu Respektování.
Od 2.ledna 1998 byl ministrem bez portefeje pověřený funkcí mluvčího vlády ve vládě Josefa Tošovského. Byl - mimo jiné - odpovědný za národnostní menšiny, angažoval se mimo jiné v záležitosti zřízení památníku na místě koncentračního tábora v Letech u Písku. Od roku 1998 byl člnem Unie svobody, kde zastával funkci místopředsedy strany až do roku 2001, kdy o sedm hlasů prohrál souboj o předsednictví strany s Hanou Marvanovou. Od 1. ledna 2003 působil jako ministr informatiky České republiky. Za jeho éry byl například vybudován Portál veřejné správy nebo přijat nový telekomunikační zákon, který liberalizoval telekomunikační trh v ČR. V dubnu 2005 po koaliční krizi způsobené nevyjasněnými majetkovými poměry premiéra Stanislava Grosse podal demisi na protest proti tomu, že strana US-DEU nevystoupila z vlády. V letech 2005 -2007 pobýval na stipendijním pobytu v USA. V roce 2006 z Unie svobody vystoupil. Nyní se zabývá podle svých slov „konzultační činností“ v oblasti telekomunikací a eGovernmentu.
Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dva dospělé syny.
Ministerstvo informatiky v roce 2003 pod Mlynářovým vedením vyčlenilo 7,5 miliónu korun na založení firmy Testcom servis, s. r. o., která měla provozovat Portál veřejné správy. Šlo o dceřinou firmu společnosti Testcom, která je příspěvkovou organizací ministerstva.
Zákon zakazuje příspěvkovým organizacím ministerstva zakládat a financovat soukromé společnosti. Podpisem smlouvy, kterou svěřil firmě Testcom servis správu portálu, měl Mlynář údajně napomoci porušit zákon. Obvinění se několikrát měnilo a vyšetřování kauzy od počátku provázely různé manipulace v Mlynářův neprospěch.
Vladimír Mlynář svou vinu od počátku popírá. Poukazuje na to, že založená společnost byla vždy ve vlastnictví státu a zákon proto porušen nebyl. Říká, že Testcom servis byl takto uznán i krajským obchodním soudem. Podpisem smlouvy s touto firmou státu nevznikla žádná škoda. Na svých stránkách www.mlynar.cz zveřejnil kompletní protokoly z průběhu soudního jednání.
24. ledna 2007 byl odsouzen soudkyní Městského soudu v Praze Silvií Slepičkovou k nepodmíněnému trestu pět a půl roku vězení. Spolu s Mlynářem byli odsouzení také Dušan Chmelíček a Vít Novotný. Obžalovaní se odvolali a Vrchní soud v Praze je 28.11.2007 kompletně zprostil obžaloby. Vrchní soud navíc konstatoval, že vůbec nedošlo k trestnému činu a soud I.stupně poškodil Mlynářova práva na obhajobu. Nejvyšší státní zástupkyně JUDr Vesecká proti rozsudku Vrchního soudu podala mimořádný opravný prostředek - tzv.dovolání k Nejvyššímu soudu v neprospěch Mlynáře. Toto dovolání Nejvyšší soud v prosinci 2008 zamítl a potvrdil, že k žádnému trestnému činu nedošlo.


Vladimir Iljič Lenin

Vladimír Iljič Uljanov, který přijal přezdívku Lenin,, byl ruský komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.
Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování vlastního obyvatelstva.
„Lenin“ byl jeden z jeho revolučních pseudonymů. Není vyloučeno, že si toto jméno zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Přestože se zdá, že měl Plechanov v dotyčném období života na Lenina velký vliv, věrohodnost vysvětlení je diskutabilní. Existuje řada teorií o původu jeho jména a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral. Na západě je někdy chybně uváděn jako „Nikolaj Lenin“, přestože se tak nejmenoval, byl to jen jeden z jeho pseudonymů.
=== Dětství a dospívání === Lenin se narodil v ruském Simbirsku jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova, ruského gymnaziálního ředitele, jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové. Prarodiče z otcovy strany byli Kalmyci, babička jeho matky byla Volžská Němka Luteránského vyznání, a dědeček jeho matky byl žid konvertující ke křesťanství. Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný Rus.
Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887 byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III.. Tato událost Lenina radikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty Kazaňské univerzity pro účast ve studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznamuje s Hegelovými díly, díky čemu získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit Marxovu teorii. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.
Krátce po svém příjezdu do Petrohradu roku 1893 se místo obvyklého povolání zapojil do revolučního propagandistického hnutí a studia marxismu, stal se vůdcem místních marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství do sibiřské vesnice Šušenskoje. O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce života.
V dubnu 1899 vydal Vývoj kapitalismu v Rusku . Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Lenin do emigrace. V tomto období vydával levicový časopis Iskra a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí.
Stal se vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stává vůdcem bolševické frakce. Roku 1906 je zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje pokud šlo o kázeň ve straně. Již v této době opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě a nemilosrdně, většinou bez usmiřování. Viktor Černov jej označil za člověka „s pravdou v kapse“, s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunuje do Finska. Následně cestuje po Evropě a účastní se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915. Když Inessa Armandová emigrovala z Ruska a usadila se v Paříži, setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími zde v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou. Lenin se v exilu snažil získat finanční podporu pro revoluční činnost, což se dařilo díky jeho spolubojovníkovi - revolucionářovi Alexandru Izrailovi Lazarevičovi. Ten dokonce pro revoluční činnost v Rusku postupně získával od roku 1915 finanční částky i od Berlínského ministerstva financí.
Po svržení cara Mikuláše II. se 16. dubna 1917 vrací ze Švýcarska do Petrohradu, stává se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikuje Dubnové teze . Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání se Lenin přesunuje z bezpečnostních důvodů do Finska. Vrací se v říjnu 1917, využívá slabosti Kerenského vlády a začíná intenzívně připravovat revoluci, kterou nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu. Vzniklo tak Sovětské Rusko. Své představy o vládě vyjádřil v eseji „Stát a revoluce“ , v níž se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad, nebo sovětů.
Prvními dekrety sovětské moci byly Dekret o míru, který vyzýval všechny válčící strany k ukončení války, a Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali.
Je více než pravděpodobné, že se Lenin dostal ze Švýcarska do Petrohradu s pomocí Německého císařství. Očití svědci potvrzují, že Lenin cestoval v uzamčeném vlaku, který vyslali Němci. Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.
8. listopadu 1917 je Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran.
Po kolapsu vyjednávání zahájilo Německo rozsáhlou invazi, v jejímž důsledku ztratilo Rusko obrovská území na západě. V důsledku těchto událostí došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války, aby tak splnil slib, který pomohl jeho straně k moci, a zároveň se mohl soustředit na domácí problémy.
Nyní konečně mohl začít organizovat to, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku: teror jakobínského stylu. Za tímto účelem nechal již dříve zřídit Čeku, znovu zavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu jako standard. Obhajoval to takto: „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“ Tímto způsobem bylo naloženo také s celou carskou rodinou - „popraven“ bez soudu byl car, jeho manželka a všech pět dětí, dále osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo. Neexistuje důkaz, že by se tak stalo na základě jeho přímého rozkazu, ovšem jisté je, že toto řešení podporoval a že bylo v souladu s jeho instrukcemi. Někteří historici poukazují na to, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by se někdo opovážil popravit cara a jeho rodinu bez jeho vědomí nebo alespoň předběžného souhlasu.
Roku 1919 vznikla z Leninovy iniciativy Komunistická internacionála, která mu měla sloužit k rozšíření revoluce do dalších zemí. Rudá armáda expandovala do sousedních zemí a její úspěšné tažení Polskem dávalo naději na spojení se nejen s maďarskou, ale i s německou a francouzskou revolucí. Krátce před bitvou u Varšavy poslal Lenin vzkaz italským komunistům, že je třeba bezodkladně připravit revoluci v Itálii, která by usnadnila Rudé armádě cestu do Itálie a Říma poté, kdy bude sovětizováno Československo, Polsko a Maďarsko. Tyto plány ovšem přišly vniveč poté, kdy byla Rudá armáda v bitvě u Varšavy rozdrcena. Lenin sám tím byl velmi rozhořčen, nicméně bral to pouze jako odklad nevyhnutelného. Pevně věřil, že co nevyšlo nyní, vyjde později, neboť je to vědecky předpovězená nutnost.
V roce 1920 na jeho příkaz SSSR jako první stát na světě zlegalizoval umělé potraty, a to po celou dobu těhotenství.
V roce 1921 nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru kronštadtských námořníků a několik rolnických povstání. Poté vydal sérii brutálních rozkazů, které udělaly z poprav bez soudu standardní metodu. V roce 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi, zejména pak s pravoslavnou církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“
V ekonomické politice prosazoval kolektivizaci a tvorbu kolchozů, elektrifikaci Ruska a přestavbu průmyslu. Jako relativně úspěšný lze zhodnotit pouze projekt elektrifikace, zbytek skončil katastrofou a vedl ke zbídačení Sovětského svazu. Lenin musel nakonec přistoupit na politiku tzv. NEPu, aby zabránil úplnému zhroucení ekonomiky, a zcela odstoupil od kolektivizace.
26. května 1922 ranila Lenina první mozková mrtvice. Částečně se po ní sice zotavil, ale neustále si stěžoval na nedostatek duševního klidu a jeho psychika byla zřejmě vážně narušena. Přesto stále zastával vedoucí úlohu ve státu až zhruba do prosince 1922, kdy se jeho stav opět zhoršil. Mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal tzv. závěť, ve které mimo jiné varoval před Stalinem. V březnu dostal další mrtvici, po níž už z něj zbyla pouze lidská troska. Zemřel 21. ledna 1924.
Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu.
„Komunista, který nedokázal, že umí sjednocovat a nenápadně řídit práci odborníků tím, že vnikne do podstaty věci a podrobně ji zkoumá, takový komunista často jen škodí. Takých komunistů máme mnoho a já bych jej dal cele tucty za jediného buržoazního odborníka, svědomitě studujícího a ovládajícího svůj obor.“ O normách stranického života …22.2.1921
„Obáváme se přílišného rozšíření strany, neboť do vládní strany se nevyhnutně snaží vetřít kariéristé a darebáci, kteří by si zasloužili aby byli postříleni. Naposledy jsme široko otevřeli dveře strany jen dělníkům a rolníkům v ty dny kdy Juděnič byl na několik verst od Petrohradu a Děnikin v Oriole, t.j. kdy sovětské republice hrozilo strašné, smrtelné nebezpečí a kdy dobrodruzi, kariéristi a podvodníci a vůbec nestále živly nemohli nijak počítat s výhodnou kariérou.“ květen 1920
„ Alespoň polovice našich komunistů neumí bojovat, nemluvě o těch, což boji překážejí … ukazuje se že vyloučíme z naší strany na 100.000 lidí. Někteří tvrdí, že to bude kolem 200 000, a ti co to říkají, se mi více líbí.“ Druhý všeruský sjezd … 19. říjen 1921
„My, kdož stojíme v čele, víme, že srdce naše i píle naše jsou otroky doby své.“ Sněm komunistické strany - 1922
„I oni vědí, že my víme, co nepřítel náš je. A imperialisti na hodnotách našich nelpí a ani nespí" Ze zápisů Leninova tajemníka I. Petrovova - nedatováno


Modifikace taveniny

Cíl modifikace železné taveniny hořčíkem je dosažení změny fyzikálních vlastnosti taveniny tak, aby se uhlík vyloučil v podobě kuliček a ne lamelárně, jak je tomu u šedé litiny. Výsledkem je pak tvárná litina.
Je vysoce reaktivní prvek s velkou afinitou k síře a kyslíku. Rozpustnost v železe je cca 0,08%. Jako důsledek jeho nízké tavicí a vypařovací teploty dosahuje tlak hořčíkových par za obvyklé modifikační teploty až 10 bar. Tyto skutečnosti značně ztěžují modifikační proces.
Vývoj modifikace taveniny hořčíkem se ubíral dvěma směry. Byl to na jedné straně vývoj předslitin hořčíku s niklem, mědí a hlavně s ferosliciem. Zde je aktivita a tím i reaktivita hořčíku snížena přítomností neutrální složky předslitiny. Na druhé straně byla vyvinuta zařízení, která umožnila přímé použití levnějšího kovového hořčíku. Zde je tlak hořčíkových par kontrolován buďto vyšším tlakem v pánvi nebo omezeným kontaktem taveniny s hořčíkem.
Vysoká reaktivita hořčíku s taveninou ztěžuje legování do železné taveniny. Snížení reakční rychlosti na technicky přijatelné hodnoty bylo dosaženo snížením aktivity hořčíku. Tato je proporcionální koncentraci hořčíku v předslitině.Nejpoužívanější předslitiny jsou na bázi ferosilicia. Obsah hořčíku se pohybuje mezi 3 a 4 %. Zpravidla předslitiny obsahují také malá množství prvků vzácných zemin jako cer a lanthan nebo další kovy jako stroncium, vápník ap. Prvky vzácných zemin redukují nebo dokonce neutralizují nepříznivý vliv tzv. stopových rušivých prvků jako je olovo, antimon, arsen, titan ap. na vznik kuličkového grafitu a tvoření karbidů a podporují modifikační efekt hořčíku. Mimo FeSiMg jsou také pro zvláštní účely používány předslitiny měď - hořčík a nikl - hořčík. Předslitiny spomalují reakci mezi hořčíkem a taveninou tak dalece, že je možné provádět modifikaci v normální slévárenské pánvi. Obvykle je předslitina umístěna na dně pánve a přelita taveninou. Během doby bylo vyvinuto více jak 70 různých metod a zařízení na přidávání hořčíku do taveniny. V závislosti na použité metodě pohybuje se výtěžnost hořčíku mezi 15 a 90%.
Modifikace kovovým hořčíkem je spojena s již zmíněnými problémy virulentní reakce. Tlak hořčíkových par je nutno kontrolovat a snížit na přijatelnou mez. Toto je dosaženo buď aplikací protitlaku v autoklávu nebo tlakové pánvi nebo řízeným kontaktem mezi taveninou a hořčíkem ve zvláště pro tento účel konstruovaném zařízení. Jako příklad je možno uvést Fischerův konvertor, MAP proces s keramikou chráněným hořčíkem a plněný drát – práškový hořčík je plněn do ocelového pláště.
Vysoká afinita hořčíku ke kyslíku a síře je příčinou relativně rychlého poklesu obsahu hořčíku v tavenině. Modifikační efekt je tímto časově omezen na cca. 10-15 minut.


Lulav

Lulav je palmová ratolest, používaná při rituálech během poutního svátku Sukot. Řadí se do tzv. čtyř druhů společně s aravou, etrogem a hadasou. Přeneseně lulav označuje všechny tři druhy, které se drží v pravé ruce.
Palmová ratolest se drží ve zvláštním, pouze pro tento účel zhotoveném pouzdře spolu s myrtou a vrbovými větévkami v pravé ruce, etrog pak v levé. Poté se řekne předepsané požehnání:
???????? ?????? ???? ????????? ?????? ????????, ?????? ??????????? ?????????????, ?????????? ??? ???????? ??????
Baruch ata Adonaj, Elohejnu melech ha-olam, ašer kidšanu be-micvotav ve-civanu al netilat lulav.
Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi nás posvětil svými přikázáními a nařídil nám pozvednou palmovou ratolest.
Následuje ještě požehnání Šehechejanu, ovšem pouze během prvního dne svátku Sukot. V případě, že první den Sukot připadne na Šabat, lulav se nebere do rukou a bere se až druhý den - a v takovém případě se i Šehechejanu říká druhý den.
Během Halelu se tímto svazkem mává k východu, jihu, západu a severu a potom nahoru a dolů, aby se symbolicky vyjádřilo vesmírné panství Boha. Mávání se nazývá hebrejsky ???????. Kromě halelu se čtyřmi druhy mává i během Hošanot na Sukot a Hošana Raba.


Trypanosoma

Trypanosoma je zdravotnicky významný rod parazitických prvoků z kmene Euglenozoa, třídy bičivky a řádu trypanozomy. Jejich hostiteli jsou různí obratlovci a přenáší je zejména dvoukřídlý hmyz a ploštice.
Trypanozomy jsou heterotrofní organismy, které, podobně jako další Euglenozoa, mají charakteristickou stavbu bičíku a podobně jako ostatní Kinetoplastida mají v dlouhé mitochondrii kinetoplast. Buňka trypanozom se může v závislosti na životním cyklu a umístění v rámci hostitelského organismu měnit na tři morfologické typy: trypomastigot, epimastigot a amastigot. Pozice a orientace kinetoplastu je klíčovým znakem, kterým se tyto tři formy dají rozlišit. Zajímavými strukturami v buňce jsou kalcizomy a rezervozomy.


Mylonit

Mylonit je genetický název pro horninu, která vykazuje progresivní změnu velikosti zrna v průběhu deformace. Nejčastěji se s tímto typem horniny setkáváme v oblastech zlomových struktur. Název mylonit je genetický termín, který charakterizuje velikost a intenzitu deformace horniny a nikoliv její mineralogické složení. Klasifikuje se jako metamorfní hornina.
Jeho vznik je vázán na oblasti duktilních deformací ve zlomových oblastech.


Štědrákova Lhota

Štědrákova Lhota je částí obce Ruda nad Moravou v okrese Šumperk.
Bartoňov | Hostice | Hrabenov | Radomilov | Ruda nad Moravou | Štědrákova Lhota


Rychlostní silnice R55

R55 je rychlostní silnice, která v budoucnu povede z Olomouce přes Přerov, Hulín, Otrokovice, Uherské Hradiště a Hodonín do Břeclavi. Celková délka bude 86 km, v současnosti jsou zprovozněny pouze cca 2 km u Olomouce na křížení s R35 a další cca 2 km u Otrokovic jako obchvat tohoto města.
R55 bude navíc v úseku Přerov - Hulín vedena po dálnici D1.
Dálnice má vést přes Bzenec Přívoz, kde jsou však chráněné oblasti Strážnické Pomoraví a Váté písky. Někteří ochranáři přírody proto předkládají návrh, že by se rychlostní silnice měla stavět na Blatnici, Kozojídky atd. To však odmítá Ministerstvo životního prostředí.
Podle organizace Děti Země je viníkem problémů bývalé vedení ministerstva v čele s Liborem Ambrozkem, které 4. července 2006 souhlasilo s trasou přes chráněnou ptačí oblast Bzenecká Doubrava – Strážnické Pomoraví, a vedení Jihomoravského kraje v čele s Stanislavem Juránkem, kteří 23. září 2004 přes upozornění MŽP v územním plánu kraje ignorovali možnou trasu R55 mimo chráněnou oblast. Evropská komise v dopise z června 2008 odmítla pokus bývalého hejtmana Zlínského kraje Libora Lukáše zdůvodnit neposouzení alternativního řešení bez poničení chráněné oblasti.


Text602

Text602 je český textový editor typu WYSIWYG pro počítače IBM PC kompatibilní s operačním systémem DOS, velmi rozšířený zejména v první polovině devadesátých let. Umožňuje bez dalších utilit pracovat se znaky národních abeced a několika různými mapami klávesnice. Bylo možné jej spustit i na počítačích PC XT. Pracuje v grafickém režimu.
První verze editoru vznikla ještě před listopadem 1989 v kruzích někdejší pražské 602. základní organizace Svazarmu sdružující zájemce o osobní počítače. Jako autoři jsou uváděni Jaromír Šiška, Richard Kaucký a Martin Šiška. Později vývoj převzala jimi založená firma Software602. Poslední verze, 3.00, byla vyvinuta roku 1992.
Textový editor T602 obsahuje funkce, které umožňují pohodlně vytvářet textové dokumenty, především:
Nativně program používá vlastní formát 602. Je také možné importovat i exportovat soubory formátů používaných programy WordStar, Microsoft Word, WordPerfect a rovněž soubory formátu RTF. Import a export probíhá pomocí programu pre602.exe, který funguje samostatně, může však být pohodlně přednastaven a volán z menu T602.
Do dokumentu je možno vložit i obrázky, avšak pouze nekomprimované TIFF.
Kvůli faktu, že ne všechny tiskárny dovezené na začátku 90. let do ČSFR měly znakovou sadu obsahující české a slovenské znaky, zakomponovali autoři do programu tři druhy tisku:
Definice pro jednotlivé tiskárny jsou uloženy v souborech s příponou DST tak, aby si je uživatel mohl upravit v případě, že by tiskárna nebyla schopna pracovat s žádným dodávaným ovladačem.
Text602 má zabudován systém MailMerge. Je schopen načíst tabulku ve formátu DBF, vybrat z ní věty odpovídající kritériím a následně vytisknout dokument tolikrát, kolik odpovídajících záznamů bylo nalezeno. Typickým využitím systému je třeba hromadná korespondence, pokaždé stejný dopis s jinou hlavičkou. K načtení tabulky a pohybu v záznamech se používají tzv. tečkové příkazy. Tečkový příkaz se zapisuje přímo do těla dokumentu, na začátek řádky. Příkaz začíná tečkou, následují dvě písmena definující příkaz a dle potřeby i parametry příkazu. Na vytištěném dokumentu pak nejsou tyto příkazy vidět. Například příkaz
určuje, že má být před tiskem načten soubor adresy.dbf. Jednotlivá pole se pak vkládají kamkoliv do dokumentu ve formátu $, přičemž název proměnné odpovídá názvu sloupce tabulky.
V pozdějších verzích byl s editorem dodáván i program Kartotéka K602. Jedná se o program umožňující vytvořit soubor ve formátu DBF a plnit jej daty v uživatelem navrženém formuláři. Program není míněn jako plnohodnotné databázové prostředí, neumí pracovat s více tabulkami najednou a možnosti filtrování záznamů a vyhledávání jsou omezené. Jde především o pomůcku k vytvoření jednoduché tabulky, využitelné v systému MailMerge.


Lípa řapíkatá

Lípa řapíkatá je strom dorůstající výšek 20-30 m. Letorosty a pupeny jsou plstnaté. Strom je nápadný svými převislými větvemi. Čepel listů je svrchu tmavě zelená, zespodu nápadně plstnatá hvězdovitými trichomy. Řapíky listů jsou zpravidla delší než polovina čepele, někdy i stejně dlouhé jako čepel. Plody jsou stlačeně kulovité nebo diskovité, dřevnaté, plstnaté.
Lípa řapíkatá je blízce příbuzný druh lípě stříbrné a jejich taxonomické postavení a rozšíření není zřejmě zcela objasněno. Lípa řapíkatá roste v JV. Evropě na Balkánském poloostrově na sever po Maďarsko a z. Ukrajinu, v Malé Asii a Sýrii. V České republice je jen pěstovaná v parcích a arboretech.


The Coca-Cola Company

The Coca-Cola Company největší společnost prodávající nápoje a největší výrobce, distributor a obchodník s nealkoholickými nápoji, sirupy a džusy na světě a současně jedna z největších korporací Spojených států amerických. Nejvíce je známa výrobou nealkoholického nápoje Coca-Cola, který vyrábí již od roku 1889.
Byla založena v roce 1886 lékárníkem Johnem Stithem Pembertonem a její původní značka vznikla spojením s Asa Candlerem a přeměnou na obchodní společnost v roce 1892.
V současnosti společnost nabízí přes 400 řad svých produktů v 312 státech či závislých teritoriích. Za rok 2007 měla výnosy 28,9 a zisk 7,2 miliardy dolarů, z toho z 37 % na domácím trhu a zbytek celosvětově. Ve všech svých pobočkách zaměstnává přes 90 tisíc zaměstnanců, kteří každý den dopraví k zákazníkům 1,5 miliardy nápojů. Má akcie na NYSE. Značka jejího pilotního nápoje je čtvrtá nejdražší na světě, v hodnotě 58,2 mld dolarů.
Má sídlo v americkém městě Atlanta, stát Georgie. Jejím současným CEO je Muthar Kent.


Seznam největších ostrovů

Tento seznam řadí ostrovy světa podle jejich rozlohy. Obsahuje všechny ostrovy s rozlohou nad 2500 km2. Pro porovnání jsou uvedeny i kontinentální masy kontinentů.
Antarktida by bez příkrovu ledu nebyla souvislým ostrovem, ale jen pouhým souostrovím


Bardejov

Bardejov je historické město na Slovensku, leží v Prešovském kraji, na severu země, v oblasti Šariše. Dle údajů z roku 2005 byl počet obyvatel 33 374.
Město je poprvé zmiňováno v roce 1241, od roku 1376 bylo svobodným královským městem v 14. a 15. století bylo důležitým slovenským řemeslnickým centrem. Od 18. století se začaly využívat místní léčivé prameny, město se tak začalo rozrůstat. Roku 1950 bylo jeho centrum vyhlášeno za městskou památkovou rezervaci, proběhla jeho rekonstrukce. Za dobrý stav historického jádra získal Bardejov v roce 1986 zlatou medaili Mezinárodního kuratoria se sídlem v Hamburku. Město je od roku 2000 v seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Z kulturních institucí sídlících ve městě je známé zejména Šarišské muzeum. Kromě četných historických památek jsou navštěvovány také místní lázně. Od roku 1903 v městě sídlí Šarišské muzeum.
Při sčítání roku 2001 tvořili 91,3 % obyvatel Slováci, 2,6 % Romové, 2,5 % Rusíni a 1,4 % Ukrajinci. 63,2 % obyvatel se hlásilo k římskokatolické církvi, 16,9 % byli řečtí katolíci a 7,6 % luteráni.


Miluše Šplechtová

Miluše Šplechtová, občanským jménem Hrušínská , je česká herečka a dabérka.
Miluše Šplechtová se narodila v Mostě. Vystudovala konzervatoř v Praze a po té působila v Činoherním klubu v Ústí nad Labem. V roce 1991 odešla do pražského Národního divadla, dnes je v angažmá Divadla Na Jezerce, kde je členem Divadelní společnosti Jana Hrušínského, svého manžela.
Z prvního manželství má Miluše syna Nikolu, z druhého s Janem Hrušínským, dvě dcery, Kristýna studije DAMU.
Hrála v představení Tři sestry, Zahraj to znovu, Same v Divadle Na Jezerce, v představení Sluha dvou pánů v Národním divadle. Objevila se v několika filmech a v nejnovějším pokračování Nemocnice na kraji města.
Nezřídka se s jejím hlasem setkáváme v dabingu zahraničních filmů a seriálů.
Malinda, Jan: Jak žijeme - Magazín MF DNES z 19. 2. 2009


Martin Pošta

V mládí navštěvoval LŠU, hrál na housle a později na pozoun. V roce 1984 nastoupil do skupiny Laura a její tygři. Po odchodu začal hrát v muzikálu Dracula. Stal se vyhledávaným muzikálovým zpěvákem.


Vahibre

Vahibre byl panovník 26. dynastie ve starověkém Egyptě v Pozdní době. Vedl aktivní zahraniční politiku ve snaze zabránit novobabylonské říši v úplném ovládnití Levanty. Jeho vojenské akce však nebyly vždy úspěšné; po porážce Řeky při tažení do Kyrenaiky byl sesazen vzpourou vojska ve prospěch Ahmose II. Vládl v letech 589–570 př. n. l.


Hockey Club Neuilly-sur-Marne

Hockey Club Neuilly-sur-Marne je oficiální název francouzského klubu ledního hokeje z Neuilly-sur-Marne, který je znám pod přezdívkou Les Bisons. Vznikl roku 1974 a od roku 2008 hraje mužský tým druhou národní soutěž, tj. Divize 1. Při klubu existuje i úspěšné ženské družstvo.
Domácí zápasy hraje na místním městském stadionu, který má kapacitu 500 míst k sezení. Barvami klubu jsou červená a černá.


Čára ponoru

Čára ponoru je ukazatel optimálního ponoru lodi stanovený tak, aby loď kladla nejmenší odpor při plavbě. Ponor je měřen jako svislá vzdálenost nejnižšího bodu lodi od hladiny a je závislý na zatížení lodi a hustotě vody resp. činitelích, kteří ji ovlivňují tj. teplotě a slanosti vody. Bývá barevně označená.
Zjednodušeně lze říci, že odpor vody při pohybu vpřed je závislý na délce čáry ponoru a šířce lodi. Čím delší je čára ponoru a čím užší je ponořená část, tím rychleji loď pojede a snáze bude udržovat přímý směr. Při stejné rychlosti by delší loď měla mít menší vlnový odpor než loď krátká.
Na boku námořních lodí je umístěna značka, která ukazuje maximální čáru ponoru ve vodě různé hustoty. Jednotlivé čáry jsou označeny zkratkami


Monacké euromince

Monacké euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Monako není členem Evropské unie ani Evropské měnové unie, ale díky měnové unii s Francií smí razit své originální euromince. Pro jejich nevelké množství jsou cenným artiklem obchodu mezi sběrateli.
Na mincích nejmenších hodnot je zobrazen znak Monaka, na mincích středních hodnot monacká pečeť, na minci 1 euro jsou portréty tehdejšího knížete Rainiera III. a současného dědičného knížete Alberta II. a na minci 2 eura pouze portrét knížete Rainiera III. Na všech mincích je nápis „Monaco“, 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii a rok vyražení.
Poté, co Albert II. nastoupil na trůn, byly schváleny nové motivy na mincích a první nové mince byly vydány v prosinci 2006.
Mince nejmenších hodnot nebyly změněny a stále obsahují znak Monaka. Na mincích středních hodnot je zobrazen monogram knížete Alberta II. a na mincích 1 a 2 eura portrét Alberta II. Na všech mincích je nápis „Monaco“, 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii a rok vyražení.


Leopold Josef Lotrinský

Leopold Josef Lotrinský, zvaný „Dobrý“, vládl v letech 1690 - 1729 Lotrinskému vévodství a byl otcem císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána.
Narodil se dceři císaře Ferdinanda III., Eleonoře Marii a jejímu manželovi, lotrinskému vévodovi Karlovi V.. Leopold měl pět mladších sourozenců: Karla Josefa, Eleonoru, Karla Ferdinanda, Josefa a Františka.
13. října 1698 ve Fontainebleau oženil s orléanskou princeznou Alžbětou, dcerou vévody Filipa I. a jeho manželky Alžběty Charlotty Falcké.


Fernand Guyou

Fernand Eugene Guyou byl 26.-37. nejúspěšnějším francouzským stíhacím pilotem první světové války s celkem 12 uznanými sestřely.
Když začala první světová válka, Guyou sloužil u jezdectva. V dubnu 1915 byl přeřazen k letectvu a 17. února 1916 získal pilotní oprávnění. Do konce války nalétal 431 hodin v akcích proti nepříteli. Po válce se z něj stal dopravní pilot a po vypuknutí druhé světové války znovu vstoupil do armády.
Za první světové války sloužil u jednotek N.15, N.49, N.93, N.351, N.395 a N.463.
Během války získal mimo jiné tato vyznamenání: Médaille militaire, Légion d'honneur a Croix de Guerre.


Orion

Orion vl. jménem Michal Opletal. V roce 1993 založil Hip-hopovou skupinu Peneři strýčka Homeboye.
Již od začátku svého působení odmítá spojení s velkými společnostmi, které by znamenaly ztrátu identity. Kromě desek uvedených v kapitole Diskografie ještě hostoval na několika deskách několika dalších skupin. V roce 2006 dostal zlatého Anděla za nejlepší hiphop & r'n'b album za desku Teritorium II.
Dne 20. června 2006 PSH vydali novou, dlouho očekávanou, desku s názvem Rap'n'Roll.
Komplet skladeb z prvních dvou CD a jednoho předchozího CD skupiny WWW


Srovnání esperanta a ida

Tento článek se pokouší poukázat na hlavní rozdíly mezi jazyky esperanto a ido, dvěma plánovými jazyky, které sdílejí část společné historie ale v pozdějším stádiu se od sebe oddělily.
Porovnat rozdíly mezi esperantem a idem''' lze na této větě:


Genk

Genk je město v belgické provincii Limburk poblíž Hasseltu. Leží na Albertově kanálu mezi Antverpami a Lutychem a je jedním z nejdůležitějších průmyslových měst ve Vlámsku. Dne 1. ledna 2007 měl 64 090 obyvatel.
Genk vznikl pravděpodobně jako keltská vesnice a byl pokřesťanštěn v 10. století. V oblasti města byly nalezeny zbytky malého dřevěného kostela, pocházejícího z tohoto období. Genk byl poprvé zmíněn pod názvem Geneche v dokumentu z 13. prosince 1108, podle kterého měla být oblast přiznána opatství Rolduc. Politicky Genk patřil hrabství Loon, které bylo roku 1365 připojeno ke knížectví Lutych.
Genk byl dlouho malou a bezvýznamnou vesnicí. Počet obyvatel se zvyšoval pomalu a roku 1900 činil 2537. V této klidné vesnici žili krajináři a spisovatelé, jako např. Neel Doff. Roku 1901 objevil geolog a mineralog André Dumont velké zásoby uhlí v nedaleké vesnici As a o několik let později byla ložiska uhlí nalezena i v Genku. Po první světové válce začal Genk přitahovat imigranty z Belgie i z ciziny a brzy se stal po Hasseltu druhým největším městem v provincii Limburk. Roku 1966 byl však zavřen uhelný důl Zwartberg a bylo třeba vybudovat nová průmyslová odvětví, zejména v blízkosti Albertova kanálu a silnic. V 80. letech byly zavřeny zbývající dva doly Winterslag a Waterschei.
Dnes je Genk významným průmyslovým centrem provincie Limburk a nabízí přes 40 000 pracovních míst ve více než 300 podnicích. Pro hospodářství města je důležitá zejména továrna společnosti Ford Motor Company, která zaměstnává 10 000 lidí. V Genku žijí příslušníci 86 různých národností a cizinci tvoří třetinu populace. Kromě Belgičanů žijí ve městě zejména lidé ze Středomoří, především Italové, Turci a Řekové.
Kolem Genku prochází silnice E314, která spojuje Lovaň a Cáchy. Město je přístupně také hromadnou dopravou. Má přímé vlakové spojení s Hasseltem, Lovaní, Bruselem a Gentem a o víkendech také s Bruggami a belgickým pobřežím. Autobusová doprava zajišťuje spojení mimo jiné s Hasseltem a s Maastrichtem.
ImageSize = width:750 height:373 PlotArea = left:50 bottom:30 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:64000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:b increment:8000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:a increment:1600 start:0 BackgroundColors = canvas:c
Fotbalový klub KRC Genk postoupil roku 1996 z druhé divize a brzy se stal jedním z nejlepších belgických klubů. V letech 1999 a 2002 zvítězil v nejvyšší fotbalové lize a v letech 1998 a 2000 zvítězil v Belgickém poháru.


Tagccher

Tagccher je malá vesnice v tibetské provincii Amdo. Nachází se v místech, která byla původně určena pro pasení skotu z jiné, asi dvě hodiny vzdálené vesnice. Později zde byly postaveny první obytné domy, takže lidé už nemuseli chodit svůj skot pást tak daleko. Když bylo postaveno již asi třicet domů, v jedné ze zdejších chat se narodil Lhamo Döndub, který později přijal jméno Tändzin Gjamccho a stal se 14. tibetským dalajlámou.


Lubrikátor

Lubrikátor je starší mazací zařízeni parních strojů a mechanismů s tlakovou párou.
Principiálně lze lubrikátor považovat za zdokonalení kondenzační maznice. Skládá se z masivní válcové nádrže na olej, na ní shora nasazené kondenzační hrušky a několika trubek, ventilů a regulačních šroubů. Nádrž na olej je obvykle vybavena olejoznakem pro snadnou kontrolu hladiny oleje.
Vnitřek lubrikátoru je pod plným tlakem páry. Pára, přicházející obvykle přímo z kotle, je vedena do kondenzační hrušky. Tam zkondenzuje na vodu, a přes regulační šroub pomalu stéká do nádrže na olej. Voda díky vyšší hustotě klesne na dno a vytlačuje olej přes přepad trubkou ven. Dále se pak olej pohybuje vlastní vahou a je rozváděn na místa spotřeby.


Leopold III. Babenberský

Pro vznik Rakous byla vláda Leopolda III. klíčová. Sňatkem s dcerou Jindřicha IV., která byla zároveň vdovou po Fridrichovi Štaufském, si zajistil příbuzenství s oběma německými císařskými rody, svoji další politikou se pokoušel upevnit pozici svého markrabství. Roku 1125 se na základě příbuzenských vztahů neúspěšně pokusil kandidovat na římskoněmeckého císaře.
Leopold III. zemřel roku 1136 a byl pohřben v klášteře Klosterneuburg. Roku 1485 byl kanonizován papežem Innocencem VIII. a roku 1663 císařem Leopoldem I. prohlášen rakouským patronem. Syn Ota z Freisingu je blahoslavený a oběma vděčíme za založení cisterciáckého kláštera Heiligenkreuz.


Korejská Wikipedie

Korejská Wikipedie je jazyková verze Wikipedie v korejštině. Byla založena na podzim roku 2002. Dne 2. února 2007 obsahovala 32 744 článků. Fyzicky je server, na kterém běží korejská, čínská a japonská Wikipedie, umístěn v Yahoo! datacentru v Soulu.


Australovenator

Australovenator byl rodem allosauroidního teropodního dinosaura, žijícího na území dnešní Austrálie v období přelomu spodní a svrchní křídy. Je znám podle objevů částečně zachovalé lebeční i postkraniální kostry. Materiál s označením AODL 604 byl popsán paleontologem Scottem Hucknellem a jeho kolegy v roce 2009. Podle fylogenetické analýzy je A. wintonensis zřejmě příbuzný rodu Fukuiraptor a karcharodontosauridům.
Šlo o středně velkého allosauroida, s délkou kolem 6 metrů a výškou v kyčlích kolem 2 metrů byl zřejmě velmi hbitým lovcem. Autory popisu byl dokonce označen jako "gepard doby křídové". Stejně jako většina ostatních teropodů byl také dvounohým masožravým tvorem.


Klenovice na Hané

Obec Klenovice na Hané se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 843 obyvatel.


Dynastie Ming

Dynastie Ming vládla v Číně v letech 1368–1644 a byla poslední čínskou národní dynastií. Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. Pod vládou dynastie Ming byla v Číně opravena poškození vzniklá v období vlády předchozí dynastie. K úpadku dynastie Ming došlo po nájezdech mandžuských bojovníků. Po pádu Pekingu v roce 1644 ještě pokračovala rezistence vůči Mandžuům na jihu Číny až do roku 1661, kdy byla dobyta říše pod správou tzv. dynastie Jižní Ming.
V počátečním období panování dynastie Ming, do poloviny 15. století, zaznamenala Čína výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, provedena rozsáhlá zalesňování, zahájena úprava bavlny, produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu a námořních lodí. Převažujícími náboženstvími se staly buddhismus a taoismus.
V 15. století si Čína podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny století staly žádanou kořistí japonských pirátů, kteří rovněž napadali pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavena Velká čínská zeď a vybudováno přes 5 tisíc kilometrů příkopů.
V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí. Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná povstání. Tohoto oslabení Říše středu využil ctižádostivý Nurchači, vůdce sousedního Mandžuska, který se označoval za potomka Čingischána. Vypověděl Číně válku a vytáhl do boje. V roce 1620 dobyl velké město Mukden, které prohlásil za své hlavní město. Dílo dokončil jeho syn, který za pomoci lidového povstání dosáhl svržení posledního panujícího císaře dynastie Ming. Mandžuové ovládli celou severní Čínu a vyhlásili vznik nové císařské dynastie Čching, která pak vládla až do roku 1911.


Hášimovci

Hášimovci je vládnoucí rod v Jordánsku. Nejprve vládli v Hidžazu, odkud byli vyhnáni Saudovci. Vládli také v Iráku a krátce i v Sýrii.
Za zakladatele moderní dynastie je považován Husajn ibn Alí al-Hášimí, který byl v roce 1916 prohlášen králem Hidžazu. O rok později však umírá a na jeho místo nastupuje jeho nejstarší syn Alí, který ovšem ztrácí trůn v důsledku vojenské porážky a králem Hidžázu se stává Abdul Aziz Al-Saud. Čímž Hášimovci roku 1925 přichází o Hidžáz.
Syny Husajna ibn Alího se rod rozdělil do 3 vládnoucích větví:


Chroustnatka středomořská

Je 3-5 cm dlouhá a šířka kolem 16 mm. Je schopná se částečně svinout.
Tento druh je rozšířený hlavně v oblasti Středozemního moře, ale byl objeven také blízkosti Atlantského oceánu. Žije v mělkých vodách a na skalnatých výklencích.


Dřevěná horská dráha

Dřevěná horská dráha byla prvním typem horské dráhy na světě. Vyznačuje se velkými a častými výjezdy a sjezdy a pochopitelně stavebním materiálem - dřevem.
Nejznámější je asi The Cyclone na Coney Islandu, New York City otevřený v roce 1927. Son of Beast v Kings Island, Ohio byl jedinou dřevěnou horskou dráhou se smyčkou, který byl však v roce 2006 odstraněn kvůli nehodě. Známou dřevěnou horskou dráhu je též El Toro v zábavním parku Six Flags Great Adventure v Jacksonu, New Jersey otevřený v roce 2006.


Svatba jako řemen

Svatba jako řemen je česká filmová komedie natočená režisérem Jiřím Krejčíkem v roce 1967. Film vypráví o předsvatebních přípravách, kdy ženich si chce ještě naposled užít svobody, trochu přebere a zaplete se do znásilnění, takže ve svatební den nestíhá dopravit se včas na správné místo, což rodina nevěsty bere poněkud nervózně.


Jazýček

Jazýček etymologicky znamená zdrobnělinu od slova jazyk a často se v různých oborech používá pro označení malého předmětu protáhlého tvaru, obvykle i pohybujícího se nebo kmitajícího podobně jako jazyk.


Blinka

Vesnice Blinka je jednou ze čtyř místních částí obce Plaňany v okrese Kolín. Vesnice leží asi 6 km západně od okresního města Kolín a v roce 2008 se zde nalézalo celkem 43 domů.


Interfoto

Interfoto je festival profesionální novinářské fotografie, který se koná v Moskvě.
Festival byl založen dvěma američany, fotografem "Washingtonu Post" a vítězem Pulitzerovy ceny Lucianem Perkinsem a fotografem na volné noze Billem Swerseym a během několika let vytvořil vynikající pověst v ruské fotografické obci, v místní, regionální a mezinárodní komunitě fotografů, mezi foto editory, sběrateli a ve fotografickém průmyslu, jak ve výměně názorů, tak i ve vzdělávání a profesním růstu.
Interfoto je rusko-americká nezisková organizace, která byla založena na podporu rozvoje a mezinárodní propagaci ruské fotografie, a to prostřednictvím každoročního mezinárodního festivalu Interfoto pro profesionální fotografy v Moskvě a roční všech-ruské soutěže «PressFotoRossii».
Festival Interphoto navštívilo mnoho významných mezinárodních fotografů. V Moskvě se přednášek na festivalu zúčastnili: Josef Koudelka, Antonín Kratochvíl, William Klein, Anthony Suau, Douglas Kirkland, Michail Evstafjev, Lauren Greenfield, Donna Ferrato, Martin Parr, Michael Nichols, Steve McCurry, Larry Towell, Pedro Meyer, Gerd Ludwig, Georgij Pinchasov, Micha Bar-Am, Letizia Bettaglia nebo Burt Glinn.
Festival Interphoto slouží jako důležité místo pro setkání ruských fotografů, ale také místem pro vzájemnou komunikaci mezi mezinárodní a ruskou novinářskou fotografií. Festival se stal největším festivalem v Rusku, pobaltských zemích i členů Společenství nezávislých států.
Z významných fotografů ruských a ze zemí SNS na festival Interfoto přišli: Vladimir Syomin, Ljalja Kuzněcovová, Vladimir Velengurin, Andrej Čežin, Vadim Gippenrejter.
Tématem festivalu Interphoto 2004 bylo téma sdílení a sociální prostor v Rusku, na Ukrajině, Střední Asii, Kavkazu, pobaltských zemích a východní Evropě.
V posledních deseti letech, kdy se festival konal, získal finanční prostředky od firem Canon, Nikon, Kodak, Fujifilm, Polaroid a dalších společností. Tato organizace také dostala dotace od Soros Foundation, British Council, od mnoha místních organizací a mediálních společností.


Loso

Loso byla thajská rocková skupina působící v letech 1996-2003, jejíž hlavní postavou byl zpěvák, kytarista a skladatel Seksan Sukpimai, který od r. 2003 vystupuje samostatně jako Sek Loso. Název kapely odráží původ muzikantů a je narážkou na hi-so, jak se v thajském slangu označují příslušníci nejbohatší vrstvy společnosti. Loso dosáhli hned prvním albem Lo Society neuvěřitelného úspěchu, když se – pouze oficiálně – prodalo v Thajsku asi 1 a půl milionu disků. Své výsadní postavení na thajské hudební scéně potvrzovala skupina i v dalších letech velkým množstvím hitových písní, které zdomácněly nejen v Thajsku, ale i v sousedním Laosu a částečně i Kambodži. Je zároveň první thajskou rockovou kapelou, jejíž věhlas přesáhl i hranice světadílu; Loso vystoupili mj. na známém festivalu Glastonbury. Od r. 2003 hraje Sek Loso s novou doprovodnou kapelou a kromě několika dalších, vesměs rovněž velmi zdařilých thajských alb vydal v r. 2007 i jedno anglické album, natočené ve Spojených státech amerických.


Máslový ležák

Máslový ležák je nápoj,který podávají v hospodě "U tří košťat" ve vesničce jménem Prasinky.Je tomu tak v knihách o mladém čarodějnickém učni Harrym Potterovi.Máslový ležák je vlastně pivo s máslem.Je to sice nápoj vymyšlený,neznamená to však,že byste si ho nemohli sami připravit.Přikládám jednoduchý recept na máslový ležák.
PŘÍSADY:1 sklenice nealkoholického piva,1-2 polévkové lžíce másla,1 smetana ke šlehání,2 polévkové lžíce moučkového cukru POSTUP:V malém kastrůlku rozehřejte máslo,ale neodstavujte ho.Pivo také MÍRNĚ zahřejte.Poté do piva přidejte máslo a za stálého míchání přilijte trochu smetany.Přisypte cukr.Poté už jen míchejte,dokud nevznikne hustý krémový nápoj.


Partia Shqiptare Demokristane e Kosovës

Partia Shqiptare Demokristane e Kosovës je originální název Albánské křesťanskodemokratické strany v Kosovu. Jedná se o poměrně málo významnou stranu, která v posledních volbách v roce 2004 získala 1,8 procenta hlasů a obsadila 2 křesla ve 120členném parlamentu.


Sandavágurský kámen

Sandavágurský kámen je runový kámen, který byl objeven ve městě Sandavágur na Faerských ostrovech v roce 1917. Dnes je k vidění v kostele v Sandaváguru.
Nápis na kamenu hovoří o muži jménem Torkil Onundarson z Rogaland v Norsku, který jako první osadník zabral území kolem města Sandavágur. Není jisté, zda byl úplně první, ale jistě patřil k prvním vikingským osadníkům této oblasti. Jazyk i runové písmo je germánské nářečí stará severštiny okolí Rogalandu ve 13. století.


Rebešovice

Obec Rebešovice se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 1. 1. 2007 zde žilo 717 obyvatel.
Roku 1175 obec daroval vladyka Ondřej benediktínskému klášteru v Rajhradě.
Roku 1694 byl postaven proboštem Benno Brancouzkým, na místě původního svobodného dvora, zámeček s kaplí sv. Doroty.


Dlouhoústcovití

Brouci této čeledi jsou podlouhlí a obvykle jsou nalézáni na květech nebo stvolech rostlin. Dospělci některých druhů se živí nektarem, zatímco jiné druhy mají dospělce, kteří během svého krátkého života nepřijímají potravu vůbec. Hlava je trojúhelníkovitého tvaru, tykadla dlouhá, tenká a pilovitá. Mnoho druhů má cihlově červenou barvu. Před svými nepřáteli se brání svou toxicitou.
Dravé larvy brouka žijí pod kůrou stromů nebo v hrabance.


Branka

Další informace o Balkánu, jednotlivých zemích, kultuře a politice lze nalézt na následujících stránkách:


Duffy

Aimee Anne Duffy, známá jen jako Duffy, je britská zpěvačka a skladatelka.
Vyrůstala ve Walesu na poloostrově Llyn se svými sestrami - dvojčetem Katy a staší Kelly. Rodiče se rozvedli, když jí bylo deset. Poté se s matkou a sestrami přestěhovala do Pembrokeshire, zatímco otec zůstal v Nefyn.


Francouzská nová vlna

Francouzská nová vlna je označení pro skupinu formálně progresivních francouzských filmařů debutujících v hraném filmu na konci 50. a začátku 60. let, respektive jejich filmů z období přibližně od roku 1958 do 1963. Přední zástupci jsou Jean-Luc Godard, Francois Truffaut, Claude Chabrol, Eric Rohmer, Jacques Rivette, Agnes Varda a Alain Resnais. Inspirovali je především tvůrci Howard Hawks, Alfred Hitchcock, John Ford, Roberto Rossellini, Jean Renoir a Robert Bresson.


Barbora Zsigmondiová

Vyučila se fotografkou ve Vídni a v roce 1928 si v Bratislavě otevřela fotoateliér. V roce 1929 se stala komunistickou aktivistkou, zanechala práce ve fotoateliéru a věnovala se sociální fotografii. Její snímky vycházely v levicově zaměřeném tisku. Druhou světovou válku přečkala v emigraci v Anglii. Po válce se usadila v Budapešti, kde pracovala jako kameramanka zpravodajského filmu, později jako televizní scenáristka a režisérka.


Sluneční stát

Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy je česko-slovenský film, který se odehrává na periférii Ostravy.
Na festivalu středo- a východoevropských filmů v německém Wiesbadenu získal cenu FIPRESCI. Získal také dvě ceny Český lev v kategoriích nejlepší střiha nejlepší hudba.


Vytáčník

Vytáčník je ruční nástroj používaný pro vytočení zalomeného šroubu. Po zalomení šroubu j třeba vyvrtat ve zbylém těle díru menším vtákem. Za použití patřičného průměru vytáčníku upevněném ve vratidle uvolníme zbytek šroubu opačným směrem


Andrea Palladio

Andrea Palladio byl italský pozdně renesanční architekt a teoretik architektury, často považovaný za nejvlivnější osobnost v historii západní architektury.
Narodil se jako Andrea di Pietro della Gondola v Padově, v Benátské republice. V Padově se učil kameníkem a když mu bylo 13 let, po pouhých 18 měsících v učení utekl do nedalekého města Vicenza, kde realizoval své nejslavnější stavby – Basilica Palladiana, Teatro Olimpico, Palazzo Chiericati, vilu Villa Capra.


Mlhovina Vajíčko

Vajíčko je planetární mlhovina vzdálená přibližně 3 tisíce světelných let od Země. Její objev ohlásili v lednu 1996 Raghvendra Sahai a John Trauger z JPL, NASA. Fotografovali ji v červené a infračervené oblasti kamerou WFPC2 na Hubbleově teleskopu. Hmota mlhoviny byla zjištěna až do vzdálenosti 0,6 světelného roku a rozpíná se rychlostí 20km/s. Světelné oblouky na snímcích svědčí o změnách při odhazování hmoty z centrální hvězdy ve 100 až 500-letých intervalech. Přes oblouky lze zřetelně vidět výtrysky hmoty ve tvaru X a hustý prachový kokon kolem hvězdy. Mechanismus formování výtrysků a prachové obálky dosud není znám, proto je objekt předmětem intenzivního výzkumu. Jde o pochopení způsobu, jakým umírající hvězdy hlavní posloupnosti vylučují do okolí uhlík a dusík - prvky nezbytné pro život.


Pahorkatina

Pahorkatina je geomorfologická jednotka charakterizovaná jako území nebo geomorfologický tvar s mírně až středně zvlněným reliéfem a převládající výškovou členitostí od 50 do 150 m. Pahorkatiny tvoří významnou část povrchu Česka a jsou typické především pro Česko-moravskou subprovincii.


Elektronový obal

Elektronový obal je systém elektronů vázaných k jádru atomu. Elektronový obal obklopuje atomové jádro a zaujímá většinu prostoru atomu.
Elektronový obal je tvořen pouze elektrony a proto má záporný elektrický náboj, který je v atomu neutralizovaný kladným nábojem jádra atomu. Proto je atom jako celek elektricky neutrální. Neutrální atomy obsahují v elektronovém obalu stejný počet elektronů, jaký je v jádře počet protonů. U kladně nabitých iontů je počet elektronů v elektronovém obalu menší, u záporně nabitých iontů je počet elektronů v obalu větší.
Hmotnost elektronového obalu tvoří okolo 0,01 % celkové hmotnosti atomu.
V elektronových obalech složitějších atomů se nachází více elektronů. V takovém případě je nutné brát v úvahu také tzv. spin elektronu.
Elektrony nacházející se ve vnější slupce elektronového obalu se označují jako valenční. Valenční elektrony jsou významné pro chemické vazby a jsou odpovědné za chemické vlastnosti atomu.


Petrůvka

Poprvé se Petrůvka připomíná r. 1449, kdy náležela k panství Luhačovice. K 1.1. 1980 došlo k připojení obce Petrůvka k Slavičínu, s kterým byla obec sloučena až do r. 1998. K 1.1. 1999 se opět osamostatnila.
Obec Petrůvka leží mezi městy Slavičín a Luhačovice v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty v nadmořské výšce okolo 480 metrů. V okolí obce leží lokalita Hranice s nadmořskou výškou 516 m, bájná hora Obětová má výšku 511 m, hora Kameničná 521 m a nedaleký Komonec s výškou 672 m, jenž patří do pohoří Vizovických vrchů.
Bílé Karpaty zahrnují zhruba území o rozloze 715 km2. Jde zejména o lesy listnatých porostů. Rozsáhlé jsou i louky s rozptýlenou zelení a bohatstvím rostlinných i živočišných druhů. Bílé Karpaty tvoří ve slovensko- moravské oblasti přirozenou hranici mezi Českou a Slovenskou Republikou.
Na západě se rozkládá Luhačovské Zálesí s četnými minerálními prameny a největšími moravskými lázněmi Luhačovice. Zálesí leží spolu s lázeňským městem v lesnatém údolí Horní Olšavy, na němž je vybudována Luhačovská přehrada.
Přírodní krásu chráněné krajinné oblasti, ve které naše obec leží, umocňuje vliv významných lidových kultur blízkého Slovácka a Valašska, na jejichž hranici se Petrůvka nachází.
Námaha turistů či jiných návštěvníků, kteří se do obce dostanou od Luhačovic přes strmý kopec, horu Obětovou, či od Slavičína přes Drahanec, je odměněna překrásnými výhledy na moravsko-slovenské pohoří s vrcholy jako jsou Velká Javořina a Velký Lopeník. Rovněž severní strana umožní hezký pohled na začínající pohoří Vizovických vrchů.
Přírodní památku U Petrůvky tvoří bývalá extenzívní pastvina, která se nachází asi 0,5 km severně od obce Petrůvka mezi Luhačovicemi a Slavičínem na levém břehu levostranného přítoku potoka Horní Olšava v nadmořské výšce 430 m. Její značně členité a svažité území lemované lesem a hrázemi má neobyčejně bohatou populací vstavače obecného. Vstavač obecný, známý též jako vstavač kukačka, patřil v minulosti na území celého státu k nejrozšířenějším vstavačovitým rostlinám. Na lokalitě se vyskytuje také vzácná hlavinka horská a vstavač bledý.
PP U Petrůvky se vyznačuje i množstvím rozptýlené zeleně. Kromě jalovce se na jejím druhovém složení podílí růže šípková, hloh, babyka obecná a další.


Nabis

Les Nabis neboli Nabisté je skupina francouzských malířů, vedená P. Sérusiérem, podléhající vlivu P. Gauguina. Patřili k ní P. Bonnard, M. Denis, Ranson, E. Vuillard, maďarský malíř Rippl- Ronay a jiní. Název pochází z tehdejší hebrejštiny a znamená "proroci". Malíři se v 90. letech scházeli v Ransonově ateliéru, častovali se podivnými přezdívkami a diskutovali o symbolismu. Oproti impresionismu zdůrazňovali barevnou plochu a souvislé kontury. Modelace a prostorové hodnoty malby ustupují do pozadí. Teoretik skupiny Maurice Denis definoval obraz jako plochu pokrytou barvami, uspořádanou dle určitých zákonů. Kromě P. Gauguina na skupinu působili také O. Redon a G. Morreau. Dále se skupina Nabis nechala volně inspirovat japonským barevným dřevořezem. Významně zasáhla do užitého umění, plakátu, divadelní dekorace a knižní ilustrace.


Borovice Jeffreyova

Borovice Jeffreyova je hospodářsky velmi významná severoamerická borovice. Patří mezi tříjehličné druhy, je příbuzná s borovicí těžkou, se kterou bývá často zaměňována. Souhrnně jsou oba tyto druhy nazývány „Western yellow pine“. V poslední době je často vysazována do parků a okrasných výsadeb v městských aglomeracích. V lesních porostech v ČR se vyskytuje pouze sporadicky.
Až 45 m vysoký štíhlý strom o průměru do 1,5 m s krátkými a trochu převislými větvemi, jež tvoří širokou kuželovitou otevřenou korunu. Borka skořicově hnědá, rozpraskaná v široké desky. Letorosty jsou světle hnědé, šedomodravě ojíněné – tím se snadno odliší od borovice těžké. Pupeny podlouhle vejčité, 25 mm dlouhé, nesmolnaté – tím se liší od podobné borovice Coulterovy. Jehlice většinou po 3 ve svazečku, silné, 12-20 cm dlouhé, namodrale stříbřitě zelené s průduchy. Šišky často krátce stopkaté, 12-26 x 5-8 cm. Začátkem podzimu jsou zralé a světle hnědé s vystouplými štítky a pupkem nesoucím štíhlý a zakřivený osten.
Malý areál většinou v polohách nad 1500 m.n.m. v západní části severní Ameriky. V ČR běžná teprve v poslední době v okrasných výsadbách ve městech. V arboretu Sofronka rostou plodní trojnásobní zpětní kříženci s borovicí Coulterovou [Pinus x jeffreyi x jeffreyi] ve věku cca 40 let, vzniklí z kontrolovaného křížení.
Vyskytuje se od pahorkatin až po vysoké hory především v sušších a chladnějších oblastech. Je výrazně světlomilná a velmi tolerantní ke klimatickým výkyvům i k půdě, vyžaduje však půdu dobře propustnou. Dosahuje úctyhodného stáří, 400-500 let. Na překryvu jejího areálu s areálem borovice Coulterovy tvoří mezidruhové hybridy.
Na severoamerickém kontinentu je důležitým zdrojem dřeva, které se od dřeva borovice těžké nijak nerozlišuje. Oba tyto druhy se zde nerozlišují ani v porostech a nazývají se „yellow pine“, borovice Jeffreyova má však hospodářsky menší význam.
Dalším znakem, kterým můžeme odlišit tento druh od borovice těžké je vysoký obsah terpenu limonenu, takže po rozemnutí jehlic cítíme vůni po pomerančích. Pro svůj vysoký obsah heptanu byla dříve její pryskyřice používána pro stanovování oktanového čísla.
BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
KAŇÁK, J. 2004. Možnosti a úskalí introdukce některých druhů rodu Pinus. [Possibilities and difficulties of introduction of some species of Pinus genus.] In: Karas, J., Kobliha, J.: Perspektivy lesnické dendrologie a šlechtění lesních dřevin. Sborník z konference. Kostelec n. Č. lesy, 12. – 13. 5. 2004. Praha, FLE ČZU, s. 76-84. ISBN 80-213-1164-9.
PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.


Klášter Santa María de Ripoll

Klášter Santa Maria de Ripoll je benediktinský klášter ve městě Ripoll v Katalánsku ve Španělsku.
Tato benediktinská fundace byla založena roku 879 barcelonským hrabětem Guifredem I. Chlupatým a dlouhá staletí byla kulturním centrem Katalánska. Ze zdí kláštera byly vyslány k založení dceřiných klášterů dva konventy. První konvent se roku 1005 vydal založit klášter Saint-Martin du Canigou a druhý roku 1025 klášter Montserrat
Klášter v roce 1835 vyhořel, zachoval se původní západní portál a křížová chodba s nádhernými románskými hlavicemi sloupků. Jsou na nich zobrazeny jeptišky, mniši, různí bájní i pozemští tvorové a světské osoby tehdejší doby.
Je zde pohřben předek aragónských králů - Ramon Berenguer IV. a také zakladatel kláštera Guifredo I. Barcelonský.


Entitní integrita

Entitní integrita je pojem související s databázemi. Je nezbytné, aby každý řádek v databázové tabulce byl jednoznačně rozlišitelný – tedy aby obsahoval hodnotu, která je v rámci tabulky unikátní.
K tomu slouží primární klíč. Platí, že každý řádek tabulky musí obsahovat primární klíč, který bude unikátní vzhledem k ostatním řádkům a nebude mít hodnotu NULL.
Pokud tedy budeme mít tabulku s údaji několika osob, můžeme jako primární klíč použít například jejich rodné číslo.
Databázový systém, který zaručuje entitní integritu, nám nedovolí vložit do jedné tabulky dvě osoby se stejným rodným číslem.


Mitozom

Mitozom je organela nacházející se u některých jednobuněčných eukaryotních organismů. Byl nalezen a pojmenován teprve nedávno. a ještě se přesně neví, jak těmto organismům prospívá. Patrně v ní dochází k syntéze železosirných center, podobně jako v mitochondriích.
Mitozom byl objeven výhradně u některých anaerobních či mikroaerofilních organismů, které nejsou schopné oxidativní fosforylace, jelikož nemají mitochondrie. Poprvé byl popsán u střevního parazita Entamoeba histolytica. Dále byl identifikován v několika mikrosporidiích. a též v Giardia intestinalis.
Je velmi pravděpodobné, že se mitozomy vyvinuly z mitochondrií. Stejně jako ony mají dvojitou membránu a vykazují i některé biochemické podobnosti. Navíc jsou proteiny nalezené v mitozomech podobné proteinům v mitochondriích. a hydrogenozomech Na druhou stranu však mitozomy neobsahují žádné geny, mitozom je syntetizován z genů v buněčném jádře, ačkoliv některé dřívejší výzkumy přítomnost DNA naznačovaly.


Církevní gymnázium sv. Voršily v Kutné Hoře

Církevní gymnázium sv. Voršily v Kutné Hoře je osmileté katolické gymnázium. Sídlí v Kutné Hoře v klášteře sester voršilek, jejichž kongregace je zřizovatelem školy od roku 1994. Do sítě škol bylo gymnázium zařazeno v roce 1991, výuka začal v roce 1993. Navazuje na tradici voršilských středoškolských ústavů, které zde fungovaly v letech 1712-1949. Škola mimo jiné zajišťuje kvalifikovanou výuku 3 světových jazyků, umožňuje výměnné pobyty se školami v Německu a Francii a je přidruženou školou UNESCO.


Avia BH-3

Avia BH-3 byl stíhací dolnoplošník vyráběný na počátku 20. let československou firmou Avia. Konstruktéry letounu byli Pavel Beneš a Miroslav Hajn.


Frank-Walter Steinmeier

Frank-Walter Steinmeier je německý politik. V současnosti je členem německé vlády, kde zastává post spolkového ministra zahraničních věcí a zároveň je i spolkovým vicekancléřem. Je členem Sociálně demokratické strany Německa- SPD.
V letech 1974 až 1976 sloužil v Bundeswehru. Následně studoval právo a politologii na University of Gießen. V roce 1982 absolvoval svoji první a v roce 1986 druhou státní zkoušku z práv. Potom pracoval jako asistent profesora na University of Gießen, kde roku 1991 dokončil doktorát z práv.
Steinmeier, se v roce 1991, stal právním poradcem vlády Dolního Saska. Roku 1993 se pak stal vedoucím kanceláře tehdejšího premiéra Dolního Saska, Gerharda Schrödera.
Steinmeier byl v listopadu 1998 jmenován do kanceláře kancléře Gerharda Schrödera, těsně potom, co Schröder vyhrál volby. Roku 1999 je pak jmenován vedoucím kanceláře kancléře Schrödera. Díky svým schopnostem, dostal přezdívku Die Graue Effizienz- Šedá výkonnost.
22. listopadu 2005 se stal spolkovým ministrem zahraničních věcí ve velkokoaliční vládě Angely Merkelové. Je prvním spolkovým ministrem zahraničních věcí za SPD od doby Willyho Brandta.
Poté, co Franz Müntefering oznámil, že hodlá opustit vládu, se Steinmeier 21. listopadu 2007 stal i spolkovým vicekancléřem.


Maurice Béjart

Jako tanečník začínal v rodné Marseilli, jako čtrnáctiletý debutoval v baletu pařížské Opery, pak tančil v Mezinárodním baletu v Londýně a ve Švédském královském baletu, kde poprvé vyzkoušel choreografii. Více začal tvořit v Paříži ve vlastním souboru Ballets de l’Etoile, později přejmenovaný na Ballet-théâtre de Paris.
Jeho úspěchy v šedesátých letech odstartovala premiéra Svěcení jara v roce 1959. O rok později založil v Bruselu Ballet XXe Siécle a s ním uvedl další slavné choreografie jako Bolero, Pták Ohnivák a také díla inspirovaná neevropskými tanečními a divadelními slohy.
V roce 1987 po sporu s ředitelem souboru v průběhu turné do Leningradu se rozhodl už do Belgie nevrátit. Přeměnil soubor do nové podoby, tentokrát ve švýcarském Lausanne, vznikl tak Béjart Ballet Lausanne, pro který vytvořil choreografie Ring um den Ring, Podivuhodný mandarín, A propos de Shéhérazade, Tokio Gesture a další. Soubor vedl až do své smrti; posledním dílem, na kterém pracoval, bylo nastudování pocty Giannimu Versacemu Grazie Gianni con amore na scéně milánské La Scaly v roce 2007.
Obdržel řadu ocenění, státní vyznamenání v Belgii, Japonsku, Velké Británii i Cenu Nadace míru od papeže Jana Pavla II. Z mnoha baletních ocenění lze jmenovat Cenu Benois de la Danse za celoživotní mistrovství.


Valčík na rozloučenou

Valčík na rozloučenou je román v češtině Milana Kundery z roku 1972. Pojednává o láskách a nenávistech mezi osmi postavami v československém lázeňském městečku během raných sedmdesátých letech.
Ve francouzském překladu byl poprvé vydán v roce 1976, v českém originále o dva roky později.


Seznam planetek 81251-81500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Letiště Ulánbátar

Čingischánovo mezinárodní letiště v Ulánbátaru je největší a nejrušnější letiště v Mongolsku. Zajišťuje jak vnitrostátní, tak i mezinárodní lety s okolními zeměmi. Letiště je základnou mongolských aerolinií MIAT Mongolian airlines, Eznis airways a Aero Mongolia.
Letiště má jeden velký moderní terminál, nákladní a garážové hangáry. Součástí je i moderní kontrolní věž. Letiště má jednu přistávací a vzletovou dráhu, která je z asfaltu a má 3100 m. Stará dráha není asfaltová, slouží jen pro vzlety a měří 2000 m.


Multiplex 3

Multiplex 3 je jedním z definitivních multiplexů DVB-T v České republice. Je provozován společností Czech Digital Group.


Newstyle Hardcore

Newstyle Hardcore je hudební styl vzniklý na konci devadesátých let, kdy hardcore procházel krizí a stál na pomyslné křižovatce. Pár producentů začalo skládat nový, pomalejší, ale tvrdší hardcore, kterému dominuje velmi tvrdý kopák a vyvrátili tak pravidlo, že čím je skladba pomalejší, tím má menší energii. První track, který se dá označit za newstyle hardcore je skladba Intelligence Hardcore od Darkraver & DJ Vince. BPM se zpravidla pohybuje mezi 150 až 170. Pro newstyle jsou typické tvrdé basy a velmi výrazné, energické lead melodie, ať už ve formě rychlých nasekaných melodií nebo táhlých hymen. Centrem tohoto stylu je Nizozemsko a Itálie. V dnešní době je to nejrozšířenější odvětví hardcoru. Svědčí o tom např. kompilace Masters Of Hardcore nebo megaakce stejného názvu.


Džhárkhand

Džhárkhand je stát ve východní Indii, který se oddělil od Biháru 15. listopadu 2000. Na severu tak sousedí právě s Bihárem, s Uttarpradéšem a Čhattísgarhou na západě, s Urísou na jihu a se Západním Bengálskem na východě. Má přes 26 miliónů obyvatel a rozlohu 79,700 km2.


Zločin a trest

Zločin a trest je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jedná se o základní dílo ruské realistické literatury 19. století.
Zločin a trest je román rozdělený na šest částí + epilog. Děj se odehrává v Petrohradu a v závěru románu na Sibiři. Hlavním hrdinou je chudý student Rodion Romanovič Raskolnikov, který naplánuje a provede vraždu staré lichvářky Aleny Ivanovny, kterou chce oloupit. Při činu je však vyrušen její sestrou Lizavetou, kterou zabije. Naplánovaný zločin se mu podaří, nenechá za sebou žádné stopy. I když si svůj čin „filosoficky“ odůvodňuje, uvědomuje si zároveň jeho nesmyslnost a zrůdnost a dostává se do těžkých depresí. Seznamuje se s alkoholikem Semjonem Zacharyčem Marmeladovem a jeho dcerou Soňou. Protože Marmeladov utrácí všechny peníze za alkohol, Soňa musí pro rodinu vydělávat peníze prostitucí. Raskolnikov, který nemůže unést strašné tajemství vraždy, se svěřuje Soně. Ta mu radí, aby se přiznal. Mezitím policejní inspektor Porfyrij Petrovič, který vraždu vyšetřuje a je přesvědčen o Raskolnikově vině, zatýká nevinného člověka, který se k vraždě přiznává. To je však zkouška Raskolnikovova svědomí. Ten přesvědčuje sám sebe o morální oprávněnosti svého činu, ale nepočítal s tím, že bude postaven před takovouto volbu. Po vnitřním boji se Raskolnikov přiznává. Je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, která jej miluje. Svou čistou a upřímnou láskou a vírou v Boha způsobuje Raskolnikovo obrácení.
Román je vystavěn na kriminální zápletce, ale ta nemá hlavní význam. Dramatičnost románu netkví v dějové linii, která je poměrně chudá, ale ve vnitřním morálním a psychickém dramatu hlavního hrdiny, který je zachycen ve vnitřních monolozích, snech a nedokončených dialozích. Hlavní ideou díla je polemika s extrémním individualismem, který má své kořeny v německé novověké filosofii a v západním myšlení vůbec. Raskolnikov si svůj zločin vysvětluje teorií o silných a slabých jedincích. Silní jedinci mají právo překračovat meze etických norem, které jsou závazné pro jiné. Zároveň je ve svém pocitu odloučenosti a nadřazenosti nad ostatními ukázán Raskolnikov jako romantický hrdina, avšak již zcela v realistickém duchu Dostojevského tvorby. I když román obsahuje četné pasáže popisující reálie tehdejšího života, má román spád. Hlavní těžiště románu tkví v obrazu vnitřního duševního souboje dobra a zla, idejí a lidskosti, morálky a zvrácenosti. Hlavní hrdina prožívá trýznivé stavy mezi krutou realitou skutečnosti a hrůznou realitou svého snu, které jsou skvěle vykresleny.
Dostojevskij napsal Zločin a trest v německém Wiesbadenu mezi červencem 1865 a únorem 1866. V té době měl velké problémy s dluhy, které si nadělal hazardními hrami, ale také svou snahou pomoci rodině śvého zemřelého bratra Michaila. Myšlenku na napsání románu měl však již od poloviny 50. let, kdy se vrátil z vězení a vyhnanství v Omsku. Do vyhnanství se dostal za svou účast v kroužku utopických socialistů tzv. Petraševců. Po odpykání trestu však Dostojevskij mění radikálně své názory a je přesvědčen, že násilná revoluce nemůže být řešením, protože násilí plodí zlo a zlo páchané ve jménu dobra se nakonec obrátí proti svému původci. Takto bývá často interpretován Zločin a trest. Sám autor o tom píše v dopise nakladateli:
Originalita Dostojevského díla překročila hranice Ruska již za jeho života. Jeho dílo mělo vliv nejen na soudobou realistickou tvorbu, ale také na vznik psychologického románu.
Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná.


Lubenec

Obec Lubenec se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1538 obyvatel.
Obcí prochází rychlostní silnice R6 z Prahy do Karlových Varů.
Dolní Záhoří | Drahonice | Horní Záhoří | Ležky | Libkovice | Libyně | Lubenec | Přibenice | Řepany |


Sušička ovoce

Sušička ovoce je přístroj, jenž se používá na snížení obsahu vody v potravinách různého druhu, především v ovoci, zelenině a houbách, aby tak se prodloužila možná doba skladování. Potraviny absorbují teplo a následně uvolňují vlhkost v podobě vodní páry. Sušení je alternativou jiných druhů dlouhodobé konzervace, jako je např. mražení, solení či zaváření.
Suší se obzvláště přírodní potraviny, které nevydrží dlouhé skladování v syrovém čerstvém stavu. Nejčastěji to jsou jablka, hroznové víno, meruňky, švestky, citrusy, rajčata, byliny, koření a jedlé houby. Sušeným plátkům jablek se říká křížaly, sušeným kuličkám hroznového vína rozinky.
K sušení by se měly vždy používat suroviny v co nejlepší kvalitě, tedy zralé a čerstvé. Pokud ovoce není zralé, nikdy při sušení nedosáhneme dobré barvy; přezrálé ovoce a zelenina budou zase příliš měkké a kašovité. Stejně tak se doporučuje plody začít sušit v co nejkratší době po sběru, dobře je před procesem omýt a odstranit všechny poškozené části.
Doba sušení se výrazně zkracuje naporcováním potravin na menší kousky či plátky nebo alespoň rozpůlením a vyndáním pecky. I po vysušení však v nich zůstane několik procent vlhkosti.
Během sušení a skladování probíhají stejné změny barvy a chuti, které se při dozrávání dějí díky přítomnosti enzymů. Jako předpříprava sušení se může použít předehřívání, které pomáhá zachovat barvu a chuť potravin a vlastní sušení urychluje. Ovoce, které má drsnější slupku, se může předehřívat ve vodě, což často způsobí, že slupka praskne a voda se pak při sušení rychleji odpařuje.
Další možnou metodou přípravy je namáčení potravin ve vhodném roztoku. Z ovoce je však potom dobré před vlastním procesem sušení vodu na povrchu odsát čistým ubrouskem či utěrkou.


Barofil

Barofil je extrémofilní organismus, který žije v prostředí s velmi vysokým tlakem, tak jako například na dně moří. Známé mnohé barofilní bakterie a archea, které v tomto prostředí dosahují až 1100 atmosfér.
Obligátně barofilní organismy se někdy vyskytují ve zcela extrémních hloubkách. Jedna bakterie rodu Moritella, izolovaná z vodního korýše z řádu různonožců, byla nalezena na dně Mariánského příkopu. K růstu vyžadovala minimální tlak 50 MPa, jinak nerostl.


Václav Kasík

Vystudoval ČVUT, nedokončil studia sociologie na FF UK. Působil jako klávesista Country beatu Jiřího Brabce, měl i vlastní orchestr. Doprovázel mj. Evu Pilarovou a Hanu Zagorovou. Do Československého rozhlasu nastoupil začátkem 80. let jako externí hudební redaktor. Již v 80. letech se začal věnovat manažerské práci, po revoluci podnikání. V letech 1993–1999 byl ředitelem Rádia Alfa. Od července 1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu, v květnu 2005 funkci obhájil, v červenci 2009 byl odvolán.


Střimice

Střimice je název zaniklé obce v okrese Most v Ústeckém kraji. Nacházela se asi 1,5 km severozápadně od města Mostu. Obec zanikla v 50. letech 20. století při rozšiřování důlní těžby.
Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z roku 1276, kdy mostecký měšťan Amold, zvaný Episcopus věnoval roční příjem ze svého dvora ve Střimicích cisterciáckému klášteru v Oseku. Klášter postupně získal Střimice do svého majetku. V roce 1315 odkoupil všechny platy v obci. Od počátku 14. století byly Střimice součástí panství oseckého kláštera a v jeho majetku zůstaly zůstaly až do zrušení poddanství v roce 1848.
Obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím. V polovině 18. století žilo v obci 22 hospodářů s rodinami, kteří kromě polí obdělávali také menší vinice a chmelnice. V roce 1833 měly Střimice 32 domů a 134 obyvatel. Ve vsi byl také poplužní dvůr a kaple sv. Anny.
Už na počátku 19. století existoval v obci důl Mariahilfe, který ale ve 2. polovině 19. století zanikl. Další důl Josef byl na katastru Střimic otevřen v roce 1873 a v roce 1900 vznikl důl Richard. Rozvoj těžby znamenal zvýšení počtu obyvatel. Mnoho horníků přicházelo z vnitrozemí a ve Střimicích se počet českého obyvatelstva blížil 50%. V období druhé světové války byla obec připojena k Mostu jako jeho část. V roce 1940 zde byly zřízeny pracovní tábory pro nuceně nasazené na práci v dolech a průmyslu.
Po roce 1945 z nich bylo vytvořilo jedno z internačních středisek určené k odsunu německého obyvatelstva z okresu Most. Obec Střimice se po válce sice osamostatnila, ale už v roce 1947 byla opět připojena jako osada k městu Mostu.
V 50. letech byla zbořena při kvůli těžbě uhlí jako jedna z prvních obcí na Mostecku. Po vytěžení byl prostor zavezen skrývkou z dalších dolů a vznikla tzv. Střimická výsypka, která již byla rekultivována. Na jedné její části, zhruba 1,5 km jihovýchodně od místa bývalé obce, bylo vybudováno a v roce 1996 zprovozněno Letiště Most.


Diamanda Galás

Diamanda Galás je americká zpěvačka, pianistka a skladatelka řeckého původu. Ve svých skladbách a hudebním projevu se pobyhuje na pomezí avantgardního rocku, klasické hudby a performace. Typický je pro ni výrazně expresivní vokál, oscilující mezi operním typem zpěvu, glosolálií a pronikavými, extatickými polohami vypětí hlasu s rozsahem 3 1/2 oktávy. Charakter hudby Diamandy Galás je velmi temný, instrumentačně sice úsporný, o to více však kladoucí důraz na zvukovou plnost, mnohdy až katedrálního rozměru. Některé nahrávky obsahují pouze hru hlasu protagonistky bez nástrojového doprovodu. Programově se zpěvačka pohybuje v extrémních filozofických polohách blasfemicky provokativního charakteru, přičemž základní osou jsou témata utrpení a zoufalství s oblibou hororové divadelní okázalostí performativní stránky produkce. Tato inklinace je částečně i vysvětlením pro její činnost v oblasti filmového umění, kde spolupracovala na projektech podobného zaměření.
Nejvíce ceněnými nahrávkami je trilogie „Masque Of The Red Death“, obsahující alba The Divine Punishment, Saint Of The Pit a You Must Be Certain Of The Devil.


Mirnyj

Mirnyj je ruská polární zásobovací základna v Antarktidě na Pobřeží Pravdy poblíž Indického oceánu, přesněji Davisova moře. Leží těsně za jižním polárním kruhem.
Stanice byla založena roku 1956 První sovětskou antarktickou expedicí. Mirnyj představuje základnu, která udržuje v provozu 1410 km vzdálenou výzkumnou stanici Vostok prostřednictvím pravidelných konvojů. Cesta těchto konvojů převážejících jednou za rok naftu, potraviny a další materiál trvá okolo osmi týdnů. Stanici tvoří 30 budov, ve kterých v létě pracuje až 160, v zimě jen 60, techniků a vědců. Spojení s mateřským polárním institutem v Sankt Petěrburgu je zajištěno pomocí telexu.
Průměrná teplota v okolí stanice je -11°C. Více než 200 dní ročně zde vane vítr silnější než 15 m/s, příležitostně stanici zasáhne polární cyklón.


445 př. n. l.

Roky: 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 ----


BIFA

Lodě typu BIFA jsou motorové osobní lodě německé výroby, které byly stavěny v letech 1977–1988 a provozovány v Německé demokratické republice, Československu a jejich následnických státech. Vyráběly se ve třech velikostních variantách označovaných římskými čísly I, II a III. Celkem 58 lodí typu I a III postavila v letech 1977–1988 loděnice Berlín, dvě lodě typu II postavila v letech 1978–1979 loděnice VEB Elbewerft Boizenburg.
Všechny tři typy mají celkovou šířkou 5,1 m a boční výšku 1,35 metru, délka se liší podle typu. Typy I a II mají ponor 0,9 m, typ III má ponor 1,1 m.
Hlavní paluba je uzavřený a v zimě vytápěný prostor vybavený místy k sezení, barem a rautovými stoly. V zázemí se nachází lodní kuchyně. Kapacita typů I a II je 124 osob, typu III je 164 osob.
Loď pohání 1 motor typu 6 VD 14,5 výrobce Motorenwerk Schönebeck o spotřebě 5,5 litrů nafty za hodinu a dieselový agregát se spotřebou 4,5 litru nafty za hodinu plavby. Maximální rychlost plavby u typů I a II je 17 km/hod, u typu III je 20 km/h. Obsluhu a provoz plavidla zajišťuje čtyřčlenná posádka tvořená jedním kapitánem, jedním strojníkem a jedním lodníkem nebo jedním kapitánem a dvěma lodníky.
Většina plavidel tohoto typu byla v průběhu devadesátých let kompletně zrekonstruována a modernizována za účelem využití jako plovoucí lodní restaurace. U čtyř lodí byla navýšena kapacita míst díky prodloužení lodi ve střední části trupu o 8,5 m.


Sierpinského koberec

Sierpinského koberec je fraktální útvar vytvořený rekurzivním odstraňováním čtverců z plochy. Své jméno dostal podle svého objevitele Wacława Sierpińského, který ho poprvé popsal v roce 1916.


Luboń

Luboń je město v Polsku, ve Velkopolském vojvodství, v Poznaňskem okrese. Luboń ležící na řece Wartě, má rozlohu 13,5 km2 a 27 038 obyvatel.


Termodynamický systém

Termodynamický systém je makroskopický hmotný objekt – přesně definovaná část přírody. Tento systém musíme popsat pomocí fyzikálních termínů, určit jeho fyzikální stav – stav termodynamického systému.
V termodynamickém systému na sebe podsystémy působí převážně mechanickou a elektro-magnetickou interakcí, ale i jiné.


Marylebone Road

Marylebone Road je důležitou dopravní tepnou v centru Londýna v obvodu Westminster. Vede ve směru východ – západ od Euston Road u Regent's Parku po A40 u Paddingtonu.
Silnice je vybavena s ohledem na velmi rušný provoz třemi jízdními pruhy. Je součástí vnitřního londýnského okruhu a tvoří hranici zóny London Congestion Charge. Většina vozidel opouštějících Londýn směrem na Midlands a sever Anglie projíždí touto ulicí a tak se zde v průběhu dne tvoří dopravní zácpa.
Na ulici se nacházejí dvě významné turistické atrakce - Muzeum voskových figurín Madame Tussaud a Londýnské planetárium.
Pojmenování ulice pochází z jména kostela St Marys, který stál na břehu malého potoka nazývaného tybourne v oblasti pojmenované po řece Tyburn. Kostel a oblast, ve které stál, dostala jméno St Mary at the bourne což bylo časem zkráceno na Marylebone.


Magdalena Jetelová

Magdalena Jetelová, narozená v roce 1946 v Semilech, je respektovaná evropská fotografka a výtvarnice konceptuálních projektů.
Narodila se v roce 1946 a na začátku normalizace v roce 1971 dokončila Akademii výtvarných umění v Praze. Účast na několika výstavách mimo oficiální galerie jí prakticky znemožnila realizovat se v Československu. Její land artové konceptuální projekty v osmdesátých letech prováděla pro skupinu přátel, například Realizace v Šárce.
Před emigrací do Německa v roce 1985 tu Jetelová zanechala legendární projekt podzemního zahradnictví pro Jižní Město.
Nejznámější se stal projekt Domestikace pyramid uskutečněný na několika místech Evropy: nejznámější je umístění části pyramidy s lávovým povrchem do Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni, kde se překvapivě v novorenesanční zdobné hale setkávají přes tisíciletí různé kultury.
14 let učila na renomované Státní umělecké akademii v Düsseldorfu, kde také trvale žije. Od roku 2004 je profesorkou na výtvarné akademii v Mnichově.
Po vzniku samostatné České republiky byla 3 roky konzultantkou Rady Pražského hradu. Tehdy v roce 1993 byla poprvé v Čechách k vidění její první instalace a to v Letohrádku Belveder.
V roce 2006 pak získala cenu Lovise Coryntha, jejíž součástí je vydání exkluzivní monografie, která vychází za podpory spolkové země Severní Porýní-Westfálsko.
Její dílo stojí někde mezi land artem, čistým konceptem, objektem a architekturou. Mystifikace, matení našich smyslů, zpochybnění lidského jednání, dokonce i otázky kulturně-historické a ekologické jsou vtisknuty do všech projektů Magdaleny Jetelové.
Event art Magdaleny Jetelové bývají technicky i finančně náročný, ačkoliv může být zdánlivě „neviditelný“. To je i důvod, proč se nerealizoval v Česku:
V 90. letech začala Magdalena Jetelová pracovat s laserem a radarem. Často využívá pouze fikci nebo světlo, uzavírá nebo přeměňuje konkrétní prostory, řeže a píše laserem, pracuje s celými světadíly i zeměkoulí. Souběžné bílé čáry laseru se podobají kolejím, železnice je srozumitelnou metaforou spojení dvou libovolných míst na zemi, představou jednotného prostoru Země je sochařka přímo posedlá. Výsledky dokumentuje, zvětšuje a vystavuje jako monumentální stříbrobromidové fotografie, pomíjivé události se tak mění na stálé obrazy.


Přímorožec šavlorohý

Přímorožec šavlorohý je v kohoutku vysoký přes jeden metr, na délku měří 1,5-2,4 m a jeho hmotnost se pohybuje kolem dvou set kilogramů. Většina srsti je zbarvena bíle, pouze krk, prsa a část obličeje je zbarvena zrzavo-hnědě. Dlouhé, tenké, hladké rohy připomínající meč, které mají obě pohlaví, mohou být i přes metr dlouhé a samci je využívají při soubojích o samice.
Přímorožec šavlorohý obývá vyprahlé stepi a pouště, kde spásá téměř všechen vegetační porost, který v těchto podmínkách roste - listy, nejrůznější rostliny, pupeny, kořínky, pokud je příležitost, rád sežere i ovoce. K životu v těchto tvrdých podmínkách má několik důležitých adaptací, které mu dovolují v těchto podmínkách přežít. Má velice výkonné ledviny, potí se, až pokud teplota přesáhne zhruba 40 °C, dokáže vydržet několik týdnů bez vody, kterou z velké části přijímá z potravy a velká kopyta mu napomáhají rozložit celou váhu zavalitého těla na měkkém písku.
Žije v kočovných smíšených stádech tvořených až osmdesáti zvířaty. Při migracích, které bývají dlouhé několik stovek kilometrů, se jednotlivá stáda spojují a vytváří až několika tisíci členné skupiny.
V období rozmnožování spolu samci agresivně bojují o samice, přičemž využívají svých ostrých a dlouhých rohů. Dvoření je u tohoto druhu výjimečnou podívanou. Samec a samice se k sobě postaví opačným směrem a začnou kolem sebe kruhovitě běhat, přičemž samec vyčkává na samiččino svolení spářit se s ní. Pokud samice není pohlavně dospělá a nějaký samec se jí začne dvořit, většinou začne utíkat v opačném směru než je tomu zvykem, čímž dá samcovi jasně najevo, že se pářit nemůže.
Samice se těsně před porodem, což je zhruba v osmém až devátém měsíci březosti, odpojí od stáda a o samotě a v klidu porodí jediné mládě, které po narození váží průměrně 9 až 15 kg. Samice se pár hodin poté vrací ke stádu a mládě odstavuje již ve věku 14 týdnů. V zajetí se může přímorožec šavlorohý dožít i více než 15 let.
Přímorožec šavlorohý byl nejprve loven místními domorodci pro své maso, které jim poskytovalo obživu, následující dlouhá léta pro své rohy, což jej, nebýt záchranářských opatření, dovedlo téměř jistě k zániku. Dříve byl přímorožec šavlorohý hojně rozšířeným savcem v saharských oblastech, v současnosti je v přírodě zřejmě vyhynulý, ačkoli existuje tvrzení, že malá populace ještě žije v Čadu a Nigeru.
Záchranářská opatření byla odstartována v 60. letech 20. století. V roce 1996 bylo v zoologických zahradách a parcích po celém světě chováno více než 1 250 přímorožců šavlorohých, na rančích v Texasu dalších 2 145 jedinců. Celé stádo tohoto turovitého existuje v přírodním parku v Tunisku, kde také plánují následnou reintrodukci zde odchovaných jedinců zpět do přírody .


Beňov

Beňov je obec ležící v Olomouckém kraji, 6 km jihovýchodně od města Přerov, na levém břehu řeky Moštěnky. Obec čítá 674 obyvatel a její katastr má výměru 862 ha.


Viktor Někrasov

Viktor Někrasov byl ruský spisovatel, který se stal představitelem sovětské literatury po druhé světové válce.


Clichy

Clichy je francouzské město v departementu Hauts-de-Seine, v Île-de-France. Město je známé pod jménem Clippiacum již od 6. století, jako sídlo merovejských králů.


Škoda 02T

Škoda 02T je typ tramvaje, který vznikl modernizací československé tramvaje T3.
Protože v Liberci v polovině 90. let minulého století by z důvodu zanedbaného vozového parku mohlo dojít až k zastavení tramvajové dopravy, rozhodl se Dopravní podnik města Liberce modernizovat své tramvaje. Z důvodu velké poruchovosti tramvaje evidenční číslo 54 rekonstruované v ČKD na typ T3G bylo rozhodnuto nechat si další vozy modernizovat v plzeňské Škodě, která ve stejné době prováděla rekonstrukce plzeňských tramvají.
Tramvaje byly celkově opraveny, zmodernizován byl interiér i stanoviště řidiče, byla dosazena nová elektrická výzbroj Škoda s IGBT tranzistory. Vozy tak prakticky odpovídaly svým plzeňským protějškům. Rozdíly ale jsou: řidič neovládá vůz pedály, ale ručním řadičem, nebyly provedeny výřezy v předním čele pro transparenty, menší rozdíly jsou i elektrických obvodech.
Modernizace na typ Škoda 02T probíhaly v letech 1996 až 1998.


Liam Neeson

William John Neeson je irský herec a vypravěč, známý spíše pod jménem Liam Neeson.
Neeson hrál v mnoha filmových rolích, a získal řadu ocenění. Za roli O.Schindlera ve filmu Schindlerův seznam obdržel Oscara, Zlatý globus i cenu BAFTA.
Hrál i ve filmech Excalibur v roce 1981, Rob Roy z roku 1995, Bídníci z roku 1998, dále ztvárnil roli Qui-Gon Jinna v první epizodě Star Wars z roku 1999. Objevil se i ve filmech Gangy New Yorku, Láska nebeská či Batman začíná. Jeho hlas je britským a americkým divákům znám z vypravěčských rolí či z filmů Letopisy Narnie nebo seriálu Simpsonovi.


Sklovina

Sklovina je tvrdá vnější vrstva korunky zubů. Kryje a chrání níže umístěné části zubu. Je asi z 98% tvořená z anorganických solí a jen z 2% z organických látek a vody. Je to nejtvrdší tkáň v těle obratlovců včetně člověka. Embryonálně se sklovina zakládá z ektodermu na rozdíl od všech ostatních tkání zubu, v procesu tzv. amelogeneze.
Sklovina má obvykle bělavou, namodralou nebo žlutavou barvu - přesný odstín závisí především na její tloušťce a stupni kalcifikace. Nejsilnější je sklovina na místech, kde je velice namáhána, tedy na řezacích plochách, kde může být tlustá až 2,5 mm. Na stejných místech také dosahuje sklovina vyšší tvrdosti.
Porucha, při níž je sklovina příliš tenká nebo neobsahuje dostatek vápníku, se nazývá amelogenesis imperfecta.


Štěpán z Holštejna a Vartnova

Štěpán z Holštejna a Vartnova byl moravský pán z rodu pánů z Holštejna, zakladatel vartnovské větve.
Jeho otcem byl Vok I. z Holštejna, který za svého života získal hrad Vartnov s panstvím. Štěpán se na tento hrad odstěhoval poté, co jej zdědil. Poprvé se připomíná roku 1366, kdy vstoupil se svými bratry Půtou a Ješkem do spolku. Po svém hradu Vartnovu se poprvé píše roku 1376. Štěpán se v 80. letech objevuje velmi často v soudních listinách jako žalovaný, většinou však jako žalující kvůli sousedským sporům. Štěpán byl ve spolku se svým bratrem Ješkem Kropáčem a po jeho smrti se stal poručníkem jeho nezletilých dětí. Dle Ješkova pověření prodal většinu majetku větve Kropáčů. V listinách se Štěpán uvádí při prodejích a koupi různého majetku, při poručnictví u svých vzdálených příbuzných i jako svědek na různých listinách. Dále se uvádí jako přísedící u zemského soudu. Štěpánovou manželkou byla Ofka ze Sudic, která se připomíná roku 1409. Sňatek však musel být uzavřen daleko dříve, protože roku 1411 se jejich syn Štěpán II. uvádí jako zletilý. Roku 1405 podal Štěpán I. žalobu proti skupině osob pro jejich neoprávněné držení Zdounek, jejichž část mu připadla po jeho bratru Půtovi. Se žalobou neuspěl a jako držitelé Zdounek se začaly složitým procesem objevovat i další osoby. Štěpán sérií žalob, které podával až do roku 1415, nakonec všechny držitele Zdounek vypudil a po odkoupení podílu svého synovce Štěpána Kropáče se stal jediným majitelem Zdounek on sám. Štěpán se roku 1415 objevil ještě v Praze, kde pečetil stížný list proti upálení mistra Jana Husa. Zemřel roku 1417 a zanechal po sobě syna Štěpána.


IPREDator

IPREDator.cz je VPN služba provozovaná zakladateli Pirate Bay od dubna 2009. Vznikla jako rekce na švédský zákon IPRED, který umožňuje úřadům požadovat od poskytovatelů konektivity informace o svých uživatelích.


Das keyboard

Das Keyboard je špičková mechanická počítačová klávesnice. Jejím nejvýraznějším rysem je, že jedna z verzí nemá žádné nápisy na klávesách, klávesy jsou černé a úplně prázdné. Jméno bylo převzato z němčiny, do češtiny lze tento výraz jednoduše přeložit jako „Klávesnice“. Klávesnice se přezdívá „více než bláznivá“ z německého „Über-Geeks“.
Originální „Das Keyboard“ se vyráběla v České republice, kritizovali ji za to, že jde v podstatě o drahou verzi mechanických kláves s gumovou membránou.
Porézní povrch kláves byl vnímán negativně, ve srovnání s klávesnicemi, které používaly mechanické klávesy s gumovou membránou. Panují dokonce názory, že výhody posuzované klávesnice jsou přehnaně zveličovány. Das Keyboard II, která se prodává o dvacet dolarů dráž něž než první verze, oslovuje dokonce i kritiky první verze. Vyznačuje se pozlacením a cvakáním mechanických spínačů vyrobených společností Cherry. Tato klávesnice je podobná, ale není stejná, typu IBM Model M. Podoba spočívá v systému buckling spring. Jde o způsob přenosu stisku klávesy.
Das Keyboard III, který byl uveden v červenci 2008, představil dva nové modely a to: Ultimate a Professional. Nový lesklý vzhled, modré LED diody a přidání USB hubu dělá klávesnici mnohem více aktuální.
Klávesnice byla navrhnuta Danielem Guermeurem, zakladatelem Metadot Corporation. Což byla společnost zaměřená na open source software nacházející se ve městě Austin, stát Texas, USA. Daniel Guermeur hledal radikální řešení, které by mu zabránilo aby se při psaní díval na klávesnici. Zadal tedy úkol čínské továrně na to, aby vyrobila první klávesnici bez popisků. Po několika minutách psaní na klávesnici zjistil, že levná gumová membrána, použitá v klávesnici, dávala při psaní velmi špatnou zpětnou vazbu. Rozhodl se tedy, že pro rychlé psaní na klávesnici nestačí pouze vizuální úprava. Rozhodl se tedy, že klávesnici upraví i po hardwarové stránce. Místo výroby levné klávesnice upřednostnil výrobu kvalitní klávesnice. Zkontaktoval jinou čínskou továrnu, s požadavkem na výrobu nejkvalitnější klávesnice, kterou dokáží v továrně vyrobit. Poté zkompletoval prázdné klávesy se zbytkem klávesnice. Po několika týdnech používání, této speciální klávesnice, Daniel zdvojnásobil svou rychlost psaní.
Jeho přátelé a kolegové ho mnohokrát žádali o radu, kde mohou takovouto klávesnici koupit. Ale Danielova klávesnice byla jediná svého druhu. Poté, co zpozoroval velký zájem o toto zařízení, rozhodl se, že ho začne prodávat. Zaměřil se pouze na prodej nejkvalitnějších klávesnic dostupných na trhu. Týden po tom, co začal s prodejem první Das Keyboard, měly jeho webové stránky několik milionů návštěvníků a o jeho produktu se zmiňoval nespočet blogů. Dokonce se o něm psalo i v renomovaných novinách, např. Slashdot nebo The New York Times.


NetBSD

NetBSD je open source operační systém vycházející ze systému Unix. Při jeho vývoji se více než u jiných systémů klade důraz na zachování jednoduchosti, čistoty a přehlednosti kódu, jak je obvyklé pro BSD Unix. Díky tomu NetBSD běží na 16 různých procesorových architekturách.
Projekt NetBSD byl založen roku 1993 vývojáři systému 386BSD kvůli nejistému směřování tohoto systému a nespokojenosti s jeho vývojovým modelem. 386BSD jako takový zakrátko ukončil svůj vývoj, avšak jako první port systému BSD UNIX na architekturu Intel i386 poskytl základ pro další vývoj NetBSD, který se stal jeho logickým pokračováním.
Samotný 386BSD byl založený na Net/2 vydání systému BSD Unix. NetBSD používá kód z 386BSD, jako z následujícího BSD vydaní 4.4BSD-Lite, který se nemohl nadále označovat jménem UNIX. V následujících letech NetBSD díky open source vývojovému modelu držel krok s ostatními moderními operačními systémy, a to počítáme-li i komerční varianty Unixu. Důležitou událostí byl odchod jednoho ze zakladatelů NetBSD, Thea De Raadta, z NetBSD Core Group, kterému přecházel konflikt s ostatními vývojáři. Theo De Raadt následně založil projekt OpenBSD.
Krátce po založení NetBSD se ze společných předchůdců vyčlenil FreeBSD. Tento projekt se vyvinul do současně nejpoužívanější varianty systému BSD. Projekty FreeBSD a NetBSD si vzájemně vypomáhaly sdílením části kódu a jsou navzájem binárně kompatibilní. V rámci projektu OpenBSD, který se od NetBSD vyčlenil, vzniklo množství softwaru, hlavně oblasti sítí, bezpečnosti a ovladačů zařízení. Velká část kódu vyvinutého původně pro OpenBSD je nyní součástí NetBSD. Některé unixové příkazy operačních systémů Mac OS X pocházejí z NetBSD.
Díky široké podpoře hardwaru se NetBSD používá i v jednoúčelových zařízeních, přenosných počítačích nebo na starším hardware. Je též využíván jako server. Pokročilé bezpečnostní funkce, z kterých mnohé mají původ v OpenBSD, dělají z NetBSD systém vhodný pro nasazení v úlohách citlivých na zabezpečení.
NetBSD je svobodný software, šířený podle BSD licence. Jediné praktické omezení při jeho šíření je ponechání zmínky o autorských právech ve zdrojových souborech. K sestavení NetBSD je potřeba překladač GCC, avšak běžící systém NetBSD je možné používat bez jakéhokoliv GPL softwaru.
NetBSD se snaží o implementaci API podle normy POSIX, což by teoreticky mělo umožnit bezproblémové používání prakticky všech unixových programů v nezměněné formě, pokud jsou dostupné jejich zdrojové kódy. Z různých důvodů toto však vždy neplatí. Kromě toho NetBSD disponuje podporu ABI mnoha dalších OS, například UNIX systém V, Linux, či FreeBSD. Tato vlastnost umožňuje běh většiny komerčně dostupného nesvobodného softwaru. Dále existuje i experimentální podpora pro spustitelné soubory systému Microsoft Windows ve formě PE/COF, ale v současnosti není moc použitelná. Namísto něj je možné používat software pro systém Windows s pomocí programu Wine. Velké množství softwaru je dostupné přes balíčkový systém pkgsrc. Ten umožňuje jednoduché stažení a instalaci víc jak 6000 přehledně setříděných balíčků. Mnohé z nich jsou dostupné i v spustitelné formě a dají se přebírat a instalovat automaticky. Pkgsrc je možné používat i na jiných platformách, nezávislé na NetBSD.
Fakt, že NetBSD není tak rozšířený jako srovnatelné operační systémy má za následek jeho slabší podporu, zejména pak nového hardwaru. Například výkon diskového subsystému se systémem diskových poli RaidFrane, který NetBSD používá, se ukázal jako citelně nižší než subsystém linuxový. NetBSD nedisponuje žurnálovým souborovým systémem a jeho možná náhrada, souborový systém LFS stále není v produkční kvalitě. V současně není možné bez zásahu do zdrojových souboru používat v textové konzoli jiné národní znaky jako ze sady ISO 8859-1. Tento hendikep je možné napravit buď úpravou zdrojového kódu anebo použitím grafického systému X11.


Saint-Denis-les-Bourg

ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:5000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:1000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:500 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Hypocentrum

Hypocentrum je bod v prostoru, určující přesné místo výskytu nějaké mimořádné události. Jeho kolmý průmět na zemský povrch je označován za epicentrum. Nejčastěji se tento pojem používá v souvislosti se zemětřesením či mohutným výbuchem.
Hypocentrum je tedy jiný název pro ohnisko zemětřesení v hloubce, zatímco pojmem epicentrum se označuje místo, ležící na zemském povrchu nad ním. Vzhledem k tomu, že naprostá většina zemětřesení nemá bodový charakter, ale vzniká na zlomech v zemské kůře, je hypocentrum zpravidla jen přibližným středem oblasti, v níž k uvolnění energie došlo. Jeho zaměření a následné určení jeho pozice se uskutečňuje minimálně díky 3 měřícím seismologickým stanicím.
Odborně se používá výraz hypocentrum jako konkrétní bod. Ohniskem zemětřesení pak rozumíme celou oblast vzniku zemětřesení.


Halle Berry

Halle Maria Berry je americká herečka, modelka a královna krásy. Získala cenu Emmy a Zlatý glóbus za film Černá Carmen Dorothy Dandridge a v roce 2001 Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za výkon v Plesu příšer. Je tak první a zatím jediná žena afroamerického původu, která vyhrála cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Je jedna z nejlépe placených hereček v Hollywoodu. Také se účastnila na produkci některých jejích filmů.
Předtím, než se stala herečkou, se Berry zůčastnila několika soutěží krásy, a v roce 1986 se dostala do soutěže Miss USA, kde skončila na druhém místě. Na soutěži Miss World se umístila na šestém místě. Její průlomová role byla v roce 1991 ve filmu Tropická horečka. To vedlo k dalším rolím ve filmech Flintstoneovi, Skandál!, X-Men a jeho pokračování, a Dnes neumírej. V roce 2005 také vyhrála Zlatou malinu za nejhorší herečku a cenu přijala osobně.
Berry se narodila jako Maria Halle Berry. Její matka byla psychiatrická sestra a otec pracoval ve stejné psychiatrické léčebně jako ona. Berryni rodiče se rozvedli, když jí byly čtyři roky; poté vyrůstala pouze s matkou.
S herectvím začala v 80. letech 20. století. Průlomová role byla ve filmu Tropické šílenství, kde si zahrála drogově závislou Vivian. Dále si v roce 1991 zahrála ve filmu Pouze obchod a v roce 1992 v Bumerangu. V roce 1994 hrála ve Flintstonech. Díky roli v Černé Carmen Dorothy Dandridge se roce 1999 stala první černoškou, která byla nominována na Oscara. Poté si zahrála ve filmu X-Men a jeho pokračováních.
V roce 2001 si zahrála roli popraveného vraha v Plesu příšer. Za roli byla navržena na Oscara a následně se stala první afroameričankou, která cenu za nejlepší herečku získala.
Roku 2002 ztvárnila roli Bondovy milenky Jinx ve filmu Dnes neumírej. Dále hrála ve filmech jako Gothika nebo Catwoman.


Janovo evangelium

Do článku lze vložit odkaz na nějakou webovou stránku mimo Wikipedii. Takový odkaz označujeme jako externí odkaz.
Wikipedie není internetový rozcestník. Přidání rozumného množství relevantních externích odkazů je však užitečnou službou pro čtenáře. Žádný článek by ale neměl být pouhou sbírkou externích odkazů. Na Wikipedii dáváme přednost odkazům interním a to dokonce i tehdy, pokud odkazovaný článek ještě neexistuje.
Předtím, než se rozhodnete umístit do článku externí odkaz, byste si měli odpovědět na několik otázek:
Obecně by měl být externí odkaz přístupný co nejširšímu publiku. Snažte se vyhnout odkazům na stránky placené, vyžadující registraci nebo použití zvláštních aplikací; také plné reklam a automaticky vyskakujících oken. Ne každý čtenář Wikipedie ovládá cizí jazyky; dávejte přednost odkazům na české stránky a u zahraničních uvádějte jejich jazyk ideálně pomocí šablony cíle odkazu. Pokud však jediné nebo nejlepší existující stránky mají taková omezení, je třeba na to upozornit. Pro uživatele s pomalým připojením k internetu je užitečné připojit upozornění na veliké soubory. Např. "", "", "", "" apod.
Pokud nejde o oficiální stránky o subjektu článku, jsou nevhodné:
Nejběžnější způsob je připojit seznam externích odkazů na konec článku. Uveďte seznam odkazů na stránky, kterých jste buď čerpali, nebo které doporučujete čtenáři. Obvykle se použije sekce nejvyšší úrovně s názvem Externí odkazy, za kterým následuje v odrážkách seznam odkazů. Nadpis Externí odkazy je takto pojmenován i v případě, že obsahuje pouze jeden externí odkaz.
Pokud je počet odkazů velký, může být užitečné rozčlenit je do menších skupin. To lze provést pomocí sekcí nižší úrovně, které se pak objeví v obsahu článku.
Každý externí odkaz má být pokud možno popsán názvem odkazované stránky, údajem o autorovi či jiném původci obsahu stránky, u jednorázově vzniklých materiálů datem vzniku, případně též poslední aktualizace stránky, názvem internetového projektu, v jehož rámci je stránka zveřejněna, případně i jeho provozovatele či vydavatele. Pokud to není zřejmé z těchto základních údajů, je vhodné podle potřeby doplnit ještě shrnující popis, co je obsahem stránky, popřípadě která část odkazované stránky má vztah k článku na Wikipedii a proč je odkaz na stránku uveden. Popis by se měl řídit týmiž pravidly neutrality a encyklopedického popisu jako vlastní text hesla. U webových adres, které jsou lidsky srozumitelné a zapamatovatelné, zvláště jde-li o oficiální stránky podle bodu 1 výše, je vhodné zobrazit přímo URL adresu, a komentář zvlášť.
Druhý způsob použití externích odkazů je ve větách nebo odstavcích, které vyžadují zvláštní referenci, popřípadě pokud je třeba odkázat na zdroje, které byly použity při tvorbě článku. Takové odkazy se umísťují do tagu [ref], popřípadě do sekce Reference a pro účely tohoto doporučení nejsou považovány za externí odkazy, platí pro ně jiná pravidla.
Odkazované stránky mohou zaniknout nebo se časem jejich obsah změní natolik, že už nemá k tématu článku co říci. Kontrola těchto odkazů je koordinována na stránce Wikipedie:Nefunkční externí odkazy. Takové odkazy je třeba buď vymazat, nebo nahradit odkazem na archivovanou verzi v Internet Archive Wayback Machine, pokud existuje. Pokud jde o odkaz na relevantní materiál, který je jednoznačně identifikovatelný a existuje i v neinternetové podobě, zvažte místo jeho odstranění raději doplnění informací a přesun do sekce „Literatura“ nebo využití jako reference, která dokládá nějaké tvrzení v článku.
Externí odkazy mohou sabotovat vandalové, často nenápadně. Je proto vhodné vždy v historii ověřit, zda odkaz nebyl upraven a ve starší verzi neexistuje funkční. Poznámka: Tato pasáž se týká praxe na anglické Wikipedii, na české dosud nebyla pozorována.
Opakované vkládání nežádoucích externích odkazů, zejména jde-li o jednání ve zjevném střetu zájmů, může vést až k zablokování dotyčného uživatele.
Tomuto chování lze zabránit i umístěním regulárního výrazu odpovídajícímu URL adrese danému webu na černou listinu specifickou pro českou Wikipedii nebo i globální černou listinu platnou pro všechny projekty, které dané URL nemají na bílé listině. Mediawiki pak automaticky brání všem editacím obsahujícím takové odkazy. Právo editovat tyto listiny mají jen správci, požadavky na zařazení proto umísťujte do diskusí. Před rozhodováním je užitečné zkontrolovat články, v nichž je URL adresa použita, pomocí nástroje Speciální:LinkSearch.


Plánování procesů

Plánování procesů je v informatice úkol jádra operačního systému, ve kterém je spuštěno více procesů najednou. Týká se tedy víceúlohových systémů podporujících multitasking, které využívají pseudoparalelismus. Plánování procesů řeší výběr, kterému následujícímu procesu bude přidělen procesor a proces tak poběží, přičemž výběr je závislý na prioritách jednotlivých procesů a algoritmu, kterým výběr proběhne.
Běžné operační systémy vyžadují, aby byla při přidělování procesoru jednotlivým procesům zachována jistá míra spravedlnosti. Operační systém reálného času vyžadují, aby navíc byly splněny dodatečné podmínky, například aby výběr byl preciznější, deterministický a pracoval se zárukami.
Operační systém může podporovat až 3 druhy plánování procesů [KOLÁŘ, 20]: krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Název typu plánování vyjadřuje frekvenci, s jakou k ní dochází. Typy plánování též rozlišují, v jakém stavu procesu k němu dochází.
Dlouhodobé plánování se označuje též jako plánování úloh je výběr, která úloha bude spuštěna. Má význam zejména u dávkového zpracování. Jeho účelem je naplánovat spouštění úloh tak, aby byl počítač maximálně využit, například vhodného mixu úloh, které jsou náročné na I/O nebo CPU. V současné době není obvykle u desktopových systémů implementován, avšak je velmi důležitý u operačních systémů reálného času, protože systém by v případě spuštění více procesů, než může bezpečně zvládnout, nemohl plnit garantované limity. [Stallings, 399]
Střednědobé plánování používají systémy s virtuální pamětí. Jde o výběr, který blokovaný nebo připravený proces bude odsunut z vnitřní paměti na pevný disk, je-li vnitřní paměti nedostatek. Je chybou považovat stránkování paměti za střednědobé plánování, protože v tomto případě se odkládá celý proces. Důvodem pro odložení procesu může být absence aktivity procesu, nízká priorita, časté výpadky stránek, odblokovaný proces, který již nečeká na systémové prostředky nebo alokace příliš velké části paměti, když je potřeba paměť pro jiné procesy. [Stallings, 396] [Stallings, 370]
Krátkodobé plánování se označuje též jako plánování procesoru, při němž se vybírá, kterému z připravených procesů bude přidělen procesor. Používá se ve všech víceúlohových systémech.
Při plánování procesoru se v operačním systému plánovač rozhoduje, kterému procesu bude přidělen procesor, a tedy který proces v následujícím časovém úseku bude procesor počítače využívat pro svůj běh. K plánování procesoru dochází v následujících situacích:
Pokud k plánování procesoru dochází jen v prvních dvou výše uvedených případech, označujeme takový operační systém jako nepreemptivní. Jinak se jedná o preemptivní plánování procesoru. Čtvrtý případ přeplánování používá operační systém reálného času.
Ve víceúlohových systémech je obvykle k dispozici méně procesorů, než je procesů, které by měly zároveň běžet. Proto se u takových systémů využívá pseudoparalelismus, který umožňuje mít zdánlivě spuštěno zároveň více procesů. Procesy čekají ve frontě a postupně je jim na určitou dobu přidělován procesor. Je-li přepínání dostatečně rychlé, vzniká dojem, že procesy běží zároveň. K přepínání dochází zhruba 100 až 1000 krát za vteřinu.
Při přepínání procesů je nutné, aby proces po opětovném spuštění pokračoval od stejného místa, ve kterém byl přerušen a aby v procesu až na časové zpoždění nebylo poznat, že k přerušení došlo. Z tohoto důvodu je nutné při přerušení vykonávání procesu uschovat kompletní stav procesoru a při opětovném přidělení procesoru stejnému procesu tento stav kompletně obnovit. Kompletní uložení stavu procesu označujeme jako uložení kontextu a obnovení kontextu. Při výměně procesů na procesoru dochází k uložení kontextu jednoho a obnovení kontextu druhého. Tuto činnost označujeme souhrnně jako změna kontextu.
Tabulka popisu procesů je datová struktura v jádře operačního systému, která uchovává data potřebná k běhu procesu. Každý proces má svoji PCB, která je využívána při změně kontextu k uložení stavu procesu.
Strategie použitá pro výběr, kterému z připravených procesů bude přidělen procesor, může zohledňovat různá kritéria [KOLÁŘ, 21]:
Podle toho, které z výše uvedených kritérií bere tvůrce strategie plánování procesoru v úvahu a jakou jim přikládá váhu, se používají různé strategie. Používají se nejen v operačních systémech pro rozdělení času procesoru mezi jednotlivé procesy a thready, ale i pro prioritní směrování síťového provozu v routerech. Hlavním úkolem strategie je zamezit stárnutí procesů a zajistit spravedlivé rozdělení času procesoru.


Irakli Labadze

Labadze se stal profesionálem v roce 1998. Během své kariéry nezískal žádný velký titul, ale dosáhl čtvrtého kola na Wimbledonu v roce 2006.
Irakli Labadze se zúčastnil 14 zápasů v Davis Cupu za tým Gruzie s bilancí 11-6 ve dvouhře a 6-3 ve čtyřhře.


Du'á

Du´á je prosebná modlitba konaná buď ve prospěch nějaké osoby, nebo je namířena proti někomu.
Aby mohla být modlitba vyslyšena, je nutné ji směrovat k Alláhovi, prosebník musí být muslimem a pro některé du´á je nutné dodržet stanovenou formu.
Volba slov je v podstatě volná. Často jsou používány koránské texty a tradiční modlitby.
Du´á zasahuje do všech oblastí lidského života a týká se i všedních záležitostí.
Je nutné rozlišovat tuto prosebnou modlitbu od dalších druhů muslimských modliteb, tj. od modliteb
Ó Bože, Písmo sesílající, Zůčtovateli nejrychlejší, přivoď porážku těmto spojencům, ó Bože, přemož je a roztřes je.
Ó Bože, buď chvála Tobě neb Tys oděl mě jím. Žádám Tě o jeho dobro a dobro toho, pro nějž byl zhotoven a utíkám se k Tobě před jeho zlem a zlem toho, pro nějž byl zhotoven.


Smetana

Smetana je mléčný výrobek, jedná se o nejtučnější část mléka, která se usazuje na jeho povrchu.
Smetana se získává sbíráním nebo odstřeďováním a v obchodě se prodává sladká nebo kysaná. Má 12 % tuku.
Smetana, která má alespoň 32 % tuku, je hustší a je určena ke šlehání. Tato „smetana ke šlehání“ se nazývá šlehačka.


Antonie Hegerlíková

Antonie Hegerlíková je česká herečka a divadelní pedagožka, od roku 1946 členka hereckého souboru Divadla na Vinohradech v Praze, manželka divadelního teoretika a scénografa Antonína Dvořáka.
V roce 1943 ukončila studium herectví na Pražské konzervatoři a své první angažmá zažila v Divadle E. F. Buriana. Poté následovala krátká angažmá na dalších dvou pražských scénách. Od roku 1946 je členkou činoherního souboru Vinohradského divadla, kde za ta léta vytvořila zhruba výrazných 200 divadelních postav.


Erik Van Dillen

Erik Van Dillen¨ je bývalý americký tenista, jedna z tenisových nadějí Spojených států, finalista čtyřhry Australian Open 1977 spolu s Pasarellem.
Dosud je jediným americkým hráčem, který vyhrál mistrovství USA postupně ve všech čtyřech věkových kategoriích, a to ve dvouhře i čtyřhře. V roce 1971 začal reprezentovat USA v Davis Cupu, se kterým získal salátovou mísu dvakrát 1971 a 1972. Roku 1971 se probojoval ve čtyřhře do finále ve Forest Hills. Se svým spoluhráčem Smithem odehrál v Davis Cupu 1973 nejdelší set v historii sotěže proti páru Fillol-Cornejo 37-39. Roku 1973 zvítězil ve dvouhře na turnaji Nottingham Open, když ve finále porazil Frew McMillana 3–6, 6–1, 6–1. Mezi jeho další úspěchy lze řadit semifinále turnaje v Torontu, ve čtyřhře zvítězil v Torontu a Memphisu, Birminghamu, Cincinnati a byl ve finále v Palm Springs. Od roku 1977 nehrál, až v roce 1981 se vrátil a vyhrál čtyřhru v Newportu a v Clevelandu.
Na žebříčku ATP byl pro dvouhru nevýše klasifikován na 36. místě.


Exsul familia

Exsul Familia je apoštolská konstituce papeže Pia XII. o migraci a povinnosti se o migranty postarat vyhlášená 1. srpna 1952. Název konstituce je odovozen od útěku svaté rodiny jako pravzoru každé rodiny na útěku.
Vydání konstituce, ve které papež žádá politiku otevřených dveří, předcházela migrace milionů lidé po 2. světové válce. Podle statistické ročenky Rady Evropy bylo v roce 1950 jenom v Evropě cca 11,8 milionů migrujících lidí, z toho 1,2 milionů cizinců. Úkolem všech lidí a obzvláště katolíků je rodinám migrantů pomáhat.


Podvýživa

Podvýživa je stav, který nastává v době, kdy organismus nedostává dostatečný přísun potravy. Projevuje se oslabováním tělesné stavby, větší náchylností k onemocněním a v extrémním případě k úmrtí jedince.
Podvýživa je extrémním a dlouhodobým projevem organismu na hlad. Termín se využívá jak pro označení období strádání u zvířat, tak současně i pro lidi.
Rozšíření podvýživy je často spojeno s přírodními katastrofami jako jsou sucho, hladomor, či neúroda, ale může se vyskytovat v každé situaci, kdy není v okolí dosažitelný zdroj potravy pro jedince jako se tomu stalo za II. světové války v koncentračních táborech.
Podvýživa je celosvětovým problémem, který trápí převážně chudé země světa. Proti četnosti úmrtí se snaží bojovat světové organizace jako OSN, WHO atd. ale pro nedostatek finančních prostředků od vyspělých států a zkorumpovanosti místních úřadů v řadě oblastí neúspěšně.
Vlivem podvýživy postupně začnou selhávat jednotlivé tělesné orgány, což vede k úmrtí jedince.


Česká Kanada

Česká Kanada je vžitý název pro území ležící v Jihočeském kraji na pomezí historických zemí Čech a Moravy zhruba mezi městy Nová Bystřice a Slavonice a obcí Kunžak. Nachází se v jihovýchodní části okresu Jindřichův Hradec. Právě pro přírodní charakter krajiny, početné vodní hladiny a rozsáhlé lesní komplexy, i pro poněkud sychravější podnebný ráz, je tato oblast nazývána Českou Kanadou. V roce 1994 zde byl vyhlášen přírodní park.
Oblast je tvořena žulovou a silně zalesněnou Novobystřickou vrchovinou. Nejvyšším bodem je 738 metrů vysoký Vysoký kámen. Po celé České Kanadě jsou rozesety skalní a kamenné útvary. Poměrně hojné jsou zde i rybníky. Centrem České Kanady je odnepaměti románská zřícenina hradu Landštejn.


Národní laboratoře Oak Ridge

Národní laboratoře Oak Ridge jsou mnohaúčelové vědeckotechnické národní laboratoře sloužící Ministerstvu energetiky USA, řízené UT-Battelle, partnerskou společností mezi University of Tennessee a Battelle Memorial Institute. Nacházejí se v Oak Ridge v Tennessee poblíž Knoxville. Vědci a technici se v laboratořích zabývají základním a aplikovaným výzkumem, aby získali vědecké poznatky a technologická řešení v oblastech vědy klíčových pro národní zájmy: zvýšit dostupnost čistých a bohatých zdrojů energie, přispět k obnově a ochraně životního prostředí a národní bezpečnosti.
Laboratoře vykonávají také jiné práce pro Ministerstvo energetiky, včetně produkce izotopů, informační správy, správy technických programů, a zabezpečují výzkum a technickou podporu jiným organizacím.
Dne 2. září 1944 došlo v Národních laboratořích Oak Ridge v USA k jaderné havárii. V sále pro přepravu v laboratořích praskla potrubí. Zemřeli dva lidé a tři další byli zraněni. Parní potrubí se roztrhlo, přiváděná pára se smísila s prvkem na bázi uranu a zformovala nebezpečnou kyselinu fluorovodíkovou, která byla inhalována těmito pěti lidmi.


Kardinální číslo

Na třídě kardinálních čísel lze definovat stejně jako na třídě ordinálních čísel běžné aritmetické operace součtu, součinu a mocniny – rozdíl spočívá v tom, že zatímco u ordinálních operací hovořím o „typu dobrého uspořádání“ výsledné množiny, u kardinálních operací mě zajímá mohutnost výsledné množiny. Vlastnostmi těchto operací se zabývá samostatný článek kardinální aritmetika


Lípy u Lomského mlýna

Lípy u Lomského mlýna jsou památné stromy nedaleko obce Lom u Tachova. Dvě lípy malolisté rostou u bývalého Lomského mlýna na řece Mži, jižně od vsi. Obvody jejich kmenů měří 365 a 350 cm. Lípy jsou chráněny od roku 2000 jako krajinná dominanta.


Anilingus

Anilinctus, anilingus neboli rimming je sexuální praktika spočívající v uspokojování anální oblasti jazykem. Je to forma tzv. sexuální předehry používaná homosexuálními i heterosexuálními páry. Tato praktika zahrnuje rozličné druhy technik, včetně líbání, lízání a zasunování jazyka do konečníku. Rozkoš vzniká díky nervovým zakončením v oblasti análního svěrače. Některé páry jej praktikují též jako formu čištění zadnice. Pokud v tom nacházejí uspokojení i za těchto okolností, jde pravděpodobně o jev, který psychopatologie označuje jako parafilii koprofilie, příp. koprofágie.


Scutellosaurus

Scutellosaurus byl rodem ptakopánvého dinosaura, který žil v období svrchního triasu a spodní jury na území dnešní Arizony. Byl to poměrně malý býložravec, jeho délka činila asi 1,2 metru, výška 0,5 metru a hmotnost asi 10 kg.
Tento dinosaurus byl zařazen do kladu Thyreophora, tzv. „obrněných“ dinosaurů, kam patří i známější a mnohem větší rody jako Stegosaurus nebo Ankylosaurus. Blízkým příbuzným scutellosaura byl zřejmě Scelidosaurus, který se ale na rozdíl od něho pohyboval po všech čtyřech.
Fosilní doklad tohoto rodu sestává ze dvou fragmentárních koster, z lebky je však známá jen spodní čelist. Známé jsou také stovky drobných kožních štítků, které se táhly po celém hřbetě i ocasu tohoto dinosaura.


Zlaté Hory

Zlaté Hory jsou slezské město ležící na severovýchodě okresu Jeseník při hranicích s Polskem na Zlatém potoce. Z města vede lokální železniční trať, která se v Mikulovicích napojuje na trať do Jeseníka. Zlaté Hory tvoří přirozené centrum mikroregionu Zlatohorsko. Jde o významné poutní místo a turisticky atraktivní lokalitu. V letech 1951 až 1991 nesla název Zlaté Hory rovněž nynější obec Kamberk v okrese Benešov.
V okolí města se ve středověku těžilo zlato, od čehož je odvozeno jejich jméno. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1224, městská práva mu byla udělena v roce 1306. Na blízkém Zámeckém vrchu ležící hrad Edelštejn se zmiňuje až k roku 1281. Současný název získalo město k 5. lednu 1948. Před 7. březnem 1959 byla součástí města také osada Skřivánkov, která byla založena roku 1786. Ta pak byla na základě zákona 62/1958 Sb. „o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou“ přisouzena Polsku. Dnes nese Skřivánkov polské jméno Skowronków a je součástí gminy Głuchołazy. Od roku 1960 do 31. prosince 1995 bylo město Zlaté Hory v okrese Bruntál.
Asi 2 km na západ od města začíná CHKO Jeseníky, na severu na polské straně hranice leží Park Krajobrazowy Góry Opawskie a asi 2 km JJV od města leží Přírodní památka Černé jezero.


Gymnázium Jaroslava Heyrovského

Gymnázium Jaroslava Heyrovského je všeobecné gymnázium na Praze 13. Umožňuje osmileté i čtyřleté studium. V současné době jej navštěvuje zhruba 700 studentů. Součástí školního areálu je i plavecký bazén a atletický areál.
Gymnázium bylo založeno v roce 1994. Čestný název mu byl propůjčen MŠMT 17. května 1996.
Na gymnáziu působí pěvecký sbor Besharmonie, který se pravidelně účastní nejrůznějších pěveckých soutěží. Škola rovněž organizuje recitační soutěž studentů pražských gymnázií Zlatá Hůrka.


Ulisse Aldrovandi

Ulisse Aldrovandi, také známý jako Ulysses Aldrovandus, byl italský lékař a přírodovědec.
Ulisse Aldrovandi byl synem hraběte Tesea Aldrovandiho a Veronicy Marescalchi. Studoval v Bologni, roku 1953 získal doktorát z medicíny a práv. Od roku 1560 byl profesorem na tamější univerzitě. Roku 1568 zde založil botanickou zahradu.
Vedle Conrada Gesnera je Aldrovandi považován za zakladatele moderní zoologie. Především je známý svou detailní systematizací.
Je ho hlavním dílem je jedenáctisvazková "Historia animalium". V "Historia Monstrorum" popisuje Aldrovandi detailně mýtické bytosti. Třetím známým dílem je "De Monstris", zabývající se lidskými tělesnými deformacemi.
[[Fender Precision Bass]]: 3-Color Sunburst, Amber, Montego Black Metallic, Chrome Silver: 3-Color Sunburst, Olympic White, Černý, Candy Cola, Blizzard Pearl, Charcoal Frost Metallic: 57: White Blonde, 2-Color Sunburst 62: 3-Color Sunburst, Olympic White: 3-Color Sunburst, Flat Black, Honey Blonde, Midnight Wine: Butterscotch Blonde, 2-Color Sunburst, Černý, Honey Blonde, Candy Apple Red
Fender Precision Bass je elektrická basová kytara, první hojně rozšířený a populární model. Navrhl jí Leo Fender a na trhu se objevila už v roce 1951.
Precision Bass byla první masově vyráběnou elektrickou basou. V původním nastavení je to z olše nebo jasanu vyrobený nástroj osazený dvěma humbuckery a krkem z jednoho kusu dřeva, nejčastěji z palisandru nebo javoru s hmatníkem o dvaceti pražcích. Precision Bass patří mezí oblíbené a nejvíce prodávané kytary a je stále vyráběn.
Standardní P Bass je povrchově upravená, natřená a sestavená v Ensenadě v Baja California společně s dalšími Standard Series kytarami. American Standard, American Deluxe (s humbuckerem a aktivním 3-pásmovým ekvalizérem s 18V samostatným napájením, série Highway One a American Vintage jsou vyráběny v Coroně v Kalifornii.
Klasické kontrabasy začínalo být velmi problematické ladit s ostatními nástroji v kapele, byly těžkopádné a problematické při převozu. V čím dál větších kapelách obsahujících i elektrické kytary byly i hůř slyšitelné. S elektrickými snímači, malým tělem a opražcovaným krkem Precision Bass tyto problémy vyřešil. Jméno "Precision" vychází z použití pražců; hráči neměli takové problémy s laděním = byli více "precizní".
Zvuk elektrických bas se od zvuku klasických kontrabasů liší: mají ostřejší a konkrétní zvuk, s méně perkusivním úderem a čistším základním tónem, jeho role úplně změnila rytmus a tempo pop music. Elektrická basa umožnuje více dynamické rytmy při hraní podkreslujících harmonických ploch a je dost podstatná pro vývoj blues a swingu k rhythm and blues a rocku.
Původní Precision Bass z roku 1951 byl v podstatě protějšek k šestistrunnému Telecasteru a sdílela i několik jeho konstrukčních rysů. V roce 1953 byly u Precision Bass upraveny hrany pro pohodlnější hraní, zatímco Telecaster si svůj původní tvar zachoval.
V roce 1957 prošel Precision Bass důležitými změnami; hlava a pickguard byly znovu navrženy tak, aby se více podobaly Fenderem nedávno uvedenému Stratocasteru. Původní single-coil snímač byl nahrazen novými split-coil snímači se střídavě uspořádanými póly, spojenými v humbucker; ačkoliv na to Fender nikdy nekladl důraz, patent na Seth Lover humbucker jestě nepropadl. O dva roky později, byl lepený hmatník na javorovém krku vystřídán jedním kusem vyráběným pouze z javoru. Krky z palisandru se staly standardem až do let 1966-1967, kdy Fender začal nabízet samostatný laminátový javorový hmatník spolu s javorovým krkem. Ale od roku 1969 se jednodílný javorový krk stal standardem na mnohých basách vyráběných firmou Fender, s hmatníkem z palisandru jako další možnou variantou.
Některé Precision baskytary vyráběné v sedmdesátých letech byly také dostupné s bezpražcovým hmatníkem z palisandru, ebenu nebo častěji z javoru, zpopularizované Stingem nebo Tony Franklinem. Fender krátce nabízel bezpražcový P-Bass v devadesátých letech jako součást první generace American Standard line, spolu s bezpražcovým hmatníkem z palisanndru. S American Series Precision Bass společně s S-1 přepínacím systémem od roku 2003, dovolujícím zapojení split-coil snímače paralelně, což base dodává zvuk praskavý zvuk připomínající Jazz Bass. Druhá generace American Series z roku 2008 už od této možnosti upustila.
V posledních letech byly nabízeny některé varianty nebo speciální edice Precision Bass. Fender udělal American Deluxe 5-strunný model s split-coil snímačem u krku a s humbuckerem u kobylky, lazený jako BEADG, nebo také pasivní 5-strunný lazený do EADGC nazývaný Bass V v šedesátých letech. Neprodávaly se dobře a jejich výroba brzo skončila, Fender až do osmdesátých let jiné pětistrunné basy nenabídl.
V letech 1980-1984, byl Precision Bass upraven s novými snímači, aktivní základní deskou a masivním krytem přes kobylku. Special se split-coil snímačem s bílým krytem, zlatou mechanikou a dvoupásmovým ekvalizérem a možností přepínání mezi aktivní a pasivní mechanikou a Elite s jedním nebo dvěma split-coil humbuckery a kobylkou Schaller. Některé modely byly dostupné i s tělem z ořechu a mořeným ebenovým hmatníkem. V roce 1984 se začaly vyrábět japonské modely, velmi podobné jejich americkým protějškům, kromě zmenšeného tvaru těla a javorového krku ve tvaru C s dvaadvaceti pražci.
Fender také udělal několik 'Deluxe' a 'Special' modelů s aktivní elektronikou a Jazz Bass snímačem nebo humbuckery ve tvaru soapbar u kobylky vedle běžných split-coil snímačů. Obě tyto vylepšení měly rozšířit zvukové možnosti této jinak poměrně jednoduše navržené basy. Některé Precisiony s Jazz Bass snímači měly obvykle i tradiční Jazz Bass ovládání hlasitosti a postranní jack výstup; jiné měly ovládání hlasitosti předního snímače posunuté víc dopředu, zanechávající více místa pro jack výstup. Nebo byl použit třípolohový přepínač snímačů.
V devadesátých letech byly uvedeny modely Precision Plus a Deluxe Plus v roce 1989 a 1991, s Lace Sensor snímači, s dvaadvaceti pražcovými krky a pasivní či aktivní elektronikou. Custom Shop 40th Anniversary model z roku 1991 luxusnější verzí Precision Plus Deluxe se zlatou mechanikou a ebenovým hmatníkem. V roce 2008 přišel Fender s pětistrunnou verzí Precision Bass jako druhou generací American Standard Series line.


Tetanie

Tetanie je syndrom vyvolaný obvykle extrémně sníženou hladinou vápníku v krvi a projevující se nedobrovolnou kontrakcí svalů. Léčba spočívá v odstranění příčiny. Příznaky tetanie jsou např. mravenčení, svědění, pálení na jazyku, rtech, prstech, chodidlech, pocit nedostatku vzduchu. Když nemocný reaguje zrychleným dýcháním, dochází k ještě většímu poklesu vápníku v krvi a tím i ke zhoršení stavu.
Tetanie je stav zvýšené dráždivosti nervosvalového ústrojí. Tato choroba se projevuje buď sklonem ke křečím, nebo různými křečovými stavy, v extrémních případech jde o bolestivé svalové křeče. Příznaky se mohou projevovat velmi dramaticky, ale sama o sobě tetanie není život ohrožující.


Muckovská alej

Muckovská alej je chráněné stromořadí u Muckova jihozápadně od Boru. Oboustrannou, stosedmdesátiletou alej tvoří 138 jírovců maďalů a 28 dubů letních, které rostou podél cesty v nadmořské výšce 510 m od silnice č. 605 směrem k lesu. Obvody kmenů stromů měří od 80 do 240 cm, koruny stromů dosahují do výšky 18 m. Alej je chráněna od roku 1987 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.


Simeon II.

Simeon II., občanským jménem Simeon Borisov Sakskoburggotski (bulh. ?????? ??????? ????????????????, je bulharský politik, bývalý bulharský car a ministerský předseda.
Panovníkem své země se stal Simeon II. 28. srpna 1943 po smrti svého otce Borise III. Vzhledem k jeho nízkému věku za něj vládla regentská rada.
Po druhé světové válce a zrušení monarchie v roce 1946 odcestoval s rodinou ze země do Egypta, od roku 1951 žil ve Španělsku. Svou rodnou zemi navštívil poprvé od dětství v roce 1996, začal se v ní však záhy politicky angažovat a v roce 2001 se stal bulharským premiérem. Tím byl až do roku 2005, kdy jeho stranu ve volbách porazili socialisté.


Milan Riehs

Milan Riehs je hercem Divadla Za Branou II. Studoval DAMU - obor herectví. Jeho zájmy jsou literatura, historie a turistika. V roce 1962 byl hercem Horáckého divadla v Jihlavě, v letech 1962 - 1966 Divadla O. Stibora v Olomouci, 1966 - 1972 Divadla Za branou Praha, 1972 - 1990 Divadla S. K. Neumanna Praha, 1990 Divadla Za Branou II Praha. Je členem herecké asociace. Ztvárnil řadu divadelních rolí i hlavní role v televizních filmech, spolupracoval na Formanově filmu Amadeus.


Velmistři řádu mečových bratří

V čele řádu mečových bratří stál původně na doživotí volený velmistr. Po roce 1237, kdy byl řád přidružen k řádu německých rytířů, ho nahradil magister provincialis, který byl podřízen velmistrovi v Prusích. Teprve po roce 1525, kdy došlo k sekularizaci pruského řádového státu, se řád mečových rytířů osamostatnil jako livonský řád a v jeho čele znovu stanul velmistr.


Eberhard von Brockhusen

Eberhard von Brockhusen byl patron Listovy společnosti, který žil v Langenu Brandenburgu, který se nachází v Německu.
Byl velmistrem Germanenorden a dále pokračoval jako prezident Listovy společnosti až do své smrti v roce 1939.


Československá třetí republika

Československá třetí republika odkazuje na kontinuitu s předchozí první republikou a druhou republikou, tedy dvěma meziválečnými československými státními uspořádáními. Třetí republika představuje přechod od demokratického státu, budovaného po vzoru Francie a Spojeného království k socialistickému státu, lidově demokratické republice, založené ideologicky na Sovětském svazu.
Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno. Bylo sice garantováno, že tato obnova bude provedena v tzv. Předmnichovských hranicích, tj. v podobě ze srpna 1938, Podkarpatskou Rus ale republika odstoupila Sovětskému svazu. 3 až 4 miliony obyvatel německé a maďarské národnosti byly odsunuty pryč ze země do Německa a Maďarska na základě Benešových dekretů se souhlasem spojenců.
Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa za války v Moskvě. Tehdejší společenská nálada byla díky osvobození a ukončení nacistických útrap silně prosovětská. Původní systém mnoha politických stran byl zredukován, takže nakonec existovaly v českých zemích čtyři - z nichž nejsilnější byla KSČ. Komunisté tak zasedli k moci a začali připravovat takové reformy, které by zemi přiblížily k odstranění soukromého vlastnictví a zajištění monopolu moci. O dva roky později komunisté ovládli dění ve státu již plně a přechod Československa do bloku zemí se socialistickým režimem byl završen.
Jak Beneš, tak i někteří další členové jeho exilové vlády v Londýně tyto přípravy nakonec přinejmenším pasivně tolerovali. Jan Masaryk, exilový a poválečný ministr zahraničí, svůj nesouhlas s politickou situací v březnu 1948, nakonec zaplatil životem.


Měnová unie

Měnová unie je taková spolupráce mezi státy, kdy členské státy používají jednu společnou měnu jako zákonné platidlo.


Mezinárodní komise pro osvětlování

Mezinárodní komise pro osvětlování je mezinárodní organizace věnující se světlu, osvětlování, barvě a kolorimetrickým soustavám.
V roce 1931 komise vyvinula kolorimetrický prostor XYZ, který se stále používá k definování barev.


Filmový festival v Cannes

Filmový festival v Cannes patří mezi nejstarší a nejprestižnější filmové festivaly vedle festivalů v Benátkách nebo Berlíně. Festival je pořádán každoročně v Cannes na francouzské riviéře, obvykle v měsíci květnu.
Nejprestižnější filmovou cenou v Cannes je Zlatá palma udělována za nejlepší film. Zlatá palma byla poprvé udělena v roce 1955, v letech 1939 až 1954 byla hlavní cenou Velká cena stejně jako tak později v letech 1964 až 1974.
Filmový festival v Cannes byl poprvé provedena před druhou světovou válkou. Nicméně, vzhledem k vypuknutí války nepřišel dál než oficiální otevření. Proto byl první skutečný festival organizuje v roce 1946. V letech 1948 a 1950 byl zrušen z důvodu nedostatku peněz.
V roce 1968 byl pod vlivem květnového povstání, festival byl přerušen. Louis Malle, François Truffaut, Claude Berri, Jean-Gabriel Albicocco, Claude Lelouch, Roman Polanski, a Jean-Luc Godard, jsou rozděleny do velkého sálu a Festival Palace přerušit promítání solidaritu s markantní studentů a pracovníků. Stejnou akci může být interpretována jako protest proti jmenování ředitele do čela francouzské kinoteke.
Cena poroty je udělována oficiální porotou festivalu v Cannes, kteří vybírají snímek z hlavní sekce festivalu.


Sum 41

Skupina vznikla v 41. letní den, odtud název Sum 41.
Od podpisu nahrávací smlouvy se studiem Island Records v roce 1999 vydala skupina čtyři studiová alba, dvě CD se záznamem živých koncertů, dvě live DVD, více než deset singlů a po celém světě prodala miliony nosičů. Do roku 2006 uspořádala více než 600 vystoupení a proslavila se svými světovými turné, trvajícími zpravidla déle než rok.
Členové skupiny začínali v konkurenčních středoškolských skupinách. V žertu říkají, že se setkali na koncertě skupiny Hole, konaném jednačtyřicátý den léta roku 1996. Podle serveru Supernova nesla skupina zpočátku název Kaspir a ke změně názvu na Sum 41 došlo u příležitosti Supernova Show 28. září 1996. Skupina Sum 41 byla „objevena“ Greigem Norim z kapely Treble Charger. Ve skupině se vystřídalo několik basistů a Cone do ní vstoupil až roku 1999.
Členové skupiny často své dovádění jako například přepadení pizzérie za použití vodních pistolek nebo tanec před divadlem pro klip Makes No Difference. Obě tato videa jsou k vidění na DVD Introduction to Destruction a některých verzích bonusového DVD Does This Look Infected?.
Tyto záběry pak společně s demo nahrávkami rozeslali do několika nahrávacích společností. Vydavatelství Island Records, ve snaze vydělat na pop-funkovém šílenství okolo Green Day a Blink-182, Sum 41 podepsala smlouvu na počátku roku 2000.
27. června 2000 vydali album Half Hour of Power. Prvním singlem byl Makes No Difference se dvěma odlišnými videoklipy. První obsahuje sestřih nahrávek „výtržností“, ve druhém účinkují Sum 41 na house party.
===All Killer No Filler=== První plnohodnotné album, All Killer No Filler, vyšlo 8. května 2001. První skladba z alba, Fat Lip, se během léta stala velkým hitem a na týden i rockovou skladbou číslo jedna po celých Spojených státech. Vystoupení na turné Warped Tour popularitu skupiny ještě zvýšila.
Následují další dva singly - In Too Deep, zachycující členy skupiny při soutěži v potápění a Motivation s klasickým „garážovým“ videoklipem. Během velké časti roku 2001 byla skupina na turné spolu s Blink-182 a poté se vrátila do studia k natočení dalšího CD.
Na konci roku 2001 skupina vydala spolu s komikem Tenacious D vánoční song s názvem Things I Want. Roku 2002 spolu s Ja Rulem a Nelly přezpívali skladbu Walk This Way, původně od Aerosmith a Run-D.M.C.
26. listopadu 2002 vychází druhé album - Does This Look Infected? v němž Sum 41 lehce mění svůj styl a přinášejí tvrdší muziku, přičemž však stále zachovávají svoji tradiční jemnou harmonii. Prvním singlem tohoto alba byl Still Waiting, parodie na jeden z klipů The Strokes, v němž se pod názvem The Sums posmívají „new-garage“ retro-rockovému stylu. Tato skladba byla mnohem tvrdší, než fanoušci očekávali.
Vydání Still Waiting bylo následováno singlem The Hell Song, v němž členové skupiny používají panenky s portréty sebe samých a dalších celebrit, např. Ozzyho Osbourna či Pamely Anderson. Video k dalšímu singlu, Over My Head, bylo rovněž umístěno jako bonus na živé DVD Sake Bombs And Happy Endings z roku 2004.
Po rozsáhlém turné spolupracovali s Iggy Popem na jeho nové desce Skull Ring. Společně napsali první skladbu z alba Little Know It All a na podporu skladby spolu vystoupili i v pořadu The Late Show with David Letterman.
Na počátku roku 2004 přispěla skupina svým songem Moron do alba Rock Against Bush. Ke konci téhož roku pak skupina odcestovala spolu s charitativní oganizací War Child Canada do Konga, aby pomohla dokumentovat občanskou válku. Několik dní po jejich příletu vypukly boje v blízkosti hotelu v Bukavu, v němž se skupina ubytovala. Všichni čekali, až střelba utichne, leč marně. Až pracovník mírové mise OSN, Kanaďan Charles „Chuck“ Pelletier, zavolal na pomoc obrněné transportéry, aby odvezly ubytované hosty do bezpečí. Transportéry přijely po 6 hodinách a odvezly skupinu i 40 dalších civilistů. Na počest Chucka Pelletiera pojmenovali Sum 41 své další album právě Chuck. Pořízené dokumentární záběry byly použity ve filmu ROCKED: Sum 41 in Congo, jež byl odvysílán i na MTV a organizace War Child jej vydala 29. listopadu 2005 na svém DVD v USA a Kanadě. Album Chuck bylo vydáno 12. října 2004. Jde o tvrdou hudbu s mnohem vážnějším tónem a bez humoru, který byl kapele vlastní na předchozích albech. První skladbou alba je We're All to Blame. Tempo skladby se mění z rychlého na pomalé, což má vyjadřovat cestu do Konga, kdy v jedné chvíli panoval mír a vzápětí došlo na prudkou střelbu. Následovaly songy Pieces, Some Say a No Reason.
Po turné Go Chuck Yourself absolvovali turné spolu s Good Charlotte za podpory Loly Ray a Hazen Street, následně přišlo turné Carnival of Sins.
21. prosince 2005 vydali v Japonsku živé CD Happy Live Surprise, které obsahuje celý koncert z ontarijského Londonu. Stejné CD bylo vydáno 7. března 2006 také v Kanadě pod názvem Go Chuck Yourself, ovšem již ne v tradiční spolupráci s EMI, nýbrž pod taktovkou Aquarius Records.
Po hudební show v Quebec City 11. září 2005 si dali koncertní pauzu, ačkoliv 17. dubna 2006 vystoupili na koncertě pro poctu Iggymu Popovi, kde spolu s Iggym zahráli skladby Little Know It All a Lust For Life.
11. května 2006 oznámil Dave Baksh prostřednictvím své manažerské společnosti, že opouští Sum 41 a začíná pracovat s novou skupinou Brown Brigade. Bakshův odchod ze skupiny byl zdůvodňován uměleckými neshodami a jeho touhou po hraní klasičtější metalové hudby.
12. května učinil Deryck v diskuzi na webových stránkách skupiny první oficiální prohlášení ohledně Davova odchodu, ve kterém odchod potvrdil a současně prohlásil, že skupina nemá v úmyslu Dava nahrazovat, ačkoliv je jisté, že si najmuli někoho, kdo jim pomáhal s turné a hraním na živých vystoupeních, aniž by však byl zachycen na videích, fotografiích či albech a měl jakékoliv rozhodovací právo v dění okolo činnosti skupiny.
Během této pauzy se Deryck zaměřil na svoji kariéru producenta. Napsal a produkoval dva songy pro album Avril Lavigne The Best Damn Thing. Stevo režíroval své první video pro kanadskou skupinu The Midway State a Cone rozjel novy projekt společně s Toddem Morsem z H2O a skupinou Juliette and the Licks. Tato nová dvoučlenná skupina s názvem The Operation M.D. vydala na počátku roku 2007 debutové album We Have an Emergency. Cone zde ve třech skladbách zastoupil vedlejší i hlavní vokály, hrál na bass-kytaru i klávesy. Režie prvního videoklipu s názvem Sayonara se chopil Stevo.
Nejnovější album, vydané 24. července 2007. Již 5. května téhož roku nabídla skupina ke shlédnutí nový stejnojmenný singl na své MySpace stránce.
Sum 41 potvrdili, že jejich počátky byly silně ovlivněny skupinou NOFX. Další vliv přicházel ze strany formace Beastie Boys, obzvláště zřetelný je v jejich hip-hopovém pojetí alba All Killer No Filler, stejně jako vliv hudby Rapcore, jež můžeme vysledovat v hitech Fat Lip a Wahta We're All About. Pozdější tvorba je podle vyjádření členů kapely silně ovlivněna hudbou The Offspring nebo Iron Maiden. V songu Fat Lip pasáž „…Maiden and Priest were the gods that we praised…“ odkazuje na Iron Maiden a Judas Priest. Na albu Chuck je pro změnu série skladeb, jež se dají přirovnat k thrash metalu skupiny Metallica. Skupina rovněž přiznala, že ve svých počátcích byla ovlivňována stylem, který hrají Green Day.
Raný styl skupiny je často přirovnáván k pop-punkovým skladbám od Blink-182, obzvláště díky chytlavým melodiím a nadsázce, které najdeme v tvorbě obou skupin. Současná tvorba je však co se týče stylu předmětem sporů, neboť dochází k jejich kombinaci. Často je hudba Sum 41 přirovnávána k pop-punku, punk rocku, někdy dokonce k alternativnímu punku. Jejich současná hudba je známá především svým politickým podtextem.
S albem Underclass Hero se skupina navrací ke své dřívější hudbě ve stylu alb Does This Look Infected a All Killer No Filler. Zásluhou basskytaristy Cona McCaslina je však toto album "ještě ostřejší a rychlejší", ale zároveň "více punk rockové a méně metalové".
Sum 41 prosluli svými vlastnoručně natáčenými groteskními a často kontroverzními videi, která umisťují na internet.
Na turné k albu Chuck se skupina uváděla těmito videi, jež byla označena za "nevhodná pro děti". V klipu Basketball Butcher hrají Steve a Cone basketball a Cone vítězí. Následně Steve Cona zavraždí, naporcuje a uvaří. V jiném videu, 1-800-Justice, hrají Stevea Cone bratry, drogové dealery, zatímco Dave a Deryck ztvárňují policejní důstojníky. Poté, co Cone pobodá Dave, Steve zastřelí Derycka a oba "bratři" se dávají na útěk.
Mezi nejnovější videa patří "týdeník" s názvem SUM 41 - Road to Ruin. První epizoda byla vydána 21. ledna 2007. Od té doby bylo možné v epizodách spatřit například záběry Derycka a Steva opilých namol v hotelu v New Orleans. Tato série je k vidění i na stránkách MySpace či YouTube a na oficiálních stránkách kapely


Machteš Ramon

Machteš Ramon je jedinečný geologický kráterovitý útvar Negevské pouště v Izraeli. Nachází se u úpatí hory Negev, přibližně 85 km jižně od města Beerševa. Tento geomorfologický útvar není impaktní kráter, který by vznikl po dopadu meteoru, ale machteš. Tento machteš je 40 km dlouhý, 2-10 km široký a tvarem připomíná protáhlé srdce. Jediným sídlem v této oblasti je malé město Micpe Ramon, které se nachází při severním úpatí machteše. Machteš a okolní oblast tvoří největší izraelský národní park - Přírodní rezervace Ramon.
Název Ramon pochází z arabského slova Ruman a má nejspíše souvislost se starodávnou obchodní cestou skrze kráter, kterou využívala Římská říše. V Negevské poušti se kromě Machteše Ramon nachází další dva machtešim a to Machteš Gadol a Machteš Katan, které byly oba zmapovány ještě před zmapováním největšího z nich, Machteše Ramon.
 Image:Ramon03 ST 07.JPG|Kozorožec nubijský při vstupu do machteše Image:Ramon2004a.jpg|Severní část Image:RamonFault1.JPG|Jižní zlom Image:Ramon Crater 02.JPG|Machteš Ramon Image:Ramon Crater 03.JPG|Machteš Ramon


Granát Turnov

Granát, družstvo umělecké výroby Turnov je česká šperkařská firma se sídlem v Turnově. Granát je největší výrobce šperků s české granáty a zároveň je jediným vlastníkem dolu, kde se tyto drahé kameny těží. Družstvo ročně vytěží a zpracuje přibližně 11 000 kg granátů za rok.
Výrobky Granátu Turnov jsou předávány oficiálním zahraničním návštěvám. Mezi nejvýznamnější patří kříž vyrobený pro Jana Pavla II. v roce 1992, jehož autorská replika se nachází v turnovském muzeu. Z Turnova pochází také granátové šperky předané během českého předsednictví Radě Evropské unie, šperky pro Condoleezzu Riceovou, Lauru Bushovou, Michelle Obamovou nebo Jacquese Chiraca.
Ukázku výrobního procesu Granát prezentuje ve své galerii, umístěné v prvním patře nad podnikovou prodejnou na turnovském náměstí. V galerie se konají pravidelné výstavy obrazů a fotografií.
Od roku 1996 Granát vyrábí sošky slavíků pro oceněné interprety v hudební soutěži Český slavík.


Nálet na Ústí nad Labem

Nálet na Ústí nad Labem se udál roku 1945, tři týdny před koncem druhé světové války.
Ústí nad Labem za války zažilo až do roku 1945 jen jediný nálet, v sobotu 16. prosince 1944. Bomby dopadly většinou přesně. Odbojáři Bohumila Bachury totiž už ve čtyřicátém prvním roce zpracovali plán města se zakreslením důležitých objektů. O život přišlo 21 lidí. Nepoškozený železniční uzel však dál sloužil wehrmachtu k přepravě na přibližující se východní frontu. V továrnách fungovala naplno zbrojní výroba. Bylo tu relativně bezpečno.
Nikdo netušil, že se to v samém závěru světové války tu změní. Nastalo úterý 17. dubna 1945. Okolo druhé hodiny odpoledne od jihu přilétly bombardovací svazy 15. americké letecké armády. Nálet trval 17 minut. Den poté v 10 hodin dopoledne kroužila nad Ústím hloubková letadla. Fotografovala účinky prvního náletu. S těmi americká generalita zřejmě nebyla spokojena, neboť druhý nálet, ve čtvrtek 19. dubna, byl ještě ničivější. Po desáté hodině dopoledne, během 25 minut, zaútočilo na město v osmi vlnách 54 letadel.
Nálet srovnal pětinu městského centra se zemí. Čtvrť Ostrov pod vrchem Větruše zmizela úplně. A sním vzaly za své první most, řada továren, úřadů, obchodů a restaurací, radnice, knihovna, dvě kina, tři školy, nádraží, pošta a jiné významné budovy. Nálety zlikvidovaly 572 domů s 2754 byty. Poškodily dalších 916 domů. Vážně zasáhly oba historické kostely. Památkou na bombardování je nakloněná věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vertikální vychýlení v její špici představuje 2,07 m. Ústí se tím stalo vedle Plzně a Ostravy nejvíce válkou poškozeným městem v Československu.
Nálet si vyžádal velký počet lidských obětí. Hlavně mezi civilním obyvatelstvem a válečnými zajatci, jimž nacisté bránili ukrývat se v protileteckých krytech. Srovnáním údajů od dubna 1945 do dubna 1946, kdy se z trosek konečně podařilo vyprostit poslední mrtvé, bylo úřady zjištěno 512 obětí, z nichž 409 známe jménem. Jsou mezi nimi jak místní Němci, tak ti, kteří do Ústí uprchli před frontou. Dále místní Češi i totálně nasazení čeští dělníci z Protektorátu. Dále sovětští váleční zajatci, Francouzi, Italové, Litevci, Lotyši, Slováci. Dvěma nejstaršími obětmi byli 87 letí starci, nejmladší sotva měsíční dítě. Pohřbeni byli v masovém hrobě na Ovčím vrchu, kde se tehdy nacházel Centrální hřbitov, dnes je zde úložna propylenu Spolchemie a. s. Počet mrtvých může být vyšší o ty, z nichž nezůstaly žádné pozůstatky, protože je zasáhly bomby přímo na ulici.
Smutnou ironií zůstává, že ačkoli železniční křižovatka i s okolními železničními budovami, hlavní cíle opakovaného náletu, byly těžce poškozeny, nacistům se už za několik hodin po bombardování podařilo na nich obnovit plný železniční provoz. Tak se nálet na samém konci války, kdy už bylo jasné, že je Třetí říše na kolenou, stal nejspíše zbytečným útokem amerického velení.
O odklizovacích pracích se dochovaly přesné údaje. Provádělo je celkem 21 stavebních firem, z toho 19 místních. Na skládky odvezly 303 181 kubických metrů sutin. Do konce roku 1946 za to město zaplatilo 47 612 868,10 Kčs. Odprodejem vytěžených stavebních hmot dle výkazů získalo jen 498 186 korun.


Psychobilly

Psychobilly je žánr hudby obecně popisovaný jako směs mezi pozdním punkem a americkým rockabilly. Texty písní často odkazují na hororové a pokleslé filmy, násilí, odpudivé podoby sexuality a další obecně tabuizovaná témata, ačkoliv tak činí často v komediální nebo dvojsmyslné nadsázce. Psychobilly se hraje na kytaru, bicí a na kontrabas namísto elektrické baskytary, která je běžnější v moderní rockové hudbě.
Termín „psychobilly“ se poprvé vyskytl roku 1976 v písni Johnnyho Cashe „One Piece at a Time“, kde zpívá:
Ke každému hudebnímu žánru jistě patří i styl oblékání a česání vlasů. Punkáči mají číra, skinheadi holé hlavy a rockeři dlouhé vlas. Účes, který většinou nosí na hlavě posluchači psychobilly, se nazývá "quiff". Oblečení je směsicí stylů Rock'&'Rollu 50. let, punku let 70. a rockabilly. Tyto oděvy jsou často šité z džínoviny, kůže nebo z látek imitující zvířecí vzory. Ty jsou doplněné cvočky a řetězy. Často nechybí ani hororové kostýmy a masky. Nedílnou součástí je také tetování, jehož motivem jsou lebky, pin-up girls, plameny, auta....


Thorneův systém

Thorneův systém navrhnul botanik Robert F. Thorne. V roce 2000 svůj systém aktualizoval. Tyto 2 systémy byly publikovány zde:
Systém je online třeba zde: CSDL, Texas, , , ; je zde také seznam synonym, nomenklatorických i taxonomických.


Naroyfjord

Naroyfjord je ledovcový fjord na západě Norska. Je 17 km dlouhý a tvoří jednu z větví velkého Storfjordu. Je vysoce ceněný pro svou takřka neporušenou krajinu, pročež je vyhledávanou turistickou oblastí. Od roku 2005 je společně s Geirangerfjordem součástí světového dědictví UNESCO.


Dvory

Dvory leží 3 kilometry jihozápadním směrem od centra a jsou jednou z 15 částí statutárního města Karlových Varů.
Zástavba je jak obytného charakteru tak i s občanskou vybaveností. Protéká zde Chodovský potok. V úplně západní části území se nachází komplex obchodních center OBI, Tesco, Elektroworld, Citroen a další přilehlé objekty soukromého podnikání. Je zde také sklářské muzeum v areálu sklárny Moser. V okolí řeky jsou zahrádkářské kolonie.
Je zde vybudovaná na břehu řeky Ohře dostihová dráha a přilehlé ustájení koní. Střed dráhy na závodišti byl upraven tak aby se zde dal provozovat golf. Vedle areálu závodiště je obchodní centrum Varyáda a parkoviště postavené v letech 2005-2006 kdy zde byli zbourány prostory bývalých kasáren a terén byl navýšen nad záplavovou zónu Ohře o cca 1,5 metru. Rovněž se poblíž závodiště nachází i Krajský úřad Karlovarského kraje. Sídlo bylo vybudováno na místě bývalých kasáren a v okolí se jako využití území plánuje výstavba bytových jednotek. Je zde také základní škola
Na severu katastru území prochází rychlostí komunikace R6 a mimoúrovňová křižovatka s přípojkou na Starou Roli a Dvory. Téměř paralelně s trasou rychlostní komunikace vede i železniční trať Karlovy Vary – Sokolov se zastávkou Karlovy Vary – Dvory. Dvory mají 3 přemostění, 1 Estakádu, 1 kruhový objezd Do Dvorů jezdí autobusová linka č.1 a 10.


Výstava psů

Výstava psů je základní kynologická akce, kde se setkávají majitelé čistokrevných psů s průkazem původu, aby předvedli svého psa před rozhodčími a obecenstvem a obdrželi odborný posudek o exteriérových kvalitách a nedostatcích posuzovaného jedince od kvalifikovaných rozhodčí.
Výstavní ocenění psů nejsou jen pěkné poháry nebo diplomy. Jedná se především o systém zušlechťování jednotlivých plemen. Na výstavách posuzují jedince rozhodčí - odborníci na konkrétní plemena, podle standardu daného plemene. Rozhodčí psům udělují známky, slovní posudky, tituly a pořadí umístění. Všechny tyto parametry mají svůj význam v dalším životě psa. Jen pes s dobrým výsledkem z výstavy se může stát chovným jedincem, tzn. že jeho potomci mohou dostat průkaz původu. V případě dalších výstavních úspěchů může pes obdržet tituly jako junioršampion krásy, šampion krásy či interšampion. Tyto tituly zvyšují prestiž chovatele a hodnotu psa v dalším v chovu. Všeobecně je totiž možné říci, že čím víc má pes výstavních úspěchů, tím více se přibližuje standardu plemene.
Výstavy psů jsou v Česku zastřešované Českomoravskou kynologickou unií, která je členem FCI. Z toho vyplývá, že všechny výstavy pořádané v Česku jsou podle výstavního řádu FCI.
Výstavy psů pořádané podle výstavního řádu FCI mají ustálený průběh.
Před samotným posuzováním je organizátory poskytnuta přibližně hodina na registraci. Vystavovatelé se registrují ve výstavní kanceláři, kde si přebírají potřebnou dokumentaci. Obdrží tam i organizační pokyny. Následně se vystavovatelé se svými psy shromažďují v blízkosti kruhu, ve kterém bude jejich plemeno posuzováno.
Hlavní částí každé výstavy je samotné posuzování. Posuzování je obvykle rozdělené do tzv. kruhů. V jednom kruhu jsou obvykle posuzováni jedinci každého plemene. Na výstavách může být v jednom kruhu posuzovaných i více plemen, ale ne najednou - plemena se posuzují samostatně, za sebou. Nejdříve jsou posuzováni jednotlivci z jednoho plemene. Nejsou však posuzováni najednou, ale jsou rozděleni podle:
Jedinci jsou do tříd rozdělení podle věku, v některých třídách i podle dosažených titulů a zkoušek.
Vítězovi dané třídy může rozhodčí udělit titul CAC. Vítězové tříd psů, kteří získali titul CAC mohou získat titul CACIB nebo Národní vítěz (na Národní výstavě. Stejně tak i feny. Pes a fena, kteří získali titul CACIB nebo Národní vítěz, postupují do finále, kde se společně se psy s tituly CAJC a vítězem třídy veteránů utkají o titul BOB.
Po posouzeních všech plemen se většina kruhů uzavírá a v hlavním kruhu začínají probíhat slavnostní závěrečné soutěže. V nich se vybere vítěz celé výstavy, a to následujícím způsobem:
Vítězové plemen nastupují do kruhu podle FCI skupin a soutěží o titul vítěze skupiny. O udělení tohoto titulu rozhoduje rozhodčí s oprávněním posuzovat závěrečné soutěže. Spolu tedy nastupují jedinci různých plemen, avšak jen těch, které jsou zařazené do jedné FCI skupiny.
Vítězové FCI skupin nastupují do finále soutěže o udělení titulu Vítěze výstavy. V případě, že se jedná o vícedenní výstavu, se vítězové FCI skupin nejdřív utkají o titul Vítěz dne a v závěrečném dni výstavy nastoupí vítězové všech dní do soutěže o udělení titulu BIS.
Titul BIS je velmi prestižním oceněním a obvykle se ho dostane jen výjimečně kvalitním psům. Pro majitele takto oceněného psa je to vysoké hodnocení jeho chovatelských úspěchů.


Mnemotechnická pomůcka

Mnemotechnická pomůcka jsou slovní či grafické konstrukce podporující zapamatování nebo zpracování informace mozkem pomocí přidružení představ či jiných informací. Několik slov nebo věta, v níž počáteční písmena tvoří slovo, větu nebo seznam určený k zapamatování, se nazývá akrostikum.


Majkovití

Majkovití jsou čeleď brouků obecně známých jako majky, v anglicky mluvících zemích označovaných obecně jako blister beetle. Celosvětově je popsáno asi 2 500 druhů.
Svůj název dostali tito brouci proto, že vylučují jedovatou chemickou sloučeninu kantaridin, která způsobuje bolestivé otoky a puchýře na pokožce. Kantaridin se v medicíně používá k odstraňování bradavic a k tomuto účelu se sbírají brouci rodu Mylabris a Lytta, zejména pak druh Lytta vesicatoria, ze kterých se vyrábí známé afrodisiakum španělské mušky.
Majkovití jsou brouci s vícenásobným složitým cyklem vývoje. Dospělí brouci jsou fytofágní a zdržují se na květech rostlin čeledí Amaranthaceae, Compositae, Leguminosae a Solanaceae. Do země kolem hostitelských rostlin naklade samička 2 - 4 tisíce vajíček, z nich se však vývoje do prvního instaru dožije pouze pár larviček, zvaných triungulini. Tyto larvičky vylézají na květ rostliny, kde čekají na samotářské včely, přilétající sem za potravou. Zvláštním háčkem na nohách se larva včely zachytí a nechá se zanést do hostitelského hnízda, kde zalézá do zárodečných buněk a živí se včelím plodem. Dalších 4 - 5 instarů prodělává brouk jako ponrava. Poslední instar se zakukluje a po vylíhnutí opouští hnízdo.


Zénón z Kitia

Zénón z Kitia byl vlivný řecký filosof helénistické doby, zakladatel stoicismu. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky u jiných autorů a také o jeho životě víme jen anekdotické příběhy. Zato jeho filosofie sebeovládání měla nesmírný vliv v celé pozdní antice, zejména v Římě a v raném křesťanství. Také v novověku se ke stoicismu hlásilo mnoho významných lidí.
Zénón se narodil v kupecké rodině možná fénického původu ve městě Kition na ostrově Kypru a sám byl až do 42 let také kupcem. Podle líčení Diogena Laertia mu tehdy na moři ztroskotala loď a o všechno přišel. Jak bloumal athénskými ulicemi, zašel ke knihkupci a našel tam cosi od Sókrata. Zeptal se knihkupce, kde by se něčemu takovému mohl naučit, a ten mu místo odpovědi ukázal kynického filosofa Kratóna z Théb, který se stal jeho učitelem. Zénón pocházel z vyšší vrstvy a kynická škola byla drsná. Jednou ho učitel prý nechal nosit po ulicích hrnec s polévkou a holí mu jej rozbil. Polévkou politý Zénón se dal na útěk a mistr za ním volal: „Proč utíkáš, můj malý Féničane? Vždyť se ti nic nestalo!“ Protože učili ve sloupořadí, dostala i jejich škola název Stoa resp. stoicismus. O Zenónově smrti se vypráví, že už jako stařec vyšel z domu, zakopl a zlomil si palec. Obrátil se k nebi, ocitoval slova nešťastné Niobé: „Už jdu, proč mne ještě voláš?“ a oběsil se. Zenón se popisuje jako hubený muž tmavé pleti. Ačkoli se obklopoval žebráky a sám prý také žebral, lidé si jej velmi vážili, vyznamenali ho zlatým věncem a postavili mu náhrobek.
Zénónův hlavní spis se nazýval „O obci“ a byla to patrně utopie o obci racionálních lidí, kde nejsou peníze, chrámy ani soudy, protože rozumní lidé je nepotřebují a řídí se pouze svým rozumem. Jádrem Zenónova učení byl názor, že člověk má především usilovat o to, aby jím nic v životě nemohlo otřást. Proto se nesmí k ničemu upínat, musí ovládat své vášně a choutky, a pak může dosáhnout i klidu a štěstí. „Klidu se nejlépe dosáhne lhostejností k radostem i strastem“. Člověk má vždy udělat to, co je právě správné – příkladem je Zénónova smrt.
Na rozdíl od kyniků, kteří žili na okraji společnosti, stoikové uznávali společenskou povahu člověka a zdůrazňovali statečnost, odpovědnost a další občanské ctnosti. Stoicismus je filosofie hrdinské svobody, autonomie jednajícího a odpovědného člověka, který ovládá sám sebe, řídí se svým rozumem a svými povinnostmi a vzdoruje osudu. Proto měl takový vliv v celých pozdějších dějinách.


FLOPS

FLOPS je zkratka pro počet operací v plovoucí řádové čárce za sekundu, což je obvyklé měřítko výkonnosti počítačů. Výkon dnešních špičkových superpočítačů se pohybuje v řádu stovek miliard FLOPS, proto se tato veličina používá ve spojení s předponami soustavy SI. Měříme pak v megaFLOPS, gigaFLOPS, teraFLOPS či petaFLOPS. Typická stolní kalkulačka má výkon pouze několik jednotek či desítek FLOPS.
Výkon počítače ve FLOPS se nejčastěji měří pomocí balíku LINPACK. Dá se měřit i programem SiSoft Sandra.
9. června 2008 bylo oznámeno, že superpočítač IBM Roadrunner udržel v testu LINPACK rychlost 1026 TFLOPS.
4. února 2008 NSF spolu s Texaskou Univerzitou spustili výzkum na superpočítači Ranger. Tento superpočítač je schopen konstantně pracovat rychlostí půl PFLOPS.
25. září 2007 japonská firma NEC vydala prohlášení představující jejich SX-9 jako nejrychlejší vektorový superpočítač, který má v plné zátěži výkon až 839 TFLOPS. SX-9 obsahoval první procesor jehož jediné jádro mělo výkon 102,4 GFLOPS.
IBM dne 26. června 2007 představilo druhou generaci svého superpočítače známého jako Blue Gene/P. Ten byl sestaven tak, aby byl schopen neustále pracovat rychlostí přesahující jeden PFLOPS. Při určité konfiguraci je však schopen výkonu blížícímu se třem PFLOPS.
Podle červnové zprávy Top500.org roku 2007 byl v té době nejrychlejší Blue Gene/L s výkonem 596 TFLOPS. Druhé místo patřilo superpočítači Cray XT4 s výkonem 101,7 TFLOPS.
V červenci 2006 byl představen japonský MDGRAPE-3 umístěn ve výzkumném institutu RIKEN. Jeho maximální výkon byl téměř jeden PFLOPS, což bylo skoro dvakrát více než dosahoval Blue Gene/L. MDGRAPE-3 však nebyl určen k běžným výpočtům a tak nebyl uveden v žebříčku Top500.org. Jeho zaměření bylo simulovat molekulární dynamiku pomocí zřetězených výpočtů.
Pro srovnání metoda distribuovaných výpočtů spojuje počítače pomocí internetu. Například BOINC dosáhl 16. března 2008 na celkový výpočetní výkon přes 1000 TFLOPS.


Jug

Jug je řeka v Kirovské a ve Vologdské oblasti v Rusku. Je dlouhá 574 km. Povodí řeky je 35 600 km2.
Pramení na vysočině Severní Úvaly a protéká kopcovitou krajinou, přičemž vytváří velké zátočiny. Je pravou zdrojnicí Severní Dviny, kterou vytváří soutokem se Suchonou.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 35 km od ústí činí 292 m3/s, maximální 4930 m3/s a minimální 25,5 m3/s. Zamrzá na konci října až v první polovině prosince a rozmrzá v dubnu až na začátku května. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od dubna do června.
Je splavná pro vodáky. Při vyšším stavu vody je na ní možná vodní doprava v délce 361 km. Leží na ní město Nikolsk.


Dutton

Sopka Mount Dutton je 1506 metrů vysoký stratovulkán v Aleutském pohoří v americkém státě Aljaška, v jižní části Aljašského poloostrova.


Betlémský kostel

Betlémský kostel se nachází na Pellicově ulici v katastrálním území Města Brna městské části Brno-střed. Byl vystavěn v historizujícím slohu s převládajícími renesančními prvky v letech 1894 - 1895. Byl prvním kostelem v Brně kde se kázalo výhradně česky.
Po vydání tolerančního patentu, byl v Brně v roce 1782 založen evangelický sbor augsburského vyznání. Tento sbor byl z převážné části německý. Pro národnostní rozepře jej v roce 1878 opustili čeští evangelíci. Založili kazatelskou stanici reformovaného sboru v Nosislavi, která se později stala samostatným sborem v Brně. Sbor začal v roce 1894 se stavbou vlastního kostela na tehdejší Špilberské ulici na místě zahradní restaurace zvané „Malý Prater“. Postaven byl brněnským stavitelem G. Alberem. Stavba byla financována ze sbírek a darů. Slavnostní otevření kostela se uskutečnilo 23. května 1895 za účasti cca 5000 věřících. Na průčelí kostela je umístěn nápis My kážeme Krista a ve své době se jednalo o první nápis na veřejné budově v Brně vůbec. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se český reformovaný sbor stal součástí Českobratrské církve evangelické. Kostel užívá její první brněnský sbor.


Válka o španělské dědictví

Války o dědictví španělské představovaly největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Jejich příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.
Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti pak Francie, Anglie a Holandsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn římského císaře Leopolda Karel, ale španělský král Karel II. určil ve své závěti za následníka trůnu svého prasynovce Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV.. Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Holandskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky.
Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce, a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská a protifrancouzská. Posléze ještě došlo k několika menším změnám.
Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek. Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, k jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která dosadila do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn.
Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Holandsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713, se obě námořní mocnosti z války stáhly. Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714. Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Menorcu a Gibraltar.


Wilhelm Wundt

Wilhelm Maximilian Wundt je německý psycholog, systematik a zakladatel vědecké psychologie.
Byl ovlivněn středovevropskou duchovní atmosférou poloviny 19. století, která navazovala na století předchozí. Leibnizovo pojetí apercepce a Wolffova psychologie připravily půdu ke zvědečtění psychologie. Herbartovo zdůraznění významu matematiky pro psychologii, fyziologické práce J.E. Purkyně a J. Müllera, experimentace Weberova s počitky stejně jako mnohé Helmholtzovy vědecké příspěvky vedly k době, ve které Fechner mohl založit psychofyziku.
Byl to však Wundt v posledních desetiletích 19. století, který se stal hlavním představitelem nové experimentální psychologie s detailními, logickými, systematickými pohledy, aktivní laboratoří a mnoha žáky, kteří založili laboratoře další. Wundtův strukturalismus převzal vedoucí místo po Brentanově, Stumpfově a G.E. Müllerově psychologii, i když vliv uvedené trojice autorů pokračoval.


Dějiny průzkumu sluneční soustavy

Image:5927_NASA.jpg|První přistání lidí na Měsíci Image:Pathfinder01.jpg|První úspěšné vozítko na Marsu


Skye

Ostrov Skye je největší a nejsevernější ostrov souostroví Vnitřní Hebridy ve Skotsku. Ve skotštině „sgiath“ znamená „okřídlený“.
V roce 2001 žilo na ostrově 9 232 obyvatel. Na rozdíl od mnoha jiných skotských ostrovů je to čtyřprocentní přírůstek oproti roku 1991 . V letní sezóně se počet obyvatel výrazně zvýší o množství návštěvníků. Hlavní zaměstnání místních obyvatel je turistický ruch, výroba whisky, zemědělství a to zejména chov dobytka. Největší město na ostrově je Portree, kde se nalézá malebný přístav.
Ostrov Skye je proslulý překrásnými scenériemi, památkami, divokými horami a mnoha chráněnými živočichy včetně orla, jelena a vydry.
S rozlohou 1 700 km2 je ostrov Skye druhým největším ostrovem ve Skotsku po ostrovech Lewis a Harris. Na ostrově se nachází několik pohoří. Na jihu ostrova se rozkládá rozeklané pohoří Cuillin, pro svůj charakter nazývané skotské Alpy. Několik vrcholů v desetikilometrovém hlavním hřebeni je vysokých přes 900 metrů, nejvyšší Sgurr Alasdair je vysoký 992 metrů. Pohoří je významným cílem horolezců.
Severní část ostrova je sopečného původu. Nejvyšší horou této části ostrova je 719 metrů vysoký Storr, na jehož úbočí se nalézá 55 metrů vysoká skalní věž zvaná Starý muž. Sopečná krajina na severu ostrova se nazývá Quiraing. Jižní části ostrova vévodí pohoří Cuillin, jehož strmé vrcholy lákají příznivce horské turistiky.
Členité pobřeží ostrova je rozčleněno množstvím zálivů, část pobřeží je obklopena strmými útesy. Mezi největší patří Loch Dunvegan a Loch Snizort.
Vyjma velkého množství přírodních památek lze na ostrově spatřit i několik zajímavých objektů, které vytvořila lidská ruka. Mezi ně patří hrady Duntulm Castle, Dunvegan Castle, Dunsgiath Castle a Knock castle. Na ostrově se nachází několik muzeí a to zejména kolem největších měst. Známá palírna whisky Talisker Distillery, produkující jednodruhovou whisky, se nachází na západním pobřeží ostrova. Kromě té je odsud také směsná whisky Isle of Skye. Most Skye Bridge, spojující ostrov s Pevninou byl otevřen v roce 1995.
Doprava na ostrov z pevninské části Skotska je možná po mostě Skye Bridge z Kyle of Lochalsh, a trajekty Armadale na ostrově do Mallaigu a z Kylerhey do Glenelgu. Z Uigu také odjíždí trajekt na ostrov Harris a okolní ostrůvky. Do Mallaigu je možné dojet vlakem, stejně jako do Kyle of Lochalsh. Na ostrov přijíždí několik autobosových linek z Inverness a Glasgow. Na ostrově se také nachází malé letiště.
Njvýznamnějším silničním spojem ostrova je silnice A87 spojující Skye Bridge s městem Uig a vedoucí přes Portree. velkou měrou je zastoupena lodní doprava.
 Image:Quiraing, Isle of Skye.jpg|Oblast Quiraing, Skye. Image:OM Storr 2004.jpg|The Old Man of Storr, Skye Image:Skye landsat.jpeg|Družicové foto ostrova Skye Image:Skye Road Bridge.JPG|Most Skye bridge na ostrov Skye


Rokia Traoré

Rokia Traoré je malijská zpěvačka a kytaristka. Narodila se jako členka bambarské etnické skupiny. Její otec byl diplomat, takže v dětsví měla možnost nasát širokou škálu různých nejen hudebních vlivů. Navštívila s ním například Alžírsko, Saudskou Arábii, Francii a Belgii. Její první veřejná vystoupení proběhla už při jejích studiích na lyceu v Bamaku. V malijském prostředí, kde pro ženu nebývá zvykem doprovázet se sama na kytaru, budily její nentradiční hudební aranže značnou pozornost.
V roce 1997 se spojila se slavným malijským kytaristou Ali Farka Tourém, což ji ještě více proslavilo. Ve stejném roce také vyhrála cenu „Hudební objev z Afriky”, kterou každoročně vyhlašuje francouzská rozhlasová stanice Radio France. Postupně si také osvojovala hru na ngoni a balafon.
Její debutové album dostalo název Mouneissa a vyšlo v roce 1998. Kritici vychvalovali hlavně velmi neotřelé propojení různých nejen malijských hudebních tradic a netradiční zapojení ngoni a balafonu. V Evropě se ho prodalo víc než 40 tisíc kopií.
Její druhé album je z roku 2000 a jmenuje se Wanita. Rokia si tu napsala všechny písně sama a to včetně aranží. Album sklidilo velice pozitivní recenze v New York Times a dokonce bylo mezi nominovanými na album roku – cenu hudebních kritiků New York Times.
Na albu Bowmboi z roku 2003 jsou dvě skladby nahrány s Kronos Kvartetem. Opět je celé nazpívané v bambarštině. Album získálo prestižní cenu britského rádia BBC 3 v kategorii „Nejlepší album World Music”. Na tuto cenu byla Rokia nominována i v roce 2005, a to dokonce třikrát. V roce 2004 si poprvé zahrála na festivalu Womad a podnikla své první turné po Spojených státech.
Zatím poslední album se jmenuje Tchamantché. Vyšlo v roce 2008.


Klecánky

Klecánky jsou osada ležící ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ a spadají pod obec Klecany, se kterou na východě těsně sousedí. Klecánky leží na pravém břehu Vltavy a spojení s levým břehem zajišťuje přívoz Klecánky – Roztoky. Nedaleko pod přívozem se nachází zdymadlo Klecany.


Kelley-Morseova teorie množin

Kelley-Morseova teorie množin je pokusem o teorii množin silnějších vlastností než jsou klasické axiomatizace Zermelo-Fraenkelova a Von Neumann-Gödel-Bernaysova. V KM je dokazatelná konzistence ZF.


Příběhy včelích medvídků

Příběhy včelích medvídků je populární loutkový seriál večerníčků. Jeho hlavními postavami jsou občas poněkud neposlušní čmeláčí kluci Čmelda a Brumda, krom nich se tam dále vyskytují další hrdinové převážně z hmyzí říše. První série seriálu byla natočena v roce 1984. Vypravěče provázejícího příběhem a řadu postav namluvil herec Josef Dvořák. Úvodní melodie seriálu i další písničky zakomponované do jeho příběhů jsou velmi oblíbené.
První série byla vyrobena v roce 1984. Druhá série byla vyrobena v roce 1994.


Šiva samhitá

Šiva samhitá je pojednání o józe, jehož autor je neznámý . V původním pojednání oslovuje hinduistický bůh Šiva svůj ženský protějšek Parvatí. Šiva samhitá je jeden ze tří nejdůležitějších klasických spisů o Hatha józe - ostatní dva jsou Hatha jóga pradípika a Gheranda samhitá - a je považován za nejpodrobnější a nejpřesnější pojednání o Hatha józe.
Všeobecně je uznáván názor, že Šiva samhitá byla napsána v 17. až 18. století , ale James Mallinson ji zařazuje do 15. století a tvrdí, že v 17. století byl tento spis jenom překládán ze sanskrtu. Jeho tvrzení podporují některé pasáže v textu samotném, protože tam jsou zmínky o indických městech Varanasi a Benares.
Šiva samhitá pojednává o fyziolgii člověka jako celku a jmenuje 84 různých ásan, z nichž 4 popisuje detailně. Dále popisuje 5 specifických prán a technik k jejich podpoření. Pojednává mimo jiné také o abstraktních jógínských technikách a filosofiích, o mudrách, tantrách a meditaci. Zdůrazňuje, že jógu může praktikovat každý člověk a mít z toho prospěch. V textu jsou zřetelně poznatelné buddhistické a hinduistické prvky.


Mluvící znamení

Mluvící znamení je heraldický znak, který obsahuje figuru vyjadřující název či jméno nositele znaku.
Příklady: Soubor:Loket_Sokolov_znak.png?|Loket Soubor:Valasske-klobouky-znak.jpg?|Valašské Klobouky Soubor:Rakovnik_znak.jpg|Rakovník Soubor:Most_CoA.gif? | Most Soubor:Znak_Jana_Zajice_z_Hazmburku_a_na_Budyni_.png? |Zajícové z Hazmburka Soubor:Znak_Sternbergů.jpg? | Štemberkové Švamberkové Soubor:Cesky_Krumlov_CoA_CZ.png | Rožmberkové, páni z Růže


Vodní nádrž Bedřichov

Vodní nádrž Bedřichov, nazývaná také Bedřichovská přehrada či Přehrada na Černé Nise, je nejvýše položenou přehradou Jizerských hor. Leží v katastru obce Bedřichov na Černé Nise. Koruna její hráze leží v nadmořské výšce 775,26 m n. m., hráz je 340 m dlouhá a 23,5 m vysoká. Byla stavěna v letech 1902–1909 Vodním družstvem k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy k ochraně proti povodním a úpravu průtoku v suchých obdobích, dnes navíc napájí tři vodní elektrárny a slouží také k rekreaci a rybaření.
Po katastrofální povodni 30.–31. července 1897 bylo za účelem zabránění dalších takových pohromám založeno místními průmyslníky Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. O konzultace byl požádán profesor Otto Intze z Cách. Ten doporučil družstvu postavit na přítocích Lužické Nisy šestici hrází, družstvo jich nakonec podle jeho projektu postavilo pět.
Hlavním projektantem přehrady byl prof. Otto Intze s dr. Lepplou z Berlína. Stavba hráze byla svěřena firmám Aeckermann z Klagenfurtu a W. Relle und Neffe, W. Streitzig und CO, začala roku 1902 výkopovými pracemi. Po očištění základů byla provedena základní betonová vrstva s odvodněním základů trubkovou drenáží. Podkladní beton se dělal z cementotrasové malty, zdivo pochází z místní žuly, cement byl dovážen z Čížkovic. Stavba byla dokončena 21. prosince 1905, její kolaudace proběhla 28. června 1906. Náklady na stavbu dosáhly 1 777 840 rakouských korun.
V letech 1924 až 1927 byl vybudován přivaděč vody ke špičkové elektrárně v Rudolfově.


Počasí

Počasí je okamžitý stav v ovzduší na určitém místě. Je dáno stavem všech atmosférických jevů pozorovaných na určitém místě a v určitém krátkém časovém úseku nebo okamžiku. Tento stav se popisuje souborem hodnot meteorologických prvků, které byly naměřeny meteorologickými přístroji nebo zjištěny pozorovatelem
Změny počasí jsou způsobeny především zemskou rotací. Ohromné masy vzduchu a vody vlivem zemské rotace mají na severní polokouli tendenci pohybovat se ve směru hodinových ručiček. Na jižní polokouli se tyto masy pohybují opačným směrem.
Počasí je jedním jedinečným stavem atmosféry. Počasí je obvykle chápáno jako stav troposféry, protože ta je člověku nejblíže a bezprostředně ho obklopuje. Obecný typ počasí v oblasti se nazývá podnebí nebo klima. Počasí se může měnit velmi rychle, změna klimatu se obvykle velmi pozvolná.
Kromě počasí se také používá, respektive používalo, termínu „povětří“ či „povětrnost“. Oba termíny jsou však zastaralé a mohou mít také jiný význam.
Velká pozornost je věnována předpovědi počasí, protože počasí ovlivňuje všechny lidské činnosti. Počasím se zabývá meteorologie, respektive fyzika atmosféry.
Nejchladnější teplota byla zaznamenána na výzkumné stanici Vostok v Antarktidě, kde 21. července 1983 naměřili -89,2 °C. Nejtepleji bylo v libyjské El 'Azizie, kde se 13. září 1922 teplota vyšplhala na 57,8 °C. Nejsuším místem na Zemi je Arica v Čile, kde téměř vůbec neprší. Žádné strážky nebyly zaznamenány téměř 14 let.


Nezávislá socialistická strana dělnická

Neodvislá socialistická strana dělnická byl krátce existující politický subjekt, vzniklý z r. 1923 z vyloučených členů Československé strany socialistické. Tvořili ji vesměs bývalí anarchokomunisté, tj. levicové křídlo národních socialistů.
Ve dnech 30. března - 1. dubna se konal IX. sjezd Československé strany národně socialistické. Ke straně se rozhodla přistoupit kromě jiných politických skupin také Federace českých anarchokomunistů, která s národními socialisty prostřednictvím svých předních členů už několik měsíců spolupracovali.
Předním představitelem anarchokomunistů byli Bohuslav Vrbenský, Luisa Landová-Štychová, Theodor Bartošek, Michael Kácha, Vlastimil Borek ad. Národně socialistická strana se přejmenovala na Českou stranu socialistickou. Přijala též výrazně levicovější, radikální program, požadující znárodnění dolů, velkostatků, velkopodniků, odluku církve od státu atd. Strana se hlásila k třídnímu boji, nevylučovala revoluční cestu k socialismu.
K rozpuštění Federace českých anarchokomunistů došlo na sjezdu Federace v únoru 1919. 4 zástupci anarchokomunistického křídla získali v rámci strany poslanecké posty -, Vrbenský získal zastoupení ve výkonném výboru strany a byl ministrem v Kramářově i Tusarově vládě.
Postupně ale narůstaly ve straně rozpory. Vrbenského křídlo bylo podstatně radikálnější než zbytek strany, který čím dál více směřoval k reformismu a umírněnosti. Část národních socialistů dokonce usilovala o revizi programu a návratu k původnímu názvu strany. Rozpory propukly již v době generální stávky a rozkolu v sociální demokracii. Větší spory však vypukly v otázce jednotné levicové fronty s KSČ, k níž se vedení ČSS stavělo rezervovaně, zatímco bývalí anarchokomunisté ji prosazovali. Postupně převládla v ČSS snaha bývalé anarchokomunisty zcela vyřadit z rozhodování o stranických otázkách, což se ovšem nepodařilo bez zásadního konfliktu.
Zásadní roztržku ale vyvolal vstup Landové-Štychové do pražské Rady nezaměstnaných v listopadu 1922. Její vstup strana neschválila, po nátlaku sice poslankyně z Rady vystoupila, ale vedení strany, odmítající sblížení s radikální levicí, kterou anarchokomunisté prosazovali, čekalo jen na vhodnou záminku k zásahu proti Vrbenského křídlu.
Tato vhodná záminka přišla po atentátu na ministra financí Rašína. 7. března 1923 došlo v parlamentu k hlasování o zákonu na ochranu republiky, omezující některé demokratické svobody a mající dát větší pravomoci státu k ochraně před radikalismem zleva i zprava. Vrbenského frakce s mnohými paragrafy zákona nesouhlasila. Theodor Bartošek vypracoval pozměňovací návrhy, které ale nebyly stranou vzaty v potaz. Proto 4 poslanci, bývalí anarchokomunisté, hlasovali proti zákonu.
ČSS zakročila okamžitě. Ještě v noci ze 7. na 8. března tyto poslance vyloučila ze strany a s nimi i jejich příznivce, kteří se nechtěli podřídit. Vyloučení potvrdil sjezd zastupitelstva 19. března. Poslanci přišli o své mandáty ale až rozhodnutím volebního soudu z 22. června 1923.
Vrbenského frakce se nejprve snažila ovlivnit některé členy ČSS, aby lobovali za její znovupřijetí do strany. Jelikož se tak nestalo, založil Bohuslav Vrbenský Neodvislou socialistickou stranu, jejíž první krajský sjezd se konal 12. - 13. května v Lounech. Sjezdu se zúčastnilo 13 delegátů zastupujících 6000 členů nové strany. Nový subjekt se přihlásil k důslednému plnění programu ČSS z dubna 1918. Později se zúčastnil také hamburského sjezdu socialistické internacionály, přestože někteří prosazovali jednání s Komunistickou internacionálou.
Kromě hornického severu měla nová strana vliv i v Brně, kde vydávala od března do prosince 1923 časopis Průboj.
Když ještě poslanci měli své mandáty, vytvořili společný poslanecký klub se třemi poslanci neodvislými sociálními demokraty. Spolupráce pokračovala i poté, bylo jednáno o vytvoření společné strany - Socialistického sjednocení. Pod touto hlavičkou kandidovaly obě strany v obecních volbách v září 1923. Nakonec ale k definitivnímu sjednocení nedošlo kvůli názorovým rozporům - radik. soc. dem. byli spíše pro reformismus, nezávislí socialisté inklinovali k těsné spolupráci s KSČ.
I. sjezd Socialistického sjednocení se konal 28. - 29. června 1924. Protože ale Neodvislá radikální sociálně demokratická strana do svazku nepřistoupila, bylo rozhodnuto o změnu názvu strany na Neodvislou socialistickou stranu dělnickou. De facto se tedy I. sjezd Socialistického sjednocení stal I. sjezdem této nové strany.
Strana měla kolem 5000 členů. Nejvlivnější složkou byly odbory - zejména hornické, textiláků. Další důležitou přidruženou organizací byla Federace zemědělského dělnictva a domkářů. Nezávislí socialisté disponovali též 17 družstvy, vesměs konzumními. Strana měla též své mládežnické hnutí a přidala se k ní menší část skautů.
Ve straně existovaly dva názorové proudy. Část chtěla zachovat vlastní samostatnost, hlásila se více k původním anarchistickým idejím, část prosazovala sloučení s KSČ a přístup ke Komunistické internacionále. Druhý názor převážil. Ústřední výkonný výbor se vyslovil pro sloučení dne 9. prosince 1924. Definitivní konec strany nastal na jejím II. sjezdu (26. - 27. září 1925, resp. na III. sjezdu KSČ, probíhajícím v téže době, který sloučení schválil.
Luisa Landová-Štychová byla za KSČ čtyři roky poslankyní, Bohuslav Vrbenský se později stal předsedou Svazu přátel SSSR. Další bývalí anarchokomunisté pracovali v rámci KSČ jako redaktoři apod.
Rok 1925 se obecně považuje za konec anarchistického hnutí v českých zemích.


Gay friendly

Gay friendly je mezinárodní označení míst, politických aktivit, lidí nebo institucí, kteří usilují o vytvoření prostřední přátelského vůči gayům, lesbám, případně i dalším LGBT lidem. Jedná se o produkt pozdního 20. století v Severní Americe. Pojem se objevil jednak jako následek implementace práv LGBT lidí v zaměstnání nebo školství, ale také v souvislosti s rozeznáním LGBT lidí jako atraktivních klientů nejrůznějších služeb. Jako gay-friendly bývají vnímána i celá města, například San Francisco, Sydney nebo Berlín, Tel Aviv nebo bavorský Mnichov.
Restaurační zařízení, hotely a další ogranizace profilující se jako gay-friendly jsou v Evropě tradičně označeny tímto nápisem a drobnou duhovou vlajkou například na vchodových dveřích.
Mnoho firem se v současnosti identifikuje jako gay friendly, čímž dosahují pestřejšího složení zaměstnanců i zákazníků. Human Rights Campaign, organizace lobbující za rovná práva gayů a lesbiček, zveřejňuje seznam společností majících kladný vztah k LGBT lidem. Mezi organizacemi zaznamenanými pro vytváření gay friendly prostředí jsou například Dell nebo The Coca Cola Company. Mnoho společností nabízí širokou paletu produktů pro gay zákazníky. Studie prokázaly, že LGBT komunita je nakloněna zaplatit vyšší cenu za gay-friendly produkty, stejně tak existují náznaky, že nejen vyhledává luxusní prostředí, ale přímo aktivně zvyšuje životní úroveň ve svém okolí.


Dav

Dav je náhodné nebo úmyslné dočasné shromáždění většího počet osob ve stejném prostoru, které spojuje postoj k určitému problému, osobě či skupině. Dav není sociální skupinou v sociologickém smyslu slova, ale sociálním agregátem. Přítomnost v davu má vliv na chování jednotlivců, silně se zde projevuje princip nápodoby, dav je velmi sugestibilní a má sklon k hysterickému chování. Jednání jedinců je ovlivněno anonymitou a poklesem sociální a racionální kontroly.
Davové chování bylo a je předmětem zájmu psychologů a sociologů.


Serena Williamsová

Serena Williamsová je americká profesionální tenistka a současná světová dvojka v ženském okruhu WTA, mladší sestra tenistky Venus Williamsové. Vyhrála všechny čtyři grandslamové turnaje ve dvouhře, tak i ve čtyřhře společně se svojí sestrou.
 Soubor:Serena Williams waiting to return serve Australian Open 2006 crop.JPG|Serena Williamsová na Australian Open 2006 Soubor:Serena Wimbledon 2008.jpg|Serena Williamsová ve Wimbledonu 2008
Serena Williamsová se zúčastnila 4 zápasů ve Fed Cupu za tým Spojených států amerických s bilancí 4-0 ve dvouhře a 3-0 ve čtyřhře.


Darren O'Shaughnessey

Darren O'Shaughnessey, též známý pod pseudonymy Darren Shan a D.B.Shan je irský spisovatel fantasy a hororu. Podle svého pseudonymu pojmenoval i hlavního hrdinu své knižní série Darren Shan.
Narodil se 2. července 1972 v Londýně. Když měl 6 let, přestěhoval se svými rodiči a mladším bratrem do irského do města Litmerick, kde dodnes žije. Po vystudování základní a střední školy, odjel zpět do Londýna studovat sociologii a angličtinu na Roehampton University.
Zpočátku pracoval televizní společnosti v Litmericku, ale jen pár let poté se rozhodl stát spisovatelem. Svůj první psací stroj si koupil, když mu bylo čtrnáct a psal krátké povídky, komiksy a knihy, které však nikdy nedokončil. V patnácti přišel jeho první úspěch, kdy získal druhé místo v soutěži pro rádio Telefís Éireann s černou komedií nazývanou A Day in Morgue.
Všechny jeho počáteční knížky psal pro dospělé, myslel si, že psaní pro děti je sice hezký nápad do budoucnosti, ale knížky pro dospělé byly jeho hlavní cíl. První průlom byl v knížce Ayuamarca, která byla vydána v únoru 1999, ale moc dobře se neprodávala.
Poté napsal první dětskou knihu Cirque Du Freak, což ho vyhouplo mezi nejlépe prodávané autory a tak začal ságu Darren Shan, kterou po pěti letech dokončil dvanáctou knihou. Po Darren Shanovi začal vydávat novou sérii Demonata.
Roku 2006 byli jeho knížky na prodej v 20 zemích a více než 30 jazycích. Stal se dětským bestsellerem v USA, Velké Británii, Irsku, Holandsku, Norsku a mnoha dalších zemích.
V ČR je z jeho produkce známa především sága o Darren Shanovi,:


Jacques Prévert

Jacques Prévert [prevér] byl francouzský básník, scenárista, režisér a výtvarník.
Jacques Prévert trávil své dětství v Paříži od roku 1907. Se svým otcem, divadelním kritikem, navštěvoval často divadelní představení. Matka ho od mládí vedla k četbě. Po ukončení základní školy pracoval ve velkoobchodě Le Bon Marché, v roce 1918 byl nucen nastoupit vojenskou službu a byl odvelen na Blízký východ.
Po návratu spolupracoval se surrealistickým hnutím, po boku např. Raymonda Queneaua nebo Marcela Duhamela. Prévert byl však příliš svobodného a nezávislého ducha, aby sem mohl stát opravdovým členem jakékoli organizované skupiny. V roce 1928 založil se svým bratrem Pierrem produkční dům a stal se scénaristou a autorem dialogů mnoha velkých francouzských filmů čtyřicátých let. V roce 1932 začal psát texty k písním, které od roku 1933 zhudebňoval geniální Joseph Kosma. Prévert byl rovněž autorem mnoha divadelních her.
Vydáním své sbírky Slova dosáhl obrovského úspěchu. Stal se čestným členem Patafyzického kolegia založeného na popud zakladatele patafyziky a moderní dramatické tvorby: Alfreda Jarryho.
V roce 1948 vypadl z francouzského okna. Ocitl se na několik dní v těžkém kómatu. Zranění Prévertovi způsobilo vážné neurologické následky.
Zemřel na následky rakoviny plic. Neodmyslitelná cigareta se mu tak stala osudnou.
J. Prévert byl ovlivněn surrealismem, jeho básně se v některých ohledech podobají lidové písňové tvorbě.
Jeho dílo má obrovskou zásluhu na rozšíření zpívané poezie, jelikož zastával názor, že poezie je řeč, která zpívá.
Motivy čerpal především ze života prostých lidí a zpracovával je dvojím způsobem: vytvářel příběh, nebo enumerativní řady.
Stal se velmi oblíbeným básníkem, v jeho poezii se často objevuje humor.
Zhruba od roku 1935 se zabýval filmovou tvorbou - jako scenárista


Světový svaz baptistů

Světový svaz baptistů je celosvětová aliance baptistických církví a organizací založená roku 1905 v Londýně na prvním Světovém kongresu baptistů.
V současnosti je Světový svaz baptistů společenstvím, které sdružuje více než 36 milionů baptistů ve více než 200 zemích. Nesdružují ale všechny baptisty, například největší denominace baptistů Jižní baptistická konvence z jihu USA se svými 16 miliony členů součástí BWA není. Po celém světě je více než 90 milionů baptistů. Velké svazy baptistů jsou také v Asii, Africe a Jižní Americe, například v Indii, Nigérii nebo v Brazílii. Spolu s dětmi jsou baptisté společenstvím, které tvoří až přes 110 milionů lidí.
Současným prezidentem BWA je David Coffey z Velké Británie. Minulým prezidentem byl Billy Kim z Jižní Koreje.
Celosvětová setkání Aliance se nazývají „Světový kongres baptistů.“ Přestože nemohly být kvůli různým politickým konfliktům pravidelně jednou za pět let, konalo se kongresů již 19: Londýn, 1905; Philadelphia, 1911; Stockholm, 1923; Toronto, 1928; Berlín, 1934; Atlanta, 1939; Kodaň, 1947; Cleveland, 1950; Londýn, 1955; Rio de Janeiro, 1960; Miami Beach, 1965; Tokio, 1970; Stockholm, 1975; Toronto, 1980; Los Angeles, 1985; Soul, 1990; Buenos Aires, 1995; Melbourne, 2000; a Birmingham, Anglie, 2005.


Nosatcovití

Nosatcovití jsou největší čeledí brouků. Řadí se k nim více než 60 000 druhů brouků ve více než 400 rodech. Vzhledem k velkému množství druhů existuje i řada neshod o jejich klasifikaci.
Nosatci jsou snadno rozeznatelní dlouhým nosem a tykadly s malými „kyji“ na konci. Kromě těchto podobných rysů se ovšem vyznačují velkou rozmanitostí tvarů, barev a velikostí od 1 mm do 40 mm. Jsou takřka výlučně býložraví a většina z nich žije jen z omezeného množství hostitelských rostlin, často pouze na jediném druhu. Někteří nosatci jsou také známi jako výluční opylovači cykasů. Řada nosatců je považována za škodlivý hmyz na polích a skladech potravin, nicméně v některých případech jsou využíváni i k přirozenému snižování stavů invazních druhů rostlin.


Ptolemaios V. Epifanés

Ptolemaios V. zvaný Epifanés byl synem Ptolemaia IV. Filopatóra a Arsinoe III. a pátým egyptským faraonem z dynastie Ptolemiovců. Ptolemaios V. se stal králem už v pěti letech, proto za něho vládli regenti, za jejichž faktického panování bylo království značně ochromeno.
Když zemřel Ptolemaios IV., byl jeho syn ještě malý chlapec. Dva hlavní oblíbenci zemřelého krále, Agathoklés a Sosibius se obávali, že by královna vdova Arsinoe III. mohla zajistit regentství nad malým králem Ptolemaiem pro sebe, proto ji oba dvořané dali zavraždit ještě před tím, než se dozvěděla o smrti svého manžela a Agathoklés se Sosibiem tak zajistili regentsví, a tím i vládu v zemi, pro sebe. Nicméně v roce 202 př. n. l. se generál a velitel města Pelusium postavil do čela vzpoury, která skončila smrtí Agathokla a několika jeho stoupenců z rukou alexandrijské lůzy.
Zatím seleukovský vládce Antiochos III. Veliký uzavřel pakt s Filipem V. Makedonským namířený proti ptolemaiovským državám v zámoří. Filip obsadil některé ostrovy v Egejském moři a další pevninská území v Karii a Thrákii. Mezitím v roce 198 př. n. l. v bitvě u Pania Seleukovci definitivně vytlačili Ptolemaiovce z oblasti Sýrie a Palestiny.
Antiochos III. poté s Ptolemaiem uzavřel mír a dal mu svojí dceru Kleopatru II. za manželku. Nicméně poté, co Antiochos III. Veliký prohrál válku s Římem, se Egypt přiklonil k Římu. Epifanés byl v dospělosti také výborný sportovec, zejména vynikl v lovu.
Velkou krutost a věrolomnost Ptolemaios V. prokázal při potlačení domorodé vzpoury a některé zprávy jej vyktreslují jako tyrana. Roku 197 př. n. l. držel město Lykopolis faraon odštěpeného Horního Egypta Ankhmakis, však byl donucen ustoupit až k Vesetu. Válka mezi severem a jihem Egypta pokračovala až do roku 185 př. n. l. a vzdorokrál Ankhmakis byl zatčen Ptolemiovým generálem Konanem. Jako výraz díků během války Ptolemaiovi vyrobil jeden egyptský kněz ve třech jazycích Rosettskou desku.
Po Ptolemaiovi V Epifanovi nastoupil na trůn jeho starší, ještě nezletilý syn Ptolemaios VI. Filométor, regentku za mladého krále dělala jeho matka Kleopatra Syrská. Její smrt roku 176 př. n. l. způsobila roztržku mezo ptolemaiským dvorem v Alexandrii a seleukovským dvorem v Antiochii na téma oblasti Palestiny.


Charles Howard Hinton

Charles Howard Hinton byl excentrický britský matematik a spisovatel sci-fi. Zabýval se především prostory vyšších dimenzí a to především čtyřrozměrným prostorem. Je autorem pojmu pro čtyřrozměrnou krychli - teserakt. Zabýval se také theosofií. Jeho názory inspirovaly H. G. Wellse k románu Stroj času.
Narodil se v rodině svérázného lékaře Jamese Hintona, propagátora volné lásky a vůdce malé sekty. Charles začal studovat v Rutlandu a v roce 1886 obdržel titul MA v Oxfordu. V témže roce byl ale v Anglii odsouzen za bigamii a uprchl do Japonska. V roce 1893 se přesunul do USA a stal se docentem matematiky v Princetonu.
V roce 1897 sestrojil střelným prachem poháněný nadhazovací stroj na baseball. Několik zranění, které stroj způsobil však bylo důvodem k jeho propuštění. Poté se přesunul na universitu do Minesoty. Od roku 1900 pracoval ve Washingtonu D.C.


Stomp

Taneční soubor Stomp vznikl v létě roku 1991 ve Velké Británii. Jeho zakladateli jsou bubeník a reklamní režisér Luke Cresswell a jeho kamarád, též herec a režisér, Steve McNicholas.


Er Hu

Er Hu, též dvoustrunné čínské housle, je čínský dvoustrunný smyčcový hudební nástroj, užívaný při sólových výstupech, ale stejně tak dobře se uplatňující i v malých sborech nebo velkých orchestrech.
Erhu je jedním z tradičních hudebních nástrojů Číny, avšak podle spekulací historiků není původní. Podle hudebního teoretika Chen Yanga přišel do Číny ze Střední Asie v 10. století. Nepřímo tuto teorii podporuje mj. fakt, že velké množství kočových národů Střední Asie používá podobné nástroje ve své hudbě, například Mongolové, kteří mu říkají "morrin huur".
Byl součástí tradičního čínského orchestru, dnes je základem velkých čínských symfonických orchestrů spolu s dalšími tradičními a evropskými nástroji.
Hra ne erhu doznala poměrně velké reformy ve 20. století, kdy přišli skladatelé, kteří studovali jak západní, tak domácí čínské tradice a pokusili se je skloubit, příkladem je Liu Tianhua, který skomponoval řadu dnes už klasických věcí pro erhu.
Základní části nástroje jsou dlouhý vodorovný krk, na kterém jsou nad sebou upevněny dvě velké ladicí kobylky, a rezonanční těleso, což je u erhu dutý hranatý válec, potažený hadí kůží. Struny jsou dvě, jsou připjaty páskou asi ve 3/4 krku. Dnes se vyrábí převážně z kovu, dříve se používaly hedvábné struny. Ladí se do kvinty, většinou A - D.
Na erhu se hraje tak, že se nástroj postaví na levé koleno, levou rukou se drží struny a pravou smyčec. Žně smyčce jsou provléknuty pod strunou D, takže při hře je tón tvořen oběma stranami žní, viz obrázek.
Hru na erhu lze studovat na všech čínských konzervatořích, kde se vyučuje tradiční čínská hudba.


Srem

Srem je historické území na východě Slavonie mezi řekami Dunajem a Sávou o rozloze 6865,8 km2, rozdělené dnes mezi Chorvatsko a Srbsko.
Většina Sremu je součástí Sremského a Jihobačského okruhu nejsevernější srbské autonomní oblasti Vojvodina. Malá část je součástí Bělehradu, v jehož rámci tvoří městské části Zemun, Nový Bělehrad a Surčin. Nejzápadnější část Sremu pak v rámci Chorvatska tvoří téměř celé území Vukovarsko-sremské župy, okrajové části leží také v Osijecko-baranjské a Brodsko-posávské župě.


Kateřina Charvátová

Prof. PhDr. Kateřina Charvátová, CSc. je česká historička a archeoložka specializující se na dějiny středověku, konkrétně dějiny cisterciáckého řádu. V současnosti je vedoucí katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Profesorkou pro obor historie byla jmenována r. 2006 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.


Instituce Evropské unie

Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.
Rada Evropské unie je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře, v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.
Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství, ministři financí a ministři zahraničních věcí, kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.
Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.
Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.
Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.
Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Pokud dojde k rozšíření o další členy, pak se podle dosavadní představy počet komisařů nebude zvyšovat a zavede se princip rotace komisařů, takže některé země již nebudou mít na určité období svého komisaře.
Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Jejím současným předsedou je José Manuel Barroso z Portugalska. V této funkci by měl vydržet do 31. října 2009, kdy končí funkční období jeho i celé komise.
Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.
Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.
Evropský soudní dvůrEvropská rada se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.
Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
Smlouvami mezi členy EU byly také ustanoveny poradní komise institucím EU, se sídlem v Bruselu:
K nim se řadí dalších 16 institucí založených sekundárním právem. Mezi nimi: Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, či reprezentanti třetího pilíře EU Europol a Eurojust.
Evropský konvent byl vytvořen v roce 2001 a pověřen prací na návrhu ústavy EU. Svou práci skončil v roce 2003 a poté byl rozpuštěn. V evropské politické diskusi se objevily názory, že by se ale Konvent, v té či oné formě, měl stát institucí trvalou a zejména podřízen suverenitě občanů EU, včetně práva na iniciativu a referendum ve věcech ústavy a zákonů EU.


Biofiltr

Biofiltrem se rozumí zařízení, které odstraňuje škodlivé a zápašné látky organické i anorganické povahy na principu biologického odbourávání v biofilmu.
NAPLŇ DO BIOFILTRU: Hrubě mletý vápenec 25 kg/m3 Síran amonný 15 kg/m3 Fosfát 3 kg/m3 Kůra,brebery
tBF teplota náplně biofiltru měřená 10 cm pod povrchem náplně tg teplota odebíraného plynu RH relativní vlhkost plynu cOD koncentrace pachových látek v evropských pachových jednotkách na 1 m3 měřeného plynu


Granát typ 10

Granát typ 10 byl jedním z ručních granátů japonské císařské armády, byl vyráběn od roku 1921 a používán v druhé čínsko-japonské válce a druhé světové válce. Stejně jako ostatní pěchotní zbraně japonců byl vyřazen po konci války.


Muzeum RKK Energija

Muzeum RKK Energija je muzeum věnované začátečním pokusům sovětského vesmírného programu. Nalézá se na pozemku továrny výrobce ruských kosmických raket RKK Eněrgija ve městě Koroljovu nedaleko Moskvy.
Mezi vystavenými exponáty nechybí záchranná kapsle modulu Vostok 1, ve které Jurij Gagarin jako první člověk vzlétl do vesmíru. Dále kapsle Vostoku 6, což byla mise s Valentinou Těreškovovou, první ženou ve vesmíru. Voschod 2 připomíná první výstup člověka do otevřeného prostoru na oběžné dráze Alexejem Leonovem. Je zde také maketa řídícího modulu lodi Apollo z programu Sojuz-Apollo.


Idefix

Idefix je velmi malý a s obrovitým Obelixem vytvářejí komickou dvojici. Je chytrý, Obelix ho učí stopovat menhiry. Nemá rád, když někdo ubližuje stromům. Jeho jméno vzniklo zkomolením francouzkého Idée fixe, což se dá přeložit jako fixní myšlenka, myšlenka, která ovládá mysl. Idefix má podle předběžných informací dostat větší prostor ve filmu 12 úkolů pro Asterixe, kde byl měl velkou měrou pomoci hlavním hrdinům z nejedné zapeklité situace.
Poprvé se objevil v díle Asterix a cesta kolem Galie, kdy se v Lutecii připojil k Asterixovi a Obelixovi.
Asterixe, Obelixe a druida Panoramixe v díle Asterix a Kleopatra dokonce zachrání od smrti v útrobách pyramidy.


Semafory

Semafory jsou technologickou novinkou ve fiktivním světě Zeměplocha, který vytvořil Terry Pratchett. Místem vzniku je pravděpodobně Ankh-Morpork a teoreticky jsou známé od pradávna. Teprve v poslední době se je však nějaký mazaný řemeslník rozhodl využít komerčně. Jedná se o síť zařízeních určených k přepravě zpráv, podobně jako telegraf. Semafory jsou umístěné na vysokých věžích v podobě velkého množství ramen. Užívají jasných světelných záblesků. Objevují se v mnoha knihách, nejvíce se dozvite v knize Podivný regiment. Zprávy se obvykle šifrují a cena za odeslání se pohybuje kolem 3 tolarů. Semaforová síť směřuje z Ankh-Morporku do vzdálených končin světa: např. do Genovy, ale i do divokého Überwaldu.


Rosalynn Carterová

Narodila se v rodině Wilburna Edgara Smithe a jeho ženy Francis Allethey Murrayové Smithové. Od základní školy byla aktivní, ráda veřejně vystupovala. Vystudovala Georgia Southwestern State University v americkém městě Americus.
7. července 1946 se vdala za Jimmyho Cartera. Manželé Carterovi měli 3 syny: Johna Williama „Jacka“, Jamese Earla „Chipa“ a Donnela Jeffreyho „Jeffa“. Mezi manželi bylo rovné partnerství. Díky manželovi procestovala celé Spojené státy. Po smrti Carterova otce se rodina vrátila do Plains na farmu.
Od roku 1963 se její manžel začíná politicky angažovat, ona pracuje na jeho volební kampani, zabývá se hlavně stykem s veřejností. Během manželova působení jako guvernér spolupracovala na programu pro duševně nemocné.
Roku 1977 se stal její muž prezidentem, ona se účastnila většiny zasedání kabinetu, radila mu. Mezi své priority počítala prosazování zájmů starších lidí, rasovou otázku. Díky své dobré španělštině se angažovala v Latinské Americe. Podnikla velkou zahraniční cestu bez účasti prezidenta, kde prezentovala postoje své země. Díky své práci dokázala zvýšit význam prvních dam, což bylo velmi kladně hodnoceno ve veřejných průzkumech. V roce 1979 se angažovala v utečeneckých tábore v Thajsku a Kambodži. Spolu s manželem prosadila zaměstávání menšin ve federálních úřadech. Prosazovala rovnost žen a mužů a snažila se propagovat ochranu životního prostředí.


Stříž

Stříhání ovcí se provádí nejčastěji přístroji, které pracují na stejném principu jako kadeřnické nůžky. Jsou poháněny motorem zavěšeným na stěně vedle pracoviště stříhače. Ovce se stříhají zpravidla dvakrát do roka. Výsledek stříhání – stříž z jedné ovce je celistvé rouno o váze 2-6 kg. Velmi zkušený a zručný pracovník může ostříhat až 20 ovcí za hodinu.
Podobným způsobem jako ovce se stříhají srsti ostatních zvířat, která dávají textilní vlákna.
Ke zpracování v přádelně přichází stříž slisovaná do baliků, zde pak prochází před vlastním předením procesem rozvolňování a mykání.
Naprostá většina stříží pro netkané textilie se rovněž rozvolňuje a myká, jen u materiálu kratšího než cca. 20 mm se tvoří rouno na sítových bubnech.


Bitva u Mons Graupius

Bitva u Mons Grapius je první zaznamenaná bitva na území dnešního Skotska.
Kolem roku 43 se v malém přístavu ve Francii shromáždila římská flotila, na jejíž palubě se tísnilo více jak 40 000 vojáků. Připravovali se na invazi do keltské Británie.
Nebyl to první pokus o dobytí Británie. Již dvakrát předtím se římská armáda pod vedením slavného Gaia Julia Caesara pokusila obsadit britské ostrovy a napadla jih Británie. Její přítomnost tam ale měla pouze krátkého trvání.
Římané byli vysoce vyspělá civilizace z území dnešní Itálie, která disponovala velmi zkušenou armádou. V době příprav útoku na Británii již dobyla a ovládala většinu Evropy a severní Afriky. Dobytí a obsazení Británie slibovalo další přísun přírodních zdrojů, tolik potřebných pro rozšiřující se římské impérium.
Římská armáda se vylodila v místě zvaném Richborough poblíž Doveru a její síly se velmi rychle převalily přes dnešní Anglii. Keltští Britoni pro ně nebyli prakticky soupeřem. Vysoce disciplinovaní a trénovaní římští vojáci zdaleka převyšovali ve vojenské taktice netrénované, chaběji vyzbrojené a často nedisciplinované nepřátele. A tak v době příchodu římského guvernéra Agricoly do Británie v roce 78 byla prakticky celá dnešní Anglie pod nadvládou Říma.
Agricola byl bezesporu nejúspěšnějším římským guvernérem Británie. Již krátce po svém příchodu dobyl a pod římskou nadvládu začlenil oblasti dnešního Walesu a severní Anglie . Bylo je otázkou času, kdy svůj zrak obrátí více na sever – do oblastí dnešního Skotska.
Již v roce 80 se svojí armádou dobyl a obsadil oblast dnešní skotské Nížiny, kde se mu některé zde usídlené keltské kmeny vzdaly dobrovolně, zatímco jiné se postavily na odpor a byly krutě poraženi.
Zbývala již jen skotská Vysočina. V roce 83 vkročila římská armáda pod vedením samotného Agricoly na skotskou Vysočinu. Sledována nepřátelskými Kelty postupovala ve třech samostatných proudech. Jako nejslabší se Keltům zdála 9. legie zvaná Hispana. Jedné chladné noci byla náhle 9. legie napadena nepřátelskými Kaledoňany a nebýt rychlé pomoci sousední legie pod vedením samotného Agricoly, která nepřátele pomohla zahnat, byla by poražena. Přesto krutá zima skotské Vysočiny donutila římskou armádu stáhnout se zpět na jih.
O rok později, v roce 84, vyrazila římská armáda opět na sever. Tentokrát pokračovala podstatně rychleji, takže se dostala až téměř na 80 km daleko od úpatí Great Glen. Nyní byli Římané blízko svému cíli. V cestě jim stál pouze jeden muž – náčelník Kaledoňanů Calgacus.
Schyluje se k závěrečné bitvě. Římská armáda a armáda Kaledoňanů stojí proti sobě na úpatí kopce, jenž římský historik Tacitus nazývá Mons Grapius. Agricola ví o obrovské armádě Kaledoňanů, kterých dle zvědů má být více jak 30 000, a tak vyrazí na pochod ve vojenské formaci, jak je zvykem Římanů. Již brzy se dvě armády srazí v nelítostném boji. Nedisciplinovaní Kaledoňané zaútočí jako jednotliví válečníci, kteří neposlouchají ničí rozkazy, pouze svoji odvahu a hrdost. Na svých válečných vozech, za ohlušujícího zvuku válečných rohů neúspěšně dotírají na pevně stojící římské formace. Náhle zaútočí na oslabené vozy římská kavalérie. Kaledoňané jsou donuceni k ústupu. Za prchajícími a místy chabě se bránícími Kelty vyráží neprostupná hradba štítů římských legionářů, která svými krátkými meči trestá každý sebemenší odpor. Kaledoňané jsou poraženi. Řím se stává pánem skotské Vysočiny.
Ne však nadlouho. V zimě 84 dochází k největšímu omylu v římské historii Británie. Úspěšný guvernér Agricola je povolán zpět do Říma. V následujících letech vyrůstá nová generace Kaledoňanů, která v období bitvy u Mons Grapius dětmi a začíná pomýšlet na odplatu. Během následujících dvaceti let je většina římských pevností na území skotské Vysočiny zničena a Římané se vracejí do svých pozic na severu Anglie. Nový římský císař Hadrián nařizuje postavit proti nepřátelským kmenům ze severu, mezi nimiž dominují Kaledoňané obranný val – Hadriánův val.


Gershon Kingsley

Gershon Kingsley je americký hudební skladatel. Jeho otec byl židovského původu a pocházel z Polska, matka německá katolíčka, která před svatbou konvertovala na judaismus. Rodina v roce 1938 emigrovala do Palestiny kvůli nástupu nacismu, kde se stal pianistou samoukem a hrál s místními džezovými kapelami kolem Jeruzalému a Tel Avivu. Vedl skupinu First Moog Quartetand a jako první použil Moogův syntetizátor v živém představení.
Jeho kompozice jsou eklektické a střídá se v nich nevyzpytatelně avantgarda a pop. Jeho kariéru populárního hudebníka odstartovalo vydání alba The In Sound from Way, které nahrál s Jeanem - Jacques Perreym. Duo Perrey - Kingsley pokračovalo nahrávkou Kaleidoscopic Vibrations: Spotlight on the Moog a následně se jejich cesty rozdělily. Kingsley pak nahrál album Music to Moog By, klasické Moog album sestavené hlavně z cover verzí písní Beatles, Ludwiga van Beethovena a Simona a Garfunkela. Jeho další počin, nazvaný First Moog Quartet, je sestavením živých nahrávek z jeho celostátního turné s rysy aspoň čtyř Moog syntetizátorů. Některé z těchto kompozic jsou v mnohem víc experimentální žíly, uvádějící mluvené slovo a údernou poezii podporovanou mimozemskými syntetickými hluky a tóny. Kingsley se pak Moog a pozdějším propagovaným použitím nejrannějších Fairlight a Synclavier digitálních syntetizátorů už nezabýval.
Jeho nejslavnější skladba „Popcorn“ v roce 1972 dosáhla v podání skupiny Hot Butter na první místo v žebříčku světových hitparád. Skladba zaznamenala od svého vzniku díky své chytlavé melodii více než 500 cover verzí a často je využívána pro ozvučení televizních či rozhlasových programů. Použili ji kromě jiného i tvůrci sovětského animovaného seriálu Jen počkej! v jeho desátém díle.


Light Tank Mk V

Light Tank Mk V vycházel ze svého předchůdce Mk IV. Do tanku byl montován motor Meadows ESTL o výkonu 65 kW. Korba byla upravena tak, aby umožnila montáž větší dvoumístné věže. V té byly lafetovány dva kulomety, jeden ráže 12,7 mm, druhý ráže 7,7 mm. Na bocích věže byl namontován vrhač zadýmovacích granátů ráže 102 mm. Bylo vyrobeno pouhých 22 strojů. Kromě toho vznikl prototyp protiletadlové verze.


Fatehpur Sikrí

Fatehpur Sikrí je indické malé město ve státě Uttarpradéš. Vystavěl jej tehdejší panovník Mughalské říše Akbar Veliký, který se odsud chystal vládnout. Zdejší architektonické památky jsou dnes unikátní ukázkou mughalské architektury. Pro svou historickou hodnotu byly v roce 1986 přijaty na Seznam světového dědictví UNESCO.


Miřík celer

Miřík celer je dvouletá bylina z čeledi miříkovité. Jě pěstována jako zelenina pro své bulvy a listy. Listy, zvláště jejich řapíky, se vybělují, aby měly křehčí chuť.
Celerová nať může pocházet ze dvou variet celeru: v Česku ze známého celeru bulvového nebo naťového, který se pěstuje v západní Evropě, Asii i Americe.
List celeru působí močopudně, je vhodný pro revmatiky a diabetiky, uklidňuje, a podporuje trávení. Je to výrazné aróma balkanské, středomořské, americké i anglické kuchyně. Celerová nať i semeno je častou součástí kořeninových směsí pro grilování.


Karel Čapek

PhDr. Karel Čapek byl český spisovatel, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.
Narodil se v Malých Svatoňovicích, brzy se však s rodiči přestěhoval do Úpice. Otec byl lékař, matka sbírala slovesný folklor. Pokřtěn byl 13. ledna 1890 v úpickém kostele. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel přestoupit do Brna. Roku 1915 ukončil studium na filosofické fakultě UK v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži.
Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině, brzy však přešel k novinařině. Jako vychovatel údajně působil pouze tři měsíce. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech, Nebojsa, Lidových novinách. Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce.
V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.
Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země se stal terčem politických útoků – převážně od Čechů. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník. Zemřel na zápal plic několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.
Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka.
Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností. Paradoxně – amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky. Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 vyšla v několika desítkách vydání.
Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v r. 1981 věnovali Náprstkovu muzeu. Po r. 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.
Svoji literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce, v mnoha dílech vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem.
Typickým znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí. Čapek uměl velmi dobře využívat českého jazyka a jeho zvláštností. Autorství slova „robot“, které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, je připisováno jeho bratru Josefu.
V dílech K. Čapka se uplatňuje individualistický přístup, a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později blížící se druhá světová válka.
Jeho dílo je velmi obsáhlé, a tak bývá z praktických důvodů děleno na dvě základní části:
Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil.
Jeho novinářská činnost je velmi zajímavá. Novinařina mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Je třeba říci, že jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností.
Jeho působení v tisku je spojeno především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům – sloupky. Tento novinářský žánr vymyslel a jako první ho používal.
Vzhledem k jeho přátelství s T. G. Masarykem, kterého si velmi vážil, se ale stal v Hovorech pouhým zapisovatelem. Lze tvrdit, že Čapek psal velmi promasarykovsky a stal se jakýmsi oficiálním, hradním novinářem.
V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. V těchto dílech je velmi bohatý jazyk, který byl později často napodobován, ale nikdo nebyl schopen se Čapkovi přiblížit. Tyto cestopisy jsou velmi pěkné, ale v mnoha směrech již zastaralé, jazykovou bohatost zde lze označit i za trochu nečtivou. Popisuje své vlastní cesty. Forma jakou tyto cestopisy psal připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně.
Po smrti K. Čapka byly sebrány a vydány jeho novinové články, fejetony, apd.


Formule 1 v roce 2005

Mistrovství světa vozů Formule 1 pro rok 2005 obsahovalo rekordních 19 závodů. Zahajovalo se v Austrálii 6. března a končilo se v Číně 16. října. Novinkou byla Grand Prix Turecka. První závod sezóny je poznamenán polemikou, která odráží politickou situaci v současné formuli 1. Minardi žádá o povolení startovat s loňskou modifikací vozů, ale zatímco z počátku se zdá, že to proběhne bez problému, posléze se ukázal opak. Paul Stoddart, majitel týmu Minardi se obrátil na úřady státu Melbourne, který si vynutil start týmu z Faenzi. Výsledky kvalifikace, která se poprvé jela novým způsobem, poznamenal déšť. Nejlépe si vedl Fisichella na voze Renault e Jarno Trulli na Toyotě. Závodem prošel bez jediného zaváhaní Fisichella a vybojoval si tak své druhé vítězství v kariéře. Na stupně vítězů ho doprovodil Barrichello na Ferrari a týmový kolega Alonso. Vynikajícím způsobem se uvedl nástupce Jaguaru, tým Red Bull, který si v premiérovém závodě vysloužil 8 bodů. David Coulthard na Red Bullu Závod v Malajsii potvrdil hodnoty z Austrálie, sílu vozů Renault a problémy týmu Ferrari. Tentokrát je to Alonso, který přivezl Renault vítězně do cíle, zatímco Fisichella je výřazen po kolizi s Webberem v boji o třetí pozici. Druhé místo překvapivě vybojoval Jarno Trulli, který startoval, tak jako v předchozím závodě, z první řady, ale tentokrát se mu podařilo vydržet s dechem i v závodě a nadělil tak Toyotě první stupně vítězů. Na podium dosáhl i Nick Heidfeld. Pro závod v Bahrajnu Ferrari předčasně nasazuje novou modifikaci vozu F2005 ve snaze vylepšit špatné výsledky z předešlých dvou závodů. Michael Schumacher zaujal druhé místo na startu za Alonsem na Renaultu a před již zmiňovaným Trullim na Toyotě. V prvních kolech závodu předváděli Alonso i Schumacher boj o první příčku, než musel Schumacher ve 13 kole odstoupit pro mechanické potíže. Alonso si jede pro další vítězství se značným předstihem před Toyotou Jarna Trulliho Boduje také McLaren Räikkönen je 3. a Pedro de la Rosa, který nahradil ve voze zraněného Montoyu dovezl vůz na 5. místě.
První závod na evropské půdě hostila italská Imola a byl jakýmsi znovuzrozením Ferrari a BAR dvou týmů, kterým se na začátku sezóny nedařilo. BAR se z prvních bodů neradoval dlouho, oba jezdci byli posléze diskvalifikování za nepovolenou hmotnost vozu. Za porušení předpisů je tomuto týmu zakázan start i v následujícím závodě. Svou výkonnost potvrdil Renault, Fernando Alonso zvítězil po třetí za sebou. Za volantem vozu McLaren překvapil náhradník za zraněného Montoyu, Alexander Wurz, který dovezl svůj vůz na třetím místě. Pro první body si dojel i poslední šampión Formule 3000 Vitantonio Liuzzi na voze Red Bull.
V Barceloně se konečně dočkal tým McLaren prvního vítězství a Kimi Räikkönen, který startoval z pole position pokořil Fernanda Alonsa na domácí půdě. Další příčky patřily Toyotě v pořadí Jarno Trulli Ralf Schumacher zatímco jeho bratr Michael Schumacher na Ferrari se potýkal s nestálostí pneumatik Bridgestone.
Do Velké ceny Monaka odstartoval z první pozice Kimi Räikkönen a vedení si udržel po celou dobu závodu a to i po té, co se na trať vydal safety car, když havaroval Christijan Albers. Závod se vydařil týmu Williams, když oba jeho piloti doprovodili Raikkonena na stupně vítězů.
Nürburgring hostil Velkou cenu Evropy a znovu se měnila pravidla. Dvoukolový systém kvalifikace se neosvědčil a došlo tedy k návratu k původnímu způsobu. Tato změna nejvíce vyhovovala Williamsu a Nick Heidfeld si tak zajistil první pole position. Nicméně start se nejlépe povedl Räikkönenovi, následoval Heidfeld, Jarno Trulli, David Coulthard. Během posledních kol bylo zcela evidentní, že pneumatika vedoucího Räikkönena není zcela v pořádku a ta také v nájezdu do posledního kola zátěž závodu nevydržela. Fernando Alonso tak nečekaně zvítězil a upevnil si vedoucí pozici v šampionátu.
Závody se přesunuly na severoamerický kontinent a z pole position se radoval Jenson Button a tým BAR, nastoupil k prvnímu závodu po diskvalifikaci v San Marinu. Na startu se ale přes Buttona přehnali oba vozy Renault jak Giancarlo Fisichella tak i Fernando Alonso. Zdálo se že závod bude záležitostí obou vozů Renault a obou McLarenů. Ale první z kola byl Fisichella, kterého zradila hydraulika. O pár kol později poslal svůj Renault proti zdi Alonso. Následující kolo to samé zopakoval i Button. V čele závodu kroužil Montoya a tak jsme byli svědky nepřímé týmové režie v podání týmu McLaren, když do boxu zavolali jako prvního Räikkönena, zatímco Montoya musel kolo čekat. Montoya byl následně diskvalifikován protože nerespektoval červené světlo při výjezdu z boxu. Indianapolis, kde se měla jet Velká cena Spojených států, bylo svědkem velkého trapasu, když firma Michelin doporučila svým jezdcům nestartovat v závodě, protože nebyla schopna zaručit jejich bezpečnost. To vše se stalo po sérii havárií během volných tréninků, když jejich příčinou byla nedostatečná pevnost zadních pneumatik. Do závodu tak nastoupily pouze týmy Ferrari, Jordan a Minardi a v tomto pořadí také projely cílem.
Návrat do Evropy vyšel nejlépe Alonsovi, který dovezl Renault před domácím publikem k dalšímu vítězství. Kimi Räikkönen na voze McLaren musel měnit motor a tak na startovním roštu přišel o výhodnou startovní pozici přesto se v závodě prodral až na druhé místo. Další stupně vítězů si zajistilo Ferrari s Michaelem Schumacherem za volantem. První body si zajistil Jenson Button s vozem BAR. McLaren Juana Pabla Montoyi musel překonat problémy s hydraulikou a odstoupil ze třetího místa. Zatímco druhý Renault Giancarla Fisichelli byl penalizován a spadl na 6. místo. Závod v Británii potvrdil spolehlivost současných vozů F1, cíle se dočkalo 19 vozů z 20. Očekával se souboj McLarenu a Renaultu a to především Alonsa a Räikkönena. Zatímco Alonso startoval z pole position, Kimi Räikkönen znovu musel měnit motor. Vítězství si poprvé ve službách McLarenu vybojoval Juan Pablo Montoya, Alonso si pojistil náskok druhým místem, chyba v boxech stála třetí místo Fisichellu a tak nakonec třetí dojel Räikkönen.


Svaly jazyka

Svaly jazyka, lat. musculi linguae, vytvářejí celou hmotu jazyka. Připojují se k ztluštěné stěně hřbetu jazyka a k vazivové ploténce ve střední čáře jazyka, ve které mohou spolu s cévami i procházet.
Intraglosální svaly jsou vlastní svaly jazyka. Začínají zde a končí. Jsou uspořádány ve třech navzájem kolmých rovinách, jejich vlákna jsou propletená a preparačně neoddělitelná. Mění jeho tvar. Rozlišují se podle převažujících směrů.
Extraglosální svaly jsou vnější svaly jazyka, které se do něho vřazují a hýbou jím jako celkem. Patří sem:
Všechny svaly jsou inervovány z XII. hlavového nervu, nervu podjazykového, výjimkou je však m. palatoglossus, který je řízen IX. hlavovým nevem, nervem jazykohltanovým.
Okysličenou krev přivádí jazyková tepna, která je větví vnější krkavice. A. lingualis vstupuje pod m. hyoglossus a v jazyku vysílá tři hlavní větve pro hřbet, vnitřek jazyka a jeho spodinu. Žíly krev odvádějící jsou jednak žíla jazyková a také v. comitans nervi hypoglossi.


Michal Pavlata

Michal Pavlata je český herec, člen Činoherního klubu, výborný dabingový herec, textař, hudební režisér, voiceover a žurnalista, bývalý člen Rady Českého rozhlasu.
Michal Pavlata je také člen umělecké rady Lyry Pragensis, autor dvou knih a divadelní pedagog na DAMU.


Drobné kolejivo

Drobné kolejivo je souhrnný název materiálu sloužícího k upevnění kolejnic k pražcům a u stykované koleje ke vzájemnému spojení jednotlivých kolejnic. Někteří autoři vyjímají z této množiny upevňovadla, takže pak hovoří o upevňovadlech a drobném kolejivu.
Vlasák, J. a kol.: Výhybky a výhybková spojení, Nadas, Praha, 1983


Šabakova deska

Šabakova deska je moderní označení užívané v egyptologii pro staroegyptskou stélu z černé žuly o výšce 66 cm a šířce 137 cm, na níž je hieroglyfickým písmem zaznamenána v kontextu dalších mýtů tzv. Mennoferská kosmologie. Název je odvozen od jména panovníka 25. dynastie Šabaky, na jehož příkaz byla deska vytesána a umístěna v mennoferském chrámu boha Ptaha. Dnes se nachází v Britském muzeu v Londýně.


ROQ video

Formát RoQ byl původně vytvořen pro hru The 11th Hour. Později se tvůrce formátu Graeme Devine připojil k ID Software a proto je jimi tento formát hojně využíván. Je implementován i v Quake II Evolved enginu.
Lze jej použít jako herní video nebo jako animovaný materiál.
RoQ je obdobný jako Cinepak kodek, ale má vyšší kvalitu jelikož užívá ITU-R BT.601. Protože tento formát používá vektorový kvantizér, lze ho velmi rychle dekódovat, ale extrémně pomalu vytvořit.
Přestože má tento formát znatelně nižší kvalitu jako MPEG nebo Indeo Video je přednostně využíván společností ID Software, protože není chráněn žádnou licencí, není chráněn patentem a řeší problém závislosti na platformě, který mají jiné video formáty.


Kostel Zvěstování Páně

Kostel Zvěstování Páně je římskokatolický farní kostel ve městě Úvaly.
První zmínka o kostelu v Úvalech je z roku 1385, kdy se zmiňuje jako filiální pod farou v Horkách. Jeho existence se však dá předpokládat už před rokem 1359, kdy se mluví o knězi, který odešel z Úval. Poté se až do 17. století objevují jen zprávy o tom, kdo získal podací právo v Úvalech. Dá se však předpokládat, že od husitských válek až do poloviny 17. století sloužil na tomto kostele utrakvistický kněz. Přesnější obrázek o kostelu si můžeme udělat až od poloviny 17. století. Zachvaly se jednak farářské relace z let 1677 a 1700 a jednak zpovědní seznamy. V 70. letech 17. století byl kostel prokazatelně katolický a je označován za chrám Blahoslavené Panny Marie. Do roku 1683 náležel k faře Sluštické a poté k faře Tuklatské. Nynější barokní podobu získal kostel po opravě, která byla dokončena roku 1724. Větší opravy střechy, báně a fasády kostela byly během 20. století prováděny ve dvacátých letech a pak v letech 1970–1972. Poslední úprava interiéru proběhla v roce 1974.
Kostel má jedinou podélnou loď s pravoúhlým presbytářem a obdélnými přístavby oratoří po stranách. U vstupu na západní straně stavby je symetricky umístěná mohutná hranolová věž zvonice s cibulovou bání. Jednoduché fasády kostela jsou členěny nárožními pilastry a sedmi obdélnými okny, zevně v horní části barokně zazubenými. Střídmý interiér je v presbytáři sklenut valenou klenbou s lunetami, stejný strop mají i oratoř, kruchta a podvěží, hlavní loď je zastropena „plackou“, typickou klenbou malých českých kostelů. Čelní dřevěný portálový oltář s točenými sloupy pochází z období baroka. V jeho středu je obraz Zvěstování Páně, po stranách jsou umístěny sochy sv. Josefa a sv. Jáchyma. V horní části se nachází sousoší Nejsvatější Trojice s anděly. Na zadní straně oltáře je nápis „K wietči czti a chvale Neyswietijssi Rodičcze blahoslawene P. Marii tento oltarz dal postawiti na svůj naklat Slowutny P. Jirzy Doubrawa, malowan 1720.“ Na severní straně lodi kostela je umístěna socha Božského Srdce Ježíšova. Na stropě kostela je ve štukovém rámu obraz Korunování Panny Marie. V levé části kostelní lodi je pseudobarokní kazatelna.


Ochranné pásmo dráhy

Ochranné pásmo dráhy tvoří prostor po obou stranách dráhy. 60 m od osy krajní koleje, ale nejméně 30 m od hranic obvodu dráhy u drah celostátních a regionálních, 30 m od osy krajní koleje u tramvajových drah a vleček. U lanovek je to 10 m od lana.


Pete Doherty

Peter Doherty se narodil v Hexhamu v Northumberlandu v Anglii. Protože jeho otec pracoval jako důstojník u britské armády, vyrůstal Peter v mnoha vojenských posádkách, žil proměnlivě v posádkách v Cattericku, Belfastu, Německu, Bedworthu, Dorsetu a Larnace spolu s matkou Jacqueline, zdravotní sestrou zčásti ruského původu a dvěma sestrami, Amy Jo a Emily. Doherty byl druhým ze tří dětí. Na střední škole byl velmi uspěšný, dosáhl 5 známek A* a 6 známek A v hodnocení GCSE na Nicholas Chamberlain Comprehensive School v Bedworthu a čtyř zkoušek A Level, se dvěma z nich oznámkovaných A. Ve věku šestnácti let vyhrál básnickou soutěž a dal se do vystupování v Rusku organizovaného British Councilem.
Po zkouškách A-Level se přestěhoval do bytu své matky v Londýně, k čemuž se, jak řekl, cítil „předurčen“, a dostal práci hrobníka na Willesdenském hřbitově, třebaže většinu času trávil čtením a psaním zatímco seděl na náhrobních kamenech. Chodil do Queen Mary, části Londýnské Univerzity, kde studoval anglickou literaturu, ale po prvním roce studium ukončil. Po opuštění univerzity se spolu se svým kamarádem a hudebníkem Carlem Barâtem, který byl spolužákem Dohertyho starší sestry na Brunel University, přestěhoval do londýnského bytu. Doherty byl zvolen spolu s Carlem Barâtem na první místo 2004 Cool Listu alternativního hudebního magazínu NME. Obvyklá je mylná představa, že prvního místa dosáhl pouze sám Doherty. Následující rok se umístil šestý, a 10.května 2006 dosáhl druhého místa v anketě o 50 největších rockových hrdinů.
Doherty a Barât založili skupinu The Libertines na konci devadesátých let, ale teprve vydáním svého debutového alba Up the Bracket v roce 2002 se stali známými pro širokou veřejnost.
Skupina dosáhla velkého komerčního úspěchu i úspěchu u hudebních kritiků a získala horlivé, nadšené fanoušky, zejména Doherty byl chválen fanoušky i kritiky jako jeden z nejvíce slibných textařů, který se na britské hudební scéně za nějaký čas vyskytl. Bohužel Dohertyho množící se problémy s drogami vedly k jeho odcizení od skupiny. V roce 2003 byl uvězněn za vloupání do Barâtova bytu. Oboje mělo zpočátku velký dopad, ale změnilo se to zatímco byl Doherty ve vězení. Původně byl odsouzen k šesti měsícům, ale trest byl zkrácen na pouhé dva na příkaz soudce, který to okomentoval: „Cítíme, že odsouzení k vazbě bylo v tomto případě oprávněné, ale nebyla dána dostatečná důvěra v jeho trestuhodnost, jaká měla být. Snížili jsme mu trest na dva měsíce, což mu dovolí bezprostřední propuštění.“ Po svém propuštění se Doherty ihned spojil s Carlem a zbytkem skupiny, aby odehráli vystoupení v hospůdce Tap 'n' Tin v Chathamu v Kentu.
Po opětovném připojení se ke skupině hledal Doherty řešení své drogové závislosti. Navštěvoval alternativní detoxikační centrum Wat Tham Krabok, chrám v Thaisku, známý pro svůj rehabilitační program pro uživatele cracku a kokainu, kde byl bit bambusovými proutky a nucen pít odporné bylinné odvary, což mělo navodit zvracení. Centrum po třech dnech opustil a vrátil se zpět do Anglie.
To mělo za následek, že The Libertines zrušili svá vystoupení na Isle Of Wight a festivalu v Glastonbury.
Zatímco si v červnu 2004 jejich postprodukční práce našla místo na druhém albu The Libertines, Doherty byl opětovně požádán o odchod z kapely. Skupina poukazovala na Dohertyho pokračující drogovou závislost jako na důvod jeho odmítnutí, ale zdůraznila svou ochotu vzít ho zpátky, až se jednou vypořádá se svojí závislostí. Ačkoli Barât dříve uvedl, že The Libertines měli jenom přestávku během nevyřešeného Dohertyho uzdravování, skupina se definitivně rozpadla s Dohertyho odchodem na konci roku 2004. Všichni členové jsou nyní zapojeni v jiných projektech
12. dubna 2007 zahráli Pete Doherty a Carl Barât 13 songů na druhém Dohertyho vystoupení „Večer s Petem Dohertym“ v Hackney Empire v Londýně. Znovu spojení Libertines zahráli "What A Waster", "Death On The Stairs", "The Good Old Days", "What Katie Did", "Dilly Boys", "Seven Deadly Sins", "France", "Tell The King", "Don't Look Back Into The Sun", "Dream A Little Dream Of Me", "Time For Heroes", "Albion" a "The Delaney".
Po rozpadu The Libertines začal Doherty spolupracovat s místním básníkem Wolfmanem. Dohromady nahráli singl "For Lovers", který vstoupil do top 10 a umístil se na sedmé příčce, v dubnu stejného roku. Navzdory úspěchu singlu, který byl nominován na prestižní Ivor Novello Award za textařství, Doherty a Wolfman obdrželi poměrně málo peněz, vydavatelská práva už prodali za malou sumu v hospodě.
Později, v roce 2004, Doherty nazpíval vokály k písni „Down to the Underground“ od britské skupiny Client. Píseň byla vydána v červnu 2004 jako B-side k singlu "In It for the Money" a objevila se také na jejich druhém albu City.
V roce 2005 Doherty spolupracoval s britskou rockovou skupinou Littl'ans na singlu "Their Way".
V roce 2006 Doherty figuroval v singlu pro charitu "Janie Jones", který byl vydán, aby pomohl fondu pro Strummerville. Mnoho umělců a skupin, například Dirty Pretty Things, We Are Scientists, The Kooks, a The Holloways na písni také spolupracovali.
V srpnu 2006 bylo oznámeno, že Doherty pracuje s frontmanem The Streets Mikem Skinnerem na nové verzi "Prangin' Out" ze Skinnerova posledního alba.
Doherty založil Babyshambles ke konci jeho působení v The Libertines. Skupina vydala jedno album, Down in Albion, v listopadu 2005 a jejich singl "Fuck Forever" se ve Spojeném Království umístil na čtvrté příčce hitparády. Naplánované koncerty skupiny byly ohroženy Dohertyho pokračujícími problémy se zákonem. Během té doby se stala jeho přítelkyní supermodelka Kate Moss. Na albu Down in Albion zpívá vokály k písni „La Belle et la Bete“. Obsazení skupiny se změnilo několikrát: Gemma Clarke opustila skupinu kvůli Dohertyho problémům s drogami a byla nahrazena Adamem Ficekem, a kytarista a textař Patrick Walden opustil skupinu nejméně při jedné příležitosti, než se začal nepravidelně vracet. Další britská skupina, Oasis, si Babyshambles zamluvila, aby je podporovali při jejich turné po Británii v roce 2005. Doherty šel spolu s Kate Moss na narozeninovou party módního návrháře Hediho Slimanea a mluvčí skupiny oznámil, že Pete nebyl schopen dopravit se do Británie včas, aby stihnul jejich první vystoupení. Kvůli tomu Oasis zrušili jejich předskokanství. V srpnu 2006 uzavřeli Babyshambles smlouvu s nahrávací společností Parlophone, u které 9. prosince 2006 vydali The Blinding EP, jemuž se dostalo chvály kritiků. V lednu 2007 s Parlophonem podepsali dlouhotrvající dohodu o nahrávání.
Doherty šel ve stopách své bývalé snoubenky a modelky Kate Moss a stal se hlavní tváří Roberto Cavalli reklamní módní kampaně pro podzim a zimu 07/08.


Index seminum

Index Seminum je seznam taxonů, jejichž semena a spory jsou z dané instituce k dispozici. Index seminum může být v tištěné nebo internetové podobě. Taxony jsou řazeny podle čeledí nebo abecedně. K institucím vydávajícím index seminum patří botanické zahrady, vysoké školy, genobanky a další. U tištěných indexů jsou jednotlivé taxony číslovány a je připojen volný papírek, kam se vepisují jednotlivá čísla, o která se žádá. Tato žádanka se následně odešle na adresu dané instituce. Seznamy se každý rok obměňují. Pro zápis taxonů se používá vědeckých názvů. Výměna semen je nekomerční a je určena především pro neziskové organizace. Protože se jedná o genetický zdroj, řídí se mezinárodními úmluvami, především Convention of Biological Diversity. V západní Evropě se stále více uplatňuje evidence genetických zdrojů botanických zahrad pomocí kódu IPEN.


Ernst Eduard Kummer

Ernst Eduard KummerErnst Eduard Kummer německý matematik. Vynikal v aplikované matematice, byl učitelem Leopolda Kroneckera, který pod jeho vedením dělal své první objevy. Kummer také dokázal velkou Fermatovu větu pro některé exponenty.
V roce 1828 přišel Kummer na univerzitu v Halle, kde měl studovat teologii. Součástí filozofie byly i přednášky z matematiky, která jej okouzlila natolik, že se rozhodl věnovat se jen jí. Už po třech letech napsal první vědeckou práci, na jejímž základě získal doktorát. Pak následovalo 10 let učitelské praxe na gymnáziu v Lehnici, během které napsal jednu z prací zabývající se hypergeometrickou funkcí. Tato práce se stala jedním z pramenů, ze kterých čerpali např. Jacobi nebo Dirichlet. V roce 1842 se Kummer stal řádným profesorem na Vratislavské univerzitě, kde se zabýval mj. teorií čísel. V roce 1855 přešel Kummer do Berlína na univerzitu, kde nahradil Dirichleta odcházejícího do Göttingen. Zde spolupracoval s mnoha matematiky, např. Weierstrassem nebo Kroneckerem a Berlín se tak stal jedním z nejvýznamnějších matematických center Evropy. Kummer zemřel Berlíně 14. května 1893.
Kummer vynikl mj. v teorií čísel, rozšířil Gaussovu práci o hypergeometrické funkci, dokázal velkou Fermatovu větu pro některé exponenty, objevil čtyřrozměrnou plochu, která se dnes nazývá po něm, zabýval se i algebrou v oblasti teorie okruhů atd.


Live 8

Live 8 byla série benefičních koncertů zorganizovaných Bobem Geldofem a hudebníkem Midgem Urem, které se uskutečnily 2. července 2005 v Londýně, Paříži, Berlíně, Římě, Filadelfii, Ontariu, Tokiu, Johannesburgu, Moskvě, Cornwallu a 6. července také v Edinburghu, dvacet let po obdobné akci s názvem Live Aid a dva roky před tím, než se opět udála podobná akce, rovněž s podobným názvem Live Earth. Ta se uskutečnila formou 9 koncertů na různých světových kontinentech 7. července 2007.
Na koncertech po celém světě vystoupilo 1250 hudebníků a 150 kapel. Jejich vystoupení vysílalo 182 televizních stanic a přes 2000 rádií. Akce byla načasována tak, aby předcházela summitu skupiny G8 ve Skotsku, který se odehrál 6. až 8. července 2005 a na kterém se jednalo o pomoci rozvojovým zemím.
Na koncertech Live 8 vystoupila řada slavných kapel a umělců, například U2, Paul McCartney, R.E.M., Coldplay, Madonna, Robbie Williams, Pink Floyd, Zucchero, Dido a mnoho dalších. Na londýnském koncertě vystoupila kapela Pink Floyd poprvé po 24 letech v sestavě s Rogerem Watersem.
Koncert byl živě vysílán Českou televizí, komentoval jej publicista Jan Rejžek.


René Théophile Hyacinthe Laënnec

Laënnec studoval v Nantes a působil poté r. 1799 jako ranhojič u západní armády. Od roku 1800 si dále rozšiřoval vzdělání řádným studiem mediciny v Paříži v nemocnici Charite - jeho učitelem byl slavný Jean-Nicolas Corvisart - a roku 1804 se stal lékařem. Roku 1816 nastoupil v Neckerově nemocnici v Paříži. Zde soustavně pracoval na zvýšení možností dignostiky, zejména chorob plic a srdce. Za tím účelem vyvinul nástroj - stetoskop zvyšující intensitu zvuků při poslechu. Zásadním způsobem tak rozšířil diagnostické hranice fyziologie a zejména patologie kardiopulmonálního systému. Soustavná pozorování uložil do svého životního díla Traité de l’auscultation médiate. Roku 1823 se stal profesorem na College de France, a následujícím rokem přednostou interní kliniky. Zemřel na plicní tuberkulosu.
Vedle Auengrubera a Corvisarta stal se zakladatelem klasické fyzikální diagnostiky moderní medicíny. Roku 1868 byla na jeho počest postavena socha v jeho rodném městě.
Vedle objevu stetoskopu Laënnec jako první popsal jaterní cirhosu a dodnes obraz jedné chorobné změny jater nese jeho jméno. Jedna ze 4 lékařských fakult University Claude Bernarda v Lyonu je pojmenována na jeho počest.


Volavka vlasatá

Volavka vlasatá je malý druh volavky, ptáka z řádu brodivých. Je zbarvena krémově hnědě s bílými křídly. Ve svatebním šatu má prodloužená pera na šíji, hřbet je okrový, hlava a strany krku žlutavě bílé, zobák modravý s černou špičkou, nohy žlutavě růžové. Dospělí v prostém šatu a jednoletí ptáci mají hlava a strany krku rozsáhle proužkované, zobák je žlutavý s tmavou horní hranou, nohy zelenavé. Hnízdí v malých koloniích na mělkých jezerech, rybnících a řekách. Vzácně zaletuje také do České republiky, kde byla po roce 1989 pozorována nejméně šestkrát. Image:Garcilla-cangregera.JPG|Pták ve svatebním šatu Image:090504-squacco-heron-in-flight.jpg|V letu jsou nápadná bílá křídla Image:Crabier.jpg|Pták v prostém šatu nebo mladý


Oceanic

V roce 1920 chtěla White Star Line za spolupráce loděnic Harland & Wolff postavit loď, která by jako první překonala délkovou hranici 1 000 stop s plánovaným jménem Oceanic.
Objednávka byla uskutečněna 18. ledna 1928 a práce začaly téměř okamžitě. Práce se zpomalily kvůli sporu o pohon: Lord Kylsant, který byl šéf White Star Line, chtěl diesel-elektrický motor místo tradičního parního. White Star Line navrhovala, aby loď měla 40 dieselových generátorů, které by poháněly elektrické motory, které by poháněly 3 šrouby. To se ale loděnice zdráhala přijmout, ale nakonec se časem všichni rozhodli pro diesel. V té době ale začala Velká hospodářská krize a dotkla se i lodního průmyslu. Další práce na Oceaniku byly odloženy a později zrušeny kvůli úpadku Royal Mail Steam Packet Company, vlastníků White Star Line jako důsledek finančních problémů Sira Owena Philipse. Museli si půjčit peníze od vlády s tím, že se nedokončený Oceanic použije na stavbu dvou posledních lodí White Star Line, Britaniku a jeho sestry Georgiku.
Podle původních plánů měla mít tonáž 60 000 BRT a 3 komíny, což z ní dělalo větší verzi Britaniku. Někteří experti věří, že by mohl po dokončení mít i 80 000 BRT, zhruba stejně jako rivalové SS Normandie a RMS Queen Mary a motory, se kterými by snadno získal modrou stuhu.


Seznam brazilských císařů

Seznam brazilských císařů je přehledem panovníků Brazílie od vzniku císařství v roce 1822 do jeho zániku roku 1889.


Hafnir

Hafnir je vesnice na poloostrově Reykjanes na jihozápadě Islandu. Žije zde 134 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 63°56' severní šířky a 22°41' západní délky.


Sambir

Sambir je město v Haliči na západní Ukrajině. Leží na jihozápadě Lvovské oblasti na břehu Dněstru, nedaleko od hranic s Polskem. Žije zde 36 000 obyvatel, z toho přes 3 % Poláků.
První zmínky o městě pocházejí z roku 1241. V současnosti je město centrem Sambirského rajónu a železničním uzlem tratí Lvov – Sjanky – Užhorod, Sambir – Stryj a Sambir – Chyriv – Polsko. Poblíž města jsou ropná pole a vojenská letecká základna.


Célestine Galli-Marié

Célestine Galli-Marié byla francouzskou mezzosopranistkou a první představitelkou Carmen Georgese Bizeta.
Poprvé vystoupila roku 1859 ve Štrasburku. Dále působila v Lisabonu a Rouenu a dalších evropských operních scénách.
Naposledy vystoupila roku 1890 na kocertě uspořádaném na počest Georgese Bizeta.


Aegir

Aegir je méně známý Ás. Má na starosti moře, proto jej prosili námořníci před plavbou o klidné počasí. V poezii líčen též jako sládek. Jeho manželkou byla bohyně Rán, se kterou měl devět dcer, mořských vln, nejspíše obryní. Měl také dva otroky – Fimafenga a Eldiho. Prvního z nich zabil Loki, důvody této vraždy však nejsou známy. Aegir je znám svou pohostinností – poháry v jeho síních jsou vždy plné.


Šelda

Šelda je západoevropská řeka, která protéká Francií, Belgií a Nizozemskem. Její délka činí 350 km a plocha povodí je přibližně 22 000 km2.
Pramení poblíž vesnice Gouy ve francouzském departementu Aisne v nadmořské výšce 97 m. Protéká městy Cambrai, Valenciennes, Tournai, Gent a Antverpy.
Za Antverpami se tok řeky původně větvil na Východní Šeldu na severu a Západní Šeldu na jihu. V roce 1867 však bylo severní rameno odděleno od řeky hrází spojující ostrov Zuid-Beveland a Severní Brabantsko. Od té doby řeka pokračuje pouze jižním ramenem a ústí do Severního moře estuárem u nizozemského Vlissingenu.
Šelda má malý spád, a proto teče pomalu. Z toho důvodu je na řece a na některých jejích přítocích patrné dmutí moře až do vzdálenosti 160 km od ústí k městu Gent. Při přílivu, který v ústí dosahuje 3,8 m, dochází k průniku mořské vody, a proto je voda v řece v blízkosti ústí slaná a její salinita klesá směrem od ústí. V deltě jsou ramena obehnána hrázemi, jež chrání okolní krajinu před povodněmi. Nejvíce vody protéká řekou v zimě. Průměrný průtok vody činí přibližně 100 m3/s.
Řeka měla vždy velký ekonomický a strategický význam. Dlouhou dobu sloužila jako hranice mezi Francií a Svatou říší římskou a díky ní má belgický přístav Antverpy přístup k moři. Velká část toku byla kanalizována a vodní doprava je možná do města Cambrai ve Francii. Do Antverp mají přístup námořní lodě. Řeka je spojená systémem vodních kanálů s řekami Seina, Somma, Mása.


Environmentální zdroj

Environmentální zdroje jsou všechny složky přírody, které umožňují vznik a existenci všech forem života na Zemi. Základními funkcemi enviromentálních zdrojů jsou:
Jednotlivé enviromentální zdroje mohou plnit současně i více funkcí – např. les, který je přírodním zdrojem, vytváří krajinu i pomáhá udržovat život. Mezi jednotlivými funkcemi může existovat i substituční vztah. Mezi hlavní enviromentální zdroje patří různé ekosystémy, které jsou souborem přírodních podmínek nutných pro vznik prostředí umožňujícího existenci nějaké formy života.


Mono

Mono je projekt vedený firmou Novell. Jeho cílem je vytvořit sadu nástrojů kompatibilních s prostředím .NET, které splňují standardy ECMA. K těmto nástrojům patří i překladač jazyka C# a Common Language Runtime. Mono může běžet na počítačích s operačními systémy Linux, FreeBSD, UNIX, Mac OS X, Solaris a Microsoft Windows.
Za projektem po celou dobu stojí Miguel de Icaza, který byl zakladatelem společnosti Ximian a dnes působí ve společnosti Novell jako člověk zodpovědný mimo jiné i za projekt Mono.
Autor se zajímal o technologii .NET prakticky již od jejího vydání v prosinci 2000. Poté, co zkoumal interpret bytekódu, zjistil, že nikde nejsou dostupné specifikace metadat. V únoru roku 2001 se poptával po chybějících informacích a ve stejné době začal pracovat na kompilátoru jazyka C#. Kompilátor psal rovněž v jazyce C#, aby si ho důkladně procvičil. V dubnu 2001 společnost ECMA publikovala chybějící informace, a tak na konferenci GUADEC mohl de Icaza předvést vlastnosti jeho kompilátoru.
Uvnitř společnosti Ximian mezitím vznikaly diskuze ohledně vývojových nástrojů pro zvýšení produktivity, tedy jak vytvářet více aplikací v kratší době, a tím i levněji. Po studii, zda-li je vůbec možné takový plán provést, společnost Ximian přerozdělila zaměstnance. Tím vznikl Mono tým. Chybějící části nutné pro vývoj na platformě .NET tým doplnil vlastními, a tak se vyvinul Mono open source projekt. Vznik pojektu byl oficiálně oznámen na konferenci O'Reiily 19. června 2001.
Logem projektu Mono je opičí tvář. Mono je totiž španělským výrazem právě pro opici. Ostatně logo příbuzné s opicí přímo zapadá do výčtu dalších. Sama společnost Ximian má ve svém hlavním symbolu bezocasou opici, podobně GNOME má jako znak otisk opičí tlapy nebo Bonobo projekt, který je pojmenovaný podle druhu šimpanze. V sekci FAQ projektu Mono je dokonce uvedeno "We like monkeys."
== Verze a vývoj == Aktuální verzí projetu Mono je 2.4, která byla vydána 30. března 2009. Tato verze poskytuje jádro API .NET Framework a podporuje Visual Basic .NET a C# verze 2.0 a částečně 3.0. Částí distribuce je i LINQ to Object a XML ale již ne LINQ to SQL. C# 3.0 je v této verzi defaultní mód kompilátoru. Windows Forms verze 2.0 je také podporován.
Implementace modernějších .NET Framework 3.0 tvoří vlastní subprojekt se jménem Olive a je zatím ve stadiu experimentálního vývoje. Avšak dostupnost projektu s plnou podporou .NET 3.0 ještě není plánována.
Open source implementace pluginu Silverlight, která se zde nazýva Moonlight, je již vyřešena a podporována od verze 1.9. Moonlight 1.0, které podporuje API ze Silverlight 1.0, bylo vydané 20. ledna 2009. Moonlight 2.0, alfa verze, která podporuje Silverlight 2.0 je plánována na červen 2009.
== Komponenty projektu == Mono se skládá ze tří částí:


Planulozoa

Planulozoa je skupina eumetazoí. Zahruje všechny mnohobuněčné živočichy kromě houbovců a žebernatek.
Zatím není jasné, která skupina je skupinou bazální. V úvahu připadají vločkovci a žahavci. Je také možné, že vločkovci a žahavci dohromady tvoří sesterskou skupinu ostatních planulozoí.


Straky na vrbě

Nakladatelství Straky na vrbě se orientuje zejména na fantasy a sci-fi literaturu a od počátku je spjato s osobností redaktora a překladatele Michaela Bronce. Vzniklo v roce 1998.
Nakladatelství pořádá každý rok se SFK Atair a klubem SFK Hexaedr literární povídkovou soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera. Nejúspěšnější povídky jsou vydávány ve sborníku Drakobijci.


Andrea Pininfarina

Andrea Pininfarina byl italský podnikatel, majitel a výkonný ředitel rodinné karosářské firmy Pininfarina, kterou založil v roce 1930 jeho děd Battista "Pinin" Farina.
Jeho otcem byl Sergio Pininfarina. Andrea studoval na polytechnice v Turíně. Promoval v roce 1981. Poté krátce pracoval pro společnost Fruehauf Trailer Corporation v USA. Od července 1983 působil jako koordinátor a později program-manažer na studii vozu Cadillac Allanté v rodinné firmě Industrie Pininfarina S.p.A.. Od roku 1987 zastupoval generálního ředitele a následujícího roku se stal generálním ředitelem firmy. Od roku 1994 byl obchodním ředitelem a 1. července 2001 nastoupil po svém otci do funkce výkonného ředitele. V roce 2006 byl zvolen předsedou představenstva společnosti.
Pininfarina, mimo mnoha dalších funkcí, byl také viceprezidentem italského svazu zaměstnavatelů Confindustria. Byl ženat s Cristinou Pellion di Persano, se kterou měl tři děti. Andrea Pininfarina zahynul 7. srpna 2008 při srážce svého mopedu Vespa s automobilem Ford Fiesta, jehož řidič mu nedal přednost v jízdě, v blízkosti sídla firmy v Cambianu.


Džibutská hymna

Národní hymna Džibutska byla složena v roce 1977 po získání nezávislosti na Francii. Text složil Aden Elmi a autorem hudby je Abdi Robleh. Je napsána v somálštině.


Campobasso

Campobasso je hlavní město regionu Molise v Itálii. Nachází se vysoko v povodí řeky Biferno, obklopují jej pohoří Sannio a Matese
Campobasso je známé výrobou čepelí, historicky zdokumentované od 14. století. Dále je známe díky produkci hrušek a scamorzy.
Původ Campobassa je nejasný. Podle nejčastější teorie bylo město založeno před 8. stoletím jako opevněný tábor lombarďanů na strmém kopci, kde se nyní nachází hrad. Původním názvem sídla bylo Campus vassorum, což by znamenalo, že město bylo původně sídlem vazalů vévody ze Spoleta.
Když Normani dobyli jižní Itálii, Campobasso ztratilo svůj význam jako obranný opěrný bod a získalo roli obchodního a administrativního centra.
Mezi lety 1330 a 1745 bylo město pod vládou Monforte-Gambatesa, který postavil hrad a založil mincovnu. Pozdějšími vládci byly rodiny Di Capua, Gonzaga, Vitagliano, Carafa a Romano.
V roce 1763 obyvatelé opustili staré město a usadili se ve spodní části údolí. Tehdejší město expandovalo v roce 1814 za krále Neapolského Joachima Murata a leží na Campo Basso.
V říjnu a listopadu 1943 bylo Campobasso centrem bojů mezi Spojenci a německými jednotkami. Řada budov a podniků byla zničena a 38 obyvatel bylo zabito. V roce 1995 obdrželo město Bronzovou medaili za občanskou odvahu, kterou byla oceněna rychlá práce Campobassanů při odklízení nebezpečných nevybuchlých hlavic z celého území, práce trvaly až do roku 1948.
Hlavní atrakcí Campobassa je Castello Monforte, postavený v roce 1450 místním vladařem Nicolou II Monfortem nad normanskými ruinami. Hrad má cimbuří a leží na impozantním místě, kde byly nalezeny stopy starověkých sídlišť. Současná stavba je výsledkem pozdějších přestaveb po zemětřeseních v letech 1456 a 1805.
Vedle hradu se nachází Chiesa della Madonna del Monte, postavená v 11. století a přestavěná v roce 1525. Je zde umístěna cenná dřevěná socha Incoronata z roku 1334. U paty hradu se nachází kostel sv. Jiří, je to pravděpodobně nejstarší kostel v Campobasso, byl postaven okolo roku 1000 na ruinách pohanského chrámu.
Hlavním kostelem je Katedrála, neboli Chiesa della Santissima Trinita. Byl postaven v roce 1504 za městskými zdmi. Byl zničen při zemětřesení v roce 1805 a nová novoklasicistní budova byla postavena v roce 1829.
Kostel San Bartolomeo je románská stavba z 11. století z vápence. Interiér má jednu hlavní a dvě postranní lodě.
San Leonardo má fasádu, na které se mísí gotické a románské prvky, a postranní sloupková okna s rostlinným dekorem ovlivněná architekturou Apulie té doby.
Villa de Capoa, nedávno renovovaná, je pozoruhodná zahrada se sochami a velkou šíří rostlinných druhů, včetně sekvojí, smrků, cypřišů a cedrů libanonských.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:55000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo
 Image:Campobasso panorama.jpg|Pohled na město Image:Campobasso municipio.jpg|Palazzo Municipale Image:Campobasso castello.jpg|Castello Monforte Image:Campobasso crociati.jpg|Historický sněm Image:Campobasso Piazza Prefettura.jpg|Piazza Prefettura Image:Campobasso s.bartolomeo.jpg|Kostel St.Bartolomeo ve středověkém centru Image:Campobasso villa_comunale.jpg|Zahrady Villa de Capoa Image:Misteri.jpg|Sfilata dei Misteri Image:Campobasso Palazzo.jpg|Palazzo del Centro Murattiano Image:Campobasso Corso neve.jpg|Střed města Image:Campobasso Palazzo mazzarotta.jpg|Středověké město Image:Campobasso-Villa de Capoa statua.jpg|Socha ve Villa de Capoa


Manifest české moderny

Manifest české moderny vychází roku 1895 v časopise Rozhledy. Byly v něm formulovány představy a požadavky nové generace umělců. Autoři, kteří ho podepsali, požadovali, aby byl v literatuře užíván individualismus a právo na osobité pojetí tvorby. Mimo jiné mezi ně patřili F. X. Šalda, František Válav Krejčí), Antonín Sova, Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík a Josef Karel Šlejhar.
Mladá generace spisovatelů byla bez jednotného uměleckého programu, jednotícím prvkem byl rozchod s vládnoucí politikou, nonkonformismus, polemika s představiteli politiky. Lišili se od předchozí generace, navazovali na Havlíčka a Nerudu. Pro svou vnitřní různorodost měla skupina jen krátké trvání.


Knihovna Jiřího Mahena v Brně

Knihovna Jiřího Mahena v Brně je největší veřejná městská knihovna na Moravě a druhá největší v České republice. Knihovna vznikla 1. února 1921 a u jejího zrodu stál brněnský básník a dramatik Jiří Mahen, který se tak stal prvním brněnským knihovníkem. Jejím zřizovatelem je statutární město Brno.


Německý hospodářský zázrak

Německý hospodářský zázrak je označení pro společenský, politický a ekonomický proces, kterým se po prohrané 2. světové válce tehdejší Spolková republika Německo dostávala z poválečné politické, společenské a hospodářské krize. Duchovním i politickým otcem tohoto zázraku byl spolkový ministr hospodářství a spolkový kancléř Ludwig Erhard. Tento proces probíhal od konce 40. let až do závěru 60. let 20. století a byl také spojen s procesem denacifikace země.
Německému hospodářskému zázraku pomohli hlavně Američané svým Marshallovým plánem. Je třeba brát zřetel na to, že Německo bylo vzdor prohrané válce zejména díky velice vyspělé válečné zbrojní výrobě průmyslově velmi rozvinutou zemí a proto také po válce často dostávalo zakázky ze zemí tzv. třetího světa.


Vezikul

Vezikul čili transportní váček nebo membránový váček je relativně malá vnitrobuněčná struktura obklopená fosfolipidovou membránou. Úkolem vezikul je skladovat a transportovat některé složitější organické látky a také je někdy trávit.
Vezikuly vznikají exocytózou ven z cytoplazmatické membrány, nebo z jiných organelových membrán. Membrány, které takto vznikají a na určitý čas obklopují obsah vezikuly, nakonec často fúzují s jinou membránou nebo se rozpouští.
Vezikuly vznikají oddělením z jiné membránové struktury, jako je Golgiho komplex, endoplasmatické retikulum nebo cytoplasmatická membrána.
Do vznikajícího váčku se cíleně shromažďují molekuly nákladu pomocí transmembránového proteinu adaptinu, na kterém jsou navázány proteiny selektivně vážící molekuly nákladu, zvané "receptory nákladu".


Golem

Golem je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i podobu jinou.
Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Historicky lze toto pojetí najít již ve 12. století. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána.
Představa stvoření lidské hliněné postavy člověkem a jím oživené proto, aby splnila uložený úkol, je ovšem prokazatelně mnohem starší: má svůj původ ve starověkém Egyptě, kde je literárně doložena v povídce ze 2. poloviny 6. století př. n. l. Pravděpodobně souvisí s vešebty hojně používanými od doby Střední říše.
Podle pověsti, kterou zpracovali bratři Grimmové, se po oživení golema na jeho čele objevilo slovo Emet, neboli pravda. Pro znehybnění golema pak stačilo smazat první písmeno z tohoto slova, čímž vzniklo slovo Met, jehož význam je mrtvý. Takto byl dle legendy umrtven Chelmský golem, kterého vyrobil rabín Elijahuem. Golem velikosti malé sošky, která nabývala po pánově příkazu přirozených rozměrů, svého pána přerostl a rabi tak nebyl schopen dosáhnout mu na čelo a golema znehybnit. Poručil tedy, aby mu golem zavázal botu. Obr se ochotně sklonit k nařízené činnosti a rabi smazal písmeno. Náhle umrtvené tělo tak padlo k zemi a pod svou vahou rozdrtilo i ubohého rabína.
Jedním z nejslavnějších golemů je golem, kterého roku 1580 údajně stvořil židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Poté, co ho vytvořil, ho i pojmenoval – Josille. Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří pravidelně ghetto napadali. Ke zničení tohoto golema došlo jeho stvořitelem roku 1593. Rabi Löw totiž golemovi nevyjmul šém v průběhu židovského svátku a golem začal být agresivní. Pověst o pražském golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabbi Löwa se spojila teprve v 18. století. Podle legendy je Golem uložen na půdě Staronové synagogy.
Pražský hliněný golem se objevuje také v české historické dvojdílné komedii Císařův pekař a Pekařův císař.


Mé jméno je Nikdo

Mé jméno je Nikdo je spaghetti-western napsaný a produkovaný Sergiem Leonem a režírovaný Toninem Valerim. V hlavní roli hrál Terence Hill spolu s americkým hercem Henrym Fondou. Vzniká tak zvláštní směsice dvou poměrně odlišných westernů, na jedné straně komediální „Nikdo“ a na druhé straně ostřílený pistolník Jack Beauregard. Film byl vytvořen v italsko-francouzsko-západoněmecké koprodukci. Filmovými kritiky je považován za jeden z nejlepších filmů tohoto žánru.


Albánské vojenské letectvo

První proudové stíhací letouny získala Albánie ze SSSR v roce 1955, byl to typ MiG-15.


Grell and Falla

Grell and Falla je počítačová hra vydaná společností Code Masters. Hlavními postavami hry jsou skřítek Grell a víla Falla. Téma hry je nepříliš obvyklé, neboť je jím zahradničení. Oba dva hrdinové se musí starat o svoje květiny a chránit je před škůdci, aby jich vypěstovali co nejvíce. Protože Grell může dělat pouze některé úkony, stejně jako Falla, musí obě dvě postavy během hry spolupracovat. K dispozici mají i obchod, kde mohou pořídit různé zahrádkářské potřeby, užitečné nástroje, kouzla a samozřejmě také rostliny. Hra má 50 úrovní, v každé se úrovni objevují noví škůdci: červi, žáby, králíci, vosy a další.
Přestože se ve hře objevují dvě postavy, hra je pouze pro jednoho hráče, který ovládání obou postav přepíná.


Svatá Kateřina

Svatá Kateřina byla kdysi významná obec, dnes je to devastovaná místní část obce Chudenín v okrese Klatovy, ležící západně od Nýrska nedaleko hranice s Německem. Někdejší královácká rychta, jedna z osmi na Šumavě. Leží ve svahu nad údolím Chodské Úhlavy, za ním se pak terén strmě zvedá směrem ke Královskému hvozdu.
Osada byla založena asi v 16. století na zemské obchodní stezce spojující Čechy s Bavorskem, na nejnižším místě Královského hvozdu při samé zemské hranici. První zmínky jsou z roku 1604, kdy zde byl položen základ kostela svaté Kateřiny, po němž dostala obec jméno. Od roku 1816 byla ve vsi škola, od roku 1857 fara. Před začátkem 2. světové války měla ves 98 stavení a 583 obyvatel.
Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno. V 50. letech byl uzavřen hraniční přechod, obec se ocitla na okraji hraničního pásma, čímž nastalo postupné ničení vsi. Fara už nestojí, kostel v 60. letech odstřelilo vojsko. Devadesát procent zástavby v období socialismu zaniklo, obyvatel ubylo ještě více.
Dnes zůstávají ze vsi kromě dvou domů na bývalé návsi jen tři domky při silnici k hranici a pár izolovaně stojících domků roztroušených různě v prostoru bývalé vsi. Kostel svaté Kateřiny zanikl bez výraznějších stop, zbytky hřbitova byly pietně upraveny po roce 1990. Také náves dnes nepůsobí původním dojmem, neboť až na část východní strany byla všechna zástavba demolována, prostor narušilo také napřímení a rozšíření silnice k hranici po roce 1990. Fara, škola i celnice zanikly rovněž.
V roce 1993 zde byl obnoven silniční hraniční přechod Svatá Kateřina - Rittsteig s novou celnicí.


Zaměstnavatel

Zaměstnavatel je účastníkem nejčastěji pracovněprávního vztahu. Jedná se o právnickou či fyzickou osobu, která zaměstnává fyzické osoby. Zaměstnavatel může zaměstnance zaměstnávat také v jiném vztahu než pracovněprávním, např. se jedná o vztah mezi družstvem a jeho členy. Zaměstnavatelem je i člověk, který jiného zaměstná pro poskytování služeb pro osobní potřebu. Pracovněprávní vztah však nikdy nevzniká mezi manžely.


Přívoz Dolní Žleb

Přívoz Dolní Žleb na Labi je nejseverněji a nejníže položeným přívozem v Česku. Západní přístaviště má nedaleko železniční zastávky Dolní Žleb na trati č. 098, východní přístaviště u nočního klubu u silnice I/62 mezi Hřenskem a Děčínem. Jedná se o prám s dolním vodičem, poháněný proudem řeky. Provozovatelem je Labská plavební společnost, s. r. o., a provozovateli jej pronajímá město Děčín. Převáží pěší, cyklisty, motocykly a automobily do hmotnosti 20 tun, v provozu je celoročně.
Po roce 2002 byl přívoz asi rok mimo provoz kvůli zanesení koryta Labe. Poté město několik měsíců shánělo převozníka, ten se však několik týdnů po nástupu utopil při záchraně utrženého prámu. Následovaly další technické a personální problémy. Zhruba od poloviny roku 2005 do začátku léta roku 2006 byl pro sérii problémů mimo provoz. V létě 2008 byl přívoz opět dlouhodobě mimo provoz, od 1. října jej měl převzít nový provozovatel, v roce 2009 byl opět v běžném provozu.


Allen Iverson

Allen Iverson, často přezdívaný jako A.I. či The Answer, je profesionální basketbalový hráč, současně hrající za Detroit Pistons. Svou výškou 180-183 cm je jedním z nejmenších hráčů v celé National Basketball Association. Už nyní ve svých 32 letech je považován za jednoho z nejlepších hráčů a nejlepších střelců, co kdy nejslavnější basketbalovou soutěž hráli.
Ann Iversonová se narodila v roce 1960. Již o patnáct let později, přesně 7. června 1975, se jí narodil syn Allen Ezail Iverson. Svého pravého otce Allena Broughtona nikdy nepoznal. Poprvé se o něm dozvěděl až v roce 1997, kdy byl Broughton odsouzen na devět let za to, že pobodal svou přítelkyni. Matka vychovávala Allena v podstatě sama a jediný, koho snad mohl částečně považovat za otce, byl Michael Freeman. Ten pracoval až do roku 1988 v přístavu, ale pak měl nehodu a místo hledání nové práce se pustil do pochybných kšeftů a prodeje drog, za což skončil také ve vězení.
Ann Iversonová si po Freemanově nehodě vydělávala různě, dokonce i prostitucí. V roce 1991, kdy se jí narodila dcera Leisha, měla vážné zdravotní problémy a sotva dokázala platit účty za doktory. Allen vyrůstal v chudobě, jako opravdové dítě ulice. Basketbal neměl zpočátku vůbec rád, připadal mu příliš měkký. Mnohem raději měl americký fotbal, který ještě dnes považuje za sport číslo jedna. Když ho matka v devíti letech přihlásila do basketbalového družstva, nebyl vůbec nadšený. Smířil se s tím až tehdy, když zjistil, že za družstvo hrají i jeho kamarádi z fotbalového družstva. Příroda mu moc centimetrů nenadělila, ale o to více rychlosti a obratnosti . Na střední škole v Hamptonu již byl hvězdou basketbalového i fotbalového týmu, ale v posledním roce studia se přihodila událost, která jeho kariéru značně přibrzdila.
Na Sv. Valentýna 14. února 1993 se Iverson připletl do pouliční rasově motivované bitky a byl spolu s dalšími třemi afroameričany zatčen a uvězněn. Vypověděl, že když rvačka začala, chtěl utéct pryč, ale soud ho neminul. Dva lidé před soudem tvrdili, že rozbil jedné bílé dívce židli o hlavu. Kamera, která incident natáčela, Iversona vůbec nezachytila, přesto byl odsouzen k pěti letům vězení. Odseděl si čtyři měsíce, když mu guvernér státu Virginia udělil milost s podmínkou, že dostuduje střední školu ještě předtím, než se vrátí k basketbalu. Tím, že byl Iverson ve vězení, přišel o basketbalové stipendium na slavnou univerzitu Kentucky. Každé ráno vstával v půl šesté a střílel na koš, aby se mu jednou splnil jeho sen. Ve vězení se snažil i studovat. Po návratu odešel do výukového centra, tvrdě dřel a opravdu se mu podařilo dostudovat. Jeho matka mezitím navštívila kouče Thompsona z univerzity Georgetown a požádala ho, zda by si nemohl vzít Allena pod svá křídla, a to nejen jako trenér, ale i jako někdo, v kom bude Allen vidět otce. Thompson navštívil Iversona ve výukovém centru a výsledkem bylo stipendium na Georgetown University. Lidé se divili, proč Thompson dává plné stipendium někomu takovému, ale Thompson v Iversonovi neviděl jen někoho, s kým jsou neustálé potíže. Viděl v něm mladíka, který ve svém životě udělal chyby, ale který má neuvěřitelný talent.
Již v nováčkovské sezóně v Georgetownu se Iversonův střelecký průměr vyhoupl přes hranici 20 bodů na zápas a v druhém roce se vyšplhal až na pětadvacet. V prvním roce byl vyhlášen nejlepším nováčkem konference, ve druhé se již dostal do nejlepší pětky NCAA. Navíc byl v obou letech zvolen nejlepším obráncem konference. Jeho rodině se však vedlo stále hůř, a to přispělo k jeho rozhodnutí, že již po druhém roce ukončí studium a přihlásí se do draftu NBA. Thompson pro něj získal jednoho z nejlepších agentů v zemi, Davida Falka, a finanční situace celé rodiny se rázem změnila. Iverson nakonec zakotvil ve Philadelphii. V červnu 1996 si ho tým Philadelphia 76ers vybral jako jedničku draftu a o pár dní později s ním uzavřel kontrakt za téměř čtyři milióny dolarů. Další milióny brzy následovaly z reklamních smluv.
Do kolotoče NBA vstoupil impozantně. Jako nováček se okamžitě zařadil mezi nejlepší střelce ligy, celkově skončil v sezóně 96/97 šestý s průměrem 23,5 bodů na zápas, navíc přidal 7,5 asistencí a 2,07 získaných míčů na zápas. Závěr sezóny měl famózní a v pěti zápasech za sebou nastřílel přes 40 bodů, včetně osobního rekordu 50 bodů. Celkem pochopitelně byl vyhlášen nejlepším nováčkem roku, ale Philadelphia jako tým nijak nezářila a neprobojovala se ani do playoff.
To se opakovalo i v další sezóně a i když Iversonovy výkony byly opět skvělé - 22 bodů, 6,5 asistencí a 2,2 získaných míčů na zápas - stále častěji se ozývaly hlasy, že jako střední rozehrávač hraje až příliš na sebe a že, ačkoli mu nikdo nemůže upřít vynikající střelecké schopnosti, není týmovým hráčem, který by Philadelphii mohl dovést do vyšších pater ligy.
Léto 1998 se však hráčům NBA díky výluce a problémům s vyjednáváním kolektivní smlouvy značně protáhlo. Zkrácená sezóna 1998/99 se Iversonovi i Philadelphii vydařila. Základem byl zřejmě zdařilý tah kouče Browna, který Allena přeřadil na post krajního rozehrávače a na střední rozehrávce dal příležitost Ericu Snowovi. Ačkoli Iverson na svém postu začal nastupovat vesměs proti mnohem vyšším protihráčům, dokázal uplatnit svou výbušnou techniku, což mu vyneslo post následníka Michaela Jordana a na střeleckém trůnu NBA. Co však bylo ještě důležitější, konečně dovedl Philadelphii do playoff, kde navíc v prvním kole senzačně vyřadila Orlando. I když ve druhém kole Sixers nestačili na Indianu, Iverson konečně dokázal, že dokáže vyniknout i v týmu, který hraje o nejvyšší pozice. Během osmi zápasů v playoff povýšil svůj střelecký průměr až na 28,5 bodů na zápas a v rozhodujícímm vítězném souboji s Orlandem nastřílel 37 bodů.
V další sezóně byl Iversonův průměr nastřílených bodů dokonce 28,4 a podruhé za sebou dovedl 76ers do playoff. V samotném playoff měl Allen průměry 26,2 bodů, 4,8 asistencí, 4 bloky a 1,3 získaným míčů za zápas. Navíc v zahajovacím zápase 22. dubna 1999 proti Charlotte nastřílel dokonce 40 bodů. V této sezóně byl jediným hráčem kromě hvězdného Shaquilla O'Neala, který dostal hlas pro nejužitečnějšího hráče sezóny. Sixers však byli znovu vyřazeni z bojů o titul týmem legendy Reggieho Millera Indianou Pacers.
Iversonova nejlepší sezóna je pravděpodobně 2000/2001 - vedl svůj tým k vítězství v prvních deseti zápasech sezóny, startoval v All Star game a dokonce vyhrál cenu All-star MVP. Philadelphia ukončila sezónu se skvělým skóre 56-26 a stala se po právu nejlepším týmem Východní konference. Iversonovy osobní průměry dosahovaly závratných výšek - 31,1 bodů na zápas, 4,6 asistencí a 2,5 získaných míčů na zápas. Iverson byl jmenován nejužitečnějším hráčem NBA a získal prestižní cenu MVP.
I přes skvělé výsledky v základní části převládaly u většiny zámořským novinářů pochyby o tom, zda má Iverson na to, aby vedl svůj tým k vítězstvím v playoff. A jako test jeho schopností mělo být hned 1. kolo playoff. Sixers v něm totiž narazili na tým, který je v posledních dvou letech poslal na dovolenou, na tým Indiana Pacers. První zápas však velmi překvapivě vyzněl pro Indianu. Philadelphia celý zápas vedla velkým rozdílem, ale pak přišel totální střelecký kolaps a hosté se chopili své šance. A když skvělý Reggie Miller trefil za stavu 78:76 tři sekundy před koncem těžkou trojku přes Iversona celé město se ponořilo do smutku. Majitel týmu v letech 1996-2001 Pat Croce vzpomíná na tento okamžik a říká:
Byl to ale Reggie Miller, který se snažil pohřbít všechny naděje Sixers. Po dvou čtvrtinách druhého zápasu svítilo u jeho jména neuvěřitelných 33 bodů. Sixers zoufale potřebovali Allena, aby odpověděl. A on to udělal. Natřílel 45 bodů a dovedl Sixers k nesmírně cenné výhře. Indiana už se z jeho střelecké exploze nevzpamatovala a další 2 zápasy patřily Philadelphii, která tímto vyřadila Indianu z bojů o titul a postoupila do 2. kola.
Allen potřeboval všechny svoje síly, které behěm krátkého odpočinku nasbíral, aby čelil hvězdě ligy Vinci Carterovi a jeho Torontu Raptors v semifinále Východní konference. Carter se stal výraznou superstar hlavního proudu ligy, kterou Iverson nikdy nebyl. Scéna byla perfektní a od začátku bylo jasné, že tato série bude soubojem dvou hvězd. První zápas vyhrálo na palubovce 76ers Toronto hlavně díky Carterovi. Druhý zápas už musela Philadelphia bezpodmínečně vyhrát, aby se udržela v reálných šancích na postup. To, co se ale odehrálo 9. května 2001 se zapsalo to dějin NBA. Fantastický individuální výkon předvedl famózní Allen a v podstatě zcela sám doslova rozstřílel hosty z Toronta, když k výhře 97:92 přispěl 54 body!! Použití anglické fráze "one-man show" bylo tentokrát zcela na místě. Phila prohrávala už 14 bodovým rozdílem, ale budoucí MVP během druhé čtvrtiny nastřílel 20 bodů a srovnal skóre, ale to ještě nebylo vše, protože to nejlepší si nechal na konec a v poslední čtvrtině předvedl výkon, který vyvolal vzpomínky na Michaela Jordana v jeho nejlepší formě. Devět minut před koncem zvýšil Iverson trojkou vedení domácích na 80:75 a odstartoval své sólo - od té chvíle nastřílel 19 bodů svého týmu v řadě za sebou!!! 20 000 nadšených diváků skandovalo "MVP, MVP....." Byl to ale jen začátek série. Carter vrátil Iversonovi hozenou rukavici a hned v dalším zápase nastřílel neuvěřitelných 50 bodů. Po čtyřech skvělých zápasech byla série vyrovnaná 2:2. Před pátým zápasem dostal Iverson cenu MVP pro nejužitečnějšího hráče základní části. Během zápasu ukázal Iverson, proč byl právě on jmenován nejlepším hráčem ligy. Nastřílel 52 bodů a rozdrtil Toronto rozdílem 33 bodů. Po utkání Carter sportovně ocenil Iversonův výkon: "Ukázal, proč je nejužitečnější hráč sezóny a proč si tu cenu zaslouží..." V šestém zápase byl však Allen ubráněn a Carter 39 body dopomohl Torontu k vyrovnání série. Iversonovi se nevydařil hlavně úvod: minul koš v deseti střeleckých pokusech z dvanácti. Kouč Wilkens nasadil na Iversona hned dva osobní strážce. Týmy se tedy stěhovaly do Philadelphie, aby zde odehráli rozhodující sedmý zápas. Oba ostrostřelce - Iversona a Cartera - obrany obou týmů zdvojovaly a nedaly jim ani kousek prostoru, takže oba zůstali daleko za svými střeleckými průměry v této sérii. Úspěšnější byl ale nakonec Allen Iverson, který si 16 asistencemi udělal svůj osobní rekord. Sixers už vedli 88:82 tři minuty před koncem. Pak však střelecky odpadli a měli co dělat, aby vítězství udrželi. Za stavu 88:87 si hosté vzali oddechový čas a připravili poslední akci pro Vince Cartera - ten po vhození míče střílel z otočky zároveň s klaksonem, ale míč v koši neskončil... "Vzpomínám si, jak mi bušilo srdce," řekl Iverson po utkání, "stál jsem na zemi, ale měl jsem pocit, že jsem ve vzduchu...prostě jsem jen doufal, že ten míč košem nepropadne...." a Carter lakonicky dodal: "Měl jsem šanci, ale prostě to tam nespadlo...možná příští rok..."


Nukulaelae

Nukulaelae je jedním z devíti ostrovů tvořících ostrovní stát Tuvalu ležící v jižním Tichém oceánu. Při sčítání v roce 2002 měl 393 obyvatel.
Ostrov byl osídlem lidmi ze sousedního ostrova Vaitipu. Roku 1860 žilo na ostrově přibližně 300 lidí. Křesťanství bylo poprvé představeno v roce 1861 trosečníkem z Cookových ostrovů Elekanou. V roce 1863 byly dvě třetiny obyvatel uneseny Peruánskými otrokáři do fosfátových dolů na ostrově Chincha na pobřeží Peru. Nikdo z nich se více nevrátil. V roce 1892 kapitán Davis napočítal na ostrově pouhých 95 obyvatel.
Nukulaelae leží na jihovýchodě Tuvalu. Je to atol sestávající z devatenácti ostrůvků, s lagunou otevřenou do oceánu.
Legenda říká že ostrov byl poprvé spatřen bílým mužem. Přišel sám, ale neusadil se zde neboť zde nebyly stromy a zem byla pustá.
Později, podle tradování, přišel jiný muž, Valoa z Vaitupu, který objevil Nukulaelae při své rybářské výpravě. Nezdržel se dlouho, ale vrátil se na Vaitupu pro kokosové ořechy které poté na Nukulaelae zasadil. Poté se tam vrátil ještě mnohokrát a pokaždé přivezl další ořechy k zasazení. Poté, když stromy začaly plodit ovoce, se zeptal náčelníka Vaitupu zda by se na Nukulaelae nemohl usadit.
Valou doprovodili jeho dva synové Moeva a Katuli a dcera Teaalo. Později na ostrov zaútočil válečník Takauapa z Funafuti a dva chlapce zabil v boji, ale Teaalo Byla ušetřena a později porodila dítě.


Yaoundé

Yaoundé,, je hlavní a s počtem obyvatel 1 430 000 druhé největší město Kamerunu. Leží ve střední části země v nadmořské výšce asi 750 metrů. Yaoundé je známé tím, že je to hlavní město s největším množstvím dešťových srážek na světě.
Yaoundé bylo založeno v roce 1888 německými obchodníky jako hlavní centrum pro obchod se slonovinou a zemědělská výzkumná stanice. Během první světové války bylo Yaoundé obsazeno belgickou armádou a stalo se hlavním městem Francouzského Kamerunu.
V Yaoundé převažuje potravinářský a dřevozpracující průmysl. Vyrábí se zde především cigarety a skleněné zboží. Město je také regionálním centrem vývozu kávy, kakaa, kokosů, cukrové třtiny a dalších produktů.
V centru Yaoundé se nacházejí především budovy vládních úřadů, velké drahé hotely a tržiště. V bohaté čtvrti Bastos stojí hlavně ambasády, velká evropská komunita a luxusní domy patřící největším boháčům v zemi. Hlavní turistické atrakce zahrnují Kamerunské muzeum umění, Kamerunské národní muzeum a Athemi muzeum. Ve čtvrti Mvog-Betsi můžeme nalézt malou zoologickou zahradu.
V Yaoundé se nachází mezinárodní letiště. S městy Douala a N´Gaoundéré je spojeno osobní vlakovou dopravou, do Doualy navíc jezdí po obvykle udržované silnici frekventované autobusy. Nechybí zde ani městská hromadná doprava, její používání však není turistům vůbec doporučeno.
Město má nesčetné množství tržišť a v centru stojí obří supermarket. Kamerunský národní fotbalový tým hraje nejvíce zápasů na velkém Ahmadou Ahidjo stadionu. Yaoundé je sídlem několika významných univerzit jako např. Středoafrické katolické univerzity.
V porovnání s Doualaou je Yaoundé chladnější a méně metropolitní, avšak může se pochlubit velkým množstvím restaurací a nočních podniků. Nepřehlédnutelná je také neobvyklá moderní architektura, která za svůj vznik vděčí především mnoha politickým představitelům.


Inge Stollová

Ingeborg Stoll-Laforge byla německá motocyklová sportovkyně, spolujezdkyně francouzského závodníka Jacquse Driona na sidecaru tov.značky Norton. V roce 1954 byla první ženou,jezdkyní, která se zůčastnila motocyklového závodu na TT na ostrově Man. Pocházela ze závodnické rodiny, již v 17 letech se zůčastnila motocyklového zácodu jako spolujezdkyně svého otce Kurta Stolla.


Církevní fond

Církevní fond je fondem bez právní subjektivity, z něhož polský stát částečně přispívá na provoz církví a náboženských společností.
Církevní fond byl zřízen v roce 1950 v souvislosti se zabavením značné části církevního nemovitého majetku komunistickým státem. Církevní fond měl podle nahrazovat církvím ztracené příjmy ze zestátněného majetku a poskytovat duchovním určité materiální zabezpečení pro výkon jejich povolaní. Zákon předpokládal, že fond bude čerpat prostředky z výnosů ze zabaveného církevního majetku a státních dotací. Protože zabavený majetek nebyl nikdy inventarizován, staly se jediným zdrojem příjmů fondu staly státní dotace.
V současnosti jsou z fondu plně nebo částečně hrazeno sociální a zdravotní pojištění duchovních, dále jsou z fondu jsou poskytovány dotace na charitativní a osvětovou činnost církví a na rekonstrukci památkově chráněných sakrálních objektů.


Kislev

Kislev je třetí měsíc podle civilního a devátý měsíc podle biblického židovského kalendáře. Kislev je podzimním-zimním měsícem s 30 dny. Jméno „kislev“ se vyskytuje v Bibli a to v knihách Zacharjáš 7, 1 a Nehemjáš 1, 1. Podle gregoriánského kalendáře připadá 1. kislev na období od 3. listopadu do 4. prosince, konec měsíce pak na období od 3. prosince do 1. ledna.


Antonín Kasper

Antonín Toni Kasper byl český plochodrážní jezdec. Čtyřikrát se účastnil mistrovství světa, přičemž nejlépe se umístil na 12. místě v roce 1987. Byl prvním čechem, který se účastnil plochodrážní Grand Prix, i zde dosáhl jako nejlepšího umístní 12. místo. K jeho dalším úspěchům patří titul juniorského mistra Evropy z roku 1982, Zlatá přilba 1991 a stříbro z MS družstev 1999.
Po ukončení sportovní kariéry v roce 2002 zastával funkci manažera v klubu na Markétě v Praze. 31. července 2006 ve věku 43 let podlehl rakovině.


Letzigrund

Letzigrund je fotbalový stadion ve švýcarském městě Curych. Je to jeden ze čtyř švýcarských stadionů hostící zápasy Eura 2008, díky čemuž prošel velkou rekonstrukcí v roce 2007. Stadion využívá klub FC Curych a přechodně kvůli rekonstrukci stadionu Stadion Zürich i další curyšský klub Grasshopper. Kromě fotbalu slouží tento sportovní areál i atletice a pořádají se v něm hudební koncerty.


Vojslavice

Obec Vojslavice se nachází v okrese Pelhřimov, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 95 obyvatel.
Na severu malý kousek od obce probíhá dálnice D1, na jihu se rozlévá vodní nádrž Želivka - Švihov. Jméno obce je odvozeno od zakladatele obce Vojslava - Vojslavice.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. V roce 1587 je majtelem uváděn Mikuláš Trčka z Lípy, který vlastnil i nedaleký Želiv.


László Toroczkai

László Toroczkai je maďarský politik, předseda Mládežnického hnutí 64 žup.
Toroczkai byl organizátorem protislovenské demonstrace v Budapešti, kde byly páleny slovenské státní symboly a portréty Jána Sloty. Důvodem demonstrace bylo údajné napadení Hedvigy Malinové.
16. září 2006 nahlásil demonstraci do Bratislavy před slovenské ministerstvo vnitra, kterou však slovenské úřady zakázaly. Když se na místě zakázané demonstrace, kam se dostavil Toroczkai sám, pokusil před novináři přečíst prohlášení a rozvinout transparent, byl předveden na policii. Krátce na to byl vyhoštěn ze Slovenska, kam mu byl na pět let zakázan vstup.


Vadžet

Vadžet, též Uto, je staroegyptskou bohyní. Je to ochranná bohyně Dolního Egypta, byla uctívána v podobě kobry.
Vadžet byla původně bohyní města Bútó, toto město vzniklo z dvouměstí Dep-Pe, s velkou pravděpodobnoistí to bylo hlavní město Dolního Egypta před sjednocením říše. Po sjednocení celého Egypta králem Menim se stala ochráncem celého Dolního Egypta. Společně s bohyní Nechbet, ochránkyní Horního Egypta, byly jako Obě paní symbolem starého Egypta od jeho počátku až do jeho konce. Společně byly poctěny označením Matka krále.
Staří Egypťané bohyni Vadžet většinou znázorňovali jako kobru, která byla často okřídlená. Někdy ji zobrazovali také jako štíhlou ženu, která měla kobru na čele, nebo jako supici s kobří hlavou. V podobě kobry, která se označuje jako urea, se nachází na všech vyobrazeních vládců a velké části bohů, na mnoha papyrech a na reliéfech, na nichž jsou zachyceny korunovační scény.
Hlavní chrám Vadžety se nacházel v jejím domovském městě Bútó, jeho trosky byly v roce 1886 identifikovány britským egyptologem Flindersem Petriem na pahorku Tell el-Faraín, který se nachází asi 60 km od dnešní obce Tanta. Podle popisu Hérodota byl vytesán z jediného kusu kamene, každá jeho strana měřila dle něj 40 loktů, tedy zhruba 18 metrů, a jeho věštírna prý byla nejspolehlivější v celé zemi. Dosavadní vykopávky ale zatím žádnou tuto zprávu nepotvrdily ani nevyvrátily.


Španělská liga ledního hokeje

Španělská liga hokejová liga je nejvyšší profesionální hokejovou ligou ve Španělsku. Byla založena v roce 1973. Kluby pocházejí výhradně ze severu země, zejména z Baskicka.


8. březen

8. březen je 67. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 298 dní.


Josef Polášek

Jméno a příjmení Josef Polášek nosili nebo nosí tito lidé:


Letov

Letov je místní částí města Podbořany v okrese Louny, v kraji Ústeckém.
Poprvé se v historických záznamech udává Letov v roce 1325, kdy je Janem Lucemburským prodán pražskému kostelu.
Buškovice | Dolánky | Hlubany | Kaštice | Kněžice | Letov | Mory | Neprobylice | Oploty | Podbořany | Pšov | Sýrovice |


Zdenka Deitchová

Zdenka Deitchová je česká výtvarnice animovaného filmu. S animovaným filmem začala těsně po válce. Hned po revoluci byla seznámena s chodem animace na Barrandově, kde se také dozvěděla, že se otvírá studio animovaného filmu pod vedením Jiřího Trnky. Kromě animace studovala na Karlově univerzitě dějiny umění. Původně chtěla být kurátorkou a kritičkou umění. V roce 1948 bolševici katedru uzavřeli. V roce 1959 začala Deitchová pracovat i pro cizí firmy. Je autorkou kolem tisíce animovaných filmů a seriálů.


Vytížení moskevského metra

Metro, které slouží hlavnímu městu Ruska, Moskvě, je jedním z nejvytíženějších na světě; denně jej využije kolem sedmi až devíti milionů cestujících.
Průměrně dvakrát podzemní dráhu využije 1,8 milionu cestujících v pracovních dnech a 463 tisíc cestujících o sobotě a neděli. 80 % cestujících využije při své cestě i okružní linku Kolcevaja, 66 % všech cestujících pak při své cestě přestupuje. Mnohé stanice mají rozsáhlé sítě přestupních chodeb, mnohdy mezi dvěma nástupišti vede i více než obvyklá jedna.
Největší toky cestujících zažívají nejdelší linky; Zamoskvoreckaja, Tagansko-Kransopresněnskaja, Kalužsko-Rižskaja a Serpuchovsko-Timirjazevskaja. Je to nejen díky tomu, že pokrývají velkou část metropole, ale též i kvůli navazující rozsáhlé síti příměstské dopravy. Na některých konečných stanicích činí obrat cestujících i přes 100 000; součástí těchto stanic jsou velké terminály autobusové dopravy. V moskevské dopravě je toto označováno názvem Efekt Vychino, a to podle stanice, kde je tento tok nejrazantnější.
Naopak nejméně vytížené jsou linky Ljublinskaja, Kalininskaja a Kachovskaja. A to díky tomu, že jsou jednak krátké a jednak nebyly dobudovány celé; v provozu jsou pouze jejich první úseky. Výstavba dalších byla plánována, avšak díky nedostatku financí v 90. letech odsunuta do budoucnosti. I linka lehkého metra Butovskaja patří k málo využívaným; funguje však teprve od roku 2003 a její další rozšiřování jsou plánována. Navíc díky svému umístění slouží spíše jako napáječ deváté linky pro sídliště Butovo.
Denní tok cestujících činí v moskevském metru 32 194 cestujících na kilometr a 56 166 na stanici. Samotné vlaky bývají někdy vytížené maximálně, a to i přesto, že na nejvíce vytížených linkách fungují až osmivozové soupravy o délce 153,6 m. Díky nim je možné přepravit za hodinu v jednom směru mezi 50 až 70 tisíci cestujícími. Provozované soupravy typu E, 81-71 a Jauza lze spřáhnout jako osmivozové; u lehkého metra a vozů Rusič pak do sedmivozových.
Kromě vlaků však v některých stanicích dochází v časech dopravní špičky i přetížení eskalátorových tunelů, tj. tvoří se před i za eskalátory dlouhé fronty. Jako nejjednoduší řešení se ukázala výměna původních sovětských eskalátorů za novější západní výroby a hlavně čtyřramenné. Tyto rekonstrukce by však byly v Moskvě poměrně nákladné, vzhledem k velkému počtu problematických stanic a délce eskalátorů. Navíc průměr tunelu je také omezený, a to průměrem 7,5 m. Výhledově se však plánuje dobudovat do některých stanic nové výstupy, což bude sice dražší, ale jako řešení efektivnější.


Puduččéri

Puttuččéri nebo také Puttucheri, od 2006 Puducherry je přístavní město a stejnojmenný stát v Indii. Město bylo od roku 1674 součástí Francouzské Indie. Tato kolonie zahrnovala kromě samotného Pondichérry ještě Chandernagore, Karikal, Yanaon a Mahé. V 18. století došlo k posílení francouzského vlivu i na rozsáhlé části vnitrozemí a tím k rozkvětu města. V důsledku neúspěšného soupeření s Brity o nadvládu na subkontinentem však nakonec francouzské panství zůstalo omezeno pouze na Pondichérry a čtyři další města, která nesměla být ani opevňována. V roce 1954 začaly proindické oddíly násilně zabírat Francouzskou Indii, která se pak stala součástí Indické federace. Francie tuto skutečnost akceptovala v roce 1963. Od té doby je původní Francouzská Indie pod názvem Puttucheri součástí Indie jako svazové teritorium. Cca 10 000 obyvatel si ponechalo francouzské občanství, dalších cca 20 000 žije ve Francii.


Útok na Taranto

Útok na Taranto se uskutečnil v noci z 11. na 12. listopad 1940. Royal Navy provedla letecký útok z letadlové lodě na italskou flotilu zakotvenou v Tarantu, což byla první námořní operace svého druhu.
Poté, co Itálie vstoupila do války, začala svojí poměrně silnou flotilou ohrožovat britské vojenské konvoje plující ve Středozemním moři. Italští admirálové se sice s těžkými loděmi neradi pouštěli do boje, ale už sama existence těchto lodí musela britské velení znepokojovat. Proto se britské velení rozhodlo uskutečnit dlouho připravovaný plán útoku na italskou válečnou základnu v Tarantu. Plán vypracoval v roce 1938 námořní kapitán Lumley Lyster, tehdy velitel letadlové lodi HMS Glorious, v době útoku kontradmirál a velitel divize letadlových lodí Středomořského loďstva. Původně měly být použity dvě letadlové lodě, ale na HMS Eagle došlo těsně před akcí k havárii lodní strojovny. Proto byla k akci použita pouze letadlová loď HMS Illustrious.
Dne 6. listopadu vyplulo Středomořské loďstvo z Alexandrie, aby provedlo operaci Judgement. Admirál Cunningham rozdělil své síly na tři skupiny:
Údernou skupinu, které velel kontradmirál Lumley Lyster. Ta byla složena z letadlové lodi Illustrious, křižníků HMS York a HMS Gloucester a 4 torpédoborců.
Krycí skupinu, které velel admirál Cunningham. Ta byla složena z bitevních lodí HMS Warspite, HMS Valiant, HMS Malaya a 12 torpédoborců.
Diverzní skupinu, které velel viceadmirál Pridham-Wippel. Ta byla složena z křižníků HMS Orion, HMS Ajax, HMAS Sydney a torpédoborců HMS Nubian a HMS Mohawk.
Současně z Gibraltaru vyplula bitevní loď HMS Barham a křižníky HMS Berwick a HMS Glasgow jako doprovod konvoje na Maltu. Ty se setkaly východně od Malty s Cunninghamovou flotilou. Cunningham přidělil Barham krycí skupině a Berwick a Glasgow k úderné skupině.
Když připlula úderná skupina do vzdálenosti 170 mil od Taranta, odstartovala z Illustrious první vlna složená z 10 Swordfishů a 2 Fulmarů. Této vlně velel korvetní kapitán K. Williamson. Druhá vlna odstartovala půl hodiny po první a byla složena ze 7 Swordfishů a 2 Fulmarů. Této vlně velel korvetní kapitán J. W. Hale. V Tarantském přístavu, kde kotvilo tou dobou 6 bitevních lodí, 14 křižníků a 27 torpédoborců, se britským bombardérům podařilo zasáhnout bitevní lodě Conte di Cavour, Littorio, Caio Duilio, křižník Trento a torpédoborec Libeccio. Kromě toho byly zasaženy zásobníky ropy a hangáry hydroplánů. Mimo dvou letounů se všem ostatním podařilo vrátit a 12. listopadu v 1:30 už byly všechny zbývající letouny na Illustrious.
Bitevní loď Conte di Cavour se už do konce války nepodařilo opravit. Bitevní lodě Littorio a Caio Duilio byly opravovány 6 měsíců. Italské velení přemístilo zbylé bitevní lodě do Neapole a těžké křižníky do Messiny. Britské loďstvo se stalo pánem v centrální části Středozemního moře a nemuselo se tak obávat italských těžkých lodí při konvojových akcích. To vše způsobila taktická novinka v námořní válce – útok letounů z letadlové lodi na silnou námořní základnu.
Akce měla ale i nečekaný dopad na vývoj situace na druhé straně světa, kde japonské císařské námořnictvo pod dojmem britského úspěchu použilo stejnou taktiku při útoku na americkou základnu v Pearl Harboru.


Alžběta Stuartovna

Když v roce 1714 vymřela dynastie Stuartovců, na britský trůn nastoupili Alžbětini přímí potomci z dynastie Hannoverské.
V době, kdy se Alžběta narodila, byl její otec ještě pouze skotský král a svou dceru pojmenoval po anglické královně Alžbětě, jejíž zemi toužil zdědit. Když pak Jakub v jejích šesti letech, v roce 1603, anglickou a irskou korunu získal, stala se z Alžběty ještě přitažlivější nevěsta.
Jedním ze záměrů „spiknutí střelného prachu“ v roce 1605 bylo dosadit devítiletou Alžbětu na trůn jako katolickou panovnici po tom, co by byl její otec a protestantská šlechta v Anglii zavražděni. V době tohoto spiknutí byla Alžběta v opatství Coombe ve Warwickshireu, odkud měla být unesena.
14. února 1613 se Alžběta Stuartovna v Londýně vdala za Fridricha Falckého, tehdy falckého kurfiřta a vůdce Protestantské unie, společenství protestantských vládců Svaté říše římské. Jakub I. tak chtěl upevnit svou vazbu na tyto vládce. S Fridrichem pak Alžběta měla třináct děti, mezi nimi vojevůdce Ruprechta Falckého.
Manželé prvních šest let žili na falckém dvoře v Heidelbergu. V roce 1619 byla Fridrichovi nabídnuta česká koruna, kterou po váhání přijal. Posledního října přijela Alžběta společně s ním do Prahy, ačkoliv byla ve vysokém stupni těhotenství. 7. listopadu 1619 byla korunována českou královnou. V prosinci se narodil syn Ruprecht.
Pro české protestantské stavy představovala nová královna příslib anglické pomoci, kterou ovšem Jakub I. svému zeti nikdy neposkytl. Stuartovna se nevyvarovala povýšeného postoje vůči novým poddaným. Byla zvyklá na francouzskou módu a uvolněnější mravy a Pražany její dvůr pohoršoval. Už v prosinci 1619 nechala Alžběta přeměnit chrám sv. Víta ke kalvinistickému obrazu, ačkoliv ji před tím hodnostáři varovali. Také tím ztrácel nový královský pár sympatie.
Fridrich Falcký ovšem nakonec vládl jen krátce a stejně jako její manžel vešel ve známost jako "Zimní král", z Alžběty se stala "Zimní královna". Po bitvě na Bílé hoře musel Fridrich s rodinou uprchnout nejprve do Vratislavi a později do Haagu.
Alžběta Stuartovna jako děvče, Nicholas Hilliard, mezi 1605-1610V exilu pár pobýval v Haagu. Fridrich zemřel v roce 1632 a i po jeho smrti zde Alžběta Stuartovna zůstala i s mladšími dětmi. Syn Ruprecht odešel na dvůr svého strýce Karla I., další syn Karel Ludvík bojoval ve švédském vojsku.
Karel Ludvík se stal otcovým nástupcem v roli kurfiřta v roce 1648, ale ani poté jeho matka neopustila Nizozemí. Až v klidnější době anglické restauce navštívila v Londýně svého synovce Karla II. a během pobytu tam i zemřela. Pochována je v kapli Jindřicha VII. ve Westminstru, kde byl po jejím boku uložen 6. prosince 1682 také její syn Ruprecht. Jako česká královna se podepisovala až do konce svého života.
Její dcera vešla ve známost jako Žofie Falcká, jejíž potomci počínaje Jiřím I. byli britští králové.
Alžběta vedla koresponcenci s mnoha důležitými mysliteli své doby, včetně René Descartese. Starší historici mnoho z této její korespondence přehlíželi ve víře, že filozofové pouze takto udržovali dekórum. Podklady pro to, že Alžběta dlouho žila prakticky bez peněz, vedli některé dnešní historiky a filozofy k závěru, že Alžbětina kritika Descartesovy Meditace o první filosofii ho inspirovala k sepsání Vášně duše, které je považováno za rafinovanější spis než ty předchozí.


Maria Teresa, lucemburská velkovévodkyně

Maria Teresa se narodila v Havaně na Kubě, v době kubánské revoluce ale zemi s rodiči opustila. Rodina se usadila v New Yorku, kde budoucí velkovévodkyně také studovala. Později žila v Santanderu a Ženevě, kde se také seznámila se svým manželem. V roce 1980 dokončila na Ženevské univerzitě studium politologie.
V té době se Maria Teresa začala zajímat také sociální a lidské problémy. Tak pokračovala v rodinné tradici; její prarodiče se na Kubě věnovali filantropii a rozvoji kultury. Během studií v Ženevě patřila Maria Teresa mezi skupinu mladých lidí, kteří se starali o staré lidi. Učila tam také děti.
Protože je rodilá Kubánka, jejím mateřským jazykem je španělština. Díky studiu na francouzském lyceu se naučila také francouzsky, později se naučila anglicky, německy a italsky. Po svatbě se naučila také lucembursky.
Maria Teresa Mestre si 14. února 1981 vzala lucemburského prince Henriho, který se později stal velkovévodou. Společně mají pět dětí:


Pching-jao

Pching-jao je město v čínské provincii Šan-si. Nachází se 715 km od Pekingu. V době vlády dynastie Čching bylo město důležitým centrem celé Číny. Dodnes má zachováno obrannou zeď, která představuje jednu z dominant města. V roce 1996 byla tato historická část města přiřazena ke světovému dědictví UNESCO.


Nosy Be

Ostrov Nosy Be leží u severního pobřeží Madagaskaru a je přezdíván Île Parfumée. Nosy Be je vulkanického původu a je největším a nejvyhledávanějším ostrovem poblíž Madagaskaru. Rozloha ostrova je 312 km2 a žije zde kolem 60 tisíc obyvatel. Název ostrova pochází z rané koloniální éry 17. století a v malgašštině znamená „Velký ostrov“.
Prvními osadníky ostrova byly kmeny Antankarana a Zafinofosty. Později se k nim přidali obyvatelé z nedalekých Komorských ostrovů a Indové spolu s nejpočetnější etnickou skupinou Sakalavů.
V roce 1839 salakavská královna Tsiomeko uprchla na Nosy Be od svých merinských nepřátel. Obrátila se s žádostí o pomoc na Francouze, aby jí pomohli vzdorovat proti madagaskarskému etniku Merina. V roce 1841 Sakalavové postoupili celý Nosy Be a nedaleký ostrov Nosy Komba Francii. Tak začalo období francouzského protektorátu nad ostrovy až do doby, kdy Merina přepadli Francouzi kontrolované oblasti v roce 1870. Období konfliktu trvalo jen krátkou dobu a následovalo období míru.
Nosy Be leží asi 8 km od pobřeží Madagaskaru v Mozambickém průlivu spolu s dalšími blízkými ostrůvky Nosy Komba, Nosy Mitsio, Nosy Sakatia, and Nosy Tanikely. Hlavním městem ostrova je Andoany.
Krajina ostrova je velmi rozmanitá a vyznačuje se mnoha vrcholky sopečného původu jako Mount Lokone a Mount Passot. Z těchto vrcholků je mimořádný pohled nejen na Nosy Be zátoku, ale také na Radama ostrovy a Mitsio ostrovy. Nachází se zde také 11 jezer sopečného původu, které jsou představují obrovské sladkovodní zásoby, jež mohou být v budoucnu použity k lidské spotřebě. Břehy i vody jezer jsou pokrytu bujnou vegetací.
Podnebí je tropické a teploty jsou po celý rok příjemné, s výjimkou léta, kdy je velké horko a sucho.
Na ostrově zesiluje rozvoj cestovního ruchu a místní tlak na životní prostředí. Hlavní problémy ostrova jsou odlesňování a postupné ničení pobřežních korálových útesů.
Nosy Be je nejrušnějším turistickým letoviskem Madagaskaru. Turisty láká hned po příletu na letiště Fascie osvěžující vůně nejrůznějších dřevin jako je káva, kakao, skořice, vanilka, které se na ostrově hojně pěstují. Nosy Be je také centrem výroby esence ylang-ylang, která se používá do některých parfémů. Proto bývá často nazýván tzv. ostrovem vůní.
Ostrov je známý po celém světě jako domov nejmenší žáby a chameleóna. Lokobeská rezervace je jednou z pěti Madagaskarských přírodních rezervací.


Pojem

Pojem nebo také koncept je souhrnná myšlenková představa pro celou třídu obdobných jevů a skutečností, předmětů i abstraktních témat. Pojem je určen definicí, jež udává jeho podstatné vlastnosti a odlišuje jej od jiných. Pojmy se označují slovy nebo symboly. Tentýž pojem může být označován i více slovy, a to buď v rámci téhož jazyka synonymy, anebo slovy různých jazyků. Tak slova the dog, der Hund a le chien označují tentýž pojem psa. Pokud se jedním slovem označují různé pojmy, hovoříme o homonymii.
Pojmy mohou být obecné, zahrnující celou třídu předmětů, anebo individuální, označující jediný předmět, například vlastní jméno. Nejenom obecný, ale i individuální pojem je ovšem výsledkem rozumové činnosti, jež třídí a integruje rozmanité smyslové vjemy a zkušenosti. Dokonce i pojem „náš pes“ je takovou abstrakcí, jež shrnuje všechny možné zkušenosti s ním, včetně jeho minulosti atd.
Běžně užíváme slova k označování určitých předmětů nebo témat. To je ovšem dáno buď situací a kontextem, anebo bližším určením. Naopak samo slovo „stůl“ může znamenat mnoho různých stolů nebo dokonce jejich nepřítomnost, a tedy obecný pojem stolu vůbec. Vztah slova a věci je tedy zprostředkován pojmem. Někdy se hovoří o „sémantickém trojúhelníku“:
V běžné řeči, která se vždy děje v určitém kontextu a vztahuje se k němu, není obecnost pojmů většinou na závadu, protože se dostatečně určují situací. Naproti tomu ve vědecké řeči je třeba, aby různí mluvčí mínili určitým pojmem totéž, a to pokud možno nezávisle na situaci. Proto věda potřebuje přesné termíny, které se často vědomě odlišují od běžné řeči a volí často z latiny, z řečtiny nebo dnes z angličtiny, případně tvoří jako novotvary.
Pojem lze vymezit buď definicí, jež určí nutné specifické vlastnosti, anebo výčtem všech předmětů, které pod tento pojem spadají. Gottlob Frege mluví o „různých způsobech danosti předmětu“. Tomu podle R. Carnapa odpovídají v logice dva různé termíny, totiž:
Pro toto důležité rozlišení, jež patrně znali už stoikové a jež zavedla logika z Port-Royal, volí bohužel někteří autoři jiné termíny; tak John Stuart Mill mluví o „konotaci“ a „denotaci“, Bertrand Russell o „významu“ a „denotaci““, Willard van Orman Quine o „významu“ a „referenci“ a podobně.
Individuální pojmy přitom spadají pod pojmy obecnější a ty pod ještě obecnější, takže tvoří hierarchie pojmů. Například pojem „pes“ spadá pod šelmy, šelmy pod savce, savci pod obratlovce atd. Pojem „běžet“ spadá pod pojem místního pohybu a ten pod pojem pohybu vůbec. Lze tedy mluvit o vztahu mezi podřazeným a nadřazeným pojmem, podle Aristotela mezi druhem a rodem: podřazený pojem lze definovat jeho nadřazeným pojmem a druhovým rozdílem vůči ostatním podřazeným pojmům. Příklad: „Židle je nábytek , určený k sezení “
Nejobecnější pojmy, které tvoří vrcholy různých hierarchií, se podle Aristotela a Kanta nazývají kategorie.
Ontologický statut, otázka po bytí pojmů byla v dějinách filosofie předmětem diskusí a sporů, zejména mezi realisty a nominalisty. Realisté zdůrazňovali, že bez pojmů není žádné poznání možné, neboť holý smyslový vjem žádné poznání nepřináší: musí se spojit s předmětem a pojmem. Abych mohl pozorovat padající kámen a případně měřit jeho rychlost, musím nejprve poznat, že jde o kámen a o pád; tyto pojmy nemohu ze smyslového vjemu odvodit. Odtud realisté tvrdili, že „pojmy jsou před věcmi“ a přisuzovali pojmům vyšší nebo nižší stupeň samostatného bytí a poukazovali také na to, že na rozdíl od psa, který stárne a zahyne, pojem psa je stálý a nepodléhá změnám.
Naopak nominalisté vyzvedali zjevnou skutečnost, že hlavním zdrojem našich vědomostí o světě je smyslové poznání:
Odtud empirismus|empiristé odvozovali, že i pojmy se z věcí odvozují a tedy jsou teprve „po věcech“. Immanuel Kant soudil, že přinejmenším pojmy a představy prostoru a času jsou nezbytnými předpoklady každého poznání, včetně smyslového, a že jsou tedy „předem“. Skutečně každý smyslový předmět se člověku dává v prostoru a v čase.
Empirická zkoumání ukazují, že pojmy se skutečně tvoří ze zkušenosti, a to poměrně složitým kruhovým procesem. Podle G. Lakoffa se obecné pojmy a kategorie tvoří postupně, počínaje výrazným jádrem, které se zkušenostmi rozšiřuje k okrajovým oblastem pojmu. Pojem „pes“ nebo „stůl“ si tak dítě vytváří nejprve jako jakýsi „ideální typ“ dokonalého psa či stolu, k němuž se pak připojují méně obvyklé podoby psů nebo nábytku.


Holé žebro

Holé žebro je část jatečně opracovaného trupu skotu, jedná se o přední část žeber. Podklad tvoří střední části prvního až pátého žebra, svalovinu pak především pilovitý sval, prsní sval a v neposlední řadě také mezižeberní svaly.


Knížky lidového čtení

Knížky lidového čtení je pojmenování pro zábavnou četbu, která byla v souvislost s rozšířením knihtisku v době baroka, distribuována v jednodušší úpravě a s dřevorytovými ilustracemi do širokých lidových vrstev. Zatímco v jiných zemích, např. v Německu šlo o triviální četbu bez větší umělecké hodnoty, v našich pomínkách úpadku českého jazyka a literatury v 1. polovině 18. století byly vedle kramářské písně a nábožensky výchovné literatury jedinou česky vydávanou literaturou. Knížky lidového čtení tak představovaly neodmyslitelnou součást české slovesné kultury. Jejich náměty pevně vrostly do naší literární tradice, v níž se i dále vyvíjely.
Záslužnou práci ve vydávaní knížek lidového čtení vykonalo v počátcích českého národního obrození nakladatelství Česká expedice, které založil roku 1790 Václav Matěj Kramerius.
Některé knížky měly i osvětovou funkci, neboť v nich byla zachycena celá řada praktických zkušeností, které byly často formulovány jako rýmovačky: „Když jsou při západu slunce na nebi červánka, dočkáme se nejspíš krásného ránka.“
Dochované exempláře knížek lidového čtení jsou dnes velkou vzácností. Ve své době byly tak běžnou součástí denního života, že jim jejich majitelé nevěnovali žádnou zvláštní pozornost a péči, takže se některé z nich nedochovaly vůbec nebo jen v jednom exempláři.
Ve většině případů šlo o dobrodružně fantastická vyprávění cizího původu, často velmi stará, společná s jinými evropskými literaturami. Některé příběhy však byly i umělého původu, například povídky od Prokopa Šedivého. Jako nejčastější náměty knížek lidového čtení lze jmenovat:


Sálání

Sálání je fyzikální proces, při kterém látka emituje do prostoru energii nebo hmotu.
Sálání tepla je stav, kdy každé těleso vysílá všemi směry záření o vlnové délce 0,7 - 10µm. Tyto infračervené paprsky se šíří vždy z teplejšího tělesa do chladnějšího. Vlnění dobře proniká většinou látek.


Okres Svitavy

Okres Svitavy je okresem v Pardubickém kraji. Jeho sídlem je město Svitavy. Rozloha okresu je 1378,56 km2, počet obyvatel je 104 557 osob. V okrese Svitavy je 116 obcí, z toho 7 měst a 1 městys.
V rámci kraje sousedí na východě s okresem Chrudim a na severu s okresem Ústí nad Orlicí. Dále pak sousedí na severovýchodě, východě a jihovýchodě s okresy Šumperk, Olomouc a Prostějov Olomouckého kraje, na jihu s okresem Blansko Jihomoravského kraje a na jihozápadě s okresem Žďár nad Sázavou Kraje Vysočina.
Okres Svitavy nejméně respektuje zemskou hranici Moravy a Čech. 44 obcí včetně okresního města leží na Moravě, k 1.1.2007 zde žilo 48 864 obyvatel, v 67 obcích v Čechách žilo 50 885 obyvatel, 5 obcí s 4 837 obyvateli pak leží po obou stranách zemské hranice.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 1 334,72 km2, z toho:


Sebranec

Sebranec je označení nemanželského dítěte, dnes již archaické. Tento pojem užíval ve starší české právní literatuře např. Brikcí z Licska. Dosud je znám díky novele Zikmunda Wintera Rozina sebranec, který dal vzniknout i stejnojmenné divadelní inscenaci.


Franciszek Gajowniczek

Franciszek Gajowniczek byl seržant polské armády. Gajowniczek byl poslán do koncentračního tábora Auschwitz kvůli jeho pomoci židovskému protinacistickému odboji v Polsku, v táboře mu ale zachránil život kněz Maxmilián Kolbe.
Gajowniczek a Kolbe byli oba vězni v Auschwitzu v roce 1941, kdy se jednomu z ostatních vězňů podařilo uprchnout. V souladu s politikou tábora bylo deset dalších vězňů za trest odsouzeno k smrti hladem. Franciszek Gajowniczek byl právě jedním z oněch vězňů, kteří byli vybráni k tomuto trestu. Františkánský mnich Kolbe prý slyšel Gajowniczka vykřikovat "Moje ubohá žena! Moje děti! Co si počnou?" a nabídl se místo něj. Není přesně známo, co Kolbe řekl, ale jedna z verzí zní takto: "Jsem polský katolický kněz. Rád bych zaujal jeho místo, protože to on má ženu a děti."
Gajowniczek byl propuštěn z Auschwitzu poté, co tam strávil pět let, pět měsíců a devět dní. Ačkoliv jeho manželka Helena přežila válku, jeho synové byli zabiti pro sovětském bombardování v roce 1945, ještě před jeho propuštěním.
Kdy papež Pavel VI. v roce 1971 Maxmiliána Kolbeho blahořečil, Gajowniczek byl papežovým hostem. Podle časopisu Time v roce 1972 více než 150 000 lidí putovalo do Auschwitzu, aby zde zde uctili Kolbeho památku. Jedním z prvních řečníků byl Gajowniczek, který prohlásil: "Chci vyjádřit své díky za dar života." Jeho žena Helena zemřela v roce 1977. Gajowniczek byl znovu papežovým hostem, když byl Kolbe kanonizován Janem Pavlem II. 10. října 1982.
V roce 1994 Gajowniczek navštívil Kostel sv. Maxmiliána Kolbeho v Houstonu, kde řekl svému překladateli, kaplanovi Thaddeusi Horbowému, že "dokud bude dýchat, bude považovat za svou povinnost říct lidem o hrdinském činu lásky Maxmiliána Kolbeho." Gajowniczek zemřel 13. března 1995, o něco déle než 53 let poté, co mu Kolbe zachránil život, v polském městě Brzeg. Přežila ho jeho druhá manželka Janina.


Harry Melling

Harry Edward Melling je anglický herec, který ztvárnil postavu Dudleyho Dursleyho v Harry Potterovi. Navštěvoval školu Hendon a potom školu Mill Hill. Je vnuk Patricka Troughtona, který hrál v science fiction seriálu Doctor Who z let 1966-1969. Je synovcem herců Davida, Michaela a Sama Troughtonových a bratrancem hráče kriketu Jima Troughtona. Je členem Národního divadla mládeže. Trénoval v divadelní škole Sue Nieto v severozápadním Londýně a v současnosti navštěvuje Londýnskou akademii múzických umění.


Metlice

Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté, nebo oddenky či výběžky nebo jsou trsnaté a poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 8–200 cm. Čepele listů jsou ploché skládané nebo svinuté, dosahují šířky 0,3–6 mm, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je rozložitá. Klásky jsou zboku smáčklé, vícekvěté, vzácněji jednokvěté, ale horní květ někdy bývá sterilní. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou téměř stejné nebo vzácněji nestejné, bez osin. Pluchy jsou často stříbřité až chrupavčité, většinou osinaté, vzácně bez osin. Plušky jsou bez osin, dvoukýlné. Plodem je obilka. Celkově je známo asi 40 druhů, které najdeme na obou polokoulích, převážně v mírném pásu, ale i v horách v tropy, místy i adventivně.
Mnozí autoři zahrnují do rodu Deschampsia P.B. i rod Avenella Parl., česky metlička, tedy metlička křivolaká. Druh Chundelka metlice nepatří do rodu metlice, jedná se pouze o shodu českých jmen v druhovém a rodovém ranku.
V České republice roste pouze 1 druh z rodu metlice, metlice trsnatá. Je to běžný silně trsnatý druh, rozšířený na vlhkých loukách a ladech, vzácněji i ve vlhkých lesích od nížin po nejvyšší polohy Krkonoš. Druh je však velmi variabilní je rozlišováno několik poddruhů.


Katodová trubice

Katodová trubice je obvykle skleněná, více či méně evakuovaná či zředěným plynem plněná baňka či trubice, osazená minimálně dvěma elektrodami, mezi nimiž po připojení k elektrickému napětí prochází v prostředí trubice elektrický proud. Konstrukce katodových trubic se velmi liší podle účelu, k nimž jsou konstruovány.
Stěnou baňky či trubice prochází hermeticky zatavené elektrody. Po přiložení dostatečně vysokého elektrického napětí na tyto elektrody začne uvnitř trubice mezi elektrodami procházet elektrický proud, přičemž dochází ke vzniku tzv. katodového a kanálového záření. Charakter záření závisí na tlaku plynů uvnitř trubice. Kladné ionty vznikají interakcí elektronů vyletujících z katody s molekulami plynové náplně. Se snižujícím se tlakem plynů uvnitř trubice se snižuje i počet ionizací a v trubici převládá katodové záření. Výzkum katodového záření sehrál významnou roli ve výzkumu složení hmoty a také vedl k objevu rentgenovského záření.
Katodová trubice je základem konstrukce mnoha součástek, jakými jsou např. světelné výbojky, rentgenky či obrazovky.


Methanol

Původně se vyráběl suchou destilací dřeva, především bukového, přičemž vzniká směs methanolu, kyseliny octové a acetonu. Kyselina octová se ze získané směsi odstraňuje neutralizací vápnem a methanol spolu s nepatrným množstvím acetonu se oddělí destilací. Podle této metody výroby dostal triviální název dřevný líh. V současné době se průmyslově vyrábí katalytickou hydrogenací oxidu uhelnatého z vodního plynu, tj. směsi vodíku a oxidu uhelnatého za vysokých teplot a tlaků a za přítomnosti katalyzátorů na bázi směsi mědi, oxidu zinečnatého a oxidu hlinitého podle rovnice:
Uvedená reakce je vratná; za nižších teplot a tlaků a v přítomností solí trojmocného chromu probíhá opačným směrem.
Geometrie molekuly methanolu je zobrazena na obrázku modelu vlevo. Vzhledem k volné otáčivosti částí molekuly kolem ?-vazby mezi uhlíkovým a kyslíkovým atomem se sice může vodík hydroxylové skupiny OH nacházet v libovolné poloze vůči vodíkům methylové skupiny CH3, ale konformace s nejnižší možnou energií je taková, když rovina definovaná vazbami H—O—C právě půlí úhel definovaný trojicí atomů H—C—H methylové skupiny; tato konformace je naznačena na uvedeném obrázku.
Z molekulové hmotnosti methanolu by vyplývalo, že jeho bod varu bude velmi nízký, kolem -170 °C, ve skutečnosti je přibližně +65 °C. Je to způsobeno tím, že atom vodíku hydroxylové skupiny vytváří vodíkovou vazbu s kyslíkem jiné molekuly methanolu. Tím se efektivně zvyšuje molekulová hmotnost této látky a to vede ke zvýšení bodu varu.
Kyslíkem se postupně oxiduje ve třech stupních. V prvním stupni oxidace se přeměňuje na nejjednodušší aldehyd formaldehyd:
S větším množstvím kyslíku se oxiduje do druhého stupně na kyselinu mravenčí:
Za velkého přebytku kyslíku se spaluje na oxid uhličitý a vodu:
Tato poslední reakce může probíhat jako pomalu (např. při působení ultrafialového záření na páry methanolu ve vzduchu, nebo bouřlivě, jako hoření; při hoření vzniká bezbarvý, téměř neviditelný plamen, což může při nepozornosti způsobit vážné popáleniny.
S alkalickými kovy reaguje bouřlivě za vývoje vodíku a vzniku solí, např. methanolátu sodného:
Tyto methanoláty se působením vody okamžitě rozkládají za vzniku methanolu a hydroxidu, např.:
S chloridy karboxylových kyselin vytváří methylestery, např. s chloridem kyseliny octové octan methylnatý, čili methylacetát:
Methanol vzniká v malém množství rozkladem organických látek působením některých mikroorganismů, velice brzy se však ve vzduchu působením slunečního záření oxiduje na oxid uhličitý a vodu.
Methanol se metabolizuje především v játrech, a to pomocí enzymu alkoholdehydrogenázy na formaldehyd. Ten se dále přeměňuje na kyselinu mravenčí. Ta se pak oxiduje folátovou metabolickou dráhou na oxid uhličitý. Prokázala se závislost na koncentraci tetrahydrofolátu v játrech - primáti mají tuto koncentraci výrazně nižší než potkan, proto je i odbourávání kyseliny mravenčí pomalejší.
Toxicita methanolu nespočívá až tolik v působení této látky, jako v působení jejích metabolitů. Methanol samotný se metabolizuje zhruba poloviční rychlostí oproti ethanolu. Celková eliminace methanolu je pomalá, odpovídá zhruba sedmině rychlosti pro ethanol. Navíc má ethanol asi dvacetkrát vyšší afinitu k alkoholdehydrogenáze než methanol, proto je preferovaným substrátem. To umožňuje podávat ethanol jako antidotum při intoxikaci, protože se výrazně zpomalí metabolismus methanolu a podstatně se tak sníží jeho biochemické a klinické účinky.
Hlavním rizikem při intoxikaci methanolem je metabolická acidóza se zvětšeným anionovým oknem. Je způsobena hromaděním kyseliny mravenčí a v pozdější fázi také kyseliny mléčné. Dochází k útlumu centrálního nervového systému. Dosud neobjasněným mechanismem se poškozuje sítnice, může dojít k trvalé úplné slepotě.
K časným příznakům otravy patří opilost a ospalost. Po 8 až 36 hodinách se přidávají bolesti hlavy, závratě, kóma, případně křeče. Zřítelnice jsou roztažené, s pomalou nebo žádnou reakcí na světlo. Zrak je zhoršený nebo rozmazaný, může zůstat na úrovni vnímání světla nebo může nastat úplná slepota. V akutní fázi je běžné překrvení čočky. Běžně se vyskytují bolesti břicha, občas akutní pankreatitida.
Methanol se snadno vstřebává všemi cestami, tedy především z trávicího traktu, vdechováním nebo přes kůži. Již požití dávek 4 - 10 cm3 může způsobit trvalou slepotu. Individuální rozdíly ve vnímavosti jsou značné, byla hlášena přežití i po dávkách 500-600 cm3. Při hromadné otravě po požití falšovaného vína bylo zjištěno, že při hladinách pod 200 mg/dm3 kyseliny mravenčí v moči se nevyvinuly žádné příznaky ani klinické projevy intoxikace.
Výhledově se uvažuje i o jeho použití v palivových článcích.
Methanol znali již staří Egypťané, kteří používali dřevný líh, připravený destilací dřeva, jako jednu z látek při balzamování mumií. V moderní době jej v čisté formě připravil v roce 1661 Robert Boyle, který je nazval spiritus buxi, protože jej připravil suchou destilací dřeva zimostrázu. Jeho objev upadl téměř v zapomnění a methanol byl znovuobjeven počátkem 19. století. V roce 1834 francouzští chemikové Jean-Baptiste Dumas a Eugene Peligot určili jeho chemické složení. Moderní metodu výroby z vodního plynu objevil v roce 1923 německý chemik Matthias Pier.
V době 2. světové války se v okupované Střední Evropě - i u nás - používal pro nedostatek benzínu u civilních automobilů pohon na tzv. dřevoplyn, vyráběný v generátorech suchou destilací bukového dřeva; hlavní složkou dřevoplynu byl právě methanol.


Jan Opočenský

Jan Opočenský byl československý diplomat, archivář a historik. Byl starším bratrem šachového mistra Karla Opočenského.
Jan Opočenský se narodil v Mostě 26. května 1885. Z Mostu se ovšem rodina záhy přestěhovala do Prahy. Zde také Jan Opočenský studoval na gymnáziu a poté se zapsal na na filozofickou fakultu Karlovy univerzity ke studiu historii a filozofii. Po univerzitních studiích složil ještě státní zkoušku z archivnictví a knihovnictví na Institutu pro rakouský dějezpyt ve Vídni.
Praxi zahájil v rodovém archivu Schwarzenberků v Třeboni, kde ovšem dlouho nezůstal. Vrátil se do Prahy a v roce 1910 byl přijat do Místodržitelského archivu. Po jeho transformaci na Archiv ministerstva vnitra v roce 1918 se podílel mimo jiné na rakousko-československé archivní rozluce spočívající v rozdělení historických písemností mezi nově vzniklé státy. V roce 1920 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí, kde dostal za úkol vybudovat archiv. V čele archivu ministerstva zahraničních věcí stál do roku 1935, kdy se stal generálním konzulem v Paříži. V této funkci setrval až do konce první republiky.
V prosinci 1938 ho Edvard Beneš, který od října 1938 žil v zahraničí, pověřil získávat zprávy o činnosti domácího odboje. Vláda druhé republiky v roce 1939 povolala Opočenského zpět do Prahy. Zde se Opočenský spolu s Ladislavem Karlem Feierabendem snažil přispět k formování nejprve domácího a poté i zahraničního odboje. Vývoj událostí v protektorátu a obavy o další osud rodiny donutily Jana Opočenského k odchodu do exilu. Nejprve odjel v srpnu 1939 do Dubrovníku, cestou mu prezident Beneš poslal z Londýna vzkaz, aby odjel do Paříže.
Po vytvoření Československého národního výboru v Paříži a jeho uznání Francií a Velkou Británií pomáhal Opočenský vytvářet zázemí československého exilu. Benešovi pravidelně zasílal do Londýna zprávy o činnosti francouzského ministerstva zahraničí, ale i o poměrech v rakouské či polské emigraci. Po pádu Francie přesídlil do Londýna a také zde pokračoval v práci pro prezidenta Beneše. Roku 1944 byl Opočenský jmenován členem komise k restituci uměleckých předmětů. Komisi měla pátrat po osudu kulturních památek ukradených Němci. V komisi setrval do roku 1946.
Po skončení druhé světové války pracoval Opočenský opět v archivu ministerstva zahraničních věcí v Praze. V roce 1946 byl však pověřen zastupovat Československo při UNESCO v Paříži. V létě 1948 byl zproštěn funkce a měl se vrátit do Prahy. Opočenský však již v zahraničí zůstal. Jan Opočenský zemřel 4. ledna 1961 v Paříži.
Během svého působení v Místodržitelském archivu se věnoval Opočenský habsburské protireformaci a svůj výzkum publikoval v díle Protireformace v Čechách po bitvě na Bílé hoře. Po odchodu do archivu ministerstva zahraničních věcí se jeho pozornost obrátila jednak k politickým dějinám 19. století, ale především k soudobým dějinám, zejména k rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československé republiky. Jeho práce Vznik Andrassyovy nóty z 28. října 1918, 14. říjen 1918, Kritické poznámky o 28. říjnu 1918 či Cesta českých politiků do Švýcar v říjnu 1918 předcházely dvěma syntézám, kterými byly Vznik národních států v říjnu 1918 a Konec monarchie rakousko-uherské. Poslení prací z tohoto období jsou Politické dějiny poválečné.
Opočenský svou publikační činnost nepřerušil ani v době války. V letech 1940-1945 uveřejňoval úvahy s mezinárodněpolitickou tematikou v týdeníku Čechoslovák nebo v časopise ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer. Na konci svého pobytu v Londýně napsal Jan Opočenský rozsáhlou zprávu určenou ministerstvu zahraničí, ve které vylíčil svou válečnou činnost. Nakladatelství Karolinum vydalo v roce 2001 edici Opočenského válečných deníků z let 1940-1945.


Saturn V

Saturn V je americká vícestupňová nosná raketa, používaná v programu Apollo a Skylab. Byla to největší raketa typu Saturn, i když NASA měla připravené návrhy i větších a silnějších raket, například rakety Nova. Saturn V byl navržen a vyvinut v Marshall Space Flight Center pod vedením Wernhera von Brauna, který v průběhu druhé světové války pracoval na německém programu raketových střel V2. Hlavními dodavateli byly firmy Boeing, North American Aviation, Douglas Aircraft a IBM.
Od 1967 do 1973 NASA vypustila třináct raket Saturn V bez toho, aby ztratila jedinou. Apollo 6 a Apollo 13 měly sice poruchy motorů, palubní počítače to ale dokázaly eliminovat tím, že ostatní motory nechaly běžet déle. Hlavní úlohou těchto raket bylo vynést kosmickou loď Apollo, která potom dopravila kosmonauty NASA na Měsíc. Tyto rakety též vynesly kosmickou stanici Skylab a byly plánovány i jako hlavní nosné rakety pro později zrušený program kosmických sond na Mars. Tento projekt byl v roce 1976 nahrazen programem Viking.
Začátkem 60. let 20. století Sovětský svaz v kosmických závodech jasně vedl nad Spojenými státy. V roce 1957 Sověti vypustili Sputnik 1, první umělou družici a 12. dubna 1961 se Jurij Gagarin stal prvním člověkem, který uskutečnil oblet Země.
25. května 1961 prezident USA Kennedy oznámil, že Amerika se pokusí do konce dekády přistát na Měsíci. V té době jedinou zkušeností Spojených států s pilotovanými kosmickými loďmi byl 15minutový suborbitální let lodě Freedom 7 s kosmonautem Alanem Shepardem. Žádná raketa na světě by v té době nebyla schopná vynést najednou celou kosmickou loď na Měsíc. Raketa Saturn I byla sice ve vývoji, ale ještě neletěla. I tak by kvůli své malé velikosti bylo nutno více startů na vynesení všech součástí lunární kosmické lodě.
Na začátku plánovacího procesu NASA uvažovala o třech hlavních způsobech letu na Měsíc: Spojení na zemské orbitě, přímý let a spojení na lunární orbitě. Jako první NASA zavrhla spojení na orbitě Měsíce. Nakonec se rozhodlo, že spojení na zemské orbitě je nejrychlejší a nejsnazší způsob jako dosáhnout cíle, který vytyčil prezident Kennedy.
Od 1960 do 1962 Marshall Space Flight Center vyvíjelo rakety, které se daly použít pro různé mise. Začínalo s modelem C-1, z něhož se později vyvinul model Saturn I. Ve své první verzi jako Saturn I měl dva stupně a byl určen na testy maket lodí Apollo na oběžné dráze Země. První stupeň byl poháněn osmi motory H-1, které spalovaly kapalný kyslík a letecký petrolej RP-1. Druhý stupeň S-IV měl šest motorů RL-10, které spalovaly kapalný kyslík a vodík. Nosnost byla 9100 kg. Saturn IB vznikl výměnou druhého stupně za stupeň S-IVB, který měl jen jeden kyslíkovo-vodíkový motor J-2.
První stupeň měl tah zesílený na 8 x 912 kN. Nosnost tím vzrostla na 14 000 kg. Vývoj rakety C-2 se nedostal daleko. MSFC jej zrušila ve prospěch vývoje modelu C-3, kde použila dva motory F-1 na prvním stupni, čtyři motory J-2 na druhém stupni a na stupni S-IV šest motorů RL-10. NASA plánovala použít tuto raketu jako součást konceptu spojení na zemské oběžné dráze, kdy by potřebovala nejméně čtyři až pět startů pro jedinou misi.
MSFC ale plánovalo postavit ještě větší raketu C-4. Ta by použila stupeň S-IVB s jedním motorem J-2. Na jejím prvním stupni by byly čtyři motory F-1. Druhý stupeň měl být zvětšená verze druhého stupně rakety C-3. Tato raketa by potřebovala jen dva starty pro jednu misi.
10. ledna 1962 NASA oznámila plán postavit raketu C-5. Ta měla mít pět motorů F-1 na prvním stupni, pět motorů J-2 na druhém stupni a třetí stupeň S-IVB. Ve třístupňové verzi měla nosnost 45 000 kg k Měsíci. První čtyři starty měly otestovat všechny stupně rakety s tím, že poslední testovací let měl být okolo Měsíce. První pilotovaný let se neměl uskutečnit dříve než v roce 1969.
V polovině roku 1962 se NASA rozhodla, že otestuje všechny tři stupně už na prvním testovacím letu. To by zkrátilo čas na testy a vývoj, ale jen v případě, že všechny tři stupně by pracovaly perfektně. Též zredukovala počet potřebných raket z 25 na 15. V roce 1963 byla raketa C-5 přejmenována na Saturn V. V tom samém roce firma Rocketdyne vyrobila první raketový motor. V roce 1966 motor F-1 prošel kontrolou NASA a byl připraven pro let s lidskou posádkou, který byl naplánován na 6. září.
Po několika letech intenzivního vývoje a testů, raketa po prvé vzlétla 9. listopadu 1967 s nepilotovanou kosmickou lodí Apollo 4.
Saturn V byl více než 110 m vysoký s průměrem 10 m. Naplněn palivem vážil necelé tři tisíce tun, byl schopen vynést 118 000 kg užitečného nákladu na nízkou oběžnou dráhu Země. Vysoko předčil všechny předcházející rakety, které úspěšně vzlétly do vesmíru. Pro porovnání, největší mrakodrap ČR City Tower na Pankráci měří 109 metrů.
Saturn V byl navržen společností Marshall Space Flight Center v Huntsville. Používal nové výkonné motory F-1 a J-2. Vývojáři se už od počátku pokusili co nejvíc využít technologii a zkušenosti z vývoje rakety Saturn I. Třetí stupeň, S-IVB, rakety Saturn V byl postaven na základě druhého stupně S-IV rakety Saturn I. Řídící jednotka, která kontrolovala všechny údaje Saturnu V, byla celá převzata ze Saturnu I.
Saturn V se skládal z tří stupňů a přístrojové části, které byly vyvinuty a dodány různými dodavateli NASA. V současnosti je vlastníkem všech tří dodavatelů firma Boeing a to díky různým fůzím a přebíráním společností.
Všechny tři stupně používaly i malý motor na tuhé palivo, který pomáhal oddělovat stupně v průběhu letu a zajišťoval, že kapalná paliva byla na správném místě před tankováním do čerpadel.
V případě, že by přerušení letu vyžadovalo zničení rakety, příslušný pracovník vyslal povel k odpálení výbušnin na vnějším povrchu rakety. Signál měl nejprve zastavit přívod paliva a okysličovadla a zamezit míšení obou dvou látek. Po odhození kosmické lodi mohly rozbušky bezpečně vybuchnout.
První stupeň Apollo 8 Saturn V je vztyčován VAB 1. ledna 1968 S-IC byl postaven firmou Boeing v Michoud Assembly Facility New Orleans, kde se v současnosti vyrábějí externí palivové nádrže pro Space Shuttle. Tak jako u každého raketového stupně připadá většina hmotnosti na palivo a okysličovadlo. V tomto případě bylo jako palivo použito RP-1 a jako okysličovadlo tekutý kyslík. První stupeň měl výšku 42 metrů a průměr 10 metrů. Byl schopen vyvinout tah 33,4 MN a sloužil v prvních 61 kilometrů letu. Pět motorů F-1 bylo umístěno do kříže. Centrální motor byl pevně uchycen, zatímco ostatní čtyři mohly být hydraulicky vychylovány pro řízení letu rakety.
S-II byl postaven firmou North American Aviation v Seal Beach. Jako palivo používal tekutý vodík a jako okysličovadlo tekutý kyslík. Jeho pět motorů J-2 bylo uspořádáno podobně jako na stupni S-IC. Druhý stupeň zrychlil Saturn V přes horní atmosféru tahem 5 MN. Po natankování tvořilo 97 % hmotnosti stupně palivo a okysličovadlo. Namísto toho, aby byly nádrže fyzicky oddělené podobně jako u prvního stupně, použili u S-II konstruktéři příčku na vrchu nádrže s kyslíkem a na spodku nádrže s vodíkem. Příčka byla složená ze dvou hliníkových desek oddělených plastem z fenolové živice. Ta měla izolovat 70 °C teplotní rozdíl mezi nádržemi. Použití této příčky ušetřilo 3,6 tun.
S-IVB byl postaven ve firmě Douglas Aircraft Company v Huntington Beach. Používal jeden motor J-2 a stejné palivo jako druhý stupeň. Tento stupeň byl v průběhu mise použit dvakrát: poprvé po oddělení druhého stupně pro vstup na oběžnou dráhu, později pro vstup na translunární dráhu. Tento stupeň též měl fenolovou příčku na oddělení nádrží. S-IVB byl jediný ze stupňů Saturnu V, který byl dostatečně malý na to, aby se dal převážet letadlem, v tomto případě letadlem Super Guppy. Kromě mezistupňového adaptéru byl tento stupeň skoro identický se druhým stupněm rakety Saturn IB.
Přístrojová část Saturnu byla vyvinuta firmou IBM a byla umístěna na vrchu třetího stupně. Postavena byla v Space Systems Center v Huntsville. Počítač kontroloval a řídil operace od několika sekund před startem až po odhození třetího stupně. To zahrnovalo řízení navigačních a telemetrických systémů rakety. Měřením zrychlení a dosažené výšky byl schopen vypočítat pozici a rychlost rakety a upravit odchylky.
Sovětská raketa porovnatelná se Saturnem V byla raketa N-1. Saturn V byl vyšší a těžší, ale první stupeň N-1 měl větší průměr. V průběhu jejích čtyř testů, předtím než byl vývoj zrušen, N-1 nikdy nevydržela do úspěšného oddělení prvního stupně - nejúspěšnější pokus selhal přibližně 10 sekund před oddělením. Rozhodnutí použít na prvním stupni rakety Saturn V pět velmi výkonných motorů se ukázalo být lepší konfigurací než třicet menších motorů na prvním stupni rakety N1. Během letů Apollo 6 a Apollo 13 byl Saturn V dokonce schopen nahradit výpadek jednoho motoru delším provozem zbývajících motorů. N-1 sice měla počítač naprogramovaný na vykrytí případných výpadků motorů, ale nikdy ho úspěšně nepoužila - v jednom případě dokonce počítač vypnul všechny motory prvního stupně namísto jednoho chybného.
Třístupňová raketa Saturn V měla maximální tah 34,02 MN a mohla vynést 118 000 kg na nízkou oběžnou dráhu. Jen několik z novějších raket může ohrozit některé rekordy vytvořené Saturnem V:
Evropská Ariane 5 v nové verzi Ariane 5 ECA vynese do 12 000 kg na geostacionární dráhu. Americká Delta IV, která startovala s maketou satelitu 21. října 2004 má kapacitu 13 100 kg na geosynchronní oběžnou dráhu. Raketa Atlas V může vynést na nízkou oběžnou dráhu do 25 000 kg a 13 605 kg na geostacionární dráhu.
Saturn V pro Apollo 8 v průběhu přesunu na startovací rampuPo dokončení jednotlivých stupňů, byly tyto přesunuty do Kennedyho vesmírného střediska. První dva stupně byly tak velké, že je bylo možné přesunout jen nákladními čluny po vodě. S-IC, který vyrobili v New Orleans, byl přesunut po řece Mississippi do Mexického zálivu. Po obeplutí Floridy byl po řece Banana dopraven do hangáru Vertical Assembly Building. Stupeň S-II zkonstruovaný v Kalifornii se přesouval přes Panamský průplav. Třetí stupeň a přístrojová čast byly dopraveny letecky letadly Pregnant Guppy a Super Guppy.
Po dovezení do hangáru Vertical Assembly Building byl každý stupeň dříve než ho vztyčili, zkontrolován ještě v horizontální poloze. NASA též vytvořila obrovské konstrukce válcovitého tvaru, které měly při vztyčovaní nahradit chybějící stupně. Tyto makety měly stejnou hmotnost a elektrické propojení jako skutečné stupně.
NASA rozhodla použít mobilní startovací věž,, postavenou v Marion Power Shovel v státě Ohio). To znamená, že raketa byla složena a připravena na startovací věži v hangáru a potom se celá konstrukce přesunula na odpalovací rampu pomocí mobilní věže, která se stále používá v programu amerických raketoplánů. Pohybuje se po čtyřech dvojproudových cestách až na 5 km vzdálenou startovací rampu.
Saturn V vynesl kosmonauty programu Apollo na Měsíc. Všechny rakety Saturn V odstartovaly ze Startovacího komplexu 39 v Kennedyho vesmírném středisku. Po opuštění startovací věže přebralo kontrolu a řízení Johnsonovo vesmírné středisko v Houstonu.
První stupeň hořel 2,5 minuty, vynesl raketu do výšky 61 kilometrů a udělil jí rychlost 8600 km/h. Přitom spálil 2 000 000 kg paliva.
8,9 sekundy před startem se začala sekvence zapálení prvního stupně. Nejprve byl zapálen střední motor, následovaný protilehlými páry motorů s 300milisekundovým zpožděním. Ve chvíli, kdy palubní počítače zaznamenaly plný tah, byla raketa ve dvou krocích uvolněna. Nejprve se odpojila zadržovací ramena startovací věže a potom, když raketa začala směrem nahoru zrychlovat, byly do půl sekundy odstraněny ostatní kovové části, kterými byla raketa přichycena k věži. Když se raketa začala pohybovat směrem vzhůru, neexistoval, v případě selhání motorů, bezpečný způsob, jak ji dostat zpět na zem.
Trvalo přibližně šest sekund, než raketa opustila věž. Když opouštěla věž, pootočila se, aby si zabezpečila dostatečnou volnost v případě protivětru nebo selhání motorů. Ve výšce 130 metrů se raketa začala otáčet a naklánět do správného azimutu. Od startu až do 38. sekundy po zapálení druhého stupně, Saturn V letěl předprogramovaným sklonem podle převládajících větrů v měsíci startu. Čtyři boční motory se odklonily od centrálního, aby v případě, že se některý z nich vypnul dříve, ostatní směřovaly k těžišti rakety. Saturn V zrychloval. Ve výšce dvou kilometrů měl rychlost 500 m/s. Počátek letu byl určen k získání výšky s tím, že dopřednou rychlost získá později.
Asi 80 sekund po startu raketa dosáhla bodu maximálního dynamického tlaku. Dynamický tlak na raketu je přímo úměrný atmosférickému tlaku v okolí rakety a druhé mocnině rychlosti. I když se rychlost dále zvyšovala, dynamický tlak se vzrůstající výškou klesal.
135,5 sekund po startu byl vypnut centrální motor, aby se snížilo přetížení. Raketa se totiž po spálení paliva stala lehčí a motor F-1 se nedal přiškrtit, takže to byl nejjednodušší způsob. Posádka zažila největší přetížení, 4 g, těsně před oddělením prvního stupně. Ostatní motory pokračovaly v činnosti až dokud nevyčerpaly okysličovadlo nebo palivo, což bylo signalizováno senzory v nasávání. 600 milisekund po zastavení motorů byl první stupeň pomocí zpětných raket na tuhé palivo oddělen.
Stalo se to ve výšce okolo 62 km. První stupeň pokračoval setrvačností v letu až do výšky 110 km a potom dopadl do Atlantického oceánu asi 560 km od startovací rampy.
Po oddělení stupně S-IC se na 6 minut zapálil druhý stupeň S-II, který dostal loď do výšky 185 km a udělil jí rychlost 24 600 km/h, blízké orbitální rychlosti.
Zapálení druhého stupně probíhalo ve dvou krocích. V prvním kroku se na čtyři sekundy zapálilo osm raketových motorů na pevné palivo, aby udělilo raketě pozitivní zrychlení. Poté se zapálilo pět motorů J-2. V druhém kroku, asi třicet sekund po oddělení prvního stupně, byl od druhého stupně oddělen mezistupeň. Toto byl důkladně kontrolovaný manévr, protože bylo nepřípustné, aby se mezistupeň dotknul kteréhokoliv z motorů a vzdálenost od nich byla jen jeden metr. V stejném čase jako mezistupeň byl oddělen i únikový systém.
38 sekund po zapálení druhého stupně automatická kontrola letu Saturnu V přepnula z předprogramovaného řízení sklonu rakety na interaktivní, které zabezpečovala přístrojová jednotka rakety na základě údajů o zrychlení a výšce. Pokud přístrojová jednotka neudržela raketu v stanovených hranicích, posádka mohla přebrat řízení pomocí ručního řízení v kabině.
Asi 90 sekund před oddělením druhého stupně byl vypnut centrální motor, aby se snížila výšková pogo oscilace. Přístroj, který potlačoval tuto oscilaci, byl poprvé nainstalován v misi Apollo 14, ale centrální motor byl i tak vypnut dříve. V tu chvíli se hladina tekutého kyslíku snížila, což změnilo poměr obou dvou složek paliva, aby se zajistilo, že po oddělení druhého stupně v nádrži zůstane co nejméně paliva.
Na dně každé nádrže S-II bylo pět senzorů. Když dva z nich zůstaly nezakryté, přístrojová jednotka iniciovala oddělení druhého stupně. O jednu sekundu později byl stupeň oddělen a za dalších deset sekund se zapálil třetí stupeň. S-II dopadl asi 4200 km od startovací rampy.
Třetí stupeň byl zapálen na následující 2,5 minuty, stalo se to přibližně 12 minut po startu. Ke kosmické lodi zůstal připojen dva a půl oběhu na parkovací oběžné dráze okolo Země, zatímco kosmonauti kontrolovali loď a raketu, aby se ujistili, že všechny systémy pracují normálně.
Na rozdíl od předcházejícího oddělení, toto oddělení nebylo dvojfázové. Mezistupeň mezi druhým a třetím stupněm zůstal totiž připojen k druhému stupni.
10 minut a 30 sekund po startu byl Saturn V ve výšce 164 km a 1700 km vzdálen od místa startu. Po zhruba 5 minutovém zážehu byl motor třetího stupně vypnut. Loď byla ve výšce okolo 180 km. To je velmi nízká oběžná dráha, která není dlouhodobě stabilní. Je to způsobeno bržděním o zemskou atmosférou. Jen pro dvě mise Saturnu V — Apollo 9 a Skylab, byla oběžná dráha vyšší. Následující dva a půl oběhu bylo využito pro řízení lodních systémů a přípravu lodě na TLI manévr, kterým se loď dostala na dráhu k Měsíci.
TLI přišel přibližně dvě a půl hodiny po startu. Byl znovu zažehnut třetí stupeň, aby vynesl loď k Měsíci. S-IVB hořel téměř šest minut. Rychlost celé lodě při jeho oddělení překročila 10 km/s a dosáhla tedy únikovou rychlost. Několik hodin po manévru TLI byl Velitelský a servisní modul oddělen od třetího stupně, otočen o 180 stupňů a připojen k lunárnímu modulu, který byl v průběhu startu uložen pod ním. CSM a LM se potom oddělily od třetího stupně.
Pokud by třetí stupeň zůstal na stejné dráze jako kosmická loď, mohl by to ohrozit další průběh mise, takže byl vypuštěn zbytek paliva z nádrží a tím se změnila jeho trajektorie. Po rozhodnutí řídícího střediska, třetí stupně misí Apollo 13 a pozdějších dopadly na Měsíc. Seizmometry, které zanechaly na povrchu předcházející mise dopad zaznamenaly a informace pomohly zmapovat nitro Měsíce. Třetí stupně z přecházejících výprav byly navedeny na průlet okolo Měsíce a poslány na heliocentrickou dráhu. Třetí stupeň Apolla 9 S-IVB byl na sluneční orbitu poslán přímo.
Stupeň S-IVB z mise Apolla 12 měl jiný osud. 3. září 2002 Bill Yeung objevil podezřelou planetku, kterou dočasně označil J002U3. Vypadalo to, že obíhá okolo Země a brzy bylo speciální analýzou zjištěno, že její povrch je pokryt bílým oxidem titaničitým, stejným, jaký se použil na natření Saturnu V. Řídící středisko mise plánovalo poslat ho po průletu okolo Měsíce na sluneční orbitu, zážeh po oddělení od kosmické lodě Apollo trval příliš dlouho a S-IVB poslal na kvazi stabilní dráhu okolo Země a Měsíce. V roce 1971 se předpokládalo, že po sérii gravitačních turbulencí vstoupí na oběžnou dráhu okolo Slunce a vrátí se na zemskou orbitu o 31 let později. Zemskou orbitu opustil v červnu 2003.
Jediný start rakety Saturn V, který nepatřil do programu Apollo, byl start kosmické stanice Skylab. V roce 1968 byl vytvořen Apollo Applications Program pro nalezení využití zařízení vyvinutého a použitého během programu Apollo. Většina plánů se soustředila na myšlenku kosmické stanice. Původně se plánovala tzv. 'mokrá dílna', kde raketový stupeň bude vynesen do vesmíru a potom na orbitě vybaven zařízením.
Tato myšlenka byla nahrazena konceptem 'suché dílný', kde stupeň S-IVB byl na zemi přebudován na kosmickou stanici a vynesen Saturnem V. V tomto případě vznikla stanice Skylab a použit byl S-IVB z rakety Saturn IB se zálohou vyrobenou z třetího stupně Saturnu V. Tato záloha je teď vystavena v National Air and Space Museum. Od 25. května 1973 do 9. února 1974 se na stanici Skylab vystřídaly tři posádky. Samotný Skylab byl na oběžné dráze do května 1979.
Doufalo se, že Skylab vydrží na orbitě dost dlouho na to, aby ho v průběhu svých prvních letů navštívily raketoplány z programu Space Shuttle. Ty mohly zvýšit jeho oběžnou dráhu a potom by byl použit jako základ budoucích vesmírných stanic. Ale raketoplány nelétaly až do roku 1981.
S raketoplány se počítalo jako s nosiči nákladu, které by létaly současně s raketou Saturn V. Raketoplány by zabezpečovaly logistiku vesmírné stanice, zatímco Saturn V by vynášel jednotlivé komponenty. Nedostatek financí pro obnovení výroby raket Saturn V způsobil změnu plánu a Spojené státy zůstaly bez těžké nosné rakety. Někteří představitelé americké vesmírné komunity komentují tuto situaci slovy, že pokračující výroba by dovolila vybudovat Mezinárodní vesmírnou stanici jen s několika starty.
Wernher von Braun a jiní plánovali vytvořit raketu s osmi motory F-1 na prvním stupni, která by dovolovala vyslat lidskou posádku na Měsíc přímým letem. Jiné plány pro Saturn V chtěly použít raketu Centaur jako poslední stupeň nebo přidat jiné lehčí nosiče. To by umožnilo poslat velké kosmické sondy bez posádky k vnějším planetám nebo lodě s lidskou posádkou na Mars. Druhá série raket Saturn Vs by pravděpodobně v prvním stupni použila motory F-1A, které měly větší tah než motory F-1. Jiná výrazná změna by spočívala v odstranění křídel, která v porovnání se svou hmotností přinesla jen malý užitek a prodloužení prvního stupně S-IC na podporu výkonnějších motorů F-1A a zvýšení výkonu motorů J-2 pro horní dva stupně. Saturn V měl být též nosičem atomového raketového stupně RIFT a později pro NERVA. Americké návrhy z konce 50. let na raketu větší než Saturn V ji nazývaly Nova. Jméno Nova neslo více než třicet různých návrhů velkých raket.
V roce 2005 NASA zveřejnila plány postavit těžkou nosnou raketu třídy Saturn V, používající dvě pětisegmentové verze nosných raket na pevné palivo pro americký raketoplán spolu s pěti hlavními motory pro Space Shuttle nebo třemi raketovými motory RS-68, které se v současnosti používají v raketách Delta IV. Tento projekt by využil současně technologie, protože motory SSME jsou efektivnější než motory F-1 nebo J-2 a dovolil by NASA do roku 2020 vrátit se na Měsíc. Jediný motor odvozený z motorů nosné rakety Saturn, J-2, by byl použit v nové raketě jako J-2S pro Orion namísto jednoho SSME a na nejvyšším stupni nosné rakety SDLV.
Od roku 1964 do roku 1973 bylo na vývoj a výrobu Saturnu V použito 6,5 miliard dolarů s maximem v roce 1966 a to 1,2 miliard dolarů. Jedním z hlavních důvodů pro zrušení programu Apollo byla cena. V roce 1966 získala NASA největší rozpočet a to 4,5 miliard což bylo v té době asi 0,5 % z HDP Spojených států amerických. Ve stejném roce resort obrany dostal 63,5 miliard dolarů.
V současnosti je možné vidět rakety Saturn V na třech místech:
Z těchto třech raket jen ta v Johnson Space Center se skládá ze stupňů, které měly vzlétnout. The US Space & Rocket Center má též vztyčený model Saturnu V ve skutečné velikosti. První stupeň z SA-515 se nachází v Michoud Assembly Facility v New Orleans a třetí stupeň byl předělán na záložní pro program Skylab a v současnosti je vystaven v National Air and Space Museum.
Populární, ale nepravdivá legenda z roku 1996 tvrdí, že NASA ztratila nebo zničila plány rakety Saturn V. Ve skutečnosti plány stále existují na mikrofilmech v Marshall Space Flight Center.


Augustin Uher

Narodil se v rodině stolařského mistra Augustina Uhra a jeho ženy Josefy jako nejmladší ze čtyř dětí. Vychodil obecnou a měšťanskou školu v Lomnici. Až odmaturoval na tišnovském gymnáziu, nechal se zapsat ke studiu na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. Po promoci působil na První české reálce v Brně a později v Zemském archivu, kde pracoval na edici Zemských desek. V roce 1937 se oženil s kolegyní ze studií Olgou Vávrovou. Když byl povolán do Olomouce přispíval do katolického týdeníku Našinec. Měl také zásluhu na tom, že byla 21. února 1947 otevřena Palackého univerzita. Před volbami nastupoval jako řečník a veřejně varoval před komunistickým nebezpečím. V roce 1948 byl vyhozen z redakce „Našince“, který se pak přestal vydávat. Roku 1949 vážně onemocněl a byl donucen odejít do ivalidního důchodu. V roce 1950 se usadil v Ivančicích, ale přesto nikdy nezapomněl na svoji rodnou Lomnici. Nechal zrestaurovat sochu sv. Václava před Lomnicí. Jako historik se podílel na rekonstrukci mnoha památek Moravy např. zámecký areál v Jaroměřicích nad Rokytnou. Zemřel v Ivančicích.


Plodné období

Plodné období menstruačního cyklu označuje dny, kdy pohlavní styk může vést k početí dítěte.
Biologicky plodné období cyklu trvá 6 dnů, zcela výjimečně déle; mimo ně se pravděpodobnost početí blíží nule. Jeho délka je dána součtem životnosti vajíčka a životnosti spermií.
Vajíčko po ovulaci zaniká velmi rychle, může být oplodněno pouze v intervalu kratším než 24 hodin. Spermie si však v ženském těle mohou uchovat oplodňovací schopnost i po dobu 3-5 dnů, pokud k tomu mají příznivé prostředí v podobě tzv. plodného hlenu děložního čípku. Kvalita hlenu je proto lepším prediktorem početí než načasování pohlavního styku vzhledem k ovulaci. Maximální pravděpodobnost početí při jednom pohlavním styku v plodném období se v závislosti na věku ženy i muže pohybuje přibližně mezi 30-50 %.


Vídeňská úmluva o smluvním právu

Vídeňská úmluva o smluvním právu patří k nejdůležitějším mezinárodním smlouvám.
Byla sjednána ve Vídni dne 23. května 1969 po dvacetileté kodifikační práci. Úmluva vstoupila v platnost dne 27. ledna 1980, pro Československo vstoupila v platnost dne 28. srpna 1987. Oficiální český překlad Úmluvy byl vyhlášen pod č. 15/1988 Sb.
Kodifikuje dosavadní obyčejové právo, týkající se sjednávání mezinárodních smluv, doplněné a rozšířené o nová ustanovení. Tato smlouva se vztahuje jen na smlouvy uzavřené mezi státy písemnou formou.


Amr Dijáb

?Amr ?Abdal Bása? ?Abdal?azíz Dijáb je nejúspěšnější zpěvák arabského světa. Velkou popularitu zažívá také v Evropě, Americe a Asii. V letech 1998, 2002 a 2007 dostal cenu na World Music Award za nejlépe se prodávajícího zpěváka arabského světa. Amr hrál i v několika arabských filmech, většinou to byly hlavní role, ve kterých ztvárnil také nějakého zpěváka. Amr se narodilo do umělecké rodiny a jeho otec jej od mládí vedl k hudbě a zpěvu.


William Gibson

Jeho otec pracoval v továrně, ve které byla vyrobena první atomová bomba. V 19 letech se vyhnul povinnosti narukovat do Vietnamu, a to tak, že se odstěhoval ze Spojených států do Kanady. Tam žil ve Vancouveru až do roku 1972. Nyní je ženatý a má dvě děti.
Gibson začal psát již v době studií na universitě v Britské Kolumbii, kde vystudoval anglickou literaturu.
V roce 1984 jeho první novela Neuromancer získala cenu HUGO, Philip K. Dick memorial Award a Nebulu. V Neuromancerovi se poprvé objevily pojmy jako kyberprostor, virtuální realita, Matrix a Internet, což napomohlo ke zpopularizování těchto pojmů. Autor uvádí, že jeho dílo ovlivnil W. S. Burroughs.


Tin Pan Alley

Tin Pan Alley je jméno některých newyorských skladatelů, kteří dominovali populární hudbě ve Spojených státech amerických na začátku 20. století. Začátek začíná někdy kolem roku 1885, končí někdy v padesátých letech 20. století, kdy začínal nabývat popularity rock and roll. Toto seskupení skladatelů vzniklo také proto, že tehdy na konci devatenáctého století byla velmi slabá copyright kontrola, nad melodiemi, které někdo mohl kopírovat. Termín pochází z názvu ulic Manhattanu, které se nacházejí mezi Brodwayem a 6. Avenue.
Mezi Tin Pan Alley textaře patří Irving Caesar, Hoagy Carmichael, Walter Donaldson, Al Dubin, George Gershwin, Ira Gershwin, Buddy DeSylva, Fats Waler, Gus Kahn, Irving Berlin, Shelton Brooks, Ted Snyder a další


Ouagadougou

Ouagadougou je hlavním městem Burkiny Faso. S počtem obyvatel 960 116 je největším městem a je správním, kulturním a ekonomickým centrem země. Jméno města se často krátí na Ouaga. Hlavním průmyslem Ouagadougoua je potravinářství a textilnictví. Ouagadougou je obsluhován mezinárodním letištěm, železničním spojem do Abidjanu v Pobřeží slonoviny a do Kayi na severu Burkiny a dálnicí do Niamey v Nigeru. Ve městě se nachází mnoho kin, nočních klubů a francouzských a amerických kulturních center Zaka. Průměrná denní teplota vzduchu se pohybuje kolem 25°C v lednu a 27°C v červenci. Leden je bez dešťových srážek. V červeci činí průměr kolem 205 mm. Nejdeštivějším měsícem roku je srpen s 280 mm srážek.


Samsonova kašna

Samsonova kašna je barokní kašna stojící na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Je jednou z největších svého druhu v zemi a představuje významnou pámatku a symbol města.
Základem fontány je kamenná nádrž s charakteristickým barokním půdorysem o velkolepém průměru 17 metrů. V jejím středu vystupuje z vodní hladiny hranolový sokl se čtyřmi chrliči na bočních stranách, na němž stojí čtyři postavy atlantů podpírajících rozměrnou kruhovou mísu ze které v jejím středu, na samém vrcholu celé kašny, vyrůstá podstavec s plastikou představující biblického Samsona na lvu.
Na obrubě základní nádrže jsou umístěny ještě čtyři ozdobné kamenné vázy. Okolo celé kašny je pak po obvodu rozmístěno 24 kamenných sloupků, spojených masivním řetězem.
S rostoucím počtem obyvatel Budějovic v 16. a 17. století se rovněž úměrně zvyšovala spotřeba vody sloužící domácnostem i hospodářským a řemeslným účelům. S tím souvisely také rostoucí komplikace se zásobováním města vodou. Roku 1716 proto městská rada rozhodla vybudovat ve městě kašnu, z níž by byla voda rozváděna do některých ulic. Pro kašnu bylo vybráno místo uprostřed náměstí, aby zde kromě praktického využití vhodně sloužila také k ozdobě.
Návrh technnického řešení nové kašny zpracoval jezuita František Baugut z Jindřichova Hradce. Kamenickými pracemi byl pověřen budějovický mistr Zachariáš Horn, sochařskou výzdobou pak Josef Dietrich, který je autorem i dalších sochařských děl ve městě. Vlastní práce na kašně probíhaly v letech1721-1727.
Horní mušli k zachycování vody vytesal mistr Horn přímo v kamenolomu poblíž Besednice u Trhových Svinů, odkud byla roku 1722 i přes komplikace, způsobené jejími velkými rozměry, dopravena do města. Hornovou prací jsou i čtyři ozdobné vázy a kamenné sloupky okolo kašny. Josef Dietrich vytesal plastiku Samsona krotícího lva, čtyři atlanty podpírající mušli a čtyři chrliče vody.
Voda byla do kašny čerpána z Vltavy, na jejímž pravém břehu byla za tímto účelem vybudována Vodárenská věž, dokončená roku 1724. Potrubí odtud přivádělo vodu do města pod hladinou Vltavy, což byl v tehdejší době značný technický úspěch.
Svému praktickému poslání sloužila kašna velmi dlouho, a to i v zimních obdobích, kdy byla přikrývána, aby voda nezamrzala ani při velmi nízkých teplotách.
V roce 1990 prošla kašna rekonstrukcí, během níž byly původní sochy nahrazeny kopiemi. Originální sochařská díla z kašny jsou nyní vystavena v přízemí českobudějovické radnice.


Chabur

Chabur je řeka na severovýchodě Sýrie s horním tokem v Turecku. Je to levý přítok Eufratu. Je dlouhá 486 km, z čehož se přibližně 320 km vyznačuje stálým tokem. Povodí má rozlohu 33 200 km2.
Průměrný roční průtok na dolním toku činí 70 m3/s. Nejvodnatější je na přelomu zimy a jara


Vihorlatské vrchy

Vihorlatské vrchy je pohoří na východním Slovensku. Na jeho území se rozprostírá Chráněná krajinná oblast Vihorlat. Nejvyšším vrcholem je Vihorlat, vysoký 1 076 m. Je turisty vyhledáván pro svoji relativní nedotčenost. Vyskytují se zde vzácné druhy motýlů, jako otakárek ovocný, ale i jiná pozoruhodná zvířata. Zvedá se z Východoslovenské nížiny.
Vihorlat je mladovulkanické pohoří. Začal se formovat v třetihorách, konkrétně v neogenu. Nejvyšší vrchy pak vznikaly v poslední fázi sopečné činnosti, tedy asi před 9 000 000 léty.
Podoba fauny Vihorlatu má původ v mísení vlivů Východoslovenské nížiny, kde se vyskytují teplomilné druhy zvířat, a Karpat, kde se daří horské fauně. Žije zde velké množství chráněných živočichů - například tesařík alpský, různí motýli, například velmi vzácný otakárek ovocný, všechny druhy na Slovensku žijících mloků, užovka stromová, výři, sovy a orli; dále například vlk obecný, rys ostrovid, kočka divoká nebo vydra říční.


Kobylkové z Kobylího

Kobylkové z Kobylího je starý moravský vladycký rod známý již v 15.století píšící se podle tvrze a vsi Kobylí 6 km SZ od Krnova. Ves Kobylí se poprvé uvádí v r. 1377 v listině o rozdělení opavského knížectví, kdy ji držel lénem Drslav z Kobylího.Podle dochovaných historických zpráv zde byla nejpozději v 15.století vybudována nevelká zemanská tvrz, která je však poprvé připomínána až v r. 1557. V letech 1442 – 1557 ji spolu s přilehlým statkem spravovali Kobylkové z Kobylího. Po nich tento majetek převzali Beřkovští z Šebířova a Geraltovští z Geraltovic. Jednotliví členové rodu měli v držení další statky v mnoha částech Moravy. Zastávaly rovněž různé úřady v zemské a hospodářské správě. Rozsahem držených majetků se dokonce vyrovnali mnohým starobylým panským rodům. ===Erb===
V modrém štítě červeně lemovaném je umístěn půl černě oděný mouřenín, rostoucí ze spodního okraje štítu a se zdviženýma rukama, bílým pásem a zlatým lemováním rukávů a zlatým límcem. Je otázkou, zda červený lem nebyla jen náhodná ozdoba, poněvadž existují vyobrazení kobylkovského znaku i bez lemu. Předmět, z něhož vyčnívají v klenotu tři pštrosí pera, je popisováno jako prkno.
Jan starší Kobylka z Kobylího byl synem mírovského hradního hejtmana Jindřicha Kobylky z Kobylího, který v roce 1557 vystoupil z biskupské služby a stal se luteránem a v této víře vychoval i své syny Jana st. a Václava. Po smrti Vavřince Edera ze Štiavnice mj. držitele sovineckého a rabštejnského panství se jeho jediná dcera a dědička Anna Ederovna ze Štiavnice provdala r. 1592 za Jana st. Kobylku a tím se stal spolumajitelem majitelem jednoho z největších severomoravských panství, což jej přivedlo mezi nejbohatší moravské rody. R.1605 byl Jan starší Kobylka z Kobylího vyslán moravskými stavy do Slezska vyjednat pomoc proti vojskům sedmihradského vévody Štěpána Bočkaje, pustošící jihovýchodní Moravu. Anna 18.ledna 1607 zemřela a Jan starší Kobylka se stal jediným pánem a majitelem celého Ederovského majetku. Tehdy začala jeho úspěšná kariéra v oblasti veřejného života. Od roku 1608 byl stálým přísedícím zemského soudu. Často byl pověřován vyslaneckými úkoly. V roce 1615 se stal jedním ze čtyř rytířských členů komise, která měla jednat o napravení a uspořádání zemského zřízení. Tato komise připravila návrh, pro jehož dokončení byli zvoleni tři páni a tři rytíři, mezi nimi i Jan st. Kobylka. Za tuto záslužnou činnost mu byl v roce 1616 propůjčen titul Rada jeho milosti císaře římského, uherského a českého krále. V roce 1618 byl zvolen do osmičlenné komise strany Pod obojí, která měla projednat a objasnit některé nejasnosti v náboženských artikulích sjednaných mezi katolickými a evangelickými moravskými stavy. V roce 1619 byl horlivý evangelík zvolen mezi 30 moravských direktorů, jimž byla svěřena správa země, když se Morava společně s Čechy postavila proti císaři. Byl radou zimního krále Bedřicha Falckého. Spolupracoval na vzniku spojenectví moravských, uherských a slezských krajů v roce 1620. Po Bílé Hoře hledal pomoc a ochranu u zemských knížat a stavů i u Bethlena Gábora. Toto vše přičetl k tíži Janu st. Kobylkovi po Bílé Hoře v roce 1622 generální zemský komisař kardinál Dietrichštejna připravil pro něj tvrdý trest za jeho protestantské aktivity. Jan st. Kobylka si ale vykoupil milost velkými půjčkami císaři. Proto byl uznán i jeho protest proti dekretu z 15.března 1622, kterým bylo sovinecké panství zkonfiskováno a propůjčeno jako léno knížeti Karlovi z Lichtenštejna. Panství však Kobylka neudržel a byl donucen jej hluboko pod cenou prodat dne 18.ledna 1623 Řádu německých rytířů. Žil pak ve Šternberku a Olomouci a podruhé se oženil s Mandalenou Přepyskou z Rychmburka. Převážnou část získaných peněz rozpůjčoval na svoji ochranu. Nakonec zemřel opuštěn a chudý, někdy po roce 1630. V matrice vsi Brunzejf se o něm psalo, že před smrtí přestoupil na katolickou víru - zřejmě pod nátlakem bělohorských vítězů a z obav před vypovězením ze země.
Příbuzenskými svazky byli Kobylkové z Kobylího spojeni s rody z Kornic, z Broumova, Bukůvky z Bukůvky , Edery ze Štiavnice, Horeckými z Horek, Martinovskými z Rozseče, Podstatskými z Prusinovic, Lichnovskými z Voštic, ze Zástřizl, Zoubky ze Zdětína ad.


Kosatcovité

Jedná se o byliny, jen výjimečně keře. Jsou to vytrvalé pozemní rostliny, zpravidla s oddenky, jen vzácně s cibulemi, jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé, uspořádané nejčastěji dvouřadě, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, ploché nebo oblé, někdy kožovité, čárkovité až kopinaté, žilnatina je souběžná. Jazýček chybí. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla ve vrcholících, latách, klasech, okolících či v chocholících. Květy jsou podepřeny listeny, někdy je listen ve tvaru toulce, jedná se vlastně o bezčepelnou pochvu listu. Květy jsou pravidelné nebo nepravidelné, pokud nepravidelné, potom jsou souměrné. Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, okvětní lísty vnitřního přeslenu bývají někdy značně menší než okvětní lístky vnějšího přeslenu. Okvětní lístky jsou srostlé a vytvářejí na bázi okvětní trubku. Okvětní lístky mají bílou, žlutou, červenou, purpurovou či modrou barvu. Tyčinky jsou 3, vzácně 2, v 1 přeslenu, jsou volné nebo srostlé s okvětní trubkou, někdy jsou srostlé navzájem nitkami a vytvářejí na bázi trubku. Opylování je prováděno hmyzem nebo ptáky, vzácně větrem. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, čnělka je 1, zpravidla 3-laločná, rozšířená a připomínající okvětní lístek, semeník je spodní. Plod je suchý, pukavý, převážně tobolka.
Je známo asi 92 rodů a asi 1800 druhů, které jsou rozšířeny téměř po celém světě, jen v chladných pásech zpravidla chybí.
Ainea, Alophia, Anomatheca, Aristea, Babiana, Barnardiella, Belamcanda, Bobartia, Calydorea, Cardenanthus, Chasmanthe, Cipura, Cobana, Crocosmia, Crocus, Cypella, Devia, Dierama, Dietes, Diplarrhena, Duthiastrum, Eleutherine, Ennealophus, Ferraria, Fosteria, Freesia, Galaxia, Geissorhiza, Gelasine, Geosiris, Gladiolus, Gynandriris, Herbertia, Hermodactylus, Hesperantha, Hesperoxiphion, Hexaglottis, Homeria, Homoglossum, Iris , Isophysis, Ixia, Kelissa, Klattia, Lapeirousia, Lethia, Libertia, Mastigostyla, Melasphaerula, Micranthus, Moraea, Nemastylis, Neomarica, Nivenia, Olsynium, Onira, Orthrosanthus, Pardanthopsis, Patersonia, Pillansia, Pseudotrimezia, Radinosiphon, Rheome, Roggeveldia, Romulea, Savannosiphon, Schizostylis, Sessilanthera, Sisyrinchium, Solenomelus, Sparaxis, Sympa, Syringodea, Tapeina, Thereianthus, Tigridia, Trimezia, Tritonia, Tritoniopsis, Tucma, Watsonia, Wisenia, Zygotritonia.
V ČR rostou ve volné přírodě a jsou původní zástupci pouze 3 rodů. Rod kosatec je zastoupen 8 druhy, další se pěstují a občas zplaňují. Rod šafrán je zastoupen 1-2 druhy další se pěstují a zplaňují. Rod mečík je zastoupen 2 druhy, další se pouze pěstují jako okrasné rostliny. Dále můžeme ve volné přírodě vidět badil úzkolistý, který je původní v Severní Americe, ale je pěstován jako okrasná rostlina a místy je na vlhkých loukách zdomácnělý. Jako okrasné rostliny se pěstují druhy z rodu křešina.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Mouchy

Tato šablona umožňuje rychlé vytvoření navigačních šablon. Měla by stačit pro naprostou většinu navigačních šablon. Uživatelé si mohou změnit vzhled pomocí svého stylového předpisu. Používání této šablony je velmi doporučováno, navigační šablony tak získají jednotný vzhled a kód.
Užívejte tuto šablonu střídmě. Jejím použitím se prodlužuje kód stránky, který je nutno vždy načíst. To, že je část stránky na počátku skryta neznamená, že lze takto přidávat libovolné množství textu, ale naopak, že takový text není zas tak důležitý. Mohl by být vložen například na jiné stránce, na kterou by mohl vést jen odkaz. Rozmýšlejte třikrát, než zavedete novou navigační šablonu!
Navigační šablonu můžete vytvořit jen pomocí několika parametrů. Prosím, odstraňte parametry, které nechcete použít. Pro zjednodušení implementace této šablony byly použity anglické názvy parametrů a některých jejich možných hodnot. Jejich významy jsou vysvětleny v této dokumentaci.
Všechny parametry této šablony obsahují jen malá písmena. Povinné parametry jsou name a title. Pokud jsou vynechány další parametry, vytvoří se jednořádková navigační šablona.
Všimněte si, že parametry group1 a další jsou nepovinné. Stejně tak nepovinné jsou parametry above a below.
Další detaily a omezení jsou vysvětleny v oddílu Popis parametrů. Další možná rozložení naleznete v oddílu Rozložení.
Parametry pro změnu stylů není doporučeno měnit, aby byla zachována jednotnost vzhledu mezi šablonami ve Wikipedii. Nicméně styly měnit lze. Definujte je jen tehdy, pokud velmi dobře víte, co a proč děláte! Dobrá znalost CSS je nutná. Neměňte vzezření navigační šablony jen proto, aby se odlišovala.
Styly uvedené v tomto seznamu se mění nejčastěji. Ostatní styly je možno najít ve stylovém předpisu MediaWiki:Common.css. Tento stylový předpis si může každý uživatel předefinovat ve svém stylovém předpisu.
Protože liststyle a oddstyle jsou transparentní, liché výčty mají barvu jako bodystyle, tedy ve výchozím nastavení světle šedé. Výčty jsou zarovnány vlevo, pokud mají skupinu, a doprostřed, pokud ji nemají. Protože svisle zarovnaný je jen bodystyle, všechny části navigační šablony ve výchozím nastavení dědí jeho vertical-align:middle;.
Obvykle je nejžádanější změna pozadí šablony. Dobře si ji rozmyslete, sladění barev jak uvnitř šablony, tak s okolním textem a ostatními šablonami na různých stránkách může být problematické. Pokud je změna pozadí šablony nevyhnutelná, dá se jí dosáhnout pomocí nadefinování tří parametrů:
Snažte se využívat nevýrazných pastelových barev, které netlučou čtenáře do oka ani jinam.
V tomto oddíle jsou příklady základních možností, která má uživatel této šablony při výběru jejích prvků.
Navbox s parametry image, imageleft, lists a bez groups, above, below:


Grossglocknerská vysokohorská silnice

Großglocknerská vysokohorská silnice spojuje rakouské spolkové země Salcbursko a Korutany.
Cesta vede z obce Bruck an der Großglocknerstraße do Heiligenblutu v Korutanech. Od hlavního spojení odbočují další cesty, které vedou k různým vyhlídkám, jako například Edelweißspitze a Franz-Josefs-Höhe s pěkným výhledem na ledovec Pasterze a Großglockner. Pro osobní automobily je však tato cesta zpoplatněna mýtem.
První plán na vybudování cesty ve Vysokých Taurech přetínající hlavní hřeben Alp v blízkosti nejvyššího rakouského vrcholu předložil roku 1924 dvorní rada Ing. Franz Wallack. Samotná stavba byla zahájena 30.8. 1930 na severní straně hřebene ve Ferleitenu. Takřka přesně za 5 let - 3.8. 1935 byla slavnostně otevřena. Uvědomíme-li si klimatické podmínky panující v tomto koutu Alp byla stavba zvládnutá velmi rychle.
Průměrná sněhová nadílka zde činí až 5 metrů, po 100 dní fouká bouřlivý vítr a po 250 dnů jsou hlášeny srážky. Průměrná roční teplota v nejvyšších partiích silnice je -3°C, což odpovídá teplotním poměrům na Sibiři či v Grónsku.
Grossglockner Hochalpenstrasse je dlouhá 48 km, najdeme na ní 26 číslovaných zatáček a překonává 1748 metrů převýšení. Největší stoupání dosahuje 12%, na odbočce k Edelweissspitze dokonce 14%. Tento vrchol je zároveň nejvyšším bodem cesty - 2571 m.n.m. Z vrcholové plošiny přehlédneme najednou 37 vrcholů vyšších 3000 metrů a 19 ledovců ! Druhá odbočka nás zavede přímo k ledovci Pasterze. Nejvyšší bod samotné cesty je vstupní portál do tunelu Hochtor - 2505 m.n.m. Za průjezd se platí mýto.


Král Jan

Král Jan je historická hra, kterou napsal William Shakespeare roku 1597, jako kniha byla vydána poprvé roku 1623. Do českého vydání přeložil Zdeněk Urbánek.
Richard I., take známý jako Geoffrey Plantagenet, nebo jako Richard Cordelion je zabit mužem jménem Austria. V poslední Richardově vůli stojí, že jeho bratr Jan se má stat nástupce anglického trůnu. Vdova po Richardovi, Constance, cítí, že by se novým králem měl stát Richardův dospívající syn Artuš. Constance apeluje na krále Francie, Filipa, aby jí pomohl se zbavit Jana a dostat Artuše na trůn.
Oba králové a jejich armády bojují proti sobě, aby dokázali kdo je pravý vládce Anglie Hubertovi, vůdci v Alžíru. Hubert nemůže být přesvědčen a namísto nabídek uzavírá dohodu s princem Luisem, který si bere Blanku, dceru Richarda I. a neteř krále Jana. Králové souhlasí a je uspořádána svatba, věno zahrnuje některé odlehlé britské ostrovy a mír mezi králem Janem a Filipem. Aby byl uspokojen Artuš apředevším jeho matka Constance, král Jan jmenuje Artuše Vévodou z Británie a hrabětem z Richmondu. Constance neoceňuje žádný z těchto titulů, jelikož chce za každou cenu Artuše králem. Mizera neschvaluje svatbu a tituly a má strach, že z toho vzejdou špatné věci.
Ve svatební den kardinál Pandulph a oznamuje králi Janu papežskou prosbu o jmenování arcibiskupa z Cantebury, kterého papež vybral. Král Jan nesouhlasí a nadále neposlouchá papeže. Výsledkem je exkomunikace krále Jana. Ze strachu před papežem, král Filip ruší svůj mír s Janem a válka vypuká znovu. Během bitva Mizera zabije Austria. Král Jan dobývá Alžír, zajme Artuše. Jan nařizuje Hubertovi návrat do Anglie s Artušem a rozkazem ho popravit, doufaje tak v právoplatnost svého královského titulu. Pandulph navrhuje prince Luisovi, aby se pokusil stát anglickým králem, hraje tak hru s anglickou veřejností a s její pohoršením nad budoucí vraždou Artuše, která určitě přijde.
Hubert se pokouší vypálit oči Artušovi, ale nemůže. Králi oznamuje, že Artuš je mrtvý. Angličtí lordi odsuzují tento akt a snaží se získat pomoc prince Luise proti králi. Ze smutku unesení a smrti syna umírá Constance. Královna Elinor táké umírá, kvůli nespecifikovaným důvodům. Hubert poté oznamuje Janovi, že Artuš je naživu, aby ho obveselil, co ale není nikomu známo, Artuš skočil z hradeb zabil se. Král Jan se kaje Pandulphovi a usmiřuje se s církví. Následuje válka na anglické půdě, kterou vede Mizera a chová se jako král, zatímco Jan onemocněl a je neschopný rozhodovat. Mizerova armáda vítězí v rozhodující bitvě. Umírající Francouz, Melun, varuje anglické lordy, že Luis je zradí jakmile bude po válce, takže angličtí lordi změní opět stranu a přejdou zpět k Janovi. Odpočívající v klášteře, je král Jan otráven mnichem, který umírá když pro Jana následně ochutnává jídlo. Syn krále Jindřich se objevuje na scéně právě ve chvíli smrti svého otce. Pandulph přesvědčí Francouze, aby ukončili válku a vrátili se do Francie. Jindřich je korunován novým králem. Časový interval je od roku 1210 do roku 1216 n.l. Král Jan také podepsal Velkou Listinu svobod, což Shakespeare vůbec neuvádí.
Shakespeare se v tomto díle zabývá vládou krále Jana anglického, který vádnul v letech 1199-1216. Byl synem Jindřicha II. a Eleanory Akvitánské a otcem Jindřicha III. Věří se, že Shakespeare napsal „Krále Jana” v polovině devadesátých let 16. století, ale vydáno bylo až roku 1623.
Shakespearovo dílo má blízký vztah k předchozí hře „Problematická vláda krále Jana“. Spousta učenců věří, že toto dílo nasměrovalo styl jakým Shakespeare psal. Avšak je tu i odlišný názor, který tvrdí, že Král Jan je pouze rekonstruovanou verzí předchozí hry.
Roku 1598 byla hra již napsána, jelikož se o tom zmiňuje Francis Meres v seznamu Shakespearových her pro tento rok. Dřivější představení nejsou zaznamenána.
Ve viktoriánské Anglii byla hra velice oblíbena a seděla viktoriánskému stylu. Do dnešních dob ztratila na popularitě a je asi nejméně známou Shakespearovou historickou hrou a hraje se jen zřídka.
Považuje se za podivné, že v díle není zmíněna Janem podepsaná Magna Charta, jelikož je to nejznámější Janův čin. V Shakespearových časech však byla považována za “ne jako pokus o svobodu, ale jako hanebný pokus oslabit centrální moc”. Shakespeare si nemyslel, že Magna Charta je relevantní v tomto příběhu. Přesto se ve viktoriánské době začleňoval velkolepý podpis smlouvy Magna Charta do střední části hry.


Kulturní krajina

Kulturní krajina vzniká přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka. Rozeznáváme čtyři hlavní typy kulturní krajiny: lesohospodářskou, zemědělskou, těžební a sídelní krajinu.
Lesohospodářská krajina – převládá v ní les, který člověk využívá, vysazuje a ošetřuje.
Zemědělská krajina – patří sem pole, louky, pastviny, sady a vinice. Lidé se snaží zvyšovat úrodnost půdy oráním, hnojením, zavodňováním nebo odvodňováním. Musí ji chránit před škodlivým působením přepásání, působením srážkové vody a větru. Škodlivé může být i nadměrné používání průmyslových hnojiv nebo ochranných prostředků proti škůdcům.
Těžební krajina – krajina bývá velmi narušena povrchovou i podpovrchovou těžbou nerostných surovin. Lidé zarovnávají vytěžené prostory, pokrývají je vrstvou půdy a vracejí jim zeleň.
Sídelní krajina – přírodní složky krajiny jsou člověkem značně změněné. Platí to především pro městské krajiny. Na území města jsou domy, průmyslové závody a sklady, sítě ulic a náměstí, parkoviště i sportovní zařízení. Ve velkoměstech se vytváří městské podnebí, které je teplejší a více znečištěné než v lesohospodářské nebo zemědělské krajině. Velké plochy zaujímají města spojená v rozsáhlé sídelní oblasti.
Kulturní krajiny jsou dnes navzájem propojené a tvoří složitou síť. Soubor všech kulturních krajin na Zemi geografové nazývají krajinná sféra.


Evropské hospodářské zájmové sdružení

Evropské hospodářské zájmové sdružení je upraveno zákonem č. 360/2004 Sb., který navazuje na nařízení Rady o zřízení Evropského hospodářského zájmového sdružení č. 2137/85.
Cílem Nařízení je podpora hospodářské spolupráce mezi evropskými podniky, především malými a středními, které by se chtěly podílet na projektech celoevropského rozměru.
EHZS svým členům umožňuje propojit některé ze svých ekonomických aktivit s aktivitami ostatních členů při zachování vlastní ekonomické a právní nezávislosti. Může sloužit jako právní rámec pro koordinaci a organizaci ekonomických aktivit svých členů nebo také může svým jménem vstupovat do smluvních vztahů. K založení a vzniku EHZS je třeba uzavření smlouvy o sdružení a následný zápis do obchodního rejstříku


Eitel Cantoni

První závod na který byl zapsán byl závod jihoamerické série Formula libre, Circuito de Montevideo v roce 1947, v závodě ale nakonec nestartoval. Následující rok vyměnil vůz Maserati 8CL za novější Maserati 4CL a zůčastnil se celkem čtyřech závodů Formule Libre. Nejlépe si vedl v argentinském Parque Independencia, kde se soutěžilo o Pohár Acción, závod plný hvězd nakonec vyhrál slavný Jean-Pierre Wimille.
V roce 1949 se Eitel dočkal prvního umístění na stupních vítězu, když v Grand Prix Eva Duarte Perón získal třetí místo. V závodě nestačil jen na Oscara Gálveze a Juana Manuela Fangia, zato dokázal porazit italská esa Ascariho, Farinu nebo Villoresiho. Svůj výkonnostní vzestup potvrdil hned v následujícím, závodě šestým místem. V roce 1950 dokázal vyrovnat svůj dosavadní nejlepší výsledek, a to třetí místo v Grand Prix Prezidenta Alessandri, kde skončil za Fangiem a Gonzalezem. Po roční pauze zahájil sezónu pátými místy v domácích závodech Grand Prix Uruguaye a Grand Prix Montevidea.
Poté se rozhodl účastnit evropských Grand Prix formule 1, debutoval 19. července 1952. Nezískal nikdy žádné mistrovské body, nejlépe skončil v italské Monze na 11. místě. V první Grand Prix jej zradili brzdy a odjel pouze jedno kolo, v Německu pro změnu zadní náprava, kola odjel čtyři.


Pokroková socialistická strana

Pokroková socialistická strana je libanonská politická strana. Ideologicky se jedná o sociálně demokratickou a nesektářsky sekulární stranu, v praxi je však většinou podporována obyvateli drúzského vyznání.
Strana byla založena 5. ledna 1949 a registrována dne 17. března téhož roku. V roce 1951 uspořádala první konferenci arabských socialistických stran. V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech měla strana mezi třemi až šesti zástupci v parlamentu. Následně se stala významným členem Libanonského národního hnutí, které podporovalo libanonskou arabskou identitu a sympatizovalo s Palestinci. Přes počáteční nechuť strana přistoupila k vybudování silné milice, která se ukázala být jednou z nejsilnějších v rámci libanonské občanské války. Socialisté bojovali proti milícím strany Katáib. Největší porážkou strany bylo zabití jejího dlouhodobého vůdce Kamala Jumblatta. Po stažení izraelských vojsk vytvořila vysoce funkční administrativu v oblastech pod její kontrolou. Po obnovení ústavního řádu v roce 1990 se sice strana podílela na několika vládách, nicméně následně přešla do opozice proti syrskému vlivu na libanonskou politiku.
PSS stojí v opozici vůči islamistickým stranám, požaduje odzbrojení Hizballáhu a potlačení prosyrských a proíránských skupin, je zapojena do Aliance 14. března. Na mezinárodní úrovni kooperuje se socialistickými stranami, je plnoprávným členem Socialistické internacionály.


Rebutia brunneoradicata

Rebutia brunneoradicata je pomalu rostoucí trsovitá rostlina ze širšího příbuzenstva R. atrovirens. Její jméno je odvozeno od barvy kořenů, brunneoradicatus znamená s hnědými kořeny.
Stonek jednotlivý až odnožující, v kultuře trsovitý, kulovitý až poněkud protáhlý, 10 - 20 mm široký, s dlouhým, hnědým řepovitým kořenem; pokožka tmavě zelená, vzácně se slabým fialovým nádechem, matná. Žeber 9 - 12, silně rozložená do 2 - 3 mm vysokých hrbolků; areoly oválné, nepatrně bělavě plstnaté, 1 - 1,5 mm dlouhé, 2,5 - 5 mm vzdálené. Trny jen okrajové, 8 - 12, tenké štětinovité, černé až hnědé, šednoucí, stranou směřující, 2 - 3 mm dlouhé.
Květy hluboko postranní, 26 - 30 mm dlouhé, asi 30 mm široké, nevoňavé; květní lůžko kulovité, 2,5 - 3,5 mm široké, bělavý až červený, s velmi úzkými, 1 - 2 mm dlouhými, bělavými až zelenými šupinami, v jejich paždí bílá vlna a někdy 1 bílá štětina; květní trubka 9 - 12 mm dlouhá, na spodních 1 - 2 mm srostlá s čnělkou, nahoře široce nálevkovitá, bledě purpurová, vně pokrytá stejně jako květní lůžko; okvětní lístky 15 - 18 mm dlouhé, 5 - 7 m široké, kopisťovité, nahoře zaokrouhlené; vnitřní okvětní lístky šarlatově červené až karmínové, ve vysoké sytosti, dole většinou purpurové a nahoře tmavší; vnější okvětní lístky často silněji purpurové, obzvláště na okraji; nitky bledě purpurové, 6 - 10 mm dlouhé, vyrůstající zejména z dolní části trubky, nahoře málo a několik mm pod tím trubka bez tyčinek, prašníky světle žluté; čnělka světle zelená, s 5 - 6 nazelenale žlutými, 1,5 - 2 mm dlouhými rameny blizny ve výšce nejvyšších prašníků. Plod kulovitý, asi 5 mm velký. Semena protáhle kulovitá, asi 1,0 mm dlouhá a 0,8 mm široká, hnědočerná, jemně hrbolatá.
Variety ani formy nebyly popsány, jako R. brunneoradicata byl označen jen typový sběr FR 1109, jinými sběrateli tento druh asi nebyl nalezen, určitě alespoň dosud žádný jiný sběr k tomuto jménu nebyl přiřazen. Rostliny s tímto označením ve sbírkách jsou dosti jednotné, v malém rozsahu kolísá odstín vybarvení květů, okvětní lístky mohou být zbarvené více do karmínova nebo spíše šarlatově červeně. Rozdíly ve tvaru stonků a otrnění jsou většinou jen důsledkem vlivu kultury. V kultuře druh často silně odnožuje a vytváří trsy kulovitých až krátce sloupovitých stonků bez zřetelnějšího středového.
Jako místo nálezu typového sběru bylo uvedeno Bolívie, San Antonio, ve velmi vysokých horských polohách, v nadmořské výšce až 4000 m.
F. Ritter nalezl tento druh již roku 1962. Se stejnou lokalitou je jím spojena řada dalších druhů, i když většinou z poněkud nižších nadmořských výšek. Mezi nimi uvádí vzácný výskyt přírodních hybridů jen s druhem R. pauciareolata. U R. brunneoradicata uváděnou nadmořskou výšku 4000 m charakterizuje jako nejvyšší výskyt druhu rodu Rebutia v jižní Bolívii a Argentině, ale u některých dalších sběratelů je možno i zde nalézt hodnoty ještě o několik set m vyšší.
Na bližší příbuzenské vazby tohoto druhu nejsou názory zcela jednotné. Ve velkém slučování publikovaných druhů v roce 1992 jej nalezneme mezi synonymy R. pygmaea, W. Rausch ve své knize Lobivia 85 se o něm nezmiňuje, jinými autory je naopak více spojován s R. atrovirens, v nejnovějším shrnutí čeledi Cactaceae byl přiřazen k R. ritteri.
Tento odnožující, pomalu rostoucí druh s kulovitými až krátce sloupovitými stonky pravidelně a ochotně kvete dosti malými květy s krátkou trubkou. Při vegetativním množení musí odnož nejprve vytvořit dostatečný řepovitý kořen, než začne stonek více růst a vytvářet obvyklý malý, postupně přirůstající trs.
V nabídkách semen i ve sbírkách se tento druh vyskytuje jen zřídka, svým zajímavým vzhledem a pěknými květy by si určitě zasloužil častějšího zastoupení. Jeho opravdu vysokohorský původ naznačuje požadavky pro udržení pěkného vzhledu stonků a otrnění a pravidelnou násadu květů. Ve vegetaci dostatek čerstvého vzduchu a světla a nárazová zálivka a ve vhodných oblastech volná kultura se projeví zejména na vzhledu stonků a otrnění. Výrazné řepovité kořeny vyžadují určitou opatrnost, dobře propustný substrát bez nezetlelých organických částí, ve vegetaci nárazová zálivka po předchozím vyschnutí a ve vegetačním klidu úplné sucho patří mezi základní podmínky.


Donald Sutherland

Donald Sutherland je kanadský herec, nositel dvou ocenění Zlatý Glóbus. Otec herce Kiefera Sutherlanda
Českým filmovým divákům bude znám zejména ze snímku Tucet špinavců nebo z komediálního amerického filmu MASH režiséra Roberta Altmana.


A. Lange & Söhne

A. Lange & Söhne je obchodní značka německého výrobce hodinek společnosti Lange Uhren GmbH. Hodinky této společnosti se řadí po bok takových velikánů, jako jsou švýcarské Patek Philippe či Vacheron Constantin, se kterými jsou cenově i kvalitou srovnatelné.
Společnost Lange Uhren GmbH byla založena v roce 1845 Ferdinandem Adolphem Langem v malém městečku Glashütte, které leží poblíž Drážďan. V roce 1948 zabavila sovětská poválečná správa majetek společnosti a značka Lange přestala existovat. V roce 1990 po kolapsu a rozpadu NDR však Walter Lange, jehož pradědečkem byl právě zakladatel firmy Ferdinand Adolph Lange, obnovil společnost pod novým názvem A. Lange & Söhne a v současnosti patří celá firmy pod křídla skupiny Richemont International SA.


The Rolling Stones

The Rolling Stones je britská rokenrolová skupina v čele se zpěvákem Mickem Jaggerem. Vznikla v Londýně v roce 1962 a hraje dodnes. Skupina se proslavila počátkem 60. let jako protipól skupiny The Beatles. Hlavním tahounem kapely byl na jejím počátku kytarista Brian Jones. S nárůstem popularity kapely se ovšem jeho sílá vůdce pomalu vytrácela a ke konci šedesátých let již v kapele prakticky nefiguroval. Jako první začal ztrácet kontrolu nad fenoménem let šedesátých - nad drogama.V létě roku 1969 umírá v bazénu svého domu. Po jeho smrti přichází definitivně do kapely vynikající kytarista Mick Taylor. Drogově čistý hoch je ovšem vlivem kapely zcela zničen a po několika letech z kapely odchází.Jádrem skupiny se stává zpěvák Mick Jagger a kytarista Keith Richards, kteří po různých změnách v obsazení skupiny působí v Rolling Stones dodnes. V žebříčku padesáti nesmrtelných interpretů rock'n'rollu časopisu Rolling Stone se kapela umístila na 4. místě.
První koncertní vystoupení, ještě jako Rollin' Stones si kapela odbyla 12. června 1962 v klubu Marquee. Kapela se rozjela po klubech, aby o sobě dala vědět bělošským pojetím rhythm'n'blues. Díky image „zlých hochů“ se ze skupiny brzy stala kultovní záležitost, protože prakticky všichni „strážci počestnosti“ skupinu neustále obviňovali ze špatného vlivu na mládež a pošlapávání morálních hodnot. Od počátku hráli drsněji a černošštěji než Beatles a své okolí neustále šokovali svým zjevem a chováním. 7. června 1963 pětice vydala svůj první singl „Come On“. V roce 1971 vzniklo slavné logo s vyplazeným jazykem, které vytvořil John Pasche. V roce 2003 vystupují Rolling Stones na benefičním koncertě na bývalé vojenské základně, kde si zajamovali i s AC/DC.
The Rolling Stones vystoupili v Česku pětkrát, v letech 1990, 1995, 1998 a 2003 v Praze a v roce 2007 v Brně na brněnském výstavišti.


Vojevůdce

Vojevůdce je muž, který vede muže do bitvy buďto jako vrchní velitel, nebo jako velitel se značnou mírou samostatnosti jednání. Obvykle se slovo vyhrazuje pro významné vojenské velitele či velitele velkých vojenských uskupení, či pro významné velitele té které války nebo toho kterého střetnutí.
Vojevůdcovské kvality klíčových velitelů jsou významným faktorem pro vývoj válek a vojenských střetnutí, ovšem je velmi těžké je určit. Obvykle se dají reálně posoudit až podle dosažených výsledků na válečném poli, což může být z pohledu některých dost pozdě. Situace je navíc komplikovaná tím, že požadavky na nižší důstojníky jsou jiné než na vysoké a vrchní velitele, takže vynikající výkony v nižších hodnostech nemusí nutně znamenat, že dotyčný bude odvádět stejně kvalitní výkony na nejvyšších postech.
Oblíbenou činností řady populárně naučných knih z válečné historie je porovnávání velitelů nepřátelských stran a případně i sestavování žebříčků velitelů napříč dějinami. Zatímco ten druhý je z věcného hlediska v podstatě nesmyslný, ten první se může zdát i logický. I zde je však neobyčejně těžké přinést rozumné a objektivní porovnání, neboť je třeba vyjít s příliš mnoha hledisek, z nichž některá jsou velmi nejasná. Při posuzování výkonů velitelů je třeba vycházet i z jejich reálných možností, instrukcí, které dostali od nadřízených a z informací, které mohli mít k dispozici a to jsou věci někdy nezjistitelné.
Logické srovnání vítěz = lepší může být velmi diskutabilní: jedním z těchto příkladů může být srovnání Leeho a Granta. Grant byl vítěz nad Leem, ale většina autorů přesto označuje za lepšího vojevůdce Leeho, který měl podle nich jen tu smůlu, že bojoval na straně, která byla o tolik slabší, že v podstatě nemohla vyhrát, a dokládají to poměry sil a ztrát z bitev, které spolu tito dva muži svedli


Short Sunderland

V roce 1934 vznikla ve Velké Británii soutěž na zakázku dálkových poštovních létajících člunů. Jedním z potenciálních výrobců se stala firma Short Bros. Ltd. sídlící v Rochesteru, která měla v tomto oboru již zkušenosti. Letoun, který postavila, byl vskutku impozantní. Velký létající člun měl dvě paluby, přičemž horní paluba byla určena pro posádku letadla a poštu, dolní paluba s luxusním vybavením pro cestující. Stroj začal létat na trasách mezi Velkou Británií a jeho zámořskými koloniemi, např. Jižní Afrikou, Indií, Singapurem či Austrálií. Během druhé světové války byly hydroplány S.26 a S.30 zařazeny do vojenské služby. Byly využívány k hlídkové stlužbě a k záchranným akcím na otevřeném moři. K tomuto účelu byly vybaveny kulometnými věžemi.
Kromě této civilní verze byl na podkladě specifikace R.2/33 vyvinut vojenský typ tohoto letounu. Verze dostala označení S.25 a její prototyp poprvé vzlétl roku 1937. Typ Mk. I byl vybavený motory Bristol Pegasus X, každý o výkonu 709 kW, neboť plánované motory Pegasus XXII o výkonu 753 kW nebyly zatím k dispozici. Stroj však byl dále modernizován, roku 1941 byla zahájena výroba typu Mk.II s motory Pegasus. Letouny byly vybaveny novými radiolokátory, zvětšena zásoba střeliva. Nejpočetněji vyráběnou verzí byl typ Mk.III, který se stal tak jednou z nejužitečnějších zbraní proti ponorkám. Dalším vývojovým typem byl Sunderland Mk. IV., který však byl odlišný a měl se stát vývojovou řadou S.45 Seaford. Počátky jeho vývoje sahají do roku 1942, ovšem ten tak zaostal, že výroba byla zahájena až roku 1945 a bylo vyrobeno pouhých 8 kusů. Poslední verzí byl Sunderland Mk. V, který byl poháněn motory Pratt & Whitney R-1830-90B Twin Wasp. Letouny tohoto typu začaly k jednotkám přicházet až roku 1945 a byly vyráběny až do června 1946.
V době vypuknutí války v Evropě v září 1939 používalo britské vojenské letectvo celkem 40 Sunderlandů. Letouny se od prvopočátku podílely na záchraně sestřelených britských a spojeneckých pilotů, zachraňovaly posádky a pasažéry lodí, které byly potopeny nacistickými ponorkami. Díky poměrně slušné pasívní ochraně byly nepříjemným soupeřem pro německé stíhače. Od nich dostaly přezdívku "Fliegende Stachelschweine“. Sunderlandy se účastnily úspěšně evakuace britských vojáků z Kréty, kdy z celkového množství 28 tisíc mužů jich evakuovaly zhruba polovinu. Do konce války potopily 28 německých ponorek a měly podíl na potopení dalších. Koncem druhé světové války jejich poslání neskončilo. Stroje létaly se zásobami v době tzv. berlínské krize, účastnily se Korejské války a jiných bojů v Asii, komerčně byly využívány při civilních dálkových letech a expedicích.


Alexandre de Beauharnais

Alexandre, Vicomte de Beauharnais byl francouzský voják a politik, krátce předseda Národního shromáždění. Byl prvním manželem Josephiny, pozdější císařovny Francouzů a manželky Napoleona Prvního.
Alexandre, Vicomte de Beauharnais se vyznamenal během americké války o nezávislost, kde působil ve francouzském expedičním sboru pod velením generála Rochambeau. Od roku 1784 sloužil v jízdním pluku Royal-Champagne a roku 1788 dosáhl hodnosti majora. Při výbuchu revoluce se stal za šlechtu poslancem zasedání generálních stavů. Byl jedním z prvních šlechticů, kteří v Národním shromáždění přestoupili k třetímu stavu. V první fázi revoluce byl považován za předního politika a v době pokusu o útěk krále Ludvíka XVI. s rodinou byl Alexandre předsedou Národního shromáždění. Krátce poté se vrátil do armády a stal se generálním adjutantem severní armády pod velením generála Custine. V armádě byl úspěšný a 7. září 1792 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Pak roku 1793 převzal již jako divizní generál vrchní velení rýnské armády. Z funkce však krátce nato odstoupil, na základě Carnotova dekretu, nařizujícího odchod šlechticů z armády. V důsledku falešného obvinění byl zatčen roku 1794 a revolučním tribunálem byl odsouzen k smrti. Zemřel na popravišti čtyři dny před pádem Robespierovým a tedy i koncem hrůzovlády. Je pohřben v hromadném hrobě na hřbitově Cimetiere de Picpus v Paříži. Ve vězení se smířil se svou ženou, od které žil po soudní rozluce odděleně několik let. Manželkou byla Josephina Tascher de la Pagerie, též rodačka z ostrova Martinique.
Z manželství, které bylo uzavřeno 13. prosince 1779, pocházely dvě děti:


Křižanovice u Vyškova

Obec Křižanovice u Vyškova se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Obec leží 3 km severovýchodně od Vyškova v nadmořské výšce 244 m.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1408 kdy Artleb z Říčan přijal od biskupa léno na Křižanovice. Roku 1848 celá obec vyhořela. Díky tomuto požáru obec zůstávala v rozvoji trvale za ostatními okolními sídly. Roku 1956 bylo založeno v obci zemědělské družstvo. Od roku 2001 vlastní obec znak i prapor.
Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 142 obyvatel, z toho 63 mužů a 79 žen. Národnostní složení obyvatel města je poměrně homogenní – 116 se hlásí k národnosti české, 18 k národnosti moravské a 8 k národnosti slovenské. Z celkového počtu obyvatel se jich k víře hlásí 101 – k římskokatolické církvi 101 věřících.
== Mikroregion Ivanovická brána == Svazek obcí mikroregionu Ivanovická brána byl zaregistrován 12. února 2004 a tvoří jej celkem 12 obcí: Ivanovice na Hané, Dětkovice, Hoštice-Heroltice, Křižanovice u Vyškova, Medlovice, Moravské Málkovice, Orlovice, Prusy-Boškůvky, Rybníček, Švábenice, Topolany a Vážany. Předmětem činnosti tohoto svazku obcí je vzájemná pomoc při řešení samosprávných, kulturních, environmentálních i hospodářských problémů a získávání finančních prostředků na podporu cestovního ruchu a projektů v regionu. Sídlem svazku obcí byl ustanoven Městský úřad v Ivanovicích na Hané. Nejvyšším orgánem svazku obcí je valná hromada poté správní rada, dozorčí rada a nakonec jednatel.


Hrabyně

Hrabyně je obec ležící v okrese Opava. Má 1209 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 1003 ha.
Ve vzdálenosti 8 km severně leží město Kravaře, 10 km severovýchodně město Hlučín, 13 km jižně město Bílovec, 13 km západně statutární město Opava a 18 km východně krajské město Ostrava.Součástí obce je také Rehabilitační centrum.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1377. Obec byla během druhé světové války osvobozena Rudou armádou dne 28. dubna 1945.


Kamenný Malíkov

Obec Kamenný Malíkov se nachází v okrese Jindřichův Hradec, kraj Jihočeský.


Bohumil Fišer

Prof. MUDr. Bohumil Fišer, CSc. je bývalý významný český politik. V letech 2000–2002 zastával funkci ministra zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana.
Bohumil Fišer vystudoval lékařství v r. 1966. Poté pracoval především ve Fyziologickém ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Postupně se stal uznávaným odborníkem v oblasti výzkumu srdce a krevního oběhu, především prevence náhlé příhody srdeční a problematiky hypertenze. V roce 1989 se stal docentem, později profesorem lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Po odchodu z funkce ministra se vrátil na akademickou půdu. Byl přednostou Fyziologického ústavu lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde nyní také přednáší.
V mládí byl v letech 1966–1971 členem KSČ; V roce 1993 vstoupil do ČSSD. Kromě funkcí v městském výkonného výboru ČSSD v Brně byl také členem Zastupitelstva města Brna. Ve vládě Miloše Zemana zastával od 9. února 2000 do 12. července 2002 funkci ministra zdravotnictví. Jeho 1. náměstkem byl tehdy Michal Pohanka.


Mrvka

Mrvka je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jedná se zpravidla o jednoleté, vzácně dvouleté byliny. Jsou trsnaté, vytváří jen vnitropochevní výběžky. Listy jsou ploché, úzké a za sucha svinuté, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček, do 1 mm délky. Květy jsou v kláscích, které tvoří jednostrannou latu, někdy hroznovitou. Stopky klásků jsou na konci kyjovitě ztlustlé, vřeteno klásků je za zralosti rozpadavé. Klásky jsou zprvu tenké, po odkvětu nahoře rozšířené, zpravidla vícekvěté. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou však velmi nestejné, dolní je velmi malá. Pluchy jsou suchomázdřité, dlouze osinaté. Plušky jsou dvouklané. Plodem je obilka, která okoralá a úzce elipsoidní.
V České republice rostou jen 2 druhy z rodu mrvka. Oba rostou na píscích. Běžnější je mrvka myší ocásek. Hlavně v JZ Čechách roste také mrvka sveřepovitá, která patří mezi kriticky ohrožené druhy -C1. Jen velmi vzácně jsou při železnici zavlékány další 2 druhy původem ze Středozemí: mrvka ligurská a mrvka brvitá


Karel Poborský

S profesionálním fotbalem začínal v Českých Budějovicích a přes Žižkov pokračoval do Slavie, s kterou získal v roce 1996 mistrovský titul. Ve stejném roce byl členem slavného reprezentačního výběru na mistrovství Evropy v Anglii, kde Češi vybojovali stříbrné medaile. Zde se dostal do podvědomí fotbalového publika hlavně svým "dloubákem" ve čtvrtfinále proti týmu Portugalska.
Tento úspěch mu zajistil přestup do anglického velkoklubu Manchester United, kde se však příliš neprosadil a přestoupil do portugalské Benfiky Lisabon. Zde se stal hvězdou a byl prodán do italského Lazia Řím, kde si chvíli zahrál i se svým přítelem Pavlem Nedvědem. Z rodinných důvodů pak své zahraniční angažmá ukončil a vrátil se do Česka. Zde od roku 2002 hrál v klubu AC Sparta Praha, se kterým získal 2 další mistrovské tituly. Po neshodách s vedením klubu byl v září 2005 odvolán ze sparťanského A-týmu a hostoval v druholigových Českých Budějovicích. V prosinci se Sparta i Poborský dohodli na předčasném rozvázání kontraktu a přestupu do Budějovic, kde se stal hráčem a zároveň nejvyšším mužem představenstva v jedné osobě. Karel Poborský se rozhodl ukončit svou hráčskou kariéru po odehraném 30. kole Gambrinus ligy 28. května 2007, konkrétně po zápase se Slavií .
Poborský jako první český reprezentant překonal hranici 100 reprezentačních zápasů a v roce 2004 přidal další reprezentační úspěch – 3. místo na mistrovství Evropy v Portugalsku. Účastnil se také Mistrovství světa v Německu. V březnu 2007 se s reprezentací oficiálně rozloučil, celkem za ni odehrál 118 utkání.


Kal'at Džarmo

Kal'at Džarmo je archeologická lokalita raného a středního neolitu v severovýchodním Iráku při hranicích s Íránem východně od Kirkúku, v nadmořské výšce 800 m. Ve své první fázi dala název samostatné raně neolitické džarmské kultuře, jejíž datace sahá minimálně k roku 7000 př. n. l. Jako první prozkoumal Kal'at Džarmo Robert J. Braidwood z Chicagské univerzity, který se zaměřoval v 50. letech 20. století na paleobotanický průzkum se zřetelem k počátkům zemědělské produkce. Prvotní analýzu keramiky provedl Fred Matson.
Kal'at Džarmo byla vesnice čítající asi 20 až 25 obdélníkových domů ze sušené hlíny o více místnostech. Původně měly otevřené krby, později pece s komínem. Celková rozloha vesnice byla asi 12 až 16 tisíc čtverečních metrů. Společnost stojí na přechodu od lovu a sběru, který dosud převládá, k zemědělství. Je doloženo pěstování dvojzrnné i jednozrnné pšenice, ječmene a luštěnin - fazole, čočky a hrachu, chová se koza domácí.
Kamenné nástroje také svědčí o pěstování obilí, jde o srpové čepelky a zrnotěrky, drobné geometrických tvary jiných nálezů zase dokazují přetrvávající význam lovu. Část nástrojů je vyrobeno ze západu dovezeného obsidiánu.
Kal'at Džarmo je osídleno i v dalším období, které je významné tím, že se zde objevuje keramika, která se pak šíří i do okolních míst. Původně sem přichází asi od východu z Luristánu. Vlastní džarmský styl keramiky je mladší a vyznačuje se šikmými malovanými liniemi se střídavými rozšířeninami. V Tepe Guranu byla později zase oplátkou převzata. V Džarmu začíná domestikace prasete.


Muzeum Vysočiny

Muzeum Vysočiny je počáteční část označení muzeí, které kraj Vysočina zřizuje ve čtyřech z pěti svých okresních měst:


Hermann Wilhelm Göring

Star Trek: Enterprise je další z řady seriálů ze světa Star Treku.
Podobě jako v Star Wars je tato poslední série natočena tak, že se vrací dějově do minulosti, před všechny dosud natočené. Následující série, The Original Series a další, tak plynule navazují na novější sérii, kterou je právě Enterprise. Natočeny byly čtyři série, což je méně, než u ostatních seriálů Star Trek, kde se již zpravidla vyprodukovalo sedm.
Hlavní posádku tvoří 2 ženy a 5 mužů. Za strojovnu je zodpovědný šéfinženýr komandér Charlie Tucker přezdívaný Trip s třetí nejvyšší hodností na lodi, nejvýše postavený je kapitán Jonathan Archer, jeho zástupkyní a prvním důstojníkem je Vulkánka jménem T'Pol. O zdraví posádky se stará lékař Phlox z rasy Denobulanů. Loď většinou pilotuje Travis Mayweather, komunikačním důstojníkem a expertkou na jazyky je Hoshi Sato, bezpečnost lodi zajišťuje zbraňový důstojník Malcolm Reed.
Hvězdná flotila je v roce 2151 méně jak dvacet let stará a Federace ještě vůbec neexistuje. Vše je úplném začátku. Na Zemi právě vrcholí projekt první lodi s warpem 5. Vulkánci si nepřeji takové riziko, aby lidé začali cestovat vesmírem a staví se rezolutně proti, tak jako už dlouho předtím, ale tentokrát neúspěšně a tak kapitán Jonathan Archer dostává za úkol sestavit posádku a vydat se s ní za novými úkoly a poznáním. Pro nutné uklidnění Vulkánců se flotila rozhodla uvolit a jmenovala zástupcem kapitána vulkánku T'Pol, která měla působit jako pozorovatel, ale i dodávat posádce nutnou logiku, kterou podle ní postrádá. Nejprve tak vznikají konflikty mezi ní a posádkou, hlavně Charlie Tuckerem, později ale vyústí ve více než přátelský vztah.
Roku 2151 má ze Země vyplout Enterprise NX-01, první loď schopná letu rychlostí warp 5, díky níž je v dosahu lidstva mnohem víc planet než s loděmi staršími. Právě během příprav na vyplutí ztroskotá na Zemi Klingon pronásledovaný Sulibány. Kapitán Enterprise Jonathan Archer se rozhodne Klingona dopravit na jeho domovskou planetu Qo'noS, aby Vulkáncům dokázal, že lidstvo je již zralé pro mezihvězdné lety. Během této úspěšné mise jsou zapleteni do časové studené války Sulibánů, jejichž části někdo dává rozkazy z budoucnosti. Enterprise v dalších dílech létá po okolí a v zastoupení lidstva poprvé poznává nové civilizace. Při jedné z cest zavítá na vulkánský klášter P'Jem, o který se zajímají Andoriáni, protože mají podezření, že tam mají Vulkánci špionážní zařízení, jimiž Andoriány sledují. Andorijské podezření se potvrdí a klášter je zničen. S Andoriánem Shranem se posádka ještě několikrát setká. Po návratu na Zemi přerušují Vulkánci v důsledku zničení P'Jemu kontakty se Zemí a chtějí odvolat T'Pol. Ta je vzápětí unesena a Archer se opět setkává s Andoriánem Shranem a podruhé zabrání střetu mezi Andoriány a Vulkánci. V jedné z epizod se také lidé poprvé setkávají s Ferengy. V poslední epizodě zdánlivě nešťastnou náhodou způsobí Enterprise zničení obydlené planety a je odvolána zpět zodpovídat se ze své otřesné nedbalosti.
Vzápětí se ukazuje, že zničení planety byla práce Sulibánů, kteří chtějí zamezit lidské přítomnosti ve vesmíru. Sulibánskou akci se podaří překazit, ačkoli je Archer načas uvězněn v budoucnosti, a Vulkánci souhlasí s tím, že Enterprise může pokračovat ve svém působení. T'Pol při jedné večeři s kapitánem vypráví o prvním kontaktu lidí a Vulkánců v roce 1957, dlouho před prvním oficiálním kontaktem. V dalším díle se pak lidé poprvé setkávají s dalším druhem, Romulany, i když ještě ne tváří v tvář. Po čase opět dojde ke sporu mezi Vulkánci a Andoriány o spornou planetu a Archer pomůže zahájit jednání o smíru. Dojde také k prvnímu setkání s Borgy, jejichž několik vojáků kdysi ztroskotalo v Antarktidě a nyní jsou oživeni. Při pokusu asimilovat posádku Enterprise jsou zneškodněni, ale stihnou před tím odeslat signál do delta kvadrantu - díky tomu se v seriálu Nová generace Borgové vracejí k Zemi. Kapitán Archer si znepřátelil Klingony osvobozením jejich uprchlíků, Klingoni ho proto během několika dílů pronásledovali. V posledním díle k Zemi přiletěla sonda, která energetickým výbojem zničila část zemského povrchu a zabila devět miliónů lidí. Od muže z budoucnosti, který řídí část Sulibánů, se Archer dozví, že sondu vyslali Xindi, kterým někdo jiný sdělil, že v budoucnu Země zničí jejich světy. Enterprise se vydává do Delfské oblasti, domoviny Xindů, aby zabránila dalšímu útoku, i přes námitky Vulkánců, kteří onu oblast zkoumali a zjistili, že je životu nepřátelská.
Třetí sezóna se celá odehrává v Delfské oblasti. Téměř všechny epizody na sebe plynule navazují a tvoří souvislý děj, kdežto jinak v seriálech Star Trek většina epizod s ostatními nesouvisí a každá tvoří uzavřený dějový celek.
Enterprise pátrá po stavitelích ničivé sondy, Xindech, přitom se posádka dozví, že jde o druh, který se skládá s pěti poddruhů - ještěrovitých, opovitých, humanoidních, insektoidních a vodních. Brzy také narazí na anomálie, jevy, které se příčí běžným fyzikálním zákonům, a zjišťuje, že je způsobují sféry, obrovské maskované koule z neznámého materiálu, navzájem podprostorově propojené. Díky telepatovi Tarquinovi se Enterprise dozví, kde Xindové staví zbraň proti Zemi. Archer naváže kontakt s opovitým Xindem Gralikem, který vyvíjí součást zbraně, aniž by ale tušil, že se podílí na stavbě zbraně, a získá jeho důvěru. Enterprise posléze narazí na prototyp xindské zbraně a tu se mu podaří s pomocí Andoriána Shrana zneškodnit. Od stavitele zbraně, humanoidního Xinda Degry se Enterprise lstí konečně dozví souřadnice planety, kde se staví xindská zbraň. Po neúspěšném pokusu zbraň zničit se snaží kapitán Archer přesvědčit Xindy o tom, co se Enterprise mezitím dozvěděla - sféry postavily bytosti z jiné dimenze, Xindy zvané „Stavitelé sfér“, aby tu oblast vesmíru přebudovaly pro sebe; snaží se Xindy poštvat proti lidem, aby je oslabily a poté mohly vyhubit. Kapitán také informuje, že Stavitelé pomohli skupině ještěrovitých za zády ostatních Xindů se přenést do minulosti Země, aby tam vyvinula biologickou zbraň proti lidem, čemuž Archer s posádkou zabránil. Jen část Xindů mu uvěří, zejména ještěrovití a insektoidní to však považují za lidské lži a zbraň jednostranně odešlou k Zemi, kde se ji těsně před výbuchem podaří Enterprise zneškodnit, zničeny jsou i sféry.
Na počátku čtvrté sezóny se kapitán Archer ocitne na Zemi v době 2. světové války, ale věci nejsou, jak mají být - nacistická vojska okupují Spojené státy. Za vším stojí jedna s frakcí bojující v časové studené válce. Kapitánovi se nakonec podaří zničit její stroj času a Enteprise se vrací do své doby. Po návratu na Zemi je posádka oslavována jako hrdinové, ale na Zemi zároveň vládne xenofobní atmosféra nepřátelská všem mimozemšťanům. Enterprise se brzy vrací do vesmíru a hned musí bojovat se skupinou přeživších vylepšených, kterým pomáhá doktor Arik Soong, snažící se získat zárodky dalších vylepšených uchovávaných na jedné stanici. Enterprise nakonec zvítězí a doktor Soong se vrací zpět do vězení, odkud uprchl; tam svůj zájem obrací ke kybernetice. Zanedlouho je Enterprise zapletena do sporů na Vulkánu - vulkánské vedení se snaží potřít syrranity, sektu, která praktikuje nepovolené splynutí myslí, a zároveň plánuje útok na Andor, čemuž Enterprise zabrání. Vzápětí je oblast Galaxie v okolí Země ohrožována další hrozbou, Romulany, kteří se podloudně pokoušejí obrátit jednotlivé mocnosti proti sobě, neboť vidí, že vlivem lidí mezi sebou začínají spolupracovat a to ohrožuje jejich zájmy. Romulanské pokusy jsou zmařeny a lidé opět ukazují, jak se spolupráce různých druhů vyplácí. V dalších dílech unesou doktora Phloxe Klingoni, protože se snaží vyrobit vlastní vylepšené, i když při pokusech vytvořili virus, který jim mění hrbolatá čela na hladká a pak je zabíjí. Phlox to však odmítá a vyrobí protilátku, která Klingonům zachrání život, ale nemůže je zbavit hladkých čel, která proto budou mít jejich potomci několik století. V posledních dílech se vše chystá k podepsání Charty koalice planet, předchůdkyně Spojené federace planet. Neúspěšně se ji snaží překazit Terra Prime, hnutí odmítající kontakty lidí s mimozemšťany; v poslední epizodě umírá při ochraně kapitána komandér Tucker a objeví se zde také postavy z Nové generace: komandér William Riker a poradkyně Deanna Troi.
 Image:Scott Bakula in 2005.PNG|Scott Bakula Image:Jolene Blalock 2005.jpg|Jolene Blalock Image:Connor Trinneer in 2006.png|Connor Trinneer Image:DKatExpo1a.jpg|Dominic Keating Image:Anthony Montgomery 2004.jpg|Anthony Montgomery Image:John Billingsley @ Grand Slam.jpg|John Billingsley Image:Linda Park Las Vegas 2004.JPG|Linda Park


Generál výsadkových vojsk

Generál výsadkových vojsk nebo generál výsadkových jednotek byla německá generálská hodnost zavedená Wehrmachtem v roce 1940. Byla používána německou Luftwaffe.
Tato hodnost byla na stejné úrovni jako dlouho zavedené hodnosti jako byly: Generál jezdectva, Generál dělostřelectva a Generál pěchoty. Wehrmacht společně s ní zavedl hodnosti Generál zásobovacích vojsk, Generál horských vojsk, Generál spojovacích vojsk a Generál tankových vojsk.


Ján Jamnický

JUDr. Ján Jamnický, pseudonym Gustáv Marro byl slovenský herec, režisér, scenárista a pedagog. V 40. letech 20. století patřil k nejvýznamnějším a najpozoruhodnějším osobnostem slovenského divadla. Jeho manželkou byla herečka Vilma Jamnická.
Ján Jamnický se narodil v Jasenové v rodině evangelického faráře. Jako mladý hoch byl obklopen knihami, které jej později zcela pohltily. Zajímal se hlavně o filozofii a rozličné umělecké směry. Obklopovala ho hudba, zajímalo jej maliarství a architektura.
V Bratislavě nejprve začal se studiem medicíny. Na lékařké fakultě, kde začal studovat v roce 1926, se seznámil se svojí ženou Vilmou Březinovou, která jej později přivedla i k divadlu. Studia medicíny po dvou letech zanechal a přihlásil sa na Hudební a dramatickou akadémii pro Slovensko. Na žádost rodičů současně se stúdiem herectví se věnoval i studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Komenského. Obě školy úspěšně dokončil v roce 1932.
Jako student hostoval od roku 1928 na jevišti Slovenského národního divadla. Jako řádný člen souboru činohry SND debutoval v roce 1932 v rolích Šviháka a Tovaryše s fouskem ve hře Viktora Šulce Najkrajšie topánky na svete od Josefa Kopty. První velkou příležitost dostal ješte tentýž rok jako Peter v hře Pohoršenie v svätofloriánskej doline od slovinského dramatika Cankara v režii Andreje Bagara.
Jamnický převyšoval většinu svých kolegů ve Slovenské národním divadle, a to nejen svojí štíhlou vysokou postavou, ale i svým rozhledem a náročností vůči sobě i jiným. Samo o sobě bylo odvážné, že si neholil bradu, což bylo v té době dost neobvyklé. Dalo by se říci, že všeobecně nezapadl do souboru činohry SND, která byla naučena hrát ve stylu tzv. realistického herectví. Jako herec pracoval stylizovaně s náznakem. Kritika mu vyčítala přílišný patos, chlad a monotónnost projevu. Venkovké typy, hlavně z Tajovského her, mu vůbec neseděly, a to ani když ostatní herci bravurně zvládali vytvářet rázovité slovenské postavy. Na Jamnického nedoceněné herecké kvality poukázala až česká divadelná kritika, pri pohostinské představení Palárikovy hry Zmierenie v Praze.
Bravurně ztvárnil Kreonta v Sofoklově Antigone v režii Janka Borodáče. Úloha Kreonta byla jedním z Jamnického hereckých triumfů. Kritika oslavovala orátora a i jeho pohybovou kulturu. Uplatnil se i v inscenacích her slovenských dramatiků, za všechny vzpomeňmě Jonáše Záborského a Jána Palárika.Jako herec se s jevištěm rozloučil v roce 1949 úlohou Čackého v Gribojedovově hře Útrapy z rozumu.
Janko Borodáč si všiml Jamnického talentu a zaměstnával jej dramaturgickou prácí a také jako překladatele divadelních her. Pro Jamnického byl odtud už jen krok k režii, které se začal systematicky věnovat. Na divadelní scéně nakonec připravil celkem 33 inscenací a postupem času se už herectví věnoval už jen sporadicky.
Ve Slovenském národním divadle začínal s pohádkami a lehkými konverzačními hrami. Jeho režijním debutem se stala pohádka Valentína Erbena Stratil sa hlásnik Cibuľa, k jejíž nazkoušení měl jen čtyři dny. Později se pokusil i o náročnější kusy - inscenoval hry Moliera, Shakespeara, Schillera, Ibsena, hry Vojnovićovy a z domácich autorů Petra Zvona a Ivana Stodolu. V době 2. světové války se Jamnický vypracoval na výraznou a svéráznou uměleckou osobnost. Své inscenace aktualizoval narážkami na negatívní jevy oné doby. Za Slovenského klerofašistického štátu povzbudivě působil svojí adresnou útočností inscenací jako Molierův Mizantrop a Zdravý nemocný, Schillerů Villiam Tell a Zvonova hra Tanec nad plačom. Tímto svým přístupem zabezpečoval rovnováhu vůči často vůči státu loajálně orientovaným inscenacím Jána Borodáče.
Ve své režijní práci Jamnický navazoval na europskou a sovětskou avantgardu - zejména na ruské režiséry A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, J. B. Vachtangova, s jejichž tvorbou se seznámil při svém pobytu v Moskvě v roce 1936. Najvíce ho však okouzlily inscenace Nikolaje Pavloviče Ochlopkova a halvně jeho inscenace Shakespearova Othella. O inscenaci řekl „A nakoniec sme všetci na Othellovi v Moskve plakali - tak hrali. Prvý raz som zažil to, čo požaduje Aristoteles od tragédie: katarzis, očistenie - nie ponurú dusivú beznádejnosť, spoločenských tragédií, ale katarzis na vlastnom tele.“
Byl přívržencem stylizované režie - režie pracující s náznakom. S tímto režijním přístupem dosahoval překvapujících výsledků hlavně ve veršovaných hrách. Na jevišti se mu podařilo vytvořit soulad barev, linií, pohybu. Odkrýval skrytý význam her a svérázně jej interpretoval. Ve svých inscenacích spolupracoval s režisérem a scénografem Karolom L. Zacharem a ďalšími osobnostmi slovenské scénografie: Emilom Bellušem, Ladislavom Vécseyem a Jánom Ladvenicem.
Poslední Jamnicého réžií v roce 1944 byla Stodolova hra z divadelního prostředí Komédia. Jamnický v ní vyjádřil svůj postoj k vedení divadla, které v dramaturgii divadla preferovalo operetu, kterou Jamnický považoval za pokleslý žánr. Nespokojené vedení stáhlo inscenaci z reperotáru po prvních reprízách a naznačilo Jamnickému, aby divadlo opustil. Po skončení druhé světové války, když činohra Slovenského národního divadla divadla znovu začala hrát, Jamnický se k režijní práci už nikdy nevrátil. Svojí poslední roli jako člen hereckého souboru odehral na prknech Slovenského národného divadla v roce 1949.
V letech 1945-1949 působil v Československém filmu jako režisér a scenárista. Tké hrával v televizních filmech a inscenacích. Působil v rozhlase jako recitátor. Jeho způsob přednesu v mnohém ovlyvnil další slovenské interpréty poezie. Zdůrazňoval hudební stránku a melodičnost slovenské řeči a vytvořil novou jevištní řeč.
Připravoval reorganizaci slovenské divadelní sítě a také se podílel na přípravě zákona o postátnění Slovenského národního divadla. Jako pedagog působil na Hudobní a dramatické akademii, na Vysoké škole múzických umění, kde vedl Katedru herectví a režie a na pražské lotkoherecké katedře DAMU. Kvůli zdravotním problémům musel v roce 1953 predčasně odejít do důchodu a pracoval jen velmi nepravidelně. Důchod přerušoval jen účastí na recitačních pásmech slovenské poezie: Čo vatru nietili, Slovenské ľudové balady a O krvi). V nich znovu potvrzoval, že Ján Jamnický stále patří mezi nejsugestivnější slovenské interprety poetického slova.
Zemřel v popradské nemocnici v roce 1972 po jednom ze svých výstupů na tatranské vrcholy. Jamnického smrt zůstává stále opředena tajemstvím, protože ani lékaři nedokázali s jistotou určit, zda smrt podchlazením nastala náhodou, nebo byla skutkem človeka, který se pro ni rozhodl dobrovolně.
V roce 1967 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1969 mu také byla udělena zlatá medaile VŠMU, v roce 1970 titul národní umělec a v roce 1991 mu bol in memoriam udělený Řád T. G. Masaryka III. třídy. Po herci byla také pomenováná jedna ulice v Bratislavě.
František Zvarík ve své memoárové knize Pierot s puškou napísal: „Borodáč nás učil po javisku chodiť, Jamnický tancovať.“


Maya

Maya je český hudební projekt zpěvačky Nory Grundové a skladatele a hráče na klávesové nástroje Darka Krále, který vznikl na konci 90. let 20. století. V roli stálého hosta zde působí autor písňových textů Adam Suchý. Dosud vydali tři studiová alba.
Původně byla slovem Maya nazvána instrumentální skladba Darka Krále na hudebním albu Stín andělů, která byla poté přejmenována na nový název Její piáno a Maya se stala jménem celého hudebního projektu.
Maya je svým snivým stylem kompozice hudby přirovnávána k zahraničním interpretům jako jsou Mike Oldfield, Jean-Michel Jarre, Enya či Vangelis.


Rhyton

Attický červenofigurový rhyton s beraní hlavou - 470 - 460 př. n. l. Rhyton je starověký picí roh. Jeho výskyt se datuje již od doby bronzové, přičemž existoval v keramické i kovové podobě. Zpočátku byl používán především k libačním ceremoniálům.
Jeho nejstarší nálezy pocházejí z paláce Knóssu a jsou datovány kolem roku 1500 př. n. l.
Ve starověkém Řecku míval na spodní straně otvor, který se při naplňování zakrýval prstem a při pití odkrýval. V některých případech byla k dispozici záklopka. Ve vázovém malířství je se rhytem často zobrazován bůh vína Dionýsos.


Riccardo Cassin

Mezi jeho nejznámější výstupy patří prvovýstup severovýchodní stěnou Piz Badile v roce 1937, prvovýstup severní stěnou na Walkerův pilíř Grandess Jorasses v roce 1938, prvovýstup Cassinovým hřebenem na Mount McKinley v roce 1961.


Argo

Argo je pražské nakladatelství, které vzniklo v roce 1992. Vydává beletrii, historickou literaturu a odbornou literaturu, a to jak domácí, tak světovou.
Ke kmenovým autorů nakladatelstvím patří Miloš Urban, Tereza Brdečková a Emil Hakl.


Věž Čučche

Věž Čučche je monument v Pchjongjangu. Je to 170 m vysoká věž, která symbolizuje ideály severokorejské formy komunismu – Čučche. Patří mezi nejvýznamnější památky města.
Věž stojí na východní straně města u řeky, naproti Kim Ir-Senově náměstí. Postavena byla na počest 70. narozenin severokorejského vůdce. Říká se o ní, že jí prý i sám navrhl.
Je vysoká 170 m; je čtyřhranného půdorysu a směrem k vrcholku se zužuje. Tvoří ji 25 550 bloků žuly. Tento počet byl zvolen záměrně, neboť představuje součin čísel 365 a 70, přestupné dny samozřejmě nebyly započítány. Na vrcholu celé věže se nachází 20 m vysoká, 45 tun vážící pochodeň, zhotovená z kovu a osvícená.
Součástí celé stavby je také 30 m vysoké sousoší, které tvoří tři postavy. Jedna z nich drží v ruce kladivo, druhá srp a třetí stylizované pero. Kromě těchto tří je tu také dalších šest menších skupin soch, každá z nich je vysoká 10 m a má představovat různé další aspekty severokorejské ideologie. Nedaleko celé věže se pak nachází 82 pamětních desek, které byly věnovány ze zahraničí.


Nebory

Nebory jsou katastrálním územím a městskou částí města Třinec, k němuž byly Nebory přičleněny roku 1980. Záležitosti městské části Nebory zajišťuje osadní výbor, který je nejstarším osadním výborem na území města Třince.
Nebory drželi Neborovští z Neborů, následně Tamfaldové z Tamfaldu, Skrbenští z Hříště a Beessové z Chrostiny. Stával zde mlýn. V roce 1645 se v Neborech připomíná farní kostel. V 19. století zde existovala luterská škola; v roce 1845 ji navštěvovalo 204 žáků.
V Neborech stojí modlitebna Slezské církve evangelické a. v., při níž existuje farní sbor, a evangelický hřbitov s kapličkou, který provozuje město Třinec. Slezská diakonie provozuje na hospodářské usedlosti resocializační zařízení vyššího typu.
Roku 1906 byl v Neborech založen svaz dobrovolných hasičů, který dosud vyvíjí svou činnost.
V Neborech mají sídla společnost L.GREKO, s.r.o., zajišťující pozemní a inženýrské stavitelství, stavební společnost Domaster, spol. s r.o. aj.


Středisková rada Junáka

Středisková rada je nejvyšším řídícím orgánem střediska Junáka - svazu skautů a skautek ČR mezi sněmy. Do jejích pravomocí spadá zejména:
V čele střediskové rady stojí vedoucí střediska, který je statutárním orgánem střediska. V případě jeho nepřítomnosti vykonává práva a povinnosti statutárního orgánu zástupce vedoucího střediska. Střediska vodních skautů se nazývají přístavy a v čele jejich rady stojí kapitán přístavu. Na kapitána přístavu se vztahují stejná ustanovení jako na vedoucího střediska.


Žižkovský vysílač

Žižkovská televizní věž je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší pražskou stavbou. Věž vysoká 216 metrů byla postavena v letech 1985 až 1992 Vítkovickými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad.
Samotnou stavbu obklopovaly mnohé spory, mj. o likvidaci části židovského hřbitova či o hrozbu elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila.
Konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů dosahujících společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus, obsahující dva rychlovýtahy, pak přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů.
Tubusy nesou tři kabiny. Ve výšce 66 metrů se nachází restaurace. Ve výšce 93 metrů je vyhlídková kabina. Nejvýše je kabina s vysílací technikou. Z věže vysílá digitálně a analogově celkem jedenáct televizních a dvanáct rozhlasových stanic. Analogové vysílání pro Prahu a okolí bylo definitivně ukončeno 30. dubna 2009. Dále jsou zde vysílače mobilních operátorů a také se zde měří kvalita ovzduší v Praze.
Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů.
V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého zvané „Miminka“, znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Protože se setkalo s pozitivním ohlasem, bylo v roce 2001 nainstalováno natrvalo. Není to jediný umělecký počin, který věž vyprovokovala: režisér Jan Němec ve vysílači natočil některé scény filmu V žáru královské lásky.
 Soubor:Žižkov_tv_tower_from_far.jpg|Žižkovský vysílač od severovýchodu Image:Žižkov.Television.Tower.JPG|Pohled z vyhlídkové kabiny na Prahu ve směru na Petřín Image:YetAnotherZizkoTVTower.jpg


TAJMAC - ZPS

TAJMAC - ZPS, a.s. je firma zabývající se výrobou obráběcích strojů. Společnost byla původně založena Tomášem Baťou, vznikem první strojírenské dílny. Od roku 1936 jsou zde vyráběny obráběcí stroje. V roce 1950 vznikl samostatný podnik Závody přesného strojírenství Gottwaldov vyčleněním ze Svitu Gottwaldov, po znárodnění firmy Baťa. V červnu 2000 přebírá firmu nový majitel - TAJMAC - MTM s.p.A.


Kędzierzyn-Koźle

Kędzierzyn-Koźle je město v Polsku, v oblasti Horního Slezska v Opolském vojvodství. Město má přes šedesát tisíc obyvatel, je hlavním městem stejnojmenného okresu.
Město vzniklo v roce 1975 spojením obcí Kędzierzyn, Koźle a Sławięcice. Z nich Koźle mělo městská práva už v roce 1281 a jeho název pochází pravděpodobně od výrazů pro kozu či kůzle, o čemž svědčí i městský znak. Kędzierzyn byl vesnicí od svého založení ve třináctém století až do roku 1951.
Město je významným železničním uzlem, jezdí přes něj vlaky obstarávající západní část Hornoslezského metropolitního svazku. Tratě z Kędzierzyna-Koźle do Polske Cerekwe a Strzelců Opolskich jsou v rámci celkového úpadku železniční dopravy v Polsku v posledních letech nepoužívané.


Mombasa

Mombasa je druhé největší město v Keni ležící na břehu Indického oceánu. Rozkládá se převážně na ostově, který je se severní částí pobřeží spojen několika mosty, na jižní pobřeží se pak dostanete pouze trajektem. Jak na jižním tak i na severním pobřeží se na plážich nachází velké množství hotelů. Nachází se zde velký přístav, železnice z dob kolonizování Angličany a mezinárodní letiště. Je zde portugalská pevnost Fort Jesus. Podle posledních údajů, žije v Mombase mezi 450 000 - 740 000 obyvatel.


Karol Divín

Karol Divín je bývalý československý krasobruslař a trenér slovenské národnosti. Ke krasobruslení Divína přivedl jeho otec, Antonín Finster, který jej pak trénoval až do roku 1959, kdy Divín začal v Bratislavě spolupracovat s trenérem I. Maurerem.


DC++ klient

DC++ klient je počítačový program pro sdílení dat, který je výsledkem projektu majícího za úkol vytvořit klienta pro p2p protokol jménem ADC. Podle oficiálního popisu ADC protokolu, který ani po mnoha letech není ve finální verzi. Zkratka ADC nemá daný význam. Jako příklad co by ADC mohlo znamenat je uvedeno Advanced Direct Connect. DC++ by do verze 1.0 mělo také podporovat Direct Connect protokol, pro stejnojmenou síť na které je nyní DC++ nejpoužívanějsím klientem. Jelikož je DC++ open souce uvolněno pod GNU GPL bylo od něho odvozeno i velké množství alternativních klientů. Jedním z nejvyvinutějších a hojně používaných je StrongDC++. Pro uživatele, kteří provozují svůj vlastní hub a operátory hubů, existují speciální modifikace DC++ klienta, zjednušující jejich činnost. Připojení k hubu je nejčastěji limitováno minimální velikostí sdílených souborů.
Flashový návod na strong DC++ a CzDC na webu http://www.flash-dc.net


Zpravodaj SPJF

Časopis vydávaný Sdružením přátel Jaroslava Foglara od roku 1994. V současnosti časopis nevychází. Časopis informoval především o badatelsko sběratelské oblasti dění okolo osoby spisovatele Jaroslava Foglara. ----


Tribrachys

Tribrachys je trojslabičná veršová stopa, která se skládá ze tří krátkých slabik. Užívá se především v časoměrném verši, nejčastěji v antických řeckých a římských metrech, často jako náhrada za stopu jambickou. V moderních jazycích ani v sylabotónickém verši se prakticky nepoužívá, v českém přízvučném verši ji ani není možné vytvořit.


Hombori Tondo

Hombori Tondo je nejvyšším vrcholem afrického státu Mali. Tato stolová hora se nachází v maliském regionu Mopti, nedaleko stejnojmenné vesnice Hombori, poblíž silnice mezi městy Mopti a Gao. Hora je významným archeologickým nalezištěm se známkami osídlení starými kolem 2000 let.
Výstup na Hombori je náročný, především díky kombinaci klimatických podmínek a terénu, avšak v současné době je ulehčen existencí via ferraty. Výstup se nedoporučuje mimo období prosinec - únor, především vzhledem k extrémním teplotám. Výchozím bodem k výstupu bývá vesnice Hombori, kde je zpravidla možné najmout horského vůdce i potřebné vybavení. Nejčastější strategií k výstupu je odchod z vesnice pozdě odpoledne, po 2 - 3 hodinové túře nocleh v sedle mezi mezi Hombori Tondo a La Clé de Hombori, ještě před rozedněním je vhodné zdolat zbývající necelou hodinu cesty pod skalní stěnu. Výstup náročnou via ferratou a dosažení vrcholu pak trvá další hodinu. Vrchol je pro zdejší obyvatele posvátným místem.


Jan Roháč z Dubé

Jan Roháč pocházel z chudého šlechtického rodu. Po smrti Jana Žižky z Trocnova stál na straně Táboritů a Sirotků, tedy radikální husitské větve.
Po porážce Prokopa Holého v bitvě u Lipan a rozpadu radikálních husitských vojsk se se zbylými věrnými postavil do čela odboje proti Zikmundovi Lucemburskému. Uchýlil se do Hradce Králové, musel ho však záhy opustit. Jeho nevelký hrad nesoucí biblické jméno Sion byl posléze obléhán a dne 6. září 1437 dobyt uherským vojskem. Jan Roháč z Dubé byl zajat a spolu se svou družinou čítající 53 věrných o tři dny později v Praze popraven.
Jan Roháč z Dubé se stal významným národním symbolem. V roce 1947 byl o Janu Roháčovi natočen režisérem Vladimírem Borským první československý barevný film Jan Roháč z Dubé.


Stativ

Stativ je speciální stojan, používaný v řadě oborů, kde je třeba zajistit dočasnou stabilní polohu nějakého zařízení. Významnými obory, kde se často užívá stativu jsou fotografie, film, geodézie či astronomie.
Stativ má obvykle podobu trojnožky, na jejímž vrcholu je možné standardizovaným způsobem uchytit požadované zařízení. Stativů však existuje mnoho různých typů.
Fotografický stativ má prakticky vždy podobu trojnožky. Je proto také jinak nazýván tripod. V minulosti byl vyráběn ze dřeva, v současné době převažují hliníkové slitiny, plasty, nebo uhlíková vlákna. Na vrchu stativu je stativová hlava.
V některých oborech fotografie se používá jednodušší varianta stativu - monopod.
Na stativu může být fotoaparát připevněn přímo. Některé staré studiové fotoaparáty na velký formát byly dokonce do stativu přímo vestavěny. Mnohem obvyklejší je však to, že na stativu je umístěna stativová hlava a na ní pomocí rychloupínací destičky teprve fotoaparát. U levnějších druhů stativů bývá stativová hlava přímo součástí stativu, u kvalitnějších stativů je to volitelné příslušenství.


Petra Buzková

JUDr. Petra Buzková je českou političkou, členkou ČSSD a bývalou místopředsedkyní Sněmovny, ČSSD a ministryní školství. V roce 2006 byla rovněž kandidátkou na primátorku Prahy.
Je pravnučkou významného prvorepublikového sociálnědemokratického politika Františka Modráčka a patří k zakladatelům obnovené polistopadové sociální demokracie. V Poslanecké sněmovně byla poslankyní od roku 1992 do roku 2006, v letech 1996 - 2002 pak zastávala funkci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. Od roku 2002 do roku 2006 byla ministryní školství.
Počátkem roku 2006 ohlásila odchod z politiky a ve volbách do Poslanecké sněmovny již nekandidovala. Později se rozhodla kandidovat v komunálních volbách a byla zvolena do Zastupitelstva hlavního města Prahy, když získala nejvíce preferenčních hlasů z kandidátů ČSSD. Svého mandátu se však vzdala.


Helena Krmíčková

správou, edicemi středověkého diplomatického materiálu, epigrafikou, chronologií, metrologií a kodikologií.
Od roku 1979 působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1980 dosáhla titulu PhDr.. V roce 1996 získala titul Dr. a konečně v roce 2001 jí byla udělena docentura. Je členkou redakční rady Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy university - řady historické. Zároveň je také řešitelka grantu Grantové agentury ČR Utrakvismus roku 1414. V roce 1995 získala cenu rektora Masarykovy univerzity za spoluautorství publikace Matthiae de Janov dicti Magistri Parisiensis Regularum Veteris et Novi Testamenti liber V De corpore Cristi, München, R. Oldenbourg Verlag 1993. Cenu rektora MU získala opět v roce 1998 za publikaci Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách.


L'Hospitalet de Llobregat

Hospitalet de Llobregat je městem spadajícím do aglomerace Barcelony, ležícím na břehu řeky Llobregat. Je situováno mezi Barcelonou, Esplugues de Llobregat, Cornellá de Llobregat a El Prat de Llobregat. Počet obyvatel čítá 261 310, což z něj činí druhé největší město Katalánska.


Luisel Ramos

Luisel Ramos byla uruguayská modelka, která zemřela během přehlídky na následky anorexie.
2. srpna 2006 ve 21:15, Luisel Ramos zemřela na módní přehlídce během módního týdne v Montevideu, Uruguay. Ramos pocítila nevolnost po chůzi na molu a omdlela na cestě do šatny. Zemřela ve věku pouhých 22 let na selhání srdce způsobené mentální anorexií.
Její otec řekl policii, že žila „několik dnů“ bez jakéhokoliv jídla. Samotná Ramos prohlásila, že celé tři měsíce držela velmi tvrdou dietu složenou výhradně z hlávkového salátu a dietní Coca-Coly. V době své smrti měla index tělesné hmotnosti asi jen 14,5. Světová zdravotnická organizace přitom považuje za hranici podvýživy hodnotu BMI 16.
Mnoho významných módních návrhářů dnes stále vyžaduje ultra tenké modelky jako „pěkné“. Návrhář Giorgio Armani následně zakázal ultra tenké modelky na svých módních přehlídkách.


SALT

SALT je série bilaterárních smluv mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými, kterým předcházely jejich rozhovory o omezení strategických zbraní.
Tehdejší Sovětský svaz a Spojené státy byly v 70. letech dvě největší světové supervelmoci, nevojenskými prostředky bojující o geopolitický vliv v rámci Studené války. Předchozí období by se dal označit jako fáze vývoje a testování jejich jaderných zbraní – Spojené státy vyvinuly první jadernou zbraň na světě v Projektu Manhattan ještě za 2. světové války, Sovětský svaz pak v roce 1949. Testování jaderných zbraní těchto mocností, zejména po testu mohutné Car-bomby v roce 1961 rozvířilo mezinárodní nevoli k dalšímu směřování tímto směrem, spolu s obavami, že síla těchto zbraní by v případě rozpoutání jaderného konfliktu byla dostatečná na vyhlazení veškerého života na Zemi.
Vyjednávání nad SALT I trvala od 17. listopadu 1969 do května 1972 v řadě setkání v Helsinkách a Vídni. Jednání uvízla na mrtvém bodě. Výsledek se dostavil až v květnu 1971, kdy bylo dosaženo shody v oblasti systémů ABM. Další rozhovory vedly k dohodě a závěru jednání, kdy 26. května 1972 v Moskvě prezident Richard Nixon a Leonid Brežněv podepsali Smlouvu o antibalistických raketách, která byla uzavřena na dobu neurčenou a zavazovala Spojené státy americké a Sovětský svaz k omezení počtu antibalistických raketových systémů. Dále podepsali Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy a Svazem Sovětských socialistických republik o některých opatřeních s ohledem na omezení strategických útočných zbraní, zkráceně nazývanou Smlouva SALT I která byla uzavřena na dobu pěti let s platností od 1. červenec 1972 a zavazovala obě strany k omezení interkontinentálních střel střel SLBM a ponorek s těmito zbraněmi na palubě. Bylo dosaženo i dalších vzájemných dohod, což pomohlo k rozšíření vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Smlouva SALT II byla uzavřena ve Vídni dne 18. června 1979. Rozhovory, vedoucí k jejímu podepsání se však datují od roku 1972. Hlavní podstatou SALT II bylo omezení či zakázání vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi.


Teorie velkého třesku

Teorie Velkého třesku je americká situační komedie ze světa mladých teoretických fyziků. Dělá si legraci z jejich osobního života, stejně tak z nerdovské subkultury současné americké mládeže, a staví je do opozice k obyčejným lidem, kteří jsou vykreslováni jako hloupí, leč šťastní a sociálně naplnění jedinci.
Seriál tvoří a produkují Chuck Lorre a Bill Prady, pilotní díl režíroval James Burrows. Měl premiéru 24. srpna 2007 na CBS, vysílá se také v Kanadě na stanici A-Channel, Indii na Zee Cafe, v Latinské Americe na Warner Channel, ve Velké Británii na Channel 4, v Austrálii na Nine Network a v České republice se vysílá na programu Prima Cool od 7. dubna 2009.
Produkce pořadu byla přerušena 6. listopadu 2007 v důsledku stávky scenáristů. 17. března 2008 se natáčení obnovilo a dokončila se první série. Druhá série odstartovala 22. září 2008 epizodou „The Bad Fish Paradigm“. V září také vyšla první série seriálu na DVD.
Leonard a Sheldon jsou mladí a úspěšní teoretičtí fyzikové, kteří spolu žijí v jednom bytě. Zajímají se o kvantovou mechaniku, teorii superstrun, sci-fi a fantasy. Jejich život se skládá z výpočtů nových vlastností elementárních částic a hraní hry Halo s dalšími dvěma vědci, Howardem a Rajeshem.
Hned v prvním díle do jejich života vtrhne Penny, přitažlivá blondýnka, která přestože neví nic o Schrödingerově kočce, ani neumí klingonsky, Leonarda zaujme především tím, že je žena. Leonardova náklonost k ní diváky provází celou první sérií a je jednou z hlavních studnic situačního humoru.


Kvašení

Kvašení, zkráceně také někdy označováno jako kvas, je přeměna látky za účasti enzymů mikroorganismů, při němž probíhají v důsledku metabolické aktivity mikroorganismů chemické přeměny organických látek, obvykle sacharidů a vznikají látky energeticky chudší nebo se nové látky syntetizují. V potravinářství tento termín označuje procesy, jichž se zúčastní mikroorganismy.
Z průmyslově využívaných kvašení je nejvýznamnější kvašení alkoholické, při němž se sacharidy řadou reakcí změní na ethanol a oxid uhličitý. U mléčného kvašení podle použitého kmene mikroorganismu vznikne vedle oxidu uhličitého mléčná kyselina nebo ještě i jiné metabolity, například těkavé kyseliny, oxid uhličitý, ethanol. Využívá se například ke konzervaci okurek, zelené píce, při výrobě tvarohů, sýrů. V průmyslu se používá buď kvašení jednorázové, nebo nepřetržité.
Fermentace čaje je běžně užívané, ale nepřesné označení pro jeden z procesů při zpracování čaje. V tomto případě se však z chemického hlediska jedná o oxidaci.


Seznam planetek 25251-25500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: APL - Apollonova skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Ivan Mládek

Ing. Ivan Mládek je český hráč na bendžo, zpěvák, bavič, textař, skladatel, muzikant, komik, kreslíř a humorista.
Od roku 1966 veřejně vystupuje s různými soubory z oblasti jazzu a country music, od počátku 70. let 20. století pak pouze s vlastní kapelou Banjo Band, kde hraje na tenorové bendžo a zpívá. Je autorem více než 400 písní, píše humoristické povídky, recesistické pohádky a scénáře, kreslí humorné obrázky a vtipy. Televizním divákům je znám jako moderátor a spoluautor zábavných pořadů Čundrcountry show a Country estráda.


Kanó Motonobu

Kanó Motonobu byl japonský malíř. Byl členem malířské školy Kanó.


Paul Wrzecionko

Narodil se v Těšíně. Od roku 1958 působil jako soukromý docent v Münsteru, roku 1960 se stal docentem a o pět let později byl jmenován profesorem systematické teologie.
Mezi jeho díla patří např. Reformation und Frühaufklärung in Polen či Die philosophischen Wurzeln der Theologie Albrecht Ritschls.


Gotická architektura v Anglii

Gotická architektura v Anglii získala nesmírně zajímavou, zcela suverénní a velmi nezvyklou podobu. Nikdy zde nedošlo ke kompletnímu převzetí francouzského modelu gotické architektury. Angličané v několika vlnách vždy pouze postupně a opatrně přijímali jednotlivé prvky, které však vzápětí zapojili do vlastní architektonické tradice. Přesto i v Anglii působila řada francouzských mistrů.
Anglická gotická architektura se dělí na tři základní období, která jsou poměrně specifická a nemají obdobu v jiných zemích: Early English, Decorated, Perpendicular. Tato období lze chápat jako ekvivalenty rané, vrcholné a pozdní gotiky, specifická je však konkrétní podoba anglické architektury těchto období. Především Perpendicular totiž nemá prakticky žádnou obdobu v dalších Evropských zemích.
Tyto zvláštnosti anglické gotiky mají své historické důvody. Jedním z nich je to, že Francie byla pro angličany po celý středověk hlavním politickým rivalem. Nebylo proto zcela žádoucí, aby se vším všudy přejímala francouzský stavební sloh. Minimálně stejně silným důvodem však byla i snaha při přestavbách starších anglických staveb respektovat starší stavební konstrukce. Důvody tohoto respektování jsou nejen ekonomické, tj. snaha ušetřit, ale do značné míry jsou také výrazem potřeby zdůraznit nepřerušenou kontinuitu svatých míst od dob jejich zakladatelů, případně přímo doložit jejich legendární souvislost s postavami prvotní církve či alespoň s dobou christianizace Britských ostrovů. Tento ohled na minulost byl zásadně odlišný od dění ve Francii, kde se v téže době snaha zdůraznit sílící význam a moc francouzské koruny nezastavila prakticky před žádnou překážkou a nemilosrdně likvidovala všechny stopy starších staveb, neboť se nezdály být dostatečně reprezentativní a „krásné“.
Anglie proto sice výrazně přijímala francouzské gotické prvky, často dokonce za přímé účasti francouzských mistrů, ale zároveň je nejen čile mísila se staršími prvky románského anglo–normanského stylu, nýbrž navíc takřka okamžitě velmi inovativně proměňovala. Těmito znaky jsou na anglických katedrálách například časté použití pravoúhle uzavřených presbytářů, polygonální kapitulní sály, časté použití dvou transeptů, existence tzv. retrochóru a mariánské kaple umístěné za presbytářem v ose chrámu. Častá je i absence viditelného vnějšího opěrného systému, v interiéru časté použití mramoru, specifické tvarování některých kamenických prvků, inovativní přístup v utvážení obrazců žebrových kleneb, časté použití dřevěných kleneb, zpravidla nižší výška, ale zato jejich větší délka. Charakteristická je též absence jednotného plánu a vznik staveb v mnoha postupných izolovaných etapách.
Od poloviny 12. století probíhala čilá umělecká výměna mezi Anglií a Francií. Izolovaně se v rámci románských staveb objevovaly lomený oblouk, křížová žebrová klenba ve všech lodích, jemné členěné tenké přípory. Anglický Durham je jedním z míst Evropy, kde byla kolem roku 1100 křížová žebrová klenba vůbec poprvé užita. Výrazný vliv v této umělecké výměně hrál cisterciácký řád. Příkladem takových staveb jsou zříceniny cisterciáckého klášterního kostela v Roche, kostela v Riponu (1160-75 atp.
Základní stavbou anglické gotiky je katedrála v Canterbury, na níž se podílel francouzský mistr Vilém ze Sensu. Tato architektura vychází především z architektury Saint-Denis a podobných raněgotických francouzských staveb. Obsahuje však také mnoho prvků starší anglické tradice. Dalšími stavbami jsou katedrály v Lincolnu, v Yorku.
Období začíná novostavbou Westminsterského opatství, které bylo na královo přání budováno jako výrazně francouzsky formulovaná stavba, opírající se hlavně o podobu katedrály v Remeši. Reaguje tak už na první projevy francouzské rayonantní gotiky, především na použití kružeb. Stavby tohoto období jsou skutečně velmi dekorativní. Dalšími stavbami jsou katedrály v Yorku, Exteru, Bristolu, Ely.
Vychází také z rayonantní gotiky, ale v mnoha věcech se od ní liší. Je také velmi zdobná. Jedním ze základních prvků je tzv vějířová klenba. Stěny a okna jsou pak členěna pruty, takže tvoří jakousi paneláž. Stavbami tohoto období jsou především King's College Chapel v Cambridge a kaple Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství.


Tichov

Obec Tichov se nachází v okrese Zlín, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 335 obyvatel.
Oblast kolem Tichova byla osídlena již v pravěku. Bezpečný doklad o osídlení zdejšího kraje existuje z doby bronzové. V trati Stráže bylo prozkoumáno rozsáhlé žárové pohřebiště kultury popelnicových polí z mladší a pozdní doby bronzové – lužická kultura.
První chalupu v této oblasti dle kronikářského zápisu obýval Cícha. Jazykověda usuzuje, že název vsi pochází od osobního jména Čichla, které je lidovější podobou některého ze jmen začínajících na Čá-, Čé-, Čie-, Čí-, přičemž tato jména pocházejí od slovesa „čajati“ či „čekati“. Nelze však vyloučit i motivaci osobním jménem Tich.
Historické názvy : r.1575 Czichow, 1670- Czichlow, 1751 – Cžzhlow, 1846 – Čichow nebo Čychow, kdysi Těchov, 1872- Cichow, 1881- Cichov, r 1924- Tichov, dříve Cichov.
V písemných pramenech se obec poprvé objevuje roku 1422, kdy byla jako součást Brumovského panství zastavena králem Zikmundem. V pozdějších zprávách, např. z r. 1574, kdy Magdalena, vévodkyně z Mynsterberka, prodala Brumov se vším příslušenstvím Zdeňkovi Říčanskému z Říčan, již znovu figuruje jako příslušenství brumovského hradu.
Po rozdělení panství v roce 1662 se stala součástí prvního dílu panství. Za tatarského vpádu v roce 1663 zahynul jeden člověk, vypáleno 14 domů, uloupeno 14 ks hovězího dobytka, 2 koně a 361 ovcí.
Obdobný osud postihl Tichov za tzv. kuruckých vpádů, kdy byla celá osada opuštěna a dle místní pověsti se obyvatelé skrývali v lesích na trati Úprzla. Údajně zde mají být tři velké schodovitě na sebe položené kameny, na nichž byly v té době slouženy mše svaté. Nedaleko těchto kamenů má být lučina a studánka zvaná Kněžovica.
Již v roce 1629 je doložen první větší požár, který zničil podstatnou část osady, celá obec pak vyhořela v roce 1989. V roce 1866 postihla Tichov epidemie cholery.
V roce 1758 bylo v Tichově obydleno celkem 43 usedlostí, z toho celých 18 gruntů, a dále zde byla panská kovárna. Na konci 18.století zde žilo již téměř 300 obyvatel, na přelomu 19. a 20.století kolem 450 obyvatel. Po druhé světové válce stoupl počet až na 560 osob, v současnosti se pohybuje okolo 330. Od roku 1980 byl Tichov spojen s Valašskými Klobouky jako jejich místní část, od 1.ledna 1993 je opět samostatnou obcí.
Škola byla postavena až po požáru v roce 1898, ale vyučovalo se v Tichově již od počátku 19.stol. O výuku se staral klobucký fajkař Tomanovič.
Tichov byl vždy rolnickou osadou s pasekářským charakterem, v 17.a 18.stol zde existovalo salašnictví. Zemědělské družstvo vzniklo v Tichově v roce 1960, později bylo spojeno s družstvem Ploština v Loučce.
V letech 1908-1953 zde působil Spořitelní a záloženský spolek, v letech 1931-1940 zde existovala Družina katolických zemědělců.
V době nacistické okupace zahynulo společně s obyvateli Ploštiny i 5 místních občanů. Obec byla osvobozena Ruskými a Rakouskými oddíly 2.května 1945.


Villarreal CF

Villarreal CF je španělský fotbalový klub z valencijské oblasti. V současnosti hraje nejvyšší španělskou fotbalovou Primera división, ve které překvapivě obsadil v sezóně 2004/05 třetí místo a postoupil do Ligy mistrů. Ani tam se však neztratil a dokráčel až do semifinále, v němž vypadl s Arsenalem.


San Giorgio ai Tedeschi

San Giorgio ai Tedeschi je katolický kostel v Pise, stojící na via Santa Maria.
Kostel byl postaven po roce 1316 na památku padlým německých vojáků v bitvě u Montecatini; byl také nazýván San Giorgio degli Innocenti po připojení ke špitálu Ospedale dei Trovatelli roku 1414; a roku 1784 ke špitálu Riuniti di Santa Chiara.
Stavba je jednolodní, cihlová, na stěnách s pozůstatky freskové výzdoby. Interiér, částečně zrekonstruovaný roku 1722, uchovává dřevěný krucifix ze 14. století a bohatou štukovou výzdobu z 18. století.


Pogo oscilace

Pogo oscilace je nežádoucí podélná oscilace raketových motorů způsobená nestabilitou spalování kapalných složek paliva. Pokud není vzniklá oscilace utlumena, může v krajním případě způsobit rezonanci, kladnou zpětnou vazbu a strukturální porušení rakety. Název pochází z anglického výrazu pro pérovanou tyč na skákání.
Pogo oscilace vzniká obecně, když je nárůst tlaku motoru přenesen do přívodu paliva a způsobí zpětný tlak proti jeho proudění. To sníží přítok paliva a samotný tlak ve spalovací komoře. Nižší tlak zrychlí proudění paliva a způsobí nárůst tlaku v motoru, čímž se cyklus uzavírá. Kolísání proudění může také vyvolat pružnost palivového potrubí. Pokud cyklus dosáhne rezonanční frekvence, může vzniknout kladná zpětná vazba, která je v krajních případech schopna raketu roztrhat na kusy.
Jiná situace, kdy může dojít k pogo oscilaci, je při kolísání rychlosti rakety, které se setrvačnými silami projeví kolísáním průtoku samotného paliva. Kolísání průtoku paliva pak vede ke kolísání tahu motorů a tím i samotné rychlosti rakety, čímž se cyklus uzavírá.
Nejznámější výskyt Pogo oscilace byl u prostředního motoru prvního stupně rakety Saturn V. Pět motorů Saturnu bylo uspořádáno do písmene X, kde pak střed měl menší tuhost než okraj a tah prostředního motorů tak způsoboval jeho deformaci a natažení přívodu paliva. Natažení přívodu pak dočasně snížilo průtok a způsobilo cyklickou sinusovou oscilaci.
Pokud není Pogo oscilace kontrolována, může dojít k závažným selháním. To je případ předčasného zastavení prostředního motoru druhého stupně Apolla 13. Pogo oscilace také způsobila selhání a destrukci posledního zkušebního startu sovětské rakety N-1.


Neznělá velární ploziva

Neznělá velární ploziva je souhláska, která se vyskytuje v některých jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem k, číselné označení IPA je 109, ekvivalentním symbolem v SAMPA je k.


Tuleň kuželozubý

Tuleň kuželozubý může být dlouhý až 3,5 metru a může vážit až 315 kilogramů. Díky velmi silné tukové vrstvě dovede přežít v ledových vodách, v nichž by člověk zemřel během několika vteřin.
Tuleni se přizpůsobí v podstatě jakékoli nabídce mořských ryb. Velké oči s relativně málo vyklenutou rohovkou jsou schopné celkem obstojně vidět i v zakalené vodě, ale rozhodujícími smysly, na nichž závisí úspěšnost lovu, jsou čich a sluch. Dokonce i slepí tuleni dovedou bez obtíží lovit.
Tuleni nemají žádné vnější ušní boltce. Jejich vnitřní sluchové orgány jsou tak citlivé, že jim účinně pomáhají při pronásledování ryb. Tuleň může při potápění zvukovody uzavřít a opět je otevřít při vynoření. Je dost pravděpodobné, že tato zvířata používají při lovu podobný echolokační systém jako delfíni.
Také hmatové vousy kolem tlamy jsou vysoce citlivé. Zachycují jemné pohyby vody, které vytváří plovoucí kořist, podle nich ji pak tuleň může vypátrat.
Jakmile tuleň kuželozubý objeví rybu, začne ji pronásledovat, přičemž se uplatní jeho rychlost i obratnost. Jelikož tulení krev obsahuje velké množství hemoglobinu, vydrží pod hladinou bez nadechnutí až dvacet minut.
Období páření tuleňů kuželozubých připadá na září až prosinec. Samice v té době přicházejí rodit na souš. Krátce po porodu jsou připraveny k páření, proto si je jednotliví samci


Saab 9000

Saab 9000 je luxusní automobil který byl vyráběn mezi roky 1984 – 1998 automobilkou Saab. Během výroby byl postupně modernizován. Dodával se jako pětidveřový hatchback a později přibyl také sedan 9000 CD. Díky vývoji společné platformy s koncernem Fiat a jeho částmi Alfa Romeo a Lancia sdílel Saab 9000 některé konstrukční prvky s modely Fiat Croma, Alfa Romeo 164 a Lancia Thema.


Politický systém Makedonie

Politický systém Republiky Makedonie je určen ústavou přijatou po vyhlášení nezávislosti v roce 1991. Jedná se o pluralitní parlamentní demokracii. V čele republiky je prezident. Jeho funkce je spíše ceremoniální, prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a Státní bezpečnostní rady. Výkonnou a rovněž zákonodárnou moc má vláda. Nejvyšším orgánem zákonodárné moci je Sobranje - jednokomorový parlament, který má 120 poslaneckých mandátů volených proporční volbou na 4 roky.
Ústava Republiky Makedonie byla parlamentem schválena 17. listopadu 1991. Makedonie se v ní hlásí k historickému a kulturnímu dědictví. Makedonie je v ní definována jako stát založený na občanském principu. V roce 1992 byla ústava novelizována a byl do ní zařazen článek, že Makedonie nemá žádné územní nároky vůči sousedním státům. Velká pozornost je věnována postavení národnostních menšin, Makedonie garantuje ochranu etnické, kulturní, jazykové a náboženské totožnosti lidí. Po národnostním konfliktu do ní byla implementována Ohridská rámcová dohoda. ORD, podepsaná 13. srpna 2001 v Ohridu, je politickou dohodou podle níž byla upravena makedonská ústava, bylo zajištěno používání makedonštiny i albánštiny v parlamentu, v soudnictví, při vydávání dvojjazyčných cestovních dokladů. Bylo zajištěno proporcionální zastoupení menšin ve státní správě, samosprávě i ozbrojených silách a používání jazyka národnostních menšin a symbolů menšin.
Prezident Republiky Makedonie je volený ve všeobecných a přímých volbách na 5 let. Může být jen jednou znovu zvolen. Současným prezidentem Republiky Makedonie je Branko Crvenkovski, který zvítězil v předčasných prezidentských volbách konaných v srpnu 2004 po tragické smrti prezidenta Borise Trajkovskeho při havárii vládního letadla u Mostaru.
Sobranje je jednokomorový stodvacetimístný parlament, do nějž se volí každé 4 roky. Po obnovení politického pluralismu se v Makedoniii konalo 5 parlamentních voleb. Poslední volby do makedonského parlamentu se konaly 5. července 2006.
Na základě výsledků parlamentních voleb jmenuje prezident předsedu většinové strany pověřencem pro sestavení vlády, která je pak volena parlamentem. Od vyhlášení nezávislé Republiky Makedonie se vystřídalo osm vlád. Z posledních parlamentních voleb v roce 2006 vznikla nynější koaliční vláda v čele s premiérem Nikolou Gruevskim složená z šesti politických stran. Vládu tvoří VMRO-DPMNE, PDS, LPM, NSDP, SPM a PDTM. Vládní koalice má 65 mandátů ve 120 členném parlamentu.
V srpnu 2004 byla Republika Makedonie přerozdělena na 84 opštin. Proces decentralizace státní správy spojený s fiskální decentralizací ve prospěch opštin je jednou z rozhodujících částí implementace Ohridské rámcové dohody z roku 2001. Decentralizační zákony byly přijaty v druhé polovině roku 2004. V listopadu 2004 se konalo neúspěšné referendum o zastavení procesu decentralizace. První kolo místních voleb se uskutečnilo 13. března 2005 a stalo se důležitým mezníkem ve vývoji Republiky Makedonie. Byly tak vytvořeny předpoklady pro přenesení pravomocí z centrálních institucí na místní samosprávy a albánská menšina tak získala větší podíl na výkonu politické moci.


Rudník

Obec Rudník se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 2232 obyvatel.
Obec Rudník podpořila výstavbu lyžařských tratí ve svém okolí. Lyžařský oddíl zde udržuje 51 km běžeckých tratí v obcích Rudník, Bolkov, Janovice, Fořt, Javorník, Čistá, Černý Důl a Jánské Lázně.


Oxim

Oxim je název funkční skupiny, ve které je na imin navázána hydroxylová skupina. Je stabilizován díky existenci mesomerní struktury. V té přechází hydroxyl do keto formy a imin v amin. Oximy vznikají reakcí ketonu a hydroxylaminu za kyselé katalýsy.
Oximy mají velký význam v průmyslové výrobě. Podléhají totiž Beckmanově přesmyku, při kterém vznikají amidy karboxylových kyselin. Opět za katalytického působení silné minerální kyseliny. Tato reakce je stereoselektivní, protože se přesmykuje vždy substituent, který je vůči odcházejícímu hydroxylu v trans postavení.
Příklad průmyslového využití představuje syntéza Nylonu-6. Výchozí surovinou je cyklohexanol, který dehydrogenací poskytuje cyklohexanon a po reakci s hydroxylaminem a přesmyku vzniká epsilon-kaprolaktam.


Monte Carlo Masters

Monte Carlo Masters je profesionální tenisový turnaj mužů v Roquebrune-Cap-Martin ve Francii. Je zařazen do elitní kategorie ATP Masters 1000. Pořádá se každoročně v dubnu na antukových dvorcích. Turnaj se hraje od roku 1897, od roku 1969 pod názvem Monte Carlo Open. V hlavní soutěži startuje 56 tenistů, celková dotace je 2,750,000 EUR.


Záklon rejdového čepu

Záklon rejdového čepu je úhlová odchylka tohoto čepu od svislé osy řízeného kola u automobilu, motocyklu, jízdního kola nebo jiného vozidla. Je to úhel mezi osou čepu a mezi svislou osou vozidla. Automobiloví závodníci někdy nastavují záklon rejdového čepu, aby optimalizovali charakteristiky vozidla pro konkrétní situace.
Rotační body řízení zaujímají takový úhel, že přímka jimi procházející protíná povrch vozovky mírně před kontaktním bodem kola. Účelem tohoto je zajistit určitou schopnost automatického centrování řízení. To zjednodušuje řízení vozu a zlepšuje stabilitu při přímé jízdě. Výrazný záklon čepu ztěžuje řízení a zhoršuje jeho odezvu, avšak při závodě se velký záklon využívá ke zvětšování odklonu kola v zatáčkách. S radiálními pneumatikami jsou zde často úhly záklonu přes 10 stupňů. K překonání vratné síly při velkém záklonu je obvykle potřeba posilovač řízení.
Osa rejdového čepu nemusí procházet středem kola, takže lze záklon nastavovat nezávisle na stopě, což je vzdálenost mezi bodem, kde osa rejdového čepu protíná zem, a bodem přímo pod osou kola. Interakce mezi záklonem rejdového čepu a stopou je složitá, ale zhruba řečeno, oba parametry pomáhají řízení - záklon zvětšuje tlumení, kdežto stopa zlepšuje "cit" a vracení kol do přímého směru. V extrémním případě, jako u nákupního vozíku, je systém netlumený, ale stabilní, protože kolo osciluje okolo "správné" polohy. Řešení u nákupního vozíku významně využívá stopu, ale nikoli záklon čepu. Příčné síly na pneumatiku nepůsobí na střed kontaktní plochy, nýbrž v určité vzdálenosti za touto plochou. Této vzdálenosti se říká pneumatická stopa a mění se s rychlostí, zátěží, rejdovým úhlem, povrchem, druhem pneumatik a tlaku v nich, a s časem. Dobrým počátečním bodem je 30 mm za nominální kontaktní plochou.
Jako první použil kladný záklon rejdového čepu Arthur Krebs na přední nápravu svého vozu z roku 1896 - anglický patent: "Pro zajištění stability směru ve smyslu zvláštní konstrukce přední nápravy, tedy pro automatické obnovení rovnoběžnosti kol obou náprav vozidla, není-li tendence udržovat je v jiném směru, nebo po dočasném úsilí vychýlit je ze zmíněné rovnoběžnosti. [...] Hřídel přední nápravy je situována ve vhodné vzdálenosti za průmětem osy otočného čepu, aby byla zajištěna stabilita směru, jak bylo popsáno výše."


Yunjin Kim

Yunjin Kim je korejsko-americkou herečkou. Kim se narodila v Soulu v Jižní Korei a v deseti letech emigrovala i s rodiči do USA. Po škole se odstěhovala do New Yorku, aby se mohla začít naplno věnovat svojí herecké kariéře. Herectví vystudovala na Bostonské univerzitě a po promoci se objevila jak na MTV, tak v telenovelách na stanici ABC. V roce 1996 se objevila v korejském televizním dramatu Beautiful Vocation. Během příštích pěti let se objevila v dalších menších filmech. Proslavila ji až role Sun Kwonové v televizním seriálu stanice ABC, Lost.


Příbram

Vesnice Příbram je dnes západní částí města Verneřice v turisticky atraktivní části Českého středohoří, v jihovýchodním cípu okresu Děčín. Leží asi 3 kilometry západně od samotných Verneřic.
Vesnice je doložena od 13. století. Domy byly stavěny až do roku 1932, avšak od druhé poloviny 19. století počet obyvatel klesal. Až do roku 1945 bylo její obyvatelstvo německé. V roce 1945 po odsunu Němců byla asi třetina vesnice zbourána. Součástí obce Příbrami byla odedávna i osada Velké Stínky, jejíchž 6 domů bylo zbouráno v roce 1945.
Příbram leží v délce téměř 2 kilometrů podél místní silnice z Verneřic západním směrem na Bukovou horu. Uprostřed Příbrami odbočuje silnice do Rychnova, které jsou dnes rovněž místní části města Verneřic.
Z jihu s jejím územím sousedí několik kilometrů vzdálené Zubrnice a Lovečkovice.
Vesnicí protéká Bobří potok, který přitéká z Bukové hory a pokračuje přes Verneřice směrem do Kravař a soutěskou s Bobřím vodopádem a soustavou rybníků do Novozámeckého rybníku u Zahrádek, v němž se stéká s Mlýnským potokem do Robečského potoka, který se vlévá do Ploučnice.
V Příbrami býval podle potoka 30–40 m šíroký pás obecného pozemku, který byl lemován zdí z čedičových kamenů. Silnice křižuje ve vsi potok čtyřikrát.
Vrchol Bukové hory se stejnojmenným televizním vysílačem patří také do území Příbrami. Turistickou chatu z roku 1907 obhospodařoval příbramský hostinský Kratochwill.
Dne 14. října 1778 od Verneřic přes Příbram navštívil Bukovou horu císař Josef II. se svým doprovodem, dále pokračovali na Vitín a Ústí nad Labem. Pomník Josefa II. v Příbrami byl zničen Čechy v roce 1945.
Vesnice je původně zemědělská. Zpočátku byla součástí statku „Schwaden“, který patřil bratrům Hroznatovým. Od roku 1215 byla Příbram obcí s povinností odevzdat podíl výnosu.
Roku 1216 Hrosnata Crispus prodal vesnici za 100 kop grošů pražskému biskupovi Ondřejovi z Guttensteinu. Plocha pozemků čítala 680 ha, z toho bylo 30 ha lesů. Lesy na Bukové hoře však patřily knížeti Thunovi z děčínského zámku. Část pozemků Příbramští odkoupili od Verneřických.
V daňové kníze z roku 1654 je za rok 1651 uváděno v Příbrami 15 hospodářstvi, 11 zahradnictví a 1 domkář. Dalších asi 6 domů bylo ve vesnici Velké Stínky, která k Příbrami patřila. Usedlosti v roce 1651 podle daňové knihy:
Roku 1773 byly domy očíslovány. V té době měla obec 21 hospodářství, 11 zahradníků, 2 mlynáře, 1 školu a 52 domkárů, dohromady 87 domů. Domkáři měly domy převážně na obecním pozemku mezi kamennými zdmi. Několik domkáři si mohli svůj majetek zvětšit přikoupením luk a pozemků, uživili se pak jen zemědělstvím. Číslování začalo u místního rychtáře a pokračovalo dolů až k číslu 10, pokračovalo nahoru k číslu 45 a pak opět dolů k číslu 87.
Od 15. ledna 1782 se na základě patentu císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví stali sedláci majiteli půdy.
V letech 1773–1932 byly postaveny domy č. p. 88–121. Mezi novější domy patří: Zachheisel 116, Pettersova kovárna 117,, Lindenfirnand 118, obchodník Schirmer 120 a jako poslední Guthschmied 121.
V roce 1870 byla postavena nová škola, v roce 1877 byla přistavěna ještě jedna školní třída.
Většina domů byla stavěna původní technologií. Chlévy a sklepy byly z čedičů, ostatní díly staveb byly ze dřeva a střechy pokládány slámou. Písek na stavbu se doloval v pískovnách pod kopcem Boží vrch a v Loschwitzu. Po roce 1850 se jezdilo pro stavební kámen do kamenolomu ve Valkeřicích.
Jako jednostřešní domy byly stavěny domy č. p. 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 19, 21, 24, 28, 29, 31, 35, 41, 42, 44, 45, 47, 51, 54, 55, 56, 57, 60, 61, 62, 67, 68, 69, 76, 77, 78, 83, 85, 87, 88, 90, 92, 93, 702, 703, 704, 106, 107, 108, 109, 111, 112, 113, 118, celkem 55 domů.
Požáry, u nichž není zaznamenán rok, nejsou v tomto seznamu uvedeny.
V roce 1945 bylo v Příbrami jen 114 obývaných domů. Před rokem 1945 bylo v Příbrami neobydleno nebo zbouráno 7 obytných domů.
 Soubor:Pribram2.jpg| Soubor:Pribram3.jpg| Soubor:Pribram4.jpg| Soubor:Pribram6.jpg| Soubor:Pribram7.jpg| Soubor:Pribram8.jpg| Soubor:Pribram17.jpg|červenec 2007 Soubor:Pribram18.jpg|červenec 2007
Podle zprávy z roku 1953 od Gustava Scheinerta z čísla 67 Češi zbourali v letech 1946–1953 téměř 40 domů, a to domy čísel popisných 60, 61, 116, 37, 65, 66, 69, 70, 71, 34, 91, 101, 88, 32, 28, 76, 77, 78, 23, 19, 86, 87, 96, 2, 11, 3, 4, 5, 14, 104, 13, z domů č. 109 a 110 zbyly ruiny a u domu 56 byl spadlý štít. V Grosszinkenu se všech 6 domu a stodol, i domy Rudolfa Fahryho a Schusterbauera zbouralo. Tím zůstalo ještě 81 domů a 36 stodol.
Celkem do roku 1971 bylo úplně zbouráno 30 domů, 41 domů s přistavěnou stodolou, 29 stodol, 6 verand a jedna dílna.
V roce 1971 byly obydlené domy č. p. 10, 8, 7, 1, 118, 120, 82, 117, 119, 121, 75, 115, 106, 72, 68, 94, 63, 92, 58, 56, 57, 50, 49, 48, 47, 45, 44, 42, 40, 95, 33, 24, 48, 17, 98, 105 a 107. Neobydlené byly domy č. 90 a 107, bez oken a dveří č. 81 a 20, v domě č. p. 20 byl sklad a prasečák. Domy č. p. 97, 56 a 57 jsou používány jako rekreační chalupy. Stodoly ještě stály u domů č. p. 20, 39, 13 a 12, všechny ostatní byly zbourány. Obývané domy přešly do majetku bydlících, byly jakž takž udržované. Škola byla zruinovaná a neudržovaná, keře a stromy podél potoka neudržované a přerostlé. Novostavby byly u č. 26 a č. 16.
Na hřbitově byla v roce 1971 většina pomníků převrácená a pokrytá plevelem. Márnice byla uvnitř zdemolovaná. Vlevo od vchodu byly tři nové hroby Čechů, další již byli pohřbíváni ve Verneřicích.
Chata na Buková hoře je používaná pro tamní televizní vysílač.
Už kolem roku 1350 v některých německých městech a vesnicích v Čechách zřizovány školy. Děti musely chodit do školy od Galli do Walburga a každý musel přinést kus dřeva na vytápěni školy.
Před rokem 1870 byla škola v Příbrami v domě č. 76, který byl postaven roku 1752. Nejsou doklady o tom, zda a kde se předtím učily děti z Příbrami. Domům č. 93 se sice říkalo školní, byl ale obýván učitelem Prautschem Antonem, podobně i dům č. 100.
V roce 1870 postavila obec novou jednotřídní obecnou školu včetně bytu pro učitele. V roce 1877 byla přistavěna druhá třída. Na střeše školy byla věž s obecním zvonem, který se rozezněl v poledne, večer, při úmrtí nebo při požáru. Škola sloužila i dětem z blízké Čáslavi až do roku 1904, od kdy měla Čáslav vlastní školu.
Učiteli v Příbrami byli Prautsch Anton, Moritz Klar, Karl Weiss, Josef Krautstengel, Franz Blumtritt, Barwig, Paudler Franz, Emil Lorenz, Hoffmann, Emil Krolop z Verneřic učil v letech války 1914–1918. Dalšími učiteli byli Lösel, Arno Matzke, Fritz Kessler, Franz Marschner, Rankl z Verneřic, učitelka Selma Richterová z Rychnova, poslední učitel Schreiber byl deportován do tábora v České Kamenici, kde 13. 1. 1946 zemřel.
V letech 1901–1902 byla vybudována měšťanská škola se třemi třídami, pro každý ročník jednu, ve Verneřicích. Prvním jejím ředitelem byl August Michel, posledním německým ředitelem byl Franz Jelinek. Žáci z okolních vesnic docházeli převážně pěšky, což bylo zvláště v zimě velmi náročné, takže se sem přihlašovali jen odolnější z kluků. Teprve od roku 1939 bylo absolvování měšťanské školy povinné.
První škola ve Verneřicích byla od roku 1539. Od roku 1935 byla ve Verneřicích i česká škola, určená především pro děti státních zaměstnanců.
Až do roku 1800 bylo právo soudit dědičné a bylo spojeno s právem výčepním. Přísedící vykonávali práci v obecním úřadě. Oddávali, seznamovali lid s právními předpisy, ověřovali prodeje a smlouvy, urovnávali neshody a trestali provinění. Vše se zapsalo do knih. V Příbrami byl historický výčep spojený s těmito právy. Výčepu se jeho majitel Emil Kusebauch v roce 1908 vzdal.
Součástí obce Příbrami byla odedávna i vesnice Velké Stínky, která zanikla v roce 1945 při odsunu Němců.
Příbram patřil i dříve do politického okresu Děčín, soudní a finanční okres býval Benešov nad Ploučnicí.
Kancelář starosty byla vždy v domě úřadujícího starosty. Josef Soukal vykonával funkci starosty v domě č. 92. Poté Češi umístili obecní úřad byl v hostinci domu č. p. 106.
V letech 1900–1945 se v obci vystřídali 4 obecní strážníci.
Úřední oznámení se psala čtyřmo, byla dána do plechovek a od středu vesnice dána do oběhu. Po přečteni oznámení je občan musel předat dalšímu sousedovi.
V letech 1900–1935 zemřelo 429 lidí, z toho 143 dětí, z toho 119 do jednoho roku věku. Z celkového počtu zemřelých 13 mužů a 4 ženy zemřely sebevraždou.
V První světové válce padlo nebo zemřelo v lazaretech nebo v zajetí 18 obyvatel obce. Pro tyto padlé a nezvěstné byl v roce 1921 v zahradě domu č. 81 postaven pomník. V roce 1945 ho Češi zdemolovali.
Ve Druhé světové válce ztratilo život nejméně 36 mužů z obce, z toho 16 ženatých. Vojáci, kteří přežili, se do svých domovů již nesměli vrátit, většina ostatního původního obyvatelstva byla vysídlena.
Obyvatelstvo bylo římskokatolického vyznání. Po roce 1922 několik obyvatel vystoupilo z církve, později za hitlerovského režimu další. Příbram patřila do farnosti Rychnov společně s Blankraticemi a Malými Stínkami. V letech 1570–1620 byl rychnovský kostel lutherský.
Církevní matrika i pro Příbram byla v Rychnově vedena od roku 1784, předtím od roku 1684 se vedla ve Verneřicích. Matriky z dob před rokem 1684 se ztratily.
Do podzimu 1899 se Příbramští pohřbívali v Rychnově kolem kostela, od roku 1899 měla Příbram vlastní hřbitov u silnice do Rychnova.
Statky a zahradnictví byly vně zdí obecního pozemku ležícího podél potoka. Pole i louky vlastniků se táhly až k lesu, kde skoro každý vlastnil i kus lesa.
Zeminy obsahují všechny bonity. Při orbě se vyorávaly často čedičové kameny. Musely se často vykopat nebo i odpálit. Kameny odstraněné z polí byly ukládány podél pole nebo se používaly ke zpevnění cest. Keře podél mezí a cest se pravidelně po 7 letech řezalo, následně se používalo k topení a na výrobu topůrek. Při 3–4roční obměně plodin byly výnosy střední.
Z obilí se zde selo žito, zimní a letní pšenice, ječmen, oves a krmná směska. Dále se pěstovaly brambory, řepa a oblíbené červené zelí, tuřín a takzvaná „Strinke“. Dobytek dostával červený a zelený jetel, Thimoteus i krmnou směsku z hrachu, ječmenu a ovsa. Len měl každý sedlák na jednom poli zaset pro vlastní spotřebu a k prodeji pro výrobu oleje. Lněná a řepková semena se nechávala vylisovat v mlýnu v Mertensdorfu. Mnozí sedláci pěstovali pro vlastní potřebu také mák. Vegetační doba zde byla krátká a často se stávalo, že ozimy zplesnivěly pod sněhem.
Několik desetiletí nosily ženy zemědělské produkty ve velkých nůších zboží do měst, pěšky přes bukový les k Labi do Těchlovic.
Původní červenostrakatý horský hovězí dobytek s malými výnosy byl křížen s alpskými hnědými kravami. Tím nastalo ale jen malé zlepšeni. Po 1. světové válce se dosáhlo lepších výnosů s schönhengstovým a simmentalským hovězím dobytkem. Přísná veřejná „býčí komise“ se starala o vyčištění plemenného materiálu.
Kontrolní spolek pro mléko byl utvořen 1937 a měl za cíl zlepšovat hovězí dobytek, ne všichni zemědělci se toho však zúčastnili. Ve Verneřicích byla v letech 1903–1904 jedna z prvních mlékáren, byla v provozu až do roku 1953. Hotové produkty se prodávaly v Děčíně, Podmoklech a Ústi nad Labem. Do té doby si sedláci zpracovávali mléko a zajišťovali odbyt u výkupců sami. Po připojení k Německu v roce 1938 muselo být veškeré mléko odevzdáváno mlékárně.
Bydlení a hospodářské prostory byly většinou pod společnou střechou. Koně, hovězí dobytek, prasata a slepice byli v jednom chlévě se špatnou ventilací a s malými okny. Často byla v chlévech tuberkulóza. Na podzim, po otavě se hnal dobytek na několik týdnů na pastvu, jinak byla tato možnost málo využívaná.
Prasata byla chována ve všech domech, pro vlastní potřebu i na prodej. Ve velkém se chovem prasat zabýval sedlák Fahry Leo z č. 32. Ve všech domech se držely kozy. Mléko se používalo na pití a do kávy. Zbytek byl zkrmen prasaty. V některých domácnostech se vyráběl i kozí sýr. Pojišťovací spolek pro dobytek sloužil jako pojistka. Každý člen musel podle počtu nahlášených zvířat odebrat maso z nouzových zabijaček. Také slepice, husy a dílem i kachny byly skoro ve všech domácnostech. Husy se pěstovaly pro peří, draní peří bylo běžnou činností žen. Ovce ve vesnici nebyly.
Blízké město Verneřice mělo nejdříve 2, později 4 výroční trhy.
Od roku 1921 byl v domě č. 106 Josefa Kratochwilla obchod s potravinami a galanterií. Roku 1928 byl zřízen nový obchod v nově postaveném domě č. p. 120.
Až do odsunu bylo ve vsi několik hostinců. Hostince s tanečním sálem byly v domě č. 20 u Weigela Emila a v domě č. 25 u Borsigů, později u Grunertů. Hostinec bez sálu byl v domě č. 106 u Kratochwillů, hostinec s cizineckými pokoji byl v domě č. 97. Chatu na Bukové hoře obhospodařoval hostinský Emil Ehrlich. Hostinci Kratochwilla a Tröstera byly v roce 1931 modernizovány. V původní rychtě bylo pohostinství zrušeno v roce 1908.
V roce 1576 proběhla pivní válka, při níž verneřičtí občané zkonfiskovali příbramským a rychnovským jejich vlastní pivo. Od té doby na základě rozhodnutí císaře Maxmiliána II. až do roku 1931 směli příbramští hostinští točit jen verneřické pivo. Pak se zde začalo točit i litoměřické pivo.
Místní obyvatelé se zabývali také obchodem se dřevem a zpracováním dřeva. V zimních měsících se truhlářství pro vlastní potřebu věnovalo mnoho obyvatel. Ve mlýně byla i pila. V obci bylo několik kováren, krejčových, ševců, .
V polovině 19. století byla v Příbrami otevřena uhelná šachta. Obyvatelé vsi a okolí byli jejími podílníky, ředitelem šachty byl Fahry Josef z č. p. 34. Štola vedle od z jižního konce Velkých Stínků až k domu č. 116 v Příbrami. Těžba byla zastavena v roce 1900. Při špatném počasí a v zimě používali obyvatelé Velkých Stínků štolu k cestě do Příbrami, také ji používali jako zdroj vody.
Dělnicí si vydělávali na živobytí v okolních vesnicích a městech. Zaměstnaní byli jako zedníci, tesaři, zámečníci, malíři a lakýrníci, na lodích, ve výrobě lodí, v továrnách, v kamenolomu, v mlékárně, na stavbách mlýnů, v lese a jako dělníci na denní mzdu na pomocnou práci. Několik dělníků bylo zaměstnáno na dráze. Mnoho jich muselo zůstat celých 6 pracovních dnů v místě, kde pracovali, a vrátili se až v sobotu večer k rodinám. Zbývající volné hodiny museli věnovat svým malým hospodářstvím.
Spodních vod bylo ve vsi dost, takže převážná většina majitelů domů měla ve sklepě nebo na zahradě studánku, kde bylo dost dobré vody i v dobách velkého sucha. Někteří sedláci si stavěli domáci vodovody. Nejstarší společný vodovod měly domy č. p. 75, 81 a škola, postavená 1908. Později se připojil dům č. 3.
Při první světové válce přišli obyvatelé Příbrami o většinu úspor, protože válka byla financována půjčkami od obyvatel a nový stát nepřevzal dluhy monarchie. Příbram musela na výrobu válečného materiálu odevzdat i zvon ze školní věže. Staženo bylo i zlato a drahé kovy. Většina i jen trochu schopných mužů z Příbrami musela narukovat a po šestinedělním výcviku byli poslání na frontu.
Po válce byly Sudety proti vůli německých obyvatel připojeny k československému státu. Po roce 1918 musel být v Příbrami odstraněn pomník císaře Josefa II., podstavec stál dále prázdný ve školní zahradě. Negativní vztah zdejšího německého obyvatelstva k českému lidu a československému státu od roku 1918 narůstal.
Členem dobrovolného hasičského sboru byl každý mužský majitel domu. V obci byly dvě hasičské zbrojnice, v nich dvě ruční stříkačky a jedna motorová. K čerpání vody sloužilo 10 malých rybníčků po území obce, které se používaly i ke koupání a bruslení. Hasiči pořádali každoročně ples, hasičská kapela hrála na každém pohřbu. Náčelníky hasičů byli postupně Redlich Rudolf č. 89, pak Fahry Leo č. 34, a až do vysídlení Zaschke Emil č. 12.
Spolek na pomoc školy byl utvořen roku 1918, dával dětem bezplatně knihy, sešity a psací potřeby. I tento spolek uspořádal každý rok jeden ples. Zisk se dával do spolkové pokladny.
Polnohospodářské kasino bylo společenstvo zemědělců. Společně objednávali různé zboží jako uhlí, sůl, krmivo a ostatní zboží. Měli společnou dobytčí váhu a zařízení na čištěni sadbového obilí.
Členem Mlékárenského družstva Verneřice byl každý, kdo vlastnil krávu. Toto družstvo prodávalo členům různé zboží a vlastnilo i mlýn.
Spolek pěvců existoval do roku 1910. Byl hodně aktivní, dělával v zimě divadelní představeni na jevišti sálu Weigela č. 20, v tomto hostinci byla i klubovna spolku. Skříň s jejich notovými partiturami stála na původním místě až do vysídlení.
V období před 1. světovou válkou a po ní existovalo společenství mladých hochů, „Jungmannschaft Eiche“. Pořádali výlety, taneční zábavy a hráli i divadlo na jevišti pěveckého spolku.
Roku 1922 bylo ve vsi založeno družstvo, které mělo za cíl zelektrifikovat obec. Kvůli vysoké ceně elektřiny se zpočátku obyvatelé jen těžko loučili s petrolejovými lampami. V některých domech se mezitím svítilo i plynovým světlem, plyn se vyráběl z karbidu. Postupně bylo i veřejné osvětlení přestavěno na elektrické.
Roku 1926 se ve vsi utvořilo meliorační družstvo. Odvodněni pozemků se dělalo v letech 1926–1928. Nezúčastnili se všichni zemědělci. Plánování a kontrola prací byly svěřeny jedné moravské firmě, zemní práce dělali místní zemědělci, členové družstva.
Spolek malodomkářů měl 6 členů a působil od roku 1920 až do zrušení v roce 1938. V roce 1920 se utvořila skupina volnomyšlenkářů, a společně s Rychnovem dělnický spolek bicyklistů. Oba byly v roce 1938 rozpuštěné a majetek zkonfiskován.
Ve vsi byla založena pobočka rolnické strany Svaz zemědělců, založené roku 1919. Místní organizace sociálně demokratické strany byla založená okolo roku 1900, po 1918 byla strana obnovena a vytvořila ve vsi malou knihovnu. I Svaz Němců měl několik členů ve vsi.
Sudetoněmecká vlastenecká fronta Konráda Henleina, založená 1. října 1933 a 30. dubna 1933 přejmenována na Sutedoněmeckou stranu, měla v Příbrami také místní organizaci. V letech 1933–1938 se většina ostatních německých stran včetně Svazu zemědělců zrušila a připojila k Henleinově straně. V květnu 1938 německé obyvatelstvo bojkotovalo částečnou mobilizaci české armády. SDP byla 16. září 1938 československou vládou zakázána. Vyhlašuje neposlušnost státu a Henlein zakládá Freikorps. V září 1938 na Henleinovu výzvu je také několik obyvatel Příbrami mezi Němci, kteří utíkají do Říše. V září 1938 občané Příbrami táhli do Verneřic a bez krveprolití likvidovali a zavírali vše české. Puč byl českou armádou rozbit. 22. září 1938 souhlasila československá vláda s odtržením Sudet od republiky, tentýž den odstoupila vláda a generál Syrový vyhlásil úplnou mobilizaci. O týden později uzavřely velmoci Mnichovskou dohodu. Od 1. října 1938 němečtí vojáci zabírají Sudety podle zón.
Německé vojsko přišlo v neděli 1. října 1938 od Reichenu po pravé straně silníce a tím zároveň zavedlo pravostranný silniční provoz. Všechny domy byly vyzdobeny prapory s hákovými kříži.
Odpůrci Henleinovy strany byli ještě téhož dne zajati členy stranických bojůvek a podrobeni výslechu německými důstojníky SD. V Příbrami to byli Kratochvill Josef č. 106, Hoffmann Franz č. 79 a Vetter Hans č. 73. Po výslechu ale byli propuštěni. Několik občanů z Verneřic a okolí však bylo dopraveno do koncentračního tábora do Německa.
Ze sudetoněmecké strany se stává NSDAP. V Příbrami měla 59 členů a v Čáslavi 23 členů. Současně zde začínají působit různé nacistické zájmové organizace. Skoro všichni obyvatelé byli morálně nuceni se v těchto korporacích angažovat. Zkoušelo se pochodovat, začal dril a to vše pro budoucí válku. Při všech příležitostech se sbíraly peníze, někdejší protivníci byli špiclováni. Pro protinacistické řeči byl zatčen například zámečník Emil Tröster z č. 112.
Mnoho obyvatel muselo za války narukovat k vojsku, k OT, Arbeitdienstu a dalším vojenským službám. Mnoho jich ve válce padlo. Na statky byli jako pracovní síly nasazení polští a později ruští zajatci.
Koncem války přišli do vsi 3 Jugoslávci z koncentráku v České Kamenici. Obchodník Schirmer je ubytoval. Willi Maler zůstal u něho a vypomáhal v obchodě. Po odsunu Schirmera obchod převzal a vedl ho dál. Druhý Jugoslávec, jménem Johann, se nastěhoval do domu č. 113 po odsunu Redlicha. Třeti, jménem Martin, zabral dům č. 34. Dvě děvčata si odnesla plody Jugoslávců s sebou do nové vlasti. Ruští vojáci obsadili ves a u Fahryho měli velitelství. Děvčata a ženy se před nimi musely schovávat.
Po zhrouceni 3. říše dělal Max Richter č. 82 ještě nějaký čas obecního starostu. Po něm převzal starostováni Emil Tröster č. 112, ale jen na krátký čas. Následoval Čech Josef Soukal, který přišel z Boletic nad Labem a bydlel u Elsy Kressové.
Veškerý německý majetek vyhlásila česká vláda za státní majetek. Čeští občané přicházeli a přivlastňovali si majetek odsunutých i neodsunutých Němců. Protože mnozí z přistěhovalců neuměli hospodařit, byli původní němečtí obyvatelé nuceni nadále pracovat. Když čeští přistěhovalci některý statek vyjedli, přemístili se do dalšího.
5. a 6. června 1945 se dřívější funkcionáři Hitlerovy strany byli nuceni podrobit v Benešově nad Ploučincí výslechu. Všichni se po výsleších vrátili. 11 obyvatel bylo deportováno do tábora Česká Kamenice, někteří z nich pak byli nasazení na práce ve vnitrozemí.
Pro německé obyvatele platila podobné omezení, jaká předtím Třetí říše uplatňovala vůči Židům: zákaz nočního vycházení, zákaz opouštění obce bez povolení, přes den zákaz zdržovat se na veřejných prostranstvích, zákaz vstupu do veřejných kulturních, sportovních a zábavních zařízení, vymezená doba nakupování. Slovanské obyvatelstvo mělo zákaz stýkat se s Němci.
29. června 1945 v 5 hodin ráno bylo vysídleno 33 rodin, celkem 69 osob, z nichž se 14 později ještě navzdory zákazu a velkému riziku vrátilo pro osobní věci. Odsun byl s koňskými potahy přes Rychnov a Benešov nad Ploučnicí k hranici se Saskem směrem na Hinterhermsdorf. 30. června se dostali do cíle, kde živořili po tisících ve stodolách, v lesích a ve volné přírodě, přitom zemřelo hodně dětí a starých a nemocných lidí. Občané Příbrami táhli pak dál do Duryňska, kde našli nové bydleni.
Jako antifašisté se mohly na podzim 1945 vystěhovat lodí do NDR tři rodiny a mohly si vzít všechny své věci mimo deviz.
Druhý odsun, do tábora Pfaffenhofen u Podmokel a pak do Hesenska, okres Biedenkopf, proběhl 20. února 1946. Týkal se 29 lidí ze 7 rodin z Příbrami. Dvě ženy se vrátily z Pfaffenhofenu do Příbrami ještě téhož dne.
Třetí odsun, 21. března 1946, byl směrován do táboru v Altstadtu. Ve 40 vagónech byli deportováni do Bavorska, po 10 vagonech šlo do Hammelburgu, Münnerstadt, Hofheim a Bad Kissingen. Zpočátku byli ubytováni v prázdných hotelech a táborech a po čase byli rozstrkáni po okolních vesnicích. Z Příbrami bylo do tohoto odsunu zařazeno asi 217 osob z 61 domů.
Při čtvrtém odsunu, v srpnu 1946, bylo 7 rodin transportováno do Meklenburka.
Dvě původní rodiny mohly ve vsi zůstat, ženy měly českou národnost.
Všichni občané, kteří museli pracovat ve vnitrozemí, byli později také odsunuti anebo uteklí ke svým rodínám.
Odsunutí Němci byli postupně rozdělováni do domácností, kde byli často domácími Němci zpočátku přijímáni s nevolí a nevraživostí. Řemeslníci práci dostali snadněji, ale dřívější zemědělci nyní mohli pomáhat často jen za jídlo a ubytování. Proto v následujících letech odcházeli do průmyslových oblastí. Po vydání zákona o náhradě zanechaných věcí dne 21. dubna 1952 bylo v letech 1953–1954 a dál postupně i po roce 1960 vyhnancům vypláceno německým státem odškodnění. Z bývalých příbramských občanů si znovu pořídil statek jen Schneider Rudolf. Někteří se přiženili a tak dostali podíly na hospodářství.
Stará spojovací silníce z Rychnova vcházela do Příbrami u domu č. 1 a u domu č. 17 opustila ves směrem na Sebirz a Litoměřice. Jiná vedla od někdejších vesnic Vitína a Staré Homole vesnicí do Verneřic. Mezi domy 98 a 108 byla silníce do Čáslavi. Pro cestu do rychnovského kostela používali obyvatelé horní části Příbrami a Velkých Stínek cestu od domu 56.
Po roce 1860 se stavěly zpevněné kamenné silníce. To si žádalo stavby 4 mostů.
Již od konce 19. století byla tato oblast vyhledávaná turisty z Čech i ze Saska.
K Příbrami vedlo několik dalších špatně sjízdných, ale turisticky využívaných silnic. Jedna vedla z Velkých Stínek k vršku Mathrellich, podle horského hřebene do Náčkovic a Mukařova. Další vedla ze Staré Homole podle Palmových stěn do Rychnova. Z Těchlovic kolem Milířska k pustému zámku vedla silníce bukovým lesem s připojením na příbramské silnice. To byla tak zvaná „Nová silnice“.
Další trasy byly z Kolmerscheibe přes Lesnou nebo Netterskoppe na Bukovou horu, dále na vršek Mathrelli na kopec Geltschberg u Úštěku, anebo k Ptačím kamenům do Rychnova nebo do Těchlovic k pustému zámku.
Z ústeckého okresu přicházeli turisté od Malého Března přes 14 kopců přes Vitín a Starou homoli na Bukovou horu. Nejprudší výstup byl od železničního nádraží a přístaviště lodí z Těchlovic. I po zřízení železniční tratě do Verneřic v roce 1890 volili místní obyvatelé častěji pěší cestu do Těchlovic. Po roce 1910 dělníci začali pro tyto cesty používat i jízdní kola.
Příslušný berní úřad byl v Benešově nad Ploučnicí. Pěší cesta přes Rychnov, Fojtovice a Heřmanov trvala asi dvě hodiny.
V roce 1930 byly zřízeny v této oblasti autobusové linky. První linka vedle z Verneřic přes Příbram, Rychnov, Fojtovice a Benešov nad Ploučnicí do Děčína. Druhá linka vedla z Verneřic přes Valkeřice. V zimě se často pro vysoký sníh nedalo projet.
V roce 2007 vede přes Příbram autobusová linka č. 510041 z Děčina přes Benešov nad Ploučnicí, Františkov, Valkeřice, Verneřice a Příbram do Rychnova. V Příbrami má dvě zastávky: „Příbram,,dol.“ a „Příbram,,rozc.“ Do Verneřic jezdí ještě linka 510125 přes Žandov a Merboltice a linka 592458 z Ústí nad Labem do Úštěku, přibližně v trase zrušené železnice.
V obecních lesích a lesích rolníků byli vysázeny ponejvíce smrky, jedle a modříny. Rolnicí a zahradnicí měli vesměs kousek lesa. Obec měla na Sängersbergu a na Finkensteinu jehličnaté lesy.
Listnaté stromy rostly u cest, ohraničovaly keřové porosty a rostly podél Bobřího potoka. Byly to buk, dub, dva druhy javoru, vrba, jilm, líska, vysoký topol, bříza, robínie, jeřáb a jasan. Divoce rostoucí ovoce bylo ptačí třešně, planá hruška a planá jabloň.
Ovocné stromy byly pěstovány jen pro vlastní potřebu. V zahradách u domů byly třešně chrupky, višně, švestky, jabloně a hrušky. Studené podnebí dovolilo pěstovat jen odrůdy zvyklé na zimu. Ve Velkých Stínkách jablkům svědčilo, stromy tam rostly na jižní straně a vyrábělo se tam hodně jablečného vína.
Z keřového ovoce se pěstoval angrešt a rybíz. U cest a v mladých lesích rostly maliny, lesní jahody a ostružiny. Sběrači museli být ostražití kvůli výskytu velkého množství jedovatých zmijí. Obec zaplatila za každou zabitou zmiji prémie. V Sängersbergu rostly místy brusinky.
Jména obcí prozrazuji, že v oblasti žili bobři, kočky, sluka. Dále lišky, jezevci, ve stodolách a senných půdách se ubytovávaly kuny, tchoři, lasičky a hranostajové.
V lesích žily červené a hnědé veverky, vodní a stěhovavé krysy, lesní, polní a domácí myši, krtci a hraboši polní. Ve starých domech hnízdili netopýři. Občas byli vidět křečci. Srnky a zajíci byla hlavní lovná zvěř.
Koroptve, bažanti a drozdi byli hlavními cíli mysliveckých sdružení. Dále tu byli ještě ledňáčci, skřivánci, střízlíci, polní a domácí vrabci, slavíci, hejli, stehlíci a další. V pozdním jaru přilétala kukačka. Dále tu byli datli, sojky, několik druhu sýkorek, kosi, drozdi a křepelky. V žádném chlévu nechyběly vlaštovky. Dále tu byli vrány, havrani, sojky, káně, vzácně se vyskytli různé druhy sokolů a sov. Před zákazem chytání ptáků drželo hodně obyvatel různé zpěvné ptáky v klecích.
Čáslav | Loučky | Příbram | Rychnov | Rytířov |


Eline Beringsová

Eline Beringsová je belgická atletka, jejíž specializace je běh na 60 a 100 metrů překážek. Je halovou mistryní Evropy z turínského šampionátu 2009 a juniorskou mistryní Evropy z roku 2005.


Kostel svatého Štěpána Menšího

Kostel svatého Štěpána Menšího v Praze na Starém Městě se nacházel u západní hradby a příkopů Starého města pražského. Dnes na jeho místě stojí dům čp. 315 v ulici Karoliny Světlé.
Tento kostel byl nazýván kostel sv. Štěpána Menšího, aby se odlišil od mnohem většího kostela sv. Štěpána na Novém Městě. Býval též nazýván sv. Štěpán ve zdi. Protože poblíž chrámu stávala od roku 1438 Řečkova kolej, pro kterou se zde sloužily bohoslužby, říkalo se mu i kaple Řečkovy koleje či kaple chudých studentů.
Tento kostel byl vybudován ve 13. století. Měl čtvercový půdorys, vedle něj stála zvonice a kolem něho byl hřbitov. Od roku 1524 v něm sídlili pauláni, kteří se poté přestěhovali do nedalekého kostela sv. Salvátora. Tento chrám roku 1590 vyhořel, následující rok byl obnoven. 1593 byl na jeho strop vymalován erb donátora rekonstrukce Jakuba Granovského z Granova. V roce 1789 byl kostel v rámci josefinských reforem uzavřen, prodán a zbořen.
Tento kostel míval pět oltářů. Hlavní oltář sv. Štěpána pocházel od Jana Jakuba Quirin Jahna.


XHTML Mobile Profile

XHTML Mobile Profile zkráceně XHTML MP je následovník WML 1.0. XHTML MP ja také nazýváno jako WAP 2.0. XHTML MP je založeno na XHTML a upraveno pro mobilní telefony včetně podpory CSS.
Někdy jsou dále podporovány formáty WBMP, AMR, MIDI, MPEG-3, MPEG-4, 3GPP ,…


Bedřich Beneš Buchlovan

Bedřich Beneš Buchlovan, vlastním jménem Bedřich Beneš, byl spisovatel, překladatel z němčiny a polštiny, učitel a knihovník.
Narodil se v rodině učitele Bartoloměje Beneše. Bedřich Beneš po maturitě na reálném gymnáziu v Uherském Hradišti šel ve šlépějích svého otce a pokračoval ve studiu na učitelském ústavu v Kroměříži. Po studiu působil ve slovácké vesnici Buchlovice a inspirován touto vesnicí začal ke svému jménu připojovat přídomek Buchlovan. V roce 1918 se natrvalo přestěhoval do Uherského Hradiště, kde svou profesi spojil s městskou knihovnou a pak znovu. V letech redigoval periodikum Bibliofil. Pro svou bohatou tvorbu je uznávaný člen Moravského kola spisovatelů. Je autorem 70 beletristických titulů, 8 překladových knih z polštiny a němčiny a 30 odborných publikací o literatuře, výtvarném umění a krajových průvodců. Ještě v roce 1953 pořádal ve Slováckém muzeu výstavu ke stému výročí vydání Kytice.
Jeho život provázely osobní tragedie. První syn zemřel již ve věku dvou let, druhý, který se stal také učitelem, byl umučen v koncentračním táboře. Umírá jeho první žena. Dcera z druhého manželství zemřela v patnácti.
Měl zálibu ve sbírání ex libris a grafiky. Tato sbírka je dnes ve fondu Galerie města Opavy. Literární pozůstalost je uložena ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti.
Jako spisovatel se věnoval poezii i próze. Sepsal povídky z hradišťského kraje, životopisy spisovatelů a malířů 19. století. V roce 1992 byla Okresní knihovna v Uherském Hradišti přejmenována na Knihovnu Bedřicha Beneše Buchlovana.
Používal další pseudonymy: Beneš Buchlovský, Beneš z Kola, Ben Walther, Benno Boria, B. Wolfram-Neděle,


USS Texas

USS Texas byla barbetová pancéřová loď námořnictva Spojených států, která byla v USA klasifikována jako bitevní loď druhé třídy. Byla pojmenována na počest amerického státu Texas. Loď byla nasazena ve Španělsko-americké válce v roce 1898. V aktivní službě pak byla až do roku 1911, kdy byla potopena jako cvičný cíl.
Loď byla postavena v loděnici Norfolk Navy Yard v Portsmouthu ve státě Virginia. Kýl byl založen 1. června 1889, dne 28. června 1892 byl trup spuštěn na vodu a do služby loď vstoupila 15. srpna 1895.
Hlavní výzbroj lodi byla umístěna v barbetě uprostřed lodi, přičemž na každém boku bylo jedno 305mm dělo. Sekundární výzbroj tvořilo šest 152mm kanónů, které doplňoval stejný počet 37mm kanónů a dva torpédomety.
Texas byl nasazen ve Španělsko-americké válce v roce 1898. Nejprve se podílel na blokádě španělských válečných lodí v přístavu Santiago de Cuba. Dne 3. července 1898 se účastnil bitvy u Santiago de Cuba, ve které byla zničena španělská eskadra složená z pancéřových křižníků Infanta Maria Teresa, Vizcaya, Cristóbal Colón a Almirante Oquendo a torpédoborců Pluton a Furor, jež se pokusila blokádu prolomit.
Po válce Texas působil v západním Atlantiku. V únoru roku 1911 byl vyřazen ze služby, následně byl přejmenován na San Marcos a 11. března téhož roku byl potopen jako cvičný cíl.


Lesotho na Letních olympijských hrách 2008

Lesotho se bude účastnit Letní olympiády 2008 v 1 sportu. Zastupovat ho bude 1 sportovec.
Lesotho se účastní své 9. olympiády. Doposud nezískalo žádnou olympijskou medaili.


Valerij Fjodorovič Bykovskij

} } Typ } Založeno } Ústředí } Klíčoví lidé
} Hodnota } Zaměstnanci } Webová stránka } Typ stránky


Vývod

Vývod je nejpoužívanější forma genealogické tabulky, respektive způsob genealogického bádání. Zahrnuje všechny předky výchozí osoby, tj. její rodiče, prarodiče, rodiče prarodičů a tak dále. Při vytváření vývodu se postupuje zpět do minulosti po všech jeho liniích, a to jak mužských, tak i ženských. Vývod bývá v současnosti často zobrazován v podobě stromu, kdy je výchozí osoba umístěna v jeho kořenech a její předci se od ní rozvíjejí do koruny.
V případě, že byly ve farnostech, kde je vývod zpracováván, pečlivě vedeny matriční knihy, je možné ho vypracovat do 17. století. Pokud jsou k dispozici další archivní zdroje, je možné některé linie dovést ještě hlouběji do minulosti. Pravděpodobnost úspěchu bádání závisí především na existenci a dostupnosti archivních fondů.


Kobeřice u Brna

Kobeřice u Brna je obec v Jihomoravském kraji v okrese Vyškov s necelými 600 obyvateli. Nachází se 8 km jižně od města Slavkov u Brna při okresní silnici z Otnic do Nížkovic. V obci je evidováno 293 domů.
Katastr obce byl osídlen už od mladší doby kamenné. Dokládají to četná naleziště a vykopávky i pozůstatky zaniklých osad a pohřebišť, které zde byly nalezeny.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1283, kdy zde již byla fara náležející ke kostelu sv. Jiljí. Obec v té době patřila pánům z Věžník, kteří si na místě zvaném Na Valech vystavěli dvě tvrze, které se však do dnešní doby nedochovaly.
V době třicetileté války hrozil obci zánik, který se novým osídlením podařilo odvrátit tak, že Kobeřice bývaly jednou z největších vesnic na Vyškovsku.
Na úbočí tzv. Vlčí hory zde stávaly ještě v roce 1910 tři větné mlýny. V obci bývala cihelna, těžil se zde písek a pískovcový kámen.
V době druhé světové války zde operoval partyzánský oddíl Olga, jehož členy se stali mnozí občané Kobeřic. Řada těchto lidí se poté angažovala v protikomunistické odbojové organizaci Světlana.
V roce 1970 se v obci konal tajný pastorální synod skryté církve pod vedením jejího tajného biskupa Felixe Maria Davídka.


Amedeo Avogadro

Amedeo Avogadro, celým jménem Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro di Quaregna e Cerreto je jedním ze zakladatelů fyziky plynů. Jeho objevy umožnily určení relativních atomových hmotností prvků. Je po něm pojmenována Avogadrova konstanta.
Byl synem zámožného šlechtice ze starodávného italského rodu Piedmont. Vystudoval práva. Postupně ale opouštěl advokacii a začal se věnovat svému koníčku - fyzice. Nejprve se stal demonstrátorem fyziky na turínské univerzitě, později profesorem fyziky ve Vercelli. V roce 1820 se vrátil do Turína jako přednosta nově založené katedry vyšší fyziky. Na ní pracoval až do roku 1850.
Nejprve se zabýval elektřinou, ale později se věnoval fyzice plynů. Roku 1811 formuloval hypotézu, že ideální plyny obsahují v objemové jednotce plynu při stejném tlaku a teplotě stejný počet molekul. Dokázat se ji ale podařilo až o půl století později na základě kinetické teorie plynů.


Stavidlo

Stavidlo je jednoduchý hradící prvek. Slouží k zastavení a regulaci průtoku, případně může při povodňových situacích plnit i roli bezpečnostního přelivu, kdy voda automaticky přepadá přes jeho horní hranu. Regulace průtoků je prováděna částečným povytažením stavidla nad úroveň dna nádrže nebo koryta a průtok je pak definován velikostí takto vzniklého otvoru, výškou hladiny a rychlostí proudění před a za stavidlem. K výpočtu lze použít Bernoulliho rovnici.


Vorbis

Vorbis je svobodný a open source ztrátový audio kodek, který se měl stát náhradou formátu MP3. Jeho vývoj je zastřešen organizací Xiph.Org Foundation. Nejčastěji bývá uložen v kontejneru Ogg a v tomto spojení je nazýván Ogg Vorbis.
Kodek Vorbis se stal prvním Xiph kodekem zralým pro všeobecné použití, a po jistou dobu v podstatě jediným. Tento kodek byl v minulosti bohužel často zaměňován s kontejnerovým formátem OGG. Kodek Vorbis je pojmenován podle postavy ze Zeměplochy. V knize Malí bohové je jednou z důležitých postav Diákon Vorbis.
Po stránce kvality je zvukový kodek přibližně na stejné úrovni jako konkurenční formát Microsoftu Windows Media Audio. Oba jsou kvalitnější než dnes již zastaralý, ale stále nejpoužívanější formát MP3.
Přesné srovnání je bohužel téměř nemožné, už kvůli principu ztrátové komprese. Ta pracuje na principech vypouštění frekvencí lidskému uchu neslyšitelných. Protože každé lidské ucho má jiné akustické vnímání, není možné jednoznačně určit, který ze dvou kvalitativně podobných akustických modelů je lepší nebo kvalitnější.
Většina lidí není schopná poslechem rozpoznat rozdíly mezi kvalitou 7 a vyššími.
Nejpoužívanější metodou testování, je aplikování daných kompresních algoritmů na referenční zvuková data a následné porovnání dekomprimovaných dat s originálem. Ani touto metodou však není možno určit přesně kvalitu algoritmů z důvodů popsaných výše. Může nám však dát základní přehled co se s daty děje.
Kromě použití jako kompresoru hudebních souborů u domácích uživatelů se začal poměrně často používat výrobci her pro kompresi zvukových dat ve hrách obsažených.
V současnosti není žádný oficiální standard pro obsažení metadat v Ogg kontejnerech. Sdružení Xiph.Org v současnosti přivítá návrhy a odezvy. Navržené metody implementace metadat zahrnují následující:
Metadata musí být současně zahrnuty v kodeku. Tam je docela dobrá programová podpora pro Vorbis metadata - často označované jako komentáře. Ale programová podpora pro Theora a FLAC komentáře v Ogg kontejnerech je velmi omezená.
Existuje ohromné množství vyvinutých algoritmů na kompresi zvuku. Uvedeme alespoň ty nejrozšířenější:


České centrum

Česká centra jsou vládní agenturou pro rozvoj kulturního dialogu a spolupráce, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo zahraničích věcí ČR. Jejich posláním je prezentace České republiky v těchto oblastech: kultura, vzdělávání, výzkum, vývoj, obchod a turismus. Napříč všemi sférami působnosti se prolíná koncepce zahrnutá pod hlavičkou Česká kreativita. Od kreativní kultury se přes design, výzkum, vývoj a inovace dostáváme až ke kreativnímu průmyslu. V roce 2009 je v provozu 24 Českých center ve 21 zemích světa.
V dubnu 2006 bylo otevřeno také České centrum v Praze, které má prezentovat práci ČC obyvatelům Česka.
V květnu 2006, několik dnů poté, co byl fyzicky inzultován, napadl poslanec za KSČM Jiří Dolejš fungování Českého centra ve Vídni, kde byl v předchozím roce prezentován projekt Trikem proti komunismu. Poslanec tvrdil, že české ministerstvo zahraničí podporou tohoto projektu přispělo k násilí proti komunistům v Česku, ministerstvo i vedení Českého centra ve Vídni to popřely a argumenty Jiřího Dolejše označily za nepravdivé. Nařčení z propagace násilí proti komunistům odmítli i organizátoři projektu Trikem proti komununismu.


Veš muňka

Veš muňka je bezkřídlý druh hmyzu. Žije v ochlupení genitální a řitní oblasti, podpaží, vousech, ale i někdy v obočí. Přenáší se zejména pohlavním stykem, prádlem, atd. Má oválné, krátké široké tělo a malou hlavu. Samičky žijí asi 3 až 4 týdny, přitom snesou okolo 30 vajíček, ze kterých za týden vylezou larvy a za další dva týdny se z nich stanou dospělci.
Přenáší nemoc zvanou peduculosis pubis, kterou se pozná podle krve ve spodním prádle, hnisu, strupů, hnisání nebo ekzémů. V posledních letech dochází v euroamerické oblasti k snižování výskytu tohoto druhu vši, což je spojováno s rostoucí oblibou vyholování stydké oblasti a podpaží.


Filip Rězak

Studoval v Praze, kde působil ve spolku Serbowka. Psal v hornolužické srbštině, do které přeložil Babičku Boženy Němcové. V roce 1920 vydal Němsko-serbski wšowědny slownik hornjolužiskeje rěče.


Jo-Wilfried Tsonga

Tenis hraje profesionálně od roku 2001. Do roku 2003 se zúčastňoval turnajů okruhu ITF a challengerů, kdy se probojoval nejdále do semifinále. Dosáhl významných úspěchů v juniorské kategorii, když se probojoval do semifinále Australian Open, French Open, Wimbledonu a zvítězil na US Open. Rok 2003 zakončil jako světová juniorská dvojka. První titul v seniorské kategorii získal v červnu 2004 na turnaji ITF v Lanzarote, o měsíc později vyhrál challengery v Nottinghamu a Togliatti. V září měl premiéru na turnaji ATP v Pekingu, kde postoupil do druhého kola. V listopadu 2004 dosáhl rovněž druhého kola na turnaji série Masters v Paříži.
V roce 2005 vyhrál jeden turnaj ITF a jeden challenger. V květnu 2005 se účastnil French Open, ale vypadl hned v 1. kole s Roddickem. V roce 2006 se zúčastňoval pouze turnajů nižší kategorie, přičemž čtyři z nich vyhrál a v dalších dvou postoupil do finále.
V roce 2007 se dostal na Australian Open díky divoké kartě, ale hned v prvním kole znovu podlehl Roddickovi 7:6, 6:7, 3:6, 3:6. V prvním setu zvítězil v tie-breaku 20:18, což je nejvyšší skóre zkrácené hry v historii Australian Open. Ve Wimbledonu v témže roce došel bez ztráty setu do čtvrtého kola, kde prohrál s Richardem Gasquetem 4:6, 3:6, 4:6. V první polovině roku vyhrál jeden turnaj ITF a čtyři challengery, od června již pravidelně startoval na turnajích ATP. Na US Open postoupil do třetího kola, kde podlehl Nadalovi. V říjnu se na turnaji v Lyonu probojoval až do semifinále, kde prohrál s Grosjeanem. Rok zakončil na 45. místě žebříčku ATP.
Rok 2008 zahájil semifinálovou účastí na turnaji v Adelaide, kde podlehl Nieminenovi. O velké překvapení se postaral na Australian Open, když jako nenasazený hráč došel až do finále, kde podlehl třetímu nasazenému Đokovićovi 6:4, 4:6, 3:6, 6:7. V průběhu turnaje přitom vyřadil devátého nasazeného Andyho Murrayho, osmého Gasqueta, čtrnáctého Južného a turnajovou dvojku Nadala. Díky finálové účasti na Australian Open postoupil Tsonga na 18. místo žebříčku ATP.
Jo-Wilfried Tsonga se zúčastnil 2 zápasů v Davisově poháru za tým Francie s bilancí 3-0 ve dvouhře.


Duke Nukem II

Duke Nukem je akční počítačová hra pro PC vydaná firmou Apogee Software. Hra byla vydána 3. prosince roku 1993. Hra je dělená na čtyři epizody, přičemž první epizoda byla také šířena formou shareware. Titul nepredstavoval příběhovém následovníka první hry Duke Nukem, jednalo se pouze o druhou hru v pořadí ze série Duke Nukem.


Dvořákův platan

Dvořákův platan je památný strom v Karlových Varech pojmenovaný po skladateli Antonínu Dvořákovi. Platan javorolistý stojí samostatně před Sadovou kolonádou v Dvořákových sadech. Obvod jeho kmene měří 472 cm a výška stromu je 22 m. Platan je chráněn od roku 1985 pro svůj vzrůst a dendrologickou hodnotu.


Sylva

Sylva je řeka ve Sverdlovské oblasti a v Permském kraji v Rusku. Je 493 km dlouhá. Povodí má rozlohu 19 700 km2.
Pramení na západním svahu Středního Uralu. Teče převážně na západ, přičemž její tok je velmi členitý. Ústí do Čusovského zálivu Kamské přehrady jako přítok řeky Čusovaja. V povodí řeky se nacházejí krasové útvary.
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhových srážek. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 45 km od ústí činí 139 m3/s. Zamrzá v listopadu, přičemž vznikají charakteristické ledové zátarasy, a rozmrzá v dubnu.
Vodní doprava je možná v délce 74 km od ústí. Na řece leží město Kungur.


HC Oceláři Třinec v české hokejové extralize 1998/1999

Richard Král , Jozef Daňo , Viktor Ujčík , Libor Procházka , Ladislav Lubina , Jan Peterek , Václav Pletka , Roman Kaděra , Ľubomír Sekeráš , Petr Folta , Tomáš Chlubna , Aleš Zima , Branislav Jánoš , Jiří Kuntoš , Miroslav Číhal , Petr Gřegořek , Stanislav Pavelec - na konci sezony zanechání aktívmí činnosti , Martin Havlát , Jan Marek , Robert Kántór , Mario Cartelli , Patrik Moskal , Filip Štefanka , Josef Lucák , Robert Procházka , Vlastimil Lakosil, Radovan Biegl
HC Železárny Třinec - HC ZPS Barum Zlín 5:1 - hetrik Viktor Ujčík


Chalupa

Chalupa je menší venkovské obytné stavení, ke kterému obvykle patřila pole jen s malou výměrou nebo žádná pole.
Zdrobnělinou chaloupka bývá označována nejen malá chalupa, ale i výměnek či podružské obydlí v selském dvoře.
V současnosti se používá termín rekreační chalupa, která označuje starší stavbu zbudovanou pro trvalé bydlení, ale později vyjmutou z bytového fondu a znovu kolaudovanou pro účely individuální rekreace.


Milan Dufek

Milan Dufek byl český zpěvák, skladatel, kytarista a flétnista a zakládající člen skupiny Rangers.
Stal se autorem řady úspěšných textů, které již zlidověly. Kromě hudby stál u zrodu Nadace Dětské srdce, která podporuje léčení dětí se srdečními vadami. Pro svou lásku ke sportu byl i sponzorem jednoho z fotbalových týmů na Vysočině.
Milan Dufek tragicky zahynul při potápění v Kolumbii, když se srazil s člunem.


Roderich

Roderich byl poslední král Vizogótské říše, vládnoucí krátkou dobu v letech 710–712. Ve skutečnosti se o Roderichovi ví jen velmi málo s jistotou; vládl nad částí Pyrenejského poloostrova, zatímco zbytku vládli další uzurpátoři, prohrál bitvu v Laguně de la Janda s arabskými nájezdníky, vedenými Tárikem ibn Zijádem. Roderich v bitvě padl a Arabové a Berbeři si posléze podrobili celou Hispánii. Přesné místo bitvy je sporné, poblíž Arcos de la Frontera existuje hrobka krále „Rodriga“ a jeho postava se stala legendární jako „poslední král Gótů“. Předpokládá se, že Roderichova vdova Egilona byla později provdána za Abd al-Azíze ibn Músu.
O Roderichově původu informuje pouze jediný zdroj, pozdně asturská kronika krále Alfonse III., není však žádný konkrétní důvod i její k pochybnostem o její důvěryhodnosti. Podle Kroniky Alfonse III. tak Roderichův otec Theodefred byl synem vizogótského krále Chindaswintha bratr krále Rekkeswintha. Se smrtí krále Rekkeswintha roku 672 a následném proklamaci Wamby za krále, jenž však nepocházel z dosavadní vládnoucí dynastie, přišla Chindaswinthův rod o svou dosavadní moc. Proto Roderichovo zvolení králem se chápalo jako návrat zapuzené dynastie.
Král Egica Roderichova otce Theodefred podezříval ze spiknutí a nařídil mu opustit hlavní město Toledo. Podle Kroniky Alfonce III. Theodefred odešel do Córdoby, kde si také vzal ženu jména Ricila, Roderichovu matku. Datum Roderichova narození není jisté, klade se však tedy do doby po nástupu krále Egicy na trůn roku 687.
Před svým nástupem na trůn pravděpodobně Roderich s titulem dux spravoval provincii Hispania Baetica. Hlavními prameny o Roderichově panství v jižní Hispánii je latinsky psaná kronika Continuatio Hispana, nicméně její líčení je velmi omezené a detaily jsou kvůli autorovy špatné znalosti latiny obtížně pochopitelné. Podle Continuatio Hispana Roderich království bouřlivě napadl na výzvu senátu. Otázka, co přesně tato zpráva znamená byla předmětem rozsáhlých diskusí mezi historiky. Podle vizigótského zákoníku Lex Visigothorum nebyla Vizigótská říše dědičnou, ale volitelnou monarchií. Průběh volby krále probíhal podle ustanovení přijatými čtvrtým toledským koncilem. Senát, který se na Roderichově uzurpaci podílel, bylo pravděpodobně shromáždějí „vedoucích velmožů a snad některých biskupů“. Účast církevních představitelů na převratu se však zpochybňována; někteří vědci poukazují na to, že podpora ze strany biskupů s činu označeném jako uzurpace moci. Světští a církevní předáci hráli dominantní úlohu při určování nástupnictví na trůn již od smrti Rekkareda I. Velmoži a vojevůdci nebyli příliš ovlivněni královskými opatřeními, která měla v posledních desetiletích Vizigótské říše omezit jejich, když dokázali provést převrat.
Je pravděpodobné, že „invaze“ v tomto případě neznamenala napadení zvenčí, protože latinské regnum označovalo královský úřad a je tak pravděpodobné, že Roderich uzurpoval trůn. Nicméně existuje možnost, že sám Roderich v době, kdy proběhl převrat, byl v Hispanii Baetice, či dokonce v exilu. „Bouří“, která převrat doprovázela, je patrně míněno násilí, přestože zda byl legitimní král Witiza sesazen a zavražděn, či zda zemřel přirozenou smrtí není mezi badately shoda. Někteří vědci předpokládají, že Agila II. vzdorokrál v opozici vůči Roderichovi, byl ve skutečnosti Witizův syn a dědic a tudíž Roderich ho připravil o jeho dědická práva.
Dříve historikové soudili, že vizogótský král Agila II. v posledních letech Vizigótské říše opanoval část území říše jako vzdorokrál a snad uzurpoval moc ve stejné době jako Roderich. Claudio Sánchez-Albornoz však tento názor vyvrátil, když dokázal, že Agila II. přišel k moci až po Roderichově smrti. Odpadnutí Agilova vzdorokrálovství od Vizigótské říše dozakuzí nálezy mincí v oblastech Tarraconensis a Septimánie; nalezené mince patřily Agilovi a předchozím vizigótským králům, zatímco žádné Roderichovy nalezeny nebyly. Mincí z období vlády krále Rodericha se dochovalo pouze dvanáct, všechny byly vyraženy buď v Tolegu, nebo „Egitanii“. Tak nízký počet náhodných numismatických nálezů napovídá, že doba Roderichovy vlády nebyla dlouhá. Agila držel kontrolu pouze nad částí říše, jeho mince se tak vyskytují pouze na území, které přímo opanoval. Udaje z Continuatio Hispana o vnitřních rozporech mezi Vizigóty se vztahují až k době po Roderichově smrti.
Po Roderichově uchopení moc se království rozdělilo na dva tábory; jihozápad s provincií Lusitania a západní Hispánie okolo hlavního města Toleda byly v Roderichových rukách a severozápad, Gallia Narbonensis a Tarraconensis, byly v rukách Agily II., jak potvrzují numismatické nálezy. Dvanáct nalezených mincí, jež nesly latinský nápis „Rvdericvs“, byly vyraženy v hlavním městě Toledu a „Egitanii“, což pravděpodobně je dnešní Idanha-a-Velha. Oblasti, kde byly mince jak Agily, tak Rodericha mince nalezeny se nepřekrývají a zdá se tak vysoce pravděpodobné, že existovali dva vládcové a každý vládl v jiné části země. Není známo, komu z nich přapadla Galície a Hispania Baetica. Nicméně se nezdá, že by se Agila a Roderich někdy vojensky střetli, pročež je nejlepším vysvětlením, že Roderich byl příliš zaměstnán arabským nájezdy, než aby se věnoval znovusjednocení království.
Vizigótské panovnické seznamy zmiňují vládu krále „Roderica“ trvající sedm let a šest měsíců, zatímco Chronicon Regum Visigothorum uvádí Agilovu vládu trvající tři roky. V kontrastu s panovnickými seznamy, které nemohou být datovány, podle Continuatio Hispany vládl král „Rodericus“ jeden rok. Roderichova vláda bývá datována od počátku roku 710, nebo častěji do roku 711 až do roku 711 či 712. Vláda Agily II. začala pravděpodobně krátce po Roderichově a trvala až do roku 713.
Prameny pocházející z pozdější doby podávají zprávy, že jakýsi hrabě Julián, Araby nazývaný Iljan, místodržící města Ceuta na africkém pobřeží se dopustil zrady a přešel na stranu Arabů. Při arabské invazi do Hispánie tak měl hráz zásadní roli. Podle legendy se Julián chtěl Roderichovi pomstít, protože měl Juliánova dcera čekala Roderichovo dítě. Nicméně tyto lidové a literární přibarvené legendy však nemají s historickým výzkumem nic společného. Ceuta v té době nepatřila Vizigótské říši, ale Africkému exarchátu, který patřil Byzantské říši. Nelze dnes s jistotou říci, kdo hrabě Julián byl, zda africkým exarchou, či vazalem Arabů nebo Vizigótů. V každém případě se předpokládá, že na soumraku Vizigótské říše nemohl hrát žádnou významnější úlohu.
Křesťanští historikové z 9.–10. století podávají zprávy o záhubě Vizigótů, která nastala v důsledku zrady. Podle nich Witizovi synové navrhli muslimům invazi na Pyrenejský poloostrov a jejich další postup také podporovali jako pomstu za to, že je Roderich připravil o nástupnictví na vizigótský trůn. Tyto zprávy však moderní historiografií byly shledány jako tendenční. Podle jiné verze invazi Arabům navrhl hrabě Julián, který se na ní také dále podílel.
Ještě dlouho před muslimskou invazí roku 711 se dux Roderich, jako místodržící Hispanie Baetiky, musel odrážet muslimské nájezdy na vizigótské území. Podle Continuatio Hispany shromáždil armádu proti Arabům a Berberům, kteří pustošili jihošpanělské pobřeží a ničili města. Před osudovou bitvou na Guadalete Roderich podnikl několik odvetných výprav proti arabským nájezdníkům.
Když na jaře roku 711 na Gibraltaru přistála sedmitisícová muslimská armáda, skládající se převážně z Berberů, pod velením Tárika ibn Zijáda, Roderich zrovna se svou armádou operoval na severu země v Pyrenejích, kde na hranicích bojoval s Basky. Muslimové obsadili Carteyu, kde si zřídili předsunuté stanoviště, velení města Tárik ibn Zijád svěřil hraběti Juliánovi, zatímco Tárikova armáda čekala na posily. Tárikova váhavost umožnila Roderichovi se v létě stáhnout zpět na jih a postavit se proti 12 000 muslimům s údajně až stotisícovou germánskou armádou. Toto čílo je však značně přehnané, ohaduje se, že Roderichova armáda mohla být až desetkrát slabší. Continuatio Hispana uvádí, že na poslední výpravě Rodericha doprovázelo množství šlechticů, kteří si činili ambice na trůn, kteří snad mínili nechat krále v bitvě zabít, aby mohli trůn zabezpečit pro sebe.
Obě armády se střetly v bitvě na Guadalete, která trvala osm dní, se germánská armáda nechala vlákat do nevýhodné pozice a oba synové krále Witizy, kteří veleli křídlům a další velmoži, Rodericha zradili a přešli na stranu muslimů. Vizigótská armáda byla zničena a padl i král Roderich. Královo tělo bylo poté z bojiště odneseno a pohřbeno ve městě Viseu v dnešním severním Portugalsku. Stejně tak se zdá, že v bitvě padla většina vizigótských velmožů, ať již si činili nároky na trůn, či nikoliv.
Přesné místo bitvy vyvolává mezi historiky dohady. Pravděpodobně se však odehrála někde u ústí řeky Guadalete, podle níž se bitva někdy nazývá bitva na Guadalete. Podle Jáhna Pavla bylo místem bitvy, jinak neidentifikovatelné, Transductos Promontorios.
Ačkoliv muslimské dobytí Pyrenejského poloostrova trvalo ještě několik let, tato bitva bylo pro osud Hispánie rozhodující. Mnozí historikové předpokládají, že Roderichovo zpochybňovaný majestát mohl způsobit ve vojsku špatnou morálku a tím i vojenskou porážku; většinu germánských bojovníků také tvořili špatně vycvičení a násilím k armádě odvedení branci a přítomno bylo jen málo svobodných mužů. Nicméně pád celé říše nezpůsobila jedna bitva, ale to, že Vizigótská říše procházela krizí a úpadkem ještě před muslimským vpádem, který ji nakonec definitivně srazil na kolena. Na severu Hispánie se zbytky vizigótského panství udržely a staly se zárodky křesťanských států Kastie, Aragonu a Léonu. Zatímco pozdější arabské zdroje uvádějí dobytí Hispánie jako jednu událost na rozkaz muslimského guvernéra Ifríkie Núsy ibn Nusaira, podle Continuatio Hispany, která je v datech událostí mnohem blíže, Arabové žačali pořádat neorganizované nájezdy proti vizigótskému území a pouze náhodou využili smrti krále Rodericha a neschopnosti vizigótské aristokracie. Historia Langobardorum sepsaná Jáhnem Pavlem říká, že Saracéni napadli „celou Hispánii“ z Ceuty, jež byla síledním městem hraběte Juliána.
Rodrichova vdova Egila se později provdala za Abd al-Azíze, muslimského místodržícího Hispánie, který byl v březnu 716 zavražděn. Abd al-Azíz ibn Músá tímto sňatkem chtěl posílit svou moc a zároveň zajistit si loyalitu domácího křesťanského gótského a hispanořímského obyvatelstva.
Během staletí muslimské nadvlády nad většinou Pyrenejského poloostrova se křesťané snažili nalézt náboženskou příčinu, která z jejich pohledu zavinila pád říše křesťanských Vizigótů. Křesťanští kronikáři v porážce spatřovali boží hněv a předpokládali, že se Vizigóti dopustili vážných hříchů, za které byli tímto potrestáni. Kvůli tomto pohledu byl náhled na poslední vizigótské panovníky, Witizu a Rodericha, spíše negativní. Ve 13. století byly legendy o údajných Roderichových hříšnostech plně rozvinuté, jak ukazují líčení kronikáře Rodriga Jiméneze de Rady.
V 16. století bylo vydáno několik výtisků díla Pedra del Corrala pocházející již z roku 1443 Crónica Sarracina, či Crónica del rey Rodrigo con la destrucción de Espana. Jedná se však o fantazijní zpracování Roderichovy postavy. Na základě tohoto díla bylo zpracováno básnické dílo Romances del rey Rodrigo. Lope de Vega téma zpracoval ve své trilogii El postrer godo de Espana, vydané roku 1617. V 19. století postavu Rodericha ztvárnili mnozí autoři: španělský básník José Zorrilla y Moral ve svém díle El punal del godo, roku 1811 skotský spisovatel Walter Scott, o rok později anglický básník Walter Savage Landor, roku 1814 Robert Southey a v roce 1875 Felix Dahn zkomponoval tagédii Král Roderich.
Americký spisovatel Washington Irving roku 1835 legendu o Roderichovi zpracoval ve svém díle Legends of the Conquest of Spain; většina byla napsána v době, kdy Irving žil ve Španělsku. Německý operní skladatel Georg Friedrich Händel příběh ztvárnil v dramatu Rodrigo, kde zachytil konflikt mezi Roderichem a hrabětem Juliánem.
Obvyklé španělské a portugalské křestní jméno Rodrigo a od něho odvozené španělské příjmení Rodríguez a jeho portugalský ekvivalent Rodrigues, může být přímo či nepřímo odvozeno od jména krále Rodericha.


Wilhelm Adam

Wilhelm Adam byl veterán první světové války a německý generál wehrmachtu za druhé světové války, který dosáhl hodnosti Generaloberst.


Josef Mach

Josef Mach byl český filmový herec, scenárista a režisér. Mezi jeho vůbec nejznámější díla patří filmy Hrátky s čertem, Florenc 13.30 nebo jeden z prvních televizních seriálů, druhdy velmi populární průkopnický televizní opus Tři chlapi v chalupě. Dva dobrodružné filmy také natočil v bývalé NDR ve studiu DEFA.


Rudolf Kauschka

Rudolf Kauschka byl sportovcem, turistou, horolezcem a zároveň také publicistou a spisovatelem.
Narodil se roku 1883 v dnes již zaniklé obci Fukov ve Šluknovském výběžku, později se rodina přestěhovala do Bílého Potoka. V roce 1904 dokončil studia a stal se celníkem po otci. Od té doby podnikal mnoho túr a výstupů, nejprve v Jizerských horách a okolí. Od roku 1906 byl členem Liberecké sekce Alpenvereinu a podnikal cesty do Alp. V roce 1914 byl na první evropské sáňkařské dráze, na Ještědu, vítězem prvního evropského mistrovství v sáňkování.
Během první světové války sloužil jako poručík 1. roty horských vůdců v oblasti Ortleru. Od roku 1920 navštěvoval každoročně s přáteli oblast Lasörling ve Východním Tyrolsku, kde se zasadili o výstavbu Nové Liberecké chaty otevřené roku 1926. Od roku 1919 vykonal velké množství prvovýstupů v Jizerských horách. Roku 1924 vydal knihu „Wandern und Klettern“. Po válce se musel odstěhovat, roku 1946 se dostal do Kemptenu, kde roku 1960 skonal.
Jako sportovec je známý získáním prvního titulu mistra Evropy v jízdě na saních v Liberci roku 1914. Roku 1928 obsadil druhé místo.
Jeho turistické výkony také byly vesměs sportovní a alpinistické povahy.
Jednou vyrazil s druhy ve dvě hodiny ráno z Liberce pěšky přes Jizerské hory na Sněžku a v sedm hodin večer byli již zpět na Harrachovském nádraží, přičemž údajně přes dvě hodiny odpočívali na vrcholu Sněžky.
Roku 1922 vystoupil s přáteli během jednoho dne 12 krát na vrchol Ještědu. Přitom překonali převýšení více než 5000 metrů a použili dvaceti různých cest.
Od roku 1904 podnikl Kauschka velké množství horolezeckých výstupů, počínaje Jizerskými horami, dále v Lužických a Žitavských horách, Českém ráji a v Saském Švýcarsku. Také působil v Alpách, roku 1907 v Dolomitech, roku 1908 Ortler, 1928 Walliské Alpy.
V Jizerských horách je na jeho počest pojmenována obtížně přístupná Kauschkova věž. V Alpách po něm byl roku 1959 pojmenován vrchol vysoký 2903 m.
Kauschkův syn Manfred uskutečnil roku 1937 společně s druhy prvovýstup na Kobylu v Příhrazech.


Širvan

25. dubna 2008 bylo dle rozhodnutí Ázerbájdžánského parlamentu přejmenováno z dřívějšího Ali Bayramli na Širvan.


Ilja Prachař

Svou hereckou kariéru zahájil jako člen dramatické skupiny Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a v Divadle pracujících ve Zlíně a v divadle v Ostravě. Od roku 1954 účinkoval v pražském Divadle S. K. Neumanna a od roku 1959 v Divadle na Vinohradech.
Jeho nejznámější rolí je pravděpodobně chamtivý a lakomý Trautenberg ve večerníčkovém seriálu Krkonošských pohádek.
Je autorem několika divadelních her a televizních scénářů. Jeho syn David Prachař a vnuk Jakub Prachař jsou také herci.


Toranosuke Takagi

Toranosuke Takagi, známý také jako Tora Takagi je japonský automobilový závodník.
Takagi byl výrazně ovlivněn svým otcem, závodníkem v cestovních vozech. V 80. letech tak začal jezdit na motokárách, zúčastnivše se prvního šampionátu v roce 1987. Po vítězství v několika japonských motokárových sériích začal roku 1992 jezdit ve Formuli Toyota. Tam vydržel pouze do roku 1993, než začal závodit v japonské Formuli 3, kde skončil ve své první sezoně desátý.
Během roku 1994 si Takagiho všiml známý japonský závodník Satoru Nakajima, který ho zaměstnal ve stáji Nakajima Racing ve Formuli 3000. Od roku 1995 byl významnou součástí týmu, než si ho roku 1997 vybrala stáj Formule 1 Tyrrell jako svého testovacího jezdce. O rok později se již probojoval do závodní dvojice a stal se tak šestým japoncem ve Formuli 1. Příští rok Takagi závodil za stáj Arrows a pomalu se tak dostával do evropského povědomí, kvůli jistým problémům v komunikaci s týmem však na konci sezony 1999 Formuli 1 opustil.
Roku 2000 se Takagi připojil k Nakajimovu týmu ve Formuli Nippon, kde dosáhl osmi vítězství v deseti závodech, což byl historicky nejlepší výsledek této soutěže. Později jezdil za tým Walker Racing v závodech Champ Car, za který dosáhl nejlépe čtvrtého místa v Houstonu roku 2002. Přestoupil tak do Indy Racing League, kde však skončil až na celkově desátém místě. Ve stejném roce, tedy 2003, se také účastnil závodu Indianapolis 500, kde skončil pátý a získal tak cenu pro nejlepšího nováčka.
Po další neúspěšné sezoně v Indy Racing League se Takagi roku 2005 vrátil do Japonska k Formuli Nippon, kde získal vlastnický podíl v týmu Cerumo, za který také začal závodit.


Hokejbal

Hokejbal je jedním z nejpříbuznějších sportů lednímu hokeji. Mezi jiné názvy pro tento kolektivní sport patří pozemák a beňďák. V zahraničí je znám také jako street hockey, street ball hockey či hockeyball. Hlavním rozdílem mezi ledním hokejem a hokejbalem je, že hráči po hřišti nejezdí na bruslích, nýbrž se pohybují po hřišti během ve sportovní obuvi. Nehraje se s pukem, ale se speciálním plastovým míčkem oranžové barvy, který se hráči snaží dostat do soupeřovy branky za pomocí hokejek. Povrch hřiště je tvořen asfaltem, případně betonem nebo speciálním plastovým povrchem. Hrací plocha je ohraničena mantinely z tvrzeného plastu.
Hokejbal se objevil na území Československa v 70. letech 20. století. Tehdy šlo však o neorganizovaný sport, kdy se hrálo na nejrůznějších betonových a asfaltových hřištích. V roce 1982 byla sepsána první hokejbalová pravidla a následně byl sehrán první turnaj, který byl pořádán pro základní školy. V roce 1984 došlo k úpravě původních pravidel a byla vydána první oficiální hokejbalová pravidla. V tomto roce se také odehrál první ročník Českého poháru. O dva roky později došlo k další úpravě pravidel a začaly se hrát první přebory republiky. V roce 1987 se v jihočeském kraji odehrál první regionální turnaj. O rok později vznikají hokejbalová střediska v Českých Budějovicích, ve sportovním areálu SK Pedagog díky panu Vladimíru Hniličkovi, dále v Plzni, Zlíně a v Karlových Varech. V roce 1988 se také poprvé pořádal 1. ročník Pražského poháru. V roce 1990 byl v Praze založen nový Českomoravský svaz hokejbalu. Po založení svazu začaly přibývat městské soutěže a v řadě měst se začala budovat hokejbalová střediska, což mělo za následek přírůstek hráčů. V tomto roce také proběhlo první mistrovství republiky v kategorii mužů, dorostu a žáků. V roce 1991 byla za pomocí pana Hniličky opět upravena pravidla. Vzorem se stala pravidla tzv. dekhokeje ze Spojených států amerických. O dva roky později v roce 1993 vyrazila nová česká hokejbalová reprezentace na turnaj do kanadské Oshawy. Reprezentanti zde vybojovali historicky první velký úspěch českého hokejbalu, když obsadili 3. místo. V tomto roce byla potřetí upravena hokejbalová pravidla a byla ustanovena mezinárodní federace – International Street Ball Hockey Fedaration. V roce 1995 obsadila Česká republika 2. místo na prvním mistrovství Evropy v Bratislavě. V roce 1996 se Češi umístili první na mistrovství Evropy a byl podepsán vstup do Evropské hokejbalové asociace. V roce 1997 bylo na území ČR pořádáno 3. mistrovství Evropy mužů a 1. mistrovství Evropy juniorů. Obě naše reprezentace obsadily 2. místa. V tomtéž roce byla zahájena spolupráce s FTVS Univerzity Karlovy v Praze, když zde byl hokejbal zařazen do výuky. V roce 1998 zaznamenala česká reprezentace další větší úspěch, když se v Litoměřicích stala mistrem světa. Další úspěchy v tomto roce přišly, když se Severka Ústí stala mistrem evropských zemí a když se juniorští reprezentanti stali v Jihlavě mistry Evropy. V roce 1999 byla Česká republika třetí na mistrovství světa ve slovenském Zvolenu a počet registrovaných hráčů hokejbalu v ČR překročil 15 000.
V roce 2000 se mužští reprezentanti ČR stali mistry Evropy v Mostě a čeští junioři obsadili 2. místo na MS v Kralupech nad Vltavou. V roce 2001 se Češi stali vicemistry na MS v kanadském Torontu. O rok později v roce 2002 se ČR stala mistrem Evropy v kategorii U20 ve švýcarském Champery, reprezentanti v kategorii U18 se stali mistry Evropy v Rakousku ve Villachu a počet registrovaných hráčů v ČR překročil 25 000. Rok 2003 znamenal pro reprezentanty v kategorii U18 i U16 1. příčku na ME v Rakovníku. Reprezentace mužů obsadila 2. místo na mistrovství světa ve švýcarském Sierre. Rok 2004 přinesl další úspěchy. Česká republika se stala vicemistrem světa v kategorii U20 v Martině na Slovensku. V kategorii U18 i U16 vybojovali hokejbalisté titul mistra Evropy v německém Kaufbeuerenu. V roce 2005 se konalo mistrovství světa v USA v Pittsburghu. Naši hokejbalisté skončili na 5. místě. Dále byla ČR zlatá v kategorii U18 a stříbrná v kategorii U16 na mistrovství Evropy v Ostravě. TJ Spartak OEZ Letohrad se stal vítězem EuropaCUPu 2005 a počet registrovaných hráčů překročil 30 000. V roce 2006 se poprvé představila reprezentace žen ČR na světovém poháru v Martině. Naše hráčky si odtud přivezly bronzové medaile. Reprezentanti v kategorii U16 i U18 byly na ME ve Villachu zlatí.V Plzni se dne 13.-20.06.2009 konalo mistrovství světa mužů i žen v hokejbale.Zůčastnilo se 32 týmů z celého světa.Naše reprezentace bojovala.V prvních třech kolech narazila na Švýcarsko,druhé kolo narazila na Indii a ve třetím kole narazila na derby ČR vs.SR.Všechny tři zápasy naše reprezentace vyhrála.Pak přišlo čtvrtfinále a tam jsme narazili na Bermudy.Ty jsme jak se říká "roznesli na kopytech 13:0."Pak přišlo semifinále kde jsme opět sehráli derby mezi Českou Republikou a Slovenskem.Zápas byl napínavý,ale nakonec Česká Republika vyhrála v prodloužení 5:4.Pak začalo finále,kde jsme se utkali opět s Indií.Po těžkém boji jsme vyhráli v prodloužení 4:3.Pak propukly oslavy a Česká Republika slavila zlatou medaili.
Pravidla hokejbalu jsou podobná pravidlům ledního hokeje. Největším rozdílem je pravidlo tzv. plovoucí modré čáry. To znamená, že jakmile míček přejede přes útočnou modrou čáru a není pískáno postavení mimo hru, rozšíří se útočné pásmo až na červenou čáru. Jestliže se míček dostane za čáru červenou, útočné pásmo se zmenší a je opět ohraničováno modrou čárou. Další odlišností je, že je zakázán bodyček, který je trestán 2 minutami.
Hokejbalové hřiště má obdobný tvar jako hřiště hokejové. Je 52 metrů dlouhé a 26 metrů široké. Rozmístění čar a bodů pro vhazování je stejné jako v hokeji. Brána je 1,22 metru vysoká a 1,83 metru široká.
V průběhu hry se na hřišti vyskytuje maximálně 6 hráčů z jednoho týmu. Hráči se během hry mohou kdykoli střídat z hráčské lavice, ale střídající hráč se musí nacházet v pomyslné zóně, která je vymezena délkou střídačky a vzdáleností 3 metrů od mantinelu. Střídající hráč nesmí zasahovat do hry, než dojde k vystřídání.
Základní hrací doba hokejbalového utkání zpravidla trvá 3x15 minut čistého času. Mezi jednotlivými třetinami je 10 minutová pauza. Utkání je zahájeno vhazováním uprostřed hrací plochy a je zakončeno po 45 minutách závěrečným hvizdem rozhodčího. Je-li stav nerozhodný po řádné hrací době, většina utkání se prodlužuje. V extralize mužů se jede série pěti samostatných nájezdů. Pokud je i po samostatných nájezdech stav utkání nerozhodný, skončí zápas remízou.
Fauly a tresty v hokjebale jsou téměř stejné jako v hokeji. Mezi nepovolené herní činnosti patří vrážení na hrazení, pád pod nohy, krosček, držení, držení hole, hákování, kopnutí, faul kolenem, podražení, nesportovní chování, zdržování hry a mnoho dalších zakázaných činností při hře. V hokejbale je 8 druhů trestů :
Nejvyšší soutěží v České republice je hokejbalová Extraliga. V současné době čítá tato soutěž 12 mužstev. Jsou jimi:


Kýla

Kýla je vakovitým vychlípením pobřišnicové dutiny, obsahujícím část břišních orgánů. Souvislé vystlání pobřišnicí odlišuje kýlu od výhřezu. Kýly vznikají na místech snížené odolnosti břišní stěny. Zmenšení odolnosti je dáno anatomickým uspořádáním stěny a proto se kýly vyskytují povětšinou v typických lokalizacích, zhusta v místech mezisvalových štěrbin či pooperačních jizev. U každé kýly rozlišujeme kýlní branku, kýlní vak a obsah kýly.


Tangrajum

Tangrajum je bezodtoké slané jezero na Tibetské náhorní plošině v Číně severně od hřbetu Gandisyšan v nadmořské výšce 4434 m. Má rozlohu 920 km2.


Mateřská škola

Mateřská škola ve státech střední Evropy znamená předškolní zařízení pro děti od 3 do 6 let. V mnoha jiných zemích se nazývá „kindergarten“ a označuje první stupeň vzdělání pro děti ve třídě. Tedy termín mateřská škola v některých zemích označuje součást formálního školního systému, zatímco v jiných zemích může znamenat předškolní zařízení nebo opatrovatelskou péči.
Friedrich Wilhelm August Fröbel otevřel oficiálně první mateřskou školu v roce 1840 na oslavu 400. výročí objevení knihtisku Gutenbergem.
První mateřskou školu v USA založila v roce 1856 Margarethe Meyer Schurz a to ve městě Watertown ve státě Wisconsin. Od roku 1873 byla provozována jako veřejná instituce.
Průkopníkem moderní předškolní výchovy v Čechách byl Jan Svoboda. V roce 1832 založil „vzornou opatrovnu“ v Praze na Hrádku pod Emauzy. Pomocí her, říkanek a zpěvu vštěpoval 3 - 6letým dětem nenásilnou formou morální zásady a učil je základům čtení, psaní i němčiny. Vydal i několik vlivných publikací, např. Školka, Malý čtenář, Malý písař, Malý Čech a Němec.
V severní Americe jsou mateřské školy obvykle začleněny do základní školy jako součást vzdělávacího systému K-12. Mateřská škola se považuje za první stupeň formálního vzdělání. Ve státech Ontario a Wisconsin existují 2 stupně mateřské školy – mateřská škola Junior a mateřská škola Senior.
Mateřské školy v Německu nejsou částí školního systému jako v USA. Německý překlad "„předškola“ je Vorschule a používá se pro vzdělávací snahy v mateřské škole, které jsou řízeny různě v každém německém státě. Mateřské školy v Německu jsou obvykle pro děti ve věku od 3 do 6 let a často jsou provozovány církví, městskou nebo obecní správou. Docházka není povinná ani bezplatná.
První rok školy v Anglii a Walesu se nazývá „Recepce“ nebo zkráceně „Rok 0“. Předškolní péče, která není částí školního systému, se nazývá mateřská škola nebo příležitostně Kindergarten, ale to je především pro marketingové účely.
Ve státě Nový Jižní Wales se první rok základní školy nazývá mateřská škola. Ve státě Victoria se termín mateřská škola používá jako synonymum pro předškolní zařízení. Jiné státy a teritoria mohou používat i jiný model.
V Číně je ekvivalentní termín pro mateřskou školu you er yuan a označuje předškolní zařízení.
Děti obvykle ve věku 4–6 let navštěvují mateřskou školu, aby se naučily „jak se učit“ adekvátně komunikovat, hrát a interagovat s jinými. Učitel poskytuje různé názorné materiály a aktivity pro motivaci dětí, aby se učily jazyk a slovíčka, matematiku, vědu a počítače, podobně jako hudbu, umění a společenské chování. Pro děti, které předtím strávily většinu času doma, může mateřská škola značit trénink, jak být bez strachu v nepřítomnosti rodičů. Mateřská škola též umožňuje rodičům vrátit se do zaměstnání.
Po mateřské škole, v závislosti od země, děti pokračují další úrovní, která se obvykle nazývá první stupeň.
Mnoho soukromých společností v USA nazývá svou opatrovatelskou péči 'Mateřská škola' nebo 'Kindergarden'.
Mateřská škola může trvat půl dne nebo může trvat od rána do večera.


Startovní listina Tour de France 2008

Startovní listina Tour de France 2008 čítala 180 jmen závodníků 20 závodních stájí. 95. ročníku Tour se zúčastnil jeden český cyklista – Roman Kreuziger, startující za stáj Liquigas. Závod dokončilo celkem 145 závodníků.


Česká florbalová extraliga mužů 2005/06

Soutěž odehrálo 12 týmů systémem 2x každý s každým. Prvních 8 týmů postupuje do play-off, ostatní 4 týmy harají o udržení.
* - výhra v prodloužení ** - prohra v prodloužení
hraje se na 3 vítězství, o 3 místo se nehraje, získá ho poražený semifinalista, který měl po základní části lepší umístění.
FO Tatran Střešovice - Torpedo Havířov 3:1 na zápasy FBK Sokol Mladá Boleslav - TJ JM Chodov 3:0 na zápasy FBC Ostrava - Bulldogs Brno 3:2 na zápasy SSK Future - 1. SC SSK Vítkovice 3:0 na zápasy
FBK Sokol Mladá Boleslav - FBC Pepino Ostrava 0:3 na zápasy
FO Tatran Střešovice - FBC Pepino Ostrava 3:1 na zápasy
hraje se na 3 vítězství, poražení z prvního kola se utkají v druhém kole, kde poražený přímo sestupuje a vítěz hraje baráž o udržení s klubem z 1. florbalové ligy.
FBŠ Bohemians Praha - SK FBC Třinec 3 : 0 na zápasy
Sokol Pardubice - FBC Liberec 2 : 3 na zápasy
Sokol Pardubice - SK FBC Třinec 3 : 1 na zápasy
* - baráž, výhra nad týmem , který zůstává v 1.florbalové lize.


Světový pohár v rychlobruslení 2006/2007

Světový pohár v rychlobruslení 2006-2007 byl v pořadí 22. rychlobruslařským světovým pohárem na dlouhých tratích. Uskutečnil se v období od 10. listopadu 2006 do 4. března 2007. Soutěž je organizována Mezinárodní bruslařskou unií, jež má na starosti také světové poháry v short tracku a krasobruslení.


Oděsa

Oděsa je město na jižní Ukrajině, hlavní město Oděské oblasti a významný černomořský přístav, největší v zemi. V Oděse, jež je čtvrtým největším městem Ukrajiny, žije zde přibližně 1 milion obyvatel – Ukrajinců, Rusů i mnoha dalších národností. Již od 19. století je oblíbeným turistickým cílem a má pověst kosmopolitního města.
Oděsa byla založena roku 1794 za vlády carevny Kateřiny II. Veliké. Zpočátku neslo město jméno Chadžibej, ale již v roce 1795 se objevuje jeho dnešní název „Oděsa“. Původ tohoto jména není zcela jasný, ale předpokládá se, že pochází z názvu řecké kolonie Odessos, která se kdysi nacházela někde na pobřeží Černého moře. Město se hned po svém vzniku začalo dynamicky rozrůstat. Na vzniku města se podílela řada významných architektů a umělců. Obyvatelstvo tvořili především Rusové a Ukrajinci, později však ve městě žily i velké komunity Turků, Řeků, Židů, Bulharů či Albánců.
Na přelomu 18. a 19. století došlo i rozvoji přístavu, který se díky své strategické poloze stal velkým překladištěm nákladů. V roce 1850 mělo město již 100 tisíc obyvatel a bylo tak třetím největším městem Ruska. Oděsa byla jedním z obchodních a průmyslových center země. Roku 1865 v ní byla otevřena Novoruská univesita, roku 1899 bylo založeno Muzeum krásného umění.
Během občanské války se ve městě vystřídalo hned několik vlád, až na počátku roku 1920 Oděsu definitivně získala pod svou kontrolu Rudá armáda. Tři roky bojů město poškodily.
Za 2. světové války byla Oděsa nejprve bombardována a i přes její obranu byla 16. října 1941, po ústupu sovětských vojsk na Krym, obsazena německou armádou. Rudá armáda pod vedením oděského rodáka Rodiona Malinovského město získala nazpět plně 10. dubna 1944. Roku 1945 získala Oděsa čestný titul Město-hrdina.


Jana Adámková

Od roku 2007 je zapsána jako asistentka pro české mužské ligové soutěže a zároveň jako hlavní rozhodčí pro soutěže žen na listině UEFA. Premiéru v mužských soutěžích si odbyla ve stejném roce v druhé lize, kde asistovala utkání mezi Jihlavou a 1. HFK Olomouc. V Gambrinus lize pak taktéž v roce 2007 utkání Slovan Liberec - FC Tescoma Zlín.
Na mezinárodní úrovni odpískala jako hlavní rozhodčí například dva zápasy na Mistrovství Evropy žen do 19 let.


Snake River Plain

Snake River Plain je unikátní geologická lokalita převážně v americkém státu Idaho, která se táhne do vzdálenosti okolo 640 kilometrů. Oblast se nachází poblíž Yellowstonského národního parku a v historii se zde uplatňoval silný vulkanismus, který vytvořil téměř všechny vulkanické jevy na jednom místě. Planina se navíc velmi nápadně podobá mnohým oblastem na Marsu, což má za následek zvýšený zájem ze strany planetologů a geologů, kteří se snaží porozumět zdejším procesům, aby je pak mohli použít pro modelování procesů na jiných planetách.
Plošina má na mapě tvar hodně otevřeného písmene U a táhne se rameny od severozápadu k severovýchodu. Rozpíná se na 64á km západním směrem mezi severní hranicí Wyomingu a hranici statu Idaho-Oregon. Jedná se tvarově o mísovitou depresi, která se rozkládá na téměř čtvrtině rozlohy státu Idaho. Nacházejí se zde 3 velké vytlačené kupy východně od města Arco, největší je Big Southern Butte.
Oblast se původně referovala pod názvem Snake River Valley nebo Snake River Basin, nicméně od roku 1902 F.C. Russell začal používat pro název oblast Snake River Plains, který se později změnil na Snake River Plain.
Oblast je odvodňována řekou Snake River, která skrz ní protéká. Většina velkých měst v Idaho jsou umístěny právě v oblasti Snake River Plain a sídlí tady taky Idaho National Laboratory. Díky veliké koncentraci lidského osídlení a množství geotermálních a ropných vrtů je podloží velmi dobře prozkoumané a zmapované.
V současnosti existuje několik rozdílných teorií, které se zaobírají vznikem oblasti od deprese, poklesu či riftu.
Snake River Plain může být rozdělena na tři základní celky : západní, centrální a východní.
Západní část je velká tektonická propadlina nebo riftové údolí široké 48 až 64 km a vyplněné několik kilometrů mocnými sedimenty, které leží na ryolitu a bazaltu a jsou překryty bazaltem. Západní oblast byla sformována přibližně 11 až 12 miliónů let během erupce ryolitové lávy a /Ignimbrite/. Zapadní planina není stejná jako North American Plate a leží ve vyšším úhlu k centrální a východní části.
Východní část sleduje cestu North American plate přes geologické hot spoty nyní soustředěné v Yellowstonském národním parku. Topograficky je tato oblast depresí, která přerušuje pánev a pásové pohoří. Podklad je tvořen převážně bazalty, které byly vyvrženy během erupce velkého štítového vulkánu. Pod bazalty se nachází ryolity a ignimbrity, které vznikly během přechodu litosféry přes hot spot. Východní část je velmi podobná oblasti Tempe Terra na Marsu, pro kterou slouží jako srovnávací oblast.
Centrální oblast je podobná té východní, ale jsou zde rozdíly v tlouštce vrstvy jezerních a říčních sedimentů, které jsou slabší, včetně známé Hagerman fossil beds.
Island Park a Yellowstone Calderas vznikly jako pozůstatek enormně silné ryolito-ignibritové erupce, během které se uvolnilo až 2 500 km3 popela. Mladší sopky, které soptily po hot spotu, překryly planinu mladými výlevy bazaltické lávy, včetně oblasti známé jako Craters of the Moon National Monument and Preserve.
Oblast ovlivňuje klima v YNP a přilehlých oblastech jižně a západně od YNP. Jak Yellowstone hot spot postupovala skrz Idaho zanechal za sebou 70 km široký kanál skrt Rocky Mountains. Tento kanál tvoří mezeru mezi Cascade Range a Sierra Nevada.


Justinus II.

Justinus II. byl byzantským císařem od 14. listopadu 565 až do 5. října 578.
Justinovými rodiči byl Dulcidius a Vigilantia, sestra císaře Justiniána I. Díky svému postavení na císařském dvoře a své ženě Sofii, která byla neteří císařovny Theodory, získal po Justiniánově smrti císařský titul. Existoval sice ještě jiný kandidát, který se rovněž jmenoval Justinus a také byl synovcem Justiniána, ten však byl krátce na to odstraněn. První dny Justinovi vlády byly docela slibné: zaplatil dluhy svého strýce, osobně se staral o soudnictví a vyzval k náboženské toleranci. Nezanedbával západ, nýbrž se snažil udržet tamní území. Avšak kvůli chybějící aristokracii a nevraživosti místního místodržitele zůstalo jeho úsilí neúčinné. Ve vnitřních záležitostech způsobila brzy obtíže jeho protimonofyzitská náboženská politika.
Jednou z klíčových událostí jeho vlády byla invaze Langobardů vedených králem Alboinem do Itálie v roce 568. Germánští Langobardi si v několika málo letech podrobili velké části země a téměř úplně tak zmařili restaurační dílo Justiniána I. Jejich vpád je všeobecně považován za poslední etapu germánského stěhování národů a také za jeden z možných konců antiky. Justinus se nedokázal postavit útočníkům také proto, že svou pozornost musel soustředit na sever a na východ: Na Dunaji nechal podniknout celou řadu spíše neúspěšných tažení proti pronikajícím Avarům, zatímco na východě v roce 572 znovu vypukla válka proti Sásánovcům, se kterými uzavřeli Římané mír teprve před deseti lety. Příčinou byly dosud nevyřešené spory v oblasti Kavkazu, kromě toho neustále docházelo k přepadům římského území arabským kmenem Lachmovců, kteří byli perskými spojenci. Pozdně antičtí autoři také Justinovi vytýkali, že lehkomyslně vyprovokoval válku, tím že podporoval povstání v Peršany kontrolované části Arménie. Důvodem k válce byla rovněž nespokojenost Římanů s nutností platit Peršanům každoroční tribut, který byl dojednán Justiniánem v roce 562. I když obě strany byly připraveny na válku stejně špatně, dosáhli Peršané vedení Husravem I. několika významných úspěchů.
Sásánovská vojska se převalila Mezopotámií a v roce 573 dobyla důležitou pevnost Daru. Spojenectví s Turky, kteří měli vpadnout Peršanům do zad, nepřineslo kýžený výsledek. Naopak Turci sami brzy zaútočili na východořímskou říši. Jak se zdá, špatné zprávy z bojiště uškodili Justinovu duševnímu zdraví. Přesto ale i Římané dosáhli některých úspěchů: Justinův vojevůdce Justinián, bratr císařem odstraněného pretendenta trůnu Justina, dosáhl skvělého vítězství v bitvě u Melitene. Byla to do té doby jedna z nejtěžších perských porážek v bojích s Římany. Král Husrav I. vyvázl jen s velkou námahou. Nicméně tento úspěch se neukázal jako rozhodující. Peršané se z porážky rychle vzpamatovali a Justinus byl nakonec nucen vykupovat si nejistý klid zbraní každoročním poplatkem. Toto příměří se ale vztahovalo jen na Mezopotámii, Arménie byla z tohoto ustanovení vyjmuta a příměří samo nevydrželo příliš dlouho. Již v roce 578 se boje rozhořely nanovo.
Od roku 574 se projevovaly příznaky Justinovi duševní nemoci. Na radu své manželky Sofie Justinus 7. prosince 574 ustavil úspěšného vojevůdce Tiberia za svého spolucísaře. Ten od nynějška prakticky sám vykonával všechny státní záležitosti. Když Justinus, jehož vláda je moderním výzkumem hodnocena převážně negativně, roku 578 zemřel, stal se Tiberios bez obtíží jeho nástupcem.


Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je nejdůležitější lidskoprávní úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy a základem regionální mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě. Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950.
Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy.
Katalog práv vyjmenovaných v Úmluvě byl později doplněn dalšími právy, zaručenými v protokolech k Úmluvě.


Mostecká pánev

Tektonická sníženina se nachází v severních Čechách na území okresů Chomutov, Most, Teplice a Louny.
Třetihorní příkopová propadlina plná jezer a močálů se vyplňovala sedimenty převážně v období miocénu. V době před 22 až 17 miliony let se zde nahromadila až 500 metrů silná vrstva jílů a písků a také organické hmoty, která se stala základem uhelných slojí dosahujících mocnosti 25-45 m. Výchoz uhelné sloje na povrch v současné době vymezuje plochu pánve. V místech, kde do močálu ústily řeky, se usadily vrstvy jílu a písku, což je typické především pro oblast Žatecké pánve.
Od druhé poloviny 19. století zde probíhá soustavná důlní činnost, která změnila původně plochý až pahorkatinný reliéf pánve. Především po roce 1948, kdy se upřednostnila povrchová těžba na rozsáhlých územích.
V současné době se zde uhlí těží v pěti povrchových lomech a jednom hlubiném dole. Mostecká uhelná, a. s. provozuje Lom Československé armády, Lom Jan Šverma a Lom Vršany. Její dceřinná společnost Důl Kohinoor, a. s. těží ve stejnojmenném hlubinném dole. Pod Severočeské doly, a. s. patří Lom Libouš a Lom Bílina.
Mostecká pánev je tak poznamenaná silnou antropogenní činností - těžební jámy, důlní propadliny zaplněné vodou, výsypky ve tvaru tabulových vyvýšenin apod. Po rozsáhlé devastaci krajiny probíhá rekultivace, jejímiž úspěšnými příklady jsou Kopistská nebo Velebudická výsypka.


Jeff Ament

Jeff Ament, rozený Jeffrey Allen Ament, je americký basový kytarista a skladatel. Společně s kytaristy Mikem McCreadym a Stonem Gossardem je zakládajícím členem skupiny Pearl Jam. Dříve hrál s grungeovými kapelami jako Green River a Mother Love Bone.


Martin Kukučín

Martin Kukučín, byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik a publicista. Byl nejvýznamnějším představitelem slovenského literárního realismu, zakladatel moderní slovenské prózy.
Narodil se v sedlácké rodině jako syn Jána Bencúra Juriša a Zuzany Bencúrové, rozené Paškové. Měl dva bratry a jednu sestru. Vzdělání získal na slovenském gymnáziu v Revúci, Martině a v Banské Bystrici, gymnázium navštěvoval v Kežmarku a dokončil v Šoproni. Chtěl se přihlásit na teologickou fakultu v Bratislavě, ale kvůli protislovenské atmosféře, která na fakultě vládla, se nakonec rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Praze. Po ukončení školy a absolvování praxe v Bratislavě, Innsbrucku a ve Vídni se neúspěšně pokoušel o zaměstnání na Slovensku, proto se přihlásil na souběh a v roce 1893 dostal místo obecního lékaře v obci Selca na ostrově Brač. Spolu s lékařskou ordinací si zde zřídil i lékárnu a stal se aktivním členem a později i předsedou čtenářského a kulturního spolku „Hrvatski Sastanak“. V letech 1896-1897 se pokusil vrátit na Slovensko, ale ani tento pokus se mu nevydařil.
V roce 1904 se oženil s Pericou Didolićovou. V roku 1908 odjíždějí do Jižní Ameriky, kde se usadili v Punta Arenas v Chile, v místě, kde se usadilo mnoho chorvatských vystěhovalců. V letech 1922-1924 žil opět na Slovensku, v letech 1924-1925 zase většinou v Chorvatsku. V roce 1925 se ještě jednou vrací nakrátko do Jížní Ameriky, aby uspořádal svoje majetkové záležitosti, a na jaře 1926 se definitivně vrátil i se svojí nemocnou manželkou do lázní Lipik v Jugoslávii, kde nakonec i v nedaleké nemocnici zemřel. Pochován byl dočasně v Záhřebu, v roce 1928 byly jeho tělesné ostatky převezeny do Martina na slovenský Národní hřbitov, kde ho pochovali dne 29. října 1928.
Svoji literární tvorbu zahájil v roce 1883 povídkou „Na hradskej ceste“. Zpočátku se věnoval hlavně psaní povídek a novel, ve kterých se vracel do svého mládí a ke svým prvním zaměstnáním, kromě toho ovšem též téměř fotograficky podává obraz vesnického života a sedláckého smýšlení. Svým dílem „Dom v stráni“ založil tradici venkovského románu. V začátcích tvorby byla pro jeho díla charakteristická groteskně humoristická stylizace příběhů, nicméně po roce 1918 se jsou jeho díla naplněna spíše tragicko-nostalgickými a exitencionálními starostmi o osud vlastního národa a lidstva. Pro Kukučínovo dílo je charakteristická víra v člověka - i když se Martin Kukučín často směje obyčejnému člověku či kritizuje společenské poměry, stále věří v možnost nápravy svých postav.


Beaucourt

Beaucourt je francouzká obec v departementu Territoire de Belfort, v regionu Franche-Comté v severovýchodní Francii.


Veřejnoprávní smlouva

Veřejnoprávní smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Veřejnoprávní smlouva není správním aktem.
V soudobém českém právu jsou veřejnoprávní smlouvy primárně v části páté správního řádu a v příslušných zvláštních zákonech. Pokud není věc ani v jednom upravena, použíje se subsidiárně občanský zákoník.
Veřejnoprávní smlouva musí být uzavřena písemně a projevy vůle všech smluvních stran musí být na téže listině. Jsou-li smluvní strany přítomny současně, je smlouva uzavřena okamžikem připojení podpisu poslední z nich. Nejsou-li přítomny současně, je smlouva uzavřena okamžikem, kdy návrh smlouvy opatřený podpisy ostatních osob, jimž byl určen, dojde navrhovateli smlouvy. Jestliže zákon stanoví, že k uzavření smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu, je smlouva uzavřena dnem, kdy tento souhlas nabude právní moci. Správní orgán, který dal souhlas k uzavření smlouvy, jí zveřejní na své úřední desce.
Smlouvu koordinační uzavírají vzájemně stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, za účelem plnění svých úkolů. Spory z této smlouvy řeší nejbližší nadřízený správní orgán, pokud není tak nadřízené ústředí správní úřady dohodou. Je-li předmětem smlouvy výkon státní správy, mohou osoby uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon a jen se souhlasem nadřízeného správního orgánu. Územní samosprávné celky mohou smlouvu týkající se plnění úkolů vyplývajících z jejich samostatné působnosti při výkonu veřejné moci uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon.
Příkladem koordinační smlouvy je smlouva mezi dvěma obcemi, jejichž orgány vykonávají přenesenou působnost ve stejném správním obvodu obce s rozšířenou působností, podle které budou orgány jedné z těchto obcí vykonávat přenesenou působnost pro orgány druhé obce.
Smlouvu subordinační uzavírá správní orgán s fyzickou či právnickou osobou namísto vydání rozhodnutí ve správním řízení. Podmínkou účinnosti je souhlas ostatních osob, které by byly účastníky takového řízení. Spory z této smlouvy řeší nadřízený správní orgán správního orgánu, který je stranou smlouvy. Takovou smlouvu lze uzavřít i po zahájení správní řízení, které po jejím uzavření správní orgán zastaví.
Příkladem subordinační smlouv jsou mnohé smlouvy podle stavebního zákona, například o umístění stavby.
Zvláštním typem j smlouva uzavíraná mezi účastníky případného správního řízení, který se týká převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností. Takovou smlouvu lze uzavřít nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. K jejímu uzavření je třeba souhlasu správního orgánu; ten posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Tento orgán také řeší případné spory z takové smlouvy. Příkladem takových smluv mohou být ty dle zákona o pořární ochraně.


Radek Dvořák

Radek Dvořák nastoupil poprvé v A-týmu ve svém rodném Táboře. Načež přestoupil do HC České Budějovice. Roku 1995 přišel draft a Florida Panthers si jej vybrala jako 1.. V NHL prošel týmy jako Florida Panthers, St. Louis Blues, Edmonton Oilers a New York Rangers.


Babrungas

Babrungas je řeka na západě Litvy v okrese Plunge, v Žemaitsku na Žemaitijské vysočině. Je to pravý přítok Minije.
Vytéká z jezera Plateliai. Teče na jih, od města Plunge na jihozápad. Vlévá se do Minije 128 km od jejího ústí u vsi Stonaičiai. Je to její pravý přítok. Údolí řeky je 100 - 150 m široké, šířka řečiště v horním toku je 4 - 8 m, v dolním toku 10 - 15 m. Délka 59 km, plocha povodí 270 km2. Rychlost proudu je 0,2 m/s. Střední spád je 1,8 m/km. Průměrný průtok 3,5 m3/s.


Nerovnoměrný pohyb

Nerovnoměrný pohyb je druh pohybu, při němž se mění rychlost pohybu, tj. absolutní hodnota vektoru rychlosti.


Bagerhat

Bagerhat, známé též jako město mešit, je jedno z mála míst v Bangladéši, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Nachází se ve stejnojmenném okrese v jihozápadním Bangladéši. Město bylo založeno v 15. století tureckým generálem Khanem Jahan Alim. Vyniká především velkým množstvím mešit i dalších budov, které tvoří významné muzeum islámské architektury.


Lukrécie

Lukrécie, žena římského šlechtice Tarquinia Conlatina, zemřela tragickou smrtí, poté co byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem Tarquiniem. Zneuctění Lukrécie a její smrt je významným uměleckým námětem.
Podle Livia 1.57 – 60 tragické události předcházelo táhlé vojenské tažení v Ardei, při kterém si mladí šlechtici krátili čas četnými hostinami a pitkami. Tak se stalo, že k Sextu Tarquiniovi, synu posledního římského krále etruského původu Lucia Tarquinia Superba byl spolu s dalšími pozván k hodování Tarquinius Conlatinus, syn Eregia. Mezi mladými došlo k odvázanému rozhovoru o jejich ženách a brzy se začali předhánět v tom, čí žena je lepší manželka. Tarquinius Conlatinus navrhl, že lépe než planě mluvit, mohou za několik hodin znát skutečnou odpověď, když se nečekaně vrátí do nedalekých domovů a sami se přesvědčí, jak spořádaná je jeho žena Lukrécie. Skutečně, po příjezdu do Conlatinova domu nalezli jeho ženu zaměstnanou předením, i v tak pokročilé hodině jejich příchodu. Protože ostatní manželky se účastnily po boku svých mladých přátel luxusního banketu, stala se Lukrécie jasnou vítězkou v ženské ctnosti.
Poté následovala v domě Conlatinově hostina, během které Sextus Tarquinius propadl nejen kráse Lukrécie, ale také touze zbavit ji její prokázané ctnosti. Pro tento večer odolal a odjel spolu s ostatními do kempu, o několik dní později se tento královský syn však vrátil, aby byl nejprve přivítán jako host a pozdě v noci toho zneužil. Vkradl se k spící Lukrécii s taseným mečem a přitisknuv ji levou rukou k loži, ji probudil ze spánku s výhrůžkou zabití, pokud bude křičet o pomoc.
Nejdříve jí začal projevovat náklonnost a přesvědčovat, že pro ni udělá cokoli, bude-li mu po vůli. Když viděl, že s ní po dobrém, ani pod pohrůžkou zabití moc nesvede, pohrozil ji, že poté co zabije ji, usmrtí jednoho ze svých otroků, a položí nahého po její bok, takže její pověst bude zničena a všichni se dozví, že zemřela mečem přistižena při cizoložnictví s otrokem, mužem na nejnižším stupni tehdejší společnosti. V tomto bodě Lukrécie povolila a Sextus Tarquinius dosáhl svého. Poté opustil dům.
Lukrécie po svém zneuctění nemohla překonat ponížení a žal. Zprávu o tom, že se jí přihodilo něco hrozného vyslala svému manželovi do Ardei a svému otci do Říma. Oba měli přijet co nejrychleji v doprovodu důvěryhodného přítele. Spurius Lucretius, její otec, přijel s Publiem Valeriem a manžela Conlatina doprovázel Lucius Junius Brutus.
Po jejich příjezdu jim plačící Lukrécie vše vylíčila. Řekla jim kdo čin spáchal a jak se vše přihodilo. Každý z příchozích se snažil ji utišit a ujistit ji, že ačkoli její tělo bylo poskvrněno, její svědomí je čisté a stále je ctnostnou a milovanou ženou. Ona však neunesla tíhu ponížení a před zraky oněch čtyř mužů vytasila ukrytou dýku a bodnutím do srdce ukončila sama svůj život.
Brutus vyňal dýku z její hrudi a nad jejím mrtvým tělem a pronesl: „Při této prolité ctnostné krvi, kterou pošpinil králův syn, přísahám, Bohové buďte mým svědkem, že budu ohněm a mečem pronásledovat Lucia Tarquinia Superba, jeho hříšnou ženu i jejich děti. Nikdo z nich, ani nikdo z jejich lidu nebude více králem Říma.“
Poté Brutus předal dýku Conlatinovi, ten Lucretiovi a ten Valeriovi. Všichni byli zdrceni tragickou událostí a zároveň překvapeni Brutovou reakcí. Složili přísahu pomsty královskému rodu a vynesli bezvládné Lukrécino tělo ven na tržiště, aby všechny spravili o Sextově činu a burcovali lid proti králi a jeho rodině.
Lucius Junius Brutus se ujal aktivního vedení propagandy a s četnými příznivci dorazil do Říma, kde se mu podařilo získat veřejné mínění na svoji stranu.
Mezitím se o nepokojích dozvěděl král Lucius Tarquinius Superbus, který byl toho času s vojskem v Ardei. Vydal se s částí posádky do Říma situaci uklidnit, avšak Brutus, očekávaje jeho příchod ho mezitím obešel a jinou cestou se vydal do Ardei, kde získal armádu na svoji stranu. Městské brány Říma nebyly králi otevřeny a byl tak vypovězen do exilu. Jeho synové ho následovali do etruského města Caere.
Podle Tita Livia vládl Lucius Tarquinius Superbus 25 let. Doba panování králů v Římě, až do osvobození a vzniku republiky trvala celkem 244 let. Po vyhnání krále byli městským prefektem za přispění Servia Tullia zvoleni dva konzulové, Lucius Junius Brutus a Tarquinius Conlatinus.
Převrat, při kterém došlo k vyhnání Lucia Tarquinia Superba se uskutečnil roku 510 př.n.l..
Lucius Tarquinius Superbus byl skutečně posledním králem etruského původu, vládnoucí Římu.
Jaký vliv měla situace vzniklá v souvislosti se smrtí Lukrécie, manželky jednoho z předních římských šlechticů na celkový převrat, můžeme jen spekulovat.
Pravděpodobně se však jednalo o vyvrcholení dlouhodobého vývoje, kdy moc Říma trvale stoupala, zejména v oblasti vojenství. Etruská vládnoucí třída byla laténským římským obyvatelstvem zřejmě již delší dobu vnímána jako nadřazený, cizí, trpěný živel. Od doby, kdy Etruskové město Řím založili si původní obyvatelé více a více uvědomovali svůj vliv a identitu v souvislosti se stoupajícím významem města.
Po vyhnání Lucia Tarquinia Superba nedošlo ovšem k naprostému ukončení etruského vlivu v Římě, jak se na první pohled jeví z událostí kolem Lukrécina osudu. Etruskové, v té době zřejmě také již částečně promíchaní s Římany, zaujímali nadále významné státní funkce i v nové vládě Římské republiky. Teprve vývoj v dalších stoletích předurčil dominantní roli Říma, který postupně pohltil všechna etruská města.
Vztah mezi Etrusky a Římem nelze však vidět pouze jako vztah mezi nepřáteli. I přes četné boje mezi oběma etniky, dochází také k vzájemnému ovlivňování a spolupráci v oblasti kultury, vzdělávání, hospodářství, či k postupnému dobrovolnému prolínání obyvatelstva.
Roku 396 př.n.l. Řím dobíjí etruské město Véje. Od té doby podlehla vojensky či dobrovolně všechna etruská města římské expanzi. V roce 90 př.n.l. bylo Etruskům uděleno římské státní občanství a od roku 40 př.n.l. počítáme s úplnou romanizací etruského obyvatelstva.
Rozvinutá etruská kultura byla postupem času převzata a upravena Římany. Etruský jazyk přežíval po určitou dobu pouze jako jazyk používaný při etruských náboženských rituálech. Dnes je i přes četné archeologické nálezy a znalost etruského písma neznámý.
Stopy, jako neexistence dobové písemné dokumentace o Etruscích a skoro naprosté zničení, či romanizace kulturního a do značné míry i materiálního odkazu naznačují systematické mazání důkazů o etruském podílu na založení a mocenském vzestupu Říma. Příčinou takových snah může podle řady etruskologů být pokus o vytvoření, či posilování vlastní, čistě římské identity v procesu formování nového státu a nových elitních skupin po poklesu, či později úplném zániku etruské moci v Římě.
Zneuctění a smrt Lukrécie můžeme v symbolické rovině vnímat jako projev postoje laténské římské společnosti proti vládnoucí etruské třídě předcházející vzniku republiky. Ať už tato tragická událost přispěla více, či méně k faktickému podnícení převratu, rozhodně měla význam ve formování postojů po revoluci roku 510 př.n.l.
Zneuctění a sebevražda Lukrécie je námětem mnoha malířů, včetně osobností jako Tizian, Rembrandt van Rijn, Albrecht Dürer, Rafael Santi, Sandro Botticelli, Jörg Breu starší, či Johannes Moreelse.
Příběh zpracoval také William Shakespeare v díle z roku 1594 Zneuctění Lukrécie.
Téma se objevuje také v četných hrách a operách. V roce 1607 ho divadelně zpracoval Thomas Heywood, později např. v roce 1941 v opeře The rape of Lucretia příběh převyprávěl Benjamin Britten.
Atraktivita tohoto námětu je zřejmá díky své tragičnosti, aristokratickému prostředí, ve kterém se odehrává a velkému historickému významu, jež je události přisuzován.


Gabčíkovo

Gabčíkovo je obec na Slovensku, v okrese Dunajská Streda. Poprvé je zmiňováno již v roce 1102, dnes tu žije 5117 obyvatel. V současné době je také známé díky nedaleké vodní elektrárně, která je již dlouhou dobu předmětem sporů s Maďarskem.


Echinokokóza

Echinokokóza, cystická echinokokóza nebo alveolární hydatidóza je parazitární onemocnění, potenciálně smrtelné, způsobované tasemnicemi rodu měchožil – jmenovitě je to měchožil zhoubný, měchožil bublinatý, případně Echinococcus vogeli, Echinococcus oligarthrus a Echinococcus ortleppi.
Definitivním hostitelem jsou psovité šelmy a kočky, kterým parazitují ve střevech. Nemoc je nebezpečná pro mezihostitele, kterými jsou malí přežvýkavci, srnčí zvěř, skot, prase, hlodavci a také člověk. Ti se obvykle nakazí vajíčky z trusu definitivních hostitelů, v zažívacím traktu se pak z vajíček uvolňují larvy tasemnice, které většinou končí v játrech, kde vytvářejí cystu – hydatidu. Kromě chemoterapie benzimidazoly je téměř vždy nutné chirurgické odstranění parazitárních ložisek.


Železniční trať Kolín - Ledečko

Železniční trať Kolín – Ledečko je regionální železniční trať ve Středočeském kraji.
Trať je dlouhá 40 km a vede z Kolína, kde se setkává s tratí z Prahy do Kolína, Kolína do České Třebové, Kolína do Prahy přes Lysou nad Labem a tratí z Kolína do Havlíčkova Brodu. V cílové stanici Ledečko navazuje na trať z Čerčan do Světlé nad Sázavou
Provoz osobních vlaků je jak lokomotivou tažených vlaků tak motorovými vozy 809, 810.


Pioněrskaja

Pioněrskaja je stanice moskevského metra. Otevřena byla 13. října 1961.
Pioněrskaja se nachází na čtvrté, na jejím západním konci, jež byl vybudován po povrchu. Stanice je tedy konstruována jako povchrová s ostrovním nástupištěm; přemostěna je silniční komunikací zhruba ve své prostřední části. Výstupy má dva, vycházejí nad úroveň stanice každý do svého vestibulu. Celé nástupiště podpírá jedna řada mramorem obložených sloupů. Pioněrskou stanici denně využije kolem 14 300 cestujích; to ji řadí k nejméně vytíženým v celé síti metra.


Japonský kalendář

Od 1. ledna 1873 používají Japonci Gregoriánský kalendář s místními jmény pro měsíce a většinou pevně určenými svátky. Před rokem 1873 se používal lunisolární kalendář, který byl převzat z čínského kalendáře.
Od přijetí Gregoriánského kalendáře se používaly tři rozdílné systémy počítání letopočtu.
Z těchto tří systémů se v současné době používají dva. Císařský kalendář se používal od roku 1873 do konce 2. světové války.
Moderní názvy pro měsíce se dají přeložit jako "první měsíc", "druhý měsíc" atd. K patřičnému názvu pro číslo je přidána přípona -gatsu, která znamená měsíc:
Poznámka: V běžné komunikaci se velmi používají arabské číslice, tedy pro březen se často používá zápis 3?.
Kromě těchto jmen má každý měsíc své tradiční názvy, které se v dnešní době používají například v oblasti poezie. Z těchto dvanácti jmen se v současné době používá pouze jméno pro prosinec – šiwasu. Některé názvy, jako jajoi a satsuki, se používají i jako ženská křestní jména.
Japonci používají sedmidenní týden, převzatý kolem roku 800 n. l. z Evropy. Názvy dnů vznikly z jmen pěti viditelných planet, který jsou pojmenovány po pěti čínských elementech, a z Měsíce a Slunce.
Japonci také dělí měsíc zhruba do 10-denních částí. Každá se nazývá džun. První je džódžun; druhá čúdžun; poslední gedžun. Tyto názvy se často používají pro určení přibližného období v měsíci, například ve formulaci "teploty jsou typické pro dubnový džódžun".
Každý den měsíce má vlastní jméno. V názvech dní lze nalézt jistou systematičnost, ale celkově je pojmenování nesystematické.
V dnešní době se používají spíše názvy ve tvaru číslo 28-31 plus niči, tedy čtrnáctý den v měsíci se spíše zapisuje 14?. Tsuitači je nespisovný tvar názvu tsukitači, který znamená první v měsíci. V tradičním kalendáři se poslední den v měsíci nazývá ?? misoka. Název misoka se v dnešní době používá hlavně ve smlouvách ve smyslu posledního dne v měsíci, bez ohledu na to, kolikátého to je. Poslední den v roce je ??? ómisoka, tento název se ještě běžně používá.
Pokud je mezi dvěma svátky jeden den, je to den, kdy jsou zavřeny banky. Příkladem takového dne je 4. květen. Pokud svátek připadá na neděli, je podle zákona o státních svátcích přesouván na pondělí.
Některé dny mají zvláštní názvy, aby označily změnu ročního období. 24 Sekki jsou dny, které rozdělují rok do 20 stejných částí. Zassetsu je společný název pro další sezónní dny. 72 dní Kó rozděluje části roku mezi dvěma dny Sekki na třetiny. Některé ze jmen pro tyto dny, např. Shunbun, Risshú a Tódži, se dosud často používá v běžném životě.


Průtokoměr

Měření průtoku probíhá buď v otevřeném kanále či častěji v uzavřeném potrubí. Měření této veličiny se uplatňuje největší měrou v průmyslové praxi pro sledování toku tekutin a plynů, správné dávkování a vyhodnocování vynaložených energií. Hojně je využíván i v lékařství.
Jde o metody měření s velmi vysokou třídou přesnosti. Tato kategorie má několik způsobů měření lišící se konstrukcí a metodikou. Objemový průtokoměr je charakterizivoán rozdělením toku tekutiny na dílčí objemy vytvářené rotujícími mechanickými prvky měřidla.
Umožňuje měřit kapaliny i plyny. Vychází z principu turbíny a Eulerovy_rovnice. Proud tekutiny otáčí turbínou úměrně rychlosti proudu. Obrázek
Lopatkový průtokoměr je jednodušší a levnější varianta turbínkového. Turbína je nahrazena lopatkovým kolem.
Princip je takový, že měřená látka vtéká do trysky, která je umístěna v měřicím zařízení - bubnu. Ten je složen ze 3 částí. Médium nejprve zaplaví první část, ta je pak svou tíhou nucena pootočit se, naplní se druhá a třetí.
Měření probíhá pomocí dvou kol s evolventním ozubením. Průtokem média se kola otáčí a látka je unášena podél stěn. Takto je během jedné otočky umožněno přenést čtyři objemy. Na tomto principu fungují např. čítače na benzinových pumpách.
Tato měřidla využívají principu, jež vyjadřuje Bernoulliho_rovnice. Uzavřená trubice je v některém úseku zúžena škrticím členem. Škrticí element může být např. škrticí clona, dýza, Venturiho dýza...
K průřezovým snímačům se řadí např. rychlostní sonda, Venturiho trubice, Pitotova trubice, kapilára, měřicí koleno.
Plováčkový průtokoměr je tvořen kuželovitou trubicí), rozšiřující se směrem nahoru. Uprostřed je plovák). Proud vody naráží do plováku a zvedá jej do výšky úměrné rychlosti proudění - měření průtoku je vyhodnocováno na základě snímání polohy plováku.
Je založen na fyzikálním principu, že přenos tepla ze snímače do okolí je funkce rychlosti proudění. Používá se dvou způsobů měření - anemometrického a kalorimetrického. Oba jsou tvořeny žhaveným tělískem a dvěma teploměry.
Žhavené tělísko je zahříváno na konstantní teplotu. Dva teploměry snímají teplotu žhaveného tělíska a okolního média. Proud kapaliny či plynu tělísko ochlazuje. Vyhodnocovací jednotka tak musí žhavené tělísko více zahřívat - změny dodávek elektrické energie jsou úměrné rychlosti proudění média. Více viz Externí odkazy.
Žhavené těleso předává tepelný výkon okolnímu médiu, čímž ho zahřívá. Teploměry snímají teplotu okolního média. Rychlost proudění či rychlost průtoku se pak vyhodnocuje na základě el. příkonu a teplot. Více viz Externí odkazy.
Indukční průtokoměry fungují na principu Faradayova zákona elektromagnetické indukce. Tedy rychlost proudění kapaliny, kterou reprezentuje pohyb vodiče, indukuje v homogenním magnetickém poli elektrické napětí.
Ultrazvukových průtokoměrů, tedy takových, generujících signál o frekvenci nad 20 kHz, se s výhodou používá při měření agresivních a výbušných kapalin, neboť se měří bezdotykově.
Měří se čas nutný k tomu, aby se signál z generátoru dostal k přijímači nebo lze využít i Dopplerova efektu.
Měření může být ovlivněné teplotou, tlakem atd. což však lze utlumit diferenciálním zapojením. Tedy že na obou stranách je umístěn jak generátor, tak i senzor.
Vírové průtokoměry využívají turbulentních vibrací. Ty vznikají při obtékání a narážení proudu kapaliny na překážku umístěnou uvnitř trubice. Dochází tak ke vzniku vírů o různém počtu a frekvencí - tyto parametry závisí na rychlosti proudění, rozměru a tvaru překážky a Strouhalově konstantě.
Snímač vyhodnocuje generované vibrace a to piezoelektrickým senzorem, ultrazvukovým, tlakovým, ...
Využívá principu změny momentu hybnosti síly v čase od Coriolisovy síly. Více viz kapitola Coriolisův půtokoměr


Polyethylentereftalát

Polyethylentereftalát je termoplast ze skupiny polyesterů, známý pod zkratkou PET z poly.
PET se uplatnil především při výrobě vláken vynikajících nemačkavostí a malou navlhavostí, lahví a dalších obalů a fólií. Tenké fólie jsou často používány pod obchodním názvem Mylar. Znám je pod řadou dalších obchodních názvů, např. Arnite, Impet, Rynite, Ertalyte, Hostaphan, Melinex, Dacron, Terylene, Trevira atd.
V závislosti na procesu výroby a zpracování je možno připravit téměř amorfní PET a polokrystalický PET. Připravuje se polykondenzační reakcí ethylenglykolu s kyselinou tereftalovou.
PET se poměrně dobře mechanicky recykluje, přičemž významná je čistota vyseparovaného odpadního plastu. Probíhá také intenzivní výzkum chemické recyklace PET, a to i v České republice, kde se chystá patent pro tuto technologii. Spotřebitelské aplikace se pro potřeby pozdějšího třídění a recyklace označují jedničkou uprostřed trojúhelníku ze zacyklených šipek.
Při degradaci PET se uvolňuje acetaldehyd, který svým nasládlým zápachem může znehodnotit obsah PET lahví. Do nápojů se také může uvolňovat oxid antimonitý, který se používá při výrobě PET jako katalyzátor.


Grand Prix Francie 1951

Grand Prix Francie XXXVIII Grand Prix de l'ACF, XII Grand Prix d'Europe


Iksa

Iksa je řeka v Tomské oblasti, která na horním toku tvoří hranici s Novosibirskou oblastí v Rusku. Je dlouhá 430 km. Plocha povodí měří 6130 km2.
Protéká po východní části Vasjuganské roviny. Ústí zprava do Čaji.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok vody činí 7,3 m3/s. Odtok se prudce zvyšuje od horního k dolnímu toku. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od května do začátku srpna.


Córdoba

Córdoba je město v jižním Španělsku v Andalusii na řece Guadalquivir; hlavní město stejnojmenné provincie. V současnosti zde žije 323 600 obyvatel.
Córdobu založili v 2. století před Kristem Féničané. V roce 152 př. n. l. bylo město pod názvem Corduba připojeno k Římské říši.
Během stěhování národů zde dočasně sídlili Vandalové, potom město dobyla Byzantská říše a později Vizigóti. V té době město upadalo. Roku 711 ho dobyli Arabové a o pět let později se Córdoba stala hlavním městem islámského emirátu v Al-Andalus. V období arabské nadvlády bylo město jedním z nejbohatších, bylo i duchovním a kulturním centrem islámu. Okolo roku 1000 byla Córdoba jedním z největších měst na světě; žilo tu asi 500 000 obyvatel. Žili zde vedle sebe křesťané, muslimové i Židé. V této době vznikla i známá Mezquita. Po zániku Córdobského kalifátu připadla Córdoba Džahvanidům, roku 1069 Abbadidům ze Sevilly, roku 1091 Almorávidům a od 12. století patřila Almohádům. V roce 1236 Córdobu v rámci reconquisty dobyla Kastilie.
Nový rozkvět prožila Córdoba v období Siglo de Oro. Poté následoval postupný úpadek posílený vlnami epidemií a sucha; okolo roku 1700 nezůstalo v někdejším velkoměstě více než 20 000 obyvatel. Ve 20. století pak město opět rychle vyrostlo a stalo se kulturním centrem a ovšem také turistickým cílem.


Pervomajskaja

Pervomajskaja je stanice metra v Moskvě. Nachází se na Arbatsko-Pokrovské lince a v provozu je od 21. října 1961. Denní zátěž zde činí 57 000 cestujících.
Pervomajskaja je jedna z historicky prvních podle standardního projektu konstruovaných, hloubených, mělce založených stanic. Má ostrovní nástupiště, podpírané dvěma řadami dohromady čtyřiceti sloupů. Výstupy jsou dva, vycházejí z obou konců nástupiště, každý do svého podpovrchového vestibulu. Stanice je navržena jako koncová a mezi lety 1961 a 1963 také rovněž roli konečné plnila. Za ní se severním směrem nacházel kolejový přejezd, na kterém se obracely vlaky.
Obklad stěn za nástupištěm je z bílých dlaždic, u sloupů pak růžový mramor. Sloupy jsou čtyřboké a směrem k podlaze se zužují.
Pervomajskaja nese název podle zrušené, dočasné stanice, která se nacházela nedaleko Depa Izmailovo mezi lety 1954 a 1961. Zrušena byla krátce po otevření současné stanice. Dodnes se velká část původní stanice dochovala.


Paleogén

Paleogén je geologická perioda starších třetihor patřící do éry kenozoika. Název byl zaveden roku 1865 M.Hörnesem, který do něho zahrnul již dříve definované epochy: oligocén a eocén. Později k němu byl přiřazen paleocén. Spodní hranice 65,5 mil. let se klade na bázi hraničních jílů u El Kef v Tunisku, svrchní hranice je 23 mil. let. Stále převládalo teplé počasí, koncem eocénu však došlo celosvětově ke krátkému ochlazení. V oligocénu se znovu otepluje, tropická a subtropická květena se rozšiřuje více na sever, spolu s vlhkým a teplým klimatem dává vznik četným hnědouhelným pánvím. Dochází k oddělení Grónska od Eurasie, Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, vzniká Severní ledový oceán. V pásmu Tethydy dochází ke vzniku pásemných pohoří od Pyrenejí po Himáláje.
Většina chronostratigrafických jednotek byla definována v severozápadní Evropě. Samostatné členění je používáno v oblasti Nového Zélandu, Austrálie či severní Ameriky. Spodní hranice je v udávána v milionech let.
Příznivé klima umožnilo rozvoj krytosemenných rostlin, které zcela dominují nad nahosemennými rostlinami. Z krytosemenných jsou zastoupeny jednoděložné rostliny i dvouděložné. Z jehličnanů jsou důležité sekvoje, tisovce, jedle, cedry, cypřiše. Smůla z borovic je nacházena ve formě jantaru v celém Pobaltí s nálezy uzavřených rostlin a hmyzu. Z mořských zástupců je stratigraficky důležitý nanoplankton, jehož celosvětové rozšíření umožňuje korelaci jednotlivých vrstev paleogénu.
Mezi jednobuněčnými vynikají dírkovci, jejichž až 10 cm schránky jsou horninotvorným materiálem. Velké foraminifery mělkovodních facií vymírají ve středním oligocénu. Dalšími důležitými zástupci fauny jsou ježovky, krabi, skořepatci, raci, hmyz, ocasatí obojžívelníci, žáby. Méně významní jsou koráli či brachiopodi. Hojné jsou nálezy žraločích zubů, mezi nálezy kostnatých ryb jsou zastoupeny všechny známé recentní druhy. Rozvíjí se ptáci, kteří nemají ve vzduchu přirozené nepřátele, vyskytují se i nelétavé formy. Volný prostor po vymření velkých plazů rychle obsazují zejména savci. Během paleogénu se objevuje asi 400 druhů. Jedná se o hmyzožravce, ježkovité, netopýry, hlodavce, zajícovité. Kopytníky zastupuje vymřelý rod Condylarthra.
Nejstarší známí sudokopytníci byli nalezeni v eocénu severní Ameriky, mezi jejich zástupce patří
Paleocén je ve znamení nástupu řádu Hyaenodonta s rody Oxyaena a Hyaenodon. Pravé šelmy vznikly ze skupiny Proteutheria a Maicoidea. V oligocénu se objevují medvědovití, v eocénu psovité i kočkovité šelmy, známy jsou i nálezy ploutvonožců. Ve středním eocénu Pákistánu byli nalezeni kytovci. Ke konci paleogénu jsou již rozlišeny dvě skupiny primátů. Poloopice, velmi blízké hmyzožravcům, nejspíše stromovitá zvířata. Zatímco v severní Americe se jednalo o slepou větev, nártouni z Evropy postupně přecházeli do Afriky, kde došlo k jejich dalšímu rozvoji. Z nártounů se postupně vyvinuly pravé opice, stromovití všežravci s lysým obličejem, na prstech s nehty a prostornou mozkovnou, svědčící o velkém mozku.
Do dnešní doby se zachovaly tři dílčí pánve z dřívější mělkovodní kontinentální pánve, která se začínala vytvářet koncem paleogénu. Nejstarší usazeniny, zvětraliny v depresích reliéfu, patří eocénu.
Sedimentace v říčním a jezerním prostředí, chybí produkty vulkanismu, dochází k občasným ingresím moře z alpské předhlubně od jihovýchodu, dnes dvě dílčí pánve - českobudějovická pánev a třeboňská pánev
Zastižen pouze ve vrtech v nesvačilském příkopu a vranovickém příkopu, mocnost až 1200 metrů, bazální štěrky, písky, jíly, jílovce s bohatou mikrofaunou, stáří výplně je eocén až eger


Oludamola Osayomi

Oludamola Osayomi je nigerijská běžkyně, specializující se především na běhy na krátkou vzdálenost.
První velký mezinárodní závod absolvovala na olympiádě v Aténách 2004, kde s týmem Nigérie skončila sedmá ve štafetovém závodě na 100 metrů.
Stejnou pozici obsadila i o rok později na světovém atletickém šampionátu ve stejném závodě, tedy ve štafetě na 4 x 100 metrů.
Na Mistrovství světa v atletice 2007 běžela solový závod na 100 metrů a dokončila jej na celkovém osmém místě. Ve stejném roce se účastnila také Africký her, kde získala dvě zlaté medaile v solových bězích na 100 a 200 metrů a stříbrnou medaili ve štafetovém běhu na 100 metrů.
V roce 2008 běžela závod na 60 metrů na halovém mistrovství světa a skončila šestá. Na Afrických hrách si znovu doběhla pro zlatou medaili v solovém závodě na 100 metrů, pro bronz na 200 metrů a pro zlatou medaili ve štafetovém závodě na 100 metrů.
Je součástí týmu Nigérie, který na olympiádě v Pekingu vybojoval ve štafetovém běhu na 100 metrů bronzovou medaili. Dalšími členkami týmu byly Gloria Kemasuode, Agnes Osazuwa, Ene Franca Idoko a Halimat Ismaila, která ve finále nahradila Osazuwaovou.


Jan Kutnauer ze Sonnenštejna

Jan Kutnauer ze Sonnenštejna byl staroměstský konšel, purkmistr a vojenský hejtman ze stavovského povstání. Odsouzen a oběšen na trámu vystrčeném z okna Staroměstské radnice byl 21. června 1621.


Vozovka

Vozovka je vrchní část pozemní komunikace, určená pro jízdu vozidel. Součástí vozovky jsou především jízdní pruhy.
Vozovka je označení především pro zpevněný povrch jízdních pásů komunikací silničního typu. Nezpevněný povrch mají zejména cesty vzniklé pouhým vyježděním. Obvykle se za nezpevněný označuje též povrch tvořený nezhutněnou sutí, kameny, štěrkopískem, stavebním rumem nebo podobnými hmotami, avšak ČSN 73 6100 „Názvosloví silničních komunikací“ v bodě 40 cesty s takovým povrchem řadí mezi zpevněné. Za zpevněný povrch se považují zejména plochy s krytem tvořeným litými živičnými materiály, kamennou či betonovou dlažbou, panely, litým betonem atd. Druh materiálu a druh a síla podkladních vrstev jsou voleny podle předpokládaného zatížení komunikace, tedy druhu a frekvence provozu vozidel, která vozovku mají užívat, a s ohledem na navrhovanou životnost. ČSN 73 6100 v bodech 363 a 364 rozděluje vozovky na netuhé a tuhé: netuhé jsou vozovky s živičným, popřípadě jiným krytem na podkladu ze stmelených nebo nestmelených materiálů. Tuhá je vozovka s cementobetonovým krytem anebo s podkladem z prostého nebo vyztuženého cementového betonu.
Někdejší ČSN 73 6100 z roku 1983 v bodě 361 definovala vozovku jako zpevněnou část silniční komunikace určenou pro pojíždění vozidel. Silniční komunikací přitom norma podle bodu 2 rozumí komunikaci určenou převážně pro provoz silničních motorových vozidel, jejímž charakteristickým znakem je zpevněná vozovka.
Definice vozovky v českém zákoně o silničním provozu není uvedena, avšak tento termín je hojně používán v definicích ostatních pojmů i v normativních ustanoveních zákona i prováděcích předpisů. Neostrou a neúplnou definici vozovky lze tedy nepřímo odvozovat z kontextu dalších ustanovení.
Vozovka může být buď tvořena jedním jízdním pásem nebo dvěma jízdními pásy, které odděluje dělicí pás. Do samostatných jízdních pásů může být oddělena také například vozovka pro vozidla hromadné dopravy, obslužná vozovka pro dopravní obsluhu přilehlých budov atd.


Filip

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +12,0%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména. Data z roku 2008 vycházejí z údajů Ministerstva vnitra ČR.
Následující přehled vývoje oblíbenosti křestního jména Filip je sestaven podle údajů ČSÚ.


Židovský hřbitov v Souši

Židovský hřbitov v Mostě - Souši je kulturní památka v bývalé obci Souš, která je dnes místní částí města Mostu. Jedná se o jedinou movitou upomínku na předválečnou židovskou komunitu v Mostě. Vlastníkem hřbitova založeného v roce 1878 je Židovská obec Teplice. Areál tvoří hřbitov s náhrobky, obřadní síň čp. 688, márnice a ohradní zeď hřbitova.
Nejstarší písemný doklad o existenci židů v Mostě je dlužní úpis z roku 1393 Boreše mladšího z Rýzmburka svým židovským věřitelům Ascherovi a Isákovi z Mostu.
Do poloviny 19. století bydleli židé v okolních obcích v Hořanech, Lišnici a v Korozlukách. V Lišnici a Hořanech stály i synagogy.
V roce 1864 byla v Mostě zřízena modlitebna a v roce 1868 založena židovská obec. V roce 1872 byl položen základní kámen synagogy a o rok později došlo k jejímu otevření.
Roku 1878 byl v blízké Souši založen židovský hřbitov. Na počátku 20. století bylo u vnitřní strany ohradní zdi hřbitova oproti židovským zvyklostem pohřbívání zřízeno kolumbárium.
Po připojení Sudet ke Třetí říši v roce 1938 vstoupily také v Mostě v platnost tzv. Norimberské zákony. Během tzv. Křišťálové noci dne 10. listopadu 1938 byla nacisty vypálena i mostecká synagoga. Její zbytky byly později zbourány. Židovská komunita se během období holokaustu rozpadla. Po skončení války byla náboženská obec obnovena, ale později nebylo možné dodržet minjan a proto zanikla. Dnes jsou mostečtí židé členy Židovské náboženské obce v Teplicích.
Po druhé světové válce zůstal hřbitov opuštěný a zchátralý, jeho ohrada spadla a náhrobky zarostly. Na hřbitově byl zřízen památník vojákům padlým v první světové válce a v roce 1970 sem byly přeneseny ostatky pilota Julia Finka z druhé světové války.
Obnova hřbitova, tj. vyčištění od náletových dřevin, a stavební úpravy začala v 90. letech, ale postupovala velmi pomalu. V roce 1996 byl hřbitov zanesen do seznamu kulturních památek České republiky.
V roce 2008 byla v prostorách rekonstruované obřadní síně otevřena výstava o dějinách židovské komunity na Mostecku od středověku po období druhé světové války. Prostor má sloužit i jako vzdělávací centrum. Výstava je přístupná po telefonické dohodě se správcem objektu.
 File:Souš - židovský hřbitov 2.JPG File:Souš - židovský hřbitov 3.JPG File:Souš - židovský hřbitov 4.JPG File:Souš - židovský hřbitov 5.JPG File:Souš - židovský hřbitov 6.JPG


Monica Gellerová

Monica E. Gellerová Bingová je postava amerického televizního seriálu Přátelé. Hraje ji Courteney Cox. Jejím bratrem je Ross Geller, otcem je Jack Geller a matkou je Judy Geller. Manželem Monicy je Chandler Bing, kterého poznala jako spolubydlícího bratra na koleji. Monika byla v dětství tlustá.
Monica je kuchařka, která je závislá na čistotě a nesnáší nepořádek. Její nejlepší kamarádka ze střední je Rachel Greenová, která se k ní v prvním díle přistěhuje. Monica pracuje jako šéfkuchařka, s Phoebe založí cateringovou společnost. Pracuje ve stylové kavárně Moondance Dinner, později začne pracovat v luxusní restauraci u Allesandra. Jakmile se má její manžel Chandler stěhovat za prací do Tulsy v Oklahomě, začne pracovat jako šéfkuchařka v restauraci Javu.
V prvních dílech seriálu chodila Monika s milionářem Pete Beckerem, který ji vzal na první rande na pizzu do Itálie, poté se z něj stal wrestler. Později se do Moničina života dostala postava Dr. Richarda Burkeho, přítele jejich rodičů a jejího oftalmologa.
Na konci čtvrté série se začne rozvíjet vztah Moniky a Chandlera. Při svatbě Rosse a Emily se spolu v Londýně poprvé vyspali. Dlouho svůj vztah před ostatními tajili, postupně na ně ale všichni přišli. Na konci šesté série požádá Chandler Moniku o ruku, ovšem vše se zkomplikuje návratem Richarda Burkeho. Chandler a Monika se nakonec opravdu vezmou a adoptují dvojčata.


Coloradisaurus

Coloradisaurus byl rod prosauropodního dinosaura, žijícího v období svrchního triasu na území dnešní Argentiny. Typový druh C. brevis byl formálně popsán paleontologem José F. Bonapartem v roce 1978. Je možné, že se jedná pouze o dospělý exemplář mussaura. Původní název byl Coloradia, ten však již patřil jednomu rodu motýla, proto byl později změněn.


Hrozen

Hrozen je typ nevětveného jednoduchého květenství, které nese na hlavní ose krátce stopkaté květy. Často květy rostou z úžlabí listenů. Nejstarší květy v rámci jednoho květenství leží vždy uvnitř celého útvaru, nové vznikají výše s tím, jak stonek roste, vrcholový květ však často zakrňuje. Hroznovité květenství se může odrážet i v názvu rostlin: příkladem je ploštičník hroznatý a koneckonců i hroznové víno, jehož plodenství se označují jako hrozny.
Velmi často se do hroznu mohou seskupovat i celá květenství, jako je tomu například u některých šáchorovitých, které mají mnohdy hrozen klásků.


Starověké dějiny Jemenu

Starověké dějiny Jemenu představují historii jedné z nejstarších civilizací na Blízkém východě. Oblast dnešního Jemenu na jihu Arabského poloostrova představuje úrodnou zemi s dostatkem srážek, což umožnilo jeho osídlení a vývoj prosperující civilizace; řecký geograf Klaudios Ptolemaios Jemen označil názvem Eudaimón Arabia – Šťastná Arábie. Mezi 8. a 6. stoletím před naším letopočtem se v Jemenu trozkládalo šest vzájemně znepřátelených království – Ma'ín, Kabatán, Hadramaut, Ausán, Sába a Himjari –, které ovládaly obchodní trasy s kořením. V jižní Arábii si rovněž udržovala pozice etiopská Aksumská říše, která se v Jemenu udržela prakticky až do vzestupu islámu. V roce 630 do Jemenu pronikli muslimští Arabové a jižní Arábie se stala součástí jednotného muslimského státu.
2300 let před naším letopočtem byla jižní Arábie pod nadvládou semitského kmene Katan. Katanové začali s budováním jednoduchých hrází a kanálů v oblasti Maribu v sajharské poušti; tato oblast byla později zaplavena se stavbou Maribské přehrady. Podél pobřeží Tihamy se začalo dařit obchodu díky obchodním trasám do Středomoří. S vyspělostí jihoarabské kultury se objevila i vrstva vysokých kněží, nazývaných Mukkaribové, kteří pocházeli z řad kmenových vůdců, kteří vládli nad jižní Arábií a některými částmi východní Afriky. Do tohoto období je pak zařazována vlády Bilkis, legendární Královny ze Sáby o jejíž návštěvě Jeruzaléma se zmiňuje Bible i Korán. Toto první období starověkých jemenských dějin končí s příchodem písma v 9. století před naším letopočtem, jež díky kontaktům s palestinskými přístavy pocházelo od Féničanů a dovolilo Arabům zaznamenávat své dějiny. Protože jihoarabská písma jsou fénického původu, jsou tak příbuzná hebrejskému písmu, řecké alfabetě i latince.
Během nadvlády Sábů v jižní Arábii kvetl obchod i zemědělství, což zajišťovalo všeobecnou prosperitu. Království Sábů se rozkládalo přibližně v dnešní oblasti Asír na jihozápadě Jemenu a hlavní město království, Marib, se nachází několik kilometrů od hlavního města dnešní Jemenské arabské republiky Saná. Podle staré arabské tradice město Marib založil nejstarší Noemův, Šém.
Během sabejské vlády nazývali Římané, okouzlení bohatstvím a prosperitou, jižní Arábii Arabia Felix. Římský císař Augustus proti jižní Arábii vyslal vojenskou expedici, která měla oblast podrobit římské svrchovanosti. Římské legie vedl prefekt Egypta Aelius Gallus; Římany také doprovázely židovské pomocné sbory judského krále Heroda Velikého. Římané oblehli Marib, avšak obléhání se nezdařilo a zatímco římské rudomořské loďstvo zničilo přístav Aden, aby umožnili římským obchodníkům volný průchod do Indie, Aelius Gallus se stáhl zpět do Egypta. Předpokládá se, že židovští bojovníci se do vlasti již nevrátili a zůstali v Jemenu, kde se usadili, což je pravděpodobně základ legendy habbanských Židů, kteří se pokládají za potomky židovských osadníků, kteří do Jemenu přišli ještě před zničením Druhého chrámu.
Úspěch Sábejského království byl založen především na kultivaci a obchodu s kořením a dalšími aromáty, například kadidlem a myrhou. Zboží se vyváželo pomocí velbloudích karavan Arábií do Středomoří a námořní cestou do Indie i Aksumu, kde bylo mnohými kulturami vysoce ceněno. Díky vyspělému zavlažovacímu systému, skládajícího se z velkých vodních tunelů v horách a přehrad, jemenské zemědělství prospívalo. Nejpůsobivější z těchto staveb byla Maribská přehrada, postavená kolem roku 700 před naším letopočtem a která poskytovala zavlažování až 25,000 akrům zemědělské půdy více než tisíc let, kdy se roku 570 po staletích zanedbávání protrhla a zhroutila.
Sábejské království se svým hlavním městem Maribem, které je možno spatřit dodnes, existovalo 1400 leta mnohdy se považuje za tutéž Sábu, která je zmíněna ve Starém zákoně, například knize proroka Izajáše:
První známé zmínky o Hadramautském království pocházejí z 8. století před naším letopočtem; první zmínka nepochází však od samotných Hadramautů, ale ze starosábského nápisu Karab'il Watarova z počátku 7. století př. n. l., kde je hadramautský král Jada'il zmiňován jako jeden z Karab'il Watarových spojenců. Když ve 4. století před naším letopočtem ovládli karavanními trasy Mi'ňané, stalo Hadramautské království jedním z mi'ňaských konfederátů, pravděpodobně kvůli obchodním zájmům. Později se Hadramautské království znovu osamostatnilo a ke konci 1. století před naším letopočtem bylo napadeno vzestupujícím Himjarským královstvím, Hadramautové však byli schopni útok odrazit.
V druhé polovině 2. století Hadramautské království připojilo území Katabanu, čímž dosáhlo vrcholu své územní expanze. V tomto období bylo království ve vleklém konfliktu s Himjarem i Sábou; sábejský král Šajrúm Awtar roku 225 dokonce dobyl hlavní město Hadramautů Šabwu. Do jihoarabské politiky také začalo vstupovat africké království Aksum. Aksumský král Gadarat vyslal vojska pod velením svého syna Bejgata ze západního pobřeží Arábie obsadit hlavní město Hijaru Zafár, stejně jako z jihoarabského pobřeží proti Hadramautskému království, jakožto spojenec Sábejského krále Šajrúma Awtara, který s Gadaratem uzavřel po svém nástupu na trůn spojenectví. Poté, co byl Hadramaut dobyt, Šajrúm Awtar se okamžitě spojil s Himjarem proti svému bývalému spojenci Gadaratovi. Mezi himjarsko-sábejskou aliancí a Aksumem vypukla válka. Ačkoliv aksumská vojska utrpěla množství ztrát, Aksum si udržel v jižní Arábii svůj vliv. Po smrti Gadarata byl uzavřen mír, ale za dalších aksumských králů nepřátelství mezi Aksumem a jihoarabskými státy znovu vypuklo a celé třetí století bylo vyplnění jemensko-aksumskými konflikty. Hadramautské království nakonec podlehlo kolem roku 300 himjarskému králi Šammar Juharišovi, který tak pod svou vládou sjednotil všechna jihoarabská království.
Starověké Ausánské království bylo nejmenší z jihoarabských království. Nacházelo se v jižním Jemenu, severně od Adenu. Poloha jeho hlavního města Miswar stále ještě nebyla nalezena. Již kolem roku 700 začal Ausán expandovat na úkor Kabatánu a na západ na úkor Hadramautu; získal také přístup k moři. To umožnilo rozvoj námořního obchodu soustředěném v přístavním městě Tafid a později v Adenu.
Za vlády sabejského krále Karib'ila Watara I. se Ausánské království dostalo do konfliktu se rodící se Sábou, kterou podporoval Kabatán, Hadramaut a městské státy Haram a Kaminahu. Po několika taženích Sábejci Ausán porazili a obsadili. Ausán a jeho vazalové Kahad, Dahas a Tubanaw byli předání pod správu Kabatánského království. Po 4. století před naším letopočtem získal Kabatán na Sábě nezávislost a zdá se, že Ausán, Kahad, Dahas a Tubanaw jsou v kabatánských záznamech vedeny jako nadále kabatánská území. Pouze v prvním století před naším letopočtem se Ausán společně s ostatními kabatánskými državami opět osamostatnil, avšak jen do té doby, než oblast ovládlo Himjarské království.
Kabatán bylo jedním ze starověkých jemenských království, rozkládající se v Bajhanském údolí. Podobně jako další jihoarabské státy i Kabatán značně bohatl z obchodu s myrhou a kadidlem, které se zapalovaly na oltářích. Hlavní město Kabatanu byla Timna házející se na obchodní stezce procházející dalšími státy, Hadramautem, Sábou a Ma'inem. Hlavním kabatánským božstvem byl Amm, čili „Strýc“ a obyvatelé se tak sami označovali „děti Amma“.
Ma'ínské království se nacházelo na severozápadě dněšního Jemenu, většina jím ovládaných měst ležela podél Vádí Madhab. Hlavním městem ma'ínského království byla Karna; další důležité město byl Jathill; další části Jemenu ovládal Kabatán a Hadramaut. Ačkoliv v dříávější době oblasti dominovala Sába, ma'ínské nápisy pocházejí ze stejné doby jako první nápisy sábejské. Nicméně ještě před výskytem ma'ínských nápisů se o samotných Ma'íňanech zmiňují jako o „Madhabanech“. Ma'ínské byly kromě území samotného království nalezeny i daleko za jeho hranicemi, například v al-Ula na severozápadě dnešní Saúdské Arábie a dokonce na ostrově Délos a v Egyptě. Ma'ínské království bylo prvním jihoarabským státem, který zanikl a ma'ínský jazyk vymřel přibližně kolme roku 100 našeho letopočtu.
V oblasti jižní Arábie se sjednotili Himjarové a ovládli Rudé moře, včetně pobřeží a Adenského zálivu. Ze svého hlavního města vysílali himjarští králové vysílali úspěšné vojenské výpravy, které rozšiřovali jejich vliv až do oblasti Perského zálivu a Arabské pouště na severu.
Během třetího století na jiho Arabského poloostrova zuřily války jednotlivých království. Aksumský král Gadarat se začal vměšovat do jihoarabských záležitostí a uzavřel spojenectví se Sábou a podle himjarských textů se k alianci připojil také Kataban a Hadramaut. Aksumská vojska tak byla schopna v první čtvrtině 3. století dobýt hlavní město Himjaru Zafar. Alaince však byla křehká a sábejský král Šajr Awtar se obrátil proti Hadramau a s aksumskými spojenci dobýt jeho hlavní město roku 225. Vzápětí se Sába spojila s Himjarem a společně obě království napadly nově dobytá aksumská teritoria, dobyla od Etiopů Zafar, který držel Gadaratův syn BYGT, a zatlačily aksumská vojska až do Tihamy.
Himjarské království se poté vrátilo do svého hlavního města Zafaru a postupně pod svou vládu připojilo Sábu. Obchod království se soustředil v přístavu Mawza'a na rudomořském pobřeží. Díky kontrole Rudého moře se Himjar stal předmětem zájmu Byzantské říše, která chtěla ovládnout trasy ze Středomoří do Indie. Byzantinci doufali v christianizaci pohanských Arabů a jejich ovládnutí, avšak přes dílčí úspěchy v severní Arábii byli vyhlídky na úspěch v Himjaru malé.
Kolem roku 500 vytáhl himjarský král Abú Kariba proti Jathribu, kde většina obyvatel vyznávala judaismus. Abú Kariba se nakonec rozhodl s jathribskými židovskými Araby nebojovat, ale učit se od nich náboženství; zpátky do Himjari se vrátil doprovázen dvěma rabíny a posléze konvertoval k judaismu. K judaismu se pak přiklonili i mnozí obyvatelé – po staletích tak opět vznikl nezávislý židovský stát. S přijetím židovství Himajrské království nejpšíš politicky orientovalo na Persii spíše, než na křesťanskou Byzanc. Himjarský král Dhú Novas, zvaný též hebrejsky Jusúf, se proti Byzantské říši, kvůli její protižidovské politice, otevřeně postavil a zakázal byzantským obchodníkům průjezd hijarským teritoriem. Sám však také křesťanství pronásledoval, ničil kostely a perzekuoval křesťany. Byzantský císař Justinus, který byl ve válce s Persií, si netroufal na přímou vojenskou akci na jihu Arábie a spojil se proto s křesťanskou Aksumskou říši, která stále ještě měla državy v Arábii a byla uznávanou velmocí. Etiopové s Jusúfem vybojovali dvě bitvy, kdy se jim podařilo himjarská vojska , Jusúfa v bitvě zabít a zlomit moc židovského království. Roku 525 tak himjarské království zaniklo.
Kolem roku 517, či 518 se v himjarském království chopil moci židovský král Dhú Novas. Podle Pseudo-Zachariáše z Mytileny se Dhú Novas stal králem, protože jeho předchůdce Ma`adkaríb Ja`fúr zemřel v zimě, když Etiopové nemohli přejít Rudé moře a na himjarský trůn dosadit sobě loyálního krále. Ma`adkaríb Ja`fúrovo dlouhý titul však nechává na pochybách. Jakmile Dhú Novas uchopil moc, zaútočil na aksumskou posádku v Zafaru, himjarském hlavním městě, mnoho Etiopů zabil a zničil zdejší křesťanský kostel. Aksumský král Kaleb se dozvěděl o Dhú Novasově perzekucích křesťanů a Etiopů a, podle Prokopia, byl povzbuzován svým spojencem byzantským císařem Justinem. Ten Kaleba požádal o odříznutí zásob hedvábí jako součást ekonomické války se Sásánovskou Persií.
Král Kaleb vyslal aksumské námořnictvo do Rudého moře a jeho armáda o síle 120 000 mužů byla schopna porazit himjarská vojska a, podle nápisu z Hisn al-Ghurab, Dhú Novase v bitvě zabít, zatímco podle arabské tradice vjel se svým koněm do moře. Kaleb v dobytém Himjaru dosadil rodilého Himjarana Sumjafu Ašuu do pozice místokrále, který vládl až do roku 525, kdy byl Sumjafa Ašua sesazen aksumským generálem Abrahou za pomoci nespokojených aksumských vojáků. Podle pozdějších arabským pramenů Kaleb jako odplatu vyslal 3000 vojáků, ale vojáci se vzbouřili a zabili svého vojevůdce a druhý pokus Kaleboi armády Abraha rovněž odrazil. Podle pozdějších etiopských pramenů Kaleb abdikoval, aby dožil zbytek života v klášteře; svou korunu nechal odeslat do Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Jeho nástupcem se stal Alla Amidas; nápisy Sumjafy Ašuy se zmiňují o dvou králích, což může znamenat, že před Kalebovou abdikací ve prospěch Ally Amidase jistý čas vládli společně.
Prokopios z Kaisareie zaznamenal, že Abraha se později poddal Kalebovu nástupci, protože nápisy z roku 543 tvrdí, že Aksumská říše svá jihoarabská území předtím přímo kontrolovala. Během své vlády Abraha nechal roku 543 opravit Maribskou přehradu a přijal poselstva Perské říše i Byzance, kterí podle Jana z Efesu žádali propuštění biskupů uvězněných v Nisbisu. Abraha vládl až do roku 547, kdy po něm na trůn nastoupil jeho syn Aksum. Aksum je z nejasného důvodu nazýván jako „ma'áfirský“, podle oblasti v jihozápadní Arábii; podle nápisů z Maribské přehrady po Aksumovi nastoupil jeho bratr Masruk. Aksumské panství v jižní Arábii skončilo s invazí staršíhoi perského generála Vahrize roku 570, který, podle legendy, slavně zabil Masruka svou dobře mířenou střelou z luku.
Pozdější arabské zdroje také uvádějí, že Abraha nechal v Saná postavit velký kostel, zvaný al-Kulajs, aby odlákal poutníky směřující ke Kábě do Mekky a zemřel v poté, co se vrátil z neúspěšného tažení proti Mekce. Přestože bylo tažení neúspěšné, válečný slon přítomný v etiopské armádě udělal na Araby takový dojem, že rok obléhání Mekky nazývali am al-fíl – rok slona. Přesná chronologie těchto raných válek není přesně známa; v roce 525 se dobové nápisy zmiňují o smrti himajrského krále, což mohl být aksumský místokrál Sumjafa Ašua, nebo král Dhú Novas. Pozdější arabsští historikové se také zmiňují o střetu mezi Abrahou a dalším aksumským generálem jménem Arjat v roce 525.
Sásánovský velkokrál Husrav I. vyslal armádu pod velením generála Vahríze, který za pomoci polomýtického himjarského krále Sajfa ibn Dhí Jazána vytlačil Etiopy z Jemenu. Roku 578 byla jižní Arábie v perských rukou; ta se stala perským územím a zdejší jemenské státy perskými vazaly. Později v letech 597–598 byla do Jemenu vyslána další vojenská expedice a jižní Arábie se přeměnila v perskou provincii v čele s perským satrapou. Jižní Arábie se de iure stala perskou provincií, ale poté, co Peršané nechali Sajfa ibn Dhí Jazána zavraždit, Jemen se rozpadl na řadu samosprávných království.
Tento vývoj byl důsledkem expanzivní politiky velkokrále Husrava II. Parvéze, který se snažil zabezpečit perské hranice v jižní Arábii. Po Husravově smrti roku 628 zdejší perský místodržící Badhán přestoupil k islámu a Jemen se stal součástí jednotného muslimského arabského státu.


Játro

Játro byla česká punková kapela, působící v letech 1983 - 1985, založena v Chomutově.
Kapela byla od svého začátku vedena jako hudební kroužek po boku dalších v místním Okresním kulturním středisku. Jako člen střediska podléhající tamním vedoucím se musela účastnit roku 1984 tehdejších kvalifikačních zkoušek. Ty nedopadly pro Játro nejlépe, protože jejich na tehdejší dobu provokatvní název, vzhled a texty písniček způsobily faktické znemožnění dalšího působení, především díky komunistické cenzuře.
Po neúspěšných zkouškách byla kapela vyhozena ze střediska v Chomutově a byla nucena přemístit se do 9 km vzdálených Nezabylic. Zde hudební těleso ukončilo odchodem některých členů na základní vojenskou službu svou činnost.
Aby tvorba kapely nebyla úplně zapomenuta, její členové se roku 1999 sešli, aby nahráli jejich jediné CD: Játrová paštika.


Ijar

Ijar je osmý měsíc občanského a druhý měsíc biblického židovského kalendáře. Jméno je babylonského původu. V Bibli je pojmenován jako Ziv. Jedná se o jarní měsíc, který trvá 29 dní. Podle gregoriánského kalendáře připadá Ijar obvykle na duben-květen.


Vincentka

Vincentka je přírodní minerální voda vyvěrající v lázních Luhačovice. Pramení v centru města uprostřed kolonády na břehu říčky Šťávnice. Je zbytkového mořského původu a má řadu léčivých účinků.
Historie prodeje Vincentky v lahvích sahá do roku 1820. V lázeňství se používá zejména k inhalačním a pitným kúrám při nemocech cest dýchacích, dále hlasivek, poruchách výměny látkové, žaludečních vředech, nemocech dvanáctníku, při chronické pankreatitidě a diabetu.
Vincentka obsahuje mj. ionty sodíku, draslíku, vápníku, lithia, hořčíku, fluoru, chlóru, jódu a železa; železo je však před stáčením do lahví odstraňováno. V každém litru vody je obsaženo téměř 10 gramů minerálů. Prodává se v lahvích nebo v nosových sprejových aplikátorech, je též přidávána do zubních past a pastilek Vincentka.


Marie Česká

Marie Česká byla dcera českého knížete Soběslava I. a jeho manželky Adleyty, česká princezna a rakouská a bádenská makraběnka a bavorská vévodkyně.
Německý historik Tobias Weller tvrdí, že svatba Marie České s rakouským makrabětem Leopoldem IV. byla dojednána o Svatodušních svátcích roku 1138 v Bamberku. Soběslav I. měl právě v Bamberku žádat Konráda III. o udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. Na oplátku měl český kníže uznat Konráda jako krále. Tuto dohodu měl stvrdit právě sňatek Soběslavovy dcery s Leopoldem, Konrádovým nevlastním bratrem. České princezně bylo v době sňatku zhruba patnáct let, jejímu manželovi asi třicet.
Konrád ovšem svůj slib nesplnil, když Soběslav I. roku 1140 zemřel. Na českém knížecím stolci tehdy uznal jiného Vladislava, ne Soběslavova syna, ale synovce, který se stal knížetem jako Vladislav II. Potomci Soběslava I. a jeho bratra Vladislava I. se pro příští desetiletí stali soupeři v boji o český trůn.
Manželství Leopolda a Marie skončilo smrtí rakouského markraběte a od roku 1139 bavorského vévody v roce 1141. Bezdětná vdova se nakonec provdala podruhé, za Heřmana III. Bádenského, se kterým pak měla dceru Gertrudu. Zemřela někdy po roce 1172. Pohřbená je v klášteře v Backnangu.


Antonina Houbraken

Antonina Houbraken (31. května 1686, Dordrecht – 12. prosince 1736, Amsterdam, byla nizozemský ilustrátor a rytec. Roku 1723 se provdala za Amsterodamského zlatníka a kresliče Jacoba Stellingwerfa.


Rajská zahrada

Rajská zahrada je stanice metra v Praze. Nachází se na sídlišti Černý Most I., v ulici Chlumecká. Postavena byla na trase B, úseku IV.B v roce 1998.
Rajská zahrada je atypická stanice. Není ražená či hloubená, nýbrž povrchová. Jednotlivé koleje jsou umístěny nad sebou, směrem do sídliště je velká prosklená a klenutá stěna. Celá stavba má pak tvar válce zasazeného jednou polovinou šikmo do země. Kostra konstrukce této stanice je v tmavomodré barvě.
Rajská zahrada patří k nejznámějším stanicím pražského metra a stala se stavbou roku 1999 právě díky svému unikátnímu architektonickému ztvárnění. Mezi ní a stanicí Černý Most je dlouhý tubus, který je zároveň přístupný z vrchu pro pěší. Návazná doprava jsou autobusy v Cíglerově ulici. Architekty stanice jsou Ing. arch. Patrik Kotas a Ing. Jaroslav Kácovský.
 Image:Praha - Rajská Zahrada II.jpg|Celkový pohled Image:Praha - Rajská Zahrada III.jpg|Pravá část stanice Image:Praha - Rajská Zahrada IV.jpg|Nástupiště a obklad stěny za ním


Pravidlo

Odtud také pravidelný, řídící se pravidly nebo sestrojený podle pravidla
Pravidlo se někdy užívá jako synonymum zákona, někdy se však liší tím, že výslovně připouští výjimky.


Jindřich Polák

Jindřich Polák byl český filmový a televizní scenárista a režisér, klasik jak žánru českého sci-fi filmu tak i dětského filmu.
S filmem se setkal už coby gymnazista, kdy vypomáhal s promítáním v kině Máj. Hned po druhé světové válce se stal asistentem režie u několika známých režisérů, mimo jiné též asistentem u režisérské dvojice Jana Kádára a Elmara Klose, což byli budoucí držitelé Oscara za film Obchod na korze. Jakožto asistent režie či pomocný režisér asistoval u natáčeni filmů Hudba z Marsu, Krakatit či filmu Synové hor. Již tehdy začala práce na jeho prvním pohádkovém scénáři pro film Císařovy nové šaty.
Koncem 50. let 20. stletí začal připravovat své vlastní filmy. Spolupracoval, mimo jiné, také s talentovaným autorem Pavlem Juráčkem. Jeho vůbec prvním celovečerním filmem se stal český westernový film Smrt v sedle z roku 1958. Poté následoval nejvýpravnější český sci-fi film Ikarie XB 1 z roku 1963. O pět let později v roce 1968 následoval film Nebeští jezdci vytvořený podle námětu stejnojmenné novely Filipa Jánského, pojednávající o osudech československých letců za Druhé světové války v Anglii Tento zajímavý a v zahraničí doposud stále vysoce oceňovaný film měl premiéru v době po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a v českých kinech se příliš dlouho nepromítal. Na mnoho let pak skončil v pomyslném trezoru. Vedle těchto vážných námětů pro dospělé pokračovala úspěšně i jeho filmová tvorba pro děti a mládež. Od konce padesátých let až do roku 1967 se jednalo o ve své době úspěšnou sérii hraných filmů, kde hlavní postavou byl Klaun Ferdinand. Toho ve filmu ztvárňoval herec Jiří Vršťala, který hrál i ve filmu Ikárie XB 1. Na tento úspěšný seriál o klaunovi Ferdinandovi plynule navázal seriál dětských filmů, jehož hlavní postavou byl Pan Tau v podání Otto Šimánka. Vedle toho v 70. letech úspěšně pokračovala i tvorba jeho filmů pro dospělé. Vedle detektivního příběhu Noc klavíristy z roku 1976 s Václavem Voskou v hlavní roli to byl kriminální film natočený podle skutečné události Smrt stopařek z roku 1979. Natočil i další sci-fi film, komedii Zítra vstanu a opařím se čajem z roku 1977 s Petrem Kostkou v hlavní dvojroli a dále také v žánru sci-fi natočený televizní seriál Návštěvníci roku 1983. Tvorba pro děti vyvrcholila jeho dalším dětským miniseriálem Chobotnice z 2. patra a šestidílným televizním seriálem Lucie, postrach ulice. Převážná část jeho tvorby byla divácky a komerčně úspěšná.


Vladimír Roubal

Studoval varhany na Konzervatoři v Plzni a v Konzervatoři v Praze, varhanní improvizaci u prof. Jaroslava Vodrážky. Získal první ceny v soutěžích ve varhanní improvizaci.


Přirovnání

Přirovnání je pojmenování na základě srovnání, podobnosti dvou subjektů. Působí jako oživení projevu: otevírá široké pole lidské představivosti a činí náš projev mnohem rozmanitější a zajímavější.
Přirovnání často pracují s nadsázkou, mají velmi zesílený význam: chováš se jako blázen, pálí to jako oheň. Význam přirovnávacího slova tak může být poměrně nezřetelný - flek jako Brno, pálí jako čert, rýma jako hrom. Někdy může docházet až k úplné desémantizaci a přirovnání zůstává pouze zveličovací, zdůrazňovací, expresivní smysl - přirovnání jako prase, jako sviňa apod. lze spojit prakticky s jakýmkoli výrazem: díra jako prase, opilý jako prase, bolest jako prase atd.


Jizerské hory

Jizerské hory jsou nejsevernějším pohořím Česka. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, což je nejvyšší hora české části hor. Bylo dříve považováno za západní výběžek Krkonoš. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa.
Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Nové Město pod Smrkem, Świeradów Zdrój, Szklarska Poręba, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Rozkládají se v okresech Liberec, Jablonec nad Nisou a Semily Libereckého kraje.
Jizerské hory jsou samostatnou geomorfologickou jednotkou masivu Krkonošsko-jesenické subprovincie, rozdělenou na menší severní Smrčskou hornatinu a hlavní Jizerskou hornatinu. Jsou tvořeny následujícími hřbety:
Pro Jizerské hory jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech tvořící tak vysoko položené náhorní plošiny z nichž se zvedají žulové vrcholky a na nichž jsou mělké deprese obsahující četná rašeliniště.
Od okolních geomorfologických jednotek jsou Jizerské hory ostře odděleny. Například severní svah k Frýdlantské pahorkatině, zvedající se nad údolím Smědé má relativní výšku 500 m. Na severovýchodě se podobně tyčí Vysoký jizerský hřeben nad údolím Kwisy a Malé Kamienné. Na jihu sice pohoří přechází plynule do Liberecké kotliny, je však uzavřeno 18 km dlouhým Černostudničním hřebenem.
Sousedí s následujícími geomorfologickými jednotkami: Frýdlantská pahorkatina, Kotlina Jeleniogórska, Krkonoše, Krkonošské podhůří, Ještědsko-kozákovský hřbet a Žitavská pánev.
Nejvyšší vrcholy Jizerských hor jsou ve Vysokém jizerském hřebeni, který se táhne od Smrku až nad město Szklarska Poręba. V české části hor se nalézá 15 vrcholů s výškou nad 1000 metrů, i když některé zdroje neuvádějí Bílou smrt, ležící mezi Holubníkem a Černou horou, a Milíř, nacházející se jižně od Jizery. Většina českých vrcholů je zakončena výraznými skalními útvary. Na polském území je 13 tisícimetrových vrcholů, jejich podoba je ovšem odlišná, hory mají většinou plochá temena a skalních útvarů je mnohem méně.
Assyntským vrásněním koncem proteozoika vzniklo na území dnešních Jizerských hor mohutné horstvo tvořené svory a fylity. Toto horstvo však bylo během následujících 200 mil. let téměř zarovnáno a v siluru bylo toto území zaplaveno mořem. Během celé této doby vystupovaly na povrch dva plutony, které dnes tvoří základ pohoří. Prvohorní podklad byl v jediný blok zkonsolidován kaledonským vrásněním. Dnešní tvar reliéfu byl formován dalšími dvěma procesy: hercynským vrásněním a saxonskými pohyby ve třetihorách. Právě v tomto období došlo ke zlomům podle kterých byly Jizerské hory vyzdviženy. Zlomový svah se zachoval například na severním úpatí v oblasti Oldřichovský Špičák, Ořešník, Frýdlantské cimbuří.
Vůdčí horninou dnešního masivu jsou granitové horniny – žuly. Ty se na povrch dostaly obnažením dvou prvohorních plutonů. Z těchto žulových těles je starší lužický pluton, který do hor zasahuje na severozápadě takzvanou rumburskou žulou. Během svého tuhnutí přeměnil tento pluton tlakově a tepelně starší horniny – břidlice – na krystalické břidlice, které tvoří například pruh svorů na severovýchodě hor. V těchto svorech došlo později ke zrudnění a později také k výronu minerálních pramenů. Vápence a dolomity tvořící Vápenný vrch u Raspenavy byly přeměněny na mramor. Nejvíce přeměněnými horninami jsou jizerské ortoruly tvořící polský Vysoký hřeben jizerský a horu Smrk. Nad Novým Městem se nachází ložisko další z krystalických břidlic – leptinytu. Přeměněné horniny jsou také železnobrodské břidlice a křemence.
Druhý, krkonošsko-jizerský pluton tvoří zhruba oblast od Chrastavy po Sněžku. Ten utuhl v karbonu a jeho žuly tvoří většinu jizerskohorských skalních útvarů. Ve třetihorách se k nerostnému složení hor přidaly další vyvřeliny, zejména čediče. Nejmohutnějšími čedičovými tělesy je Bukovec nad Jizerkou a Buková u Jiřetína. Během čtvrtohor byly Jizerské hory zaledněny jen místy, kontinentální ledovec se zastavil na jejich severních úpatí. Přesto však ledovec Jizerské hory ovlivnil. V důsledku mrazového zvětrávání vznikly útvary jako jsou například mrazové sruby a skalní hradby. Dalšími zajímavými skalními útvary na území hor jsou skalní mísy, viklany a skalní hřiby.
Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Ze západní a jihozápadní části odvádí vodu Lužická Nisa Žitavskou kotlinou do Baltského moře, jedním z jejich přítoků je Smědá, odvodňující sever pohoří. Dalšími významnými přítoky jsou Jeřice, Řasnice a Lomnice. Na polské straně jsou významnými řekami Bobr, Kamienna a Kwisa. Východ a jihovýchod území je odvodňován Jizerou do Labe a tím do Severního moře. Jejím nejvýznamnějším přítokem je Kamenice.
Pro vodní režim oblasti mají zásadní význam rašeliniště. Rašeliník, který je dominantní rostlinou vrchovišť, dokáže ve svých buňkách pojmout veliké množství srážkové vody – až dvacetinásobek vlastní váhy. Tím ovlivňuje výpar a zpětné zvlhčování mikroklimatu hor. Zároveň také zpožďuje jarní odtoky vod.
Jedinými přirozenými vodními plochami Jizerských hor jsou rašelinná jezírka a tůně. Do konce 19. století byly v horách budovány pouze nevelké účelové vodní stavby, sloužící k pohánění pil a brusíren skla. Po katastrofální povodni z 29. 7. 1897, kdy na území Jizerských hor padlo rekordní množství srážek, bylo rozhodnuto na ochranu před dalšími takovými událostmi vybudovat několik údolních přehrad. Pro nově založené stavební družstvo Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy vyprojektoval profesor Otto Intze šest přehrad. Šlo o první údolní přehrady na území Česka, což také vzbuzovalo ve své době obavy. Nakonec bylo postaveno pět těchto tížných zděných přehrad, nerealizovala se výstavba hráze na Jeřici. Dokončeny byly Harcovská přehrada, Bedřichovská přehrada, Mníšecká přehrada, Mlýnická přehrada a Jablonecká přehrada. Roku 1915 byly dostavěny další dvě přehrady – tentokrát sypané – v povodí Jizery. Jedna z nich, přehrada na Bílé Desné, se o rok později tragicky protrhla. Druhá, Soušská přehrada, dnes slouží jako zdroj pitné vody pro Jablonec nad Nisou. Zdrojem vody pro Liberec a Českolipsko je vodní nádrž Josefův Důl, postavená v letech 1976–82.
V plánech ministerstva zemědělství ČR jsou další tři samostatné a tři soustavy přečerpávacích nádrží v okolí Hejnic. Podle mnohých názorů však k jejich výstavbě není důvod, navíc by došlo k zatopení a rozsáhlým změnách v chráněných oblastech hor.
V úzkém pruhu svorů na styku žuly a krystalických břidlic vyvěrá několik minerálních pramenů. Nejznámější prameny jsou jímány v Lázních Libverda, jde o kalcium-bikarbonátové kyselky se slabou mineralizací. Jižně od Nového Města pod Smrkem v údolí Ztraceného potoka vyvěrá ještě méně mineralizovaný pramen. Další kyselky vyvěrají na povrch v polských lázních Czierniava Zdrój a Świeradów Zdrój. Jejich voda obsahuje rozpuštěný radon. Alkalická, natrium-bikarbonátová kyselka vyvěrá ve Vratislavicích nad Nisou.
Základní rysy podnebí jsou dány polohou pohoří ve středu Evropy a tím, že jde o první vyšší celistvý útvar na severozápadním okraji Krkonošsko-jesenické soustavy. Na jejich poměrně malé rozloze se střídají různé terénní útvary, které výraznou měrou ovlivňují místní klimatické podmínky a způsobují jejich velkou proměnlivost. Tu podmiňuje také expozice a sklon svahů, horninové podloží, vegetační kryt a skalní útvary. Jako celek poskytuje pohoří vhodné podmínky pro větrnou cirkulaci, patří do chladné klimatické oblasti. Léto je v centrální oblasti hor krátké, mírně chladné a vlhké, zima je dlouhá, po 140 až 160 dní v roce je oblast pokryta sněhem. V průběhu roku je 30–40 jasných dní.
Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 4–7°C, v lednu od -7 do -3°C a v červenci v rozmezí 12–16°C. Extrémní teplota byla naměřena na Jizerce v roce 1940 a činila -42°C. 31. prosince 1980 poklesla teplota během 24 hodin o 20°C.
V prostoru jsou časté teplotní inverze, kdy jsou sníženiny obklopující horský masiv zaplaveny shora stékajícím studeným vzduchem. Dochází k nim na Jizerce, v Liberecké a Jablonecké kotlině a ve sníženinách kolem Tanvaldu, Smržovky a Hejnic.
Protože jsou Jizerské hory prvním pohořím Krkonošsko-jesenické soustavy vystaveným převládajícímu vlhkému severozápadnímu větrnému proudění, jsou srážkami postihovány relativně více než jiná pohoří. Celkem v horách spadne ročně 800–1 700 mm vody za rok. Od 29. července 1897 drží evropský rekord v denním úhrnu srážek – na stanici na Nové Louce bylo tehdy naměřeno 345 mm. 8. srpna 1978 spadlo na pramenech Jizery za 10 hodin 250 mm vody. Rekordní bývají také srážkové úhrny měsíční a roční.
V rámci Česka jsou rekordní také úhrny zimních srážek, které například průměrně za šest zimních měsíců let 1901–1950 činily 800 mm. Sníh v Jizerských horách začíná padat velmi brzy a poměrně dlouho setrvává. Například na Kristiánově bylo první sněžení zaznamenáno již 3. listopadu a posledním dnem sněhové pokrývky byl 15. červen. V nejvyšších partiích hor dosahuje mocnost sněhové pokrývky 150 cm, někdy však až 300 cm.
Podoba a rozmanitost přírody jizerských hor je do značné míry určena jejich žulovým podložím, polohou, nadmořskou výškou, klimatickými podmínkami a v poslední době i radikální změnou přírodního prostředí náhorní plošiny. Na rozdíl od sousedních Krkonoš chybí v Jizerských horách přirozené alpinské a subalpinské vegetační pásmo, nejsou zde ani ledovcové kary s lavinovými dráhami, flora i fauna je proti Krkonoším chudší. Výjimkou z této chudosti je příroda na čedičovém vrchu Bukovci.
Hlavním přirozeným vegetačním typem hor je les. Přirozená bezlesí se nacházejí jen na skutečně extrémních místech, jako jsou na sutě nejvyšších vrcholů, živá rašeliniště, mokřady a vodní plochy. Před příchodem člověka bylo pohoří kryto bučinami a smíšenými lesy skládajícími se z buků, smrků a jedlí. Dodnes se v horách tyto klimaxové pralesy již nenacházejí, v dnešních porostech například téměř chybí jedle. Smíšené lesy s převahou buku lesního se zachovaly například na severních svazích hor. Ve vysokých polohách a na mokrých půdách se nacházely přirozené smrčiny.
„Les telegrafních sloupů“Původní lesy zůstávaly nedotčené až do německé kolonizace oblasti ve 13. století, kdy byla jejich plocha zredukována téměř na dnešní úroveň. Vrcholové partie si svou původní podobu uchovávaly až do 16. století, k těžbě dřeva v nich došlo až v 17. století. Největší spotřebu dřeva mělo sklářství, pro které bylo dřevo palivem a také zdrojem potaše do sklářského kmene. Jedlové dřevo se těžilo také pro výrobu šindele na střechy chalup. Od druhé poloviny 18. století je součástí místního hospodářství také lesnictví. Díky holosečnému hospodářství došlo k naprostému vydrancování lesů – listnaté a smíšené porosty na mnoha místech zcela zanikly. Již v minulosti docházelo k pokusům o obnovu lesa umělým výsevem – a to výsevem produkčně výhodného smrku. První nákup smrkových semen pocházel z Ostravska roku 1833. Ukázalo se však, že dovezené smrky nemají růstové vlastnosti a odolnost původních jizerskohorských smrků. Tyto umělé smrkové monokultury, tvořené stejnověkými, hustě sázenými smrky, postihovaly již od začátku 20. století katastrofální polomy a všemožné hmyzí kalamity při kterých docházelo ke značným škodám. Nedobrou situaci smrkových porostů ještě zhoršily projevy průmyslových imisí od roku 1965, pocházejících z tepelných elektráren z Polska a NDR. Důsledkem dalšího oslabení imunity porostů bylo jejich odumírání, vedoucí až ke vzniku mrtvých „lesů telegrafních sloupů“. Odumírající smrkové porosty náhorní plošiny byly v 70. a 80. letech 20. století téměř zcela odtěženy, čímž vznikly rozsáhlé holiny, které se dnes pomalu opět zalesňují.
Bylinný podrost lesů je chudý zejména kvůli vlhkému podnebí a velmi kyselé půdě. Vyskytuje se zde např. měsíčnice vytrvalá, lýkovec jedovatý, mléčivec alpský, vzácně lilie zlatohlavá a vranec jedlový. Ve zbytcích původních klimaxových smrčin roste například podbělice alpská, čípek objímavý, papratka horská.
Rašeliniště v Jizerských horách začala vznikat hned po skončení poslední doby ledové, zhruba před 10000 lety, k jejich největšímu rozvoji došlo před 5000 lety. V horách je přes 50 rašelinišť o celkové ploše přesahující 250 ha, jejich mohutnost je až několik metrů. Největšími rašeliništi jsou Rašeliniště Jizery a Rašeliniště Jizerky. Většina rašelinišť je přísně chráněna a tedy běžně nepřístupná, Rašeliniště Jizerky a Na Čihadle však byla částečně zpřístupněna.
Pro rašeliniště typický je výskyt borovice kleče společně s borůvkou bažinnou, kyhankou sivolistou, klikvou bahenní a šichou černou. Rašeliníků se zde vyskytuje 10 druhů. Mezi vzácnější druhy patří blatnice bahenní, ostřice chudokvětá a ostřice mokřadní a suchopýrek trsnatý a jalovec obecný nízký.
Pro Jizerské hory přirozená skladba živočichů by vycházela z jejich životního prostředí – tedy smíšených lesů. To, že se toto přirozené prostředí již v pohoří prakticky nevyskytuje a bylo nahrazeno smrkovými monokulturami a následně holinami, mělo velmi nepříznivý dopad na pestrost živočišných druhů v oblasti. Nejméně narušenou oblastí jsou rašeliniště, která však nejsou dostatečně velká, aby tvořila samostatné biotopy pro vyšší živočichy.
Poslední medvěd byl zastřelen v dubnu roku 1741 ve fojteckém polesí, tamtéž byl zastřelen i poslední vlk 6. června 1766. Z lovné zvěře byl nejvíce ceněn jelen evropský, pro kterého nechali Clam-Gallasové vybudovat roku 1848 obrovskou jelení oboru s obvodem 42 km, které byla později ještě rozšířena. Poslední prase divoké bylo zastřeleno roku 1924, po roce 1945 se zde však usadila prasata uniklá z německých a polských obor. Dále zde žijí daňci, mufloni a srnci.
Dalšími savci jsou rejsek horský a hrabošík podzemní. V bývalé přepouštěcí štole přehrady na Bílé Desné a ve starých důlních štolách u Nového Města žije celkem asi 12 druhů netopýrů – například netopýr pobřežní, netopýr velkouchý a netopýr severní.
Jizerské hory a jejich okolí patřily vždy k nejméně pohostinným a přístupným oblastem českých zemí. Jejich osídlování Lužickými Srby probíhalo pomalu, a to nejprve ve směru od Žitavy podél toku Smědé. Za vůbec první stálé sídliště v oblasti je považováno hradiště na vrchu Chlum těsně za hranicemi Jizerských hor. Další pronikání do hor směřovalo podél proudu Lužické Nisy a zanechalo své stopy v Hrádku, na Grabštejnu a v Chrastavě. Tyto osady se však rozkládaly mimo samotné pohoří, do jehož hlubokých lesů se až do středověku odvažovali jen ptáčníci a uhlíři. Až za vlády Přemysla Otakara II. ve 13. století byli do prakticky pusté oblasti pozváni osadníci z okolních zemí, aby ji pozvedli. Hory patřily ve 14. století k církevnímu majetku spravovanému z cisterciáckého kláštera v Mnichově Hradišti.
Již předtím byl na Frýdlantsku založen v polovině 13. století pány z Ostrve frýdlantský hrad. Roku 1278 jej odkoupili Biberštejnové, kteří jej vlastnili až do roku 1551. Kromě frýdlantského panství jim patřilo také panství liberecké, spravované z hradu Hamrštejna, pod jehož správu patřila také nevelká osada Liberec a okolní přípotoční vesnice. Když v době husitské zanikly bohaté kláštery v Hradišti a Turnově, rozebrali si jejich majetky okolní šlechtické rody. Kromě panství libereckého a frýdlantského tak později zasahovalo na území Jizerských hor také panství hradů Frýdštejna a Vranova, Hrubého Rohozce a Návarova.
Po vymření frýdlantské větve Biberštejnů se jejich původních držav ujal rod Redernů, vynikající nejen na vojenském poli ale také mimořádnou podnikavostí a láskou ke krásným věcem. Jiné tehdejší okolní rody se jim však v těchto vlastnostech blížily a tak se Redernové, Vartemberkové a Oprštorfové pokoušeli ze svých držav vytěžit co možná nejvíce. Proto založili textilní osady, doly a pokusili se také využít lesy Jizerských hor k zakládání skláren. Sklárny vznikají především na Jablonecku: roku 1548 zakládá František Kuntze huť ve Mšeně u Jablonce, deset let poté zbudoval Jan Schürer huť syřišťovskou, v roce 1577 Pavel Schürer huť rejdickou a konečně roku 1598 Bedřich Wander huť bedřichovskou. Mezitím se na Liberecku rozmohlo zpracování sukna – za Albrechta z Valdštejna dodávalo město Liberec týdně tisíc uniforem pro vévodovy pluky. Po Albrechtově smrti se vlády nad jeho panstvími ujali jeho bývalí podřízení: generálové Matyáš Gallas a Mikuláš Desfours. Ve středověku prodělala oblast i několik „zlatých horeček“, kdy sem výskyt drahých kamenů přilákal hledače z celé Evropy. Těžba drahých kamenů přitáhla v 16. století do oblasti také italské rytce. Jedním z bývalých nalezišť je například Safírový potok.
Gallasové získali kontrolu nad frýdlantským a libereckým panstvím a později svá panství ještě rozšířili o hrady Grabštejn a Lemberk. Také Gallasové byli podnikavým rodem, který ze svých panství chtěl vytěžit maximum, proto za jejich správy došlo k dalšímu rozvoji textilního průmyslu, ale také k rozsáhlým selským nepokojům, podnícených kovářem Andreasem Stelzigem.
Po skončení třicetileté války patřilo hraběcí rodině Desfoursů panství Hrubý Rohozec, panství Malá Skála a panství Semily. Od něj roku 1662 oddělili Desfoursové statek Smržovka a v jeho okolí založili množství nových osad, jejichž obyvatelé se živili pěstováním dobytka, prací v lesích a předením příze. Osady nesou jména svých zakladatelů – Albrecht Maxmilián Antonín Desfours například založil Albrechtice v Jizerských horách, Maxov, Antonínov, Hrabětice, podle jeho syna je pojmenován Josefův Důl a Karlov, podle jeho manželky Mariánská Hora. Na svých panstvích podporovali sklářství a několikrát usilovali o to, aby se Jablonec nad Nisou stal sklářským městem. V tom však uspěl až roku 1808 nový majitel maloskalského panství, František Zachariáš Römisch. Tohoto roku se Jablonec stal městysem a roku 1866 městem.
Roku 1757 Gallasové vymřeli a jejich panství zdědil rod Clamů. Ti jej pod jménem Clam-Gallasové vlastnili až do roku 1945. Za jejich panování se venkovské Lázně Libverda staly významným společenským střediskem a dokonce neoficiálním sídlem panství. Liberec byl přebudován na moderní průmyslové město, ve kterém vznikají nejprve soukenické manufaktury a později také textilní a strojní továrny. Velký podíl na přeměně manufakturní oblasti v jedno z nejproduktivnějších průmyslových měst Rakousko-Uherska měl mladý soukeník Johann Liebig. Kromě jeho průmyslového impéria vzniklo v okolí hor mnoho dalších továren: v Raspenavě to byly dílny rodiny Richtrovy, v Novém Městě Klingrova firma, v Českém Dubu továrna Schmittova, ve Vratislavicích se v továrně Ginzkey vyráběly koberce, další textilní továrny vyrostly po celých Jizerských horách. Na Tanvaldsku se vznikl bavlnářský průmysl a na Jablonecku množství moderních sklářských hutí rodiny Riedlových. Z Liberce se v této době stalo druhé největší město Čech a také Jablonec se stal průmyslovým městem. V 19. století bylo Jablonecko největším světovým výrobcem a vývozcem bižuterie.
Až do konce druhé světové války byla většina obyvatel Jizerských hor německé národnosti. Po odsunu Němců z Československa proto došlo k značnému vylidnění zdejších měst a osad. Na jejich místo se nastěhovalo české obyvatelstvo z vnitrozemí.
Jednou ze zvláštností dokreslujících nelehký život obyvatel Jizerských hor je velké množství pomníků, pomníčků a jiných drobných památek. Některé z nich jsou kamenné, častěji mají podobu dřevěných křížů nebo prostých tabulek na stromech. Většinou připomínají místo, kde se udála nějaká šťastná nebo častěji nešťastná událost. Jde o vzpomínky na dřevorubce zabité padajícím stromem, rozmačkané při svážení dřeva na saních, oběti vražd a loupeží, také pomníky lesníků a pytláků zabitých ve vzájemných přestřelkách, někdy také o smírčí kříže. V oblasti Jizerských hor je více než 200 takových památek. Nejstarší známou památkou je Klogertův kámen, který leží v Bedřichovském lesním revíru a připomíná smrt dřevorubce Klogerta v roce 1674. Pomníčky ovšem přibývají i dnes, kdy se jedná zejména o smrtelné úrazy cyklistů. Na tom, že se mnoho drobných památek zachovalo až do dnešních dnů, má zásluhu také Spolek Patron, jehož členové se již mnoho desítek let ve svém volném čase věnují vyhledávání, popisu a opravám drobných památek. Bez této činnosti by již mnoho památek dávno neexistovalo. Mezi nejznámější pomníčky patří: Hennrichův kříž, Krop-Seffův kříž, U zabitého mládence, Porscheho smrt a Bílá smrt v sedle Holubníku.
Jizerské hory jsou oblíbenou turistickou, rekreační a také sportovní oblastí. V létě jsou oblíbeným terénem pro turistické a cykloturistické výpravy. V zimě je v horách vedena síť běžkařských stop nazývaná Jizerská magistrála. Na české straně hor se odehrává závod v běhu na lyžích – Jizerská padesátka. Na straně polské je takovým závodem Bieg Piastów. O záchranu zbloudilých a zraněných turistů na české straně se stará místní Horská služba.
O turistice v okolí Jizerských hor lze hovořit až v 19. století, kdy obyvatelé rozvíjejících se továrních center na Liberecku, Jablonecku a Frýdlantsku začali vyrážet do hor za čistým ovzduším. Roku 1884 byl založen v Liberci Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, snažící se tyto hory zpřístupnit nejširšímu obyvatelstvu. Spolek budoval cesty, vyhlídkové věže a rozhledny, turistické značení, chaty, útulny, pořádal také vlastivědné vycházky a vydával vlastní ročenku. Na začátku 20. století vedly značené turistické cesty od všech železničních stanic na trati Liberec – Jablonec nad Nisou – Tanvald – Kořenov. Roku 1934 měl spolek přes 8000 členů v 25 skupinách. Na aktivity tohoto spolku prakticky navázal nynější Jizersko-ještědský horský spolek, který vznikl v roce 1996.
Od osmdesátých let 19. století budovaly snad všechny pobočky spolku vyhlídky a rozhledny – celkem jich bylo postaveno 33. Kamenných a železných rozhleden bylo bylo postaveno deset, prostředky na jejich stavbu se obvykle získávaly z finančních sbírek. Vůbec nejstarší železnou rozhlednou v Česku je Slovanka nad Hraběticemi postavená roku 1887. Dalšími rozhlednami v Jizerkách byly: Královka, Bramberk, Černá studnice, Nad Prosečí, Tanvaldský Špičák, Štěpánka na Hvězdě dokončená roku 1892 a také Smrk.
Dalším turistickým spolkem byl dělnický německo-český spolek Přátelé přírody vzniklý roku 1895. Český Klub českých turistů vznikl v Liberci 10. 3. 1900, zaměřil se však převážně na oblast Podještědí.


Devana

Devana je bohyně lovu ve slovanské mytologii. Je totožná s bohyní Dianou v římské mytologii. Je spojována s Měsícem, obděláváním půdy, jarem a počasím.
Bývá zobrazována s lukem a toulcem se šípy, krátkým mečem v pochvě. Na sobě má oblečenou medvědí kůži a loveckou zbroj.


Německá expedice do Tibetu

Německá expedice do Tibetu, známá i jako tibetská expedice SS, se konala mezi květnem 1938 a srpnem 1939 pod patronací Třetí Říše.
Vůdcem expedice byl zoolog, lovec a člen SS Ernst Schäfer. Schäfer podnikl již několik cest do Asie, zejména pak do Číny. Rovněž se účastnil již dvou výprav do Tibetu, a to v letech 1931 a 1934–1935. V polovině čtyřicátých let byl povolán do nacistického Německa, kde se v červnu 1936 se setkal s Heinrichem Himmlerem, který jej pověřil přípravou a následným vedením expedice na tibetské území. Himmler si od expedice sliboval zejména podporu Ahnenerbe, nacistické pseudovědecké instituce pro studium duchovní kultury dávných předků. Rovněž tím chtěl podepřít teorii Hanse F. K. Günthera, podle které dávní Árjové kolem roku 2000 př. n. l. dobyli většinu Asie včetně Japonska a Číny a že i Gautama Buddha by árijský potomek nordické rasy.
Schäfer proto začal připravovat expedici. Za členy expedice vybral hlavně mladé a urostlé muže, kteří měli fyzické předpoklady pro překonání tak náročné cesty. Mezi členy výpravy patřili např. 24letý geolog Karl Wienert, technik Edmund Geer stejného věku, 38-letý filmař a entomolog Ernst Krause a 26letý antropolog Bruno Beger. Výdaje expedice byly hrazeny z různých veřejných i soukromých zdrojů včetně samotné SS.
Expedice se na cestu vydala na jaře 1938. Měla namířeno do sikkimského Gangtoku, kde členové výpravy sestavili karavanu čítající nosiče, tibetské překladatele a 50 mezků. Karavana se vydala na cestu 21. června 1938. Cestou vědecká část členů prováděla různá měření a sběr biologických vzorků. Koncem roku skupina vstoupila na území Tibetu, Lhasy dosáhla 19. ledna 1939. Členové expedice strávili ve Lhase dva měsíce, během nichž pořizovali fotografie i filmové záběry a sbírali informace o zemědělství, kultuře, náboženství apod. Po odchodu ze Lhasy skupina zamířila do údolí řeky Jarlung, kde mimo jiné navštívili i Jumbulagang. Odtud pak pomalu zamířili zpět do Indie. Z cesty si odnesli až 2000 fotografií, množství nejrůznějšího biologického materiálu a množství zeměměřičských a antropologických údajů.
Schäfer přijel do Mnichova 4. srpna 1939, kde byl přivítán samotným Himmlerem. Kvůli nadcházející válce vyšly Schäferovy zápisky o této výpravě až v roce 1950, a to pod názvem Festival of the White Gauze Scarves: A research expedition through Tibet to Lhasa, the holy city of the god realm.


Ruština

Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí i v mnoha jinak neruských zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.
V dobách studené války se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP, v řadě z nich se povinně vyučovala na školách (např. v Československu do roku 1990. I v zemích nespadajících do sovětského bloku byla ruština nejčastěji voleným cizím jazykem ze slovanských jazyků.
Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.
Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech.
Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury.
V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.
Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:
Ve starší slovní zásobě jsou výpůjčky z turkických jazyků. V novější zásobě se objevují slova přejatá z němčiny, francouzštiny a angličtiny.


IMEI

IMEI je zkratka z anglického termínu International Mobile Equipment Identity. Jde o unikátní číslo přidělené výrobcem mobilnímu telefonu.
Čísla IMEI mobilních telefonů jsou mobilními operátory uložena v interních systémech. Po nahlášení krádeže mobilního telefonu operátoru je možné dané IMEI zablokovat pro použití v mobilní síti.
IMEI je patnáctimístné číslo, které lze zapsat ve formátu ZZnnnn-MM-nnnnnn-X. První skupina je tzv. type approval code uvozený dvěma číslicemi kódu země. Druhá skupina je kód výrobce, třetí skupina je sériové číslo telefonu. Poslední cifra je většinou nevyužívána a nastavena na nulu.
Na většině mobilních telefonů lze IMEI zjistit zadáním kódu *#06#.


Hrad Hohenštauf

Hrad Hohenštauf se nachází v západní části Německa v oblasti Bádensko-Württembersko u města Göppingen. Jedná se v podstatě o ruinu hradu založeného v druhé polovině 11. století Fridrichem I. Švábským z rodu Hohenštaufů.


Brooke Burns

Má dvě sestry. Během dětství dělala 12 let balet, v 15 se stala modelkou. Její první větší hereckou rolí byla Jessie Owensová v seriálech Pobřežní hlídka a spin-off tohoto seriálu Pobřežní hlídka: Hawaii. Hlavní role měla také v seriálech North Shore a Muži, ženy a psi.
Byla vdaná za herce Juliana McMahona, se kterým má dceru Madison. Také byla zasnoubená s Brucem Willisem.


Lumbální punkce

Lumbální punkce je lékařské vyšetření, při kterém dojde punkcí k odběru malého množství mozkomíšního moku z páteřního kanálu v oblasti bederní páteře. Samotné vyšetření může mít diagnostický nebo léčebný účel. Diagnostický účel má tehdy, když je odebraná mozkomíšní tekutina následně poslána k analýze kvůli potvrzení nebo případnému vyloučení infekce, krvácení či onemocnění mozku nebo míchy. Léčebný účel má v případě, že je lumbální punkce provedena kvůli snížení zvýšeného nitrolebního tlaku.
Samotné vyšetření trvá zhruba 5 až 10 minut. Pacient při něm leží na boku s pokrčenýma nohama, které má přitažené k bradě. Výjimečně se lumbální punkce provádí v sedě. Lékař oblast punkce ošetří desinfekcí a následně provede lokální anestezii. Poté provede speciální dlouhou dutou injekční jehlou vpich mezi obratle do pátečního kanálu a z jehly vytáhne tenké kovové vlákno, čímž může dojít k odkapání požadované množství mozkomíšního moku do připravené zkumavky. Jehlou je případně rovněž možné aplikovat léky. Po vytažení jehly se provede desinfekce místa vpichu a jeho následné zalepení. Pro zákroku by měl pacient zůstat v klidu v leže na břiše a poté dalších několik hodin na lůžku.


Goa'uldské technologie ve Hvězdné bráně

Toto je seznam Goa'uldských technologicí ve světě Hvězdné brány. Goa'uldové jsou hlavním nepřítelem týmu SG-1. Většinu svých technologií ukradli nebo vydobyli od jiných ras. Mezi Goa'uldy však existují i inovátoři, jako například Anubis či Ba'al. Mnoho goa'uldských zbraní, jako jsou například tyčové zbraně, je navrženo spíše okázale, než prakticky, což je zamýšleno k ještě většímu upevnění pozice Goa'uldů coby „božstva.“ Některé goua'uldské technologie, jako například ozbrojená ruka nebo léčebná zařízení mohou být ovládány pouze mentálně a k jejich ovládání je zapotřebí, aby uživatel měl v krvi naquahdah. Základním stavebním kamenem goa'uldských technologií je naquahdah, mimořádně energetický prvek, který v mnoha podobách užívají jako jediný druh paliva.


Magelang

Magelang je město na Jávě v Indonésii. Nachází se asi 43 kilometrů severně od Yogyakarty a 75 kilometrů od Semarangu, hlavního města centrální Jávy. Jedná se největší město planiny Kedu, podle tradičního datování bylo založeno v roce 907.


Florida Panthers 2008/2009

Sezóna 2008/2009 byla 15. sezónou Floridy Panthers v NHL. Obsadila ve Východní konferenci 9. místo a do play-off se už poosmé za sebou neprobojovala.


Je třeba zabít Sekala

Je třeba zabít Sekala je koprodukční film Vladimíra Michálka z roku 1998. Snímek podle námětu a scénáře Jiřího Křižana získal Českého lva a reprezentoval českou kinematografii v klání o Oscara.
Film vznikl v koprodukci s Polskem, Slovenskem a Francií. Tématem filmu jsou události na hanácké vesnici v roce 1943. Toto okupační drama je však zpracováno poměrně netradičně - autoři si vypůjčili vyjadřovací prostředky jak z antické tragédie, kterou vyjadřuje chór dvanácti vesnických starců, tak z westernu: nechybí tajemný cizinec ani závěrečný souboj muže proti muži. Důležitou složkou je téma viny zdánlivě bezúhonných lidí. V celém filmu se o německých okupantech pouze mluví.
Film začíná příchodem valašského kováře Jury Barana do Lakotic, vesnice na Hané, kde se potřebuje ukrýt před gestapem. Kvůli jeho evangelické víře ho místní hospodáři přijímají poměrně nepřátelsky. Baran záhy poznává poměry ve vesnici - hospodáři žijí ve strachu před udavačem Ivanem Sekalem, který od okupantů získává grunty zatčených sousedů. Sedláci se rozhodnou využít Baranovy svízelné situace a vydíráním ho přinutit k vraždě. Mezitím se ukáže, že Sekalova zrůdnost pramení z ponižování, jehož se mu v dětství dostalo pro nemanželský původ. V souboji na nože Baran Sekala skutečně zabije, sám je však těžce zraněn. Sedláci mu odmítnou poskytnut pomoc a nechávají ho zemřít.


Edward Rutherfurd

Edward Rutherfurd, vlastním jménem Francis Edward Wintle, narozen 1948, je autor série románových ság, popisujících historii osidlování. Zajímavě přitom kombinuje smyšlené postavy, dokonce celé rody, a skutečné historické osobnosti a události. Tento způsob psaní byl propagován především Jamesem Michenerem.
Narodil se v Salisbury, ve Velké Británii. Vystudoval univerzitu v Cambridge a Stanfordu a nejdříve pracoval v nakladatelství. Na počátku 90. let se přestěhoval poblíž Dublinu v Irsku.
Rutherfurd stvoří 4 až 6 fiktivních rodin a skrz ně a jejich potomky vypráví příběh. Knihy mají obvykle 500 až 1000 stránek a jsou rozděleny na několik částí. Ty pak popisují nějaké důležité období dějin. Pro snadnější orientaci je ke knize přidán rodinný strom a několik mapek místa, o které v knize jde.


Jistebnice

Obec Jistebnice se nachází v bývalém okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 2012 obyvatel.
První zmínku o původně trhové vsi Jistebnici nacházíme v historických pramenech z roku 1262, kdy patřila Rožmberkům. Ti zde postavili tvrz, kde sídlil purkrabí, ale již před rokem 1412 už v Jistebnici purkrabí nebyl, jen úředník podřízený purkrabí příběnickému. Pozůstatky tvrze – dvě půlkruhové bašty na východní straně jsou zřetelné dodnes.
V roce 1459 koupil Jistebnici rytíř Kozský z Kozího s jinými vladyky; po smrti Mikuláše Kozského zdědil panství Kuneš Bohdanecký z Hodkova a Volf Hanzl z Nové Vsi, v roce 1537 prodali dědici tvrz, dvůr Jistebnice a poddanské vsi městu Táboru; po jeho desetileté vládě, když byl v roce 1547 majetek Tábora konfiskován, český král Ferdinand I. Habsburský prodal 23. března 1549 Jistebnici a 22 poddaných vsí Albrechtovi z Gutštejna na Žirovnici – a ten brzy vše prodal Ladislavu z Lobkovic na Chlumci). Lobkovicové pak drželi majetek plných 280 let, do roku 1829, kdy jej prodali Janu Nádherném z Borotína, po něm držel panství Otmar Nádherný.
Severně od Jistebnice se rozkládá Přírodní park Jistebnická vrchovina, jehož součástí je iJavorová skála, nejvyšší bod Táborska - 722,6 m n. m. Jistebnicí protéká potok s biblickým názvem Cedron, vtéká do říčky Smutné a s ní pokračuje až do Lužnice u Bechyně.
 Soubor:Jistebnice-pohled od východu.jpg|Pohled z vrchu východně od města, v pozadí kaple sv.Magdaleny –Jistebnice 2006 Soubor:Jistebnice-svatá Magdalena.jpg|Kaple sv.Máří Magdaleny a křížová cesta nad městem, Jistebnice - 2006 Soubor:Jistebnice-pomník Tvůrcům svobody.jpg|Pomník padlým I.sv.války, náměstí Jistebnice–2006 Soubor:Jistebnice-náměstí cp 82.jpg|Dům čp.82 s pamětní deskou Petru Hromádkovi, náměstí Jistebnice- 2006 ¨


Knížectví

Knížectví označuje jednu z forem vlády státu, v jehož čele stojí kníže. Knížectví dnes existují jako suverénní státní celky, nebo jako historická území
V dnešní době se pod pojmem knížectví rozumí právně svrchovaný stát s vlastním území monarchy šlechtického původu v knížecí hodnosti anebo území, jež je součástí jiného státu, např. Asturské knížectví ve Španělském království.
Mezi evropská knížectví patří Lichtenštejnsko, Monako a také Andorra, kde panuje tzv. Dvojvládí, protože knížetem v tomto knížectví jsou současně francouzský prezident a druhou biskup.
Zajímavostí je, že na knížectví si si osobují nárok i některé mezinárodním společenstvím neuznané území jako je Sealand, Seborga, New Utopia.
Vznik knížectví souvisí s rozvojem ekonomiky v níž je hlavním majetkem půda, nejprve od. 9. století vznikla knížectví, která byla zcela nezávislá na jiném panovníkovi. Taková knížectví v průběhu několika století zpravidla buď zanikla, anebo se stala královstvím.
Později se tento titul významově posunul na území nezávislá v rámci římsko-německé říše. Takovýchto území existoval značný počet, tato území však praktikovala samostatnou vládu, pouze v období slabých císařů.


Seznam předsedů Poslanecké sněmovny

Seznam předsedů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky od jejího vzniku 1. ledna 1993


Vodivý polymer

Vodivý polymer je polymer, který se chová jako vodič nebo polovodič elektrického proudu.
V roce 1963 popsali Australan D.E. Weiss se spolupracovníky poměrně vysokou elektrickou vodivost polypyrrolu po oxidaci jodem. Práce však nevyvolala velký ohlas, podobně jako některé další pozdější pionýrské objevy. Objev vodivých polymerů je proto přisuzován až Američanům Alanu J. Heegerovi a Alanu MacDiarmidovi a Japonci Hidekimu Širakawovi, kteří v roce 1977 popsali kovovou vodivost polyacetylenu dopovaného jodem. V roce 2000 za tento objev získali Nobelovu cenu za chemii.
Běžné organické polymery, jako např. polystyren, polyethylen nebo polymethylmethakrylát, jsou elektrické izolanty, s pevně vázanými valenčními sp3 hybridizovanými elektrony. Pokud se ve struktuře polymeru pravidelně střídají jednoduché a dvojné chemické vazby, jde o konjugovaný polymer. Elektrony v sp2 hybridizaci jsou v takovém polymeru více či méně delokalizovány, což mj. vede k tomu, že se povaha jednoduchých vazeb začne podobat dvojným vazbám a naopak - podobně jako v molekule benzenu a dalších aromatických uhlovodíků. Přesto jsou takové polymery obvykle v čistém stavu izolanty nebo polovodiče a elektrické vodiče se z nich stávají až účinkem dopování sloučeninami, které polymeru odebírají elektrony nebo je naopak do polymeru dodávají. Pohyblivost elektronů a/nebo dalších nosičů elektrického náboje po polymerním řetězci se tím výrazně zvýší. Elektrická vodivost může dopováním vzrůst o několik řádů a dosáhnout vodivosti mědi nebo stříbra.
Ve srovnání s anorganickými polovodiči nebo vodiči jsou organické polymerní polovodiče nebo vodiče obecně méně stabilní vůči vyšším teplotám a účinkům kyslíku i dalších chemikálií. Naopak mezi jejich výhody patří podstatně nižší energetická náročnost výroby, u některých z nich dobrá zpracovatelnost běžnými plastikářskými technologiemi, lepší mechanické vlastnosti a možnost jemně ladit jejich vlastnosti úpravou chemické struktury. Některé vodivé polymery se už proto komerčně vyrábějí, např. poly neboli PEDOT. Tento průhledný vodivý polymer se ve formě směsi se sodnou solí polystyrensulfonové kyseliny využívá např. jako antistatický prostředek. Další konjugované/vodivé polymery jsou nadějnými kandidáty pro využití v displejích na bázi organických svítivých diod, v polymerních fotovoltaických článcích, v organických tranzistorech, v biochemických a chemických senzorech atd.


Cisiojan

Cisiojan je středověký způsob datování používaný v Čechách od 13. století až do 17. století. Pro každý měsíc byl tvořen jedním dvouverším. Jednotlivá slova cisiojanu začínala na počáteční slabiky názvů hlavních nepohyblivých svátků křesťanského roku.
Cisiojany se užívaly v datovacích formulích k označení dne v roce. Bývalo uvedeno vždy několik slabik za sebou. Datum se vztahovalo ke dni označovanému první slabikou.
Nejstarší dochovaný cisiojan pochází z roku 1246 a vznikl na základě dřívějšího nedochovaného kalendáře olomouckého kostela.
Nejstarší dochovaný český cisiojan pochází z roku 1260. Kromě českých a latinských jsou dochovány ještě cisiojány německé.
Ochtáb dal prvý křest, tu sě nám všem stala chvála i čest; Anton a Šeb s Nětú vrtie Pavlem pod boží přetú.
Již Hrom Blažej Hat šli spolkem do Školy zpievat; Valentin tu běše drže Petr stól Macka učeše.
Do Prahy Vaňka nesú, volajíce Řehoře z lesu; Gertrudě šel Ben orat a Maří šel daru dávat.
Pravdě ny Ambrož učí, tomuť jest rád svatý Tiburcí; všichni lidé chválé Jiřie Marka i Vitále.
Filip kříž vyhřebl, Jana v Staňkově v oleji pohřebl; máj z fioly vyniká, proto i Urban rád déře lýka.
Biskup Ersim Bonifác šla v jahody a s nima Vitác; ten přišed s vedra, kúpe Jana Burjanna Petra.
Června ty Prokope pól vyjda sec sěna Marhoř apoštol; žat chodila Manda, cný Jakub ovoce nám dá.
Petr vězí tam Domin zří píce Vavřik Klára i Maří; čas běše ten nastal, pan Bartoloměj jal, Jana sťal.
Jilješ oves požal a Mařie rod do nebe kříž dal; šel pisat svatý Mat Mauric msty pie rád Dam Ven Mich Jer.
Jeď v říji Francišku tam dal Dionys vlk a lišku; Havel k Luce jel, Uršule pověděl, že Šimon otjel.
Vše svaté každý vídal, také Lud Mar pět Brikcie let znal; znal jest Bětu slon Ce Klimše Kateřinu sňal on.
Vše svatí, brzo Lenart, bohu pól Martin dal plášče; potom pak Elizabet, Ce Kliment, Katherina, vsled Ondr.
Žaluje Barbě Mikul, Prosinec sě na Lucie rozdul; za pana Tomáše z sěkl rod Štěp Jan Mla Tomě Sil.
Dne 6. listopadu bylo sv. Linharta, proto šestá slabika zní „Le“, 10. listopadu se slavilo Přenesení Sv. Ludmily, proto desátá slabika zní „pól“, 11. listopadu následoval svátek sv. Martina což vyjadřuje 11. slabika „Mar“. Pokračovat lze dále.


Kujbyšev

Kujbyšev je město v Novosibirské oblasti v Ruské federaci. Městem protéká řeka Om. 315 km na západ leží město Novosibirsk. Žije zde 48 500 obyvatel.
Kujbyšev byl založen v roce 1722 jako vojenská pevnost v oblasti Kainskij Pas. 30. ledna 1782 získalo sídlo statut města a bylo přejmenováno na Kainsk. V roce 1804 se stalo součástí Tomské gubernie. Od roku 1935 nese město název Kujbyšev, po Valerianu Kujbyševovi, který zde od roku 1907 žil dva roky v exilu.


Sok

Sok je řeka v Orenburské a v Samarské oblasti v Rusku. Je 364 km dlouhá. Povodí má rozlohu 11 700 km2.
Pramení na Bugulminsko-belebejevské vysočině. Největším přítokem je Kondurča zprava. Ústí zleva do Volhy.
Zdrojem vody jsou především sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 174 km od ústí činí 16,1 m3/s. Zamrzá na konci října až na začátku prosince a rozmrzá v dubnu. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v dubnu a na začátku května.


Podzemníci

Podzemníci je román amerického spisovatele Jacka Kerouaca, vydaný roku 1958. Autobiografický příběh románu je založen na Keroaucově milostném vzplanutí v roce 1953 k afroamerické, drogově závislé dívce Alene Lee, která v románu vystupuje pod jménem Mardou. Kerouac knihu údajně napsal za tři dny a tři noci, kdy pil kávu a bral benzedrin.
Následující tabulka znázorňuje postavy zachycené v Podzemníci a jejich skutečné předlohy osobností, které Kerouac nacházel mezi svými přáteli.


Duluozovy marosti

Lavoisierova trofej za chemii Lavoisierova trofej za chemii Toto vyznamenání se uděluje za rozšiřování subpahýlů na pahýly, pahýlů na články a drobné rozšiřování článků o chemii nebo za zakládaní chemických pahýlů či subpahýlů. Udělit vyznamenání může kterýkoliv Wikipedista kterémukoliv Wikipedistovi. Pro udělení stačí vyznamenání zaznamenat do seznamu vyznamenaných a vyznamenanému o něm napsat na jeho diskuzní stránku. Smí se připsat krátký komentář s odůvodněním udělení. Oceněný si pak může umístit příslušný obrázek na svou vlastní uživatelskou stránku, ať už s původním komentářem nebo bez něho. Seznam WikiVyznamenaných
Nobelova cena za chemii Nobelova cena za chemii Toto vyznamenání se uděluje za velmi významné rozšiřování článků nebo za tvorbu nových článků na poli chemie. Udělit vyznamenání může kterýkoliv Wikipedista kterémukoliv Wikipedistovi. Pro udělení stačí vyznamenání zaznamenat do seznamu vyznamenaných a vyznamenanému o něm napsat na jeho diskuzní stránku. Smí se připsat krátký komentář s odůvodněním udělení. Oceněný si pak může umístit příslušný obrázek na svou vlastní uživatelskou stránku, ať už s původním komentářem nebo bez něho. Seznam WikiVyznamenaných
Chemická medaile Chemická medaile Toto vyznamenání se uděluje uživatelům, kteří významně přispěli k rozvoji a zkvalitňování Portálu Chemie, WikiProjektu Prvky nebo WikiProjektu Chemie. Udělit vyznamenání za mohou obdržet uživatelé, kteří jsou účastníky daného WikiProjektu nebo Portálu Chemie či se svými příspěvky zasloužili o jeho zkvalitnění. Udělit dané vyznamenání mohou ale pouze uživatelé pracující na daném WikiProjektu nebo Portálu Chemie. Pro udělení vyznamenání stačí vyznamenání zaznamenat do seznamu vyznamenaných a vyznamenanému o něm napsat na jeho diskuzní stránku. Seznam WikiVyznamenaných


Pravé mechy

Pravé mechy je třída, do níž je řazena drtivá většina mechů. Dělí se na množství podtříd a řádů.


Treveři

Treveři byl keltský kmen obývající oblast dolního toku řeky Mosely v jižních pásech rozlehlého Ardenského lesa. Na severu, na západě a na jihu sousedili s belgickými kmeny: Tungry, Remy a Mediomatriky, kteří byly spojenci Říma, zatímco na východě hraničili s germánskými Vangiony. Jejich hlavním sídlem byla pozdější římská kolonie a hlavní město provincie Belgica, Augusta Treverorum.
Treveři se pyšnili svým částečným germánským původem. Samotné jejich jméno se zdá být smíšeného původu a může znamenat „překročitelé řeky“. Přítomnost síňových domů shodného typu, jaké se vyskytují na germánském území v severním Německu, společně s keltskými typy síňových domů potvrzují teorii, že se jednalo o Keltogermány. Germánského původu je pouze jen pár osobních jmen, což bylo ale patrně způsobeno tím, že Germáni byli absorbováni zdejší, dříve příchozí keltskou a předkeltskou populací. Germánský element se mezi Trevery rozšířil pravděpodobně někdy během 3. nebo 2. století př. n. l.
Treveři poskytovali Juliu Caesarovi jeho nejlepší jízdu. Po Caesarově úspěšném tažení v Galii byli Treveři násilně začleněni do římské říše, čímž kromě své politické nezávislosti pozbyli také svou kulturní identitu. Po neúspěšném povstání v letech 54-53 př. n. l. překročily vůdčí treverské rody řeku Rýn, aby se usadily po boku germánských kmenů.
CAESAR, Gaius Julius, Zápisky o válce galské, Praha, Naše vojsko, 1986


Historická geografie

Historická geografie je vědní disciplína studující proměny geografického prostoru v čase. Stojí na pomezí geografie a historie, případně archeologie osídlení.
Historickou geografií se významněji zabývala francouzská historická škola Annales, především jeden z predstavitelů její první generace, Lucien Febvre. Z našich historiků se jí věnovala Eva Semotanová, která se soustředila především na vydávání map.
Historická geografie zkoumá územní celky a historické cesty mezi nimi, jako je např. jantarová stezka nebo norimberská cesta.


Martin Straka

Martin Straka, #82 je český hokejový útočník, který je držitelem zlaté medaile z mistrovství světa i zimních olympijských her. V současnosti obléká dres extraligového klubu HC Lasselsberger Plzeň.
S hokejem začínal v Plzni. V roce 1992 si ho ve výběru NHL vybral tým Pittsburgh Penguins. Přes Ottawu, New York Islanders a Floridu se vrátil do Pittsbutghu. Zde vytvořil údernou dvojici s Jaromírem Jágrem, v sezóně 2000/01 dosáhl Martin Straka svého osobního maxima: 95 bodů za 27 gólů a 68 asistencí. V roce 2003 přestoupil do Los Angeles Kings, během výluky NHL se vrátil do Plzně. V sezóně 2005/2006 hájil barvy New York Rangers. V červenci roku 2008 se vrátil do klubu HC Lasselsberger Plzeň, v němž podepsal jednoroční hráčskou smlouvu a zároveň přijal místo generálního manažera.
Premiéra v reprezentaci - 30. ledna 1992 ve Stockholmu proti Švédsku
Martin Straka získal s českým hokejovým týmem zlatou olympijskou medaili na ZOH v Naganu. Dlouho musel naopak čekat na zisk zlaté medaile z Mistrovství světa. Povedlo se mu to až v roce 2005 na Mistrovství světa ve Vídni.


Seznam interpretů křesťanské hudby

Toto je seznam interpretů křesťanské hudby, gospelových interpretů, chrámových sborů. Pro umístění se vyžaduje, aby křesťanská hudba hrála relevantní podíl v tvorbě/prezentaci interpreta. Podíl křesťanské hudby je u autorů specifikován. Ve vhodných případech možno uvést i příklady.


Fedor Frešo

Fedor Frešo je slovenský rockový a jazzový hudebník, baskytarista, zpěvák.
Narodil se v rodině předního slovenského hudebního skladatele a dirigenta Slovenského národního divadla Tibora Freša. Jeho matka byla hudební režisérkou a redaktorkou Československého rozhlasu v Bratislavě.
Vystudoval hudební konzervatoř ve hře na kontrabas, jeho doménou se stala basová kytara. Hrál v mnoha významných slovenských skupinách Soulmen s Ursínym, Prúdy s Hammelem a Mariánem Vargou, Collegium Musicum Mariány Vargy, Fermata s Fero Griglákem, T+R Band s Peterem Lipou, Traditional Clubu s Jankem Lehotským a i v československé skupině Blue Effect s Hladíkem.
Po studiu se Fedor Frešo stal producentem a hudebním rozhlasovým režisérem. Vyučoval baskytaru, spolupracoval s různými hudebními vydavatelstvími. Do roku 1989 pracoval ve Slovenském rozhlase.
V současnosti Fedor Frešo vede obnovený „Traditional Club Bratislava“ a hraje v skupinách Prúdy a Fermata. Je majitelem překladatelské agentury.


Larkhall

Larkhall je skotské město, nacházející se necelých 30 kilometrů jihovýchodně od Glasgow. Podle údajů z roku 2001 žije ve městě 15549 obyvatel. Toto průmyslové město bylo dříve známo jako centrum těžby a textilního průmyslu. Nedaleko města se nachází Morgan Glen viaduct, nejvyšší viadukt ve Skotsku. Přestože je Larkhall konečnou železniční stanicí, od roku 1965 do roku 2005 zde díky Beechingově reformě žádná trať nebyla.


Diskontinuita

Diskontinuita je nespojitost v zemské kůře, která se objevuje přímo v litosférické desce.
Litosférické desky se pohybují na plastickém povrchu tzv. astenosféře přibližně jako ledové kry na vodě. Během pohybu přicházejí do vzájemných interakcí, kdy se jednotlivé desky o sebe třou a nebo se pod sebe zasouvají. Tyto změny poloh mají za následek změny tlaků, které na desky působí a které způsobují poškození desek.


Kyselost

Kyselost neboli pH, též vodíkový exponent je číslo, kterým v chemii vyjadřujeme, zda vodný roztok reaguje kysele či naopak alkalicky. Jedná se o logaritmickou stupnici s rozsahem hodnot od 0 do 14; přitom neutrální voda má pH rovno 7. U kyselin je pH menší než sedm – čím menší číslo, tím „silnější“ kyselina; naopak zásady mají pH > 7, čím větší číslo, tím „silnější“ zásada.
Hodnota pH je definována jako záporně vzatý dekadický logaritmus aktivity oxoniových kationtů. Ve zředěných vodných roztocích lze hodnotu aktivity aproximovat hodnotou koncentrace a pak platí:
kde a značí aktivitu iontu. pH nabývá hodnot od 0 do 14. Chemicky čistá voda má při pokojové teplotě pH 7, kyseliny od 0 do 7, zásady od 7 do 14.
Ve vodném roztoku je vždy kromě molekul H2O také určité množství oxoniových kationtů H3O+ a hydroxylových aniontů OH-. Součin koncentrací obou těchto iontů je ve vodných roztocích vždy konstantní, je označován jako iontový součin vody a nabývá hodnoty 10-14. V čisté vodě je látková koncentrace obou iontů stejná: 10-7. To odpovídá pH = 7. Kyselost vzniká přebytkem H3O+. Zvýšení jejich koncentrace na stonásobek, tedy 10-5, odpovídá pH = 5. Zásaditost je přebytek hydroxylových iontů na úkor oxoniových. Je-li v roztoku např. 1000× více OH- než ve vodě, klesne koncentrace iontů H3O+ na 10-10, což odpovídá pH = 10.
Kyselost nevodných roztoků popisuje hodnota Hammetovy funkce. Velikost Hammetovy funkce pro určité prostředí se prakticky zjišťuje na základě poměru kyselé a zásadité formy určitého acidobazického indikátoru v měřeném roztoku.
Některé organické látky mění uspořádání dvojných vazeb v molekule v závislosti na pH prostředí, což se projeví změnou zabarvení roztoku. Například čaj změní barvu přidáním kyselé citronové šťávy. Takovým látkám říkáme acidobazické indikátory. Kyselost můžeme měřit přidáním indikátoru do roztoku a porovnáním barvy s kalibrovanou barevnou škálou. Používají se zejména tyto látky:
Barevné přechody indikátorů jsou v praxi nejčastěji využívány pro acidobazické titrace, které slouží pro určení obsahu kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném vzorku. Definovaný objem měřeného vzorku s přídavkem vhodného indikátoru je přitom neutralizován roztokem kyseliny nebo hydroxidu. Dosažení bodu, kdy je koncentrace kyseliny a hydroxidu v rovnováze je určena změnou barvy příslušného indikátoru. Z množství a koncentrace roztoku, potřebného pro získání neutrálního roztoku lze jednoduše vypočíst obsah kyseliny nebo hydroxidu v analyzovaném roztoku.
Pro hrubou orientaci o kyselosti měřeného roztoku se k měření pH používá lakmusový papírek, což je proužek papíru napuštěný lakmusem. Poněkud přesnější údaj o kyselosti měřeného roztoku poskytuje univerzální indikátorový papírek, jehož zbarvení se mění s pH měřeného roztoku od červené až po tmavě modrou.
Pro přesná měření hodnot pH vodných roztoků se v současné době používá prakticky výlučně potenciometrie s využitím skleněné elektrody jako měrného členu. Podstatou uvedené metody je velmi přesné měření elektrického potenciálu mezi měrnou a referentní elektrodou. Jako referentní elektrody lze v tomto případě využít prakticky každé elektrody II. druhu, tedy elektrody, jejíž potenciál zůstává konstantní při změně prostředí, v němž je ponořena. Nejčastěji se zde uplatňuje kalomelová nebo argentchloridová srovnávací elektroda.
Kyselost měřeného roztoku určuje elektrický potenciál měrné skleněné elektrody. Základní část skleněné elektrody tvoří tenkostěnná miniaturní baňka ze speciálního skla. Vnitřní objem baňky je naplněn pufrem, tedy roztokem o konstantním pH. Vnější povrch baňky je ve styku s měřeným roztokem a rovnováha mezi hydroxoniovými ionty ve zkoumaném roztoku a ionty v povrchu skla způsobují změnu elektrického potenciálu elektrody.
Elektrický potenciál mezi měrnou a referentní elektrodou je měřen citlivým voltmetrem, který musí vykazovat vysoký vstupní odpor. Komerčně dodávané přístroje - pH-metry současně převádějí měřené napětí mezi elektrodami přímo na hodnotu pH, kterou zobrazují digitálně na displeji.
Teoreticky platí, že změna pH o jeden řád vyvolá změnu potenciálu skleněné elektrody o 59 mV. V praxi je však potenciálový rozdíl individuálně měřen pro konkrétní elektrodu pomocí roztoků o přesně definovaném pH, tzv. pufrů. Naměřený potenciálový rozdíl pak slouží ke kalibraci elektrody a zpřesnění výsledných údajů.
V současné době patří potenciometrické měření pH k velmi kvalitně i komerčně zvládnutým instrumentálním technikám. Na trhu je celá řada přístrojů špičkové kvality, umožňujících měření pH s rozlišením na 0,01 až 0,001 jednotky pH. Současně jsou však k dispozici cenově dostupné přístroje pro měření v terénu, které sice nedosaují špičkové přesnosti měření, ale umožňují velmi rychlé a snadné získání terénních dat.
Měření pH skleněnou elektrodou se v současné době neomezuje pouze na měření kyselosti roztoků, ale je možno zakoupit speciální elektrody pro sledování kyselosti povrchů, vpichové elektody pro měření pH masa a jiných potravin atd. V medicíně slouží miniaturní pH-elektrody k monitoringu pH krve pacientů.


Bes

Bes je starověká jednotka hmotnosti užívaná v antickém Římě, v pozdější Itálii bylo slovo bes označením pro jeden kilogram. Kdysi bylo také navrhováno, aby se tak nazývala dnešní jednotka kilogram i v soustavě SI. Tento návrh ale nebyl přijat - nicméně návrh měl racionální opodstatnění, neboť kilogram je tisícinásobek gramu, což je v soustavě SI výjimka.


Amaterasu

Amaterasu, Amaterasu-ó-mi-kami nebo Óhiru-menomuči-no-kami je asi nejdůležitější šintoistické božstvo. Svatyně Ise, která je bohyni zasvěcena, patří mezi nejposvátnější šintoistická místa. Je dárkyně světla. Podle tradice se narodila z levého oka Izanagiho po navrátu Izanagiho z říše mrtvých, když se ve vodě očišťoval od pekelných splašků


Tokijský expres

Tokijský expres bylo jméno, které Spojenci dali japonské taktice užívané Japonci během druhé světové války v Pacifiku. Šlo o nasazení rychlých bojových lodí, převážně torpédoborců, k dopravě osob a nákladů. Jméno získala kvůli pravidelnosti s jakou se zásobovací mise konaly. Sami Japonci ji nazývali krysí transporty, neboť se provozovala v noci.
Byla používána u Šalamounových ostrovů a Nové Guinei, protože zde měli spojenci převahu ve vzdušném prostoru a standardní pomalé konvoje měly kvůli náletům vysoké ztráty. Tokijské expresy měly za úkol potmě připlout, vylodit osoby a zásoby a před rozedněním odplout do bezpečné vzdálenosti.
První Tokijský Express připlul 18. srpna 1942 ke Guadalcanalu pod velením kontradmirála Raizó Tanaky. Poslední velký Tokijský Express byl zcela zničen 25. listopadu 1943 v bitvě u mysu sv. Jiří.


Dub u Senětické hájenky

Dub u Senětické hájenky je památný strom u Kostelce u Stříbra. Více než dvěstěpadesátiletý dub letní roste vedle lovecké chaty v nadmořské výšce 488 m, u silnice č. 193 spojující Kladruby a Skapce. Kmen s mechem porostlou patou se větví ve 4 metrech na dvě hlavní větve. Obvod kmene měří 485 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 25 m. Dub je chráněn od roku 1981 pro svůj vzrůst.
Asi 30 m jižně od dubu roste při lesní cestě statná douglaska tisolistá s obvodem kmene 357 cm.


PVK Olymp Praha

Volejbalový oddíl mužů a žen byl založen v roce 1957 pod názvem Rudá Hvězda Praha. V devadesátých letech byl klub přejmenován na Policejní volejbalový klub Olymp Praha. V roce 1993 postupně zanikají všechny chlapecké a mužské kategorie.


Samarium

Samarium, chemická značka Sm, je měkký stříbřitě bílý, přechodný kovový prvek, šestý člen skupiny lanthanoidů. Hlavní uplatnění nalézá ve výrobě mimořádně silných permanentních magnetů a slouží také k výrobě speciálních skel a keramiky .
Chemicky je samarium méně reaktivní než předchozí prvky ze skupina lanthanoidů. Na vzduch je relativně stálé a ke vzplanutí dochází až při teplotě nad 150 °C. S vodou reaguje samarium za vzniku plynného vodíku, snadno se rozpouští v běžných minerálních kyselinách. Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Sm+3.
Chemické vlastnosti jeho solí jsou značně podobné sloučeninám hliníku a ostatních lanthanoidů. Všechny tyto prvky tvoří například vysoce stabilní oxidy, které nereagují s vodou a jen velmi obtížně se redukují. Ze solí anorganických kyselin jsou důležité především fluoridy a fosforečnany, jejich nerozpustnost ve vodě se používá k separaci lanthanoidů od jiných kovových iontů. Další nerozpustnou sloučeninou je šťavelan, který je možno použít ke gravimetrickému stanovení těchto prvků po jejich vzájemné separaci.
Roku 1853 objevil švýcarský chemik Jean Charles Galissard de Marignac neznámé emisní linie ve spektru didymia a přiřadil je doposud neobjevenému prvku z řady lanthanoidů.
Izolaci čistého prvku provedl teprve roku 1879 francouzský chemik Paul Émile Lecoq de Boisbaudran. Vycházel přitom z minerálu samarskitu o složení. Prvek byl poté pojmenován podle tohoto minerálu, který nesl jméno ruského důlního specialisty, plukovníka Samarského.
Samarium je v zemské kůře obsaženo v koncentraci asi 6 mg/kg, o jeho obsahu v mořské vodě údaje chybí. Ve vesmíru připadá jeden atom samaria na 100 miliard atomů vodíku.
V přírodě se samarium vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Neexistují však ani minerály, v nichž by se některé lanthanoidy vyskytovaly samostatně, ale vždy se jedná o minerály směsné, které obsahují prakticky všechny prvky této skupiny. Mezi nejznámější patří monazityPO4 a xenotim, chemicky fosforečnany lanthanoidů a dále bastnäsityCO3F– směsné flourouhličitany prvků vzácných zemin. Pro samarium je typický již výše uvedený minerál samarskit.
Velká ložiska těchto rud se nalézají ve Skandinávii, USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny - apatity z poloostrova Kola v Rusku
Při průmyslové výrobě prvků vzácných se jejich rudy nejprve louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy.
Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí, za použití ionexových kolon nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí.
Příprava čistého kovu se obvykle provádí elektrolýzou směsi roztavených chloridů samaritého SmCl3, vápenatého CaCl2 a sodného NaCl. V některých postupech se využívá i redukce oxidu samaritého Sm2O3 elementárním lanthanem.
Malá množství samaria jsou obsažena v didymu, směsi praseodymu a neodymu, požívané pro odkysličování tavenin kovů díky vysoké afinitě lanthanoidů ke kyslíku.
Ve sklářském průmyslu slouží přídavky samaria do skloviny ke zvýšení absorpce skla pro světlo v infračervené oblasti spektra.
Při výrobě optických laserů a maserů se často uplatňují samariem dopované krystaly fluoridu vápenatého CaF2.
Katalyzátory na bázi oxidu samaria se v chemickém průmyslu používají pro dehydrataci a dehydrogenaci ethanolu.
V jaderné energetice se slitiny s obsahem samaria uplatňují pro zachycování neutronů.
Obloukové lampy, sloužící především jako světelné zdroje při natáčení filmů používají elektrody ze slitin s obsahem samaria.
Přestože v současné době jsou nejsilnějšími známými permanentní magnety materiály na bázi neodymu o složení Nd2Fe14B, jsou magnety složené z samaria a kobaltu stále prakticky nejvíce vyráběnými extrémně silnými permanentními magnety.
Složení těchto magnetů je obvykle uváděno jako SmCo5, ale v literatuře se uvádí i materiál Sm2Co17, který by měl mít ještě lepší magnetické vlastnosti. Hlavní předností Sm-Co magnetů je jejich použitelnost v širokém oboru teplot, prakticky jsou bez problémů účinné i za teplot kolem 300 °C, Curieův bod leží až v oblasti 700 – 800 °C.
Praktická výroba těchto magnetů započala v 70. letech 20. století. V současné době jsou tyto magnety prakticky používány v počítačové technice v záznamových hlavách harddisků nebo při výrobě malých mikrofonů a reproduktorů ve sluchátkách a mnoha dalších aplikacích.


Jidiškajt

Jidiškajt či jidiškejt je těžko přeložitelný výraz z jazyka jidiš, který znamená zhruba židovství, či židovský způsob života. Tento pojem zahrnuje všechny aspekty a okamžiky žití, a to jak tradice a náboženské zvyky, tak i například vaření, řeč a názory.
Před příchodem haskaly a emancipace Židů v Evropě bylo centrem jidiškajtu studium Tóry a Talmudu pro muže, rodina a společný život, jemuž vládlo dodržování halachy. Mezi potomky východoevropských charedim, kteří tvoří většinu Židů, kteří stále mluví jidiš toto slovo svůj význam neztratilo.
Spolu s příchodem sekularizace, si jidiškajt neudržel pouze význam židovských náboženských zvyků a za tímto pojmem se dnes skrývá mnoho hnutí, ideologií, zvyků a tradicí, na kterých se aškenázové podíleli. Nově se však jidiškajt identifikuje s způsobem řeči, druhem humoru, atp.


Kroučová

Obec Kroučová se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 249 obyvatel.


Opatství Northanger

Opatství Northanger je román anglické spisovatelky Jane Austenové, vydaný poprvé až po smrti autorky, v roce 1818.
Opatství Northanger vypráví příběh dívky Catherine Morlandové s bujnou fantazií a zálibou v romantických a hororových knihách, která žije se svou početnou rodinou na poklidném a trochu nudném anglickém venkově. Zlom v jejím životě nastane, když ji rodinní přátelé vyzvou, aby je jako jejich společnice doprovázela do města Bath. Zde je Catherine uvedena poprvé do společnosti a setkává se se sympatickým Henrym Tilneym a jeho sestrou Eleanor, jejichž otec ji pozve na rodinné sídlo, opatství Northanger. Strašidelné a pochmurné sídlo opředené, jak se Catherine domnívá, hroznými tajemstvími způsobí, že její představivost začne pracovat na plné obrátky a způsobí jí nemalé potíže - ale jiného druhu, než se domnívala...


Rai Uno

Je nejsledovanějším kanálem Itálie. Rai Uno vysílá volně ze satelitů Hot Bird a Astra a je i součástí nabídky UPC pro české diváky.
Rai Uno vysílá program především pro rodinu, zřídka pak komerční filmy. Obdobné vysílací schéma má britská BBC Prime. Filmy a seriály jsou zde zastoupené exkluzivně italskou a evropskou produkcí, a to až z 95%. Seriály z USA se zde neobjevují vůbec. Filmy z americké produkce se objevují velmi zřídka.
Kromě italských filmů a seriálů je kladen velký důraz na zábavné show, talk show, soutěže, dokumenty a v nočních hodinách i na pořady z archivu. Kromě výjimečných události se publicistika nevysílá. Ta je zastoupena ve větší míře na kanálech Rai Tre a Rai News.


Hastings Mill

Hastings Mill StoreHastings Mill byla první pila na jižním pobřeží fjordu Burrard. Pila stála na místě, na kterém později vzniklo město Vancouver.
V červnu roku 1867 začal kapitán Edward Stamp na začátku dnešní ulice Dunlevy Street stavět mlýn Stamps Mill. Potom, co se nedohodl s anglickými investory, ztratil Stamp svoje vlastnictví a mlýn byl přejmenovaný. V počátcích osidlování této oblasti patřilo město prakticky jediné firmě, lidé nakupovali v Hasting's Mill Store a posílali svoje děti do školy Hastings Mill School. To se změnilo po tom, co si Kanadská pacifická železnice zvolila Vancouver za svoji konečnou stanici pro stavbu transkontinentální železnice. Dřevozpracující průmysl zůstal hlavním pilířem ekonomiky mladého města a Hastings Mill se stal bodem, okolo kterého se Vancouver rozrůstal v 80. letech 19. století. Až do svého uzavření ve 20. letech 20. století hrál mlýn důležitou roli v místní ekonomice. Budova, v níž sídlil obchod Hastings Mill Store přepravil nákladní člun k začátku ulice Almin Street, kde se z ní stalo muzeum Old Hastings Mill Store Museum. Byla to jediná stavba ve městě, která přežila velký požár v roce 1886, po němž jí přeživší předělali na improvizovanou nemocnici a márnici pro oběti požáru.


Gaius Julius Caesar

Předpokládá se, že Mohamed ibn Abdulláh byl obchodníkem, který, vzhledem k své práci, byl široce zcestovalý. V roce 611, kdy bylo Mohamedovi přibližně čtyřicet let, měl, v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, vidění. Prý ho navštívil Archanděl Gabriel, který mu nařídil zapamatovat si a zarecitovat verše, které byly uspořádány do Koránu. Později rozvinul své poslání proroka veřejným přednášením o monotheismu a předvídáním zatracení pro nevěřící. Mohamed byl úspěšným náboženským i politickým vůdcem. Nezavrhl zcela judaismus a křesťanství - dva další monoteistické systémy známé v Arábii již dříve. Většina lidí jeho učení zamítala, ale měl i pár stoupenců. Roku 622 byl přinucen k úniku z Mekky a usadil se spolu se svými stoupenci v městě „Jathrib". Následovala válka mezi Mekkou a Medínou, ve které nakonec byli muslimové vítězní, což vedlo k tomu že byli dostatečně silní k dobytí ostatních pohanských arabských kmenů. Mohamed umírá okolo poledne v pondělí 8. června 632, po krátké nemoci. Bylo mu 63 let. Mohamed byl pochován v mešitě v Medíně. V době Mohamedově smrti již byla Arábie sjednocena novým náboženstvím a proběhlo i několik výprav na sever, směrem k Sýrii a Palestině. Islám -Islám je nejmladší z velkých monoteistických světových náboženství. -V současné době má více než jednu miliardu vyznavačů po celém světě -Slovo „islám“ znamená „odevzdání se Bohu“ a je jménem, které sám Mohamed zvolil pro nově založené náboženství. -Při vyslovování či psaní Mohamedova jména se před něj umisťuje titul „Prorok“ a je následováno frází „Nechť je mír při něm“. -Mezi hlavní knihy islámu patří Korán a Hadith popisující život Mohameda. -Každý vyznavač islámu, muslim, vyznává pět základních sloupů víry: 1. Víra v Alláha 2. Pětkrát denně modlitba 3. Půst 4. Dobročinnost 5. Pouť do Mekky Pokud všechny tyto věci řádně plnil stal se Hadžim


Pivovar Rochlov

Historie pivovaru v Rochlově sahá do poloviny 16. století, kdy Mikuláš z Hojnestu zřídil v Rochlově krčmu vejsadní.
Již tenkrát se v Rochlově muselo pro tuto krčmu vařit pivo. Hned poté, co měla šlechta povoleno vařit pivo, začali i majitelé Rochlova na vaření piva vydělávat. Další zprávy nemáme, ale je jisté, že pivovar již zcela určitě existoval v roce 1683 a dříve, kdy se o něj dělili bratři Henigarové. Jednalo se určitě o regulérní pivovar, protože je zmíněno, že se jedná o pivovar s humnem a pánví. Později se také zmiňuje chmelnice.
Po celou dobu existence pivovaru je o něm velmi málo zmínek. Další zmínka o pivovaru pochází ze Školní kroniky z roku 1909, tj. v té době byl ještě pivovar v provozu a zmiňuje se v něm, že pivovar v roce 1711 byl na 6 sudů. Ke stavbě pivovaru, jak ho známe v dnešní podobě, došlo na popud Františka Poláka po roce 1865, kdy byly postaveny dnešní budovy, do nichž byla zakomponovaná stará budova původního pivovaru, dále pak pivovarský komín a humna. Komín ani pivovarská věž již dnes nestojí.
Stavba pivovaru i přestavba areálu zámku Rochlov zlámala finančně majitelům vaz, další majitel se dostal k Rochlovu díky nucené zprávě. Kdy byl pivovar dokončen není známo. Jak dlouho a kolik piva se vařilo není přesně známo, ale vypadá to, že pivovar měl po celou dobu své existence velké finanční potíže. Zavřen byl okolo roku 1933, poslední sládci byli potomci J. R. Čepka z Rochlova. Tyto informace se nepodařilo ověřit z důvodu ztráty archivních fondů velkostatku Rochlova a neexistence zatím žádných dalších písemných pramenů. V literatuře o pivovarech se uvádí, že se v Rochlově vařilo 2 000 hl piva, jinde se uvádí 3 000 hl piva ročně. Takové množství je cca 0,03 % celkového tehdejšího výstavu piva v Čechách. Pivovar určitě nevydával svoje etikety, ale měl pouze láhve. Zatím se nepodařilo objevit ani jediný exemplář.
Pohled na pivovar zřejmě koncem 19. století, v popředí je dům sládka, vidět je hvozd i umístění komína, červeně je vyznačena část budovy pivovaru, která dnes již nestojí.
Dnešní pivovar tvoří dvě budovy ve tvaru L. Tyto budovy byly spojeny původně asi i společným krovem, střední spojovací část, kde byl později jen přístavek dnes již chybí. Právě v této části se nalézaly varné kotle, byl k ní přistavěn komín a také to byla část komunikační, kde musela být schodiště apod. Z původního hvozdu dnes zbyla pouze část 1. NP.
Západní část byla delší než dnes, konec budovy dnes již nestojí. Na konci dnešní západní části je prostor klenutý valenou klenbou, který se zdá i podle charakteru zdiva jako budova původního barokního, nebo staršího pivovaru.. Z tohoto západního křídla byly také zřejmě vstupy do pivovarských sklepů, které jsou dnes ještě neprozkoumané.
Jižní křídlo se skládá z napůl pod zemí zapuštěného přízemí, které je rozděleno sloupy na 10 stejných prostor 4,5 x 5,5 m, horní patro je prakticky jeden prostor, zastřešený krovem s ležatou stolicí. Poslední segment budovy chybí. Zaklenutí je provedeno plackovými klenbami na pasech, které jsou křížem umístěny na jednotlivé sloupy. Zvláštností těchto kleneb je, že střed křivosti se nachází přibližně 1,6 m nad podlahou, což má pro člověka za následek odrážení zvuků přímo do uší a zvláštní zvukové efekty. Tato přízemní část sloužila jako sladovna. V té době se používal pro obvodové zdivo systém větracích průduchů, který napomáhal udržovat stálou vlhkost, větrání obvodových stěn. Podobný systém se nalézá i v křídle západním. Na samém rohu jižního křídla byl zřejmě z důvodu zvýšené vlhkosti použit zajímavý a tehdy moderní způsob zakládání na studni.
Západní křídlo je v přízemí dnes rozděleno na 3 prostory. První z nich dále s jedním sloupem na 4 zaklenuté části, prostřední se 2 sloupy na 6 kleneb. Z této prostřední místnosti je zřejmě možné vstupovat do pivovarských sklepů. Klenby jsou podobné, a jako v jižním křídle, neckové. Třetí část – nejsevernější je však tvořená jediným prostorem zaklenutým valenou klenbou příčně ostatním klenbám. Pod vrcholem klenby jsou viditelná značně zdeformovaná táhla. Cihly klenby a její způsob provedení naznačuje na barokní stavbu a opotřebení jejich povrchu nasvědčuje tomu, že se jednalo skutečně o původní pivovarský dům. Též tomu nasvědčuje skladba zdiva, na této části budovy je zdivo ze sbíraného kamene, kdežto ostatní části tohoto i jižního křídla jsou z tesaného pískovce s příměsí cihlových úlomků nebo cihel.
Dům sládkač.p.2 je malý domek hned vedle pivovaru. Jedná se o budovu obdélníkového půdorysu z kamenného zdiva. Budova o 4 místnostech je velmi stará, č.p. 2 je jednou z nejstarších budov v areálu. I přes snahu zde datovat jednotlivé konstrukce se to nepodařilo. Povalové stropy se datovat nepodařilo, krov domku je nový a byl postaven okolo roku 1865, tj. při přestavbě areálu, ze stejného období pocházely povaly v jedné z místností v domě.
Je možné, že tento kamenný dům stával zde již za Henigarů a že patřil k Lendlovskému dvoru a že právě toto byl dům druhého z bratrů, který si musel postavit, když druhý si po rozdělení statku ponechal tvrz – tedy na místě zámku. Tento dům poté údajně užívali sládci z pivovaru. Dnes je tento domek domkem správce, je zde kancelář. Domek byl již opraven a veškeré průzkumy nám nepřinesly nové poznatky a tak bližší původ tohoto domku zůstane obestřen tajemstvím.


Bratislavské listy

Bratislavské listy byly samizdatové noviny, které v červenci roku 1988 založil Ján Čarnogurský. Náklad činil 500 výtisků.
Spolu s Jánom Čarnogurským byli hlavními tvůrci časopisu Ján Langoš a František Mikloško. Šéfredaktorem prvních pěti čísel legálních Bratislavských listů v roce 1990 byl Ladislav Szalay, poté šéfredaktorovaní převzal Rudolf Lesňák.
Ján Čarnogurský v čísle 11 z roku 1990 napsal, že Bratislavské listy jako samizdat byl „první a jediný časopis na Slovensku, otevřeně opoziční vůči komunistickému režimu, vycházející pod plným jménem a adresou vydavatele“.
Číslem 5 v roce 1990 Bratislavské listy přešly do legality a po vzniku Kresťanskodemokratického hnutia se tato politická strana stala jejich vydavatelem.
První číslo v roce 1991 vyšlo opět v novém. Mimo grafických změn byly Bratislavské listy rozšířené na 32 stran, cena se zvýšila na 8 Kčs. Od IV. ročníku si Bratislavské listy daly podtitul kultúrno-spoločenský mesačník. Bratislavské listy byly členěny na následující sekce:
V posledním čísle roku 1992 Bratislavské listy vydaly přílohu Bibliografie časopisu Bratislavské listy 1988-1992, v které uveřejnily jména všech autorů a jejich významných textů.
V roce 1993 přešlo vydavatelství Bratislavských listů z KDH pod Interslovakia, s.r.o.


Kaple Smrtelných úzkostí Páně

Kaple Smrtelných úzkostí Páně je kaple čtvercového půdorysu, stojící za katedrálou svatého Mikuláše. Vybudována byla v letech 1727-1721 na místě, kde dříve stávala gotická kaple svatého Jakuba. V roce 1785 byla kaple zrušena a přeměněna ve skladiště.
V roce 1855 nechal biskup Jan Valerián Jirsík kapli obnovit. V současné době se v ní každou neděli v 11:00 slouží bohoslužby řeckokatolické církve. Pod kaplí je zazděná kostnice.


Botnický záliv

Botnický záliv je nejsevernější část Baltského moře, jeho největší záliv, který se vkleňuje mezi Švédsko a Finsko. Na jihu je od Baltského moře oddělen souostrovím Alandy, které se nachází v hrdle zálivu. Je 725 km dlouhý a 80 až 240 km široký. Celkově zabírá rozlohu asi 117 000 km2. Maximálně je hluboký 295 m v jižní části a 112 m v severní části.
Největší ostrovy a souostroví jsou Alandy, Vallgrund, Hailuoto. Značné množství drobných ostrůvků lze nalézt u členitého pobřeží Švédska i Finska, zejména pak na jihozápadě Finska.
Hlavní přítoky jsou Torne älv na hranici a dále pak
Ostrůvky, skaliska a mělčiny u Vaasy rozdělují záliv na dvě části. Severní část se jmenuje Bottenviken a jižní Bottenhavet. Jsou spojené průlivem Kvarken. S Baltským mořem je Bottenhavet spojen průlivem Jižní Kvarken mezi Alandami a pobřežím Švédska.
Mořské proudy na povrchu tečou proti směru hodinových ručiček. U dna se projevuje pohyb více slaných vod ze severní části Baltského moře na sever. Teplota vody je v únoru 0 °C a v srpnu 12 až 13 °C. Botnický záliv je mimořádně zajímavý z přírodovědeckého hlediska, neboť díky četným řekám a srážkám, které jej vydatně zásobují, jeho slanost se vzdáleností od hrdla zálivu výrazně klesá. V okolí Aland jsou vody Botnického zálivu brakické, v jeho nejsevernější části jde již o v podstatě normální říční vodu a v níž žijí mnohé sladkovodní druhy. Led se objevuje v říjnu a listopadu a vydrží na severu až do začátku června. Příliv na jihu je smíšený, na severu je dvacetičtyřhodinový, vysoký 10 cm.
Hlavní přístavy na břehu jsou Gävle, Söderhamn, Örnsköldsvik, Umea, Lulea a Tornio, Kemi, Oulu, Kokkola, Vaasa, Pori, Mariehamn.
Pro zabezpečení námořní dopravy v zimním období se používá ledoborec Sampo, jehož domovský přístavem je Kemi.


Vukovarsko-sremská župa

Vukovarsko-Sremská župa je jedna z žup Chorvatska. Leží v nejvýchodnějším cípu země, ve Slavonii, a tvoří západní část její někdejší Sremské župažupy. Jejím hlavním městem je Vukovar.
Župa hraničí se Srbskem na východě, s entitou Republika srbská v Bosně a Hercegovině, a v Chorvatsku s Osijecko-Baranjskou župou a s Brodsko-posávskou župou. Její území patří k těm středně velkým, je celé nížinné a tak vhodné pro zemědělství. Jeho jižní a východní hranice jsou přirozené; tvoří je řeky Dunaj a Sáva, západní hranice je umělá. Hlavní význam pro Chorvatsko má tato oblast převážně v tom, že je tudy vedou důležité silniční i železniční spoje s Bělehradem. Do roku 1998 bylo území župy pod správou jednotek OSN, které zde měly dodržovat mír mezi Srby a Chorvaty. Dnes všechny obce a města jsou ale stále ještě požkozené z doby války.


Frederik Ehmke

Frederik Ehmke je nejnovějším členem německé power metalové hudební skupiny Blind Guardian. Jejím členem se stal v roce 2005 po té, kdy dlouholetý bubeník Thomas Stauch skupinu opustil, aby se mohl věnovat sólovému projektu.
Ehmke před připojením se k Blind Guardian hrál ve folk metalové skupině Schattentantz od jejího vzniku v roce 1999.


Mark David Chapman

Mark David Chapman je vrahem Johna Lennona, britského zpěváka a člena kapely Beatles.
J. Lennona zavraždil 8. prosince 1980 v New Yorku. Po zločinu zůstal na místě a do příjezdu policie si četl knihu Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, kterou uvedl jako zdroj své inspirace. Za tuto vraždu byl odsouzen na doživotí. Je uvězněn ve Státní věznici Attica poblíž Buffala, stát New York. Podal pět žádostí o propuštění, ale všechny byly zamítnuty. Další možnost bude mít v roce 2010, ale šance na úspěch má pramalé.


Kyselina tereftalová

Kyselina tereftalová, těž 1,4-benzendikarboxylová kyselina nebo para-ftalová kyselina je jedním ze tří izomerů označovaných jako kyseliny ftalové.
Kyselinu tereftalovou připravil poprvé roku 1836 francouzský chemik Auguste Laurent oxidací a pojmenoval ji kyselina naftalenová. Její strukturu zjistil až švýcarský chemik Jean Charles Galissard de Marignac.
Vzhledem je to bílá krystalická až práškovitá látka, která je téměř nerozpustná ve vodě, alkoholu a éteru. Velmi snadno sublimuje.
V laboratořích se může kyselina tereftalová získávat oxidací paradiderivatů benzenu či oxidací kmínového oleje kyselinou chrómovou.
Průmyslově se však získává, podobně jako kyselina benzoová, oxidací p-xylenu vzdušným kyslíkem. Tento děj probíhá v rozpouštědle, kterým je kyselina octová, za přítomnosti katalyzátorů. Vyrábí se také alternativním způsobem, tzv. Henkelovým procesem, během kterého dochází k úpravě složení molekuly kyseliny ftalové tak, že vznikne kyselina tereftalová za přítomnosti draselných solí.
Kyselina tereftalová mimořádný význam pro výrobu syntetických vláken, především polyesteru, který se poté používá např. na výrobu PET lahví apod.


Worship Music

Worship Music bude desátým studiovým albem skupiny Anthrax Na novince se mísí vlivy jak staré školy, tak i vlivy progresivních desek Sound of White Noise nebo We've Come For You All.
Vokální party nazpíval nový zpěvák Dan Nelson. Album vyjde pod labelem Sanctuary Record a v Evropě se bude distribuovat pomocí Nuclear Blast.


15. granátnická divize SS

15. Waffen-Grenadier-Division der SS byla zformována počátkem roku 1943, když byla nově vytvořená legie SS-Freiwilligen rozšířená na divizi.
Divize byla tvořena původně z protisovětských partizánů, policejních pluků a lotyšských odvedenců. Vzhledem k tomu, že Lotyši vyhovovali německým ideálům, tak si tato divize brzy získala přízeň Heinricha Himmlera. Lotyši chtěli vybudovat samostatnou armádu, ale to jim nebylo umožněno a tak vstupovali do řad jednotek Waffen-SS.
Počátkem listopadu roku 1943 byla divize odvelena na východní frontu do bojů s Rudou armádou u města Nevel. V prosinci ještě téhož roku byla divize odvelena do okolí města Lenigrad, kde sváděli každodenní boje se sovětskou armádou až do konce ledna roku 1944, kdy bylo proraženo obklíčení Leningradu a německé jednotky se dali na ústup směrem k estonským hranicím. Zde se u města Narva odehrály těžké boje, v kterých divize ztratila mnoho mužů, avšak díky neustálým odvodům se její stavy stále pohybovaly kolem 16-20 tisíc mužů.
Na podzim roku 1944 se divize těsně vyhnula obklíčení v kuronské kapse a následně na to svedla boje na přístupových cestách k polskému Gdaňsku. Poté se dala na všeobecný ústup a část divize se účastnila bojů o Berlín. Části divize se povedlo probít do amerického zajetí. Zbytek divize byl zajat Sověty a jednotliví vojáci byli buď popraveni a nebo posláni na Sibiř do zajateckých táborů, kde většina z nich také zemřela.


Vodní nádrž Ludkovice

Vodní nádrž Ludkovice byla vybudována na Ludkovickém potoku mezi obcemi Ludkovice a Pradlisko v roce 1968. Přehrada slouží k vodárenskému odběru pro skupinový vodovod Luhačovice a pro trvalé zajištění minimálního průtoku. Jejím provozovatelem je Povodí Moravy, s.p. – závod Střední Morava.


Timothy Creamer

Timothy John Creamer byl původně letec Armády USA, od května 1996 je americkým astronautem, členem oddílu astronautů NASA. Do vesmíru se ještě nedostal, je zařazen do posádky Expedice 22 na Mezinárodní vesmírné stanici, do kosmu odstartuje na palubě Sojuzu TMA-17 30. září 2009.
Timothy Creamer se narodil ve Fort Huachuca v Arizoně. Dětství prožil ve městě Upper Marlboro v Marylandu, roku 1978 ukončil střední školu v blízkém Forestville. Roku 1982 získal bakalářský titul z chemie na Loyola College v Baltimore. Poté sloužil v armádě. Roku 1992 získal magisterský titul z fyziky na Massachusetts Institute of Technology. Sloužil v Kosmickém velitelství armády USA v Houstonu. Od roku 1995 byl přeložen do Johnsonova vesmírného střediska stále v Houstonu, zde byl vedoucím skupiny testující vybavení Shuttlů před startem.
Neúspěšně se přihlásil se do 15. a 16. náboru astronautů NASA v letech 1995 a 1996. Úspěch slavil až napotřetí, v 16. náboru probíhajícím v letech 1997 – 1998. Astronautem se stal 4. června 1998. Absolvoval všeobecnou kosmickou přípravu a získal kvalifikaci letový specialista.
Po skončení základního výcviku nadále pracoval v houstonském středisku NASA. Do posádky byl poprvé zařazen v únoru 2007, kdy se stal náhradníkem Timothyho Kopry, který měl odstartovat na ISS v lednu 2009 při letu STS-127. Let STS-127 byl nakonec odložen na červenec 2009.
V září 2008 bylo oficiálně potvrzeno jmenování Creamera do Expedice 22 se startem na lodi Sojuz TMA-17 7. prosince 2009.
Je rozvedený s Margaret E. Hammerovou, se kterou má dva syny.


Tel

Tel je typ blízkovýchodní archeologické lokality, která má tvar vyvýšeniny. Tely byly původně starověkými sídlišti. V důsledku lidské činnosti se ve městě hromadil odpad, navíc tato sídliště čas od času podlehla vojenskému tažení a budovy byly srovnány se zemí. Na ruinách pak bývalo vystavěno město nové, čímž se sídliště postupem času zvedalo a vznikl typický kopec.
Jiné teorie předpokládájí umyslné zasypání vysloužilích staveb /bez jejich destrukce/ s cílem zvýšení lokality vzhledem k okolnímu térenu. Cílem této činnosti byla ochrana proti povodním a lepší výhled do krajiny. Jedná se velmi často o multikulturní lokality, některé z nich jsou kontinuálně osídleny až do dnešních dob.
Tento typ sídelní lokality je charakteristický pro Blízký východ, kde jich bylo identifikováno cca. 50 000. Vyskytuje se však od povodí Indu na východě až po jihovýchodní Evropu na západě.


Energický nápoj

Hlasování skončilo výsledkem přepracováno, došlo k přesunu starého rediru na nový --Faigl.ladislav 29. 7. 2009, 07:19
U toho Merlina vypada, ze nejlepsim resenim bude presun, to je mi tady take OK. --Franta Oashi 29. 7. 2009, 05:29
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Artur Axmann

Artur Axmann alias Erich Siewert byl nacista a říšským mládežnickým vůdcem NSDAP.
Axmann již v patnácti letech vstoupil do Hitlerjugend. V devatenácti letech působil v říšském vedení mládeže. 8. srpna 1940 nastupuje na pozici říšského mládežnického vůdce NSDAP, kde vystřídal Baldur von Schirach. V roce 1941 byl vážně poraněn na východní frontě. V důsledku zranění přišel o pravou ruku.
4. ledna 1944 získal Německým rytířským řádem. Ke konci války zůstávál s Hitlerem v jeho bunkru v Berlíně. Den po Hitlerově smrti, 1. května 1945, s Martinem Bormannem a Ludwigem Stumpfeggerem opustil bunkr. Avšak Axmann se od nich odpojil a z Berlína unikl.
Axmann byl zatčen v procinci roku 1945, poté co organizoval nacistické hnutí. Roku 1949 byl v Norimberském procesu odouzen k třem letům vězení. V roce 1958, když pracoval jako obchodní zástupce, dostal peněžitou pokutu za podněcování mládeže k nenávisti. Zemřel v roce 1996 v Berlíně.


Novotná

Příjmení Novotná pochází ze starého přídavného jména novotná = nová. Je to třetí nejčastější české příjmení. Mužskou variantou je Novotný.


Myslivost

Myslivost je soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři, jako součást ekosystému, a spolková činnosti směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků, jako součást kulturního dědictví.
Počátky myslivosti lze spatřovat v lovu v dobách paleolitu, kdy ještě znamenal pro člověka jeden z hlavních zdrojů obživy. Lovila se převážně dnes už vyhynulá pravěká zvířata, ale i mnohá dosud žijící: zubr, los, sob, jelen, bobr apod. V neolitu přestal být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se vyvinulo pastevectví. Došlo k domestikaci mnoha druhů rostlin i zvířat.
Definitivně ztratil lov významu obživy s příchodem Keltů a později Slovanů na naše území. Lovcem bývá zpravidla jen jeden člověk. Rozvíjí se zbraně: luk a šíp, oštěp, sekera, nůž.
V dobách feudalismu se do čela společnosti dostává panovník, který kromě jiných výsad získává s vlastnictvím veškeré půdy také výhradní právo k lovu. Panovník mohl právo k lovu propůjčovat feudálovi. S rozvojem feudalismu spojeným s růstem moci šlechty je omezován také regál. V roce 1388 nařízení krále Václava IV. se ustavilo tzv. právo dominikální, které zavádí lov jako výsadu vrchnosti. Pro panovníka jsou určeny okrsky, kde může lovit. Lov se stává kratochvílí a slouží spíše jako příležitost k reprezentaci. Rozvíjejí se zbraně jako např. kuše, tesák, lovecký meč a od konce 17. století také lovecké ručnice. Rozvíjí se techniky lovu do plachet, sítí, různé druhy štvanic a honů. Ve 13. a 14. století se začínají zakládat obory a bažantnice. V r. 1573 vychází Usnesení českého sněmu, které obsahovalo i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se tímto stala povoláním.
V 17.-18. století byly založeny první lovecké řády, při kterých se sdružovali lovci z řad šlechty. V roce 1695 vzniká Řád sv. Huberta, který založil František Antonín Sporck. V 18. století se díky řádům z let 1754 a 1756, které vydala Marie Terezie, dostává preference lesnictví před myslivost. V roce 1786 vydává Josef II. všeobecný honební patent, který prohlásil právo myslivosti za právo státu, který jej mohl dále svěřovat.
V 19. století stále trvá trend, kdy je myslivost podřizována zájmům lesnictví. Dochází ke snížení stavu zvěře jelení a zvyšují se stavy srnčí zvěře. Nastává prudký rozvoj bažantnictví. Ve zbraních se prosazují brokovnice, které měly na našem území velmi dobrou tradici. Po roce 1848 vydává císař František Josef I. v Olomouci Říšský patent o myslivosti č. 154, který spojil právo myslivosti s vlastnictvím půdy. Honitby se počínají dělit na honitby vlastní a společenstevní. Zavádí se nové techniky lovu: šoulačka, čekaná, slídění, lov na újedi, vábení, společné hony, kruhová leč, ploužení, naháňky apod. V roce 1856 byl vydán zemský zákon o myslivosti v Čechách, v r. 1873 na Moravě a v r. 1877. Dochází k introdukci cizích druhů zvěře.
Výskyt a techniky lovu zvěře se nemění. Dochází k modernizaci střelných zbraní. V r. 1923 je založena Československá myslivecká jednota, která slučovala řadu tehdejších spolků. Dva roky na to vychází tzv. malý honební zákon, který upravoval doby lovu a hájení. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti dochází k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté. V r. 1941 vychází vládní nařízení o myslivosti 127/1941, které mimo jiné mění výměru nově vzniklých honiteb a zavádí povinné členství v České myslivecké jednotě. V r. 1947 vychází zákon o myslivost č. 225, který sjednocuje právo myslivosti pro celý stát. V r. 1961 dochází k sjednocení Československé myslivecké jednoty a Zvëzu poĺovníckých ochranných sdružení na Slovensku v Československý myslivecký svaz. Následkem zákona o myslivosti č. 23/1962 je právo myslivosti odloučeno od vlastnictví pozemku a stává se doménou organizací jako byly státní lesy, státní statky a JZD. Ty právo myslivosti poskytovaly za úplatu mysliveckým sdružením. Následkem mechanizace a chemizace v zemědělství, průmyslovým exhalacím a necitlivým změnám krajiny dochází k radikálním úbytkům některých druhů zvěře. V roce 1992 vychází Zákon o myslivosti č. 270/1992, který opět přiznává právo myslivosti majitelům půdy. Nejnovějším zákonem je zákon č. 449/2001.
První zákon týkající se myslivosti spadá do poloviny 10. století, kdy kníže Boleslav I. stanovil tzv. vysokou honbu, tedy právo lovu bylo doménou pouze panovníka. Dalším významným letopočtem byl rok 1573, kdy český sněm vydal nařízení, které pojednávalo o ochraně zvěře a tím také stanovovalo podmínky jejího lovu. Další úpravy lovectví vydal Karel VI. roku 1728 vydáním loveckého řádu, který zůstal nezměněn až do vlády Marie Terezie, která v roce 1743 vydala řád nový. Za vlády Habsburků vyšlo mnoho patentů, které přímo či nepřímo ovlivňovaly myslivost. Zajistit rovnováhu mezi využíváním zvěře na jedné straně a ochranou zájmů těch, kdo na zemědělské půdě hospodařili, na straně druhé, měl za cíl patent císaře Josefa II. z roku 1786. Po zrušení poddanství byl vydán byl vydán císařem Františkem Josefem I. v roce 1849 nový zákon o myslivosti, který platil pro celou Rakouskou říši a tedy i České země. Rok 1866 byl významný pro českou myslivost, neboť byl přijat první samostatný zákon o myslivosti pro Království České. Významný byl zákon č. 98 z roku 1929, tzv. Malý honební zákon, který mimo jiné stanoval doby lovu a doby, kdy je zvěř hájena. Po nástupu Komunistické strany byl v roce 1947 vydán zákon, který rozšířil myslivost veřejnosti, tím ale došlo často k přílivu laiků a lidí nerespektujících mysliveckou etiku. Bylo také stanoveno povinné členství v jednotné myslivecké organizaci. Zákon č. 23/1962 stanovil plány lovu zvěře a jejíh chovu. Po převratu byl roku 1990 vydán zákon č. 83, který zrušil povinné členství v mysliveckých organizacích. Novela zákona 23/1962 č. 270 umožňovala správu honitby nejen mysliveckým organizacím a také zrušila na nátlak ochránců zvířat termín „škodná zvěř“. Novela č. 512 ze stejného roku poté zavedla přechodný myslivecký zákon. V současné době je v platnosti zákon 449/2001.
Myslivost se dotýka mnoha oborů a věd. Velká část zasahuje také do biologie, ovšem patří sem také nauka o zbraních a podobné technické disciplíny.
Chov zvěře je rozsáhlá činnost myslivce. Chovem zvěře se snaží dosáhnout na jemu svěřené honitbě zlepšení životních podmínek a zároveň udržovat stavy zvěře tedy v případě přemnožení přikročit i k regulaci těchto stavů.
Cíle chovu jsou jednak konzumní, směřují také k dosažení chovu jedinců s vysokou plodností a vysokou živou hmotností a také trofejové, zaměřené na dosažení co nejmohutnější a nekvalitnější trofeje.
Pro dosažení co nejlepších chovných výsledků je potřeba zajistit pro srstnatou zvěř dostatek potravy, dostatek krytů proti nepříznivým podmínkám, ale také vybírat zdravé a geneticky dobře založené jedince, případně regulovat poměr pohlaví. Pro pernatou zvěř je potřeba navíc zajistit v době toku, hnízdění a období péče o mláďata naprostý klid v honitbě.
Lovectví bylo odpradávna součástí myslivosti. Je to nástroj k redukci početních stavů zvěře. Aby byl udržován ekosystém honitby je potřeba k lovu vyčlenit jedince, kteří již nejsou v honitbě nezbytní. Tomuto se říká průběžný odstřel neboli selekce. Dále je nutno vzít v potaz, že k udržení rovnováhy je potřeba určit k odlovu 1/3 mladých jedinců, 1/3 samičí kusy a 1/3 samčí kusy.
Z hlediska chovu zvěře je nutno znát obecnou zoologii - je nutno zvát vnitřní a vnější stavbu těla zvěře např. kvůli lovu a rozpoznání nejlepších míst zásahu. Další důležidou částí je etologie. Velmi specifickou části zoologie je znalost plemen a skupin loveckých psů, jejich chovu, výchově a výcviku, vedení a použití - tedy myslivecká kynologie.
Už od pradávna byla myslivost vděčným námětem pro uměleckou tvorbu. Díky myslivosti vzniklo mnoho tradic a obyčejů, které jsou v mysliveckých spolcích udržovány dodnes. Postava myslivce se objevovala v různý pohádkách, např. postava čerta bývá často zobrazována v mysliveckém stejnokroji. S myslivostí byl také spojen vznik různých hudebních děl, která tvoří nedílnou součást mysliveckých ceremonií.
Kromě lidové tvorby myslivost poskytovala a dodnes poskytuje suroviny pro výrobu mnoha předmětů. Příklady můžeme vidět například v masném průmyslu, konzervárenství, kožešnictví, kloboučnictví, koželužství, obuvnictví, rukavičkářství, brašnářství, oděvnictví, řezbářství, výrova střelných zbraní, výroba střeliva, lovecké výstroje, doplňkových předmětů klenotů, apod.
Současný stav myslivosti v česku sebou obnáší znaky veškerých neduhů naší současné společnosti. Pokusíme se je v rychlosti vyjmenovat: Zákon o myslivosti hřeší na neúctu k vlastnictví - často se stává, že majitelé půdy na které je myslivost provozována nemají možnost se připojit, ač by rádi.
Největším problémem je však nedůsledná státní kontrola myslivosti, za kterou mají být zodpovědné odbory životního prostředí při okresních úřadech. Díky tomu dochází k nedodržování litery zákona ve všech myslitelných bodech, bez jakýchkoliv postihů.
Současně však desetitisíce myslivců každoročně investuji ze svých vlastních kapes stovky milionů korun a miliony dobrovolných pracovních hodin aby se mohla Česká republika chlubit překrásnou přírodou i zvěří. Myslivost je v našich podmínkách otázkou tradice, služby a posláním která je v drtivé většině dotována z kapes myslivců.


Walk Away

Walk Away je singl skotské indie-rockové kapely Franz Ferdinand, který se rovněž objevil na albu You Could Have It So Much Better. Byl vydán 5. prosince 2005 - přesně dva měsíce a dva dny po druhém studivém počinu You Could Have It So Much Better. V britském žebříčku skončil na 13. místě.
Píseň napsali Alex Kapranos a Nick McCarthy na podzim roku 2004 v Hamburku. Videoklip měl premiéru 4. listopadu 2005 na britském televizním kanálu Channel 4.
Na srbském festivalu EXIT, 6. července 2006 Alex Kapranos vysvětlil, že píseň byla věnována Gavrilo Principovi, bosenskosrbskému politickému aktivistovi, který 28. července 1914 zavraždil František Ferdinand d’Este.


Viewy Souls

Viewy Souls je česká kapela, orientující se na poprock britského stylu.
Jakub Kopecký a Filip Čenžák se znali už z předchozího společného působení ve skupině Propis. Rozhodli se vytvořit společný projekt, původně se měli autorsky podílet oba dva, ale nakonec se rozhodli zabývat se jen tvorbou Jakuba Kopeckého. Práce na prvním albu Songs From Diary započaly v červnu roku 2005, a k definitivnímu nahrání skladeb došlo až v létě 2006, na podzim byly písně smíchány a před Vánoci bylo album konečně hotovo.
Sami sebe označují jako poprock britského typu, jako inspiraci uvádějí Manic Street Preachers, Suede, Radiohead apod. V novějších písních můžeme slyšet inspiraci sólovou tvorbou kytartisty americké skupiny Red Hot Chili Peppers Johnem Frusciantem.
Jejich první album Songs From Diary, které bylo nahráno ve složení:
V současné době dochází k formování nového materiálu, který bude zřejmě rychlejší a méně popový, v textech by mělo dojít k rozšpěpení na tvorbu zabývající se osobními tématy a tvorbu komentující věci okolo. Některé názvy chystaných písní:
V současné době byla započata spolupráce s basistou Peterem Van Mulkenem, která by měla postupně přerůst v započetí koncertní aktivity v Praze.


Tatu

Tatu je druhé odchované gorilí mládě v Česku. Narodilo se gorilám Richardovi a Kijivu z Pražské Zoo a jeho porod byl sledován online kamerami v rámci projektu Odhalení. Náleží k druhu gorila nížinná. Jeden z významů jména Tatu ve svahilštině je „třetí“, což reflektuje pořadí mláďat ve skupině. Ve skupině má také starší sestru Moju.
V roce 2008 bylo pomocí testu DNA určeno pohlaví této gorily – jde o samečka.


Pravobřežní Ukrajina

Pravobřežní Ukrajina je označení části ukrajinského území na pravém břehu Dněpru, které po andrušovském míru mezi Polskem a Ruskem zůstalo součástí Polsko-litevské unie, zatímco Levobřežní Ukrajina se stala součástí Rusi.
Termín neoznačuje veškeré současné ukrajinské území na západ od Dněpru, nýbrž jen Volyň, Podolí a části současné Kyjevské, Čerkaské a Kirovohradské oblasti. Převažovalo ukrajinské obyvatelstvo pravoslavného nebo řecko-katolického ritu, jež bylo poddáno převážně polonizované a k římskému katolictví konvertované šlechtě.


Ole Nydahl

Ole Nydahl je jeden z mála lidí ze Západu, který je kvalifikován jako učitel v tradici „Diamantové cesty“ V roce 1969 se společně se svou ženou Hannah setkali s 16. karmapou Rangdžungem Rigpä Dordžem, hlavy linie Kagjü. Karmapa Nydahla a Hannah hluboce ovlivnil. Posledních třicet let proto neustále cestují - učí a vedou meditační kurzy v centrech po celém světě. Nydahl a Hannah založili přes 613 laických center Diamantové cesty ve Spojených státech, Německu, Polsku, Rusku, Jižní Americe, Japonsku, Austrálii, Kanadě a v mnoha dalších zemích světa, včetně České republiky. V současné době cestuje a vede meditační kurzy a pořádá přednášky po celém světě. Ole Nydahl nedokončil diplomovou práci z filosofie v Dánsku. Zabýval se v ní knihou Brány vnímání od Aldouse Huxleyho.
Ole Nydahl odmítl kandidáta uznaného také Čínou za 17. karmapu Orgjäna Thinlä Dordžeho a ve sporu o 17. Karmapu stojí na straně Thajeho Dordžeho.
„Můj návod je jednoduchý: řekněte lidem,jak je důležité, aby našli něco, co je může přenést přes nemoci, stáří a smrt. Nebojte se jim ukázat vaši radost ze života. Řekněte jim, že mysl je jako prostor: otevřená, jasná a neomezená.“
Ole Nydahl je autorem mnoha knih, praktických příruček a cestopisů, věnujících se tématu buddhismu Diamantové cesty, které byly přeloženy do mnoha jazyků, včetně češtiny.


Vlad

Vlad je mužské jméno používané zejména v Rumunsku a Rusku. Vzniklo pravděpodobně ze starého tvaru slovanských jmen začínajících elementem „volod“ znamenajícím „vládu“ nebo „vládce“. Nejznámějším nositelem byl Valašský kníže Vlad III. Dracula žijící v 15. století, který byl inspirací pro Brama Stokera pro jméno upíra v jeho románu - Hrabě Dracula.


Hydrazin

Hydrazin je anorganická sloučenina dusíku s vodíkem. Je to bezbarvá kapalina slabého čpavého zápachu, podobného čpavku, silně zásaditá, tedy žíravá a jedovatá. Připravuje se reakcí vodného roztoku amoniaku s roztokem chlornanových solí, např. chlornanu sodného podle rovnice
Fyzikální vlastnosti hydrazinu jsou velmi podobné vodě, chemické jsou však velmi odlišné. S vodou tvoří krystalický monohydrát, N2H4.H2O.
Nejvíce hydrazinu se spotřebuje jako palivo v raketových motorech. Používá se jako jednosložková pohonná látka, kde se využívá jeho rozkladu na vodík a dusík na katalyzátorech podle rovnice
nebo jako jedna ze složek dvousložkové pohonné látky, přičemž jako okysličovadlo se nejčastěji používá oxid dusičitý; spalování probíhá dle rovnice
Směs hydrazinu s oxidem dusičitým je hypergolická, tj. uvedená reakce započne automaticky po smíchání obou složek pohonné látky. Proto při použití této směsi jsou raketové motory jednodušší, neboť nepotřebují zážehový systém. Méně často se jako okysličovadlo používá dýmavá kyselina dusičná nebo kapalný kyslík.
Vzhledem k vysokému bodu varu hydrazinu se jedná o tzv. skladovatelnou pohonnou látku. Na druhou stranu je nevýhodou jeho vysoký bod tání; proto se často používá jeho směsi s dimethylhydrazinem, která se nazývá Aerozin-50 a tuhne hluboko pod bodem mrazu.


Zimní sporty

Zimní sporty je označení pro disciplíny, které se konají v období zimy. Pro jejich provozování jsou potřebné sníh či led. Mezi zimní sporty se řadí: alpské lyžování, běh na lyžích, snowboarding, skoky na lyžích, saně, boby, skeleton, lední hokej, krasobruslení, short track, rychlobruslení, biatlon, curling a mnoho dalších. V současnosti lze díky rozvoji techniky provozovat většinu z těchto disciplín i v létě.
Zimním sportům jsou věnovány i Olympijské hry, jenž se konají jednou za 4 roky. Do roku 1992 se konaly ve stejném roce jako letní hry, od roku 1992 dva roky po letních.


Seznam planetek 54501-54750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, APL - Apollonova skupina, CNT - skupina kentaurů, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, SDO - objekt z Kuiperova pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Air America

Počátky historie Air America sahají těsně za konec druhé světové války, kdy v Číně založili generál Claire L. Chennault a Whiting Willauer spoečnost Civil Air Transport. V roce 1950 tuto společnost tajně koupila CIA a CAT dále pokračovala v činnosti jako soukromá letecká společnost.
Veřejná část operací CAT se specializovala na smluvní a charterové lety, ovšem i zde najdeme výjimky - jako třeba pravidelné lety mezi Japonskem a souostrovím Rjúkú. Společnost ovšem navíc poskytovala techniku a personál pro tajné operace. V roce 1958 byla CAT reorganizována a z tohoto procesu se vynořila jako Air America. Tímto způsobem fungovala společnost až do roku 1975, kdy skončily operace v Jihovýchodní Asii. V roce 1976 byla Air America rozpuštěna.
Veřejnost vnímá vetšinou Air America negativně, hlavně pro její údajné zapojení do drogových operací v Jihovýchodní Asii. Na popularizaci tohoto tématu se podílel velkou měrou film Air America z roku 1990, který válečný konflikt v Laosu nepopisuje jako boj s komunismem, ale jako válku opiových gangů.
První operací pro CAT byl konflikt v Koreji, kde se angažovala od počátku roku 1951, kdy byl v Saigonu permanentně dislokován jeden letoun Douglas C-47 Skytrain, který sloužil jako transportní podpora. CAT se potom podílela na operaci Booklift, což bylo kódové označení pro velký letecký most z Japonska do Koreje. Kontrakt na účast v této operaci uzavřela CAT přímo s OSN. Během korejského konfliktu bylo realizováno více než 15 000 transportních misí.
Utajovaná část činnosti CAT se v Koreji soustředila zejména na záchrané mise na území nepřítele. Pro tyto účely byla vytvořena síť agentů pomáhajících sestřeleným pilotům. Zásobování těchto agentů zajišťovala CAT, která taktéž zajišťovala výsadky gerilových bojovníků provádějících sabotáže.
Když se zvýšil objem čínské podpory, američané začali silně podporovat zbytky čínské nacionalistické armády v Barmě. Zásobování opět zajišťovala CAT a to včetně shazování zásob a výsadků na čínském území. Výsadková část operace byla neúspěšná - polovina agentů byla zabita a druhá polovina zajata.
Zajímavou operací pro piloty CAT byl letecký most pro francouzské síly v Indočíně. Francouzi požádali o pomoc s transportem těžké vojenské techniky. Americká strana váhala otevřemým zapojením svých vojenských sil do konfliktu a posléze bylo rozhodnuto zapojit společnost CAT.
Operace měla krycí název Squaw a začala v květnu 1953 krátkým přeškolením na letadla Fairchild C-119, přeznačením letadel francouzskými výsostnými znaky a odletem na základnu Gia Lam. Z této základny CAT podporovala francouzské jednotky obklíčené komunistickými povstalci. CAT se také podílela na podpoře operací u Dien Bien Phu. Tato operace měla kódové označení Squaw II. Právě za účast v této operaci vyznamenala francouzská vláda sedm pilotů CAT nejvyšším francouzským vyznamenáním - Rytíř řádu Legie Cti.
CAT pokračovala ve spolupráci s francouzskými jednotkami až do konce roku 1954 a zajišťovala zásobování potravinami a municí.
Po čínské invazi do Tibetu požádali vůdci odporu o pomoc americkou vládu a prezident Eisenhower schálil tajnou pomoc zajišťovanou CIA. Odpůrci čínského režimu byli zásobováni letecky - operace měla krycí název STBarnum. V roce 1957 začaly výsadky tibetských bojovníků vycvičených v zahraničí. K těmto účelům byla využita speciálně upravená létající pevnost. Operační kariéra letounu trvala asi jeden měsíc a skončila v prosinci 1957, kdy byla B-17 nahrazena typem Douglas C-118 Liftmaster.
Po útěku Dalajlámy CAT pokračovala v zásobování tibeťanů bojujících proti čínské armádě. Prezident Eisenhower autorizoval další rozšíření operace STBarnum a vzdušný most začal využívat i 20 letounů Lockheed C-130. Vzhledem k napětí mezi Indií a Pakistánem byla základna pro operace v Tibetu přesunuta do Takhli v Thajsku.
Operace v Tibetu skončily krátce po sestřelení U-2 Francise Powerse nedaleko Sverdlovska. Letounům CIA bylo nařízeno nenarušovat vzdušný prostor cizích států. 14 000 Tibeťanů závislých na zásobování bylo odkázáno samo na sebe. Vzdušné zásobování bylo obnoveno v roce 1961 a pokračovalo pravděpodobně až do roku 1962. Prezident Kennedy také do programu pomoci zapojil Indii.
V této oblasti se společnost Air America podílela zejména na zásobování indických horalů zbraněmi během čínské invaze do Indie v roce 1962. Spolupráce potom pokračovala až do vypuknutí války mezi Indií a Pakistánem v roce 1971.
CAT se podílela i na operacích proti levicovému režimu v Guatemale. Operace, které opět spočívaly v zásobování rebelů a diverzních akcích, pokračovaly až do roku 1954, kdy byl levicový prezident Jacobo Arbenz Guzmán nahrazen pro Spojené státy přijatelným kandidátem, plukovníkem Castillem Armasem.
CAT pracovala v Laosu prakticky od svého založení, nicméně permanentní přítomnost letadel C-47 se datuje od poloviny roku 1957. Letoun se tehdy účastnil několika humanitárních misí a po útoku severního Vitenamu na Laos přibral mezi přepravované položky i zbraně a americké vojenské experty. Pro transport v Laosu bylo mimořádně důležité zavedení typů STOL a VTOL.
Shazování humanitární pomoci v Laosu bylo pečlivě naplánováno. Po naložení nákladu se letoun vydal k primární DZ. Piloti měli k dispozici minimálně jednu až dvě rezervní DZ pro případ špatného počasí. Když letadlo dorazilo nad DZ, lidé na zemi seskládali písmeno vybrané pro daný den, aby posádka věděla, že shazuje náklad do správných rukou. Pilot potom zavedl letadlo do výšky přibližně 280 metrů a pak proběhl vlastní shoz - dva členové posádky bednu vystrkali nákladovými dveřmi z letadla.
Air America se v Laosu podílela i na programech pro pomoc válečným uprchlíkům včetně jejich evakuace z ohrožených oblastí a zajišťovala pravidelné lety mezi jednotlivými přistávacími plochami. Navíc zde prováděla převozy zraněných vojáků a civilistů. Další částí operace byly mise SAR, kdy piloti Air America pátrali po sestřelených či havarovaných letadlech a jejich posádkách. V roce 1964 se tato činnost rozšířila o operace na záchranu amerických pilotů sestřelených při operacích nad severním Laosem. Operace v Laosu skončily v polovině roku 1974.
Vojenská pomoc se zaměřovala především na zásobování a podporu prozápadních vojenských a paravojenských jednotek na území Laosu. Počátky této podpory sahají do roku 1959, kdy do Laosu vpadly vietnamské vojenské jednotky. Tato podpora se později vztahovala i na Military Assistance and Advisory Group, což byly americké týmy pracující na výcviku a pomoci pro místní armádu. Pro CIA v Laosu prováděla společnost výsadky a zásobování výzvědných týmů na území severního Laosu, Číny a Severního Vietnamu, fotografické lety a speciální lety zajišťující přenosy senzorových dat z Hočiminovy stezky.
Asi nejobtížnější misí pro Air America byl let do Vinh, kde mělo být instalováno odposlouchávací zařízení na hlavní telefonní linky vedoucí z Hanoje na jih. Mise byla po několika neúspěších úspěšně splněna v noci ze 6. na 7. prosince 1972. Provedly ji dvě helikoptéry Hughes 500P.
Piloti Air America se účastnili i přímých bojových operací. První byla operace Mill Pond, která spočívala v bombardování pozic na severu Laosu. Zajímavostí této operace je, že se jednalo o poslední letecký úder řízený CIA, pak tato pravomoc přešla pod ministerstvo obrany.
Personál společnosti také pracoval pod hlavičkou Královského laosského letectva, kde používali bojové letouny T-28 Trojan a létali zejména útočné mise proti severovietnamským pozicím. Tato operace měla krycí název Water Pump a byla velmi úspěšná.
Piloti též létali s letouny zajišťujícími předsunutou letovou kontrolu v bojových oblastech. K tomuto účelu byla používána letadla RLAF nebo stroje Air America. Dále létali s letouny zajišťujícími komunikační kanály mezi bojovými jednotkami a operačním centrem. K těmto letům byly používány letouny C-47 nebo C-130.


Helwán

Helwán je město v Egyptě ležící na pravém břehu Nilu zhruba 30 km jižně od centra Káhiry, jejímž je dnes předměstím. Na protějším břehu se nachází archeologická lokalita Memfis.
Počátkem dvacátého století byl známými klimatickými lázněmi, dnes je čistě průmyslovým městem významně se podílejícím na znečištění ovzduší v celé metropolitní oblasti. Mezinárodně nejznámějším helwánským podnikem je zbrojovka, dále jsou zde železárny, ocelárny, textilky, cementárny a univerzita.
S Astronomickým a geofyzikálním národním výzkumným ústavem navazujícím na tradici astronomické observatoře založené roku 1903 spolupracuje řada českých výzkumných organizací.


Vlčovice

Vlčovice jsou jednou ze čtyř místních částí města Kopřivnice. V říjnu roku 2007 se zde nalézalo celkem 199 domů. Leží na levém břehu řeky Lubiny u silnice z Příbora do Frenštátu pod Radhoštěm. Od Frenštátu jsou Vlčovice vzdáleny přibližně 5 km.
Areál filiálního kostela Všech svatých - Zděná stavba z konce 16. století. K podélnému jednolodí je na západě přistavěna hranolová věž s dvojitou cibulovou bání, polygonální kněžiště je opatřeno opěráky.
Vlčovice ma rovněž sportovní vyžití. Již od roku 1933 je zde fotbalový klub .


DigiLab AVU v Praze

Digitální laboratoř Akademie výtvarných umění v Praze je publicistické, výukové a technologické pracoviště AVU pro informační a audiovizuální technologie. Od svého založení v roce 2001 poskytuje studentům a zaměstnancům školy konzultace k této problematice. Současně DigiLab zajišťuje výuku počítačových software pro akreditované studijní programy AVU a participuje na vývoji a tvorbě výukových tutoriálů.
V roce 2006 vzniklo HDV centrum – „oddělení DigiLabu“ účastněného na výzkumu High Definition technologií a přenosů HD signálů po internetové síti. Nejviditelnějším činností HDV centra je televize Artycok.tv, která vytváří pořady o dění na akademii v širším kontextu současného výtvarného umění. Nejmladší aktivitou DigiLabu je organizování s VVP AVU v Praze retrospektivních přednášek mladých umělců a teoretiků, které jsou on-line vysílány a archivovány na portálu laboratoře.
DigiLab AVU v Praze odstartoval v letním semestru 2007/2008 přednáškový cyklus projektů, mladých umělců a teoretiků. Po roce fungování je realizační tým složen z VVP AVU, KOKO a MeetFactory. Pozvání přijali Dan Vávra, Krištof Kintera, Tomáš Vaněk, Ján Mančuška, Jiří Černický, Markéta Baňková, Milena Dopitová, Kateřina Vincourová, Zbyněk Baladrán, Štěpánka Šimlová, Palo Fabuš, Denisa Lehocká, Lubomír Typlt – hudební skupina WWW a Enrique Ježik. Přednášky jsou vždy veřejné, on-line streamované na internetové adrese http://dl.avu.cz a zde i archivované.
Od akademického roku 2007/2008 je v pravidelné nabídce DigiLabu program workshopů, které jsou většinou koncentrovány do pěti vyučovacích hodin. Byli již uspořádány Základy ovládání videokamery, Linux – střípek budoucnosti, Pure Data - cestování v grafickém programovacím prostředí, Vjing- dramata z maličkostí a Max/MSP - Real-time aplikace pro experimentátory. Workshopy DigiLabu mají formu krátké přednášky k dané problematice, které jsou dále rozvíjeny praktickou spoluúčastí posluchačů. Výsledky jsou publikovány na výukovém portálu http://vyuka.avu.cz
DigiLab AVU pravidelně hostuje největší setkání Česko-slovenské Blender komunity. V pořadí již třetí ročník proběhl 14. dubna 2007. Program Blender konference je mimo samotný Blender také složen z dalších Open source editorů. Přednášky konference jsou on-line streamované a archivované na portálu http://dl.avu.cz v sekci archiv.
Výukový portál http://vyuka.avu.cz slouží k šíření technologických znalostí a to převážně oblasti Open Source software jako nástroje pro umělce. Stránky byly založeny na Akademii výtvarných umění v Praze Františkem Zachovalem. Realizační tým je složen z koordinátora projektu Blankou Čermákovou, webmasterem, designérem a tutorem o----o a koordinátorem koncepce portálu Janem Habrmanem.
Archiv přednášek DigiLabu je on-line přístupná video-databáze přednáškové činnosti DigiLabu na internetové adrese http://dl.avu.cz. Archiv byl založen se spuštěním portálu v roce 2007 a jsou zde mimo přednáškový program DigiLabu uložené aktivity VVP AVU, semináře studentů AVU v Praze a archiv 8-bitové Demoscény. Archiv obsahuje soubory ve formátu WMV o rozměrech 480px na 268px. Vzniklé záznamy přednášek jsou dále šířeny různými internetovými portály pod licencí Creative Commons.
Artycok.tv je nezávislá internetová HD televize při Akademii výtvarných umění v Praze, publikující novinky ze současné výtvarné scény. Artyčok vznikl v Digitální laboratoři AVU v Praze v rámci rozvojového projektu "HDV centrum AVU" Fondu rozvoje Cesnet. Hlavní stránka nabízí deset posledních příspěvků, databáze portálu obsahuje reportáže z vernisáží výstav, rozhovory s umělci a kurátory, záznamy workshopů, soutěží či přednášek. Projekt se postupně rozvíjí ke spolupráci s dalšími podobnými týmy při vysokých uměleckých školách Střední a Východní Evropy, které monitorují příslušné lokální výtvarné scény. V roce 2008 se uskutečnil přechod distribuce pořadů z platformy Windows Media Player na Flash Media Player a oproti počátečním snahám o maximalizaci obrazové kvality je nyní kladen důraz spíše na širokou dostupnost materiálu uživatelům.
Absence prezentací činností AVU a aktivit studentů AVU přebírá v roce 2007 DigiLab AVU tuto úlohu. Byly publikovány interview s hosty přednáškového cyklu DigiLabu, Dan Vávra – Jak se dělá hra / interview a záznam na DVD, Kintera>Vaněk>Mančuška>Černický / interview, výběr video tvorby studentů AVU, videoblok studentů AVU na mezinárodním filmovém festivalu „Ostrava Picture“ a workshop, kritika společně s VVP AVU na výstavu Oko bere konané v Galerii AVU ve dnech 11.–21/03/2008, 8-bitová demoscéna/1024 bajtové filmy / kino Světozor, Praha a 8-bitová demoscéna / A4 - nultý priestor, Bratislava.
Současně DigiLab převzal patronát v organizování celoškolních AVU párty. Poslední AVU3PatraParty se konala 12/12/2007 ve třech patrech na třech pódií. Zahrál Cab & Max, projekt Mythematica, Vj Sewa & Chleba, Dj Slami, Barbarian, To žluté co máte na kalhotkách, Lovely dolls, Dead pope's company a I love 69 popgeju.


Lola Pagnani

Narodila se v Římě jako Anna Lola Pagnani Stavros. Její otec je spisovatel a dramaturg Enzo Pagnani. V sedmnácti letech v Paříži absolvovala školu moderního tance a byla tanečnicí Momixu na jeho světovém turné, jeho choreograf Moses Pendleton ji zapojil jako tanečnici v hlavní roli i do inscenace opery Carmen v mnichovské Bavorské státní opeře. Tančila i v Cirque du Soleil v Montrealu. Absolvovala stáž v Alvin Ailey American Dance Theater v New Yorku a studovala herectví v HB Studios. Poté se vrátila do Itálie.


Zlatan Ibrahimović

Zlatan Ibrahimović je švédský fotbalista bosňácko-chorvatského původu, hrající v italském klubu Inter Milán, kam přestoupil v létě 2004 z Ajaxu Amsterdam.
Ibrahimović patří mezi nejlepší útočníky současnosti. A také nejlépe placené. Reprezentační debut si odbyl v roce 2001 v zápase proti Německu. Zlatan je znám hlavně svou silou a technikou. Mezi jeho největší dosavadní úspěchy patří nizozemský titul s Ajaxem Amsterdam a titul s Juventusem Turín.
V létě 2006, kdy byl Juventus Turín sesazen do druhé ligy kvůli korupční aféře, se rozhodl tento klub opustit. Za 24,8 milionů liber jej koupil Inter Milan .
Po sezóně 2008/2009 byl vyměněn do Barcelony za Samuela Eto'a,Inter dostal 46milionů Eur.


Seznam planetek 3001-3250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, APL - Apollonova skupina, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PHA - potenciálně nebezpečná planetka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Běh na 400 m

Běh na 400 metrů je nejdelší atletický sprint, který se běží téměř maximálním úsilím od startu do cíle. Běžec musí spojit základní rychlost ze 100 metrového sprintu s běžeckou technikou, která mu dovolí vypořádat se s odstředivými silami při běhu v zatáčce. Při délce trati však musí také šetřit alespoň částečně vytrvalostní síly. Běžecká trať na 400 m se běhá v oddělených drahách širokých 122 – 125 cm. Start běhu na 400 m je umístěn na cílové pásce, startovní bloky jsou posunuty úměrně poloměru zatáček, tak že závodník běžící po vnitřním oblouku je na startu opticky nejdál a všechny soupeře má před sebou, náběhem do cílové rovinky se všichni běžci dostanou na stejnou úroveň. Závodník musí startovat z nízkého startu a ze startovních bloků. Rychlost větru se neměří, neboť závodník běží celý okruh, a tedy v obou směrech.
Historicky nejúspěšnějším běžcem na 400 metrů je Američan Michael Johnson, který v této disciplíně získal 4 tituly mistra světa je i držitelem stávajícího světového rekordu. Jako jediný atlet dokázal tuto trať běžet více než dvacetkrát pod hranici extratřídy 44 sekund. V letmém štafetovém úseku také jako zatím jediný člověk na světě dokázal tuto vzdálenost běžet i pod 43 sekund.
V dnešní době 400 metrové trati vládnou téměř výhradně američané LeShawn Merritt a Jeremy Wariner. Američané této trati suverénně vévodí i co se týče historicky nejlepších časů. Není výjimkou, pokud na velkém závodě všechny medaile na této trati získají pouze atleti ze spojených států, jak se tomu stalo i na olympijských hrách v Pekingu 2008.
Světový rekord mezi ženami drží němka Marita Kochová, která překonala československou závodnici Jarmilu Kratochvílovou. Obě dodnes zůstávají jedinými ženami, které běžely pod 48 sekund. Marie-José Pérecová a Cathy Freeman získaly obě dva tituly z mistrovství světa.
Běh na 400 m vznikl z běhu na čtvrt míle, což je 440 yardů nebo 402,34 m. Běžci musí mít dobrou základní rychlost, musí být schopní zkoordinovat rychlost a vytrvalost a musí se naučit ignorovat bolest, protože v důsledku kyslíkového dluhu se ve svalech tvoří kyselina mléčná. Někteří běžci tuto trať kombinují zároveň s během na 200 metrů, jiní s během na 800 metrů. Částá je též kombinace s tratí 400 metrů překážek.


William Petersen

William Louis Petersen je americký herec, nejlépe známý díky roli Gila Grissoma v seriálu CSI: Crime Scene Investigation.
William Petersen je nejmladší z šesti dětí rodičů pracujících v nábytkářství. Má dánské a německé předky. Původně chtěl být profesionálním hráčem amerického fotbalu, ale když nedostal stipendium, tak nasměroval svůj zájem na herectví. Na univerzitě začal chodit do kurzů herectví, což změnilo jeho život. Začal hrát v divadle. Po studiu na universitě, se Billy přestěhoval do Španělska, kde učinkoval v Shakespearových hrách. Ve Španělsku projevil zájem o Baskickou kulturu. Jeho největší filmovou rolí byl Will Graham ve filmu Lovec lidí. Ačkoli se objevil v mnoha filmech, největší úspěch mu přinesl až Gil Grissom v seriálu Kriminálka Las Vegas.
V roce 1974 se oženil s Joanne Brady, se kterou má dceru Maite Nereu. Se svou první ženou se v roce 1981 rozvedl. V roce 2003 si vzal svou dlouholetou přítelkyni, učitelkou biologie Ginu Cirone.
Balm in Gilead od Lanforda Wilsona, Divadlo Remains a Steppenwolf)
1982 - Tooth of Crime od Sama Sheparda., Divadlo Remains
1984 - A Streetcar Named Desire od Tennesseeho Williamse, Divadlo Stratford
A Class " C " Trial in Yokahama, Divadlo Remains
The Time of Your Life od Williama Saroyana, Divadlo Goodman
The Belly of the Beast, Divadlo Wisdom Bridge.Cena Josepha Jeffersona za Nejlepšího herce
1986 - Puntila and His Hired Mano od Bertolda Brechta, Organic Theater
1989 - Speed the Plow od Davida Mameta, Divadlo Wisdom Bridge Theater a Kennedy Center v D.C
1992 - Once in Doubt od Raymonda J Barryho, Remains
1993 - The Night of the Iguana od Tennesseeho Williamse, Divadlo Goodman
1996 - Night of the Iguana od Tennesseeho Williamse, Divadlo Roundabout v New Yorku
2006 - A Dublin Carol od Conora Mcphersona, Trinity Rep, Providence
2008 - A Dublin Carol od Conora Mcphersona, Steppenwolf, Chicago


Svatý grál

Svatý grál je údajně pohár či nádoba, ze které pil Ježíš Kristus při Poslední večeři. Tato relikvie má mít zázračnou moc a po celá staletí po ní lidé pátrají.
Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta mrtvé tělo Krista, aby je pohřbil, měl zachytil krev prýštící z ukřižovaného. Podle jedné z legend Josef putoval s Máří Magdalenou do Francie, která zde porodila Ježíšovy potomky – Merovejce. Grál zde měl chránit rytířský řád templářů.
Podle jiné legendy Svatý grál i s Josefovou rodinou dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje přítomnost grálu na Artušově kulatém stole.
Zřejmě nejstarší verzi dnes již běžně známé pověsti o Grálu nalezneme ve velšské básni, vzniklé přibližně v 6. století našeho letopočtu. Hovoří se v ní o výpravě válečníků vedených legendárním anglickým králem Artušem do Annwn, na keltský onen svět. Muži se plaví po moři a zaplétají se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem je nalézt jakousi kouzelnou nádobu, již střeží devět panen.
Podle příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně, ať v próze či v básních, vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které keltský kouzelný svět přesadily do rámce tamějšího rytířského dvora. Jakmile se tedy pověst o Grálu rozšířila, bylo pro básníky jednoduché hrdinu této pověsti Percevala umístit na dvůr krále Artuše, na němž již žilo mnoho vynikajících rytířů, a vytvořit z něj jednoho z rytířů pověstného kulatého stolu. Podle dnešních výzkumů to byl ve 12. století Chrétien de Troyes, který historicky jako první zapracoval příběh o Grálu do artušovských legend. Kolem roku 1185 sepsal dílo „Perceval li Galois ou Les Contes del Graal“.
Později, okolo roku 1200, složil Robert de Boron na dvoře hraběte Gautier de Montbéliard svoji „Grand estoire dou Graal“, krátkou povídku o 3514 verších, která je považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dědictví o Grálu. Pro Roberta de Boron je již Grálem číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později Josef z Arimatie zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací pro Boronovu báseň je patrně Nikodémův apokryf, později známý jako „Pilátovy spisy“ – zpráva o odsouzení a smrti Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma. Ta ale, jak se předpokládá, vznikla až koncem 2. století.
Mezi lety 1197 a 1210 vytvořil Wolfram von Eschenbach svého „Parzivala“, dílo považované za největší epos německého středověku. Jako předloha mu sloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parzival, pozvolna přesáhne pozemské chápání pojmu rytíře, aby nakonec, navzdory mnoha pochybnostem, bolesti a zkouškám, mohl být díky svému čistému a hrdinnému snažení korunován za krále Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje „lapsit exillis“ – mezi mnoha významy převládá „z nebe spadlý“. Jednou v roce, na Velký Pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.
Operní skladatel Richard Wagner, jedna z největších osobností v dějinách hudby, byl středověkými básněmi a především legendou o Grálu fascinován. Už v jednom ze svých prvních velkých děl nazvaném Tannhäuser, který měl premiéru v roce 1845, uplatnil dílo Wolframa von Eschenbach. O pět let později měl premiéru Lohengrin, příběh rytíře, který přichází z Hradu Grálu, aby bojoval za pravdu. Legenda o Grálu neopouští Richarda Wagnera ani po dokončení „Lohengrina“. Právě prostřednictvím Lohengrina se již delší dobu připravoval na vrcholné dílo své tvorby. Je jím Parsifal, novodobé ztvárnění pověsti o Grálu, v němž se úzce pojí myšlenka Grálu s jedním z největších zjevení křesťanské víry. Wagnerovi se dostalo rozhodující inspirace pro Parsifala ráno na Velký pátek roku 1857 – alespoň tak o tom sám Wagner hovořil. Tehdy se pod silným dojmem okamžiku zrodila slavnostní melodie, která byla později do monumentální opery zakomponována jako „Kouzlo Velkého Pátku“. Osnova opery však byla dokončena až v roce 1865. Teprve o dvanáct roků později, 25. ledna 1877 se Richard Wagner zcela ponořil do práce na Parsifalovi. Výsledkem je jedinečné scénické dílo, které dokáže zaujmout svým příběhem i nepřekonatelným hudebním vyjádřením.
Hlavním motivem opery Parsifal je selhání krále Grálu – Amforta, který podlehne úkladům čaroděje Klingsora. Amfortas je králem v hradu Grálu, kde se čas od času koná posvátná slavnost. Shromažďují se zde rytíři Grálu, aby byli přítomni „odhalení Grálu“, obřadu odhalení oltářní misky, nad kterou se ve vrcholném okamžiku slavnosti zjevuje bílá holubice jako živé ztělesnění Ducha Svatého. Do misky Grálu se přitom vlévá posvátná síla, zaplavuje síň hradu rudým světlem a všem zúčastněným přináší požehnání a občerstvení duše i těla. V opeře v těchto okamžicích zaznívají „nebeské hlasy“, které v hlubokém pohnutí děkují Stvořiteli za dar síly, seslaný lidem.
Temnou postavou opery je čaroděj Klingsor, vládnoucí kouzelnému údolí se zahradami „květinových dívek“. Jejich úkolem je odvádět rytíře Grálu od jejich služby. Samotného Amforta svede Kundry, zvláštní rozpolcená postava, ovládaná Klingsorem. Klingsor přitom vezme Amfortovi posvátné kopí a zasadí mu do boku ránu, která se nehojí, krvácí a věčně pálí. Amfortas si je vědom svého selhání a přestože na něj ostatní rytíři Grálu naléhají, odmítá odhalovat Grál, protože se toho necítí hoden. Příliv posvátných sil všem chybí a tak rytíři Grálu stárnou a slábnou.
V jedné z takových chvil, při posvátné slavnosti, zazní opět hlas z nebe – rytíři mají čekat na příchod čistého a nevědomého mladíka, který se prostřednictvím soucitu stane „vědoucím“ a bude novým králem Grálu.
Vzápětí přichází na scénu mládenec, který opustil svůj domov, protože zatoužil po rytířském způsobu života. V posvátném háji se setkává s rytíři Grálu. Jeden z nich ho pozve na hrad, ale mladíkovo chování neodpovídá jeho představě, a tak ho vyhání pryč. Tímto mladíkem je Parsifal, který musí znovu putovat po světě, aby dospěl k poznání své úlohy. Na konci své cesty přichází také do kouzelných Klingsorových zahrad. Čaroděj ho obklopí svůdnými „květinovými dívkami“ a pošle samotnou Kundry, aby jej svedla. V tom okamžiku ale Parsifal pochopí, proč Amfortas selhal a chce pomoci rytířům Grálu. Kundry volá na pomoc svého pána Klingsora, Parsifal však v boji Klingsora přemůže a odejme mu posvátné kopí. Na závěr učiní Parsifal rukou znamení kříže, načež se kouzelná Klingsorova říše rozpadá v trosky.
Závěr opery již patří obnovení slavnosti Grálu. Amfortas vítá Parsifala v Hradu Grálu.
Od dob Wolframa von Eschenbacha tak v díle Richarda Wagnera nalézá pověst o Grálu své nejživější „znovuzrození“. Působivost příběhu docílil Wagner právě díky nepopsatelně vznešené scénické hudbě, která je skutečným klenotem tohoto druhu umění. Premiéra Parsifala, Wagnerova posledního díla, se uskutečnila 26. července 1882 ve Festivalové divadelní a koncertní síni ve městě Bayreuth. O několik měsíců později Wagner umírá.
Ve třicátých letech dvacátého století, v době, kdy bylo hospodářskou krizí sužované Německo pohlcováno politickou a vojenskou mašinérií nacismu, dopisuje své dílo s názvem Ve světle Pravdy – Poselství Grálu také německý spisovatel Oskar Ernst Bernhardt, který si zvolil pseudonym Abd- ru-shin.
Vůbec se ale nejedná o další legendu o Grálu. Toto dílo obsahuje na více než tisíci stranách 167 přednášek, které poskytují takříkajíc „všeobsáhlý obraz“ toho, jak je život každého člověka formován neviditelným působením duchovních sil, a to v souladu s „neomylnou spravedlností“, která je podle Abd-ru-shina zakotvena v „zákonech stvoření“. Učení o působení těchto zákonů je základním tématem díla Ve světle Pravdy. Ve světě nám známém se zákony stvoření projevují jako přírodní zákony, ale ve své vyšší formě, v duchovním světě, umožňují vývoj a zdokonalování lidského ducha – skutečného jádra pozemského člověka. Vnitřního míru můžeme dosáhnout jen tehdy, jsme-li v souladu s těmito zákony, v nichž se projevuje vůle Boží. Člověk se má naučit vědomě přijímat tuto sílu „vyciťováním ducha“, tedy ponořením se do nitra a nasloucháním pokynů svého vnitřního hlasu – svědomí. Ve svém díle se Abd-ru-shin nekompromisně vyjadřuje proti slepému následování cizích názorů, především v duchovní oblasti, a vyzývá k vlastnímu uvažování a zkoumání všeho, co se nabízí jako „duchovní cesty“. A co nevyhoví požadavku jednoduchosti, jasnosti, přirozenosti a věcnosti, má být odmítnuto.
Na téma „Grál“ nalezneme v knize Ve světle Pravdy mnoho odkazů, navazujících na přednášky o „úrovních stvoření“, což jsou sféry seřazené ve stvoření podle své tíže. V tomto Abd-ru-shinově přehledu tvoří nám známý pozemský svět nejtěžší vrstvu, nejvíc vzdálenou od Boha.
Všechno ve stvoření vzniklo z Božího vyzařování a je závislé na pravidelném obnovování přílivu Boží síly. To se děje prostřednictvím Grálu. Skutečný Grál není pozemskou nádobou a žádný člověk jej nemůže spatřit. Nachází se totiž v nejvyšší úrovni stvoření, na samé hranici Božské sféry, kam lidský duch nikdy nemůže vstoupit. Děje, popisované v knize, které mají souvislost s Grálem, proto mohou pouze pomoci vytušit obraz, který je ve své velikosti pro člověka nepochopitelný. Ale sílu, která se pravidelně vylévá do stvoření, může přijmout každý, kdo se jí v upřímné prosbě otevře.
Grál podle Abd-ru-shina tedy není symbolem či výmyslem básníků, ale nejvyšší duchovní skutečností. Je spojovacím místem, ve kterém dochází k přenosu síly mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Tak jako díky srdci proudí pulsující krev celým tělem, tak proudí z Grálu v pravidelných intervalech letnic – kdy se nad Grálem objevuje Holubice – duchovní síla znovu do stvoření. Konec konců, něco podobného je vyjádřeno i v mnoha náboženských kultech, které nádobu nebo kalich používají při svých obřadech.
Okouzlující Grál - mýtus a skutečnost odkaz na on-line článek webu www.svetgralu.cz
Co je to Grál? odkaz na on-line článek webu www.svetgralu.cz
Svatý grál nemusí být nutně pohár, ale mohou to být i tajné dokumenty dokazující, že Ježíš měl děti. Nebo možná ostatky Máří Magdaleny. Svatý grál znamená v jiných jazycích Svatá krev, kterou v sobě měla skrývat Máří Magdaléna, jakožto nositelka královské – Ježíšovy – krve, tj. jeho potomků. V tom případě by podle legendy byla svatým grálem děloha Máří Magdalény, v níž byla krev Ježíšova, v podobě jeho potomka. Pohanský symbol ženy se nazývá kalich – z toho tedy název svatý grál. Tato teorie se stala populární díky románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda, který vzbudil velikou nelibost církve. Kdyby tato teorie totiž byla pravdivá, vylučovala by se tím pravdivost Bible a snad všeho, co křesťané tvrdí o Ježíši Kristu.
Svatý grál v podobě kamenu může být i mimozemského původu. Je tu opravdu velká možnost, že Svatý grál má více společného se starobylými civilizacemi než s Kristem.
Autoři knihy Svatá krev a svatý grál a autoři mnoha podobných publikací za Svatý grál považují i pokrevní linie Desposiny, potomci Kristovi. Základem těchto názorů je původ a dělení slova Sangreal, tedy – Sang real – královská krev.
Jako svatý grál bývají označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky, které se snaží člověk vyzkoumat nebo rozluštit, čímž by měl dosáhnout zásadního pokroku.
V různých vědních oborech bývá za svatý grál označován např. lék na rakovinu, porozumění lidskému genomu, prokázání mimozemského života, anti-gravitační zařízení, studená fúze nebo teleportace.


Borgarnes

Borgarnes je město, ležící na fjordu Borgarfjör?ur, který se nachází v zálivu Faxaflói, na západě Islandu. Leží v obci Borgarbygg?. Žije zde 2.000 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 64°32' severní šířky a 21°55' západní délky.


Virtuti Militari

Řád Virtuti Militari je nejvyšší polské vojenské vyznamenání, které poprvé udělil v roce 1792 polský král Stanislav August Poniatowski. Uděluje se za osobní statečnost či za mistrovství ve vedení války. V původní podobě měl dvě třídy, dnes jich má pět.
V roce 1795 byl řád po rozbití Polsko-litevské unie zakázán, v dalších časech byl několikrát obnoven a zakázán, definitivně obnoven byl v roce 1918. Řád v průběhu dějin obdržely tisíce lidí, dále také některé bojové jednotky a dokonce i města.


Bitva na Dagorladu

Ve Třetím věku se pláň Dagorlad stala častým místem bitev mezi Gondorem a různými armádami z východu.
V sindarštině název Dagorlad znamená bitevní pláň. Ve filmové trilogii Pán prstenů je jméno tohoto místa zkomoleno na různých mapách na Dagorland.


Marinismus

Marinismus čerpal z antické mytologie a lyrika byla převážně milostně laděná.
V odborné literatuře se můžeme setkat s pojmem secentismus - jedná se o synonymní pojmenování. Marinismus ovlivňuje francouzskou preciózní literaturu.
Mezi typické představitele marinismu patří Giambattista Marino, autor skladby Adonis, po němž je styl pojmenován.


Maxmilián Strmiska

prof. PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D. je český politolog a vysokoškolský pedagog.
Strmiska nejprve vystudoval historii na filozofické fakultě v Brně. V roce 1997 byl habilitován v oboru politologie a v roce 2004 jmenován profesorem. V letech 1984-88 působil na katedře československých a obecných dějin, 1988-94 historickém ústavu a od roku 1994 Katedře politologie nejprve Filozofické fakulty, posléze Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2005 pracuje v Institutu pro srovnávací politologický výzkum.
Strmiska se odborně zaměřuje na teorii politických stran, stranické systémy Kanady, Indie a jihoevropských zemí, problematiku regionalismu, regionálních politických stran, etnického a politicky motivovaného násilí. Je autorem nebo spoluautorem mnoha desítek článků v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Editoval či spolueditoval několik sborníků a publikoval řadu monografií.


Židé v Albánii

Židovská komunita v Albánii je velmi malá a čítá přibližně 10 členů, většinou z hlavního města Tirani. V místech, kde dříve bývala aktivní židovská komunita, dnes existuje jen velmi málo organizovaný veřejný život. V Tirani se nachází Společnost pro albánsko-izraelské přátelství. V zemi se nachází již jen jediná synagoga, a to ve městě Vlorë, avšak ani ta již není činná.
V období komunistické nadvlády byla židovská komunita silně izolována a všechna náboženství byla zakázána. Uvádí se, že židovská komunita měla 200-300 členů. Po pádu komunismu v roce 1991 byli téměř všichni albánští Židé přepraveni do Izraele, kde se usadili převážně v Tel Avivu.


Geert Hofstede

Geert Hofstede je holandský vědec zkoumající rozdíly a interakce mezi různými národními a organizačními kulturami.
Hofstede se narodil v roce 1928 v nizozemském Haarlemu. Vystudoval technickou univerzitu v Delftu, v roce 1967 pak získal doktorát ze sociální psychologie na univerzitě v Groningen. V roce 1955 se oženil s Maaike van den Hoek, se kterou má čtyři syny. V polovině 60. let nastoupil do IBM, kde se věnoval výzkumu postojů a hodnot zaměstnanců. Na základě dat získaných v pobočkách IBM po celém světě identifikoval Hofstede kulturní dimenze. Své výsledky publikoval v roce 1980 v knize Culture's Consequences, která ho proslavila po celém světě. Během 80. a 90. let Hofstede přednášel na nizozemských i zahraničních univerzitách. V současné době je v důchodu.
Hofstede identifikoval pět univerzálních kulturních dimenzí, kterými lze charakterizovat národní, regionální, komunitní, organizační či třídní kultury. Čtyři z nich - vzdálenost moci, individualismus, maskulinita a vyhýbání se nejistotě - byly objeveny na základě šetření zaměstnanců IBM. Pátá - dlouhodobá orientace - byla získána z čínského výzkumu hodnot. Všechny dimenze jsou bipolární, jsou měřeny indexy, které mohou nabývat hodnot v rozmezí 0-100.
Dimenze vztahu k autoritě měří míru nerovnosti, která je v dané společnosti očekávána, akceptována a upřednostňována.
Ve společnostech, které preferují velkou vzdálenost moci, jsou nerovnosti považovány za přirozené a užitečné, jsou očekávány a požadovány. Je zde velká diferenciace příjmů, očekává se hromadění privilegií a okázalá prezentace vysokého postavení. Hranice mezi sociálními vrstvami jsou pevné, respektované a málo prostupné, sociální mobilita je tedy velmi slabá. Organizace jsou striktně hierarchicky uspořádány a autority jsou ctěny. Děti jsou vychovávány k úctě ke starším, k rodičům a k učitelům. Hofstede upozorňuje i na silnou potřebu závislosti.
Naopak ve společnostech, která preferuje malou vzdálenost moci, je kladen důraz na rovnost a rovné příležitost pro všechny. Velmi často zde dochází k přerozdělování bohatství za účelem snížení nerovnosti. Ta je totiž chápána jako nespravedlivá a nežádoucí. V těchto společnostech většinou není příliš důležitý formální status, lidé si nepotrpí na tituly a jiné projevy své pozice. Potřeba závislosti je nízká, naopak je zde silný sklon k decentralizaci. Každé hromadění moci je považováno za škodlivé. Organizace mívají volnější struktury a není zde neobvyklé otevřeně odporovat svému nadřízenému. Děti jsou vychovávány spíše než k úctě, k nezávislosti a schopnosti postarat se o sebe co nejdříve. Ve společnostech s malou vzdáleností moci jsou početné střední třídy, zatímco ve společnostech s velkou vzdáleností moci můžeme pozorovat velké třídní rozdíly. Hofstede upozorňuje také na souvislost vztahu k autoritě a politického uspořádání. Politické strany jsou mnohem více polarizovány ve společnostech s velkou vzdáleností moci, oproti silným stranám středu v kulturách s nízkou vzdáleností moci.
Dimenze, kterou Hofstede nazval uncertainty avoidence – tedy vyhýbání se nejistotě, se zaměřuje na zacházení společností s neurčitostí, reakce na nejistotu a nebezpečí a interpretaci budoucnosti. Index vyhýbání se nejistotě vyjadřuje míru, v jaké jsou jednotlivé kultury ochotny tolerovat nejistotu a jakou mají potřebu předcházet a zabraňovat situacím, které nejistotu vyvolávají. Společnosti s vysokou hodnotou tohoto indexu mají jen nízkou ochotu operovat s nejistotou. Takové společnosti mají potřebu vytvářet velké množství poměrně striktních pravidel, existuje zde množství zákonů, kontrolních mechanismů a tabu, a to jak formálních, tak neformálních. Lidé upřednostňují stabilní sociální vztahy a pevné normy, neboť stálost struktury výrazně redukuje nejistotu. Společnost je tedy spíše konzervativní, s nedůvěrou vůči inovacím. Jsou zde častější projevy xenofobie a extremismu. Občané nemají pravomoci vůči autoritám a mají k nim nedůvěru. Je zde sklon k velkým teoriím ve vědě a filosofii. Společnosti s vysokou potřebou vyhýbání se nejistotě jsou úzkostnější, je v nich tedy více stresu. Ale je zde akceptovatelné veřejně ukazovat své emoce.
Společnosti s opačným vztahem k nejistotě, s nízkými hodnotami indexu, jsou mnohem více soutěživé. Konflikt je zde přijímán jako běžná součást života a je všeobecně akceptován. Lidé jsou tolerantnější k odlišnostem, snadněji přijímají změny a jsou ochotni více riskovat. Emoce se skrývají. V těchto společnostech je méně stresu, neboť nejistota a nejasnost je brána jako běžná součást života, která nestresuje. Pravidla a zákony mají spíše obecný charakter a nesnaží se postihnout každou jednotlivou situaci, která může nastat.
Dimenze individualismu či kolektivismu zachycuje, v jaké míře lidé v dané kultuře jednají jako nezávislí jednotlivci či jako členové sociálních skupin. V kolektivistických kulturách převládá silný pocit příslušnosti ke skupině. Lidé se zde rodí do skupin, jejich postoje a názory jsou přímo řízeny skupinovou příslušností a lidé jsou se silně loajální s těmito skupinami. Nejenže lidé jednají tak, aby nepoškodili svoji skupinu, ale přebírají odpovědnost i za ostatní členy své skupiny. Důležitá je harmonie a konsenzus. V těchto společnostech má silnou roli rodina, s pevnými vazbami mezi příbuznými.
V individualistických kulturách hrají významnější roli hodnoty osobní svobody a nezávislého rozhodování. Lidé zde inklinují spíše k vytváření většího množství poměrně slabých vazeb. Vztahy jsou flexibilnější a méně závazné. Splnění úkolu a efektivita má přednost před vztahy.
Dimenze maskulinity a feminity se zaměřuje na obecné hodnoty ve společnosti, diferencuje na základě přístupu k obecným cílům a smyslu života. Tzv. maskulinní kultury se orientují na výkon a úspěch, hrdinství či pokrok. Naopak feminní kultury se zaměřují mezilidské vztahy, péči o sebe, jiné lidi i prostředí, kvalitu života. Maskulinní kultury jsou dle Hofstedeho materialističtější. Chování lidí je agresivnější a přímočařejší. Konflikty jsou zde častěji řešeny bojem. Výchova dívek a chlapců se liší, dívky mají být jemné a citlivé, zatímco chlapci průbojní a ambiciózní. Feminní kultury se více zaměřují na vztahy, jsou jemnější a citlivější. Konflikty jsou častěji řešeny kompromisem a vyjednáváním. Dívky i chlapci jsou vychováváni stejně - mohou plakat, ale nemají se prát.


Sant Mat

Sant Mat je duchovní škola, která byla na vrcholu ve 13. století v severní části Indického subkontinentu. Její duchovní praxe stojí na etickém životě, meditaci a také egalitarianismu v protikladu k tehdejšímu přísnému hinduistickému kastovnímu systému. Důležitá je potřeba žijícího dokonalého mistra, který má za úkol pomoci svým žákům dosáhnout cíle Cesty - Boha.
Duchovní škola existuje dodnes, současným žijícím Mistrem Sant Matu je Sant Baljit Singh žijící v Indii.


Malcolm Young

Malcolm Mitchell Young je zakládající člen, kytarista, doprovodný zpěvák a spoluator písní australské hard rockové kapely AC/DC. Členem kapely je také jeho bratr Angus.


Tančící dům

Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, dokončený roku 1996, stojí v Praze na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Jedná se o první stavbu špičkových světových architektů, která byla v hlavním městě po sametové revoluci realizována. Pojmenován je podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor. Interiéry kanceláří investora byly z části svěřeny britské architektce českého původu Evě Jiřičné.
Jeho stavba rozpoutala nejrozsáhlejší veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Tančící dům dostal jedno z ocenění v kategorii designu v anketě amerického Time. V českém časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. V budově, kterou financovala Nationale Niederlanden, jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace.
Přízemí a suterén, původně určené jako prodejní plochy, jsou nyní využity jako víceúčelový pronajímatelný prostor. Přízemí je řešeno jako velkoprostor s přístupem od hlavní recepce a z venku od nábřeží.
Výrazným prvkem interiéru jsou stávající železobetonové sloupy. V suterénu je konferenční sál pro padesát lidí, oddělitelný posuvnou stěnou. Venkovní terasa je doplněna dubovou stěnou, zvýrazňující její oddělení od prostoru vnitřního zázemí.


Sandger?i

Sandger?i je rybářské město a zároveň obec na západě Islandu, nedaleko Keflavíku. Leží na poloostrově Reykjanes. V roce 2006 zde žilo 1 663 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 64°02' severní šířky a 22°42' západní délky.


Martin

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +3,3%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.
V roce 2007 se podle údajů ČSÚ jednalo o 8. nejčastější mužské jméno u novorozenců. V obdobném průzkumu v lednu 1999 až lednu 2005 se Martin umisťoval na 4. až 6. pozici.


Křižák pruhovaný

Křižák pruhovaný je původem tropický pavouk, který však vlivem globálního oteplování zdomácněl také v České republice.
Tento pavouk má charakteristické vybarvení kombinující žluté a černé pruhy protkané tenkým bílým lemem. Samice dorůstá ve středoevropských poměrech délky 15 mm, samec je zřetelně menší, jen 4-6 mm. V jižní Evropě jsou jedinci obvykle větší, zatímco v Evropě severní o něco menší. Ačkoliv původně tito pavouci žili pouze na jižní Moravě, od devadesátých let 20. století se vyskytují na celém území ČR. Většinou žijí ve vysoké trávě.
Ačkoliv staví sítě, ve kterých je charakteristické stabilimentum, primárně neloví drobný létající hmyz, ale kobylky, které tvoří hlavní zdroj jeho potravy. Svou kořist usmrcuje jedem, pro člověka však není vůbec nebezpečný, neboť jeho kousnutí nepronikne lidskou kůží.
Ačkoliv je to u křižáků nezvyklé, páření probíhá bez pářícího vlákna. Samotný akt obvykle končí sežráním samce, který samici poslouží jako potrava. Po spáření samice upřede relativně velký kokon, do kterého naklade vajíčka. Pavoučice většinou upřede dva až tři kokony, z nichž každý obsahuje několik set vajíček.


Brasil Open 2009

Tenisový turnaj ATP Brasil Open 2009 se konal ve dnech 9. - 14. února v brazilském Costa do Sauípe venku na antukových dvorcích. Odměny činily 562,500 USD.


Timo Jutila

Timo Jutila je bývalý finský profesionální hokejista. Nastupoval na pozici obránce.
Timo Jutila zahájil svou profesionální kariéru v týmu finské ligy Tappara Tampere, kde hrál v letech 1980 až 1983. V roce 1982 byl draftován týmem Buffalo Sabres severoamerické NHL. V NHL strávil pouze jeden nepříliš úspěšný rok (1984-05, většinou hrál pouze na farmě v nižší soutěži, přímo za Sabres odehrál pouze 10 zápasů. Po návratu do Evropy v roce 1985 odehrál ještě 14 velice úspěšných sezón, většinou za svůj domovský klub Tappara.
Timo Jutila patřil dlouhá léta k oporám finské reprezentace, mimo jiné s ní získal titul mistra světa v roce 1995, stříbrnou medaili na mistrovství světa v letech 1992 a 1994 a bronzovou medaili na olympijských hrách v roce 1994.


Jonáš Záborský

Jonáš Záborský byl slovenský duchovní, básník, spisovatel-prozaik, dramatik, novinář a historik.
Narodil se v rodině drobného zemana. Základní školu navštěvoval v Záboří, Horném Jaseni a Záturčí v letech 1818–1821, v roce 1821 nastoupil na nižší gymnázium v Necpalech, v roce 1823 pokračoval na gymnáziu v Gemeru, v letech 1829-1832 navštěvoval evangelické lyceum v Kežmarku a nakonec své vzdělání ukončil v roce 1834 na evangelickém teologickém kolegiu v Prešově.
Působil jako kaplan v Pozdišovcích, v letech 1839–1840 studoval na univerzitě v Halle, v roce 1840 byl krátkou dobu kaplanem u M. M. Hodžy v Liptovském Mikuláši, nicméně ještě koncem roku přijal místo faráře v Rankovcích. Po požáru jeho fary i kostela přestoupil k římsko-katolícké církvi a v roce 1843 byl vysvěcen knězem.
Dostal se do sporu s Ľudovítem Štúrem a jeho kodifikací spisovné slovenštiny; odmítl také jeho národní program jako nerealistický. V letech 1843–1850 působil jako německý kaplan v Košicích. V roce 1848 byl uvězněn za přechovávání Žiadosti slovenského národa, v roce 1850 získal místo profesora řečtiny na Právnické fakultě v Košicích a v letech 1850–1853 též působil jako redaktor vládních Slovenských novin ve Vídni. Po konfliktech s bachovskou cenzurou se v roce 1853 stal farářem v Župčanech. Nakonec přijal novou podobu slovenštiny a věnoval se hlavně literární činnosti. Poslední roky života prožil osamocen, zatrpknutý, plný rozporů v sobě samém i vůči okolnímu světu.
Je autorem klasicistických básnických skladeb, satirických próz, didaktických humoresek, historických povídek a 34 dramat. Napsal rozsáhlou historickou práci Dejiny uhorského kráľovstva od počiatku do časov Žigmundových a mnoho dějepisných článků. Hlavním tématem jeho tvorby jsou historická fakta, detaily ze života a autobiografické prvky. Stal sa nekompromisným kritikem a analytikem, satirikem, komentátorem a kritikem romantických iluzí o životě. Po represáliích vůči slovenským institucím poslal své rukopisy roku 1875 Matici české. Matice česká Záborského rukopisy darovala Matici slovenské. Dnes jsou rukopisy Jonáše Záborského uloženy v [Slovenské národní knihovně v Martine.


Schengenská smlouva

Schengenská smlouva neboli smlouva o postupném rušení kontrol na společných hranicích je součást práva EU, jež umožňuje společný hraniční režim a společnou imigrační politiku. Byla základem pro všeobecné zrušení celních a pasových kontrol na hranicích vnitřních EU, čímž se vytvořil tzv. Schengenský prostor.
Schengenskou smlouvu uzavřely Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko 14. června 1985 u lucemburského Schengenu.
Dosud ji podepsalo 26 států. 24 států ji již provedlo, takže tvoří Schengenský prostor.
V Schengenu byla 19. června 1990 podepsána zástupci vlád původních pěti signatářských států Úmluva k provedení Schengenské dohody. Tato úmluva podrobněji popisuje zejména principy Schengenského prostoru a Schengenského informačního systému.
Soubor všech pravidel, která jsou dána Schengenskou smlouvou, Úmluvou k provedení Schengenské dohody a dalších navazujícími předpisy, se označuje jako schengenské acquis.
Amsterodamská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 1999, začlenila Schengenskou smlouvu do právního systému Evropské unie. Státy, kterě vstoupily do Evropské unie po tomto roce, už nepodepisují Schengenskou smlouvu. Tento dokumenty se pro ně okamžikem vstupu stává závazný stejně jako všechny další smlouvy a předpisy EU.
Součástí Schengenského prostoru se tyto země však stávají až poté, když splní všechny ve smlouvě uvedené podmínky a když to schválí Rada Evropské unie.
Smlouva nebyla ve skutečnosti podepsána ve vesnici Schengen, ale na palubě lodi Princesse Marie-Astrid, která kotvila na řece Mosele u Schengenu. Přesto se vesnice Schengen běžně uvádí jako místo podpisu smlouvy a na jejím území je umístěn i památník Schengenské smlouvy.


Sokar

Sokar byl jedním ze staroegyptských bohů - vládců podsvětí a ochránců zemřelých. Původně byl nejspíše ochranným bohem mennoferské nekropole, podle prozatím neprokázané etymologie je z jeho jména odvozen současný název archeologické lokality Sakkára.
Sokar patří k nejstarodávnějším egyptským bohům, jeho ikonografie je doložena už od Staré říše: vystupuje jako významná postava v Textech pyramid, kde je spojován se znovuzrozením slunce a panovníka. Byl spojován s významově nebo ikonograficky blízkými bohy, zejména s Anupem, ale také s Usirem. Toto druhé spojení je obzvláště významné, neboť v pozdějším náboženském myšlení představuje jeden z hlavních aspektů Usira jako podsvětního boha.


Mistrovství Evropy ve fotbale žen do 19 let

Mistrovství Evropy ve fotbale žen do 19 let je každoroční šampionát ženských národních týmů ve věku do 19 let. Soutěž je pořádána organizací UEFA. Nejlepší týmy se taktéž kvalifikují na Mistrovství světa ve fotbale žen do 20 let.
Šampionát vznikl v roce 1998 jako soutěž týmů do 18 let. S věkovým limitem do 19 let se soutěží od roku 2002. Účastníci musí projít dvoufázovou kvalifikací, ze které vzejde 7 týmů, které se připojí k výběru hostující země na finálovém turnaji. Těchto osm týmů jez zařazeno do dvou skupin, ze kterých vždy dva nejlepší postupují do vyřazovací fáze.


Alexandr Jagellonský

Jednalo se o čtvrtého syna Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské.


Vyšší odborná škola informačních služeb v Praze

Vyšší odborná škola informačních služeb vede výuku od roku 1992, od roku 1999 se zaměřuje zcela na pomaturitní vzdělávání v oboru informačního managementu, konkrétně služby knihoven a služby muzeí a galerií. Spolupracuje též s Vysokou školou ekonomickou a Univerzitou Karlovou. Kromě denního prezenční studia, jehož součástí je i praxe v trvání jednoho semestru, je možné studovat dálkově.


Andy Mackay

Andrew „Andy“ Mackay je britský hudebník, známý především jako saxofonista art rockové skupiny Roxy Music.
Ač se Mackay narodil v cornwallském městečku Lostwithiel, mládí prožil v Londýně. Navštěvoval univerzitu v Readingu, kde hrál ve skupině Nova Express a kde se také spřátelil s Brianem Enem. V roce 1971 se stal Mackey členem skupiny Roxy Music, kam o něco později přivedl právě i Ena. V Roxy Music hrál Andy Mackay na klávesy, saxofon a hoboj. Známá je také jeho „kachní chůze“ během saxofonových sól.
V 70. letech vydal dvě vlastní sólová alba a složil hudbu pro dvě desky Rock Follies. Spolupracoval s mnoha dalšími hudebníky.
Po rozpadu Roxy Music v roce 1983 založil Mackay spolu Philem Manzanerou skupinu The Explorers, která se v roce 1988 přejmenovala na Manzanera and Mackay.
Na začátku 21. století se Andy Mackay účastnil koncertů znovusjednocených Roxy Music.


Znělá glotální frikativa

Znělá glotální frikativa je souhláska, která se vyskytuje v některých jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem ?, číselné označení IPA je 147, ekvivalentním symbolem v SAMPA je h\.
Znělostní pár v češtině tvoří s neznělým velárním /ch/ [[neznělá velární frikativa|[x]]], ačkoliv se každá hláska tvoří na jiném místě. Například tedy slovo vr'h' vyslovujeme [vr?x].
Hláska zaznamenávaná v cizích jazycích písmenem /h/ se na rozdíl od češtiny častěji vyslovuje jako neznělá [[neznělá glotální frikativa|[h]]].
Ve většině slovanských jazyků se [?] nevyskytuje, místo něj zůstává původní [[znělá velární ploziva|[g]]]. Kromě češtiny je [?] ještě ve slovenštině, kde se rovněž zapisuje písmenem H, h. Dále se vyskytuje v rusínštině a ukrajinštině, které používají cyrilici, v níž k zaznamenání této hlásky slouží písmeno ?, ?.


Abecední seznam členů rodiny

Abecední seznam členů rodiny obsahuje označení jednotlivých rodinných příslušníků v češtině, a to včetně výrazů, které už se dnes běžně neužívají. Seznam je uspořádán abecedně, tematické rozdělení najdete v článku Seznam členů rodiny.
Označení vzdálenějších příbuzných nikdy nebylo zcela ustálené, lišilo se dobově i teritoriálně. Seznam obsahuje i některé další výrazy, související s příbuzenstvím.


Evžen Linhart

Evžen Linhart byl český architekt a návrhář nábytku, představitel funkcionalismu a purismu.


Palazzo Altieri

Palazzo Altieri je římský palác stojící na náměstí piazza del Gesu proti kostelu Il Gesu v rione Pigna. Byl rezidencí rodiny Altieri.
Altieri byla jedna z prominentních římských rodin; jejím příslušníkem byl i papež Klement X.. Stavba paláce začala roku 1650 a od roku 1670 byla expanze budovy pod dozorem papežova bratra, kardinála Giambattisty Altieri a architekta Giovana Antonia de Rossiho. Roku 1673 byl dokončen velký salon. Kardinál Camillo Massimo doporučil Carla Marattu pro výzdobu paláce a Gian Pietro Bellori pomáhal s ikonografií. Budova byla dekorovaná díly, jejichž autory jsou Luca Giordano, Bernardo Strozzi, Pieter Mulier, Domenico Maria Canuti, Fabrizio Chiari, Felice Giani, Vincenzo Camuccini, Francesco Zuccarelli, Gian Lorenzo Bernini a Giuseppe Bonito.
V současnosti zde má své sídlo jedna z římských bank.


Henri de Lubac

Henri-Marie kardinál de Lubac, SJ byl francouzský jezuita, kněz a kardinál římskokatolické církve. Je považován za jednoho z nejvlivnějších teologů 20. století. Jeho spisy a studie sehrály klíčovou roli při utváření učení druhého vatikánského koncilu.
Henri de Lubac se narodil v Cambrai do starobylé a vznešené rodiny z Ardeche. Jeho otec byl bankéř. Ve svých 17 letech, 9. října 1913, de Lubac vstupuje do noviciátu k Tovaryšstvu Ježíšovu v Lyonu. Vzhledem k politické situaci v tehdejší Francii se škola, kde de Lubac studoval než byl povolán do armády v roce 1914, nacházela v St. Leonard’s on Sea ve východním Sussexu. Ve Verdunu během I. světové války utrpěl těžké zranění hlavy a vrátil se zpět k jezuitům a pokračoval ve studiích filosofie, nejprve v Canterbury a poté v roce 1920 v St. Heliem v Persey. V roce 1924, po roce vyučování na jezuitské universitě v Mongré, Nord-Pas-de-Calais, se de Lubac vrátil do Anglie a započal svá teologická studia v Hastingsu ve východním Sussexu. V roce 1926 se vyučování vrátilo zpátky do Fourviere v Lyonu, kde de Lubac dokončil zbývající 2 roky svých studií teologie, než v roce 1929 začal sám přednášet na teologické fakultě v Lyonu. Jeho dlouhá doba studia byla dána především jeho chatrným zdravím, které mu ve studiu bránilo. Na kněze byl vysvěcen 22. srpna 1927 a v tomtéž roce získal doktorát z teologie na Papežské universitě Gregoriana v Římě.
De Lubac působil jako profesor fundamentální teologie na katolické universitě v Lyonu od roku 1929 do roku 1961, s výjimkou II. světové války, kdy byl zatlačen do podzemí kvůli jeho aktivitám v hnutí résistance, odporu proti německým okupantům.
Jeho první kniha byla publikována v roce 1938 a byla následována řadou dalších, než mu bylo v roce 1950, po věroučných námitkách k jeho dílu Nadpřirozeno, další vydávání a vyučování jeho jezuitským superiorem zakázáno. Jeho pravověrnost byla zpochybňována poté, co ukázal, že Francisco Suárez, oblíbená autorita novotomistů, ve skutečnosti komentoval nějaká díla Tomáše Akvinského, která byla plagiáty. De Lubac zákazu uposlechl. Zrušen byl v roce 1960 papežem Janem XXIII.
Později Henri de Lubac, ve spolupráci s dalším jezuitou Jeanem Daniélouem, sepsal sérii Sources Chrétiennes. Jednalo se o kolekci dvojjazyčných kritických rozborů raně křesťanských textů a Církevních Otců. Toto dílo bylo revolucí jak pohledu na patristiku, tak církevní tradici. Jeho pionýrská studie Exégese Médiévale znovu oživila zájem o duchovní exegezi Písma a dala hlavní popud k vývoji teologie, která oživila patristické metody.
V srpnu 1960 papež Jan XXIII. vybral de Lubaca jako konsultanta do přípravné teologické komise pro nadcházející druhý vatikánský koncil. Poté se stal peritem koncilu samotného a později byl papežem Pavlem VI. vybrán jako člen koncilové teologické komise. Ačkoliv jeho konkrétní příspěvky během koncilu je obtížné určit, jeho práce měly jistě vliv na koncilní a pokoncilní období, zejména v oblasti ekleziologie, kde bylo jeho zájmem chápat církev jako společenství všech lidí Božích než jen jako klérus.
Nicméně z výkladů a následků druhého Vaticana byl de Lubac zklamaný a chápal je jako neštěstí. Napsal několik prací vysvětlujících pravé učení koncilu a odsuzujících nekritický zmatek, který se, jak věřil, usadil v teologii. Z toho důvodu byl řazen mezi reakcionáře a konzervativce.
V roce 1969 jej papež Pavel VI., obdivovatel jeho díla, navrhoval na kardinála, ale de Lubac namítal s odkazem na podmínku papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové by měli být biskupy. Pavel VI., přesvědčený v úmyslu, aby kardinálem byl nějaký jezuitský teolog, tedy místo toho vybral de Lubacova mladšího kolegu Jeana Daniélou. Nicméně v roce 1983 nabídl de Lubacovi opět místo kardinála Jan Pavel II. Tentokrát byl taktéž udělen dispens od povinnosti být vysvěcen na biskupa. V roce 1987 de Lubac nabídku přijal. V době jeho smrti, 4. září 1991, byl nejstarším žijícím kardinálem.
De Lubacova teologie byla založena na „návratu k pramenům“ křesťanské víry. Vycházel zejména z učení církevních Otců a tradice církve.
Byl přítelem Hans Urs von Balthasara a Josepha Raztingera, s kterými v roce 1972 založil teologický žurnál Communio, který je dodnes vydáván v 15 jazycích.
De Lubaca cituje taktéž Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi, kde mluví o chápání spásy jako kolektivní skutečnosti.
Od roku 1998 vychází v nakladatelství Cerf sebrané de Lubacovy spisy, rozvržené do 50 svazků. Jejích vydavatelem je Association Internationale Cardinal Henri de Lubac, celek vychází podle programu, který načrtl sám de Lubac roku 1978 pro italské vydání svých sebraných spisů. Soubor je rozdělen do 12 sekcí:


Hornovolžská přehrada

Přehrada byla postavena v roce 1843 a rekonstruována v roce 1943 na řece Volze. V zóně vzdutí vodní nádrže se nacházejí jezera Stěrž, Vselug, Peno, Volgo.
Je to jedna z prvních velkých vodních nádrží, které byly postavené v Rusku v 19. století z důvodů usnadnění lodní dopravy. Úroveň hladiny kolísá v rozsahu 3,5 m. Reguluje sezónní kolísání průtoku. Je zde rozvinuté rybářství.


Pohlavní dichroismus

Pokud byste nalezli novou stránku o psech, připište ji, prosím.


Environmentalismus

Environmentalismus se zabývá vztahy mezi přírodou a společností. Usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí. Ideově zastřešuje řadu protestních ekologických hnutí. Svým objektem je blízký vědnímu oboru environmentalistika.
Podle neoliberálů a neokonzervatistů a také Václava Klause environmentalismus stejně jako socialismus, komunismus nebo fašismus ohrožuje svobodu trhu a soukromé vlastnictví výrobních prostředků, protože je chce omezovat ohledy na přírodu a prostředí.
Příznivci naopak namítají, že se tento názor nedá považovat za správný, protože volný trh se nedokáže regulovat sám a jako takový se vyvíjí v cyklech, a ohrožuje nejen přírodu a prostředí, ale i sociální svobodu většiny lidí. Z tohoto hlediska by byl environmentalismus, socialismus i komunismus na místě, zatímco neoliberalismus a konzervativismus se svou někdy přílišnou ochranou soukromého vlastnictví nikoli.
V první řadě kritizuje liberalismus, konzervatismus a marxismus pro jejich ideál industrializované společnosti a bezohlednost vůči přírodě. Co se týče státní moci, preferuje decentralismus nebo návrat k feudálnímu systému. Z oblasti ekologie se snaží prosadit určité názory a jejich následné podpoření praxí: životní i přírodní prostředí mají hodnotu samy o sobě, proto si zaslouží respekt a ochranu, přičemž veškeré živočišné druhy žijící na zemi mají vzájemné vazby, a proto má lidská činnost v biosféře své následky. Tyto ideje často berou za své různá protestní ekologická hnutí a organizace – např. Strana zelených.
Za zakladatele moderního environmentalismu je považován Aldo Leopold. O environmentalismu se však jako o politické teorii začínáme bavit počátkem 60. let minulého století. V tomto období se mnozí ekologové začali věnovat problematice životního prostředí, především nevyhnutelnému populačnímu růstu a někteří se snažili nabídnout řešení a pracovali např. s myšlenkou zapojení některých východních filosofií do běžného života. Vyšlo relativně hodně publikací a i díky tomu se ekologie dostala do podvědomí mnoha lidí a začalo se o ní diskutovat. Mezi nejznámější představitele environmentalismu patří manželé Meadowsovi, kteří k této problematice také vydali několik knih. Zároveň se zakládají různé ekologické nátlakové skupiny – např. Greenpeace, Friends of the Earth… a v průběhu 80. let vznikají v evropských zemích strany zelených, které se alespoň trochu dokážou prosadit i ve vládách. Nyní patří environmentalismus k tématům proslovů mnoha odborníků i politiků. Největším problémem však je to, že každý má své pojetí a názory jednotlivců se dosti liší.
Tuto ideologii lze zároveň rozdělit do skupin na základě jejich přístupu na radikální environmentalismus, umírněný environmentalismus a participující skupiny. Samozřejmě v rámci environmentalismu existují nejrůznější autentické proudy, podle kterých se může dále dělit. Například lze odlišit koncepci trvale udržitelného rozvoje, což je ale spíše soubor určitých technologických obnovení nastavených tak, aby se příroda alespoň stihla přizpůsobit civilizačnímu tlaku.
V České republice environmentalismus zastupuje například Strana zelených, Strana pro otevřenou společnost a skupiny v rámci ekoplatforem ČSSD a další.


Seznam planetek 135501-135750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: CBW - kubewano, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, SDO - objekt z Kuiperova pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Bertha von Suttner

Baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner rozená hraběnka Kinská byla česko-rakouská radikální pacifistka a spisovatelka.
Narodila se na Staroměstském náměstí v paláci Kinských, kde prožila i část svého dětství. Jejím otcem byl rakouský polní maršál hrabě František Josef Kinsky. Pracovala jako vychovatelka v rodině Suttnerových, zamilovala se do inženýra Arthura Suttnera. Rodina Suttnerových však vztahu nepřála, proto odešla Berta Kinská do Paříže, kde pracovala jako sekretářka v kanceláři Alfreda Nobela. Krátce nato se vrátila do Vídně, aby se tajně provdala za Arthura Suttnera. Bertha von Suttner se stala jedním z čelných představitelů pacifistického hnutí. Napsala román Die Waffen nieder!. Společně se svým manželem napsali několik dalších knih. Založila Rakouskou mírovou společnost. Na provoz této pacifistické organizace jí finančně přispěl Alferd Nobel, se kterým si dopisovala až do konce jeho života. V roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír.
Bertha von Suttner je zobrazena na rakouské minci v hodnotě 2 euro. Její portrét se nacházel i na starší rakouské tisícišilinkové bankovce.


Seznam textových editorů

Následující editory mohou být použity buď s grafickým uživatelským rozhraním nebo textovým uživatelským rozhraním.


Urnské Alpy

Urnské Alpy jsou plošně poměrně malou, ale vysoko položenou skupinou, ležící ve Švýcarsku v kantonu Uri. Název hor přímo vychází z názvu kantonu. Geomorfologicky se řadí do Vnějších krystalických Alp. Území Urnských Alp je poměrně řídce osídleno. Pohoří charakterizují mohutné zaledněné štíty s příkrými žulovými stěnami. Nejvyšším štítem pohoří je Dammastock.
Na severu vymezuje hranice horstva Lucernské jezero. Na východě odděluje masiv Urnských Alp od sousedních Glarnských Alp údolí řeky Reuass. Na jihu a západě tvoří hranice částečně řeky Rhóna a Aare a oddělují tak pohoří od Bernských Alp.
Pohoří se geograficky dělí do mnoha samostatných celků a masivů. Nejvyšší a nejvíce zaledněné hory se nalézají zejména jižně od sedla Sustenpass. Nejvyšším masivem je vysoká žulová stěna Dammastock, vypínající se nad ledovcem Dammaglatscher a s několika sousedními vrcholy tvoří osu pohoří. Severně od Sustenpassu leží především turisticky významná skupina Titlis, ležící v blízkosti jednoho z nejvýznamnějších lyžařských středisek v zemi - Engelbergu. Na západě pohoří dominují masivy Západní a Východní Melchertalerské Alpy, skupina Brisen a masiv Uri-Rostock ležícího poblíž historického města Altdorf. K pohoří se také řadí masiv Pilatus.
Urnské Alpy jsou velmi bohaté na vodu a vodní zdoje, prameny, jezera, řeky a vodopády. Řeka Rhóna pramení právě z ledovců Urnských Alp. Její zdroj se nalézá ve vodě vycházející z tajícího ledovce Rhonegletscher pod masivem Dammastock.
Jedním z turisticky nejvýznamnějších míst v Urnských Alpách je silniční sedlo Furkapass z kterého míří do hor řada značených cest. Z vyhlídky lze pozorovat ustupující čelo ledovce Rhonegletscher napájející řeku Rhónu. Na dominantu města Luzern, vrchol Pilatus, vede nejstrmější ozubnicová železnice na světe postavená v roce 1889.
Stoupání místy překonává až 48%. Střediskem rekreace a sportu v horách je město Engelberg. Velkým turistickým magnetem je také vrchol Titlis, na který vede soustava lanovek a na vrcholu je vyhlídková restaurace. Zimní svahy Titlisu jsou také vyhledávány lyžaři. V létě se na jeho ledovci nelyžuje.
Pro příznivce zajištěných cest jsou zde velké možnosti především nových via ferrat. Mezi nejznámější patří Tälli klettersteig z roku 1993 kterou absolvuje přes 3000 návštěvníků ročně. Byla to zároveň první ferrata Švýcarska. Druhou významnou zajištěnou cestou je Via ferrata Diavolo nacházející se v blízkosti Andermattu.
Díky své divokosti a rozeklanosti jsou Urnské Alpy vyhledávány horolezci. Svou kompaktní žulou a těžkými cestami vyniká především rozervaný hřeben Salbitschijen, ležící na východním okraji pohoří. V oblasti sedla Furkapass je to především oblast vrcholu Gletschhorn. Návštěvníci tu narazí na množství cest v klasifikaci III.-V.UIAA.
Turistům a horolezcům slouží v horách řada horských chat a bivaků.
Takřka středem pohoří vede významná silniční komunikace, která spojuje dolinu Reuss s dolinou řeky Aare přes sedlo Sustenpass. Na jihu pohoří zpřístupňuje horstvo silnice vedoucí přes sedlo Furkapass. Do jednotlivých dolin zabíhají většinou volně sjízdné silničky či cesty. V několika případech se jedná o soukromé komunikace, na kterých se platí mýto.


Kuře melancholik

Kuře melancholik je český film režiséra Jaroslava Brabce z roku 1999. Jeho děj vychází z knižní předlohy Josefa K. Šlejhara.
Hlavní postavou je chlapec Lojzík, jemuž blesk zabil matku, a který žije se svým otcem na statku. Kromě otce v příběhu vystupuje i jeho teta a nevlastní matka Roza, která má pro těžkou citovou situaci chlapce nejdříve pochopení, i ona se mu ale později odcizí. Jediným tvorem, se kterým si Lojzík nakonec rozumí, je tak obyčejné kuře. Filmové zpracování podtrhuje kontrast mezi harmonií přírody a tragickou situací Lojzíka.
Film byl oceněn Českým lvem za nejlepší kameru a výpravu.


Kostel u Jákobova žebříku

Sborový dům Církve českobratrské evangelické s kostelem nazvaným u Jákobova žebříku stojí v tichém sousedství několika domků na okraji nevelkého lesoparku asi 8 minut chůze od stanice metra C Kobylisy.
Ve své době velmi moderní stavba od švýcarského architekta Ernsta Gisela z roku 1971 je spjata s politickým a společenským uvolněním „Pražského jara“ a je jedinou církevní stavbou ČCE postavenou v době komunistické normalizace po roce 1968.
V roce 1995 byla zahájena rekonstrukce a dostavba podle projektu pražského ateliéru Schaufler – Roskovec. Probíhá v jednotlivých etapách dosud s ohledem na možnosti financování, jehož hlavním zdrojem jsou dary. Cílem projektu je kapacitní rozšíření sborových prostor a změna původního uzavřeného výrazu budovy. Hotova je střešní nástavba s dřevěným obložením. Všechna čtyři podlaží spojuje výtah. Koncepce i provedení stavby umožňuje bezbariérový pohyb prakticky ve všech čtyřech podlažích budovy, jejíž součástí jsou i byty pro pracovníky sboru a faráře.
Parkování je možné na šesti parkovacích místech před objektem. Na Jákobův žebřík upomíná jednoduchá ocelová zvonice, která je díky své výšce dobrým orientačním bodem i jakýmsi zvukovým majákem vysílajícím pozvání do okolí. Poslední etapa dostavby rozšíří ubytovací část, zázemí kostela bude doplněno o víceúčelový sál. Stavebními úpravami vznikne bezbariérově přístupná zahrada.


MFK Zemplín Michalovce

MFK Zemplín Michalovce je slovenský fotbalový klub hrající v ročníku 2007/08 druhou slovenskou fotbalovou ligu. Klub byl založen roku 1911. Hřištěm klubu je stadion Michalovský Štadión s kapacitou 7 000 diváků.
MFK Zemplín Michalovce je jedným z najúspenšnejších a najväčších klubov na Zemplíne. Klub s bohatou históriou a množstvom kvalitných odchovancov, ako napr. Žofčák, Kelemen, Opiela a mnoho ďalších, ktorí sa presadili, či už doma alebo v zahraničí.


Munderkingen

Munderkingen je město v Německu, ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, v okrese Alb-Donau. Leží na Dunaji přibližně devět kilometrů jihozápadně od Edingenu a jednatřicet kilometrů jihozápadně od Ulmu.
Munderkingen sousedí na severu s městom Ehingen, na východě s obcí Rottenacker, na jihu s obcemi Unterstadion, Emerkingen a Hausen am Bussen, a na západě s obcemi Obermarchtal a Untermarchtal.
První zmínka o městu je z roku 792. Městská práva získal Munderkingen v roce 1230.
Od roku 1870 prochází městem železnice údolím Dunaje. Munderkingenem také prochází Dunajská cyklostezka.


Neale Donald Walsch

Neale Donald Walsch je americký spisovatel a autor tří knih Hovorů s Bohem. Svou filozofii dále rozvíjí v knihách Přátelství s Bohem, Přijímání Boha, O lidských vztazích, Bůh, na kterého čekáme, Nová proroctví či Co si Bůh Přeje, které vyšly i česky. Jeho nejnovější kniha Home with God: In a Life That Never Ends byla vydána v roce 2006.
Narodil se 10.září 1943 v Milwaukee, USA, a je křtěný jako římský katolík, ale už z rodiny byl povzbuzován k tomu, aby hledal svou spirituální pravdu. Studoval Bibli, indické Védy a Upanišády. Říká, že jeho knihy nejsou channellingem, ale že jsou inspirovány Bohem a že mohou pomoci lidem vytvořit nový osobní vztah s ním. Bůh v jeho knihách například říká: „není nic, co musíte dělat“. Walsch věří v panteistického Boha, který komunikuje sám se sebou. Jeho vize jsou vyjádřeny ve filozofii Nové spirituality, která překračuje a spojuje všechna stávající náboženství a teologie, osvěžuje a přetváří je. Založil nadaci Conversations with God a občanské a duchovní hnutí Humanity´s Team, jejichž smyslem je šířit myšlenky Nové spirituality a zavádět je do života, obzvláště myšlenku, že všichni jsme jednotní s Bohem i celým Životem a sdílíme jedinou existenci.
Walsch navazuje na spiritualitu 60.let dvacátého století a spojuje západní a východní duchovní nauky. V některých bodech lze nalézt paralely s vírou Bahá'í, ačkoliv baháisté nevěří v panteismus, nebo s velmi raným gnosticismem.
Walschovy knihy jsou obvykle zařazovány mezi New Age, ale poněkud nesprávně, protože nepřinášejí náboženské představy a jsou zpravidla v harmonii se základními tématy moderní západní duchovní kultury
Walsch se setkává s kritikou za to, co někteří vidí jako přílišnou horlivost při hledání cest, jak získat peníze pro své organizace.
Před začátkem publikování svých knih, na začátku 90.let, utrpěl Walsch několik těžkých životních ran, oheň zničil celý jeho majetek, rozpadlo se mu manželství, utrpěl těžké zranění při autonehodě. Sice se uzdravil, ale byl sám a nezaměstnaný. Walsch byl přinucený žít ve stanu nedaleko Ashlandu v Oregonu, sbíral použité plechovky, aby měl co jíst. V ten čas si Walsch myslel, že jeho život skončil. Zoufalý začal po práci psát a tak začala jeho cesta zpátky. Krátce také pracoval jako rozhlasový moderátor.
V roce 2003 napsal scénář k filmu Indigo a v roce 2006 k filmu Hovory s Bohem


Don't Give Me Names

Don't Give Me Names je druhé album skupiny Guano Apes, vydané v roce 2000. Obsahuje singly "Big in Japan", "No Speech", "Living in a Lie" and "Dödel Up".
Album bylo vydáno také v limitované Digipak edici se třemi doplněnými skladbami; "Ain't Got Time" "Living in a Lie" a "Anne Claire".


Stíhací letoun

Stíhací letoun je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu ku váze. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války.
První stíhací letouny byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí kolem 200 km/h.
V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 650 km/h.
Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely doplnily či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 M.
První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů, používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se kulovnice, pistole a brokovnice, bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti.
Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps z června 1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“
Za první úspěch v leteckém boji je považován let posádky Harvey-Kelly z 23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistát německý dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu.
Kulomet byl poprvé úspěšně použit francouzským pilotem Josephem Frantzem, který 5. října 1914 kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B.
Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné.
Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílejícím skrz vrtuli. Nejprve proběhly úspěšné pokusy s opancéřovanou vrtulí, později byl vyvinut synchronizovaný kulomet. jeho první použitelnou verzi sestrojil v Německu Anthony Fokker, o několik měsíců později obdobné systémy použily všechny strany konfliktu.
Stíhačky se od vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel. Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn. motor a hlavní křídlo vepředu, vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jako svislé ocasní plochy, ovládající vodorovný směr letu. Za první světové války vznikly slavné stroje jako Albatros D.III a různé Fokkery na straně Německa a typy jako Nieuport 17, SPAD S.XIII, S.E.5 či Sopwith Camel na straně spojenců.
Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec až letek a squadron.
Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významnějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlých jednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce. Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří:
Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí a průmysl a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení i pozemní války.
Za studené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé byly s nukleární hlavicí. Spojené státy americké i Sovětský svaz dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv. , tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Počítalo se s tím, že protivník bude zničen na velkou vzdálenost raketami a ke klasickému dogfightu — známému z předchozích konfliktů — nedojde. Toto řešení se však ve Vietnamské válce ukázalo jako nepraktické a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Souboje se totiž velice často odehrávaly na malou vzdálenost, kdy bylo jednodužší použít kanón, než se snažit udržet nepřátelský letoun zaměřený a navádět na něj pasivně naváděnou raketu. Aktivně naváděné střely zase bylo možno vymanévrovat a to dokonce i tak, že v některých případech raketa zasáhla mateřský letoun. Jindy zase hodnota použité rakety byla vyšší, než hodnota zničeného letounu protivníka. Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:
Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války - F-15E, F-22, Su-37 Terminátor a Su-47 Berkut, Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. F-22 a Su-47 jsou letouny 5. generace, F-15E a podobné modernizace se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace.
Jedinými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsou F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady.
Letouny 5. generace se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem a sníženou viditelností v optickém spektru.
V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na:
Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády, z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla.
Záchytné a přepadové stíhačky jako kategorie vymizely s koncem studené války.


Albrechtice v Jizerských horách

Obec Albrechtice v Jizerských horách se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, kraj Liberecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 340 obyvatel.


Volby do zastupitelstev obcí 1994

První volby do zastupitelstev obcí se v samostatné České republice uskutečnily v roce 1994. Ve volbách bylo zvoleno 6 262 zastupitelstev a 62 160 zastupitelů. Podíl zvolených žen dosáhl 17,86%. Volební účast dosáhla 60,68%.


0. dynastie

0. dynastie je konvenční označení zavedené v egyptologii pro krále starověkého Egypta, kteří jsou doloženi před 1. dynastií, tedy v samém závěru tzv. Předdynastické doby, ale ještě před Archaickou dobou. Přisuzuje se jim úhrnná doba vlády přibližně 200–250 let a končí kolem roku 3150 př. n. l.
Nejde o egyptskou dynastii v pravém slova smyslu, ale o vědeckou konstrukci založenou na interpretaci archeologických nálezů a jejich uspořádání v relativní chronologii. Starověcí Egypťané si sice byli vědomi toho, že před 1. dynastií vládli nějací králové, nicméně je interpretovali mytologicky, např. jako Bau z Pe a Nechenu, a nikoli historicky. Proto také nebyli součástí jejich historické paměti a neobjevují se v Manehtově systému dynastií. Archeologicky doba 0. dynastie odpovídá kultuře Nakáda III.


Engel

Engel je úspěšný singl skupiny Rammstein vydaný 1. dubna 1997. Byl oceněn zlatou deskou dvakrát. Obsahuje remixy songu Rammstein, skladbu Sehnsucht a samozřejmě Engel. Engel je pilotní singl alba Sehnsucht z roku 1997. Byl vydán také v raritnější Fan-verzi. Cover na tento singl byl focen když si skupina propůjčila model elektrického křesla, následně v něm byl vyfocen jednotlivě každý člen. Na normální verzi byl vybrán Richard Kruspe a na Fan-verzi Till Lindemann. Fotografem byl Olaf Klein, jenž fotil také například celý booklet alba Reise Reise. Dívčí vokál ve skladbě Engel zpívá Bobo.


Plužine

Plužine je město a opština, ležící na severu Černé Hory. Ve městě žije celkem 1 494 obyvatel a v celé opštině o rozloze 854 km2 pak 4 272 lidí.
Město nemá dlouhou historii; vybudováno bylo v 70. letech pro obyvatele těch vesnic, jež byly zničeny při budování přehrady Mratinje. Na břehu této přehradní nádrže se město právě nachází. Silničně je propojeno s Bosnou a Hercegovinou a Nikšićem s Podgoricí.


Holocén

Holocénem nazýváme nejmladší geologické období, které začalo koncem poslední doby ledové před 12 000–10 500 lety (tedy v letech
S vědomím skutečnosti, že doby ledové se opakují a jsou střídany kratšími dobami meziledovými, je holocén nejnovější dobou meziledovou. Obavy z globálního oteplení jsou obavami ze spuštění mechanismu klimatických změn, který by vyústil do nové dlouhé doby ledové.


František Zapletal

Mons. ThDr. František Zapletal byl český katolický duchovní, titulární biskup salonský a pomocný biskup pražský.
Významně se zasloužil o vybudování české koleje Nepomucenum v Římě, jíž pak byl dlouholetým představeným. Na světícího biskupa pražského byl vysvěcen spolu s Antonínem Eltschknerem dne 19. března 1933.
Kanovníkem vyšehradské kapituly se stal v roce 1904, roku 1924 pak i jejím proboštem. Je pohřben ve hřbitovní kapli v areálu Vyšehradského hřbitova, jejíž suterénní část slouží jako hrobka kanovníků Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.


Osvětimany

Městys Osvětimany se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 835 obyvatel.


Elektrický obvod

Elektrický obvod je vodivé spojení elektrických prvků, např. odporů, kondenzátorů, cívek, tranzistorů, diod a spínačů. Tyto prvky vytváří vodivou cestu a splňují funkce, které jsou od obvodu požadovány, např. zesilování signálu, vytváření oscilací apod. Může být nepatrný jako integrovaný obvod, nebo může zahrnovat celou elektrickou síť. Obvod může sestávat z jednotlivých prvků nebo celých integrovaných obvodů.
Pokud je vodivá dráha tvořená elektrickým obvodem uzavřená, pak se hovoří o uzavřeném elektrickém obvodu. Je-li vodivá dráha obvodu přerušena, např. otevřeným spínačem, pak se mluví o otevřeném elektrickém obvodu.
Jednotlivé součásti ze kterých se skládá elektrický obvod bývají propojeny pomocí vodičů. Typickým příkladem jednoduchého elektrického obvodu může být baterie, 2 dráty, tlačítko a žárovka. Ve většině případů je situace mnohem komplikovanější, protože běžný spotřebič se může skládat z desítek, stovek nebo tisíců součástek, z nichž mnohé mohou uvnitř realizovat komplikovaná zapojení skládající se ze stovek, tisíců nebo i milionů prvků. Elektrický obvod rovněž často obsahuje více zdrojů a více vypínačů pro odpojování a přepojování různých funkčních celků.
Pro zakreslení elektrického obvodu slouží schémata, ve kterých má každá část, tzn. každý elektrotechnický prvek, svou značku:
Z hlediska rychlosti změn signálu - frekvence f [Hz] - dělíme obvody na následovně:


Łaziska

Łaziska je vesnice ve Slezském vojvodství v Polsku, blízko města Gorzyce. Administrativně spadá pod gminu Godów. Vesnice má 1689 obyvatel a leží u hranic s Českou republikou.
Ve vesnici se nachází dřevěný kostel všech svatých z roku 1579. Je zde také pěší hraniční přechod Łaziska - Věřňovice.


Holotín

Obec Holotín se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 35 obyvatel.


Ville Valo

Ville se narodil 22. listopadu 1976 na helsinském předměstí Vallila, jako syn Kari Vala a jeho rumunské manželky Anity. Kari a Anita byli velmi tolerantní rodiče. Když bylo Villemu devět přestěhovala se nyní čtyř členná rodina do Oulunkylä, kde si jeho otec otevřel sex-shop, ve kterém Ville nějakou dobu pracoval.
Na škole se Valo seznámil s Lindé Lindstromem a Migé Amourem, s nimiž zakládal různé skupiny a sám byl členem také několika dalších. V roce 1991 založil spolu s Amourem a Lindstromem skupinu His Infernal Majesty, jejíž název později zkrátili na HIM.


Jan Předbořský z Předboře

Jan Předbořský z Předboře byl Vladyka z Předboře u Chotěboře.
V roce 1623 odsouzen za odboj a vystěhoval se. Propadla mu obec Kroměšín a ostatní majetek dostává jeho strýc Albrecht Hyldebrant Lukavský z Lukavice.


Seznam českých jezdeckých soch

Článek je primárně určen pro seznam existujících soch či sousoší, které znázorňují reálného člověka-jezdce na živém zvířeti, netýká se žádných vozíků, kočárů či povozů a dále také ani jiných smyšlených či neživých zvířat


Seznam papyrů Nového zákona

Poznámka: "Rané" jsou rukopisy ze 4. století nebo starší. Zhruba polovina papyrů je "raných". Některé rukopisy obsahují text více než jedné knihy Nového zákona, takže uvedená čísla nekorespondují přesně s celkovým počtem rukopisů.


Hana Bořkovcová

Hana Bořkovcová byla česká spisovatelka známá zejména svou tvorbou pro děti. Narodila se v Praze do židovské rodiny a za okupace byla s celou rodinou deportována do koncentračního tábora v Terezíně a později do Osvětimi. Se svou matkou se dočkala osvobození, ale její otec a bratr v Osvětimi zahynuli. Tento svůj životní osud popsala v poslední knize Soukromý rozhovor. V rozhovoru staré ženy se sebou samotnou jako malou dívkou, která dospívá ve strašných podmínkách kolektivního násilí, vyslovuje Hana Bořkovcová otázky, na které často nemá přímou odpověď.


Forenzní chemie

Forenzní chemie nebo detektivní či soudní chemie je druhem analytické chemie. Patří do skupiny forenzních věd, což jsou vědy používané k řešení právních otázek. Právní moc se snaží zjistit pravdu v soudní při a forenzní chemie se snaží odhalit také pravdu, ale poněkud odlišnými metodami. Slovo forenzní pochází z latinského před fórem, což bylo ve starověkém Římě místo, kde se projednávaly obchodní a právní záležitosti.
První případy, které bychom dnes mohli připsat soudní chemii, byly případy otrav. V roce 82 př. n. l. byl v Římě přijat zákon odsuzující zločin otravy s heslem Kdo žije jedem, zemře jedem. Ale už 250 let předtím Římané popravovali zrádné manželky, které trávily své manžely, otce a ostatní příbuzné. Tyto ženy pak byly donuceny vypít vlastní lektvary a popravily se tak samy.
S forenzními vědami souvisí i svědectví před soudem. Jsou to ona slavná prohlášení soudních znalců v oborech psychologie, balistiky, biomechaniky a případně chemie. Traduje se, že první znalecký posudek před soudem byl podán přivolaným lékařem kvůli prohledání těla Julia Caesara a určení, která rána císaře zabila.
Chemii patří první doložené svědectví v případu otravy, když byl otec soudní toxikologie M. J. B. Orfila roku 1840 přizván k případu Marie LaFargeové. Marie byla zatčena a tělo nebožtíka bylo testováno na přítomnost arseniku s neprůkaznými výsledky. Soud nebyl spokojen a pověřil Orfilu přezkoumáním důkazů. Orfila nechal exhumovat tělo nebožtíka a spolehlivě určil přítomnost arsenu v tělesných tkáních. Ovšem kromě toho prokázal i dost předvídavosti a odebral a přezkoumal i vzorky půdy, do níž byl nebožtík pohřben, aby mohl určit, zda se arsen do těla nedostal z půdy. Arsen se v půdě nevyskytl a na základě Orfilova znaleckého posudku byla Marie LaFargeová uznána vinou a potrestána nevolnictvím.
První forenzní laboratoř založil v roce 1910 Edmund Locard se dvěma přístroji – mikroskopem a spektrofotometrem. Tyto přístroje patří k základům forenzní analýzy dodnes. Přibyly k nim i další spektroskopické metody jako infračervená spektroskopie a rentgen. Dalším vylepšením byli dělicí analytické metody jako je například plynová chromatografie s hmotnostním spektrometrem. V poslední době se ve forenzní chemii začíná používat i nukleární magnetická resonance a skenovací elektronová mikroskopie.
Vzorek patří ve forenzní chemii k základním pojmům. Používá se k získávání odpovědi na otázky vyšetřovatelů, ale nejprve se musí odebrat a před samotnou analýzou upravit. Nakonec by analýza měla přidat alespoň určitou část jistoty do položené otázky. Velmi často je ale zapotřebí podobných vzorků více, aby byla jistota větší.
První možností je nevratný rozklad například pomocí kyseliny, což je vhodné pro anorganické látky. Nevýhodou tohoto postupu je bohužel zničení původního vzorku. Na rozpuštěné kulce se už těžko budou zjišťovat její deformace.
Druhému způsobu se říká extrakce a je to proces, při němž se ze vzorku vyberou převážně ty látky, které nás zajímají, tedy hlavně látky organické. Příkladem takového postupu je například analýza obsahu ethanolu v krvi. Odebraná krev se vpraví do nádobky, která se okamžitě utěsní. Protože je ethanol těkavý, pomalu jeho páry zaplní volný prostor, čemuž se dá navíc pomoci i lehkým ohřevem. Plyn se poté odebere a jeho složení se zjistí pomocí plynové chromatografie.


Toskánština

Toskánština je jazyk neboli dialekt italštiny, kterým se mluví v Toskánsku a podobná varianta je také na Korsice.
Toskánština se liší od italštiny především ve výslovnosti některých souhlásek.
V italštině se la cena čte: [la čéna], zatímco v toskánštině se čte: [la šéna] a píše la cena.
V italštině se giocare čte: [Džokáre], zatímco v toskánštině se to řekne gioca a čte: [Žo'á], [Žochá] nebo [Žohá]
V italštině se il sole čte: [Il sóle], zatímco v toskánštině se řekne il sole a čte: [Il cóle] nebo [Ir cóle]


Michele Alliot-Marie

Michele Alliot-Marie je francouzská politička. Od 18. května 2007 zastává funkci ministryně vnitra.


Josef Froněk

Josef Froněk byl jedním z politických vězňů totalitní doby. Byl týrán ve vazbě a odsouzen ve vykonstruovaném procesu, spolu se Záděrou a spol., v dubnu 1954 Krajským soudem v Praze. Za vinu jim bylo kladeno, že se v kavárně bavili v roce 1953 o svobodných volbách a že Jan Krejcar předal Rudolfu Šedivému návrh na organisaci zemědělství, aby jako odborník sdělil názor. Kromě trestu odnětí svobody, byli všichni odsouzeni ke ztrátě všech občanských práv a k propadnutí všeho jmění. Ještě před započetím soudu ve vazbě na následky týrání zemřel pan Josef Vacek, který měl být souzen s nimi. O nespravedlivosti odsouzení bylo znovu rozhodnuto formálně, posmrtně, tajným usnesením krajského soudu v roce 1991.


Pušjamitra Šunga

Pušjamitra byl původně generálem vojska Maurjovské říše. Když okolo roku 184 př. n. l. při vojenské přehlídce zavraždil posledního maurjovského krále Bhadrathu, sám usedl v Patáliputře na trůn. Tuto událost v 7. století zaznamenal indický básník Bána. Po nástupu na trůn začal uskutečňovat oběť koně a podařilo se mu zmocnit se většiny severní Indie. Skutečnost, že se za jeho vlády konala ašvamédha, svědčí o jeho náklonnost hinduismu, resp. bráhmanismu. V buddhistických textech je proto Pušjamitra líčen jak krutovládce, který měl potlačovat buddhismus. Tato skutečnost však není jednoznačně prokázána a faktem zůstává, že za jeho vlády došlo k přestavbě několika buddhistických staveb včetně stúpy v Sáňčí.


Chiang Mai

Chiang Mai je hospodářské a turistické centrum severní části Thajska, cca 700 km od Bangkoku, které má přes 1,5 miliónu obyvatel. Je zde přes 300 chrámů, mj. i Wat Phra Singh ze 14. století. Turisticky vyhlášená je zdejší restaurace Khan Tok, známá svými thajskými specialitami. Město je vynikajícím výchozím bodem pro výlety, například na sloní, orchidejové, hadí nebo motýlí farmy, případně k hoře Doi Inthanon . Častým cílem je rovněž 1676 metrů vysoká hora Doi Suthep, odkud je nádherný výhled na město.


Khanjar

Čepel khanjaru je zahnutá a má ostří na obou stranách. Jílec je vyrobený ze stříbra a často bývá zdobený, pouzdro je většinou ze slonoviny. Je součástí tradičního ománského kostýmu. Nosí se na přední části těla na speciálním pásu a ománský muž si ji sebou bere na festivaly, oslavy a důležité schůzky. Je to symbol mužství, tradice a kuráže.
Khanjar se vyskytuje na ománské vlajce i na ománském znaku.


Havraspár

Barvy Havraspáru.Havraspár je jedna ze čtyř kolejí v Bradavické škole čar a kouzel v knihách o Harrym Potterovi. Byla založena Rowenou z Havraspáru. Kolejními barvami jsou modrá a bronzová, erbovním zvířetem je orel. Ředitelem koleje je Filius Kratiknot, který je zároveň profesorem kouzelných formulí. Kolejním duchem je Šedá dáma, což je dcera Roweny z Havraspáru, vlastním jménem Helena z Havraspáru. Památkou po Roweně je diadém, ze kterého udělal lord Voldemort svůj viteál. Později byl ale diadém zničen zložárem a s ním zanikla i další část Voldemortovy duše.
Harry v sedmém díle navštíví havraspárskou společenskou místnost. Ta se nachází v západní věži hradu. Vchodem jsou dveře bez kliky s klepadlem v podobě havrana. Po klepnutí vydá klepadlo otázku, na kterou je nutné odpovědět. Nepoužívají hesla. Pokud se otázka zodpoví tak, aby se klepadlu zdála moudrá, dveře se otevřou, pokud ne, musí dotyčný počkat na někoho, kdo na otázku uspokojivě odpoví. Otázky se mění. Společenská místnost Havraspáru je věší a vzdušnější než nebelvírská. Oknem jsou vidět hory. Strop je modrý a posetý hvězdami a koberec na podlaze má barvu půlnoční modři. Na stěnách jsou stuhy v modré a bronzové barvě. V knihovnách jsou spousty knih a vedle dveří vedoucích k ložnicím je busta samotné Roweny z Havraspáru. Harrymu se zdála krásná, ale taky z ní šla hrůza.
Rowena z Havraspáru byla dle Moudrého klobouku „zrozená v lůně hor“, což by snad mohlo odpovídat Skotsku. Nejlepší přítelkyně Helgy z Mrzimoru byla obdařena mimořádnou inteligencí a neuvěřitelnou kreativitou, mimo jiné vymyslela pohyblivé bradavické shodiště. Rowena měla minimálně jedno dítě a to dceru Helenu z Havraspáru, která proto, aby byla moudřejší, ukradla matce diadém, který onu zázračnou moudrost propůjčoval. Utekla s ním do Albánie, kde ho schovala do stromu, tam ji našel její žárlivý nápadník Krvavý baron a zabil ji i sebe. Svůj příběh vyprávěla chlapci, který se jmenoval Tom Rojvol Raddle a ten si potom diadém v Albánii našel a udělal z něj jeden ze svých viteálů.


Turja

Turja je řeka ve Sverdlovské oblasti v Rusku. Je 128 km dlouhá. Povodí vlastní řeky má rozlohu 1 160 km2.
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 72 km od ústí činí 2,64 m3/s. Zamrzá v první polovině listopadu a rozmrzá na konci dubna až v první polovině května.
Voda s řeky se využívá pro zásobování průmyslu a bytů. Na řece se nachází Bogoslovská přehrada a leží na ní města Karpinsk a Krasnoturjinsk.


Skupenské teplo kondenzace

Skupenské teplo kondenzace je teplo, které odevzdá plyn při přechodu v kapalinu během kondenzace.
Velikost skupenského tepla kondenzace je pro stejnou látku stejná jako velikost skupenského tepla varu.
Teplo, které přijme 1 kilogram látky se nazývá měrné skupenské teplo kondenzace.


HK INA Sisak

HK INA Sisak je hokejový klub ze Sisaku, který hraje Chorvatskou hokejovou ligu. Jejich domovským stadionem je Gradsko klizaliste s kapacitou 1000 lidí.


Skalára amazonská

Skalára amazonská je vzhledově velice zvláštní ryba: jejich velikost se pohybuje kolem 15 cm a jsou to ploché ryby, což jim umožňuje splynout s okolním prostředím. Původní forma je šedá z černými pruhy. Během několika desetiletí jejího chovu se vyšlechtily takové mutace jako: dlouhoploutvé a závojové; co se týče barevných mutací, dnes známé takové formy jako je například zlatá, zebra, mramorová, černá, kouřová, koi, černohlavá, stříbrná atd. Do Evropy byla skalára amazonská poprvé zavezena v roce 1911 a netrvalo dlouho aby se z ní stala jedna z nejpopulárnějších akvarijních ryb.
Její domovinou je Jižní Amerika a to právě Amazonie od které získala také svůj název amazonská. Zde vyhledává převážně zarostlé a pomalu tekoucí vody, jelikož se jedná o velice klidnou rybu. Mimo jiné je také velice společenská - ve volné přírodě žije v hejnech čítající několik desítek kusů a proto se doporučuje i v akváriu chovat minimálně 6 až 8 kusů. Její nádrž by měla mít délku alespoň 120 cm. Těmto rybám vyhovuje teplo, na které jsou zvyklé ze své domoviny, a vyšší nádrže, kde se cítí lépe kvůli svému vysokému tělu a kde také mohou předvádět své nádherné dlouhé ploutve. Skaláry amazonské nepatří mezi agresivnější ryby až na výjimku v době rozmnožování a proto je možné chovat skalára spolu s dalšími menšími rybami. V tomto případě by však měla nádrž obsahovat hustý rostlinný porost, kam by se v případě nutnosti ukryly jak jiné rybky, tak samotní skaláři.
Otázka, jak rozlišit pohlaví u těchto ryb, je jedna z nejčastěji kladených k tomuto druhu. Je to možné jen v době tření, kdy mají samci močopohlavní bradavky špičaté, zatímco samice tlusté a válcovité. K odchovu je nejlépe vybrat přirozeně vytvořený pár v rámci větší skupiny. Samice se vytírají především na svislé plochy jako jsou dlouhé listy, kořeny, vybavení akvária, ale někdy i na stěny akvária. Během tření může samice snést něco kolem 300 jiker. V době rozmnožování začnou být samci agresivnější, začnou si hlídat své teritorium a může se stát, že zaútočí i na jiné druhy menších ryb. Proto není na škodu v tomto období menší rybky přendat do jiné nádrže. Po nakladení jiker se o ně starají oba dva rodiče. Provádí ovívání jiker, aby jim zajistili přísun čerstvé vody a vybírají neoplodněné a plesnivé jikry. Tato činnost často chovateli připadá jako požírání jiker, ale není tomu tak. Plůdek se vykulí zhruba za dva až tři dny po nakladení jiker a rozplave se zhruba do pěti až sedmi dnů po vykulení. Mladé rybky nabývají podoby svých rodičů asi po 3-4 týdnech.
Co se týče vybavení akvária, mělo by obsahovat častý rostlinný porost, či jiné úkryty. Na tvrdosti vody příliš nezáleží, ale doporučuje se tak 5 - 15° dGH. Doporučené Ph je 6 - 8. Co se týče krmení skalárů amazonských, tak by měl být jídelníček pestrý; střídávejte jak živou, tak mrazenou potravu, přijímají i krmiva umělá a sušená. Mláďatům by se zprvu měla dostávat živočišná potrava, například nauplie žábronožky solné či buchanky později například krájené nítěnky. Skaláři amazonští jsou velice náchylní na leknutí, které může dospět dokonce i k úhynu.
Při dobré péči se můžou skaláři v zajetí dožít až 10 let.
 Soubor:Angel fish.JPG|Klasická forma Soubor:Pterophyllum scalare-narybek.jpg|Hejno skalár Soubor:7 octobre.JPG|Mladé plůdky Soubor:Koi Skalar.jpg|Forma koi


Mongolská hymna

Současná státní hymna Mongolska vznikla roku 1950, nemá oficiální název. Hudbu k hymně složili Bilegín Damdinsüren a Luvsanžamcín Mördorž; autorem textu je Cendín Damdinsüren.
Mongolsko používalo během své novodobé existence několik státních hymen. Současná varianta byla používána v letech 1950–1961 a znovu od roku 1991 dodnes. Dne 6. června 2006 byla Mongolským parlamentem schválena částečná textová úprava, připomínající Čingischána, a nahradila tak textovou verzi z 90. let.


36 Crazyfists

36 Crazyfists vznikli v prosinci roku 1994 v městečku Anchorage na Aljašce. Původní sestava se skládala z Brocka Lindowa, Thomase Noonana, Steva Holta a JD Stuart. Než se upsali Roadrunner Records, kapela vydala dvě EP a jedno LP na vlastní náklady. První nahrávka byla Boss Buckle, EP obsahující 5 skladeb vyšlo v 1995. Jejich další EP, Suffer Tree, vyšlo v 1997, následováno jejich debutovým LP, In the Skin, které vyšlo též v 1997.
Kapela se přesunula do Portlandu v Oregonu, kde se dostala do kontaktu se skupinami jako System of a Down, Primus, blink-182 nebo NOFX. Nakonec, uzavřeli smlouvu s Roadrunner Records.
Po vydání jejích debutu pod Roadrunnerem Bitterness the Star v roce 2002 se vydali na koncertní šňuru po USA se skupinami Candiria, God Forbid, Chimaira, Diecast a Hotwire.
Po koncertní štaci po Americe se vydali do Evropy na „European Road Rage Tour“ s Killswitch Engage a Five Pointe O. Ke konci tour se začla kapela věnovat psaní nových materiálu na své druhé album pod taktovkou Roadrunner Records A Snow Capped Romance, které se dostalo na pulty obchodů v roce 2004, produkováno James Wisnerem, který měl zkušenosti napřiklad s Dashboard Confessional a Further Seems Forever.
Na jejich třetím albu Rest Inside the Flames spolupracovali Jonah Jenkins z Miltown, Howard Jones a Tom Gomes z Killswitch Engage. Album vyšlo v Evropě 12tého června, v USA vyjde až ke konci roku 2006.
První týden album Rest Inside the Flames zasáhlo VB a dosáhlo 71. místa v oficiálních UK Album Charts. Album se také dostalo na 2. místo v BBC's Rock Album charts. 36 Crazyfists vyrazí na turné podpořit své třetí album po Evropě a Australii s Californians Atreyu.
Kapela sepsala dohodu pro severní Ameriku s DRT Entertainment, kteří vydají Rest Inside The Flames v USA na 7. listopadu. Smlouva byla ovšem pozdějí rozvázána.
24. října 2006 začlo krátké turné po USA s cílem podpořit vycházející album. První show byla v Little Rock v Arkansasu. Během vystoupení Brock zmínil vydaní nového alba a tak definitivně potvrdil, že veškeré závazky ku Roadrunner Records skončily.
Album zaznamenalo úspěch ve Velkbé Británii, když se dostalo na 71. pozici v žebříčku aleb a dosáhlo 2. místa v žebříčku BBC rockových aleb. Nicméně v USA se alba prodalo jen 1.858 kopií v prvním týdnu po vydání.
Kapela se rozjela 1. dubna 2007 na obsáhlou tour po Velké Británii, podpořena Twelve Tribes. Spolu odehrají koncerty na celých 26 akcích po celé zemi.
Zpěvák Brock Lindow oznámil, že nová nahrávka vyjde v dubnu 2008 u Ferret Music. Datum se nakonec posunulo a The Tide and Its Takers vyšlo až 27. května.
36 Crazyfists se vždy vrací na Ajlašku a hraje na každoročním Summer Meltdown festivalu. Vynechali pouze jedinkrát, když v roce 2008 byli na své tour.
9. ledna kapela natáčela na Aljašce materiál pro jejich úplně první DVD, které má vyjít na přelomu léta a podzimu. Dále počítá s dvěma koncerty v Japonsku a tour po australských festivalech. Od března sjede kapela spolu s Poison The Well Evropu.
Poslední evropskou zastávku v Londýně natočili Chasing Safety v The Electric Ballroom. Na konci večera Borkc Lindow uvedl, že na konci roku 2009 začnou natáčet nové album, které by mělo vyjít na jaře 2010, doprovázené evropským koncertním turné.


Patrilokalita

Patrilokalita je takové uspořádání tradiční společnosti, kde se žena po svatbě stěhuje za rodinou muže, k jeho otci. Předností tohoto nejčastějšího uspořádání tradičních zemědělských společností je to, že všichni muži ve vesnici jsou mezi sebou příbuzní. Patrilokalita možná souvisí se způsobem obživy: vyskytuje se hlavně tam, kde se pole obdělávají pluhem.


Otokar Fischer

Prof. PhDr. Otokar Fischer byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik a teoretik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.
Pocházel z české židovské rodiny.. V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na německou unizerzitu V Praze. V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, pak na Karlově univeritě byl profesorem dějin německé literatury. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí.
Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů. Jednu sezonu krátce před válkou byl dramatargem Národního divadla a v letech 1935 až do své smrti byl šéfem činohry Národního divadla). Zemřel v divadle na srdeční infarkt poté, co se dozvěděl o tzv. anšlusu. .
Už během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Moliera, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla.


Květoslav Šipr

Prof. MUDr. ThLic. Květoslav Šipr je český lékař a teolog, specializující se na gerontologii a bioetiku.
Je předsedou Kolegia katolických lékařů, tajemníkem Rady České biskupské konference pro bioetiku a čestným členem České geriatrické a gerontologické společnosti.
Byl prvním zástupcem České republiky v radě European Academy of General Practice Teachers.
Je šéfredaktorem časopisu Scripta bioethica a člen redakční rady časopisu European Journal of General Practice.
2. srpna 2007 jej papež Benedikt XVI. jmenoval řádným členem Papežské akademie pro život. Přednáší bioetiku na CMTF UP.
Mimo díla zde uedená je profesor Šipr autor stovky odborných a populárně naučných článků a spoluautor u řady učebnic, skript a odborných publikací.


Brian Kernighan

Brian Kernighan je americký programátor známý především spoluautorstvím knihy The C Programming Language o programovacím jazyce C, kterou napsal spolu s autorem jazyka Dennisem Ritchiem. Kernighan řekl, že na návrhu jazyka nemá žádný podíl, vše je Ritchieho práce.
Podle této základní referenční příručky o jazyce C z roku 1978 se tehdejší standard jazyka označoval K&R podle prvních písmen příjmení obou autorů.
Kernighan stál u zrodu skriptovacího jazyka AWK, kde ono K v názvu opět pochází z jeho příjmení. Vytvořil také mnoho programů pro operační systém Unix.


Indalsälven

Indalsälven je řeka ve střední části Švédska. Je přibližně 420 km dlouhá. Povodí má rozlohu 26 700 km2.
Řeka pramení ve Skandinávských horách nedaleko hranice s Norskem. Protéká jezery Storsjön a Esunden. Ústí do Botnického zálivu Baltského moře. Na celém toku je říční údolí úzké a v korytě je mnoho peřejí i vodopádů.
Zdroj vody je sněhový a dešťový. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v květnu a v červnu. Průměrný průtok činí přibližně 460 m3/s.
Využívá se na splavování dřeva. Na řece bylo vybudováno několik vodních elektráren. Na dolním toku je možná vodní doprava.


Virupa

Virupa, nazývaný "Mistr dákyní" byl jedním z 84 mahásiddhů a mistr buddhismu vadžrajány v Indii.
V době, kdy starobylé bengálské říši vládl král Devápala, se ve východní provincii Tripura narodil Virupa. V mládí byl ordinován jako buddhistický mnich ve velké klášterní akademii v Somapuri, kde se připojil k více než 1000 mnichů ve studiu a meditaci. Jako mladík Virupa obdržel iniciaci a zmocnění dákyně Vadžravárahí. Neustále se v meditaci snažil dosáhnout výsledku a recitoval mantru Vadžravárahí desetmilionkrát. Poté znovu, to vše ve dvanáctiletém cyklu. Ale nedostalo se mu žádných výsledků, ani znamení ve snu a jeho mysl byla znepokojena. Jednoho dne už byl tak deprimován, že hodil svou málu do latríny. „Co mají korálky společného se štěstím?“ zeptal se sám sebe. Večer toho významného dne, když přišel čas večerní meditace a on si zrovna uvědomil, že nemá svou málu, objevila se dákyně a vložila mu ji do dlaně. Poté mu předala toto učení: „Nejšťastnější dítě, neměj starosti, pokračuj v praxi s mým požehnáním. Zbav svou mysl návyku myšlení, že věci jsou buď tím či oním a opusť roztěkanost a kritické myšlenky. Vykliď zatemnění ze své mysli.“
Virupa prováděl praxi na Vadžravárahí po dalších dvanáct let a dosáhl nejvyšší realizace mahámudry. Od té doby také získal mnohé síly života a smrti a zvykl si pít alkohol a jíst maso, které mu jeho přátelé koupili a připravili. Tak opustil Virupa mnišský život a stal se jogínem.
''Prosté spočinutí v podstatě věcí, bez přemýšlení, bez dosahování, bez já,
ušetřena rájů eternalismu díky absolutní odpoutanosti, tato realita je naplněním dokonalé bdělosti a čisté rozkoše.
DOWMAN, Keith. Masters of Mahamudra: Songs and Histories of the Eighty-four Buddhist Siddhas. Albany, NY: State University of New York Press. ISBN 0-88706-160-5


Žluna zelená

Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří zajisté silný zašpičatělý zobák, vhodný pro rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá při zachycování na kmeni stromů, nepříliš dlouhý, ale přesto silný ocas, který má funkci opěrnou, a v neposlední řadě i ochranné zbarvení.
Má olivově zelený hřbet, bílou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase, šedé končetiny, žlutozelený zobák, rudé temeno a s výjimkou poddruhu P. v. sharpei i černou obličejovou masku.
Pohlaví se od sebe zbarvením mírně liší, samec má červený, samice zase čistě černý vous. Mladí ptáci na lících a břiše tmavé skvrny v řadách.
Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou, která je o něco menší, má zelené břicho a černý vous na lících jen mírně naznačený.
Žluna zelená celoročně obývá listnaté i smíšené lesy, případně i větší parky a zahrady s dostatečným porostem starých a mohutných stromů.
Na rozdíl od většiny datlovitých u ní můžeme slyšet bubnování jen málokdy. Mnohem častější jsou hlasové projevy, zvláště pak chechtavé „glyk glyk glyk glyk“, tvrdé „kjaik“ nebo „kli kli“.
Žluna tráví podobně jako datlové a strakapoudi většinu času na stromech, za potravou však často slézá i na zem. Téměř výhradně do nemocného a měkkého dřeva si hloubí dutiny s nevelkým vletovým otvorem, často však obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků. Přes léto ji slouží jako hnízdiště a v zimě je využívá především jako místo na nocování.
Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které ze svých úkrytů získává díky svému lepkavému, až 10 cm dlouhému jazyku, často požírá i hmyz.
Hnízdí od dubna do července a ročně klade 5 až 7 bílých vajec o velikosti 23 × 31 mm. Občas zahnizďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách. Na vejcích sedí střídavě samice i samec 19 - 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 21 dnech života.
Vyskytuje se téměř na celém území České republiky. V poslední době počet volně žijících jedinců viditelně klesl díky úbytku listnatých a smíšených lesí a zavedení pesticidů, v současné době jsou však naše populace stabilizovány a odhadovány na 9 - 18 000 hnízdících párů.


Eurytos

Byl prý Héraklovým učitelem lukostřelby. Sám se pokládal za nejlepšího lučištníka na světě, rád soutěžil a tak i svou dceru Iolu slíbil dát za manželku tomu, kdo by nad ním zvítězil. Dlouho se zdálo, že taková okolnost vůbec nemůže nastat, ale potom se o Iolu ucházel sám Héraklés, když skončil se svou prací pro krále Eurysthea. A zvítězil. Král Eurytos to však považoval za urážku, že byl poražen svým vlastním žákem a Hérakla vyhnal. Héraklés odešel na Tíryns, kam za ním přišel Eurytův syn Ífitos, protože mezitím se jeho otci ztratila stáda a na Hérakla padlo podezření. To Hérakla znovu urazilo, vylákal Ífita na věž, shodil ho dolů a zabil. Aby odčinil tuto vraždu, musel jít potom do otroctví ke královně Omfalé.
Héraklés na potupu od Euryta nezapomněl, po letech se vypravil se svými druhy do Oichalie, srovnal ji se zemí, odvedl si Iolu a Euryta zabil.
Eurytos se jmenoval také Gigant, který se zúčastnil vzpoury proti olympským bohům. V boji ho omráčil bůh Hermés a nakonec zabil Héraklés.
Héraklés prý zabil také dalšího Euryta, to byl syn krále Augeia.


Druhá bitva na Marně

Druhá bitva na Marně byla poslední velkou bitvou na západní frontě v první světové válce.
V polovině roku 1918 již vládlo na frontách velké vyčerpání. Trojdohoda však na tom byla o poznání lépe, protože řady vojsk doplňovaly americké jednotky. Německý generál Erich Ludendorff však stále doufal ve vítězství, a tak naplánoval další ofenzívu. 15. července zahájil další útok, který však vyšel do prázdna. Francouzi byli totiž včas informováni a ještě před zahájením dělostřelecké přípravy se ze svých pozic stáhli. 17. července přikázal Ludendorff ofenzívu zastavit. Prudký spojenecký protiútok s nasazením tanků do boku předsunutých pozic donutil Němce k ústupu. Dne 8. srpna zaútočili nečekaně Britové u Amiensu. Obrana se zhroutila a bylo zajato na 60 tisíc Němců. Ludendorff prohlásil, že se jedná o černý den německé armády.
Od tohoto dne začala německá vojska prakticky neustále ustupovat. 14. srpna dal německý císař Vilém II. pokyn k zahájení mírových jednání. 26. září zahájily spojenecké armády všeobecnou ofenzívu útokem mezi Verdunem a Remeší. 28. září začal německý ústup z Flander. Erich Ludendorff věděl, že po vojenské stránce je Německo ztraceno a žádal, aby příměří bylo uzavřeno za každou cenu. V noci ze 4. na 5. říjen se německé vrchní velení obrátilo na spojence s žádostí o mír. 11. listopadu 1918 Německo kapitulovalo.


Vraní oko čtyřlisté

Vraní oko čtyřlisté je vytrvalá jedovatá bylina z čeledi triliovitých.
Jde o vytrvalou, až 40 cm vysokou bylinu s plazivým oddenkem a vzpřímenou nevětvenou lodyhou. Listy jsou široké, elipsovitě kopinaté, lysé, se síťovitou žilnatinou, většinou v jediném čtyřčetném přeslenu. Kvete v dubnu, květnu či červnu. Květy jsou zpravidla čtyřčetné a rostou jednotlivě na dlouhých stopkách. Plodem je jedovatá, kulatá černá bobule.
Roste ve vlhčích listnatých a smíšených lesích. Vyskytuje se v mírném pásu Evropy, v Asii a v mírném pásu západní Sibiře.
Hlavní jedovatou substancí jsou saponiny paristyfnin a paridin. Jde o docela prudké jedy, ale naštěstí se v trávicím traktu špatně vstřebávají. Chuť bobulí je víceméně odporná a rostlina nepříjemně zapáchá, takže otravy jsou vzácné i u dětí.
Latinský rodový název Paris je odvozen od jména rozhodčího ve sporu mezi Athénou, Hérou a Afrodité, Parida. Paridovo jablko zde zastupuje plod vraního oka.


Little Joe 5B

Little Joe 5B byl nepilotovaný testovací let únikového systému kosmické lodi Mercury při maximálním aerodynamickém tlaku. Test byl proveden jako součást amerického programu Mercury. Při misi byla použita sériová kapsle McDonnell Mercury # 14A. Mise byla zahájena 28. dubna 1961, na Wallops Flight Center ve Virgínie. Raketa Little Joe vynesla kapsli na balistickou dráhu s apogeem 4,5 km do vzdálenosti 14 km. Mise trvala 5 minut a 25 sekund. Maximální rychlost letu byla 2865 km/h a maximální zrychlení dosáhlo 98 m/s2, tedy desetinásobku tíhového zrychlení na povrchu Země. Mise byla úspěšná a kosmická loď Mercury # 14A byla po dopadu vyzvednuta. Hmotnost lodi byla 1141 kg. Kosmická loď Mercury #14A je v dnešní době vystavena ve Virginia Air and Space Center v Hamptonu ve Virgínii.


Ollagüe

Ollagüe je v současnosti neaktivní stratovulkán, nacházející se na hranicích Bolívie a Chile. Masiv sopky je tvořen andezity, na vrcholu se nachází dacitový lávový dóm. Z historie není doložena žádná aktivita, avšak věk menšího troskového kužele La Porunita na jihozápadním úbočí je datován na konec posledního zalednění. Veškerá aktivita je soustředěna do menšího fumarolového pole se střídavou intenzitou emisí sopečných plynů a par.


Skupina f/64

Skupina f/64 bylo sdružení fotografů založené v roce 1932 v Kalifornii. Založili ji:
Jméno skupiny vzniklo z fotografického termínu pro clonu f/64, se kterou se dosahuje mimořádně vysoké ostrosti. Terminus technicus f/64 označuje nejmenší clonu nastavenou na velkoformátové kameře, díky které se dosahuje maximální hloubky ostrosti, a která dělá fotografii ostrou od popředí do pozadí. Jednalo se o protiproud tehdy převládajícímu stylu - piktorialismu. Spoluzakladatelé skupiny se podíleli například na vývoji zónového systému.
Jméno této skupiny je odvozeno od clonového čísla fotografického objektivu. To znamená dodržen do značné míry kvalitu ostrosti a čistotu fotografického obrazu, který je důležitým prvkem v práci členů tohoto seskupení.
Hlavním cílem skupiny je ukázat v mnoha výstavách co její členové považují za nejlepší současné fotografické umění západu. Kromě představení práce svých členů, budou obsahovat díla i od jiných autorů, kteří ve své práci dokazují tendence podobné Skupině f/64.
Není záměrem Skupiny f/64 obsáhnout celé pole fotografie, nějak ji regulovat nebo výběrem svých členů pohrdat či kritizovat názory jiných fotografů, kteří nejsou zahrnuti na jejích výstavách nebo v členství. Existuje mnoho fotografů pracujícíh s velkou obětavostí, jejichž styl a technika není v souladu s pojetím Skupiny.
Skupina f/64 se omezuje u svých členů a vystavujícíh hostů na ty fotografy, kteří se snaží pojmout fotografii jednoduchou a přímou formou s použitím čistých fotografických metod. Skupina nebude nikdy prezentovat práce, které neodpovídají standardu čisté fotografie.
Čistou fotografií je myšlena fotografie, která si od žádné jiné umělecké formy nepůjčuje technické, tvůrčí ani myšlenkové postupy.
Na druhé straně práce "Pictorialistů" ukazuje oddanost principům umění, které jsou přímo příbuzné malbě a grafickému vyjádření.
Členové skupiny f/64 věří, že fotografování jako umělecká forma, zůstane vždy nezávislá na ideologických konvencích umění a estetiky a bude se rozvíjet svým nezávislým způsobem.
Skupina si cení informací týkajících se vážných fotografických děl, které by unikly její pozornosti a je otevřená k moderní fotografii.


Strupčice

Obec Strupčice se nachází v okrese Chomutov, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 663 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1354, ale podle archeologického výzkumu v lokalitě je doloženo, že okolí obce bylo osídleno již v pravěku více jak před 4 000 lety, i když se nedaří určit přesný okamžik, kdy obec vznikla. V polovině 14. století byla obec ve vlastnictví Newlas ze Zecz.
Po mnichovské dohodě byly Sudety obsazeny německou armádou. 8. května 1945 byla obec osvobozena příjezdem sovětských tanků, načež následoval odsun Němců žijících v oblasti do Německa. Do vybydlených stavení se začali stahovat přistěhovalci z vnitrozemí.


Čandragupta II.

Čandragupta II., často nazýván Vikramáditja či Čandragupta Vikramáditja, byl jeden z nejmocnějších panovníků Guptovské říše. Během doby jeho vlády někdy v letech 375-413/15 dosáhla říše Guptů vrcholu, celé období vlády Guptovců je někdy označováno jako zlatý věk Indie. Čandragupta II. byl synem předchozího panovníka Samudragupty. Ten mu spolu se svým předchůdcem Čandraguptou I. zanechal relativně velkou a stabilní říši, kterou Čandragupta II. mimo jiné pomocí sňatkové politiky dále rozšířil na území zabírající prakticky celý sever Indického subkontinentu.
O jeho osobním životě se toho příliš neví. Jeho dcera Prabhávatigupta byla manželkou krále Rudrasény II., vládce Dakkánů. Čandragupta druhý byl jen o něco méně úspěšný než jeho otec. Podařilo se mu rozšířit území své říše směrem na západ porážkou Západních Šaků obývající území Málvy, Gudžarátu a Šaurashtry. Čandragupta nechal vztyčit v Dillí tzv. Železný pilíř, podobný Ašókovým sloupům nalezených po celé Indii. Železný pilíř je vysoký přes sedm metrů a je vyroben takřka z čistého železa.
V době vlády Čandragupty II. navštívil jeho říši čínský poutník Fa-sien, který ve svých zápiscích podává popis tehdejší země Guptů.


Labutí píseň

Labutí píseň je ustálené slovní spojení, které vešlo do slovníku jako rčení, přirovnání. Znamená zejména označení posledního dobrého výtvoru nebo velkého vystoupení aktéra, ať již v umění, architektuře, sportu apod.
O labuti, která před smrtí zpívá se zmiňují již antičtí básníci, např. Ovidius. Také řecký dramatik Aischylos se zmiňuje o labutím zpěvu.
Jeden druh labutí, žijící i u nás, se jmenuje Labuť zpěvná - latisnky cygnus cygnus nebo také cygnus musicus. Zoolog Alfred Brehm říká, že labuť opravdu jaksi zpívá, když umírá. A při svých tazích na jih vydávají tito ptáci také zvuky, často znějící harmonicky.
O smrti labutě ve výše uvedeném smyslu pojednává i balet Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero, který tématicky navazuje na staré antické literární památky.


George Ellery Hale

George Ellery Hale byl americký sluneční astronom. Narodil se v Chicagu v Illinois. Studoval na Massachusettském technologickém institutu, v observatoři Harvardovy univerzity a na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Při studiu na MIT vynalezl spektroheliograf, se kterým provedl své objevy slunečních vírů a magnetických polí slunečních skvrn.
Roku 1890 byl jmenován ředitelem astrofyzikální observatoře v Kenwoodu. Stal se profesorem astrofyziky na Beloit College, profesorem na Chicagské univerzitě. V letech 1892-95 byl redaktorem odborného časopisu Astronomy and Astrophysics a po roce 1895 byl redaktorem astronomického časopisu Astrophysical Journal.
Pomáhal založit mnoho observatoří. V Mount Wilson zaměstnal a podporoval Harlowa Shapleye a Edwina Hubblea a měl velký podíl na získávání finančních prostředků, plánování, organizování a propagaci astronomických institucí, společností a časopisů. Hale hrál také významnou roli v rozvoji Kalifornského technologického institutu v Pasadeně a na vybudování observatoře Mt. Palomar.


Henri Bergson

Henri Bergson byl francouzský filosof, jeden z nejvýznamnějších filosofů přelomu 19. a 20. století, představitel filosofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filosofie, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1927.
Bergson pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Byl tradičně židovsky vychován, ale zejména pod vlivem Darwinovým se se svou vírou rozešel. Po studiích matematiky a filosofie působil jako učitel na středních školách, od roku 1898 přednášel na École normale supérieure a od roku 1900 na College de France. Zabýval se antickou filosofií, zejména Lucretiem a předsokratiky, později přednášel o novověké filosofii. Roku 1914 se stal členem Francouzské akademie.
V mládí pobýval a přednášel v Anglii i v USA, blízce se spřátelil s W. Jamesem a jeho prostřednictvím významně ovlivnil americkou filosofii. Intenzivně se zabýval anglickou filosofií a studoval také biologii. Jeho vlastní filosofie staví proti analytickému racionalismu intuici jako předpoklad pro poznání světa a lidské existence. Stal se tak odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem metody exaktních věd a kritizoval i Darwinovu evoluční teorii. Zabýval se rovněž otázkami lidského vědomí a vztahu lidské mysli k tělu.
Bergson chápal skutečnost jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem, který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti. Metodou filosofie je intuice, nikoli analýza. Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti, velkou pozornost vyvolal svou teorií svobody, morálky a náboženství.
Ve svých filosofických a esejistických dílech osvědčil Bergson originální stylistické umění s bohatstvím metafory, obrazu a analogie. V pozoruhodné knize Smích zasáhl do teorie literatury a zaměřil se na komedii ve vztahu k estetice a k filosofii umění. Umění se mu na základě jeho teorie intuice jeví jako proces vzpomínání a snění, nikoliv jako napodobování a poznávání světa a přírody.
Bergson byl ve své době velmi populární a chodit na jeho přednášky se stalo dokonce společenskou módou. Ačkoliv nikdy nepsal jiné než filosofické texty, obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu za literaturu „jako uznání za jeho bohaté a životodárné ideje a za skvělé umění, jímž byly prezentovány“. Stal se tak po Theodoru Mommsenovi a Rudolfu Euckenovi třetím nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu.
Ve 20. a 30. letech byl Bergson také veřejně a dokonce diplomaticky činný a prosazoval smíření mezi evropskými národy. Názorově se přikláněl ke křesťanství a uvažoval i o křtu. Když však kolaborační Pétainova vláda začala po obsazení Francie nacisty pronásledovat Židy, zřekl se roku 1940 veřejně všech svých vyznamenání a ze solidarity se pokřtít nedal; nicméně na jeho pohřbu mluvil kněz.
Bergsonova filosofie měla veliký, i když často nepřímý vliv a znaly ji dvě generace evropských i amerických myslitelů. Ve Spojených státech ovlivnila vývoj pragmatismu, ve Francii i v Německu vývoj fenomenologie, personalismu i existencialismu.
Pojem „životní vzmach“ je jedním z ústředních pojmů celého Bergsonova díla a je v úzkém spojení s dalším jeho pojmem „tvořivého vývoje“. Životní vzmach je principem života jako metafyzického jevu, je požadavkem pohybu vpřed. Život podle Bergsona není výsledkem chemicko-fyzikálních reakcí ani náhodného výběru druhů, nýbrž tvořivým vývojem, „neseným zevnitř“. Důležité je, že spiritualita je podle Bergsona také prvkem biologie, jak on chápe tento pojem široce. Biologický aspekt zde tedy má funkci v doslovném smyslu životního principu, životního vzmachu, jehož projevem je láska jako čistě duševní hnutí.
O úloze životního vzmachu mluví například v knize Dva zdroje morálky a náboženství. Říká, že příroda dala člověku instinktivní morální pravidla, dostačující pro život ve skupině. Objevily se ale „výjimečné duše“, které byly pozvednuty tvůrčí emocí, tvořivým vývojem. Společenský tlak a životní vzmach jako komplementární projevy života jsou pak pomocí těchto jedinců výjimečně schopny přetvářet společenskou formu.
Bergsonovým hlavním zájmem byla filosofická revize tehdejšího vědeckého myšlení, snad vůbec nejdůležitějším tématem byl čas. Ve svých dílech nabízel alternativu k chápaní světa pouze jako řetězce příčin a důsledků a zvláště vyhraněně vystoupil proti tomuto náhledu na člověka, lidské vnímání, prožívání.
Základním Bergsonovým pojmem, kterým ovlivnil jak filosofii, tak i literaturu, byl pojem trvání. Cestou k tomuto pojmu byla úvaha nad běžným vědeckým chápáním příčin a důsledků. To se zakládá na představě, že události se odehrávají postupně a jsou dělitelné na příčiny a důsledky. Díváme-li se takto na celý svět, můžeme ho vnímat jako síť příčin a důsledků, které je možno vědecky odhalovat, zkoumat, nalézat pro ně zákony a pomocí nich pak modelovat a předpovídat budoucí děje. Bergson však tvrdí, že v lidském vnímání je cosi, co zcela odporuje tomuto názoru. Totiž že si ho nelze představit jako příčiny a důsledky, protože každý okamžik v sobě obsahuje zabarvení, dojem, část z okamžiku předchozího a zároveň nápovědu, znamení okamžiku budoucího. Když přijmeme tento názor, je podle Bergsona již nadále nemožné skutečnost dělit na části, vnímání je vždy provázáno s minulostí a budoucností, a proto se z něj nedá vyčlenit nějaký díl, nějaká část, aniž bychom se dopustili zkreslení, redukce. Bergson konstatuje, že tuto představu způsobila aplikace úvah o dělitelném prostoru či hmotě na čas a duši, jejichž základní vlastností je právě trvání. Tyto jeho úvahy byly součástí rozsáhlejší společenské diskuze, která se snažila řešit tehdejší krizi věd a společnosti. Mezi ostatní autory, kteří výrazně ovlinili tuto diskuzi, i když mnohdy zcela jiným pojetím, patřili například Edmund Husserl, Sigmund Freud a Friedrich Nietzsche.
V literatuře byl jeho vliv patrný zvláště u modernistů. Ti se snažili umělecky vyjádřit právě tu představu, že čas a vědomí je nedělitelný, plynoucí proud. Kromě Bergsona zde měl velký vliv zejména William James, jehož úvahy se ubíraly podobným směrem a jehož pojem dal této literární koncepci i proslulý název – proud vědomí.


Tamiya

Tamiya Incorporated je japonská společnost vyrábějící modely automobilů, většinou na baterie a dálkové ovládání. Modely dodává jako stavebnice, které si jejich majitelé složí. Doplňující výrobní řady zahrnují historické modely, modely vojenské techniky, tanků, letadel, lodí a pomůcky a další vybavení potřebné ke skládání a konstrukci těchto modelů.
Společnost založil Jošio Tamija v japonském městě Šizuoka v roce 1946. Původně fungovala jako pila a zpracovatel dřeva, během dvou let ale změnila své zaměření na dřevěné a v 70. letech na plastikové modely. Tamiya si mezi modeláři získala reputaci co do kvality a detailu jejích modelů, často vyhrává cenu německého časopisu Modell Fan nazvanou Modell des Jahres. Její modely mají nejčastěji měřítko 1:10, 1:12, 1:14 a u tanků a letadel 1:20 a 1:35. Kromě Japonska má Tamiya pobočky v Kalifornii, na Filipínách a v Německu.


Jan II. Aragonský

Jeho předkové z matčiny strany náleželi k Burgundské dynastii a z otcovy k Trastámarské. Jan přišel na svět jako třetí dítě aragonského královského páru Ferdinanda I. a Eleonory. Měl staršího bratra Alfonse a sestru Marii. Z mladších sourozenců se dospělosti dožili Jindřich, Elenora a Petr.
10. červan 1420 se v Pamploně oženil s navarrskou královnou Blankou I., která mu porodila čtyři děti:
Po šesti letech vdovství se Jan v roce 1447 oženil s Janou Enríquez. Z tohoto manželství se narodili:


Volby do Národního shromáždění Francouzské republiky 2002

Volby proběhly 9. června 2002 a vítězně z nich vzešla pravicová strana UMP.


Matej Mináč

Jeho film Síla lidskosti - Nicholas Winton získal v roce 2002 cenu International Emmy Award v kategorii dokumentární film.


Benjamin Jones

Benjamin Jones, * 1882, byl britský cyklista, který na 4. letních olympijských hrách 1908 v Londýně získal dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. Byl jedním z nejlepších britských cyklistů historie.
Jones byl horník z Wiganu, města, které je součástí Velkého Manchesteru. Byl členem tamějšího cyklistického klubu a mistrem Anglie a držitelem národního rekordu na 5 mil. Na olympiádě v Londýně získal na White City Stadium zlatou medaili na 5000 m a ve stíhačce družstev, stříbrnou medaili v závodě na 20 km na dráze.
Jones byl také výborným sprinterem, ale jeho nejúspěšnější tratě byly delší, vyhrál r. 1910 mistrovský titul na 5 mil v Berlíně. Později závodil za cyklistický oddíl Salford Harriers, který reprezentoval na tehdy populárních závodech Manchester's Belle Vue a za který také čtyříkrát vyhrál v letech 1911 - 1914 mistrovství Jižní Afriky. Nakonec přesídlil do Londýna a závodil za kluby Southwark a Putney Cycle Club.
Celkem 46 závodníků z 9 zemí nastoupilo na start nejkratší cyklistické disciplíny. Časovým limitem na zdolání jednoho kola byla 1 minuta a 10 sekund. Vítězové šestnácti rozjížděk se dostali do semifinále. Benjamin Jones startoval hned v první rozjížďce a časem 59 s porazil Nizozemce Nijlanda. Následovaly čtyři semifinálové jízdy po čtyřech účastnících, do finále postupoval jen vítěz každé z nich. Zde už podlehl Jones vítěznému Němci Karlu Neumerovi i Belgičanu Renardovi. Olympijské vítězství zůstalo Britům.
Startovalo 40 závodníků z devíti zemí. Závod skončil historickým finálovým skandálem. Jelo se celkem 16 rozjížděk, časový limit na zdolání byla 1 minuta 45 sekund. Ve 12. rozjížďce zvítězil Benjamin Jones časem 1:35,0 min před Francouzem Marechalem. Následovaly čtyři semifinálové závody, z nichž vítězové postoupili do finále. Ve třetím vyhrál Jones před Demangelem z Francie. Čtyřčlenné finále se vyvíjelo v režii Britů, Johnson a Kingsbury přenechali finiš lepšímu kolegovi Jonesovi, který však ve finále údajně o několik palců ztratil na Francouze Maurice Schillese. Rozhodčí nato všechny závodníky diskvalifikovali, údajně pro překročení časového limitu. Německý závodník Neumer však později prohlašoval, že rozhodčí nechtěli připustit další vítězství Francouze Schillese na olympiádě.
Účastnilo se 42 závodníků z osmi zemí. Časový limit závodu byl určen na 9 minut a 25 sekund. Nejprve se jelo sedm semifinálových závodů, z nichž vždy jen vítěz postupoval do finále. Benjamin Jones měl v pátem semifinále osm kvalitních soupeřů a podařilo se mu ve finiši porazit časem 9:08,8 minuty výborného Němce Neumera. Jones získal nakonec olympijský titul časem 8:36,2 min před Francouzi Mauricem Schillesem a André Auffrayem.
Na start se postavilo 44 závodníků z 11 zemí, kteří čelili časovému limitu 40 minut. Postup do finále měl zvláštní pravidla. Ze šesti semifinálových závodů postupoval vždy vítěz. Dále postupovali tři závodníci ze tří nejrychlejších semifinále, kteří byli na čele závodu v největším počtu kol. Benjamin Jones postupoval jako vítěz 4. semifinálového závodu, když porazil Američana Camerona a dalších sedm soupeřů. Ve finále nestačil pouze na krajana Clarence Kingsburyho a získal stříbrnou medaili před bronzovým Belgičanem Josephem Werbourckem.
Účastnilo se pět družstev, tj. 20 závodníků. Závod se jel na tři kola, které měřily dohromady 1810,5 metrů, týmy startovaly na protilehlých rovinkách, výsledný čas se měřil třetímu cyklistovi z týmu v cíli. Britský tým jel ve složení Benjamin Jones, Clarence Kingsbury, Leon Meredith a Ernest Payne, v prvním kole mu nenastoupil soupeř, v semifinále porazili Britové Kanadu. Vzhledem k tomu, že Kanada měla v semifinále lepší čas než druzí poražení semifinalisté Nizozemsko, získala bronzové medaile. Ve finále nastoupili proti Britům Němci Hermann Martens, Bruno Goetze, Karl Neumer a Richard Katzer a odešli poraženi o plných deset sekund, když čas Britů byl 2:18,9 min.


P*U*L*S*E

P*U*L*S*E je třetí koncertní album britské skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v květnu 1995 a v britském i americkém žebříčku se umístilo na prvním místě. Bylo nahráno na turné k albu The Division Bell během roku 1994.
Po vydání posledního studiového alba The Division Bell se skupina společně s doprovodnými hudebníky vydala na svoje poslední turné, které probíhalo od března do října roku 1994. Živá deska P*U*L*S*E zachycuje podobu koncertů konaných v říjnu 1994 v londýnském Earls Court, kde byl set list obměněn: Pink Floyd během druhé poloviny koncertu odehráli celé album The Dark Side of the Moon, což na jiných vystoupeních nebylo. Nicméně nahrávky jednotlivých skladeb pochází z různých koncertů z celého roku 1994.
Album P*U*L*S*E tedy obsahuje kompletní živou verzi desky The Dark Side of the Moon. Zajímavostí je také přítomnost písně „Astronomy Domine“, kterou složil původní kytarista a zpěvák skupiny Syd Barrett v roce 1967 a Pink Floyd ji od začátku 70. let na koncertech nehráli. Dále se na P*U*L*S*E kromě skladeb z aktuálního alba The Division Bell nachází i další písně, především známé hity z předchozích desek.
Kromě CD vyšlo P*U*L*S*E i na LP a MC. Vinylové desky i audiokazety obsahují oproti CD navíc píseň „One of These Days“, kazety jsou ještě doplněny skladbou „Soundscape“, která byla hrána před koncertem.
V bookletu je obsaženo mnoho fotografií z turné. Původní vydání P*U*L*S*E mělo na obalu CD blikající LED diodu zobrazující rytmus tlukoucího srdce.
Ve Spojeném království vyšlo P*U*L*S*E 29. května 1995 u EMI, v USA 6. června téhož roku u Columbia Records. V obou státech se v žebříčcích prodejnosti umístilo na první příčce. V USA ještě v létě 1995 získalo P*U*L*S*E dvojitou platinovou desku.


STS-30

STS-30 byla mise raketoplánu Atlantis. Celkem se jednalo o 29. misi raketoplánu do vesmíru a 4. pro Atlantis. Cílem letu bylo vypuštění vesmírné sondy Magellan, určené k výzkumu Venuše.


Cortina d'Ampezzo

Cortina d'Ampezzo je město a správní centrum provincie Belluno v severoitalském Benátsku. Nachází se v Dolomitech, je populárním střediskem zimních sportů. Je známá lyžařskými závody, okolní krajinou, ubytováním a tzv. Apres-ski. V roce 1956 se zde konaly zimní olympijské hry, v roce 1963 pak mistrovství světa v krasobruslení.
Cortina se nachází v centru Valle d'Ampezzo a je umístěna mezi Cadore a Val Pusteria, Val d'Anisiei a Agordem. Kompletně obklíčená Dolomity. Centrum města se nachází ve výšce 1224 metrů nad mořem, ačkoliv nejvyšší vrchol Toffana di Mezzo se tyčí do výšky 3244 metrů.
Pohled na město, v pozadí hora Monte CristalloCortina se nachází přibližně uprostřed Ampezzského údolí. Je téměř kompletně obklíčena vysokými Dolomity. Původně se Cortina skládala z několika izolovaných vesnic. Během 50. let 20. století, se ale s příchodem turismu rychle rozrostla. Pouze vzdálenější vesnice zůstaly odloučené a isolované od hlavního města. V Cortině mají prodejny některé módní značky a jsou zde různé řemeslné obchody, starožitnictví a také mnoho obchodů, které se specializují na prodej horolezeckého vybavení.
Klima v Cortine d'Ampezzo je typicky alpské, s dlouhými léty a zimami kolísajícími mezi studenými, sněžnými a mírnými. Průměrné sezóny bývají deštivé, studené s velkými poryvy větru.
Cortina hostila v roce 1956 zimní olympijské hry. Původně měla pořádat hry již v roce 1944, ale ty byly zrušeny v roce 1941 kvůli 2. světové válce.
Město je také domovem olympijského vítěze v bobování Eugenia Montiho, který je prvním držitelem Cubertenovy medaile za fair play.
Okolí Cortiny bylo dějištěm velkého množství filmů, zahrnující horolezecké scény z filmu Clifflander, dále se zde natáčel fantasy snímek Planeta Krull, bondovka Jen pro tvé oči a Růžový panter.
V říjnu roku 2007 ve městě proběhlo referendum, ve kterém přibližně 80 % obyvatel hlasovalo pro odtržení Cortiny a okolí od Benátského kraje a připojení ke kraji Trentino-Alto Adige. Důvodem byla především vyšší autonomie kraje Trentino-Alto Adige a také nižší daně. Nicméně pro uskutečnění tohoto přesunu je třeba aby celou věc schválily obě komory italského parlamentu a zároveň i vláda benátského kraje.


Velký Rozsutec

Velký Rozsutec je nejvýraznějsí hora nacházející se v krivánské části Malé Fatry na Slovensku. Charakteristické jsou vápencové stěny a bradla, tvořící vrcholovou pyramidu.
Leží zcela na východě pohoří jihozápadně nad obcí Biela a asi 6 km severozápadně od lyžařského střediska Lučivná. Nejimpozantnější je pohled na Rozsutec z obce Štefanová ležící 3km západně, odkud jsou také nejčastěji vedeny výstupy na vrchol.
Délka: Štefanová - Medzirosutce - Velký Rozsutec - Medziholie - Štefanová
Celá oblast kolem vrcholu Velký Rozsutec patří do Narodního parku Malá Fatra, kde ta nejcennější uzemí jsou chraněné jako Národní přírodní rezervace Rozsutec chránící geologické výtvory a vápencové útvary spolu s vápenomilnou florou. Lze se zde setkat s mnoha endemickými druhy rostlin. Fauna je typická horská. Vyniká svérázností a bohatstvím rostlinstva a patří tak k nejbohatším botanickým lokalitám na Slovensku. Najdou se zde některé slovenské endemity. Platí zde nejvyšší 5.stupeň ochrany. Je proto je nutné dodržovat pravidla rezervace při pohybu na tomto území.


Seznam mikroprocesorů Intelu

Procesor 80486SX je „zmetek“ procesoru 486DX, u kterých se z nějakého důvodu „nepovedl“ koprocesor a proto je tedy vypnut.
Koprocesor 80487 se pak vyrobil podobně, k procesoru 80486DX se přidal jeden pin navíc. Uživatel měl tedy v systému dva procesory, jeden vypnutý 486SX a jeden 486DX, který fungoval spolu s FPU. Počítač bez původního SX procesoru nefungoval.
U procesorů Pentium II a Pentium III má L2 cache paměť poloviční frekvenci, než jádro procesoru.
Jediný Celeron A není „zmetkem“ při výrobě, protože jeho L2 cache pracuje na frekvenci procesoru.


Hide

Hideto Matsumoto byl narozen v nemocnici sv. Josefa, Midorigaoka, Yokosuka, dne 13. prosince 1964. Nastoupil do školy roku 1968, tři roky studoval angličtinu, pokračoval zápisem do Yokosuka Tokiwa Junior High School. Poprvé se setkal s rock and rollem v patnácti letech díky alba Alive! od skupiny Kiss. Ve stejném roce mu jeho babička koupila jeho první elektrickou kytaru - Gibson Les Paul Deluxe.
Dne 11. března 1980, Matsumoto úspěšně dokončil Tokiwa Junior High School. Pokračoval školou Zushi Kaisei Senior High School v Zushi, Kanagawa, kde vstoupil do školní kapely formou klubové aktivity. Přesto tuto kapelu brzy opustil, protože měl hrát na klarinet, přestože chtěl hrát na trumpetu. Poté se zaměřil na kytarové hraní a roku 1981 založil nazávislou kapelu Saver Tiger. Rok po založení žačali hrát v klubech s nezávislou hudbou v Yokosuka, např. Rock City.
V dubnu roku 1983 začal navštěvovat školu kosmetologie a módy Hollywood Beauty Salon, dnes známou jako Roppongi Hills, kterou absolvoval roku 1984 s vynikajícími výsledky. Později téhož roku úspěšně složil celostátní zkoušku a získal kosmetické oprávnění. V červenci roku 1985 Saver Tiger vydalo stejnojmennou EP. V listopadu přispěla kapela do série Heavy Metal Force, která později obsahuje i písně X Japan.
Roku 1986 změnila skupina svůj název na Yokosuka Saver Tiger, aby se vyhnula záměnám za podobně nazvanou skupinu z Sapporo. První výskyt nového jména byl na Devil Must Be Driven out with Devil. Pokračovali vystupovat živě v klubech s nezávislou hudbou a dalších nočních klubech jako Meguro Rokumeikan, Omiya Freaks a Meguro Live Station.
Krátce potom co se Yokosuka Saver Tiger rozpadnul, Hide telefonoval s leaderem kapely X Yoshiki, který vyjádřil zájem vzkřísit X Japan, který měl přestávku po tom, co kapelu opustili členové Jun a Hikaru.
Roku 1987 vstoupil Hide do kapely X Japan. Stal se vedoucím kytaristou skupiny a příležitostně psal také text. Složil texty pro "Celebration", "Joker" a singl "Scars". Krátce po vydání alba Art of Life si členové kapely X Japan udělali přestávku, aby začalo sólové projekty. V tuto dobu ztratila skupina svůj originální visual kei. Výjimkou byl Matsumoto, který stále účinkoval v divoce barevném oblečení s růžovými vlasy.
Na začátku 1993, uvedl Matsumoto song "Frozen Bug" v sampleru Dance 2 Noise 004, který nahrál spolu s Inoran a J z Luna Sea. Také hrál v nezávislém filmu Seth et Holth spolu s kapelou Zi:Kill. Roku 1994 dohlížel Matsumoto na produkci prvního vydání v jeho vlastním vydavatelství Lemoned - EP skupiny Zeppet Store. Ve stejném roce nahrál a vydal Hide jeho sólo desku Hide Your Face. Kromě textů hrál všechny kytary a zpíval veškeré vokály. Grafika obalu byla založena na masce navržené švýcarským umělcem H. R. Giger. Hudební styl alba se hodně lišil od speed metalu a power ballad X Japanu, vedoucí více k alternative rocku. Matsumoto se později zúčastnil "Hide our Psychommunity Tour", během kterého nabídl skupině, že by se mohla stát později částí jeho primárního projektu Hide with Spread Beaver.
Druhé album Psyence bylo vydáno roku 1996, po kterém také následováno turné a live album "Psyence a Go Go". Poté co se X Japan roku 1997 rozpadnul, Hide formálně označil jeho sólový projekt "Hide with Spread Beaver". Také vytvořil jeho druhou kapelu s názvem Zilch, ve které krom něj a bicáka ze Spread Beaver I.N.A. hráli američtí a britští umělci jako Joey Castillo a Paul Raven z kapely Killing Joke. V rámci jeho sólo projektu zastával Matsumoto pozici skladatele, zpěváka a kytaristy. Roku 1998 začali práce na albu obou Spread Beaver a Zilch, které Matsumoto nikdy sám nedokončil kvůli jeho smrti téhož roku.
Hideto Matsumoto zemřel 2. května 1998. Po jeho noci pití byl nalezen oběšen ručníkem svázaném s klikou v jeho tokijském apartmá. Pohřbu se účastnilo 50 000 lidí. Z toho tři fanoušci spáchali sebevraždu, téměř 60 lidí bylo hospitalizováno a kolem 200 lidí obdrželo první pomoc. Pozdějí téhož měsíce byl vydán singl "Pink Spider", který se objevil v hitparádě Oricon na prvním místě. Tento rok obdrží sklatba také Ocenění MTV v kategorii "Japan Viewers Choice". Prodej následujícího singlu "Ever Free" byl také velice vysoký. Oproti těm prodávaným před jeho smrtí získal také singl "Rocket Dive" značný nárust. Americký novinář Neil Strauss komentoval tuto situaci takto: "V pouhých pár týdnech, přešla atmosféra v Japonsku ze smutku nad smrtí Hide do bouřlivého shánění."


Bitva u Issu

Bitva u Issu v roce 333 př. n. l. byla prvním přímým střetem makedonského krále Alexandra Velikého a perského velkokrále Dareia III. Makedonci se chtěli tažením do Persie pomstít za zničení řeckých chrámů a především Athén Peršany před více než 150 lety, mladý makedonský král však toužil na východě dobýt především říše a slávy.
Proslulost této bitvy byla ve starověku tak veliká, že ještě o více než 400 let později byla v římských Pompejích zhotovena mozaika bitevní scény, na níž je zachycen mladý makedonský král a perský panovník. Zřejmě se jedná o kopii obrazu, který byl vytvořen někdy kolem roku 325 př. n. l.
V předchozí bitvě u Gráníku podlehlo perské vojsko a řečtí žoldnéři ve službách perských satrapů prudkému útoku Makedonců. Alexandrovi vojáci následně pronikli podél západního pobřeží Malé Asie do perského vnitrozemí. Po dosažení Tarsu v Kilíkii se Alexandr doslechl o tom, že Dareios v Babyloně shromažďuje obrovské vojsko. Pokud by se toto Dareiovo vojsko dokázalo spojit s perskou flotilou stále ještě operující ve Středozemním moři, odpadly by Peršanům problémy se zásobováním a zároveň by se Dareios mohl vylodit v týlu Alexandrovy armády a ohrozit tak zásobovací linie Makedonců. Alexandr sužovaný nemocí proto vyslal Parmeniona napřed, zatímco sám vyčkával s hlavní částí vojska v Tarsu. Parmenion měl s 15 000 muži obsadit horské průsmyky na hranicích Sýrie a Kilíkie, dříve než jich dosáhnou Peršané a zablokovat tak jejich postup. Alexandr poté vyrazil se svým vojskem k Issu a odsud po pobřežní silnici dále na jih. Zde někde předpokládal, že narazí na nepřítele.
V listopadu postoupilo perské vojsko z Babylonie do Sýrie. Dareios věděl, že Parmenion ovládá syrské průsmyky a pro svůj postup k moři proto zvolil severněji položenou trasu. Překročil horské pásmo a se svojí velkou armádou pochodoval směrem k Issu, čímž ovšem opustil pro perské vojsko výhodnější syrské roviny. Poté, co Peršané bez odporu obsadili Issos, usekali ruce všem nemocným a zraněným vojákům, které zde zanechal Alexandr. Dareios v této chvíli pochopil, že se ocitl v týlu Makedonců, čímž je odřízl od jejich zásobovacích linií a vydal se je ihned pronásledovat. Postupoval proto dále na jih, dokud jeho zvědi u říčky Pinaros neobjevili Alexandra pochodujícího na sever vstříc Peršanům. Na zdejší úzké pobřežní pláni nechal pak Dareios zřídit svůj tábor.
Poté, co obdržel zprávu, že se nepřítel objevil v jeho týle, přikázal Alexandr vojsku okamžitý návrat zpět do Issu. Bitevní pole bylo z topografického hlediska sevřeno z jedné strany vysokými horami a z druhé Středozemním mořem. Peršané tak nemohli zcela využít své početní převahy, což bylo pro Alexandra velmi výhodné.
Většinu své jízdy umístil Alexandr na pravé křídlo. Odsud také velel celému boji. Jádro makedonské sestavy tvořila falanga, na jejímž levém okraji blízko k moři zaujala postavení Parmenionova jízda a pěchota. Jako obvykle měla makedonská těžká pěchota upoutat pozornost nepřítele. Jízda měla následně využít mezer, jež se měly tlakem pěchoty objevit ve středu perské linie.
Dareios rozmístil svoji těžkou jízdu na svoji pravou stranu naproti Parmenionovi, neboť zdejší rovinatý terén byl jako stvořený pro útok jízdy. Střed perské linie byl obsazen řeckými žoldnéři. Vlevo měla působit tradičně jen lehce ozbrojená perská pěchota. Král pak sledoval průběh boje obklopen gardou uprostřed svého vojska.
Bitva začala, když perská jízda překročila řeku a napadla Parmenionovy vojáky. Poté, co vydal svým mužům patřičné rozkazy, vrhl se Alexandr vstříc Peršanům. Těžká makedonská jízda následovala svého nadmíru odvážného velitele a i přes zdánlivě jistou záhubu slavili Makedonci úspěch. Perská pěchota pod náporem nepřítele povolila, ale nadále pokračovala v rozhořčeném boji. Alexandr se navzdory masám nepřátel, jež mu stály v cestě, postupně probojoval až do těsné blízkosti Dareia. Ten seznal, že je ve vážném nebezpečí, ztratil nervy a uprchl z bitvy.
Alexandrova falanga musela zatím překročit dravou horskou řeku Pinaros, což narušilo její formaci. Toho využili Řekové ve službách Dareia a uštědřili Makedoncům citelné ztráty. Také na Parmenionově křídle se odehrával tvrdý boj. Prudce útočící perská jízda zde zatlačila Alexandrovu peloponéskou jízdu a jeho řecké spojence. V kritické situaci poslal Alexandr nebezpečně tísněnému Parmenionovi na pomoc svoji jízdu, nicméně perské jezdectvo zastavilo svůj postup teprve tehdy, když zpozorovalo králův útěk. Třebaže bitva pro ně nebyla zcela ztracená, útěk jejich velitele jim vzal odvahu, načež se v pořádku stáhli z bojiště a přenechali vítězství Makedoncům. Prchající nepřátelskou pěchotu nařídil Alexandr zmasakrovat.
I přes veškerou snahu Makedonců dostihnout Dareia, se jim nepodařilo krále zajmout. Po skončení bitvy vyslal Alexandr Parmeniona do Damašku, kde Makedonci ukořistili celou perskou státní pokladnu s 3 000 talenty, což Alexandrovi umožnilo uhradit svým vojákům veškerý dlužný žold. Do zajetí upadla také celá Dareiova rodina včetně jeho matky, manželky a dětí.
Vítězstvím u Issu se Makedonci fakticky zmocnili celé západní poloviny perské říše, ačkoliv se zde místy museli potýkat ještě se značným odporem jako třeba v Tyru nebo Gaze. Alexandrův sen o ovládnutí Asie se začal blížit svému naplnění a jeho autorita u Makedonců a Řeků rapidně vzrostla.
Když mu Dareios III. výměnou za propuštění jeho rodinných příslušníků nabídl přenechat vládu nad územím za řekou Halys a věčné spojenectví mezi oběma říšemi, Alexandr jeho návrh briskně odmítl. Podobně zareagoval i na pozdější nabídku velkokrále, ve které mu Dareios sliboval dokonce všechna území západně od řeky Eufrat.
Porážka perského krále umožnila Alexandrovi pokračovat ve svém tažení přes Sýrii, Fénicii a Palestinu až do Egypta. Dareios se zatím stáhl na východ, aby se připravil na rozhodující bitvu, jež měla brzy následovat…


Ed Hunter

Ed Hunter je videohra, vydaná roku 1999 a doprovázená hudbou heavy metalové skupiny Iron Maiden. Úkolem je dostat se z vězení za maskota skupiny – Eddieho.
Balení obsahuje 3 CD. Na prvním se nachází 14 skladeb, na druhém 6 skladeb a instalační program pro hru a třetí CD obsahuje data ke hře. Seznam skladeb se údajně skládá z 20 písní, které fanoušci na oficiálním webu skupiny zvolili jako nejlepší.
Americké vydání obsahuje nově nahranou, skrytou bonusovou skladbu „Wrathchild“, kterou zpívá Bruce Dickinson. Ta byla tou dobou vydána jako limitovaný singl 'Wrathchild with Bruce Dickinson'.


Kulomet MG 17

Spolu s pohyblivým leteckým kulometem MG-15 vyvíjela firma Rheinmetall-Borsig i jeho pevnou variantu MG-17, určenou pro zástavbu do křídel, respektive synchronizovanou modifikaci určenou pro zástavbu do trupu. Automatika kulometu pracovala na stejném principu jako u MG-15. Odlišný byl způsob podávání nábojů. Dvojitý bubnový zásobník MG-15 byl nahrazen nábojovým pásem, jehož články byly kovové. Pásy měly kapacitu 50 nábojů, ale spojovaly se jednoduše do větších s kapacitou až 250 a více nábojů. Spojujícím prvkem byla střela na kraji pásu. Prázdný pás pro 200 nábojů vážil jen 1,1 kg. Zbraň se nabíjela elektropneumaticky, pás mohl být podáván z obou stran. Úpravy podávání nábojů a závěru umožnily zvýšit kadenci až na 1 180 výstřelů za minutu. Zbraň byla poměrně spolehlivá, nabíjela se jednoduše, ale byla složitá a náročná na údržbu. Náboj ráže 7,92 mm dokázal na vzdálenost 100 m prorazit 5 mm tenký pancíř a později se podařilo průraznost střely zvýšit na 17 mm z 50 m.
Zbraň měly ve výzbroji stíhací letouny Heinkel He 51, Messerschmitt Bf 109E, Bf 109F, Bf 109G, Fw 190A-1 až A-6, Messerschmitt Bf 110. Jako pevný kulomet se montoval také do letadel Arado Ar 196, Focke-Wulf Fw 189, Heinkel He 115, Henschel Hs 123, Henschel Hs 126, Henschel Hs 129. Technicky zajímavá byla instalace dálkově ovládaného MG-17 do zadní části He 111 H-6. Do stíhacích letadel se z důvodu poměrně malé účinnosti v boji, obzvláště proti bombardérům, přestal montovat už v roce 1943. Do ostatních typů se vyráběl až do roku 1944. Do 1. července 1944 se vyrobilo 24 271 kusů, většina ze zbývajících leteckých kulometů tohoto typu byla konvertována na pozemní protiletadlové kulomety.


Státní liga 1934/35

Státní ligu v sezoně 1934/35 vyhrála Slavia a získala tak další hattrick. Liga byla rozšířena na 12 členů, takže do tohoto ročníku postoupili AFK Kolín, SK Plzeň, DFC Prag a SK Prostějov. Do druhé ligy sestoupili AFK Bohemians a SK Čechie Karlín. Nejlepším střelcem této sezony se stal František Svoboda ze Slavie, který vstřelil 27 branek.


Drnov

Drnov je místní část obce Žižice v okrese Kladno ve Středočeském kraji. Leží 1 km jihozápadně od Žižic a 5,5 km východně od Slaného u vrchu Provázek.
V Drnově těžili již kolem roku 1765 tamní sedláci z otevřené jámy první uhlí na Slánsku. U osady se nachází opuštěný důl Leopold. Osada má 50 domů a 286 obyvatel.


Tunel Omega

Tunel Omega byl čtyřdílný televizní sci-fi seriál, pojmenovaný podle mlhoviny M 17 Omega v souhvězdí Střelce, který se v Československé televizi vysílal v odpoledním čase v roce 1983. Jednalo se o experimentální projekt Hlavní redakce vzdělávacích programů Slovenské televize v Bratislavě, vedené tehdejším šéfredaktorem Jánem Slovákem, který měl zejména mladé diváky touto dramatickou formou více získat pro problematiku záhad vesmíru..
Dvojroli mimopozemšťana a současně "muže z lomu" zde mistrovsky sehrál Jiří Navrátil. /Natáčelo se v jeskyních Českého krasu poblíž Berouna, Koněpruských jeskyních, v Macoše a v lomu Amerika na Berounsku/.
Seriál s hlavními třemi díly Propast, Past a Kontakt, v jehož závěru se v reminiscencích filmových sci-fi sekvencí k danému tématu v besedě ve Filmových ateliérech v Praze-Hostivaři vyjadřovali v samostatné čtvrté části Konfrontace naši vědci, /Dr.Jiří Grygar a Dr. Pavel Andrle i hlavní herečtí protagonisté Tibor, Peter, Irena a Renata/, byl jako nový neotřelý nápad dobře přijat televizní kritikou. Vysílal se však shodou okolností v době, kdy na dalším programu televize probíhalo Mistrovství světa ve fotbale a byl "zastíněn" i dalším sci-fi seriálem Návštěvníci, který byl zařazen v hlavním večerním vysílacím čase.
Autorem námětu a scénářů TV sci-fi seriálu Tunel Omega byl Dr.Milan Bauman, dramaturgem Edgar Dutka, hlavním dramaturgem Hlavní redakce vzdělávacích programů Slovenské televize Mojmír Groll. Odbornou spolupráci zajišťovali Dr. Rudolf Prokop a Dr. Josef Beneš z Národního muzea v Praze a aktivní speleolog Dr. Jaroslav Hromas ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Scénáře byly dokončeny a předány k realizaci v Krátkém filmu Praha v září 1981.


Trebbia

Ocenění Trebbia je udělováno významným osobnostem, které se v celosvětovém měřítku zasloužily o rozvoj kultury a sbližování mezi národy.
Evropské ceny Trebbia jsou udělovány od roku 2000 na benefičním galavečeru Trebbia, který je každoročně pořádán ve spolupráci Nadačního fondu Trebbia, Státní opery Praha a Galerie Miro pod záštitou ministra kultury ČR a primátora hlavního města Prahy. Součástí galavečera je rovněž předání charitativního šeku, přičemž každý rok je podpořena jiná nadace či občanské sdružení.
Laureáty Evropské ceny Trebbia volí Mezinárodní nominační komitét, v němž vedle Václava Havla působí například Eliška Coolidge-Hašková, bývalá asistentka pěti amerických prezidentů, Meda Mládková, sběratelka a mecenáška umění, zakladatelka Nadace Jana a Medy Mládkových a Musea Kampa, Klaus von Trotha, bývalý ministr kultury SRN a prezident Mezinárodní společnosti Hermanna Hesse a další významné osobnosti kulturního života.


HK 36 Skalica

HK 36 Skalica je slovenský hokejový extraligový klub, který byl ve Skalici založený v roce 1936.
Založený jako Sokol Tekla, roku 1953 přejmenovaný na Tatran, roku 1963 ZVL Skalice. A nynější název, HK 36 Skalica, získal v roce 1993. Od roku 1974 pravidelným účastníkem 1. SNHL, ve které se udrželi do roku 1989. V roce 1993 byl ve Skalici Hokejový klub HK 36 Skalica, který se oddělil od Športového klubu Skalica. V sezóně 1997/98 postoupil klub do Slovenské hokejové extraligy. Jejím historickým úspěchem byly bronzové medaile v slovenské hokejové extralize, které klub získal v sezónách 1998/99 a 2007/08.


Izraelské vojenské letectvo

Izraelské vojenské letectvo je letecká složka Izraelských obranných sil. Patří k jedněm z nejlepších a nejefektivnějších leteckých armád na světě. Založeno bylo zejména díky válečné pomoci z ČSR mezi lety 1947 a 1948, kdy byly v Československu vyškoleny stovky pilotů a do Izraele dodána necelá stovka strojů Avia S-199 a Spitfire S-89.
6. září 2007 podniklo izraelské letectvo taktický letecký útok s kódovým označením Operace Ovocný sad jehož cílem bylo zničení syrského jaderného reaktoru, který za pomoci Severní Koreje budoval.
Izraelské letectvo bylo založeno ihned po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 a vypuknutí války s jeho arabskými sousedy. Předchůdcem Chel ha-Aviru byl Šerut Avir, což bylo letecké křídlo pozemní organizace Hagana. Vzhledem k embargu na dovoz zbraní bylo hlavním problémem při jeho vzniku získat jakoukoliv bojovou techniku. Zpočátku se proto skládalo především z různě získaných civilních dopravních letounů, dodatečně upravených pro bojové akce a až postupně byly získány druhoválečné vojenské letouny, sestavené například z vraků britských vojenských letounů, které byly v oblasti na vrakovištích či propašované do Izraele ze zahraničí. Z USA byl takto získán například jeden bombardér Boeing B-17. Nejzásadnější pomocí při vzniku izraelského letectva ale byla dodávka stíhacích letounů a další výzbroje z Československa, jejíž součástí byl i výcvik izraelských pilotů a dalšího personálu. Než se Československo přeorientovalo na podporu arabských zemí, prokázalo zásadní roli při obraně země. Nejdůležitější částí této pomoci bylo 25 kusů stíhaček Avia S-199 a 62 kusů Supermarine Spitfire LF Mk IXE. Letouny byly do země dopraveny přes Jugoslávii.
Poté, co nový stát uhájil svou existenci nastala konsolidace a vyzbrojení moderní technikou. V 50. letech se hlavním dodavatelem výzbroje Izraelského letectva stala Francie. Ze zěmě byly například získány proudové stíhací a útočné letouny Dassault Ouragan, Dassault Mystere, Dassault Super Mystere B.2, dálkový stíhací letoun Sud Aviation Vautour a později především supermoderní stíhačky Dassault Mirage IIIC. Izraelské letectvo, vyzbrojené převážně francouzskou technickou se také stalo nejdůležitější silou v bojích během Suezské krize.
Podpora ze strany Francie však ustala během Šestidenní války, kdy země vyhlásila embargo na dodávky zbraní do Izraele. To vedlo mimo jiné k rozvoji kapacit domácího leteckého výrobce Israel Aircraft Industries, jenž zpočátku vyráběl letouny vycházející z francouzských vzorů a to dokonce i za cenu průmyslové špionáže. Izraelským tajným službám se totiž ve Švýcarsku podařilo získat kompletní plány nejmodernější varianty letounu Mirage IIIS, jenž byl po modifikaci v zemi vyráběn jako IAI Nešer.
V polovině 60. let výrazně rostla síla letectev i armád okolních arabských zemí, jež podporoval Sovětský svaz. Československé letouny tentokrát výrazně posilovali Egypt a Sýrii. Aby bylo dosaženo převahy ve vzduchu, byla zásadním prvkem Šestidenní války Operace focus z 5. června 1967, velký letecký útok při kterém izraelské letectvo zničilo velkou většinu Egyptského, Syrského a Jordánského letectva. Za cenu 19 ztracených izraelských letounů bylo během náletů zničeno 338 egyptských, 61 syrských, 29 jordánských, 23 iráckých a 1 libanonské letadlo. Během zbytku války pak Chel ha-Avir udržoval leteckou nadvládu a podporoval pozemní jednotky.
Na šestidenní válku navázalo období potyček nazývané Opotřebovací válka, během kterého se Chel ha-Avir podílel na vzdušných soubojích a bombardování strategických cílů. Například 11. září 1969 došlo k řadě vzdušných soubojů, ve kterých izraelské letouny sestřelily 12 egyptských letounů. Dne 26. září 1969 Chel ha-Avir provedl operaci Rooster, při které vrtulníky Aérospatiale Super Frelon a CH-53 Yas'ur dopravily do oblasti Suezského kanálu výsadkové komando, přepadly egyptskou radarovou stanici a odnesly z ní zpět celý moderní sovětský radar P-12. Vrtulník CH-53 tehdy nesl 4 tuny vážící těleso radaru zavěšené pod trupem. Dne 30. července 1970 izraelské letouny překvapily a sestřelily 5 egyptských MiGů-21.
Během Jomkipurské války, v říjnu roku 1973, utrpělo izraelské letectvo velké ztráty od sovětských řízených střel země-vzduch, ale i tak se mu podařilo zkonsolidovat síly a podporovat operace Izraelské armády a bombardovat cíle v Sýrii a Egyptě. Helikoptéry se osvědčily při dopravě i evakuaci raněných. Zatímco Izrael ve válce ztratil 102 letounů, Egyptské letectvo ztratilo 235 a Syrské letectvo dalších 135. Jen během střetnutí dvojice izraelských letounů F-4 Phantom II s 28 egyptskými MiGy-17, dne 6. října 1973, se izraelcům podařilo sestřelit 7 nepřátel. V této válce se však Izraelskému letectvu nepodařilo vybojovat vzdušnou nadvládu nad bojištěm.
V době Jomkipurské války se Izraelu podařilo získat rozsáhlou vojenskou pomoc z USA a i v dalších letech byla především zde získávána letecká výzbroj. Kromě letounů F-4 Phantom II či bitevních letounů Douglas A-4 Skyhawk, které na svých bedrech nesly už hlavní tíhu podpory pozemních sil v Jomkipurské válce, dostávalo Izraelské letectvo z USA další moderní typy, jako například stíhací letouny McDonnell Douglas F-15 Eagle a General Dynamics F-16 Fighting Falcon, letouny včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye či bitevní vrtulníky Bell AH-1 Cobra a Hughes AH-64 Apache.
Izraelské letectvo také začalo provozovat bojové letouny domácího typu IAI Nešer a později zdokonaleného IAI Kfir, jenž byly odvozeny od francouzských stíhacích letounů Dassault Mirage 5, jejichž plány ve Švýcarsku získala izraelská tajná služba. Z této doby je známá také Operace Entebbe z roku 1975, což byla mise na záchranu pasažérů civilního letounu, který byl unesen do Ugandy. Komando speciálních jednotek tam dopravily izraelské letouny Lockheed C-130 Hercules.
Další důležitou misí Izraelského letectva byla Operace Opera, což bylo zničení rozestavěného iráckého jaderného reaktoru a ostatních jaderných zařízení, jež mimo jiné s francouzskou pomocí vznikaly v Osiraku. Dne 7. června 1981 odstartovalo osm bombardovacích letounů F-16A se stíhací eskortou šesti F-15A, jež po dlouhém přeletu nad územím Saudské Arábie a Iráku tato jaderná zařízení zničila a irácký jaderný program vrátila o mnoho let zpět. Této akce se účastnil i pozdější první izraelský astronaut Ilan Ramon.
V první libanonské válce izraelské letectvo bojovalo především proti Sýrii, které zničilo řadu stanovišť protiletadlových střel a bez vlastní ztráty sestřelilo 100 syrských letounů. I po skončení války letectvo napadalo pozice Hizballáhu v jižním Libanonu.
Dne 1. října 1985 provedlo izraelské letectvo operaci Wooden Leg, což bylo bombardování sídla velení Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisku v obci Hammam al-Shatt, jež se nachází poblíž hlavního města Tunis. Akce, které se účastnilo celkem osm letounů F-15 Eagle, byla při vzdálenosti cíle 2 300 km nejdelší bojovou misí Chel ha-Aviru v jeho historii. Během mise letouny doplňovaly palivo z tankerů Boeing 707. Sídlo velení organizace se podařilo zničit, ovšem Jásir Arafat vyvázl, jelikož se tam v době útoku nenacházel. Útok vyvolal kontroverzní reakce a byl odmítnut i Spojenými státy, jež byly jinak nejbližším izraelským spojencem.


Středobosenský kanton

Středobosenský kanton je jeden z deseti kantonů Federace Bosny a Hercegoviny v Bosně a Hercegovině. Leží přesně uprostřed země, západně od Sarajeva a jeho hlavním městem je Travnik.
Naprostou většinu obyvatelstva zde tvoří Muslimové, v menší míře také Chorvati. Území regionu je hornaté, a tedy nevhodné pro zemědělství; obělávaná půda se nachází pouze v údolí řek. Železniční spojení chybí, silniční síť je řídká a velká část silnic nemá pevný povrch. Hlavní silniční tah vede z Banja Luky přes Jajce a Donji Vakuf do Travniku a dále do Sarajeva. Největším pohořím je Vlašić, ležící na sever od Travniku.


Islám v Bosně a Hercegovině

Islám v Bosně a Hercegovině představuje jedno z nejvíce rozšířených náboženství v této zemi, spolu s pravoslavím. Vyznávají jej převážně Bosňáci, a to již od doby Osmanské nadvlády, která začala v 15. a 16. století. Bosenští muslimové jsou v drtivé většině sunnité.
Před příchodem Osmanů existovalo Bosenské království; většina obyvatel země tehdy vyznávala křesťanství a o něj se opírala i tehdejší vláda. S jejím koncem a příchodem Turků se situace rychle změnila, islám začal být šířen a jeho stoupenci preferováni. Křesťané se tak koncentrovali na venkov a mimo města. Částečně tomu napomohlo také i slabé postavení katolické církve mezi věřícími před okupací. Bosna se stala jedním z tureckých sandžaků, a v tomto stavu setrvala až do roku 1878, kdy připadla Rakousko-Uhersku jako protektorát. Oficiálně pak byla anektována v roce 1908. Tehdy již velkou část obyvatel tvořili muslimové, podobně tomu bylo na Balkáně například i v Albánii, kde dnes vyznavači Alláha tvoří 70% majoritu.
Zatímco v Království Jugoslávie islám nijak výrazněji potírán nebyl, po druhé světové válce a vyhlášení socialismu se stal cílem mnohých snah vlády ateizovat společnosti. Postupně tak ztrácel v zemi vliv, náboženské organizace spadaly přímo pod vládu v Bělehradu. V 80. letech existovala například již jen jedna medresa. Spoustu Bosňáků se této víry vzdalo, stali se ateisty, agnostiky či deisty.
Během krize v posledních letech existence velké Jugoslávie však došlo opět k prudkému nárůstu významu islámu; v napjaté atmosféře vyhronceného nacionalismu se pro Bosňáky stal pojítkem s minulostí a symbolem jejich vlastního uvědomění.
Pro Srby, kteří se snažili velkou federaci zpočátku udržet, se však stal islám symbolem „těch druhých“, separatistů. Během války tak docházelo k devastaci mnohých muslimských míst, například byly zničeny všechny mešity v převážně srbské Banja Luce a při bombardování Sarajeva i některé v metropoli. Bosňáci se rozhodli bránit, a i přestože existovala oficiální armáda nového státu, vytvářeli islámské militantní skupiny.
Roku 1995 byla podepsána Daytonská smlouva, která stanovila nové rozdělení země; některé oblasti, kde žili muslimové stovky let tak připadly Srbům, a naopak. Proběhla tedy rozsáhlá migrace, jejímž následkem je již etnicky téměř jednotná Republika srbská a Federace s velmi malou Srbskou menšinou.
V samotné Federaci došlo po uzavření míru, hlavně v Bosňáckých oblastech, k prudkému nárůstu počtu muslimů a vlivu islámu. Obnovilo se i do původní míry islámské školství, zničené mešity byly zrekonstruovány; ne však v Republice srbské. Misijní činnost působí v bosenských městech i mnohé země Blízkého východu, které si zde snaží získlat vliv, financují mnohé nábožensky zaměřené projekty.
V zemi je nyní osm muftích. V porovnání s náboženskými kruhy na Blízkém východě se jedná však o velmi umírněné náboženské společnosti.


Cymbál

Cymbál je mísovitý nebo zvonovitý kovový nástroj, běžná součást stroje věžních hodin, jehož kladívky je rozezníván v celé, půl a čtvrt hodiny. Cymbál je zpravidla odlit z oceli nebo bronzu. Jeho výrobou se zabývají kovolijecké dílny, často bývá dílem zvonařů. Cymbál má ovšem jednodušší tvar než zvon a jeho výroba je daleko snazší.
Na rozdíl od zvonu je pevně zavěšen. Většinou nemá žádnou výzdobu, takže určení autorství u historických cymbálů bývá obtížné.
Vzhledem k tomu, že kladiva hodin někdy mohou rozeznívat též zvon, a naopak cymbál někdy může mít zvonovitý tvar, rozdíl mezi cymbálem a zvonem je v některých případech poněkud nezřetelný.


Argentina na Letních olympijských hrách 2008

Argentina se účastnila Letní olympiády 2008 v 19 sportech. Zastupovalo ji 138 sportovců.
Argentina se účastnila své 38. olympiády. Doposud získala 15 zlatých, 23 stříbrných a 22 bronzových medailí a s celkovým počtem 60 medailí patří k nejúspěšnějším výpravám.


Phineas a Ferb

Phineas & Ferb,, je americký dětský animovaný seriál, v ČR je vysílán stanicí Jetix.
Phineas a Ferb jsou nevlastní bratři, kteří se o letních prázdninách nudí, a nechtějí je trávit jako ostatní, proto je třeba zahnat nudu kupříkladu stavbou horské dráhy, záchrannou akcí rybičky jejich šikanujícího spolužáka nebo pomoci s realizací portálu na Mars. K tomu všemu se chtě nechtě pletou pod nohy své sestře a ta jim. Navrch jejich domácí mazlíček - ptakopysk - je tajným agentem.


Hitrádio Faktor

Vysílání bylo zahájeno 1. července 1991 pod názvem Radio Faktor na základech pirátského Radia Podzemí. Původně lokální vysílání pro Českobudějovicko bylo po obdržení regionální licence 5. prosince 1994 rozšířeno na území celého Jihočeského kraje. Stanice se stala při rozsáhlých povodních v srpnu 2002 důležitým zdrojem regionálních informací pro občany i další média.
V září 2005 se rádio začlenilo do nově vytvořené sítě regionálních stanic Hitrádio a převzalo její centralizovaný hudební program založený na formátu Adult Contemporary včetně jednotné zvukové a vizuální identifikace. V roce 2006 došlo ke změně i ve vlastnické struktuře společnosti držící licenci k vysílání. Firmu převzala od původního vlastníka JUDr. Ladislava Faktora rozhlasová skupina Media Bohemia.


Julius Agricola

Gnaeus Iulius Agricola byl římským vojevůdcem, který pro Řím získal velkou část Británie. Jeho zetěm byl slavný římský dějepisec Tacitus, jenž sepsal jeho životopis Život Iulia Argicoly.
Agricola se narodil v Zaalpské Galii v kolonii Forum Iulium. Pocházel ze staré jezdecké rodiny. Jeho dědové působili jako císařští prokurátoři. Agricolův otec Julius Graecinus působil v Římě jako řečník a právník a byl povýšen do senátorského stavu. Za vlády Gaia Caesara byl však donucen zemřít, protože odmítl na císařův rozkaz vést obžalobu proti Marcu Juniu Silanovi.
Jeho matka Julia Procilla jej pak vychovávala v Massilii, kde se mu dostalo širokého vzdělání a již v mládí projevoval, podobně jako jeho otec, zájem o filosofii.
Svou kariéru započal v roce 60 v Británii, kde působil ve vojsku Suetonia Paulina jako vojenský tribun. Po dvou letech odešel do Říma a pojal tam za manželku Domitii Decidianu. Měli spolu dvě děti, syna a dceru, syn však ještě v dětství zemřel. V roce 64 byl poslán jako kvestor do provincie Asie, kterou tehdy spravoval úplatný prokonzul Salvius Titianus. Za Neronovy vlády byl jmenován tribunem lidu a v roce 69 jej císař Galba jmenoval prétorem bez soudních pravomocí a pověřil jej inventarizací chrámových darů.
Zvraty v rušném „roce tří císařů“ se dotkly i Agricoly. Námořníci z Othonova loďstva při nájezdech na pobřeží vyplenili Agricolův rodinný statek a při drancování zabili jeho matku. Jakmile se doslech, že byl na východě provolán císařem Vespasianus, přidal se okamžitě na jeho stranu.
Jeho schopností si všiml Vespasiánův velitel Lucius Mucianus a v roce 71 mu svěřil velení nad vzpurnou dvacátou legií, umístěnou v Británii. Agricola se dostal do Británie, když ji spravoval bývalý konzul Petilius Cerealis. Postupně si v bojích s místními kmeny vydobil uznání a v roce 73 jej císař Vespasianus přibral mezi patricie a jmenoval správcem Aquitánie. Povinnosti správce vykonával se svědomitostí sobě vlastní a zasloužená odměna na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 77 byl jmenován konzulem a nadto mu byla udělena hodnost pontifika a v úřadu správce Británie vystřídal Julia Frontina.
Krátce před Agricolovým nástupem do úřadu rozdrtil britský kmen Ordoviků oddíl římské jízdy, takže prvním jeho úkolem bylo tuto porážku odčinit, což se mu podařilo, když Ordoviky téměř vyhladil. Dalším jeho krokem bylo obsazení ostrova Mony. Tacitus popisuje, jak nechal své vojáky na ostrov přeplavat, čímž ohromil místní obyvatele natolik, že se okamžitě vzdali.
Jako správce provincie si počínal umírněně a snažil se napravovat zlořády, kterých se dopouštěli předchozí správci. Tacitus nám říká, že: „Veřejné záležitosti nikdy nevyřizoval prostřednictvím propuštěnců nebo otroků, centuriony a vojáky nepřijímal do služby podle osobních sympatií ani na doporučení nebo prosby jiných, nýbrž nejlepší lidi považoval za nejschopnější. Všechno věděl, ale všechno netrestal; malé přestupky odpouštěl, velké přísně trestal. Netrestal však pokaždé, nýbrž se častěji spokojoval s lítostí.“
Rozsáhlou výstavbou se snažil romanizovat místní obyvatelstvo a omezit tak jeho bojovnost.
Ve třetím roce vyrazil s vojskem na sever a posunul hranici římského území až k zátoce Tanaus. Následujícího roku pronikl ještě více na sever k zátokám Clota a Bodotria a na celém nově získaném území upevňoval římskou vojenskou moc zakládáním pevností.
V roce 82 se kmeny žijící severně od zálivu Bodotrie začaly připravovat na rozsáhlé ozbrojené povstání proti římské moci. Podařilo se jim zničit jednu z římských pevností a oblehnout devátou legii v jejím táboře, avšak Agricola pohotově vyslal na pomoc jízdu s jejíž pomocí se podařilo hrozící nebezpečí odvrátit a barbary zahnat.
Ve všem se však Agricolovi tak jako ve válce nedařilo. Následujícího roku jej totiž postihla těžká ztráta, když mu zemřel jeho roční syn. Útěchu se snažil najít v bojích s Britanny. Z jara roku 84 zahájil mohutnou ofenzívu proti kmenům, se kterými sváděl předešlého roku úspěšné boje. K rozhodujícímu střetnutí došlo v bitvě pod horou Mons Graupius. Proti Agricolovi se tam postavilo asi třicetitisícové vojsko Britannů v čele s Calgacem. Ačkoliv jej nepřátelé převyšovali počtem, dokázal jim vnutit boj z blízka, který jim nevyhovoval, a na hlavu je porazit. Tacitus uvádí, že na straně Britannů bylo asi 10 000 mrtvých, kdežto Římanů padlo jen 360. Zbytek barbarů se rozprchl do neprostupných skotských hvozdů. Po vítězství Agricola ještě vpadl na území Borestů a přijal od nich rukojmí, načež se stáhl přezimovat na jih.
Tacitus uvádí, že v roce 82 došlo v Argicolově vojsku ke vzpouře kohorty germánských Usipů. Tito Germáni prý zabili svého centuriona a zmocnili se tří lodí i s posádkami, s nimiž se plavili podél britského pobřeží. Časem je však začal sužovat takový nedostatek potravy, že se začali pojídat navzájem. Po útrapách se jim nakonec podařilo nevědomky obeplout celou Británii a byli zajati germánskými Sueby a Frísy a prodáni do otroctví.
O tři roky později sám Agricola po vítězství nad barbary přikázal veliteli loďstva, aby obeplulo Británii, čímž podle Tacita jako první potvrdil, že Británie je ostrov. Skutečně prvním však byl nejspíš řecký zeměpisec Pýtheás někdy kolem roku 325 př. n. l.
Císař Domitianus prý těžce nesl Agricolovy válečné úspěchy, přesto mu dal v senátu schválit triumfální odznaky a sochu. V roce 85 jej odvolal z úřadu správce Británie. Jeho další provincií se měla stát buď Afrika, nebo Asie, on se jí však zřekl. Roku 93 pak zemřel.


Ylikiiminki

Ylikiiminki je bývalá obec v provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu. Na území o 1 063,9 km2 žilo 3500 obyvatel. Hustota zalidnění je 3,36 obyvatel/km2. Obec byla jednotně finskojazyčná. 1. ledna 2009 se sloučila s městěm Oulu.
Aittokylä, Alavuotto, Arkala, Häikiönniemi, Jokela, Jokikokko, Jolos, Juopuli, Karahka, Kirkonkylä, Kääriänperä, Lamu, Murtomaa, Niemikylä, Nuoritta, Rekikylä, Somerovaara, Säävälä, Ukkolanmäki, Ukonkangas, Vesala, Vepsä, Ylivuotto


Felix Vodička

Prof. PhDr. Felix Vodička, DrSc., byl český literární historik a univerzitní profesor dějin české literatury. Od 40. let se podílel na činnosti Pražského lingvistického kroužku. Působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, jehož byl v letech 1968-1970 ředitelem. V roce 1970 nuceně odešel do výslužby.
Felix Vodička je považován za přední osobnost českého strukturalismu 60. let 20. století. Ve studii Literární historie, její problémy a úkoly zformuloval strukturální koncepci literárněhistorické práce. Usiloval zejména o uplatnění teoretických kategorií na literárněhistorickou problematiku.


Kačer Daffy

Daffy Duck neboli bláznivá kachna je hrdinou kreslených seriálů Looney Tunes a Merrie Melodies společnosti Warner Bros.
Postava tohoto kačera se poprvé objevila na plátně 17. dubna 1937. Od té doby byl hrdinou mnoha krátkých filmů, ale i celovečerních kombinovaných komedií.


Mučalinda

Mučalinda je jméno nágy, který chránil Buddhu před deštěm těsně po jeho probuzení.
Událost se odehrála během třetího týdne po Buddhově probuzení. Buddha tehdy seděl pod stromem později nazývaném též Mučalinda. Zanedlouho se však nebe zatáhlo a začal padat prudký déšť. Na to nága Mučalinda přišel, respektive se připlazil k Buddhovi, svým hadím tělem třikrát Buddhu obtočil a rozevřel nad ním svou kápi, aby jej ochránil před deštěm.
Podle komentáře k Udáně žil nága Mučalinda v jezeře, které se nalézalo blízko stromu, pod nímž seděl Buddha.


Oplen

Oplen je jednoduché zařízení, sloužící k upevnění dlouhé dřevěné kulatiny na dopravní prostředek. Je součástí oplenového vozu na železnici nebo nákladních automobilů. Je tvořen dole vodorovným trámem opatřeným hroty, dvěma svislými stranicemi a zajišťovacím řetězem svrchu. Stranice mohou být opatřeny dálkově ovládaným uvolňovacím mechanizmem pro případ, že k vykládce není k dispozici jeřáb nebo hydraulická ruka. Hroty na vodorovném trámu brání posunu naloženého dřeva. Oplen upevněný na vícenápravovém podvozku nebo automobilu bývá v dolní části opatřen otočným kloubem.


Liga mistrů UEFA 2003/04

Sezóna 2003/04 Ligy mistrů byla 49. ročníkem klubové soutěže pro vítěze evropských národních lig. Finále se odehrálo 26. května 2004 ve Veltins-Areně v Gelsenkirchenu.


Rhabdoviridae

Rhabdoviridae jsou čeledí RNA virů. Viry této čeledi mají tyčinkovitý tvar, virové partikule jsou na jednom konci zaoblené, na druhém ploché. Rhabdoviry se množí v cytoplasma bez intermediární DNA. Mezi nejznámější rhabdoviry patří virus vztekliny a virus vezikulární stomatitidy.


Averrhoa carambola

Averrhoa carambola L., tzv. „malajská hvězda“, z čeledi šťavelovité je tropický stálezelený strom původem z jihovýchodní Asie, který se pěstuje pro šťavnaté, kyselé ovoce nazývané jako karambolky. Obsažené šťavelany mohou u některých lidí vyvolávat záchvaty, poruchy mozku, a ve výjimečných případech končí smrtí.
Averrhoa carambola pochází z jihovýchodní Asie. Jmenovitě z Malajsie, Číny a Indie. Nejvíce se pěstuje hlavně na Antilách, Havaji, v Indii a v Malajsii.
Pěstuje se jako ovocný strom, protože rodí žluté ovoce, vypadající jako hvězdy. Odtud její anglický název Star Fruit . Ovoce se konzumuje buď čerstvé, nebo se zpracovává na džusy a džemy. Z karambolek se vyrábí též víno.
Je to nízký strom do 12 m výšky s listy střídavými, lichozpeřenými, s lístky vstřícnými, vejčitými, při rašení červenými, později žlutozelenými nebo tmavě zelenými. Malé, světle červené, vonné květy se tvoří během celého roku přímo na kmeni - tzv. „ramiflorie“ a jsou oboupohlavné. Plod je 5-7 cm dlouhá, protáhlá, voskově žlutá bobule s pěti výraznými žebry. Semena jsou hnědá a oválná.
Šťavnatá dužnina je sladkokyselá až kyselá, obsahuje značné množství vitaminu C a šťavelanů. Při výzkumech na pokusných myších bylo zjišťeno, že právě tyto šťavelany mohou způsobovat mozkové příhody a záchvaty, vedoucí v extrémních případech až ke smrti. Tato vlastnost je nazývaná jako šťavelová toxicita nebo karambolová neurotoxicita. Plody snášejí dobře přepravu. Při skladování může docházet k hnědnutí, hlavně když je narušen povrch plodů. Toto hnědnutí způsobují obsažené taniny. Pokud se karambolky skladují například nařezané na plátky, může se tomuto hnědnutí předejít skladováním ve vakuu.
Roste v teplých nížinách do 600 m nad mořem. Optimální průměrná roční teplota je 26-28 °C. Je rozšířena v tropech. Vyžaduje propustné půdy.
Rozmnožování může být buď generativní nebo vegetativní. Pro karamboly byla též vyvinuta metoda rychlé mikropropagace in vitro, která dosahuje úspěšností až 90 %. Tato metoda se ale nevyužívá v praxi. Roubuje se na semenáče vlastního druhu.
Semenáče plodí od 4.-5. roku. Štěpované rostliny pak o rok dříve. Kvetou vícekrát za rok. Plody dozrávají za 4 až 5 měsíců po odkvětu. Z jednoho květenství bývají 2-3 plody. Přezrálé plody padají na zem a kazí se, proto se sklízí v plné zralosti. Jeden strom může dát 25-50 kg karambolek/rok.
Do stejné čeledě šťavelovitých patří též rod Oxalis a Connaropsis. Příbuznými druhy pak jsou:


Nová Ves nad Váhom

Nová Ves nad Váhom je obec na Slovensku v okrese Nové Mesto nad Váhom.
Obec leží asi 6 km východně od Nového Města nad Váhom.
Nejvýznamnější památkou v v obci je katolický kostel z věží s 13. století.


Daigodži

Daigodži je buddhistický chrám sekty šingon ve čtvrti Fušimi v Kjótu v Japonsku. Mnich Rigen-daiši založil chrám v roce 874. O více než sedm století později zde Tojotomi Hidejoši pořádal slavnou slavnost sakur.
Několik budov, včetně kondó a pětipatrové pagody, je japonskými národními poklady. Od roku 1994 je Daigodži, společně s dalšími památkami v okolí Kjóta, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“.


ITS

Hlasování skončilo výsledkem ponechat -- Mercy 17:19, 3. 6. 2008
O významnosti nejde rozhodovat hlasováním o smazání, kritéria pro významnost jsou dány pravidly a doporučeními. Nedostatek nezávislých zdrojů žádné hlasování nenahradí. --Tlusťa 14:21, 27. 5. 2008
Primárně nejde o Kurnik, nahrazuješ šablonu za ve více článcích. Reaguji u prvního, na který jsem narazil. Jistě jako správce znáš Wikipedie:Encyklopedická významnost. Zde se jasně hovoří o tom co významné je a co není. Tím že článek hlasovánípřežije, se jeho významnost nemění. Hlasováním se nedodají potřebné zdroje, jen po tvém zásahu zanikne šablona, která upozorňuje na jejich nedostatek. Když to shrnu – hlasování o smazání určuje, zde tu článek zůstane či nikoliv. Žádné hlasování o významnosti nemáme, na to tu máme doporučení, která bychom měli respektovat. --Tlusťa 14:52, 27. 5. 2008
V tom je ale zásadní rozpor. Významnost a ověřitelnost lze, dle našich doporučení, doložit pouze zdroji. Což se hlasováním o smazání nestane. A jak se v tebou a mnou citovaném doporučení píše: Subjekt je významný, pokud je předmětem vícera netriviálních publikovaných prací, jejichž zdroje jsou nezávislé na subjektu samotném. Pokud takové zdroje nejdou doplněny, není významnost doložena, bez ohledu na to, jestli článek prošel HoS. A kde není doložena, má být minimálně šablona tuto skutečnost oznamující i když dle mého tu takový článek nemá co dělat. A jak se píše dále: Významnost není subjektivní Tedy ani žádné hlasování o významnosti článku rozhodnout nemůže. --Tlusťa 17:18, 27. 5. 2008
Asi chápeme HoS každý jinak. Když se kouknu do archivu ponechaných já, vidím velmi často zdůvodnění: "..dle mého významné je..." a to ještě v lepším případě. Pokud by měl být z Wikipedie odstraněn text, který není odzdrojován, a to i jen v článcích o kterých se hlasovalo, jsem si jist, že nastane velký poprask. Prostě šablona je hodně podobná . Říká, že u předmětného článku chybí zdroje. Samozřejmě že ideální by bylo při HoS ověřit možnost získání zdrojů požadovaných doporučeními a pokud jsou k dispozici, doplnit je. A nebo článek smazat. Jenže to tak bohužel není. Zůstávají zde články neověřené s významností zdroji nepodpořenou. A nic se s nimi dál neděje. Minimálně jejich označení šablonou alespoň někoho v budoucnu přiměje k tomu, že se pokusí něco udělat. Když to řeknu jednoduše, stejně jako neodstraníš bez toho abys článek upravil, nepřijde mi správně odstranit bez toho, abys jí doložil. Objektivně, ne hlasováním, které nemá s doložením významnosti nic společného. Myslím že vícero netriviálních publikací nezávislých na subjektu je celkem jednoznačný a srozumitelný pojem, který interpretujeme stejně. Nakonec – pokud připouštíš odstranění celého neodzdrojovaného textu, asi se naše názory začínají scházet. --Tlusťa 20:26, 27. 5. 2008
Do detailů jsem příspěvky neprošel, ale podle mne je hlasování o smazání skutečně jen hlasováním o smazání. Pokud chybějí v článku zdroje, chybějí v něm zdroje a vhodná šablona, která na to upozorňuje, má být v článku uvedena bez ohledu na to, jestli prošel hlasováním o smazání. Nejspíš to už asi nebude šablona Významnost, ale nějaká šablona upozorňující na chybějící zdroje. Hlasování o smazání je v souvislosti s významností zmíněno také proto, že je někdy otázkou diskuse zhodnocení kvality zdrojů. Na druhou stranu apeluji na ty, kteří hlasují pro ponechání, aby se pokoušeli dodat argumenty nejen v hlasování, ale hlavně v článku samotném. Okino 20:32, 27. 5. 2008
Hlasování a diskuse o smazání jsou jen pomocnou metodou, jak významnost posuzovat. Kritéria uvedených nezávislých netriviálních zdrojů jsou jen pomocnou metodou, jak významnost posuzovat. Ani jednu z těchto metod nelze ztotožňovat se samotnou významností, a obě tyto metody jsou účelnými prostředky, jak významnost posuzovat. Kvalitní článek samozřejmě zdroje potřebuje, ale neuvedení zdrojů v článku ještě v žádném případě neznamená, že je článek bezcenný nebo že subjekt článku je nevýznamný. Ostatně jde-li o významnost, nikoliv ověřitelnost, tak lze i články v jinojazyčných verzích Wikipedie pokládat za netriviální nezávislé zdroje dokládající významnost.--ŠJů 14:21, 28. 5. 2008
Jen pro info, na anglické WP Kurnik hlasování přežil: :en:Wikipedia:Articles_for_deletion/Kurnik. Hlavním argumentem pro zřejmě bylo, že má přes 100 tisíc registrovaných uživatelů.--Ioannes Pragensis 20:55, 27. 5. 2008 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Pangani

Pangani popř. Ruvu je řeka ve Východní Africe v Tanzanii. Je 400 km dlouhá.
Pramení na svazích masívu Kilimandžáro. Překonává mnoho peřejí. Ústí do Indického oceánu nedaleko města Pangani.
Vodní doprava je možná do vzdálenosti 40 km od ústí.


Deep Impact

Deep Impact je americká kometární sonda určená k průzkumu periodické komety Tempel 1 v rámci programu Discovery. Postavila ji americká firma Ball Aerospace & Technologies Corp.. Po technické stránce řídí let sondy Laboratoř proudového pohonu v Pasadeně v Kalifornii. Po odborné stránce projekt řídí vědci z University of Maryland.
Sonda tvaru pětibokého hranolu má výšku 2,3 m a průměr přibližně 1,7 m. Nese na palubě dva dalekohledy. K dlouhofokálnímu dalekohledu o průměru optiky 30 cm jsou připojeny jedna CCD multispektrální kamera s vysokým rozlišením a infračervený spektrometr pro zjišťování chemického složení plynů v komě komety. Ke krátkofokálnímu dalekohledu o průměru 12 cm je připojena multispektrální kamera s nízkým rozlišením. Z boku je připojen rozkládací panel fotovoltaických baterií, který zásobuje systémy sondy elektrickou energií. Dále je vybavena systémem trysek na hydrazin, sloužících pro stabilizaci a korekce dráhy.
Na spodní straně sondy je připevněn projektil o hmotnosti 372 kg, z čehož 113 kg připadá na měděný balast. Elektrickou energii dodává po oddělení od mateřského tělesa jediná chemická baterie s kapacitou 250 Ah. Na jeho palubě je kromě autonomního navigačního systému, sloužícího pro navedení projektilu na jádro komety, zásob pohonných látek a korekčních motorků také dalekohled o průměru 12 cm s kamerou, jejíž snímky slouží především navigačnímu systému k přesnému navádění na cíl, ale také pro získání podrobných snímků jádra komety s rozlišením až 20 cm.
Sonda byla vypuštěna 12. ledna 2005 nosnou raketou Delta II Model 7925 z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě na meziplanetární dráhu směrem ke kometě 9P/Tempel 1. Po cestě byla dráha zpřesněna několika drobnými korekcemi. Dne 25. dubna 2005 sonda pořídila první snímky komety.
Dne 3. července 2005 se od sondy oddělil projektil a mateřská část sondy uskutečnila korekční manévr, aby se vyhnula jádru komety a minula jej ve vzdálenosti přibližně 500 km.
V souladu s plánem projektil narazil relativní rychlostí 10,2 km/s do jádra komety 4. července 2005 v 05:45 UTC. Kinetická energie nárazu činila 19 GJ, což odpovídalo explozi asi 4,5 tuny TNT. Vzhledem k tom, že v době srážky se kometa nacházela ve vzdálenosti 133 mil. km od Země, byl jev pozorován pozemskými observatořemi na západní polokouli přibližně o 7 minut později, v 05:52:15,0 UTC ± 17 sekund. Do pozorování se zapojily i družicové observatoře Hubbleův vesmírný dalekohled, Spitzerův vesmírný dalekohled a další.
Na tiskové konferenci, která se konala 4. července v 08:00 UTC, byly zveřejněny první snímky komety, na jejímž povrchu se nacházely impaktní krátery. Vědci NASA oznámili, že se kvůli materiálu rozptýlenému po dopadu impaktoru nepodařilo zachytit nově vzniklý kráter. Později bylo zjištěno, že je zhruba 100 metrů široký a až 30 metrů hluboký. Analýzy dat z teleskopu Swift, který pracuje v rentgenové části spektra ukázaly, že kometa pokračovala s uvolňováním materiálu z impaktu ještě 13 dní, maximum nastalo pět dní po impaktu. Do vesmíru bylo uvolněno 250 milionů kilogramů vody a mezi 10 a 25 miliony kilogramů prachu.
Počáteční výsledky vědce překvapily, ve vyvrženém materiálu bylo obsaženo více prachu a méně ledu, než se očekávalo. Navíc byl prach nečekaně jemný, podobal se spíše jemnému pudru. Byly nalezeny také další materiály, jíly, uhličitany, sodík a krystalické křemičitany. Jíly a uhličitany obvykle ke svému vzniku potřebují tekutou vodu a sodík je ve vesmíru vzácný. Pozorování také odhalila, že kometa obsahuje zhruba 75% prázdného prostoru, astronomové přirovnávají povrchové vrstvy komety k sněhové závěji. Vědci vyjádřili zájem o více misí k různým kometám, aby mohli určit, jestli mají podobné složení, či zda se hlouběji uvnitř komet nachází jiné materiály, vzniklé při formování sluneční soustavy.
Astronomové stanovili, že kometa pravděpodobně vznikla v oblasti Oortova oblaku na okraji sluneční soustavy. V závislosti na vnitřním složení komety byly astronomové schopni určit, že komety, které vznikly dále od Slunce, budou obsahovat větší podíl ledu např. z ethanu, který byl na kometě 9P/Tempel přítomen. Jestliže budou mít jiné komety podobné složení, jako Tempel, astronomové předpokládají, že byly zformovány ve stejném regionu.
Vzhledem k stále fungujícímu původnímu letovému vybavení, rozhodla NASA o dalším využití této sondy. Sonda se bude účastnit mise EPOXI, která se skládá ze dvou výzkumů – a .
Program DIXI tvoří výzkum komety Boethin, který bude realizován především při těsném průletu sondy okolo této komety 5. prosince 2008. V rámci programu EPOCh bude sonda pozorovat hvězdy, u kterých je potvrzena existence extrasolárních planet a bude prováděno měření infračerveného spektra Země. Cílem výzkumu je zpřesnění údajů o extrasolárních planetách a získání srovnávacích dat pro budoucí projekty studia atmosfér exoplanet.
Název sondy byl inspirován stejnojmenným katastrofickým sci-fi filmem Deep Impact.


Bohuslav Karlík

Bohuslav Karlík byl československý kanoista, reprezentant Československa, olympionik, který získal stříbrnou medaili z Olympijských her.
Na LOH 1936 v Berlíně získal stříbro v kánoistice v závodě na jeden kilometr. Byl účastníkem také olympiády 1952 v Helsinkách, kde obsadil 6. místo.
Karlík je autorem ideologicky silně podbarveného sportovního životopisu Jana Brzáka-Felixe Čtvrtstoletí v čele vodáků.


Geografie Antarktidy

Antarktida byla v minulosti společně s Jižní Amerikou, Afrikou, Austrálií a Arabským a Indickým poloostrovem součástí prapevniny Gondwana a po jejím rozpadu zaujala ve třetihorách svoji dnešní polohu v blízkosti pólu.
Nejstarší částí kontinentu je Antarktický štít. Je tvořen třemi tektonickými jednotkami uloženými podle geologického stáří. Pevninský štít zaujímá celou Východní Antarktidu a část Západní Antarktidy.
Jih od nejvyšší centrální oblasti je Jihopolární plošina se středem v jižním geografickém pólu - výška do 2835 m n. m. Oblasti při pobřeží a v zázemí Východní Antarktidy se nazývají země královny Maud - nejvyšší Vorterkaka 3630 m n. m., Enderbyho země, země McRobertsona s nejvyšší horou Mount Menzies 3322 m n. m. a s největším ledovcovým proudem na světě - Lambertovým ledovcem, stékajícím do Ameryho šelfového ledovce, Americká vysočina, Wilkesova země a Viktoriina země.
Povrch Východní Antarktidy pokrývá ledovec, který se pozvolna sklání od centrální oblasti o nadmořských výškách 4000 m k okrajům s nadmořskou výškou mezi 2000 až 2500 m. Podloží ledovce leží většinou nad úrovní mořské hladiny. Nejmladší tektonickou soustavou je alpínský systém Západní Antarktidy, jehož vznik úzce souvisí se vznikem And v sousední Jižní Americe koncem druhohor a ve třetihorách.
Rozhraním Východní a Západní Antarktidy je Transantarktické pohoří. Začíná při jižním okraji Filchnerova šelfového ledovce nunatakovým pohořím Pensacola - nejvyšší bod měřící 3660 m n. m. a pokračuje při jižním a západním okraji Rossova šelfového ledovce až k západnímu pobřeží Rossova moře, kde končí v pohoří Admirality - nejvyšší bod Mount Minto 4165 m n. m.
Z jednotlivých částí pohoří - Horlickovy hory, pohoří královny Maud, hory královny Alexandry s nejvyšší horou Mount Kirkpatrick 4528 m n. m., hory královny Alžběty, Churchillovy hory a pohoří prince Alberta stéká velké množství ledovcových proudů.
Oblast Západní Antarktidy je vlastně souostrovím spojeným v jednotný celek pevninským ledovcem, ze kterého vyčnívají vrcholy a hřebeny podledovcových hor. Především díky Antarktickému poloostrovu je pobřeží Západní Antarktidy členitější. Severní zúžená část poloostrova se nazývá Grahamova země, širší jižní Palmerova země. Východní okraj poloostrova je lemován Larsenovým šelfovým ledovcem.
Jižně od Palmerovy země se rozkládá rozsáhlý šelfový ledovec ústící do Weddellova moře - západní část se nazývá šelfový ledovec E. Ronneové, východní Filcherův šelfový ledovec. Na západě sousedí šelfový ledovec E. Ronneové s mohutným Ellsworthovým pohořím s nejvyšším vrcholem celé Antarktidy Vinson Massif měřící 4897 m n. m.
Dále k západu se prostírá země Marie Byrdové, kde z několika nunatakových pohoří vystupuje nejvýše pohoří Výkonného výboru - nejvyšší bod Mount Sidley 4181 m n. m. Jižně od země Marie Byrdové leží plošiny Rockefellova a Hollicka - Kenyona. Zde leží Bentleyův subglaciální příkop - 2538 m pod hladinou moře, probíhající paralelně s Transantarktickým pohořím.
Rossův šelfový ledovec je největším svého druhu na světě. V severozápadním cípu je Rossův ostrov s nejvyšším činným vulkánem Antarktidy Mount Erebus měřící 3794 m n. m.
Stálé vodní toky v Antarktidě neexistují. Pouze během letního období vznikají dočasné toky především v oblastech nepokrytých ledem. Na přilehlých ostrovech bývá těchto toků více. V depresích vyhloubených ledovcem do skalního podkladu se vytvářejí jezera.
Antarktida je vymezena jednak jako území kontinentu a také jako jižní polární oblast na jih od jižního polárního kruhu - za 66°32’ již. šířky nebo území vymezené klimatickou hranicí, kde letní teplota nepřevyšuje 10°C. Klimaticky vymezená oblast má rozlohu 67,84 mil. km2.
Téměř celý kontinent leží na jih od jižního polárního kruhu. Antarktidu můžeme rozdělit na dvě části:
Mezi nimi se napříč kontinentem táhne Transantarktické pohoří. Většinu povrchu tvoří věčný led s tloušťkou okolo 3 000 m. Kdyby byl led odstraněn, kontinent se změní v souostroví.


Dvojhláska

Dvojhláska je typ hlásek s tónovou strukturou, kde dochází k plynulému spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného jádra.
Dvojhlásky jsou obvykle tvořeny jedním vokálem a jedním polovokálem, přičemž polovokál může být buď na první, nebo na druhé pozici.
Často se liší názory lingvistů na to, zda považovat dvojhlásky za jednotné fonémy s dvojím artikulačním cílem, nebo je chápat jako spojení dvou fonémů. Hodnocení je obvykle závislé na fonologické funkci těchto hlásek v příslušném jazyce. České /ou/ je obvykle považováno za jediný foném, neboť jeho druhá část, neslabičné [[Zavřená zadní zaokrouhlená samohláska|[??]]], se v češtině samostatně nevyskytuje.


Placentálové

Placentálové jsou největší nadřádem savců, patřících do podtřídy živorodých. Termíny Placentalia a Eutheria jsou takřka synonyma, nicméně Eutheria je trošku obecnější pojem.
Většina žijících savců patří právě mezi placentální savce, zbylé dvě skupiny představuje nadřád vačnatců patřící rovněž k podtřídě živorodých, a řád ptakořitních, patřící do podtřídy vejcorodých. V minulosti však existovaly ještě jiné, již vyhynulé skypiny savců. Hlavním znakem odlišujícím placentály od ostatních savců je výživa plodu pomocí placenty během těhotenství, což u ostatních savců není běžné. Reprodukují se pohlavně a dítě je v matce donošeno dokud se plně nevyvine. Placentálové jsou živorodí. Placentu mají pouze samice. Placentálové ovládli zemi na všech kontinentech, kromě Austrálie, kam se kvůli její odlehlosti od jiné pevniny nerozšířili.
Eutheria je taxon představený Thomasem Henrym Huxlym v roce 1880, který obsahuje všechny placentální savce a nejbližší předchůdce placentálů. Jméno doslova znamená 'pravé zvíře'. Nejbližšími žijícími příbuznými jsou vačnatci.
Nejstarším známým druhem placentálního savce je Eomaia z doby pozdní křídy, tedy přibližně před 125 milióny let. Nalezen byl v usazeninách jednoho Čínského jezera. Bezpochyby patří mezi placentály, nicméně jeho boky jsou příliš úzké na to aby mohl porodit plně vyvinuté mládě. To naznačuje že placenta hrála jen malou roli ve vývoji mladých u tohoto druhu.


Anna Polívková

Anna Polívková je česká herečka, dcera herce Bolka Polívky a herečky Evelyny Steimarové - po mamince další pokračovatelka slavného hereckého rodu Steimarů. Jedná se o ženu s velkým komediálním talentem a nadáním, jež v roce 1999 po studiu na konzervatoři nejprve studovala nonverbální divadlo na HAMU, posléze odešla studovat Mezinárodní pohybové divadlo do Paříže.


Vážany nad Litavou

Obec Vážany nad Litavou se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 644 obyvatel.


Marius Ambrogi

Marius Jean Paul Elzeard „''Marc''“ Ambrogi byl 21. nejúspěšnější francouzský stíhací pilot první světové války s celkem 14 uznanými sestřely.
Jednalo se o 14. nejúspěšnějšího specialistu na sestřelování balónů ze všech letců první světové války – z jeho 14 sestřelů bylo 11 balónů.
Během války získal mimo jiné tato vyznamenání: Médaille militaire, Légion d'honneur a Croix de Guerre.
Jako stíhací pilot bojoval i v druhé světové válce, v níž docílil 1 sestřelu.


Nepotopitelný Sam

Nepotopitelný Sam, známý rovněž jako Oscar byl kocour, jenž byl lodním maskotem celkem tří lodí, jedné patřící Kriegsmarine a dvou patřících Royal Navy, který přežil potopení všech tří.
Černobílý kocour původně patřil neznámému námořníkovi posádky Bismarcku. Byl na palubě, když loď 18. května 1941 vyplula na svou jedinou operaci Cvičení na Rýnu. Bismarck byl potopen 27. května a z jeho posádky čítající 2,200 mužů se zachránilo pouhých 115 námořníků. Několik hodin po potopení lodi byl kocour, plovoucí na kusu prkna, nalezen a vyloven britským torpédoborcem HMS Cossack. Nevěda, jaké bylo jeho původní jméno, posádka Cossacku jej pojmenovala Sam.
Na palubě Cossacku strávil Sam několik měsíců v konvojové službě ve Středozemí a v severním Atlantiku. 24. října 1941 byl Cossack těžce poškozen torpédem z německé ponorky U-563 na cestě z Gibraltaru do Británie. Posádku vzal na palubu torpédoborec HMS Legion a po počasím zmařeném pokusu dovléci torpédovanou loď zpět do Gibraltaru se Cossack 27. října potopil západně od základny. Výbuch torpéda stál život 159 námořníků, ale Sam opět přežil.
Poté byl kocour, již v té době přezdívaný Nepotopitelný Sam, "převelen" na palubu HMS Ark Royal. Ani tady se však v jeho roli maskota Samovi nedostalo klidu. Letadlová loď byla při návratu z Malty rovněž torpédována, ponorkou U-81, 14. listopadu 1941. I tato loď se po průniku velkého množství vody do trupu potopila 30 mil od Gibraltaru při pokusu dovléci ji zpět na základnu. Díky tomu, že se potápěla velmi pomalu, se zachránili všichni členové posádky kromě jednoho. Sam byl nalezen motorovým člunem, jak se drží na kusu dřevěné desky, "nezraněný, ale velmi rozhněvaný". O trosečníky se postaraly torpédoborce HMS Lightning a HMS Legion. Lightning byl potopen v roce 1942 a Legion v roce 1943.
Royal Navy nehodlala už dále riskovat a Sam našel nový domov v ubikaci guvernéra Gibraltaru. Odtud se později přestěhoval do námořnického domu v Belfastu, kde prožil konec války. Sam uhynul v roce 1955.
Pastelový portrét Sama od Georginy Shaw-Bakerové má v majetku Národní námořní muzeum v Greenwichi.


Pešť

Pešť je východní, převážně rovinatá část hlavního maďarského hlavního města Budapešti. Jednalo se původně o samostatné město, které bylo v roce 1873 sloučeno s Budínem a Starým Budínem v největší uherské město Budapešť. V historickém centru Pešti se nachází např. Országház, náměstí Hrdinů či ulice Váci utca. První písemná zmínka o Pešti pochází z roku 1148.


Stoke-on-Trent

Stoke-on-Trent je město v anglickém hrabství Satffordshire v regionu West Midlands. Město je federací, vytvořenou na počátku 20. století, šesti původních měst – Hanley, Stoke, Burslem, Tunstall, Longton a Fenton. Je považováno za kolébku hrnčířství Velké Británie.
Jméno Stoke je odvozeno od názvu jednoho původních z měst, Stoke-on-Trent, osady s dlouhou historií. Stoke pochází ze staroanglického stoc, které znamenalo označení místa nebo osady. Nejčastěji se uvádí, že osada vznikla na křižovatce římské silnice vedoucí ze současného Derby do Chestertonu. A protože označení Stoke bylo běžně používaným označením pro různé obce, bylo k tomuto názvu připojeno jméno řeky.
Od 17. století byla tato oblast známá průmyslovou výrobou keramiky tak známých značek jako jsou Royal Doulton, Spode, Wedgwood a Minton. Dostatečné zásoby uhlí a jílu vhodného pro výrobu keramiky, vedly k postupnému rozvoji tohoto průmyslového odvětví.
Severní Staffordshire bylo centrem těžby uhlí. První zmínka o hornictví v této oblasti pochází ze 13. století. Část staffordshirské uhelné pánve, Potteries Coal Field, se rozkládá na ploše asi 300 km2 a i v městě samotném se nacházelo několik těžebních jam.
Stoke-on-Trent se nachází asi uprostřed mezi Manchesterem a Birminghamem a sousedí s Newcastle-under-Lyme, které se nachází na západ od města a je spravováno samostatně. Na východě se rozkládá Peak District National Park.
Stoke vzniklo spojením původních šesti měst a vytváří pás vedoucí ze severu na jih v okolí silnice A500. Ačkoli je jméno města odvozeno od názvu Stoke a tam také sídlí městská rada, je geografickým centrem Hanley.
Podle sčítání obyvatel z roku 2001 má město 240 636 obyvatel. Vzhledem k počtu z roku 1991 se jednalo o pokles o 3,5%. 51,3% procent obyvatel jsou ženy, 96,3% se narodilo ve Velké Británii. 94,8% obyvatel se označuje za bělochy, 3% Asiaty a 0,3% za černochy. Podle náboženského vyznání je 71,8% křesťanů, 3% muslimů, 1,1% hinduistů, 0,6% sikhů, 0,5% židů a 14,8% bez vyznání. Průměrný věk obyvatel byl 38,5 let.
Severní Staffordshire je světovým centrem výroby jemné keramiky. Tato tradice se datuje od 12. století. V 80. letech 20. století byl Stoke-on-Trent zasažen, podobně jako některé jiné části Velké Británie, poklesem průmyslové výroby, který způsobil uzavírání některých průmyslových podniků a nárůst nezaměstnanosti. V současnosti je ekonomika města stabilizovaná a ve městě působí asi 9 000 společností, mimo jiné Bet365 nebo Phones4U – obchodník s mobilními telefony. Podle studie Competitive Alternatives 2004, je Stoke-on-Trent místem s nejvyšší efektivností pro založení nové průmyslové společnosti.
Město ročně navštíví asi pět miliónů turistů, což podporuje asi 4 400 pracovních míst. Město láká turisty k opakovaným návštěvám, asi 80% turistů se sem vrací. Zájem turistů byl nastartován v roce 1986 Národním zahradním festivalem a je podporován mnoha keramickými dílnami a obchody s tímto zbožím a výlety po místním kanále. Hlavním obchodním centrem je Hanley kde se nachází Potteries Shopping Centre.
První myšlenky na federaci sousedních měst se objevily v roce 1888. K vlastnímu spojení šesti měst došlo 1. dubna 1910. Byla sloučena města Hanley, Burslem, Longton, Stoke, Tunstall a Fenton a pro název bylo vybráno jméno Stoke-on-Trent. V roce 1919 vznikl záměr rozšířit město o obvod Newcastle-under-Lyme a Wolfstanton, ale toto spojení nebylo realizováno.
V roce 1974 se Stoke-on-Trent stalo nemetropolitním distriktem hrabství Staffordshire. 1. dubna 1977 bylo ustanoveno jako samostatná správní jednotka se správním orgánem Radou města Stoke-on-Trent a zůstalo částí ceremoniálního hrabství Staffordshire. Rada města má 60 radních, v jejichž čele stojí přímo volený starosta.
Město je rozděleno na tři volební obvody do parlamentu - Stoke-on-Trent North, Stoke-on-Trent Central a Stoke-on-Trent South a je součástí volebního obvodu West Midlands do Evropského parlamentu.
Město je spojeno s dálnicí M5 silnicí A500. Silnice A50 procházející městem vytváří spojnici mezi dálnicemi M6 a M1.
Hlavní železniční stanice ve Stoke-on-Trent se nachází na trati West Coast Main Line vedoucí mezi Londýnem a Manchesterem. Dalšími železničními zastávkami jsou Longport a Longton.
Městská hromadná doprava ve městě je zajišťována téměř výhradně autobusy. Tento druh dopravy provozuje společnost First Group a několik dalších malých dopravců. Hlavní autobusová stanoviště se nacházejí v Hanley a Longtonu.
V rámci města a jeho okolí je vytýčeno asi 160km cyklistických stezek, které spojují město s národní sítí cyklistických stezek.
Ve Stoke-on-Trent se nachází čtyři vysokoškolské instituce. Staffordshirská univerzita sídlí v Sheltonu poblíž železniční stanice. Status univerzity obdržela v roce 1992. Keele University Medical School využívá budovy Univerzitní nemocnice severního Staffordshire v Hartshillu. Keele Univerzity byla založena roku 1949 a její vznik inicializovala rada města Stoke-on-Trent. Stoke-on-Trent College má dvě centra – jedno v Burlsemu a v Sheltonu.
Bohatou historii města lze nejlépe poznat při návštěvě jednoho z místních muzeí – Etruria Industrial Museum, Ford Green Hall, světoznámé kolekce keramiky v Potteries Museum & Art Gallery nebo Gladstone Pottery Museum. Další místní zajímavostí je nejstarší funkční viktoriánská keramická dílna. Pozoruhodné jsou i Trentham Gardens, které prošly v roce 2005 rekonstrukcí s náklady asi 100 miliónů liber.


Mauritánie

Mauritánie nebo též Mauretánie je islámská prezidentská republika, která se nachází na západním pobřeží Afriky. Na severozápadě sousedí s Marokem okupovanou Západní Saharou, na severovýchodě s Alžírskem, na východě a jihu s Mali, na jihozápadě se Senegalem. Ze západu ji omývají vody Atlantského oceánu. Území je z poloviny poušť Sahara, na jihu se nachází málo úrodná oblast Sahelu. Na ploše 1 mil. km2 žijí 3 miliony lidí. Prezident Maavíja uld Sídí Ahmed Tajá, který stál v čele státu od roku 1982, byl 3. srpna 2005 sesazen vojenským převratem. Po přechodném období vlády plukovníka Alího Uld Mohammeda Fála jej nahradil demokraticky zvolený prezident Sídí Uld Abdalláh, který byl zajat při vojenském převratu dne 6. srpna 2008.
Od 8. století byla součástí Ghanské říše. Tu v roce 1076 dobyli Almoravidovci a založili zde rozsáhlou říši, zasahující až do Španělska. Almoravidovská říše se rozpadla v roce 1147 a jih se stal součástí říše Mali. Sever byl pod silným vlivem arabského Maroka. Ve válce Šar Bubu získali Arabové zbytek území. Od 15. století byla Mauritánie častým cílem evropských obchodníků. Od 18. století probíhala francouzská kolonizace, 1904 až 1958 součást Francouzské západní Afriky. 28. listopadu 1960 byla vyhlášena nezávislost. Zároveň bylo založeno dnešní hlavní měto Nuakšott na místě vesnice Ksar.
Prezident Maavíja uld Sídí Ahmed Tajá, který stál v čele státu od roku 1982, byl 3. srpna 2005 sesazen vojenským převratem. Po přechodném období vlády plukovníka Alího Uld Mohammeda Fála jej nahradil demokraticky zvolený prezident Sídí Uld Abdalláh.
Mauritánie je jednou ze tří arabských zemí uznávajících Izrael. Tato diplomatická vazba je dědictvím režimu Maaúja Uld Sídí Ahmada Táji, který v 90. letech nejprve podporoval Irák při válce v Perském zálivu, v obavách z mezinárodní izolace i domácího odporu se však brzy začal sbližovat se Spojenými státy a Izraelem.
Rozlehlé pouštní oblasti sahelských států se díky malé hustotě osídlení a absolutní propustnosti hranic staly vítaným útočištěm pro teroristické organizace. Na území Mauritánie a sousedního Mali tak operuje Saláfistická skupina pro kázání a boj, jež údajně disponuje stovkami bojovníků. Bezpečnostní hrozby spojené s tímto regionem nezůstaly nepovšimnuty ani v rámci boje proti světovému terorismu. Mauritánie byla od roku 2002 zapojena do tzv. Pansahelské iniciativy, v rámci které Spojené státy pomáhaly budovat místní vojenské jednotky určené k boji s teroristickými skupinami. Tento program byl v roce 2005 nahrazen Transsaharskou protiteroristickou iniciativou, která kromě citelného navýšení dostupných finančních prostředků zahrnuje větší počet zúčastněných zemí a rozšiřuje spolupráci o nové dimenze.
Mauritánie byla, na rozdíl od svých severnějších sousedů, doposud ušetřena významnějších teroristických úderů. Veřejné mínění zatím nejvíce rozvášnil útok islamistů na vojenskou posádku na severovýchodě země v roce 2005, při kterém bylo zabito 15 vojáků. Nuakšott kromě toho mluví o několika připravovaných atentátech a únosech, které se místním bezpečnostním složkám podařilo zhatit. Vojenská pomoc ze strany Washingtonu je tudíž místní vládou více než vítána. O její existenci svědčí překvapivě dobrá výzbroj mauritánské armády.
Vztahy se Senegalem byly v minulosti poškozeny hraničními spory i pogromy na černošské obyvatele jižní Mauritánie. Nuakšott navíc vystoupil z Hospodářského společenství západoafrických států. Severní hranici se Západní Saharou po obou stranách lemuje minové pole.
70 % obyvatelstva Mauritánie jsou Mauři, stejný národ, který v 10. století okupoval jižní Španělsko. Mauři v Mauritánii jsou arabsko-černošského původu. Mauři jsou rozděleni do mnoha etno-lingvistických skupin a dále rozlišováni rasově na Bílé Maury nebo Černé Maury, ačkoli je někdy obtížné rozlišit tyto dvě skupiny podle barvy pleti. Bílí Mauři kontrolují obchod a vládu v zemi. Černí Mauři zůstávají politicky a ekonomicky slabší než Bílí Mauři.
Další skupinou v zemi jsou černí Afričané, tzv. Afro-Mauritánci, kterých je 30%. Afro-mauritánské kmeny jako např. Halpulaar, Wolof a Soninke, zůstávají soustředěny na jihu a v městských oblastech. Černí Mauři a Afro-Mauritánci jsou početně mnohem méně zastoupeni ve veřejném a soukromém sektoru a mají podřazené postavení. V současnosti je členem mauritánského parlamentu pouze jeden Černý Maur.
Francouzi tvoří 1% obyvatel. 99 % Mauritánců jsou muslimové, Islám je základem zákonodárství a arabština je zde úředním jazykem, přesto i zde existuje mizivá křesťanská menšina. Gramotnost dosahuje asi 34 %.
Problémem dnešní Mauritánie jsou rostoucí slumy, protože pastevci jsou díky rozšiřování pouští vyhnáni ze svých pastev. Na vývoz jde železná ruda a rybolov, odběrateli jsou EU a Asie. Ačkoliv má země nadměrně bohaté pobřežní vody, nadměrný lov v posledních letech ohrožuje tento významný generátor vývozních příjmů i zdroj obživy obyvatelstva.
V roce 2001 byla potvrzena existence ložisek ropy v pobřežních vodách. Podle odhadů měly příjmy z těžby ropy dosáhnout v roce 2006 47 miliard ukíjá, což by představovalo asi třetinu státního rozpočtu. Těžba ropy je nicméně spojena s úplatkářským skandálem, do nějž je údajně zapojena australská firma Woodside.
Dovážejí se stroje a spotřební zboží. HDP na 1 obyvatele dosahuje asi 500 USD. Měnou je mauritánská ukíjá.


Petter Hegre

Petter Hegre je norský fotograf, známý a uznávaný odborník v oboru erotické fotografie a fotografie ženského aktu.
Studoval na prestižní americké umělecké fotografické škole Brooks Institute of Photography v kalifornské Santa Barbaře, počátkem 90. let působil v New Yorku jakožto asistent u legendárního amerického fotografa Richarda Avedona.
Jeho manželkou je ukrajinská modelka Luba Shumeyko provdaná Luba Hegre.


Železnice Desná

Železnice Desná je marketingový název regionální železniční tratě 293 ze Šumperka do Kout nad Desnou s tříkilometrovou odbočkou Petrov nad Desnou - Sobotín. Trať vlastní Svazek obcí údolí Desné. Svazek obcí vznikl po povodni v roce 1997 a obnovení a převzetí poničené železniční tratě bylo jeho nejvýznamnějším počinem.
Po obnovení provozu na trati se provozovatelem dráhy stala společnost Stavební obnova železnic a.s., která se předtím podílela na opravě povodní poškozených úseků. Od 1. března 2005 je provozovatelem dráhy firma SART - stavby a rekonstrukce a.s.
Po obnovení sjízdnosti trati byla provozovatelem osobní i nákladní drážní dopravy firma Stavební obnova železnic a.s.
Od 1. října 2002 pak provozování pravidelné osobní dopravy převzala společnost Connex Morava a. s. Vozidla provozovaná tímto dopravcem na uvedené trati jsou však majetkem Svazku obcí údolí Desné, který je získal současně s převzetím trati. Na těchto tratích platí tarif a smluvní přepravní podmínky integrovaného dopravního systému Olomouckého kraje. O sobotách, nedělích a svátcích v letní a zimní sezóně dva vlaky denně pokračují ze Šumperka po trati č. 291 až do Zábřehu na Moravě.
Pravidelnou nákladní dopravu provozují od 1. května 2005 České dráhy, resp. od 1. prosince 2007 ČD Cargo.


Stolová hora

Stolová hora, též tabulová hora, je pojem z geologie či geomorfologie, kterým se označuje osamocená vyvýšenina, která typicky vystupuje strmými svahy nad okolní krajinu. Vrchol hory tvoří ploché temeno, které je různého tvaru a velikosti. Svými rozměry jsou stolové hory přechodem mezi svědeckými vrchy a tabulemi.
Tento zajímavý geomorfologický tvar vzniká erozně denudační činností exogenních sil působících na tabule a plošiny s horizontálně či subhorizontálně uloženými sedimenty. Nejčastější výskyt stolových hor je vázán na aridní a sopečné oblasti, kde po zvětrání vrcholu hory vznikne plošina odolnějšího ztuhlého magmatu. Díky příkrým svahům, které oddělují ploché temeno od okolní krajiny, je poměrně časté, že se na temeni hory nachází uzavřený ekosystém s odlišnou flórou a faunou.
Stolové hory byly objeveny i pod mořskou hladinou ve značných hloubkách až kolem 3 kilometrů. Pod vodní hladinou se tyto útvary nazývají guyoty. Jejich vznik je spojen s vodní erozí a s následným poklesem celé desky, na které se stolová hora nacházela.


Ptolemaios VII. Neos Filopatór

Ptolemaios VII. zvaný Eupatór, či také Neos Filopatór byl egyptský faraon z dynastie Ptolemaiovců. Otázka kolem jeho vlády je sporná, a také možná nikdy zcela nevládl. Královská hodnost byla Ptolemaiovi VII. udělena posmrtně.
Osobnost Ptolemaia VII. Nea Filopatóra je nejistá. Podle jedné z teorií byl synem krále Ptolemaia VI. Filométora a Kleopatry II. a od roku 145 před Kristem se stal spoluvládcem svého otce a po krátké době byl zavřažděn svým strýcem Ptolemaiem VIII., který tak na trůn sám nastoupil. Někteří řečtí učenci Ptolemaia VII. Nea Filopatóra ztotožňují s Ptolemaiem Memfitem', synem Ptolemaia VIII. a Kleopatry II., který byl svým otcem zavražděn. Další stopy ukazují na množství menších regentů a rádců, kteří se jmenovali stejně, jako všichni ptolemaiovští králové Ptolemaios. Ačkoliv podle tradice je číslování Ptolemaiů zůstalo kontinuálně zachováno. Občas je však jejich číslování obrácené: Ptolemaios VIII. Euergetés II. je udáván jako Ptolemaios VII. a Ptolemaiov VII. Neo Filopatór jako Ptolemaiov VIII. V některých starších literárních pramenech bývá Ptolemaiov VII. coby král zcela vynechán. Díky tomu se čísla všech pozdějších mužských ptolemaiovských vládců sníží o jedno - až do krále Ptolemaia XV. Kaisariona, který by podle této metody byl Ptolemaios XIV. Kaisarion.


Kleité

Její sestrou byla Arisbé, první žena trojského krále Priama. Manželem Kleité se stal král Kyzikos, vládce na ostrově v Marmarském moři.
Svatební hostina Kleité a krále Kyzika se konala právě v době, kdy tudy proplouvala loď Argó s posádkou Argonautů, kteří byli na dlouhé nebezpečné cestě do Kolchidy pro zlaté rouno.
Národ Dolionů, kterému vládl Kyzikos, byl sužován divokými trojrukými obry. Ti zaútočili na loď Argonautů, vrhali na ni kameny. Héraklés a později i ostatní se jim postavili a pobili je luky a šípy. Dolionové jim přinášeli dary a zvali je k pohoštění.
Když skončilo hodování, Argonauté odpluli, ale silná bouře a vítr je zahnaly zpět na stejný břeh. Stalo se, že noční tma jim zabránila poznat, kdo proti nim stojí a tak Argonauti pobili mnoho Dolionů, mezi nimi i jejich krále Kyzika, jehož usmrtil šíp Iásonův. Za denního světla všichni zděšeně zjišťovali škody a společně truchlili dalších několik dnů, kdy loď nemohla pro nepřízeň počasí odplout.
Uvádí se, že Kleité nad smrtí krále Kyzika žalem zešílela a oběsila se.


Laura Mulvey

Laura Mulvey je britská režisérka, scénaristka, producentka, filmová a kulturní teoretička.
Laura Mulvey se narodila 15.srpna 1941 v Oxfordu. Středoškolské vzdělání získala na St.Paul's Girls School, Hammersmith v Londýně, poté úspěšně absolvovala obor historie na St.Hilda's College v Oxfordu. Od roku 1975 působila v mnoha institucích především jako profesorka filmových studií v Londýně, mezi léty 2000 a 2003 pracovala jako režisérka v AHRB Centre for British Film and Television Studies. Během svého života také hostovala na mnoha světově uznávaných vysokých školách a institucích-jednalo se například o Institut filmových a mediálních studií na Univerzité J.W.Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, Katedru ženských studií na Státní univerzitě Ohio, či Katedru filmových studií na Univerzitě New York. Laura Mulvey je také čestnou členkou Společnosti pro filmová a mediální studia, či členkou Britské akademie. Od roku 1999 působí jako profesorka filmových a mediálních studií na Birbeck College v Lodýně.
Začátkem 70.let začíná působit jako filmová kritička například v časopisech Spare Rib či Seven Days. Mnoho z těchto jejích časných prací se věnovalo diváckému ztotožnění s filmovým obrazem a jeho vztahu k mužskému pohledu. Tato tematika je náplní i její nejvýraznější eseje Vizuální slast a narativní film publikované roku 1975 v časopise Screen. Práce je všeobecně považována za první stať feministické filmové teorie a pomohla ji ustanovit samostatnou a legitimní oblastí studia. Autorka zde kritizuje projekci patriarchálního uspořádání světa do tradičního filmu, v němž muž je ten, kdo se dívá a žena je ta, která je vystavována. Ve své koncepci přitom vychází z psychoanalýzy a zdůrazňuje Freudův pojem slast s dívání se, jíž se muž účastní aktivně a žena pasivně. Díváním ale není míněn jen obyčejný pohled, ale přímo zírání, zmocňování se pohledem. Žena se navíc stává erotickým objektem ve dvou rovinách-pro diváka a i pro hlavního hrdinu, s nímž se mnohdy divák identifikuje pro touhu zmocnit se ženy na plátně, kterou však může mít jen hrdina. Dle Mulvey se pak především díky filmové technice (kontrast světla na plátně a šera v sále, pohyb kamery souběžně se zrakem diváka a tím jeho identifikace s daným záběrem reprodukuje patriarchální ideologii. Z toho důvodu navrhuje Mulvey především změnu práce s kamerou, která už by nenapomáhala vytvářet falešnou iluzi světa. Z jejich publikací lze dále jmenovat díla Douglas Sirk-kolekci esejí zpracovanou ve spolupráci s Jonem Hallidayem, dále pak sbírky esejů Visual and Other Pleasures, Citizen Kane, Fetishism and Curiosity či Death Twenty-four Times a Second. Dále je Mulvey autorkou více než čtyřiceti článků a samostatných esejí, mezí něž patří i Několik myšlenek o fetišismu v kontextu současné kultury- autorka v kontextu feministické filmové teorie srovnává Freudovu a Marxovu teorii ve vztahu k fetišismu a mechanismu popření. Marx v rámci komoditního fetišismu hovoří o popření dělnické práce, kdežto Freuda u sexuálního fetišismu o popření mateřského těla. Popření těla a popření práce představují v komoditní kultuře zdroj a původ hodnoty-obě teorie fetišismu tedy vedou ke spojení erotického zobrazení ženy s erotickým zobrazením komodity. Ve filmu se tím pádem erotické zobrazení ženy mění v komoditu a žena je zároveň konzumentkou komodit, aby se sama stala touto komoditou.
V letech 1974 -1982 spolupracovala se svým manželem Peterem Wollenem na šesti filmových projektech týkajících se především feministické teorie, sémiotiky a psychoanalýzy. První z nich, Penthesilea: Královna Amazonek, zobrazuje pozici ženy ve vztahu k patriarchální ideologii, symbolickému jazyku a mužské fantazii. V následujícím filmu s názvem Hádanky Sfingy Mulvey aplikuje to, co proklamovala ve své eseji Vizuální slast a narativní film-přerušit tok děje a změnit tím vztah diváka k ženské postavě-kombinuje vlastní čtení přímo na kameru a dějovou část týkající se především Louisy, která bojuje se svým mateřstvím v patriarchální společnosti a je reprezentována prostřednictvím fragmentálního užití dialogu a zobrazováni. Amy! je příběh o letkyni Amy Johnson, ve kterém se promítají teorie Mulvey a Wollena týkající se především deestetizace ženského těla a relativismu. Nesoustředí se na faktický příběh letkyně, ale podobně jak v Hádankách Sfingy se jedná o montáž různých způsobů filmové prezentace. Mezi další společná díla patří Frida Kahlo and Tina Modotti, Zlá sestra či Crystaled Gazing-snímek představující Londýn za odstoupení Margaret Thatcher, několikrát kritizovaný pro absenci podpory feminismu. Jako jediný ze společných filmů Mulvey a Wollena se feministické problematiky téměř nedotýká a to především z autorčiny obavy o nevyváženost snímku.
Zatím posledním filmovým dílem je film Disgraced Monuments, natočený po autorčině filmové pauze až roku 1991. Jedná se o Mulveyin sólový dokumentární projekt, ve kterém se věnovala osudu státního umění v zemích bývalého Sovětského svazu.
Díla Laury Mulvey jsou zlomová nejen feministickou problematikou, ale především tím, jakým způsobem spojují tematiku filmové teorie, feminismu a psychoanalytické teorie S. Freuda a J. Lacana.


Hanka Krawcec

Narodila se v Drážďanech jako dcera skladatele Bjarnata Krawce. Grafické vzdělání získala v Drážďanech a v Praze na Umělecko-průmyslové škole u Fr. Kysely. Po návratu do Německa pracovala do konce 2. svět. války v reklamním ateliéru v Berlíně a po válce v Budyšíně v lužickosrbské organizaci Domowina. V r. 1947 přesídlila za otcem do Varnsdorfu a zůstala zde až do roku 1986. Zemřela v domově důchodců ve Filipově.
Autorka grafických listů, ilustrací, užité grafiky, maleb, návrhů loutek. Za nejvýznamnější je považován grafický cyklus Člověk by člověku světlem měl být.


Beep Media Player

Beep Media Player je svobodný přehrávač zvuku, založený na multimediálním přehrávači XMMS. BMP je portace XMMS do GTK+ 2 a mimo jiné integruje lepší vzhled poslední verze GNOME, Xfce, nebo pokud se spouští na KDE, tak použije nejnovější GTK-QT vzhled. XMMS a BMP vypadají docela jako Winamp. BMP přehrává mnoho audio formátů.
Spolu s vydáním verze 0.9.7.1 vývojářský tým BMP oznámil, že nadále nebudou vydávat další verze BMP. Namísto toho rozvíjí jinou větev softwaru zvanou BMPx. O pár dní později oznámil William „nenolod“ Pitcock, že další verze klasického BMP ponese název Audacious Media Player.


Pierre-Jules Hetzel

Pierre-Jules Hetzel byl francouzský vydavatel proslulý především vydáváním bohatě ilustrovaných svazků Podivuhodných cest spisovatele Julese Verna, které jsou dodnes vysoce ceněny sběrateli po celém světě. Hetzel byl také hlavní vydavatel Victora Huga a dalších francouzských spisovatelů a také spisovatel knih pro mládež.
Hetzel se narodil roku 1814 v Chartres, Po vystudování práv v Strasbourgu se stal nejprve společníkem nakladatele Paulina a roku 1837 založil své vlastní nakladatelství. Stal se hlavním vydavatel Honoré de Balzaca, jehož Lidskou komedii začal vydávat roku 1841.
Hetzel byl známý svými republikánskými názory. Zúčastnil se únorové revoluce v roce 1848, stal se ředitelem ministerstva zahraniční a hlavním tajemníkem prozatimní vlády. Roku 1851 byl vypovězen do Belgie a žil do roku 1859 v Bruselu, kde pokračoval ve vydávání knih především Victora Huga. Když se režim ve Francii poněkud zliberalizoval, vrátil se do Paříže, vydal pohádky Charlese Perraulta překrásně ilustrované Gustavem Doré, vydávál díla Charlese Baudelaira, Émila Zoly a také filozofické spisy anarchisty Pierra-Josepha Proudhona. Do běžné nakladatelské praxe zavedl vydávání nádherně vypravených dětských knih pro vánoční trh. Jeho ideou bylo vydat cyklus románů, který by "shrnul všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, čímž by se zpracovaly barvitým a poutavým způsobem … dějiny světa“. Tento jeho plán se mu podařilo uskutečnit po seznámemí s Julesem Vernem, který pro něho vytvořil více než šedesátisvazkový cyklus dobrodružných a vědeckofantastických románů, pro něž Hetzel vymyslel souhrný název Podivuhodné cesty.
Vernovy knihy byly nejprve publikovány v Hetzelově časopise a pak následovalo okamžitě knižní vydání, nejlépe ke konci roku, aby kniha mohla být koupena jako vánoční dárek pro starší děti, a to ve třech různých úpravách: jedno bylo levné bez ilustrací, další v malém formátu s několika ilustracemi a třetí ve velkém bohatě ilustrovaném formátu.
Hetzel měl nesporně velký vliv na Vernovu tvorbu. Nejprve odmítl vydat jeho ještě ne příliš zralé dílo Cesta pozpátku do Anglie a Skotska z roku 1860 s odůvodněním, že román „ještě nedosáhl úrovně vědeckého románu, který hodlá vydávat“. S vydáním dalšího Vernova dobrodružného románu Pět neděl v balóně však slavil roku 1863 tak obrovský nakladatelský úspěch, že nabídl autorovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně. Hetzel odmítl rovněž roku 1871 Vernovi vydat poměrně slabý román Strýček Robinson s tím, aby jej přepracoval, čímž jej inspiroval k napsání jedné z jeho nejlepších knih, Tajuplného ostrova.
Hetzelovo rozhodnutí nevydat roku 1863 Vernův vědeckofantastický román Paříž ve dvacátém století pro jeho přílišný pesimismus a pro vizi budoucnosti, která by pro čtenáře byla neuvěřitelná, se zdá z dnešního hlediska ne příliš správným rozhodnutím, zvláště když se mnohé Vernovy předpovědi dosti přesně vyplnily. Je ovšem otázkou, zda by tehdejší čtenáři knihu opravdu přijali.
Pierre-Jules Hetzel zemřel roku 1886 v Monte Carlu. Po jeho smrti vedl nakladatelství jeho syn a roku 1914 jej koupilo dnes nejvýznmanější francouzské nakladatelství Hachette Livre.
Pierre-Jules Hetzel napsal pod pseudonymem P. J. Stahl několik ve své době poměrně oblíbených knih pro mládež, z nichž jsou nejznámější:
Nejvýzmnamější knihou spojenou se jménem Stahl je však sborník bajek s názvem Obrazy ze soukromého i veřejného života zvířat, který pod jeho vedením napsali přední francouzští spisovatelé své doby, například Honoré de Balzac, Alfred de Musset, George Sandová a další, a do kterého také sám připsěl. Jde o velkolepou satiru na soudobé poměry ve Francii. Forma bajky, dovolující spojení charakteru zvířete s určitým lidským typem, satirické soudy autorů ještě vyhrotila. Vedle posměšků na kult Napoleonův, narážek na zahraniční politiku, vedle zesměšňování šovinismu tu nacházíme ostré, na tehdejší dobu překvapivě útočné posměšky na poměry ve vědě, lékařství, soudnictví, literatuře i ve společenském životě. Knihu doprovází více než 300 původních ilustrací vynikajícího francouzského kreslíře a karikaturisty Grandvilla. Česky kniha vyšla roku 1956 v překladu Radovana Krátkého v SNKLHU, Praha.


Stuartovci

Dynastie Stuartovců byl královský rod vládnoucí ve Skotsku, Anglii a posléze ve Velké Británii.
Jméno rodu Stuart je odvozeno od názvu významného úřadu Stewarta, který členové rodu zastávali ve Skotsku po několik generací. Prvním králem Skotska z dynastie Stuartů byl Robert II., který usedl na trůn roku 1371. Robert II. byl synem Waltera Stewarta, šestého Velkého Skotského Stewarta. Matkou Roberta II. byla Marie Bruce, nejstarší dcera skotského krále Roberta I. Bruce. V hlavní mužské linii rod vymřel skotským králem Jakubem V. roku 1542. Trůn zdědila jeho dcera Marie Stuartovna, která byla donucena roku 1567 moc v zemi předat svému synovi Jakubovi VI. Ten pocházel z rodu Stuartů nejen po matce, ale také po svém otci Jindřichu Stuartovi, Lordu Darnleyovi z mladší rodové linie Stuartovců.
Po smrti anglické královny Alžběty I., poslední panovnice z rodu Tudorovců, se stal skotský král Jakub VI. také králem Anglie a Irska a přijal jméno Jakub I. Tak vznikla personální unie těchto tří zemí, trvající až do roku 1707. V roce 1649 ale přišla dynastie o trůn v důsledku revoluce a král Karel I. Stuart byl popraven. V osobě jeho syna, Karla II., se rod vrací na anglický trůn až roku 1660. Bratr Karla II., král Jakub II., je roku 1688 vyhnán ze země pro svůj příklon ke katolictví a je doživotně zbaven trůnu. Rod Stuartů však dále vládne Anglii, Skotsku a Irsku. Nejprve na trůn usedne synovec a zároveň zeť vyhnaného Jakuba II. Vilém III. Oranžský, jehož manželkou je dcera Jakuba II. Marie. Po její smrti a smrti jejího manžela se vládkyní Anglie, Skotska a Irska stane roku 1702 další dcera Jakuba II. Anna Stuartovna. Za vlády Anny došlo ke sjednocení Anglie a Skotska. Tímto aktem vznikla roku 1707 Velká Británie a Anna získá jako první osoba v dějinách titul královny Velké Británie. Po smrti Anny roku 1714 je dynastie Stuartů vystřídána novou královskou dynastií – hannoverskou. Členové hlavní mužské rodové linie rodu Stuartů, tedy osoby žijící od roku 1688 ve vyhnanství, byli ale i nadále považováni v určitých politických kruzích za jediné právoplatné dědice trůnu. Především angličtí katolíci a jakobité prosazovali opakovaně své úvahy o návratu těchto Stuartů na trůn ve Velké Británii. Tato hlavní, ve vyhnanství žijící rodová linie Stuartů vymřela až roku 1807. Posledním mužským členem této přímé linie byl kardinál Jindřich Benedikt Stuart, vnuk Jakuba II. Jakobity podporovaná práva Stuartovců na britský trůn pak přešla na sardinského krále Emanuela IV..
Jakobité a katolíci uznávají za anglické krále ty osoby, které by získaly anglickou korunu, kdyby nebyl přijat Act of Settlement, který jejich nástupnictví vyloučil. Za právoplaté krále Anglie, Skotska a Irska tak jakobité považovali tyto v exilu žijící Stuartovce:
Po vymření hlavní rodové linie Stuartovců roku 1807 přešly nároky na anglický trůn na dynastii savojskou, z ní na dynastii Habsburg-Este a z této dynastie na Wittelsbachy.
Podle jakobitské posloupnosti pretendentů anglického trůnu by v současnosti měl být anglickým panovníkem Franz Bonaventura Adalbert Maria Herzog von Bayern z dynastie Wittelsbachů. Jeho pravnuk Joseph Wenzel II. von Liechtenstein se narodil roku 1995 v Londýně a je tak prvním následníkem v nástupnické linii jakobitů, který se narodil na anglické půdě od vyhnání Stuartovců.


Vselug

Vselug je jezero ve Tverské oblasti v Rusku, na Valdajské vysočině. Spolu s jezerem Peno má rozlohu 37 km2. Jeho průměrná hloubka je 7,7 m a maximální 16 m.
Přes jezero protéká horní tok Volhy po odtoku z jezera Stěrž. Podél břehu se táhne mělčina široká 15 až 20 m, složená z štěrku a valounů.
Na jezeře je rozšířeno rybářství. Skupina jezer Hornovolžská jezera náleží od r 1843 do Hornovolžské přehrady. Největší jezera v této skupině jsou Volgo, Vselug, Stěrž a Peno.


29. září

29. září je 272. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 93 dní.


James G. Flanagan

James G. Flanagan je etnolog na University of Southern Mississippi.
Zabývá se příbuzenstvím u kmene Haruai a politickou antropologií. Vede také program irských studií - Summer Irish Studies Program


Postavy seriálu Ulice

Postavy seriálu Ulice je seznam postav a herců z televizního seriálu Ulice.


Ili

Ili je řeka v autonomní oblasti Sin-ťiang v ČLR a v Almatinské oblasti v Kazachstánu. Vzniká ve Východním Ťan-Šanu v Sin-ťiangu soutokem Tekesu a Kungesu a ústí do jezera Balchaš. Je 1 001 km dlouhá od soutoku řek Tekes a Kunges. Včetně Tekesu má délku 1 439 km. Povodí má rozlohu 140 000 km2.
Na horním toku má charakter horské bystřiny. Níže pod ústím velkého pravého přítoku Kaš se dolina rozšiřuje a Ili se rozlévá na několik ramen. Až do města Kapčagaj řeka teče dnem široké kotliny mezi nízkými břehy, které jsou místy bažinaté. Poté vtéká do hluboké Kapčagajské úžlabiny, kde byla postavena Kapčagajská hydroelektrárna a vznikla tak Kapčagajská přehrada. Pod ústím posledního přítoku se dolina prudce rozšiřuje a řeka teče mezi písky pouští Sary-Išikotrau a Taukum. Ve vzdálenosti 340 km od ústí se odděluje suché rameno Bakanas a zde začíná stará delta Ili. O 100 km níže se nachází současná delta o rozloze 9 000 km2 s množstvím ramen, jež jsou zarostlá skřípincem. Hlavní jsou Žideli, Ili a Topar.
Průměrná kalnost vody je 1 kg/m3. Zamrzá v prosinci a rozmrzá v březnu.
Ili a její přítoky mají velý význam pro zavlažování. Je také bohatá na ryby a v deltě se průmyslově chovají ondatry. Je splavná od města Kuldža v Číně pro lodě s nevelkým ponorem. Na území Kazachstánu je pravidelné spojení od státní hranice do přístavu Bakanas a níže jsou trasy motorových člunů


Obora

Obec Obora se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 281 obyvatel.


Janisjarvi

Janisjarvi, je jezero na jihozápadě Karelské republiky v Rusku. Má rozlohu 200 km2. Průměrně je hluboké 12 m a dosahuje maximální hloubky 51 m.
Jezero má přibližně kruhový tvar, jež je důsledkem pádu meteoritu před 700 milióny let, tj. v období kryogenium ve starohorách. Kráter vytvořený dopadem má 14 km v průměru.
Před 2. světovou válkou byl kráter, jež se tehdy nacházel na území Finska, považovaný za vyhasnutou sopku. Stejně jako v případě jezera Lappajärvi byl však později překlasifikován na kráter meteoritický.
Zdroj vody je sněhový a dešťový. Rozsah kolísání úrovně hladiny je 2,6 m při regulování až 2,8 m. Vyšší je na začátku června a nižší v dubnu. Zamrzá v listopadu nebo v první polovině prosince a rozmrzá na konci dubna nebo v květnu. Odtok z jezera je regulovaný vodní elektrárnou na řece Janisjoki při jejím odtoku.


Valerij Rožděstvenskij

Valerij Iljič Rožděstvenskij, ,, je sovětský kosmonaut ruské národnosti z lodi Sojuz 23.
Vystudoval vyšší technické učiliště vojenského námořnictva. Miloval moře a stal se potápěčem, podílel se na vyprošťování vraků lodí ze dna moře. Přesto se po několika letech odhodlal a přihlásil se do výcvikového střediska kosmonautů, prošel složitou etapou lékařských vyšetření a příprav a ocitl se na startu do vesmíru.
Jednalo se o Sojuz 23, startoval společně s Vjačeslavem Zudovem v říjnu 1976, ale let se oběma nováčkům nepovedl. Nepracoval systém automatického přibližování Sojuzu k orbitální stanici Saljut 5 a proto bylo řídícím střediskem rozhodnuto o předčasném návratu lodě s posádkou na Zemi po dvou dnech letu.
V oddílu kosmonautů byl veden ve funkci palubního inženýra od 28. října 1965 do 24. června 1986. Po odchodu z oddílu kosmonautů sloužil v různých funkcích ve Středisku přípravy kosmonautů, naposled od roku 1990 převzal v Hvězdném městečku 2. správu. V roce 1992 byl uvolněn z ozbrojených sil, poté působil v soukromém sektoru. Je ženatý a má jedno dítě..


Autokláv

Autokláv je přístroj-reaktor konstruovaný pro reakce probíhající za vysokého tlaku a teploty.
V laboratořích se autokláv typicky používá ke sterilizaci materiálů v laboratorním skle, zejména médií. Samotný proces sterilizace je prováděn vlhkým teplým vzduchem a zvýšením tlaku. Standardem je použití vodní páry teploty 121 °C po dobu 23 minut při tlaku 101,5 kPa.
Podle sterilizovaného materiálu se pak může sterilizace různě obměňovat. Například jsou nastavovány dvě sterilizace těsně za sebou, nebo je upravována délka a teplota. S tlakem se většinou, vzhledem k technickým možnostem autoklávů, moc nehýbe. Při sterilizaci tohoto typu dochází k usmrcení všech živých organizmů, ale také ke koagulaci bílkovin, karamelizaci cukrů a k dalším tepelným změnám látek – proto by měla být sterilizace v případě sterilizování např. médií časově vyvážená. V důsledku chemické změny látek dochází též ke změnám pH v médiích.


Jiřická lípa

Jiřická lípa je památný strom, který se nechází v obci Jiřice na Humpolecku. Stáří duté lípy velkolisté se odhaduje na 600 až 800 let. Obvod kmenu byl v roce 1996 naměřen 828 cm.


KV

KV je označení řady sovětských těžkých tanků pojmenovaných po maršálu Vorošilovi. První stroje začaly být zařazovány do výzbroje na přelomu let 1939-1940 a ve své době představovaly nejtěžší a nejlépe pancéřovaný tank na světě. Ještě v roce 1941, při zahájení operace Barbarossa, neměl Wehrmacht žádný tank, který by se mohl strojům řady KV postavit v boji a ohrozit je.
Tank KV měl ovšem i své nevýhody, zejména pak pomalost, neohrabanost a relativně krátkou životnost u některých klíčových součástek pohonné soustavy. Velkou slabinou byla též v pozdější fázi války obecně nevyhovující výzbroj. V roce 1943 byla koncepce tanků řady KV opuštěna a nahrazena novou, podstatně odlišnou řadou IS, která však byla zkonstruována tak, aby se v ní dala použít řada dílů z KVéček, což je zřejmě důvodem, proč se někdy uvádí, že stroje IS jsou pokračováním řady KV.


Théoden

Théoden byl jediným synem krále Thengela a Morwen z Lossarnachu. Théoden měl 4 sestry, on sám byl ze sourozenců druhý nejstarší. Nejbližší mu ale byla jeho nejmladší sestra, Théodwyn.
Théoden se narodil roku 2948 Třetího věku v Gondoru, kde žila jeho rodina do té doby, než se stal Thengel králem Rohanu. Théodena učili mluvit sindarsky a jazykem Západních zemí, jazyk Rohirů se naučil až později.
Králem se stal po smrti svého otce roku 2980 Třetího věku. V té době žil v Edorasu se svou sestrou Théodwyn. Théoden se oženil s Elfhildou, ta ale zemřela při porodu jediného jejich potomka, syna Théodreda. Poté zemřela i Théodwyn a její manžel Éomund a Théoden adoptoval jejich děti, Éomera a Éowyn.
Théoden byl velmi silný, rozhodný a velmi charismatický král a vybudoval si velký respekt u poddaných. A stejně jako většina mužů z Jízdmarky byl i on velmi dobrým jezdcem na koni. Po smrti Éomunda,manžela jeho sestry se stal Théoden Prvním maršálem Marky a velel tak vojskům Edorasu. Théodenův meč se jmenoval Herugrim.
Za časů Války o Prsten byl Théoden na trůně téměř 30 let a první znaky stáří se už začaly objevovat. Stále více spoléhal na svého zrádného rádce Grímu, který byl tajným špehem čaroděje Sarumana. Nakonec se Saruman naplno dostal do Théodenovy mysli a ovládal ho.
V posledních letech před Válkou o Prsten byl tedy Théoden plně v rukou Sarumana a Gríma se tak stal velice silným a v podstatě vládl on. Rohan byl neustále napadán skřety a zlými lidmi, kteří patřili k vojsku Sarumana, operujícího ze Železného pasu.
Když byl Théodred smrtelně zraněn při bitvě se skřety, stal se Éomer Théodenovým dědicem. Éomer měl ale s Červivcem velice špatný vztah který vyvrcholil Éomerovým zatčením a vypovězením z Rohanského království.
Když přijeli Gandalf Bílý s Aragornem, Théoden odmítl Gandalfovu radu, aby vytáhl proti Sarumanovi. Gandalf ale poznal, že s králem je něco v nepořádku a od vlivu Sarumana s Grímou jej odprostil. Králi se vrátila síla, pozvedl svůj meč Herugrim a i přes svůj věk se vydal do Bitvy o Helmův žleb jako vůdce.
Poután Přísahou Eorla vedl Théoden své vojsko na pomoc Gondoru při Bitvě na Pelennorských polích. Tam se postavil zejména vojskům Haradu, zabil jejich vůdce i vlajkonoše. Poté se postavil mnohem silnějšímu protivníku, Černokněžnému králi Angmaru, pánovi nazgulů. Ten Théodena srazil z jeho koně, který krále povalil a způsobil mu smrtelná zranění. Pomstěn byl Éowyn a hobitem Smělmírem Brandorádem, kteří se tajně vydali do války po boku krále. Před odjezdem do války sice Théoden jmenoval Smíška svým panošem, ale zakázal hobitovi jet do války. V posledních okamžicích života ještě stačil poděkovat Smíškovi a Éowyn a jmenoval Éomera budoucím králem. Thédoenovo tělo zůstalo v Minas Tirith do té doby než byl poražen Saurona a než byl odvezen do Rohanu, kde ho pohřbili. Théoden byl posledním z Druhé linie králů a posledním přímým příbuzným prvního krále Eorla.
V jednom z Tolkienových konceptů měl Théoden také dceru jménem Idis, nakonec ale tuto postavu vyškrtnul a nahradil postavou Éowyn.
Jméno je převzato z Anglo-Saského slova ?eoden a velmi podobné je i slovo ze Staré Norštiny, ?jó?an. Obě tato slova znamenají něco jako „vůdce lidí“.
V románu Tolkiena je jméno Théoden přeloženo z Rohirského Turac, starého slova pro označení krále. Toto slovo zase zavádí k sindarské předponě tur-, tuto předponu najdeme v mnohých elfských jménech, např. Turgon.
V adaptaci Ralpha Bakshiho z roku 1978 propůjčil Théodenovi hlas Philip Stone. Théoden se objevil také v adaptaci od Rankin/Bass, kde měl ale jen malou roli a jeho smrt byla vyprávěna Gandalfem.
V rádiové podobě z roku 1981 je Théodenova smrt popsána v písni, hlasem Jacka Maye.
V trilogii od Petera Jacksona se Théoden objevuje v druhé části, s názvem Dvě věže. Théodena vidíme starého a zesláblého, plně v moci Sarumana a Grímy. Gandalf jej zbaví prokletí a Théoden opět omládne a zesílí. Théoden si rychle uvědomí co se stalo a okamžitě vyhodí Grímu z paláce. Na schodišti pod ním už pozvedá svůj meč, aby Grímu popravil, ale je zastaven Aragornem. Gríma poté uteče k Sarumanovi. Théoden poté bezpečně dovede svůj lid do Helmova žlebu, kde proběhne velkolepá bitva končící Gandalfovým příjezdem s posilami vedenými vyhnaným Éomerem.
V Návratu krále se Théoden opět vrhá do bitvy, tentokrát na pomoc Gondoru. Později je tedy smrtelně zraněn a svá poslední slova směřuje k Éowyn, která jej pomstila.


Prefektura Iwate

Prefektura Iwate je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se v regionu Tóhoku na ostrově Honšú. Hlavním městem je Morioka.
Prefektura má rozlohu 15 278,40 km2 a k 1. listopadu 2006 měla 1 374 530 obyvatel.
Území dnešní prefektury Iwate bylo historicky součástí provincie Mucu. Pod nadvládu císařského dvora se dostalo až kolem roku 800.
Během období Džómon byla oblast osídlena lovci zvěře a ryb. Až do konce 8. století byly v okolí dnešního Kitakami osady Emišů. Poté hluboko do Iwate pronikla moc císařského dvora a roku 803 byla postavena pevnost Šiwa na sever od dnešní Morioky. Mezi 8. a 12. stoletím zde vládl rod Fudžiwarů.
Prefektura Iwate je na východě ohraničena Tichým oceánem, na severu sousedí s prefekturou Aomori, na západě s prefekturou Akita a na jihu s prefekturou Mijagi. Hory se rozkládají na severu, západě a východě prefektury. Údolí řeky Kitakami se táhne od severu na jih středem prefektury i jejím hlavním městem. Pobřeží je velmi členité, horské hřebeny sahají až k moři.
Básník Macuo Bašó navštívil Iwate a psal o ní ve své Pouti do vnitrozemí. Inspirovalo ho hlavně město Hiraizumi.


Jindřich Brabec

Jindřich Brabec byl český skladatel a publicista. Je autorem mnoha známých písní, například Modlitba pro Martu nebo Malovaný džbánku. Hrál na vícero hudebních nástrojů a byl členem několika hudebník těles. Byl také dramaturgem Českého rozhlasu.


Nick Park

Nick Park je britský filmový režisér, který proslul zejména jako autor postaviček Wallace a Gromita.
Nick Park se o animaci zajímal už na škole a začal dělat filmy v podkroví domu už když mu bylo 13.
Jedna z jeho prvních prací se jmenovala Archieho noční můra, a byla předvedena v televizi BBC roku 1975.
Nick dokončil bakalářský stupeň v Comunication Arts na Sheffieldské umělecké škole v roce 1980 a ve stejném roce šel studovat animaci do Televizní školy v Beaconsfieldu.
V únoru roku 1985 se Nick spojil s Aardman animations a v roce 1989 dokončil svůj "Výlet na Měsíc/Grand Day Out". Tento film vyhrál v BAFTA roku 1990 cenu za nejlepší krátký animovaný film roku, a ve stejný rok byl nominován na Oskara.
Zatímco byl Nick zaměstnán u Aardman animations, pracoval jako režisér a animátor na četných projektech, včetně reklam a televizních vsuvek pro děti. V roce 1989 Aardman Animations produkovali sérii Lip Synch pro televizi Channel. Nickův příspěvek k této sérii byl film Creature Comforts, který byl kritiky velmi vychvalován a nejznámější filmové festivaly ho předváděli po celém světě. Proto byl nominován na Oscara za nejlepší krátký animovaný film roku 1990.
Nickův film Nesprávné kalhoty byl poprvé představen na televizním kanálu BBC a byl to po dlouhou dobu nejsledovanějším filmem.
Nesprávné kalhoty jsou dobrodružstvím Wallace a Gromita, hvězd filmu "Výlet na Měsíc" a vyhrály Oscara v březnu 1994.
Nick vyhrál třetího Oscara s dalším filmem, kde vystupují Walace a Gromit: "O chloupek" z roku 1996. A v roce 2000 vyhrál čtvrtého Oscara za snímek Chicken Run.


Mary Dyerová

Mary Barrettová Dyerová byla Anglická puritánka, později kvakerka, která byla popravena oběšením v Bostonu, Massachusetts, pro opakovanou snahu o legalizaci kvakerů v kolonii. Je jednou ze čtyř kvakerů známých jako Bostonští mučedníci.
Manželství Mary Barrettové s Williamem Dyerem bylo zapsáno v kostelních záznamech v Londýně, Anglii, 27. října 1633.
V roce 1637 Mary Dyerová podpořila Anne Hutchinsonovou, která kázala o Bohu, který "promlouvá k lidem přímo" spíše než skrze kněžstvo. Dyerová se připojila k Hutchinsonové a začala se angažovat v takzvaném "opozičním kacířství", kde organizovaly skupiny žen a mužů pro studium Bible v rozporu s theokratickými zákony Massachusettské Bay kolonie.


Seznam planetek 63251-63500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: CNT - skupina kentaurů, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Marek Střeštík

Marek Střeštík je český fotbalista, momentálně působící v týmu AC Sparta Praha. Obvykle hraje na pozici levého záložníka, popř. útočníka.
Marek Střeštík se narodil ve slovenském Komárně jako syn maďarské matky a českého otce. V 9 letech začal s fotbalem v tamním klubu KFC. Ve čtrnácti přestoupil do mladšího dorostu FK ZTS Dubnica. Roku 2003 přišel do fotbalové akademie tehdejšího 1. FC Synot v Uherském Hradišti. V lednu 2005 zamířil do Slovanu Liberec, kde působil v třetiligovém béčku. Po nepříliš vyvedeném půlročním angažmá podepsal profesionální smlouvu s Brnem.
V jeho dresu 6. května 2006 debutoval v české nejvyšší soutěži v zápase proti pražské Slavii. V následující sezoně si připsal 22 startů, v nichž vstřelil 3 góly a usadil se v základní sestavě Brna. V ročníku 2007/2008 zaznamenal v 29 utkáních 5 gólů, v následující sezoně 2008/2009 4 góly v 24 zápasech. V ročníku 2009/2010 Gambrinus ligy zamířil na hostování s opcí do pražské Sparty.
Střeštík hrál do 18 let za mládežnické reprezentace Slovenska. V době jeho působení ve Slovácku a Liberci si ho všiml tehdejší trenér české devatenáctky Jaroslav Horák, který mu nabídl místo ve svém výběru. Střeštík získal české občanství i povolení od UEFY hrát za ČR.
Na mistrovství Evropy 2006 se stal nejlepším střelcem naší reprezentace do 19 let, která vybojovala bronzové medaile a postup na světový šampionát 2007. I ve dvacítce byl Střeštík členem základní sestavy a podílel se na zisku stříbrných medailí, které znamenaly historický úspěch českých juniorských výběrů.
Od září 2007 patřil do užšího kádru národního týmu do 21 let. V březnu 2008 ho trenér Karel Brückner premiérově povolal do seniorské reprezentace. Tam Střeštík debutoval 26. března v přátelském utkání proti Dánsku.


Brhlík lesní

Brhlík lesní je drobný pěvec, velký asi jako vrabec, který má vlastní čeleď brhlíkovitých. Má výrazný šídlovitý zobák, který používá k vyhledávání hmyzích škůdců pod kůrou stromu. Po kmenech stromu leze velmi často hlavou dolů, což snad jiný náš pěvec neumí. Ke šplhání má dokonale uzpůsobené krátké a silné nohy. Má poměrně nezaměnitelné zbarvení s šedomodrým hřbetem, žlotohnědým bříškem a černou páskou přes oko.
Brhlík lesní je rozšířen po velké části Eurasie, omezen je převážně přítomností lesních biotopů. V takto velkém rozšíření se samozřejmě vyvinulo mnoho poddruhů. Brhlíci se zdržují převážně v listnatých a smíšených lesích se starými stromy, na severu rozšíření i v lesích čistě listnatých. Ve vyšších nadmořských výškách se vyskytuje vzácněji. Běžně se vyskytují v zahradách i městských parcích.
Jsou to výrazně teritoriální ptáci a zvláště ti naši se jen výjimečně zatoulají dále než 30 kilometrů od hnízdiště. Na svých teritoriích zůstávají i v zimě.
Potravu vyhledávají ve škvírách v kůře, nebo těsně pod kůrou. V zimě se živí hlavně semeny, často navštěvují krmítka spolu se sýkorami, na rozdíl od nich však zvládne i lískové oříšky. Navíc si dělají na zimu aktivně zásoby, které pak postupně vyhledávají.
Brhlík hnízdí v hnízdních dutinách, nejčastěji vydlabaných nějakým datlovitým ptákem, nejčastěji ve starých dubech. Pokud je vletový otvor příliš velký, zazdí ho částečně hlínou, aby dovnitř nemohl nikdo větší. Dutinu vystýlá převážně kousky borové, modřínové, nebo dubové kůry. Ve snůšce bývá nejčastěji 5 až 8 vajec, na kterých sedí zhruba 14 dní. Mláďata hnízdo opouští po dalších 22 – 25 dnech a už umí dobře létat. Hnízdí jedenkrát ročně.
Brhlík lesní je drobný pták, váží kolem 23 gramů. Je sice velikosti vrabce, ale má větší hlavu, krátký ocas, šídlovitý zobák a krátké nohy. Vrch hlavy a těla je šedomodrý, letky jsou tmavé. Černý pruh, který jde přes oko až k týlu, bývá u samic poněkud užší, u mláďat spíš hnědý. Brada a hrdlo jsou bělavé, příuší a ostatní spodina žemlová, boky a spodní krovky ocasní narudlé, u samce velmi tmavé. Létá rychle a obratně v plochých vlnkách. Vábí hlasitými hvizdy i jemnějším sýkořím si si. Zpěv je trylkovitý popisovaný jako kvikvikvi…


Jan Zrzavý

Jan Zrzavý byl český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf. Významná postava českého výtvarného umění, představitel avantgardy nastupující začátkem 20. století.
Od roku 1907 studoval 4 roky na UMPRUM. Byl ale vyloučen, dále samouk. V roce 1924 navštívil Francii a až do roku 1939 se do ní opakovaně vracel. Často ho motivovaly pozoruhodné krajiny – cizí i domácí. Své náměty často opakoval.


Paul Charles Caravello

Bohemund z Tarentu byl normanský rytíř, kníže z Tarentu. Byl nejstarším synem Roberta Guiscarda a Albegardy z Buonalberga.
Poté, co ho války s vlastními příbuznými připravily o velkou část majetku, se přidal k první křížové výpravě a stal se jedním z jejích z předních vůdců. Výrazně se podílel na obléhání Antiochie a poté, co křižáci město dobyli, prohlásil Antiochii svým vlastnictvím a přijal titul knížete z Antiochie. Jeho činy vyvolaly v Evropě velký obdiv a francouzský králů mu dal za ženu svou dceru Konstancii. Bohemund se poté pustil do již několikáté války s Byzancí, ze které vyšel jako poražený. Do boje pak již nikdy nevytáhl a zemřel roku 1111 v ústraní. Raoul z Caen jej označil za hrdinu s velkou pověstí.celý článek »


Bílé jezero

Bílé jezero, leží na západě Vologdské oblasti v severozápadním Rusku. Od r. 1964 je součástí Šeksninské přehrady, která je zase částí Volžsko-Baltské vodní cesty. Jezero má kruhový tvar. Má rozlohu 1290 km2, délku 46 km a největší šířku 33 km. Průměrnou hloubku má 5-6 m, maximální hloubku 20 m. Leží v nadmořské výšce 113 m.
Okolo jihozápadní části jezera vede Bělojezerský kanál dlouhý 67 km. Největší přítoky jsou řeky Kovža, Kema a Megra. Z jezera vytéká řeka Šeksna.


Sophie Monk

Sophie Charlene Akland Monk je australská pop zpěváčka, herečka a příležitostná modelka.
Monk se narodil v Anglii, ale její rodiče přestěhovali do Austrálie v Gold Coast, Queensland. Byla jednou členkou ženské popové skupiny Bardot a od té doby byl vytvořen sólové kariéře s vydáním alba Calendar Girl. Více nedávno, se obrátila na herectví, objevují ve filmech jako Děsnej doják, Click a Sex and Death 101.
Její profesionální hudební kariéra začala v roce 1999, když reagoval na jeden inzerát, který požadoval dívek s vokální a taneční zkušenosti. Tento inzerát byl pro australskou televizní seriál Popstars, jejímž cílem bylo vytvořit novou úspěšnou dívku skupiny. Po mnoha kolech zpěvu a tance, Monk byl vybrán jako člen skupiny, který byl pojmenován Bardot. Monk pak začal pracovat na své sólové kariéry a uvolní své první singl Inside Outside, a později její debutové alba Calendar Girl.


Kohlbergova stádia morálního vývoje

Lawrence Kohlberg se zabýval vývojovou psychologií, vývojem pojmů a morálního myšlení. Východiskem vytvoření jeho stadií morálního vývoje byly práce švýcarského psychologa Jeana Piageta. Kohlberg zastával názor, že kognitivní vývoj předchází vývoji mravnímu, ale dosažení vyšších kognitivních stadií ještě neznamená vyšší stupeň morálky.
Kohlberg definoval šest hlavních stadií vývoje morálky, zabýval se především schopností lidí uvažovat mravně v abstraktních situacích, nikoliv jejich odvahou využívat vlastní mravní potenciál v reálných situacích.


Železniční trať Ostrava-Svinov - Český Těšín

Od roku 2008 je v jízdním řádu pro cestující pod číslem 321 začleněna také původní trať 316, kterou popisuje samostatný článek Železniční trať Ostrava-Svinov - Opava východ, dále jsou pod tratí 321 uvedeny také vlaky z tratě Ostrava - Valašské Meziříčí, které z Ostravy-Kunčic pokračují do Havířova a Českého Těšína.
Původní trať z Kunčic do Prostřední Suché byla uvedena do provozu 15. listopadu 1911, dále z Prostřední Suché přes dnešní území Polska do Českého Těšína 1. září 1914. Po posunutí hranic byl úsek vedoucí Polskem v roce 1931 zrušen a byla vybudována přeložka po českém území. Přeložka trati z Havířova do Albrechtic mimo prostřední Suchou byla dána do provozu v roce 1962, včetně zdvoukolejnění a dílčích posunů celé trasy Ostrava-Kunčice - Český Těšín. Větev trati z Ostravy-Kunčic přes Vítkovice do Polanky nad Odrou a Ostravy-Svinova byla dána do provozu 22. prosince 1964. Současně s přeložkami a zdvoukolejněním proběhla v letech 1961 až 1965 také elektrizace trati.


Evil Empire

Evil Empire je druhé studiové album americké hudební skupiny Rage Against the Machine vydané 16. dubna 1996 u Epic Records.
Evil Empire je fráze, kterou poprvé použil americký prezident Ronald Reagan, když chtěl popsat Sovětský svaz. Píseň „Tire Me“ vyhrála Grammy v kategorii „Best Metal Performance“, písně „Bulls on Parade“ a „People of the Sun“ byly nominovány v kategorii „Best Hard Rock Performance“.


Brody

Jméno Brody může být buď místní název ve slovanských zemích, či příjmení:


Joseph J. Roberts

Joseph J. Roberts se narodil jako svobodný člověk amerického původu Amelii Robertsové v Norfolku ve Virginii, seveřanském státu, kde bylo otroctví zakázáno. Joseph byl v pořadí druhým dítětem a měl šest sourozenců.
Joseph J. Roberts měl africké praprarodiče on sám byl zčásti evropského původu. Později se odstěhoval do Petersburgu ve Virginii, kde se začal věnovat rodinnému plavebnímu podniku. V roce 1829 se odstěhoval do Libérie, kde v Monrovii založil obchodní stanici. O deset let později se stal zástupcem liberijského guvernéra a v roce 1841 guvernérem. Osobnost Josepha J. Robertse stála u vyhlášení nezávislosti Libérie v roce 1847 a následujícího roku se stal i prvním prezidentem nového státu.
V roce 1871 byl prezident Edward J. Roye pučem sesazen členy Republikánské strany, protože měl v úmyslu zrušit nastávající volby. Do prezidentského úřadu byl dosazen prozatímní prezident James Skivring Smith, který vládl jen do příštích voleb. Roberts, který byl jedním z vůdčích osobností Republikánské strany, následně vyhrál prezidentské volby a jako sedmý prezident v řadě se vrátil do úřadu, který již jednou zastával. V úřadu setrval až do své smrti roku 1876, ačkoliv již od roku 1875 jej velmi omezovala jeho nemoc.
Na počest prezidenta Robertse nese nese liberijské hlavní letiště jméno Robertsovo mezinárodní letiště. Jeho podobizna je také vyobrazena na liberijské deseti dolarové bankovce.


Cupola

Cupola je plánovaný modul kosmické stanice ISS, který zajistila Evropská kosmická agentura a který umožní práci a 180° výhled až dvěma členům posádky stanice. To zjednoduší práci např. s robotickým ramenem či při vykládání nákladového prostoru amerického raketoplánu.
Modul byl navržen a vyroben italskou firmou Alenia – má tvar kupole tvořené šesti bočními a jedním vrchním oknem vybavenými poklopy sloužícími jako ochrana před mikrometeority a vesmírným smetím. Celá konstrukce má téměř 3 metry v průměru a 1,5 metru na výšku a měla by být připojena na jeden z napojovacích uzlů amerického modulu Unity. Kromě komunikační techniky může být v modulu Cupola umístěno jedno ze dvou identických ovládání kanadského robotického ramene.
V současnosti je Cupola majetkem NASA a čeká na vynesení do vesmíru během letu raketoplánu STS-130 zatím plánovaného na rok 2009 – 2010.


Mars 6

Mars 6 byla sovětská sonda k planetě Mars vyslaná roku 1973. Byla označena v katalogu COSPAR jako 1973-052A. Mise se zdařila jen částečně.
Sověti během třech týdnů vypustili krátce po sobě čtyři sondy, všechny nasměrované na Mars. Sonda Mars 6 byla třetí z této čtveřice a její program byl obdobný ostatním: vytvořit družici planety a pořídit fotografie, případně provést různá vědecká měření.
Oproti sondám Mars 1 – 3 tuto vyprojektoval a postavil strojírenský závod S.A.Lavičkina. Hmotnost byla 4650 kg. I tato byla tříose orientovaná typu M-73S, Při rozevřených slunečních panelech dosahovala šíře 5,9 metru s průměrem základny 2 metry.. Ve spodní části byl usazen motor a palivové nádrže. Vně sondy byla rozmístěna série antén. Sonda byla vybavena snímkovacími kamerami a řadou vědeckých přístrojů, např. několika fotometry či řadou snímacích čidel Většina přístrojů byla určena pro práci na orbitě planety.
Odstartovala v podvečer dne 5. srpna 1973 z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Proton K/D. Nejdříve se dostala na tzv.parkovací , tedy oběžnou dráhu Země, odkud po zapálení posledního stupně nosné rakety odletěla směrem k Marsu.
Po osmi dnech letu 13. srpna 1973 po pokynu z řídícího střediska byla provedena korekce dráhy. K Marsu dolétla po 8 měsících letu. Dne 12. března 1974 došlo k další korekci dráhy, krátce předtím téhož dne se ve vzdálenosti 48 000 km od Marsu oddělilo pouzdro, které s pomocí svého motorku zahájilo sestup k povrchu. Bržděno bylo jednak aerodynamicky, 145 sec také díky padáku a právě během této krátké doby vyslalo výsledky měření v atmosféře. Vysílání na Zemi bylo provedeno prostřednictvím sondy. Krátce před dopadem na povrch planety se spojení přerušilo.
Samotná sonda již bez pouzdra proletěla 1600 km nad planetou a pokračovala v letu po heliocentrické dráze.


Gravitační diferenciace

Gravitační diferenciace je druh diferenciace, kdy docházi vlivem gravitace k rozlišování taveniny či jiné látky na dvě a více různých složek. Nejčastěji se projevuje u magmatu při jeho výstupu k povrchu, kdy těžší komponenty magmatu klesají do nižších oblastí magmatického krbu či rezervoáru a v horních oblastech se hromadí magma tvořené lehčími komponentami.
Ve výsledku gravitační diferenciace může utvořit dva druhy magmatu v jednom krbu, který se bude od sebe zcela lišit a to jak složením, tak i strukturou. Proces je velice blízce spojen s planetární diferenciací, kdy dochází ve velkém měřítku k přesunu těžkých prvků jako železa a niklu do oblasti jádra.


Euro Hockey Tour 2009/2010

Euro Hockey Tour 2009/2010 je 14. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.


Hostitel

Hostitel je označení pro organizmus, který se stal domovem jinému organizmu, který v něm cizopasí.
Je to organismus, ve kterém parazit pohlavně dospívá a pohlavně se rozmnožuje. Pouze v tomto hostiteli existují předpoklady pro další rozmnožování parazita. V něm vývojový cyklus parazita začíná i končí. U parazitů s přímým vývojem je definitivní hostitel jediným hostitelem.
Je to hostitel pro daný druh parazita netypický, parazit se u něj vyskytuje většinou sporadicky. Infekce určitým parazitem může probíhat u aberatních hostitelů odlišně než u definitivního hostitele.
Organismus, jenž stojí mimo vývojový cyklus parazita. Parazit se v tomto hostiteli nijak nevyvíjí a v podstatě čeká na to, až se dostane do definitivního hostitele. Paratenický hostitel usnadňuje parazitu přenos do definitivního hostitele a nebo chrání parazita před nepříznivým prostředím.
Termín rezervoárový hostitel může být používán i jiném slova smyslu. Například „rezervoárovým hostitelem trichinelózy ve volné přírodě je prase divoké“. V tomto případě se chápe pod rezerovoárovým hostitelem organismus, u kterého se parazit vyskytuje nejčastěji v přírodě a od kterého se můžou nakazit jiní hostitelé. Ve virologii a bakterilogii se podobně používá termín rezervoár viru, baktérie.


František Škroup

Narodil se v rodině osického kantora Dominika Josefa Škroupa jako páté dítě. První seznámení s hudbou dostal u svého otce a od svých 8 let již veřejně vystupoval hrou na flétnu. Po ukončení studií na gymnáziu v Hradci Králové se v roce 1819 odebral do Prahy, aby začal studovat práva. Aby si na své studium vydělal, vyučoval hudbě a zpěvu a vypomáhal ve sboru Stavovského divadla. V Praze se stýkal s již dnes zapomenutým skladatelem Janem Aloisem Jelenem.
Brzo se do popředí jeho zájmu dostalo ochotnické divadlo a spolu s jinými vlastenci založil v roce 1823 první českou operní družinu, která si vzala za úkol provozovat v Praze představení českých oper.
23. 12. 1823 byla ve Stavovském divadle hrána česky tehdy oblíbená opera rakouského skladatele Josefa Weigla „Rodina Švejcarská“, kterou do češtiny přeložil básník a posluchač filosofie Simeon Karel Macháček. Opera byla provedena ochotníky, ale její úspěch přispěl k tomu, že od té doby bylo Stavovské divadlo otevřeno i pro další česká představení. Úspěch této a dalších oper zpívaných česky byl pro Škroupa podnětem ke zkomponování první české opery Dráteník na libreto J. K. Chmelenského. Opera byla poprvé provedena s velkým úspěchem ve Stavovském divadle dne 2. 2. 1826. Povzbuzen jejím úspěchem začal Škroup komponovat další opery – Oldřich a Božena, Libušin sňatek. Tyto opery však již nedosáhly takového úspěchu.
V roce 1827 byl Škroup jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla, v roce 1837 se pak stal prvním kapelníkem. Tím byl pak po dobu 20 let. Nesmrtelnost Škroupovi zajistila hudba ke frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka ve které při premiéře konané dne 21. 12. 1834 poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou.
František Škroup byl výborným dirigentem a za svého působení ve Stavovském divadle nacvičil mnoho klasických oper, skládal řadu předeher a scénických hudeb k některým hrám a fraškám. Získal si také zásluhy jako skladatel českých písní a sborů. V letech 1836–1845 působil jako varhaník synagogy v Dušní ulici.
V roce 1857 byl po 30 letech působení ve Stavovském divadle propuštěn a dán do penze pro neúspěch svých oper a neshody s tehdejším ředitelem divadla Stogrem. Poněvadž v Praze nenašel odpovídající místo, přijal v roce 1860 místo kapelníka u německé opery ve městě Rotterdam. Po necelých dvou letech zde 7. 2. 1862 umírá a je pohřben na rotterdamském protestantském hřbitově.
Jako pěvec působil jako tenor a baryton. Jako vedoucí muž opery Stavovského divadla má velkou zásluhu na tom, že právě v tuto dobu se v Praze hráli významní hudební skladatelé. Podle mínění odborníků byli hráni ve slušné kvalitě.
Většina jeho děl jsou opery, které na české poměry měly velice slušnou úroveň, na světové poměry však rozhodně nestačily a nelze tvrdit, že by zasáhl do světové hudby. Skládal jak na české, tak i německé texty.


Redaktor

Slovem redaktor označujeme člověka - osobu, který vykonává redakci popřípadě pracuje v nějaké redakci. Jeho práce spočívá zejména v obsahové, jazykové a technické přípravě různých tiskovin pro tisk, dále též v aktivním řízení obsahové stránky nějakého média. Své redaktory mívají všechna větší vydavatelství a nakladatelství.
Jednotliví redaktoři pak mohou být ve velké redakci či v nakladatelství v rámci své působnosti rozděleni do skupin či podskupin podle různých kritérií např. takto :


Jarpice

Obec Jarpice se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 260 obyvatel.


Temný hvozd

Temný hvozd je obrovskou zalesněnou plochou nacházající se ve fiktivním světě J.R.R. Tolkiena. Ve třetím věku se jeho nedozírné lesy rozprostíraly po velké části Rhovanionu na východ od řeky Anduiny. Hvozd je nejvíce popsán v Tolkienově knize Hobit aneb cesta tam a zase zpátky.
Les byl původně znám jako Velký zelený hvozd. S přibývajícím zlem a příchodem Saurona do Dol Gulduru, byl přejmenován na Temný hvozd a tento název nesl i během války o prsten. Po porážce Temného pána byl název změněn na Les zelených listů.
Temný hvozd byl největším zalesněným územím, které na severozápadě Středozemě vydrželo až do počátku čtvrtého věku. Východní hranice lesa kopírovala Velkou řeku Anduinu až do jejího soutoku se Stříberkou. Na jihu hvozd sousedil s Hnědými zeměmi a na severní okraj shlížely vrcholky pohoří Ered Mithrin. Temným hvozdem protékala Lesní řeka, do níž se vlévala Začarovaná řeka. V jeskyních na severovýchodní straně hvozdu měl vybudované své síně král elfů. Přibližně střed lesa protínala ze západu na východ tzv. Stará cesta hvozdem, která byla spolu se stezkou elfů jedinou relativně bezpečnou cestou přes Temný hvozd ve třetím věku.
Hvozd vzniknul v dobách dávno před prvním východem Slunce a pod jeho korunami se ve světle hvězd šťastně procházelo mnoho elfů a entů. Po zániku Beleriandu se Thingolův vzdálený příbuzný Oropher spolu s družinou Sindar vydal za Ered Luin. Putovali na východ, až nakonec dorazili do Velkého zeleného hvozdu, kde se na pahorku Amon Lanc usadili. Lesní elfové, kteří byli smíšenými potomky Nandor a Avari, přijali Orophera za svého krále. Ve válce posledního spojenectví bojoval Oropher i se svou družinou na straně Gil-galada a Elendila. Avšak většina elfů z Temného hvozdu včetně krále Orophera padla v bitvě na Dagorladu. Po Oropherovi nastoupil na trůn jeho syn Thranduil, který opustil Amon Lanc a přesídlil spolu s přeživšími do hor ležících na severovýchodě hvozdu, kde nechal v jeskyních vybudovat své sídlo. Někdy po roce 1000 T.v. se však na kopci Amon Lanc, který byl přejmenován na Dol Guldur, usadil Sauronův duch, který znovu začal získávat svou moc a podobu. Hvozdem se začaly procházet zlé stvůry, lesy potemněly a začalo v nich být velice nebezpečno a proto byl tehdy přejmenován na Temný hvozd. Čaroděj Gandalf se do Dol Gulduru vypravil, aby zjistil jaké zlo se v něm usídlilo. Temný pán se před čarodějem stáhnul na východ, protože se zatím nechtěl prozradit. V roce 2460 se však do své pevnosti na jihu hvozdu opět navrátil a dál sílil. Znepokojený Gandalf v roce 2850 podzemí Dol Gulduru znovu prozkoumává a odhaluje, navracejícího se Saurona. Při útěku nachází v Sauronových kobkách krále Durinova lidu, Thráina II., který mu před smrtí svěřuje mapu a klíč od Osamělé hory. V roce 2941 je Bílou radou konečně schválen útok proti Dol Gulduru, avšak Sauron je již připraven a svou pevnost rychle opouští, načež se zjevuje v Mordoru, kde se opětovně prohlašuje Pánem světa a znovu buduje svou věž Barad-dur. Téhož roku prochází Temným hvozdem výprava trpaslíka Thorina Pavézy. Po strádání hladem, žízní a po útoku obrovských pavouků, jsou společníci zajati hlídkami lesních elfů. Odmítnou králi Thranduilovi sdělit cíl své cesty a tak je Thranduil nechává uvrhnout do svého vězení. Díky hobitu Bilbu Pytlíkovi se výpravě podaří ze sídla elfího krále uprchnout. Thranduil poté vyslal svůj lid na pomoc lidem z Jezerního města, jejichž domovy zničil drak Šmak a v čele svého vojska pochodoval až k Osamělé hoře, kde po boku lidí a trpaslíků vyhrál bitvu pěti armád. V roce 3017 je Aragornem v Mrtvých močálech zajat Glum a hraničář jej svěřuje k hlídání lesním elfům. Glumovi se však při útoku skřetů podaří od elfů uprchnout. Se zprávou o Glumově útěku přichází na Elrondovu radu do Roklinky Thranduilův syn Legolas, který je posléze vybrán mezi členy Společenstva prstenu. Ve válce o prsten byli elfové z Temného hvozdu napadeni Sauronovým vojskem z Dol Gulduru, s nímž svedli bitvu pod stromy. Po Sauronově pádu ničí Thranduilovo vojsko spolu s vojskem Lothlórienu Dol Guldur a rozdělují si hvozd, který přejmenují na Les zelených listů.


GNU Privacy Guard

GNU Privacy Guard je svobodná alternativa k PGP a kryptografický software, vydaný pod GNU General Public License. Je součástí projektu GNU, který v současnosti spravuje Free Software Foundation a získal velké dotace od německé vlády. GPG kompletně odpovídá standardu IETF pro OpenPGP. Současné verze PGP spolupracují s GPG a dalšími OpenPGP-kompatibilními systémy. Ačkoliv některé starší verze PGP jsou také schopny spolupracovat, nepodporují všechny výhody novějšího software, v tom případě je nutné vědět o těchto nekompatibilitách a vyhnout se jim.


Uhřínov

Uhřínov je obec v okrese Žďár nad Sázavou, ležící v blízkosti města Velké Meziříčí. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 267 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1348. V držení ji tehdy měl z části Ondřej z Uhřínova a z části náležela k Meziříčskému panství.
Pověst říká, že v blízkosti obce stával hrad Ungeltberg. Na něm sídlila tlupa loupežníků a tak král Lucemburský hrad roku 1312 dobyl, loupežníky pověsil a hrad nechal pobořit. Podle hradu pak získala obec své jméno.


Gerolamo Cardano

Gerolamo Cardano, někdy též Girolamo Cardano, Geronimo Cardano nebo latinsky Hieronymus Cardanus, byl italský matematik, filosof, astronom a astrolog. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů rozvoje přírodních věd, neoplatonismu a hermetických nauk období renesance.
Působil v převážně Miláně, Pavii a Bologni. Od roku 1570, po zákazu vyučovat a publikovat pro údajné kacířství, žil v Římě.
V roce 1545 napsal spis Ars magna, ve kterém uveřejnil postupy na řešení rovnic 3. a 4. stupně, jejichž výsledkem jsou takzvané Cardanovy vzorce. Jejich postupy vymysleli jeho žáci Niccolo Fontana Tartaglia S. del Ferro, resp. Lodovico Ferrari. Jako první se zabýval matematickou pravděpodobností, popsal Cardanův závěs a Cardanův kloub.
V oblasti medicíny se snažil dát oboru vědecký základ a zajistit, aby medicína pomáhala praktickému léčitelství – zanechal mnoho pozorovaní z oblasti patologie, teralogie a o infekčních chorobách.
Patřil k nejvýraznějším renesančním astrologům. Napsal knihy o metoskopii a astrologii a působil jako dvorní astrolog Joachima I. von Brandenburg. Patřil také mezi vášnivé hráče šachu.


Spolkový ministr zahraničních věcí Německa

Je člen Vlády Spolkové republiky Německo, jenž zodpovídá za zahraniční politiku a zastupuje Německo na venek.


Ústav národního zdraví

?Ústavy národního zdraví byly v systému československé veřejné správy instituce, které byly zřízeny národními výbory pro výkon jejich působnosti na úseku zdravotnictví. V první fázi to byla zařízení poskytující poradenskou zdravotní péči, posléze se jejich povaha změnila v instituci sdružující a zastřešující zdravotnická zařízení v daném správním obvodě.
Ústavy národního zdraví byly zřizovány okresními národními výbory na základě zákona č. 49/1947 Sb., o poradenské zdravotní péči.
Ze zákona poskytovaly preventivní zdravotní péči: jejích úkolem bylo odborně vyšetřovat a sledovat zdravotní stav občanů a zjišťovat jejich sociálně zdravotní podmínky života. K ochraně zdraví občanů měly působit svou poradní činností, výchovou a zprostředkováním nápravy zjištěných sociálně zdravotních závad a potřebné péče. Poslední nepominutelnou oblastí byl pro ústavy národního zdraví boj proti vzniku, rozšiřování a následkům chorob, např. pohlavních, a dále alkoholismu.
Ústavy národního zdraví se členily na ústředí, pobočky a místní poradny.
Ústředí a pobočky se dále členily na zdravotní poradny a oddělení.
Ústavy povinně zřizovaly poradny pro těhotné ženy, pro matky a děti, protituberkulózní a poradny proti pohlavním nemocem.
Vyžadovaly si toho poměry, zřizovaly ústavy i další specializované poradny jako: pro péči o chrup, předsňatkové, tělovýchovné, pro duševní hygienu a výchovu, pro bezdětné manžely, gynekologické, pro choroby srdce a cév, pro výživu a dietetiku, pro potírání revmatismu, zhoubných nádorů, lupusu, trachomu, malárie, cukrovky, chorob žláz s vnitřní sekrecí, chorob nervových, krevních, pro boj proti alkoholismu, pro duševně vadné, pro vady sluchu, řeči a zraku, pro ortopedii, pro tělesně vadné, pro nemoci stáří atd.
Novou povahu ústavům národního zdraví vtiskl zákon č. 103/1951 Sb., o jednotné preventivní a léčebné péči. Podle něho se ústavy národního zdraví staly výkonnými orgány národních výborů majících plánovat, organizovat, řídit a kontrolovat jednotnou preventivní a léčebnou péči v daném správním obvodě.
Konkrétní úpravu pak obsahovalo nařízení ministra zdravotnictví č. 24/1952 Sb., o organizaci preventivní a léčebné péče.
Ke sdružení zdravotnických zařízení se přikročilo „v zájmu prohloubení preventivní a léčebné péče a hospodárnějšího zvládnutí úkolů“.
Podle uvedeného ministerského nařízení se všechny okresní nemocnice s okresními zdravotnickými středisky, porodnice, okresní zdravotnická střediska, obvodní zdravotnická střediska, lékařské stanice, ženské poradny, dětské poradny, ošetřovatelské stanice, stanice záchranné služby, noční sanatoria a transfúzní stanice zřízené mimo sídlo krajského národního výboru sdružily v okresním ústavu národního zdraví, jakožto zařízení okresního národního výboru.
Okresní ústavy národního zdraví zůstaly základní plánovací jednotkou a jednotným organizačním, administrativním a hospodářským celkem, samostatně rozpočtujícím i účtujícím. V jeho čele stál ředitel lékař.
Obdobou okresních ústavů národního zdraví na krajské úrovni byly krajské ústavy národního zdraví. Ty sdružovaly krajské nemocnice s krajskými zdravotnickými středisky a zpravidla i transfúzní stanice a stanice záchranné služby v sídle krajského národního výboru.
24. listopadu 1990, tj. dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, se ústavy národního zdraví staly organizacemi okresních úřadů.
Nové společenské poměry po sametové revoluci otevřely dveře vzniku zdravotnických zařízení s právní subjektivitou. Vyhláška ministerstva zdravotnictví České republiky č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi, s účinností od 20. června 1991 stanovila, že právní subjektivita u druhově vyjmenovaných zdravotnických zařízení bude napříště pravidlem.
Ústavy národního zdraví zanikly dovršením delimitace, která se uskutečnila v druhém pololetí roku 1991; delimitovali se jak zaměstnanci, tak majetek spravovaný ústavy národního zdraví.


Petr Mrkývka

JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D. je český právník, diplomat a vysokoškolský pedagog.
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde od 1991 působí na Katedře správní vědy, správního a finančního práva a nyní je také proděkan pro bakalářské studium. Od roku 1992 působí jako advokát, jeho koncipientem byl v letech 1993-1996 Zdeněk Koudelka. Má blízký vztah k Polsku a od roku 1998 je honorárním konzulem Polské republiky v Brně pro oblast jižní Moravy.


Bechyňové z Lažan

Bechyňové z Lažan byli panský, později vladycký a posléze opět panský rod. Svůj původ odvozují od slezského rytířského rodu ze Seidlitz nebo také Seydlitz, od něhož je odvozen i jejich erb se třemi červenými kapry. Po povýšení do panského stavu byl jejich erb vylepšen o dva štítonoše, vypodobněné s dubovými věnci kolem hlavy a boku.
Jindřich Lefl se v Čechách usadil na počátku 15. století jako důvěrník a komoří krále Václava IV. Postavení u dvora umožnilo Jindřichovi zakoupit mnohé statky, mj. roku 1410 hrad Krakovec s panstvím za 2500 kop Jíry z Roztok. Pan komoří stál na straně stoupenců reformace a na hradě Krakovci hostil Jana Husa před odjezdem do Kostnice. V roce 1414 obdržel pak Bechyňské panství, po tamním hradu si jeho potomci upravili rodové jméno. Panství rod ale dlouho neudržel a již v roce 1477 jej prodal pánům ze Šternberka.
Jindřich měl syny Hynka a Jana. Hynkovi připadl hrad a panství Krakovec a Janovi panství Bechyně. Po bratrově smrti vysoudil Jan Krakovecké panství, jež v roce 1437 prodal za 2500 kop grošů, a mezi lety 1440 až 1445 svá panství rozšířil o podolskou část Rataje, která byla po jeho smrti roku 1477 rozdělena mezi jeho tři syny. Podolí s tvrzí pustou i celou vsí, mlýn pod Podolím, vsi Rakov a Borovany, dvůr poplužní s dvory kmecími v Ratajích a polovinu městečka Bernartice připadla Burianovi z Lažan a Bechyně. Městečko zůstalo v držení rodu až do roku 1604 a Rataj byla roku 1594 prodána Petrem z Bechyně. Roku 1615 koupil Albrecht Bechyně z Lažan rozsochatecký statek, který byl v roce 1626 pro účast Abrahama Bechyněho z Lažan ve stavovském povstání změněn na manství. V roce 1714 usiloval František Leopold Bechyně o stavbu kaple v Rozochatci podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Ke stavbě ale nedošlo. V roce 1737 byli povýšeni do panského stavu.


Premiér Litvy

Premiér Litvy je hlavou litevské vlády. V litevské poloprezidentském systému má poněkud slabší pozici, než například český premiér. Současným litevským premiérem je Gediminas Kirkilas. Současný úřad premiéra, existující od roku 1990, navazuje na úřad premiéra existující v Litvě od jejího vzniku v roce 1918 po její násilné připojení k Sovětskému svazu v roce 1940. Za Litevské sovětské socialistické republiky úřad premiéra neexistoval, existovaly však do jisté míry ekvivalentní úřady.


Okres Zlaté Moravce

Okres Zlaté Moravce je jedním z okresů Slovenska. Leží v Nitranském kraji, v jeho severní části. Na severu hraničí s okresem Topoľčany a Partizánske v Trenčínském kraji, na západě s okresem Nitra, na východě pak s okresy Žarnovica a Levice


Třída Moltke

Třída ''Moltke sestávala ze dvou bitevních křižníků SMS Moltke a SMS Goeben, postavených v letech 1909 až 1911 pro německé císařské námořnictvo. Jednalo se o upravený design předchozího bitevního křižníku SMS Von der Tann''.
V květnu 1907 se Reichs Marine Amt rozhodl pro následovníka SMS Von der Tann. Bylo rozhodnuto, že nová konstrukce by měla být větší, s větším počtem děl hlavní ráže a nejméně tak dobře pancéřovaná jako její předchůdce, což jí mělo umožnit působit spolu s bitevními loděmi hlavního loďstva. Rychlost měla být nejméně 24,5 uzlů.
Dvě nové lodě, které měly být postavené podle tohoto návrhu, byly objednány jako Kreuzer G a Kreuzer H v roce 1909 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku, ve které se právě stavěl SMS Von der Tann. Nové lodě se tak měly začít stavět dříve, než bude možnost získat poznatky z operačního nasazení prvního bitevního křižníku Kaiserliche Marine. Kreuzer G byl přijat do služby 30. září 1911 jako SMS Moltke a Kreuzer H ho následoval 2. července 1912 jako SMS Goeben. Každá loď přišla na přibližně 42,6 miliónů Marek.
Od předchozí konstrukce SMS Von der Tann se obě lodě lišily na první pohled zejména hlavní výzbrojí, tvořenou deseti děly 28 cm SK L/50 umístěnými po dvou v pěti dělových věžích Drh LC/1908. Přední a dvě středové dělové věže byly rozmístěny stejně jako u předchůdce, ale dělovou věž na zádi doplnila ještě jedna — pátá — v superpozici. Toto rozmístění výzbroje bude později zopakováno i u následujícího bitevního křižníku SMS Seydlitz. Od něj se třída Moltke dá na první pohled rozlišit díky průběžné přední palubě.
Každá věž Drh LC/1908 vážila 444,5 tun a byla obsluhována 70 muži. Pět muničních komor pojalo až 810 střel, přičemž skladiště projektilů APC L/3,1 bylo pod skladištěm prachových náloží RPC/12. Každé dělo mohlo střílet teoretickou rychlostí až tří ran za minutu a dopravit 302 kg vážící protipancéřový projektil s úsťovou rychlostí 880 m/s na vzdálenost 18 100 m při maximální elevaci 13,5°. Během bitvy u Dogger Banku pak dokázal jejich projektil prorazit boční pancíře britských bitevních křižníků o tloušťce 127 a 152 mm.
Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech MPL C/06, doplněných stejným počtem 8,8 cm SK L/45 umístěných v kasematech MPL C/01-06 na přídi, zádi a hlavní a zadní nástavbě.
Hlavňovou výzbroj doplňovaly čtyři podhladinové torpédomety ráže 500 mm, pro které bylo k dispozici celkem 11 torpéd G7. Po jednom torpédometu bylo umístěno na přídi a zádi v ose plavidla a po jednom torpédometu na každém boku těsně před první dělovou věží.
Pancéřování u nové třídy bylo silnější, než u původní konstrukce SMS Von der Tann. I tady byla použita Kruppova cementovaná a niklovaná ocel. Hlavní pancéřový pás měl 100 mm na přídi a zádi, ale ve středu trupu dosahoval až 270 mm. Kasematy děl střední ráže byly chráněny 150mm pancířem na bocích a 30mm pancéřováním stropu. Přední nástavba byla chráněna 350 mm silným pancířem a zadní 200 mm. Dělové věže Drh LC/1908 chránil 230 mm silný pancíř na čelní straně věže, 180 mm na bocích a 90 mm strop. Pancéřová paluba měla 50 mm a to i na zešikmené části. Protitorpédová obšívka měla tloušťku 50 mm tam, kde bylo třeba chránit dělostřelecké barbety a jinak na ostatních místech měla 30 mm
Během I. světové války měly obě lodě rozdílný osud. SMS Moltke se zúčastnil několika operací v Severním moři, včetně bitvy u Dogger Banku, Jutska/Skagerraku a okrajově i druhé bitvy u Helgolandské zátoky. Po válce byl potopen vlastní posádkou ve Scapa Flow.
Naopak SMS Goeben zastihla Světová válka ve Středomoří, kde napřed uštědřil políček Royal Navy, jejíž bitevní křižníky nedokázaly německý bitevní křižník zadržet a ten odplul do Cařihradu. Tam byl formálně předán tureckému námořnictvu a přejmenován na Yavuz Sultan Selim. Přispěl ke vstupu Turecka do války na straně Německa, podnikal výpady proti lodím Dohody u Dardanel a v Egejském moři a také proti Rusům na Černém moři. V roce 1936 byl přejmenován na Yavuz a v roce 1954 přesunut do rezervy. Sešrotován byl v roce 1973 jako nejdéle sloužící bitevní křižník, nejdéle sloužící dreadnought, poslední loď z německého císařského námořnictva a poslední bitevní křižník NATO.


Höfu?borgarsva?i?

Höfu?borgarsva?i? je islandský název pro aglomeraci Reykjavíku na Islandu. Je to také jeden z islandských regionů.V aglomeraci Reykjavíku žije 60 % obyvatelstva celého Islandu. Do aglomerace patří Reykjavík a dalších 6 obcí:
Celkem žije v aglomeraci o rozloze 1062 km2 195 970 obyvatel. Hustota zalidnění je 185 obyv./km2.


Snovačkovití

Snovačkovití je druhově velmi bohatá čeleď pavouků, zahrnuje více než 2000 druhů, v našich podmínkách se můžeme setkat s přibližně 60 druhy.


Heršpice

Obec Heršpice se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 652 obyvatel.


Ústavní soud České republiky

Ústavní soud České republiky není součástí systému obecných soudů, ale jeho základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základním právům fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem České republiky v souladu. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Je zakázáno shromáždění v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná.
Ústavní zákon o československé federaci v roce 1968 v článku 101 stanovil: „V České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice působí ústavní soudy republik. Jejich působnost a zásady organizace stanoví ústavní zákony národních rad.“ Toto ustanovení československé ústavy nebylo nikdy po dobu její platnosti naplněno, stejně jako tehdejší ustanovení ústavního soudu ČSSR. Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky nakonec vznikl až v roce 1991 na základě dalšího ústavního zákona. Ústavní soud Slovenské republiky byl zaveden první ústavou Slovenské republiky s účinností od 1. října 1992, avšak naplněn byl až po zániku Československa. Ústavní soud České republiky, ustavený od 1. ledna 1993 a naplněný počátkem roku, tak nemohl navázat na historii České republiky z doby federace, ale personálně i názorově do značné míry navázal na Ústavní soud ČSFR.
Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.
Ústavnímu soudu České republiky náleží tyto pravomoci: Ústavní soud rozhoduje
Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.
Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje prezident republiky, funkční období ústavního soudce je 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Není znemožněno opakované jmenování téže osoby. Předseda soudu jmenuje každému soudci na jeho návrh asistenty soudce.
Zatímco v době prezidentství Václava Havla se mezi prezidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři prezidentem navržené kandidáty, Aleše Pejchala dokonce dvakrát. Mezi Senátem zamítnuté kandidáty patřili například Václav Pavlíček, Vladimír Balaš, Klára Veselá-Samková, Milan Gavlas. Prezident žádost Senátu o navrhování většího počtu lépe vyhovujících kandidátů označil za skandální, zatímco Senát prezidentovi vytkl, že s ním své návrhy předem nekonzultuje. Od července 2003 do prosince 2005 tak ústavní soud neměl plný počet členů, kvůli čemuž například senátor Zdeněk Bárta označil v dubnu 2004, kdy chyběli 4 soudci a tedy soud nemohl rozhodovat závažnější věci v plénu, prezidenta Klause za velezrádce, Richard Falbr hovořil o „ústavní krizi zaviněné jen Klausem“.
Po jmenování tří bývalých politiků se objevily pochybnosti, zda nově obsazený Ústavní soud bude imunní vůči vlivu politických stran.
Mezi nejvýznamnější kauzy patřilo například rozhodování o nesouladech Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem České republiky, od senátním podnětu z dubna 2008 se soud usnesl 26. listopadu 2008.
Průlomovým rozhodnutím bylo zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, jímž Ústavní soud v září 2009 zrušil již vyhlášené a chystané předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Mnohé osobnosti, například Jiří Paroubek, Jiří Pospíšil nebo Zdeněk Jičínský, to s různými zdůvodněními považovaly za překročení pravomocí soudu.


Bařičkovité

Bařičkovité je čeleď jednoděložných rostlin z řádu žabníkotvaté. Starší taxonomické systémy ji řadily do samostatného řádu Juncaginales nebo do Najadales, Potamogetonales atd.
Jedná se o vytrvalé, vzácněji jednoleté, většinou vodní nebo bahenní byliny. Většinou mají oddenky nebo hlízy, výjimečně cibulemi. Jsou to dvoudomé nebo jednodomé rostliny, květy mají oboupohlavné nebo jednopohlavné, listy jsou zpravidla nahloučeny na bázi. Listy jsou jednoduché, přisedlé, střídavé a uspořádané do spirály až dvouřadě, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celistvé, čárkovité, někdy dokonce redukované, žilnatina je souběžná. Květy jsou v květenstvích, hroznech nebo klasech. Květy jsou malé a pravidelné. Okvětí buď zcela chybí, nebo je přítomno 6 okvětních lístků, které však někteří autoři považují za přívěsky tyčinek. Tyčinek je 6 ve 2 přeslenech nebo 3 vzácně je jich 8 nebo naopak 1, někdy jsou přítomna staminodia. Gyneceum je složeno z 6 či 4, 3 nebo 1 plodolistu, je apokarpní, synkarpní nebo monomerické, semeník je svrchní. Plod je suchý, někdy se jedná o souplodí, je pukavý či nepukavý, většinou nažka nebo měchýřek, někdy je plod poltivý.
Jsou známy 4 rody a asi 15-25 druhů, které jsou rozšířeny skoro po celém světě, většinou od chladného pásu po subtropy.
V ČR rostou ve volné přírodě pouza 2 druhy. Bařička bahenní je vzácný a kriticky ohrožený druh vlhkých luk až rašelinišť. Ještě vzácnější je bařička přímořská, také kriticky ohrožený druh. Je to druh zasolených půd, v Čechách už vyhynul, na Moravě byl považován také za vyhynulý, ale v poměrně nedávné době byl znovu nalezen u rybníku Nesyt na Mikulovsku. Běžně se dosud vyskytuje u Neziderského jezera v Rakousku.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Chu-pej

Hraničí s pěti provinciemi a centrálně spravovaným městem na úrovni provincie Čchung-čching na západě.


Ounasjoki

Ounasjoki je řeka na severozápadě Finska. Je to pravý přítok Kemijoki. Je 340 km dlouhá.
Horní tok vede okrajem vysočiny Ounasselkä. Střední a dolní tok protéká lesnatou bažinatou rovinou.
Průtok dosahuje maxima v létě. Zamrzá od října do května.
Po řece se plaví dřevo. Nedaleko ústí leží město Rovaniemi.


Křižník Potěmkin

Křižník Potěmkin je celovečerní němý sovětský film, který natočil Sergej Ejzenštejn v roce 1925. Řadou kritiků je považován za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie, na světové výstavě Expo 58 byl vyhlášen nejlepším filmem vůbec. Pojednává o námořní vzpouře v roce 1905.
Pro svou převratnost a expresivitu byla řada scén z filmu často citována dalšími filmovými tvůrci. Nejexpresivnější scénou je patrně masakr na Oděském schodišti. Variace na tuto scénu se objevily například ve filmech Brazil, Neúplatní či v komedii Nesnáze pana účetního .
Film byl z mnoha stran přelomový. Objevila se zde napříkla poprvé pohyblivá kamera; skoro celý film se odehrává v exteriéru. Poprvé zde také byly použity obrovské scény komparsistů.


Hydrologická bilance

Hydrologická bilance spočívá ve vyjádření všech vstupů a výstupů vody z povodí a vyjádření změn v zásobách. Vstupy zahrnují především srážky, výstupy pak evaporaci, transpiraci (někdy souhrně označenou jako evapotranspiraci a celkový odtok. Základní rovnice hydrologické bilance pro pevniny pak vypadá následovně:
Celkový odtok lze dále rozdělit na povrchový odtok, hypodermický odtok a základní odtok


Dopravní deník

Dopravní deník je písemný nebo elektronický záznam průběhu dopravní služby v dopravně obsazené výpravčím. Do dopravního deníku ze zapisují předepsané údaje o vlacích a další údaje stanovené vnitřním předpisem provozovatele dráhy.
Údaje do dopravního deníku zapisuje vždy výpravčí, některé údaje o výluce může zapsat také odpovědný zástupce objednatele výluky, nadřízení pracovníci výpravčího a kontroloři dopravy pak provádějí zápis o provedené kontrole pracoviště.
Základními údaji v dopravním deníku jsou údaje o vlacích, které se zapisují do předtištěné tabulky. Typ a množství zapisovaných údajů závisí na typu zabezpečovacího zařízení. Obecně platí, že čím nižší je úroveň zabezpečení, tím více údajů je výpravčí povinen do dopravního deníku zapisovat.
Do dopravního deníku se také zapisuje záznam o předávce dopravní služby v této formě: „V 18:10 odevzdal: Novák, převzala: Bendová“. Na začátku směny pak výpravčí zapíše také příjmení vlakového dispečera, sousedních výpravčích, strážníků oddílů, závorářů a zaměstnanců, kteří jsou povinni hlásit volnost nebo správné postavení vlakové cesty.
V některých stanicích se může používat tzv. upravený dopravní deník, který má jiné předtištěné sloupce a lépe vystihuje poměry v dané stanici. To se týká např. situace, kdy jeden výpravčí ovládá dvě nebo více dopraven. V tomto případě má předtištěny sloupce pro všechny přidělené dopravny tak, aby nemusel vyplňovat údaje pro každou dopravnu do samostatného dopravního deníku.
Dopravní deník v elektronické formě svým obsahem zhruba odpovídá dopravnímu deníku v písemné formě, liší se tedy především tím, že je veden výpravčím pomocí speciální aplikace na počítači.
Hlavní výhodou elektronického dopravního deníku je možnost komunikace s elektronickými dopravními deníky v sousedních stanicích, ale i s dalšími informačními systémy pro podporu operativního řízení železniční dopravy. Elektronický dopravní deník musí být samozřejmě schopen zadaná data po stanovenou dobu uchovat.
Při řízení dopravy pomocí moderních systémů Dálkově ovládaných zabezpečovacích zařízení již dispečer DOZ ani výpravčí v jednotlivých stanicích zahrnutých do DOZ dopravní deník nevedou. Veškeré informace, které je nutno zaznamenat, jsou generovány automaticky.


R 38

Vzducholoď R 38 byla ve své době největší postavenou vzducholodí na světě. Její katastrofa v roce 1921 na deset let prakticky zastavila britský vzducholodní program.
Vzducholoď R 38 byl ambiciózní britský projekt, který měl ale být v rámci poválečných úspor zrušen. Zachránila jej zakázka amerického námořnictva, které si za tehdy obrovskou sumu 300 000 liber tuto vzducholoď objednalo. Byl to následek přesvědčivého výkonu vzducholodě R 34 při přeletu Atlantiku, po němž se americké námořnictvo rozhodlo zavést vzducholodě do výzbroje.
24. srpna 1921 proběhl čtvrtý ze série zkušebních letů. Vzducholoď se při prudkém manévrování nad městem Hull roztrhla a poté explodovala. Ze 49 členů posádky přežilo katastrofu pouze pět lidí. V troskách zemřela velká část špičkových britských vzducholodních odborníků i americká posádka, která se během letu zacvičovala.


Liechtenstein

Hrad Liechtenstein nedaleko Maria Enzersdorf jižně od Vídně. Hrad byl postaven během 12. století a byl zničen Turky v roce 1529 a pak znovu v roce 1683, zůstal zříceninou až do roku 1884, kdy byl zrekonstruován.
Od jména hradu pochází název rodiny Lichtenštejnů, podle které se zase jmenuje knížectví Lichtenštejnsko. Této rodině také hrad nejpozději od roku 1140 až do 13. století patřil. Jejím majetkem se stal znovu v roce 1807. Dnes je hrad majetkem lichtenštejnského knížete
V současné době je hrad znám především díky divadelnímu festivalu Nestroy.


Vincent van Gogh

Vincent Willem van Gogh [van choch] byl nizozemským malířem a kreslířem. Byl jednou z největších osobností světového výtvarného umění a je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Gogh vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. Goghovo dílo bylo za jeho života takřka neznámé. Za života se Van Gogh nedočkal výraznějšího uznání. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901.
Svým stylem zapadá van Gogh nejvýrazněji mezi fauvisty, expresionisty, z části pak i mezi ranou abstrakci. Novátorským pojetím reality změnil náhled na tradiční impresionistickou malbu a z uměleckého hlediska významně ovlivnil především první polovinu 20. století. Vůlí vyjádřit vlastní pocity se stal mimoděk jedním ze zakladatelů právě nastupující umělecké větve zvané expresionismus.
Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionů dolarů.
Vincent se narodil do protestantské rodiny v Zundertu jako syn Anny Kornelie Carbentové a Theodora van Gogha. Otcova profese se Vincentovi zdála zajímavá a později se pro ni dokonce rozhodl. Jeho sestra popisovala bratra jako neustále vážného a uzavřeného.
V šestnácti letech začal van Gogh pracovat pro galerii Goupil & Cie v Haagu. Jeho o čtyři roky mladší bratr Theo Vincenta později následoval. Přátelství obou bratrů bylo zdokumentováno v mnoha osobních dopisech, jež byly uveřejněny v roce 1914. Theo Vincenta finančně podporoval po celý jeho umělecký život.
V roce 1873 ho firma přeřadila do Londýna, posléze do Paříže. V roce 1876 jej Goupil propustil pro nedostatek motivace. Van Gogh se v té době intenzivně zajímal o náboženství. Stal se učitelským asistentem v Ramsgate a posléze se vrátil do Amsterdamu, kde studoval od roku 1877.
Po vyloučení v roce 1878 se stal laickým farářem v Belgii, kde poznal hornickou komunitu v chudém regionu Borinage. Dokonce čas od času fáral a byl v těsném kontaktu s mnoha pracujícími. Byl po šesti měsících propuštěn a pokračoval bez platu. V tomto období počal uhlem malovat skicy a nákresy.
V roce 1880 Vincent uposlechl rady svého bratra Thea a začal se malování věnovat vážně. Nějaký čas Vincent dokonce bral hodiny malování od Antona Mauva v Haagu. Ačkoliv Vincent a Anton se později rozdělili pro odlišné náhledy na malbu, vliv haagské školy na Vincentovi zanechal následky; zejména ve způsobu, jakým si hrál se světlem, a v jasnosti tahů. Avšak způsob, jakým van Gogh používal barev nebo zvýrazňoval tmavé tóny, jej od jeho učitele výrazně vzdálil.
V roce 1881 vyznal lásku své ovdovělé sestřenici Kee Vos, která jej odmítla. Později se nastěhoval do jednoho bytu s prostitutkou Sien Hoornik a doufal se s ní oženit; Goghův bratr a dokonce i Theo ho od takového vztahu zrazovali. Goghův pokus o napravení hříšnice a spasení jejích dětí se tedy nakonec nevydařil.
Ohromen a ovlivněn Jeanem-Françoisem Milletem se van Gogh zaměřil na malbu vesničanů a všeobecně na vesnické scény. Přestěhoval se do dánské provincie Drenthe, později do Nuenenu a do severního Brabantu, kde jeho vesnická tvorba vrcholila malbou Jedlíci brambor. Van Goghovy Aardeppeleters byly jeho prvním velkým dílem.
V zimě 1885–1886, van Gogh navštěvoval uměleckou akademii v Antverpách. Gogh byl po několika měsících profesorem Eugenem Siberdtem propuštěn. Přesto se však během tohoto krátkého času van Gogh stačil seznámit s japonským uměním, které začal horlivě sbírat. Obdivoval jeho světlé barvy, použití plátna a hlavních linií. Tento zážitek jej silně ovlivnil. Van Gogh dokonce provedl několik maleb v japonském stylu a některé jeho portréty jsou malovány s pozadím připomínajícím japonské umění .
Na jaře 1886 van Gogh odjel do Paříže, kam se přestěhoval i se svým bratrem Theem; sdíleli domeček na Montmartru, kde se Vincent potkal s malíři Edgarem Degasem, Camillem Pissarrem, Émilem Bernardem, Henrim de Toulouse-Lautrecem a Paulem Gauguinem. Objevil impresionismus, oceňoval jeho použití světla a barvy, avšak kritizoval „nedostatek sociálního cítění“. Je třeba poznamenat, že van Gogh si připadal spíše jako postimpresionista. Zvláště se mu ale líbila technika zvaná pointilismus, který zanechal výrazné stopy i na jeho vlastním stylu. Van Gogh také používal doplňující se kontrastní barvy aby tak zvýraznil nádheru každé z nich. Odtud pochází poznámka z jednoho jeho dopisu: „Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou.“
Když se Goghovi život s bratrem ve městě ukázal jako špatně snesitelný, v roce 1888 Paříž opustil a odstěhoval se do Arles. Ozdobil zde svůj „žlutý dům“ a vytvořil sérii známých kreseb se slunečnicemi. Byl ohromen zdejší krajinou a doufal zde najít, či vytvořit novou uměleckou skupinu. Ze všech jeho nadějí jediný Paul Gauguin, jehož zjednodušená schémata barev a tvarů van Gogha přitahovaly), následoval jeho pozvání. Obdiv byl vzájemný a Gauguin namaloval van Gogha malujícího slunečnice. Přesto však jejich setkání skončilo hádkou.
Van Gogh trpěl psychickou poruchou a údajně si uřízl kus levého ucha, které následovně umyl a zabalené přenechal na vrátnici jedné z jeho bývalých prostitutek. Podle jiné teorie mu kus ucha usekl šavlí při hádce Gauguin a tvrzení, že si to udělal Gogh sám, mělo uchlácholit policii. Gaugin odjel v prosinci 1888. Podle téze publikované autory Ritou Wildegansovou a Hansem Kaufmannem v knize "Van Goghovo ucho: Paul Gauguin a pakt mlčení" byla jeho psychická porucha způsobena otravou olovem, arsenem a kadmiem obsažených v jeho barvách. Dále autoři tvrdí, že ucho Van Goghovi uřízl Gauguin.
Jeden ze slavných van Gaughových obrazů, používá světlou žluť a nebývalé perspektivní efekty, kterými líčí vnitřek ložnice. Odvážné vynechávaní linií je často připisováno jeho psychickému stavu. Jediná malba, kterou kdy v životě prodal, byla vytvořen v roce 1888. Nyní je vystavena v Puškinově muzeu v Moskvě.
Van Gogh vyměnil své typické body za malé čárky. Trpěl silnou depresí a v roce 1889 byl na jeho vlastní požádání přijat do psychiatrického centra v Klášteře Svatého Pavla v Saint Rémy de Provence. Během jeho pobytu mezi stěnami ústavu se stala klinika samotná a její zahrady hlavním objektem malířova zájmu. V této době jeho dílům začaly dominovat převážně kroužení a kudrlinky. Tato technika je nejpatrnější v malbě Hvězdná noc .
V květnu 1890 Vincent opustil kliniku a odešel k doktorovi Paulu Gachetovi v Auvers-sur-Oise blízko Paříže, kde byl blíže svému bratru Theovi. Gachet mu byl doporučen Pissarrem; léčil totiž již předtím několik známých umělců. Zde vytvořil van Gogh svůj jediný lept: portrét melancholického doktora Gacheta. Van Goghova deprese se prohlubovala a 27. července 1890 se postřelil do hrudníku. Aniž by si uvědomil, že je smrtelně raněn, vrátil se do hostince Ravoux, kde dva dny nato zemřel před zraky svého bratra Thea. Jeho poslední slova zněla: „La tristesse durera toujours.“ Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo – neschopen smířit se s bratrovou smrtí – zemřel o šest měsíců později a na žádost jeho ženy byl pochován vedle Vincenta.
Mnoho lidí se posléze domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Pšeničné pole s vránami. Ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny.
Van Goghova sláva po jeho smrti rychle vzrostla. Největší výstavy se uskutečnily v Paříž, Amsterdamu, Kolíně, New Yorku a Berlíně.
 Image:Starry Night Over the Rhone.jpg|Hvězdná noc nad Rhônou Image:VanGogh-starry night.jpg|Hvězdná noc Image:Vincent van Gogh - The Olive Trees.jpg|Olivovníky Image:Vincent Willem van Gogh 076.jpg|Kavárna v noci Image:Vincent Willem van Gogh 059.jpg|Arlesianka Image:VanGogh-still-life-four sunflowers.jpg|Čtyři utržené slunečnice Image:VanGogh-self-portait-as an artist.jpg|Autoportrét Image:Vincent Willem van Gogh 102.jpg|Autoportrét


Lichokopytníci

Lichokopytníci jsou řádem býložravých savců, u kterých osa končetiny prochází třetím, často největším prstem. Jsou to prstochodci, poslední články prstů jsou chráněny rohovitými kopyty. Největšího rozkvětu dosáhli v třetihorách, dnes se jedná o vymírající skupinu.
Vědecké jméno Perissodactyla pochází z řeckých slov perissos, lichý a daktulos, prst.
Lichokopytníci jsou středně velcí až velcí, na zemi žijící býložravci. Jsou proto přizpůsobeni příjmu a trávení rostlinné potravy. Obličejová část lebky je zvětšená, lichokopytníci mají ostré řezáky a silné pysky k ukusování stébel a listí, třenové zuby jsou molarizované, tzn. vypadají jako stoličky a mají i stejnou funkci, což zvyšuje skusnou plochu. Třenové zuby i stoličky mají vysoké korunky a jejich sklovina je zřasená. Špičáky často úplně chybí. Většina lichokopytníků má 44 zubů.
Žaludek je jednoduchý, fermentace rostlinné potravy a trávení celulózy probíhá až v objemném slepém střevu v tračníku. Až tyto oddíly trávicí trubice jsou totiž osídlené symbiotickými bakteriemi, které rozkládají jinak nestravitelnou rostlinnou potravu. Z tlustého střeva se ale získané živiny resorbují hůře než v přední části střev, proto lichokopytníci zužitkovávají potravu hůře než přežvýkavci, kteří rozkládají celulózu v předžaludcích.
Osa končetin prochází třetím prstem, na něm také spočívá váha těla. Ostatní prsty mohou být do určité míry redukované, palec chybí vždy. Nejdále redukce prstů pokročila u koňovitých, kde se z ostatních prstů zachovaly jen rudimentární bodcovité kosti přiléhající na záprstní kost třetího prstu. Prsty bývají kryté rohovitým kopytem.
Klíční kost chybí, loketní kost je redukovaná a její zbytky jsou srostlé s kostí vřetenní, podobně jako na zadní končetině, kde je zbytek lýtkové kosti pouhým výběžkem holenní kosti.
Děloha lichokopytníků je dvourohá, placenta je rozptýlená a nepravá, chorion nenarušuje sliznici dělohy. Přestup živin a kyslíku je tak ztížen, ale po porodu nedochází ke krvácení.
Lichokopytníci po dlouhé březosti rodí jedno, vzácně dvě, plně vyvinutá mláďata.
Na konci křídy se od předků dnešních hmyzožravců oddělila skupina prakopytníků, společní předkové prašelem, několika vymřelých řádů kopytníků i dnešních sudokopytníků a lichokopytníků.
První lichokopytníci se objevili v paleocénu, na území dnešní Severní Ameriky. Velmi rychle došlo ke vzniku mnoha druhů a v eocénu žili takřka po celém světě. V třetihorách byli lichokopytníci dominantní skupinou býložravců a dosahovali obrovských rozměrů. Vzdálený příbuzný dnešních nosorožců, Indricotherium transsouralicum, byl v kohoutku přes 5 metrů vysoký, vážil 10-15 tun a právem se stal největším známým suchozemským savcem, který kdy obýval Zemi. Brontotherium, zvíře připomínající nosorožce a příbuzné spíše dnešním koním, s bizarním rozvětveným rohem na hřbetu nosu, také nebyl nejmenší - jeho kohoutková výška se blížila 2,5 metrům. Chalicotherium, zvíře žijící v miocénu i na území dnešní České republiky, mělo přední končetiny opatřené mohutnými drápy a pohybovalo se po kloubech prstů, podobně jako dnešní mravenečníci.
Ne všichni lichokopytníci ale dosahovali takových rozměrů, Hyracotherium, prapředek dnešního koně, byl velký asi jako liška, a předkové dnešních nosorožců z čeledi Hyracodontidae nebyli o nic větší.
V miocénu, asi před 20 milióny lety, začaly ustupovat lesy, ve kterých lichokopytníci žili a místo nich se rozšířily travnaté stepi. Protože tvrdá stébla trávy jsou těžce stravitelná, lichokopytníkům začali konkurovat sudokopytníci, kteří jsou díky svým předžaludkům lépe přizpůsobeni k trávení takové potravy. Druhová diverzita lichokopytníku se snížila a klesá v podstatě dodnes. Z původních 12 čeledí přežily pouze 3 čeledi a 18 druhů.
Do současnosti přežily tři čeledi navzájem nepříliš si podobných zvířat.
Tapírovití jsou primitivní lichokopytníci. Horní pysk je protažen v krátký chobot. Na předních končetinách mají čtyři funkční prsty, na zadních tři.
Nosorožcovití jsou velká zvířata s rohovinovými rohy, kteří nemají kostěný podklad. Na předních i na zadních končetinách mají po třech prstech.
Koňovití je čeleď štíhlých zvířat uzpůsobených k rychlému běhu. Mají zachovaný pouze jediný, třetí prst, chráněný mohutným kopytem. Mezi koňovité patří i domestikovaní lichokopytníci, kůň domácí a osel domácí.


Mayer Amschel Rothschild

Mayer Amschel Rothschild byl zakladatel bankovního domu a židovské dynastie Rothschildů, která se postupně stala jednou z nejúspěšnějších rodin v historii. V roce 2005 byl zařazen na 7. místo žebříčku dvaceti nejvlivnějších podnikatelů všech dob časopisu Forbes.
Narodil se jako Mayer Amschel Bauer dne 23. ledna 1744 ve Frankfurtu nad Mohanem, jeho otec, zlatník, lichvář a směnárník Mojžíš - Moses Amschel Bauer změnil jeho příjmení na Rothschild - "rotter schild" - Červený štít - s odkazem na oficiální logotyp rodinného podniku, bank a zastaváren. Základ Rothschildova majetku byla z obchodu s Wilhelm IX, lankrabě Hesse-Kassel. Wilhelm zdědil to, co bylo údajné být mezi největší bohatství v Evropě a nakonec přišli na podstatně záviset na Mayer za řízení tohoto majetku.
Mayer Amschel Bauer - Rothschild zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem dne 19.9.1812 a byl pohřben na Battonnstrasse hřbitově ve Frankfurtu.
V knize „Vzestup francouzských Rothschildů“ autorka Anka Muhlsteinová vypráví, že Mayer Amschel vybral pro své syny manželky výhradně ze zámožných a vlivných rodin. Stejně tak se i jeho dcery vdávaly za dobře postavené a uznávané bankéře. Všechny rothschildovské rodiny zachovávaly obyčej knížecích domů; uzavíraly sňatky mezi svými příslušníky. Synové Mayera Amschla prosluli jako „pět Frankfurťanů“ - stali se z nich státní bankéři pěti evropských zemí.


Ivo Knoflíček

Ivo Knoflíček je český, potažmo Československý fotbalista. Za Československo nastoupil ke 38 utkáním, v nichž vstřelil 7 gólů. Působil hlavně ale ve Slavii Praha ve které působil v letech 1981-88 a dvakrát s ní vybojoval druhé místo. Mimo jiné působil také v Německé a Rakouské lize. V současnosti je mládežnickým trenérem v Kladně.


Rychlostní silnice R6

Rychlostní silnice R6 je plánována v trase Praha – Nové Strašecí – Karlovy Vary – Cheb – státní hranice s Německem. V provozu jsou úseky Praha – Nové Strašecí a Kamenný Dvůr – Cheb. Úsek Praha – Pavlov byl stavěn od července 2005, k jeho zprovoznění došlo 20. prosince 2008. Během roku 2009 zde budou probíhat již jen dokončovací práce. V současnosti probíhá výstavba v blízkosti Kynšperku nad Ohří a v úseku Nové Sedlo - Sokolov.
 Image:Praha, Řepy, výstavba silnice R6.JPG|Výstavba rychlostní komunikace R6 na západním okraji Prahy v lednu 2008 Soubor:Budouci R6 1.jpg|Budoucí R6 File:Jeneč, rychlostní silnice R6.JPG|Jeden z nejnovějších úseků R6 prochází kolem Jenče, obce nedaleko od Prahy


Prašný most

Prašný most je bývalý most, v současnosti násep přes nějž vede jediná přístupová cesta ze severní strany k Pražskému hradu. V jeho těsné blízkosti se nachází jízdárna Pražského hradu.
První most v těchto místech přes Jelení příkop s potokem Brusnicí nechal postavit roku 1535 Ferdinand I. Habsburský Tento most byl dřevěný, zakrytý střechou a stál na kamenných pilířích. Název „Prašný most“ má nejistý původ – může být buď odvozen od toho, že se zde prášilo, nebo souviset se střelným prachem který se skladoval v sousední věži Mihulce. Most již roku 1541 shořel a teprve roku 1589 byl na jeho místě postaven most kamenný.
Za válek o nástupnictví Marie Terezie byl roku 1742 most na ochranu před ostřelováním zakryt hnojem. Až za Sedmileté války roku 1757 jej zasáhla a zapálila pruská puma. V druhé polovině 18. století byl na jeho místě zbudován mohutný násep s tunelem pro potok Brusnici, který se zachoval dodnes.
V době působení prezidenta Václava Havla došlo k zatím poslední proměně valu, když v rámci zpřístupňování Pražského hradu veřejnosti byly obě části rozděleného Jeleního příkopu v roce 2002 spojeny prostřednictvím tunelu pro pěší procházejícího skrze násep podél potoka. Autorem tohoto řešení je architekt Josef Pleskot který za toto řešení získal v roce 2003 Evropskou cenu za architekturu.
Označení Prašný most se někdy používá i pro nedaleký nepojmenovaný most, po němž prochází Svatovítská ulice poblíž nádraží Praha-Dejvice přes Buštěhradskou dráhu. K tomuto omylu možná napomáhá i nedaleká stanice MHD Prašný most.


Tvarismus

Tvarismus je označení pro druh xenofobie podobný rasismu, aplikovaný na bytosti „jiného tvaru“. Tento termín je použit v cyklu knih Zeměplocha britského spisovatele Terryho Pratchetta pro předsudky lidí a trollů proti trpaslíkům, lidí a trpaslíků proti trollům, lidí, trollů a trpaslíků proti elfům, živých proti nemrtvým a další předsudky a nesnášenlivosti mezi různými druhy Zeměplochu obývajícími.
Tyto nesnášenlivosti mají různé důvody, většinou pocházejí z pradávné doby a mezi nesnášejícími se druhy většinou panuje dlouhá krevní msta.
Lidé proti trpaslíkům: nejvíce v Ankh-Morporku, díky přesunu trpaslíků do tohoto města. Vzniká, stejně jako rasismus, jednoduše ze zlé vůle některých lidí a chutí si zanadávat
Lidé proti trollům: Stejně jako předchozí případ, oblíbené nadávky „balvan“, „hrouda kamení“ apod. - vesměs narážky na jejich kamennou formu, dále je možno se setkat i s narážkami na jejich malou inteligenci.
Trpaslíci proti trollům: krevní msta a pře už od počátku věků. Pratchett uvádí, že trpaslíci, jakožto druh většinou dolující rudy, se nesnášejí s trolly, jakožto s druhem, jež je tvořen převážně kamením a kovy, protože málokterý troll má rád, když se z něj někdo snaží něco vydolovat a trpaslíci zase nesnášejí, když jim to, co pokládali za hroudu kamení, utrhne ruku. Celá tato nesnášenlivost byla vyhrocena díky bitvě v Koumském údolí, ve které prý před 5 000 lety vlákali do pasti trpaslíci trolly/trollové trpaslíky. Tato nesnášenlivost je často probírána v knihách s Ankh-Morporskou Městskou hlídkou a v knize Buch! je nakonec vyřešena i záhada bitvy v Koumském údolí.


Airglow

Airglow je letadlo poháněné lidskou silou, které bylo postaveno na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století ve Velké Británii. Toto letadlo dosud letá.
Lidskou silou poháněná letadla bývají většinou stavěná v prostředí technických univerzit a také Airglow byl navržen již počátkem roku 1987 Johnem McIntyrem z Cambridge. V tomto případě se ovšem nejednalo o projekt univerzity, ale o soukromou invenci jediného studenta. Zároveň se po dlouhé době jednalo o první takový letoun, který nebyl primárně stavěn pro získání některé z Kremerových cen.
Byl postaven pouze Johnem McIntyrem s pomocí jeho bratra Marka a malého týmu nadšenců. Ještě v roce 1987 tento projekt získal jako svého sponzora britskou Royal Aeronautical Society. V září 1989 byly provedeny zátěžové zkoušky křídla a celé letadlo bylo dokončeno v červnu 1990. První let proběhl na druhý pokus dne 21. července 1990 na Duxford airfield Cambridgeshire.
Konstrukčně je toto letadlo hornoplošník klasické koncepce s tlačnou vrtulí umístěnou na kýlu mezi křídlem a ocasními plochami. Ocasní plochy jsou zde ve tvaru kříže. Při letových testech byl použit také motorový pohon.


Jan Pohan

Svoji uměleckou dráhu začínal během své vojenské služby, kdy působil jako moderátor v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Poté pět let působil v zájezdovém vesnickém divadle. Vzhledem k tomu, že po řadu let působil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov hrál v poměrně velkém množství českých filmů.
Díky své velmi dobré znalosti němčiny, což je vlastně také jeho mateřština, neboť jeho tatínek byl Němec, vystupuje často i v zahraničních filmech.
Jedná se také o velmi dobrého a známého dabingového herce.


Malonická lípa

Malonická lípa je památný strom u vsi Malonice, severozápadně od Sušice. Stařičká a dožívající lípa velkolistá roste na pastvině pod kravínem, v nadmořské výšce 600 m. Obvod jejího kmene měří 810 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 16 m. Lípa je chráněna od roku 1978 pro svůj vzrůst a věk.


Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dříve Symfonický orchestr Československého rozhlasu je symfonické hudební těleso, které je financováno hlavně Českým rozhlasem. Jedná se o klasický symfonický orchestr, který byl založen v roce 1926.
Dne 18. května 1923 začalo pravidelné rozhlasové vysílání. Mezi prvními zaměstnanci u mikrofonu bylo i šest hudebníků. Jejich umělecké produkce i pravidelné vstupy České filharmonie v rozhlase, měly kladné ohlasy u koncesionářů. Poměrně brzy tak padlo rozhodnutí, že rozhlas musí mít vlastní hudební těleso. Dvacetičlenný orchestr Radiojournalu tedy vznikl 1. října 1926, prvním šéfem se stal Jožka Charvát.


Maria Kisito

Maria Kisito je katolická jeptiška, odsouzená v Belgii za účast na genocidě ve Rwandě. Dala benzín členům milice Interhamwe, aby mohli zapálit garáž, v níž se skrývali Tutsiové. Potom ještě nosila suché listy banánovníku, které ozbrojenci vhazovali otvorem ve zdi do garáže.


Brno-jih

Brno-jih je od 24. listopadu 1990 jedna z 29 městských částí statutárního města Brna. Rozkládá se na jihu města po obou březích řeky Svratky, do níž se zde vlévá řeka Svitava, a zahrnuje celá katastrální území Dolní Heršpice, Horní Heršpice, Komárov a Přízřenice, a jihovýchodní část katastrálního území Trnitá, a má rozlohu 1277 ha. Sídlo úřadu městské části je v Komárově. Pro účely senátních voleb je území městské části Brno-jih zařazeno do volebního obvodu číslo 58.
Městská část Brno-jih hraničí na jihu a jihovýchodě s městem Modřicemi, na západě s obcí Moravany a městskou částí Brno-Bohunice, na severu s městskou části Brno-střed, na východě s městskými částmi Brno-Černovice a Brno-Tuřany.
Původní části Dolních Heršpic a Přízřenic si dosud zachovávají vesnický charakter a zároveň představují jedny z nejzachovalejších vesnických celků na území moderního Brna. Horní Heršpice, Komárov a Trnitá mají pro změnu spíše městský charakter. Na západě území městské části se podél Vídeňské ulice nachází významná obchodně průmyslová zóna. Na různých místech městské části se nacházejí také významná obchodní centra Futurum a AVION SHOPPING PARK - BRNO, i řada jiných obchodů jako je Baumax či Europamöbel. Městskou částí prochází i několik důležitých dopravních tepen. Jedná se především o dálnice D1 a D2, a rychlostní komunikaci E461. Jižně od dálnice D1 se zde však nacházejí i rozsáhlé plochy nezastavěné zemědělské půdy. Dopravní spojení se středem města i s jinými městskými částmi zajišťuje dopravní podnik města Brna prostřednictvím tramvajových linek č. 2, 6, 9 a 12, a několika autobusových a trolejbusových linek.
K Brnu bylo území městské části připojeno ve třech fázích. 6. července 1850 byla k Brnu připojena katastrální území Trnitá a Křenová. 16. dubna 1919 následovalo připojení obcí Dolní Heršpice, Horní Heršpice, Komárova, a Přízřenic, jakož i Černovic a Brněnských Ivanovic a nakonec 1. července 1960 také severovýchodní část katastru obce Moravany, označovaná jako Nové Moravany, a obec Holásky, jejíž původní katastr sem také zasahoval. Do roku 1945 mělo území městské části převážně zemědělský charakter, poté zde nastal rozvoj průmyslu, jehož negativní vliv na životní prostředí městské části se projevil hlavně v 70. a 80. letech. V letech 1966 - 1969 se i území této městské části dotkla rozsáhlá katastrální reforma Brna. Do té doby například patřila nejvýchodnější nezastavěná část katastru Komárova k historické obci Černovice, naopak část komárovského katastru se nacházela i na levém břehu řeky Svitavy. Od 1. srpna 1976 do 23. listopadu 1990 bylo celé území moderní městské části Brno-jih začleněno do tehdejšího městského obvodu Brno IV. 24. listopadu 1990 pak dochází ke vzniku novodobé městské části Brno-jih. Od 90. let zde také dochází k postupné obnově a zlepšování dopravní infrastruktury, životního prostředí, rozšiřování a budování sportovišť, a opravám školních budov.


Bad Religion

Do dnešního dne Bad Religion vydali čtrnáct studiových nahrávek, dvě EP, tři kompilace, jedno live album a dvě DVD. Album Suffer je často považováno za jednu z nejprodávanějších nahrávek v historii punku a to i přes to, že nebyla zařazena do žebříčku Billboard. Popularita Bad Religion vzrostla s albem Stranger Than Fiction , které obsahuje hity "21st Century" a "Infected", které dle mínění některých jsou základní písně koncertů. Zatím poslední album New Maps Of Hell vyšlo v roce 2007.
Skupina je známa svými kritickými texty, používáním metafor v textech písní, rozvinutou slovní zásobou a hlasovými harmoniemi. Jejich písně pojednávají jak o osobních záležitostech, tak o politické odpovědnosti a navzdory jejich názvu se zabývají více svobodou než ateizmem.
Skupina Bad Religion byla založena v roce 1980 ve městě Los Angeles těmito studenty: Greg Graffin, Jay Bentley, Jay Ziskrout a Brett Gurewitz. Největší vliv na kapelu měly punkoví harcovníci The Adolescents, Black Flag, The Germs a The Sex Pistols. Mimo punkovou scénu to byli například Elvis Costello, The Jam, Nick Lowe nebo dokonce Jack Kerouac. Greg Graffin nazval vlivy, které na něho působily, takto: „popově znějící nahrávky, které nebyly vždy komerční“.
1981 - skupina vydává debutové EP a to v jejich nově založeném vydavatelství Epitaph Records, které vlastní Gurewitz. O rok později vydávají Bad Religion první dlouhohrající album How Could Hell Be Any Worse?. Během nahrávání tohoto alba skupinu opouští Jay Ziskrout a nahrazuje ho Peter Finestone.
1983 – rok vydání alba Into The Unknown, které nebylo dobře přijato skalními fanoušky. Místo známého punk-rocku je toto album plné klávesového progresivního rocku. Nahrávku je možno koupit na eBay za více než 100 dolarů, ale často se jedná o pirátskou verzi. Společným znakem pirátských LP je modré zabarvení obalu, místo červeného.
1984 – v tomto roce Greg Hatson, který nahrál kytarové sólo v písni Part III na albu How Could Hell Be Any Worse?, nahrazuje Gurewitze, který se odešel léčit ze své závislosti na drogách. Bad Religion se víceméně vrátili ke svému originálnímu zvuku a stvrdili to vydáním EP Back to the Known. Brzy poté se ovšem rozpadli.
Když Greg Graffin zavolal Jayi Bentleymu a požádal ho o návrat do kapely, Jay váhal s odpovědí, ale Greg ho ujistil, že setlist se bude skládat převážně z skladeb z debutového alba a tak souhlasil s jedním vystoupením. Velice dobře se ovšem bavil a zůstal v kapele. Bad Religion tak byli zpátky s čerstvě vyléčeným Gurewitzem, Peterm Finestonem za bicími a Gregem Hatsonem jako druhým kytaristou.
V roce 1988 vydali album Suffer ztvrzující jejich návrat do punkové komunity. Toto album je fanoušky často považováno za jejich nejlepší a navíc je mu připisována záchrana punk rockové scény Jižní Kalifornie.
Následovaly alba No Control, Against the Grain a Generator, které nadále zvyšovaly popularitu kapely. Ovšem před začátkem nahrávání alba Generator opustil kapelu bubeník Pete Finestone, aby se mohl plně soustředit na jeho druhou skupinu, The Fisherman, která zrovna podepsala smlouvu s velkou nahrávací společností. Nahradil ho Bobby Schayer.
V roce 1991 vydali Bad Religion kompilační album 80-85 obsahující debutové album, obě EP a tři tracky, kterými skupina přispěla na výběrové EP Public Service. 80-85 se již nevydává a bylo nahrazeno verzí How Could Hell Be Any Worse? z roku 2004, která má stejný tracklist jako 80-85.
Jakmile alternativní rock a grunge prorazily do mainstreamu, Bad Religion opustili Epitaph Records a podepsali kontrakt s velkým vydavatelstvím Atlantic Records, u kterého velice rychle znovu vydali jejich sedmé dlouhohrající album Recipe For Hate. V témže roce nahráli song Leader and Followers na soundtrack k filmu Clerks Kevina Smitha. V roce 1994 následovalo album Stranger Than Fiction, ale záhy po jeho vydání kapelu opouští Gurewitz. Oficiálně uvedl nedostatek času způsobený obrovskou popularitou The Offspring, kteří vydávali u Epitaph Records, ale bylo veřejným tajemstvím, že skutečným důvodem bylo „zaprodání“ Bad Religion, kteří opustili jeho vydavatelství a vydali se hledat větší finanční úspěch. A to i navzdory faktu, že sám Gurewitz vydělával miliony na The Offspring.
Jak napětí stoupalo, Graffin měnil na koncertech texty písně Stranger Than Fiction a narážel v nich na Gurewitzovy problémy s návykovými látkami. Brett se ke svojí závislosti vyjádřil v dokumentu k turné Suffer – Along the Way a nyní je čistý. Píseň Hate You, kterou nahrál se svou novou skupinou The Daredevils, byla údajně věnována Jayovi Bentleymu.
Gurewitz byl nahrazen kytaristou jménem Brian Barker. Greg Graffin se po odchodu Gurewitze stal hlavním autorem písní Bad Religion. V roce 1998 získali Bad Religion zlatou desku za Stranger and Fiction, kterého se do té doby prodalo ve Spojených Státech přes půl miliónu
Bad Religion po odchodu Gurewitze vydali 3 další alba u Atlantic Records. The Gray Race, produkované bývalým frontmanem Cars, Ricem Ocaskem, přineslo kapele rádiové hity A Walk a Punk Rock Song. Skupina zaznamenala veliký úspěch v Evropě, kde album dosáhlo šesté příčky v Německém žebříčku a vyneslo jim zlatou desku jen za prodeje ve Skandinávii.
Další album No Substance se netěšilo tak vřelému přijetí a to jak od fanoušků, tak ani od kritiků. K produkování alba The New America byl pozván Todd Rundgren, který inspiroval Graffina k jeho rané tvorbě. Avšak spolupráce s ním nebyla taková jakou si Graffin a zbytek kapely představovali. Nadšení k nahrávání ubývalo díky Rundgrenovu přístupu. Jay Bentley na to reagoval takto: „ Nezdálo se mi, že bychom se někde dostávali a nezdálo se to ani Gregovi. Todd neměl Grega rád a to přivádělo Grega k šílenství! Potkal se se svým idolem, který byl blbec! Nemyslím, že by Todda něco zajímalo“. Mezitím opustil kapelu Bobby Schayer kvůli zranění ramene a byl nahrazen Brooksem Wackermanem. V roce 2001 se Bad Religion vrátili k Epitaph Records.
V roce 2001 se Brett Gurewitz vrátil ke skupině a nahrál s nimi album The Process Of Belief. Greg k tomu řekl: „Když Brett opustil kapelu bylo to pro mě trochu zklamání, ale nikdy mezi námi nebyla nějaká větší nevraživost. To samé ovšem nemůžu říct o zbytku kapely. Ale on a já, skladatelé odedávna, jsme to opravdu chtěli zkusit znovu.“ Jejich další album The Empire Strike First bylo vydáno v roce 2004. Obě alba byla velice dobře přijata fanoušky i kritikou, na rozdíl od časů u Atlantic Records. Skupina rovněž vydala digitálně remasterované verze jejich dřívějších alb včetně How Could Hell Be Any Worse?, Suffer, No Control, Against the Grain, a Generator. 7. března 2006 bylo vydáno dvd Live at the Palladium, obsahující vystoupení z konce roku 2004 v Hollywoodu, rozhovory, několik videoklipů a fotogalerii. 10. července 2006 vydal Greg Graffin své druhé sólové album – Cold as the Clay. Zatím poslední album Bad Religion nazvané New Maps Of Hell bylo vydáno 10. července 2007.


Hvězdoš

Hvězdoš je rod z třídy vyšších dvouděložných rostlin, tradičně řazený do čeledi hvězdošovité, podle výsledků molekulární systematiky nově řazen do čeledi jitrocelovité.
Jedná se o nepříliš velký rod vodních a bahenních rostlin. Většina druhů je obojživelná a je pro ně charakteristická pozoruhodná morfologická plasticita - jeden a ten samý druh může v závislosti na vodním stavu a podmínkách prostředí vytvářet několik zcela odlišných ekologických forem.
Vědecký název Callitriche má původ v řeckém callos thrix - evokuje tak vzhled hustých závojů dlouhých lodyh, jež hvězdoše často vytváří v tekoucích vodách. Český název hvězdoš vznikl podle plovoucích listových růžic připomínajících malé hvězdičky, které se tvoří na hladině vody.
Anglicky water-starwort, německy der Wasserstern, francouzsky callitriche, rusky bolotnik, holandsky sterrenkroos.
Jednoleté nebo víceleté byliny, jednodomé, vodní nebo na vlhkém substrátu rostoucí, většinou obojživelné, některé druhy obligátně submerzní nebo obligátně terestrické.
Rostliny ve dně kořenující. Lodyhy niťovité, zpravidla větvené, lysé nebo s roztroušenými několikabuněčnými štítkovitými chlupy. Vodní formy s lodyhami prodlouženými, vytvářející plovoucí růžice listů nebo zcela ponořené. U terestrických forem lodyha zkrácená, plazivá nebo vystoupavá.
Listy vstřícné, bez palistů, krátce řapíkaté až přisedlé nebo na bázi navzájem srostlé, úzce čárkovité, kopisťovité nebo široce eliptické, 1-7žilné, jednoduché, celokrajné.
Květy jednopohlavné, redukované, bez květních obalů, podepřeny dvěma poloměsíčitými blanitými listenci, jednotlivé nebo vzácně v paždí listu po dvou, ponořené nebo nad hladinou.
Samčí květy s 1 terminální tyčinkou, nitky niťovité, po puknutí prašníku se prodlužující, prašníky ledvinovité, pylová zrna trojjaderná, kulovitá, vzácně elipsoidní, u obligátně ponořených druhů s redukovanou exinou.
Samičí květy s jedním semeníkem ze 2 plodolistů se 2 nitkovitými čnělkami, zpočátku dvoupouzdrým. Blizny prodloužené, často papilnaté. V každém pouzdře semeníku 2 jednoobalná, visutá, anatropní vajíčka. Po oplození se semeník druhotnými přehrádkami dělí na 4 části.
Plody přisedlé nebo stopkaté, ze stran smáčklé, v obrysu okrouhlé nebo obvejčité, poltící se ve 4 jednosemenné díly, merikarpia. Vnější hrany merikarpií často kýlnaté nebo křídlaté. Semena fazolovitá nebo ledvinovitá, s celulárním endospermem.
Rod je tradičně členěn do dvou sekcí, molekulární systematika toto členění až na výjimky potvrzuje.
Obligátně terestrické druhy byly vyčleňovány do samostatné sekce Microcallitriche., ta však není molekulárními výzkumy podporována.
Pro evropské taxony bylo používáno také nehierarchické členění podle základních chromozomových čísel.:
V rodu se vyskytuje pozoruhodná škála různých opylovacích a reprodukčních mechanismů, což kontrastuje s obvykle dosti podobnou morfologií jednotlivých druhů.
U hvězdošů se uplatňuje anemogamie a hydrogamie (buď epihydrogamie - pyl plave na hladině, nebo hypohydrogamie - opylení pod vodou; hypohydrogamie je u dvouděložných rostlin vzácná, kromě hvězdošů je přítomná pouze u rodu růžkatec. Hvězdoš je pak vůbec jediným rodem mezi rostlinami, kde je známa jak anemogamie, tak hypohydrogamie. Mohl by tak představovat zajímavý modelový systém pro studium evoluce opylování.
Napříč rodem existuje silná tendence ke geitonogamii. Cizosprášení je nicméně taky možné, i když nepřevažující, u hvězdoše podzimního bylo prokázáno i pod vodou. U některých druhů se tyčinka po dozrání ohýbá nazpět a dotýká se jedné z blizen v protilehlém paždí listu. Tyto druhy jsou tedy obligátně geitonogamní. Příkladem může být např. hvězdoš háčkatý kterému tento způsob reprodukce umožňuje úspěšné opylování i v poměrně prudce tekoucích vodách.
U sedmi druhů hvězdošů je znám unikátní způsob způsob samoopylení - tzv. vnitřní geitonogamie. V tomto případě klíčí pylová láčka už v prašníku a prorůstá nitkou a vegetativními pletivy až do semeníku v protilehlém paždí listu nebo v sousední uzlině. Do semeníku prorůstá láčka od báze. Květy bývají velmi redukované, prašník se neotevírá a tvoří velmi málo pylu.
U severoamerických druhů Callitriche marginata a Callitriche nuttallii se vyskytuje geokarpie - plody dozrávají pod zemí.
Tak jako u jiných vodních rostlin je u hvězdošů obecné vegetativní rozmnožování pomocí úlomků lodyh. Hvězdoše netvoří žádné speciální vegetativní útvary určené k přezimování, v příznivých podmínkách však mohou přezimovat pod vodní hladinou.
Kříženci jsou u hvězdošů velmi vzácní, nikdy nejsou plodní, obvykle žijí pouze krátkodobě na společných lokalitách rodičů. Jediným známým hybridem, který je schopný přežívat řadu let mimo populace rodičů, je Callitriche platycarpa × cophocarpa.
Rod hvězdoš zahrnuje cca 40-60 druhů rozšířených po celém světě včetně polárních oblastí. Vyskytuje se ve stojatých i tekoucích vodách, sladkých i brakických, též terestricky na vlhkých substrátech. Velmi často na stanovištích s kolísající vodní hladinou, kde tvoří v závislosti na stavu vodního sloupce morfologicky odlišné formy. V Evropě s jistotou 11 původních druhů, zejména ze Středomoří udávány také další taxony často problematické hodnoty. V ČR 6 druhů.
Hvězdoše patří k taxonomicky obtížným skupinám rostlin kvůli obrovské morfologické variabilitě vegetativních částí v závislosti na vodním stavu, redukci a minuciéznosti květů a plodů, na kterých jsou nejdůležitější determinační znaky, situaci u některých druhů komplikuje také častá sterilita.


Hédonismus

Hédonismus je filosofické učení o slasti jako hlavním motivu lidského jednání, které může mít dvě formy.
Psychologický hédonismus je názor, že lidé fakticky vyhledávají slast a pouze slast. Veškeré jednání směřuje podle této teorie k dosahování slasti a vyhýbání se strasti.
Etický hédonismus navíc říká, že slast je také nejvyšší dobro. Takové stanovisko zastával údajně Eudoxos, slavný řecký matematik a starší současník Aristotelův. Aristotelés o něm říká, že Eudoxos považoval slast za nejvyšší dobro, neboť viděl, že všechno rozumné i nerozumné k ní směřuje. Podle Aristotela Eudoxos tvrdil, že ve všem, co je předmětem volby, musí být dobro, a čím více je to žádoucí, tím lépe, a proto skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny; neboť každý, jak Euxodos říká, poznává, že co je dobré samo o sobě, jako třeba vhodná strava, a co je tedy dobré pro všechny a je cílem snažení všech, to je pro ně nejvyšším dobrem.
V moderní době s hédonismem pracuje utilitarismus, například John Stuart Mill nebo Jeremy Bentham a jejich následovníci.


Orion 9

Orion 9 je plánovaný zásobovací let kosmické lodě Orion na stanici ISS.
Přistání se uskuteční buď v Tichém oceáně nebo poblíž kalifornské základny


Skopytce

Obec Skopytce se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 157 obyvatel.


Severokorejská vlajka

Vlajka Korejské lidově demokratické republiky známé spíše jako Severní Korea je obdélníkového tvaru a skládá se ze dvou modrých pruhů, červeného pruhu uprostřed, na kterém je bílý kruh s červenou pěticípou hvězdou.
Původně po osvobození Koreje se na celém polostrově používala vlajka Tchägukki - ???. Postupem času se na odlišení od jihokorejské vlajky začala používat vlajka Inkong-gi, vyjadřující jiné společenské směřování. Tato vlajka reflektuje víc sovětský styl.
Vlajka má vyjadřovat revoluční tradice severokorejského lidu, jejichž hlavním tvůrcem byl Kim Ir-sen. Červená barva symbolizuje vlastenectví. Modré pásy mají vyvolávat dojem hlavní myšlenky Severní Koreje - nezávislost, přátelství, mír... Bílý kruh by měl navazovat na tradiční symbol tchäguk ??, přičemž bílá je tradiční barvou Koreje.


Tatra 603 MB

Prototyp minibusu Tatra 603 MB byl prvním vozidlem vyvinutým v pobočném vývojovém závodě č. 5 podniku Tatra Kopřivnice v Bratislavě na Mlynských Nivách, založeném v roce 1960.
Automobil byl koncipován jako užitková verze osobního automobilu Tatra 603, přičemž měl v maximální míře využívat některých jeho skupin. Minibus postavený v roce 1961 byl vlastně funkčním vzorkem plánované nové řady užitkových automobilů, proto byl při vývoji důraz kladen hlavně na konstrukční řešení. Pro urychlení stavby prototypu byla jako provizorní základ použita méně vhodná karosérie lehkého terénního automobilu Tatra 805. Nová řada užitkových automobilů byla plánována vcelku velkoryse a měla být mimo minibusu jako základního modelu tvořena například ze skříňových nástaveb různého provedení, pojízdné prodejny, otevřeného provedení pick-up a nízkoplošinového valníku.
Už v této etapě vývoje projektu se v bratislavském závodě pracovalo na nové a esteticky zdařilejší karoserii, která měla nahradit poměrně strohý design funkčního vzorku. Přes tyto skutečnosti byl právě vzhled karosérie T 603 MB vozu nejvíc vytýkán, což však bylo v těchto souvislostech bezpředmětné a výhody progresivního technického řešení zůstávaly při hodnocení vozidla téměř nepovšimnuty.
T 603 MB používala hnací agregát včetně některých podvozkových komponentů z osobního vozidla T 603, avšak opačně otočený. Motor byl umístěn za přední hnanou nápravou. Uvnitř karoserie bylo 11 míst k sezení. Automobil lehce dosahoval maximální rychlost přes 120 km/h při dobrých dynamických parametrech a spotřebě benzínu kolem 16 litrů na 100 kilometrů. Díky pohonu přední nápravy, širokému rozchodu kol a poměrně nízko položenému těžišti měl minibus výborné jízdní vlastnosti v zatáčkách a velmi dobré odpružení. I přes progresivní koncepci však zůstalo jen u jednoho funkčního vzorku, který se zachoval do současnosti jako exponát bratislavského Muzea dopravy Slovenského technického múzea.
Popisovaný vůz Tatra 603 MB a varianta NP byly dlouhá léta jedinými typy vozidel Tatra s pohonem předních kol. K této koncepci se potom automobilka vrátila až v roce 1996 u svého posledního užitkového automobilu Tatra Beta, což však byla labutí píseň výroby takového typu automobilů v Kopřivnici.


Westland Wapiti

Westland Wapiti byl britský vojenský dvoumístný víceúčelový jednomotorový dvouplošník s pevným podvozkem z dvacátých let 20. století. Vznikl na základě specifikace 26/27 britského ministerstva letectví, která požadovala náhradu za Airco D.H.9A. Byl používán v Britské Indii a na středním východě jako „imperiální policie“. Dočkal se i služby a bojů za druhé světové války.
Ve druhé polovině 20. let 20. století vydalo britské ministerstvo letectví specifikaci 26/27 hledající náhradu za dosluhující Airco D.H.9A. Kvůli úspoře času a jelikož bylo k dispozici hodně náhradních dílů k D.H.9A, požadovala specifikace, aby nový stroj využil co nejvíce komponent z D.H.9A. Firma Westland měla výhodu v tom, že byla hlavním dodavatelem pro D.H.9A a tak vyhrála první kontrakt na stavbu 25 letadel, což bylo pravděpodobně pro Westland v poválečném období, kdy klesalo množství zakázek záchranou.
Prototyp poprvé vzlétl 7. března 1927. Bylo vyvinuto několik verzí a výroba byla ukončena v roce 1932.
Letoun jako první obdržela v červnu 1928 84. peruť RAF v Iráku. Byl hojně používán v Iráku a v Indii pro podporu pozemních jednotek, jako bombardér i jako průzkumný letoun. V prosinci 1928 eskortovali Wapiti 20. perutě RAF dopravní Vickers Victoria během evakuace Kábulu. Při přeletu z Péšávaru do Kábulu tak Wapiti uskutečnily první přelet letadla přes Chajbarský průsmyk.
Australské a kanadské letectvo ponechalo Wapiti ve službě až do vypuknutí války. Při vypuknutí druhé světové války byly Wapiti ještě stále ve službě v Britské Indii u 5. a 27. perutě RAF a 1. perutě IAF. V roce 1941 byla Wapiti vyzbrojena i 2. peruť IAF, ale tyto perutě se s vypuknutím války v Pacifiku svých Wapiti zbavily. V roce 1942 operovala s letouny Wapity i 4. letka pobřežní obrany. V březnu 1942 byla založena 6. letka pobřežní obrany IAF, která byla vybavena Wapiti.
V Indii Wapiti používaly letky pobřežní obrany k hlídkování nad mořem. Během této činnosti byl 28. března 1942 ztracen Wapiti Mk.V J9742, který musel kvůli vyčerpání paliva přistát na hladině. Z Vizagapatanamu operovaly 4. a 6. letka pobřežní obrany a k jedné z nich náležel i Wapiti Mk.V J9754, který ráno 6. dubna 1942 objevil letadlovou loď Rjúdžó s doprovodem. J9754 unikl pozornosti japonských palubních stíhačů a vrátil se zpět. Koncem roku 1942 byly Wapiti od letek pobřežní obrany vyřazovány a ještě nějaký čas dosloužili u jednotek pro spolupráci s protiletadlovým dělostřelectvem.
Prototyp Wapiti Mk.V s registrací G-AAWA byl používán pro demonstrační lety s plováky v Uruguayi a Argentině, přičemž byl vybaven hvězdicovým čtrnáctiválcem Armstrong Siddeley Panther IIA. Později byl osazen hvězdicovým devítiválcem Bristol Pegasus, čímž vznikl stroj označovaný jako Westland PV-6, Wapiti VII, či Houston-Wallace. Po přeregistrování na G-ACBR na něm poručík David F. McIntyre 3. dubna 1933 jako první přeletěl Mount Everest.
Během své služby u RCAF si vysloužil nelichotivou přezdívku „What–A–Pity“.


Utah

Utah je jeden ze států Spojených států amerických. Nachází se ve vnitrozemí západní části USA, k Unii se připojil 4. ledna 1896 jakožto její 45. člen. Asi 88 % jeho obyvatel žije v koncentrovaném městském osídlení známém jako Wasatch Front, jehož centrem je Salt Lake City. Většina zbylého území státu je prakticky neobydlená. Jméno Utah je odvozeno z jazyka indiánů kmene Ute a znamená lid hor.
Území státu zahrnuje velmi rozličné útvary: od poměrně vysokých hor s věčně zasněženými vrcholy, přes údolí s velkými vodními toky až ke kamenitým a solným pouštím. Utah je též jedním z nábožensky nejhomogenějším státům USA, asi 62 % jeho obyvatel se hlásí k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, která stála u založení státu a dodnes má velký vliv na utažskou kulturu a každodenní život.
Utah je převážně skalnatou zemí rozdělenou na tří hlavní geologické oblasti: Skalnaté hory, Coloradskou náhorní plošinu a Velkou pánev. Volná příroda zde nabírá mnoho podob - od skalnatých, solných a písečných pouští, přes zasněžené horské vrcholy až po jehličnaté lesy v horských údolích. Utah je jedním z tzv. států čtyř rohů, nachází se v levém horním rohu jejich čtverce. Na severu hraničí se státy Idaho a Wyoming, na východě se státem Colorado, na jihovýchodě v jediném bodě se státem Nové Mexiko Na jihu hraničí s Arizonou a na západě s Nevadou. Celkem má Utah rozlohu 219 887 km2.
Terén je velmi rozmanitý. Středem státu prochází od severu k jihu Wasatchský hřeben, jehož hřebeny dosahují výšky až 3650 m n. m. Z geologického hlediska je považován za součást Skalnatých hor. Pro bohaté příděly sněhu, které na některých místech vydrží i celý rok, je centrem lyžařských sportů. Ze západu se při úpatí tohoto pohoří táhne Wasatch Front - pás městského osídlení, v němž žije 88 % obyvatel Utahu. Na severovýchodě státu se táhne další pohoří, Uinta Mountains, které je však orientováno přibližně z východu na západ. Taktéž je součástí Skalnatých hor a jejich nejvyšší hora, Kings Peak, je zároveň nejvyšší horou Utahu.
Východní Utah je vysokopoloženou oblastí, jehož krajina má nejčastěji charakter náhorních plošin a pánví. Ekonomice dominuje těžba nerostů a rud, ropy a zemního plynu, zemědělství a rekreace. Velká část východního Utahu je součástí Uintah and Ouray Indian Reservation, sídle zde i Navajové. Velice populárním místem přitahujícím turisty je Dinosaur National Monument na severovýchodě země.
V jižních oblastech, pokrytých mohutnými vrstvami usazenin, lze nalézt řadu pozoruhodných pískovcových útvarů, v tomo ohledu vynikají zejména Navajo Sandstone, Kayenta sandstone a oblast okolo řeky Colorado a jejích přítoků, které se během staletí zaryly hluboko do pískovcového podloží a vytvořily divokou krajinu plnou kaňonů a dalších roztodivných útvarů. V oblasti je vytyčena celá řada chráněných území, např. Arches National Park, Canyonlands National Park, Zion National Park, Capitol Reef National Park, Cedar Breaks National Monument atd.
Jihozápadní Utah je nejnižší a nejteplejší oblastí Utahu. Je mu přezdíváno Dixie, neboť první osadníci zde pěstovali bavlnu. U hranice s Nevadou se zde nachází Beaver Dam Wash, nejnižší místo státu Zasahuje sem Mohavská poušť. Oblast se stala oblíbenou rekreační destinací a místem oblíbeným důchodci a počet obyvatel v ní poměrně rychle roste.
Krajinu západního Utahu reprezentují převážně hřebeny a pánve pouštního charakteru a na severu zejména Bonnevilleská solná planina. V ní se nacházejí slaná jezera, která jsou pozůstatkem starověkého sladkovodního jezera Bonneville, které kdysi pokrývalo většinu východní části Velké pánve: Velké solné jezero, Utažské jezero, Sevir, Raš a Malé solné jezero. Západně od Velkého solného jezera se nachází Velká solná poušť, která spolu s jezerem ohraničuje nejlidnatější část Wasatch Front ze západu.
Stejně jako v řadě dalších západních a jihozápadních státech, vlastní Federální vláda velkou část utažského území: BLM land, Utah State Trustland, U.S. National Forest, park, U.S. National Monument, National Recreation Area a U.S. Wilderness Area tvoří něco přes 70 % území Utahu.
Většina území Utahu je suchá a vysoko položená. Nejsušší jsou nejvýchodnější a jižní Utah, který obdrží ročně do 300 mm srážek, a velká část západního a severozápadního Utahu, v oblasti Velké solné pouště dokonce pod 130 mm ročně. Sněhové srážky jsou v zimě běžné všude, kromě jižních oblastí a Velké solné pouště. Nejbohatší na sníh je Wasatchský hřeben, některé jeho části dostávají v průměru příděl nad 12,5 m ročně.
Podle archeologických nálezů bylo území Utahu osídleno indiány již dlouho před naším letopočtem, některé archeologické nálezy dokládají indiánské osídlení staré cca 10-12 tisíc let.
Prvním známým bělochem, který mohl navštívit území Utahu, by podle některých mohl být španělský konkvistador Francisco Vásquez de Coronado, není to však příliš pravděpodobné, tak daleko se zřejmě nedostal. Prvními známými bělochy, kteří prokazatelně vstoupili do Utahu, tak jsou františkánští misionáři španělského původu, Silvestre Vélez de Escalante a Francisco Atanasio Domínguez, jejichž expedice z roku 1776 došla až k Utažskému jezeru. Jimi navštívené území si nárokovalo Španělsko, potažmo později Mexiko. Na počátku 19. století začali některé oblasti Utahu prozkoumávat bílí lovci, mezi nimi i slavný Jim Bridger či Francouz Étienne Provost, po němž je pojmenováno město Provo. Od poloviny 19. století se zde začali usidlovat mormoni.
První mormoni dorazili do Salt Lake Valley 24. července 1847. Navzdory značnému nedostatku vhodných míst k založení osídlení se sem stěhovaly další a další mormonské rodiny, jejichž cílem bylo najít zemi, kde by mohla jejich církev v klidu žít, daleko od pronásledování, kterého se jí dostávalo ve státech Unie. V roce 1848 skončila mexicko-americká válka porážkou Mexika a podle mírové smlouvy připadla rozsáhlá území, dříve nárokovaná Mexikem, Unii. Mezi nimi bylo i území Utahu. Místní usedlíci, z nichž většinu tvořili mormoni, se pokoušeli v roce 1849 vytvořit vlastní stát, který by se zapojil do unie - nazvali jej Deseret, jehož struktury už začala neoficiálně vytvářet. Jeho hranice měly být mnohem širší než hranice dnešního Utahu. Návrh ovšem narazil na odpor americké vlády, která odmítala stát vytvořit, aby mormoni nezískali větší samostatnost a nedostali se tak mimo většinu jejích pravomocí. Proto nakonec vzniklo pouze podstatně menší Utažské teritorium. Zahrnovalo dnešní Utah, většinu Nevady a menší části Colorada a Nebrasky. Postupem času pak bylo okrajováno, hranice stávajícího státu získalo v roce 1868. Jeho prvním guvernérem se stal prorok a prezident Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, Brigham Young. Prvním hlavním městem se stalo Fillmore, v roce 1856 je pak nahradilo Salt Lake City. Teritorium převzalo provizorní legislativu státu Deseret.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů měla zprvu situaci v teritoriu pevně v rukou - organizovala osidlování území a měla klíčové slovo ve všech rozhodovacích orgánech. Její nadvláda nad velkými oblastmi mimo dnešní Utah, které byly osídleny skupinami obyvatel s jiným vyznáním, však byla vnímána velice kontroverzně. Vláda USA odpor nemormonských obyvatel chápala a vycházela mu vstříct, což vedlo k výše zmíněnému okrajování teritoria.
Rozsáhlé spory mezi vládou USA a mormony začaly krátce po založení teritoria růst, neboť mormoni byli vnímáni jako nespolehlivá a neamerická komunita, velkou roli přitom hrálo nejen jejich praktikování polygamie, ale i uzavřenost jejich komunity, částečně uniformní vzhled a některá další náboženská pravidla, braná ostatní společností jako přehnaně přísná. Spory navíc živilo i to, že mormonská vláda teritoria se jen těžko smiřovala s faktem, že nemá státní status, a pokud jen mohla, snažila se maximálně umenšit vliv centrální vlády ve své oblasti.
Vzájemná nedůvěra vyvrcholila tím, že v roce 1857, poté co dostala nepravdivé zprávy o mormonském povstání, vyslala vláda USA Expedici Utah, která měla teritorium spacifikovat. Zároveň též sesadila Younga z postu guvernéra. Mormoni chápali celou akci jako vojenský útok a Young organizoval jejich ozbrojený odpor. Zároveň došlo k řadě centrálně neorganizovaných střetů s nemormonským obyvatelstvem, z nichž nejznámější vyústil v masakr v Meadows Mountains, kde mormonští osídlenci povraždili přes 120 imigrantů z Arkansasu. Vojenské střety mezi mormonskými ozbrojenci a vládními vojsky ukočila kapitulace mormonů v roce 1858. Young odevzdal úřad guvernéra Alfredu Cummingovi, reálně mu však jakožto hlavě Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů zůstala velká část vlivu na dění v teritoriu.
Obyvatelé Hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 10,9% populace.


Izraelská ústřední volební komise

Izraelská ústřední volební komise je izraelské těleso vytvořené po přijetí volebního zákona v roce 1969 za účelem pořádání voleb do Knesetu. Komise je složena ze členů Knesetu reprezentující rozdílné parlamentní skupiny a předsedá ji soudce Nejvyššího soudu. Mezi úkoly komise patří kontrola kandidátních listin jednotlivých kandidujících stran, financování voleb a zveřejnění výsledků voleb.


Plácido Domingo

José Plácido Domingo Embil, známý především jako Plácido Domingo, je světoznámý operní tenorista a dirigent.
V letech 1962 až 1965 hostoval v Izraelské opeře v Tel Avivu.
Největší popularitu mu přineslo jeho „členství“ ve hvězdném týmu Tří tenorů. Společně s José Carrerasem a Lucianem Pavarottim zazpíval na koncertu při fotbalovém mistrovství světa v roce 1990, který se přenášel do celého světa.


Dotykový displej

Zjednodušeně řečeno, dotykový displej, neboli touchscreen, je monitor nebo LCD displej s takovou technologií, která umožňuje ovládání příslušného zařízení dotykem prstů či jiným předmětem. V řadě případů tato technologie umožňuje nahradit klávesnici a myš. S využitím této technologie se nejčastěji můžeme setkat u veřejných terminálů na letištích a nádražích, u počítačů, PDA zařízení, mobilních telefonů a mp3 přehrávačů. Dotykové displeje vznikly pro vědecké účely v laboratořích koncem 60. let. Úplně první uplatnění našla tato technologie u ATM terminálů a PDA zařízení. V roce 1983 byl na trh uveden první komerčně využívaný počítač, který měl dotykový displej. Jednalo se o počítač HP-150. Nejednalo se přímo o dotykový displej jako takový, nýbrž o technologii, která dokázala detekovat pozici jakéhokoliv předmětů na obrazovce. Od této doby nacházela technologie dotykového ovládání uplatnění zejména tam, kde z jakýchkoliv důvodů nebylo vhodné použití klávesnic a podobných zařízení.
Existuje mnoho konkrétních typů dotykových displejů. Odporové dotykové displeje se skládají v průměru z 800 vrstev. Nejdůležitější jsou dvě elektrický vodivé vrstvy, mezi kterými je nepatrný prostor vyplněný vakuem. Pokud se nějaký bod dotkne obrazovky, způsobí to odpovídající změny, které jsou převedeny z těchto dvou elektricky vodivých vrstev do přístroje. Tento typ dotykových displejů je cenově nejdostupnější, avšak cena je vykoupena celkovým jasem a taky tím, že velice snadno může dojít k poškození vnější vrstvy například ostrým předmětem. Výhoda tohoto „mnohovrstevnatého“ zařízení však nespočívá pouze v ceně, ale také v tom, že ho nijak neovlivní vlhkost ani přítomnost vody na povrchu. Také proto je tento typ stále komerčně nejpoužívanější. Dotykové displeje SAW využívají ultrazvukových vln. V případě dotyku dojde k absorpci dávky ultrazvukového vlnění. Změna hladiny ultrazvukového vlnění způsobí odpovídající odpověď v přístroji. Kapacitní touchscreeny pracují na principu elektrické vodivosti u živých organismů. Tyto displeje a monitory obsahují takové senzory, které reagují pouze na dotek elektricky vodivých předmětů. Tyto zařízení nemohou být ovládána člověkem, který např. nosí rukavice, a nebo používá dotykové pero. Dobrými příklady s tímto využitím jsou iPhone a iPodTouch. Další typ dotykového displeje pracuje na principu měření napětí mezi čtyřmi rohy dané obrazovky. Při dotyku dojde k výchylce napětí. Toto zařízení bývá často využíváno u přístrojů vydávajících lístky právě kvůli vandalismu, který se na veřejných místech objevuje stále častěji. Tyto přístroje jsou odolnější vůči vnějšímu poškození, protože zejména vnější vrstva může být zhotovena z tvrdého materiálu. Stává se, že tyto typy touchscreenů jsou uživatelsky méně pohodlné, proto jsou využívány zejména v dopravních systémech a na jiných veřejných místech, kde svojí funkci plní dostatečně. Optické dotykové displeje mohou na rozdíl od předešlých vyhodnotit i intenzitu dotyku. Minimálně dva, většinou však více senzorů, bývá zpravidla umístěno na krajích monitoru a na základě propojeného snímání bodů, které se dotýkají monitoru, dokážou informaci přesně zpracovat. Displeje využívající DST detekují konkrétní mechanickou energii, která byla naměřena při samotném dotyku. Nevýhoda displejů typu DST spočívá v tom, že nedokážou detekovat nehybný prst či jiný objekt.
 Je známo více způsobů, jak lze dotykové obrazovky vyrábět. U všech typů výroby je však podstata stejná. Rozpoznat jeden nebo více dotýkajících se bodů na monitoru a zvolit příslušnou odpověď. Konkrétní výrobní postupy se velmi liší dle jednotlivých typů dotykových displejů, někdy je důležitá vnější vrstva, jindy je důležité například pouze rámování.
Technologie dotykových displejů je poměrně mladé odvětví a proto má vedle prokazatelných výhod i některé záporné stránky. Jako možná nevýhoda se při dlouhodobém používání uvádí tlak na prsty. Při dlouhodobém a pravidelném používání to může byt pro uživatele nepříjemné a někdy i bolestivé. Za předpokladu, že uživatel má krátké, ale zároveň dostatečně dlouhé nehty, se dá touchdisplay ovládat také nehty. Protože nehet je látka mnohem tvrdší než kůže, tak toto užívání vyžaduje velmi malou sílu a jemné zacházení. Toto se může stát pro někoho výhodou, pro jiného uživatele zase nevýhodou. Efekt “gorilí paže” symbolizuje chybu výrobců, kteří si neuvědomili, že vertikálně orientované dotykové zařízení je po krátké chvíli pro každého potencionálního uživatele zdrojem bolestí v paži a zápěstí. Proto se dnes s takovými dotykovými displeji již téměř nesetkáme, nahradili je displeje, které mají přijatelný sklon vzhledem k předpokládané délce užívání.
Dnes se již výrobci soustředí také na multi-touch displeje. To jsou displeje, které umožní používání ve více bodech současně. Tyto zařízení by měli být zcela revoluční co se týče ovládání jakýchkoliv přístrojů pomocí dotykových obrazovek. Dalo by se říct, že průkopníkem v tomto směru byl Apple, který integroval multi-touch displej do svého iPhonu. Dnes jsou na trhu i výrobky od konkurenčních firem, což je jen dobře, protože zdravá konkurence vede pouze k lepším službám zákazníkovi. Novinkou na českém trhu jsou komunikátory HTC Touch HD, které multi-touch displej využívají.


Topol bílý v Pozorce

Topol bílý v Pozorce je mohutný strom v osadě Pozorka u Kladrub. Topol bílý roste na parkovišti před kladrubským klášterem v zatáčce křižovatky silnic 203 a 193. Topol je starý přibližně 200 let, obvod jeho kmene měří 443 cm a výška dosahuje 33 m. Strom není v současné době chráněn.


Tygří pruhy

Tygří pruhy je pojmenování pro skupinu maskovacích vzorů používaných v hustém porostu džungle. Nejčastěji se skládá z velkého množství zelených a hnědých pruhů různých odstínů a rozsáhlých černých ploch. Právě podle černých pruhů připomínajících tygra dostala tato kamufláž své jméno.
Není známo, kdo a kdy stál za vznikem prvního vzoru tygřích pruhů. Francouzi používali během války ve Vietnamu variaci na tento vzor, zvanou Lizzard, stejně jako Britové téhož času v Barmě. Poté, co francouzská armáda opustila Vietnam, jihovietnamská armáda pokračovala v používání tohoto vzoru, stejně jako mnohé americké speciální jednotky. Obliba tygřích pruhů narostla dokonce do takové míry, že pozvolna nahrazovaly oficiální ERDL, předchůdce BDU.
Kromě amerických a jihovietnamských jednotek tento vzor používali i vojáci a speciální jednotky Austrálie a Nového Zélandu sloužící ve Vietnamu.
Moderní uniformou používající tygří pruhy je digitální uniforma amerických mariňáků jménem MARPAT, který z tygřích pruhů vychází a je používaný od roku 2004. Americké letectvo v roce 2008 předstvilo novou Airman Battle Uniform, která je v podstatě jen novější verzí tygřích pruhů, které jsou částečně "narýsované" digitálně. Tato uniforma začne být v americkém letectvu povinná na začátku roku 2011.


Samnaun

Samnaun je poměrně malá horská skupina rozkládající se na území Rakouska a Švýcarska. Tvoří geologický předěl mezi Severními vápencovými Alpami a Centrálními krystalickými Alpami. V Rakousku se pohoří představuje jako jeden dlouhý hřeben, ležící západně od řeky Inn. Nejvyšším vrcholem je Muttler, ležící ve švýcarské části. Nejvyšším vrcholem rakouské části hor je Hexenkopf.
Od pohoří Silvretta dělí pohoří na jihozápadě tok řeky Brancia a dolina Fimbertal. Východ a jih je jasně vymezen tokem Innu. Severní hranici tvoří údolí Paznautal, které dělí Samnaun od sousedního masivu Verwall.
Pohoří Samnaun se dělí na tři části: Severní hřeben, centrální část a jižní část, ve které se nacházejí nejvyšší vrcholy pohoří, včetně nejvyššího štítu Muttler.
Otevřena od poloviny září a v zimě dle potřeby, kapacita 40 lůžek, winterrraum s 10 místy, výstup: See im Paznauntal, od lanovky Medrig-Alm
Otevřena od července do 10. září a v zimě do velikonoc, kapacita 28 lůžek, winterraum jen pro 2 osoby, výstup: Serfaus
Otevřena od poloviny června do poloviny září a v zimě od poloviny prosince do velikonoc, kapacita 48 lůžek a 18 míst ve winterraumu, výstup: Serfaus


Olešnice

Obec Olešnice se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 416 obyvatel.


Stojice

Stojice je obec v Pardubickém okrese ležící jihozápadně od Pardubic.
Obec se nachází 3,6 km západně od Heřmanova Městce a 10 km jihovýchodně od Přelouče. Prochází jí silnice z Heřmanova Městce do Čáslavi. Zástavba se rozkládá převážně podél rozlehlé, nepravidelné, částečně zastavěné návsi a přilehlých cest. Na jižním konci návsi se uprostřed hřbitova nachází kostel, dále k jihu pak Stojický rybník. V současnosti je zde evidováno 114 domů.
Z konce 15. století pochází prostý, pozdně gotický kostel Všech Svatých, který byl částečně přestavěn v roce 1707.


Rodokmen

Rodokmen je nejjednodušší genealogická tabulka, která uvádí předky výchozí osoby pouze po otcovské linii. Sleduje tedy pouze mužské předky - otce, děda, praděda atd., přičemž o manželkách jsou uvedeny pouze základní informace. Jedná se o genealogickou tabulku, která poskytuje přehled pouze o části předků výchozí osoby, častěji se pro zobrazení rodinného stromu využívá vývod.
Na počítači lze v dnešní době jednoduše ztvárnit rodokmen a další formy genealogických tabulek pomocí nejrůznějšího specializovaného softwaru či web 2.0 služeb jako geni.com.


Ullapool

Ullapool je malé město s přibližně 1300 obyvateli, nacházející se v Ross a Cromarty v kraji Highland, ve Skotsku. Navzdory své malé velikosti, je to největší osada v širokém okolí. Poloha u Loch Broom předurčila místu přístavní a rybářský charakter. Přístav navrhl Thomas Telford v roce 1788, od kdy je centrem města a je používán pro lodě rybářsků, jachty, a trajekty plující do Stornoway na Vnějších Hebridách.
Ullapool je středisko kultury, umění a turistiky. Má také svoji vlastní rozhlasovou stanici Loch Broom FM.


Scharfenstein

Může se také jednat o něměcký název hradu Ostrý u Benešova nad Ploučnicí


Signalista

Signalista je označení zaměstnance na železnici, která na pokyn výpravčího nebo osoby řídící posun přestavuje výhybky a výkolejky, které jsou umístěny v obvodu příslušného stavědla. Obecně spadá pod původní označení „výhybkář“. Na stavědle je umístěn výhybkářský stavědlový přístroj, který je závislý na řídícím stavědlovém přístroji, umístěném v dopravní kanceláři výpravčího. Prostřednictvím výhybkářského přístroje signalista ovládá výhybky a výkolejky a většinou i seřaďovací a hlavní návěstidla.
Hlavní návěstidla smí signalista obsluhovat jen z příkazu výpravčího, a proto jsou zabezpečovacím zařízením držena v poloze stůj, dokud výpravčí obsluhou řídícího přístoje nenařídí postavení vlakové cesty a příslušné hlavní návěstidlo signalistovi neuvolní. Není-li postavena vlaková cesta, může signalista všechny výhybky a výkolejky volně přestavovat.


The Washington Times

The Washington Times je deník založený 1982 ve Washingtonu, D.C. Son Mjong Munem a vlastněný společností News World Communications.
Po uzavření The Washington Star v roce 1981 zůstal v hlavním městě USA pouze jeden deník Washington Post. Společnost News World Communications převzala krachující Star, vybudovala konzervativní Washington Times a vytvořila tak jediný konkurenční deník k Post. K 21. červnu 2007 měly Times průměrný denní náklad 102 351 výtisků, což je zhruba jedna sedmina nákladu konkurenčního The Washington Post. Poměr reklamy ve Washington Times je 35 %, přičemž průmyslový standard činí 50–60 %.


Emmanuel Le Roy Ladurie

Emmanuel Le Roy Ladurie je významný francouzský historik, jeden z čelních představitelů školy Annales. Ve svých pracích se soustředí především na problematiku rolníků v období pozdního středověku a raného novověku. Je považován za průkopníka mikrohistorie a jeho kniha Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294–1324 je považována za jednu z nejvýznamnějších historiografických prací 20. století.
Emmanuel Le Roy Ladurie je synem Jacqua Le Roy Ladurie, který působil jako ministr zemědělství v Pétainově vládě. Vystudoval École Normale Supériueure a poté začal vyučovat na lyceu v Montpellier. Od roku 1970 působil na Sorbonně v Paříži. V letech 1987 až 1994 stál v čele Bibliothéque Nationale.


Józei

Józei byl v pořadí 57. japonským císařem. Jeho vlastní jméno bylo Sadaakira. Na trůn usedl v roce 876 po abdikaci svého otce, císaře Seiwy, jeho vláda skončila v roce 884, kdy byl sesazen a jeho místo zaujal strýc jeho otce, císař Kókó.
Podle několika málo informací z císařského archivu spáchal Józei vraždu jednoho ze svých vazalů. To vyvolalo obrovský skandál v celém císařském dvoře. Spousta příslušníků dvoru chápala císařovu akci jako takovou, která přesahuje meze pochopitelného chování. Kvůli tomu byl nakonec sesazen a vládu převzal císař Kókó.


Viglius van Zuichem

Viglius van Aytta van Zuichem byl nizozemský státník a právník fríského původu.
Erasmus Rotterdamský si všiml jeho vysokých schopností. Za nizozemské revoluce patřil k umírněným.
Viglius se narodil v malé fríské vesničce Swichum, studoval právo a literaturu na několika univerzitách z nichž nejvýznamnější je patrně Katolická univerzita v Lovani či universita v Avignonu. Po studiích působil v Padově. V letech 1535-1541 byl členem říšského komorního soudu ve Špýru.


Smlouva o jednotných orgánech

[[Sylvia]] Sylvia je jednou z největších planetek, obíhajících ve vzdálenější části hlavního pásu. Na základě analýzy elementů její dráhy byla zařazena do rodiny asteroidů Cybele. Sylvia je mimořádná tím, že je první planetkou, u které byly zjištěny dva měsíce.
Sylvia byla objevena Normanem R. Pogsonem na observatoři v Madrasu v Indii v roce 1866.
Objevitel N. R. Pogson ji pojmenoval podle jména matky Romula a Rema, která se jmenovala Rhea Silvia. Podle některých autorů však mohla získat název na počest první manželky známého francouzského astronoma C. Flammariona, Sylvie Petiaux-Hugo Flammarionové.
Sylvia patří mezi planetky s velmi nízkým albedem, což by se mohlo vysvětlovat tím, že je tvořena původním, málo přetvořeným materiálem. Objev jejích průvodců umožnil stanovit značně přesně její hmotnost a protože je znám z měření i její průměr, je možno se značnou spolehlivostí spočítat i její hustotu, která činí 1,1 až 1,3 g/cm3. Protože vzhledem k nízkému albedu je možno téměř jistě vyloučit alternativu, že je tvořena převážně ledem, zdá se, že její těleso je velice porézní a že obsahuje až 60 % prázdného prostoru. Spektrálně byla klasifikována do třídy P, resp. C0 resp. X.
Planetka také patří k tělesům velmi rychle se otáčejícím kolem své osy, přibližně jednou za 5,18 hodiny, z čehož vyplývá obvodová rychlost na jejím rovníku kolem 160 km/h.
Kolem Sylvie obíhají dva měsíce, pojmenované Romulus a Remus, podle synů již zmíněné Rhei Silvie.
První měsíc, Romulus, byl objeven Keckovým dalekohledem II na hoře Mauna Kea na Havajských ostrovech v roce 2001 na snímcích pořízených 18. února; objev byl ohlášen 23. února téhož roku.
Druhý měsíc, Remus, byl nalezen na snímku pořízeném dalekohledem Yepun komplexu VLT na Evropské jižní observatoři na Cerro Paranal v Chile 9. srpna 2004. Objev však byl ohlášen až o rok později, 10. srpna 2005, protože vyhodnocení pořízené série snímků se zdrželo.
Astronomové předpokládají, že oba měsíce vznikly při srážce Sylvie s jiným tělesem a že není v budoucnosti vyloučen objev dalších měsíčků této planetky.


Soudní moc

Soudní moc je jedno ze složek státní moci. Vykonávají ji nezávislé soudy. Při rozhodování je soudce vázán jen zákony a prameny práva vyšší právní síly. Soudce nesmí mít žádný vztah k věci, účastníkům a jejich zástupcům.
Soudnictví: soudy zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu = ústavní zásada


Xuanhuaceratops

Xuanhuaceratops byl rodem marginocefalního dinosaura, žijícího v období pozdní jury na území dnešní Číny. Patřil do čeledi Chaoyangsauridae a je jedním z nejstarších dnes známých ceratopsianů. Fosílie typového exempláře byly objeveny v provincii Hebei v severovýchodní Číně.
Tento dinosaurus byl popsán ve vědeckém periodiku Acta Geologica Sinica čínským paleontologem Zhao Xijinem a jeho kolegy v roce 2006. Byl jedním z vůbec nejmenších známých rohatých dinosaaurů.


Vanguard

Slovo Vanguard má několik významů. Pochází z angličtiny a znamená předvoj nebo přední voj.
Jméno Vanguard nesla řada britských vojenských plavidel, např: HMS Vanguard


Jacobus Johannes Pieter Oud

Jacobus Johannes Pieter Oud byl nizozemský architekt, významný představitel neoplasticismu a funkcionalismu.
V roce 1916 se v Delfu seznámil s výtvarníkem T. van Doesburgem a o rok později společně založili hnutí De Stijl.


Jan Dokulil

Jan Dokulil absolvoval Třebíčské klasické gymnázium 1929. Svá vysokoškolské vzdělání zahájil na pražské filozofické fakultě studiem angličtiny a češtiny. Po dvou semestrech ho však zanechal a započal studium teologie v Brně 1930–1935.Byl vysvěcen 5. července 1935 na kněze a stal se kaplanem v Protivanově a pak v Třebíči v bazilice sv. Prokopa. Po půlroční vojenské službě v Praze byl v roce 1937 kooperátorem v Měříně a poté v Uhřínově, kde byl roku 1941 ustanoven farářem. Byl švagrem Jana Zahradníčka s nímž se blízce přátelil a který u něho na faře také bydlel. Ve 30. a 40. letech patří do skupiny spisovatelů kolem katolického časopisu Akord, jehož redakci za války přesídlí Zahradníček na jeho faru. Jeho nově postavená fara v Uhřínově se stala ve 40. letech místem setkávání osobností jako Jan Čep, František Halas, Jakub Deml, Jaroslav Durych, Albert Vyskočil, Bedřich Fučík, Timoteus Vodička.
Za druhé světové války se podílel na ukrývání rodiny Ludvíka Svobody a židů před transportem. Rodinám příbuzných Jana Kubiše ve farnosti falšuje za stanného práva rodinnou příbuznost ve výpisech z matrik, které jsou určeny jako doklad gestapu.
Po Únoru 1948 ho totalitní režim zařadil na index nepohodlných kněží, kteří pro jasnou představu o hodnotách svobody byly pro nový pořádek nebezpeční. Je varován, že bude zatčen, ale jako opatření si jen ve farní zahradě připraví otvor v oplocení, není žádným sportovcem připravený utíkat přes hranici. StB se jej 23. července 1950 pokusila na faře zatknout, jemu se však skutečně podařilo na poslední chvíli se štěstím opustit faru. Sedm let se skrýval v okolích vesnicích u svých dřívějších farníků. Z nich lze uvést dva roky azylu u rodiny Pohlů v Geršově, dále u Josefa Vochyána v Horních Radslavicích, Stanislava Tvarůžka ve Vozratíně, Střížkov, Bítovčice a od ledna 1953 u krejčího Josefa Jelínka v Kamenici. Zde na podzim 1953 těžce onemocněl a byl mu vykopán tajný hrob, do kterého měl být v nouzi pohřben. Zachránil ho operací místní lékař Josef Dvořák, následné léčení a péče tajně docházejících zdravotních sester však byla komplikována nedostatkem penicilinu v ČSSR.
Byl však vypátrán, sledován a 5. srpna 1957 zatčen a 12. prosince téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen okresním soudem v Jihlavě ke 12 letům vězení; prošel vězením ve Valdicích, Leopoldovem a Mírovem, zřejmě však unikl nejhorším monstrprocesům 50. let.
Na jeho trest se vztahovaly amnestie v roce 1960 a 1962, toto právo mu však nebylo přiznáno. Až 31. ledna 1965 mu byl přerušen trest ze zdravotních důvodů, na zákrok západoněmecké pobočky Amnesty International.
Pokusil se obnovit svůj proces u rehabilitačního senátu v Brně, u kterého svědčila i manželka pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody a který 31. srpna 1967 předchozí rozsudek zrušil. Poté se stal na čas knihovníkem Západomoravského muzea v Třebíči a archivářem spotřebního družstva Jednota v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od 1. ledna 1968 získal státní souhlas pro kněžské působení a byl ustanoven administrátorem farnosti ve Svitávce. Účastnil se prací biblické komise a komise pro sestavení kancionálu. Zemřel v boskovické nemocnici na obnovenou nemoc z vězení 1. února 1974 a byl pochován 7. února ve Svitávce.
Svou první báseň Jan Dokulil uveřejnil roku 1931 v časopise Archa.
Ve svém díle bývá Jan Dokulil někdy zaměňován s Janem Dokulilem, učitelem a vlastivědným spisovatelem.


Alessandria

Alessandria je italské město v oblasti Piemont, hlavní město stejnojmenné provincie. Je to důležitý železniční uzel.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:110000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:10000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:2000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Seznam planetek 82751-83000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


C1 kubická interpolace

C1 kubická interpolace patří do skupiny interpolací křivek po obloucích, tj. každý úsek mezi dvěma opěrnými body se interpoluje zvlášť. Každý úsek C1 interpolační křivky bude kubický polynom vypočtený pomocí kubické Hermitovy interpolace. Pro C1 interpolační křivku musí být zabezpečena C1 spojitost. Tzn. v každém opěrném bodě mají sousední křivky stejný tečný vektor. K tomu potřebujeme tečné vektory v opěrných bodech vypočítat.
Příklad užití C1 kubické křivky. Více informací o křivkách najdete v geometrii.


3. leden

3. leden je třetí den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 362 dní.


Stewart Copeland

V roce 1980 vydal album pod pseudonymem Klark Kent. V lednu 2006 byla premiéra jeho filmu o skupině The Police Everyone Stares: The Police Inside Out.
Na oceněních Grammy v roce 2007 opět vystoupil spolu se Stingem a Andym Summersem a zahráli hit Roxanne. Bylo to první veřejné vystoupení skupiny od roku 1986.


Brutal death metal

Brutal deathmetal je jakýsi přechodný styl mezi melodic death metalem a grindcorem, tzn. jeden z nejtvrdších a nejrychlejších hudebních stylů. Kytary jsou podladěné, riffy jsou rychlé, zpěv se pohybuje od klasického growlingu přes různé vrčení a bublání až po řev střeleného jelena. Bubny bývají rychlé, většinou dvojkopákové, bubeníci dokáží vyvinout rychlost podobnou kadenci kulometu. Tento styl je na hraní jak technicky, tak fyzicky velmi náročný. Pódiová podoba je, jak u ostatně asi všech metalových žánrů, dost teatrální. Texty bývají nejčastěji plné krve, smrti a vražd. Brutaldeath je velmi extrémní, prakticky bez mediálního zájmu, přesto se k němu hlásí mnoho fanoušků.


Morskie Oko

Morskie Oko je největší pleso ve Vysokých Tatrách, má rozlohu 34,93 ha a maximální hloubku 50,8 m. Leží v nadmořské výšce 1395,4 m v Dolině Rybiego potoku v Polsku pod Rysmi. Obvod plesa je 2613 m, délka plesa je asi 862 m a šířka 566 m. Objem vody činí 9 935 000 m3. Pleso je ledovcového původu.
U břehu je dno pokryté kameny, uprostřed štěrkem. Okolo plesa rostou převážně borovice, ale i listnaté stromy.
Okolní štíty se tyčí do výšky 1000 m nad hladinu plesa. Od plesa je výhled na Mengusovské štíty s Veľkým Mengusovským štítem, Nižný a Vyšný Žabí štít, Rysy a Mních.
Na jižní straně plesa stojí v nadmořské výšce 1405 m horská chata PTTK. Chata je pojmenovaná po horském vůdci Stanisławovi Staszicovi, který v roce 1805 zkoumal pleso. Vlevo u chaty, na konci cesty, se nachází stará chata. Obě budovy jsou památkově chráněné. Od chaty vedou turistické značky na vrchol Rysů a na Szpiglasową Przełęcz pod Hrubým štítem.
Morskie oko se dříve jmenovalo Rybie pleso, vzhledem k přirozenému zarybnění, což není u tatranských ples obvyklé. Pojmenování Morskie oko je svázané se starou legendou, podle které bylo pleso pod zemí spojené s mořem.
Nejstarší zprávy o Morskiem oku jsou z roku 1575. V roce 1637 král Vladislav IV. dal právo využívat pastviny u Morskieho oka Władysławovi Nowobilskému. Morskie oko sa stalo soukromým vlastnictvím roku 1824, když Dolinu Rybieho potoka koupil od rakouské vlády Emanuel Homolacs. Od roku 1933 je vlastníkem Morskieho oka a okolí polský stát. Na konci 19. století vypukl hraniční spor mezi Rakouskem a Uherskem o průběh hranice a vlastnictví Morskieho oka. Smírčí soud ve Štýrském Hradci rozhodl 13. září 1902, že sporná oblast patří Rakousku resp. jeho provincii Haliči.
Pro turisty Morskie oko objevil doktor Tytus Chałubiński už v 19. století. První chata, postavená u plesa v roce 1836, shořela roku 1865. Chata postavená roku 1874 shořela roku 1898.
Kouzlo Morskieho oka inspirovalo mnoho polských umělců - malířů, ale i básníků či hudebníků.


Operace Iridium

Operace Iridium byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava.
Desant tvořili npor. Miroslav Špot, npor. Miroslav Křičenský, rtm. Vladislav Soukup a des. Bohumír Kobylka. Úkolem výsadku bylo organizovat odboj, provádět zpravodajskou činnost a informace předávat prostřednictvím radiostanice do Londýna
14. března 1943 byl letoun přepravující desant zasažen německou protileteckou obranou poblíž Mnichova při návratu z nepovedeného výsadku. Přežil pouze Vrbka z desantu Bronse.


HC Nový Jičín

HC Nový Jičín je hokejový klub z Nového Jičína, který hraje 2. hokejovou ligu v České republice.
Klub byl založen pod názvem TJ Nový Jičín v roce 1946. Hrálo se na ledové ploše, která vznikla v zimních měsících na škvárovém fotbalovém hřišti. Nový Jičín hrál okresní přebor, v sezóně 1953/1954 se klubu nepodařilo postoupit do krajského přeboru. Do I. třídy úspěšně postoupil po sezóně 1968/1969, problémy ale způsobovalo počasí, takže tréninky i zápasy se musely často odehrávat v okolních městech na umělých ledových plochách. O dva roky později postoupil novojičínský klub do oblastního přeboru a již o rok později do divize. Na začátku roku 1974 byl zprovozněn zimní stadion. Po sezóně 1978/1979 postoupil Nový Jičín do II. ligy, ve které se udržel do konce sezóny 1980/1981. V roce 1980 byl zimní stadion zastřešen. Další téměř jeden a půl desetiletí hrál novojičínský tým přebor, do 2. ligy znovu postoupil po sezóně 1993/1994. V sezóně 1997/1998 hostoval v Novém Jičíně na několik utkání Petr Nedvěd, Čechokanaďan hrající NHL. Sezónu 2000/2001 Nový Jičín vyhrál, v baráži o 1. ligu ale neuspěl. I tak to ale byla nejúspěšnější sezóna v historii novojičínského týmu. HC Nový Jičín v prozatím poslední sezóně 2007/2008 skončil po základní části na 2. místě skupiny východ 2. ligy, ve čtvrtfinále playoff vyhrál nad Šternberkem, v semifinále jej ale porazil HC ZUBR Přerov 3:1 na zápasy.


Igor Andrejew

Byl představitelem socialistického práva v Polsku, účastnil se jako soudce justiční vraždy generála Augusta Fieldorfa. Byl hlavním autorem polského trestního zákoníku z roku 1969. Ve své vědecké činnosti se zabýval mj. trestním právem afrických států.


Airedale teriér

Airedale teriér je plemeno psa vyšlechtěné v Anglii v 19. století jako univerzální pes se specializací pro lov vyder. Je největší z pravých teriérů. Dnes se používá jako pracovní, služební a společenský pes.
Airedale teriér je plemeno psa, které bylo vyšlechtěno v druhé polovine 19. stoleti v Anglii v hrabství Yorkshire. Původni název „Waterside teriér nebo také Bingley teriér byl v roce 1879 přejmenován na Airedale teriér: tento název měl upomínat na místo jeho vzniku – na úddolí řeky Aire. Airedale teriér byl vyšlechtěn křížením starého anglického plemene Black and Tan Teriéra a vydraře. Cílem bylo vyšlechtit odolného, nebojácného, všestraně použitelného loveckého psa, který by byl vhodný i jako hlídací pes. Pro došlechtění žádoucích povahových a exteriérových vlastností byly do tohoto plemene ještě vkříženi bulteriér, gordonsetter a kratkosrstá Black and Tan kolie. 1884 byl první pes této rasy zapsán do plemenné knihy „Kennel Club Stud Book“. V roce 1892 byl zveřejněn první standard Airedale teriéra.
Společenský pes nesnášejíci delší samotu. Vůči vlastním lidem dobromyslný, oddaný a nekomplikovaný „kamarád“. Odolný vůči rozmarům počasí. Jeho vrozená aktivita vyžaduje velkou možnost pohybu. Do vysokého věku je pohyblivý a hravý. Je to pes vůči cizím lidem zdrženlivý, neútočný. Airedale teriér je neúplatný obranář a hlídač, který neváhá pro „svoji lidskou smečku“ kdykoliv nasadit i svůj život. Jeho hluboký hlas, který zdědil po vydrařovi mu pomáhá zjednávat patřičný respekt. Vůci jiným psům se projevuje jeho dominantní charakter. Svoji dominanci je kdykoliv ochoten prosadit i silou.
Vyžaduje hodně pohybu. Srst se musí pravidelně upravovat – trimovat. Výcvik, který je v každém případě žádoucí musi být veden velice konsekventně ale citlivě. Hrubým zacházením vznikne rychle u airedale teriéra nechuť k práci a nedůvěra ke svému pánovi.


Švihov

Bošov | Čekov | Dachov | Dubová | Havlovice | Miřetice | Krupín |


Tennant Creek

Tennant Creek je město ležící v Australském Severním teritoriu. Je situováno poblíž dálnice Stuart Highway spojující Darwin s Jižní Austrálií ležící 500 km na sever od Alice Springs. Je druhým největším městem Rudého vnitrozemí. Bylo založeno jako stanice pro pozemní telegrafní linku v 70. letech 19. století.
Město se začíná rozrůstat v roce 1932 kdy se v této oblasti objevilo zlato. V Tennat Creek Stamp Battery se ruda drtí dodnes.


BTR-60

BTR-60 je sovětské, resp. ruské osmikolové obojživelné obrněné vozidlo z konce 50. let 20. století. Sériově bylo vyráběno od roku 1959. Stroj byl ve výzbroji sovětské armády i ostatních armád Varšavské smlouvy.


Bílý tesák

London navazuje na své nejznámější dílo Volání divočiny, avšak nyní se věnuje opačnému procesu, kdy se z divokého vlka stává domestikovaný pes. Jedním z důležitých témat je otázka vlivu prostředí na osobnost a chování jedince. V nehostinné severské pustině přežívají jen ti nejsilnější, ale London se v románu snaží ukázat, že láska a laskavost může povahu měnit stejně dobře jako násilí.
Román začal psát 27. června 1905 a dokončil ho krátce před svatbou se svou druhou manželkou Charmian Kittredge. Nejprve vycházel jako seriál v časopise The Outing Magazine a následně byl téhož roku vydán i knižně.
Odehrává se na konci 19. století během zlaté horečky na americkém severozápadě, v dnešním kanadském teritoriu Yukon a americkém státě Aljaška. Převážná část knihy je napsána z pohledu Bílého tesáka nebo ostatních vlků a psů.
Dva muži, Bill a Henry, a jejich šestičlenné psí spřežení putují nehybnou zasněženou krajinou, pronásledováni hladovou vlčí smečkou. Snaží se dopravit rakev s lordem Alfredem do Fort McGurry. Vychytralá narezlá vlčice v noci přichází k tábořišti a postupně odláká tři psy do lesa. Při pokusu odlákat i čtvrtého, se Bill rozhodne vlčici zpacifikovat a vydá se s puškou do lesa, přestože zbývají pouhé tři náboje. Bill se však již nevrátí a Henry nakonec zůstává sám. Vlci se každou noc stávají odvážnějšími a přibližují se k ohnivému kruhu kolem Henryho, aby svůj lov dokončili. Vyčerpaného krále v poslední chvíli zachraňuje skupinka mužů, která pátrá po lordu Alfredovi.
První část stojí poněkud mimo zbytek knihy, mohla by vystupovat i jako samostatná hororová povídka. K osudu Henryho ani lorda Alfreda se již v dalším textu London nevrací, avšak v duchu naturalismu seznamuje čtenáře s drsným životem na severu.
Vyrušená vlčí smečka se musí vzdát kořisti, naštěstí brzy narazí na několik losů a období hladu končí. Smečka se postupně rozpadá na menší skupinky, až nakonec s vlčicí zůstávají jen tři vlci - starý jednooký vlk, mladý vůdce smečky a tříroček. Svedou o vlčici souboj, který přežije zkušený Jednooký a získává si tak přízeň vlčice. Dál putují spolu krajinou, dokud vlčice nepocítí potřebu najít ukrýt, kde by vrhla mláďata.
Mezi štěňaty je jedno šedé, silnější, živější a zvědavější než ostatní, které jako jediné z vrhu přežije další období hladu. Šedý vlček zkoumá okolní svět a seznamuje se se zákonem masa: žer, nebo budeš sežrán.
Zatímco druhá část popisuje život v divočině, ve třetí části je šedý vlček nucen naučit se, jak žít mezi lidmi a s ostatními psy.
Jeden z indiánů pozná ve vlčici Kiču - poloviční fenu psa, která patřila jeho bratrovi, než utekla mezi vlky. Šedý bobr odvádí Kiču i její štěně, pojmenované Bílý tesák, do indiánského tábora u řeky Mackenzie. Bílý tesák je překvapen náhlou podřízeností své matky, považuje proto lidi za mocné bohy a učí se být poslušen jejich vůli.
Vlčí původ štěněte však vyvolává v ostatních psech nedůveru a do čela Tesákových nepřátel se postaví stejně starý Lip-Lip. Neustálé pronásledování a rvačky s ostatními nutí Bílého tesáka být chytřejším, obratnějším, lstivějším a současně zlostnějším a divočejším. V indiánském táboře zůstává zpočátku jen proto, že čeká, až se jeho matka, kterou byl Šedý bobr nucen prodat, vrátí zpět. Přílišná závislost na bozích mu však již nedovoluje uposlechnout volání divočiny a stává se z něj tažný pes. Vzdává se svobody výměnou za jídlo, ochranu a společnost, svému pánovi ale slouží z povinnosti, nikoli z lásky.
V létě roku 1898 se Šedý bobr vydává do Fort Yukonu prodávat kožešiny zlatokopům. Bílý tesák poprvé vidí bílé muže, kteří se mu zdají být mnohem mocnějšími bohy než indiáni. Jejich psi jsou však slabí a Tesák se baví vyvoláváním rvaček, které obvykle končí smrtí vyprovokovaného psa. Psí šarvátky vzbudí zájem Hezouna Smithe, zbabělého a ošklivého muže, jenž se snaží divokého Tesáka získat. Šedý bobr jeho nabídkám odolává, ale vytrvalý Smith z něj udělá alkoholika a nakonec vlka koupí za pár lahví whisky.
Krutý Smith Bílého Tesáka psychicky a fyzicky týrá, aby stvořil nejzuřivějšího psího zápasníka. Stane se z něj zkušený zabiják, až jednou při zápasu s buldokem Čerokim mu poprvé hrozí téměř jistá smrt. Zachraňuje ho důlní inženýr Weedon Scott a polomrtvého psa od Smitha kupuje.
Trpělivému Weedonovi se časem podaří získat Tesákovu důvěru. Stává se jeho „učitelem lásky“.
Poslední část popisuje spokojený život Bílého tesáka na kalifornské farmě v údolí Santa Clara patřící Weedonovu otci, soudci Scottovi. Jeho posledním úkolem je potlačit své lovecké pudy a naučit se vycházet s ostatními domácími zvířaty. V závěru zachraňuje soudce Scotta před uprchlým zločincem Jimem Hallem a přestože je po střetu těžce zraněn, přežívá. Kniha končí v romantickém duchu, když Wheedon Tesákovi ukazuje jeho štěňata, které má s ovčáckou fenou Collie.
Na motivy knihy bylo natočeno mnoho filmů. Nejrozšířenější je verze z roku 1991, režírovaná Randalem Kleiserem s Ethanem Hawkem v hlavní roli.
Kniha v originálním znění je on-line dostupná na stránkách Projektu Gutenberg.


Okres Bruntál

Okres Bruntál je okresem v Moravskoslezském kraji. Jeho sídlem je město Bruntál. Rozloha okresu je 1536,01 km2, počet obyvatel je 98 543 osoby. V okrese Bruntál je 67 obcí, z toho 9 měst.
Rozkládá se na severní Moravě a ve Slezsku. V rámci kraje sousedí na východě s okresem Opava, dále hraničí na jihu s okresem Olomouc a na západě s okresy Šumperk a Jeseník. Na severu je okres vymezen státní hranicí s Polskem.
K 31. březnu 2005, má okres celkovou plochu 1 567,07 km2, z toho:
Do 1. ledna 2007 byla v okrese Bruntál také obec:


Vysoká škola Karlovy Vary

Vysoká škola Karlovy Vary, o.p.s. je česká soukromá vysoká škola, která sídlí v Karlových Varech.
Z vysokoškolského studia nabízí škola možnost v prezenční i kombinované formě studovat bakalářské studijní obory právo v podnikání, sociálně právní činnost, veřejná správa a soudní a notářská administrativní činnost.
Zřizovatelem Vysoké školy Karlovy Vary je Karlovarský vzdělávací institut, současným rektorem je Doc. Ing. Pavel Švejda, CSc., FEng.


Janská

Obec Janská se nachází v okrese Děčín, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 216 obyvatel. Do 31. 12. 1992 byla součástí České Kamenice.
Ve vzdálenosti 13 km západně leží město Děčín, 14 km jihovýchodně město Nový Bor, 18 km jižně město Česká Lípa a 20 km severovýchodně město Rumburk.


Richard Douglas Husband

Richard Douglas "Rick" Husband byl americký astronaut. Zahynul na palubě raketoplánu Columbia, který se rozpadl po vstupu do zemské atmosféry.
Narodil se 12. července 1957 ve městě Amarillo v Texasu. Absolvoval dvě vysoké školy - Texas Tech University v roce 1980 a California State University, Fresno v roce 1990. Výcvikem prošel na základně Vance Air Force Base ve státě Oklahoma. Zpočátku létal na strojích F-4E, postupně se vypracoval na instruktora a na zkušebního pilota. Nalétal přes 3800 hodin na strojích 40 různých typů.
V prosinci roku 1994 Husband prošel konkurzem na astronauta. S výcvikem v Johnsonově kosmickém středisku začal v březnu 1995. Po ukončení základního výcviku pracoval na vylepšení raketoplánů, na plánovaném záchranném člunu pro kosmickou stanici CRV, podílel se na studiích o možnosti letu na Měsíc a na Mars, působil jako manažer oddělení bezpečnosti astronautů.
Svůj první let do vesmíru absolvoval jako pilot raketoplánu Discovery v roce 1999 při misi STS-96.
V roce 2000 byl jmenován do funkce velitele posádky raketoplánu Columbia pro misi STS-107, na start však musel čekat až do roku 2003. Raketoplán odstartoval z mysu Canaveral v půli ledna 2003 bez problémů. Na palubě bylo sedm astronautů: Richard Husband, Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková, Ilan Ramon z Izraele a William McCool. Během letu provedli 80 různých experimentů. Úspěch mise se však proměnil v katastrofu, když se během přistávacího manévru v atmosféře nad Texasem raketoplán rozpadl a celá posádka zahynula..
Richard Husband byl hluboce věřící. S manželkou Evelyn měl syna Matthewa a dceru Lauru.
Po katastrofě po něm pojmenovali nejvyšší horu pohoří Columbia Hills na Marsu jako Husband Hill. Jeho jméno též nese letiště v jeho rodném městě Husband Amarillo International Airport a planetka Rickhusband.


Česká expedice

Česká expedice bylo centrum českého obrozeneckého hnutí v době jeho počátku a to jako pražské nakladatelství, knihkupectví a antikvariát.
Založil je 1790 v návaznosti na zrušené Svatováclavské nakladatelství vydavatel a novinář Václav Matěj Kramérius. Po jeho smrti edici několik let řídil přítel zesnulého, literát Jan Rulík. Později ji převzal Kramériův syn, Václav Rodomil Kramérius, který již tolik úspěšný jako otec nebyl, a celé nakladatelství prodal Schönefeldovi, od kterého se jeho otec osamostatnil.


Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let 2009

Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let 2009 se bude konat od 24. září do 16. října v Egyptě. Turnaj, pořádaný pod patronací FIFA bude sedmnáctým v pořadí a bude se odehrávat ve městech: Káhira, Alexandrie, Suez, Port Said a Ismailia. Turnaj se měl původně hrát v červnu 2009, nicméně kvůli Konfederačnímu poháru FIFA, který se v červnu konal v Jihoafrické republice, se přesunul na podzim. Obhájcem titulu je Argentina, která se však na závěrečný turnaj překvapivě nekvalifikovala. Na turnaji mohou hrát hráči narození po 1. lednu 1989.
[[Reputnub]] |Potomci = princezna Chamerernebtej |Otec = |Matka = |Zemřel = |Hrobka = neznámá, pyramidový komplex Lepsius č. 24
Reputnub byla patrně manželkou faraona Niuserrea, panovníka 5. dynastie. Fragment její sochy se jménem a některými tituly byl nalezen v Niuserreově údolním chrámu. V Ptahšepsově mastabě byly nalezeny další dva fragementy s královninou titulaturou.
Poznámka: Knižní titul Suplementa 2004 je dostupný i online na webových stránkách Pražských egyptologických studií, a to po jednotlivých kapitolách ve formátu PDF. První reference odkazuje na verzi knižní, druhá na elektronickou. Obě verze se zdají být zcela totožné.


Vlasta Vopičková

Vlasta Vopičková je bývalá československá tenistka, sestra wimbledonského vítěze Jana Kodeše.
V roce 1960 se stala dorosteneckou mistryní ČSSR v tenise, v letech 1969-1970 byla mezinárodní mistryní ČSSR ve dvouhře, ve čtyřhře 1964, 1968-1969. Mistryní ČSSR ve dvouhře se stala roku 1967, ve čtyřhře 1962-63, 1965-70 a 1972, ve smíšené čtyřhře 1963 a 1967. Na French Open se dvakrát probojovala do čtvrtfinále. Byla členkou československého týmu Federation Cupu, ve kterém porazila Virginii Wadeovou. Roku 1969 se stala amatérskou mistryní Evropy v Turíně. V roce 1973 byla v semifinále Mezinárodního mistrovství Itálie v Římě.


Zámrsky

Zámrsky jsou obec ležící v okrese Přerov. Mají 198 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 801 ha. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o obci pochází z roku 1131.


Kafka na pobřeží

Kafka na pobřeží je román japonského spisovatele Haruki Murakamiho z roku 2002. Do češtiny ho přeložil Tomáš Jurkovič, vydal Odeon v roce 2006, ISBN 80-207-1226-7.
Patnáctiletý kluk Kafka Tamura žije se svým otcem, sochařem Koičim, v Tokiu. Matka se sestrou od nich odešly, ještě když byl Kafka malý. Kafka není jeho skutečné jméno, vybral si ho podle česko-německého spisovatele Franze Kafky. Tamura má i své alterego "Kluka, co se mu říká Vrána" , sám se považuje za nejdrsnějšího patnáctiletého kluka na světě. Nesnáší svého otce, a proto od něj uteče na ostrov Šikoku do města Takamacu. Vydává se tak na velkou pouť - nejen daleko od domova, ale také se snaží poznat sám sebe. Otec ho již od dětství proklínal, avšak Kafka se z kletby nedokáže vymanit, čím víc se snaží, tím je osubu blíže. V Takamacu tráví dny čtením v Kómurově pamětní knihovně, kde ho později zaměstná jeho rádce a kamarád, pan Óšima. Kafka poznává i ředitelku památníku slečnu Saeki, která se utápí ve vzpomínkách na svého zemřelého milence.
Paralelně s touto linií rozvíjí Murakami druhou, zdánlivě nesouvisející rovinu vyprávění o panu Nakatovi. Pan Nakata je zvláštní člověk, po nehodě v dětství ještě na konci druhé světové války ztratil vědomí a část své osobnosti. Už nikdy se nenaučil číst ani psát, zato však dokáže to, co málokdo, mluvit s kočkami. Ve svých šedesáti letech po vraždě Džonyho Volkra vydává hledat, sám však neví co. V jeho pátrání mu pomáhá mladý řidič Hošinu, kterému pan Nakata připomíná dědečka. Pan Nakata hledá vchodový kámen, který musí otevřít a poté zavřít. S pomocí Hošina kámen najde a cestu otevře.
Kafka si vydedukuje, že slečna Saeki je jeho matka a dívka Sakura, se kterou se potká v dálkovém autobuse, jeho sestra. Jestli je to pravda či ne, si čtenář může pouze domýšlet. Kafka se zamiluje do slečny Saeki, bydlí v knihovně a patnáctiletá Saeki se ve snu chodí dívat do jeho pokoje na obraz Kafky na pobřeží, který ji věnoval její milý. Kafka se nejprve intimně sblíží s patnáctiletým stínem slečny Saeki a nakonec i s tou skutečnou. Policie najde Kafkova otce mrtvého, vyhlašují pátrání po jeho nezletilém synovi a panu Nakatovi, který se sice k činu přiznal, ale nikdo mu nevěřil. Pan Óšima chlapce odveze na svou horskou chatu, Kafka se vydává do lesa, kam mu majitel ovšem zakázal přístup. Najde 2 vojáky ze druhé světové války, kteří hlídají vchod. Ve snu znásilní Sakuru, a tak se de facto naplnila otcova kletba.
Po Nakatově návštěvě Kómurova památníku slečna Saeki zemře na srdeční záchvat, pan Nakata na její přání spálí její rukopisnou autobiografii. Pan Nakata usne a už se nikdy neprobudí. Úkol zavřít zpět vchod tak zbyde na Hošinovi, který musí vchodový kámen bránit před příšerou vylézající z Nakatova mrtvého těla.
Kafka pochopí, že život na útěku není to pravé, a vrací se do Tokia.


Sirné bakterie

Sirné bakterie jsou chemolitotrofní aerobní bakterie oxidují elementární síru či její anorganické sloučeniny, a to za účelem získání energie. Oxidací elementární síry a sirovodíku na sírany vznikají meziprodukty jako thiosírany, tetrathionáty a siřičitany. Do celého procesu oxidace je zahrnuta tvorba ATP.
Některé knihy zařazují do sirných bakterií i ty, které sirné sloučeniny redukují.
Konvenční klasifikace, která však je z taxonomického hlediska zastaralá, rozděluje sirné bakterie na několik základních skupin:
Ve skutečnosti patří mnoho sirných bakterií například do delta skupiny proteobakterií, mnohé zelené sirné bakterie jsou v kmeni Chlorobi, několik termofilních sirných bakterií je v samostatném kmeni Thermodesulfobacteria, mimo to jsou některé sirné bakterie v kmeni Nitrospirae a také ve Firmicutes. Některé sirné bakterie nejsou ve skutečnosti bakterie, ale archebakterie, jako rod Archaeoglobus.


Linnea Gustafssonová

Linnea Gustafssonová je švédská reprezentantka v orientačním běhu. Jejím největším úspěchem je stříbrná medaile ze sprintu na Mistrovství světa v roce 2009 v Miskolci. V současnosti běhá za švédský klub Visborgs OK a od roku 2009 za OK Hällen.


Aljona Bondarenková

Aljona Volodymyrivna Bondarenková ukr. ?????? ????????????? ?????????? je současná ukrajinská profesionální tenistka, vítězka grandslamové čtyřhry na Australian Open 2008. Aljona pochází z tenisové rodiny; je prostřední ze tří sourozenců. Starší sestra se jmenuje Valeria. Ta odehrála svůj poslední turnaj v Dubaji roku 2006. S mladší Katerynou tvoří úspěšný pár ve čtyřhře.
Profesionální status Aljona získala v roce 1999. Tentýž rok debutovala na juniorských turnajích na okruhu ITF. Dvakrát se jí podařilo dostat se do finále čtyřhry. V roce 2002 získala svůj první juniorský titul ve dvouhře, pořád ještě na okruhu ITF. Teprve roku 2003 se probojovala do hlavní soutěže na dvou turnajích: v Pattayi a v Bogotě. V obou skončila v prvním kole.
V roce 2005 se konečně poprvé dostala do hlavní soutěže grandslamového turnaje na Australian Open, kde prohrála hned v prvním kole se šestou nasazenou Jelenou Dementěvovou 6:3, 6:3. O dva týdny později si zahrála své první čtvrtfinále na okruhu WTA v thajském Pattaya, kde nestačila na pozdější finalistku Annu-Lenu Grönefeldovou.
Příští týden v indickém Hajdarábádu se Aljona jako devátá nasazená probojovala do finále, kde se setkala s domácí hráčkou Saniou Mirzaovou. S tou po tuhém boji prohrála 6:4, 5:7, 6:3. I přes tuto porážku se jí podařilo zabydlet se v první světové stovce žebříčku WTA. Navíc se stala vůbec první Ukrajinkou, která se dostala do finále turnaje WTA.
Největším úspěchem dosavadní kariéry Aljony Bondarenkové ve dvouhře se stal turnaj v Lucemburku 2006 , kde cestou za svým prvním titulem ve dvouhře porazila postupně osmou nasazenou Mary Pierceovou, Katarinu Srebotnikovou, Nathalii Dechyovou, Květu Peschkeovou a konečně ve finále pátou nasazenou Italku Francescu Schiavoneovou. Alona tam hrála jako nenasazená.
Rok 2007 začala turnajem v Hobartu,kde vypadla už ve druhém kole s Alicií Molikovou 6:3, 7:5. V té době byla na 32. místě žebříčku WTA. Na dalším turnaji na Australian Open 2007 si vedla o něco lépe, když postoupila do 3. kola. Vyřadila ji tam čtvrtá nasazená Belgičanka Kim Clijstersová 6:3, 6:3.
Ještě než vypadla v americkém Amelia Island s Jelenou Jankovićovou, stačila porazit jak Giselu Dulkovou, tak Jaroslavu Švedovovou. O měsíc později se ve Warszawě dostala do finále, kde podlehla světové jedničce Justine Heninové.
Tento rok si ještě zahrála ve svém domácím městě Charkově. Na turnaji okruhu ITF tam ve dvouhře zvítězila a ve čtyřhře opět se sestrou Katerynou skončila ve finále.
Rok 2008 zahájila spolu s Katerynou Bondarenkovou svým dosavadním největším úspěchem kariéry, když vybojovaly grandslamový titul ve čtyřhře. Ve finále porazily bělorusko - izraelský pár Viktoria Azarenková - Šachar Peerová ve třech setech 2:6, 6:1, 6:4. Staly se tak teprve druhým sesterským párem, který dokázal vyhrát turnaj. Prvním byly sestry Williamsovy.
Ve dvouhře se jí celkem dařilo na březnovém turnaji v Indian Wells, kde se dostala do 4. kola. Porazila tam Cvetanu Pironkovovou 6:3, 7:6 a Amélii Mauresmovou lehce 6:1, 6:2. Konečnou se pro ni stal souboj s Marií Šarapovovou, který ve třech setech prohrála 6:2, 5:7, 6:4.
Na French Open hrála jak dvouhru, tak se svou sestrou i čtyřhru. Ve dvouhře vypadla už v 1. kole, zato ve čtyřhře skončily až v semifinále.
Ještě před Wimbledonem 2008 proběhly turnaje na travnatých dvorcích v Birminghamu a 's-Hertogenboschi. Na prvním z nich vypadla ve čtvrtfinále, v 's-Hertogenboschi v semifinále. Porazila tam, mezi jinými, druhou nasazenou Annu Čakvetadzeovou 6:2, 3:6, 6:2.
Na samotném Wimbledonu skončila už ve druhém kole, když zápas s Barborou Záhlavovou-Strýcovou skrečovala kvůli zranění kolena.
V srpnu proběhly Olympijské hry v Číně, kde ve dvouhře narazila už ve 2. kole na čerstvou světovou jedničku Jelenu Jankovićovou. Ta ji porazila ve dvou setech 7:5, 6:1.
Ve čtyřhře se se svou sestrou Katerynou probojovaly do semifinále, přes které je nepustily sestry Williamsovy. V boji o bronzové medaile podlehly čínskému páru C’ Jenová - Ťie Čengová 6:2, 6:2.
Alona Bondarenková se zúčastnila 17 zápasů ve Fed Cupu za tým Ukrajiny s bilancí 14-7 ve dvouhře a 7-3 ve čtyřhře.


Senátní obvod č. 19 - Praha 11

Senátní obvod č. 19 - Praha 11 podle zákona 247/1995 Sb zahrnuje území městských částí Praha 11, Praha 15, Praha 22, Praha-Benice, Praha-Dolní Měcholupy, Praha-Kolovraty, Praha-Královice, Praha-Křeslice a Praha-Nedvězí.
Současným senátorem je od roku 2004 občanský demokrat Jan Nádvorník.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


Gondor

Gondor je království Dúnadanů na jihu fiktivního světa Středozemě J. R. R. Tolkiena. Království Gondor založili Isildur a Anárion, synové Elendila Vysokého, po Pádu Númenoru na konci Druhého věku. Gondor je sesterským královstím Arnoru, který založil Elendil sám. Gondor se nacházel západně od Mordoru u zálivu Belfalas. V sindarštině jméno Gondor znamená Kamená země, odvozeno ze sindarského gond ador. Hypotetický quenijský název je Ondonórë. Gondor spolu s Arnorem bývají nazývány Královstvími Dúnadanů ve Vyhnanství.
Elendil a jeho synové se těsně před pádem Númenoru vypravili na východ, zpět do Středozemě. Prudkým větrem byly lodě rozehnány a rozděleny na dvě části. Elendil přistál na severu a založil v Eriadoru království Arnor. Jeho synové se dostali na pobřeží jižněji, v zálivu Belfalas, a založili tam království Gondor. Vládli společně z Osgiliathu, který ležel na Anduině v polovině cesty mezi Minas Arnor a Minas Ithil, kde sídlil Anárion, respektive Isildur. Věděli, že jim hrozí nebezpečí z Mordoru, a tak se snažili co nejvíce zvýšit moc Gondoru. Podmanili si rozsáhlá území na jih, sever a západ od centra říše. Aby mohli lépe střežit západní hranici říše, vybudovali tam strážní věžě Orthank, kam umístili jeden z palantírů, a Aglarond, nazývaný dnes Helmův žleb. Palantíry byly umístěny i v Minas Ithil, Minas Arnor a v Osgiliathu, kde byl hlavní kámen.
Hlavní články: Poslední spojenectví elfů a lidí, Bitva na Dagorladu
Na konci Druhého věku se Sauron vrátil do Mordoru a rozpoutal válku proti Gondoru. Dobyl Minas Ithil a spálil Bílý strom, ale Isildur uprchl i s rodinou a ustoupil do Arnoru, zatímco Anárion se bránil v Gondoru. Elendil a Gil-galad poté vytvořili Poslední spojenectví elfů a lidí. Sbírání armády trvalo několik let, až roku 3434 vytáhli do boje. Po cestě se k nim ještě připojila armáda trpaslíků a elfové ze Temného hvozdu vedení Oropherem. Saurona porazili nejprve před branami Mordoru v bitvě na Dagorladu a oblehli jeho pevnost Barad-dur. Obléhání trvalo sedm let, během kterých byl zabit Anárion. Sauron nakonec sám vystoupil a v přímém souboji zabil Elendila a Gil-galada. Isildurovi se však podařilo useknout mu prst i s Jedním prstenem a tím porazil Saurona.
Isildur se stal po porážce Saurona Velekrálem lidí a rozhodl se, že bude vládnout v Arnoru. Správu Gondoru předal synovi Anáriona - Meneldilovi.
Isildur odjel do Arnoru. Při cestě však byl přepaden a zabit na kosatcových polích. V Arnoru vládla poté Isildurova linie a v Gondoru Anárinova linie.


Já, robot

Já, robot je devátý díl patnácté série amerického kresleného seriálu Simpsonovi, poprvé vysílaný 11. ledna 2004. Scénář mají na svědomí Dan Greaney a Allen Glazier.
Homer shlédne v televizi upoutávku na robotí zápasy v ringu a navrhne Bartovi, že sestrojí robota a přihlásí se. Bart ovšem o jeho schopnostech pochybuje, z velké části proto, že předtím nedokázal ani funkčně sestavit obyčejné kolo. To Homera popudí a chce dokázat, že není takový nemotora, za kterého ho jeho syn má. I Když se snaží, nakonec se mu robota postavit nepodaří a tak dostane bláznivý nápad - postaví robota z poštovní schránky a sám ho ovládá zevnitř. Bart s robotem podstoupí řadu zápasů v ringu, zatímco Homer se stále prapodivně vymlouvá, že nemůže být při zápasech přítomen. Nakonec pravda vyjde najevo a to sice ve finále robotích válek.
Během této epizody postupně umírají i Líziny kočky Sněhulka II., Sněhulka III. a Coltrane. Nakonec Líza přeci jen najde kočku, která hned neumře. Nechává si ji a dává jí jméno po již zemřelé Sněhulce II.


Operace Silver A

Operace Silver A byl krycí název zvláštní parašutistické operace připravené druhým oddělením Ministerstva národní obrany exilové československé vlády v Londýně. Byla to čtvrtá operace v řadě v rámci zvláštní skupiny D při MNO.
Úkolem této operace bylo vysazení speciálně vyškolených parašutistů na území Protektorátu k zajištění rádiového spojení s Londýnem. K tomu byli vybaveni vysílačkou s krycím názvem Libuše. Druhým úkolem operace bylo vytvoření střediska, které by koordinovalo činnost dalších vysazených parašutistů. Nejdůležitějším úkolem skupiny však bylo kontaktovat št. kpt. Morávka z odbojové organizace Obrana národa a jeho prostřewdnictvím řízený zdroj v abwehru agenta A-54, Paula Thümmela, což byl nejdůležitější německý informátor zpravodajského oddělení exilové československé vlády během 2. světové války.
Letadlo se skupinou odstartovalo 28. prosince 1941, seskok byl proveden po půlnoci 29. prosince 1941. Původně plánované místo výsadku se nacházelo poblíž obce Vyžice u Chrudimi, avšak díky nepřesnosti navigace seskočili nedaleko obce Senice u Poděbrad. Josef Valčík, který vyskakoval z letadla jako poslední, ztratil po seskoku kontakt s oběma zbývajícími členy svojí skupiny. S velitelem Alfrédem Bartošem se setkal 31. prosince v Mikulovicích.
Bartošovi se podařilo navázat kontakt s odbojáři (doc. Krajinou z ÚVODu, škpt. Morávkem a představiteli sokolské odbojové organizace JINDRA. V Pardubicích začala skupina budovat rozsáhlou síť spolupracovníků, která měla v době své největší aktivity více než 140 členů. Za pomoci jejích členů se podařilo zajistit několik ilegálních bytů a také oficiální zaměstnání pro Afréda Bartoše a Josefa Valčíka. Josef Valčík pracoval jako číšník v hotelu Na Veselce.
Radiotelegrafista Potůček navázal spojení s Londýnem 15. ledna 1942 z lomu Hluboká u Miřetic. Protože hrozilo zaměření vysílačky, byla postupně přesouvána do rybářské výzkumné stanice na sádkách u Lázní Bohdaneč, mlýna v Ležákách a školy v Bohdašíně u Červeného Kostelce.
Navázání spojení s Thümmelem prostřednictvím štkpt. Morávka se podařilo. V obci Lázně Bělohrad skupina zařídila záchytný bod pro ostatní parašutisty u knihaře Vojtíška. Tímto místem prošli později i další vysazení parašutisté. V březnu 1942 začalo hrozit skupině prozrazení. Josef Valčík dostal rozkaz odejít do Prahy, aby pomohl s naváděním bombardérů na plzeňskou Škodovku. Poté se připojil ke skupině Operace Anthropoid a pomáhal s přípravami atentátu na Heydricha.
Po atentátu se ukrýval se šesti dalšími parašutisty v kryptě pravoslavného kostela Karla Boromejského, kde po hrdinném boji proti mnohonásobné přesile spáchal sebevraždu 18. června 1942.
V polovině června začalo zatýkání i na Pardubicku. Gestapu se podařilo zjistit adresy konspiračních bytů, které používal i Alfréd Bartoš. V jednom z těchto bytů nalezli i Bartošův archív, což vedlo k další vlně zatýkání a popravě všech spolupracovníků. Při svém návratu do již odhaleného bytu zjistil npor. Bartoš, že gestapu neunikne a na Smilově ulici obrátil zbraň proti sobě. Smrtelně se zranil, byl převezen do nemocnice, kde druhý den zemřel.
Jiří Potůček, radista skupiny se přesunul do Bohdašína odkud ještě vysílal až do 26. června. V obci Končiny u Červeného Kostelce se ukrýval u sedláka Antonína Burdycha. Gestapo na něj připravilo zátah 30. června 1942, ale Jiří Potůček se z obklíčení prostřílel a dal se na útěk. Hledal úkryt na několika adresách, ale byl všude odmítnut. Vyčerpaný usnul 2. července 1942 v křoví u obce Rosice u Pardubic, kde byl ve spánku zastřelen českým četníkem.
V souvislosti s působením skupiny byla Němci 24. června 1942 vypálena obec Ležáky , popraveno 37 spolupracovníků skupiny z Pardubicka a 15 spolupracovníků z okolí Červeného Kostelce. Mezi popravenými byli i přítelkyně A. Bartoše, matka A. Bartoše, otec, matka, sedm sourozenců a pět dalších příbuzných J. Valčíka.
Operace Silver A je hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších operací vyslaných z Londýna. Skupina splnila veškeré úkoly, které jí byly uděleny. Její členové prokázali velkou statečnost a morální kvality.
Režisér Jiří Strach natočil v roce 2007 dvoudílný televizní film Operace Silver A s Klárou Issovou, Tatianou Vilhelmovou, Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem v hlavních rolích. I přes to, že film získal několik ocenění , byl tvrdě kritizován účastníky protinacistického odboje .


105 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 ----


Melchior Klesl

Melchior Klesl nebo Khlesl byl kardinálem, biskupem vídeňským a kancléřem Matyáše II..
Byl známým konvertitou ke katolicismu. Po studiích, na nichž se obrátil, se r. 1579 stal knězem, proboštem vídeňské katedrální kapituly a kancléřem univerzity. Roku 1588 byl jmenován administrátorem diecéze Vídeňské Nové Město, roku 1598 jmenován biskupem vídeňským, ale papežské potvrzení získal až r. 1613. Pavel V. jen jmenoval kardinálem in pectore již r. 1615, ale publikoval své rozhodnutí až v dubnu 1616. Arcivévodové Ferdinand Štýrský a Maxmilián jej pro podezření z příliš protestantismu nakloněné politiky zajali a uvěznili v Tyrolsku, odkud si jej vyžádal Řehoř XV., jenž mu určil domácí vězení v Andělském hradě, odkud byl propuštěn r. 1623, ale v Římě zůstal až do r. 1627, kdy se vrátil do své diecéze.


Kalužská oblast

Kalužská oblast je federální subjekt Ruské federace – oblast, která patří do Centrálního federálního okruhu. Nachází se jihozápadně od Moskvy a sousedí s Tulskou, Brjanskou, Smolenskou, Moskevskou a Orelskou oblastí.
Kalužská oblast se nachází v centrální části Východoevropské roviny, zhruba 150–200 km jihozápadně od Moskvy. Z toho také vychází rovinatý ráz krajiny, který pouze výjimečně přechází do zvlněného reliéfu. Stejně jako v dalších oblastech evropské části Ruska se krajina vyznačuje poměrně hustou sítí vodních toků, z nichž nejvýznamnější je Oka. Oblast disponuje značným množstvím zásob vápence, písků, různých druhů jílů a křídy.
Historie Kalužské oblasti je obdobná jako u sousedních ruských oblastí. Díky historickému slovanskému osídlení byla od počátku součástí všech větších ruských státních celků. Poloha oblasti na jihozápad od Moskvy činila z ní činila hraniční oblast ruského státu s Polsko-litevským knížectvím. To mělo za následek bohatou vojenskou a válečnou historii regionu. Ke změně došlo až v roce 1654 po připojení Ukrajiny k Rusku a následným stanovením hranice s Polskem. Za vlády Kateřiny Veliké byla vytvořena Kalužská gubernie, která byla zrušena až v roce 1929, kdy její území bylo rozděleno mezi sousední oblasti. 5. července 1944 byla oficiálně vyhlášena Kalužská oblast v dnešních hranicích.
Stejně jako ostatní oblasti Centrálního federálního okruhu má v hospodářství Kalužské oblasti největší význam průmysl a to především strojírenský a potravinářský.
Velká většina obyvatelstva je ruské národnosti. Podíl městského obyvatelstva je přibližně 75%.
Kalužská oblast se dělí na 24 rajónů a 2 městské okruhy.


MPEG-2

MPEG-2 je ztrátový komprimační datový formát, který slouží ke snížení datového toku a tím i velikosti výsledného souboru u digitálně zpracovávaných videozáznamů při co nejmenším viditelném zhoršení kvality po dekomprimaci. Jeho předchůdcem je formát MPEG-1 a dokonalejším technologickým nástupcem formát MPEG-4.
MPEG-2 je standardním formátem užívaným pro ukládání a přenos videa na DVD, nebo při distribuci digitálního televizního signálu DVB-T. U aplikací, které vyžadují MPEG-2 komprimaci či dekomprimaci videa v reálném čase, jsou kladeny výrazně vyšší nároky na výpočetní kapacitu procesoru, než u formátu MPEG-1.
Písmena MPEG zkracují název expertní skupiny Motion Pictures Experts Group, která počátkem 90tých let 20. století pracovala na standardizaci komprimačních formátů. Současně obecně pojmenovávají celou skupinu komprimačních MPEG formátů. MPEG-2 byl představen v roce 1994.
Pro pochopení funkce komprimace je potřeba vědět, že každý videozáznam je sekvencí jednotlivých samostatných snímků. Základním principem MPEG komprimace videa je pak individuální přístup k jednotlivým snímkům, konkrétně určení tzv. klíčových snímků, které se ukládají resp. přenášejí celé - jsou to v podstatě JPEGy - zásadně kódovány vnitrosnímkově, a dále snímků pomocných, které se ukládají zkomprimované - jsou to jednosměrné předpovědi vzhledem k předcházejícímu I nebo P obrázku, přenášejí se pouze rozdíly oproti již přenesenému makrobloku, přičemž polohu ref. makrobloku udává pohybový vektor. Tyto dva typy snímků jsou pak proloženy ještě třetím typem snímků, který se přenáší buď silně zkomprimován, nebo se nepřenáší vůbec - jsou to obousměrné předpovědi vzhledem k předcházejícímu I nebo P obrázku, přenášejí se pouze rozdíly oproti již přenesenému makrobloku. Tyto „chybějící“ snímky jsou pak při dekomprimaci dopočítávány z informací klíčových snímků. Typické pořadí snímků je např.: IBBPBBPBBPBBPBBPBB.
Při dopočítávání se využívá i skutečnosti, že lze některé drobné části obrazu a jejich vzájemné rozdíly na po sobě jdoucích snímcích popsat matematicky. Práce s takto definovanými plochami se označuje jako kvantizace. Proto se v některých případech, kdy je potřeba docílit při kódování co nejmenšího datového toku, ještě obraz před samotným kódováním upravuje tak, aby obsahoval co nejméně ploch s detaily a naopak co nejvíce „jednobarevných“ ploch - typicky u fotbalových přenosů dochází ke „slití“ trávy na hřišti do univerzální plochy téměř bez vzorku.
MPEG-2 se liší od formátu MPEG-1 tím, že dokáže pracovat s tzv. proměnlivým datovým tokem. To v praxi znamená, že komprimační software rozpozná scénu, která obsahuje řadu za sebou jdoucích velmi podobných snímků, mezi kterými jsou jen velmi malé rozdíly - např. moderátor, který „pouze“ otevírá ústa. V takovém případě sekvence obsahuje velmi málo klíčových snímků a relativně málo doplňkových informací k dopočtu výsledného obrazu. Opakem je např. záznam hokejového zápasu. Ve výsledku je pak průměrný datový tok menší než při použití konstantního datového toku a současně kvalitnější, neboť u náročných scén se dočasně datový tok zvýší.
MPEG-2 na rozdíl od MPEG-1 umí pracovat s prokládanými snímky, tzv. půlsnímky.
MPEG-2 byl vyvinut pro rozlišení 720x576 obrazových bodů. V praxi je možné ale kódovat jakýkoliv vstupní rozměr a poměr stran a zvolit CBR nebo VBR s konkrétním datovým tokem. Obdobně lze v praxi nastavit i kvalitu komprimovaného zvuku.
Žádný ztrátově komprimovaný formát videa není sám o sobě vhodný ke střihu. Před jakoukoliv editací je potřeba jej převést do nativního formátu.
Filmy na DVD byly u nás první možností, kdy se uživatel mohl setkat s MPEG-2 videem oficiálně. Při pořizování, či nastavování DVD/přehrávače můžeme narazit na různá nastavení. Podrobněji níže.
Pozn.: 1080i je enkódován v rozlišení 1920 × 1088, ale posledních 8 vrstev je vyřazeno prioritně pro display. Zvuk v MPEG-2 se uchází o ATSC standard skrze DTV a „Grand Alliance“, ale ztrácí na H.262.


Nesporné řízení

Nesporné řízení je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení. Jeho podstatným znakem je, že proti sobě nestojí žalobce a žalovaný, ale okruh účastníků závisí na druhu řízení a může být značně různorodý. Soud tu nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení.
Typickým příkladem nesporného řízení je řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, řízení o soudní úschově nebo řízení ve věcech obchodního rejstříku.
V nesporném řízení se uplatňují zčásti odlišné zásady řízení, než jsou zásady typické pro řízení sporné:
Nesporné řízení je řízením inkvizičním, při němž soud hledá takové řešení projednávané věci, které bude v souladu s veřejným zájmem. Soudce tu není „rozhodčím“, ale mocenským, vrchnostenským orgánem, jenž v řízení zastupuje stát.


Vilájet

Vilájet je označení pro administrativní jednotku obvykle překládané jako provincie, v souvislosti s Osmanskou říší česky zpravidla jako pašalik, řidč. pašalík, zast. pašalikát.
Výraz pochází z arabského kořene w-l-y – vládnout. Wali je tedy „vládce“ a wilayah znamená „to, čemu je vládnuto“. Po kalifátu to bylo jedno ze základních polosamostatných území.
Jako označení pro provincii se používá ve státech severní Afriky a Blízkého východu, státech na území bývalé Osmanské říše a střední Asie, Malajsii a Indonésii.
Vilájet byla správní jednotka Osmanské říše. Během její existence jich existovalo mezi 36 a 20, v závislosti na výbojích impéria. Vilájety Rumili a Anadolu byly řízeny přímo z hlavního města Istanbulu, ostatní spravoval guvernér. Tyto provincie se dělily na několik sandžaků. Od roku 1861 existoval také autonomní Libanonský vijálet, jehož cílem bylo zajistit autonomii libanonským maronitským křesťanům.
Zajímavostí je, že výraz pašaluk se v počeštěné podobě pašalik, pašalík dostal i do české hovorové mluvy, kdy se jím označuje buď nějaký menší územní celek nebo i jen víceméně neurčitá oblast správy, kterou spravuje jeden konkrétní člověk. Slovo se dnes používá zpravidla v mírně pejorativním kontextu.


Lamborghini Gallardo

Lamborghini Gallardo [ga:jardo] je supersportovní automobil vyráběný automobilkou Lamborghini. Gallardo je dnes nejvyráběnější model automobilky, díky prodeji přes 5000 kusů za první tři roky. Každé auto stojí okolo $ 180 000 až $ 210 000. Pojmenované je po slavném plemeni bojovného býka.
Gallardo se představilo na autosalonu v Ženevě roku 2003 jako menší a levnější alternativa k modelu Lamborghini Murciélago. Model s pohonem všech kol, hliníkovou konstrukcí, hmotností 1430 kg, desetiválcem 4961 cm3 o výkonu 365 kW a maximální rychlostí 309 km/h se měl začít vyrábět ve větších sériích než Murciélago a stát se konkurentem Ferrari 360 Modena.
Záměr automobilky se podařil, již v roce 2005 bylo na světě 3000 automobilů této modelové řady. Gallardo se tak stalo nejprodávanějším modelem automobilky Lamborghini, překonalo Lamborghini Diablo s 2903 prodanými kusy. Následující rok se italské automobilce podařilo prodat 2086 kusů, Lamborghini tak oslavilo další jubileum, 5000 vozů Gallardo.
Pro modelový rok 2006 přišla automobilka s mnoha technickými změnami, výkon motoru byl zvýšen dokonce na 382 kW.
V roce 2005 v Ženevě představilo Lamorghini Concept S, roadster na bázi Gallarda s rozděleným čelním sklem a odděleným prostorem řidiče a spolujezdce. Spekulovalo se, zda se koncept v nezměněné podobě dostane do výroby pod názvem Lamborhini Piton.
Od rozdělení prostoru pro řidiče a spolujezdce bylo nakonec upuštěno. Na konci roku 2005 bylo ve Frankfurtu odhaleno Lamborghini Gallardo Spyder. Počátkem roku 2006 se otevřené Lamborghini dostalo do výroby.
Technicky je Spyderu odvozen z kupé, pětilitrový desetiválec dosahuje výkonu 382 kW, Spyder díky němu zrychlí z 0 na 100 km/h za 4,3 sekundy a dosahuje maximální rychlosti 314 km/h, se staženou střechou pak „pouze“ 307 km/h. Převodovka Spyderu pochází ze speciální edice Gallardo SE. Otevřená verze je paradoxně těžší než klasické kupé, váží 1590 kg. Skládání plátěné střechy vozu je ovládáno elekrohydraulicky a trvá pouze 20 sekund.
V roce 2008 bylo v Ženevě odhaleno faceliftované kupé Lamborghini Gallardo LP 560-4, na podzim téhož roku byl představen i modernizovaný Spyder. Kromě agresivnějšího designu který v mnohém připomíná Lamborghini Reventón se Gallardo dočkalo i nového motoru s vyšším výkonem.
Důležité změny se dotkly přední části vozu. Příď se zašpičatila, změnily se typické nasávací otvory vzduchu a na přední světlomety byla použita kombinace LED a xenonu. Zadní světlomety přestaly zasahovat přes horní část kapoty a změnil se i vývod horkého vzduchu pod nimi. Designové změny zadních partií měly vést k optickému snížení vozu. Téměř nezměněn zůstal interiér, kde byly upraveny budíky a mírné změny doznaly i ovládací přepínače. Rozšířila se paleta jemných kůží čalounění.
Objem desetiválce byl zvýšen u obou karosářských verzí na 5204 cm3. Motor by měl lépe reagovat v celém spektru otáček. Maximální výkon se zvedl na 412 kW při 8000 ot./min. a 560 Nm při 6500 ot./min. Maximální rychlost kupé se zvedla na 325 km/h. Z 0 na 100 km/h kupé zrychlí za 3,7 s, na 200 za 11,8 s. Přestože hmotnost samotného motoru se zvedla o 10 kg, hmotnost uzavřené verze klesla o 20 kg. Aerodynamika modernizovaného modelu by měla být o 31 % efektivnější. Změny by měli pomoci snížit emise CO2. Změnou prošla jak manuální, tak i sekvenční převodovka E-gear, poskytující o dvě pětiny vyšší rychlost řazení. Nový je i podvozek a pohon všech kol.
Gallardo LP 560-4 Spyder oproti kupé zrychlí z 0 na 100 km/h o 0,3 s déle, akcelerace na 200 km/h trvá déle o 1,3 s. Maximální rychlost je nižší pouze o 1 km/h.
Gallardo se dočkalo řady limitovaných edicí se zvláštními jízdními vlastnostmi nebo upraveným vzhledem a to jak přímo od Lamborghini, tak od úpravců jako Hamann, IMSA nebo Momo.
Koncem roku 2005 byla představena omezená dvousetpadesátikusová série Gallardo SE, od běžného Gallarda se na první pohled liší dvojbarevným provedením.
Pro Gallardo SE připravilo Lamborghini paletu šesti barev: dva odstíny šedé, bílou, žlutou, oranžovou a zelenou. Šestici barev doplnila černá barva, použitá na střeše, kapotě motoru, předním a zadním spojleru a na zpětných zrcátkách. Interiér je taktéž dvoubarevný, kombinující černou barvu s barvou převládající v exteriéru. Koncová světla jsou lehce zabarvena. Brzdové třmeny jsou lakované šedou nebo žlutou barvou.
Nově se na voze objevila kola Callisto s pneumatikami Pirelli. Gallardu SE byla do výbavy dána také kamera pro snažší couvání. Manuální šestistupňová převodovka byla pro SE verzi přepracována, za příplatek je k dispozici robotizovaná převodovka E-gear.
Lamborghini Gallardo SE přišlo na trh s cenou 141 500 €.
Gallardo Nera bylo představeno na Pařížském autosalonu v roce 2006. Jízdní vlastnosti a výkon má stejný jako Gallardo SE. Dostupné je pouze v černé barvě, černá je použita i na kola a v interiéru, kde jsou ale i kontrastní bílé prvky. Brzdné kotouče jsou nabarvené speciální stříbrnou. Bylo jich vyrobeno pouze 185, 60 z nich bylo určeno pro americký trh.
Speciální verze Gallardo Superleggera, byla odhalena roku 2007 na Ženevském autosalonu a svými parametry se zařadila mezi vozy jako Ferrari 430 Challenge nebo Porsche 911 Turbo. Konec edice nastal s nástupem modernizovaného Gallarda LP560-4 v roce 2008.
Superleggera je označení pro odlehčené verze vozů Lamborghini. Prvním automobilem nesoucím toto přízvisko byla odlehčená verze Lamborghini 350 GT z roku 1964.
Modelu Superleggera se vyrobilo pouze 172 kusů, z toho 10 kusů v bílé, 34 v šedé, 37 v černé, 45 ve žluté a 46 v oranžové barvě. Od klasického provedení Superleggeru opticky odlišuje černý pruh na boku a prvky z uhlíkového kompozitu.
Superleggera se oproti původnímu Gallardu lišila o 100 kg lehčí karosérií. Nižší hmotnnosti bylo dosaženo díky použití uhlíkového kompozitu na panely dveří, víko motoru, difuzor, krytí spodku vozu, středový tunel, nosné skořepiny sedadel a vnější zpětná zrcátka. Na průhledné části krytu motoru a také na některá skla vozu byl použit místo skla lehčí polykarbonát.
Podobně jako základní model, má i Superleggera pohon všech kol a pod kapotou desetiválec, motor oproti klasické verzi však dosahuje výkonu o 10 kW vyššího, tedy 390 kW při 8000 ot/min a točivého momentu 510 Nm při 4250 ot/min. Z 0 na 100 km/h tak Superleggera zrychlí za 3,8 sekundy, maximální dosažitelná rychlost je 315 km/h.
Edice 250 kusů s označením LP 550-2 představená v roce 2009 má náhon pouze na zadní kola a o něco nižší výkon než sériová verze, zato má pohotovostní hmotnost pouhých 1 380 kg. Tato edice byla pojmenována podle testovacího jezdce Lamborghini Valentina Balboni, který pro automobilku pracoval 42 let. Najal ho sám Ferrucio Lamborghini v roce 1967 a zaměstnancem firmy byl až do letošního odchodu do důchodu.
V roce 2004 dostala speciálně upravený model dopravní policie v Kalábrii.


Džunjó

Džunjó: 219,3 m | šířka = Kašiwara Maru i Džunjó: 26,7 m | ponor = Kašiwara Maru: 13,9 m
Džunjó: 8,15 m | pohon = 6 parních kotlů 2 parní turbíny 2 lodní šrouby | výkon pohonu = 56 250 shp | palivo = 2800 t | rychlost = Kašiwara Maru: 24 uzlů
Jejím prvním nasazením během bojů v Pacifiku byl útok na Dutch Harbor 3. a 5. června 1942. V říjnu téhož roku podporovala japonskou protiofenzivu na Guadalcanalu. V souvislosti s tím se zapojila do bitvy u Santa Cruz, kde její palubní útočné a bombardovací letouny zasadily poslední ránu již poškozené letadlové lodi USS Hornet, která byla poté opuštěna a doražena hladinovými plavidly. Na přelomu let 1942 a '43 působila v jihozápadním Pacifiku a poskytovala doprovod a letecké krytí japonským vojenským transportům v Šalamounech a na Nové Guinei, včetně námořní bitvy u Guadalcanalu a evakuace Guadalcanalu.
Na jaře 1943 působily její letouny z pozemních základen v Rabaulu, zatímco Džunjó byla až do srpna 1943 převážně buďto v Truku a nebo v Japonsku. Dne 5. listopadu 1943 byla v průlivu Bungo zasažena jedním torpédem z ponorky USS Halibut a až do 11. května 1944 zůstala v Japonsku. Zúčastnila se bitvy ve Filipínském moři, ve které byla 20. června odpoledne zasažena dvěma pumami. Po opravách v Japonsku se počátkem listopadu 1944 zúčastnila speciální zásobovací operace s cílem dopravit Kuritovu loďstvu do Bruneje zásoby a munici. Poté se opět vrátila do Japonska.
Kvůli značnému oslabení palubní letecké skupiny se nezúčastnila bitvy u mysu Engano. Na cestě z Mako do Saseba jí po půlnoci na 9. prosince 1944 zasáhla celkem tři torpéda z ponorek USS Redfish a USS Sea Devil. Sice se vlastní silou dobelhala do Saseba, ale do konce války již nebyla opravena. Po válce byla v roce 1947 sešrotována.
Letouny palubní skupiny Džunjó byly v průběhu služby letadlové lodě označovány na kýlovce kódem, dle následujícího schématu: [kód Džunjó]-[taktické číslo]. Identifikační kód Džunjó se v průběhu služby měnil. Po zařazení do služby a po potopení letadlové lodě Šóhó 7. května 1942 převzala Džunjó identifikační kód Šóhó tvořený kombinací písmena a římské číslice DII. Součástí značení byly i dva úzké žluté pruhy na trupu letounů. Po ztrátě čtyř letadlových lodí v bitvě u Midway došlo k dalšímu přeznačení a letouny Džunjó dostaly identifikační kód A2-2. Dva žluté pruhy zůstaly.
Dne 30. listopadu 1945 byla vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva a sešrotována v roce 1947.


The Concretes in Colour

The Concretes in Colour je druhá studiová, celkově však až čtvrtá deska švédských indie popových The Concretes. Je to také poslední deska na které se podílela zpěvačka Victoria Bergsman.
 Není-li uvedeno jinak, autorem všech skladeb jsou Victoria Bergsman a The Concretes.


Fehmarn

Ostrov Fehmarn ležící v Baltském moři je třetím největším ostrovem Německa a součástí spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Do 3. října 1990 byl největším ostrovem SRN, avšak po znovusjednocení Německa klesl na třetí místo za Rujanu a Usedom.
Ostrov má rozlohu 185 km2 a od roku 1963 je spojen mostem s poloostrovem Wagrien. Na ostrově žije 14 000 obyvatel. Hlavním městem je Burg. Ostatních 8000 ostrovanů je roztroušeno po různých 42 osadách a vesnicích.
Fehmarn oplývá třemi velkými přírodními rezervacemi, ve kterých hnízdí okolo 170 druhů vodního ptactva. Tyto rezervace nejsou přístupny turistům.
Fehmarn má ze všech německých ostrovů nejvíce majáků, a to celkem pět:


Kapanga

Vznikla v roce 1989 ve městě Buenos Aires, má šest členů. V Česku sice známá není, oblíbená je však v domácí Argentině, kde slavila úspěch - například zlaté album za desku A 15 cm de la Realidad v roce 1998. Hlavními zdroji insipirace pro skupinu jsou například Beatles, Mano Negra, Divididos, či Bob Marley.


Rollcage

Rollcage je závodní počítačová hra pro Windows a PlayStation. Vydavatelem je firma Psygnosis. Byla vydaná 24. března 1999. Hra se dá hrát i ve více hráčích. Její pokračování, Rollcage Stage II, vyšlo v roce 2000.
Hra se ze začátku dá hrát na obtížnosti lehká, kde lze hrát za šest řidičů se šesti auty. Jmenují se Tony, Lothar, Ria, Jet, Leon a Lenny. Když hráč vyhraje obtížnost lehká, přidá se k autům řidič Yuri, který je policistou. A zároveň se odkryje obtížnost těžká, která byla dosud skryta. Když hráč vyhraje i obtížnost těžká, může hrát hru v obtížnosti expertní, která je zároveň poslední dosažitelnou úrovní. Při každé těžší úrovni hrají počítačem ovládaní hráči lépe. Hru lze také hrát v následujících módech:
Ve hře jsou čtyři typy tratí. Jsou to: Neoto City, Harpoon Islands, Saphire Springs a Outworld mining colony.
Bonusy se nemohou vybírat. Každý hráč vždy dostane náhodný bonus.
Za jedno projetí trati v určitém časovém limitu se objeví tabulka perfect lap, která v překladu zní perfektní kolo a hráč do prázdného slotu dostane náhodný bonus.
Po skončení závodu si hráč může závod opakovaně přehrát a podívat se na něj.
Ve hře existují prostředky se kterými si hráč pomáhá k vítězství.
Každý hráč má dva sloty, do kterých si zbraně dává.
Štít pomáhá také proti všem typům bomb. Štít po chvíli zmizí.


Karel Bodlák

Karel Bodlák (*3. listopadu 1903 v Soběslavi - † 1. února 1989 v Praze byl český pedagog, básník, filozof a literární kritik.
Karel Bodlák absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a pak Školu vysokých studií pedagogických v Praze. Působil jako učitel češtiny, zeměpisu a dějepisu na Kladensku, na Podkarpatské Rusi a v Praze. Za německé okupace pracoval v čs. odboji, po osvobození byl činný v odborové radě školství, byl zaměstnancem ministerstva informací. V září 1945 patřil mezi dvanáct profesorů, kteří přišli z různých krajů Čech do Děčína, aby zde obnovili vyučování na gymnáziu (s ním např. také Jihočech Rudolf Voborský.
Mimo pedagogické práce se věnoval také literární práci. Ve 30. letech 20.století byl se svojí ženou Jarmilou zakladatelem literární revue Strom,. Přispíval do Cesty, Lidových novin, Hosta, Lumíra, Literárního měsíčníku, Listů pro umění a filozofii, Orientace aj. Psal básně, literární kritiky a eseje. Ve své tvorbě ( kde byl ovlivněn zejména myšlenkovým odkazem Ladislava Klímy Bodlák usiloval zejména o filozofický přesah, o odhalení smyslu a podstaty jevů; jeho poezie je mravně patetická a meditativní, s věčně hledajícím člověkem, putujícím za poznáním.


Konzola

Konzola je nosný článek vystupující ze zdi a nesoucí klenební žebro, případně římsu, arkýř, balkon, pavlač, sochu apod., někdy jen v podobě výstupku ze zdi.
V gotické architektuře je obvyklý typ rozměrnější nezdobené konzoly nazýván krakorec.
Architektonická konzola by neměla být zaměňována s konzolí, která se týká počítačů.


Marek Jankulovski

Marek Jankulovski je český fotbalový obránce, který v současnosti působí v klubu AC Milán v italské Serii A. Otec Makedonec, hrával za Zbrojovku Brno. S manželkou Janou má dcery Karolínu a Kristýnu.
Fotbalový univerzál, kterého pro světový fotbal vychoval Baník Ostrava, kde Marek hrával již od svých deseti let. První start za baníkovské áčko si odbyl roku 1995. Výraznější šanci prosadit se do baníkovského áčka dostal v sezóně 1996/97 a díky svým výkonům si ihned řekl o místo v prvním týmu. Jen zřídkakdy chyběl v základní sestavě, přestože mu byla vytýkána jeho špatná defenzivní činost. Pravidelně hrával také v juniorských reprezentačních výběrech. V roce 2000 se s Bazaly rozloučil a zamířil do italské Neapole, kde si ho vyhlédl český trenér Zdeněk Zeman. Premiéru v italské nejvyšší soutěži si Marek odbyl 1. listopadu 2000, kdy jeho Neapol uhrála remízu 1:1 na hřišti Lecce. Novou část své fotbalové kariéry nezačal Marek příliš šťastně, jeho tým se neudržel v italské sérii A a setoupil. V roce 2002 se opět vrátil do nejvyšší soutěže, tentokrát v dresu Udinese Calcio, kde se dokázal výrazněji prosadit a patřil k oporám tehdejšího Udinese. V roce 2004 se o něj začali zajímat také přední evropské velkokluby, jakými byly Juvetus Turín a AC Milan, kterému se v roce 2005 podařilo získat Marka do svých řad a zavázat si jeho služby do června 2009. 12. února 2007 prodloužil smlouvu o další dva roky do června 2011. V týmu Carla Ancelottiho se však Marek v konkurenci hráčů jako Gattuso, Kaká, Pirlo, Seedorf a mnoha dalších na začátku nedokázal prosadit. Nyní už Jankulovski patří k oporám záložních řad AC Milán.
Marek Jankulovski již od juniorských let působil v reprezentačních výběrech, kde dopomohl českým lvíčatům k zisku titulu vicemistrů Evropy do 21 let na Slovensku v roce 2000. Posléze se stal stabilním členem reprezentačního výběru Karla Brücknera, ve kterém hájil post levého obránce. V týmu je ceněn především pro své technické schopnosti, kopací techniku a i přes nevelký vzrůst schopnost vyhrávat hlavičkové souboje. V reprezentačním áčku působí od roku 2000. Od té doby se může pyšnit účastí na několika velkých turnajích, jakými byly Olympijské hry v roce 2000, Mistrovství Evropy 2000 a 2004, na němž česká reprezentace dosáhla na bronzové medaile. 8. února 2000 si odbyl svůj premiérový start proti Mexiku, který česká reprezentace vyhrála 2:1. Svou premiérovou branku vstřelil 1. září 2001 při vítězství 1:3 na Islandu. Ve svých 29 letech stihl Marek odehrát již 68 utkání za národní tým, v nichž se mu podařilo jedenáctkrát skórovat.


Gräfenbergův bod

Gräfenbergův bod, známý také jako bod G, je zformované množství nervové tkáně a velmi citlivá oblast ženské vaginy. Nachází se na přední stěně vaginy mezi stydkou kostí a dělohou. U některých žen může stimulace tohoto bodu přivodit orgasmus a v některých případech i ženskou ejakulaci.
Velikost a umístění bodu G se u každé ženy liší. Obvykle se nachází přímo za stydkou kostí, ve druhé třetině pochvy, přibližně 3–5 cm od poševního vchodu. Jeho lokalizace je někdy obtížná, a proto některé ženy nevěří, že jej vůbec mají.
Přestože přímé důkazy chybí, předpokládá se, že starověké kultury tento bod znaly. Záznamy ze 4. století před n. l. se zmiňují o rozdílech ženské „červené a bílé tekutiny”. Také Indiáni se ve svých lidových bájích zmiňují o tom, jak se při pohlavním styku „mísí mužské a ženské šťávy“.
První zmínka o tomto bodu se objevila v Evropě v roce 1950 v časopise International Journal of Sexology, když německý gynekolog Dr. Ernst Gräfenberg popisoval velmi citlivou nervovou pleteň ve vaginální sliznici. V tomto místě je pochva ženy nejdráždivější. Za anatomický podklad tohoto bodu označil Gräfenberg nervovou pleteň ve vaginální sliznici. Ve svých tvrzeních vycházel z údajů pacientek, aniž by je doložil objektivními důkazy. Článek nevzbudil u odborné veřejnosti větší pozornost.
V roce 1978 provedli výzkumníci Perry a Whippleová studii, ve které potvrdili závěry Dr. Gräfenberga. Ti také na počest původního objevitele nazvali tuto oblast termínem bod G. Samotný termín „bod G“ byl poprvé použit v roce 1982 v knize Ladase a spoluautorů The G-Spot and Other Discoveries about Human Sexuality.
Na otázku, proč byl bod G tak dlouho přehlížen, odpověděla Beverly Whippleová: „Protože leží na přední straně vaginy. Je to oblast, která se obyčejně palpací nevyšetřuje. Když už se jí lékař dotkne, dostane sexuální reakci a lékaři jsou vycvičeni, aby své pacienty sexuálně nestimulovali. Gynekologové, kteří se dotýkali této oblasti podle našich rad, všichni našli to citlivé místo a říkali 'U všech všudy, je tam. Máte pravdu!'“
Novinkou je možnost zvětšení G-bodu. Jde o nebolestivý ambulantní zákrok prováděný na pracovištích plastické chirurgie. Provadí se v místním umrtvení, je časově nenáročný a rekonvalescence je velmi rychlá - za 4 hodiny po ošetření se žena může zařadit do normálního sexuálního života.
Ženy mohou dosáhnout orgasmu několika způsoby. Klitoridální drážděním klitorisu, vaginální masturbací, stimulací bodu G a děložního hrdla.
Gräfenberg byl první moderní lékař, který popsal tuto oblast a uváděl její důležitost pro ženské sexuální uspokojení. Tvrdí, že pokud je tento bod během sexuálního aktu bezprostředně drážděn, dosáhne mnoho žen orgasmu. Orgasmus může být provázen výronem tekutiny vzdáleně připomínající sperma z močové trubice – někdy je tento výron označován jako ženská ejakulace. Tato tekutina není moč. Jedná se pravděpodobně o výměšek žlázy, která je u ženy obdobná mužské žláze předstojné.


Mezopotámie

MezopotámieMezopotámie je území na Blízkém východě, nacházející se mezi středním tokem řek Eufrat a Tigris, v širším slova smyslu pak území obklopující větší část toku těchto dvou řek. Součást tzv. úrodného půlměsíce, tj. území zahrnující dnešní Irák, Sýrii, Libanon, Izrael, Jordánsko a Egypt, kde se poprvé rozvíjela zemědělská kultura a kde se zrodily první písemné památky v dějinách lidstva. Dnes je Mezopotámie součástí Iráku a východní Sýrie.
Severovýchodní Mezopotámie byla osídlena již před 100 000 lety. V polovině 4. tisíciletí př. n. l. pronikli do jižní Mezopotámie Sumerové, nesemitská skupina obyvatel. V pol. 3. tisíciletí př. n. l. ovládli Mezopotámii Akkadové, již semitská skupina. V severní Mezopotámii se postupně usídlili rovněž semitští Asyřané. Zatímco sever Mezopotámie v okolí měst Aššur a Ninive byl později zván Asýrie, jihu kolem města Babylón se dostalo označení Babylónie. Asyrská říše a babylonská říše byly také dva nejmocnější státní útvary vzniklé ve starověké Mezopotámii.
Po pádu novobabylónské říše následovalo období perské nadvlády, které trvalo více než dvě stě let, a nato vláda Alexandra Velikého s Babylónem jakožto hlavním městem. Od roku 312 př. n. l. byla Mezopotámie součástí helenizované říše Seleukovců, a v této době zde probíhala řecká kolonizace. V pol. 2. století př. n. l. se území zmocnili Parthové, jejichž hlavní město Ktésifón taktéž leželo v Mezopotámii. V letech 115 – 117 n. l. císař Traianus připojil Mezopotámii k římské říši jako provincii Mesopotamia a Assyria. Posléze se Mezopotámie stala střediskem mocenského zápasu mezi Peršany a byzantskou říší. V roce 637 n. l. dobyli Mezopotámii Arabové a připojili ji k arabské říši. Později připadla k abbásovskému chalífát s centrem v Bagdádu. Když z asijských stepí přišly, přijaly islám a podmanily si oblast turecké kmeny, stal se hlavním městem Džezíry Mosul.


Luna 15

Luna 15 byla další automatická meziplanetární sonda ze Sovětského svazu, z programu Luna, která měla za úkol v roce 1969 získat vzorky měsíční horniny. Dopadla však příliš rychle. V katalogu COSPAR byla později označena jako 1969-058A.
Sondu tvořily dvě části, přistávací a startovací, měla několik motorků, pohonné hmoty, přístrojovou část a řadu senzorů, vrtačku na ovládaném rameni. Vyrobena byla v konstrukčním středisku OKB Lavočkina v Chimki.
Hmotnost samotné sondy byla 2718 kg, vč.pohonných hmot asi 4300 kg. Výrobní číslo 401.
==Průběh mise== Start nosné rakety Proton K/D se sondou byl před rozedněním 13. července 1969 z kosmodromu Bajkonur. Nejprve byla vynesena na nízkou oběžnou dráhu a vzápětí poté dalším stupněm rakety vyslána na dráhu k Měsíci. Druhý den letu byla provedena první korekce dráhy. Na oběžnou dráhu Měsíce se sonda dostala 17. července, další korekce v oběžné dráze byly provedeny 19 a 20. července a 21. července byly zapáleny brzdící motorky. Došlo však k chybě a sonda v rychlosti 135 m/sec dopadla na povrch v Mare Crisium a po pádu přestala fungovat. Předtím odeslala na Zem 86 rádiových relací.
Závod dvou rivalů o dosažení Měsíce byl definitivně rozhodnut. V době neúspěchu Luny 15 se Američané z Apolla 11 procházeli po Měsíci.


Albín Polášek

Narodil se 14. února 1879 ve Frenštátu pod Radhoštěm jako sedmý syn svých rodičů. V dětství pracoval na rodinném statku a v hostinci. Už tehdy se projevovaly jeho umělecké sklony. Na pastvě vyřezával dřevěné figurky, modeloval postavičky z hlíny a výborně kreslil. Ve škole však nepatřil – s výjimkou kreslení, zpěvu, krasopisu a tělocviku – mezi nejpilnější žáky.
Ačkoliv se se ve Vídni vyučil řezbářem a studoval v Římě, doma se pro něj práce nenašla, proto ve 22 letech odjel se svým bratrem Robertem do Ameriky. Zde začal pracovat jako řezbář. Byl přijat na Pensylvánskou akademii krásných umění ve Filadelfii, obor sochařství. Posléze se stal profesorem na prestižní Akademii umění v Chicagu, kde takřka třicet let vyučoval své studenty. Na své rodiště však nezapomněl a do Frenštátu jezdíval na dovolenou.
V roce 1950 se přestěhoval do města Winter Park na Floridě. Mnoho štěstí mu však nový domov nepřinesl, neboť byl záhy postižen mozkovou mrtvicí a zbytek života strávil na vozíku. Přesto se nevzdal tvůrčí práce a v 82 letech se po smrti své první manželky znovu oženil. Zemřel v roce 1965.
Během svého působení v USA vytvořil celou řadu sochařských artefaktů – od medailí, přes sochy, až po monumentální sousoší, pomníky a náhrobky.
V Československu je autorem sousoší Cyrila a Metoděje a sochy Radegasta na Radhošti, pro Frenštát vytvořil sousoší Zápas dobra se zlem a sochu Ondráš, byl také autorem první československé medaile. Jeho největší dílo v Československu – socha presidenta Wilsona v Praze – bylo za okupace zničeno.
 Soubor:Winter Park Polasek Sculpture Florida04.jpg|The Sower, 1911 Soubor:Socha Radegasta.jpg|Radegast, 1931 Soubor:Cyril Metodej.jpg|Cyril a Metoděj, 1931


Ruská obrana

Ruská obrana je šachové zahájení, které začíná tahy 1. e4 e5 2. Jf3 Jf6.
Toto zahájení se řadí do skupiny takzvaných otevřených her, jeho hlavní idea spočívá v okamžitém obsazení malého centra královskými pěšci, po čemž však následuje jejich bezprostřední napadení a obvykle oboustranná likvidace, čímž vznikají předpoklady pro vznik symetrických pozic, či pozic s prázdným centrem šachovnice.
Ještě před nějakými dvaceti lety se ruská obrana vyskytovala ve velkých mezinárodních turnajích poměrně vzácně a to i přes to, že toto zahájení mělo i tehdy pověst solidního systému. Důvody byly v podstatě dva, jednak je hra relativně málo agresivní a vznikají v ní často symetrické, zjednodušené pozice, které se nehodí pro situace, kdy chce černý usilovat o výhru, nikoliv jen o remízu. Druhý důvod byl ten, že v ruské obraně získá bílý téměř vždy převahu, která je sice obvykle pouze minimální nebo symbolická, ale na druhou stranu de facto trvalá.
Zejména v posledních letech však toto zahájení zaznamenává mezi šachovými profesionály až neuvěřitelný nárůst popularity, ačkoliv výše zmíněný pohled na ruskou se při tom v podstatě nijak nezměnil. Rozdíl je však ten, že stále se zdokonalující metody domácí přípravy špičkových světových profesionálů, do nichž v posledních letech stále více vstupují i počítače, umožnily nalézt poměrně spolehlivé výstavby a prostředky, jak zmíněné minimální nevýhodě, kterou černý v tomto zahájení trpí, s úspěchem čelit a permanentně, v průběhu partie, bránit bílému v jejím zvětšování. Černý se přitom snaží systematicky zjednodušovat postavení a dosáhnout tím smírného výsledku, popřípadě donutit bílého, aby své snahy o vítězství přehnal a černý tak, za pomoci kvalitní defenzívy, rozrazil všechny útoky bílého a následnou protiakcí dosáhl vítězství. Ruská hra si tak stále více vybudovává pověst dobrého zahájení pro okamžiky, kdy se v průběhu turnaje hráč octne v situaci, kdy potřebuje černými čelit silnějšímu protivníkovi, případně když je z důvodu momentální turnajové taktiky, či z jakékoliv jiné příčiny, jeho prioritou na prvním místě neprohrát a pak až eventuálně vyhrát.
Ruskou hru, jako obranu proti tahu 1.e4, v současné době používá celá paleta předních hráčů, včetně bývalého mistra světa Vladimira Kramnika, jemuž toto zahájení plně vyhovuje a ladí s jeho stylem hry, se kterým se řadí mezi skupinu šachistů, jenž mají v turnaji či zápase obvykle vyčkávací strategii, v níž se často snaží minimalizovat rizika a trpělivě vyhlížet své šance.
V angličtině a některých dalších jazycích bývá ruská nazývána Petrovova obrana.
Ruská obrana je uvedena již v gotinském rukopise z roku 1490. Ve stejném rukopise je uvedena i Philidorova obrana. Můžeme ji také nalézt v knize portugalského mistra Pedra Damiana z roku 1512, která se jmenuje Questo libro e da imparare giocare a scachi et de li partiti. Ve své knize Libro de la invencion liberal y arte del juego del Axedrez ji zmiňuje také Španěl Ruy López, jehož kniha pochází z roku 1561.
V roce 1824 bylo toto starodávné zahájení analyzováno ruským šachistou A. D. Petrovem. V roce 1842 jeho rozbory doplnil další ruský mistr Karl Friedrich Jänisch. Odtud vznikl název ruská obrana, resp. ruská hra.
V podstatě existují dva základní systémy, index zahájení prvního z nich je stejný jako ruské obrany, tedy C42. Index zahájení druhého systému, který se nazývá též Steinitzův systém, je C43.
Vzniká po pokračování 3. Jf3xe5. Jediné správné pokračování černého je 3. … d7-d6. Velmi zajímavý tah je tah 4. Jxf7. Tento tah se nazývá Cochraneho gambit.
Jak bylo uvedeno výše, Cochraneho gambit vzniká po tahu 4. Jxf7. Tento smělý gambit objevil skotský šachista John Cochrane při svém pobytu v Indii v letech 1824-1869, kde ji veleúspěšně používal proti nejsilnějším indickým šachistům. Vyhrál většinu partií, nebylo to však způsobeno silou tohoto gambitu, ale špatnou obrannou hrou černého.
Vzniká po tahu 3. d2-d4 … . Tento tah považoval první mistr světa Wilhelm Steinitz za vyvrácení ruské obrany. Později však bylo prokázáno, že černý udrží rovnou hru. Černý má především dvě možnosti odpovědi:


Adalbert

Adalbert je mužské jméno germánského původu. Vzniklo ze staroněmeckého slova adalberaht a vykládá se jako vznešený, nádherný, skvějící se přednostmi, urozený. Jména Albrecht a Albert pocházejí ze stejného základu. Podle českého kalendáře má svátek 21. listopadu.
Jméno Adalbert bývá považováno za německý protějšek českého jména Vojtěch. Např. v německy psaných matrikách českých farností z první poloviny 19. století jsou Vojtěchové většinou zapsáni jako Adalbertové. Kuriózní je způsob, jak k tomu došlo. Zatímco jindy mají různojazyčné varianty společný původ, v tomto případě je původcem Svatý Vojtěch, který je mimo slovanskou oblast známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert.


Nuselský most

Nuselský most je železobetonový most v Praze. Klene se přes Nuselské údolí a spojuje Pankrác a vzdálenější jihovýchodní části města s Karlovem a se středem města. Po vrchní části mostu je vedena šestiproudá silnice a uvnitř mostu je umístěn tubus pro metro. Most byl dostavěn roku 1973. Na pankrácké straně mostu je jeho integrální součástí stanice metra Vyšehrad. Most je součástí severojižní magistrály. Větší část mostu patří do obvodu a městské části Praha 2, část jižně od přemostěné železniční trati do obvodu a městské části Praha 4. Most překračuje, mimo jiné, park Folimanku, potok Botič, železniční trať z pražského Hlavního nádraží na Smíchov a dále ulici Jaromírovu a ulici Sekaninovu.
Nuselský most je 485 metrů dlouhý a 26,5 m široký. Má železobetonovou rámovou konstrukci a čtyři pilíře. Dvě pole mostu mají rozpětí 68,5 m a tři 115,5 m. Klene se průměrně 42,5 m nad údolím. Vnitřní tubus pro metro má lichoběžníkový tvar a výšku téměř 6,5 m. Tloušťka jeho stěn je od 30 do 110 cm. Most je jedním z největších v celém Česku. Osvětlují ho lampy umístěné uprostřed mostu.
Začátkem 90. let 20. století bylo na okrajích mostovky, podél chodníků, vybudováno 2,7 m vysoké zábradlí, které má odrazovat sebevrahy od skoků. Celkem si zde skokem do údolí vzalo život 200 až 300 lidí.
První úvahy a architektonické soutěže a studie o přemostění Nuselského údolí proběhly několikrát již za dob první československé republiky. Stavba nového mostu přes Nuselské údolí ale začala být aktuální až v době, kdy se na pankrácké pláni začaly stavět obytné domy ve velkém množství. K tomu došlo na konci 60. let, když se začala stavět pankrácká sídliště. Proto bylo rozhodnuto, že bude celá oblast spojena s centrem podpovrchovou tramvají, která povede v tubusu mostu. V roce 1967 byla zahájena výstavba demolicí velkého bloku 17 domů na dně Nuselského údolí. V roce 1973 byl most dokončen a pojmenován po prvním dělnickém prezidentovi jako Most Klementa Gottwalda. V listopadu 1970 byla provedena důkladná zatěžkávací zkouška pomocí 66 tanků.
Provoz na mostě byl zahájen 22. února 1973, jeho význam byl však omezen na lokální dopravní vztahy, neboť nebyl dokončen navazující úsek severojižní magistrály na pankrácké straně. Pro dálkovou dopravu začal mít význam teprve od 30. dubna 1973. 9. května 1974 začaly jeho tubusem pravidelně projíždět i soupravy pražského metra.
Už před jeho otevřením se však objevily problémy. Nejdříve bylo rozhodnuto o změně koncepce z podpovrchové tramvaje na metro a později o nákupu souprav metra ze Sovětského svazu. Zatímco původně plánované tramvaje T3 nebo lehké české vozy metra R1 měly nápravový tlak 10,5 tun, sovětské soupravy Ečs měly nápravový tlak 16 tun. Na takovéto zatížení však most nebyl konstruován, proto museli dělníci do mostu vmontovat speciální zpevňující rošt vážící 822 tun, který roznáší tlak i na boční stěny tubusu. Přesto se však neustále spekuluje o jeho bezpečnosti, hlavně pro metro. Z těchto důvodů byla také trasa C, která mostem prochází, první trasou, na které byly staré ruské soupravy Ečs i 81–71 nahrazeny novými soupravami M1.
Zpevňující rošt má délku 485 m, což je hodnota blízká vlnové délce, na které vysílá stanice Praha. Proto musely být zatěžkávací zkoušky a související měření prováděny v noci, kdy rozhlasová stanice Praha nevysílala. V opačném případě rošt fungoval jako velmi kvalitní anténa a přijímaný signál rozhlasového vysílání zcela překryl signály pro měřicí přístroje.
Od roku 1990 nese současný název Nuselský most. V roce 1997 byl ocelový rošt opraven z důvodu únavových trhlin na podélnících roštu, zapříčiněných špatně navrženým detailem přípoje. Tyto trhliny byly u více než 50% těchto detailů na celém roštu. Vyměněny byly všechny podélníky. Do budoucna se však počítá s několikaletou opravou, která značně omezí dopravu ve městě. Tato oprava však vyžaduje nejprve výstavbu trasy metra D. Ta umožní přerušení linky C, aniž by zároveň došlo ke kolapsu spojení na Jižní město.


Elektron

Elektron patří mezi leptony, tj. mezi částice, které nejsou schopny silné interakce, ale pouze slabé interakce.
Slovo elektron pochází z řeckého ???????? slova „jantar“, který zavedl William Gilbert. Elektrické jevy poprvé popsal Thales Milétský na vlastnostech jantarového nástroje, užívaného při předení lnu.
Elektron je společně s protonem a neutronem základní stavební částicí veškeré známé hmoty, neboť má vliv na vlastnosti atomu.
Kolem jádra - v elektronovém obalu - se v každém atomu vyskytuje přesný počet elektronů, který je stejný jako počet protonů v jádře. Dojde-li k odtržení nebo přidání elektronu, stává se z atomu iont.
Představ o struktuře elektronů v obalu je více. Podle kvantové teorie se elektrony vyskytují v různých orbitalech daných elektronovou konfigurací každého elektronu. Jednotlivé orbitaly neurčují přesně polohu elektronu, ale pouze největší pravděpodobnost jeho výskytu a dalšího pohybu. V chemických reakcích se též používá představa o uspořádání elektronů do slupek, z nichž se chemické vazby účastní pouze poslední slupka.
Stav elektronu v atomu je popsán elektronovou konfigurací, která je určena několika kvantovými čísly:
Elektron jako částice byl objeven J. J. Thomsonem v roce 1897. Do té doby se přenášení elektrického náboje vysvětlovalo pomocí přelévání elektrického fluida. J. J. Thomson prováděl pokus s katodovou trubicí, ve které částice emitované ze žhavícího vlákna procházely elektrickým a magnetickým polem a byly těmito poli vychylovány. Thomson z výchylky určil, že částice dopadající na stínítko mají hmotnost asi 1000krát menší než atom vodíku. Z toho usoudil, že se jedná o částice vyskytující se uvnitř atomů, a nazval je elektrony.
Další historie elektronu splývá s objevy dalších subatomárních částic. Postupně se vyvíjely představy o stavbě atomu a tím též o postavení a pohybu elektronů v atomu - od chaotického rozmístění ve zbylé kladné hmotě, přes oběhy kolem jádra podobně jako planety kolem Slunce, přes jednoduché kruhové dráhy a složité stáčející se eliptické dráhy až po pravděpodobnostní výskyty v orbitalech.


1. dynastie urská

1. dynastie urská je tradiční označení posloupnosti panovníků sumerského města Ur ve 3. fázi raně dynastického období. Tito panovníci byli zřejmě svázáni příbuzenskými vztahy a Ur v jejich době byl podle Sumerského královského seznamu nejvýznamnějším sumerským městem, což dokládají i archeologické vykopávky královského pohřebiště města Ur, které objevil Leonard Woolley.
Ve zmíněném seznamu je posloupnost králů I. dynastie Uru tato:
V Sumerském královském seznamu je tato dynastie jmenována jako čtvrtá v pořadí a pro vědu má zásadní význam: jmenuje většinou skutečné sumerské panovníky, kromě Mesannipady zřejmě i s přibližným možným počtem let vlády. Pokud tzv. Předpotopní dynastie je zcela legendární, u 1. dynastie kišské pokládáme za pravděpodobně historické panovníky aspoň poslední dva a u 1. dynastie urucké se také zdá, že někteří zástupci byli historickými.
Vykopávky v Uru dokázaly navíc, že před Mesannipadou vládla trojice jiných historických králů - Urpabilsag, Meskalamdug a Akalamdug, případně královna Puabi. Aby vědci nenarušovali posloupnost historického Seznamu, někteří vyčleňují tyto panovníky do zvláštní „nulté“ dynastie, třebaže se má za to, že Meskalamdug byl nejspíš dědem Mesannipady.
Rozluštění dalších klínopisných textů navíc umožnilo včlenit mezi Mesannipadu a Meskiagnanara významného Aanipadu, asi 2523 - 2484 př. n. l.
Za 1. dynastie byl Ur zřejmě bohatým městem obehnaným hradbami, kolem nichž byl veden příkop naplněný vodami nedalekého Eufratu. Moc panovníků je doložena bohatým pokladem královského pohřebiště, zvláště výbavou z hrobek Meskalamduga a Puabi. Předměty zároveň dokazují na obchodní styky s východními zeměmi, Arábií i Anatolií přes město Mari na západě.


Aheylit

Původ názvu: Allen V. Heyl, geolog, U. S. Geological Survey.
Tvoří krystaly nahloučené do plstnatých a celistvých agregátů v ledvinitých a hroznovitých masách, také paprsčité agregáty. Velikost agregátů dosahuje 5 mm.


Lincoln Rhyme

Lincoln Rhyme je postava z knih Jefferyho Deavera. Jedná se o ochrnutého kriminalistu, ke svému ochrnutí přišel před lety při ohledávání místa činu na staveništi. Může pohybovat pouze hlavou, rameny a levým prsteníkem. Bydlí na západní straně Central Parku se svým ošetřovatelem Thomem. Dá se charakterizovat jako vědecky smýšlející génius, s chutí pro záhady. Při vyšetřování je lhostejný ke všemu kromě důkazů, svědky nepovařuje za důvěryhodné. Několik let po nehodě často myslel na sebevraždu, chuť do života mu vrátil velmi obtížný případ, který dostal za úkol vyřešit a spolupráce s policistkou Amélií Sachsovou, která je jeho chráněnkyní a milenkou. Před nehodou byl ženatý se svou první ženou Blaine, po nehodě se s ní rozvedl. Rhyme se objevuje v osmi Deaverových knihách a dvou povídkách.


Stanley Morison

Stanley Morison byl známý britský typograf, typografický teoretik, písmař a novinář.
Pracoval jako typografický poradce londýnských The Times, kde navrhl nový formát listu a použití nového písma. Ke změně designu se Timesy odhodlaly po Morisonově kritickém vystoupení ke špatné čitelnosti a typografickému zpátečnictví listu. Novou tvář vytvořil pod Morisonovým vedením grafik reklamního oddělení Victor Lardent. Morison použil jako základ staré písmo Plantin, které však značně upravil co do čitelnosti a úspory místa.
Jeho Times Roman je označován za nejúspěšnější nové písmo první poloviny dvacátého století. Roku 1933 bylo písmo uvolněno k obecnému použití. V dnešní době je používáno nejen jako písmo novinové, ale jako univerzální ve všech oblastech.
V letech 1923–1967 působil též jako typografický konzultant v Monotype Corporation a je spjat s rozvojem jejich fondu písem v období od dvacátých let do let poválečných.
Stanley Morrison publikoval mnoho děl o písmu a tisku. Z jeho teoretických prací čerpá typografie ještě dnes.


Freaky Styley

Freaky Styley je druhé studiové album kalifornské skupiny Red Hot Chili Peppers. Bylo vydáno v roce 1985. Do kapely se před tímto albem vrátil kytarista Hillel Slovak. Album stejně jako předchozí prvotina kapely nedosáhlo komerčního úspěchu.


Kralupy nad Vltavou

Kralupy nad Vltavou jsou město ležící po obou stranách řeky Vltavy asi 20 km severně od Prahy, v okrese Mělník Středočeského kraje. Má cca 18 000 obyvatel. Na svou relativně malou rozlohu má velké množství lesů, skal a vodních ploch. Je železničním uzlem několika regionálních drah a hlavní trati Praha–Děčín.
Název „Kralupy“ pochází ze spojení „Korlupy“, což znamenalo „loupání kůry“. Dřívější obyvatelé se zde zřejmě ve velkém zabývali loupáním kůry ze stromů. Lidová etymologie také jméno města vysvětluje spojením slov „krade a loupí“.
Centrum města leží na obou březích Vltavy v katastrálním území Kralupy nad Vltavou, jihovýchodně od Zákolanského potoka, toto katastrální území však zasahuje i do průmyslové a sportovní zóny na pravém břehu řeky. Blízko centra města se nachází železniční stanice Kralupy nad Vltavou, kde se do hlavní tratě 090 a 091 Praha–Děčín napojuje z východu trať 092 z Neratovic, z jihozápadu trať 093 z Kladna a ze západu dvojice tratí, 110 od Slaného a 111 z Velvar. V centru Kralup stojí pseudogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava, vysvěcen byl 27. října 1895. V 70. letech 20. století byl kostel ve směru od Lobče zastíněn obchodním domem.
Na jihozápadě je součástí města místní část Minice. V Minicích je železniční zastávka Kralupy nad Vltavou-Minice na trati 093 do Zákolan. Minicemi podél železniční tratě protéká Zákolanský potok a vlévá se zde do něj Turský potok. Přes Minice přichází do Kralup také silnice II/240 z Turska pod názvem Pražská. V Minicích je kostel svatého Jakuba Staršího. Na hranici Minic a Mikovic u hranice sousední obce Otvovice je přírodní památka Minická skála.
Na západě Kralup leží místní části Mikovice a Zeměchy. Železniční trať z kralupského nádraží má v Mikovicích stanici Kralupy nad Vltavou-předměstí a dále se větví na severozápad do Velvar a na západ do Zvoleněvsi. Západní větev má ještě v Zeměchách zastávku Zeměchy. Oběma částmi prochází silnice II/240 pod názvem Velvarská směrem do Velvar. Mikovice tvoří západní část souvislé zástavby města Kralup. Zeměchy jsou urbanisticky samostatnou vesnicí vzdálenou ještě asi 1 km západně. V Zeměchách je kostel Narození sv. Jana Křtitele. V severní části k. ú. Zeměchy leží ve vzdálenosti asi 1,2 km od Zeměch osada Nový Dvůr.
Severní část města na levém břehu zaujímá katastrální území Lobeč, které jako jediné není samostatnou místní částí, ale patří také k centrální místní části. Jižním okrajem Lobče prochází východozápadním směrem silnice II/101, která na východě pokračuje přes most T. G. Masaryka do Lobečku a Veltrus. Souběžně s vltavským břehem prochází Lobčí severojižním směrem silnice III. třídy do Nelahozevsi. V Lobči poblíž centra města je sportovní hala s plaveckým bazénem. Nad děčínskou železniční tratí vystupuje skalnatý ostroh Hostibejk s vycházkovými cestami a vyhlídkovým altánem, podél řeky pak navazuje Lobečská skála se třemi tzv. Nelahozeveskými tunely. Po břehu řeky vede Dvořákova stezka.
Na levém břehu město Kralupy sousedí s obcemi Dolany, Holubice, Otvovice, Olovnice, Velvary a Nelahozeves.
Pravý břeh Vltavy zaujímá místní část a katastrální území Lobeček a na jihu na něj zasahuje k. ú. Kralupy nad Vltavou. Blíže k Vltavě leží obytná čtvrť s několika školami a zimním stadionem. Východní část Lobečku zaujímá rozsáhlý areál společností Kaučuk Kralupy a Česká rafinérská, na který na jihozápadě navazájí další průmyslové objekty. Celá průmyslová zóna je protkaná sítí vleček. V nejzápadnějším výběžku Kralup leží na trati 092 železniční stanice Chvatěruby. Město Kralupy na tomto břehu řeky sousedí s Veltrusy a Chvatěruby.
Kralupské údolí bylo osídleno již v pravěku. První doložená zmínka o Kralupech se nachází v soupisu majetku břevnovského kláštera z roku 993. Autentická je až darovací listina krále Václava I., který 6. dubna 1253 věnoval pražským Křižovníkům s červenou hvězdou několik vesnic, mezi nimi i Kralupy. Řád zde dal postavit mlýn s tvrzí a ves zůstala v jeho držení až do roku 1848. Tehdy počet jejích obyvatel nedosahoval ani 200 duší. První písemná zmínka o Kralupech je z roku 1253.
Ještě v roce 1850 byly Kralupy jen osadou s 27 domky. Mohutný rozvoj nastal se zavedením železnice. S koncem roboty přišla v roce 1851 železnice a s ní i pokrok. K podmokelské dráze přibyla dráha buštěhradská na dopravu kladenského uhlí, které se zde překládalo do lodí. Postavena byla loděnice a založena první chemická továrna. V roce 1865 přibyla dráha turnovská, postavily se železniční dílny, v Kralupech vznikla železniční křižovatka.
V roce 1867 byla zřízena první kralupská obecná škola. A rozvoj obce pokračoval: byl postaven parní mlýn a parní pila, rozrůstaly se železniční objekty, postaven byl pivovar a cukrovar, takže v roce 1881 měla obec s připojenou Lobčí téměř 3000 obyvatel a byla povýšena na městys. V tomto roce byla prodloužena železniční trať do Velvar a k dílnám, chemickým a stavebním podnikům přibyly strojírny, byla založena spořitelna a zaveden telefon. V roce 1884 vznikl kralupský Sokol a zakládány byly i dělnické spolky. V roce 1901 zahájila výrobu Kralupská rafinerie minerálních olejů, která později měla na 700 zaměstnanců.
Přibývalo obyvatel, stavěly se další školy a ke konci 19. století kralupská obec usilovala o získání statutu města. Důležitým předpokladem byl ale vlastní kostel. Z daru pražského probošta Msgr. Eduarda Tersche byl v letech 1894 - 1895 postaven farní kostel Panny Marie a sv. Václava a teprve potom rozhodnutím císaře Františka Josefa I. z 22. listopadu 1902 mohly být Kralupy povýšeny na město. V roce 1910 mělo město na 6 000 obyvatel, byl zřízen okresní soud a berní úřad a v roce 1913 se Kralupy staly sídlem okresní politické správy.
V červenci 1914 vypukla první světová válka, do níž z okresu narukovalo 7000 mužů a z kostelní věže byly zrekvírovány největší zvony. Nový okres nedokázal zorganizovat zásobování, docházelo ke stávkám a demonstracím a Kralupy se staly jedním z měst, kde došlo k převratu již 14. října 1918. Ani během okupace neustávala kulturní činnost, vzbuzující naději. Místní spolky se spojily a jejich činnost vyvrcholila v roce 1941 oslavami stých narozenin Antonína Dvořáka.
V poledne 22. března 1945 došlo k náletu na kralupskou rafinerii. Oblak černého kouře ze zasažené nádrže zahalil celé město a další vlny bombardérů už shazovaly svůj náklad, celkem na 1500 bomb, naslepo. Nálet poškodil nádraží, zničil většinu průmyslových objektů a 117 domů, mnoho dalších domů bylo poškozeno. Město bylo zcela rozvráceno, o životy přišlo 145 lidí. Kralupy se staly válkou nejpostiženějším městem v Čechách.
Kralupy patřily za druhé světové války k nejpostiženějším českým městům, neboť velkou část města poničil těžký nálet amerických bombardérů 22. března 1945. Po osvobození v květnu 1945 nastal čas obnovy. Němečtí zajatci byli nasazeni na odklízení trosek, lidé se vraceli k opravám budov a strojů. Z okolí do města proudily stovky nedělních brigádníků, naopak do pohraničí se stěhovali ti, kteří v postiženém městě nemohli najít obživu.
Také za povodně v srpnu 2002 byly Kralupy mezi nejzasaženějšími městy. Na některých domech je dodnes vidět typická „čára“ ukazující výšku tehdejší hladiny. Obnova zničených objektů pak pokračovala celá další léta. Od roku 1947 byly Kralupy opět okresním městem. Na levém předmostí byla dostavěna budova Okresního národního výboru, v centru hasičský dům a poliklinika.
V Lobečku byly postaveny dětské jesle a moderní škola. V roce 1948 byl kralupský okres rozšířen a zahrnoval 3 města a 50 vesnic s 35 000 obyvatel. Protože téměř 80% plochy okresu tvořila orná půda, byla propagována násilná kolektivizace zemědělství, která však nepřinesla očekávané výsledky. Například v roce 1950 byly výnosy obilovin nižší než před válkou. Představitelé politické opozice byli vězněni nebo vystěhováni.
Od roku 1955 město stagnovalo, při odstraňování válečných škod byly zrušeny některé dřívější menší provozy a nedokázalo se proto vyrovnat jiným, válkou nepostiženým městům. V roce 1960 proběhla územní reorganizace, Kralupy ztratily statut okresního města, okres byl rozdělen a město s východní částí okresu bylo přičleněno k Mělnicku.
Velký význam pro město mělo rozhodnutí, navazující na tradici zdejšího lučebního průmyslu, o vybudování jednoho z největších chemických závodů naší republiky – národního podniku Kaučuk. Jeho stavba byla zahájena koncem léta 1958 na kralupském sportovním letišti a do Kralup se začaly sjíždět stovky mládežníků z celé republiky. Výroba v novém chemickém podniku byla zahájena v roce 1963. V roce 1975 byl n. p. Kaučuk rozšířen o rafinerii ropy a stávající výrobní zařízení byla rozšiřována a modernizována. Pronikavě se začala měnit tvář města.
V Lobečku rychle pokračovala stavba nového sídliště s více než 1000 byty, bylo vybudováno i nové koupaliště, Společenský dům s kinem a víceúčelovým sálem, budova bývalého ONV byla adaptována na nemocnici. Koncem 60. let byla stavební činnost přesunuta do města výstavbou dalšího sídliště Kochmanka a po likvidaci Cukrovaru vzniklo další stejnojmenné sídliště u levého břehu Vltavy. V roce 1969 byla v Lobečku vybudována umělá ledová plocha, o 20 let později také zastřešená. V roce 1974 byla zahájena přestavba železničního uzlu, při které byly zbořeny dráze přiléhající části ulic Husovy a Jungmannovy. Bylo rovněž zbořeno staré nádraží a nové, moderní bylo uvedeno do provozu v roce 1986. 21. ledna tohoto roku za asistence Státní bezpečnosti byl na kralupském hřbitově pohřben laureát Nobelovy ceny, básník Jaroslav Seifert.
Revoluční události z podzimu roku 1989 znamenaly „konec vlády jedné strany“. V červnu 1990 byl dostavěn hotel Sport, do jehož části se přestěhoval městský národní výbor, v němž byli vedle komunistů zastoupeni i představitelé Občanského fóra. V podzimních volbách do Městského zastupitelstva byl starostou města zvolen Mgr. Pavel Rynt. Další rok probíhal ve znamení privatizací a restitucí znárodněného majetku. Koncem roku 1991 bylo ustaveno Městské muzeum, v roce následujícím pak městská policie.
V lednu 1994 se kralupský Kaučuk stal akciovou společností. V komunálních volbách byl starostou města zvolen opět Pavel Rynt. V říjnu 1995 byl slavnostně otevřen penzion pro důchodce, vedle mostu T. G. Masaryka byla zahájena stavba lávky pro pěší. Po jejím otevření v prosinci 1996 byla zahájena oprava mostu. Po rozsáhlé rekonstrukci bylo znovu otevřeno Městské muzeum. Rok 2000 byl rokem četných výročí. Uplynulo 55 let od nešťastného náletu, 150 let od zahájení pravidelné železniční dopravy, 120 let od narození kralupského rodáka, malíře Jiřího Karse, 120. výročí založení oslavila Městská knihovna a bylo vzpomenuto i 130. výročí narození malíře Josefa Holuba.
Městské muzeum kromě archeologických nálezů a historie okolí věnuje zvláštní pozornost též básníku Jaroslavu Seifertovi a kralupskému rodákovi Georgu Karsovi. V roce 2002 se město připravovalo k oslavám svého 100. výročí, k nimž už nedošlo. K městu se přihnala povodňová vlna, svou prudkostí a svými následky zatím největší v historii dolního Povltaví.
Povodeň kulminovala 14. srpna, kdy se průtok přiblížil hodnotě 5000 m3s-1. Pod vodou se ocitl celý střed města včetně postranních ulic, na náměstí sahala hladina vody do výšky 2 metrů, zaplaveno bylo i nádraží. Byl ohrožen i železobetonový most. Sjely se hasičské záchranné sbory z blízkého i vzdáleného okolí, evakuace obyvatel z ohrožených objektů proběhly beze ztrát na životech. Po opadnutí vody začal úklid a ukázaly se vzniklé škody, které pomáhali likvidovat všichni. Dobrou organizační činností a za pomoci ze sousedních měst a obcí se do vánoc podařilo město uklidit. Odstraňování následků povodně pokračovalo i v dalších letech a zdá se, že město přitom dostalo přívětivější vzhled.
 Image:Kralupy n. V.-kostel.JPG|Kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Václava z r. 1895 Image:Kralupy nad Vltavou, nádraží.jpg|Nádraží Kralupy nad Vltavou. Image:Kralupy budova.JPG|budova u nádraží Image:Kralupy, Žižkova.jpg|Žižkova ulice, od nádraží ke škole. Image:Vltava v Kralupech.jpg|Vltava v Kralupech. Image:Most_T._G._Masaryka__.jpg|Most T. G. Masaryka Image:Krapupy nad Vltavou, parčík.jpg|prostranství u železničního podchodu Image:Kralupy od Lobče s altánem.jpg|Vyhlídkový altán na Hostibejku
Kralupy nad Vltavou | Lobeček | Minice | Mikovice |


Viklan

Viklan je velký skalní blok nebo kámen, který se pouze malou částí svého povrchu dotýká skalnatého podloží. Podobné útvary vznikají především působením eroze na okolní měkčí materiál nebo byly na své místo přineseny ledovcem.
Viklany se nachází na celém světě, v Čechách jsou například v jizerskohorských žulových skalních útvarech nebo v některých oblastech středočeské pahorkatiny.


Hartova válka

Film se odehrává za 2. světové války. Ve filmu vystupují fiktivní váleční zajatci v zajateckém táboře. Hrají: Bruce Willis, Colin Farrell a Terrance Howard. Film režíroval Gregory Hoblit a byl uveden 15. února 2002.


Seznam norských obcí

Norsko je rozděleno na 19 správních oblastí, nazývaných fylke, a 433 obcí. Hlavní město Oslo je zároveň kraj i obec.
Obce jsou nejnižším správním celkem v Norsku a jsou zodpovědné za zajištění základního vzdělání, ambulantní zdravotní služby, péči o seniory, nezaměstnané a další sociální služby, zodpovídají za územní plánování, ekonomický rozvoj, obecní cesty. Vymáhatelnost práva a zajišťování duchovních služeb je zajištěno na státní úrovni.
Obce nevybírají daně přímo, ale jsou jim přidělovány jednorázově ze státního rozpočtu.
Obce prodělávají neustálé slučování. Na počátku 60. let 20. století bylo v Norsku 744 obcí. V současné době jich je 433, a existují plány a politický tlak na další slučování.
Slučování obcí je složité, působí na ně hned několik faktorů. Vzhledem k tomu, že peníze přerozdělují v Oslo, kde se rozhoduje o výši potřeb obcí, je tak částečně omezena obecní samospráva. Slučování je projevem vlastní vůle obcí.


Minometný blok

Minometný blok je termín, který se používal v Československu při výstavbě opevnění. Jedná se o speciální typ izolovaného objektu, vytvořený z prvků minometného srubu a izolovaného pěchotního srubu.
Tento objekt měl nahradit dělostřelecké tvrze při výstavbě na úseku Hrušovany nad Jevišovkou. Počítalo se s pěti objekty tohoto typu. Avšak to se již do září 1938 nestihlo realizovat. Žádná výkresová dokumentace z plánovaného objektu se nedochovala.


Antonín Raymond

Antonín Raymond 10. května 1888, Kladno – 21. listopadu 1976 New Hope, Pennsylvania byl český architekt, který žil v Japonsku a USA. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku.
Studoval na České technické universitě v Praze, kterou dokončil v roce 1909. Raymond emigroval do Spojených státu v roce 1910. Raymond spolupracoval s Frank Lloyd Wrightem v jeho kanceláři od roku 1916 v Taliesin, Spring Green a na stavbě Imperial Hotelu v Tokiu v roce 1919. Po té Raymond zůstal v Japonsku. Mezi lety 1938 a 1949 pracoval zpět v Americe kde založil v New Yorku svojí kancelář spolu s českým architektem Ladislavem Lelandem Radem v roce 1945 nazvanou Raymond & L. L. Rado. Po roce 1948 Raymond se vrátil do Japonska kde pracuje do roku 1973 a vrací se znovu do USA. V roce 1956 Raymond byl vyznamenán čestnou medailí od American Institute of Architects a v roce 1964 získal řád Vycházejícího slunce od Japonců.


Radobýl

Radobýl je čedičový vrch ležící v Českém středohoří. Zvedá se nad vsí Žalhostice na pravém břehu Labe, 3 km západně od Litoměřic.
Charakteristickou, zpola „vykousnutou“ siluetu kopce má na svědomí někdejší kamenolom, který v několika patrech odkryl a odtěžil velkou část západní strany kopce. Lomová stěna, na níž jsou obnaženy pozoruhodné čedičové sloupce, a jižní svahy, pokryté skalostepním rostlinstvem jsou předmětem ochrany coby Přírodní památka Radobýl.
Turistická značená cesta s odbočkou na vrchol vede jak z jihu od Žalhostic, tak ze severu od silnice z Litoměřic. Z holého temene Radobýlu, osazeného mohutným křížem, se otevírá téměř kruhový výhled na Litoměřice, Terezínskou kotlinu, Labe, Píšťanské jezero, Lovosice a přilehlou část Českého středohoří.
Severně od Radobýlu, pod sousedním návrším Bídnice se nachází důl Richard, jenž byl založen v roce 1864 a sloužil k těžbě vápence. Za Druhé světové války sloužil nacistům jako podzemní továrna na výrobu leteckých součásí. V této pobočce koncentračního tábora Flossenbürg bylo v nelidských podmínkách nasazeno na 18 tisíc vězňů. Toto období dosud připomíná budova někdejšího táborového krematoria. Podzemní prostory jsou většinou zavalené a od prosince roku 2001 je důl uzavřený veřejnosti. Z menší části je důl od roku 1964 využívaný jako úložiště radioaktivního odpadu s nízkoúrovňovou radiací. Tomuto účelu by měl sloužit do roku 2070.
 Soubor:Cross Radobyl CZ 01.JPG|Vrcholový kříž, v pozadí Litoměřice Soubor:Radobyl CZ ascent from Zalhostice 254.jpg|Výstup od Žalhostic Soubor:Radobyl CZ basalt quarry 259.jpg|Pohled ze dna opuštěného kamenolomu. Soubor:Radobyl CZ basalt debris 268.jpg|Detail čedičové suti. Soubor:Radobyl CZ basalt quarry 258.jpg|Opuštěný čedičový kamenolom na vrchu Radobýl u Litoměřic. Soubor:Radobyl CZ basalt quarry 265.jpg|Opuštěný čedičový kamenolom na vrchu Radobýl u Litoměřic. Soubor:Radobyl CZ basalt quarry 263.jpg|Čedičové sloupce odkryté ve stěně opuštěného kamenolomu. Soubor:Radobýl.jpg|Vrch Radobýl Soubor:Divizna brunátná.jpg|Divizna brunátná Verbascum phoeniceum Soubor:Tařice horská.jpg|Tařice horská Alyssum montanum Soubor:Krematorium Richard Litomerice CZ 01.JPG|Krematorium na východním úpatí Radobýlu


Sacramento

Sacramento je hlavní město Kalifornie ve Spojených státech amerických. Má 457 514 obyvatel, je to 7. největší město Kalifornie. Hlavním městem Kalifornie je od 1. ledna 1855. Je to sídlo stejnojmenného okresu a zároveň kulturním a ekonomickým centrem metropolitní oblasti rozkládající se v pěti okresech. Sacramento bylo založeno roku 1839.
Hispánci nebo Latinos, zároveň členy jedné z ras, tvořili 25,1% obyvatelstva. Image:CA Capitol3.jpg|Budova Kapitolu Image:Tower Bridge Sacramento edit.jpg|Tower Bridge Image:Sacramento River.JPG|Řeka Sacramento Image:Sac State North Entrance.jpg|Vjezd do Sacramento State University


MMS

Multimediální zprávy. Multimediální paralela k SMS. Pomocí MMS je možné posílat kromě textu i obrázky, audio a videoklipy, podobně jako e-mailem. MMS zprávy jsou přenášeny jako datový tok prostřednictvím datové technologie GPRS v GSM a pokročilejších, jakým jsou např. CDMA u UMTS nebo EDGE.
MMS zprávu lze v praxi posílat z telefonu na telefon, případně z telefonu do e-mailové schránky. A to buď okamžitým doručením nebo doručením s možností vyzvednutí zprávy, zpravidla v určitém časovém intervalu.
Pro přenos obrázku se u MMS používají nejčastěji formáty GIF, PNG, JPG. Pro přenos zvuku AMR nebo WAV a pro video MPEG-4.


Karol Kmeťko

Karol Kmeťko vystudoval gymnázium v Nitře a teologii v kněžském semináři v Budapešti. 30. října 1918 se stal jedním ze signatářů Martinské deklarace. 13. listopadu 1920 se díky změnám mocenských poměrů na Slovensku stal biskupem v Nitranské diecézi, v roce 1944 byl jmenován arcibiskupem.


MFK Topoľčany

MFK Topvar Topoľčany je slovenský fotbalový klub hrající v ročníku 2008/09 třetí slovenskou fotbalovou ligu. Klub byl založen roku 1912. Hřištěm klubu je stadion Mestský štadión Vojtecha Schrotterta s kapacitou 12 000 diváků.


NX bit

NX bit nebo XD bit je v informačních technologiích vlastnost novějších procesorů AMD a Intel. Pro architektury x86 a AMD64 umožňuje rozlišit části operační paměti, které obsahují proveditelný kód programu od těch, které obsahují nespustitelná data. Taková schopnost zvyšuje bezpečnost těchto systémů proti útokům.
NX bit je jeden bit, kterým operační systém pro každou stránku v tabulce stránek definuje, zda je dovoleno provádět obsah této stránky jako kód. Pokud se program pokusí provádět kód ze stránky s nastaveným NX bitem, dojde k výjimce, která má obvykle za následek ukončení odpovídajícího procesu.
Používání NX bitu má za cíl výrazně ztížit útoky typu přetečení zásobníku apod. U procesorů x86, které NX bit nepodporují, lze spouštění povolovat pouze na úrovni segmentů, nikoliv jednotlivých stránek. Problémem této vlastnosti je, že v moderních operačních systémech se segmentace nepoužívá.
Pro správnou funkci NX bitu je potřeba podpora v operačním systému. Na omezení dané NX bitem však může narazit i neškodný program, pokud kvůli nejsou správně označeny části jeho kódu. Kvůli takovým aplikacím lze NX bit vypnout.


Bogolubovia

Bogolubovia je rodem pterodaktyloidního ptakoještěra, žijícího v období svrchní křídy na území dnešní saratovské oblasti. Název byl zvolen na počest ruského paleontologa N. Nikolajeviče Bogolubova, který objevil první fosílie tohoto pterosaura v roce 1914. Většinou paleontologů je tento rod pokládán za příslušníka čeledi Azhdarchidae, Wellnhofer jej však řadí mezi pteranodontidy. Původně pojmenoval Bogolubov tohoto létajícího plaza jako rod Ornithostoma, později dokonce jako druh rodu Pteranodon.
Šlo o středně velkého příslušníka této čeledi s rozpětím křídel o šířce zhruba 3-4 metry.


Argó

Argó je proslulá loď argonautů, se kterou se plavili pro zlaté rouno do Kolchidy.
Stavitelem lodi byl Argos, syn hrdiny Arestora. Loď provázela a poté chránila na cestách bohyně Athéna. Vyprávělo se, že vlídný mořský bůh Glaukos vystavěl loď Argó a řídil ji při plavbě Argonautů. Vůdcem výpravy byl Iásón, právoplatný nástupce trůnu v Iólku, který se však naplnění svého práva nikdy nedočkal.
V přístavišti se stavěla obrovská loď, její stavbu řídil mistr Argos. Byla to loď dosud nevídaná, s padesáti vesly a přitom tak lehká, že ji plavci mohli nést na ramenou.
Posádku lodi tvořilo padesát nejlepších mužů z celého Řecka, samí proslulí hrdinové, mezi nimi Héraklés, Théseus, Péleus, Meleagros, ale také slavný pěvec Orfeus, mistr kormidelník Tífys, nejméně dva věštci a mnozí další. Místa u vesel si lodníci losovali, Héraklés musel sedět uprostřed, neboť „kamkoli přešel, loď se hned nakláněla na tu stranu. Ale i pod jeho nohama se potápěla víc než na jiném místě svého dna“.
Když se loď spouštěla na vodu, posádka obětovala bohům s prosbami k Apollónovi o zdar výpravy a šťastný návrat. Při vyplutí sledovaly obrovskou loď zástupy lidí a obdivovaly její krásu a třpytivou zbroj posádky.
Místo, kde Argó poprvé přistála na přenocování, bylo jí na počest pojmenováno Argos.
Na své pouti zvládla a přečkala loď Argó mnohá nebezpečenství
Dlouhá cesta lodi Argó skončila tam, kde začala, ve slavném městě Iólkos, kde byla slavnostně přivítána. Loď i posádka si dobyla věhlas a slávu, báje o Argonautech a zlatém rounu je jedna z nejznámějších z řecké mytologie.
Poslední zmínka o lodi Argó uvádí, že po léta na opuštěném místě trouchnivěla. Pod její zborcenou zádí našel svou smrt Iásón, který u ní hledal stín.


Bakt

Bakt byla smlouva uzavřena roku 651 mezi muslimským Egyptem a křesťanským království Makúrie, ležícím jižně v Núbii, resp. mezi arabským vojevůdcem Abdulláhem ibn S'adem a makúrijským králem Kaliduratem. Termín bakt pochází buď z egyptského výrazu pro směnu, nebo z latinského pactus, pakt a zpočátku se užíval pouze pro dodávky otroků, jež byly součástí smlouvy. Samotná smlouva pak byla výhodnější pro egyptskou stranu a připomínala diktát, než dohodu rovnocenných partnerů. Dohoda byla v platnosti po sedm století, představuje tak nejdéle platící mezinárodní dohodu v dějinách; ve skutečnosti nebyl nikdy oficiálně vypovězen.
Do současnosti se nedochoval žádný exemplář původní smlouvy a nejstarší opisy pocházejí až z doby několika set let poté, které jsou navíc pozměněné. Je ovšem možné, že původní smlouva nebyla ani psaná a měla podobu ústní dohody mezi dvěma vládci. V pozdější době se vzájemná smlouva ustálila, ačkoliv autenčičnost je sporná:
Nejdůležitějším bodem však byl každoroční tribut 360 otroků z Núbie, nicméně je možné, že jich mohlo být až 400, přičemž 40 bylo určeno výhradně auánskému místodržícímu. Egypťané výměnou pak na jih mohli dodávat potraviny a další zboží. Z muslimského pohledu tak Núbie podléhala chalífátu, ale nebyla jeho integrální součástí. Protože na islámském území bylo zakázáno zmrzačit člověka, představovala Núbie jeden z důležitých zdrojů přísunu eunušských otroků, kteří na trhu měli větší cenu, než nekastrovaní muži.


Huspenina

Huspenina je pokrmem převážně z vepřového masa, který po uvaření a vychladnutí dostane rosolovitou strukturu. Obsahuje velké množství kolagenů, které tvoří hlavní složku vazivové tkáně živočichů - včetně člověka.
Huspenina se vyrábí z méně hodnotných částí těla prasete. Z těch, které mají nejvíc kolagenních látek, tvořících po zpracování rosol:
Dávkování surovin a příprava už jsou součástí různých krajových receptů. Pro všechny recepty je ale stejné: nakrájet vše na kousky, uvařit v menším množství vody, zamíchat, dochutit kořením, nalít do mísy a nechat vychladnout.
Obliba huspeniny spočívá nejen v „láci“ surovin. Obsah kolagenních látek napomáhá lidskému organismu k lepší pohyblivosti kloubů. U starších lidí je přirozenou náhradou farmaceutických prostředků.


Mistassini

Do jezera ústí řeky Chalifour, Takwa, Témiscamie , Wabissinane. Patří do skupiny jezer, ze které odtéká řeka Rupert.


Washington, D.C.

Washington, D. C., je hlavní město Spojených států amerických, sídlem prezidenta a Kongresu. Jméno města vzniklo jako pocta prvnímu prezidentovi USA Georgi Washingtonovi. Zaujímá území federálního distriktu, známého jako District of Columbia nebo zkráceně D. C. Na severu a východě hraničí s Marylandem a na jihozápadě s Virginií. Přirozenou hranici s Virginií tvoří řeka Potomac. Hlavním městem Spojených států je od roku 1800. Předtím mělo obdobné postavení osm jiných měst.
Na území D. C. nenajdeme mrakodrapy, které jsou v jiných městech USA typické, protože je zakázáno, aby byla nějaká budova na území města vyšší než budova Kapitolu. Převládají tu budovy veřejných institucí a budovy administrativní. Zástavba výškovými budovami začíná až za řekou Potomac v Arlingtonu.
Podle odhadů z roku 2005 zde žije 582 049 lidí. Běloši tvoří 32,4 % obyvatelstva, černoši 56,8 %, Asiaté 3 %, Indiáni a původní američané 0,3 % a ostatní rasy 7,5 %. Obyvatelé hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 8,9 % obyvatelstva. Většina bělošských obyvatel je britského původu, zatímco většina Hispánců má své kořeny v Salvadoru. 83,42 % obyvatel mluví doma pouze anglicky a 9,18 % španělsky. Co se týče náboženství, 72 % populace hlavního města USA je křesťanského vyznání, následovaní budhisty, muslimy a židy. Nejvíce obyvatel měl Washington D.C. v roce 1950, kdy měl něco málo přes 800 tisíc obyvatel. Celá metropolitní oblast, zasahující i do států Maryland a Virginia, má 5,8 milionu obyvatel.
Městskou hromadnou dopravu zajišťuje společnost Washington Metro. Páteřní systém tvoří pět linek metra. To doplněno autobusovými linkami.
Hlavní nádraží – Union Station je nedaleko Kapitolu. Operují zde Amtrak, MARC a VRE.
Co se týče letecké dopravy, Washington, D.C. je napojeno na tři letiště: Ronald Reagan Washington National Airport, Washington Dulles International Airport a Baltimore/Washington International Airport. Dále se kolem samotného města nachází speciální vzdušný prostor nazvaný P56, který má tzv. identifikační zónu o poloměru 50 mil, uvnitř ní chráněnou zónu o poloměru 17 mil okolo Washingtonova monumentu a vnitřní chráněnou zónu o poloměru 3 míle kolem Kapitolu. Tento vzdušný prostor brání stíhačky na základně Andrews, cca 10 mil jižně od města. Pentagon samotný má navíc vlastní antiraketový a protiletecký obranný systém s raketami Patriot.


Jam Master Jay

Jam Master Jay, vlastním jménem Jason William Mizell, byl americký rapper a DJ hiphopové skupiny Run DMC.
JMJ se narodil v Brooklynu a v 10 letech se přestěhoval do jiné části tohoto města, do Queensu. Již od mládí hrával na basu, kytaru a bicí v několika "garážových skupinách". V roce 1982 se na střední škole seznamuje s Josephem Simmonsem a Darrylem McDanielsem a zakládají formaci Run DMC. Na Manhattanu Jam Master Jay založil Scratch DJ Academy pro děti, které se o DJing zajímají. V roce 1989 zakládá Jason "JMJ" Mizell hudební společnost Jam Master Jay Records, která zažívá velký úspěch v roce 1993, kdy produkovala album skupiny Onyx. V 90. letech JMJ přežil těžkou autonehodu a 2 střelná zranění.
DJ Jam Master Jay je 30. října roku 2002 zastřelen ve svém nahrávacím studiu v Queensu. Jeho spolupracovník Urieco Rincon, v tu dobu také v místnosti, byl postřelen do nohou. Okolnosti této vraždy jsou dosud nejasné.


K-1

K-1 byla experimentální neztužená vzducholoď amerického námořnictva, postavená v roce 1931.
Zvláštností byl pohon plynovou směsí, nesenou ve zvláštním balonetu o objemu 1470 m3 uvnitř trupu. Podobné řešení zvolili i Němci u své vzducholodi Graf Zeppelin. I přes nesporné úspěchy nebylo toto řešení ale dále používáno.
Vzducholoď, vyprojektovaná v roce 1929 a spolehlivě létala od roku 1931 až do září 1940. Poté sloužila ještě pro cvičení a testy kotevních stožárů a zrušena byla v říjnu 1941.
Vzducholoď K-1 měla objem 9100 m3, pohon obstarávaly dva motory Wright po 400 HP v samostatných gondolách.
Zvláštností bylo zavěšení kabiny pomocí lan na okách připevněných na obal uvnitř trupu. Kabina umožňovala desetičlenné osádce i spánek na lůžkách, protože vzducholoď byla plánována na lety trvající desítky hodin.


Finanční rizika

Finanční rizika jsou rizika spojená s finančními aktivitami. Risk management je disciplína, jež se zabývá rizikem. Riziko je měřitelná možnost, že situace v budoucnu bude jiná, než plánovaná. Cílem specialistů řízení rizik je udržet riziko v předem stanovené úrovni pomocí vhodných metodik a nástrojů a při této míře rizika se snažit maximalizovat zisk.
Kreditní riziko se řadí mezi základní finanční rizika, neboť poskytování úvěrů je běžné ve všech sférách ekonomiky. Typickým příkladem úvěrového rizika je možnost nesplacení úvěru klientem či neuhrazení faktury odběratelem.
Pod operačním rizikem se obecně rozumí možnost vzniku ztráty v důsledku provozních nedostatků a chyb. V úzkém pojetí lze za operační riziko považovat riziko plynoucí z operací firmy. V širokém pojetí spadají do této kategorie všechna rizika, která nelze přiřadit k riziku kreditnímu, tržnímu nebo likvidnímu. Podle definice Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji se pod operačním rizikem rozumí riziko ztráty vyplývající z nedostatečnosti nebo selhání:
V rámci této definice je již zahrnuto riziko právní, není však obsaženo riziko strategické a reputační.
Likvidita je schopnost firmy dostát v každém okamžiku svým splatným závazkům. U finančních institucí to znamená především schopnost kdykoliv vyplatit v požadované formě splatné vklady klientů.
Tržní riziko vyplývá ze změn tržních cen a jejich dopadu na zisk firmy. Výše tržního rizika závisí na struktuře bilance a citlivosti jednotlivých položek aktiv i pasiv na změny tržních cen. V závislosti na tom, o jaké tržní ceny se jedná, dělíme tržní riziko na:


Reverzní proxy server

Reverzní proxy server je principem velmi podobný proxy serveru. Sdružuje požadavky klientů, kteří jsou k němu připojeni. V praxi se nějčastěji využívá s několika připojenými servery. Všechna připojení z internetu směřující na některý ze těchto serverů jsou směrována přes tento reverzní proxy server, který buďto požadavek zpracuje sám nebo ho předá dál serverům.
Reverzní proxy rozděluje vstupující provoz na několik serverů zachovávajíce jediný vnější interface pro klienta. Využívá se toho například pro vyvažování zátěže serverů zapojených v clusteru. Naopak obyčejný proxy server se využívá pro provoz do vnější sítě - příkladem může být proxy na výstupu ze sítě ISP, který předává HTTP požadavky do internetu a díky cachování snižuje zátěž linky.


Alvin Langdon Coburn

Alvin Langdon Coburn byl americký fotograf, člen fotografického spolku Fotosecese a spoluzakladatel Pictorial Photographers of America.
Alvin Langdon Coburn se narodil v Bostonu roku 1882. V roce 1899 odjel do Londýna se svým vzdáleným příbuzným, fotografem F. H. Dayem. V roce 1901 se vrátil a v New Yorku si otevřel ateliér. Počátkem roku 1903 měl svou první samostatnou výstavu v Camera Clubu v New Yorku. V roce 1904 opět odjel do Londýna.
V letech 1903–1909 publikoval Coburn své snímky v časopise Camera Work. V roce 1906 měl samostatnou výstavu v Royal Photographic Society v Londýně, kde rovněž vydal dvě ručně tištěné fotografické publikace: London a New Your.
V roce 1912 vytvořil cyklus fotografií New York z jeho střech, ve své době novátorké dílo snímků města z ptačí perpektivy.
Díky svému přátelství s G. B. Shawem měl příležitost portrétovat významné osobnosti. Kolekci portrétů Coburn publikoval roku 1913 pod názvem Men of Mark. Druhý svazek More Men of Mark vyšel roku 1922. V období 1914–1921 vytvořil třetí cyklus 33 portrétů, hudebních skladatelů a muzikantů, který však nebyl vydán.
Roku 1916 založil s Gertrudou Käsebierovou a C. H. Whitem spolek Pictorial Photographers of America.
V roce 1916 vyvinul Coburn ze skleněných hranolů a zrcadel kaledoiskopické zařízení, pomocí kterého vytvářel abstraktní fotografie, tzv. vortografie, ovlivněn vorticismem a skupinou britských umělců, mezi kterými byl také básník Ezra Pound. Coburn vystavil 18 vortografií, které vyvolaly velkou pozornost, v Londýně roku 1917.
V roce 1918 se usadil ve Walesu, kde fotografoval a vydal knihu Book of Harlech. Začal se zajímat o esoterismus a mysticismus, čemuž pak věnoval většinu svého času.


Dosemu

DOSEMU je emulátor pro operační systém Linux zprostředkovávající rozhraní mezi fyzickým operačním systémem Linux a operačním systémem MS-DOS nebo MS-DOS kompatibilní. DOSEMU emuluje procesor 8086 s architekturou x86. Skládá se tedy ze dvou částí zproztředkovávajícím rozhraním mezi operačnímy systémy a libovolným operačním systém s MS-DOS kompatibilním. DOSEMU obsahuje v základním balíčku operační systém FreeDOS.


Ras Dašen

Ras Dašen je nejvyšší hora Etiopie a čtvrtá nejvyšší hora Afriky. Vrchol hory, který se tyčí do výše 4 533 m.n.m., se nachází v Národním parku Simienské hory v severní části Etiopie asi 500 km severně od hlavního města Addis Abeby.
Od 3000 m.n.m a výše se na svazích hory nachází vysokohorské louky a skály. Jako jediný vrchol v Etiopii má v zimním období sněhovou pokrývku.


Šedouni

Žraloci řádu Hexanchiformes jsou nejprimitivnější ze žraloků. Mívají šest nebo sedm žáber a nemají ochranou blánu v očích.


Fort-de-France

Fort-de-France je hlavní město Martiniku, ostrova Malých Antil, který je zámořským departementem Francie. Město má v současnosti asi 95 tisíc obyvatel.
Město bylo založeno guvernérem Jeanem de Baas v roce 1669, avšak až jeho následník, hrabě de Blénac, dokončil jeho výstavbu a také výstavbu pevnosti, dnes známé jako Fort Saint-Louis. Odtud i jméno města, Fort-de-France, jež znamená doslova „francouzská pevnost“. Přestože ve Fort-de-France sídlili od r. 1692 francouzští guvernéři, roli nejdůležitějšího hospodářského i kulturního centra Martiniku plnilo starší a lidnatější město Saint-Pierre, a to až do r. 1902, kdy výbuch sopky zvané Montagne Pelée doslova vymazal Saint-Pierre z mapy i s jeho obyvateli. Po této události počet obyvatel Fort-de-France prudce narostl a v poměrně krátké době byly vystavěny celé nové čtvrti.
Od roku 1946, kdy Martinik získal status zámořského departementu Francie, je Fort-de-France jeho hlavním administrativním městem a sídlí v něm všechny důležité instituce. Současná populace města zastupuje čtvrtinu obyvatel ostrova.
Fort-de-France se stal i významným přístavem, objemem kontejnerů je mezi francouzskými námořními přístavy na 5. místě.
Celých padesát šest let zastával úřad starosty Fort-de-France slavný martinický básník a buditel Aimé Césaire.


Yokto

Yokto je předpona soustavy SI a znamená mocninu 10-24, tj. jednu kvadriliontinu. Předpona pochází z řeckého ????, což znamená osm, protože odpovídá násobku 1/10008.


Mekong

Mekong je řeka v Tibetu, Číně a Jihovýchodní Asii. Protéká ČLR, Laosem, Kambodžou a Vietnamem a také tvoří hranici Laosu s Myanmarem a Thajskem. Je největší řekou na poloostrově Zadní Indie a také jednou z nejvýznamnějších světových řek, 10. nejdelší řekou světa a 10. největší z hlediska objemu průtoku. Její odhadovaná délka je 4350 kilometrů. Povodí má rozlohu 795 000 km2.
Pramení na hřbetu Tangla na Tibetské náhorní planině v nadmořské výšce asi 5000 m. Přesný pramen Mekongu není znám. Není proto známa ani přesná délka řeky. Na horním toku v Tibetu se nazývá Dzaču, na středním toku v Číně pak Lancang. Z Tibetské náhorní planiny Mekong stéká do čínské provincie Jün-nan, kterou protéká, aby tvořil hranici mezi Myanmarem a Laosem. Na horním a středním toku protéká převážně po dnech horských soutěsek a překonává mnohé peřeje. Od soutoku s řekou Ruak ve Zlatém trojúhelníku začíná dolní tok řeky. Jeho horní část z velké části tvoří hranici Thajska s Laosem. Na dvou místech se však thajsko-laoská hranice od toku řeky odklání a ta vtéká do Laosu. V místech, kde vtéká do Kambodžské roviny vytváří jeden z největších vodopádů na světě Kon, vysoký 21 m. Z Laosu vtéká do Kambodže, kde se poblíž města Kratié nacházejí poslední peřeje na jeho toku. Pod Phnom Penhem se rozděluje na dvě hlavní ramena - řeku Bassac a vlastní Mekong. Z Kambodže Mekong vtéká do Vietnamu, kde se vlévá do Jihočínského moře, přičemž vytváří deltu. Ta má rozlohu přibližně 70 000 km2. Dvě hlavní ramena jsou spojena množstvím průtoků. Po hlavním rameni protékají tři čtvrtiny vody. Delta je protažena ve tvaru oblouku na vzdálenost 600 km po pobřeží. Každý rok se protahuje do moře o 80 až 100 m v důsledku usazování pevných částic unášených řekou. Delta je bažinatá a na mnoha místech je porostlá mangrovými porosty.
Zdroj vody je převážně dešťový, na horním toku také sněhový a ledovcový. Nejvyšších vodních stavů dosahuje na přelomu léta a podzimu. Na středním toku dosahuje maxima obvykle v srpnu a na dolním toku v říjnu. Minima dosahuje v dubnu. Rozsah kolísání úrovně hladiny dosahuje v horách 10 až 15 m, v Kambodžské rovině a v deltě do 10 m. Průměrný roční průtok vody na středním toku u Vientiane činí přibližně 4600 m3/s a maximální přibližně 21 000 m3/s. Na dolním toku u města Kratié je to pak přibližně 14 800 m3/s a 33 000 m3/s. V některých letech to může činit až 67 000 m3/s. Mekong zamrzá jen na horním toku na 1 až 2 měsíce. Unáší průměrně 1,5 km3 nánosů ročně. Velký vliv na průtok na dolním toku má jezero Tonlesap, které ho reguluje prostřednictvím stejnojmenné řeky. V období dešťů se jezero naplňuje vodami Mekongu a v období sucha je úroveň hladiny v Mekongu níže než v jezeře a voda se vrací z jezera do řeky, čímž se obnažují rozsáhlá území úrodné země.
Na dolním toku se využívá na zavlažování. Široké rozlévání řeky vytváří vhodné podmínky k pěstování rýže. Velké hydroenergetické zdroje řeky se téměř nevyužívají. Řeky a jezera v povodí Mekongu oplývají množstvím ryb, převážně kaprovití, na řece se vyskytuje mnoho vodního ptactva a vyskytují se v ní také krokodýli. V důsledku prudkého sezónního kolísání hladiny a četných peřejí a vodopádů je vodní doprava na převážné části toku možná jen s obtížemi. Je to možné v délce 700 km a při velké vodě až do Vientiane. Námořní lodě mohou plout do Phnom Penhu. Na řece leží města Huay Xai, Luang Prabang, Vientiane, Savannakhet, Pakse a Phnom Penh.
Systematický výzkum dolního toku Mekongu zahájila francouzská expedice vedená Ernestem Doudardem de Lagréem. Tato expedice se plavila v letech 1866 až 1868 od ústí Mekongu do Jün-nanu.


Nové Heřminovy

Obec Nové Heřminovy se nachází v okrese Bruntál, kraj Moravskoslezský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 274 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1406. Od 1. 7. 1979 do 31. 12. 1991 byly Nové Heřminovy částí obce Bruntál.
21. dubna 2008 vláda rozhodla o výstavbě přehrady na řece Opavě, kvůli níž má být část Nových Heřminov zaplavena, postižené domy mají být vyvlastněny. V obci platí dlouhodobá stavební uzávěra. Obyvatelé obce 30. srpna 2008 v místním referendu zavázali radnici, aby využila všech zákonných prostředků k tomu, aby zabránila výstavbě přehrady, která má část obce zatopit.


Linalool

Linalool je přirozeně se vyskytující terpenový alkohol, obsažený v mnoha květinách a kořenných rostlinách. Má široké komerční použití, zejména pro svou příjemnou vůni. Nazývá se též ß-linalool, p-linalool, linalylalkohol, linaloyloxid nebo allo-ocimenol, systematický název je 2,6-dimethyl-2,7-oktadien-6-ol.
Linalool je produkován více než 200 rostlinnými druhy, hlavně z čeledi Lamiaceae, Lauraceae a Rutaceae, ale také břízami a dalšími rostlinami, od tropického až k polárnímu pásmu. Je obsažen i v některých houbách.
Linalool má chirální centrum C3 a proto existují dva stereoizomery: likareol je--linalool a má označení CAS 126–90–9, zatímco koriandrol je--linalool s CAS 126–91–0.
Oba enanciomery se vyskytují v přírodě: S-linalool je například hlavní složkou esenciálního oleje semene koriandru, kadidlovníku a pomerančovníku čínském.-linalool je mimo jiné přítomen v levanduli, vavřínu a bazalce.
Každý enanciomer způsobuje u člověka jiné nervové odezvy, proto má každý jinou vůni. 3S--linalool je vnímán jako sladká, květinová vůně podobná pomerančovému listí, kdežto 3R forma má dřevitější a levandulovou vůni.
U vyšších rostlin je linalool, stejně jako jiné monoterpenoidy, produkován z isopentenylpyrofosfátu přes univerzální isoprenoidní meziprodukt geranylpyrofosfát, pomocí třídy membránových enzymů nazývaných monoterpensyntázy. Jeden z těchto enzymů, linaloolsyntáza, je podle zjištění odpovědný za tvorbu-linaloolu ve více rostlinných tkáních.
Kromě použití pro svou vůni ve výrobcích jako jsou mýdla, čisticí prostředky, šampony a krémy, se linalool používá také jako chemické reagencium. Jedním z produktů linaloolu je vitamin E. Linalool se používá také jako insekticid proti blechám a švábům.
Linaloolu by se měly vyvarovat osoby s alergií na parfémy.


Pazdeří

Pazdeří je dřevitá dužina obsažená ve stoncích rostlin, ze kterých se získávají lýková textilní vlákna.
Pazdeří se odděluje od vláken v procesu rozvolňování lněných a konopných stonků při průmyslovém zpracování.
Stonek setého lnu obsahuje 50-55 % pazdeří, což jsou tenkostěnné buňky lnoucí na lýkových technických vláknech..
Máčené nebo rosené lněné stonky se na začátku průmyslového zpracování lámou a potěrají. Při obou úkonech se oddělují úlomky pazdeří od technických vláken a shromaždují pod pracovními orgány stroje.
Tímto způsobem se ve světě produkuje ročně kolem 2 milionů tun pazdeří. Dříve se tento materiál spotřeboval jako topivo nebo podestýlka pro dobytek. V Evropě se v poslední době z ročního výskytu asi 370.000 tun používá většina na izolační materiál volně ložený nebo ve formě desek. V ČR byla v roce 2007 sklizeň stonků asi 1900 tun, tomu odpovídá cca 1000 tun pazdeří.
V konopných stoncích se vyskytuje oproti lnu průměrně cca. o 5 % více pazdeří. Konopné pazdeří obsahuje 53% celulozy, 21% ligninu, 18% ostatních látek a pod 10 % vody. Pazdeří z konopí je lehčí než podobný materiál z jiných přírodních látek, může absorbovat tekutiny až ve čtyřnásobku vlastní váhy, je velmi porézní a má vysokou izolační účinnost.
Konopné pazdeří se získává skoro stejným způsobem jako u lnu. Celosvětové množství se dá jen hrubě odhadovat na cca. 200.00 tun ročně, protože o tom neexistují žádné statistiky. V Evropské unii byl v roce 2004 zaznamenán výskyt 45.000 tun, na kterých se podílela ČR asi 1000 tunami.
Průmyslové využití konopného pazdeří se rychle rozvíjí. Také v České republice vzniklo v posledních letech několik firem, které se zabývají jeho zpracováním.
Juta, ramie a další lýkové rostliny jsou svým složením a způsobem zpracování na textilní vlákno velmi podobné lnu nebo konopí, výraz pazdeří zde však pro nezvláknitelné části stonku nepoužívá.
Ačkoliv například celkový výskyt jutové dužiny a odpadů z juty je několikanásobně vyšší než u všech ostatních lýkových rostlin dohromady, nenajdou se v technické literatuře údaje o jejich použití. Známé je jen, že juta obsahuje mnohem více ligninu než len nebo konopí a má tedy i tužší dužinu a že se doporučuje její využití podobným způsobem jako u jmenovaných rostlin.


William Schlumberger

William Schlumberger byl evropský šachový mistr, narozen v Mulhouse ve Francii. Část života se živil lekcemi šachu v pařížské kavárně Café de la Régence a mimo jiné učil hrát šachy také Pierra Charlese Fourniera de Saint-Amant, později jednoho z nejlepších šachistů své doby. Několik let po jeho smrti vyšlo najevo, že řídil údajný šachový automat Turek. Pro tuto práci si ho najal bavorský hudebník a vynálezce Johann Nepomuk Mälzel. Ve Spojených státech amerických, kam přicestoval z Paříže na Mälzelovo pozvání roku 1826, byl považován za nejsilnějšího tamnějšího hráče. Zemřel roku 1837 na žlutou zimnici v průběhu Turkova turné na Kubě.


Jetel rolní

Jetel rolní, též jetel kočičí, je jednoletá vzpřímená rostlina z čeledi bobovité.
Lodyha je částečně vystoupaná, chlupatá a načervenalá, přímá a větvená. Dosahuje délky až 40 cm. Ve spodní část jsou listy dlouze řapíkaté, v horní téměř přisedlé. Čepele jsou podlouhle kopinaté a měkce chlupaté. 1 - 2 cm velká květenství nesou drobné květy, které jsou zpočátku bílé. Později přecházejí do červena. Hustě a dlouze ochmýřený kalich je delší než okvětní lístky. Květenství vyrůstající na stopkách, jedná se o protáhlé hlávky s huňatými a chlupatými květy zbarvenými do běla nebo růžova. Lusky jsou jednosemenné. Kvete od května až do července.
Tato teplomilná rostlina je hojná téměř po celé Evropě, Asii, v severní Africe a v Severní Americe, kde byla zavlečena. Jako krmivo je bezcenná.
Roste na suchých loukách, v trávnících, ladem ležících půdách, na písčitých a nevápenitých půdách. U nás se vyskytuje hlavně v nížinách a v podhůří.


Lidský kapitál

Lidským kapitálem rozumíme soubor znalostí, fyzických, intelektuálních a komunikačních schopností, praktických dovedností a motivací, získaných zejména v procesu vzdělání a praktické činnosti člověka a použitelných pro vytvoření nové hodnoty, uspokojení potřeby nebo pro zvýšení některé z forem kapitálu.


Atlas.cz

Atlas.cz je třetí nejnavštěvovanější portál českého internetu a patří pod firmu Centrum Holdings, jež vlastní i portál Centrum.cz. ATLAS.CZ je český internetový portál s rozsáhlými zdroji informací pro byznys, komunikaci i volný čas. ATLAS.CZ je zároveň mateřskou společností ATLAS.SK působící na Slovensku a celkem zaměstnává v obou zemích více než 150 zaměstnanců.
Internetový portál ATLAS.CZ vznikl v roce 1997 a jako první portál v České republice nabídl fulltextové vyhledávání. V roce 1999 vznikl společnosti ATLAS.CZ, a.s. a zahájil marketingovou spolupráci se společností Microsoft, která trvala do roku 2001. V roce 2001 vstoupil investor II. Epic Holding a začala expanze na Slovensko a Ukrajinu, kde byly založeny sesterské portály ATLAS.SK a ATLASUA.NET. Od srpna 2003 nabízí ATLAS.CZ také připojení k internetu přes modem. V březnu 2006 nastoupil nový generální ředitel Atlasu – David Duroň. S jeho nástupem byl odstartován rozsáhlý projekt s názvem „Restart“, jehož cílem je stát se do roku 2008 dvojkou české portálové scény. Na základě oficiálních statistik společnosti NetMonitor za měsíc září roku 2006, které byly zveřejněny dne 26. října 2006 dopoledne, se portál Atlas.cz umístil na druhém místě v nejvyšší návštěvnosti mezi internetovými portály v České republice. Důvodem tohoto umístění však bylo provozování webové aplikace Jizdnirady.cz. Atlas.cz navštívilo v září více než dva miliony dvě stě tisíc unikátních uživatelů.
1. dubna 2008 spustila skupina vývojářů Atlas.cz stránky Odpojeni.cz a zveřejněnila protest proti průběhu integrace. Protest byl doplněn tabulkou nespokojených zaměstnanců, kteří podali nebo se chystali podat výpověď.
26. května 2008 se provozovatelem portálu Atlas.cz stává nově vzniklá společnost centrum holdings, která provozuje také Centrum.cz, Aktualne.cz, Xchat.cz nebo Žena.cz a kterou plně vlastní americký fond Warburg Pincus. Komunikace, komunity a obsah se stávají hlavními pilíři strategie nově vzniklé firmy centrum holdings.
29. srpna 2008 vyšel na Lupě článek o tom, zda se nechystá brzký konec portálu Atlas.cz.
26. září 2006 Atlas.cz spustil českou verzi klienta ICQ. Verze Atlas ICQ je v češtině, doplněná hrami a nabízí možnost posílání SMS zdarma do sítě O2, Vodafone a T-Mobile. Nevýhodou této verze ve srovnání s předchozími je pomalejší načítání a zobrazování rušivých reklam.


Evangelický kostel v Drogomyślu

Evangelický kostel v Drogomyślu je jedním z luterských tolerančních kostelů na Těšínsku.
Byl vystavěn v klasicistním stylu v roce 1788 nákladem barona Bedřicha z Kališe. Ten si na císaři vymohl privilegium přistavět k modlitebně věž se zvonem. Privilegium mu bylo přiznáno dvorským dekretem z 25. června 1792. Trojlodní kostel byl vážně poničen během druhé světové války; jeho obnova skončila roku 1951.
Nad portálem je umístěna pamětní tabule s latinským nápisem a erbem Kališů.
 Image:Drogomysl Kosciol EA.JPG|Kostel Image:Drogomysl Kalis.JPG|Nápis s erbem Kališů Image:Drogomysl Cmentarz EA.JPG|Hřbitov vedle kostela Image:Drogomysl Plebania EA.JPG|Fara vedle kostela


Pavel Josef Vejvanovský

Pavel Josef Vejvanovský byl významný český hudební skladatel středního období baroka. Spolu s Adamem Michnou z Otradovic je považován za nejvýznamnější české hudebníky 17. století.
Přesné datum skladatelova narození není známo, pouze nepřímo je odvozován rok 1639. Jeho rodiče žili postupně v Hlučíně, Moravské Ostravě a Hukvaldech, jejich bydliště je doloženo však jen ve třetím ze sídel, a navíc až v roce 1644, kdy zde otec Pavla Josefa působil jako kaprál hradní stráže. V letech 1656 –1660 studoval Pavel Josef Vejvanovský na jezuitském gymnáziu v Opavě, kde se seznámil se skladateli Heinrichem Biberem a Philippem Rittlerem, kteří na jeho hudební vývoj měli prokazatelný vliv.
Po skončení studií vstoupil Vejvanovský do služeb olomouckého biskupa Karla Lichtensteina jako člen orchestru, působícího v Kroměříži. Po odchodu skladatele Bibera do Salzburgu byl v roce 1664 Vejvanovský jmenován jeho nástupcem jako dvorní trumpetista kroměřížského zámku a dómský kapelník chrámu svatého Mořice v Olomouci. V té době začíná jeho skladatelská dráha - první dochovaná kompozice pochází právě z tohoto roku.
V roce 1666 se Vejvanovský oženil. Z manželství s dcerou kroměřížského primátora, jejíž rodina pocházela ze švýcarského města Lugano, se narodilo osm dětí. Roku 1670 převzal Vejvanovský též roli představeného biskupské kapely a stal se jedním z nejlépe placených dvorních zaměstnanců. Vlastnil řadu nemovitostí a byl váženým městským občanem i umělcem. Po roce 1690 spolupracoval též na hudebním programu olomoucké katedrály sv. Václava. Vejvanovský zemřel 24. července 1693. V záznamu o pohřbu je uveden věk 60 let.
V roce 1949 byla v Kroměříži založena „Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského“, poskytující střední a vyšší hudební vzdělání.
Pavel Josef Vejvanovský své partitury podepisoval se jako „polní trubač“. Vytvořil obsáhlé, převážně orchestrální dílo, nejčastěji s bohatým obsazením dechových nástrojů. Skládal jak světskou, tak chrámovou hudbu. Celkový počet Vejvanovského děl se odhaduje přibližně na 120 opusů. Skladatel současně vlastnil rozsáhlou sbírku hudební literatury, v níž mnohé skladby nejsou signovány a přes výzkumy odborníků zůstává celá řada z nich stále předmětem sporů o autorství. Za skladatelova života nebyly jeho práce příliš rozšířeny, z dobových hudebních inventářů se objevuje pouze na několika místech. V současné době je celé dílo Pavla Josefa Vejvanovského uchováno v kroměřížském hudebním archivu.
Harmonicky vychází Vejvanovský ze starších modálních principů, v raných skladných zaslechneme i ozvěny renesance. Kompozičně sice částečně následuje své vídeňských současníky, ale jeho jakkoli jednodušší hudební mluva vyniká osobitým kouzlem, tvořeným především zvukem žesťových nástrojů a melodickou invencí, jejíž kořeny v moravské lidové hudbě jsou zjevné. Vejvanovský se též zajímal o číselnou symboliku v hudbě, což dokládá jeho Sonata tribus quadrantibus. Mezi jeho oblíbenými skladbami pro trubku, které dokumentují všechny výdobytky soudobé techniky, vyniká zvláště Sonata a 4 Be mollis.


Laskerova léčka

Laskerova léčka je léčka, kterou lze použít v úvodu šachové partie při Albinově protigambitu. Své jméno získala po německém šachistovi Emanuelu Laskerovi, ačkoliv poprvé ji zaznamenal italský šachista Serafino Dubois. Léčka je neobvyklá tím, že zahrnuje proměnu pěšce na jezdce, a to dokonce již v sedmém tahu.
Bezstarostný tah. Obvyklejší a lepší je hrát 4. Jf3. Nyní bílý nemá lepší možnost než přijmout zdvojení pěšců jako menší zlo a zahrát 6. fxe3.
V konzultační partii roku 1899 v Moskvě Blumenfeld, Boyarkow a Falk zkoušeli proti Laskerovi zahrát 6. Da4+?, ale černý po tomto tahu rovněž zvítězil. Partie pokračovala 6. ... Jc6 7. Sxb4 Dh4 8. Je2 Dxf2+ 9. Kd1 Sg4 10. Jbc3 0-0-0+ 11. Sd6 cxd6 12. e6 fxe6 13. Kc1 Jf6 14. b4 d5 15. b5 Je5 16. cxd5 Jxd5 17. Dc2 Jb4 18. Jd1+ Jxc2 19. Jxf2 Vd1 a bílý vzdal.
Tahem 7. Kxf2 by bílý ztratil dámu, takže musí hrát 7. Ke2.
Léčka spočívá právě v proměně pěšce v jezdce místo v dámu. Kdyby černý hrál 7. ... fxg1D, následovalo by 8. Dxd8+ Kxd8 9.Vxg1, což by bílému vyhovovalo. Nyní však musí čelit šachu a po 8. Vxg1 by následovalo 8. ... Sg4+ a ztráta dámy, takže raději opět ustoupí králem.
Pokud by se bílý pokusil zahrát 9. g3, následovala by vidlička 9. ... De4+ a ztráta věže na h1.
Bílý nemá žádnou možnost se z toho dostat. Po 10. Sc3 Sg4 následuje velká rošáda 11. ... 0-0-0+ a je beznadějně ztracen.


Dana Vávrová

Dana Vávrová byla česká herečka a příležitostná režisérka. Její sestra Hana Vávrová-Heřmánková, je moderátorka a divadelní manažerka.
První filmovou roli si zahrála již ve svých devíti letech, a to rolí Leontýnky ve filmu Ať žijí duchové!. V průběhu svých studií na pražské konzervatoři, která přerušila ve čtvrtém ročníku, se objevila v dalších rolích v televizních seriálech My všichni školou povinní a Bambinot.
Ve druhé polovině 80. let často účinkovala v Německu ve filmech svého manžela Josepha Vilsmaiera. Za roli Anny ve filmu Podzimní mléko získala tamější německé ocenění Stříbrný pás.
Zemřela v Mnichově 5. února 2009 ve svých 41 letech na rakovinu.


Bazilika Panny Marie Pomocnice křesťanů

Bazilika minor Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově je nejmladší mariánská svatyně v litoměřické diecézi, v Ústeckém kraji, okrese Děčín, na severu Šluknovského výběžku, v místní části města Jiříkov, ve Filipově.
Nejmladší mariánská svatyně litoměřické diecéze, byla postavena v roce 1866 a stala se nejnavštěvovanějším místem litoměřické diecéze.
V Filipově žila v domku čp. 63 těžce nemocná Magdalena Kade. Ve 4 hodiny ráno dne 13. ledna 1866 se jí zjevila při modlitbě Panna Maria a slíbila jí uzdravení. Nevyléčitelně nemocná Magdalena Kade byla dalšího dne již zcela zdravá a začala znovu pracovat.
K jejímu domku, k místu zjevení Panny Marie začaly putovat zástupy lidí.
Na místě zázraku došlo nejprve v letech 1870 až 1873 k výstavbě milostné kaple. Následně byl podle plánů architekta F. Hutlera z Vídně v letech 1873 až 1885 postaven monumentální jednolodní novorománský kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů s dvěma věžemi v průčelí. V roce 1884 byl postaven klášter redemptoristů, kterým bylo poutní místo svěřeno do péče.
Magdalena Kade zemřela roku 1905 ve věku 70 let a její pohřeb se stal mariánskou oslavou. V roce 1994 byly její ostatky přeneseny do chrámu v Filipově.
V roce 1926 byl kostel prohlášen za baziliku minor papežem Piem XI..


Josef Hybeš

Josef Hybeš byl český i rakouský sociálnědemokratický politik a novinář, který se koncem života přiklonil ke krajní levici. Již v mládí organizoval na Vídeňsku a jižní Moravě dělnické hnutí a stávky textilních dělníků.
Josef Hybeš nedokončil základní vzdělání, od roku 1859 pracoval jako dělník v textilním průmyslu. Zpočátku pomáhal svému otci, který měl tkalcovskou živnost. Kolem roku 1867 se odstěhoval za prací do Vídně. V roce 1870 vedl stávku, kterou bylo dosaženo zvýšení platů tkalců o 12 procent. Snažil se organizovat a sjednocovat dělnické hnutí, působil mezi německými i českými dělníky. V roce 1868 spoluzakládal První všeobecný dělnický vzdělávací spolek ve Vídni, založil Dělnickou jednotu a vzdělávací spolek Rovnost. Za vedení stávky vídeňských textilních dělníků v roce 1876 byl vězněn.
V roce 1876 byl zvolen do ústředního výboru Sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku. 7. dubna l878 spoluzakládal v Praze Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou se sídlem ve Vídni a byl zvolen do její kontrolní komise, v roce 1881 do ústředního výboru. V roce 1884 byl zatčen a vyhoštěn z Vídně do rodné obce za nedovolené spolčování a socialistickou agitaci. Přesídlil do Prostějova, v okolí budoval síť dělnických organizací a na venkově agitoval pro socialismus. V roce 1887 se usadil v Brně a v prosinci 1887 zorganizoval v Brně-Lužánkách sjednocovací sjezd Českoslovanské sociální demokracie v rakouských zemích. Byl čelným představitelem české i rakouské sociální demokracie a byl opakovaně delegátem na sjezdech II. internacionály počínaje jejím ustavujícím sjezdem v roce 1889.
V roce 1901 se zapsal do dějin českého esperantského hnutí, když se v Brně stal spoluzakladatelem prvního esperantského klubu na území českých zemí a celé rakouské monarchie. V roce 1907 spoluzaložil Spolek pro stavbu zdravých a laciných obydlí v Lískovci, který ovlivnil celou Moravu.
V letech 1881–1884 byl redaktorem Dělnických listů ve Vídni. Po vypovězení z Vídně v letech 1884–1887 byl redaktorem v Prostějově, jako redaktor působil v tiskovinách Hlas lidu, Posel lidu, Textilník. Od roku 1887 působil též jako redaktor Rovnosti v Brně.
V letech 1897–1918 byl poslancem rakousko-uherské Říšské rady za sociální demokracii. V letech 1906–1918 byl členem Moravského zemského sněmu. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění ČR. Prosazoval osmihodinovou pracovní dobu, všeobecné volební právo, první máj jako den boje dělnictva.
Ostře vystupoval proti první světové válce, od období Říjnové revoluce v Rusku sympatizoval s krajní levicí a marxismem, k marxistické skupině se přihlásil i při rozkolu sociální demokracie v letech 1919–1921. Jeho pohřeb byl komunistickou manifestací.
Svůj majetek neustále rozdával chudým, což způsobilo rozvod se ženou Mínou, majitelkou niťařského krámku. Často přespával ve vlacích, aby ušetřil za hotely. Byl nazýván „maršálem chudých“.
14. prosince 1920 dostal při projevu v senátu záchvat mrtvice a 19. července 1921 zemřel.
Hybešovy ostatky jsou uloženy na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Jeho pomník tvoří sousoší truchlící dělnické rodiny s nápisem „Senátor Josef Hybeš, průkopník proletariátu“.
Po Josefu Hybšovi je pojmenována jedna z hlavních brněnských ulic. V letech 1927–1942 se po něm jmenovala dnešní Kluchova ulice v Novém Lískovci.
V roce 1981 natočil režisér Václav Matějka nepříliš významný film Hodina života o stávce organizované Josefem Hybšem ve východních Čechách v prosinci 1883 za jedenáctihodinovou pracovní dobu.


Diskografie Shakiry

Diskografie kolumbijské latino popové zpěvačky a skladatelky Shakiry. Její diskografie se skládá z pěti studiových,
s třimí kompilačními a třech živých alb. Shakira také vydála třicet dva singlu, natočila pětatřicet videoklipů a také vydála dvě hudební DVD.
Shakira napsala svou první píseň, když jí bylo osm let, a v pozdějších letech, získala několik uznání prostřednictvím různých akcí ve svém městě Barranquilla. V roce 1991 ve věku třinácti let vydala své debutové album Magia. Obsahuje čtyři singly včetně sglu "Magia", alba se prodalo 1200 kopií. V roce 1993 bylo vydáno druhé album Peligro které sloužílo spíše propagací. Přestože toto album bylo lepší než album Magia, bylo považováno za komerční neúspěch.
Shakira v lednu 1994 vydala singl "?Dónde estás Corazón?", který dosáhl nejvyšší úrovně číslěm #5 v Billboard Hot Latin Tracks. Pak následoválo Shakiřino první oficiální španělské studiové album Pies descalzos, které bylo vydáno 13. února 1996. Debutovalo s číslém #1 v 8 různých zemích a chlubí se s 4 miliony prodaných kopií po celém světě. Nicméně, v USA Billboard 200, album dosáhlo svého vrcholu s pozici #180 a také s pozici #5 v USA Billboard Top Latin Albums. Album nesé další čtyři hit-singly: "Estoy Aqui", "Pies Descalzos, Suenos Blancos", "Un Poco de Amor", "Antología" a "Quiere Se, Se Mata". Dne 21. října 1997, bylo vydáno The Remixes , Shakiříno první remixové album.


Strana kurdských pracujících

Strana kurdských pracujících má své kořeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření vlastního kurdského státu. Její činnost není omezena jen na země Blízkého východu momentálně funguje i v evropských zemích. Dne 30. května 2008 se dostala PKK kvůli obchodování s drogami na seznam Foreign Narcotics Kingpin Designation Act ve Spojených státech. Těmito svými obchody podporuje svůj boj za nezávislost.
V roce 1974 vznikla v Turecku na unverzitě v Ankaře kolem studenta Abdullaha Öcalana skupina, která se nazývala kurdští revolucionáři. Z této o pár let později, v roce 1978, vzešla PKK. V tomto roce začal na východě Turecka ozbrojený boj kurdů za svobodu.
Poté, co se na začátku osmdesátých let k moci v Turecku dostala vojenská junta, muselo vedení PKK zemi opustit. Öcalan a jeho spolupracovnýci vycestovali nejprve do Libanonu a později se jim podařilo přesunout veškeré vedení a aktivity PKK do Sýrie. Syrská vláda se k PKK nikdy nehlásila a oficiálně její činnost v zemi popírala. Neoficiálně sloužila PKK syrské vládě jako prostředek nátlaku na tureckou stranu ve vodní problematice. V posledních desetiletích vybudovala turecká vláda několik přehrad a hrází na řekách Eufratu a Tigridu, toto optření způsobuje nemalé škody jak pro syrskou, tak i irackou vládu, neb jsou obě země na vodě z obou řek závislé. Vzdělávací tábory PKK se az do konce minulého století nacházeli v Libanonu, který syrská vláda tou dobou kontrolovala. Do ozbrojeného boje v Turecku se zapojili i syrští kurdové.


Džó

Džó je tyč z tvrdého dřeva dlouhá 128 cm. Používá se jako zbraň v některých japonských bojových uměních. Disciplína zacházení s touto tyčí se nazývá džódžucu nebo džódó. Také v aikido je soubor technik aiki-džó, které využívají džó k ilustraci principů aikido se zbraní. Džó vyniká jednoduchostí, proměnnou bojovou vzdáleností a množsvím způsobů, jimiž lze protivníka napadnout. Bojovník s džó je schopnen účinně čelit protivníkovi s mečem, což je také původní účel, k němuž bylo džó vytvořeno. Dodnes jej používají některé japonské policejní jednotky. Je zhruba o třetinu kratší než rokušaku bó.
Džó vytvořil Musó Gonnosuke Kacujoši na počátku 17. století. Podle legendy k tomu došlo poté, co Gonnosuke vyzval mistra meče Mijamota Musašiho k zápasu, v němž byl ale poražen a zahanben. Na základě boží vize pak vytvořil novou zbraň i techniku zacházení s ní a vyzval Musašiho znovu. Vzhledem k předávání informací ústní tradicí není jisté, zda a jak druhý zápas probíhal. Legendy o džó praví, že to byl jediný zápas, kdy byl Musaši poražen. Podle jiných zdrojů nebyl poražen nikdy.
Původní hůl Musóa Gonnosuke byla dlouhá 4 šaku, 2 sun a 1 bu. Po přepočtu do metrické soustavy je to 127,56 cm. Dnešní džó mají standardizovanou délku 128 cm, která nijak nezávisí na výšce a tělesných proporcích bojovníka. Průměr džó se pohybuje mezi 22 a 27 milimetry. Vyrábí se nejčastěji z dubového dřeva, přičemž za ideální je považován bílý japonský dub. Přenáší se v pouzdře zvaném fukuro.


Sibiřský federální okruh

Sibiřský federální okruh Ruské federace je jedním ze 7 federálních okruhů Ruska. Zaujímá středozápadní část asijského Ruska. Sídlem správy je Novosibirsk.


Marie Ljalková

Marie Ljalková je česká odstřelovačka, jež bojovala na straně SSSR v druhé světové válce.
Narodila se 3. prosince 1920 ve vsi Horoděnka ve Stanislavském okrese na Ukrajině v rodině volyňských Čechů Petrušákových. Studovala na průmyslové škole ve Stanislavově a poté pracovala jako traktoristka v kolchoze. Provdala se za Michajla Ljalka a přijala jeho příjmení.
1. března 1942 nastoupila v Buzuluku u náhradní roty 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR a poté, co absolvovala zdravotnický kurz a základní vojenský výcvik, byla zařazena do kurzu pro odstřelovače. Byla první československou ženou, která se jako odstřelovačka zúčastnila bitvy u Sokolova a poté od podzimu 1943 do jara 1944 též osvobozovacích bojů na Ukrajině. S více než třiceti úspěšnými zástřely se v létě 1944 vrátila do zdravotnických kurzů, aby byla následně zařazena jako vedoucí zdravotnice 1. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. S ním pak prodělala karpatsko-dukelskou a jaselsko-gorlickou operaci a zúčastnila se bojů o Moravskou bránu a v okolí Holešova.
Po skončení války sloužila ve Slezsku jako vedoucí lékařka 2. tankového praporu 1. tankové brigády a od 1. října 1945 pracovala jako ambulantní sestra na brigádní ošetřovně. Později absolvovala vojenskou zdravotnickou školu a 1. března 1947 byla přijata v hodnosti důstojníka z povolání do armády. Poté mnoho let pracovala ve vojenských nemocnicích v Praze a v Olomouci. Dnes je v důchodu a žije v Brně.


Ministr školství Izraele

Ministr školství Izraele je člen izraelské vlády, který stojí v čele ministerstva školství. V minulosti měl tento post dva odlišné názvy, a to: ministr školství a kultury a ministr školství, kultury a sportu.


Tatra T6

Tatra T6 je šestou generací tramvají založených na americké koncepci PCC, které byly v Československu vyráběny podnikem ČKD Praha.
Všechny vyrobené varianty jsou standardní čtyřnápravové jednosměrné motorové vozy, které vychází z předchozího typu T5, jenž také ovlivnil design tramvají T6. Vozy T6 byly vyráběny od první poloviny 80. let do konce 90. let 20. století.
Na rozdíl od předchozího typu T5, u něhož byl na začátku 70. let vyroben vůz označený jako T5 a od této tramvaje byly odvozeny další varianty, nebylo vozidlo označené pouze jako T6 nikdy vyrobeno. Byl to důsledek nového systému označování tramvají vyráběných v ČKD, které bylo zavedeno právě v první polovině 70. let 20. století.
Varianty vozu T6 tvořily tramvaje Tatra T6B5, Tatra T6A2, Tatra T6A5 a Tatra T6C5.


Ian Gillan

Ian Gillan se narodil v Chiswick Maternity Hospital v Hounslow v Londýně v rodině skotského původu.
Ian Gillan byl členem Deep Purple v letech 1969 - 1973 a zpíval na slavných albech Fireball a Machine Head. V této době také nahrává part Ježíše Krista na koncepční dvojalbum Lloyd Webberovy rockové opery Jesus Christ Superstar.
Po odchodu z Deep Purple se Gillan stáhl z hudebního světa a vrhl se do světa obchodu, ale naprosto neúspěšně. Povzbuzen vřelým přijetím na Butterfly Ball v roce 1975 se rozhodl pokračovat v pěvecké karéře a založil Ian Gillan Band. Původně tíhl zvuk kapely k výraznému jazz-rocku, avšak nebyl přiliš populární a tak byl nahrazen tvrdším hard rockovým zvukem, přičemž Gillan obměnil sestavu a zkrátil název kapely na Gillan. Na britské žebříčky se vrátil s vydáním alba Mr. Universe a po několika dalších změnách sestavy vydal řadu hitů a úspěšných alb, například Glory Road, Future Shock, Double Trouble a nakonec Magic.
Poté kapelu rozpustil s tím, že jeho poškozené hlasivky potřebují odpočinek. V roce 1983 se stal členem Black Sabbath a nahrál s nimi album Born Again. Krátce po ukončení turné k albu na začátku roku 1984 se připojil ke znovusjednoceným Deep Purple. Deep Purple opět opustil v roce 1989, ale vrátil se o tři roky později, v roce 1992 a od té doby zůstává členem.
V dubnu 2006 vydal Ian Gillan CD a DVD Gillan's Inn dokumentující jeho čtyřicetiletou kariéru. Vystupují na něm Tony Iommi, Jeff Healey, Joe Satriani a současní či bývalí členové Deep Purple Jon Lord, Roger Glover, Ian Paice, Don Airey a Steve Morse. Album obsahuje vybrané a znovunahrané skladby od Deep Purple, Black Sabbath a některé ze sólové kariéry. Gillan také oznámil, že alba z jeho sólové kariéry opět vyjdou a to na konci roku 2006 u Demon record company.


Cycas rumphii

Cykas Rumpfův je rostlina z čeledi cykasovitých ve třídě cykasy. Je pojmenován po nizozemském botanikovi Georgovi Eberhardovi Rumpfovi.
Jedná se o velký cykas dorůstající až 10 m výšky. Vzhledově je velmi podobný druhu Cycas circinalis od kterého se odlišuje semeny s plovací vrstvou, která jim umožňuje přežít přemísťování v mořské vodě. Cycas circinalis je vnitrozemská rostlina, jeho semena neplavou a ve sbírkách je méně častý.
Jeden z nejčastějších cykasů v českých sbírkách, je občas dostupný i v maloobchodním prodeji. V Itálii je běžně v prodeji i v pouličních stáncích s květinami.
Jedná se o chráněnou rostlinu jejíž přežití je v přírodě ohroženo. Druh Cycas rumphii je zapsán na seznamu CITES II, který kontroluje obchod s ohroženými druhy.
 Image:Cycas rumphii BotGard1105MaleCone10.jpg|Samec: šiška Image:Cycas rumphii BotGardBln1105FemaleG.JPG|Samice: volné megasporofyly Image:Cycas rumphii BotGard1105FemalePlantWithSeeds11.jpg|Samice: megasporofyly se semeny


Kurkuma

Kurkuma neboli indický šafrán je koření ze sušeného mletého oddenku kurkumovníku dlouhého, žluté barvy. Původ je v jižní Asii, největším producentem je Indie. Obsahuje asi 5 % éterického oleje. Používá se v curry koření. Někdy se výtažky z kurkumovníku používají i jako lék. Tato asijská užitková rostlina z čeledi zázvorníkovitých má vynikající protizánětlivé účinky a je prokazatelně antioxidantem. Nejnověji se zjistilo, že významně podporuje mozkové kognitivní funkce, zejména u starších lidí. Je to přírodní a velmi účinný mozkový dopink, který poskytuje kari koření. Výsledky výzkumů byly zveřejněny v American Journal of Epidemiology. Z kurkumy se také vyrábí škrobová moučka; na trhu se objevuje pod názvem Arrowrot, někdy se také nazývá koa. Používá se např. k zahušťování rybích a želvích polévek.
Kurkumy se používá též jako barviva do potravin. Například se používá do bezvaječných těstovin, aby byly žluté.
Oddenky kurkumy se několik hodin vaří a poté jsou sušeny a následně pomlety na sytě žlutý prášek. Aktivní prvek kurkumin má zemitou,nahořklou,pepřovitou a hořčici podobnou chuť.


Indické hry

Nehraje-li bílý c4 tak se takový postup řadí do skupiny hry dámským pěšcem.
Název indické hry pochází podle indického šachisty, kterým byl bráhman Moheschunder Bonnerjee, jenž sehrál v Kalkatě řadu partií, kde použil 1... Jf6 proti Johnu Cochranovi. Nejčastěji hrál královskou indickou obranu. Do té doby se na 1. d4 odpovídalo 1... d5 a občas 1...f5. Indické hry se začaly hrát ale až v moderním šachu, jejich plnohodnost se snažili prokázat hypermodernisté. Dnes jsou charakterizovány celou skupinou zahájení a patří mezi velice časté odpovědí v zavřených hrách.
Královská indická obrana. Může přejít i do jiných zahájení, když zde později hraje černý d5, nastává Grünfeldova indická, když hraje c5 a bílý odpovídá d5, tak hra může přejít do Benoni a odpovídá-li na c5 bílý Jf3, tak hra může přejít do Anglické.
Platí za klidnější pokračování než 3. Jc3. Bílý tak obvykle hraje, vadí-li mu vazba jezdce v Nimcovičově indické.


Malin Reitanová

Malin Reitanová je norská dětská zpěvačka. Skončila třetí v Dětské Eurovizi 2005 s písní Sommer og skolefri. Nyní je aktivní umělkyní se třemi alby. Zpívá svým místním nářečím.
Malinina kariéra zpěvačky začala, když jí bylo devět let. Zúčastnila se norského konkursu Dětské Eurovize 2005 a Melodi Grand Prix Junior 2005 a byla vybrána mezi deset finalistů. Její píseň byla ale příliš krátká, takže cestou domů z konkursu musela připsat ještě jednu sloku. Po překvapivém drtivém vítězství v MGPjr se vyadala na letní turné koncertů, festivalů a televizních pořadů. V listopadu se zúčastnila Dětské Eurovize 2005 v belgickém Hasseltu a skončila třetí, což je dosud nejlepší norské umístění.
Příští rok podepsala Malin smlouvu s nahrávací společností a r. 2006 vydala dvě alba. V květnu vyšlo Malin pa manen, dětské album zahrnující i píseň Sommer og skolefri a mnoho dalších původních písní, z nichž většinu sama napsala. Malin's jul je vánoční album se známými koledami. Za třetí album Pang, vydané v dubnu 2008, dostala po několika týdnech zlatou desku.
Malin žije na koňské farmě s rodiči a mladší sestrou. Ve škole má ráda matematiku a mezi její koníčky patří jízda na koni, zpěv, čtení a lyžování.


Splátka

Splátka je pravidelná platba obvykle v předem stanovené výši, kterou osoba nebo právnický subjekt postupně splácí svůj závazek. Platba pomocí řady splátek rozkládá hrazení závazku v čase, a umožňuje tak dostát závazkům ve výši, která by neumožnila jednorázové splacení, protože nositel závazku by nesehnal dostatečnou hotovost. Na druhou stranu placení ve splátkách obvykle za strany nositele závazku znamená nutnost kromě samotné dlužné částky platit také úrok, vyjadřující cenu peněz, které zaplatí opožděně.
Nejobvyklejším případem splátek je splátka daného úvěru dlužníkem věřiteli. Používá se obvykle u hypoték, úvěrů ze stavebního spoření, spotřebitelských úvěrů a podobných finančních produktů. Z hlediska spotřebitele má podobný charakter i leasingová splátka. Splátky je však možné dohodnout i v případě závazků mezi podnikateli, daňových závazků vůči státu a jinde.


Španělský přechod k demokracii

Španělský přechod k demokracii proběhl v období let 1975–1978; znamenal 3. restauraci monarchie ve španělských dějinách a vznik demokratického právního státu a nové ústavy.
Po smrti generála Franca čerstvý král Juan Carlos I. pohotově inicioval reformy, a to k nelibosti falangistů a konzervativních sil v zemi, zvláště v armádě, kteří očekávali zachování autoritářské vlády. Stanovil A. Suáreze, bývalého lídra Národního hnutí, premiérem španělské vlády.
20. května 1977 navštívil šéf teprve nedávno legalizované Španělské socialistické dělnické strany, Felipe González, v doprovodu Javiera Solany, Juana Carlose I. v paláci Zarzuela. Událost znamenala klíčové potvrzení a podpory monarchie ze strany španělské levice, která byla historicky republikánská. Podpora pro monarchii zleva ještě vzrostla krátce poté, co z iniciativy krále směla, navzdory silnému odporu pravicově zaměřeného velení španělské armády v době studené války, vystoupit z ilegality Komunistická strana Španělska.
15. června 1977 se ve Španělsku konaly první demokratické postfrancovské volby. V roce 1978 byla schválena nová ústava, jež stanovila Jana Karla právoplatným následníkem španělské panovnické dynastie a králem španělským. Toto schválení stvrdilo pozici Juana Carlose prohlášením za skutečnou hlavu státu historické monarchie, a nikoli nástupcem jmenovaným diktátorem Frankem. Ústava byla schválena demokraticky zvolenými kortesy, a španělským lidem v referendu a poté uvedena v platnost podpisem krále před prvním slavnostním shromážděním kortesů.


19P/Borrelly

Borrelly je krátkoperiodická kometa s oběžnou dráhou 6,86 let. První záznam o této kometě je z 28. prosince 1904. Její největší přiblížení ke Slunci je 203 miliónů km. 22. září 2001 proletěla kolem komety sonda NASA Deep Space 1 a zjistila, že kometa má jádro dlouhé 8 km a tvar podobný kuželce. Kometa odráží pouhá 3% dopadajícího slunečního záření, proto má nejtmavší známý povrch z komet ve vnitřní části sluneční soustavy. Led v jádru je skrytý pod vrstvou horkého, suchého a jako uhel černého povrchu.


Průplav Seina-severní Evropa

Průplav Seina-severní Evropa, Průplav Seina-Sever nebo také Seina-Šelda je velkokapacitní vodocestný transportní systém, který se nyní realizuje, hlavní práce na stavbě průplavu mají začít v roce 2010. Průplav je projektován z řeky Oise v Janville, severně od Compiegne, k vodní cestě Dunkirk-Escaut, východně od Arleux. Celková délka nového průplavu bude 105 km.
Seina-severní Evropa nahradí vodní cestu Canal de Saint Quentin a současně Canal du Nord, jejichž kapacita je hluboko pod současnými evropskými standarty.
Průplav propojí řeky Seinu a Šeldu a umožní transport zboží vodními cestami. Jakmile bude nové spojení Seina-Sever zprovozněno, umožní velkým plavidlům transport zboží mezi řekou Seinou a přístavy Dunkerque, Antverpy, a Rotterdam, ale díky evropské síti vnitrozemských vodních cest také se všemi částmi Evropy.
Hlavním efektem bude výrazné rozšíření obchodních toků energeticky účinným a ekologicky šetrným způsobem dopravy a připojení francouzských vodních cest do okolních zemí Evropy, jako je Belgie, Německo, Nizozemsko a Švýcarsko.
Průplav se bude skládat z několika velkých staveb, mezi nimi i 7 plavebních komor. Rozpočet projektu je 2,6 miliardy € s financováním prostřednictvím vlády, projekt je Partnerstvím veřejného a soukromého sektoru.
106 km dlouhý … … Včetně 34 km trasy v oblasti Oise, 46 km na Somme a 26 km v Pas-de-Calais bude vybudováno na převážně zemědělské půdě. Prvních 18 km projektu se nachází v údolí řeky Oise a spočívají především v úpravách řeky a rozšíření stávající vodní cesty. Od Noyon až po vodní cestu DUNKERQUE-Escaut bude průplav Seine-Severní Evropa postaven na svazích nebo polích, aby se ochránily údolní nivy.
54 m široký … … je samotný průplav. Celkový rozsah stavby, s hrázemi, náspy, silnicemi a přístavy se v průměru pohybuje mezi 100 až 150 metrů. Celková plocha projektu je 2 450 ha.
4,5 m hluboký … … Lodě budou mít zaručený ponor 3 metry po celý rok.
Z toho bude 30 milionů m3 přebytečné zeminy uloženo na pozemcích v blízkosti průplavu a použito jako součást projektu na rekultivace a zalesňování.
7 plavebních komor … …včetně 1 v údolí řeky Oise a 6ti v Noyon Canal Dunkerque-Šelda s rozdílem hladin v rozmezí 15 až 30m.
3 průplavní mosty … …2 přes dálnice A29 a A26 a jeden rekordní 1 330 metrů dlouhý průplavní most přes údolí a přírodní rezervaci řeky Somme.
57 silničních mostů … … Průměrně 1 most každé 2 km pro kvalitní spojení pozemní dopravou přes průplav ve směru východ-západ.
2 železniční mosty … … Umožní provoz železnic Jeumont Creil a Amiens a Laon k překročení průplavu Seine-Nord.
4 průmyslové zóny vázané na přístavy: Cambrai-Marquion, Péronne-Haute Picardie, Nesle, Noyonnais, každá o rozloze 360 ha. Budou poskytovat přístavní služby pro regionální firmy až v 6 přístavech spojením s námořními přístavy Le Havre, Rotterdam a dalších. Budou vytvářeny další nové průmyslové zóny, zlepšovány logistické služby, což přispěje k hospodářskému rozvoji a vytváření pracovních míst.
5 obilných přístavů: Graincourt-na-Havrincourt, Moislains, Clery-sur-Somme, Languevoisin a Noyon, obilná sila na okraji průplavu Canal du Nord, které budou sloužit ke skladování obilí a budou umožňovat nakládku na lodě.
2 překladové přístavy: Thourotte a Ribécourt umožní přístup k řece pro logistiku a průmysl v údolí řeky Oise.
5 rekreačních zařízení: V Hermies, Allaines, Biaches/pont-canal, Saint-Christ-Briost, Ercheu budou umístěny přístavy pro rekreační plavidla individuální nebo kolektivní, které budou také centry místní zábavy.
2 vodní nádrže: Allain-Bouchavesnes-Bergen a Etricourt-Manancourt-Equancourt budou vodní nádrže o objemu 16 mil. m3 pro zajištění provozu průplavu při nízkém stavu vody v řece Oise.
Projekt průplavu Seine-severní Evropa je součástí komplexního rozvoje pro zvýšení konkurenceschopnosti Evropy, snížení vlivu dopravy na životní prostředí a zvýšení všestrannosti vodní dopravy. Průplav bude procházet mnoha ekonomickými zónami, kterým nabídne nové možnosti rozvoje. Projekt vytvoří 25 000 pracovních míst do roku 2030 a až 45 000 do roku 2050.
1 - Chybějící spojení mezi povodím Seiny a severem Pas de Calais Odstraněním úzkého místa na jedné z nejdůležitějších evropských vodních cest bude vytvořen důležitý koridor pro nákladní lodě velkých rozměrů spojující povodí řeky Seiny s přístavy v oblasti Dunkerque a Le Havre v Beneluxu. Až 3-násobný nárůst říční dopravy na trase sever-jih do roku 2020.
Pro zvýšení konkurenceschopnosti podniků prostřednictvím mnoha spolehlivých vodních cest: nižší náklady díky kvantitě, spolehlivost, včasnost dodání, bezpečnost … Multimodální možnosti činnosti budou skutečným impulsem k rozvoji logistiky a obchodu regionů. Snížení nákladů na dopravu o 15% až 50%.
3 - Přispěje k rozvoji území Pařížské metropole a Nord-Pas de Calais díky napojení Seiny.
Průplav Seine-Severní Evropa nabídne mimořádné spojení s přístavy severní Evropy Le Havre-Rotterdam všem dopravcům, kteří se pohybují po vodních cestách Seine-Scheldt, Haute-Normandie, Ile de France, Picardie a Nord-Pas de Calais. Růst výkonů vodní dopravy mezi 6 a 7 miliard tun-km na evropských vodních cestách v roce 2020.
4 - Rozvoj francouzských vnitrozemských přístavů Vodní cestou Seine-Severní Evropa budou napojeny na síť vnitrozemských vodních cest námořní přístavy Le Havre, Rouen a Dunkerque a tím i na síť vnitrozemských přístavů, čímž podpoří jejich rozvoj. Trimodalita je budoucností logistického řetězce využívajícího průplavu, jehož přístavy jsou napojeny na železniční a silniční sít a jejich umístění umožní vytvoření strategické spolupráce. Zvýšení podílu francouzských přístavů na evropském trhu.
5 - Dostupnost zboží v centru velkých měst Schopnost dodávat zboží do center ekonomických aglomerací bez obtěžování a bez konfliktů s osobní dopravou. Vnitrozemské vodní cesty pomáhají snížit dopravní zácpy. Dodání zboží na určené místo se zárukou bezpečnosti a spolehlivosti. 4,5 miliardy tun-km silniční nákladní dopravy převezmou vodní cesty do roku 2020.
6 - začlenění udržitelné dopravní politiky Vodní cesty jsou bezpečné, energeticky účinné, a pomáhají bojovat proti znečišťování ovzduší skleníkovými plyny a proti dopravním zácpám. Nízké emise CO2 při budoucím provozu na průplavu Seine-Severní Evropa přispěje ke splnění závazků Francie v rámci Kjótského protokolu. Zvláště pak díky projektům typu Zemships, lodím nové generace poháněných vodíkem. Úspory 280 000 tun emisí CO2 v roce 2020 a 570 000 tun v roce 2050.
7 - Vodohospodářský a turistický potenciál Vodní cesty nabízí mnoho možností nad rámec své dopravní funkce. Prostřednictvím své kapacity pro přenos vody je možné poskytnout průmyslovou nebo pitnou vodu, regulovat průtoky řek, aby se omezily dopady povodní řeky Somme a Oise. Rozvoj rekrační plavby, návštěva vodních děl, cyklostezky podél vodních cest … Průplav Seine-Severní Evropa bude rozvíjet rekreaci a trávení volného času, otevře atraktivní oblasti cestovnímu ruchu. Zlepšení situace v době povodní na řece Oise pro více než 500 domovů. Vytvoření pracovních míst v turistickém ruchu a zvýšení atraktivity oblasti
Podle Nicolase Bouryho, vedoucího mise Seina-Severní Evropa, "1500 kontejnerů vyložených v námořním přístavu potřebuje k převozu 1000 nákladních automobilů na silnici nebo 25-plně naložených nákladních vlaků, ale pouze 5 vnitrozemských plavidel." Ke splnění tohoto požadavku pro přepravu zboží a eliminaci dopravních zácp a snížení emisí CO2 je využití hromadného a ekologického druhu dopravy - vnitrozemské vodní dopravy a rozvoj intermodality absolutní nutností.


Denominace

Denominace je označení pro určitou církevní organizaci anebo se pojmu denominace užívá v širším slova smyslu též pro křesťany určitých vyznání
Používání pojmu denominace je rozšířené zejména v protestantském prostředí, protože protestanstské církve, ač vyznávají „věřím v církev obecnou“, nepovažují samy sebe za tuto jedinou obecnou Kristovu Církev, ale pouze za její část neboli jednotku. Obecná Kristova církev je podle nich neviditelná.
Zvlášť významný je tento pojem pro evangelikály a kongregacionalisty, protože jím označují celou jednotu sborů konkrétního vyznání. Zdráhají se označovat denominace pojmem „církve“, protože za církev považují místní sbor.
V dílech starších bratrských teologů se ve stejném smyslu jako se dnes užívá pojmu denominace užívalo pojmu jednota.


Douglas Kellner

Zabývá se teorií postmodernismu a poststrukturalismu. Navazuje na tradici Frankfurtské školy a kritické politické ekonomie.
Jeho nejznámější prací je The Postmodern Adventure, v níž se zabývá tím, jak computerizace a biotechnologie proměňují vědomí západního člověka.
Kellner v současnosti působí jako profesor filozofie vzdělání na University of California v Los Angeles.


Horní Sněžná

Horní Sněžná je zaniklá osada v okrese Prachatice, 4,5 km jihovýchodně od města Volary. Nachází se na náhorní plošině na rozvodí Vltavy a Blanice, mezi vrcholy Křemenné a Doupné hory, v nadmořské výšce 1010 m.
První zmínka o osadě pochází z roku 1654. V roce 1910 zde stálo 30 domů, v nichž žilo 146 obyvatel. Byla zde škola a hostinec.
Horské louky slouží jako pastviny, otevírají se z nich daleké výhledy, od lavičky na louce mezi vrcholy Doupné hory jsou viditelné i Alpy. V prostoru bývalé osady Horní Sněžná se zachovaly velký kamenný kříž z roku 1888 a kovový křížek na kamenném podstavci z roku 1882. Na několika místech jsou patrné ruiny statků, zplanělé sady a kamenné tarasy. Roste zde javor chráněný jako památný strom.


Řadový motor

Řadový motor je typ pístového spalovacího motoru. V automobilovém průmyslu se tak označují pouze motory jejichž válce jsou umístěny v jedné řadě. Oproti tomu v letectví se tak označují všechny pístové motory, které nejsou hvězdicové, tzn. že i vidlicové s válci do V nebo W a s protiběžnými písty. Je to nejpoužívanější druh motoru v automobilovém průmyslu.


Henschel Hs 129

Henschel Hs 129 byl německý bitevní letoun užívaný ve druhé světové válce. Jeho počátky spadají do konce 30. let, kdy byly na podkladě požadavků Říšského ministerstva letectví zahájeny konstrukční práce. Prototyp letounu vzlétl poprvé v květnu 1939. Tento dolnoplošník, který měl na ochranu pilota pancéřovanou vanu a neprůstřelná skla, zaujal, ovšem nedostatečný výkon motorů, velikost řídicí páky i minimum informací na přístrojové desce vedlo k odmítnutí stroje do výzbroje armády. Firma Henschel začala letoun přepracovávat a montovala do něj kořistní francouzské motory Gnôme-Rhone 14M. Ten byl sice silný, ovšem v podmínách ruské zimy se ukázal jako nespolehlivý. Tam totiž směrovaly dodávky tohoto stroje, který byl určen pro boj se sovětskými tanky. Ukázalo se ovšem, že i 30 mm kanón Henschelu je nedostatečný a tak byl letoun vyzbrojován pumami a raketami. Později byl vybaven i protitankovým kanónem ráže 37 mm a koncem roku 1944 dokonce kanónem ráže 75 mm. Tento mezi německými piloty neoblíbený letoun dostal přezdívku „otvírák na konzervy“.


Lomnice nad Lužnicí

První písemné zprávy o Lomnici pocházejí z roku 1220. Od roku 1381 byla vlastnictvím krále Václava IV., který ji r. 1382 povýšil na město; to se rozkládalo pod stejnojmenným hradem. Novým majitelem hradu a města se stal Oldřich II. z Rožmberka, který nechal hrad na konci husitských válek zbořit. Rožmberkové v okolí města nechali vybudovat řadu rybníků, např. Velký Tisý, Malý Tisý, Dvořiště a Rožmberk. Jejich stavitelem byl nejdříve počátkem 16. století Štěpánek Netolický který stál i u vzniku Zlaté stoky, později Jakub Krčín z Jelčan. Lomnice zůstala ve vlastnictví Rožmberků do roku 1611. Ve třicetileté válce bylo město těžce poničeno; 9. listopadu 1618 se poblíž odehrála bitva u Lomnice. Roku 1660 se stala majetkem Švarcenberků, kteří ji zakoupili s třeboňským panstvím. Přídomek „nad Lužnicí“ obdržela Lomnice v období josefínských reforem r. 1789, a to i přes to že je od Lužnice vzdálena přes 2 km.


Maltese First Division

Maltese First Division je druhá maltská fotbalová soutěž, která se hraje od roku 2000.


Brasileodactylus

Brasileodactylus byl pterodaktyloidní ptakoještěr, který žil v období spodní křídy na území dnešní Brazílie. Typový druh B. araripensis byl popsán na základě části spodní čelisti. Tento ptakoještěr měl dlouhé, tenké a dopředu směřující zuby. Na lebce brazileodaktyla mohl být přítomen výrazný hřeben, podobně jako u jiných ornitocheiroidů.


Navigační systém Galileo

Navigační systém Galileo je plánovaný autonomní evropský Globální družicový polohový systém, který by měl být obdobou americkému systému Navstar GPS a ruskému systému GLONASS. Jeho výstavbu zajišťují státy Evropské unie a jejich instituce. Spuštění GNSS Galileo je stále oddalováno a původně měl být provozuschopný od roku 2010, podle nových plánů je nejbližší rok spuštění 2014. Projekt byl pojmenován podle italského vědce Galilea Galileiho, který se mimo jiné zajímal i o problémy námořní navigace.
Systém má být tvořen 30 operačními družicemi, obíhajícími ve výšce přibližně 23 tisíc kilometrů nad povrchem Země po drahách se sklonem 56° k zemskému rovníku ve třech rovinách, vzájemně vůči sobě posunutých o 60°. Každá dráha bude mít 9 pozic pro družice a 1 pozici jako zálohu, aby systém mohl být při selhání družice rychle doplněn na plný počet.
Dne 28. prosince 2005 byla do vesmíru vyslána první technologická navigační družice pro testování komponent tohoto systému, pojmenovaná Giove-A. Vynesla ji z kazašského kosmodromu Bajkonur ruská raketa Sojuz-FG/Fregat. Druhá družice, pojmenovaná Giove-B, byla z Bajkonuru vynesena na oběžnou dráhu raketou Soyuz/Fregat 27. dubna 2008.


Jitka Čechová

Po absolutoriu hry na klavír na pražské konzervatoři studovala dále na pražské AMU u profesora Petera Toperczera. Dále absolvovala postgraduální studium u Eugena Indjice v Paříži a Vitali Berzona ve Freiburgu. Účastnila se i mistrovských kurzů R. Kehrera ve Výmaru, Eugena Indjice a L. Bermana v Piešťanech.
Patří mezi nejvýraznější české mladé klavíristy současnosti, mimo jiné je také známa jakožto propagátorka a samozřejmě i vynikající interpretka klavirního díla Bedřicha Smetany.


Klasifikace vnitrozemských vodních cest

Klasifikace vnitrozemských vodních cest do kategorií slouží k rozlišení jednotlivých vodních cest podle maximálních rozměrů plavidla nebo sestavy plavidel, pro něž jsou na dané vodní cestě podmínky k bezpečnému a plynulému provozu. V průběhu 20. století se návrh hlavních kategorií vyvíjel, až byla 12. června 1992 Evropskou konferencí ministrů dopravy přijata jednotná Klasifikace evropských vodních cest.
Tato klasifikace zavádí rozdělení evropských vodních cest do hlavních tříd, označených římskými číslicemi I až VII, definuje minimální a cílové parametry plavebních staveb, minimální podjezdnou výšku mostů a doporučený ponor pro danou třídu. Platí, že při budoucích rekonstrukcích vodních cest dané kategorie by mělo být vždy dosaženo parametrů cílových. Malé vodní cesty s parametry neodpovídající ani třídě I jsou označeny jako vodní cesty třídy 0.
CEMT definuje také rozdělení tříd vodních cest podle jejich významu na Vodní cesty místního významu, kam spadají kategorie I až III, a Vodní cesty mezinárodního významu, kam spadají ostatní kategorie IV až VII.
Jednotná klasifikace vnitrozemských vodních cest mezinárodního významu je i součástí Evropské dohody o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu, která byla v České republice vyhlášena pod číslem 163/1999 Sb..
Vodní cesty místního významu jsou malé vodní cesty umožňující proplavení menších plavidel. Jejich jednotlivé třídy prakticky odpovídají postupnému historickému vývoji velikosti plavidel v Evropě za posledních 200 let. Jde většinou o historické průplavy nebo úseky menších řek či horní toky řek větších. Nejsou pro nákladní plavbu nadále považovány za perspektivní a další rozvoj jejich sítě se nepředpokládá. V současnosti však stoupá jejich využití pro rekreační plavbu. Jejich členění je odvozeno od starší klasifikace vodních cest, přijaté CEMT v roce 1954.
Třída 0 je souhrnná třída, ve které jsou zařazeny všechny malé vodní cesty, jejichž parametry nevyhovují v daném regionu ani minimálním požadavkům pro třídu I. To vychází již z původní Seilerovy klasifikace. Jedná se například o historické anglické průplavy či malé vodní toky. Pro třídu 0 nejsou mezinárodní dohodou definovány žádné minimální požadavky na parametry vodní cesty nebo minimální velikost plavidel.
Naproti tomu je v České republice vyhláškou č. 222/1995 Sb. definována vodní cesta třídy 0 jako vodní cesta, určená pro osobní vodní dopravu a zajišťující proplavení plavidel rozměrů 20 x 5 metrů s ponorem 1,2 metru, což odpovídá maximálním přípustným rozměrům malého plavidla. Táž vyhláška pak pro tuto kategorii určuje též minimální parametry plavební dráhy, minimální rozměry plavebních komor a výslovně řadí do třídy 0 část řeky Moravy od ústí Bečvy po soutok s Dyjí, jakožto sledovanou vodní cestu dopravně významnou, využívanou .
Vodní cesty třídy I jsou malé vodní cesty, odpovídající parametry starým francouzským průplavům Freycinetova gabaritu. Tyto vodní cesty se stavěly od 70. let 19. století ve Francii, Belgii a Nizozemí, a ve své době tvořily rozsáhlou dopravní síť. Jen ve Francii se do dnešní doby zachovalo kolem 5300 km těchto vodních cest a ještě roku 2001 realizovaly 23% přepravního výkonu francouzské plavby.
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je loď typu Péniche s rozměry 38,5 x 5,05 metrů a při ponoru 1,8 až 2,2 metrů nosostí 250 až 400 tun.
Vodní cesty třídy I jsou vodní cesty o něco vyšších parametrů, odpovídajících minimálně průplavu Finow, nejstarší dosud splavné vodní cestě v Německu. Současný průplav Finow byl postaven v letech 1743 až 1746 jako druhá generace vodních cest spojujících řeky Odra a Havola, a dnes je využíván pouze pro rekreační plavbu. Jeho plavební komory disponují rozměry 41 x 5,2 metrů.
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je loď typu Gross Finow s rozměry 41 x 4,7 metrů s nosností 180 tun při ponoru 1,6 metrů.
Vodní cesty třídy II jsou vodní cesty svými parametry odpovídající původní vodocestné síti v oblasti Kempen mezi řekami Šeldou a Másou na pomezí Belgie a Nizozemí. Tato vodocestná síť byla stavěna postupně v letech 1823 až 1874 pro lodě jednotných parametrů, zvaných podle názvu oblasti Kempenaar .
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je loď typu Kempenaar s rozměry 50 x 6,6 metrů, při ponoru 2,2 metrů s nosností 600 tun, ale při rekonstrukcích vodních cest této třídy je doporučeno zvýšit maximální délku plavebních komor na 55 metrů.
Vodní cesty třídy II jsou vodní cesty svými parametry umožňující proplavení polské nákladní motorové lodě BM 500, stavěné koncem 50. let 20.století pro řeky Odru, Vislu a přilehlé vodní cesty. Pro tyto lodě je splavná většina polských vodních cest, včetně spojovacích průplavů mezi Odrou a Vislou nebo první generace plavebních komor na kanalizované části Odry.
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je motorová nákladní loď BM 500 s rozměry 57 x 7,5 metrů a nosností 500 tun při ponoru 1,6 metrů. Při rekonstrukcích je doporučeno zvýšit minimální šířku plavebních komor na 9 metrů.
Vodní cesty třídy III jsou vodní cesty svými parametry odpovídající původnímu průplavu Dortmund-Emže, otevřenému roku 1899 jako spojnice Německého Porůří se severoněmeckým přístavem Emden. Původní plavební komory a svislé plovákové zdvihadlo u Hendrichenburgu měly užitné rozměry 67 x 8,2 metrů.
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je loď typu Gustav Koenigs s rozměry 67 x 8,2 metrů a při ponoru 2,5 metrů s nosností 1000 tun. Při rekonstrukci vodních cest třídy III je doporučeno zvýšit maximální délku plavebních komor na 80 metrů.
Vodní cesty třídy III jsou vodní cesty umožňující proplavení minimálně návrhového plavidla pro třídu III západně od Labe, s požadavkem na zvýšení parametrů při budoucích rekonstrukcích na délku 70 metrů a šířku 9 metrů.
Evropskou konferencí ministrů dopravy nebylo určeno návrhové plavidlo pro tuto třídu, ale požadované cílové parametry vodní cesty této kategorie odpovídají polské motorové lodi BM 600 z roku 1966, určené pro plavbu na Odře a západoevropských vodních cestách.
Vodní cesty mezinárodního významu, s vyjímkou historické třídy IV, umožňují proplavení větších lodí nebo sestav o délce 95 až 110 metrů a šířce 11,4 metrů. Při jejich klasifikaci se, na rozdíl od regionálních vodních cest, důsledně uplatňuje modulární princip, kdy se předpokládá složení tlačné sestavy z jedné nebo více standardních jednotek a jednoho tlačného remorkéru, přičemž jako návrhové plavidlo pro jednu jednotku sloužil tehdy nejrozšířenější rýnský tlačný člun Evropa II s rozměry 76,5 x 11,4 metrů s ponorem od 2,5 do 4,5 metrů, jehož parametry jsou vhodné pro přepravu standardních kontejnerů. Pro třídy V až VII tedy platí, že vodní cesta vyšší kategorie je schopna najednou proplavit sestavu obsahující dvě nebo více jednotek odpovídající vodní cestě kategorie nižší, včetně jednoho remorkéru tlačícího sestavu.
Pro parametry plavební dráhy a plavebních komor je rozhodující jestli jsou jednotky v sestavě uspořádány za sebou nebo vedle sebe. Proto byly u této skupiny vodních cest ještě zavedeny podtřídy, určující parametry plavební dráhy podle uspořádání sestavy. Tyto podtřídy se označují malým písmenem hned za označením třídy..
Minimální podjezdná výška mostů nad vodními cestami mezinárodního významu je dána hodnotou 5,25 metrů. Tato hodnota umožňuje přepravu kontejnerů ve dvou vrstvách nad sebou. Pro přepravu kontejnerů ve 3 vrstvách je vyžadována podjezdná výška 7 metrů, pro 4 vrstvy pak 9,10 metrů.
Vodní cesta s nejskromnějšími parametry, vyhovujícími k zařazení do kategorie vodních cest mezinárodního významu. Vodní cesty této kategorie byly stavěny od počátku 20. století především v Německu. Parametry plavidel pro tuto třídu vycházejí z parametrů plavidel, navržených pro průplav Rýn-Herne, postavený v letech 1906-1914 v Německu. Na základě doporučení CEMT z roku 1954 se třída IV stala základem rozvoje plavební sítě v Evropě. V dnešní době se již nepovažuje za perspektivní a je doporučeno při rekonstrukcích zvýšit parametry takovýchto vodních cest alespoň na třídu Va.
Návrhovým plavidlem pro tuto třídu je motorová nákladní loď Johann Welker s rozměry 80 x 9,5 metrů s nosností 1350 tun při ponoru 2,5 metrů.
Vodní cesta umožňující proplavení velkých rýnských lodí třídy Europaschiff nebo sestavy jednoho standardního tlačného člunu typu Evropa II s remorkérem, o celkových rozměrech 110 x 11,4 metrů s nosností až 208 TEU respektive 1600 až 3000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů. K zařazení vodní cesty do této kategorie postačí povolená délka soulodí minimálně 95 metrů, ale u nových nebo rekonstruovaných vodních cest této třídy je vyžadováno její zvýšení na standardních 110 metrů.
V současné době se tato kategorie považuje za standard pro modernizaci evropské plavební sítě, ale pokud má být vodní cesta této kategorie efektivně využitelná pro kontejnerové přepravy, musí umožňovat přepravu kontejnerů ve 3 vrstvách, což odpovídá podjezdné výšce mostů minimálně 7 metrů. Proto je v evropské vodocestné síti mnohem běžnější třída Vb, která krom poloměru oblouků a délky plavebních komor vyžaduje stejné parametry plavební dráhy jako třída Va, ale pro efektivní kontejnerové přepravy vyhoví již podjezdnou výškou 5,25 metrů, díky možnosti rozložení nákladu do dvou tlačných člunů zařazených za sebou.
Vodní cesta umožňující proplavení sestavy dvou standardních tlačných člunů typu Evropa II řazených za sebou, včetně tlačného remorkéru. Celkové maximální rozměry soupravy jsou 185 x 11,4 metrů a nosnost 3200 až 6000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů. Taková vodní cesta je splavná také pro velké rýnské lodě typu WINDECK s rozměry 135 x 11,4 metrů a nosností 268 TEU. Tato kategorie vyžaduje minimální povolenou podjezdnou výšku 5,25 mertů, která je považována za minimální pro vodní cestu vhodnou k ekonomické přepravě kontejnerů tam, kde není možno dosáhnout podjezdnou výšku mostů 7 metrů.
V této třídě je projektována většína nově budovanch a plánovaných vodních cest v Evropě. Parametry plavební dráhy jsou v přímém směru shodné jako u kategorie Va, pouze se vyžaduje větší poloměr oblouků a delší plavební komory. Minimální délka soulodí pro zařazení vodní cesty této kategorie je 172 metrů, přičemž u nových nebo rekonstruovaných cest je vyžadována minimální délka 185 metrů.
Vodní cesta umožňující proplavení sestavy dvou standardních tlačných člunů typu Evropa II řazených vedle sebe, včetně tlačného remorkéru. Celkové maximální rozměry setavy jsou 110 x 22,8 metrů a nosnost shodná s třídou Vb, tedy 3200 až 6000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů. Tato kategorie vyžaduje minimální povolenou podjezdnou výšku 7 mertů, která umožňuje přepravu kontejnerů ve 3 vrstvách. Pro případnou dopravu kontejnerů ve 4 vrstvách je předepsána podjezdná výška 9,10 metrů.
Kategorie VIa není v síti evropských vodních cest obvyklá. Vyskytuje se prakticky na přirozených vodních tocích, kde není možno dodržet minimální poloměr oblouků plavební dráhy odpovídající řazení tlačných člunů 2x2 dle kategorie VIb. Jistou výhodou je přístupnost takových vodních cest i pro nestandardně široké motorové lodě, používané na velkých přirozených řekách např. na Dunaji, ale délka soulodí pouze 110 metrů je limitující.
Vodní cesta umožňující proplavení sestavy čtyřech standardních tlačných člunů typu Evropa II řazených ve formaci 2x2, včetně tlačného remorkéru. Celkové maximální rozměry soupravy jsou 195 x 22,8 metrů a nosnost 6400 až 12000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů. Taková vodní cesta je dostupná i nejvtším vnitrozemským motorovým lodím. Pro zařazení vodní cesty do této kategorie postačí minimální délka soulodí 185 metrů, přičemž při rekonstrukcích nebo budování nových vodních cest této kategorie je vyžadována minimální délka 195 metrů. Tato kategorie vyžaduje minimální povolenou podjezdnou výšku 7 mertů, která umožňuje přepravu kontejnerů ve 3 vrstvách. Pro případnou dopravu kontejnerů ve 4 vrstvách je předepsána podjezdná výška 9,10 metrů.
Vodní cesta umožňující proplavení sestavy šesti standardních tlačných člunů typu Evropa II řazených ve formaci 2x3 nebo 3x2, včetně tlačného remorkéru. Souprava má nosnost 9600 až 18000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů a minimální povolená podjezdná výška mostů na této vodní cestě je 9,10 mertů, umožňující přepravu kontejnerů ve 4 vrstvách. Pro uspořádání člunů ve třech dvojicích za sebou jsou celkové rozměry soupravy 280 x 22,8 metrů. Pro zařazení vodní cesty do této kategorie postačí minimální délka soulodí 270 metrů. Pro uspořádání člunů ve dvou trojicích za sebou jsou celkové rozměry soupravy 200 x 34,2 metrů. Pro zařazení vodní cesty do této kategorie postačí minimální délka soulodí 195 metrů nebo jeho minimální šířka 33 metrů.
Tato kategorie vodních cest se v Evropě vyskytuje na Rýně a středním toku Dunaje.
Třída VII je souhrnná třída, do které náleží nejkapacitnjší vodní cesty umožňující proplavení největších lodí a sestav, včetně menších námořních lodí. Pro zařazení do této kategorie je vyžadováno minimálně proplavení sestavy devíti standardních tlačných člunů typu Evropa II řazených ve formaci 3x3, včetně tlačného remorkéru, o celkové délce 280 metrů a šířce 34,2 metrů. Taková souprava má minimální nosnost 14 500 až 27 000 tun při ponoru 2,5 až 4,5 metrů a na těchto vodních cestách je vyžadována minimální podjezdná výška mostů 9,10 mertů, umožňující přepravu kontejnerů ve 4 vrstvách. Pro zařazení existujících vodních cest do této kategorie se tolerují vodní cesty s šířkou omezenou na 33 metrů.
Do této kategorie jsou zařazovány i ty největší vnitrozemské vodní cesty a najdeme ji především na dolních tocích velkých řek.


Odontobuthus odonturus

Odontobuthus odonturus, někdy nazývaný též Štír opatrný je štír z čeledi Buthidae.
Velikost mezi 45 až 60 mm.Na metasomě má tento štír zvláštní zajímavé hrbolovité útvary.
K chovu je třeba pouštní terárium a je třeba napáječka. V teráriu musí být množství úkrytů převyšující počet štírů. Teplota je vhodná mezi 24-30°C. ospělce lze chovat pohromadě, ale mlád'ata se mezi sebou požírají.


Fiat Seicento

Název Seicento byl vybrán při příležitosti oslav 50. výročí zahájení výroby Fiatu 600.
V nárazových testech Euro NCAP bylo Fiatu Seicento uděleno pouze 1,5 hvězdičky, což z něj činilo nejméně bezpečný automobil na tehdejším trhu. Nebylo to překvapující, protože Seicento vycházelo z Cinquecenta koncipovaného roku 1991, kdy se ještě žádné nárazové testy neprováděly.
Pro srovnání: Rozměrově ještě menší automobil Smart ForTwo získal tři hvězdičky.
Při zahájení prodeje bylo Seicento dostupné ve třech úrovních výbavy; základní 'S' s černými nárazníky, spartánským interiérem a italským motorem o objemu 899 ccm, dále verze SX, která byla vybavena barevnými nárazníky, centrálním zamykáním, elektrickými okny a posuvnou střechou a nakonec verze Sporting vybavená silnějším FIRE motorem, ochranným rámem, 14" hliníkovými koly, sportovními sedadly a bodykitem.
Roku 2001 dostala verze Sporting přepracovaný bodykit. Nově byly všechny veze standardně vybaveny systémem ABS. Vznikla nová edice 'Michael Schumacher' se sportovním designem na oslavu vítězství Michaela Schumachera ve Formuli 1.
Roku 2004 byla ukončena výroba modelů s řízením napravo. Výroba modelů s řízením nalevo dále pokračovala a prošla drobným faceliftem - vznikl nový design ráfků.
Roku 2005 byl název Seicento změněn na 500 a byly provedeny drobné změny na přídi a v interiéru.
Seicento bylo nabízeno se dvěma motory: se starým agregátem 899 ccm OHV - motor používaný prvně v modelech S a SX a 1108 ccm FIRE. Dále byla nabízena verze s elektrickým motorem.
Německy tuner Novitec vylepšil Fiat Seicento - Přidáním turbodmychadla a šestirychlostní převodovky dokázal vydolovat 101 k ze 1242 ccm FIRE motoru.
Fiat Seicento byl v červenci 2007 nahrazen modelem Fiat 500.


Bohumil Bouška

Bohumil Bouška se narodil 4. dubna 1864 v Praze. Celý život působil jako učitel. Nejprve ve Všelibicích a Smržově u Českého Dubu. Nejzásadnější část jeho pedagogického života je spojena s Troskovicemi u Rovenska, kde učil v letech 1910 až 1926, od roku 1911 jako řídící učitel. Čile se účasnil vesnického dění. Spolupracoval s Klubem českých turistů v Rovensku pod Troskami, redigoval Zpravodaj Českého ráje, zároveň byl zaníceným režisérem místního divadelního spolku Tyl. S ochotníky i dětmi ze školy nacvičil řadu představení a besídek.
Po roce 1926, kdy odešel na odpočinek, si ponechal v troskovickém hostinci malý byt a často sem z Prahy dojížděl, aby dál pomáhal při nacvičování divadelních her. Ještě v lednu 1934 byl zvolen předsedou spolku Tyl.
Bohumil Bouška zemřel ve věku 70 let 30. ledna 1935 v Praze.
Bouškovo rozsáhlé dílo čítá množství žánrů – historicko-dobrodružné romány, divadelní hry pro dospělé, loutkové hry pro děti, básně.
V souborném katalogu Národní knihovny České republiky je Bouška zastoupen více než 70 položkami.
Divadelní hry mj.: Švédové v Praze aneb Zrádcova smrt, Přemysl Otakar II., Ať žije naše republika!, Zločin a svědomí.
Dobrodružná beletrie mj.: Setník císařských kyrysníků, V klášterní hrobce, Tajemná maska.
Z tvorby pro děti: Zakletá princezna Zlatohlávka, Květ kapradí, Princezna Šmordulina a loupežník Klecián.
V roce 1925 vychází sbírka Bouškových proslovů a básní Od srdce k srdci a v roce 1933 obdobné čtení s názvem Pramen.
Zajímavé jsou Bouškou sebrané a historickými glosami doplněné pověsti Českým rájem na Trosky, které byly donedávna tištěny a distribuovány po hradech Českého ráje.
Bouškovo dílo bylo vydáváno jen za jeho života, od té doby upadá do zapomnění. Jedinou dosud živou knihou jsou pověsti Českým rájem na Trosky.
Bouškovy divadelní hry Ať žije naše republika! a Štěstí u lože umírající matky byly ještě za Bouškova života přeloženy do slovenštiny.
Sám Bouška – spisovatel byl bravurním vypravěčem. Ve svých dobrodružných knihách dokázal udržet čtenářovu pozornost, v divadelních hrách mistrně karikoval lidskou, resp. českou povahu. Bohužel jeho tvorba se nedokázala vyvarovat schématičnosti a Bouška – autor se v žádné oblasti své činnosti nepokusil o hlubší tvůrčí ponor.
Sympatický je Bouškův vřelý vztah ke kraji Českého ráje, k jeho přírodě i lidem. Dokládá to zejména kniha básní Hold Českému ráji a pozoruhodná historicko-beletristická knížka Z dob poddanství na Hruboskalsku, jež přibližuje genealogii starobylého rodu Kosinů z Krčkovic.


Laudate Dominum

Laudate Dominum jsou úvodní slova římskokatolického chvalozpěvu. První dva verše odpovídají Žalmu 117. V římskokatolické liturgii, může být tento chvalozpěv zpíván po Eucharistické adoraci.
V obvyklém českém překladu je zajímavé zejména prohození prvních dvou veršů, které má samozřejmě rytmické důvody. V doslovném překladu je zde záměrně Dominus překládáno Pán, což kromě Otce zahrnuje i Syna. Nejvýznamnější rozdíl je v druhé části, kde je v obvyklém překladu pravda nahrazena věrností.
Pravděpodobně nejslavnější hudební verzi zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart. Sólo v ní zpívá soprán za doprovodu sboru. Jedná se o pátou z šesti částí rozsáhlejšího díla známého jako Vesperae solennes de confessore.


Koněšín

Koněšín je obec v okrese Třebíč, asi 14 km na východ od Třebíče na levém břehu řeky Jihlavy. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 468 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1104, kdy se tu nalézalo tržiště, kde obchodovali kramáři. V zakládací listině třebíčského kláštera je zmíněno jako místo velmi významné. Jméno Koněšín vzniklo z původního Kunyšín, odvozeného od jména Kunyša, který měl osadu ve vlastnictví. Do roku 1556 patřila osada ke třebíčskému klášteru, poté byla prodána panství náměšťskému. Dnes se v Koněšíně nachází tři hospody, pošta, jeden obchod a spousta živnostníků.


Svante Arrhenius

Svante August Arrhenius byl švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie. V roce 1903 obdržel Nobelovu cenu za za elektrolytickou teorii disociace.


Vita Caroli

Vita Caroli je autobiografické dílo, jehož autorem je Karel IV. Zachytil v něm zážitky z mládí, kdy žil v cizině, a počátky pobytu v Čechách do roku 1340. Události následujících let vylíčil už jiný autor. Poslední kapitola pojednává o Karlově korunovaci na římského krále v roce 1346. V díle se prolínají osobní prožitky s císařovým veřejným působením, značný prostor zabírají náboženské a morální úvahy. Z nemnoha citově zabarvených pasáží vyniká líčení návratu do Čech roku 1333. Přestože jde o dílo psané latinsky, projevuje se v něm zájem o český jazyk.
Dílo je členěno do dvou částí, první část obsahuje kapitoly I-XIV, část druhá pak kapitoly XV-XX.
Důvodem sepsání životopisu, který je dodnes základním zdrojem informací o životě Karla IV., byla jeho snaha dát mladému kralevici Václavovi určitý životní vzor, jakýsi model panovnického chování.
Karel IV. vědomě navazoval na slavné české tradice. Napsal Legendu o svatém Václavu, v novém Korunovačním řádu našel místo i pro píseň Hospodine, pomiluj ny.


Španělsko v 19. a na počátku 20. století

Historie Španělska v 19. a na počátku 20. století odráží veškeré jevy spojené s rozvojem evropské civilizace v tomto období. Specifický je fenomén krize z rozpadu koloniální říše, který vyostřil konflikty liberálních a konzervativních sil ve španělské společnosti.
Po návratu z exilu odmítl král Ferdinand VII. přísahat na liberální ústavu z roku 1812 a pokračoval v absolutistické vládě. Tato skutečnost byla na Pyrenejském poloostrově akceptována. Jiná byla situace v americké části španělské říše, kde v průběhu napoleonských válek místní elity vyhlásily nezávislost na španělské vládě. Některé složky hnutí za nezávislost v Latinské Americe respektovaly autoritu španělské koruny, avšak nikoli v její absolutistické podobě. Španělsko nezávislost svých kolonií neuznalo, podněcovalo odpor proti nezávislosti a vojensky v nich intervenovalo, a to okamžitě po ukončení francouzské okupace. Avšak státní pokladna byla po napoleonských válkách blízko státnímu bankrotu a nebyla schopna nést náklady na intervenční armádu. Proto v roce 1819 Španělsko prodalo Spojeným státům Floridu za 5 miliónů dolarů.Goya: Ferdinand VII španělský Na rok 1820 připravoval král další vojenskou expedici o síle 10 praporů k potlačení revoluce v Latinské Americe . Jednomu z praporů velel Rafael del Riego. Před naloděním zahájil 1. ledna 1820 v Cádizu vzpouru a požadoval znovuzavedení ústavy z roku 1812. Přes počáteční apatii obyvatelstva bylo povstání úspěšné a 7. března 1820 byl královský palác v Madridu obklíčen vojáky generála Ballesterose a 10. března král souhlasil s obnovením ústavy. Král byl poté uvězněn v domácím vězení, které trvalo po celou dobu liberální vlády. Liberální vláda uskutečnila v roce 1822 volby do kortesů. Svou formou připomínala španělská vláda příliš vlády francouzské republiky. Na Kongresu ve Veroně v prosinci 1822 se země Svaté aliance usnesly, že republikánské Španělsko představuje hrozbu rovnováze Evropy, a pověřily Francii znovu v něm zavést absolutní monarchii. 7. dubna 1823 překročila francouzská armáda hranice. Intervence byla úspěšná, v bitvě o Trocadero 31. srpna 1823 byly španělské síly poraženy a do měsíce se vzdal i obležený Cádiz. Král Ferdinand, kterého tam kortesy věznily, byl osvobozen a restaurován jako absolutní monarcha. Nicméně americké kolonie byly až na Antilské ostrovy nenávratně ztraceny. Poslední zbytky španělské armády na americkém kontinentě byly poraženy v roce 1824 v bitvě u Ayacucha v jižním Peru. Období 1820 až 1823 je též nazýváno španělskou občanskou válkou.
Ferdinand VII neužil absolutní moc rozumně a po zbytek své vlády krutě pronásledoval liberály. V roce 1828 odrazil pokus Mexika dobýt Kubu, na druhé straně pokus o znovuzískání Mexika uskutečněný v roce 1829 skončil španělskou porážkou v bitvě u Puebla Viejo. Protože neměl mužského potomka, očekávalo se, že jeho nástupcem bude jeho bratr Don Carlos. 31. března 1830 Ferdinand vyhlásil Pragmatickou sankci, která dávala právo nástupnictví dcerám v případě, že král nemá syna, a prakticky tak vylučovala z následnictví jeho bratra. Don Carlos poté ze země odešel do exilu do Portugalska. Marie Kristýna BourbonskáPo smrti Ferdinanda VII. 29. září 1833 jeho manželka Marie Kristýna Bourbonská převzala s podporou liberálů regentství za svoji dceru, tehdy tříletou Isabelu II. Don Carlos, který aspiroval na trůn podle nástupnického řádu vylučujícího ženy z nároku na trůn, vpadl do země a získal zde podporu konzervativců tzv. karlistů. Protože se konzervativní síly odvrátily od trůnu, musela regentka hledat podporu u umírněných liberálů a provedla v tomto směru několik kroků. Během první karlistické války vydala v roce 1834 Marie Kristýna královské nařízení, kterým zavedla zřízení podobné ústavě z roku 1812, aniž by se na ni odvolávala. V témže roce definitivně zakázala inkvizici. Přes politické ústupky trval tlak na další liberalizaci. V roce 1836 obnovila ústavu z roku 1812 a rok nato vydala novou, ještě liberálnější ústavu. Válka skončila teprve po šesti letech bojů, kdy zvítězila vládní armáda vedená generálem Baldomerem Esparterem. Po ukončení války Marie Kristýna obnovila některá přednapoleonská privilegia, čímž si chtěla získat podporu konzervativních sil, a následně se pokusila odvolat ústavu z roku 1837. Tím vyvolala odpor a aktivizovala radikální demokraty. Protože odmítla ustoupit jejich požadavkům, abdikovala 15. června 1840 na regentství. Novým regentem jmenovaly kortesy generála Espartera, který byl vůdcem radikálních demokratů. Espartero začal zavádět další reformy tak unáhleně, že vyvolal po celé zemi několik povstání, do jejichž čela se postavili moderadores. Espartero sice všechny vzpoury postupně potlačil, ale to ho nezachránilo a v roce 1843 byl umírněnými liberály donucen se vzdát titulu regenta. Isabela II španělskáV reakci na neúspěch regentství, prohlásily v r. 1843 kortesy Isabelu plnoletou a postoupily jí většinu. Královna chtěla být v politice aktivní, přitom byla pod trvalým tlakem konzervativního královského dvora, obzvláště své matky, a v praktické politice se ani příliš nevyznala. Proto svěřovala tyto záležitosti svým generálům Narváezovi , Esparterovi a O'Donnellovi, které během své vlády jmenovala premiéry, a to i opakovaně. V roce 1846 se Isabela II na doporučení kortesů vdala za svého bratrance Františka Bourbonského, vévodu z Cádizu. Sňatkem došlo k oslabení karlistů, protože František patřil do okruhu možných následníků v původní mužské linii. Vědomi si této skutečnosti vyvolali karlisté v Katalánsku povstání známé též jako druhá karlistická válka. Přestože si vzbouřenci vedli vojensky zdatně a podařilo se jim postavit armádu o síle 10 000 mužů, povstání nakonec vyhaslo poté, co jeho vojenský velitel Ramon Cabrera musel v důsledku svých zranění opustit Španělsko. Isabela měla s Františkem 11 dětí, z nichž se pět dožilo dospělosti. Její kralování bylo chaotické a nepřineslo Španělsku tolik potřebný klid. Královna se opřela o liberály a stala se zajatcem jejich politiky, prostřednictvím svých vlád nepřetržitě utiskovala přívržence umírněného absolutismu a na druhé straně nebyla přístupná zavedení svobodnějšího režimu. Nebyla oblíbena z těchto důvodů a navíc proto, že nedávala najevo zájem o poddané. Během jejího kralování proběhlo několik neúspěšných pokusů o modernizaci země. Úspěch nepřineslo ani vytvoření společné vlády radikálů a liberálů v polovině padesátých let. Od padesátých let se Španělsko účastnilo několika ozbrojených konfliktů – Krymské války, tažení do Kočinčíny, španělsko- marocké války, rekolonializace Dominikánské republiky, první tichomořské války. Až na území v Maroku nepřinesly tyto války Španělsku žádné zisky. V šedesátých letech postihly Španělsko hospodářské obtíže a v důsledku neshod, jak je řešit, k tomu přistoupil rozklad Liberální unie. Liberálové a radikálové se však shodli v r. 1866 v Ostende na odstranění královny. To se podařilo po státním převratu vedeném generálem Joanem Primem v roce 1868, v jehož důsledku odešla Isabela do exilu do Francie.
Převratu z roku 1868 se ve Španělsku říká slavná revoluce, ovšem generálové zůstali u moci, přestože to tentokrát byli radikální demokraté. Nejvýznamnějším mužem tohoto období byl generál Francisco Serrano, který během revolučních zmatků přes odpor republikánů prosadil, aby byla monarchie zachována. Serrano byl jmenován regentem a následně v r. 1869 přijaly kortesy novou liberálně demokratickou ústavu. Juan Prim se stal předsedou vlády a měl za úkol připravit volbu nového krále. Generál Francisco Serrano y Dominguez, španělský regent, prezident a předseda vládyS odchodem královny do exilu se aktivizovali karlisté, kteří na trůn prosazovali vnuka původního pretendenta na trůn. Ovšem republikáni souhlasili s konstituční monarchií pod podmínkou, že král bude přísahat na novou ústavu, což karlisté jako legitimisté nechtěli přijmout. Jedním z možných kandidátů byl i generál Espartero, který se záhy kandidatury vzdal, aniž by to zasáhlo jeho značný politický vliv. Dalšími kandidáty byli dva němečtí princové, což se stalo jednou z příčin prusko-francouzské války. Období tahanic ukončily kortesy tím, že v r. 1870 zvolily králem prince Amadea, mladšího syna italského krále Viktora Emanuela II. Přestože král Amadeus I. přísahal na ústavu, kortesy ho považovaly za přivandrovalce a politikové proti němu intrikovali. Navíc karlisté zahájili třetí karlistickou válku a bouřili se i republikáni. V lednu 1873 Amadeus vyhlásil, že španělskému lidu nelze vládnout, abdikoval a zanechal zemi napospas bojům republikánů a karlistů. Kortesy bezprostředně poté prohlásily Španělsko republikou. Při práci na nové ústavě se mezi zastánci republiky rozhořel spor, zda Španělsko má být federálním nebo unitárním státem. Země se zmítala v chaosu – propukala různá povstání, ať už kantonalistů nebo socialistů a do toho vstoupila Isabela II. s nárokem na trůn pro svého syna Alfonse, v jehož prospěch abdikovala v exilu již v r. 1870. Když v prosinci 1874 vypukla v Saguntu vzpoura vojáků podporujících Alfonse, armáda odmítla zakročit a republika se zhroutila.
AlfonsXII španělskýAlfons XII. záhy získal na svoji stranu republikánskou armádu, která mu přísahala věrnost. Poté skoncoval s karlistickým povstáním, když využil toho, že převážná část monarchistů přešla na jeho stranu. Karlistické války byly ukončeny v r. 1876 poté, co se Alfons s vládním vojskem vylodil v Pamploně. Téhož roku vešla v platnost nová ústava, která pak platila po celou dobu restaurace. Španělsko se stalo konstituční monarchií s dvoukomorovým parlamentem – nižší komorou a vyšší komorou. Tato ústava dávala králi právo jmenovat senátory a libovolně odvolávat zákony, zároveň měl titul nejvyššího velitele armády. Ve vládnutí se střídaly dvě politické strany : Liberální strana a Konzervativní strana, které byly utvořeny podle anglického vzoru – oné době se ve Španělsku říká el turno pacífico. S postupem času se tento systém přežíval a vzbuzoval nelibost, která vedla ke vzrůstu významných nacionalistických hnutí v Katalánsku a Baskicku a podobně i odborů. V hospodářské oblasti je pro tyto roky charakteristický ekonomický vzestup. Španělsko bylo oproti ostatním evropským státům značně zaostalé a v oné době nastala široká modernizace; objem výroby významně vzrostl zejména díky výrazným ochranářským opatřením. Alfonsovi XII. se podařilo ukončit desetiletou válku na Kubě, která začala v r. 1868 a jejímž výsledkem bylo zrušení otroctví. V roce 1884 byla zahájena španělská kolonizace Západní Sahary. Mladý král zemřel na tuberkulózu v r. 1885 ve věku pouhých 28 let.


Short Sperrin

Short SA.4 "Sperrin" byl britský bombardér z počátku 50. let vyráběný firmou Short Brothers and Harland z Belfastu, zkráceně se této firmě s oblibou říkalo "Shorts". Poprvé bombardér letěl v roce 1951. Ačkoliv nebyl zařazen do výroby, protože v té době byly dostupné jiné modely s ubíhajícími křídly, jako např. Vickers Valiant, prototypy Sperrinu byly cenné kvůli výzkumu dat pro velká trysková letadla.
V období po druhé světové válce cítili britští představitelé, že potřebují nezávislou strategickou bombardovací kapacitu - jinými slovy nemohli se spoléhat na americké strategické letecké komando. Koncem roku 1948 předložil ministr pro letectví specifikaci B.14/46 pro vyvinuté bombardéry, které by měly být shodné s čímkoliv, co měl buď Sovětský svaz nebo Američané. Přesné požadavky zahrnovaly váhu 64 000 kg, schopnost doletu 2 800 km rychlostí 930 km/h ve výšce 45 000 - 50 000 stop a být jednoduchý pro údržbu na zámořských základnách. Další podmínkou bylo, ve zvláštním žargonu RAF, že může být zabudována jaderná bomba vážící 4 500 kg a měřící 30 stop a mající obvod 10 stop.
Z předchozího roku již existovala specifikace "B.35/46" pro bombardéry středního doletu, které by mohly nést 4 500 kg bombu na vzdálenost 2 780 km ze základny, která by mohla být kdekoliv ve světě.
Požadavek z roku 1947 předpokládal, že plný náklad by byl pod 45 tun, bombardér měl rychlost 930 km/h a mohl by létat ve výšce 15 200 m. Tento požadavek by byl základem pro bombardéry V.
Nicméně ministr pro letectví souhlasil, že požadavek by zřejmě byl nad možnosti britských výrobců letadel a připravil záložní pozici ve formě dřívější specifikace B.14/46, který byla více konzervativní ve svých požadavcích a za těchto podmínek předali smlouvu na dva letecké prototypy a trenažér firmě Shorts.
Design, původně známý jako SA.4 a později jako "Sperrin" měl mnoho společného s designy z druhé světové války než s těmi z nové doby. Měl přímá křídla, ačkoliv přední okraj byl lehce zahnutý. Motory byly vsazeny v kabině mezi křídly; dva motory pro každé křídlo s tím, že jeden motor byl nahromaděn nad druhým. Kostra letadla byla vyrobena hlavně z hliníkových sloučenin s tříkolovým podvozkem, přední pohon táhl dozadu a hlavní pohon v křídlech směrem k trupu letadla.
SA.4 byl vymodelován pro pětičlennou posádku; pilot, druhý pilot, bombardér, navigátor a radio operátor, avšak pouze pilot měl sedadlo s katapultem.
První prototyp poháněný čtyřmi motory Rolls-Royce Avon RA.2 o výkonu 27 kN a pilotovaný Tomem Brooke-Smithem podstoupil svůj první let 10. srpna 1951. Touto dobou padlo rozhodnutí objednat letadla u Vickers Valiant namísto Sperrinu a projekt byl zrušen, i když ministr zásobování rozhodl, že Sperrin by sloužil jako výzkumné letadlo. Práce na dvou prototypech pokračovaly s tím, že druhý prototyp vzlétl 12. srpna 1952 kontrolovaný "Wally" Runcimanem doprovázeným inženýrem pro testovací lety Malcolmem Wildem. Byl doplněn výkonnějším Avonem RA.3s o 28,1 kN.
Tyto dva Sperriny byly používány v různých výzkumných testech v 50. letech, včetně testu motoru na VX158, který byl testovacím zařízením pro turbomotor de Havilland Gyron - velký motor produkující výkon 66,7 kN. Gyron Gy1 nahradil nižší Avon v nasazovací kabině. Pro první let s tímto motorem 7. července 1955 byl VX158 pilotován Jockem Eassiem a Chrisem Beaumontem. Testování s touto asymetrickou motorovou konfigurací pokračovalo do března 1956, kdy byl jeden Gyron Gy1 nahrazen dvěma motory Gyron Gy2, každý z nich vyráběl výkon 89 kN. Každý z nich byl vsazen v jedné motorové kabině pod původním Avonem RA.2s.
První let VX158 s novou motorovou konfigurací se uskutečnil 26. června 1956, opět pilotovaný "Jockem" Eassiem a Chrisem Beaumontem. Během tohoto letu upadl kryt vnějšího podvozku; VX161 letěl přes Farnborough a jeho stejný kryt byl použit k opravě VX158. VX161 už nikdy neletěl a v roce 1957 byl v Sydenhamu sešrotován. VX158 letěl v roce 1956 na Farnboroughské letecké show se dvěma motory Avon a dvěma Gyrony, ale o šest měsíců později byl program Gyron přerušen a VX158 byl sešrotován v roce 1958 v Hatfieldu.
Fotografie VX158 s oběma Gyrony je k vidění v konečném díle "Letadla Shorts od roku 1900" autorů C. H. Barnese a D. N. Jamese.
Mezi jinými testy byl VX161 zahrnut v testech týkajících se tvarů bomb s betonovými směsmi jaderné bomby Modrý Dunaj a rakety Modrý divočák. Ani jeden z těchto projektů nepokračoval.
1. Čtyři turbojety Rolls-Royce Avon RA.2, každý o výkonu 26,6 kN
2. Čtyři turbojety Rolls-Royce Avon RA.3, každý o výkonu 28,1 kN
3. Tři turbojety Rolls-Royce Avon RA., každý o výkonu 26,6 kN a jeden turbojet de Havilland Gyron Gy1 o výkonu 66,7 kN v dolní části kabiny motoru
4. Dva turobjety Rolls-Royce Avon RA.2 v kombinaci s dvěma turbojety de Havilland Gyron Gy2, každý o výkonu 100 kN


HK Acroni Jesenice

HK Acroni Jesenice je profesionální slovinský hokejový tým. Byl založen v roce 1948. Klub se sice účastní Rakouské ligy, ale na konci sezóny se zapojí do play off Slovinské ligy.


Bitva u Lepanta

Bitva u Lepanta byla poslední velkou bitvou veslových lodí. Proběhla 7. října 1571 u řeckého ostrova Naupaktos. Střetla se v ní loďstva Svaté ligy a osmanské říše. Bitva skončila vítězstvím Svaté ligy.
Od roku 1566 vládl v osmanské říši sultán Selim II., slabý panovník který se věnoval především dvorským radovánkám. Stát řídil jeho vezír Sokolu Mehmed Paša, schopný voják i úředník. Cílem vezírovy politiky byla především stabilizace vnitřních poměrů v říši a udržení značných územních zisků z dob Selimových předchůdců. Výbojům se spíše vyhýbal. Důkazem toho je řada mírových smluv s Maxmiliánem II., Persií, Polskem, Francií a Benátskou republikou. V rozporu s touto politikou a patrně bez vezírovy účasti bylo tedy obsazení Kypru, který byl tehdy benátskou državou. To vyvolalo vznik tzv. Svaté ligy, aliance Španělska, papežského státu a Benátek. Další křesťanské státy se do ní nezapojily. V Anglii a Nizozemsku probíhala tehdy reformace, Francie byla tradičním nepřítelem Habsburků.
Loďstvo Svaté ligy, kterému velel don Juan de Austria, vyplulo 16. září ke Korfu a odtud 3. října ke Korintskému zálivu. S tureckým loďstvem pod vedením Aliho Paši se setkalo ráno 7. října 1571. Obě flotily se rozestavily do dlouhých linií se zálohami za středy formací. Flotilu Svaté ligy tvořila dvě křídla po 50 galérách, střed se 62 galérami a 30 galér zálohy. Před formací pak plulo 8 velkých galér a 6 galeas, aby zahájily boj ostřelováním nepřítele a pokusily se prorazit jeho linie. Bitvu zahájilo turecké loďstvo. Pravé křídlo které vedl paša Scirocco zaútočilo na benátské galéry admirála Barbariga. Osm jich potopilo a admirál byl smrtelně raněn. Turci začali levé křídlo nepřítele obkličovat. Část tureckého levého křídla se vklínila mezi střed a pravé křídlo křesťanů, ti tomu čelili nasazením zálohy. Ve středu bojiště se střetly velitelské lodě. Křesťanům se dvakrát podařilo vniknout na palubu lodě Ali Paši, ale byli opakovaně odraženi. Teprve když Ali Paša zahynul po zásahu kulkou, byl útok křesťanů úspěšný. Benátčané na levém křídle odvrátili turecký útok a zatlačili část nepřátelských galér na mělčinu. Na opačném křídle naopak vítězily turecké lodě. Teprve zmatek vyvolaný porážkou velitelské lodě Aliho Paši zvrátil průběh bitvy ve prospěch Svaté ligy.Večer již bylo o vítězi rozhodnuto. Uluch Ali vedl zbytky turecké flotily k Dardanelám.
Přes poměrně jednoznačné vítězství Svaté ligy neměla bitva větší vliv na rozložení sil ve Středozemním moři. Spojenci nedokázali úspěchu využít, a tak bylo osmanské loďstvo brzy obnoveno. Už v roce 1573 byly Benátky donuceny uzavřít mír, vzdát se Kypru a zaplatit válečnou náhradu. V dalším roce 1574 donutil admirál Sinan Paša Španěly opustit Tunisko a to se stalo osmanskou provincií. Nicméně po bitvě u Lepanta již Turecko nikdy nedosáhlo takového mocenského postavení, zvláště na Středozemním moři, jaké mělo v 16.století.


Citroën BX

Citroen BX byl s velkou slávou představen pod Eiffelovou věží 23.9. 1982. Uskutečnila se tak snaha vytvořit efektivní auto s pohodlným řízením a charakterem automobilky Citroen. Citroen popisoval tvar svého BX, dílo karosárny Bertone, jako „půl cesty mezi uměním pro umění samotné a ultra banálním stylem“ který „ukazuje originalitu bez výstřednosti“. Interiér byl světlý,jednoduchý, vzdušný a prostorný a palubní deska v pravém Citroenovém stylu sdružovala všechny malé kontrolky a ovládače do primárních skupin, soustředěných okolo volantu. U pozdějšího modelu byl interiér v přední části trochu pozměněn a zprehledněn a přístrojová deska dostala „běžný“ ráz.
Předcházející modely byly častokrát kritizované pro malou odolnost vůči korozi a slabou spolehlivost dílů. Použití plastů u karosářských dílů vedlo k neobvykle lehké karosérii - 241 kg v porovnání s 276 kg modelu GS a 323 kg modelu CX. Od roku 1985 je karoserie pozinkovaná. Karoserie Bx je jedinečným dílem, aerodynamická, pozinkovaná, prostorná, davá autu velmi osobitý výraz. I ta prošla po roce 1986 malými změnami.
Původní přístrojová deska, otočné budíky, zrcátka, přední oranžové směrovky u světlometů, hranatější nárazníky atd.
Motorové typy začínají 1.4i, 1.6, 1.9 a končí u nejsilnější verze 1.9 GTi 16V. Velmi oblíbená byla též varianta 1.9 4x4 s pohonem všech 4 kol a díky hydraulickému odpružení měla širokou průchodnost obtížným terénem. Zastoupení naleznou i milovníci dieslových motorů v 1.9D a 1.7TD a po světě jezdí i několik kusů 1.9TD, které se bohužel neprosadily. V nabídce byla jak 5ti stupňová manuální převodovka, tak i 4rychlostní automat. Každé Bx mělo v sérii 4 kotoučové brzdy a posilovač. Výbava Bx byla velmi bohatá, různé varianty modelů nabízely elektrická zrcátka, okna, kožené sedačky a klimatizaci.
Hydraulické odpružení je kapitola sama pro sebe. V dnešní době je velmi kritizováno díky neznalosti v dřívejších dobách a špatnému servisu. Přitom skýtá jedno z nejpohodlnějších svezení a možnost změny světlé výšky je nepřekonatelná. S ní je možné zdolat i obtížnější terén a nebo lehce vyměnit kolo. S lehkým servisem hydraulika velmi dobře slouží a při každé jízdě se ocení její vlastnosti.
Přelom roku 1986-1987 Pozměněné přední blatníky, větší směrovky, kulatější nárazníky, nový vzhled přístrojovky a palubové desky.
BX GTi 16v se stal vlajkovou lodí modelu BX. První verze 16v měla výkon o 160 koních, disponovala ABS, elektrickými okénky, klimatizací, anatomickými sedačkami Recaro. Po roce byla stažena a nahrazena 150ti koňovou verzí s pozměněným sáním, katalyzátorem a čidlem klepání.
S výkonem 108 kw, točivým momentem 177nm se BX 1,9 GTi 16v stal příjemným, sportovněji laděným 5ti dveřových hatchbackem, který nejen dokázal poskytnout komfort díky hydropneumatickému odpružení, ale poskytoval i výkon. Řazení bylo rychlé a podvozek poddajný.
V roce 1989 -90 prodělala verze 16v malý facelift v podobě nového křídla, drobnou modifikaci obou nárazníků a rozšířenými prahy.
Bx 4TC Evo byl závodním speciálem Citroen v skupině B šampionátu v rallye. 4TC Evolution bylo klasifikováno spolu s 4TC. Auto bylo oficiálně představeno Citroenem v listopadu 1985 pro sezónu 1986. Ani jeden z vozů ale nedojel při prvním závodě do cíle. Při druhém závodě dokončil jeden vůz na šesté pozici a při dalším závodě opět nedojela ani jedna posádka. Automobily se pak objevovaly jen na regionálních soutěžích ve Francii a po zrušení skupiny B přestaly být nasazovány.
4TC bylo vývojově vzdálené od sériové BX a 4TC Evolution byl ješte méně podobný silnični 4TC verzi. Posledni Evo verze mela vic chladičů vzadu a rozdilné turbodmychadlo. Prvni Evo verze mela 6 kulatych svetel a tato verze byla pouze testována, než byla vytvořena finálni verze. Oba typy měly hydropneumatické odpruženi. Řazení bylo vypujčené z typu SM a brzdy z typu CX.
Přední část typu 4TC byla o kousek delší nez klasické Bx protoze čtyřválcový dvoulitr byl otočen o 90 stupňů od normálniho Bx motoru.
4TC bylo rychlé a luxusní auto. Interiér byl podobný pravě uvedenému Bx sportu, včetne volantu. Na přístrojové desce bylo přidáno několik kontrolek.
Citroen Bx je pro 2CV druhým nejvyráběnejším citroenem na světě, o čemž dokazuje vyrobených neuvěřitelných 2,5 milonů kusů. Návrh Citroënu BX pochází od mistra Bertoneho, částečně to bylo dílo Marcella Gandiniho, který navrhoval i legendární Lamborghini Coutach. Citroen Bx má také mnoho zastánců a obdivovatelů. Stále se najde na internetu klub, který každoročně pořádá srazy právě těchto vozů. Česká větev klubu udržuje kontakty i na zahraniční kluby v sousedních zemích, jako je Polsko, Německo, ale i země původu, Francie. Členství je bezplatné, diskuse jsou veřejné, konstruktivní a přátelské.


Ondřej Procházka

Ondřej Procházka je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým BK Kondoři Liberec. Hraje na pozici rozehrávače. Je vysoký 184 cm, váží 81 kg.


Osteomyelitida

Osteomyelitida, česky zánět kostní dřeně je infekční hnisavé onemocnění kostí a kostní dřeně vyvolané bakteriemi či mykobakteriemi. Při tomto onemocnění dochází k ucpávání cév v kosti krevními sraženinami a následnému odumírání kostní tkáně. Může docházet k obrůstání postižených částí okosticí.
Tento typ onemocnění se nazývá též endogenní, primární či hematogenní. Vzniká šířením z primárního infekčního ložiska krevní cestou např. při hnisavých zánětech kůže a podkoží a obvykle se rozvíjí v kostech s dobrým krevním zásobením a bohatou dření. U dětí zánět vzniká nejčastěji na dlouhých kostech, zejména v blízkosti kloubu. U dospělých jsou napadány nejčastěji obratle, protože v průběhu dospívání je dřeň v místech kloubů nahrazována tukovou tkání.
Při exogenním zánětu se infekce do kosti může šířit z okolní hnisající měkké tkáně nebo přímo při otevřených zlomeninách či po operacích zavřených zlomenin nebo neúrazových chorob kostí a kloubů.


1. stíhací peruť RAF

Britská 1. stíhací peruť je vojenskou jednotkou Royal Air Force. V současnosti operuje ze základny RAF Cottesmore s letouny Harrier GR7. Oficiálním znakem perutě je okřídlená římská jednička, oficiálním heslem pak věta In omnibus princeps, tedy „první ve všem“.
1. peruť tehdy ještě Royal Flying Corps byla založena v březnu 1916 a plně operační se stala v lednu 1917. V průběhu první světové války působila ve Francii, používala letouny Nieuport 17, Nieuport 27 a S.E.5a.
Po skončení první světové války působila přímo ve Velké Británii, její výzbroj postupně tvořily letouny typu S.E.5a, Nieuport Nighthawk a Sopwith Snipe. V listopadu 1926 byla peruť rozpuštěna a 1. února 1927 znovu zformována, tentokrát jako stíhací peruť protivzdušné obrany. Její výzbroj představovaly typy Armstrong Whitworth Siskin IIIa a Hawker Fury.
V říjnu 1938 dostala jednotka do výzbroje tehdy nejmodernější stíhačky Hawker Hurricane ve verzi Mk. I, s nimiž – v nejrůznějších verzích – bojovala v bojích druhé světové války až do září 1942. Do konce války pak jednotka užívala bojově letouny následujících typů: Hawker Typhoon a Spitfire Mk. IX.
V letech druhé světové války u této perutě bojovala řada cizinců, z nichž mnozí se stali leteckými esy. Jmenujme alespoň Francouze Jeana Demozaye a Čecha Karla Kuttelwaschera, nejúspěšnějšího českého a československého stíhače druhé světové války.
V poválečném období pak její piloti létali na letounech Spitfire Mk. 21, Gloster Meteor a Hawker Hunter. Její poslední výzbrojí pak byly a stále ještě jsou bojové letouny s kolmým startem a přistáním typu Harrier.


Jiří Sovák

Jiří Sovák byl český herec. Vlastním jménem Jiří Schmitzer, jeho syn Jiří Schmitzer je také herec.
Původně úředník spořitelny, později kočující herec, nakonec člen činohry Národního divadla. Roku 1977 podepsal Antichartu.


Militia Templi

Militia Templi je laická asociace římskokatolické církve. Založil jej Ital Marcello Alberto Cristofani della Magione který je i nynějším velmistrem řádu. Řád spadá pod římskokatolickou arcidiecézi v Sieně-Colle di Val d'Elsa-Montalcino. Řád se řídí podle moderní adaptace pravidel sv. Bernarda z Clairvaux které byly původně určeny pro řád templářů.


Jozef Moravčík

Doc. JUDr. Jozef Moravčík, CSc. je slovenský politik, od 16. března 1994 do 13. prosince 1994 byl premiérem Vlády Slovenské republiky.
Jozef Moravčík studoval na Právnické fakultě Karlovy Univerzity v Praze a na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Krátkou dobu pracoval na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě a v Chemapolu Bratislava. Od roku 1972 působil na Právnické fakultě UK nejprve jako odborný asistent, od roku 1985 jako docent v oblasti hospodářskeho práva. V letech 1985- 1990 byl vedoucím katedry hospodářskeho práva a odvětvových ekonomik UK. Od ledna 1990 do února 1991 byl děkanem Právnické fakulty UK.


Defibrilátor

Defibrilátor je lékařský přístroj používaný při kardiopulmonární resuscitaci, schopný elektrickým výbojem obnovit správnou činnost srdce. Při komorové tachykardii či fibrilaci komor není srdce schopno plnit svou funkci kvůli nekoordinovaným stahům. V těchto případech se defibrilací přeruší tento nezdravý stav pomocí silného elektrického výboje, aby se následně srdce mohlo pravidelně rozběhnout. Aby mohla být defibrilace úspěšná, musí být srdce schopno samostatné činnosti – nesmí být například příliš poškozeno infarktem.
Existují různé typy defibrilátorů – existují také přístroje implantované přímo do těla pacienta nebo automatické externí defibrilátory umístěné např. na letištích či velkých obchodních domech, pomocí kterých mohou poskytnout v případě nouze defibrilaci i laici.
Příčinou náhlé zástavy oběhu je asi z 80% ischemická choroba srdeční a to díky životu, který v současné době vedeme. Nejčastěji zachyceným srdečním rytmem na místě příhody je pak obávaná fibrilace komor. Tuto zhoubnou maligní arytmii můžeme úspěšně léčit elektrickým výbojem podaným právě pomocí automatizovaného externího defirbilátoru.


Útoky postranními kanály

V kryptografii jsou útoky postranními kanály jakékoli útoky, které se na rozdíl od klasické kryptoanalýzy nesnaží najít teoretické slabiny v matematické struktuře algoritmu, ale pokouší se o zneužití informací, které unikají přímo z fyzické implementace systému během běhu kryptografického algoritmu. Pokud je totiž uniklá informace nějakým způsobem závislá na tajném klíči algoritmu, může tato informace pomoci útočníkovi klíč odhalit. Cílem útoku postranními kanály nemusí být pouze kryptografický klíč, ale například jen informace o tom, jaký algoritmus se pro šifrování používá, jak dlouho trvá vykonání algoritmu nebo jeho části, či odhalení PINu.
Při tomto útoku využívá útočník faktu, že délky výpočtů prováděných s tajným klíčem jsou na tomto klíči závislé. Na vstup programu posílá útočník různá data a měří, jak dlouho trvá jejich zpracování. Časovou analýzou lze útočit např. na algoritmus RSA, pokud se pro umocnění na tajný exponent používá square-and-multiply algoritmus navržený tak, že délka jeho provádění závisí na počtu bitů exponentu rovných jedné. Útočník pak může zjistit Hammingovu váhu tohoto tajného exponentu.
Při odběrové analýze využívá útočník toho, že spotřeba energie zařízení je závislá na vykonávané instrukci a na datech, se kterými instrukce manipuluje. Pokud je útočník schopen sledovat, jak se mění spotřeba zařízení během provádění kryptografických operací, může zjistit nejen jaké operace zařízení provádí, ale také mu tato informace může pomoci k získání tajného klíče, se kterým je kryptografický algoritmus prováděn. Odběrovou analýzou jsou napadnutelné zvláště kryptografické čipové karty, protože nemají vlastní zdroj a musí být napájeny externě. Jejich spotřeba je tak snadno měřitelná. Pro útočníka spočívá výhoda odběrové analýzy také v tom, že je možno ji aplikovat během normální interakce karty s čtečkou a není nutno kartu jakýmkoli způsobem poškodit nebo upravovat.
Pomocí jednoduché odběrové analýzy je možno zjistit některé informace o systému, jako například jaký algoritmus je používán, identifikovat jeho větší části, odhalit posloupnost instrukcí nebo zjistit Hammingovu váhu klíče a pomocí ní zjednodušit útok hrubou silou.
Diferenciální odběrová analýza používá ke zjištění klíče statistické metody. Útočník si zvolí klíč a provede několik tisíc měření s tímto klíčem a náhodnými daty. Výsledné naměřené stopy spotřeby rozdělí do dvou skupin podle nějaké rozřazovací funkce. Obě skupiny zprůměruje a tyto zprůměrované stopy od sebe odečte. Pokud je klíč zvolený špatně, bude se rozdíl těchto dvou zprůměrovaných stop blížit nule. Pokud karta není proti DPA chráněna a klíč je zvolen správně, měly by být ve výsledné stopě viditelné oblasti s výraznými rozdíly, které vyjadřují závislost na klíči. Výhodou DPA oproti SPA je automatické odstraňování šumu a fakt, že útočník nemusí vědět, kde přesně se operace závislá na klíči vyskytuje.
Změny proudů při činnosti zařízení generují střídavé magnetické pole, které, pokud je dostatečně silné, může být detekováno. Útočník umístí do blízkosti zařízení cívku a naměřené elektromagnetické pole posléze analyzuje.
TEMPEST je jméno skupiny vojenských standardů, které stanovují limity na elektromagnetické záření z elektronických zařízení. Snaží se tak zabránit útokům, které by se pokoušely toto záření nějakým způsobem využít.
Při provádění těchto útoků se útočník snaží zavést do průběhu výpočtu chyby tak, aby mu jejich výskyt něco prozradil o systému. Útočník se může pokusit vyvolat chyby například těmito způsoby:
Velmi krátkým zvýšením napětí, frekvence, či ozářením čipu nebo jeho části, může útočník např. ovlivňovat instrukce podmíněného větvení tak, aby byla zvolena špatná větev. To mu může umožnit načíst větší množství RAM, než by mu bylo normálně povoleno. Pokud by tato část paměti obsahovala tajný klíč, útočník ho získá.


Socompa

Socompa je masívní, převážně dacitový stratovulkán, nacházející se na argentinsko-chilských hranicích, asi 35 km jihozápadně od stratovulkanického komplexu Pular. V okolí sopky se nachází plošně největší depozit pyroklastik na světě, pocházející z mohutné erupce, při které došlo k destrukci stěn vulkánu, podobné erupci St. Helens z roku 1980. Pozdější sopečná činnost vyprodukovala několik lávových dómů, které vyplnily vrchní část srázu, vzniklého destrukcí.


Disonance

Disonance je souzvuk dvou nebo několika tónů, který působí drsně až nepříjemně. Stejně jako disharmonie nemůže být chápán jako něco objektivně nepatřičného, neboť může být zcela záměrnou součástí skladby.


Piazza della Signoria

Piazza della Signoria je náměstím Florencie. Ústí na něj Via dei Calzaiuoli, Via de Cerchi, Via de Magazzini, Via de Gondi, Via de Ninna, Piazzale degli Uffizi, Via Vacchereccia a Via Calimaruzza.
Místo bylo osídleno od doby bronzové, jak prokázal archeologický průzkum. Od 14. století je náměstí centrem politického života Florencie.
V centru náměstí stojí jezdecká socha Cosima I. od Giambologna z let 1587-1599. Sochař použil bronz a bez podstavce měří socha 450 centimetrů. Socha byla vytvořena v paláci Bellini. Giambolognu pověřil touto zakázkou Ferdinando I. de Medici, syn Cosima I. Na podstavci jsou zobrazeny důležité momenty z Cosimova života.
Původně byla fontána zadána Bacciu Bandinellimu, po jeho smrti převzal zakázku jeho žák Bartolomeo Ammanati. Použitým materiálem byl mramor a bronz. Fontána dosahuje výšky 560 centimetrů.
Před palácem Vecchio jsou umístěny kopie soch Herakles a Cacus Bandinelliho; Michelangelův David; Judita a Holofernes, Marzocco Donatella.


Heřmanov

Heřmanov je přírodní památka ev. č. 683, která se nachází jižně od obce Heřmanov v okrese Žďár nad Sázavou. Správa AOPK Havlíčkův brod.


Planá

Obec Planá se nachází v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, na levém břehu řeky Vltavy zhruba 4 km jihozápadně od centra Českých Budějovic. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 262 obyvatel. V severozápadním sousedství Plané se rozkládá Jihočeské letiště České Budějovice.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1259, kdy Vok z Rožmberka věnoval třetinu desátků z Plané vyšebrodskému klášteru. V rožmberském majetku Planá setrvala až do roku 1611, kdy ji poslední příslušník rodu Petr Vok odkázal svému komorníkovi Janu Hogenovi ze Švarcpachu, který získal i sousední ves Černý Dub. Dědictvím po Hogenech dostalo se černodubské panství spolu s Planou v roce 1679 do rukou Václavu Frantíšku Kořenskému z Terešova, jehož syn Jan Lukáš Kořenský prodal panství městu České Budějovice za 40 400 zlatých. V držení města pak ves zůstala až do zrušení poddanství v polovině 19. století. Poté byla Planá na necelá dvě desetiletí samostatnou obcí, než se nadlouho stala součástí obce Homole. Status obce Planá získala opět ke 24. listopadu 1990. Až do 20. století bylo obyvatelstvo Plané převážně německé, kupříkladu před 1. světovou válkou bylo z 225 obyvatel 172 německé a 53 české národnosti.
Roku 1932 byla v prostoru Plané zahájena výstavba letiště pro potřeby Aeroklubu České Budějovice a československého vojenského letectva; slavnostní uvedení do provozu se uskutečnilo 27. června 1937. Za nacistické okupace letiště sloužilo jako záložní a výcviková základna německé Luftwaffe. Po osvobození se letiště opět ujala československá armáda, mimo jiné zde v roce 1948 probíhalo školení vojenských pilotů pro nově vzniklý Stát Izrael. V letech 1950 až 1952 bylo letiště celkově modernizováno. Od poloviny 90. let začala být přítomnost vojenského letectva utlumována, ukončena byla na sklonku roku 2005. Dnes civilní zařízení coby veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní letiště provozuje společnost Jihočeské letiště České Budějovice a. s., vlastněná Jihočeským krajem a statutárním městem České Budějovice.


Železniční trať Brno - Jihlava

Železniční trať Brno – Jihlava je v osobní jízdním řádu Českých drah označena jako číslo 240. Do provozu byla uvedena v červnu roku 1886. Její původní trasa byla Boží Požehnání – Okříšky. Bývá také nazývána Českomoravská transversálka. Až do modernizace a novostavby tratě přes Žďár nad Sázavou představovala hlavní spojnici Brna a Vysočiny. V letech 1938-1945 byla součástí jediného spojení Prahy a Brna na území Protektorátu.
Současná trať č. 240 zahrnuje úsek Brno - Zastávka u Brna otevřený již roku 1856; úsek Okříšky - Jihlava byl jako součást Rakouské severozápadní dráhy vystavěn v roce 1871; podstatný mezilehlý úzek byl uveden do provozu v červnu roku 1886.
Výhledově se uvažuje o vybudování zastávek Sudice; Ostopovice, Brno Starý Lískovec, Brno Vídeňská a v závislosti na vedení tratě v brněnském uzlu i o zastávce Brno Štýřice.
Elektrifikace má být rozdělena na dvě etapy: Brno - Rapotice a Rapotice - Jihlava. První úsek by měl být realizován od dubna 2010 do července 2012, termín druhé etapy zatím není stanoven, podle původních plánů by však měla navazovat na první etapu. V rámci elektrifikace má dojí ke zdvojkolejnění úseku Střelice - Zastávka u Brna, které umožní jízdu vlaků mezi Brnem a Zastávkou v 15-minutovém taktu. V rámci rekonstrukce má být zřízena nová zastávka Brno-Starý Lískovec v prostoru východně od ulice Šoustalovy. K zastávce má být prodloužena ulice Osová, po které sem mají být protaženy některé linky brněnské MHD. Zřízení dalších uvažovaných zastávek není zahrnuto do této akce.


Demografie Egypta

Egypt je se svými téměř 82 miliony obyvatel nejlidnatější zemí Blízkého východu a druhou nejlidnatější zemí Afrického kontinentu. Obyvatelstvo je soustředěno podél břehu řeky Nil a v její deltě a v okolí Suezského průplavu. Jedná se o hustě zalidněné oblasti, až 1540 obyv/km2; zatímco pouště jsou velmi řídce osídlené, žijí zde malé skupinky Beduínů, a to především v oázách. Jenom na Sinaji existují dva druhy těchto Beduínů, ti první z nich žijí ve svých vesničkách a obydlích poblíž turistických středisek jako Šarm as Šajch, Dahab, Taba a profitují z turistů. Muži často dělají v těchto letoviscích taxikáře, ženy a děti vyrábí korálky a drobné ozdoby a prodávají je turistům. Ti druzí žijí dále v poušti v oázách a živí se zemědělstvím a často také pěstováním drog. Významnou oblastí distribuce se stal Dahab. Demograficky lze rovněž obyvatelstvo Egypta rozdělit na ty, co žijí ve městech, a na felláhy. Současným trendem je stěhování obyvatelstva do měst za prací a vyšší životní úrovní. Téměř 85% obyvatel se hlásí k islámu a až 15% se řadí ke koptské církvi.
Egypt jako jednotný stát existuje již přes 5 000 let, a jak napovídají archeologické nálezy, v údolí Nilu žili lidé ještě před faraonským obdobím. Ke sjednocení Egypta došlo kolem roku 3 150 př.n.l. vládcem zvaným Menes. Dál se historie Egypta dělí na Starou, Střední a Novou říši. Poté Egyptu vládli Peršané, kteří byli vystřídáni Řeky, Římany, Byzantinci, Araby, Turky a Brity. Egypt získává nezávislost roku 1922, resp. 1936. V prezidentském úřadu se vystřídali Násir, Sadat a Mubarak, který vládne dodnes. Očekává se nástup jeho syna.
V Egyptě žije téměř 82 milionů lidí. Většinu tvoří egyptští Arabové, súdánští Arabové, arabizovaní Berbeři, Beduíni, Romové, Řekové, Arméni, další Evropané a Nubíjci. Co se týká náboženství, téměř všichni egyptští muslimové jsou sunnité, menšinoví jsou křesťané, z toho tradiční Koptové, kteří mluví arabsky, ale liturgii mají v koptštině, dále protestantské a římští katolíci a také kolem půl procenta nevěřících. Země je domovem pro přibližně 90 000 uprchlíků, a to především z území dnešního Izraele a Súdánu.
Gramotnost u eyptské dospělé populace je kolem 71%, vzdělání je bezplatné i na univerzitách a povinné od šesti do patnácti let. Je zde dvacet tisíc základních a středních škol s asi deseti miliony žáky a třináct hlavních univerzit s asi půl milionem studentů. Mezi nejznámější univerzity patři Káhirská, Alexandrijská a Al-Azhar, což je jedna z největších světových škol islámského vzdělání.


Městská autobusová doprava v Třebíči

Městská autobusová doprava v Třebíči tvoří systém městské hromadné dopravy. Třebíč je obsluhována celkem devíti autobusovými linkami. Provozovatelem byla místní společnost TRADO-MAD, která byla roku 2004 odkoupena společností ICOM transport se sídlem v Jihlavě. Licence platila do podzimu roku 2008, avšak na jaře roku 2008 byl stávající dopravce jediným účastníkem výběrového řízení pro obsluhu městské dopravy na další období a byl opět vybrán. Jízdné v třebíčské městské autobusové dopravě bylo vždy nepřestupní.
První autobusy linkové místní dopravy se v Třebíči rozjely na podzim roku 1956; první dvě linky spojovaly Nové Dvory s Borovinou a Horku-Domky s Týnem. Skutečná městská hromadná doprava, tedy MHD s tarifními podmínkami odpovídajícími statusu městské dopravy, byla v Třebíči zřízena 1. června 1977. Počet linek byl tehdy rozšířen na 7 a i nadále MHD obsluhovala i Stařeč, Ptáčov, Kožichovice a také Mastník, později však bylo od obsluhy těchto přidružených nebo i samostatných obcí upuštěno, s výjimkou Ptáčova.
Původním dopravcem byla ČSAD, v roce 1993 byl zdejší závod ČSAD privatizován a přejmenován na TRADO, roku 1996 se provoz MHD vyčlenil do samostatného podniku TRADO-MAD s. r. o., v roce 2003 se staly obě společnosti TRADO samostatnými součástmi holdingu ICOM transport.
Dnes, v roce 2009, je v provozu celkem 9 linek, které rovnoměrně zajišťují dopravu po celém městě. Všechny linky staví na centrálním Karlově náměstí. MHD je hojně využívaná, protože historické centrum je v údolí a novější paneláková a činžovní zástavba až o 70 metrů výše. Nejvytíženější jsou linky 1, 4 a 5. Tyto tři linky mají také největší počet spojů, a to jak v pracovní dny, tak i o víkendu, kdy jezdí ve vzájemném prokladu a s přestupními návaznostmi na Karlově náměstí.
Hlavním uzlem je zastávka Karlovo náměstí a zastávka Komenského náměstí. Důležitými konečnými stanicemi jsou zastávky sídl. Za rybníkem, Poliklinika a Týn Hřbitov
Vozový park v poslední době prochází rozsáhlou modernizací. Staré autobusy značky Karosa, nesplňující nové ekologické normy, jsou vyměňovány za autobusy nové. V letech 2003 - 2008 byly pořizovány výhradně autobusy značky Mercedes-Benz a to řady Citaro a Connecto. Provozovatel MAD Trado - MAD s. r. o. se při podpisu nové smlouvy o zajištění dopravní obslužnosti zavázal, že od roku 2009 začne kupovat pouze autobusy na plynový pohon.
Ceny občanských jízdenek tarifu MHD v Třebíči v posledních 30 letech měly vzrůstající tendenci a nominálně se desetinásobně zdražily, jak je vidět v následující tabulce.
Nejprve bylo jízdné placeno v hotovosti. Samoodbavovací systém využívající znehodnocovací strojky na jízdenky, původem maďarské, byl zaveden od 1. ledna 1980. Používání jednorázových jízdenek pořizovaných v automatech nebo u smluvních prodejců bylo opuštěno v lednu 1993, kdy se zavedl nástup pouze předními dveřmi, jízdné se vhazovalo za dohledu řidiče do kasičky, jízdenka se nevydávala.
Během prvního pololetí roku 1997 byl ve všech autobusech MHD zaveden provoz tzv. elektronické pokladny, do které cestující při nástupu vhodil mince nebo vložil čipovou kartu a tato pokladna mu vydala jízdenku. V případě čipových karet šlo zpočátku o čipové karty sítě CityCard, které byly použitelné i v automatu na pitnou heraltickou vodu. Firma CityCard se však v roce 2000 dostala do takových problémů, že již nebyla schopna dodávat další karty pro Třebíč. Z těchto důvodů byly zavedeny samostatné karty pro MHD, které ovšem již neplatily v automatech na výdej heraltické vody, avšak jejich existence neměla dlouhého trvání. Po celou dobu existence těchto karet byla sleva při použití karty 10 % oproti klasické platbě mincemi. Předplatní průkazky i nadále kontroloval řidič.
Koncem roku 2004 byly v autobusech namísto elektronických pokladen instalovány nové přístroje, díky nimž lze využívat bezkontaktní karty platné v celé síti koncernu ICOM a.s. Do čipových karet lze nabíjet elektronickou peněženku nebo předplatní jízdenku, při placení mincemi se platí přímo řidiči. V souvislosti s touto změnou systému odbavení bylo ke dni 1. 1. 2005 zvýšeno jízdné při placení mincemi ze 7 na 10 Kč. Od tohoto data je rovněž možné platit i vyšší částkou, než je cena jízdného, na rozdíl od automatu, který nevracel přeplatek, řidič autobusu tuto možnost má.
Předplatné jízdenky u zlevněných tarifů stojí v měsíční verzi 80 Kč u dětí i důchodců a 210 Kč ve čtvrtletní verzi pro důchodce.


Atsinština

Atsinština je vysoce ohrožený indiánský jazyk, jímž hovoří asi 10 lidí, kteří žijí v rezervaci Fort Belknap na severu amerického státu Montana. Ostatní Atsinové mluví jen anglicky. Atsinština je velmi blízká arapažštině, není zcela jasné, zda se jedná o jazyk, nebo pouze o arapažské nářečí.
Jak už bylo zmíněno výše, atsinská slova se v mnohém podobají arapažským.
Výslovnost se liší v závislosti na pohlaví mluvčího, proto se v souvislosti s tímto jevem používají termíny mužské a ženské nářečí.


Náboženství v Jižní Koreji

Náboženská situace v Jižní Koreji je složitá a rychle se vyvíjí, což znesnadňuje její popis. Tradiční asijská náboženství si dosud uchovala určitý vliv, který ale zřetelně upadá na úkor křesťanství a agnosticismu. Podle statistik z roku 2005 sestavených vládou se téměř polovina obyvatel nehlásí k žádnému náboženství. Početně nejvíce zastoupeným náboženstvím je křesťanství, k němuž se hlásí necelých 30 % obyvatel a až po něm následuje tradičnější budhismus. Podíly příslušníků jiných náboženství už nepřesahují 0,5 %.
Ke křesťanství se hlásí zhruba 30 % obyvatel Jižní Koreje, což je činí nejrozšířenějším náboženstvím v zemi. Jeho podíl navíc dále roste. Zhruba 2/3 z tohoto počtu tvoří protestanté, kteří jsou ovšem roztříštěni do většího počtu denominací, takže největší církví je římskokatolická církev, která shromažďuje zbylou třetinu křesťanů a poměrně rychle roste jak v počtu řadových věřících, tak i kněží a řeholnic.


Jiří Zlatuška

Prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc. je profesor informatiky, bývalý rektor Masarykovy univerzity, děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, bývalý senátor a člen Rady města Brna.
Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity absolvoval v roce 1981 v oboru matematická informatika a teoretická kybernetika. V roce 1994 založil na Masarykově univerzitě Fakultu informatiky, v jejímž čele stál až do roku 1998, kdy byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity. Rektorem byl dvě funkční období do roku 2004 a od té doby je opět děkanem Fakulty informatiky.
Do Senátu Parlamentu ČR byl zvolen roku 2002 jako nezávislý za stranu LiRA, ve volbách v roce 2008 svůj mandát neúspěšně obhajoval, vypadl již v prvním kole. V roce 2006 byl zvolen do zastupitelstva města Brna, kde je za uskupení Brno 2006 - Tým Jiřího Zlatušky také členem Rady města Brna.


Anna Stuartovna

Anna Stuartovna byla královnou Anglie, Skotska a Irska. Stala se nástupkyní svého švagra Viléma III. Parlament prohlásil útěk jejího katolického otce Jakuba II. ze země v důsledku slavné revoluce za abdikaci na trůn. Její švagr a sestra Marie se poté stali společnými vládci země. Po smrti Marie vládl Vilém samostatně až do své smrti roku 1702.
Od 1. května 1707 se na základě zákonů o sjednocení Anglie a Skotsko spojily do jednoho suverénního státu - Království Velké Británie. Anna se stala jeho první královnou a zároveň zůstala královnou Irska. Anna vládla dvacet let až do své smrti v srpnu 1714 a byla poslední královnou Anglie a poslední královnou Skotska. Anna zemřela bez potomků a byla i posledním panovníkem rodu Stuartovců. Jejím nástupcem se stal Jiří I., příslušník Hannoverské dynastie.
Anna se narodila 6. února 1665 v St James's Palace jako druhá dcera Jakuba, vévody z Yorku, a jeho první manželky Anny Hydeové. Jejím strýcem byl Karel II. a její starší sestrou Marie. Anna strávila delší dobu až do roku 1670 ve Francii, kde si léčila oční infekci. Okolo roku 1673 se seznámila se Sarah Jenningsovou, která se stala její blízkou přítelkyní a rádkyní. Sarah se později vdala za Johna Churchila, který se stal Anniným nejdůležitějším generálem.
Roku 1673 vešla ve známost konverze jejího otce Jakuba ke katolicismu. Na příkaz Karla II. byly Anna a její sestra Marie vyučovány v duchu přísného protestantismu. 28. července 1683 se Anna vdala za protestantského prince Jiřího Dánského.
Manželství Jiřího a Anny bylo poznamenáno problémy s následníky. Do roku 1700 prodělala Anna nejméně osmnáct těhotenství. Třináctkrát potratila nebo se jí narodilo mrtvé dítě a čtyři dalších se nedožilo věku dvou let. Jejich jediný syn Vilém zemřel ve věku dvanácti let 29. července 1700. Princezna Anna tak byla jediným právoplatným nástupcem na trůn podle Bill of Rights. Pokud by zemřela, otevřela by se pro Jakuba, syna odvrženého krále Jakuba II., možnost nárokovat si trůn.
Parlament v obavě před touto možností vydal zákon Act of Settlement 1701, který určoval jako další nástupce po Anně Sofii z Hannoverské dynastie a její protestantské potomky. Vilém III. zemřel 8. března 1702 a Anna byla korunována 23. dubna.
Téměř ihned po nástupu na trůn se Anna zapojila do války o španělské dědictví. Tato válka pokračovala až téměř do konce jejího panování. Anna po svém nástupu jmenoval svého manžela admirálem královského loďstva a vrchním velitelem armády se stal lord Marlborough. Po vydání zákona o následnictví roku 1701 zahájil jednání se skotským parlamentem a zemskými stavy, které chtěly zachovat nástupnické právo na trůn pro Stuartovce. Reakcí skotských představitelů na zákon o následnictví bylo vydání zákona, který uváděl, že pokud Anna zemře bez potomků, její následník bude zemskými stavy vybrán z příslušníků stuartovské dynastie. Královský souhlas byl tomuto zákonu udělen poté, co Skotové hrozili stažením svých vojáků z Evropy a odmítli zavést nové daně.
Na oplátku anglický parlament vydal zákon, který uvalil na skotské poddané ekonomické sankce a prohlásil Skoty nepřáteli, pokud Skotové nezruší Act of Security, nebo pokud nedojde k sjednocení Skotska s Anglií. Skotské zemské stavy nakonec zvolily sjednocení a byla jmenována komise, která měl dojednat podrobnosti sjednocení obou zemí. Komise vypracovala pravidla sjednocení, které byly přijaty skotským parlamentem 16. ledna 1707 a anglickým parlamentem 6. března 1707. Podle těchto zákonů se Anglie a Skotsko stalo od 1. května 1707 jedním sjednoceným královstvím nazývaným Království Velké Británie.
Její vláda byla poznamenána vznikem dvou politických stran. Anna preferovala Torye vedené Sidneym Godolphinem. Jejím první kabinet byl tvořen Toryy. Vzhledem k tomu, že podporovali válku o španělské dědictví, stávali se později vlivnějšími Whigové. Po vítězství v bitvě u Blenheimu se stal vlivným lord Marlborough, který fakticky vládl se svými dvěma zástupci.
Její manžel Jiří zemřel v říjnu 1708. Whigové využili Annina stavu a vytvořili vládu, vedenou lordem Godolphinem, ve které měli převažující zastoupení. Anna si přesto uchovala vliv, protože trvala na tom, že úřad admirála královského loďstva bude zastávat ona sama. Politický tlak ji ale přinutil, aby v listopadu jmenovala admirálem člověka navrženého Whigy.
Anna zemřela 1. srpna 1714 na dnu a byla pohřbena ve Westminsterském opatství. Zemřela krátce po smrti Sofie z hannoverské dynastie a její syn Jiří se stal britským panovníkem.
Období vlády královny Anny se vyznačovalo zvyšování vlivu ministrů a poklesem moci panovníka. Roku 1708 se Anna stala posledním britským panovníkem, který vetoval zákon parlamentu. Její jméno je také spojeno s prvním světovým zákonem vydaným roku 1709 věnovaným autorskému právu. Ten udělil výhradní práva autorům díla.


Hvězda smrti

Hvězda smrti byla obří vojenská základna ve fiktivním světě Star Wars. Po celou filmovou sérii byly vyrobeny pouze dvě. Tato obří základna byla neblaze proslulá svou schopností ničit celé planety. První z nich měla v růměru "pouhých" 160 kilometrů, druhý však již měla úctyhodných 900 kilometrů v průměru. Stanice tak dosahovala rozměrů malého měsíce.
Je to mistrovská a skoro dokonalá zbraň. Dokáže skočit do hyperprostoru a díky superlaseru dokáže zničit planetu jediným výstřelem. Planetární štíty, které by jinak odrazily celé flotily, byly neúčinné proti takovéto zbrani. První hvězda smrti nesla 27,048 důstojníků, 774,576 členů posádky, mezi něž patřila pěchota, piloti, úředníci, 400,000 pomocných pracovníků a více než 25,000 Stormtrooperů. Toto představuje pouze minimální posádku a stanice by ve skutečnosti mohla pojmout až několikrát více členů. Také nesla útočné raketoplány, Skipray Blastboaty, útočné křižníky, výsadkové lodě, pozemní vozidla a podpůrná plavidla jako 7,200 TIE fighterů. Pro povrchovou ochranu má 10,000 Baterií Turbolaserů, 2,500 Iontových děl a nejméně 700 Vlečných paprsků a Superlaser. Dokonce i bez svého superlaseru nesla Hvězda Smrti tolik jednotek, že mohla obsadit celý planetární systém.Je to opravdu jedinečná bitevní superloď své doby.


Med

Med je hustá sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami, případně i jiným hmyzem sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru květů a výměšků hmyzu živícího se sáním mízy rostlin.
Pro včelstvo je med zásobou energeticky bohaté potravy. Během roku silné včelstvo vyrobí a z větší části i spotřebuje řádově stovky kg medu. Většina spotřeby probíhá v sezoně, na přečkání zimy včelstvu stačí přibližně 1 kg na měsíc.
Med má zvláštní chuť, pro kterou mu někteří lidé dávají přednost před cukrem a jinými sladidly. Má vhodné chemické vlastnosti pro pečení.
Kapalný med se nekazí. Díky vysokému obsahu cukru ničí bakterie procesem zvaným osmolýza. Nemohou se na něm uchytit ani kvasinky ze vzduchu, protože obsah vody je příliš nízký. Přírodní neupravený med má obsah vody asi 14–18 %. Je-li obsah vody pod 18 %, nemůže se v medu množit prakticky žádný organismus.
Při dlouhodobém skladování při pokojové teplotě se může díky sedimentaci cukrů na povrchu medu v nádobě vytvořit tenká řidší vrstvička, v níž se rozmnoží osmofilní druhy kvasinek, které jsou v medu přirozeně obsaženy. Takové kvašení ovlivňuje především senzorické, nikoliv nutriční vlastnosti medu.
Med je směs cukrů, vody, a jiných složek. Specifické složení medu závisí nejvíc na směsi květů navštívených včelami, které med produkovaly a liší se podle lokality, období/sezony i jednotlivých včelstev. Hmotnost 1 litru medu je asi 1,4 kg. Typické složení ukazuje tabulka:
Rozborem pylů a výtrusů v neupraveném medu lze určit květy, z nichž byl sesbírán. Protože včely přenášejí elektrostatický náboj a mohou přitahovat jiné částice, některé techniky Melisopalynologie mohou být použity v oblasti environmentálních studií radioaktivních částic, prachu, nebo částicového znečištění.
Než se začal v evropské kuchyni používat třtinový a posléze i řepný cukr, hlavním sladidlem byl med. Až do 17. století se používal zejména do kaší, některých druhů chleba, nápojů, ale i masitých jídel, na některé věci se však nehodil. Dost časté bylo spojení medu a pepře, zázvoru, šafránu.
Po 2700 let byl med užíván pro léčení chorob včetně tropických až do plného pochopení příčin infekce v moderních dobách a nasazení antibiotik. Lidové používání medu se tak dostalo vědeckého vysvětlení: med působí jako antibakteriální/antiseptický činitel. Antibakteriální vlastnosti medu jsou výsledkem nízké aktivity vody v medu způsobující osmózu, efekt peroxidu vodíku a vysoké kyselosti.
Med je v první řadě nasycený roztok dvou monosacharidů. Tato směs má nízkou vodní aktivitu; většina vodních molekul je vázáno s cukrem a několik zbývajících je k dispozici pro mikroorganismy. Vzhledem k nízkému počtu volných molekul vody nemají mikroorganismy prostor k množení.
Peroxid vodíku v medu je aktivován ředěním. Nicméně, na rozdíl od lékařského peroxidu vodíku, běžně v koncentraci 3% objemu, je v koncentraci jen 1 mmol/l medu. Železo je v medu oxidováno kyslíkem volné radikály a uvolňováno prostřednictvím peroxidu vodíku.
Při použití v tropech, je peroxid vodíku produkován smísením s tělesným potem. Výsledkem tohoto procesu je, že peroxid vodíku se pomalu uvolňuje a pracuje jako antiseptikum. Na rozdíl od 3% lékařského roztoku, pomalé uvolňování nezpůsobuje poškození okolní tkáně.
pH medu je běžně mezi 3,2 a 4,5. Tento relativně vysoký stupeň kyselosti zabraňuje růstu bakterií způsobujících infekci. Kyselost také závisí na druhu medu. Například med květový má všeobecně nižší pH než med lesní, neboli medovicový med .
Na základě relativně nových poznatků má med znatelné pozitivní efekty při dlouhodobém užívání. Med totiž obsahuje nejen mnoho uhličitanů, ale také nezřídka polyfenoly, které mohou působit jako antioxidanty . Antioxidanty, jako výživný prvek, zabraňují působení negativních důsledků stresu v organismu. Bylo zjištěno, že antioxidanty v medu příznivě působí proti rakovině tlustého střeva . Mimoto, med je zodpovědný také za zvyšování populace probiotických bakterií ve střevech, což má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu, zlepšení trávení, snížení cholesterolu a již zmiňovaná prevence proti rakovině střeva .
Časté užívání medu jako protibakteriálního činitele je jeho užití pro krytí ran, popálenin a vředů. Toto užití má dlouhou historii v tradiční medicíně. Navíc, užívání medu redukuje otoky a jizvy; také zamezuje např. bavlněnému obvazu nalepit se na léčené zranění [http://bio.waikato.ac.nz/honey/honey_intro.shtml.
Některé zdroje hovoří o metodě léčení slabých forem zánětů spojivek pomocí kapky malého množství medu, kápnutého do oka
Z důvodů antiseptických vlastností, med, může být užíván orálně pacienty, kteří jsou sužováni Pharyngitídou a Laryngitídou, ke zmírnění příznaků.
Navzdory všeobecně přijímané myšlence, že med zmírňuje alergie, kontrolované studie prokázaly, že med není více efektivní než placebo . Většina sezónních alergií je totiž způsobených pylem ze stromů a trav, který včely většinou nesbírají.
Med není vždy zdravý. Protože je sbírán z květů ve volné přírodě, jsou případy, kdy může být toxický. Traduje se, že jedovatý med poskytuje rododendron. Tímto jménem jsou ale v pontské oblasti nazývány některé druhy rodu oleandr Nerium, které jsou opravdu silně jedovaté. Rododendron a azalka, které rostou v parcích, nijak konzumenty medu neohrožují. Ve střední Evropě se jedovaté medy nevyskytují.
Přesto med, kukuřičný sirup a jiná sladidla tvoří potenciální a akutní riziko pro kojence. K několika bakteriím, které v znečištěném medu přežijí, patří Clostridium botulinum. Tyto bakterie produkují botulotoxin. Spory jsou u dospělých neškodné kvůli vyšší kyselosti žaludku. Protože však žaludeční šťávy kojence nejsou dostatečně kyselé, konzumace medu obsahujícího výtrusy může způsobit až botulismus. Proto je doporučeno nepodávat žádný med nebo jiné sladidlo dětem mladším 18 měsíců. Až když dítě začne přijímat tuhou stravu, začnou být žaludeční šťávy dost kyselé na prevenci růstu spór. Kvalitní med žádné nebezpečné bakterie neobsahuje. Kontaminace bývá ze špinavých nádob.


Mohan

Mohan je řeka v Německu, která patří mezi nejznámější německé řeky. Během svého toku protéká spolkovými zeměmi Bavorsko a Hesensko a u města Wertheim, tvoří hranici Bavorska se spolkovou zemi Bádensko-Württembersko. Délka jeho toku je 524 km. Plocha povodí měří 27 292 km2. Jméno řeky je keltského původu. Keltové nazývali tuto řeku Mogin/ Moin, kterýžto název podle některých lingvistů pochází z indoevropského slova "mei" - "voda".
Vzniká soutokem Červeného a Bílého Mohanu, z nichž první vyvěrá v pohoří Fränkische Alb nedaleko města Bayreuth a měří 73 km a druhý pramení severněji v pohoří Fichtelgebirge v blízkosti česko-německých hranic a jeho délka činí 41 km. Po soutoku zdrojnic tvoří přírodní hranici mezi pohořími Hassberge a Steigerwald a západněji mezi pohořími Spessart a Odenwald. Teče převážně mezi kopci v úzké dolině a níže po rovině. U Wiesbadenské městské části Mainz-Kastel, naproti města Mohuči, ústí do Rýnu jako jeho největší pravostranný přítok.
Průměrný průtok u ústí činí 225 m3/s. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v zimě a na začátku jara. V létě dochází k povodním, jež jsou způsobeny dešti. Kolísání úrovně hladiny na dolním toku činí 2 až 3 m.
Vodní doprava je možná do vzdálenosti 400 km od ústí. Povodí řeky je spojeno Ludwigskanalem s povodím Dunaje. Vlnovitě protéká Mohan známá města, jako jsou, na bavorské straně, Kulmbach, Bamberg, Schweinfurt, Würzburg, Aschaffenburg a posléze, na hesenské straně, Hanau, Offenbach, Frankfurt. S hustým osídlením břehů řeky souvisí její značné znečištění.
 Soubor:Weißmainquelle.jpg|Pramen Bílého Mohanu Soubor:Schweinfurt Ryn.jpg|Mohan ve Schweinfurtu Soubor:Frankfurter Mainbruecken.jpg|Frankfurt nad Mohanem Soubor:Mainspitze fg01.JPG|Ústí Mohanu do Rýna


Československá hokejová liga 1957/58

12 účastníků v jedné skupině, hrálo se dvoukolově systémem každý s každým. Poslední dvě mužstva sestoupila.
Vladimír Nadrchal, Zdeněk Trávníček, Kolouch - Rudolf Potsch, František Vaněk, Jan Kasper, Zdeněk Návrat, Jaroslav Pavlů, Slavomír Bartoň, Václav Pantůček, František Vaněk, Rudolf Scheuer, František Mašláň, Vlastimil Bubník, Danda, Prošek, Šuna, Olejník


Pavel Blažek

Pavel Blažek, Dr.Phil. je český historik. Působí jako vědecký pracovník na Filozofickém ústavu AV ČR. Soustředí se na dějiny středověkého myšlení zejména pokud jde o středověkou recepci Aristotela a sociální filosofie, s důrazem na otázky manželství, rodiny a hospodaření. V roce 2008 získal Cenu Oto Mádra.
Bakalářský diplom získal v oboru International historical studies na University College London. Ekvivalent magisterského diplomu získal během ročního studia medievalistiky na Université Catholique de Louvain, doktorandské studium v oboru Mittelalterliche Geschichte absolvoval na Friedrich-Schiller-Universität Jena, kde zároveň působil jako pedagogicko-vědecký pracovník. Absolvoval stipendijní pobyty na École des Hautes Études en Sciences Sociales, Institut Historique Allemand v Paříži,Istituto Storico Germanico v Římě, Warburg Institute v Londýně a na Martin-Grabmann-Forschungsinstitut v Mnichově. Je ženatý a má šest děti.


Havešová

Havešová je přírodní rezervace, která se nachází v národním parku Poloniny na Slovensku. Jako rezervace byla vyhlášena v roce 1964 a rozprostírá se na ploše 1 713 200 m2. Předmětem ochrany jsou především lesy pralesovitého charakteru zahrnující převážně listnaté lesy. Rezervace se nachází v okrese Snina.
Rezervace patří mezi nejvýznamnější chráněné památky celého Slovenska. Od 28. února 2007 je park Havešová zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO, kde je spolu s dalšími několika rezervacemi jako např. Stužica zapsán pod názvem „Původní bukové lesy Karpat“.


Povinný díl

Jako povinný díl se označuje podíl na dědictví, jehož má neopominutelný dědic nárok se i přes závěť domáhat. Podle českého práva činí povinný díl potomka, který není vyděděn, polovinu jeho zákonného dědického podílu, je-li zletilý, nebo celý jeho zákonný dědický podíl, je-li nezletilý. Nezletilost se v tomto případě posuzuje ke dni úmrtí zůstavitele.


Open Handset Alliance

Open Handset Alliance je uskupení výrobců mobilních telefonů, telekomunikačních operátorů a technologických firem, které stojí za vývojem operačního systému Android pro chytré mobilní telefony.


L 3/33

Carro Veloce L 3/33 byl italský tančík, který byl postaven dle britského originálu Carden-Loyd Mk.VI. a navazoval na svého předchůdce Carro Veloce 29, jež byl pro italskou armádu vyroben v 21 kusech. Typu L 3 bylo postaveno přibližně 2500 kusů a byl bojově nasazen v Habešské válce, Španělské občanské válce i Druhé světové válce.
Provoz tančíků CV 29 ukázal řadu nedostatků vozidel této konstrukce, především špatné odpružení, jím způsobené otřesy a umístění osádky tanku ve stejném prostoru s motorem což, především během přesunu, osádky velice vyčerpávalo. V roce 1931 proto byly postaveny dva prototypy vylepšeného tančíku C.V. 3 s prodlouženým podvozkem, který výrazně zlepšoval jízdní vlastnosti vozu v terénu a umožňoval také oddělit prostor osádky od motoru. Výrazně se zlepšil i systém odpružení. Po zkouškách byl tank přijat pro sériovou výrobu pod označením L 3/33. Celkem bylo vyrobeno přibližně 2500 kusů tanku L 3 všech verzí.
Korba tančíku L 3/33 byla hranatá, pancéřování nýtované. Stroj poháněl motor SPA o výkonu 43 hp. Podvozek sestával z dvojice hnacích kol vpředu, sedmi pojezdových kol a napínacího kola vzadu. Výzbroj byla uložena v čelním pancíři nástavby korby. Dva předsériové stroje byly vyzbrojeny vodou chlazeným kulometem Revelli-Fiat ráže 6,5 mm. První série vozů byla vyzbrojena vzduchem chlazeným kulometem Fiat 14 ráže 6,5 mm. U druhé série byla výzbroje zesílena na dva kulomety Fiat 35 ráže 8 mm. Ještě později byly montovány kulomety Breda 38 ráže 8 mm. Stroj se vyráběl od roku 1934.
Vzhledem k zastarávání byl tančík modernizován, a tak vznikl typ Carro Veloce L 3/35, u kterého bylo zesíleno pancéřování a zvýšen dojezd. Stroj byl vyzbrojen dvěma kulomety Breda ráže 8 mm. Oba kulomety se nacházely v miniaturní věžičce uložené v čelním pancíři. Vizuálně se lišily pamcířem, uchyceným pomocí nýtů.
Tato verze měla odlišné uspořádání podvozku se čtyřmi pojezdovými koly na každé straně, spojenými po dvou.
Carro Lancia Fiamme L 3/35 - plamenometná verze tančíku. Do výzbroje byla přijata v srpnu 1935. Tato verze nebyla příliš úspěšná, protože do vlastního tanku se vešla pouze 25litrová nádrž zápalné kapaliny a umístění kapaliny v přívěsu naopak výrazně zhoršovalo jízdní vlastnosti tanku. Pro nedostatek vhodnějších vozidel byly plamenometné L 3/35 nasazeny do bojů druhé světové války. Naopak mostní tank L 3/33 Gettaponto nebyl sériově vyráběn.
Tančíky Carro Veloce L 3/33/35 byly italskou armádou používány v Habešské válce, ve Španělské občanské válce, při útoku na Albánii a v Řecku, během vojenských operací v Jugoslávii. V boji se ukázalo, že tančík, vyzbrojený pouze kulomety, není rovnoceným protivníkem pro obrněná vozidla či tanky protivníka. Během bojů v Africe proto byl dokonce neznámý počet tančíků přezbrojeno 20mm kanónem Solothurn.
Na počátku Habešské války, která vypukla 3. října 1936, Italové soustředili 239 tančíků typu L 3. Hlavní úder byl veden z Eritrei a pomocný z Italského Somálska. Habeš se jim mohla bránit pouze 5–7 tanky, 6 obrněnými automobily a několika kusy protitankových děl ráží 20 a 37 mm. Problémy jim proto dělaly především exterémní přírodní podmínky a rozlehlost Habeše, která způsobovala potíže se zásobováním a časté ztráty kvůli poruchám. K závěrečnému útoku na hlavní město Addis Abeba, které padlo 5. května 1936, bylo nasazeno téměř 300 kusů L 3. Nasazení tančíků L 3 bylo po válce vyhodnoceno jako rozhodující pro italské vítězství, ukázalo se ale také, že pro ofenzivní akce je tančík slabě vyzbrojen a nedostatečně pancéřován.
L 3 byl jediným italským tankem nasazeným ve španělské občanské válce. Itálie se v konfliktu postavila na stranu frankistů a poskytla jim finanční a materiální pomoc a dohonce i vojenské jednotky. Už 16. srpna 1936 bylo do španělska dodáno prvních pět tančíků, určených pro výcvik. Dalších deset kusů bylo dodáno 29. září 1936 a v následujícím měsíci bojově nasazeno. Tančíky se v boji brzy setkaly s republikánskými lehkými tanky typu T-26, dodanými z SSSR, které je však svými parametry značně překonávaly a stejně nebezpečná pro ně byla i protitanková děla. Tančíky proto nemohly operovat samostatně, ale jen s doprovodem dalších jednotek, které jim čistily cestu. Potvrdil ose tak, že je musí nahradit větší a silnější bojové vozidlo. Poslední tančíky byly dodány v prosinci 1938. Celkem jich bylo v boji ztraceno 56 kusů.
Přibližně 150 tančíků L 3 bylo nasazeno při italské invazi do Albánie v dubnu 1939. Itálie tak získala předpolí pro plánovaný útok na Řecko a Jugoslávii.
Na prahu druhé světové války disponovala italská armáda 1320 kusy tančíků L 3. Mimo jiné jimi byly vyzbrojeny tři tankové divize.
Do války Itálie vstoupila až 10. června 1940, krátce před francouzskou kapitulací a její tanky L 3 byly v oblasti alpské části Maginotovy linie nasazeny proti francouzským pozicím.
V Arfice se italská armáda potýkala s armádou britskou, přičemž hlavním bojištěm byla Lybie a Egypt. Nejprve však Itálie dne 4. srpna 1940 napadla a dobyla Britské Somálsko což bylo, vzhledem k britské slabosti v této oblasti, posledním úspěšným nasazením tančíků. Na severoafrickém bojišti se tanky L 3, doplněné o lehké tanky M 11/39, potýkaly s naprostou převahou britských tanků, především těch typu Matilda Mk II. Prosincová britská protiofenzíva také přinesla velké ztráty italský tančíků. Po této zkušenosti byl neznámý počet tančíků vybaven kanónem ráže 20mm, který mu poskytoval alespoň teoretickou šanci v boji proti jinému tanku. Tančíky byly přes svou nízkou bojovou hodnotu nasazovány až do roku 1942, kdy byly převedeny do týlu, především k výcviku.
Italský útok na Řecko, jehož výchozím bodem byla již dříve okupovaná Albánie, začal 28. října 1940. V bojích byl nasazen i typ L 3, jež se však potýkal s velice těžkým a pro jeho nasazení nevhodným terénem. Italský útok nebyl úspěšný a Řecko bylo dobyto až s vydatnou pomocí Wehrmachtu. Tančíky byly použity také při útoku na Jugoslávii.
V letech 1935–1936 bylo celkem 151 tančíků L 3/33 a L 3/35 dodáno do Maďarska, kde vytvořily základ jeho tankových sil a část jich byla Maďarskem nasazena během první poloviny druhé světové války. Šest kusů tančíku L 3 zakoupila, ještě před italskou okupací, Albánie.


Seznam měst v Guineji-Bissau

Zdaleka největší aglomerací v Guineji-Bissau je Bissau, kde 1. ledna 2005 žilo 466 504 obyvatel, což představuje asi třetinu obyvatelstva celé země.
V následující tabulce jsou uvedena města nad 1 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 16. dubna 1979, odhady počtu obyvatel k 1. ledenu 2005 a správní jednotky, do nichž města náleží. Hlavní město Bissau představuje autonomní městský obvod a nepatří do žádné oblasti. Počet obyvatel se vztahuje na vlastní město bez předměstí. Města jsou seřazena podle velikosti.


St John's College

St John's College je jedna z kolejí univerzity v Cambridge. Plný formální název zní "The Master, Fellows and Scholars of the College of St John the Evangelist in the University of Cambridge". Kolej byla založena v roce 1511, zakládající listinou z 9. dubna. Zřídit ji nechala Margaret Beaufort. Mezi absoventy školy patří devět nositelů Nobelovy ceny, šest ministerských předsedů, tři arcibiskupové, dva princi a jeden svatý.


Petr a Lucie

Petr a Lucie, je milostná novela francouzského spisovatele Romaina Rollanda, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915. Jde o jemně kreslený příběh tragické lásky mladých milenců zahalený stínem válečného utrpení a hrůz první světové války.
Již třicet dní se píše rok 1918. Ve Francii stále zuří válka. A právě zde začíná náš příběh..
Lidé při bombardování prchají do prostor podzemní dráhy, aby našli alespoň dočasný azyl. Mezi nimi i mladý muž Petr Aubier, který se zde poprvé setkává s Lucií. Nepromluví spolu, jen se vlivem tísnícího davu dotýkají. O pár dní později se spolu znovu potkávají. Opět žádná slova, jen vyzývavé úsměvy.
Na třetím setkání se už ale Petr odhodlá a dá se s dívkou do hovoru. Začíná se rodit láska. Tráví spolu spousty času, Petr doprovází Lucii i do práce. Dívka se živí malováním a následně svá díla prodává, aby si vydělala na živobytí.
Oba milenci přestávají vnímat okolní svět. Žijí jen pro sebe, zapomínají na válečné útrapy, které sužují jejich zemi. Oba je ale trápí představa, že Petr bude v červnu povolán do války, ve které už bojuje i jeho starší bratr Filip. Snaží se proto co nejvíce užívat života. Jeden žije pro druhého a během velikonočního týdnu se mají jeden druhému zcela oddat. O Velkém pátku, který roku 1918 připadl na 29. březen a kdy si Petr s Lucií šli slíbit lásku do chrámu na náměstí svatého Gervasia, je však během varhanního koncertu při bombardování pohřbil mohutný padající pilíř.


World Wide Live

Poprvé na remasterovaném CD původně vynechané skladby 13, 17, 18, 19


Lozang Ješe

Sönam Čhoglang byl pátým tibetským pančhenlamou. Narodil se do rodiny, která zaujímala ve společnosti dobré postavení. Brzy po svém narození byl rozpoznán jako inkarnace svého předchůdce Lozang Čhökji Gjalcchäna.


Porucha zažívání

Porucha zažívání je označení pro poruchy procesu přijímání a zpracovávání potravy. Může být důsledkem nesprávné životosprávy, požití nevhodné potravy, nemoci, hormonální poruchy nebo otravy. Mezi nejčastější poruchy zažívání patří:


Josef Slavík

Josef Slavík byl přední český houslista a skladatel, také nazývaný „český Paganini“.
Josef Slavík se narodil se v Jincích v rodině učitele a hudebníka. V devíti letech byl ve hře na housle tak zručný, že zastával primária v kvartetu hraběte Rudolfa z Vrbny v Hořovicích, kam se Slavíkova rodina přestěhovala. Když hrabě rozpoznal jeho talent, zavezl jej do Prahy k řediteli konzervatoře Daviši Weberovi. Ten svěřil jeho houslovou výchovu znamenitému pedagogu B. V. Pixisovi. Hrabě pak hradil náklady na chlapcovo studium. Svého mecenáše Slavík nezklamal. Cílevědomě se vrhl do studia houslové hry, žádný technický problém před ním neobstál. Komponoval též houslové skladby virtuózního charakteru. O touze vyniknout svědčí i jeho absolventský Houslový koncert fis moll o němž Pixis prohlásil: „Je vůbec rozumné psát takový nesmysl, když to nikdo nezahraje?“ Slavík však koncert zahrál k údivu svého učitele i posluchačů.
Po absolutoriu se stal koncertním mistrem ve Stavovském divadle. Přitom stále tříbil svou techniku a zdokonaloval přednes. Komponoval i další skladby, Caprice D dur a Grand potpourri E dur, jež sám hrával na koncertech v českých městech a později i v cizině.
V roce 1825 odešel do Vídně, kde přijal místo v císařské kapele a věnoval se též sólistické činnosti. Vídeňské obecenstvo si brzy podmanil svým nedostižným uměním. Dopisovatel Allegemeine Zeitung o něm psal, že „ukazuje uměleckou zručnost v překonávání největších těžkostí. Přímo zářnými momenty hry tohoto mladého umělce jsou pasáže v dvojhmatech a sextách, absolvované v nejvyšší rychlosti a přesnosti, arpeggia všech druhů a ve všech polohách, konečně i hra 96 not staccato na jeden tah smyčcem!“ V téže době ohlásil Paganini sérii koncertů v habsburské metropoli. Po koncertě, na němž hrál slavný italský houslista poprvé své zvonkové rondo, přijal Paganini v kruhu hudebníků i Slavíka, aby vyhověl jeho prosbě předvést mu své umění. Nic netušícímu mistrovi zahrál český houslista i jeho zvonkové rondo které si zapamatoval po jednom poslechu. Vypráví se, že Paganini tehdy k českému mistrovi pronesl: "Vy jste ďábel! Svět se třese, když hrajete." Slavík zamýšlel dosáhnout úspěchu i v Paříži, ale nedokázal se prosadit proti pletichám tamních hudebních kruhů.
Po návratu do Vídně se v listopadu 1830 seznámil s Frederykem Chopinem. I on byl okouzlen Slavíkovou hrou. Svým známým o novém příteli psal: „Velký, v pravdě geniální houslista, velice si s ním rozumím. Je to Paganini, ale omládlý, který časem předčí prvního. Jeho hra bere posluchačům řeč a do očí jim vhání slzy, rozplakal by i tygry!“ Slavík také zkomponoval Houslový koncert a moll a Variace na G struně.
V roce 1833 se Josef Slavík odhodlává k velkému koncertnímu turné, jehož osou by měla být Pešť, Ostřihom, Lvov a další města. Přechozená chřipka však natolik oslabila jeho zdraví, že v Pešti zemřel. Byl tu i pochován. Až po sto letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na vyšehradském hřbitově.
Promiňte mi,že se odvažuji obtěžovat Vás naléhavou prosbou: jsa přesvědčen o Vašem příznivém smýšlení, doufám, že Vaše Blahorodí i tentokrát vyhoví mé žádosti a poskytne mi tím velkou posilu v mé životní dráze.
Osvědčil jsem sice ve Vídni své schopnosti, ale myslím, zejména když mi tak radí všichni, že bych měl odjet do Paříže, neboť tam bych jistě špatně nepochodil; je známo, že v Paříži a v Londýně se všeobecně více dělá pro umění, a já jsem nyní v letech, kdy je možno nejlépe něco podobného vykonati. Proto prosím Vaše Blahorodí, abyste mi nejlaskavěji ráčil dopomoci k novému cestovnímu pasu do Francie na rok.
V příloze posílám svůj dřívější pas a můj otec podá žádost místo mne; chtěl jsem zažádati ve Vídni, ale bylo mi řečeno, že se dělají veliké potíže při vydávání pasu, neboť by teprve pak byl odeslán do Prahy a z Prahy zpátky do Hořovic, – a tak bych musil velmi dlouho čekat; pas potřebuji nejpozději do 14 dnů nebo do tří týdnů, poněvadž bych již v říjnu chtěl uspořádat koncert v Mnichově. Prosím Vaše Blahorodí, abyste laskavě tuto záležitost co nejvíce urychlil; vynaložím vše, abych Hořovicím dělal čest, a až se vrátím z Paříže, Londýna a Filadelfie, s největší radostí uspořádám koncert hořovickému ústavu, jehož jste tak horlivým ochráncem. Jistě dobře dopadne. Je dobře mít odvahu, říká se ve světě; je možno mnoho ztratit, ale doufám, že Bůh nedopustí, abych klesl…“


Robert Tomaszek

Robert Tomaszek je polský basketbalista hrající českou Národní basketbalovou ligu za tým ČEZ Basketball Nymburk. Hraje na pozici pivot. Je vysoký 205 cm, váží 114 kg.


Lev XII.

Lev XII., vlastním jménem Annibale Francesco Clemente Melchiore Girolamo Nicola della Genga byl papežem katolické církve od 18. září 1823 až do své smrti. Narodil se do vznešené rodiny, ale o místu narození se stále vedou spory.
Studoval v Římě a vysvěcen na kněze byl v roce 1783. O devět let později se stal sekretářem papeže Pia VI.


Studená fúze

Jako studená fúze bývá označován jeden spedifický způsob provedení jaderné fúze, který v roce 1989 popsali Fleischmann a Pons.
Někdy se pojmem studená fúze označuje jakýkoliv způsob dosažení jaderné fúze bez použití vysokých teplot.
V roce 1989 Fleischmann a Pons publikovali článek, kde deklarovali že se jim podařilo provést fúzi za běžných teplot pomocí elektrolýzy těžké vody. Tato zpráva vyvolala obrovský mediální rozruch a mnoho laboratoří se snažilo jejich pokusy zopakovat, některé z nich dokonce pozorování jevu potvrdily.
V pozdějších studijích bylo ovšem prokázáno, že za daných podmínek k fúzi nedochází.


Milavečská kultura

Milavečská kultura je jednou z mnoha kultur mladší doby bronzové na území ČR. Chronologicky ji lze zařadit do 12. až 9. století př. n. l. V Čechách je současná s knovízskou a lužickou kulturou, na jižní Moravě pak s kulturou velatickou.
Kultura zabírala území dnešního centrálního Plzeňska, část Karlovarska, dále Domažlicko a okolí Horšovského Týna.
Kultura je pojmenována podle naleziště v Milavčích u Domažlic. Zde se nachází přibližně 50 mohyl o průměru 6-15 m a výšce do 2,5 m. Pro milavečské mohylové pohřbívání je typický žárový ritus, ukládání popela do velkých popelnic zapuštěných pod úroveň okolního terénu a jejich překrytí mohylovým náspem. Kolem centrální popelnice se kladou nádoby a bronzové předměty - jehlice, náramky, meče, dýky, z nástrojů obvykle sekerky.
Významným jevem této kultury jsou četné depoty bronzových předmětů, které obsahují především
Unikátním nálezem je kultovní vozík z hrobu bojovníka - amforovitá nádoba z bronzu na čtyřkolovém podvozku, průměru 40 cm. Tento předmět dokládá stoupající význam vozu i okolnost, že kůň se již stává častějším hospodářským zvířetem.
Bronzové výrobky ukazují na značnou dovednost, případně na jistou obchodní organizovanost v krajině s blízkými horskými přechody. Nálezy keramiky, bronzové náčiní a šperky jsou uloženy v domažlickém muzeu.


Seznam představitelů Rakouska

Doporučení o referencích shrnuje zásady, jak se mají články na české Wikipedii opatřovat údaji o zdrojích a jaké zdroje mají být v ideálním případě odkazovány. Pokud článek zdroje nemá, může se celý článek označit šablonou , zpochybnit šablonou , či jednotlivá sporná tvrzení označit šablonou . V případě šablon zpochybňující celý článek se doporučuje dopsat do diskuse, případně do shrnutí editace, důvody, které pro udělení šablony vedly.
Wikipedie staví na některých základních principech, mezi které patří i doporučení o vlastním výzkumu. Toto doporučení říká, že nejsou povoleny žádné údaje vytvářející primární zdroje a proto jsou články zpravidla sestaveny na základě různých zdrojů. Tyto použité zdroje je nutno v článku uvést z několika důvodů.
Zdroje rozdělujeme do třech základních typů v závislosti na způsobu jejich prezentace:
Ne všechny uváděné zdroje jsou „nezávislými věrohodnými netriviálními zdroji“ ve smyslu definice encyklopedické významnosti.
Z reference by mělo být zřejmé, proč je v článku uvedena. Proto je někdy vhodné „bibliografické údaje“ doplnit i o stručné shrnutí nebo krátkou doslovnou citaci ze zdroje.
Je nutno mít na zřeteli, že odkaz na zdroj zpravidla není dokladem pravdivosti tvrzení, ale pouze dokladem jeho původu a autentičnosti.
Reference se vztahují vždy ke konkrétním tvrzením a to i v případě, že zdroj je použit pro vznik celého článku.
Reference se vkládají pomocí a na konec článku se pod záhlaví Reference vkládá .
Pokud je třeba v textu odkazovat na stejný zdroj několikrát, je lepší místo opakovaného vkládání stejné reference použít referenci vícenásobnou, a to pomocí atributu name. Při prvním použití se reference vypíše celá , každé další použití vypadá pak takto . V tabulce referencí se pak nevytváří pro každý takovýto odkaz řádka, ale reference je společná a odkazuje nahoru do textu pomocí rozlišovacích písmen. Jméno reference musí být v rámci článku jedinečné. Jako příklad mohou sloužit reference v článku Mars.
Pokud je v referenci potřeba citovat knihu, časopis či web, doporučuje se použít nějakou z citačních šablon, např.:
Schéma referencí je, dle jiného doporučení Vzhled a styl, následující:
Pro internetové zdroje se doporučuje využívat formát přímého linku na konkrétní stránku a v případě potřeby a možnosti na pododdíl stránky . Především u odkazů na rozsáhlejší texty je vhodné poznámkou čtenáři co nejvíc usnadnit nalezení informace v příslušném textu.
Pro literární zdroje se doporučuje uvádět knihu ve tvaru, jak to popisuje stránka citace a současně uvádět stranu, na které je možné tuto informaci nalézt. Přesné uvedení knihy, ISBN a strany usnadňuje následné ověření informace.
Pokud se překládá článek z jiné wikipedie, měly by se současně přeložit i reference a knihy, které tam jsou, aby nezanikla ani na české verzi ozdrojovatelnost dat, která už jinde byla hotová.


You Spin Me Round

Píseň ale zaznamenala ještě i jiný úspěch, hit-makerské trio Stock, Aitken & Waterman poprvé měli svůj #1 hit ve Velké Británii. Song byl publikován skrz firmu Epic Records v listopadu 1984. V USA se píseň dostala do #11 příčky Billboard Hot 100.
Píseň napsali Pete Burns, Wayne Hussey, Mike Percy, Tim Lever, Steve Coy a produkovalo trio Stock, Aitken & Waterman. Video režíroval Vaughan Arnell a Anthea Benton.
Syntetické smyčce byly založeny na klasickém díle Ride of the Valkyries od Richarda Wagnera.


Blýskavice

Blýskavice je viditelný elektrický výboj v troposféře, jež není provázený hřměním. Jsou pozorovatelné především v noci. Ottův naučný slovník uvádí, že se může jednat o viditelné záblesky ze vzdálených bouřek, pozorovatelné za jasného počasí, které již nemohou být slyšet. Vzdálenost takových bouřek je 70-150 km.
V jiných případech se můze jednat o nehlučné výboje v atmosféře. Tyto výboje jsou pozorovatelné i v zimě. V tomto případě se jedná o viditelné přibližně horizontálně rovnoběžné nehlučné výboje.
Obecně lze říci, že blýskavice jsou vzdálené výboje v atmosvéře bez hřmění. Pojem však pravděpodobně popisuje minimálně dva druhy úkazů - vzdálené bouřky a tiché výboje v atmosféře.
Lidová pranostika o blýskavicích říká: "Blýská se na časy." a blýskavice tedy věští lepší počasí příští den.


Zákolanský potok

Zákolanský potok je vodní tok ve středních Čechách. Odvodňuje východní část Kladenska a je předposledním větším přítokem řeky Vltavy před jejím ústím do Labe,
Pramení u Pleteného Újezda na jihovýchodním úbočí Kožovy hory. Odtud až k ústí míří zhruba severovýchodním směrem. Protéká vesnicemi Malé Přítočno, Dolany, Běloky a Středokluky. U Kalingrova mlýna přibírá zleva Lidický potok, přes Číčovice a Malé Číčovice se dostává k rybníku na Okoři. Za Okoří následuje Dolský mlýn a Nový mlýn, u kterého se nad potokem vypíná nedávno rekonstruovaný kamenný viadukt železniční trati Hostivice-Podlešín. Kromě této dráhy zde údolí Zákolanského potoka sleduje i oblíbená červená turistická trasa na Budeč a hrad Okoř. Před vesnicí Kováry zleva přitéká Dřetovický potok, po prave straně se vypíná přírodní památka Kovárské stráně. Jen o několik set metrů dál stojí na kopci nad levým břehem zbytky hradiště Budeč. Uprostřed Zákolan zleva ústí Týnecký potok a odtud po celý zbytek cesty sleduje údolí Zákolanského potoka hlavní silnice a železniční trať č. 093 Kladno-Kralupy nad Vltavou. Přes Otvovice, kde se ve stráních nad potokem kdysi dobývalo černé uhlí, mezi přírodními památkami Otvovická skála a Minická skála dospívá Zákolanský potok na kralupské předměstí Minice. V čím dál více regulovaném korytě protéká městem, na posledním kilometru své cesty přibírá zleva Svatojiřský potok a přímo u Masarykova mostu v centru Kralup ústí zleva do Vltavy.


Sněžné dělo

Sněžné dělo je stroj na umělou výrobu sněhu a umělé zasněžování ploch. Používá se zejména k tomu, aby lyžařské sjezdovky byly použitelné v období, kdy sice je mráz, ale v příslušné oblasti je nedostatek přirozené sněhové pokrývky. Fungují tak, že se v nich za pomoci kompresoru rozstřikuje vodní mlha do proudu podchlazeného vzduchu. Použití vodních děl vyžaduje náročnou infrastrukturu: dostatečný zdroj vody, nádrže na vodu s čerpadly a rozvodem vody a elektrické napájení. Problémem nočního zasněžování může být hlučnost. Pro svou hmotnost je dělo obvykle umístěno na stálém místě či přemisťováno pomocí rolby.
První pokusy vyrábět umělý sníh se konaly v Kanadě ve 40. letech 20. století. Sněžné dělo si jako první patentovali Američané v roce 1954 a k masovému využití byla sněžná děla připravena na zimní olympijské hry ve Squaw Valley roku 1960. Počátkem šedesátých let se začaly používat i v některých zimních střediscích v západní Evropě.
V zemích socialistického bloku bylo údajně poprvé sněhové dělo použito v Zadní Telnici 12. listopadu 1965. Lyžařský klub Telnice dovezl jednou rakouské dělo a pod vedením profesora ČVUT Vladimíra Chlumského jej upravili a zkonstruovali další tři děla. Zpočátku se využívala jen k tréninkům závodních lyžařů.
V roce 2007 uvedli autoři redakčního článku v MF Dnes odhad, že v celé Evropě se používá asi 3100 sněhových děl.
Sněhová děla vyrábí mnoho výrobců, do České republiky se dovážejí například děla švédské firmy ARECO, od roku 1983 vyrábí sněžná děla firma Lenko, dalšími značkami jsou EuroSnow, či SUFAG.


Carl Woese

Carl Richard Woese je americký mikrobiolog, který navštěvoval Deerfield Academy a Amherst College, a proslavil se svou prací Phylogenetic structure of the prokaryotic domain: the primary kingdoms, v níž definoval novou říší či doménu Archaea. Tato práce vyšla v roce 1977, a její výsledky byly založeny na sekvenaci a srovnávání rRNA. Carl Woese se také významně podílel na výstavbě teorie RNA světa.
Dnes je profesorem mikrobiologie na University of Illinois at Urbana-Champaign.


Wystan Hugh Auden

Wystan Hugh Auden, který svá díla podepisoval W. H. Auden, byl anglo-americký levicově orientovaný básník. Hlavními tématy jeho poesie jsou láska, politika a občanství, vztah mezi jedinečnými lidskými bytostmi a anonymním, neosobním světem přírody. Vyrůstal v Birminghamu, roku 1939 se odstěhoval do USA. V 50. a 60. letech napsal řadu operních libret, byl také esejistou a literárním kritikem.


Christian Röhrensee

Rörensee vstoupil roku 1660 na univerzitu ve Wittenbergu. Roku 1662 zde získal magisterský titul. S podporou svého mecenáše Michaela Wendlera se v roce 1669 stal asistenetem na filozofické fakultě.
Po smrti svého Wendlera zaujmul Rörensee místo profesora etiky a politiky. Ve svých disputacích se dostával mimo svůj obor a to vedlo ke sporu s Georgem Kasperem Kirchmaierem.
V letech 1680 a 1696 byl na letní semestr jmenován rektorem univerzity.


Jihovýchodní Evropa

Jihovýchodní Evropa je část Evropy na jihovýchodě Evropy, do které se řadí různé státy a území podle daného kontextu. V nejširším pojetí to jsou tyto státy:
V jihovýchodní Evropě se nacházejí také území se sporným statutem:
V užším pojetí se mohou podle kontextu za státy Jihovýchodní Evropy považovat například pouze státy zasahující na území Balkánu, nebo všechny kromě Turecka, atd.
Řecko se často zařazuje mezi státy Jižní Evropy, Maďarsko a Slovinsko mezi státy Střední Evropy a Moldávie mezi státy Východní Evropy.
Oblast se rozkládá na Balkánském poloostrově. Nejvyššími pohořími jsou Karpaty, Dinárské hory a Stará planina a Pindos. Největšími řekami jsou Dunaj, Sáva, Morava a Marica.
Ve 14. století dobyli území jihovýchodní Evropy Osmanští Turci. Podrobené národy si nezávislost vybojovali až v 1912 v první balkánské válce o rok později propukl konflikt mezi Řeckem a Srbskem na jedné straně a z Bulharskem na straně druhé. Po první světové válce vzniklo království Jugoslávie. Za druhé světové války bylo území obsazeno mocnostmi OSY. Po válce se všechny státy v oblasti až na Řecko, Turecko a Kypr staly součástí Východního bloku. Po roce 1989 padl komunismus ve většině zemí jihovýchodní Evropy a začala občanská válka v Jugoslávii. V roce 2008 přistoupily Bulharsko a Rumunsko do EU.
Převažují slovanské jazyky mezi které nepatří albánština, maďarština, rumunština, řečtina a turečtina. Mezi slovanské národy patří Bulhaři, Slovinci, Srbové, Chorvati, Bosňáci a Makedonci.


Lehký kulomet vz. 26

Lehký kulomet vz. 26 je vzduchem chlazený kulomet vyvinutý roku 1924 Václavem Holekem v dílnách Zbrojovky Brno pod označením Praga vz. 24. V roce 1925 byla licence prodána Zbrojovce Brno. Výroba započala v roce 1926. Při stavbě československého opevnění se s touto zbraní počítalo do ochranných střílen těžkého opevnění a do lehkého opevnění. Za okupace se zbraň vyráběla pro německé jednotky pod označením MG 26, zkratka „“ značila „český“.
Zbraň fungovala na principu odběru prachových plynů od ústí hlavně. Používala náboje 7,92 mm Mauser a zásobníky na 20 ran. Teoretická kadence byla 500, praktická 200 ran za minutu. Dostřel činil až 3200 metrů. Zbraň o délce 1165 mm vážila bez zásobníku 8,84 kg.
Hlaveň byla lehce vyměnitelná. Na jejím konci byl děrovaný tlumič plamene. Celá hlaveň odolávala až 200 ranám nepřetržité palby. Ke zbrani byla montovaná sklopná dvojnožka. Při modernizaci vznikl model lehký kulomet vz. 27 a vz. 30.
Kulomet se časem vyvíjel a jeho poslední typ byl Lk vz. 30J. Potom jeho licence byla prodána do Anglie, kde se z něho vyvinul známý kulomet Bren. Československá armáda měla k dispozici v září 1938 přes 34 000 těchto zbraní. Kulomet se používal v pěchotě v útočné vozbě a také hlavně v opevnění. Dostal se do výzbroje mnoha armád.


Jízda králů

Jízda králů je stará lidová slavnost doposud neznámého původu, spojená povětšinou s tradičním křesťanským svátkem. U nás se udržuje na už jen na moravském Slovácku a na Hané, ačkoliv dříve byla po celé České republice velmi hojná. V roce 2009 probíhá příprava vyhlášení Jízdy králů jako nemateriálního dědictví lidstva organizací UNESCO. Garantem zpracování údajů o Jízdě králů je Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.
Nejpopulárnější i díky umělci jako byl Joža Úprka se jezdí každý rok ve slováckém Vlčnově. Na dolňácku se jezdí ve Skoronicích u Kyjova při příležitosti kyjovského Slováckého roku poprvé v roce 1921 za organizace Sokola Karel Kozánka, poté ve městech jako Kunovice, Hluk, Kyjov a dalších. V Kunovicích jízdu pořádají každý druhý rok a každé tři roky ji pořádá v rámci svých Dolňáckých slavností město Hluk. Na Hané jsou to Doloplazy, Chropyně, kde se nazývá „Jízda krále Ječmínka“, obnovená je i v hanácké obci Kojetín. Vzkříšená byla jízda i v Hroznové Lhotě, kde ji v devadesátých letech jezdívaly několikrát i dívky.
V jiných evropských regionech existují podobné slavnosti, které mají svůj různý historický původ a liší se také názvy, jako: Jízda s kříži v Lužici- Križarje, Jízda po osení v Rakousku a Bavorsku, Velikonoční jízda v Polsku, Šestizvonění- ve švýcarském Curychu atd. Jízda králů navazuje na tradiční venkovské slavnosti jako jsou jarní sečení trávy, odchod legrútů atd.
Dnes tradice jízd králů znovuožívá v řadě obcí slováckého regionu, před 2. světovou válkou se jezdilo v téměř každé vsi.
Vznik je nejasný a zabývali se jím již etnografové v 19. století. Jízda snad vznikla původně z královských ceremonií, či z velikonočních procesí, které mají již původ v pohanských snahách o zajištění bohaté úrody na polích pomocí jakéhosi veřejného průvodu na koních, objížďky polí, v bývalých německých regionech ve Slezsku to byla „Saatreiten“. Jinak Svatodušní objížďky na koních mají společný jakýsi charakter prosebných procesí a jsou formálně podobné se svatodušními obřadními královskými průvody, nesou se prapory, kříže, zpívá se. Tyto průvody snad mohly být kdysi i určitým vzorem pro vznik církevně motivovaných procesí. Oba druhy obřadních průvodů však mohly vzniknout také zcela samostatně, nezávisle na sobě, mohly se paralelně vyvíjet. Jízdy s křížem, nazývané „Křižejo“ byly osobitou součástí katolické náboženské kultury především na německých etnických územích a ve slovanských oblastech ležících v jejich bezprostředním dotyku jako byla Lužice či Polsko.
Lidový obyčej či slavnost byl zaznamenán v Bojkovicích na konci 18. století, konal se o hodech a jezdci seděli na volech. Také nejasný původ, podobnost s jízdou králů zde ovšem je. Také jízda králů se jezdila v řadě okolních obcích. Zajímavé jsou zmínky o tzv. „velikonočních jízdách v Ludgeřovicích“ na Hlučínsku ve Slezsku. Podle různých historických zmínek převážně ústního podání, zde v několika obcích vypukla po třicetileté válce jakási tehdy neznámá smrtelná nemoc, která zasáhla přes polovinu obyvatel. Místní kaplan v Ludgeřovicích pod jehož kostel obce spadaly navrhl uspořádat velikonoční procesí na koních kolem polí za zpěvu nábožných písní. V čele průvodu jel rychtář s křížem.
 File:Adolf Liebscher - Slavný vjezd krále Ladislava do Prahy r. 1453.jpg|ceremoniální příjezd panovníka- Jiřík z Poděbrad Původ je patrně z iniciačního obřadu mladých mužů, tak jako to vidíme ještě velmi zachovale na folklorních slavnostech v Kyrgyzstánu, kde mladí muži soupeří ve střelbě či zápase na koňských sedlech. Pojem zápas vznikl od „držení se za pasy“ a byl na Slovácku velmi oblíben. Koncem 19. století se však objevila řada snah o historický podtext slavností. Tyto hypotézy vzniku Jízdy králů vzešly z okruhu moravské inteligence a měli v sobě pravděpodobně vlasteneckou motivaci poukázat na dějiny Českých zemí.
Králův obličej je zahalen pentlemi, které mu visí vertikálně z čepce, podobnou pomůcku používají stále jezdci ve stepích Kyrgyzstánu proti slunci a prachu, pentle jsou nahrazeny spletenými koňskými žíněmi, které splývají jezdci z čapky. Obličej si tito kočovníci navíc natírají černou barvou. Podobně i jejich kůň má spletenou hřívu do copánků, které visí přes oči a hlavu a často jsou ozdobeny korálky. V Kyrgyzstánu je také množství podobných soubojů a koňských her jako Kok boru- na západě známá jako pólo, která přišla do Anglie z Indie, Kyz kuumai chlapci a dívky soupeří společně v jízdě, Upai účastní se jí mladší chlapci a cvičí se v jízdě, střelbě atd. DNA moravských Slováků má s Kyrgyzstánci také v chomozonu Y v několika bodech podobnou genetickou strukturu. Také zvolání Hýlom, hýlom či Hýlom, hálom, kterým jízda ve většině obcích začíná pravděpodobně pochází z ugrofinského „hallani“: slyšet či „hivóm“: volám , ale původ slova může být také tatarský. Na území jihovýchodní Moravy pobývalo v minulosti početné tatarské vojsko až do vlády Václava I.-jednookého syna Přemysla Otakara I., jak také dokládá opevněný kostel ve vsi Vlčnov s dnes již zasypaným valem. V češtině je řada tatarských slov již dávno zdomácnělých jako tábor, šavle, hurá či horda, není též bez zajímavosti časté používání svérázného, původem tatarského, „Huš“ v tomto regionu za české „Hej“, starší „Hoj“ a „Húj“.
Jízda králů z Vlčnova je z jízd králů nejpopulárnější a má za sebou minimálně dvousetletou tradici. Jezdí z horního konce vsi směrem na dolní konec a je spojena také s lidovým jarmarkem a s možností prohlídky muzea a starých domů. Koná se každý rok nepřetržitě minimálně od roku 1808 na pohyblivý svátek, Boží hod svatodušní, který se koná vždy 50 dní po velikonocích a deset dnů po tzv. Nanebevzetí Páně. Boží hod spojen se sesláním Ducha svatého podle Nového zákona, podle Starého zákona, Mojžíš obdržel desatero. Trvá dva dny. Pro Židy to byl den oslavy Spásy. Původ svátku je také oslava přírody, první sklizně, jak svědčí i určitá pohanská tradice této oslavy, kdy kronikář Kosmas píše,že roku 1092 kníže Břetislav II. vyháněl množství čarodějníků, věštců a hadačů, dne bychom napsali mágů. Původně se jízda konala pravidelně o svatodušním pondělí, ale od roku 1953 se přesunula na svatodušní neděli a po roce 1964, kdy Vlčnov oslavil sedmisté výročí obce, se termín místo pohyblivé svatodušní neděle stanovil na poslední neděli v květnu. K její popularitě přispěl také fakt, že byla zachycena v 19. století na impresionistickém plátně malířem Jožou Úprkou. Ten vlastnil ateliér v nedaleké Hroznové Lhotě a maloval žánrové výjevy z místního života, poutě, shromážděn, mše v kostele atd. Obraz Jízdy králů Joža Úprka maloval v roce 1897. O pár let později tento region také navštívil, přesněji v roce 1902, slavný francouzský sochař Auguste Rodin a přirovnal tento kraj k starověké řecké Helladě. Touto cestou, které se účastnil také Alfons Mucha vyvrcholil umělecký zájem té doby o tento region. Inspiraci v něm nalézal také malíř Josef Mánes, v cyklu kalendáře Moravský rok, či portrétu Veruny Čudové. Ve Vlčnově se odehrává filmová adaptace knih Žert režiséra Jaromila Jireše, dnes zařazeno do československé filmové Nové vlny šedesátých let a ve třicátých letech se zde natáčela adaptace divadelní hry Maryša režie: Josef Rovenský, Maryša Jiřina Štěpničková a v roli starého Vávry Jaroslav Vojta. Dnes je sbírka fotografií z natáčení filmu, získána pro obec z pozůstalosti Dr.Ladislava Rutteho, umístěna v trezoru na vlčnovské radnici Exteriéry Vlčnova a okolí lze spatřit i ve filmech jako Slovácko sa súdí a později Slovácko sa nesúdí natočen podle podle místních historek, které sepsal Zdeněk Galuška. Nesmíme zapomenout, že také první fotografie jízdy králů byla pořízena právě ve Vlčnově a to roku 1890 regionalistou a profesorem gymnázia z tehdejšího krajského města Uherského Hradiště Josefem Klvaňou v uličce „Ke dvoru“. Je to jedna z prvních dokumentárních fotografií na Moravě vůbec umístěná dnes v Moravském zemském muzeu v Brně a vzhledem k roku pořízení 1890 a k vědeckému účelu jejího vzniku, je to jedna z prvních vědeckých fotografií vzniklých na území dnešní České republiky.
Jízda Králů ve Vlčnově začíná v neděli setkáním v domě krále, poté legrúti, osmnáctiletí chlapci, společně se stejně starými dívkami- družicemi odcházejí do kostela na mši; poté se jede na radnici, kde se žádá starosta o souhlas. Úvodní slova jízdy jsou stále stejná: „Hýlom, hýlom! Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o svatodušní neděli…“
Samotná královská jízda se skládá z jízdy legrútů- vyvolávačů na koních ve vlčnovských krojích, v organizaci vojenské kavalérie. Doprovázejí krále. Koně jsou ozdobení pentlemi a stylizovanými květinami, také různýmí většinou červenými šátky, umístěnými na způsob praporů. Králem je vždy malý chlapec, protože podmínkou je aby byl panic. Král sedí, na koni, který mu vede jeho otec, ruce vbok. Jeho kůň je doprovázen po stranách dvěma legrúty s tasenými šavlemi, král má v ústech bílou růži. Být vybrán za krále je pro rodinu ve vsi vždy velkou poctou, královského koně pentlí matka krále. Co se týká věku krále, mohou být ale vyjímky. Podle novináře Jana Janči se na konci devatenáctého století stal králem ve Vlčnově osmnáctiletý Tomáš , koně mu ale zdobila „galánka“ Františka, jelikož jeho matka již byla na takovou práci stará. Králova družina žádá přihlížejíci diváky vtipnými výroky o finanční dary slovy: Na Krála, maměnko, Na Krála. pro váhající jedince upřesňují: „Máme krála chudobného, ale velmi poctivého“. Finance se jim dávají do boty nebo vhazují do kasiček tam připevněných. Vyvolávky se dříve vztahovaly k obyvatelům jednotlivých domů ve vsi, kteří často z takové vyvolávky měli moc velkou radost či naopak:
V dnešní době se vztahujíspíše k již anonymním divákům, kteří přijeli za lidovou zábavou, proto často musí legrút improvizovat:
I tak se stane, že mnohá dívka, studem rudá, vykřikne raději předem: „Dám vám do boty! Jen nic už na mě nekřičte!“ Průvod je poté doprovázen krojovými soubory, dechovou hudbou z celého regionu i ze Slovenska, průvodem dětí v krojích, ale třeba i holandskou dechovkou z Komenského Naardenu. Vlčnovský Jarmark nabízí řemeslné lidové výrobky, dnes spíš převládají suvenýry a místní speciality.
V Kunovicích se jízda králů konala od roku 1918 do roku 2000 celkem třináctkrát. Posledních několik let se koná znovuobnovená jízda každé dva roky.
V Hluku se jezdí Jízda králů vždy jednou za tři roky jako součást Dolňáckých slavností. První písemná zmínka pochází z roku 1865. Jezdilo se každoročně o svatodušním pondělí, mimo období válečná a v době hospodářské krize v letech 1930-1933. V roce 1945 se jízda objevila v ulicích Brna, kde srdce Brňanů získal František Huspenina vyvolávkou: „Brno, Brno, město hezké, bylos dlouho německé. A slibujem ti město hezké, že už budeš stále české.“ V roce 1950 v napjaté situaci kolektivizace venkova se jízda nekonala. Obnovena byla v roce 1957. Jezdila se každým rokem až do roku 1965, kdy se stala součástí národopisných slavností, tím zmizel iniciační smysl jízdy, kterou vždy jezdili osmnáctiletí chlapci. Na Hluckou tvrz umístil postavu svého hejtmana Jana Šarovce František Kožík. Dr. Ladislav Rutte byl prvním organizátorem slavností.
Průběh: Krále si vybírají mladíci a již dlouho předem se na jízdu připravují ježděním na koních, na které si musejí zvykat, protože již nemohou jezdit na koních vlastních, jako to bylo dřív, jelikož jich v dnešní době již nevlastní. Král jede v družině, po každé straně má své páže. Pážata i král jedou na bílých koních a jsou převlečeni do ženských krojů. Ostatní jezdci jsou v krojích mužských. „Turecké“ šátky mají přivázány na holích jako prapory. Ráno v den jízdy jede kavalérie pro krále, žádá rodiče o souhlas a podobně se žádá i starosta. Poté již vyvolávají a objíždějí ulice města. Král je hlídán pážaty, kteří jej chrání před únosem šavlemi. V případě unesení krále některými jezdci z jiné obce, byl král vykoupen, jako výkupné sloužilo víno nebo pivo. Většinou ale Hlučané měli převahu a svého krále narozdíl od okolních nepostrádali. Změnou oproti předešlým jízdám jsou tzv: „Žebráci“, tito chlapci jsou vybaveni proutěnými koši a ukládají do nich větší dary za vyvolávání. Většinou víno a slivovice. Tekutiny, které se za vyvolávání obdrží, se často konzumují přímo v průvodu. Hluk má specifický prvek: srdce na prsou koně. Koně jsou ozdobeni papírovými růžemi a stuhami zapletenými do hřívy. Také jsou vodiči koní spíše starší pánové.
První fotografii jízdy králů ve Skoronicích pořídila Vlasta Havelková, pravděpodobně v letech . Najdeme ji ve druhém svazku díla Moravské Slovensko. Snímek je mylně označen jako svatba ve Skoronicích. Konala se na Letnice, postupně však tento zvyk slábnul a v letech 1900 až 1942 se jízda králů ve Skoronicích už nekonala. Nepřímý podnět k obnově dal svým vyprávěním dr. Maxmilián Kolaja z obce Vlkoš. Jízdy se konaly později v rámci Slováckého roku v Kyjově či jako součást jiných událostí, kupř. ve Strážnici či sjezdu Skoronických rodáků. Seznam jízd: 1943, 1944, 1946- prezentace na slavnostech v Hodoníně, 1947, 1955, 1958, 1961- na Slováckém roku v Kyjově, 1962 - součást oslav ve Vracově, 1966, 1971-1975 na Slováckém roku v Kyjově, 1977, 1985- Strážnice, 1987 - Slovácký rok v Kyjově.
Průběh: Jízdu jezdí chlapci od 17 do 28 roků, ale stává se, že účastníkem byl i padesátiletý jezdec. Věk není omezen, také někteří účastníci jezdí jízdu několikrát i počtvrté. Většinou pocházejí všichni ze Skoronic. Rozdělují se ne vyvolávače, děkovníky a výběrčí, texty vyvolávají na jednotlivé domy. V den konání jízdy, tento den není nijak stanoven u festivalů, setkání rodáků je 28. srpna a jinak se jízda králů jezdila se na Letnice. Brzy ráno odcházeli chlapci do okolních obcí pro koně, kteří se musí ještě vystrojit. Toto strojení dělaly dříve dívky, dnes již celá rodina. Chlapci mají skoronické kroje a po deváté hodině se řadí na návsi a jedou společně za starostou pro souhlas. Ke starostovi je vyslána delegace vyslanců, tvoří ji: praporečník s tureckým šátkem uvázaným na žerď a 3 vyvolávači. Starosta jim podepíše listinu a dává souhlas k jízdě slovy: „V naší obci odedávna dobrý zvyk je vídat, chasu v kroji na koních mezi námi vítat.Povolení máte. Krále hleďte chrániti,aby vám ho nemohli cizí lidé zajmouti!.“ Praporečník s tureckým šátkem se s ní vrací k ostatním a jede v čele průvodu. Za ním tři vyvolávači, poté jede král, který je převlečen do ženského kroje a bílou růží drží v ústech. Chrání jej dva pobočníci, dále jsou to čtyři jezdci jako doprovod, čtyři výběrčí a děkovníci. Kavalkáda objíždí včechny ulice ve vsi a vyvolávači vyvolávají ke všem domům a jejim majitelům různé vyvolávky, shromažďují se dary většinou víno nebo peníze. Končí se kolem 13:30 odpoledne. Poté se koná koncert dechovky a taneční zábava.
Také je s Jízdou králů spojen únos či zajetí krále, často se v polích sešli jedné obce legrúti s jízdou ze sousední obce. Zápasili buď králové mezi sebou či celé skupiny navzájem. Pokud došlo k únosu krále, musela jej rodina vykoupit. Pro rodiče krále to znamenalo další výdaje a pro celou obec značnou ostudu. Toto počínání se dělo často a v minulosti to končilo i velmi tragicky. Bitva čtyř králů
Jízdy králů byly v Evropě velmi hojným a běžným jevem. Například v době barokní se v Rakousku a Bavorsku na farnostech konaly objížďky na koních, vždy v den světce, kterému byla příslušná farnost zasvěcena. Vlivem rakouské nadvlády pronikly tyto oslavy i do farností německých obcí na jižní Moravě. Tyto svátky byly převážně spojené se světcem Leonardem. Ve slavnostním průvodu byly neseny obrazy sv. Leonarda, koně byly ozdobeny květy a pentlemi a účastnili se jí kněží, ministranti, trubači, praporečníci a v kočárech poté pořadatelé či honorace, dnes bychom je nazvaly „sponzory“. Na německém území se před vznikem protestantské církve konaly alegorické křižácké jízdy, jízdy s kříži po návsích, a až do roku 1600 se jízda křižáků udržovala také u lužických Srbů, kteří se ale od zmíněného roku stali již evangelíky a protestantským vedením byly jízdy křižáku zakázány.
 File:Swiss-Commemorative-Coin-2001-CHF-5-obverse.png|pamětní medaile File:Sechselauten 2007 Boegg Burning.JPG|Pálení zimního muže Boegga, Curych, Švýcarsko File:2006-Saechsiluete boegg.jpg|Pálení zimního muže Boegga, Curych, Švýcarsko File:Sechselaeuten.jpg|Boegg Velmi zajímavá je jízda na koních vždy třetí pondělí v dubnu v Curychu ve Švýcarsku „Sechseläute“ oslavuje se při ní „pálení sněhového muže jménem Boegg“. Boegg je to, co člověku kouká v zimě často z nosu, humor Švýcary nikdy neopouští. Boegg má podobu jakéhosi sněhuláka a představuje zimu. Podle času, kdy se mu roztopí hlava, ve skutečnosti je jeho hlava naplněna trhavinou, v dřívějších dobách střelným prachem, se odhaduje, jak bude teplé léto, čim déle trvá než přijde Boegg o hlavu tím bude léto deštivější a studenějsí a naopak. Nejkratší čas byl 5:07 minut v roce 1974, nejdelší v roce 2001 a to 26:23. Hranice je vysoká cca 10 až 13 metrů a hlava Boegga je naplněna výbušninou. Někdy se do hranice přilévá letecký benzín kerosen. Kolem hořící hranice jezdí zpotomci starých curyšských řemeslných rodinných cechů- jezdci cechu- v historických kostýmec a se svými prapory: „zlatníci“, „pekaři“, „sýraři“ atd. Tento svátek je velmi starý a stále velmi oblíbený. Na jiných místech Švýcarska a Tyrol jsou jízdy spojené s náboženským procesí.
 File:Sorben-Osterreiter-Panschwitz-Kuckau.jpg|Lužická jízda Křižerjo německy Kreuzreiten s kříži File: Ostern 2006 in Brohna.jpg „Jízda s kříži“ či „Velikonoční jízda“: katolická velikonoční jízda, tradice udržovaná v Lužickém Srbsku, v Hoyerswerda-Hojeřicích, Kamenz-Kamenec, Bautzen- Budyšíně. Jezdí se na Zmrtvýchvstání Páně a vždy v elegantních cylindrech a s kříži či soškami Krista.
 File:Procesja konna 1.jpg|Velikonoční jízda ve Slezsku Polská velikonoční jízda také nazývaná „procesją stu koni“, se koná na velikonoční pondělí a kromě jizdců se jí účastní i historické kočáry. Jezdí se od nepaměti, první písemná zmínka vzpomíná procesí v Ostropii a pochází z roku 1711. Ústní podání praví, že że pochází z Bavorska. V Bieńkowicach v Raciborskiej oblasti se tradični procesi odhaduje do XIII. stoleti. Historický rekord byl 130 koní. Celá trasa má kolem sedmi kilometrů. Jezdí se v obcích Raciborzu, Pietrowicach Wielkich, Sternalicacha Ostropie, Bieńkowicach a Biskupicach v polském Slezsku a je jednou z nejstarších v Evropě. Koncem třicátých let 20. století byla pouť zneužita politickou propagandou nacistů,kteří tvrdili že pouť původn oslavuje Karla Velikého. V roce 1937 v obci Wójtowa Wieś skupinaHitlerovců postřílela během procesí polovinu německých účastníků, kteří pocházeli ze vsi Schonwaldu polsky Bojkow, protože zpívali náboženské písně v polštině. V roce 1885 byla část této velikonoční jízdy k vidění v ulicích Londýna. V Pietrowiciach Wielkich se jezdí již 300 let a jezdí se vždy s věnci kolem krku. Její původ se také odvozuje od Sv. Jiří.


Addison Road-Seat Pleasant

Stanice se nachází na modré lince, v rezidenční oblasti Seat Pleasant ve státu Maryland, nedaleko od hlavního města. Dnes je třetí stanicí od západního konce, ale do roku 2004 měla charakter konečné. Byla otevřena 22. listopadu 1980. Je povrchová s ostrovním nástupištěm.


Lockerbie

Lockerbie je malé skotské město, ležící ve správní oblasti Dumfries a Galloway. Název městečka je světově známý v souvislosti s tragickou událostí z 21. prosince 1988, kdy nad městem v důsledku teroristického útoku explodoval Boing 747 společnosti Pan Am 103.


Stanislav Zippe

Stanislav Zippe je český výtvarník, malíř, sochař a jeden z předních představitelů kinetického umění v Čechách.
Stanislav Zippe vystudoval Státní průmyslovou školu sochařskokamenickou, Hořice v Podkrkonoší. Zabývá se tvorbou plastik a instalací. Zároveň se zabývá malbou. Byl a je členem několika skupin zabývajících se umělěckou činností. V současné době žije a pracuje v Praze.
V tvorbě se zabývá vytvářením světelně kinetických plastik a světelných prostorových instalací. A to především takových, které zvýrazňují relativnost prostoru. Mimo vytváření plastik a instalací, kterými se společně s dalšími členy skupiny Syntéza podílel na scénografii divadelních představení, se zabýval také malbou. Vytvářel například geometrické abstraktní obrazy, rozvíjející vztahy čtverců na ploše, vyvolávající dojem rozpadajícího se systému, atd.
Podílel se na mnoha dalších výstavách v Čechách i zahraničí. Jejich seznam lze nalézt například zde.


Matt LeBlanc

Matthew Steven LeBlanc je americkým hercem nominovaným na Cena Emmy a Zlatý Glób. Jeho nejznámější role je Joey Tribbiani v seriálu Přátelé a v seriálu Joey.
Narodil se otci s irskými, holandskými, britskými a francouzskými kořeny a matce s italskými kořeny. V roce 1985 vystudoval střední školu v Newtonu. Má mladšího bratra Justina LeBlanca. Jméno LeBlanc ve francouzštině znamená bílý. 3. května 2003 uzavřel manželství s Mellisou McKneightovou a 8. února 2004 se jim narodila dcera Marina Pearl LeBlanc. Narodila se s vrozeným benigním nádorem na mozku. 6. října 2006 se rozvedli. Nyní chodí s herečkou ze seriálu Joey Andreou Andersovou.
Před zahájením kariéry herce byl Matt LeBlanc modelem. Jeho fotografie byla v roce 1991 na obálce časopisu Spartacus International Gay Guide. Později hrál ve videoklipu Alanis Morissette Walk Away. Později hrál v seriálu Přátelé a v několika filmech jako jsou Ztraceni ve vesmíru, Charlieho andílci. V květnu roku 2006 bylo ukončeno i vysílání seriálu Joey.


Buj

Buj je řeka v Baškirské republice a v Permském kraji v Rusku. Je dlouhá 228 km. Povodí řeky je 6530 km2.
Na horním toku protéká Permském krajem a na dolním Baškirskou republikou. Ústí zleva do Kamy.
Průměrný roční průtok vody na středním toku u vesnice Čišmy činí 24,3 m3/s.


Islamistika

Islamistika je vědní obor, který se zabývá studiem islámu, islámských zemí, islámské společnosti a kultury. V českém prostředí patří k nejznámějším islamistům Miloš Mendel, Felix Tauer či Luboš Kropáček. Islamistika jakožto obor bývá většinou řazena do orientalistiky.


The Washington Post

The Washington Post je deník založený 1877 ve Washingtonu, D.C. Stilsonem Hutchinem, vlastněný společností Washington Post Company.
Liberálně orientovaný The Washington Post se v roce 1954 sloučil s deníkem Washington Times-Herald. Po uzavření The Washington Star v roce 1981 zůstal jako jediný deník v hlavním městě USA. Dnes má konkurenci v podobě konzervativního deníku The Washington Times.
Největším historickým případem novinářů tohoto deníku je pravděpodobně aféra Watergate, která měla za následek odstoupení prezidenta Richarda Nixona.


Alpine A110

Výroba probíhala v letech 1963 až 1976. Celkem bylo vyrobeno 8139 kusů. Do roku 1969 byl vyráběn kromě varianty coupe i ve verzi kabriolet. Vestavěné přídavné světlomety velmi podtrhovaly sportovní charakter vozu.
Objem použitých motorů se pohyboval od 956 do 1647 ccm. Motory pocházely z vozů Renault 8, Renault 12, Renault 15 a Renault 16.


Exošach

Exošach je hra podobná šachům a vycházející z nich, odlišující se však pravidly. Někdy se tak označují i různé skutečně hrané varianty šachů, ale hlavní použití má toto slovo v oblasti kompozičního šachu, kde tzv. exoproblémy jsou úlohy založené na alternativních pravidlech hry, např. s přítomností exokamenů, tj. kamenů s jiným chodem než běžné šachové kameny. tj.


Shakes proti Shavovi

Shakes proti Shavovi je poslední dokončené dílo anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Jde o loutkovou grotesku v blankversu prvně hranou na Malvernském divadelním festivalu.
Hra vznikla poté, když přední anglický loutkář Waldo Lanchester věnoval autorovi dva maňásky představující Shakespeara a Shawa s prosbou, aby pro ně něco napsal. Shawovi se nápad zalíbil a napsal hru o jeho souboji se Shakespearem.
Na počátku hry vstoupí Shakes třesoucí se vzteky na irského ďábla. Jakmile se objeví Shav, propukne divoká rvačka, jak se na maňáskové divadlo sluší. Shakes pošle Shava levačkou na devět sekund k zemi, ale pak inkasuje direkt na bradu a je Shavem odpočítán. Když vstane, vymlouvá se, že Shav je o tři sta led mladší, a mění pěstní souboj na souboj literární. Vytahuje se svými tragédiemi, například Hamletem a Králem Learem. Shav kontruje svým Domem zlomených srdcí, kde prý je obsažen Lear i s dcerami a dál tvrdí, že Shakes nebyl první, kdo zpíval o zlomených srdcích, zatímco on, Shav, byl první, kdo učil, jak zlomená srdce spravovat. Nakonec žárlivý Shakes sfoukne Shavovu svíčku a končí celou hříčku slovy Macbetha Zhasni, knůtku.


Thou Art in Heaven - The Remixes

„Thou Art in Heaven – The Remixes“ je čtyřicátý první singl britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Byl vydán v létě 2002 a v britské hudební hitparádě se neumístil.
Skladba „Thou Art in Heaven“ pochází z Oldfieldova alba Tr3s Lunas. Její původ ale sahá až do roku 1999, kdy na Silvestra tohoto roku se konal koncert The Art in Heaven Concert, na kterém Oldfield zahrál skladbu „Art in Heaven – Berlin 2000“, jejíž střední část pak po úpravách dala vzniknout právě skladbě „Thou Art in Heaven“. Na singlu ji ještě doplňují její čtyři remixy a také cizojazyčné verze písničky „To Be Free“.


Česká fotbalová reprezentace

Turecko – Česko 1:4 | Česko – San Marino 7:0 | Švýcarsko – Česko 3:0 |
Česká fotbalová reprezentace reprezentuje Česko na mezinárodních fotbalových akcích, jako je mistrovství světa nebo Evropy. Navazuje na československou fotbalovou reprezentaci, která zanikla rozpadem Československa.


Přemysl Oráč

Přemysl Oráč je mýtickým zakladatelem dynastie Přemyslovců, původní české vládnoucí dynastie, z rodu Stadiců.
Pověst o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi zachytil kronikář Kosmas na začátku dvanáctého století. Dle něj byli muži nespokojeni s vládou kněžny Libuše a chtěli za vládce muže.
„Aj, vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází - dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli… Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův…
Pak byli určeni poslové, aby tomu muži vyřídili Libušin vzkaz. Když kněžna viděla, že cestu neznajíce zaváhali, pravila: Neváhejte, jen jděte bez starosti a následujte mého koně. On vás povede cestou pravou i zpět dovede, neboť cestu tuto již nejednou šlapal… Lichá se šíří pověst o tom, že paní sama po soumraku cestu tu sama konávala a zpět se za úsvitu vracívala.“
Přemysl byl povolán na knížecí stolec, oženil se s Libuší. Ve Stadicích nám tuto událost připomene především pomník z roku 1841. Knížecí pár pak měl, podle velmi pozdní tradice, tři syny: Nezamysla, Radobýla a Lidomíra.
V předmluvě ke své kronice Kosmas říká, že nejstarší pověsti české poznal z vyprávění starců a že je převypravuje nikoli z touhy po lidské chvále, ale jen proto, aby neupadly v zapomnění. Hodnověrnost pověsti o Přemyslovi však není doložena žádnou konkrétní památkou, nejsou záznamy o státnických skutcích tzv. bájných knížat. Přesto pravděpodobně vycházel z určitých historicky potvrzených událostí. Pověsti o oráči jako neurozeném zakladateli panovnického rodu se vyskytují i u jiných slovanských národů, například u polských Piastovců, a dokonce i u germánských Gótů.
Nejstarší zachycení pověsti nalezneme v Kristiánově legendě, ve velmi zjednodušené verzi, Přemysl je jmenován, ale Libuše je uvedena jen jako panna hadačka, a není uveden ani žádný jeho nástupce. Kristián je obvykle kladen do 10. století, a dokládal by tak původnost Kosmou zachycené pověsti. Někteří historici ho ovšem považovali za falzum ze 14. století. Nejnověji na obhajobu jeho pravosti vystoupil Dušan Třeštík.
Leč Slované čeští, pod samým arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona., bez knížete nebo vládce, bez města toliko v širém prostoru přebývali, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce. Posléze ranou morovou jsouce sužováni na jakousi hadačku se podle pověsti obrátili o nadějnou radu a prorockou odpověď. Dostavše ji založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli velmi prozíravého a rozvážného muže, kterýž on vzděláváním polí se zabýval, jménem Přemysl, podle výroku hadaččina knížetem čili správcem si ho ustanovili, davše mu za manželku onu hadačku pannu.
A tak z pohromy a všech ran morových posléze vytrženi, napříště po onom jmenovaném knížeti z jeho potomku sobě vladaře čili vévody v čelo stavěli, sloužíce modlám démonů a pohanským obřadům obětním se nezkrotně oddávajíce, až konečně panství říše té se dostalo jednomu z rodu těch knížat, jménem Bořivoji.
Jako zakladateli dynastie náležela v Čechách Přemyslovi veliká úcta. Na znamení svého původu čeští vládcové při nastolování a korunovacích obouvali jeho údajné lýčené střevíce a brali na rameno jeho mošnu. Často byl zobrazován, nejstarší vylíčení pověsti je dochováno ve znojemské rotundě, z 1. poloviny 12. století. Od této tradice se odchýlil jen král Václav I., který se styděl za jeho selský původ.
Hostivítovým synem měl být první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I. Jeho potomci sice českým zemím nevládli na věky věkův, poslední z rodu Václav III. byl zavražděn v roce 1306, ale díky ženám pokračovala jakási rodová linie i v dalších dynastiích, což byli Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové a Habsbursko-Lotrinská dynastie.


Vodní kanál

Vodní kanál je většinou uměle vytvořený vodní tok, který může sloužit k různým účelům.


Aralsor

Aralsor je hořkoslané jezero v Přikaspické nížině na západě Západokazašské oblasti Kazachstánu. Má rozlohu 200 km2.
Nedaleko jižního břehu vede silnice, která spojuje železniční stanici Sajkyn u jezera Botkul s vesnicí Kalmykovo na břehu řeky Ural.


Jiří Zmidloch

Herec, zpěvák a moderátor. Narozen v Brně 19. 4. 1978. Po vystudování Analytické chemie na Střední průmyslové škole chemické v Brně, absolvoval magisterské studium Biochemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. Poté byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. V roce 2007 na ní úspěšně zakončil studia Muzikálového herectví a nastoupil do angažmá v Městském divadle Brno.
Během tříletého angažmá se objevil v mnoha muzikálech a činohrách. Např. Evita, Čarodějky z Eastwicku, Bídníci, Šumař na střeše, Kdyby tisíc klarinetů, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, Smrt Pavla I., Amfitryon, Mam´zelle Nitouche. V divadelním spolku Slawjena byl zase k vidění v komedii Habaďůra.
Od roku 2009 figuruje jako umělec na volné noze. Nadále hostuje v divadlech, dabuje, účinkuje v televizi a věnuje se moderování v rádiu a moderování společenských akcí.


Arnold Rimmer

Arnold Jidáš Rimmer, BDp. SDp., někdy označován jako Arnold Jonathan Rimmer, je fiktivní postava seriálu Červený trpaslík.
Postava je lehce identifikovatelná díky velkému tiskacímu písmenu H na čele označujícímu Hologram, které má ve větší části seriálu. Rimmera v seriálu hraje Chris Barrie, jeho postava představuje nevyrovnaného neurotického, hnidopišského, puntičkářského, zahořklého, osamělého jedince, který má problémy jednak se zbytkem posádky, jednak i s ostatními. Většina posádky jej považuje za přehnaně horlivého, až blázna. Touží být povýšen, neustále však propadá u důstojnických zkoušek, které pro své povýšení potřebuje.
Arnold Rimmer získal v dětství dva plavecké diplomy, které používá u svého jména jako tituly. V seriálu je však dále vysvětleno, že Rimmer ve skutečnosti plavat neumí.
Jeho jediná životní láska byla kapitán Nirvana Crane. Nikým jiným nebyl milován, ani svou vlastní matkou.
V několika dílech vystupuje i jeho alternativní já z jiné paralelní dimenze, které je pravým opakem jeho charakterových vlastností. Je ctižádostivý, charismatický, přátelský, usměvavý a lidé k němu vzhlížejí jako k přirozené autoritě.


Rockall

Skalisko jménem Rockall vyčnívá z vod Atlantického oceánu necelých 500 km západně od Velké Británie. Dosahuje výšky asi 20 m. Až na pár bezobratlých nemá žádné obyvatele ani zdroj sladké vody – je to pouze holý kus skály. Jakožto vrcholek vyhaslé sopky má naprosto unikátní geologické složení.
I přes zdánlivou nicotnost ostrova, dá-li se jím Rockall vůbec nazývat, skýtá mnohé zajímavosti. Dokonce se stal předmětem politického sporu. Pod plošinou Rockall Plateau, jejímž jediným výběžkem je právě toto skalisko, byla totiž nalezena ložiska ropy a čtyři okolní státy – Spojené království, Irsko, Island a Dánsko – mají zájem o její těžbu.


Konjunktiv

Konjunktiv či subjunktiv je slovesný způsob, který vyjadřuje zpravidla podmíněnost či hypotetičnost děje. Existoval již v praindoevropském jazyce a udržel se v mnoha živých jazycích. V češtině a některých dalších slovanských jazycích převzal jeho funkci kondicionál a částečně též imperativ. V jiných jazycích splynul konjunktiv s optativem.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1964

30. mistrovství světa a 41. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo v rámci IX. zimních olympijských her. 16 účastníků hrálo kvalifikaci, která se hrála vylučovacím způsobem. Kvalifikační utkání rozhodla o zařazení do skupiny A, kde se hrálo o medaile. Poražení hrály o 9. - 16. místo ve skupině B. Ve všech skupinách se hrálo jednokolově systémem každý s každým.
Branky: Clancy 2, Forhan 2, Cadieux 2, Bourbonnais 2, Swarbrick, Seiling, Begg, Ackervall, Conlin, MacKenzie – Jan Bogomir.
Branky: Vlach 5, Walter 3, Prýl 2, Jiřík 2, J. Černý, Vl. Bubník, Potsch, Golonka, Dolana – Takashima, Sato.
Branky: Roger Christian 2, Bill Christian, Johnson, Dilworth, Reichart, ??? – Pana, Biro.
Branky: Mild, Sven "Tumba" Johansson 3, Sterner, Ronald Pettersson 3, Lundvall, Ohrlund 2, Nils Nilsson – Frison, Oberhammer.
Branky: Ivanov, Davidov, Loktěv 2, Jakušev 2, Staršinov, Boris Majorov, Alexandrov 3, Volkov 2, Almětov 2, Jevgenij Majorov 2, Firsov 2 – Rozgonyi.
Branky: Pulli 3, Reunamaki, Oksanen, Wahlsten, Mesikammen, Suokko – Bachura, Romauch.
Branky: Vl. Bubník 2, Dolana 2, Walter 2, Potsch, Jiří Holík, Jiřík, Tikal, Vlach – Sepp.
Branky: Fryberger 2, Roger Christian 2, Dilworth, Johnson, Schmalzbauer, Coppo.
Branky: Golonka 3, Dolana, Tikal – Ivanov, Loktěv, Almětov, Alexandrov, Petuchov, Jakušev, Firsov.
Branky: Peťuchov 3, Staršinov 3, Viktor Jakušev 2, Ivanov 2, Alexandrov, Ragulin, Volkov, Firsov, Loktěv.
Branky: Sterner 2, Nilsson 2, Nils Johansson, Lundvall, Stolz – Dilworth, Coppo, Johnson, Schmalzbauer.
Branky: Conacher 3, Cadieux 2, Dineen, Swarbrick, Forhan – Johnson 3, Reichart, William Christian.
Branky: Jakušev, Staršinov 2, Kuzkin, Loktěv, Boris Majorov 3, Alexandrov, Ragulin.
Branky: Sven “Tumba” Johansson 2, Sterner, Lundvall, Nilsson, Anders Andersson 3, Öhrlund, Stolz – Trautwein, Waitl.
Branky: Almětov 2, Loktěv, Firsov, Boris Majorov, Jakušev, Volkov 2, Ivanov, Staršinov.
Branky: Sven “Tumba” Johansson 2, Nilsson 2, Öhrlund 2, Blome, Nordlander, Sterner, Öberg, Anders Andersson, Ronald Pettersson.
Branky: Černý 2, Dolana, Gregor, Jiřík, Vlach, Walter – Coppo.
Branky: Wackerle 2, Schubert 2, Schneitberger, Waitl – Truffer, Zimmermann, Diethelm, Wespi, Parolini.
Branky: William Christian, David Brooks, Herb Brooks, Fryberger, Reichart, Johnson, Schmalzbauer – Parolini, Pfammatter, Zimmermann.
Branky: Sven “Tumba” Johansson, Sterner 2, Ronald Pettersson 2, Määttä 2, Öhrlund - Černý, Dolana, Jiřík.
Branky: Spielmann 2, St. John, Puschnig, Bachura, Kakl – Smolej 2.
Branky: Bacher 2, Darin, Frison, Rabanser, Agazzi – Bankuti 2, Rozgonyi, Schwalm.
Branky: Takashima 2, Sato 2, Honma, Iwamoto – Julius Szabo 2, Andrei, Biro.
Branky: Benedetti, Frison, Darin – Djordjevič 2, Tisler, Felc, Renaud.
Branky: Darin, Bacher – Elvenes 3, Smefjell 3, Lundby 2, Petersen.
Branky: Geza Szabo 2, Kalamar, Varga, Czaka – Felc 2, Smolej 2, Bogomir Jan.
Branky: Szal 2, Gosztyla, Olczyk, Stefaniak, Fonfara – Bikar, Balogh.
Branky: St. John 2, Kalt, Puschnig, Bachura – Sato 2, Honma, Irie, Ono.
Branky: Felc 3, Smolej 2, Tisler – Sato 2, Iwamoto, Ono.
Branky: Puschnig, Wechselberger – Geza Szabo 2, Andrei, Kalamar, Juliu Szabo.
Branky: Oberhammer, Branduardi, Darin – Kirchberger 2, Kalt 2, Tischer.
Branky: Kirchberger, St. John – Olafsen 2, Petersen 2, Martinsen, Dalsoren, Lundby, Larsen.
Branky: Manowski 4, Gosztyla 2, Wilczek, Kilanowicz, Stefaniak – Felc, Renaud, Tisler.
Branky: Takashima 2, Sato, Ogawa, Kawabuchi, Iwamoto – Balogh, Schwalm.
Branky: Geza Szabo 3, Juliu Szabo, Kalamar, Andrei, vl. Raffa, Florescu – Zsitva 2, Rozgonyi.
Branky: Elvenes 2, Olafsen, Larsen, Bjerklund, Thoresen, Gundersen, Dalsoren – Abin Felc 2, Djordjevič, Tisler.
Branky: Iwamoto 2, Honma, Sato, Kawabuchi, Kudo – Agazzi 2, Darin, Macchietto, Branduardi, Darin, Alvera, Oberhammer.
Obránci: Vitalij Davidov, Eduard Ivanov, Alexandr Ragulin, Oleg Zajcev, Viktor Kuzkin.
Útočníci: Vjačeslav Staršinov, Boris Majorov, Viktor Jakušev, Konstantin Loktěv, Venjamin Alexandrov, Anatolij Firsov, Alexandr Almětov, Leonid Volkov, Stanislav Peťjuchov, Jevgenij Majorov.
Útočníci: Anders Andersson, Lennart Johansson, Lars-Eric Lundvall, Hans Mild, Eilert Määttä, Ronald Pettersson, Ulf Sterner, Sven "Tumba" Johansson, Carl-Göran Öberg, Uno Öhrlund.
Obránci: František Tikal, František Gregor, Rudolf Potsch, Ladislav Šmíd, Stanislav Sventek.
Útočníci: Jiří Dolana, Josef Černý, Jaroslav Walter, Miroslav Vlach, Jozef Golonka, Jiří Holík, Vlastimil Bubník, Jaroslav Jiřík, Jan Klapáč, Stanislav Prýl.
Útočníci: Gary Dineen, Brian Conacher, Bob Forhan, George Swarbrick, Roger Bourbonnais, Ray Cadieux, Marshall Johnston, Terry Clancy, Gary Begg, Paul Conlin.
Útočníci: Paul Coppo, Paul Johnson, Frank Reichart, Daniel Dilworth, William Christian, Dates Fryberger, Roger Christian, Gary Schmalzbauer, Herb Brooks, David Brooks.
Obránci: Rauno Lehtiö, Ilka Mesikämmen, Jorma Suokko, JArmo Wasama Kalevi Numminen.
Útočníci: Heino Pulli, Matti Reunamäki, Seppo Nikkilä, Raimo Kilpio, Lasse Oksanen, Juhani Wahlsten, Jorma Peltonen, Jouni Seistamo, Esko Luostarinen, Esko Kaonpää.
Hráči: PAul Ambros, Ernst Trautwein, Kurt Sepp, Siegfried Schubert, Horst Franz Schuldes, Josef Reif, Leonhard Waitl, Otto Schneitberger, Ernst Köpf, Bernd Herzig, Albert Loibl, Georg Scholz, Dieter Schwimmbeck, Helmut Zanghellini, Silvester Wackerle.
Hráči: Franz Berry, Gaston Furrer, Roger Chappot, Rolf Diethelm, Elvin Friedrich, Oskar Jenny, Pio Parolini, Kurt Pfammatter, Max Rüegg, Walter Salzmann, Herold Truffer, Peter Wespi, Otto Wittwer, Jürg Zimmermann, Peter Stammbach.
Hráči: Bronislaw Gosztyla, Józef Kurek, Stanislaw Olczyk, Andrzej Fonfara, Henryk Handy, Tadeusz Kilanowicz, Gerard Langner, Józef Manowski, Jerzy Ogórczyk, Hubert Sitko, Augustyn Skórski, Józef Stefaniak, Andrzej Szal, Sylwester Wilczek, Andrzej Zurawski
Hráči: Egil Bjerklund, Olav Dalsoren, Tor Gundersen, Per Skjaerwen Olsen, Christian Petersen, Georg Smefjell, Svein Hansen, Thor Martinsen, Bjorn Elvenes, Erik Fjeldstad, Jan Erik Hansen, Einar Bruno Larsen, Thor Erik Lundby, Frank Olafsen, Jan Roar Thoresen
Hráči: Šiniči Honma, Hidenori Inatsu, Atsuo Irie, Isao Ono, Šigeru Šimada, Masamu Tanabu, Mamoru Takašima, Kimihisa Kudo, Kazuyi Morishima, Kodži Iwamoto, Kimio Kazahari, Isao Kawabuči, Hironuki Matsuura, Minoru Nakano, Džiro Ogawa, Masahiro Sato
Hráči: Zoltan Czaka, Stefan Ionescu, Ion Tiriac, Dezsö Varga - Iulian Florescu, Alexandru Kalamar, Geza Szabo, Iuliu Szabo, Eduard Pana, Nicolae Andrei, Anton Biro, Ion Ferencz, Andrei Ioanovici, Dan Mihailescu, Adalbert Naghi
Hráči: Hermann Knoll, Fritz Spielmann, Walter Znenalik, Adolf Bachura, Horst Kalt, Christian Kirchberger, Eduard Mössmer, Tassilo Neuwirth, Josef Puschnig, Erich Romauch, Adelbert St. John, Gustav Tischer, Fritz Wechselberger, Erich Winkler
Hráči: Albin Felc, Bogomir Jan, Ivo Jan, Ivan Rataj, Franc Smolej, Viktor Ravnik, Boris Renaud, Viktor Tišler, Aleksandr Andelič, Miroljub Dordevič, Mirko Holbus, Marjan Kristian, Miran Krmelj, Igor Radin, Vinko Valentar
Hráči: Giancarlo Agazzi, Giampiero Branduardi, Gianfranco Darin, Francesco Macchietto, Giulio Oberhammer, Isidoro Alvera, Enrico Benedetti, Alberto Darin, Bruno Frison, Roberto Gamper, Bruno Ghedina, Ivo Ghezze, Giovanni Mastel, Edmondo Rabanser, Giulio Verocai
Hráči: József Babán, József Kertész, Lajos Koutny, György Raffa, János Ziegler - Árpád Bánkuti, János Beszteri, Péter Bikár, Gábor Boróczi, László Jakabházy, Ferenc Lörincz, Károly Orosz, György Rozgonyi, Béla Schwalm, Viktor Zsitva


C&K Vocal

C&K Vocal je pěvecké sdružení resp. vokální hudební skupina, jenž byla založena v roce 1969. Umělecky vycházela především z tehdejší rockové, jazz-rockové a folk-rockové hudební avantgardy. Vůdčími osobnostmi kapely byli od počátku dva kamarádi a blízci spolupracovníci Jiří Cerha a Ladislav Kantor. Svoje umělecké začátky zde zažila také pozdější vítězka ankety Zlatý slavík zpěvačka Petra Janů. Skupina zpočátku zpívala, mimo jiné, i klasický folkový repertoár, zejména černošské spirituály. Pohostinsky také vystupovala v Divadle Semafor ve Jiřího Suchého Kytice. Později pravidelně koncertovala v Branickém divadla, kde měla po několik let svoji domovskou scénu.


Jicchak Herzog

Herzog je syn bývalého izraelského prezidenta Chajima Herzoga a Aury Herzog a je vnukem rabbiho Jicchaka ha-Levi Herzoga. Narodil se v Tel Avivu a vystudoval právo na Telavivské a Cornellově univerzitě. Je ženatý a má tři děti.
Přestože v roce 1999 nebyl zvolen poslancem Knesetu, stal se tajemníkem vlády Ehuda Baraka a tuto funkci zastával až do roku 2001, kdy byl Barak poražen Arielem Šaronem v premiérských volbách. V roce 1999 byl vyšetřován v rámci skandálu „Amutot Barak“ a rozhodl se nevypovídat. Generální prokurátor se proto rozhodl případ uzavřít pro nedostatek důkazů. V letech 2000 až 2003 byl předsedou izraelské protidrogové správy.
Ve volbách v roce 2003 se stal poslancem Knesetu za Stranu práce a byl jmenován ministrem bydlení a výstavby ve vláda Ariela Šarona. 23. listopadu 2005 však na svůj post rezignoval v souvislosti s odchodem labouristů z vlády.
Před volbami v roce 2006 se umístil na druhém místě kandidátní listiny strany. Po uzavření koalice s vítěznou stranou Kadima byl jmenován ministrem cestovního ruchu ve vládě Ehuda Olmerta, ale v březnu 2007 byl, v souvislosti se vstupem Jisra'el Bejtejnu do vlády, přesunut na ministerstvo práce a sociálních věcí a byl rovněž jmenován ministrem diaspory, společnosti a boje proti antisemitismu. Před volbami v roce 2009 se opět umístil na druhém místě kandidátní listiny strany a ve volbách byl zvolen poslancem.
Herzog je předsedou izraelsko-australské parlamentní komory. Je jedním z mála členů Knesetu, kteří jsou stále armádní rezervisté.


Oldboy

Oldboy je film natočený v roce 2003 korejským režisérem Chan-wook Parkem. Je druhým snímkem jeho tzv. „trilogie pomsty“.
Film sleduje životní osudy muže jménem Oh Dae-su, který je znenadání zavřen na patnáct let do jakéhosi soukromého vězení. Když je propuštěn, není už naživu nikdo z jeho blízkých, a Oh Dae-su se rozhodne najít člověka, který jej nechal uvěznit, zjistit, proč to udělal, a pomstít se mu.
Oldboy v Evropě vzbudil pozornost kombinací typicky asijského přístupu k zobrazování násilí, ale zároveň ironizujícího nadhledu a zajímavého příběhu. Získal mj. velkou cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Příprava amerického remaku je v současnosti odložena.


Berat

Berat také nazývaný Albánský Bělehrad je město ležící v centálně-jižní části Albánie. Má okolo 45 500 obyvatel.


Chiasmus

Chiasmus je syntaktický paralelismus dvou textových celků, z nichž jeden má právě opačný slovosled nebo sled témat či motivů než druhý, např.: AB:BA.
Výraz se nejčastěji užívá v oblasti literární teorie, či rétoriky, ale také ve filosofii. Výraz pochází z řeckého chí, písmena ve tvaru X; obecně se používá ve smyslu křížení; v literárním stylu a rétorice se jím označuje prostředek postavení slov křížem.
Chiastickou strukturu má Tóra, Starý zákon, Hérakleitovy výroky či Miltonův Ztracený ráj. Princip je jednoduše popsatelný jako následnost ABBA. Příkladem může být Byronův bonmot Pleasure’s sin and sometimes sin’s a pleasure.


Drin

Drin je největší řeka v Albánii. Je 148 km dlouhá. Povodí má rozlohu 12 600 km2.
Vzniká spojením svých dvou zdrojnic Bílého a Černého Drinu ve městě Kukës. Černý Drin odtéká z Ohridského jezera v Makedonii. Bílý Drin pramení v Kosovu. Teče převážně v horách. Na středním toku protéká skrze jižní výběžky Severoalbánských Alp v soutěsce dlouhé 50 km a hluboké 1 000 m. Na dolním toku, v přímořské nížině u města Skadar, se rozděluje na dvě ramena. Jižní rameno se vlévá do Drinského zálivu Jaderského moře u města Lezhë. Severní hlavní rameno ústí zleva do řeky Bunë, která odtéká ze Skadarského jezera. Některé prameny naopak uvádějí že Bunë ústí do tohoto severního ramene Drinu.
Vysoký vodní stav je v zimě a nízký v létě. Průměrný průtok činí přibližně 290 m3/s. V době velkých povodní se zvyšuje hladina Skadarského jezera, které zaplavuje břehy u města Skadar.
Na dolním toku a přehradách je rozvinutá lodní doprava, jinak je řeka nesplavná.


Roger Williamson

Roger Williamson byl automobilový závodník a pilot Formule 1 z Velké Británie. Jeho otec Dodge Williamson závodil na motocyklu.
Roger patřil mezi nejtalentovanější jezdce a byla mu předpovídána velká budoucnost. Po úspěších v nižších kategoriích se v roce 1973 dostal do Formule 1. Svou první Grand Prix jel doma ve Velké Británii. Na trati ale vydržel jen jedno kolo. Jeho vůz byl po nehodě, kterou zavinil Hans-Joachim Stuck, zničen natolik, že nemohl nastoupit do opakovného startu.
Do nizozemské Grand Prix vystartoval z 18. místa. V Nizozemsku se závod jet neměl, ale pořadatelé dostali výjimku, protože údajně zlepšili bezpečnost okruhu. Smutnou zajímavostí je, že v roce 1970 na tomto okruhu zahynul Piers Courage, jehož tělo po uhašení zaházeli pískem a vyhrabali až po dokončení závodu.
Holandská Grand Prix se konala 29. července 1973. Williamson jel na 13. místě, za ním jel David Purley. Rogerův vůz se po nárazu do svodidel náhle převrátil koly vzhůru , urazil ještě asi 275 metrů a zůstal u svodidel v zatáčce. David Purley hned zastavil a běžel jezdci na pomoc. Traťoví komisaři řídili okolní provoz, ale Williamsona se nesnažili uhasit. Purley se snažil sám vůz převrátit na kola, ale marně. Pak zkoušel marně rozepnout Rogerovy bezpečnostní pásy. Roger nebyl zraněný a stále křičel o pomoc. Purley se ho snažil sám uhasit ale v hasícím přístroji došla náplň. Řidič hasicího vozu se bál vyjet, protože by musel jet asi 200 metrů proti směru trati. Fanoušky, kteří by rádi pomohli, odháněla policie. Purley se snažil zastavit ostatní závodníky, nikdo nezastavil. Po závodě většinou vypovídali, že si mysleli, že je jen upozorňuje na nehodu. Niki Lauda řekl, že je placený za závodění a ne za parkování na trati. Roger se pod svým vozem udusil. Teprve potom byl jeho vůz obrácený zpět na kola. Pořadatelé Williamsonovo tělo přikryli plachtou a nechali u trati až do konce závodu.


Circus

Circus druhý singl z alba Circus americké zpěvačky Britney Spears. Klip se dostal do televizních stanic v lednu.
Britney Spears za klip Circus málem šla k soudu. Prý týrala slony, kteří se v jejim klipu objevily. Britney zapírá, že by se slonama dělala pokusy a popírají to i majitelé slonů. Zároveň v tomto klipu dělá reklamu na svou novou vůni Hidden Fantasy.
Vše začíná pohledem na Britney, která se voní u zrcadla. Poté si připíná náušnice. Vezme si na sebe černý kabát a jde do uličky, která je mezi stany. V uličce na ni čekají tanečníci. Poté s nimi tancuje. V příštím okamžiku je Britney oblečená do sukně a vyzývavého korzetu. Opět tančí. Můžeme tam uvidět i dva lvy a slona. Klip končí pohledem na Britney.
Song Circus si v hitparádách nevedl špatně. Průměrné umístění bylo na 18. místě. Za tento klip získala Britney cenu na Mtv Australia za nejlepší pohyby.


Polokrychle

Polokrychle resp. renderování do polokrychle je metoda používaná v 3D počítačové grafice. Jedná se o jednoduchý způsob, jak reprezentovat 180° pohled z některého bodu ve scéně.
Jak plyne z názvu, jedná se o polovinu krychle. Sestává z přední stěny a čtyř navazujících polovičních bočních stěn.
Renderování do polokrychle se používá ve výpočtu radiozity a dalších metod globální iluminace scény. Dále může být použita při environment mappingu nebo reflection mappingu.


Johann Christoph Denner

První klarinet sestavil okolo roku 1700 na základě podkladů německého matematika Johanna Gabriela Doppelmayra. Klarinety se v orchestrech plně prosadily přibližně od roku 1740 a od té doby jsou důležitou součástí dechové sekce.
Denner také založil vlastní výrobnu hudebních nástrojů, kterou po něm převzali jeho synové.


Římskokatolická farnost Pozlovice

Římskokatolická farnost Pozlovice je jedno z územních společenství římských katolíků v obci Pozlovice s farním kostelem sv. Martina.
Duchovními správci jsou zde P. Hubert Wójcik a P. Ondřej Horáček.


Josef Rumler

Josef Rumler byl básník české krajiny a domova, literární kritik, historik, editor a překladatel z polštiny a do esperanta.
Po studiu polonistiky a slavistiky, lektoroval u Obchodní akademie a v letech 1952-1974 pracoval jako redaktor vydavatelství Československý spisovatel. Pro vydání připravoval autory jako Michail Isakovskij, Vojtěch Rakous, Karel Hynek Mácha, Jan Čarek, Karel Havlíček Borovský, Rainer Maria Rilke, Jindřich Šimon Baar, Jaroslav Havlíček, mnohé knihy doprovodil předmluvou, doslovem nebo komentářem.
Do esperanta přeložil básně celé řady autorů, jako byli, také méně známí básníci. Většina těchto překladů vyšla v esperantském literárním časopise Fonto vydávaném v Brazilii. Do češtiny naopak převedl sbírku Těžké víno esperantské básnířky Eli Urbanové.


Ole von Beust

Ole von Beust, plným jménem Carl-Friedrich Arp Ole, svobodný pán von Beust, je německý politik, člen CDU. Od 31. října 2001 zastává funkci starosty města Hamburk. Na období 1. listopadu 2007 až 31. října 2008 byl zvolen předsedou Spolkové rady. V období od 1. listopadu 2008 do 31. října 2009 je Ole von Beust prvním místopředsedou Spolkové rady.
Ole von Beust je nejmladší ze tří synů Achima-Helge von Beust a Hanny von Beust. Rodiče museli v době Třetí říše z Německa uprchnout, neboť jeho matka měla židovské předky. Jeho otec byl prvním zemským předsedou Mladé unie v Hamburku.
Beust užívá namísto svých původních rodných jmen Carl-Friedrich Arp pouze jméno Ole. Jedná se původně o přezdívku „Ole Pupp“, kterou pro něj v dětství používala jeho babička. Z této přezdívky si Beust nechal v dospělosti úředně přidělit další jméno, které používá.
Ole von Beust odmaturoval v roce 1973 na hamburském waldorfské gymnáziu. V roce 1975 začal studovat právní vědy, které završil státními právními zkouškami v roce 1980 a 1983 a stal se právníkem.
V srpnu 2003 Ole von Beust nejprve odvolal státního radu Waltera Wellinghausena kvůli služebnímu provinění a následně také senátora vnitra a druhého starostu Ronalda Schilla kvůli údajnému pokusu o vydírání. Podle Beusta chtěl Schill zabránit propuštění Wellinghausena výhrůžkou, že oznámí, že Beust má poměr s Rogerem Kuschem, který byl krátce před tím jmenován senátorem spravedlnosti. Beust tím prý slučuje politiku se svým soukromým životem. Beust a Kusch toto nařčení odmítli s tím, že jsou ve skutečnosti přátelé ze studií a že Beust pronajímá Kuschovi byt.
O něco později Roger Kusch veřejně přiznal svou homosexualitu. O citové orientaci von Beusta veřejně promluvil jeho otec v rozhovoru pro časopis Welt am Sonntag 31. srpna 2003. Ole von Beust sám se k záležitosti vyjádřil v tom smyslu, že ze zpětného pohledu v tom vidí i pozitivní aspekty a že vše podstatné již řekl jeho otec.
Beust vstoupil do CDU už ve svých 16 letech a roku 1973 se stal asistentem CDU v hamburském městském sněmu. V letech 1977-1983 byl zemským předsedou Junge Union. Od roku 1978 je Beust členem hamburského městského sněmu. Od roku 1992 je členem zemského předsednictva hamburské CDU, od roku 1998 také členem spolkového předsednictva CDU.
Beust se stal v roce 1993 předsedou frakce CDU v městském sněmu a roku 1997 hlavním kandidátem CDU ve volbách, které i přes nárůst hlasů pro CDU nevedly k politické změně v Hamburku. Ale ani dosavadní koalice SPD a menší Statt-Partei nemohla dále vládnout, neboť Statt-Partei nepřesáhla hranici 5 % hlasů.
Při volbách v roce 2001 sice utrpěla CDU za Beustova vedení ztrátu hlasů a dosáhla jen 26,2 %, zatímco SPD s 36,5 % zůstala nejsilnější stranou. Přesto mohl Beust vytvořit kolici s Partei Rechtsstaatlicher Offensive a FDP. Dne 31. října 2001 byl Ole von Beust zvolen starostou Hamburku. Von Beust se stal po Kurtu Sievekingovi teprve druhým členem CDU na tomto postu. Jako svého zástupce si zvolil Ronalda Schilla.
Dne 9. prosince 2003 von Beust rozpustil vládnoucí koalici s FDP a PRO, neboť koalice po odstoupení Schilla a pěti dalších poslanců po srpnové aféře již neměla většinu. Zároveň vyhlásil nové volby na rok 2004.
Volby do hamburského sněmu 29. února 2004 vyhrála CDU s 47,2 %, zatímco FDP a PRO nepřekročily hranici pěti procent a do městského sněmu se nedostaly. Ole von Beust obhájil post starosty. Ronald Schill po volební porážce opustil Německo a přestěhoval se do Brazílie.
1. dubna 2007 oznámil Ole von Beust, že v případě porážky proti svému vyzyvateli kandidátu SPD Michaelu Naumannovi ve volbách v roce 2008 odstoupí z politiky. Při volbách 24. února 2008 sice hamburská CDU ztratila asi 4,6 % hlasů, avšak s 42,6 % hlasů zůstala nejsilnější stranou v městském sněmu. Spolu se stranou Grün-Alternative Liste vytvořila černo-zelenou koalici. Ole von Beust se stal starostou i pro třetí volební období.


Trondhjemit

Trondhjemit je leukokrátní intruzivní magmatická hornina velice podobná tonalitu, oproti kterému je ale obohacena křemenem a obsahující kyselé plagioklasy. Nejčastěji se vyskytuje jako součást oceánské kůry a nebo jako ofiolit nasunutý na kontinentální kůře.


Sluneční chrám

Sluneční chrám je moderní označení užívané v egyptologii pro specifický typ egyptského chrámu určený ve starověkém Egyptě k provozování kultu slunečního boha a budovaný výhradně panovníky 5. dynastie. Z pramenů je známo, že v oblasti mennoferské nekropole vzniklo celkem šest těchto staveb, archeologicky jsou prozatím doloženy dvě. Podle shodného mínění badatelů byla jejich výstavba projevem vzrůstajícího významu kultu boha Rea v královské ideologii a zvláštního vztahu členů této dynastie s ním, který se projevil také trvalým zavedením jména „syn Reův“ do královské titulatury. Podoba jejich architektonického plánu je do znančné míry analogická podobě modelu soudobých pyramidových komplexů; ostatně také funkčně a nábožensky byly chrámy spojeny s pyramidovými komplexy svých stavebníků a pravděpodobně souvisely více s představou posmrtného života králů než se službou slunečnímu bohu v přítomnosti. Výzkum slunečních chrámů je jedním z výzkumných projektů Českého egyptologického ústavu.
Z pramenů je známo, že sluneční chrám nechalo na mennoferské nekropoli vybudovat celkem šest panovníků 5. dynastie. Protože byl funkčně spojen s pyramidovým komplexem příslušného panovníka, je zřejmé, že s výjimkou chrámu Menkauhora, který svou hrobku zcela jistě postavil jinde, se všechny stavby tohoto typu nacházely v oblasti archeologické lokality Abúsír, kde byli jejich stavitelé také pohřbeni:
Vesekafova pyramida se sice nachází v Sakkáře, ale i jeho sluneční chrám je umístěný v Abúsíru; v tom ovšem není třeba spatřovat nějakou zvláštní okolnost, protože oddělení obou pohřebišť bylo uměle vytvořeno teprve archeology v 19. století a nemá kořeny ve starověku.


Vanůvek

Obec Vanůvek se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 33 obyvatel.


Diego Causero

Msgre. Diego Causero je katolický duchovní, diplomat Svatého stolce a titulární arcibiskup gradský. V současné době je apoštolským nunciem v České republice, dříve zastával tentýž úřad v Čadu, Středoafrické republice, Republice Kongo a v Sýrii.
Diego Causero studoval střední školu a humanitní obory při arcibiskupském semináři v Udine, poté studoval teologina na Gregoriánské univerzitě v Římě a ještě později liturgiku na Papežském liturgickém institutu Anselmianum tamtéž. Kněžské svěcení obdržel z rukou arcibiskupa Zaffonata 7. dubna 1963.
Krátce sloužil nejprve ve farnosti a později v rodném semináři, načež začal působit na Papežské církevní akademii. V roce 1973 vstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce. Pracoval postupně na nunciaturách v Nigérii, Španělsku, Sýrii a Austrálii, poté byl vyslancem Svatého stolce u OSN v Ženevě.
15. prosince 1992 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním arcibiskupem z Mety a apoštolským nunciem v Čadu, 1. ledna 1993 se jeho pověření rozšířilo o úřady nuncia ve Středoafrické republice a v Republice Kongo. Vysvěcen na biskupa byl papežem Janem Pavlem II. 6. ledna 1993, spolusvětiteli byli arcibiskupové Re a Rigali. Nunciem v Kongu byl pouze do roku 1995, oba další dva úřady si podržel až do roku 1999, kdy byl jmenován apoštolským nunciem v Sýrii. V roce 2001 byl jmenován titulárním biskupem gradským. Apoštolským nunciem pro Českou republiku byl jmenován 10. ledna 2004.


Anežka Opolská

Anežka se provdala za Lucemburka Jošta Moravského v roce 1374. Jošt byl podle starší historické literatury ženat dvakrát, přičemž jeho první manželka Alžběta Opolská zemřela krátce předtím. Obě manželství ovšem zůstala bezdětná. Jošt tak byl posledním Lucemburkem, který na Moravě vládl. V roce 1410 byl Jošt zvolem římskoněmeckým králem, ale zemřel pravděpodobně na otravu jen o několik měsíců později.
Anežka zemřela podle některých zdrojů v roce 1409. Svědčí o tom záznam o výdajích na zádušní mše za ni ve znojemských kostelech. Jiné zdroje uvádějí, že Anežka svého muže Jošta o dva roky přežila a zemřela v roce 1413.


Nepřežvýkaví

Pro podřád nepřežvýkaví je charakteristický jeden dělený žaludek a úplný chrup se zvětšenými špičáky a bunodontními stoličkami. Jde pravděpodobně o nejstarší skupinou sudokopytníků. Většina druhů prasat a pekariů jsou všežravci, hrochovití jsou býložravci. Dnes žijí pouze tři recentní čeledi, ostatní jsou již vyhynulé.
Zástupci čeledi Suidae žijí v Evropě, Asii a Africe. Také byli introdukováni do Austrálie a na Nový Zéland. Pekariovití jsou rozšíření pouze v Jižní a Střední Americe. Hrochovití úspěšně obsadili africký kontinent. V ČR ve volné přírodě žije pouze jeden druh nepřežvýkavých, prase divoké.


Trevor Bolder

Trevor Bolder byl aktivní na R&B scéně v polovině 60. let. Nejdříve přišel do skupiny The Rats, kde působil Mick Ronson jako sólový kytarista. Jeho velkým okamžikem byl rok 1971, kdy nahradil Tonyho Viscontiho v doprovodné skupině Davida Bowieho, která se brzy stala známou jako „Spiders from Mars“. Bolderova baskytra a příležitostně trumpeta se objevují na studiových albech Hunky Dory, The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars, Aladdin Sane a Pin Ups, která byla labutí písní účinkování Spiders s jejich vedoucím.
V roce 1976 byl Bolder naverbován k Uriah Heep, kde nahradil Johna Wettona. Z počátku bylo Bolderovo působení ve skupině Uriah Heep relativně krátkodobé. I když se podílel na albech Firefly, Innocent Victim, Fallen Angel a Conquest, sestava která je nahrávala se rozpadla a zůstal sám s Mickem Boxem, kytaristou, zakládajícím členem a jediným vlastníkem jména skupiny. Pokus dát dohromady novou sestavu se nepovedl a Bolder, který si potřeboval vydělávat na živobytí, přijal v roce 1981 nabídku připojit se k Wishbone Ash. Bolder tam znovu nahradil Johna Wettona, když se stal baskytaristou na albu W. Ash z roku 1982 Twin Barrels Burning. To bylo další krátkodobé angažmá, protože v roce 1983 se vrátil do skupiny Uriah Heep, aby hrál na turné k albu Head First a na dalších albech skupiny.
Bolder byl též producenteem alba U. Heep Different World z roku 1991. Zpíval sólo na písni „Fear Of Falling“, kterou napsal pro album Sea Of Light v roce 1995.
Zůstal členem Uriah Heep a hrál též se skupinou Cybernauts.
Za svou kariéru Trevor Bolder používal celou řadu nástrojů včetně:


Dyjice

Obec Dyjice se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 135 obyvatel.


Hookeův zákon

Hookeův zákon popisuje pružnou deformaci materiálu působením síly, za předpokladu malých sil a malých deformací, které po odlehčení zmizí. Lze jej formulovat např. ve tvaru:


Taxonomické zařazení

Taxonomické zařazení organismů je způsob třídění organismů a jejich skupin do hierarchického klasifikačního systému. Klasifikují se existující i vymřelé druhy organismů a jejich skupiny. Biologická klasifikace může být postavena na různých principech, proto je možné nalézt více biologických klasifikací a jim odpovídajících taxonomických zařazení.
Princip třídění založený na morfometrických a numerických metodách a jeho výsledky jsou označovány jako fenetické klasifikace. Organismy a jejich skupiny jsou tříděny na základě fyzických vlastností a vzhledu. Do stejného taxonu se tedy mohou dostat i organismy a jejich skupiny, které nejsou ve skutečnosti příbuzné. Naopak kladistická klasifikace je založena na principech odrážejících příbuznost organismů a jejich skupin. Existují také evoluční klasifikace, které jsou postaveny na základě výsledků fenetické a kladistické klasifikace.
Biologická klasifikace má své kořeny v systému, který vytvořil švédský přírodovědec Carl Linné. Ten rozdělil druhy organismů do skupin podle fyzických charakteristik. S postupným prohlubováním znalostí o organismech a principech jejich vývoje, jako druhu či jedince, se rozvíjel také způsob taxonomického řazení.


Třída Revenge

Třída Revenge byla třída bitevních lodí Royal Navy, jež vstoupily do služby v letech 1916–1917 a účastnily se bojů první i druhé světové války. Celou třídu tvořilo celkem pět plavidel: Revenge, Royal Sovereign, Ramillies, Resolution a Royal Oak.
Přestože třída Revenge následovala po moderních a rychlých lodích třídy Queen Elizabeth, jejich konstrukce ještě vycházela ze starších bitevních lodí třídy Iron Duke. Oproti lodím třídy Queen Elizabeth tedy šlo o krok zpět. Navíc rychlost 22 uzlů už byla v době druhé světové války nedostačující.
Hlavní výzbroj lodí tvořilo osm 381mm kanónů ve čtyřech dvoudělových věžích, které doplňovalo 14 kusů 152mm kanónů, umístěných po jednom v kasematách. Dále lodě nesly dva 76mm kanóny a čtyři torpédomety. V meziválečné době proběhlo několik dílčích modernizací lodí a proto v době vypuknutí druhé světové války nesly o dvě 152mm děla méně a oba 76mm, přičemž naopak přibylo osm 102mm kanónů, 16 kusů 40mm kanónů a osm 12,7mm kulometů.
Ramillies, Resolution a Royal Oak se účastnily bitvy u Jutska. Krátce po vypuknutí druhé světové války pronikla do Scapa Flow německá ponorka U-47 a zasáhla Royal Oak třemi torpédy, která loď potopila. Ramillies 30. května 1942 v Diego Suarez poškodilo torpédo z japonské miniponorky. V říjnu 1943 přešly Revenge a Resolution do rezervy. Royal Sovereign byl vyřazen v listopadu 1943 a poté zapůjčen Sovětskému svazu, který loď provozoval až do roku 1949 pod jménem Archangelsk. Jedinou Ramillies Royal Navy používalo až do počátku roku 1945.


Blixa Bargeld

Je hlavním protagonistou industrialové hudební skupiny Einstürzende Neubauten, také vystupoval se skupinou Nicka Cavea Nick Cave and the Bad Seeds.
V roce 1980 založil skupinu Einstürzende Neubauten, jež existuje dodnes.


Graeme Dott

Graeme Dott je od roku 1994 profesionální hráč snookeru. Mezi nejlepších 16 hráčů světového žebříčku se dostal v roce 2001.


Seznam osobností vyznamenaných 28. října 2001

Seznam osobností, které prezident České republiky Václav Havel vyznamenal nejvyššími státními vyznamenáními 28. října 2001.


Super Socket 7

Super Socket 7 byla první patice určená primárně pro procesory AMD, nicméně ji podporovali i další výrobci jako Cyrix či IDT. Se Socketem 7 je zpětně kompatibilní, nicméně procesory pro Super Socket 7 nemohou v patici Socket 7 fungovat plnou rychlostí. Procesory pro Socket 5 jsou fyzicky kompatibilní se Super Socket 7, ale ne všechny základní desky určené pro Socket Super 7 podporovaly napětí potřebné pro Socket 5 procesory.
Protože architektura byla levná, mnoho výrobců jako VIA či SiS produkovalo laciné čipsety pro základní desky, které měly často nižší kvalitu, hlavně co se týče implementace AGP. AMD na to později reagovalo zavedením programu hlídání kvality pro procesory Athlon.


Referenční model ISO/OSI

Referenční model ISO/OSI vypracovala organizace ISO jako hlavní část snahy o standardizaci počítačových sítí nazvané OSI a v roce 1984 ho přijala jako mezinárodní normu ISO 7498. Kompletní text normy přijala také CCITT jako doporučení X.200.
Úlohou referenčního modelu je poskytnout základnu pro vypracování norem pro účely propojování systémů. Otevřený systém podle tohoto modelu je abstraktním modelem reálného otevřeného systému. Norma tedy nespecifikuje implementaci systémů, ale uvádí všeobecné principy sedmivrstvé síťové architektury. Popisuje vrstvy, jejich funkce a služby. Nejsou zde zařazeny žádné protokoly, které by vyžadovaly zbytečně mnoho detailů.
Příkladem připomínajícím vrstvový model ISO/OSI může být dopisová komunikace mezi manažery dvou firem. Každý prvek má přímý kontakt pouze s prvky v sousedních vrstvách. Rozhraním se myslí např. poštovní schránka mezi 4. a 3. vrstvou nebo přihrádka mezi 3. a 2. vrstvou. Každý prvek na straně odesílatele zpracuje zprávu do takového tvaru, aby jí rozuměl jeho ekvivalent na straně příjemce. Protokol např. udává, jak má být správně nadepsaná adresa 5. vrstvou, nebo jak správně ve 2. vrstvě seskupit více dopisů jdoucích stejným směrem.
Každá ze sedmi vrstev vykonává skupinu jasně definovaných funkcí potřebných pro komunikaci. Pro svou činnost využívá služeb své sousední nižší vrstvy. Své služby pak poskytuje sousední vyšší vrstvě.
Podle referenčního modelu není dovoleno vynechávat vrstvy, ale některá vrstva nemusí být aktivní. Takové vrstvě se říká nulová, nebo transparentní.
Na počátku vznikne požadavek některého procesu v aplikační vrstvě. Příslušný podsystém požádá o vytvoření spojení prezentační vrstvu. V rámci aplikační vrstvy je komunikace s protějším systémem řízena aplikačním protokolem. Podsystémy v prezentační vrstvě se dorozumívají prezentačním protokolem. Takto se postupuje stále níže až k fyzické vrstvě, kde se použije pro spojení přenosové prostředí. Současně se při přechodu z vyšší vrstvy k nižší přidávají k uživatelským datům záhlaví jednotlivých vrstev. Tak dochází k postupnému zapouzdřování původní informace. U příjemce se postupně zpracovávají řídící informace jednotlivých vrstev a vykonávají jejich funkce.
Mnemotechnická pomůcka pro zapamatování: Aplikace potkala prezentaci, zrealizovaly transport sítí, spojily se fyzicky.
Vrstva č. 1, . Specifikuje fyzickou komunikaci. Aktivuje, udržuje a deaktivuje fyzické spoje mezi koncovými systémy. Fyzické spojení může být dvoubodové nebo mnohobodové.
Fyzická vrstva definuje všechny elektrické a fyzikální vlastnosti zařízení. Obsahuje rozložení pinů, napěťové úrovně a specifikuje vlastnosti kabelů; stanovuje způsob přenosu "jedniček a nul". Huby, opakovače, síťové adaptéry a hostitelské adaptéry jsou právě zařízení pracující na této vrstvě.
Vrstva č. 2, . Poskytuje spojení mezi dvěma sousedními systémy. Uspořádává data z fyzické vrstvy do logických celků známých jako rámce. Seřazuje přenášené rámce, stará se o nastavení parametrů přenosu linky, oznamuje neopravitelné chyby. Formátuje fyzické rámce, opatřuje je fyzickou adresou a poskytuje synchronizaci pro fyzickou vstvu.
Datová vrstva poskytuje funkce k přenosu dat mezi jednotlivými síťovými jednotkami a detekuje případně opravuje chyby vzniklé na fyzické vrstvě. Nejlepším příkladem je Ethernet. Na lokálních sítích založených na IEEE 802 a některých na IEEE 802 sítích jako je FDDI, by tato vrstva měla být rozdělena na vrstvu řízení přístupu k médiu a vrstvu IEEE 802.2 logické řízení linek.
Na této vrstvě pracují veškeré mosty a přepínače. Poskytuje propojení pouze mezi místně připojenými zařízeními a tak vytváří doménu na druhé vrstvě pro směrové a všesměrové vysílání.
Vrstva č. 3, . Tato vrstva se stará o směrování v síti a síťové adresování. Poskytuje spojení mezi systémy, které spolu přímo nesousedí. Obsahuje funkce, které umožňují překlenout rozdílné vlastnosti technologií v přenosových sítích.
Síťová vrstva poskytuje funkce k zajištění přenosu dat různé délky od zdroje k příjemci skrze jednu případně několik vzájemně propojených sítí při zachování kvality služby, kterou požaduje přenosová vrstva. Síťová vrstva poskytuje směrovací funkce a také reportuje o problémech při doručování dat. Veškeré směrovače pracují na této vrstvě a posílají data do jiných sítí. Zde se již pracuje s hierarchickou strukturou adres. Nejznámější protokol pracující na 3. vrstvě je Internetový Protokol, dalšími jsou ICMP a ARP. Jednotkou informace je paket.
Vrstva č. 4, . Tato vrstva zajišťuje přenos dat mezi koncovými uzly. Jejím účelem je poskytnout takovou kvalitu přenosu, jakou požadují vyšší vrstvy. Principielně nabízí tato vrstva dva typy služeb spojově nebo nespojově orientované.
Vrstva č. 5, . Smyslem vrstvy je organizovat a synchronizovat dialog mezi spolupracujícími relačními vrstvami obou systémů a řídit výměnu dat mezi nimi. Umožňuje vytvoření a ukončení relačního spojení, synchronizaci a obnovení spojení, oznamovaní výjimečných stavů. Do této vrstvy se řadí: NetBIOS, AppleTalk, RPC, SSL.
Vrstva č. 6, . Funkcí vrstvy je transformovat data do tvaru, který používají aplikace. Formát dat se může lišit na obou komunikujících systémech, navíc dochází k transformaci pro účel přenosu dat nižšími vrstvami. Mezi funkce patří např. převod kódů a abeced, modifikace grafického uspořádání, přizpůsobení pořadí bajtů a pod. Vrstva se zabývá jen strukturou dat, ale ne jejich významem, který je znám jen vrstvě aplikační. Příklady protokolů: SMB.
Vrstva č. 7, . Účelem vrstvy je poskytnout aplikacím přístup ke komunikačnímu systému a umožnit tak jejich spolupráci. Do této vrstvy se řadí tyto služby a protokoly: FTP, DNS, DHCP, POP3, SMTP, SSH, Telnet, TFTP atd.


Železniční trať Dolní Lipka - Hanušovice

Železniční trať Dolní Lipka - Hanušovice je jednokolejná regionální trať. Provoz byl zahájen 15. října 1873.


Dávkové zpracování

Dávkové zpracování je vykonávání série programů na počítači bez účasti uživatele. Dávky jsou připraveny předem, takže mohou být zpracovány předány bez účasti uživatele. Všechna vstupní data jsou předem připravena v souborech nebo zadána pomocí parametrů na příkazovém řádku. Dávkové zpracování je opakem interaktivního zpracování, kdy uživatel za teprve za běhu programu poskytuje požadované vstupy.
Dávkové zpracování je už od prvních okamžiků počítačové vědy spojeno se sálovými počítači kolem roku 1950. Protože byly počítače velmi nákladné, bylo dávkové zpracování jediným možným hospodárným způsobem jejich využití. Interaktivní uživatelská rozhraní s textovým nebo grafickým tehdy nebyla příliš rozšířena, protože počítače byly pomalé, neměly vhodné grafické periferie a měly podstatně menší množství operační paměti než dnes, z těchto důvodů také nebyly schopny ani zpracovávat více programů najednou.
Dávkové zpracování je přes svoji historii velmi populární jak v prostředí unixových systémů, tak v prostředí Microsoft Windows. Unixové systémy využívají pro psaní dávek skriptovací jazyky. DOSové systémy disponovaly jednoduchým systémem pro vytváření dávkových souborů v rámci interpretu COMMAND.COM. Systémy Windows NT obsahují mírně pokročilejší cmd.exe, v současnosti pak Windows Script Host a pokročilý Windows PowerShell.
V unixových systémech se pro spouštění dávek v naplánovaném čase využívají služby at a cron. Systémy Microsoft Windows využívají program Plánovač úloh. Plánování úloh se používá i ve výpočetních clusterech pro maximalizaci jejich využití.
Při tisku dokumentů se s výhodou používá dávkového zpracování, kdy jsou úlohy určené k tisku zařazovány do fronty. Operátor tiskové fronty může určit zařízení, čas a prioritu tisku.
Pro efektivní transakční zpracování v databázových aplikacích se využívají naplánované dávky, které jsou opakem online zpracování.


Tyrannosaurinae

Podčeleď Tyrannosaurinae patří do čeledi Tyrannosauridae a zahrnuje samotný rod Tyrannosaurus a tři jeho blízce příbuzné rody. Jedná se o velké až obří masožravé dinosaury, rozšířené koncem křídového období v Severní Americe a Asii. Typickým znakem je masivní lebka s velkými zuby, uzpůsobenými k drcení a párání kořisti. Největší zástupci měřili zřejmě 12-13 metrů na délku a jejich hmotnost přesahovala 6-8 tun. Jejich zadní končetiny byly relativně dlouhé a mohutné, uzpůsobené k rychlému pohybu. Naopak jejich přední končetiny byly relativně krátké, až téměř zakrnělé.
Pozůstatky tyrannosaurinů jsou poměrně četné a dosti kompletní, proto se jedná o relativně dobře známou skupinu. Již v roce 1910 bylo objeveno na jediné lokalitě větší množství jedinců albertosaura, kteří zde zřejmě zahynuli společně. Zdá se tedy, že i velcí tyrannosauridi mohli být alespoň v některých obdobích gregaričtí.


Cian

Cian je jednou z postav irských legend, příslušník božského lidu Tuatha Dé Danann a otec Lugha, mistra devatera umění a přemožitele nepřátelských Fomóirů.
Cian kdysi vlastnil kouzelnou krávu jménem Glas Gaibhnenn, jejíž mléko nikdy nepřestávalo téct. Protože mu ji každý záviděl a často se ji někdo pokoušel ukrást, musel krávu hlídat ve dne v noci. Jedním z těch, kdo po Glas toužili, byl i Balor, vládce nepřátelského lidu Fomóirů. Čekal na příležitost, až se ke Glas bude moci dostat blíž. Jednou si všimnul, že Cian odešel do kovárny za svým bratrem Goibniem, od něhož potřeboval ukovat nějaké meče, a nechal krávu stát před kovárnou pod dohledem třetího bratra Samthainna. Balor se proměnil v malého chlapce s rudými vlasy a v této podobě přistoupil k Samthainnovi a namluvil mu, že se jeho bratři v kovárně domlouvají, že ho obelstí, ukovají si meče z oceli, která byla určena na Samthainnovy zbraně, a ty jeho potom vyrobí ze železa. Rozčilený Samthainn nechal „chlapce“ pohlídat krávu a běžel si to do kovárny s bratry vyřídit. Balor toho okamžitě využil a odvlekl Glas Gaibhnenn přes moře až na svůj ostrov s věží.
Poté, co mu byla kráva odcizena Balorem, se Cian šel zeptat druida, jak ji má získat zpět. Druid mu ale řekl, že dokud je Balor naživu, nikdo od něj krávu nedostane, protože každého, kdo by se o to pokusil, by Balor zničil svým zlým okem. Cian se s takovou radou nespokojil a obrátil se na mocnou druidku Birog z Hory. Birog mu svými kouzly a důvtipem pomohla dostat se do Balorovy věže v převleku za neškodnou ženu. Ve věži se Cian setkal s Balorovou krásnou dcerou Eithlin a pomilovali se spolu, ale hned nato ho Birog znovu odnesla pomocí svých kouzel pryč. Když nadešel její čas, porodila Eithlin Cianova syna Lugha. Balor se dítě pokusil zneškodnit, protože měl podle druidské věštby zemřít jeho rukou, ale Lugh byl zachráněn a věštba se později naplnila.
Podle jedné pověsti po tomto incidentu Balor Ciana zabil tak, že mu rozbil hlavu o bílý kámen, který dodnes nese stopy jeho krve. Existuje ale i jiná, rozsáhlejší legenda o Cianově smrti. Podle ní byl Cian zabit třemi Tuireannovými syny, kteří chovali dávnou zášť k Cainteho synům, mezi které patřil i Cian. Cian na Tuireannovy syny narazil na Pláni Muirthemne, když se vydal svolat vojsko na pomoc Lughovi v bitvě proti Fomóirům. Věděl, že kdyby si ho všimli, tak by vyvolali bitku, a on se jim nechtěl postavit sám. Proměnil se proto v prase a utekl se schovat do obrovského stáda prasat, které se nedaleko od něj rýpalo v zemi. Tuireannovi synové ho ale stejně uviděli, našli ho mezi ostatními prasaty a zabili ho, přestože je Cian varoval, že budou za jeho smrt muset jeho synovi zaplatit tolik, kolik ještě nikdy nikdo nezaplatil, a že to bude samotná vražedná zbraň, která to na ně Lughovi poví. Tuireannovi synové se naplnění této předpovědi pokusili vyhnout tím, že Ciana, který byl raněný po zásahu kopím, nedorazili žádnou zbraní, ale zasypali ho proudem kamenů, až ho dočista rozdrtili. Poté se ho několikrát pokusili pohřbít, ale pobouřená země ho pokaždé vyvrhla. Teprve na sedmý pokus zůstala Cianova mrtvola pod zemí a Tuireannovi synové opustili místo činu.
Tuireannovi synové o svém činu nikomu neřekli, ale Lugh stejně vycítil, že jeho otec už nežije, a vydal se hledat jeho tělo. Když přišel na místo, kde Cian zemřel, promluvila k němu země a vylíčila mu, co se stalo. Lugh potom lstí přiměl Tuireannovy syny, aby se vydali na dlouhou a nebezpečnou výpravu za magickými předměty, které žádal jako výkupné za smrt svého otce. Tuto výpravu bratři vykonali, ale na jejím konci byli smrtelně raněni, a protože je Lugh odmítl uzdravit, svým zraněním podlehli.


Epizóm

Epizómy jsou přídatný genetický materiál u některých bakterií, prvoků a rostlin, který není striktně vázán na buněčné organely a pro hostitele je zpravidla postradatelný. Pokud ho organizmus má, přináší mu někdy určité výhody, lepší adaptovatelnost na prostředí a větší šíři reakcí na podmínky vnějšího prostředí. Někdy se ale mohou epizómy chovat podle původní molekulární funkce jako molekulární parazité.
Plazmidy jsou přídatným genetickým materiálem u některých bakterií, kvasinek a rostlinných mitochondrií. Zpravidla mají dvojvláknovou DNA strukturu, ale mohou existovat i RNA plazmidy. Pokud se nacházejí v hostitelské buňce, jsou schopné autonomní replikace, jenž není závislá na replikaci jaderé DNA. Některé plazmidy se však do DNA včleňují a replikují se společně s ní. Ty se nazývají konjugativními plazmidy. Jejich počet může být různý - v některé bakterii se můžou nacházet v jednom exempláři, v jiné až v padesáti, některé bakterie plazmidy nemají vůbec. Plazmidy se mezi bakteriemi snadno přenáší a šíří, některé umožňují jejich konjugaci - parasexuální diferenciaci. Plazmidy jsou zodpovědné za vznik rezistence bakterií vůči antibiotikům, protože jejich geny se nacházejí právě v plazmidech. Tyto geny zpravidla řídí tvorbu enzymů, které dokážou antibiotikum substrátově rozložit, nebo zabrání jeho průchodu přes buněčnou stěnu.
F partikule se vyskytují u bakterie Escherichia coli a slouží pro přenos genetické informace po jejich konjugaci. F+ bakterie předá částici F- bakterii, která ji zabuduje do svého genomu a zapříčiní rekombinaci.


Senátní obvod č. 68 - Opava

Senátní obvod č. 68 - Opava je podle zákona 247/1995 Sb tvořen částí okresu Opava ohraničenou na západě obcemi Opava, Slavkov, Štáblovice, Mikolajice, Moravice, Melč, Vítkov, Čermná ve Slezsku a na východě obcemi Píšť, Závada, Bohuslavice, Dolní Benešov, Háj ve Slezsku, Hrabyně, Budišovice a Kyjovice.
Současným senátorem je od roku 2006 občanský demokrat Václav Vlček.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená, nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


Rodina písma

Rodina písma je skupina řezů odvozených z jednoho typu písma.
Řez písma je kresebná varianta základního typu písma. Těchto kresebných variant se používá pro vyznačování slova nebo i delšího textu. Je to např. tučné písmo nebo kurzíva.
Úplná písmová rodina obsahuje základní písmo a jeho vyznačovací verze stojatého písma i kurzívy. Písma jedné rodiny mají společné kresebné vlastnosti, stejnou střední výšku, výšku verzálek i délku horních a dolních dotahů. Některé rodiny písma obsahují velké množství řezů, ovšem většina typů písem obsahuje řezy čtyři. Jiné typy písma rodiny ani netvoří, protože jsou navrženy pouze v jednom řezu, případně mají pouze jeden vyznačovací řez.
Nejběžnějším písmem používaným v sazbě knih, časopisů, na internetu apod. je základní písmo, jehož znaky jsou vzpřímené.
Vyznačovací řez se liší od základního svou kresbou. Kresba je však ze základního řezu odvozena. Vyznačovací řez se používá k zvýraznění důležitých slov nebo celých částí textu. Vyznačovacím řezem je kurzíva, polotučné písmo, tučné, velmi tučné, tučná kurzíva a kapitálky.
Kurzíva je řez s mírným sklonem. Je nejčastěji používaným řezem používaným v sazbě pro vyznačování. Pro svou horší čitelnost není vhodný pro sazbu delšího textu. Pravá kurzíva je speciálně navržený řez písma. Počítačová sazba však umožňuje i naklonění písma, které kurzívu neobsahuje. Tato nepravá kurzíva se však od pravé výrazně liší a hlavně deformuje tvar písma.
Duktus je dalším důležitým znakem písmové kresby. Duktus je vyjádřený poměrem tloušťky tahů k výšce písmen. Výrazně ovlivňuje výraznost a čitelnost písma.
Písma se zesíleným duktem můžou být polotučná, tučná a velmi tučná. U těchto řezů jsou všechny tahy oproti základnímu řezu zesíleny a vysázený text působí opticky tmavší.
Písma se zeslabeným duktem jsou tenké nebo slabé. Jejich tahy jsou zeslabené a text vysázený těmito písmy se zdá opticky světlejší. Kombinací sklonu a duktu dostáváme např. tučnou kurzívu.
Kapitálky jsou menší verzí normálních verzálek. Jsou kreslené na střední výšku písma a mohou být pravé nebo nepravé. Pravé kapitálky je nutné si koupit zvlášť ve speciálním písmovém souboru. Nepravé kapitálky jsou imitovány z verzálek, u kterých je snaha přiblížit se střední výšce písma. Nepravé kapitálky mají však i zeslabený duktus oproti základnímu písmu a takto vyznačený text se bude v sazbě opticky propadávat.


Juan José Arreola

V roce 1964 se stal profesorem na Universidad Nacional Autónoma de México.
V roce 1999, u příležitosti jeho 80. narozenin, mu bylo uděleno čestné občanství města Guadalajara, kde o dva roky později zemřel.


Šimon Pánek

Šimon Pánek je český politický aktivista a humanitární manažer. Jedná se o jednoho ze zakladatelů humanitární organizace společnosti Člověk v tísni. V současnosti je i jejím ředitelem. Byl jedním z nejznámějších studentských vůdců Sametové revoluce v roce 1989.
V roce 1988 byl Šimon Pánek hlavním organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku na pomoc postiženým. O rok později, v roce 1989, se stal jedním ze „studentských vůdců“ Sametové revoluce v tehdejším Československu a členem Občanského fora. Byl také členem zvláštním týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády. Po listopadové revoluci byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění, což nepřijal. Řádně byl zvolen v červnu 1990 poté, co ho vynesly z nevolitelného 13. místa preferenční hlasy. Na funkci ihned abdikoval.
V roce 1992 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, přinášející zpravodajství z krizových oblastí světa. V letech 1992-97 pracoval pro Nadaci Lidových novin. V tomto roce již působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci.
Prezident Václav Havel jej na Pražském hradě vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných v roce 2002 a v roce 2003 získal prestižní cenu Evropan roku.


Francesco I. Sforza

Francesco I. Sforza, česky: František I. Sforza, byl italským vojevůdcem a prvním milánským vévodou z rodu Sforzů.
Narodil se ze vztahu hraběte z Contignoly, pána Beneventa a Manfredonie Muzia Giacoma Attendola zvaného Sforza s Lucií Terzani da Marsciano.
Poprvé se oženil v roce 1418 s montaltskou hraběnkou Polissenou Ruffo a podruhé 25. října 1441 s o 24 let mladši Blankou Marií, nemanželskou dcerou milánskoho vévody Filipa Marii Viscontiho.
Kromě výše zmíněných potomků z tohoto manželství měl i celou řadu dětí nemanželských, odhadovaný počet se pohybuje mezi 22 až 120.


586 př. n. l.

Roky: 591 590 589 588 587 – 586 př. n. l. – 585 584 583 582 581 ----


Pornografie

Pornografie je neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, která nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud. V přeneseném širším smyslu hanlivé označení vulgárního, příliš otevřeného literárního útvaru, zpravodajství atd. Hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní. V minulosti byla jako "pornografická" pronásledována celá řada dnes klasických uměleckých děl: Odysseus Jamese Joyce, Lolita Vladimira Nabokova aj.
Pojem pornografie je vynálezem 19. století. Poprvé se objevuje v roce 1857 v anglickém Zákoně o obscénních publikacích. Zřejmě jediné dochované užití tohoto slova z antické doby je v textu Hostující mudrci od Athenáia, kde slovo pornographoi označovalo muže píšícího o prostitutkách. Jedná se tedy o nové slovo "oděné do starobylého hávu". Stejně nového původu je výraz obscenita. Oba pojmy se objevily jako reakce na kulturní šok, který zažila křesťanská Evropa během vykopávek v Pompejích odhalením nepřeberného množství erotických památek, a na rychlý rozvoj technologií, umožňujících rychlé, masové a relativně levné šíření erotických materiálů.
Tato část článku stručně pojednává o dějinách erotických materiálů v Evropě. Pro podrobnosti o dějinách zobrazování erotiky na světě si přečtěte článek 'Dějiny znázornění erotiky' .
Antika neznala stud, ani sexuální bariéry. Pro Evropu XVIII. a XIX. století nebylo šokující to, že se v Pompejích, Herculaneu a Stabiích erotické památky vyskytují, ale to, že se vyskytují všude. Otevřeně erotické materiály se nacházejí na veřejných prostranstvích, v interiérech, na předmětech běžné denní potřeby.
Středověk chápal v duchu raně křesťanského učení sexualitu jako Ďáblovo dílo. Otevřeně erotické motivy se objevují na výzdobě středověkých katedrál jako symboly zla, zatracení, součást Posledního soudu atd. Nejznámější z této sexuálně odpudivé výzdoby jsou tzv. Sheela na Gig, plastiky ošklivých žen s vyvalenýma očima a roztaženou vagínou. O jejich původu a smyslu se vedou diskuse.
Renesance raně středověkou averzi vůči tělesnosti rozmělňuje. Frivolita, nahota a erotika se objevuje v iluminacích k rukopisům, na veřejných prostranstvích i ve výzdobě chrámů. S Gutenbergovým zdokonalením knihtisku dochází k prvnímu velkému rozšíření erotických dřevorytů a mědirytů v Evropě. Jsou pronásledovány a ničeny.
Za zakladatele psané pornografie na Západě se pokládá Pietro Aretino, jehož sonety ve sbírce Rozličné způsoby milování měly velkou popularitu po celé Evropě a byly znovu a znovu tištěny s doprovodem erotických ilustrací.
V XVIII. století se explicitně erotické letáky a kresby používaly často také jako součást politického boje. Před Velkou francouzskou revolucí vzniklo nespočet kreseb zobrazujících mnichy, kněze, královské úředníky a poslance v erotických souvislostech, při homosexuálním pohlavním styku ap.
Vynález fotografie přinesl pravý boom pornografie, ze které se stal rychle výnosný obchod, ačkoliv byla potírána. Odbyt měly zaručeny všechny druhy pornografie. Na přelomu XIX. a XX. století byly obzvláště populární zoofilní fotografie znázorňující ženy, které souloží pes.
První polovina XX. století byla ve znamení pokusů o definici pornografie a stanovení mantinelů erotismu v umění. Prvním uměleckým filmem světa zobrazujícím nahou ženou byl český film Extase Gustava Machatého z roku 1932. Na festivalu v Benátkách získal cenu za režii a Vatikán ho označil za nemravný a škodlivý.
Čtyřicátá a padesátá léta přinášejí rozvoj "časopisů pro pány", které zobrazují stále odvážnější fotografie nahých žen, až v sedmdesátých letech časopis Hustler Larryho Flinta přichází na oficiální trh s fotografiemi detailně zobrazených ženských genitálií.
Pravým apoštolem filmového porna se stal italský režisér Lasse Braun, který cestoval napříč Evropou s kufrem plným pornografických filmů, a - dle vlastních slov - "rozesel trochu pornografického materiálů do každého koutku Evropy, aby přispěl ke vzniku problému".
V sedmdesátých letech XX. století už otevřeně erotické filmy pronikly i do tradičních kin. Legendární snímek Hluboké hrdlo z roku 1972 s Lindou Lovelace v hlavní roli vynesl ohromující zisk 100 milionů dolarů. Vypráví příběh ženy, která má klitoris v krku.
Pornografický průmysl patří dnes k nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím. Podle různých odhadů je jeho roční obrat 10 až 60 miliard amerických dolarů. Podle některých odhadů tvořila pornografie v roce 2000 až 30% celkového objemu tržeb uskutečněných prostřednictvím internetu, na jehož rozvoji se v nezanedbatelné míře podílí.
České pornografické firmy PK62 a Bel Ami se prosadily i na zahraničních trzích. Za nekorunovaného krále české pornografie je považován Robert Rosenberg.A královnu Silvia Saint.
K pornografii se v různých společnostech a právních systémech různých států přistupuje různě. Ve většině států jsou alespoň některé formy pornografie legální, někde je dostupná v běžných obchodech či na stáncích, či je dostupná v televizním vysílání. Na druhou stranu jsou tvrdší formy pornografie obvykle cílem regulace. Zvláště dětská pornografie je nelegální v téměř všech státech a je také předmětem několika mnohostranných mezinárodních smluv. K potírání pornografie, zejména tzv. tvrdé a dětské, byly sjednány mnohostranné mezinárodní smlouvy:
V českém trestním zákoně postihuje některé činnosti související s pornografickými díly § 205 Ohrožování mravnosti:
Ve většině států je omezen přístup mladistvých k pornografii, šíření pornografie mladistvým je často trestný čin. Toto omezování má však v době Internetu pochybnou účinnost. Regulace pornografie na Internetu je také problematická z důvodu rozdílů v zákonných omezeních i výkladové praxi v různých zemích.


Málo dotčený

Málo dotčený druh, ve zkratce LC, je stupeň ohrožení podle červeného seznamu IUCN. Jedná se o druhy, u nich jsou jen velmi malé nebo žádné obavy z vyhynutí.
Stupně ohrožení u jednotlivých druhů indikují šanci na přežití. Při zařazování do kategorie se bere v potaz mnoho faktorů, nejen počet přeživších kusů, ale také přírůstky a úbytky v populaci během času, známé hrozby, možnosti odchovu v zajetí a tak dále.
Ohrožené druhy jsou v červených seznamech. Seznam vyhynulých druhů se nazývá černý seznam.


Kostely milosti

Kostely milosti se nazývá šest velkých původně evangelických kostelů, které byly vystavěny v 18. století ve Slezsku na základě tzv. exekučního recesu k altranstädské smlouvě.
Název kostelů je odvozen jednak od toho, že byly slezským evangelíkům poskytnuty z milosti císaře Josefa I., jednak od toho, že v jejich výstavbě spatřovali evangelíci zvláštní znamení Boží milosti.
Kostely milosti byly vystavěny v Záhani, Kožichově, Jelení Hoře, Kamenné Hoře, Miliči a v Těšíně. Mohly mít vnější vzhled kostela a mohly mít věž. Čtyři z nich byly vystavěny jako tzv. příhradové stavby.
Dodnes se zachovaly čtyři z těchto kostelů milosti – v Jelení Hoře, Kamenné Hoře, Miliči a v Těšíně. Kostel v Záhani byl rozebrán roku 1967, zbyla z něj pouze věž; stejně tak z kostela v Kožichově zbyla pouze věž. Pouze těšínský Ježíšův kostel je dodnes evangelický. Ostatní zachované kostely byly kvůli demografickým změnám v Dolním Slezsku po druhé světové válce převzaty katolickou církví.
 Image:Cieszyn 57.jpg|Kostel milosti v Těšíně Image:Cieszyn 62.jpg|Oltář kostela milosti v Těšíně Image:Cieszyn 67.jpg|Interiér kostela milosti v Těšíně Image:Saint Cross Church Jelenia Gora.jpg|Kostel milosti v Jelení Hoře Image:Inside Saint Cross Church Jelenia Gora.jpg|Interiér kostela milosti v Jelení Hoře Image:Poland Milicz - Grace Church.jpg|Kostel milosti v Miliči Image:Landeshut Gnadenkirche.jpg|Interiér kostela milosti v Kamenné Hoře na staré pohlednici Image:Kazatelna kostela milosti v Kamenne Hore.jpg|Kazatelna v kostele milosti v Kamenné Hoře na staré pohlednici


Slovní čtverec

Slovní čtverec je slovní hříčka, kdy je několik slov stejné délky vepsáno do čtverce, v němž v řádcích i sloupcích vznikne totéž slovo. Nejznámějším slovním čtvercem je latinský čtverec:
V tomto případě jde o dokonalý slovní čtverec, neboť je možné jej číst v libovolném směru, kromě toho má i další vlastnosti. Písmena lze například poskládat do kříže s dvěma nápisy PATER NOSTER, přičemž zbydou dvakrát písmena A a O, které lze vyložit jako ? a ?, tedy začátek a konec.
Věta lze tedy přeložit např.: Rozsévač Arepo drží s námahou kola; volněji Rozsévač Arepo pracuje s pluhem.
Latina je k vytváření slovních čtverců dosti vhodná. Jiným příkladem je:


Horní Falc

Horní Falc je jedním ze sedmi vládních celků Bavorska v Německu. Nachází se na východě Bavorska u hranice s Českou republikou. Název Oberpfalz region získal kolem roku 1329, uzavřením smlouvy z Pavie. V tomto období region patřil šlechtickému rodu Wittelsbachů. Nekolik let poté se část regionu známá jako Česká Falc stala českou korunní zemí.


Dean Koontz

Dean Ray Koontz je americký spisovatel, který je znám především jako autor thrillerů. V některých svých knihách používá také prvky sci-fi a hororu.


Zemský okres Cham

Zemský okres Cham je okresem v bavorském vládním obvodě Horní Falc. Jeho centrem je město Cham. SPZ: CHA
První písemná zmínka o tomto okresu pochází z roku 748, kdy regensburský biskup nařídil postavit klášter v tomto řídce osídleném kraji. O sto let později byl v Chamu postaven královský hrad, který se stal letním sídlem císaře Svaté říše římské. Oblast se nazývala Campriche nebo Mark Cham. Roku 1204 se Mark Cham stal majetkem Bavorska.


Ekumena

V helénismu v době Alexandra Velikého znamenala Oikoumene známou, obývanou část světa, někdy jen svět obývaný Řeky, tedy mimo svět obývaný barbary.
V křesťanském smyslu označuje slovo ekumena společenství všech křesťanských církví a jejich spolupráci. Ekumenismus pak je hnutí, které se snaží o sblížení a spolupráci různých církví.
V geografii znamená ekumena souhrn území trvale osídlených a hospodářsky využívaných lidmi. Možnosti osídlení území limitují nejen rozloha, ale i další přírodní činitelé. Podstatný význam má možnost provozovat zemědělství.
Z celkové výměry pevnin je třeba z ekumeny vyloučit oblasti stálého ledu a sněhu, asi 20% celkové rozlohy pevnin, velehorské oblasti, celkem asi rovněž 20%, oblasti s nedostatečnými srážkami, rovněž asi celkem 20% pevninské rozlohy. Z toho plyne, že ekumena, část Země vhodná pro životní prostředí lidí, představuje přibližně asi 40% rozlohy pevnin, tedy dvě pětiny rozlohy Země. To odpovídá asi 64 mil. km2.


Cvrčilka říční

Cvrčilka říční je středně velkým druhem pěvce z čeledi pěnicovitých. Je zbarvená velmi nenápadně – shora tmavě šedohnědě, zespodu špinavě bíle. Horní část hrudi je rozpitě šedě skvrnitá. Žije skrytě ve vlhkých lesích kolem řek a na okrajích bažin. V České republice hnízdí na celém území do nadmořské výšky asi 800 m n. m., celková početnost je odhadována na 10-20 tisíc párů.


Zimní stadion Valašské Meziříčí

Stadion byl postaven v roce 1977. Stadionu tehdy však chyběla tribuna, která byla i s potřebným zázemím postavena až o 5 let později. Na konci 90. let se začalo uvažovat o zastřešení nevyhovujícího stadionu. K rekonstrukci nakonec však došlo až v roce 2003, kdy byl chátrající stadion změněn v moderní halu.


Střechatka obecná

Střechatka obecná má černé tělo dlouhé 25 mm. Křídla s rozpětím 19-38 mm má průhledná a začoudlá s černou žilnatinou. Drží je střechovitě složené na tělem. Na hlavě má černé oči a dlouhá nitkovitá tykadla. Od ostatních druhů v Česku se dá rozeznat žilnatinou na křídlech a tvarem zadečku.
Žije v blízkosti stojatých vod. Sedí často na březích, na slunných místech, na vegetaci a kamenech. Dospělou střechatku lze vidět od dubna do června. Larvy žijí v bahně ve vodě a vyvíjí se 2 roky.
Vyskytuje se v Evropě a na Sibiři. V Česku je běžný druh.


Eutektikála

Eutektikála je křivka směřující do eutektoidního bodu ve fázovém diagramu Fe-C. Pod touto křivkou se vylučuje nízkouhlíkatá fáze ? – ferit. Přebytečný C obohacuje austenit až do dosažení eutektoidní teploty 723 °C.


Anglo-gurkhská válka

Anglo-gurkhská válka, též anglo-nepálská válka či jen gurkhská válka, byl ozbrojený konflikt mezi britskou Východoindickou společností a Nepálem, resp. Gurkhy, probíhající mezi lety 1814–1816.
V údolí Káthmándú se v minulosti nacházela tři velká centra, která byla po mnoho staletí vzájemně znesvářena. Dlouhotrvající neshody mezi jednotlivými centry Káthmándského údolí značně oslabovaly jejich moc. Nejednotnosti a vnitřní nestability údolí Káthmándú, které tvoří kulturní i mocenské centrum Nepálu, využil v roce 1769 Prithví Nárájan Šáh, který si s pomocí své armády Káthmándské údolí podrobil a položil tak základ Nepálskému království.
Prithví Nárájan Šáhovi se podařilo sjednotit území, které bylo po mnoho staletí rozdrobeno. Položil základ dlouho vládnoucí dynastie Šáhů. Gurkhové si brzy podrobili i západní část Sikkimu a oblast Kumáúnu v dnešním Uttarákhandu. Podnikli též neúspěšné tažení proti Tibeťanům. Již koncem 18. století vliv dynastie Šáhů výrazně opadl a faktická moc připadla tzv. regentům, vysoce postaveným úředníkům z feudálních rodin.
Nepálské království tehdy sousedilo s Britskou Indií, která se snažila o protlačení svého vlivu do Nepálu. První neúspěšně pokusy Britské Východoindické společnosti o kontrolu nepálského území sahají již do doby Prithví Nárájan Šáha, další šance se Britů naskytla počátkem 90. let 18. století v době střetu Gurkhů s Tibeťany. Britové se snažili Nepálu vnutit nevýhodnou smlouvu, díky níž by se Nepál fakticky ocitl pod vládou Britů. Nepál smlouvu nakonec nepodepsal.
Britská Východoindická společnost se však nedala tak lehce odbýt a když nemohla území Nepálu ovládnout diplomatickou cestou, začala se připravovat na válku. Nepál rovněž nezůstal nepřipraven a tehdejší premiér Bhímsén Thápa začal s organizovanou přípravou na válku v Brity. Britové jako záminku k válce využili pohraniční potyčky a roku 1814 vtrhli do Nepálu. Na mnohonásobnou britskou přesilu však čekal tuhý odpor Gurkhů, kteří jsou známí svými válečnickými schopnostmi, houževnatostí a oddaností veliteli. Válka se táhla až do roku 1815, kdy byla oběma stranami podepsána tzv. Sáugalíská smlouva, jejíž následkem Nepál přišel o část svého území ve prospěch Britské Indie a v Káthmándú byla ustanovena kancelář s britským rezidentem. I přesto Nepál zůstával nezávislým státem.


Zapisovatelé otcovský lásky

Zapisovatelé otcovský lásky je román českého spisovatele Michala Viewegha z roku 1998. Hlavním motivem je především život rodiny mladého devianta.
Otec Karel je voják z povolání s matkou svých dětí se rozvedl, žil jen se synem V. a dceru Renátu vídal pouze při schůzkách a na dovolených. Otec Karel se z rozvodu nedokázal dlouho vzpamatovat, dceři kupoval drahé zájezdy a jiné dárky. Při nervovém rozrušení leze pod stůl. Karel má velkou zálibu ve focení, neboť ji při každé vhodné či nevhodné situaci fotil, toho ji zbavil až její první milenec antikomunista Viktor, který s ní nafotil akty a ukázal je i jejím rodičů. Renáta až po dvou letech strávených s Viktorem pochopí, že je ke všemu ironický a není schopný ohleduplnosti či lásky.
Renáta se osamostatní a stane se moderátorkou pořadu o úchylkách Třináctá komnata, do svého pořadu pozve bratra V., který má nutkavou potřebu vše zapisovat a lézt při tom pod stůl. V. se díky vystoupení stane populárním, dokonce vydá knihu svých zápisků. Do domu V. si přišel stěžovat jeden literární kritik, V. ho zabil a pohřbil ve sklepě pod uhlím. Renáta se v pořadu seznámí s architektem, kterého vzrušují výlevky. Vztah však kvůli vzájemnému neporozumění dlouho netrvá.
Karel najde svou novou životní lásku, až když jeho děti dospějí. S Američankou Cindy se seznámil při výuce angličtiny při vstupu ČR do NATO. Cindy pochází ze Cincinnati z Ohia a do Česka přijela ihned po revoluci objevovat nový svět.
Renáta se při ranním nákupu koblih a novin seznámí s M., sblíží je stejný obsah nákupu. Nezávazně se navštěvují. M. podobně jako Renátin otec trpí po rozvodu odloučením od dcery.
Celá rodina (otec Karel, jeho přítelkyně Cindy, obě jeho děti V. a Renáta s přítelem M. a jeho dcerou "Malou" tráví dovolenou u moře v Chorvatsku. Otec Karel na žádost své dcery Renáty píše své životní zážitky, jeho obě děti V. i Renáta píšou o své lásce a zážitcích s otcem, říkají si proto "zapisovatelé otcovský lásky", vrací se tak retrospektivně do dětství a doby komunismu.


Bryanthus

Bryanthus je rod s 12 druhy rostlin, náležící do čeledi vřesovcovité.


Ungoliant

Ungoliant je postava z díla J. R. R. Tolkiena. Je známá také jako pavoučice z Avatharu. Byla to obludná obrovská pavoučice, která žila v Avatharu, neobydlené pustině mezi valinorskými horami Pélori a studeným jižním mořem. Na počátku pravděpodobně zkažený maiarský duch. Ungoliant byla nejodpornější stvoření, jaké kdy v Ardě existovalo. Měla moc tkát sít tmy, nazývanou nesvětlo. Ungoliant na Melkorův popud otrávila a zničila Stromy Valar. Pak Melkor a Ungoliant uprchli do Středozemě, kde se porvali o silmarily. Zlá síla Ungoliant byla tak veliká, že by jí podlehl i sám Melkor, naštěstí pro něj jí zahnal jeho zástup balrogů. Ungoliant uprchla do Údolí smrti na úpatí Hor děsu v Beleriandu,kde se pářila s tamními pavoukovitými stvůrami a zplodila obludnou odrůdu obřích pavouků. Později se zatoulala na jih do haradských pouští, kde neměla co žrát a tak pohltila sama sebe.


Liptovská Teplička

Liptovská Teplička je spišská obec na Slovensku, která leží na území Prešovského kraje v okresu Poprad. V roce 2007 měla 2340 obyvatel. Území obce má rozlohu 98,69 km2.


Modrý sen

Vyšlo v únoru 1998. Album bylo nejprodávanější deskou české zpěvačky za rok 1998. V České republice získalo zlatou a platinovou desku, Na Slovensku desku zlatou, platinovou i dvojplatinovou. Mezi nejvýraznější skladby patří Proč mě nikdo nemá rád, La isla bonita, Když zbýva pár slov.


Jozef Mikloško

Doc. RNDr. Jozef Mikloško DrSc. je slovenský politik, člen slovenské politické strany Křesťanské demokratické hnutí, bývalý místopředseda vlády ČSFR a bývalý velvyslanec Slovenska v Itálii. Je starším bratrem slovenského politika Františka Mikloška.


Hjalmar Schacht

Dr. Hjalmar Horace Greeley Schacht byl německý finančník a ministr hospodářství nacistické vlády v letech 1935 až 1937 a ministr bez portfeje v letech 1937 až 1943. Předtím působil jako prezident Říšské banky.
Byl jedním z obžalovaných v Norimberském procesu, z něj v říjnu 1946 vyšel jako osvobozen.
Jeho rodiče dali Hjalmarovi jako druhé a třetí jméno „Horace Greeley“ podle amerického nakladatele a politika Horace Greeleyho.


RBMK

Reaktor typu RBMK, známá je též zkratka LWGR, se používá výhradně na území bývalého SSSR. Tohoto typu byl i reaktor první jaderné elektrárny v Obnisku i reaktor v Černobylu. Další reaktory tohoto typu se již nestaví. Palivem je přírodní, nebo slabě obohacený uran ve formě oxidu uraničitého. Palivové tyče jsou uloženy v kanálech, kudy proudí chladivo - obyčejná voda. V tlakových kanálech přímo vzniká pára, která po oddělení vlhkosti pohání turbínu. Moderátorem je grafit, který obklopuje kanály.


Synodní rada

Synodní rada je nejvyšší, šestičlenný správní orgán ČCE, volený synodem, se sídlem v Praze. V čele stojí nejvyšší představitelé církve: synodní senior a synodní kurátor/ka. Zbylými čtyřmi členy jsou náměstci jednotlivých čelních představitelů. Synodní senior má dva náměstky z řad farářů Českobratrské církve evangelické, synodní kurátor/ka má zas dva náměstky z řad laických členů církve.


Svatopluk II.

Svatopluk II. byl velkomoravský údělný kníže, pravděpodobně Nitranska. Byl členem dynastie Mojmírovců, synem knížete Svatopluka I., bratrem Mojmíra II.
Kníže Svatopluk zemřel roku 894. Na smrtelné posteli vyzýval své syny k odporu vůči Frankům a rozhodnému úsilí za zachování politické moci Velkomoravské říše. Přestože legenda o třech prutech Svatoplukových hovoří o třech jeho synech a následnících, z historických zdrojů jsou známí pouze dva. První, Mojmír II., se po otcově smrti stal velkomoravským knížetem. Druhý syn, Svatopluk II., získal v léno nitranské knížectví. Brzy po roce 894 došlo mezi syny k rozbroji a započal se rozpad Velkomoravské říše.
Svatopluk se orientoval se na bavorské feudály a východofranského krále Arnulfa, kteří ho využívali jako svůj nástroj pro zasahování do vnitřních záležitostí Velké Moravy. Mezi bratry došlo už roku 895 k vážné rozepři, která začala ochromovat politické dění v zemi. Mojmír II. nadto musel řešit velmi špatné vztahy s východofranskou říší, která se snažila skrze krále Arnulfa na Velké Moravě trvale prosazovat svůj vliv. Svatopluk II., který byl již předtím v kontaktu s Bavory, navštívil roku 897 Arnulfa a zavázal se být jeho spojencem. Nato Mojmír II. vyslal proti Svatoplukovi II. vojsko, nicméně Mojmír II. sám utrpěl porážku od Arnulfa.
Na přelomu let 898 a 899 Velkou Moravu napadli Bavoři, kteří se snažili Mojmírovu moc zlomit. Následně Mojmír II. zajal svého bratra Svatopluka, který byl ale brzy osvobozen svými bavorskými spojenci. Svatopluk II. poté společně s Bavory z Velké Moravy odešel.


Mezinárodní standardy účetního výkaznictví

Mezinárodní standardy účetního výkaznictví, anglicky International Financial Reporting Standards, je soubor standardů vydávaných Radou pro mezinárodní účetní standardy, anglicky International Accounting Standards Board, upravující sestavování a prezentaci finančních výkazů účetní závěrky.
Většina standardů stále platí pod starým názvem „Mezinárodní účetní standardy“. Standardy IAS byly vydávány v letech 1973 až 2001 Výborem pro mezinárodní účetní standardy. V dubnu 2001 byl výbor IASC nahrazen radou IASB, která pokračuje ve vydávání nových standardů pod názvem IFRS. Tyto standardy postupně nahrazují dřívější standardy IAS. V současné době je v platnosti 8 standardů IFRS a 29 standardů IAS.
Cílem standardů je dosažení vysoké míry srovnatelnosti a transparentnosti účetních závěrek v celosvětovém rozsahu.
Od 1. ledna 2005 jsou společnosti kotované na veřejně obchodované na burzách Evropské unie povinny vykazovat své konsolidované účetní výkazy v souladu se standardy IAS/IFRS.
Oficiálním překladem Mezinárodních standardů účetního výkaznictví do českého jazyka se zabývá Národní účetní rada.
V roce 2007 byl na stránkách rady IASB zobrazen návrh pro zavedení standardů IFRS pro malé a střední podniky. V současnosti dochází k zapracování připomínek odborné veřejnosti a hotový standard by měl být zobrazen ve 4. čtvrtletí roku 2008[zdroj?].


Jean-Charles Pichegru

Jean-Charles Pichegru byl francouzský generál období revolučních válek, který sehrál vedoucí roli v dobytí rakouského Nizozemí, později se spojil s roajalisty a plánoval atentát na Napoleona Bonaparte.
Jean-Charles Pichegru studoval u minoritů a působil jako učitel matematiky klášterní školy v Brienne. Nosil řádový oděv, ale vysvěcen nebyl. Vyučoval též na vojenské škole v Brienne, ale Napoleon Bonaparte nepatřil k jeho žákům. Roku 1783 vstoupil jako voják do dělostřeleckého pluku v Auxerre. S nadšením se přidal k revoluci, stal se v Besanconu předsedou jednoho politického revolučního klubu. Byl jmenován velitelem praporu národní gardy a v jeho čele bojoval v Rýnské armádě. Zde se vyznamenal, přešel roku 1792 do generálního štábu a roku 1793 se stal divizním generálem.
V říjnu 1793 byl jmenován velitelem Rýnské armády a ve spolupráci s generálem Lazarem Hoche v prosinci 1793 přinutil Rakušany k ústupu, ovládl weissenburské pozice, obsadil Landau a Lauterburg. V únoru 1794 byl jmenován vrchním velitelem v Nizozemí a vybojoval vítězství u Montcastelu a Meninu, porazil Rakušany pod Coburgem a Yorkem 18. května 1794 u Courtai a pak v červnu u Rousselaere a Hoogleede.
Po vítězství Jourdana u Fleurus, překročil Pichegru Šeldu, obsadil Bruggy, Ostende, Gent a Oudenaarde, poté 18. října 1794 překročil se 40 000 muži Másu a 27. prosince 1794 dobyl za vydatné pomoci mrazu ostrov Bommel a byl oslavován holandskými patrioty jako osvoboditel. V březnu 1795 povolán jako vojenský velitel Paříže, kde na předměstích potlačil lidové povstání 1. dubna 1795 a poté se vrátil k Rýnské armádě a obsadil Mannheim. Zde se setkal s agentem monarchistů Fauche-Borelem, jednal s ním a obdržel velké sliby od prince Conde odměnou za pomoc při opětném dosazení Bourbonů na francouzský trůn. Od této chvíle vedl operace pasivně a pomalu a zamezil plnému využití francouzských vítězství. Tímto svým jednáním se stal podezřelý, ale nové direktorium jej odeslalo jako vyslance do Švédska. Pichegru ale tuto funkci nepřijal a stáhl se do soukromí v rodném městě. Roku 1797 se stal členem a dokonce předsedou Rady pěti set, ale po státním převratu 18. fructidoru byl zatčen a odsouzen k deportaci do Cayenne. V červnu 1798 se mu spolu se sedmi společníky podařil útěk do Paramariba a odtud odplul do Velké Británie. O rok později se přidal k rakouské a ruské armádě a bojoval pod Korsakovem. Poté žil krátce v Německu a vrátil se do Velké Británie.
Tam navázal staré kontakty s Bourbony a spolu s Georgesem Cadoudalem navrhl atentát na prvního konsula Francie. V převlečení se oba vrátili do Paříže, kde Pichegru navázal kontakty s generálem Moreauem, ale 28. února byl zatčen. Před skončením soudního procesu byl Pichegru nalezen ve své cele v Templu zardoušen vlastní kravatou. Zda se jednalo o sebevraždu či o vraždu není dodnes zcela rozhodnuto. V roce 1816 byla mu v Arbois odhalena socha.


Bakesaurus

"Bakesaurus" byl ornitopodní dinosaurus, žijící v období svrchní křídy na území dnešní Číny. Tento rod je zmíněn v čínské knize The Dinosaur Egg Fossils in Nanyang, China autora Zhou, S.. Vědecká komunita si však stále není jistá, zda toto jméno existuje jako oficiální vědecký taxon.
Taxon "Bakesaurus" se na internetu objevil až v únoru roku 2006, kdy se o něm zmínil na internetovém diskuzním fóru Dinosaur Mailing List Jerry D. Harris.


Dolní Rakousy

Dolní Rakousy nebo i Dolní Rakousko je spolková země na severovýchodě Rakouska, obklopující svým územím Vídeň, která byla do 31. prosince 1921 její součástí. Do roku 1920 patřily k Dolním Rakousům také nynější česká území Západní Vitorazsko, Valticko a Dyjský trojúhelník. Dolnorakouskou metropolí je od 10. července 1986 Sankt Pölten. Předtím byla hlavním městem Vídeň. Od roku 1997 zasedá v Sankt Pöltenu i dolnorakouský zemský sněm.
Na severozápadě a severu sousedí s Českem, na severovýchodě na řece Moravě se Slovenskem. Dále v rámci Rakouska sousedí Dolní Rakousy s Vídní, na západě s Horními Rakousy, na jihu se Štýrskem, na jihovýchodě s Burgenlandem.
Celou zemí protéká od západu na východ evropský veletok Dunaj, v jehož okolí a též při řece Moravě zde převažují nížiny. Severovýchod Dolních Rakous tvoří převážně pahorkatiny a nížiny, zatímco na severozápadě převažují vrchoviny. Na jihu Dolních Rakous se zvedají Alpy, které na hranici se Štýrskem dosahují nadmořské výšky přes 2000 metrů. Nejvyšší horou dolnorakouských Alp je se svými 2 076 metry Klosterwappen.
Dolní Rakousy se tradičně člení na 4 čtvrtě, které však netvoří administrativní celky, ani se jejich hranice mnohdy neshodují s hranicemi správních celků. Administrativně se pak Dolní Rakousy člení na 21 politických okresů a 4 statutární města. Oficiální mapa zobrazující členění Dolních Rakous na čtvrtě a okresy, je zde.


Dionysius Lardner

Dionysius Lardner studoval přírodní vědy a matematiku v Cambridge a v roce 1817 se stal učitelem matematiky na Trinity College v Cambridge. Znám je díky svým pracím Treatise on algebraical geometry a On the differential and integral calculus. Editoval také encyklopedii Cabinet Cyclopaedia. Sem přispěl články z oborů mechaniky, hydrostatiky, geometrie a aritmetiky.
Mezi lety 1828 – 1831 byl profesorem přírodní filozofie a astronomie na londýnské univerzitě.


Bitva u Kerkenny

Bitva u Kerkenny byla námořní bitvou druhé světové války ve Středozemním moři. Bitva se uskutečnila v noci 16. dubna 1941 u Kerkennských ostrovů mezi italským a britským námořnictvem.
Počátkem dubna se v Neapoli shromáždil konvoj 4 německých a 1 italské lodě, který měl dopravit posily a zásoby pro Rommelovu ofenzívu, během které zahnal Brity zpět do Egypta. Italská loď Sabaudia měla dopravit střelivo a německé lodě měly dopravit 3000 vojáků a 14 400 tun vojenského materiálu. K ochraně konvoje byly určeny torpédoborce Luca Tarigo, Baleno a Lampo, kterým velel námořní kapitán Pietro de Cristofaro.
Britové se o přípravě tohoto konvoje dozvěděli z Ultra už 11. dubna. Vyslali na Maltu torpédoborce HMS Jervis, HMS Janus, HMS Nubian a HMS Mohawk pod velením námořního kapitána P. J. Macka, aby konvoj napadnul.
Konvoj byl zpozorován a sledován průzkumným letadlem z Malty už ráno 15. dubna. Po setmění vyplula z Malty Mackova skupina a 16. dubna 1941 ve 2 hodiny ráno narazila na italsko-německý konvoj. Podařilo se jí využít překvapení a palebné převahy. V boji, který trval asi 40 minut, byly potopeny torpédoborce Luca Tarigo, Baleno a Lampo, obchodní lodě Sabaudia, Iserlohn, Aegina, Adena. Poškozená obchodní loď Arta raději najela na břeh. Na britské straně se po zásahu 2 torpéd z Tariga potopil torpédoborec Mohawk.
Mackovi se podařilo zničit celý konvoj, a tak se vrátil zpět na Maltu. Z přepravovaných 3000 vojáků bylo zachráněno pouze 1248. Velitel konvoje Pietro de Cristofaro se potopil spolu s Tarigem. Torpédoborec Lampo se později podařilo vyzvednout, opravit a vrátit do služby.


Střídavý proud

Střídavý proud je termín označující elektrický proud, jehož směr se periodicky střídá. Například při běžné síťové frekvenci 50 Hz se směr proudu změní každých 10 milisekund. O střídavém proudu nejčastěji mluvíme v energetických rozvodech. Když mluvíme o silových obvodech střídavého proudu, často máme na mysli spíše obvody, které jsou napojené na síť ve které je konstantní harmonické střídavé napětí.
kde Im je amplituda střídavého proudu, Um amplituda střídavého napětí, ? je úhlová frekvence, ?0 je počáteční fáze střídavého napětí, ? je fázový posuv mezi napětím a proudem.
Střídavý proud nebo napětí nemají vždy sinusový průběh, mohou mít např. trojúhelníkový, pilový, obdélníkový, impulsní průběh apod. Při harmonickém napětí používaném v elektrorozvodných sítích je však nejlepší, když má napětí i proud harmonický průběh.
Pokud v konstantním magnetickém poli rovnoměrně otáčíme cívkou, pak se na jejích vývodech indukuje harmonické střídavé napětí.
Pokud předpokládáme pasivní lineární zátěž, pak střídavý proud a střídavé napětí v jednom obvodu mají stejnou frekvenci, ale podle charakteru zátěže má proud vůči napětí různý fázový posuv. Na součástkách s kapacitou má proud proti napětí fázový předstih, na součástkách s indukčností má proud proti napětí fázové zpoždění. Součástky pouze s elektrickým odporem nevytvářejí žádný fázový posuv - napětí a proud jsou ve fázi.
Lineární zátěž je ve střídavém obvodu charakterizována svou impedancí. Velikost impedance je vždy větší nebo rovna celkovému elektrickému odporu v obvodu a závisí na zdánlivých odporech jednotlivých součástek proti průchodu střídavého proudu.
Velikost obecných střídavých napětí a proudů není v obecném případě jednoznačně určitelná, protože není možné jedním číslem charakterizovat celý průběh, který obecně nemusí být a nebývá harmonický. V silových obvodech pod pojmem velikost napětí nebo proudu většinou rozumíme jeho efektivní hodnotu, avšak z hlediska účinku napětí či proudu může být v mnoha situacích důležitá také maximální hodnota, střední absolutní hodnota, nebo velikost základní harmonické jeho průběhu.
 Ustř = 2 Umax / ? = 0,6366 Umax
Umax = ? . U_stř / 2 = 1,5708 Ustř
U = ? . U_stř / ?8 = 1,1107 Ustř
kde Im je amplituda střídavého proudu a Um je amplituda střídavého napětí.
Střídavý proud vzniká elektromagnetickou indukcí v generátoru, nazývaném alternátor. Frekvence otáčení rotoru v generátoru určuje frekvenci střídavého proudu. Jestliže se otáčení rotoru děje se stálou úhlovou rychlostí, pak vzniklý střídavý proud má harmonický průběh.
Velkou výhodou třífázové soustavy je, že při lineární a symetrické zátěži je z generátoru v každém okamžiku periody odebírán konstantní výkon, takže na něm nevznikají momentové rázy.
Střídavý proud se používá kvůli snadnější výrobě v elektrárnách, dálkovému přenosu a v neposlední řadě kvůli snadnějšímu vypínání. Snížení přenosových ztrát se dosahuje především transformací elektrického napětí na vysoké napětí a nízký proud, čímž se snižují ztráty vzniklé vlivem zahříváním elektrického vedení. Transformace napětí typicky v elektrických transformátorech napětí.
Zásadní výhodou střídavého proudu je ve srovnání se stejnosměrným proudem jeho jednodušší výroba a distribuce:
Hlavní nevýhodou střídavého proudu je ve srovnání se stejnosměrným složitější rekuperace a nutnost synchronizovat generátory v celé síti.
Střídavý proud se používá v běžných domácích elektrických spotřebičích. V převážné většině spotřebičů spotřební elektroniky se používá nižší stejnosměrné napětí, které se typicky vyrábí pomocí spínaného zdroje. Tyto spotřebiče tedy mohou být alternativně napájeny z jiných zdrojů stejnosměrného napětí, jako jsoubaterie, suché články apod.
Pro použití v domácnostech se velmi vysoké napětí snižuje v rozvodnách a transformovnách na vysoké napětí, to se pak dále snižuje v uličních elektrotransformátorech na efektivní hodnotu fázového napětí 230 V. V bytovém rozvodu je obvykle vytvořeno několik navzájem nezávislých napájecích okruhů. Každý z těchto okruhů bývá připojen z důvodů rovnoměrnějšího zatížení k jiné fázi rozvodné sítě. Pro silnější elektromotory se používá sdružené mezifázové resp. třífázové napětí 400 voltů resp 0,4 kilovoltů V Americe se v domácnostech používá elektrický rozvod o napětí 110 V a frekvenci 60 Hz
Zvláštní kapitolu tvoří speciální typy trakčního napájení v dopravě, kde kromě stejnosměrného napájení trakčních vozidel se používá běžná frekvence 50 Hz ve speciálním zapojení. Některých zemí např. Německo, Rakousko a Švýcarsko železnice používá třetinový kmitočet 16 a 2/3 Hz. Další typy speciálního použití střídavého proudu bychom mohli najít v průmyslu, kupř. v hutnictví se běžně používají obloukové pece s běžnou frekvencí 50 Hz. Početně nejvýznamnější a nejsilnější skupinu elektrospotřebičů v průmyslu ale tvoří třífázové asynchronní motory, které v převážné míře pohání naprostou většinu běžných průmyslových strojních mechanismů.
Střídavý proud je používán i v palubních sítích některých dopravních prostředků. V těchto případech je obvykle používán střídavý proud s vyšší frekvencí pro snížení ztrát a zmenšení rozměrů a hmotnosti transformátorů.
Ve schématech elektrických obvodů se střídavý proud označuje vlnovkou ~. Anglická zkratka střídavého proudu je AC.


Znělá dentální frikativa

Znělá dentální frikativa je souhláska, která se vyskytuje v mnoha jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem ?, číselné označení IPA je 131, ekvivalentním symbolem v SAMPA je D.


Tódži

Tódži je buddhistický chrám sekty Šingon v Kjótu, Japonsko. Jeho jméno znamená Východní chrám a kdysi existoval i jeho protějšek Saidži. Stály vedle brány Rašómon, vstupní brány do Heiankjó.
Slavný mnich Kóbó Daiši založil Tódži v roce 823 z příkazu císaře Sagy. Oficiální název chrámu je Kjó-ó-gokoku-dži, což naznačuje, že jeho úlohou byla ochrana národa. Je zde uctíván Jakuši Njorai, Buddha léčitel.
Pagoda chrámu Tódži je 57 m vysoká a je nejvyšší dřevěnou věží v Japonsku. Pochází z období Edo, kdy ji nechal přestavět třetí Tokugawský šógun Iemicu.
Od roku 1994 je chrám spolu s několika dalšími památkami v Kjótu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“.
 Image:Toji1.jpg|Jedna z budov chrámu Tódži Image:TojiPond.jpg|Jezírko v chrámu Tódži Image:Toji-temple-kyoto.jpg|Pagoda Tódži


.45 ACP

.45 ACP je pistolový náboj zkonstruovaný Johnem Browningem v roce 1905 pro použití ve svém prototypu pistole Colt, která byla poloautomatická. Z toho se později vyvinula pistole M1911, která byla roku 1911 převzata americkou armádou.
Tento náboj se stal jedním z nejúspěšnějších vůbec, jak při vojenském použití, tak při použití civilisty. Od svého vytvoření na něj bylo komorováno nespočetně zbraní.
Americké jezdectvo kupovalo a testovalo na přelomu 19. a 20. století velké množství zbraní. Po mnoha testech a zkušenost z jiných armád došli k závěru, že minimální ráže má být .45 .
Firma Colt pracovala s Browningem na vývoji ráže .41 v roce 1904 a když v roce 1905 jezdectvo požadovalo ráži .45, předělali svojí pistoli na tuto požadovanou ráži. Výsledkem byl Colt Model 1905 a nový náboj .45 ACP.
Náboj měl původně střelu o hmotnosti 13g a úsťovou rychlost 275 m/s. Po mnoha zkouškách se ale zjistilo, že lepší je hmotnost 15g a rychlost 260 m/s.
Tento náboj je velmi podobný výkonem náboji .45 S&W. Ve srovnání s nábojem .45 Colt je pouze o trochu méně výkonný, ale je mnohem kratší.
Jedná se o jeden z nejefektivnější pistolových nábojů určených pro boj. Kombinuje velmi dobrou přesnost se zastavovacími schopnostmi proti lidským útočníkům. Dále má přijatelný zdvih a zpětný ráz a nízký světelný záblesk při výstřelu.
Jako mnoho jiných pistolových nábojů dosahuje nízké úsťové rychlosti a proto není příliš vhodný proti neprůstřelným vestám. Jeho další nevýhodou jsou větší rozměry, s čímž souvisí jednak vyšší výrobní náklady, ale také skutečnost, že se jich do zásobníku nevejde příliš mnoho. To je častý důvod, proč si lidé kupují raději zbraně komorované na jiné, rozměrově menší, náboje. Z tohoto hlediska je také nepříjemné, že když výrobce zbraně použije dvouřadý zásobník, tak je rukojeť zbraně příliš velká a pro většinu lidí tudíž nepohodlná. Proto i různé policejní jednotky dávají přednost nábojů typu .40 S&W a .357 SIG
I při použití neexpanzivní střely je tento náboj efektivní vůči lidským cílům. Díky svému rozměru totiž při průletu tkáněmi vytvoří velký a poměrně trvalý střelný kanál. V několika poslední desetiletích se objevily moderní střely typu hollow-point, které měly zvýšit expanzivní potenciál střely a tím i pravděpodobnost zastavení útočníka. Bohužel vzhledem k nízké úsťové rychlosti střely, je expanze nespolehlivá. Výjimkou je varianta +P se skoro 20% vyšší rychlostí.
Výhodou vyššího průměru střely je nižší šance prostřelení cíle naskrz. Tím se snižuje pravděpodobnost zranění dalších osob, které nebyly cílem střelby.
Vzhledem k tomu, že všechny standardní laborace tohoto náboje jsou podzvukové, tak se jedná o jeden z nejsilnějších nábojů, na který se dá dobře použít tlumič hluku výstřelu.


Gambrinus

Gambrinus je značka českého piva, která je jedna z nejrozšířenějších v České republice, vyráběného v pivovaru Plzeňský Prazdroj a.s. v Plzni a také rakouského piva, které vaří ve Vídni pivovar Ottakringer Brauerei AG a distribuje firma Sörvis GmbH. Tato značka je užívána i mnohými jinými pivovary v Německu a Dánsku. V Mendigu se koná každý druhý rok pivní slavnost Gambrinusfest. Na webové stránce Gambrinus´ Mug lze nalézt stovky receptů jak vyrábět nejrůznější druhy piva. Firma byla založena v roce 1869 .
Pod všemy druhy čekého piva Gambrinus je podepsán vrchní sládek pan Jan Hlaváček.
První pivní etiketa piva značky Gambrinus byla použita v roce 1920.
Rakouský pivovar Ottakringer vaří jen jeden druh tohoto piva a to výčepní Gambrinus s obsahem alkoholu 4,6%. Do roku 2001 byl dodáván ve žlutavých plechovkách, dnes je barevné pozadí v barvě stříbrné.


Ciferace

Ciferace je pojem z oblasti aritmetiky. Ciferným součtem daného čísla v dané číselné soustavě rozumíme číslo, které získáme sečtením všech cifer v jeho zápisu v této číselné soustavě a následným opakovaním sčítání cifer výsledku, dokud nedostaneme jednociferné číslo.


Stanisław I. ze Szczepanowa

Sv. Stanisław I. ze Szczepanowa či prostě svatý Stanislav byl polský katolický biskup a mučedník, v letech 1072-1079 biskup krakovský. Zemřel v kostele sv. Michala ve Skalce, kde jej při mši vlastní rukou zavraždil polský král Boleslav II. Smělý. Je patronem krakovské i řady dalších diecézí a celého Polska, kde patří k nejuctívanějším svatým.
Po studiích v Hnězdně, belgickém Liege a možná i v Paříži se vrátil do Polska, kde se stal kanovníkem krakovské katedrály. Roku 1072 byl vysvěcen na krakovského biskupa. Postupně se vyostřoval jeho konflikt s polským králem Boleslavem II., kterého kritizoval za nemorální život a kterého posléze Řehoř VII. exkomunikoval. Boleslav II. Stanislava roku 1079 zavraždil mečem v kostele sv. Michala ve Skalce u Krakova. Král se měl přihnat se žoldnéry a nakázat jim, aby vyvedli biskupa ven. Při jejich váhání vjel do kaple sám a rozpoltil Stanislavovi hlavu.
Stanislavovy ostatky byly později přeneseny do krakovské katedrály a roku 1253 byl papežem Inocencem IV. kanonizován. Roku 1979 proběhly velké oslavy při příležitosti 900. výročí jeho úmrtí.
Znázorňován je vždy v biskupských pontifikáliích. Meč, který má u sebe, symbolizuje jeho mučednickou smrt. Mnohdy leží u jeho nohou vzkříšený mrtvý, kterého prý Stanislav přivedl před krále jako svědka zákonitého nabytí jistého církevního pozemku.


Arnold Robinson

Sir Arnold Robinson je fiktivní postava v seriálu Jistě, pane ministře a v následujících dílech Jistě, pane premiére, jehož postavu ztvárnil John Nettleton. V seriálu Jistě, pane ministře zastává funkci tajemníka kabinetu. V poslední epizodě „Party Games“ odchází do důchodu a je nahrazen Sirem Humphreym Appleby, stálým tajemníkem ministerstva pro administrativní záležitosti.


Louky v České Čermné

Přírodní památka Louky v České Čermné zahrnuje louky na jižním okraji obce Česká Čermná v okrese Náchod.
Předmětem ochrany je zachování ekosystému přirozených a polopřirozených lučních a mokřadních společenstev kde se výskytuje ohrožená rosnatka okrouhlolistá.
Květena - Přírodní památka představuje mozaiku společenstev vysokých ostřic asociace Caricetum rostratae a Caricetum gracilis vázaná na prameniště a ostřicových společenstev rašelinných luk asociace Caricetum goodenowii s rozvolněným bylinným patrem s rašeliníky, s rosnatkou okrouhlolistou a kozlíkem dvoudomým. Plošně nejrozšířenější jsou společenstva vysokobylinných luk se stálým zamokřením kde se vyskytuje pcháč bahenní, pcháč potoční, hadí kořen větší, krvavec toten, kohoutek luční, blatouch bahenní aj. Ve fragmentech byl zaznamenán výskyt společenstev svazu Nardo-Juncion squarrosi a Violion caninae.
Zvířena - Na podmáčených místech se vyskytuje ještěrka živorodá, hojná je užovka obojková, velmi vzácně je zde pozorována zmije obecná.


Ruský rubl

Ruský rubl je zákonným platidlem Ruska. Jeho ISO 4217 kód je od roku 1998 RUB. V tomto roce provedlo Rusko měnovou reformu, kdy se z 1000 starých rublů RUR stal 1 nový rubl RUB. Jedna setina rublu se nazývá kopějka. Název rubl nesl i název měny, kterou používaly předchůdci současné Ruské federace - carské Rusko a Sovětský svaz.
Současné mince mají hodnoty mince 1, 5, 10, 50 kopějek a 1, 2, 5 rublů.
Bankovky jsou tisknuty v nominálních hodnotách 5, 10, 50, 100, 500, 1000 a 5000 rublů.


Libeň

Libeň je městská čtvrť a katastrální území, tvořící jižní část pražské městské části Praha 8 a zasahující i do městských částí Praha 7 a Praha 9. Do Prahy 7 patří pouze malý pruh území západně od severního předmostí mostu Barikádníků, do Prahy 9 oblast východně od křižovatky Balabenka a zahrádkářská osada s hřištěm TJ Střižkov u Střížkova.
Územím pražské Libně protéká říčka Rokytka, která zde také ústí do Vltavy. Voda z řeky Vltavy vlivem zpětného vzdutí v jejím povodí behem povodně v roce 2002 způsobila zatopení Palmovky.
První zmínka o Libni pochází z roku 1363 a k Praze byla připojena 12. září 1901.
Mezi památky Libně patří Libeňský zámeček, na kterém byla podepsána mírová smlouva mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem v roce 1608.
Většinu obytné zástavby tvoří jen několikapatrové cihlové domy. Objevují se zde samozřejmě i moderní stavby.
Spisovatel Bohumil Hrabal prožil nemalou část svého života v pražské Libni. V Libni se odehrává děj hned několika jeho pábitelských knížek. Konrétně Svatby v Domě a Něžný barbar. Jednu celou stranu této ulice později nahradila zeď autobusového nádraží. Tato zeď je dnes, bohužel zatím jen z menší části, pomalována motivy z Hrabalových knížek a to díky umělkyni Tatianě Svatošové, která s celým projektem přišla a zrealizovala jej. Hlavní dominantou je kromě 5,5 metru vysoké podobizny Bohumila Hrabala i psací stroj značky Parkeo a 16 koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost. Hrabalova zeď byla dokončena 15. října 1999. Na zdi jsou dokonce vymalovány i úryvky z Hrabalových děl, především z těch, které se týkají ulice Na Hrázi.
Na území Libně se také nachází Fakultní nemocnice Bulovka, kde byl po atentátu hospitalizován zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Atentát provedl Jozef Gabčík a Jan Kubiš, na křižovatce ulice V Holešovičkách a Zenklovy ulice v zatáčce nedaleko od Bulovky během Heydrichovy cesty přes Kobylisy resp. z Panenských Břežan do Prahy. Heydrich v nemocnici po atentátu zemřel na otravu krve.
Skokem z okna nemocnice Na Bulovce ukončil svůj život významný český spisovatel Bohumil Hrabal.
Libeň byla už roku 1896 spojena s Florencí tratí elektrické tramvaje. Z trati Florenc-Balabenka na Palmovce odbočovala trať na Libušák. Trať i s vozovnou a vlastní elektrárnou na Švábkách nechal postavit český vynálezce František Křižík. Dnes je libeňská Palmovka jedním z důležitých dopravních uzlů. Kříží se zde deset tramvajových linek. Je zde autobusové nádraží, zastávky tramvají i stanice metra.
Od roku 1875 do roku 1972 vedla přes dnešní křižovatku Palmovka také odbočka Severozápadní dráhy na nádraží Praha-Těšnov, která byla zrušena kvůli výstavbě severojižní magistrály. Poblíž přejezdu u Palmovky bývalo nádraží Praha-Libeň dolní nádraží. Železniční nádraží Praha-Libeň leží ve Vysočanech.
Na rozhraní Libně a Karlína byl v roce 1990 postaven tramvajový most z Palmovky na žižkovský Krejcárek a Ohradu. V roce 2005 byla v souvislosti s výstavbou železničního tzv. Nového spojení souběžně s tramvajovým mostem postavena otevřená silniční estakáda, jež nahradila nevyhovující silnici několikrát křížící železniční trať.
 Soubor:Nadvori libenskeho zamecku.jpg|Nádvoří libeňského zámečku s kaplí Image:Libenska synagoga 2.jpg|Libeňská synagoga na Palmovce Image:LOWITUV MLYN.jpg|Löwitův mlýn v Thomayerových sadech v Libni Image:Libensky most 1.jpg|Libeňský most spojuje Libeň s Holešovicemi Image:Prague Liben Sokolovska1.jpg|Sokolovská ulice v Praze 9 u Vysočan Image:Sazka-panorama1.jpg|O2 arena v Libni v Praze 9


Černé září

Černé září, byla palestinská teroristická skupina. Nejčastěji je Černé září zmiňováno v souvislosti s Mnichovským masakrem.
Obecně se soudí, že Černé září vzniklo jako odnož Fatahu, ozbrojeného křídla Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1971. Svůj název Černé září odvozovalo od událostí z 16. září 1970, kdy po pokusu palestinských bojovníků svrhnout jordánského krále Husajna jordánská armáda zabila či z Jordánska vyhnala tisíce Palestinců. Černé září si za svůj cíl vytklo pomstít tuto porážku. Dle Bennyho Morrise, historika z Ben Gurionovi univerzity vzniklo jako odezva na požadavek některých extrémistů uvnitř OOP a Fatahu po větší bojovnosti.
Podle výslechů některých zadržených členů byl zakladatelem a faktickým vůdcem Černého září Salah Chaláf. Černé září vytvořil z pozůstatku Džiház ar-Razdu, výzvědné služby Fatahu. Začátkem roku 1972 se Salah Chaláf s Černým zářím rozešel, neboť síť autonomních buněk se stala nepřehlednou, začala se vymykat kontrole a navíc se jeho příslušníci zřekli původního cíle, totiž pomstít vyhnání Palestinců z Jordánska. Za svůj cíl si Černé září vytklo nejen zničení Izraele, ale bojovalo i proti tzv. reakčním režimům v Maroku a Saudské Arábii. To ovšem byli tradiční podporovatelé Arafatova Fatahu. Tím se samotný Arafat dostával do nepříjemné situace, neboť tyto země požadovaly likvidaci Černého září, ale zároveň bylo Černé září mezi Palestinci populární a pokus o jeho likvidaci by mohl být Arafatovi osudným. Černé září začalo být pro svou úzkou spolupráci LFOP považováno za krajně levicovou organizaci.
Abú Ijád, Arafatův šéf bezpečnosti a jeden ze zakládajících členů OOP ve své knize Bez státu tvrdí, že „Černé září nebylo nikdy teroristickou organizací“ a „jeho členové vždy popírali jakékoliv vazby na Fatah či OOP“. Mohamed Oudeh naproti tomu tvrdí, že nic takového jako Černé září neexistovalo. Fatah tak podepisoval své akce, se kterými ale nechtěl být spojován. Černé září mohlo být založeno i jako způsob jak obejít prohlášení Fatahu, že nebude zasahovat do domácí politiky arabských států.
Americké Ministerstvo zahraničních věcí v roce 1981 uvolnilo dokument z roku 1973, který potvrzoval, že Fatah je mateřskou organizací Černého září.
Svou činnost Černé září ukončilo v prosinci 1974, i když ještě v roce 1988 byl proveden útok, ke kterému se kdosi přihlásil jménem Černého září.
Podle novináře J. K. Cooleyho Černé září odstoupilo od operační a organizační struktury fidájínů. Jeho příslušníci operovali v izolovaných skupinkách tvořených asi čtyřmi členy. Buňky mezi sebou nebyly propojeny, rozkazy od velení předávali prostředníci. Tato struktura poskytovala Fatahu možnost hodnověrně se distancovat od akcí Černého září.
Dle zpravodajských informací se Černé září sestávalo ze 100 Palestinců a 15 Evropanů, zejména studentů, učitelů, obchodníků či diplomatů trvale žijících v Evropěa vycvičených v tehdejší NDR. Organizace se skládala ze dvou vnitřních okruhů. Jeden tvořili Chaláfovi žáci:
Druhý okruh byl tvořen pěšáky, kteří pouze plnili předem určené úkoly a neznali pozadí akcí.


Skyclad

Kapela byla založena roku 1990 bývalým zpěvákem Sabbatu Martinem Walkyierem a kytaristou kapel Satan a Pariah Stevem Ramseyem, poté co Walkyier opustil Sabbat kvůli neshodám s kytaristou Andy Sneapem ohledně zaměření jejich textů. Jejich cílem bylo dát dohromady „ultimátní pohanskou metalovou kapelu“ (původní nápady týkající se kapely zahrnovaly takové výstřelky jako oblečení ve stylu Robina Hooda, od nichž bylo brzy upuštěno. Po přibrání dalšího ex-člena Pariah, baskytaristy Graema Englische a bubeníka Keitha Baxtera podepsali smlouvu s německou nahrávací společností Noise International a nahráli a v roce 1991 vydali album Wayward Sons of Mother Earth.
Po turné s kapelou Overkill angažovali Frithu Jenkinsovou jako hráčku na housle a klávesy a druhého kytaristu v osobě Davea Pugha, což umožnilo více folkový sound na jejich následující nahrávce A Burnt Offering for the Bone Idol. Rané období kapely bylo velmi plodné, což dokazují alba Jonah's Ark následující v roce 1993 a Prince of the Poverty Line o rok později, v roce 1994 s Cath Howellovou místo Frithy Jenkinsové. Ta byla vzápětí nahrazena George Biddleovou roku 1995 na albu The Silent Whales of Lunar Sea, po jehož vydání opustili kapelu Baxter a Pugh. Protože kapela nemohla jezdit na turné, nahrála a vydala během roku alba Irrational Anthems a Oui Avant-Garde a Chance, obě se studiovými bubeníky. The Answer Machine? následovalo v roce 1997, pořád bez stálého bubeníka, ale v roce1998 byli přijati bubeník Jay Graham a kytarista Kevin "Riddler the Fiddler" Ridley, aby nahráli album Vintage Whine vydané 1999.
Sestava zůstala stejná na albu Folkémon, nahraném roku 2000, ale zakládající člen Walkyier opustil kapelu v roce 2001. Uváděl různé důvody, jako finanční potíže nebo neochotu kapely k turné po Jižní Americe vzhledem k otázkám bezpečnosti, ačkoli ostatní členové kapely poznamenali, že jeho poněkud zatrpklá povaha byla jedním z faktorů, které nejvíce přispěly k nestabilitě sestavy. Walkyier poté založil The Clan Destined. Pro mnoho fanoušků byly Walkyierovy texty a způsob podání jedním z hlavních lákadel kapely, a panovaly obavy, že jeho odchod způsobí rozpad kapely. Po nahrazení bubeníka Jaye Grahama a přesunutí Kevina Ridleyho k mikrofonu se kapela vrhla do nahrávání aby tyto obavy vyvrátila albem No Daylights... Nor Heel Taps vydaným v roce 2002, které obsahovalo studiové nahrávky „irských hospodských verzí“ klasických skladeb Skyclad hraných novou sestavou, po kterém následoval singl z roku 2001 „Swords of a Thousand Men“. Titulní píseň singlu, předělávka písně od kapely Tenpole Tudor, se objevila také na limitované edici alba Folkémon jako bonus track, ač v odlišné verzi. Singl obsahoval dvě nahrávky této písně, jednu odzpívanou Kevinem Ridleym, a jednu s hostujícím zpěvákem Ten Pole Tudor Edwardem Tudor-Polem. Vydání singlu a alba bylo provázeno turné 'The Same…But Different', největším jaké Skyclad podnikli za mnoho let. Ještě v roce 2001 kapela vydala Another Fine Mess, obsahující živé nahrávky z roku 1995 a obsah EP Outrageous Fourtunes.
Roku 2004 vydaná A Semblance of Normality představuje první nový po-Walkyierovský materiál, a svým laděním se nese v podobném duchu jako předchozí nahrávky díky Ridleyho zřejmé snaze sledovat v textech podobná témata a styl jako Walkyier za zachování vlastní identity. Album bylo nejspíše jejich do té doby nejšířeji přijatým albem, pravděpodobně díky lepší distribuci a reklamě, a vysloužilo si chválu kritiky, zejména v anglicky hovořícím světě, kde je kapela ironií osudu téměř neznámá. Každopádně v Jižní Americe a kontinentální Evropě jsou nesmírně populární už mnoho let, především pak v Německu a Řecku.
Současnou nahrávkou Skyclad je EP Jig-a-Jig, které si kapela vydává sama. Na novém albu kapela pracuje, ale není jisté zda bude vydáno v listopadu 2006, jak bylo v plánu, protože label Black Lotus Records, se kterým Skyclad podepsali smlouvu počátkem roku 2006 ukončil činnost jen několik měsíců poté.
Název kapely je převzat z wiccy, kde znamená rituální nahotu – účastníci obřadu jsou doslovně „oděni pouze oblohou“ na znamení rovnosti. Jméno odkazuje jednak na náboženské sklony kapely, jednak na jejich sociální názory, jak je vyjádřeno v písni „Skyclad“ z jejich prvního alba.
Skyclad by mohli být definováni jako protestní kapela. Jejich texty jsou věnovány především problémům a tématům z okolního světa jako je chudoba, drogy, environmentalismus, politika, úpadek ve městech, pohanství, společnost nebo komerce. Jejich texty jsou spíše levicově orientované, se silným příklonem k pracujícím, kapela není v žádném případě liberální. Písně "Men of Straw" a "Catherine at the Wheel" ukazují nekompromisní názor nulové tolerance ke zneužívání dětí. Některé Walkyierovy texty jsou hořkou milostnou lyrikou nebo vyjadřují fascinaci sexuálně dravými ženami.
Kapela je proslulá ukrýváním skrytých významů v narážkách a slovních hříčkách, přestože Ridley od toho na pozdějších albech zčásti upouští, upřednostňujíce poněkud přímočařejší styl. Slovní hříčky jsou každopádně pokládány za nedílnou součást jejich textů, a není důvod se domnívat že by měly být zcela vypuštěny.
První album Skyclad se neslo v duchu thrash metalu s trochou folkových vlivů, zejména v některých písních. Přestože na první pohled připomíná jejich styl prostou kombinaci předchozích hudebních projektů jednotlivých členů, při bližším pohledu nalezneme specifické rysy v instrumentálním podání i ve Walkyierově přirozenějším zpěvu ( v protikladu k jeho nosovému vrčení, charakteristickému pro jeho angažmá v Sabbat. Přidání houslí a kláves umožnilo Skyclad stát se postupně čímdál více folkem ovlivněnou kapelou. Dalším velkým posunem byl odklon od thrash metalu jakožto hlavního vlivu ve prospěch stylu mnohem více připomínajícího před-novobritskovlnoheavymetalové hard rockové a heavy metalové kapely jako Jethro Tull, Uriah Heep a Thin Lizzy. Hudební styl kapely začal více kolísat s novějšími nahrávkami: Outrageous Fourtunes a No Daylights… Nor Heeltaps jsou plně akustické, téměř pokládané za tradiční britskou folkovou hudbu, zatímco Folkémon a A Semblance of Normality jsou mnohem rockovější než alba která jim bezprostředně předcházela.
Zajímavou součástí mnoha alb Skyclad jsou krátké skladby, často intra či outra, které si pohrávají s různými hudebními styly či nástroji. Ty zahrnují mluvené slovo, a skladby používající nástroje jako dudy, trubka a bodhrán které obvykle nemají ve svém repertoáru.


Nebezpečný odpad

Nebezpečný odpad je takový druh odpadu, který se vyznačuje negativním vlivem na životní prostředí a zdraví lidí nebo zvířat, nebo při manipulaci s ním hrozí nějaké další nebezpečí. Nelze s ním proto nakládat jako např. se smíšeným komunálním odpadem nebo odpadem určeným k běžné recyklaci. Nelze ho tedy ukládat do otevřených skládek, ani spalovat v běžných spalovnách. Likviduje se buď ve speciálních spalovnách nebezpečných odpadů, nebo se dále recykluje ve specializovaných firmách.
Jako nebezpečný označujeme takový odpad, který vykazuje jednu nebo více z níže uvedených vlastností:
Nebezpečný odpad vzniká ve výrobní sféře, komunální sféře, ale nachází se také v tzv. starých ekologických zátěžích.
V roce 2002 bylo v České republice vyprodukováno 1 289 912 tun nebezpečných odpadů, z toho nejvíce v Moravskoslezském, Ústeckém a Jihomoravském kraji.


Iomega Jaz

Iomega Jaz, známý i jako mechanika Jaz, je výměnný systém na úschovu dat, který zavedla společnost Iomega. V současnosti už není podporován.
Tyto mechaniky byly uvedeny na trh s kapacitou 1 a 2 GB, což bylo významné zvýšení v porovnání s tehdy nejpopulárnějším systémem Zip. Na rozdíl od Zip mechaniky, která používala technologii pružných disků, Jaz byl založen na technologii pevného disku. Obsahoval jednu plotnu pevného disku ve výměnném pouzdře s motory a hlavami v pevné časti jednotky. Jaz nikdy nedosáhl takového úspěchu a rozšíření jako Zip, přičemž názory na důvod se rozcházejí. Jedním z názorů byla rostoucí popularita a klesající cena CD-R a CD-RW mechanik, podle jiných názorů rostoucí kapacita pevných disků nebo špatná marketingová strategie společnosti Iomega. Kritizovaná bývala i spolehlivost mechaniky. Moderní systém Iomega REV drive vypadá trochu jako nový pokus ovládnutí trhu s použitím podobné technologie.


Filatelie

Filatelie je obor zabývající se poštovními známkami a kolky, jejich vzhledem, výrobou a použitím po jejich vydání poštovními úřady. Ačkoli mnoho lidí ztotožňuje filatelii se sbíráním známek, samotná filatelie je poněkud širší pojem. Například filatelista může studovat velmi vzácné známky a ani nepředpokládá, že je bude vlastnit. Některých známek totiž například zbylo jen několik málo exemplářů a ty jsou obvykle v muzeích a soukromých sbírkách.
První výskyt slova filatelie, ve francouzské podobě philatélie, je spolehlivě doložen. Poprvé jei použil Georges Herpin v časopise Le Collectioneur de timbres-poste 15. listopadu 1864. Slovo filatelie je tvořeno z řeckého philos a ateleia. Byly navrženy i alternativy, ale ty se nikdy nevžily jako timbrofilie nebo timbrologie.
Díky filatelii můžeme ze zdánlivě stejně vypadajících známek podrobnějším zkoumáním rozpoznat jejich různé odchylky, jako jsou odlišné druhy papíru, různé průsvitky, variace v odstínu barvy, různé druhy zoubkování a další. Porovnáním se záznamy vydávajících poštovních úřadů můžeme zjistit, zda tyto odchylky byly úmyslné či nikoliv. Dalším bádáním se zjišťuje, jak a proč k jednotlivým změnám došlo.
Nejen díky tomu, že známka je cenina, bylo v průběhu let vytvořeno mnoho padělků. Právě znalost filatelie je pomáhá odhalit.
Technická filatelie se zabývá studiem techniky výroby známek a jejich identifikace. Mezi tyto prvky patří:
Námětová filatelie se zabývá náměty, tedy tím, co je zobrazeno na známce. Jako námět může sloužit téměř cokoliv. Námětová filatelie se například zabývá chybami vzniklými už při návrhu, postupnými změnami v návrhu nebo také, proč byl jaký námět použit na konkrétní známku.
Poštovní historie se soustřeďuje na užití známek při doručování zásilek. Zabývá se také studiem poštovních razítek, úřadů a dalších poštovních autorit a procesy, při kterých zásilka putuje od odesílatele k adresátovi.
Aerofilatelie se zabývá leteckou poštou, tedy zejména použitím leteckých známek a nálepek, studiem leteckých celistvostí apod. Jedná se obecně o vzdušnou přepravu poštovních zásilek - tedy letadlem, balónem nebo vzducholodí. V poslední době se od tohoto oboru odštěpila astrofilatelie.
Geografilatelie se zabývá vydanými známkami z hlediska zeměpisného a politického. Zjišťuje se, zda a kým byly pro určité území vydány známky a zda byla naplněna poštovní funkce těchto známek. Pro označení takových území se vžil pojem známková země.
Filatelie je převážně založena na rozpoznávání a studiu filatelistického materiálu. Lidské smysly nejsou tak přesné, jak bychom někdy potřebovali, a proto jim musíme pomáhat různým způsobem. Některé průsvitky můžeme snadno zjistit tím, že se na známku podíváme proti světlu, někdy musíme použít speciální zvýrazňovací roztok nebo ultrafialovou lampu využívající světla určitého spektra. Dále se používají různá zvětšovací skla, zoubkoměry nebo mikrometry. Při studiu lze také s úspěchem používat počítač včetně scanneru, který zvětší libovolný detail a pomůže rozlišit jednotlivé typy známek či razítek; toto lze s výhodou použít také u celistvostí.


Feston

Feston - dekorativní prvek, malovaný nebo častěji plastický, štukový, užívaný ke zkrášlení průčelí paláců, zámků, obytných budov i interiérů, zvláště schodišť a representačních sálů. Zavěs z listů, květů, případně ovoce, propletený nebo zakončený stuhou. Vyvinul se z antické enkarpy. Řada festonů vytváří girlandu. S festonem se setkáme v antickém, renesančním, barokním a klasicistním umění. Feston ve formě vavřínového polověnce je v českých zemích charakteristický pro období konce 18. století.


Karel Zelinka

S fotbalem začínal jako sedmiletý ve východočeském Chlumci nad Cidlinou. Zde působil sedm let a v roce 2002 přestoupil do SK Slavia Praha. V tomto působišti je dodnes, výjimkou bylo jen půlroční hostování u sousedních Bohemians Praha. Tam se ovšem do základní sestavy neprosadil a putoval tedy zpět do Slavie. Po příchodu byl zařazen do B mužstva, ve kterém hrál až do konce sezony 2006/2007. V letní přestávce byl povolán do prvoligového mužstva.
Prošel všemi juniorskými výběry až do "18" , poté se ovšem zranil a do reprezentace se už nedostal. Jeho spoluhráči byla spousta fotbalistů z letošní "20" , které si velmi dobře vede na světovém šampionátu této věkové kategorie.


Faye Dunaway

Dorothy Faye Dunaway je americká herečka oceněná Zlatým glóbem, cenou Emmy a Oscarem pro herečku v hlavní roli za film Síť, poté co již předtím získala dvě oscarové nominace za kritikou kladně přijaté snímky Bonnie a Clyde a Čínská čtvrť.
Narodila se ve městě Bascom na Floridě matce v domácnosti Grace Aprilové a armádnímu úředníkovi Johnu MacDowellovi Dunawayovi. Studovala bostonskou a státní floridskou univerzitu, herectví však ukončila na floridské univerzitě. V roce 1962 nastoupila do Národního divadla a akademie.
První filmovou přípežitost získala ve snímku Hurry Sundown. Ve stejném roce přijala jednu ze svých nejvýznamnějších rolí, když ztvárnila přitažlivou vražedkyni Bonnie Parkerovou ve filmu Bonnie a Clyde, za kterou byla nominována na Oscara. Film jí také zajistil pozici sex-symbolu. Následujícího roku se objevila spolu se Stevem McQueenem v kriminálním dramatu Případ Thomase Crowna v roce 1969 v Tiché dohodě režiséra Kazana. Arthur Penn si jí vybral do antiwesternu Malý velký Muž, následně si zahrála roli intrikánky Milady DeWinterové v adaptaci Tři mušketýři, objevila se v katastrofickém Skleněném pekle, po boku Jacka Nicholsona v Čínské čtvrti a Roberta Redforda ve snímku Tři dny Kondora.
Roku 2001 se ujala režie a hlavní role v krátkém osmnáctiminutovém filmu Yellow bird dle předlohy Tennesseeho Williamse.
Byla dvakrát vdaná, poprvé za zpěváka Petera Wolfa a podruhé za britského fotografa Terryho O'Neilla, se kterým má jedno dítě Liama O'Neilla. V roce 2003 však její bývalý manžel prohlásil, že Liam není vlastní, ale adoptované dítě.


Křižmo

Křižmo, v původním řeckém originále ???µ?, ve významu pomazání, pomazaný, též nazývané myrha, je posvěcený panenský olivový olej používaný v římsko-katolické, řecko-katolické, ortodoxní, starokatolické i některých protestantských církvích k udělování svátostí pomazání kněží, katechumenů nebo nemocných. Oleje jsou obvykle svěceny při dopolední liturgii na Zelený čtvrtek, začátek velikonočního tridia.


Ceny WTA

Toto je seznam cen udělovaných organizací ženského tenisu WTA hráčkám, které dosáhly vynikajících výsledků v sezóně či kariéře.


Sammy Adjei

Adjei byl jmenován náhradním brankářem na Mistrovství světa ve fotbale 2006 dne 13. května 2006. Adjei vystoupil na turnaji jen jednou jako náhradník,když první brankář Richard Kingson který byl zraněn. Dne 24. března 2007 byl brankářem pro Ghanu na mezinárodním přátelském zápase proti Rakousku ve Štýrském Hradci. Byl však zraněn po střetu s rakouským útočníkem Strikerem v prvním poločase a musel být odvezen do nemocnice. Pro změnu ho nahradil právě Richard Kingson. Adjei byl znovu povolán, aby se připojil k Ghaně jako brankářská dvojka pro Africký pohár národů. Po tomto turnaji se rozhodl, že s reprezentační kariérou skončí.


Ampersand

Ampersand je znak především latinské a anglické abecedy. Z nich je převzat do mnoha dalších abeced.
Název "ampersand" vznikl zkomolením označení "and per se and", což je anglicko-latinské vyjádření funkce znaku & a do češtiny by šlo převést jako " a sám o sobě a". Tato fráze má původ nejspíše při odříkávání abecedy v anglických školách 19. století. Písmena, která by mohla být zaměněna za slova, se odlišovala právě latinským "per se" uváděným před nimi. Znak & byl zařazován na konec abecedy.
Typografický znak vznikl jako ligatura písmen "e" a "t" tvořících latinské slovo "et" – spojku "a". Tento vývoj, který začíná už ve starověkých latinských rukopisech, nejlépe přiblíží obrázek: , viz též
V češtině lze znak nahradit spojkou "a", v angličtině "and", v různých schématech i znaménkem "+".
V českém textu se většinou čte jednoduše "a", případně – k odlišení od prostého "a" – latinsky "et". Často se používá v názvech firem, dříve se mu proto říkalo "obchodní A".
Na klávesnici moderních počítačů můžeme ampersand v některých případech vložit stisknutím kombinace kláves CTRL+ALT+C nebo pravý ALT+C. Na anglické klávesnici také SHIFT+7. Další možností je ASCII - stisknout a držet levý ALT, a na numerické klávesnici naťukat číslo 38.


Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2009 se měly konat v pátek 9. a sobotu 10. října 2009. Mělo se jednat o předčasné volby, které by zkrátily páté volební období období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zkrácení volebního období mělo být umožněno přijetím jednorázového ústavního zákona č. 195/2009 Sb. o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Tento ústavní zákon byl však zrušen Ústavním soudem 10. září 2009.
O předčasných volbách se začalo mluvit již brzy po odhalení výsledků voleb v roce 2006. Ty skončily volebním patem, kdy levicový blok získal 100 křesel). Tedy stejně jako pozdější koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Po půlroční politické krizi, kdy vládly vlády bez vyslovené důvěry se vládě Mirka Topolánka podařilo 19. ledna 2007 získat důvěru Poslanecké sněmovny. Od té doby se opozice v čele s ČSSD několikrát snažila vládu sesadit. Nedůvěra vládě byla vyslovena až na pátý pokus dne 24. března 2009, v době předsednictví České republiky Radě evropské unie.
Po pádu vlády se jednalo o několika variantách řešení vládní krize. Nakonec došlo k dohodě mezi ODS, ČSSD a Stranou zelených na úřednické vládě v čele s Janem Fischerem. Ta by měla vládnout až do předčasných voleb. Předčasné volby budou umožněny, podobně jako v roce 1998, ústavním zákonem zkracujícím volební období. Ten byl schválen 13. května Poslaneckou sněmovnou, Senátem 28. května a 15. června podepsán prezidentem.
Zákon určuje jako nejzazší termín voleb 15. říjen 2009. Současně zkracuje termíny pro vypsání a organizaci voleb. Kandidující politické strany a hnutí tak musely kandidátní listiny předložit místo 66 dní, již 44 dní před začátkem voleb.
Někteří politici a ústavní odborníci kritizovali takovéto jednorázové řešení situace. Někteří odpůrci navrhli trvalou změnu ústavy, která by usnadnila cestu k předčasným volbám i v budoucnu. Místopředseda Senátu Petr Pithart zvažoval podání ústavní stížnosti. Tu podal koncem srpna 2009 poslanec Miloš Melčák, kterého v řízení před Ústavním soudem zastupoval advokát Jan Kalvoda. Ústavní soud v reakci na tuto stížnost odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb č. 207/2009 Sb., které bylo vydáno na základě napadeného ústavního zákona, na neurčito. To vyvolalo nejprve nejistotu o konání těchto voleb, avšak příprava voleb včetně vylosování čísel stran pro hlasovací lístky probíhala nadále. 10. září 2009 však byl napadený ústavní zákon Ústavním soudem zrušen, což vyostřilo mnohými vyslovované pochybnosti, zda tím soud nepřekročil své pravomoci.
Další strany a hnutí podaly kandidátky jen v některých volebních krajích:
Tabulka ukazující vývoj předvolebních preferencí v čase. Jedná se o výzkumy různých agentur s různou metodikou, výsledky tedy nejsou vzájemně porovnatelné.
V průzkumu na síti Facebook zvítězila ke dni 17. září 2009 ODS se ziskem 33,4% hlasů, druhá byla TOP 09 se ziskem 22,3% hlasů, třetí Dělnická strana se ziskem 15,4%, pátá Česká pirátská strana se ziskem 10,5% hlasů. Šestá ČSSD již měla těsně pod 5%.


Bromoform

Bromoform je organickou sloučeninou bromu. Její systematický název zní tribrommethan, její vzorec je CHBr3. Vzhledem to je bledě žlutá kapalina nasládlého zápachu. Je mírně rozpustná ve vodě a velmi snadno přechází do plynného skupenství. Je to jedovatá a přírodě nebezpečná látka.
Malá množství této sloučeniny jsou vytvářena mořskými rostlinami. Nejvíc bromoformu se do okolí dostává jako vedlejší produkt reakce, při které je do vody ve vodárnách zaváděn chlór, který v ní ničí bakterie, a tím se tato voda stává pitnou.
Dnes se bromoform průmyslově nevyrábí v příliš velkém množství, jeho výroba uplatňovaná v průmyslu spíš už dnes pomalu zaniká. Dříve se bromoform používal jako rozpouštědlo, dnes se však již nanejvýš užívá jako laboratorní činidlo.


Secondo Campini

Secondo Campini byl italský inženýr a průkopník letectví. Podílel se na vývoji reaktivních motorů, například pro experimentální letoun Caproni-Campini N.1.
V roce 1931 Campini napsal italskému ministerstvu letectví návrh s popsáním výhod reaktivního pohonu. Založil také sdružení V.E.N.A.R.. O rok později v Benátkách předváděl loď s tímto pohonem. 5. února 1934 podepsal s ministerstvem smlouvu o výrobě dvou letounů s reaktivnímm motorem. S podporou ministerstva začal v roce 1934 spolupracovat s výrobcem letounů Societa Aeroplani Caproni na vývoji letounu s tímto druhem motoru. Realizace projektu však vlivem italské války v Habeši a začátku druhé světové války začala až v roce 1940. První prototyp, který pilotoval Mario De Bernardi, vzlétl 27. srpna 1940.
Po druhé světové válce Campini emigroval do USA. Po roce 1948 pracoval na mnoha vojenských projektech včetně prototypu bombardéru YB-49.


Historie Ardy

Historie Ardy, fiktivního světa J. R. R. Tolkiena, začíná stvořením Ardy Ilúvatarem a příchodem Ainur. Až do prvního východu Slunce se počítají hvězdné věky, poté věky Slunce: První věk, Druhý věk, Třetí věk a Čtvrtý věk.
Ilúvatar vytvořil Ëa, což znamená svět, který jest, a uvnitř tohoto vesmíru byla vytvořena Arda, země. Po jejím stvoření bylo vysláno prvních 15 Ainur. Nejmocnější z Ainur v Ardě se nazývají Valar, nižší Ainur tvoří lid Maiar.
Valar se snažili uspořádat zemi, ale Melkor jim jejich práci ničil. Musel ale utéct před Tulkasem, který přišel do Ardy až později, a tak mohla být Arda dokončena. Potom Valar postavili lampy Illuin a Ormal, které osvětlovaly Středozem, a usídlili se v Almarenu. Melkor však lampy po čase zničil.
Krátce po zničení lamp se Valar přestěhovali do Amanu a Yavanna vytvořila Dva stromy, stříbrný Telperion a zlatý Laurelin. Stromy osvětvovali Valinor, Středozem však zůstala osvětlena jen hvězdami.
Když Varda rozvěsila na oblohu nové jasnější hvězdy u Cuiviénenu procitly elfové a byli brzy objeveni Melkorovými špehy, později je našel i Oromë. Hodně elfů bylo přesvědčeno jít Velkou pouť do Amanu, ti co odešli se nazývají Eldar, ti co zůstali Avari. Během cesty se však někteří odpojili, zejména Nandor a Sindar ze zástupu Teleri. Do Valinoru nakonec dorazili Vanyar, Noldor a část Teleri.
Melkor byl poražen a na tři věky uvězněn v Amanu. Poté, co byl propuštěn, šířli mezi elfy lži a pomluvy. Ty nakonec byly odhaleny, ale on uprchl. Spojil se s Ungoliant a společně zahubili Dva stromy, Melkor pak zabil Finwëho, velekrále Noldor, a ukradl Fëanorovy silmarily.
Fëanor proklel Melkora a nazval ho Morgothem, což znamená „černý nepřítel světa“. Spolu se svými syny složil přísahu, že dostane silmarily za každou cenu. Poté se vydal na tažení proti Morgothovi následován svými bratry. Aby se dostal do Středozemě, požádal Teleri z Alqualondë o lodě, ale oni mu je nevydali, a tak došlo k prvnímu zabíjení rodných. Fëanor se zmocnil lodí násilím a odplul do Středozemě bez svých bratrů a v Losgaru je spálil. Finarfin se vrátil do Amanu, ale Fingolfin a Finarfinovy synové se vydali do Středozemě přes Helcaraxë, ledovou tříšť daleko na severu. Mnoho jich při pochodu zemřelo. Podle Silmarillionu byla s nimi i Galadriel. Podle pozdější verze připlula do Středozemě nezávisle, přibližně ve stejném čase a také bez povolení Valar.
Valar těm, co odešli ve zlém a podíleli se jakkoli na zabíjení rodných, zakázali vrátit se do Amanu.
Věky Slunce začali, když Valar udělali z posledního plodu Laurelinu Slunce a z poslední květiny Telperionu Měsíc a zavěsili je na nebe. Potom se začali roky počítat podobně jako v reálném světě. Tak začal první z věků Ilúvatarových dětí.
Fëanor byl hned zezačátku zabit, ale jeho synové přežili a založili v Beleriandu vlastní říše, stejně jako vůdci Fingolfinova zástupu, kteří se dostali do Středozemě až po smrti Fëanora. Noldor pak po stovky let obléhali Morgothovu pevnost Angband. Během dlouhého míru, jež nastal při obležení, přišli do Beleriandu přes Modré hory lidé.
Mír skončil, když Morgothova vojska prolomila v Bitvě náhlého plamene obklíčení. Potom postupně zničila jedno elfské království po druhém. Na konci prvního věku bylo svobodné elfské obyvatelstvo jen v Sirionských přístavech a na ostrově Balar. Odtamtud se vydal Eärendil na plavbu do Valinoru. Kvůli tomu, že jeho žena Elwing měla u sebe silmaril, jež Morgothovi vzali Beren a Lúthien, napadli Fëanorovi synové přístavy. Elwing se se silmarilem vrhla do moře, ale Ulmo ji zachránil a přenesl na loď k Eärendilovi.
Díky silmarilu doplul Eärendil do Valinoru a prosil Valar o pomoc proti Morgothovi. Valar se nakonec rozhodli vytáhnout do Války hněvu a v obrovské bitvě porazili nepřítele. Melkora uvrhli do vnějšího prázdna. Beleriand však byl zničen a většina z něho se potopila do moře.
Valar odpustili elfům, kteří odešli do Středozemě, Fëanorovy hříchy a od té doby se mohli vrátit do Zemí neumírajících. Lidem, jež zůstali věrní a nespojili se s Morgothem, byl darován ostrov Númenor uprostřed moře mezi Středozemí a Amanem. Númenorejci žili déle než obyčejní lidé a měli velké poznání. V průběhu věku se stali velkými mořeplavci, ale Valar jim zakázali plavit se směrem k Amanu. Proto se plavili na východ a lidé ve Středozemi se od nich naučili mnoho věci. Po čase však začali žárlit na nesmrtelnost elfů.
Mezitím se ve Středozemi probudil Sauron, Morgothův služebník. Vzal na sebe světlou podobu a pracoval s eregionskými kováři, obzvláště s Celebrimborem, Fëanorovým vnukem. Pomohl jim ukovat Prsteny moci a sám pak tajně vytvořil Jeden prsten, kterým ovládl všechny ostatní. Elfové to ale poznali, a tak ukryli Tři prsteny, kterých se Sauronova ruka nedotkla. Sauronovy armády pak zničily Eregion, jejich postup však zastavili Númenorejci vedení Tar-Minastirem. Sauron však stačil ukrást Sedm a Devět prstenů.
Ke konci věku se Númenorejci stávali stále pyšnějšími. Místo pomoci lidem ve Středozemi zakládali v zámoří říše a podmaňovali si je. Ar-Pharazôn, poslední a nejmocnější král Númenoru, vytáhl dokonce na Saurona, ten se nechal zajmout a odvézt na Númenor. Sauron si rychle podmanil krále a stal se jeho knězem Melkorova kultu. V této době poslední věrní byli zatýkáni a obětováni Melkorovi. Nakonec se Sauronovi podařilo přesvědčit Ar-Pharazôna k útoku na Aman za účelem získání nesmrtelnosti.
Amandil, hlavní z věrných, se vydal varovat Valar a jeho syn Elendil se připravoval na únik z Númenoru na východ. Když Ar-Pharazônovo vojsko přistálo na březích Amanu, Valar předali vládu nad světem Ilúvatarovi. Ten zakřivil tvar světa do koule a oddělil Aman od Středozemě. Númenor se potopil a s ním i světlá podoba Saurona, přesto se jeho duch zachoval a přemístil do Mordoru, kde znovu shromáždil své síly a nasadil si Jeden prsten.
Elendil a jeho synové však včas odpluli z Númenoru, se zbytkem věrných dopluli do Středozemě a založili říše ve vyhnanství, Gondor a Arnor. Sauron zaútočil na Arnor, ale elfové a lidé se proti němu spojili a vytvořili tzv. Poslední spojenectví elfů a lidí. Po sedm let obléhali Barad-dur, až konečně musel Sauron vyjít z pevnosti a bojovat. Zabil Elendila a Gil-galada, ale Elendilův syn Isildur mu úlomkem otcova meče Narsilu uťal prst s Jedním prstenem. Sauron byl poražen, ale ne úplně zničen, protože Isildur si prsten ponechal a nezničil jej. Ten ho nakonec zradil a když unikal skřetům, sklouzl mu z prstu do Anduiny.
S koncem Třetího věku nastal pro elfy ve Středozemi útlum, až na jejich krátkou přítomnost v Gondoru. Začalo panování lidí. Většina z Eldar, kteří dosud zůstávali ve Středozemi, odplula do Valinoru. Podobně i trpaslíci postupně zmizeli z historie lidí, ačkoliv měli říši v Ereboru, kolonii v Bílých horách a jsou údaje o obnovení říše Khazad-dum. I Morgothovy stvůry byly vyhubeny a už nikdy nepovstaly. Příběhy z dřívějších věků se pomalu stávaly legendami, až se myslelo, že jsou vymyšlené, a potomci Númenorejců zapomněli na svůj původ.


Nosná lišta

Nosná lišta v elektrotechnice je kovová lišta normalizovaného tvaru a rozměrů. Lišty slouží k upevňování elektrických přístrojů v rozvodnicích, rozvaděčích, ovládacích skříních a podobných zařízeních. Na nosnou lištu mohou být přístroje nasunuty zboku nebo nacvaknuty zepředu a zaaretovány. Montáž rozvaděčů je využitím standardních lišt a jim přizpůsobených přístrojů usnadněna a zlevněna.
Lišty se vyrábějí z ocelového plechu, případně z mědi nebo hliníku. V Česku převažuje jako materiál ocelový plech s protikorozní ochranou žárovým zinkováním. Lišty se dodávají v metráži a mají předlisované upevňovací otvory.
Lišta dle EN50022 má základní tvar U. Její varianta se šířkou 35mm a hloubkou 7,5mm se obvykle označuje jako DIN-lišta. Pro upevnění na tuto lištu je přizpůsobeno obrovské množství přístrojů různých výrobců. Přístroje mají šířku vždy v násobku 17,5mm. Tato šířka se označuje jako 1M a odpovídá šířce běžného jednopólového jističe. Přístroje přizpůsobené montáži na DIN-lištu natolik převažují, že například malé plastové rozvodnice mají úchyt pro přístroje vylisovaný ve tvaru napodobujícím DIN-lištu.


Eva Svobodová

Eva Svobodová byla česká herečka, matka hudebníka Jiřího Stivína a herečky Zuzany Stivínové starší a babička Zuzany Stivínové mladší.
Pocházela z umělecké rodiny, jejím otcem byl režisér a divadelní pedagog Milan Svoboda, hercem byl i její bratr Miroslav Svoboda.
Během svého života si zahrála ve více než stovce českých filmů jakož i v mnoha televizních pořadech a inscenacích, většinou se ale jednalo o malé epizodní role, velmi často hrála prosté ženy z lidu.
Na divadle působila v Divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských. O jejím životě její syn pan Jiří Stivín natočil střihový dokumentární film Máma a já, který uvedla i Česká televize. Zahrála si také roli správcové ve známé filmové písničce se známou písní Chtěl bych mít kapelu.


Jimmy Eat World

Jimmy Eat World je americká hudební skupina založená v roce 1993.
Po menších koncertech v jejich okolí vydali několik EP u malých vydavatelství, později podepsali smlouvu s labelem Capitol Records pod jehož křídly vyšla druhá studiová deska Static Prevails. Ten pravý boom přišel však až v roce 1999 s albem Clarity, které obsahovalo singl „Lucky Denver Mint“ známý především z filmu Nepolíbená s Drew Barrymore.
Zřejmě nejznámějším a nejoblíbenějším albem je Bleed American se známými singly „The Middle“ a „Sweetness“. Deska vyšla 24. července 2001 a po útocích 11. září byla přejmenována na Jimmy Eat World. Aktuální, již šesté, studiové album vydané u Interscope Records nese název Chase This Light a produkoval jej zkušený hudebník Butch Vig. Vig v minulosti spolupracoval s kapelami jako Nirvana, The Smashing Pumpkins a Sonic Youth.


Celtic FC

Celtic F.C. je skotský fotbalový klub z Glasgow. Klubové barvy jsou zelená a bílá, tým má pruhované dresy složené z těchto dvou barev. Celtic je jedním z nejstarších fotbalových klubů nejen ve Skotsku ale i na světě. Vznikl v roce 1888 jako klub irských katholických přistěhovalců. Jeho zakladatelé se inspirovali vznikem týmu Hibernian FC v Edinburghu. Tradičním soupeřem Celticu je další glasqowský tým Rangers FC, klub skotské protestantské majority.


Markéta Brabantská

Markéta se provdala za zhruba stejně starého lucemburského hraběte Jindřicha roku 1292 či 1293 na hradě Tervuren nedaleko Bruselu. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem, který měl konečně zavládnout po bitvě u Worringenu.
Nová lucemburská hraběnka byla velmi zbožná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv. 6. ledna 1309 byl Jindřich v Cáchách korunován římským králem a o rok později manželé společně vyjeli na římskou jízdu. Těsně před tím se rozloučili se svým jediným synem Janem, který se vydal získat své nové české království.
Byla pohřbena v minoritském kostele San Francesco di Castelleto pod náhrobkem od Giovanniho Pisana. Díky pověsti o zázračných uzdraveních byla blahořečena.
Jindřichovi se podařilo roku 1312 v Římě dosáhnout císařské korunovace. Z císařské koruny se dlouho neradoval. Zemřel na malárii 24. srpna 1313 v Buoncoventu.


Totemismus

Totemismus je jedna z raných forem náboženství, které je v tomto případě založeno na představě, že nějaká skupina lidí souvisí s nějakým společným prapředkem, jenž je symbolizován totemem. Tyto formy se často vyskytují u primitivních přírodních národů, např. u původních amerických Indiánů.


Alžírsko na Letních olympijských hrách 2008

Alžírsko se účastnilo Letní olympiády 2008 ve třinácti sportech. Zastupovalo jej 62 sportovců.
Alžírsko se účastnilo již 13. olympijských her. Doposud získalo 5 zlatých, 1 stříbrnou a 7 bronzových medailí.
Medailovými sportovci se stali na těchto hrách alžírší judisté. Amar Benikhlef získal stříbrnou medaili v kategorii mužů do 90 kg. Soraya Haddad získala v kategorii žen do 52 kg bronzovou medaili.
Nejúspěšnějším běžcem Alžírska se stal Nabil Madi, který skončil sedmý v běhu na 800 metrů. O místo za ním ve stejné kategorii doběhl Nadjim Manseur. Mohamed Ameur finišoval na 48. místě v chůzi na 20 km. Další atleti skončili v semifinále:
Khoudir Aggoune měl nastoupit do závodu v běhu na 10 000 m, nakonec se jej však nezúčastnil, stejně jako Antar Zergulaine běhu na 800 metrů.
Nejúspěšnější běžkyní Alžírska byla Souad Ait Salem, která skončila v maratónu na 9.místě. Widad Mendil a Nahida Touhami neprošly prvním kolem v běhu na 3000, respektive v běhu na 1500 metrů.
Issam Nima měl nastoupit v kategorii skoku do dálky, závodu se však nakonec nezúčastnil. Baya Rahouli se v ženském trojskoku účastnila prvního kola, kde skončila na 22. místě a tudíž do dalších bojů nepostoupila.
Alžírsko v badmintonu reprezentoval Nabil Lasmari, který však ve druhém kole prohrál s Dánem Gadem a ze soutěže vypadl.
7 boxerů zastupovalo Alžírsko na LOH v Pekingu. V kategorii nižší lehké váhy do čtvrtfinále postoupil Abdelkader Chadi, stejného výsledku dosáhl Abdelhafid Benchebla v kategorii nižší těžké váhy a Newfel Outaha v kategorii super těžké váhy.
Nabil Kassel neprošel druhým kolem střední váhy, stejně jako Abdelaziz Toulbini v kategorii těžké váhy.
Abdelhalim Ouradi a Hamza Kramou poté ve svých kategoriích nepostoupili přes první kolo.
Cyklista Hichem Chaabane startoval v silničním závodě cyklistů, závod však nedokončil.
Dvojité ženské zastoupení mělo Alžírsko v této kategorii. Nadia Bentaleb ale vypadla hned ve druhém kole, Anissa Khelfaoui neprošla ani přes kolo první.
Judo bylo nejúspěšnějším odvětvím Alžírska na těchto hrách. Účastnili se jej tito sportovci:
Tři sportovci zastupovali Alžírsko ve veslařských sportech. Ti však nebyli příliš úspěšní. V kategorii lehké váhy veslic skončil Chaouki Dries na 29. místě. V lehké váze dvojveslic pak Mohamed Ryad Garidi a Kamel Ait Daoud skončili závody na předposledním, 19. místě.
5 sportovců se zúčastnilo plaveckých soutěžích. Ani jeden z nich však neprošel první koly svých odvětví.
Jeden stolní tenista se účastnil LOH v Pekingu. Kourta Idir Abdallah však hned v prvním kole podlehl Australanovi Henzellovi 1:4 na sety a vypadl.
Ženský volejbalový tým hrál na LOH skupinu B společně s výběry Brazílie, Itálie, Ruska, Srbska a Kazachstánu. V celé skupině však dokázal uhrát jediný set a skončil poslední.
Vzpěračka Leila Lassouani zvedla v kategorii do 63 kg činku s váhou 85 kg a skončila v prvním kole na 16. místě, což jí zaručovalo postup do dalšího kola. Tam se pokusila zvednout 110 kg, což ale ani jednou nezvládla a byla vyřazena.
V zápase řecko-římském se LOH účastnili tři sportovci. Ani jeden z nich však neprošel prvním kolem ve svých kategoriích.


William Clinton

25px Kevin Cogan '' Kevin Cogan –Nekvalifikoval se do Grand Prix Kanady 1980 a Grand Prix USA západ 1981.


Jednoaktovka

Jednoaktovka je dramatický žánr definovaný jako divadelní hra o jednom jednání.


Síran vápenatý

Síran vápenatý je anorganická sloučenina se vzorcem CaSO4, vápenatá sůl kyseliny sírové. Je to běžná laboratorní a průmyslová chemikálie. Ve formě ?-anhydritu se používá jako desikant. Používá se též k flokulaci ve výrobcích, jako je tofu. V přírodní podobě je nerafinovaný síran vápenatý průsvitný, krystalický bílý kámen. Prodává se i ve verzi s barevným indikátorem - impregnovaný chloridem kobaltnatým, který funguje jako indikátor vlhkosti a barví materiál do růžova až modra.
Hemihydrát se běžně označuje jako sádra, kdežto dihydrát se přirozeně vyskytuje jako minerál sádrovec. Bezvodá forma je též přítomná v přírodě jako ß-anhydrit. V závislosti na metodě kalcinace dihydrátu síranu vápenatého se rozlišují specifické hemihydráty: alfa-hemihydrát a beta-hemihydrát. Liší se jen ve velikosti krystalů. Krystaly alfa-hemihydrátu jsou prizmatičtější a při smíšení s vodou tvoří silnější a tvrdší superstrukturu.


William Wordsworth

Byl členem tzv. jezerní školy, tedy skupiny umělců, kterou spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. Domníval se, že příroda je prostoupena duchovní silou, a pokud je s ní člověk v souladu, dostává i jeho život nový rozměr. Jeho Lyrické balady, které napsal spolu se Samuelem Taylorem Coleridgem, jsou základním dílem jezerní školy.
Za jeho mistrovské dílo je považována autobiografická báseň z jeho raných let, kterou několikrál revidoval a rozšířil a která vyšla až po autorově smrti pod názvem Předehra.


Gbely

Gbely jsou město na severozápadním Slovensku, v Trnavském kraji. Okolo města se nachází naleziště ropy.
Město se nachází v Záhorské nížině, cca 15 km od Holíče a cca 75 km od Bratislavy.


Kloten Flyers

Kloten Flyers je profesionální švýcarský hokejový tým. Byl založen v roce 1934.


Slavomil Vencl

Jeho původní specializací byl neolit a eneolit, především kamenná industrie těchto období, posléze však se věnoval období paleolitu a mezolitu. Zvláštní pozornost věnuje tzv. "archeologii nenalézaného" a především metodologii archeologie. Je úspěšným řešitelem řady vědeckých projektů GAČR.
Byl redaktorem odborných periodik Výzkumy v Čechách a Archeologické rozhledy. Od r. 1998 je řádným členem Učené společnosti České republiky.
Karel Sklenář, Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, Praha 2005, str. 615-616.


Leccinum rugosum

Ten článek vůbec neobsahuje definici, historii, metody, jen jeden konkrétní popsanej aspekt. Tohle přepracovat znamená napsat znovu. Asi tak, jako kdyby článek o tramvajích neobsahoval nic jiného než podrobný návod na jejich rozjetí a zastavení, taky bych ho nechtěl přepracovávat. O "encyklopedickém" stylu ani nemluvě. -- Okino 15:10, 10. 3. 2007 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Louis Lucien Bonaparte

Louis Lucien Bonaparte byl francouzský jazykovědec, synovec Napoleona Bonaparta, jeden ze zakladatelů srovnávací lingvistiky a iniciátor baskického národního obrození. Byl mladším synem Napoleonova bratra Luciena Bonaparta, talentovaného spisovatele a básníka, narodil se v Anglii, kde také strávil většinu života. Ze zájmu se věnovasl chemii, mineralogii a především lingvistice, v níž patřil k nejvýznamnějším dobovým kapacitám. Po nástupu Napoleona III. nakrátko vstoupil do politiky, stal se senátorem, po jeho pádu ale opět odešel do Anglie a věnoval se vědě. Ve své vědecké práci se zaměřoval především na baskičtinu, byl jedním z prvních, kdo jí vědecky popsal. Jeho klasifikace baskických nářečí se používá dodnes, byl také prvním, kdo do baskičtiny přeložil bibli. Podnítil vznik mnoha literáráních děl v tomto jazyce a dal vlastně popud k jeho kulturnímu využití. K jeho dalším význačným dílům patří srovnání úryvku z Nového zákona ve 72 jazycích.


Geografie Ázerbájdžánu

Ázerbájdžán je země ležící na jižní straně Kavkazu, v Eurasii.
Hranicemi Ázerbájdžánu tvoří Kaspické moře na východě, Gruzie a Rusko na severu, Írán na jihu a Arménie na jihozápadě a západě. Částí Nachičevanu sousedí Ázerbájdžán také s Tureckem na severozápadě.
Hlavní a zároveň největší město Ázerbájdžánu je historické město Baku, které má největší a nejlepší přístav v Kaspickém moři a je největším střediskem ropného průmyslu v zemi.
Ázerbájdžán má celkovou rozlohu asi 86,600 km2, což činí méně než 1% rozlohy Sovětského svazu, jehož byl po dlouhou dobu součástí. Mezi třemi Kavkazskými státy je Ázerbájdžán největší.
Poznámka: údaje jsou uvedeny včetně exklávy Nachičevanská autonomní republika a regionu Náhorní Karabach.
V Ázerbájdžánu se nachází 1 250 řek, z nichž jen 21 má délku větší než 100 km. Horské oblasti jsou charakteristické velmi hustou říční sítí, zatímco v rovinách je to výrazně méně. Největší řeka Kavkazu Kura protéká republikou ze severozápadu na jihovýchod a ústí do Kaspického moře. Hlavní přítok Kury Araks teče podél jižní hranice Ázerbájdžánu. Většina řek patří do povodí Kury, jen řeky na severovýchodě a v pohoří Talyš ústí přímo do Kaspického moře. Z jihovýchodních svahů Velkého Kavkazu stékají řeky Belokančaj, Muchachčaj, Talačaj, Kurmuchčaj aj. K severovýchodu od rozvodí tečou Samur, Kudialčaj aj. Z jihovýchodní části Malého Kavkazu stékají pravé přítoky Kury a levý přítok Araksu Akera. Na většině řek jsou nejvyšší vodní stavy v létě, jen v Talyši v zimě. V rovinách se řeky využívají na zavlažování. Na Kure byla vybudována velká Mingečaurská hydroelektrárna a vodní nádrž, ze které jsou rozvedeny zavodňovací kanály. Pod přehradou je na Kure rozvinuta místní lodní doprava.
V republice je 250 jezer většinou nevýznamných. Největší jezera jsou Gadžikabul a Bejukšor. Jezera vznikla přehrazením dolin popř. jsou ledovcového původu a nachází se v horách Velkého a Malého Kavkazu. Největší z nich je Velký Alagjol na Karabašské sopečné plošině. Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina překrásných jezer, vzniklých sesuvy. Mezi nimi je jedno z nejkrásnějších jezer Kavkazu Modré jezero. Mnoho jezer je také v Kuro-arakské nížině.


Invex

Invex je počítačový veletrh určený nejen pro profesionály v oboru IT, který se od roku 1990 konal každoročně v areálu výstaviště v Brně. Poslední ročník proběhl v roce 2008, v roce 2009 se má 5. a 6. října konat výrazně menší akce nazvaná Invex forum.
Invex se konal pravidelně na podzim po Mezinárodním strojírenském veletrhu. Trval obvykle pět dní, z toho první dva byly určeny pouze pro odborníky. V několika pavilonech vystavovaly většinou evropské společnosti a firmy, které působí v oboru IT nebo elektronické zábavy. V průběhu veletrhu se také konaly přednášky, konference a další propagační akce.
Akce si během několika let po svém vzniku získala evropskou prestiž a dlouho byla druhou největší akcí tohoto typu ve střední Evropě. Svého největšího významu dosáhl Invex koncem 90. let 20. století, kdy jej navštívili např. Michael Dell nebo Bill Gates. Toto období bylo spojené zejména se jménem Jitky Pavlonové, která byla v té době manažerkou Invexu.
V dalších letech však jeho význam klesal a počet zúčastněných firem se snižoval. V roce 2007 se jej na výstavní ploše 22 870 m2 zúčastnilo 519 vystavovatelů z 21 zemí a navštívilo jej přibližně 80 000 návštěvníků, v roce 2008 se výstavní plocha zmenšila na 12 562 m2, vystavovatelů bylo 315 z 19 zemí a počet návštěvníků klesl pod 60 000.
Od roku 2005 se zároveň s Invexem koná mezinárodní veletrh spotřební elektroniky a digitální zábavy Digitex. V roce 2007 byla již výstavní plocha obou veletrhů srovnatelná.
InvexCup je akce pořádaná společností ProGamers s.r.o při veletrhu Invex/Digitex. Jedná se o největší turnaj v počítačových hrách který se koná v ČR. Soutěží zde v několika hrách pouze nejlepší hráči z ČR a SR.
V roce 2007 se koná akce HD Live!, která má za cíl přiblížit video ve vysokém rozlišení široké veřejnosti a ukázat její přednosti a reálné využití. Součástí této expozice je také konference High Definition ze všech stran


Lukáš Kohout

Lukáš Kohout se stal v prosinci 2002 známým jako mystifikátor a podvodník. Jako falešný asistent předsedy Valného shromáždění OSN Jana Kavana na zfalšované objednávky vystavené jménem sněmovny cestoval letadlem po celém světě. V Britských listech byl označen za „provokatéra s neznámým zadáním a neznámými sponzory“, je přirovnáván též k Baronu Prášilovi.
Působit v politické sféře podle Lidových novin Lukáš Kohout začal vstupem do organizace Mladých sociálních demokratů ve Varnsdorfu. Později se přesunul do Prahy, kde si získal důvěru US-DEU, do jejíhož parlamentního klubu měl přístup.
Neoprávněně vystupoval jako vedoucí kanceláře a mluvčí Jana Kavana a jako zprostředkovatel extrémně levných cest do zahraničí pro pravicové i levicové politiky. V rámci této činnosti se sám také účastnil mnoha výletů, například do Thajska, na Maledivy a do Jihoafrické republiky. Jménem předsedy Valného shromáždění OSN Jana Kavana objednal cestu VIP tryskového letadla na Srí Lanku. Letadlo ale nedostalo povolení k přeletu nad Indií a následně byl podvod odhalen. Po vypuknutí skandálu se objevily spekulace, že jeho motivací bylo Kavana zdiskreditovat.
Policie ani civilní kontrarozvědka jeho podvodné jednání včas nezjistily přesto, že se pohyboval v těsné blízkosti čelných českých politiků a prošel pohraničním odbavením jako údajný asistent předsedy VS OSN, aniž by měl diplomatický pas.
Při koaličního rozhovorech v roce 2002 se představoval jako asistent Hany Marvanové, pražského zastupitele Hvížďaly nebo klubu Unie svobody. Politikům zase tvrdil, že je novinářem.
Na podzim 2002 při komunistických demonstracích proti NATO vyvolával Kohout se dvěma společníky konflikty s demonstranty i s policisty. Kohout byl policisty legitimován a vykázán. Obdobně Kohout vyvolával téhož roku konflikty i na demonstraci anarchistů proti NATO.
Na demonstraci Národní strany v roce 2002 se Kohout podle Kotrby z Britských listů velmi přátelsky bavil s pravicovým extremistou Janem Kopalem.
Byl přistižen, jak jezdil s modrým výstražným majákem a policistům tvrdil, že veze ministra.
Parkoval se zneužitou kartou ministerstva zahraničí lidoveckého politika Cyrila Svobody.
U některých jeho činů mu asistoval například redaktor deníků Super a Šíp Josef Smola.
V lednu 2006 Kohout tvrdil, že zakládá pravicovou stranu s názvem Směr. Tvrdil, že ve volební kampani se zaměří na lidi do 25 let, a program obsahoval legalizaci marihuany.
V roce 2003, po propuknutí skandálu, byl spolu s ním obviněn i vedoucí tiskového oddělení Ministerstva práce a sociálních věcí Vladimír Vokál, toho však na podzim 2005 soud osvobodil, protože se nepodařilo prokázat, že by o podvodech věděl.
Cestou na Srí Lanku ve VIP letadle, při jejímž objednávání se Kohout vydával za vedoucího kanceláře předsedy Valného shromáždění OSN Jana Kavana, způsobil škodu, která byla vyčíslena na 2,6 miliónu korun. Prohlašoval, že ji po dohodě s věřiteli nahradí, příčemž si na úhradu chtěl půjčit v bance.
Obvodní soud pro Prahu 1 v září 2005 vynesl rozsudek, jímž ho odsoudil ke 2 rokům vězení s podmínečným odkladem na pět let. Trestní rozsudek mu však uložil náhradu pouze ve výši 130 tisíc a další poškozené odkázal na občanskoprávní řízení. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal a požadoval přísnější trest.
Údajně se Kohout chystá napsat knihu o volebních kampaních politických stran. Vydavatelem má být dceřiná společnost německého koncernu Bertelsmann AG a kniha by měla nést název „Létající Čestmír Jana Kavana“, podle Blesku „Létající Čestmír Poslanecké sněmovny“.
Kniha pod názvem Falešný asistent na křídlech Parlamentu byla vydána roku 2006.
Příběh Lukáše Kohouta mírně inspiroval tvůrce filmu Bobule při vykreslování hlavní postavy.


Pico de Aneto

Pico de Aneto je se svými 3 404 m nejvyšší horou Pyrenejí. Nachází se ve španělské provincii Huesca na severu Aragonie, v horském masivu Maladeta.
V okolí vrcholu se nachází několik ledovců - největší je Aneto, který je kilometr dlouhý a 1,6 km široký a stéká ze severní strany masívu pod vrcholem Pico de Coronas. Dalšími významnými ledovci jsou Coronas, Barrancs, Tempestades, Maladeta, Salenca, Russel a další.
Vrchol Pico de Aneto leží v místě setkání tří horských hřbetů: Medio od severozápadu, Tempestades od jihováchodu a Llosáz od jihozápadu. Vystoupit na vrchol lze ze dvou stran - z jihu od přehradního jezera Llosáz přes stejnojmenný hřbet a ledovec Coronas, nebo ze severu od potoka Maladeta přes hřbet Portillones a ledovec Aneto. Stezka se v poslední etapě setkává a vede na vrchol společně. Bezpečnější a využívanější je jižní varianta. Dalším důvodem je blízkost známé pyrenejské magistrály GR 11, která vede z jihu a na Pico de Aneto vede odbočka. Severní svahy jsou příkřejší, zároveň je zde větší úhrn srážek a z kolmých stěn padají vysoké vodopády.
Okolí masivu je důležitou zdrojnicí vody, pramení zde ěpanělské řeky Esera a Ribagorzana a také známá francouzská řeka Garonne. Pod jižní stěnou Pico de Aneto se ve výšce 2 493 m n. m. nachází přehradní jezero Llosáz, na severní straně je dále níže položené přehradní jezero Barrancs a na západě leží největší přehradní jezero v okolí Cregüena. Pod ledovcem Coronas se nachází v karu Ball de Coronas několik ples, z nichž nejnižší leží ve výšce 2 635 m.n.m.


Ivan Sergejevič Turgeněv

Ivan Sergejevič Turgeněv byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista.
Pocházel ze zámožné šlechtické rodiny, absolvoval moskevskou, petrohradskou a berlínskou univerzitu. Studoval literaturu a filozofii. Procestoval téměř celou Evropu. Po svém návratu působil na ministerstvu vnitra. Pak odešel do Francie, kde žil se svou partnerkou. Rusko definitivně opustil na protest proti carské zvůli.


Parlamentní monarchie

Parlamentní monarchie je demokratické státní zřízení, kde - na rozdíl od konstituční monarchie - panovník nemá velké pravomoci, nesestavuje vládu a zpravidla nemá ani velký vliv na státní záležitosti, neboť ty jsou obstarávány parlamentem a vládou. Monarchovi v tomto zřízení připadá především úloha reprezentativní. V Evropě je tato forma vlády uplatněna v Belgii, Dánsku, Norsku, Nizozemí, Švédsku a Španělsku, a mimo Evropu např. v Japonsku.
Některé parlamentní monarchie bývají uváděny jako konstitučně-parlamentní, protože panovnická moc je na pomezí těchto typů monarchie, ale většina těchto monarchií má blíže k parlamentní monarchii.


Jablkoň

Jablkoň je česká alternativní hudební skupina. V současnosti ji tvoří Michal Němec, Martin Carvan, Johnny Jůdl, Petr Chlouba a Anna Duchaňová.
Jablkoň založili v roce 1977 Michal Němec, Ingo Bellmann a Ivan Podobský. V 80. letech se účastnila spousty festivalů a přehlídek různých hudebních žánrů včetně folkových nebo jazzových. V roce 1989 do skupiny přišel Martin Carvan. Po sametové revoluci skupina spolupracovala s houslistou Jaroslavem Svěceným a hrála na festivalech po Evropě, např. v Německu, Nizozemsku nebo Belgii ovšem na úkor hraní v Česku, které bylo minimální. V polovině 90. let Jablkoň spolu s J. Svěceným spolupracovala s Filmovým symfonickým orchestrem, z čehož vzniklo album Symfonický Jablkoň.
V roce 1994 nahradil odcházejícího Ingo Bellmanna Ďusi Burmeč, v roce 1999 ale místo něho přichází Johnny Jůdl a na zároveň uprázdněné místo po Ivanu Podobském přichází Petr Chlouba. Čtveřici doplňuje v roce 2005 Anna Duchaňová.
Členové kapely v čele s Michalem Němcem složili hudbu k filmu Smradi.
Koncert z Náměště nad Oslavou v létě 2005, na kterém hostovali Jiří Stivín, Jaroslav Svěcený, Zuzana Lapčíková, Michal Gera, Petr Váša a Filip Spálený a sbor Skřivánek vychází v únoru 2006 na DVD.


Davis Cup - Zóna Evropy a Afriky 2009

Zóna Evropy a Afriky je jednou ze tří oblastních zón Davis Cupu.


Pegas Nonwovens

Pegas Nonwovens s.r.o. je předním evropským a českým výrobcem netkaných textilií, které nalézají využití především v oblasti výrobků určených pro osobní hygienu. Pro zákazníky vyrábí textilie typu spunbond a meltblown na bázi polypropylenu a polypropylenu/polyethylenu.
Produkty společnosti se využívají v pěti základních oborech – hygienické aplikace, zdravotnické a ochranné oděvy, zemědělství a nábytkářství a stavebnictví a sorpční prostředky.
Pegas Nonwovens je součástí skupiny firem, kterou tvoří mateřská společnost v Lucembursku, holdingová společnost v České republice a čtyři provozní společnosti v České republice. Provozní společnosti operují ve dvou továrnách, které se nacházejí na jihovýchodě České republiky mezi Brnem a Vídní, přibližně 100 kilometrů od sebe.
30. listopadu 2006 podal Pegas Nonwovens žádost o přijetí všech kmenových akcií k obchodování na hlavním trhu Burzy cenných papírů Praha. Výbor pro kotaci Burzy cenných papírů Praha žádost schválil 1. prosince 2006.
18. prosince 2006 bylo zahájeno jejich podmíněného obchodování na Burze cenných papírů Praha.


Kateřina Parrová

Kateřina Parrová byla šestou ženou Jindřicha VIII. Tudora. Svatba proběhla roku 1543.
Kateřina Paarová byla v době svého sňatku s Jindřichem VIII. již dvojnásobnou vdovou. Po smrti svého druhého manžela si chtěla původně vzít za manžela svého milence Thomase Seymoura, což byl bratr Jany Seymourové. V té době se ale do Kateřiny zamiloval král Jindřich VIII., který Seymoura poslal jako vyslance do Bruselu. Tím se lehce zbavil svého soka. Kateřina Paarová pochopila, že si bude muset krále vzít a rozhodla se tento osud přijmout. Kateřina pocházela z přísně katolické šlechtické rodiny, ale v průběhu manželství s králem se z ní stala horlivá obhájkyně reformace církve a protestantismu. Myšlenky protestantismu šířila i mezi dvořany a svými dvorními dámami. Stala se dokonce úspěšnou autorkou několika protestantských teologických knih, které se staly oblíbenou četbou nejen poddaných, ale i mnoha učenců na univerzitách. Král ale neměl v oblibě jak horlivé katolíky, tak i radikální protestanty, což se obecně vědělo. Toho se pokusila využít katolická strana v Anglii a rozhodla se královnino přílišné nadšení pro protestantismus zneužít a královnu zničit. Katolíkům u dvora se podařilo krále přesvědčit, že jeho žena by měla být zatčena a vyšetřována pro pokus velezrady. Král zatykač podepsal, ale Kateřina Paarová byla včas varována. Dostavila se do komnat krále a prohlásila, že její náboženské úvahy jsou nepodstatné a že se plně podřizuje názorům svého pána, manžela a krále. Jindřich byl pokorou a poslušností své ženy mile překvapen a zatčení zrušil. Všichni královnini katoličtí odpůrci byli ode dvora vyhnáni či zatčeni.
Kateřina Parrová byla pro stárnoucího, těžce nemocného a depresemi trpícího Jindřicha VIII. více ošetřovatelkou než milenkou. Velmi dobře si rozuměla s jeho dětmi z předešlých manželství, asi nejvíce s Alžbětou. Poté, co Jindřich VIII. roku 1547 zemřel, sešla se Kateřina opět se svým milovaným Thomasem Seymourem. Nedlouho po králově pohřbu uzavřela dokonce s Thomasem svůj čtvrtý sňatek a společně pak vychovávali dceru Jindřicha VIII. Alžbětu. Problém v rodinných vztazích nastal ve chvíli, kdy se Thomas Seymour do mladičké Alžběty zamiloval a rozhodl se dát tomuto novému vztahu přednost před svým manželstvím s Kateřinou. Kateřina Paarová nesla tuto zradu těžce, jelikož byla navíc s nevěrným Seymourem těhotná. V roce 1548 porodila svému muži dceru a nedlouho po porodu zemřela na horečku v šestinedělí. Její pohřeb byl prvním královským protestantským pohřbem v dějinách Velké Británie. Thomas Seymour byl později popraven za pokus o vzpouru proti králi Eduardu VI.


Avialae

Avialae je skupina zahrnující všechny současné i vyhynulé druhy ptáků a jejich nejbližší dinosauří předky a příbuzné.
Na základě různých kladistických analýz je tato skupiny vnímána různě. Archaeopteryx například dle některých autorů je jejím zástupcem, dle jiných není. Častá definice je "všichni dinosauři, používající křídla pro aktivní let a jejich vývojoví potomci". Společným znakem všech avialanů je pernatý tělní pokryv. Poprvé se objevili v období střední nebo svrchní jury, asi před 164-150 miliony let.


Terry Uttley

Terry Uttley je anglický bassový kytarista a zpěvák skupiny Smokie. Je jediným současným členem skupiny, který v ní působí již od jejího založení v roce 1965.


Klaus Meine

Klaus Meine je zpěvák hard rockové, německé skupiny Scorpions. Klaus napsal většinu textů k písním od Scorpions, například k Wind of Change a spolu s Rudolfem Schenkerem, který k nim většinou složil hudbu jsou považovaní za autorské jádro skupiny. Mezi jeho největší hudební počiny, které napsal, patří písně jako Still Loving You, Rock You Like a Hurricane, nebo snad nejznámější skladba, kterou napsal a také k ní složil hudbu - Wind of Change. Skladba byla začátkem 90. let úspěšným hitem.
V roce 1981 po turné k alb Animal Magnetism ztratil hlas. Musel chodit na množství přeškolovaní, ale už byl i tak rozhodnutý odejít. Ale díky podpoře celé skupiny, ale hlavně jeho dlouholetého kamaráda a hlavního zakladatele Scorpions Rudolfa Schenkera „hlas opět našel“. V roce 1982 skupina vydala nové album Blackout a po jeho poslechnutí kritici vyhlásili, že Klaus má o mnoho větší rozpětí hlasu jako měl předtím. Album Blackout získal množství prestižních ocenění.
Působil také ve skupinách Copernicus, Mushrooms, Shamrocks. Pracoval také jako malíř pokojů.


Bitva o Gagru

Bitva o Gagru se odehrála 1. až 6. října 1992 během občanské války v Gruzínsko-abcházského konfliktu krátce poté, co ztroskotala mírová jednání v Moskvě. Malé město na pobřeží západní Abcházie bylo obsazeno Gruzínskou armádou, jejíž posádka nebyla příliš početná, ale měla nepoměrně lepší vojenské vybavení, než Abchazové.


Let the Lover Be

Let the Love Be je pátá nahrávka Davida Hykese. Jedná se o druhou spolupráci s íránským perkusionistou Djamchidem Chemiranim, navazující na koncept a hudební podobu předchozího alba Windhorse Riders. Opět se zde objevují texty islámského básníka Rúmího, opět je použito syntetizátoru. Oproti předchozímu albu jsou však skladby mnohem delší a náročnější na poslech.


Mühlenkopfschanze

Můstek MühlenkopfschanzeMühlenkopfschanze je můstek určený pro skoky na lyžích nacházející se v německém Willingenu. Postaven byl v roce 1951, v roce 2000 došlo k jeho rekonstrukci.
Konstrukční bod můstku činí 130 m, jeho velikost můstku pak 145 m. Rekord můstku drží finský skokan Janne Ahonen, který zde v roce 2005 skočil do vzdálenosti 152 m. V historii se zde s výjimkou závodů Světového poháru nekonala žádná významnější akce.


Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna

Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna byl katolický kněz a v letech 1636-1637 biskup olomoucký. V roce 1601 se stal kanovníkem v Olomouci, posléze studoval na Germanicu. v roce 1617 byl proboštem olomouckých augustiniánů, když České stavovské povstání zasáhlo Moravu, byl spolu s dalšími kanovníky uvězněn. V roce 1629 se stal proboštem olomoucké kapituly a 12. listopadu 1636 jej kapitula zvolila olomouckým biskupem. Zemřel rok poté, ještě dříve, než mu bylo doručeno potvrzení volby od papeže.


Děrná páska

Děrná páska je historické paměťové médium. Používala se v dálnopisech a též v terminálech, kde nahradila děrný štítek.
Většinou se jednalo o papírový nosič. Avšak jako nosič dat pro řízení činnosti pořizovačů dat se používala trvanlivější kovová. Dálnopisná páska byla pětistopá. Páska pro pořízení dat do počítače byla osmistopá. Kontrola bezchybného děrování byla mimojiné prováděna pomocí liché nebo sudé parity, tzn., že veškeré znaky měly buď lichý nebo sudý počet děrovaných otvorů.
Ještě v 80. letech 20. století děrné pásky běžně sloužily k dálkovému přenosu binárních dat pomocí dálnopisu a ke vkládání dat do sálových počítačů.


Colleen Haskell

Colleen Marie Haskell se narodila 6. prosince 1976 v Bethesdě, ve státě Maryland, Johnovi a Patricii Haskellovým. Studovala na Walter Johnson High School a později graduovala na University od Georgia. Do povědomí se dostala účastí v první řadě americké reality show Trosečník na Borneu a jednou z hlavních rolí ve filmu Zvíře.
Jedna z jejích nejvýznačnějších rolí je role soutěžící v první řadě Trosečníka. Stala se trosečnicí v kmenu Pagong. Kmenu, který byl v porovnání s kmenem Tagi, složen převážně z mladých dospělých lidí. Krátce po začátku byla Coleen spojována se soutěžícím Gregem Buisem a spoluúčastnice z kmene Pagong, Jenna Lewis, spekulovala o tom, že jejich přátelský vztah se mění na romanci. Oba však neoblomě tuto teorii vyvraceli a Coleen nakonec žertovala slovy „celé to bylo jen o sexu.“ Po sloučení byly zbytku kmene Pagong překvapeni strategií Tagiů. Ti je postupně „odstřelovali.“ Coleen však byla velmi oblíbená i mezi těmi, kteří eliminovali členy kmene Pagong a to natolik, že zůstala poslední původní soutěžící kmene Pagong, která v soutěži zbyla. Coleen byla u amerického publika velmi populární a Bryant Gumbel ji kvůli její fair play, vtipným poznámkách a vzhledu „holky od vedle“ označil za „Miláčka Ameriky“. Coleen vyhrála individuální výzvu, která vyžadovala odhad, kolik zhubla od začátku soutěže. Vyhrála tabulku čokolády, kterou rozlámala a podělila se o ní s ostatními členy sloučeného týmu.
Coleen je často spojována s organizování první aliancí, nazývanou jako „BBQ Aliance“, když vyhrála večeři s barbecue a vybrala Jennu Lewis, aby se s ní podělila. Tyto dvě vykouzlili plán na zničení aliance Tagiů a úspěch ve hře. Tento pokus o alianci byl definitivně neúspěšný, když dívky neuspěli v ovládnutí jejich cílů.
Potom co nebyla zvolena, řekla ostatní trosečníkům „Buďte hodní, hrajte fér“. Řekla to krátce před tím než byla její pochodeň uhašena. Poté co odešla, Richard Hatch ji okomentoval jako „báječného člověka.“
Díky její nezměrné popularitě se doufalo v Colleeninu znovuúčast v Trosečníkovi během řady All-Stars Edition v roce 2004. Producent Mark Burnett později potvrdil, že Colleen Haskell bylo skutečně nabídnutu místo v show, ale že odmítla nabídku se slovy „pokračuje ve svém životě a prostě opravdu tím nechce projít znovu.“
V roce 2001 získala hlavní roli v komedii Zvíře, ve které hraje lásku Roba Schneidera. Schneider práci s Coleen komentuje jako jednu z nejzábavnější části točení filmu. Později pracovala jako asistentka režiséra Michael Essany Show v roce 2003.


Šírkúh

Asad ad-Dín Šírkúh bin Šádhí byl kurdský válečník a významný vojevůdce ve službách sultána Núr ad-Dína a strýc slavného sultána Saladina.
Šírkúh pocházel z kurdské vesnice v Arménii nedaleko města Dvin. Jeho otcem byl Šándhí bin Marwan a bratr Nadžm ad-Dín Ajjúb, následník ajjúbovské dynastie. Rodina byla blízce spřízněna s rodem Šaddadovců, a když byl poslední Šaddadovec roku 1130 ve Dvinu sesazen, Šándhí odešel s rodinou do Bagdádu a později do Tikrítu, kde byl místním správcem Bihruzem jmenován guvernérem. Když Šándhí nedlouho poté zemřel, Ajjúb se stal jeho nástupcem ve funkci guvernéra Tikrítu. Když Šírkúh zabil roku 1138 jednoho křesťana, se kterým měl spory, byl Šírkúh a jeho bratr Ajjúb donuceni uprchnout. Později Šírkúh se připojil k armádě Zengího, atabega z Mosulu a později, po jeho smrti, vstoupil do služeb Zengího syna Núr ad-Dína, který vládl v Aleppu. Núr ad-Dín poté svěřil Šírkúhovi město Homs, čímž se Šírkúh stal Núr ad-Dínovým vazalem. Bratr Ajjúb zatím spravoval město Baalbek a později i Damašek, když roku 1154 Ajjúb a Šírkúh vyjednali kapitulaci města ve prospěch svého pána Núr ad-Dína.
Roku 1163 přesvědčil Šírkúh Núr ad-Dína, aby vyhověl žádosti sesazeného egyptského vezíra Šávara, který jej žádal o vojenskou pomoc. Šírkúh následně i se Šávarem vstoupil do fátimovského Egypta a Šávara dosadil zpět do úřadu vezíra. Šávar se však chtěl nyní Šírkúha zbavit, aby neohrožoval jeho suverenitu, spojil se proto s jeruzalémským králem Amaurym I., který Šírkúhovu armádu oblehl v pevnosti Bilbajs. Núr ad-Dín však na křižáky zaútočil v severní Sýrii a Amaury se musel stáhnout. Šírkúh poté spěšně odtáhl zpět do Damašku.
Roku 1167 se Šírkúh, se svolením Núr ad-Dína do Egypta vrátili a Šávar se opět proti němu spojil s jeruzalémským králem. Šírkúh obsadil Alexandrii, kde ho křižáci a Egypťané obklíčili. Nakonec se obě strany dohodly a Šírkúh s Turky odešel z Egypta.
Na podzim roku 1168 napadli křižáci Egypt a tentokrát vezír Šávar žádal o pomoc Núr ad-Dína. Ten opět neváhal a vyslal Šírkúha, který obsadil Káhiru. křižáky se mu podařilo odrazit a tentokrát se rozhodl, nenechat se z Egypta vypudit. nechal proto Šávara popravit sám se prohlásil vezírem. Ale již v březnu 1169 na následky přejedení Šírkúh zemřel. Jeho nástupcem ve funkci egyptského vezíra se stal syn jeho bratra Ajjúba Saladin.


Bolívie

Bolívie, oficiálně Bolivijský Mnohonárodnostní Stát, je vnitrozemský stát Jižní Ameriky. Na západě hraničí s Peru a Chile, na jihu s Argentinou, na jihovýchodě s Paraguayí a na východě a severu pak s Brazílií. Své jméno má po prvním prezidentu Simónu Bolívarovi.
Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky na ploše 1 098 581 km2. Bolívie ztratila přístup k pobřeží Tichého oceánu v tzv. Pacifické válce v roce 1879. Největšími městy jsou La Paz, El Alto, Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa.
Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná.
Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Směrem k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.
Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí Yungas je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.
Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. V roce 1809 vypuklo povstání okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antonio José de Sucre španělské vojsko u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.
Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie v konfederaci s Peru. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, její jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.
V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie válku s Paraguayí. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.
Departementy se dále dělí do 112 provincií, provincie se ještě člení do mnoha kantonů a obcí.
Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.
Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 má být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.
Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skot, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku. Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je Panamerická dálnice, pro vývoz je využívaná železnice La Paz – Arica v Chile. Cestovní ruch se rozvíjí, nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca.
Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.
Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva tvoří indiáni, zejména Kečuové a Ajmarové. Ostatní lidé jsou převážně smíšeného či španělského původu. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineno, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we, guarayu, itonama, leco, machineri, mojeno-trinitario, mojeno-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré, nejvíce se však používá španělština. Dominujícím náboženstvím je křesťanství.


Cornelio Bentivoglio

Cornelio Bentivoglio byl titulární arcibiskup v Kartágu a kardinál římskokatolické církve.
Byl potomkem vlivného šlechtického rodu Bentivoglio. Získal doktorát v kanonickém i civilním právu na univerzitě ve Ferraře. Jako mladý odešel do Říma. Roku 1712 byl jmenován nunciem v Paříži. Kardinálem se stal roku 1719, a španělským ministerským zmocněncem v Římě roku 1726. Je pohřben v Santa Cecilia in Trastevere.


Fotodynamická terapie

Fotodynamická terapie je diagnostická a léčebná metoda využívaná zejména při léčbě tumorů. Je založená na aplikaci fotosenzitivní látky, jež se po aplikaci hromadí přednostně v nejrychleji proliferujících buňkách a po ozáření světlem určitého spektra způsobí smrt odpovídajících buněk. Díky svému stimulačnímu efektu se metoda používá také v kosmetice.
Světlocitlivá látka tzv. fotosenzibilizátor se aplikuje v zásadě trojím způsobem. Buďto je aplikována mastí obsahující příslušnou látku nebo je zavedena injekčně a to buď intravenózně či intralezionálně. Koncentrace fotosenzibilizátoru v postižených buňkách dosahuje optimální hodnoty v různých časech od 5 minut až po 72 hodin v závislosti na způsobu aplikace a druhu použité látky. Pro diagnostiku se následně používá Woodova lampa, jež způsobuje fluorescenci fotosenzibilizátoru zpravidla v červené či růžové barvě; diagnostikovi je tak odhalena velikost,tvar a poloha nádoru. Při léčbě se v závislosti na použité látce používá červené či blízké infračervené záření. Nejčastěji se pro generaci žádaného světla používá laserových diod, které mají vynikající světelný výkon a úzké spektrum světla bez nutnosti použití barevných filtrů. Navíc je lze napojit na optická vlákna, která se pak dají použít ke katetrizaci nebo vpichu do postižené tkáně pro kvalitnější osvícení nádoru. K osvícení se obvykle používá výkonů okolo 100mW/cm2 a doba osvitu se pohybuje od jedné minuty po několik desítek minut. Po osvitu tumoru absorbují molekuly fotosenzibilizátoru fotony světla a přechází do singletového excitovaného stavu s dobou života řádově 10-9s. Z tohoto stavu pak přechází vnitřním přechodem do tripletního excitovaného stavu s podstatně delší dobou života. Takto dlouhá doba života umožňuje excitované formě fotosenzibilizátoru reagovat s molekulami v jejím okolí. Při kontaktu s molekulou, jež je v základním stavu tripletem může dojít k přenosu energie na tuto molekulu za současného přechodu obou molekul do singletního stavu. Jednou z mála tripletních molekul v základním stavu je molekula kyslíku, který je hojně přítomen v každé buňce. Dochází tedy k přenosu energie z molekuly fotosenzibilizátoru na molekulu kyslíku, jehož výsledkem je singletní molekula fotosenzibilizátoru v základním stavu a singletní molekula kyslíku v excitovaném stavu. Takováto molekula kyslíku je asi 1000 krát reaktivnější než základní molekulární stav kyslíku. Singletový kyslík pak reaguje s buněčnými membránami za vzniku lipidperoxidového radikálu a následné nekrózy či apoptózy buněk. Poměr apoptotické a nekrotické smrti buněk závisí na typu nádoru, ale především na koncentraci fotosensibilizátoru a dávce ozáření. Nižší dávky fotosenzibilizátoru a záření způsobují apoptózu, vyšší nekrózu, ovšem při každé aplikaci dochází k oběma typům smrti buněk. Kromě poškození buněk samotného nádoru, způsobuje fotodynamická terapie také zničení cévního systému nádoru, což vede k jeho ischemické nekróze.
Výhodou fotodynamické terapie je téměř nulová toxicita použité látky, takže je možno ji v krátkém čase mnohokrát opakovat. Další výhodou je poměrně přesná selekce nádorových buněk. Metoda tedy zničí pouze nádorové buňky a okolní zdravé zůstanou neporušeny. Za zmínku také stojí asi nejzřejmější výhoda, a totiž že se řadí mezi neinvazivní metody. Mezi nevýhody patří omezená možnost použití, neboť světlo používané k aktivaci fotosenzibilizátoru proniká nejvýše 1cm do tkáně a lze tedy použít pouze na povrchu těla případně na části orgánů dostupné pomocí endoskopů a katetrů. Metoda vpichu optického vlákna s aktivizujícím světlem přímo do tkáně se zatím příliš nepoužívá. Nevýhodou při nitrožilní aplikaci fotosenzibilizátoru je několikahodinová fotosenzitivita kůže po léčbě; pacient se tedy musí vyvarovat pobytu na slunci a vystavení silného světelného záření.
Vhodná látka by měla být netoxická, stabilní a se známou chemickou strukturou. Měla by se hromadit v buňkách tumoru a ze zdravých buněk se rychle vyplavit. A také by měla mít absorpční maximum pro světlo, jehož energie je dostatečně velká pro produkci singletového kyslíku, ale zároveň je jeho vlnová délka co největší. Světlo splňující předešlé požadavky je na rozhraní infračerveného a viditelného červeného světla. Zároveň by ovšem fotosenzibilizátor neměl absorbovat na ostatních vlnových délkách, aby se do co největší míry omezila fotosenzitivita a možné poškození zdravé tkáně při nitrožilní aplikaci látky.
Fotosenzibilizátory první generace jsou deriváty hematoporfyrinu, jejichž nevýhodou je to, že nejsou přesně chemicky definovány a při nitrožilní aplikaci dochází k fotosenzitivitě kůže. V současné době se používají pod různými firemními názvy jako Photofrin, Photocarcinorin, Photosan, Photogem nebo Haematodrex. Jedním z derivátů hematoporfyrinu, jehož chemická struktura je známá, je TPPS4, jehož původní varianta byla ve velkých množstvích neurotoxická. V České republice byla vyvinuta jeho speciálně purifikovaná obměna nevykazující toxické účinky, jež je u nás schválena pro lokální použití.
Do druhé generace fotosenzibilizátorů patří chloriny, delta-aminolevulová kyselina, ftalocyaniny, bakteriochloriny, benzochloriny, purpuriny, naftalocyaniny, pheoforbidy, pyropheoforbidy a další. Většinou se jedná o látky izolované z chlorofylu a látky patřící do skupiny porfyrinů. Kupříkladu ftalocyaniny jsou syntetické látky obsahující porfyrinový kruh, k němuž je kovalentní vazbou připoután kov, jenž zvyšuje fototoxicitu látky a tím i účinnost fotodynamické terapie. Fotosezibilizátory druhé generace se vyznačují především podstatně nižší kožní fotosenzitivitou po léčbě.
Nejvýznamnější uplatnění nalézá fotodynamická terapie při léčbě různých druhů tumorů, a to jak maligních tak benigních. Nejčastěji se zatím jedná o léčbu paliativní nebo doplňkovou léčbu léčby jiného druhu. Jak již bylo zmíněno výše, největším omezením fotodynamické terapie je průchod aktivizujícího světla nejvýše 1cm do hloubky tkáně. Přesto byla s úspěchem použita pro léčbu nádorů žaludku, tlustého střeva, hlavy a krku, ústní a nosních dutin, hrtanu, hltanu, jícnu, plic, močového měchýře, jater, prsu, genitálií i mozku. Nejčastěji se ovšem používá pro léčbu nejrůznějších kožních tumorů a lézí; za všechny zmiňme např. aktinickou keratózu, basaliom či T-lymfom. V kožním lékařství se používá také k léčbě lupénky, bradavic, nebo v estetické medicíně k vyhlazení jizev po akné či vrásek, kdy aktivuje fibroblasty k novotvorbě kolagenu. Využití nachází metoda také při léčbě senilní degenerace makuly. Velmi nadějnou aplikací je čištění kostní dřeně od leukemických buněk, kdy se pacientovi odebere kostní dřeň, vyčistí se metodou fotodynamické terapie a coby autologní štěp vrátí zpět pacientovi.


Petra Vilánková

V letech 1997 až 2003 studovala hru na housle u Jiřího Fišera na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, dále pokračovala ve studiu na Pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna a v roce 2005 byla přijata na Michigan State University v USA, kde studovala dvouletý studijní program Performance Diploma pod vedením prof. Charlese Avshariana. Nyní studuje na Hudební fakultě AMU v Praze ve třídě prof. Ivana Štrause.


Vrhcáby

Vrhcáby nebo nesprávně vrchcáby, je stará desková hra pro dva hráče, ve které hraje roli jak náhoda, tak schopnosti hráčů. Ke hře je potřeba hrací deska, 15 kamenů pro každého hráče, dvě běžné hrací kostky a obvykle i speciální sázecí kostička. Backgammon je jedna z nejstarších známých deskových her, předpokládá se, že se hrála ve starověkém Egyptě, Sumeru, Mezopotámii či Persii.
Slovo vrhcáb vzniklo přeložením německého slova Wurf a počeštěním slova Zabel.
Cílem hry je vyvést všech svých 15 kamenů po vyznačené dráze nejprve do vlastní „ohrádky“ a pak je odstranit z hrací desky. Hráči se střídají, na začátku každého tahu hodí hráč oběma kostkami a podle výsledku hodu posune některý svůj kámen či kameny o příslušný počet polí směrem k jejich cíli. Na každém poli může být libovolný počet kamenů jednoho hráče. Pokud ovšem hráč ukončí tah kamenem na poli, kde je jeden soupeřův kámen, „vyhodí“ jej, tzn. vrátí ho až na začátek jeho cesty, na tzv. bar. Na pole, na kterém je více než jeden soupeřův kámen, se táhnout nesmí. Kameny protihráčů se pohybují v navzájem opačných směrech. Když má hráč všechny své kameny v poslední části hrací desky, může s nimi táhnout i mimo desku, čímž je odstraňuje ze hry. Hráč, kterému se podaří takto odstranit všechny kameny, vítězí.
Hrací deska se skládá z 24 polí rozdělených do čtyř sektorů:
Na tomto obrázku je vidět i počáteční rozestavení kamenů, směr pohybu kamenů obou hráčů a číslování polí z pohledu bílého. Barva polí nemá žádný význam, pouze usnadňuje počítání.
Na začátku hry hodí každý hráč jednou kostkou a ten hráč, který hodil větší číslo, začíná hru tím, že odehraje obě hozená čísla. V dalších kolech již hází každý hráč oběma kostkami sám. Hod se bere jako dvě oddělená čísla, určující počet polí, o které smí hráč postoupit zvolenými kameny. Hráč může postoupit jedním kamenem o součet obou čísel, ale pouze tak, že nejprve posune kámen o hodnotu jedné kostky, teprve poté o hodnotu druhé kostky. Pokud na obou kostkách padne stejné číslo, bere se dvojnásobně, tzn. jako by padlo na čtyřech kostkách. Tyto čtyři hodnoty hráč může rozdělit na posun čtyř různých kamenů, na posun jednoho kamene o čtyřnásobek hozené hodnoty, nebo libovolnou kombinaci těchto možností.
Hráč se nesmí vzdát svého tahu, třebaže je pro něj nevýhodný. Pokud existuje nějaký tah splňující pravidla, musí hráč táhnout. Pokud hráč může legálně hrát pouze část tahu, musí odehrát co největší část tahu splňující pravidla. Pokud hráč může odehrát libovolnou hodnotu z obou kostek, ale nemůže hrát obě, musí hrát tu vyšší.
Jak už bylo zmíněno, pokud kámen skončí tah na poli, obsazeném jedním soupeřovým kamenem, tento kámen vyhodí, tzn. přemístí na bar, což je vyvýšené místo uprostřed desky. Bar se chápe jako pole umístěné před začátkem desky, nejvzdálenější od cíle. Když má hráč nějaký kámen na baru a chce je dostat zpět do hry, provede to přesně tak, jako by daný kámen opravdu stál jedno pole před deskou, tzn. např. hodem 1 přesune kámen na první pole desky. Dokud má hráč alespoň jeden kámen na baru, musí tyto kameny dostat do hry před tím, než hraje jiným kamenem. Pokud mu hod kostky toto neumožňuje, hod mu propadá a hráč nehraje.
Pokud je na některém poli dva nebo více kamenů, je pole obsazeno a soupeř na tomto poli nesmí ukončit tah ani jeho část. Z tohoto důvodu je zřejmé, že šest obsazených polí v řadě je pro soupeře nepřekročitelnou překážkou. Pokud se navíc podaří hráči obsadit všech šest polí ve své domácí ohradě v době, kdy má soupeř nějaký kámen na baru, soupeřovi se nemůže podařit vrátit tento kámen do hry, takže nemůže hrát a dokud tato situace trvá, ani nehází kostkami.
Ve chvíli, kdy jsou všechny kameny hráče umístěny v jeho domácí ohradě, může hráč vyvádět kameny mimo desku. To provádí tak, že kameny jakoby táhne na fiktivní pole těsně za deskou, tzn. pokud na kostce padlo např. číslo čtyři, odstraní hráč jeden kámen ze čtvrtého pole. Pokud hráči padne číslo vyšší, než je jeho nejvzdálenější kámen, odstraní jeden z kamenů na nejvzdálenějším poli. Pokud se v průběhu této koncovky stane, že se některý z kamenů dostane mimo domácí ohradu, hráč nemůže pokračovat ve vyvádění kamenů do té doby, než jsou opět všechny jeho zbylé kameny v domácí ohradě.
Hra končí ve chvíli, kdy jeden z hráčů vyvede z desky poslední kámen, čímž se stává vítězem. Hru je samozřejmě také možné ukončit v jejím průběhu tím, že hráč nabídne soupeři svou rezignaci, kterou soupeř může a nemusí přijmout.
Existence tří druhů výher je také důvod pro možnost odmítnutí rezignace. Pokud se hráč chce vzdát, nabízí také příslušný typ. Pokud se nabídka soupeři nelíbí, protože si myslí, že by ve hře získal lepší výhru, může rezignaci odmítnout a hra pokračuje.
Velice běžnou součástí hry jsou sázky, kvůli kterým je součástí hrací výbavy také speciální sázecí kostička. Jedná se o šestistěnnou kostku, na jejíchž stěnách jsou však místo běžných čísel 1–6 čísla 2, 4, 8, 16, 32, 64, která označují příslušný násobek základní sázky, o který se právě hraje.
Na začátku hry leží kostka uprostřed mezi hráči, číslem 64 nahoru. V průběhu hry, ve chvíli, kdy se jeden hráč domnívá, že je ve výhodné situaci, se může rozhodnout, že nabídne soupeři zdvojnásobení sázky. To může provést pouze na začátku svého tahu, ještě před tím, než hodí kostkami. Učiní to tak, že kostku otočí číslem 2 nahoru a posune k soupeři se slovy „nabízím zdvojnásobení“. Soupeř má nyní dvě možnosti: Může zdvojnásobení odmítnout. Tím okamžitě prohrává jednonásobek sázky a hra končí. Pokud zdvojnásobení přijme, ponechá si kostičku s dvojkou navrchu na své straně desky a od té chvíle se hraje o dvojnásobnou sázku. V dalším průběhu hry se ovšem může stát, že se situace obrátí, takže se hráč, který původně zdvojnásobení přijal, může obrátit s nabídkou dalšího zdvojnásobení na svého soupeře, který má opět stejné možnosti, jen s tím, že se už jedná o dvojnásobné sázky. Takto se může v jedné hře zdvojnásobovat teoreticky libovolněkrát.
Důležité je, že nabídnout zdvojnásobení může vždy jen ten hráč, na jehož straně kostka zrovna je. Jedinou výjimkou je začátek hry do prvního zdvojnásobení, kdy je kostka uprostřed.
Ve chvíli, kdy hra skončí, se běžné ohodnocení vynásobí hodnotou, která na sázecí kostičce je. Tzn. pokud např. hráč vzdá gammon ve chvíli, kdy je kostka na čísle 8, získává vítěz 16násobek základní sázky.
V backgammonu soupeři obvykle nehrají jedinou partii, která může skončit velice rychle. Několik po sobě jdoucích partií se může chápat dvojím způsobem:
K předchozím základním pravidlům Backgammonu se často přidává ještě několik doplňujících pravidel, která mají za cíl vylepšit některé aspekty hry. Některá z pravidel jsou obvyklá, jiná jsou používána jen velice zřídka:
Existuje několik alternativních verzí vrhcáb, které se od zde uvedených standardních pravidel více či méně odlišují. Mezi ně patří:
Systém zápisu jednotlivých tahů v backgammonu je jednoduchý: Zápis jednoho kola začíná dvojčíslím hozeným na obou kostkách. U každého tahu kamenem se zaznamenají čísla polí, ze kterého a na které je kámen přesunut, oddělená lomítkem. Čísla jsou vždy uváděna z pohledu hráče na tahu, takže udávají vzdálenost z daného pole do vynesení. Bar je označen buď přímo slovem bar, nebo číslem 25, vynesení kamene je buď signalizováno číslem 0, nebo obvykleji slovem out, nebo česky ven. Pokud je tahem vyhozen soupeřův kámen, připojuje se k označení tahu hvězdička. Pokud táhneme více než jednu část tahu jediným kamenem, není nutno oddělovat jeho části, pokud tak nemůže dojít k omylu. Pokud může dojít k omylu, nebo hlavně pokud první částí tahu vyhazujeme soupeřův kámen, zkracuje se zápis tak, že se obě části sloučí, např. 11/9*/5. Další zjednodušení zápisu se používá v případě, že více kamenů hraje stejný tah; tehdy se tento tah zapíše jen jednou a do závorek se za něj dá počet kamenů, které tak táhly, např. 19/17. Pokud v kole hráč nemůže daným hodem hrát, je v příslušném řádku pouze dvojčíslí udávající hod. Speciální činnosti se zapisují slovy. Možno je používat šachové značky pro anotaci tahů, jako jsou ? pro chybný tah, ?? pro velice chybný tah, ! pro silný tah atd.
Existuje velké množství počítačových programů, které umožňují hrát jak dvěma lidem proti sobě, tak proti počítačovému protivníkovi. Mezi nejznámější patří např. svobodný software GNU Backgammon.
Jelikož ve vrhcábech hrají velkou roli hody kostkou, nelze použít klasické algoritmy, známé např. z programů hrajících šachy. Nejčastějším řešením počítačového protivníka je proto využití umělých neuronových sítí.
Ačkoliv se může začátečníkům zdát, že nejdůležitějším prvkem hry je náhoda reprezentovaná kostkami, není tomu tak. Je samozřejmé, že pokud má jeden z hráčů extrémní štěstí či smůlu, vývoj hry to zásadně ovlivní, ale v průměru mají nejdůležitější vliv na výsledek hlavně schopnosti hráčů.
K získání těchto schopností je potřeba hlavně praxe, pro ilustraci několik základních pouček:
Ve vrhcábech lze na základě teorie pravděpodobnosti matematicky analyzovat mnoho zajímavých vlastností. Mezi nejdůležitější patří například pravděpodobnost vrhu konkrétního součtu.
Ve vrhcábech se hází dvěma šestistěnnými kostkami, u kterých nezáleží na pořadí a jejichž hodnoty jsou nezávislé. Pravděpodobnost, že bude vržena konkrétní dvojice hodnot, tedy je 2 : 36, případně 1 : 36 u konkrétního double. Obdobně pravděpodobnost, že alespoň na jedné kostce bude vrženo požadované číslo, je 11 : 36, pravděpodobnost libovolného double je 6 : 36. Stejným způsobem lze zjistit pravděpodobnost zásahu na danou vzdálenost, resp. překonání nějaké vzdálenosti:
Pokud má hráč některý kámen na baru, musí jej před hrou jinými kameny nejprve vrátit do hry. Pokud však soupeř obsadil ve své domácí ohradě některá pole, nemusí se nasazení podařit a hráč tak ztrácí příležitost kolo odehrát. Pravděpodobnost, že se hráči při některých obsazených polích podaří nasadit všechny vyhozené kameny zpět do hry, shrnuje následující tabulka:
Pro odhady matematických parametrů některých důležitých situací byly vyvinuty různé metody, jako např. Thorpova hodnota, která z počtu kamenů a zbývajících ok pro oba hráče jednoduše vypočítá dvě čísla, podle kterých se lze rozhodnout, zda je správné ve fázi závodu zdvojnásobit, resp. zdvojnásobení přijmout.


Mozilla Messaging

Mozilla Messaging je dceřiná organizace Mozilla Foundation, která zastřešuje vývoj poštovního klientu Mozilla Thunderbird. Ten byl původně vyvíjen Mozilla Corporation, která se však rozhodla zaměřit primárně na vývoj webového prohlížeče Mozilla Firefox. Po veřejné diskusi bylo rozhodnuto o převedení Mozilla Thunderbirdu pod samostatnou organizaci, která po pracovním názvu MailCo dostala název Mozilla Messaging. Vznikla 19. února 2008 a jejím ředitelem je David Ascher.


Africká Velká jezera

Velká africká jezera je série jezer kolem Velké příkopové propadliny. Zahrnují Viktoriino jezero, což je největší jezero v Africe a třetí největší na světě. Jezer je celkem šest :
Někdo označuje jako Velká jezera jenom jezera Viktoriino, Albertovo, Edwardovo, to znamená jezera, ze kterých vytéká Bílý Nil. Z jezer Tanganika a Kivu je napájena řeka Kongo a z jezera Malawi řeka Zambezi.
Pojem Velká jezera také označuje region kolem těchto jezer. To znamená tyto země:
částečně zasahuje také do zemí Demokratické Kongo, Tanzanie a Keňa.
Je to jedeno z nejhustěji obydlených území na světě. Díky dřívější vulkanické aktivitě je zdejší půda velmi vhodná pro zemědělství. Nadmořská výška zde vytváří mírné klima navzdory malé vzdálenosti od rovníku. Výsledkem všech těchto podmínek je, že toto území je stranou různých nemocí a dovoluje rozšíření zemědělských zvířat, hlavně dobytka a koz.
Kvůli hustotě osídlení a nadbytku zemědělství se území rozdělilo na spoustu malých států. Nejmocnější monarchie byly Rwanda, Burundi, Buganda a Bunyoro. Jako tradičně u Subsaharské Afriky byly hranice zdejších států určeny rozložením koloniálních sil.
Poloha regionu daleko na jihu až u pramene Nilu znamenala pro region dlouhé období nezájmu ze strany Evropy. První Evropané, kteří vstoupili na toto území, byli misionáři, kteří měli částečný úspěch v rozšíření křesťanství na toto území, ale nepřipravili půdu pro pozdější kolonizaci. Větší kontakt se zbytkem světa vedl k sérii devastujících epidemií, které zasáhly nejen dobytek, ale i lidi. To znamenalo snížení populace někde až o 60 %. Obnovení původního počtu obyvatel trvalo přibližně do 50. let 20. století.
Přes potenciál v mnoha odvětvích se po získání nezávislosti zmítal v sérii občanských válek a vlně násilí, které zanechaly region ve velké chudobě, z níž se vymanily zatím jen státy Keňa a Tanzanie.


Silně souvislá komponenta

Silně souvislá komponenta je takový maximální podgraf orientovaného grafu, v němž pro všechny dvojice vrcholů u, v existuje cesta z u do v a zároveň z v do u.
Nechť G = je orientovaný graf. Podgraf G' grafu G se nazývá silně souvislá komponenta grafu G, pokud platí:


Nissan Micra

Nissan Micra je městský osobní automobil vyráběný koncernem Nissan od 1982. Pojmenování Micra je určené pro export. Originální jméno je Nissan March
Premiéru měl v říjnu 1982 roku pod pracovním názvem K10. Měl se stát konkurencí populární Hondy City. Tato verze byla vyráběna v letech 1982 - 1992 jako tří- a pětidvěřový hatchback. Byl vyráběných ve verzích motoru o objemu 900 cm3, 1000 cm3 a také 1200 cm3.
V této verzi přibyl model s dieselovým motorem o objemu 1500 cm3 od koncernu PSA. Tato verze byla vyráběna v letech 1992 - 2002.
Tato verze je vyráběna od roku 2002 ve verzích 1,0L 1,2L, 1,4L, 1,5L 1,5L diesel 1,6L ve verzi dvoudveřového kupé /160SR/ a jako tří- a pětidvěřový hatchback.


Burke

25px Mauritz von Strachwitz Mauritz von Strachwitz – Nekvalifikoval se do Grand Prix Německa 1952 . 'Jelo se...'''


Miloš Lukáš

Miloš Lukáš byl český klasický filolog, polyglot, uznávaný esperantista a gymnaziální učitel.
Miloš Lukáš překládal z české poezie a prózy do esperanta, podávaje obsah a formu kongeniálně s původním dílem. Do esperanta přeložil divadelní hru Jaroslava Vrchlického Nokto en Karlův Týn. Dále přeložil Němou barikádu od Jana Drdy.
Lukáš překládal také básně, především z češtiny, ale také z mnoha jazyků antických i moderních. Do češtiny přeložil všechny Zamenhofovy básně a mnohé básně Raymonda Schwartze.
Mimo to spolupracoval na Cehoslovaka antalogio a přispíval do mnoha esperantských časopisů.
Výbor z jeho překladů básní i prózy vyšel v almanachu Panoramo pod názvem Kolora kalejdoskopo


Šestý smysl

Psycholog Malcom Crowe, vynikající Philadelphský psycholog, prožil hrůzostrašný zážitek. Do jeho domu se vloupal jeho bývalý pacient, který se jej pokusí zastřelit. Od této události utekl již skoro rok a dr. Crowe se musí chopit nového případu, osmiletý chlapec Cole Sear, který se chová divně. Při bližším seznámením Cole prozrazuje Malcomu: Vidím mrtvé lidi. Nevědí, že jsou mrtví. Chtějí, abych pro ně něco udělal... Z prvu mu Cole nevěří a připisuje to jen k psychické poruše. Avšak postupem času si začíná uvědomovat, že Cole mluví pravdu. V tu chvíli se mu snaží pomáhat je vyslechnout. V závěru filmu se také Malcom dozvídá něco hrůzostrašného.


ČD 51 54 39-41 AB

Vozy ČD 51 54 39-41 AB, resp. AB, jsou řadou osobních vozů z vozového parku ČD. Všechny tyto vozy vyrobil VEB Wagonbau Bautzen.
Jsou to neklimatizované vozy s max.rychlostí 140 km/h. Mají 9 oddílů. 1.třída má oddíly po 6 sedačkách, 2. po 8. 1. třída má 24 míst, 2. třída má 40 míst. Vozy mají podvozek Görlitz Va. Nátěr je zelený a zbytek je bílý. Oddíly 1. vozové třídy mají nad sebou ještě žlutý pruh.


Smrk

Smrk je po Lysé hoře druhou nejvyšší horou Beskyd. Leží mezi obcemi Ostravice a Čeladná, ze kterých je vrchol Smrku přístupný po značených turistických cestách. V jeho masívu najdeme i několik menších vrcholů: Malý Smrček, Smrček a Malý Smrk. V horních částech masívu nejsou žádné chaty a hotely. Na nejvyšším bodě je uložena vrcholová kniha.
V kotli Bučacího potoka, v nadmořské výšce cca 800 m se nachází Bučací vodopády, jedny z největších kaskádových vodopádů v této části Karpat. Dva hlavní měří společně asi 10 m, celková výška asi 40 m. Celé široké okolí vodopádů je od roku 2004 přírodní rezervací o rozloze 35 ha přístupnou po turisticky neznačené lesní cestě. Dalšími přírodními rezervacemi v masivu Smrku jsou přírodní rezervace Smrk, Malý Smrk, Studenčany a na jižním okraji přírodní rezervace V Podolánkách. Rezervace vznikly v letech 1996 - 2004 a největší z nich je přírodní rezervace Smrk. Ve většině převládají smrkové lesy s příměsí buků a jedlí, místy jeřáb a javor. Běžnými bylinami jsou bika a třtina chloupkatá, z trvalejších rostlin kapradiny a brusnice borůvky. Navzdory přísné ochraně patří masív Smrku k atraktivním borůvkářským oblastem Beskyd. Vrcholové části hory v minulosti vážně poškodily imise a převládá na nich mrtvý, postupně se obnovující les. Nedaleko vrcholu se nachází mrazový srub.
V dobách normalizace vznikly na hřebeni Smrku lidové pomníčky studenta Jana Palacha a zpěváka Johna Lennona: místo setkávání tehdejšího beskydského a podbeskydského disentu. V roce 2004 ke dvěma předešlým přibyl i kamenný pomník věnovaný památce hokejisty a hokejového trenéra Ivana Hlinky.
30px pásové značení – červená, hlavní trasa na Smrk z Ostravice na Čeladnou a naopak
30px pásové značení – modrá, z Bobku na Bílé, kolem kostela na na Bílé, na Velký potok na Starých Hamrech až k rozcestí Pod Malý Smrkem
30px pásové značení – žlutá, z přehrady Šance-Řečice na Starých Hamrech k rozcestí Sedlo Smrku skalami Na Růžanci
25. ledna 2006 spadla na Smrku lavina a obětí se stal lyžař. Stala se první zaznamenanou lavinou v Beskydech s tragickými následky.


Otakar Čapek

JUDr. Ing. Dr. Otakar Čapek byl osobností české mystiky, spisovatel, autor několika odborných, dětských a duchovních knih, předseda spolku Psyche, agrární a politický činovník, jenž se stal obětí bolševického monstrprocesu.
Narodil 23. března 1893 ve Hvožďanech na Blatensku. Měl o pět let mladšího bratra Arnošta a tři sestry: Růženu, Marii a Helenu. V roce 1920 dosáhl právnického doktorátu a o dva roky později se z něj stal ještě zemědělský inženýr. V roce 1923 vydal odbornou publikaci o chovu domácího vepřového bravu, za kterou získal titul třetí - byl promován na doktora technických věd.
V roce 1924 se oženil s Marií Dandovou, s níž měl tři dcery. V roce 1924 Otakar a Arnošt společně se svým otcem zakoupili od hraběte Kolowrata zámek Košátky a k němu náležející panství. Kolem roku 1925 se oba bartři seznámili se spisovatelem Karlem Weinfurterem a roku 1929 se stali zakládajícími členy jeho mystického spolku Psyché. V roce 1933 se Otakar rozvedl. Poté, co byl zcela zadlužený velkostatek Košátky v roce 1938 prodán v dražbě, živil se Otakar jako spisovatel a věnoval se zájmům duchovním a politickým.
Karel Weinfurter, který s Otakarem počítal coby se svým nástupcem, jej před svou smrtí požádal, aby se postaral o jeho manželku Boženu a také o spolek Psyché. Po Weinfurterově smrti se oficiálně stal zemědělským dělníkem na hospodářství Boženy v Bučovicích a vzali se brzy po válce roku 1945. Společně pak obnovili spolek Psyché jehož se stal předsedou a jeho manželka se starala o veškerou administrativu. Tyto aktivity ukončily komunistické úřady zákazem činnosti spolku roku 1951. Zemřel po úraze 11. ledna 1967 ve věku nedožitých 74 let.
== Politická činnost == ===Profašistické a agrární aktivity=== V roce 1922 se stal členem studentské profašistické organizace, která vydávala časopis Výzva, do něhož přispíval. Stal se členem a později místopředsedou Národního hnutí, které vystoupilo proti úmyslu tehdejšího ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše, který se chystal oficiálně uznat existenci RSFSR, pozdějšího SSSR. V roce 1925 vstoupil do Práškovy agrárně konzervativní strany za kterou v témže roce kandidoval na poslance. Zvolen ale nebyl a strana se rozpadla. Roku 1926 vstoupil do Národní obce fašistické, v níž se stal ihned místopředsedou. Jejím mottem bylo: „Blaho vlasti – zákon nejvyšší!“ Vůdcem byl rodinný přítel Čapků generál Radola Gajda; v novinách se jim také říkalo "gajdovci".
Veřejně vystupoval jak proti předválečné amerikanizaci české společnosti, tak proti pozdějšímu poněmčování či bolševizaci - tedy vždy za ryze české národní zájmy. Na konci druhé světové války bojoval se zbraní v ruce proti Němcům na pražských barikádách, přičemž byl zraněn střelou do nohy. Po válce byly u nás Košickým vládním programem zakázány strany, jež se "provinily na zájmech národa za protektorátu". K těm patřila i strana agrární, celým názvem „Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu“.
===Proces se „Zelenou internacionálou"=== Po únorovém puči se nemohl vnitřně smířit s nástupem bolševismu u nás, věřil v brzký návrat předválečných časů a podílel se na práci skupiny kolem bývalého ministerského rady ing. Tomáše Mrkvana, která se na ně měla připravit. Čapek jako zemědělský odborník navrhl připravit program chystané agrární strany, s nímž by šla do voleb, návrh ale nebyl ostatními přijat jako předčasný. 24. května 1951 byl zatčen, vyslýchán a 24. srpna vzat do vazby. 23. dubna 1952 začal proces, ve kterém prokurátor Miroslav Kolaja skupinu obžaloval z rozvětveného protistátního spiknutí, řízeného ze západu tzv. „Zelenou internacionálou“, agenturou amerického imperialismu. Organizace tohoto druhu ve skutečnosti neexistovala, byla fiktivní a vymyšlená. Podle StB sídlila kdesi na západě, odkud její imperialističtí vůdcové „tahali za nitky“. Protože s ní žádný politický proces vést nemohli, vedli ho "jen" s jejími údajnými domácími přisluhovači.
Ačkoliv na začátku byl proces notně propírán v tisku, po odsouzení už tomu bylo jinak. V průběhu vyšetřování bylo totiž příliš mnoho nesrovnalostí a žádný důkaz viny, pouze psychicky i fyzicky utrápení obvinění a vynucená doznání s řadou rozporů ve výpovědích. Režim najednou neměl zájem, aby se o existenci procesu veřejně vědělo, a tak poté, co dostal své oběti za mříže, se o něm již nemluvilo a nepsalo a jeho protagonisté nebyli pro jistotu ani veřejně pranýřováni. Proto je i dnes obecné povědomí o procesu Zelené internacionály mezi veřejností mizivé.
===Vězení=== Podobně jako většina obviněných dostal za tuto vymyšlenou protistátní činost doživotní trest. Propuštěn byl na začátku roku 1964, když soud zjistil, že „stupeň nebezpečnosti trestné činnosti by dnes hodnotil jiným stupněm, než se stalo v původním řízení“. Ve vězeních v Leopoldově, ve Valdicích a v Ilavě strávil více než 12 let.


Martin Biron

Martin Biron je kanadský brankář který hraje v současnosti za klub Philadelphia Flyers.
Draftovaný byl v roce 1995 jako 2. volba Buffalo Sabres a jako 16. celkově.
Celkem odehrál v NHL tento brankář 378 zápasů v základní části ve kterých má průměr obdržených branek 2.56 což stačilo na 170 výhraných zápasů a 23 čistých kont. V Play Off odchytal 17 zápasů s průměrem 2,97 a procentuální úspěšnost zákroků 90.37% což mu vyneslo celkem 9 výher.
Biron si svůj debut v NHL odbyl v sezóně 1995-1996.Po pár odchytaných zápasech byl odeslán zpět do juniorské ligy QMJHL. Až v ročníků 2000-2001 trvale přešel do organizace Buffalo Sabers. Ale až poté co byl Dominik Hašek vyměněn do Detroit Red Wings za Slavu Kozlova a dva výběry v draftu se stal Biron skutečným brankářem NHL. Za Buffalo chytal jako jednička do výluky NHL. Po ní ho ale z branky vypudil Ryan Miller a už ho do ní moc nepustil. Biron byl pak pouze náhradník.
To se mu ale vůbec nelíbilo a při uzávěrce přestupů v sezóně 2006-2007 byl vyměněn do Philadelphia Flyers za 2. volbu v draftu. Tam se pak podílel na velkém návratu klubu na vrchol. V Play Off dotáhl svůj tým do finále konference. Byl považován za velkého tahouna týmu a příjemné překvapení roku. Nyní mu zbývá ještě roční smlouva s Flyers na 3,5 milionů dolarů.


Seznam států Středozemě

Toto je seznam států ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena Středozemi:


Díogenés z Seleukeie

Diogenes z Seleukeie, též zvaný Babylonský byl řecký filozof, představitel stoické školy, žák Chrysippa ze Soloi.
Roku 156 – 5 přišel spolu s peripatetikem Kritolaem z Fasélidy a Karneadem do Říma, kde se zasloužil o popularizaci stoicismu mezi římskou aristokracií. Napsal několik spisů: o dialektice, o hlase, o urozenosti, o zákonech atd. Učil, že duše sídlí v srdci a život duševní je podmíněn oběhem krve. Přemýšlel a psal o vzniku a povaze hlasu, jejž považoval za náraz vzduchu. Jako duše člověka obkličuje, tak prý i bůh celý svět objímá. Pochyboval o závěrečném shoření světa, o dobru tvrdil, že je abolutní a samo v sobě poznatelné. Zabýval se i astrologií a divinací. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Panaitios.


Modrava

Modrava,, je obec na Šumavě, v okrese Klatovy, 13 km jihozápadně od Kašperských Hor. Leží v nadmořské výšce 985 m na soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka, jejichž soutokem vzniká Vydra.
Osídlení obce Modrava je tvořeno třemi původními osadami: Modrava, Filipova Huť a Vchynice-Tetov II.
V horském pásmu sousedí sousedí území obce na severu s rozsáhlým územím patřícím katastrálně obci Prášily. Území Vchynice-Tetov II sousedí na severu s katastrálním územím Vchynice-Tetov I obce Srní. Filipova Huť sousedí na východě s územím Horské Kvildy, pod niž spadá i část osady Korýtko. Horská část katastrálního území Filipova Huť sousedí na východě s územím obce Kvilda. Z jihu a západu sousedí území obce podél hřebene s německým Bavorskem, německá část hřebene je vyhlášena jako národní park Bavorský les.
Nejstarší dochované zmínky o Modravě pocházejí z let 1614 a 1617 - trvalé osídlení se v nich však ještě nezmiňuje, pouze rybářské využití a pastviny pro soumary. Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada. Ke změně dochází po roce 1799, kdy kníže Schwarzenberg kupuje od hraběte Filipa Kinského rozsáhlé území Prášilského panství a využívá obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů. V letech 1799 - 1801 byl vybudován podle návrhu Ing. Rosenauera Vchynicko-tetovský plavební kanál. Kanál začíná 2 km od Modravy pod bývalou osadou Vchynice-Tetov. Díky rozvoji dřevařství bylo v roce 1804 založeno 6 km jižně od Modravy sídlo Březník. Roku 1827 zakoupil podnikatel František Bienert, rodák z Warnsdorfu, od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu, kterou adaptoval na vhodný tovární objekt. V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v polovině 19. století zaměstnával na pile a v lese 50 - 100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti, kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova pily roku 1871 prodala Schwarzenbergovi, který modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce. Do současnosti se z továrny na břehu Roklanského potoka zachovala pouze část pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu, která slouží jako rekreační zařízení Lesů ČR - objekt byl vyhlášen kulturní památkou a tvoří jednu z dominant obce.
V roce 1924 Klub českých turistů postavil další z dominant obce - Klostermannovu chatu, která sloužila jako horská chata. Jejím projektantem byl architekt Bohuslav Fuchs a náklady činily 1 041 500 Kč. Roku 1934 byla v Modravě dostavěna česká obecní a mateřská škola.
V období první republiky nebyl v Modravě správní úřad obce a celý katastr byl spravován obecním úřadem ve Filipově Huti. K přesunu správního úřadu do Modravy došlo po druhé světové válce a po vysídlení Němců. Pod obec Modrava byla přičleněna rovněž Horská Kvilda. V roce 1980 byla tato obec začleněna do správy MNV Srní. K opětovnému vzniku samostatné obce došlo 6. 12. 1990 ustavujícím zasedáním obecního zastupitelstva, zvoleného 17. 11. 1990.


Sutura

Sutura je latinský výraz pro šev. V češtině může znamenat:


Velje

Velje, je jezero v Novgorodské oblasti v Rusku. Leží 30 km jihozápadně od města Valdaj. Má rozlohu přibližně 35 km2.
Zahrazením odtoku řeky Javona bylo celé povodí Velje připojeno k povodí jezera Šlino. Přes jezero Šlino a z něj odtékající řeku Šlina se voda z Velje dostává do řeky Cna. Ta ústí do Hornovolockého vodního systému.


Polyethylenová vlákna

Polyethylenová vlákna jsou výrobky z nasycených lineárních makromolekul alifatických uhlovodíků.
Výchozí látkou je polymer s mimořádně vysokou molekulovou váhou. Sloučenina se zvlákňuje protlačováním přes trysky a dlouží. Protože filamenty mají poněkud želatinový vzhled, říká se procesu také „gelové zvlákňování“.
Nejznámější PE vlákno vyrábí od roku 1990 s označením Dyneema nizozemská firma DSM, se kterou kooperují výrobci tohoto vlákna v USA a v Japonsku.
Srovnání některých fyzikálních vlastností vláken používaných na technické textilie: údaje z různých pramenů se značně rozcházejí
Polyethylenová vlákna mají mimořádně vysokou pevnost v tahu, podle některých údajů až desetkrát vyšší než například speciální uhlíkové vlákno. Spolu s polypropylenem patří k nejlehčím materiálům. Výrobky dobře odolávají ultrafialovému záření a mnoha chemikáliím.
Použití vláken pro textilní účely je omezené, protože se dají jen velmi obtížně řezat a mají nulovou navlhavost.
Z příze se vyrábí lana, šnůry a nitě s vynikající pevností v tahu Svazky filamentů se přidávají do kompozitů jako jádro mezi vrstvami z uhlíkových nebo skleněných tkanin.
Tkaniny maji vysokou rázovou a tažnou pevnost, jsou proto vhodné jako podklad na lamináty, ze kterých se zhotovují např. lodi, pracovní a vojenské přilby, pancéřované oděvy.


Jan Stern

Jan Stern je český esejista. Vystudoval mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Teoreticky čerpá z psychoanalýzy, mediálních a kulturálních studií.
Součástí děl Jana Sterna je analýza kulturních artefaktů, především pop-kulturních. Věnoval se například těmto dílům:


Oněgin

Oněgin je dějový balet o třech jednáních inspirovaný veršovaným románem Alexandra Puškina Evžen Oněgin. Choreografii vytvořil John Cranko. K baletu byla použita hudba Petra Iljiče Čajkovského, ne však z jeho opery Evžen Oněgin, ale z jeho různých děl, která vybral a pro potřeby baletu upravil Kurt-Heinz Stolze. Premiéra baletu Oněgin byla uvedena v roce 1965 souborem štutgartského baletu.
V zahradě paní Larinové zkoušejí její dcery, Taťána a Olga, zda-li se vyplní pověra: když se podívají do zrcadla, mají v něm uvidět svého milého. Olga v zrcadle skutečně spatří svého snoubence Lenského. Taťána uvidí Oněgina, kterého do domu paní Larinové přivedl Lenský, a zamiluje se do něj. Oněgin však společností pohrdá.
Taťána je ve své ložnici a rozhodne se napsat Oněginovi dopis, ve kterém se mu přizná ke svým citům k němu. Při psaní usne a zdá se jí sen, ve kterém vidí Oněgina. Ten jí ve snu vyznává lásku. Po probuzení předává Taťána s nadějí dopis chůvě, aby ho doručila.
V domě paní Larinové se slaví Taťánin svátek. Je pozván kníže Gremin, Lenský i Oněgin. Kníže Gremin se dvoří Taťáně, ta mu však uhýbá a pátrá, jak Oněgin odpoví na její dopis. Oněgin odmítá Taťániny city a roztrhá její dopis. Poté tančí a koketuje s Olgou, až ho rozezlený Lenský hozenou rukavicí vyzve na souboj. Oněgin se snaží přítele usmířit, avšak marně.
V opuštěném parku má dojít k duelu mezi bývalými přáteli. Olga a Taťána prosí Lenského, aby od souboje upustil, také Oněgin by se chtěl usmířit. Lenský však odmítá. Při souboji Oněgin Lenského zastřelí.
Další děj se odehrává po deseti letech. Oněgin přichází do domu knížete Gremina, kde se právě koná ples. Na něm Gremin tančí se svou ženou – Taťánou. Oněgin se nyní do Taťány zamiluje, při setkání teď dává Taťána Oněginovi najevo svůj nezájem.
Taťána čte ve svém pokoji Oněginův dopis, ve kterém ji žádá, aby ji směl navštívit. Přichází kníže Gremin, aby své ženě oznámil, že odchází a rozloučil se s ní. Marně ho Taťána přemlouvá, aby zůstal s ní. Kníže odchází. Za chvíli přichází nejistý Oněgin a vyznává Taťáně lásku. Ta ho zprvu odmítá, pak na chvíli přece jen podlehne. Uvědomuje si však dřívější i současné okolnosti. Roztrhá Oněginův dopis, útržky mu vrací, stejně jako on kdysi jí, a nakazuje mu, aby odešel. Nešťastný Oněgin uposlechne.


Adaptive Transform Accoustic Coding

ATRAC je zkratkou pro Adaptive Transform Accoustic Coding a jedná se o ztrátovou kompresi zvuku. Podobně jako metoda komprese použitá ve formátu MP3 využívá i ATRAC psychoakustického modelu zvuku, který dovoluje snížit objem dat potřebných pro popis průběhu zvukového signálu tak, že je lidským uchem téměř nerozeznatelný od originálního nekomprimovaného signálu. ATRAC byl navržen a použit pro zařízení používajících minidisc médium, které má oproti klasickému CD přibližně 4-5x menší kapacitu, takže zatímco u CD je datový tok 1,4 Mbit/s u MD, za použití ATRAC, je tento tok pouhých 292 kbit/s. V průběhu doby došlo k dalším úpravám kodéru ATRAC, takže ATRAC3 umožňoval ukládat hudbu s datovým tokem 132 kbit/s a 66 kbit/s a ATRAC3plus 256 kbit/s a 64 kbit/s.


Stamford Bridge

Stamford Bridge je fotbalový stadion ležící na hranici čtvrtí Fulham a Chelsea, na jihozápadě Londýna. Je domácím stadionem anglického klubu Chelsea FC. Stamford Bridge je ucelený komplex, zahrnující oficiální klubový obchod, dvojici čtyřhvězdičkových hotelů a několik restaurací.
Fotbalový areál se nachází na adrese Stamford Bridge, Fulham Road, London, SW6 1HS. Je situován v bezprostřední blízkosti zastávky londýnského metra na stanici zelené linky District Line, Fulham Broadway.
Domácí stadion Chelsea se jmenuje Stamford Bridge a jeho vznik je stejně pozoruhodný jako založení vlastního týmu.
Stamford Bridge byl oficálně otevřen 28.dubna 1877. Prvních 28 let existence byl používán převážně Londýnským Atletickým Klubem pro pořádání atletických mítinků. V roce 1904 se změnil vlastník, když Gus Mears a jeho bratr J. T. koupili pozemek i se sousední zahradou a rozhodli se postavit stadion a později založit fotbalový klub.
Stadion byl navržen známým architektem Archibaldem Leitchem, který se již předtím podílel na návrzích Ibrox Parku v Glasgowě nebo Goodison Parku v Liverpoolu. Stamford Bridge nejprve zahrnoval pouze 120 yardů dlouhé stání na Jižní straně, kam se vešlo 5000 diváků. Díky tisícům tun vykopaného materiálu při stavbě nedaleké podzemky byly postaveny velké terasy na Západní straně. Všechny tribuny dali stadionu tvar velké mísy. Kapacita byla plánována má 100 tisíc lidí a měla být druhá největší v zemi za Crystal Palace - dějišti finále FA Cupu.
Jméno Stamford Bridge pochází z minulosti vzdálenější než sám stadion. Mapy z 18.století ukazují potok nazýváný "Stamfordská říčka", který tekl podél současné železnice nedaleko East Stand a vléval se do Temže. V místě, kde křižuje Fulham Road, je vyznačeno "Little Chelsea Bridge", který se původně jmenoval Stanford Bridge. Ve stejné době se křížení říčky a Kings Road nazývalo Stanbridge. Zdá se, že se tyto dva názvy spojily v Stanford Bridge, z čehož postupem času vzniklo Stamford Bridge jako adoptované jméno nového stadionu.
Stadión zůstal víceméně nezměněn dalších 25 let, v roce 1930 byla vzpřímena terasovitá Shed End. Velký val za jižní brankou se stal Mekkou pro skalní fanoušky Chelsea a bude navždy spojován se Stamford Bridge. Modernizovaná Jižní tribuna přežila 60., 70. a 80.léta a stala se ohniskem nejtvrdších fanoušků Chelsea. Za tu dobu se ozdobila jedinečným zastřešením. Vedou se debaty, proč dostala jméno 'Shed', jak se jí začalo říkat během výstavby. Jižní tribuna byla zdemolována v roce 1994, podle nového nařízení měla být všechna místa k sezení. Všechny staré sedačky byly přesunuty na novou Jižní tribunu otevřenou v roce 1997. Poslední zápas se starou tribunou byl proti Sheffieldu United 7.května 1994.
V roce 1939 byla vybudována Severní tribuna. Nezvyklá tribuna v severovýchodním rohu byla prodloužením Východní tribuny a odlišovala svým vzezřením celý stadion od ostatních. Přežila do roku 1975, kdy byla zbourána. Celá nová Severní tribuna byla po demolici otevřena v roce 1993 a stala se základním kamenem nového moderního stadionu.
Během sezóny 1964/65, jedné z nejlepších v historii Chelsea, byla obrovská Západní terasa přeměněna na tribunu pro sezení. Obsahoval ze 3/4 sedačky a z 1/4 betonovou plochu, zvanou 'Lavice'. Existovala 25 let, než byla jako poslední část starého stadionu v roce 1998 zbourána. Byla to těžká rána pro mnoho lidí, kteří si oblíbili starou tribunu s jejími dřevěnými sedačkami a stejně jako Jižní tribuna je zdrojem mnoha vzpomínek. Po přestavbě je jednou z nejhezčích tribun v zemi, náklady na ni činily zhruba 30 milionů liber a pojme 13,5 tisíce lidí, kteří mají nejvyšší komfort a skvělý výhled.
V roce 1973 byla vybudována Východní tribuna, zázrak stavitelství. Stále je jednou z nejnápadnějších tribun v zemi, ale panují pochybnosti, zda není příliš stará. Je to jediná část stadionu, která přežila masové přebudování v 90.letech, přesto obstála v rozsáhlých konstrukčních a zatěžkávacích zkouškách. Východní tribuna má ještě kontroverznější minulost. Když byla Chelsea v 60. a 70. letech na vrcholu, majitelé usoudili, že takovýto hvězdný tým si zaslouží hrát na nejlepším stadionu v zemi. Byl navrhnut plán rozsáhlé rekonstrukce, jehož výsledkem měl být 50-ti tisícový uzavřený kotel. Celá akce se ale stala příliš nákladnou, klub se málem položil, musel prodat své nejlepší hráče a na začátku 80. let zbyly jen trosky slavného klubu. Dalších 20 let trvalo nejen přebudování kádru a stadionu, ale také celého klubu. Nyní po všech peripetiích Východní tribuna zůstala jako svědek minulých časů.
Když klub prakticky zbankrotoval na konci 70.let, majitelé pozemků se rozhodli neprodloužit smlouvy s klubem a nabídly je komerčním firmám. Bylo to rozhodnutí, které málem navždy připravilo Chelsea o její hřiště. Musela se dělit o stadion s Fulhamem nebo Queens Parkem Rangers a Stamford Bridge se změnil na supermarket. Chelsea se s vlastníky pozemků dlouho nemohla dohodnout, a tak nešel stadion přebudovat, čímž klub ztrácela respekt u ostatních týmů. Naštěstí 10 let trvající jednání mezi prezidentem klubu Kenem Batesem a majiteli skončilo úspěšně, příslušné smlouvy byly podepsány v roce 1992. Spor byl vyhrán, Stamford Bridge uspěl v '''nejtěžší zkoušce a od roku 1994 zažil největší přestavbu stadionu v historii země, která trvala 7 let.
Vybudování nového Stamford Bridge z popela začalo postavením Severní tribuny. Stará lavicovitá terasa, která hostila v minulých letech fanoušky hostí, byla zbourána a začalo se se stavbou nové. Dostala jméno Tribuna Matthew Hardinga na památku dřívějšího ředitele Chelsea, který tragicky zahynul při havárii helikoptéry a stala se domovem nejtvrdších fanoušků Chelsea.
Následovalo vybudování nové Jižní tribuny. Stará Jižní terasa byla dočasně nahrazena sedačkami dávno před rekonstrukcí a ve stejné době bylo rozhodnuto, že se nová tribuna stane základem současně budovaného Chelsea Village Hotelu. Jako všechny nově budované tribuny je moderní, malá a komfortní. Je také velmi blízko hřiště, což přispívá k fantastické atmosféře.
Poslední kousek mozaiky nového Stamford Bridge byl doplněn vybudováním Západní tribuny. Horní řady byly postavena až poté, co byly vyřešeny problémy s městskou radou, což trvalo 2 roky. Konečně byla vybojována poslední bitva a práce na největší a nejluxusnější části stadionu, 13,5 tisícové Západní tribuně, mohly začít. Slavnostně byla otevřena 19.srpna 1998 a uzavřela tak přeměnu stadionu, která začal v roce 1973.
Současná kapacita je 42 449 diváků a tvar hřiště se změnil ze širokého oválu na čtyřhranný obdélník. Stamford Bridge je nyní největším stadionem v Londýně a jedním z nejlepším v Anglii i Evropě. Zázemí a vybavení komplexu zahrnuje 2 čtyřhvězdičkové hotely, 5 restaurací, konferenční sál, noční klub, podzemní parkoviště, návštěvní a obchodní centrum. Je to předlouhá cesta, na jejímž začátku stál atletický stadion postavený v roce 1876!


Huddersfield Town FC

S mužstvem Huddersfield Town se utkala Klapzubova jedenáctka před 160 000 diváky s výsledkem 4 : 0 ve stejnojmenném románu Eduarda Basse.


Spermatozoid

Spermatozoid je pohyblivá samčí pohlavní buňka některých rostlin, hub a řas. Jsou do jisté míry obdobou spermatu v živočišné říši.
Mohou mít také různou velikost. Vůbec největší spermatozoid lze nalézt u cykasu druhu keják Roezlův, který je při velikosti až 0,5 mm viditelný pouhým okem. Je tak rekordmanem nejen v rostlinné, ale i živočišné říši.
Z vyšších rostlin se vyskytují spermatozoidy u mechorostů, kapraďorostů, dále u některých primitivních nahosemenných rostlin. Na rozdíl od nich však vytváří většina nahosemenných i kvetoucích rostlin pylová zrna. Tato evoluční změna souvisí pravděpodobně s adaptací rostlin k suchozemskému prostředí: spermatozoidy totiž potřebují ke správnému oplození vodu. Té mají např. mechy dostatek u povrchu země, nahosemenné rostliny se spermatozoidy si však již ve vajíčku s sebou musí nosit určité množství vody. Zbytek nahosemenných a krytosemenné rostliny se s tímto problémem vypořádaly tím, že nevytváří bičík a pylová zrna se rozšiřují hlavně větrem či pomocí hmyzu.


ICQ

ICQ, celým názvem I Seek You [áj sík jú], je software pro instant messaging využívající protokolu OSCAR. Program byl vyvinut izraelskou firmou Mirabilis a vydán v roce 1996. Nynější vlastníkem je firma AOL, která v roce 1998 koupila firmu Mirabilis za 407 milionů dolarů. V Česku zajišťuje podporu, oficiální překlad a prezentaci klienta ICQ firma a portál Atlas.cz a Centrum.cz patřící do skupiny Centrum Holdings.
Písmena ICQ se v angličtině vyslovují stejně, jako věta I Seek You. Ve fonetickém přepisu se tedy jedná o podobný případ užití, jako např. 4U, či O5.
Funkce programu ICQ zahrnují posílání textových zpráv, offline posílání zpráv, chatování ve více uživatelích, omezené odesílání SMS zpráv zdarma, posílání souborů, pohlednic a multiplayerové hry převážně v technologii Flash. Dalšími funkcemi jsou vyhledávání uživatelů podle přezdívky, jména a ICQ UIN a podpora protokolu POP3.
Uživatelé ICQ jsou identifikování číslem nazvaným UIN, toto číslo se uděluje v pořadí od nuly. V ICQ 6 se uživatelé mohou přihlásit zadáním e-mailové adresy, která je zadána při registraci ICQ. Noví uživatelé dnes obdrží UIN s číslem 400-000-000 a vyšším, nižší čísla jsou dražena na aukčních serverech, jako je eBay, uživateli, kteří se registrovali dříve.
UIN je zkratka z Universal Internet Number nebo z Unified Identification Number, které po registraci obdrží každý uživatel ICQ. Na rozdíl od jiných instant messengerů je v ICQ jediná stálá a neměnná informace číslo UIN, vyhledávat uživatele lze přes e-mail, přezdívku, jméno, příjmení a UIN. Nick se dá změnit vždy, bez registrace.
Jako reakci na zvětšující se počet krádeží atraktivních nebo krátkých UIN hackery, ICQ začalo ukládat emailové adresy dříve spojené s UIN. UIN byly kradeny phishingem nebo metodou brute force, původní majitelé se ke svým UIN mohli dostat dokud hackeři nezměnili emailovou adresu přiřazenou k UIN.
ICQ bylo vyvinuto v roce 1996 izraelskou firmou Mirabilis. Firmu založili čtyři Izraelci, Yair Goldfinger, Arik Vardim, Sefi Vigiser a Amnon Amir. Po zakoupení společností America Online je ICQ řízeno Arielem Yarnitskym a Avim Schechterem. America Online získala Mirabilis 8. června 1998 za 407 milionů dolarů. 19. prosince 2002 firma AOL Time Warner oznámila, že ICQ požádalo o patent na instant messaging v USA.
ICQ 2000 a ICQ 2001 obsahují Upomínky a Poznámky, obojí dnes již není funkční.
ICQ Pro 2003b byla první verzí, která používala ICQ protokol verze 10, ICQ 5 a 5.1 používá verzi protokolu 9, ICQ 2002 a 2003a používaly verzi 8. Všechny předchozí verze programu ICQ užívaly protokol verze 7.
U verze ICQ 4 a pozdější ICQ 5 došlo později ke změně na ICQ Lite. Rrozdíl od hlavního ICQ byl v přidání tzv. Xtraz, softwaru obsahující různé hry a další funkce. Původním posláním ICQ Lite byla nabídka menšího a rychlejšího alternativního klienta. ICQ klient podporoval změnu obrázku na pozadí. Verze ICQ 5 nabídla podporu skinů, které si uživatel mohl libovolně měnit. Na oficiálních internetových stránkách se nachází několik oficiálních skinů, pomocí programu SkinBuilder někteří uživatelé vyvinuli vlastní skiny a nabídli je ke stažení.
ICQ 6 bylo vydáno 17. dubna 2007. Uživatelské rozhraní bylo od základu přebudováno, bylo použito nové vykreslovací jádro AOL s názvem Boxely. Kromě změny vzhledu bylo novou funkcí posílání krátkých zpráv ze seznamu kontaktů.
ICQ Lite 1.0 bylo vydání 11. prosince 2008. Podobá se spíše jednoduchým alternativním klientům, oficiálně je zatím dostupné jen pro ruský trh, kde vytváří konkurenci ruskému QIPu 2005. Po instalaci je možné nastavit angličtinu.
Dalším produktem firmy ICQ je webový klient s názvem ICQ2Go, má minimální množství funkcí. Verze je naprogramovaná ve Flashi, starší verze používá Javu.
ICQ také vyvinula alfa verzi programu Compad, experimentálního klienta podobného ICQ, který není dostupný pro celý svět.
Software ICQ při instalaci vyžaduje přečtení, porozumění a souhlas nejenom s českým překladem, ale také s dokumenty v angličtině uvedenými na oficiální stránce firmy. Tyto navíc obsahují klauzuli, že se uživatel má průběžně k těmto podmínkám vracet, zda-li nedošlo k nějakým změnám.
Registrací ICQ účtu uživatel souhlasí, že četl a že respektuje všechny tyto dokumenty ve kterých mimo jiné stojí, že:


Mladé víno

Mladé víno - je česká komedie z roku 1986 o počítačovém analfabetismu, životě o budování socialismu. Volně navazuje na divácky úspěšné snímky Bouřlivé víno a Zralé víno.
Hrají: Vladimír Menšík -, Božidara Turzonovová -, Jiří Sovák -, Iva Janžurová -, Josef Abrhám -, Pavel Nový -, Josef Větrovec -, František Filipovský -, Bronislav Poloczek -, Josef Somr -, Václav Sloup -, David Schneider -, Ivana Andrlová -, František Němec -,
kamera: Josef Vaniš, hudba: Karel Svoboda, kostýmy: Zuzana Bártová, fotograf: Jitka Bylinská, Výroba: Filmové studio Barrandov, Distribuce: Ústřední půjčovna filmů


Hadrosauridae

Image:Hadrosaur-tree-v4.jpg|400px|thumb|Taxonomický strom nadčeledi Hadrosauroidea. Zástupce každého rodu je ukázán v příslušném měřítku. poly 293 168 86 167 1 33 1 2 380 4 371 82 Shantungosaurus poly 384 97 320 180 397 266 574 263 611 222 661 148 660 109 659 111 Charonosaurus poly 246 219 213 255 29 253 31 212 111 175 170 171 216 177 216 179 Brachylophosaurus poly 2 263 25 347 66 374 233 371 214 336 226 319 243 315 247 294 217 268 152 260 152 260 Saurolophus poly 263 448 243 482 139 480 94 461 94 440 133 421 202 418 246 429 Telmatosaurus poly 235 496 131 500 106 543 113 561 286 560 280 539 301 511 276 502 Probactrosaurus poly 637 264 426 270 412 325 435 344 445 386 536 385 610 385 Hypacrosaurus poly 592 391 557 387 447 391 419 406 418 435 440 466 541 464 584 435 584 436 584 434 Amurosaurus poly 347 452 322 450 349 364 367 372 Lambeosaurinae poly 346 328 368 324 359 283 377 259 365 245 342 282 Parasaurolophini poly 359 359 372 374 398 362 432 363 433 346 391 346 391 346 392 346 392 346 393 346 Corythosaurini poly 302 360 269 365 305 445 317 427 Hadrosaurinae poly 226 324 219 337 267 363 280 353 254 333 Saurolophini poly 287 269 276 281 229 249 238 235 Maiasaurini poly 287 240 305 236 290 198 269 167 257 178 279 210 Edmontosaurini rect 461 509 605 540 Meter
desc bottom-left Hadrosauridi byli velmi rozšířenou čeledí ptakopánvých dinosaurů, tzv. kachnozobých dinosaurů. Patřili do nadčeledi Hadrosauroidea. Žili především ve svrchní křídě a hráli roli dominantních býložravců tohoto posledního období existence dinosaurů. Jejich pozůstatky jsou dnes známy z Asie, Evropy i Severní Ameriky. Patří mezi ptakopánvé dinosaury a jejich předky byli dinosauři z příbuzenstva rodu Iguanodon. Tato čeleď se dělí do dvou podčeledí - Hadrosaurinae a Lambeosaurinae. Největší zástupci této skupiny, jako čínské rody Shantungosaurus a Zhuchengosaurus nebo severoamerický Lambeosaurus mohli dosahovat délky až 17 metrů a hmotnosti přes 10 tun. Dinosauři z této skupiny patří mezi nejlépe dochované zkameněliny této skupiny živočichů vůbec.
Tzv. "dinosauří mumie" patří právě hadrosauridům, především rodům Edmontosaurus a Brachylophosaurus. U skvěle zachovaných jedinců, známých jako "Leonardo" a "Dakota" byly objeveny i obrysy vnitřních orgánů a svalstva nebo otisky kůže.
V roce 2008 bylo novým podrobným výzkumem zjištěno, že hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae se dorozumívali bučivými zvuky, které vydávali pomocí "hřebenů" na hlavě. Bylo také zjištěno, že tito dinosauři velmi rychle rostli, neboť z původní délky kolem 0,8 metru po vylíhnutí dosahovali dospělé délky kolem 9 a více metrů již během 7. nebo 8. roku života. Rostli tedy podstatně rychleji než například draví teropodní dinosauři tyrannosauridi.


Sieg Heil

Sieg Heil je stará německá fráze, která znamená zhruba „Vítězství zdar!“ Sousloví bylo zneužito v dobách nacismu, kdy se stalo všeobecným pozdravem a projevem sympatií k Adolfu Hitlerovi. Bylo využíváno při veškerých setkáních, kdy byl pozdrav doprovázen ještě vztyčením pravice do úrovně ramen. Vztyčení pravice se nazývá hajlování.


Hodina Země

Hodina Země je každoroční mezinárodní akce zavedená Světovým fondem divočiny, která se pořádá poslední sobotu v březnu, při které domácnosti a podniky vypnou své osvětlení a elektrické spotřebiče po dobu jedné hodiny, za zvýšení informovanosti o změnách klimatu. Vůbec poprvé se tato akce konala v roce 2007 v Austrálii a o rok později již měla celosvětovou účast.
V roce 2009 se Hodina Země konala v sobotu 28. března 2009 v 8:30 místního času.


Immingham

Immingham je město ležící v oblasti Linconshire, na východním pobřeží Anglie. V současnosti je významným přístavním městem, je zde vybudována jedna ze sedmi ropných rafinerií pro pokrytí spotřeby anglického trhu. Jeho novodobá historie se začala psát před 25 lety, kdy zde byl vybudován přístav pro uhlí. V současnosti přes Immingham proudí ocel, dřevo, papír, ropa, potraviny a spousta dalšího zboží, určeného pro britský trh. Nejvýznamnější komunikace je A 180, navazující na M 160. V Imminghamu, stejně jako v mnoha jiných anglických městech naleznete spoustu kvalitního občerstvení, nočního vyžití, ubytování, ale i pracovních příležitostí.


Kněžičky

Kněžičky jsou obec ležící v okrese Nymburk. Mají 178 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 1 187 ha.


Karavana mraků

Karavana mraků je jméno LP desky Karla Kryla vydané v roce 1994.


Nantes

Nantes je město v západní Francii ležící na řece Loiře, zhruba 50 km od pobřeží Atlantského oceánu. Jde o hlavní město regionu Pays de la Loire. V Nantes žije více než 280 000 obyvatel, což z něho činí 6. nejlidnatější město země. V celé metropolitní oblasti žije podle sčítání z roku 1999 711 000 lidí. Ve městě se nachází mezinárodní letiště, které je se zbytkem města spojeno tramvajovými a autobusovými linkami.
S městem je spojen počátek moderní omnibusové dopravy a vznik označení omnibus a bus. Historicky významný je přístav v Nantes na řece Loire, který byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších v Evropě. Díky obchodu se zámořím a hlavně s otroky v této době město nesmírně zbohatlo. Dokumentují to zachovalé měštanské domy s ozdobnými architektonickými prvky. Se zvyšující se nákladní kapacitou zámořských lodí, ktere kvůli ponoru trupu musí kotvit v ústí řeky Loire, ztratil přístav svou bývalou slávu a velikost.


David Douillet

David Douillet je bývalý francouzský judista, dvojnásobný olympijský vítěz v nejtěžší kategorii a čtyřnásobný mistr světa.
Poprvé se objevil na mistrovství Evropy v Praze v roce 1991 a znovu v Paříži o rok později, kde Francie testovala své naděje pro olympijské hry 1992 v Barceloně. Tam ho v cestě za zlatem zastavil mistr světa z roku 1989 Japonec Naoja Ogawa, Douillet získal bronz.
Hned na následujícím mistrovství světa v Hamiltonu v Ontariu vybojoval zlatou medaili, když porazil Gruzínce Davida Chachaleišviliho. Stal se i mistrem Evropy, ale na naprostý vrchol vystoupil až o rok později v japonské Čibě, kde zvítězil jak v kategorii nad 95 kg, tak v turnaji bez rozdílu vah. Francouzský list L'Équipe ho následně vyhlásil Mistrem mistrů za rok 1995.
Výsledky z Čiby udělaly z Douilleta velkého favorita olympijských her v Atlantě, ale los mu přisoudil už pro semifinále jeho přemožitele z Barcelony Ogawu. Naopak již před losem vypadl ze hry další nebezpečný soupeř Chachaleišvili, který zmeškal povinné vážení. V těsném semifinále, označeném za předčasné finále, Douillet Ogawu porazil a ve finále jasně zdolal Péreze Loba ze Španělska. Zápas ukončil v průběhu třetí minuty na ippon a získal tak první zlatou olympijskou medaili.
Krátce po hrách v Atlantě ale doplatil Douillet na svůj koníček, kterým jsou motocykly. Při nehodě utrpěl četná zranění, která odstartovala jeho zdravotní problémy. Překonal je pro mistrovství světa v roce 1997 v Paříži, a tam porazil ve finále Japonce Šiničiho Šinoharu. Prestižní vyrovnaný souboj skončil kontroverzním verdiktem, když rozhodčí sporně penalizoval Šinoharu.
Další mistrovství světa v roce 1999 v Birminghamu musel Douillet vynechat kvůli zranění zad a vrátil se až v únoru před olympijskými hrami v Sydney. Při slavnostním zahájení byl vlajkonošem francouzské výpravy. Bez potíží prošel do finále proti Šinoharovi, kde ale v úvodu předvedl nedotažený chvat, Šinohara kontroval a oba borci upadli. Jeden ze tří rozhodčích ukázal ippon pro Japonce, zbylí dva ale určili bod pro Douilleta. Šinohara ještě vyrovnal, ale Douillet 48 sekund před koncem rozhodl o svém těsném vítězství. Japonci protestovali, ale verdikt zůstal v platnosti. L'Équipe ho podruhé vyhlásil Mistrem mistrů a v roce 2001 převzal od Juana Antonia Samaranche Olympijský řád.
Po ukončení kariéry působil jako podnikatel, spolupracoval s televizními stanicemi a byl jmenován do výkonného výboru francouzského svazu juda.


Sigfrid Edström

Johannes Sigfrid Edström byl švédský průmyslník a sportovní funkcionář. Působil jako předseda MOV a IAAF.
Edström studoval na univerzitě v Göteborgu a také ve Švýcarsku a USA. V mládí se věnoval sprintu a byl schopný uběhnout 100 metrů za 11 sekund. Od roku 1903 do roku 1933 pracoval jako ředitel elektrotechnické společnosti ASEA, do roku 1939 byl předsedou dozorčí rady.
V té době se Edström angažoval jako sportovní funkcionář a pomáhal organizovat olympijské hry ve Stockholmu. Během těchto her byla založena Mezinárodní asociace atletických federací a Edström byl zvolený za jejího prvního předsedu, kterým zůstal až do roku 1946.
Členem MOV se stal v roce 1920 a po členství ve výkonném výboru se stal roku 1931 místopředsedou. Po smrti tehdejšího předsedy, Henriho de Baillet-Latoura, se v roce 1942 Edström stal dočasným zastupujícím předsedou, kterým byl až do skončení druhé světové války, po které byl formálně zvolen za předsedu MOV. Sehrál významnou úlohu při obnově olympijského hnutí po válce.
V roce 1952 se vzdal funkce a nahradil ho Avery Brundage.


Vranovské skály

Vranovské skály je přírodní památka, státem chráněná od roku 1991. Jedná se o skupinu skalních, pískovcových věží nedaleko města Mimoně a kopce Ralska se stejnojmenným hradem na Českolipsku. Jsou součástí prostoru spravovaným Vojenskými lesy a.s., dříve zde byl vojenský výcvikový prostor. Chráněná plocha má rozlohu 12,92 ha.
Skupina skal je na jižní straně kopce Ralsko, oddělená od něj malým údolím. Je zajímavá svou světlou barvou pískovce kontrastujícího s okolními tmavými lesy. Skály mají různé barvy, od téměř bílé, žluté až cihlově červené. Jednotlivě byly před desítkami let pojmenovány Němci, přejmenovány později česky, některé zpřístupněny a opatřeny vyhlídkou. Na úpatí skal jsou četné pukliny. Některé skály jsou složeny z pískovců různých barev, složení a stáří. Skály jsou v nadmořské výšce 350-420 metrů a tyčí se nad osadou Vranov..
Pod skalami vede silnička spojující osadu Vranov s obcí Noviny. Po úpatí je vytyčena červená turistická trasa vedoucí z Mimoně na vrchol Ralska.


Ensemble Opera Diversa

Ensemble Opera Diversa je seskupení mladých profesionálních hudebníků a zpěváků, kteří si kladou za cíl interpretovat operu a hudbu diversně, tedy odlišně. Soubor uvádí do života klasickou komorní hudbu i zpěvohru v podobě původníchoper autorské dvojice Ondřej Kyas a Pavel Drábek. Jedním z cílů Ensemblu Opera Diversa je zpřístupňovat vážnou komorní hudbu iopery publiku v bezprostředním koncertním prostředí, ve kterém se stírá odstup mezi interprety a posluchači. Mottem, které vyjadřuje umělecký program EOD, je OPERA – HUDBA – MEDVĚD – ZEMĚTŘESENÍ. Motto vzdává hold Benedettu Marcellovi a jeho spisku Divadlo podle módy.
Historie souboru sahá zpět do roku 1999, kdy byla uvedena první autorská miniopera The Parrot na motivy básně E. A. Poea Havran. Oficiální vznik souboru se datuje do roku 2003. Od té doby uvedl EOD třináct původních autorských kusů a sehrál nespočet koncertů klasické hudby v České republice i v zahraničí, kde vystupuje na pozvání hudebních festivalů v Rakousku a Itálii. Soubor je vyhledáván pro svůj nový, osobitý přístup k interpretaci klasické i moderní hudby. Činnost EOD je rozdělena na dvě samostatné tvůrčí skupiny: operní ensemble a komorní ensemble
Operní ensemble uvádí původní tvorbu autorské dvojice Ondřej Kyas | Pavel Drábek. Jedná se o kratší miniopery, na produkcích často doprovázené vystoupením komorního orchestru v kombinovaném programu klasické a původní tvorby. Miniopery vznikly jako specifický, svébytný žánr kratších operních zpěvoher, obvykle humorně laděných. Patrná je inspirace barokním příběhem, lidovými pověrami, japonským uměním a v neposlední řadě barokními lidovými operami. Mnohé miniopery jsou oslavou osobitých míst v České republice nebo konkrétních přírodních jevů.
Orchestr je vyhledávaným interpretem klasické hudby i moderních skladatelů. Doprovází také koncerty sólistů, například koncert Miloslava Jelínka na 8. mezinárodním setkání kontrabasistů v Brně 2007. Mezi nejdůležitější autorské počiny patří celovečerní kratochvilná opera Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie pro dvacetičlenný orchestr a devět zpěváků, a polovečerní opera Společná smrt milenců v Šinagawě, která byla realizována v režii Tomáše Studeného.
Opera Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie vypráví příběh kočovných komediantů, kteří přicházejí do Jindřichova Hradce zahrát na oslavách výročí sňatku pana Slavaty s jeho ženou Lucií, a zároveň vzdává hold Monteverdiho opeře Orfeo z roku 1607. Pickelhering 1607 byl premiérován v říjnu 2007 při příležitosti čtyřstého výročí uvedení Monteverdiho opery.
Společná smrt milenců v Šinagawě je polovečerní komorní opera autorské dvojice Ondřej Kyas | Pavel Drábek pro 5 zpěváků, tanečnici a 10 muzikantů. Koncertní premiéra proběhla 24. listopadu 2008, scénická 17. února 2009. Poetický příběh o stárnoucí kurtizáně Hanako, která se ze dne na den rozhodla skoncovat se starým životem. Než starý život odžije, dobíhají vžité návyky. Největšími překážkami jsou její nejbližší; ti vědí, co v Hanako mají a dovolávají se starých způsobů i nadále. Dramatický příběh se odehrává na pozadí jarního dne v rozkvetlém pobřežním městě Šinagawa.


Eduroam

eduroam je zkratka z Education Roaming. Jedná se o počítačovou infrastrukturu pro transparentní používání sítí univerzit a jiných vzdělávacích institucí. Myšlenka vznikla na půdě TERENA. Cílem je takové propojení sítí všech účastníků, že uživatel jedné sítě se může pod svým účtem připojit do libovolné z nich. Důsledkem pak je stejně jednoduché používání jako v případě mobilního roamingu. Technicky je přihlašování účastníků řešeno pomocí RADIUS serverů. V České republice projekt zaštiťuje sdružení CESNET, které se v projektu angažuje od samého počátku jako koordinátor a propagátor aktivit související s počítačovým roamingem nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích. Logo projektu vytvořil známý český autor knih Pavel Satrapa. Kromě Evropy je do sítě zapojena také Austrálie a Kanada.


Dekánská plošina

Dekánská plošina je rozsáhlá náhorní plošina, která zabírá střední část Indického subkontinentu. Její rozloha je okolo 1 miliónu km2. Nadmořská výška se nejčastěji pohybuje mezi 400 až 600 m, na severu se místy svažuje až na 100 m, naopak vrcholy kopců na jihu šplhají přes 900 m.
Je to velmi staré geologické území, které bylo až do druhohor spojeno s Madagaskarem. Tvoří jej krystalické horniny, které se objevují zejména na jihu, východě a severovýchodě. Tektonické pohyby celé oblasti v období alpsko-himalájského vrásnění přispěly k vylití čedičových láv v severozápadní části plošiny.
Tato plošina vznikla ohromně zvýšenou vulkanickou činností na přelomu druhohor a třetihor, tento jev mohl být také jednou z příčin vyhynutí neptačích dinosaurů před 65 miliony let.


Daniel Landa

Daniel Landa je český zpěvák, skladatel, příležitostný herec a automobilový závodník.
Daniel Landa se narodil 4. listopadu 1968 v Praze. Rodiče se rozvedli, když byl ještě dítě a on byl vychováván matkou, zatímco s otcem měl až do dospělosti spíše špatný vztah. V roce 1988 vystudoval pražskou konzervatoř v hudebně-dramatickém oboru. V roce 1990 se oženil s tehdejší studentkou režie na FAMU Mirjam Müller, se kterou má tři dcery - starší Anastázii a dvojčata Rozárii a Roxanu.
Ačkoli ho vystudoval, nikdy se mu příliš nevěnoval. Hrál například v Proč?, Černých baronech, Copak je to za vojáka... a v německém seriálu Alles ausser Mord. Po dlouhé době si zahrál menší roli Franty ve filmu Kvaska, který natočila jeho žena. Na divadelních prknech hrál například v dramatu O myších a lidech společně s Davidem Matáskem, v muzikálu Dracula, Krysař a odehrál několik představení v muzikálovém dramatu Tajemství. Ve hře Tajemství Zlatého draka, která bude mít premiéru v listopadu v brněnském Mahenově divadle, bude hrát postavu Merkuria.
Nejpodstatnější částí Landovy osobnosti je jeho hudební tvorba. Je nejen interpretem, ale i skladatelem a textařem. V roce 1988 založil společně s hercem Davidem Matáskem kapelu Orlík, jejíž název převzali od stejnojmenné vinárny. Fungovala a koncertovala převážně v době totality. V roce 1990 vydala kapela první studiovou nahrávku Oi!, která si získala velkou oblibu, zejména mezi porevolučně importovaným hnutím skinheads, ale kvůli svým rasistickým textům zároveň i mnoho odpůrců. Druhým a posledním albem byla Demise, po kterém se kapela rozešla. Kapela zejména svými otevřeně rasistickými texty vyvolala a dodnes vyvolává řadu kontroverzních reakcí a aktivita v Orlíku Daniela Landu nepřestala pronásledovat.
Daniel Landa tehdy začal svou vlastní, sólovou kariéru, kterou zahájil deskou Valčík následovanou Chcíply dobrý víly, Pozdrav z fronty, Smrtihlav, Konec, Best of LANDA, 9mm argumentů, Neofolk. Dále vydal záznamy na CD a DVD svých koncertů – Vltava Tour a Bouře. V červnu 2009 bylo vydáno album - Nigredo.
O Danielu Landovi je známo, že nekoncertuje nijak rád a často, přesto od roku 2003 po desetileté přestávce několikrát vystoupil – Vltava Tour, Bouře, Ostravice a koncert v divadle Kalich. Mezitím vystoupil v rámci činností řádu Ordo Lumen Templi na Večeru s písní Karla Kryla pro český národ v Basilice Minor svatého Petra a Pavla na Vyšehradě a charitativní Večer sjednocení v chrámu sv. Markéty na Břevnově. V dubnu a květnu 2008 se uskutečnila série koncertů v ČR a SR Československo Tour 2008 k příležitosti 90. výročí založení Československé republiky.
Napsal scénickou hudbu k několika filmům a divadelním představením – Udělení milosti se zamítá, Gambit a Ex Offo, naposledy k snímku Kvaska.
Daniel Landa také napsal dva vlastní muzikály - tzv. „dirty muzikál“ Krysař, který se poprvé hrál v roce 1996 v divadle Ta Fantastika. Dostal se dokonce i do Rakouska, Německa a Slovenska. V roce 2002 se objevil v nastudování divadla Kalich, kam se vrátil i v následujících letech. Druhým počinem je muzikálové drama Tajemství, které se také hrálo v divadle Kalich. V roce 2008 dopsal s Ondřejem Soukupem další hudbu pro muzikál Touha z pera a režie Mirjam Landy, který vycházel z filmu Kvaska. V současné době dopisuje pro brněnské Mahenovo divadlo hudbu ke hře Tajemství Zlatého draka, ta měla premiéru v listopadu 2008.
V roce 2003 přepracoval Mozartovo Rekviem do rockové podoby nazvané Rockquiem, které se hrálo v pražském Obecním domě.
Od roku 1996 jezdil autokros, dosáhl až na 6. místo v Evropě. V roce 1998 se Landa dostal k závodění trucků, v roce 1999 byl vyhlášen nováčkem sezóny. Od roku 2001 jezdí Daniel Landa rallye v kategorii N4.
S automobilismem souvisí i Nadace Malina, kterou založil Daniel Landa s Romanem Krestou. Tato nadace se zabývá osvětou a prevencí v oblasti bezpečnosti silničního provozu. Vydali i několik výukových filmů, například Bourá jen blb? či Auto je zbraň.
Činnost řádu Ordo Lumen Templi byla zahájena neveřejným koncertem Večer s písní Karla Kryla pro český národ. Na ten tematicky navázal Večer sjednocení, kde Daniel Landa poodhalil další činnosti řádu a z jehož výtěžku se postavilo dětské hřiště s tématikou starých českých pověstí na Vyšehradě. Landa ale na přelomu let 2007/2008 řád opustil a s ním řada dalších členů.


Thomas Mayne-Reid

Thomas Mayne Reid byl irskoamerický romanopisec. "Kapitán" Reid napsal mnoho dobrodružných románů příbuzných těm, které psali Frederick Marryat a Robert Louis Stevenson. Byl velkým obdivovatelem lorda Byrona. Tyto romány obsahovaly akce, které se v první řadě odehrávaly v nezkroceném prostředí: na Americkém Západě, v Mexiku, v Jižní Africe, v Himálájích a na Jamajce.
Narodil se v Ballyroney v hrabství Down na severu Irska, byl synem reverenda Thomase Mayne Reida seniora, který byl starším duchovním Irského generálního shromáždění. Jeho otec chtěl, aby se stal presbyteriánským ministrantem, proto nastoupil v září 1834 do Královské akademické instituce v Belfastu. Ale, přesto že tam vytrval čtyři roky, nemohl sám sebe dostatečně motivovat k dokončení studií a obdržení titulu. Vrátil se zpět domů do Ballyroney, kde učil na škole.
V prosinci 1839 se nalodil na loď Dumfriesshire směrem na New Orleans v Louisianě, kam připlul v lednu 1840. Podnikl cestu do New Yorku City a získal práci obchodníka s kukuřicí na kukuřičném trhu. Zůstal pouze šest měsíců, zprávy uvádějí, že odešel z této pozice, protože odmítal mrskat otroky v docích.
Dále se stal učitelem dětí generála Peytona Robertsona. Brzy poté začal provozovat školu vyučující moderní angličtinu, matematiku a klasické vědy; to trvalo sedm měsíců, pak se vrátil opět na jih. Našel práci úředníka pro provizního dealera. V roce 1843 se sám vydal na cestu do St. Louis v Missouri; tam se připojil ke společnosti, která směřovala na západ do Skalistých hor.
Po svém návratu ze západu publikoval pod pseudonymem "Chudý Školák" svoji první báseň ve sbírce Kniha lady Godeyové. V roce 1843 odešel do Philadelphie v Pennsylvánii a pracoval jako novinář. Tam potkal Edgara Allana Poe a z těch dvou se na čas stali přátelé pro pitky. Poe měl prý později Reida nazvat "kolosálním, ale nejbarvitějším lhářem. Lže v překvapivé míře, ale s koncem umělce a proto jsem ho pozorně poslouchal".
3. prosince 1846 se připojil k pěšímu pluku prvních newyorských dobrovolníků, kteří bojovali v mexicko-americké válce; získal hodnost druhého nadporučíka. O měsíc později skončil ve Vera Cruz s armádou majora generála Winfielda Scotta. Pod pseudonymem "Ecolier" byl korespondentem pro noviny Spirit of the Times ze St. Louis a 1. března 1843 vydal "Črty úderníka". 13. září, v bitvě o Chapultepec, utržil vážnou ránu na stehně; o tři dny později byl povýšen na prvního nadporučíka, protože během bitvy ukázal velkou odvahu. V květnu 1848 byl propuštěn z armády.
Jeho první hra, Mučedník lásky, se hrála v říjnu 1848 v divadle na Walnut Street v New Yorku po pět večerů. 27. června 1849 vydal Válečný život, vzpomínky na svoji službu ve válce.
Když se dozvěděl o bavorské revoluci, odešel do Anglie, aby se stal dobrovolníkem. Ale poté, co přeplutí Atlantiku změnilo jeho myšlenky, se místo toho vrátil domů do Irska. Krátce se přestěhoval do Londýna a v roce 1850 vydal svůj první román Pistoloví jezdci. Ten byl následován Lovci skalpů, Pouštním domovem a Lovci chlapců. Poslední z nich je situována do Texasu a Louisiany a byla "mladistvým vědeckým cestopisem". Stala se oblíbenou knihou mladého Theodora Roosevelta, který se stal velkým Reidovým fanouškem. Ten samý rok se oženil s dcerou vydavatele G. W. Hydeho, anglického aristokrata, s Elizabeth Hydeovou, 15-letou mladou dámou.
Po nějaké době, kterou strávil se svoji novou nevěstou a po líbánkách se vrátil k psaní. Pokračoval v umisťování svých románů na svých dobrodružstvích po Americe a vytvořil několik úspěšných románů: Bílý šéf, Černobílá krev, Oceola a Bezhlavý jezdec.
Volně utrácel peníze, včetně stavby "Ranče", důkladné kopie mexické haciendy, které viděl během mexicko-americké války. Tento extravagantní život ho donutil v listopadu 1866 vyhlásit bankrot. Následujícího října se přestěhoval do Newportu na Rhode Islandu doufajíc, že se mu podaří získat úspěch, který mu dříve přinesly Spojené státy. V roce 1867 se vrátil zpět do New Yorku a založil časopis Onward.
Vyučoval ve Steinway Hall v New Yorku a v roce 1868 vydal román Bezmocná ruka. Ale v tomto období nebyla Amerika k Reidovi tak přívětivá. Rána, kterou utržil ve Chapultepecu, ho začala trápit a v červnu 1870 byl na několik měsíců byl hospitalizován u sv. Lukáše. Elizabeth nenáviděla Ameriku a po svém propuštění z nemocnice se spolu se svoji ženou vrátil 22. října 1870 do Anglie a žil v Ross on Wye v Herefordshire.
Brzy byl zase hospitalizován, protože trpěl akutní skleslostí. Zkoušel psát, ale dokončil pouze málo projektů. Většinou žil ze své penze z americké armády, což nebylo dost k zachránění jeho situace. Ve věku 65 let zemřel v Londýně a byl pohřben na hřbitově Kensal Green. Citace z Lovců skalpů je na jeho náhrobku: "toto je plevelnatá prérie", mylně je tento citát nazýván "To je Boží zahrada".
Knihy jako např. Mladí cestovatelé získali velkou popularitu, obzvláště u chlapců. Byl také velmi oblíbený v celém světě; jeho příběhy z Amerického západu chytli děti všude, včetně Evropy a Ruska. Mezi jeho knihami, které byly populární v překladech v Polsku a Rusku, byly Pistoloví jezdci, Lovci skalpů, Lovci chlapců, Válečná stopa, Mladý námořník a Bezhlavý jezdec na koni. Vladimír Nabokov nazval Bezhlavého jezdce na koni jako oblíbený dobrodružný román svého dětství, "který mu podal představu o prériích a velkých otevřených pláních a klenoucí se obloze". Ve věku 11 let dokonce Nabokov Bezhlavého jezdce přeložil do francouzského alexandrínu.
Ačkoliv Mayne Reid sám sebe nazýval, jak je často uváděno, "kapitánem", Historický registr a slovník americké armády Francise B. Heitmana zná pouze nadporučíka.


Protisté

Protisté jsou heterogenní skupinou živých objektů zahrnující všechny živé organismy, které nejsou klasifikovány jako živočichové, rostliny ani jako houby. Protisté jsou parafyletická skupina a jediné, co je spojuje, je jejich jednobuněčnost.
Tradiční dělení protist je založeno na podobnosti s některou z říší mnohobuněčných organismů. Hlavním kritériem je způsob výživy, na jehož základě se rozlišují prvoci, řasy a houbám podobní protisté.
Prvoci jsou protisté podobní živočichům. Jsou většinou jednobuněční, pohybliví a potravu přijímají fagocytózou, i když je mnoho výjimek. Obvykle mají délku jen 0,01 – 0,5 mm. Jsou všudypřítomní ve vodě a v půdě, nepříznivé podmínky přežívají ve formě cyst. Mezi prvoky nalezneme i několik významných parazitů.
Jednobuněčné řasy, tedy rostlinní protisté, mají chloroplasty a jsou schopné fotosyntézy. Avšak někteří protisté se mohou řadit mezi řasy i mezi prvoky, jako například krásnoočko. Jiné řasy jsou nepohyblivé a koloniální a některé jsou opravdu mnohobuněčné.
Zelené a červené řasy zdají být blízkými příbuznými jiných rostlin a v bývají zahrnuty do říše Plantae, ale hnědé řasy se vyvinuly zvlášť.
Mezi protisty podobným houbám se řadí chytridiomycety, hlenky, řasovky a labyrintovky.
Klasifikace protistů prochází značnými změnami. Bylo opuštěno od pokusů klasifikovat protisty na základě vnějších morfologických charakteristik a namísto toho se využívá studia ultrastruktury a molekulární biologie. Tak jsou popisovány nové, monofyletické taxony a nový systém se jen málo podobá tradičnímu dělení. A stále je mnoho skupin, jejichž zařazení je nejisté.
Nejnovější systémy dokonce opouštějí protista jako říši a místo toho zavádějí nové říše eukaryot.


Elektromobil

Elektromobil je automobil na elektrický pohon. Jako zdroj energie využívá obvykle akumulátor, který musí být před jízdou nabit a na jehož kapacitě závisí dojezdová vzdálenost elektromobilu.
Předpokládá se, že elektromobily se budou v budoucnosti stále více využívat. Jejich největší výhodou je převádění energie na pohyb s účinností až 90 % oproti 30–40% účinnosti spalovacího motoru. Celková účinnost pohonu samozřejmě také závisí na účinnosti výroby elektřiny pro pohon z primárního zdroje a energetické účinnosti použitých akumulátorů či palivových článků. Na rozdíl od běžného automobilu lze ale zvyšovat využití energie tzv. rekuperací, v praktickém provozu až o přibližně 25 % – to je možné zvláště v městském provozu nebo členitém terénu.
Elektromobily neprodukují svým provozem výfukové plyny a i se započítáním výroby elektrické energie ze „špinavějších“ zdrojů je jejich bilance vlivu na životní prostředí obvykle lepší, než u automobilů se spalovacími motory. Další výhodou je v podstatě bezúdržbový provoz trakčního systému, pokud je vozidlo vybavené BMS a tepelnou ochranou trakční akumulátorové baterie. To bylo v minulosti podceňováno a elektromobily proto nedosahovaly optimálních parametrů. Technický průlom nastal až překotným vývojem v oblasti baterií a elektroniky na začátku 90. let minulého století. Tehdy řada světových výrobců představila vlastní moderní elektrizovanou řadu pod mandátem nulových emisí státu Kalifornie v USA. Jedná se například o tyto modely: GM EV-1, Ford Ranger EV nebo Toyota RAV4 EV.
Legislativa zvýhodňující elektromobily byla záhy soudně napadena automobilkami a patřičné zákony byly zrušeny.
Trakční akumulátory zapojené v sérii měly původně bez zapojení kvalitního BMS a použití „inteligentních“ nabíjecích algoritmů relativně nízkou životnost. Nyní je ale možné dosáhnout životnosti přibližně 80 tisíc km s moderní olověnou rekombinační baterií. Novější lithium-polymerové akumulátory mají dokonce životnost přes 150 tisíc km. Zlepšení se očekává od nanotechnologií při výrobě akumulátorů všech typů. Očekává se také renesance olověné baterie v nové generaci s nano-uhlíkovým porézním kolektorem.
Měrná kapacita nejlepších současných akumulátorů dosahuje přibližně 1/15 měrné kapacity benzínu, což omezuje akční rádius elektromobilů. Nejkvalitnější kapalná fosilní paliva mají výhřevnost přes 11 kWh/kg, což při 35% účinnosti motoru znamená asi 3,5 kWh mechanické práce, což je unikátní koncentrace dostupné energie, která se však vytvářela po miliony let. Běžná trakční olověná baterie dosahuje 40 Wh/kg, NiMH 80 Wh/kg, Li-ion 100-250 Wh/kg. Pro ilustraci: hmotnost baterie u elektromobilu s dojezdem odpovídajícím plné 40l nádrži benzínu odpovídá teoretické hmotnosti 400-500 kg moderních akumulátorů, nebo přes 1000 kg běžných olověných akumulátorů.
Na druhé straně statistika individuální dopravy jasně říká, že drtivá většina denních jízd je vykonána v dosahu současných elektromobilů, kde uložení jen 13-24 kWh energie v běžných elektromobilech je plně dostačující. Radius lze také operativně prodlužovat rychlodobíjením v zemích kde k tomu již existuje patřičná veřejná infrastruktura nebo tzv. příležitostným dobíjením ze standardní elektrické sítě na pracovišti apod. V tomto režimu je pak akční radius elektromobilů několik set km denně, čehož se také již využívá především v sektoru služeb. Pro kritičtější aplikace je možné elektromobil osadit Li-ion články každý s kapacitou 200 Ah, které pak dovolují provoz na jedno nabíjení na vzdálenost 300-400 km.
Dalším protiargumentem k zavádějícímu porovnávání „měrné kapacity benzinu“ s energií v akumulátorech je fakt, že většina současné automobilové produkce se spalovacím motorem je velice neefektivní z hlediska špatné aerodynamiky a bezúčelné hmotnosti. Filozofie elektromobilů tedy rovněž spočívá v zásadě nemrhat energií pro pohon zbytečně. Některé seriově vyráběné modely elektromobilů úspěšně uplatnily kombinaci odlehčené hliníkové karoserie a kompozitních vnějších panelů, a to vše za dodržení bezpečnosti pro posádku, s výsledkem podstatné redukce hmotnosti vozidla.
Náklady na provoz elektromobilu tvoří přibližně z 1/5-1/9 cena elektrické energie a zbytek provozní ceny pak amortizace akumulátorů. V přepočtu nákladů na km jsou náklady se spalovacím motorem téměř srovnatelné - záleží na druhu provozu. Pohonné ústrojí vozů se spalovacím motorem vykazuje však mnohem rychlejší a nákladnější opotřebení.
V současnosti brání většímu rozšíření elektromobilů zejména kombinace nedostatečné osvěty a politicko-ekonomických vlivů. Z technického hlediska je elektromobil již schopen nahradit nezanedbatelnou část běžné individuální automobilové dopravy.
Elektromobily bývají považovány za drahé, což je důsledek produkce menších sérií vozů oproti verzi se spalovacím motorem. Ve skutečnosti jsou jejich trakční agregáty složené z méně dílů a velkosériová produkce by podle některých analytiků byla levnější než současná výroba.
Automobilový průmysl dnes podle vlastních slov generuje zisk především prodejem náhradních součástek a leasingem, kde dosahuje nejvyšší marže. Prodejní cena nového automobilu často jen pokrývá výrobní náklady a vývoj daného modelu. Dlouhodobé investice do infrastruktury spjaté s výrobou spalovacích pohonů brání změně výroby odlišné koncepce, nad kterou nemá autoprůmysl kapitálovou a licenční kontrolu, jako jsou pokročilé bateriové technologie, asynchronní trakční systémy apod. Obnovený zájem o elektromobily stoupá vzhledem k pozvolné změně chápání efektivního využití energie a hlavně s růstem cen ropy zohledňujícím nastávající trvalý pokles objemu její těžby.
V současné době jsou vyvíjeny také automobily s hybridním pohonem, které kombinují výhody elektromobilu a automobilu se spalovacím motorem. Ty jsou považovány za vhodný mezikrok při transformaci automobilového průmyslu.
Jednou z variant elektromobilu je i elektrobus, elektrický autobus. První elektrobus na pravidelné lince jezdil v Santa Barbaře v Kalifornii, první evropský elektrobus na pravidelné lince, vyvinutý společností ČAS-service, jezdil ve Znojmě. Výrobce plánoval od roku 2004 výrobu i pro další dopravce, avšak vzhledem k dotační politice Ministerstva dopravy ČR, které dopravcí v rámci programu obnovy vozidel přispívá 30 až 40 % na trolejbusy a nízkopodlažní autobusy, zatímco dotaci na elektrobusy údajně neumožňuje, nebyla výroba zahájena. V roce 2008 již je v dotačním programu na vozidla MHD obsažena fixní dotace 1,2 milionu Kč na nízkopodlažní elektrobus délky do 11 metrů, s fixním navýšením 0,6 milionu za elektrický pohon.


Zdravotnický asistent

Zdravotnický asistent je nižší odborný zdravotnický pracovník. Pracuje pod dohledem zdravotní sestry poskytuje základní a specializovanou ošetřovatelskou péči v rámci ošetřovatelského procesu, podílí se na získávání informací nutných k určení ošetřovatelských diagnóz, v míře určené všeobecnou sestrou nebo porodní asistentkou plní ošetřovatelský plán a provádí ošetřovatelské výkony. V České republice je pracovní činnost zdravotnického asistenta upravena zákonem č. 96/2004 a vyhláškou č. 424/2004 Sb., tyto předpisy jsou v souladu s právem Evropských společenství.
Podle § 29 zákona 96/2004 Sb. se v České republice odborná způsobilost k výkonu povolání zdravotnického asistenta získává absolvováním střední zdravotnické školy v oboru zdravotnický asistent nebo akreditovaného kvalifikačního kurzu zdravotnický asistent po získání úplného středního vzdělání nebo úplného středního odborného vzdělání a způsobilosti k výkonu povolání ošetřovatele. Odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotnického asistenta mají i pracovníci, kteří získali způsobilost k výkonu povolání zdravotnického záchranáře nebo porodní asistentky.


Lípa v Šumné u Litvínova

Lípa v Šumné u Litvínova je památkově chráněná lípa malolistá v osadě Šumná u Litvínova v okrese Most. Je jedním ze dvou chráněných stromů, které rostou v dolní části osady v parku, který kdysi patřil k vile textilního průmyslníka Rieckena. Strom byl vysazen při založení parku před cca 150 lety. Obvod jeho kmene činí 2,8 m a výška 28 m.


Finská hokejová reprezentace na MS 1999

Sestava Finské hokejová reprezentace, která získala stříbrnou medaili na mistrovství světa v hokeji v roce 1999.
Trenérem tohoto výběru byl Hannu Aravirta, Esko Nokelainen, Jari Kaarela


Prądnik Biały

Městská část IV Prądnik Biały je jedna z městských částí Krakova. Do roku 1990 spadala administrativně pod čtvrť Krowodrza. K 31. prosinci 2007 zde žilo 65 797 obyvatel. Rozloha městské části činí 2 288 ha .


2005 TA

2005 TA je planetka patřící do Apollonovy skupiny. Spadá současně mezi objekty pravidelně se přibližující k Zemi. Protože se v budoucnu může značně přiblížit k Zemi, byla zařazena též mezi potenciálně nebezpečné planetky. Její dráha však prozatím není definitivně stanovena, proto jí nebylo dosud přiděleno katalogové číslo.
Vzhledem k tomu, že byla pozorována pouze pět dní během mimořádného přiblížení k Zemi, nestihli astronomové provést spektroskopický výzkum. Proto o jejím chemickém složení není nic známo. Její průměr je odhadován na základě hvězdné velikosti a protože není známo ani albedo jejího povrchu, je proto značně nejistý.
Planetku objevil 1. října 2005 kolem 14:15 světového času na Siding Spring Observatory poblíže městečka Coonabarabran v Novém Jižním Walesu asi 400 km severozápadně od Sydney v Austrálii v rámci programu Siding Spring Survey půlmetrovým dalekohledem Uppsala Schmidt s CCD kamerou astronom R. H. McNaught. Dne 3. října 2005 v 17:31 UTC prolétla rychlostí 5,04 km/s v minimální vzdálenosti 763 tis. km od středu Země.
Ze znalosti současných elementů dráhy planetky vyplývá, že minimální vypočítaná vzdálenost mezi její drahou a dráhou Země činí 277 tis. km. Nejbližší velké přiblížení k Zemi na vzdálenost 441,3 tis. km se očekává 4. října 2034. V tomto století dojde ještě k dalším přiblížením tohoto tělesa k Zemi, a to 2018, 2041, 2053, 2070 a 2088. Nebezpečnější přiblížení k Zemi se očekává 5. října 2099; další pak v létech 2100 a 2102, ale pravděpodobnost srážky se Zemí není příliš vysoká a její kumulativní hodnota v období do roku 2102 byla vyčíslena na 1,8×10-6. Na turínské škále je proto klasifikována stupněm 0, na palermské -7,30. Pokud by však ke kolizi došlo, činila by rychlost střetu tělesa se Zemí přibližně 12,14 km/s. Vzhledem k odhadovaným rozměrům by její kolize se Zemí nezpůsobila pravděpodobně žádné škody.


Poptávka

Poptávka je ekonomický pojem vyjadřující objem zboží či služeb, které si kupující chce koupit na trhu za určitou cenu. Rozlišujeme elastickou poptávku, která výrazně a rychle reaguje na změny cen, neelastickou poptávku, která na změny cen reaguje pomalu a omezeně. Speciální variantou je jednotkově elastická poptávka, kdy poptávané množství klesne přesně o tolik procent, o kolik vzrostla cena daného zboží či služby.


Märjamaa

Obec Märjamaa je samosprávná obec v estonském kraji Raplamaa. Ve své současné podobě vznikla v roce 2002 sloučením dotavadní obce Märjamaa se samosprávným městysem Märjamaa a s obcí Loodna.
Obec se rozkládá na 872 km2 na přechodu mezi Severoestonskou plošinou a Západoestonskou nížinou, přibližně uprostřed linie Tallinn-Pärnu, ve vzdálenosti cca 60 km od obou těchto měst. Na východě sousedí s obcemi Rapla, Raikküla a Kehtna, na severu s obcemi Kernu a Nissi, na západě s obcemi Kullamaa a Risti, na jihu s obcemi Vigala, Halinga a Kaisma.
V obci žije přibližně sedm a půl tisíce obyvatel, z toho přibližně 40 % v samotném městysu Märjamaa a 60 % v celkem 82 vesnicích: Alaküla, Altküla, Aravere, Aruküla, Haimre, Hiietse, Inda, Jaaniveski, Joeääre, Kaguvere, Kangru, Kasti, Keskküla, Kiilaspere, Kilgi, Kirna, Kohatu, Kohtru, Koluta, Konuvere, Kunsu, Kortsuotsa, Käbiküla, Käriselja, Laukna, Leevre, Lestima, Lokuta, Loodna, Luiste, Lümandu, Maidla, Metsaääre, Metsküla, Moka, Moisamaa, Moraste, Mäliste, Männiku, Naistevalla, Napanurga, Nurme, Nurtu-Nolva, Nommeotsa, Nääri, Ohukotsu, Ojaäärse, Orgita, Paaduotsa, Paeküla, Paisumaa, Pajaka, Purga, Polli, Päädeva, Rangu, Rassiotsa, Ringuta, Risu-Suurküla, Russalu, Sipa, Sooniste, Soosalu, Sulu, Suurküla, Someru, Sotke, Teenuse, Tolli, Urevere, Vaimoisa, Valgu, Vanamoisa, Vana-Nurtu, Varbola, Velise, Velisemoisa, Velise-Nolva, Veski, Vilta, Voeva, Ülejoe.


Antipyretikum

Jako antipyretika se používají některá analgetika a nesteroidní atiflogistika – paracetamol, kyselina acetylsalicylová, ibuprofen aj. Používají se i některé rostlinné drogy, např. vrbová kůra, nať tužebníku aj.


Zdena Frýbová

Zdena Frýbová, pseudonym Zdena Redlová je česká spisovatelka a novinářka.
Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih.
Zdena Frýbová patří ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Častým motivem je u ní lékařské nebo vědecké prostředí.
Ve většině svých děl se soustřeďuje na pracovní problematiku, propojuje psychologické, kriminalistické a reportážní postupy. Často se inspirovala profesními romány Arthura Haileyho.
Ještě před listopadem 1989 dokončuje román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizuje poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela Frýbová na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo. Román však vychází až v roce 1990, a to včetně doslovu napsaného ještě před listopadem 1989, v němž se končící normalizační režim ústy literární publicistky Zdeňky Bastlové snaží kritiku obsaženou v románu co nejvíce zjemnit a relativizovat.
Po listopadu 1989 začíná Zdena Frýbová ve svých dílech i v rozhovorech pro média velmi otevřeně akcentovat politická témata.
Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizují předlistopadový režim, zároveň však nezakrývají velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrestány a že prominenti tehdejšího režimu se často velmi snadno zorientovali v nových podmínkách a na svou předlistopadovou kariéru navázali kariérou ještě úspěšnější. Jako důkaz přináší román Mafie po listopadu aneb Ryba smrdí od hlavy, který volně navazuje na román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky a v němž hlavního hrdinu „osvobozuje“ a otevírá mu dveře do polistopadového podnikání, ale i organizovaného zločinu.
Ve svých románech autorka nijak neskrývá své levicové názory, které kombinuje s velmi tvrdou kritikou korupce a organizovaného zločinu v raném porevolučním období. Hrdinové jejích románů často propadají beznaději, že „všechno je špatně“; názory tohoto typu často zaznívají zejména v psychologicko-kriminálních románech Polda a jeho volném pokračování Polda a jeho soudce, ale i ve spíše rodinně a humoristicky laděných románech Malinkatý kretén nebo Robin Druhý a jeho rodina.


Probuzenectví

Probuzenectví je hnutí uvnitř protestantských církví, které zdůrazňuje obrácení jednotlivce a jeho následný život, v němž se prakticky uskutečňuje křesťanská víra, což má vliv na sociální praxi církve.
Probuzeními se pak rozumí období v dějinách církve, kdy dochází k masovýcm konverzím a k prohloubení křesťanského života věřících, což má vliv na mravní klima dané kultury, v níž se odehrává.
Probuzeneckým hnutím se podařilo mobilizovat masy zpovrchnělých věřících, ale zároveň jejich negativním rysem je nastartování procesů štěpení církví a vznik nových denominací.


Maroš Bačík

Maroš Bačík je slovenský fotbalista, hrající za druholigový ŠK Zemplín Michalovce. 24. ledna 2003 podepsal smlouvu se slovenským prvoligovým týmem MŠK SCP Ružomberok, kterému se upsal na pět let. Ružomberoku dal přednost před českými Blšany, kde se objevil na testech. V sezoně 2004-2005 působil v české Gambrinus lize. Do svého týmu si ho vybralo vedení opavského fotbalu, ale za celou sezonu odehrál pouze šest zápasů a českou ligu opustil.


Vodní nádrž Fláje

Vodní nádrž Fláje je unikátní, pilířová vodní nádrž, jediná svého druhu v České republice. Byla vybudována na Flájském potoce na území obce Český Jiřetín v roce 1963. Slouží jako hydroenergetické zařízení a jako zásobárna pitné vody. Celá vodní nádrž leží na území obce Český Jiřetín, po délce nádrží prochází hranice katastrálních území Český Jiřetín a Fláje.
Přehrada byla postavena v letech 1951 - 1964. Stavbu vyprojektoval Hydroprojekt Praha, dodavatelem stavby byly Vodní stavby s. p., Sezimovo Ústí. Do provozu byla uvedena v roce 1960. K dopravě materiálu byla využita Moldavská horská dráha, od konečné stanice trati vedla dále stavební lanovka.
Účelem vodního díla Fláje je zásobovat pitnou vodou oblast severočeské hnědouhelné pánve. Jeho další funkce jsou zajištění minimálního průtoku a snížení povodňového průtoku na Flájském potoce a částečná ochrana před povodněmi území pod hrází. Je součástí vodohospodářské soustavy v oblasti severočeské hnědouhelné pánve.
Vodní dílo Fláje sníží svým retenčním účinkem při plném zásobním prostoru kulminační průtok 100leté povodňové vlny z hodnoty 51,2 m3/s na hodnotu 38,6 m3/s. Hladina v nádrži přitom dosáhne kóty 737,75 m. n. m.
Přehrada je díky své unikátní konstrukci zařazena mezi kulturní památky České republiky. Ochranné vodní pásmo I. stupně platí okolo celé vodní plochy nádrže s přísným zákazem vstupu.


Praga T-9

Dělostřelecký tahač Praga T-9 byl československý těžký dělostřelecký pásový traktor. Jeho výrobcem byl podnik ČKD Praha. Výroba probíhala od roku 1937, kdy byl určen i na vývoz až do roku 1943. Za druhé světové války byl tahač používán wehrmachtem i jednotkami Waffen-SS, kde byl užíván k tažení těžkých 88 mm kanónů Flak. 5 kusů vlastnila armáda samostatného Slovenského státu.


Bloomsbury Square

Bloomsbury Square je náměstí nacházející se ve čtvrti Bloomsbury v Londýnském obvodu Camden.
Náměstí vytvořil na konci 17. století Thomas Wriothesley, hrabě ze Southamptonu a původně se jmenovalo Southampton Square. Jeho dům – Bedford House - zabíral jednu stranu náměstí zatímco na ostatních stranách se nacházely terasovité domky typické pro tu dobu, obývané členy aristokracie a nižší šlechty.
Na počátku 19. století přestalo být Bloomsbury pro vyšší společenskou třídu atraktivní. Majitel původního sídla, vévoda z Bedfordu se odstěhoval z Bedford House a dům byl zbořen. Spisovatel Isaac D'Israeli bydlel na náměstí v domu číslo 6 v letech 1817 až 1829 a část této doby s ním zde bydlel i jeho syn, pozdější premiér Benjamin Disraeli.
V zahradách na Bloomsbury Square je umístěna mimo jiné socha Charlese Jamese Foxe.
Na náměstí se nezachovala žádná z původních budov ze 17. století ale stojí zde některé stavby z 18. a počátku 19. století. Východní stranu současného náměstí nyní tvoří rozsáhlý kancelářský komplex Victoria House postavený počátkem 20. století.


Theodor Schwann

Mezi mnoha jeho příspěvky k biologii patří rozvoj buněčné teorie, objev Schwannových buněk a periferního nervového systému, objev a studium pepsinu, objev organického původu kvasinek a zavedení termínu metabolismus.


Bojkot

Bojkot je nátlakový prostředek zájmových skupin pro prosazování svých zájmů. Má zpravidla formu odmítání, zřídka i násilné přerušení nějaké akce anebo odmítání toho, co je bojkotováno. Aby jeho účinek byl co nejvyšší, je potřeba, aby se do něj zapojilo co nejvíce lidí.
Jeho účinek bývá střední až téměř žádný, podle okolností. Samotné bojkotování výrobku nebo služby, až tak efektivní není, a tak velkou roli hraje názor veřejnosti a medializace.
Známé je např. tzv. "Bostonské pití čaje", při němž byl všechen britský čaj, dovážený do Ameriky, naházen do moře.
S určitými byť nepřímými formami bojkotu se setkáváme každodenně. Příkladem jest odmítání masa jako pokrmu nebo odmítání zboží z Číny, určitého druhu piva, atp.


Mira

Mira je dvojhvězda v souhvězdí Velryby sestávající z červeného obra Mira A a bílého trpaslíka Mira B nebo také VZ Ceti. Mira A je proměnná hvězda a je první objevenou proměnnou hvězdou, která byla objevena a nebyla supernovou. Na rozdíl od bizarní Eta Carinae, Mira je nejjasnější periodickou proměnnou hvězdou na obloze, která není po část svého cyklu viditelná.
Její malý hvězdný průvodce byl objeven pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 1995, kdy byl 70 AU od hlavní složky dvojhvězdy. Objev byl oznámen v roce 1997. Ultrafialové obrázky z HST a pozdější rentgenové obrázky z Chandry ukázaly spirálu plynu opouštějící Miru A směrem k Miře B. Průvodce Miru oběhne jednou za zhruba 400 let. Celá soustava se Galaxií pohybuje rychlostí 130 km.s-1.
Mira se stala prototypem mirid, proměnných hvězd s dlouhou periodou. Zatím je známo asi 6000 hvězd tohoto typu. Všechno jsou to červení obři, jejichž povrchy pulzují a zvyšují nebo snižují tak svou jasnost během period dlouhých od asi 80 do více než 1000 dnů. Nejčastěji jsou jejich periody dlouhé od 200 do 400 dnů.
Samotná Mira se zjasňuje až k 3,5. magnitudě, čímž se stává dobře viditelnou hvězdou. Někdy dosáhne maxima až 2,0. mag a minima 4,9. mag. Mění tak celkem běžně svou jasnost až patnáctkrát. V historii ale už její jasnost poklesla až mezi 8,6. a 10,1. mag. Při porovnání absolutního minima a maxima zjistíme, že Mira dokáže změnit svou jasnost až 1700 krát.
Její světelná křivka stoupá asi 100 dnů a dalších zhruba 200 dnů klesá. Perioda je v průměru dlouhá 332 dnů. Aktuální data její světelné křivky naleznete na .
V roce 2007 byl pomocí družice NASA GALEX objeven u této hvězdy mimořádně dlouhý chvost z materiálu, který hvězda uvolňuje. Je tvořen uhlíkem, kyslíkem a dalšími prvky. Proud částic je dlouhý 13 ly.
Mira byla objevena, nebo alespoň poprvé zaznamenána, po řadě pozorování astronoma Davida Fabricia, která začala 3. srpna roku 1596. Jako referenční hvězdu pro zjišťování polohy planety Merkur si vybral do té doby nezaznamenanou hvězdu třetí magnitudy, která se nacházela opodál. 21. srpna ale hvězda nečekaně zvýšila svou jasnost o celou jednu magnitudu, ale během října zmizela z jeho dalekohledu. Fabricius si myslel, že to byla jen nova, ale překvapivě ji 16. února 1609 opět spatřil.
Později Johann Holwarda určil její periodu na 11 měsíců. Jméno jí dal pak Johannes Hevelius, který ji pozoroval ve stejné době. Jméno se objevilo v jeho práci z roku 1662. Mira znamená latinsky nádherná, udivující nebo výjimečná. Pro toto pojmenování se rozhodl proto, že se chovala zcela jinak než ostatní známé hvězdy na obloze. Ismail Bouillaud potom zpřesnil její periodu na 333 dnů. Tato hodnota se liší jen o jeden den od dnes uváděných 332 dnů. Je přitom známo, že Mira svou periodu mírně mění.
Spekuluje se, jestli Fabricius Miru skutečně pozoroval jako první. Z příkladu hvězdy Algolu, u kterého se s jistotou potvrdila jeho proměnnost až roku 1667, se dá usuzovat, že Miru pozorovali lidé již tisíciletí. V jednom ze svých spisů se o podobné hvězdě zmiňuje už Hipparchos, ale Ptolemaiovy katalogy hvězdu nezmiňují ani jako běžnou hvězdu. V čínských a korejských archívech můžeme také nalézt její pozorování z let 134 př. n. l., 1070 a 1596, tedy z téže doby, kdy ji pozoroval i Fabricius. Těmito pozorováními si ale nemůžeme být jistí, protože záznamy tehdy byly značně nepřesné, protože hvězdy se běžně umísťovaly jen do čínských souhvězdí.


Holub hřivnáč

Holub hřivnáč je známý pták, velký asi jako holub domácí.
Hlava, krk a ocas jsou šedé, hruď má světle šedou, někdy purpurovou. Na krku může mít zelené, purpurové nebo bílé skvrny. Hřbet a křídla jsou šedohnědá. Délka těla je asi 41 cm, s rozpětím 75-80 cm. Dosahuje hmotnosti 450-500 g. Pohlavní dospělosti dosahuje již v 1. roce
Kromě doby hnízdění tráví svůj život ve velkých hejnech, která se večer co večer schází, aby se uložila ke spánku ve společných místech, jakými mohou být křoviny a dřeviny okolo polí. I přes svou velikost a mohutnost působí poměrně neohrabaně. Na druhou stranu se dokáže zavěsit na větev hlavou dolů, aby se dostal k méně přístupným, lahodně vyhlížejícím plodům.
Žije téměř v celé Evropě vyjma severních oblastí Skandinávie. Vyskytuje se také směrem na východ až na Sibiř a v severní Indii. Výjimkou není ani v horských lesích severní Afriky.
Typický býložravec. Jeho jídelníček je složen ze semen, listů, obilných zrn, žaludů, travin a lesních plodů. Nepohrdne však ani bylinami či oříšky. Ve městech se živí i chlebem a jiným pečivem. Zemědělci ho nemají rádi, protože ojídá čerstvě osetá pole či hoduje na mladých rostlinkách. Při pití ponoří zobák do vody, kterou nasaje. Pak krátce zakloní hlavu a teprve potom polkne.
Při rozmnožování se samci snaží zaujmout samice hlasitým vrkavým zpěvem a letovou akrobacií. Námluvy jsou u holuba hřivnáče běh na dlouhou trať. Nejprve se oba ptáci dotýkají zobáky a vzájemně si pečují o peří. Nejčastěji hnízdí na stromě nebo v hustém křoví. Materiál na stavbu si pečlivě vybírají. Větvičky, kořínky či tvrdá stébla hřivnáč zobákem nejprve ozkouší, potom si ho teprve odnese.
Samice snáší dvě bílá vejce, o něž se starají oba rodiče. Vylíhnutí mláďat trvá 15-17 dní. Holubí partneři krmí své mladé hmotou vyvrženou z volete, je to tekutina podobající se hustému mléku s obsahem vitamínů. Mládě zanoří hlavu do jícnu rodiče a pije ji. Teprve po několika dnech přivykají normální stravě. Létat začínají ve věku okolo sedmi týdnů.
Přirozenými nepřáteli jsou velcí dravci, ale protože jejich počet poklesl, daří se holubům celkem dobře a zvláštní ochranu proto ani nepotřebují. Ve Velké Británii je holub hřivnáč naopak považován za škůdce a je loven, protože je tam velmi hojný.


Iljušin Il-102

Iljušin Il-102 je prototyp sovětského bitevního letounu z počátku 80. let 20. století. První prototyp vzlétl 25. září 1982, letové zkoušky byly ukončeny roku 1984 a předpokládala se jeho sériová výroba. Stroj měl některé vlastnosti lepší, než konkureční Suchoj Su-25, ovšem kvůli přípravě modernizace Su-25 bylo nakonec rozhodnuto jinak a k sériové výrobě Il-102 nedošlo. V roce 1993 byl letoun i se svou výzbrojí představen na aerosalónu MAKS 93 v Žukovském.


Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti

Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti byla kongregace Římské kurie, kterou založil papež Pius VI. v roce 1793 jako Super Negotiis Ecclesiasticis Regni Galliarum. Tvořila tzv. vnější sekci Státního sekretariátu, soustředěnou na diplomacii a vztahy římskokatolické církve s vládami cizích zemích. Prodělala několik reorganizací až ji nakonec 15. října 1967 papež Pavel VI. přeměnil v Radu pro veřejné záležitosti církve.


Hurghada

Hurghada je egyptské město a přístav na pobřeží Rudého moře v němž žije asi 40 000 obyvatel. Město je největším egyptským turistickým centrem v oblasti Rudého moře.
Od 90. let 20. století zažívá velmi rychlý rozvoj díky stavbě desítek nových hotelů, vybudování nového mezinárodního letiště a přílivu zahraničních investic do turistického ruchu.
Hurghada se stala oblíbenou destinací díky kombinaci vybudování infrastruktury pro turisty a využití přírodních podmínek - dlouhých písčitých pláží, podmořských korálových útesů, teplého podnebí a možnosti nabídky výletů do Káhiry a Luxoru, které turistům nabízí ke zhlédnutí mnoho staroegyptských památek. Kromě výletů za historií nabízí Hurghada i cesty na blízké ostrůvky za neopakovatelným světem korálových útesů.


Zoologická zahrada Zlín

Zoologická zahrada Zlín zvaná také ZOO Lešná je zoologická zahrada vzdálená asi 10 km od centra Zlína. První zoo ve Zlíně založil Tomáš Baťa v prostorách dnešní Stezky zdraví na Tlusté hoře.
Už v roce 1804 začal hrabě Josef Jan Seilern s chovem bažantů na návrší zvaném Leschna, kde stával do roku 1810 původní zámek. Zámek nový byl dokončen v roce 1894, kdy byl již na místě zaveden chov koní. Počátkem 20. století bylo vybudováno přírodopisné muzeum, zahájil se chov oborních a exotických zvířat, např. jelenů, jeřábů, antilop či emu, a skleník obývalo domácí i cizokrajné ptactvo.
Po druhé sv. válce byla zoo zestátněna a roku 1948 otevřena pro veřejnost. Během 70. - 80. let 20. st. byly významně rozšířen počet chovaných druhů, mezi nejvyhledávanější z nichž do té doby patřili emu. V zoo pak našli nový domov pro návštěvníky atraktivní nosorožci, lední medvědi či šimpanzi.
Od počátku 90. let pak začala výstavba moderní zoo; byl obnoven zámecký park, zbudovány nové inženýrské sítě a návštěvníci dostali možnost nechat se na zámku oddat. Zoo byla rozčleněna podle světadílů a postupně se stavěly nové expozice, chovatelské zázemí a prostory věnované potřebám návštěvníků. Nejnovější expozicí je tropická hala Yucatán zbudovaná v roce 2007, kde dnes roste přes 250 druhů dnes vzácných rostlin.
V posledních letech se návštěvnost zoo pohybuje kolem 400 tis. lidí ročně, v roce 2007 poprvé vystoupila nad 500 tisíc. Počet zaměstnanců se pohybuje kolem 80. Celkové náklady v roce 2007 dosáhly výše 63 786 tisíc Kč, z čehož náklady na krmiva činily 4 502 835 Kč.
Zoologická zahrada má téměř 48 ha expozičních ploch a chová přes 200 druhů zvířat, mezi nimiž nechybí oblíbené gorily nížinné, sloni afričtí, nosorožci tuponosí a mravenečníci. V areálu zoo se nachází přes 13 000 druhů rostlin, v samotném zámeckém parku roste přes 104 druhů vzácných dřevin a bylin.
Zoologická zahrada Zlín je členem Světové asociace zoologických zahrad a akvárií,Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, Mezinárodní asociace zoopedagogů a Mezinárodního informačního systému druhů chovaných v zoo. Zoo také spolupracuje s koordinátory Evropských chovných programů ohrožených druhů (European Endangered Species Breeding Programmes, EEP a vedoucími evropských i mezinárodních plemenných knih.
Po celém areálu zoo návštěvníci najdou panely s informacemi o životě zvířat, unikátní skladbě rostlinných společenstev, kultuře domorodých obyvatel nebo o slavných českých cestovatelích a jejich působení v dalekých krajích. Stejně tak návštěvníci u všech zvířat najdou popisky druhu barevně rozlišené dle světadílů. V hlavní sezóně se návštěvníci mohou o jednotlivých druzích více dozvědět během komentovaných krmení a v době prázdnin mohou další informace o zvířatech získat u stanovišť s pracovními listy a přírodninami souvisejícími s druhem. Školy mohou např. prostřednictvím rezervačního systému využít některou ze vzdělávacích aktivit, ať už formou exkurze nebo výukového programu.
V areálu zoologické zahrady se nachází zámek Lešná postavený v letech 1887 – 1894 podle návrhů arch. J. Micka a V. Siedka. Jde o historizující zámek z konce 19. st. , který obsahuje sbírky obrazů, porcelánu a trofejí a dokumentuje vysokou úroveň bydlení na šlechtickém sídle koncem 19. století.
 Soubor:ZOO Zlín-Lešná 2.jpg|Tropický pavilon Soubor:ZOO Zlín-Lešná 3.jpg|Lemuři Soubor:Zlin Zoo08 Otaria byronia.JPG|Pavilon lachtana hřivnatého Soubor:ZOO Zlín-Lešná 4.jpg|Dětský vláček v zoo


Mateřídouška

Časopis Mateřídouška je určen pro školáky a předškoláky, s výukou angličtiny, povídkami a komiksem.
Mateřídoušku vydává Mladá fronta a. s.. V letech 1951–1962 byl jejím šéfredaktorem překladatel Jiří V. Svoboda.


Audioreflektor

Audiorefektor je ultrazvukový směrový zářič, který umožňuje přesné řízení zvukového signálu. Jedná se o nový přístup k tvorbě a distribuci zvuku, který umožňuje pracovat se zvukem podobně jako se světlem. Díky tomuto vynálezu je poprvé v historii možno ovládat a řídit zvuk v jeho šíření a lokalizaci. Tato technologie nemá nic společného s klasikou koncepcí distribuce zvuku, jak ji dnes známe. Průkopníkem a vynálezcem této technologie je Dr. F. J. Pompei z firmy Holosonic.


Nýtovací matice

Nýtovací matice je druh nenormovaného spojovacího materiálu, určen pro vytvoření pevného vnitřního závitu převážně v tenkých materiálech.
Ukotvení nýtovací matice v nosném materiálu se provádí deformací, tedy nýtováním. Nýtování je prováděno ručním, pneumatickým, hydraulickým nebo elektrickým nářadím.
Převážně jde o dobře deformovatelné slitiny s různou povrchovou úpravou, zabraňující korozi.
Jde o neztratné spojení matice a výrobku. Proces ukotvení probíhá bez působení tepla a bez působení elektrického oblouku, výborná opakovatelnost, malá spotřeba pracovního fondu, velká produktivita práce.
Cena je zpravidla vyšší než cena obyčejné matice, při poškození závitu je také obtížnější odstranění matice.


Rádio Podzemí

Radio Podzemí bylo českobudějovické rádio, bez licence vysílané na frekvenci 99,7 MHz FM nadšenci a amatéry v „divoké době éteru“ po roce 1990.
Sídlilo ve sklepě v ulici Jírovcova v domě vedle Gymnázia J. V. Jirsíka. Zpočátku velmi slabý dosah kolem dvou až čtyř kilometrů byl postupně posilován, až byl kvalitně zachytitelný po celých Českých Budějovicích a velké oblasti v okolí.
Postupně popularita rádia velmi rostla. Později byla rádiu udělena vysílací licence a bylo přejmenováno na Radio Faktor, podle zakladatele a ředitele Ladislava Faktora. Později přešlo Radio Faktor na frekvenci 104,3 MHz FM na vysílač na Kleti a na frekvenci 99,7 začalo vysílat Radio Gold.


The Best of Tubular Bells

The Best of Tubular Bells je jedenácté výběrové album britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Bylo vydáno v létě 2001 a v britském žebříčku prodejnosti hudebních alb se umístilo nejvýše na 60. místě.
Album The Best of Tubular Bells je zajímavé tím, že obsahuje části všech dosud vydaných verzí alba Tubular Bells. Tedy kromě výňatků z originální verze z roku 1973 se na desce The Best of Tubular Bells nachází části z The Orchestral Tubular Bells, koncertní verze z alba Exposed a skladby z Tubular Bells II, Tubular Bells III a The Millennium Bell. Výňatky v první polovině alba na sebe plynule navazují, takže vytváří první polovinu „Zvonů“, která je vytvořena z originální verze, orchestrální varianty a nahrávky koncertní. Na výběru úryvků pro toto album se podílel i sám Oldfield.


Britské ostrovy

Britské ostrovy, anglicky British Isles, irsky Oileáin na Breataine, je název pro skupinu ostrovů v severním Atlantiku při severozápadním pobřeží Evropy. Souostroví má zhruba 64 milionů obyvatel a z celkové rozlohy 315 134 km2 zdaleka největší díl připadá na dvojici hlavních ostrovů – Velkou Británii a Irsko.
Dále k významnějším Britským ostrovům patří Ostrov Man uprostřed Irského moře, souostroví Hebridy, Shetlandy a Orkneje u severního Skotska, ostrov Anglesey při severozápadním pobřeží Walesu, ostrov Wight u jižního pobřeží Anglie, ostrovy Arran a Bute při ústí řeky Clyde ve Skotsku, ostrov Achill a Aranské ostrovy u západního pobřeží Irska, ostrovy Scilly jihozápadně od anglického poloostrova Cornwall a mnoho dalších menších ostrůvků.
Politicky jsou Britské ostrovy rozděleny na tři části: Spojené království, Irskou republiku a Ostrov Man, který je britskou korunní dependencí. Kvůli příslušnosti k britské koruně také někdy bývají k Britským ostrovům přiřazovány ostrovy Normanské, které však zeměpisně náležejí k francouzské pevnině. V angličtině existuje na rozdíl od běžného zeměpisného pojmu British Isles ještě příležitostně užívané oficiální politické označení British Islands, zastřešující Spojené království, Man, Guernsey a Jersey.


Římskokatolická farnost Stařeč

Římskokatolická farnost Stařeč je územní společenství římských katolíků ve Starči, s farním kostelem sv. Jakuba Staršího.


Chessy

Chessy je město ve východní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Seine-et-Marne a regionu Île-de-France. Má 2 400 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 30,6 km.


Marly-le-Roi

Marly-le-Roi je město v západní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Yvelines a regionu Île-de-France. Má 17 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 18,4 km.
Marly-le-Roi se nachází méně než deset kilometrů severně od Versailles a méně než pět kilometrů jižně od Saint-Germain-en-Laye.
Obce sousedící s Marly-le-Roi jsou Le Port-Marly na severovýchodě, Louveciennes na východě, La Celle-Saint-Cloud na jihovýchodě, Bailly na jihu, L'Étang-la-Ville na západě, Mareil-Marly na severozápadě a Le Pecq na severu.
Obec leží podél silnice 186, která spojuje Versailles se Saint-Germain-en-Laye a procházejí jí také lokální silnice 7 a 161. Železniční dopravní obsluha je zajišťována tratí Paris-Saint-Lazare-La Défense-Saint-Nom-la-Breteche.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:20000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Malý génius

Bart švindluje na svém testu a tím přesvědčí vedení školy, že je génius. Předají ho do zvláštní školy pro nadané děti, kde samozřejmě nezapadne. Nakonec se vrátí zpět do své školy a přizná, že známku na testu nezískal poctivě.


Lutzův skok

Lutz je krasobruslařský skok, pojmenovaný po Aloisi Lutzovi, rakouském krasobruslaři, který jej v roce 1913 vymyslel. Jedná se o skok z levé nohy na pravou, provedený obloukem vzad. Dvojitý lutz byl poprvé předveden v roce 1926 Karlem Schäferem, trojitý lutz předvedl v roce 1962 kanadský krasobruslař Donald Jackson.


Nemoc

Nemoc je patologický stav těla nebo mysli, který je projevem změny funkcí buněk a v důsledku i morfologickým poškozením těchto buněk, tkání a orgánů. Podle normativní definice zdraví a nemoci je nemocí pouze takový stav, který nemocnému jedinci způsobuje subjektivní potíže, tato definice ale z lékařského hlediska nepokrývá všechny nemoci - příkladem je vysoký krevní tlak nebo některá nádorová onemocnění. Tato definice je tedy vhodná jen pro rozvinutá stadia nemoci.
Funkcionalistická definice zdraví a nemoci definuje některé funkce organismu jako správné a jiné už jako patologické, bez ohledu na to, jestli ty patologické způsobují nějaké subjektivní potíže. Problémem tohoto přístupu je ale stanovení „normálnosti“ funkcí, protože u většiny nemocí je přesun od fyziologických hodnot k patologickým plynulý.
Termín onemocnění je někdy používáno jako synonymum nemoci, jindy pro označení počátku nemoci nebo pro zdůraznění toho, že stav není konstituční, trvalou vlastností organismu.
Nakažlivá nemoc je infekční onemocnění, jehož původce je schopný přenosu z organismu na organismus.
Studiem nemocí, metod a vědomostí o nemocech a jejich léčbě se zabývá lékařství, nemocemi postihující zvířata pak veterinární lékařství, u nemocí rostlin pak rostlinolékařství.
Nozologická jednotka je termín, který zobecňuje určitou patologickou situaci v organismu jako stav, který je svou patogenezí, etiologií, projevem a výskytem vyhranění oproti jiným nozologickým jednotkám. V praxi se dá definovat jenom tehdy, je-li daná nemoc způsobena jedinou velkou příčinou, při multifaktoriálních nemocích jsou pouhým zjednodušením situace.
Příznak nemoci, tedy symptom, je klinický projev nemoci. Soubor těsně spjatých, společně se vyskytujících symptomů se pak označují jako syndrom.
Toto rozlišování nicméně je historicky problematické, protože pojem nemoci existoval podstatně dříve než medicínské znalosti dnešního typu. Existuje mnoho stavů, které se stále označují jako „syndromy“. A naopak, mnoho stavů s neznámou etiologií je označováno jako „nemoci“ v mnoha kontextech.
Přesnou klasifikaci nemocí komplikuje fakt, že etiologicky různé nemoci mohou způsobovat stejné nebo téměř stejné potíže, a naopak že tatáž nemoc se může v konkrétních případech projevovat různými způsoby a působit různé potíže. Mezinárodní zdravotnická organizace se snaží tento pohled zohlednit tím, že kromě Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů v roce 2001 vydala i novou klasifikaci ICF Ta se však zaměřuje především na tělesné problémy spadající do oblasti fyzioterapie. Psychiatrie v analýze spíše stagnuje. Třetí, navazující klasifikace se týká léčebných a adaptačních intervencí
Mezinárodní klasifikace nemocí od roku 1900, kdy poprvé vyšla, byla převážně pouze číselníkem kódů pro vyhodnocování příčin smrti. Teprve v druhé polovině dvacátého století, kdy si ji vzala za svou WHO, byla rozšířena tak, že je možno ji použít i jako pomůcku k určení diagnózy a k řízení provozu systému zdravotního pojištění. Kódy příčin smrti se staly jen jednou z málo známých závěrečných kapitol klasifikace. Zatím poslední revizí je ICD-10.
Ve Spojených státech amerických Americká psychiatrická společnost vydává od roku 1952 klasifikaci DSM,. Ten je významnou a v mnohém určující předlohou pro V. díl mezinárodní klasifikace ICD. Poslední revize vyšla roku 2000, pátá revize na plánována přibližně na rok 2012.
Existují i další klasifikační systémy zaměřené na konkrétní oblast medicíny, například TNM klasifikace zhoubných novotvarů nebo Mezinárodní klasifikace nemocí pro onkologii.
Některé medicínské nomenklaturní systémy obsahují mimo jiné i jednotlivá onemocnění, například SNOMED CT nebo tezaurus Medical Subject Headings.
Mezinárodní klasifikace nemocí používá pro vyjádření celé skupiny klasifikovaných stavů sousloví „poruchy, nemoci a stavy“.
Nejproblematičtější z hlediska zařazení pod pojem nemoc jsou stavy, jimž se věnuje psychiatrie. MKN pro ně používá souhrnného označení „duševní poruchy a poruchy chování“.
MKN-10 v úvodu V. kapitoly píše: „Porucha není přesný termín, ale užíváme ho zde pro označení existence klinicky rozpoznatelného souboru příznaků nebo chování, který je ve většině případů spojený s pocitem tísně a narušením funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování zde nejsou zahrnuty, protože neodpovídají definici duševní poruchy.“
Problematické jsou jak klasifikace osobnostních poruch, tak některých forem psychóz a neuróz, jejichž chorobné projevy jsou ve značné míře podmíněny schopností kultury integrovat a využít různé psychické i tělesné vlastnosti a projevy.
Rozdíly jsou také v hodnocení, zda některé psychické stavy jsou přiměřenou, popřípadě účelnou reakcí na skutečnou situaci. Psychiatrizace a medicinalizace některých problémů může být vnímána jako odvádění pozornosti od „nemocí společnosti“ nebo jako komerční nebo mocenské zneužití medicíny.
Označení nějakého stavu za nemoc mívalo a má ve společnosti různé příčiny i následky. Obvykle, v různém poměru, k nim patří například tyto:
Označení nějakého stavu za nemoc s sebou obvykle nese například tyto konotace:
Návštěva lékaře, určení diagnózy a standardní postupy léčby jsou spojovány s nemocí často bez ohledu na účelnost. Například i v případě neschopenky na depresi se kontroluje, zda se nemocný řádně „léčí“ pobytem doma, ačkoliv pro vývoj stavu je „domácí vězení“ velmi nepříznivým faktorem.
Považuje-li někdo některý stav za nežádoucí nebo naopak se chce domoci pro postižené zvláštního zacházení nebo ochrany, může mít tendenci účelově vyhledávat i ostatní obecné „znaky“ nemoci.
Ačkoliv uvedené faktory jsou na sobě do značné míry nezávislé, v běžných úvahách typu zda ten či onen stav je nemocí, často splývají do jednorozměrné dichotomie, do shluku konotací. Stanislav Komárek nazývá tuto dichotomickou tendenci západní vědy a kultury polárním myšlením. Komárek zavedl i související pojem medicínsko-průmyslový komplex. Sociologie i takzvané antipsychiatrické hnutí v souvislosti s „přidělením“ podobných statusů, jako je pozice nemocného, zavedly pojmy labelling a stigmatizace. Psychodynamické teorie píší v podobné souvislosti o kontejnerových pojmech. U Sigmunda Freuda, jednoho z otců psychodynamického přístupu, kontejnerovým pojmem nebyla nemoc, ale sex, což se pokoušeli reflektovat a korigovat jeho následníci. Polární myšlení a užívání kontejnerových pojmů je typickým příznakem fanatismu i manipulativních ideologií všeho druhu a jeho aplikace v medicíně otevírá možnost zneužití různých problémů cestou jejich medicinalizace.


Natal

Natal je brazilské přístavní město, hlavní město státu Rio Grande do Norte. Město se rozkládá na ploše 170 km2 a podle údajů z roku 2006 zde žije 789 896 lidí. Natal je domovem federální univerzity.
Mezinárodní letiště Augusta Severa se nachází v Parnamirinu, 18 km od Natalu. Letiště se rozkládá na ploše 11 300 m2 a pojme 1,2 milionu pasažérů ročně. Jedná se o jediné letiště v regionu, které je charterovými lety spojeno se Skandinávií a Anglií.
Natal je s ostatními významnými městy propojen dálnicí nesoucí označení BR-101.
Zdejší přístav je propojen především s přístavy ve Vigu, Rotterdamu a Sheernesu.


Pier Paolo Pasolini

Pier Paolo Pasolini [pazolíny] byl italský básník, spisovatel, scenárista, novinář, režisér a herec.
Vzdělání získal na boloňské univerzitě, kde studoval historii a literaturu, po ukončení studií pracoval jako učitel.
Ačkoli Pasolini pocházel z vojenského, profašisticky orientovaného prostředí, sám se zapojil do antifašistického hnutí a poté vstoupil do komunistické strany, odkud byl poměrně brzy vyloučen, protože veřejně hovořil o své homosexualitě. Vždy se považoval za marxistu.
Hrdinové v jeho dílech jsou zpravidla lidé žijící na okraji společnosti, což vedlo k častému používání jazyka lůzy.
Pasolini byl zpočátku ovlivněn neorealismem, postupem času začal zpracovávat náboženskou tématiku. Ve svých pozdních filmech pak často zobrazoval násilí, mnohdy sahal i po motivech sadismu a nebál se realistického zobrazování sexu. Pro zvýšení efektu některých scén kombinoval amatérské herce s profesionálními.


Volby prezidenta Jižní Koreje 2007

Prezidentské volby, které proběhly 19. prosince 2007, byly 13. volbou hlavy státu v Jižní Koreji. Kandidaturu oznámilo 12 kandidátů, dva z nich však později z voleb odstoupili . Vítěz, kterým se stal Lee Myung-bak, bude zastávat post prezidenta v období let 2008 až 2013.
Prezidentská volba probíhá přímým jednokolovým lidovým hlasováním, volební právo náleží občanům starším dvaceti let. Kandidát musí být starší čtyřiceti let. Volební kampaň trvá tři týdny.


Všeradov

Obec Všeradov se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 158 obyvatel.


International Island Games Association

International Island Games Association je organizací s cílem pořádat sportovní turnaj Ostrovní hry, který se koná každé dva roky. Tohoto turnaje se účastní sportovní reprezentace některých ostrovů a jiných menších teritorií, včetně těch která spadají pod vládu větších celků.
Ostrovní hry byly poprvé hrány v roce 1985 na území Ostrova Man pod názvem "Inter-Islands Games" jako jednorázová akce v rámci tamního Roku sportu. Organizátorům se podařilo na sportovní akci nalákat nejen sportovce z ostrovů obklopujících Velkou Británii, ale také z Grónska, Islandu, Faerských ostrovů, Svaté Heleny atd. Nakonec na turnaji soutěžilo přes šest set sportovců z patnácti ostrovů v sedmi sportech. Po skončení soutěží bylo rozhodnuto pořádat tuto akci pravidelně.
Současný stav platí od roku 2005, kdy se přidal ostrov Menorka.
Sporty, ve kterých se na hrách soutěží vybírá hostující země. většinou je to 12 - 14 sportů


Gladio

Gladio byla italská větev celoevropské sítě oddílů odboje, které v době studené války měly vést partyzánský boj proti sovětské armádě na okupovaném území.
Záminkou pro vytvoření sítě hnutí odporu se stalo prohlášení J. V. Stalina na setkání východoevropských činitelů. Na něm Stalin prohlásil, že ... vojenská převaha tábora míru je jen dočasná a potrvá 4 - 5 let. Do té doby musí komunistické armády osvobodit západní Evropu od kapitalismu a proměnit ji na oblast socialismu...
USA se rozhodly vybudovat síť vycvičených a připravených partyzánských oddílů, které by se aktvivovaly po obsazení dané země Rudou armádou či jejími spojenci. O této síti se též hovořilo jako o paralelní struktuře NATO.
Budování sítě Gladio zahájila v roce 1951 italská tajná služba SIFAR. Bližší spolupráce s CIA začala v roce 1956.
V rámci výstavby sítě vzniklo 139 skladišť zbraní a vojenského materiálu. Armádu sítě Gladio tvořilo asi 1000 lidí. Hlavní základna se nacházela na Sardinii.
Gladiatoři byli rozděleni do samostatných buněk, aby v případě prozrazení nedošlo ke zničení celé sítě. Kromě toho existovali specialisté na informace, sabotáže, propagandu, šifrování atd. Italská síť Gladio byla aktivní do roku 1972.
Síť organizací existovala mezi lety 1950 a 1990 v zemích tehdejší západní Evropy, v Řecku a v Turecku. Veřejnost a parlamenty o ní v této době neměly žádné informace, informováni byli jen někteří ministři. Sítě se budovaly za spolupráce s místními zpravodajskými službami.
Vojenské velení bylo Allied Clandestine Committee v hlavním štábu NATO SHAPE v Monsu. Později byly některé z těchto organizací využity pro teroristické útoky pod falešnou vlajkou.
V rámci budování celoevropské sítě vytvořili USA a Velká Británie v Rakousku 79 tajných zbrojnic. Další se plánovaly např. ve Skandinávii.


Hroznata

Blahoslavený Hroznata byl český šlechtic, narozený kolem roku 1160, někdy se uvádí i letopočet 1170. Po předčasné smrti otce Sezima z Krašova, který padl v bitvě u Loděnic roku 1170, byl vychováván u své sestry Vojslavy, která byla provdána v Krakově za krakovského purkrabího či městského prefekta.
Nadaný mladý muž se po návratu do Čech oženil, ale velmi brzy ztratil svého syna i manželku. V roce 1193, výměnou za slib účasti na křížové výpravě do Svaté země, založil na svém panství v Teplé klášter premonstrátů a kolem roku 1200 klášter pro sestry v Chotěšově. Podle tradice byl později v Římě papežem Inocencem III. oblečen do bílého hábitu premonstrátů a stal se řeholníkem v nově založeném tepelském klášteře.
Díky bohatým zkušenostem jej opat Jan jmenoval svým zástupcem a správcem majetku. Ze všech sil se potom bratr Hroznata zasazoval za věci kláštera. To bylo nepřátelům kláštera trnem v oku. Byl od nich zajat a uvězněn, a protože odmítal zaplatit výkupné, nechali ho zemřít hlady, Stalo se tak 14. července 1217.
Již v polovině 13. století byl sepsán Hroznatův životopis: Vita fratris Hroznatae. Papež Lev XIII. potvrdil roku 1897 jeho uctívání jako blahoslaveného a o 100 let později byl papežem Janem Pavlem II. jmenován patronem nově vzniklé Plzeňské diecéze. Na počátku roku 2004 zahájil biskup František Radkovský kanonizační proces.


Fritz von Scholz

Friedrich Max Karl von Scholz lépe známý jako Fritz von Scholz byl německý důstojník Waffen-SSv hodnosti SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS za druhé světové války. Jednalo se o držitele rytířského kříže s dubovými ratolestmi a meči.
Fritz von Scholz se narodil 9. prosince roku 1896 v tehdejším rakousko-uherském městě Plzeň jako syn důstojníka, pozdějšího generálmajora rakouského armádního dělostřelectva Ferdinanda von Scholze. Po absolvování škol v Maďarsku, v Čechách a v Rakousku, ukončuje své vzdělání maturitou v červenci roku 1914. O měsíc později vstupuje do rakouské armády a je zařazen ke Feld-Kanonen-Regiment Nr. 22, kde je až do začátku května roku 1915. Poté je převelen ke Feld-Haubitze-Regiment Nr. 3 a je povýšen do hodnosti Leutnant.
Následuje spojařský výcvik během roku 1916 a von Scholz je převelen ke Feld-Kanonen-Regiment Nr. 40, kde působí jako jeho spojařský důstojník po celý následující rok. Jeho dalším postem se stává Feld-Artillerie-Regiment Nr. 125, kde vytřídá mnoho funkcí jako například: velitel dělostřelecké baterie, velitel průzkumu nebo pobočník velitele pluku. V listopadu roku 1917 je povýšen do hodnosti Oberleutnant a u svého pluku zůstává až do 30. dubna roku 1919, kdy je zařazen do rezervy.


Renault 4CV

Renault 4CV byl malým osobním automobilem vyráběným francouzskou automobilkou Renault v letech 1947 až 1961. bylo vyrobeno více jak milion kusů a vůz si získal značnou popularitu.
Louis Renault pracoval na návrzích malého automobilu od roku 1940. V této práci pokračoval i po německé okupaci a poválečném nařčení z kolaborace. Prototyp byl představen v roce 1946. Návrh karoserie pochází od Roberta Barthauda. Při výrobě vozu byl poprvé poprvé použity automatizované výrobní postupy.
Automobil měl samonosnou karoserii a poháněl ho řadový čtyřválec o objemu 750 cm3. Motor byl umístěn vzadu.


Gotha Go 244

Gotha Go 244 bylo dopravní letadlo, používané Luftwaffe během druhé světové války.
Gotha Go 244 vznikl motorizací kluzáku Gotha Go 242. Po vpádu Německa do Francie bylo ukořistěno množství motorů Gnome-Rhône 14M a bylo rozhodnuto použít tento motor k upravě kluzáku Go 242. Výkon tohoto motoru byl ale nedostačující. Po invazi do Ruska v roce 1941 získali Němci mimo jiné motor Švecov M-25A. Ale tento motor byl ještě slabší než francouzský. Prototypová serie A byla vybavena motorem BMW 132.
Prvni stroje přichazely k jednotka Luftwaffe v květnu 1942. Přichazí v několika variantách. Tento stroj byl téměř výhradně používán na východní frontě.


Charles Veach

Charles Lasy Veach byl americký astronaut, který v letech 1991 a 1992 dvakrát letěl do vesmíru raketoplánem. Na oběžné dráze Země strávil 18 dní a je registrován jako 246. astronaut.
Absolvoval vojenskou leteckou akademii a pak létal jako pilot, mj. i ve Vietnamu. Měl nalétáno 5000 hodin. Oženil se s Alicí Scottovou a měl s ní dvě děti. Žil i studoval na Honolulu – Tahiti. U NASA byl mezi astronauty registrován od 23. 5. 1984 do 10. 3. 1995. Zemřel v Houstonu na rakovinu kůže.
První vesmírná mise, které se zúčastnil, měla označení STS-83, trvala 8 dní a byla dodatečně po svém startu z rampy 39A na kosmodromu Mysu Canaveral na Floridě katalogizována v COSPAR jako 1991-031A. Na palubě raketoplánu Discovery byla sedmičlenná posádka, v níž byl Veach letovým specialistou, sebou vezli německou družici SPAS, jednu špionážní z USA a řadu nových vědeckých přístrojů. Mise byla úspěšná a zakončená opět na Floridě.
Po 1,5 roce letěl do kosmu podruhé, místem startu byla opět Florida. Mise STS-52 na palubě raketoplánu Columbia trvala téměř 10 dní. Posádka byla šestičlenná. Hlavním cílem letu bylo vypuštění italské družice Lageos 2 na oběžnou dráhu. Veach i v této misi působil jako letový specialista.


Agena

Agena byl raketový stupeň široce používaný v 60. a 70. letech 20. století, jako horní stupeň raket Thor, Atlas a Titan. Byl vyvinut americkou společností Lockheed v 50. letech, v rámci programu amerických špionážních satelitů. Agena byl v podstatě první víceúčelový satelit a posloužil jako základ mnohých vojenských i civilních satelitů. Další využití našel i v pilotovaném programu Gemini, kde Agena sloužil jako cílové těleso pro nácvik spojování lodí na orbitě. Celkem bylo do vesmíru vyneseno přibližně 365 stupňů Agena, poslední z nich v roce 1987.
V roce 1955 byl USAF zahájen program WS-117L, který měl za úkol vývoj strategického špionážního satelitního systému. Hlavním úkolem programu bylo vyvinout univerzální platformu, která by mohla být vybavena různými typy kamerových a fotografických přístrojů, zároveň by byla vybavena vlastním pohonem a manévrovacími tryskami a mohla být vypuštěna jako horní stupeň v té době vyvíjených raket. Hlavním dodavatelem byl v říjnu 1956 zvolen Lockheed. Stupeň Agena byl v podstatě postaven kolem motoru Bell XLR81, který byl původně vyvinut pro raketový zbraňový systém bombardéru B-58 Hustler. První start v kombinaci s raketou Thor proběhl v lednu 1959 a byl neúspěšný, avšak 28. února téhož roku proběhl další start, tentokrát již úspěšný a na oběžnou dráhu byl umístěn satelit Discoverer 1. Stupeň byl používán na raketách Thor až do konce 60. let a na raketách Atlas jej roku 1966 nahradil stupeň Centaur. Několik stupňů Agena bylo využito v programu Gemini mezi lety 1965 a 1966, kde sloužily pro nácvik přibližovacích a spojovacích manévrů na orbitě.
Motor Bell XLR81 používal jako palivo hydrazin a jako okysličovadlo kyselinu dusičnou. Tryska byla výkyvně zavěšena a umožňovala směrovat vektor výstupních plynů. Tryska byla chlazena regenerativním systémem, ale soustava kanálků nebyla klasické „špagetové“ konstrukce, kde jsou chladicí trubičky připájeny na vnější stranu stěny trysky, ale trysku tvořil pouze hliníkový kužel, v němž byly vyvrtány dělovým vrtákem blízko sebe díry, které tvořily chladicí okruh. Motor mohl být několikrát restartován, protože palivo bylo hypergolické, nebyl potřeba žádný zážehový systém.
Většina parametrů je stále nezveřejněna, protože podléhá utajení jako všechny programy špionážních satelitů. Každý ze 365 stupňů Agena byl vypuštěn NASA nebo USAF. Poslední start se konal 2. února 1987, jako druhý stupeň rakety Titan 34B.


Aukštojas

Aukštojas je s 294 m n. m. nejvyšší kopec v Litvě. Nachází se 24 km jihovýchodně od Vilniusu v blízkosti obce Medininkai, v polesí Migunai.
V roce 2004 specialisté z Ústavu Geodézie při Vilniaus Gedimino technikos universitetas naměřili pomocí GPS výšku 293,84 m. Zatímco výška 500 m vzdáleného Juozapines kalnas, do té doby považovaného za nejvyšší bod Litvy, byla změřena 292,7 m. Bylo tak potvrzeno podezření litevského geografa Rimantase Krupickase z roku 1985, že Juozapines kalnas není nejvyšším bodem Litvy.
Jméno pro dosud bezejmenné návrší bylo vybíráno ve veřejné soutěži a zvítězil návrh Libertase Klimky, profesora historie na Pedagogické univerzitě ve Vilniusu. Aukštejas byl jedním z nejdůležitějších bohů v litevské pohanské mytologii, byl považován za tvůrce světa. Kopec byl 'pokřtěn' 20. června 2005 během neoficiálního obřadu. Úředně byl tento název schválen Radou Vilniuského kraje 18. listopadu 2005. Státní komise pro litevštinu název schválila 20. května 2006.


Radikální husité

Radikální husité prosazovali všechny čtyři pražské artikuly. Do této skupiny patřili hlavně chudí a nižší šlechta, ti kteří neměli majetek o který by v rámci plnění artikulů přišli.
Jedna větev radikálních Husitů sídlila v Táboře, kde to došlo až k majetkové rovnosti. Další část radikálů byla v Praze pod vlivem Jana Želivského a od roku 1424 sem patří také Orebité a později Sirotci. Stoupenci učení Jana Husa, českého náboženského reformátora, který byl pro kacířství exkomunikován z katolické církve a posléze upálen. Jeho smrt na hranici vyvolala v Čechách celonárodní protesty a volání po náboženské svobodě podle Husových představ. Husitské hnutí se poté rozdělilo do dvou táborů: na umírněné utrakvisty a tábority, kteří získali jméno podle sídelního města Tábora a zastávali mnohem radikálnější teologické i sociální názory. Roku 1434 byla v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, která znamenala kompromisní smír husitů s církví i s králem Zikmundem Lucemburským. Z revolučních bojů tak vyšlo vítězně konzervativní husitské křídlo, jehož pozice se dále upevnila po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn. V 16. století bylo hnutí prakticky přehlušeno reformací.


The Zutons

Skupina se skládá z Davida McCabea, jediné ženy Abi Harding, Russella Pritcharda, Paula Molloye a Seana Paynea. Do roku 2007 v kapele ještě působil kytarista Boyan Chowdhury. The Zutons mají prozatím na kontě tři alba a několik velmi úspěšných singlů.
Kapela se zformovala v Liverpoolu v roce 2001. Jejich název vznikl na základě jména kytaristy americké skupiny The Magic Band Billa Harkleroada, lépe známého jako Zoot Horn - odtud Zuton › The Zutons.


Martin Gilbert

Sir Martin John Gilbert, CBE je britský židovský historik, jeden z nejuznávanějších historiků současnosti a autor více než sedmdesáti historických knih. Specializuje se zejména na život Winstona Churchilla, na 20. století a na dějiny Židů a Izraele.
Martin John Gilbert strávil část svých dětských let v Kanadě v rámci programu záchrany dětí před německým bombardováním. Po válce studoval nejprve na Highgate School a poté na oxfordské Magdalen College. Stupeň BA získal v roce 1960. Mezi jeho profesory na Oxfordu byl i A. J. P. Taylor.
Krátce po své aprobaci začal Gilbert pomáhat s Randolphu Churchillovi se psaním biografie jeho otce, Winstona Churchilla. Po Randolphově smrti v roce 1968 převzal úkol dokončit zbylých šest dílů osmidílného životopisu. Na projektu strávil celých třicet let, byť přitom napsal řadu dalších knih, přičemž za tuto práci obdržel pouze poměrně nízké stipendium.
V roce 1990 se stal komandérem Řádu britského impéria a v roce 1995 jej královna Alžběta II. povýšila do rytířského stavu za „službu britské historii a mezinárodním vztahům“
Je čestným členem Merton College Oxfordské univerzity a členem Hillsdale College v Michiganu. V roce 2006 zahájil na pět let plánované profesorské působení na katedře historie University of Western Ontario.
Mimo níže uvedené knihy napsal stovky popularizujících historický článků a je spolueditorem Encyklopedie holocaustu.


Sumó

Sumó je sport, starý více než 1 000 let a japonským národním sportem se stalo během období Edo. První zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kodžiki z roku 712. Jedná se sport plný tradic, precizních pravidel a symbolů, ale především pevně daných obřadů.
Zápasy sumo se odehrávají na čtvercovém vyvýšeném ringu „dohjó“ v jehož středu je 28 snopy z rýžové slámy vyznačeno kruhové zápasiště o průměru 4,57 m. Cílem zápasu je vytlačit soupeře za okraj vyznačeného zápasiště nebo ho donutit, aby se dotkl povrchu země jakoukoliv jinou částí těla, než je chodidlo. Snahou je tedy především vyvést svého soupeře z rovnováhy.
Slavnostnímu vstupu zápasníků před vlastními zápasy do ringu se říká dohjóiri a jedná se o obřadní představení zápasníků. Soupeři před samotným zápasem tráví čas v kruhu předváděním obřadních dřepů „šiko“ a soubojem očí se soupeřem. Poté oba zapasníci vystoupí z kruhu, napijí se „vody síly“, otře si ústa „papírem síly“ a poté naberou do hrsti sůl, kterou rozhodí po zápasišti, což má zahnat zlé duchy.
Rozhodčí se nazývá gjódži. Je oblečen do kostýmu šlechtice ze 14. století. Za pasem nosí malý nůž tantó jako vzpomínku na doby, kdy v případě mylného rozhodnutí spáchal rozhodčí sebevraždu seppuku. Japonská uctivost velí i dnes v případě chyby ze strany rozhodčího požádat o odchod do důchodu. Tato žádost však bývá v drtivé většině případů zamítnuta. Zápasům přihlížejí také soudci šinpan, kteří sedí kolem zápasiště na zemi.
Existuje 70 oficiálních technik poražení soupeře, které sestavila Japonská asociace sumó. Čtyřicet osm z těchto sedmdesáti technik je považováno za klasické techniky.
Zápasníci nosí břišní pás mawaši. Ten je ovinutý kolem slabin, pasu a na zádech zauzlovaný. Zápasníci ze dvou nejvyšších kategorií, tzv. sekitori mají jako jediní právo mít během turnajů svázané vlasy do tradičního účesu středověkých šlechticů čonmage ve stylu oičómage – jedná se o uzel ve tvaru listu ginkgo.
Profesionální zápasníci závodí za jednotlivé stáje heja a utkávají se v hierarchicky uspořádané struktuře soutěží. Vzestup zápasníka v hierarchii soutěží závisí vždy na poměru vítězství a proher na konci každého z turnajů.
Seznamu zápasníků pro příští turnaj se říká banzuke. Jedinou neměnnou pozicí v hierarchii je velký šampion jokozuna. Jedná se o titul, který zajišťuje zápasníkovi nemožnost sestoupit v hierarchii níže.
Pravidelný příjem dostávají pouze zápasníci dvou nejvyšších kategorií. Jen ti mohou také užívat titulu sekitori a jen oni mají právo mít během turnajů svázané vlasy do účesu oičómage.
Od roku 1958 se pořádá každý rok šest velkých turnajů. Ty se konají každý druhý měsíc ve čtyřech japonských městech. Délka turnajů činí od roku 1949 patnáct dní. Na začátku spolu soupeří žáci, po nich následuje postup ve čtyřech nižších divizích. Aby zápasník postoupil z těchto do vyšší divize, musí dosáhnout poměru alespoň 4 vítězství ku 3 prohrám.
Druhá nejvyšší divize se nazývá džúrjó a úplně nejvyšší makuuči. V těch zápasníci bojují jednou denně po celých 15 dní turnaje. Vítězem turnaje se stává zápasník divize makuuchi s nejvyšším počtem výher.
Výchova mladých adeptů ve stájích je velice přísná. Mladší žáci vykonávají pro služebně starší zápasníky veškerou práci, včetně uklízení či vaření. Zápasníci tráví ve stáji veškerou dobu své zápasnické kariéry. Každou stáj má pod svojí absolutní kontrolou jediný člověk, ojakata. Všichni ojakataové jsou bývalí zápasníci a členové Japonské asociace sumó. Stájí funguje v Japonsku celkem 44. Jediná žena, která může žít ve stáji, je tzv. okamisan.
V rámci stájí existují v podstatě rodinné vztahy, a proto neexistují žádné přestupy. Zápasník může stáj opustit jen dvěma způsoby – smrtí, nebo ukončením sportovní dráhy.
Den ve stáji začíná velice brzy. Čím níže v hierarchii je žák, tím dříve vstává. Nejmladší začínají již ve 4 hodiny ráno, zápasníci „královské“ divize makuuči přicházejí na tréninky až po osmé hodině.
Fyzickým předpokladem k dosažení úspěchu jsou rovnováha, hbitost a pružnost spojené s co možná nejníže umístěným těžištěm. K tomu zápasníci pravidelně provádějí tři tradiční cvičení:
První denní jídlo celého dne se skládá z čankonabe, vysoce kalorické směsi z mořských chaluh, kuřecího, vepřového a rybího masa, tofu a zeleniny. Zápasníci jedí čankonabe společně s miskami rýže a zapíjejí vše pivem.
Jména všech aktivních zápasníků obsahuje listina banzuke, kterou Japonská asociace sumó vydává vždy před každým ze šesti každoročních turnajů. Originál tohoto dokumentu je vyhotoven na rýžovém papíru Ogawa-waši o rozměrech 107x78 cm a píší jej dva rozhodčí, kteří jsou po dva týdny zcela izolováni od světa.
Čím je zápasník lepší, tím většími znaky je jeho jméno napsáno. V čele listiny jsou uvedeni zápasníci nejvyšší divize makuuči. Seznam neobsahuje seznam žáků. První písemný záznam o listině banzuke pochází z května 1699, kdy se turnaj konal v kjótském chrámu Okazaki. Nejstarší banzuke byly vyhotoveny ze dřeva.
Mnoho zápasníků vystřídá během svého života tři jména – občanské, sportovní šikona a jméno, které dostává po ukončení své sportovní kariéry.
Jména novým zápasníkům zpravidla přidělují majitelé stájí. Většinou se jedná o složeniny několika slov, které symbolizují některou z vlastností, jimiž má správný zápasník sumó disponovat. Jen v málo případech v historii si zápasníci zvolili své občanské jméno za své sportovní.
Historie sportovního jména sahá do poloviny šestnáctého století, kdy bylo mezi zápasníky množství róninů, kteří nechtěli zápasit pod svými skutečnými jmény.
Obřad „stříhání vlasů“ je obřad, kdy zápasník odchází do důchodu. Zápasník si na sebe oblékne své nejlepší kimono a s naolejovanými vlasy se posadí do středu zápasnického kruhu. Hlavní rozhodčí stojí u něj s pozlacenými nůžkami. Postupně přistupují přátelé, sportovní kolegové a osobnosti, kteří mu odstřihávají prameny vlasů.


Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic

Hynek I. Suchý Čert z Kunštátu a Jevišovic byl jeden z moravských šlechticů z rodu pánů z Kunštátu, která jako válečník i jako loupeživý rytíř proslul v domě moravských markraběcích válek.
Jeho otcem byl Sezema II. z Kunštátu a Jevišovic, majitel jevišovického panství. První písemná zmínka o bratrech Hynkovi a Jindřichovi z Kunštátu na Jevišovicích pochází z 1385 v souvislosti s věnem, které přiznali své matce Elišce, která již byla čtyři roky vdovou. Je zřejmé, že obra bratři již byli v té době dospělí. Další písemná zmínka o Hynkovi pochází z roku 1390, tedy z doby, kdy se Morava ponořila do markraběcích válek, které byly doprovázeny vzájemným napadáním znepřátelených šlechticům ničením jejich majetku, okrádáním kupců i cestujících měšťanů. Hynek, který se těchto bojů i těchto loupežných akcí účastnil, dostal hrozivou přezdívku "Suchý Čert." Poprvé se s tímto přídomkem uvádí v souvislosti s přepadením rakouského hradu Weikertschlagen roku 1401. V této době byl Hynek nějakou dobu straníkem moravského mladšího markraběte Prokopa Lucemburského. Ten ho jmenoval hejtmanem znojemského hradu. Hynek též obdržel do zástavy hrad Rabštejn.
V roce 1401 táhl Hynek Suchý Čert k Německému Brodu, roku 1402 do Rakous. Hynkovy nájezdy do Rakous se opakovaly poté, když byl zajat a ve Vídni internován český král Václav IV. Rakouský vévoda Albrecht však ztratil s Hynkovým počínáním trpělivost, ovšem ke koordinované akci s uherským králem Zikmundem došlo až po útěku krále Václava IV. z vídeňského vězení. 7. července 1404 přitáhlo ke Znojmu zhruba 12 tisíc Albrechtových vojáků, k nimž se zanedlouho přidalo přibližně stejné množství vojska Zikmunda Lucemburského. Hynek Suchý Čert však o tažení předem věděl, takže znojemská osádka byla posílena o vojska jeho přítele Jana Sokola z Lamberka, k nimž přibyly družiny Voka IV. z Holštejna a Jana z Raussenpruku. Obléhání proběhlo neúspěšně, v táboře obléhatelů vypukla navíc úplavice. Albrecht IV. Rakouský a Zikmund Lucemburský byli buď otráveni, nebo těžce onemocněli. Zatímco prvně jmenovaný zemřel, Zikmund se díky drastické léčbě z toho dostal. Jejich vojska tak s nepořízenou odtáhla.
Hynek Suchý Čert i nadále prováděl loupežné akce, které se však králi Václavovi přestávaly líbit. Ten se navíc udobřil se svým bratrancem starším moravským markrabětem Joštem Lucemburským a kromě toho Hynkův spojenec markrabě Prokop zemřel. V březnu roku 1407 dal král Václav IV. Hynka po nějaké loupežné akci zatknout a uvěznit. V květnu však byl již Hynek volný, ovšem ochuravěl a naposledy se uvádí v prosinci roku 1407. Zemřel patrně na počátku roku 1408.
Hynek Suchý Čert zemřel bez potomků. Jeho majetek na Jevišovicích přešel na synovce Jana, který též získal přezdívku "Suchý Čert" a tato zůstala v rodě po něm ještě další dvě pokolení.


Carobbiit

Je znám z jediného naleziště na Vesuvu v lávě jako stalaktitické agregáty v asociaci s mercallitem, mieseritem, hyeratitem z Monte Sommy.


Seznam planetek 114001-114250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Václav Rusek

Doc. RNDr. PhMr. Václav Rusek, CSc., je český vysokoškolský pedagog a odborník na historii farmacie. Vzdělání v oboru farmacie získal na Přírodovědecké, resp. Farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1964 se stal kandidátem věd a 1987 získal na Univerzitě Karlově docenturu pro obor organizace a řízení farmacie. Je rovněž držitelem osvědčení pro specializaci v oboru lékárenství a ústavní lékárenství.
Jako pedagog působil Václav Rusek na farmaceutických fakultách v Brně, Bratislavě a Hradci Králové. Od roku 1972 se věnuje založení a dalšímu budování Českého farmaceutického muzea, které bylo uvedeno v život v roce 1994, resp. 1996 v barokním hospitalu v Kuksu.
Václav Rusek je autorem 64 původních prací a mnoha desítek odborných článků. Mimo svůj obor se zajímá o grafiku a knižní značku - exlibris.
SOUKUP, Jiří. Václav Rusek, letošní osmdesátník. In: Sborník pro exlibris a drobnou grafiku. Praha : SSPE 2008, s. 45-47. ISBN 978-80-254-2789-7.


Aubignan

Aubignan je francouzské město v departementu Vaucluse, v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.
Územím obce protékají říčky Le Brégoux, Le Seyrel a Le Sauzette.
ImageSize = width:350 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:5000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:500 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:100 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Leo Meisl

Leo Meisl byl český architekt meziválečného období hlásící se k německé a židovské národnosti.
Po absolvování německé státní reálky, studoval v letech 1919–1925 architekturu na Deutsche Technische Hochschule v Praze u prof. A. Riebera a R. Kühna. Poté působil v Plzni a západních Čechách jako samostatný architekt. V letech 1931–1936 byl členem Sdružení západočeských výtvarných umělců. 24. dubna 1939 se oženil s Františkou Bradovou. 21. ledna 1943 odešel z Plzně a skrýval se v Praze. Byl však zatčen a transportován do Terezína, kde i zahynul.


454 př. n. l.

Roky: 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 ----


Pavel Petřikov

Pavel Petřikov je český reprezentant v judu.V roce 2008 se stal mistrem Evropy do 23 let v chorvatském Záhřebu. K jeho dalším úspěchům patří vítězství v závodě SP v Rotterdamu v roce 2006, druhé místo v Bukurešti v roce 2007, díky kterému se kvalifikoval na MS v Riu de Janeiru a kvalifikace na letní olympijské hry 2008 v Pekingu. Jeho trenérem je jeho otec Pavel Petřikov, stříbrný medailista z MS v roce 1981.


Volby do Knesetu 1999

Volby do 15. Knesetu se v Izraeli konaly 17. května 1999 současně s přímou volbou premiéra.
Volby se konaly v době, kdy se jednání s palestinskými Araby nevedla. Přestože bylo schváleno Memorandum od Wye River, znepřátelilo jak levici, tak pravici. Aliance Likud-Gešer-Comet se rozpadla a část členů Likudu opustila stranu, aby založila Cherut - Národní hnutí a Stranu středu.
Netanjahuova vláda nakonec kvůli nespokojenosti ve straně, jejím štěpení a problémům při schvalování státního rozpočtu v lednu 1999 vyhlásila předčasné volby.
Ehud Barak zformoval před volbami alianci Jeden Izrael sestávající se ze Strany práce a stran Gešer a Meimad. Doufal tak, že tato středo-levicová aliance získá dostatek mandátů k vytvoření stabilní koalice.
1 Jeden Izrael se rozdělil na Stranu práce-Meimad a Gešer
2 Pět poslanců opustilo Stranu středu, Tři z nich založili Novou cestu a dva z nich založili stranu Lev která se bezprostředně poté sloučila s Likudem, Později dva ze tří poslanců kteří založili Novou cestu rezignovali na své mandáty a byli nahrazeni členy Strany středu a zbývající poslanec strany Nová cesta se připojil ke Straně práce-Meimad,
3 Dva poslanci opustili Jisra'el be-Alija a založili stranu Demokratická volba
4 Tři poslanci opustili Jednotnou arabskou kandidátku; dva z nich založili Arabskou národní stranu a jeden založil Národní jednotu - Národní progresivní alianci,
5 Cherut se oddělil od Národní jednoty která se spojila s Jisra'el Bejtejnu
Následující strany se zúčastnily voleb ale nepřekročily 1 5% volební práh:
Dvě strany se nejprve přihlásily ke kandidatuře ve volbách ale před volebním dnem stáhli svou kandidaturu:
Po výhře v premiérských volbách zformoval Ehud Barak 6. července 1999 v pořadí 28. izraelskou vládu. Jeho koalice zahrnovala Jeden Izrael, Šas, Merec, Jisra'el be-Alija, Stranu středu, Národní náboženskou stranu a Jednotný judaismus Tóry. Zpočátku měla 16 ministrů, ale toto číslo se postupně dostalo až na 24. Avraham Burg byl jmenován předsedou Knesetu.
Jednotný judaismus Tóry opustil koalici v září 1999 kvůli porušení šabatu. Vláda nakonec padla 10. prosince 2000, když Barak rezignoval kvůli probíhající druhé intifádě a říjnových nepokojích izraelských Arabů. Barak svolal nové premiérské volby, které však nakonec prohrál s Arielem Šaronem.
Šaron sestavil 7. března 2001 v pořadí 29. izraelskou vládu. Vytvořil vládu národní jednoty sestávající se ze stran Likud, Strana práce-Meimad, Šas, Strany středu, Národní náboženské strany, Jednotného judaismu Tóry, Jisra'el be-Alija a Národní jednoty-Jisra'el Bejtejnu. Šaronova vláda měla 26 ministrů a bylo nutné rozšířit ministerský stůl v Knesetu.


Pod Ostrou horou

Pod Ostrou horou je přírodní památka ev. č. 1604, která se nachází v okrese Prachatice. Správa AOPK České Budějovice.


Ivo Fischer

Ivo Fischer byl český rozhlasový redaktor, básník, dramaturg, textař, publicista, libretista, scenárista, překladatel, autor rozhlasových her a pohádek.
Pocházel z umělecké rodiny, střední školu dokončil až v roce po skončení druhé světové války, neboť za nacistické okupace byl v roce 1941 vyloučen ze všech středních škol.
Mnoho stovek písňových textů pro nejrůznější interprety nejen z oblasti české popmusic, ale i dalších hudebních žánrů.


Česko-Slovenská SuperStar

Česko-Slovenská SuperStar je právě probíhající česko-slovenská verze britské televizní pěvecké soutěže s prvky reality show Pop Idol, pod různými názvy vysílané v mnoha zemích, ve které před očima diváků vzniká z původně neznámého účastníka masového konkurzu amatérských zpěváků „hvězda popmusic“. V minulosti byla vysílána separátně, v české a slovenské verzi, pod názvy Česko hledá SuperStar a Slovensko hľadá Superstar. V roce 2009 se tyto dvě soutěže spojily a vznikla česko-slovenská verze.
Moderátory jsou za ČR Leoš Mareš a za Slovensko Adela Banášová. Do poroty tentokráte usedli Ondřej Hejma a Marta Jandová za českou stranu a Pavol Habera a Dara Rolins za slovenskou. Konkurzy proběhly v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. V České republice je soutěž vysílána televizí Nova, na Slovensku televizí Markíza.


Trolejbusová doprava v Brně

Moravská metropole Brno provozuje prostřednictvím svého dopravního podniku trolejbusovou síť, největší v České republice.
O zavedení trolejbusové dopravy ve městě se uvažovalo již na konci 30. let 20. století. Bylo rozhodnuto propojit první trolejbusovou tratí střed města se čtvrtí Černá Pole. Dokonce byla vypsána soutěž pro dodání prvních trolejbusových vozidel, která byla ukončena 15. ledna 1938. Nakonec ale vzhledem k vypuknutí druhé světové války nebyl tento projekt vůbec realizován. Černá Pole byla za války s centrem spojena tramvajovou tratí vedoucí nově proraženou ulicí.
Po válce byly úvahy o trolejbusech v Brně oživeny. Bylo navrženo šest tratí, ale projekty těchto úseků byly o dva roky odloženy. Až v roce 1948 byly schváleny tři tratě. Ihned poté bylo skutečně započato s výstavbou všech úseků.
Poprvé se cestující trolejbusem mohli svézt 30. července 1949 na trati od hlavního nádraží do Slatiny na Přemyslovo náměstí. Ještě na podzim téhož roku, 6. listopadu, byla otevřena i druhá linka z tehdejšího náměstí Rudé armády do Králova Pole. 31. prosince 1949 byla zprovozněna i třetí trať vedoucí z Komárova do Tuřan. Pro trolejbusy byla vyhrazena část tramvajové vozovny v Husovicích, která se nacházela velmi daleko od všech tří linek. Proto bylo nutné postavit velké množství manipulačních tratí.
Původní síť zůstala pět let beze změn. V roce 1954 byl postaven meziměstský úsek ze Slatiny do Šlapanic, na jehož stavbě se podíleli i místní obyvatelé. O čtyři roky později byla dokončena nová tramvajová vozovna v Medlánkách, ve které bylo také počítáno s trolejbusy. Pro ně byla vyhrazena jedna hala. Důsledkem toho ale také vzrostla délka manipulačních tratí. Roku 1959 byla prodloužena i tuřanská linka od kostela až na konec zástavby. V roce 1961 proběhla přestavba trati do Králova Pole. V souvislosti s výstavbou zdejší tramvajové trati byla ta trolejbusová přeložena; trolejbusy od té doby jezdí Botanickou, Chodskou, Charvátskou a Srbskou ulicí.
Již v roce 1964 byla trolejbusová část medlánecké vozovny přenechána autobusům, všechny trolejbusové vozy byly tedy opět umístěny ve vozovně husovické. Do areálu v Medlánkách ale bylo ponecháno trolejové vedení, poněvadž zde byly umístěny ústřední dílny.
Ve druhé polovině 60. let, v období všeobecného útlumu trolejbusových systémů, byla v Brně uzavřena jedna ze tří tehdejších tratí. Doprava na tuřanské lince byla omezována již v roce 1967, trolejbusový provoz zde byl zrušen o rok později. Důvodem se stalo její nevhodné ukončení v Komárově a nutnost přestupu na linky tramvajové dopravy. V době neexistence přestupného tarifu proto cestující raději jezdili autobusovou linkou, která vedla z Tuřan po stejné trase do Komárova a dále do centra města.
Po období útlumu a připravovaného zrušení trolejbusů v Brně a jejich nahrazení autobusy se elektrická nekolejová trakce dostala do popředí zájmu dopravního podniku. Na začátku 70. let se začala stavět mnohá sídliště a bylo rozhodnuto, že dopravu do těchto oblastí budou zajišťovat právě trolejbusy. Z malé sítě se tak během několika let stala jedna z největších v tehdejším Československu.
První sídliště, které bylo obslouženo trolejbusy, bylo menší sídliště Žabovřesky. Původně sem měla vést tramvajová trať, ale kvůli nedostatku financí dostaly přednost trolejbusy. Nově vystavěný úsek odbočoval z tratě královopolské na křižovatce dnešních ulic Kounicova – Zahradníkova – Nerudova. Nová trať pokračovala dále po Kounicově a ulicemi Tábor a dnešní Zborovskou se dostala do Žabovřesk. Protože ale ještě nebyla dostavěna komunikace vedoucí prostředkem sídliště, vedla trať po jeho okraji po ulici Luční až k ulici Topolky, kde byla umístěna smyčka. Provoz zde byl slavnostně zahájen v srpnu 1971.
Ještě v témže roce byla zahájena doprava na další trati do Žabovřesk. Ta odbočovala z o půl roku starší tratě a pokračovala z Kounicovy ulice dále dnešními ulicemi Jana Babáka, Purkyňovou, Skácelovou a Královopolskou na ulici Vychodilovu v západní části sídliště. Na konci této ulice byla vystavěna smyčka.
O rok později byly všechny tramvaje z husovické vozovny přesunuty do Medlánek, celá vozovna od té doby tedy slouží již pouze trolejbusům.
Na začátku roku 1974 byl zprovozněn úsek po Řípské ulici ve Slatině podél nových skladů a podniků. Trať byla ukončena u slatinského nádraží. Již o několik měsíců později byl postaven krátký úsek po ulici Tuřanka, který spojoval obě slatinské tratě. Linka do Šlapanic byla přesunuta do Řípské ulice a původní trať vedoucí přes slatinské náměstí byla zrušena. V roce 1976 byla trať ve Šlapanicích zkrácena o jednu zastávku.
Do Kohoutovic jezdí trolejbusy od konce roku 1975. Nová trať byla postavena v trase Mendlovo náměstí – Hlinky – Antonína Procházky – Libušina třída. Trolejbusy se otáčely přímo na silnici poblíž u ulice Voříškovy. Prodloužení se Kohoutovice dočkaly v roce 1979, kdy byla zprovozněna trať až na dnešní smyčku Jírovcova. Zajímavostí je, že tento úsek byl vystavěn již v roce 1978, domy okolo prodlouženého úseku ale ještě nebyly dokončeny, proto zůstala trať více jak rok bez využití.
Na počátku roku 1976 byla zprovozněna další trolejbusová trať, tentokrát do menšího sídliště Komín. Nový úsek se odpojil od druhé žabovřeské tratě na křižovatce ulic Vychodilova – Královopolská – Přívrat a po ulicích Kroftově, Štursově, Hlavní a Kristenově se trolejbusy dostaly na náměstíčko před komínským kostelem, kde byla umístěna provizorní smyčka. Na trati ze staré zástavby do sídliště se tehdy ještě pracovalo. Tam se trolejbusy rozjely koncem roku 1977, smyčka byla vystavěna na ulici Řezáčově. Poslední prodloužení bylo zprovozněno v Komíně v roce 1980. Šlo o velmi krátký úsek o jednu zastávku do dnešní smyčky.
V roce 1979 byl zahájen provoz na trati z Pisárek do Nového Lískovce, trolejbusy se otáčely na autobusové smyčce umístěné poblíž dnešní zastávky Raisova. Trať byla prodloužena již o půl roku později. Nový úsek vedl z Nového Lískovce po dnešní ulici Kamenice k zadní části bohunické nemocnice.
1. května 1981 byla prodloužena trať z Mendlova náměstí po ulicích Úvoz a dnešní Údolní na Komenského náměstí, kde byla ukončena blokovou smyčkou. Úsek ulicí Úvoz byl v provozu již dříve, ale pouze jako manipulační trať do vozovny.
O několik měsíců později byl zprovozněn další nový úsek. Trať vycházela z ulice Úvoz a po ulicích Tvrdého a Barvičově se trolejbusy dostaly do Masarykovy čtvrti k tehdejší stavební fakultě VUT, kde byla umístěna smyčka.
Na konci téhož roku se trolejbusy objevily i v Bystrci. Nový úsek vycházel z komínské trati, smyčka se nacházela na Černého ulici poblíž dnešní zastávky Filipova.
Také v roce 1982 přibývaly nové tratě. Nejprve byl v září zprovozněn krátký úsek v Novém Lískovci do sídliště k ulici Koniklecové, který byl vystavěn již o dva roky dříve. Ale podobně jako v Kohoutovicích o několik let dříve zde byla trať dokončena dříve než mohly být obydleny nové domy. O necelý měsíc později byl zahájena doprava na nové trati v Masarykově čtvrti na novou smyčku Preslova. V listopadu se trolejbusy objevily i v sídlišti Slatina, zčásti vedla nová trať po úseku zrušeném o osm let dříve.
V roce 1983 byly vystavěna nová trať na okraj sídliště ve Starém Lískovci do smyčky Labská. Téhož roku také byla přeložena trať vedoucí prostředkem sídliště Žabovřesky. Z ulice Luční a části ulice Zborovské byla přeložena do souběžné ulice Korejské a ukočena ve smyčce Přívrat. I když přibližně 50 m od smyčky vedly trolejbusové linky do Komína a Bystrce, nebyla tehdy spojka mezi smyčkou a touto tratí zrealizována. V tomto roce zároveň skončil velký rozvoj brněnských trolejbusů.
V roce 1984 byla zprovozněna odstavná plocha pro trolejbusy ve Slatině nacházející se vedle autobusové vozovny.
Následující rok byl zahájen provoz na krátkém prodloužení v Bystrci ze smyčky Filipova do smyčky Černého na konci stejnojmenné ulice.
Dalších nových trolejbusových tratí se Brno dočkalo v roce 1987. Na počátku roku začaly trolejbusy jezdit od Janáčkova divadla ve středu města kolem Lužánek do dnešní Štefánikovy čtvrti. Tato trať byla torzem zamýšlené tratě do sídliště Lesná. Linka, která na ní jezdila, byla pouze minimálně využívaná, a proto byla celá trať již o čtyři roky později zrušena. Dalším novým úsekem v roce 1987 se stala trať ze Židenic do právě stavěného sídliště Vinohrady na Pálavské náměstí. Na konci roku pak byla zprovozněna spojka tratí v Žabovřeskách.
Právě v této době tvořila brněnská trolejbusová síť pět samostatných větví, které byly propojeny pouze manipulačními tratěmi. Šlo o tratě do Slatiny a Šlapanic, trať ze Židenic na Vinohrady, trať od Janáčkova divadla do Štefánikovy čtvrti, tratě vycházející z dnešní konečné zastávky Česká a tratě vycházející z Komenského náměstí.
V roce 1988 byla prodloužena trať na Vinohradech: z Pálavského náměstí ve středu sídliště vedl nový úsek do smyčky Novolíšeňská. Tato smyčka měla být pouze provizorní, počítalo se s tratí až do zastávky Jírova v Líšni. Toto provizorium ale trvá již téměř 20 let a smyčka kapacitně nepostačuje.
První změnou se stalo v roce 1991 zrušení téměř nevyužívané tratě od Janáčkova divadla do Štefánikovy čtvrti. Téhož roku byla také v létě „dočasně“ přerušena doprava na trati z Bystrce do centra města. Důvodem byla stavba kanalizace v Hlavní ulici v Komíně. Po ukončení výstavby ale trolejbusová doprava do Bystrce nebyla obnovena, náhradní autobusová linka byla přesměrována do Králova Pole a dále na Lesnou.
V roce 1992 se jedinou změnou v síti brněnských trolejbusů stalo prodloužení o přibližně 500 m z Nového Lískovce do sídliště Kamenný Vrch.
Roku 1993 také došlo k jediné změně: koncový úsek tratě ve Starém Lískovci do smyčky Labská byl přeložen do středu sídliště na konečnou Osová, kde je možnost přestupu na tramvaj.
Následující rok byla zprozovněna polookružní trať Stará osada – Tomkovo náměstí – Provazníkova – Úvoz, kde byla napojena na úsek z Komenského náměstí. Nová trať z velké části vedla po již dříve postavených manipulačních úsecích. Ve stejný den byl zrušen málo využívaný koncový úsek za bohunickou nemocnicí v úseku Netroufalky – Chirana, trolejové vedení bylo sneseno až v roce 2007.
V roce 1995 došlo k poslednímu prodloužení trati v oblasti Nového Lískovce, respektive Kamenného Vrchu. Nový úsek byl dlouhý přibližně 500 m a vedl od provizorní konečné do dnešní smyčky.
Další změna v trolejbusové síti se odehrála o dva roky později, v roce 1997. Tehdy byla slavnostně uvedena do provozu nová, moderní a dlouho očekávaná vozovna v Komíně. Základní kámen této budovy položen v roce 1994. Trať od nové vozovny přes Jundrov po Veslařské ulici do Pisárek byla zprovozněna na konci roku 1999. Dlouho však byla využívána pouze jako manipulační; pravidelné linky se trať dočkala až v souvislosti se započetím výstavby MÚK Hlinky v roce 2004. Dočasná trolejbusová linka vedoucí přes Jundrov byla po ukončení výluky o tři roky později ponechána pro velký zájem cestujících po řádným linkovým číslem.
V listopadu 2000 byla po devíti letech znovuobnovena trolejbusová doprava do Bystrce. Zároveň byl zatrolejován úsek Skácelova – Slovanské náměstí – Palackého – Kosmova – Královo Pole, nádraží. Tím byla trolejbusová linka, jezdící původně v trase Bystrc, Černého – Česká, přesměrována ke královopolskému nádraží, kam jezdila i „náhradní“ autobusová linka stejného čísla. Na Slovanském náměstí byl také zrušen krátký úsek tratě do smyčky Královo Pole, Srbská vedoucí skrz parčík na naměstí. Od té doby musejí trolejbusy jedoucí po této trase objet náměstí po jeho obvodu. Taktéž byla zrušena trolejbusová trať vedoucí po ulicích Purkyňově a Jana Babáka.
V lednu 2001 byla vzhledem v opravě ulice Antonína Procházky zprovozněna trať spojující smyčky Kohoutovice, Jírovcova a Kamenný Vrch. Také byla pro umožnění otáčení vozů zatrolejována krátká odbočka v Kohoutovicích do smyčky u hájenky. Po devíti měsících se trolejbusy vrátily do svých původních tras, ale nově postavená trať zrušena nebyla. Důvodem byla chystaná výstavba mimoúrovňové křižovatky Hlinky. Od září 2004 byla po této trati vedena výluková trolejbusová linka, která byla ještě před ukončením stavby přečíslována na řádnou linku.
V listopadu 2002 byl ukončen provoz na krátké a málo využívané odbočce ve Slatině k nádraží.
Zatím poslední změnou v síti brněnských trolejbusů je výstavba terminálu a nové manipulační smyčky v zastávce Nemocnice Bohunice.
I v budoucnu se v brněnské MHD počítá s trolejbusy jako s vhodným doplňkem páteřní tramvajové sítě. Již téměř 20 let se chystá výstavba prodloužení tratě z nevyhovující provizorní konečné Novolíšeňská do smyčky Líšeň, Jírova. Vše ale závisí na financích. Velké rozšíření by mohlo brněnské trolejbusy potkat v případě přesunu hlavního brněnského železničního nádraží. Studie počítá s trolejbusovými tratěmi k novému nádraží ze směru od bohunické nemocnice, z Mendlova náměstí a z Křenové ulice.
Provoz trolejbusové dopravy v Brně byl v roce 1949 zahájen vozy Škoda 6Tr, kterých bylo dodáno 15. Šlo o první československé dvounápravové trolejbusy, jež byly vyvinuty speciálně pro Brno. Všechny byly vyřazeny v polovině 60. let 20. století.
Roku 1953 začaly ve městě jezdit první vozy typu Škoda 7Tr. Vyřazeny byly koncem 60. let, poslední trolejbus tohoto typu dojezdil v roce 1971. Poté byl předán Technickému muzeu, zrenovován a zařazen mezi historické trolejbusy.
V letech 1957 až 1960 bylo do Brna dodáno celkem 11 vozů Škoda 8Tr. Vyřazeny byly během 70. let, tedy většinou ani ne po patnáctileté službě.
První legendární trolejbusy Škoda 9Tr byly zakoupeny v roce 1963. Šlo o dva dvoudveřové vozy, následující dodávky byly ovšem klasické třídveřové. Celkem bylo do Brna dodáno 121 trolejbusů typu 9Tr v různých variantách. Poslední vůz tohoto typu byl zakoupen roku 1981, v provozu tyto vozy vydržely do roku 1996. Jeden trolejbus byl předán TMB a byl tedy zachován jako historický.
V roce 1968 v Brně zkušebně jezdil po tři měsíce jeden trolejbus Škoda T 11. Poté byl vrácen zpět výrobci a od roku 1970 byl v provozu v Plzni. O 10 let později byl tento vůz předán TMB, zachován je jako historický, ovšem v plzeňském nátěru.
První trolejbusy Škoda 14Tr se v Brně objevily v roce 1982. Šlo o pět vozů ověřovací série. Postupně bylo do roku 1995 dodáno celkem 123 trolejbusů typu 14Tr. Většina provozních trolejbusů 14Tr byla mezi lety 1999 a 2006 zmodernizována na typ Škoda 14TrR. Jeden z prvních vozů z roku 1983 v původním stavu byl vyřazen a předán TMB jako historické vozidlo.
Osm dvoučlánkových trolejbusů Škoda 15Tr bylo do Brna dodáno v letech 1990 a 1991. Mezi lety 2002 a 2006 byly všechny tyto vozy modernizovány na typ Škoda 15TrR.
Standardní nízkopodlažní trolejbusy Škoda 21Tr jezdí v Brně od roku 1999. Do roku 2002 jich bylo zakoupeno celkem 43 kusů.
V letech 2003 a 2004 bylo zakoupeno osm dvoučlánkových nízkopodlažních vozů Škoda 22Tr.
Od roku 2007 jsou nakupovány kloubové nízkopodlažní trolejbusy Škoda 25TrBT Irisbus, v srpnu 2009 bylo k dispozici již devět vozů.
K 31. prosinci 2008 bylo v provozu 149 trolejbusů. V brněnské trolejbusové síti jsou v současnosti v provozu tyto typy vozů:
Dopravní podnik města Brna nevlastní žádný historický trolejbus. Zachované historické vozy jsou majetkem brněnského Technického muzea, které je také příležitostně vypravuje na zvláštní jízdy.
Kromě brněnských vozů a plzeňského vozu jezdícího krátký čas v Brně vlastní TMB také trolejbusy z ostatních měst bývalého Československa. Jedná se o vozy typů Škoda 3Tr, Škoda 6Tr, Škoda 8Tr, Škoda 17Tr, Škoda-Sanos S 200Tr, Tatra T 400 a Tatra T 401.
Trolejbusy využívaly v Brně celkem čtyři vozovny. U jedné z nich se de facto jedná o pouhou odstavnou plochu. V současnosti tedy brněnským trolejbusům slouží dvě vozovny a jedna odstavná plocha.
Kolektiv: 80 elektrické dráhy v Brně, 50 let autobusové dopravy. Dopravní podnik města Brna, Technické muzeum v Brně, Brno 1980.
Kolektiv: 120 let městské hromadné dopravy v Brně. Dopravní podnik města Brna, Brno 1989.
Kolektiv: 130 let městské hromadné dopravy v Brně 1869 – 1999. Dopravní podnik města Brna, Brno 1999.
Petr Fiala, Jiří Mrkos: Trolejbusy v Brně. Vojtěch Wolf – vydavatelství WOLF, Ústí nad Labem 2000.


Josef Syka

Jedná se o profesora fyziologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, působí v Ústavu experimentální medicíny AV ČR, jehož byl v letech 1994-2001 ředitelem. Od roku 2001 je předsedou Grantové agentury České republiky. V letech 1993-2000 byl místopředsedou Rady vlády pro výzkum a vývoj. Založil Českou společnost pro neurovědy, které je nyní předsedou. Zabývá se neurofyziologií sluchu, sluchovým systémem a vlivem hluku na člověka.
Je ženatý s vědkyní profesorkou MUDr. Evou Sykovou, DrSc., ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Mají spolu dva syny ing. Josefa Syku a MUDr. Michaela Syku.


Heptarchie

…v Litoměřicích je tzv. dům Kalich s věžicí ve tvaru kalicha?
…v Americkém přírodovědném muzeu jsou uloženy nanodiamanty starší než sluneční soustava?
…samečci octomilky jsou známi nejdelšími spermatickými buňkami ze všech organismů na Zemi?
…podle tradiční legendy Tibeťané pocházejí ze svazku opice a skalní démonky?


Poslední Mohykán

Poslední Mohykán je nejslavnější román amerického spisovatele Jamese Fenimora Coopera z roku 1826. Jde o druhý díl románové pentalogie Příběhy Kožené punčochy, kam ještě patří romány Lovec jelenů, Stopař, Průkopníci a Prérie a ve které je vylíčen život zálesáka Nathaniela Bumppa a jeho přítele indiánského náčelníka kmene Mohykánů Čingačgúka neboli Velkého hada.
Poslední Mohykán je historicko-dobrodružný román, mnohými považován za nejlepší indiánku všech dob. Příběh se odehrává v několika srpnových dnech roku 1757 za sedmileté války mezi Francouzi a Angličany, jejímž důsledkem byl konec koloniálního panství Francouzů na území dnešních Spojených států amerických. Dobu děje lze datovat zcela přesně, protože Cooper popsal skutečnou historickou událost - masakr anglické posádky pevnosti William Henry Indiány z kmene Huronů za tichého přihlížení Francouzů, kterým se tato posádka předtím vzdala a byl jí dle dohod umožněn volný odchod.
Hlavním hrdinou románu není však Natty Bumppo, ale Unkas, syn náčelníka Čingačgúka. Proti němu a skupině jeho přátel stojí čelný představitel kmene Huronů, Magua, několikanásobný přeběhlík a zrádce, který se chce pomstít veliteli pevnosti, plukovníkovi Munrovi za to, že jej kdysi zajal a jeho vinou také zemřely jeho děti. Po masakru, ve kterém plukovník zahyne, se zmocní i jeho dvou dcer, Alice a Cory. Román končí tragicky, když Cora a Unkas, kteří se milují, zahynou Maguovou rukou, a sám Magua je zabit v souboji náčelníkem Čingačgúkem. Čingačgúk, který přišel o syna, je nyní posledním z kmene Mohykánů. - Tento děj je ve filmu, v knize je to trochu jinak.
Je pochopitelné, že takto slavný román byl několikrát více či méně úspěšně zfilmován. Již v éře němého filmu vznikly dva americké filmové přepisy, první z roku 1911 a další z roku 1920. Dále můžeme jmenovat rovněž americký film režiséra Georga B. Seitze z roku 1936. Zatím nejlepší je filmové zpracování románu amerického režiséra Michaela Manna z roku 1992


Rocket to Russia

Rocket to Russia je třetí album americké punkové skupiny Ramones. Obsahuje některé nejznámější skladby Ramones jako "Sheena Is a Punk Rocker" a "Teenage Lobotomy". V roce 2003 toto album dosáhlo pozice 105 v žebříčku 500 greatest albums of all time časopisu Rolling Stone.
 "Needles & Pins" – 2:24 "Slug" – 2:23 "It’s a Long Way Back to Germany" – 2:22 "I Don’t Care" – 1:40 "Sheena Is a Punk Rocker" – 2:48


ZIS 5

ZIS 5 byl sovětský nákladní automobil, který byl užíván od 30. let až po celou druhou světovou válku. Vyráběl se od roku 1933 v továrně ZIS až do roku 1945 v celkovém množství kolem jednoho miliónu kusů. Kromě toho, že se jednalo o klasický nákladní automobil pro civilní účely, sloužil též k potřebám armády. Roku 1941 byla jeho výroba v Moskvě ukončena z důvodu blížící se fronty a přestěhována do Uljanovska, Miassu, Ščadrinska a Čeljabinska. Továrna v Moskvě obnovila produkci automobilů v červnu roku 1942, kdy začala vyrábět zmodernizovaný a zjednodušený typ ZIS-5V. V letech 1942 - 1945 bylo vyrobeno 83 tisíc kusů těchto vozidel různých verzí, která sloužila především v armádě.


Slinivka břišní

Slinivka břišní čili pankreas je šedě růžová laločnatá žláza připomínající velkou slinnou žlázu a řadíme jej mezi orgány trávicí soustavy. Velikost lidského pankreatu je 12-16 cm a váha 60-90 g . Funkčně tato žláza splňuje kritéria žlázy s vnější i vnitřní sekrecí. Většina objemu tkáně pankreatu je určena k výrobě pankreatické šťávy, jež je následně odváděna do dvanáctníku. Pouze 1,5 % objemu pankreatu tvoří buňky, které produkují neméně důležité hormony jako insulin a glukagon, jež jsou secernovány do krve.
Pankreas probíhá napříč celou dutinou břišní pod brániční klenbou a játry, před srdečnicí a dolní dutou žílou, za žaludkem a malou předstěrou, nad příčným tračníkem a mezi dvanáctníkem z prava a slezinou z leva. Je uložen za pobřišnicí, a proto se označuje jako orgán retroperitoneální.
Exokrinní složka pankreatu je alveolární žláza rozčleněná do lalůčků. Acinus je dutý útvar, jehož stěnu vytvářejí acinární buňky, které mají tmavou cytoplazmou kvůli vysoké koncentraci zymogenních granul na jejich vrcholové části otočené do lumen lalůčku. Odvod vznikající pankreatické šťávy z lalůčku zajišťuje vsunutý vývod. Buňky vsunutého vývodu jsou rozesety až do lumina lalůčku, kde vytváří tzv. centroacinózní buňky se světlou cytoplazmou, jelikož neobsaují zymogenní granula. Přítomnost centroacinózních buněk v histologickém preparátu je rozlišovací znak tkáně pankreatu od tkáně slinných žláz. Celý pankreas je obalen jemným vazivovým pouzdrem, z něhož vybíhají septa oddělující od sebe jednotlivé lalůčky. Podél sept se k lalůčkům rozbíhá hustá síť kapilár.
Souhrnně je nazývána směs těchto enzymů pankreatická šťáva, která je odváděna systémem vývodů do dvanáctníku. Zde se setkávají s tráveninou předzpracovanou v žaludku a podílejí se na jejím dalším chemickém trávení.
Produkty těchto buněk jsou hormony, jež jsou odváděny do krve.
Slinivka břišní se rozvíjí u obratlovců a původně plní pouze funkci žlázy s vnější sekrecí. Langerhansovy ostrůvky jsou ještě u
kruhoústých součástí trávicí trubice, u některých čelistnatců žijících ve vodě tvoří tyto endokrinní buňky samostatné orgány.


Velký Jugan

Velký Jugan je řeka v Chantymansijském autonomním okruhu v Ťumeňské oblasti v Rusku. Je dlouhá 1063 km. Plocha povodí měří 34 700 km2.
Pramení ve Vasjuganských bažinách a teče přes Západosibiřskou rovinu. V povodí řeky se nachází přibližně 8000 jezer o celkové rozloze 545 km2. Ústí zleva do Juganského ramene Obu.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Zamrzá v říjnu až v listopadu a rozmrzá na konci dubna až v květnu.
Řeka je splavná pro vodáky. Vodní doprava je možná od přístavu Kuplandějeva.


Juan Marsé

Juan Marsé je španělský spisovatel, novinář a scenárista. Od roku 1997 je držitelem prestižní ceny Juana Rulfa, udělované guadalajarskou univerzitou v Mexiku. Mezi jeho nejznámější díla patří Temný příběh sestřenice Montse, Jestliže ti řeknou, že jsem padl, Dívka se zlatými kalhotkami, Jednoho dne se vrátím, Poručík Bravo a kritiky i čtenáři vysoce ceněný román Ještěrčí ocásky.
Španělský romanopisec Juan Marsé se narodil v roce 1933 v Barceloně jako Juan Faneca. Záhy, po smrti své matky, byl adoptován rodinou Marsé, jejíž jméno přejal. Ve třinácti letech se vyučil zlatníkem a začal pracovat ve šperkařské dílně. V letech 1957 až 1959 publikoval v časopisech své první povídky.
V roce 1960 vychází jeho první kniha nazvaná Uzavřeni s jedinou hračkou pojednávající o mladých lidech v poválečném frankistickém Španělsku, jejichž jedinou příjemnou aktivitou v nepříznivých společenských poměrech oné doby je sex. Na počátku 60. let pobývá Marsé v Paříži, kde se živí jako asistent v laboratoři, překladatel scénářů a příležitostný učitel španělštiny. Zde také píše svůj nejslavnější román Poslední odpoledne s Terezou, stendhalovsky laděný příběh přibližující atmosféru Barcelony šedesátých let a vyprávějící o chudém krasavci, který se přes bohatou dívku Terezu snaží proniknout do vyšších společenských vrstev.
V sedmdesátých letech se Juan Marsé začal živit také jako scenárista. Od roku 1974 navíc píše články do časopisu Por Favor. V posledních dvou dekádách obdržel řadu významných literárních vyznamenání. Nejvýznamnější z nich je Cervantesova cena za rok 2008.


Teti

dcery: Vatetchethor, Sešsešet |Zemřel = 2337/2287 př. n. l. |Hrobka = jedna z pyramid v severní Sakkáře,
O Tetiho vládě a jeho činech není příliš mnoho známo. Poskytl výsady chrámu v Abydu a podílel se na rozvoji uctívání bohyně Hathory v Dendeře. O rozvinutém obchodu za jeho vlády svědčí importy z Byblu a Puntu. Délka jeho vlády není známa, uvádí ji pouze Manehto a stanovuje ji na 30 let. Víc je toho známo i o jeho několika hodnostářích. V době jeho vlády musely panovat velmi neutěšené poměry. Na konci své vlády byl zavražděn uzurpátorem Veserkarem, který jej vystřídal na trůně.> Po krátké vládě se však po Veserkareovi doslova slehla zem.
Protože Teti patrně nepocházel z hlavní královské linie předcházející dynastie, opíral se o úzkou skupinu věrných hodnostářů. První čtyři výše jmenované oženil se svými dcerami. Příznačné je, že za Tetiho panování rostl počet úředníků i kněží.
Teti si svoji hrobku, pyramidu, nechal postavit v Sakkáře, několik set metrů od známé stupňovité pyramidy krále Džosera. Tetiho pyramida byla poměrně malá, měřila asi 43 metrů, její základna měla rozměry 64x64 metrů. Dodnes se z ní zachovala pouze hromada kamení a štěrku. Byla postavena z nepečlivě opracovaných kvádrů z žuly. Zbytky její vnitřní části také nejsou příliš dobře zachovalé, značně je poškodili lupiči a čas. Z Tetiho pyramidy se nám však zachovala velká část Textů pyramid, jemiž byla jeho hrobka vyzdobena. Překvapivě se zde zachoval i králův sarkofág. Kolem Tetiho pyramidy je pohřbena většina hodnostářů z jeho doby. Některé z nich ale byly záměrně zničeny ještě za panovníkovy vlády. To může znamenat, že faraon s opozicí zúčtoval tvrdě, protože co může být větším trestem, než znemožnit opozičníkům posmrtnou existenci.
Poznámka: Knižní titul Suplementa 2004 je dostupný i online na webových stránkách Pražských egyptologických studií, a to po jednotlivých kapitolách ve formátu PDF. První reference odkazuje na verzi knižní, druhá na elektronickou. Obě verze se zdají být zcela totožné.


Linux Standard Base

Linux Standard Base je společným projektem několika linuxových distribucí. Projekt organizačně podléhá Linux Foundation a jeho úkolem je standardizovat interní struktury operačních systémů založených na Linuxu. Jeho základy jsou vystavěny na standardech POSIX a několika dalších otevřených standardech, avšak jsou v některých ohledech rozšířeny.
"Úkolem LSB je vyvíjet a propagovat sadu otevřených standardů, které budou zvyšovat kompatibilitu mezi linuxovými distribucemi a umožní tak spuštění určité aplikace na jakékoli LSB kompatibilní linuxové distribuci, kompatibilita je pak na binární úrovni. Dále pak LSB pomůže výrobcům softwaru s psaním aplikace pro platformu GNU/Linux."
LSB kompatibilní systém musí obsahovat: Standardní knihovny, určitý počet příkazů a nástrojů, které rozšiřují POSIX standard, definici hiearchie souborového systému, run levely ,tiskový systém včetně CUPS a nástrojů jako Foomatic a několik rozšíření pro X Window System.


Paramaribo

Paramaribo je hlavní město Surinamu. Leží na řece Surinam, asi 15 km od pobřeží Atlantského oceánu. V současnosti v něm žije okolo 250 000 obyvatel. Ve městě sídlí prezident, rada ministrů a jednokomorové národní shromáždění.


Přečerpávací vodní elektrárna

Přečerpávací vodní elektrárna je speciální typ vodní elektrárny, která slouží ke skladování elektrické energie prostřednictvím gravitační potenciální energie vody. Umožňuje řešit problém rozdílné spotřeby elektrické energie během pracovního dne, kdy ráno a v podvečer bývají v odběru elektrické energie z elektrorozvodné sítě výkonové spotřební špičky, kdežto v noci je odběr elektrické energie malý. Podobné rozdíly existují i mezi pracovními dny a dny pracovního klidu a volna. Jedná se o doposud jediný technicky proveditelný způsob, pomocí něhož lze vyrobenou elektrickou energii ve velkém měřítku po delší dobu skladovat.
Výkon především jaderných a velkých tepelných elektráren je možné během dne měnit jen velmi omezeně. Navíc je velmi neekonomické stavět velké energetické zdroje, které by byly v provozu jen po zlomek dne, provoz takové elektrárny by byl neúměrně drahý. Jaderné elektrárny a velké tepelné elektrárny jsou proto téměř vždy provozovány v základním zatížení sítě, kdežto vodní elektrárny - a přečerpávací elektrárny zvláště - jsou používány pro pokryti špičkových spotřeb energie, fungují tedy zejména při špičkovém zatížení sítě.
Význam přečerpávacích elektráren se zvyšuje rovněž rozšiřováním alternativních zdrojů energie, jejichž výkon se nedá regulovat téměř vůbec.
Přečerpávací vodní elektrárna má dvě vodní nádrže. Jedna z nich je umístěna na níže položeném místě, druhá pak na vyšším místě. Obě dvě nádrže jsou spojeny spádovým potrubím o velkém průměru. V noci se využívá přebytečná energie z elektrorozvodné sítě a voda se přečerpává z dolní nádrže do horní. V horní nádrži se tak vytvoří velké zásoby vody. Ve chvíli, kdy vznikne v napájecí elektrorozvodné síti potřeba většího množství špičkové energie je voda řízeně vypouštěna z horní nádrže do dolní nádrže přes turbínu vodní elektrárny a elektrická energie spotřebovaná na její noční přečerpání se tak během dne vrací zpět do elektrorozvodné sítě.
Během přečerpávání se energie samozřejmě ztrácí, za každou kilowatthodinu elektrické energie, kterou je třeba během špičky použít, je nutné mimo špičku akumulovat asi 1,3 kWh do potenciální energie vody. Celková energetická účinnost obvykle nepřevyšuje 80 %.
První přečerpávací elektrárny měly dva samostatné okruhy – turbínu s alternátorem na výrobu elektřiny a čerpadlo poháněné elektromotorem na čerpání vody. To se později ukázalo jako zbytečné, protože každý alternátor lze přepnout tak, aby pracoval jako synchronní elektromotor. Přechod z čerpání na výrobu elektřiny trvá u těchto systémů obvykle jen 3 až 6 minut, vodní turbíny zde pak pracují v opačné roli čerpadel vody.


Tremor

Tremor je neúmyslný, rytmický svalový pohyb, který se vyskytuje na jedné nebo více částech těla. Mimovolní pohyby se nejčastěji vyskytují na horních i dolních končetinách, na obličeji, na hlasivkách nebo na trupu těla, nejčastěji se třes vyskytuje na rukou. Příčinou bývají jak neurologické poruchy různého původu, tak také jiná onemocnění či podněty.
Příčiny třesu leží hluboko v mozku, přesněji někde v mozkové části, která ovládá pohyby svalstva. Tato neurologická porucha se většinou objevuje spolu s nějakou jinou nemocí, např. roztroušenou sklerózou, mozkovou mrtvicí nebo traumatickým poraněním mozku. Tremor mohou způsobit i některé léky – amfetaminy, kofein, kortikosteroidy, způsobit jej může i otrava rtutí nebo selhání jater.
Třes však může signalizovat také hypoglykémii, kterou doprovází palpitace nebo pocení. Stejně tak může třes způsobit nedostatek spánku, nedostatek vitaminu B nebo hořčíku.
Nejčastěji se objevuje jako příznak onemocnění samotný třes, a to třes rukou, nohou, paží, trupu, hlasivek nebo obličeje. Tremor se může vyskytnout v každém věku vlivem stresu; neurologické potíže, které způsobují tremor, však mají lidé staršího nebo středního věku.
Tremor můžeme rozdělit do více než 20 skupin. Nejčastěji se vyskytují:
Lékař většinou zjišťuje frekvenci tremoru a zda probíhá v klidové fázi nebo při chůzi, pohledem může zjistit, zda při tremoru vzniká svalová atrofie. Někdy se dělají krevní testy k vyloučení některých diagnóz spojených se štítnou žlázou. Většinou se dělají typická neurologická vyšetření: CT, magnetická rezonance nebo EEG.
Neexistuje žádná léčba, která by tremor vyléčila. Například parkinsonský tremor se léčí pomocí dopaminu nebo látek obsahující THC. U esenciálního tremoru se nasazují beta-blokátory.


TV JOJ

Start vysílání televize JOJ měl přivést na Slovensko konkurenční prostředí. Ze strany televize Markíza, které byl představitel slovenský politik Pavol Rusko, se připravovaly zákroky zamezující začátek vysílání. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky se nakonec dokončily poslední přípravy na začátek vysílání. Započato bylo 2. března 2002 v 20:00 pořadem Noviny s moderátorskou dvojicí Dana Roháčová a Branislav Ondruš. Následoval sport s Petrem Hollým. Celá přípravná lhůta a start TV JOJ se nesla ve znamení hesla „nuda na Slovensku skončila“.
V současnosti je TV JOJ plnoformátová televize, která zaručila konkurenční prostředí a změnu televizního vysílání na Slovensku.
Po televizních stanici TV Markíza je druhý nejsledovanějším kanálem na Slovensku. Začátkem roku se i párkrát podařilo být na druhém místě sledovanosti.
Nejsilnějšími programy od jeho vzniku byly Děvče za milión, Miliónový tanec, VyVolení. Pravidelně dobré výsledky už déle přináší pořad Inkognito. V Bratislavském kraji jsou pravidelně nejsledovanějším programem v 19:30 Noviny.
Sledovanost ovlivňuje i z části pokrytí území Slovenska signálem TV JOJ. To je momentálně 83 % obyvatelstva.
TV JOJ do roku disponovala studiem a grafickým zpravodajstvím, které silně navazovalo na českou TV Nova. Od 22. dubna 2007 se uskutečnila kompletní změna obou těchto prvků, aby se sladily všechny zpravodajské a publicistické relace.
Technologická inovace se projevila například v zprostředkovávání obrazových informací přes šest bezrámových plazmových obrazovek. Televize bude pracovat s tzv. matnicovým systémem. Podle televize bude JOJ první v Evropě na zpravodajské účely používat 3D Musion – systém holografického zobrazování obrazu. Tato technologie umožňuje realisticky umístit do studia zpravodajství člověka, který se v něm aktuálně nenachází.


Drahobudice

Drahobudice je obec ležící v okrese Kolín, 13 km na jih od Kolína. V nadmořské výšce 350 metrů. Mají 219 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 554 ha. Obcí prochází železnice vedoucí z Kolína do Ledečka. V obci se nachází chovný rybník a hasičská nádrž, která je využívána také jako koupaliště.
Jméno Drahobudice je odvozeno od osobního jména Drahobud. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1338. V roce 1429 držel Drahobudice Boleslav z Drahobudic, který dal ve vsi vybudovat tvrz. V roce 1438 se obec nacházela v držení Mikuláše Popela z Vesce. Okolo roku 1508 byly Drahobudice koupeny ke Hrádku, při kterém zůstaly až do roku 1564, kdy v tomto roce dostal Drahobudice Václav Myška ze Žlunic, který je v roce 1593 prodal svému bratrovi Jaroslavu Myškovi ze Žlunic. Po třicetileté válce 1618 - 1648 byly Drahobudice zpustošeny. Roku 1669 byla založena část Bílkov.


Laminitida

Laminitida je akutní nebo chronický zánět stěnové škáry kopytní kosti, respektive zánět škárových lístků u koní. V případě sudokopytníků jde o zánět škáry paznehtu. Postihuje především koně a skot. Projevuje se bolestivostí kopyta, kulháním, schváceným postojem až celkovým ulehnutím, horečkou, ve fatálních případech může dojít až k vyzutí rohovinového pouzdra kopyta. Etiopatogeneze je značně složitá, na vzniku onemocnění se podílí řada faktorů. Mezi hlavní etiologické činitele laminitidy patří přetížení koně, změny v krmení, hormonální poruchy, sepse atd. Mechanismem při vzniku laminitidy je nedostatečné prokrvení škáry kopyta, otok škáry mezi lamelami a rozvolnění škárových lístků.


Jmeniny v Polsku

Jmeniny jsou v Polsku často slaveny stranou od narozenin. Většina kalendářů obsahuje několik jmen na každý den. Při oslavě jmenin se obvykle přátelé a rodina sejdou u oslavence doma u společného oběda, podobně jako u oslavy narozenin. Občas se zpívá píseň „Sto lat“. Oslavenec dostává dárky jako při narozeninách. Oslavy jmenin jsou někdy v Polsku populárnější než oslavy narozenin.


Sestava švédské hokejové reprezentace na ZOH 1998

Soupiska '''švédská hokejové reprezentace, která skončila na celkovém 5.místě olympijských hrách v roce 1998.


Kruh přátel hudby

Kruh přátel hudby je uskupení, které pořádá zpravidla koncerty klasické hudby. Dříve bývaly KPH v každém větším městě, ale nyní dobře fungují jen málokde. Díky tomu, že Nadace Český hudební fond spolufinancuje koncerty KPH, na kterých účinkují umělci z Listiny mladých umělců, tak se v některých městech udržely KPH dodnes.


Ivan Jelínek

JUDr. Ivan Jelínek byl český novinář, spisovatel, básník, překladatel, výtvarný kritik a esejista.
Jelínek studoval na gymnáziu, po maturitě v roce 1928 vystudoval práva. Po ukončení studií v roce 1932 začal pracovat jako praktikant u tamního krajského soudu. Od 30. let 20. století také spolupracoval s městským divadlem, kde působil jako jazykový poradce činohry. V letech 1933-1938 byl také členem zdejší redakce Lidových novin, spolupracoval také s místním studiem Československého rozhlasu, později i s pražským studiem.
Od 1939 pracoval ve Francii, kde vedl českou redakci rozhlasové stanice Svobodné Československo. Od 1940 působil ve Velké Británii. Zde organizoval v místním rozhlasu programy pro okupované Československo resp. Protektorát Čechy a Morava. Zde rovněž připravoval československé vojenské periodikum Naše noviny.
V roce 1945 se vrátil zpět do vlasti. V letech 1945-1947 pracoval jako státní úředník na československém ministerstvu informací.
Od roku 1947 opět působil v Londýně jako novinář, v roce 1949 odcestoval do Kanady, od 1951 žil ve Spojených státech amerických v New Yorku, kde pracoval pro české redakce rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V Kalifornii vyučoval na vojenské škole češtinu. V roce 1956 potřetí a naposledy ve svém životě definitivně přesídlil do Londýna. Zde tehdy byl kulturním redaktorem. Až do doby svého odchodu do důchodu v roce 1969 byl externím spolupracovníkem britské BBC, kde pracoval v její české sekci.
Překládal z němčiny, později z angličtiny. Část překladatelské činnosti spadá do období před rokem 1945.


David Gilmour Live 1984

David Gilmour Live 1984 je videozáznam koncertu britského kytaristy a zpěváka Davida Gilmoura, známého především jako člena skupiny Pink Floyd. Video bylo vydáno na VHS v září 1984.
Tento videozáznam byl natočen na třech koncertech v londýnském The Hammersmith Odeon na konci dubna 1984 během Gilmourova turné k desce About Face. Jako host zde vystoupil i Nick Mason, který hrál na bicí v přídavku. VHS kromě koncertu obsahuje i dva videoklipy a dokument Beyond The Floyd včetně rozhovoru s Davidem Gilmourem. Video vyšlo na VHS pouze v USA, v současnosti se žádná reedice na DVD nebo BD neplánuje.


Pragermánština

Pragermánština, nebo také starogermánština, je předpokládaným společným předchůdcem všech germánských jazyků, jako je novodobá angličtina, nizozemština, afrikánština, němčina, dánština, norština, islandština, faerština, a švédština. Pragermánština není přímo doložena žádnými dochovanými texty, na základě srovnávací metody byla však rekonstruována. Nicméně pár dochovaných runových zápisů ze Skandinávie pocházejících z roku 200 n. l., je považováno za stupeň mezi pragermánštinou a starou Norštinou, jež následovala vzápětí.
Vývoj pragermánštiny započal odcizením obvyklého způsobu mluvy obyvatel v rámci geograficky si blízkých územních celků.


Tom Morello

Thomas Baptist Morello je americký kytarista a vítěz Grammy, který se proslavil v kapelách Rage Against the Machine a Audioslave; také je znám jako The Nightwatchman.
Objevil se v žebříku "The Top 20 New Guitarists" časopisu Rolling Stone. V žebříku "100 Greatest Guitarists of All Time" od stejného časopisu dosáhl 26. příčky
Jeho matka, Mary Morello, je irsko-italského původu a zakladatelkou Parents for Rock and Rap - skupina proti cenzuře. Jeho otec, Ngethe Njoroge byl první keňský velvyslanec ve Spojeném království. Tomův prastrýc byl Jomo Kenyatta - první keňský prezident.
Na začátku 80. let založil skupinu Electric sheep, kde hrál na basu i budoucí kytarista skupiny Tool Adam Jones. Místo hraní coverů psali své vlastní písně s politickými texty.
Byl ovlivněn skupinami jako Kiss, Alice Cooper, Led Zeppelin a Black Sabbath. Vyvinul si svůj zvláštní styl hry na elektrickou kytaru. Později jeho texty i muzika byly ovlivněny punk rockovými skupinami jako The Clash, Sex Pistols a Devo.


Seznam pražských pasáží

Toto je seznam pražských pasáží. Zapisují se sem domovní průchody a podchody, které se nacházejí na území hlavního města Prahy.


Hokej v srdci - Srdce v hokeji

Hokej v srdci - Srdce v hokeji je dvoudílný dokument České televize natočený v roce 2003. Obsahuje mnohdy unikátní záběry z mistrovství světa v ledním hokeji konaných v Československu. Dokumentární filmy jsou doplněny vzpomínkami přímých aktérů - hráčů i trenérů československého národního hokejového mužstva.
První díl „Hokej v srdci“ se zabývá šampionáty konanými v letech 1933, 1938, 1947 a 1959. Druhý díl „Srdce v hokeji“ se zabývá šampionáty konanými v letech 1972, 1978, 1985 a 1992.
V dokumentu vystupují tyto osobnosti československého ledního hokeje: Stanislav Konopásek, Vladimír Zábrodský, Vlastimil Sýkora, Karel Gut, Rudolf Potsch, Ján Starší, Karol Fako, Jaroslav Jiřík, Josef Černý, Jaroslav Pitner, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Jiří Holeček, František Pospíšil, Ivan Hlinka, Vladimír Martinec, Pavel Richter, Luděk Bukač, Jiří Králík, Vincent Lukáč, František Musil, Jiří Šejba, Petr Bříza, František Procházka, Petr Hrbek, Miloslav Jenšík, František Kysela.
Verze vydaná na DVD obsahuje navíc další filmy z mistrovství konaných v letech 1947, 1959 a 1985, anglický komentář, české, anglické a německé titulky a základní biografie osobností a výsledky důležitých zápasů.


Jeden svět

Jeden svět je mezinárodní festival dokumentárních filmů věnovaných problematice lidských práv. Festival je od svého vzniku v roce 1999 jednou z aktivit obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Patří k nejvýznamnějším festivalům tohoto druhu v Evropě a v roce 2007 získal čestné uznání UNESCO za výchovu k lidským právům. Během festivalu je udělována mezinárodní lidskoprávní cena Homo Homini určená osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. Festival se dělí na dvě části, veřejná část je každoroční přehlídkou dokumentárních filmů, Jeden svět na školách probíhá na základních a středních školách po celý rok. Festival probíhá v Praze a dalších místech v ČR a v menším rozsahu i v dalších zemích.


Peristyl

Peristyl je v antické architektuře čtvercový nebo obdélný dvorek, obklopený krytým sloupořadím. Vnitřní plocha mohla být dlážděná, anebo osázená květinami. Peristyl často obsahoval kašnu a domácí svatyňku zemřelých předků. Označení peristyl se používá i pro podobné prostory v egyptských a asijských domech.
Dlážděný peristyl se objevuje v Řecku v 5. stol. př. n. l., od 2. století př. n. l. se objevuje i v Itálii, kde se stal nezbytnou součástí bohatých venkovských vil i městských domů. Na rozdíl od spíše hospodářského atria sloužil k pobytu i k setkávání. V pozdější době býval peristyl také jakousi předsíní císařských basilik. Vnější stěny peristylu bývaly ozdobeny malbami nebo mozaikami. V 6. století n. l. se změnou životního stylu a s mizením římské aristokracie peristyly definitivně mizí a objevují se jako předsíně křesťanských basilik a kostelů. Ve středověku se z peristylu vyvinula kvadratura, křížová chodba klášterů a katedrál. Vnitřní prostor kvadratury býval obvykle osázen keři a květinami a bývala zde také studna nebo kašna. Různé formy peristylu ožily opět v italské renesanci i v bohatých moderních vilách.


Haibun

Haibun je japonský literární útvar ve formě cestovního deníku, ve kterém jsou kombinovány úseky krátké prózy s haiku, případně doplněné kresbami.
Jedná se o postřehy a popisy krajiny často včetně odkazů na historické události, nikoli o povídky ani eseje. Próza je výrazově úsporná. Próza a haiku se nemusí přímo týkat předmětného tématu. Je na čtenáři objevovat významové vztahy mezi těmito dvěma výrazovými prostředky.
Cestovní deníky psal formou haibunu Macuo Bašó ze svých cest po Japonsku za období Tokugawského šógunátu. Často se z důvodu bezpečnosti na cestách vydával za zenového mnicha.
Bašó v roce 1689 cestoval po severních provinciích ostrova Honšú a později z této cesty napsal haibun Pouť do vnitrozemí. Zastavil se u zříceniny hradu Takadači, který nechal ve 12. století vystavět Hidehira Fudžiwara pán provincie Mucu pro Jošicuneho Minamota, mladšího bratra šóguna Joritomeho. Historická postava Jošicuneho je v Japonsku všeobecně známá; vystupuje například ve hře divadla Nó Benkei na lodi, která byla přeložena do češtiny. Když Hidehira zemřel, jeho syn vyslal vojáky na Jošicuneho, který byl po zuřivé bitvě zabit. Pobita byla i jeho družina. Bašó navštívil hrad Takadači 29. června. Po stručném popisu bojových událostí Bašó uvádí verše čínského básníka Tu Fu období Tchang:
Pak Bašó píše, „Odloživ klobouk z bambusu, zastřel jsem svou tvář rukávem a zapomínaje, jak ubíhá čas, podvolil jsem se teskným myšlenkám“. Následuje haiku:
Tento přebásněný překlad kombinacemi hlásek a a y ve slovech trávy, tady, marný a slávy ilustruje zvukomalebnost japonského originálu způsobenou opakováním hlásek a, o a u: Ze sedmnácti slabik originálu šest obsahuje a, šest o a čtyři hlásku u.


Muchomůrka císařská

Muchomůrka císařská, resp. muchomůrka císařka je jedna z nejvíce ceněných jedlých hub, jako delikatesa se podávala na dvorech římských císařů a posléze papežů. V České republice se vyskytuje sporadicky a je chráněna.
Existuje bílá forma této houby, která je často klasifikována jako samostatný poddruh (A. caesarea f. alba.
V minulosti byla řazena do čeledi muchomůrkovitých - Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod Amanita do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972, kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983.
Kloubouk je široký 8–16 cm, v mládí kulovitý, posléze mírně zašpičatělý, oranžovohnědý až zářivě oranžově červený, lysý nebo jen s několika většími útržky bílé plachetky na povrchu, na okraji zřetelně rýhovaný. Lupeny jsou zářivě žluté, vysoké 8–12 mm, husté, u třeně volné.
Třeň je válcovitý, vysoký 8–16 cm a tlustý 2–3 cm, zlatově žlutý až hnědooranžovělý, s mohutným prstenem stejné barvy. Vyrůstá z bílé, velké a miskovité pochvy. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zlatově žlutá, jemná. Má nenápadnou příjemnou vůni i chuť.
Výtrusný prach je bílý. Výtrusy jsou nejčastěji velké 9–12 × 6–7 µm, široce elipsoidní až podlouhlé, hladké, bezbarvé.
Muchomůrka císařská se vyskytuje zejména v jižní Evropě, na severu její areál zasahuje do teplejších oblastí střední Evropy. V Českých zemích se vyskytuje zřídka, obvykla na jižní Moravě, velmi vzácně i v teplých oblastech Polabí a Povltaví. Častější je na Slovensku. V podmínkách ČR roste v teplých listnatých či výjimečně i smíšených lesích od konce července do září. Preferuje dubové porosty.
Ač je to opravdu velmi nepravděpodobné, u naprostých amatérů může dojít k záměně dospělých plodnic s plodnicemi jedovaté muchomůrky červené či muchomůrky královské. Skutečně vážné nebezpečí však spočívá pouze v záměně vajíček muchomůrky císařské s vajíčky smrtelně jedovaté muchomůrky zelené. Image:Phalloide-Caesarea.JPG|Vajíčka m. zelené a m. císařské Image:Phalloide-Caesarea 1.JPG|Řez vajíčky m. zelené a m. císařské
Císařka je výborná jedlá houba; byla pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněna houbaři v Itálii, Francii a v dalších zemích okolo Středozemního moře. V České republice je ovšem chráněná a nesmí se sbírat.


Jozef Adamec

Urostlý, středně vysoký hráč. Měl vynikající levačku, byl obávaný střelec gólů a uměl dobře klamat tělem. Vyhledával na hřišti diskuze s rozhodčími, provokoval diváky až k pískotu. Jediný hráč na světě, který dokázal vstřelit Brazilcům tři branky v jednom zápase. Přezdívalo se mu Hatrlo.
Začínal v rodné Vrbové, v roce 1959 přestoupil do Spartaku Trnava, v letech 1961 až 1963 Dukla Praha, na rok se vrátil do Trnavy, v období 1964-1966 byl hráčem Slovanu Bratislava a pak zpátky do Spartaku Trnava. Zde hrál až do roku 1977. V 1. československé lize dal 170 gólů a několikrát byl členem týmu mistra ligy. Je členem prestižního Klubu ligových kanonýrů a čtyřikrát se stal králem ligových střelců. Zahrál si i za Slovan Vídeň.
Byl fotbalovým reprezentantem ČSR/ČSSR. Reprezentoval 61 krát, v těchto zápasech dal 17 gólů. Držitel stříbrné medaile z MS 1962. Zůčastnil se i MS v Mexiku o čtyři roky později. Poslední mezistátní zápas hrál roku 1973 ve 01[Skotsko|Skotsku]03, symbolicky se rozloučil v říjnu 1974 v utkání se Švédskem.


Zsolt Baumgartner

Zsolt Baumgartner je bývalý maďarský pilot Formule 1. Žije doma v Budapešti a ve Formuli 1 jel v roce 2003 za stáj za Jordan 2 závody,v roce 2004 jel celou sezónu za tým Minardi.
Zsolt jezdil od třinácti let motokárou a vedl si slušně, i když nedokázal vyhrát žádný šampionát. Zaznamenal několik stříbrných pozic, jednu v Německu a několik na domácím maďarském mistrovství. V roce 1998 při dovršení 17 let se dostal na závodnickou školu La Filiére a po absolvování jezdil ve formuli Renault. Vedlo se mu dobře, opět skončil druhý v Německu, ale mimo to také zaznamenal 6 pole position.
V letech 2000 a 2001 jezdil v Německu na tamějším šampionátu F3. Několikrát se dostal na špici, ovšem adeptem na titul nebyl. V polovině sezóny 2001 se dostal do týmu Formule 3000 Prost Junior. V ostré konkurenci se ovšem nedokázal prosadit. V 7 závodech dojel nejlépe na třináctém místě. Díky sponsorům se dostal do týmu Nordic Racing, za který v jeho první sezóně jezdili vítěz šampionátu Justin Wilson a český jezdec Tomáš Enge. Tam už se od něj čekalo mnohem více, ale on to zkazil. Na bodovaných pozicích dojel v celé sezóně pouze jednou. Na další sezonu ho angažoval tým Coloni. Tam to skončilo podobně. Jeho sponzoři mu pak zajistili propagační jízdu s vozem F1, konkrétně Jordan. Tentýž tým s ním na začátku sezony uzavřel smlouvu oficiálního testovacího jezdce.
Ve Formuli 1 opravdu testoval vůz Jordan. Jeho debut přišel nečekaně na domácí GP na Hungaroringu, po ostré havárii Ralpha Firmana v jednom z tréninků. Baumgartner ho ovšem dokázal slušně nahradit. V kvalifikaci dojel sice až devatenáctý, ale v závodě se vezl na třináctém místě až do doby, než mu shořel motor. Naštěstí měl ještě jednu šanci – jelikož se Firman nedokázal do VC Itálie zotavit, Baumgartner jel právě na okruhu v Monze. Ani tento závod Baumgartner nezkazil a do určité míry překvapil, hlavně po zkažených skoro třech sezonách ve Formuli 3000. Na Monze v roce 2003 tedy skončil jedenáctý. O rok později jel také pár závodů, tentokrát za Minardi.


Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor

Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor je americký stíhací letoun používající technologii stealth. Raptor byl vyvíjen především jako letoun pro získání vzdušné nadvlády, ale je schopen i protizemních útoků, elektronického boje a špionážních misí. US Air Force považuje F-22 Raptor za základní prvek své bojové síly.
Letoun prošel velice zdlouhavým vývojem, během kterého se měnilo jeho označení. Byl to F-22, F/A-22, až byl nakonec přijat do služby jako F-22A.
Letoun vyvinula společnost Lockheed Martin, která vyrábí trup, kostru letounu, zbraňové systémy a stará se i o kompletaci celého letounu. Partnerem při výrobě typu je Boeing Integrated Defense Systems, který vyrábí křídla, ocasní část trupu, dodává avioniku a veškeré vybavení pro výcvik a údržbu letounů.
F-22 Raptor je považován za jeden z nejlepších letounů pro vybojování vzdušné převahy. Americké letectvo tvrdí, že na světě není používán ani vyvíjen stíhací letoun, který by byl srovnatelný s F-22.
V roce 1981 zadalo US Air Force požadavky na vývoj nového stíhacího letounu pro vybojování vzdušné převahy a pro pokročilý taktický stíhací letoun. Nový typ měl ve službě nahradit letouny typu F-15E. Tento bojový letoun nové generace měl být především protiváhou sovětským stíhacím letounům Suchoj Su-27.
Nový stroj měl využívat řadu technologických novinek, například kompozitní materiály, pokročilý systém řízení fly-by-wire, výkonné motory a prvky technologie stealth.
V roce 1986 USAF vyzvalo letecké výrobce k podání nabídek. Ještě téhož roku vybralo dvě konsorcia, první tvořily společnosti Lockheed/Boeing/General Dynamics a druhé Northrop/McDonnell Douglas, pro 50 měsíců trvající zkoušky technologických postupů, které vyvrcholily v testy prototypů YF-22 a Northrop/McDonnell Douglas YF-23.
Dne 23. dubna 1991 letectvo zvolilo za vítěze letoun Lockheed YF-22. Uvažovalo se o stavbě 650 sériových kusů.


Vostok 6

Vostok 6 byla sovětská vesmírná mise v rámci programu Vostok. Kosmonautka Valentina Těreškovová, která se nacházela na palubě, se stala první ženou ve vesmíru. Podobně jako Vostok 3 a Vostok 4 byly Vostok 5 a Vostok 6 spojené mise a podobně jako předcházející pár se i tento na oběžné dráze k sobě přiblížil a navázal rádiové spojení.
Vostok 6 byla jednomístná kosmická loď o délce 5 metrů, průměru 2,3 metru a hmotnosti 4713 kg. Byla desátou lodí ze Země a do katalogu COSPAR zanesena s označením 1963-023A.
Loď odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu na špici stejnojmenné rakety. Mise trvala 70 hodin a 41 minut, Tereškovová přitom 48x obletěla Zemi. Původně měla mise trvat jen 24 hodin, ale protože velitelka lodě měla jen drobné zdravotní potíže, létala déle. Oproti souběžně letící lodi Vostok 5 měla odlišnou oběžnou dráhu. Používala volací znak Čajka. Přistála na padáku v katapultovacím křesle 620 km severovýchodně od města Karaganda..
Návratová kapsle, která přistála na svém padáku, se nalézá v muzeu RKK Energija ve městě Koroljov.


Tchaj-nan

Tchaj-nan je město na úrovni okresu na Tchaj-wanu. Jeho sousedem je okres Tchaj-nan.


Vtáčnik

Vtáčnik je pohoří v geomorfologické oblasti Slovenské středohoří. Nejvyšším bodem je stejnojmenný vrchol Vtáčnik.
Na západě, severu a severovýchodě ho ohraničuje Hornonitranská kotlina, pohoří Žiar a Strážovské vrchy, na východě Kremnické vrchy a Žiarska kotlina, na jihu Tribeč a Štiavnické vrchy.


Zaměstnanec

Zaměstnanec je jedním z účastníků pracovněprávního vztahu. Úkolem zaměstnance je vykonávat určitou závislou činnost pro zaměstnavatele, za kterou mu příslušní mzda či plat. Používá se i starší výraz „pracovník“, který však není ze zákonného hlediska totožný s pojmem „zaměstnanec“.
Právní způsobilost být zaměstnancem má osoba, která v den sjednání pracovního poměru dosáhne 15 let věku. Musí však mít ukončenou povinnou školní docházku. Výjimkou jsou jen přiměřené společensky prospěšné práce, které svým charakterem ani rozsahem neohrožují její zdraví a vývoj, ani jí nebrání v přípravě na povolání. Takový zaměstnanec mladší 18 let se pak označuje jako mladistvý. Plnou právní způsobilost získá zaměstnanec dovršením 18 let.


Rainer Maria Schröder

Rainer Maria Schröder je německý autor historických příběhů a románů pro děti i dospělé. Publikoval jednak pod svým vlastním jménem, jednak i pod pseudonymy, z nichž nejznámější je Ashley Carrington. V mládí vystudoval operní zpěv, divadelnictví a televizní a filmové obory. Hodně cestuje, od roku 1977 se věnuje jen psaní a sbírání podkladů pro tuto činnost. Je znám velmi pečlivým studiem pramenů a reálií, jímž se připravuje na psaní každého románu. Žije střídavě v Německu a na Floridě.


Curtiss SBC Helldiver

První sériově vyráběná verze SBC-3 byla poháněna hvězdicovým motorem Pratt & Whitney R-1535 Twin Wasp Junior. Verze SBC-3 vstoupila do operační služby v roce 1938. Bylo vyrobeno 83 kusů SBC-3.
Verze SBC-4 byla poháněna motorem Wright R-1820 Cyclone 9. SBC-4 vstoupila do služby v roce 1939. Celkem bylo vyrobeno 174 strojů SBC-4 včetně 50, které byly dodány francouzskému Aviation Navale. Pět letounů z francouzské objednávky bylo dodáno britské Fleet Air Arm, kde sloužily pod označením Curtiss Cleveland.


Fotobiont

Fotobiont je fotosyntetizující část lišejníku. Bývá to v 90% řasa a pak je zvána fykobiont, v ostatních případech je to sinice, někdy nazývaná cyanobiont. Rolí fotobionta je díky fotosyntéze vytvářet organické látky, jimiž se vyživuje i mykobiont, tedy druhá část lišejníku.


Středomoravské Karpaty

Středomoravské Karpaty geomorfologická oblast na Moravě v subprovincii Vnějších Západních Karpat. Nejvyšší vrchol Brdo 586, 7 m n.m. Člení se na geomorfologické celky Ždánický les, Litenčickou pahorkatinu, Chřiby a Kyjovskou pahorkatinu.


Semipelagianismus

Semipelagianismus byl teologický směr, který na přelomu 5. a 6. století stál v učení o hříchu a milosti přesně mezi Augustinem a Pelagiem. Semipelagiáni nesouhlasili s Augustinem zejména v otázce míry nesvobody lidské vůle vůči Bohu, otázce neodolatelné milosti a jeho učení o predestinaci.
Hlavními představiteli jsou Jan Cassian a Vincenc z Lerina. Odsouzeno jako hereze synodem v Orange.


Kratochvilka

Obec Kratochvilka se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 427 obyvatel.


Herbert Baddeley

Herbert Baddeley byl britský tenista mladší z dvojčat Baddeleyových. V letech 1891 a 1894 - 1896 on a jeho bratr Wilfred vyhráli čtyřikrát dvouhru na Wimbledonu.


Kotva

Kotva je zařízení, používané ke spojení plavidla se dnem vodní plochy, na níž pluje. Obvykle je které ke dnu spouštěno na řetězu nebo lanu a je vybaveno jedním nebo několika zpětnými hroty. Hroty se mají zarýt do dna a tím fixovat loď na místě.
Kotvy v historii prodělaly vývoj od jednoduchého závaží až po speciálně tvarovaná zařízení často i s pohyblivými částmi.
Délka kotevního řetězu se měří na úseky dlouhé 15 sáhů, tzv. šakly.


Generální gubernátorství

Hlasování skončilo výsledkem ponechat -- Mercy 18:36, 11. 5. 2008
Jak.prochazka 22:07, 4. 5. 2008 Pokud neco pusobi neencyklopedicky, muze se to zmenit. Co konkretne?
Protože hlasování jednoznačně směřuje k zachování článku a já až do konce hlasování nebudu u internetu, dovolím si pár poznámek:
Existuje nekde definice toho, co je pro wikipedii encyklopedicky vyznamne? V tomto pripade jde o subjekt citajici 150 clenu, poradajici regionalne vyznamne akce a ucatsnici se mezinarodnich akci. Staci to? Domnival jsem se, ze wikipedie tezi z toho, ze neni tistenou ale elektronickou encyklopedii a tudiz muze obsahovat a) rozsahlejsi, b) marginalnejsi hesla. Je to z toho duvodu, ze s mnozstvim hesel neni tezsi se v encyklopedii orientovat a samotna encyklopedie neni financne nakladnejsi. Tedy kdo toto encyklopedicke heslo hledat nechce, nemusi ho hledat a nebude ho nijak obtezovat. Myslim, ze pro elektronickou encyklopedii v tomto pripade plati trochu jina pravidla nez pro tistenou - ma jina omezeni. Zaroven jsem si take vsiml toho, ze jsou na wikipedii clanky o mnohem marginalnejsich subjektech - ktere delaji mene veci mimo svou vlastni vnitrni aktivitu, maji mene clenu a take mene pristupu na webove stranky. Nic z tohoto sice neni uplne objektivnim kriteriem, ale co je... Nesouhlasim s tim, ze by na zaklade ponechani tohoto clanku mohl mit na wikipedii clanek kazdy oddil. Mezi strediskem a oddilem je velky rozdil - napr. vlastni pravni subjektivita, nasobne veci pocet clenu, poradani vyznamnejsich akci. Na tom, aby se zde vyskytovali clanky o jinych velkych strediscich, ktere poradaji regionalni akce a podili se na charitativni cinnosti, mi neprijde nic spatneho. Ono jich zas tolik neni... Jinak chapu vase argumenty pro i proti. Na vsechno muze byt vic uhlu pohledu. Jsem zvedavy, jak hlasovani dopadne... Vyjadrete svuj nazor a klidne taky doporucujte, co na clanku zmenit. Taky odjizdim pryc, takze se jen v nedeli vecer podivam na vysledek. timto preji vsem prijemny prodlouzeny vikend. --Jak.prochazka 13:54, 7. 5. 2008
... významnost je velmi relativní pojem, pro mě jsou třeba naprosto nevýznamné informace o fiktivních rostlinách. Myslím si totiž, že enyklopedie by měla být především a zejména o reálných věcech, nikolivěk o věcech smyšlených, nicméně přesto neprosazuji jejich smazání, neboť si také myslím, že skutečně základní výhodou elektronické encyklopedie je fakticky to, že může obsahovat i hesla málo významná ** Spíš mě vadí jiná věc - totiž zjevná absence jisté systémovosti. Systémový přístup by vyžadoval detailní popis celé organizační struktury skautské organizace, samostatný článek o tom, co je to vlastně ono české skautské středisko, v čem vlastně jsou všechna skautská střediska stejná nebo navzájem podobná, jakož i v čem jsou podobná i jiným neskautským organizacím, a naopak v čem jsou zase odlišná atd. atd. ** Toto mi zde na české Wikipedii výrazně chybí - systémovost a systematičnost v některých záležitostech je zde doslova žalostná ** Možná se někomu můj názor nebude líbit, ale je to problém toho, že téměř každý zde píše jenom o tom, co jeho osobně zajímá, na co má čas a chuť - je to jedna ze slabin Wikipedie jako takové ** Jistá nekoncepčnost nebo bezkoncepčnost její tvorby - cochcárna vkladatelů informací .... **--MiroslavJosef 21:41, 8. 5. 2008
Shodou okolností jsem také členem jednoho takového střediska. Vznikli jsme již v roce 1919 a za celou dobu naší existence se v našich řadách vystřídalo docela dost regionálně významných osob, jejichž významnost mnohonásobně převyšuje 4 uváděné vedoucí v článku. Naše členská základna je přibližně stejná a naši členové se také zúčastnili některých z uváděných velkých skautských akcí. Současně jsme velmi aktivní na poli dobročinných sbírek, ostatně jako celá řada jiných středisek. V posledních letech jsme uspořádali několik ročníků jedné celostátní akce. Kromě toho organizujeme téměř každý měsíc aspoň jednu akci pro širokou veřejnost s poměrně vysokou účastí nečlenů Junáka. Stejně tak se o nás docela pravidelně zmiňuje regionální tisk.
Proč bych ale článek o svém středisku na Wikipedii nedal? Protože se domnívám, že o nás, stejně jako o středisku Kompas neexistuje dostatek ověřitelných a nezávislých zdrojů dokazující naši encyklopedickou významnost. Kroniky za ně nepovažuju a novinové články o tom, že jsme někde uskutečnili nějakou akci typu dětský den nebo oprava fary nestačí. Celý článek, kterého se týká toto hlasování, z části vnímám jako sebepropagaci, ale k tomu Wikipedie neslouží. Podobných a stejně aktivních organizačních jednotek je v Junáku a dalších organizacích celá řada. Opravdu se mi nelíbí, že se česká Wikipedie stává seznamem kdejakých malých organizací a spolků, zatímco nám tu chybí spousta důležitých hesel. -- Mercy 22:04, 8. 5. 2008
Nijak mi nevadí články o jednotlivých střediscích. Jen by nebylo vhodné, aby se v nich zbytečně opakovaly ty údaje, které by měly být v obecnějších článcích.
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Ivo Minář

Ivo Minář je současný český profesionální tenista. Jeho mateřským klubem je I. ČLTK Praha.
V roce 2000 vyhrál juniorské Mistrovství Evropy, když ve finále porazil svého krajana Tomáše Berdycha. Nejvyššího postavení mezi seniory dosud zaznamenal 20. července 2009, kdy byl klasifikován na 62. místě žebříčku ATP.
Během kariéry vyhrál zatím jeden turnaj ATP ve čtyřhře. Ve dvouhře dosáhl nejlepšího výsledku v roce 2005, když se probojoval do finále turnaje v Sydney, kde prohrál s domácím hráčem Lleytonem Hewittem.
Jeho bratr Jan Minář je také profesionálním tenistou, který byl zatím nejlépe hodnocen v květnu 2008 na 177. místě žebříčku ATP.


Taťána

Taťána je ženské křestní jméno. Podle českého kalendáře má svátek 29. března.
Jedná se o jméno používané nejvíce Rusy. Jeho kořeny sahají až do antického Říma, kde žil slavný rod Tatiů. Již staří Řekové znali slovo tattó, které znamenalo „ustanovovat“, „rozdělovat“. Nejvíce toto jméno proslavily literární Taťány Puškina či Turgeněva.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +0,7%.


Hlubinná psychologie

Hlubinná psychologie je směr psychologie, který odvozuje svůj původ od rakouského psychologa Sigmunda Freuda. Vychází z klasické psychoanalýzy, analytické psychologie, individuální psychologie a neopsychoanalýzy. Pro vývoj psychologie měla hlubinná psychologie velký význam. Mezi nejvýznamnější představitele hlubinné psychologie patří Sigmund Freud, Carl Gustav Jung a Alfred Adler.


Elektronický stabilizační program

Elektronický stabilizační program, běžně označovaný zkratkou ESP z anglického , je rozšíření funkce systémů ABS a ASR. ESP pomáhá stabilizovat automobil pomocí přibrzdění některého z kol a omezením výkonu motoru například při rychlém průjezdu zatáčkou.
ESP je tedy rozšířením systémů ABS a ASR. ESP má informace o rychlosti jednotlivých kol, krouticím momentu motoru, otáčkách motoru, natočení volantu - tedy předních kol automobilu a snímač dostředivého zrychlení. Z těchto veličin dokáže ESP zjistit zda-li se vozidlo nepohybuje ve smyku a pak případně zasáhnout tak, že provede pomocí akčního členu přibrzdění některého z kol a také snížení výkonu motoru.


Nižší rostliny

Nižší rostliny jsou archaickým označením pro tzv. stélkaté bezcévné rostliny. Dnešní věda již s tímto termínem prakticky neoperuje, protože se s ohledem na původní pojetí jedná o skupinu zahrnující naprosto nesourodý konglomerát organismů. Ty v mnoha případech dokonce ani zdaleka nepřipomínají cokoli podobného rostlinám. Dosud objasněné fylogenetické vztahy jednotlivých zástupců nižších rostlin zřetelně poukazují na vnitřní heterogenitu této skupiny, která navíc patrně nepochází ze společného předka. Tzn. není monofyletická a v žádném případě netvoří relevantní taxonomickou jednotku na tradiční úrovni oddělení. Lze shrnout, že pod pojmem nižší rostliny se rozuměly zejména organismy z následujících skupin: bakterie, sinice, řasy, houby, lišejníky a mechorosty. Protože již samotné uvedené skupiny jsou podle nejnovějších poznatků zařazovány do zcela odlišných a jen vzdáleně příbuzných systematických jednotek na úrovni říší, ztrácí existence slovního spojení „nižší rostliny“ zcela své odpostatnění.


Raz, dva, tři

Raz, dva, tři je slavná filmová komedie Billy Wildera - produkce, scénář a režie - z roku 1961 odehrávající se v poválečném Berlíně, těsně před jeho rozdělením berlínskou zdí, jejíž stavba postihla i konec natáčení.
Wilderova, a Molnárova, ostrá a turbulentní satira si bere na mušku všechny strany studené války střetávající se v Berlíně – kapitalisty, komunisty,nacisty, Američany, Němce a Sověty. Tím se výrazně liší od jednostranné kulturní propagandy postihující i filmy tehdejší doby.
Hudba: André Previn, s použitím Šavlového tance od Aram Chačaturjana jakožto centrálního hudebního tématu.
Film byl v roce 1962 čtyřikrát nominován na různé ceny, včetně na Oscara za nejlepší černobílou kameru a na Laurelovu cenu za Špičkovou komedii.


Západní provincie

Západní provincie byla v letech 1976-1989 jednou z deseti provincií Ugandy. Provincie vznikla ze severní a střední části dosavadní Západní oblasti, a její území zahrnovalo zrušená království Buňoro-Kitara a Toro. Centrem provincie bylo město Fort Portal. Na západě provincie sousedila se Zairem, na severozápadě s provincií Nil, na severu a severovýchodě se Severní provincií, na východě pak s provincií Severní Buganda, a na jihu s Jižní provincií. Roku 1989 byla provincie zrušena a její území znovu začleněno do obnovené Západní oblasti.


Göttingenský rukopis

Göttingenský rukopis je nejstarší známá kniha, věnující se modernímu šachu. Své jméno dostal rukopis podle toho, že je uložen v Univerzitní knihovně v Göttingenu. Autor rukopisu je neznámý, i když někteří historici připisují autorství Lucenovi. Většinou je mu přisuzován rok vzniku 1471, je však taktéž možné že pochází z let 1500 - 1505. Je celý psán v latině a je rozdělen do třiceti tří kapitol, ve kterých je rozebráno jedenáct šachových zahájení a třináct šachových problémů, z nichž devět je založeno ještě na starých pravidlech šatrandže.


Muzeum Vysočiny Třebíč

Muzeum Vysočiny Třebíč je muzeum zřizované krajem Vysočina zejména pro území okresu Třebíč; pracoviště má v Třebíči, v Moravských Budějovicích a v Jemnici. V Třebíči sídlí v bývalém benediktinském klášteře, posléze přebudovaném na zámek. Proslulé je expozicí betlémů, dýmek, moravských vltavínů, minerálů a hornin. Zabývá se i historií Třebíčska, řemesel a dolování a každoročně organizuje Třebíčské kouření a veletrh muzeí České republiky.
Muzeum sídlí v bývalém valdštejnském zámku, který byl v 16. století přestavěn z kláštera benediktinů.
Muzeum Vysočiny Třebíč je přímým pokračovatelem muzejní tradice ve městě Třebíči. Jeho historie se počíná v roce 1898. To byl z podnětu prof. Františka Doležala, prvního kustoda, založen Muzejní spolek v Třebíči. Tou dobou už Doležal pečoval o velké množství předmětů, které byly předtím shromážděny pro místní národopisnou výstavu.
Muzeum se dlouho potýkalo s nedostatkem vhodných prostor. Do roku 1913 sídlilo v budově starého chudobince v ulici Sirotčí č. 75 na Jejkově. Poté se přesunulo do budovy č. 103 na Karlově náměstí, jako depozitář přitom částečně sloužil i pivovar. V roce 1918 muzeum získalo další dvě místnosti v tomtéž domě na náměstí. Počet sbírkových předmětů stoupal; roku 1926 to bylo již 3000 kusů. Později muzeum převzalo i sbírku zaniklého Průmyslového musea pro jihozápadní část Markrabství Moravského v Třebíči, založeného roku 1903.
V budově na Karlově náměstí muzeum zůstalo až do druhé světové války. Prostory sloužící muzeu musely být vyklizeny. Sbírkové předměty proto byly uloženy do beden a ty přepraveny na zámek. Tam už zůstaly, neboť zámek byl konfiskován. Muzejní sbírka se současně podstatně rozrostla o mobiliář zámeckého konfiskátu a o majetek vystěhovalých židovských a německých rodin.
V roce 1953 předalo město správu muzea okresnímu národnímu výboru; muzeum se stalo jeho zařízením. V roce 1956 stanul v jeho čele Antonín Bartušek. Vzniklo Západomoravské muzeum. Tou dobou bylo třebíčské muzeum se svou sbírkou čítající 40 000 kusů předmětů a s knihovnou o 30 000 svazcích největším muzeem západní Moravy a Jihlavského kraje.
V lednu 1957 byly v zámku zahájeny práce, které přizpůsobovaly jeho prostory požadavkům provozu muzea.
Muzeum Vysočiny Třebíč se zapojuje i do programu festivalu muzejních nocí.
Třebíčské kouření je soutěž v pomalém kouření dýmek. Koná se od roku 1996. Pořádá ji Asociace dýmkařských klubů České republiky ve spolupráci s Muzeem Vysočina Třebíč.
Soutěžící si donesou vlastní dýmku a pořadatel jim odváží 3 gramy soutěžního tabáku.
Veletrhy muzeí České republiky se v Třebíči konají od roku 1996. Jako každý veletrh i tento dává vystavovatelům možnost prezentovat svou činnost, navazovat kontakty, diskutovat o společných zájmech a problémech v rovině formální i neformální.
Dějepravné soutěžení je další ze stálých akcí muzea. Koná se od roku 2004, a to na jaře. Této soutěže se účastní družstva žáků základních škol z Třebíče a obcí a měst a obcí v jejím okolí.


Spréva

Spréva je řeka v České republice a v Německu. Je 380 km dlouhá. Plocha povodí měří 9793 km2.
Pramení v Západních Sudetech u severního úpatí Lužických hor nedaleko českého území u města Jiříkov. Mezi Neugersdorfem a Ebersbach tvoří česko-německou hranici a v zaniklé obci Fukov v délce několika desítek metrů vniká na české území. Teče přes Středoevropskou rovinu. Vlévá se do Havoly v Berlíně.
Nejvyšších vodních stavů dosahuje na jaře, v létě hladina klesá. Průměrný průtok v ústí je 36 m3/s. Průtok je regulován přehradami a jezery. Zamrzá nepravidelně jen v některých letech.
Řeka je splavněna a vodní doprava je možná v délce 182 km. Je součástí vodní cesty, která spojuje Odru a Labe. Na řece leží města Budyšín, Chotěbuz, Berlín.


Source engine

Byl vytvořen v roce 2004 pro hru Half-Life 2 a její módy. Od té doby je upravován a jsou do něho přidávány další speciální efekty, které ve svém počátku neuměl.


Kozáci

Kozáci jsou skupina lidí, která v současnosti vykazuje prvky národa či etnika. V současné době probíhají intenzivní jednání mezi představiteli kozáků a moskevskou vládou o uznání kozáků jako samostatného národa a o obnovení alespoň omezené autonomie. Představitelé vlády RF se naopak snaží z pozůstatků kozáků vytvořit policejní jednotky a podporuje možnost "vstoupit ke kozákům". V 16. století se začaly v jihoruských stepích usazovat původní kočovné kmeny, zakládaly zde osadya přijímali pod svou ochranu i uprchlíky, kteří se chtěli vymanit z carského nevolnictví. Museli se formovat do bojových skupin, jelikož byli nuceni se bránit proti častým nájezdům asijských nomádů. Svobodný život si nakonec na carovi vymínili výměnou za ochranu hranic ruského státu. Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice Ruské říše a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska. Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. Jinou historii má jen Kubáňské vojsko, které vzniklo přesídlením Zaporožských kozáků do podhůří Kavkazu. Zaporožci bránili expanzi polských knížat a německých rytířů na území Ukrajiny. Poté, co Kateřina Veliká uzavřela s Poláky smlouvu o neútočení a spolupráci, Zaporožci ve vojenských střetech pokračovali a proto byli rozhodnztím panovnice odsunuti z Polské hranice na východ. Celou svou vojenskou historií byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako "britští" Gurkhové.
Původ slova kozák je v tatarském slově kazak, což znamená "svobodný válečník" nebo "bandita". Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici. Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem ale pouze společenskou vrstvou, která se těší neoprávněným výhodám. Postsovětští historici tuto teorii udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou, naplňovala všechny znaky definice genocidy. Podle druhé vznikli především z Polovců, Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů. Skutečnost je taková, že kozáci vznikli usazením původních kočovníků na tzv. Divokém poli, kde začali hospodařit. Postupně u nich získávali asyl uprchlí nevolníci z Ruska. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala součástí Ruské říše, se zachováním značné míry autonomie. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani byli nahrazováni atamany dosazenými z Moskvy.
Hlavní oblasti kozáckého osídlení bylo pohoří Ural, povodí Donu a Dněpru. Původní osídlení kozáků bylo však v povodí Donu, kde sídlilo Donské vojsko a také v povodí Dněpru tzv. Záporožská Síč, kde sídlili Záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Odtud se kozáci dále šířili směrem na východ. Kozáci připojili k Rusku Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Nejznámější jsou Těrské, Zabajkalské, Semirečenské, Ussuriské, Astrachanské, Azovské, atd. Kubánští kozáci pocházejí z Ukrajiny, kde se usídlili na dněperském ostrově Chortycja u Záporoží. Odsud byli carevnou Kateřinou Velikou přesídleni na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. V 17. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů Stěnky Razina a Jemeljana Pugačeva. Později se kozáci stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům genocidu a převážná většina kozáků byla zastřelena, internována nebo alespoň přesídlena do vyhnanství. Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Budonným k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády.
Tradičně jsou kozáci hierarchicky podřízeni atamanovi, nižší důstojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je bulava, zvláštní rituální žezlo nebo palcát. U ukrajinských kozáků byl místo označení ataman používán výraz hetman.
Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené Jemeljanem Pugačevem v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na tureckou hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. Uralští a orenburští kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibiře, zejména pod vedením atamana Timofeje Jermaka.


Garlon

Garlon je selektivní systémový herbicid firmy Dow AgroSciences. Používá se k hubení dvouděložných plevelů a náletových křovin, pro jednoděložné traviny nebo jehličnaté stromy není toxický. Účinnou látkou Garlonu je triclopyr, respektive jeho ester či amin. Přípravek Garlon 4 obsahuje 61,6 % triclopyru, Garlon 3A obsahuje 44,4 % triclopyru. , Garlon 4EC obsahuje 480g triclopyru na 1 l přípravku. Zbytek tvoří tzv. inertní látky, které mají usnadnit aplikaci.
Triclopyr narušuje růst rostlin tím, že je chemicky podobný rostlinným hormonům – auxinům. Je vstřebáván kůrou, listy či kořeny a poté se systémově přenáší do dalších částí rostliny. Akumuluje se v meristémech.
Triclopyr se váže na půdní částice a je málo rozpustný ve vodě. Díky tomu má za normálních okolností malý potenciál pro proniknutí do vodních zdrojů. Na slunci se velmi rychle rozkládá účinkem UV paprsků, poločas rozkladu je méně než 1 den. Půdními mikroorganismy je rozkládán s průměrným poločasem 46 dní na 3,5,6-trichloro-2-pyridinol, který je dále rozložen na oxid uhličitý a organickou hmotu., , je ale udáváno i 90 dní. Triclopyr je poměrně netoxický pro půdní mikroorganismy. Je rovněž málo toxický pro vodní organismy a lehce toxický pro savce. V živých organismech se neakumuluje.


Centre

Centre je jeden z 26 francouzkých regionů, leží uprostřed Francie je to region plný hradů a zámků. Hlavní město je Orléans ale největší město je Tours. Region je složený z bývylých provincií Orléanais, Touraine a Berry a z části Perche. Severovýchodně od Centre je region Île-de-France ve kterém leží Paříž. Regionem protéká řeka Loira.


Tchien-kung

Tchien-kung je plánovaná série tří čínských vesmírných stanic, které mají být obsluhovány loďmi Šen-čou, posádku mají tvořit tři kosmonauti.
Záměr Číny postavit vesmírnou stanici spatřil světlo světa v roce 1998. Tchien-kung 1 má být vypuštěn v letech 2010-2011. Tchien-kung 1 má být malá osmitunová vesmírná laboratoř, s délkou devět metrů a jedním spojovacím uzlem. Tchien-kung 2 už má vážit 20 tun a bude vypuštěn v rozmezí let 2012-2017. Bude mít už dva spojovací uzly. Tchien-kung 3 má být vynesen na oběžnou dráhu v rozpětí let 2017-20. Budou u ní moci být zakotveny až čtyři lodě. Bude složena ze dvou experimentálních a servisních modulů.


Korejská vlajka

Korejská vlajka je používána k reprezentaci obou Korejí při sportovních událostech. Poprvé byla použita v roce 1991, když oba státy soutěžily jako jeden tým na 41. mistrovství světa ve stolním tenise v Japonsku. Výpravy obou států šly pod společnou vlajkou na letní olympiádě v Sydney v roce 2000, letní olympiádě v Aténách v roce 2004, na zimní olympiádě v Turíně v roce 2006 a na Asijských hrách 2006 v Dauhá, ale oba státy pak soutěžily vždy odděleně. Na letní olympiádě v Pekingu v roce 2008 ale vystoupily obě země vystoupily odděleně.
Pozadí vlajky je bílé. Ve středu je modrá silueta Korejského poloostrova spolu s ostrovem Jeju-do na jihozápádě. Vlajka nemá status oficiální vlajky žádného státu.


Klokočná

Obec Klokočná se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 171 obyvatel.
Ve vzdálenosti 6 km severozápadně leží město Říčany, 16 km severovýchodně město Český Brod, 19 km jižně město Benešov a 23 km severozápadně hlavní město Praha.
Podle zápisků v později psané obecní kronice však byla v roce 1140 obec zvaná Klokočno přidělena k farnosti Mnichovické "kam občané chodili do kostela a své milé tamže na hřbitově pochovávali". Kostel byl založen r. 1140 mnichem opatem Silvestrem z kláštera sázavského a v roce 1354 byla u něj postavena fara.


Silniční válec

Silniční válec je stavební stroj určený pro hutnění povrchů silnic. Jeho pracovním nástrojem je běhoun - ocelový válec, lidově též zvaný „kulidlo“.
Z uvedeného výčtu mají dnes praktický význam pouze válce vibrační a statické válce pneumatikové. Ostatní kategorie slouží pouze pro historickou úplnost.


Termodynamika

Termodynamika je obor fyziky, který se zabývá teplem a tepelnými jevy. Sleduje např. jak se stlačením látka zahřeje, jak se dodáním tepla zvýší její teplota apod. Termodynamika tedy zkoumá vzájemné vztahy mezi veličinami, které charakterizují makroskopický stav systému a změny těchto veličin při fyzikálních dějích, které jsou obvykle spojeny s výměnou tepla s okolím soustavy.
Mnohé z vlastností látky lze objasnit bez dokonalé znalosti její vnitřní struktury. Termodynamika byla využívána ještě dříve, než byla známa kinetická teorie látek. Vycházelo se z několika axiomaticky vyslovených pouček, které, v souvislosti se známými vlastnostmi látek, posloužily k odvození dalších vlastností a vztahů. Tento přístup se nazývá fenomenologický.
Termodynamika je postavena na třech tzv. hlavních termodynamických větách. První hlavní věta vyjadřuje zákon zachování energie, druhá hlavní věta říká, že teplo se nemůže samovolně předávat z chladnějšího tělesa teplejšímu, a třetí hlavní věta se týká chování látek v blízkosti absolutní termodynamické nuly.
Stav látky se popisuje pomocí tzv. stavových veličin a rovnic. Stavové rovnice určují vztahy mezi jednotlivými stavovými veličinami.
Bližší objasnění podstaty termodynamických vztahů poskytuje statistická fyzika, která studuje chování velkého množství částic pomocí metod teorie pravděpodobnosti, přičemž vychází z předpokladů kinetické teorie látek, která je důležitou částí molekulové fyziky.
Tání - Tuhnutí - Var - Vypařování - Kapalnění - Sublimace - Desublimace - Fázová přeměna


Svatba mého nejlepšího přítele

Svatba mého nejlepšího přítele je americký romantický film. Jedná se o netradiční hořce romantickou komedii režiséra P. J. Hogana z roku 1997 s Julií Robertsovou, Cameron Diazovou, Dermotem Mulroneyem a Rupertem Everettem v hlavní roli.
Julianne a Michael jsou velmi dobří přátelé již od dob svých studií, kdy spolu krátce chodili. Tehdy se Michael s Julianne dohodli, že pokud se do 28. narozenin neožení nebo neprovdají, tak se vezmou. Julianniny 28. narozeniny se kvapem blíží a na záznamníku jejího mobilu se objevují vzkazy od Michela. Ten nemile překvapené Julianně sděluje, že se bude ženit, ale s úplně jinou, mladší a bohatší dívkou Kimmy. Juliannu zachvátí vlna žárlivosti a uvědomí si, že Michaela velice miluje. Odjíždí tedy do Chicaga na svatbu, kterou se ze všech sil snaží překazit a Michaela tak získat zpět pro sebe, což se jí ani po několikadenním úsilí vůbec nepovede, navíc jí tato činnost psychicky podlamuje i ničí.


Hřib žlučník

Hříb žlučník, též zvaný podhřib žlučový či hřib hořký, lidově také hořčák, žlučák nebo štípák je pro svou palčivě hořkou chuť často považován za nejedlý druh hřibu.
Roste v jehličnatých i listnatých lesích a hlavně mladé plodnice jsou snadno zaměnitelné s jinými druhy jedlých hřibů. U velkých odrostlejších kusů jsou typickým znakem narůžovělé rourky ze spodu klobouku a také často výrazná struktura síťky na noze. Sice není smrtelně jedovatý, ale pro svou hořkou chuť dokáže i jedna mladá plodnice zkazit celé jídlo.
Pokud si houbař není jist, je nejlepší maličký kousek ochutnat přímo na místě v lese, i maličký kousek syrové plodnice má štiplavě hořkou chuť. Existují však recepty, kterak i tento hřib lze upravit do chutné podoby.


Myšenecká slunce

Přírodní památka Myšenecká slunce ev.č. 984 je geologická lokalita, na které se vyskytují turmalínové shluky. Nachází se ve vsi Myšenec, za zdí zadního traktu stavení č.p. 28. Památka spadá pod správu AOPK České Budějovice. Památku je možno navštívit volně ze silnice vedoucí od kostela mezi dvěma staveními.
Chráněny jsou paprsčité turmalínové shluky tvořené dlouhými stébelnatými krystaly skorylu, které vznikly vyloučením z tuhnoucího žulového magmatu. Turmalínové shluky se hojně vyskytují na balvanech a skalách v zahradách mnoha myšeneckých stavení, ale i v jejich kamenném zdivu.
Na místě přírodní památky jsou tři velké shluky skorylu, kdy jeden je dlouhý přibližně 60 cm a je protáhlý převážně vertikálním směrem. Další dva se nacházejí přibližně půl metru až metr na levo od něj. Tyto dva shluky jsou menší a jsou v podstatě vedle sebe. Všechny tři shluky jsou vzájemně rovnoběžné. Samotná tělesa jsou tvořena sloupkovitými krystaly skorylu, které dosahují velikosti řádově několika centimetrů.
V současnosti jsou levé dva shluky dobře viditelné a nepoškozené a pravý shluk je ve spodní oblasti částečně porostlý lišejníkem, který zasahuje i do středové oblasti.
Skoryly se nacházejí v křemenném základu, kde se dá rozpoznat jak čistý bílý křemen tak i místy jeho odrůda v podobě růženínu, který ale není úplně zbarvený, ale spíše má nádechy do růžova. V horní části je i větší těleso živců, které je se skorylem v kontaktu.


Daniel Ben Simon

Ben Simon se narodil v marockém městě Meknes a aliju do Izraele podnikl v roce 1969. V letech 1972 až 1976 sloužil v rámci povinné vojenské služby v brigádě Golani Izraelských obranných sil. Poté studoval na Haifské univerzitě, kde získal titul bakalář ze sociologie a politologie, a na Bostonské univerzitě, kde získal titul magistr v oboru žurnalistiky. Více než deset let pracoval pro deník Davar a později pro Haaretz. Vyučoval žurnalistiku na Sapir College a Rupin College, napsal čtyři knihy a podílel se na natáčení dokumentárních filmů založených na dvou z jeho knih. Je držitele Sokolovovy ceny.
Před volbami do Knesetu v roce 2009 vstoupil do Strany práce. Prohlásil tehdy: „Cítil jsem, že jsem dosáhl maxima svých schopností a vlivu jako novinář. Dospěl jsem k závěru, že góly můžete dát pouze na hřišti a ne v boxu pro reportéry.“ Na stranické kandidátní listině pro parlamentní volby se umístil na jedenáctém místě a díky zisku třinácti poslaneckých mandátů pro Stranu práce se stal poslancem Knesetu.


Orchestr Gramoklubu

Orchestr Gramoklubu byl založen v roce 1935 jako první československý čistě koncertní hot-jazzový orchestr. Orchestr tvořili především studenti.
Jeho založení iniciovali Emanuel Uggé a Jiří Šíma, který byl i jeho dirigentem.
První koncert se uskutečnil v prosinci roku 1935 s sále pražské Unitarie. Orchestr zde hrál v sestavě :
Během dubna 1936 v orchestru nastoupili Géza Toperczer a František Šulc místo Šulce a Brachtla.
Repertoár tvořily americké skladby z tiskových úprav rozřířené třetí trubku, druhý pozoun a třetí altku. Původní tvorbu obstarávali Jiří Traxler a Jiří Šíma.
Soubor příležitostně vystupoval i na tanečních zábavách pod vedením Jiřího Traxlera.


Kvadratické programování

Kvadratické programování je odvětví optimalizace a speciálním typem konvexního programování.
Na řešení úlohy kvadratického programování se používají tzv. komplementární algoritmy, např. Wolfeho metoda nebo Lemkeho algoritmus.


Arts et Métiers

Arts et Métiers je stanice pařížského metra, ležící ve východní části centra města, ve 3. arrondissementu.
Kříží se zde tři linky, 3 a 11. Nástupiště pro linku 11 je ostrovní, a v roce 1994 bylo renovováno. Klasické bílé dlaždice charakteristické právě pro pařížské metro nahradila na počest dvousetletého výročí Conservatoire National des Arts et Métiers měď a sci-fi styl z románů Julese Verna. Autorem této přeměny je Belgičan François Schuiten.
V přestupní chodbě mezi jednotlivými linkami slouží dodnes také jeden unikátní eskalátor s dřevěnými schody.


M5 High-Speed Tractor

M5 High-Speed Tractor byl americký dělostřelecký tahač z doby druhé světové války, používaný od roku 1942.
Stroj byl vyvinut na podvozku tanku M3 Stuart. Jako pohon sloužil šestiválcový benzínový motor Continental R6572 o výkonu 207 hp. Traktor byl vyráběn ve firmě International Harvester a sloužil k tahání děl a houfnic ráže 105 až 155 mm. Jeho výzbroj tvořil protiletadlový kulomet M2 Browning. Stroj byl opatřen navijákem.
Po druhé světové válce byl tahač vyvezený do několika zemí světa, kde sloužil i k civilním účelům.


Milena Foltýnová

Milena Foltýnová byla československá reprezentantka v házené. Hrála v dresu tehdejšího Gottwaldova. V roce 1981 emigrovala do Rakouska, které reprezentovala na LOH 1984 v Los Angeles. Na její počest byl v roce 1995 ve Zlíně uspořádán memoriál Mileny Foltýnové, později známý jako Barum Continental cup.


Jan Brzák-Felix

Jan Brzák-Felix byl československý kanoista, olympionik, který získal dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili z Olympijských her. Žil v Praze.
V Berlíně 1936 vyhrál závod na 1000 m dvojic s Vladimírem Syrovátkou. V Londýně 1948 získal zlato společně s Bohumilem Kudrnou.. O čtyři roky později v Helsinkách 1952 získal stříbro, opět s Bohumilem Kudrnou.


TJ Slovan Bzenec

TJ Slovan Bzenec je český fotbalový klub z města Bzenec, hrající I.B třídu Jihomoravského kraje.
Tým byl založen roku 1928 sloučením Junioru Bzenec a Slovanu Lideřovice. Hrál většinou v okresních soutěžích, největším úspěchem byla účast v župním přeboru v letech 1988-1991. Původně se hrálo na Dúbravě, od sedmdesátých let je nový areál blízko zámku, který hostil i mezistátní zápasy.
Nejslavnější hráči: Antonín Daněček, Alois Pollák. klubové barvy: zelená a bílá stadion: Zámecký park


Grand Prix Evropy 2009

Grand Prix Evropy 2009, 11. závod 60. ročníku mistrovství světa jezdců Formule 1 a 51. ročníku poháru konstruktérů, historicky již 814. grand prix, se po druhé v historii odehraje na okruhu ve Valencii.


Galanta

Galanta je město ležící v Trnavském kraji. V roce 2005 zde žilo 15 873 obyvatel.
Řeka Váh je vzdálená 6 km od Galanty. Nejbližší vodní plochou je Vincovo jezero vzdálené asi 5 km od města Galanta a asi 1 km od města Sládkovičovo.


Ekzém

Ekzém je chronický svědivý kožní zánět. Zánět je neinfekční a může být alergického i nealergického původu. Alergický ekzém, však bývá velmi častý.
Zánět postihuje především pokožku. V akutní fázi se projevuje výskytem svědivých, začervenalých ložisek, na kterých se později tvoří mokvající puchýřky. Pro chronickou formu je typické zhrubnutí kůže a barevné změny kůže.
Atopický ekzém je odvozen od slova atopos. Je to velmi časté onemocnění, jehož výskyt se neustále zvyšuje. V ČR postihuje asi 15 % – 20 % lidí, především dětí.
Lidé trpící tímto ekzémem mají jak imunitní, tak i nervové a kožní odchylky
Vyvolávající alergen bývá zpravidla požit nebo vdechnut, což je důvodem, že mnoho pacientů o alergii zpočátku vůbec neuvažuje. Nejčastějšími alergeny jsou pyl, prach, roztoči, peří, sliny a srst zvířat, bakterie, plísně, potraviny, kovy, a parfémy)
U atopického ekzému je jeden důležitý a pozitivní fakt, že totiž ve většině případů kolem 10. roku věku spontánně vymizí.
Atopický ekzém je možno diagnostikovat podle vzhledu kožních projevů a jejich typických míst, na kterých se vyskytují. Takovéto podezření je samozřejmě ještě nutné doplnit některým laboratorním vyšetřením.
Základ léčby tvoří antihistaminika k potlačení alergických reakcí, v těžších případech pak lokálně podávané kortikoidy. V léčbě samozřejmě nezapomínáme ani na symptomatická opatření, která sice neřeší vyvolávající příčinu nemoci, ale pomáhají nemocnému zvládat příznaky nemoci a co nejlépe se s nimi vyrovnávat. A o to také nakonec jde. V rámci symptomatických opatření dbáme na důkladné a pravidelné promašťování kůže, vyhýbáme se naopak všem přípravkům a látkám, které kůži vysoušejí. V případě potřeby pečlivě dezinfikujeme všechna – i drobná – poranění a defekty vzniklé na kůži škrábáním či olupováním.
Kontaktní ekzém vzniká přímým stykem pokožky s určitým materiálem, látkou nebo alergenem. Když chemická látka poškodí pokožku přímo, hovoříme o iritačním ekzému. Příkladem může být poškození kůže kyselinou nebo louhem. Poškození často způsobují i mycí a prací prostředky používané v domácnosti.
Kontaktem pokožky s alergenem vzniká alergický ekzém. Příčinou jeho vzniku je přecitlivělost imunitního systému, která se projeví nepřiměřeným rozsahem imunitní odpovědi a vznikem zánětu.
Kontaktní ekzém je vyvolán přímým stykem kůže s alergenem. Alergen jako u všech ostatních alergických onemocnění aktivuje imunitní buňky, které pak do kůže uvolní dráždivé látky způsobující zánětlivou reakci.
Pokud se kůže s alergenem setkává opakovaně, imunitní buňky reagují stále rychleji a silněji. K typickým příznakům kontaktního ekzému patří zčervenání kůže s tvorbou svědících a mokvajících pupínků. Chronická forma se projeví hrubou, suchou a popraskanou kůží, svěděním a ulupováním kůže.
Diagnostiku provádí alergolog prostřednictvím epikutánních testů. Na záda se nalepí proužky náplasti s testovanými alergeny. Po dvou dnech se náplast odlepí a lékař zhodnotí kožní reakci pod náplastí.
Pro správnou léčbu kontaktního ekzému je především potřeba vyhnout se vyvolávajícímu alergenu. Užívají se antihistaminika a lokální kortikosteroidy, důležité je pravidelné promašťování kůže.


Z Ledské

Rod pánů z Ledské se dělí na dva příbuzné rody. Sídlo, podle kterého získali jméno, je tvrz Ledská u Kostelce nad Orlicí. Společný znak: protáhlá dvojice rohů, ve špici rozšířena do trychtýře, ozdobená račími klepety.


Grand Prix Číny 2006

Trofej pro vítězného Michaela Schumachera předával ministr sportu Yu Zai Qing. Pro druhého v cíly Fernanda Alonsa premier Šanghaje Yang Xiaodu. Třetí Giancarlo Fisichella převzal cenu od Yana Sanchanga generálního ředitele Automobile & Motorcycle Sports Administration . Vítěznému týmu Ferrari předal cenu Wang Tiangu prezident China Petroleum & Chemical Corporation.


Budapešť

Budapešť je hlavní město Maďarska, hospodářské, dopravní a kulturní centrum země, 8. největší město Evropské unie. Je také správním centrem Pešťské župy. Velkoměsto vzniklé roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí, se rozkládá na obou březích řeky Dunaje. Na ploše o rozloze 525 km2 zde žije 1,7 milionu obyvatel, v aglomeraci pak 2,45 milionu osob.
Dunaj, který protéká městem od severu k jihu v délce 28 km, vytváří několik ostrovů; nejvýznamnější z nich jsou Markétin, který se rozkládá v centrální části města a Csepelský, na kterém se rozkládá velká část jižní Budapešti. Průměrný průtok Dunaje v maďarské metropoli činí 2 330 m3/s. Řeka dělí město na dvě části výrazně odlišného krajinného rázu. Zatímco levobřežní část se rozkládá na rovině, pravý břeh je značně kopcovitý – Budínské vrchy dosahují na území města výšky 527 m; nejnižším místem je hladina Dunaje. Centrum města leží v nadmořské výšce 105 m. V Budínských vrších se nachází několik turisticky přístupných jeskyní. Hlavním přírodním bohatstvím města jsou termální prameny, díky mimž je Budapešť největším lázeňským městem světa. Podnebí je středoevropské, mírně kontinentální. Průměrná lednová teplota je -2°C, v červenci pak 22°C; roční úhrn srážek se pohybuje kolem 620 mm.
Již v 1. století př. n. l. u pramenů na úpatí Gellértova vrchu sídlili Keltové. Kolem roku 89 n. l. založili Římané severně od dnešního centra osadu Aquincum. K ochraně zdejšího přechodu přes Dunaj bylo i na protějším břehu zřízeno opevněné Contra Aquincum. V Aquincu byla umístěna vojenská posádka a roku 106 se stalo hlavním městem provincie Pannonia Inferior. Ve své době se jednalo o dosti velké sídlo; počet obyvatel se odhaduje na 20 000. Úpadek Římské říše a období stěhování národů znamenaly také vylidnění Aquinca. V Panonii se vystřídali Hunové, Ostrogóti, Langobardi, Avaři, Slované a nakonec počátkem 10. století se zde usadili Maďaři vedení knížetem Arpádem, který si zvolil za své sídlo dunajský ostrov Csepel.
Když se počátkem 10. století v Panonii usadili Maďaři, stal se jedním z jejich opěrných bodů Budín na pravém břehu Dunaje v těsném jižním sousedství někdejšího Aquinca. Původ názvu se vykládá různě - buď ze jména Arpádova mladšího bratra Budy nebo ze slovanského výrazu, znamenajícího příbytek, stavení. V pozdějších dobách byl Budín jedním ze sídel uherských panovníků (vedle Ostřihomi a Stoličného Bělehradu. Za pohanské vzpoury roku 1046 byl na kopci u Budína umučen csanádský biskup Gerhard; jeho jménem je vrch nazýván dodnes. Na levém břehu se Pešť poprvé připomíná k roku 1148; samo osídlení však je zjevně již slovanského původu, jak o tom svědčí jmého. Slibný vývoj však roku 1242 narušil mongolský vpád, který zpustošil celou středovýchodní Evropu. Uherský král Béla IV. poté přikázal stavět po celé zemi pevné kamenné hrady. Jedna z takových silných pevností vyrostla na vysokém kopci jižně od Budína, dnešním Hradním vrchu. Od roku 1261 zde až do 16. století sídlili uherští králové. Kolem nového hradu se brzy rozrostlo město, které převzalo název staršího sídla v severním sousedství - Budín.
Budín i Pešť vzkvétaly zejména za vlády Zikmunda Lucemburského a Matyáše Korvína. Převážně na budínském hradě sídlili také v letech 1490 až 1526 čeští králové Vladislav a Ludvík. Za vlády Jagellonců čítalo budapešťské trojměstí kolem 25-30 000 obyvatel a patřilo spolu s Prahou, Vídní a Krakovem k největším sídlům střední Evropy. Město bylo důležitým střediskem obchodu s dobytkem a vínem. Vše změnila turecká expanze.
Po vítězství v bitvě u Moháče roku 1526 Turci brzy opanovali velkou část Uher. Budín se od roku 1541 na půldruha století z metropole uherského státu stal provinčním městem - sídlem budínského pašaliku. Řada křesťanských kostelů byla změněna v mešity či zbořena, velký počet německých a maďarských měšťanů odešel, hlavně na sever. Místo nich se v Budíně a okolí hojně usazovali Srbové, Arméni a Řekové – porobené národy Osmanské říše. Nejvíce Srbů žilo ve čtvrti Taban, jižně od hradu. Dodnes srbskou minulost v Budapešti, Szentendre a jinde v okolí připomíná řada pravoslavných kostelů či místní názvy začínající na Rác. I po Turcích je stále možné spatřit stopy - muslimským poutním místem je dodnes mauzoleum derviše Güla Báby ze 40. let 16. století ve čtvrti Rózsadomb severně od hradu. Uherské lázeňství se protlo s osmanským, došlo k rozvoji nemalého počtu koupelí. Mnohé dodnes fungující lázně pocházejí ještě z časů tureckého panství.
Teprve roku 1686 byl Budín po těžkém šestitýdenním obléhání dobyt habsburským vojskem a většina Uher tak vysvobozena z turecké nadvlády. Město se z válek brzy vzpamatovalo a opět začalo růst. Do Budína byly z Bratislavy přeneseny hlavní uherské úřady. Ke konci 18. století měla tři města dohromady kolem 40 000 obyvatel, ale stále postrádala větší mezinárodní význam. Na modernizaci Pešti a Budína měl velkou zásluhu hrabě István Széchenyi - kupříkladu inicioval postavení prvního mostu přes Dunaj, který dnes nese jeho jméno. Za maďarské revoluce v letech 1848/1849 byla tři města nakrátko sjednocena, ale po potlačení povstání bylo toto nařízení odvoláno, ba co víc, na Gellértově vrchu vyrostla mohutná citadela, jejíž děla měla zastrašit vzpurné Maďary. O to větší bylo nadšení, s jakým byla záhy po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 pobořena. Nyní, když byla uznána existence maďarského státu, již nic nebránilo sjednocení měst. Pešť, Budín a Starý Budín byly sloučeny 1. ledna 1873.
Zejména Pešť se rychle proměnila v evropské velkoměsto soupeřící s Vídní. Vyrostly široké bulváry, převážně v západní části města a předměstí se zelenými parky. Velkorysá výstavba vyvrcholila roku 1896 oslavami tisícího výročí „záboru země“. Počet obyvatel Pešti se během 19. století zdvacetinásobil. Kromě Maďarů tvořili značnou část obyvatelstva Němci a Židé, velký byl i příliv Slováků a příslušníků jiných národností z celé země. Přibývaly nové továrny a nádraží, rozvíjela se městská doprava; Budapešť se stala hlavním dopravním uzlem v Uhersku.
Porážka v první světové válce a rozpad Rakousko-Uherska znamenaly těžký otřes. Nové Maďarsko bylo ve své rozloze drasticky zmenšené na třetinu a jeho metropole poněkud zbytnělou hlavou na malém těle. Přesto však rozvoj Budapešti pokračoval. Přibývala rozsáhlá předměstí běžných činžovních domů; objevila se i hodnotná urbanistická řešení, jako Wekerleho sídliště z 20. let. Roku 1930 překročil počet obyvatel hranici jednoho milionu.
Druhá světová válka ve městě zanechala obrovské škody. I přes úsilí, které na jejich záchranu vyvinul švédský diplomat Raoul Wallenberg byla většina zdejších Židů odvlečena do vyhlazovacích táborů. V roce 1944 ustupující německá armáda vyhodila do povětří všechny mosty přes Dunaj a následujících 6 měsíců se zuřivě bránila na pravém břehu. Zejména Hradní čtvrť byla dělostřeleckou palbou téměř srovnána se zemí. Během několika let po osvobození byly nejhorší rány zaceleny, ačkoliv například obnova mostů byla relativně nákladná. Město bylo osvobozeno rudou armádou 13. února 1945.
V roce 1950 bylo zavedeno dodnes platné správní členění města. Na podzim 1956 se právě Budapešť stala centrem revoluce, která se pokusila o odstranění komunistické moci. Lidové povstání bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky. Konsolidovaný režim Jánose Kádára od 60. let podnikl určité liberální ústupky, čímž si vysloužil přezdívku „gulášový socialismus“. V polovině 80. let dosáhla Budapešť největšího počtu obyvatel; od té doby se toto číslo pomalu snižuje. Komunistickou éru definitivně ukončily svobodné volby 1990.
Z hlediska správního je Budapešť rozdělena do 23 obvodů označených římskými číslicemi. Číslování jde přibližně ve směru hodinových ručiček od středu k okraji města. Toto rozdělení pochází z roku 1950. Tehdy bylo zřízeno 22 obvodů, ale později vznikl ještě obvod XXIII. vyčleněním z obvodu XX. Budapešť jako hlavní město Maďarska je jednou ze 40 územněsprávních částí země. Primátorem Budapešti je od roku 1990 již čtvrtým volebním obdobím Gábor Demszky.
Budapešť je hlavní dopravní křižovatkou Maďarska. Oba břehy Dunaje zde spojuje 8 silničních a 2 železniční mosty. Nejstarší a nejznámější je Széchényiho most z roku 1849.
Hlavní autobusové nádraží je Stadiónok; v okrajových částech Budapešti je několik dalších terminálů pro regionální dopravu. Ve výstavbě je dálniční okruh kolem města; zprovozněna zatím necelá polovina. Z Budapešti se paprskovitě rozbíhají hlavní silniční i dálniční tahy do celého Maďarska a sousedních zemí. Na severozápad dálnice M1: Budapešť - Tatabánya - Győr - Vídeň; na severovýchod M3: Budapešť - Hatvan - Gyöngyös; na jihovýchod M5: Budapešť - Kecskemét - Segedín; na jihozápad M7: Budapešť - Balaton - Nagykanizsa -Záhřeb. V parčíku na západním předpolí Řetězového mostu stojí kuriózní pomník - symbolický „nultý“ kilometr maďarské silniční sítě.
První železniční trať Budapešť - Vác byla dána do provozu v roce 1846. V Budapešti je sedm větších nádraží a několik desítek vlakových zastávek. Každé z trojice nejvýznamnějších nádraží nese název podle směru, kterým je z něho vypravována většina vlaků, tj. Nyugati, Keleti a Déli. Rychlodráha spojuje Budapešť s několika blízkými městy - Szentendre, Gödöllő, Csepel a Ráckeve.
Budapešť je významným říčním přístavem na Dunaji, spojujícím střední Evropu s Černým mořem. Hlavní nákladní přístaviště se nachází v jižní části města na ostrově Csepel, osobní lodě kotví v centru Pešti - „rakety“ spojující Budapešť s Vídní u Bělehradského nábřeží, lodě do Visegrádu a Ostřihomi na nábřeží u Reduty.
Budapešťské letiště je situováno na samém jihovýchodním okraji města, asi 15 km od centra. Má tři terminály: Ferihegy 1, Ferihegy 2A a Ferihegy 2B. Letiště ročně odbaví téměř 5 milionů cestujících.
Budapešť má hustou a kvalitní síť městské hromadné dopravy. Dopravní prostředky jsou rozmanité:
Metro sestává v současné době ze tří tras o 42 stanicích, čtvrtá je ve stavbě.
Autobusy zajišťují dopravu na celém území města, téměř výhradně pak v kopcovitých čtvrtích na západě. Střed Pešti a nábřežní části jsou obsluhovány tramvajemi. V Pešti je v provozu též 15 trolejbusových linek. Zajímavou výletní atrakcí v Budínských vrších je ozubená dráha a Dětská železnice.
Budapešť je sídlem více než tří desítek vysokých škol. Nejznámější je Univerzita Loránda Eötvöse, původně založená v Trnavě roku 1635 a do nynějšího působiště přenesená roku 1777.
Cikánská hudba, pikantní jídla, čardáš a tokajské víno. Právě za tímhle cestují obvykle návštěvníci do maďarské metropole ležící na řece Dunaji.
Levému břehu nejdříve dominuje mohutný královský palác obehnaný kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu.
Pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem. Nejnápadnější stavbou pravého břehu je neogotická budova parlamentu, sto let stará, 268 m dlouhá a 96 m vysoká. Má téměř 700 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby v zemi. Je považován za jednu z největších vládních budov v Evropě.
Roku 1896 k oslavě tisíceletého výročí země bylo na severozápadním okraji tehdejší Pešti zbudováno náměstí Hrdinů. Soubor sloupů, věnovaný nejdůležitějším postavám maďarských dějin.
Bazilika svatého Štepána – kostel zasvěcený prvnímu maďarskému křesťanskému králi. Váci utca – jedna z nejvýznamnějších ulic v centru metropole. Ač se nejedná o rušnou třídu, je ukázkou měnících se architektonických stylů 19. a 20. století a také významným místem pro trávení volného času. V současné době zde sídlí např. módní obchody.
Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Nachází se zde přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů.
V Budapešti nepřijdou zkrátka ani milovníci zeleně; město má velký počet parků a lesů:
Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více jak stovka termálních pramenů a studní. Metropole stojí více méně na bublající půdě. Celkem 123 pramenů zde denně vychrlí více než 70 milionů litrů vody o teplotě 26-76 °C. Léčivé vlastnosti pramenů jsou různé, takže každé lázně se zaměřují na jiné choroby.
Královské lázně, lázně Raitzen a Rudas jsou provedeny v římském, případně tureckém stylu, zatímco lázně Széchenyi byly zbudovány ve stylu neoklasicistním.


Přehvozdí

Obec Přehvozdí se nachází v okrese Kolín, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 222 obyvatel.
Ve vzdálenosti 5 km severně leží město Český Brod, 13 km západně město Říčany, 16 km severozápadně město Čelákovice a 19 km severně město Lysá nad Labem.


Bubeneč

Bubeneč je městská čtvrť Prahy a katastrální území na levém břehu Vltavy. Součástí Bubenče je i celý Císařský ostrov, Stromovka a Výstaviště. Většina Bubenče patří do obvodu a městské části Praha 6, Stromovka a zástavba jižně od Buštěhradské dráhy je součástí Prahy 7. V letech 1904–1921 byl Bubeneč městem.
Bubeneč, původně nazývaný Přední Ovenec, je poprvé připomínán roku 1197. Dne 26. října 1904 získala obec Bubeneč status města a zároveň jí byl udělen i městský znak. Privilegium na používání znaku však Bubeneč obdržel až 17. února 1905. Dnešní název Bubeneč je nejspíš založen na německé výslovnosti českého Vovenec nebo odvozen od názvu blízké obce Bubny.
Součástí Prahy se Bubeneč stal 1. ledna 1922 na základě zákona č. 114/1920 Sb. o vzniku Velké Prahy, a v jejím rámci se stal součástí obvodu Praha XIX. Od roku 1960 je území Bubenče rozděleno mezi městské obvody Praha 6 a Praha 7.
 Image:Praha Bubenec - Peleova vila.jpg|Pelléova vila Image:Praha Sparta.jpg|Stadión Sparty na Letné


Vzájemná poloha dvou kružnic

Jako vzájemná poloha dvou kružnic se v geometrii označuje počet průsečíků a poloha dvou kružnic. Tato poloha je závislá na velikosti poloměrů jednotlivých kružnic r1, r2 a vzdálenosti jejich středů s.
Jsou-li kružnice zadány svými rovnicemi, lze jejich vzájemnou polohu určit řešením odpovídající soustavy rovnic.


Pochod Praha-Prčice

Pochod Praha – Prčice je nejznámější organizovaný turistický a dálkový pochod v České republice. Na jeho založení v roce 1966 se podíleli Jiří Dvořák, hlavní redaktor časopisu Turista, a Ing. Karel Kulle, ve spolupráci s místním rodákem a sportovním propagátorem Stanislavem Ratajem. Pochod se obvykle koná v polovině května.
Po zaplacení startovného obdrží účastník mapu pochodu, do níž po cestě na kontrolních bodech získává razítka. Jedno z kontrolních stanovišť se nachází například u zámku ve Vrchotových Janovicích, další kontroly jsou zapsány v průvodce pochodem a na trase se nachází i kontroly tajné. Jako suvenýr v cíli obdrží každý došlý pochodník tradiční „Prčický škrpál“, nazývaný díky své podobě „botička“ a tatranku od sponzora pochodu.
První ročník se uskutečnil 17. dubna 1966 a trasa z Prahy měřila 65 km. Od roku 1970 se počet tras postupně rozšiřoval o trasy z jiných míst, měnil se přes rekordních 24 a přes 9 tras v období útlumu až po současných 22 pěších tras.
Nejkratší měří obvykle kolem 23 km, tradiční nejdelší trasa, z Prahy, mívá kolem 75 km. Nejkratší trasa je označována jako dětská, pro všechny kategorie účastníků jsou určeny trasy délky od 26 km, nejdelší trasy se smí účastnit jen dospělí pochodníci.
Tradiční starty pochodu: Praha-Háje, Týnec nad Sázavou, Čerčany, Benešov, Bystřice u Benešova, Olbramovice, Votice, Střezimíř, Tábor, Mladá Vožice, Sedlčany, Milevsko, Petrovice u Sedlčan.
V roce 2005 byla akce poprvé rozšířena i o cyklistickou trasu, v roce 2007 o cyklistické trasy z Prahy, Milevska a Tábora a vozíčkářskou trasu z Miličína. Ve spolupráci se sokolskou jednotou SKV Sokol München se má od roku 2008 stát jednou z tras i mezinárodní cyklistická jízda Zwiesel – Prčice.
V roce 1966 se na trasu o délce 65 km vydalo 469 pochodníků. Největší účast, 35 732 turistů, byla zaznamenána v roce 1981. Počet účastníků i tras klesal až do roku 1994, kdy se zúčastnilo pouhých 7715 účastníků na devíti trasách, od té doby se opět účast i počet tras s kolísáním zvyšují a v posledních letech vyráží kolem 20 000 účastníků, přičemž na hlavní trasu z Prahy vyráží kolem 300–400 pochodníků.
Hlavním organizátorem pochodu je Klub českých turistů. Pořadatelé pochodu z odboru turistiky MV ČSTV Praha se v roce 1991 vyčlenili do samostatného odboru Praha–Prčice v rámci obnoveného KČT. Vyznačení a organizaci jednotlivých tras mají na starosti různé místní a oblastní organizace KČT a spřátelených organizací. Organizátoři pochodu úzce spolupracují rovněž s městským úřadem Sedlec-Prčice a s živnostníky zajišťujícími občerstvení a jiný stánkový prodej v cíli i na trasách pochodu.
Na pochod se opakovaně vydávají i některé známé osobnosti, například čelní představitelé různých politických stran. Medializována byla například účast nynějšího prezidenta České republiky Václava Klause.
Organizátoři pochodu se od té doby od jakéhokoliv politického využití akce distancují. Reklamní spolupráci s firmami vyrábějícími například výrobky související s turistikou se naproti tomu nebrání. V roce 2009 byly hlavním reklamními partnery Tatranky, výrobce čajů Jemča a odpachovač bot Kiwi. V minulosti například Coca-Cola či vydavatel map Freytag & Berndt.
V den konání pochodu bývá pravidelně posilována železniční doprava zejména na trati Praha – Tábor. Vlaky vezou posilové vozy a je vypraveno i několik posilových vlaků. V tento den dopoledne také zastavují všechny rychlíky mimořádně ve stanicích startů pochodu a odpoledne ve stanici Heřmaničky. Z Prčice jezdívá mimořádná autobusová doprava k nádraží v Heřmaničkách, mimořádné autobusy jezdí z Heřmaniček i do některých startovních měst, která jsou mimo benešovskou železniční trať.
 File:Občerstvení-hasiči Mezné.jpg|Občerstvení na trase pochodu v hasičské zbrojnici v Mezném File:Prčice v den pochodu.jpg|Náměstí v Prčici v den pochodu File:Pochod Praha-Prčice, fronta na mapy.jpg|Fronta u placení pochodného v Olbramovicích
 File:Kyvadlové autobusy Prčice 2.jpg|Jízdenky na kyvadlové autobusy se prodávají mimo vozidlo File:Prodej jízdenek Heřmaničky.jpg|Improvizovaný prodej vlakových jízdenek ve stanici Heřmaničky File:Nádraží Heřmaničky.jpg|Pochodníci čekající na vlak po skončení pochodu File:Hlavak-lide pri PPP.jpg|Ranní masový odjezd pochodujících z pražského hlavního nádraží


Phthiraptera

Phthiraptera je řád hmyzu známého jako vši a všenky. Vši a všenky byly dříve samostatné řády, které byly zrušeny, protože jsou parafyletické. Český název pro tento řád nebyl zaveden. Na celém světě existuje více než 3000 druhů.
Phthiraptera je velmi malý hmyz, který je sekundárně bezkřídlý. Parazitují na ptácích a savcích.


Lockheed Martin F-35

Známý vesmír je fiktivní vesmír, který stvořil Larry Niven pro své povídky a literární díla. Nyní je přístupný i dalším autorům, kteří ho rozšiřují a dopracovávají.


Železniční stanice

Železniční stanice je dopravna s kolejovým rozvětvením určená pro řízení sledu vlaků, odbavování cestujících a nákladu. Je vybavena výpravní budovou s dopravní kanceláří a odbavovacími prostory pro cestující. Obvod železniční stanice je ohraničen vjezdovými návěstidly. Tato návěstidla jsou umístěna minimálně 50 m před krajní výhybkou. Ostatní místa určená k nástupu a výstupu cestujících, která nesplňují tyto náležitosti, nazýváme železničními zastávkami.
Termín stanice je v železniční dopravě přibližně synonymní s pojmem nádraží. Ten sice není zaveden Zákonem o dráhách, ale je užíván v některých dalších právních nebo technických předpisech i v oficiálních názvech některých stanic. Slovem nádraží se označují i dopravny bez osobního provozu.
Na speciální železniční dráze se za stanice považují i dopravny bez kolejového rozvětvení.
Vyhláška č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, v úvodu zavádí slovo stanice jako legislativní zkratku označující stanice i zastávky. Proto v textech týkajících se přepravních vztahů ale i například v místních názvech se slovy stanice nebo nádraží označují i zastávky.
Staniční koleje se označují pořadovými čísly. Hlavní kolej je označena číslem 1, popř. jde-li o stanici na dvoukolejné trati, pak mají hlavní koleje čísla 1 a 2, u tříkolejných tratí se prostřední kolej očísluje nulou. Další staniční koleje vlevo, pokud se díváme ve směru od začátku trati k jejímu konci, se označují lichými čísly, vpravo se pak použijí čísla sudá Čísla se mohou dále rozšiřovat písmeny, což se používá při označení kolejí navazujících, nebo desítkovými, popř. stovkovými sériemi kolejí
Pro cestující se obvykle užívá v hlášení staničního rozhlasu prosté číslování kolejí podle jejich pořadí směrem od staniční budovy, které platí výjimečně i jako dopravní. Tento postup se dopravně uplatňuje rovněž tam, kde celé nádraží sestává ze série/ sérií stovkových kolejí.
Traťové koleje se číslují podle umístění vzhledem k začátku a konci trati zleva doprava, při tříkolejné trati je prostřední kolej zpravidla nultá. Koleje staniční navazují číselně na koleje traťové, takže první traťová kolej přechází u vjezdového návěstidla v první staniční kolej, druhá traťová ve druhou staniční atd.


Nebe nezná vyvolených

Nebe nezná vyvolených je román německého spisovatele Ericha Marii Remarqua. Jedná se o příběh lásky na pozadí automobilových závodů. Román vycházel na pokračování roku 1959 v hamburském magazínu Kristall pod jménem Vypůjčený život. Poprvé byl vydán v knižní podobě roku 1961.
Hlavní postava jménem Clerfayt je automobilovým závodníkem jdoucím navštívit svého kolegu ve švýcarské nemocnici. Potká mladou belgickou dívku Lillian trpící tuberkulózou. Její nemoc se již nachází v posledním stádiu a Lillian by si místo čekání na smrt chtěla užít posledních pár měsíců svého života. Spolu s Clerfaytem objíždí Evropu a poznává věci, které nikdy dřív nezažila. Clerfayt jí později poví, že by se s ní chtěl usadit, to však Lillian odmítá. Během jednoho závodu Clerfayt utrží smrtelná zranění, na jejichž následky zemře v nemocnici. Lillian se posléze vrací zpět do Švýcarska, kde o šest týdnů později umírá.
Roku 1977 byl natočen film založený na ději románu jménem Bobby Deerfield s Al Pacinem v hlavní roli.


Borůvkův algoritmus

Borůvkův algoritmus je algoritmus pro nalezení minimální kostry v grafu, jehož hrany mají různé ohodnocení.
Poprvé byl publikován roku 1926 Otakarem Borůvkou jako metoda pro konstrukci efektivní elektrické sítě na Moravě. Algoritmus byl znovuobjeven Gustavem Choquetem roku 1938, poté znovu Florekem, Łukasiewiczem, Perkalem, Steinhausem a Zubrzyckim roku 1951 a ještě jednou v 60. letech Sollinem. Jelikož Sollin byl z předcházejícího výčtu jediným vědcem ze západu, algoritmus je často označován jako Sollinův algoritmus, především v literatuře týkající se paralelního zpracování dat.
Je možné ukázat, že asymptotická časová složitost Borůvkova algoritmu je O, kde N je počet vrcholů a M počet hran grafu.


Jokosuka

Jokosuka je přístavní město v prefektuře Kanagawa v Japonsku. Nachází se na západním břehu Tokijského zálivu na poloostrově Miura. Rozprostírá se napříč celým poloostrovem až k zálivu Sagami na západě.
Dnes je Jokosuka 12. nejlidnatějším městem v regionu Kantó a svoji vojenskou námořní základnu tu mají Japonské námořní síly sebeobrany a americká pacifická 7. flota.
V roce 1063 založil Muraoka Tamemiči na místě dnešní Jokosuky hrad Kinugasa a přijal příjmení Miura. Hrad padl během bitvy u Kinugasy v roce 1187.


Aleš Mihula

MUDr. Aleš Mihula byl chirurg ortoped a primář ortopedického oddělení Vojenské nemocnice v Hradci Králové. Nejvíce se proslavil operací kolena olympijskému vítězi ve skoku na lyžích - Jiřímu Raškovi.


Mratín

Obec Mratín se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 760 obyvatel. Ke dni 31.7.2009 je obyvatel již 1000.


Polorovina

Polorovina je část roviny, která vznikne rozdělením roviny jednou přímkou.
Přímka, která rozdělila rovinu, se nazývá hraniční přímka poloroviny. Pro bližší určení poloroviny se v polorovině volí další bod neležící na hraniční přímce, tento bod se nazývá pomocný bod.
Polorovinu lze znázornit např. pomocí rovnoběžného promítání, polorovina se zapisuje pomocí hraniční přímky a pomocného bodu se symbolem šipka.
Opačná polorovina k dané polorovině je polorovina, která leží ve stejné rovině, má s danou polorovinou stejnou hraniční přímku, ale opačný směr.
Průnik dvou polorovin, jejichž hraniční přímky jsou rovnoběžné, označujeme jako pás určený hraničními přímkami obou polorovin. Vzdálenost obou hraničních přímek je tzv. šířka pásu.


Mendelovy zákony dědičnosti

Mendelovy zákony dědičnosti poprvé objevil Gregor Mendel. Shrnují pravidla, která se uplatňují při dědičnosti znaků pohlavím neovlivněných, které kódují geny náležícími k různým genovým vazebným skupinám.
Zákon o volné kombinovatelnosti alel s výjimkou genů ve vazbě


Švédská liga ledního hokeje 1975/1976

Sezóna 1975/1976 byla 1. sezonou Elitserien. Elitserien vznikla jako nástupkyně Švédské 1. ligy a stala se nezávislou na Švédském hokejovém svazu. Mistrem se stal tým Brynäs IF. Poslední dva týmy hrály baráž o udržení.


Place des Fetes

Place des Fetes je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 7bis a linkami 11 v 19. pařížském arrondissementu. Vchod do stanice ve stylu art deco se nachází na malém náměstí s parkovou úpravou - Place des Fetes. Metro je v této části linky jednosměrné, tj. vlaky jezdí pouze ve směru ze stanice Botzaris do stanice Pré Saint-Gervais.
Stanice byla otevřena 8. ledna 1911 jako součást boční větve linky 7. Dne 28. dubna 1935 byla stanice rozšířena o přestup na nově otevřenou linku 11. Dne 3. prosince 1967 se severní větev linky 7 mezi stanicemi Louis Blanc a Pré Saint-Gervais stala samostatnou linkou s označením 7bis a stanice Place des Fetes se stala její součástí. Starší nástupiště je postaveno do oblouku, po jeho stranách vedou koleje.
Na nástupišti 7bis směřuje jednosměrná kolej do stanice Pré Saint-Gervais. Další, pro veřejnost neužívaná kolej, vede přes uzavřenou stanici Haxo do Porte des Lilas. Po této koleji bude možné spojit linky 7bis a 3bis v jednu novou.
Název dostala stanice podle náměstí, na kterém tehdejší město Belleville, které je dnes součástí Paříže, pořádalo veřejné oslavy a svátky.


Émile Bernard

Émile Bernard byl francouzský malíř, představitel neoimpresionismu. Byl i teoretikem umění a spisovatelem.


Steve Yzerman

Steve Yzerman je bývalý kanadský profesionální hokejista, jedna z největších osobností kanadského hokeje.
Steve Yzerman již jako velmi mladý prokazoval svůj hokejový talent a tak byl roku 1983 draftován týmem NHL Detroit Red Wings.
V té době skomírající Rudá křídla neváhala a hned v následující sezoně jeho služeb využila. Yzerman, ač mladý se rychle adaptoval a hned v první sezoně zaznamenal 87 bodů za 39 gólů a 48 asistencí v osmdesáti zápasech a umístil se na 2. místě v hlasování o nejlepšího nováčka NHL.
I v následujících letech „StevieY“ svůj talent nadále rozvíjel a tak již roku 1986 byl jmenován kapitánem, nejmladším v týmové historii. Začal se tak kolem něho utvářet nový tým. A skutečně, po letech temna se Red Wings opět pravidelně začali účastnit play-off. Zároveň se dařilo i Yzermanovi, který v sezoně 1988/89 dokázal nasbírat 155 bodů za 65 gólů a 90 asistencí, což mu vyneslo Lester B. Pearson Award pro nejlepšího hráče NHL v hlasování ostatních hokejistů. I tak ale stále něco scházelo k tomu, aby detroitští mohli pomýšlet na zisk Stanley cupu.
Tím něčím byl veleúspěšný trenér Scotty Bowman, který tým převzal v roce 1993. Yzerman jím byl donucen potlačit své ofenzivní choutky ve prospěch mužstva, což mělo za následek proměnu Steva v komplexního hráče, který byl schopen dovést tým k vítězství ve Stanley cupu. V roce 1995 se Red Wings konečně probojovali, poprvé od roku 1966, do finále Stanley cupu, kde ale podlehli New Jersey Devils. Rok nato ale již byli Red Wings úspěšnější, a tak se poprvé po dvaačtyřiceti letech dočkali v Detroitu Stanley Cupu. O rok později se partě okolo Yzermana podařilo triumf zopakovat, Yzerman navíc obdržel Conn Smyte Trophy pro nejužitečnějšího hráče Play-off. V hokejovém Detroitu se Steve Yzerman stal modlou, panem nedotknutelným.
Po čtyřech letech kralování základní části NHL, avšak neúspěchů v Play-off, se Rudým křídlům znovu podařilo roku 2002 dosáhnout na Stanley cup, znovu s vydatnou pomocí svého dlouholetého kapitána, který navíc v roce 2000 získal Frank. J. Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka v lize - důkaz jeho všestrannosti.
I po zbytek své kariéry zůstal Steve Yzerman věrný Detroitu a jako nejdéle sloužící kapitán v NHL ukončil po sezoně 2005/2006 svou velkolepou kariéru.
Kromě výše zmíněných tří získaných Stanley cupů také mnohokrát reprezentoval Kanadu, se kterou si největší úspěch připsal na Olympijských hrách v Salt Lake City v roce 2002, kde Kanada získala zlaté medaile i s vydatnou pomocí Yzermana.
Steve Yzerman strávil v Detroitu celou svou kariéru, čítající 22 sezón, celkově nastoupil v NHL k 1514 zápasům, ve kterých vstřelil 692 gólů, připsal si 1063 asistencí, což celkově čítá 1755 bodů, což jej řadí na 6. místo v historickém kanadském bodování celé NHL.
I po ukončení aktivní kariéry zůstává Steve věrný „svému“ Detroitu a nyní zde pracuje v pozici viceprezidenta. Navíc se ujal role generálního manažera kanadské hokejové reprezentace, má tedy na starosti výběr trenérů a je zodpovědný i za výběr hráčů do kanadského národního týmu.


František Žilka

V letech 1901-1919 působil jako farář v Táboře a v Mělníku, pak jako profesor na Evangelické bohoslovecké fakultě v Praze.
Působil také jako překladatel. Jeho nejznámější dílo je překlad Nového zákona. Jako vůbec první překladatel se snažil tento text převést do moderní, nijak nearchaizující češtiny.


Papouškovo sirotci

Papouškovo sirotci je hudební skupina z Českého Krumlova. Vznikla roku 1994. Styl kapely se pohybuje mezi bigbeatem, lidovkou a country.


Náboj

Náboj je kombinace projektilu, zápalky a střelného prachu, kde je vše umístěno v kovové nábojnici.
Jednotné náboje pro palné zbraně, stejně jako mnoho jiných vynálezů, prošly určitým vývojem, ovlivněným technologickým a materiálovým pokrokem. Dlouhá staletí se palné zbraně nabíjely ústím zepředu. Do hlavně se nasypala odměřená dávka střelného prachu, vložila se ucpávka a nakonec projektil střela, z počátku sférická. Tento způsob nabíjení zbraní prodělal také vývoj směřující ke zrychlení procesu nabíjení, ale nevedl ke zcela uspokojivým výsledkům.
Postupně vzniklo několik konstrukcí jednotných papírových nábojů pro pušky jehlovky a potom již následovaly pokusné konstrukce kovových nábojů. Jedny z prvních kovových nábojů nebyly v pravém slova smyslu jednotné, chyběla jim totiž zápalka, která se nasazovala na piston, stejně jako u perkusních předovek.
První opravdu jednotný náboj vyrobil roku 1812 švýcarský puškař, působící ve Francii, Jean Samuel Pauly s nábojnicí soustruženou z mosazi. Další Francouz, Casimir Lefaucheux, pak v roce 1835 přihlásil patent na náboj s kolíčkovou zápalkou a do třetice Francouz Louis Flobert roku 1849 získal patent na náboje s okrajovým zápalem, které se vyrábějí dodnes. Náboje s okrajovým zápalem mají ale omezené možnosti a tak vývoj směřoval k nábojům se středovým zápalem. Systémů středového zápalu bylo více v současné době se používá hlavně zápalka Boxer a Berdan.
Moderní jednotný náboj se skládá ze čtyř základních komponentů. Je to střela, prachová náplň, zápalka a nábojnice, která to všechno drží pohromadě. Existuje několik typů nábojů, které se vymykají běžným konstrukcím např. beznábojnicové střelivo firmy Heckler & Koch nebo Dardick, elektricky odpalovaná kulovnice Voere, raketové střely Gyrojet a pod. Tyto náboje ale představují nepatrný zlomek celkového počtu vyrobených nábojů a prakticky se žádný z nich neprosadil.


Římskokatolická farnost Lipník u Hrotovic

Římskokatolická farnost Lipník u Hrotovic je územní společenství římských katolíků v Lipníce, s farním kostelem sv. Jana Křtitele.


Óm

Óm též Aum, je posvátná slabika, známá z Véd. Vyskytuje se jak v hinduismu, tak i v džinismu, buddhismu a sikhismu. Touto slabikou začínají četné hinduistické texty a mantry. Význam této slabiky je podrobně vysvětlen v Mándúkja upanišad.
Rovněž tak sikhská dharma používá slova Óm jako názvu jediného božství. Božství slova Óm v sikhismu je mimo jiné vyjádřeno v Múl mantře , kterou začíná skikhská posvátná kniha Guru Granth . Tato mantra začíná veršem:
Ikk ÓM kár , což se dá přeložit jako: „Existuje jediné Jsoucno“, nebo „Jedno Jsoucno jest“ , případně „Existuje jediní Bytí“
sat nám, kartá purakh, nirbhau, nirvair, akál múrat, adžúni, saibhang, gur prasád což v překladu znamená:
Jeho jméno je Pravda, stvořitel všeho, bez bázně, bez zášti, věčné a bez podoby, nezrozené, jsoucí samo o sobě, objevené darem Učitele.
Zápis „Ikk ÓM kár“ v paňdžábském písmu bývá sikhy uctíván jako symbol samotného božstva.
Slabika bývá považována za projev duchovní síly a jako taková tedy většinou nebývá vnímána jako slovo. Touto slabikou též začínají téměř všechny mantry .
Asi k nejznámějším příkladům z mahájánového a vadžrajánového buddhismu patří Avalókitéšvarova mantra óm mani padmé húm.


Úzkorozchodná dráha

Úzkorozchodná dráha neboli úzkokolejná dráha je železniční, tramvajová nebo jiná kolejová dráha s rozchodem menším než normálním.
Úzkorozchodné dráhy byly na konci 19. století a na počátku 20. století budovány všude tam, kde bylo třeba přepravovat větší množství těžkých nákladů, ale stavba železnice s normálním rozchodem by byla příliš nákladná. Jako úzkokolejné byly budovány také tramvajové dráhy mnoha měst, například v Sudetech. Úzkorozchodné dráhy dodnes fungují také v areálech několika průmyslových závodů a dolů.
Neodborně je někdy za synonymum úzkorozchodné dráhy považován také termín malodráha. Malodráha byl v některých zemích a v některých obdobích termín pro kategorii méně významných kolejových drah, na které se vztahovaly méně přísné technické požadavky a jiný vlastnický a správní režim, například větší podíl soukromého sektoru a správní příslušnost obcí nebo regionálních orgánů. Jednou z možných, avšak nikoliv nutně realizovaných úlev byl jiný rozchod kolejnic – menší rozchod umožňuje vést trať ostřejšími oblouky. V jiných zemích se v podobných významech používaly termíny drobná dráha, lokální dráha, v některých zemích vicinální dráha, sekundární dráha, dnes v německojazyčných zemích vedlejší dráha, v Česku regionální dráha. Legislativa jednotlivých zemí a období se liší tím, zda do společné kategorie s méně významnými drahami železniční sítě zahrnuje též tramvajové dráhy, pozemní lanové dráhy, ozubnicové dráhy, důlní a průmyslové dráhy atd. nebo zda vyčleňuje do jiných technicko-právních režimů.
Rozvoj výstavby úzkorozchodných drážek v Česku souvisí zejména s rozvojem průmyslu v druhé polovině 19. století a s větší potřebou přepravovat materiál či surovinu při zvýšené výrobě i poptávce. Rovněž tak bylo významným faktorem přijetí železnice jakožto dopravního činitele obecně mezi lidmi. Úzkorozchodné drážky byly stavěny o rozchodech od 500 do 1000mm. Ty nejmenší v důlních dílech, o rozchodu 600-700 mm v průmyslových podnicích a nebo v zemědělství, kde sloužily sezónně k přepravě plodin, nejčastěji v oblastech s pěstovanou cukrovou řepou z polí do cukrovaru. Mimoto byly četné drážky lesní určené ke svozu dřeva, mnohé z nich pouze sezonní nebo kalamitní, nemívaly dlouhého trvání. Dalším využitím úzkorozchodných tratí byly velké stavby, ať už stavby železnice normálně rozchodné, regulace koryt řek nebo stavba dálnice, stavby přehrad. Prostě tam, kde byla potřeba přepravy velkého množství materiálu, našly úzkorozchodné železnice uplatnění. Některé z nich slouží dodnes, naprostá většina jich však zanikla v době poválečného rozvoje nákladních automobilů. Přežily pouze v místech, kde se automobilová doprava provádět nedala, třeba právě v hutích, v místech těžby rašeliny nebo v chemických závodech. Rozvoj těžby hnědého uhlí v sokolovské a mostecké oblasti byl rovněž provázen budováním jak skrývkových, tak těžebních úzkorozchodných tratí již za Rakouska-Uherska s rozvojem před druhou a po druhé světové válce. Postupně došlo v této oblasti ke sjednocení rozchodu na 900mm, tratě zde byly i v sedmdesátých letech elektrifikovány. První drážky využívaly pro pohon vozíků nebo vagonů lidské práce nebo práce zvířat, později, zvláště po roce 1900, došlo k využití parních lokomotiv a vznikaly i firmy specializující se na výrobu a prodej materiálu a vozů i lokomotiv pro úzkorozchodné tratě. Rovněž armáda ještě za Rakouska-Uherska pochopila význam polních drážek při přepravě a při vzniku mnohých úzkokolejek pocházel materiál na jejich stavbu z vojenského výprodeje nebo se užívaly kolejnice získané z tratí normálního rozchodu při jejich opravách a zesilování traťového svršku. Do přepravy osob úzkorozchodné dráhy až na výjimky příliš nezasahovaly. Výjimku tvořily dodnes provozované tratě v Jindřichově Hradci a Osoblaze, nebo již zrušené tratě Bohumín-Ostrava, Beroun-Králův Dvůr a Smečno-Slaný. V naprosté většině sloužily tyto dráhy k přepravě materiálu. Výhodou úzkorozchodných tratí byly jednak jejich podstatně menší stavební náklady a možnost stavby v členitém terénu, kde by stavba normálně rozchodné železnice byla velmi obtížná a nákladná. Tak také vznikly i mnohé lesní železnice zvláště na Slovensku, Rumunsku a Bosně určené i pro přepravu osob sloužící v běžném provozu téměř dodnes. Lesní dráhy mají důležité místo v historii i na Moravě,Jeseniky byly protkány lesními drahami,např.Branná-Františkov-Nové Losiny,Janovice-Stará ves-Výhledy,Bedřichov-Ferdinandov,Kouty n.Desnou-Anín-Černá strán,Dětřichov n.Bystřici a mnohé další.V daných obcích tvorily dráhy historii nejen hospodářskou.
V České republice je v současnosti provozována pravidelná veřejná osobní doprava na třech úzkorozchodných tratích. V jižních Čechách je to trať číslo Obrataň - Jindřichův Hradec a na ni navazující trať Jindřichův Hradec - Nová Bystřice. Tratě původně patřily Českým drahám, které je chtěly pro neziskovost uzavřít, nakonec je ale jako první privatizované tratě zakoupila společnost Jindřichohradecké místní dráhy, která v roce 1997 obnovila pravidelnou dopravu, kterou zde provozuje dodnes. Ve Slezsku provozují České dráhy dopravu na úzkorozchodné trati Třemešná ve Slezsku - Osoblaha, výletní vlaky provozují Slezské zemské dráhy společně s 1. parní úzkorozchodnou Osoblažskou společností. Provoz na trati Ondrášov - Dvorce byl ukončen v roce 1933 a na trati Frýdlant v Čechách - Heřmanice v roce 1976.
Úzkorozchodná je například meziměstská tramvajová dráha Liberec - Jablonec nad Nisou. V některých částech Liberce je splítková trať s dvojím rozchodem.
Osobní doprava je v ČR také příležitostně či sezónně provozována na několika bývalých průmyslových tratích s úzkým rozchodem. Muzejní provoz probíhá na příklad v muzeu Solvayových lomů u Svatého Jana pod Skalou či na Mladějovské úzkorozchodné železnici.
Zvláštním případem úzkorozchodných drah jsou zahradní dráhy, budované fanoušky železnice na vlastních pozemcích.


Vlajka Demokratické republiky Kongo

23pxSoubor:FIAV normal.pngVlajka Demokratické republiky Kongo Poměr stran: 2:3 Soubor:FIAV historical.pngVlajka Konžské demokratické republiky Poměr stran: 2:3 Vlajka Demokratické republiky Kongo byla představena 20. února 2006 v souvislosti s přijetím nové ústavy v prosinci 2005. Vlajka je velmi podobná vlajce Konžské demokratické republiky. Oproti této původní vlajce došlo k několika změnám. Barva podkladu se změnila z královské modré na nebeskou modř, která má reprezentovat mír. Červený úhlopříčný pruh symbolizuje „krev mučedníků země“, žlutá prosperitu a žlutá hvězda zářnou budoucnost země.
V období let 1971–1997, kdy země nesla název Zair, užívala se vlajka zelené barvy o poměru stran 2:3. Uprostřed vlajky bylo kulaté žluté pole, ve kterém byl vyobrazen symbol vládnoucí strany – ruka s hořící pochodní.
Po sesazení prezidenta Mobutua byla přijata vlajka o poměru 2:3 modré barvy. Ve středu vlajky byla žlutá pěticípá hvězda a u žerďové části svisle seřazeno šest malých žlutých pěticípých hvězd.
Současná vlajka vychází z dob, kdy Kongo bylo belgickou kolonií.


Pol Pot

Pol Pot, vlastním jménem Saloth Sar, byl vůdce Rudých Khmerů a premiérem Kambodže. Během jeho vlády byly zabity více než 2 miliony Kambodžanů. Pol Pot se řadí vedle Adolfa Hitlera a Josefa Stalina k nejkrutějším diktátorům 20. století.
Jeho otec byl bohatý venkovský sedlák. V roce 1934 byl Pol Pot poslán do Phnompenhu na tradiční roční pobyt v klášteře, v letech 1935–1943 chodil na francouzsky vedenou školu École Miche v Phnompenhu, v letech 1943–1947 nižší střední školu Collége Preah Sihanouk v Kompongchamu, v letech 1947 – 1948 na Lycée Sisowath v Phnompenhu a v letech 1948 – 1949 na Technickou školu v Phnompenhu. Zde složil závěrečné zkoušky a obdržel stipendium, aby mohl ve studiu pokračovat ve Francii.
V Paříži pobýval v letech 1949 – 1952 a studoval na École Francaise de radio-électricité, nedokončil ji, ztratil stipendium a musel se vrátit do Kambodže. Mnohem více než studium ho v Paříži zaujala politika. Zprvu byl Pol Pot pouze vlastencem, který hledal cesty, jak svou zemi zbavit francouzských kolonialistů, záhy se však přidal ke komunistům. Stal se členem Marxistického kroužku, který v Paříži založili kambodžští studenti pod vedením Ieng Saryho a pravděpodobně i členem Francouzské komunistické strany.
Po návratu do vlasti v lednu 1953 záhy odešel do východního pohraničí ke komunistickým povstalcům z Viet Minhu, v následujícím roce se vrátil do Phnompenhu, kde se plně oddal práci v protokomunistické Lidové revoluční straně Kambodže. Na živobytí si vydělával jako učitel dějepisu a francouzské literatury na soukromé škole. V LRSK náležel k tvrdému jádru, které usilovalo vytvořit v Kambodži opravdu komunistickou stranu.
To se stalo v roce 1960, kdy byla založena Komunistická strana Kampučie. Pro kambodžské komunisty se začalo používat označení Rudí Khmerové. Kvůli přepjatému utajování, které bylo pro stranu charakteristické, byl až do roku 1978 její název tajen i před řadovými členy a mluvilo se o ní jen jako o „Organizaci“. Pol Pot se stal členem ÚV KSK a v roce 1962 jejím vůdcem.
V roce 1963 Pol Pot a vedení KSK opustili Phnompenh a odešli do džungle na východě země. Na přelomu let 1964/65 Pol Pot navštívil Hanoj a Peking. Vietnamci ho zklamali, neboť ho nabádali, aby skončil s násilným odbojem proti princi Norodomu Sihanukovi, jež byl jejich spojencem. Zato v Číně se Pol Potovi dostalo dobrého přijetí a proto se Rudí Khmerové přimkli k Číně.
Prezident Richard Nixon po svém nástupu do prezidentského úřadu USA tajně zorganizoval bombardování Kambodže na 18. března 1969, které zabilo 100,000-600,000 civilistů. Při útocích byly svrženy bomby, které způsobily 5x větší poškození než atomová bomba v Hirošimě. Nixon tak zlikvidoval veškerou infrastrukturu a navrátil Kambodžu do technické úrovně doby kamenné. Napomohl tak veřejnému odporu vůči USA a urychlenému nástupu Pol Pota k moci.
V roce 1968 Rudí Khmerové zahájili povstání, k němuž se v roce 1970 přidal i Norodom Sihanuk, svržený Lon Nolovým pučem. Po pětileté občanské válce Rudí Khmerové Lon Nola porazili, 17. dubna 1975 obsadili Phnompenh a nastolili v Kambodži nejhorší hrůzovládu, jakou dějiny poznaly.
Ihned po vítězství začali Rudí Khmerové uvádět v Kambodži, nyní přejmenované na Demokratickou Kampučii, do života svoji ideologii. Ta byla sloučeninou zkresleného učení marxismu-leninismu, Kropotkinova anarchismu a vypjatého kambodžského nacionalismu. Jejich cílem bylo převést Kambodžu z feudalismu rovnou do komunismu. Především šlo o likvidaci měst, která Pol Pot pokládal za nenapravitelná semeniště kapitalismu. Všechna města v Kambodži byla vysídlena a obyvatelé přestěhováni na venkov, často jen do džungle, aby se tu „převychovávali“ prací. Pol Pot a vedení státu sídlili ve vylidněném Phnompenhu.
Byly zrušeny peníze a zakázán obchod. Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovány: každý měl mít jen pár základních věcí a musel být jednotně oblečen do černého stejnokroje. Lidé byli rozděleni do družstev a celé dny museli dřít na polích. Rybolov a sbírání plodů spadlých ze stromů byly zakázány jako kontrarevoluční činy. Manželští partneři byli lidem přidělováni a páry se mohly stýkat jen ve vymezených časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičům odnímány a vychovávány Angkarem. Místo „já“ se muselo říkat „my“, děti své rodiče nazývali „strýčku“ a „teto“, zatímco ostatní dospělé „otče“ nebo „matko“. Národnostní menšiny byly tvrdě perzekuovány a musely se vzdát všeho, co je odlišovalo od ostatních Kambodžanů.
V letech 1976 – 1978 byly v KSK provedeny krvavé čistky. Jejich symbolem se stalo vězení a mučírna Tuol Sleng v Phnompenhu. Čistky zlikvidovaly stranickou hierarchii ve velké části země. Čistka v roce 1978, při níž vypuklo na východě země povstání, stála život 100 000–250 000 lidí.
Od roku 1975 docházelo k pohraničním potyčkám s Vietnamem, vztahy mezi oběma zeměmi se neustále zhoršovaly, až se Vietnam rozhodl zaútočit jako první. Na přelomu let 1978 a 1979 Vietnamci vpadli do Kambodže a režim Rudých Khmerů svrhli.
Rudé Khmery se však úplně potřít nepodařilo, přešli totiž k partyzánské válce. Od roku 1979 až do své smrti Pol Pot pobýval dílem v Thajsku, dílem na západě Kambodže u thajských hranic na území, jež Rudí Khmerové ovládali. Aby Rudí Khmerové znovu získali podporu obyvatelstva, provedli dalekosáhlou přestavbu ideologie i hnutí. Od požadavku komunistické revoluce bylo upuštěno a v roce 1981 byla rozpuštěna KSK.
V roce 1997 nechal Pol Pot zavraždit velitele vojska Rudých Khmerů Son Sena, jehož podezíral ze zrady. Následně byl Rudými Khmery, kteří se obávali dalších čistek, svržen a odsouzen k doživotnímu domácímu vězení. V něm 15. dubna 1998 zemřel. V příštím roce byl vládními jednotkami zlikvidován i zbytek Rudých Khmerů.
Pol Pot byl dvakrát ženatý: s Khieu Ponnary a s Meas, s níž měl dceru Sithu.
Bilance Pol Potových obětí z let 1975 – 1979 kolísá mezi 250 000–3 000 000; Kambodža měla celkem 7 000 000 obyvatel. Jen menšina obětí byla popravena, většina zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním. Třetina až polovina veškerého obyvatelstva Kambodže za vlády Rudých Khmerů onemocněla nebo hladověla, případně obojí.


Nížkov

Nížkov je obec v okrese Žďár nad Sázavou, od kterého je vzdálena 13 km.
Obec má vlastní znak a vlajku. První písemná informace o obci pochází z roku 1232, což je úplně nejstarší zmínka ze všech obcí okresu. V obci je zavedena elektřina a zemní plyn, funguje zde devítiletá základní škola; dále se tu nachází knihovna, muzeum, koupaliště, hasičská zbrojnice, kostel Sv. Mikuláše, hřbitov, kostnice - mimořádně početná sbírka kostí z dob napoleonských, jedna z největších na světě. Železniční zastávka Nížkov je vzdálena 3 km od návsi. Starostou obce je Jan Mokrý. Místní pamětník Jan Mokrý st.


Tankred z Hauteville

Tankred z Hauteville byl italo-normanský válečník a jeden z předních vůdců první křížové výpravy. Byl synovcem a na výpravě nejbližším člověkem knížete Bohemunda z Tarentu a podobně jako on, i Tankred se ke křížové výpravě připojil ze zištných důvodů. Při postupu křižáků Kilíkií se oddělil od hlavního vojska, společně s hrabětem Balduinem z Boulogne, který rovněž toužil po vlastním panství. Ale jejich společné tažení nemělo dlouhého trvání a spor o dobyté město Tarsos jejich cesty rozdělil. Zatímco Balduinovi se nakonec podařilo vytvořit na Eufratu své vlastní hrabství, Tankred se znovu připojil k hlavnímu vojsku, se kterým vytrval až do finálního obléhání Jeruzaléma.
Po skončení křížové výpravy si Tankred ve Svaté zemi vydobyl své vlastní Galilejské knížectví. Když byl Tankredův strýc Bohemund zajat, ujal se Tankred regentské vlády v Antiochijském knížectví. Po Bohemundově propuštění zůstal Tankred v Antiochii. Když proti Antiochii vytáhl byzantský císař Alexios I., Bohemund se vrátil zpět do jižní Itálie a Tankreda se tak znovu stal antiochisjkým regentem. Po Bohemundově smrti roku 1111 Tankred krátce vládl za jeho nezletilého syna Bohemunda II. až do své smrti roku 1112.
Tankredovou matkou byla Emma z Hauteville, sestra Bohemunda z Tarentu, a otcem Odo, zvaný „dobrý markýz“. Jeho děd z matčiny strany byl slavný normanský dobyvatel jižní Itálie Robert Guiscard. Měl jednoho mladšího bratra Guillauma.
Roku 1096 se Tankred spolu se svým strýcem Bohemundem připojil k první křížové výpravě, čímž se stal nejmladším z předních velitelů výpravy. Na výpravu Tankreda následoval jeho mladší bratr, který byl krátce před tím svým strýcem Bohemundem pasován na rytíře, nicméně nehrál na výpravě významnější roli.
[[Soubor:Godfrey of Bouillon and leaders of the first crusade.gif|thumb|left|Vůdcové první křížové výpravy:
O Velikonocích roku 1096 se Bohemundova normanská výprava dostala do Konstantinopole k byzantskému císaři Alexiovi. Ten na křižácích požadoval složení lenní přísahy, což především znamenalo zavázek navrátit veškerá byzantská území, která se v té době nacházela pod kontrolou Seldžuků, zpět říši. Bohemund s přísahou souhlasil, avšak Tankred, Richard ze Salerna a několik dalších normanských rytířů odmítlo. Posléze se tajně za noci nechali z Konstantinopole přeplavit na asijskou pevninu.
Křižáci spolu s byzantskými oddíly následně vytáhli na Nikáiu, jejíž posádka se nakonec po šesti týdnech obléhání vzdala Byzantincům. Protože Byzantinci křižáky do dobytého města vůbec nepustili, ti tak přišli o kořist, kterou by získali drancováním. Křižáci byli pobouřeni tím, jak humánně Byzantinci zacházejí se zajatými Turky a mnozí rytíři začali popírat svou přísahu z Konstantinopole. Císař Alexios proto osobně přijel k Nikáii a křižáky odškodnil ve zlatě. Velmoži na oplátku obnovili svou přísahu a přísahu nakonec složil i Tankred. Vojsko křižáků vytáhlo dále na východ a rozdělilo se na dvě skupiny. První vedl Bohemund z Tarentu a byli v ní zastoupeni všichni normanští a vlámští velmoži, zatímco v druhé byly především oddíly z Francie, Lotrinska a Provence pod velením hraběte Raimonda de Saint-Gilles. 1. července byla první skupina v údolí Dorylaeum přepadena tureckou armádou sultána Kilič Arslana. Turci kolem křižáků kroužili na svých rychlých koních a ostřelovali je šípy, čímž křižáky drželi v šachu. Rytíři museli stát na místě kryti pěšími bojovníky, díky čemuž dokázali tureckým šípům odolávat. Několik rytířů však vyjelo z šiku ven nepříteli vstříc, ale vzápětí byli do jednoho postříleni, mezi nimi byl i Tankredův bratr Guillaume. Když konečně Normanům dorazili na pomoc Francouzi, Provensálci a Lotrinčané, křižáci byli schopni prolomit tureckou obranu a zahnat sultána na útěk.
Výprava postupovala dále na východ a během pochodu Kilíkií se Tankred oddělil, s Balduinem z Boulogne v závěsu, od hlavního vojska, aby získal nějakou kořist pro sebe. Tankred, jehož vojsko bylo méně početné, ale zato pohyblivější se blížilo k přístavnímu městu Tarsos, rodišti apoštola Pavla. Tarská posádka byla odhodlána město bránit, ale když Turci zjistili i postup silnějšího Balduina, opustili vojáci město a obyvatelé Tankredovi otevřeli brány. Tankred město obsadil, ale když přitáhl Balduin z Boulogne, požadoval vydání města a Tankredovi vyhrožoval otevřenou válkou, jestli mu město neponechá. Tankred tak byl donucen odtáhnout a toto ponížení Balduinovi nikdy nezapomněl. Tankred i Balduin nadále táhli Kilíkií každý sám a cestou osvobozovali místní Armény od selžucké nadvlády. Tankred sám získal pro křižáky jen přístav Alexandretta. Zatímco Balduin postupoval dále na východ do hloubi Kilíkie, Tankred směr hlavního vojska neopustil a nakonec táhl s ním až před Antiochii.
Tankred se po boku Bohemunda účastnil všech vojenských akcí proti městu. Křižáci před městem strádali hladem a již počátkem roku 1098 mnozí poutníci i rytíři začali dezertovat. V těchto dnech se jednou vypařil i vůdce jedné z lidových křížových výprav Petr Poustevník a rytíř Guillaume de Charpentier, což Tankreda velmi rozzuřilo a jal se dezertéry pronásledovat. Petra a Guillauma pak skutečně objevil a v řetězech je přivedl zpět do tábora, kde Guillauma v zimě nechal celou noc za trest přivázaného před Bohemundovým stanem. Petr takové potupě vystaven nebyl, neboť byl svými náboženskými kázáními příliš důležitý pro udržení morálky bojovníků, nicméně jeho autorita byla silně otřesena a již se mu ji nikdy nepodařilo zcela získat zpět.
Křižáci již zatím odrazili útoky dvou muslimských armád přitáhnuvších Antiochii na pomoc. Stále doufali, že se jim podaří město vyhladovět, a tak zatarasili zásobovací trasy na západ od města. Tankredovým Normanům se podařilo dobýt i malou pevnost střežící místní cesty, kde našli množství zásob. Pevnosti se od té doby začalo říkat „Tankredův hrad“. Bohemund poté začal vyjednávat s velitelem jižních hradeb, arménským muslimem jménem Firuz. Ten za úplatu přislíbil vpustit křižáky do města. Firuz dodržel slovo a 3. června tak křižáci vtrhli do města, obyvatele povraždili a město vydrancovali. Následně byli obklíčeni vojskem mosulského atabega, emíra Kerbogy. Když selhlalo vyjednávání, křižáci, jimž velel Bohemund z Tarentu, vypochodovali ven z města a jeho armádu v bitvě porazili.
Ke konci roku 1098 křižáci vytáhli dále na Jeruzalém a Tankred byl mezi prvními, zatímco Bohemund zůstal v Antiochii, aby uplatňoval své nároky na město. Při postupu na jih Tankred zastával názor, že byl pochod měl směřovat vnitrozemím, kde nebylo tolik opevněných měst, které by výpravu ohrožovaly. Raimond de Saint-Gilles však jeho názory odmítl s tím, že cesta při pobřeží je schůdnější a jsou tam lepší možnosti zásobování. Tak výprava táhla podél moře. Neúspěšně se pokoušela dobýt Arku, odkud se dále přesunula do Ramly, kterou lstí křižáci obsadili. Bejrút si milost od křižáků vykoupil a Tyros zachoval neutralitu. Tankredovi se se stovkou normanských rytířů podařilo dobýt od arabské posádky Betlém, kde byl následně uvítán místními křesťany.
7. června křižáci oblehli Jeruzalém. Jihozápad města, na hoře Sion rozbil obléhací tábor hrabě Raimond z Toulouse a severně od něho měl své ležení Tankred z Hauteville. 15. července provedli křižáci konečný útok na město. Křižáci útočili ze tří stran, z jihu vedl útok Raimond z Toulouse, ze severu Godefroi z Bouillonu – oba měli k dispozici velkou obléhací věž – a Tankred vedl útok ze severozápadu, jeho vojáci měli k dispozici jen žebříky. Tankred se svými vojáky se probil napříč městem a jako první stanul před Šalomounovým chrámem, který hájili arabští vojáci. Tankred jim nabídl ušetření jejich životů, pokud se vzdají. Obránci na to přistoupili a Tankred na znamení ochrany chrámu před ostatními křižáky, vyvěsil nad chrámem svou standartu. Vraždění a drancování křižáků neznalo mezí a nakonec ani tito nešťastníci, navzdory Tankredově příslibu ochrany, nezůstali ušetřeni.
Po skončení křížové výpravy se Tankred odebral do Galileje, kde začal budovat základy svého vlastního panství. Nově zvolený vládce Jeruzaléma Godefroi z Bouillonu mu poslal vzkaz, aby se ihned vrátil do Jeruzaléma, protože velká egyptská armáda postupovala na Jeruzalém a křižáci volali do zbraně, koho mohli. Cestou do Jeruzaléma Tankred spolu s Eustachem z Boulogne zajal egyptské špehy, ze kterých dostali strategické informace o postupujícím vojsku. Tankred s Eustachem dorazili do Ramly, kde se připojili k armádě Roberta Flanderského a kde se zanedlouho sešli i všichni ostatní velmoži. Vojsko tak vyrazilo Egypťanům vstříc a 12. srpna ráno 1099 křižáci přepadli egyptský tábor. Překvapení Egypťané propadli panice, jejich armáda se úplně rozpadla a mnoho vojáků bylo v chaosu křižáky pobito. Tankredovi a vévodovi Robertu z Normandie se podařilo zmocnit se standarty vezíra al-Afdala, který vojsku velel, i dalšího vezírova majetku:
Křižáci zvítězili a zabezpečili tak nové Jeruzalémské království proti dalšímu protiútoku muslimů. Po bitvě u Askalonu křižáci oblehli město, ale rozhořel se spor mezi Raimondem de Saint-Gilles a Godefroiem z Bouillonu o to, komu město připadne. Hádka znechutila ostatní vůdce křižáků a nakonec Raimond, Robert III. Normandský, Robert II. Flanderský i Eustach III. z Boulogne obléhání přerušili a odtáhli pryč. Tankred s Godefriem před Askalonem zůstal, ale i tak jejich síla nestačila k dobytí pevnosti a museli obléhání zanechat.
Do Levanty poté dorazil nový papežský legát Daimbert z Pisy, který na vánoce roku 1099 spolu s dalšími křižáckými vládci, Bohemundem z Tarentu a Balduinem z Boulogne, dorazil do Jeruzaléma. I Tankred se dostavil a všichni, až na Balduina z Boulogne, složili Daimbertovi, který se nyní stal jeruzalémským patriarchou, lenní hold. Daimbert jim na oplátku potvrdil jejich tituly, které si ve Svaté zemi vydobyli. Tankred získal titul knížete z Galileje, avšak i přes takto nezávislý titul zůstal leníkem jeruzalémského vládce, Ochránce Bozího Hrobu, Godefroie z Bouillonu.
Od té chvíle se Tankred plně pustil do rozšiřování svého Galilejského knížectví. Na jaře roku 1100 vpadl do Zajordánska, kam mu přišel na pomoc z Jeruzaléma Godefroy, které si s Godefroiovou pomocí podrobil. Téhož roku byl Turky zajat Bohemund z Tarentu. Tankred, jako jeho nejbližší příbuzný, se proto ujal regentství v Antiochii, zatímco Galileu svěřil Huguesu de Saint-Omer. Do Antiochie přivedl i svou elitní normanskou rytířskou jízdu. Jeho protibyzantská politika vyústila v útok proti někoika byzantským pevnostem v Kilíkii, které se Normanům podařilo obsadit, ale když se roku 1101 pokusil vzít útokem byzantskou Latakii, byl odražen provensálskými rytíři Raimonda z Toulouse, kteří město chránili. Téhož roku se křižácká skupina v čele s Raimondem z Toulouse pokusila v Anatolii osvobodit Tankredova strýce ze zajetí. Výprava však nebyla úspěšná a když se Raimond vracel na východ, byl v přístavu Tarsos Tankredovými Normany zatčen a uvězněn v Antiochii. Tankred Raimonda obvinil ze zrady křesťanství a neúspěch v Anatolii, ale na nátlak církve nakonec roku 1102 musel Raimonda propustit. Raimonda ale Tankred donutil, aby své síly stáhnul z Latakie a dále se nepletl do záležitostí Antiochijského knížectví. Na jaře roku 1102 pak armáda z Antiochie Latakii napadla a po ročním obléhání, i s pomocí janovského námořnictva město kapitulovalo. Dobytí byzantských držav vyvolalo ostrou reakci byzantského císaře, který si oficiálně stěžoval jeruzalémskému králi na chování jeho vazala. Ale Tankred jasně dával najevo, že se nehodlá ohlížet ani na císaře v Konstantinopoli, ani na krále v Jeruzalémě a na protest začal podporovat sesazeného patriarchu Daimberta, který byl králem Balduinem z Jeruzaléma vyhnán. Tanked poté svou pozornost své expanzivní politiky zaměřil na svého křižáckého souseda, Edesské hrabství, za což sklidil další nevoli ze strany jeruzalémského krále.
Po dvouletém zajetí byl ze zajetí propuštěn Bohemund z Tarentu. Na jeho výkupné se složili nejen křižáci z Palestiny, ale také Normané ze Sicílie, zatímco Tankred nedal vůbec nic. Roku 1104 Bohemund, Tankred spolu s Balduinem Le Bourg, hrabětem z Edessy, zaútočili na muslimskou pevnost Harran. Křižáci však v bitvě u Harranu utrpěli těžkou porážku a Bohemund s Tankredem vyvázli jen se šesti spolubojovníky. Balduin Le Bourg byl ale muslimy zajat. Mosulský sultán Jekermich, který držel Balduina v zajetí, Bohemundovi s Tankredem nabídl, že jej výměnou za jednou svou konkubínu, která se nacházela v Bohemundově zajetí, propustí. Tankred Jekermichovi, po poradě se svým strýcem, vzkázal, ať si Balduina nechá, ale konkubína mu bude vydána za 15 000 zlatých dinárů. Do Edessy pak Bohemund jako regenta dosadil Tankreda, kterému se hrabství podařilo ubránit proti dalšímu vojenskému vpádu Turků a rovněž posílit pozice křesťanů.
Ztrátou vojska u Harranu bylo Antiochijské knížectví velmi oslabené. Navíc byzantský císař Alexios, který si na Antiochii činil silné nároky, táhl na východ v čele své silné armády, aby získal zpět svá anantolská teritoria včetně Antiochie. Bohemund mu Antiochii vydat nemínil a viděl jedinou možnost – vrátit se do Evropy pro posily. Lstí se mu podařilo v rakvi proklouznout přes blokádu byzantského námořnictva a dostat se až do Itálie, Tankreda prozatím zanechal v Antiochii, aby vzdoroval Byzantincům. Císař, který se pravdu o Bohemundově „smrti“ rychle dozvěděl, nechal Antiochii být, uzavřel příměří se sultánem Kilič Arslanem a vrátil se rychle na západ, kde byla Byzanc mnohem zranitelnější a odkud mohl v blízké budoucnosti čekat útok nové Bohemundovy armády. Tankred zatím chopil moc v Antiochii do svých rukou, zkonsolidoval armádu a roku 1105 v bitvě u Artahu porazil sultána Ridvána z Aleppa, čímž pro křižáky znovu dobyl některá území na východ od řeky Orontes.
Podle arabského kronikáře Usámy bin Munkíze se po bitvě u Arty vládci Antiochie a nedalekého muslimského města Šajzar na znamení přátelství vzájemně obdarovali. Vládnoucí rodina ze Šajzaru Tankredovi darem dala koně. Tankredovi koně přivedl kurdský mladík jménem Hasanun. Tankred si chlapce oblíbil a slíbil mu, že pokud by jeho křižáci Hasanuna někdy zajali, bude mu darována svoboda. Nicméně Tankred byl kruté a věrolomné povahy. Když se ten samý mladík následujícího roku skutečně nějak dostal do Tankredova zajetí, regent Antiochie zrušil svůj slib, nechal muže uvěznit a krutě mučit, při němž věznitelé mladíkovi vypíchli pravé oko.
Roku 1107 v Evropě konečně Bohemund postavil armádu a zaútočil ze západu proti Byzantké říši. Zatímco se Byzantinci museli soustředit na Bohemunda, Tankred zaútočil z východu na byzantská teritoria v Kilíkii a obsadil některá města. Zatímco se Normani zaměstnali válkou proti Byzanci, byl roku 1108 ze zajetí konečně propuštěn Balduin Le Bourg, který začal požadovat nazpět vládu v Edesse. Tu však spravoval Tankred a jeho emisar Richard ze Salerna a ti dali jasně najevo, že se Edesského hrabství nemíní vzdát. Balduin musel bojovat a nakonec v krátké válce uspěl. Tankred tak musel svůj vliv omezit jen na antiochijská území. V létě téhož roku byl Bohemund, který se na Balkáně nacházel v zoufalé situaci, donucen ke kapitulaci. Spolu s císařem Alexiem podepsal devolskou smlouvu, kterou se zavazoval, jako antiochijský kníže, být vazalem byzantského císaře. Tankred však podobnou dohodu akceptovat odmítl, stejně jako odmítal být vazalem jeruzalémského krále. Vzhledem k tomu, že Bohemund se do Antiochie již nikdy nevrátil, zůstal Tankred regentem Antiochijského knížectví, a to i po Bohemundově smrti roku 1111 – ve jménu jeho malého syna Bohemunda II.
Roku 1110 Tankred získal kontrolu nad hradem Krak des Chevaliers, který se později stal největší křižáckou pevností ve Svaté zemi. Během roku 1112 bezdětný Tankred zemřel na tyfus. Byl ženatý s francouzskou princeznou Cecílií.
Soudobý francouzský kronikář Raoul z Caen je autorem kroniky Gesta Tancredi in expeditione Hierosolymitana, napsanou na objednávku Tankreda, kde kronikář vykresluje dějiny ve prospěch Normanů a jejich politických zájmů.
Postava rytíře Tankreda vystupuje ve slavné básni Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. Tankred je zde vykreslen jako rytířský ideál hrdiny, který se zamiluje do pohanské dívky-válečnice Clorindy. Do Tankreda se naopak zamiluje princezna Erminia z Antiochie. Tassovy verše byly zhudebněny Claudiem Monteverdim v operní scéně Zápas Tancreda a Clorindy.
Gioacchino Rossini a libretista Gaetano Rossi, roku 1813 na základě Voltairovy hry Tancrede z roku 1759, složili operu Tancredi, heroické melodrama. Tankred se objevuje i v jedné scéně hry Tragédie člověka, kterou sepsal Imre Madách a také díle Toma Harpera Obléhání nebes, kde je vykreslen jako záporná psychopatická postava.


Řešení hrubou silou

Řešení hrubou silou je způsob řešení problému či úlohy, při kterém se systematicky prochází celý prostor možných řešení problému. Jeho výhodou je nalezení opravdu nejlepšího řešení či případný důkaz o nemožnosti řešení problému. Jeho nevýhodou bývá velká složitost hledání, a tedy časová, případně paměťová náročnost algoritmu. Velmi často čas potřebný k nalezení řešení roste exponenciálně či dokonce s faktoriálem, takže i pro velmi malé prostory možných řešení je tato metoda v praxi nepoužitelná.
Někdy se jako řešení hrubou silou nesprávně označují také slovníkové útoky při prolamování hesel. Ty ale prohledávají již velmi zredukovaný prostor možných řešení a zároveň negarantují nalezení řešení.


Aššur-dán I.

Aššur-dán I. byl králem Asýrie, vládl přibližně v letech 1179 – 1134 př. n. l. Vládl zhruba 46 let, tím se řadí mezi nejdéle vládnoucí asyrské krále. Na trůnu vystřídal svého otce, Ninurtu-apil-Ekura, vystřídal jej jeho syn Ninurta-tukulti-Aššur. O samotné vládě Aššur-dána I. je toho však známo velmi málo.


Franz von Werra

Franz von Werra byl německé stíhací eso, jemuž se za druhé světové války podařilo utéci z britského zajateckého tábora a jako jedinému německému pilotovi se vrátit do vlasti a opět se zapojit do bojů.
Franz von Werra se narodil 13. července 1914 zchudlým švýcarským rodičům v Leuku. Spolu se svojí sestrou se však už v patnácti měsících dostal jako adoptivní dítě do péče německé aristokratické rodiny. Jeho novým otcem byl pruský major Oswald Carl a matkou Židovka baronka Louisa von Haber. Rodina žila nejdříve ve Ville Donaueck v Beuronu, roku 1925 se přestěhovala do Kolína. V roce 1932 se rodina ocitla ve finanční krizi, adoptivní rodiče se rozešli a Werra se jako černý pasažér dostal do amerického New Orleans. Po svém návratu viděl svoji budoucnost v armádě, a tak se roku 1936 stal stíhačem v Luftwaffe.
Na začátku války sloužil ve Francii v letce Jagdgeschwader 3. Jako schopný důstojník se stal adjutantem II. Gruppe, JG3, navzdory svému playboyskému vystupování a častému vychloubání. Také používal titulu baron, ačkoliv na to neměl právo. V každém případě však zlikvidoval dva francouzské bombardéry a byl vyznamenán železným křížem 2. třídy.
Během bitvy o Británii sestřelil během jednoho dne šest nepřátelských letadel, za což byl odměněn železným křížem 1. třídy. Pak následovalo ještě 5 Spitfirů a 9 Hurricanů, přesně zdokumentováno je ale do Werrova zajetí jen 8 sestřelů. 5. září 1940 byl Werrův Messerschmitt Bf 109 nad Kentem sestřelen Spitfiry z 41. letky. S poničeným letadlem se mu podařilo přistát v poli, kde byl ihned zajat a poslán do London District Prisoner of War Cage. Osmnáct dní byl vyslýchán a poté převezen do zajateckého tábora POW Camp No.1 v Grizedale Hall v hrabství Cumbria.
7. října se pokusil o útěk poprvé, a to během denní vycházky mimo tábor. Plán si připravil dopředu a domluvil se na něm s ostatními zajatci. Na pravidelné zastávce využil chvíle, kdy ho kryl vozík s ovocem i kamarádi, přeskočil cihlovou zídku a zmizel v poli. Po odhalení Werrova zmizení armáda zalarmovala místní farmáře i domobranu. 10. října ho dva příslušníci domobrany chytili ve vepříně, on jim ale znovu utekl. Až 12. října byl definitivně chycen, když se zkoušel skrýt pod vodou. Byl odsouzen ke 21 dnům samotky a 3. listopadu byl převezen do tábora Camp No 10 ve Swanwicku.
Na své další zastávce, v táboře Camp No 13 také známém jako Hayes camp, se Werra připojil ke skupince, která si sama říkala Swanwick Tiefbau A. G.. Zajatci plánovali vykopat tunel, kterým by mohli uprchnout. Práce jim zabrala měsíc, tunel byl hotov 17. prosince 1940. Zajatci si dokázali opatřit peníze i falešné doklady. 20. prosince von Werra se čtyřmi druhy utekli tunelem, kryti protiletadlovou palbou a zpěvem táborového sboru. Werrovi druzi byli chyceni už za několik dní. 15. prosince byl zatím Werra v nepřítomnosti vyznamenán rytířským křížem.
Von Werra se rozhodl utíkat na vlastní pěst. Vzal si s sebou svůj letecký oblek a rozhodl se vydávat za za kapitána Van Lotta, nizozemského pilota RAF. Namluvil důvěřivému řidiči, že je sestřeleným pilotem bombardéru, který se snaží dostat ke své jednotce, a požádal ho, aby ho zavezl na nejbližší základnu RAF. V Codnor Park Station ho místní úředník vyslechl s podezřením, nakonec ale rozhodl, že mu zařídí dopravu na letiště RAF v Hucknallu poblíž Nottinghamu. Vyslechla ho i policie, ale von Werra všechny přesvědčil, že je zcela neškodný. V Hucknallu se ho velitel letky Boniface ptal na jeho umístění, Werra tvrdil, že spadá pod základnu Dyce poblíž Aberdeenu. Zatímco to Boniface ověřoval, von Werra se omluvil a rozběhl se k nejbližšímu hangáru, kde zkusil přesvědčit mechanika, že byl pověřen testovacím letem. Tehdy však už dorazil Boniface a pomocí zbraně ho zajal. Werra byl poslán zpátky do tábora Hayes a tam byl hlídán pomocí ozbrojené stráže.
V lednu 1941 byl Werra poslán do Kanady spolu s velkou skupinou německých zajatců. Jeho skupina byla umístěna v táboře na severním břehu Hořejšího jezera v Ontariu; Werra se tedy rozhodl uprchnout do stále neutrálních USA. 21. ledna vyskočil z okna vlaku jedoucího z Montrealu, opět za pomoci ostatních zajatců.
Dopadl poblíž Smiths Falls 30 mil od řeky Svatého Vavřince. Ze stejného vlaku se pokusilo utéci sedm dalších vězňů, všichni však byli brzy chyceni. Von Werrovo zmizení bylo zaznamenáno až příští odpoledne.
Von Werra se dostal přes hranice do Ogdensburgu a sám se přihlásil na policii. Imigrační úředníci prohlásili, že do země vstoupil ilegálně, Werra proto kontaktoval německý konzulát. Brzy se mu dostala pozornosti tisku, kterému sdělil značně přikrášlenou verzi svého útěku. Zatímco americké a kanadské úřady jednaly o Werrově vydání, německý vicekonzul mu pomohl přes hranice do Mexika. Odsud von Werra pokračoval do Ria a dále do Barcelony a Říma. Do vlasti dorazil 18. dubna 1941.
Von Werra se stal hrdinou. Hitler mu mohl osobně předat jeho rytířský kříž a Werra se oženil. Vyjádřil se také k podmínkám v německých zajateckých táborech, nepříznivě je srovnávaje s britskými, což mohlo vést ke zlepšení situace britských zajatců. Von Werra se vrátil k Luftwaffe, původně byl umístěn na ruskou frontu, kde dosáhl 13 sestřelů, později jako hlídka k Severnímu moři.
25. října 1941, nyní u Jagdgeschwader 53, zmizelo Werrovo letadlo na obyčejném hlídkovém letu severně od nizozemského Vlissingenu. Pravděpodobně se jednalo o poruchu motoru. Jeho poslední, rádiem zachycená slova byla: „Mein Motor ist sauer. Versuche Bruchlandung.“


Vachandarja

Vachandarja je řeka na severovýchodě Afghánistánu ve Vachánském koridoru a na hranicích s Tádžikistánem. Je levou zdrojnicí řeky Pjandž. Je 220 km dlouhá.
Pramení z Vrevského ledovce na jižním okraji Pamíru. Až do soutoku s řekou Karakija se nazývá Vachdžir. Protéká v hluboké dolině mezi Vachánským hřbetem a Hindúkušem. Na hranicích s Tádžikistánem se slévá s řekou Pamír a vytváří řeku Pjandž.


Carl Spitteler

Carl Friederich Georg Spitteler byl německy píšící švýcarský básník, prozaik, dramatik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1919.
Spitteler pocházel z rodiny státního úředníka, mládí prožil v Bernu. Studoval práva v Basileji a teologii v Curychu a v Heidelbergu. V letech 1871-1879 byl soukromým učitelem a učitelem na střední škole, později působil v Basileji a v Curychu jako novinář . Od roku 1892 se zcela věnoval literatuře.
Spitteler byl ve své tvorbě do značné míry ovlivněn německou filozofií Nietzscheho a Schopenhauera. V jeho díle se odráží antické pojetí života s tragickými prvky životního boje o lidskou existenci a snaha o spojení antických a biblických motivů s moderní dobou. Za tímto účelem oživil Spitteler žánr eposu v šestistopých jambech.
Nobelovu cenu za literaturu dostal Spitteler po určitém váhání, zapříčiněném nejspíše rolí Německa v první světové válce. V roce 1918 cena udělena nebyla, za rok 1919 byla Spittelerovi přiřčena teprve v roce 1920 „…se zvláštním oceněním jeho mohutného eposu Olympské jaro“.


Čumyš

Čumyš je řeka v Altajském kraji a v Kemerovské oblasti v Rusku. Je 644 km dlouhá. Povodí má rozlohu 23 900 km2.
Vzniká v Salairském krjaži soutokem zdrojnic Kara Čumyš a Tom Čumyš. Na horním toku překonává mnohé peřeje. Ústí zprava do Obu, přičemž se nedaleko ústí rozděluje na dvě ramena.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 74 km od ústí činí 146 m3/s. Zamrzá v první polovině listopadu a rozmrzá ve druhé polovině dubnu.
Je splavná pro vodáky. Vodní doprava je možná do přístavu Zacharovo v délce 196 km.


Kuala Lumpur

Kuala Lumpur je hlavní a největší město Malajsie. Jedná se o jedno ze tří malajsijských spolkových teritorií. Čítá okolo 1 500 000 obyvatel.
Ve městě stojí mrakodrapy Petronas Twin Towers, které se mezi lety 1998 a 2004 mohly chlubit titulem nejvyšších budov světa, ale překonal je Taipei 101. Nejvyšším ještě nedostavěným mrakodrapem v současnosti je Bionic Tower v Šanghaji, která měří více než kilometr. Dostaví se až okolo roku 2020. Kuala Lumpur už nebudou hlavním městem dlouho, nyní se buduje město Putrajaya.


Lost Heaven

Lost Heaven je fiktivní město, v němž se odehrává hra Mafia: The City of Lost Heaven. Předlohou Lost Heavenu je New York a Chicago 30. let 20. století.
Město se nachází na pevnině a jednom ostrově při ústí řeky West River do moře. Můžeme ho rozdělit na tři části: západní, střední a východní. V západní části jsou tři čtvrti: Chinatown, Little Italy a Works Quarter; také se zde nalézá závodní okruh. Střední část města leží na ostrově a celé se jí říká Central Island. Ve východní části jsou New Ark, Hoboken, Downtown, Oakwood a Oak Hill.
Čínská čtvrť je obývána asiatskou menšinou. Čtvrti vévodí náměstíčko uprostřed,je zde také starý autoservis, konečná tramvaje, a dvě cesty vedoucí na venkov, celá architektonika je v čínském stylu, je to jedna z chudších částí města. Na jih od ní leží Little Italy a na východ vede Terranova Bridge do New Arku.
Little Italy je čtvrť obydlená většinou přistěhovalci z Itálie, je plná činžovních a pavlačových domů. Je zde Salieriho bar, obchodní dům a bydli zde většina známých hlavního hrdiny. Čtvrť ovládá don Salieri. Východně od Little Italy vede na Central Island tunel pod řekou a na jihozápad od ní leží Works Quarter.
Works Quarter je průmyslová čtvrť; je zde přístav, spousta skladišť, stavbařských firem, hasičská stanice, nádraží a činžovní domy, v nichž sídlí dělníci a chudina. Je zde konečná tramvaje a nadzemky, u níž je bohatší část Works Quarteru. Z Works Quarteru vede cesta na závodní okruh. Na jihu je pobřeží sv. Petra a na severovýchod od této čtvrti leží Little Italy a na východě spojuje West Marshall Bridge Works Quarter s Central Islandem.
Central Island je centrum všeho dění; zde je sídlo většiny institucí a velkých firem, sídlí zde městský úřad, State Capitol, městská galerie, policejní stanice, divadlo, stará a nová věznice, restaurace Italian Garden a přístav, kde kotví výletní loď Queen Marry. Je to ostrov uprostřed Lost Heavenu. Na východ od něj leží New Ark spojený Giuliano Bridgem a Down Town připojený East Marshall Bridgem.
New Ark patří donu Morellovi, je plná barů, restaurací a činžovních domů. Je zde nemocnice, zbrojnice, pošta, Pepeho restaurant, Morellův bar, Roys Grill a park s ostrůvkem a altánem. Ze severu New Arku vede cesta na letiště a na venkov, na jih je Downtown a na východě Hoboken.
Down Town je jedna z nejstarších a nejbohatších částí města, jsou zde mrakodrapy, veřejné domy, kostel, Federální obchodní komise, First National Bank, servis Lucase Bertoneho, hotel Corleone, Rainbow Garden. Na východ od Downtownu se rozkládá Hoboken a Oakwood.
Hoboken je chudší čtvrť plná skladišť, činžáků a barů pro spodinu. Je tady Pompei Bar, Sarieho skladiště, zavřené kino Twister, pod kterým sídlí Žlutý Pete, městský stadion, Palermo Club. Vede tudy železnice a je zde konečná nadzemky. Na východ od Hobokenu leží Oak Hill a na jihu Oakwood.
Oakwood je čtvrť rodinných domků a bohatší vrstvy obyvatelů Lost Heavenu. Jsou zde tenisové kurty, kostel, Pepého restaurant, Oakwoodská juniorská vysoká škola a dům hlavního hrdiny v Extrémní jízdě. Na jihu je pobřeží sv. Pavla a na východ od Oakwoodu se nachází Oak Hill.
Oak Hill je satelitní městečko na kopci, jsou zde vily vlivných osobností Lost Heavenu a na cestě do Oakwoodu je maják. Dostanete se sem jen silným automobilem.
Jednotlivé části města odděluje řeka West River, proto jsou spojeny mosty a tunely, zde jsou všechny vypsané:
Kromě rozsáhlé silniční sítě lze v Lost Heaven využívat nadzemní dráhu a tramvaj.
Nadzemka začíná ve Works Quarter na stanici Winslet Ave a končí v Hobokenu na Market Ave. Má jeden okruh pro celé město, proto musí mít své mosty.
Každá část města má svůj vlastní tramvajový okruh, nemá vyznačené zastávky. Po určité době zastavuje a vy můžete přistoupit. Většinou jezdí do míst, kam se nadzemka nedostane.
V západní straně města jsou dvě točny, jedna je kousek za Chinatown a druhé je ve Works Quarter, poblíž vjezdu na závodní okruh. Tramvaj jezdí jen v Little Italy a Works Quarter; do čínské čtvrti nezajíždí.
Ve středu jsou tramvajové koleje postaveny jako uzavřená síť, tím pádem nejsou potřeba žádné točny. Tramvaj ale projíždí jen západní stranou ostrova.
V této části je stějně jako na Central Islandu postavena do uzavřené sítě. Zajíždí do všech čtvrtí kromě Oakwoodu a Oak Hillu.
Jelikož Lost Heaven leží u moře, můžeme ve městě najít i přístav a maják.
Přístav se nachází v západní části města, ve čtvrti Works Quarter. Je to veliký komplex budov, který má vlastní železnici. Do přístavu se podíváte v příběhové linii.
Maják se nachází nad útesy kousek za Oakwoodem. Týká se jej jeden subquest od Lucase a je také důležitý v Extrémní jízdě.
Lost Heaven má i svoje letiště. Letiště se nachází kousek za městem poblíž New Arku. Letiště je větší komplex s hangáry a dalšími budovami. Dostanete se na něj v příběhové linii.
Lost Heavenem také projíždí železnice, hlavní nádraží je ve Works Quarter, další trať vede Hobokenem, kde je přejezd a tunel.
Ve městě jsou celkem tři benzínky, u kterých můžete natankovat; první je v Little Italy poblíž West Marshall Bridge, druhá je poblíž restaurace Italien Garden, kde ve čtvrté misi vybíráte výpalné a třetí se nachází na rozhraní Downtownu, Oakwoodu a Hobokenu poblíž nové domové zástavby a kina Twister.
Salieriho bar funguje v příběhové linii jako vaše základna a v jízdě si tu můžete uložit hru. Nachází se v Little Italy.
Ve staré věznici se odehrává 17. mise hry. Je postavena na severním cípu Central Islandu.
V galerii se odehrává 20. mise. Nalézá se na jihu Central Islandu.
V nemocnici se můžete v jízdě vyléčit. Stojí poblíž vjezdu na Terranova Bridge směrem od New Arku.
Morellův bar je základna vašeho úhlavního nepřítele Morella a nachází se v New Arku.
Bertoneho servis leží v Downtownu pod Giuliano Bridge. Je to nejlepší a taky nejlépe placený mechanik ve městě.
V kinu Twister, které se nachází v Hobokenu naproti nové bytové zástavbě, má sídlo Žlutý Pete, překupník zbraní.


Bošovice

Obec Bošovice se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Ke dni 25. 2. 2008 zde žilo 1 082 obyvatel, z toho 534 mužů a 548 žen.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1141, kdy je vesnice zmiňována v listině biskupa Jindřicha Zdíka.


Saljut 4

Stanice byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 23. prosince 1974. Byla podobná předchozí stanici Saljut 3, která brzy poté zanikla. Měla vyšší dráhu než její předchůdkyně kvůli úspoře pohonných hmot, hmotnost asi 18 900 kg. Podle katalogu COSPAR získala označení 1974-104A.
Ke stanici letěly dvě pilotované a jedna loď bez posádky, vesměs označené Sojuz.
Stanice Saljut 4 zanikla na povel ze Země v hustých vrstvách atmosféry po 770 dnech letu dne 2. února 1977. Ještě předtím ji v červenci 1976 na oběžné dráze nahradila stanice Saljut 5.


Nachimovskij prospekt

Nachimovskij prospekt je stanice moskevského metra. Pojmenována je podle stejnojmené třídy, který nese jméno admirála Nachimova.
Nachimovskij prospekt je jedna ze stanic Serpuchovsko-Timirjazevské linky, nachází se v její jižní části. Konstrukčně je to podzemní, jednolodní stanice založená mělko pod povrchem – pohých 9,5 m hluboko.
Má dva výstupy, které vedou z konců nástupiště; jeden po tříramenných eskalátorech a druhý s dvěma rameny eskalátorů a pevným schodištěm. Oba dva pak zaúsťují do podpovrchových vestibulů umístěných pod přilehlými ulicemi. Nad prvním výstupem je umístěna měděná plastika, nad druhým pak mozaika, na níž je vyobrazeno moře, loď a busta admirála Nachimova. Osvětlení zajišťují 4 řady celkem 312ti světel umístěných na stropě stanice ve speciálních výdutích. Na část stěn za nástupištěm byl použit jako obklad mramor, na podlahu několik druhů žuly.
Stanice byla vybudována na začátku 80. let 20. století, v provozu je od 8. listopadu 1983, Zprovozněna byla jako součást první části deváté linky mezi stanicemi Serpuchovskaja a Južnaja. Dnes každý den Nachimovskij prospekt využije průměrně okolo 30 tisíc lidí; jedná se tedy o středně vytíženou stanici.


Magahijština

Magahijština je indoevropský jazyk používaný v Indii. Počet mluvčích se odhaduje na 13 milionů. Předchůdce magahijštiny, magadhský prákrt, byl údajně jazykem Buddhy a také byl používán ve starověkém království Magadha, po němž získala magahijština jméno. Magahijština je blízce příbuzná s ostatními bihárskými jazyky, jako je bhojpurština nebo angičtina. Společně patří bihárské jazyky do východní větve indoárijských jazyků.
Magahijština je především rozšířena v oblasti Magadha indického státu Bihár. Mimo to je jazyk používán v distriktu Malda ve státě Západní Bengálsko. Je zapisován písmem Dévanágarí, někdy se používá písmo Kaithi. Magahijština se může pyšnit velice bohatou a starodávnou tradicí v lidových písních a příbězích.


4. květen

4. květen je 124. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 241 dní.


Phowa

Phowa je tibetský termín, který označuje buddhistickou metodu „meditace vědomého umírání“. Jde o několik tisíc let starou buddhistickou techniku. Phowa je jednou ze šesti nauk Náropy.Těmi ostatními jsou: Vnitřní teplo, Jasné světlo, Jóga snu, Iluzorní tělo a Mezistav.
Pokud by slovo phowa slyšel Tibeťan, spojil by si je s obrazem ptáka chyceného pod zámkem, jak se snaží najít cestu na svobodu. Praxe byla předána Buddhou před více než 2500 lety a dodnes je udržována transmisí vynikajících držitelů buddhismu vadžrajány.
Při praxi Phowy se učíme vysílat naše vědomí do Buddhy Amitábhy nad naší hlavou. Podle buddhistického učení nám tato praxe, pokud se ji úspěšně během života naučíme, zajistí v okamžiku naší smrti zrození v Čisté zemi. Tato země je považována za osvícené energetické pole Buddhy Amitábhy - čisté vědomí bez ega.
-- V tomto citátu mluví Náropa o tělesných otvorech, skrze které vychází mysl po smrti.


Gradačac

Gradačac je město v Bosně a Hercegovině, ve Federaci Bosny a Hercegoviny, v kantonu Tuzla na řece Gradašnica.
První zmínka o župě Gradačac je z roku 1302, avšak město samotné je připomínáno až v roce 1465. Roku 1512 se pak stalo součástí Osmanské říše, ačkoliv toto je zmiňováno až z tureckých daňových zápisů teprve roku 1533. Mezi lety 1765 a 1821 Osmané vybudovali 18 m vysoké hradby s 22 m vysokou strážní věží a to na místě starých, římských hradeb - město bylo totiž důležitým pohraničním bodem Turků. Během války provázející rozpad Jugoslávie, v letech 1992 - 1995 bylo několikrát bombardováno, v této době sloužilo Srbům a mělo pro ně ohromný strategický význam; Daytonskou smlouvou však bylo stanoveno, že připadne Chorvatům a Muslimům.
Následující etnické složení je z doby před válkou, v roce 1991.


Volby do parlamentu Československé republiky 1929

Volby do parlamentu Československé republiky se konaly v roce 1929.
V pořadí 3. v období první republiky se konaly 27. října 1929. Jednalo se o volby předčasné, vyvolané rozpadem koalice občanských stran, zejména konfliktem agrarní strany s lidovci.


Odolice

Odolice je místní část obce Bělušice v okrese Most v Ústeckém kraji. Nachází se 12 km jihovýchodně od města Mostu v nadmořské výšce 301 metr pod Odolickým vrchem.
Nejstarší písemná zpráva o vsi pochází z roku 1203. Ves i s místním dvorem patřila původně ke klášteru v Oseku. Roku 1601 koupil Odolice Štěpán Jiří ze Šternberka a připojil je ke svému panství Postoloprty. Po jeho smrti roku 1625 přešly vsi Odolice a Pátek na syna Adama ze Šternberka a Postoloprty na syna Jana Rudolfa. Když Adam v roce 1633 zemřel, jeho syn Jan Štěpán vyměnil Odolice se svým strýcem Janem Rudolfem za Mirešovice. Jan Rudolf zase vyměnil v roce 1637 Odolice a Postoloprty s Václavem hrabětem Michnou z Vacínova za Zásmuky. Tím se Odolice staly součástí panství Libčeves až do roku 1848.
Poté byly osadou obce Kozly. Obec se nacházela ve farním obvodě Bílina. Na konci 19. století zde byla vybudována železniční stanice na trati Čížkovice-Obrnice. Na počátku 20. století se zde nacházela česká dvoutřídní škola, spolek hasičů a pobočka Národní jednoty severočeské. Zdejší obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím. Od dob 1. republiky až do roku 1960 byly Odolice samostatnou obcí. V letech 1850-1935 byly Odolice součástí okresu Teplice. Po vzniku samostatného okresu Bílina v roce 1935 ležela v jeho obvodu. Od územní reformy v roce 1960 se nachází v okrese Most jako součást obce Bělušice.
Na návsi stávala kaple, která byla zbořena. V těch místech se dnes nachází parčík.
V následujících letech jsou údaje souhrnné pro Bělušice i s oběma osadami.


Martin Jazairi

Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy podle jiného zdroje Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Od poloviny 90.let pracoval s přestávkami pro v Českou televizi. Nejprve jako redaktor zahraničního zpravodajství (několik let byl zpravodajem ČT v Moskvě, později v redakci aktuální publicistiky , Mimo jiné na reportážích pořadu Fenomén DNES.


Imunizace

Imunizace je děj, při kterém je jedinec vystaven působení látky, která je uzpůsobená tak, že posiluje jeho imunitní systém. Tato látka je nazývána imunogen. Imunizace se liší od inokulace a vakcinace v tom, že vakcinace a inokulace využívá jako imunogeny buď živé, ale oslabené mikroorganismy - tzv. atenuovaná vakcína, používá se při očkování proti TBC, u tuberkulinových testů, nebo mrtvé mikroorganismy - většina v ČR používaných vakcín. Imunizace využívá pouze části těchto mikroorganismů, obvykle pouze molekuly které přímo vyvolávají imunitní odpověď. Je to nejbezpečnější forma zvýšení aktivity imunitního systému v ochraně před nemocí. Ne všem nemocem lze předejít pouze imunizací, protože imunitní odpověď vyvolaná pouze imunogenní molekulou nemusí být dostatečně silná, nebo se nevytvoří paměťové lymfocyty.


Chatelet

Linky metra v Paříži 15px La Défense - Château de Vincennes 15px Porte Dauphine - Nation 15px Pont de Levallois – Bécon - Gallieni 15px Gambetta - Porte des Lilas 15px Porte de Clignancourt - Porte d'Orléans 15px Place d'Italie - Bobigny – Pablo Picasso 15px Charles de Gaulle – Étoile - Nation 15px Villejuif – Louis Aragon/Mairie d'Ivry - La Courneuve – 8 Mai 1945 15px Louis Blanc - Pré Saint-Gervais 15px Balard - Créteil – Préfecture 15px Pont de Sevres - Mairie de Montreuil 15px Boulogne – Pont de Saint-Cloud - Gare d'Austerlitz 15px Châtelet - Mairie des Lilas 15px Mairie d'Issy - Porte de la Chapelle 15px Châtillon – Montrouge - Gabriel Péri – Asnieres – Gennevilliers/Saint-Denis – Université 15px Saint-Lazare - Bibliotheque François Mitterrand


Tahr himálajský

Tahr himálajský je jedním ze tří druhů žijících tahrů. Zbylí dva jsou tahr jihoindický v Ománu a tahr arabský v jižní Indii. Nové molekulárně genetické studie naznačily, že tahrové nejsou až tak úzce příbuzní, jak se dříve myslelo. Nyní existují tři samostatné rody: Tahr himálajský, tahr jihoindický a tahr arabský.
Mají malou hlavu s velkýma očima a špičatýma ušima. Jejich kopyta mají pružná, elastická jádra, která jim umožňují udržet se na hladkých skalách a tvrdé a ostré okraje jim slouží jako opora. Samci jsou větší a mají odlišné zbarvení a strukturu rohů než samice. Dospělý tahr himálajský váží od 135 do 180 kilogramů, na délku měří 120 až 170 centimetrů a na výšku 60 až 90 cm. Jsou to býložravci jedící trávu, keře a stromy. Období březosti trvá sedm měsíců a často se narodí pouze jedno mládě. Mláďata jsou kojeny po dobu okolo šesti měsíců, ale mohou zůstávat s matkou až do dvou let. Ve volné přírodě se mohou tahrové dožít až patnácti let, ale obvykle se délka jejich života pohybuje okolo 10 let.
Zdivočelí himálajští tahrové jsou nepůvodním druhem na Jižním ostrově Nového Zélandu, kde se v Jižních Alpách vytvořila stáda. Ve velkém množství jsou tahrové považováni za škůdce kvůli jejich ohryzování vegetace. Jsou však uznáváni jako cenný zdroj Nového Zélandu, jelikož jejich lov přináší ekonomické prostředky regionu West Coast.
Tahr hilálajský je ze strany International Union for Conservation of Nature považován za zranitelný druh v jeho původní oblasti v Himalájích. V nepůvodních oblastech jako například na Novém Zélandu, Novém Mexiku, Kalifornii, Jihoafrické republice a Ontáriu jsou jejich predátory lidé, kteří je loví pro maso, pro sport nebo trofeje.


Stará angličtina

Stará angličtina je vývojová fáze angličtiny, která se užívala v Anglii a jižní části Skotska v 5. - 12. století.
Od dnešní angličtiny se liší natolik výrazně, že obě vývojové fáze si jsou vzájemně téměř nesrozumitelné. Byla pod velkým vlivem staroseverštiny, latiny a keltských jazyků a její vývoj úzce souvisel s vývojem němčiny a nizozemštiny. Základy staré angličtiny vychází z pragermánštiny a západogermánských jazyků.
Jazyk nebyl ve své době pevně kodifikovaný, měl čtyři dialekty. Ve staroanglické literatuře byla psána velmi rozvinutá literatura, nejdůležitějším dílem je epos Beowulf.
Původně byla psána anglosaským futhorkem, později v souvislosti s přijetím křesťanství Anglosasy přešla na latinku.
Stará angličtina se od dnešní angličtiny velmi výrazně liší, na první pohled jazyky nemají společného vůbec nic. Stará angličtina měla podstatně složitější gramatiku, než moderní angličtina. Stejně tak slovní zásoba, slovní zásoba moderní angličtiny je totiž silně ovlivněna francouzštinou.
Stará angličtina není v současné době používána, byť v ní, podobně jako v jiných mrtvých jazycích existuje verze Wikipedie, tvořená několika nadšenci.
Za starou angličtinu se někdy v češtině označuje jakákoli archaická varianta angličtiny, ať již jde o střední angličtinu, nebo jakoukoli jinou vývojovou fázi.


Kjúšú Q1W

Kjúšú Q1W Tókai byl japonský protiponorkový a cvičný letoun užívaný v druhé světové válce. První prototyp stroje vzlétl v září roku 1943 a vykazoval dobré výsledky. Proto byl ihned přijat do výzbroje. Spojenci ho označili kódovým názvem Lorna. Celkem bylo vyrobeno 153 kusů.


Thallos

Thallos byl řecky píšící starověký historik, který pravděpodobně žil v polovině 1. století.. Thallovy spisy se nedochovaly, je známo pouze několik fragmentů v dílech pozdně antických a středověkých autorů.
O Thallovi se poprvé zmiňuje kolem roku 180 antiošský biskup Theofilos. Z pohledu historie nejzajímavější fragment Thallova díla u Georgia Synkella hovoří o tmě, která nastala i podle líčení synoptických evangelií v okamžiku Ježíšovy smrti: Thallos označuje tuto tmu jako zatmění Slunce ve 3. knize svých Dějin, podle mého názoru bez důvodu.Podobně se vyjadřuje i Sextus Iulius Africanus, který poznamenává, že k zatmění Slunce nemůže dojít o Velikonocích, kdy je měsíc v úplňku a nemůže tedy slunce zastínit.


Štěpán Dušan

Štěpán Dušan byl srbský král vládnoucí v letech 1331 až 1355; je s ním spojen značný rozkvět země, mimo jiné připojení některé části Makedonie k Srbsku. Dal se korunovat císařem Řeků a Srbů.
Byl autorem tzv. Dušanova zákoníku z roku 1349, jedné z nejdůležitějších kulturně-historických památek středověkého Srbska.
Jeho koruna je dodnes k vidění v klášteře ve městě Cetinje v Černé Hoře.


Csákány

První zmínka o obci pochází z roku 1220.V roce 1389 zde by postaven kostel Segesd.


Kyselina astatová

Kyselina astatová je kyselina, která by teoreticky vznikla jako kyselina nejnestálejšího prvku 7. skupiny v periodické tabulce prvků, astatu. Astat je znám pouze ve formě nestabilních radioaktivních izotopů. Navíc by tato kyselina měla být nazývána kyselina astatovodíková, protože všechny kyseliny odvozené od halogenů jsou označovány s příponou vodíková.
Síla kyselin, které jsou odvozeny od halogenů, stoupá se stoupajícím protonovým číslem, a tak by kyselina astatová byla teoreticky nejsilnější kyselinou odvozenou od halogenů. Nyní je nejsilnější známou kyselinou, která je odvozena od haloprvku, kyselina jodovodíková. Je také jisté, že kyselina astatová by byla bezkyslíkatá kyselina, protože prvky 7. skupiny s kyslíkem kyselinu nikdy netvoří.


Ruhnu

Obec Ruhnu je samosprávná obec, náležející do estonského kraje Saaremaa. Její území tvoří ostrov Ruhnu a přilehlé ostrůvky a útesy.


Poltava

Poltava je město ležící mírně na severovýchod od středu Ukrajiny, zhruba 350 km východně od Kyjeva. Protéká jím řeka Vorskla. Poltava je centrem stejnojmenné oblasti, důležitou dopravní křižovatkou a kulturním centrem historického ukrajinského regionu Sloboda. V současné době má město 320 000 obyvatel.
Město bylo založeno zřejmě již v 9. století, písemné doklady jsou však až z roku 1174 (pod názvem Ltava, který se později změnil na Oltava, resp. Poltava. Ve 14. století se stala součástí Litevského velkoknížectví a posléze Polska, přičemž sousedila s neklidnou oblastí Divokých Polí. Během války proti polské nadvládě byla sídlem zvláštního regimentu kozáků. Poté se Poltava stala součástí ruské říše; roku 1709 v bitvě u Poltavy porazil Petr I. Veliký švédská vojska. V roce 1803 se Poltava stala sídlem jedné z gubernií carského Ruska; během 19. století bylo město centrem kulturního života Ukrajiny. Hospodářský rozvoj nastal po příchodu železnice. Na konci 19. století zde žilo již 53 000 obyvatel, z nichž 56 % byli Ukrajinci, a po 20 % Rusové a Židé. Od roku 1937 je město centrem Poltavské oblasti. Po 2. světové válce vznikla nová sídliště a budovy kulturních institucí, roku 1962 do ulic vyjely trolejbusy.
Střed města tvoří klasicistní půlkruhové náměstí s toskánským sloupem připomínajícím vítězství nad Švédy a získání 18 jejich děl. Chrám Povýšení kříže, budovaný v letech 1699–1709, je cennou a zachovalou ukázkou ukrajinského baroka. Bývalá Velká synagóga slouží od roku 1941 jako hudební škola. Budova Gogolova divadla je z r. 1958, sídlo významného vlastivědného muzea vzniklo roku 1964.
Poltava je významnou křižovatkou železnic i silnic mezi Kyjevem, Kremenčukem, Charkovem a Donbasem. Ve městě jsou dvě zhruba stejně důležitá nádraží, Kyjevské a Jižní. Rychlé vlakové spojení s Kyjevem a Charkovem nabízí prestižní spoj UZ Stolyčnyj Ekspres; kromě Myrhorodu je Poltava jeho jedinou zastávkou. MHD zajišťují trolejbusy, autobusy a maršrutky. Hlavním průmyslovým odvětvím je strojírenství a lehký průmysl.


Ardmore

Ardmore je skotská palírna společnosti Fortune Brands nacházející se ve vesnici Kennethmont poblíž Huntly v hrabství Aberdeenshire, jenž vyrábí skotskou sladovou malt whisky.
Palírna byla založena v roce 1898 Williamem Teacherem, jehož potomci měli palírnu ve vlastnictví až do roku 1976, kdy ji koupila společnost Allied Distillers. Poté v roce 2005 přešla na společnost Fortune Brands. Tato palírna má osm destilačních kotlů o objemu 15000 litrů. Produkuje whisky značky Ardmore, což je 14letá whisky s obsahem alkoholu 45,7%. Část produkce se používá do míchaných whisek Teacher's. V této whisky je cítit silně rašelinový slad.


Erysipel

Erysipel, též růže je streptokokové onemocnění kůže. Postihuje převážně děti a starší lidi.
Projevuje se velkými rudými skvrnami na končetinách a na obličeji. Propuknutí nemoci bývá provázeno horečkami, zimnicí, nechutenstvím, zvracením a bolestí hlavy apod. Nebezpečí tkví v tom, že choroba má sklon k recidivám, které většinou postihují stejné místo.


Euro Hockey Tour 2005/2006

Euro Hockey Tour 2005/2006 je 10. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.
Hokejový turnaj byl odehrán od 1.9.2005 - do 4.9.2005 v Liberci. Utkání Rusko - Švédsko bylo odehráno v Petrohradě
Hokejový turnaj byl odehrán od 10.11.2005 - do 13.11.2005 v Helsinkách. Utkání Švédsko - Česká republika bylo odehráno v Jonkopingu
Hokejový turnaj byl odehrán od 15.12.2005 - do 18.12.2005 v Moskvě. Utkání Česká republika - Finsko bylo odehráno v Praze
Hokejový turnaj byl odehrán od 26.4.2006 - do 29.4.2006 v Stockholmu. Utkání Finsko - Rusko bylo odehráno v Helsinkách


Libor Havlíček

Střední útočník Libor Havlíček byl většinou své ligové kariéry spojen s dresem Zetoru Brno, kam přišel počátkem 70. let z Třebíče, kde se narodil, a s výjimkou dvouleté vojenské služby v Dukle Jihlava odehrál v Brně 11 let. K prvnímu ligovému zápasu naskončil 13. října 1972 doma proti Plzni. V Jihlavě nastupoval nejčastěji v útoku s Hrbatým a Augustou, v Brně nejprve s Číhalem a Mrázem, později byli jeho spoluhráči v útoku byli i Jiřík, Nekola nebo Otoupalík. V roce 1984 odešel do zahraničí, působil hlavně v SRN. Havlíček patřil k nadprůměrným ligovým útočníkům přelomu 70. a 80. let. Asi nejlepší jeho sezónou byl ročník 1978-79, kdy pronikl i do reprezentace a na Mistrovství světa. Z turnaje konaném na jaře 1979 v Moskvě si odvezl stříbrnou medaili. Už od prvního utkání hrál přitom v naší první formaci s Hlinkou a Pouzarem. Na turnaji sice neskóroval, ale připsal si čtyři asistence. Celkem odehrál v reprezentaci 31 utkání, ve kterých vstřelil 5 branek. Jeho ligová bilance se zastavila na 11 sezónách, 414 utkáních a 124 brankách.


Chaluha velká

Dospělí ptáci jsou tmavohnědí, často s tmavější čepičkou a výrazně bílými kořeny ručních letek, které tvoří v letu v křídlech nápadná bílá pole. Mladí ptáci jsou podobně zbarveni, bez výrazně tmavšího čela a temene.
Chaluha velká hnízdí pouze v oblasti severního Atlantského oceánu na Islandu, Faerských ostrovech, Shetlandách, Orknejích a pobřeží severního Skotska. V posledních letech zahnízdily také na Špicberkách a v severním Norsku. Po vyhnízdění se většina ptáků přesunuje do jižnějších oblastí Atlantiku od Biskajského zálivu po západní Afriku, zčásti do západního Středomoří a výjimečně na západ po pobřeží Ameriky. Vzácně zaletuje do vnitrozemí včetně České republiky, kde byla zjištěna patnáctkrát.


Pasang Dawa Lama

Pasang Dawa Lama byl jeden z prvních himálajských tygrů, uznaných za regulérní členy výprav na osmitisícovky a prvním z těchto udatných šerpů, který byl zároveň knězem. Zmínku o něm nalezneme i v knize Himálajští tygři od Fritze Rudolpha.
Účastnil se řady expedic v Himálaji. Na Dhaulagiri vystoupil se dvěma expedicemi do 7800m, na K2 roku 1939 s Fritzem Wiessnerem do 8380m. Dvakrát vystoupil na Čo Oju - 1954 a 1958.


Radim Hladík

Radim Hladík je významný český rockový kytarista, skladatel, producent a pedagog.
Jako dítě se učil hrát na klavír. Dva roky navštěvoval Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na kytaru.
V patnácti letech hrál na kytaru ve skupině Komety. Od roku 1964 vystupoval profesionálně v klubu Olympik. Byl členem legendární beatové skupiny The Matadors. Od konce 60. let 20. století je považován za jednoho z nejlepších českých kytaristů. Byl oceněn jako nejlepší kytarista a beatová osobnost rocku. Publikum udivoval různými jevištními triky a technickými vymoženostmi.
V roce 1968 stál u vzniku skupiny Blue Effect. Po té, co skupinu opustil Vladimír Mišík, se stal vůdčí osobností skupiny. Od samého počátku se Radim Hladík prosazoval jako výrazný autor.
Radim Hladík se prosazoval i v jiných žánrech. Za zmínku určitě stojí jeho spolupráce se slovenskou hudební scénou. Společně se zpěvákem Leškem Semelkou a bubeníkem Vladimírem Čechem nahráli vítěznou písničku Bratislavské lyry 1979 – Šaty z šátků.
V 80. letech spolupracuje se zpěvákem a kytaristou Oldřichem Kellnerem a klávesistou Lubošem Mandou.
Radim Hladík se věnuje i folkové hudbě. Jsou to zejména společná vystoupení s Jaroslavem Hutkou, kterého doprovází na klasickou španělskou kytaru.Nesmírně zajímavá byla i jeho spolupráce s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.


Moskevské velkoknížectví

Moskevské velkoknížectví, též někdy méně správně zvané Moskevská Rus či Moskevské knížectví, byl středověký státní útvar existující mezi roky 1340 a 1547, jehož centrem byla Moskva a který vznikl na území Vladimirsko-Suzdalského knížectví. Velkokníže Ivan III. stát rozšířil a položil tak základy budoucímu carskému Rusku, jehož centrem se Moskevské velkoknížectví stalo. Jako první panovník přijal carskou korunu Ivan Hrozný roku 1547, čímž bylo velkoknížectví formálně nahrazeno carstvím.


Wiener Werkstätte

Wiener Werkstätte byly uměleckořemeslné dílny založené Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem a Fritzem Waerndorferem. Působily mezi lety 1903-1932.
Inspirovaní britským hnutím Arts & Crafts, usilovali zakladatelé o obnovu výtvarných i technických kvalit umělecko-řemeslných výrobků. Návrhy vytvářené předními designéry realizovali zkušení řemeslníci tradičními výrobními postupy i s použitím moderních strojů. Wiener Werkstätte byly rozdělené do oddělení. Řadu návrhů tvůrců Wiener Werkstätte realizovaly externí firmy. Především sortiment, který nemohly dílny vzhledem k technickému zázemí vyrábět samy: bytový textil, sklo. Dále spolupracovaly s výrobci zboží, které sice vyráběly také, ale z kapacitních důvodů zadávaly výrobu jinam: nábytek, šperky.
Po stránce výtvarné zpočátku sledovali britské vzory. Velmi záhy ale vytvořili osobitý styl, který inspiroval tvůrce v zahraničí a byl také jedním z kořenů evropského Art Déca. Wiener Werkstätte zanikly v důsledku hospodářské krize. Archiv firmy byl převeden do Rakouského muzea pro umění a průmysl (dnešní Rakouské muzeum užitého a současného umění MAK, Vídeň.
Produkce Wiener Werkstätte byla významně podporovaná mecenáši, řada výrobků byla uplatněna v interiérech staveb navrhovaných Josefem Hoffmannem.
Prvním mecenášem Wiener Werkstätte byl průmyslník Fritz Waerndorfer. Značná část produkce Wiener Werkstätte byla navržena a vyrobena pro interiéry jeho domu ve Vídni, pro jeho příbuzné a nejbližší známé. Návrhy nejstarších výrobků z roku 1903 ještě po formální stránce vycházely z britských vzorů. Roku 1904 se objevují první příklady nádob vytvářených z perforovaného plechu. Design se výrazně zjednodušuje, formy se geometrizují. Po roce 1905 jsou plochy stále více dekorované, dominuje stylizovaný rostlinný ornament. Tvůrci se inspirují lidovým uměním, biedermeierem. Pro Wiener Werkstätte pracuje několik desítek designérů: Carl Otto Czeschka, Bertold Löffler, Otto Prutscher ad. Roku 1907 opouští pro neshody s Waerndorferem Wiener Werkstätte Koloman Moser.
Dílny sídlily na Neustiftgasse 32, od roku 1912 přikupují další prostory na Döblergasse 12. V centru Vídně měly vlastní prodejny, roku 1909 otevřely prodejnu v Karlových Varech. Největší rozmach zažívaly dílny v období kolem roku 1910, kdy zaměstnávaly přes stovku designérů, řemeslníků. Fritz Waerndorfer se posléze díky špatným investicím dostal do finančních potíží, opustil Wiener Werkstätte a 1914 emigroval do USA.
Josef Hoffmann navrhoval v architektonickém ateliéru Wiener Werkstätte stavby, které byly zařizovány výrobky dílny: - Dům pro hosty hutí Poldi v Kladně, pro Karla Wittgensteina, 1903 - Sanatorium v Purkersdorfu u Vídně, pro Victora Zuckerkandla, 1904 - Zařízení bytu Jeroma a Margaret Stoneborough-Wittgenstein v Berlíně, 1905 - Vybavení ateliéru Gustava Klimta ve Vídni, 1905 - Dům rodiny Beer - Hoffmann ve Vídni, 1905 - interiér kabaretu Fledermaus ve Vídni, 1907 - 1905 - 1911 vzniká nejvýznamnější realizace Josefa Hoffmanna a Wiener Werkstätte palác pro bankéře Adolpha Stocleta v Bruselu Roku 1911 Josef Hoffmann kvůli organizačním problémům vydělil architektonický ateliér z komplexu Wiener Werkstätte, nadále využíval produkci dílen pro zařizování inteiérů domů, které navrhoval. - vila Skywa - Primavesi ve Vídni, 1914 - 1915 - venkovský dům rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou, 1913 - 1915
Otto Primavesi byl přední rakouskouherský bankéř. Manželka Eugenie roz. Butscheková, vídeňská herečka, ho přivedla k obdivu umění. V letech 1905-1906 si nachali vystavět reprezentativní vilu v Olomouci, přes sochaře Antona Hanaka, který se podílel na zařízení interiéru vily, se seznámili s Josefem Hoffmannem. Zadali mu úpravy budovy olomoucké banky, interiéru vily a především stavbu letního sídla v Koutech nad Desnou. Interiéry byly vybaveny výrobky Wiener Werkstätte. Tato zakázka přenesla dílny složitým obdobím první světové války. Finanční krize roku 1914 donutila pozměnit směr produkce Wiener Werkstätte směrem od kusové exkluzivity k masovější výrobě. Během války narukovala řada designérů i řemeslníků do armády a leckteří se nevrátili. Dílny začaly zaměstnávat mnohem více žen a významnu začal nabývat módní a keramický ateliér. Vedle Josefa Hoffmanna se prosazují designéři Dagobert Peche, Josef Wimmer-Wisgril, Valy Wieselthier ad. Roku 1916 byla otevřena prodejna v Mariánských Lázních, 1917 v Zurichu, 1922 v New Yorku.
Kvůli finančním potížím bankovního domu Primavesi se Otto rozhodl odstoupit z vedoucího místa Wiener Werkstätte, aby tak zabránil možnosti sanování dluhů banky majetkem dílen. Vedení převzala jeho žena Mäda, která se už dříve velmi aktivně podílela na chodu Wiener Werkstätte. Dílny se orientovaly zejména na módní produkci. Pořádaly módní přehlídky ve Vídni, Rakousku, Evropě i v zámoří. V roce 1925 se úspěšně prezentovaly na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži. Následujícího roku však rodina Primavesi podlehla finančním problémům a Otto se zastřelil. Roku 1929 byla otevřena prodejna v Berlíně.
Po rodině Primavesi se stal hlavním mecenášem Wiener Werkstätte textilní průmyslník Kuno Grohmann pocházející z Vrbna pod Pradědem. Josef Hoffmann zde vystavěl pro jeho bratra Fritze Grohmanna vilu a Kunovi navrhl ůpravy interiéru jeho zámku a také několik variant domů pro zaměstnance továrny. Kuno usiloval o zvýšení orientace Wiener Werkstätte na průmyslovou výrobu, svůj vliv na chod dílen si stále uchovávala i Mäda Primavesi. Roku 1928 oslavily Wiener Werkstätte výročí 25 let existence. 1929 po krachu na burze v New Yorku vyhlási bankrot i Kuno Grohmann.
Snahy Josefa Hoffmanna o získání nového mecenáše přivedly do čela dílen dalšího z jeho klientů - Alfreda Hofmanna, který se pokusil o racionalizaci výroby. V důsledku finanční krize vyzněly pokusy o záchranu Wiener Werkstätte na prázdno. 1932 byly dílny likvidovány. Neprodané zboží bylo vydraženo 10. - 15. září 1932 na aukci z velmi nízké ceny.
Josef Hoffmann roku 1948 usiloval spolu s bývalými kolegy i mladými designéry otevřít dílny nyní pod názvem Österreichische Werkstätte znovu, jejich existence však byla velmi krátká. Značka Wiener Werkstätte byla obnovena v roce 1969.


Jiří Dohnal

Otec mu padl v první světové válce. Z rodného Holoubkova se s matkou přestěhoval do nedaleké obce Strašice, kde strávil dětství. Vyučil se zámečníkem a pracoval v holoubskovských železárnách. V roce 1923 byl propuštěn a začal se profesionálně věnovat divadlu. Přes několik angažmá u divadel v Čechách a na Slovensku dostal do Národního divadla, kde působil s krátkou poválečnou přestávkou do roku 1984.
Ve 30. a 40. letech natočil několik filmů, kde ztvárňoval především postavy milovníků.


Rybné

Obec Rybné se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 95 obyvatel.


Zvonařství

Zvonařství, stejně jako některá jiná řemesla, nedoznalo od svého vrcholu v 16. století výrazných změn. Nejvhodnějším materiálem zůstává zvonovina a základním kamenem výroby je hliněná forma do níž se rozžhavený kov vlévá. Změny ve výrobním postupu se objevují pouze ve stále přesnějším propočítávání zvonového žebra a samozřejmě užívání některých dříve nedostupných technických prostředků - zvonařské pece se už nevytápějí dřevem, ale koksem nebo elektrickým proudem, k přesouvání forem se neužívá kulatiny a páky, nýbrž jeřábů, teplota je měřena teploměry, zvonaři mají žáruvzdorné obleky. Základní kostra však zůstává stejná dnes jako před čtyřmi sty léty.
Oproti průmyslové výrobě resp. hromadnému odlévání běžných strojírenských výrobků ve slévárnách kovů je výroba velkých zvonů jednoznačně vždy záležitost jednorázová, jednoúčelová a je prováděna na zakázku, jedná se vždy o činnosti s vysokým podílem ruční práce. Kovolijci, kteří se zabývají odléváním a výrobou zvonů se nazývají zvonaři. Jedná se o vysoce specializované umělecké řemeslo, kterému se často věnuje více příslušníků téže rodiny, často se toto řemeslo dědí z otce na syna. I zde se uplatňuje nejen jejich vysoká řemeslná zručnost, ale i mnoho praktických zkušeností a důležitých dovedností, které bývají nashromážděny z práce mnoha předchozích generací mistrů zvonařů.
Forma pro odlévání zvonů se vyrábí ze speciálně připravené - rozemleté, přepálené a zkvašené hlíny, která je smíšena s nepasterizovaným pivem nebo melasou, slámou, grafitem, kravskými chlupy a dalšími přísadami jako je např. mokrý papír, koblence, kousky plátna či lýka, spálené beraní rohy atp. - výběr a množství přísad závisí jednak na každém zvonaři a pak také na tom, zda se tato hlína užívá na vnitřní formu, střední či vnější. Hlína se musí nechat s pivem kvasit 6 - 8 týdnů. Ostatní přísady napomáhají zpevnění vlhké formy; při vypálení shoří a způsobí, že forma je při odlévání porézní. Sehnání a příprava správné hlíny je a ostatně vždycky byl jeden z největších problémů i pro zkušené zvonaře, zejména pokud dojde hlína z vyzkoušeného zdroje, protože testovat novou z jiného ložiska je složité a nákladné, proto se také hlína ze staré formy rozemele a užívá vícekrát.
Hlína se nejprve nanáší na cihlovou pec, která se alespoň zhruba podobná vnitřnímu profilu zvonu. Když je hlíny nanesena dostatečná vrstva, šablonuje se prknem z hruškového nebo javorového dřeva, které má už přesný tvar vnitřního profilu zvonu a je upevněna na horní rotor. Tímto způsobem se snadno vytvoří velmi přesný tvar zvonu.
Následně - po uschnutí - se jádro pomaže šlichtou, vyrobenou z piva, smíšeného s popelem ze spálené vinné révy a na tuto slabou izolační vrstvičku se nanese další jemnější hlína, z níž se vytvoří tzv. falešný zvon, neboli košile. Na falešný zvon, který se rovněž šablonuje, tentokrát šablonou ve tvaru vnějšího profilu zvonu, se také přilepí všechny reliéfy a další výzdoba, kterou zvonař hodlá zvon vybavit. Tyto reliéfy mohou být vyrobeny z vosku, nebo bývají ty, jež zvonař užívá často, předem připraveny z oceli. Vosk se připravuje smíšením včelího vosku s parafínem, v minulosti se užívala směs, tvořená čtyřmi díly vosku, dvěma díly pryskyřice a jedním dílem loje. Připravené ocelové reliéfy bývaly cenným artiklem pro jiné zvonaře, pokud se rozprodávala pozůstalost vymřelého nebo zkonfiskovaného zvonařského rodu, protože umožňovala vybavit zvonařskou dílnu zásobou těchto forem, které byly pýchou a bohatstvím každé dílny. Jinak zvonaři reliéfy buď nechávali vyrobit na zakázku u řezbáře či sochaře nebo svůj fond obohacovali tím, že snímali otisky reliéfů ze zvonů již existujících.
Množství reliéfů a obsah nápisů si zpravidla objednává donátor zvonu, avšak jejich rozmístění a definitivní podoba je v rukou zvonaře, takže i když se často týž reliéf opakuje na mnoha zvonech, celkovou kompozicí je každý zvon jedinečný. V minulosti, zejména v počátcích vývoje zvonařství, měl zvonař ve výběru výzdoby v zásadě volnou ruku, ale postupně se přání zadavatele stávala stále konkrétnější.
Výzdoba zvonů je v drtivé většině vystouplá, vhloubená je výjimkou, protože může snáze ohrozit výsledný zvukový obraz zvonu; přesto lze někdy nalézt vhloubené nápisy, především však na ocelových nebo mosazných zvonech, do nichž se výzdoba vysekává až po odlití, což je snazší než pracná příprava liter z vosku. Někdy ovšem na zvonech byly části nápisů i reliéfy druhotně vysekány, například když si katolíci nepřáli mít na zvonu husitský motiv.
Kromě detailů se z vosku vyrábí také celá koruna zvonu, která se tvoří zvlášť a se zbytkem formy se sesazuje až před litím. Vzhledem k tomu, že tvar koruny nemá vliv na kvalitu zvuku zvonu, může být její tvar a výzdoba velmi variabilní. Každá zvonárna tak používá své vlastní typy zvonových korun, což nám u historických zvonů může pomoci k určení původu některých zvonů bez signatury zvonaře.
Po dokončení formy falešného zvonu se i tento pomaže šlichtou a na něj se nanáší plášť, svrchní vrstva hlíny - nejprve opatrně, štětcem a ručně se vmačkává ke košili, aby se výzdoba zvonu dokonale obtiskla. Když je plášť silný asi 5 - 10 cm, rozestře se na něj hustá spleť lněných vláken a na další vrstvu hlíny se zasadí zpravidla čtyři kovové obruče, což oboje slouží jako výztuha. Na obruče lze také zavěsit řetěz, který pak umožňuje snadnou manipulaci s formou. V minulosti se jako nouzové řešení někdy užívaly též obruče dřevěné. U forem velkých rozměrů se může výztuha zasadit též do jádra, aby nedošlo k provalení zvonoviny dovnitř. Potom se vytvoří další silná vrstva pláště a následně se celá forma vypálí.
Po vychladnutí formy se plášť nadzdvihne, košile se odstraní a případně se upraví nedostatky, vzniklé vysoušením formy, drobné praskliny se zamažou směsí, složené z cihlové moučky, vápna a bílku. Poté se plášť pečlivě zasadí zpět. Forma, která je zbudována v licí jámě, se pak upěchuje hlínou a pískem, stejně jako vnitřek jádra. Zvonové formy potřebují spíše sušší, teplejší počasí, v zimě snadno praskají, a proto se v zimě zvony zpravidla neodlévaly. Ovšem pokud už forma byla hotová, neměla příliš dlouhou trvanlivost, a proto po jejím dokončení bylo třeba k odlévání přikročit co nejdříve.
Když je forma zhotovena, připraví se pec na roztavení zvonoviny. Konstrukce pece prošla dlouhým vývojem a závisela také na množství taveného kovu nebo třeba i na tom, zda k tavbě docházelo v dílně, či mimo ni. Nejstarší pece byly šachtové, od 15. století též plamenné, vytápěné dřevem, později koksem. Dřeva, které muselo být mladé a dokonale suché, se spotřebovalo značné množství a zvonař měl vždy starost, aby ho na tavbu zbylo dost. Pece se stavěly z cihel i kamení; teplota se v nich zvyšovala pomocí měchových dmychadel. Musely mít dobrý tah, což záviselo nejen na jejich výstavbě, ale také na počasí, přesně řečeno na teplotě, atmosférickém tlaku a větru. Odtud pochází lidové rčení „je jasno, že by mohl zvony lejt.“ Dnes se zpravidla užívají pece elektrické.
Aby se kov nespálil, musí se tavit velmi pomalu, 7 - 10 hodin, zvlášť cín a zvlášť měď, neboť tyto kovy mají odlišnou teplotu tání, a proto by se cín stihl z mědi vypařit. Choulostivější na správnou teplotu při tavbě je cín, který se snadno „spálí“, tj. ztratí svou přirozenou barvu a s ní i některé vhodné vlastnosti, nebo naopak zůstane pórovitý. V průběhu tavby se kov míchá a z hladiny se snímá oxidovaný škraloup. Na měření teploty se dnes užívají teploměry, ale i tak je to do značné míry dosud závislé na zkušenosti zvonaře, který pomícháním kovu odhadne, zda má kov správnou konzistenci a může se přikročit k lití. Zkoušky teploty a správného složení bronzu se dříve dělaly běžně, protože na zkušenosti zvonaře byl postup zcela závislý. Složení se nejčastěji odhaduje z barvy kovu - malé množství kovu se ulije na zem, po ztuhnutí se rozbije a podle barvy a konzistence lomu zvonař rozhodne, zda není třeba přidat některý kov. Na zkoušku teploty existovalo několik návodů - kov má správnou teplotu, pokud hrst mouky vhozená do lázně shoří bez kouře, pokud kov z nálevky teče tence, pokud se vnořená a následně vytažená hrudka mědi ihned rozpustí. Zvonař by měl vždy pečlivě dbát na to, aby byl kovu dostatek. Přitom je nutné počítat s tím, že část kovu, asi 5-8%, při tavbě vždycky „shoří“. Zvonaři zpravidla počítali s 10%, jednak aby měli jistotu, že jim kov vybyde, a navíc si tímto způsobem mohli trochu přivydělat. Pokud se přece jen stane, že je kovu málo, je možné zvon znovu rozžhavit a kov dolít, jde ovšem o velmi riskantní proces, ke kterému se zvonaři uchylovali jen v krajní nouzi. Jestliže kov naopak přebyde, tak se ulije do několika oválných forem, které zvonař může uschovat pro pozdější užití. Když je měď rozžhavena na správnou teplotu, asi 1100°C, do lázně se přidá cín a po dokonalém promísení se může přikročit k lití. Těsně předtím se ovšem do kovu vhodí několik hrudek mědi s 15% fosforu, který na sebe naváže nečistoty a způsobí, že struska vyplave na povrch, odkud se sejme a kov je dokonale čistý.
Zvonovina se licími kanálky vpustí do předehřáté formy. Kvůli nečistotám, které se často usazují v kanálcích - i přes jejich pečlivé vyčištění - zvonařovi pomocníci hlídají tekoucí kov a nečistoty zachycují hradítkem. Zvony menších rozměrů se raději odlévají přímo z nádoby, v níž se zvonovina tavila. Lití musí probíhat správnou rychlostí - tak, aby kov měl dostatečný tlak a pronikl do všech částí formy, ale aby se zase stíhal zcela usadit. Po naplnění formy se krátkou chvíli počká a při poklesu hladiny se zbytek dolije. Na vrchol formy do žhnoucího kovu se potom vhodí několik hrstí borových šišek, které vzplanou a udržují tak potřebnou teplotu, aby zvonovina v horní části zvonu nezchladla příliš rychle. Právě ve fázi tavby a lití kovu se nejvíce projevuje zvonařova zkušenost. Jak vidno, proces výroby zvonů je velmi zdlouhavý a nesnadný a jeho výsledek zvonař pozná až na samém konci, kdy na zvon zazvoní a zjistí, zda má očekávaný tón. Ne nadarmo se proto v anglicky mluvících zemích užívá rčení „he’s surprised as a bellfounder“.
Po odlití se forma nechá chladnout. Doba chladnutí velmi závisí na velikosti zvonů - malé zvonky vychladnou za pár dní, zvony velkých rozměrů až za několik týdnů. Ovšem v minulosti často panovala obava, aby hliněná forma v zemi nenatáhla vlhkost, a tak zvon neroztrhla, a proto se raději zvonaři snažili vytáhnout formu co nejdříve, třebaže byl kov ještě žhavý. Vytažení těžké formy z jámy se provádělo tak, že se střídavě na stranách pozvedala pákami a podsypávala pískem, což jistě vyžadovalo značnou sílu, šikovnost i trpělivost.
Po vytažení zvonu z licí jámy a odstranění formy se zvon „na mokro“ pískuje korundem s vodou, protože vlivem pomalého chladnutí má zvon na povrchu nepěkně špinavou až černou barvu. Mezi detaily se drhne mosaznými nebo ocelovými kartáči. Úpravy povrchu však nejsou příliš rozsáhlé, jednak proto, že na povrchu zvonu se po odlití vytvoří jakási slupka, tzv. licí kůra, která má odlišné krystalické vlastnosti a pozitivní vliv na kvalitu zvuku zvonu, a jednak proto, že zvonovina je velmi tvrdý kov, a proto nelze zvon v pravém slova smyslu cizelovat, nýbrž pouze odseknout nějaký zbytek, které vznikají na místech licích a výfukových kanálků. V moderní době bývají některé reliéfy na zvonech i polychromovány, především pozlacovány. V Rusku je tento trend zcela běžný, u nás polychromie zvonů hlubší kořeny nezapustila. Zřídka se v minulosti možná zvony polychromovaly i více barvami, ale běžné to asi nebylo nikdy, neboť to máme doloženo jen v několika ojedinělých případech.
Z důvodu konzervace před holubím trusem a kyselým ovzduším bývají dnes zvony před zavěšením pokrývány vrstvou vosku, která pak alespoň dočasně zvon chrání.
Srdce zvonu se vyrábí ze železa, které má být o něco měkčí, než je zvonovina, aby nedošlo k poškození zvonu. Tvar pěsti, celkový tvar srdce a jeho hmotnost by měly respektovat tvar a hmotnost zvonu, stáří zvonoviny, způsob zavěšení, četnost zvonění a další kritéria. Nejlepší tvar pěsti srdce je hruškovitý, kulovitá pěst je také dobrá, ale při prudkém zvonění může bít příliš vysoko. Zploštělé nebo dokonce hranaté pěsti jsou méně vhodné. Hmotnost srdce tvoří asi 3,5% celkové hmotnosti zvonu; šířka srdce v nejsilnější části, zvané pěst, má být asi 5/3 šířky věnce. Se správnou délkou srdce zpravidla zvonaři problémy neměli, ale někdy docházelo k chybám při neodborném převěšování srdce zvonu. Srdce bývá málokdy zdobeno, nejčastější jeho výzdoba je kovářův monogram či signatura, některá srdce však mívají na pěsti i pěkné ornamenty nebo dokonce nápisy. Srdce se zavěšuje na vnitřní ucho, což je železné poutko, zalité do těla zvonu při výrobě. Přímé spojení srdce se zvonem by bylo příliš křehké a nemělo dlouhou trvanlivost. Proto se srdce s tělem spojuje koženým pásem, tzv. bandalírem, buď přímo, nebo u velkých zvonů složitějším způsobem, kdy je bandalír ještě zajištěn kovovými plátky po stranách. U malých zvonků stačí k zavěšení srdce drát. Bandalír je tvořen čtyřmi až šesti pruhy dobře promaštěné kůže, zpravidla hověziny - i když zvonaři činili pokusy i s jinými kůžemi, např. ve 12. století se za nejvhodnější považovala kůže z jeleního krku, ruští zvonaři zase nedali dopustit na kůži z mrože. I když je srdce správně vyrobeno a zavěšeno, přece jen vyžaduje častější kontrolu než samotný zvon, protože se rychleji opotřebuje a také bandalír se může časem protáhnout a srdce pak bije pod úhozový okruh. Trvanlivost srdce lze velmi zhruba odhadnout na jedno až dvě století při denním užívání – vzpomeňme na rozruch, který způsobilo puklé srdce největšího českého zvonu „Zikmund“ ze Svatovítské katedrály v červnu roku 2002.
Velikost zvonové hlavy a vůbec celé zvononosné konstrukce jsou vedle bezchybného odlití zvonu jeden z nejpodstatnějších faktorů, zajišťujících jeho kvalitní zvuk a trvanlivost, a proto by na její výstavbu měl dohlížet sám zvonař nebo jiný odborník. Hlavu i konstrukci je možno pořídit buď ze dřeva, přičemž nejkvalitnější je dřevo dubové, anebo z válcované oceli. Pokud je nosník zvonu dřevěný, nazýváme ho hlava, pokud ocelový, mluvíme o závěsu. Ocelový závěs je sice lacinější a prostorově úspornější, avšak hůře vede zvuk zvonu a má i jiné nevýhody. Protože závěs zvonu je těžší než hlava, příliš vyvyšuje těžiště zvonu, takže při rozhoupávání dochází k menšímu výkyvu a jeho zvuk nevyzní tak plně, jelikož údery po sobě následují příliš rychle; navíc to z hlediska staletí vede k daleko rychlejšímu opotřebení zvonu. Zejména nevhodné jsou závěsy zalomené, které by se měly uplatňovat výhradně tam, kde rozměry věže neumožňují zavěšení zvonu na hlavě. Ač se to může zdát zvláštní, dřevěná hlava je i mnohem trvanlivější než ocelový závěs, pokud se proti hnití pravidelně lakuje. U závěsů totiž dochází k únavě materiálu, takže jejich životnost je jen asi šedesát let, naopak hlava může přetrvat i několik století; ani červotoči se v ní nedrží, pakliže je zvon pravidelně užíván, protože jeho hluk tyto škůdce odpuzuje.
Ke zvonové hlavě je zvon připevněn pomocí železných prutů, které jsou dva až čtyři na každé straně, dole spojené skobou, uprostřed přepásány a nahoře sešroubovány sponou. Hřídel hlavy je usazen v ocelových čepech v mosazných výkyvných valivých nebo dříve kuličkových či pánvicových ložiscích na zvonové stolici. Celá stolice někdy spočívá ještě na pérech, aby se mírnil tlak na zdivo. Čepy zvonu je třeba čas od času promazat, k čemuž se kromě jiného někdy tradičně užívá husí sádlo. Lidová pověra říká, že mazání na zvony lze užít jako spolehlivý lék proti nemocem kloubů. Páka je k dolní části hlavy připoutána dvěma tzv. třmeny. Závěs je ve zvononosné konstrukci usazen podobně, mezi ním a zvonem však musí být asi 2 cm silná dřevěná podložka, aby kov zvonu a závěsu nebyly v přímém kontaktu. Stejně tak je lépe i celou zvononosnou konstrukci vystavět ze dřeva, pokud je to prostorově a finančně schůdné, protože ocelová dostatečně netlumí mechanickou energii rozhoupaného zvonu. U malých zvonů pak může stolice zcela chybět a závěs zvonu se usazuje přímo na zdivo. Se správným tvarem hlavy se zvonaři potýkali po celý středověk, ale na jeho konci už byly zvony zavěšovány tak jako dnes. Pokud hlava nemá správné rozměry, může zvon ohrozit - pokud je její osa položena příliš nízko, pak bije spíše zvon o srdce než srdce o zvon, čímž může snadno dojít k poškození zvonu; naopak čím je osa výš, tím je zvonění fyzicky náročnější.
Od r. 1925 se v některých českých kostelích zavádějí elektrické vyzváněče k rozhoupávání zvonů, které nahrazují zvoníky. Zvonaři a odborníci se k tomu většinou staví negativně, protože vyzváněč nemá cit pro zvon a může jej poškodit. Nevýhodou vyzváněče je i to, že takto rozeznívaný zvon třeba i několik let nikdo nekontroluje.
Památkáři nabádají, že každý zvon by měl být pečlivě zkontrolován alespoň dvakrát za rok, aby byly včas zjištěny případné závady na zvonu, zavěšení či konstrukci. Chyba ve zvonové stolici se projevuje tak, že konstrukce vrže nebo se dokonce kýve, na zvonu by mělo být zkontrolováno, zda není příliš vytlučen věnec, zda srdce dopadá přímo na věnec a houpe se přímým obloukem, zda není porušen bandalír, a také dotáhnout a případně natřít zarezlé šrouby v pásech na hlavě a vyčistit zvon i celou zvonici od případných nečistot. Pokud je na konstrukci nebo zvonu zjištěna významnější závada, jakou je třeba rozbití srdce, je nejlépe nechat opravu na zvonaři a nepokoušet se poruchu odstranit svépomocí.
Charakteristická zelená patina se na zvonu bez voskové pokrývky vytvoří asi za 10-20 let, v závislosti na korozní agresivitě ovzduší.
První dva roky při zvonění dochází k jevu, jemuž zvonaři říkají vyhrávání - kov se usazuje a u zvonu dochází k prodloužení rezonance, takže s trochou nadsázky lze říci, že dva roky starý zvon zní lépe než zvon nový.
Pokud je zvon správně odlitý a zavěšený, lze jeho životnost měřit na stovky let. Každý zvon se samozřejmě pomalu vytlouká, ovšem k vytlučení, které vyžaduje převěšení, dojde u kvalitního zvonu při denním užívání asi za dvě stě let.
Vytlučení věnce by nemělo přesáhnout 15 % šlaku u ručního zvonění, u elektrického vyzváněče 10 % šlaku. Špatně odlitý či špatně zavěšený zvon ovšem pukne snadno - a z historie víme, že zvony některých zvonařů pukají více než jiné.
Zvon může ohrozit také nános holubího trusu, pročež je dobré kostelní věže vybavit okenicemi, žaluziemi nebo alespoň pletivem v oknech. Pokud je zvon takto znečištěn, je třeba jej rýžovým kartáčem vyčistit. V literatuře uváděné údaje o tom, že zvonům škodí také tuhé mrazy, pravdivé nejsou, protože k výrazným fyzikálním změnám ve zvonovině dochází až kolem -70 °C, kromě přímého mrazu ovšem může zvon ohrozit, pokud na něj prší a na jeho povrchu se pak utvoří námraza.
Vedle toho, že zvon může puknout prudkým zvoněním, může k tomu dojít též prudkým ztlumením rozeznělého zvonu.
Puklina na zvonu ani nemusí být pouhým okem patrná, ale ihned se pozná podle vadného zvuku zvonu.
Pokud zvon pukne, je třeba na něj okamžitě přestat zvonit, aby nedošlo k dalšímu narušení. Puklý zvon je už dnes možné opravit. V minulosti bylo jedinou možností přelití zvonu, což vedlo k neustálému ochuzování zvonového fondu o historické zvony. Zvonaři dokázali opravit veškeré příslušenství, ale u samotných zvonů se uchylovali pouze k opravám mechanickým - náhrady uražených uch šrouby, vypilování pukliny.
Dnes už lze puklé zvony restaurovat, což je ostatně - pokud je technika zvládnuta dokonale - mnohem snazší než odlít nový zvon. Tato oprava představuje nejprve dokonalé vypilování pukliny, poté se zvon upne do armatury, jeho povrch se zahřeje na cca 600 °C a autogenem se prasklina svaří. Je k tomu samozřejmě třeba dokonale znát složení původního zvonového kovu a přesné rozměry zvonového žebra. Před restaurací je dobré zvon i s příslušenstvím pečlivě zdokumentovat.
Kromě zvonoviny se pro výrobu zvonů užívají také jiné materiály. Žádá se, aby vyrobené zvony měly pokud možno co nejlepší hlas, ale hledí se také na jejich trvanlivost a odolnost vůči ohni, který je zvonům největším nepřítelem. Většina pokusů se však nesetkala s očekávaným úspěchem - jako nepoužitelný materiál se prokázal např. hliník, zinek aj.
Výroba ocelových zvonů je doložena už v 5. století, kdy ovšem nešlo o zvony lité, ale tepané; odlévané ocelové zvony se pak vyráběly v Bavorsku v 15. století. U nás se dosud nejstarší zjištěný ocelový zvon z r. 1753 nachází v Borové, avšak největšího rozmachu dosáhla výroba na konci 19. století a udržela se až do meziválečné doby, kdy bylo třeba zacelit ránu, kterou zvonovému fondu způsobily rekvizice I. světové války. K tomu se právě hodily ocelové zvony, neboť byly lacinější než zvony bronzové, takže jich bylo možno pořídit větší množství; ocelové zvony ovšem nemají tak plný, souladný hlas jako zvony z bronzu. U nás se jejich výrobou zabývaly např. Chabařovické ocelárny Arnold-Kress, Vítkovické železárny a firma Škoda Plzeň.
Mosaz je tradičním materiálem na zvony v zemích Orientu, tamní zvony mívají ovšem jiný tvar a jiný způsob zvonění, takže je jejich zvukový obraz zcela odlišný od zvonů evropských; v Evropě se mosaz užívá na ruční zvonky nebo na zvony malých rozměrů z obecních zvoniček a kaplí. Zpravidla se neodlévají do hliněné formy, ale do připravených keramických formiček.
Skleněný zvonek pro místní zvoničku byl pořízen ve sklárnách v Harrachově v r. 1788. Dnes je umístěn ve sklářském muzeu. Sklo jako materiál příliš vhodné není, protože je křehké a nemá ani tak dlouhý, plný hlas, ale u tak malého zvonku, jako je harrachovský to není na škodu.
Porcelán se výjimečně užívá na výrobu zvonů. V kostele v Rybářích se nacházely porcelánové zvony s velmi pěkným hlasem, které vyrobila porcelánka v Karlových Varech, v Míšni je dokonce celá zvonkohra, sestavená z porcelánových zvonků.
Zvony se do hliněné formy začaly odlévat asi v 5. století, do té doby se vyráběly zvony tepané. Protože šlo zpočátku o zvony malých rozměrů, bylo jednodušší vyrábět z vosku celou košili zvonu. Jak postupně rozměry zvonů vzrůstaly, začal se uplatňovat místo vosku dostupnější lůj, ten ale nedržel tak přesně tvar, a proto se asi od 14. století začíná uplatňovat výše uvedený postup s hliněným falešným zvonem a voskovými reliéfy.
Také šablonování formy se během věků měnilo. Na počátku bylo snadnější otáčet hliněným jádrem kolem vodorovné osy, kterou tvořilo kónické, hranaté dubové vřeteno, přičemž šablona byla upevněna. Problémem u těchto forem pak byla jejich hmotnost, které se zprvu čelilo vydlabáváním, později vyrážením vnitřku jádra, ale se stoupajícími rozměry zvonů se začíná prosazovat výše uvedený postup s pevným jádrem a pohyblivou šablonou. Přechodným stádiem bylo otáčení jádra na svislé ose kolem pevné šablony.
V poslední době se zejména v západní Evropě rozšířila také zcela jiná metoda výroby zvonů, která spočívá v pouze přibližném odlití zvonu do pískové formy a jejich následném obrábění a dolaďování.


Netscape Communicator

Netscape Communicator byl proprietární balík webových aplikací vyvíjený společností Netscape Communications Corporation. První vydání bylo v červnu 1997 a jednalo se o nástupce webového prohlížeče Netscape Navigator, který byl doplněn o groupwarové funkce. Byl k dispozici v několika edicích jako „Personal“ či „Complete“.
V roce 1998 vyšla verze 4.5, která přinesla řadu vylepšení. Ve stejný čas Netscape odstartovat projekt Mozilla. Poslední verzí je 4.8, která byla uvolněna v srpnu 2002. Nástupcem je balík Netscape, který byl založen na balíku Mozilla Suite.


Koeru

Koeru je městečko v estonském kraji Järvamaa, samosprávně patřící do obce Koeru, jejímž je administrativním centrem.


Vojtěch Kryšpín

Ing. Vojtěch Kryšpín byl významným českým konstruktérem lokomotiv a autorem československého systému značení lokomotiv.


PoEdit

Poedit je free, open source multiplatformní gettext katalogový editor zaměřený na proces lokalizace do mezinárodních jazyků.
GUI editoru je vyvíjeno pomocí wxWidgets toolkitu a samotný editor je uvolněn pod licencí MIT.


Żabno

Żabno je starobylé město na jihu Polska v Malopolském vojvodství. Město mělo v roce 2008 4263 obyvatel . Rozloha města je 11 km2 .


Hercules Seghers

Hercules Pieterszoon Seghers nebo Segers [erkyles séchers] byl významný holandský malíř, krajinář a grafik 17. století.
Vedle Esaiase van de Velde a Jana van Goyen patří k nejvýznamnějším holandským krajinářům sedmnáctého století. Kromě toho byl Seghers patrně nejen nejoriginálnějším a nejinovativnějším holandským grafikem vůbec, ale také nejvýznamnějším holandským grafikem před tím, než se jím stal Rembrandt van Rijn.
Narodil se pravděpodobně v Haarlemu, jako syn obchodníka s plátnem původně pocházejícího z Vlámska, který se roku 1596 přestěhoval do Amsterdamu. Hercules se učil pravděpodobně v dílně krajináře Gillise van Coninxloo, ale asi jen krátkou dobu, protože van Coninxloo zemřel roku 1606. Seghers a jeho otec koupili část Gillisových prací v aukci z jeho pozůstalosti. Po smrti otce roku 1612 se se Hercules odstěhoval do Haarlemu a stal se členem malířského Bratrstva svatého Lukáše. Roku 1614 se však vrátil zpět do Amsterodamu, kde získal do opatrování nemanželskou dceru a v následujících letech se oženil s Annekin van de Bruggen, která byla o šestnácht let starší než on. V roce 1620 koupil na Lindengracht za čtyři tisíce guldenů velký dům, ale později se zadlužil a roku 1631 jej musel prodat. V tomtéž roce se přestěhoval do Utrechtu a v roce 1633 se přestěhoval do Haagu. Není zcela jasné kdy a kde zemřel. Roku 1638 se ale Cornelia de Witte označuje za jeho vdovu. Ve třicátých letech byl zřejmě také obchodníkem s uměním, patrně dokonce obchodujícím v poměrně velkorysém měřítku.
Jeho posmrtná proslulost byla zvýšena mj tím, že byl v knize Inleyding tot de hooge schoole der schilderkonst od Samuela van Hoogstraten prezentován trochu jako romantický génius avant la lettre, osamělý, chudý a nepochopený. Tato představa byla ovšem spíše než na znalosti skutečného Seghersova života založena na dojmu, kterým působí jeho malby a grafické listy.
Seghers je znám především jako velmi inovativní grafik, vytvářející především krajiny, které často tiskl na barevné papíry nebo plátno, navíc pomocí barevných past. Žádný jiný grafik tolik neexperimentoval s grafickými technikami a hledáním nových postupů. Zdá se, že použil vykrývání, měkkého krytu, suché jehly a metody na způsob akvatinty. Otištěné grafiky navíc často koloroval vodovými či olejovými barvami. proto je prakticky každý jeho grafický list originálem.
Dohromady se zachovalo pouze 183 grafických listů, vzniklých otištěním 55 měděných desek. Poměrně velkou část těchto grafických listů tvoří krajiny. Z části jde o realistické zachycení holandských rovin, z části však také o zobrazení idealizovaných fantastických skalnatých masivů prořezávaných hlubokými údolími. Většina Seghersova grafického díla je uložena v muzeích. Jednoznačně největší kolekce je pak uložena v amsterodamském Rijksmuseu v kabinetu grafiky.
Seghersovy malby a grafické listy sbíral Rembrandt van Rijn. Vlastnil osm jeho obrazů. Získal, dokonce originální měděnou desku Tobiáš s andělem, kterou přepracoval v grafice Útěk do Egypta, na níž převážně zachoval Seghersovu krajinu. Rembrandt přepracoval také Seghersův obraz Hornatá krajina. Rembrandtova krajina obecně vychází ze způsobu, kterým maloval krajinu Seghers.
Ačkoli datace grafických listů zůstává nejasná, jeho Město s čtyřmi věžemi lze komparací s datovanými malbami vročit kolem 1631. Nízký počet i provedení dochovaných grafik napovídá, že jejich tvorba patrně nepředstavovala hlavní způsob obživy, ale skutečně spíše jakousi pokusnou „alchymistickou laboratoř“. Grafický list Zátiší s knihami představuje na sedmnácté století skutečně nesmírně nezvyklé zátiší.
Vesle svého grafického díla se Seghers proslavil také svými malbami krajin a zátiší. Jeho malby jsou také velmi vzácné, protože se jich dochovalo snad pouze patnáct. Místokrál nizozemské provincie, Frederick Henry, princ Oranžský koupil několik krajin v roce 1632. Většina dochovaných obrazů představuje krajiny s fantastickými horskými kompozicemi, jaké známe i z jeho grafických listů. Zatímco však grafické listy překvapují hlavně svou technikou, malby udivují neobyčejnou expresivností zobrazení.
Čtyři grafické listy vytvořené otištěním téže měděné desky Image:Rp-p-h-ob-808.z.jpeg| Image:Rp-p-ob-809.dr1.jpeg| Image:Rp-p-ob-810.dr1.jpeg| Image:Rp-p-1883-a-6993.dr1.jpeg| Malířské dílo Image:Segers.jpg|Hornatá krajina Image:Seghers viewbrus.jpg|Pohled na Brusel - cca 1625 Image:Sk-a-3120.z.jpeg|Údolí s řekou - cca 1626 Image:Hercules Seghers 001.jpg|Krajina


Mumble

Mumble je open source program pro VoIP. Je určen především hráčům počítačových her a je podobný programům jako TeamSpeak nebo Ventrilo. Používá architekturu klient-server, takže uživatelé kteří spolu chtějí mluvit musí být připojeni ke stejnému serveru.
Cíl vývoje Mumble není vytvořit nejelitnější herní utilitu, ale vytvořit nejsociálnější. Cílem je vytvořit atmosféru a sociální interakci na LAN party. Mumble tak má velmi jednoduché administrační rozhraní a nejvíce vývojářského úsilí je věnováno kvalitě zvuku.
V roce 2007 neexistuje žádná statistika VoIP hráčů podle používaných programů. Ale protože je nový, má Mumble menší pokrytí trhu než jeho komerční konkurence.
Mumble server má kořenový kanál a hierarchii kanálů pod ním. Uživatelé mohou spojovat kanály dohromady a vytvořit tak velké virtuální kanály. To je užitečné při velkých událostech kde máte malou skupinku mluvících uživatelů v kanálu, ale ti budou připojeni do běžného kanálu s ostatními uživateli aby slyšeli oznámení. To také dobře odpovídá týmovým hrám.
Každý kanál má také přidělenu množinu skupin a seznam ovládání přístupu která ovládá uživatelská oprávnění. Tento systém je celkem komplexní a umožňuje mnoho scénářů užití, tato komplexnost ho také dělá obtížně nastavitelným. Kanály taktéž nelze zaheslovat, tak jak je tomu u konkurenčního teamspeaku nebo u ventrilia.
Mumble používá Speex nejen jako zvukový kodek, ale také pro rekuci šumu a automatické nastavení zesílení.
Nevýhodou pro uživatele Windows XP bez ovladačů ASIA je, že mumble v aktuální stabilní verzi 1.1.8 neumí potlačit echo.
Od verze 1.1 funguje šifrování AES. 128bit pro hlas a 256bit pro data.
Je zde integrované překrytí pro použití ve hrách. Překrytí ukazuje kdo mluví a ke kterým je připojen kanálům. Od verze 1.0 mohou uživatelé nahrát svého avatara který je při překrytí představuje, což vytváří mnohem osobnější zážitek.
Od verze 1.1 funguje překrytí s většinou DirectX 9 a OpenGL her na Windows a s OpenGL hrami na Linuxu.
Mumble je navržen aby zapadl do existující sociální struktury hráčů. Jako takový se dá vzdáleně ovládat přes D-Bus. Lze vytvářet kanály, přesouvat uživatele a dokonce vytvářet nové virtuální servery.
Existuje příklad který ukazuje jak použít tuto integraci pro připojení serveru k serveru Battlefield 2 a automatické umísťování uživatelů do kanálu odpovídající týmu a skvadře. Další příklad ukazuje autentizaci připojujících se uživatelů pomocí phpBB databazí a tím zamezení duplicitních uživatelských jmen a hesel.


Brožura

Brožura je jednoúčelová brožovaná neperiodická tiskovina, obykle speciální povahy a účelu.
Typickým příkladem brožury může být třeba návod k použtí nějakého stroje, přístroje nebo jiného technického zařízení, tištěná uživatelská příručka vydaná k nějakému většímu techhnickému systému, výstavní katalog ne nějaké výstavě nebo i místní telefonní seznam apod.


Bolesław Prus

Aleksander Głowacki, známý pod pseudonymem Bolesław Prus byl významný polský prozaik a publicista, jehož tvorba odráží základní proměny společnosti ve 2. polovině 19. století.


Jaroslav Rokoský

PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D. je český historik a pedagog, specializující se na oblast první československé republiky a dějiny Agrární strany.
Jaroslav Rokoský se narodil v Pelhřimově. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor dějepis – český jazyk. Od roku 1995 působí jako historik a vysokoškolský pedagog na své alma mater.
V roce 2004 složil doktorskou zkoušku na Filosofické fakultě University Karlovy a obdržel titul doktora, v témže roce obdržel i titul doktora filosofie. Jeho disertační práce “Rudolf Beran a jeho doba“ je velmi hlubokou a obsáhlou sondou do složitých historických okolností, které halí rozporuplnou osobnost českého druhorepublikového předsedy vlády.
Od roku 1995 působí na katedře historie PF UJEP, od roku 2005 pak na katedře historie FF UJEP. V současné době je zástupcem vedoucího katedry historie. Je řešitelem několika významných grantů a autorem stěžejních studií k problematice první československé republiky. Od roku 2008 je členem skupiny III. odboje Ústavu pro studium totalitních režimů
Jaroslav Rokoský je autor a řady odborných článků a studií.


Svobodova mapa

Svobodova mapa je jednou z technik používaných pro zápis logických funkcí. Svobodova mapa je indexována binárně, tudíž se sousední pole nemusí lišit pouze v jedné proměnné. Mapa není vhodná pro minimalizaci funkce. Hodí se však pro získání inverzní funkce, kterou dostaneme rotací mapy o 180°.


Litomyšl

Litomyšl je město na samém východě Čech v Pardubickém kraji, 18 km severozápadně od Svitav. Má 10 231 obyvatel podle sčítání z roku 2006.
První zmínka o Litomyšli se vztahuje k roku 981 v Kosmově kronice české, která ale vyšla až ve 12. století. Tehdy na litomyšlském návrší stával strážní hrad střežící panství Slavníkovců a nedaleko procházející obchodní cestu evropského významu - tzv. Trstěnickou stezku. Po vyvraždění Slavníkovců roku 995 přešlo území do rukou Přemyslovců.
Olomoucký biskup Jindřich Zdík pozval do Litomyšle v polovině 12. století řád Premonstrátů a založil roku 1145 premonstrátský klášter Olivetská hora. Premonstráti dosáhli vysoké úrovně hospodářské a kulturní, a tak byla Litomyšl povýšena roku 1259 na město.
Díky úspěšné premonstrátské kolonizaci a umístění Litomyšle mezi Prahou a Olomoucí založil Karel IV. v roce 1344 biskupství litomyšlské. V postavení litomyšlských biskupů působili např.: Jan ze Středy, Albrecht ze Šternberka a Jan Železný.
Husité město napadli ve dvou vlnách v letech 1421 a 1425. Město velice poškodili také kvůli učinkování Jana Železného na Kostnickém koncilu. Král Zikmund svěřil panství Kostkům z Postupic, těm však bylo za účast ve stavovském odboji roku 1547 zabaveno.
Dalšími majiteli se stali Pernštejnové. Vratislav z Pernštejna působil jako nejvyšší kancléř království a byl prvním Čechem, který se stal nositelem Řádu zlatého rouna. Nechal postavit litomyšlský zámek, jehož stavitelem byl hlavně Giovanni Battista Aostalli.
Roku 1649 prodali Pernštejnové panství Trautmannsdorfům. Prostřednictvím sňatku se dostalo do vlastnictví Valdštejn-Vartemberkům a posledními majiteli byli po roce 1855 Thurn-Taxisové.
V 19. století město ztrácelo na významu, zejména z důvodu vedení významných železničních tratí mimo město. Známým zůstávalo litomyšlské piaristické gymnázium. Ve městě v té době pobývala řada významných osobností, např. Alois Jirásek nebo Božena Němcová.
Ve 20. století se město nejprve rozrostlo o vilové čtvrtě, v 70. a 80. letech také o sídliště na jižním okraji města. Významným zaměstnavatelem se stala společnost Vertex. Město bylo rozděleno průtahem silnice I/35. Na přelomu století se město stalo známým podporou výstavby moderní architektury
Areál renesančního zámku z let 1568–1581 je zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, pro svůj půvab se Litomyšl stala známým turistickým cílem. V městě je i mnoho jiných pamětihodností:
Kaple sv. Jiří u Litomyšle byla na konci 17. století velmi poškozena, a proto se místní lidé rozhodli prodat její zvon do Lochovic. Avšak paní z Lochovic prohrála zvon v kartách s krumlovskými, a tak zvon skončil v Českém Krumlově.
Kornice | Lány | Litomyšl-Město | Nedošín | Nová Ves u Litomyšle | Pazucha | Pohodlí | Suchá | Zahájí |


Biggles ve Španělsku

Biggles ve Španělsku, je dobrodružná kniha spisovatele W. E. Johnse, jež byla poprvé vydána roku 1939. Biggles ve Španělsku je v pořadí 17. knihou ze série o dobrodruhovy a válečném pilotovy během 1.světové a 2.světové války jménem James Bigglesworth, zkráceně Biggles.
U Bigglese se objeví příznaky zimnice, kterou kdysi dostal v tropech, a tak mu lékař doporučí klid a odpočinek na palubě lodi. Biggles se proto vidá spolu s Gingerem a Algym nákladní lodí do Řecka. Poblíž Španělska je však jejich loď napadena letounem, bombardována a potopena.
Oni tři se zachránili, a rozhodli se doplavat ke břehům Španělska, kde právě zuří občanská válka. Když se ocitají před sochou Kryštofa Kolumba, zjišťují že jsou v Barceloně, která byla právě před několika minutami bombardována letadli generála Franca. Bigglesovi se podařilo vyměnit nějaké peníze za španělské pesety a okamžitě si koupili boty, o které přišli když se dostali do moře.
Poté se trojice dostává do obyčejné hospody, kde Biggles pozná může, který vypadá jako Dicky Frazer, někdo koho kdysi znal. Biggles si je tím jistý, ale muž to popírá. Po chvíli zjišťují, že další muž který seděl v hospodě byl zavražděn aniž by si toho někdo všimnul. Biggles si myslí, že to udělal prodejce losů, kterého před chvílí odehnali. V tu chvíli se Frazer přizná že je to skutečně on, a že má u sebe velice důležitý dopis, který musí být doručen britskému ministerstvu zahraničí. Hrbáče, který před chvílí vraždil identifikuje jako Goudiniho, který se nesmí dopisu zmocnit. Frazer tajně předává dopis Bigglesovi, a ten se svými druhy prchá zadním vchodem.
V uličce u zadního vchodu však na ně čeká několik mužů s revolvery. Trojice byla však zachráněna neznámým mužem, který je ve svém automobilu odvezl za zvuku střelby daleko do hotelu Valencia. Zavedl je do jednoho z jeho pokojů, namířil na ně pistoli a požadoval dopis.
Muž podle svých slov sledoval Frazera z Říma do Barcelony, a viděl, jak Biggles od Frazera dopis přijal. Když se podaří Bigglesovi při dalším náletu uprchnout do koupelny a zamknout se tam, vyjme dopis z obálky, zmuchlá ho do kuličky a vyhodí ho oknem na prázdné prostranství. Poté před cizincem předstírá, že háže dopis oknem vrátnému, ale to je už jen prázdná obálka. Cizinec zamkne trojici v pokoji a jde ven pro dopis. U svého vozu je však zastřelen Goudinim.
Goudini našel Bigglese a ostatní zamčené v hotelovém pokoji. Žádný dopis u sebe však neměli. Vyšlo najevo, že Goudini pracuje pro výzvědnou službu. Goudini dal všechny tři poslat do vězení.
Ve cele Biggles zjistil, že vězení je ve stejném objektu jako kasárna Guardia Civil, civilní gardy. Přes okénko se domluvil s jedním americkým legionářem, který mu později přinesl pilník. Podařilo se jim přepilovat mříž, a v uniformách legionářu se dostat z objektu. Šli pro dopis. Byla to však past nastražená Goudinim. Nechal je utéct, a poté je sledoval. Biggles byl obklíčen. Hodil však dopis Gingerovi, který s ním utíkal jako o život.
Ginger v uniformě legionáře se dostává do davu dalších legionářů. Tam se setkává s angličanem Fredem Summersem, který mu vysvětluje, že vojska generála Franca prorazili linie, takže půjdou na frontu. Ginger nemá na výběr, protože ho hledá Goudini, takže raději zůstává zde. Dostává se do zákopů u řeky Ebro, přes kterou se Franco snaží přejít.
Ginger má dopis u sebe v zákopech. Při střelbě sleduje letoun, který pilotuje odvážný irský pilot jménem Jock McLannock. Ten je při jednom z bojů sestřelen. Ginger se odváží vylézt ze zákopů, a jít McLannockovi na pomoc. Oznamuje mu, že je také výborný pilot. McLannock slibuje, že se podívá, zda by mohl být Ginger převelen k letectvu, což by byla jeho naděje na útěk.
Zanedlouho dostává Ginger od McLannocka letadlo, a přímo v boji mu předvede co dokáže. Řekne mu však kdo doopravdy je, a ten ho nejprve považuje za ohavného špióna. Ginger mu vysvětlí celý jejich příběh. McLannock chápe jeho situaci, a oznamuje mu, že se z novin dozvěděl, že Biggles a Algy byli dopadeni a brzy budou popraveni. Ginger uschová dopis u McLannocka, a plánuje Bigglese najít.
Jock Gingerovi půjčí zbraň a automobil. Ginger se vydává zpět do Barcelony, kde chce, zatím bez plánu, osvobodit Bigglese a Algyho. U sochy Kryštofa Kolumba se však setkává s Goudinim, který je zde úplně sám.
Ginger zajme Goudiniho, a odveze ho mimo město. Donutí ho, aby napsal rozkaz, který by propustil Bigglese a Algyho. Poté ho Goudini nečekaně napadne, a Ginger ho v sebeobraně zabije.
Ginger použije dopis, a podaří se mu osvobodit své přátele. Zamíří k McLannockovu letišti, ale na místě zjišťuje, že Jock už tady není. Byl prý sestřelen nad nepřátelským územím.
Na letišti se jim podaří scizit bombardér typu Caproni. Ginger však letí stíhačkou spolu se svou letkou, které nyní velí američan Cy Harkwell. Rozhodli se, že s bombardérem překročí bojové linie a přistanou na Francově území. Tam můžou pátrat po McLannockovi a dopisu.
Nad Francovým územím jsou však napadeni italskými stíhačkami. Podaří se jim je porazit, ale Ginger na chvíli ztratí z dohledu Caproniho. Když ho znovu objeví, ten na něj začne střílet. Chyba- Ginger sleduje úplně jiný Caproni. Je sestřelen, ale včas se mu podaří vyskočit s padákem.
Mezitím se Bigglesovi podařilo přistát poblíž místa, kde spadl Gingerův letoun, ale také na místo, kde se právě soustřeďovali italské vojenské jednotky. Byli zajati a odvezeni před italské důstojníky, kteří věděli, co je Biggles i ostatní zač. Také Bigglesovi řekli, že Goudini byl jejich špičkový agent v Barceloně.
Gingerovi se podaří před vojáky skrýt. Po cestě sleduje ukradenou motorkou vůz, ve kterém je převážen Biggles a Algy. Po cestě také narazí na zajatce, kteří musejí pracovat na silnici. Mezi nimi je i Fred Summers. Ginger ho vezme sebou, a sledují auto až do zajateckého tábora, kde je podle Summerse i Jock McLannock. Gingera napadne jediná možnost jak se dostat dovnitř- vmísit se mezi zajatce.
V táboře se mu podařilo kontaktovat McLannocka, který měl dopis stále schovaný u sebe. Ginger rozdělil úkoly a naplánoval akci. Večer se jim podařilo najít Bigglese a Algyho a utéct z tábora.
Zamířili k nejbližšímu letišti, kde se jim podařilo ukrást další bombardér Caproni. Ve vzduchu byli však napadeni pěti italskými stíhačkami. Byli však už blízko francouzského území. Bigglesovi se podařilo přistát s poškozeným letadlem, už na francouzské půdě- v bezpečí.
V Paříži Biggles vyřídil úřední formality, a už za několik dnů byli v Londýně. Tam Biggles předal tak důležitý dopis ministerstvu zahraničí.


Žádovice

Obec Žádovice se nachází v okrese Hodonín, kraj Jihomoravský. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 763 obyvatel.


Coppa Italia

Italský pohár je hlavní vyřazovací soutěž v italském fotbalu pořádaná Italskou fotbalovou asociací. První ročník byl odehrán v roce 1922.


Mistrovství světa konstruktérů F1

Mistrovství světa konstruktérů Formule 1, také Pohár konstruktérů Formule 1 je vyhlašován mezinárodní automobilovou federací a je hodnocen pomocí bodového systému, který byl několikrát měněn. Poprvé byl pohár konstruktérů udělen v roce 1958 a vítězem se stal poprvé a naposledy vůz stáje Vanwall.
Trofej, která až do roku 1981 byla označována za Pohár je hodnocena bodovým ziskem obou pilotů z týmu. Před rokem 1979, v mnohých ročnících byl do poháru započítáván jen lepší z pilotů v jednotlivém závodě.
Zatím v šampionátu uspělo 12 týmu a tři státy Velká Británie, Itálie a Francie. Ferrari je tým s největším počtem titulů, s 15 poháry, včetně 6 poháru získaných v řadě za sebou v letech 1999 - 2004. Jen ve dvou případech se stalo, že tým zvítězil v poháru se čtyřmi odlišnými modely,, zatímco Ferrari získalo dva tituly po sobě se stejným modelem, to bylo v letech 1976 a 1977.


Motorová jednotka 835

Motorová jednotka řady 835 je české označení pro dvoudílnou motorovou jednotku typu RA1, kterou vyrábí ruský závod Metrovagonmaš v Mytišči. Jednotky jsou dodávány do Ruska, Ukrajiny a Maďarska, jeden kus zkušebně jezdil také v Česku.
Maximální rychlost jednotky je 100 km/h, jmenovitý výkon 630 kW, celková hmotnost 80,5 t, počet míst k sezení 145. Jednotka je sestavena ze dvou motorových vozů. Každý vůz má vlastní naftový motor a převodovku, které jsou zavěšeny na spodku karoserie. Samonosná vozová skříň jednotky je svařena z ocelových profilů, bočnice jsou vyrobeny z nerezového plechu, čela jsou z laminátu. Na čelech jednotky jsou umístěna poloautomatická spřáhla. Interiér prvního vozu je rozdělen na stanoviště strojvedoucího, velkoprostorový oddíl pro cestující, nástupní prostor, oddíl pro cestující s kabinou WC a mezivozový přechod. Druhý vůz má interiér shodný, jedinou výjimkou je absence buňky s WC. Pro nástup a výstup cestujících má každý vůz na obou stranách vždy jedny dvoukřídlé dveře přibližně uprostřed délky vozidla.
Dvoudílná jednotka pozdější řady 835 dorazila z Mytišči do Brna 6. září 2003 jakožto návrh na vyrovnání ruského dluhu. Do vyřízení formalit pro zkušební provoz v ČR byla jednotka uschována v depu Brno-Maloměřice a posléze Brno-Horní Heršpice. 7. prosince 2003 byla přepravena na Železniční zkušební okruh Cerhenice a poté absolvovala zkušební jízdy na ŽZO i na tratích SŽDC. 5. ledna 2005 vydal Drážní úřad povolení ke zkušebnímu provozu jednotky s cestujícími a jednotce byla přidělena řada 835, přičemž každý díl má vlastní inventární číslo. Jednotlivé vozy prototypu byly tedy označeny jako 835.001 a 835.201. Jednotka byla majetkem firmy Elektromechanika Úvaly a byla pronajata Českým drahám na dobu zkušebního provozu. Před zahájením zkušebního provozu byla provedena mj. aktualizace software řídícího systému Lokel Intelo, načtení dat a oživení vnitřního a vnějšího informačního systému, prověření vlakového zabezpečovače LS 90, doplnění orientačních piktogramů do interiéru a na skříň jednotky. Zkušební provoz s cestujícími byl zahájen 14. února 2005. Po několika měsících byl provoz ukončen a jednotka byla vrácena majiteli. V květnu 2007 byla jednotka dopravena do Maďarska, kde slouží jako zdroj náhradních dílů pro jednotky téhož typu, které jsou v Maďarsku provozovány pod řadovým označením 63-41.


Mistrovství světa v házené mužů o 11 hráčích 1952

3. mistrovství světa v házené o jedenácti hráčích proběhlo ve dnech 8. – 15. červena ve Švýcarsku.
Mistrovství se zúčastnilo třináct mužstev. Osm týmů se nejprve utkalo v předkole, vítězové postoupily do 1. kola, do kterého byly přímo nasazeny celky Německa, Švédska a Švýcarska. Mužstva, která postoupila do 1. kola, byla rozdělena do tří tříčlenných skupin, ze kterých první dva týmy postoupily do semifinále, kde se hrálo ve dvou tříčlenných skupinách. Vítězové skupin hráli finále, týmy na druhém místě hrály o třetí místo a týmy na třetím místě o páté místo.


Barong

Barong je mytologická postava v hinduistickém náboženství na Bali, ostrově bohů, v Indonésii. Je to král duchů, vůdcem vojska dobra, nepřítel Rangdy v mytologických příbězích a také duch ochránce, který doprovází člověka po celý jeho život. Duch, který oduševňuje Baronga se jmenuje Banas Pati Rajah, což se dá také vyložit jako „čtvrtý bratr“. Na Bali má každý region svou vlasrní formu Baronga, ochranného ducha, pro své lesy a pozemky, který je v každém formován po jiném zvířeti - kanec, tygr, drak, had nebo tradiční lev. Lev je nejpopulárnější a pochází z regionu Gianyar, kde se nachází mimojiné i Ubud, místo nejčastějších představení tance Barong pro turisty. Během Calonarongu, tanečního drama, ve kterém Barong vystupuje, maří snahy Rangdy o ovládnutí světa použitím magie a jejím zabitím obnovuje rovnováhu mezi dobrými a zlými silami.


Kučerov

Obec Kučerov se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 465 obyvatel.


ATP syntáza

ATP syntáza je složitý transmembránový bílkovinný komplex, schopný syntézy ATP. U eukaryot je umístěný zejména na vnitřní membráně mitochondrií, ale je přítomen i ve vnitřní membráně chloroplastů. U bakterií je umístěn na plazmatické membráně.
ATP syntáza je protein složený z několika podjednotek. Velká hlava umístěná v matrix mitochondrie, připomínající hlavu lízátka, se nazývá F1 část a je připevněná na podlouhlé duté podjednotce, připomínající šťopku. Obě tyto části, tedy F1 a F0, jsou každá složené z několika podjednotek. Rotor je tvořen 14 podjednotkami, statorová hlava obsahuje šest podjednotek.
Syntéze ATP předchází transport protonů přes membránu, čímž vzniká mezi oběma stranami membrány silný protonový gradient. Vodíkové kationty mají proto tendenci vracet se nazpět přes membránu, aby tak vyrovnali tento gradient.
Tyto vodíkové kationty však nemohou nazpět přecházet libovolně, jediným místem, jímž mohou vodíkové kationty procházet, jsou právě kanálky ATP syntázy. Vodíkové kationty tedy u eukaryot prochází vnitřkem ATP syntázy z mezimembránového prostoru do matrix mitochondrií, z lumen do stromatu tylakoidů a konečně u bakterií z vnější strany plazmatické membrány nazpět dovnitř buněk.
Právě proud vodíkových kationtů skrz kanálek ATP syntázy umožňuje výrobu ATP, tedy tzv. chemiosmózu. Konkrétně se dá říct, že jedna molekula ATP vzniká při průchodu tří atomů vodíku skrz molekulu ATP syntázy. ATP syntáza v podstatě katalyzuje tuto reakci:
Při průchodu rotorem způsobují vodíkové kationty jeho roztočení. Stopka se otáčí se statorem a ta způsobuje změny konformace statoru ATP syntázy. Díky těmto periodickým změnám jsou odhalována aktivní místa, na nichž prochází výše uvedená reakce.


Koňský pramen

Koňský pramen je přírodní památka ev. č. 1787, která se nachází v okrese Cheb přibližně 5,5 km od Mariánských Lázní v údolí Chotěnovského potoka. Správa CHKO Slavkovský les.
Důvodem ochrany jsou vývěry přírodní uhličité kyselky převážně s hořečnato až železnatým složením. Dle pověsti se v bažinatém okolí během třicetileté války utopil jízdní oddíl, což mělo dát původ jménu pramene.


Matthew Carter

Matthew Carter je současný tvůrce mnoha písem, zkušený v tradičním umění tvorby písma pro kovovou sazbu, fotosazbu i digitální zpracování.
Jeho otcem byl Harry Carter, britský právník, lingvista, knižní a písmový návrhář a historik písma, archivář Oxford University Press.
Dlouhá léta spolupracoval se společností Linotype. V roce 1981 se stal spoluzakladatelem první nezávislé digitální písmolijny Bitstream Inc. Kvůli provozním a obchodním úkolům zde však měl jen málo času na vlastní tvorbu, takže o deset let později firmu opouští a zakládá další společnost, Carter & Cone Type Inc., kde může pracovat na projektech, které do té doby nemohl uskutečnit.
Matthew Carter je autorem mnoha obecně známých písem. Nejznámějšími však zřejmě jsou systémová písma pro MS Windows Verdana a Georgia, tvořená už od začátku jako bitmapové fonty speciálně pro použití na obrazovce. Carter však pracoval také pro Apple Computer, Time, Newsweek, The Washington Post a další.
V roce 1981 jej Královská společnost umění jmenovala královským průmyslovým designérem, je nositelem Chryslerovy ceny za inovativní design a mnoha jiných britských i amerických ocenění.


Agujaceratops

Agujaceratops je rodem vyhynulého ceratopsidního dinosaura, žijícího v období svrchní křídy na území dnešního Texasu. Tento dinosaurus byl původně popsán v roce 1989 jako Chasmosaurus mariscalensis, v té době však nebyla známa žádná lebka dospělce. V roce 1991 byl objeven v Big Bend National Park další materiál a následná analýza vedla ke stanovení samostatného postavení a tedy i rodu. V roce 2006 byl proto tento dinosaurus přejmenován na A. mariscalensis.


Impertinence

Impertinence znamená nevhodný, nepatřičný, netaktní, případně nezdvořilý čin nebo jednání. Někdy také trapnou dotěrnost a podobně, zejména pokud se může dotknout jiné osoby.


Roderich Menzel

Roderich Menzel byl tenista hrající za Německo a po roce 1930 za Československo, a také spisovatel známý pod pseudonymem Clemens Parma. Jeho největším sportovním úspěchem byla finálová účast na French Open 1938, kde podlehl Donu Budgeovi.
Do začátku druhé světové války byl československým občanem německé národnosti, vyrůstal v Sudetech. Roku 1925 se stal dorosteneckým mistrem ČSR, mezinárodním mistrem mužů ČSR ve dvouhře byl pak v letech 1933-35 a 1937, ve čtyřhře pak 1932-33 a 1935-36. Zvítězil na mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku, ve finále porazil Gustava Jaeneckeho. Nastupoval také za daviscupový tým Československa, v němž odehrál 74 zápasů, z toho 52 ve dvouhře a 22 ve čtyřhře. Drží tak historický rekord daviscupového týmu v počtu vítězství ve dvouhře. Například v roce 1934 vyhrál v rámci pražského zápasu s Austrálií nad wimbledonským vítězem J. H. Crawfordem i druhým hráčem McGrathem.
V letech 1933 a 1935 byl čtvrfinalistou na Wimbledonu ve dvouhře a roku 1937 semifinalistou čtyřhry spolu s Ladislavem Hechtem. Na French Open se probojoval v roce 1932 do semifinále, třikrát do čtvrfinále 1933-35 a v roce 1938 hrál finále.
Po německé okupaci se odstěhoval do Německa, zemřel v Mnichově v roce 1987. Praktikoval útočný tenis se silným podáním, smečí a liftovaným forhendem.
Po ukončení tenisové kariéry se stal spisovatelem s pseudonymy Clemens Parma a Michael Morawa. Podle databáze německé Národní knihovny je evidováno 156 vydání jeho knih jako např. Das Wunderauto či biografie Maxe Reinhardta a Frederica Hanoverského.


František Přeučil

František Přeučil. V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byl odsouzen k trestu těžkého žaláře na doživotí. V roce 1963 byl podmínečně propuštěn.


Nynorsk

[[Soubor:Norwegianmalforms-univ.png|thumb|right|290px|Mapka Norska s vyznačením obcí, kde se jako úřední jazyk používá:
Oba spisovné jazyky jsou v Norsku rovnoprávné. Nová norština je rozšířena především v málo obydlených oblastech západní části země a používá ji méně než 20 % všech obyvatel.
Zatímco bokmal je velkou měrou ovlivněn dánštinou, která byla více než 400 let úředním jazykem v Norsku, nová norština vychází z venkovských nářečí, která si uchovala staronorské prvky. V polovině 19. století na základě západonorských nářečí vytvořen landsmal, který byl roku 1885 uznán za druhý úřední jazyk. Jazyk prošel řadou reforem, které jej sblížily s nářečími východního Norska. Od roku 1929 se jazyk nazývá nynorsk.
Nová norština patří spolu s islandštinou a faerštinou mezi západní severogermánské jazyky, zatímco bokmal mezi západní a východní větví.
Specifická jazyková situace v Norsku je důsledkem historického vývoje. Od roku 1397, kdy přešlo Norsko pod dánskou nadvládu, se hlavním jazykem Norska stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se však mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny.
Dánština se používala až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814. V té době vznikly dva hlavní myšlenkové proudy, jejichž cílem bylo vytvoření spisovného norského jazyka. Jeden z těchto směrů vycházel z nářečí venkovského obyvatelstva, z nichž byl později vytvořen landsmal – dnešní nová norština. Druhý směr rozvíjel jazyk dánsko-norský, který byl používán jako úřední.
Základy landsmalu vytvořil lingvista-samouk Ivar Aasen. Jeho zásadní práce jsou Det norske Folkesprogs Grammatik Ordbog over det norske Folkesprog. Na základě svých výzkumů norských nářečí pak vytvořil jazykovou normu. Jazyková otázka se zejména v 70. letech stala předmětem politického boje. Jako druhý úřední jazyk byl landsmal uznán norským parlamentem v 1885 – po vítězství levicové strany Venstre Johana Sverdrupa ve volbách roku 1882. Od roku 1892 pak je vyučován ve školách.
Během 20. století byl spisovný standard landsmalu několikrát reformován. V roce 1917 bylo zavedeno používání písmene a (vysl. jako [?, ??] místo původní spřežky aa. Roku 1929 byl landsmal přejmenován na nynorsk. Reformy z let 1917 a zejména 1938 zavedly užívání hlavních a vedlejších tvarů slov. Cílem bylo sblížení s bokmalem a východonorskými nářečími – původní standard vycházel z nářečí používaných v západním Norsku. Sblížení bokmalu a nové norštiny mělo vést k vytvoření jednotné obecné norštiny. Proti těmto snahám se však zvedl v 50. letech silný odpor, zejména na straně uživatelů bokmalu. Tato myšlenka byla nakonec během 70. let opuštěna. V roce 1959 zavedena tzv. učebnicová norma, která určila, které tvary se smějí používat ve školních učebnicích. Dílčí změny pravopisu byly provedeny i v dalších letech, poslední reforma je z roku 2005.


Walter Hohmann

Walter Hohmann byl německý vědec, který významně přispěl k rozvoji nebeské mechaniky a teorie kosmických letů. V roce 1925 publikoval metodu, jak s minimální spotřebou paliva uskutečnit let mezi planetami. Na jeho počest se taková dráha nazývá Hohmannova elipsa nebo nesprávně Hohmannova přechodová dráha.


Petržalka

Petržalka je jedna z městských částí Bratislavy. Patří mezi nejlidnatější části slovenské metropole; žije zde 117 000 lidí.
První záznamy o Petržalce pocházejí již z roku 1225. Na konci 19. století už to byla vesnice s více jak pěti sty stálými obyvateli. První most, který ji spojil s Bratislavou, byl postaven v roce 1891 a byl železniční.
Již v roce 1932 dal petržalské předmostí opevnit generál Josef Šnejdárek a poté v roce 1936 byl tento úsek zařazen do I. etapy naléhavého opevňování v rámci československého opevnění. Celkem zde bylo plánováno 30 bunkrů. Avšak 10. října 1938 byla připojena na základě Mnichovské dohody k nacistickému Německu, po osvobození v roce 1945 byla opět vrácena Československu. Od roku 1946 je součástí dnes hlavního města Slovenska.
V 70. letech minulého století se vystavělo dnes ohromné panelové sídliště. Z malé okrajové čtvrti, která měla minimální význam, se tak stala jedna z nejdůležitějších; nové sídliště bylo největší v celé zemi. Technický stav většiny budov se však stále zhoršuje a v současné době jich stále více potřebuje rekonstrukci.
Petržalka je pomocí pěti mostů napojená na zbytek města, nachází se tu také železniční stanice Bratislava-Petržalka. Jeden z nejznámějších mostů, který ústí právě sem, je Nový most, který je dominantou celého města.
Veřejnou dopravu do této čtvrti zajišťují pouze autobusy, trolejbusové tratě chybí, o výstavbě tramvajové se uvažuje. Všechny autobusové spoje tak bývají velmi vytížené, zvláště po změně jízdního řádu na podzim 2005.


Montáž

Montáž je lidská činnost, kterou lze obecně popsat jako sestavování dílčích částí v jeden jediný výsledný celek.
Ve stavebnictví znamená montáž sestavení hrubé stavby z nějakých předem připravených dílů. Ve strojírenství a elektrotechnice sestrojení nějakého strojního nebo přístrojového zařízení z jednotlivých součástek či dílčích celků do jednoho výsledného funkčního celku. V jiných oblastech lidské činnosti se používá přenesený význam slova - např. v polygrafii, optice, fotografii apod.
Mechanickým a elektrickým spojením jednodušších dílů vzniká složitější celek. Pro montáž je typické, že až na výjimky nezahrnuje dělení materiálu, změnu tvaru ani provedení povrchové ochrany.
Montáž v kusové výrobě probíhá zpravidla na jediném pracovišti, kde skupina kvalifikovaných pracovníků sestavuje výrobek od základu. Takto se montují zařízení vyráběná na zakázku podle individuálních požadavků zákazníka. Jsou to hlavně výrobní stroje, jako jsou obráběcí stroje, energetická zařízení nebo výrobní linky pro potravinářský průmysl.
Montáž v sériové výrobě má nejčastěji podobu montážní linky, na které se plynule nebo v pravidelném taktu pohybuje výrobek unášený dopravníkem. Jednotlivá stanoviště jsou pak vybavena montážními přípravky, nářadím a zásobou dílů. Každé stanoviště je vybavené pro provádění konkrétních úkonů. Montážní linka může mít podobu pásu, který přesouvá drobné výrobky, typicky elektrické spotřebiče od jedné pracovnice k druhé a každá přímontuje tu svou součástku. Nejpropracovanější formou jsou podvěsné dopravníky v automobilkách, kde kolem každého vozu na každém stanovišti tancuje několik pracovníků vybavených specializovaným nářadím.
Automatizovaná montáž probíhá prakticky bez doteku lidské ruky. Montážní automaty jsou specializované linky na montáž konkrétního, poměrně jednoduchého výrobku ve stotisícových dávkách. Využívá se pro výrobu například žárovek, základních elektroinstalačních přístrojů jako jsou vypínače a zásuvky, nebo výrobu komponent pro automobilový průmysl. V tomto případě obsluha pouze doplňuje zásobníky komponent a odváží hotové výrobky. Svébytným druhem montážních automatů jsou linky pro osazování desek plošných spojů. Na začátku prázdná DPS se potiskne pájecí pastou, manipulátory naskládají do správných poloh SMD součástky a v přetavovací peci se součástky zapájí. Osazená a zapájená deska vznikne na jeden průchod linkou.
Nejen nové výrobky si vynucují nové montážní postupy. Dostupné a výhodné montážní technologie zpětně ovlivňují konstrukci výrobků. Rozvoj elektrotechniky si vždy vynucoval obrovský rozvoj plastů. Zpětně kvalitní plasty umožnily zrychlit montáž a snížit cenu výrobků odstraněním většiny šroubových a nýtovaných spojů.Skříně dnešních přístrojů spotřební elektroniky nejsou náročné truhlářské výrobky s přišroubovanými šasi. Jsou to tvarově složité a přesné plastové výlisky spojené zacvaknutím výstupků do otvorů. V optimálním případě jde vývoj výrobku a montážní technologie souběžně. První desky plošných spojů byly řídce osazené elektronickými součástkami s drátovými vývody a pájeny ručně bod po bodu. Potom přišlo pájení vlnou. Drátové vývody součástek se stále ještě musely předtvarovat, prostrčit otvory a zkrátit. Zapájení desky ale proběhlo v jediné operaci na cínové vlně. Dnešní SMD součástky mají místo drátových vývodů pájecí plošky standartizovaným způsobem rozmístěné na spodní straně. Osazení a zapájení proběhne automaticky při jediném průchodu linkou.
Jsou jednoúčelové pomůcky, které usnadňují sestavování a montáž výrobků. často jde o různé držáky nebo stojany, do kterých se upnou jednotlivé díly v přesně definované poloze, aby bylo možné je spojit šroubováním nebo nýtováním. Jindy zase umožňují otáčení montovaného celku tak, aby byl snadno přístupný ze všech stran.
Práce montážníků je ulehčena vhodným umístěním nářadí. Při linkové, sériové montáži nevzpírá montážník celou hmotnost elektrického šroubováku nebo pneumatického utahováku. Nástroj je zavěšen na pomocné konstrukci a jeho hmotnost vyvážena balancerem. Snaha o usnadnění montáže je za rozšířením spousty chytrých technik. Samořezné šrouby a šrouby do plechu nepotřebují žádný přesně vyřezaný závit. Stačí jim prostřižený nebo vylisovaný otvor. Známou plochou drážku v hlavě šroubu už dávno nahradila Phillips nebo Pozidrive křížová drážka. Tu mnohem lépe zachytí hrot elektrického šroubováku.
V historických elektrických zařízeních bylo na konci každého izolovaného vodiče připájeno cínovou pájkou očko s otvorem pro šroub. Montér musel vodič odizolovat, očko připájet, navléct na šroub a přišroubovat. Nejdřív zmizelo pájení a očka se na vodič lisují krimpovacími kleštěmi. Pak zmizely šrouby a očka. Na vodiči je nalisovaná dutinka a na přístroji je kolík. Dutinka se nastrčí na kolík. I dutinky s kolíky už končí. Kde to je možné, vloží se neodizolovaný konec vodiče do plechové vidličky. Sponkou se pak vodič zatlačí proti vidličce, která prořízne izolaci i povrchovou vrstu vodiče a vytvoří plynotěsný spoj. Mimo štípací kleště žádné nářadí nepotřebujete. Takhle se montují datové a telefonní konektory. U silových zásuvek ještě potřebujete konec vodiče odizolovat. Víc už nic. Odizolovaný konec zasunete mezi pružinky bezšroubové svorky, případně, když máte laněný vodič zajistíte zaklapnutím přítlačné páčky.
Při výstavbě budov často pojem montáž splývá s pojmem instalace. Dnešní budovy obsahují velké množství vzájemně provázaných systémů zahrnutých do oboru TZB. Tento obor zahrnuje především "potrubní" technologie: zásobování vodou, plynem, kanalizaci, vzduchotechniku, vytápění, klimatizaci. V těchto odvětvích se montáž nazývá spíše instalací, instalováním a příslušný montér instalatérem. Ostatní technologie v budovách se spíše montují: zásobování elektrickou energií, výtahy, datové, telekomunikační a zabezpečovací sítě. Zde montér je montérem. Oddělit tyto systémy nelze a při jejich montáži používá montér i instalatér shodné vybavení.
V přeneseném významu j montáž označení pro již hotové umělecké dílo složené z různých dílčích částí vhodně spojených do jednoho výsledného uměleckého celku.


Tomašovský výhled

Z Tomašovského výhledu je krásný pohled na údolí Bílého potoka, na část Prielomu Hornádu a při dobré viditelnosti i na Vysoké Tatry.
K výhledu se lze dostat z obce Spišské Tomášovce a z Čingova, respektive z ATC Tatran. Tomašovský výhled, nazývaný také Tomašovák je hojně navštěvován a při vstupu na něj se platí „Poplatek za vstup do Slovenského ráje.“ Skalní masiv pod výhledem je hojně využíván horolezci. Vedle roklin se jedná o jedno z nejkrásnějších míst Slovenského ráje, jak pro krásný výhled na neporušenou přírodu, tak pro tvar výhledu samotného...


TV Galaxie

Televize Galaxie byl třetím plnoformátovým televizním kanálem po Nově a Primě, který vysílal z Hradce Králové.
Na rozdíl od jiných programů využíval pouze dva pozemní vysílače, vysílač Chlum o výkonu 1 kw a později vysílač Praha-Cukrák. Po celé České republice byl šířen prostřednictvím kabelových sítí, později byl šířen také nekódovaně digitálně přes satelit Kopernikus 2 na vysílací frekvenci 11,477 pol. horizontální v paketu CzechLink. Programová struktura Galaxie byla zaměřena především na hudbu, avšak byla doplněna zpravodajstvím a publicistikou, v nočních hodinách sportovními přenosy NHL, o nějakou dobu později také seriály a filmy. Po skončení vysílání byl vysílán videotext, čímž byl zajištěn nepřetržitý provoz.
Galaxie - souhvězdí malých a velkých hvězd a planet. Toto přirovnání se nejlépe hodí k nové celoplošné televizní stanici se stejnojmenným názvem. Tento TV program je také složen z menších i větších útvarů v podobě lokálních a regionálních televizí. Od ostatních televizí se Galaxie liší především regionální a lokální zpravodajskou relací. Vysílací čas je pondělí-pátek 16:00-24:00, sobota-neděle 10:00-24:00 hod.


Tikov

Tikov je malá osada v Podkrkonoší ležící v okrese Jičín. Osada Tikov tvoří jednu ze čtyř místních částí obce Šárovcova Lhota. Osada se rozprostírá na břehu Lukaveckého potoka. V současné době se v osadě nachází 12 domů, které jsou převážně využívány k rekreačním účelům
První zmínky o osadě Tikov jsou z roku 1518, již jako o vsi pusté. Zničena byla asi za dob husitských


Alžbětínská lípa

Alžbětínská lípa je památný strom u osady Alžbětín, jihozápadně od Železné Rudy. Lípa malolistá roste nad vsí u cesty do údolí Svarožné. Obvod jejího kmene měří 584 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 32 m. Chráněna je od roku 1995 pro svůj vzrůst.


Bitva na řece Allia

Bitva na řece Allia proběhla 18. července 390 př. n. l.. Na řece Allia 10 km severně od Říma došlo ke střetnutí římské armády a Sennonskými Galy, kteří v tom čase uskutečnili výpad do Itálie. Římané byli poraženi a Galové obsadili a rozbili Řím. Ten opustili po obdržení výkupného. Od té doby byl 18. červenec pro Římany nepříznivý den.


Stranka za Bosnu i Hercegovinu

Stranka za Bosnu i Hercegovinu, česky přeložitelné jako Strana pro Bosnu a Hercegovinu je politická strana v Bosně a Hercegovině. Předsedou je Haris Silajdžić.
Profiluje se jako multietnická a liberální; přesto většinu jejích členů tvoří Bosňáci. Tomu také odpovídá paradoxně i její úspěch; ve volbách v roce 2006 získala v Poslanecké sněmovně 8 z celkových 42 křesel a též i post jednoho ze tří členů Předsednictva. Celkem skončila ve volbách třetí a zamíchala tak s několik let zaběhlým systémem, kdy vítězícími stranami byly SDS, SDA a HDZ. Přestože SDA i SDS obsadily dvě čelní pozice, v porovnání s některými minulými volbami začaly tyto strany na etnickém základu ztrácet. SBiH s nimi však již dlouhodobě spolupracuje a také to mohlo ovlivnit její relativní vzestup v posledních volbách.
SBiH byla úspěšná hlavně v kantonech Federace Bosny a Hercegoviny a jejím zastupitelstvu. Tam získala 24 z 86 křesel. V Kantonu Sarajevo a Kantonu Zenicko-dobojském pak získala téměř třetinové zastoupení.


Kapitulace

Kapitulací se v dějinách mezinárodního práva myslí každá dohoda, kdy některý stát dovolí jinému státu vykonávat extrateritoriální právo nad jeho národnostmi uvnitř svých hranic. Tento pojem je odlišný od pojmu „kapitulace“ ve smyslu vzdání se. Kapitulace může být vynucená, nebo i dobrovolná.
Příkladem může být Osmanská říše, kde i v době největšího rozkvětu toto právo, zděděné po Byzantské říši, přinášelo zahraničním importérům i exportérům jistá daňová zvýhodnění. První kapitulace Osmani udělili některým evropským státům prakticky hned po dobytí Malé Asie. Z dnešního pohledu je obtížně pochopitelné, proč pokračovali v provádění této praxe. Docházelo dokonce k paradoxním situacím, kdy Osmanská říše válčila s Benátkami, ale zároveň jim poskytovala obchodní výhody. V tehdejší době však byla Osmanská říše natolik rozlehlá, že mezinárodní obchod byl minimální – vnitřní trh impéria byl obrovský. Osmanská říše byla svět sám pro sebe, na lidi žijící mimo její hranice bylo pohlíženo jako na barbary a kontakty s nimi byly značně omezeny. Především však tehdejší ekonomická teorie byla zaměřena hlavně na import. Věřilo se, že importem společnost hromadí bohatství, což je protiklad k dnešnímu názoru. Po průmyslové revoluci v západních zemích se toto právo stalo jedním z významných důvodů ekonomického úpadku Osmanské říše.


Jacob Grimm

Jacob Ludwig Carl Grimm byl německý právník, který proslul jako jazykovědec, lexikograf, spoluzakladatel germanistiky jako vědního oboru a sběratel lidových pohádek.
V roce 1822 formuloval první hláskoslovný zákon pro germánské jazyky, který je dodnes znám jako „první posouvání hlásek“.


Panzerarmee Afrika

Řád tří klenotů je ocenění uživatelům, kteří významně přispívají ke zkvalitňování článků v české části Wikipedie. Toto ocenění vzniklo na základě vyznamenání Triple crown na anglické Wikipedii a přejímá značnou část jeho principů. Aby se wikipedista mohl stát držitelem řádu, musí splnit všechny následující podmínky:
Za hlavního autora článku se považuje kterýkoli Wikipedista, který má podstatný podíl na podobě textu v okamžiku, kdy text naplní podmínky příslušných kategorií. Aby článku byl přiznán status Dobrého článku, nesmí mu jej udělit sám hlavní autor a tento článek si musí status udržet nepřetržitě nejméně jeden týden. Každý článek může být nominován za každou kategorii pouze jedinkrát, ale může být nominován za všechny tři zároveň.
Řád tří klenotů se uděluje v několika třídách, které jsou odstupňovány podle počtu splněných podmínek pro udělení řádu Tří klenotů. Držitel se prokazuje pouze nejvyšší dosaženou třídou.
Řád tří klenotů se ovšem neuděluje zpětně za články, které splnily podmínky jednotlivých kategorií před vznikem tohoto řádu a byly podle toho již dříve nominovány. Řád může být později wikipedistovi odebrán, pokud se zjistí, že dotyčný porušoval při práci na článcích pravidla takovým způsobem, že články jsou následně znehodnoceny.
 Image:Triplecrown.jpg|Řád tří korunek Image:Imperialcrownjewels.jpg|Řád císařských klenotů Image:Napoleonictriplecrown.jpg|Řád klenotů císaře Napoleona Image:Alexanderthegreaattriplecrown.jpg|Řád vavřínových klenotů Alexandra Velikého


Příjmení

Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisem či skloňováním. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí na manželku a na dcery.
Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku. Například v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili a která byla takto pojmenována zpravidla po dřívějších majitelích.
Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie.
Ve Španělsku se používají dvě příjmení, první po otci a druhé po matce – např. José Luis Rodríguez Zapatero, kdy José Luis jsou dvě křestní jména, Rodríguez je příjmení po otci, který se jmenoval Juan Rodríguez García-Lozano, a Zapatero je příjmení po matce.


Zvon z roku 1750

Zvon z r. 1750 ze zvonice u kostela sv. Petra a Pavla v Chlumu v Hlinsku vyrobil zvonař Carl Sebald. Dolní průměr zvonu byl 46 cm, nacházel se na něm reliéf Ukřižování.


Karel VI. Francouzský

Karel byl pátým potomkem krále Karla V. a Johany Bourbonské. Všichni jeho starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před Karlovým narozením. Z mladších sourozenců dosáhl dospělosti pouze bratr Ludvík Orleánský, s nímž měl Karel četné rozpory.
Když v r. 1380 zemřel Karlův otec, stal se králem Karlem VI. Protože byl však nezletilý, jeho povinnosti spravovali bratři jeho otce Jan z Berry, Ludvík z Anjou a Filip Smělý. Ti pro krále vybrali manželku Isabelu Bavorskou, s níž Karel uzavřel sňatek v r. 1385. Když se v r. 1389 konala její korunovace, král uspořádal bujaré oslavy, čímž si získal přízeň svého lidu - na rozdíl od své ženy, která mluvila jen velmi špatně francouzsky a nebyla příliš pohledná, pročež si vysloužila nelichotivou přezdívku "prasnice". Sám král se tehdy rozhodl, že zjistí, jak jeho lid smýšlí o jeho ženě, a proto se v prostém oděvu vmísil do davu, kde se snažil posměšné řeči krotit, ale protože nikdo nevěřil, že jde o krále, stal se obětí pouliční potyčky a utržil několik zranění.
Když král dosáhl zletilosti, své strýce propustil ze svých služeb a nastolil svou vlastní vládu. To však trvalo jen do r. 1392. Při tažení do Bretaně znenádání u krále vypukl záchvat šílenství. Podle záznamu kronikářů měl náhle pocit, že je obklopen nepřáteli, vytasil meč, pobil čtyři muže svého doprovodu a pokusil se zabít mladšího bratra Ludvíka Orleánského. Byl včas zadržen, nicméně s bratrem už pak nikdy nevycházeli.
Karel byl několik dní na pokraji smrti, k velkému smutku francouzského lidu, u nějž byl velmi oblíben. Nakonec se sice uzdravil, ale nemělo to dlouhého trvání. V r. 1393 totiž uspořádal hostinu pro své příbuzné, spojenou s maškarním rejem, kronikářem Jeanem Froissartem poeticky nazvaným "bál světlušek". Král se s pěti přáteli převlékl za "divé muže" – obalili se smůlou a lněnými vlákny. Do sálu ale vstoupil králův bratr Ludvík Orleánský, který tančící muže zapálil pochodní. Král naštěstí stál poněkud stranou, takže se jej podařilo zachránit, avšak čtyři jeho nejbližší přátelé před jeho očima za strašných bolestí uhořeli, pouze jeden se zachránil včasným skokem do škopku se špinavým nádobím. Král po tomto otřesném zážitku propadl do depresí a pomátl se.
K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože bývalé královy rádce obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Bohužel však každý z těchto šlechticů vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy.
Oslabení země využila Anglie k obnovení stoleté války, v roce 1415 prohrál Karel VI. u Azincourtu a uzavřel smlouvu s anglickým králem Jindřichem V..
Karel VI. určil za nástupce na francouzském trůnu svého vnuka, anglického krále Jindřicha VI. a to na základě smlouvy z Troyes. Vlastní syn Karla VI. Dauphin Karel byl z nástupnictví vyloučen, s čímž se ale odmítal smířit. Část francouzské šlechty se postavila na stranu dauphina Karla a část podporovala mocenské nároky tehdy teprve devítiměsíčního dítěte Jindřicha VI. Francie tak měla ve skutečnosti po určitý čas dva krále. Anglická vojska byla nakonec ze země vyhnána a dauphin Karel byl roku 1429 oficiálně korunován v Remeši jako francouzský král Karel VII.


Maurice Richard

Joseph Henri Maurice "Rocket" Richard přezdívaný Raketa, byl bývalý kanadský hokejový útočník. V NHL hrál za klub Montreal Canadiens v letech 1942 - 1960. Podařilo se mu jako prvnímu hráči v NHL překonat hranici 50 gólů v 50ti zápasech a jako první hráč NHL dosáhl hranice 500 gólů v kariéře. Uděluje se po něm pojmenovaná trofej Maurice 'Rocket' Richard Trophy pro nejlepšího střelce základní části NHL. On sám se jím stal celkem pětkrát.


Přírodní koupací biotop

Bazén bez chemie, který je většinou se zeleným nádechem, aby se podobal co nejvíce rybníkům a jezerům. Jednou za pět let se čistí a po celý rok se u něj dá odpočívat. Tento typ pochází z Rakouska a Německa.
Funguje tak, že se snažíme zachovat biologickou rovnováhu ve vodě, tak abychom měli stále dostatek kyslíku ve vodě. Základ tvoří přírodní systém, využívající rostliny k čištní bez pomoci přípravků dezinfekčních a chemických. Vody mimo destilované mají více či méně živin, které jsou potřebné pro řasy, aby mohly dobře růst. Pokud je živin ve vodě hodně, tak dojde k zakalení a celý bazén bude obrosten řasami. Menší množství vegetace plní úlohu čistící.
Přírodní koupací biotop nebo také často nazývané přírodní jezírko má daný poměr regenerační zóny tzv. čisté vodní plochy, a mělké vody, která je vysázena bahenními, vlhkomilnými a vodními rostlinami jako jsou orobince, vodní kosatce a okrasné trávy. U nás se jedná z větší části o rákosy či orobince. Tento uměle vytvořený biotop má nevýhodu oproti klasickému bazénu, aby fungoval dokonale je potřeba velký prostor. Obvyklá velikost se pohybuje od 80 až do 100 m2 , jinak by nebyl dosažen stabilní a samočisticí efekt. Tento „bazén“ tvoří část pro plavce, obvykle hluboká minimálně 2 m, a regenerační zóny, kterou tvoří několik různě hlubokých lagun s nejrůznějšími vodními rostlinami. Část pro neplavce má hloubku 0 – 1 m a je vysypána oblázky a přechází v část pro plavce, kde je hloubku již o mnoho větší než na hranici pro neplavce, aby bylo snadnější udržet požadovanou kvalitu vody.
I takový to systém je potřeba technicky vyřešit. Tento biotop se podobá akváriu, proto je potřeba vodu neustále filtrovat a odkalovat aby nám biotop nezarostl a nezakalil se. Přirozené procesy slouží k usnadnění údržby, šetří nejen naše zdraví ale i finanční prostředky.
Plní funkci jak koupací tak i okrasnou. Tento zahradní prvek ovlivňuje mikroklima zahrady a rovněž je k životnímu prostředí šetrný, jelikož voda je v nich stále jako v přírodě a dopouští se jen pokud je potřeba převážně v letních obdobích kdy dochází k odpařování.


Mezinárodní filmový festival v Locarnu

Mezinárodní filmový festival v Locarnu je filmový festival pořádaný od roku 1946, vždy v srpnu, ve švýcarském městě Locarno. Hlavní cenou je Zlatý leopard. Projekce filmů se mimo jiné konají také pod širým nebem na velkém plátně na náměstí Piazza Grande.


Mariusz Fyrstenberg

Mariusz Fyrstenberg je současný polský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře vyhrál 9 turnajů ATP ve čtyřhře.
Mariusz Fyrstenberg se zúčastnil 20 zápasů v Davisově poháru za tým Polska s bilancí 7-5 ve dvouhře a 12-4 ve čtyřhře.


Josiah Willard Gibbs

Josiah Willard Gibbs byl matematik a jeden z prvních amerických teoretických fyziků a chemiků. Jako fyzik dotvořil teoretický základ pro chemickou termodynamiku. Jako matematik vynalezl vektorovou analýzu. Celou životní dráhu uskutečnil na univerzitě v americké Yale, kde získal první americkou hodnost Ph.D. v oboru inženýrství. K jeho poctě byla v Yale vytvořena katedra teoretické fyziky, na které působil jako profesor.


Polikarpov Po-2

Polikarpov Po-2, před rokem 1944 označovaný U-2, byl sovětský dvouplošník používaný během druhé světové války na východní frontě k velkému množství různých úkolů.
V roce 1927 byl v konstrukční kanceláři Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova sestrojen prototyp dvouplošníku U-2, který se stal později legendou sovětského letectva. Jedná se patrně o nejvíce vyráběný letoun na světě, vždyť podle některých údajů bylo postaveno přes 40 tisíc kusů těchto strojů. Jiné zdroje mluví o 33 tisíci kusech, ale i tak by se jednalo o jedno z nejrozšířenějších letadel.
Dvouplošník U-2 byl původně sestrojen jako cvičný letoun pro nastupující generaci sovětských pilotů. Vyráběl se od počátku roku 1928 a byl všestranně využíván jak v civilním, tak ve vojenském letectvu. Stroj byl v podstatě jednoduchý, běžné mechanické závady se daly opravit doslova „na koleně“ a zvládl je i méně zručný mechanik. Od počátku 30. let vznikaly různé verze - zemědělská, sanitní, civilní, spojovací, námořní, průzkumné. Stroje byly opatřeny motory Švecov M-11 o výkonu 100 k, od roku M-11D s výkonem 115 k. Stroj byl stále vylepšován a v roce 1944 byl přejmenován na počest tragicky zesnulého konstruktéra Polikarpova na Po-2. V poválečných letech se vyráběl licenčně i v Polsku. Výroba byla ukončena až roku 1953.
Dvouplošník Po-2 byl všestranně využíván v civilním i vojenském sektoru. Za druhé světové války sloužil jako cvičný, spojovací, štábní, dopravní, sanitní, bombardovací a průzkumný letoun. Díky jeho tichému motoru ho Němci pojmenovali „Létající šicí stroj“, Sověti mu zase dali přezdívku „Kukuruznik“. A právě díky tichému chodu motoru byl letoun užíván takovým účelům, jako bylo noční zásobování partyzánských jednotek a odvoz raněných, noční řízení letecké palby i noční bombardovací útoky. Snad nejvíce ho proslavil 46. pluk vojenského ženského letectva, který se účastnil nočních náletů na německá postavení i soustředění armády. Letadla se v hluboké tmě přiblížila v tichosti k cíli a bez nejmenšího tušení protivníka svrhla svůj smrtonosný náklad. Němci dali těmto ženským jednotkám přezdívku „Noční čarodějnice“, což bylo příslušnicemi pluku přijato tak, že si samy začaly takto říkat. Polikarpov Po-2 sloužil od roku 1943 ještě v jedné zvláštní verzi s mohutnými rozhlasovými reproduktory - k propagandě. Stroj používal i 1. československý armádní sbor, po válce i československé letectvo pod označením K-62. Několik letadel Po-2 vlastnily do konce padesátých let i aerokluby Svazarmu.
Letadla U-2 hrají hlavní roli v sovětském válečném muzikálu Dívčí letka a dramatu Letka čarodějek, které pojednávají právě o nasazení těchto strojů v rámci ženského leteckého pluku. U-2, rovněž pilotovaný ženami, se též mihne v jedné scéně filmu Kukuška.


Kója

Hora Kója je hora v prefektuře Wakajama na jih od Ósaky, Japonsko. Na hoře se roku 819 usadil slavný buddhistický mnich Kúkai. Hora Kója je dnes známá jako ústředí japonské buddhistické školy šingon. Kolem původního kláštera časem vyrostlo město Kója, v kterém je dnes univerzita a více než 100 chrámů, z nichž mnohé nabízejí ubytování poutníkům.
V roce 2004 byla hora Kója, společně s dalšími dvěma místy na poloostrově Kii, přidána na Seznam světového dědictví UNESCO.
 Image:Oku-no-In.jpg|Mausoleum Okunoin Image:Mt_Koya_monks.jpg|Buddhističtí mniši sekty šingon na hoře Kója v roce 2004 Image:Lantern_hall_Mt_Koya.jpg|Síň luceren nedaleko Okunoin Image:Okunoin-Cemetery.jpg|Hřbitov u Okunoin


Volkswagen Schwimmwagen

Volkswagen Schwimmwagen byl vojenský obojživelný automobil s pohonem všech čtyř kol se čtyřmístnou karoserií, s motorem umístěným vzadu a sklopným lodním šroubem na zádi. Sériová výroba byla zahájena v roce 1942. Karoserii vyráběla berlínská firma Ambi-Budd.
První prototypy obojživelných KdF vznikly v roce 1940 na základě armádní zakázky. V záři byly postupně testovány tři prototypy pod označením KdF 128. Obojživelníci s karoserií podobnou typu KdF 82 měli rozvor 2400 mm, rozchod kol obou náprav 1360 mm a jeho podvozek byl spřízněn s typem KdF 87, rychlost na vodě 10 km/h. Ve výbavě u těchto prototypů byla i pádla a třimetrová tyč na měření hloubky. Pohon všech kol měl vypínatelný pohon přední nápravy.
Celkem bylo vyrobeno do podzimu 1944 celkem 14 276 vozů KdF 166 při ceně 4200 RM.
 Image:VW_Schwimmwagen_2.jpg|Interiér vozu Image:IMG_5436.JPG|KdF 166 Schimmwagen Image:VW_Schwimmwagen_3.jpg|Lodní šroub Image:Volkswagen S.jpg|KdF 166 Schimmwagen Image:KDF 166.JPG|KdF 166 Schimmwagen


Andrea Appiani

Appiani byl synem lékaře a původně měl povoláním následovat otce. Nakonec ale zvítězilo výtvarné nadání. Jeho prvním učilištěm byla soukromá akademie malíře Carla Maria Giudici. Od roku 1769 byl žákem malíře fresek Antonia de Giorgi ve škole při galerii Ambrosiana v Milánu. Do tajů olejové malby jej zasvětil Martin Knoller, anatomii a sochařství jej vyučoval Gaetano Monti. Appiani se intensivě zabýval i otázkami estetiky a v tom jej podporoval italský básník Giuseppe Parini. Roku 1776 se Appiani vzdělával na Academia di belle arti di Brera , kde byl jeho učitelem Julien Traballesi. Svůj osobitý styl získal podrobným studiem děl klasiků italské malby, zejména Rafaela, Leonarda a Bernardina Luini. Kromě cest do Paříže a Říma a v letech 1790-1791 do Florencie, Neapole a Parmy cestoval velmi málo a celý život prožil v Milánu, kde jsou jeho díla téměř ve všech palácích a kostelech. Napoleon jej jmenoval dvorním malířem a zajistil jeho pevný roční příjem. Po pádu Napoleona byl Appiani náhle zcela bez příjmu a psychicky deprimován zcela přestal malovat. Živil se jen prodejem svých děl. Po dvou atakách infarktu myokardu zemřel v Milánu. K jeho nejlepším dílům je počítána fresková výzdoba královské vily v Monze, malby v klenbě kostela Santa Maria di San Celso v Milánu a řada portrétů Napoleona Bonaparte a jeho rodiny i četných předních osobností konsulátu a císařství. V literatuře je Andrea Appiani nazýván „starší“, na rozdíl od „ mladšího“ - jeho prasynovce - stejného jména, který byl malířem historických pláten v Římě. Další malíři stejného příjmení Francesco a Niccolo nebyli jeho příbuzní.
 Soubor:Napoleon p1070178.jpg|Napoleon I. Soubor:Andrea Appiani 002.jpg|Napoleon 1805 Soubor:Andrea Appiani 001.jpg|Napoleonova apotheosa, 1807 Soubor:Peace.jpg|Alegorie míru Soubor:Andrea Appiani 003.jpg|portrét Eugena de Beauharnais Soubor:Louis charles desaix.jpg|Portrét Louise Charlese Antoine Desaix de Veygoux Soubor:Andrea Appiani Ritratto di Ugo Foscolo Pinacoteca di Brera 1801-1802.jpg|Ugo Foscolo, Italský básník Soubor:VincenzoMonti.jpg|Vincenzo Monti


Natalie Gulbis

Natalie Anne Gulbisová je americká profesionální golfistka, která hraje v americké LPGA Tour.
Natálie Gulbisová se začala zajímat o golf ve čtyřech letech, v sedmi letech vyhrále parvní turnaj, za další tři roky, v deseti letech, prolomila par.
Natálie Gulbisová má lotyšské kořeny, její jméno v překladu z Lotyštiny znamená labuť a narodila se v kalifornském Sacramentu a ve čtrnácti letech hrála první amatérskou LPGA tour. Navštěvovala střední školu Granite Bay, kterou ukončila v 16 letech. V 18 letech se stala profesionální hráčkou golfu, po roce hrání v golfovém týmu University of Arizona.
Natalie Gulbisová v prvních pěti letech profesionální kariéry nevyhrála žádný turnaj, ale stále se drží šestá na „money listu“ v roce 2005 s výdělky okolo 1 milionu dolarů a také hraje v Solheim Cup teamu Spojených států.
Gulbisová vyhrála první turnaj až v roce 2007, kdy na Evian Masters v playoff porazila Jeong Jangovou.
Gulbisová je uznávána jako sex symbol v LPGA, vydala kalendář se svými fotkami na golfu a v plavkách, který se podle pokynů USGA nesměl prodávat na golfových událostech v USA, prodával se pouze v Kanadě. Její fotky byly také vydány v americkém vydání magazínu FHM v listopadu 2004, fotky byly foceny na golfovém hřišti Lake Las Vegas. Gulbisová má smlouvu o propagaci s firmami TaylorMade Golf, Adidas, Canon, Raymond Weil, Amstel Light, SkyCaddie, Payment Data Systems, MasterCard, Winn Golf Grips a Lake Las Vegas resortem. Chodí s quarterbackem Benem Roethlisbergerem z teamu Pittsburgh Steelers.
V roce 2006 začala psát golfový sloupek do magazínu FHM, v listopadu 2005 začala moderovat vlastní show (The Natalie Gulbis Show na Golf Channelu. Gulbisová také byla obsazena do počítačové hry od EA Sports nazvané Tiger Woods PGA Tour.
Zelené pozadí znamená vítězství, žluté znamená umístění do desátého místa.


Zubové čerpadlo

Zubové čerpadlo používá k čerpání kapaliny dvou ozubených kol. Jedná se o jedno z nejběžnějších typů čerpadel používaných v hydraulických systémech.
Princip zubového čerpadla je založen na tom, že zuby dvojice ozubených kol mohou unášet čerpanou látku, a zároveň těsnit, pokud do sebe zapadnou. U klasického čerpadla je tento princip nejlépe patrný. Na stejném principu pracuje i dvourotorový kompresor.
Konstrukce jednotlivých typů čerpadel se liší podle toho, k čemu je čerpadlo využíváno. Klasické zubové čerpadlo se používá především pro čerpání kapaliny v hydraulických systémech. Další ze základních typů je excentrické čerpadlo pro olejové pumpy v automobilech a excentrické čerpadlo určené pro čerpání kapalin vysoké viskozity.


Dativ

Dativ je mluvnický pád, v češtině 3. v pořadí. Často vyjadřuje adresáta u sloves se dvěma předměty.


Incubation

Incubation je počítačová hra – tahová strategie společnosti Blue Byte Software uvedená na trh v roce 1997. Hráč ovládá oddíl vojáků, s nimiž plní zadané úkoly, likviduje nepřátele a postupuje jednotlivými lokacemi ve fiktivním světě kolonizované planety Scayra, na níž neznámý virus zmutoval původní obyvatele Scay’Ger v krvelačné zabijáky. Hra jako jedna z prvních strategií plně používala 3D počítačovou grafiku a podporovala hardwareový akcelerátor 3dfx Voodoo. Incubation patří do série počítačových her Battle Isle.
Základní kampaň pro jednoho hráče zahrnuje kolem 30 misí umístěných v interiérech budov a na ulicích. Postavy jednotlivých vojáků z oddílu bojem a plněním úkolů vylepšují své vlastnosti a získávají zkušenostní body, které jsou potřeba při nakupování výzbroje a výstroje vojáků. Nejčastějším úkolem je projít daný prostor přes odpor nepřátel, někdy je však třeba splnit i speciální úkoly jako např. záchrana civilistů, vyřazení z provozu určitého zařízení apod. V lokacích vojáci mohou nalézt munici a body k vylepšení vybavení. Na stanovištích mezi jednotlivými misemi lze na základě zkušenostních bodů a bodů k vylepšení vybavení vojáky vyzbrojit lepšími zbraněmi, vybavit ochranným oblečením a dalšími užitečnými předměty. Hráč musí výběr zbraní a dalšího vybavení svých vojáků přizpůsobit úkolům mise a podmínkám v dané lokaci. Musí zvažovat množství munice, zahřívání jednotlivých zbraní, jejich přesnost střelby, vybavení bodákem pro boj zblízka. V bojových lokacích pak musí pečlivě rozvažovat rozvržení svého tahu, pořadí, v němž do akce zapojí jednotlivé vojáky, aby si např. nepřekáželi při střelbě.
Hra také umožňuje zapojení více hráčů v lokální síti, kteří mohou buď bojovat proti sobě, nebo kooperovat v boji proti nepřátelům ovládaným počítačem. Tři úrovně obtížnosti se liší množstvím nepřátel a účinností jejich útoků.
Časopis PC Gamer hru ocenil jako nejlepší tahovou strategii roku 1997. Společnost Blue Byte Software později vydala rozšíření hry s názvem The Wilderness Missions, které obsahovalo dalších 39 misí a editor map. Herní obtížnost těchto dodatečných misí byla vyšší, na úrovni konce základní hry.


Uršak

Uršak je řeka v Baškortostánu v Rusku. Je 193 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4230 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody činí 13,5 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá na konci dubna až v květnu.


Douglas DC-3

Douglas DC-3 Dakota je vrtulový letoun s pevnými nosnými plochami, jehož výkony způsobily ve 30. a 40. letech revoluci v letecké dopravě. Díky jeho trvajícímu dopadu na letecký průmysl a druhou světovou válku je většinou považován za jednoho z nejvýznamnějších transportních letounů, které kdy byly vyrobeny.
10 655 ks bylo vyrobeno v Santa Monice a Long Beach v Kalifornii v civilních i armádních verzích. Přes 2000 ks bylo licenčně vyrobeno v SSSR jako Lisunov Li-2. 485 ks bylo vyrobeno v Japonsku jako L2D Typ 0. Ještě v roce 1998 bylo ve službě přes 400 letounů DC-3.
Název "Dakota" letounu přidělila britská RAF když si objednala jejich vojenskou verzi. V USA vojenská verze dostala jméno C-47 Skytrain
Během výroby bylo na Dakoty namontováno mnoho variant motorů, nejrozšířenější byly ale hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1830 Double Wasp, Wright R-1820 Cyclone a Pratt & Whitney R-2000. Některé Dakoty používaly motory Rolls-Royce Dart nebo turbovrtulové Armstrong Siddeley Mamba.
Z Dakoty byl odvozen letoun Basler BT-67. Jde o renovaci Dakot, kdy se jim prodlouží trup o 3 stopy, na vybraných místech zesílí drak a jsou opatřeny turbovrtulvými motory PT-6.
Letouny DC-3 zakoupily i Československé státní aerolinie, kde létaly až do roku 1960.


Peter Sloterdijk

Sloterdijk, jehož otec byl Holanďan a matka Němka, studoval filosofii, germanistiku a historii v Mnichově a v Hamburku a 1971 promoval prací o strukturalismu jako hermeneutice. Následovaly práce o M. Foucaultovi a jeho teorii dějin a o autobiografii v předválečném Německu. V letech 1978-1980 žil v ašrámu Osho v Indii a pak jako nezávislý spisovatel. Roku 1983 vydal knihu Kritika cynického rozumu, která se stala bestsellerem a proslavila ho. Následovaly četné další knihy o současných masových společnostech, například o problému drog nebo terorismu, o Nietzschem, Heideggerovi a Derridovi, o budoucnosti Evropy a o náboženských konfliktech.
Od roku 1992 přednášel estetiku a filosofii na Vysoké škole designu v Karlsruhe a od roku 1993 také na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde je od roku 2001 profesorem filosofie kultury a teorie médií. Od téhož roku je také rektorem Vysoké školy designu v Karlsruhe a od roku 2002 moderuje pravidelný pořad německé televize Ve skleníku: filosofický kvartet, věnovaný aktuálním otázkám společnosti. Kromě toho byl hostujícím profesorem v New Yorku, v Paříži a na ETH v Curychu. Za své eseje a nekonvenční filosofické postoje byl vyznamenán řadou cen v Německu a Rakousku.
Sloterdijk originálním způsobem kombinuje akademickou filosofii s esejistickou fantazií, vtipem a sklonem k nadsázce. Jednou z jeho vůdčích myšlenek je odpor proti všem dualismům, jež podle něho nepatřičně oddělují, co patří k sobě. Ve svém největším díle Sféry I.-III. se snaží přivést takové postoje k rozhovoru v „prostorech koexistence“, jež pak také analyzuje. Od „mikrosfér“ jako je mateřské lůno, jež se snažíme během života nahrazovat různými ochrannými institucemi a „makrosférami“ jako jsou národy a státy, Sloterdijk ukazuje, že bez nich nemůžeme žít. Jiným velkým tématem je globalizace, kterou Sloterdijk nevidí jako naprostou novinku, neboť je dávno připravena antickým myšlením i zámořskými objevy.
V knize Pravidla pro lidskou ZOO, kterou Sloterdijk chápe jako odpověď na Heideggerův Dopis o humanismu, představuje civilizace a kultury jako skleníky pro kultivaci lidských bytostí. Jako pečujeme o ohrožené druhy v přírodě, neměli bychom zapomenout na péči o Aristotelovo zóon politikon, člověka jako společenskou bytost. Téma lidského „chovatelství“ vyvolalo v Německu prudké reakce a dokonce i obvinění z rasismu, které Sloterdijk stejně rozhořčeně odmítá.


ProgeCAD

progeCAD je software pro 2D a 3D projektování a konstruování. Slouží jako částečná náhrada AutoCADu. Je to italský CAD software od společnosti ProgeSOFT postavený na jádru IntelliCAD. Program pracuje na Windows XP i Windows Vista.
Lze ho použít jako cenově dostupnou náhradu za program AutoCAD. Program umožňuje 2D i 3D profesionální kreslení a tisk na papíry rozměrů A5 až A0. Je určen pro kreslení výkresů a vytváření projektů zejména ve stavebnictví, architektuře, strojírenství, elektro, designu apod. S programem lze kreslit čáry, křivky, kružnice a mezikruží, víceúhelníky, pravidelné mnohoúhelníky a další objekty a různé tvary ve 2D i 3D. Dále můžete s nakreslenými objekty všechny standardní úpravy jako například: přesun, zrcadlení, rotace pod libovolným úhlem, zkosení, protažení, přerušení, paralelismus ve 2D i 3D prostoru. 3D objekty lze různě promítat a natáčet.Podporuje hladiny, tedy lze různé části objektu nebo různé typy čar přiřadit různým hladinám a ty pak skrýt, zamknout, editovat.


Vincenc Zahradník

Vincenc Zahradník byl český katolický kněz, autor náboženských a filozofických spisů a bajek.
Po návštěvě gymnázia studoval v letech 1807 až 1813 teologii v Litoměřicích, kde se stal knězem. Působil krátce jako kaplan v Křinci a Všejanech, roku 1816 ho biskup Josef František Hurdálek jmenoval svým sekretářem a pověřil ho vedením biskupské knihovny. Roku 1820 se stal profesorem pro pastorální teologii na litoměřickém semináři.


Alfa Romeo Alfetta

Alfa Romeo Alfetta byl automobil střední třídy, který v letech 1972 až 1987 vyráběla italská automobilka Alfa Romeo. Nahradil jí model 75
Automobil poháněl motor s protilehlými hlavami válců. Vůz měl pohon předních kol. Design vytvořil Rudolf Hruska pro studio Italdesign. Vůz se vyráběl jako čtyřdveřový sedan nebo dvoudveřové kupé. Bylo vyrobeno více než jeden milion vozů.


Posttraumatická stresová porucha

Posttraumatická stresová porucha, někdy též posttraumatický stresový syndrom, jinak také nazývána jako reakce na závažný stres, vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo.
Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s PTSD se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, OCD, agorafobie, depersonalizace nebo různé závislosti. Rozlišuje se akutní reakce na stres a chronická PTSD.
Ke vzniku posttraumatické stresové poruchy může dojít následkem situací ohrožujících postiženého nebo jeho blízké nebo v důsledku změn v mezilidských vztazích a sociálních rolích.
A. Osoba byla vystavena traumatické události a prošla jedním nebo obojím z následujících:
C. Osoba se neustále vyhýbá podnětům připomínajícím traumatickou událost a její obecná schopnost reagovat na podněty se snížila. Jsou přítomny tři nebo více příznaků z následujících:
D. Neustálé příznaky podráždění. Vyskytuje se dva nebo více z následujících:
F. příznaky významně zasahují do společenského nebo pracovního života postiženého
Odhadem postihuje porucha až u 30% obětí živelných katastrof. Záleží ale také na intenzitě stresové situace. Například u veteránů z vietnamské války postihla posttraumatická stresová porucha jen 4 % těch, kteří se účastnili bojů, ale až 20 % těch, kteří utrpěli zranění.
Posttraumatická stresová porucha se obvykle léčí pomocí antidepresiv, která po delším podávání často zabraňují nebo pozitivně ovlivňují znovuprožívání traumatického zážitku. Antidepresiva ale neovlivní negativní příznaky, jako je vyhýbavé chování. Tady je nutné použit psychoterapii. Jako účinná se v případě PTSD ukázala kognitivně behaviorální terapie zahrnující přehodnocení traumatické události, změnu pohledu pacienta na sebe sama a na okolní svět a plánování budoucnosti.


Robert De Niro

Robert De Niro [denyrou], je americký herec. Za postavu Vita Corleoneho ve filmu Kmotr II. a za bravurní ztvárnění boxerské hvězdy La Motty ve filmu Zuřící býk režiséra Martina Scorseseho získal ocenění Americké filmové akademie Oscar. Do rolí drsných mužů obsazován i v dalších úspěšných filmech.


London Stock Exchange

London Stock Exchange nebo zkráceně LSE je akciová burza se sídlem v Londýně, Spojené království. Založena byla v roce 1801 a nyní je jednou z největších burz na světě. Na burze je zalistováno kromě Britský akciových společností i řada zahraničních firem. LSE je součástí společnosti London Stock Exchange Group plc.
Současné sídlo burzy je v Londýně na náměstí Paternoster Square, blízko katedrály Svatého Pavla v City.


Theodor I.

Theodor I. byl papežem od 24. listopadu 642 až do své smrti.


Pavel Golovin

Pavel Georgijevič Golovin byl sovětský polární letec Hlavní správy severní mořské cesty, plukovník Rudé armády.
Pavel Golovin byl prvním sovětským pilotem, který 5. května 1937 přeletěl severní pól. Let uskutečnil s dvoumotorovým letadlem Tupolev R-6
Získal četná vysoká státní vyznamenání: Hrdina Sovětského svazu, Leninův řád, Řád rudého praporu, Řád rudé hvězdy. V roce 1939 vstoupil do VKS. Účastnil se i války s Finskem.
Od října 1938 pracoval jako testovací pilot pro Moskevský aviazavod ? 22, kde testoval bombardéry.
27. dubna 1940 plukovník Pavel Golovin zahynul při zkušebním letu prvého sériového bombardéru ??? konstruktéra Polikarpova. Při havárii zahynula celá posádka.
V jeho rodném městě Naro-Fominsku je po něm pojmenována ulice. Jeho jméno nesla i sovětská minolovka T 450 Pavel Golovin.


Anzoátegui

Anzoategui je jedním ze 23 států Venezuely a leží na severovýchodě země. Hlavní město se jmenuje Barcelona. Stát byl pojmenován po venezuelském hrdinovi boje za nezávislost země, Josém Antoniu Anzoáteguiovi.
Anzoategui leží na pobřeží Karibského moře. Sousední státy jsou Monagas a Sucre na východě, Bolívar na jihu a Guárico na západě.
Hospodářství státu dominuje hlavní venezuelský exportní artikl, ropa. Jedna z největších rafinérií ropy Latinské Ameriky, Complejo Petroquímico de Jose má své sídlo v Anzoategui. Dalšími důležitými odvětvími jsou turistika a rybářství.


Kyra

Kyra je ženské křestní jméno. Podle českého kalendáře má svátek 13. března.
Jméno má řecký původ, slovo '“kyrios“, znamená paní, vládkyně. Ze stejného základu pochází i řecká Kyriaki.


Kontroverze o šifrovací klíč AACS

Kontroverze o šifrovací klíč AACS vznikla poté, co byl na internetu zveřejněn dešifrovací klíč, pomocí kterého lze kopírovat filmy na HD DVD a Blu-ray chráněné systémem AACS; tímto klíčem je 128bitové číslo, které se zpravidla zapisuje po jednotlivých bytech v hexadecimální podobě jako 09 F9 11 02 9D 74 E3 5B D8 41 56 C5 63 56 88 C0. Provozovatelům webových stránek, které tento klíč zveřejňovaly, rozesílaly společnost MPAA a správce použitého šifrovacího systému AACS výzvy k odstranění tohoto čísla z jejich stránek, neboť podle jejich názoru zveřejňování tohoto čísla slouží k obcházení systému na ochranu autorských práv a jako takové je protizákonné.
Snahy o odstranění klíče z internetu však naopak vedly k jeho rozsáhlému šíření a propagaci, což někteří označují za „digitální revoluci“ či „kyberpovstání“.
Dešifrovacím klíčem je běžné celé číslo; v oblasti počítačů je zvykem podobná data uvádět v šestnáctkové číselné soustavě, klíč je však samozřejmě možno zapsat v běžné desítkové soustavě jako 13 256 278 887 989 457 651 018 865 901 401 704 640.
Klíč je součástí systému AACS, který se používá pro ochranu disků HD DVD a Blu-ray proti kopírování. Zveřejněný klíč je jen jednou ze součástí systému a k nelicencovanému přehrávání sám o sobě nepostačuje.
Klíč „09 F9…“ je tzv. processing key a jako takový umožňuje dešifrování všech dosud vydaných komerčních HD DVD a Blu-ray disků. Systém AACS však umožňuje vyřadit kompromitované klíče z provozu; AACS LA k tomuto kroku přistoupil a na disky vydávané od 23. května již nelze tento klíč využít. Disky vydané před tímto datem však dešifrovat lze. Toto znefunkčnění znamená pro všechny uživatele dotčených programů nutnost stáhnout si aktualizovanou verzi používaného software, jinak nebudou schopni novější disky přehrávat.
Ještě před tím, než tato HD-DVD užívající nové klíče dorazila na trh, se však objevily spekulace o tom, že se podařilo objevit nový klíč. 23. května se nový klíč objevil na blogu Edwarda Feltena.
AACS LA zaslal prostřednictvím právní kanceláře Proskauer Rose 17. dubna komunitnímu serveru Digg výzvu k odstranění informací, které porušují práva AACS LA; poté i mnoha dalším webovým stránkám, na kterých byl klíč zveřejněn. Digg se rozhodl výzvě vyhovět a 1. května začal mazat příspěvky citující klíč a rušit konta uživatelů, kteří klíč zveřejňovali. Následovala však rozhořčená reakce komunity: uživatelé začali vytvářet záplavu příspěvků, do kterých klíč vkládali. V jednu chvíli obsahovala titulní stránka Diggu pouze příspěvky týkající se této kauzy. Správci Diggu se pokoušeli situaci vysvětlit, ale nakonec otočili svůj postoj:
 Ale teď, poté co jsme viděli stovky příspěvků a přečetli tisíce komentářů, jste nám to vysvětlili jasně. Raději necháte Digg zničit v boji, než se sklonit před větší společností. Vyslyšeli jsme vás a s okamžitou platností nebudeme mazat příspěvky či komentáře obsahující onen kód a budeme se potýkat s jakýmikoli případnými důsledky.
V důsledku výzvy k odstranění se tak klíč stal populárnějším než předtím; po „povstání“ na Diggu a výzvě „Rozšiřujte toto číslo“ se klíč objevil na obrovském množství webových stránek, blogů a wiki. Klíč se objevil ve formě triček, poezie, písní, videoklipů a filmu, obrázků, či tetování. Zaregistrovány byly také internetové domény obsahující klíč.
V úterý 1. května odpoledne vracel vyhledávač Google při hledání klíče 9410 výsledků, zatímco stejný dotaz následující ráno vrátil asi 300 000 výsledků.
Výzvy k odstranění klíče z webových stránek zdůvodňovaly žádost částmi amerického zákona Digital Millenium Copyright Act, které se zabývají zákazem zařízení určených pro obcházení systémů řízení přístupu a kopírování. Podle tohoto právního názoru je toto číslo součástí systému ochrany proti neoprávněnému nakládání s chráněným obsahem a jako takové je zakázáno je šířit. Odpůrci argumentují zejména absurdností představy, že nějaké číslo může být nelegální.
Podle názoru Erica Goldmana ze Santaclarské univerzity, zveřejněného v diskusi publikované v časopise americké právnické komory, není nelegálnost zveřejňování klíče zřejmá, i když jeho zveřejňování může být „riskantní“; podle jiných názorů se i v případě ilegality mohou zákony typu DMCA ukázat v praxi nepoužitelné či kontraproduktivní.
Zmiňovaný zákon DMCA platí pochopitelně pouze ve Spojených státech. I v autorském právu platném v některých jiných zemích však existují ustanovení zakazující obcházet technické prostředky ochrany autorských práv. Jejich aplikace na takovýto případ však není jasná. Ve Finsku však již soud v částečně příbuzném případě rozhodl, že se tato právní ochrana nevztahuje na obcházení systému CSS chránícího klasické DVD, a zdůvodnil to tím, že způsob ochrany není účinný, neboť nástroje na jeho obcházení jsou široce dostupné.


Saôna

Saôna je řeka ve východní Francii. Délka řeky je 482 km. Plocha jejího povodí měří 30 000 km2.
Pramení v jižní části Lotrinské planiny. Protéká Saônsko-rhônskou mezihorskou propadlinou. Má character rovinné řeky s pokojným tokem. Ústí zprava jako největší přítok do Rhôny.
Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Průměrný průtok vody nedaleko ústí činí přibližně 400 m3/s. Nejvyšších úrovní hladiny dosahuje od listopadu do dubna. Vzestup hladiny při povodni je velký 3 až 4 m.
Vodní doprava je možná téměř po celém toku. Koryto je regulováno zdymadly a místy obehnáno hrázemi. Je spojena kanály s Moselou, Loirou, Marnou, Seinou a Rýnem. Na řece leží město Lyon.


Turistická značená trasa 4247

Turistická značená trasa 4247 je zelená trasa Klubu českých turistů určená pro pěší turistiku v Královéhradeckém kraji v okrese Trutnov vedená z města Dvůr Králové nad Labem na vrch Zvičina.


Finská liga ledního hokeje 1982/1983

Sezóna 1982/1983 byla 8. sezonou SM-liigy. Mistrem se stal tým HIFK.


Curium

Curium, chemická značka Cm, je osmým členem z řady aktinoidů, čtvrtým transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle v jaderných reaktorech především z plutonia.
Curium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Vyzařuje ? a ? záření a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.
Curium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.
Curium bylo poprvé připraveno roku 1944 bombardováním 239Pu částicemi ? v cyklotronu jaderné laboratoře kalifornské univerzity v Berkeley. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Ralph A. James a Albert Ghiorso, kteří jej pojmenovali po objevitelích radia, manželích Marií a Pierru Curieových.
Chemická identifikace nového prvku byla provedena metalurgickou laboratoří Argonne chicagské university. Ve formě elementárního kovu bylo curium poprvé připraveno v roce 1951.
Je charakterizováno 19 izotopů, z nichž je nejstabilnější jsou 247Cm s poločasem rozpadu 15,6 milionů let a 248Cm s poločasem rozpadu 340 tisíc let. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 30 let a většina z nich dokonce méně než 33 dní.
Všechny izotopy curia jsou radioaktivní. Z biologického hlediska představuje největší riziko schopnost curia akumulovat se v kostní tkáni, kde jeho radioaktivita působí poruchy krvetvorby - brání vytváření červených krvinek.
Tepelná energie uvolňovaná samovolným rozpadem jader 242Cm může dosahovat až 120 W/g a činí tak z tohoto izotopu potenciální energetický zdroj v radioizotopovém termoelektrickém generátoru. Bohužel má tento izotop poločas rozpadu pouze 160 dní, což znemožňuje jeho dlouhodobější využití. Izotop 243Cm vykazuje poločas rozpadu 30 let, 244Cm přibližně 18 let a jejich energetický výkon se pohybuje pouze kolem 1–3 W/g. Navíc jsou všechny uvedené izotopy silným ?-zářiči s vysokým zdravotním rizikem a proto se jejich praktické uplatnění prakticky neprosadilo.


G.729

G.729 je úsporný hlasový kodek, který umožňuje efektivněji využít limitované pásmo pro přenos hlasu po počítačové síti. Běžně je pro hovor vyčleněno pásmo o šířce 64 kbit/s např. kodek G.711. Kodek G.729 umožňuje toto pásmo snížit na šířku 8 kbit/s.


Naoko Jamazaki

Naoko Jamazaki, narozena je japonská astronautka pracující pro JAXA a druhá žena japonského původu, která byla kvalifikovaná pro vesmírné lety. Dosud ještě žádný let neabsolvovala.
Naoko Jamazaki, rozená Sumino, se vdala za Taičiho Jamazakiho a má s ním jednu dceru. Baví jí potápění, lyžování, létání a hudba.
Studovala letecké inženýrství na univerzitě v Tokiu, dosáhla hodnosti bakalář roku 1993.
Od roku 1996 pracovala v týmu JAXA pracujícím na modulu Kibo, od roku 1998 ve skupině stavící centrifugu pro ISS.
V únoru 1999 byla vybrána do skupiny astronautů JAXA, do září 2001 procházela všeobecným výcvikem ve středisku JAXA v Cukubě. V létě 2003 se trénovala v Hvězdném městečku, od roku 2004 se připravovala v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu, v únoru 2006 získala v NASA kvalifikaci letový specialista. Nadále zůstala v Houstonu v souvislosti s přípravou vypuštění japonského modulu.
10. listopadu byla agenturami NASA a JAXA oznámena její nominace do posádky letu STS-131 plánovaného na únor 2010


Měsíce Saturnu

V současnosti je známo 61 měsíců planety Saturn, 52 z nich je pojmenováno. Další 3 měsíce jsou nejisté.
Poznámky: Magnituda - je uvedena střední hodnota magnitudy v opozici Saturnu se Zemí. - Rozměr - je uveden střední průměr tělesa; v případě těles nepravidelného tvaru jsou uvedeny velikosti hlavních os trojosého nebo dvouosého elipsoidu aproximujícího tvar měsíce; u malých těles jsou rozměry odhadnuty na základě pozorované magnitudy a předpokládaného albeda těchto těles.
Na základě charakteru oběžných drah jsou Saturnovy satelity rozdělovány do několika skupin, nazývaných obvykle rodinami.


On je žena!

Divadelní herečka Zita právě ukončila angažmá v divadle, snaží se tedy obvolat svoje známé, s nadějí, že ji někdo dá nějako práci, bohužel marně. Od své dcery Eriky se dozví, že v televizi, v která pracuje hledají moderátora večerní zpravodajské relace. Problém ale je, že Zina je žena. S pomocí své kamarádky Agáty - bývalé maskérky uskuteční vynikající plán - přestrojí Zinu za Zorana. Zoran se účastní konkurzu, který vyhraje. A tak se začíná odehrávat příběh, který se ještě pořádně zamotá a mnohdy bude i velice dramatický.


Tykání

Tykání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 2. osoby jednotného čísla. Tykání je v mnoha společnostech považováno za důvěrné, neformální a v mnoha situacích a společenských vztazích nepřijatelné. K vyjádření formálnosti, společenského odstupu či úcty, zejména při jednání s cizími, staršími či společensky významnějšími osobami se jako protiklad k tykání v češtině používá vykání. V některých jiných jazycích, např. němčině, se obdobně využívá onikání, případně dalších jazykových prostředků.
V češtině s tykáním souvisí i volba neformálního pozdravu. Při vykání se používá formální dobrý den a na shledanou. Při tykání se též zpravidla oslovuje křestním jménem či přezdívkou. Oslovení pane, paní je formální a obvykle se používá jen při vykání.


Nicolas Flamel

Nicolas Flamel byl písař, notář, obchodník s rukopisy a alchymista.
Svou kariéru zahájil jako veřejný písař a notář v Paříži nejprve v blízkosti Hřbitova neviňátek a později naproti kostelu Saint-Jacques-la-Boucherie, v ulici, které se pak začalo říkat Rue des Ecrivains. Otevřel si dílnu poblíž domu zvaného A la Signe de la Fleur de Lys, kde kopíroval rukopisy a knihy.
Flamel je označován za autora alchymistické knihy Kniha hieroglyfických obrazů, která byla vydána v Paříži roku 1612 pod názvem Livre des figures hiéroglypiques a v Londýně roku 1624 pod názvem Exposition of the Hieroglyphicall Figures.
Během jeho poklidného života se mu jedné noci ve snu zjevil anděl a ukázal mu knihu s podivnými hieroglyfy na každé sedmé stránce. „Flamele,“ řekl mu anděl, „dobře si tuto knihu prohlédni; ničemu z ní neporozumíš, vůbec ničemu, ty ani mnozí další, ale nadejde den, kdy tam uvidíš, co nikdo jiný.“ Když Flamel vztáhl po knize ruku, anděl zmizel ve zlatém oblaku.
O mnoho let později se mu dostala do rukou velmi veliká zlacená kniha s podivnými znaky, vyrytými do listů z tenké kůry. Obálka byla z umně opracované mědi, s podivnými literami a číslicemi. Flamel v ní rozpoznal knihu, kterou kdysi spatřil v onom podivném snu. Na prvních stránkách se v ní zlatým písmem pravilo, že ji sepsal „Žid Abraham, kněz, levita, astrolog a filosof pro národ židovský, jenž byl z Božího dopuštění rozprášen mezi Galy, pozdrav“.
Flamel podivnou knihu okamžitě koupil za dva floriny. Měla jednadvacet stran. Na každé sedmé straně byly jen obrazce. Texty byly pro Flamela nesrozumitelné, neboť nebyly psány latinkou. Flamel soudil, že autor knihy odhalil Židům umění trasmutace kovů, aby byli s to platit daně Římanům. Dohadoval se rovněž, že kniha podává návod na Velké dílo. Po 21 letech marných pokusů si náhle uvědomil, že nejvhodnějším vykladačem této knihy by byl Žid. A jak najít vhodnějšího než tím, že se připojí ke zbožným poutníkům, kteří se každoročně vydávají do kostela Saint-Jacques-la-Boucherie na cestu do Compostely ve Španělsku.
Na cestu se vydal roku 1378. Po vykonání pobožnosti v chrámu svatého Jakuba v Compostelle navštívil se svou pečlivě opatrovanou knihou celou řadu tamních synagog, ale bezvýsledně. Avšak jeho štěstí se obrátilo na zpáteční cestě. V Leónu se seznámil s boloňským obchodníkem, který ho poslal za svým přítelem zvaným Maitre Cynches, židovským konvertitou. Ten v knize rozpoznal dávno postrádaný spis Eš mezaref rabi Abrahama, text, který kabalisté pokládali za navždy ztracený. Oba noví přátelé odcestovali do Paříže, aby tam originální dokument rozluštili. Na této cestě však mistr zemřel.
Flamelovi tedy trvalo další tři roky, než se mu podařilo dovést své experimenty ke zdárnému konci. Když pak došlo na předposlední stadium se subsatncí ve skleněné nádobce v peci, s tlukoucím srdcem a zatajeným dechem pozoroval měnící se barvy. Objevovaly se ve správném pořadí jak to bylo popsáno ve spisu: od šedé k černé, od černé k bílé. Bílá se zjevila jako kulatá zář okolo okraje černé atd. a pak všechno zbělelo. Dosáhl stadia bílého elixíru. S pomocí své ženy Pernelly zaznamenal, že okolo poledního v pondělí 17.1.1383 dosáhli transmutace přidáním bílé substance do půl libry roztaveného olova a tyglíku. Výsledným produktem bylo ryzí stříbro, čistší než stříbro z dolů.
Po tomto úspěchu vrátil Flamel zbytek bílého elixíru zpět do nádoby a pokračoval v zahřívání. Znovu se jedna po druhé objevovaly správné barvy a 25.4 dovršil své dílo a pomocí rudého kamene proměnil rtuť ve stejné množství ryzího zlata. Se získaným zlatem se stal Flamel nejbohatším mužem v Paříži avšak jeho pohádkové bohatství zůstalo velkým tajemstvím.
Ve své poslední vůli Flamel odkázal peníze na založení čtrnácti špitálů, výstavbu tří kaplí a obdarování sedmi kostelů. Odkud tohle nesmírné bohatství pocházelo? Tvrdívalo se, že z alchymického zlata. Tvrdí se, že Perennelle zemřela roku 1397 nebo 1404 a byla pohřbena na Hřbitově neviňátek. Flamel žil do roku 1418. Jistý Paul Lucas však ve svém díle Voyage au Levant píše, že se s manželi Flamelovými setkal v roce 1705 a později v roce 1761 se účastnili představení v pařížské Opeře.


Dějiny spásy

V křesťanství používaný pojem dějiny spásy označuje ty dějiny a jejich aspekt, které souvisejí s Božím postojem, počínáním a promlouváním v lidských dějinách.
Podle křesťanského učení je celé lidstvo poznačeno prvotním hříchem, kterého se podle tradičního biblického vyprávění dopustili první lidé. Hned po tomto pádu člověka zmiňuje kniha Genesis Boží zaslíbení budoucí spásy v Gn 3,15. Od tohoto okamžiku začínají samotné dějiny spásy chápané jako dějiny Božích zásahů v dějinách, jejichž cílem bylo vykoupit a zachránt lidi z hříchu a tím i z utrpení a smrti. Tyto dějiny jsou popsány ve Starém a vrcholí v Novém zákoně. Obsahují vyvolení Abraháma jako praotce budoucího vyvoleného lidu, sestoupení Jákoba a jeho synů do Egypta, vyjití Izraelitů z Egypta pod vedením Mojžíše, dar zákona na hoře Sinaj, obsazení zaslíbené země Kenaánu, založení izraelské monarchie, působení proroků uprostřed nevěrného lidu, babylonské zajetí, obnovení chrámu, a nakonec příchod vytouženého a předpovězeného Mesiáše v osobě Ježíše Krista, který lidi vykoupil svým vtělením a svou smrtí a vzkříšením. Pokračováním těchto dějin spásy pak jsou dějiny církve, kterými se zabývají církevní dějiny coby teologická disciplina, a život každého jednotlivého křesťana.
Pojem dějin spásy odpovídá historické povaze křesťanského náboženství. To se zakládá na víře v Boha, který se člověku zjevuje právě v dějinách a v čase, v konkrétních historických událostech, a na víře, že dějiny mají svůj směr a cíl, ke kterému směřují. Toto dynamické a svou podstatou pozitivní pojetí dějin, jak zdůrazňuje Mircea Eliade, je jedním z hlavních prvků, které odlišuje židovství od okolních náboženství starověkého blízkého východu a také od antických náboženských směrů a které dává židovství jeho specifikum. Tato „historizace“ víry v jednání Boha coby osoby v konkrétních událostech může být z hlediska religionistiky nahlíženo pozitivně, nebo negativně.


Byčinec

Byčinec je přírodní památka ev. č. 1341. Přírodní památka Byčinec se rozkládá na zvlněných, k severozápadu ukloněných svazích hraničního hřebene Moravskoslezských Beskyd, asi 1,2 km severozápadně od kóty Polomka.
Na území PP se vyskytuje mnoho vzácných a chráněných druhů rostlin zejména z čeledi vstavačovitých jako je např. prstnatec májový, prstnatec Fuchsův pravý kruštík bahenní.
PP je významným útočištěm plazů a obojživelníků. Vyskytuje se zde ještěrka obecná, zmije obecná, čolek horský, čolek obecný, skokan hnědý a kuňka žlutobřichá.


Noční prádlo

Noční prádlo jsou různé druhy oblečení, které se používá pro spaní i v čase před a po spánku. Někdy se namísto nočního prádla používají na spaní některé druhy spodního prádla, neobvyklé není ani spaní bez oblečení.


Gothic 3

Gothic 3 je počítačová hra žánru RPG. Jedná se o třetí pokračování Gothic série vytvořené firmou Piranha Bytes z Německa.
Náš hrdina spolu s jeho přáteli připlouvá k břehům pevniny, přímo na břehy království Myrtany, na Paladinské lodi, kterou získal na ostrově Khorinis. Dozví se, že orkové obsadili celé království Myrtana až na hlavní město Vengard, kolem kterého král nechal vytvořit bariéru, aby jej bránila před orkským obležením. Sám hrdina osvobodí první vesnici od skřetů hned na začátku - Ardeu. A nakonec zjistí, že za vítězstvím skřetů stojí mág Xardas, se kterým se dobře zná z dřívějších dílů.
Po notné době zjišťování se dozví hráč od Xardase o tzv. Adanosových artefaktech, které mají obrovskou moc. Všechny se nacházeli ve vzdálené pouštní zemi Varant na jihu pevniny. Nyní se nacházejí už jinde a hrdina se je vydává hledat. Po jejich získání se dozvěděl, že má moc nad celým světem a může se rozhodnout, jak s ním naloží - má 3 možnosti.
1. Přidá se k bohu Innosovi, osvobozením od skřetí okupace zachrání království Myrtana a zabije vyvoleného Beliara - Zubena .
2. Přidá se k bohu Beliarovi, zabije všechny hlavní postavy božského konfliktu vyjma sebe - vůdce Hašišinů, všechny vůdce skřetů, Xardase a Rhobara II.
3. Přidá se na stranu neutralního boha, zabije všechny hlavní postavy božského konfliktu vyjma sebe a Xardase, s nímž odejde do jiného světa. Tím trvale ukončí válku bohů.
Prostředí hry je velmi různorodé, celá hra je navíc volná, takže hráč může dělat téměř vše, jít kam chce, atd.
Nordmar - na severu se nachází zamrzlá země Nordmar, základna skřetů, kde žijí jenom seveřané. Ti tam těží rudu a vyrábějí jedny z nejkvalitnějších zbraní a zbrojí z celé země.
Myrtana - leží uprostřed pevniny, podnebím připomíná střední evropu. Typické středověké hrady a vesnice jsou zpočátku obsazeny skřety, rebelové žijí v jeskyních, po pláních běhají různá stvoření od mrchožroutů přes bizony až po obávané troly.
Varant - vyprahlá poušť na jihu, města a osídlení jsou kolem oáz, nebo blízko nějaké jeskyně. Ve většině země se nachází zlato a různé písečné bestie. Neopomenuty by měly zůstat i chrámy s Adanosovými artefakty plné nemrtvých.
V Nordmaru najdeme především lidi z klanů - jsou zde tři: Klan ohně, Klan vlka a Klan kladiva. Každý klan má svého vůdce, který sídlí vždy na nejvyšším vrcholku. Bojovníci a ostatní lidí se nacházejí vždy na upravených svazích hor pod domem svého vůdce.Klany vycházejí dobře s mágy ohně, kteří mají v Nordmaru klášter.
V Myrtaně jsou hlavní dvě frakce - Skřeti, žoldáci a Rebelové. Škřeti okupují celou Myrtanu a téměř dobyli všechna lidská města v ní a lidští žoldáci pracují pro skřety, plní pro ně různé úkoly za které pak dostávají zaplaceno a řídí otroky. Rebelové se naopak snaží vyhnat skřety z Myrtany a znovu ovládnout své království.
Ve Varantu jsou také dvě spolu soupeřící frakce - Nomádi a Hašišini. Nomádi jsou původní obyvatelé pouště, kteří žijí převážně v prázdných oázách nebo jeskyních. Jsou vedeni mágy vody a budou hrdinovi pomáhat při získávání Adanosových artefaktů. Hašišini jsou lovci otroků, v každé jejich větší osadě vládne šejk, který zodpovídá jednomu muži, Zubenovi, ve městě Ištar. Zuben je vyvolený Beliarův, tudíž hlavní a nejmocnejší postava temné strany konfliktu mezi bohy. Hašišini jsou vedeni černými mágy a spolupracují s orky.
Gothic 3 běží pod Genome Enginu, který je postaven na DirectX 9 API. Na fyziku byl použit Ageia PhysX balík, na generování stromů SpeedTreeRT, na zvuk FMOD knihovna a na cutscény BINK video.
Z grafického hlediska vypadá Gothic 3 velice pěkně, především na to mají vliv efekty jako normal mapping, dynamická světla s dynamickými stíny pomocí shadow mapping - nejsou sice úplně zfiltrované pomocí blur filtrů a perspective wrap technik, proto lze vidět částečný aliasing u hran. Samozřejmostí jsou částicové efekty, dynamické nebe, celkem obstojně vypadá i voda a refrakce skrz ní - jenomže neznámo proč neodráží voda vůbec okolí. Stromy, o které se postaral SpeedTreeRT vypadají skvěle, akorát někomu může vadit, že v novodobých hrách bývají pomalu v každé druhé hře stejné textury pro listy a kmeny stromů. Co se týče po-procesních efektů, využívá se bloom efektu, ovšem žádné HDR a tone mapping orgie se nekonají. Zajímavě vypadá také rozmazání vzdálených objektů, takže celková scéna vypadá jako kdyby používala zaostřování. Co se týče animací zvířat - není co vytknout, možná u animací postav někdy nejasné kolize v soubojích.
Gothic 3 a vůbec celý Genome engine není moc optimalizován, takže bohužel potřebujeme celkem výkonný stroj - odměnou nám bude pastva pro oči, jaké se nevyrovná ani The Elder Scrolls 4: Oblivion.


Rozhlásek

Rozhlásek je vtipná veršovaná forma komentáře k nejrůznějším aktuálním událostem či otázkám, nebo přehledu událostí posledních dnů či uplynulého týdne, umísťovaný v novinách jako protiváha k vážným informacím na místo nebo spolu s fejetonem, sloupkem nebo entrefiletem, původ má v satiře a vyznačuje se lehkým stylem.
Rozhlásek patří do publicistické literatury. vyznačuje se pravidelným, výrazným a nápaditým rýmováním, vztahem k aktuálním politickým, kulturním a podobným událostem, vtipem, nadsázkou, a nenásilným způsobem podaní informací.
Vznikl ve dvacátých letech dvacátého století v Lidových novinách, před tím byly podobné podrobné komentáře ke dni otiskovány bez žánrového zařazení a označení v úvodu rubriky Denní zprávy.
Jeho předchůdcem byla nejen drobná veršovaná satira, ale také kabaretní písně s aktuálním zaměřením a taktéž píseň kramářská.
První rozhlásky psal Eduard Bass, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek, Jan Drda a další.
Po druhé světové válce jej znovu oživil ve Světě práce Josef Kainar až koncem šedesátých let.


Dolánky u Turnova

Dolánky u Turnova jsou jednou ze 13 částí města Turnov v Libereckém kraji. Leží na severním okraji města v údolí řeky Jizery při jejím soutoku s Vazoveckým potokem. Evidováno je 21 adres.
Dolánky těsně sousedí s dalšími částmi Turnova – Vazovcem na východě a Bukovinou na severu.
Dolánky jsou i přes svou malou velikost poměrně známým místem a oblíbeným výletním cílem, především díky Dlaskově statku, významné památce lidové architektury z 18. století.
V 2. polovině 20. století fungovalo v Dolánkách otevřené koupaliště, které však bylo zavezeno a ke koupání již slouží jen jez na Jizeře. Po lávce přes Jizeru vede několik turistických stezek spojující Turnov s různými místy Českého ráje.
Dolánky jsou poněkud necitlivě proťaty silnicí I/10. Autobusové spojení je poměrně řídké. Od roku 1859 tudy prochází železniční trať Liberec – Pardubice; na místní zastávce s názvem Dolánky v současnosti zastavují osobní vlaky linky Liberec – Nová Paka.


Bitva na Piavě

Bitva na Piavě bylo vojenské střetnutí mezi Rakousko-Uherskem a Německem na straně jedné a Itálií a Spojenců na straně druhé v době první světové války. Odehrávalo se od listopadu roku 1917 do počátku listopadu roku 1918.
V letech 1915 až 1917 se odehrávaly boje na italské frontě jak v prostoru řeky Soči, tak ve vysokohorských prostorech Alp, kde vojska sváděla v nepřístupných skalách boj i s klimatickými podmínkami a hladem. Na přelomu října a listopadu 1917 se uskutečnila bitva u Caporetta, která skončila katastrofální porážkou italského vojska, které se bylo nuceno stáhnou za řeku Piavu. Zde se prakticky bojovalo až do konce války.
Italská armáda, která se stáhla za rozvodněnou řeku Piavu, zlikvidovala za sebou mosty a utvořila z řeky neprostupnou hradbu, která byla na severu ohraničena masívem Grappa. Jeho největší horou byla Monte Grappa, kde vytvořili Italové již dříve opevnění a horu protkali sítí podzemních chodeb se stanovišti pro kulomety a kanóny. Dne 15. listopadu se sice podařilo několika málo jednotkám řeku Piavu překročit, ale vojáci byli zahnáni Italy zpět za řeku. Velitelům útočících vojsk bylo jasné, že překročení řeky je téměř nemožné. Jejich útoky se proto soustředily na horu Monte Grappa. 16. listopadu 1917 dobyly rakouské jednotky hory Monte Tomacito a Monte Roncone a 20. listopadu Col della Beretta a Monte Fontanasecca. Na italskou frontu byly urychleně přepravovány britské a francouzské divize ze západní fronty, které vyztužily italskou obranu. V Římě mezitím padla vláda a italský vrchní velitel Cadorna vystřídán generálem Armandem Diazem. Byl vypracován nový plán obrany, který pružně reagoval na vzniklou situaci. Na frontě se objevily jednotky československých legionářů, které byly složeny z českých a slovenských zajatců. Ti se měli snažit ovlivnit své krajany v rakouských uniformách. Italská armáda, která měla nepoměrně lepší zásobování potravinami, než nepřítel, též působila na protivníka i psychologicky. Vyhladovělí a podvyživení rakouští vojáci byli vyzýváni letáky, aby přeběhli, přičemž největší lákadlem k tomu byl bílý chléb.
Boje pokračovaly dále. 15. prosince 1917 se rakousko-německým jednotkám podařilo dobýt dva klíčové vrcholy - Monte Tomba a Asolone. Při jasném počasí bylo odtud vidět Benátky. Velitelé německých jednotek oznámili svým vojákům, že vánoce budou slavit v Benátkách. Rakušané si dokonce nechali vyrobit pamětní vyznamenání za dobytí Benátek. Ve dnech 14. až 17. prosince 1917 proběhl hlavní útok německých vojsk, avšak italská obrana na Monte Grappa tuto horu uhájila. 23. prosince začala pořádná zima, a tak veškeré další útoky byly zastaveny.
Na jaře roku 1918 byla většina německých jednotek z italské fronty stažena na západní frontu, kde byla nasazena do Ludendorffovy ofenzívy. Stejně postupovali i Spojenci a z Itálie stáhli na západní frontu šest britských a francouzských divizí. Rakušané připravovali novou ofenzívu již v březnu roku 1918, ale ta se nakonec uskutečnila až za tři měsíce. Mezi vojáky se objevovala stále větší nespokojenost, na což velitelé reagovali sliby, že po vítězném tažení bude k dispozici bohatá kořist a zejména potraviny. 15. června začal útok, při kterém Rakušané použili jak klasické, tak plynové granáty. Italové však byli vybaveni již novými plynovými maskami, takže jejich ztráty nebyly tak hrozivé. Na plošině Asiago rakouský útok narazil na britské a francouzské jednotky, které byly doplněné o československé legionáře. Útok rakousko-uherských vojsk však byl zastaven stejně jako u města Altiaga. Tvrdě se bojovalo o horu Monte Grappa, uskutečnil se i pokus o překročení řeky Piavy. 17. června však bylo předmostí o délce 20 km italským protiútokem zlikvidováno a 24 tisíc rakousko-uherských vojáků bylo zajato. Neúspěšné útoky pokračovaly a v rakouské armádě vládlo stále větší rozčarování a nespokojenost, což mělo za následek její úplnou demoralizaci.
Bojů o Piavu se účastnil i mladý americký dobrovolník u Červeného kříže, spisovatel Ernest Hemingway, který zde utrpěl zranění.
V říjnu 1918 se začala šířit mezi vojáky stále větší nespokojenost, která byla navíc živena zvěstmi o blížícím se konci války. Italové tohoto využili a rozhodli se zaútočit. 27. října začala ofenzíva, při níž italské i spojenecké divize překročily řeku Piavu, další jednotky pronikly od masívu Monte Grappa do nížiny. V době probíhajícího útoku však zejména slovanští příslušníci rakousko-uherské armády zjišťovali, že v jejich zemích vznikají nezávislé či provizorní vlády, takže skládali své zbraně a nechávali se odvést dobrovolně do zajetí. Jednotky věrné Rakousku-Uhersku však zahájily organizovaný ústup. Rakousko dohodlo s Italy příměří, které si však Itálie vyložila po svém a nezávisle prohlásila, že příměří vstupuje v platnost až 24 hodin po přijetí podmínek. Zatímco zbývající rakousko-uherská vojska zastavila palbu, pokračovali Italové ještě den ve válečných operacích. V poslední dny války zajali 350 tisíc nepřátelských vojáků. Když 3. listopadu 1918 přijímali zástupci poražené armády příměří, stát, který zastupovali, již prakticky neexistoval.


Malmö Redhawks

Malmö Redhawks je profesionální švédský hokejový tým. Byl založen v roce 1972.


Kyselina ellagová

Kyselina ellagová je polyfenolický antioxidant obsažený v mnohém ovoci a zelenině, včetně malin, jahod, brusinek, vlašských a pekanových ořechů, granátových jablek a dalších rostlinných plodů. Protinádorové a antioxidační vlastnosti kyseliny ellagové iniciovaly předběžný výzkum potenciálních zdravotních přínosů konzumace této kyseliny.
Rostliny produkují kyselinu ellagovou a převádějí ji do formy taninu, známého jako ellagotaniny. Tyto látky jsou glukosidy, které ve vodě snadno hydrolyzují za opětovného vzniku kyseliny ellagové, k čemuž dochází při konzumaci rostlin.
Kyselina ellagová je také zásadní součástí několika taniny tvořících rostlin, které produkují kategorii taninů známou jako gallotaniny. Tyto látky při hydrolýze dávají kyseliny ellagovou a gallovou. Do velké skupiny těchto rostlin patří i Terminalia chebula a Terminalia belerica, dva příbuzné druhy, které jsouv v ájurvédské medicíně známy jako Trifala.
Největší koncentrace kyseliny ellagové jsou obsaženy v jahodách, malinách, brusinkách a hroznovém víně.
Kyselina ellagová má protinádorové a antioxidační vlastnosti v mnoha in vitro modelech a u malých zvířat. Protinádorové vlastnosti kyseliny ellagové jsou založeny na schopnosti přímé inhibice vazby některých karcinogenů na DNA. Podobně jako jiné polyfenolické antioxidanty, má kyselina ellagová v buněčných modelech chemoprotektivní účinek omezováním oxidačního stresu.
Tyto vlastnosti vyvolaly zájem ohledně potenciálního přínosu konzumace kyseliny ellagové pro lidské zdraví. Avšak do roku 2008 bylo hlášeno jen velmi málo studií těchto přínosů. Malý randomizovaný kontrolovaný test zahrnující 19 pacientů s stenozou krční tepny ukázal, že šťáva z granátového jablka, která obsahuje velké množství kyseliny ellagové, snížila krevní tlak a tlouštku tepenné stěny. Kontrolovaná studie z roku 2005 na 48 pacientech podrobovaných chemoterapii nádoru prostaty zjistila, přívod kyseliny ellagové snížil míru neutropenie vyvolané chemoterapií. Podávání kyseliny ellagové v tomto testu neprodloužilo celkové ani bezprogresní přežití pacientů s nádorem prostaty.
Navzdory velmi předběžnému stavu důkazů podporujících přínosy pro zdraví člověka, se již kyselina ellagová prodává jako potravní doplněk s širokou škálou deklarovaných účinků pro rakovině, nemocem srdce a dalším zdravotním problémům. Kyselina ellagová byla americkým úřadem FDA označena jako "falešná protirakovinná látka, které by se spotřebitelé měli vyhnout". Mnoho amerických prodejců potravních doplňků bylo FDA varováno, že inzerování kyseliny ellagové s uvedenými neprokázanými tvrzeními porušuje zákon.


Severokavkazský front

Severokavkazský front byl název dvou vojenských formací Rudé armády za druhé světové války.
=== Historie === Severokavkazský front vznikl 20. května 1942 podle rozkazu Stavky z 19. května z vojsk bývalého Krymského frontu a velitelství současně zrušeného Severokavkazského směru.
Od konce července vojska frontu vedla neúspěšné obranné boje na dolním Donu, 28. července byly velitelství frontu podřízeny zbytky vojsk Jižního frontu. Pro řízení vojsk byly vytvořeny Přímořská skupina vojsk kryjící krasnodarský směr na levém křídle a Donská skupina vojsk na stavropolském směru na pravém křídle frontu. Pod německým tlakem se Donská skupina rozpadla, 51. armáda ustoupila na východ a byla předána Stalingradskému frontu, 12. armáda se stáhla k Přímořské skupině do níž byla včleněna a zbývající 37. armáda ustoupila až na Těrek. Přímořská skupina zatím ustoupila k Novorossijsku, kde se zastavila.
4. září byl front rozkazem Stavky z 1. září přejmenován na Černomořskou skupinu vojsk a včleněn do Zakavkazského frontu.
== Severokavkazský front == === Historie === Podruhé Severokavkazský front vznikl 24. ledna 1943 podle rozkazu Stavky z téhož dne přejmenováním Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu. Vojska frontu pokračovala v Severokavkazské strategické útočné operaci, zatlačila německou 17. armádu od Novorossijska a vytlačila německou 1. tankovou armádu sa sever. 44. armáda pronásledující Němce byla přeřazena k Jižnímu frontu.
Severokavkazský front se poté soustředil na porážku německé 17. armády, ta ustoupila na Tamaňský poloostrov a držela se zde až do října 1943. V říjnu – listopadu front provedl Kerčsko-eltingenskou výsadkovou operaci a získal tím předmostí na Krymu.
20. listopadu 1943 byl front podle rozkazu Stavky z 15. listopadu reorganizován v Samostatnou přímořskou armádu.


Izraelští Arabové

Izraelští Arabové je termín pro označení Arabů nebo arabsky hovořících lidí, bez židovského původu, kteří jsou občany Státu Izrael. U některých izraelských Arabů je však preferovanější označení arabští obyvatelé Izraele a označení izraelští Arabové je u nich neoblíbené.
Národnostně se většina z nich identifikuje jako Palestinci a občansky jako Izraelci. Mnoho těchto arabských obyvatel má rodinné svazky s palestinskými Araby na Západním břehu Jordánu, v Pásmu Gazy a v Jordánsku. Větší identifikování se jako Izraelci je mezi beduíny a Drúzy.
Zvláštní případ jsou Arabové žijící na územích anektovaných Izraelem po Šestidenní válce v roce 1967, tj. ve Východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách. Obyvatele východního Jeruzaléma získali trvalé izraelské občanství krátce po válce. Pouze malá část z nich jej však přijala a většina udržuje úzké vztahy se Západním břehem, přestože jim je umožněno volit v komunálních volbách. Většina drúzkých obyvatel Golanských výšin je považovaná za izraelské obyvatele na základě Zákona o Golanských výšinách z roku 1981. Část z nich plně přijala izraelské občanství, avšak většina z nich se považuje za obyvatele Sýrie.
Po získání občanství byli izraelští Arabové formálně zrovnoprávněni s židovskými obyvateli Izraele. V porovnání s Araby v sousedních zemí získali paradoxně ještě větší práva. V současné době mají izraelští Arabové vlastní politické strany, zastoupení v Knesetu, vlastní školy, možnost studovat na izraelských univerzitách, možnost ošetření v izraelských nemocnicích, právo na pobírání sociálních benefitů, atp.


Filosofie dějin

Filosofie dějin je oblast filosofického myšlení, která se snaží uspořádat dějinné procesy do jednoho celku a najít v nich celkový smysl, jímž chce kritizovat – anebo naopak legitimovat – svoji současnost.
Křesťanství převzalo biblickou myšlenku zaslíbení, že se Izrael nemusí spokojit s tím, že pouze brání nevyhnutelnému úpadku, jako to dělaly ostatní lidské kultury, ale že se může na budoucnost dokonce těšit. Tuto původně izraelskou myšlenku zaslíbení křesťanství rozšířilo do určitější představy Božího plánu s lidstvem, které má očekávat druhý příchod Kristův a konec světa. Toto očekávání vyjadřuje pozdně středověká apokalyptika a eschatologie, jak je chápalo například ještě české husitství.
Když se středověká náboženská jednota vyčerpala a rozpadla, mnozí už tuto představu nepřijímali. Kromě toho měli před očima nápadné změny v lidském životě, v hospodářství, ve vědě atd., a hledali hlubší porozumění pro svoji současnost. Autoři jako Jean Bodin, Hugo Grotius a později Giambattista Vico se tedy snažili nahradit myšlenku dějin spásy úvahami o možném celkovém směřování a zaměření lidských dějin. V osvícenství 18. století se z ní stává myšlenka pokroku: lidstvo nejenže není v procesu úpadku, ale naopak se vyvíjí ke stále lepší a dokonalejší společnosti.
Vrcholnou filosofickou podobu dal tomuto úsilí G. W. F. Hegel: světové dějství je vývoj světového Ducha, který si v člověku a v jeho reflexi uvědomuje sám sebe a dochází tak ke svému naplnění a ke „konci dějin“. V 19. století na to navázala celá řada myslitelů, kteří Hegela z různých stran kritizovali, nicméně chtěli jeho koncept nahradit lepším a úplnějším. Filosofie dějin 19. století byly většinou optimistické a spojovaly představu vývoje s více méně automatickým pokrokem.
Teprve po první světové válce se objevila v poraženém Německu filosofie dějin zásadně pesimistická, kdežto v Británii se do těchto úvah pustili velmi erudovaní historici. U nás se o filosofii českých, ale i světových dějin pokusil T. G. Masaryk, o kritičtější filosofii dějin se pokoušel Emanuel Rádl a soustavněji Jan Patočka.
Totalitní hnutí 20. století různé dějinné koncepty vydatně propagandisticky využila: v nacismu to byla hlavně rasová teorie a sociální darwinismus, v komunismu Marxova a Engelsova filosofie dějin. Nejznámějším kritikem filosofie dějin byl anglický filosof Karl Raimund Popper, který přisoudil Hegelovi a jeho dějinné filosofii podstatný podíl viny na tomto zneužití. Tato kritika je patrně jednostranná, ale hlavně neruší naléhavost otázky po „smyslu dějin“. O tom svědčí živá diskuse na toto téma a dílo autorů jako Eugen Rosenstock-Huessy, Eric Voegelin nebo Friedrich Heer.


Leopold Pokorný

Leopold Pokorný byl český interbrigadista a funkcionář třebíčského dělnického tělovýchovného hnutí.
Leopold Pokorný byl jedním ze tří synů obuvnického dělníka Josefa Pokorného. Ten se svou rodinou přišel do Třebíče v roce 1916. Zabydleli se v třebíčských Židech. Leopold měl zájem o skauting a tělovýchovu, práci s mladými. V roce 1923 vstoupil do Komunistické strany Československa. Příští rok byl jedním z hlavních organizátorů celostátního srazu Spartakových skautů práce v Třebíči. Pro své politické přesvědčení a formy jeho projevu míval konflikty s četnictvem. Během své krátké profesní kariéry několikrát změnil zaměstnání; v roce 1936 přišel o práci. Ještě téhož roku si požádal o vystavení pasu do ciziny. Dne 4. ledna 1937 na druhý pokus opustil území republiky a odjel do Španělska. Zúčastnil se bojů na řece Jaramě a Tajuně; na frontě při posléze uvedené řece padl při provádění odvážného výpadu. Pohřben byl ve městě Morata de Tajuna.
Hrdinná smrt celé skupiny si získala obdiv jak mezi ostatními jednotkami interbrigád, tak doma v Československu. Dne 14. září 1946 se Leopold Pokorný dočkal pamětní desky na třebíčském Dělnickém domě. Jeho jméno po válce získala jedna ze dvou hlavních ulic v třebíčské židovské čtvrti, bývalá ulice Dolní, a nese je dodnes.


RIM-2 Terrier

Convair RIM-2 Terrier byla dvoustupňová námořní protiletadlová řízená střela se středním doletem, která se dala použít i v protilodním boji. Byla jednou z prvních protiletadlových střel, zavedených na lodích US Navy. První verze střely měly motor o tahu 23 kN a hmotnost 1 392 kg. Měly průměr 340 mm a délku 8,08 m. Terrier byl často využíván pro výzkumné účely a to buď celý, nebo jako první stupeň pokusné rakety. K těmto účelům mohl být osazen speciálními stupni, upravenými pro výzkumné účely.
Střely Terrier vznikly v rámci přísně tajného experimentálního projektu US Navy, nazvaného Projekt Bumblebee. V jeho rámci měly být vyvinuty protiletadlové střely Bendix RIM-8 Talos, RIM-2 Terrier, a General Dynamics RIM-24 Tartar, které by vytvořily další obrannou linii mezi stíhacími letouny a protiletadlovými děly.
První pokusný odpal střely Terrier proběhl na palubě bitevní lodi USS Mississippi a operačně byly poprvé nainstalovány na křižnících třídy Boston - USS Boston a USS Canberra. Střela Terrier měla nejprve označení SAM-N-7, než byla přeznačena na RIM-2.
Terrier byl naváděn radarem, řízen aerodynamicky pomocí křidélek a nesl konvenční hlavici. Dosahoval rychlosti až 1,8 Machu a jeho dolet byl jen 19 km. Efektivní byl spíše proti cílům letícím podzvukovou rychlostí. Během služby prošly střely řadou modernizací. Modernizovaná varianta RIM-2C byla zavedena v roce 1958. Křidélka nahradily pevné lišty a raketu řídily jen ocasní plochy. Střela dostala i nový motor, který jí mohl udělit rychlost až 3 Machy a lepší manévrovatelnost.
Varianta RIM-2D nesla nukleární hlavici W45 o síle 1 kt. Ostatní varianty nesly konvenční hlavici s 99 kg trhavin. Pro větší efektivitu proti nízkoletícím cílům byl u varianty RIM-2E použit poloaktivní naváděcí radar. Poslední verze RIM-2F měla nový motor, který zvýšil její dolet až na 75 km.
Střely Terrier byly obvykle odpalovány z dvojitého odpalovacího zařízení Mk.10, které mělo zásobu 40 střel. Na křižnících třídy Boston byla atypická zásoba 72 kusů.
Střely Terrier byly hlavním protiletadlovým systémem na křižnících US Navy, postavených v 60. letech. Také mohl být použit na mnohem menších lodích, než daleko rozměrnější střely Talos. Ve službě byly nahrazeny střelami RIM-67 Srandard ER.


Adam II. z Hradce

Adam II. z Hradce byl nejvyšší pražský purkrabí a nejvyšší kancléř Rudolfa II.
Jako malého chlapce ho otec poslal do Vídně jako společníka princů Rudolfa a Arnošta. Při válečném tažení proti Turkům se nakazil syfilidou. Poté prince doprovázel při cestách po Evropě. Od roku 1585, kdy nemoc u něho pokročila natolik, že mu ochrnuly nohy, musel být nošen. Spolu se svou manželkou založil v Jindřichově Hradci r. 1592 jezuitskou kolej.
Dne 21. září 1574 se oženil s Kateřinou z Monfortu, pocházejícího ze štýrského hraběcího rodu. Její rodiče byli Jakob I. von Montfort-Pfannberg a Katharian Fugger von Kirchberg. Po jeho smrti zdědil majetek jeho sedmnáctiletý syn Jáchym Oldřich.


Agne

Agne je staroseverské mužské jméno. Ve Švédsku se jméno začalo opět používat v 19. století. Zde je obvyklé především ve věkové kategorii mezi 50 a 70 lety, mladší nositelé jména se vyskytují zřídka.


Sophie Marceau

Sophie Marceau, rodným jménem Sophie Daniele Sylvie Maupu je francouzská herečka a režisérka. Popularity dosáhla hned svými prvními dvěma filmy Večírek a Večírek 2. Celosvětově známou se stala zejména díky roli Bond girl Elektry Kingové v bondovce Jeden svět nestačí z roku 1999.
Narodila se v Paříži jako druhé dítě prodavačky Simone a řidiče kamiónu Benoîta Maupua. Ve vekě devíti let se její rodiče rozvedli, poté žila s otcem na předměstí. V roce 1980, ve věku čtrnácti let, začala svou filmovou kariéru, když jí režisér Claude Pinoteau obsadil do snímku Večírek. Za roli v jeho pokračování Večírek 2, pak získala Césara v kategorii Nový herecký objev. Následně si zahrála v roce 1984 s francouzskými hvězdami Gérardem Depardieu a Catherine Deneuve ve filmu Pevnost Saganne, a také s Jeanem-Paulem Belmondem ve snímku Veselé Velikonoce.
Na Mezinárodním festivalu romantického filmu roku 1988 byla za ztvárnění postavy ve filmu Šuani, vyhlášena Nejlepší romantickou herečkou. S další legendou filmu Philippem Noiretem se setkala při natáčení snímku Dartagnanova dcera z roku 1994. Stejný rok se vrátila i na divadelní prkna rolí Elizy Dolittleové v Pygmalionu. První zásadní postavou, která jí zajistila světovou známost, se stala Princezna Isabela v historickém eposu Statečné srdce pod režijním vedením Mela Gibsona. Film získal pět Oscarů. Pak se objevila v roli Hippolyty v Shakespeareovské adaptaci Sen noci svatojánské vedle Michelle Pfeifferové a téhož roku je obsazena do druhé významné role kariéry. Tou se stala postava Bond girl Elektry Kingové v bondovce Jeden svět nestačí po boku Pierce Brosnana. Následovaly další snímky jako například Záhadná neznámá, Síla odvahy nebo LOL.
Roku 2001 naspala poloautobiografický román Telling Lies a o rok později debutovala ve filmové režii snímkem Speak to Me of Love, za který byla oceněna v kategorii Nejlepší režisér na Montrealském světovém filmovém festivalu.
V roce 1995 porodila syna Vincenta. Do roku 2001 byla vdaná za režiséra Andrzeje Zulawského, který je o dvacet osm let starší, a pod jehož vedením natočila několik filmů. Po rozvodu se stal jejím partnerem producent Jim Lemley. Roku 2002 přivaedla v Londýně na svět dceru Juliette. Jejím současným partnerem je herec Christopher Lambert.


CP852

CP852 je znaková sada používaná pod operačním systémem MS-DOS pro středoevropské jazyky využívající latinku.
Některé ze semigrafických znaků byly obětovány aby se na stránku vešlo více znaků s diakritikou. Kvůli tomu docházelo v nelokalizovaných MS-DOSovských aplikacích používajících tyto znaky k rušivým vizuálním jevům. Tento problém řeší některé místní znakové sady např. „kódování bratrů Kamenických“ pro češtinu a slovenštinu).
V MS-DOSu bývala tato kódová stránka označována také jako Latin 2, nicméně stejné označení se používá i pro ISO 8859-2. Někdy tak dochází k omylům, kterým se lze vyhnout ozačováním CP852 jako PC Latin 2 nebo IBM Latin 2, zatímco ISO 8859-2 lze nazývat ISO Latin 2.
Je zobrazena pouze horní polovina tabulky, spodní polovina je obyčejná kódová tabulka ASCII.


303 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 ----


Thomas Dutronc

Thomas Dutronc je francouzský jazzový hudebník a zpěvák. Jeho matkou je známá francouzská zpěvačka Françoise Hardy, otcem zpěvák a filmový herec Jacques Dutronc.
13. února 2008 Thomas Dutronc obdržel za svou píseň J'aime plus Paris cenu UNAC.
8. března 2008 byl v rámci 23. ročníku hudebních cen Victoires de la Musique nominován v kategoriích Objev roku a Album roku.


Siikajoki

Siikajoki je obec ve finské provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu. Počet obyvatel v roce 2007 byl 5 782. Rozloha obce včetně vodních ploch, které zabírají většinu rozlohy, je 879,35 km2. Hustota zalidnění je 20,7 obyvatel/km2
Heinolahti, Jauhoniemi, Karinkanta, Keskikylä, Kivijärvi, Kuivaniemi, Luohua, Merikylä, Paavola, Relletti, Revonlahti , Ruukki, Siikajoki, Tauvo, Tuomioja, Ylipää
Alasaari, Eteläsäikkä, Isosaari, Karinkannanmatala, Konisaari, Lammassaari, Lohisaari, Lukkarinsaari, Pannukakkusaari, Passerikari, Pekkalansaaret, Pirilänsaari, Rautakallio, Simppusäikkä, Vareskari


Killerpilze

Killerpilze je německá punkrocková kapela, která funguje již od roku 2002. Tvoří ji 3 kluci, kteří pochází z Dillingenu. V roce 2006 se dočkali obrovského úspěchu se svým hitem „Richtig Scheiße“. Skupina bývala hned od svých začátků často, ač neprávem, srovnávána s Tokio Hotel.


Rudolf Šmatlava

Rudolf Šmatlava spolu s velitelem a dalšími dvěma vojáky odcházel ze služby po skončení ostrahy vysílačky ve Strašnicích. Za soumraku byla hlídka přepadena v ulici Nad Vodovodem čtyřmi členy protikomunistické skupiny Othello vedené Vladivojem Tomkem, kteří chtěli získat zbraně a vést ozbrojený boj. Dva vojáci zbraně odevzdali. Zbylí dva se odzbrojit nenechali, proto po nich útočníci požadovali, aby přísahali, že nebudou střílet. Vojín Šmatlava odpověděl: „Prisahal som iba raz a viackrat nebudem!“ a chystal se použít samopal. Útočníci jej zastřelili. Šmatlava byl povýšen na desátníka, vyznamenán medailí Za statečnost a navždy zařazen do stavu jednotky. Měl u jednotky stále ustlanou postel se jmenovkou, připravenou jídelní misku a při rozkazu se mezi jmény přítomných četlo i jeho jméno. Namísto něj odpovídal nejdéle sloužící poddůstojník: „Padl hrdinou smrtí v boji s třídním nepřítelem!“ Na místě činu byla na zdi židovského hřbitova instalována pamětní deska s nápisem: „Zde padl 16. prosince 1952 hrdinnou smrtí v boji s třídním nepřítelem des. Rudolf Šmatlava.“ Deska byla v roce 1998 sejmuta a umístěna neznámo kde.
Roman Cílek, Jaromír Křivan: Smrtelný byl druhý zásah, Vydavatelství MNO, Praha 1967


Pěnkava

Pěnkava je rod starosvětských zrnožravých ptáků z čeledi pěnkavovitých. Pěnkava je jediným rodem podčeledi Fringillinae, od sesterské podčeledi Carduelinae se liší tím, že mláďata nekrmí semeny, ale spíše hmyzem.
Jsou známy pouze tři druhy pěnkav. Běžná evropská pěnkava obecná, modrá pěnkava kanárská obývající pouze Kanárské ostrovy a severská pěnkava jikavec.


Náměstí Míru

Náměstí Míru je náměstí v Praze, v obvodu a městské části Praha 2 a ve čtvrti Vinohrady.
Náměstí je centrem celé čtvrti. Jeho vnitřní část je uzavřena pro dopravu a upravena jako park. Uprostřed něj se nachází kostel sv. Ludmily a nedaleko mnoho významných budov, jako například Vinohradské divadlo či úřady. Dopravně je obslouženo tramvajemi a metrem.


Guaibasauridae

Guaibasauridae byla čeleď poměrně malých, vývojově značně primitivních plazopánvých dinosaurů, žijících v období svrchního triasu na území dnešní Brazílie a Argentiny. V současnosti do této skupiny řadíme s jistou mírou nejistoty tři rody - Agnosphitys, Guaibasaurus a Saturnalia. Průlomem v pochopení čeledi byl objev kompletnějšího materiálu guaibasaura v roce 2007. Stále však nejsou vyjasněné fylogenetické vztahy v rámci skupiny i mezi touto a příbuznými skupinami.


John Kucera

John Kucera je kanadský sjezdový lyžař, mistr světa ve sjezdu z roku 2009. Jeho rodiče, kteří pocházejí z Brna, emigrovali v roce 1980 z Československa do Kanady. John už se tedy narodil v Kanadě a považuje se za čistého Kanaďana, umí však mluvit plynně česky, i když se silným přízvukem.


Lineage

Lineage je počítačová fantasy hromadná online hra na hrdiny vytvořená korejskou společností NCsoft v roce 1998. Hra se stala nejvíce populární v Koreji, ale je k dostání i v čínské, japonské a anglické jazykové verzi. Na úspěchy hry navázalo její pokračování Lineage II: The Chaotic Chronicles.
V dnešní době je již hra zobrazováná klasickým 3D, v předchozích verzích však byla zobrazovaná ve 2D, například jako Diablo. Hráč si může vybrat svoji postavu v jedné z pěti tříd: elf, temný elf, člověk, ork a trpaslík. U všech frakcí kromě trpaslíků si můžete vybrat zda chcete být čaroděj nebo bojovník. Hra obsahuje klasické prvky RPG her – zabíjení monster, plnění úkolů pro získání kořisti a zkušenostních bodů, zvyšování úrovně postavy, charakteristické vlastnosti postavy. Jednotliví hráči se mohou připojit ke klanům a bojovat mezi sebou či společně dobývat hrady.
Po odchodu Elfů, několik Kouzelníků začalo s magickou školou jako místem vhodným pro vzdělávání talentovaných mystiků. Navíc od doby kdy byl na ostrově otevřen Cedrikův sál, mnoha začínajících rytířů začalo navštěvovat ostrov kvůli tréninku.
Zvláštní schopnosti Lidí: Ačkoli lidé nevlastní žádné zvláštní schopnosti, jejich silná stránka je skutečnost, že mohou proniknout do mnoha povolání.
Lidská vesnice – Mluvící Ostrov Mluvící ostrov je vzdálen od jižního pobřeží Gludio Territory a je navštěvovaná začínajícími rytíři a mystiky. V minulosti když Elfská rase vládla kontinentu, byla na ostrově založena škola kouzel sloužící lidem.
Rasa Elfů uctívá bohyni vody a přírody. Elfové mají štíhlá a pružná těla, dlouhé uši a krásné jemné rysy. Během doby obrů, měli mezi rasami nejvyšší místo. Když byli obři zničeni, síla a vliv Elfů byl oslaben. V dnešní době obývají pouze část lesa na hlavním kontinentu.
Zvláštní schopnosti Elfů: Jejich schopnosti se slušně vyrovnají schopnostem ostatních ras. Mohou zadržet dech na delší dobu a také mohou skákat z větší výšky než ostatní.
Základní vlastnosti Elfů: Elfové jsou moudří a bystří. Jsou rychlí v útoku, rychle běhají, a také rychle kouzlí. Mají také výborné vlastnosti pro své lukostřelce a velmi dobře vyhýbají nepřátelským ranám.
Elfská vesnice Od starodávných časů, byla vesnice nacházející se nad jezerem obydlena Elfy, kteří žili v harmonii s blízkým lesem a vzkvétali pod ochranou Worldtree Glade. Po tom, co byli zrazeni Lidmi, 12 Starších Elfů vykouzlilo mocné kouzelné pole okolo lesa aby zabránili ostatním rasám od vstupu. Nicméně během války s DE bylo sedm Starších zabito a síla magického pole okolo Elfského lesa byla oslabena. Mladí elfové navrhovali že by měli přestat žít v izolaci od okolního světa a jejich požadavku bylo vyhověno. Jako výsledek bylo magické pole úplně odstraněno a dlouho ukrytá elfská pevnost byla konečně odhalena okolnímu světu.
Dark Elfové kdysi byli součástí kmenů elfů, ale byli vykázáni poté co se naučili černou magii za účelem získat sílu na boj proti lidem. Boj prohráli, ale pokračovali v učení temných umění. Dark Elves mají podobný vzhled jako jejich elfští příbuzní, ale jsou vyšší, mají modro-šedou kůži a stříbrné vlasy. Následují Shilien, bohyni smrti.
Speciální schopnosti rasy: Ve srovnání s ostatními rasami, Elfové můžou déle udržet dech a lépe snášejí skoky z vysokých míst.
Základní charakteristika: Protože mají vyšší STR a INT, jejich útočná schopnost je vysoká.
Základní vesnice temných elfů Vesnice Dark Elfů, kde je atmosféra děsivá a ponurá, se nachází v obrovské jeskyni v zamlženém horském pásmu na severu. Horní část vesnice se honosí vysokým stropem který je vyztužen železnými podporami. Dole je temné jezero uprostřed kterého se tyčí socha Shilen. Ačkoliv je vesnice temná, nemají její obyvatelé problém najít cestu. Kvůli prokletí které na ně seslali stromoví Elfové, jsou těla temných elfů citlivá na sluneční světlo, ale naopak mají velmi vyvinutý orientační smysl v temnotě.
Orkové jsou rasou ohně. Mezi ostatními rasami vynikají svou silou. Po zničení obrů byli schopni vyhnat Elfy a stát se nejsilnější rasou na Adenu. Později však byli poraženi spojenou armádou Elfů a Lidí. Dnes žijí v arktické oblasti Elmore.
Speciální schopnosti rasy: Mají silné rezistence na negativní vlivy jako je například jed nebo nemoc.
Základní charakteristika: Orkové mají velikou sílu a maximální HP a MP úroveň. Rychle se zotavují. Nicméně jsou pomalí jak v útoku a pohybu, tak i v kouzlení. Jsou špatní lučistníci.
Základní vesnice orků Orc village se nachází na Immortal Plateau. Vesnice je obklopena vysokými a statnými hradbami, díky kterým vypadá toto místo spíš jako vojenská pevnost, než domácká usedlost. V centru vesnice je strážný oheň, kteří hoří věčným a svatým ohněm Paagria. Na tomto místě Orkové pokračují ve cvičení sama sebe, v přípravě na budoucnost, kdy se opět pokusí získat vládu nad celým kontinentem.
Trpaslíci jsou rasou země, obdařenou velkou fyzickou sílou a zálibou ve vyrábění předmětů. Potom co byla nejsilnější rasa v zemi, obrové, poražena, snažili se trpaslíci vetřít do přízně vždy nejsilnějšího vladaře v zemi. Výsledkem bylo, že se stali izolovanou rasou-neoblíbeni pro jejich hamižnou náturu. Hierarchické uspořádání jejich společnosti je přirovnáváno k uspořádání velkých obchodních společností. Trpaslíci jsou také stále velice uznáváni pro jejich obchodní a organizační schopnosti Základní dělení trpaslíků je na Scavengers, kteří hledají a získávají základní materiál; a na Artisans, kteří pak z tohoto materiálu vyrábějí výrobky.
Zvláštní schopnosti Trpaslíků: Trpaslíci toho v batohu unesou mnohem více než ostatní národy.
Základní vlastnosti Trpaslíků: Trpaslíci kromě své ohromné síly v ničem jiném nevynikají.
Trpasličí vesnice Trpasličí pevnost je vesnice schovaná v horách, izolovaná od okolního světa. Trpaslíci uctívají boha země jménem Maphr. Svatyně Maphra vypadá velmi jednoduše a prostě. Socha Luciena, zabijáka červů, která stojí uprostřed vesnice na náměstí, slouží k uctění Luciena, statečného válečníka, který zničil strach nahánějící příšery. Trpaslíci se narodí ve vesnici, podnikají cesty do okolního světa a sbírají materiál potřebný pro jejich řemeslo. Často se vracejí do vesnice aby zde pilně pracovali na tvorbě působivých předmětů.


Club Nouveau

Club Nouveau je R&B popová hudební skupina, která vznikla při rozpadu kapely Timex Social Club. Její člen, Jay Kay zformoval kapelu Club Noveau v Sacramentu, Kalifornii v roce 1986. Kapelu ještě tvoří Denzil Foster, Thomas McElroy, Samuelle Prater a Valeire Watsonová. Kapela se zapsala u Warner Bros, nahrávací společnosti. Mezi některé hity této kapely mimojiné patří "Jealousy" či "Lean on Me". Kapela vesměs patřila mezi kapely jednoho hitu.


GNU bison

GNU bison je generátor syntaktického analyzátoru a je součástí projektu GNU. Bison převádí zadanou gramatiku na C nebo C++ program, který přijímá tokeny této gramatiky. Také dokáže vytvořit "Generalized Left-to-right Rightmost" parsery pro nejednoznačné gramatiky.
Bison je z větší části kompatibilní s programem Yacc, ale nabízí několik vylepšení. Často se používá zároveň s automatickým lexikálním analyzátorem Flex.
Tento program je volně k dispozici ve formě zdrojového kódu.


Regenerace

Regenerace označuje nejen proces opravy poškozených tkání, ale i nahrazení ztracených tkání, orgánů nebo končetin. U rostlin zprostředkovávají obnovu meristémy, u živočichů buňky, které mají dělivou schopnost.
Je možné rozlišovat fyziologickou a reparativní regeneraci. První termín označuje běžnou obnovu tkání jejich dělením, druhý znamená nahrazení ztracených částí těla.
O regeneraci mluvíme za prvé všeobecně ve smyslu procesu obnovy těl organismů. Regenerace probíhá v našem těle v uzavřeném kruhu až do vypotřebování veškerých stavebních materiálů nebo do smrti. Jedná se o nahrazování odumřelých nebo opotřebovaných tkání novými.
Rychlost regenerace přímo závisí na zdraví jedince, dostupnosti potravy a nápojů, fyzické a psychické zdatnosti a možnosti odpočinku. Regenerace organismu po zranění nebo nemoci je rychlejší, pokud tělo dostává zvýšený počet vitamínů a živin pro obnovu všech tělesných funkcí. Je obvyklá zvýšená únava, malátnost a někdy i chudokrevnost či špatná regulace tělesné teploty.
Kromě obecného označení hojivého procesu je tento výraz používán pro specifické metody hojení umožňující, aby znovu narostla ztracená končetina nebo se znovu propojily nervová vlákna, a podobně. Regenerace se vyskytuje u většiny, ne-li u všech obratlovců v embryonálním stádiu a u některých dospělých zvířat jako například mloků. Savci mají omezené regenerační schopnosti, ne tak působivé jako mloci.
Regenerace ztracené končetiny postupuje ve dvou krocích: nejprve se dospělé buňky dediferencují na kmenové buňky a poté se vyvinou v tkáně podobným způsobem jako při růstu embrya. Některá zvířata si v těle udržují skupiny nediferencovaných buněk, které se přesunují do míst potřebujících hojení.
Lidská žebra se mohou regenerovat, pokud membrána, která je obaluje, zůstala v pořádku. Proto se používají jako zdroj kostí v rekonstrukční chirurgii. Příkladem schopnosti regenerovat lidskou tkáň jsou také špičky prstů a ušní bubínek.
Ve fantasy, sci-fi a horroru se často vyskytuje rozšířená regenerace lidí nebo lidem podobných tvorů. Tato regenerace často umožňuje úplné zahojení libovolných zranění a bývá velmi rychlá, často probíhá přímo „před očima“.


Pískovna na cvičišti

Pískovna na cvičišti je přírodní památka ev. č. 1955, která se nachází v okrese Jindřichův Hradec na jihovýchodním okraji města Jindřichův Hradec v prostoru aktivního vojenského cvičiště a uzavřené pískovny. Správa AOPK České Budějovice. Na západní hranici oblasti se nachází zahrádkářská kolonie, která znečišťuje oblast odpady.
Důvodem ochrany je ochrana vzácných mokřadních živočichů a rostlin, které se zde během usadily na území vytvořeným člověkem. Jejich výskyt je spojen se zákazem vstupu do vojenského prostoru po mnoho let a jeho nevyužívání k zemědělské činnosti. Jedná se o podmáčené louky s množstvím kaluží vzniklých jízdou těžké vojenské techniky. Uprostřed lokality jsou dvě malé tůně a jedna velká tůň vzniklých na místě bývalé pískovny, kde byla těžba ukončena v první polovině 90. let 20. století. Dvě menší tůně občas vysychají, větší tůň má vodu trvale.
V oblasti byl v listopadu 2007 prováděn podrobný botanický a zoologický výzkum, který odhalil výskyt mnoha vzácných druhů jako například ptačí kolonie břehule říční, ostříže lesního, z obojživelníků ropucha krátkonohá, kuňka obecná, rosnička zelená a čolek velký. Z hmyzu se zde vyskytuje mnoho druhů střevlíka, vážek, sarančata atd. Z korýšů pak například kriticky ohrožená žabronožka letní.
Ze vzácné fauny se zde vyskytuje například blatěnka vodní, která roste na obhanžených březích mělkých nádrží.
Oblast se nachází na horninovém podloží, které je tvořené převážně biotitickými, silimanito-biotitickými a cordierito-biotitickými pararulami modlanubuckého stáří, které bylo následně překryto štěrkovými písky fluviálního původu. Těžba písku byla ukončena přibližně v hloubce hladiny podzemní vody, což mělo za následek vznik mělkých tůní s periodicky kolísáním hladiny.
V roce 2006 až 2007 došlo k umělým zásahům do oblasti, které měly za následek obnažení stěn pískovny, aby mohly lépe sloužit jako hnízdiště některých vzácných druhů a současně byly prohloubeny dvě hlavní tůně. Proběhlo i kácení náletových dřevin, které mělo pozitivní vliv na teplomilné společenstva, jelikož došlo k proslunění tůní. S prořezáváním se počítá i do budoucna.
Místní úřad životního prostředí se snaží prosadit rozšíření ochranného pásma okolo oblasti až na velikost 10 ha, což by zajistilo větší šanci na přežití chráněných druhů a omezení výstavby v okolí. Navrhuje se i vybudování naučné stezky oblastí a přírodního sportoviště, což by dle plánu mělo zlepšit chování návštěvníků v chráněné oblasti.


Khmerština

Khmerština je jazyk Khmerů a oficiální jazyk Kambodže. Je druhým nejrozšířenějším jazykem z austroasijské jazykové rodiny, počet mluvčích převyšuje deset milionů. Vývoj khmerštiny poměrně výrazně poznamenal sanskrt i páli


Český slavík 2007

Český slavík 2007 byl 42. ročník ankety popularity českých zpěváků a písní.


Katedrála v Sens

Katedrála Saint-Étienne v Sens je jednou z prvních gotických katedrál. Byla založena roku 1140 jako sídlo arcibiskupa, jemuž bylo podřízeno biskupství pařížské. Původně byla stavěna bez příčné lodi, s jedinou pravoúhlou kaplí v ose chóru a šestidílnými klenbami.
 Image:Plan.cathedrale.Sens.png|Půdorys katedrály Image:Cathedrale Sens 035.jpg|Průčelí s rozetou Image:Cathedrale Sens 047.jpg|Hlavní loď


Brazzaville

Brazzaville je hlavním městem Republiky Kongo. Leží na pravém břehu řeky Kongo a žije zde asi 1 200 000 obyvatel. S městem Kinshasa na druhém břehu řeky tvoří souměstí čítající 9 mil. obyvatel.
Historie nynější konžské metropole se datuje od konce 19. století. V roce 1880 založil italský objevitel Pierre Savorgnan de Brazza na území tehdejší vesnice Nkuna nové město, které později získalo jeho jméno.
Jako většina afrických měst, i Brazzaville má svou historii formovánu zejména koloniálními mocnostmi. Město bylo na začátku své historie ovládáno Portugalci. Po Berlínské konferenci v roce 1884 připadlo území Francii a v roce 1898 se Brazzaville stalo správním centrem Francouzského Konga, od roku 1910 Francouzské rovníkové Afriky. V roce 1924 bylo město spojeno železnicí s přístavem Pointe-Noire. V období francouzské nadvlády uzavírá Pierre Savorgnan de Brazza smlouvu s místním králem Tekem a město dostává definitivně své nynější pojmenování.
V roce 1944 se v Brazzaville konala konference Svobodné Francie, jejímž výsledkem byla Brazzavillská deklarace upravující vztah Francie k francouzským koloniím po druhé světové válce.
V roce 1959 získává Kongo autonomii a o rok později se stává nezávislým státem. Do roku 1968 jev zemi demokratická vláda, avšak v roce 1968 se země začíná orientovat na marxisticko-leninistický způsob vlády. Konžská vláda je této době mohutně podporována SSSR. V roce 1965 se v Brazzaville konaly první Africké hry.
V roce 1990 byl obnoven multipartijní systém, avšak v roce 1993 po volbách dochází k sérii občanských válek, které měly na Brazzaville velmi neblahý dopad. Ozbrojenci bojovali zejména o železniční spoj Brazzaville – Ponte Noire, který je stěžejní pro celou zem. Občanskou válkou byla země sužována až do roku 2003, avšak ani dnes není v zemi úplný klid.
Hlavními průmyslovými odvětvími v Brazzaville jsou strojírenství, textilní, kožedělný a zpracovatelský průmysl. Přes říční přístav na řece Kongo se exportuje kaučuk, dřevo a zemědělské produkty dále železnicí do přístavu Pointe-Noire na pobřeží Atlantického oceánu.
Významnou budovou ve městě je bazilika svaté Anny, postavená v roce 1949, která je známa svou zelenou střechou. Další turistické atrakce jsou 106 metrů vysoká Tour Nabemba, mauzoleum Mariena Ngouabiho, zoologická zahrada a malířská škola ve čtvrti Poto-Poto. Světová zdravotnická organizace má ve městě sídlo Regionálního úřadu pro Afriku.
Ve městě je mezinárodní letiště Maya-Maya Airport a železniční stanice. Důležitý je říční přístav s přívozem do měst Kinshasa a Bangui. Ve městě neexistuje hromadná doprava. Doporučuje se použít taxíky.
V současné době patří Brazzaville k nejhorším možným místům k životu. V žebříčku nejhorších měst pro obyvatelstvo se Brazzaville umístilo na posledním 215. místě. Pro lepší představu lze uvést, že válkou donedávna zmítaný Bagdád je na 212. místě. Kolem poloviny domů v konžském hlavním městě jsou jen ruiny po mnohaletých bojích.
Problémem Brazzaville je nejenom zločinnost, ale také zcela nedostatečná infrastruktura, město se po četných občanských válkách není schopno samotné ekonomicky postavit na vlastní nohy. Kriminální činnost v oblasti jsou organizovány ozbrojenými bojůvkami. Místní policie nemá prostředky, jak současné situaci zabránit.
Dalším velkým problémem Brazzaville, stejně jako celého Konga, je přelidnění. V červnu 2004 představila vláda projekt „Jedno dítě, jedna rodina“, který má za cíl alespoň trochu snížit počet bezprizorných dětí, kterých jsou ulice Brazzaville plné.


Günther Rall

Günther Rall je s 275 sestřely třetím nejúspěšnějším stíhacím esem Luftwaffe během druhé světové války.
Až do roku 1938 sloužil u pozemního vojska. 1. září byl přijat do Luftwaffe a v roce 1939 zařazen jako poručík k III./JG 52. V květnu 1940 zaznamenal první vítězství a v červenci začal velet 8./JG 52. Během bitvy o Británii létal jako doprovod bombardéru. Poté se svou jednotkou bojoval na Balkáně a v Rumunsku.
Pak se v roce 1941 zúčastnil bojů o Krétu. Po pádu Kréty se vrátil do Rumunska. V červnu 1941 si připsal první sestřel na východní frontě. V listopadu byl bohužel sestřelen sovětskou stíhačkou a utrpěl trojitou zlomeninu páteře. V červenci 1942 se vrátil k III,/JG52. Během srpna a září sestřelil 54 letounů. Po 65 vítězstvích v roce 1942 dostal rytířský křiž a dubové ratolesti za 100 vítězství v říjnu téhož roku. 8. července 1943 dosáhl 150 vítězství; 200 vítězství dosáhl 29. srpna a 28. listopadu 1943 dosáhl 250 vítězství jako druhý stíhač. V roce 1944 byl jmenován velitelem II./JG 11. a v květnu byl sestřelen u Berlína. Od prosince 1944 velel kurzu pro velitele a od února 1945 až do konce války JG300. Podnikl přes 700 letů a dosáhl 275 vítězství, většinu na vychodě. Byl 8x sestřelen, 7x nouzově přistál a jednou vyskočil s padákem. Létal na strojích Messerschmitt Bf 109F-4, G-2, Bf 109E, G-5, G-6 a na Fw 190D.


Isoroku Jamamoto

Isoroku Jamamoto byl japonský admirál, velitel japonského námořnictva v průběhu druhé světové války. Často je řazen k největším námořním stratégům historie, není to však zcela obecný náhled a v mnoha ohledech jsou jeho schopnosti a postupy kritizovány. Mimo jakoukoliv diskusi jsou však jeho „budovatelské schopnosti“, neboť Jamamoto byl jeden z hlavních architektů japonské námořní moci a přetvořil japonské námořnictvo v moderní a nebezpečnou bojovou sílu, která v roce 1941 kvalitou převyšovala všechny své protivníky.
Isoroku Jamamoto se narodil 4. dubna 1884 jako Isoroku Takano. Neobvyklé křestní jméno Isoroku, znamenající japonsky „padesát šest“, dostal podle věku otce při svém narození. Byl sedmým dítětem Sadajošiho Takana, samuraje z Nagaoky v prefektuře Niigata. V útlém věku byl podle starého japonského zvyku adoptován rodinou Jamamoto, aby dál nesl její jméno. V patnácti letech byl přijat ke čtyřletému studiu na Císařské námořní koleji v Etadžimě, které absolvoval jako sedmý ze své třídy. Během rusko-japonské války sloužil na palubě pancéřového křižníku Niššin, v bitvě u Cušimy byl těžce raněn a přišel o dva prsty na levé ruce.
Jamamoto byl proti válce s USA, které v mládí navštívil a procestoval. Nezneklidňovala ho přitom ani tak reálná síla amerického loďstva, které dle svého názoru byl schopen porazit a zničit – obával se obrovského průmyslového potenciálu USA a loďstva, které by USA dokázaly relativně rychle postavit, pokud by dostaly důvod.
Jamamoto naplánoval úder proti Pearl Harboru a první fázi bojů v Tichomoří, ovšem brzy se ukázalo, že měl pravdu, když upozorňoval, že Japonsko si nemůže dovolit dlouhodobou válku. Jamamoto velice urputně prosazoval ideu rozhodující bitvy – hodlal rychle rozdrtit americké loďstvo a použít hrozby úderů proti západnímu pobřeží Ameriky k vynucení míru, neboť to byla podle něj jediná možnost, jak dosáhnout úspěchu. Štěstí mu ale nepřálo. Úder na Pearl Harbor nesplnil hlavní úkol, neboť letadlové lodě nebyly na základně, když k němu došlo.
Rozhodující bitva, k níž se Jamamoto dostal až v roce 1942, pak skončila drtivou porážkou Japonska. Značně se v ní projevily hlavní nedostatky doktríny císařského námořnictva – jednak záliba v příliš komplikovaných plánech, které vedly k rozptýlení sil a příliš spoléhaly na moment překvapení a jistotu, že nepřítel udělá přesně to, co je od něj očekáváno, jednak příliš měkká personální politika – zde se jednalo zejména o osobu admirála Čúiči Naguma – kdysi velmi schopného důstojníka, na kterého už příliš doléhal věk a zodpovědnost. Jamamoto ho přes neuspokojivé výsledky váhal odvolat či převelet, neboť se obával, že pokořený admirál spáchá seppuku. A byl to právě Nagumův špatný výkon, který vedl k drtivé porážce Japonska v rozhodující bitvě v Tichomoří.
Jamamoto i poté vedl velice vynalézavě boj proti Američanům, ale pomalu se začala projevovat rostoucí početní, materiální a postupně i kvalitativní převaha Spojenců. Japonské námořnictvo uvízlo ve zdlouhavé a vyčerpávají bitvě o Guadalcanal. Jamamoto se za zhoršující situace rozhodl provést inspekci jednotek dislokovaných v oblasti Šalamounových ostrovů a toto rozhodnutí jej stálo život. Američané zachytili a dešifrovali depeše s itinerářem jeho cesty a rozhodli se využít příležitost. Americké stíhačky si na Jamamotův letoun počkaly a sestřelily jej. Admirál Isoroku Jamamoto zemřel v troskách svého letounu i s nejlepšími důstojníky svého štábu.
Smrt vrchního velitele a jednoho z nejschopnějších japonských stratégů byla velkou ranou pro japonské námořnictvo. Odborníci se shodují na tom, že pod Jamamotovým vedením by japonské námořní síly bojovaly mnohem vynalézavěji a patrně by nesklouzly k šílené a sebevražedné taktice, kterou prosadili jeho bezradní nástupci. Někteří dokonce poukazují na to, že Jamamoto byl jedinou osobou, která by byla schopna vyvést Japonsko z beznadějné války ještě dříve, než se zvrhla v masakr japonského loďstva a letectva a než Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.


Politický systém Slovinska

Politický systém Slovinska má za předmět zájmu dělbu politické moci a institucionální charakter státu.
Slovinsko je republika v čele s prezidentem voleným na pět let.
Legislativní moc vykonává dvoukomorový parlament. Devadesátičlenné Národní shromáždění je voleno přímo, po jednom místě má rezervována italská a maďarská menšina. Čtyřicetičlená horní komora Národní rada je složena z nepřímo volených zástupců společenských, hospodářských, profesních a místních zájmových skupin. Volební období Národního shromáždění je čtyřleté, Národní rady pětileté.


Žitavská úzkorozchodná dráha

Žitavská úzkorozchodná dráha je jednou z několika zbývajících saských parních železnic s rozchodem 750 mm.
Licenci na stavbu trati získala společnost Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahn-Gesellschaft, která 26. června 1889 zahájila výstavbu. K otevření společného úseku do Bertsdorfu, navazujícího na 1,65 kilometru na stávající trať Zittau-Reichenau, došlo 25. listopadu 1890. Uvažovalo se též o prodloužení trati z Jonsdorfu až do české Mimoně.


Webové tlačítko

Webové tlačítko je grafický ovládací prvek běžně používaný ve Webdesignu. Webové tlačítko zpravidla odkazuje na určitou tematickou oblast stránek, jejíž popisný text je obsažen v tlačítku. Webové tlačítko tvoří obrázkový HTML odkaz. S pomocí webových tlačítek je často realizována základní navigace stránek. Webová tlačítka jsou zpravidla sdružována do menu:
Jako grafický souborový formát je nejčastěji používán PNG, GIF, JPG.
Vícestavová tlačítka jsou tlačítka, která mění svou podobu v závislosti na vzniklé události či trvajícím stavu. Tlačítko může mít kupříkladu jinou podobu v pasivním stavu, jinou ve stavu kdy nad tlačítko najede myš a jinou kdy uživatel na tlačítko klikne. Vícestavová tlačítka jsou realizována množinou samostatných grafických souborů, přičemž je pro příslušnou událost zobrazen právě jeden obrázek. Záměna obrázků se provádí zpravidla pomocí DHTML technik a to zejména pomocí skriptovacího jazyka Javascript. Efekt změny vzhledu tlačítka při vzniku události, zejména při najetí myši, se nazývá Roll-over efekt.


Mologošeksninská nížina

Mologošeksninská nížina je nížina, která leží převážně v údolí řek Mologa a Šeksna na území třech oblastí Ruska. Nadmořská výška se pohybuje od 100 m do 120 m. Jihovýchodní část nížiny, kde obě řeky ústily do Volhy, vyplnila Rybinská vodní nádrž. Povrch nížiny je téměř plochý a je tvořen převážně pískem. Je porostlá borovým lesem a částečně mechovými bažinami. Půdy jsou podzolové a lepkavé podzolové.


Kužvart

Kužvart je české příjmení. Nosily ho mimo jiné tyto osoby:


Puška Mannlicher

Opakovací pušky Mannlicher tvořily hlavní pěchotní výzbroj Rakousko-Uherské armády v době přelomu 19. a 20. století i v průběhu první světové války. Pušky Mannlicher M 1895 byly rovněž ve výzbroji samostatného Československa od rozpadu monarchie v roce 1918 až do jejich nahrazování československou puškou vz. 24.
Pušky systému Mannlicher ve své době konkurovaly opakovačkám Mauser a vedle habsburské armády se rozšířily v Itálii, Nizozemí, Rumunsku i jiných zemí.
Opakovací pušky Mannlicher s přímotažným závěrem se poprvé objevily v roce 1885. Puška Mannlicher M 1885 používající náboje s černým prachem ráže 11 mm měla středovou nábojovou schránku plněnou pěti náboji spojenými velkým rámečkem ve tvaru rovnoběžnostěnu. Nábojový rámeček se do nábojové schránky zasouval shora otvorem v pouzdře závěru a stejným otvorem byl po vystřílení nábojů vysunut pomocí páky, umístěné na pravé straně nábojové schránky. Tato puška se nedostala do armádní výzbroje.
V roce 1886 byla konstrukce nábojové schránky změněna. Puška se nabíjela shora, ale nábojový rámeček po vystřílení všech nábojů vypadával dolů otvorem vytvořeným ve dně nábojové schránky. Takto upravená puška byla jako M 1886 zařazena do výzbroje. Puška Mannlicher M 1886/90 používala náboje ráže 8 mm plněné slabě dýmavým prachem a vznikla úpravou pušky M 1886 výměnou hlavně s hledím.
Puška Mannlicher M 1888 používala náboje plněné černým prachem ráže 8 mm. Její varianta - Mannlicher M 1888/90 pro 8 mm náboje plněné slabě dýmavým prachem se lišila pouze přidáním stupnice pro střelbu novými náboji na boční stěnu hledí.
Všechny tyto uvedené pušky měly stavitelné hledí a na horní objímce hlavně kuželku usnadňující sestavování pušek do kozelců v polních podmínkách. Tyto pušky byly ve výzbroji pouze krátkou dobu, protože se projevila jejich slabina - závěr uzamčený poze jedním ozubem trpěl brzkým opotřebením a byly brzy nahrazeny puškou Mannlicher M 1895.
V roce 1890 se objevila puška a karabina M 1890 a roku 1895 puška M 1895. Obě měly přímotažný závěr se zdokonaleným uzamykacím mechanizmem, tvořeným otočným závorníkem, vybaveným v přední části dvěma uzamykacími ozuby. Závěr této konstrukce byl kratší než starší typ a proto bylo možné nábojovou schránku přemístit o něco dozadu a spojit ji s lučíkem spouště. Pojistka ve tvaru jednoduché zasunovací závory při zajištění znehybnila všechny pohyblivé části závěru a to při nataženém i spuštěném úderníku. Puška M 1895 používala náboje ráže 8 mm plněné bezdýmným prachem a tvořila hlavní pěchotní výzbroj habsburské armády během první světové války.
Vedle pušky M 1895 existovala rovněž jezdecká karabina M 1895 a krátká puška M 1895 pro pěchotu nahrazované později jednotným vzorem s bočními poutky na řemen i s dolními a také se záchytem na upevnění bodáku.


Ruská strana sociální spravedlnosti

Ruská strana sociální spravedlnosti je malá ruská politická strana. Programově se řídí ideou progresivismu, lze jí tak zařadit na levici politického spektra.


Audi 100 Coupé S

Verze Coupé byla dvoudvéřovým kupé odvozeným od Audi 100 se skosenou střechou v zadní části. Tento typ karoserie se nyzývá Fastback. Výrovba začala na podzim roku 1970.
Svou délkou 4400 mm bylo o 200 mm kratší než klasický sedan. O 120 mm na konečných 2560 mm byl zkrácen rozvor náprav. Motor měl zdvihový objem 1871 cm3 a dosahoval maximálního výkonu 82,4 kW při 5800 otáčkách za minutu. Maximální rychlost byla 183 km/h a dosahoval průměrné spotřeby 14 litrů na 100 km. Převodovka byla čtyřstupňová. Později třístupňová automatická pocházející od automobilky Volkswagen.
Vzhledově byl podobný vozu Aston Martin DBS. Podobnost byla v mnoha detailech, zejména okolo zadního okna a světlometů.
Vůz byl u zákazníků oblíben zejména díky atraktivní ceně. V letech 1971 až 1976 bylo celkem vyrobeno 30 687 vozů.


O vzniku druhů přírodním výběrem

25px Frank Luptow Frank Luptow – Nekvalifikoval se do 500 mil v Indianapolis 1952. Zahynul v roce 1952, během závodu v Atlantě. 25px 'Hal Cole '' Hal Cole – Nekvalifikoval se do 500 mil v Indianapolis 1950. Zemřel v roce 1970, v Los Angeles ve věku 57 let. 25px Alan Brown' Alan Brown – Startoval v 8 Grand Prix, poprvé v Grand Prix Švýcarska 1952, kterou dojel na 5 místě, zároveň to bylo jeho nejlepší umístění a jediný bodový zisk. Zemřel v roce 2004 na selhání srdce.
 Ewald Boisitz – Nekvalifikoval se do domácí Grand Prix Rakouska 1975, další příležitost ve formuli 1 nedostal. Zemřel v roce 1979 ve věku 33 let. 25px 'Gunnar Nilsson '' Gunnar Nilsson – Absolvoval 31 Grand Prix, získal 31 bodů, v jedné Grand Prix zvítězil získal čtyři podiová umístění, získal 1 nejrychlejší kolo. Zemřel ve věku 29 let na rakovinu. 25px Stefan Bellof' Stefan Bellof – Absolvoval ve 3 sezónách 20 Grand Prix, získal 4 body za jedno čtvrté a jedno šesté místo. Nejlépe se umístil v roce 1985, a to na 15. místě. Zahynul při závodech sportovních vozů v Spa Francorchamps v roce 1985 ve věku 27 let.
1960 - Stirling Moss s vozem Lotus 18 zvítězili v Grand Prix USA 14 vítězství Stirlinga Mosse, 2 pro Lotus a 15 pro motor Climax.


Oxidoreduktáza

Oxidoreduktáza je enzym katalyzující přenos elektronu z jedné molekuly na druhou.
Principy činnosti oxidačních enzymů objevil švédský biochemik Axel H. T. Theorell. Za tento objev obdržel v roce 1955 Nobelovu cenu.


Alain Poher

Alain Poher byl francouzský politik, dvakrát dočasný prezident Francie a předseda senátu v letech 1968 až 1992. V letech 1966 až 1969 byl předsedou Evropského parlamentu.
Podle francouzské ústavy z roku 1958 předseda senátu přijímá prezidentské pravomoci i povinnosti v případě prezidentovy rezignace nebo smrti a stává se dočasnou hlavou státu do uspořádání voleb a uvedení do funkce nového prezidenta.
Poher se poprvé stal dočasným prezidentem 29. dubna 1969, po rezignaci Charlese de Gaulla. K nadcházejícím volbám podal kandidaturu. Částečně z důvodu absence dlouhodobé stranické příslušnosti byl v druhém kole vyřazen Georgesem Pompidouem a znovu se ujal výlučně senátního předsednictví po Pompidouově přísaze 20. června 1969. Pompidou však zemřel ve funkci 2. dubna 1974, necelých šest let po volbách a Poher se opět stal dočasným prezidentem až do pronesení přísahy vítězným kandidátem následujících voleb Valérym Giscardem d'Estaing 27. května 1974.


Pulzně amplitudová modulace

Při přenosu střídavých audiosignálů modulací pulzně amplitové modulace je analogový nízkofrekvenční signál v modulátoru změněn na impulzy s proměnnou amplitudou s frekvencí nosného napětí. Zkreslení přenosu závisí na poměru frekvencí modulovaného audiosignálu a modulačního pulzního napětí. PAM vysílá ve stejných časových intervalech impulsy stejné šířky, ale s amplitudou úměrnou amplitudě přenášeného signálu.


Památník Berlín-Hohenschönhausen

Památník Berlín-Hohenschönhausen v Berlíně je věnován obětem stalinismu a komunistického režimu. Jako památník byl otevřen roku 1994, nachází se v budovách bývalého sovětského zvláštního a internačního tábora a později vyšetřovacího vězení Ministerstva pro státní bezpečnost MfS. Velkou většinu osazenstva tvořili političtí vězni.
Původní budova z roku 1935 sloužila až do konce války jako velkokuchyně a kantýna národněsocialistické organizace pro sociální péči NSV. Po druhé světové válce sovětská okupační moc pozemek zabavila a zřídila zde internační tábor, odkud byli zajatci posíláni do jiných sovětských táborů, často pěšími pochody; celkem odsud bylo vypraveno asi 20 000 vězňů.
Podmínky v táboře byly ve všech směrech bídné: tábor byl zcela přeplněn, hygienické podmínky byly katatrofální, zásobování a tedy i strava zcela nedostačující, v netopených celách nedostali vězni deky ani v zimě. Ze sovětských údajů vyplývá, že mezi červencem 1945 a listopadem 1946 zde vysílením a na nemoci zemřelo 886 vězňů, odhady však vycházejí z více než 3000 mrtvých.
Internace byla prováděna na podkladě rozkazu sovětských sil č. 00315 z 18. dubna 1945, kterým bylo nařízeno uvěznění „nepřátelských živlů“ – špiónů, teroristů, diverzantů, aktivistů nacistické NSDAP, příslušníků tajných zpravodajských služeb a také policie, úředníků státní správy atd. Mnohdy se však jednalo o denunciaci – zatčení s nacistickým režimem neměli často nic společného. Mezi zatčenými se nacházeli mladiství a ženy, a také mnoho cizinců, mezi nimi i Rusové, a stále více i političtí odpůrci.
V říjnu 1946 byl tento tábor – po sílících dotazech znepokojeného obyvatelstva – zrušen a změněn na ústřední vyšetřovací vězení sovětské okupační zóny. Ve sklepení byly zřízeny vlhké a chladné kobky bez oken, vybaveny jen nejprimitivnějším zařízením. Fyzické násilí bylo na denním pořádku. Mezi vězni se nyní stále častěji nacházeli i političtí odpůrci, mnohdy představitelé demokratických stran SPD, CDU a LDPD, ale také komunisté a sovětští důstojníci, upadnuvší v podezření.
Roku 1951 byl celý areál převzat novým Ministerstvem pro státní bezpečnost, známým i pod jménem Stasi. Vězení bylo rozšířeno o další budovy s celami a místnostmi pro výslech.
Výběr uvězněných byl široký – účastníci nepokojů roku 17. června 1953, Svědci Jehovovi, reformní komunisté, občané kteří se pokusili o útěk nebo požádali o vystěhování – a i nadále zcela nevinní, kteří byli denuncováni stále větším aparátem tajné služby. K prominentním vězňům patří např. bývalý ministr zahraničí NDR Georg Dertinger, člen politbyra SED Paul Merker, disident Rudolf Bahro a spisovatel Jürgen Fuchs; vězněni zde byli i západoněmečtí občané, kteří byli uneseni. Uplatňování fyzického násilí pomalu ustoupilo do pozadí, odpor vězňů byl lámán psychologickými metodami.
Po zhroucení komunistického režimu 1989 a po přístupu NDR ke Spolkové republice bylo vězení v říjnu 1990 uzavřeno. Po diskusích o budoucnosti bývalého vězení, které zůstalo z velké části v původním stavu, byl areál roku 1992 postaven pod památkovou péči a 1994 vyhlášen jako památník obětem stalinismu. V památníku, který je navštěvován ročně kolem 120 000 návštěvníků, jsou pořádány četné výstavy, přednášky i delší semináře, které mají upomínat na utrpení mnoha tisíců vězňů.
Ne všem je existence a aktivita památníku milá a často se v okolí ozývají hlasy pro jeho zavření. K zatím největšímu skandálu došlo v březnu 2006, kdy několik bývalých důstojníků a funkcionářů Stasi vystoupilo během jednoho diskusního večera s tvrzením, že zprávy o násilí jsou smyšlené a výpovědi vězňů manipulované. Jejich vystoupení vyvolalo silné protesty.


ZiS-30

Sovětské samohybné dělo ZiS-30 bylo zkonstruováno v roce 1941 na podvozku tahače děl T-20 Komsomolec. Kanón ZIS-2 ráže 57 mm se ukázal jako slabý, a tak výroba tohoto stroje byla v polovině roku 1942 zastavena.


Zvací dopis

Zvací dopis je obvyklé označení nedatovaného dopisu, který v srpnu 1968 poslali Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonidu Brežněvovi. Obsahoval výzvu k pomoci všemi prostředky proti údajné hrozící kontrarevoluci v Československu. Dopis se stal pro sovětské vedení záminkou pro invazi do Československa 21. srpna 1968. Byl psán rusky.
Dopis byl podle svědků Brežněvovi předán v bratislavském hotelu Sorea 3. srpna 1968, tedy krátce poté, co neúspěchem pro sovětskou stranu skončily rozhovory mezi sovětským a československým vedením v Čierne nad Tisou. Existence dopisu měla zůstat utajena. Byl ale 15. července 1992 objeven zapečetěný ve Státním archivu Ruské federace s datem 25. září 1968. Obálka byla podepsána Konstantinem Černěnkem se slovy Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat. Text byl pozměněn Brežněvovou rukou, takže se předpokládá, že si vyžádal novou verzi, která měla zahrnovat i další země Varšavské smlouvy a byla podepsána vícero lidmi. Již druhý den byl dopis převezen do Prahy a představen veřejnosti.
Poslání dopisu bylo i podle tehdejších zákonů zřejmě vlastizradou. Podepsaní za ni nikdy nebyli odsouzeni.
tehdejší ministr dopravy a člen ÚV KSČ. V roce 1971 se stal předsedou Federálního shromáždění. Zemřel roku 1990.
tehdejší člen ÚV KSČ. Roku 1969 se stal předsedou Výboru lidové kontroly. Zemřel roku 1972.
tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ. Po okupaci se vrátil na místo šéfredaktora Rudého práva, ze kterého byl odvolán během Pražského jara. Zemřel roku 1983.
tehdejší člen ÚV KSČ. Brežněvovi napsal osobní dopis již dříve. Později se významně podílel na podobě normalizace. V roce 1990 spáchal sebevraždu.
tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ. Po okupaci byl tajemníkem ÚV KSČ s rozhodujícím vlivem v zahraniční politice, ale hlavně v ideologické sféře. Stále žije.


Kůlna

Kůlna je velká tunelovitá jeskyně, prorážející skalní ostroh Pustého žlebu 1 km jižně od obce Sloup v severní části Moravského krasu. Jeskyně je dnes součástí návštěvního okruhu veřejnosti přístupných Sloupsko-šošůvských jeskyní, s nimiž je propojena asi 25 m dlouhou štolou.
Jeskyně se otvírá k jihu do žlebu mohutným portálem 8,5 m vysokým a 40 m širokým. Portál vede do esovitě se stáčející chodby, dlouhé 92 m, stoupající celkem o 7 m k hornímu, severnímu vstupu. Ten je daleko méně nápadný, velikost severního portálu je jen 4 m na výšku a 10 m na šířku. Uprostřed této chodby je poklopem uzavřena šachta, vedoucí do spodních pater Kůlny, zvaných Křížovy jeskyně. Spodní patra Kůlny představují propasťovitý sytém, tvořený třemi propastmi s celkovou hloubkou 75 m pod dnem Kůlny a přilehlými chodbami o celkové délce asi 100 m.
Tvářnost tunelové chodby Kůlny byla výrazně narušena za 2. světové války, kdy bylo dno chodby vybetonováno a byla zde zřízena podzemní zbrojní továrna. Toto vybetonování bylo později částečně odstraněno a pokračovaly zde archeologické vykopávky do značné hloubky, jejichž pozůstatky lze zhlédnout v jižní části jeskyně i dnes.
Vlastní jeskyně Kůlna byla průtokovou jeskyní, protékanou vodami tekoucími od Sloupu tehdejším Pustým žlebem. Spodní patra pak představují paleoponor těchto vod.
Jeskyně Kůlna byla známa od nepaměti a byla využívána pravěkým člověkem jako sídliště. Jindřich Wankel zde v roce 1880 objevil stopy tohoto osídlení. Po něm zkoumal jeskyni v letech 1881 - 1885 a v r. 1891 také Martin Kříž. Při svých archeologických vykopávkách objevil v r. 1884 spodní patra jeskyně Kůlny, které jsou dnes po něm nazvány. Archeologické vykopávky prokázaly v jeskyni Kůlna významné osídlení v neolitu a mladém paleolitu.
Objevná šachta na spodní patra Kůlny byla dr. Křížem po objevu opět zaházena. Znovu byla otevřena Karlem Absolonem při jeho výzkumech ve Sloupě v r. 1902. Karel Absolon tehdy objevil většinu dnes známých Křížových jeskyní a zmapoval je. Štola byla poté opět zaházena a definitivně byla otevřena a zajištěna skružemi s poklopem až v r. 1950.
Po odstranění následků výstavby podzemní továrny se s překvapením zjistilo, že přes značné poškození výplní jeskyně archeologický význam jeskyně neklesl. Naopak, výzkumy, prováděné zde Moravským zemským muzeem v letech 1961 - 1976, prokázaly osídlení i ve středním a starším paleolitu a přiřadily Kůlnu k nejvýznamnějším středopaleolitickým lokalitám v Evropě. Průřez vrstvami ve v chodu jeskyně dosáhl hloubky 15 m. Nejčetnější nálezy pocházejí ze souvrství 7 - tisíce kusů kamenné industrie (kultura micoquienu, kostí mamuta, soba i jiných druhů, kostěné nástroje, drobné kosterní pozůstatky neandrtálců, staré kolem nebo něco přes 40 000 let. Nejvýznamnějším objevem byl v roce 1965 nalezený zlomek horní čelisti patrně dospívajícího chlapce 120 000 lety. Mladší vrstvy dokládají kromě stop gravettienu i osídlení ze závěru paleolitu - magdalenienu a epimagdalénienu (kamenná i kostěná industrie včetně vzácné tzv. "náčelnické hole", parohových hrotů a ryté výzdoby, vedle kostí zvířat i zlomek lidské čelisti.
V těsně sousedícím systému podzemních chodem Sloupsko-šošůvské jeskyně byla v 19. století nalezena lebka jeskynního medvěda se zaraženým kamenným hrotem šípu; patří k prvním nesporným důkazům, že člověk žil současně s velkými zvířaty pleistocénu a že je i lovil.
V r. 1997 byla jeskyně nově proraženou štolou připojena k systému Sloupsko-šošůvských jeskyní, k nimž ostatně morfologicky patří, a stala se součástí jejich návštěvního okruhu.


Kosmické centrum Tanegašima

Kosmické centrum Tanegašima je japonský kosmodrom organizace Japan Aerospace Exploration Agency.
Rozprostírá se na jihovýchodním pobřeží japonského ostrova Tanegašima na souřadnici 30°24' s.š. a 130°58' v.d. Byl vybudován v letech 1966 - 1968 jako základna pro vypouštění japonských sondážních, výzkumných a nosných raket N-I, N-II, H-I, H-II s družicemi a sondami. První, původní japonský kosmodrom Kagošima učú sentá umožňoval starty jen menších raket, a proto japonský Úřad pro kosmický výzkum NASDA rozhodl vybudovat kosmodrom nový jižně od ostrova Kjúšú. Hornatý ostrov Tanegašima je dlouhý asi 60 km, široký max. 15 km.
Do provozu byl uveden 17. září 1968 startem sondážní rakety SB-IIA8.
Kosmodrom o rozloze 9,7 km2 zahrnuje tři startovní komplexy: Takesaki Range pro malé sondážní rakety, Osaki Range pro nosné rakety řady J-I a H-IIA a Yoshinobu se dvěma rampami pro nosné rakety řady H. Střelecký sektor míří východním až jihovýchodním směrem nad Tichý oceán.
V prostorách kosmodromu jsou umístěné pozorovací a komunikační stanice Matsuda, radarové stanice Nogi Radar Station, Uchugaoka Radar Station a optické pozorovací zařízení. V areálu kosmodromu jsou kromě dalších objektů také testovací stanoviště pro zkoušky motorů všech typů, zejména typů LE-7A používaných pro nosné rakety H-IIA.
Komplexu je předpovídána velká budoucnost neboť v Japonsku je vesmírnému výzkumu věnováno stále více financí. Celý komplex je přístupný široké veřejnosti s výjimkou dnů, kdy jsou prováděny zkoušky motorů. V areálu je k možné navštívit Space Exhibition Hall, kde je umístěná rozsáhlá expozice věnovaná kosmickému výzkumu.
== Kontakt == Adresa: Mazu, Kukinaga, Minamitane-machi, Kumage-gun, Kagoshima 891-3793


Zimní olympijské hry 1994

XVII. zimní olympijské hry v roce 1994 se konaly v Lillehammeru. Jsou to první olympijské hry konané po dvou letech uplynulých od předešlé zimní olympiády.
Odborníky jsou stále hodnoceny velmi kladně a řadí se mezi největší sportovní události v historii.


Dave Kushner

David Kushner je americký rockový kytarista. Hrál v kapelách Wasted Youth, Infectious Grooves, Electric Love Hogs, Cyco Miko, Zilch a Loaded. Od prosince 2002 je členem Velvet Revolver.


Feminacistka

Pojem feminacistka zpopularizoval konzervativní americký talkmaster Rush Limbaugh. V angličtině je slovo nazi všeobecně používáno k označení osoby, která je netolerantní, dogmatická, má totalitní názory.
Jako feminacistky označoval Limbaugh ty feministky, které on osobně považoval za nejvíc nenávistné. Podle Limbaugha „feminacistka je žena, pro kterou je v životě nejdůležitější vidět, resp. dosáhnout, aby bylo co nejvíce interrupcí“.
Limbaugh používal ale výraz „feminacistka“ i v diskuzích o feministických aktivitách, které nebyly v přímé souvislosti s interrupcemi. Všeobecně používal tento výraz pro ženy, jejichž životním stylem se stal radikální feminismus a které si vysloužily název „feminacistka“ svými extrémními názory a akcemi. Mezitím zdomácněl tento výraz mezi odpůrci feminismu jako pejorativní označení, které ukazuje paralelu mezi fašismem a feminismem, často se silnou variabilitou obsahu.
V diskuzích bývá pojem používán ve své rétorické podobě jako napadání „argumentum ad hominem“. Ve své ironické podobě označuje tento pojem radikální feministky jako zlostiplné, netolerantní a diskriminující každého, kdo není stejný jako ony samy.


Tenshin Shoden Katori Shino Ryu

Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu je jedním z nejstarších existujících Japonských bojových umění a typickým příkladem koryu bujutsu. Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu založil Iizasa Ienao, který se narodil ve vesnici Iizasa v roce 1387 blízko chrámu Katori. Historické zdroje poukazují, že škola jako taková byla založena roku 1447, ale jiné zdroje výzkumu poukazují na rok 1480, který je historicky přesnější.
Iizasa Ienao byl uznávaným bojovníkem s kopím a mečem jehož Daimyo byl sesazen a který ho nabádal vzdát se tradiční obrany a výuky bojových umění v izolaci klanu.
Po narození ve vesnici Iizasa v provincii Shimosa, se jako mladý přestěhoval do sousedství proslulého chrámu Katori, posvátné instituce Shinto severovýchodně od Tokya. Chrám Katori byl proslulý svou válečnou reputací; dokonce i jména chrámových božstev obsahovala zvuk svišticího meče vzduchem – „futsu“.
Po studiích umění meče šel Iizasa do Kyota, kde díky mnoha autoritám, byl zaměstnán i přes svůj mladý věk jedním z osmi Muromachiho šógunů, Ashikagagou Yoshimasou oddaným stoupencem bojových umění. Iizasa byl později znám jako Yamashiro no Kami, podle zvyklostí této doby přibírali slavní válečníci ke jménu titul „No Kami“. Ještě později se Iizasa stal buddhistickým mnichem a byl známy jako Choi-sai, „sai“ je přídomek, který si mnozí slavní šermíři vybrali jako jméno pro svůj meč.
Když se Choi-sai, vrátil domů, působil v místním chrámu blízko prefektury Tochigi, kde nabídnul modlícím jak božstva chrámu Katori, tak i chrámu Kashima a kde podle doslechu vyučoval formu šermu zvanou „Hitotsu No Tachi“. Dokonce i dnes přitahuje tréninková místnost v chrámu Kashima kendisty z celého světa a hlavní objekt zájmu pro turisty je posvátný chrámový meč. Pro doplnění Choi-saiových značných schopností s rozmanitými zbraněmi, musíme taky uvést, že byl expertem v Muso Jikiden Ryu Yawaragi a sedmým učitelem v historii této školy.
Legenda říká, že ve věku 60 let cvičil Choi-sai po 1000 dnů, dnem i nocí, bojová umění dokud se mu v chrámu nezjevil Kami a nevyjevil mu ve snu podstatu bojové strategie nazývané Mokuroku Heiho no Shinsho. Choi-sai nazval svůj šermířský styl odvozený od tohoto zázračného snu Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu.
Tato legenda je typická pro mnoho škol bojového umění a mnohé další kulturní formy. Zakladatelé škol často poukazují, že jejich mistrovství a magické techniky jsou převzaty od šintoistických a buddhistických božstev za pomocí dávno padlých postav jako je například Minamoto Yoshitsune nebo nadpřirozených bytostí jakou je Tengu, japonský goblin často znázorňovaný s dlouhým červeným nosem. Iizasa Ienao zemřel v roce 1488 ve věku 102 let.
Iizasuv Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu tudíš podle všeho spojuje duchovní tradice obou chrámů a ty byly přenášené skrze jejich rodinné stoupence. Současný představený dvacáté generace se jmenuje Yasusada Iizasa. Bohužel, ze zdravotních důvodů nevyučoval jejich vlastní rodinný systém a místo toho ustanovil jako svého zástupce nynějšího učitele Risuke Otake, který měl své vlastní dojo v městě Narita City.
Iizasa zaveld jedinečnou metodu tréninku válečníků bez vážnějších zranění, doladil podstatu „riai“ a vše přiblížil bojové skutečnosti. Vzájemný trénink se zbraněmi, ve formách kat, to nádherně znázorňuje. To, co ostatním připadá jako obrana proti útočníkovu útoku, je ve skutečnosti jen náhrada části útočníkova těla připravena k napadení nebo useknutí. Právě díky této metodě, mohou cvičenci provádět plnohodnotný trénink bez následných zranění. I když byl meč základní a nejdůležitější zbraní pro japonské válečníky na jeho území, Iizasova škola vyučovala široké spektrum zbraní a proto své žáky vyučoval i dalšímu bojovému systému s jinou zbraní tak, aby si ji dle svých schopností osvojili a nebyli překvapeni na bojišti něčím odlišným.
Jedinečnost Iizasova Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu je stále evidentní i dnes, v mnoha moderních variantách školy je kladen důraz na specifické držení zbraně a těla, postoje, pohyby nohou a trupu, které umožňovaly samurajským válečníkům nosit 35kg brnění a bojovat v něm i ve velmi neschůdném terénu. Tyto faktory nutily nositele těchto brnění mít chodidla pevně a bezpečně na zemi, protože významně snižovaly pohyblivost. Osobité techniky této školy braly na zřetel stavbu klasických japonských brnění, které ochraňovaly jejich nositele, a proto měly hodně možností jak začít boj. Hlavními oblastmi útoku jsou zápěstí, vnitřní a zadní strany nohou, oblast kyčlí, místa mezi helmou a brněním hrudníku, kde mohly být lehce zasaženy tepny a žíly. Takzvaný podpis nebo jinak řečeno rozpoznávací znak školy je technika „Makiuchi-Jodan“. Tuto techniku zavedl přímo Iizasa, protože samurajové nemohli kvůli helmě zvednout ruce nad hlavu a právě velmi silný sek vedený z hora, který by měl zničující razanci, ve chvíli kdy nás okolnosti přinutí zaútočit na místa s brněním nebo na začátku boje, byl velice potřebný.
Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu je směsicí tradic mnoha japonských bojových umění. Pár známých šermířů jako Tsuhakara Boduken nebo Matsumoto Bizen no kami Masanobu, kteří se učili přímo od Choi-saie nebo jeho přímých nástupců, jsou zakladateli jejich vlastních škol jako například: Kashima Shinto-ryu, Kashima-ryu, Kashima shin-ryu, Arima-ryu, Ichiu-ryu, Shigen-ryu a mnohé další.
V roce 1960 dostala škola jako první v historii označení „Nedotknutelné kulturní dědictví“ pro bojová umění. To znamená, že se nemůže nikdy spojit s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na to jakou nabídku dostane. To napomáhá škole si udržovat vlastní samosprávu a udržuje její vlastní integritu.


Aimp

Jejkov je část města Třebíče. Rozprostírá se na východě města na pravém břehu řeky Jihlavy. Počet obyvatel Jejkova činí 270, jeho nadmořská výška se pohybuje od 395 m n. m. do 455 m n. m.
Jejkov je staré třebíčské předměstí. Ve 20. století zde byla postavena řada budov veřejných institucí a průmyslových objektů. Významnou součástí dnešního Jejkova je Průmyslová čtvrť v jeho jižní části a vedle ní i dvojice sportovních zařízení – zimní stadion Horácké Slavie Třebíč a fotbalové hřiště HFK Třebíč. Jejkov dále zahrnuje areál Nemocnice Třebíč, ze škol pak Katolické gymnázium Třebíč a Hotelovou školu Třebíč.
Jako Jejkov se v Třebíči též označuje farní kostel Proměnění Páně, případně celá Římskokatolická farnost Třebíč-Jejkov. Farní kostel je součástí komplexu bývalého kapucínského kláštera, jenž vyrostl na bývalém bratrském sboru.


Olympijská vesnice ve Vancouveru

Olympijská vesnice ve Vancouveru je olympijská vesnice, která je v současnosti budována v kanadském městě Vancouver pro Zimní olympijské a paralympijské hry v roce 2010. Bude se rozprostírat na ploše o velikosti 56 000 m2. Má zde být 600 ubytovacích jednotek pro více než 2800 sportovců, trénerů a funkcionářů.
Budoucí olympijská vesnice se nachází na místě bývalé průmyslové zóny, na kterém se až donedávna nacházela většinou jen parkoviště. Leží na pobřeží u jihovýchodní strany zálivu False Creek, na sever od 2. Avenue mezi ulicemi Quebec Street a Manitoba Street. Na jih od budovy Science Worldu se její nábřeží stane součástí vancouverského nábřeží - umělé ochranné stavby - promenády pro chodce a cyklisty.
Po přípravných pracech začala výstavba v únoru 2006. Dokončení je plánováno na 1. listopad 2009, poté bude vesnice svěřena do správy Organizačnímu výboru pro olympijské hry ve Vancouveru - Vancouver Organizing Committee pro užívání během konání olympijských her. Po jejich skončení se 7. dubna 2010 olympijská vesnice vrátí zpět do vlastnictví města Vancouver. Následně bude přestavěna na obytnou zónu se společenským a kulturním střediskem, třemi jeslemi, základní školou, parkem a náměstím.


Scrapie

Scrapie, klusavka, Scrapie-associated fibrilis, je neurodegenerativní onemocnění ovcí a koz. Je rozšířeno v Evropě, na středním východě a USA, ale do dnešního dne nebyla její přítomnost zaznamenána v Austrálii a na Novém Zélandě. Má extrémně dlouhou inkubační dobou, charakterizované výskytem a akumulací patologické formy prionového proteinu. Je příbuzné BSE a patří do skupiny onemocnění souhrně označované transmisivní spongiformní encefalopatie. Scrapie není nemocí ve smyslu nákazy organismu jiným organismem, ale spíše poruchou organismu v důsledku přítomnosti a působení látky, kterou tělo neumí likvidovat.
První záznamy o Scrapie pocházejí z počátku 18. století. Název Scrapie pochází z tendence nemocných ovcí vyškrábat si svoji vlnu. Další klinické příznaky jako obtíže při chůzi a ztráta koordinace se odráží v alternativních názvech ´Traberkrankheit´ a ´la tremblante´, tyto názvy byly původně samostatně používány v Německu a ve Francii.
U ovcí byl popsán gen pro tvorbu prionového proteinu PrPSc, který určuje, zda je zvíře vnímavé ke vzniku klinických příznaků scrapie, pokud je vystaveno infekci. Každý gen pro PrPSc má 2 alely, které pocházejí každá od jednoho rodiče. Vědci identifikovali 3 konkrétní místa genu PrPSc, která odpovídají za vnímavost nebo rezistenci ovcí k projevům infekce. Na každém kodonu dvou různých alel jednoho PrP genu mohou být různé kombinace aminokyselin. PrPSc genotyp ovcí tedy představuje kombinace aminokyselin na příslušných kodonech obou chromozomů pro PrPSc gen. Kombinace alel, každé od jednoho rodiče určují genotyp vyšetřované ovce. Je známo až 15 možných kombinací, jejichž výskyt je různý v rámci každého plemene.
Charekteristickým místem výskytu je centrální nervový systém. Toto onemocnění nelze potvrdit u živého zvířete laboratorními metodami. V současné době lze vyšetřovat nervovou tkáň u poraženého nebo uhynulého zvířete. Používají se histopatologické či imunohistochemické metody. V CNS se zjišťuje forma prionového proteinu PrPSc pomocí některého z rychlých testů, případně elektronmikroskopickým průkazem PrPSc.
Podstatnou příčinou pro vznik a šíření choroby byla mj. lidská hospodářská činnost, konkrétně používání masokostní moučky jako krmiva pro býložravý/přežvýkavý dobytek.


Textilní lano

Textilní lano je délkový útvar o průměru větším než 6 mm zhotovený stáčením, kablováním, spletením nebo oplétáním textilného jádra zpravidla z několika vrstev šňůr, nití nebo pásků.
Nejčastěji se používá konopí, len, sisál a z chemických vláken polypropylen, polyester,polyamid a polyethylen.
Přípravný stupeň je vždy výroba pramenů, po které následuje jeden z uvedených způsobů vlastní výroby. Na moderních strojích probíhají obě části kontinuálně.
Stáčení znamená obtáčení niťových pramenů nebo šnůry kolem niťového jádra. Na jádro se přenáší tažné zatížení lana při praktickém použití. U lan pro nižší zatížení se prameny stáčí kolem méně kvlalitních nití, tato výplň zvaná vložka, má za účel zabránit deformaci lana. Lana se často stáčí ve více vrstvách nad sebou, každý následující pramen se ovíjí v opačném směru.
Kablování je podobné technologii skaní. Účelem je rovněž obtáčení kolem niťového jádra.
Splétání lan je vzájemné diagonální provazování niťových pramenů nebo šňůr.
Konopné lano s průměrem 10 mm by mělo snést nejméně 700 kg zatížení. Je spleteno ze čtyř šnůr, každá z nich sestává ze 4 tlustých nití.
Přístroje s ručním pohonem, podobné exempláři z roku 1928 na snímku vpravo, se používaly ke splétání lan asi do poloviny minulého století. Před tímto zařízením chodil po dvaceti- až třicetimetrové „lanové dráze“ další pracovník s úkolem odtahovat hotový konec lana. Dnešní splétací stroj pracuje automaticky na ploše cca 4 m2.
Oplétání lanového jádra se provádí na speciálních strojích, které splétají niťové prameny nebo pásky kolem svazku vláken s vysokou pevností.
Konopná lana stáčená nebo kablovaná mívají průměr 8-60 mm. Pro některé účely se napouští chemikáliemi nebo se povrch lana leští. Výrobky se používají ve stavebnictví, zemědělství, lodní dopravě aj.
Polyamidová lana se vyrábí výhradně z filamentů, nejčastěji v jemnosti 940-1880 dtex v průměrech 8-60 mm. Podle účelu použití se zhotovují stáčením, kablováním nebo splétáním. Pro svoji vysokou pevnost a nízkou navlhavost jsou vhodná zejména jako lodní a horolezecká lana. Nevýhoda polyamidu oproti přírodním vláknům je poměrně rychlé stárnutí.
Polyesterové vlákno je sice méně pevné, vzhledem k lepší odolnosti proti povětrnostním vlivům je pro některá lana vhodnější než polyamid.
Polyethylen má nejvyšší pevnost ze všech používaných vláken. Lana se proto používají k přenášení těžkých břemen.


253 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 ----


Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg je vlastníkem hradu Český Šternberk a zámku Březina na Rokycansku.
Narodil se jako druhé dítě a nejstarší syn Jiřího hraběte ze Sternberga a jeho manželky Kunhuty hraběnky Mensdorff-Pouilly. Aktivně se účastnil druhého i třetího odboje, po 2. světové válce nebyl z politických důvodů připuštěn k promoci na právnické fakultě. Jako voják sloužil pět let u Pomocného technického praporu jako horník na dole Gottwald u Duchcova, později na Velkodole čs. armády v Karviné. Následně působil dvanáct let jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně.
Dne 10.5.1955 se oženil s Alžbětou Hrubou-Gelenj, 29.10.1956 se jim narodil syn Filip. Mezi lety 1957 až 1961 působil z donucení jako agent StB, aniž by jí ovšem sdělil cokoliv užitečného, takže s ním nakonec spolupráci sama zrušila. V roce 1968 emigroval s manželkou a synem do Vídně, kde pracoval v potravinářském koncernu. Syn JUDr. Filip Sternberg vystudoval na právnické fakultě ve Vídni a na právnické fakultě v Salcburku práva a provozuje ve Vídni advokátní kancelář.
Po revoluci v roce 1989 se vrátil do Československa a v roce 1992 zrestituoval hrad Český Šternberk. Kromě správy svého majetku se dále věnuje ochraně a propagaci českých kulturních památek doma i v zahraničí.
Dne 28. října 2005 byl vyznamenán presidentem republiky medailí Za zásluhy II. stupně.


Sága

Sága je označení pro příběh s tematikou dávné skandinávské a germánské historie, o prvních vikingských výpravách, osidlování Islandu a krevní msty mezi islandskými rodinami. Většinou jsou psány islandštinou nebo starou norštinou.
Jedná se o epické příběhy v próze s častým vkládáním veršů v aliteračním verši, týkající se hrdinských skutků dávných dnů, životopisů důležitých mužů, často Vikingů, někdy křesťanů, ale často pohanů. Příběhy jsou většinou realistické, s výjimkou legendárních ság, ság o světcích či biskupech a také s výjimkou ság, ovlivněných evropskými romancemi. Ty jsou někdy romantizovány či obsahují fantastické motivy.
Islandský termín saga může znamenat jednak „to, co je řečeno, sdělení“, ale i „příběh, povídka“. Souvisí s anglickým slovesem say a německým slovesem sagen. Islandské ságy jsou založeny na ústním podání a často se zkoumáním ságy dá odhalit její historický základ. Historická přesnost ság je ale předmětem sporů. Většina rukopisných záznamů ság byla v 17. století převezena do Dánska nebo do Švédska, ale později vrácena na Island.
Ságy jsou o králích, obyčejných lidech a významných osobnostech, poměrně často také líčí příběh rodu v nějakém období. Ságy popisují část historie severských zemí. Často jsou v nich zmiňovány Britské ostrovy, Francie a Severní Amerika.
Většina ság pocházejících z Islandu se odehrává mezi lety 930 - 1030, takže je toto období v islandské historii dnes nazýváno söguöld. Ságy o králích a biskupech jsou samozřejmě zařazovány do období života dotyčné osobnosti. Většina ság byla zaznamenána mezi lety 1190 - 1320, někdy ale tyto ságy měly často mnohem delší historii v ústním podání. Některé jsou čirá fikce, u některých známe jejich zdroje. Mytologická teorie o vzniku ság tvrdí, že děj a postavy ság často vznikly přesunutím mytologického materiálu do jiného dějinného prostředí.
Většina ság se odehrává v období na pomezí, jak historickém, tak duchovním, mezi pohanstvím a křesťanstvím, vyskytuje se motiv hříčky osudu.
Styl ság je neosobní, hutný, bez vysvětlování příčiny nějaké události. Věci se stávají a lidé jednají, tak, jak jednají, nicméně není vysvětleno proč. Postavy jsou obvykle uvedeny větou typu „Byl muž jménem…“, po které následuje stručný životopis, genealogie a stručný popis vztahů k ostatním postavám ságy. Povaha postav je líčena přes jejich činy, popisy myšlení a psychologie postav zcela chybí, nanejvýše jsou shrnuty větou typu byl znamenitý vůdce. Mezi postavami jsou spletité vztahy, zahrnující přátelství, rodovou příslušnost, sňatky, sousedství.
Jeden z nejčastějších motivů je boj proti nadpřirozenému či fantastickému protivníkovi. Filozofie hrdinů ság je přibližně taková: život je krátký a nejistý, jediná jistota je v něm posmrtná sláva, kterou jsme povini si za života dobýt. Příčiny jednání hrdinů ság nejsou nijak vysvětleny, nevyplývají-li z příběhu samotného.
Často hrají v sáze nějakou roli nadpřirozené síly, zejména věštění. Děj ságy se často točí kolem sporu krevní msty mezi rody, podstatnou část děje zabírají právnické záležitosti a soudní jednání.
Některé ságy jsou dostupny v češtině, a to převážně jako součást překladatelského díla Ladislava Hegera. Jedná se o tato díla:


Hraesvelg

Hraesvelg je obr v severské mytologii, který na sobě nosí oblek orla a svým bystrým zrakem pozoruje říši bohyně Hel - Helheim.
Je také spojován se zimou, protože svými křídly vytváří ledové větry Vasud, kterými lidem znepříjemňuje život.


Pernambuco

Největší města spolkového státu Pernambuco, počet obyvatel k 1. červenci 2004:


Balthasar Hubmaier

Balthasar Hubmaier byl vlivný německý/moravský anabaptistický vůdce. Byl jedním z nejznámějších a nejrespektovanějších novokřtěneckých teologů reformace.
Narodil se ve Friedbergu v Bavorsku roku 1480. V roce 1524 se oženil s Elizabeth Hügline z Reichenau.
Navštěvoval latinskou školu v Augsburgu a 1.května 1503 vstoupil na univerzitu ve Freiburgu. Pro nedostatek financí byl nucen univerzitu opustit a nějaký čas učil ve Schaffhausenu. Do Freiburgu se vrací roku 1507 a roku 1511 získává bakalářský a magisterský titul. V roce 1512 získává doktorát teologie na univerzitě v Ingolstadtu a 1515 se stává univerzitním vicerektorem. Hubmaierova pověst kazatele byla pověstná a jeho úspěch správce byl mimořádný. Roku 1516 se stává katolickým farářem v Regensburgu a od roku 1521 ve Waldshutu.
Roku 1522 se v Basileji seznámil s Heinrichem Glareanem a Erasmem Rotterdamským. V březnu 1523 se Hubmaier v Curychu setkal s Ulrichem Zwinglim, a dokonce se v říjnu téhož roku zúčastnil jeho disputace. Zwingli v této rozpravě předložil principy poslušnosti Písmu. Zřejmě právě tehdy opustil Hubmaier křest nemluvňat, který se neopírá o Písmo.
Roku 1525 přibyl do Waldshutu novokřtěnec Wilhelm Reublin, kterého vyhnali z Curychu, a v dubnu pokřtil Hubmaiera a s ním 60 dalších.
V prosinci 1525 byl Hubmaier pro své přesvědčení uvězněn a po propuštění opustil Švýcarsko a odešel spolu s dalšími novokřtěnci do Mikulova na Moravě. Zde se horlivě ujal poslání kazatele a spisovatele. Jeho pozoruhodné dvanáctiměsíční působení mezi německy mluvícím obyvatelstvem vyústilo v tisíce křtů, jeho přičiněním došlo také k obrácení dvou bratří Leonarda a Jana, pánů z Lichtenštejna, jejichž pozemky se staly útočištěm utečenců. Hnutí se šířilo a anabaptisté zde dostali jméno habáni.
O dva roky později je však i s manželkou na příkaz Ferdinanda I. zatčen, předán do Vídně a tam mučen, načež byl 10. března 1528 veřejně upálen. Asi tři dny poté byla pro svou víru utopena v Dunaji s kamenem na krku i jeho manželka.
Hubmaier byl v 16.století nejschopnějším z obránců křtu věřících. Z jeho jedenácti knih se jich šest týká křtu. Z jeho prací připomeňme 18 článků, O kacířích a těch, kdo je upalují, Otevřená výzva Balthasara z Friedbergu všem věřícím křesťanům, O křesťanském křtu věřících, Dvanáct článků křesťanské víry, a O meči. Všechny jeho publikace obsahovaly motto .


Steve McQueen

Steve McQueen, celým jménem Terence Stephen McQueen byl americký filmový herec.
Terence byl mužnou a lakonickou americkou filmovou hvězdou 60. a 70. let 20. století, působil chladně a stoicky. Jím ztvárňovaní hrdinové často mluvili svou filmovou akcí a jen zřídka slovy.
Narodil se v Beech Grove ve státě Indiana v USA. Jeho otec byl pilotem-kaskadérem v leteckých cirkusech. Opustil Steve´a a jeho matku krátce po jeho narození. Matka, která si nedala rady s výchovou malého Steve´a, ho dala strýci Claudovi, který měl velkou farmu v Slater ve státě Missouri.
Ve věku 12 let znovu začal bydlet s matkou a otčímem v Los Angeles v Kalifornii, ale zachoval si značnou vazbu se svým strýcem.
Ve věku 14 let vstoupil do uličního gangu, proto ho matka poslala do Junior Boys Republic, což byl "dům pro problémové chlapce" v Chino Hils v Kalifornii. Jakmile opustil Chino, zapsal se v roce 1947 do Námořní pěchoty USA, kde sloužil do roku 1950
V roce 1952 za finanční pomoci G.I.Bill začal studovat herectví a vystupovat začal v New York's Neighborhood Playhouse. Příležitostně hrál na divadle a ve film debutoval ve snímku Somebody Up There Likes Me. Jeho první hvězdná role byla v klasickém hororu The Blob a v témže roce získal vedoucí roli lovce v seriálu Wanted: Dead or Alive, který běžel až do roku 1961. Největší popularitu získal jako Vin ve filmu Sedm statečných po boku Yula Brynnera a Charlese Bronsona, kde chránili mexickou vesnici před bandity. Druhým akčním filmem, který zdokonalil jeho image byl The Great Escape, kde hrál vězně v německém zajateckém táboře za druhé světové války. Mezi nezapomenutelné role patří také výkon ve snímku Motýlek, kde si zahrál s Dustinem Hoffmannem.


Diamantinasaurus

Diamantinasaurus je rodem odvozeného titanosaurního sauropodního dinosaura, žijícího v období přelomu spodní a svrchní křídy na území dnešní Austrálie. Objevený materiál zahrnuje částečně zachovanou postkraniální kostru.
Materiál s označením AODL 603 zahrnuje části kostry včetně končetin. Neobvyklý je palcový dráp, který u odvozených titanosaurů nebývá obvykle přítomen. Diamantinasaurus dosahoval celkové délky asi 16 metrů a byl stejně jako ostatní sauropodi mohutným, čtyřnohým býložravcem. Typový druh D. matildae byl popsán paleontologem Scottem Hucknellem v roce 2009 spolu s teropodem australovenatorem a dalším sauropodem wintonotitanem.


Muttaburrasaurus

Muttaburrasaurus byl poměrně velký, 7 až 9 m dlouhý býložravý dinosaurus ze skupiny Ornithopoda. Známý je z nekompletních pozůstatků tří jedinců zahrnující lebku. Žil před přibližně 110 až 105 milióny let na území dnešní Austrálie. Po rodu Minmi jde o nejlépe zachovaného australského dinosaura. Na hlavě neměl žádné výrůstky, časté u příbuzných hadrosauridních dinosaurů. Mohl se pohybovat po dvou i po čtyřech končetinách. Jeho hmotnost mohla dosáhnout 4 tun.
Muttaburrasaurus představoval čtyřnohé zvíře schopné vztyčit se při chůzi na zadní končetiny. Měl nízkou lebku s kostěným obloukem nad nozdrami, na který se za života mohl upínat kožený vak sloužící k vydávaní hlasitých zvuků, nebo k předvádění se. Zuby byly ostré, uzpůsobené na sekání rostlinné potravy. Některé studie dokonce u tohoto dinosaura předpokládají částečnou masožravost. Přední končetiny byly kratší a slabší než zadní, s pohyblivým malíčkem a třemi prostředními prsty spojenými dohromady, což byla zřejmě adaptace na chození nejen u mutaburrasaura, ale u mnohých jiných velkých ornitopodů. Zda tento rod disponoval velkým bodákovým drápem na palci, podobným jako např. Iguanodon, není pro nekompletnost fosílií známo.
Se zařazením rodu Muttaburrasaurus jsou od jeho objevení až dodnes problémy. Považovaný byl za příbuzného prakticky každé podskupiny ornitopodů, od primitivních thescelosaurů po hadrosaury. Velikostí a některými znaky odpovídal zástupcům čeledi Camptosauridae. Disponoval však početnými velmi primitivními znaky. Pravděpodobně tak představoval nezávislou vývojovou linii australských primitivních iguanodonů, kteří se přizpůsobením podobnému životnému stylu jako camptosaurus druhotně získali mnohé jim podobné znaky. V případě muttaburrasaura tak šlo o jakousi obdobu tenontosaura, který též pravděpodobně představoval primitivního iguanodonta dorůstajícího do rozměrů camptosaura.
Další možností je, že měl vývojově blízko ke dvakrát menšímu australskému rodu Atlascopcosaurus.


Kraje Finska

Finsko sestává ze šesti krajů. Úřady krajů zastupují centrální výkonnou moc. Systém krajů byl zaveden již roku 1634, ale roku 1997 byl radikálně změněn. Počet krajů se zmenšil ze 12 na 6. To z krajů udělalo čistě administrativní jednotky, protože jejich hranice už nerespektovaly jazykové a kulturní rozdíly.
Každý kraj je veden hejtmanem, který je jmenován prezidentem po návrhu vlády. Hejtman je hlava Krajského úřadu, který zastupuje místní úřady na sedmi ministerstvech v následujících oblastech:
Úřady spadající pod krajský úřad jsou registrační úřad a státní místní okrsky, což jsou okrsky pro policii, výběr daní a statní zástupitelství.
Post hejtmana je obecně známý jako místo pro vysloužilé politiky.


Milan Zelenka

Profesor Milan Zelenka je český kytarista a hudební pedagog, jenž vyučuje hru na kytaru jak na pražské konzervatoři tak i na pražské HAMU. Kromě své vlastní interpretační a pedagogické činnosti také působí jakožto člen odborných porot na různých mezinárodních interpretačních soutěžích. Jeho bratr Ivan Zelenka je český trombonista.
Jedná se o žáka českého kytaristy Štěpána Urbana, vítěze Mezinárodních kytarových soutěží v Moskvě a ve Vídni.


Chung-cchun

Chung-cchun je vesnice v čínské provincii An-chuej, jejíž počátky sahají do doby dynastie Ming a Čching. Ve vesnici se nachází až na 150 dobře zachovalých staveb, které jsou v současné době vyhledávanou turistickou destinací. Pro svou historickou hodnotu byla vesnice Chung-cchun s vesnicí Si-ti přiřazena ke světovému dědictví UNESCO.


Strnad bělohlavý

Strnad bělohlavý je středně velký druh pěvce z čeledi strnadovitých. Podobá se strnadu obecnému, jen žlutá ve zbarvení je nahrazena bílou. Dospělý samec má navíc červenohnědé hrdlo a nadoční proužek. Samice jsou obtížně odlišitelné. Hnízdí na Sibiři východně od Uralu; zimuje ve střední Asii, místy na západ až po jižní Evropu. Do západní Evropy zaletuje jen vzácně na podzim a v zimě. Výjimečně zalétl také do České republiky, kde byl dosud zjištěn dvakrát – v říjnu 1889 byl samec chycen u obce Horní Polubný a v říjnu 1962 byli tři ptáci pozorováni u Lednice.


Vojenské technické muzeum Lešany

Vojenské technické muzeum Lešany soustřeďuje ve svých sbírkách vojenská vozidla a další vojenskou techniku od roku 1890 až do současnosti. Nachází mezi obcemi Krhanice a Lešany na levém břehu řeky Sázavy asi 30 km jižně od Prahy, provozovatelem je Vojenský historický ústav.
Muzeum bylo založeno v roce 1996 v prostorách bývalých dělostřeleckých kasáren. Počet vystavených exponátů postupně narůstal až na současných 450 kusů tanků, kanónů, motocyklů, obrněných, nákladních a osobních vojenských vozidel. Expozice je soustředěna v několika halách a venkovních přístřešcích.


Gödelovy věty o neúplnosti

Gödelovy věty o neúplnosti jsou dvě důležité matematické věty, které mají zcela výsadní postavení v celé moderní matematické logice. Důležitou roli však hrají v celé matematice, zejména pak v teorii modelů, aritmetice a v teorii množin. Dokázal je roku 1931 rakouský logik Kurt Gödel.
Gödelovy věty jsou velmi významné i z hlediska filosofie matematiky, stanovují totiž hranice axiomatické metody v matematice. Plyne z nich například neproveditelnost takzvaného Hilbertova programu, který si kladl za cíl vytvořit bezespornou, úplnou teorii, s efektivně zadatelnou množinou axiomů, v níž by bylo možné interpretovat aritmetiku přirozených čísel.
Následující věty jsou formulovány velmi podobně tomu, jak je původně dokázal Kurt Gödel. Originální Gödelova terminologie i notace jsou ovšem v důsledku bouřlivého rozvoje matematické logiky následujícím po jeho objevu pro současného čtenáře téměř neproniknutelné. Proto jsou zde uvedené věty přeloženy do srozumitelnějšího jazyka moderní matematiky. Tímto překladem došlo sice k mírnému zesílení těchto vět, ne však k zesílení podstatnému. Pozdější zobecnění Gödelových vět jsou uvedena v dalších odstavcích.
To, že struktura přirozených čísel je modelem této teorie, znamená, že nic z toho, co v naší teorii můžeme dokázat o přirozených číslech, neodporuje tomu „jak to skutečně je“.
Tedy tvrzení „teorie obsahuje Robinsonovu aritmetiku a přirozená čísla jsou jejím modelem“ znamená, že tato teorie skutečně hovoří o těch přirozených číslech, které známe, a ne o nějakých podivných jiných.
První Gödelova věta pak říká, že kdykoli máme rozumnou teorii hovořící o našich přirozených číslech, pak tato teorie není dostatečně silná, aby byla schopná dokázat o přirozených číslech vše. Tedy ideální teorie požadovaná v Hilbertově programu neexistuje.
První Gödelova věta říká, že v žádné rozumné teorii hovořící o přirozených číslech není dokazatelné vše. Druhá Gödelova věta dává konkrétní příklad takového nedokazatelného tvrzení pro Peanovu aritmetiku – je jím věta „Peanova aritmetika je bezesporná.“
Navíc lze dokázat, že Gödelova formule platí ve struktuře přirozených čísel.
Z takto zobecněné věty plyne například neúplnost libovolného rekurzivního rozšíření Zermelo-Fraenkelovy teorie množin. Všechny konečné ordinály totiž tvoří obor interpretace Peanovy aritmetiky v teorii množin.
Pomocí metod teorie vyčíslitelnosti lze dokázat tvrzení, jehož snadným důsledkem je první Gödelova věta. Toto tvrzení zní následovně:
Každé bezesporné rozšíření Robinsonovy aritmetiky je nerozhodnutelné. Je-li tedy rekurzivně axiomatizovatelné, je neúplné.
Toto tvrzení má svůj vlastní význam a neslouží pouze k pohodlnému důkazu první Gödelovy věty. Plyne z něj totiž například nerozhodnutelnost teorií okruhů, komutativních okruhů, oborů integrity, těles a těles charakteristiky nula.
V teorii množin existuje velmi mnoho nezávislých tvrzení. Konkrétně v Zermelo-Fraenkelově axiomatizaci to jsou například následující:
Po důkazu Gödelových vět se matematici snažili nalézt příklady konkrétních zajímavých matematických tvrzení, která jsou nedokazatelná v Peanově aritmetice. Ukázalo se, že jde o velmi obtížný problém. Díky práci L. Kirbiho a J. Parise je známo několik málo takových tvrzení. Jsou to:


Orion 14

Orion 14 je plánovaný historicky osmý pilotovaný let s výstupem na Měsíc. Druhý v rámci programu Constellation.
Přistání se uskuteční buď v Tichém oceáně nebo poblíž kalifornské základny


Stolní fotbal

Stolní fotbal neboli fotbálek, kalčo, foosball či soccer je hra většinou pro 4 hráče - 2 útočníky a 2 obránce. Panáčci jsou umístěni v různém počtu na 8 průchodných nebo teleskopických tyčích. Obránce hraje s jedním brankářem a s obrannou řadou se dvěma panáčky, útočník se středovou řadou s pěti panáčky a s útočnou řadou se třemi panáčky. Cílem hry je dát protihráči co nejvíce gólů do brány.
Poprvé fotbálek zřejmě sestavil Lucien Rosengart. Roku 1901 byl v USA patentován 1. fotbálek s protáčivými tyčemi. Jedním z nejstarších výrobců stolního fotbalu byla švýcarská firma Kicker. Poté se tato hra velmi rychle rozšířila především do Německa a Belgie, kde byla v roce 1950 založena foosballová liga. Roku 1976 vznikla Evropská unie stolního fotbalu a v roce 1998 byla založena Česká foosbalová organizace, která je dnes členem Mezinárodní fotbálkové asociace. 22. 4. 1999 se v Praze konalo 1. mistrovství ČR. Dnes se v mnoha zemích hraje fotbal na profesionální úrovni a s čím dál většími výhrami. V ČR by se ale stále hráči pouze foosballem určitě neuživili.
Rozměry fotbálku mohou být různé. Nejčastěji jsou však k vidění stoly s hrací plochou 120 x 70 cm. Délka stolu se pohybuje mezi 140 až 170 cm, šířka kolem 76 cm a výška mezi 85 až 100 cm. Váha běžných fotbálků bývá mezi 75 až 115 kg. Míčky mívají průměr 34 mm. Kromě běžných fotbálků pro 4 hráče jsou k vidění i různé stoly v menších provedeních a fotbálky pro 2 nebo 6 hráčů. Na MS ve stolním fotbale v Paříži v roce 2003 byl představen i největší fotbal pro 22 hráčů.
Hraje se zleva doprava. Jedna hra je většinou dotována deseti míčky nebo se také hraje na deset vítězných gólů s dvougólovým rozdílem. Skončí-li hra nerozhodně, pak jde o tzv. „plichtu“. Pokud hráči prohrají se skórem 10:0, pak jdou „pod stůl“. To znamená, že oba hráči, kteří prohráli, musí podlézt fotbalový stůl. Protáčení tyčí o více než 360° je zakázáno.
Mezi nejčastěji používané - turnajové střely patří Pull shot a Push shot, Pin shot a Snake. V poslední době vzrůstá na turnajích popularita Pin shotu, o což se zasloužil zejména Frederic Collignon z Belgie, který touto střelou slaví velké úspěchy.


Edna Krabappelová

Edna Krabappelová je fiktivní postava z amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Hlas jí propůjčila Marcia Wallace. Učí děti čtvrtého ročníku na Springfieldské základní škole.


Sukno

Sukno je vazba osnovních pletenin, která se tvoří střídavým kladením nitě na druhé sousední jehly. Sousední jehly se obchází, takže každé očko vazby je podloženo jednou spojovací kličkou. Konstrukce vazby je odvozena od trikotu. Pleteniny se od sebe odlišují zejména délkou spojovací kličky.
Jednoduché sukno se vyrábí na jednolůžkových osnovních strojích s otevřeným nebo uzavřeným kladením.
Z pletenin se suknovou vazbou ze strojů se dvěma kladecími přístrojí jsou nejznámější:


Flower/Halloween

„Flower/Halloween“ je singl americké rockové skupiny Sonic Youth k albu Bad Moon Rising. Byl vydán v červenci 1985 pod vydavatelstvím Homestead Records.


Provincie Afyonkarahisar

Provincie Afyonkarahisar je tureckou provincií, nacházející se v západní části Malé Asie. Hlavním městem provincie je Afyonkarahisar.


Finská liga ledního hokeje 1999/2000

Sezóna 1999/2000 byla 25. sezonou SM-liigy. Mistrem se stal tým TPS. Toto byla na dlouhou dobu poslední sezóna, kdy se dalo ze SM-liigy sestoupit. Soutěž byla poté až do roku 2008 uzavřena.


Josef Chochol

Josef Chochol byl český architekt, urbanista, návrhář nábytku a teoretik architektury.
Josef Chochol studoval architekturu na ČVUT v Praze a na akademii ve Vídni. Je významným představitelem kubismu a konstruktivismu.


Akce Čisté ruce

Akce Čisté ruce je název protikorupční akce v České republice. Akci spustila v roce 1998 k moci čerstvě nastoupivší ČSSD. Tato akce měla za cíl vypořádat se s korupcí úředníků, její výsledky jsou však sporné.


Společná osada

Společná osada je typ izraelského venkovského sídliště, který oproti kibucům nebo mošavům není založen na hospodářské spolupráci mezi obyvateli. Přestože většina obyvatel pracuje mimo osadu, existuje zde velká občanská angažovanost. O spolupráci na společenské úrovni, vzdělání, náboženských aktivitách a stavebních pracích rozhoduje valná hromada osady. V tomto výkonném orgánu jsou zástupci všech domácností, kteří na své výroční schůzi schvalují společný rozpočet osady. Osada je právní formou družstevní unie, která je státem uznávaná jako obecní úřad.
Pokud se někdo chce do společné osady přestěhovat, musí se podílet na jejím chodu. Pro přijetí je často požadován rozhovor a přijímací proces. Většina izraelských společných osad je relativně malá a dohromady čítají několik set obyvatel. Některé z osad mají dokonce méně než třicet obyvatel. Některé osady se zaměřují na specifické skupiny obyvatelstva, jako například charedi osada Betar Illit. V současné době těchto společných osad existuje v Izraeli mezi padesáti a šedesáti.


Povolžský federální okruh

Povolžský federální okruh Ruské federace je jedním ze 7 federálních okruhů Ruska. Zaujímá jihovýchodní část evropského Ruska. Sídlem správy je Nižní Novgorod.


Bahrajn na Letních olympijských hrách 2008

Bahrajn se účastnil Letní olympiády 2008 ve třech sportech. Zastupovalo jej 12 sportovců.
Bahrajn se účastnil své 7. olympiády. Doposud nezískal žádnou olympijskou medaili.


100 největších Britů

100 největších Britů je anketa, kterou uspořádala BBC, aby v ní její publikum určilo, které osobnosti považuje za největší Brity všech dob. V soutěži významně bodovalo i několik „nebritů“, resp. naturalizovaných Britů, mimo jiné Irové Bono Vox a Bob Geldof a Freddie Mercury, který se narodil na Zanzibaru rodičům indicko-íránského původu. Anekta posléze inspirovala vznik podobných soutěží v dalších státech, jako byli např. Největší Čech od ČT1 a ''Velcí Finové od YLE. Za největšího Brita všech dob byl vybrán Winston Churchill
Některé z těchto osobností zabodovaly zároveň v anketě 100 nejhorších Britů, v níž drtivě zvítězil Tonny Blair Jsou označeni a pozicí, kterou získaly.


Neurolingvistické programování

Neuro-lingvistické programování je modelem interpersonální komunikace a alternativním přístupem k psychoterapii. Je založeno na studii jazyka, komunikace a změn osobnosti. Neuro-lingvistické programování je souborem technik, axiomů a názorů, které se používají zejména jako přístup k osobnímu rozvoji. Je založeno na myšlence, že mysl, tělo a jazyk spolu komunikují a vytvářejí vnímání světa každého člověka a že tyto představy spolu s chováním mohou být změněny použitím různých technik.
Bylo založeno Richardem Bandlerem a lingvistou Johnem Grinderem v 70. letech 20. století. Zakladatelé se snažili o pragmatický přístup k modelování tří úspěšných psychoterapeutů – Virginie Satir, Miltona H. Ericksona a Fritze Perlse. Cílem bylo zjistit, proč byly tyto tři osobnosti úspěšnější než jejich kolegové. Teoretické základy jsou postaveny na pracích, které se týkají těchto tří zkoumaných osobností a disciplinách zkoumajících jazyk a mysl, včetně psychologie, lingvistiky a kognitivní teorie.
Existuje množství variant a možností použití NLP. Je pořádáno množství seminářů a workshopů, bylo vydáno množství knih a audio programů. Také existují velké rozdíly v hloubce, šířce a kvalitě různých školení. Je těžké NLP jednoduše definovat, ale existují určité společné principy a postuláty. Obecně se NLP snaží o zvýšení možností a flexibility jedince.
Dle "Encyclopedia of NLP", NLP University Press, 2000: "Neuro-lingvistické programování je model chování, a soubor explicitních dovedností a technik, založené Richardem Bandlerem a Johnem Grinderem počátkem roku 1976. NLP je definováno jako "studie struktury subjektivní zkušenosti" a studuje vzorce, neboli "programy" vytvořené interakcí mezi mozkem, jazykem a tělem. Z pohledu NLP, tato interakce produkuje jak efektivní tak neefektivní chování, a je zodpovědná za procesy, které dávají za vznik jak rysům dokonalosti, tak rysům patologickým. Mnohé z těchto dovedností a technik NLP byly odvozeny z pozorování vzorců mistrovského chování u expertů v různých oborech profesionální komunikace včetně psychoterapie, byznysu, hypnózy, práva a vzdělávání."


Seznam opatů cisterciáckého kláštera v Plasích

V letech 1144–1785 se v cisterciáckém klášteře v Plasích vystřídalo celkem 53 opatů. Chronologický seznam, v závorkách jsou uváděna latinská jména a léta vlády.


Alstonia scholaris

Alstonia scholaris je tropický strom z čeledi toješťovité původem z Indočíny.
Alstonia scholaris dosahuje 18 - 26 metrů a má výrazně vrásčitou kůru. Listy jsou oválné, řapíkaté a dlouhé až 20 cm, široké jsou přes 10 cm. Líc listu je lesklá a hladká, rub bílý s výraznou pravoúhlou žilnatinou. Kůra je hnědošedá a výrazně hořká, nacházejí se na ní výrazné tmavé skvrny. Květy jsou bílé, trychtýřovité a jsou složeny vrcholičtantých květenstvích.
Alstonia scholaris roste v celé jihovýchodní Asii, jižní Číně, na indickém subkontinentu a v severní Austrálii.
Kůra alstonie se používala jako psací materiál, což odráží její latinský název. V lidovém léčitelství se odvar z ní používá jako lék na menstruační bolesti. V homeopatii se se čaj z alstonie používá na léčení chronických průjmů a úplavice. Na Šrí Lance se dřevo používá k výrobě rakví.
Kůra obsahuje alkaloidy ditamin, echitamin a echitetin. V semenech se nachází chlorogenin fungující jako afrodisiakum a zároveň je silným alergenem.


Nakadžima A4N

Nakadžima A4N byl japonský palubní stíhací letoun a poslední stíhací dvouplošník projektovaný firmou Nakadžima.
Dokončen byl už v roce 1934, ale kvůli problémům s motorem vstoupil do služby až v roce 1936. V japonském námořnictvu nesl označení palubní stíhací letoun typ 95. Celkem bylo vyrobeno 221 kusů.


Cracking

Cracking je metoda odstraňování ochranných prvků proprietárního softwaru za pomocí techniky disassemblování. Osoba odstraňující tyto ochrany se nazývá cracker.
Prolamování softwarových ochran je ve většině zemí nezákonné, protože je software opatřen autorským právem. Takto modifikovaný software se nazývá warez a je většinou dále šířen po internetu přes sdílecí servery nebo P2P sítě.
Programátoři se obvykle snaží maximálně zamezit crackování svého softwaru a používají nejrůznější techniky, aby tomu zamezili.
Crack je malý program, sloužící k odstranění, či omezení funkčnosti ochranných prvků jiného programu či softwarového balíku. Obvykle přepíše údaj o originálním sériovém či registračním čísle, aby bylo možno spustit program s jiným, veřejně dostupným, číslem či heslem.
Keygen, zkrácenina slova Key Generator, je Program, který generuje sériové číslo, případně další údaje.


Krátká a dlouhá škála

Krátká a dlouhá škála jsou dva rozšířené různé systémy pojmenování vysokých čísel. Základní rozdíl je ve velikosti násobku, po kterém se mění názvy čísel. V kontinentální Evropě se používá dlouhý systém s násobkem milion. To znamená, že bilion je milion milionů, trilion milion bilionů atd… Naproti tomu ve většině anglicky mluvících zemích se používá krátká škála s násobkem tisíc. V takovém systému bilion znamená tisíc milionů, trilion tisíc bilionů. V dlouhém systému se pro číslo tisíc milionů používá název miliarda, pro číslo tisíc bilionů biliarda atd… Tato pojmenování v krátkém systému nemají smysl.
Rozdíl v pojmenování vede často k chybným překladům a nedorozuměním.
Vedle těchto systémů existuje nebo existovala řada dalších systémů, zejména v asijských kulturách.
Francouzští matematici 15. století vzali za základ milion a nad ním vytvořili systém velkých číslovek s latinskými předponami bi-, tri-, quadri- atd., kde násobitelem byl rovněž milion, tzv. „dlouhý systém“. Bilion tedy znamenal milion milionů čili 1012, trilion milion bilionů 1018 atd. Z praktických důvodů se však užívalo i slovo milliard, které znamenalo tisíc milionů čili 109.
V průběhu 17. století však opět ve Francii a v Itálii vznikl jiný, tzv. krátký systém, kde násobitelem byl tisíc. Bilion tedy znamenal tisíc milionů čili 109, trilion tisíc bilionů čili 1012 atd. Tento systém pronikl do britských kolonií a v 19. století převládl ve Francii a v USA. Mezinárodní konference o mírách a váhách doporučila roku 1948 přijetí dlouhého systému, což však udělala jen Francie.
V současné době se tedy užívání těchto číslovek v různých zemích liší. Téměř všechny anglicky mluvící země užívají krátký systém, kdežto na evropském kontinentě se užívá dlouhý a vedle něho také miliarda.


Okřehek nejmenší

Okřehek nejmenší je druh jednoděložné rostliny z čeledi árónovité. Starší systémy ho řadí do samostatné čeledi okřehkovité.
Jedná se o extrémně redukovanou vodní rostlinu, která je volně plovoucí na hladině, je víceméně jednoletá, jednodomá s jednopohlavnými květy. Celá lodyha má „stélkovitý tvar“, „stélka“ je drobná, cca 0,8-4 mm v průměru, obvejčitá. Listy zcela chybí, někteří autoři však považují „stélku“ za list. Kořeny jsou přítomny, na každou „stélku“ připadá jen 1 kořen. Tím se liší od závitky mnohokořenné, u které připadá na 1 "lístek" 7-21 kořenů. "Lístky jsou většinou tmavě zelené, svrchu lesklé, na vrcholu často mají kratičkou špičku, na rozdíl od okřehku červeného neobsahují nachovou barvu. „Lístek“ je víceméně plochý, nikoliv na spodní straně výrazně vypouklý jako u okřehku hrbatého, okraje „lístku“ jsou ztenčelé. Lístek je pouze s 1 žilkou, nad kterou je skoro vždy ostrý hřbítek. Turiony vždy chybějí. Vegetativní rozmnožování vysoce převažuje nad pohlavním a rostliny vytvářejí rozsáhlé kolonie, okřehek nejmenší kvete jen vzácně. Květy jsou v redukovaných květenstvích obsahujících většinou 3 květy, květenství je uzavřeno v drobném toulcovitém membránovitém listenu. Okvětí chybí. Samčích květy jsou v květenství většinou 2 a jsou redukované na 1 tyčinku. Samičí květ redukován na gyneceum, které je zdánlivě složené z 1 plodolistu, zdánlivě monomerické, semeník je svrchní. Plod je suchý, nepukavý měchýřek, obsahující většinou 1 semeno.
Okřehek nejmenší je přirozeně rozšířen v Severní Americe, v Mexiku a ve Střední Americe. Zavlečen byl do Jižní Ameriky, Evropy a Asie.
Z ČR není zatím spolehlivě potvrzen. Je však možné, že v ČR už někde roste a je přehlížen. Je pravděpodobné, že bude v budoucnu nalezen, protože byl už zaznamenán ve více státech Evropy.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Kagošima

Kagošima je hlavní město prefektury Kagošima na jihozápadním cípu ostrova Kjúšú v Japonsku. Díky své poloze na poloostrově Sacuma u Kagošimské zátoky, teplému podnebí a velké sopce Sakuradžima je Kagošima přezdívána Japonská Neapol.
K 1. březnu 2008 mělo město 604 759 obyvatel a hustotu osídlení 1 110 ob./km2. Celková rozloha města je 547,06 km².
Roku 1549 přijel do Kagošimy španělský misionář František Xaverský a byl přátelsky uvítán.
V roce 1863 byla Kagošima bombardována britským královským námořnictvem jako odplata Sacumskému vládci za vraždu Charlese Richardsona na cestě Tókaidó.
V Kagošimě se roku 1848 narodil slavný japonský admirál Heihačiró Tógó.


Drahoslava

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je -1,3%.


Borinka

Obec BorinkaBorinka je obec na Slovensku v okrese Malacky. V roce 2004 měla 512 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1273.


Mistrovství světa v ledním hokeji 1975

42. mistrovství světa a 53. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 3. - 19. dubna 1975 v Německých městech Mnichov a Düsseldorf.
Šampionát byl odehrán dvoukolově - systémem každý s každým proběhly první zápasy a pak ve stejném pořadí odvety. Vítěz se stal mistrem světa, poslední tým sestoupil do skupiny B. První kolo se hrálo v Mnichově, odvety pak v Düsseldorfu. Výsledky evropských celků byly započítány do tabulky Mistrovství Evropy.
Po třech letech se do elitní skupiny vrátili hokejisté USA. V Německu se prezentovali mladým týmem z amerických univerzit, který se však vyznačoval velkou taktickou naivitou, navíc jejich "zlý muž" Mike Polich byl jediným hráčem vyloučeným do konce utkání, když napadl domácího rozhodčího Kompallu. Problémy měli hokejisté Švédska, kteří zaznamenali odliv většího počtu hráčů do zámořských soutěží, a bronzové medaile získali jen díky tomu, že dvojici nejslabších týmů nastříleli víc branek než Finové. Schylovalo se snad jen k jedinému překvapení, když Finové v prvním utkání se SSSR ještě na začátku třetí třetiny drželi stav 4:4. Pak však Rusové zapnuli naplno a senzace se rozplynula. Určitě nemilým překvapením byl značný nezájem diváků v Mnichově, tím příjemným pak neočekávaně vstřícný přístup jejich "kolegů" v Düsseldorfu. Zajímavou raritou na tomto šampionátu byl určitě fakt, že žádné utkání neskončilo remízou.
Velice rychle se vykrystalizovaly dvojice, které spolu měly měřit síly v boji o zlato, bronz a udržení. Jak už bylo řečeno, Američané zpočátku celkem sympaticky zaměstnávali i největší favority, ale stálo je to příliš mnoho sil, takže proti takticky hrajícím Polákům neměli v rozhodujících zápasech šanci. Švédové rovněž nebyli tím pověstným závažíčkem na miskách vah, tentokrát svedli jen dva dramatické souboje se svými severskými sousedy. Československo, které před MS hrálo šest zápasů se Sovětským svazem a odešlo jen jednou poraženo, bylo pasováno do role favorita. Jeho kredit pak ještě vzrostl, když se ukázalo, že dlouholetá opora "sovětské mašiny" brankář Tretjak není ve vrcholné formě. Bohužel se však potvrdilo to, co se říká dlouho: sovětský tým je možné porazit, ale nikoli porážet. Naši hráči prošli turnajem naprosto hladce, zdolali i jindy pro nás nepříjemné Švédy, ale vždy se zarazili na štítě hráčů s nápisem CCCP na prsou. Ti vzali vážně varování ze zápasů předcházejících mistrovství, vylepšili takřka bezstarostnou obranu a prakticky nebylo možné najít v jejich výkonu slabinu. V Německu završili mistrovský hattrick, v němž z třiceti zápasů na MS prohráli jediný - loni s týmem ČSSR v poměru 2:7! Dá se říci, že československý tým úspěšně provedl částečnou generační výměnu a například Marian Šťastný se předvedl ve výborném světle.
Švédové a Finové tentokrát byli prakticky na stejné úrovni a jen brankový rozdíl jim uchránil třem korunkám bronzovou medaili. Ke švédským trablům přispěly i zákulisní problémy a už avizovaný odliv nejzkušenějších hráčů, zatímco Finové až na absenci ostříleného Ketoly postavili prakticky stejný kádr jako před rokem na domácí půdě. Chyběla jim snad jen právě ona podpora hlediště, protože severská derby byla zcela vyrovnaná.
Poláci podřídili celou účast na šampionátu jedinému - přehrát Američany a tím pádem se udržet ve skupině A, aby příští rok mohli hrát hokejový šampionát na domácí půdě. Proto v zápasech se silnějšími soupeři neplýtvali silami, ačkoliv si věřili na Finy, se kterými v minulosti uhráli překvapivé výsledky, jakmile zjistili, že jsou nad jejich síly, přepli na "úspornější režim". K jejich velké radosti jim taktika vyšla.
Branky: 13. Martinec, 26. Martinec, 30. E. Novák, 38. Machač, 55. Augusta.
Branky: 10. Kapustin, 14. Jakušev, 16. Michajlov, 17. Jakušev, 18. Šalimov, 35. Jakušev, 47. Malcev, 48. Michajlov, 60. Charlamov, 60. Šadrin – 8. Schneider, 13. Wilson, 32. Schneider, 50. Jenson, 51. Schneider.
Branky: 1. Labraaten, 7. Söderström, 9. Vikström, 16. Lindström, 18. Lundström, 18. Labraaten, 19. Ahlberg, 45. Lindh, 54. Lundström, 57. Jax.
Branky: 15. Taft, 29. Schneider, 45. Warner, 49. Linnonmaa, 52. Polich - 2. Mononen, 4. Marjamäki, 14. Repo, 22. Repo, 35. Tamminen, 53. Hagman.
Branky: 15. Martinec, 17. Ebermann, 50. E. Novák, 52. Ebermann, 59. J. Novák – 52. Sundqvist, 57. Lindström.
Branky: 6. Marjamäki, 19. Linoonmaa, 28. Vehmanen, 41. Oksanen - 1. Charlamov, 5. Petrov, 7. Charlamov, 25. Kapustin, 46. Šalimov, 49. Malcev, 55. Šalimov, 59. Vladimir Šadrin.
Branky: 7. Martinec, 12. Ebermann, 20. Augusta, 21. Hlinka, 23. B. Šťastný, 24. M. Šťastný, 49. Hlinka, 55. M. Šťastný – ? Ross, 9. Polich, 16. Schneider.
Branky: 10. Šalimov, 10. Anisin, 20. Michajlov, 25. Šadrin, 26. Šalimov, 26. Anisin, 28. Charlamov, 29. Jakušev, 36. Anisin, 38. Jakušev, 55. Šadrin, 56. Šadrin, 60. Kapustin – 42. Zientara, 44. Szeja.
Branky: 5. Vikström, 14. Labraaten, 18. Lundström, 43. Ahlberg, 50. Lundström, 54. Söderström, 54. Labraaten.
Branky: 24. Chowaniec, 56. Obloj - 12. Linnonmaa, 30. Linnonmaa, 36. Marjamäki, 44. Marjamäki, 60. Oksanen.
Branky: 7. B. Šťastný, 45. Jiří Holík – 24. Kapustin, 26. Jakušev, 37. Jakušev, 44. Petrov, 55. Charlamov.
Branky: 2. Chowaniec, 16. Jaskieski, 18. Chowaniec, 34. Jaskieski, 59. Zientara – 15. Sertich, 15. Schneider, 44. Boxer.
Branky: 7. Martinec, 16. Jiří Holík, 20. E. Novák, 24. Nový, 34. J. Novák, 46. J. Novák – 23. Mononen, 45. Leppä.
Branky: 37. Lundström – 6. Jakušev, 15. Malcev, 31. Kapustin, 50.Charlamov.
Branky: 3. Nový, 3. Jiří Holík, 14. Kaberle, 20. Jiří Holík, 35. M. Šťastný, 40. Nový, 52. Pospíšil, 56. B. Šťastný – 18. Ziantara, 22. Chowaniec.
Branky: 50. Eruzione - ? Ljapkin, 28. Jakušev, 32. Tjurin, 44. Vikulov, 45. Petrov, 51. Kapustin, 52. Petrov, 53. Jakušev, 54. Vikulov, 55. Lebeděv, 57. Kapustin, 58. Šadrin, 60. Malcev.
Branky: 8. Lundström, 15. Labraaten, 16. Lundström, 18. Labraaten, 19. Lundström, 20. Waltin, 27. Milton, 30. Johansson, 33. Söderström, 42. Labraaten, 47. Lundström, 49. Ahlberg, 60. Labraaten.
Branky: 6. Marjamäki, 10. Lindström, 14. Leppä, 26. Repo, 30. Tamminen, 32. Marjamäki, 38. Marjamäki, 47. Repo, 55. Oijennus – 45. Brownschidle,
Branky: 7. Ebermann, 7. Martinec, 8. Augusta, 10. Nový, 26. E. Novák, 43. J. Novák, 47. Dvořák.
Branky: 7. Jakušev, 9. Charlamov, 25. Michajlov, 29. Michajlov, 48. Michajlov – 12. Leppä, 47. Repo.
Branky: 6. Kaberle, 9. Kaberle, 14. E. Novák, 26. Martinec, 27. Kochta, 34. B. Šťastný, 47. Bubla, 53. E. Novák.
Branky: 33. Rubski – 7. Tjurin, 8. Kapustin, 15. Kapustin, 23. Šalimov, 27. Vikulov, 31. Charlamov, 33. Vasiljev, 35. Charlamov, 38. Vikulov, 38. Filippov, 43. Šadrin, 49. Malcev, 53. Šadrin, 53. Filippov, 60. Šalimov.
Branky: 1. Söderström, 21. Ahlberg, 24. Söderström, 25. Söderström, 29. Vikström, 36. Salming, 42. Vikström, 44. Vikström, 53. Pettersson, 54. Lundström, 59. Lundström – 8. Schneider, 32. Alley, 51. Weinstock, 55. Schneider.
Branky: 11. Mononen, 14. Tamminen, 23. Tamminen, 47. Hagman – 31. Obloj.
Branky: 27. E. Novák – 20. Petrov, 22. Lutčenko, 51. Šalimov, 54. Šalimov.
Branky: 11. Jenson, 13. Cunniff – 2. Zientara, 17. Oblok, 18. Jaskieski, 44. Tokarz, 58. Zientara.
Branky: 10. J. Novák, 21. Dvořák, 27. E. Novák, 30. B. Šťastný, 34. E. Novák – 46. Murto.
Branky: 3. Šalimov, 11. Malcev, 15. Charlamov, 16. Michajlov, 22. Vikulov, 25. Fedorov, 35. Šalimov, 40. Anisin, 44. Petrov, 53. Kapustin, 56. Malcev, 56. Vasiljev, 60. Malcev – 27. Labraaten, 28. Söderström, 52. Östling, 56. Pettersson.
Obránci: Jurij Ljapkin, Valerij Vasiljev, Vladimir Lutčenko, Gennadij Cygankov, Jurij Tjurin, Jurij Fedorov, Alexandr Filippov.
Útočníci: Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov, Alexandr Malcev, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev, Jurij Lebeděv, Vjačeslav Anisin, Vladimir Vikulov, Sergej Kapustin, Viktor Šalimov.
Obránci: Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Vladimír Kostka II.
Útočníci: Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Jiří Holík, Vladimír Martinec, Jiří Novák, Bohuslav Šťastný, Eduard Novák, Milan Nový, Josef Augusta, Jiří Kochta, Marián Šťastný.
Obránci: Björn Johansson, Kjell Rune Milton, Stig Salming, Karl-Johan Sundqvist, Mats Waltin, Ulf Weinstock, Stig Östling.
Útočníci: Per Olov Brasar, Hans Jax, Dan Labraaten, Mats Lindh, Willy Lindström, Finn Lundström,Tord Lundström, Hakan Pettersson, Dan Söderström, Kjell-Arne Vikström, Mats Ahlberg.
Obránci: Rejo Laksola, Seppo Lindström, Timo Nummelin, Pekka Rautakallio, Timo Saari, Jauko Öystilä, Pekka Marjamäki.
Útočníci: Matti Hagman, Henry Leppä, Harri Linnonmaa, Lauri Mononen, Matti Murto, Jorma Peltonen, Oiva Oijennus, Lasse Oksanen, Seppo Repo, Juhani Tamminen, Jorma Vehmanen.
Obránci: Jrzy Potz, Marian Feter, Andrzej Iskrzycki, Henryk Gruth, Adam Kopczynski, Marek Marcinczak, Andrzej Slowakiewicz.
Útočníci: Leszek Tokarz, Andrzej Rybski, Tadeusz Oblój, Karol Zurek, Jan Piecko, Andrzej Zabawa, Miczyslaw Jaskierski, Walenty Zientara, Stefan Chowaniec, Jan Szeja, Josef Batkiewicz.
Obránci: Ron Wilson, John Taft, John Brownschidle, Peter Brown, Bob Lundeen, Jeff Rotsch.
Útočníci: Steve Sertich, Steve Jenson, Herb Boxer, Buzz Schneider, Tom Ross, Clark Hamilton, Richie Smith, Jim Warner, Mike Eruzione, Mike Polich, Steve Alley, John Cunniff.


SS Republic

SS ''Republic byl zaoceánský parník vybudovaný v roce 1871 v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu pro společnost White Star Line. Původně se měl jmenovat Arctic'', ale před spuštěním byl přejmenován.
Byl dlouhý 128 m, široký 12,4 m s tonáží 3 984 BRT. Poháněn byl parou i plachtami na čtyřech stožárech, s jedním komínem a jedním šroubem. Mohlo se zde ubytovat 166 pasažérů v 1. třídě a 1 000 ve třetí.
Na vodu byl spuštěn 4. července 1871 a na svou první plavbu z Liverpoolu do New Yorku vyplul 1. února 1872. Na této trase sloužil celých 17 let a na svou poslední plavbu vyplul 16. ledna 1889.
White Star Line poté Republic prodala společnosti Holland America Line, která ho přejmenovala na Maasdam a nechala si jej upravit u G. Forrester & Co. v Liverpoolu. Po dokončení měl kapacitu 150 pasažérů v 1. třídě, 60 ve druhé a 800 ve třetí. Začal sloužit na trase Rotterdam - New York 15. března 1890. O devět let později byl kvůli podmínkám na trhu znovu upraven tak, aby měl jen prostory druhé a třetí třídy. Plul pořád na stejné trase do 6. března 1902.
Pak byl prodán italskému rejdařství, kde byl přejmenován na Vittoria a později téhož roku byl prodán společnosti La Veloce of Genoa a přejmenován na Citta di Napoli. Podstoupil další úpravu, po které mohl ubytovat 1 424 pasažérů ve třetí třídě a 30. září začal sloužit na trase Janov - Neapol - New York. Plul zde až do 27. dubna 1907. Po vyřazení byl roku 1908 prodán a ve službě setrval ještě dva roky, než byl roku 1910 v Janově sešrotován.


Helena Curtens

Hellene Mechthildis Curtens byla obviněna ve věku necelých čtrnácti let z čarodějnictví, mučena a o necelé dva roky později upálena spolu se svou sousedkou Agnes Olmanns, matkou tří dětí.


Mac Taylor

Mac Taylor je fiktivní postava televizního seriálu Kriminálka New York. Tuto postavu hraje herec Gary Sinise. Mac Taylor má stejné příjmení jako jiná postava, kterou hrál Gary Sinise a díky níž je známý a to je poručík Dan Taylor z filmu Forrest Gump.
Mac Taylor je hlavním vyšetřovatelem týmu oddělení Kriminálky New York. Pochází z Chicaga, po propuštění z námořní jednotky Spojených států se přestěhoval do New Yorku. Nyní považuje New York za svůj domov a jednou řekl svému kolegovi, že pracují v nejlepším městě v nejlepší zemi na světě. Během série, Mac ukázal že bude ochraňovat za každou cenu tři věci: čest jeho vlasti, bezpečnost svého města a bezúhonnost své laboratoře. Mac věří v řízení se důkazy, nevěří intuici. Při pohledu na místo činu má vždy na mysli Venezianovu teorii kvantové fyziky - vše je propojené. Přemýšlí tak, že pokud on a jeho tým dokážou najít spojení, tak mohou také vyřešit zločin.
Macův otec zemřel na malobuňečnou rakovinu plic a strávil posledních osm měsíců svého života na posteli na umělé výživě. Z tohoto důvodu Mac začal věřit v právo jednotlivce na důstojnou smrt. Nicméně, když ho jeho otec prosil aby ho odpojil, Mac to nemohl udělat. Mac byl ženatý s Claire Conrad. Neměli spolu žádné děti, ačkoliv Claire měla dítě z předešlého vztahu, které dala k adopci. Mac jednou Claire popsal jako atletku, s hnědými kudrnatými vlasy a velkýma modrýma očima. Claire byla zabita při útocích 11. září 2001 a její smrt ho trápí dodnes a způsobuje mu chronickou nespavost. Mac se po její smrti zbavil všeho, co mu ji připomínala, mimo fotografií a plážového míče, který nafoukla, o kterém řekl: "její dech je stále uvnitř". Její pozůstatky nebyla nikdy nalezeny v troskách Světového obchodního centra.


Selen

Selen (Delrio 1828 je minerál selenu, který krystalizuje v klencové soustavě.
Vzácně tvoří až 2 cm velké sloupečkovité až jehlicovité krystaly protažené podle vertikály. Krystaly někdy rovnoběžně srůstají. Také jako jehličkovité až plstnaté agregátynebo jako jemné kůry, také kuličkovité útvary se sférolitickou strukturou. Velká část přírodních krystalů je trubkovitá, krystal bývá zonální a kanál se z jednoho konce krystalu na druhý zužuje. Krystaly z hořících hald bývají natavené.
Dobrá štěpnost, je ohebný, ale není pružný. Tvrdost 2, hustota 4,80-4,82.
Šedý, vryp má červený, lesk kovový. V tenkých vrstvách prosvítá červeně.
V přírodě vzniká především jako produkt rozkladu selenidů, bývá produktem při důlních požárech nebo vzniká na hořících haldách


Kukle

Obec Kukle se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický, zhruba 5,5 km severozápadně od Svitav. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 59 obyvatel.


Flažolet

Flažolet je způsob hry na smyčcové hudební nástroje. Flažolety byly vymyšleny již v devatenáctém století. Jedná se o zvláštní techniku hry, kdy jemným dotekem prstu na určitém místě struny je vytvářen nějaký alikvótní tón často flétnového zabarvení. Flažolety tak umožňují ozvláštňovat hru na strunné nástroje a samozřejmě zvyšují přirozenou barevnost zvuku příslušného hudebního nástroje.
Malá zobcová flétna zvukovým rozsahem podobná pikole - sopránová zobcová flétna


Geneticky modifikovaný organismus

Geneticky modifikovaný organismus je organismus, jehož genetický materiál byl úmyslně změněn, a to způsobem, kterého se nedosáhne přirozenou rekombinací. V současnosti jsou genetické modifikace předmětem mnoha diskuzí.
Zásahy do genetického materiálu organismů můžeme rozdělit na několik způsobů. Prvním jsou nahodilé zásahy působením mutagenů. Takto vznikly například odrůdy pšenice získané ozařováním jejích semen.
Druhým typem jsou cílené zásahy. Mutace jsou získané tak, že do rostliny vneseme nebo v ní cíleně deaktivujeme nějaké konkrétní geny (například rostliny, do nichž byl za pomoci bakterie Agrobacterium tumefaciens vnesen gen pro odolnost k herbicidům nebo gen pro produkci insekticidů - viz např. bt-kukuřice.
GMO, do kterého byl metodami genetického inženýrství přenesen gen z jiného druhu, se nazývá transgenní organismus a proces se nazývá transgenoze.
Genetické modifikování baktérií a jednobuněčných eukaryotických organizmů, kvasinek, se využívá například k výrobě lidského inzulínu. Přenáší se rekombinantní DNA z B-lymfocytů Langerhansových ostrůvků slinivky břišní do buňky Escherichia coli nebo Saccharomyces cerevisiae, které poté syntetizují inzulín.
Jsou-li geneticky modifikovaným organizmem rostliny, nazýváme je většinou transgenní rostliny.
První transgenní rostlinou byl v roce 1983 tabák s resistencí k antibiotiku kanamycinu a již v roce 1987 byly skupinou Rogera Beachyho úspěšně provedeny polní pokusy první zemědělské plodiny – rajčat odolných k viru TMV. Omezením této metody je, že Agrobacterium infikuje převážně dvouděložné rostliny. Vypracování protokolů pro transformaci jednoděložných rostlin bylo až do nedávné doby velmi obtížné.
Základní objevy v této oblasti byly učiněny koncem 60. a začátkem 70. let a přispěli k nim zejména Jeff Schell a Marc Van Montagu, Mary-Dell Chilton, a Ernie Jaworski. V první polovině 80. let se pak podařilo díky rozvoji molekulární biologie upravit přirozené Ti-plazmidy tak, že namísto genů vyvolávajících rostlinné onemocnění mohly být vloženy geny propůjčující rostlinám zemědělsky užitečné vlastnosti.
K výhodným vlastnostem, kterých se docílí genetickou modifikací, patří například odolnost vůči škůdcům, proti některých pesticidům, lepší nutriční hodnoty a odolnost vůči nepříznivému klimatu.
Pro přípravu transgenních rostlin se používají nejčastěji dvě metody – transformace pomocí agrobakterií a biolistické “nastřelení“ DNA do buněčného jádra. Existuje ještě několik dalších metod, například přímý přenos DNA do protoplastů, první dvě metody jsou však většinou jednodušší a účinnější, proto se přímý přenos i ostatní metody používají jen ve speciálních případech. Obecně vzato, volbu metody ovlivňuje mimo dostupnosti dané metody a druhu transformované rostliny hlavně účel, kvůli kterému má být rostlina transformována. Ne každá transgenní rostlina je určena pro komerční pěstování jako zemědělská plodina. Mnoho transgenních rostlin vzniká jen pro základní výzkum a později je zlikvidována. Pro transgenní rostlinné modely bývají někdy použity složitější druhy transformace v závislosti na tom, co by se pomocí nich mělo zjistit.
Při transformaci pomocí bakterie Agrobacterium tumefaciens se využívá přirozené schopnosti této patogenní bakterie vnášet své určité geny z takzvaného Ti-plazmidu do genomu rostliny. Přirozeným důsledkem infekce a inzerce bakteriálního genu je, že tyto cizorodé geny přinutí rostlinu samu vytvořit v místě infekce nádor a syntetizovat tam speciální aminokyseliny, kterými se pak bakterie živí. Takto napadené rostliny jsou tak přirozenými transgenními rostlinami.
Druhá hlavní metoda používaná k transformaci zemědělských plodin se nazývá biolistická. Požadovaná DNA se nejprve vysráží na povrchu nepatrných částeček zlata nebo wolframu nebo jiného těžkého prvku. Tyto tzv. projektily se pak pod vysokým tlakem helia „nastřelí“ do rostlinné tkáně, přičemž v určitém procentu případů je zasaženo jádro a ve zlomku těchto „šťastných“ zásahů se během oprav poškození způsobených zlatým projektilem cizorodá DNA spojí s rostlinným genomem.
Kromě vlastní transformace, tj. přenosu cizorodé DNA do genomu rostliny, je dalším, neméně důležitým předpokladem vzniku transgenní rostliny regenerační protokol. Jde o to, že je zapotřebí nějakým způsobem vypěstovat úplnou a navíc plodnou rostlinu z jediné buňky, která prošla úspěšně transformací. Pro některé rostliny je regenerace z jediné buňky na dospělou rostlinu snadná a pro některé velmi obtížná či zatím zcela neznámá. To je problém zejména v případě tropických plodin pro rozvojové země do jejichž vývoje nikdo nechce investovat moc peněz.
V současnosti jsou nejběžnějšími transgenními plodinami sója, kukuřice, bavlník a řepka olejná.
V České republice je doposud povoleno komerční pěstování jen geneticky modifikované kukuřice firmy Monsanto typu MON 810, do které byla vložena bakteriální dědičná informace způsobující produkci tzv. Bt-toxinu, který je jedovatý pro určité druhy hmyzu. Místa pěstování v ČR zveřejnila v červenci 2008 organizace Greenpeace. Zatímco v Evropské unii výměr zemědělské půdy oseté GM plodinami v roce 2008 poklesl, v Česku se osetá plocha zvýšila a byla druhá nejvyšší v EU po Španělsku.,
Transgenní zvířata - geny mohou být do zvířat vloženy transfekcí. Metody transfekce:
V Evropě zatím neuznaná čínská geneticky modifikovaná rýže Bt63 byla v Evropě odhalena při náhodných kontrolách v letech 2006 a 2007, a to ve Velké Británii, Francii, Německu a Rakousku. Evropská unie požádala Čínu o zavedení opatření k zamezení nelegálního exportu této GM plodiny do EU, neboť bezpečnost tohoto GMO nebyla prověřena a GM rýže nebyla schválena pro použití v potravinách.
Jelikož Čína export ilegální GM rýže nezastavila, schválila Evropská komise opatření s platností od 15. dubna 2008. Stálý evropský výbor proto potraviny a krmiva vyžaduje na čínskou rýži a produkty z ní vyrobené certifikát, že neobsahuje ilegální GM plodinu Bt63. Evropská komise zavedla tato opatření na 6 měsíců a poté bude účinnost opatření vyhodnocena.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce informovala v polovině června 2008 o tom, že na český trh proniklo asi 38 tisíc balení rýže obsahující neschválenou geneticky modifikovanou rýži LL 601 firmy Bayer Crop Science. Jednalo se o výrobky EUROSHOPPER Rýže dlouhozrnná - varné sáčky a Rýže dlouhozrnná - varné sáčky.
Inspekce zakázala prodej rýže a firma Podravka-Lagris a.s. musela stáhnout výrobek z obchodní sítě. Geneticky modifikovaná rýže LL 601 není zatím v EU povolena ani pro lidskou výživu ani pro zvířecí krmiva.
V minulosti podobným problémům s ilegální kontaminací GM rýží čelila řada zemí EU, ale také Švýcarsko nebo Japonsko. Je velmi pravděpodobné, že podobných událostí bude v budoucnu přibývat s přibývajícím množstvím transgenních odrůd legálně pěstovaných mimo Evropskou unii a v EU zatím neschválených. Proces schvalování nových GMO odrůd trvá v Evropě o několik let až desetiletí déle než v hlavních zemích exportujících zemědělské komodity. Přibývající množství pěstovaných odrůd bude rovněž komplikovat jejich testování, protože přítomnost rozdílných transgenů u každé odrůdy musí být testována zvlášť. Odrůdy rostlin, které EU schvaluje nebo byly již v EU schváleny ať již pouze pro prodej nebo i pro pěstování možno vyhledat v databází GMO compass EU . Databázi GMO odrůd schválených v celém světě spravuje kanadská firma AgBios .


County Carlow

County Carlow je okres ležící v jihovýchodním Irsku v provincii Leinster. V roce 2006 měl 50 349 obyvatel. Město Carlow, postavené na řece Barrow, mělo v roce 2006 20 724 obyvatel.


Severozápadní Anglie

Severozápadní Anglie je jedním z 9 regionů, nejvyšších správních celků Anglie. Počet obyvatel regionu je 6 853 200 a zahrnuje hrabství Cumbria, Lancashire, Velký Manchester, Merseyside a Cheshire. Nejvyšším bodem regionu je Scafel Pike v Cumbrii s výškou 978 m. Dvě největší konurbace Liverpool a Manchester se nacházejí na jihu regionu a jsou nejlidnatějšími centry regionu. Jeho severní část, severní Lancashire a Cumbrie, jsou převážně venkovské oblasti.
poznámky: nemetropolitní hrabství = † | metropolitní hrabství = *
Hlavní silniční tepnou regionu je dálnice M5 vedoucí přes Penrith, Kendal, Lancaster, Preston, Liverpool a Manchester. Další dálnicí procházející mnoha městy regionu je M6. Největším letištěm v regionu je Letiště Manchester, které roku 2007 odbavilo více než 22 miliónů pasažerů. Dalšími důležitými letišti jsou Letiště Johna Lennona Liverpool Letiště Blackpool. Nejvýznamnější železniční tratí, procházející většinou severozápadu, je West Coast Main Line, kterou doplňují Liverpool to Manchester Lines a North TransPennine. Trajektová doprava je provozována z Liverpoolu se spoji například do Dublinu, na ostrov Isle of Man, z Birkenheadu do Belfastu a Dublinu, Fleetwoodu do Severního Irska a z Heyshamu na ostrov Isle of Man.
V tomto regionu se nachází mnoho univerzit. Většina z nich se vyskytuje na jihu oblasti v okolí Manchesteru a Liverpoolu.


Prach

Prach je obecné jméno pro tuhé částice s průměrem menším než 500 mikrometrů a obecněji pro jemně oddělenou hmotu. Pozemská atmosféra obsahuje prach z různých zdrojů jako půdní prach nesený větrem, sopečné erupce a znečištění. Vzdušný prach je považován za aerosol. Může ovlivnit vyzařování atmosféry a mít značný vliv na podnebí. Pokud je navíc prach složen z hořlavé látky jako je tomu v případě mouky a uhelného prachu, může představovat riziko výbuchu.
Prach je odpovědný za některé nemoci plic, především u horníků.
Částice domácího prachu jsou vytvářeny především domácími obyvateli odpadáváním kožních buněk; část domácího prachu pochází z atmosférického prachu zvenčí. Pozorování prachových částic v přímém slunečním světle může odhalit tvar háčku.
Hmyz a jiná drobná zvířena může mít na prach vzájemný účinek, který má záporný vliv na lidské obyvatele domu. Proto je v mnoha podnebních podmínkách vhodné udržovat mírný průvan vzduchu domem necháváním dveří a oken pootevřených. Po opuštění domu jsou částice odneseny větrem či rozloženy slunečním svitem. Řízení prachu a průchodu vzduchu je klíčové v chladném podnebí, které podporuje sklon neprodyšně uzavřít i malé mezery a tím zamezit jakémukoliv vniknutí čerstvého vzduchu do domu.


Stephen Wolfram

Stephen Wolfram je britský fyzik, matematik a obchodník, známý zejména pracemi v teoretické jaderné fyzice a o celulárních automatech, teorii chaosu a počítačové algebře. Jedná se o tvůrce počítačového programu Mathematica.
Wolframovi rodiče byli Židé, proto byli nuceni se přestěhovat do Anglie v roce 1933. Jeho otec Hugo Wolfram byl spisovatel, matka Sybil Wolframová byla doktorkou filozofie na Universitě v Oxfordu. Wolfram vystudoval státní školu v Etonu. Mluvilo se o něm jako zázračném dítěti, svůj první článek o jaderné fyzice vydal ve 16 letech. Později nastoupil na Oxfordskou univerzitu, v 17 letech již psal práce o kvarcích, které byly velmi často citovány ve vědeckých časopisech. Obhájil titul Ph.D. v oboru jaderná fyzika a ve 20 letech na fakultě již vyučoval. Zcela se zaměřil na výzkumy na celulárních automatech , ale i další jeho práce s Geoffrey Foxem na teorii silné interakce jsou dodnes využívány v experimentální jaderné fyzice.
Vedl vývoj počítačového systému pro algebru SMP. SMP byl v podstatě nultou verzí programu Mathematica. V letech 1979–1981 pracoval na fyzikální fakultě v Calhatech , ale dostal se do sporů s vedením fakulty ohledně autorských práv týkajících se SMP a dále také ohledně účasti fakulty v komerčně odvážných projektech. Toho vedlo k tomu, že odešel z univerzity v Caltech. Následně podporoval vývoj SMP ve spolupráci s Corp. Los Angeles 1983–1988. V roce 1981 byl Wolfram oceněn MacArthur Fellowship. V roce 1983 odjel do Natural Sciences of the Institute for Advanced Study, kde pokračoval ve studiu celulárních automatů, především na různých počítačových simulací. V polovině roku 1980 Wolfram pracoval společně s Richardem Feymanem na simulacích modelů fyzických procesů s využitím svých mimořádných znalostí o celulárních automatech.


Lepra

Lepra je infekční onemocnění, způsobované bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla – kůži a sliznice.
Původně řecké slovo „lepra“ označuje vyrážku, prašivinu. Nejstarší zmínka o lepře pochází z období cca 1500 př. n. l., nejstarší tělesné pozůstatky vykazující jasné známky tohoto onemocnění sahají až do 4 tisíciletí př. n. l. V antických dobách najdeme zmínky zejména v starověkém Egyptě nebo např. v Indii. Později byla zavlečena do Evropy, kde se rozšířila hlavně za křižáckých válek. Od 15. století ji v Evropě významem poněkud předčila tuberkulóza, způsobované příbuznými bakteriemi.
Lepra byla považována za boží trest, malomocní byli soustředěni v tzv. leprosáriích. Poslední leprosárium v Evropě je v rumunském Tichileşti v deltě Dunaje.
Původce nákazy objevil v roce 1869 mikrobiolog Hansen, proto bývá Mycobacterium leprae také označován po svém objeviteli jako Hansenův bacil.
Nemoc často probíhá bezpříznakově a není nijak zvlášť nakažlivá. Za určitých okolností může ale dojít k rozvinutí její destruktivní formy. Ta napadá ve velkém Schwannovy buňky a makrofágy v periferním nervové soustavě. Ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a na obličeji.
Odhaduje se, že leprou v současné době trpí 10-11 miliónů lidí, zejména ve střední Africe a jihovýchodní Asii, známé jsou ale i případy z jižní Evropy, zejména Španělska a také z Rumunska. V Rumunsku se vyskytuje minimálně od 50. let, což ale bylo tajeno Ceauşescovým režimem.


Johann Nepomuk Hiedler

Johann Nepomuk Hiedler, také známý jako Johann Nepomuk Hüttler byl pradědeček z matčiny strany a možná také dědeček z otcovy strany Adolfa Hitlera.
Johann Nepomuk byl pojmenován po českém světci Janu Nepomuckém. Někteří to považují za důkaz, že Johann Nepomuk a následně jeho pravnuk Adolf Hitler měli částečně českou krev.
Johann Nepomuk se stal relativně prosperujícím farmářem a oženil se s o 15 let starší Evou Marií Deckerovou.


Entertainment Software Rating Board

The Entertainment Software Rating Board je organizace, která uděluje ratingy počítačovým a podobným hrám v USA a Kanadě.


Židovská komunita v Ústí nad Labem

Židovská komunita v Ústí nad Labem se v tomto městě nachází od roku 1848. Největšího rozkvětu dosáhla koncem 19. a začátkem 20. století zejména díky přítomnosti dvou význačných rodů Weinmanů a Petschků, které se ve velké míře zasloužily o rozvoj celého města. Pro zdejší komunitu měly dva po sobě jdoucí diktatury takřka zničující dopad. Část Židů z Ústí emigrovala před 2.světovou válkou, část odešla po odtržení Sudet do vnitrozemí. Náboženská nesnášenlivost však pokračovala i po válce a i z toho důvodu mnoho ze zbývajících ústeckých Židů emigrovalo. Změny v náboženských svobodách nastaly po roce 1989. Náboženská obec v Ústí nad Labem se snaží hlavně zabezpečit poklidné stáří svých členů. Členové obce se sházejí k pravidelným bohoslužbám, zejména při významných svátcích. Život v obci však upadá, z důvodu absence mladé generace. V roce 2000 měla zdejší obec 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů. Současným předsedou obce je Bedřich Heller.
Počátky židovského osídlení v Ústí nad Labem se datují k roku 1848. Před tímto datem nebylo prakticky možné, aby se Židé usazovali v královských městech. K nejbližším místům s význačnými židovskými komunitami, tak po několik století patřili Teplice, Sobědruhy a Roudnice nad Labem. Mnoho lidí však do Ústí dojíždělo za prací. Po roce 1848 se zde usadilo zhruba 100 rodin. Mezi lety 1900 a 1938 byl počet židovského obyvatelstva mírně nad celostátním průměrem. Ve 20. letech tu Židovská strana získala přibližně 1,7 % odevzdaných hlasů. V roce 1929 a 1935 přitom v ČSR získala tato strana 2 křesla v Národním shromáždění.
Rostoucí židovská populace měla stále větší tendence ke seskupování se. Díky tomu vznikl roku 1863 náboženský spolek, který měl modlitebnu v rohovém domě ulice Bílinské a Malé Hradební. Židovský hřbitov byl založen roku 1866 a ve stejný rok koupil nově vzniklý náboženský spolek budovu v ulici Malá Hradební pro stavbu budoucí synagogy. Zdejší židovská obec pak byla roku 1870 pověřena vedením matrik pro Ústecký okres. V 2. polovině 30. let žilo na území ústecko-chabařovického okresu 1250 osob hlásící se k židovské náboženské obci.
První projevy rasové nesnášenlivosti se datují k roku 1936. O dva roky později pak část ústeckých Židů město opustila. Jednalo se zejména o rodiny zdejších bohatých průmyslníků.
Poslední okamžiky člena rodiny Weinmannů, France Weinmanna, ve třídě ústeckého českého gymnasia zachytil ústecký rodák a jeho vrstevník:
Židé, kteří zůstali, byli stále častěji vystavováni tvrdým perzekucím ze strany nacistických úřadů i svých „árijských“ spoluobčanů. V den protižidovského pogromu, tzv. Křišťálové noci, vytloukli nacisté výlohy některých židovských obchodů.
Po podepsání Mnichovské dohody bylo Ústí nad Labem spolu s územím tzv. Sudet připojeno v tzv. Sudetoněmecké župě k hitlerovskému Německu. Na obyvatelstvo židovského původu následně začaly být uplatňovány Norimberské zákony. Většina obyvatel buď emigrovala nebo utekla na území Protektorátu Čechy a Morava. Z celoříšského sčítání lidu z 19. května 1939 je patrné, že na území Sudet žilo 2341 Židů. Pokles židovského obyvatelstva v Ústí nad Labem tak dosáhl zhruba 75%. V roce 1942 byla z důvodu bytové nouze vystěhována část židovského obyvatelstva do zámku v Krásném Lese. Celkem bylo ze Sudetoněmecké župy vyvezeno na smrt 361 osob židovského původu.
Válkou zdecimovaná a zcela rozvrácená židovská obec měla po jejím skončení 195 členů. V místních občanech však byl stále zakořeněný zažitý antisemitismus, který Židé pociťovali i existenčně, protože jim byly odmítány restituční nároky, na majetek zabraný nacisty. Důvodem bylo, že v předválečném Ústí byly nejméně tři čtvrtiny Židů německé národnosti. Hrstka těch co přežila tak byla považována za národnostně nespravedlivé a neměli nárok na vrácení majetku. Důvody však byli mnohdy čistě zištné. Například u Dr.Roberta Deutsche, který prošel koncentračním táborem Sachsenhausen a kterému se později podařilo emigrovat do Velké Británie, nebyla uznána restituce s odůvodněním, že se po skončení války nevrátil ihned do vlasti. Hlavní důvod však byl ten, že v restituci žádal o činžovní dům s 9 moderně zařízenými byty a bytový podnik nedoporučoval jeho vrácení. Na některé židovské restituenty byly navíc po válce uplatněny tzv. Benešovy dekrety. Znovuobnovení fungování židovské obce znamenal příchod Židů z Podkarpatské Rusi.
Válka a poválečné období se u ústeckých Židů projevily zejména ve ztrátě víry a uvědomování si svých kořenů. Téměř pětina z nich se ke svému židovství přestala hlásit a mnozí z nich si počeštili svá německy znějící jména. Nové prostory pro modlitebnu získala obec v dnešní Moskevské ulici, kde sídlí dodnes. Po válce se židovská obec potýkala s nedostatkem finančních prostředků a tak byla nucena uzavřít i židovské oddělení centrálního hřbitova na Ovčím vrchu. Tomu se stalo koncem roku 1953. Náhrobky ze hřbitova byly pokládány na hlavní cestě a prodávány jednotlivým zájemcům. Na ploše zrušeného židovského oddělení jsou v současné době zásobníky na propylen pro provoz epichlorhydrinu ústecké Spolchemie.
Pro většinu židů ústecké komunity se sever Čech neměl stát trvalým bydlištěm. Mnozí z nich se rozhodli opustit Československo a emigrovali jak do Spojených států, tak do zemí Latinské Ameriky a také do Izraele. Do Izraele se v letech 1945-1947 vystěhovalo z republiky 10 805 židů. Do roku 1950 celkové číslo dosáhlo 17 270 osob. Z Ústí nad Labem emigrovalo do Palestiny, respektive Izraele 445 osob.
Židovská obec se v důsledku války změnila i sociálně. Během války klesl počet jejích členů na 10 % původního počtu, což s sebou přineslo nové problémy ekonomické soběstačnosti. Zatímco dříve tento problém nebyl, protože v obci byli bohatí členové, po válce bylo v obci mnoho chudých členů zejména z Podkarpatské Rusi. Obec byla nadále podporována nejrůznějšími mezinárodními a židovskými organizacemi. Komunistický režim se však i na tomto stavu snažil parazitovat, který záměrně vyvolal. Šlo zejména o přísun peněz ze zahraničí. V osmdesátých letech byli hlavní donátoři ze Švýcarska. Ze všech těchto příspěvků šla nepoměrně vysoká částka 30 % všech dotací ústecké krajské správě.
Další rozvoj byl předznamenán konkurencí ústecké a židovské náboženské obce. Události z roku 1989 znamenaly pro obec nové změny. Prošla očistným procesem a zbavila se spolupracovníků s komunistickým režimem. V současné době se vedení obce snaží především zabezpečit poklidné stáří svých členů. Členové se scházejí pravidelně k bohoslužbám, hlavně při významných svátcích. Přesto život obce vyhasíná, protože mladí členové na obci chybí či pro obec nechtějí pracovat. V roce 2000 měla samostatná židovská obec v Ústí 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů. Současným předsedou obce je Bedřich Heller.
Stavba započala v dubnu roku 1880 v ulici Malá Hradební a její stavba byla financována ze zdrojů členů obce. 31. prosince 1938 byla zničena a vypálena zfanatizovanými nacisty. Zbyly jen obvodové zdi a přízemí získala v roce 1940 řeznická firma, která zde zbudovala řeznické učiliště. To bylo při bombardování města částečně poškozeno. Po válce zřídil v padesátých letech Městský národní výbor v původním sklepě synagogy veřejné záchodky. V dnešní době místo synagogy nepřipomíná nic. V jeho blízkosti stála tzv. Nová tržnice, která byla v roce 2006 zbourána. Na tomto místě bude zbudováno obchodně-zábavně centrum Flora.
První židovský hřbitov vznikl v roce 1866 na pozemku zakoupeném židovským spolkem v jihozápadním cípu dnešního městského parku. Měl rozlohu přibližně 500 m2 a pohřbívalo se na něm až do roku 1893, tehdy ústecká obec získala samostatné oddělení na hřbitově na Ovčím vrchu. Toto oddělení však byla nucena z důvodu finanční nouze roku 1953 uzavřít. V roce 1924 byly náhrobky z původního židovského hřbitova položeny na zem a zasypány zeminou. Na zrušeném židovském hřbitově je nyní městský park. V roce 1995 prodala židovská obec pozemek městu a v roce 2005 zde vznikl památník obětem holocaustu.


Michael Landes

Michael Christopher Landes je americký herec, známý především svojí rolí Jimmyho Olsena v seriálu Superman. Landes je od 21. října 2000 ženatý s herečkou Wendy Benson-Landes, se kterou má jedno dítě. Michaela jsme mohli poprvé vidět v televizním seriálu Báječná léta, na kterém se podílelo 16 režisérů. Ze známějších snímků jsme měli šanci jej vidět v dalším televizním seriálu Superman, hororu Nezvratný osud, ve filmu Slečna Marplová: Vlak z Paddingtonu a jeho zatím posledním snímkem je romantická komedie Lucky 13.


International German Open

International German Open je mužský tenisový profesionální turnaj hraný venku na antukových dvorcích v tenisovém centru Rothenbaum. Patří do kategorie ATP 500 Series z cyklu ATP Tour. Byl založen již v roce 1892 a hraje se každoročně v červenci.
Počátkem sezóny 2009 byl turnaj degradován z ATP Masters Series na kategorii ATP 500 Series.


Ožogino

Ožogino je jezero na severovýchodě Jakutské republiky v Rusku. Má rozlohu 157 km2. Leží v Abyjské nížině u jižních svahů pohoří Polousnyj krjaž.
Jezero je mělké. Zdroj vody je sněhový a dešťový. Zamrzá na konci září nebo na začátku října a rozmrzá v červnu. Z jezera odtéká řeka Ožogin.


Irtyš Pavlodar

Irtyš Pavlodar je hokejový klub z Astany, který hraje Kazašskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 2003. Jejich domovským stadionem je Ice Palace Astana.


SDS-max

SDS-max je největší systém upínání vrtacích a sekacích nástrojů v pneumatických kladivech kategorie 5 kg a výše. Vyvinula jej firma Robert Bosch. Stopka nástrojů má průměr 18 milimetrů.


Olověný vrch

Olověný vrch, 802 metrů nad mořem, je hora v okrese Sokolov v Krušných horách. Leží východně od obce Bublava. Pod vrcholem je lyžařský areál s několika vleky a sjezdovými tratěmi různé obtížnosti.
Na vrcholu je dřevěná chata s 16 m vysokou, osmibokou rozhlednou. Projekt pro stavbu chaty pochází z pera karlovarského architekta Karla Ernstbergera. Stavba začala v roce 1933 pod vedením stavitele Rolze s Rotavy a ještě týž rok byla dokončena, konečná podoba stavby však byla oproti původnímu plánu zjednodušena kvůli hospodářské krizi. Ve výšce 13,5 m se nachází vyhlídková plošina, ale výhled z rozhledny je dnes značně omezen díky vzrostlým stromům.


Stepní vlk

Stepní vlk je psychologicko-filozofický román německo-švýcarského spisovatele Hermanna Hesseho, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.
Kniha je vyvrcholením Hessových úvah o rozpolcenosti lidské duše. Vyniká neobvyklou strukturou, poetickou hrou fantazie i působivým prolínáním snu, halucinací a skutečnosti. Na základě svého studia psychoanalýzy a buddhismu provedl autor ve svém díle ponor ke kořenům lidské osobnosti a zobrazil v něm svár ducha a pudů. Ústředním tématem knihy je však otázka, jak žít v odcizeném světě, ve kterém se rozpadly pod vlivem první světové války základní humanistické tradice. Stavba románu je velmi netypická. Začíná předmluvou fiktivního vydavatele a poté následuje příběh hlavního hrdiny, spisovatele Harryho Hallera, do kterého je vložen Traktát o Stepním vlku, obsahující základní Hesseho úvahy o tom, jak je nutné a nesnadné zvolit si životní cestu.
Harry Haller, který má nikoliv náhodu stejné iniciály jako autor, je osaměle žijící podivín, který nenávidí bezduché měšťáctví ovládající podle jeho názoru svět. Byl kdysi ženatý, měl rodinu, domov, zaměstnání. Postupně ale o všechno přišel a ocitl se nikým nemilován mimo všechny sociální skupiny a v ustavičném konfliktu s veřejným míněním a morálkou. Únik nachází v poslechu milované Mozartovy hudby a v četbě Shakespeara. V noci však podniká výpravy do různých lokálů a je přesvědčen, že v jeho osobnosti se sváří dva protiklady - jakési dobré já a stepní vlk. Trpí tak rozpolcením osobnosti. Tato jeho duševní choroba je však nemocí celého okolního světa, který je rozbitý a zpochybňuje všechny hodnoty. Jde o neurózu Hallerovy generace, která postihuje její nejduchovnější a nejnadanější jedince.
''tak sladce chutná to teplé maso v nočním lese –
Díky několika zvláštním jevům se Harry dostane k traktátu o sobě samém, poté se seznámí s prostitutkou Hermínou, která jej uvede do světa obyčejných lidí a jejich vášní a snaží se mu ukázat, že by si měl také trochu užívat života - učí ho tancovat a chodí s ním na plesy, seznámí ho s další lehkou dívkou, kurtizánou Marií. Harry s překvapením zjišťuje, že Hermína je jakási druhá polovina jeho osobnosti. Hermína pak Harrymu řekne, že v něm vzbuzuje lásku jen proto, aby jí zabil. Román končí v záhadném Magickém divadle, kam je Haller pozván přítelem Hermíny Pablem. Po tom, co všichni vykouřili pár cigaret, "jejichž kouř byl hustý jako kadidlo", uvěří Harry, že se zbavil své vlčí povahy. Pablo pak Harrymu ukázal, že se jeho divadlo sestává z nepřeberného množství dveří, které vždy odpovídají nějaké podstatě bytí. Na dveřích jsou nápisy jako "Vzhůru na veselý hon - Lov na automobily", Proměna v libovolná zvířata a rostliny, Vyučování indickému umění lásky, Sebevražda požitkem – Usměješ se k smrti, Chcete se zduchovnit? - Moudrosti Východu, Úvod do vytváření osobnosti, Smějící se slza - Kabinet humoru, Divuplná drezúra stepního vlka, "Všechny dívky jsou tvé'' a další.
V posledních dveřích „Jak se zabijí láskou“ nachází Harry nahou Hermínu a Pabla spící po milování na zemi. A zde také Harry plní Hermínino přání a probodne jí nožem. Tu do místnosti vstoupí Mozart a řekne mu: "Udělal jste ze svého života ošklivou chorobnou historii a ze svého nadání neštěstí. A nedokázal jste, jak vidím, tak hezké, tak rozkošné mladé dívky užít k ničemu jinému než k tomu, abyste jí vrazil do těla nůž a docela ji zničil. Copak si myslíte, že to je správné?. Harry pak vyjádří touhu dát se popravit. Zableskne se před ním nápis Harryho poprava'' a státní návladní mu přečte rozsudek: "Pánové, před vámi stojí Harry Haller, jenž byl obžalován a shledán vinným tím, že svévolně zneužil našeho magického divadla. Haller se nejen dopustil urážky vznešeného umění tím, že naši krásnou obrazárnu zaměnil za takzvanou skutečnost a zabil zrcadlovou dívku zrcadlovým nožem, on nadto prokázal úmysl použít naše divadlo nehumorně jako sebevražedný mechanismus. Proto Hallera odsuzujeme k trestu věčného života a k odnětí dovolení ke vstupu do našeho divadla na dvanáct hodin. Rovněž nemůže obžalovanému být prominuto potrestání jedním výsměchem."
Kniha tak končí Harryho pochopením, že zbavit se vlčí podstaty není snadné, a jeho odhodláním proputovat peklem svého nitra ještě několikrát. Nejde tak o příběh zoufalce, ale o příběh, který sice líčí nemoc a krizi, avšak ne takovou, která vede k smrti, že líčí nikoliv záhubu, nýbrž opak: uzdravení.


Prci, prci, prcičky

Série filmů Prci, prci, prcičky je série teenagerských komedií společnosti Universal Pictures. Série zahrnuje původní film Prci, prci, prcičky a jeho dvě přímá pokračování a další tři spin-off filmy.
První tři díly se točí okolo Jima Levensteina, který v prvním filmu přijde o panictví, ve druhém se snaží si nezávazně užívat a ve třetím se rozhodne oženit se svou vyvolenou. Důležitou postavou těchto filmů je také Steve Stifler. Prostřednictvím jeho příbuzných je vysvětlena návaznost filmů. Hlavním hrdinou čtvrtého dílu je jeho bratr Matt, který vyznává stejnou filozofii jako Steve. V Nahé míli a Spolku Beta je ústřední postavou jeho bratranec Erik, který není "správný" Stifler, protože na počátku je ještě panic. V těchto filmech reprezentuje "stiflerovský způsob života" další bratranec Dwight. Jedinou postavou, která se objeví ve všech filmech, je Jimův táta


Puja

Puja je řeka v Archangelské oblasti v Rusku. Je 172 km dlouhá. Povodí má rozlohu 2500 km2.
Pramení mezi východními výběžky Ňandomské vysočiny. Ústí zleva do Vagy.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný průtok vody činí přibližně 25 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá ve druhé polovině dubna až na začátku května.


Ovesné Kladruby

Obec Ovesné Kladruby se nachází v okrese Cheb, kraj Karlovarský. Ke dni 29. 8. 2008 zde žilo 137 obyvatel.


Lucien Aigner

Lucien Aigner byl maďarský fotograf a průkopník novinářské fotografie. Narodil se v roce 1901 v Érsekújvár, Rakousko-Uhersko a zemřel v roce 1999 v Waltham, Massachusetts.
Aignerův první fotoaparát byl Brownie, který si pořídil v devíti letech a fotografoval svou rodinu. V roce 1926 se Aigner stal reportérem maďarské novinářské skupiny Az Est a brzy pro ně začal fotografovat. V tomto období začal používat fotoaparáty Leica.
V roce 1935 dokumentoval pařížskou konferenci Stresa jako korespondent London General Press. Vyfotografoval Mussoliniho právě ve chvíli, kdy se chystal kýchnout a rukou si ucpává nos. Tento snímek se dostal na obálku Newsweek v roce 1940 a Aigner si upevnil pozici významného fotožurnalisty. V roce 1941 emigroval z Francie do Spojených států, aby unikl nacistickémmu pronásledování.
Aigner pak trávil čas na Princetonské univerzitě, kde portrétoval Alberta Einsteina, který tam učil. Tyto nejznámější snímky označil Aigner jako své nejslavnější a údajně také Einstein si tyto fotograie oblíbil.
Práce Lucien Aigner jsou zahrnuty do velkých muzejních sbírek včetně institucí jako jsou Metropolitan Museum of Art, Museum of Modern Art, Smithsonian, Mezinárodní centrum fotografie v New Yorku, Victoria and Albert Museum a Bibliotheque Nationale de France v Paříži.
Byl současníkem Brassaie a Kertésze, slavných fotografů maďarského původu, jako je sám. Aigner pravděpodobně měl vliv na ně a možná také oni ovlivnili jeho.
Lucien byl starším bratrem Etienna, který vlastnil továrnu na módní kožené zboží.


Ladislav Miko

Doc. RNDr. Ladislav Miko, Ph.D. je odborník v oblasti ochrany životního prostředí a od 8. května 2009 ministr životního prostředí České republiky ve Fischerově vládě. Několik let působil jako jako ředitel odboru pro ochranu přírodních zdrojů a biodiverzity Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise.
Vystudoval obory obecná biologie a systematická biologie a ekologie na Univerzitě Karlově v Praze. Před rokem 1989 působil deset let v zoologickém ústavu Slovenské akademie věd.
V 90. letech 20. století pracoval devět let v České inspekce životního prostředí v pozici zástupce ředitele. V letech 2002 až 2005 byl náměstkem ministra životního prostředí pro oblast ochrany přírody, kde se výrazně podílel na vytvoření ochranných oblastí v rámci evropského programu Natura 2000 a na nové koncepci národního parku Šumava. Od roku 2005 vede odbor ochrany přírodních zdrojů Generální ředitelství pro životní prostředí Evropské komise. V roce 2009 získal titul docent na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.
V dubnu 2009 byl navržen Stranou zelených jako kandidát na ministra životního prostředí do úřednické vlády Jana Fischera. K jeho nominaci se odmítavě postavil předseda ČSSD Jiří Paroubek, který o Mikovi údajně „dostal zprávy“, že zrovna nemá porozumění pro potřeby výstavby liniových i jiných staveb. Mikovy aktivity v období, kdy pracoval na Ministerstvu životního prostředí, směřovaly například k přehodnocení trasy severozápadní části vnějšího silničního okruhu okolo Prahy - tzv. Pražského okruhu. 8. května 2009 jej prezident Václav Klaus jmenoval ministrem v úřednickém kabinetu premiéra Jana Fischera.


Píseň o Cidovi

Píseň o Cidovi je španělský hrdinský epos, předávaný ústně, jehož první literární verze se objevuje kolem roku 1140. Jde o nejstarší dochované dílo španělské literatury.
Toto středověké dílo nás zavádí do časů Rodriga Díaze z Vívaru, nazývaného Cid, který se nepohodne se svým králem Alfonsem a musí proto odjet ze země, aniž by si s sebou mohl vzít svou rodinu. Cid se v cizině proslaví především svými úspěšnými boji na Maury, a dokonce se mu podaří dobýt i proslulou Valencii. Následně posílá králi dary a prosí jej, aby mohla jeho žena a dcery přijet za ním. Král tomu svoluje. Několik následujících let jsou ve znamení úspěšných Cidových bojů a čím dál větší radosti krále. V době, když jsou Cidovy dcery dostatečně staré, o ně požádají infanti carriónští. Cid jim na přání krále vyhoví a ve Valencii se koná dvojitá velká svatba. Infanti jsou však zrádní muži a neváhají si přivlastňovat činy jiných mužů, aby získali větší slávu. Jejich nenávist vůči Cidovi vzrůstá a jednoho dne požádají, zda by si mohli své manželky odvést na svá panství. Dostávají Cidův věrný souhlas, neváží si však pohostinství svého tchána, pokusí se zradit Cidova významného spojence a nakonec skoro ubíjí jeho dcery k smrti. Ženám se naštěstí podaří přežít. Cid je strašlivě rozezlen a domáhá spravedlnosti před samotným králem. Rozhodnutím dona Alfonsa je to, že výsledek sporu určí souboj. V bitvě vyhrává Cid a jeho družina, infanti s ostudou odtáhnou na svá panství a již nemohou nikomu škodit. O Cidovy dcery tentokrát požádají španělští princové s tím, že je budou věrně ctít a navždy chránit. Cid vyhraje ještě mnoho bitev a jeho jméno se navždy zapíše do španělských dějin.
„Co jsem vám udělal infanti, carriónští bratři? Ať žertem nebo vážně, kdy jsem vás slovem zranil? Hned to zde napravím, dá-li sněm dobrozdání. Proč látku mého srdce jste mi tak rozsápali. Dal jsem vám svoje dcery, když jste se domů brali, s velkými poctami a též s bohatstvím značným. Když jste mé dcery nechtěli, vy dva prašiví zrádci , proč jste je nenechali v domovské Valencii. Proč jste … Jestli mi neodpovíte, ať sněm se o tom radí!“


Jan František Händl

Jan František Händl byl český římskokatolický kněz a barokní malíř.
Händl působil v Manětíně nejprve jako kaplan na zámku Lažanských z Bukové. Byl malířem samoukem, ale při prvním pobytu Petra Brandla v Manětíně se u něj přiučil. Po smrti faráře Václava Alexiuse Pleschnera v roce 1921 se Händl stal farářem a za jeho působení byla fara povýšena na děkanství. Děkan Händl zemřel na jaře 1751 na zanícení krku a byl pochován ve vlastní hrobce, kterou si nechal sám udělat v předsíňce děkanského kostela. V roce 1932 byla hrobka otevřena, ale byla prázdná.
V roce 1730 namaloval Händl oltářní obraz sv. Rodiny pro špitální kapli sv. Josefa. V roce 1738 namaloval pro manětínský děkanský kostel sv. Jana Křtitele dva obrazy Přátelství Kristovo a Ukřižovaný, které jsou umístěné na bočních oltářích nad rakvemi světic Justiny a Inocencie. V letech 1742, 1744 a 1745 namaloval Händl sérii obrazů pro manětínský hřbitovní kostel sv. Barbory: Máří Magdalena, Navštívení P. Marie, Sv. Vavřinec a Sv. Tadeáš. O pět let později k nim připojil ještě obraz Sv. Václava. Pro kostel sv. Petra a Pavla v Křečově namaloval v roce 1750 oltářní obraz Sv. Petra a Pavla, v kostele je ještě druhý nedatovaný Händlův obraz Sv. Morsina.
Jan František Händl je vyobrazen na obraze ze souboru portrétů zámeckého služebnictva a úřednictva Václava Dvořáka.


Hilbertovy problémy

Seznam 23 takzvaných Hilbertových problémů předložil David Hilbert v roce 1900 ve své přednášce Problémy matematiky na 2. mezinárodním kongresu matematiků v Paříži. Tyto problémy představovaly největší tehdy nevyřešené matematické problémy. Velká část těchto problémů je již dnes vyřešena, přičemž jejich řešení významně ovlivnilo matematiku 20. století.


Koncentrační tábor Sachsenhausen

Vstupní brana do táboraKoncentrační tábor Sachsenhausen byl založen v září 1936. Nacházel se v severním Německu asi 25 km od Berlína. Tábor byl určen pro 10 000 vězňů, obsazenost však vystoupala až na 45 000 osob. Celkově táborem prošlo 140 000 registrovaných vězňů, avšak jsou dohady, že táborem prošlo až 200 000 zajatců, z nichž 30 000 přišlo o život. Sachsenhausen patřil k těm největším koncentračním táborům a měl 61 pobočných táborů. Sachsenhausen byl osvobozen sovětskou armádou v dubnu 1945. V táboře se nacházeli i prominentní vězni jako např. Kurt von Schuschnigg nebo Fritz Thyssen.


Antonín Pištěcký

Antonín Pištěcký je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým BK Ústí nad Labem. Hraje na pozici křídla. Je vysoký 197 cm, váží 92 kg.
Pochází z Velkého Března,malinké a líbezné vesničky kousek od Ústí nad Labem. Zde byl každoročně jmenován nejvyšším občanem obce a získal mnohá další ocenění.I jeho zásluhou zná Velké Březno celý svět!


Haploskupina B

Haploskupina B vznikla před zhruba 50 000 lety na území Asie. Její předchůdkyní byla haploskupina R.
Haploskupina B se vyskytuje na území celé Asie. Její podskupina B2 je jednou z pěti haploskupin nalezených mezi původními obyvateli amerického kontinentu.
Přestože modely migrace obyvatel na území amerického kontinentu považují za původce migrace obyvatele Sibiře, je překvapivé, že haploskupina B je jedinou haploskupinou původních Američanů, která se nenachází zároveň u současné severosibiřské populace. Byla však nalezena v jižních oblastech Sibiře, a to mezi Tuvany, Altaji a Burjaty. Tato haploskupina se dále vyskytuje u Mongolů, Tibeťanů, Korejců, Japonců, obyvatel Střední Číny, Tajwanu, Indonésie, Polynésie a Mikronésie.
Bryan Sykes použil ve své knize Sedm dcer Eviných pro zakladatelku haploskupiny B jméno Ina.


Napoleon III.

Charles Louis Napoleon Bonaparte byl synem krále Ludvíka Bonaparta a královny Hortensie de Beauharnais; oba byli monarchové Holandského království. Stal se prvním prezidentem Francie a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté co byl zajat v prusko-francouzské válce.
Po druhém pádu císařství se Napoleonovci rozprchli na všechny strany. Královna Hortensie se svým synem se odebrala do vyhnanství nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, kde její syn navštěvoval gymnasium, a konečně do Arenenberga, kde se pravidelně zdržovala. Když roku 1831 vypuklo v Romagni povstání proti papežovu světskému panství, Ludvík Napoleon se ho účastnil se svým starším bratrem, který při tomo pokusu zemřel osypkami. Povstání bylo zakročením rakouského vojska udušeno a princ Ludvík Napoleon jen po mnohém dobrodružství zachránil se do Švýcarska. Zde se po několik let choval tiše, obíraje se vojenskými a politickými studiemi, jichž výsledek byl spis: Considérations politiques et militaires sur la Suisse a Manuel sur l'artillerie.
V jeho životě nastal důležitý obrat, když roku 1832 zemřel Napoleon II., vévoda zákupský, syn Napoleona I., a on se jeho smrtí stal hlavou rodu Bonapartů. Tehdy vydal spis Reveries politiques, v němž vládu císařskou prohlašuje za ideál státní soustavy. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orléanského ve Francii, zosnoval roku 1836 štrasburské spiknutí, které se však nezdařilo a on sám byl jat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa byl pouze vypověděn do Ameriky. Když se doslechl o matčině nemoci, vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října 1837 se zdržoval na Arenenberce, až vláda francouzská žádala za jeho vyhoštění. Aby ušetřil pohostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí.
Odebral se do Spojeného království a vydal tam roku 1839 spis Idées Napoléoniennes, v němž své politické názory rozvedl. Když král Ludvík Filip pokládal své panství za upevněné, požádal anglickou vládu o vydání ostatků Napoleona I.; anglická vláda ochotně vyhověla této žádosti, když se mohla zbavit slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Princ joinvillský se vypravil na ostrov Svaté Heleny, aby přivezl do Francie tělo Napoleonovo, aby podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského.
Oživením Napoleonských tradic byl Ludvík Napoleon uveden v blud, že jsou Francouzi přesycení orleánskou vládou a že celá Francie očekává jeho příchod, aby ji mohla ze sebe svrhnout. Některé kroky vysoké diplomacie si vykládal za její souhlas, ale většinou nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily francouzské vládě nesnáze a odvrátily pozornost její od otázky východní. Proto si najal loď, přistál se svými věrnými 6. srpna 1840 u břehu francouzského poblíž Boulogně a pokusil se ho překvapením zmocnit. Když se však nikdo nehýbal, dal se na útěk, byl však jat a jako vězeň přiveden do Paříže.
Komora pairů ho odsoudila 6. října k doživotnímu vězení v pevnosti v Hamu. Před soudem nevedl si jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře Napoleona I. Největší trest, který ho stihl, byl, že se stal v očích francouzské veřejnosti směšným. V Hamu strávil pět let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel spoluviník jeho lékař Conneau.
Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímati, když se mu podařilo 25. května 1846 v zednickém oděvu oklamat stráže a uprchnouti z vězení. Opět se odebral do Anglie, která mu ochotně poskytla přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že je Prozřetelností vyvolen k věcem velikým. Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Bourbonům, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí.
Prozatímní vláda dala mu pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl jí bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do sněmu ústavodárného zvolen byl za poslance. Při verifikaci voleb se prozatímní vláda ssnažila, aby jeho volba byla zrušena, ale sněm ji velikou většinou uznal za platnou. Nechtěl proti sobě popudit prozatímní vládu, a proto se zřekl mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu třídy zámožné, které si přály pokoj a pořádek, i dělnické, které chtěly míti výdělek, což bylo při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády dohromady nemožné. Po zrušení národních dílen vypuklo dne 23. června v Paříži povstání, které bylo po velkém krveprolití a s vypětím všech vojenských sil udušeno. Tato bouře připravila Cavaignacovu vládu o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nebyl zvolen ani jediný vládní kandidát, zato Ludvík Napoleon byl zvolen ve čtyřech departementech.
Byl zvolen prezidentem druhé francouzské republiky a následně císařem, panoval jako Napoleon III.. Situace s číslovkou za jménem se podobá případu Ludvíka XVIII. francouzského. Napoleon III. nastupuje jako následník Napoleona II., který vlastně nikdy nepanoval.
Dva roky po volbě prezidenta však Bonaparte druhou republiku svrhl a chopil se moci jako diktátor. O rok později byl prohlášen císařem a vzniklo druhé francouzské císařství. Od téhož roku začali být političtí vězni a zločinci přepravováni na známé Ďábelské ostrovy nebo v mírnějších případech do Nové Kaledonie. Dne 28. dubna 1855 byl na Napoleona III. spáchán atentát, který však císař přežil.
Napoleonův útok na Rusko s požadavky na vliv v Osmanské říši vedly k úspěšné účasti Francie v krymské válce. V roce 1858 schválil vyslání námořní expedice s cílem potrestat Vietnam a přinutit vietnamský dvůr přijmout přítomnost Francouzů v zemi. 14. ledna 1858 Napoleon unikl dalšímu pokusu o atentát. V květnu až červenci 1859 byl francouzský zásah příčinou porážky Rakouska v Itálii. Ale zásah do Mexika skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I., Francií instalovaného a podporovaného. Vliv Francie dále ohrožovalo pruské drtivé vítězství nad Rakouskem v červnu – srpnu 1866.
Důležitým počinem za vlády Napoleona III. byla přestavba Paříže. Cílem bylo snížit schopnost revolucionářů vést v úzkých uličkách staré Paříže odpor proti vládě. Velké části města byly zbourány a staré spletité ulice byly nahrazeny mnoha širokými třídami, což umožnilo použití děl i ve městě. Přestavba Paříže se uskutečnila pod vedením barona Haussmanna, prefekta departementu Seine v letech 1853–1870).
Napoleon III. inicioval také výstavbu železniční sítě. Její podoba však byla velmi neefektivní, neboť všechny dráhy směřovaly do Paříže. Existovalo tedy spojení mezi Paříži a Lyonem, Caen a Marseilles, ale tato města navzájem spojena nebyla. Tak například při cestě z Marseilles do Bordeaux bylo nutné jet přes Paříž. Tato vlastnost potlačovala ekonomický přínos železnice. Také francouzská armáda byla podobně těžkopádně organizovaná a byla méně efektivní než mnohem rozumněji organizovaná armáda pruská.
Doufaje, že dosáhne vojenské slávy podobně jako jeho strýc a přinucen k tomu diplomacií německého kancléře Otto von Bismarcka, rozpoutal Napoleon roku 1870 francouzsko-pruskou válku. Tato válka se ukázala pro Francii katastrofální. Vyhraná válka pomohla Německu sjednotit se a vytvořit Německé císařství. V bitvě o Sedan byl císař zajat a sesazen o dva dny později v Paříži silami třetí republiky. Zemřel v exilu v Anglii 9. ledna 1873.
Jeho ženou byla císařovna Evženie, španělská šlechtična se skotským a španělským původem. Napoleon III. měl jednoho syna, Eugena Bonaparta.
Je pohřben v Císařské kryptě u opatství svatého Michaela, Farnborough, Hampshire, Anglie.


Messier 61

M 61 je spirální galaxie v souhvězdí Panna, kterou objevil Barnabáš Oriani z Milána, 5. května 1779 při příležitosti sledování komety 1779 Bode. Messsier pozoroval tento objekt také, avšak považoval jej rovněž za kometu a až 11. května zjistil, že je stacionární.
Jména a označení v katalozích: M 61, PGC 40001, NGC 4303, UGC 7420, MCG 1-32-22, IRAS12194+0444, ZWG 42.45, GC 2878, h 1202, H I.139. Oriani,


Seznam planetek 47501-47750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Nominativ

Nominativ je mluvnický pád vyjadřující základní, slovníkový tvar skloňovaného jména.
V mnoha jazycích včetně češtiny se nominativ označuje jako 1. pád.
a také větný člen, který se s podmětem shoduje, tj.:
Kromě toho se nominativ používá tam, kde vyjadřuje název něčeho přívlastkem, který se v ostatních pádech s určovaných jménem v pádě neshoduje. Takto užitému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací.
Nominativ se vyskytuje také v jednočlenných větách jmenných, zejména pak v nápisech, nadpisech a titulech.


Balkánská dohoda

Balkanská dohoda nebo také Balkánský pakt byla dohoda podepsaná Řeckem, Tureckem, Rumunskem a Jugoslávií v roce 1934, zaměřená na udržení geopolitického statusu quo v regionu po první světové válce. Signatáři souhlasili s odložením veškerých svých vzájemných sporných teritoriálních nároků. Ostatním národům v regionu, Itálii, Albánii, Bulharsku, Maďarsku a Sovětskému svazu, jež byly zapojeny v související diplomacii, dokument nebylo dovoleno podepsat. Nesignatáři byli většinou ty státy, jejichž vlády zamýšlely obsadit území některých členských států. Balkánská dohoda pomohla zajistit mír mezi Tureckem a nezávislými zeměmi v jihovýchodní Evropě, které vznikly z částí Osmanská říše, nejdůležitěji s Řeckem. Během druhé světové války však zkrachovala na regionálních intrikách podporovaných vojenskými intervencemi mocností – především Německa, Británie a Sovětského svazu.


Maurice Merleau-Ponty

Maurice Merleau-Ponty byl francouzský fenomenologický filosof, přítel a spolupracovník J.-P. Sartra. Zabýval se fenomenologií tělesnosti a vnímání, ale také psychologií a výchovou.
Po maturitě v Paříži studoval Merleau-Ponty filosofii v letech 1926-1930 na École Normale Supérieure společně se Sartrem a od roku 1930 vyučoval na různých gymnáziích. Už za studií se seznámil s J. Patočkou, s nímž si pak až do smrti dopisoval. Roku 1945 získal doktorát za knihy La structure du comportement a Phénomenologie de la perception a spolu se Sartrem založil významný časopis Les temps modernes, který až do smrti redigoval. V letech 1945-1948 přednášel filosofii na univerzitě v Lyonu a v letech 1949-1952 byl profesorem dětské psychologie a pedagogiky na Sorbonně. V r. 1952 byl povolán na College de France jako vůbec nejmladší profesor této prestižní školy a přednášel tam až do své předčasné smrti.
Jeho první díla La structure du comportement a Phénomenologie de la perception tvoří mezníky fenomenologie a jsou intenzivním vyrovnáním se s Husserlem a Heideggerem. Merleau-Ponty totiž zdůraznil význam lidské tělesnosti, která není jen okolností, nýbrž podstatnou a určující podmínkou lidského bytí. S tím u Merleau-Pontyho souvisí i širší záběr v oblasti speciálních věd. Konfrontace s teorií vědomí, provedená v těchto dílech pomocí pojmu struktury, spojuje Merleau-Pontyho jak s pozdějším strukturalismem, tak i s existencialismem Sartrovým.
Ve své politické filosofii Merleau-Ponty nejprve vystupoval jako marxistický teoretik dějin, měl však výhradyi ke stalinismu a k nároku komunistické strany na vedoucí postavení. V r. 1955 však v knize Les aventures de la dialectique odhalil kořeny komunistického totalitarismu v marxistické filosofii, přičemž napadl i postoje Sartrovy, což vedlo k definitivní roztržce mezi nimi.
Už ve své nástupní přednášce Chvála filosofie, přednesené na College de France v lednu 1953, obrátil pozornost na nové cesty strukturální lingvistiky, etnologie a Freudovy psychoanalýzy, v nichž spatřoval možnost znovuoživení jednoty filosofie a dějin, což bylo jeho hlavním záměrem. Nové východisko obohacené o tyto speciální vědy, které Merleau-Ponty hledal ve svých přednáškách na Collége de France, již nemohl v plné míře uplatnit.
Dílo Viditelné a neviditelné, uveřejněné tři roky po jeho smrti, chce proniknout za rovinu analýzy strukturování světa, tak jak je konstituováno vědomím, a pokouší se chápat samotný poměr viditelného a neviditelného jako to, co zakládá strukturní souvislost světa – tedy v ontologické rovině.


Netopýři

Netopýři jsou podřádem savců z řádu letouni. Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinuvší se z předních končetin. Díky nim jsou netopýři jedinými savci, kteří dokážou létat – létající veverky, vakoveverky a plachtící kuskusovití mohou pouze klouzat určitou vzdálenost. Jsou to akrobati, létají rychlostí až 55km/h.
Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami.
Většina netopýrů je aktivní v noci nebo za soumraku. Oči většiny druhů jsou sice malé a špatně vyvinuté, ale netopýři s nimi vidí, především na vzdálenost přesahující schopnost echolokace. Mají schopnost tzv. utajené březosti - mají schopnost pozastavit vývoj plodu a odložit jeho porod i vývoj na příznivější období.
Netopýři vytváří ultrazvukové vlny o kmitočtu od 14 000 do 100 000 hertzů a vypouští je z nosu nebo otevřených úst.
Všechny druhy našich netopýrů jsou chráněné, některé až kriticky ohrožené. Příčinou je:
Netopýrům můžeme jim pomoci i na vlastní zahradě:. Důležité je:


Eugene Ivanov

Narodil se na Sibiři. Od r. 1998 žije v Praze.
== Dílo == Ve své tvorbě je velmi inspirován Marcem Chagallem, Lyonelem Feiningerem a Pieterem Breughelem, dále Vladimirem Vysockým a skupinou Akvárium. Spojuje krajinní realismus a motivy staré Prahy s expresionismem, suprematismem a kubismem.


INS Vikramaditya

INS Vikramaditya bude letadlová loď indických námořních sil, která byla původně ve službách Sovětského svazu a později Ruska pod jménem Admirál Gorškov. Jedná se o loď z třídy Kijev. Do služby by měla po modernizaci vstoupit v roce 2008.
Admirál Gorškov byla letadlová loď sovětských a později ruských námořních sil. Jednalo se o poslední loď z třídy Kijev. Práce na ní byly zahájeny v prosinci 1978, na vodu byla spuštěna v 17. dubna 1982 a do služby byla předána v lednu 1987. Původní jméno bylo Baku po městě v nynějším Ázerbájdžánu. Po rozpadu Sovětského svazu se tedy loď přejmenovala na Admirál Gorškov po Sergeji Gorškovi, což byl šéf sovětských námořních sil za dob studené války.
V roce 1994 došlo v kotelně k výbuchu, který loď poškodil. Loď byla ukotvena v doku kvůli opravě celý rok a do služby se tak vrátila až v roce 1995. O rok později vyřazena a nabídnuta k prodeji. Teprve 20. ledna 2004 podepsali Rusko a Indie smlouvu o prodeji. Předpokládá se, že se loď stane součástí indických námořních sil v roce 2008 jako INS Vikramaditya.
Po dlouhém handrkování o prodeji lodi Admirál Goškov mezi Ruskem a Indii, byl obchod v roce 2004 uzavřen a loď podrobena rozsáhlým opravám. INS Vikramaditya je v řadách Indického námořnictva náhradou za starší letadlovou loď INS Viraat. Indická vláda na opravu a modernizaci lodi uvolnila částku 800 milionů dolarů. Z přední paluby mají být odstraněny všechny staré zbraňové systémy, čímž by se loď změnila hybridu letadlové lodi a křižníku v čistou letadlovou loď. Také by měla být upravena pro provoz letounů Mig-29K a Sea Harrier. Součástí kontraktu je i dodání 30 kusů letounů Mig-29K, šesti vrtulníků Kamov Ka-31 Helix, torpéda, dělostřelecké a raketové systémy v hodnotě dalších 700 milionů dolarů. Loď bude operovat systémem STOBAR, vhodným pro její stíhače. Letouny tedy budou startovat pomocí skokanského můstku na přídi a přistávat s použitím záchytného háku.
Slovo Vikramaditya znamená v sanskrtu „všemohoucí“ a toto slovo se stalo i titulem několika významných indických panovníků.


Rehefeld-Zaunhaus

Rehefeld-Zaunhaus je místní část saského města Altenberg, ležící na hřebeni Krušných hor mezi obcemi Hermsdorf a Altenberg.
Obec se rozkládá v nadmořské výšce mezi 650 a 845 m a je považována za nejchladnější místo v Sasku, s nejspolehlivějším výskytem sněhu ve východních Krušných horách. V západní části obce se nachází silniční hraniční přechod Neurehefeld. Do roku 1972 existovala ještě zastávka Hermsdorf-Rehefeld na železniční trati Nossen–Moldava. Horské louky této obce jsou pramennou oblastí potoka Wilde Weißeritz.
Rehefeld sousedí s obcemi Altenberg, Zinnwald, Hermsdorf, Seyde, Schmiedeberg a Schellerhau. Na české straně je to Moldava a Cínovec.
Nejstarší částí obce je Zaunhaus. V roce 1550 je doložena myslivna a o něco později další tři domy. V roce 1557 byl postaven mlýn. Vlastní obec Rehefeld byla založena později pod jménem Sorgenfrey. Jistý „vrchní náplavní mistr“ Heinrich von Römer koupil v roce 1606 mlýn a poplužní dvůr Sorgenfrey. Později se na mýtině poblíž poplužního dvora usadili dřevorubci. Zdejší lovecký zámeček darovala v roce 1869 k vánocům korunní princezna Carola von Sachsen svému manželovi, korunnímu princi Albertovi Saskému. Neurehefeld, který leží v části zvané Hemmschuh, vznikl po roce 1683 kolem budovy, kde sídlili ozbrojení průvodci na důležité staré poštovní cestě Freiberg - Teplice, vedoucí z Hermsdorfu pralesem.
Na území obce je rozvětvená síť turistických stezek s geologicko-mineralogickými zajímavostmi a také tudy prochází mezinárodní dálková trasa Eisenach – Budapešť. V zimě je návštěvníkům k dispozici vlek pro lyžaře a sáňkaře. Přírodní rezervace „Hemmschuh“ představuje zajímavý biotop.


Kaple Scrovegni

Kaple rodiny Scrovegni v Padově je známá především cyklem fresek z počátku 14. století, jejichž autorem je Giotto di Bondone. Fresky jsou považovány za jeden z vrcholů jak Giottova, tak celého západního malířství.
Kapli dal postavit Arrigo degli Scrovegni, aby smyl hříchy svého otce, známého lichváře Reginaldo degli Scrovegni. 23. března 1305 byla kaple zasvěcena Panně Marii milosrdné.
Giotto dokončil freskovou výzdobu koncem roku 1305 či na počátku následujícího roku. Zatímco vnější fasáda je velmi skromná, nádhera výzdoby je ohromující a ve své době vzbudila dokonce nesouhlas okolních poustevníků. Loď má válcovou klenbu a je zakončena presbyteriem s žebrovou klenbou. Stěny jsou hladké, a veškerá výzdoba tak byla na malíři.
36 fresek na bočních stěnách zobrazuje výjevy ze života sv. Jáchyma a sv. Anny, Panny Marie a Ježíše Krista až do Zmrtvýchvstání. Nad vchodem je umístěna scéna Posledního soudu. Fresky mají také zajímavé astronomické souvislosti: jako předloha Betlémské hvězdy na vyobrazení klanění Tří králů zřejmě sloužila Halleyova kometa, pozorovaná roku 1301.


První internacionála

První internacionála byla nadnárodní organizací socialistických stran a dělnických svazů založená roku 1864. U jejího zrodu stáli marxisté a anarchisté. V 1. internacionále byli zastoupeno velmi málo marxistů a mnoho proudhnonistů. Členové internacionály se aktivně účastnili povstání Pařížské komuny. Svou činnost internacionála ukončila kvůli neshodám marxistů a anarchistů v roce 1876.
Po porážce Pařížské komuny v roce 1871, Bakunin charakterizoval Marxovy ideje jako autoritářské a předpověděl, že pokud by marxistická strana dostala k moci, její lídři by nakonec byli tak špatní jako vládnoucí třída proti které bojovali. V roce 1872 na haagském kongresu konflikt v první internacionále vyvrcholil rozdělením na dvě skupiny. Tento střet je často charakterizován jako začátek dlouhotrvajícího konfliktu mezi anarchisty a marxisty. Od té doby měly anarchistické a marxistické směry socialismu odlišnou organizaci včetně soupeřících internacionál.
V roce 1872 se pak internacionála přemísťuje do New Yorku. Je rozpuštěna 4 roky nato na filadelfském kongresu. Pokusy o oživení organizace se v dalších pěti letech selhaly. Nicméně byla v roce 1889 založena Druhá internacionála jako její nástupkyně. Mezitím anarchisté nadále domnívali, že byli nespravedlivě vyhoštěni z internacionály a 15.-16. září 1872 se koná nový kongres v Saint-Imier. Později, poté co obě soupeřící internacionály zhroutí, se anarchosyndikalisté rozhodují znovuobnovit 1. internacionálu na kongresu v Berlíně roku 1922 jako Mezinárodní dělnickou asociaci.


Cesta pozpátku do Anglie a Skotska

Cesta pozpátku do Anglie a Skotska je v podstatě románová prvotina francouzského spisovatele Julesa Verna, kterou Verne napsal v zimním období let 1859-1860. Kniha však za jeho života nikdy nevyšla. Poté, co její vydání nakladatel Hetzel roku 1862 odmítl, uložil Verne rukopis do archivu, kde zůstal téměř 130 let zapomenut. Příběh se tak dočkal svého prvního knižního vydání až po svém „znovuobjevení“ roku 1989.
Obsahem knihy, která nemá prakticky žádnou zápletku, je popis cesty, kterou Jules Verne a jeho přítel podnikli roku 1859 do Velké Británie. Oba naši přátelé získali možnost dostat se zdarma nákladní lodí ze Saint-Nazaire do Liverpoolu. Cesta na sever však pro ně začala jaksi „pozpátku“, tj. jižním směrem, neboť v Saint-Nazaire se dozvěděli, že jejich loď ve skutečnosti přistane v Bordeaux. Díky tomu se dostali do Liverpoolu se sedmnáctidenním zpožděním, takže na celou návštěvu Skotska jim zbyl pouhý týden. Po návštěvě Glasgow, jezera Loch Lomond a okolí města Stirling skončila jejich cesta v Edinburghu. Odtud pak jeli nočním vlakem do Londýna. Z Londýna pak odjeli do přístavu Newhaven a odtud lodí přes kanál La Manche do Dieppe ve Francii.
Přestože nakladatel Hetzel knihu odmítl s odůvodněním, že příběh „ještě nedosáhl úrovně vědeckého románu, který hodlá vydávat“, nese kniha již znaky celého dalšího Vernova díla. Vyprávění překypuje barvitostí a vtipnými postřehy o osobních i kolektivních zvyklosech, stolování, cenách, ošacení a společenských mravech viktoriánské Anglie a přináší přehled základních vědomostí z historie, architektury a literatury Skotska. Spíše než o román tak jde o romantický cestopis, ve kterém je ale navíc všudypřítomné jemně ironické konstatování, že podobní cestovatelé „ke všemu jen letem světem přičichnou“, ale ve skutečnosti si toho z cesty příliš mnoho neodnesou. Kniha pak končí Vernovým naučením, že ve skutečnosti cesta začíná až po návratu, protože průvodcem cestovatelů je pak jejich fantazie a oni pak cestují ve vzpomínkách.


Hyperon

Ve fyzice částic je hyperon elementární částice, která je baryonem s nenulovou podivností, ale s nulovou vůní a nulovou krásou.
Všechny hyperony jsou fermiony. To znamená, že mají poloviční spin a řídí se Fermi-Diracovým rozdělením. Všechny interagují silnými interakcemi, což je řadí k hadronům. Jsou složeny se tří lehkých kvarků, z nichž nejméně jeden je podivný kvark, čímž je řadí mezi metastabilní baryony. Hyperony se rozpadají, ať přímo či nepřímo, na proton nebo neutron a jeden nebo více mesonů v čase 10-10 to 10-8 sekundy. Jestliže se hyperon rozpadne na neutron, rozpad dále pokračuje na proton. Jsou klasifikované pomocí kvarkového modelu.
Hyperon ?- má podivnost rovnu -3, což umožňuje vícenásobný slabý rozpad se změnou vůně, ukončený vznikem protonu či neutronu. Takový třístupňový rozpad byl objeven při pokusech s kosmickým zářením, ale nebyl dosud zaznamenám ?- hyperon vytvořený v urychlovač částic, což by potvrdilo Murray Gell-Mannův SU model.
První výzkum hyperonu byl proveden roku 1950 a podnítil fyziky k vytvoření klasifikace částic. V dnešní době, výzkumy v této oblasti prováděny na mnoha zařízeních po celém světě včetně CERNu, Fermilabu, SLACu, JLABu, Brookhavenské národní laboratoři, KEKu a jinde. Oblastmi fyzikálního výzkumu jsou porušení CP symetrie, měření spinu, studie excitovaných stavů a objevy dalších exotických částic, takových jako pentakvarky.


Veselíčko

Veselíčko je obec ležící v okrese Přerov. Má 842 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 1317 ha.


Michail Fjodorovič

Michail I. Fjodorovič Romanov rusky: ?????´? ????????? ????´??? byl— první ruský car z dynastie Romanovců. Zvolen carem byl Zemským soborem 7. února 1613, čímž se uzavřela kapitola ruských dějin zvaná Čas smutku. Syn bojara Fjodora Nikitiče Romanova a šlechtičny Xenie Ivanovny Romanovové. Byl zřejmě bratrancem posledního ruského cara z moskevské větve dynastie Rurikovců, Fjodora I. Ioannoviče.
Za vlády Borise Godunova byli Romanovci v nemilosti. Roku 1600 započalo pátrání na základě udání šlechtice Berteněva, který sloužil jako pokladník Alexandra Romanova — strýce budoucího cara. Berteněv obvinil Romanovce z toho, že v pokladnici přechovávají čarodějné byliny, a že chtějí «překazit» carskou moc. Z deníku tehdejšího polského velvyslance se dočteme, že dne 26. října 1600 oddíl carských střelců podnikl ozbrojený útok na romanovský palác. Bratři Romanovovi byli zatčeni. Synové Nikity Romanoviče, Fjodor, Alexandr, Michail, Ivan a Vasilij, byli ostříháni na mnišský způsob a roku 1601 posláni na Sibiř, kde většina z nich zemřela. V roce 1605 Lžidimitrij I., jenž se snažil dokázat sounáležitost s dynastií Romanovců, nařídil aby byli přivedeni zpět živí členové rodiny. Takto se vrátili Fjodor Nikitič s manželkou Xenií Ivanovnou a dětmi, a Ivan Nikitič. Marta Ivanovna se synem Michailem se usadili nejprve na kostromské votčině Romanovců, v obci Domnino a poté se ukrývali před pronásledováním polsko-litevských ozbrojených oddílů v klásteře svatého Ipatie poblíž Kostromy.
21. února 1613 byl 16-letý Michail Fjodorovič zvolen Zemským soborem za cara a tím se stal zakladatelem rodu carské dynastie Romanovců. Dne 11. července 1613 byl korunován carem v Uspěnském chrámu moskevského kremlu.
Z důvodu nízkého věku nového cara de facto vládla jeho matka Marfa a její příbuzní z bojarského rodu Saltykovců, a v letech 1619 až 1633 — z polského zajetí navrátivší se otec — patriacha Filaret, nositel titulu «Veliký Gosudar». Roku 1625 Michail Fjodorovič přijal titul «Samovládce celé Rusi». Za paralelního panování obou carů státní úředníci psali o Vládci Caru a Nejsvětějším Patriarchovi moskevském a celé Rusi.


Česká literatura v letech 1900-1945

Toto období není sice z hlediska historického příliš dlouhé, ale pro naši zemi bylo velmi bohaté na významné události a literární díla. V letech 1914–1918 proběhla první světová válka jejímž výsledkem byl i rozpad Rakouska-Uherska a vznik československé republiky. Roku 1939 vypukla druhá světová válka, která trvala až do r. 1945.
První světová válka znamenala rozpad tehdejšího světa, vliv církve se ještě snížil, rozpadly se tradiční hodnoty. Vzniklo mnoho nových státních útvarů, jiné zanikly. Nastal rozvoj demokracie, ale zároveň se začala postupně prosazovat i totalitní hnutí. Objevuje se i velmi silné pacifistické hnutí, ke kterému se hlásila především levice. Lidé do poválečného období vkládali naděje, že se již podobný konflikt nikdy nebude opakovat, že s prudkým rozvojem průmyslu bude stoupat i životní úroveň. Zároveň se objevoval i strach, že tomu tak nebude.
Naděje vzala částečně lidem i spisovatelům hospodářská krize ve 30. letech, nástup fašismu a později samozřejmě 2. světová válka.
Je pochopitelné, že tato doba se úzce prolíná s dobou poválečnou, ale i s koncem minulého století, neboť v tomto období ještě tvořil např. Alois Jirásek a mnozí další.
V tomto období vzniklo několik filosofických proudů které ovlivnily literaturu:
V této době se stále častěji a výrazněji začínají do literatury prosazovat nové prvky: Sci-fi, fantasy, dobrodružná literatura, červená knihovna, …
Tyto události se samozřejmě promítly do české literatury. Dalším prvkem, který výrazně ovlivnil literaturu byl prudký rozvoj gramotnosti a vzdělanosti vůbec – to zvýšilo poptávku po literatuře a spolu s rozvojem techniky tak umožnil pokles ceny knih i časopisů. Se stoupajícím počtem čtenářů došlo ke zvýšení svobody a nezávislosti autora, což vedlo k souběžnému uvolňování konvencí a volání po ještě větší svobodě. Nedošlo sice k úplnému zrušení cenzury, ale došlo k jejímu radikálnímu omezení, po roce 1938 byla cenzura velmi přísná.
V tomto období česká literatura velmi rychle reaguje na světovou a v některých ji dokonce určuje směr.
Počátkem tohoto období pronikly do naší literatury nové myšlenky, které se postupně prosadily v celé evropské literatuře a které zásadním způsobem ovlivnily nejen literaturu, ale i další druhy umění a ve svých důsledcích i naše tzv. „západní“ myšlení. Tím byl započat nový styl literatury. Literatura a umění se přestaly rozvíjet jednostranně, do této doby lze říci, že v daném období všichni umělci tvořili v jednom, nebo ve dvou stylech.
Přelom století lze z těchto důvodů vnímat jako významný předěl nejen české literatury. Umělci se postupně rozcházeli s vládnoucí vrstvou, odmítali hodnoty a ideály minulosti a stavěli se kriticky k současnosti. To vedlo k jejich kritickým postojům nejen k denní realitě, ale i ke společnosti. Jejich kritický postoj k minulosti přerostl v jakýsi boj proti českému realismu, u kterého odsuzují celé jeho dílo – tento krok bývá vnímán jako chyba, ale až na pár výjimek, s nimi lze souhlasit.
Snažili se na svět dívat novýma očima, kromě několika u nás tolik populárních témat, se objevují nové myšlenky. Spisovatelé bojovali za právo osobnosti prožít život podle individuálních představ, zdůrazňovali svobodu a nezávislost jedince na společnosti a chránili si individuální lidský postoj, naopak kritizovali měšťácký způsob života. Je zajímavé, že tento přístup vedl ve svých důsledcích k jakémusi návratu romantismu.
Dále požadovali právo na svobodné umělecké vyjadřování, je zvláštní, že tyto teorie je často dovedli k idealistickým teoriím. Když se socialismus, za nějž mnozí z nich bojovali chopil moci, drtivá většina jich dále nebojovala za svou svobodu, ale uznávali důvody k omezení této svobody.
Jejich další prioritou bylo právo osobitého vidění světa a jeho prožívání, což vedlo k vyhranění mnoha uměleckých směrů.
Každý směr vyjadřoval určitý životní postoj a filosofický názor. Drtivá většina básníků a spisovatelů prošla během svého vývoje několika styly, proto je většinou nelze jednoznačně zařadit. Většina směrů, této doby, pocházela z Francie, Itálie a Španělska, jejich trvání lze často vymezit relativně krátkým obdobím. Mnoho básníků četlo francouzskou literaturu a velká část jich i překládala, tak se tato literatura dostala do Československa.
Tyto cíle samozřejmě nutně musely vést k rozchodu s politikou a státní mocí, k vyvrcholení tohoto rozchodu v českých zemích došlo v 90. letech 19. stol., kdy nastoupila nová generace, která vyslovila program negace dosavadních společenských, mravních, ale i uměleckých ideálů. Autory spojoval především rozchod s politikou i dosavadním pojetím umění – r. 1895 vyšel Manifest české moderny.
Tento proces neprobíhal pouze v literatuře, ale v celém umění, u některých směrů byla literatura pouze okrajovou částí.
Česká moderna byla ovlivněna Prokletými básníky, na které navazovali. Česká moderna zahájila svoji činnost symbolismem, který se dostal na velice dobrou úroveň a tím umožnil rozvoj dalších básnických směrů. Prakticky souběžně se symbolismem se do českých zemí dostal impresionismus, který pomohl uměleckému rozvoji další části české poezie. Obě tato hnutí působila prakticky ve stejné době, docházelo k vzájemnému ovlivnění a o tvorbě v českých zemích lze tvrdit, že žádný z autorů nebyl vyhraněným umělcem daného směru, navíc velká část z těchto umělců byla nepřímo ovlivněna předchozí generací a tehdejší snahou o vznik Československa.
Na základě výše zmíněného Manifestu došlo ke vzniku tzv. Generace anarchistických buřičů, tito lidé netvořili na rozdíl od již zmíněných hnutí nějakou skupinu, která by dávala odpovědi na tehdejší problémy. Jednalo se o velice volné uskupení, které vzniklo kolem S. K. Neumanna a časopisu Nový kult. Pravděpodobně ani netušili, že by takto mohli být nazýváni, jedná se o to, že část jejich sbírek je prakticky nezařaditelná do nějakého směru a tak na základě podobnosti části jejich tvorby byly uměle zařazeni do této skupiny, to však neznamená, že by se neznali, nebo že by spolu nespolupracovali. Tito lidé se v danou dobu buďto přímo hlásili k anarchii nebo jejich tvorba vykazuje s tímto směrem jistou podobnost. Tito spisovatelé tvořili a většinou i sbírky, pro které jsou zařazováni do tohoto směru, vznikaly pro některý zde zmiňovaný směr.
Velmi populární poezií počátkem století byla tzv. Proletářská poezie, která časem přerostla v nový literární směr poetismus, jehož snahou bylo najít pohled na svět, při kterém by byl život krásný.
Další umělecké styly, které vstoupily do literatury byly futurismus a především dadaismus, ten sice v Čechách neměl téměř žádný ohlas, ale umožnil prudký rozvoj surrealismu, který měl na naši literaturu obrovský vliv, dále ovlivnil skupinu spisovatelů seskupených kolem časopisu Devětsil a mj. i tvorbu Osvobozeného divadla.
Krátce po vydání surrealistického manifestu, vznikla i v Praze surrealistická skupina jejími mluvčí se stali Vítězslav Nezval a Karel Teige, tato skupina byla velmi silná. Udržovala kontakty s ostatními surrealistickými skupinami a lze tvrdit, že její význam rozhodně přesáhl hranice tehdejšího Československa. V roce 1938 rozpustil V. Nezval českou surrealistickou skupinu a sám pak opustil surrealistické hnutí. Tato skupina však nezanikla a svým způsobem lze tvrdit, že existuje dodnes.
Dalšími literárně činnými členy byli: Konstantin Biebl, Vítězslav Makovský, Jindřich Štyrský.
Jedná se o umělecký styl, který měl obrovský dopad na německou literaturu, která samozřejmě ovlivňovala i naši literaturu. Expresionismus většinou nebývá řazen mezi modernu, ačkoli je některými prvky moderny ovlivněn.
Jednalo se o spisovatele, kteří psali o legionářích a na rozdíl od Jaroslava Haška viděli v našich legionářích hrdiny. Tento druh literatury byl velmi populární, po roce 1948 byla tato literatura na indexu zakázaných knih.
tj. literatura, která je sice často kritická k nešvarům své doby, ale nenapadala její princip.
Skupina 42 je skupina autorů, jejichž dílo bylo plné úzkosti a o obav z budoucnosti. Jejich tvorba spadá do období těsně před naší kapitulací a poté do doby druhé světové války. Viz také Skupina 42.
Katolická literatura navazovala na katolickou literaturu předchozího období, ačkoli o ní lze říci, že literáti ve většině případech vytvářeli tlak na církev, aby došlo k její modernizaci. Většinu z nich velmi ovlivnil vznik Československa. Jejich díla byla často kritická k masarykovskému či čapkovskému proudu.
Historická beletrie se objevuje především v meziválečném období. Ústředním tématem je historie, inspirace válkou, národem. V 30. letech téma války ustupuje, literatura se vrací ke kladným obdobím českých dějin a rozkvětu národa, tedy k Národnímu obrození, době vlády Karla IV. a Rudolfa II. Objevuje se ale také téma doby temna, kdy se národ cítil bezmocně, a pociťoval represe, důležitá je zde podoba s fašismem, protože v Německu mezitím nastoupil k moci Adolf Hitler.
Vznik republiky provázel malý zájem o divadlo, který se postupně vrátil k normálu.
Avantgardní divadlo se pokusilo vytvořit nové scénické cesty. Vycházelo jednak z kolektivismu, dadaismu a poetismu.
Ve 30. letech založil divadlo D 34, 35, …, 39. Jeho hlavním cílem bylo přiblížit divákovi náročné hry, ale uváděl i díla jako Dobrý voják Švejk, žebrácká opera a realizoval i vlastní hry s aktuální problematikou. V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek války prožil v koncentračním táboře. Po roce 1948 se již nemohl aktivně zapojit.
Velká divadla hrála klasiky, hry Čapka, ale i hry jako žebrácká opera, Strach a bída třetí říše.
V prvním poválečném období se projevoval především positivismus. Zde se projevila tendence vykládat literární dílo pouze z mechanických vnějších vlivů. Tato literatura je prezentována především universitními profesory Jaroslavem Vlčkem a Janem Jakubcem
Mnoho z těchto spisovatelů má velmi blízko k realismu a jsou vlastně jeho pokračováním, jeho dalším vývojem.


Patnáctka

Patnáctka je jednoduchý hlavolam, ve kterém musí hráč přesouváním kamenů uvnitř malé čtvercové krabičky tyto kameny seřadit.
Hlavolam sestává z krabičky, do které se vejde 4×4 čtvercových kamenů, místo jednoho kamene je však volné místo, které umožňuje kameny v krabičce posouvat. Na začátku jsou kameny zamíchány, cílem hry je seřadit je podle na nich napsaných čísel či jiného označení.
Kromě základní verze 4×4 existují také verze o jiné velikosti, např. jednodušší verze 3×3.
V hlavolamu existují pozice, ze kterých není možné se dovolenými tahy dostat do cílové pozice. Sam Loyd nabídnul odměnu $1000 tomu, kdo jako první nabídne řešení jedné z těchto pozic, což vyvolalo ohromný zájem o tuto hru. Tato odměna samozřejmě nikdy nemohla být vyplacena.
Při podrobnější analýze hry se dá snadno prokázat, že existují právě dvě skupiny pozic, které na sebe nelze vzájemně převést povolenými tahy. K důkazu stačí uvědomit si, že parita součtu počtu inverzí v permutaci kamenů s číslem řádku, na kterém je volné místo, je invariantem úlohy, při platných tazích se nemění. To znamená, že stavový prostor úlohy obsahuje dvě třídy ekvivalence, které v grafu tvoří dvě oddělené komponenty. V požadovaném cílovém stavu je počet inverzí nula a prázdné pole je na čtvrtém řádku, 0 + 4 = 4, což je sudé číslo, takže řešitelné jsou jen ty pozice, které mají počet inverzí plus číslo řádku prázdného místa sudé.
Patnáctka je typickou ukázkou úlohy řešitelné heuristickým algoritmem. Nejběžnější heuristická ohodnocení používaná pro tuto úlohou jsou počet špatně umístěných kamenů či součet manhattanských vzdáleností kamenů od svých cílových pozic. Obě metriky jsou přípustné, což pro některé algoritmy zaručuje nalezení nejlepšího řešení.
Při zobecnění úlohy na hlavolam N×N je hledání nějakého řešení snadné, hledání nejlepšího řešení je však NP-těžká úloha.


Bitva o Sevastopol

Rumunsko | strana2= Sovětský svaz | velitel1= Erich von Manstein
Při postupu německých armád na jihu SSSR se stalo jednou z priorit obsazení Krymu a zejména největšího sovětského černomořského přístavu Sevastopol. Odtud ohrožovalo sovětské vojenské letectvo naftová pole v Rumunsku a námořnictvo zde mělo svoji tradiční základnu. Byl zastaven postup na Rostov na Donu a německá armáda se připravila k útoku na Krym. Ten byl zahájen přes Perekopskou šíji 24. září 1941. Po počátečním úspěchu se však německé jednotky dostaly do vlekoucích se bojů, které trvaly měsíc. Rudá armáda vrhla postupně do obrany všechna vojska, včetně záloh. Vzhledem k tomu, že Němci nasadili další dvě divize, podařilo se jim sovětskou obranu 28. října prolomit a postoupit až k Sevastopolu. Německý velitel Erich von Manstein vydal rozkaz i k dalšímu postupu na jih a východ Krymského poloostrova a postupně ho obsadil. Po obsazení Kerče provedly jednotky SS masakr, při kterém postřílely zhruba 15 tisíc tamních Židů.
Poprvé Němci odstřelovali Sevastopol již 30. října 1941. K městu přicházely další německé jednotky, které ho z pevniny obklíčily. Od 11. listopadu docházelo k útokům motorizovaných a pěchotních divizí, ovšem bez úspěchu. Sovětská vojska posilovala neustále obranu a chystala se vzdorovat nepříteli. Na straně druhé byli z města evakuováni civilisté a ranění vojáci. 7. listopadu 1941 byla německým letounem He 111 torpédována sovětská sanitní loď Armenia, přičemž zahynulo přes 5000 osob. Po neúspěšných útocích začalo mohutné dělostřelecké bombardování, při němž Němci použili i 800 mm kanóny, jejichž náboje vážily 7 tun. Ovšem ani toto obránce města neporazilo. Němci podnikli několik útoků, při nichž obsadili část území, ovšem sovětskými protiútoky byli vytlačeni zpět. Aby sovětské velení získalo Krym zpět, byl zahájen útok v rámci Kerčsko-feodosijské operace, která však skončila pro Rudou armádu neúspěchem. Přesto však znamenala odlehčení pro obránce Sevastopolu, protože až do poloviny května vázala značné německé síly, které předtím tento přístav obléhaly. Po vítězství Mainsteinovy 11. armády se mohla jeho vojska znovu plně věnovat útokům na Sevastopol.
Pokračovalo odstřelování těžkými děly a letecké bombardování. Počátkem června začali Němci podnikat i pozemní útoky a postupně pronikali do 1. pásma obrany. Ovšem zde je čekalo další pásmo betonových opevnění, o které byly rozpoutány krvavé boje. Ty trvaly prakticky celý měsíc. V důsledku postupu Němců postupně přestávaly dodávky po moři i evakuace civilistů a raněných. Sovětští vojáci se však hrdinně bránili i za cenu vlastního sebeobětování. 5. července odplula ze Sevastopolu ponorka, která evakuovala generála Petrova. To však bylo poslední plavidlo, které z přístavu odplulo. Zbytky sovětských vojáků, kterým rapidně ubývala munice, se ještě několik dní bránily, ovšem beznadějně. Většina z nich putovala do německého zajetí, několika málo z nich se podařilo proniknout z obklíčení a přidat se k partyzánům.


Dionýsius

Svatý Dionysius byl papežem katolické církve od 22. července 259 do 26. prosince 268. Byl dvacátým pátým v pořadí.
Podle některých pramenů byl narozen v Řecku. Byl zvolen papežem až téměř rok po umučení svého předchůdce Sixta II. V době vrcholícího pronásledování křesťanů za vlády císaře Valeriana bylo prakticky nemožné volbu zorganizovat.
V roce 260 byl Valerianus v bitvě s Peršany zajat a později popraven. Jeho nástupce, císař Gallienus, vydal toleranční edikt, kterým zastavil pronásledování a dal křesťanské církvi legální status. Dokonce vrátil církvi veškerý její majetek včetně chrámů, hřbitovů, kostelů a dalších budov, který byl v minulých letech konfiskován.
Římská církev byla po dlouhém období pronásledování dezorganizována a odtržena od ostatních křesťanských komunit. Hlavním úkolem nového papeže se stala reorganizace struktury církve a odstranění rozporů uvnitř církve.
Přetrvávaly spory, které vedly již jeho předchůdci ve věci křtu heretiků. Dionysius byl zřejmě vážen pro své znalosti i diplomatické jednání a podařilo se mu společně s alexandrijským biskupem, Dionysiem Alexandrijským dospět k výkladu, který věřící upokojil. Společně také postupovali proti názorům Sabbelia a jeho stoupenců v otázkách, které se týkaly Svaté Trojice.
Dionysius se zasloužil o obnovu kostelů v Cappadocii, které byly zničeny nebo vážně poškozeny po nájezdech Gótů.
Byl prvním z papežů, který prokazatelně nezemřel jako mučedník, ale přirozenou smrtí 26. prosince 268. Byl pohřben v papežské kryptě Kalixtových katakomb. Bývá zpravidla zobrazován v papežském ornátu s knihou v ruce.
Památku sv. Dionýsia si katolická církev připomíná v den jeho úmrtí 26. prosince.


Rakouská Dyje

Rakouská Dyje je řeka protékající na území Rakouska, mohutnější ze dvou zdrojnic Dyje. Délka toku je 75,8 km. Plocha povodí měří 770 km2.
Řeka pramení jihozápadně od obce Schweiggers v Dolním Rakousku v nadmořské výšce 657,5 m. Nejprve teče severovýchodním směrem k obci Vitis, kde posiluje její tok zleva přítok Jaudlingbach. Odtud říčka proudí na východ k obci Schwarzenau, u které se postupně obrací na sever. Dále po proudu protéká městem Waidhofen an der Thaya a obcemi Thaya a Dobersberg, mezi nimiž se do Rakouské Dyje vlévá zleva potok Pstruhovec, který pramení severovýchodně od Landštejna v České republice. Pod Dobersbergem řeka přibírá zleva Slavonický potok, přitékající od Slavonic a obrací se na jihovýchod. Tento směr si již ponechává až k soutoku s Moravskou Dyjí v Raabs an der Thaya, kde spolu s ní vytváří vlastní Dyji.
Průměrný průtok u ústí v Raabs an der Thaya činí 4,4 m3/s.


Lorenzo da Ponte

Lorenzo Da Ponte, původním jménem Emanuele Conegliano byl italský básník a libretista.
Da Ponte byl původem Žid, který konvertoval k římskokatolické církvi. Jméno, pod kterým je znám, je jméno biskupa, který ho pokřtil. Změnu víry vzal natolik vážně, že vstoupil do semináře a byl vysvěcen na kněze. V roce 1774 se stal profesorem klasické literatury v Trevisu. Jeho duch však byl příliš neklidný a za své názory, které veřejně hlásal, se mu dostalo opakovaných napomenutí jak od moci církevní, tak i světské. Roku 1776 mu byla za rousseauovskou kritiku tehdejších společenských poměrů výuka zakázána a v roce 1779 byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen k patnáctiletému vyhnanství
Nejprve odešel do Drážďan, ale roku 1781 se usadil ve Vídni a podařilo se mu dosáhnout nejvyššího možného postavení. Stal se dvorním básníkem císaře Josefa II. na místě uvolněném Pietrem Metastasiem. Nesmrtelným se stal librety, které napsal pro Wolfganga Amadea Mozarta. V době příprav premiéry Dona Giovanniho pobýval s Mozartem v Praze. Kromě toho však napsal řadu libret i pro Antonia Salieriho, Vicenta Martína y Solera, F. G. Bianchiho a řadu dalších skladatelů jejichž jména již upadla v zapomenutí. Byl zřejmě neobyčejně jazykově vybaven, neboť psal s hlubokým citem pro jazyk v několika řečech: italsky, latinsky, německy, francouzsky i anglicky.
Po smrti Josefa II. ještě krátce pracoval pro jeho nástupce Leopolda II. Z neznámých důvodů však byl propuštěn a odešel do Londýna, kde kromě toho, že pokračoval v dráze libretisty v divadle King´s Theatre se stal i knihkupcem, antikvářem a nakladatelem. Dostal se do finančních potíží a protože se musel starat o početnou rodinu hledal možnost lépe honorované činnosti za mořem.
V roce 1804 odjel do New Yorku s úmyslem pobýt tam jen nějaký čas, ale do Evropy se už nikdy nevrátil. Protloukal se všelijak. Jeden čas byl dokonce vedl obchod s potravinami ve Filadelfii a soukromě vyučoval italštinu. Nakonec se mu v roce 1825 podařilo získat místo profesora italské literatury na Columbia College. Byl prvním universitním profesorem židovského původu a patrně také prvním profesorem s kněžským svěcením. V roce 1828, ve věku 79 let, se stal americkým občanem.
Snažil se také uvést do Ameriky italskou operu; i jeho přičiněním byla padesát let před založením proslulé Metropolitní opery postavena v New Yorku první samostatná operní budova. Prosadil provedení Dona Giovanniho roku 1825 v New Yorku.
Zemřel v New Yorku ve vysokém věku 17. srpna 1838. Pohřben byl na katolickém hřbitově na Manhattanu v blízkosti staré katedrály sv. Patricka. Hřbitov byl později zrušen a ostatky byly převezey na hřbitov Calvary Cemetery v Queens, aniž se někdo staral o to kdo je kdo. Tak se dožil podobného osudu jako jeho dávný přítel Mozart, místo jeho skutečného hrobu není známo.
Da Ponte kromě tvorby libret psal po celý život poesii. Dochovaly se oslavné verše na různé královské osobnosti, některé z nich však mají blíže k hanopisům. Půvobné a procítěné jsou sonety psané na památku jeho ženy. Kromě toho je autorem historicky cenného vlastního životopisu vydaného v New Yorku roku 1807). Nejdůležitější jsou však jeho čtyřdílné Paměti. Kniha je poutavým obrazem přelomové doby konce 18. a začátku 19. století, ale i velkým příběhem autorova bohatého a proměnlivého života. Vyšlo i česky v roce 1970.


Jablečný mošt

Jablečný mošt je šťáva vznikající lisováním nebo ohříváním jablečných stroužků. V prvním případě jsou jablka nakrájena na stroužky a rozdrcena nebo rozřezána různými přístroji tak, že na jedné straně vytéká čerstvá šťáva a na druhé vypadávají víceméně suché tuhé zbytky. Při takovéto výrobě moštu vzniká hodně pěny a kalu, který se nejčastěji odstraňuje ručně. Tento typ moštu se cedí skrz plátno, dvakrát po sobě. Následně se zavařuje, aby déle vydržel. Pěna a kal se dají využít například do různých koláčů, nebo jsou s oblibou olizovány dětmi. Tuhé jablečné zbytky jsou zkrmeny králíkům, nebo zkompostovány. V druhém případě, tedy při výrobě moštu tepelnou cestou, jsou jablka rozkrájena na menší části a umístěna na moštovadlo. To je ohříváno a z jeho spodní části vytéká jablečná šťáva. Tento druh moštu již není nutné cedit. Zbylá jablka pak mohou být opětně zužitkována.
Kyselost a trpkost moštu závisí na použitých surovinách. Při průmyslovém zpracování se šťáva často pasterizuje. Též je možno vyrábět hruškový mošt, který je sladší, nebo vinný. Zavařený mošt je možno skladovat po neomezenou dobu, i když po čase začíná sedimentovat.


Vlečňák

Vlečňák je obecné hovorové označení pro přípojný vůz nebo připojený vůz, jedná se tedy o závislé vozidlo t.j. takové vozidlo, které není vybaveno vlastním pohonem.


Kalev

Typ Kalev - 2 ponorky, které byly vyrobeny v sérii dvou kusů ve Velké Británii pro Estonsko v letech 1935 - 1936. Po obsazení Estonska Sovětským svazem v roce 1940 byly ponorky zařazeny do sovětské Baltské námořní flotily a účastnily se bojů ve Velké vlastenecké válce. První ponorka byla nazvána stejně jako série, tedy Kalev. Druhá ponorka byla pojmenována Lembit a nachází se v námořním muzeu v Tallinnu.


Controlling

Controlling je rozsáhlý koordinační koncept, který má za úkol pomáhat vedení a odpovědným osobám usměrňovat chod podniku. Controlling provádějí specializovaní pracovníci firmy nebo externí firma. Tito kontrolují podnik jako celek na strategickém stupni. Zabývají se nejen vnitřní situací podniku, jeho koncepcí a financemi ale i vztahy s věřiteli a konkurencí. Na základě poskytnutých informací je pak schopno vedení firmy reagovat odpovídajícím způsobem.


Meda Mládková

Meda Mládková, rozená Meda Sokolová je sběratelka a mecenáška umění, manželka ekonoma Jana Viktora Mládka.
V roce 1946 odešla do Švýcarska, kde studovala ekonomii v Ženevě a stala se spoluautorkou časopisu Současnost. Dále studovala dějiny umění na l´École du Louvre a na Sorbonně v Paříži. Založila první československé exilové nakladatelství, které se jmenovalo Edition Sokolova. Zde vydala mimo jiné básně Ivana Blatného a díla Ferdinanda Peroutky.


Marie Vášová

Marie Vášová byla česká herečka, od roku 1945 dlouholetá členka činoherního souboru Národního divadla v Praze.


Znak Extremadury

V horní části složeného znaku španělského autonomního společenství Extremadury jsou vyobrazeny znaky Leónu a Kastilie, dvou středověkých království, k nimž region v minulosti náležel. Strom ve středním štítku je odvozen ze znaku města Madridu. Spodní část znaku zobrazuje "Herkulovy sloupy", které odkazují na řadu španělských objevitelů a dobyvatelů pocházejících z Extremadury. Vlny symbolizují Atlantský oceán a jeho průzkum těmito osobnostmi.


Freemartinismus

Freemartinismus je zvláštní případ intersexu, který platí pro skot, v případě, kdy během nitroděložního vývoje dojde k propojení placentárních oběhů různopohlavních dvojčat. Protože pohlavní orgány samce fungují dříve, působí vznikající hormony na samičí organismus a mohou v něm ovlivnit vývoj pohlavních orgánů. Narozená samice má normální karyotyp, ale nedokonale vyvinuté pohlavní orgány a její celkový vzhled je výrazně „samčí“.


Nernstova rovnice

Nernstova rovnice je rovnice definující vztah mezi potenciálem kovové elektrody a aktivitou jejích iontů v roztoku u jejího povrchu. Byla odvozena W. H. Nernstem z úvahy o ustavení dynamické rovnováhy v elektrodovém ději.
U zředených roztoků se místo aktivity dosazuje relativní látková koncentrace. Aktivita plynu je rovna podílu parciálního tlaku plynu a normálního tlaku.


Kabinová lanová dráha na Ještěd

Lanová dráha Horní Hanychov – Ještěd je oběžná dvoukabinová visutá lanová dráha. Je v provozu od roku 1933, od roku 1975 v rekonstruované podobě. V současnosti je jedinou a poslední lanovkou provozovanou Českými drahami, v jejich jízdním řádu je nyní vedena jako trať č. 900. Její účel je turisticko-rekreační.
V roce 1924 předložil Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, vlastník tehdejšího hotelu na vrcholu, záměr vybudování lanovky, který zpracoval Ing. Roman Wienberger, zástupce firmy Adolf Bleichert a spol. z Lipska. Od tohoto návrhu bylo upuštěno a celou akcí byly pověřeny Československé státní dráhy.
Ve třicátých letech Československé státní dráhy získaly pozemky pod tratí a v místech budoucích stanic a zadaly stavbu chrudimské firmě František Wiesner. Ta zahájila stavbu 15. června 1932 a již 27. června 1933 byla lanovka zprovozněna. Po lanovce na Černou horu, která dnes již v původní podobě a v původním místě neexistuje, byla tato lanovka historicky druhou českou visutou lanovkou. 1. června 1943 převzala lanovku od železničního dopravce správa liberecké pouliční dráhy, v roce 1945 byla převedena pod Československé státní dráhy. V letech 1953 a 1962 byla vyměněna nosná lana.
V roce 1971 již byla původní technologie opotřebovaná a bylo rozhodnuto o celkové přestavbě lanovky. Přestavba, která byla opět zadána firmě Transporta, proběhla v letech 1971–1975 a během ní byla lanovka prodloužena na šikmou délku 1188 metrů s převýšením 402 metrů. Lanovka v nové podobě byla otevřena 31. prosince 1975. Dvojice podpěr byla nahrazena podpěrou jedinou o výšce 30 metrů, byla zdvojnásobena rychlost i výkon hlavního pohonu. V letech 1983 a 1985 byla vyměněna nosná lana. Od roku 1993 dráhu vlastní a provozují České dráhy. Jako jediná lanovka ČD nebyla privatizována nebo předána obci.
Ročně lanovka přepraví průměrně kolem 250 tisíc cestujících. Jednoduché plné jízdné pro jednu osobu směrem nahoru v roce 2008 bylo 60 Kč, zpáteční 100 Kč.
Za celou dobu provozu lanovky nedošlo podle webu Českých drah k žádné větší závadě ani k ohrožení cestujících.
Dolní stanice lanové dráhy se nachází asi 10 minut pěší chůze od konečné linky číslo 3 Horní Hanychov. V době přípravy zdvojkolejnění a modernizace této trati bylo zvažováno i prodloužení až k dolní stanici lanovky, ale nakonec byla trať obnovena jen v původní trase.
Ve větší blízkosti dolní stanice se nachází stanice autobusů Liberec,Horní Hanychov,u lanovky. Zastavují zde nepříliš frekventované linky ČSAD Liberec a. s. 540320 Liberec – Osečná – Stráž pod Ralskem a 540340 Liberec – Hodky – Český Dub.
Silniční spojení k dolní stanici lanovky vede od silnice I/35 ulicemi Švermova, Uralská, Kubelíkova a Ještědská.


Dioscorea alata

Dioscorea alata, pocházející z jihovýchodní Asie se vyznačuje největšími hlízami, které mohou dosáhnout až 10 kg. Druh je rozšířen ve vlhčích tropech. V USA se šíří jako plevel. Dělí se na 2 skupiny:
Existují stovky kultivarů této plodiny, které se liší jak barvou, tak konzistencí dužniny. Její upotřebení v kuchyni je podobné jako u batátů anebo brambor. Připravují se z ní pudinky, smaženky nebo se vaří. Některé jamy se musí vařit, aby je bylo možné bezpečně konzumovat. V syrovém stavu totiž obsahují přírodní substance, které mohou po požití způsobit zdravotní potíže.


Horní Maršov

Zámek Horní Maršov je zámek ve stejnojmenné obci v okrese Trutnov, který byl postaven v roce 1792 v barokním stylu, s přechodem ke klasicismu. V roce 1869 byl přestavěn a byla přistavěna i věž. V letech 1907–1910 bylo přistavěno doprostřed průčelí schodiště.
Dříve byl používán jako základní škola, dětský domov a dokonce i jako kino. V současné době je zámek pro veřejnost uzavřen, otvírá se pouze v období pořádání různých akcí. Od roku 1997 je v soukromém vlastnictví a je chráněnou kulturní památkou.


Bakteriologie

Bakteriologie, jako dílčí disciplína mikrobiologie, se zabývá výzkumem bakterií. Základy bakteriologie položil Louis Pasteur v 19. století.


La Pampa

La Pampa je provincie v centrální Argentině. Hraničí s provinciemi San Luis, Córdoba, Buenos Aires, Río Negro, Neuquén a Mendoza. Její hlavní město se jmenuje Santa Rosa de Toay a má 85 tisíc obyvatel.


Piirissaar

Piirissaar je největší ostrov v Čudském jezeře. Patří Estonsku, administrativně je přičleněn ke kraji Tartumaa a jeho území tvoří samostatnou obec Piirissaare.


Operace Glucinium

Operace Glucinium byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava.
Desant tvořili npor. Vítězslav Lepařík, rtn. Ludvík Hanina, rtn. František Trpík a čet. Josef Cikán. Úkolem výsadku byl sběr zpravodajských informací, jejich předávání do Londýna prostřednictvím radiostanice Marie. Další činností bylo plnění sabotážních úkolů na Táborsku a v prostoru jižních Čech.
Desant byl vysazen v noce z 2. na 3. července 1944 u obce Obora u Hluboké. Při dopadu došlo k zachycení padáků s materiálem v korunách vysokých stromů. Tím došlo i ke ztrátě dvou vysílaček. Při následném přesunu se ztratil Lepařík. Ten se pokoušel uchytit na kontaktních adresách, ale byl odmítán. Při pokusu dostat se na Slovensko se na Olomoucku kontaktoval s odbojovou skupinou a přes ni na další síť, která byla ale tzv. volavčí sítí. Jedním z nich, bývalým výsadkářem Adolfem Horákem byl přemluven ke spolupráci s gestapem proti partyzánským skupinám Brigáda Mistra Jana Husa a Předvoj a proti desantu Barium. Lepařík přijal, ale pokoušel se z této spolupráce vyklouznout. Byl však udán dalším konfidentem, uvězněn v Terezíně a 28. dubna 1945 zastřelen.
Ostatní parašutisté byli 5. srpna 1944 pozatýkáni četníky na Moravě a uvězněni v pražském vězení na Jenerálce. Tam se dočkali konce války.


Seznam planetek 36751-37000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Bércouni

Bércouni jsou řád drobných hmyzožravých savců endemických pro Afriku. Řád tvoří jediná čeleď bércounovití.
Společně s letuchami tvoří skupinu, která je pro vědce tak trochu záhadou, protože přesně neznají jejich příbuznost s ostatními savci. Bércouni mají jisté rysy, které jsou blízké hmyzožravcům, na druhé straně mají i znaky naprosto odlišné. Letuchy se podobají poloopicím lemurům, ale v jiných ohledech se chovají jako hmyzožravci. Další výzkum by měl prokázat příbuznost těchto živočichů mezi sebou i s jinými savci.


Pražská pětka

Pražská pětka je český film z roku 1988 režiséra Tomáše Vorla. Představuje pět amatérských pražských divadel v pěti filmových povídkách :


Seznam jezer v Čínské lidové republice

Čínská jezera. Na severozápadě a na Tibetské náhorní plošině je mnoho jezer. Bezodtoká jezera jsou většinou slaná. Velká sladkovodní jezera se nacházejí také na dolním toku velkých řek. tabulka nezahrnuje čínské přehrady a je seřazena podle rozlohy.


All Apologies

„All Apologies“ je píseň americké grungeové skupiny Nirvana, jejímž autorem je Kurt Cobain. Vyšla na stejnojmenném singlu v prosinci roku 1993 k albu In Utero. Píseň rovněž zazněla na unpluggedu Nirvany na MTV. Koncert vyšel v roce 1994 na CD pod názvem MTV Unplugged in New York.


Afrodita

Afrodita je starověká řecká bohyně lásky. V římské mytologii měla ekvivalent jménem Venuše.
V podle jedné verze řeckých bájí byla dcerou Dia a Dióny, podle jiné verze se zrodila nahá z mořské pěny, jíž se Zeus dotkl svým bleskem. Na základě této události nesla přídomek Anadyomené, „vynořující se“.
Byla manželkou boha Héfaista, avšak otcem jejích synů, Foba, Deima a Eróta, a dcery Harmonie byl bůh války Árés. S bohem obchodu a pocestných Hermem měla syna Hermafrodíta a s bohem moře Poseidónem měla další dva syny, Rhoda a Hérofila. Bohu vína Dionýsovi zplodila syna Priápa.
V antickém umění se stala velmi častým motivem, jak na mozaikách a vázových malbách, tak i v sochařství a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská z let 130 - 100 př. n. l.
Starověcí Řekové jí zasvětili několik zvířat: delfína, holubici, vrabce a vlaštovku, a také některé rostliny: mák, jablko, myrtu a růži.


Amedee Denisse

Denisse studoval možnosti fotografovat aparátem, který byl připevněn k raketě, aby mohl získat fotografické snímky i na velké vzdálenosti.
V roce 1888 vyvinul raketu s fotoaparátem a padákem. Začala se psát historie žánru pojmenovaného „raketová fotografie“, která byla součástí fotografie ze vzduchu. Jednalo se o návrh fotoaparátu, který měl mít 12 objektivů, a který byl připevněn na špičce rakety. Poté, co byl film naexponován, měl být fotoaparát spuštěn na padáku na zem. Není však známo, zda byla tato raketa skutečně postavena.
Raketovou fotografii později používal také fyzik Alfred Nobel v roce 1897.
Uplatnit raketovou fotografii v praxi, jak si to Denisse představoval, se však bohužel nikdy nesplnilo.


Iljušin Il-6

Iljušin Il-6 byl prototyp sovětského dálkového bombardovacího a torpédového letounu, který vznikl v době druhé světové války. Jednalo se o poslední typ dálkového letadla, které mělo pístové motory. Do sériové výroby se však nedostalo, po válce nastala éra proudových strojů.


Vlahoš von Rosret

Vlahoš von Rosret je hlavní postava románu Terryho Pratchetta Zaslaná pošta. Hraje významnou úlohu i v románu Nadělat prachy.
Původně byl Vlahoš von Rosret nesmírně úspěšný podvodník, odsouzený lordem Vetinarim pod falešnou identitou k smrti, nicméně poté, co byla zinscenována jeho poprava, lord Vetinari ho pozval k sobě a nabídl mu místo hlavního poštmistra Ankh-Morporské pošty. Vlahoš von Rosret místo přijal. Zjistil, že pošta je v žalostném stavu, nicméně během neuvěřitelně krátké doby ji pozvedl na její dřívější vysokou úroveň. Během toho navázal vztah se slečnou Srdénkovou.
Přibližně v tomto okamžiku končí děj románu Zaslaná pošta a z ostatních údajů není možno rekonstruovat zbytek jeho životopisu.
Vlahoš je mimo děj v Zaslané poště zmiňován také v románu Buch!, nicméně nehraje v něm významnější úlohu.Pokračováním Zaslané pošty je dílo nazvané Nadělat prachy, ve které se Vlahoš stává mincmistrem a záhy též majitelem psa vlastnícího 51% Královské banky, která stojí vedle mincovny. Po svém nástupu ale zjistí, že mincovna pracuje s prodělkem, že hlavní účetní je pravděpodobně upír, že je cosi nepopsatelného v bankovním sklepení. Dokáže postavit Banku a Mincovnu zpět na nohy jako Městskou poštu? Přežije pokusy rodiny dříve vlastnící banku ho zabít? A aby toho nebylo málo, objevuje se jeho starý přítel…


Interfáze

Interfáze je období mezi dvěma mitózami buňky. V této fázi se buňka vzpamatovává z prodělané mitózy. Dále buňka plní svou funkci v rámci tkáně, a připravuje se na další mitotické dělení. Chromozomy jsou rozvolněné a probíhá semiautonomní replikace DNA.


Karel Effa

Jednalo se o velmi výraznou komediální hereckou figurku, jenž za svůj život vytvořila několik desítek menších a epizodních filmových rolí - např. role padoucha Pancho Kida ve vynikající české komedii Limonádový Joe aneb koňská opera nebo černý Gustav ve známém Zemanově filmu Ukradená vzducholoď či strážce pokladu v oblíbeném pohádkovém filmu Pyšná princezna. Karel Effa po mnoho let působil jako člen hereckého souboru Československého státního filmu resp. Filmového studia na Barrandově, zahrál si i v Divadle na Fidlovačce respektive v někdejším hudebním divadle v pražských Nuslích, působil i v poválečném Divadle satiry.


Friedrich Sämisch

Pravděpodobně jeho nejslavnější partie je jeho prohra s Nimcovičem v Kodani 1923. Sehrál mnoho dalších krásných partií, jedna z nich byla výhra nad Grünfeldem v Karlových Varech 1929, která získala cenu krásy. Ve stejném turnaji také porazil Capablancu. Skvělý Kubánec ztratil figuru v zahájení, ale hned se nevzdal, což se obvykle v takových případech velmistrovských partiích děje.
Ve věku 73 let Sämisch hrál turnaje in memoriam Adolfa Anderssena v Büsumi, Německo a další turnaj v Linköpingu, Švédsko, ale prohrál všechny zápasy v obou turnajích na časovou kontrolu.
Sämisch je dnes vzpomínán hlavně pro jeho příspěvky k šachovým zahájení. Dvě hlavní varianty zahájení jsou po něm pojmenovány:


Výslovnost

Výslovnost slov je způsob, kterým jedinec vytváří zvuky, z nichž se skládá slovo. Je ovlivněna oblastí, kde mluvčí žije, jeho původem a vzděláním.
Správná výslovnost je ortoepie. Je důležitou součástí hovorového jazyka jako protějšku jazyka spisovného.
Zatímco používání obecné češtiny v psaném projevu je jevem poměrně novým, srov. pokusy Josefa Škvoreckého, výslovnost tak důrazně kodifikována není, což vede od 90. let 20. století k silné rozvolněnosti. Lze říci, že základem ortoepie je stejně jako u pravopisu výslovnost moravská, s těmito výjimkami:


DOM Inspektor

DOM Inspektor je jeden z nástrojů pro webové vývojáře, které jsou součástí SeaMonkey a Mozilla Firefoxu. Jeho hlavním úkolem je prozkoumávání DOM stromu HTML a XML dokumentů.


Distrikt

Distrikt je dílčí územní jednotka několika států po celém světě. Jsou to například:


Sergej Vojcechovský

Sergej Vojcechovský pocházel z ruské šlechtické rodiny a jeho předci působili jako důstojníci v carské armádě. Po vystudování reálného gymnázia nastoupil studia na vojenském učilišti, které ukončil v roce 1904. V srpnu 1909 se oženil s dcerou svého velitele a po dalších studiích působil jako důstojník v Moskvě a v Charkově, ze kterého byl po začátku první světové války přesunut na frontu. Za účast v bojích byl mnohokrát vyznamenán a 8. září 1917 se stal náčelníkem štábu Československé střelecké divize.
Po odchodu většiny ruských důstojníků z Legií a jejich nahrazení československými veliteli jako jeden z mála ruských velitelů v Legiích zůstal a účastnil se bojů na Transsibiřské magistrále s Rudou armádou. Ke konci roku 1918 již v hodnosti generála bojoval proti bolševikům v rámci Kolčakovy armády. V roce 1920 odcestoval na Krym, kde se zařadil do Wrangelových vojsk v jejichž rámci se po porážce Rudou armádou podílel na evakuaci zraněných a nemocných do Istanbulu.
V roce 1921 odcestoval do Československa, kde se stal 1. května 1921 příslušníkem československé armády jako generál V. hodnostní třídy. Dne 20. ledna 1922 mu bylo uděleno československé státní občanství. V rámci československé armády stále povyšoval, v roce 1929 mu byla udělena hodnost armádní generál.
V době Mnichovské krize velel I. armádě a zastával názor, že armáda by se měla postavit proti rozhodnutí politiků kapitulovat. 1. dubna 1939 byl pensionován a zapojil se do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Během německé okupace Českých zemí byl pod stálým dozorem Gestapa.
12. května 1945 byl zatčen komandem NKVD a jako československý občan zavlečen do Sovětského svazu, kde v roce 1951 v GULAGu zemřel. Československá vláda proti jeho únosu, stejně jako proti únosu řady jiných ruských, ukrajinských aj. protikomunistických emigrantů do Sovětského svazu, nikterak neprotestovala.
28. října 1997 obdržel Sergej Vojcechovský in memoriam řád bílého lva I. stupně.


Seninka

¨ | NUTS5 = CZ0723 544906 | NUTS4 = CZ0723 | NUTS3 = CZ072 | nad.výš = 428 }}
Obec Seninka se nachází v okrese Vsetín, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 315 obyvatel.


Atabeg

Atabeg byl turecký šlechtický titul, udělovaný správcům vzdálenějších provincií. Zmínka o užívání titulu atabeg se poprvé objevila u Seldžuckých Turků.
Slovo Atabeg je tureckého původu a znamená staršina. Pokud turecký vládce zemřel a zanechal nezletilého dědice, bylo praxí jmenovat poručníka, aby mladého prince ochraňoval. Tito poručníci se často ženili s ovdovělými královnami, čímž se z poručníka stal otec.
Titul atabega byl běžný v zemích se seldžuckou vládou. Na Blízkém východě se rozšířil ve 12. století. Používal se také v Mezopotámii. Obdobou titulu atabeg u tureckých kmenů v Persii byl Khan.
Titul atabega také nosili někteří úředníci ve fátimovském Egyptě. Někteří z nich si před rozpadem fátimovského chalífátu a jeho začleněním do seldžuckého impréria přisvojili tutul Sultána. Po skončení turecké vlády v Egyptě se titul atabeg používal jen občas.
Ázerbajdžánská dynastie Ildenizů uvedla do praxe titul Atabeg-e-Azam, čímž dávali najevo svou moc a nezávislost na seldžuckých sultánech.
Počátkem 12. století se atabegové zformovali do mnoha dynastií, které byli rozesety po celém seldžuckém panství. Tyto dynastie byli zakládány stále více se emancipujícími Mamlúky, kteří drželi vysoké úřady pod vládou seldžuckých emírů. Když emírové umírali, Mamlúci se poprvé stali místokráli a poručníky za emírovi právoplatné potomky, čímž v praxi uzurpli moc z rukou svých pánů. Takto se dostal k moci a založil dynastii atabegů v Damašku atabeg Tughtigin.
Městu Mosul vládli atabegové z rodu Aksunkur a Zengi. Roku 1128 se Zengi stal jediným vládcem Mosulu a krátce na to se prohlásil pánem celé severní Mezopotámie a Sýrie.
Severní části Luristanu, dříve známá jako Lurikuchik vládli nezávilslí atabegové z rodu Khurshidi až do počátku 17. století, kdy poslední atabeg Shah Verdi Khan byl odstraněn perským šáhem Abbasem I. a vládu v zemi předal Husainu Khanovi, vůdci proti němu rebelského kmene. Nicméně namísto titulu atabeg byl Husainovi dán guvernérský titul Wali, který dále nosili Husainovi následovníci. Jižní čast Luristanu, Velký Luristan byl nezávislý stát pod vládou rodu Fazleviehů v letech 1160 - 1424. Hlavní město byl Idaj, z něhož dnez zbyly jen ruiny.
Shams al-Din Eldiguz, Veliký atabeg tureckého sultána z Bagdádu, v Ázerbajdžánu a severo-západní části Íránu založil vlastní nezávislý stát a dynastii, které trvali až do roku 1225.


Kovčín

Obec Kovčín se nachází v okrese Klatovy, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 79 obyvatel.


Ečči

Ečči je japonský eufemismus pro sex a perverznost. Etymologicky je to zkomolená anglická výslovnost písmene H, které je prvním písmenem slova hentai, což znamená perverzní.
Pojmem etči se především označuje druh anime a mangy. Jestliže hentai, jako anime žánr, představuje erotické anime plné sexu, etči označuje perverzní anime.


Hatérie

Haterie je řád plazů, který byl významnou skupinou v období triasu a jury. Do dnešní doby přežily jen dva druhy spadající do jedné čeledi. Její hlava připomíná zobákovitý útvar. Dožívá se i přes 100 let.
Hatérie dnes žije přibližně na dvaceti ostrovech při pobřeží Nového Zélandu. Hatérie má zachované některé primitivní znaky: zuby jsou srostlé s čelistmi, má poměrně dobře vytvořený parietální otvor s temenním okem a alespoň v mládí jím vidí. Živí se hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aktivní je především v noci.
Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Mláďata se líhnou za 13-15 měsíců. Zajímavé je soužítí hatérie s ptáky buřňáky, kteří hnízdí v norách, ve kterých žije i hatérie.


Philip Cocu

Philip John William Cocu je nizozemský fotbalista hrající v záloze. Jeho posledním klubm byl PSV Eindhoven, odkud přestoupil do klubu Al-Jazira Club.
Je to jeden z mála zkušených hráčů, které reprezentační trenér Marco van Basten povolal na Mistrovství světa ve fotbale konaném v Německu. Na tomto turnaji odehrál Philip Cocu svůj stý reprezentační zápas za Oranjes. Za svou kariéru se zúčastnil už mnoha turnajů mimo jiné EURO 96, EURO 2000, EURO 2004, FIFA WORLD CUP 1998. V Německu tedy hraje už na své páté velké mezinárodní akci.


Tracey Emin

Tracey Emin je současná britská umělkyně, patřící k tzv. YAB, „Young British Artists“, kteří se rekrutují zejména z absolventů Goldsmith College of Art z druhé poloviny osmdesátých let, a jejichž významným mecenášem a sběratelem je reklamní magnát Charles Saatchi.


Poporodní psychóza

Poporodní psychóza nebo také laktační psychóza je vážný duševní stav matky po porodu, kdy je žena po fyzickém vyčerpání navíc vystavena rozsáhlým hormonálním změnám a velkému náporu do té doby většinou jí neznámých emocí. Převládající část případů se odehrává mezi 2. a 4. týdnem šestinedělí s útlumem v řádech dnů až měsíců - záleží případ od případu včetně toho faktoru, jak rychle byla vyhledána lékařská pomoc.
Mezi příznaky patří: pocity silného rozrušení, vidiny či slyšiny, výpadky paměti, nekontrolovatelné pocity úzkosti, neschopnost číst či sledovat děj, vnímání času buď příliš rychle nebo naopak pomalu, extrémní výkyvy nálad apod. Důležité je, že si matka svůj stav neuvědomuje.
Ačkoliv je poporodní psychóza vážnou duševní poruchou, vražda novorozeněte se děje jen ve 4 % případu, sebevražda pak v 5 %. Poporodní psychóza se vyvine zhruba u 1 až 2 žen z tisíce, tedy v míře 1 ‰ - 2 ‰.
Přes svůj název nemá laktační psychóza s laktací nic společného.


Šiauliai

Šiauliai je čtvrté největší město Litvy, ve kterém žije přibližně 130 000 obyvatel. Město je spíše administrativním, kulturním a obchodním centem oblasti, žádné z průmyslových odvětví v něm není výrazněji zastoupeno. Sídlí zde biskup diecéze Šiauliai.
Šiauliai se nachází ve východní části Žemaitské vysočiny. Město bylo založeno v 13. století v místě bitvy u Saule, v níž v roce 1236 porazila litevská vojska livonské rytíře. V 16. až 18. století bylo město hlavním centem okolní zemědělské oblasti. Za svoji existenci bylo několikrát výrazně poničeno. V letech 1661, 1692, 1701 jej poničili Švédové, v první polovině 19. století francouzská armáda, v druhé polovině 19. století město vyhořelo, za první světové války bylo se zemí srovnáno 65 % městských budov, za druhé světové války dokonce 80 % budov. Středověká část města se vůbec nedochovala, jedinou památkou staršího data stavby je Katedrála svatého Petra a Pavla z počátku 17. století.
Ve městě se nachází řada muzeí z nichž se většina nachází spolu s řadou restaurací, kaváren a obchodů na nejznámější ulici města, Vilniuské ulici. V roce 1975 byla v části této ulici otevřena první pěší zóna v Sovětském svazu. V roce 1986 bylo ve městě vybudováno náměstí Slunečních hodin. Další památkou ve městě je Vrch povstalců, kde jsou pohřebeni povstalci z roku 1863 a němečtí vojáci padlí v obou dvou světových válkách. Asi deset kilometrů severně od města se nachází známá Hora křížů.
V Šiauliai je autobusové nádraží, které zajišťuje spojení s okolními i vzdálenými obcemi, a nepříliš vytížené železniční nádraží.


Petr Zvolský

Prof. MUDr. Petr Zvolský, DrSc. je český psychiatr, zakladatel české psychiatrické genetiky. V roce 2005 mu byla prezidentem Václavem Klausem udělena Medaile Za zásluhy.
Otec Petra Zvolského byl Ing. Břetislav Zvolský, náměstek vrchního ředitele Živnostenské banky v Praze, matka Blažena byla ženou v domácnosti. Petr Zvolský absolvoval obecnou školu v Panské ulici, poté Akademické gymnázium v Praze a následně Fakultu všeobecného lékařství, na které promoval v roce 1959. Po promoci odsloužil Petr Zvolský šest měsíců základní vojenské služby. V letech 1961–1967 pracoval jako sekundární lékař na Psychiatrické klinice Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Od roku 1968 pracuje až do současnosti ve výzkumné psychiatrické laboratoři tamtéž. Je ženatý, se ženou Hanou má 2 syny.
Prof. Zvolský se zabývá tymoprofylaxií a genetikou. Je spoluzakladatelem tymoprofylaktické léčby lithiem. Podílel se na mapování role genetických faktorů při vzniku maniodepresivního onemocnění a schizofrenie a dokázal, že rodinná zátěž bipolární poruchou je důležitým prediktorem úspěchu profylaxe tohoto onemocnění lithiovými solemi. Je členem České psychiatrické společnosti a členem redakční rady České a slovenské psychiatrie. V roce 1995 byl zvolen čestným členem Světové psychiatrické asociace.


Alberto Crespo

Alberto Crespo, byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1.
Jediný podnik Mistrovství světa, který Alberto absolvoval, byla Grand Prix Itálie 1952. V týmu Enrico Plate na voze Maserati 4CLT/48 se však nedokázal kvalifikovat. Jeho Maserati na pneumatikách Pirelli mělo startovní číslo 58. Jeho stájovým kolegou byl Toulo de Graffenried.


Černousy

Černousy jsou obec na severu Čech, v okrese Liberec libereckého kraje. Původní jméno obce obce bylo Černohousy a na jméno dnešní bylo změněno roku 1924. Součástí obce jsou také osady Ves a Boleslav.
Osada Ves je nejsevernější osadou libereckého okresu ležící na někdejší zemské hranici Čech, Pruska a Saska. Jde o původně slovanskou obec znovuosídlenou podle německého práva a zvanou „Wiese“. Osada leží v údolí Smědé.
Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1385, kdy je zmiňován místní šlechtic Heynecke z Černous. Obec byla po dlouhá léta v držení různých rodů drobné venkovské šlechty – postupně se zde vystřídali: Rackwitzové, Kottwitzové, Gersdorfové, Miltitzové a Shweinichenové. V letech 1663–1664 panství odkoupili Gallasové. V té době, po třicetileté válce, žilo v obci 39 osob. Pro obec byl katastrofou požár roku 1671 a protireformační akce z roku 1677, kdy misionáři a vojáci zde žijící vesničany uvěznili. Obyvatelé sice tehdy naoko katolickou víru přijali, po osmi dnech ale uprchli do Lužice. I přesto se obec vzpamatovala a roku 1790 v ní bylo 32 usedlostí, jejichž obyvatelé převážně pracovali na poplužním dvoře Clam-Gallasů.
Po celou tuto dobu byly Černousy ve stínu blízké obce Ves, dokonce neměly ani vlastní kostel a školu. Situace se změnila až v poslední čtvrtině 19. století, kdy se po otevření železniční trati spojující Frýdlant a Zhořelec staly Černousy poslední stanicí na české straně a logickým dopravním centrem pro celé okolí. Kvůli dopravním možnostem se zde také rozšířil dřevozpracující průmysl. Vrcholu dosáhla mezistátní přeprava v roce 1950, kdy po trati projížděl nákladní vlak téměř každé dvě hodiny.
1. 9. 1990 se Černousy osamostatnily po svém desetiletém spojení s Višňovou, osady Ves a Boleslav zůstaly jejich součástí.
 Soubor:Cernousy Bahnhof.JPG|Nádraží Černousy Soubor:HlavacHof.jpg|Dvůr Hlaváč ve Vsi Soubor:Ves.JPG|Krajina Vsi Soubor:Ves4.JPG|Vesnice Ves Soubor:Ves Grenze1.JPG|Hraniční přechod Soubor:Boleslav.JPG|Vesnice Boleslav


Asphodelus bento-rainhae

Asfodel je rostlina z čeledi asfodelovitých, popř. liliovitých s širším pojetí.
Rostlina je uvedena v seznamu přísně chráněných druhů rostlin podle přílohy č. 1 Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť
Roste na alpských pastvinách, v Pyrenejích, ale i v nížinách. Roste zejména v období května až července a dosahuje výšky až 1,5 m.


Alena Veselá

Studovala na Konzervatoři Brno a na Janáčkově akademii múzických umění u prof. Františka Michálka. Současně studovala hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Od roku 1952 působila téměř 50 let na brněnské JAMU. Má zásluhy o kulturu moravské metropole - pomohla oživit činnost zdejšího Spolku přátel hudby a působí v mnoha různých funkcích v kulturní sféře - např. v direktoriu Mezinárodního hudebního festivalu Brno, v Nadaci Leoše Janáčka, v nadačním fondu Campianus a především ve Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Brně... Získala mnohá ocenění, např. zlaté medaile Masarykovy univerzity a JAMU, dvě Ceny města Brna, Cenu Českého hudebního fondu za propagaci soudobé české hudby v zahraničí.


Oto Mádr

ThDr. Oto Mádr je český katolický kněz a teolog, šéfredaktor Teologických textů.
Oto Mádr vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči a poté nastoupil na Teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen v roce 1942 a působil jako farář. Po konci druhé světové války pokračoval v studiích morální teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě. Poté se vrátil do Československa, kde získal doktorát teologie latinskou prací o vnitřním zlu u Suareze. Velmi aktivně působil nejen ve správě farnosti, ale také jako středoškolský učitel a jako významná osobnost v kroužcích Katolické akce. V květnu 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu byl za údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu a organizaci ilegální náboženské činnosti odsouzen na doživotí. Po podmínečném propuštění v roce 1966 pracoval v různých podřadných zaměstnáních. Roku 1968 se krátce vrátil na Teologickou fakultu UK a v roce 1970 byl plně soudně rehabilitován. Po roce 1970 byl odsunut na faru do pohraničí, odkud se vrátil do Prahy až jako důchodce roku 1978. Od roku 1968 byl poradcem kardinála Tomáška, od roku 1978 vydává Teologické texty, nejdříve jako samizdat, posléze po sametové revoluci jako standardní revue. V samizdatu vydal několik desítek knih, zejména překladů. V roce 1990 opět nastoupil se svým přítelem J. Zvěřinou na Teologickou fakultu UK, ale po jeho smrti z ní byl opět odsunut. V roce 1991 dostal čestný doktorát teologie na univerzitě v Bonnu a roku 1997 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka.
Kromě stovek článků, recenzí a odborných statí v časopisech a ve sbornících v Česku i v zahraničí vydal knižně:


Pražská sekce IADR

Pražskou sekci IADR, renomované International Association for Dental Research, založili v roce 1932 stomatologové Karel Černý, Jan Jesenský, František Kostečka, A. E. Loos, Friedrich Neumann, František Neuwirth, a Karel Wachsmann.
V roce 1934 přistoupili Karel Wachsmann jr., Jaromír Křečan, V. F. Náprstek, Čestmír Parma, Josef Přibyl, Ferdinand Škaloud, a Hans Wermuth, v roce 1937 Karl Haupl. V roce 1938 zemřel Karel Wachsmann sr.
Za druhé světové války umírali další – navíc česká věda trpěla nacistickou okupací – a tak v roce 1948 sekce měla jen devět členů: Černý, Kostečka, Křečan, Neumann, Neuwirt, Parma, Přibyl, Škaloud, a Wermuth.
Od tohoto roku – po komunistickém puči – byl na sekci vyvíjen nátlak a nakonec byla donucena prohlásit se za "neaktivní".
Někteří ze zakládajících členů byly poctěni čestným viceprezidentsvím IADR: Jan Jesenský, Karel Wachsmann sr., Karel Černý a František Neuwirt.
V roce 1970 měla Pražská sekce IADR pouze jednu členku: Annu Plackovou, která koncem 60. let získala stipendum "IADR Senior Foreign Dental Scientist" Fellowship", které jí umožnilo pobyt v Chicagu a účast na vědeckých setkáních IADR.


Edwin Diller Starbuck

Edwin Diller Starbuck byl americký psycholog, jedním z prvních, kteří se začali zajímat o psychologii náboženství. Spolu se svým kolegou Jamesem Henry Leubem podnikl výzkum formou dotazníků, který měl poukázat na spojitosti mezi věkem člověka a náboženskými konverzemi. Výsledkem bylo zjištění, že u mladých lidí jsou možnosti náboženské konverze mnohem častější, než u lidí pokročilého věku. Jejich studie pak vyšla pod názvem .


GRASS GIS

GRASS GIS je svobodný geografický informační systém umožňující práci s rastrovými i vektorovými geografickými daty na mnoha platformách, a to jak pomocí příkazové řádky, tak grafického uživatelského rozhraní. Je šířen pod licencí GNU GPL.
Vývoj GRASSu byl započat výzkumnými laboratořemi ženijního vojska armády USA v roce 1982, později pronikl do akademické sféry a dnes nachází uplatnění i ve sféře komerční. Mezi významné uživatele GRASSu patří například NASA nebo NOAA.
Geografický informační systém GRASS - Geographical Resources Analysis Support System, je GIS s bohatou historií vývoje. Byl vyvíjen od roku 1982 U.S. Army Corps of Enginneer/CERL pro vojenské účely s nákladem několika miliónů US dolarů. Koncem 80-tých let dal CERL celý softwarový balík se zdrojovými kódy k dispozici veřejnosti. Velké rozšíření internetu na počátku 90-tých let přispělo k tomu, že se GRASS mohl v krátké době celosvětově prosadit. V roce 1995 ustoupil CERL z projektu. V roce 1997 tak převzali další vývoj „GRASS Development Team“ na Baylor University, Texas, U.S.A. a Universität Hannover, Německo a také další odborníci z celého světa. Koncem roku 1997 byl GRASS 4.2 zveřejněn centrem CAGSR na Baylor University. Krátce na to, na jaře 1998, následovalo uvolnění verze GRASS 4.2.1, která byla do konce roku 1999 koordinována Markusem Netelerem z Institutu geografie Univerzity v Hannoveru. V této verzi došlo k odstranění téměř všech známých chyb softwaru a GRASS byl rozšířen o 50 nových modulů v oblasti zpracování vektorových a rastrových dat. GRASS 4.2.1 představoval toho času plně stabilní verzi. Od jara 1999 se pracuje paralelně na GRASSu 5.0, jehož funkcionalita je značně rozšířena a vývoj se ubírá směrem k 3D/4D-GIS. GRASS 5.0 se mezitím stává tak stabilním, že může plně nahradit GRASS 4.x.


Jicchak Ben Cvi

Jicchak Ben Cvi se narodil v Poltavě na Ukrajině jako nejstarší syn Cvi Shimshelevitze, který později přijal jméno Šimsi. Byl aktivní v židovských sebeobraných jednotkách, které byly na Ukrajině zorganizovány pro obranu při pogromech v roce 1905. Stal se členem sionistické politické strany Poalej Sijon. V roce 1907 byl delegátem na sionistickém kongresu, kde se poprvé setkal s Israelem Šochatem. Ve stejný rok Ben Cvi emigroval do Palestiny a usadil se v Jaffě. V jeho bytě byl založen tajný předchůdce Hašomeru - „Bar-Giora.“ V roce 1909 řídil tělocvičnu na střední škole v Jeruzalémě společně s Rachel Janaitovou.
Po studiích na Galatasaray Litesi v Istanbulu v letech 1912 až 1914 studoval Ben Cvi společně s pozdějším premiérem Ben Gurionem práva na Istanbulské univerzitě. V roce 1914 se vrátili do Palestiny, ale o rok později byli vyhnáni osmanskými úřady. Přesunuli se do New Yorku, kde se zapojili do sionistických aktivit a založili hnutí he-Chaluc. Společně také napsali knihu v jidiš - Země izraelská minulost a součanost - která měla představit sionismus americkému židovstvu.
Po návratu do Palestiny roku 1918 se Ben Cvi oženil s Rachel Janaitovou. Měli dva syny: Amrama a Eliho. Eli později zahynul při izraelské Válce o nezávislost, když bránil kibuc Bejt Kešet.
Ben Cvi sloužil v Židovských legiích společně s Davidem Ben Gurionem. V roce 1919 pomáhal založit stranu Achdut ha-Avoda a stal se velice aktivním v Haganě. Později byl zvolen do jeruzalémské městské rady a do Národní rady. Podle knihy zveřejněné v roce 1985 Ben Cvi údajně v roce 1924 nařídil politickou vraždu velmi kontroverzní postavy židovského jišuvu - Jacoba Jisra'ele de Haana.
Ben Cvi byl jedním ze signatářů izraelské Deklarace nezávislosti. Ve funkčním období prvního a druhého Knesetu byl poslancem za stranu Mapaj. 8. prosince 1952 byl zvolen prezidentem Izraele a tento post zastával až do své smrti.
Ben Cvi věřil, že prezident by měl být příkladem pro obyvatele a jeho domov by měl odrážet úspornost doby. Po více než 26 let jeho on a jeho rodina žili ve dřevěné chatě v sousedství Jeruzaléma.


Notář

Notář je fyzická osoba pověřená státem k sepisování veřejných listin, přijímání úschov a některým dalším činnostem, z nichž významná je zejména činnost notáře jako soudního komisaře.


Aiden Ford

Poručík Aiden Ford je fiktivní postava příslušníka americké armády v televizním seriálu Stargate Atlantis, ztvárněná Rainbow Sun Francksem. V první a druhé sérii seriálu byl členem týmu majora Johna Shepparda. Při jednom z útoků na Atlantis byl napaden Wraithem, načež oba spadli do oceánu, kde se Wraith utopil. Předtím se však na Fordovi začal krmit a vpustil do jeho těla enzym zabraňující jeho smrti. Po hodině se poručíka Forda podařilo nalézt, ale v důsledku smrti Wraitha byl enzymem předávkován a stal se na něm závislý. Po uzdravení z Atlantis uprchl, aby vyhledával Wraithy, jejichž enzym, poté co je zabil, používal.


Chigua restrepoi

Chigua restrepoi D.W.Stev., 1990 je druh rostlin z čeledi kejákovitých ve třídě cykasy. Rostlina žije společně s dalším druhem chigua bernalii v malých oblastech na severozápadě Kolumbie. Chigui byly popsány botanikem Dennisem Stevensonem teprve v roce 1990, jsou tedy nejnověji objeveným rodem cykasů. Druhové jméno pochází z indiánského označení cykasů v Kolumbii. Jejich existence a některé nezvyklé vlastnosti umožňují botanikům lépe pochopit vznik současných zamií, se kterými jsou úzce spřízněny. Jednu z mála dostupných fotografií tohoto druhu lze nalézt zde: Chigua restrepoi
Rostliny rostou na severozápadě Kolumbie v nížinách kolem 100-200 m společně s dalším druhem z rodu Chigua - Chigua bernalii. Jejich oddělení do dvou druhů není zcela jednoznačné, druh Chigua bernalii není dobře prozkoumán a byl spatřen jen jednou.
Rostliny mají podzemní zavalitý kmen, listy tedy vyrůstají přímo ze země. Stvol i řapíky mají ostny. Listy mají zubatý okraj, a jako jedny z mála cykasotvarých mají jasnou středovou žílu a větvící se rovnoběžné žíly. Středová žíla je také nejnápaditějším rysem, který je odlišuje od rodu zamie. Oválná semena jsou růžová nebo červená.
Chigua restrepoi je zařazena na Červený seznam IUCN jako kriticky ohrožená rostlina, které hrozí vyhynutí.


Biskupský seminář v Českých Budějovicích

Biskupský seminář byl kněžský seminář sloužící v letech 1803 až 1950 k přípravě adeptů kněžství v českobudějovické diecézi. Studium bylo původně tříleté, od roku 1815 čtyřleté, po první světové válce pak pětileté. V průběhu druhé světové války byli seminaristé totálně nasazeni v Německu a seminář uzavřen. Po válce byl znovu otevřen, ale v roce 1950 jej komunistické úřady uzavřely. Pět z několika tisíc jeho studentů se stalo biskupy, mezi nimi i sv. Jan Nepomucký Neumann. V roce 1991 na jeho činnost navázala Teologická fakulta Jihočeské univerzity.


Vladimír Dzurilla

V nejvyšší hokejové soutěži odchytal po 19 sezón celkem 571 zápasů.
Za reprezentaci Československa nastoupil 139 krát, startoval na jedenácti mistrovstvích světa. Mistr světa a mistr Evropy 1972 a 1976 – 1977. Držitel stříbrné medaile z ZOH 1968 a bronzových medailí z ZOH 1964 a ZOH 1972. Nejlepší brankář MS v roce 1965. Legendárním se stalo jeho vystoupení na Kanadském poháru v roce 1976, kde Československo skončilo na druhém místě.


Mars

Mars byla v letech 1873 až 1958 německá firma zabývající se výrobou motocyklů, automobilů a dalších strojírenských a průmyslových výrobků.
V roce 1873 založil Paul Reissmann v Norimberku na Siegmundstraße firmu Mars zabývající se výrobou litinových tzv. „amerických kamen“. Následovala produkce ručních a motorových sirén, brusek a také jízdních kol. V roce 1903 začal Reissmann stavět motocykly a v témže roce také postavil několik automobilů osazených jednoválcovým motorem De Dion-Bouton o objemu 1 000 cm3. Výroba automobilů skončila o šest let později. Motocykly firmy byly osazovány motory švýcarských firem Motosacoche a Zedel.
Nejznámějším typem firmy se stal v roce 1920 legendární Mars A20, lidově přezdívaný Weiße Mars. Konstruoval jej Ing. Claus Franzenburger, přes svou přezdívku byl Bílý Mars k dostání také v červené nebo zelené barvě. Dvouválcový motor typu boxer, konstruovaný Franzenburgerem výlučně pro tento typ, vyráběla ve Friedrichshafenu továrna renomované společnosti Maybach. Vzduchem chlazený motor s postranními ventily se startoval pomocí ruční kliky. Měl objem 956 cm3 a byl podélně vestavěn ve svařovaném a nýtovaném ocelovém rámu motocyklu. Převodovka byla umístěna za zadním válcem.
Společnost Mars vyrobila i závodní verze tohoto typu, které dosáhly významných úspěchů. Tovární jezdci Ernst Schulz a Heinz Wilhelm se s nimi v roce 1921 umístili na prvním a druhém místě v závodech bavorského mistrovství.
Firma se kvůli inflaci v letech 1923 a 1924 dostala do finančních potíží. Bratři Johann a Karl Müller, zaměstnaní u firmy ve vedoucích funkcích a konstrukci, převzali celou továrnu, její značku však ne. Stroje byly po této změně vlastnictví prodávány pod značkou „M. A.“ Od konce dvacátých let 20. století do druhé světové války Mars vyráběl motocykly se zabudovanými motory značek Motosacoche, Villiers, Sachs, J.A.P. a Sturmey-Archer. Většinou se jednalo o dvoutaktní jakož i čtyřtaktní motory různých objemů.
Po roce 1945 zkonstruoval Ing. Rudi Albert, předtím působící jako šéfkonstruktér u firem Allright v Kolíně nad Rýnem a Phänomen v Žitavě, motocykl Stella s motory 147, 174 a 198 cm3 firmy Sachs. Také navrhl poslední malý motocykl firmy označený Monza s motorem 49 cm3. V roce 1958 byla společnost Mars, tak jako mnoho jiných německých výrobců motocyklů v té době, přinucena vyhlásit úpadek. Společnost Gritzner-Kayser AG v Karlsruhe-Durlach ještě krátce pokračovala ve výrobě typu Monza a dalšího typu Milano. Produkci mopedů Gritzner zachoval ještě v průběhu šedesátých let.


Lorenz Rakouský

Princ Lorenz Belgický, vévoda z Modeny, arcivévoda Rakouský-Este, císařský princ rakouský, královský princ uherský a český, druhý syn rakouského arcivévody Roberta a jeho ženy arcivévodkyně Margaret.
Dne 22. září 1984 si vzal princeznu Astrid, dceru tehdejšího knížete z Liege, dnes belgického krále Alberta II.. Společně mají pět dětí:
Královským dekretem byl Lorenzovi roku 1995 udělen titul belgický princ.
Lorenz studoval ekonomii na Univerzitě v St. Gallenu ve Švýcarsku a v Innsbrucku v Rakousku. Pracoval v několika bankovních domech v Londýně, Paříži a Římě. V roce 1983 začal pracovat v bance v Basileji. Dnes je ředitelem farmaceutické společnosti UCB. Je hlavním představitelem rodiny vévodů z Modeny, tento titul byl udělen Lorenzovu otci od císaře Karla I.


Omar Bradley

Omar Nelson Bradley byl americký vojevůdce, generál armády USA, účastník kampaně v Mexiku, první světové války, druhé světové války a války v Korei, poradce amerického prezidenta Lyndona Johnsona ve Vietnamské válce v otázkách taktiky a strategie.
Narodil se jako syn farmáře. Do americké armády vstoupil v roce 1911 a po absolutoriu vojenské akademie ve West Pointu si zvolil službu v pěchotě. V mírové armádě postupoval v hodnostním žebříčku pomalu.
V době 2. světové válka roce 1943 mu byla svěřena funkce „urovnávače problémů“. Poté velel II. armádnímu sboru, který tvořil součást Pattonovy 7. armády v době její invaze na Sicílii v roce 1943. Vrchní velitel západních spojeneckých sil Dwight D. Eisenhower jej poté vybral, aby vedl spojenecké vylodění v Normandii ve funkci velitele americké 1. armády. Po úspěchu na plážích Omaha a Utah dostal úkol vést vojska k průlomu z Normandie do centrální Francie. Byl starostlivým velitelem, který prokázal skutečný zájem o plánování a logistiku. Po válce byl v roce 1950 povýšen do nejvyšší vojenské hodnosti armádního generála, jenž je v jiných armách světa odpovídá hodnosti maršála. Jako předseda Spojeného výboru náčelníků štábů Armády USA uskutečňoval politiku studené války, jenž spočívala v zatlačování SSSR. V době vietnamské války byl jedním z nejstarších politiků, kteří radili prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi v otázkách taktiky a strategie.


Handle

Jako handle se v programování označuje pomocný objekt bez známé vnitřní struktury, který reprezentuje nějaký složitější objekt spravovaný cizím kódem. Vnitřně může být handle reprezentován ukazatelem nebo referencí na cílový objekt, číslem odkazujícím do tabulky, struktura přímo obsahující příslušná data atd., z hlediska aplikačního programu však tato vnitřní struktura není známa a handle je „neprůhledný objekt“, který je pouze předáván mezi volanými funkcemi API. Příkladem použití je handle otevřeného souboru – při otevření souboru získá program od operačního systému handle na tento soubor, který předává všem funkcím pracujícím s tímto souborem. Pro program handle tento otevřený soubor reprezentuje a jeho prostřednictvím může získat o tomto souboru informace, či se souborem pracovat; přesný obsah a struktura informací uložených v handlu samém však programu nejsou známy.
Existuje několik důvodů, proč byla tato technika vůbec zavedena. Její hlavní výhodou je tzv. zapouzdření – oddělení vnějšího chování a rozhraní nějakého objektu od jeho vnitřní struktury. Toto striktní oddělení umožňuje v případě potřeby změnit „vnitřek objektu“ – jeho vnitřní reprezentaci a implementaci – aniž by na takovou změnu museli uživatelé objektu jakkoli reagovat, ba dokonce si uživatelé nemusí této změny ani všimnout.
Třeba v příkladu handle na otevřený soubor si lze představit, že přesná struktura informací, které si operační systém potřebuje udržovat, může záviset na konkrétním systému souborů, na kterém se soubor nachází. Pokud by se tedy nepoužíval handle, musel by program konkrétně podporovat všechny požadované souborové systémy.
Handle je zpravidla jen malý objekt, nejčastěji se jedná o 32bitovou hodnotu; v některých případech se však formálně jako handle může používat celá datová struktura, u které pouze není dovoleno její přímé použití programem. Implementací handlu může být obvykle buď přímo ukazatel na odpovídající větší datovou strukturu, nebo identifikační číslo položky v tabulce spravovaných objektů. V silně typovaných jazycích může být i sama vnitřní struktura handlu před programem skryta.
Handle obvykle platí jen pro proces, kterému byl přidělen, v některých případech je dokonce dovoleno handle využívat jen z vlákna, kterému bylo přiděleno. Operační systém či příslušná knihovna však mohou poskytovat prostředky, jak jinému procesu umožnit pracovat se stejným objektem – jak handle zduplikovat. Některé handly také může proces zdědit od procesu, který jej vytvořil.
Pomocí zpětného inženýrství se často programátorovi může podařit zjistit vnitřní reprezentaci handlu, což poté může využít k přímému přístupu k reprezentovanému objektu a případně s ním pracovat způsobem, který jinak poskytované rozhraní nenabízí. Takové využití však neguje všechny výše zmíněné výhody a vede k nefunkčnosti programu ve chvíli, kdy knihovna tuto vnitřní reprezentaci změní.


Zootechnická taxonomie

Základním taxonem zootechniky je plemeno. Zootechnika a živočišná výroba tedy pracuje s taxony nižšími než druh. Další taxony nižší než druh jsou: ráz, chov, kmen, linie, rodina a jedinec.


Kasumi

Kasumi byl torpédoborec Japonského císařského námořnictva během druhé světové války. Byl devátou jednotkou třídy Asašio a měl devět sesterských lodí.
6. dubna 1945 doprovázel Kasumi bitevní loď Jamato při plavbě z Vnitřního moře na Okinawu v rámci operace Ten Gó. Během cesty ho 7. dubna poškodily americké letouny ze skupiny letadlových lodí Task Force 58. Torpédoborec Fujuzuki převzal jeho posádku a dvěma torpédy poslal Kasumi ke dnu asi 270 km jihozápadně od Nagasaki.
Ze stavu Japonského císařského námořnictva byl Kasumi vyškrtnut 10. května 1945.


Obléhání Bělehradu

Obléhání Bělehradu se odehrálo 4. července až 22. července 1456. Maďaři pod vedením Jana Hunyadyho odrazili turecké obléhatele. Jeho spojencem byl františkánský kněz Jan Kapistránský.
schéma průběhu bitvy zeleně - Maďaři oranžově - Turci modře - řeky; modře tečkovaně - mokřady


Yuri I

Yuri I je vrtulník poháněný lidskou silou z roku 1994, postavený týmem z Nihon Aero Student Group.
Tento stroj je držitelem neoficiálního světového rekordu v délce trvání letu lidskou silou poháněného vrtulníku, 7. března 1994 se ve výšce 20 cm udržel 19,46 sekund a uletěl vzdálenost 9,95 m.
Yuri I je v současné době vystaven v japonském Kakamigahara Aerospace Museum.
V roce 1980 vypsala American Helicopter Society tzv. Sikorski prize ve výši 20 000 $ pro konstruktéra z jakékoliv země, který sestrojí letu schopný vrtulník, který bude poháněn pouze lidskou silou. Tento stroj by se měl pro získání ceny udržet ve vzduchu ve výšce 3 metry nad zemí alespoň 60 sekund při vertikálním letu. Tyto podmínky zatím nikdo nesplnil a cena tedy nebyla udělena. Nejblíže splnění byl dosud právě Yuri I.
10. prosince 1989 vzlétl na půdě kalifornské polytechnické univerzity stroj nazvaný Da Vinci III a ve výšce 20 cm se udržel po dobu 7,1 sekundy. V Japonsku je stavba letadel poháněných lidskou silou "národním sportem" zdejších technických univerzit, odpověď ze "země vycházejícího slunce" tedy na sebe nedala dlouho čekat. Tým z Nihon Aero Student Group vedený Dr. Akirou Naitem sestrojil během několika let 6 strojů různých koncepcí, pátý Yuri I byl z nich nejúspěšnější:
Yuri I se pod dohledem komisařů dne 7. března 1994 udržel 19,46 sekund ve výšce 20 cm a uletěl vzdálenost 9,95 m. Neoficiálně ovšem také při testování dosáhl letu trvajícího 24 sekund a výšky 70 cm.


Tomáš Slovan

Tomáš Slovan byl byzantským vojevůdcem a vzdorocísařem v letech 821 až 823.
Pocházel z rodiny Slovanů usídlených v Malé Asii. Společně s pozdějšími císaři a svými někdejšími spolubojovníky, Leonem V. a Michaelem II., podporoval v roce 803 vzdorocísaře Bardana Turka. Po porážce Turkova povstání odešel Tomáš do arabského exilu. V roce 813 se vrátil a po Leonově smrti se rozhodl sám stát císařem. V roce 821 byl patriarchou v Antiochii, která byla tehdy pod kontrolou Arabů, korunován císařem. Chalífa Al-Ma‘mún se snažil využít nestability v Byzanci a proto finančně zajišťoval Tomášovo povstání. Západní provincie podpořili Tomáše kvůli jeho ikonodulskému postoji. Maloasijské provincie si získal zase tím, že se vydával za Konstantina VI. Avšak příčiny popularity tohoto uzurpátora byly mnohem hlubší. Lid trpěl vysokými daněmi a nenáviděl Michaela II. pro jeho krutost a proradnost.
Na počátku roku 821 vstoupil Tomáš se svým vojskem do Malé Asie, kterou až na themata Opsikion a Armeniakon téměř celou dobyl. V prosinci se se svými 80 000 vojáky slovanského, germánského, íránského, arménského a arabského původu přeplavil do Thrákie a zahájil obléhání Konstantinopole. Došlo k několika bitvám. Na moři sice Tomáš dokázal zvítězit nad císařskou flotilou, ovšem jeho pozemní vojsko bylo na počátku roku 822 poraženo. Jeho loďstvo byla následně zničeno řeckým ohněm.
Přestože Tomáš byl jednoznačně poražen, stále se nevzdával. Za této situace na něj zaútočil Michaelův spojenec, bulharský chán Omurtag, který zničil jeho vojsko v březnu 823 u Herakleie. Zbytek armády se vzdal Michaelovi. Tomáš uprchl s několika věrnými do Arkadiopole, kde ho Michael oblehl. Poté co ve městě došly zásoby a Michael slíbil vzbouřencům milost, vydali Tomáše císaři. Tomáš byl potrestán useknutím paží a nohou a nakonec byl přivázán ke kůlu, kde vykrvácel. Jeho adoptivního syna, mnicha Anastasia, potkal tentýž osud.


Otop

Otop je slovo označující materiál na topení - výrobu tepla.
Nejčastějším otopem je dřevo. Užívá se ve formulacích dřevo na otop, koks na otop, apod. Otopem se myslí spíše dřevo zbytkové, již jinak neužitečné, v podobě chroští nebo odřezků. V dřívějších dobách, kdy většina domácností byla odkázána na vytápění dřevem, patřil otop ke standardnímu vybavení.


Daily Graphic

Daily Graphic byly ilustrované noviny, které vycházely každý den ve Spojených státech od roku 1873. Založila je v New Yorku firma kanadského rytce a zveřejňovat je začala v březnu téhož roku. Noviny byly bohatě ilustrované rytinami, karikaturami, reprodukcemi obrazů, a ilustracemi zobrazující tehdejší novinky a události včetně pozoruhodných osobností. Deník publikoval 4. března 1880 v New Yorku první polotónovou reprodukci tiskové fotografie.
Na podobné myšlence byly založeny noviny v Londýně s názvem The Graphic, které byly založeny v roce 1869. První Daily Graphic v Londýně byly vydány 4. ledna 1890.
Byly ilustrovány kresbami a dřevořezy, půltónovými fotografiemi a jsou považovány za komplexní plnohodnotné noviny.


Liptaň

Liptaň je obec ležící v okrese Bruntál. Má 472 obyvatel a její katastrální území má rozlohu 2 024 ha.
Obec Liptaň tvoří vstupní bránu osoblažského výběžku. Je tvořena třemi sídly - Liptaň, Bučavka, Horní Povelice - o rozloze 2026 ha. Má odlišný charakter podhorské obce s nadmořskou výškou od 300 do 500 m, kterou má Strážný vrch na jehož severovýchodním svahu je lyžařský vlek v délce 250 m. Žije zde trvale 450 občanů, v sezóně se tento počet značně zvyšuje, neboť je zde 75 rekreačních objektů, sloužících k individuální rekreaci.
Liptaň, něm. Liebenthal. Ves založil Helembert de Turri, který ji postoupil r. 1256 olomouckému biskupu. Olomoucká kapitula prodala r. 1262 Liptaň osoblažskému rychtáři. Dále byla Liptaň biskupským lénem, ale v 16. stol. drželi ji biskupové s panstvím osoblažským přímo. Biskup Vilém Prusinovský stanovil roku 1570 Liptani roboty a biskup Stanislav Pavlovský pustil roku 1581 Liptaňským roboty pod plat. Roku 1480 připomíná se tu dědičně fojtsví. Roku 1882 vyhořela horní a v letech 1846 a 1847 dolní část vsi.
Roku 1834 měla Liptaň 240 domů a 1883 obyvatel, roku 1930 262 domů a 1125 obyvatel Poutní farní kostel byl vystavěn v letech 1867-70.


Mykines

Mykines je nejzápadnější Faerský ostrov. Má rozlohu 10,3 km2 a 19 obyvatel.
Na ostrově jsou dvě hory: Knúkur s 560 metry a Árnafjall s 350 metry.Je zde pouze jedna osada Mykines.Na západ od Mykinesu je ostrůvek Mykineshólmur, kde je maják. Jedinou možností k přístupu na ostrov je trajekt.


Armáda zelené zástavy

Armáda zelené zástavy byl název jedné z čínských armád v dobách dynastie Čching. Skládala se zejména z Číňanů a operovala současně s armádou Osmi korouhví.
Původně se Armáda zelené zástavy skládala z čínských jednotek, které se Čchingům vzdaly při mandžuském dobytí Číny v roce 1644. Šlo především o délesloužící vojáky ze sociálně znevýhodněných skupin, kteří zůstali segregováni od společnosti i po začlenění do armády.
Na službu v Armádě zelené zástavy bylo nahlíženo jako na celoživotní zaměstnání. Nešlo o dědičnou kastu, přestože se vojáky Armády zelené zástavy často stávali právě synové a jiní mužští příbuzní stávajících vojáků této armády.
Struktura Armády zelené zástavy byla značně roztříštěná, s velkým množstvím místních posádek různé velikosti. Tyto posádky byly rozděleny do jednotek velikosti praporu, odpovědných místnímu provinčnímu veliteli. Od 18. století plnily jednotky Armády zelené zástavy převážně úkoly četnictva a policie při udržování místního pořádku a potlačování lokalizovaných nepokojů. Dále poskytovali ozbrojenou podporu při výkonu soudní moci a daňové správy. Poskytovali však též hlavní masu vojáků při velkých vojenských taženích.
Stejně jako v případě jednotek Osmi korouhví začala vojenská síla Armády zelené zástavy v 18. století upadat. Jejich vojenské jednotky přestaly být schopny klást účinný odpor nejen západním mocnostem, ale i vnitřnímu nepříteli.


Lutetia

Lutetia je velká planetka hlavního pásu o průměru cca 100 km. Je to planetka typu M. Objevil ji 15. listopadu 1852 Hermann Mayer Salomon Goldschmidt z balkónu svého bytu v Paříži – Lutetia také znamená v latině Paříž. Planetka bude prozkoumána v roce 2010 během průletu evropské kometární sondy Rosetta.


Jiří VI.

Jiří VI. byl králem Spojeného království a britských dominií od 11. prosince 1936 až do své smrti. Byl posledním císařem Indie a posledním králem Irska a první hlavou Commonwealthu.
Jako druhý syn panovníka Jiřího V. nebyl připravován na převzetí královských povinností a v mládí žil ve stínu svého staršího bratra Eduarda. V průběhu první světové války sloužil u královského námořnictva. Roku 1923 se oženil s Alžbětou Bowes-Lyonovou se kterou měl dvě dcery Alžbětu a Margaret.
Jiřího starší bratr Eduard nastoupil po smrti svého otce roku 1936 na britský trůn. Nicméně v průběhu téhož roku projevil svůj zájem oženit se s již dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Z politických a církevních důvodů mu bylo britským premiérem Stanleyem Baldwinem sděleno, že se nemůže se Simpsonovou oženit a zůstat britským králem. Eduard, aby se mohl se Simpsonouvou oženit, abdikoval. Jiří se pak stal jeho nástupcem jako třetí panovník z Windsorské dynastie.
V průběhu jednoho dne po jeho nástupu přijal irský parlament zákon, kterým zrušil moc monarchie v Irsku. Tři roky po nástupu vstoupila království, jejichž byl panovníkem, s výjimkou Irska, do válečného stavu s nacistickým Německem. V následujících dvou letech byla zahájena válka i s Itálií a Japonskem. I když Británie a její spojenci dosáhli v druhé světové válce vítězství, hlavními světovými mocnostmi se staly Spojené státy Americké a Sovětský svaz a význam Britského impéria poklesl. Vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu roku 1947 a vznik Irské republiky v roku 1949 zahájil rozpad impéria a jeho transformaci do Commonwealthu.
Jiří VI. se narodil 14. prosince 1895 jako druhý syn prince Jiřího a jeho manželky Marie z Tecku. Jeho datum narození se shodovalo s výročím úmrtí jeho pradědečka a manžela královny Viktorie Alberta. Na jeho počest dostal jméno Albert. Albert, jak byl oslovován, byl čtvrtým v pořadí nástupnictví na britském trůnu.
Byl často nemocen a popisován jako lekavý a náchylný k pláči. Jeho rodiče se nevěnovali, podobně jako tomu bylo v jiných šlechtických rodinách, každodenní výchově svých dětí. Byl nucen psát pravou rukou, ačkoli byl levák a objevilo se u něho koktání, se kterým se potýkal několik let.
Od roku 1909 Albert navštěvoval královskou námořnickou školu v Osborne jako kadet. Roku 1911 pokračoval ve studiu na škole královského námořnictva v Dartmouthu. Když Eduard VII. roku 1910 zemřel, nastoupil na britský trůn Albertův otec.
Albert nastoupil 15. prosince 1913 do služby jako lodní poddůstojník a o rok později se zapojil do bojů první světové války. Na lodi Collingwood se účastnil námořní bitvy proti německému námořnictvu. Do dalších akcí se z důvodu zdravotních potíží nezapojil. V únoru 1918 byl jmenován důstojníkem u výcvikové jednotky královského námořního letectva. Po vytvoření královského letectva byl přeložen k jeho jednotkám.
V říjnu 1919 začal na Trinity College v Cambridge studovat dějiny, ekonomiku a občanskou nauku. 3. června 1920 mu byl udělen titul vévody z Yorku. Poté začal plnit královské povinnosti, zastupovat svého otce a podnikal cesty po dolech a továrnách.
Roku 1920 se Albert setkal s Alžbětou Bowes-Lyonovou. I když byla potomkem skotského krále Roberta I. a Jindřicha VII. byla z hlediska britského práva nešlechtičnou. Albertovu nabídku k sňatku dvakrát odmítla a ke sňatku svolila až po dvou letech.
Jejich svatba se konala 26. dubna 1923 ve Westminsterském opatství. Albertův sňatek s ženou, která neměla šlechtický původ, byl veřejností chápán jako gesto modernizace královské rodiny. Manželům se narodily dvě dcery Alžběta, která nastoupila po svém otci na britský trůn a Margareta. Albertova rodina vedla relativně klidný a neokázalý život v domě na Piccadilly. Jednou z výjimek byl roku 1931 návrh kanadského premiéra Benneta, jmenovat Alberta generálním guvernérem Kanady. To bylo na po konzultaci s vládou odmítnuto.
Alžběta pomohla svému manželovi překonat strach z veřejných vystoupení. Zprostředkovala mu setkání s Lionelem Loguem expertem na jazykový projev, se kterým prováděl dechová cvičení. Výsledkem bylo Albertovo vystoupení na zahájení jednání australského parlamentu, které dopadlo úspěšně, a poté byl Albert schopen absolvovat veřejná vystoupení pouze s malými obavami.
Král Jiří zemřel 20. ledna 1936 a jeho nástupcem se stal Albertův starší bratr Eduard. 11. prosince téhož roku Eduard abdikoval, aby se mohl oženit s již dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Sipmsonovou, která byla pro britskou veřejnost nepřijatelná jako její královna. Tak se Albert stal králem, ačkoli se tuto úlohu zdráhal přijmout.
Albert přijal po nástupu na trůn jméno Jiří VI., aby tak vyjádřil kontinuitu s vládou svého otce a posílil důvěru v monarchii. Jeho prvním počinem jako krále bylo udělení titulu vévoda z Windsoru svému bratru Eduardovi, který svou abdikací ztratil právo nosit královský titul. Právo užívat tento titul bylo uděleno pouze Eduardovi a netýkalo se jeho manželky a případných potomků. Jiří také musel od Eduarda odkoupit Balmoralský hrad a Sandringham House, protože se jednalo o jeho soukromý majetek. Jeho korunovace se konala 12. května 1937 v den, kdy byla plánována korunovace Eduarda. V rozporu s tradicí se korunovačního obřadu účastnila i jeho matka Marie, aby mu tak vyjádřila podporu.
Král byl ústavně zavázán podporovat premiéra Neville Chamberlain v jeho snaze o appeasement s Adolfem Hitlerem. Když král se svou ženou vítali Chamberlaina po jeho návratu po podpisu Mnichovské dohody pozvali ho, aby se s nimi ukázal na balkónu Buckinghamského paláce. Veřejné vystoupení krále a politika bylo do té doby nevídané a prostor na balkónu byl vyhrazen jen pro členy královské rodiny.
Roku 1939 podnikl královský pár cestu do Kanady s krátkou zastávkou ve Spojených státech. Z Ottawy byli doprovázeni kanadským premiérem, nikoli britskými ministry, což znamenalo, že jak v Kanadě, tak i ve spojených státech vystupovali jako král a královna Kanady. Kanadský předseda vlády King, tím chtěl reálně demonstrovat principy definované v Westminsterském statutu, který určoval samosprávu britských dominií a přiznával každému dominiu odděleného panovníka.
Záměrem cesty do Spojených států bylo prolomení izolacionismu americké veřejnosti s ohledem na hrozbu války v Evropě. I když cíle cesty bylo získání politické podpory Británie v případné válce, byli král s manželkou vřele vítání i kanadskou i americkou veřejností. Navštívili i Světovou výstavu v New Yorku a strávili nějaký čas s prezidentem Rooseveltem v Bílém domě i v jeho soukromé rezidenci.
Po vypuknutí války roku 1939 se Jiří VI. i jeho rodina rozhodli zůstat v Londýně místo plánovaného odletu do Kanady. Král i jeho manželka oficiálně zůstávali v Buckinghamském paláci, i když z bezpečnostních důvodů odjížděli na noc na Windsorský hrad. Jiří i s manželkou jen těsně unikli smrti, když dvě německé bomby vybuchly na dvoře Buckinghamského paláce. V průběhu války král i královna poskytovali obyvatelstvu morální podporu při návštěvách vybombardovaných míst a muničních továren. Podobně jako ostatní obyvatelé podléhala i královská rodina přídělovému systému. Při oslavách konce války podobně jako u Chamberlaina král a královna pozvali na vystoupení na balkónu Buckinghamského paláce premiéra Winstona Churchilla.
Období vlády Jiřího VI. bylo poznamenáno rozpadem Britského impéria, který byl zahájen Balfourskou deklarací a konferencí konanou roku 1926, kdy začal vznikat Commonwealth, a dominiím bylo přiznáno právo vývoje do samostatných států, které bylo formalizováno Westminsterským statutem roku 1931.
Britský mandát z pověření Společnosti národů v Iráku skončil roku 1932 a země získala nezávislost bez členství v Commonwealthu. Tento proces pokračoval i po druhé světové válce. Transjordánsko se stalo nezávislým roku 1946, Barma v lednu 1948 a Palestina v květnu téhož roku a všechny tři státy vystoupily z Commonwealthu. Poté co byla vyhlášena v jižní části ostrova republika, opustilo Irsko Commonwealth následující rok. Indie byla rozdělena na dvě nezávislá dominia - Indii a Pákistán. Jiří se zřekl titulu indického císaře a stal se králem Indie a králem Pákistánu. Roku 1950 mu byl přiznán titul hlavy Commonwealthu.
Královo zdraví bylo poznamenáno napětím způsobeným válkou a zhoršené jeho kouřením, které vyvolalo rakovinu plic a arteriosklerózu. Dědička trůnu princezna Alžběta, se s jeho zhoršujícím zdravotním stavem ujímala větší části královských povinností. V září 1951 podstoupil Jiří operaci, při které mu byla odstraněna levá polovina plic.
31. ledna 1952 byl, přes varování lékařů, vyprovodit svou dceru na cestu do Austrálie a Keni. 6. února Jiří zemřel ve spánku na infarkt. Byl pohřben v kapli svatého Jiří na Windsorském hradu.


Novogotika

Novogotika je evropský umělecký směr, který se objevil v Anglii v polovině 18. století. Významněji se projevoval v architektuře Evropy a severní Ameriky v 19. a 20. století. Navracel se ke gotice, ze které vycházel.


Austromarxismus

Austromarxismus byl především rakouský směr marxismu z konce 19. a počátku 20. století, reprezentovaný jmény jako Victor Adler, Otto Bauer, Karl Renner a Max Adler. Mimo jiné prosazoval personální princip, tedy oddělené socialistické strany pro jednotlivé národnosti na území Rakousko-Uherska, díky čemuž vznikla samostatná česká sociální demokracie, nezávislá na rakouské. Někdy se za austromarxismus považuje pouze učení Otto Bauera a jeho následovníků, zformulované až počátkem 20. století.


Vojenský pozorovatel OSN

UNMO je vojenský pozorovatel Organizace spojených národů. Proběhlo už několik pozorovatelských misí. V současné době je to například UNMOGIP na hranici Indie a Pákistánu.


Ploskovice

Státní zámek Ploskovice je barokní zámecká stavba nalézající se ve stejnojmenné obci v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji asi 6 kilometrů východně od Litoměřic. Dnešní čtvercovou dispozici tomuto zámku dal pravděpodobně slavný architekt a stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1720 až 1730 patrně z popudu tehdejší majitelky zdejšího panství vévodkyně Anny Marie Toskánské z rodu Sasko-lauenburského, manželky toskánského vévody Gastona III.
== Popis == Romantická stavba se nalézá na jižním okraji stejnojmenné obce, dále od obce se pod zámkem rozprostírá zámecký park. Objekt zámku je od severu doplněn klasicistní přístavbou pocházející z počátku 19. století, která sloužila zejména pro hospodářské a správní účely.
Od roku 1805 zámek sloužil jako letní a výletní sídlo panujícího habsburského rodu, neboť v tomto roce přešel do majetku toskánské větve Habsburků. Objekt prošel další velkou rekonstrukcí, přestavbou a dostavbou zhruba v polovině 19. století, kdy zámek dostal svoji dnešní definitivní podobu v souvislosti s abdikací rakouského císaře Ferdinanda V. a nástupem mladého císaře Františka Josefa I. na císařský trůn v bouřlivém roce 1848. Objekt se tehdy stal letním sídlem bývalého císaře Ferdinanda V. Dobrotivého. Po smrti Ferdinanda V. pak objekt zámku kompletně přešel do majetku císaře Františka Josefa I.
Po roce 1918 zámek sloužil jako letní sídlo československého Ministerstva zahraničních věcí, jezdil sem často zejména tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš s manželkou. V době 2. světové války, kdy Ploskovice územně spadaly pod nacistickou Velkoněmeckou říši zde sídlila nacistická škola.
Zámek má, stejně tak jako zámek v Zákupech, bohatou malířskou výzdobu, jenž provedl malíř Josef Navrátil.
Romantická stavba posloužila již několikrát českým i zahraničním filmařům k natáčení několika filmů.


Sixteen

Sixteen je bílá dostihová klisna. Narodila se 27. března 2000 a trénuje ji Josef Váňa ve stáji Jaroslava Boučka Buc-Film.. Jejími největšími úspěchy jsou dvě vítězství ve Velké pardubické. V roce 2007 vyhrála s žokejem Dušanem Andrésem 117. ročník závodu, kdy v cílové rovince o pět délek předstihla Decent Fellowa s Tomášem Hurtem v sedle. Následující rok s žokejem Josefem Bartošem vítězství obhájila v nejlepším čase historie Velké pardubické 8:58 min. Doběhla jako druhá, Amant Gris s Markem Stromským ale byli po doběhu diskvalifikováni. K 1. březnu 2009 běžela 27krát steeplechase, z nichž devět vyhrála, a dále čtyři závody s proutěnými překážkami a 17 rovinných dostihů.


Chhukha

Distrikt Chhukha patří v Bhútánu mezi nejmladší. Byl založen v dubnu roku 1987 na začátku plánované šestiletky.
Chukha je hlavní místo importu a komerčního obchodu celé země. Nalézá se zde největší uskupení hydroelektráren.


Neal Cassady

Neal Cassady byl jedním z hlavních představitelů beatnické generace. I když sám příliš nepsal a za svého života žádnou práci nevydal, stal se inspirativním zdrojem pro ostatní beatniky. Když Jack Kerouac psal asi svůj nejznámější autobiografický román Na cestě, vybral si jako předlohu pro svou hlavní postavu Deana Moriartyho právě Cassydyho.
==Život== Narodil se v Salt Lake City. Roku 1946 se na Columbia University poprvé setkal s Jackem Kerouacem a Allenem Ginsbergem, s nimiž se přátelil po zbytek života. Cassydy mnoho cestoval po Spojených státech, nejednou společně s Kerouacem.
V roce 1948 se oženil s Carolyn Cassadyovou a měli spolu tři děti. Usadili se na ranči poblíž San Francisca a Cassydy začal pracovat jako brzdař na železnici. Na ranči ho občas navštěvovali jeho přátelé nejen z řady beatníků. V roce 1958 byl Cassydy odsouzen k dvouletému trestu vězení za to, že nabízel marihuanu.
V sobotu 3. února 1968 Cassydy navštívil svatební večírek. Když večírek skončil, vydal se podél kolejí jen v tričku a kalhotech do dalšího města. Ráno byl nalezen podchlazený a převezen do nemocnice, kde nedlouho poté zemřel. Přesná příčina smrti však dosud není známa.
Neal Cassydy se věnoval mimo jiné i psaní poezie, avšak za jeho života mu žádná publikace nevyšla. Až roku 1971 vyšla kniha s názvem The First Third. V roce 1993 byla vydána kniha s názvem Grace Beats Karma: Letters from Prison a v roce 2004 Nealovy dopisy ve svazku zvaném Neal Cassady: Collected Letters, 1944-1967.
Následující tabulka zobrazuje díla, ve kterých Neal Cassydy sloužil jako předloha pro ztvárnění osob z knihy.


Veslo

Veslo je nástroj používaný k ručnímu pohonu a kormidlování lodí. Od pádla se liší tím, že se opírá dříkem o loď a pracuje tak na principu dvojzvratné páky.
Vesla patřila k výstroji už od starověku. Prakticky až do počátku novověku existovaly válečné i dopravní lodě poháněné vesly. Specializovaná kormidelní vesla sloužila k ovládání lodí až do vynálezu kormidla.


Žďárské vrchy

Žďárské vrchy jsou vrchovinou na rozhraní Čech a Moravy, tvoří součást Českomoravské vrchoviny. Přibližně 60 % území je zalesněno. To je jeden z důvodů, proč zde v roce 1970 byla zřízena CHKO. Územím prochází hranice evropského rozvodí Labe – Dunaj. Z hornin převládají krystalické břidlice, jimiž místy prostupují rulové věže. Ve starších čtvrtohorách, v pleistocénu, na Žďárské vrchy působila vlivem mrazu denudace, která rozrušila granitový povrch a vytvořila kamenná moře. Odolnější místa denudaci přečkala a dodnes zůstaly různé skalní útvary například Čtyři palice, Dráteníčky, Zkamenělý zámek nebo nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, Devět skal, což je skutečně skupina devíti skal, tvořících malé skalní město. Vrchol byl upraven tak, aby posloužil jako vyhlídka. Okolní stromy ho však přerostly.
Už v raném středověku tudy vedly důležité obchodní cesty, nicméně vyšší polohy byly osídleny až od 13. století. Ve 14. století se zde začalo těžit stříbro a to znamenalo značný příliv obyvatelstva nejen českého, ale i německého. Těžba skončila v 18. století. Půda je příznivá pouze na pěstování nenáročných plodin, např. brambor. Zemědělství se vesměs soustřeďuje na živočišnou výrobu. Častým jevem zejména na Sázavě byly tzv. hamry, kovárny s kladivy poháněnými vodou.
Nejvýznamnější památkou je poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy byla slavnostně vyhlášena 25.5.1970 prezidentem Ludvíkem Svobodou. Jako pramenná oblast několika českých a moravských řek a jako oblast s četnými rybničními soustavami bylo území CHKO vyhlášeno za chráněnou oblast přirozené akumulace vod.
Z rozlohy CHKO zaujímají 46% lesy a 44% tvoří zemědělská půda. Posláním chráněné krajinné oblasti je zachování harmonicky vyvážené kulturní krajiny s významným zastoupením přirozených ekosystémů.
Klima této oblasti patří mezi nejdrsnější v ČR, neboť je toto nevysoké pohoří vystaveno severozápadním větrům z Polabí. Informace o klimatu z profesionální meteorologická stanice Svratouch: http://www.chmi.cz/meteo/ok/infklim.html
Žďárské vrchy se nacházejí převázně v okrese Žďár nad Sázavou, částečně pak v okresech Havlíčkův Brod, Chrudim a Svitavy. Nejvýznamnější
Žďárskými vrchy prochází hlavní evropské rozvodí Černého a Severního moře. Pramení zde několik řek - Svratka, Sázava, Oslava, Doubrava a Chrudimka. V pramenné oblasti Sázavy a Doubravy se nacházejí rybníky Velké Dářko a Malé Dářko, řeka Oslava pramení v rybnících Matějovském a Babíně a následně protéká Veselským rybníkem. Nejvýše položené jsou na Vysočině rybníky Sykovec a Medlov.


Beast of Burden

Beast Of Burden / When The Whip Comes Down je druhý singl k albu Some Girls rockové skupiny The Rolling Stones. Tento singl v Evropě nevyšel, píseň Beast Of Burden byla nahrazena písní Respectable. Obě písně byly natočeny v rozmezí let 1977 - 1978 ve studiích Pathé Marconi v Boulougne-Billancourt nedaleko Paříže. Singl vyšel 15.8.1978 a v USA se umístil na 8. pozici. Obě písně vyšly na albu Some Girls, Beast Of Burden byla ovšem zkrácena. Autory obou skladeb jsou Mick Jagger a Keith Richards.


Peliás

Peliás - byl synem boha moře Poseidóna a jeho milenky Tyró, manželky Kréthea, zakladatele a krále Iólku.
Peliás se zmocnil vlády nad Iólkem silou a protiprávně. Dědice trůnu Aisona sesadil a po létech také neuznal nároky Aisonova syna Iásona. Přímo ho neodmítl, ale jako podmínku si vyžádal získání zlatého rouna z daleké Kolchidy. Vlastnil je král Aiétés, který kdysi přijal mladého Frixa, jehož beran se zlatým rounem přinesl z dalekého Orchomenu. Aiétés zlaté rouno považoval za symbol své královské moci. Aby jej Iásón získal, musel splnit těžký úkol, s divokými býky zorat pole a vojsko z dračích zubů pobít. Iásón však měl silné spojence, bohyně z Olympu a Médeiu, Aiétovu dceru. Ta kouzly pomohla zdolat úkol a ukrást zlaté rouno. Po tomto činu je Aiétés pronásledoval, ztratil při tom svého syna Apsyrta, ale nakonec pronásledování musel vzdát, protože Iásón se s Médeiou oženil a spolu se vrátili do Iólku. Všechny tyto události jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o Argonautech.
Po dlouhé strastiplné cestě se Iásón vítězně vrátil do Iólku, avšak ani po splnění těžkého úkolu mu Peliás nechtěl vládu vydat. Po domluvě s Médeiou se rozhodli Pelia zavraždit a za nevědomé pomoci jeho dcer uskutečnila Médeia kouzelný obřad, když dcery svého otce zabily a Médeia pod záminkou jeho omlazení mu vlila do žil odvar, který však kouzelný nebyl, Peliás zemřel. Peliovy dcery z toho zešílely.
Iásón se vládcem v Iólku nestal, za jejich činy je Akastos, Peliův syn oba vyhnal.


Anuradhapura

Anuradhapura je starobylé město na Srí Lance, jehož počátky sahají až do 4. století př. n. l.. Po nějaké době se na dlouhá století stalo toto město centrem politického i náboženského života celého ostrova. Ve městě se nachází množství buddhistických klášterů a nejrůznějších pozůstatků starověkých budov, což z něj činí významnou šrí lanskou archeologickou lokalitu. Od roku 1982 je Anuradhapura součástí světového dědictví UNESCO.


Sacherův dort

Sacherův dort neboli Sacher je originální druh čokoládového dortu s meruňkovou marmeládou a čokoládovou polevou.
Tuto koláčovou směs s čokoládou vytvořil v roce 1832 tehdy šestnáctiletý Franz Sacher ve druhém učňovském ročníku na dvoře knížete Metternicha. Metternich dal příkaz šéfkuchaři, aby připravil nějakou specialitu pro výjimečné hosty. Šéfkuchař byl ale právě nemocný, a tak se rozkaz dostal až k Franzovi Sacherovi a ten si vymyslel tento dort. Až jeho syn vylepšil tuto znamenitou pochoutku čokoládovou polevou a meruňkovou marmeládou během svých učňovských let u císařského a královského dvorního cukráře Demela. Od této doby je Sacher jedna z nejznámějších kulinářských specialit Vídně. V roce 1876 Eduard Sacher také založil restauraci a Hotel Sacher.
Název Originální Sacherův dort byl registrován vídeňským hotelem Sacher jako firemní označení, receptura dortu je držena v tajnosti.


Tatra 809

Tatra 809 byl projekt polopásového transportéru pro armádu s motorem Tatra 108. Tatra 809 se vyznačovala velkými nájezdovými úhly, značnou stoupavostí a brodivostí. Začali se vyrábět v roce 1953. Byly vyrobeny 3 kusy.


Emily Osment

Emily Jordan Osment je americká herečka. Jejími rodiči jsou Michael Eugene Osment a Theresa Osment. Její bratr je Haley Joel Osment a Emily se stejně jako on vydala na hereckou dráhu. Už jako malá hrála v reklamách, ale na vrchol se dostala rolí Lily Truscott v seriálu Hannah Montana. Dokonce nazpívala duet If I Didn´t Have You s kolegou z Hannah Montany Mitchelem Mussem.


OpenVPN

OpenVPN je volně dostupný software včetně zdrojového kódu, který dokáže vytvořit šifrovaný VPN tunel mezi hostitelskými stanicemi. S využitím architektury klient-server je schopný zajistit přímé spojení mezi počítači za NATem a to bez potřeby NAT jakkoli konfigurovat. Tento program byl vyvinut Jamesem Yonanem a publikován pod licencí GNU General Public License.
OpenVPN umožňuje ověřit navazované spojení pomocí sdíleného klíče, digitálního certifikátu nebo uživatelského jména a hesla. V nastavení multiklient-server je vydán serverem pro klienty autentizační certifikát, který používá elektronický podpis a certifikační autoritu. K tomu využívá knihovny OpenSSL stejně jako pro podporu protokolů SSLv3 a TLSv1. Není založen na webových protokolech a chybí kompatibilita s IPsec nebo s jinými implementaci VPN. OpenVPN je někdy využíván hráči počítačových her jako způsob zabezpečení při hraní her po Internetu.
OpenVPN je k dispozici pro různé operační systémy jako je Solaris, Linux, OpenBSD, FreeBSD, NetBSD, Mac OS X, a Windows 2000, Windows XP, Windows Vista a disponuje mnoha bezpečnostními a ovládacími funkcemi. Skládá se z binární aplikace pro klienta a server, konfiguračního souboru a jednoho nebo více souborů s klíči v závislosti na použité metodě ověřování.
OpenVPN využívá knihovny OpenSSL pro zašifrování dat a řídících kanálů i pro šifrování a autentizaci s možností využít všechny šifrovací algoritmy obsažené v OpenSSL. Další možností zabezpečení přenášených dat je použití HMAC.
OpenVPN má k dispozici několik způsobů ověřování klientů a to pomocí sdíleného klíče, certifikátu a nebo uživatelského jména a hesla. Využití sdíleného klíče a certifikátu je velice účinný způsob disponující mnoha funkcemi. Ověřování pomocí uživatelského jména je poměrně nová metoda zabezpečení, kterou lze použít i bez nutnosti podpisu certifikátu klientem.
OpenVPN používá oficiálně přidělený port 1194, který je v novějších verzích použit jako implicitní. Komunikuje standardně pomocí protokolu UDP, avšak použít lze též protokol TCP. Podporuje možnost komunikace skrz většinu proxy serverů, vést VPN tunel skrz NAT a firewally. OpenVPN server umožňuje předat požadovanou konfiguraci sítě svým klientům. Nabízí dva typy rozhraní pro sítě, které umožňují vytvořit IP tunel na 3. vrstvě modelu ISO/OSI nebo na 2. vrstvě, který dokáže přenášet jakýkoli typ dat.
OpenVPN je používá běžné síťové protokoly a vytváří tak alternativu k protokolu IPsec. IPsec totiž používá své vlastní protokoly, čehož zneužívají někteří ISP, kteří je blokují a snaží se tak uživatelům vnutit dražší „business grade“ služby.
OpenVPN disponuje několika doplňujícími možnostmi zabezpečení. Program pracuje v uživatelském prostoru a nevyžaduje tak funkce implementované v jádru operačního systému v implementaci IP stacku. Umožňuje vzdát se administrátorských oprávnění, použít mlockall k zabránění odkládání citlivých dat na pevný disk a pracovat v chroot prostředí.


Master theorem

Master theorem, což je speciální případ Akra-Bazzi theoremu, poskytuje při analýze složitosti algoritmů kuchařkové řešení asymptotické složitosti pro často používané rekurentní vztahy. Byl popularizován knihou Introduction to Algorithms napsanou Cormenem, Leisersonem, Rivestem a Steinem, kde je uveden a dokázán v sekcích 4.3 a 4.4.
Při analýze rekurzivních algoritmů mají konstanty a funkce následující význam:


Srečko Kosovel

Narodil se v učitelské rodině, měl bratra Stana a tři sestry Tončku, Karmelu a Anici.
Část dětství prožil v Pliskavici na Krasu, nakonec se ale roku 1908 přestěhovali do Tomaje. Po dokončení základní školy roku 1916 se zapsal na lublaňskou reálku, kde se vyučovalo v němčině. Již na střední škole spolupracoval s literárním kroužkem, který vydával středoškolské noviny Lepa Vida, ale kvůli finančním problémům od toho musel upustit. Po maturitě roku 1922 se rozhodl pro studium romanistiky, slovenistiky a pedagogiky na Filozofické fakultě v Lublani. Podílel se na vydávání avantgardního časopisu Tři labutě, který vznikl roku 1921 v Novem mestu. Organizoval literárně-dramatický kroužek, přednášky a literární večery. Roku 1925 převzal se svými vrstevníky revui Mladina, sdružující nejvýznamnější představitele slovinské poválečné generace. Připravoval také sbírku Zlatý člun, která ale nikdy nevyšla.
V únoru 1926 se poprvé ohlásila nemoc, kterou se mu sice tenkrát podařilo překonat, podlehl jí, až když se ohlásila podruhé a to v březnu 1926.
Začátek jeho tvorby byl především pod vlivem moderny a impresionismu. Převládajícími motivy jeho poezie byl rodný Kras, matka a smrt. Později přešel k expresionismu, z běžných věcí k disharmonii. Rozvinul vizionářskou, společenskou a věrnou tématiku. Roku 1925 přešel ke konstruktivismu, tím ale expresionismu úplně neopustil. Konstruktivistické básně vyšly posmrtně ve sbírce Integrály 26. Psal také krátkou prózu a eseje. Kosovel je považován za jednoho z nejvýznamnějších slovinských expresionistů vůbec.


Rdest tupolistý

Jedná se vodní rostlinu s jednoletou lodyhou, bez oddenku, přezimuje pomocí turionů. Patří mezi tzv. úzkolisté rdesty. Lodyha je asi 160 cm dlouhá, slabě smáčklá. Listy jsou jednoduché, jen ponořené, přisedlé, střídavé, čepele jsou čárkovité, 4,8-9 cm dlouhé a 2,5-3,5 mm široké, na vrcholu tupé až zaokrouhlené s kratičkým hrotem, jsou trojžilné, postranní žilky jsou velmi tenké. Listy mají často načervenalý nádech. Palisty jsou vyvinuty, na straně odvrácené od listu nejsou srostlé a jsou rozeklané až k bázi, jsou asi 0,8-2,2 mm dlouhé. Jedná se o jednodomou rostlinu s oboupohlavnými květy. Květy jsou v květenstvích, v téměř kulovitých až válcovitých klasech, obsahují jen 3 přesleny květů a jsou na vrcholu asi 0,5-2 cm dlouhé stopky. Okvětí není rozlišeno na kalich a korunu, skládá se ze 4 okvětních lístků, většinou nenápadných, hnědavých, někteří autoři je však považují za přívěsky tyčinek. Tyčinky jsou 4, srostlé s okvětím. Gyneceum je apokarpní, složené ze 4 plodolistů. Semeník je svrchní. Plodem je nažka, na vrcholu s krátkým zobánkem.
Rdest tupolistý roste hlavně v Evropě, roztroušeně se vyskytuje i v západní Asii a na Sibiři, zasahuje i do Severní Ameriky.
V ČR je to poměrně vzácný druh, ale nepatří mezi kriticky ohrožené. Roste v rybnících a mrtvých říčních ramenech od nížin po pahorkatiny. V minulosti byl hojnější, ale ustoupil díky intenzívnímu chovu ryb a znečištění vod. Větišina lokalit se nachází v Čechách a ve Slezsku, na Moravě byl i v minulosti velice vzácným druhem.


Velká cena USA silničních motocyklů 2007

Velká cena USA se uskutečnila od 20.-22. července, 2007 na okruhu Mazda Raceway Laguna Seca.
Týden po Velké ceně Německa se třída MotoGP přesunula na americký okruh Laguna Seca,kde poslední dva roky nevyhrál nikdo jiný než domácí favorit Nicky Hayden.Ten byl po úspěších v závodech v Nizozemsku a Německu nabuzen na úspěch i v Laguna Seca.Velkou podporu tu měl i Colin Edwards.
Potvrdila se zpráva o pořádání Velké ceny Indianapolisu od roku 2008.Okruh ztratil formuli 1 a přivítal MotoGP.První závod ve staré cihelně byl určen na 14.září 2008.
Na divokou kartu startoval Roger Lee Hayden,nejmladší bratr Nickyho Haydena.Domácí závod absolvoval na třetím motocyklu týmu Kawasaki.Nebyl ale jedinou novou tváří v Laguna Seca.Místo zraněného Toniho Eliase nastoupil kanadský rodák a veterán amerických superbiků Miguel Duhamel.
Loris Capirossi se dohodl na přestupu do týmu Suzuki pro rok 2008.Nahradí tak do Kawasaki odcházejícího Johna Hopkinse.
V 1.volném tréninku se srazily motocykly Alexe Hofmanna a Sylvaina Guintoliho.Právě němec to odnesl velmi špatně,a to zlomeninou ruky.V závodě ho nahradil Chaz Davies,pro něhož to je debut v královské třídě.Alex Hofmann by se měl na motorku vrátit za 4 týdny v Brně.
Kawasaki vůbec poprvé měla tři své piloty v elitní desítce.


Barbora Hrzánová

Po absolvování pražské DAMU nastoupila do angažmá v Národním divadle. Z něj pak v roce 1993 přešla do Divadla Na zábradlí.
První známější filmovou rolí byla pro ni mentálně postižená Johanka v Renčově filmu Requiem pro panenku z roku 1991, za což byla oceněna na filmovém festivalu v Torontu. Roku 1994 získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon v Čechovově Rackovi. Poté s Janem Hrušínským hrála deset let v Divadle v Řeznické v divadelních inscenacích Hello Dolly a Polská krev. V Divadle Na Jezerce hrála roli Štěpky ve hře Petrolejové lampy.
Na cenu Českého lva byla dvakrát nominována za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli a to ve filmech Díky za každé nové ráno z roku 1994 a Spiklenci slasti z roku 1996. Se svým partnerem Radkem Holubem hrála ústřední dvojici v komedii Zdeňka Tyce Už. Za inscenaci Hrdý Budžes hranou v příbramském divadle, obdržela v roce 2003 cenu Thálie. Dále hrála v pohádkách Čert ví proč a Hezké chvilky bez záruky. Hrála v televizním seriálu Nemocnice na okraji města po 20. letech.
Barbora Hrzánová zpívá ve skupině Condurango, pro kterou i skládá vlastní písně. Skupina Condurango je silně ovlivněna Nerezem.


Derek Walcott

Derek Alton Walcott je rodák z ostrovního státu Svatá Lucie, spisovatel, dramatik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1992. Píše především v angličtině.
Jeho nejznámějším dílem je epická báseň Omeros, která čerpá z Homéra.


SC Čechie Praha

SC Čechie Praha je softballový klub, který byl založen v roce 1990 ze softballového oddílu Slavie Přírodovědecká fakulta UK Praha. Nově založený oddíl se stal součástí TJ Čechie Karlín. Později byl oddíl z TJ vyloučen a od té doby působí jako samostatný subjekt. Klub je zaregistrován jako občanské sdružení, od července 2006 pod názvem SK Softball Club Čechie.
Úspěšný je zejména ženský tým, který je trojnásobným mistrem ČR v softballu.


František Rajtoral

František Rajtoral je český fotbalista hrající za Baník Ostrava. V současnosti je pokládán za jednoho z nejtalentovanějších hráčů v tuzemsku, v anketě Fotbalista roku 2006 se v kategorii Talent roku umístil na 5. místě.
S fotbalem začínal v týmu Kovohutích Příbram, o rok později přestoupil Marily Příbram. Od roku 1994 zde prošel všemi mládežnickými kategoriemi. V roce 2004 se poprvé dostal do A týmu Příbrami. O rok později, v podzimní části Gambrinus ligy na sebe v lize upozornil dobrými výkony a začaly se o něj zajímat přední české týmy.
V zimním přestupovém období 2005 Rajtoral odešel do Baníku Ostrava za patnáct milionů korun. Po aklimatizačním půlroce se v nadcházející sezóně 2006/07 stal oblíbencem fanoušků Baníku a jedním z nejlepších hráčů týmů. V této sezóně vstřelil 8 gólů.
Příbramský odchovanec měl po sezoně nabídky z nizozemských a belgických klubů, s Baníkem se však dohodl na prodloužení kontraktu do roku 2010.
Rajtoral prošel mládežnickými reprezentačními výběry do 18 a 19 let.
Roku 2006 debutoval ve Finsku za reprezentační jednadvacítku. Zúčastnil se i letního ME „21“ a patřil k nejlepším hráčům českého výběru.


Ra

Ra je tvor skandinávského folkloru, který chrání určité území. Různé druhy Ra se dají občas rozeznat podle míst, se kterými jsou svázány. Skogsra a Huldra jsou lesní typy, sjöra vodní typ, havsra slanovodní typ nebo bergsra horský typ.


Brjanský front

Brjanský front byl název tří vojenských formací Rudé armády za druhé světové války.
Úkolem nově vzniklého frontu bylo bránit Brjansk s okolím a nepřipustit postup nepřítele do týlu Středního a Jihozápadního frontu. Začátkem září 1941 front zaútočil na křídlo německé 2. tankové skupiny, ale obchvatu Jihozápadního frontu nezabránil. 30. září začal německý útok na Moskvu, vojska Brjanského frontu byla rozbita, velká část obklíčena a zničena, zbytek ustoupil na západ až k Tule a Jelci.
10. listopadu 1941 byl front zrušen, 50. armáda předána Západnímu, 3. a 13. armáda Jihozápadnímu frontu.
Podruhé byl Brjanský front zformován 24. prosince 1941 podle rozkazu Hlavního stanu z 18. prosince z pravého křídla Jihozápadního frontu.
Úkolem frontu bylo pokračovat v útoku na orelsko-brjanském směru. Do začátku ledna 1942 front v rámci Moskevské strategické útočné operace porazil pravé křídlo skupiny armád Střed, poté bylo úkolem frontu pouze poutání německých vojsk. 28. června 1942 v pásmu Jihozápadního frontu a nejjižnější armády Brjanského frontu zaútočila německá armáda v operaci Blau, 40. armáda ustoupila k Voroněži. Pro zlepšení velení byl z vojsk na voroněžském směru 9. července vytvořen Voroněžský front.
Začátkem roku 1943 v Voroněžsko-kastorněnské operaci front společně s Voroněžským frontem porazil německou 2. armádu a osvobodil Voroněžskou a většinu Kurské oblasti.
12. března byl Brjanský front podle rozkazu Hlavního stanu z 11. března zrušen, 61. armáda předána Západnímu, 3., 13., a 48. armáda Střednímu frontu, 15. letecká armáda a velení frontu přešlo do zálohy Hlavního stanu.
Na jaře byla fronta v úseku Brjanského frontu klidná. V červenci srpnu 1943 společně s levým křídlem Západního a Středního frontu osvobodil Orelskou oblast. V září říjnu front osvobodil Brjansk.
10. října byl Brjanský front zrušen, velení frontu se s 15. leteckou a 11. gardovou armádou přesunulo na sever, kde se stalo základem Pobaltského frontu. Ostatní čtyři armády byly předány Střednímu frontu.


CP/M

CP/M je operační systém, který se používal v době osmibitových počítačů. V této době byly nejrozšířenější počítače s procesory I8080 a Z80, které byly mezi sebou kompatibilní. Bohužel existovalo několik nekompatibilních architektur počítačů, kdy každá architektura měla jinak ovládaný hardware, jinou organizaci paměti a nekompatibilní periférie. Nekompatibilita periférií nebyla jenom mezi různými architekturami, ale i v rámci jedné architektury. Např. pro počítač Sinclair ZX Spectrum existuje několik různých disketových systému. Operační systém CP/M pak umožňoval psát programy použitelné na různých architekturách a ve spojení s různými perifériemi. Samozřejmě existovaly i jiné procesory např. MOS Technology 6510 použitý v Commodore C64. Pro tyto procesory operační systém CP/M neexistoval, proto Commodore C128 obsahoval 2 procesory: MOS Technology 8502 a Z80. Pro počítače Apple II, který byl založen na procesoru MOS Technology 6502, existovala speciální karta pro provoz operačního systému CP/M s procesorem Z80.
Operační systém CP/M požaduje paměť RAM už od adresy 0000. Počítače, které nebyly navrženy pro spouštění operačního systému CP/M měly většinou v těchto místech paměť ROM a tak byly nutné úpravy. Pro textový výstup bylo požadováno 80 znaků na řádku. U počítačů, které měly standardně jenom 40 znaků na řádku, se toto řešilo vlastními ovladači umožňující zobrazovat písmo s poloviční šířkou znaků. Zvláštní řešení bylo použito u CP/M pro Sinclair ZX Spectrum +3. Jelikož počítače ZX Spectrum měly pouze 32 znaků na řádek, bylo u ZX Spectra +3 možné využít jeho obou videoram. Pomocí první videoram se zobrazovaly znaky 1 - 64, pomocí druhé videoram se zobrazovaly znaky 16 - 80. Protože takovéto řešení omezovalo čtení souvislého textu, nebylo aktivováno automaticky, ale pomocí příkazu. Klávesami pak bylo možné přepínat mezi částmi obrazovky.
Operační systém CP/M umí obsloužit až 16 připojených externích paměťových jednotek. Jednotky byly označeny písmeny A: až P:. Média měla pouze kořenový adresář. Aby byla možná jistá strukturovanost uložených dat, bylo možné data ukládat pod čísly uživatelů 0 - 15. Bylo možné používat média až do velikosti 32 MB, přičemž velikost souboru mohla být až 16 MB, což v té době znamenalo ještě dostatečnou rezervu, neboť kapacita disket byla obvykle 360 nebo 720 kB, resp. 1,2 nebo 1,4 MB při použití záznamu o vysoké hustotě. Existovala i verze CP/M pracující se ZX Microdrive.


Jednorodí

Jednorodí jsou třídou živočichů patřící společně s motolicemi, ploštěnkami a tasemnicemi do kmene ploštěnců. Nejčastěji se jedná o ektoparazity vodních živočichů, jejich vývoj je přímý, na rozdíl od ostatních parazitických ploštěnců nemají žádného mezihostitele. Jsou to hermafrodité. Jejich larva se nazývá onkomiracidium, je vybavená množstvím háčků a dvěma páry fotoreceptorů. Po přichycení se na hostitele, se postupně přetváří v dospělce. Vzácně se může jednat i o endoparazity, ti potom parazitují v močovém měchýři, močovodu, případně střevech obojživelníků, nebo ryb. Dospělí jedinci mají jeden až dva přichycovací hlavové orgány a koncový příchytný terč - haptor. Utváření haptoru je důležité z hlediska taxonomie jednotlivých druhů.


Malorážka

Malorážka je dlouhá palná zbraň s drážkovaným vývrtem hlavně, komorovaná pro náboj 5,6mm s okrajovým zápalem..
Malorážka se používá především ke sportovní střelbě, ale je využívána i při výkonu myslivosti.
Libovolná malorážka - jakákoliv puška ráže 5,6 mm. Hmotnost zbraně nesmí přesáhnout 8kg. Střílí se dvě soutěže:
Střílí se na vzdálenost 50 metrů. Střílí ji muži a junioři.
Sportovní malorážka - jakákoliv puška ráže 5,6 mm. Hmotnost zbraně nesmí přesáhnout 6,5kg. Střílí se dvě soutěže:
Střílí se na vzdálenost 50 metrů. Tyto disciplíny jsou určeny pro ženy a juniorky.
Běžící terč - střílí se na 50 metrů malorážkou, která smí být vybavena střeleckým dalekohledem. Terč, který se pohybuje střídavě doprava a doleva po známé dráze, je zakomponován do figury běžícího kance. Střílí se:
Ženské kategorie střílí závod 20 + 20 ran a 20 + 20 ran mix.
Malorážky se používají také ve sportovní disciplíně biatlon, kde je střelba na 50m kombinována s během na lyžích.
Mezi výrobce patří např. renomované firmy Anschütz, Haenel, Walther, FWB, CZ Uherský Brod, Sauer a další.


Rover

Rover byla britská automobilka založená na značce Austin v Birminghamu. Firma Rover v poslední letech byla součástí BMW a MG Rover Group. V dubnu 2005 byla kvůli krachu firmy zastavena výroba vozů. V červenci 2005 firma Nanjing Automobile Group zakoupila majetek Roveru s plány obnovení výroby roku 2007 v Číně a Longbridgi. 18. září 2006 firma Ford Motor Company zakoupila od BMW práva na název Rover za přibližně 6 milionů dolarů.
V roce 2000 byla firma Rover rozdělena na tři další, na značku MINI, kterou ovládlo BMW, na značku Land Rover, který byl prodán firmě Ford za cca 1,8 miliardy liber a na poslední část prodanou firmě MG Rover.
==Zajímavosti== V polšině značka Rover je psána jako Rower a v Běloruštině jako Rovar, které znamená jízdní kolo.


Evropská dálková trasa

Evropské dálkové trasy jsou turistické značené pěší cesty celoevropského významu. Evropské turistické sdružení si při svém založení v roce 1969 vytklo za cíl vytvořit mezinárodní evropskou síť turistických tras. Členy asociace jsou turistické svazy a spolky většiny evropských zemí. Do roku 2006 bylo vytvořeno 11 dálkových tras o celkové délce asi 55 000 km. Ve střední Evropě jsou tyto cesty většinou dobře vyznačeny, v jiných částech Evropy bývá značení v terénu často nedostatečné nebo zcela chybí.
Českou republikou procházejí evropské trasy E3 a E10, které se protínají poblíž Jedlové v Lužických horách. Kratšími úseky zasahují na území republiky trasy E6 v Českém lese a E8 v Podyjí. V České republice je k vyznačení využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je navíc v barevném hrotu uvedeno číslo evropské trasy.
Mimoto je v České republice vyznačena část mezinárodní trasy I24 z Prahy směrem k německému Norimberku, která je součástí sítě svatojakubských tras.


Fjodor Fjodorovič Ušakov

Fjodor Fjodorovič Ušakov byl významný ruský námořní admirál, který je považován za zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje.
Narodil se v nezámožné šlechtické rodině v obci Burnakovo v jaroslavském obvodu. Roku 1766 ukončil studium na vojenském námořním učilišti v Petrohradě a začal sloužit v Baltické flotile. Roku 1769 byl přidělen k Azovské flotile, kde se účastnil bojů s Turky. Roku 1775 se stal velitelem fregaty a v letech 1780 - 1782 byl kapitánem křižníku "Viktor" a jeho úkolem byla ochrana ruských obchodních lodí ve Středozemním moři. Od roku 1783 sloužil u černomořské námořní flotily, dohlížel na stavbu lodí a podílel se na výstavbě ruské hlavní černomořské námořní základny v Sevastopolu. V letech 1787 - 1792 byl kapitánem křižníku "sv. Pavel," s nímž se zúčastnil šesté rusko-turecké války. V roce 1788 byl jmenován velitelem 1. eskadry Černomořské flotily a v roce 1789 kontraadmirálem Černomořské flotily, s níž porazil v několika bitvách turecké loďstvo. Roku 1793 byl povýšen na viceadmirála. V letech 1798 - 1800 velel eskadře černomořského loďstva, vyslaného proti francouzské flotile Napoleona Bonaparta ve Středozemním moři. Zde dosáhl několika vítězství, dobyl pevnost Korfu a podílel se na vzniku řecké Republiky sedmi ostrovů v Jónském moři, účastnil se osvobozování italských měst Ancona, Janov, Neapol a Řím od francouzské nadvlády. Po návratu z úspěšného tažení ho však nečekala sláva, ale kvůli intrikám na carského dvoře ho Alexandr I. odsunul do druhořadé pozice velitele Baltické flotily. Roku 1807 rezignoval a odešel do penze. Zemřel 14. října 1817 v obci Aleksejevka.
Je považován za zakladatele ruského vojenského námořního umění a průkopníka útočné taktiky námořního boje. Jeho taktika boje zaujala i známého britského admirála Horatio Nelsona. Podle admirála Ušakova bylo pojmenováno několik lodí ruského a sovětského vojenského námořnictva, dále byly na jeho počest pojmenovány ulice či náměstí. Na řeckém ostrově Korfu má admirál Ušakov pomník, je zde po něm pojmenována i ulice. V roce 1944 byl na jeho počest zřízen v Sovětském svazu Řád Ušakova 1. a 2. stupně. V roce 1978 podle něj byla pojmenována planetka 3010 Ushakov. 5. srpna 2001 byl svatořečen ruskou pravoslavnou církví, v roce 2005 jej patriarcha Alexij II. prohlásil za patrona ruských strategických nukleárních bombardérů.


Celkový organický uhlík

Celkový organický uhlík je parametr ukazující množství organických látek přítomných v daném vzorku vody. Tento parametr je udáván v miligramech uhlíku na jeden litr vody. Jedná se o analytický skupinový ukazatel vyjadřující množství organických látek ve vodě, jenž je využitelný pro stanovení kvality vody a ke sledování emisí vypouštěných do vod.


Murmanská oblast

Murmanská oblast je oblast na severozápadě Ruska. Byla založena 28. května 1938. Má rozlohu 144 900 km2. Má 864 600 obyvatel. Hlavním městem je Murmansk. Oblast je součástí Severozápadního federálního okruhu.
Oblast se rozkládá na poloostrově Kola a jihozápadní část na přilehlé pevnině. Z větší části leží za severním polárním kruhem. Hraničí v rámci Ruska s Karelskou republikou na jihu, s Norskem na severozápadě a s Finskem na západě. Pobřeží omývá na severu Barentsovo moře a na jihovýchodě Bílé moře.
Podnebí je v jižní části mírné přímořské a v severní části subarktické, zmírňované vlivem teplého Golfského proudu. . Ten umožňuje celoroční splavnost okolních moří. Zima je dlouhá, ale ne příliš tuhá. Průměrná teplota v lednu dosahuje -8 až -13 °?. . V zimě je charakteristická polární noc a v létě polární den. Léto je krátké a chladné, průměrná teplota v červenci je 8 až 14 °C. Průměrné roční množství srážek je od 350 do 1000 mm.
Říční síť je hustá. Řeky patří k úmořím Barentsova a Bílého moře a vyznačují se peřejemi a jsou bohatým zdrojem hydroenergie. V dávné minulosti byl celý poloostrov pokryt ledovcem. Poté co ledovec roztál, zůstaly na zemském povrchu mnohé rýhy a prohlubně. Proto je v oblasti mnoho řek a jezer. Nejdelší řekou je Ponoj. Do Bílého moře dále ústí Čapoma, Strelna, Varzuga, Kolvica, Umba, Niva a Kovda. Do Barentsova moře ústí Tuloma, Kola, Teriberka, Voroňja, Rynda, Harlovka, Varzina a Jokanga. Největší jezerem je Imandra. Další jezera jsou Kovdozero, Umbozero, Lovozero, Jenozero, Kolvické jezero, Vjalozero, Kanozero, Sergozero, Horní Ondomzero, Babje, Čudzjavr.
Půdy jsou většinou podzolové, bažinaté a tundrové. Severní část vyplňuje tundra, jižněji je lesotundra a na samém jihu severská tajga. Více než 30 % oblasti je porostlé lesy. Stromy na severu oblasti jsou často zakrslé, dobře se zde daří smrku, setkáme se i s borovicí. Tundra je pokryta kobercem mechů a lišejníků. Roste zde mnoho jahod, borůvek, brusinek a jiných bobulí. Téměř 37 % oblasti tvoří bažiny.
Na území oblasti se nacházejí Chibinské hory – vedle Uralu jediný horský masív v evropské části Ruska, kam se každoročně sjíždí velké množství příznivců alpinismu.
Fauna není moc pestrá, přičemž ta vodní je bohatší než suchozemská. Často tu potkáme lišky, kuny, hranostaje, zajíce, ondatry a norky. Můžeme narazit i na polární lišku, vlka, rosomáka nebo ledního medvěda. Žijou zde losi, sobi a mnoho veverek a lumíků. Z ptáků je zde možné potkat polární kur, polární sovu, tetřeva. V lesích létají hýlové a sýkorky. Je zde také mnoho čajek a jiných mořských ptáků. Jsou zde rodiště ryb (treska, mořský okoun, platýs, sleď, zubatka, kambala. Nacházejí se zde Laplandská a Kandalakšská rezervace.
Murmanská oblast se dělí na 14 městských okruhů (z toho 7 uzavřených, a 6 rajónů:
Murmanská oblast začala být masivněji osidlována až ve 20. století. Zatímco v roce 1926 zde žilo 23 000 lidí, po 2 .světové válce to byl již dvacetinásobek. Svého vrcholu dosáhlo osídlení těsně před rozpadem SSSR, kdy zde žilo přibližně 1 150 000 obyvatel. V posledních letech jejich počet postupně klesal na 865 000 v roce 2006.
Města jsou v následující tabilce vyznačena tučně, běžným písmem pak sídla městského typu. Hvězdičkou jsou označena tzv. uzavřená města.
Dobře rozvinutý rybářský, hornický, chemický průmysl a průmysl barevných kovů.
Výrobu elektrické energie zebezpečuje Kolská atomová elektrárna a hydroelektrárny na řekách Tuloma, Niva, Paz, Kovda a Voroňja. Dále se zde nachází Kislogubská přílivová elektrárna.
Unikátním objektem na území Murmanské oblasti je Kolská hlubinná sonda. Její hloubka převyšuje 12 km.
V poslední době nabývá na významu ekologická turistika. Jsou to především zahraniční turisté, kteří si přejí strávit dovolenou v místech, kam dosud nevstoupila noha člověka.
Oblastí prochází federální silnice M-18 ze Sankt Petěrburgu přes Petrozavodsk, Murmansk na hranice s Norskem dlouhá 1068 km.
Celkem je v oblasti 2566 km silnic, z toho 2472 km s tvrdým povrchem, včetně II kategorie, III kategorie.
Oblastí prochází železniční trať ze Sankt Petěrburgu do Murmansku s odbočkami do Kovdoru, Mončegorsku a Nikelu. Silná je nákladní doprava, v osobní převažuje dálková. Na některých vedlejších tratích není osobní doprava provozována.
Mezi základní nerosty těžené v oblasti patří apatit. Prakticky všechen apatit se těží v Murmanské oblasti.
Na druhém místě je to pak železná ruda a rudy mědi a niklu. Také se těží ropa v šelfu Barentsova moře.


Eldest

Eldest je druhý díl fantasy cyklu Odkaz Dračích jezdců spisovatele Christophera Paoliniho.
Eldest navazuje na příběh Eragona. Na začátku knížky je atmosféra po bitvě. Vardenové zrovna vítají Ažihada, který jde v doprovodu s Murtaghem a dalšími bojovníky, když je napadnou urgalové. Zabijí Ažihada, Murtagha i ostatní bojovníky, co šli s ním. Vardenové se z toho nemohou vzpamatovat, ale jako Ažihadova nástupce vyberou jeho dceru Nasuadu. Eragon jí přísahá věrnost a těsně po pohřbu Ažihada odejde spolu se Safirou, Aryou a trpaslíkem Orikem do země Elfů, kde si má zdokonalit svoje bojovnické schopnosti. Ještě předtím ale Eragon stihne přísahat věrnost i trpaslíkům. Cestou dojdou do trpasličího města, ale za dva dny jdou zase dál.
Polovina Eldestu je ale také o Eragonově bratranci Roranovi. Ten se vrátil domů do vesnice kde dřív žil i Eragon. Celou vesnici ale začnou napadat ra'zakové, kteří chtějí právě Rorana, aby jim dal nějaké informace o Eragonovi. Vesnice se ale nevzdává a bojuje. Vesničané zabijí několik vojáků. Během toho všeho se Roran i přes nesouhlas jejího otce Slouna s Katrinou zasnoubí.
Když Eragon poznal královnu Ellesméry Islanzadí, dozvěděl se, že Arya je její dcera. Elfové mu ukázali jejich největší zbraň proti králi a zároveň jeho učitele Oromise-bývalého jezdce o kterém Galbatorix neví, že přežil. Byl mnoho století schován pod zemí a teď se vrátil, aby Eragona cvičil. Bojovat už ale nemůže a zanedlouho zemře. Tak začal Eragonův a Safiřin výcvik v Ellesméře, kde se toho každý den učili víc a víc. Eragon zjistí, že přinesl dívce Elvě hrozné utrpení tím, že jí špatně požehnal.
Nyní sledujeme Roranovy osudy. Vesnici znovu napadne vojsko s ra'zaky a unesou Katrinu, protože o nich ra'zakům řekl Sloun. Vesničané pochopí, že ve vesnici nemohou dál zůstavat a tak se vydají za Vardeny. Roran chce ale spíš osvobodit Katrinu. Když zastaví v Nardě, odkud chtějí za pár dní vyjet čluny, vidí tam Roranův a Eragonův plakát s odměnami za dopadnutí. Roran si uvědomí, že Eragon je stále naživu.
Eragon se během oslav pokrevní přísahy získá kouzlem podobu elfa a Arye znovu vyzná lásku, která ho ale opět odmítne. Nazíráním Eragon zjistí, že Vardenové potřebují nutně pomoct, protože začíná bitva. Vezme Safiru a Orika a letí do Surdy. Tam je těsně před bitvou a setká se s Elvou. Ta mu překvapivě skoro nic nevyčítá. Nastane bitva. Eragon se Safirou jsou celkem úspěšní, ale po pár hodinách jsou už všichni vyčerpaní. V tom ale příjde trpasličí král Hrothgar se svým vojskem. Uprostřed bitvy připlouvá loď s Roranem a vesničany. Všichni si myslí, že je králova. Eragon se Safirou se jí vydávají zneškodnit.
Zatím vesničané z Nardy vyplují na člunech a na nich se dostanou až do Teirmu. V Teirmu hledají vybavení na loď, které by mohli levně koupit. Doslechnou se o Jeodovi který zkrachoval a prodává věci až moc levně. Prodává je ale v dražbě která je až za pár dnů a tak se Roran s pěti muži za ním vydá sám. Když tam dojdou, řeknou samozřejmě falešná jména. Baví se o obchodu a Jeod se dostane ke své bývalé sousedce Angele. S Roranem šla i Gertruda, která chtěla navštívit právě Angelu. Jeden muž se prořekne a řekne: U ní se přece chtěla Gertruda zastavit. Roran ho napomene, ale aby to nebylo vidět, protože muž prořekl pravé jméno. Roran si myslí, že Jeodovi nebude nic připomínat, ale připomínalo. Řekl: Ty jsi Roran, syn Gera. Roran sebou překvapeně trhl a zeptal se ho odkud to ví. Jeod řekl, že se hodně podobá Eragonovi. Potom se Roran překvapeně zeptal, jestli tam Eragon byl. Jeod mu odpověděl že ano, že tam byl i se Safirou a Bromem. Když zjistí že to Roran neví, vypráví mu že Eragon je jezdec a také o Bromovi a Stínovi. Roran uvěří že mluví pravdu, když si vzpomene jak se Eragon od doby kdy přinesl kámen choval divně, a když mu Jeod řekne jejich podoby. Vesničané společně s Jeodem unesou velkou loď a plují do Surdy. Už jsou skoro tam když někdo vykřikne: Připlouvá loď. V tom se z nebe snese modrý drak a Roran na jeho hřbetě uvidí Eragona. Teď má potvrzeno že Jeod nelhal. Eragon řekne Vardenům že na lodi nejsou nepřátelé a pokračují dál v bitvě. K Eragonovi se snese červený drak Trn a na jeho hřbetě je Murtagh, který se přidal ke Galbatorixovi. Na závěr boje, kdy Eragon prohrává, si Murtagh vezme Zar'roc a řekne Eragonovi, že je jeho bratr a mladší syn Morzana. Eragon si myslí že mu lže, ale Murtagh to zopakuje i ve Starověkém jazyce. Eragon si ale všimne Rorana jak míří k dvojčatům a zabil je. Murtagh nechal Eragona žít a odletěl. Bitva skončila. Vardenové vyhráli ale pro Eragona to byla prohra. Vždy chtěl znát otce, ale teď toho litoval. Setkal se s Roranem a společně se Safirou šli k Nasuadě a Arye. Ty si už myslely, že je mrtvý. Nasuada rozhodla, aby se o tom, že je Eragon syn Morzana nikdo nedozvěděl. Eragon vše vysvětlí Roranovi a dohodnou se, že Eragon půjde s Roranem zachránit Katrinu.


Vrtěti psem

Film Vrtěti psem je založen na knize Larryho Beinharta American Hero, která se však od filmu liší tím, že prezidentem je konkrétně George Herbert Walker Bush a vymyšlenou válkou je výslovně Operace Pouštní bouře.
Film se dotýká závažných témat jako je manipulace masmédií a veřejného mínění. Shodou okolností záhy po uvedení filmu vypukl sexuální skandál Billa Clintona.
Název filmu v sobě obsahuje vtip: „Proč pes vrtí svým ocasem? Protože pes je chytřejší než ocas. Kdyby byl ocas chytřejší, vrtěl by ocas psem.“ Interpretací je více, nicméně jsou si velmi podobné – pes je veřejné mínění a ocas média, nebo pes jsou média a ocas politické kampaně, nebo pes jsou lidé a ocasem vláda.
Méně než měsíc po uvedení filmu byl americký prezident Bill Clinton zapleten do sexuálního skandálu s Monikou Lewinskou. V průběhu let 1998 a 1999, kdy tento skandál dominoval americké politice, se USA zapojily do tří vojenských operací
Kritikové Clintona obviňovali, že operace byly jen pokusem o odvedení pozornosti od skandálu s Lewinskou. Filmu se chytila i srbská státní televize, která jej odvysílala uprostřed útoků NATO proti Srbsku. Srbská verze byla doplněna přídavkem, který komentoval výše zmíněné spojitosti.


Pikovice

Pikovice jsou vesnice na levém břehu Sázavy, asi 3 km před jejím soutokem s Vltavou. Tvoří jednu ze dvou místních částí obce Hradištko v okrese Praha-západ ve Středočeském kraji. Nemají vlastní katastrální území.
Původně byly Pikovice plaveckou vesnicí. V minulosti se v Sázavě i rýžovalo zlato. Podle pamětníků byla v Pikovicích cihelna.
Za první dochovanou písemnou zmínku je považován dokument z 27. března 1571, podle nějž Jan ze Šternberka prodal Jiříkovi Slepotickému „ves Sázavu, ves Pikovice, Louky, Podloučí, Měchenice, městečko Štěchovice, Brunšov, dvůr Třebenice, ves Hradiště a poplužní dvůr Chotouň“ za 2350 kop pražských. Celá oblast dnešní obce Hradiště pak jako celek vícekrát měnila vlastníka dědictvím nebou koupí. 13. října 1638 území získal Strahovský klášter, jehož tehdejší opat Kryšpín Fuk je známý svým projektem splavnění Vltavy.
Již od vzniku obecního zřízení v roce 1848 byly součástí obce Hradištko; tehdy měly Pikovice 132 obyvatel.
Od 20. let 20. století se stala oblast v okolí Pikovic centrem turistiky a trampingu. Byla vybudována Posázavská stezka, vzniklo množství rekreačních chat jak v trampském stylu, tak v chatařském. V roce 1924 byl schválen regulační a parcelační plán a zahájen prodej parcel k rekreační výstavbě, ve třicátých letech navázala vilová výstavba. V roce 1937 byla dokončena lávka přes Sázavu a téhož roku byla vesnice elektrifikována.
Po kruté zimě roku 1939/1940 postihla vesnici ničivá povodeň. Následovalo vyvlastnění pozemků a v červnu 1942 nucené vysídlení kvůli zřízení vojenského cvičiště SS. Železniční provoz na posázavské trati byl za války zastaven, tunely byly využívány k účelům válečné výroby a jako kryty. Od 11. června 1945 se znovuusidlovali původní obyvatelé.
Roku 1907 zde byl založen svaz požární ochrany, v roce 1946 fotbalový klub SK Pikovice, roku 1953 DSO Sokol Pikovice, roku 1958 se pikovická Osvětová jizba připojila k Osvětově besedě v Hradišti, v Pikovicích působil dramatický kroužek a Okrašlovací spolek. 17. května 1989 byla založena místní organizace Českého svazu zahrádkářů.
Roku 1946 založilo 13 zemědělců z Pikovic Jednotné zemědělské družstvo, to však brzy zaniklo.
Koncem 70. let byla převážně svépomocí obyvatel někdejší hospoda U Dolejších přestavěna na samoobsluhu a závod veřejného stravování. Roku 1973 bylo na březích Sázavy vybudováno veřejné tábořiště.
Pikovice jsou jedinou částí obce Hradištko, kde jsou pojmenovány ulice. Hlavní ulice nesou názvy Pod Medníkem, Na Průhoně, Dlážděná a Nádražní. Další ulice nesou názvy Pobřežní, Pod Habernou, Zelená, Pod Holákem, Na Výsluní, Lomená, U Zvoničky, Spojovací, Ke Stezce, Okružní, Krátká, Dolní průhon, Na Schodech, Horní, Pod Zavíračkou. Historické jádro vesnice, selská stavení s nízkými popisnými čísly, se nachází kolem Nádražní ulice.
Silniční doprava je odkázána na spojení přes vesnici Hradištko na hřebeni mezi vltavským a sázavským údolím, přes nějž vede silnice II/106 mezi Štěchovicemi na Vltavě a Kamenným Přívozem na Sázavě. Podél řeky Sázavy silniční spojení z Pikovic neexistuje, na protější břeh do Petrova vede jen pěší lávka.
Veřejnou dopravu zajišťuje autobusová linka Pražské integrované dopravy č. 338, vedoucí z Prahy po levém vltavském břehu přes Štěchovice. Na území Pikovic má zastávky:
Přes řeku vedl v historii brod na staré formanské cestě, případně přívoz. V roce 1926 jsou zmiňovány dva přívozy, jeden na začátku obce u mlýna, druhý u železniční zastávky. Roku 1937 byl přívoz nahrazen novou, betonovou lávkou.
Pro obsluhu Pikovic má od jara roku 1900 zásadní význam železniční zastávka Petrov u Prahy na trati 210 na protějším břehu Sázavy; roku 1906 byla zastávka vybavena čekárnou.
Od Pikovic směrem na východ vede po úbočí sázavského břehu pěší Posázavská stezka, vybudovaná ve 20. letech 20. století. Je značena jako součást červené turistické trasy č. 0001. Z Pikovic vedou dvě zeleně značené trasy k jihu: 3042 přes Hradištko a Brunšov do Štěchovic, 3043 přes Medník do Třebsína. Rezervací Medník vede od roku 1965 okružní naučná stezka, zčásti souběžná s trasami 0001 a 3043. Cyklistické trasy v oblasti Pikovic značeny nejsou.
Pikovice jsou častým cílovým místem vodáckých plaveb po Sázavě. U mostu je předávací místo pro kánoe, vybavené klecovými kontejnery, a malé parkoviště.
Ve vsi je veřejné tábořiště provozované sborem dobrovolných hasičů, restaurace U Dolejších, smíšené zboží manželů Součkových, kiosek na parkovišti, cukrárna u lávky, ubytovací zařízení KATKA a FEO a tenisové kurty.
V oblasti u Pikovic se nachází kopec Medník, od roku 1933 chráněný jako národní přírodní památka. V rezervaci Medník se vyskytuje ojedinělé naleziště rostliny kandík psí zub, latinsky Erythronium dens-canis, která je i ve znaku obce Hradištko.
O Pikovicích se zmiňuje Jan Werich v písni Babička Mary.


Ladislav Žemla

Ing. Ladislav Žemla, pseudonym Rázný byl československý tenista, olympionik. Stal se jedním z nejlepších tenistů své doby, když osmkrát získal titul zemí Koruny české ve dvouhře a jedenáctkrát ve čtyřhře. Po vzniku Československé republiky získal další čtyři mistrovské tituly ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře.
V letech 1921-1927 reprezentoval zemi v Davisově poháru, celkově odehrál 23 utkání, z toho 11 ve dvouhře a 12 ve čtyřhře.
Na Letních olympijských hrách 1906 v Aténách získal bronzovou medaili ve čtyřhře, o čtyři roky později na LOH 1912 ve Stockholmu obsadil 4. místo ve dvouhře, když měl poměrně blízko k medaili. V semifinále prohrál vyrovnaný zápas s Jihoafričanem H. A. Kitsonem v pěti setech 6–2, 3–6, 2–6, 6–4, 3–6. V dalším střetnutí o bronz pak nestačil ve čtyřech setech na Němce Oscara Kreuzera. Nakonec zůstal bez medaile, ale jeho krásný styl měl odezvu u švédského krále Gustava V., tenisového příznivce, který mu udělil pohár za nejdokonalejší styl hry. Na LOH 1920 v Anverpách vybojoval ve smíšené čtyřhře spolu s Miladou Skrbkovou další bronzovou medaili poté, co porazili dánský pár Amory Hansenovou a Erika Tegnera 8–6, 6–4. Skrbkovou si později vzal za ženu.


UAX

UAX je česká firma specializující se na výrobu outdoorového oblečení, která vznikla v polovině 90. let. Hlavní myšlenkou vzhledu produktů této firmy jsou nátisky na jejích produktech, které vyjadřují náhled autorů na svět. Značka UAX, jejíž hlavní slogan je Fish without meat, je registrována v několika zemích světa. Společnost spolupracuje se skupinou Tata Bojs, podporuje natáčení filmů a mladé talenty.


Live Cream Volume II

Live Cream Volume II je výběrový živák britské skupiny Cream, který vyšel roku 1972. Toto druhé oficiální live album zachycuje kapelu na jejím úplném vrcholu a na písních, které jsou zde nahrány, je to znát. První dva kousky pocházejí z oaklandského vystoupení v říjnu 1968, ostatní nahrávky byly pořízeny v březnu téhož roku v San Francisku. Album otevírá „pěkně od podlahy“ skladba "Deserted Cities of the Heart", které zdařile sekundují rozjeté "White Room", "Tales of Brave Ulysses" či "Sunshine of Your Love".
Z pohledu běžného posluchače je předností této desky fakt, že obsahuje skladby Cream v „poslouchatelné“ délce, které nejsou, s výjimkou poslední písně "Steppin' Out", neúnosně natahovány instrumentálními vyhrávkami jednotlivých členů kapely. Živá hudba Cream je tak tady zaznamenána ve velmi přirozeném provedení, které svou energií musí uchvátit každého i po více jak třiceti letech od pořízení těchto nahrávek.
Stopa 5 byla nahraná 9. března, 1968 ve Winterland Ballroom, San Francisco.
Stopy 4 & 6 byly nahrány 10. března, 1968 ve Winterlandu, San Francisco.
Stopy 1, 2 & 3 nahrány 4. března, 1968 v Oakland Coliseum Aréně, v Oaklandu.


Vladimir 518

Vladimír Brož, známý pod přezdívkou Vladimir 518, je český rapper vystupující s uskupením Peneři strýčka Homeboye, samostatně, ale i s jinými rapery a skupinami. V roce 2008 vydal první singlové album nazvané Gorila vs. Architekt. Na desce spolupracovali rappeři Hugo Toxxx, James Cole, LA4, Orion; zpěváci a zpěvačky Kateřina Winterová, Lešek Semelka a další.


Děkanát Jeseník

Děkanát Jeseník je územní část ostravsko-opavské diecéze. V současné době jej tvoří 25 římskokatolických farností. Funkcí děkana je pověřen P. Mgr. Miroslav Kadlec, farář ve Vidnavě, místoděkanem je P. Jiří Urbánek, farář v Mikulovicích.


Rwandská genocida

Rwandskou genocidou se rozumí masové vraždy Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě na jaře 1994.
Určité napětí mezi Hutui a Tutsii provází dějiny Rwandy poměrně dlouho, vzájemná nevraživost ovšem vzrostla po roce 1959, kdy se po protikoloniálním převratu moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a odcházeli ve statisících do zahraničí, především do Burundi a Ugandy.
Přímou předehrou genocidy byl vpád jednotek Rwandské vlastenecké fronty ze sousední Ugandy v roce 1990. Rwandský prezident Juvenal Habyarimana se zřejmě již po této události rozhodl k radikálnímu řešení vleklých etnických sporů. Další podněty k plánování masových vražd tutsijského obyvatelstva mu dala politická jednání ze začátku 90. let, která zdůrazňovala nutnost demokratických reforem v zemi. Demokratické reformy žádala i řada rwandských Hutuů. Ve snaze odvrátit pozornost od své autoritářské vlády a hospodářských těžkostí země začal Habyarimana plánovat genocidu od roku 1992 v rámci skupiny Akazu, jejímiž členy byla jeho manželka a několik blízkých spolupracovníků.
Přípravy genocidy se vyznačovaly vysokou mírou koordinace a přesnosti, které později umožnily nebývalý rozsah vražd. Byla založena rozhlasová a televizní stanice Hutu Power a noviny Kangura. V obou těchto sdělovacích prostředcích, které měly za úkol šířit rasistické myšlenky a propagandu vládní strany, byly financovány ze strany Akazu. V obou sdělovacích prostředcích se rovněž rozvíjel zvláštní slovník rwandské genocidy - Tutsiové byli přezdíváni jako „švábi“, mluvilo se o „konečném řešení“ nazvaném též umuganda.
Vlastní podnět k masovým vraždám dala smrt prezidentů Habyrimany a Cypriena Ntaryamiry 6. dubna 1994. Jejich letadlo bylo sestřeleno poblíž Kigali. V následujících měsících bylo zavražděno 800 000 až 1 000 000 Tutsiů a politicky umírněných Hutuů. Nezřídka docházelo k pobití uprchlíků shromážděných v budovách považovaných za bezpečné — školách či kostelech, někdy i za příme účasti římskokatolických kněží. Dva kněží, obviňovaní z podílu na masakrech, se podle zpráv britského listu The Times s vědomím katolické hierarchie v Itálii opětovně zapojili do chodu a řízení církevních institucí. Jeden z nich byl později pro účast na vraždách odsouzen.
Symbolem genocidy se stalo rádio a mačeta. Dokonalé sladění příprav dokazuje i fakt, že značná část mačet byla zakoupena hromadně a dále distribuována zejména mezi jednotky Interahamwe. Například v březnu 1994 tak bylo pořízeno 50 000 mačet v sousední Keni u britské firmy Chillington. V říjnu 1992 bylo zakoupeno 20 000 pušek a stejný počet ručních granátů. Zároveň bylo rozdáno značné množství starších zbraní civilistům.
Hlavními aktéry genocidy byly hutuské milice Interahamwe řízené Národním republikánským hnutím pro demokracii a rozvoj a menší Impuzamugambi.
OSN se stala předmětem rozsáhlé kritiky pro svoji neschopnost zabránit masakrům. Mezinárodní jednotky přítomné v Pomocné misi OSN pro Rwandu pod vedením kanadského generálporučíka Roméa Dallaira byly početně slabé a špatně vybavené a proto nebyly s to masakrům zabránit.
Především s ohledem na předchozí neúspěšnou mírovou misi v Somálsku totiž chyběla dostatečná politická vůle uvnitř OSN pro posílení mise a nezbytné rozšíření mandátu, o což Roméo Dallaire soustavně žádal již několik měsíců před zahájením masakrů, jejichž přípravu zaznamenal. Dokonce poskytl svým nadřízeným seznam podle něj největších skladů zbraní připravených pro masakry a navrhoval jejich zabavení a likvidaci, tato akce mu však byly zakázány.
Když propukly masakry, Dallaire byl rozhodnut jim bránit, co budou jeho omezené síly stačit, ale krátce poté přišel o veškeré naděje na efektivní odpor, protože poté, co bylo zabito deset belgických výsadkářů chránících předsedkyni vlády Agathu Uwilingiyimanu, Belgie stáhla z mise všechny své vojáky a Dallaire tak ztratil jedinou část svého kontingentu, kterou bylo možné považovat za efektivní bojovou sílu. OSN mu potom dokonce nařídila opustit Rwandu i se zbytkem jednotek, ale Dallaire odmítl tento rozkaz splnit a dál se pokoušel omezit vraždění.
Po intervenci a ukončení masakrů Dallaire opakovaně obviňoval OSN, že svou nečinností a aktivním bráněním v efektivních protiakcích je spoluvinna na této genocidě. On sám byl hrůzami, které ve Rwandě zažil, těžce poznamenán. Kladl si za vinu, že se dostatečně nevzpíral omezujícím rozkazům nadřízených a že nedokázal masakrům zabránit. Po návratu do Kanady se pokusil o sebevraždu. Je autorem Shake Hands with the Devil, kde shrnul svůj pohled na to, co se ve Rwandě událo.
Pro vyšetřování genocidy byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. V prosinci 2008 tribunál odsoudil k doživotímu odnětí svobody plukovníka Theonesteho Bagosoru, někdejšího vysoce postaveného úředníka rwandského ministerstva obrany, a jeho spolupracovníky Anatole Nsegiyumvaho a Alloyse Ntabakuzeho.


Provincie Kaga

Provincie Kaga byla stará japonská provincie jejíž území dnes tvoří jižní část prefektury Išikawa. Kaga sousedila s provinciemi Ečizen, Eččú, Hida a Noto. Byla součástí administrativního okruhu Hokurikudó.
V roce 1488 Ikkó-ikki, militantní stoupenci Pravé sekty, porazili šugo provincie Kaga Masačiku Togašiho a získali vojenskou kontrolu nad provincií na následujících sto let.
V roce 1583 Hidejoši Tojotomi připojil provincii Kaga k území Tošiie Maedy jako výraz vděčnosti za jeho služby při tažení proti Kacuie Šibatovi a přikázal mu, aby přenesl své sídlo do Ojama Gobó. To Tošiie přejmenoval na Kanazawa a jeho potomci odtud až do roku 1868 vládli celému svému lénu, které zahrnovalo i provincii Kaga.


Traceroute

Program traceroute slouží k analýze počítačové sítě. Vypisuje uzly na cestě datagramů od zdroje až k zadanému cíli. Uzly jsou zjišťovány pomocí snížení hodnoty TTL v hlavičce datagramů.
Program traceroute je standardně obsažen ve většině unixových systémů. V systému Microsoft Windows je přímo v základní instalaci obsažen program tracert. Pro IPv6 existuje varianta traceroute6.
Traceroute zvyšuje hodnotu "time to live" po každém úspěšně odeslaného balíčku paketů. První tři pakety mají jednotnou hodnotu TTL nastavenou na 1, další tři pakety mají hodnotu TTL 2 atd. Při cestě k cíli paket prochází jednotlivými směrovači. Při průchodu směrovač sníží hodnotu TTL o 1 a pošle ho dál. Je-li hodnota TTL paketu nula a není v cílové IP síti, pak je paket zahozen a směrovač pošle chybovou ICMP zprávu odesílateli. Traceroute využívá právě těchto chybových hlášení, aby sestavil tabulku cesty paketu od odesílatele k cíli. Ve výpisu jsou tak zobrazeny všechny uzly, které položku TTL snižují.
Odesílané datagramy mohou být UDP, ICMP nebo TCP. V Microsoft Windows se standardně používá ICMP, v unixových systémech se standardně používá UDP, ale použitý typ lze změnit pomocí parametru.
Minoritně se používá pro zjišťování problémů se sítí. Díky výpisu jednotlivých uzlů, přes které paket prochází, se zjistí přesná cesta k počítači nebo nějaké stanici v síti. Toto pomáhá identifikovat problémy s routery nebo firewally, které mohou blokovat přístup do sítě.
Traceroute lze také použít při stahování dat z více mirrorů, kdy lze trasováním vybrat nejvýhodnější.
V příkladech je vidět, že v Linuxu se zobrazuje výstup s vyšší přesností.
Traceroute zpřístupňuje velmi detailní informace o jednotlivých bodech na cestě k nějakému cíli v síti. Na počátcích používání internetu to bylo považováno za přijatelné, ale s následujícími problémy to vyvolalo debatu ohledně bezpečnosti a ochraně soukromých informacích. Traceroute začali totiž hojně zneužívat hackeři. Získávali tak podstatné informace o síťové architektuře různých společností. Pomocí použití příkazu traceroute mohli hackeři rychle zmapovat uzly, které daná společnost měla k dispozici, a určit si slabý bod, který mohli prolomit.
Kvůli těmto důvodům mnoho správců sítí zablokovalo odesílání odpovědí programu traceroute ze svých routerů, proto některé uzly na cestě neodpovídají a trasování často končí na hranici lokální sítě.


Harry Ward Leonard

Harry Ward Leonard byl elektrotechnik a vynálezce, jehož třicetileté působení spadalo do přelomu 19. století a 20. století. Jeho nejznámějším vynálezem je Ward Leonardovo soustrojí k řízení elektrických pohonů. Zařízení pracující na tomto principu se zachovala v provozu i ve 21. století.
Harry se narodil 8. února 1861 v Cincinnati. Jeho otec se jmenoval Ezra George Leonard a matka Henrietta Dana Ward. Byl čtvrtým ze šesti dětí. Byl vnukem generála Artemase Warda, význačné osoby ve válce za nezávislost. Ačkoli bylo jeho přijmení bylo zjevně pouze Leonard, sám se představoval jako Harry Ward Leonard nebo H. Ward Leonard. V roce 1895 si v Ženevě vzal za ženu Carolyn Good.
Jako student Massachusetts Institute of Technology pomáhal založit studentské noviny a stal se předsedou jejich řídícího výboru. Studium na MIT úspěšně zakončil v roce 1883.
Po absolvování MIT jej zaměstnal Thomas Edison, jemuž pomáhal se zaváděním jeho elektrické rozvodné sítě. Během čtyř let byl ustanoven předsedou dozorčí rady Western Electric Light Company v Chicagu. V následujících letech založil firmu Leonard a Izard, která se zabývala výstavbou elektráren a elektrifikací železnic. V roce 1889 tuto firmu získal Edison a Leonard se stal generálním ředitelem Edisonových podniků ve Spojených státech a Kanadě. V roce 1896 Leonard zřídil společnost Ward Leonard Electric jako Edisonův podnik v Hoboken New Jersey a stal se jejím generálním ředitelem. V roce 1898 opustil Edisonovy podniky a 19. února nechal zapsat svojí vlastní Ward Leonard Electric Company ve vsi Bronxville ve Westchester County, v New Yorku.
Během své práce pro Edisona si nechal patentovat mnoho vynálezů a průběžně rozvíjel nové myšlenky. Byl držitelem více než stovky patentů v oblasti distribuce elektřiny, řídících systémů a příslušných zařízení. Jeho nejznámějším vynálezem je Ward Leonardovo soustrojí.
H. Ward Leonard byl aktivním členem Amerického elektrotechnického institutu, publikoval technické spisy, pořádal setkání a prezentace. Zemřel náhle 18. února 1915 v Novém Yorku, když se účastnil výroční hostiny Amerického elektrotechnického institutu.


Saint of Me

Saint Of Me je druhým singlem k albu Bridges To Babylon rockové skupiny The Rolling Stones. Obě písně byly natočeny v roce 1997 ve studiích Ocean Way Recording Studios v Los Angeles. Singl vyšel 26. ledn 1998 a v USA dosáhl na 94. příčku, ve Velké Británii na 26. místo. Píseň Saint Of Me vyšla na albu Bridges To Babylon, je ale zkrácená, Anyway You Look At It nebyla do té doby nikdy vydána. Autory obou skladeb jsou Mick Jagger a Keith Richards.


Trey Hardee

James Edward "Trey" Hardee III. je americký atlet závodící v desetiboji. V roce 2009 zvítězil na mistrovství světa 2009 v Berlíně součtem v hodnotě osobního rekordu 8790 bodů.


Johannes Diderik van der Waals

Johannes Diderik van der Waals byl holandský fyzik. V roce 1910 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za práci na stavové rovnici plynů a tekutin.
V letech 1862 – 1865 studoval univerzitu v Leydenu. Od 1864 učil fyziku a matematiku na střední škole v Deventeru a o dva roky později v Haagu.
Doktorskou disertaci s názvem Over de Continuiteit van den Gas - en Vloeistoftoestand obhájil v roce 1873. V roce 1876 se stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu. kde se zabýval se problémem spojitosti plynného a kapalného stavu látek. Podařilo se mu nalézt vztah mezi objemem, tlakem a teplotou plynů a kapalin. Prokázal existenci sil, které působí na úrovni molekul a způsobují vnitřní tlak v kapalinách. Dnes jsou známy jako van der Waalsovy síly. Zformuloval též tzv. van der Waalsovou rovnici platnou pro kapaliny i plyny a tedy i změnu skupenství s platnosti pro kapaliny stejného složení. Byla to právě tato práce, která mu přinesla Nobelovu cenu a poskytla Siru Jamesi Dewarovi a Heike Kamerlinghovi Onnesovi údaje potřebné pro výrobu kapalného hélia.
V roce 1893 publikoval hlavní myšlenky termodynamické teorie kapilarity, jejímž hlavním předpokladem byla existence pozvolné, následně velmi prudké, změny hustoty na rozhraní mezi kapalinou a párou.
V roce 1910 byly jeho práce oceněny Nobelovou cenou za fyziku.


Karel Zich

Pocházel z hudební rodiny. Tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze. Na Karlově univerzitě vystudoval obory estetika-sociologie, byl doktorem filosofie.
V letech 1964–65 působil ve skupině Framus,, kde zpíval a hrál rock'n'roll.
V letech 1968–1973 byl členem Spirituál kvintetu. Roku 1969 byly vydány písně Doney Gal a Kovbojův nářek na desce Písně amerického západu. O dva roky později byla vydána i česká verze Elvisova hitu In The Ghetto – Černošský ghetto.
Od roku 1974 začala jeho sólová kariéra. Roku 1976 vydal svoji první LP desku Dům č.5. Zpíval převážně vlastní písně, nevyhýbal se spolupráci s renomovanými autory, do svého repertoáru však zařazoval i převzaté písně: Alenka v říši divů, Mosty, repertoár Elvise Presleyho atd. V polovině 70. let zažil největší skok v anketě Zlatý slavík ze 112. na 4. místo.
V roce 1979 založil doprovodnou skupinu Flop, natočil na 50 singlů a 15 alb. Dvakrát vystupoval a spolupracoval s Lenkou Filipovou, mezi unikátní desky patří jistě album z konce 80. let s legendární americkou královnou rock'n'rollu Wandou Jackson, která v padesátých letech vystupovala i po boku Elvise Presleyho.
Karel Zich natočil i celou řadu duetů, zejména s Pavlem Bobkem, dále s P. Janů, J. Zelenkovou, J. Vondráčkem, Y. Přenosilovou a dalšími.
Karel Zich si složil většinu písní svého repertoáru, jeho písně zpívá i řada našich předních interpretů, složil i hudbu k několika filmům a je i autorem skladby pro fontánu v Mariánských Lázních.
V posledních letech vystupoval jak sám se svou kytarou a svým samostatným recitálem, tak se svou skupinou a v neposlední řadě od roku 1992 opět se Spirituál kvintetem.
Karel Zich prodal přes milion desek a za svou kariéru měl za sebou tisíce koncertů u nás, ale i ve většině zemí Evropy. Vystupoval i v USA, Kanadě, Chile, Brazílii, Austrálii, na Islandu atd.
Patřil stále k našim nejfrekventovanějším zpěvákům a kromě rock'n'rollu zpíval folk, spirituály, pop i jiné. K největším jeho hitům patřila stále Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Dům č. 5, Není všechno paráda, Mosty, Za to může rock'n'roll, Sám se svou kytarou, Měla na očích brýle, Doney Gal, Ghetto, Kola pop-music se točí dál, Jeden tón, Bowery Street, Já ti zpívám atd.
Karel Zich zemřel na dovolené, když po potápění poblíž korsického města Porto-Vecchio dostal infarkt.


Západní Město

Západní Město je plánovaná a nově budovaná čtvrť v Praze, která se má nacházet na pláni kopce Kopanina na katastrálních územích Stodůlek a Třebonic západně od stanice metra Stodůlky a Jeremiášovy ulice, jižně od Rozvadovské spojky. Jižní hranice plánované zástavby vede od Krtně podél Dalejského potoka a poté k Jeremiášově ulici cestou nad skanzenem Řepora. Západní hranice vede od obchodního areálu Tesco a Ikea přes Chaby ke Krtni.
Publicitu zajišťuje projektu a byty prodává developerská společnost Finep. Celková plocha nové čtvrti má být 115 ha nebo 36 ha, s vizí rozšíření až na 600 hektarů. Má zde být asi 10 000 nových bytů v různých typech domů, od vysokých bytových domů až po vily, kancelářské prostory, restaurace, obchody, školy a školky, kulturní kluby, polikliniky, parky, velké centrální náměstí, ulice, cyklostezky, umělé říčky atd.
Od roku 2008 do roku 2010 má být jako první vybudována tzv. Britská čtvrť s asi 300 byty, která se má nacházet západně od stanice metra Stodůlky. Bezprostředně u stanice metra má vyrůst desetipodlažní administrativní objekt ve tvaru diamantu. V jižní části Západního Města mají stát vyšší domy a administrativní bloky, v severní části menší vilky. Celá čtvrť by měla být dokončena kolem roku 2025.
Do těchto oblastí bylo původně v 80. letech 20. století plánováno další rozšiřování Jihozápadního Města, proto také stanice metra Stodůlky byla vybudována i se západním vstupem, který však dosud nebyl zprovozněn. Po roce 1989 bylo od původních plánů upuštěno.
 Image:Praha, Stodůlky, pohled na sídliště.JPG|Pohled od Chab k sídlišti Stodůlky Image:Praha, Třebonice, Chaby, pohled na kostel Krteň.JPG|Pohled z Chab ke Krtni, do oblasti v levé polovině fotografie je plánována zástavba Image:Krteň zdálky.jpg|Pohled na Krteň od Řeporyj, zcela vpravo Chaby. K zástavbě je určena prvořadě plocha vpravo v pozadí.
Ještě před zahájením I. etapy výstavby Západního Města proběhl v areálu předstihový archeologický výzkum pod vedením společnosti Labrys o. p. s. Cílem výzkumu byla záchrana archeologických situací a nálezů, které by stavba nenávratně zničila. Výzkumem byly zachyceny a zdokumentovány doklady osídlení z několika období pravěku. Z období středního eneolitu byla prozkoumána zemnice náležející řivnáčské kultuře, z období pozdního eneolitu dva osamocené kostrové hroby kultury zvoncovitých pohárů, z pozdní doby bronzové část sídelního areálu štítarské kultury a ze starší doby železné žárové pohřebiště bylanské kultury s 51 hroby.


Český černopesíkatý

Český černopesíkatý je české národní plemeno králíka, které vyšlechtil v roce 1945 František Provazník z Holic. Uznané bylo v roce 1975. Patří mezi menší plemena, váží 2,50-3,20 kg. Barva srsti je bílá se šedopopelavým nádechem. V Česku se chová asi 100 chovných zvířat.


Nové Irsko

Nové Irsko je ostrov v Bismarckově souostroví, který patří Papue-Nové Guineji. Nachází se severovýchodně od ostrova Nová Británie, od kterého ho odděluje Kanál svatého Jiří. Rozkládá se na ploše zhruba 8,650 km2. Největším městem je Kavieng, nacházející se v severní části ostrova.


Vích

Vích či věchet je svazek slámy, který se používal například při čistění nebo po zapálení na jednom konci jako jednoruční pochodeň. Zřejmě též sloužil při obtížích dobytčat s plynatostí, kdy staré usloví radí postavit krávu proti svahu a nechat ji žvýkat věchet.


Filémón a Baukis

Filémón a Baukis - je v řecké mytologii starý manželský pár z Frýgie.
Jejich příběh je spíše pověstí nebo pohádkou než mýtem. Je z doby, kdy olympští bohové občas putovali po zemi, aby zjistili, jak žijí a chovají se smrtelní lidé.
Stalo se, že na takovou procházku se vydal nejvyšší bůh Zeus a provázel ho posel bohů Hermés. Bylo již hodně k večeru, když se zastavili ve vesnici kdesi ve Frýgii. Poutníci hledali nocleh a nějaké občerstvení, aby nabrali nové síly. Marně však chodili dům od domu, obyvatelé výstavných velkých domů jim ani neotevřeli dveře a byli hluší k prosbám. Až došli k malému domečku, vetchému, nízkému, vyspravovanému slámou, kde našli otevřené dveře i srdce.
V tom domečku bydleli staří manželé, kteří neznámé příchozí srdečně přivítali a nabídli jim ze svých skromných zásob co mohli, připravili jim skromné lože, nalili i sklenici vína. Stařečci jménem Filémón a jeho žena Baukis užasli, když zpozorovali, že vína ze džbánku neubývá, že se stále samo doplňuje. Teprve potom pochopili, jakou vzácnou návštěvu mají pod svou střechou. Chtěli je pohostit a upéci pro ně svou jedinou poslední husu. To ale Zeus nedopustil, za všechno laskavé pohostinství jim poděkoval a vyzval je, aby se honem připravili na cestu a šli s nimi na nedaleký vysoký kopec. Když udýchaní dorazili k jeho vrcholu a ohlédli se na vesnici, bylo vidět, že všechny domy jsou zatopeny vodou. Jediná chaloupka starých manželů byla na souši. A jak se na ni dívali, před očima se změnila v nádherný chrám se zlatou střechou.
Zeus je pochválil za jejich dobrotu a laskavost a nabídl jim splnění jakéhokoliv přání. Filémón a Baukis se chvíli radili, pak poklekli a požádali, aby směli být strážci nového chrámu a božími sluhy. A poprosili také, aby jim bylo dovoleno odejít společně z tohoto světa, až přijde jejich čas. Aby nemuseli jeden druhého oplakávat. Bohové jim to slíbili.
Stařečkové žili ještě dlouhá léta a když přišel čas, vzpomínali na dlouhý společný život a tu pozorovali, že obrůstají listím, proměnili se ve stromy. Stařec Filémón se proměnil v dub a jeho žena Baukis v lípu.
Jejich příběh zpracoval Publius Ovidius Naso ve svých Proměnách, v osmé knize. V římských bájích se vypráví o Jupiterovi a Merkurovi, římské obdobě jmen řeckých bohů.
Vedle Ovidia tento příběh zpracovali i další umělci, na příklad:


Osel asijský

Osel asijský se vyskytuje v jižní a střední Asii. Žije ve stádech převážně na stepích nebo v polopouštích blízko napajedel. Je označován jako poloosel protože vzhledem vypadá napůl jako osel ale napůl jako kůň. Velikost je 1–1,5 metrů, má až 25 cm dlouhou srst.


Bolchovitinov S

Bolchovitinov S byl prototyp sovětského rychlého bombardéru z druhé světové války. Tento stroj byl zvláštní tím, že ho poháněly dva motory M-103, které byly uloženy v tandemu za sebou a které poháněly dvě souosé protiběžné vrtule. Vývoj letounu začal roku 1936 a v polovině roku 1938 začala stvaba prototypu. Ten vzlétl roku 1939 a při zkušebních letech se ukázaly jednak nedostatky zvláštně řešeného pohonu, jednak problémy s profilem křídla. Aby byl dosažen lepší výsledek, byl zadní motor vyňatý, což však způsobilo, že jeden motor nepostačoval na výkon stroje. Proto byl projekt zastaven a nedošlo k sériové výrobě.


Gajim

Gajim je svobodný software, multiplatformní klient pro Jabber protokol který používá grafický toolkit GTK+. Je určen pro GNU/Linux, BSD a Windows. Název Gajim je rekurzivní zkratka pro Gajim is a jabber instant messenger.
Cílem projektu Gajim je poskytnutí plnohodnotného a lehce použitelného XMPP klienta pro uživatele používající grafický toolkit GTK+. Gajim k běhu nepotřebuje GNOME, ačkoliv v něm pracuje nejlépe.
Gajim je dostupný v baskičtině, bulharštině, češtině, angličtině, esperantu, francouzštině, němčině, italštině, norštině, polštině, ruštině, španělštině, slovenštině a švédštině.
Protože Jabber dovoluje přístup do dalších sítí, může se Gajim také připojit do Yahoo! Messenger, AIM, ICQ a .NET Messenger Service sítí. Ostatní služby jsou dostupné pomocí různých serverů - například RSS a ATOM kanály s novinkami, zasílání SMS zpráv do mobilních sítí a zprávy o počasí.


Třída Independence

Třída Independence byla třída lehkých letadlových lodí amerického námořnictva z doby druhé světové války.
V srpnu 1941, když už bylo jasné, že akutně hrozí zatažení USA do války, počítaly plány amerického námořnictva s výrazným posílením stavu letadlových lodí anejdříve v roce 1944. Řešením problému, jak rychle posílit kapacitu amerických letadlových lodí, se ukázala být přestavba části z v té době rozestavěných amerických křižníků. Studie zkoumající možnosti lehkých letadlových lodí o malém výtlaku poukazovaly na jejich četné nedostatky, ovšem japonský útok na Pearl Harbor a ztráty letadlových lodí na počátku války, znamenaly urgentní potřebu letadlových lodí jakéhokoliv typu. Americké námořnictvo reagovalo na krizi z počátku války v Pacifiku výrazným zrychlením stavby letadlových lodí třídy Essex a také objednávkou z ledna 1942, na přestavbu části rozpracovaných trupů lehkých křižníků třídy Cleveland na lehké letadlové lodě.
Základem konstrukce lodí byl trup lehkých křižníků třídy Cleveland, který byl pro zachování stability lodí s vysoko položenou letovou palubou o pět stop rozšířen. Nad ním byl jednopatrový hangár pro uskladnění letounů, které na poměrně krátkou a úzkou letovou palubu vyvážely dva výtahy. Malý velitelský ostrov byl na pravé straně stejně jako čtyři komíny, sklopené dolů pod úroveň letové paluby. Pancéřová ochrana lodí byla velice slabá.
Výzbroj zahrnovala 26 kusů protiletadlových kanónů ráže 40 mm a 30 bojových letounů. Na počátku lodě nesly po devíti kusech stíhacích letounů, střemhlavých a torpédových bombardérů, ale brzy byly upřednostněny stíhačky a střemhlavé bombardéry zmizely docela. V říjnu 1944 lodě nesly obvykle 25 stíhacích letounů Grumman F6F Hellcat a 9 torpédových bombardérů Grumman TBF Avenger.
Po dopracování a odsouhlasení plánů přestavby bylo objednáno celkem 9 lehkých letadlových lodí tohoto typu. Všechny lodě třídy Independence byly dokončeny mezi lednem a prosincem roku 1943. Souběžně s nimi vstupovalo do služby prvních osm velkých letadlových lodí třídy Essex a všechna tato plavidla byla klíčovým prvkem úspěšné americké ofenzívy, která skončila v srpnu 1945 japonskou kapitulací.
Osm z devíti postavených lodí se zúčastnilo bitvy ve Filipínském moři, která znamenala definitivní konec síly letadlových lodí Japonského císařského námořnictva. V této bitvě představovaly letouny lehkých letadlových lodí 40 % amerických stíhacích letounů a 36 % torpédových bombardérů.
Za války byla ztracena pouze USS Princeton, která byla těžce poškozena japonským náletem v bitvě u Leyte a musel ji nakonec torpédem potopit americký křižník USS Reno.
Třída Independence představovala svým způsobem spotřební zboží, jelikož při jejich stavbě bylo nejdůležitejší tempo stavby lodí a jejich rychlost, která musela být dostatečná pro operace amerických rychlých úderných svazů. Menší rozměry lodí a jejich nautické vlastnosti znamenaly vyšší nehodovost při provozu letounů z jejich palub.
Po skončení války byla většina z lodí vyřazena ze stavu amerického námořnictva. Independence byla v červenci 1946 použita pro atomové zkoužky u atolu Bikini a ostatní byly do roku 1947 staženy ze služby. V letech 1948–1953 byly dvě reaktivovány jako cvičné a jednu používala v korejské válce americká námořní pěchota. Belleau Wood a Langley zakoupilo a nějaký čas provozovalo francouzské námořnictvo. Bataan a Cabot byly v 50. letech modernizovány pro účely protiponorkového boje. V letech 1954–1956 byly všechny tři americké lodě vyřazeny z bojových jednotek a překlasifikovány na transportéry letadel.
Nejdéle ze všech lodí sloužil Cabot, který v roce 1967 zakoupilo Španělsko a do roku 1989 používalo jako Dedalo. Španělské námořnictvo loď modernizovalo a provozovalo z její paluby kolmostartující letouny Hawker Siddeley Harrier. Dedalo bylo první letadlovou lodí, na jejíž přídi byl skokanský můstek, usnadňující starty letadel STOL. Po vyřazení Dedala ze služby se nějakou dobu uvažovalo o jeho zachování ve funkci plovoucího muzea, ale nakonec byla loď sešrotována. Z třídy Independence se tak dodnes nedochovalo žádné plavidlo.


Radnevo

Radnevo je bulharské město v starozagorské oblasti. Mezi nejslavnější rodáky z tohoto města patří básník Geo Milev.


Libeňský zámek

Libeňský zámek se nachází v Praze-Libni. V současnosti v něm sídlí úřad Městské části Praha 8.
Na místě dnešního zámku stála dříve gotická tvrz. Z ní se dochovalo sklepení, přízemní zdivo jižní části a západní křídlo. Roku 1595 tvrz koupila Eliška Hoffmannová která ji nechala přestavět na renesanční zámek zdobený sgrafity. 25. června 1608 byla v zámku podepsána mírová smlouva mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem.
Roku 1662 zámek zakoupilo Staré Město a nechalo jej upravit v barokním slohu. Zámek sloužil jako letní sídlo staroměstských purkmistrů; z této doby se dochoval znak Starého Města nad vstupním portálem. Kromě toho zde byli ubytováváni významní hosté Starého Města - mj. Marie Terezie a císař Leopold II.
Další přestavba proběhla v letech 1769 - 1770 v rokokovém stylu pod vedením stavitele Josefa Prachnera. Při ní byla vystavěna zámecká kaple Neposkvrněného početí Panny Marie sousedící se zadním dvorem. Kapli zdobí nástropní a nástěnné malby malíře Ignáce Raaba.
Význam zámku upadal po roce 1848. Byl používán jako špitál po morové epidemii a po bitvě u Hradce Králové roku 1866 jako lazaret. V letech 1882 a 1883 byl z iniciativy Vojty Náprstka přestaven na první výchovný ústav pro mravně narušenou mládež v Čechách, jehož součástí byla i obecná škola. Tento ústav se později přestěhoval do dnešního zámku Vychovatelna. Začátkem 20. století proběhly další stavební úpravy a okolo zámku byl vybudován park podle plánů Františka Thomayera, dnešní Thomayerovy sady se školní naučnou stezkou.
Až do 2. světové války jej vlastnil rod baroni Vandur. Po 2. světové válce byl hlavní sál upraven jako svatební síň a v zámku byl zřízen Obvodní národní výbor Praha 8. Součástí areálu zámku je v Thomayerových sadech těsně při říčce Rokytce i Lowitův mlýn.


Nazym

Nazym je řeka v Chantymansijském autonomním okruhu v Ťumeňské oblasti v Rusku. Je dlouhá 422 km. Plocha povodí měří 15 200 km2.
Pramení na vysočině Sibiřské Úvaly. Teče na jih a nedaleko ústí protéká jezerem Narymanovský Sor. Ústí zprava do Obu.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 149 km od ústí činí 58,9 m3/s. Zamrzá v říjnu a rozmrzá na konci dubna až v květnu. Období většího stavu vody trvá od května do října.


2. národní hokejová liga 2002/2003

Soutěž byla rozdělena na tři skupiny, a to západní, střední a východní. Každé z těchto skupin se účastnilo 12 týmů. Základní část ve skupinách západ a střed čítající 34 kol měla dvě fáze. V té první se týmy v rámci skupin utkaly každý s každým dvakrát. Ve druhé fázi se sudé týmy ze skupiny utkaly se všemi lichými týmy dané skupiny dvoukolově. Druhá fáze měla tedy 12 kol. Ve skupině východ se celky utkaly čtyřkolově každý s každým.
Do play-off postoupilo z každé skupiny 8 nejlepších týmů, přičemž skupiny západ a střed měly play off společné. Skupina východ měla pouze play off v rámci skupiny. Veškeré série play off se hrály na 2 vítězná utkání.
Ve společném play off skupin západ a střed nejprve přišlo na řadu osmifinále, kde čekal první tým skupiny západ osmý tým skupiny střed, první tým skupiny střed osmý tým skupiny západ, druhý tým skupiny západ sedmý tým skupiny střed, atd. Vítězové osmifinále postoupili do čtvrtfinále, z něhož vede cesta pro nejlepší 4 celky do semifinále. Dva vítězové semifinále postoupili do baráže o 1. ligu.
Play off skupiny východ bylo podobné. Vítěz skupiny východ ve čtvrtfinále narazil na osmý tým skupiny východ, druhý na sedmý, atd. Vítězové čtvrtfinále postoupili do semifinále, ze kterého vedla cesta pro dva nejúspěšnější celky do finále. Vítěz finále postoupil do baráže o 1. ligu.
Čtyři nejhorší celky každé skupiny hrály dvoukolově o udržení. Poslední celky skupin o udržení musely svoji druholigovou příšlušnost hájit v baráži, aby zabránily sestupu do krajských přeborů.
Týmy Benátek nad Jizerou a Mostu postoupily do baráže o 1. ligu.


Roch z Montpellieru

Socha sv. Rocha z roku 1751 před kostelem Panny Marie Vítězné na Bílé hoře v PrazeSv. Roch z Montpellieru je francouzský katolický světec, uctívaný jako patron proti moru.
Podle legendy pocházel ze zámožné rodiny z jihofrancouzského města Montpellier. Poté, co mu zemřeli rodiče, rozdal svůj majetek chudým a vypravil se jako prostý poutník do Říma. Během své cesty údajně řadu lidí zázračně uzdravil od moru, nakonec se však sám v Piacenze morem nakazil. Uchýlil se do ústraní za město, aby tam bez pomoci a sám zemřel, ale přidal se k němu jakýsi pes, který nemocnému Rochovi přinášel jídlo. Roch se překvapivě uzdravil a vrátil do svého rodného města. Tam, nikým nepoznán, byl uvržen do žaláře jako cizí vyzvědač. Roch se se svou totožností nikomu nesvěřil, a tak vyšla najevo teprve poté, co pro něj po pětiletém věznění přišla smrt.
Již v 15. století se svatý Roch těšil velké oblibě a byly mu, podobně jako svatému Šebestiánovi, adresovány přímluvy za uzdravení nemocných při morových epidemiích. Střediskem jeho kultu se staly Benátky, kam byly Rochovy ostatky přeneseny. Rochova popularita byla velká zejména v Itálii, Francii a Německu. Rochův svátek připadá na 16. srpna.
Svatý Roch bývá znázorňován jako mladý vousatý muž v poutnickém odění, který si vykasává oděv na noze, takže jsou patrné praskající morové vředy na jeho stehně. Doprovází jej pes, který někdy olizuje hnis, vytékající z vředu na noze. Podobně bývá ztvárněn svatý Jakub Větší, na rozdíl od Rocha si ale neukazuje na ránu na stehně. Velmi častým protějškem svatého Rocha v sousoších či obrazech je svatý Šebestián.


Timex Ironman

Timex Ironman jsou digitální sportovní hodinky společnosti Timex, vyrábí se již od roku 1986.


Vladimír Renčín

Vladimír Renčín je český kreslíř, ilustrátor, karikaturista, autor svérázného humoru, neopakovatelné kresby a jedinečných postaviček.
Po skončení základní školní docházky studoval ekonomii na střední ekonomické škole. Po jejím absolvování pracoval postupně v několika podnicích:
Od roku 1947 žil v Hradci Králové; od roku 2006 je obyvatelemHoděšovic v Pardubickém kraji. Kreslení „na plný úvazek“ se věnuje od roku 1965.
V roce 1974 jej vyšetřovala Státní bezpečnost, kvůli čemuž nemohl několik let publikovat.


Matuku

Matuku Je ostrov vulkanického původu ležící v souostroví Moala, podskupině souostroví Lau. Leží na 19,18° jižní šířky a 179,75° východní délky.
Matuku má rozlohu 57 km2 a maximální výšku 385 m.


Gerd Lüdemann

Gerd Lüdemann je zvláště kritický profesor teologie na univerzitě v Göttingenu, který původně vedl katedru nového zákona.
Poté, co v roce 1996 v článku v Evangelische Zeitung napsal, že zmrtvýchvstalý Ježíš je kostlivcem ve skříni evangelické církve, byl z katedry po stížnosti Konfederace evangelických církví v Dolním Sasku odstraněn.
Byla pro něho zřízena katedra dějin a literatury raného křesťanství a bylo mu zakázáno účastnit se zkoušek bohoslovců. Proti tomuto rozhodnutí postupoval právní cestou, ovšem jeho žaloba byla v poslední instanci zamítnuta Spolkovým správním soudem 3. listopadu 2005.


R. Kelly

V roce 1993 seskupení opustil a vydal se na sólovou kariéru, během které se stal jedním z nejprodávanějších interpretů devadesátých let.
Byl často kritizován za to, že jeho písně mají často sexuální podtext, přesto má na svém kontě i jedny z nejinspirativnějších písní všech dob I Believe I Can Fly nebo I'm Your Angel, kterou nazpíval společně se Celine Dion a za kterou obdrželi i nominaci na cenu Grammy Award. Celkově prodal přes 50 milionů desek a patří mezi nejprodávanější R&B umělce devadesátých let.
6. června 2001 byl R. Kelly obviněn, že souložil s 21 nezletilými, z braní úplatků a obchodem s dětskou pornografií, na kterých byl údajně i zachycen on se čtrnáctiletými děvčaty. Doposud čelí stále 14 obviněním a další líčení má proběhnout 9. května 2008.


Karel Flossmann

Doc. ThDr. Karel Flossmann je přední odborník na Starozákonní biblistiku a katolický kněz.
Karel Flossmann studoval za II. světové války v Praze gymnázium, teologii vystudoval v Českých Budějovicích, kde 26. června 1949 přijal kněžské svěcení a byl vyslán do duchovní správy. V roce 1964 dosáhl licenciátu teologie, doktorát z teologie kvůli odporu státních orgánů získal až v roce 1983 na jediné tehdy fungující teologické fakultě, která sídlila v městě Litoměřice. Tento doktorát byl právě v oboru Starý zákon.
Po listopadu 1989 začíná pracovat na obnovené teologické fakultě v Českých Budějovicích, byl zvolen jejím prvním děkanem a současně zde přednáší Starý zákon. V roce 1991 jej Česká biskupská konference jmenovala ředitelem Českého katolického biblického díla. V roce 1992 se habilitoval na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích pro obor Biblické vědy Starého zákona.


Hrotnatci

Hrotnatci je kdysi bohatá, ale dnes již téměř vymřelá třída mořských členovců, dobře známá z paleontologických nálezů. Zahrnuje 4 žijící druhy patřících do řádu ostrorepi, přezdívaném také "živoucí fosílie". Svůj název, jak vypovídá obrázek, dostali hrotnatci podle výběžku tvaru hrotu, jenž jim vyrůstá ze zadní části těla. Největší dosud žijící zástupci mohou měřit až 60 cm. Zástupci prvohorního řádu, tzv. kyjonožci, dorůstali délky přes 2 m. Kyjonožci byli vůbec největšími známými členovci, dnes však již vymřeli. Tělo hrotnatců je kryto silným pancířem, který poskytuje dobrou ochranu, ale ztěžuje pohyb. V současné době jsou v mnoha zemích chráněni, přesto jsou však například v Thajsku chutnou lahůdkou.


Pärnu

Pärnu je město ležící v Pernovském zálivu v jihozápadním Estonsku. Pärnu je významným prázdninovým letoviskem s mnoha hotely, restauracemi a dlouhými písečnými plážemi. Městem protéká stejnojmenná řeka. Na starších českých mapách se občas v důsledku přepisu přes ruštinu objevuje chybný název Pjarnu.
Ve středověku se na území dnešního Pärnu nacházela dvě města. Starší z nich - Staré Pärnu - bylo založeno roku 1251 při ústí řeky Saugy jako sídelní místo biskupství. Když však v roce 1263 město vypálili Litevci, přesunul se biskup na sever do Haapsalu. Staré Pärnu zůstalo samostatné až do roku 1599, kdy se sloučilo s Novým Pärnu.
Nové Pärnu vzniklo v podhradí křižácké pevnosti prvně zmíněné roku 1265. Město se rychle rozvíjelo, neboť leželo na důležité obchodní cestě do Novgorodu. Městská práva získalo roku 1318. Bylo obehnáno hradbami a stalo se i členem hanzy.
Význam města neupadal ani v pozdním středověku. V období švédské nadvlády bylo sem na čas přesídlila i Tartská univerzita. V 18. a 19. století bylo Pärnu důležitým obchodním přístavem vyvážejícím zejména len a dřevo, který co do důležitosti soupeřil s Tallinnem. Ve stejné době se město stalo významným centrem estonského národního osvobození. Dlouhá léta zde žil národní buditel Johann Voldemar Jannsen, který zde v letech 1857-1886 vydával první estonsky psané noviny Pärnu Postimees.
Další rozmach města v 2. polovině 18. století a meziválečném období byl spjat s rozvojem lázeňství. Roku 1996 získalo Pärnu čestný titul letního hlavního města.
Historie místních lázní se začala psát roku 1837, kdy se skupina místních podnikatelů rozhodla přeměnit osamělý hostinec stojící blízko pláže v lázeňské zařízení. Tato dřevěná budova byla poprvé otevřena v roce 1838. Bylo v ní 5-6 místností, ve kterých si hosté mohli v létě dopřát horkou lázeň v mořské vodě a v zimě tradiční estonskou saunu. Původní budova byla zničena během první světové války. V roce 1927 na jejím místě vyrostla současná budova bahenních lázní.
V současnosti se v bahenních lázních léčí zejména kloubní potíže, poruchy míchy, periferní a centrální nervové soustavy a gynekologická onemocnění. Lázeňské procedury zahrnují hydroterapii, bahenní koupele, léčbu zemním voskem, masáže, laserovou terapii, elektroterapii, lymfatickou a inhalační léčbu a aromaterapii.
V současnosti je Pärnu lázeňským centrem evropského významu a členem Evropské lázeňské asociace. Ročně se zde vystřídají desítky tisíc hostů z více než 50 zemí světa.
Nejstaršími architektonickými památkami jsou pozůstatky městského opevnění se zbytky bastionů a zejména pak Červená věž z 15. století a Tallinnská brána ze 17. století. Ve vilové čtvrti se nachází výstavná secesní vila Ammende z počátku 20. století. V době meziválečného rozkvětu byla ve městě postavena celá řada stylových funkcionalistických budov, z nichž nejznámější je hotel a kavárna u pláže.
Kromě výše zmíněných lázní je pýchou Pärnu nádherná, několik kilometrů dlouhá písečná pláž, která je držitelem modré evropské vlajky. Uprostřed léta se teplota nepříliš slaného moře pohybuje kolem 20 - 25 °C. Většinu turistů tvoří Finové a Estonci. V hotelech a restauracích se bez potíží domluvíte anglicky.


Antonín Líman

Antonín Václav Líman je český japanolog, překladatel a pedagog. Studoval nejdřívě na pražské Univerzitě Karlově a od roku 1967 na tokijské Univerzitě Waseda. Po roce 1968 se již do Prahy nevrátil, odcestoval do Kanady. Emeritní profesor univerzit v kanadském Torontu a japonském Otemae. V současnosti přednáší také na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Publikoval přes čtyřicet studií a esejů o japonské literatuře v různých světových časopisech a sbornících, po roce 1990 se vrátil k překladům a původním studiím v rodném jazyce. V říjnu roku 2008 získal Cenu Josefa Jungmanna za překlad dvou novel Masudžiho Ibuse. Jeho překlad básnické sbírky Manjóšú do češtiny je teprve druhý kompletní překlad tohoto díla na světě.


Chen

Nečiňte osobní útoky kdekoli ve Wikipedii. Komentujte obsah, nikoli přispěvatele. Osobní útoky poškozují atmosféru v komunitě a odrazují uživatele. Nikdo nemá rád urážky.
Mnoho Wikipedistů odstraňuje osobní útoky, jakmile je spatří, a ačkoli to není oficiální pravidlo Wikipedie, je to většinou považováno za adekvátní reakci na extrémní osobní útoky. Za opakované osobní útoky byli někteří uživatelé zablokováni. Obzvlášť špatně jsou přijímána urážlivá shrnutí editace.
Uvědomte si, že spory na diskusních stránkách jsou přístupné každému na Internetu. Způsob, jakým se chováte na Wikipedii, vypovídá o Wikipedii i o vás samotném. Zůstávejte klidní.
==Buďme rozumní== Různí přispěvatelé se nemusejí shodnout na znění článku. Členové protichůdných skupin si pochopitelně přejí vyjádřit své názory. Syntézou těchto názorů do jednoho článku vytváříte pro všechny čtenáře lepší článek, který má blíž k neutrálnímu pohledu. Pamatujte a přijměte za své, že všichni jsme součástí téže komunity, protože všichni jsme Wikipedisté.
==Opravdu, nedělejte to== Neexistuje žádné ospravedlnění, proč byste měli osobně útočit na jiné přispěvatele. Nedělejte to!
==Řešení== Jste-li osobně napaden, můžete odstranit útoky, použít proces řešení konfliktů, případně obojí. V krajních případech může být útočník zablokován, ale v praxi je to skoro vždy kontroverzní.
Někteří wikipedisté jsou nepopulární kupříkladu kvůli špatnému chování v minulosti, které mohlo vyústit až v disciplinární akce proti nim. Ani to však rozhodně neospravedlňuje jakékoli osobní útoky na ně.
Je vaší zodpovědností pěstovat a udržovat pozitivní vztahy v online společenství Wikipedie. Osobní útoky proti jakémukoli uživateli – bez ohledu na jeho minulé chování – je v rozporu s tímto duchem.
Smyslem zákazu osobních útoků je vytvořit prostředí příznivé k tvorbě encyklopedie. Osobní útoky mezi editory Wikipedie na webových fórech a osobních stránkách mohou toto prostředí narušovat stejně účinně – i ony jsou proto také považovány za škodlivé, zejména je-li jejich účelem obejít tato pravidla. Ačkoli Wikipedie Internet od všech osobních útoků očistit nemůže ani nechce, je nutné bránit se snahám vyhýbat se postihu publikací útoků mimo její stránky.


Erich Tylínek

Erich Tylínek byl československý lední hokejista hrající na postu brankáře, trenér a hlavně fotograf.
S hokejem začínal v Kladně v roce 1922, později hrál v Praze za Slávii a za Spartu. Po válce se stal hrajícím trenérem, nejprve švýcarského HC Chur, později pak v HC Vysoké Tatry. Svojí hokejovou kariéru ukončil v roce 1953. Tylínek byl jedním z prvních hokejistů používajících ochranou masku. Fotografie z roku 1927, na které je s maskou zachycen, je první zdokumentované užití hokejové masky na světě.


Juan Diego Cuauhtlatoatzin

Svatý Juan Diego Cuauhtlatoatzin byl aztécký vizionář, kterému se v prosinci roku 1531 na kopci Tepeyac zjevila Panna Maria.
Juan Diego pocházel z Cuauhtitlanu, jak je psáno v Nican mopohua indiánském díle o zjevení. Jeho indiánské jméno Cuauhtlatoatzin v překladu znamená Mluvící orel.
Tato mariánská zjevení jsou známa díky zázračně vytvořenému obrazu Panny Marie Guadalupské na Juanovu plášti. Obsah zjevení je římskokatolickou církví potvrzen jako neodporující víře.
1548 Juan Diego umírá ve věku 74 let na Tepeyacu.
Juan Diego byl beatifikován 9. dubna 1990 ve Vatikáně papežem Janem Pavlem II. a kanonizován byl 31. července 2002 v Guadalupské bazilice v Mexiku Janem Pavlem II., čímž se stal prvním indiánským světcem.
Před svatořečením Juana Diega vypluly napovrch spory o jeho existenci, které dostala za úkol vzřešit skupina třiceti odborníků z různých zemí. Výsledkem jejího bádání bylo, že Juan Diego Cuauhtlatoatzin jistě existoval.
Někteří lidé věří, že v pravém oku Madony je zachycena scéna, která se odehrála 12. prosince 1531 v domě biskupa Zumarragy, když Juan Diego před něj vysypal růže na důkaz věrohodnosti, a že tedy obsahuje i obraz Juana Diega. Doktor Jose Aste Tönsmann obraz za pomoci skeneru digitalizoval a poté vyčistil od šumů, čímž získal několik postav.


Čarodějův synovec

Kniha Čarodějův synovec je šestou ze sedmi knih Letopisů Narnie C. S. Lewise. V českém překladu vyšla kniha dosud třikrát, poprvé v roce 1993 v nakladatelství Orbis pictus, podruhé v roce 1999 v nakladatelství Návrat domů a potřetí roku 2006 v nakladatelství Fragment s ilustracemi Pauline Baynesové. Příběh se odehrává v 19. století v našem světě a na počátku světa Narnie. Hlavními hrdiny jsou děti Diviš a Gábina.
Diviš a Gábina se rozhodnou prozkoumat půdu domu vedle kterého bydlí. Najdou tam pracovnu Divišova strýčka Ondřeje, který se zabývá magií. Ten nabídne Gábině žlutý prsten a ta najednou zmizí. Diviš se dozví od strýčka, že zelené prsteny vedou zpátky a žluté někam pryč. Diviš se tedy vybaví zelenými prsteny a navlékne si jeden žlutý, a ocitne se v lese plném jezírek, kde najde Gábinu. Spolu se zkoušejí přesouvat mezi různými světy pomocí prstenů a jezírek, a dostanou se do zpustošeného světa jménem Šárnu. V jednom rozpadlém paláci najdou paličku a zvonek. Diviš zazvoní a oživí postavu čarodějnice Jadis, která se jim pověsí na paty a dostane se tak s nimi nejprve do našeho světa. Tam způsobí pozdvižení, ovšem při snaze přesunout ji zpět s sebou děti do lesa plného jezírek vezmou omylem i jednoho drožkáře, jeho koně Jahůdkua strýčka Ondřeje. Přesunem skrz jedno jezírko se dostanou do temnoty, v níž zjistí, že se jedná o právě tvořenou Narnii. Jadis uprchne, a Diviš s pomocí tvůrce Narnie Aslana musí odčinit své přivedení zlé čarodějnice tím, že pomůže sehnat a zasadit ochranný strom života. Drožkář spolu se svou ženou, kterou Aslan na jeho přání do Narnie také přivolá, se stane králem Narnie, Jahůdka dostává křídla, je přejmenován na Křídlína a stává se praotcem všech létajících koní.


Kůlny

Kůlny je přírodní památka, která se nachází v okrese Brno-město. Správa AOPK Brno. Jedná se o skalnatý svah kopce, který se nachází v těsné blízkosti Brněnské přehrady. Nedaleko pak stojí hrad Veveří a další přírodní památky Junácká louka a Na Skalách. Důvodem ochrany je bohatá květena.


Eutychianus

Svatý Eutychianus byl papežem katolické církve od 4. ledna 275 do 7. prosince 283. Byl 27. papežem v pořadí.
O tomto papeži není prakticky nic známo. Údajně zavedl ritus svěcení polních plodin, ale historici se shodují v tom, že tento zvyk je mnohem pozdějšího data. Dále se uvádí, že vlastníma rukama pohřbil 324 mučedníků. I tento údaj se nezdá být pravděpodobný, neboť zejména po smrti císaře Aureliána v roce 275 se církev těšila dlouhému období klidu.
Jeho hrob byl objeven v papežské kryptě Kalixtových katakomb. Byly nalezeny fragmenty řeckého nápisu EUTYCHIANOS EPIS.


Mene tekel

Mene tekel jsou první dvě slova údajného tajemného varování krále Belsazara.
V příběhu z knihy Daniel Starého zákona král zneuctí zlaté a stříbrné nádoby, které z Šalamounova chrámu v Jeruzalémě odnesl jeho otec Nebukadnesar II. Přeneseně označuje naléhavé varování, výstrahu. Poté se objevila ruka a napsala na stěnu ??? ,???, ???, ??????, což královi vykladači neuměli vyložit. Až prorok Daniel královi vysvětlil, že Mene znamená, že Bůh jeho kralování sečetl a ukončil, Tekel, že byl král zvážen na vahách a shledán lehkým, a Peres - že bude jeho království rozděleno Peršanům a Médům. Král poté skutečně zemře.
Slova mají i známý význam v aramejštině, kde označují peněžní jednotky minu, šekel a půlšekel.


Łobżany

Łobżany je vesnice v západním Polsku v okrese Łobez Západopomořanského vojvodství. V letech 1975–1998 vesnice patřila do Štětínského vojvodství.
V obci se nachází zámek z roku 1880, který nese charakteristické znaky renesanční architektury. Před zámkem rostou tisy, které jsou uznány jako památné stromy. V blízkosti se nachází park s vysokými modříny.


Committee for a Workers' International

Cílem Wikipedie je vytvoření encyklopedického informačního zdroje, jehož styl prózy se řídí neutrálním úhlem pohledu, se všemi informacemi ozdrojovanými citacemi věrohodných zdrojů, aby byl zachován standard ověřitelnosti.
Všichni přispěvatelé by si proto měli uvědomit, že je jejich odpovědností zajistit, aby ve Wikipedii zůstal jen takový hanlivý materiál, který je relevantní a vyhovuje výše uvedeným požadavkům. Jen tak je možno zabránit tomu, aby články ve Wikipedii neobsahovaly pomluvy.
Politikou Wikipedie je mazat neozdrojovaný hanlivý materiál ihned po jeho identifikaci.
Domníváte-li se, že jste předmětem pomlouvačných výroků na Wikipedii, prosím:


Hokejová reprezentace Protektorátu Čechy a Morava

Hokejová reprezentace Protektorátu Čechy a Morava sehrála během ledna a února 1940 několik mezistátních zápasů. Tyto zápasy nejsou zahrnuty do oficiálních statistik české a československé hokejové reprezentace.
Některé z nich byly sehrány v hokejovém turnaji v rámci Týdne zimních sportů, který se konal jako náhražka za neuskutečněné zimní olympijské hry. Týden zimních sportů uspořádalo Německo v Ga-Pa, hokejového turnaje se zúčastnily státy, v nichž byly u moci fašistické vlády. Za tehdejší politické situace nebylo možné pozvání odmítnout.
Protektorátní reprezentace hokejový turnaj vyhrála. Nejprve porazila ve skupině Slovensko a Itálii. Očekávaného finále proti Německu se nedočkala - Německo ve skupině porazilo Jugoslávii 9:0, ale prohrálo s Maďarskem 2:3. Právě Maďarsko se stalo finálovým soupeřem reprezentace protektorátu.
1. února 1940, Ga-Pa, góly za ČM: Josef Maleček 4, Jaroslav Drobný 4, Oldřich Kučera 2, František Pergl 2
Poslední mezistátní zápasy sehrála protektorátní reprezentace krátce po skončení turnaje, když se v Praze dvakrát utkala s Maďarskem.


Zbenice

Obec Zbenice se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 127 obyvatel.


Bulharská vlajka

23pxSoubor:FIAV normal.pngVlajka Bulharska Poměr stran: 3:5 Vlajka Bulharska je tvořena třemi vodorovnými pruhy: bílým, zeleným a červeným. Bílá barva reprezentuje mír, zelená barva plodnost bulharské země a červená symbolizuje odvahu bulharského národa. Současná podoba vlajky byla přijata 17. prosince 1991.
Vlajka původně nesla panslavické barvy, vlajka byla stejná jako vlajka Jugoslávie a vlajka byla podobná vlajce Ruska. Po získání nezávislosti Bulharska v roce 1878 byl prostřední pruh nahrazen zeleným vzhledem k zemědělskému charakteru Bulharska.
V roce 1989 byl z horního rohu odstraněn znak lva obklopeného věncem obilných klasů a rudou hvězdou nad hlavou. Pod tímto znakem byla stuha s lety 681, kdy Bulharsko poprvé získalo suverenitu a 1944, kdy se k moci dostala komunistická strana.
 Soubor:Flag of Bulgaria.svg|Soubor:FIAV historical.png Vlajka Bulharska 1948 - 1967 Soubor:Flag of Bulgaria.svg|Soubor:FIAV historical.png Vlajka Bulharska 1967 - 1971


Tomáš Krystlík

Tomáš Krystlík je česko-německý spisovatel a žurnalista. Je autorem množství článků a esejí zaměřených na otázky česko-německých vztahů a odsunu německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce. Pracoval pro Rádio Svobodná Evropa a pro řadu česky psaných zahraničních magazínů, jako Reportér/POLYGON.
Krystlíkovy články i knihy jsou předmětem kritiky zpochybňující jejich nezaujatost a historickou přesnost. Opakovaně jej kritizoval například vojenský historik Pavel Šrámek,, dalším kritikem je novinář Otto Drexler.


Honker

Prototypy Honkeru byly vyrobeny v roce 1984 v Poznani. Byly založeny na starším vozidle Tarpan. V roce 1988 začala sériová výroba. Vyráběl se v několika variantách:
Na koci roku 1996 byl Honker zakoupen firmou Daewoo, která se rozhodla ho vyrábět v Lublinu.Vůz byl trochu upraven a dostal název Daewoo Honker 2324. Plánovalo se vyrobit Honker II, ale byl uprven jen design a výroba pokračovala pod názvem Daewoo Honker 2000. Po bankrotu firmy Daewoo výrobu převzala Andoria-Mot a Intrall, který v roce 2004 vytvořil off road Honker MAX a pancéřovanou verzi Honker Skorpion 3 používanou v Iráku.


Unie asociací mezinárodních horských průvodců

Unie asociací mezinárodních horských průvodců je mezinárodní, nestátní organizace, která sdružuje národní asociace mezinárodních horských průvodců. Byla založena v roce 2004 a jejím sídlem je francouzské Chambery. V čele unie stojí prezident, kterým je v současné době Paul Cammack z Velké Británie. V současné době unie sdružuje 2900 horských průvodců působících po celém světě.
Výsledkem mezinárodní spolupráce členských států UIMLA je kvalifikace označovaná ve zkratce jako IML - International Mountain Leader – v překladu mezinárodní horský průvodce. Tento titul či osvědčení dokládá u jeho nositele mezinárodně uznaný přesně stanovený rozsah znalostí a dovedností potřebných pro vedení osob v horských podmínkách do přesně stanoveného stupně technické obtížnosti.
Dne 7. listopadu 2008 v Chambery ve Francii obhájil Český spolek horských průvodců splnění požadavků na aspirantského člena UIMLA, a byl přijat mezi aspirantské členy unie stejně jako Holandsko, Bulharsko a Makedonie. Od tohoto dne spolek reprezentuje Českou Republiku v této mezinárodní unii a spolupracuje s členskými organizacemi na zavedení jednotného standardu vzdělání, etiky a práce horských průvodců


Karyoplazma

Nukleoplazma je hmota podobná cytoplazmě, ale nacházející se pouze v buněčném jádře.
Je ohraničena jadernou membránou. Je to vysoce viskózní kapalina obsahující chromozomy a jadérko. Nachází se zde např. nukleotidy a enzymy. V nukleoplazmě se může nacházet také síť vláken známá jako jaderná matrix.


Bernoulli

Bernoulli je příjmení, které měli příslušníci rodiny významných švýcarských matematiků a fyziků:


AFC Ajax

Amsterdamsche Football Club Ajax známý pod jmény Ajax Amsterdam, AFC Ajax, nebo jednoduše jen Ajax, je nizozemský fotbalový klub hrající nejvyšší nizozemskou soutěž Eredivisii, kterou devětadvacetkrát vyhrál.
Klub patří podle historických tabulek k deseti nejlepším na světě a je jedním ze tří klubů, které už léta ovládají holandský fotbal. Jeho největšími konkurenty jsou PSV Eindhoven a Feyenoord Rotterdam. Ajax je jedním ze čtyř klubů, který vyhrál všechny hlavní evropské trofeje. Ajax je proslulý svou širokou základnou talentů, k nejznámějším základnám patří Ajax Cape Town a Orlando Ajax.
Klub byl založen 18. března 1900 Florisem Stempelem, Carelem Reeselem a bratry Hanem a Johanem Dadeovými. Původní dresy Ajaxu byly černé s červenou páskou kolem pasu, tento dres však byl brzy nahrazen červeno-bílou pruhovanou košilí a červenými kraťasy. Červená, černá a bílá jsou dodnes barvy vlajky Amsterdamu.
Nicméně pod vedením manažera Johna Kirwana se probojoval Ajax poprvé v roce 1911 do nejvyšší holandské soutěže Eredivisie a byl přinucen změnit barvy dresu, neboť stejné barvy měla i Sparta Rotterdam, tehdejší pravidlo znělo, že nováčci se musí přizpůsobit v dresech stálým týmům.
Nakonec se nechali inspirovat dresy Arsenalu Londýn a tak začali používat bílou košili se svislým červeným pruhem na hrudi a na zádech. Tento dres je dodnes používán a patří k nejprodávanějším dresům na světě.
Ajax ovládl evropský klubový fotbal na počátku 70. let, kdy se stal v letech 1971, 1972 a 1973 vítězem Poháru mistrů evropských zemí. Hlavní zásluhy na úspěších měli vysoce respektovaný trenér Rinus Michels a fotbalový génius Johan Cruijff. Tehdy Rinus Michels pojmenoval definici Totální fotbalu, kdy hráči plnili všechny funkce a snažili se zaplnit každé místo na hřišti.
Ajax je věhlasný pro svou základnu na talenty a pro program, který jim umožňuje se zdokonalovat. Ajaxem prošlo mnoho vynikajících fotbalistů - nejlepším příkladem je Johan Cruijff. Dále základny v Jihoafrické republice vynesly mnoho známých jmen například Steven Pienaar nebo Aaron Mokoena.
V roce 1995 vyhrál Ajax Ligu Mistrů, byla éra, kdy měl ve své sestavě snad nejlepší hráče na světě, v brance Edwina van der Sara a dále hráče jako byli Michael Reizinger, Frank de Boer a Danny Blind v obraně. V záloze hráli Ronald de Boer, Edgar Davids a Clarence Seedorf. V útoku pak trenér nechal působit Marca Overmarse a Patricka Kluiverta. Tým tehdy trénoval Louis van Gaal.
Nynější výsledky jsou trochu skoromnější. Ajax vyhrál Eredivisii v ročnících 2002/2003 a 2003/2004. Talenty však stále produkuje.
Největšího rozruch za poslední léta vzbudila v roce 2005 rezignace trenéra Ronald Koemana, který přiznal neshody s vedením i někdejší hlavní hvězdou týmu van der Vaartem, později také přiznal, že ztratil motivaci pracovat pro Ajax. Tato rezignace donutila odstoupit ředitele týmu Louise van Gaala ze své funkce.
Koemana překvapivě nahradil bývalý hráč Ajaxu Danny Blind, který neměl s trénováním žádné zkušenosti. V období, kdy vedl Ajax, z týmu odešli velice platní hráči Nigel de Jong a Rafael van der Vaart přestoupili do Hamburgeru SV, jiní hráčí jako Tomáš Galásek, Steven Pienaar a Maxwell oznámili, že odejdou po skončení sezóny 2005/2006.
Tým ale doplnili opět dva výteční mladíci Klaas Jan Huntelaar a Švéd Markus Rosenberg. Nakonec Blind vydržel ve své funkci pouhých 422 dní. Dalším trenérem se stal Henk ten Cate.


Balatonendréd

Balatonendréd je obec v Maďarsku v župě Somogy. Obec se nachází nedaleko Balatonu.


Albert Kesselring

Generál-polní maršál Albert Kesselring byl vysoký německý důstojník Luftwaffe a Heereswaffe, který se ve druhé světové válce proslavil při bojích o Středomoří. Často byl označován přezdívkou Usměvavý Albert. Za jeho vrcholný výkon je považována obrana Apeninského poloostrova a zejména způsob, jakým se vypořádal se spojeneckým vyloděním u Anzia.


Fukuiraptor

Fukuiraptor byl rodem středně velkého allosauroidního teropodního dinosaura, žijícího na území dnešního Japonska v období spodní křídy. Vědci se původně domnívali, že se jednalo o dromeosauridního teropoda, později však zjistili, že byl spíše příbuzný rodu Allosaurus. Typový jedinec je reprezentován fosilní kostrou o celkové délce asi 4,2 metru, pravděpodobně však šlo o nedospělého a ne plně dorostlého jedince. Další objevení jedinci na této lokalitě však byli ještě menší než holotyp, v nejmenším případě dokonce menší než 1/4 velikosti holotypu.
Dnes je tento dinosaurus pokládán za bazálního zástupce kladu allosaurů, příbuzného například enigmatickému australskému "allosaurovi" nebo nově popsanému rodu Australovenator.


Mažice

Obec Mažice se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 129 obyvatel.


Petr z Aspeltu

Petr z Aspeltu byl mohučským arcibiskupem, rádcem několika českých panovníků a hybatelem středoevropské politiky na přelomu 13. a 14. století.
Pocházel z měšťanské rodiny, v Paříži vystudoval teologii, filozofii a medicínu.


Volné lezení

Volné lezení je styl horolezectví, při kterém se k pohybu po skále využívá pouze přirozeného povrchu skály a síly lezce. Je protikladem technického lezení, kdy lezec využívá umělé pomůcky. Při volném lezení je použití technických pomůcek omezeno na jištění pro případ pádu. Zvláštním stylem volného lezení je lezení zcela bez jištění - sólové lezení. To je někdy s volným lezením nesprávně zaměňováno.
Volné lezení je v současnosti obecně považováno za šetrnější ke skále a sportovně hodnotnější než lezení s umělými pomůckami.
Sportovní lezení je v dnešní době nejpopulárnějším druhem volného lezení. Spočívá v tom, že lezec se pohybuje ve sportovních cestách a zdolává skalní obtíže vlastní silou.
Kořeny sportovního lezení leží v dobách, kdy se zraky horolezců přestaly upínat k horským vrcholů, ale začali dobývat sice nižší, mnohdy však daleko obtížněji dosažitelné skalní útvary. Sportovní lezení začalo nabývat významu v sedmdesátých letech, kdy američtí lezci začali shledávat volné lezení jako nejpřirozenější druh horolezectví. Jedním z prvních sportovních lezců, kteří pojali lezení jako životní styl byl John Gill.


Plemena koček

Stejně jako u všech ostatních domácích zvířat, i u kočky domácí se setkáváme s velkým množstvím vyšlechtěných plemen.
A mnoho dalších. Nová plemena koček a nové barevné variety vznikají každý den, každým rokem se také rozšiřují řady uznaných plemen.
V České republice jsou nejvíce chovaným plemenem perské kočky a britské kočky.


Tengiz

Tengiz popř. Dengiz je hořkoslané jezero v severní části Kazašské pahorkatiny v Kazachstánu. Leží v tektonické propadlině. Má rozlohu 1590 km2, délku 75 km a maximální hloubku 8 m.
Pobřeží je převážně nízké, východní břeh je velmi členitý a podél něj se nachází několik ostrovů. Na severovýchodě je mělký záliv. Dno je rovné, místy tvořené černým jílem, který je vhodný k léčebným účelům.
Voda je mineralizovaná. Zamrzá v prosinci a rozmrzá v dubnu.
Zdrojem vody je převážně sníh. V některých letech část jezera vysychá. Do Tengizu ústí řeky Nura a Kulanutpes.


Happy Gabber

Happy Gabber je mnohem drsnější a temnější než Happy Hardcore a jeho hudba neobsahuje tolik pauz se zvuky jako je tleskání a činely, tak jako Happy Hardcore. Navíc Happy Gabber se váže především k zemím Beneluxu a už není více produkován, zatímco Happy Harcore se stále hraje. Happy Gabber obsahuje krátké happy melodie a vysoko posazené vokály, často zpívající o lásce a štěstí. Jeho rytmus se pohybuje okolo 180 BPM a nahrávky jsou často vydávány ve stylu pop songů s refrény a zpěvem, který často zpívá o "pařbách".


Bibliotheque François Mitterrand

Bibliotheque François Mitterrand je stanice pařížského metra na lince 14. Pojmenována je podle budovy knihovny Bibliotheque nationale de France ve 13. městském obvodě.
Stanice je podzemní, hloubená a přestupní, s bočními nástupišti. Pro linku 14 sloužila jako konečná, avšak od 26. června 2007 byla linka prodloužena jižním směrem do stanice Olympiades. Na rozdíl od ostatních stanic na lince, tato byla ztvárněna jiným architektem a proto se od všech ostatních liší. Pro veřejnost slouží od 15. října roku 1998, patří tedy k nejstaršímu úseku linky. Krátce po jejím otevření byla zrušena na lince RER C stanice Massena a nahrazena právě druhým nástupištěm této stanice.


Ahmadou Kourouma

Ahmadou Kourouma byl frankofonní spisovatel z Pobřeží slonoviny. Jeho romány mají africké náměty, jsou společensko-politickou satirou afrických poměrů. Za celoživotní dílo dostal Cenu Jeana Giona.
Ahmadou Kourouma se narodil ve vesnici poblíž městečka Boundiali v dnešním Pobřeží slonoviny. Pocházel z etnika Malinké, jeho otec byl lovec, vychovával ho strýc. Po dokončení základní školy v Boundiali a Korhogu, nastoupil na střední technickou školu v Bamaku. Ze školy byl však vyhozen pro aktivní účast na studentských nepokojích v roce 1949. Ihned musel narukovat do francouzské armády a mezi lety 1950-1954 se účastnil války v Indočíně. Pak jel do Francie, kde studoval na univerzitě v Paříži a v Lyonu. V roce 1960 se Kourouma vrátil do Pobřeží slonoviny, které získalo nezávislost. Rychle se však stal nepohodlným režimu prezidenta Félixe Houphoueta-Boignyho. Po krátkém uvěznění odešel Kourouma do exilu, kromě pobytu ve Francii, strávil několik let i v Alžírsku, Kamerunu a Togu. V polovině 90. let se vrátil do Pobřeží slonoviny. Když zde ale v roce 2002 propukla občanská válka, postavil se Kourouma proti válce i konceptu cotedivoranského nacionalismu, a byl obviněn prezidentem Laurentem Gbagbo z podpory rebelů ze severu země. Kourouma umírá na konci roku 2003 ve francouzském Lyonu.
Kourouma zaujal již svou prvotinou Slunce nezávislosti z roku 1968, která reflektuje dobu afrického kolonialismu, získávání nezávislosti a těžkostí nových států inklinující k vládě jedné strany. Druhým, a pravděpodobně nejoceňovanějším, Kouroumovým románem je Až bude volit divá zvěř z roku 1998, který vyšel v roce i v českém překladu v roce 2004. Jedná se o satiru afrického postkolonialsmu. Ve formě očistné řeči je zde vylíčena životní a politická cesta jednoho afrického diktátora (předlohou je Gnassingbé Eyadéma, prezident Toga. Ve zkratce jsou zde popsány i jiné africké režimy a jejich představitelé, i když se skrývají pod fiktivními jmény. Kourouma byl za román oceněn Cenou Inter.
V roce 2000 pak napsal třetí román, Alláh není povinen, který vyšel v českém překladu v roce 2003 a Kourouma při té příležitosti navštívil Českou republiku. Jedná se o vyprávění sirotka, dětského vojáka, který prošel konflikty v Libérii a Sieře Leone.
Kouroumova díla jsou zajímavá svými netradičními, a přitom vysoce aktuálními, náměty, které jsou zpracovány autenticky, a inspirací v africké kultuře, mýtech a tradičních ústních formách. Zaujmou i lingvisticky, neboť Kourouma zavádí řadu neologismů odpovídající slovům v jazyce Malinků.


František Pubal

František Xaverius Pubal byl kronikář, knížecí arcibiskupský notář a farář ve Sluhách.
František Xaverius Pubal se narodil jako druhý nejstarší z deseti dětí v rodině mlynáře. Jeho otcem byl František Pubal, matkou Anna Fiedlerová. Ze sourozenců se dospělého věku dožili pouze bratr Josef Pubal a sestry Marie, Anna a Aloisie.
Po teologických studiích byl 28. října 1874 vysvěcen na kněze, od 2. prosince 1874 do 16. srpna 1878 byl kaplanem v Jindřichovicích a 17. srpna 1878 se přistěhoval na faru v obci Sluhy, kam byl rozhodnutím hraběnky Nostitzové přidělen.
Páter František Pubal zemřel roku 1923 ve dvaasedmdesáti letech v Brandýse nad Labem, v nynější ulici Jiřího Wolkera. Pohřben je na hřbitově ve Sluhách. Za doby dvou totalitních režimů nebyl jeho odkaz s výjimkou historických informací z Kroniky sluzské připomínán, po změně společenských poměrů se jeho jméno začíná objevovat alespoň v regionálním tisku. Jako regionální osobnost figuruje v několika publikacích o středním Polabí, v celostátním odborné časopise „Společenskovědní předměty“ jsou publikovány výňatky z jeho deníku. Jako literárně činná osobnost regionu je zařazen rovněž do doplňkové středoškolské učebnice literatury vydané gymnáziem Brandýs nad Labem. Stručný medailon Františka Pubala je také součástí dvou filmových dokumentů o regionu.
Kronika sluzská není jen dílem historiografickým. František Pubal se v ní vyjadřoval také k aktuálnímu dění v obci, text obsahuje osobní úvahy, odkazy, poděkování apod.
Stejně cenný, i když veřejnosti téměř neznámý je deník pátera Pubala. Dochoval se jednak originál, jednak neúplný opis pořízený neteří Pubalovy služebné Marie Kostkové. Tento deník představuje cenné autentické svědectví o životě polabských obcí v průběhu 36 let a o proměně postavení církve v tradiční venkovské společnosti. Ani v tomto případě ovšem nejde o prostý chronologický záznam událostí, nýbrž o dílo prokládané úvahami, zamyšleními, ale i řadou mučivých otázek bez odpovědí.
Z dalších písemných památek po otci Pubalovi víme o existenci sborníku písní a o rukopisném sborníku homilií. Sborník písní se doposud nepodařilo nalézt, naopak o nevratném zničení sborníku homilií máme bohužel jistotu. Několik krátkých Pubalových textů se dochovalo v časopise Naše Polabí z dvacátých let 20. století.


Slivovice

Slivovice je alkoholický nápoj, destilát, oblíbený ve střední Evropě a na Balkánu, v Česku hlavně na Moravě.
Vyrábí se ze švestek, slív nebo blum. V obchodech se prodává také tzv. řezaná verze, jinak pravá slivovice vyráběná pro domácí použití v soukromých pálenicích má nejčastěji okolo 52 % obsahu alkoholu. Důvodem vysokého obsahu alkoholu je skutečnost, že pokud se čistý ovocný destilát naředí na méně než 45% může být v něm cítit vodu.
Kvalitní slivovice při nalití do sklenice tzv. prstýnkuje. Kvalita slivovice se dá kontrolovat i promnutím mezi palcem a ukazováčkem ruky, kdy stupeň drhnutí tekutiny mezi prsty také charakterizuje ovocný obsah a tím i její kvalitu.
Na výrobu slivovice se používá kvas. Ve vhodné nádobě kvasí zralé ovoce nejméně 6 týdnů, při domácí výrobě se část ovoce vypeckuje a pečlivě se odstraňují stopky a nahnilé plody. Výroba se provádí v pálenici.
Výroba slivovice na Valašsku: Čisté zralé plody slivoně se uloží do sudů a nechají se zhruba 6 -8 týdnů kvasit. Doba kvašení je závislá na teplotě, cukernatosti plodů a množství v jednom sudu. Cukernatost se měří moštoměrem při založení kvasu a při jeho dokvašení. Rozdíl nám dá orientační odhad o množství alkoholu v kvasu.
Vykvašené ovoce se vaří při teplotě do 100 st. Celsia, kdy se odpařuje jen alkohol a v kvasu zůstávají silice, které jinak způsobují pachy a pachutě v konečném výrobku. Výpary se ochlazují a kondenzát vytéká do připrvené nádoby. Tento postup se opakuje 2x, přičemž teprve při druhém pélení teče čistý nápoj, který je možno ochutnat. Destilát má v závislosti na počáteční cukernatosti kvasu a stavu při dokvašení přibližně 60 - 80 objemových procent alkoholu. V tomto stavu se neprojeví chuť ovoce a slivovice je dobrá jen do čaje. Ideální je ředit na 50 - 51 procent, kdy je nápoj lahodný a voňavý.
Čerstvá slivovice mívá ostřejší chuť a je lepší nechat ji uležet několik měsíců, až let. Přitom první čtyři týdny se ponechá bez zátky, chráněná je před hmyzem a prachem.Někdy se do destilátu přidávají sušené švestky, aby slivovice dostala nazlátlou barvu a více voněla. Je třeba ji ale sledovat a po zhruba třech týdnech zcedit a uložit.
Jednou z nejlepších slivoní z hlediska chuti a cukernatosti je Durancie, která ochotně roste ve všech polohách a není náročná na pěstování.
Lidé na Valašsku tradičně nechávají zkvasit svou úrodu doma v sudech a poté odvezou sudy do pálenice, kde dojde kýžené přeměně na skupenství kapalné a výsledný produkt si odvážejí v láhvích domů. Pálenice se na Valašsku nachází poblíž každého většího města.


Acid rock

Acid rock je forma psychedelického rocku, který je charakteristický dlouhými instrumentálními pasážemi, malým množstvím zpěvu a hudební improvizací. Výraz „acid“ je v anglickém slangovém jazyce výraz pro LSD.
Mezi nejznámější představitele tohoto stylu patří např. Jimi Hendrix, Cream, Iron Butterfly, The Doors, Jefferson Airplane či Janis Joplin.


Slaňovací osma

Slaňovací osma je prostředek používaný v horolezectví pro slaňování na jednoduchém nebo zdvojeném laně. Ve východní Evropě se z důvodu nedostupnosti moderních jistících prostředků používala také pro jištění. Slaňovací osma funguje na podobném principu jako pásová brzda. Lano je vedeno přes osmu tak, aby relativně malou silou bylo možno vyvozovat a regulovat relativně větší brzdnou sílu.
Při delších a rychlejších slaněních je třeba kontrolovat teplotu osmy – tření lana o osmu se vytváří teplo, které může poškodit lano. Slaňovací osma lano nemůže přetavit - nemá k tomu dostatečnou tepelnou kapacitu.
Vynálezcem slaňovací osmy je německý horolezec Prof. Max Frimmer, který si jeji skicu namaloval do svého deníku 1. 10. 1943. Až v roce 1965 byla slaňovací osma podle jeho návrhu poprvé vyráběna a prodávána firmou Sport-Schuster. V USA začala slaňovací osmy později sériově vyrábět firma CMI.


Aplikace

Aplikace je cizí slovo, kterým označujeme využití teoretických poznatků získaných například vědeckým výzkumem nebo jiným odborným vývojem do společenské praxe. Slovo má zcela obecný význam a týká se prakticky všech sfér a oborů lidského života.


Vývoj správního členění Walesu

Území Walesu se člení na 13 tradičních či historických hrabství. Mají značný kulturní a geografický význam, a od svého vzniku až do roku 1974 vždy byly základem správního členění Walesu. Dodnes se podle nich také vedou biologické záznamy, což ulehčuje srovnávání biodiversity různých částí Walesu během různých období.
Je nejasné, zdali k Walesu před rokem 1974 náleželo území hrabství Monmouthshire: toto hrabství se nachází západně od Offova valu a řeky Wye, tradičních hranic Walesu, a z mnoha důvodů se přiřazovalo k Walesu, pro jiné se zase počítalo mezi anglická hrabství. Nicméně zákon o místní správě z roku 1972 tuto nejasnost vyřešil a potvrdil Monmouthshire jako součást Walesu.
Existuje však malý spor, jestli jsou platné hranice tradičních hrabství podle stavu před 20. říjnem 1844 nebo po 20. říjnu. Roku 1844 totiž přijal britský parlament zákon Counties Act 1844 , jimž se s platností od 20. října 1844 údajně rušily některé exklávy. Jednou z nich byla Welsh Bicknor, která byla enklávou Monmouthshiru mezi Gloucestershirem a Herefordshirem, a byla tedy obklopena anglickým územím. Naopak Maelor Saesneg, jež byla exklávou hrabství Flintshire, zůstala tímto zákonem zcela nedotčena.
Toto členění se stalo podkladem i pro správní členění z let 1889-1974.
1. dubna 1889 začal platit zákon o místní správě z roku 1888. Podkladem pro toto členění se stalo členění na tradiční hrabství, s několika inovacemi v podobě městských hrabství. Členění na dosavadní tradiční hrabství však i nadále používala například pošta a tak tradiční hrabství plnila funkci poštovních hrabství.
1. dubna 1974 byla stávající administrativní hrabství na základě kontroverzního zákona o místní správě z roku 1972 nahrazena osmi novými hrabstvími, dále členěnými na distrikty. Všechna hrabství dostala výlučně velšské názvy, s výjimkou hrabství na území dosavadního Glamorganu, která vedle velšských názvů dostala také anglické názvy. Hranice nových hrabství se již většinnou vůbec nedržely hranic tradičních velšských hrabství, která přestala existovat jako poštovní hrabství a již nebyla vyobrazována na mapách.
Když byla tato hrabství k 1. dubnu 1996 zrušena, byla s nepatrnými změnami zachována pro ceremoniální účely jako místní obdoba anglických ceremoniálních hrabství, a stala se známá jako zachovaná velšská hrabství. Roku 2003 pak došlo k úpravám jejich hranic S.I. 2003/974 zajiš?ťujícím, aby žádná z velšských správních oblastí nebyla rozdělena mezi více těchto celků.


ISDN

ISDN je zkratka z anglického termínu Integrated Services Digital Network, český název pro tuto síť je Digitální síť integrovaných služeb.
Dnešní telefonní sítě jsou založeny na digitálních telefonních ústřednách a přenosové cesty mezi ústřednami jsou také plně digitalizovány. Poslední analogová část sítě tak zůstává účastnická přípojka. Tedy poslední část od ústředny k telefonnímu přístroji účastníka. ISDN nabízí plně digitální přenos až k účastníkovi. ISDN dále nabízí možnost komunikovat pomocí jedné digitální účastnické přípojky pomocí hlasu, textu a obrazu. Obecně pak mluvíme o multimediální komunikaci. ISDN přípojku lze pomocí takzvaného terminálového adaptoru nesprávně „ISDN modem“ samozřejmě použít také pro připojení do sítě Internet. V Evropě bylo po prvních počátečních problémech v kompatibilitě zavedeno tzv. EURO-ISDN které zaručuje shodnou implementaci ISDN v celé Evropě. V Evropě se tedy pod pojmem ISDN myslí vždy EURO-ISDN.
Přípojka 2B + D znamená tedy dva nezávislé B kanály o rychlosti 64 kbit/s určené pro přenos hlasu, faxu, obrazu, dat atd. a jednoho D kanálu o rychlosti 16 kbit/s určeného pro přenos signalizace.
Přípojka 30B + D znamená tedy třicet nezávislých B kanálů o rychlosti 64 kbit/s a jeden D kanál také o rychlosti 64 kbit/s určený pro přenos signalizace.
Kanály lze používat zcela nezávisle např. u 2B + D je možno současně jedním B kanálem telefonovat a druhým přenášet fax. Možné je i sdružování kanálů například při přístupu na internet.
Pro přenos signalizace se v ISDN používá účastnická signalizace DSS1 a SS7 pro signalizaci mezi ústřednami. ISDN umožňuje pomocí doplňkových služeb identifikaci volajícího, tarifikační informace, atd.


Návštěvník

Návštěvník je z pohledu cestovního ruchu člověk, který koná cestu do dané oblasti a danou oblast navštíví během dne. Znamená to, že v dané oblasti ani jednou nepřespí. Tato cesta může mít řadu účelů.


Matt Sorum

Matt Sorum je americký rockový bubeník. Hrál v kapelách Hawk, nebo The Cult. V roce 1990 nahradil v kapele Guns N' Roses bubebínka Stevena Adlera. Sorum spolu s Guns N' Roses nahrál alba Use Your Illusion I, Use Your Illusion II a The Spaghetti Incident?. V roce 1997 byl v důsledků sporů s Axlem Rosem Sorum z Guns N' Roses vyhozen. Spolu se dvěma ex-členy Guns N' Roses Slashem a Duffem McKaganem, v současnosti působí v kapele Velvet Revolver, jejímiž členy jsou ještě Scott Weiland a Dave Kushner.


Mílétos

Mílétos - je v řecké mytologii synem boha Apollóna a nymfy Areie.
Žil na Krétě, říká se, že o jeho lásku usilovali všichni tři synové krásné Európy a nejvyššího boha Dia, on však z nich měl nejraději Sarpédona.
Sarpédonův bratr Mínós vyhnal Míléta z Kréty. Ten potom uprchl do Malé Asie, kde založil město a pojmenoval je svým jménem.
Mílétos se později utkal s obrem Asteriem a v boji ho zabil.


Černýšovické jalovce

Černýšovické jalovce je přírodní památka ev. č. 1071, lokalita Černýšovice v okrese Tábor. Správa AOPK České Budějovice.
Důvodem ochrany je porost více než 300 exemplářů starých jalovců.


Okres Trutnov

Okres Trutnov je okresem v Královéhradeckém kraji. Jeho metropolí je město Trutnov. Rozloha okresu je 1 146,78 km2, počet obyvatel je 120 022 osob. V okrese Trutnov je 75 obcí, z toho 12 měst a 2 městyse.
Z královéhradeckých okresů sousedí na jihozápadě s okresem Jičín a na jihu kousek s okresem Hradec Králové a na jihovýchodě a východě pak s okresem Náchod. Dále pak na západě sousedí s okresem Semily Libereckého kraje. Ze severu je okres vymezen státní hranicí s polským Slezskem.
V okrese Trutnov dosahuje Česká republika nejvyšší nadmořské výšky. Nejvyšším bodem je vrchol Sněžky. Okres leží v geomorfologických celcích Krkonoše, Krkonošské podhůří a Jičínská pahorkatina.
Území odvodňuje na západě řeka Labe na východě řeka Úpa, menší část při severní hranici s Polskem je odvodňováno Bobrem, respektive Černým potokem.
V okrese Trutnov leží část území Krkonošského národního parku a Chráněné krajinné oblasti Broumovsko.
Významná zde byla hlubinná těžba černého uhlí na Žacléřsku a Svatoňovicku. V současnosti se doluje povrchově u Žacléře. Těžba dolomit v Lánově a vápence krkonošsko-jizerského krystalinika v Černém dole.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 1 146,78 km2, z toho:


Václav Čevona

Ačkoliv se narodil na Slovensku, od 15ti let žil a sportoval ve městě Ústí nad Orlicí. Po své aktivní sportovní kariéře se věnoval trénovaní a organizaci mnoha sportovních událostí v atletice i sjezdovém lyžování. Dlouhá léta pracoval jako člen organizačního výboru Skiinterkritéria.
a 1. místo na akademickém mistrovství světa 1951 v Berlíně.


Marie Glázrová

Marie Glázrová byla česká herečka. Byla dcerou venkovského lékaře a nadšeného ochotnického herce. Studovala herectví u herečky Izy Grégrové poté studovala na dramatickém oddělení Státní konzervatoře Praha. V letech 1932-1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla v Praze.


Kateřina Thomová

Kateřina Thomová byla význačná představitelka žambereckého ochotnického divadla a zakladatelka žambereckého muzea.
Kateřina Thomová, rozená Albertová, se narodila v rodině hodináře v Žamberku. Z jejích sourozenců byl nejznámějším Eduard Albert, český chirurg, univerzitní profesor a básník, dále František Albert, lékař a spisovatel a Tereza Svatová, spisovatelka.


Walter Bright

Walter Bright je počítačový programátor, známý návrhem programovacího jazyka D. Byl také hlavní vývojář prvního nativního C++ překladače Zortech C++. Před C++ překladači vyvinul překladač Datalight C, komerčně úspěšný byl také Zorland C a později Zortech C.
Je také znám jako tvůrce Classic Empire, jedné z prvních strategických počítačových her, byla napsaná v letech 1971-1977 na PDP-10.
Bright graduoval na Caltechu v roce 1979 jako bakalář v mechanickém inženýrství.


Rajčenka

Tamarillo je označení pro keř nebo malý strom z čeledi lilkovitých a jeho plody. Plody jsou vejčitého, někdy kulatého tvaru. Pod tuhou slupkou je měkká dužina, asi třetinu vnitřku tvoří tmavá semena. Původně pochází z peruánských And, roste ale i na Novém Zélandu, kde se mu začalo říkat tree tomato, v Brazílii, Keni, Indii, Jižní Africe a jinde. Existují červená a žlutá tamarilla. Chuť tamarilla je údajně něco mezi chutí marakuji a rajčete.
Plody mají hořkou slupku, která se vždy odstraňuje. Vnitřek je kyselý. Je možné tamarillo rozříznout, zbavit slupky, ze všech stran pocukrovat a nechat přes noc zaležet. Kyselost ovoce se tak poněkud zmírní, ale ne o mnoho.


Sumatra

Sumatra je s rozlohou 443 066 km² pátým největší ostrovem světa. Nachází se v západní části souostroví Velké Sundy a je součástí Indonésie.
Nejdelší osa ostrova směřuje přibližně severozápadně a uprostřed ostrova protíná rovník. Vnitrozemí ostrova je rozděleno na dvě části : hornaté území na západě a bažinatá nížina na východě. Značná část Sumatry je pokryta deštným pralesem. Nejvyšším vrcholem Sumatry je hora Kerinci vysoká 3805 m.
Na ostrově žije asi 45 milionů obyvatel. Převážná část osídlení je soustředěna na severu a na západě v oblasti centrální vysočiny. Největšími sídly jsou města Medan, Palembang a Padang.


Odpustek

Odpustkem či odpustky se rozumí v katolické teologii třetí část svátosti smíření, jímž je po zkroušenosti srdce a vyznání hříchů dostiučinění. Odpustek pak označuje odpuštění časného trestu za hříchy na základě nového postoje vůči Ježíšovu přikázání lásky; avšak může být též zcela vynecháno). Získání odpuštění je možné podle křesťanství pouze na základě vykupitelské oběti Ježíše Krista a vztahu k němu.
V raném křesťanství se kladl důraz na to, že Boží odpuštění hříchů vyžaduje ze strany člověka skutečné obrácení a změnu života. Tuto změnu představoval zpočátku pouze křest, avšak teprve později přibyla také možnost dalšího pokání za hříchy, kterých se křesťan dopustil po křtu. Jako znamení nového obrácení pak penitent obdržel od biskupa na dnešní poměry těžké pokání, obvykle v podobě dlouhotrvajícího postu a nemožnosti mít účast na eucharistii či dalších křesťanských shromážděních. Kdo toto pokání absolvoval, mohl být znovu přijat do plného společenství církve. Při takovém pokání mohla mít vliv na zmírnění tohoto pokání přímluva zbožných křesťanů, zvláště tzv. confessores čili vyznavačů, kteří přežili mučení či pronásledování.
Počínaje 11. stoletím v katolické církvi dochází pod vlivem právnického vnímání k posunu ve vnímání smíření. Podle tohoto pojetí zásluhy Ježíše Krista a svatých vytvářejí nepředstavitelný poklad milosti, z něhož církev jakožto ta, které náleží Petrova „moc klíčů“ a tento poklad víry spravuje, může rozdělovat. V odpuštění tedy církev dává hříšníkovi z tohoto pokladu milosti, co mu schází, aby byl u Boha hned ospravedlněn. Odpustkem tak byl hříšník zproštěn tzv. časného trestu za hřích a v případě úmrtí nemusel za své provinění pykat v očistci.
Odpustky se často „měřily“ ve dnech – těmi se rozuměl počet dní, jichž byl křesťan zproštěn od přísného církevního pokání o chlebu a vodě. Církev stanovovala různé podmínky, na jejichž základě tyto odpustky bylo možné získat – např. modlitbu, pouť, almužnu nebo návštěvu kostela –, a které měly označovat navenek skutečné vnitřní obrácení. Pozdějším vývojem pak došlo k tomu, že odpustek bylo možné získat nejen pro sebe, ale také pro druhé. Odpustky se začaly rozlišovat na plnomocné a částečné, které se lišily podmínkami a „rozsahem“ prominutí trestu za hřích.
V pozdním středověku se na základě tohoto pojetí vyvinuly různé nešvary – tak bylo pro zajištění financování různých podniků církve možné získat odpustky i příspěvkem, tedy finančním obnosem. V některých dobách odpustkové listiny plnily až úlohu jakýchsi cenných papírů.
Takové nešvary v církvi byly hojně kritizovány a kazatelé odpustků nebývali mezi lidem populární. K odpustkovým bouřím dochází před husitstvím i v Praze roku 1412, podobná situace nastává i kolem roku 1517 v Německu, kde jakožto odpustkový kazatel proslul Johann Tetzel. Odpustky byly v této době vnímány již jako čistě lidský skutek, který měl před Bohem zajistit ospravedlnění. Poprávu proti takovým nešvarům vystupovali reformátoři, zvláště Martin Luther, který právě v návaznosti na obecnou praxi reagoval učením o ospravedlnění.
Katolická církev se těmto zneužitím postavila v průběhu katolické reformace, která stavěla na usneseních Tridentského koncilu. Učení o odpustcích se však držela a drží až do současnosti. Reformu této nauky provedl roku 1968 papež Pavel VI., k dalšímu pokroku došlo roku 1998 zásluhou Jana Pavla II. během přípravy na jubilejní rok 2000. V katolické teologii se v současnosti klade důraz na původní chápání svátosti smíření, do jejíhož rámce učení o odpustcích patří, zvláště se zdůrazňuje (např. i ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění Světového luterského svazu a Apoštolského stolce, že ospravedlnění člověk dochází jedině skrze spásné jednání Boha v Ježíši Kristu.
Odpustkové listiny jsou projevem nešvarů pozdního středověku. Jednalo se vlastně o formulář o přijetí daru, do kterého při jeho vzniku stačilo doplnit jméno dárce a informace o vystavení. Tyto listiny pak vlastně byly ekvivalentem jiného uloženého pokání. Mohlo se jednat o příspěvek na farnost, příspěvek na křížovou výpravu nebo např. dostavbu některého z kostelů.
Na konci roku 2005 Národní knihovna získala jako jeden z vůbec nejstarších tisků na světě Gutenbergovu odpustkovou listinu z roku 1454. Tato listina byla objevena v chebské knihovně jako vlev vnitřní strany desek jiné knihy. Tato odpustková listina sloužila konkrétně pro financování války, kterou vedlo Království kyperské proti Turkům v období, kdy došlo k pádu byzantské říše a Evropa si silně uvědomovala nebezpečí turecké expanze.


Grumman J2F Duck

Grumman J2F Duck byl americký jednomotorový obojživelný dvouplošník užívaný ve druhé světové válce. Jednalo se o stroj originální konstrukce, který byl vyráběn až do roku 1945.


Pohanství

Pohanství, též paganismus je výraz používaný dnes především v křesťanské kultuře v podstatě pro veškerá polyteistická náboženství vyznávaná zejména v oblasti Evropy. Jedná se o náboženství a kulty, které uznávali především staří Germáni, Slované, Keltové a jiné evropské národy.
Slovo „pohan“ se používá buď obecně ve významu jinověrec, nebo nekřesťan, v některých případech i přeneseně jako urážka vztahující se k domnělému „barbarskému a nemorálnímu jednání“ pohanů.
V moderní době v souvislosti s oslabením vlivu křesťanství pohanství v euroamerické civilizaci získává na popularitě.
Původní pohanská náboženství můžeme poznávat především prostřednictvím mytologií, které jsou kolem nich vystavěné, tedy např.


Andrej Rublev

Andrej Rublev, rusky ?????? ?????? je považován za nejvýznamnějšího malíře pravoslavných ikon a fresek ruského středověku.
O Rublevově životě se toho ví jen málo. Místo jeho narození je neznámé, vyrůstal pravděpodobně v Trojicko-sergijevské lávře.
První zmínka o Rublevovi pochází z toku 1405, kdy spolu s Feofanem Grekem a Prochorem z Gorodece pracuje na ikonách a freskách pro chrám sv. Zvěstování v moskevském Kremlu. Feofan, původem z Byzance, byl patrně Rublevovým učitelem.
Jak uvádějí kroniky, roku 1408 spolu s Daniilem Černým vymaloval katedrálu Panny Marie ve Vladimiru a v letech 1425-1427 pracoval na katedrále sv. Trojice v Trojicko-sergijevské lavře. Po Daniilově smrti odchází do moskevského Andronikovova kláštera, kde tvoří své poslední dílo, fresky v chrámu Spasitele.
Rublev je patrně autorem nejméně jedné z iluminací v Chitrovově evangeliáři.
Ikona sv. Trojice z roku 1410 je jediné dílo prokazatelně vytvořené Rublevem samotným. Jako předloha mu posloužila ikona Pohostinnost Abrahamova, Rublev z ní použil postavy Abrahama a Sáry.
V Rublevově díle se mísí tradiční asketismus s klasickou vyvážeností byzantského manýrismu. Ze zobrazovaných postav je vždy cítit klid a rovnováha. Časem se Rublevovo dílo stalo vzorem chrámové malby a pravoslavné ikonografie.
Rublev zemřel v Andronikovském klášteře 29. ledna 1430. Jeho dílo ovlivnilo celou řadu dalších umělců. Na církevním koncilu Stoglavij Sobor byly Rublevův styl oficiálně prohlášen za vzor pro další církevní malby. Roku 1988 byl kanonizován ruskou pravoslavnou církví. Jeho svátek se slaví 29. ledna a 4. července.
Roku 1959 bylo v Andronikovově klášteře otevřeno Muzeum Andreje Rubleva.
Roku 1966 natočil Andrej Tarkovskij slavný film Andrej Rublev, inspirovaný Rublevovým životem.
 Image:RozdestvoHristovo RublevBlagSoborMK.jpg|Narození Páně 1405 Image:Kreschenie RublevBlagSoborMK.JPG|Křest Páně 1405 Image:Rublev blagoveshenie.jpg|Zvěstování 1405 Image:Rublev3.jpg|Verze ikony Přesvaté Bohorodice Vladimirské asi 1405 Image:???????? ??????. ?????? ??????..jpg|Archanděl Michael 1408 Image:Rublev Gavriil.jpg|Archanděl Gabriel 1408 Image:Rublev andrey pervozvaniy.jpg|Svatý Ondřej 1408 Image:Rublev grigoriy bogoslov.jpg|sv. Řehoř z Nazianzu 1408 Image:Rublev bogomater.jpg|Přesvatá Bohorodice z deesis 1408 některé části mohou být dílem Theofana Řeka'' Image:Rublev ioann bogoslov.jpg|Sv. Jan Evangelista 1408 Image:Rublev ioann predtecha.jpg|Sv. Jan Křtitel 1408 Image:Rublev spas v silach.jpg|Kristus Pantokrator 1408 Image:Rublev soshestvie vo ad.jpg|Kristovo sestoupení do pekel 1408-1410 Image:Rublev's saviour.jpg|Kristus - vykupitel asi 1410 Image:Rublev vosnesenie.jpg|Nanebevzetí 1408 Image:Rublev Paul.jpg|Apoštol Pavel 1410


Metro v Čeljabinsku

Čeljabinské metro je systém podzemní dráhy, který se staví v ruském městě Čeljabinsk. Stavební práce začaly v roce 1993.
Stavební práce byly již několikrát přerušeny kvůli nedostatku finančních prostředků, podobně datum zprovoznění prvního úseku bylo již mnohokrát změněno. Poslední zprávy hovoří o zprovoznění 5,7 km úseku se čtyřmi stanicemi v roce 2012 nebo 4,5 km úseku se třemi stanicemi v roce 2010. Existují plány na výstavbu sítě sovětského typu se třemi linkami a typickým přestupním trojúhelníkem.


Feigel

Možná přesnou na Wikinews, na samostatný článek to není. Možná by to mohlo být jako kraťoučká zmínka v něčem obecnějším o povodních v ČR, ale jinak asi smazat. --Dezidor 6. 12. 2008, 22:31
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Stopangin

Stopangin je léčivo desinfikující ústní dutinu a hltan. Je to otorinolaryngologikum a stomatologikum. Účinnou látkou je hexetidin. Používá se při zánětu nebo po chirurgickém zákroku v oblasti hltanu nebo ústní dutiny. Dá se použít i pro potlačení zápachu z úst. Podle typu se buď užívá jako kloktadlo, nebo se jim vyplachuji ústa, případně se aplikuje ve spreji.


Doom II

Doom II: Hell on Earth je 3D akční počítačová hra, viděná očima hrdiny. Vydala ji 30. září 1994 firma id Software. Je následníkem převratné a úspěšné hry Doom, která vyšla o rok dříve.
Příběh hry navazuje na předchozí hru Doom. Mariňák, který likvidoval zplozence pekla na Marsu se vrací na Zemi, aby zjistil, že ta byla napadena stejným způsobem. Musí se probít 30 úrovněmi včetně dvou tajných, aby zachránil lidstvo.
Vyhrát 30. patro bez cheatů a tudíž i celý Doom 2 lze vstřelením několika raket do otvoru, odkud vyletují kostky s příšerami.


Katedrální kapitula u sv. Mikuláše České Budějovice

Katedrální kapitula u sv. Mikuláše České Budějovice byla založena v roce 1785. Podle stanov měla mít kapitula sedm členů, přičemž jeden z kanovníků měl zastávat funkci českobudějovického děkana a z řad kanovníků měl být vybírán generální vikář českobudějovické diecéze.
Od konce 18. století se zde vystřídalo více než 80 sídelních kanovníků, ale v roce 1997 měla kapitula jen dva kanovníky. V roce 1871 byla zřízena instituce čestných kanovníků této kapituly, prvním čestným kanovníkem byl jmenován Jan Cori.


Tadeusz Piskor

V srpnu 1914 vstoupil do Polských legií. V roce 1919 byl náčelníkem štábu v 2. pěší divizi. Od roku 1923 byl brigádním generálem. Poté velel v letech 1925 až 1926 28. pěší divizi ve Varšavě. V letech 1929 až 1931 byl náčelníkem hlavního štábu. V srpnu 1939 velel Armádě Lublin. Padl do německého zajetí. Po propuštění v roce 1945 odjel do Velké Británie. Zemřel v Londýně v roce 1951.


Giovanni Boldini

Giovanni Boldini byl italský ve Francii působící žánrový malíř a portrétista. Narodil se ve Ferraře, studoval malířství ve Florencii, od roku 1872 žil v Paříži, kde i zemřel. Na konci 19. století byl nejpopulárnějším portrétistou Paříže a zanechal řadu portrétů významných osobností té doby, malovaných temperamentním stylem ovlivněným impresionismem.


Špitál

Špitál je označení pro středověké, ale i pozdější útulky pro nemocné, přestárlé a chudé. Tento výraz se dodnes používá jako zastaralé nebo expresivní označení nemocnice nebo hospice. Špitály byly zřizovány zejména při klášterech, kde je provozovali mniši a řeholnice. Známým je dochovaný barokní Šporkův špitál v Kuksu.


Lydia Koidula

Lydia Koidula byla estonská básnířka, spisovatelka, novinářka a národní buditelka. Jejím otcem byl národní buditel Johann Voldemar Jannsen.
Podobizna Lydie Koiduly je vyobrazena na líci bankovky 100 estonských korun.


Ekonomika Norska

Ekonomika Norska i Norská koruna je poměrně silná a stabilní s dlouhodobým růstem. Tamní HDP je zhruba 194 mld. USD, což tvoří přibližně 42 000 USD na obyvatele. HDP je v Norsku tvořeno převážně z podílu služeb, průmyslu a zemědělství. Nezaměstnanost je v Norsku velmi nízká a pohybuje se okolo 4,6%. 74 % obyvatel pracuje ve službách, 22 % Norů pracuje v průmyslu a jen pouze 4 % norské populace se živí zemědělstvím.
V zemích střední Evropy se stále houževnatě udržuje představa, že si Norové vydělávají peníze takřka výhradně jako rybáři, v zemědělství či lesním hospodářstvím, anebo jako námořníci či pracovníci na ropných plošinách v moři. Je to samozřejmě klamná představa. Země je závislá na dovozu potravin.
Norsko zavedlo daně, které jsou ve srovnání se středoevropskými poměry extrémně vysoké a ve svých progresivních hodnotách dosahují v některých případech až 80 % celkových příjmů. To umožňuje rozsáhlé společenské využití prostředků, nahospodařených v soukromém sektoru. Tak se větší část rizikových záležitostí v průběhu lidského života řeší prostřednictvím pojišťovacích systémů, nýbrž se hradí z prostředků získaných na daních.
Nároky na pomocné zásahy, na jakousi "národní rentu", jak se říká minimální mzdě, na pomoc v nezaměstnanosti, jsou zajištěny prostřednictvím zvláštního zákona. Ze stejného příjmu z daní se mohou hradit i nároky na umístění dětí do jeslí a mateřských škol, do škol s celodenním provozem, školní obědy, náklady na učební pomůcky a na provoz školních autobusů - ale také přeškolovací kurzy a veškerá opatření pro získání kvalifikace lidí pracujících ve výrobě. Smyslem těchto snah je, aby měl bez výjimky každý Nor vlastní příjem - tedy aby tu existovala plná zaměstnanost všech práce schopných obyvatel země.
Následkem toho se v Norském království vypočítává počet nezaměstnaných podle zcela jiných metod nežli jinde ve střední Evropě. Každý občan mezi 15. a 67. rokem věku je pokládán za člověka hledajícího práci. Z tohoto úhrnu občanů jsou vyňati žáci, studenti, lidé nemocní, invalidé, matky na mateřské dovolené a vězni ve výkonu trestu. Pro všechny ostatní musí být k dispozici pracovní místa nebo se pro ně musí vytvořit pracovní příležitosti. Osoby, u nichž se ukázaly tyto snahy - většinou dočasné - jako marné, se pokládají za nezaměstnané. Není jich v současnosti víc než asi 5 %. Kdyby se například povedl podle stejných kritérií takový propočet ve Spolkové republice Německo, počet nezaměstnaných by tam činil přes 30 % obyvatelstva.
Dalším důležitým cílem státních opatření je všeobecné zlepšení životních podmínek v odlehlých a slabě osídlených pásech země; v podstatě tu jde o to, aby se zamezilo nebo aspoň omezilo vylidňování těchto krajů. Slouží k tomu kulturní domy, bezplatně fungující komunální kina a knihovny a bezplatný systém lékařské péče. Realizuje se i program postupného propojování malých ostrůvků, na nichž většinou nežije víc než 100 obyvatel, mosty a tunely jednak mezi nimi, jednak mezi pevninou.
Systém sociálního zabezpečení a veškerá opatření, umožňující integraci každého jedince do pracovního procesu, jsou samozřejmě extrémně nákladná. Výše přímého zdanění, ale i zdanění nepřímého dosáhly až kritické a bolestivé hranice - a tak museli skandinávští sousedé Norů, kde se praktikovaly obdobné soustavy, přistoupit ke krácení výhod tohoto sociálního systému. Naproti tomu Norsko si vymoženosti sociálního státu může stále ještě dovolit. Finanční deficit země tvořil roku 1987 celých 80 miliard norských korun, tedy v průměru kolem 20 000 korun na jednoho obyvatele. Od roku 1971, kdy byly v Ekofiskfeldu, který leží jihozápadně od Stavangeru, postaveny první vrtné věže pro těžbu ropy a zemního plynu, hraje toto odvětví rozhodující roli v norském hospodářství.
Nejpozději do konce hospodářské krize v 50. letech minulého století tu docházelo k dalekosáhlým strukturálním změnám hospodářství: Postupně se budoval průmysl a sektor služeb. Dále pak mechanizace ve všech oborech zemědělského a lesního hospodářství dovolila rychle a podstatně snižoval počty zaměstnanců v těchto oborech. Dnes na polích a v lese pracuje jen 7 % norského obyvatelstva, což je méně než v klasických průmyslových zemích s rozvinutou mechanizací.
Tato skutečnost měla pochopitelně za následek značný odliv pracovních sil z oblastí typicky zemědělských. A tak v současné době žije ze čtyř a půl milionu Norů téměř 60 % ve městech a více než 70 % v takzvaných tettstederech, to znamená v místech obývaných více než dvěma stovkami obyvatel. Aby se odlehlé části Norska zcela nevylidnily, investují se do různých akcí značné finanční prostředky. Tak například subvence pro pracovní místa v zemědělství jsou ve výši 260 000 norských korun ročně bezkonkurenčně nejvyšší v Evropě. Vyplácejí se také vysoké prémie za zalesňování půdy, za kosení horských pastvin a okrajů cest a rovněž veliké částky za pěstování brambor, pšenice a ječmene, různých druhů ovoce a dalších plodin.
V klasických rybářských oblastech - například na Lofotech a Vesteralen - probíhají pokusy vytvářet investicemi velikého kapitálu nová pracovní místa, aby rybáři, kteří tu ztratili pracovní příležitost, pomohli naplnit povolené kvóty norského rybolovu.
Mimořádné naděje tu vkládají do vytváření zvláštních vodních farem, kterým se poskytují velkorysé půjčky. Roku 1990 se tu například vyrobilo 150 000 tun lososů. Tento veliký úspěch však s sebou přináší snižování cen. Začalo se i s pokusy chovat mořské jazyky a humry, ale ty zatím tak úspěšné nejsou.
V Norsku se pěstují ve větší míře pouze čtyři plodiny - pšenice, oves, ječmen a brambory. Velký význam má i chov dobytka, který se stává významným potenciálem norského zemědělství. Masivné chov je zaměřen na skot, ovce, soby a prasata.
Země nemá k dispozici mnoho významných těžebních materiálů - s výjimkou nalezišť obrovských zásob ropy a zemního plynu v příbřežní oblasti Atlantiku. To ovšem znamená, že musí dovážet prakticky veškeré průmyslové suroviny a investovat tak do nich veliké prostředky. Na druhou stranu byla země dávno před naftovým boomem zbavena potřeby nakupovat drahou energii, protože jí má dostatek v podobě, kterou poskytuje voda.
Norsko má bohaté přírodní zdroje převážně ropy, zemního plynu a v menší míře i černého uhlí, železné rudy, mědi, zinku a olova. Těžené nerostné suroviny se hojně vyváží do zahraničí, což tvoří výrazný příjem pro Norsko, které se díky těmto nerostným zdrojům stává jedním z nejbohatších zemí Evropy.
Kolem politiky, týkající se těžby ropy a zemního plynu, se vedou důkladné úvahy: Především o tom, jak využívat omezených zásob těchto surovin pomalu a maximálně výhodně, to znamená nezahajovat novou těžbu v místech, kde ještě nebyla vybudována odpovídající zařízení, aby nepřišlo nazmar nic z bohatství země.
Druhým zásadním hlediskem je udržet těžbu těchto zdrojů plně pod kontrolou Norska - což znamená v maximální možné míře vyloučit vliv nadnárodních světových koncernů v této oblasti.
A za třetí musí být výtěžky z těžby ropy a zemního plynu využity na pevnině k investicím, které by sloužily zemi i v době "ponaftové". Takže už od roku 1995 se odvádějí jisté peněžní prostředky do tzv. "Fondu budoucnosti", který se stává základnou pro předpokládané investice vynakládané v zájmu budoucích generací země. Diskutuje se o něm a o jeho využití už dobrých deset let, ale teprve v poslední době jsou přebytky zisků z těžby ropy tak veliké, aby se z nich daly ušetřit významné částky pro fond.
Vinu na tomto opoždění nese skutečnost, že se v posledních letech proinvestovaly miliardové částky v norských korunách na budování silniční sítě v zemi. Zlepšovalo se i železniční spojení a v hustě obydlených aglomeracích byly vybudovány systémy místní dopravy. Modernizovala se i rozsáhlá flotila poštovních lodí, která zajišťuje lodní dopravu podél pobřeží. Dosáhla nyní opravdu vysoké úrovně. Mnohé vnitrostátní trajekty byly nahrazeny mosty a tunely.
V každém případě je průmyslový sektor Norska ve srovnání s podnikáním v oboru služeb na ústupu. Od stavu v 60. letech počet pracovních míst v průmyslu poklesl z vysokých 60 % na současných 30 % - naproti tomu v oblasti služeb narostl počet pracovních míst bezmála na dvě třetiny veškerých pracovních míst v zemi. Je sice pravda, že se celosvětový trend vyznačuje přesunem pracovních sil z průmyslu do oboru služeb, ale v Norsku je tento vývoj navíc posilován významnou měrou systémem sociálního státu.
Z Norska se exportují převážně stroje, chemikálie, ryby a jedná se také o významného výrobce lodí. Mezi odběratelské země patří např. Velká Británie, Německo, USA, Japonsko a další.
Norská elektrická energie vzniká v 99,1 % v hydroelektrárnách a zbytek zajišťují především malé tepelné elektrárny.Asi 23 % použitelného potenciálu vodní síly celé Evropy se nachází na území Norska. A 60 % tohoto úhrnu potenciální energie je reálně přístupno.
Protože elektrická energie se obtížně skladuje a na větší vzdálenost ji lze dopravovat jenom za cenu vysokých ztrát, vsadili v Norsku na průmyslové obory, které vyžadují vysokou spotřebu energie - je to třeba hutnictví magnezia a hutnictví a zpracovatelství bauxitu a hliníku, ale i průmyslová odvětví, související s hutnictvím železa. Kromě toho se elektrického proudu začalo používat všude, kde jen mohl nahradit jiné formy energie. Tak se zde stala takřka výhradním topivem právě elektřina. Teplo obstarává přímo v domácnostech elektrický proud a na elektřině se také vaří. V Trondheimu se jí dokonce vyhřívají i chodníky.
Ovšem budování dalších staveb pro výrobu elektřiny z vodní energie v poslední době naráží na stále narůstající odpor. Norsko dokáže pokrýt vlastní energické potřeby a spotřebitelské ceny jsou na bezkonkurenčně nízké úrovni. Poptávka po energii v sousedních státech je samozřejmě omezená a nejeví stoupající tendenci; eventuální export elektřiny do států střední Evropy by vyžadoval mnohamiliardové investice do systémů vedení proudu - ale i tak by na konci toho všeho přebývala asi čtvrtina nově vyrobené energie. Kromě toho by další budování vodních elektráren vyžadovalo obrovské stavby, které by zničily mnoho nádherných vodopádů a narušily rozsáhlé přírodní oblasti.
Právě proto protivníci budování dalších zdrojů elektrické energie byli pro moratorium. Teprve ve chvíli, kdy se najde důvod pro smysluplné využití nových zdrojů elektrické energie, bude se diskutovat o potřebě dalších vodních elektráren. Zastánci dalších staveb vkládají naděje do vývoje supravodivých kabelových systémů, které by snížily ztráty energie při jejím přenosu a mohly by učinit z vývozu elektrické energie profitující odvětví.
Průmyslová odvětví související s lesem se také neobejdou bez investic, hlavně proto, že tu stále stlačuje ceny nadbytečná nabídka dřeva z oblastí deštných pralesů v tropickém pásmu Země. Norsko se pokouší opustit roli producenta a dodavatele surového nezpracovaného dřeva a naopak se soustřeďuje na výrobu dřevěných hal, domků, domů a nábytku. Usiluje také o zužitkování dřevěného odpadu například v podobě dřevotřískových desek.
Výše popsané investice do infrastruktury se nutně projevily v příznivém vývoji turistiky. Zlepšená infrastruktura však posílila i tendenci překonávat v čase co možná nejkratším stále větší a větší vzdálenosti. Tím způsobem se průměrná doba, po kterou turisté pobývají na území Norska, zkrátila ze sedmnácti na třináct dnů. Stále větší pozornost je nutno věnovat i tomu, že se přírodní bohatství Norska opotřebovává. Snad právě proto naráží výstavba dalších turistických center na vážný odpor.
Nové a nové hotely, využívané prakticky jen tři nebo čtyři měsíce, vyžadují horentní náklady, které se musí projevit i na cenách jejich služeb, které odrazují turisty. Stavba nových hotelů rozpoutává jen závodění v cenách mezi jednotlivými podniky. Kritikové dosavadního vývoje sázejí víc na turistiku s menším počtem hostů, avšak při prodloužení sezony.
Dalším zásadním problémem, s nímž se utkává norské hospodářství, je jeho vztah k Evropské unii. Naposledy to bylo roku 1994, kdy Norové odmítli vstup do této organizace, kam do té doby vstoupili všichni jejich skandinávští sousedé. Přes dohodu o volném obchodu jsou teď norské hranice hranicemi Evropské unie i s příslušnými odvody. Proto se norští podnikatelé rázně dožadují masivních subvencí pro export, aby nepřišli o své dosavadní zákazníky ve skandinávských zemích a v ostatní Evropě. Přitom se hrozí také přesunem pracovních míst orientovaných na export do zemí EU.
Zcela jistě může Norsko po odmítnutí vstupu do Evropské unie očekávat mnoho problémů. Za toto rozhodnutí země může děkovat prazvláštní koalici kruhů zainteresovaných v zemědělství, rybolovu a v těžbě ropy, které dokázaly probudit k životu odvěké obavy Norů. Jako čerta na zdi malovaly hrůzostrašné, děsivé vize zániku norského zemědělství, bez ostychu neustále opakovaly, že rybáři z jižní Evropy definitivně zplundrují už beztak značně zdecimovaný stav ryb v norských vodách. A ty největší obavy vyplývaly z toho, že norské příjmy z těžby ropy a zemního plynu Brusel rozdělí mezi okrajové státy, jakými jsou Portugalsko, Řecko nebo Irsko.
Ovšem celní a pasová unie Norska se Švédskem, Finskem a Dánskem funguje i nadále a nikdo zatím nežádá její zrušení. Pro Norsko však bude třeba najít nějaký zvláštní status, který by skončil jeho kvazičlenstvím v Evropské unii, i když jejím oficiálním členem není.
Vnitropolitické napětí vyvolává také úmysl, že by se měla těžba ropy a zemního plynu rozšířit na daleký sever. Když se ukázalo, že pokusné vrty u Tromso byly úspěšné, předpokládá se, že by vydatná naleziště za 65° severní šířky nahradila tenčící se zásoby ropy na jihu Norska. To zas ovšem naráží na prudký odpor severonorských rybářů, kteří mají oprávněné obavy ze znečištění svých lovišť podél severních břehů země.
Mnoho problémů s sebou přineslo také ukončení studené války. Norsko bylo totiž jediným státem NATO, který bezprostředně sousedil s Ruskem. Proto je v severním Norsku dodnes soustředěno mnoho vojenských objektů, které jsou pro rozpadu Varšavského paktu zbytečné a jsou likvidovány. Vytvořit pro specializované síly, které tam pracují, odpovídající pracovní místa, bude vyžadovat veliké úsilí a bude to stát mnoho peněz.


Poloztužená vzducholoď

Poloztužená vzducholoď je vzducholoď s částečnou kostrou – obvykle pevným kýlem.
Kýl poloztužené vzducholodi udržuje její podélný tvar. Prochází obvykle celou její délkou. Jsou na něm kabiny, motory a uvnitř bývá i část vybavení vzducholodě. Aerodynamický tvar tělesa vzducholodi je udržován malým přetlakem nosného plynu, který je regulován pomocí balonetů.
První prakticky použitelná poloztužená vzducholoď byla Le Jaune. Typickými představiteli pak byly vzducholodě Norge a Italia Umberta Nobileho.


Jílec

Jílec je část meče, ale i jiných čepelí, která slouží k jejich uchopení a ovládání. Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity, rukojeti a hlavice. Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů, ale existovaly i jílce přesahující metr.


FBD

FBD je grafický jazyk pro tvorbu programů pro programovatelné logické automaty PLC. Program se vytváří pomocí logického schématu; výhodou je možnost tvořit a opakovaně používat uživatelské funkční bloky. Je to jeden z programovacích jazyků podle mezinárodní normy IEC 61131-3.


Léon Bloy

Léon Bloy byl francouzský katolický spisovatel, esejista, autor pamfletů a básník.
Narodil se 11. července 1846 v Périgueux. Jeho otec byl ateista, matka byla naopak hluboce věřící. Nedokončil studium lycea, zkouší kresbu a psaní dramat. V roce 1864 přichází do Paříže, pracuje jako kreslíč u stavitele, setkává se s pařížskou bohémou. V roce 1869 se seznamuje s Julesem Barbey d'Aurevilly, trvale se vrací ke katolické víře. V roce 1870 se účastní Prusko-francouzské války, pak pracuje v Périgueux v advokátní kanceláři.
V roce 1873 se vrací do Paříže a pracuje jako železniční úředník. Krátkodobě spolupracuje s několika časopisy. V roce 1877 se setkává s Anne-Marií Roulée a s knězem Louis-Marie-René Tardif de Moidrey, píše Rytířku smrti. V roce 1879 vykonal první pouť na poutní místo La Salette. V letech 1882 – 1884 spolupracuje s kabaretem Le Chat Noir. Anne-Marie Roulée propadá šílenství. V roce 1884 se setkává s Berthe Dumont, ta umírá v roce 1885 na tetanus. V roce 1885 začíná vydávat časopis Le Pal, vyšlo 5 čísel, další vydávání nakladatel ukončil pro obavy z krachu.
V roce 1890 se oženil s Johanou Molbechovou, dcerou dánského básníka Christiana Molbecha. Měl s ní čtyři děti. Žije v krajní nouzi. S řadou přátel se rozchází po roztržkách, řadu svých příznivců si znepřátelí svými pamflety. Teprve po roce 1905 se daří jeho přátelům tuto bídu poněkud zmírnit. V roce 1916 se stěhuje na pařížské předměstí Bourg-la-Reine, do domku, kde do roku 1914 bydlel Charles Péguy. Zde v roce 1917 umírá.
V roce 1900 se seznámil s Josefem Florianem, který byl jeho prvním překladatelem do cizího jazyka. V roce 1906 se spolu setkali během pouti k Panně Marii La Salettské. Josef Florian přeložil a vydal převážnou většinu Bloyova díla ve své edici Dobré dílo. I Josef Florian podporoval Bloye finančně.


Didymické ladění

Didymické ladění je nejběžnější z čistých hudebních ladění. Mnohdy bývá pojmem čisté ladění označováno právě ladění Didymické.
Toto ladění zní absolutně čistě v tónině odvozené od základního tónu, již ve velmi příbuzných tóninách se ale začínají vyskytovat velice disonantní vlčí intervaly, takže čisté ladění je pro složitější hudbu prakticky nepoužitelné. Příkladem může být vlčí kvinta D-A: x = 40:27, čili asi 1,4815; čistá kvinta je 3:2 = 1,5.
Základ ladění vytvořil v prvním století hudební teoretik Didymus z Alexandrie, který vyšel z dělení struny v poměru 24:27:30:32. Jeho tetrachord má následující strukturu:
K oktávě 2:1 a kvintě 3:2, které byly použity již při konstrukci pythagorejského ladění, byly přidány intervaly, v nichž se objevuje číslo 5. Disonantní Pythagorejská velká tercie 81:64 byla nahrazena Didymickou velkou tercíí 5:4 a Pythagorejská velká sexta 27:16 Didymickou sextou 5:3. Rozdíl mezi Pythagorejskou a Didymickou tercií nebo Pythagorejskou a Didymickou sextou se nazývá Didymické koma.
Pro odvození tónů používá didymické ladění jen kvintu, velkou tercii a oktávu.
Tóny D, F a G se odvodí postupnými kvintovými kroky stejným způsobem jako u Pythagorejského ladění: tón F jako kvinta pod základním tónem C, transpozice o oktávu výše: x x =; G o kvintu výše než C: x =; D o kvintu výše než G, transpozice o oktávu níž: x x =. Tóny E, A a H se odvodí z velkých tercií: E o velkou tercii výše než C: x =; A o velkou tercii výše než F: x =; H o velkou tercii výše než G: x =.
Tímto postupem vznikne sedmitónová stupnice složená ze samých čistých intervalů: velká sekunda, velká tercie, kvarta, kvinta, velká sexta, velká septima a oktáva. Jednotlivé tóny této stupnice jsou vzdáleny o velký celý tón, malý celý tón nebo diatonický půltón.
Jen pomocí kvint a velkých tercií lze dále vytvořit i dvanáctitónovou chromatickou stupnici složenou ze samých čistých intervalů.
Takto sestavená chromatická stupnice nemá ale prakticky žádné využití, již bylo řečeno, že při modulacích i do blízkých tónin se objevují velké disonance nepříjemné pro poslech.


Přikryvadla

Přikryvadla jsou pláště, které si rytíři pokládali na helmu a nechali je splývat, jako ochranu, z vrcholu přilby na záda. Zřejmě vznikla při křižáckých výpravách do svaté země, jako reakce na přehřívání rytířova těla v těžké kovové zbroji pod žhavým arabským sluncem. Další funkcí, kterou přikryvadla plnila byla částečná ochrana před sečnými útoky nepřátel.
V heraldice byla přikryvadla zpočátku zobrazována celistvá, jako jedno plátno. Tato tradice se výjimečně může objevit na erbech duchovních, kteří se rozhodly využívat přilbu ve svém znaku, protože nemohou mít přikrývadla rozsekaná od boje. Později se začaly, pro větší efektnost kresby, zobrazovat různě děravá a poškozená. Na helmě byla přikryvadla držena točenicemi, v heraldice se později za tímto účelem objevují korunky posazené na přilbu.
Přikryvadla byla vybarvována obvykle dvěma hlavními erbu tinkturami, vnější strana barvou a vnitřní kovem. Pokud byl erb hodně barevný mohly být přikryvadla na pravé a levé straně vybarvována různými sadami tinktur.
Vyšší šlechta používala, při použití hodnostní koruny, na pozadí erbu pláště a stany.
 Image:Skraiste 1.png|Příklad překryvadla zobrazovaného ještě celistvě. Image:Coat of arm Bautzen.svg|Příklad rozsekaných přikryvadel.


Ondrej Lenárd

V říjnu 1998 mu prezident Michal Kováč udělil slovenské státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra I. třídy.


Golgota

Golgota je místo, kde byl podle Bible ukřižován v 1. století Ježíš Kristus, které se původně nacházelo vně Jeruzaléma. Jeho přesná poloha je tradována od starověku.
Původní označení: Calvariae Locus v latině, ??????? ????? v řečtině a Gulgaltâ v aramejštině - všechny tyto překlady znamenají místo lebky, kopec obsahující lebky nebo geografický útvar připomínající lebku. Podle některých křesťanských a židovských tradic je to místo lebky Adama - prvního člověka.
Římský císař Constantinus I. nechal v letech 326 až 335 postavit kostel Svatého hrobu jako místo Ježíšova hrobu poblíž Golgoty. Podle křesťanské legendy byly hrob Ježíše a pravý kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou. V roce 333 napsal poutník z Bordeaux: „Po levé ruce je malý kopec Golgota, kde byl ukřižován náš Pán“.
Bazilika Svatého hrobu je nyní uvnitř Starého Města v Jeruzalémě, i když původně se toto místo nacházelo za hradbami. Jeruzalémské hradby byly rozšířeny Herodem Agrippou v letech 41-44, kdy obehnaly i prostor nynější baziliky Svatého hrobu. Profesor Sir Henry Chadwick řekl: "Hadriánovi stavitelé přeplánovali Staré Město přenesením kopce Golgoty do nové městské hradby. Na tomto místě, které již uctívali křesťané, postavil pak Hadrián svatyni Afrodíté".
V bazilice se nachází 7 m dlouhý, 3 m široký a 4,80 m vysoký kus skály, o kterém se věří, že je posledním pozůstatkem Golgoty. Během restaurátorských prací a výkopů uvnitř baziliky Svatého hrobu v letech 1973-1978 bylo zjištěno, že Golgota byla původně místem, kde se těžil bílý „Melekský vápenec“. Pozorování potvrdilo, že při pohledu z města tento kopec mohl vypadat jako lebka. V roce 1986 byl nalezen kruh o průměru 11,50 cm, vytesaný v kameni, který mohl držet dřevěný kmen 2,5 m vysoký.
Bazilika je považována mnoha historiky za Ježíšův hrob a malá skála uvnitř kostela představuje polohu Golgoty.


Jiří Pelikán

Jiří Pelikán byl český novinář, publicista, český komunistický funkcionář a pozdější italský politik, někdejší Generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva a pozdější Generální ředitel Československé televize, vydavatel exilového časopisu Listy, italský politik a poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu, syn sochaře Julia Pelikána.
Pocházel z umělecké rodiny a celý život byl levicově orientovaným intelektuálem a reformním komunistou. Za 2. světové války byl 5 měsíců vězněn nacistickým gestapem, po propuštění z vězení se od roku 1941 až do konce války skrýval na neznámém místě. Proto byla uvězněna uvězněna jeho matka, který zahynula v koncentračním táboře. Po válce se stal aktivním mládežnickým a svazáckým funkcionářem, pracoval jakožto funkcionář Národní fronty a ÚV KSČ. Pelikán si později vyčítal, že byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, protože stál v čele tzv. vyakčňovací komise, která měla na svědomí vyhození tisíců vysokoškoláků. Jeho aparátnická kariéra vyvrcholila tím, že v letech 1955 až 1963 zastával funkci generálního tajemníka a předsedy prokomunisticky orientovaného Mezinárodního svazu studentstva. Na počátku 60. let 20. století byl jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize, kde v roce 1968 zastával silně reformní postoje i díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl „odsunut“ do diplomatických služeb, a stal se kulturním atašé československého velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do a požádal o politický azyl v Itálii, kde se hned zapojil do místního politického dění. V roce 1977 získal italské občanství a od roku 1978 působil po dvě volební období jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po roce 1990 působil krátce jako poradce československého prezidenta Václava Havla.
V dubnu 2009 byla zveřejněna informace, že Pelikán na začátku 60. let 20. století spolupracoval se Státní bezpečností. Pomáhal jí vylákat německého představitele studentského hnutí Dietera Konieckého do východního Berlína, kde byl zatčen východoněmeckou policií a tajně dopraven do Prahy. Koniecki byl následně v květnu 1961 v Československu odsouzen v neveřejném procesu k deseti letům vězení za špionáž.
V roce 1974 se StB pokusila Pelikána neúspěšně zabít nebo zranit prostřednictvím výbušné zásilky ve formě fingovaného balíku. V roce 1977 Pelikán tajně navštívil Československo a jen o vlas unikl zatčení ze strany StB.


Bungee jumping

Bungee jumping je "sport", při kterém je člověk přivázán za kotníky na elastické lano a skáče dolů z velké výšky. Myšlenka této dobrodružné zábavy není nová. Moderní fanoušci Bungee Jumpingu nacházejí své kořeny ve starobylé legendě, kterou uchovává v paměti domorodý kmen na ostrově Pentecost v souostroví Vanuatu v Melanésii v Jižním Pacifiku.
Existuje však několik různých verzí této legendy, faktem však zůstává žena, jež se rozhodla uniknout před zlým manželem. Vyšplhala na vysoký strom, kde si uvázala ke kotníkům liánu. Manžel vylezl za ní, ale než se mu podařilo manželku chytit, vrhla se střemhlav hlavou dolů. Muž skočil také, ale zabil se. Žena přežila jen díky liáně přivázané ke kotníkům. Pak se již legenda rozchází ve dvou verzích. Jedna tvrdí, že muži začali skoky provozovat k obdivu odvaze, kterou žena projevila, druhá verze říká, že se muži chtěli pojistit, aby je již žena nemohla oklamat. Tohoto obřadu se smějí účastnit jen muži. Časem se ze zvyku vyvinul rituál, kterým si domorodci pokoušeli zajistit dobrou úrodu. Každý rok očistili svahy od všech větví a kamenů, rozmělnili hlínu, aby mírnila dopad, a vztyčili skokanskou věž.
Pro západní civilizaci tento rituál poprvé zaznamenala expedice National Geographic v roce 1950, která zvyk popsala jako skoky do hloubky z výšky okolo 65 stop. V roce 1970 Kal Müller, další reportér National Geographic, jako první cizinec vyzkoušel skok, při kterém se zastaví srdce. Doslova tak Müller rituál popsal. "Lano bylo vypočteno s neobyčejnou přesností," vyprávěl Müller."Má hlava se při dopadu téměř dotkla země a skončil jsem jako ve veliké houpačce. Kupodivu mi to nevadilo. Vzrušení úplně přehlušilo jakékoliv fyzické nepohodlí." Müllerův skok byl první. V roce 1979 se nové myšlenky ujal Klub Nebezpečných Sportů z Oxfordské university ve Velké Británii. Ti zorganizovali skok ze 75 metrů vysokého mostu Clifton Suspension v anglickém Bristolu. Tento seskok však nebyl legální a tak David Kirke a Chris Baker byli pokutování částkou 10 liber. Potom tuto myšlenku vyvezli za Atlantik a v Americe skočili z Golden Gate bridge v San Francisku a z mostu Royal Gorge v Coloradu. To byly počátky Bungee jumpingu v USA. V roce 1987 vzbudil tento extrémní sport obdiv u Novozélanďana A.J. Hacketta. Tento Novozélandský nadšenec uskutečnil jako první a zatím i poslední seskok z Eifellovy věže. Tento seskok však rovněž nebyl legální a A.J.Hackett byl po seskoku zatčen francouzskou policií. V témže roce vznikly první obchodní organizace zabývající se Bungee Jumpingem. Na Novém Zélandě byl tímto obchodníkem právě A.J.Hackett a ve Spojených státech Petr a John Kocklemanovi. Systémy amerického a novozélandského systému se velmi liší. V České republice se však využívá kombinace těchto dvou systémů.
Zatímco americký způsob využívá dvojího zabezpečení a delšího volného pádu, novozélandský způsob je extrémnější, jelikož využívá pouze jednoduchého zabezpečení a skok je o hodně pohodlnější než americký. Při americkém způsobu se využívá takzvaných mill-cords, což je elastický materiál využívaný americkým námořnictvem na letadlových lodích při brždění letadla. Jeho pružnost je pouze okolo 180%, tzn. že se protáhne o 80%. Tzn., že při seskoku z 50 metrů a délce elastického materiálu okolo 20 metrů, trvá volný pád celých 20 metrů a při maximálním zatížení se dostanete do hloubky okolo 36 metrů. Naopak novozélandský způsob využívá elastičtějšího materiálu. Při seskoku z 50 metrů se totiž využívá bungy lana dlouhého pouze 12 metrů. Tzn., že volný pád trvá pouze 12 metrů, ale brždění je daleko pohodlnější, jelikož průtažnost tohoto materiálu je okolo 350%, což znamená že se protáhne o 250% a vy se tak při maximálním zatížení dostanete o 6 metrů níže, to jest do hloubky 42 metrů. V České republice se Bungee Jumping např. provozuje z Loketského mostu z výšky 55 metrů, což je nejvyšší most v České republice kde se Bungee Jumping provozuje.
Z Bungee jumpingu se po té zrodil i Bungee katapult, což je katapultace ze země do výšky. Při této disciplíně nepřekonává "bungee-jumpista" skoro žádnou hranici strachu, jelikož nestojí ve výšce a nedělá on ten první krok do neznáma. Zde je připoután k pevnému bodu na zemi a je pevně v rukách instruktora, jež mu odpočítá start do nepoznaných výšek.
Bungee running je sport, při kterém hráč musí s pomocí stejného lana jako při bungee jumpingu dojít co nejdál.
Milovníci Bungee jumpingu však překonávají veškeré hranice strachu a odvahy tak, že své skoky vylepšují o zážitky, jež jsou na samé hranici vrcholu Bungee jumpingu. Skáče se z jeřábů, balónů, mostů, ale i budov. Právě A.J. Hackett skočil jako první z budovy bursy, při jejímž seskoku se dotkl rukou prosklené střechy jedné z nižších částí komplexu. Právě tak posunul Bungee jumping na maximální hranici. Pro začátečníky je Bungee jumping naprosto bezpečným sportem, ačkoliv je považován za jeden z nejbezpečnějších extrémních sportů. Ve skutečnosti je Bungee jumping daleko bezpečnější než jízda autem či přecházení silnice.


Petr Sgall

Během celé své vědecké kariéry se zabýval také obecnou češtinou.
Petr Sgall se narodil 27. května 1926 v rodině litomyšlského advokáta židovského původu, jenž rovněž působil jako překladatel. Většina Sgallových nejbližších příbuzných přišla o život v koncentračním táboře v Osvětimi. Navštěvoval gymnázium v České Třebové, z něhož pak ve školním roce 1942/1943 byl coby míšenec prvního stupně vyloučen.
Studoval indoevropeistiku, srovnávací a obecnou lingvistiku a češtinu na Univerzitě Karlově v Praze.


Římskokatolická církev v Lotyšsku

Římskokatolická církev je jednou ze tří nejpočetnějších církví Lotyšska s asi 500 000 věřícími.


Sorabistika

Sorabistika je filologický obor, který se zábývá literaturou a jazykem Lužických Srbů, slovanského národa žijícího ve východním Německu.
Sorabistika se vyučuje například na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sorabistické přednášky zde byly pořádány od roku 1901. V roce 1933 byla zřízena katedra sorabistiky. Kromě Prahy se sorabistika vyučuje také v Lipsku, Varšavě a ve Lvově.


Geraldo Mattos

Geraldo Mattos je brazilský spisovatel, esperantista. Je považován za talentovaného spisovatele. Jeho dílo zahrnuje kromě níže uvedeného výčtu také více než 200 básní.


Grand Prix San Marina 1994

Závod nakonec vyhrál Michael Schumacher, Nicola Larini získal první body své kariéry druhým místem. Třetí skončil Mika Häkkinen. Senna se dočkal státního pohřbu v domovské Brazílii, kde přibližně 500 000 lidí lemovalo ulice, kterými projížděla rakev s jeho tělem. Italští žalobci obvinili šest lidí z neúmyslného zabití v souvislosti s jeho smrtí, ale všichni byli později osvobozeni. Případ se vlekl více než 11 let v důsledku odvolání a obnovy řízení po původním osvobozujícím rozsudku.
Následky závodu vedly ke zdůraznění prvku bezpečnosti ve sportu. Dalšími důsledky závodu bylo obnovení jezdecké asociace a úpravy mnoha tratí a designu vozů. Byla přijata řada technických pravidel, které měly vozy Formule 1 zpomalit a nově vybudované okruhy jako Bahrain International Circuit obsahují velké únikové zóny, které mají zpomalit vůz předtím, než narazí do zdi. Zařízení zvané HANS, které chrání hlavu a krk v případě nehody, se stalo povinným.
V pátek 29. dubna se odehrála první část kvalifikace na závod. Jordan pilotovaný Rubensem Barrichellem najel na obrubník v zatáčce Variante Bassa v rychlosti 225 km/h a byl vystřelen do vzduchu. Narazil do vrchu bariéry z pneumatik a Barichello ztratil vědomí. Vůz se několikrát převrátil a nakonec zůstal ležet na zemi koly vzhůru. Záchranářské týmy Barichella na místě nehody ošetřily a ten byl posléze převezen do nemocnice. Další den se objevil na setkání jezdců, ale zlomený nos a ruka v sádře jej vyřadily ze zbytku závodního víkendu. Deset let poté Damon Hill, který v té době jezdil za Williams-Renault, popsal své pocity po nehodě: „Všichni jsme se otřepali a pokračovali v kvalifikaci ujištěni, že naše vozy jsou pevné jako tanky a můžeme v nich být otřeseni, ale ne zraněni.“
Dvacet minut po začátku poslední části kvalifikace ztratil Roland Ratzenberger kontrolu nad svým vozem Simtek, když se blížil do zatáčky Villeneuve. Narazil do betonové zdi, a ačkoliv kokpit vozu zůstal takřka nepoškozen, síla nárazu zlomila Ratzenbergerovi vaz. Ratzenberger, nováček ve Formuli 1, jel rychlostí 306 km/h ve chvíli, kdy se mu ulomilo přední křídlo, které poškodil nárazem na obrubník v předchozím kole.
Kvalifikace byla zastavena a zbývajících 40 minut bylo nakonec zrušeno. Později bylo oznámeno, že Ratzenberger podlehl mnohačetným zraněním. Šlo o první smrt při závodním víkendu Formule 1 od Grand Prix Kanady 1982, kde zahynul Riccardo Paletti. Bylo to také osm let od úmrtí Elio de Angelise, který nepřežil nehodu při testování svého Brabhamu na okruhu Paul Ricard. Profesor Sid Watkins, šéf lékařského týmu Formule 1, ve svých pamětech vzpomíná na reakci Ayrtona Senny na Ratzenbergerovu smrt následovně: „Ayrton se zhroutil a brečel na mém rameni.“ Watkins se snažil přesvědčit Sennu, aby následující den nezávodil slovy: „Co ještě potřebuješ dokázat? Jsi trojnásobný mistr světa a jsi očividně nejrychlejší jezdec. Vykašli se na to a pojďme rybařit.“ Senna byl ale neústupný a řekl: „Side, jsou určité věci, nad kterými nemáme kontrolu. Nemůžu odejít, musím pokračovat.“
Senna získal pole position před Michaelem Schumacherem. Gerhard Berger se kvalifikoval jako třetí a za ním stál na roštu Sennův týmový kolega Damon Hill. Dle tehdejších pravidel se do závodu kvalifikovalo 26 nejrychlejších jezdců z kvalifikace. Vzhledem k tomu, že 26. nejrychlejší čas zajel Roland Ratzenberger, na start se postavilo jen 25 pilotů.
Po odstartování zůstal na roštu stát Benetton, který pilotoval JJ Lehto. Pedro Lamy, který startoval z konce roštu, měl výhled zablokovaný dalšími vozy, a narazil tudíž do Lehtova vozu. Trosky vozů a pneumatiky se rozletěly po trati, část z nich překonala bezpečnostní plot chránící diváky a devět jich lehce zranila. Kvůli nehodě na trať vyjel safety car, který po potřebnou dobu zpomaluje vozy a ty se navzájem nesmějí předjíždět. Při pomalé jízdě za safety carem došlo k poklesu teploty pneumatik. Při setkání jezdců před závodem vyjádřili Ayrton Senna a Gerhard Berger znepokojení nad tím, že safety car jezdí příliš pomalu, a není tudíž možno udržet pneumatiky dostatečně horké. Když byly trosky odklizeny, safety car zajel do boxů a závod byl restartován letmým startem. Dvě kola po restartu vyjel vůz pilotovaný Ayrtonem Sennou v zatáčce Tamburello v rychlosti 306 km/h z trati a po zpomalení na 211 km/h narazil do betonové zdi.
Ve 14:17 byly vyvěšeny červené vlajky a závod byl zastaven. Sid Watkins a jeho tým se okamžitě vydal na pomoc Sennovi. Když jsou vyvěšeny červené vlajky, vozy musejí zpomalit a zajet do boxů. Tímto opatření jsou chráněni traťoví komisaři a lékaři zasahující na místě nehody. Tým Larrousse omylem povolil svému jezdci Ériku Comasovi vyjet z boxů, ačkoliv byly vyvěšeny červené vlajky. Traťoví komisaři na něj zuřivě mávali, aby jej donutili zpomalit, protože se k místu nehody přibližoval takřka v plné rychlosti. Komentátor Eurosportu John Watson popsal incident jako „nejabsurdnější věc, kterou v životě viděl.“ Comas se vyhnul všem vozům a osobám zasahujícím na místě nehody a posléze odstoupil ze závodu. Naturalistické záběry záchranářů ošetřujících Sennu byly vysílány živě televizí RAI, takže BBC přepnula na vlastní kameru umístěnou v boxové uličce. Senna byl vyproštěn z vozu a letecky transportován do nemocnice Maggiore poblíž Bologni. Lékařské týmy pokračovaly v jeho ošetřování i za letu. Ve 14:55 místního času, 37 minut po nehodě, byl závod restartován.
Výsledky restartovaného závodu byly určeny součtem časů z prvního a druhého závodu. Po restartu vedl na trati Gerhard Berger, ale v součtu časů vedl Michael Schumacher díky náskoku, který si na Bergera vypracoval před zastavením závodu. Schumacher na trati předjel Bergera ve 12. kole a ten o čtyři kola později ze závodu pro technické potíže odstoupil. Larini se na chvíli ujal vedení, když Schumacher zajel do boxů, ale jen do okamžiku vlastní zastávky.
Deset kol před koncem závodu upadlo pravé zadní kolo z Minardi Michele Alboreta, který zrovna vyjížděl z boxů a kolo zasáhlo dva mechaniky Ferrari a dva mechaniky Lotusu, kteří museli být převezeni do nemocnice.
Michael Schumacher vyhrál závod před Nicolou Larinim a Mikou Häkkinenem, a měl tak po prvních třech závodech sezóny maximální možný počet 30 bodů. Jde o jediný závod, kde se Larini umístil na stupních vítězů, a jeden ze dvou závodů, ve kterých bodoval. K uctění památky Ronalda Ratzenbergera a Ayrtona Senny se na stupních vítězů nestříkalo šampaňským.
Dvě hodiny a dvacet minut po skončení závodu, v 18:40 místního času, Dr. Maria Theresa Fiandri oznámila, že Ayrton Senna zemřel. Jako oficiální čas úmrtí bylo uvedeno 14:17 místního času, což znamená, že Senna zemřel okamžitě. Pitva odhalila, že příčnou smrti byla část zavěšení kola, která se při nehodě ulomila a prorazila jeho helmu a lebku.
Okruh v Imole, který byl do tehdejšího stavu uveden v roce 1981, byl následně značně přestavěn, včetně úpravy zatáčky Tamburello, kde došlo již dříve k vážným nehodám Gerharda Bergera a Nelsona Piqueta, z vysokorychlostní na mnohem pomalejší šikanu. FIA také změnila technické regulace tím způsobem, že vozy z roku 1994 na ně nemohly být upraveny a týmy musely vyrobit zcela nové vozy. Kvůli obavám, které pronesli Senna a Berger před závodem, byla při dalším závodě, Grand Prix Monaka 1994, znovuobnovena jezdecká asociace. Ta byla původně založena již v roce 1961, ale v roce 1982 byla rozpuštěna. Primárním cílem jejího obnovení byla snaha povolit jezdcům diskutovat bezpečnostní změny zaváděné po závodě v Imole. První dvě místa na startovním roštu Grand Prix Monaka 1994 byla prázdná a byly do nich namalovány rakouská a brazilská vlajka na počest dvou jezdců, kteří při předchozím závodě zahynuli. Před závodem se také držela minuta ticha.
Senna se dočkal státního pohřbu v Sao Paulu dne 5. května 1994. Přibližně 500 000 lidí lemovalo ulice, kterými projížděla rakev se Sennovým tělem. Sennův rival Alain Prost byl jedním z nosičů rakve. Sennův pohřeb navštívila většina komunity sdružené okolo Formule 1. Výjimkou byl prezident FIA Max Mosley, který se místo toho zúčastnil 7. května 1994 v Salzburgu pohřbu Rolanda Ratzenbergera. Mosley řekl deset let poté na tiskové konferenci: „Šel jsem na jeho pohřeb, protože všichni ostatní šli na Sennův. Myslel jsem, že je důležité, aby někdo šel i na jeho.“
Italští žalobci zahájili stíhání šesti osob v souvislosti se Sennovou smrtí, konkrétně to byli Frank Williams, Patrick Head a Adrian Newey z Williamsu, Fedrico Bendinelli jako zástupce vlastníků Autodromo Enzo e Dino Ferrari, Giorgio Poggi jako ředitel okruhu a Roland Bruynserarde jako ředitel závodu a člověk, který okruh schválil. Verdikt byl vynesen 16. prosince 1997 a všichni obžalovaní z neúmyslného zabití byli prohlášeni za nevinné. Soud zjistil, že příčinou Sennovy nehody byla zlomená řídicí tyč. Ta byla zkrácena a navařena zpět do vozu na Sennovu žádost, kterou chtěl docílit většího pohodlí ve voze.
Po vynesení rozsudku bylo podáno stáním zástupcem odvolání proti osvobození Patricka Heada a Adriana Neweyho. Dne 22. listopadu 1999 zprostil odvolací soud Heada a Neweyho všech obvinění s odůvodněním, že se neobjevily žádné nové důkazy, a tudíž dle článku 530 italského trestního řádu musela být obžaloba prohlášena „za neexistující, neboť není podepřena fakty“. Tento rozsudek byl anulován v lednu 2003, protože soud měl za to, že byl článek 530 špatně vyložen. Na 27. května 2005 byl nařízen nový proces, ve kterém byli Head i Newey osvobozeni.
Grand Prix San Marina 1994 je posledním závodem Formule 1, při kterém došlo ke smrtelné nehodě pilota, stejně tak od té doby nezahynul žádný pilot ani při testování. U těžkých havárií, ke kterým došlo při závodech Formule 1 v druhé polovině 90. let a poté i v 21. století, je často uváděno, že havarující pilot by pravděpodobně nepřežil, kdyby nedošlo ke zpřísnění bezpečnostních předpisů, k čemuž se začalo přistupovat právě po osudné Grand Prix San Marina 1994.
Série pěti článků Martina Zušťáka publikovaných v roce 2001 se detailně zabývá okolnostmi tragického závodního víkendu při Grand Prix San Marina 1994.


Henri de Baillet-Latour

Hrabě Henri de Baillet-Latour byl belgický šlechtic a třetí předseda MOV.
De Baillet-Latour sa stal členem MOV v roce 1903 a ještě téhož roku spoluzakládal Belgický olympijský výbor. Spoluorganizoval Letní olympijské hry 1920, které se konaly v Antverpách.
Po rezignaci Pierra de Coubertina na funkci předsedy MOV byl Henri de Baillet-Latour zvolen za jeho nástupce. MOV vedl až do své smrti v roce 1942.


Icewind Dale

Icewind Dale I & II je dvojice počítačových RPG her vydaných firmou Interplay v letech 2000 a 2002. Obě hry jsou vytvořeny pod Infinity enginem, stejně jako Baldur's Gate a Planescape: Torment, hrají se podle pravidel stolní hry na hrdiny Advanced Dungeons and Dragons a jsou zasazeny do světa Forgotten Realms, konkrétně do nehostinné polární oblasti Planiny ledového větru, v níž se odehrává i trilogie románů Planina ledového větru Roberta Anthonyho Salvatoreho. Úkolem hráče je vést partu šesti dobrodruhů, kterou si na začátku hry sám vytvoří a která v tomto světě plní různé úkoly, zlepšuje své schopnosti a nakonec zachrání svět před nebezpečím.
Hra začíná ve městě Východní Přístav, v němž hráčova parta dobrodruhů přijme pozvání starosty Hrothgara zúčastnit se expedice do Kuldaharu, malého městečka založeného kdysi druidy pod rozložitým magickým stromem, v němž se údajně začaly dít divné věci. Cestou je však celá expedice smetena lavinou a zachrání se jen šest hráčových dobrodruhů, kteří navíc mají zablokovanou cestu zpět do Východního Přístavu. V Kuldaharu jim arcidruid Arundel sdělí, že město je ohrožováno neznámým zlem a hrozí zkáza magickému dubu, který mu poskytuje teplo, což by znamenalo zničení města. Parta musí najít Kamenné srdce, kouzelný drahokam, s jehož pomocí může Arundel najít zdroj zla. Drahokam ukradl démon Yxunomei, ale když ho parta získá, Arundel je zavražděn a před smrtí stihne poslat družinu do zničené elfí pevnosti zvané Useknutá ruka, v níž elf Larrel odhalí zdroj zla ve starodávném trpasličím sídle Dornova hlubina. Nakonec družina zjistí, že za vším stojí Bratr Poquelin, který nechal zničit Hrothgarovu výpravu, zabil Arundela a se svou armádou nakonec dobyl Východní Přístav, kde se usídlil v chrámu a plánuje otevření portálu do Devíti pekel Baatoru, aby mohl dobýt celý sever za pomoci armády ďáblů.
Na začátku si hráč kompletně vytvoří partu až šesti dobrodruhů. Každému může zvolit jméno, rasu, povolání, upřednostňovaný druh zbraně a několik kouzel, která postava umí už zpočátku. Každá postava má šest vlastností, jejichž hodnoty jsou generovány náhodně. Během hry si hráč může kdykoli přidat do skupiny novou postavu a jakoukoli ze starých vyhodit. Hra se ovládá myší a klávesnicí. Je možné pohybovat celou družinou i jednotlivými postavami, aktivní předměty lze aktivovat kliknutím myši. Při rozhovorech s jinými postavami hráč dostane na výběr několik možných odpovědí, často však všechny vedou ke stejnému výsledku. Dojde-li na boj, probíhá v reálném čase, vždy je však možné hru přerušit, rozdat všem postavám příkazy a pak znovu boj obnovit.
Ve srovnání s jinými RPG hrami obsahuje Icewind Dale poměrně málo nepovinných úkolů. Jeho děj je lineární a jen málo úkolů lze vyřešit více způsoby. Většina úkolů a problémů se řeší hrubou silou, logických hádanek obsahuje hra jen několik. Za plnění úkolů a zabíjení nepřátel dostávají postavy body zkušeností. Po získání určitého počtu zkušeností postava postoupí na další úroveň, čímž se jí zvýší počet životů a zlepší některé schopnosti. Kromě toho postavy během hry získávají stále lepší zbraně, brnění, kouzla, lektvary a další předměty.
V roce 2001 byl ke hře vydán datadisk Heart of Winter. Po jeho nainstalování k základní hře je zpřístupněn jeden z domů v Kuldaharu, v němž družina najde barbarského šamana Hjolldera, který ji požádá o pomoc. Bude-li družina souhlasit, bude přenesena do města Pustoles, které je ohrožováno nájezdy barbarů pod vedením jejich vůdce Wylfdena. Hráč má za úkol tuto hrozbu odvrátit. V datadisku lze najít nové zbraně a předměty, které jsou využitelné i po návratu do původní hry. Datadisk je poměrně krátký, jeho příběh značně lineární a naprostá většina úkolů se řeší prostým zabíjením nepřátel.
Krátce po datadisku Heart of Winter byl vydán další datadisk Trials of the Luremaster, který je na rozdíl od prvního datadisku volně ke stažení. K jeho hraní je zapotřebí mít nainstalovánu původní hru i první datadisk. Po nainstalování se v hospodě v Pustolese objeví půlčík Hobart, který slíbí družině odměnu za určitou službu a poté ji teleportuje na hrad Maluradek. Úkolem družiny je najít cestu zpátky. Datadisk je poměrně krátký, na rozdíl od Heart of Winter však obsahuje více logických úkolů.


Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy

Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy je posledním románem z cyklu francouzského spisovatele Julese Verna Podivuhodné cesty. Jde o dobrodružný vědeckofantastický příběh, na kterém Jules Verne začal pracovat na přelomu let 1903-1904 po názvem Voyage d’études. I podle Vernova záměru to měla být poslední kniha Podivuhodných cest, ale nemoc mu již nedovolila, aby jí dokončil. Napsal pouze čtyři kapitoly, ty pak přepsal a celý román dokončil čtrnáct let po jeho smrti jeho syn Michel.
Z pověření francouzské vlády má expedice poslance Barsaca prozkoumat úroveň života domorodců ve Francouzském Súdánu. Výprava je však jednoho dne přepadena a unesena do tajemného města Blacklandu, vybudovaného uprostřed pouště Francouzské západní Afriky hrstkou banditů pod vedením pološíleného zločince Harryho Killera za pomoci geniálního vědce Marcela Camareta, jehož dětské důvěřivosti Killer zneužil pro své mocenské cíle.
Blackland bylo město vybavené úžasnými technickými vymoženostmi. Elektřina a telefon byly ve městě samozřejmostí, a vodovod fungoval dokonce i ve čtvrti černých otroků, na jejichž práci bylo město závislé. Otroci byli však bezohledně vykořisťování až k smrti, a tak musili Killerovi pomahači velmi často podnikat letecké nájezdy do okolí, aby si opatřili nové. K tomu jim sloužil Camaeretův vynález, letadlo umožňující uletět rychlostí 400 až 500 km/hod vzdálenost až 5000 km bez přistání.
K další zneužívané skupině ve městě patřili bílí dělníci a technici, pracující v továrně, kde se vyráběly Camaretovy vynálezy. Ti netušili nic o zločinech Killera a jeho kumpánů. Uzavřeli s Killerem zdánlivě výhodnou smlouvu s nárokem na vysoký plat, případně i na zaopatření pro ženy a děti přímo v objektu továrny. Do Blacklandu se všichni dostali bez výjimky letecky z jednoho ostrova v Portugalské Guineji, který sloužil jako přestupní stanice. Ze služby se též dostávali letecky, avšak nikoliv domů, nýbrž do pouště, kde byli zavražděni.
Členům Barsacovy výpravy se však podařilo ve městě zorganizovat povstání a otevřít Camaretovi oči. Ten si uvědomil, že pracuje pro lupiče a vraha, a přidal se na stranu vzbouřenců. V bojích nakonec Killer i Camaret zahynuli a Blackland skončil v troskách. Po Camaretových vynálezech zůstaly jen kusé zprávy očitých svědků, kteří hrozné události přežili a dostali se šťastně do Timbuktu.


EDLUT

EDLUT je počítačová aplikace pro simulaci nervové soustavy. Aplikace je vyvíjena výzkumníky z univerzity ve španělské Granadě a dobrovolníky z celého světa- zdrojové kódy programu byly uvolněny pod licencí GNU GPL verze 3.
EDLUT používá událostně řízené simulační schéma a lookup table k efektivní simulaci neuronové sítě, což umožňuje simulovat biologickou nervovou soustavu nebo poskytuje nástroj pro zkoumání např. robotické paže, přičemž síť stíhá ovlivňovat robotickou paži v reálném čase.


Eratosthenés z Kyrény

Eratosthenés z Kyrény byl matematik, astronom a byl zřejmě největším geografem antického Řecka. Působil též jako správce alexandrijské knihovny. Věnoval se také literární činnosti jako básník.
Eratosthenés vytvořil základy geografie jakožto samostatné vědy. Jako první začal užívat označení geografie, zeměpisná šířka a zeměpisná délka. Eratosthenés spolu s Dikaiarchem a Hipparchem vytvořili základy oboru, kterému se v novověku říkalo „matematická geografie“.
Eratosthenovým rozsáhlým dílem jsou Geografika hypomnémata. Úvodní svazek tohoto díla obsahoval přehled dějin geografie od dob Homérových. Ve snaze oprostit vědu od mytologických příběhů a uplatnit v geografii čísla a míry vyslovil se Eratosthenés o nejstarším řeckém básnikovi velmi kriticky. Za první zeměpisce označil Anaximandra a Hekataia. Vyložil svou teorii kulatého tvaru Země i proměn jejího povrchu vlivem činnosti řek, pronikání a ústupů moře, zemětřesení i vulkanických erupcí; zabýval se příčinami mořských proudů, přílivu a odlivu.
Ve druhé a třetí knize se pokusil vytvořit pokud možno přesnou mapu obývaného světa na základě stanovení vzdáleností mezi významnými body.
Geografika hypomnemata zahrnovala prvky matematiké geografie, obecné fyzické i regionální geografie, spojené v jediný obor..
Vycházeje z porovnání úhlů dopadu slunečních paprsků v pravé poledne ve městě Alexandrii a v Syéné a z odhadu vzdálenosti mezi těmito lokalitami, vyčíslil obvod Země kolem poledníku na 252 000 stadií. tj. asi 40 000 km. Do svého geografického díla zahrnul Eratosthenés jen výsledky šetření. Metodu publikoval pod titulem ???? ??? ???µ???????? ??? ???. Rozměr obývaného světa ve směru větší osy - od západu k východu - odhadl na 78 000 stádií, šířku - od severu k jihu - na 38 000 stádií; její hranice posunul až k polárnímu kruhu a k 12° severní šířky. Polární zóny a tropy pokládal v souladu se soudobými názory za neobyvatelné; připouštěl však, že se podél rovníku táhne úzký obydlený pás.
Tvrdil, že „kdyby nebylo překážky v podobě rozsáhlého oceánu, dalo by se doplout z Ibérie až do Indie po rovnoběžce“. Zakreslil 11 poledníků a 10 rovnoběžek různě od sebe vzdálených, procházejících známými body; jejich síť vytvořila válcové zobrazení.
První svého druhu, nepočítáme-li tradiční členění ve starověku známého světa na Evropu, Asii a Libyi či zmínky o asijských regionech u Hérodota.
Eratosthenés odmítá rozdělení obydlené Země na tři světadíly. Doporučuje členit ekumenu podle rovnoběžky, která probíhá přes Héraklovy sloupy a pohoří Taurus, a poté obě poloviny na „sfragidy“, které Eratosthenés srovnával s geometrickými obrazci: Indii s kosočtvercem, Arianu s rovnoběžníkem, třetí sfragidu s lichoběžníkem, čtvrtá sfragida zahrnovala pravděpodobně Arábii, Egypt a Etiopii.
Charakteristika sfragid začínala údaji o hranicích a rozměrech území. Autor přiřazoval hranice k mořím, řekám a pohořím. Významné místo zaujímaly nomenklaturní topografické informace a údaje o vzdálenostech. Zmínky o přírodě se omezovaly na její typičtější rysy: například popis Indie obsahoval upozornění na množství řek; prý následkem jejich vypařování a také vlivem pasátů tam přinášejí vláhu letní deště a v nížinách vznikají bažiny. V Indii sejí dvakrát do roka; chovají se skoro stejná zvířata jako v Egyptě a Etiopii. Následovala stručná informace o vzezření obyvatel. Také v textu o Arábii figuroval za popisem hranic a přehledem vzdáleností výčet tamních kmenů. Uvádělo se, že země je tam písčitá a neplodná, porosty řídké; voda se čerpá ze studní. Nejjižnější část se odlišuje letními srážkami. Řeky mizí na rovinách a v jezerech. Půda je úrodná a osévá se dvakrát do roka. Následuje zmínka o obyvatelstvu, jeho zaměstnání, o formě vlády. V popisu Babylonie je mimo jiné věnována pozornost asfaltu a ropě.


Československá hokejová liga 1960/61

12 účastníků hrálo v jedné skupině. V tomto ročníku došlo k významné změně herního systému - zvýšil se počet utkání. Účastníci hráli nejprve dvoukolově systémem každý s každým, pak byli rozděleni podle umístění na 2 skupiny. V obou skupinách se hrálo dvoukolově každý s každým o titul, resp. o udržení. Výsledky z prvních dvou vzájemných zápasů se započítávaly. Sestoupila mužstva Spartak Brno a TJ Gottwaldov.
Vladimír Nadrchal, Karel Ševčík - Karel Skopal, Rudolf Potsch, František Mašláň, Rudolf Scheuer, Ladislav Olejník, František Vaněk, Slavomír Bartoň, Václav Pantůček, Bronislav Danda, Vlastimil Bubník, Ivo Winkler, Milan Richter, Josef Černý, Šubrt, Šůna


Fursuit

Fursuit je zvířecí kostým všeobecně používaný ve furry komunitě, což jsou fanoušci antropomorfních zvířat, inspirovali se většinou Disneyho seriály, videohrami nebo zvířaty z anime seriálů. Jedná se většinou o šelmy, které jsou všeobecně nejoblíbenějšími zvířaty. Mezi furríky lze ale hledat i draky, plazy, žáby, ryby apodobně. Skoro všichni furries si vyrábí své fursuity sami, většinou z plyše nebo podobného materiálu. Furries nenosí svůj kostým jen tak, aby se předvedli, je to symbol jejich příslušnosti ke komunitě a vyjadřuje zvíře, kterým by chtěli být.
Stejně jako národní kroj i fursuit má příležitosti, kde je vhodné se do něj obléci. Bývají to většinou festivaly či srazy. Protože je však fursuit vcelku nákladný, pokud nejste vzručný a nedovedete si ho vyrobit, není na těchto akcích nutností. Klidně proto můžete přijít v civilu. Někteří furries si také dělají částečné fursuity, jako jsou tlapky, ocásek, uši apod. Existují i specializované obchody se zvířecími kostýmy, avšak v české republice jich moc nenajdete, rozšířené jsou především v Japonsku nebo USA.


Bitva u Coronelu

Bitva u Coronelu byla námořní bitvou první světové války. Uskutečnila se 1. listopadu 1914 u pobřeží Chile. Britové v bitvě s německou eskadrou lodí utrpěli první námořní porážku od bitvy u Grand Port, která se odehrála v roce 1810.
Na začátku války Německá východoasijská eskadra opustila přístav Čching-tao v Číně a vypravila se na cestu do německých přístavů, kam žádná z nich nedoplula. Velel jí viceadmirál Maximilian von Spee a byla složena z pancéřových křižníků Scharnhorst a Gneisenau a lehkých křižníků Nürnberg, Leipzig a Dresden.
Původně k eskadře patřil ještě lehký křižník Emden, kterému velel kapitán Karl von Müller a který vyplul do Indického oceánu přepadat spojenecké obchodní lodě. V říjnu svedl vítěznou bitvu u Penangu a v listopadu byl potopen v bitvě u Kokosových ostrovů.
Když německá eskadra připlula k jihoamerickým břehům byla její radiová komunikace zachycena britskou západoindickou eskadrou pod velením admirála Cradocka. Cradock měl k dispozici jen pancéřové křižníky Good Hope a Monmouth, nový lehký křižník Glasgow a přestavěnou linkovou loď Otranto. Žádal proto admiralitu o posily a ta mu poslala starou bitevní loď Canopus.
Nakonec se však posily nedočkal a 1. listopadu při západu slunce byla zahájena bitva v jejímž průběhu byly přesnou německou palbou potopeny oba britské pancéřové křižníky. Good Hope byl potopen v 19:57 a Monmouth v 21:18. Glasgow a Otranto uprchly, ale přesto Britové ztratili 1654 námořníků včetně admirála Cradocka.
Německá eskadra potom vplula do přístavu Valparaíso kde byla přívítána početnou německou komunitou. Dlouho se však ze svého úspěchu neradovala, protože již za měsíc byla poražena v bitvě u Falklandských ostrovů ve které Němci ztratili většinu svých lodí.


Bryan Talbot

Bryan Talbotj e považován za zakladatele formátu román v obrazech a za kmotra moderního britského undergroundového komiksu.
Jeho první kresby se objevily v časopisu British Tolkien Society Mallorn v roce 1969. Tehdy spolupracoval se spolužákem Bonkem na týdenním stripu pro vysokoškolské noviny. Po absolutoriu pracoval dál pro undergroundová vydavatelství a pro Alchemy Press vytvořil comics Brainstorm. První tři čísla tvořila trilogie Chester P. Hackenbush. Hackenbushe se pak chopil Alan Moore a poameričtil ho, čímž vznikl Chester Williams v sérii Swamp Thing nakladatelství DC, kde se objevuje dodnes.
V roce 1978 Talbot začal tvořit epickou ságu Dobrodružství Luthera Arkwrighta. Ta v sobě spojuje science fiction, historii, špionáž a nadpřirozeno. Je vyprávěna experimentální vypravěčskou technikou, vyhýbá se zvukovým efektům, pohybovým stopám a bublinám s myšlenkami hrdinů. K jeho vlivu se hlásí Alan Moore, Garth Ennis, Grant Morrison, Steve Bissette, Neil Gaiman, Michael Zulli a Rick Veitch. Luther Ark­wrighht se stal prvním románem v obrazech určeným dospělým čtenářům. Dílo vznikalo deset let a jeho definitivní podoba vznikla až v roce 2005 po digitální rekonstrukci v České republice. V knize Art Of Bryan Talbot je české vydání označeno jako absolutně nejlepší.
Jeho dalším románem v obrazech je Pohádka o zlobivé kryse, která získala Eisner Award, cenu Comic Creators’ Guild, dvě Comic Art Award, dvě americké Comic Buyers’ Guide Don Thomson Award a Internet Comic Award za nejlepší román v obrazech. Ve Španělsku získala cenu Haxtur, ve Švédsku Unghunden a v Kanadě.
B3d3lys D3couverte a objevila se na každoročním seznamu doporučeného čtiva New York Times. Byla nominován i na British Library Award, The National Cartoonists’ Society of America’s Rueben Award a Harvey Award. Používá ji řada škol, univerzit a center pro zneužívané děti v Británii i Americe.
Ve svém třetím románu v obrazech Srdce Impéria se Talbot opět vrátil k postavě Luthera Arkwrighta. Román vyšel v roce 2001 a získal cenu Eagle Award a byl nominován na dvě Eisner Award. V České republice vyšel v roce 2006.
V roce 1983 začal Bryan Talbot pracovat pro 2000AD. Ve spolupráci se spisovatelem Patem Millsem vydal tři knihy ze série Nemesis the Warlock. Série získala Eagle Award za nejlepší román v obrazech a postava Torquemady dostala cenu za „nejoblíbenějšího padoucha“ tři roky po sobě.
Čtyři roky Talbot pracoval pro americkou společnost DC Comics na titulech jako Hellblazer, Sandman, Batman a dvěstěstránkové sérii The Nazz. The Sandman Special č. 1 byl nominován na Harvey Award. Jeho dvoudílný příběh o Batmanovi pro Legends of the Dark Knight byl nominován na dvě Eisner Awards.
Jeho zatím posledním vydaným samostatným dílem je kniha Alice in Sunderland, ve které na pozadí příběhu o Alence ukazuje historii a současnost kraje Sunderland.
Měl samostatné výstavy comicsových děl v Lancashire, Toskánsku, Londýně a New Yorku a je častým hostem mezinárodních comicsových festivalů. Jeho comicsy vyšly v Itálii, Španělsku, Německu, Brazílii, Francii, Dánsku, Finsku a v České republice.
V Adult Comics Rogera Sabina je označen za jednoho ze zakladatelů formátu román v obrazech.


Stará Huť

Stará Huť je obec ležící v jižní části Středočeského kraje asi 2 km východně od Dobříše a 20 km východně od okresního města Příbram. Rozkládá se na úpatí Brd při řece Kocábě, nadmořské výšce 352 m. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1674.
Ves byla založena okolo roku 1674, kdy zde majitel dobříského panství, František Maxmilián Mansfeld nechal postavit hutě a hamry zpracovávající železnou rudu. Osadě se říkalo Huť, Hutě Železné či Hutě Železné Dobříšské, teprve, když byla v Obecnici postavena další huť, začalo se této obci říkat Stará huť. Hutě, slévárny a později strojírny zde fungovaly po dlouhá léta, byla zde zřízena první válcovna železa v Čechách i v celém Rakousku. Úpadek zaznamenává hutnictví ve dvacátých letech 20. století, definitivně železárna zavírá roku 1926.
V obci najdeme služby odpovídající její velikosti - základní školu, poštu, nákupní středisko a větší množství různých restaurací. Na úřady, do nemocnice na větší nákupy nebo do zaměstnání dojíždí občané většinou do Dobříše.
Severem obce prochází silnice Dobříš - Korkyně. Zástavbu Staré Hutě od Dobříše odděluje rychlostní silnice 4, která je v provozu od roku 1984. Tato významná silnice svým vysokým náspem necitlivě přerušila přirozené vazby Dobříše a Staré Huti. Podchází ji i říčka Kocába. V severní části zástavby najdeme železniční zastávku. Zastávka je na trati 210 Dobříš - Vrané nad Vltavou - Praha. Železniční spojení s Prahou je ale neuvěřitelně pomalé a zdlouhavé, vhodné spíš k návratům z víkendových výletů, než k cestám do škol nebo do zaměstnání. Budoucnost větve železniční tratě 210 byla ohrožena při schvalování JŘ 2005/2006. Nakonec došlo jen k redukci spojů, ale ohrožení trati trvá zřejmě nadále. Jedinou autobusovou linkou je linka 303730 Příbram - Nový Knín, která zajišťuje spojení s okresním městem. Spoje této linky ale jezdí jen v pracovních dnech.


Čakov

Obec sestává ze tří částí: První je vesnice Čakov, druhou představuje o něco menší víska Čakovec, vzdálené přibližně 13 km jihovýchodním směrem, třetí pak osada Holubovská Bašta, ležící při jižním břehu rybníka Dehtář asi 13 km ssz. od Čakova.
Archeologickým průzkumem v letech 2002 až 2003 byly na okraji Čakova zjištěny pozůstatky osídlení z doby halštatské, usedlost výrobců železa. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1262. Ve starších dobách náležel Čakov Rožmberkům; zprvu býval spravován z hradu Poděhusy, později v rámci panství Český Krumlov. Rožmberský urbář z roku 1379 udává pro Čakov 8 lánů obhospodařovaných pozemků, jiný urbář k roku 1510 zde jmenuje 10 hospodářů; 10 hospodářství bývalo v Čakově i kolem roku 1601, kdy poslední z Rožmberků Petr Vok ve finanční tísni prodal krumlovské panství císaři Rudolfu II., z jehož následovníků Ferdinand II. v roce 1622 udělil panství Český Krumlov včetně Čakova Janu Oldřichovi z Eggenberku. Vnuk onoho Jan Kristián z Eggenberku v roce 1710 bezdětný zemřel, čímž panství přešlo na vdovu Marii Ernestinu rozenou ze Schwarzenbergu, po její smrti roku 1719 pak na jejího synovce Adama Františka ze Schwarzenbergu. Schwarzenbergové pak zústali čakovskou vrchností až do zrušení poddanství. K roku 1756 se v Čakově poprvé připomíná škola. Dne 8. února 1841 postihl vesnici silný požár, při němž pohořelo 7 usedlostí. Od roku 1850 je Čakov samostatnou obcí vyjma období 14. června 1964 až 23. listopadu 1990, kdy tvořil součást obce Jankov.


Antivirotikum

Antivirotikum je označení pro léčivý přípravek účinkující proti virům. Mechanismus účinku antivirotik spočívá buď v blokování receptorů pro viry na cílových buňkách nebo inhibicí syntézy DNA či RNA viru. Zatím existují antivirotika jen proti některým nemocem. Acyklovir nebo zidovudin se používá při léčbě HIV, amatidin nebo rimantidin lze použít při terapii chřipky. Dále se antivirotika aplikují při herpesvirových nemocech a hepatitidě B a C. Krom těchto specifických antivirotik jsou známy i látky s obecným protivirovým účinkem. Sem patří interferony.


Paulínská rodina

Paulínská rodina je římskokatolická kongregace 10 řádů a laických společenství, která byla založena blahoslaveným Jakubem Alberionem v roce 1914. Kongregace chová úctu zejména ke sv. Pavlovi, podle kterého je pojmenována. Dcery svatého Pavla, jedna z řeholních organizací spadajících pod Paulínskou rodinu, v České republice provozují nakladatelství Paulínky.
Posláním Paulínské rodiny je šířit znalost evangelia a lásky Krista všemi možnými způsoby moderních technologií. Obecněji pak zdůrazňovat duchovní potřeby moderního světa moderní cestou.
Světová Paulínská rodina se skládá z pěti řeholních kongregací, čtyř sekulárních institutů a jednoho laického sdružení:


Jaroslav Koma

Jaroslav Koma je slovenský hokejový obránce. Svou extraligovou kariéru začal v HC Moelleru Pardubice. Nyní působí v Kometě Brno.


Městský okruh

Městský okruh, dříve označovaný jako Střední okruh, Střední pražský okruh, Střední městský okruh nebo rychlostní silnice R29, je název jednoho ze dvou okruhů pozemních komunikací určených k objíždění hlavního města Prahy. Je rychlostním městským okruhem okolo centra Prahy, který je zatím jen zčásti vybudován. Celková plánovaná délka Městského okruhu má být 33 km.
Výstavbu městského okruhu financuje hlavní město Praha, nikoliv stát. Rychlost výstavby je závislá na finančních možnostech města. Výstavba okruhu představuje mimořádnou zátěž pro městský rozpočet, což se projevuje v drastickém omezení investic do jiných staveb včetně veřejné dopravy.
Původně měly být kolem Prahy tři okruhy: vnitřní okruh, střední okruh a vnější okruh. Vnější okruh měl sloužit tranzitní dopravě a propojit dálnice a rychlostní silnice směřující ku Praze. Střední okruh měl být určen pro městskou a příměstskou silniční dopravu. Vnitřní okruh měl v trase z Holešovic kolem hlavního nádraží, přes Nuselský most a na Smíchov pouze doplňkově obcházet nejužší centrum města, ve zbylé části byl totožný se středním okruhem.
V roce 1990 byl záměr vnitřního okruhu opuštěn a střední okruh byl přejmenován na Městský okruh, vnější na Pražský okruh. Zpočátku se Městský okruh značil jako silnice R29, ale v roce 2005 byly v Praze všechny úseky silnic prvních tříd změněny na místní komunikace I. třídy a od číselného značení Městského okruhu se upustilo.
O zachování plánu na Městský okruh se vedly spory, nakonec bylo prosazeno dostavění, ale s převedením téměř třetiny délky pod zem.
Ze strany ekologických sdružení a Strany zelených přetrvává kritika systému silničních okruhů v dopravní koncepci města. Tvrdí, že okruhy jsou dopravním řešením z poloviny 20. století, které pro současnou úroveň automobilismu nejsou funkční. Hrozí riziko, že s okruhy spojovaná vidina rychlé dopravy autem se stane lákadlem pro větší množství vozidel, které by jinak zůstaly na záchytných parkovištích na okraji města.
Dokončená je celá jižní část okruhu od křižovatky Malovanka přes Barrandovský most až ke štěrboholské křižovatce. Kromě úseku od Zlíchova do Braníka je silnicí pro motorová vozidla, po postavení nového místního mostu od smíchovského lihovaru k Podolí má být Barrandovský most rovněž vyhrazen rychlostní dopravě.
Kritici namítají, že okruh v severozápadní části dopravu do města naopak přivádí, namísto aby před ním město chránil. Je veden v těsné blízkosti Pražské památkové rezervace a Hradčan. Stavby se tak zásadně dotknou především Letné a jejího okolí, kde se nachází mnoho parků a zalesněných ploch, které mají pro centrum města zásadní význam. Kritici srovnávají tuto část se Severojižní magistrálou, která je dnes považována za omyl. Množství emisí se tunelovým vedením nesnižuje, emise vycházejí ven portály a výdechy tunelů. Mimoúrovňové křižovatky mají bariérový efekt a tunely s sebou nesou bezpečnostní rizika a vysoké investiční i provozní náklady. Okruh zatěžuje okolní povrchové komunikace, které slouží jako přivaděče. Nová komunikace mění dělbu dopravní práce ve prospěch automobilové dopravy, protože spojení veřejnou hromadnou dopravou je pomalejší a horší. Ekologická sdružení upozorňují na fakt, že stavba autostrády přes Letnou "nikdy neprošla expertním posouzením podle vlivu na životní prostředí". Několik kontroverzí se také objevilo kolem probíhající stavby tunelu Blanka. Podporu kritikům vyjádřilo mnoho známých osobností - např. Václav Havel, Ludvík Vaculík, prof. Erazim Kohák, Martin Fischer, Vladimír Mišík aj.


Asynchronous JavaScript and XML

AJAX je obecné označení pro technologie vývoje interaktivních webových aplikací, které mění obsah svých stránek bez nutnosti jejich znovunačítání. Na rozdíl od klasických webových aplikací poskytují uživatelsky příjemnější prostředí, ale vyžadují použití moderních webových prohlížečů.
Podobně jako DHTML, LAMP nebo SPA, Ajax ve skutečnosti není konkrétní jednotlivá technologie, ale pojem označující použití několika technologií dohromady s určitým cílem.
Termín AJAX se poprvé veřejně objevil v dubnu 2005 v článku Jesse James Garretta, nazvaném Ajax: A New Approach to Web Applications. Myšlenky, na kterých je AJAX založen, jsou však výrazně starší: mezi začátky lze zařadit zavedení elementu IFRAME ve Microsoft Internet Explorer 3.0 z roku 1996, elementu LAYER v Netscape Navigator 4.0 z roku 1997. Také Macromedia Flash od verze 4 umožňoval komunikaci se serverem na pozadí, bez překreslení stránky.
V roce 1998 představil Microsoft novou technologii nazvanou Remote Scripting , ve které v klientském prohlížeči běžel Java applet komunikující se serverem, přičemž tento aplet poskytoval služby JavaScriptovým funkcím. Tato technika fungovala v MSIE od verze 4 i v Netscape Navigatoru od verze 4. V páté verzi IE zavedl Microsoft objekt XMLHttpRequest, který v roce 2000 využil v novém programu Outlook Web Access, který poskytuje webové rozhraní pro přístup k e-mailům na Microsoft Exchange Server.
Velká popularita a rozšíření AJAXu začala několika službami společnosti Google.
Mezi výhody patří odstranění nutnosti znovunačtení a překreslení celé stránky při každé operaci, které jsou nutné u klasického modelu WWW stránek. Pokud například uživatel klikne na tlačítko pro udělení hlasu v nějaké anketě, celá stránka se musí znovu načíst ze serveru, třebaže se na ní jen například aktualizují výsledky hlasování a veškerý zbytek obsahu zůstává stejný. Prostřednictvím AJAXu proběhne odeslání hlasu uživatele na pozadí, server zašle jen ty části stránky, které se změnily, a jen tyto části se uživateli na stránce aktualizují a překreslí. Uživatel tak má pocit mnohem větší plynulosti práce, která se blíží běžným desktopovým aplikacím.
Z toho vyplývá také potenciál snížit zátěž na webové servery a síť obecně. Jelikož není potřeba při každém požadavku sestavit celý HTML dokument, ale pouze provedené změny, je množství vyměňovaných dat výrazně nižší a teoreticky to může mít příznivý vliv i na zátěž databázových serverů či dalších backendových systémů. AJAX však naopak může zvýšit počet vyměňovaných HTTP požadavků, třebaže přenášejí nižší množství dat tak při nevhodné implementaci zátěž neklesne.
Mezi nevýhody patří hlavně změny v paradigmatu používání webu: webové stránky se chovají jako plnohodnotná aplikace se složitou vnitřní logikou, nikoli jako posloupnost stránek, mezi kterými se lze navigovat i pomocí tlačítek Zpět a Další. Moderní AJAXové aplikace jsou schopny funkce těchto tlačítek obnovit za použití různých technik.
Problémem AJAXových aplikací také může být síťová latence: potřeba komunikace přes Internet má negativní dopady na rychlost odezvy a interaktivitu uživatelského rozhraní. Pokud uživateli není jasně signalizováno, že aplikace zpracovává jeho požadavek, jediné, co zaregistruje, je zpožděná reakce.
Další nevýhodou AJAXu je nutnost používat moderní grafické prohlížeče, které podporují potřebné technologie.


Dívčí skupina

Dívčí skupina je označení pro hudební skupiny žánru pop music, které se skládají z mladých zpěvaček. Často jsou podporovány muži, kteří jim píší texty a produkují nahrávky.
Mezi přední světové dívčí skupiny se řadí např. Destiny's Child nebo Spice Girls.


Gendündub

Gendündub je považován za prvního v linii tibetských dalajlamů. Byl žákem Congkhapy, zakladatele školy Gelugpa.
Podle tradice se narodil v chlévě v rodině kočovných pastevců a do sedmi let vyrůstal jako pastýř. Po této době byl umístěn do kláštera a vyrostl z něj učenec známý po celé zemi.


Til Schweiger

Narodil se ve Freiburgu v Německu. Vzal si za ženu americkou modelku Danu Carlson 19. června 1995. Pár má společně 4 děti: Valentin Florian, Luna Marie, Lilli Camille a Emma Tiger. Rozešli se v roce 2005, ale stále ještě nejsou rozvedeni. V roce 2007 si zahrál společně se svými všemi dětmi v jeho filmu Naboso.


Delivered ex Quay

Podle doložky DEQ je povinností prodávajícího dát zboží odbavené pro dovoz k dispozici kupujícímu až na nábřeží v ujednaném přístavu určení. Předáním zboží na tomto místě také kupující přebírá rizika spojená s další dopravou do cíle určení. Prodávající nese odpovědnost za dodání zboží až do ujednaného místa, jeho povinností je i obstarat dovozní povolení, nést veškeré výlohy související s celním projednáním, dovozními daněmi a dávkami. Také musí zařídit kupujícímu pořízení dokladů k převzetí zboží a jeho dopravě z nábřeží. Pokud si oba přejí, aby celní formality pro dovoz zajistil kupující, namísto prodávajícího musí být slova clo placeno nahrazena slovy clo neplaceno; doložka má tak dvě varianty.


Sebeupálení

Sebeupálení je druh demonstrativní sebevraždy, spočívající většinou v polití těla hořlavou látkou a zapálení. Často se jedná formu radikálního protestu, obzvláště proti politickým problémům. Některé filozofické nebo náboženské směry připouštějí sebeupálení jako vlastní oběť za vyšším účelem.


Josef Štýbr

MUDr. Josef Štýbr byl český lékař, který je rovněž známý jako překladatel české poezie do angličtiny a perské poezie Omara Chajjáma do češtiny.
Vystudoval akademické gymnázium v Praze a medicínu na pražské univerzitě, kterou absolvoval v roce 1889. Krátce nato odcestoval do Spojených států amerických, kde úspěšně pracoval jako lékař v Pittsburghu.
Vedle své lékařeké práce rovněž překládal českou poezii do angličtiny. Z angličtiny přeložil a po návratu do Prahy vydal Čtyřverší Omara Chajjáma podle anglického překladu Edwarda Fitzgeralda.
V pozdním věku se začal učit persky a Čtyřverší Omara Chajjáma přeložil znovu, přímo z perštiny.


Elephant in the Sand

Elephant In The Sand je druhý oficiální mixtape od rapové skupiny G-Unit pro sociální síť ThisIs50.com. Originální jméno mixtapu je "The Return of The Body Snatchers", ale Kvůli sporům rapera 50 Centa a rappera Fat Joe se přejmenovalo.
"Elephant In The Sand" byl vydán 11. března 2008, ve stejný den jako Fat Joeho "The Elephant In The Room".


Durynkové

Durynkové byli západogermánské kmeny, které sídlily mezi Labem, Sálou a Krušnými horami. Na tomto území vytvořily poměrně mocnou říši, o níž jsou první zprávy v pramenech kolem roku 400. K jejímu rozmachu došlo především po pádu Hunů v polovině 5. století. Roku 531 byla říše Durynků dobyta Franky a zanikla.


Púchov

Púchov je průmyslové město na Slovensku v okrese Púchov. Má asi 19 tisíc obyvatel.
Púchov leží na řece Váhu, na hlavní železniční trati mezi Bratislavou a Košicemi, také mezi městy Trenčínem a Žilinou.
Do roku 1990 byla součástí Púchova i blízká obec Nimnica ležící na úpatí pohoří Javorníky a Bílé Karpaty.
Ve městě se nacházejí průmyslové závody Matador vyrábějící pneumatiky a textilní závod Makyta. Ve městě je i Fakulta Průmyslových Technologií bratislavské Technické univerzity.


Nápravně pracovní tábory při československých uranových dolech

Tábory pro nesvobodné pracovní síly při uranových dolech na území České republiky začali zřizovat Němci během 2. svět. války v prostoru Jáchymov. V těchto táborech se nacházeli francouzští a později sovětští váleční zajatci. "Považuje-li stát dobývání radia v zájmu německého národa za bezpodmínečně nutné, pak jest pro to zásadně používati sil, které při předčasné smrti neznamenají pro německý národ žádnou ztrátu…! Nejvyšší počet zajatců - 115 pochází z února 1945.
Po konci války lze na našem území rozlišit tři základní typy táborů pro nesvobodné pracovní síly v místech produkce uranové rudy.
Zajatecké tábory pro německé válečné zajatce 1946 - 1950 byly zřízeny v prostoru Jáchymov a Příbram, kde se nacházel tzv. trestní tábor pro zbývající tábory - celkem 9 táborů. Vnitřní režim táborů spadal pod sovětskou správu, ostrahu zajišťovala čs. strana. Celkem zde pobývalo cca 5 tisíc německých válečných zajatců.
Tábory nucené práce zřízené podle zákona 247/48 Sb. 1949-1951 v prostoru Jáchymov a Příbram, celkem 5 táborů. Nejedná se o klasické vězeňské zařízení - v táborech byli tzv. chovanci, kteří zde byli max. 2 roky. Příklad doporučených důvodů, pro které byly přikázány první osoby do TNP: stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění. Celkem zde pobývalo cca 5 tisíc chovanců.
Nápravně pracovní tábory byly zřízeny v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram, celkem 18 táborů. Na ostraze se do listopadu 1954 podílel útvar SNB Jeřáb, dále pak Vnitřní stráž MV. V těchto táborech byli kromě politických vězňů i kriminální, retribuční aj.
Tábory byly naprosto samostatnou jednotkou, proto tam musely být zabezpečeny všechny nezbytné činnosti a služby. V táboře byl velitelský barák s kancelářemi a světnicemi starších tábora, byly tu strážní věže a další zařízení sloužící k ostraze lágru. Dále se zde nacházely sklady, kůlny, ve kterých se skladoval otop, prádelna, prasečník, latrína, kuchyně, kantýna, kulturák, korekce, izolace a samozřejmě i obytné baráky. V obytném baráku bylo asi deset světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet muklů. Osazenstvo baráku spalo na palandách. Kromě postele směl mít každý mukl ještě kartonovou krabici, ve které měl veškeré své „bohatství“. V místnosti se kromě postelí nacházela ještě kamna, která se používala jen v obzvláště mrazivých dnech a nocích, neboť nebylo dostatek otopu.
Do roku 1951 dochází k jisté schizofrenní situaci, kdy za vnitřní režim tábora zodpovídá Ministerstvo spravedlnosti a vnější ochranu tábora má na starosti Ministerstvo národní bezpečnosti. Tato poněkud nestandardní situace končí dnem 1. 7. 1951, od kterého za NPT zodpovídá MNB. Právě v této době začíná pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli. Toto období končí na podzim roku 1954, kdy přebírá ostrahu táborů Vnitřní stráž ministerstva vnitra a poměry v NPT se částečně uklidňují. Vězni pracovali v podstatě zadarmo, nicméně Jáchymovské doly platily za jejich práci táboru stejně, jako by stejnou práci vykonal civilní zaměstnanec. Po stržení peněz za stravu, ubytování, ostrahu… potrestaným mnoho peněz nezbylo. Objektivně vzato - práce potrestaných vyšla Jáchymovské doly dráž než civilní zaměstnanec - podnik např. financoval tábory.
Na podkladě tajné smlouvy z listopadu 1945 nechala československá vláda ve velkém těžit a vyvážet uranovou rudu do SSSR. Za účelem zrychlení a zvýšení dodávek byly z počátku nasazováni Němci vyjmutí z odsunu. Když tato opatření ani celostátní nábory horníků nedostačovaly, byli nasazeni němečtí váleční zajatci z východní fronty dovezeni na naše území ze SSSR. Od roku 1949 nebylo dále možno zajatce nasazovat a tak byly nahrazeni tisícovkami politických vězňů, tehdy označovaných jako „třídní nepřátelé“. V roce 1953 bylo na Jáchymovsku v celkem patnácti táborech vězněno 12 000 politických vězňů. Dalších přibližně 3 500 vězňů bylo vězněno v létech 1953-1959 v příbramských táborech Vojna a Bytíz.
Celkem prošlo uranovými galejemi přes 70 000 politických vězňů. Byli přitom trvale vystaveni nelidským podmínkám, které spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z nich trvalé následky. Mnozí zemřeli na rakovinu plic.
Celkem bylo do SSSR vyvezeno 98 000 tun uranové rudy.
Udává se, že minimálně 31 muklů bylo zastřeleno při pokusu o útěk a 439 zemřelo v důsledku různých nehod. Tyto informace ovšem pocházejí z větší části od samotné ostrahy a správy táborů, kterou nikdo nekontroloval a která tak mohla příčinu smrti určovat zcela libovolně, bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Pokud vezmeme byť i jen částečně v potaz svědectví stovek vězňů, je zřejmé, že kolonka příčina smrti v kartotékách založených správou táborů nemá absolutně žádný význam. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku - pokud nebylo zařazeno mezi nehody nebo přirozená úmrtí např. na infarkt. Ubití vězně k smrti bylo též nejspíše nehodou. V průběhu existence táborů nucených prací došlo k několika pokusům o hromadný útěk, naprostá většina z nich skončila neúspěšně, větší naději na úspěch měly individuální pokusy o útěk.
V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 v táboře číslo XII. jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník STB. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.
Tento útěk je často mylně vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku - útěku se účastnilo 20 odsouzených.
 Soubor:Stará vrtačka.jpg|Stará důlní vrtačka ve štole Svornost Soubor:Tabule svornost.jpg|Informační tabule u bývalého lágru Svornost Soubor:Tabule rovnost.jpg|Informační tabule u bývalého lágru Rovnost Soubor:Věž smrti.jpg|Věž smrti, bývalá třídička uranové rudy Soubor:Samotka.jpg|Pásmo smrti lágru Vojna Soubor:Fáráky.jpg|Pracovní oděv muklů Soubor:Ubykace.jpg|Interiér ubikací Soubor:Pamatnik Vojna.jpg|Brána tábora Vojna Soubor:Letecký snímek.jpg|Lágr Vojna Soubor:Pamatnik Vojna korekce.jpg|"Korekce" v táboru Vojna


Novohrad-Volynskyj

První zmínky o městě Vozvjahel jsou z roku 1256; o rok později město vyplenil Daniel Haličský. Od roku 1795, kdy bylo město přejmenováno na Novohrad Volyňský, do roku 1804 byl sídlem Volyňské gubernie. Silnou židovskou komunitu rozprášil holocaust. Dnes je Novhorod znám především jako rodiště nejznámější ukrajinské spisovatelky, Lesji Ukrajinky.
Město leží na expresní silnici Lvov – Kyjev a hlavní železniční trati Šepetivka – Korosteň, z níž zde odbočuje místní trať do Žytomyru.


Mlátička

Mlátička je zemědělský stroj, kterým se odděluje zrno od stonků obilí a plev. V 19. století postupně nahradila mlácení obilí cepy. Původně to byl samostatný stabilní stroj, v současnosti je součástí kombajnu.
Stabilní mlátička se skládá z několika částí. Sama je vestavěna do rámu, který slouží zároveň i jako kryt.
Na vstupu je umístěný válec opatřený dlouhými hřeby, který se pohybuje v komoře se stejnými hřeby postavenými proti hřebům na válci. Do válce vstupuje sklizené obilí. Zde proběhne první mechanické narušení klasů.
Po průchodu válcem dopadne sláma na pohyblivé rošty, přes něž je nadhazováním posouvána k výstupu z mlátičky. Při tom jsou z klasů vyklepány plevy a zrní. Sláma na konci z mlátičky buď přímo vypadne nebo pokračuje do vázacího stroje.
Zrní s plevami, které propadne pohyblivými rošty, projde ještě přes síta, jenž oddělí část plev. Úplné oddělení zrna od plev proběhne proudem vzduchu. Fukar byl u starších typů samostatným strojem, u pozdějších sklízecích mlátiček je součástí vnitřního zařízení.
Pohon mlátiček zajišťovaly pomocí transmisí mobilní parní stroje resp. lokomobily, stabilní spalovací motory nebo elektromotory.


Efe Ambrose

Efetobore Ambrose Emuobo je nigerijský fotbalový obránce, momentálně hrající za nigerijský klub Kaduna United FC.
S profesionální kariérou začal v roce 2006, kdy nastupoval za tým Kaduna United FC a to až do roku 2008. To byl puštěn na hostování do týmu Bayelesa United FC. Po jedné sezoně se vrátil do mateřského klubu, kde dnes hraje. Ambrose je obránce, na mezinárodní úrovni však velmi často nastupuje jako defenzivní záložník.
Byl členem stříbrného národního týmu z mistrovství světa dvacetiletých 2007 a o rok později s týmem do 23 let získal stříbrné medaile na olympiádě v Pekingu.


Georg von Schönerer

Karikatura na Schönerera z roku 1888Georg von Schönerer byl antisemický politik.
Stal se spoluzakladatel nacionalistického rakouského směru. Podporoval, aby se národní nacionalisti v Rakousku orientovali na Německo. Byl proti Rakousku-Uhersku a slovanských národnostem v něm. V letech 1873-1888 a 1897-1906 zastával funkci poslance v rakouské Říšské radě. V roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení.


Philip Glass

Philip Glass je americký hudební skladatel. Spolu se Stevem Reichem, Terrym Rileyem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem patří k nejznámějším současným minimalistickým skladatelům. On sám ovšem dává před výrazem minimalismus, přednost termínu hudba s repetitivními strukturami.
Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.
Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths, Music in Similar Motion, Music With Changing Parts, Music In Twelve Parts, Northstar, opera Einstein na pláži atd. Jeho pozdější tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.


Četník a četnice

Strážníci ze Saint Tropez se stěhují do nové služebny, s touhle změnou také obdrželi zcela nový přístroj, který obsahuje i ty nejtajnější informace. Strážníci také dostávají na starosti nové četnice, které zde mají odsloužit praxi. Avšak nikdo ze služebny neví že tyto strážnice i přístroj jsou nastrčeny velením aby se na ně zachytil dosud nepolapitelný gang.


Magdaléna Hajóssyová

Magdaléna Hajóssyová je mezinárodně uznávaná slovenská pěvkyně a hudební pedagožka. Žije a pracuje střídavě v Praze, Berlíně a na Slovensku.
Od roku 1979 je stálou členkou Státní opery Praha, kde ztvárnila mnoho sólových rolí.
Mezi její žáky patří například Anda-Louise Bogza, sopranistka rumunského původu trvale žijící v Praze, sólistka Národního divadla, Státní opery Praha a dalších předních českých i zahraničních divadel.


Konvexní

Jako konvexní se označují takové formy, které jsou vyklenuté směrem ven.
Formy, které jsou vyklenuté směrem dovnitř se označují jako konkávní.


Romadur

Romadur je žlutooranžový měkký sýr zrající tzv. pod mazem s typickou sýrovou aromatickou vůní a chutí. Pochází z Belgie. V sušině je 20%, 40% nebo 60% tuku. Absolutní obsah tuku se pohybuje mezi 8% a 20%. Má tyčinkový tvar. Vznik jeho jména je možný podle tří teorií. Sýr je oblíbený především mezi dospělými.
Často bývá nakládaný v oleji nebo pivu nejčastěji s cibulí nebo paprikou a s kořením.


Management organizování

Organizování je vymezení vzájemných vztahů lidí a prostředků při plnění určitých záměrů.


Vodní nádrž Harcov

Vodní nádrž Harcov, nazývaná také Harcovská přehrada a Liberecká přehrada, je přehrada v údolí libereckého Harcovského potoka. Její hráz má výšku 20,5 metru, je 157 metrů dlouhá a její koruna se nachází 13 metrů nad okolním terénem. Je schopná zadržet maximálně 630 000 m3 vody. Přehrada zadržuje vodu z povodí 14,78 km2. Tato vodní nádrž dnes slouží zejména jako rekreační místo obyvatel Liberce, původně však byla navržena na ochranu města před povodněmi a jako zásobárna vody pro potřebu průmyslu. Přehrada byla pojmenována podle potoka, který ji napájí a také podle přilehlé čtvrti Starý Harcov.
V okolí přehrady žijí také chránění živočichové: ropucha obecná, čolek obecný, strakapoud velký, lejsek šedý a ježek západní.
Ve dnech 30.–31. 7. 1897 došlo na Liberecku ke katastrofální povodni, která překonala veškerá ochranná opatření. Nisa se svými přítoky způsobila škody za 3,5 milionu rakouských korun na straně české a dalších 10 milionů marek na straně slezské, zničila Liebiegovu továrnu a napáchala značné škody i ve středu města na soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města a oblasti před takovými záplavami bylo 25. září 1899 založeno v Liberci Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu a do jeho čela byl zvolen továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad Nisou. Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský přehradář své doby – Otto Intze z Cách, na zpracování projektu přidělilo rakouské ministerstvo zemědělství částku 6000 korun. Ten představil své plány 13. ledna 1901. Mělo jít o první tížné, zděné přehradní hráze ve střední Evropě, což také vzbuzovalo obavy. Plány byly schváleny 4. března 1901 a první hráz, která měla být postavena, byla právě ta Harcovská. Ta se tak stala první údolní nádrží v Čechách. Dne 24. listopadu 1902 přijal zemský sněm zákon č. 89, díky kterému získalo družstvo podporu ve formě nenávratných příspěvků ve výši 40% předpokládaných nákladů a dalších 20% ve formě bezúročných půjček.
Geologický průzkum odhalil pevné žulové podloží již v hloubce 4,5 metru, stavebníci se rozhodli vyhloubit lože pro základy ještě o 3,5 metru hlubší. Zemní práce začaly již v listopadu 1902. Stavba byla tehdy zadána firmám W. Streitzig a spol. z Liberce a H. Rella a synovec z Vídně za částku 450 000 korun rakouských. Při výkopu se však objevila v podloží řada průsaků, které byly svedeny drenáží o světlosti 100 až 150 mm. Po pozdějším vyzdění hráze byla voda z drenáže vyčerpána a drenáž byla zalita cementovým mlékem.
Základní kámen hráze byl položen 27. června 1903 a její výstavba trvala zhruba půl roku. Pro návodní líc hráze byly vybírány ty největší a nejkvalitnější kameny, pro vzdušní líc kameny vhodné pro zdění. Veškeré kameny byly získány ve trojici lomů v zátopové ploše. Při levém boku údolí bylo vyzděno pět otvorů bezpečnostního přelivu o šířce 5 m, na které navazuje odpadní žlab s osmistupňovou kaskádou. Po dokončení hráze a obou věží bylo do původních příčných štol převádějícich vodu přes staveniště uloženo potrubíspodní výpusti o průměru 800 mm. Toto potrubí bylo nakonec obezděno cihlovou zátkou dlouhou asi 3,5 m. Stavba tak byla dokončena na jaře roku 1904 a 29. dubna téhož roku řádně zkolaudována. Celková cena tohoto vodního díla se vyšplhala na částku 789 111 rakouských korun. Již v listopadu roku 1904 zadržela přehrada povodeň o objemu 230 000m3, čímž prokázala svou užitečnost.
Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí. Nádrž se stala důležitou částí Německo-české výstavy roku 1906, kdy na jejím břehu byla řada výstavních pavilonů a na její hladině byly sváděny „námořní bitvy“. Ve 30. letech byla postavena levobřežní silnice III. třídy. 750 m dlouhá opěrná zeď chránící pravý břeh před erozí pochází z roku 1954. Roku 1990 byla na odbočce z levé spodní výpusti osazeno malé turbosoustrojí s Bankiho turbínou o maximálním výkonu 11 kW.
Dnes přehradu provozuje společnost Povodí Labe a.s. Za více než sto let její existence nebylo nutné provést žádná technická opatření k zajištění jejího dobrého technického stavu. Jen v roce 1986 byla nádrž vypuštěna a z jejího dna vytěženy sedimenty o objemu 12 500 m3 a v levém úbočí vystavěna kanalizační štola odvádějící splašky.


Solvina

Solvina je legendární druh českého čístícího prostředku na odstraňování mastnoty z kůže, vyráběného čáslavskou firmou Zenit. Jedná se o výrobek s dlouhou tradicí, který se prodává nejčastěji ve formě malého kyblíku naplněného polotuhou hmotou. V současnosti se vyrábí i v menších baleních ve formě pasty, či gelu.
Solvina má dle uživatelů a výrobce blahodárný vliv na kůži, kterou hydratuje. Produkt se stále vyrábí a oproti dřívejšku i ve větší škále vůní.
Solvina se skládá z anionickýc tenzidů, které jsou zastoupeny 5% až 15%. Dále obsahuje amfoterní tenzidy, abrazivum, vodu, parfém pro zvýraznění vůně, konzervační prostředky a pomocné látky pro ztužení.


Karel Kašpařík

Vyučil se prodavačem textilu a v první světové válce bojoval na italské frontě. Pak vystudoval obchodní akademii, kterou ukončil roku 1922. Mezi válkami pracoval na olomouckém ústředí státních drah. Během německé okupace za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. Po válce se vrátil k dráze.
Karel Kašpařík fotografoval dokument, převážně v Dolanech, kde bydlel, avšak také portréty a textury a vytvářel fotomontáže a fotogramy. Ve třicátých letech založil s Jaroslavem Nohelem a Otakarem Lenhartem avantgardní skupinu fotografů. Fotografie Karla Kašpaříka jsou součástí sbírek brněnské Moravské galerie.


Neutron

Ve fyzice je neutron jedna ze základních stavebních částic atomového jádra, subatomární částice bez elektrického náboje a o hmotnosti 940 MeV/c2.
Neutron je společně s protonem a elektronem základní stavební částicí veškeré známé hmoty, neboť má vliv na vlastnosti atomu.
Jádra všech atomů vyjma nejběžnějšího isotopu vodíku se skládají z protonů a neutronů.
Ač byl neutron teoreticky předpovězen už na přelomu 19. a 20. století, experimentální důkaz včetně vysvětlení podal až James Chadwick v roce 1932. Publikoval jej v Nature 2. února. Měření, která neutron detekovala provedli před tím i další fyzikové, ale mylně je interpretovali jako gama záření.


Mutějovice

Obec Mutějovice se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 791 obyvatel.


Veličina

Veličina je v systémové dynamice chápána jako jakákoli veličina sféry, kterou daná aplikace systémové dynamiky zkoumá, schopná zvyšovat nebo snižovat svůj stav nebo působit na vývoj ostatních veličin a vazeb mezi nimi.
Veličina v systémové dynamice může být vlastnost lidí, zvířat, věcí; množství surovin, energií a jiných prostředků; může se jednat o množství peněz v rámci ekonomiky, investovaných určitým směrem. Veličinou systémové dynamiky může být i derivace jiných těchto veličin, jejich součet, rozdíl nebo jakýkoli jiný výraz z nich složený.
V rámci výzkumného projektu Meze růstu byla sféra aplikace systémové dynamiky stanovena na celou planetu a mezi významné veličiny patřily například celková populace, životní úroveň, spotřeba energie, míra znečištění a množství peněz investovaných na jeho likvidaci.


Pierre Schaeffer

Pierre Henri Marie Schaeffer byl francouzský skladatel, známý jako zakladatel tzv. konkrétní hudby - musique concrete. Byl prvním, kdo použil jako kompoziční prostředek magnetofonový pás. Jeho význam spočívá v tom, že slovník hudební řeči rozšířil na zvuky jakéhokoliv původu.
Schaeffer se narodil v Nancy. Oba jeho rodiče byli inženýři a zpočátku se zdálo, že je Pierre bude v povolání následovat. Vystudoval technickou univerzitu „École Polytechnique“ a poté pracoval nějaký čas jako inženýr telekomunikací ve Štrasburku. V roce 1936 si přechází jako zvukový technik do rozhlasového studia ORTF v Paříži. Zde poprvé začal experimentovat se magnetofonovými záznamy, využívaje benevolence vedení radiostanice, které jej nechalo užívat veškeré vybavení. Zkoušel hrát zvuky pozpátku, různými rychlostmi, mixoval je a dolaďoval s jinými; zkoušel všechny techniky, které byly v té době prakticky neznámé. V roce 1942 spoluzaložil studio, později známé jako „Club d'Essai“, které hrálo roli v aktivitách francouzského odboje během druhé světové války a později se stalo středem hudební činnosti. Jeho prvním dokončenou skladbou, která byla výsledkem právě těchto experimentů byla Étude aux chemins de fer z roku 1948), která byla vytvořena z nahrávek, které pořídil snímáním zvuků železnice. V roce 1949 společně s Pierrem Henrym založil výzkumný tým pro studium „musique concrete“, která posléze v roce 1951 přešla pod patronát ORTF, kterým byla vybavena tehdy nejmodernější nahrávací technikou, což Schafferovi umožnilo rozvinout svůj tvůrčí potenciál.
Pravděpodobně nejvýznamnějšm Schafferovým dílem a to i z hlediska teoretického je kompozice Traité des objets musicaux z roku 1966, ve které se pokusil o klasifikaci zvuků podle objektů, které je produkují. Jeho rozdělení tzv. znělých předmětů obsahuje sedm kategorií:
Schaeffer působil též jako pedagog na různých školách, nejvýznamnější je jeho funkce profesora pařížské konzervatoře, kde působil od roku 1968 jako učitel skladby na katedře elektronické hudby.
Ke konci života trpěl Schaeffer Alzheimerovou chorobou. Zemřel v Aix-en-Provence.
Reprezentativní nahrávkou Schaefferovy produkce je komplet "Oeuvres musicales 1 & 2"


Budčeves

Obec Budčeves se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 170 obyvatel.


Pláče kočka

Pláče kočka je česká hudební skupina, vznikla na podzim roku 2000 v Praze. Počátky kapely však sahají do roku 1999, kdy Jakub Sejkora spolupracoval s Tomášem Najbrtem, ten však byl velmi časově vytížený a spolupráci ukončil. Kapela hraje šraml, je ovlivněná také kabaretní hudbou, jazzem a lidovými písněmi.
Členkou kapely je od roku 2004 také Jana Modráčková, v současnosti ale s kapelou nekoncertuje.


Uznojem

Uznojem je pobřežní ostrov Baltského moře na hranici Polska a Německa, který uzavírá ze severu Štětínský záliv.
Rozloha ostrova je 445 km2, z čehož je přibližně 72 km2 v Polsku a 373 km2 v Německu. Pobřeží je velmi členité s množstvím poloostrovů. Od pevniny je ostrov oddělen úžinou Peenestrom a od ostrova Wolin Svinou. Na konci 19. století byl vybudovaný Kanał Piastowski, který od Usedomi oddělil ostrov Karsibór. Nejvýše položeným bodem ostrova je Golm s nadmořskou výškou 59 m, který leží blízko hranic na německé straně nedaleko Wydrzan, části města Svinoústí.


Jan Kubíček

Prof. ThDr. Jan Alois Kubíček byl kněz, církevní historik, vyučující na teologické fakultě v Olomouci a kanovník olomoucké kapituly.
Po studiu na gymnáziu v Kroměříži a teologické fakultě v Olomouci byl r. 1880 vysvěcen na kněze. Působil potom u sv. Michala v Olomouci, jako adjunkt bohoslovecké fakulty a lektor Písma sv. v semináři. Když byl povolán na vídeňskou univerzitu olomoucký profesor církevních dějin Jan Kopallik, suploval tři semestry výuku církevních dějin. Roku 1887 se stal katechetou na německém gymnáziu v Olomouci, r. 1890 mimořádným profesorem pastorální teologie na teologické fakultě v Olomouci. Císařskou provizí z 30. srpna 1918 se stal nesídelním kanovníkem olomoucké kapituly, za sídelního byl přijat r. 1921, kdy se také stal rektorem kostela svaté Anny a papežském prelátem. Roku 1926 byl zvolen kapitulním děkanem, Řím neuznal platnost volby a sám jej jmenoval vlastní bulou. Zemřel r. 1929.


12. leden

12. leden je 12. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 353 dní.


Sojuz TMA-7

Sojuz TMA-7 je označením letu ruské kosmické lodi k Mezinárodní vesmírné stanici ISS.
Start mise se uskutečnil 1. října 2005 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. K ISS se Sojuz TMA-7 připojil 3. října 2006. Na pulubě byl kromě členů Expedice 12 také 3. vesmírný turista Gregory Olsen.
Valery Tokarev a William McArthur vystřídali na palubě ISS své kolegy Sergeje Krikaleva a Johna Phillipse, kteří se spolu s Gregory Olsenem vrátili na Zem 11.října 2006 na palubě lodi Sojuz TMA-6, který kotvila u ISS jako záchranný modul.
Sojuz TMA-7 se na zem vrátil 8.května 2006 s posádkou ve složení:


Vodnyj stadion

Vodnyj stadion je stanice moskevského metra na Zamoskvorecké lince, v její severní části. Pojmenována je podle nedalekého stadionu.
Stanice je podzemní, mělce, umístěná pouhých 6 m hluboko pod zemí, vyprojektovaná a vybudovaná podle unifikovaného konceptu. Její ostrovní nástupiště podpírají dvě řady sloupů obložených tmavým mramorem. Výstupy ze stanice vycházejí dva, každý do jednoho vestibulu. Obklad stěn za nástupištěm je proveden z dlažby bílé a modré barvy a má symbolizovat vodu.
Vodnyj stadion byl postaven v roce 1964 jako součást severního prodloužení druhé linky ze stanice Sokol do současné severní konečné. Rečnoj vokzal. Stanici podle statistik z roku 2002 využívá celkem 68 tisíc lidí denně.


Rotterdam

Rotterdam je s 605 000 obyvateli druhým největším nizozemským městem. Je také největším přístavem Evropy, městem moderní architektury a zároveň městem historicky významným.
Známý je zdejší přístavní komplex Europort, který je největší na světě. V centru Rotterdamu je Námořní muzeum, dokumentující historii přístavu a stavby lodí.
Část Rotterdamu byla za války zničena následkem několika velkých náletů, proto ve zdejším středu města byly po válce postaveny moderní výškové budovy, lišící se od běžných holandských nízkých cihlových domů.
Turisticky atraktivní je vyhlídka na přístavní město z vyhlídkové věže Euromast, vysoké 185 metrů. Zdejší rychlovýtah jezdí až na vrchol věže nebo do restaurace Panorama, nacházející se ve výšce 100 metrů. Populární je rovněž Erasmusbrug - moderní most spojující severní a jižní Rotterdam.


Polysacharidy

Polysacharidy jsou polymerní cukry. Jsou tvořeny monosacharidovými jednotkami, které jsou spojeny glykosidickou vazbou. Často jsou amorfní, nerozpustné ve vodě a nemají sladkou chuť.
Pokud se molekula polysacharidu skládá pouze z jednoho druhu monosacharidových jednotek, jedná se o homopolysacharid. V opačném případě hovoříme o heteropolysacharidech.
Polysacharidy můžeme popsat obecným vzorcem Cnn-1, proto se dříve nazývaly karbohydráty.
V přírodě jsou tyto látky velmi rozšířené. Mezi nejběžnější zástupce polysacharidů patří škrob,glykogen, celulóza, chitin .
Škrob je nejdůležitějším produktem metabolismu rostlin. Hromadí se v některých orgánech jako zásobní látka. Škrob se skládá z amylosy a amylopektinu. Obě části škrobu jsou složeny z glukózových jednotek spojených ?-vazbou. Amylosa je lineární polymer, který obsahuje několik set glukózových jednotek. Amylopektin tvoří rozvětvené molekuly, které obsahují několik tisíc glukózových jednotek. Větve jsou navázány na hlavní řetězec alfa vazbou Hlavními zdroji škrobu jsou brambory, rýže, pšenice a kukuřice.
Glykogen je rezervní látkou u živočichů. Jeho struktura odpovídá struktuře amylopektinu.
Celulóza tvoří větší část rostlinné tkáně a je jednou z hlavních složek dřeva. Je tvořena glukózovými jednotkami, spojenými ß-vazbou. Člověk a ostatní živočichové nedokážou celulózu metabolizovat, protože nemají příslušné enzymy. Zvířata, která se živí rostlinou stravou mají ve střevech bakterie, které dokážou celulózu rozložit.


Sundarbans

Sundarbans je les na hranicích Indie a Bangladéše, kde se rozkládají největší mangrovy na světě. Les pokrývá plochu okolo 10 000 km2, přičemž větší část se rozprostírá na území Bangladéše. Pro svou jedinečnou hodnotu a přírodní bohatství je Sundarbans od roku 1997 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Lechi

Lechi hebrejsky: ??"? - ????? ????? ????? , je zkratka slov Lochamej cherut Jisra’el, Bojovníci za svobodu Izraele, což byla židovská teroristická skupina, založená v roce 1940 Avrahamem Sternem a působící až do roku 1948. Jejich cílem bylo vypuzení Britů z Palestiny silou.
Lechi se oddělila od organizace Irgun, která patřila mezi hlavní vojenské organizace revizionistického křídla sionistického hnutí, na rozdíl od Hagany, která spadala pod hlavní světovou sionistickou organizaci. Důvod oddělení byl ten, že Irgun se podvolil tlaku Hagany a přislíbil pomáhat Britům po dobu války s nacistickým Německem. Avraham Stern naopak považoval Brity za hlavního nepřítele a rozhodl se proti nim nadále bojovat. Svou organizaci nazval Irgun cvaj leumi be-Jisra’el, „Národní vojenská organizace v Izraeli“. Britové skupinu označovali jako Sternův gang, název Lechi přijala až po Sternově smrti. Ačkoli Lechi byla malá skupina a její vliv na politické dění byl minimální, zapsala se svými činy do historie více než jiné židovské skupiny bojující za nezávislost židovského státu.
Rozchodem z Irgunem se Lechi odřízla od zdroje financí, neboť Hagana byla financována Sochnutem - židovskou agenturou. Lechi tak musela získávat prostředky různým pokoutním a nezákonným způsobem, ze soukromých darů, výpalného a bankovních loupeží. V očích Britů i většiny představitelů sionistického hnutí byla Lechi skutečným zločineckým gangem. Mezi jejími oběťmi ta kromě britských vojáků a Arabů byla i řada Židů, kteří zahynuli při útocích buď náhodně nebo byli přímo cílem akce.
Po vraždách Lorda Moyna a Folke Bernadotteho následovaly ze strany Hagany vždy tvrdé sankce. Příslušníci Lechi byli vydávání Britům a jejich zbraně zabavovány. Výjimkou byla válka za nezávislost, kdy Lechi, Irgun a Hagana částečně spolupracovaly. Přesto se Lechi a Hagana nevyhnuly konfrontaci v případě masakru v arabské vesnici Dejr Jásín.
Lechi byla formálně rozpuštěna izraelskou armádou 31. května 1948. Lechi však nadále pokračovala ve skryté činnosti a to až do září 1948. Po vraždě Folke Bernadotteho 16. září 1948 byla většina čleů Lechi zatčena a organizace de facto byla nucena ukončit svou činnost. Někteří členové Lechi později vstoupili do politiky.
Členové Lechi vždy popírali, že by byli teroristy nebo že by jejich akce měly nést punc terorismu. Jejich cílem bylo zviditelnit se před světem a dokázat mu, že Židé z Lechi se nepodvolují okupaci a převzít kontrolu nad Izraelem ozbrojeným bojem. Tyto cíle samozřejmě skupina nemohla splnit. Zatímco se Hagana a Irgun soustředily na tehdy ilegální imigraci Židů z Evropy do Palestiny, Lechi koncentrovala svou činnost na ozbrojené útoky proti vojákům i civilnímu obyvatelstvu. Podle Nachmana Ben Jehudy byla Lechi zodpovědná za více než 40 vražd, z toho polovinu obětí tvořili Židé. Oběti byli jak obyčejní lidé, kteří nechtěli platit výpalné, tak i domnělí „zrádci“ a „kolaboranti“. Dalšími útoky byly dopisy bombou britským politikům, sabotáže proti infrastrktuře apod.
Lechi podnikla několik bankovních loupeží v Tel Avivu za účelem získání finančních prostředků, během těchto loupeží bylo zabito několik náhodných kolemjdoucí, poslední takové 9. ledna 1942. Po těchto událostech podnikla britská CID proti Lechi zátahy, při nichž byl zatčen a zastřelen Avraham Stern. To ochromilo činnost skupiny až do září, kdy v čele stanul Jicchak Šamir, Elijahu Giladi, Natan Jelin-Mor a Jisra’el Eldad. Po záhadné smrti Giladiho zbylí tři vedli Lechi až do jejího zániku.
V letech 1940 a 1941 se Avraham Stern prostřednictvím svého vyslance Naftali Ljubenčika pokoušel jednat s nacistickým Německem o společném boji proti Británii prostřednictvím nacistického úředníka Wernera Otto von Hentiga. Návrhy Lechi byly ovšem německou stranou ignorovány.
Nabídka na spolupráci byla přeposlána přes Istanbul německému velvyslanectví v Ankaře a odtud 21. ledna 1941 do Berlína. Berlín na tuto nabídku nikdy neodpověděl. Z hlediska pozdějšího vývoje situace se jedná o jednu z nejabsurdnějších situací druhé světové války.
Lord Moyne, nejvyšší představitel Britského impéria v oblasti, se stal díky svému vysokému postavení terčem atentátu, který na něj spáchali dva členové Lechi, Elijahu Chakim a Eliajhu Bet-Curi. Moyne byl zavražděn 6. listopadu 1944. Vrazi byli následně dopadeni a oběšeni. Vražda znamenala velký rozkol mezi Churchillem a umírněným sionistickým hnutím a počátek bující židovsko-britské nevraživosti.
Jicchak Šamir později vraždu Moyna obhajoval tím, že Moyne byl antisemita a podporoval rasové teorie, podle nichž byli Arabové rasově nadřazeni Židům.
Folke Bernadotte byl švédský diplomat a vyslanec OSN mající za úkol vyjednat podmínky mírové smlouvy mezi Židy a Araby. Po dvou neúspěšných návrzích byl Bernadotte zavražděn v autě v západním Jeruzalémě 17. září 1948. Vrazi byli převlečeni do izraelských uniforem a jednalo se pravděpodobně o příslušníky Lechi.
12. ledna 1947 spáchala Lechi útok na britskou policejní stanici v Hajfě, při kterém čtyři lidé zahynuli a na 140 bylo zraněno. 29. února byla Lechi podminována trať Haifa-Káhira severně od Rechovot. Při útoku bylo zabito 28 vojáků a 35 zraněno. Při útoku 31. března 1948 bylo při útoku na tutéž trať severně od Binjaminije zabito 40 civilistů, většinou Arabů, a 60 zraněno. Útok byl připisován rovněž Lechi.
Lechi se 9. dubna společně s Irgunem zúčastnila útoku na arabskou vesnici Dejr Jásín ležící v jeruzalémském koridoru, při kterém bylo kolem 100 - 120 lidí zavražděno, zbytek vyhnán a vesnice zničena. Ironií osudu se v tomto případě jednalo o vesnici, jejíž obyvatelé uzavřeli mírovou dohodu se sousedními židovskými obcemi.
Řada ulic v izraelských městech byla po nástupu vlády Menachema Begina v sedmdesátých a osmdesátých letech pojmenována po Lechi. Zároveň byla v roce 1980 vydána stuha Lechi v barvách červená-černá-šedá-světle modrá-bílá, kterou mohou nosit bývalí členové Lechi.
Oba členové Lechi oběšení za vraždu Lorda Moyna byli v roce 1975 pohřbeni v Izraeli se státními poctami. Oba se také dočkali svého zpodobnění na poštovních známkách, stejně jako zakladatel Avraham Stern. Jichak Šamir byl v letech 1983-84 a 1986-92 premiérem Izraele.
Lechi je většinou historiků, včetně izraelských, nahlížena jako ultrapravicová, fašistická skupina, jejímž jediným cílem bylo učinit z Izraele fašistický stát. Pro tento svůj záměr nikdy nezískala podporu obyvatelstva a počet jejích přívrženců dosahoval vždy maximálně dvou set.


Kolkový zákon

Kolkový zákon z roku 1765 byl zákon, kterým parlament Spojeného království uvalil daň na britské kolonie v Americe. Zákon požadoval, aby mnohé tištěné dokumenty byly vybaveny kolkem. Důvodem vyhlášení tohoto zákona byla podpora financování trvalého vojenského kontingentu umístěného v severní Americe po sedmileté válce. Britská vláda se domnívala, že obyvatelé kolonií v Americe by se měli alespoň částečně podílet na jeho financování, protože těží z jeho přítomnosti.
Tento zákon se setkal v amerických koloniích s velkým odporem, protože byl chápán jako porušení práva anglických občanů, být zatížen daní pouze se souhlasem občana prostřednictvím svých zastupitelů. Tento souhlas byli podle jejich mínění oprávněni vydat pouze jejich koloniální zákonodárci. Koloniální zastupitelé zaslali mnoho protestních peticí a tato akce byla první společnou akcí kolonií proti britskému parlamentu a králi. Místní skupiny vedené obchodníky a majiteli půdy vytvořily spojenectví udržované prostřednictvím korespondence mezi oblastmi Nové Anglie a Georgie. Protestní shromáždění a demonstrace se často zvrhly v násilné akce a ničení. Výběrčí této daně byli nuceni velmi brzy rezignovat na její výběr.
Odpor proti této dani se neomezil pouze na obyvatele kolonií. Britští obchodníci, jejichž obchod s koloniemi klesal vlivem ekonomických problémů v koloniích, také prosazovali v parlamentu zrušení této daně. Zákon byl odvolán 18. března 1766, ale parlament potvrdil své právo vydávat zákony s působností v koloniích vydáním dalšího zákona Declaratory Act. Tento akt podnítil nespokojenost v koloniích a podpořil hnutí, které vyústilo v Americkou válku za nezávislost.


Metabolit

Metabolit je produkt látkové přeměny. Metabolity jsou obvykle malé molekuly nebo ligandy bílkovin. Dělí se na primární a sekundární metabolity.


Kyselina acetylsalicylová

Kyselina acetylsalicylová se připravuje dvoustupňovou syntézou z běžně dostupného fenolu. V prvním stupni se Kolbe-Schmittovou reakcí fenolu s oxidem uhličitým za vysokého tlaku a za přítomnosti nadbytku hydroxidu sodného připraví dvojsodná sůl kyseliny salicylové, z níž se volná kyselina uvolní působením kyseliny sírové:
Zahříváním kyseliny salicylové s acetanhydridem za přítomnosti kyseliny fosforečné jako kyselého katalyzátoru se esterifikuje fenolický hydroxyl, čímž vzniká kyselina acetylsalicylová:
Díky přítomnosti karboxylové skupiny v molekule působí kyselina acetylsalicylová jako středně silná kyselina. Ve vodném roztoku, ale i působením vzdušné vlhkosti se hydrolyzuje. Při tomto procesu se odštěpuje acetylová skupina, čímž vzniká kyseliny octové a kyseliny salicylové.
Hydrolýza probíhá v kyselém prostředí. Vzhledem ke kyselé povaze samotné sloučeniny se v tomto případě jedná o tzv. autokatalýzu. Proto jsou dlouho skladované přípravky obsahující kyselinu acetylsalicylovou cítit po kyselině octové.
Tato reakce probíhá i v lidském žaludku. Vzhledem k tomu dochází při užívání většího množství léčiv obsahujících kyselinu acetylsalicylovou k mírnému překyselení žaludku. Proto se v některých léčivý léčivých přípravcích přidávají pufrující látky, které kyselost žaludečních šťáv upravují.
Kyselina acetylsalicylová se používá samostatně nebo v kombinacích jako analgetikum, antipyretikum a antiflogistikum, tedy při horečnatých stavech, při bolestech hlavy, svalů, kloubů apod. Protisrážlivého účinku se využívá při ischemické choroby ke snížení rizika vzniku infarktu myokardu. Vyšší dávky se používají i při akutním infarktu myokardu.
Kyselina dráždí trávicí trakt a může tak způsobit nebo zhoršit žaludeční vředy a krvácení do žaludku. Vzhledem ke svému vlivu na krevní destičky může zpomalit srážení krve nebo vyvolat silnější menstruační krvácení u žen. Při dlouhodobém užívání, často společně s jinými léky proti bolesti, může vést k chronické nefritidě a následnému selhání ledvin. Může vyvolat astmatický záchvat.
Při vyšších dávkách může způsobit závratě, zvonění v uších, poruchy sluchu nebo bolesti hlavy a pocení.
Užívání kyseliny acetylsalicylové se nedoporučuje při známé přecitlivělosti na salicyláty, při chorobné krvácivosti, při chirurgických zákrocích spojených s větším krvácením, při vředové nemoci žaludku, při průduškovém astmatu a v posledních třech měsících těhotenství. Vzhledem k riziku Reyova syndromu se nedoporučuje podávání dětem do 15 let.
V průběhu gravidity se kyselina acetylsalicylová nesmí podávat ani dlouhodobě, ani ve vysokých dávkách! Po 36. týdnu jsou kontraindikovány i malé dávky. Může posunout termín porodu inhibicí porodních kontrakcí, způsobuje předčasné uzavření ductus arteriosus Botalli, u novorozenců může vzniknout intrakraniální krvácení a matřeské krevní ztráty mohou být zvýšeny. Podle epidemiologických výsledků dlouhodobé podávání k.acetylsalicylové těhotným ženám zvyšuje perinatální mortalitu.
Pro kočky a psy je toxická, proto se pro jejich léčbu doporučuje užívat jen výjimečně a pod stálou kontrolou veterináře.
Kyselina acetylsalicylová zesiluje účinek látek snižujících srážlivost krve, při souběžné hormonální léčbě zvyšuje riziko krvácení ze zažívacího traktu, zvyšuje účinek i nežádoucí účinky jiných léků používaných při léčbě revmatických onemocnění. Dále zesiluje účinek léků používaných při léčbě cukrovky a zesiluje nežádoucí účinky metotrexátu a sulfonamidů. Naopak snižuje účinek léků působících na močový systém.
Proti horečce, bolesti a zánětu se u dospělých užívá podle potřeby jednotlivá dávka 500—1000 mg až 4x denně. Při prevenci infarktu myokardu se užívá dlouhodobě 100–200 mg denně.
Maximální denní dávka nesmí přesáhnout u dospělého člověka 4 g.
Předávkování kyselinou salicylovou může vést až ke smrti. Příznakem otravy může být pískání v uších, bolesti břicha, hypokalemie, hypoglykémie, zrychlené dýchání, nepravidelný tep, snížené svalové napětí, halucinace, zmatenost, křeče, selhání ledvin, kóma a smrt.
Předávkování může být akutní nebo chronické. Akutní předávkování způsobuje smrt ve 2 % případů. Chronické předávkování je smrtelné ve 25 % případů. Nejčastější příčinou smrti při předávkování je otok plic.
Udává se nejnižší smrtelná dávka při podání ústy u dětí LDLo = 104 mg/kg, u dospělých lidí LDLo = 294 mg/kg. V laboratorních zvířat byly zjištěny smrtelné dávky při podání v potravě u myši LD50 = 250 mg/kg, u krysy LD50 = 200 mg/kg, při podání intraperitoneálně u myši LD50 = 167 mg/kg, u krysy 340 mg/kg.
Podstata funkce kyseliny acetylsalicylové nebyla dlouho známa. Teprve v roce 1971 anglický lékař John Robert Vane zjistil, že tato látka nevratně inhibuje enzym cyklooxygenázu, který je v organismu odpovědný za syntézu prostaglandinů a tromboxanů. Nevratnost inhibice je způsobena přenosem acetylové skupiny z molekuly kyseliny acetylsalicylové na koenzym; jiná nesteroidních antiflogistika tento druh enzymů inhibují reverzibilně. Za objev mechanismu účinku aspirinu dostal Vane v roce 1982 Nobelovu cenu a byl povýšen do šlechtického stavu.
Prostaglandiny jsou látky působící jako tkáňové hormony, klíčové při průběhu zánětu i při vnímání bolesti. Protože kyselina acetylsalicylová blokuje jejich tvorbu, potlačuje i projevy zánětlivých reakcí a horečku. Neléčí příčinu onemocnění, ale potlačuje přirozenou reakci organismu.
Tromboxany jsou látky tvořené v krevních destičkách, při uvolnění způsobují vasokonsrikci a shlukování krevních destiček, čímž se podílejí na srážení krve. Kyselina acetylsalicylová blokuje především tvorbu tromboxanu A2, čímž se vysvětluje její schopnost fungovat jako prostředek proti srážlivosti krve. Dochází také k blokování syntézy protrombinu, což je dále přispívá ke snížení srážlivosti krve.
Jsou známy dva typy cyklooxygenázy, označované COX 1 a COX 2. První typ, tzv. konstituční forma enzymu, je mj. zodpovědná za ochranu sliznice v trávicím traktu. Proto její potlačení může vyvolávat nežádoucí účinky kyseliny acetylsalicylové zejména v žaludku, např. přispívat k rozvoji žaludečních vředů. Dále se COX 1 podílí na funkci trombocytů a činnosti ledvin, je také součástí regulačních mechanismů krevního oběhu aj. Druhý typ, COX 2, je indukovaný enzym, vytvářející se v lokálních zánětlivých ložiscích. Vzhledem k tomu, že reguluje především tvorbu prostaglandinů, které mj. snižují hladinu steroidů a triacylglycerolů, vysoké dávky kyseliny acetylsalicylové při dlouhodobém podávání naopak přispívají ke zvyšování rizika výskytu infarktu myokardu.
Už v 5. století př. n. l. si řecký lékař Hippokrates povšiml, že odvar z kůry vrby bílé tiší bolest a snižuje horečku. Použití vrbové kůry jako léku je zmíněno i ve starých sumerských a egyptských textech. Stejně tak používali kůru vrby k léčbě horečky a zimnice indiáni v Severní Americe a staří Keltové a Germáni v Evropě.
Léčivé účinky vrbové kůry byly na dlouhou dobu zapomenuty. Teprve v roce 1763 byly znovuobjeveny anglickým reverendem Edwardem Stoneem, který svůj výzkum dokazující schopnost vrbové kůry snižovat horečku předložil Královské lékařské společnosti.
První pokusy o izolaci účinné látky uskutečnili dva italští chemici Brugnatelli a Fontana v roce 1826. Teprve v roce 1828 extrahoval německý farmakolog Johann Buchner z vrbové kůry žlutě zbarvenou látku, kterou nazval salicin, podle latinského rodového jména pro vrbu – Salix. O rok později, 1829 se francouzskému farmaceutovi Henrimu Lerouxovi podařilo získat glykosid salicin v čisté krystalické formě. V roce 1838 pak italský chemik Raffaele Piria, působící na Sorbonně v Paříži, připravil skutečnou účinnou látku, kyselinu salicylovou, která je oxidačním produktem aglykonu přírodního glykosidu salicinu. Salicylaldehyd se při podávání odvaru z vrbové kůry uvolňoval hydrolýzou glykosidu působením kyseliny chlorovodíkové v lidském žaludku a oxidací se postupně z části přeměňoval na kyselinu salicylovou.
Salicin, který se získával také z květů tužebníku, měl ale vedlejší účinky: byl velmi hořký, dráždil žaludek a způsoboval průjmy, někdy dokonce smrt. Ani přeměna kyseliny salicylové na kyselinu acetylsalicylovou, který ze salicylanu sodného a acetylchloridu připravil v roce 1853 francouzský chemik Charles Frederic Gerhardt, pracující ve Štrasburku, nevedla k podstatnému zlepšení vlastností tohoto léku, protože výchozí látka, připravená z rostlinného materiálu, nebyla příliš čistá. Jeho objev pak upadl v zapomnění.
Další cestu otevřel teprve v roce 1859 objev levné výroby kyseliny salicylové z fenolu, který učinil německý chemik Hermann Kolbe. Od té doby začala být kyselina salicylová, přestože podobně jako salicin vzhledem k značné kyselosti dráždila trávicí trakt, široce používána jako protirevmatický a protihorečnatý lék. Až v roce 1897 Felix Hoffmann, další německý chemik, který pracoval pro německou firmu Bayer, vyrobil znovu derivát kyseliny salicylové esterifikací fenolické hydroxyskupiny. Jím připravená, tentokrát čistá kyselina acetylsalicylová, měla mnohem méně vedlejších účinků. Kyselina acetylsalicylová se tak stala první syntetickou účinnou látkou léků.
Dne 6. března 1899 byla patentována pod obchodním jménem Aspirin.


6,8 mm Remington SPC

Náboj 6,8 mm Remington SPC, též 6,8 x 43, vznikl za spolupráce členů US SOCOM postupným zkoušením munice v rozmezí ráží 6 - 7 mm. Není bez zajímavosti, že náboj označený jako 280 British se pokoušela zavést britská armáda po druhé světové válce a že s náboji v ráži 278 bylo experimentováno již počátkem 20 století. Je tu jistá možnost, že by náboj zavedla v budoucnu americká armáda, protože je veřejným tajemstvím, že s nábojem 5,56 x 45 mm NATO je již delší dobu nespokojena. Rychlému rozšíření, obzvláště v americe pomáhá nabídka kitů na přestavbu pušek M16 a M4 na tuto ráži a hotové zbraně, jako např: Barret model REC 7a DPMS Panther™ 6.8mm SPC.
Nábojnice je odvozena od náboje .30 Remington a celková délka náboje je srovnatelná s nábojem 5,56 x 45 mm NATO, náboj je svým výkonem mezi náboji 5,56 x 45 mm NATO a 7,62 x 39 mm. Do zásobníku na 30 ran pušky M16, vleze 25- 28 nábojů 6,8 x 43. A tři americké zbrojovky vyrábí jak konverzní kity na úpravu mušem M16 a M4 na tuto ráži, tak celé zbraně. Při srovnání s ráží 5,56 x 45 mm NATO náboj vykazuje ve vzdálenosti 100 - 300 m o 44% vyšší energii a se zvětšující se vzdáleností rozdíl stoupá.


IPTV

IPTV neboli Televize přes internetový protokol je systém, kde jsou služby digitální televize šířeny prostřednictvím IP protokolu přes počítačové sítě, což může být součástí dodávky širokopásmového připojení. Použití technologií pro počítačové sítě je hlavní rozdíl IPTV od klasického plošného nebo kabelového vysílání.
Pro domácí uživatele je IPTV často poskytována v souvislosti s Video on Demand. Obchodní spojení IPTV, VoIP a přístupu k Internetu je označováno jako služba Triple Play. IPTV je často dodávána v uzavřené síťové infrastruktuře nebo firemní LAN na rozdíl od internetové televize.
Vysílání IPTV má 2 hlavní formy architektury: volné a s poplatkem. V červnu 2006 bylo k dispozici 1300 volně přístupných IPTV kanálů. Tento sektor je rychle rostoucí a hlavní celosvětové televizní vysílače přenášejí jejich vysílací signál přes internet. Tyto volně dostupné IPTV kanály vyžadují ke sledování IPTV vysílání pouze internetové připojení a zařízení umožňující připojení k internetu. Použít lze zařízení jako je osobní počítač, HDTV připojenou k počítači nebo dokonce 3G mobilní telefon.
V prosinci 2005 se nezávisle vytvořená mariposaHD stala prvním originálním IPTV vysíláním dostupným v HDTV formátu. Různé webové portály nabízejí přístup k těmto volně přístupným IPTV kanálům. Některé uvádějí sponzorovanou dostupnost televizních seriálů jako např. Ztraceni a Zoufalé manželky jako indikátory toho, že se IPTV stává stále rozšířenější.
Protože IPTV využívá standardních síťových protokolů, slibuje nižší náklady pro operátory a nižší ceny pro uživatele. Používání set-top boxů s širokopásmovým připojením k internetu umožňuje dělení videa do domácností efektivněji než běžný koaxiální kabel. ISP aktualizují své sítě, aby přinesly vyšší rychlosti a aby poskytovaly HDTV kanály.
IPTV využívá obousměrný digitální vysílací signál posílaný přes přepínanou telefonní nebo kabelovou síť prostřednictvím širokopásmového připojení a set-top boxu naprogramovaného tak, že může zpracovat divákovy požadavky na přístup k mnoha dostupným médiím.
IPTV pokrývá obojí - živé televizní vysílání stejně dobře jako uložené video. Přehrání z IPTV vyžaduje buď osobní počítač nebo set-top box připojený k TV. Video obsah je většinou komprimovaný použitím buď MPEG-2 nebo MPEG-4 kodeků a potom posíláno MPEG dopravním proudem doručováno přes IP Multicast v případě live TV nebo přes IP Unicast v případě Video on Demand. IP Multicast je metoda, ve které mohou být informace vysílány jen jednou a přijímány zároveň mnoha počítači najednou. Nově vydaný H.264 kodek stále častěji nahrazuje starší MPEG-2 kodek.
Založení na IP platformě nabízí podstatné výhody, zahrnující schopnost spojit televizi s dalšími IP založenými službami jako jsou vysokorychlostní internet a VoIP. Celistvost těchto služeb muže znamenat pro ISP tolik tíženou výhodu před konkurencí.
Založení na IP platformě také umožňuje udělat zážitky ze sledování TV interaktivnější a osobnější. Dodavatel může např. zahrnout interaktivního programového průvodce, který divákovi pro jeho spokojenost dovolí vybrat film podle názvu nebo jména herce, nebo funkci obraz v obraze, která mu dovolí přepínat kanály bez opuštění programu, který sleduje. Diváci mohou být schopni vyhledat statistiku hráče zatímco sledují sportovní přenos, nebo ovládat zaměření kamery.
=== VoD === VoD je zkratkou pro Video on Demand. VoD povoluje spotřebiteli prohlížet online programy nebo katalogy filmů, dívat se na trailery a potom si vybrat označený záznam pro přehrání. Přehrávání vybraného filmu začne téměř okamžitě na počítači nebo TV klienta.
Technicky, když spotřebitel vybere film, individualní připojení je nastaveno mezi dekodérem spotřebitele a dodávajícím streamovacím serverem. Signalizace pro pauzu, zpomalené nebo zrychlené záběry je zajištěna pomocí RTSP.
Nejběžnější kodeky používané pro VoD jsou MPEG-2, MPEG-4 a VC-1.


Koninginnedag

Koninginnedag je státní svátek v Nizozemsku, na Nizozemských Antilách a na ostrově Aruba, který se slaví každoročně 30. dubna. Tento den Nizozemci oslavují narozeniny své královny. Pokud 30. dubna připadne na neděli, svátek se slaví již den předem.
U této příležitosti si na sebe mnoho účastníků bere oblečení a doplňky v oranžové barvě, která je symbolem vládnoucího královského rodu Oranžsko-Nassavských a po celé zemi slaví formou pouličních svátků, jako průvody, lidové veselice, koncerty nebo karnevaly. Charakteristické jsou během svátku bleší trhy, při kterých je možné bez omezení prodávat nepotřebné věci a příjmy z prodeje nepodléhají zdanění. V některých městech se v předvečer svátku koná také tzv. Koninginnenacht.
Svátek se poprvé slavil v roce 1889 jako Princeznin den u příležitosti narozenin princezny Vilemíny dne 31. srpna. Tento den zavedla tehdejší vláda, aby upevnila národní jednotu a zároveň nahradila dožínky slavené na různých místech. Po smrti krále Viléma III. roku 1890 a nástupu jeho dcery Vilemíny na trůn, byl tento den oficiálně přejmenován jako svátek Koninginnedag slavený 31. srpna. Teprve po korunovaci princezny Juliány královnou byl následujícího roku 1949 také Koninginnedag přeložen na její narozeniny 30. dubna. Tehdy se ještě nejednalo o státní svátek jako dnes, jím se stal až během následného panování, když jej slavilo stále více lidí a tak se stal volným dnem.
Nová královna Beatrix ve svém korunovačním projevu dne 30. dubna 1980 vyhlásila, že 30. duben se i nadále bude slavit jako národní svátek na počest její matky, královny Juliány, protože její vlastní narozeniny připadají na 31. ledna, kdy panuje převážně špatné počasí.
Za doby královny Juliány se vytvořil zvyk, že občané jí mohli na zámku Soestdijk vzdát hold účastí ve velkém průvodu. Od roku 1981 se tyto průvody již nekonají, nýbrž královna se svou rodinou navštíví během svátku vždy dvě obce v jedné provincii. Tato návštěva se živě přenáší v rozhlase a televizi.
V roce 1987 se konal na Koninginnedag poslední průvod u zámku Soestdijk u příležitosti zlaté svatby královny matky Juliány a prince Bernharda.
Roku 1988 vyvolala královna Beatrix pozdvižení, když se po oficiálních oslavách objevila i s rodinou nečekaně v Amsterdamu a slavila zde spolu s občany, kteří si zpočátku mysleli, že se jedná o dvojnici.
V roce 2001 jedinkrát za dobu svého panování vynechala veřejnou návštěvu během svátku. Její plánovaná návštěva ve městech Meppel a Hoogeveen v provincii Drenthe musela být odvolána kvůli vypuknutí epidemie slintavky a kulhavky v oblasti.
Od poloviny 90. let 20. století doprovázejí tento svátek v nizozemských velkoměstech časté alkoholické excesy. Z toho důvodu královna prosazuje zodpovědnou konzumaci alkoholu. Od roku 2009 platí opatření o prodeji a čepování alkoholu až od 11,30, aby se předešlo rušení svátečního obrazu opilci.
Během oslav ve městě Apeldoorn, které královna navštívila, najel v 11,51 dopoledne 38letý Nizozemec Karst Tates automobilem Suzuki Swift ve velké rychlosti do slavícího davu. Osm osob včetně řidiče bylo následkem toho usmrceno a dalších devět zraněno. Řidič projel nejprve zátarasy, zachytil několik osob a nakonec naboural do pomníku. V tom okamžiku otevřený autobus s královskou rodinou projížděl pouhých 15 metrů po druhé straně silnice.
Po analýze televizních záběrů došla policie k závěru, že se jednalo o plánovaný atentát. Během prvního výslechu atentátník potvrdil, že královská rodina byla cílem jeho útoku. Těžce zraněný pachatel zemřel následující noci v nemocnici.
Na odpoledne byl v paláci Het Loo v Apeldoornu naplánován průvod u příležitosti 100. výročí narození královny Juliány, který se však z důvodu atentátu nekonal. Stejně tak byly zrušeny i jiné oslavy v dalších nizozemských městech. Vlajky byly staženy na půl žerdi. Hlavní koaliční Strana práce rovněž odvolala všechny plánované oslavy, které se měly uskutečnit druhého dne k 1. máji.


Park Güell

Park Güell je rozlehlý park s architektonickými prvky situovaný nad Barcelonou na svahu hory Turó del Carmel obráceném směrem k moři. Park navrhl katalánský architekt Antoni Gaudí původně jako zahradní město. Výstavba parku proběhla v letech 1900 – 1914; projekt zahradního města se však realizovat nepodařilo.
Zakázku na projekt zahradního města podle anglického vzoru zadal architektu Gaudímu průmyslník Eusebi Güell. Antoni Gaudí vyprojektoval zahradní město s asi 60 stavebními parcelami. Projekt měl být financován z předem zaplacených záloh za dosud nepostavené domy, našli se však poze 2 kupci – samotní stavitelé parku Gaudí a Güell. Realizace projektu se tak nezdařila a projekt zahradního města nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park.
Park má rozlohu 17,8 hektarů. Osobitý styl architekta se projevuje i v těch nejmenších detailech. Promenády jsou kryty sloupořadím se sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínají potoky lávy. Některé plochy architektonických prvků parku jsou kryty barevnými mozaikami z glazovaných keramických střepů či skla.
Domky stojící po obou stranách hlavního vchodu nesou typické znaky Gaudího rukopisu. Hlavní vstup do parku je řešen širokým schodištěm, vedoucím k Síni sta sloupů. Síň je tvořena 86 sloupy připomínajícími stalagnáty v obrovské jeskyni. Sloupy nesou rozlehlou terasu, jež je lemována zvlněným, mozaikou zdobeným zábradlím, upraveným současně jako lavice na sezení. Terasa tvoří dominantu parku a je místem setkávání lidí a různých slavností. V parku stojí dva domy, v nichž bydleli Eusebi Güell a Antoni Gaudí, v jehož domě se nyní nachází museum věnované tomuto katalánskému architektovi.
Vzhledem ke své vyvýšené poloze na kraji města je park místem klidu kontrastujícím s ruchem katalánské metropole.
 Soubor:Parc Guell 01.jpg|Hlavní vstup do parku Soubor:Reptil Parc Guell Barcelona.jpg|Drak hlídající hlavní schodiště Soubor:Parc Guell 09.jpg|Terasa Soubor:Parc Guell 07.jpg|Dům u vstupu do Parku - pohled z terasy Soubor:Parc Guell 05.jpg|Sloupy terasy Soubor:Parc Guell 10.jpg|Krytá promenáda Soubor:Parc guelle wegkonstruktion.jpg|Parková cesta Soubor:Spain.Catalonia.Barcelona.Park.Güell.Vista.2.jpg|Celkový pohled na park


Xubuntu

Xubuntu je oficiální odnož linuxové distribuce Ubuntu. Je to open source operační systém, který jako desktopové prostředí používá Xfce. Xubuntu je určen pro uživatele s méně výkonným počítačem. Obsahuje převážně GTK+ aplikace.
Xubuntu bylo pojmenováno Breezy Badger. Datum vydání první verze Xubuntu je 1. června 2006, stejně jako linie Ubuntu 6.06 s kódovým označením Dapper Drake.
Ubuntu používá desktopové prostředí GNOME a také GNOME aplikace. Xubuntu naproti tomu používá desktopové prostředí Xfce, které používá méně systémových prostředků, pracuje tedy lépe na starších počítačích. Xubuntu stejně jako GNOME používá primárně GTK+ aplikace, které jsou ale koncipovány pro slabší stroje.
Současný desktop CD/DVD Xubuntu verze 8.04 vyžaduje 128 MB RAM k běhu nebo 192 MB RAM k nainstalování. Jiná instalační CD vyžadují pouze 64 MB RAM.
Když se instaluje na pevný disk, je potřeba 1,5 GB volného místa. Po instalaci stačí 64 MB RAM, ale lépe běží se 128 MB RAM.
Projekt podobný Xubuntu je Ubuntu Lite, který používá IceWM jako nadstavbu Xfce.
Existují i jiné Ubuntu derivace určené pro starší počítače. Například Fluxbuntu, která používá velmi svižný správce oken Fluxbox.


Halladayova turbína

Jeho konstruktérem byl severoamerický farmář Daniel Halladay, který kolem roku 1854 sestrojil oběžné kolo se stavitelnými žaluziemi pomocí středově ovládaných táhel. V původním prostředí tento větrný motor sloužil zejména k pohonu vodních čerpadel, avšak záhy po svém rozšíření byl používán i k pohonu jiných strojů, tedy i mlýnských složení.
Koncem 19. století se několik motorů na stejném principu objevilo i na Moravě, např. Ruprechtov, Tvarožná, Sivice, Miroslav.


Herning Blue Fox

Herning Blue Fox je hokejový klub z Herningu, který hraje Dánskou hokejovou ligu v Dánsku.
Klub byl založen roku 1947. Jejich domovským stadionem je Kvik Hockey Arena s kapacitou 4000 lidí.


Samospráva

Samospráva je způsob řízení určitého celku, kdy daný subjekt o alespoň některých svých záležitostech rozhoduje sám autonomním způsobem, tedy „spravuje se sám“. Opakem samosprávy je výkon správy jiným, vnějším subjektem. Výhodou samosprávy je, že je blíže spravovanému subjektu než vnější a centrální řízení, a proto by měla být při zabezpečování lokálních či zájmově vymezených záležitostí efektivnější a levnější.
Územní samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech. Příkladem územní samosprávy v České republice jsou obce jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Jejich právo na samosprávu je zakotveno v Ústavě a dále je podrobněji vymezeno zejména v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích , a v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích . Samosprávné celky vytvářejí vlastní orgány, jejichž prostřednictvím je výkon samosprávy uskutečňován. Územní samospráva může vydávat podzákonné právní předpisy.
Forma rozsáhlé samosprávy, kdy jednotný čili unitární stát poskytuje určitým územím široké právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech včetně legislativních kompetencí, se označuje jako autonomie. Pokud určité území ve státě je též státem, tak již nejde o územní samosprávu, ale o složený stát čili federaci.
Právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech může být svěřeno i subjektům, které spojuje určitý společný zájem. V takovém případě se jedná o zájmovou či profesní samosprávu. Příkladem v České republice mohou být Česká advokátní komora, Exekutorská komora, Notářská komora České republiky, Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora či Česká stomatologická komora. Za zájmovou samosprávou je třeba považovat i školní samosprávu, jejímž prostřednictví se na řízení školy podílejí žáci a jejich rodiče.


Moše Feiglin

Moše Feiglin je izraelský pravicový politik. Společně se Šmuelem Sackettem byl v roce 1993 spoluzakladatelem hnutí Co Artcejnu, které protestovalo proti Mírovým dohodám z Osla. Je zakladatelem hnutí izraelské občanské neposlušnosti, které pořádalo protesty proti Oselským dohodám. Několikrát byl odsouzen za podněcování k veřejně prospěšným pracím. V březnu 2008 byl Feiglinovi zakázán britským ministrem zahraničím vstup do Spojeného království s odůvodněním, že „by to nebylo prospěšné veřejnému zájmu.“
V letech 2005 a 2007 se zúčastnil stranických voleb Likudu, avšak ani jednou neuspěl. V prosinci 2005 získal 12,5 % a skončil na třetím místě za Benjaminem Netanjahuem a Silvanem Šalomem. V srpnu 2007 skočil s 23,4 % na druhém místě za Netanjahuem.
Feiglin se narodil roku 1962 v Izraeli, absolvoval ješivu Or Ecion a sloužil jako kapitán v bojové jednotce Izraelských obranných sil. Je autorem knih Where There Are No Men a War of Dreams, publikuje množství článků a často se objevuje v mezinárodních televizích a rádiích. Je ženatý a s manželkou Cipi mají pět dětí a jedno vnouče. Žijí v Samařském regionu na Západním břehu ve městě Karnej Šomron.


Jozef Tomko

Jozef kardinál Tomko je významný slovenský katolický duchovní a náboženský spisovatel, bývalý prefekt Kongregace pro evangelizaci národů a předseda Papežské rady pro Mezinárodní eucharistický kongres.
Jozef Tomko se již od konce r. 1959 aktivně zasazoval o vytvoření Slovenského ústavu sv. Cyrila a Metoděje v Římě, ketré bylo nakonec úspěšně završeno r. 1961.
Kardinálem byl jmenován v konzistoři 25. května 1985; stal se kardinálem-jáhnem diakonie Gesu Buon Pastore alla Montagnola, roku 1996 optoval pro titul Santa Sabina.


Mnichovo Hradiště

Mnichovo Hradiště je město ležící v okrese Mladá Boleslav asi 70 km severovýchodně od Prahy.
První zpráva o Mnichově Hradišti pochází z roku 1279, kdy je uváděno jako místo útěku královny Kunhuty. Město ale již o něco dříve založili mniši z cisterciáckého kláštera na protějším břehu řeky Jizery. Ti Mnichovo Hradiště měli ve svém držení až do roku 1420. Tehdy byl klášter vypálen a městečko obsazeno husitským vojskem. Podruhé bylo Mnichovo Hradiště dobyto a vypáleno lužickými křižáky za vlády Jiřího z Poděbrad.
Poté se držitelé často střídali, až jej roku 1547 získal jako konfiskát král Ferdinand I. Habsburský V roce 1556 kupuje od královské komory městečko Jindřich Žibřid z Velechova. Ten nechal roku 1558 zhotovit městskou pečeť.
Roku 1579 se Mnichovo Hradiště stává vlastnictvím Budovců z Budova. Poslední Budovec Václav Budovec byl majitelem mnichovohradištského panství od roku 1602 a vybudoval zde renesanční zámek. 21. června 1621 byl na Staroměstském náměstí v Praze mezi 27 českými pány popraven a zároveň byl zkonfiskován jeho majetek.
O rok později získává Mnichovo Hradiště do svého držení Albrecht z Valdštejna. Ten ho roku 1624 podstupuje svému příbuznému Maxmiliánu z Valdštejna a v jeho rodě pak město zůstává až do roku 1945.
Městečkem vede železniční trať 070 Praha-Turnov a je zde také vlaková zastávka.


Pavel Julius Vychodil

Pavel Julius Vychodil byl český katolický kněz, řeholník, spisovatel, překladatel a literární kritik.
Vystudoval gymnasium a arcibiskupský seminář v Kroměříži, stal se v září roku 1881 členem benediktinského kláštera v Rajhradě, ve studiích pokračoval v Salzburgu a Brně. V klášteře získal jméno Pavel. V roce 1886 byl vysvěcen knězem. Doktorát získal roku 1890 v Salcburgu. Byl jmenován dopisujícím členem ČAVU.
Ujal se v roce 1885 vedení Hlídky literární vydávané benediktiny v Rajhradu a změnil její název na Hlídka. Byl jejím redaktorem 40 let. Vytvořil z ní jedinečnou kritickou a naukovou bohosloveckého a filosofického rázu. Opíral se o nauku sv.Tomáše Akvinského, apologetikou, poetikou, poměrem básnictví a mravnosti. Vydal řadu prací tohoto zaměření plus studie z literárních dějin Moravy a to jak knižně, tak v časopisech. Překládal z řečtiny práce Aristotela.
ThDr. Vychodil se stal v roce 1896 ředitelem benediktinské tiskárny v Brně na Šilingrově náměstí, kde bydlel a také ve věku 76 let zemřel.


Periodizace dějin evropské hudby

Následující seznam slouží jako orientační rozdělení dějin evropské hudby. Jsou-li uváděny letopočty, pak se jedná vždy o přibližné rozdělení s vědomím, že odliv jednoho slohu a převládnutí jiného jsou postupné procesy.


Galdhopiggen

Galdhopiggen je nejvyšší hora Norska. Jeho výška činí 2469 m. Leží v samosprávném území Lom, v kraji Oppland. Je součástí horské oblasti Jotunheimen.
Galdhopiggen byl poprvé slezen v červenci 1850 Steinarem Sulheimem, S.Flaattenem a L.Arnesenem.
Dostupnost vrcholu není obzvláště náročná, výstup z Juvasshytta trvá přibližně 4 hodiny podle podmínek a zdatnosti, sestup trvá kolem 2 hodin. Tři hodiny z výstupu zabere chůze a 45 minut příprava k přechodu přes Styggebreen, hodinu lze strávit na vrcholu a dvě hodiny cesty zpět na Juvasshytta. Z vrcholu lze pozorovat oblast o rozloze 35 000 km2.
Galdhopiggen nebyl vždy považován za nejvyšší horu Norska, o přízvisko nejvyšší norská hora soupeřil s Glittertindem, neboť některá měření naznačovala, že je díky svému ledovci na vrcholu nepatrně vyšší. Ledovec se o něco zmenšil a dnes Glittertind v současné době měří 2464 m včetně ledovce. Dnes je tedy jednoznačně za nejvyšší horu považován Galdhopiggen.
Galdhopiggen je populárním cílem turistiky. Většina turistů se pohybuje ve velkých skupinách s horskými vůdci, vzhledem k nebezpečí pádu do trhlin navázána na laně.


Su-čou

Su-čou je město s dlouhou historií, leží na dolním toku řeky Jang-c' a březích jezera Tchaj v provincii Ťiang-su v Čínské lidové republice. Město je známé pro své krásné kamenné mosty, pagody a pečlivě navržené zahrady, které se staly vyhledávanou turistickou atrakcí. Su-čou bylo také, počínaje obdobím vlády dynastie Sung, důležitým centrem produkce čínského hedvábnictví; toto významné postavení si udrželo dodnes. Je rovněž součástí oblasti zvané Zlatý trojúhelník. V roce 2004 dosahoval HDP na hlavu hodnoty 66 826 jüanů, páté nejvyšší mezi 659 velkými čínskými městy.
Su-čou, kolébka kultury Wu, je jedním z nejstarších měst v údolí řeky Jang-c'.
Před třemi a půl tisíci lety, během období vlády dynastie Šang, žily na území tehdy ještě neexistujícího města Su-čou kmeny, které se nazývaly „Kou Wu“.
V roce 514 př. n. l., v období Jara a Podzimu, král Che Lu, vládce státu Wu, založil „Che Luovo velké město“, které se stalo hlavním městem jeho říše. V roce 496 př. n. l. byl Che Lu pohřben v Chu-čchiou.
V roce 473 př. n. l. byl stát Wu poražen státem Jüe, dalším z východočínských království, které bylo v roce 306 př. n. l. anektováno státem Čchu. Zlatá éra Su-čou byla u konce. Pozůstatky této kultury zastupují ruiny dva a půl tisíce let staré zdi a brány.
V období dynastie Čchin bylo město známo jako okres Wu a v roce 209 př. n. l. se stalo místem povstání vedeného Siang Jüem, které přispělo k pádu Čchinů.
V roce 589 n. l., v období dynastie Suej, bylo město přejmenováno na Su-čou.
S dokončením Velkého kanálu získalo Su-čou strategickou pozici na hlavní obchodní cestě. Bylo centrem průmyslu a obchodu jihovýchodního pobřeží Číny.
V roce 825, během vlády dynastie Tchang, postavil velký básník Paj Ťü-i Šantchangský kanál, kterým propojil Su-čou a Chu-čchiou pro turistické účely.
V roce 1035 byl velkým básníkem a spisovatelem Fan Čung-jenem založen Konfuciův chrám, jenž se stal místem konání císařských úřednických zkoušek.
V únoru roku 1130 ze severu postupující armáda dynastie Ťin město vyrabovala a zmasakrovala. Následovaly invaze Mongolů, jež proběhla roku 1275, a zničení královského města na počátku vlády dynastie Ming roku 1367.
Poté však město opět prosperovalo. Mnohé ze slavných soukromých zahrad byly vybudovány příslušníky nižší šlechty za dynastií Ming a Čching. V roce 1860 však město postihla další pohroma, když se města zmocnili příslušníci povstání Tchaj-pchingů. Až v listopadu 1863 Vždy vítězná armáda Charlese Gordona město od tchaj-pchingských povstalců osvobodila.
Další krize město postihla během japonské invaze do Číny v roce 1937. Mnohé ze zahrad byly v průběhu války zdevastovány. Počátkem 50. let byly zreastaurovány a přivedeny zpět k životu zahrady Čuo-Čeng Jüan, Tung Jüan a další.
V roce 1981 bylo toto prastaré město čínskou vládou označeno za jedno ze čtyř měst, v nichž má být ochrana historického a kulturního dědictví a přírodní scenérie prioritou. Od té doby se Su-čou se svými předměstskými ekonomickými projekty vyvinulo v jedno z nejvíce prosperujících měst v Číně.
Klasické zahrady v Su-čou byly zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO v letech 1997 a 2000.
Su-čou se nachází na železnici spojující Šanghaj a Nanking, dvě hlavní města čínských provincií, do kterých jezdí vlaky ze Su-čou každou hodinu. Nádraží v Su-čou je jedním z nejrušnějšíh osobních železničních stanic v Číně, denně v něm staví 139 vlaků. Jízda vlakem do Šanghaje trvá 45 minut a do Nankingu hodinu a půl. Automobilem je Su-čou dostupné ze tří různých dálnic. Po vodě je Su-čou spojeno s Čang-ťia-kangem, Lu-č', Liou-ťia a Čchang-šou.
Přestože se ve městě nacházejí dvě civilní letiště – Šuo-fang a Kuang-fu United Airlines, většina letecké dopravy je realizována přes Šanghaj, která je od města vzdálena jen hodinu cesty autem.


Adstringens

Adstringens je léčivo nebo rostlinná droga se stahujícími účinky, místně zužující cévy a snižující vyměšování. Adstringencia působí koagulací bílkovin. Používají se místně pro zklidnění a urychlení hojení kůže a sliznic. Působí rovněž proti průjmu.
Používají se především rostlinné drogy obsahující třísloviny – dubová kůra, nať řepíku, ratanová tinktura aj.


Kráľ

Ferrari 599 GTB Fiorano byl představen 28. února 2006 na autosalonu v Ženevě. Nahradil Ferrari 575M Maranello.


Jabiru

Jabiru je město ležící v Australském Severním teritoriu na silnici Arnhem Highway. Městečko je situováno do národního parku Kakadu, pár kilometrů východně od ústředí parku. Původní osada byla založena díky uranovým dolům, ještě před vznikem národního parku. Téměř polovinu populace tvoří horníci a zaměstnanci parku.


Demulgens

Demulgens je léčivo, rostlinná droga nebo kosmetický přípravek, který změkčuje a sklidňuje poškozené nebo zanícené povrchy sliznic. Rovněž se používá pro označení látek obalujících léčivo kvůli snížení dráždění sliznice žaludku.


Sarafán

Sarafán je tradiční ruský venkovský ženský národní oděv bez rukávů.


Dobrovíz

Obec Dobrovíz se nachází v okrese Praha-západ, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 477 obyvatel.


Zbečno

Obec Zbečno se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 441 obyvatel.
První písemná zmínka o osídlení pochází z roku 1120. V Kosmově kronice ves zmíněna v pověsti o knížeti Krokovi.
 Image:Újezd nad Zbečnem.JPG|Újezd nad Zbečnem-Pohořelec. Image:Újezd nad Zbečnem a Pohořelec z Pěnčiny.jpg|Část Újezda nad Zbečnem, nahoře na pláni újezdská osada Pohořelec. Pohled z vyhlídky Pěnčina. Image:Zbečno, železniční přejezd.jpg|Újezd nad Zbečnem, železniční přejezd u stanice Zbečno. Image:Pohořelec z Brdatky.jpg|Pohořelec v pohledu z křivoklátské rezervace Brdatka. V pozadí sýkořický lom. Image:Výhled z Brdatky k údolí Štíhlice.jpg|Výhled z Brdatky k údolí Štíhlice, chatové osady v severní části Újezda nad Zbečnem. Image:Výhled z Brdatky na vlak.jpg|Okolí železniční zastávky Újezd nad Zbečnem. Image:Berounka, Újezd nad Zbečnem, Zbečno.jpg|Zákruta Berounky kolem Újezda nad Zbečnem. Image:Zbecno.jpg|Letecký pohled na Zbečno.


Libeňský most

Libeňský most je jedním z mostů, vedoucích přes řeku Vltavu v Praze. Po proudu řeky je čtrnáctým mostem.
Samotná mostní konstrukce má délku 370 m, spolu se zemní rampou na Holešovické straně pak 780 m, což ho činí nejdelším silničním mostem v metropoli. Oproti ostatním starším mostům, které byly stavěné se šířkou 16 m, tento už byl o pět metrů širší. Po svém otevření měl již asfaltovou vozovku i těleso pro tramvajovou dopravu.
Betonový most, navržený v kubistickém slohu podle projektu architektů Pavla Janáka a Františka Mencla, má pět kleneb o rozpětí 28 až 42,8 m, na libeňské straně pak klenbu jedinou o rozpětí 48 m a ve středu ostrova je rámová konstrukce o rozpětí 6,2 m. Nahradil původní dřevěné provizorium z roku 1903. Pro veřejnost se otevřel 29. října 1928 k 10. výročí vzniku Československé republiky.
V roce 2002 byl při povodních mírně poškozen; jeho rekonstrukce byla plánována na rok 2007. Prohlášení radnice v Praze 8 však vyvolávalí oprávněné pochybnosti. Rekonstrukce totiž v danou dobu neproběhla. Jestli při rekonstrukci dojde ke zboření a následnému postavení není jasné. Proti těmto snahám jdou hlasy navrhující památkovou ochranu Libeňského mostu.
 Soubor:Libensky most 2.jpg|Zanedbané schodiště Soubor:Libensky most 3.jpg|Detail schodiště z podhledu Soubor:Libensky most 4.jpg|Pohled přes most na budovu Tokovo Soubor:Libensky most 5.jpg|Detail schodiště na libeňské straně mostu


Vlajka Rakouska-Uherska

Vlajka Rakousko-Uherska je vlajka, které využívalo Rakousko-Uhersko v letech 1869–1918.
Vlajku tvoří tři stejně velké vodorovné pruhy, spodní pruh rozděluje vlajku na dvě poloviny. Pravá polovina se zeleným pruhem představuje uherskou část, levá polovina s červeným pruhem rakouskou část. V bílém pruhu se nacházejí znaky obou částí rakousko-uherského mocnářství. Symbolika barev obou polovin je totožná se symbolikou barev dnešního Rakouska a Maďarska.
Rakousko-Uhersko mělo i další vlajky odvozené od vlajky státní tj. pro obchodní lodstvo, válečnou vlajku pro válečné námořnictvo atd...
Vlajka Rakousko-Uherského obchodního lodstva byla totožná se státní vlajkou Rakouska-Uherska. Do roku 1869 používalo Rakouské císařství jako obchodní vlajku, vlajku válečného lodstva.
Vlajka Rakousko-Uherského válečného námořnictva se stala základem pro státní vlajku Rakouska-Uherska. Vlajku tvoří tři stejně velké červené vodorovné pruhy, v levé polovině je znak rakouského arcivévodství resp. císařství. Válečná vlajka se používala po celou dobu existence Rakouska-Uherska. Ale vlajka válečného námořcnictva se v roce 1915 změnila tak, že do pravé části byl přidán uherský znak resp. znak dynastie Arpádovců.
 File:Flag of Austria-Hungary 1869-1918.svg|Obchodní lodstvo 1869-1918 File:Austria-Hungary-flag-1869-1918-naval-1786-1869-war.svg|Válečná vlajka, do r. 1915 i válečného námořnictva File:Austria-Hungary Naval Ensign1918.gif|Vlajka válečného námořnictva 1915-1918 File:GR 134.jpg|Císařská standarta 1815-1918


Igor Bázlik

V roce 1958 odmaturoval na jedenáctileté střední škole v Banské Bystrici. Po maturitě odešel na konzervatoř do Bratislavy. Po jejím úspěšném absolutoriu v roce 1962 nastoupil na VŠMU v Bratislavě, kterou ukončil v roce 1966.
Jako absolvent se stal hudebným redaktorem Československého rozhlasu v Bratislavě, později zde působil jako hudební režisér. Od roku 1979 působí ve svobodném povolání jako hudební skladatel, dirigent, hráč na klávesové nástroje a současně jako pedagog hudebně-dramatického oboru konzervatoře v Bratislavě.
Igor Bázlik je autorem okolo 1500 hudebních skladeb. Součástí jeho hudebního díla jsou dvě opery, čtyři muzikály, okolo 600 tanečních písní, množství scénické hudby k činohrám, rozhlasovým a televizním hrám, jakož i hudby k filmům. Zkomponoval víceré sborové skladby, upravoval lidové písně a je znám i svými skladbami pro děti.


Autoritářství

Nejznámější definici vytvořil teoretik autoritářství Juan José Linz: „Politický systém s omezeným, neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu; vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace a vůdce nebo malá skupina vůdců disponuje mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice“.


Er-forma

Er-forma je forma vypravování ve 3. osobě, v němž tzv. autorský vypravěč zaujímá postoj nezaujetého pozorovatele průběhu děje. Někdy také vypravěč er-formy zevrubně zaznamenává psychické prožívání postavy, stav jejího nitra a může se tak sbližovat s vypravěčem v 1. osobě - zároveň vyprávějícím i prožívajícím.


Svádov

Svádov je jednou z 22 místních částí krajského města Ústí nad Labem. Nachází se v rámci samosprávného městkého obvodu Ústí nad Labem-Střekov na pravém břehu řeky Labe ve východní části města, asi 4 km od jeho centra; sestává ze tří základních sídelních jednotek na dvou katastrálních územích. Při sčítání lidu roku 2001 měla městská část Svádov 288 domů a 1047 obyvatel, z toho na vlastní ZSJ Svádov připadalo 219 domů a 797 obyvatel, na Olšinky 65 a 243, na Budov 4 a 7.
Svádov se poprvé připomíná roku 1188, kdy ho šlechtic Hroznata věnoval johanitům.


Kyjovský prales

Kyjovský prales je přírodní rezervace, která se nachází na Slovensku. Byla vyhlášena v roce 1974, kdy zaujímala rozlohu okolo 50 hektarů. V roce 2007 byl však prales mnohonásobně rozšířen a v současné době tak dosahuje plochy takřka 400 hektarů. V pralese se nachází především listnaté stromy jako buk apod.
Od 28. února 2007 je je prales rovněž zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO, kde je spolu s dalšími několika rezervacemi registrován pod názvem „Původní bukové lesy Karpat“.


Hvězdný katalog

Hvězdný katalog může znamenat některý z astronomických atlasů či katalogů. Mezi nejvýznamnější patří:


Bitva u Abukiru

Bitva u Abukiru proběhla 1-2. srpna 1798 při ústí Nilu do Středozemního moře poblíž města Abukir. Protivníky byla flotila francouzská, které velel viceadmirál François-Paul Brueys d'Aigalliers a flotila Velké Británie, pod velením kontradmirála Horatio Nelsona. V anglické a americké historiografii je bitva známa pod názvem „Battle of the Nile“. Často je k názvu bitvy přidáváno adjektivum “námořní“. To proto, že na pobřeží o rok později došlo k pozemní bitvě u Abukiru, v které drtivě zvítězil Napoleon Bonaparte nad tureckým vojskem.
Po slavném italském tažení završeném podepsáním míru campoformijského byl generál Bonaparte bezmezně obdivován a slaven celou Francií. Pro direktorium se stala jeho popularita, spojená s jeho schopnostmi nebezpečnou. Válka s Velkou Británií pokračovala. Bylo však jasné, že síly revolucí oslabeného námořnictva nejsou dostatečné k úspěšné invazi na britské ostrovy. Proto direktorium přijalo urychleně za svůj Bonapartův návrh, zaměřený na oslabení Velké Británie nepřímo, ohrožením jejího zámořského obchodu. Principem plánu bylo vylodění francouzské armády v Egyptě, dobytí Sýrie a pobřeží Rudého moře a eventuální výpad do Indie. Cíl byl lákavý, zvláště, když direktorium se tím zbavovalo nebezpečného populárního konkurenta v boji o moc. Armáda 36000 mužů se nalodila tajně v 5 přístavech na více než 250 válečných, dopravních, nákladních lodí i šalup a zamířila pod ochranou válečné flotily vedené viceadmirálem Francois-Paul Brueysem d´Aigalliers napříč Středozemním mořem. Úkoly postavené před viceadmirála Bueyse byly 1) zařídit úspěšný transport vojska Středozemním mořem a podpořit dobytí Malty, 2) provést úspěšné a hladké vylodění vojska v Egyptě, 3) provést hladký návrat flotily do bezpečných přístavů - tedy přístavů francouzských a italských, eventuálně do LaVeletty či nejspíše na Korfu. Cíle se podařilo utajit a zmást anglickou špionáž, takže britská admiralita byla přesvědčena, že výprava je určena k dobytí Gibraltaru, vylodění v Portugalsku či invazi do Irska. Admirál Jarvis, blokující se silnou eskadrou Gibraltarskou úžinu však přesto vyslal kontradmirála Horatio Nelsona do Středozemního moře, aby po francouzské flotile pátral. Ta 18. května 1798 vyplula z Toulonu a dalších 4 přístavů, po cestě dobyla Maltu a úspěšně vojsko 1. července 1798 vylodila poblíže Alexandrie. Tím byly 2 ze 3 úkolů viceadmirála velícímu válečné flotile splněny. Po vylodění měl admirál zařídit návrat flotily. Z dodnes nevysvětlených důvodů tak neučinil a zakotvil v zátoce abukirské asi 23 km severozápadně od Alexandrie. Důvodem mohl být nedostatek zásob na zpáteční cestu, snad i dohoda s Bonapartem, falešný pocit bezpečí či onemocnění viceadmirála průjmovitým horečnatým onemocněním a tedy jeho indisposice. Po 73 dnech marného pátrání po Francouzích a křižování celým Středozemním mořem celou Brueysovu flotilu pokojně kotvící tak spatřil l. srpna 1798 kol 14:00 hodiny kontradmirál Nelson v čele své válečné flotily.
Zdánlivě byly síly obou protivníků vyrovnané, v počtu děl pak byla převaha na straně Francouzů. Zcela nesoumeřitelná však byla kvalita posádek, jejich námořní výcvik, bojová zkušenost, kvalita důstojnického sboru a strategické i taktické myšlení velitelů. Francouzské námořnictvo, před revolucí zcela rovnocené anglickému, bylo v průběhu revoluce zcela ochromeno, nejen emigrací či popravami převážně monarchistických důstojníků, ale i úmyslným podfinancováním revolučními vládami, neboť bylo považováno za semeniště roajalistů. Teprve po pádu Robespierra a nástupem ministra námořnictva admirála Trugueta roku 1795 se situace začala měnit. Flotila abukirská tak nesla nutně následky revolučního rozvratu. Konstrukce lodí byla zastaralá – ze 13 řadových lodí byly jen 4 moderní a jedna byla stará 45 let, posádky narychlo najaté ve všech koutech Francie a Itálie byly nevycvičené, v boji nezkušené. Většina z posádek nebyla nikdy v boji. Dělostřelci prodělávali začátky výcviku a frekvence i cílení palby bylo zcela nedostatečné, vzájemná koordinace činnosti lodí vázla. Viceadmirál Brueys zaujal chybné postavení, když kotvil levobokem při břehu, a přijal pasivní způsob boje - lodě zůstaly na kotvách, čímž ztratily možnost manévrování. Zdroje vyčítající mu tuto kardinální chybu však pominuly, že na poradě před bitvou byli přítomi 4 velitelé a jen jeden se vehementně zasazoval o ofenzivní vedení boje. Lodě byly zakotveny na poměrně hluboké vodě, Brueys chybně předpokládal možnost útoku jen z pravoboku a tam též přemístil většinu děl. Kontradmirál Nelson však si bystře všiml, že je možno na prvních 5 řadových lodí útočit i z levoboku a dle toho upravil svou sestavu. Do levoboku Francouzů pronikly řadové lodě Goliath, Zealous, Audacious, Orion a Theseus. Zbytek anglické eskadry útočil z pravoboku. Prvních 5 řadových lodí Francouzů bylo tedy pod dvojí palbou a všechny se po boji vzdaly. Nelson si tak vytvořil na části bitevního pole silnou převahu, kterou využil a zbytek pak likvidoval postupně. Bitva byla fakticky rozhodnuta kol 22.30 hod. výbuchem skladiště munice na vlajkové a nejsilnější lodi L´Orient a následným jejím potopením.
Zbylé lodě pak pod velením kontradmirála Villeneuve zvedly kotvy a snažily se uniknout, některé v nouzi najely na břeh. Bitva tak skončila naprostým vítězstvím britské eskadry.
Řadové lodě: 1) Le Guerrier - 74 děl, zařazena do služby 1753, výtlak 1500 tun, posádka 678 mužů, velitel. Kpt. Jean-Francois-Timothée Trullet senior – loď se po boji 2. srpna vzdala a 18. srpna jako neopravitelná potopena.
2) Le Conquerant — 74 děl zařazen do služby 1765, velitel Kpt. Dalbarade – loď se vzdala
3) Le Spartiate – 74 děl – zařazena do služby 1797, velitel Kpt. Emeriau – loď se vzdala
4) L´Aquilon- 74 děl - zařazena do služby 1789, velitel Kpt. Thevenard – loď se vzdala
5) Le Souverain Peuple - 74 děl - zařazena do služby 1757, velitel Kpt. Raccord - loď se vzdala - původní jméno lodě Le Souverain, bylo za revoluce zmeněno na „nezávislý národ“
6) Le Franklin – 80 děl - zařazena do služby 1797, výtlak 1800 tun, posádka 840 mužů, velitel kpt. Gillet. Po těžkém boji se 2. srpna vzdala. Na jeho palubě byl zástupce velitele kontradmirál Armand–Simon-Marie Blanquet du Chayla.
7) L´Orient- 120 děl - nejsilnější loď celé bitvy - zařazen do služby 1791 – výtlak 2700 tun, posádka 1079 mužů, původní jméno Dauphin Royale, od r. 1792 Sans-Culotte a od r. 1795 L´Orient, velitel: Kpt. Casabianca senior. – vlajková loď flotily – na jejím můstku zahynul viceadmirál Brueys po zasahu dělovou kulí, která mu utrhla obě nohy. Nakonec kolem 22:30 hořící loď vybuchla a potopila se. Předtím ale téměř zničila britskou řadovou loď Bellerophon.
8) Le Tonnant – 80 děl - zařazena do služby 1789, velitel Kpt. Aristide-Aubert Dupetit-Thouars. Loď se stala nejslavnější lodí celé bitvy a její velitel je ctěn dodnes jako jeden z francouzských národních hrdinů. V těžkém boji byl kapitán několikrát raněn a po ztrátě krve ztrácel vědomí. Zakázal transport do podpalubí a odmítl složit velení. Aby jej posádka stále viděla na velitelském můstku nařídil, aby byl vsazen do sudu s otrubami a po tomto zajištění vertikální polohy nařídil, aby francouzská vlajka byla přibita na pahýl stěžně, čímž oddálil kapitulaci. Následkem zranění zemřel a posádka téměř zničené lodě se vzdala 3. srpna.
9) L´Heureux - 74 děl - zařazen do služby 1782, velitel Kpt Etienne - loďnajela na břeh a 3. srpna kapitulovala a 16. srpna jako neopravitelná potopena.
10) Le Timoleon - 74 děl - zařazena do služby 1785, velitel Kpt Jean-Francois Timothée Trullet junior. - zachránila se najetím na mělčinu a evakuací posádky – 3. srpna vyhozena do povětří.
11) Le Mercure – 74 děl - zařazena do služby 1783, velitel Kpt. Cambon - po těžkém boji loď najela na břeh a 3. srpna zajata. Jako neopravitelná 18. srpna potopena.
12) Le Guillaume Tell – 80 děl - zařazena do služby 1795 - velitel Kpt. Saulnier - na jeho palubě byl i kontradmirál Pierre-Charles-Jean-Baptiste-Sylvestre de Villeneuve, velící úniku z bitvy - tato řadová loď unikla z bitvy.
13) Le Genereux – 74 děl - zařazen do služby 1785, velitel Kpt. Le Joille - loď v závěsu za předchozí unikla z bitvy.
Fregaty: Zakotveny mimo linii, blíže pobřeží. Byly 4 z toho dvě unikly z bitvy, za vedoucími řadovými loděmi, dvě ale byly potopeny.
Brigy: Byly 4 a z nich 3 unikly z bitvy, nejslabší Hercule se 7 děly byla zajata.
1) Vanguard - 74 děl - velitel Kpt. Berry - vlajková loď kontradmirála Horatio Nelsona
4) Bellerophon - 74děl - Kpt. Darby - těžce poškozena
5) Culloden - 74 děl - Kpt. Toubridge - najela na mělčinu
8) Majestic - 74 děl - Kpt. Westcott – velitel padl
Briga Mutine pod velením por. Hardyho s 16 děly se boje neúčastnila a asistovala při obtížích Cullodenu.
V boji se projevila převaha anglického námořnictva ve všech parametrech. V bitvě Britové zaznamenali 218 mrtvých a 677 zraněných. Mnohem horší byla bilance Francouzů: 1700 mrtvých, 600 zraněných a 3000 zajatých. Výsledek bitvy znamenal, že na čas opanovali Britové i vody Středozemí, ale spojenectvím Francie se Španělskem se síly ve Středozemním moři brzy vyrovnaly. Bonapartovo vojsko bylo bez snadného spojení s Francií, ale brzy reformami v Egyptě se vojsko stalo soběstačné. Posílením pozic ve Středozemním moři a tedy i v Levantu se podařilo Britům zpevnit obranu měst na pobřeží, čímž způsobili krach syrského tažení a tedy i plánů Napoleona na proniknutí dále na východ. Katastrofa u Abukiru byla jakousi předehrou další rozhodující námořní bitvy. Poučení o moderní námořní strategii a ofenzivním pojetí bojů si z bitvy u Abukiru kontradmirál Villeneuve neodnesl a opětovnou pasivní taktikou v bitvě u Trafalgaru, kde spojenému loďstvu velel, podlehl opět lordu Nelsonovi a tím byla definitivně zlomena námořní moc Francie a Velká Britanie si zajistila na dalších 100 let neomezenou vládu na moři.


Cizí klíč

Cizí klíč je v prostředí relačních databází integritní omezení, které u tabulky vytvoří spojení jednoho nebo více jejích sloupců se sloupcem nebo sloupci jiné tabulky. Pokud se hodnoty dotčených sloupců shodují, poté příslušný řádek cizí tabulky rozvíjí řádek zdrojové tabulky přes toto spojení. Tomu se též říká reference nebo odkaz.
Cizí klíč umožňuje definovat akce, které mají nastat při pokusu o změnu nebo mazání záznamů v cizí tabulce. Například, po smazání záznamu z cizí tabulky budou ve zdrojové tabulce řádky s odpovídající hodnotou cizího klíče taktéž smazány, nebo budou jejich odkazy nastaveny na určitou hodnotu, nebo se smazání řádků v cizí tabulce zabrání. Omezení cizích klíčů tak představuje mechanismus pro udržení referenční integrity databáze.
Definice cizího klíče platí jen v jednom směru – často se pro účely lepší představy "cizí" tabulce říká rodičovská tabulka a tabulce, v níž se aplikují změny v závislosti na nastavení cizího klíče, říká dceřiná tabulka.
Aby byla data v databázi korektní, je třeba, aby každý záznam psa měl uvedeného platného majitele. Proto označíme v tabulce psi sloupec majitel jako cizí klíč, vztažený k sloupci osoba_id v tabulce osoby. Když je poté přidán záznam pro psa, databázový engine bude vyžadovat, aby hodnota v poli majitel nabývala některé z existujících hodnot id tabulky osoby. Zároveň můžeme určit, zda se při smazání osoby smažou i záznamy všech psů, kterými je majitelem, nebo zda má pokus o smazání osoby vlastnící alespoň jednoho psa selhat.


Utena

Utena je město v severovýchodní části Litvy, v současnosti zde žije 33 086 obyvatel. Utena je centrem Utenského kraje. Jedná se o jedno z nejstarších měst v zemi, založeno bylo již v roce 1261. Ve městě se vyrábí pivo Utenos.


Příušnice

Příušnice jsou infekční onemocnění, kterým může onemocnět prakticky každý člověk, nejčastěji se objevuje u lidí v dětském věku. Nemoc se šíří podobně jako běžná chřipka, např. kapénkovou infekcí, její inkubační doba činí 12 až 21 dnů. Nemoc napadá příušní slinné žlázy, které se nacházejí mezi dolní čelistí a ušním lalůčkem v příuší, zde se také nemoc projevuje otoky a bolestivostí.
Onemocnění příušnicemi způsobuje Rubeolavirus. Nejúčelnější obranou proti tomuto onemocnění je očkování vhodnou vakcínou.
Inkubační doba příušnic je 15-24 dní, průměrně 19 dní. Mezi klinické projevy patří horečka a parotitida, neboli zánět příušní slinné žlázy, který se projevuje bolestivostí, zarudnutím a zduřením, obvykle nejprve na jedné straně. Děti si často stěžují na "bolest ouška" a bolest při jídle a pití. Průběh onemocnění je obvykle mírný a projevy spontánně vymizí. Někdy může onemocnění provázet přechodná jednostranná hluchota. Nemocný je infekční až sedm dní po otoku slinné žlázy.
Mezi vzácné komplikace příušnic patří virová meningitida a encefalitida, která se projevuje bolestmi hlavy, fotofobií, zvracením a ztuhlostí krku. Mezi velmi vzácné komplikace patří zánět varlete, orchitis, obvykle jednostranný.
V rámci pravidelného očkování se podává MMR vakcína, která obsahuje oslabené viry spalniček, příušnic a zarděnek. První dávka se podává po patnáctém měsíci věku dítěte a přeočkování se provádí za 6 až 10 měsíců po provedeném základním očkování.
U nás se epidemie objevují v 2-5letých intervalech bez větších komplikací.


Viadukt Millau

Viadukt Millau je dálniční most v jižní Francii, od roku 2004 nejvyšší na světě. Tvůrci stavby jsou francouzský projektant Michel Virlogeux a britský architekt Norman Foster. Slavnostně byl za přítomnosti francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca otevřen 14. prosince 2004, o dva dny později již začal sloužit i veřejnosti.
Viadukt Millau je zavěšený most se sedmi betonovými pilíři a osmi mostními poli; mostovka je ocelová a váží 36 000 tun. Délka mostu činí 2 460 m. Mostní pole nemají všechna stejnou délku; šest centrálních měří 342 m a dvě okrajová pak 204 m. Mostovka samotná pak také od severu k jihu klesá o tři procenta. Celá stavba se navíc nachází v zatáčce s poloměrem 20 km. V každém směru se nacházejí dva jízdní pruhy.
Pilíře mají velmi rozdílnou výšku; ta se pohybuje od 77 m až k 246 m. Nejvyšší pilíř převyšuje spolu s věží nad vozovkou svojí výškou i Eiffelovu věž. Jsou betonové, a mají specifický tvar; směrem nahoru se zužují a dělí na dva menší.
Nutnost vybudovat most přes řeku Tarn u města Millau, a dokončit tak dálnici A 75 spojující metropoli Paříž s jižní částí Francie donutila vládu už roku 1989 ke schválení projektu výstavby mostu. Během 90. let se postupně upřesňovaly plány do dnešní podoby mostu zavěšeného. Nakonec bylo rozhodnuto, že jej postaví soukromá společnost a jeho výstavba bude splacena ve formě mýtného.
16. října 2001 se začalo stavět. Nejprve vznikly pilíře a jakmile byly dokončeny do výšky vozovky, začala být spouštěna ocelová mostovka. Kromě sedmi definitivních pilířů však také vznikly další podpůrné provizorní ocelové. Mostovka se musela rozdělit na dvě části, každá z nich byla spouštěna rychlostí 600 mm za 4 minuty samostatně. Po několika měsících práce se podařilo obě části spojit, odchylka od nich činila jen 1 cm. Poté byly zdviženy věže a přichycena lana, následně vznikla asfaltová vozovka. Po zatěžkávacích zkouškách, které most bez obtíží vydržel mohl být v prosinci roku 2004 a po 38 měsících stavby slavnostně otevřen.
 Soubor:Wiadukt Millau - segment.jpg|Jeden ze segmentů umístěných na okraji mostovky Soubor:Millau Viaduct construction south.jpg|Spouštění mostovky na pilíře


Valencia CF

Valencia CF je španělský fotbalový klub hrající nejvyšší soutěž - La Ligu. Od roku 2002 je členem organizace fotbalových klubů G-14.
Sponzorem klubu je od prosince 2008 skandinávská sázková kancelář Unibet. Počátkem června 2009 podepsala s vedením klubu smlouvu prodlužující sponzoring na další dvě sezóny 2009/2010 a 2010/2011.


Vezikulární choroba prasat

Vezikulární choroba prasat je vysoce nakažlivé virové onemocnění prasat domácích a prasat divokých charakterizované tvorbou puchýřků na končetinách, na rypáku a sliznici jazyka. Původcem je RNA virus z čeledi Picornaviridae. Je klinicky neodlišitelná od slintavky a kulhavky, se kterou má mnoho společného.
Virus je značně odolný ve vnějším prostředí. V trusu a moči je virulentní po dobu 12 týdnů, v mraženém mase je infekční po dobu 2 měsíců. V některých salámech vyrobených z infikovaných prasat může přežívat až 100 dní. Zvířata se mohou nakazit přímo – kontaktem s infikovanými jedinci, nebo nepřímo kontaminovaným materiálem. Mortalita je nízká, nemocnost se pohybuje od 25 do 100 %. K onemocnění je vnímavý i člověk.


Tři souběžné řeky

Jako Tři souběžné řeky se označuje kaňon v čínské provincii Jün-nan. Kaňon zahrnuje hned tři toky velkých asijských řek Jang-c'-ťiang, Mekong a Salween. Kaňon se nachází asi 60 km severně od města Li-ťiang. Pro svou unikátnost byl v roce 2003 přijat na Seznam světového dědictví UNESCO.


Doprava v Bratislavě

Bratislava je jako centrum celého Slovenska významným dopravním uzlem s rozsáhlou infrastrukturou městské i dálkové dopravy.
Městskou dopravu ve slovenské metropoli zajišťuje tramvajová, trolejbusová a autobusová síť; tramvaje tvoří páteř, trolejbusy je doplňují a autobusy zajišťují obsluhu některých sídlišť a různých dalších odlehlých míst.
V mnohých oblastech však je jejich kapacita nedostačující; výstavba metra právě do Petržalky a do centra města sice byla na konci 80. let zahájena; těsně před Sametovou revolucí byla zastavena a od této doby se již v stavbě nepokračovalo. Mnohokrát došlo ke změně koncepce celé dráhy, na počátku 21. století se tak počítá se systémem rychlodrážní tramvaje. Začátek její výstavby je plánován na rok 2009.
Vybudování rychlodrážního dopravního systému je jeden z největších problémů městské dopravy ve slovenské metropoli. Též problematický je i stárnoucí vozový park autobusů, potažmo tramvají.
Pod názvem Bratislavská integrovaná doprava se připravuje integrovaný dopravní systém, který má od prosince 2008 umožnit užívání společných jízdenek v celém Bratislavském kraji. Jeho ne velmi zdařilá "nultá fáze" je již v provozu.
Do Bratislavy vedou čtyři dálnice – dálnice D1, dálnice D2 spojující českou dálnici D2 s dálnicí M15 do Maďarska, dálnice D4 spojující dálnici A6 z Rakouska s D2. Tyto významné tepny spolu spojují čtyřpruhové komunikace probíhající městem mimo jeho jádro. Vnější obchvat Bratislavy, dálnice D4, je až na malou část při rakouské hranici v plánovací fázi. V Bratislavě vede přes Dunaj celkem pět mostů, z toho dva jsou dálniční. Součástí D4 bude šestý most.
Nachází se tu i tunel Sitina mezi Mlynskou dolinou a Lamačem, který je součástí dálnice D2 do ČR a byl zprovozněn 24. června 2007.
Historickým jádrem žádné důležité tepny nevedou; to je pro dopravu uzavřeno a nacházejí se tam pěší zóny.
Město je významným železničním uzlem, pro osobní dopravu je rozhodujícím nádražím Bratislava hlavná stanica, pro nákladní dopravu pak seřaďovací nádraží Bratislava východ, dále je zde mnoho dalších významných železničních stanic Významné směry železniční dopravy kopírují ty dálniční; spoje směřují jak do Čech, tak i do slovenského vnitrozemí, též i do Maďarska a Rakouska.
Hlavní a jediný vzdušný přístav je Letiště M. R. Štefánika. Jedná se o největší letiště v republice.


39 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 ----


Šarafiový vodopád

Šarafiový vodopád je ledovcový selektivní vodopád v Západních Tatrách v okrese Liptovský Mikuláš na severním Slovensku.
Nachází se v Žiarske dolině a jeho podloží je tvořené biotitickými a dvojslídovými pararulami. Vodopád vytváří Šarafiový potok, který je nad ním v nadmořské výšce 1480 m široký 1 m. Celá kaskáda je vysoká přibližně 20 m, přičemž nejvyšší stupeň dosahuje výšky 3,5 m.
Vodopád je přístupný po soubor:Szlak zielony.svg zelené turistické značce od Žiarske chaty.


Cévní zásobení mozku

Cévní zásobení mozku zajišťuje přívod okysličené krve do mozku a tím i jeho výživu a správnou funkci. Mozková tkáň je vůbec jednou z nejcitlivějších na dodávky kyslíku a již po několikaminutové zástavě krevního oběhu dochází k odumírání neuronů.
Krev je do mozku vedena dvěma vnitřními karotickými tepnami a dvěma páteřními tepnami, které jsou vedeny páteří. Vertebrální tepny se na úrovni mozkového kmene spojí v bazilární tepnu, která vytváří hlavní větve:
Zadní tepenné anastomózy se spolupodílejí na vzniku Willisova tepenného okruhu, tím že propojují tok krve přicházející vertebrálními tepnami s krevním prouděním přicházejícím do mozku z vnitřních karotid, které se větví do předních mozkových tepen. Tím je zajištěn vícečetný přívod krve k mozkové tkáni pro případ např. ucpání jedné z větví tepen.
Willisův okruh byl pojmenován po anglickém lékaři 17. století Thomasi Willisovi.
Z Willisova okruhu vycházejí tři páry hlavních mozkových tepen vyživující mozek:
Hmotnost mozku tvoří cca 2% tělesné váhy, zatímco průtok krve představuje v mozku až 12-14 % celkového minutového objemu a je velmi stálý. Mozkový objem, stejně jako množství krve a mozkomíšního moku jsou téměř konstantní, protože samotný mozek i tekutiny v dutině lebeční jsou nestlačitelné.
V klidu proteče mozkovými polokoulemi 48-53 ml/100 g/min. Průměrný průtok šedou hmotou, kde je více kapilár činí 69 ml/100 g/min, kdežto bílou hmotou jen 28 ml/100 g/min.
Při iontovém selhání se nevratně poškozuje mozková tkáň, nejvíce mozková jádra s nejvyšším metabolismem. Do 3-4 hodin dochází k ireperabilním dějům s odumíráním neuronů. Při sníženém prokrvení při průtoku dojde k funkčním výpadkům při zachování stálosti vnitřního prostředí. Periferní zóna tkáně ložiskového nedokrvení se označuje jako „ischemická penumbra“. Selhání transportu iontů Na+ a K+ zvýší extracelulární koncentraci K+, což má za následek membránovou depolarizaci a otevření napěťově řízených Ca 2+ kanálů, které umožní proudění kalciových iontů dovnitř buněk. Ca2+ se hromadí v mitochondriích a zvyšuje se aktivita fosfolipáz A a C, které z membránových lipidů uvolňují mastné kyseliny, čímž stoupá propustnost membrán.


Milan Kopřiva

Význačný český typograf. Otec František – učitel. Matka Marie – učitelka. 1948—53 Vysoká škola umělecko průmyslová v Praze v ateliéru profesora Antonína Pelce. 1953—55 dva čestné roky v Akademii výtvarných umění v Praze. 1955—63 výtvarný redaktor deníku Rudé Právo. 1963—65 zaměstnán v ČTK jako grafický úpravce nového časopisu 100+1 zahraniční zajímavost. Od roku 1965 svobodné povolání. Graficky upravil asi 700 knih a zhotovil desítky plakátů, katalogů a příležitostných tisků. Je autorem podoby většiny knih pro mládež z Edice 13 nakladatelství Mladá fronta. Za svou práci obdržel řadu cen. Úzce spolupracoval s předními českými a slovenskými grafiky, fotografy a dalšími osobnostmi československé a později české kultury. Spolupracoval mj. s divadly Semafor, Na zábradlí a divadlem Járy Cimrmana.
Člověk — Jan Beneš — ilustrace Adolf Absolon, Jiří Běhounek, Pavel Dvorský, Jan Kavan, Oldřich Kulhánek, Zdeněk Majzner, Petr Melan, Hana Storchová a Vojtěch Štolfa, 344 strany, Mladá fronta, 1994
České korunovační klenoty — Karel Šiktanc a Ivo Hlobil — foto Barbara Hucková, Miroslav Hucek, Alexandr Paul a Prokop Paul, 72 strany, Pluto, Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka pro Kancelář prezidenta republiky, 1993
Volání divočiny — Jack London — ilustrace Milan Hůrka, foto František Heřman, 206 stran, Svoboda, 1990
Besídka bývalých žáků zvláštní školy — Miloslav Šimek, Jiří Grossmann a Jiří Krampol — ilustrace Václav Kabát, foto Miroslav Hucek, 255 stran, Melantrich, 1990
Výstup na Eiger — Ota Pavel — ilustrace Adolf Born, 269 stran, Olympia, 1989
Historie psaná zlatem — Josef Klomínský a Jaroslav Pacovský — ilustrace Michal Brix a Adolf Absolon, foto Alexandr Paul, Prokop Paul a Antonín Weiser, 167 stran, Svoboda, 1988
Tajný deník Adriana Molea — Sue Townsend — ilustrace Václav Kabát, 158 stran, Edice 13, svazek 182, Mladá fronta, 1988
Život — Jan Buchar, Jaroslav Drobník, Emil Hadač, Jan Janko, Jan Květ, Jan Lellák a Zbyněk Roček — ilustrace Adolf Absolon, Jiří Běhounek, Milan Hůrka, Oldřich Kulhánek, František Skála ml., Hana Storchová a Ervín Urban, 480 stran, Mladá fronta, 1987
Afrika: život a smrt zvířat — Josef Vágner — ilustrace Eva Hašková, Jiří Běhounek a Miloš Váňa, 228 stran, Svoboda, 1987
Řemesla našich předků — Miroslav Janotka a Karel Linhart — ilustrace František Skála ml., 208 stran, Svoboda, 1987
Daleká cesta za domovem — Richard Adams — ilustrace Jiří Běhounek, 424 strany, Edice 13, svazek 167, Mladá fronta, 1986
Planeta Země — Petr Jakeš — ilustrace Adolf Absolon, Vladimír Novák, František Skála ml. a Karel Vilgus, foto Miroslav Prokš, Věra Matějková, Božena Matoulková, Martin Milfort, Milan Fišera, Zdeněk Ceplecha, František Holub, Petr Jakeš, Marta Jakešová, Milada Einhornová a Erich Einhorn, 413 stran, Mladá fronta, 1984
Jak vytrhnout velrybě stoličku — Marie Poledňáková — ilustrace Zdeněk Smetana, 127 stran, Edice 13, svazek 153, Mladá fronta, 1984
Dobré a ještě lepší jitro — František Nepil — ilustrace Miroslav Barták, 247 stran, Novinář, 1983
Příběhy s tajemstvím — /Jan Adam/ — ilustrace Oldřich Kulhánek, 150 stran, Československý spisovatel, 1981
Vesmír — Jiří Grygar, Zdeněk Horský a Pavel Mayer — kresby Ervín Urban a Vladimír Novák, foto Josef Kohout, 464 strany, Mladá fronta, 1979
Ze Země na Měsíc — Jules Verne — ilustrace Vladimír Novák, 199 stran, Mladá fronta, 1979
Vzbouřenci z Bounty — Richard Hough — ilustrace Adolf Born, 334 strany, Panorama, 1979
Gargantua a Pantagruel — François Rabelais — ilustrace Miroslav Cipár, 283 strany, Tatran, 1979
Potopa — Henryk Sienkiewicz — ilustrace Jiří Běhounek, 503+413 stran, Svoboda, 1977
Cesta do země Mašukulumbů — Emil Holub — ilustrace Václav Kabát a Zdeňka Táborská, 270 stran, Mladá fronta, 1973
Co to je teorie relativity — Lev Davidovič Landau a Jurij Borisovič Rumer — ilustrace Jaroslav Malák, 79 stran, Albatros, 1972
Knoflíková válka: román mého dvanáctého roku — Louis Pergaud — ilustrace Jindřich Kovařík, 228 stran, Edice 13, svazek 20, Mladá fronta, 1968
Kolo inspirace: ruská básnická moderna — Václav Daněk a Hana Vrbová — ilustrace René Murat, 357 stran, Svět sovětů, 1967


Radeon HD 4000

Radeon HD 4000 je řada grafických karet postavená na jádře R700 firmy AMD , která byla představena 25. června 2008. To byli vydány karty založeny na jádru R770. Nejvyššší model HD 48x0 X2 má jádro označené R700, nižší modely mají jádra RV710, RV730, RV740 nebo RV770. Umisťují se do slotu PCI-E 2.0 16x. Jádro podporuje DirectX 10.1, Shader model 4.1 a OpenGL 3.0. Jména pro grafické karty se volí podle vzoru Radeon HD 4xx0, například HD 4350, HD 4670, HD 4850, atd.
Na PCB najdeme GPU variantu R700, grafickou paměť DDR2 - GDDR5, napájecí obvody, výstupy, sběrnici PCI-Express pro komunikaci se základní deskou a další součástky.
Čip UVD2 je impletován v GPU R700 a díky tomu je možnost akcelerace MPEG-2, H.264/MPEG-4 AVC and VC-1 s minimální zatížením CPU
Podporuje DirectX 10.1, Shader model 4.1 a OpenGL 3.0. A umisťuje se do slotu PCI-E 2.0 16x. Dále podporuje CrossFireX, který umožnuje zapojení až 4 čipů a teoreticky zvýšení výkonu až 4x, ale běžně to je zhruba do 2,5x.
Započatá agresivní politiky pro dosažení, co nejnižších cen a co nejvyššího poměru výkon/cena stále platí. AMD se snaží díky tomu, získat větší část trhu.
Grafiky určené do HTPC a kanceláří, případně na nenáročné hraní starších her. Díky stavbě čipu nepodává velký 3D výkon, přesto stačí na akceleraci videí a zobrazování standardních 2D/3D scén. Čip RV710 obsahuje 80 5D unifikovaných shaderů, dále 8 TMU jednotek a 4 ROP jednotky. Díky limitu 64-bit sběrnice a propustnosti, nejde čekat vysoký výkon paměťové části. Výrobci dávají, jak pasivní, tak aktivní chladiče, díky spotřebě okolo 25 W. Dodává se budťo s 256 nebo 512 MB paměti. Hlavní rozdíl mezi HD 4350 a HD 4550 je v použitých pamětech DDR2/DDR3. Konkurence od NVIDIE je GeForce 9500 a 9400.
Řada mířená do střední/nižší třídy, patří sem HD 4650 a HD 4670. Výkon je dostačující pro nenáročné hraní moderních titulů. Čip RV730 obsahuje 320 5D unifikovaných shaderů, dále 32 TMU jednotek a 8 ROP jednotky. Najdete zde méně limitující 128-bit sběrnici, na výkon čipu stačí bohatě. Výrobci dávají, jak pasivní, tak aktivní chladiče a to díky spotřebě okolo 65 W. Dodává se budťo s 0,5 nebo 1 GB paměti. Rozdíl mezi HD 4650 a HD 4670 je v použitých pamětech DDR2/DDR3 a taktů GPU 600/750 MHz. Konkurence od NVIDIE je GeForce 9600 a 9500.
Řada HD 4700 má 2 jádra RV740 XT a RV770 CE. RV740 XT je použita u HD 4770. RV770 CE je použita u HD 4730. RV740 XT má menší 40nm nanotechnologii, vyrábí se u TSMC. Obsahuje 125 5D unifikovaných shaderů. HD 4770 bude mít 80W spotřebu, to je 5W víc než může dodat PCI-E slot x16 2.0, proto má přídavné napájení. HD 4730 staví na RV770, které je "ořezáno". Obsahuje 125 5D unifikovaných shaderů.
Řada střední/vyšší třída, která dostačuje výkonem na většinu potřeb náročných lidí. Anti-aliasing, vysoká kvalita textůr, to všechno zvládá tato řada a pak hlavně nejvyšší model Radeon HD 4870. Ale není to TOP řady HD 4000. Čip RV770 obsahuje 640 nebo 800 5D unifikovaných shaderů, dále 32 nebo 40 TMU jednotek a 16 ROP jednotky. 256-bit sběrnici sekunduje budťo GDDR3 nebo GDDR5, v případě GDDR5 se dostáváme i přes pouze 256-bit sběrnici přes 100GB/s, což je dostatečná propustnost. Výrobci dávají, pouze aktivní chladiče, spotřeba je od 100 do 190 W podle danýho modelu. Dodává se budťo s 0,5 nebo 1 GB paměti. Konkurence od NVIDIE je GeForce 9800 a GTX260.
HD 4850 byla uvedena 19. června 2008 a HD 4870 byla uvedena 25. června 2008. Poslední verze HD 4830 byla uvedena 23. října 2008.
Nejvyšší řada a taky nejvýkonnější. Jde o zapojení buďto HD 4850 nebo HD 4870 do CrossFireX na jednom PCB, díky tomu může dosahovat až 2x většího výkonu než buďto jedna HD 4850 nebo HD 4870. Dodává se s 1 nebo 2 GB paměti. Na kartě najdete 2 čipy a ty obsahují 1600 5D unifikovaných shaderů, dále 80 TMU jednotek a 32 ROP jednotky. 256-bit sběrnici sekunduje budťo GDDR3 nebo GDDR5, každý čip má vlastní pamět. Výrobci dávají, pouze aktivní chladiče, spotřeba je 270 W. Konkurence od NVIDIE je GeForce GTX285 a GTX295. Díky zpoždění a problémům s 40nm procesem, bude možná vydána verze HD 4890 X2, ale bude se jednat o nereferenční modely.


Martin Fendrych

Vystudoval gymnázium, nedokončil studium strojní fakultu ČVUT a do roku 1989 vykonával nekvalifikované práce. Po roce 1989 působil jako náměstek ministra vnitra. Poté byl redaktorem týdeníku Respekt, kde v roce 1998 krátce zastával funkci šéfredaktora. V současnosti působí jako politický komentátor časopisu Týden.


Ján Boleslav Kladivo

Ján Boleslav Kladivo vlastním jménem Richard Sabo je slovenský skladatel experimentální a současné hudby.


Československo na letních olympijských hrách 1964

Československo na letních olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 reprezentovalo 107 sportovců, z toho 10 žen. Českoslovenští sportovci vybojovali pět zlatých, šest stříbrných a tři bronzové medaile. Nejúspěšnějším sportovcem československé výpravy se stala Věra Čáslavská, která vybojovala tři zlaté medaile a dopomohla družstvu ke stříbrné medaili.


Dům Bohyně

Dům Bohyně je moderní pohanský chrám a klan. Vznikl v polovině osmdesátých let 20. století.
Dům Bohyně založila v roce 1945/1946 Kmenová Matka Shan. Kmenová Matka má ve společenství důležité postavení. Mimo jiné obstarává vítání nemluvňat, zajišťuje pohřby a svatby.
Tento chrám postavily ženy a samy jej i vysvětily. Nejdříve byl vstup mužům zakázán, ale později byl povolen. Chrám zajišťuje za mírný poplatek kurzy s názvem Kruhové práce, ve kterých uvádí nováčky do novopohanské tradice. Trvají několik dní a po jejich skončení se absolventi mohou rozhodnout, zda chtějí zůstat či se vydat svou vlastní cestou.
BARRET, David V. Sekty, kulty, alternativní náboženství. Praha: Ivo Železný, 1998.


Praga TB 2

Praga TB 2 je označení pro nerealizovaný model trolejbusu z roku 1945.
TB 2 měl být dvounápravový trolejbus podvozkové konstrukce. Měl být také schopen tahat vlečný vůz. V pravé bočnici trolejbusu se měly nacházet dvoje čtyřkřídlé skládací dveře. Pro vstup na stanoviště řidiče měl řidič používat jednokřídlé dveře v levé bočnici. Uspořádání sedaček v interiéru mělo být podélné.


Křivočarý pohyb

Křivočarý pohyb je takový pohyb, při kterém je trajektorií obecná křivka.
Obecný pohyb je charakterizován tím, že vektor rychlosti i zrychlení se s časem mění. Trajektorií je tedy prostorová křivka, po níž se těleso pohybuje s proměnlivou rychlostí a zrychlením. U tohoto pohybu může být směr zrychlení vzhledem ke směru rychlosti obecně libovolný.
O rychlosti lze v případě obecného pohybu říci pouze to, že má směr tečny k trajektorii pohybu.
Při křivočarém pohybu se v podstatě vždy vyskytuje zrychlení. Velikost rychlosti se však nemusí měnit, pokud se mění směr rychlosti. Příkladem takového pohybu může být kruhový pohyb.
Zrychlení je výhodné rozložit do směru pohybu, tzn. do směru tečny k trajektorii, a do směru kolmého k pohybu, tzn. do směru normály k trajektorii. Hovoříme pak o zrychlení tečném a normálovém.
Nutno rozlišovat pohyb bodu a pohyb tělesa.Pohyb bodu charakterizuje tvar trajektorie,kterou bod při svém pohybu opisuje:pohyb přímočarý a pohyb křivočarý. Pohyb tělesa charakterizují trajektorie nejméně dvou bodů: jsou-li to shodné křivky nebo přímky jedná se o pohyb posuvný. Jsou-li to soustředné kružnice, je to pohyb otáčivý, a pokud dva body tělesa opisují různé trajektorie - např. jeden přímku a druhý kružnici, jedná se o obecný pohyb tělesa.


Římskokatolická farnost Rokytnice nad Rokytnou

Římskokatolická farnost Rokytnice nad Rokytnou je územní společenství římských katolíků v Rokytnici nad Rokytnou, s farním kostelem Narození Jana Křtitele.
== Pomocný kněz == Mše zde slouží také pomocný farář P. Václav Kříž. Tento kněz také pomáhá v dalších farnostech. Patří mezi kněze v důchodu, kteří nemají žádnou farnost, ale vypomáhají ve farnostech, kde je třeba.
Z místních duchovních správců je třeba uvést Jakuba Dvořeckého, faráře a historika a P. Jana Bulu, jednu z obětí komunistického režimu.


Parnasismus

Parnasismus je literární směr, charakterizovaný ideou "umění pro umění", znovuobjevováním uvolněných forem romantické poesie, používání exotických a klasických prvků a vysoce stylisovaným jazykem. Objevoval se především ve francouzské literatuře druhé poloviny 19. století. Jméno je odvozeno ze jména parnasistického časopisu Současný Parnas. Parnasisté byli ovlivněni především dílem Théophila Gautiera, k parnasistům se řadí autoři jako Charles Leconte de Lisle, Théodore de Banville, Sully Prudhomme, Stephane Mallarmé, Paul Verlaine, François Coppée a José María de Heredia. V české literatuře je tento směr typický pro některé básníky lumírovské školy, např. pro Jaroslava Vrchlického.


Domain Name System

DNS je hierarchický systém doménových jmen, který je realizován servery DNS a protokolem stejného jména, kterým si vyměňují informace. Jeho hlavním úkolem a příčinou vzniku jsou vzájemné převody doménových jmen a IP adres uzlů sítě. Později ale přibral další funkce a slouží dnes de facto jako distribuovaná databáze síťových informací.
Protokol používá porty TCP/53 i UDP/53, je definován v RFC1035. Servery DNS jsou organizovány hierarchicky, stejně jako jsou hierarchicky tvořeny názvy domén. Jména domén umožňují lepší orientaci lidem, adresy pro stroje jsou však vyjádřeny pomocí adres 32bitových A záznam nebo 128bitových - AAAA záznam. Systém DNS umožňuje efektivně udržovat decentralizované databáze doménových jmen a jejich překlad na IP adresy. Stejně tak zajišťuje zpětný překlad IP adresy na doménové jméno - PTR záznam.
Protože je používání názvů pro člověka daleko příjemnější než používání číselných adres, vznikla už v dobách ARPAnetu potřeba takový převod realizovat. Původně byl na všechny počítače distribuován jediný soubor. Tato koncepce přestala velmi rychle vyhovovat potřebám a především nárokům na rychlou aktualizaci. Přesto se tento soubor dodnes používá, v závislosti na konfiguraci systému je možné jej použít buď prioritně před dotazem na DNS nebo v případě, že DNS neodpovídá. Je možné jej také použít k uložení vlastních přezdívek pro často navštěvované servery, případně také pro blokování reklam a podobně.
V roce 1983 vyvinul Paul Mockapetris DNS protokol, který je popsán v RFC 882 a RFC 883. V roce 1987 byl protokol DNS aktualizován v RFC 1034 a RFC 1035, která nahradila původní doporučení.
Prostor doménových jmen tvoří strom. Každý uzel tohoto stromu obsahuje informace o části jména, které je mu přiděleno a odkazy na své podřízené domény. Kořenem stromu je tzv. kořenová doména, která se zapisuje jako samotná tečka. Pod ní se v hierarchii nacházejí tzv. domény nejvyšší úrovně. Ty jsou buď tematické nebo státní.
Strom lze administrativně rozdělit do zón, které spravují jednotliví správci, přičemž taková zóna obsahuje autoritativní informace o spravovaných doménách. Tyto informace jsou poskytovány autoritativním DNS serverem.
Výhoda tohoto uspořádání spočívá v možnosti zónu rozdělit a správu její části svěřit někomu dalšímu. Nově vzniklá zóna se tak stane autoritativní pro přidělený jmenný prostor. Právě možnost delegování pravomocí a distribuovaná správa tvoří klíčové vlastnosti DNS a jsou velmi podstatné pro jeho úspěch. Ve vyšších patrech doménové hierarchie platí, že zóna typicky obsahuje jednu doménu. Koncové zóny přidělené organizacím připojeným k Internetu pak někdy obsahují několik domén – například doména kdesi.cz a její poddomény vyroba.kdesi.cz, marketing.kdesi.cz a obchod.kdesi.cz mohou být obsaženy v jedné zóně a obhospodařovány stejným serverem.
Celé jméno se skládá z několika částí oddělených tečkami. Na jeho konci se nacházejí domény nejobecnější, směrem doleva se postupně konkretizuje.
DNS server může hrát vůči doméně jednu ze tří rolí:
Odpověď pocházející přímo od primárního či sekundárního serveru je autoritativní, čili je brána za správnou. Z hlediska věrohodnosti odpovědí není mezi primárním a sekundárním serverem rozdíl, oba jsou autoritativní. Naproti tomu odpověď poskytnutá z vyrovnávací paměti není autoritativní. Klient může požádat o autoritativní odpověď, v běžných případech ale stačí jakákoli.
Kořenové jmenné servery představují zásadní část technické infrastruktury Internetu, na které závisí spolehlivost, správnost a bezpečnost operací na internetu. Tyto servery poskytují kořenový zónový soubor ostatním DNS serverům. Jsou součástí DNS, celosvětově distribuované databáze, která slouží k překladu unikátních doménových jmen na ostatní identifikátory.
Kořenový zónový soubor popisuje, kde se nacházejí autoritativní servery pro domény nejvyšší úrovně. Tento kořenový zónový soubor je relativně velmi malý a často se nemění – operátoři root serverů ho pouze zpřístupňují, samotný soubor je vytvářen a měněn organizací IANA.
Pojem root server je všeobecně používán pro 13 kořenových jmenných serverů. Root servery se nacházejí ve 34 zemích světa, na více než 80 místech. Root servery jsou spravovány organizacemi, které vybírá IANA. Následující tabulka zobrazuje těchto 13 root serverů:
Více informací o umístění root serverů naleznete na oficiálních stránkách DNS root servers v angličtině.
Nároky na kořenové servery jsou popisovány v následujícím dokumentu RFC 2870 v angličtině. Dokument je souhrnem dosavadních zkušeností a vytyčuje obecné požadavky na software a hardware root serverů, zabývá se bezpečnostními aspekty, atd.
Porovnání nejpoužívanějšího software z hlediska podpory výše uvedených typů serverů je v následující tabulce:
Každý koncový počítač má ve své konfiguraci síťových parametrů obsaženu i adresu lokálního DNS serveru, na nějž se má obracet s dotazy. V operačních systémech odvozených od Unixu je obsažena v souboru /etc/resolv.conf, v MS Windows ji najdete ve vlastnostech protokolu TCP/IP. Adresu lokálního serveru počítač typicky obdrží prostřednictvím DHCP.
Pokud počítač hledá určitou informaci v DNS, obrátí se s dotazem na tento lokální server. Každý DNS server má ve své konfiguraci uvedeny IP adresy kořenových serverů. Obrátí se tedy s dotazem na některý z nich.
Kořenové servery mají autoritativní informace o kořenové doméně. Konkrétně znají všechny existující domény nejvyšší úrovně a jejich autoritativní servery. Dotaz je tedy následně směrován na některý z autoritativních serverů domény nejvyšší úrovně, v níž se nachází cílové jméno. Ten je opět schopen poskytnout informace o své doméně a posunout řešení o jedno patro dolů v doménovém stromě. Tímto způsobem řešení postupuje po jednotlivých patrech doménové hierarchie směrem k cíli, až se dostane k serveru autoritativnímu pro hledané jméno, který pošle definitivní odpověď.
Získávání informací z takového systému probíhá rekurzí. Resolver postupuje od kořene postupně stromem směrem dolů dokud nenalezne autoritativní záznam o hledané doméně. Jednotlivé DNS servery jej postupně odkazují na autoritativní DNS pro jednotlivé části jména.
Příklad: Podívejme se, jak by postupovalo hledání IP adresy ke jménu www.wikipedia.org:
Výše popsaný postup popisuje kompletní řešení daného dotazu. Může se ale stát, že některý z oslovených serverů má hledanou informaci ve své vyrovnávací paměti, protože odpovídající dotaz nedávno řešil. V takovém případě poskytne neautoritativní odpověď z vyrovnávací paměti a další dotazování odpadá. Ve vyrovnávací paměti mohou být i mezivýsledky - například lokální DNS server v ní skoro jistě bude mít informaci o autoritativních serverech pro doménu org, protože v ní pravděpodobně hledá každou chvíli. V takovém případě by vypadly kroky 2 a 3 a lokální server by se s dotazem rovnou obrátil na některý z autoritativních serverů domény org.
Všimněte si, že oslovené servery v popsaném příkladu vykazují dva odlišné druhy chování. Při rekurzivním řešení dotazu se server chopí vyřízení dotazu, najde odpověď a pošle ji tazateli. Rekurzivní přístup server zatěžuje, ale projde jím odpověď a tu si může uložit do vyrovnávací paměti. Typicky se tak chovají lokální servery, aby si plnily vyrovnávací paměti a mohly dalším tazatelům poskytovat odpovědi rovnou. Při nerekurzivním řešení dotazu server dotaz neřeší, pouze poskytne tazateli adresy dalších serverů, jichž se má ptát dál. Takto se chovají servery ve vyšších patrech doménové hierarchie, které by rekurzivní chování kapacitně nezvládaly. V příkladu výše se rekurzivně choval lokální server, zatímco autoritativní servery pro kořenovou doménu a doménu org se chovaly nerekurzivně.
Nejběžnějším úkolem DNS je poskytnout informace pro zadané doménové jméno. Dovede ale i opak – sdělit jméno, pod kterým je daná IP adresa zaregistrována. Při vkládání dat pro zpětné dotazy bylo ale třeba vyřešit problém s opačným uspořádáním IP adresy a doménového jména. Zatímco IP adresa má na začátku obecné informace, které se směrem doprava zpřesňují až k adrese počítače, doménové jméno má pořadí přesně opačné. Instituce připojená k Internetu typicky má přidělen začátek svých IP adres a konec svých doménových jmen.
Tento nesoulad řeší DNS tak, že při reverzních dotazech obrací pořadí bajtů v adrese. K obrácené adrese pak připojí doménu in-addr.arpa a výsledné „jméno“ pak vyhledává standardním postupem. Hledá-li například jméno k IP adrese 145.97.39.155, vytvoří dotaz na 155.39.97.145.in-addr.arpa. Obrácení IP adresy umožňuje delegovat správu reverzních domén odpovídajících sítím a podsítím správcům dotyčných sítí a podsítí. V příkladu použitou síť 145.97.0.0/16 spravuje nizozemský SURFnet a ten má také ve správě jí odpovídající doménu 97.145.in-addr.arpa. Kdykoli zavede do sítě nový počítač, může zároveň upravit data v reverzní doméně, aby odpovídala skutečné situaci.
Je dobré mít na paměti, že na data z reverzních domén nelze zcela spoléhat. Do reverzní domény se v principu dají zapsat téměř libovolná jména. Nikdo například nemůže zabránit SURFnetu, aby o počítači 145.97.1.1 prohlásil v reverzní zóně, že se jedná třeba o www.seznam.cz. Pokud na tom záleží, je záhodno si poskytnutou informaci ověřit normálním dotazem. Jestliže odpovědí na něj bude původní IP adresa, jsou data důvěryhodná – správce klasické i reverzní domény tvrdí totéž. Pokud se liší, znamená to, že data v reverzní doméně jsou nekorektní.
Běžní uživatelé internetu se setkají jen s „oficiálním“ stromem domén. Je ovšem možné založit libovolné množtví takových stromů, které mohou obsahovat i stejná jména. Příkladem budiž například neoficiální strom czf fungující uvnitř některých privátních sítí v ČR.
Téměř každý DNS server funguje zároveň jako DNS cache. Při opakovaných dotazech pak nedochází k rekurzivnímu prohledávání stromu, ale odpověď je získána lokálně. V DNS záznamech je totiž uložena i informace jak dlouho lze záznam používat a lze také zjistit, zda byl záznam změněn. Po vypršení platnosti je záznam z DNS cache odstraněn.
Problém s uložením záznamů v cache nastává v případě změny záznamu. Pokud administrátor nastaví TTL na 6 hodin, a poté provede změnu záznamu, nastane situace, že někteří uživatelé sítě dostanou informaci již novou a někteří ještě starou. Tato situace bude trvat právě oněch 6 hodin, v závislosti na nastavení ostatních serverů a také v závislosti na době která uplynula od jejich posledního dotazu.
Je proto nutné zvolit správný poměr mezi rychlostí šíření změn a ušetřeným výkonem a přenosovým pásmem DNS serveru. Pokud se změny provádí často, je vhodné zvolit kratší TTL v řádu jednotek hodin, pokud se změny téměř neprovádějí, může být TTL ve dnech.
Obsah zóny je uložen v tzv. zónovém souboru. Skládá se z jednotlivých záznamů obsahujících dílčí informace. Jejich názvy a nesené informace jsou přesně definovány v příslušných dokumentech, většina v RFC 1035. Formát textového zápisu zónového souboru se liší v závislosti na použitém serveru, zde použijeme nejrozšířenější BIND. Záznamy v něm mají tvar
Časové údaje jsou v sekundách. Novější implementace umožní pro vyšší pohodlí používat k číslům přípony 'M','H','D' a 'W' – například 8h znamená 8 hodin, čili totéž co hodnota 28800. Podívejme se na příklad SOA záznamu:
Zkusme dát dohromady lehce upravené úseky popsané výše a vytvořit příklad zónového souboru pro fiktivní doménu kdesi.cz. O takovýto záznam se stará správce domény a má možnost jej měnit. $TTL 1w@ IN SOA server.kdesi.cz. franta.kdesi.cz. (
V příkladu je uvedena implicitní životnost jeden týden, dále SOA záznam popsaný výše, určující, že se záznam týká domény kdesi.cz, jejíhož správce je možné kontaktovat na emailu franta@kdesi.cz. Následují odkazy na dva DNS servery, které o doméně poskytují autoritativní informace – jeden místní a druhý externí. Dále MX záznamy, určující kam se bude doručovat elektronická pošta pro tuto doménu.
Další dva řádky obsahují A a AAAA záznamy určující adresy počítače cosi.kdesi.cz. Za nimi je definována IPv4 adresa pro server.kdesi.cz a konečně je mu přidělena přezdívka www.kdesi.cz.
U UNIX-like systémů je asi nejpoužívanější BIND http://www.isc.org/index.pl?/sw/bind/ . Někteří poskytovatelé používají kvůli velkému počtu záznamů MyDNS http://mydns.bboy.net/ . Jako caching-only DNS server se osvědčuje také djbdns http://cr.yp.to/djbdns.html .


Festival Hurricane

Festival Hurricane je hudební festival, který se koná každý rok v německém Scheeßelu. Vystupují na něm alternativní i mainstreamové rockové kapely, podstatnou část programu tvoří též domácí kapely. Živý přenos jednotlivých koncertů má na starosti hudební kanál VIVA, německá odnož MTV.
Poprvé se konal v roce 1973 a přišlo na něj 52 000 lidí, v průběhu let návštěvnost rostla až na dnešních 75 000 lidí. Z tohoto důvodu se v roce 1999 poprvé konal Festival Southside a to ve stejném termínu a se stejným programem jako Hurricane. Ten proto bývá označován jako jeho mateřský festival.


Sam Loyd

Samuel Loyd byl americký šachista, šachový skladatel a tvůrce různých hlavolamů a matematických hříček, které byly velice vtipné, jednoduché a s jasnou formou, ale většinou nebyly lehké k řešení.
V USA patřil Loyd k poměrně silným šachistům a zúčastnil se také silně obsazeného šachového turnaje v Paříži roku 1867, který vyhrál Ignaz Kolisch. Na turnaji však nebyl příliš úspěšný, když skončil desátý ze třinácti účastníků.
Jako šachový skladatel složil Loyd velké množství úloh, první z nich již roku 1855. Nejslavnější Loydovou úlohou je Excelsior, která byla publikována roku 1861 v periodiku London Era a která dostala jméno podle stejnojmenné básně od Henryho Wadswortha Longfellowa. Soutěží se účastnil jen sporadicky, přesto získal více než třicet cen, z toho sedmnáct prvních. Jeho styl nepodléhal konvenčním vlivům, nepodroboval seběžným zákonům kompozice či jednotlivých škol, jeho skladby byly vždy původní.
Kromě šachových problémů je Loyd autorem knihy s rozsáhlým souborem úloh pro tangram a vynálezcem mnoha hlavolamů, které si nechával patentovat. Nejznámější z nich je tzv. patnáctka z roku 1891, podle některých zdrojů však Loyd pouze upravil a pak propagoval již existující hlavolam.


Motorola 680x0

Motorola 680x0/m68k/68k/68K je rodina CISC procesorů americké společnosti Motorola, v 80. a ranných 90. letech představovaly konkurenci procesorům Intel x86 v osobních počítačích. Jejich deriváty jsou stále používány ve vestavěných systémech.
Procesory 68k byly použity v různých systémech, od moderních modelů v Texas Instruments, starší modely PDA Palm Pilot, dokonce speciální, radiaci odolné modely byly použity v systémech amerických raketoplánů. Nicméně jejich nejznámější použití bylo v počítačích typu desktop jako jsou Apple Macintosh, Amiga, Atari ST a několik dalších. 68k byly také používány na začátku 80. let v unixových stanicích firem jako Sun Microsystems, NeXT a Silicon Graphics. Pro 68 vznikla i verze systém CP/M.
Dnes se tyto systémy buď již nevyrábí, nebo používají jiné procesory. Vzhledem ke stáří architektury, původní výrobci již nemají velký zájem upravovat své systémy pro běh na 68k. Nicméně systémy jako Linux, NetBSD a OpenBSD stále obsahují podporu pro procesory 68k.
Procesory 68k byly použity i v herních konzolích jako Sega Megadrive či Neo-Geo, případně je používají například pro práci s audiem. Byly také masivně používány např. v mikrokontrolérech a vestavěných systémech, kde jsou ostatně jejich varianty používány dodnes.
== Instrukční sada == Instrukční sada 68k může být rozdělena do následujících kategorií:


Matt Land

Matt Land, skutečným jméném Matteo Setti, je hudebník pocházející z Itálie, který se zabývá nově vznikajícím hudebním stylem super eurobeat.


Němčičky

Obec Němčičky se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 614 obyvatel.


Herbář

Hebář je soubor herbářových položek. Může být tvořen sušenými rostlinami, sušenými semeny a plody, fotografiemi rostlin, plody naloženými v lihu, atd. Hebáře jsou důležité pro výuku botaniky.
Slovo „herbář“ má původ v latině. Původní slovo znamená česky „bylina“. Zprvu je tedy herbář chápán jako kniha o léčivých rostlinách. S první takovouto knihou se na území dnešního Česka setkáváme v díle Herbář aneb Bylinář Pietra Andrea Mattioliho vydané v Praze roku 1562 Jiřím Melantrichem z Aventina a do češtiny přeložené Tadeášem Hájkem z Hájku. Tento herbář obsahuje černobílá vyobrazení s popisy. Od 17. století se pak význam herbáře posouvá k dnešnímu pojetí: tedy sbírka sušených rostlin.
Již slavný biolog Carl Linné vysílá své žáky do různých končin, aby tam trhali rostliny, sušili je a následně skladovali. Prvními herbáři vytvořenými Čechy jsou herbář rostlin ze Sibiře a ruských stepí od Petra Simona Pallase a herbář moravského misionáře Jiřího Camela obsahující kolekci rostlin z Filipín. Prvním „českým“ herbářem se pak na počátku 18. století stává kolekce sušených rostlin Jana Františka Bečovského, kněze řádu křížovníků z červenou hvězdou. Z poloviny 18. století pak pocházi první regionální herbář z Klatovska Jana Nepomuka Boháče.
Při založení Národního muzea roku 1818 vzniká i jeho herbář. Hlavními sběrateli jsou Kašpar Šternberk, Jan Svatopluk a Karel Bořivoj Preslovi, Bedřich Berchtold, Filip Maxmilián Opiz a Václav Beno Seidl. K tomu je záhy přikoupen herbář Tadeáše Haenkeho obsahující kolekce z Filipín, Mexika, Kalifornie a And). Roku 1825 vychází na základně podrobného rozboru mnoha specialisty kniha s černobílými vyobrazeními . Významné jsou též Opizovy kolekce obsahující řadu typů.
Ve stejné době se rodí i centrální herbář dnešní Karlovy Univerzity. Jeho jádro je vytvořeno z kolekce Jana Christiana Mikana, kolekce Karla Bořivoje Presla - obsahující hlavně kapradiny a čeledi hvězdnicovité, bobovité a lobelkovité - a sbírka rostlin ze Severní Ameriky zakoupená Janem Palackým.
Počátkem století 19. vzniká též velmi důležitá instituce pro laickou veřejnost i botanizující odborníky: Výměnný ústav rostlin. Tato instituce založená r. 1819 F. M. Opizem slouží pro výměnu herbářových položek a je první svého druhu.
Tradičním herbářem je sbírka sušených rostlin na bílých čtvrtkách. S rozvojem botanizování a technických možností se však rozvíjí i možnosti pro kolekce rostlin. V poslední době je to hlavě fotografie a video. Pravdou je že kvalitní herbáře jsou většinou postaveny na suchých rostlinách a obsahují k tomu jako doplněk nějaký jiný typ kolekce. Zde jsou typy herbářů:
V současnosti existuje na světě několik set veřejných hebářů a tisíce neveřejných, patřících soukromým osobám. Každý veřejný herbář má svůj mezinárodní kód složený z velkých písmen a dále osobu odpovědnou, která se nazývá kurátor. Některé herbáře též vydávají vlastní periodikum.
V současné době se v nachází v České republice 43 státních nebo veřejných herbářů. Největším herbářem je pak herbář Karlovy Univerzity obsahující 2 200 000 herbářových položek z celého světa.


EuroCity

EuroCity, zkráceně EC, znamená druh vlakového spoje v rámci evropské mezinárodní železniční sítě. Na rozdíl od vlaků kategorii „IC“, spoje „EC“ jsou mezinárodními vlaky, které musí splňovat určitá daná kritéria vyjmenovaná v níže uvedeném seznamu.
Během éry před podepsáním Schengenské smlouvy byla prováděna pasová kontrola cestujících v EC spojích během jízdy, na rozdíl od ostatních spojů, kde se prováděla kontrola během stání ve stanici.
Vlaky kategorie EuroCity vznikly v západní Evropě před téměř dvaceti lety. Jejich historie sahá ovšem mnohem hlouběji. Před téměř padesáti lety vznikla myšlenka, že by bylo vhodné sjednotit technické a komerční požadavky na ty nejlepší vlaky denního provozu, které spojovaly významná evropská města. Výsledkem techto snah byla síť vlaků, která byla označena jako Trans Europe Express neboli zkráceně TEE. Tyto vlaky jezdily v rámci zemí Evropského hospodářského společenství a přidružených zemí a původně byly určeny zvláště pro majetné obchodní cestující, kteří používali zvláště 1. třídu.
Nicméně v polovině 80. let 20. století se ukázalo, že je nutné přehodnotit tyto spoje, protože se masově rozmáhala turistika a také začala masově cestovat mládež. Tyto skupiny ovšem nemohly využívat drahých služeb prvních tříd ve vlacích TEE, a tak v roce 1986 se celkem 13 železničních správ rozhodlo, že vytvoří nový, vysoce kvalitní systém rychlých dálkových denních a také nočních spojů, které začaly jezdit od grafikonu 1987/1988. Tak tedy v roce 1987 vlaky TEE zanikly a vznikly vlaky kategorie EuroCity, které zprvu operovaly jako vlaky denní i noční. Až v roce 1993 byly tyto dva provozy odděleny a noční dostaly název EuroNight.
Když bylo jasné, že východní Evropa už nebude dále pod vlivem Sovětského svazu, začalo se uvažovat, že by tyto vlaky měly být rozšířeny i za hranice bývalé železné opony. Počátkem 90. let 20. století tak vlaky kategorie EC poprvé pronikly i do východní Evropy. Stalo se tak na trase Wien - Budapest, kudy projel vlak EC „Lehár“. Postupem času se vlaky kategorie EC rozšířily i do zemí bývalého východního bloku, ale na druhou stranu některé země západní Evropy tyto vlaky opustily. Například ve Španělsku tyto vlaky už nejezdí a i ve Francii je v některých směrech nahradily vysokorychlostní spoje TGV.
Vstup východoevropských železničních správ, včetně té české, do projektu EuroCity však neznamenal jen pozitivní krok v rozšíření destinací na mnoho měst východní Evropy. Vzhledem k tomu, že východoevreopské správy neměly vozy, které by vyhovovaly kritériím vozů vhodných pro provoz v síti EC, byla tato kritéria nezřídka porušována. To vedlo k tomu, že například Rakouské státní dráhy zavedly nový produkt ÖBB EC, Železničná spoločnosť Slovensko vede vybrané vlaky EuroCity z Čech po svých tratích jako expresy. Také to mělo za následek, že vstup jakýchkoliv dalších správ do sítě vlaků EuroNight je už kontrolován o poznání důsledněji a musí být splněna všechna kritéria, která jsou třeba.
Dalšími kritérii, která však nejsou specifikována, ale v současné době se dodržují u mnoha spojů, jsou:
První pár spojů EuroCity jezdil na českém území podle jízdním řádu 1991/1992. Od té doby se jejich počet postupně zvyšoval.


Buddenbrookovi

Buddenbrookovi: úpadek jedné rodiny je první román německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929, který založil jeho světovou proslulost.
Román o postupném úpadku měšťanské rodiny Buddenbrookových z Lübecku líčí na osudu několika generací vzestup a pád jejich rodinné firmy v letech 1835–1876. Jestliže Jan Buddenbrook, který jako představitel druhé generace převzal firmu po svém otci, představuje ještě harmonického a vyváženého člověka ze „zlatého věku měšťanstva“, za jehož vedení obchodní podnik vzkvétá, jeho syn Tomáš, jediný schopný ze tří sourozenců, již podnikatelsky živoří a po jeho smrti firma zaniká. Jeho hudbymilovná žena vnáší do rodiny cizokrajný element a jejich syn Hanno, žijící už cele pro hudbu, je pro praktický život nepoužitelný a jeho smrtí rod vymírá.
Román je vyprávěn tradičním chronologickým postupem s pečlivou kresbou postav, ale obsahuje také celou řadu moderních prvků. Je v něm využita cela řada autobiografických prvků a vylíčena dravost moderní buržoazie oproti konzervativnímu měšťanstvu. Celým dílem prostupuje protiklad životní síly a estetických postojů, blízkost krásy a smrti, varování, že citovost oslabuje praktický život, a také zbytnělost stavovského a rodinného principu.


NP

NP je množina problémů, které lze řešit v polynomiálně omezeném čase na nedeterministickém turingově stroji - na počítači, který umožňuje v každém kroku rozvětvit výpočet na n větví, v nichž se posléze řešení hledá současně. Ekvivalentně se hovoří o stroji, který na místě rozhodování uhodne správnou cestu výpočtu. Alternativně lze tyto problémy definovat tak, že je to množina problémů, u kterých lze pro dodaný výsledek v polynomiálním čase ověřit jeho správnost.
Složitostní třída P je obsažena v NP, ale NP obsahuje velké množství důležitých problémů, zvaných NP-úplné, pro které není znám žádný polynomiální algoritmus. Pravděpodobně nejdůležitějším problémem současné informatiky je otázka, zda P = NP. Většina expertů ale věří, že P je vlastní podmnožinou NP.


David Bloor

David Bloor je anglický filozof a sociolog vědy a poznání, hlavní tvůrce tzv. silného programu sociologie vědy.
Studoval matematiku a filozofii na University of Keele a experimentalní psychologii na Trinity College v Cambridge, kde promoval v roce 1966. Doktorát v oboru psychologie získal na University of Edinburgh v roce 1972. Od roku 1992 je v Edinburgu vedoucím mezioborového univerzitního programu Science Studies Unit.
Zaměřuje se především na sociologii vědy a vědeckého poznání, filozofii a patří k hlavním osobnostem tzv. nové sociologie vědy.
Je jedním z tvůrců silného programu, který vznikl v 70. letech 20. století jako reakce na myšlenky „slabého“ programu. Ten vysvětloval chybná přesvědčení sociálními faktory. Silný program tuto myšlenku rozšířil: všechna přesvědčení jsou ovlivněna sociálními faktory. Na Bloorově programu je částečně založena i „konkurenční“ teorie sítí aktérů Bruno Latoura.
Snaha o to, aby sociologie vědy studovala, jak se věda dělá, jak produkuje vědění, a to bez ohledu na to, zda produkuje pravdu, nebo omyl. Sociologie vědy by měla zaměřit svou pozornost spíše na obsah a povahu vědeckého poznání než, jak tomu bylo dosud, na sociální kontexty, ve kterém poznání vzniká. Navrhuje také přestat rozlišovat mezi vědeckým a nevědeckým, protože hranice není vždy jasná.
Mezi hlavní kritiky patří Bruno Latour a Michel Callon, kteří kritizují zejména Bloorův návrh symetričnosti - podle nich není stále dostatečně symetrický - zkoumá pouze to, jak společnost pravdivě nebo chybně poznává přírodu, resp. jak je příroda sociálně konstruovaná. Podle Latoura je ale nutné studovat také to, jak příroda kostruuje společnost. Měli bychom se snažit stát „vně“ a popisovat, jak se příroda a společnost vzájemně ovlivňují.


CzechTek

CzechTek 2004 © 2004, Techno.cz. Foto: flash CzechTek byl největším festivalem freetekno scény v České republice. Konal se každoročně od roku 1994 pravidelně poslední víkend v červenci. Zatím poslední byl CzechTek 2006, v roce 2007 se nekonal a na „oficiálních stránkách“ se objevilo prohlášení o tom, že se už pravděpodobně žádný další ročník neuskuteční.
V počátcích šlo o akci pro desítky nebo stovky lidí, v poslední době se rozvinul ve velký festival pro tisíce lidí z různých zemí Evropy, nicméně stále si uchoval svou původní atmosféru. Hudebně jde o festival různých nezávislých odnoží elektronické hudby s převahou freetekna.
O pořádání CzechTeku se vedou rozsáhlé spory, které v posledních letech provází velký zájem médií. U CzechTeku neexistuje oficiální pořadatel a neplatí se vstupné; je pořádán tak, že každý účastník spontánně přispívá k chodu festivalu. Příznivci poukazují na svobodnost a nekomerční povahu takového přístupu, kritici naopak na to, že tak rozsáhlá akce nemůže bez organizovaného řízení splnit požadavky platných zákonů.
Tyto spory zpravidla vedou až ke střetům s policií: v letech 2004 a 2005 a částečně i v roce 2001 byl rozehnán. Pořadatelé a účastníci to považují za přehnané, dle jejich názoru reálné škody způsobené festivalem nejsou velkého rozsahu, místo je vybíráno s ohledem na co nejmenší rušení okolních obyvatel a po akci bývá zpravidla uklizeno. Majitelé a nájemci daných pozemků to však obvykle vidí jinak, v případě státem dotovaných ekologicky obhospodařovaných luk se soudí až o statisícové částky, často mnohanásobně přesahující cenu pozemku.
Účastníci CzechTeku na něm nejvíce zdůrazňují specifickou atmosféru svobody, kterou prý na jiných akcích nebo obecně ve společnosti lze jen těžko zažít. Není potřeba žádných organizátorů a vše probíhá spontánně, každý účastník ze svobodné vůle přispívá k fungování festivalu. Neexistence omezení umožňuje naplno prožít radost z hudby a tance, mezi účastníky nevznikají skoro žádné konflikty – atmosféra je uvolněná a tolerantní. CzechTek je možné vnímat jako živelnou kmenovou oslavu. Odpůrci takový výklad odmítají a takovou svobodu označují jako anarchii.
CzechTek nabízí freetekno, jungle, ragga a reggae, hip hop, ska, world music a další nezávislé styly. Hraje se ze soundsystémů: skupina lidí vlastní hudební aparaturu a dodávky nebo nákladní auta, přijede, aparaturu sestaví a hraje. DJ většinou není vidět a je lidem neznámý, stejně tak autor hudby – jejich motivací není zisk nebo popularita, proto je freetekno scéna víceméně anonymní. Lidem jde o samotnou hudbu a vědí, co bude který soundsystém hrát.
Většina systémů hraje freetekno – rychlou repetitivní hudbu kolem 180 BPM, která je často minimalistická nebo s psychedelickými zvuky. Na tanečníky má silný hypnotický účinek – posluchači běžně protančí před mohutnou stěnou reproduktorů celou noc, mnohdy i ve stoprocentně střízlivém stavu. Zážitek doplňují stroboskopy, projekce a dekorace. Mechanismus tohoto působení není jasný, zřejmě nejlepším vysvětlením je analogie s dávnými rituály s bubnováním a tancem, každopádně nejspíš právě toto přitahuje na freetekno tolik lidí.
Lidé na festivalech podobných CzechTeku mají často mnoho společných znaků. Charakteristický je pro ně způsob oblékání a vizáž. Např. mikiny s kapucou, široké kalhoty - kapsáče, menší čepice s kšitlem dopředu. Barevně převládá černá, šedá, zelená a hnědá nebo maskáče. Často se objevuje piercing nebo dredy. Vetšinou jde o liberálně smýšlející mladé lidi, různého vzdělání i uplatnění.
CzechTek se často pohybuje na hraně zákona. Pořádat CzechTek zcela oficiálně by zřejmě vyžadovalo vybírat vstupné a rozdělit role účastníků na pořadatele a konzumenty, což je v rozporu se samotnou podstatou akce. Navíc v některých ročnících se nedaří získat pro konání CzechTeku pozemek se souhlasem majitele či uživatele, což je důvodem pro ukončení akce policií. Nejčastější příčinou bývají stížnosti okolních obyvatel na hluk nebo stížnosti majitele nebo nájemce pozemku. Naopak některé ročníky proběhly poklidně na legálním místě a policie oblast pouze monitorovala.
Z těchto důvodů je organizace značně konspirativní, informace jsou šířeny osobně a zveřejňovány na poslední chvíli na Internetu. Organizátoři nejsou známi. O společné záležitosti se stará skupina lidí, kde každý má na starosti jenom část a možná jde každý rok o někoho jiného. Odpovídá to kmenovému uspořádání celé akce a důvodem je nepochybně i ochrana před nechtěným zájmem policie.
Na CzechTeku je také běžná konzumace drog, což je předkládáno jako další důvod nelegálnosti akce.
Zpravodajská média CzechTek zajímá hlavně z pohledu konfliktů, zastánci CzechTeku média hlavně v předchozích letech kritizovali za jednostranné informace a prezentování výhradně negativních aspektů akce; po sporech následujících policejní zásah na CzechTeku 2005 se však ve zpravodajství objevila i kritika policejního zásahu a názory samotných účastníků.
Název CzechTek se poprvé objevil až v roce 1999 v Mimoni, dřívější ročníky se označovaly buď jménem přilehlé obce či obecně.
Pro CzechTek 2005 organizátoři získali povolení k používání 13,5 ha pozemku, podle názoru policie však účastníci nerespektovali hranice tohoto pozemku a používali nebo poškozovali i okolní, jejichž majitelé reagovali na základě telefonátu policie podáním trestního oznámení. Dle názoru účastníků je policie na cizí pozemky vytačila zejména zablokováním přístupových cest k pronajatému pozemku.
Vzhledem k tomu, že situace kolem CZTK je dále neudržitelná, došli zástupci české freetekno komunity k tomuto radikálnímu rozhodnutí. Letos a s největší pravděpodobností už ani nikdy v budoucnu se žádná akce v rozsahu a pod názvem CZECHTEK neuskuteční.
- Parazitismus subjektů nesouvisejících se scénou včetně valné většiny samotných účastníků.
- Neschopnost a neochota respektovat elementární principy chování ve svobodném prostoru


Lady Witch

Už od ranného dětství měla sklony k hudbě díky tanci a hře na Violloncelo. V patnácti letech začala navštěvovat menší diskotéky a obdivovat umění tamních Djů. Na konci roku 2006 se seznámila s Dj Dannem, který ji jako první postavil za djský pult. Začala s ním hrát ve Sportbaru v Orlové. Začínala lehkými rytmy Latino housu a Vocal housu. Skrze Danna se seznámila s mladšími Dj´s Michael Fresh a Marco Key.
S nimi vystupovala v havířovských klubech jako je Áčko a Stodola. A právě ve Stodole ji objevil booking libimseti.cz. Pod jejich křídly hrála v klubech jako například Duplex - Most, Face to face - Praha, Aréna - Děčín, Jet - Lovosice, Babylon - Liberec, Fabric - Ostrava, Nexo - Teplice, kde bylo její jméno spojováno s hudbou Elektro housu. Velkým přínosem pro ní byla openingová akce Electronic music festival v Rajci. Na přelomu roku 2007/2008 se rozhodla pro sólovou dráhu a začala vystupovat v malém havířovském klubu Bellavue.
Poté dostala nabídku spolupráce od Dj Octobera. Ve městech Turzovka a Žilina si zahrála s Dj´s October, Caterpillar, Button, Wanted, T project, Grining, Datel a jinými. Díky nim se stala členkou Patteydl.sk bookingu a mužskou převahu téměř rok doplňovala svým Elektro housem. Poté co se odtrhla od DJských skupin, realizuje svou hudební činnost samostatně s pomocí svého manažera.


Dáma s kaméliemi

Dáma s kaméliemi je muzikál Michala Pavlíčka, který vznikl na motivy stejnojmenné divadelní hry od francouzského prozaika a dramatika Alexandra Dumase mladšího. Hraje se v pražském Divadle Ta Fantastika, kde měl premiéru 23. listopadu 2007.
V roce 2008 vyšla studiová nahrávka tohoto muzikálu v podobě CD.


Hermon

Hermon je hora v horském pásmu Antilibanon s nadmořskou výškou 2 814 m.n.m. Vrchol Hermonu je na hranicích mezi Sýrií a Libanonem a je pod syrskou kontrolou. Jižní svahy hory Hermon jsou pod izraelskou kontrolou od Šestidenní války v roce 1967. Tato strana hory, stejně jako Golanské výšiny byly Izraelem jednostranně anektovány v roce 1981 zákonem o Golanských výšinách. Izraelem ovládané svahy hory Hermon jsou nejvýše položeným místem v Izraeli.
Hermon je ve skutečnosti seskupením hor s třemi různými vrcholky stejné nadmořské výšky. Horské pásmo Antilibanon se táhne v délce zhruba 150 km severojižním směrem na pomezí Libanonu a Sýrie.
Hora zaujímá oblast o rozloze zhruba 1000 km2, z čehož přibližně 70 km2 je pod izraelskou správou. Je jedním z nejvyšších vrcholů v této oblasti a kvůli své výšce zachytává velké množství srážek. V určitých ročních obdobích pokrývá všechny tři vrcholky hory Hermon sníh. Tající sníh napájí místní potoky a řeky a zvýšená vodní hladina zúrodňuje půdu.
Je důležité, že vlády mající správu nad Hermonem a navazujícími potoky si uvědomují svoji zodpovědnost a bojují proti odlesňování a znečištění. Hora Hermon je někdy nazývána „očima Izraele“, protože její nadmořská výška je důležitá pro izraelský systém včasné výstrahy.
Hora byla dle Tanachu Amorejci nazývána Senír, Sidónci Sirjon a Kananejci Baal-chermón. Hora je dále zmiňována jako severní hranice Země izraelské. Vrcholky hory Hermon byly zřejmě využívány Kananejci v kanaánských mytologických rituálech.
V evangeliích je psáno, že Ježíš a jeho učedníci cestovali ze severu z Betsaidy u Galilejského jezera do Cesareje Filipovy, při jižním úpatí hory Hermon. Tam jim údajně Ježíš zjevil svůj záměr vybudovat církev, jít do Jeruzaléma, zemřít a být vzkříšen.
Hermon je možným místem údajné Proměny Páně, kam se šli Ježíš a jeho tři učednici modlit. Před jejich očima se Ježíš proměnil. Jeho šat byl oslnivě bílý a promluvil s Mojžíšem a Eliášem, kteří se mu zjevili. Učedníci propadli strachu, když se z nebe ozval hlas říkající: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“
Od roku 1981 je izraelská oblast spravována podle zákona o Golanských výšinách. Je zde jediné izraelské horské lyžařské středisko s mnoha sjezdovkami všech stupňů obtížnosti. Středisko nabízí služby lyžařské školy, horské služby a mnoha restaurací. Jsou zde také trasy určené pro běžkaře a plochy vymezené pro sáňkování. Zaměstnanci střediska žijí zejména v nedalekém mošavu Neve Ativ a drúzské vesnici Madždal Šams.
Izraelská část hory je intenzivně hlídána izraelskou armádou a policií. Izraelské bezpečnostní služby mají na hoře ve výšce 2 224 m.n.m. instalovány vojenská radarová a sledovací zařízení pro monitorování syrských a libanonských vojenských aktivit.
V roce 2005 zveřejnila syrská vláda plány na vybudování mnohamiliardového zimního střediska na své části hory.
Podle legendy v midraších pochází jméno hory od přísahy, kterou na ní měli uzavřít padlí andělé se svým vůdcem Šemchazajem.
 Image:Brechat ram mt hermon.JPG|Har Harmon a kráterové jezero Birkat Ram Image:Hermonx.JPG|Izraelské zimní středisko Image:Harhahermon20050828.jpg|Har Hermon Image:New community on the Golan .jpg|Har Hermon


Schopnost

Schopnosti jsou vlohy, které jsou rozvinuté výcvikem, vzděláním, zkušeností. Jsou to vlastnosti osobnosti, důležité pro kvalitní rozvoj a správné využití určité činnosti. Schopnosti je třeba rozvíjet v činnostech, člověk se s nimi nerodí. Jádro schopností jsou vlohy - dispozice.
Není-li vloha aktualizována, pak se možnost přetvářet se ve schopnost ztrácí. Například netrénovaná hudební vloha může zůstat nerozvinutá – latentní. Bez každodenního mnohahodinového tréninku hy na hudební nástroj či soustavného dirigování a komponování zůstane nadání nevyužité.
Schopnosti jako celek vystupují v jednotlivých kognitivních procesech a ovlivňují výsledek těchto procesů. Schopnosti lze vymezit jako dispozice k průběhu kognitivních procesů, jako dispozice, které determinují kvantitu a kvalitu výsledku těchto procesů. Jinými slovy jsou dispozicemi k plnění kognitivních úloh.
Výsledný výkon člověka však není pouze funkcí těchto dispozic. Výkon je ovlivněn řadou dalších proměnných. Zjednodušeně řečeno, z jedné třetiny je kvantita a kvalita výkonu dána úrovní nutných schopností, z další třetiny vlastnostmi nevýkonové povahy, především vlastnostmi charakterovými jako například vytrvalostí, rozhodností, cílevědomostí. Z další třetiny pak může výkon ovlivnit náhoda: například pokud budu z iracionálních důvodů svému vedoucímu nesympatický a ten mi nebude důvěřovat, nebude můj výkon hodnotit spravedlivě. A naopak. Mezi zmíněné náhody patří vše, co nemohu zcela ovlivnit – rodina, do níž se narodím, genetické dispozice, vliv vychovatelů a učitelů, vliv vrstevníků, vliv společnosti a režimu apod.
Schopnosti v širším slova smyslu jsou vlastně dispozice k jistému typu prožívání a chování. Schopnosti mohou být obecné a specifické. Obecné se projevují ve více situacích a v řadě intelektuálních dovedností. Specifické schopnosti se váží na konkrétní kognitivní činnosti, někdy se označují jako dovednosti. Specifické schopnosti se projevují ve specifických situacích.
Jednotlivé schopnosti mají vrozený a získaný podklad. Rozlišujeme vlohy, nadání, schopnosti a talent. Vloha a nadání jsou spíše vrozené. Schopnosti a talent je vrozené a získané. Rozlišujeme také míru zastoupení určité schopnosti – její šířku i hloubku.
Pokud tedy vloha dostane šanci se rozvinout, hovoříme o schopnosti. Schopností se rozlišují od nadání a středně rozvinuté schopnosti se označují jako talent a mimořádně rozvinuté schopnosti jako genialita.
Všeobecná a společností očekávána schopnost je inteligence. Inteligence je schopnost účelně jednat a rozumně myslet. Rozumová schopnost řešit situace.


Seznam zápasů české a švýcarské hokejové reprezentace

Toto je seznam zápasů české a švýcarské hokejové reprezentace. Tyto dva týmy se utkaly ve 22 zápasech, z toho bylo 7 zápasů odehráno na mistrovství světa a jeden na Olympijských hrách. Celkem Češi zvítězili v 15 zápasech, dvakrát remizovali a 5 krát prohráli. Na mistrovství světa Švýcaři nedokázali českou reprezentaci nikdy porazit. Na Olympijských hrách, v onom jediném zápase, se jim to podařilo. Největší rozdíl ve skóre bylo pět golů, stalo se tak v prvním zápase, kdy Češi zvítězili 7:2 a posléze ve 12. a 22. zápase, kdy pokaždé česká hokejová reprezentace vyhrála 5:0. Naopak největší prohru zažili čeští hokejisté v 7. zápase a to poměrem 2:4.


Profiles

Profiles je druhé sólové album Nicka Masona, který je známý jako bubeník art rockové skupiny Pink Floyd. Desku vytvořil společně s kytaristou Rickem Fennem. Album vyšlo v létě 1985.
Zatímco na svém prvním „sólovém“ albu se Mason nijak autorsky nepodílel, pouze jej koprodukoval, hrál na něm a zaštítil jej svým jménem, druhé Masonovo album je již také částečně jeho dílem. Na jeho tvorbě a nahrávání spolupracoval s kytaristou skupiny 10cc Rickem Fennem. Na Profiles dále hostuje i několik dalších hudebníků.
Album Profiles se skládá z 11 skladeb, z nichž většina je instrumentálních. Pouze dvě písně jsou zpívané. Na „Lie for a Lie“ účinkuje kytarista a zpěvák Pink Floyd David Gilmour a Maggie Reillyová, zpěvačka spolupracující v první polovině 80. let s Oldfieldem. V písni „Israel“ zpívá Danny Peyronel, klávesista kapely UFO.


Automated Transfer Vehicle

Automated Transfer Vehicle nebo také ATV je autonomní kosmická loď postavená a provozovaná Evropskou kosmickou agenturou určená k zásobování vesmírné stanice ISS.
Ačkoliv poslední ministerská konference v prosinci 2005 v Berlíně neschválila žádný program dalšího vývoje ATV, podobné studie existují a ESA se k nim může vrátit. V roce 2008 by měli zástupci členských zemí rozhodnout na další čtyřleté období o projektech a výdajích souvisejících s ISS. Pokud by se do té doby ATV osvědčilo jako spolehlivý dopravní prostředek mohlo by dojít k jeho dalšímu využití jako:
Namísto CTV zadala ESA v červnu 2006 dvouletou studii na vývoj ACTS ve spolupráci s Ruskem, která by měla využít zkušenosti a znalosti z konstrukce ATV při vývoji pilotované kosmické lodi.
První start ATV se uskutečnil 9. března 2008. Transportní loď ATV-1 byla pojmenována Jules Verne na počest slavného francouzského spisovatele science fiction.
Loď byla dopravena na orbitu do výšky 300 km pomocí nosné rakety Ariane 5 startující z Guyanského kosmického střediska poblíž Kourou ve Francouzské Guyaně. Po oddělení ATV od rakety Ariane se zaktivoval navigační systém a raketové motory ATV nasměřovaly modul na přechodnou oběžnou dráhu k Mezinárodní vesmírné stanici, se kterou se spojil 3. dubna 2008.
Během přibližovacího manévru k ISS byla ATV v poloze zhruba 30 km za ISS a 5 km pod stanicí. V této chvíli zahájil palubní počítač ATV závěrečný manévr. Přistání u ISS bylo zcela automatické. Pokud by došlo k problémům, mohl být aktivován zcela nezávislý antikolizní systém.
Po přistání ATV u stanice posádka ISS přestěhovala náklad a přečerpala dovezenou vodu a okysličovadlo do zásobníků stanice, dovezený vzduch vypustila přímo do atmosféry ISS. Po následujících pět měsíců sloužila ATV jako skladiště nepotřebného odpadu. Celkově čtyřikrát zvýšila ATV pomocí svých raketových motorů oběžnou dráhu stanice, jejíž výška se vlivem tření o řídkou atmosféru snižuje zhruba o 100 m denně.
5. září 2008 se modul ATV vyplněný přibližně tunou odpadu oddělil od ISS. Pomocí raketových motorů snížil svou oběžnou dráhu a 29. září 2008 byl naveden nad jižní část Tichého oceánu, kde řízeně shořel v atmosféře nad Tahiti.


Tomáš Blažek

Tomáš Blažek je český hokejista. Na dresu nosí číslo 93. Měří 176 cm a váží 78 kg. Za českou reprezentaci odehrál 10 zápasů a vstřelil 3 góly. Je účastníkem mistrovství Evropy do 18 let: 1993 a mistrovství světa do 20 let: 1994, 1995. V extralize odehrál 17 sezon, všechny v dresu HC Moeller Pardubice. Odehrál přes 750 zápasů a na kontě má přes 500 bodů. Nyní míří do prvoligové Chrudimi.


Pentagon

Pentagon je pětiúhelníková stavba sloužící jako sídlo Ministerstva obrany Spojených států. Leží za hranicemi hlavního města Washingtonu ve městě Arlingtonu na území státu Virginia. 11. září 2001 byl napaden teroristy, kteří na něj navedli Boeing 757. Je považován za symbol amerického vojenství, takže se slovo často používá nikoliv v původním významu, ale jako označení pro ministerstvo. Je to jedna z největších staveb světa. Otevřen byl roku 1941.


Český klub skeptiků SISYFOS

Český klub skeptiků SISYFOS je občanské sdružení, jehož cílem je šířit a obhajovat poznatky a výsledky vědy a principy vědecké metody, podporovat racionální, kritické myšlení a vystupovat proti šíření paranormálních názorů a neověřených postupů, poskytovat pomoc občanům v ochraně před podvodnými výrobky a neúčinnými nebo nebezpečnými metodami alternativní medicíny a léčiteli.
Vznikl na jaře 1995 a má asi 400 členů. Je součástí světového vědecko-skeptického hnutí, jehož průkopníkem byl americký Committee for Skeptical Inquiry; je členem Evropské rady skeptických organizací ECSO. Od roku 2000 je členem Rady vědeckých společností ČR. Mezi jeho přední členy patří astronom a popularizátor Jiří Grygar a spisovatelka a publicistka Věra Nosková. Název odkazující na mytologického Sisyfa symbolizuje přesvědčení zakladatelů, že je čeká sisyfovská práce.
Klub se věnuje publicistice jak ve svém zpravodaji a na webu, tak v denním tisku, pořádá přednáškový cyklus Věda kontra iracionalita, připravil několik sborníků a knih a uděluje každoroční cenu Bludný balvan „pro zvýraznění přínosu jednotlivců i různých spolků k matení české veřejnosti a rozvoji blátivého způsobu myšlení“.
Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2006 byl udělen redakci Vesmíru „za mimořádně zdařilou propagaci nevědeckého myšlení na stránkách tohoto prestižního přírodovědeckého časopisu“. Důvodem bylo, že v listopadovém čísle publikoval obhajobu firmy slibující vysoušení zdiva na „principu magnetokinéze“ bez mechanických zásahů a dodávky energie, jíž byl udělen Bludný balvan za r. 1999, a v prosincovém její velkou reklamu, aniž umožnil napadeným fyzikům odpověď. Udělení Balvanu renomovanému vědeckému časopisu vzbudilo odmítavé reakce; za Sisyfa na ně odpověděl přední český astronom a bývalý člen redakce Vesmíru Jiří Grygar argumentací, že „na mediální prostředky s vysokým kreditem je logicky třeba klást vyšší nároky než na konfekční zboží. To je ostatně důvod, proč v minulých letech byla Balvany obdarována elektronická media veřejné služby“. Vesmír už delší dobu kritizoval Sisyfa za „údajnou pyšnost a uzavřenost scientismu“, ten vedení časopisu naopak vyčítá, že „často zřetelně stranil postmoderním blábolům“.
Klub SISYFOS v létě 2007 kritizoval projekt Centrum inovativního vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Palackého financovaný Evropským sociálním fondem za „propagaci okultní pavědy“ na workshopu mediálně známého astrologa Výchova dětí podle znamení, včetně stížností u vedení fakulty, univerzity a ministerstva školství. Byl však oslyšen a podařilo se mu pouze vzbudit malý zájem médií. Hlavní řešitelka CIV ing. Dora Assenza, Ph. D., odborná asistentka ekonomie na katedře sociálních věd PF UK, naopak přešla do protiútoku, obvinila Sisyfos ze snahy o omezování akademické svobody a s odvoláním na Thomase Kuhna prohlásila, že podle jejího názoru v několika bodech porušuje zásady vědeckého přístupu. Toto obvinění však podle názoru prof. Blechy, prof. Komendy spíše vypovídá o autorčiných neznalostech vědecké práce a metody. Podle Klubu Sisyfos je to naopak ing. Assenza, kdo používá nepravdivá tvrzení. Klub udělil astrologovi bronzový Bludný balvan za rok 2007 „za průnik astrologie na půdu hypermarketovou i akademickou“.
Klub Sisyfos se na počátku roku 2008 podílel na protestech vědců a odborné veřejnosti proti publicistickému pořadu České televize o údajných paranormálních jevech Detektor, v březnu nakonec zastavenému. Sisyfos jej kritizoval za „neověřené, zavádějící a doslova lživé informace, uváděné do souvislostí, které záměrně matou“, zneužívání vyjádření odborníků vytržených z kontextu a porušování zásad kritického myšlení.


Abortivum

Ve starověkém Řecku v Cyrene byla ekonomie založená především na výrobě a prodeji mužáku, rostliny z čeledi hvězdnicovitých, využívané k vyvolání potratů. Pěstování a obchod s mužákem měl takový význam že se podoba rostliny dostala na mince. Mužák, který rostl pouze v této části Libye byl řeky těžen v takovém množství, že došlo k jeho vyhynutí.
Léčitelky a bylinkářky, které připravovaly ve středověku bylinné výtažky k vyvolání potratu, byly katolickou církví označovány jako čarodějnice a perzekvovány viz čarodějnické procesy.
Mnoho běžně dostupných bylin a rostlin jako mrkev obecná pravá, ploštičník hroznovitý, jilm plavý, polej obecná, muškátový oříšek, pelyněk černobýl, papája obecná nebo ruta, může mít abortivní účinky. Jejich užívání těhotnými ženami je kontraindikováno.
Mifepriston, antagonista progesteronových receptorů, byl poprvé registrován v roce 1988 pod názvem Mifegyne pro medikované ukončení těhotenství v počátečním stádiu v kombinaci s analogem prostaglandinu. Mifepriston, známý také jako RU-486, je prodáván pod obchodním názvem Mifeprex ve Spojených státech a pod názvem Mifegyne ve Francii a ostatních trzích mimo Spojené státy.
Misoprostol, syntetický prostaglandin E1 analog, byl poprvé registrován v roce 1988 pod obchodním názvem Cytotec pro snížení rizika vzniku žaludečních vředů z nesteroidních antirevmatik. Použití misoprostolu s mifepristonem je v některých zemích schváleno pro vyvolání potratu.
Misoprostol samotný je v zemích Latinské Ameriky používán pro po domácku prováděné potraty v těch státech kde nejsou potraty možné a dále imigranty z těchto zemí do Spojených států, kteří si legální potraty nemohou dovolit z finančních důvodů.


Harcerská polní pošta

Harcerská polní pošta byla polní pošta zorganizovaná varšavskými harcery během varšavského povstání na území povstalecké Varšavy. Oficiálně vznikla 4. srpna, ovšem v oblasti Śródmieście-Południe fungovala již 2. srpna.
Drtivou většinu jejích listonošů tvořili Zawiszové Šerých řad. Ti byli schopni distribuovat denně 3-6 tisíc listů, za absolutní vrchol jejich činnosti lze považovat 13. srpen, kdy roznesli asi 10 tisíc listů. Celkově počet psaní distribuovaných v průběhu 63 dnů trvajícího povstání se odhaduje na 200 tisíc psaní.
Řada listonošů musela přitom podstupovat enormní riziko. Běžně se pohybovali zemí nikoho a odstřelovanými územími, celé město bylo též neustále bombardováno a ostřelováno dělostřelectvem. Mnoho z nich padlo nebo bylo raněno.


Natamycin

Natamycin je přírodní antimykotikum vytvářené bakterií Streptomyces natalensis. Je to makrolidové antimykotikum používané k léčbě keratitidy. Je účinné zejména při infekcích rohovky způsobených plísněmi Aspergillus a Fusarium.
V potravinářství se používá jako protiplísňový konzervant sýrů, aplikuje se jako sprej nebo prášek na celé, dělené nebo měkké sýry, případně na voskový obal některých sýrů. Jako přídatná látka je označována kódem E 235.


Šivta

Šivta bylo město v Negevské poušti založené Nabatejci na konci 1. století př. n. l. Zaniklo v 8. století. Po vzniku Státu Izrael zde začal archeologický průzkum, který trvá doposud. Roku 2005 byla Šivta spolu s dalšími pouštními městy zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako součást Kadidlové stezky.
Šivta byla ve svém počátku malou zemědělskou vesnicí, jejímž údělem bylo shromažďovat dešťovou vodu. Podílela se také na řízení vesnic, které nabatejci založili v Negevských výšinách. Šivta vznikla zřejmě na konci 1. století př. n. l. či na počátku 1. století n. l. a nabatejským sídlištěm byla, dokud roku 106 nepadla do rukou Římanů.
V byzantském období žilo v Šivtě křesťanské společenství. Dokladem toho jsou archeologické vykopávky, které odkryly zbytky tří kostelů datované do 7. století. V tomto období dosáhla Šivta svého vrcholu. Počet obyvatel činil asi 2 000.
Během arabské expanze však bylo město dobyto. Arabové po sobě zanechali pevnost, která se dochovala až dodnes. Šivta byla opuštěna zřejmě v 8. století, v době vlády Abbásovců.


Snídaně

Snídaně je první jídlo dne, které se obvykle konzumuje v ranních hodinách. Je zpravidla složené ze snadno připravitelných částí, které procházejí jen minimálním procesem vaření. Často se skládá z pečiva, másla, vajíček, slaniny, marmelád či džemů. Jako nápoj se často preferuje čaj, káva, džus či mléko.
Složení snídaně je silně ovlivněno regionálně i časově. Na Britských ostrovech se preferuje tzv. „tradiční britská snídaně“ skládající se ze slaniny, párečků a smažených vajíček. V hotelech však většinou dostanete vybrat mezi britskou a kontinentální snídaní.
Převažuje názor, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne a že má zásadní dopad na lidské zdraví, jelikož umožňuje nastartování lidského organismu a dodání energie pro jeho celodenní fungování. Konzumování snídaně také zmenšuje šanci na obezitu.
Ráno se organismus probouzí "prázdný" a v zájmu svých všech buněk nás žádá o živiny, energii a vodu, které za posledních 24 hodin spotřeboval. Idkyž se po ránu necítíte hladoví, je to jen otázkou času. Nejčastější snídaní je pečivo s máslem, jogurt s müsli, káva, čaj nebo sladké pečivo. To vše jsou jednoduché karbohydráty, které se přeměnují na cukr. Přebytek cukru je přeměněn na tuk. Výsledkem je snížení hladiny cukru a následný hlad.
Hlad a chť je způsoben nedostatkem cukru v mozku. Chuťové buňky se začínají ozývat. Většinou pro překonání hladu sáhneme po sladké kávě, cukrovinkách ,koblihách sendviči, čokoládě a toto jsou opět jednoduché karbohydráty a vše začíná znovu. Cyklus se několikrát opakuje a vzniká závislost na karbohydrátech.
Pokud nesnídáte, během pár hodin se sníží hladina cukru v krvi a dopolední svačinka ve formě kávy a pečiva je vlastně opožděná snídaně a vše je jako v předchozím případě.
Oba případy jsou nejčastější příčinou vzniku nadváhy a mnoha dalších zdravotních potíží. Na začátku všeho stojí nesprává snídaně
Správná snídaně by měla obsahovat velké množství rostlinného proteinu, který dodává tělu energii, aniž by zvyšoval hladinu cukru v krvi. Rostlinný protein nás zasytí na delší dobu a nazatěžuje organismus. Více informací o správném složení snídaně, živin, proteinu a pitném režimu najdete i na http://www.spravnasnidane.cz


Chufuova pyramida

"Chufuova" pyramida je největší pyramida v Egyptě. Jedná se o největší stojící kamenný artefakt, který se dochoval z období starověku. Za jeho stavitele, ač důkazy prakticky scházejí, je považován faraon vládnoucí v období tzv. Staré Říše Chufua. Jde o vůbec nejznámější egyptskou stavbu. Z hieroglyfických nápisů lze její název přeložit jako „Chufu je na obzoru“, případně jako „Chufův obzor“. Nicméně jejich pravost je předmětem pro odbornou diskuzi. Někteří badatelé mají prozatím nedostatečné důkazy pro dataci 3 největších pyramid v Gíze do dob mnohem dávnějších.
Pyramida má v současnosti rozměr základny 230,38 × 230,38 m, její současná výška je 137,5 metru, i když původně byla ještě o 2 m na každé straně delší a o 9 m vyšší. Až do 80. let 19. století byla nejvyšší lidskou stavbou na světě. Zabírá plochu 5,15 hektarů. Chybějící špička, kazící dojem dokonalého jehlanu, je zřejmá na první pohled – díky tomuto defektu byla za druhé světové války na vrcholu pyramidy protiletecká pozorovatelna. Jedná se o nejobjemnější stavbu na světě – původní objem celé stavby činil asi 2 520 000 m3. Na celou stavbu bylo použito přibližně 2,3 milionu kusů kamenných bloků, jejichž celková hmotnost je 5 000 000 tun.
Podle záznamů historika Hérodota pracovalo na stavbě v tříměsíčních intervalech okolo sta tisíc otroků po dobu asi 20 let. Dnes se odborníci shodují, že na stavbě pracovalo něco přes 30 tisíc dělníků, někteří mluví dokonce o pouhých 10 tisících – ne však otroků, ale rolníků a kvalifikovaných dělníků, pro něž bylo v blízkosti pyramidy zřízeno dokonce i sídliště s několika tisíci domy. Nicméně při množství prací potřebných k postavení takovéto stavby bylo nezbytné uložit denně na své místo cca 800 t materiálu. Mnozí badatelé poukazují na mistrnou přesnost doprovázející tuto stavbu a existují pochyby o skutečné délce, období i technice výstavby.
Další nezodpovězená otázka je vlastní technologie stavby, kde se spekuluje o možnostech užití zvedacích nástrojů nebo použití ramp. Použití zvedacích nástrojů podporoval i Hérodotos, ale tato technologie by byla pomalá a vyžadovala by mnoho lidí, použití ramp je mnohem pravděpodobnější, ale má také háček, a to délku ramp při postupující výšce pyramidy. Celá tato stavba byla postavena pravděpodobně jako hrobka krále Chufua, proto je v ní vytesána také pohřební komora. Tato komora je, oproti předchozím obdobím, kdy byla vždy pod úrovní země, vytesána v samém nitru pyramidy. A není pouze jedna, ale hned tři, umístěné v různých výškách přibližně nad sebou. To díky postupu stavby pyramidy a obavám krále z předčasné smrti. Do pravé pohřební komory vede chodba, která navazuje na tzv Velkou galerii, která je 45 metrů dlouhá a 8,5 metru vysoká. Její stěny jsou obloženy osmi vrstvami vápencových bloků tak, že vrchní vrstva překrývá spodní tak těsně, že vzniklou mezerou neprojde ani čepel nože. Desky byly opracovávány pouze měděnými dláty, pískem a vodou.Zdi, strop a zatarasující bloky byly vystavěny z granitové žuly. Nad pohřební komorou byly z obav architektů vytvořeny dutiny aby ulehčily tlaku působícího na strop pohřební komory. V pohřební komoře dodnes stojí sarkofág z jednoho kusu žuly, který sem byl dopraven ještě před dokončením komory, neboť je tak velký, že by neprošel vchodem. Královo tělo zmizelo už před mnoha sty lety, stejně jako pravděpodobně bohatá pohřební výbava.
Každou pyramidu obklopoval komplex staveb. Z těchto staveb se dodnes zachovaly jen zbytky zádušního chrámu a tři satelitní pyramidy, patřící zřejmě jeho manželkám. Pyramida byla během staletí poškozena lupiči, ale v 7. století př. n. l. byla opravena králi 26. dynastie. Po dobytí Egypta Araby, došlo k jejímu novému otevření a proražení dnešního vchodu užívaného návštěvníky. Pyramida byla poté mnoho set let nenavštívena a v místním dialektu arabštiny znamená slovo "pyramida" totéž co "zakázané".


Vižňov

Vižňov je vesnice v okrese Náchod, jedna ze šesti částí města Meziměstí. Leží 2 km severně od tohoto města na úpatí Javořích hor. Při sčítání lidu roku 2001 měl Vižňov 116 domů a 281 obyvatel.
První písemná zmínka pochází z roku 1408. Dominantou vesnice je barokní kostel U svaté Matky Anny postavený již roku 1355 a přestavěný v letech 1723 – 1727 Kryštofem Dientzenhoferem. V jeho okolí se nachází několik menších sakrálních památek.
Jediným dopravním spojením z vesnice je autobusová linka do Meziměstí.
Březová | Meziměstí | Starostín | Ruprechtice | Vižňov |


Arafát

Arafát je žulový kopec východně od Mekky vysoký přibližně 70 metrů. Je známý především díky tomu, že během islámského měsíce dhú'l-hidždža se stává místem vykonávání rituálu stání, který je součástí pouti do Mekky, jednoho z pěti pilířů islámu. Rituál stání na kopci probíhá 9. dne zmíněného měsíce a sestává se z modliteb a proseb stojících muslimů, jež směřují k Bohu. Po skončení rituálu se poutníci odebírají k Muzdalifě.
Pojem Arafát se též vyskytuje v koránu ve druhé súře ve verši 198:
„Není pro vás hříchem, budete-li usilovat o přízeň Pána svého na trzích pouti. A když provádíte běh z Arafátu, vzpomínejte Boha poblíže místa posvátného! Vzpomeňte, že On vás uvedl na správnou cestu, zatímco předtím jste byli z těch, kdož bloudí.“


Shaft

Většinou má v průměru asi 12 mm a jeho délka se pohybuje od 89 do 115 cm. Grafitový shaft je většinou používán ženami, dětmi a seniory pro svou váhu a větší pružnost, díky které lze s grafitovým shaftem odpálit míček na větší vzdálenost. Ocelový shaft je pro hráče s rychlejším švihem, kteří využijí jeho tuhost pro přesnější rány.


Mlhovina

Mlhovina je mezihvězdný oblak prachových částic a plynů. Původně bylo slovo mlhovina obecným označením pro jakýkoliv rozměrný astronomický objekt včetně galaxií mimo Mléčnou dráhu.
HII oblasti jsou rodištěm hvězd. Vyvinou se z velmi zředěných molekulárních oblaků, jakmile se začnou smršťovat svou vlastní gravitací, často kvůli vlivu blízké exploze supernovy. Oblak se smršťuje a trhá vytvářeje až několik stovek nových hvězd. Nově vytvořené hvězdy ionizují okolní plyn a vytvářejí tak emisní mlhovinu.
Jiné mlhoviny se tvoří na konci života hvězd. Hvězda, která projde změnou v bílého trpaslíka odfoukne své vnější vrstvy, které vytvoří planetární mlhovinu. Novy a supernovy mohou také vytvořit mlhoviny známé jako zbytky novy a zbytky supernovy.
Cena Nebula, pravidelně udělovaná spisovatelům fantasy a sci-fi v USA je pojmenována po mlhovinách.


Mimojaderná dědičnost

Mimojaderná dědičnost se týká genů, které se nenacházejí v jádře na chromozómech, ale jinde. Tyto geny se nacházejí v cytoplazmě nebo v ní se nacházejících organelách a jejich soubor se nazývá plazmon. Dědičnost znaků kódovaných extrachromozomálními geny se řídí zcela jinými principy než dědičnost znaků kódovaných geny chromozomálními. U pohlavně se rozmnožujících organismů s vyvinutým systémem pohlaví samec-samice vykazují výrazně matroklinní dědičnost.
Zásadním důvodem pro tuto skutečnost je výrazná disproporce mezi množstvím cytoplazmy, které přináší do zygoty samčí a samičí pohlavní buňky, a v souvislosti s tím i výrazná redukce množství semiautonomních organel obsažených v samčích pohlavních buňkách, které obvykle nenesou žádné plastidy a jen minimum mitochondrií, které navíc zygota přednostně zlikviduje.
Z výše zmíněných důvodů vykazují znaky kódované plastogeny a chondriogeny zcela matroklinní dědičnost všude, kde o ní lze uvažovat. U infekčních faktorů a plazmidů je situace složitější, ale obecně lze říci, že mateřské sady mají zpravidla navrch.
Složitější je situace u primitivnějších organismů, jejichž pohlavní buňky jsou zhruba nebo zcela rovnocenné, případně situace, kdy dojde k nepřirozené fúzi zhruba či zcela rovnocenných buněk. V takovém případě potomek dostane extrachromozomální geny od obou rodičů. Velmi specifický příklad představují přitom geny kódované semiautonomními organelami.
Plastidy ze dvou různých buněk spolu relativně v klidu koexistují - v jedné buňce tedy existují dvě varianty plastidu a pouze náhoda při dělení buňky či rozdíly v životaschopnosti či schopnosti rozmnožování mohou vést k tomu, že v dalších buňkách částečně či zcela převládne jeden typ. Zcela odlišná je situace mitochondrií, které zpravidla nesnesou odlišnou konkurenci. Ihned poté, co dojde k fúzi buněk, propuká mezi oběma skupinami mitochondrií totální vyhlazovací válka vedená pomocí různých chemických látek. Končí teprve tehdy, když je jedna ze sad kompletně vyhubena. Mnoho odborníků se kloní k názoru, že toto je jeden z důvodů, který fixuje a směřuje vývoj pohlavních buněk k systému samčí buňka - samičí buňka. Ony války mitochondrií jsou totiž velice „drahé“ a značně snižují životaschopnost buňky. Z tohoto hlediska je systém samčí a samičí pohlavní buňky ideální, neboť válka je krátká a nenáročná (samčí mitochondrie nemá šanci a je bleskově zlikvidována. V potomstvu je pak jen jeden typ mitochondrie - té vítězné.


Trolejbusová doprava v Greizu

Jedním z měst v Německu, kde byla v provozu trolejbusová doprava, bylo i durynské město Greiz nacházející se poblíž saského Plavna.
O výstavbě trolejbusové trati v Greizu bylo rozhodnuto během druhé světové války. Práce započaly, ale vzhledem k nedostatku materiálů a pracovních sil byla trať zprovozněna až po skončení války, 21. září 1945. Jednalo se o 3,9 km dlouhý úsek mezi městskými částmi St. Adelheid a Tannendorf. K dispozici byly tři trolejbusy MAN. Již následujícího roku byla jediná greizská trolejbusová trať prodloužena. Nejdříve se tomu tak stalo v létě 1946 a následně na podzim téhož roku, čímž byl veškerý stavební vývoj trolejbusové sítě v Greizu ukončen. V první polovině 50. let byl vozový park doplněn o dva vozy značky Lowa, ve druhé polovině 50. let byly zakoupeny dva trolejbusy Škoda 8Tr a v polovině 60. let byl vozový park doplněn o jednu Škodu 9Tr a jeden ojetý vůz Lowa z Gery. Protože ale trať již po více jak dvacetiletém používání potřebovala větší opravy, rozhodl se místní dopravní podnik elektrickou nekolejovou trakci v Greizu zrušit. Poslední trolejbusy tak vyjely na linku 11. července 1969, část vozidel byla odprodána jiným provozovatelům.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1994

Turnaj se odehrál v rámci XVII. zimních olympijských her ve dnech 12. - 24. února 1994 v Lillehammeru v Norsku.
Turnaje se zúčastnilo dvanáct mužstev rozdělených do dvou šestičlenných skupin, z nichž první čtyři postoupili do play off, kde se hrálo o medaile. Týmy které skončili ve skupině na pátém a šestém místě hrály o deváté až dvanácté místo, týmy které vypadli ve čtvrtfinále hráli o páté až osmé místo.
Branky: 18. Kašťák – 6. Jutila, 8. Ojanen, 35. Kapanen.
Česko: Bříza – Kadlec, Vopat, Ščerban, Stavjaňa, Vykoukal, Hořava – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Kašťák – Geffert, Hrbek, Žemlička – Ťoupal, Horák, Kapusta.
Finsko: Myllys – Virta, Kiprussoff, Hämäläinen, Jutila, Strömberg, Laukkanen – Mäkelä, Helminen, Kapanen – Alatalo, Keskinen, Nieminen – Lehtinen, Koivu, Peltonen – Palo, Ojanen, Varis.
Branky: 1. Gusmanov, 4. Berezin, 24. Tarasenko, 53. Karpov, 55. Sorokin – 19. Rath.
Branky: 14. G. Puschnik, 42. Dallman, 58. Strong – 5. Ustorf, 50. Kummer, 51. Doucet, 58. Brandl.
Branky: 4. Kučera, 6. Horák, 23. Žemlička, 24. Horák, 32. Alinč, 33. Doležal, 58. Hosták – 8. Ulrich, 16. Kerth, 56. Dallman.
Česko: Turek – Kadlec, Vopat, Vykoukal, Hořava, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Kašťák – Geffert, Hrbek, Žemlička – Alinč, Horák, Kapusta.
Rakousko: Dalpiaz – Hohenberger, Günter, Linder, Shea, Ulrich, Burton – G. Puschnik, Kerth, Dallman – Doyle, Strong, Heinzle – Kromp, A. Puschnik, D. Kalt – Lanzinger, Mühr, Ressmann.
Branky: 15. Lehtinen, 28. Koivu, 32. Alatalo, 40. Ojanen, 40. Kiprusoff.
Branky: 16. Berezin, 22. Varickij, 23. Vinogradov, 24. Smirnov, 26. Davidov, 27. Denisov, 36. Vinogradov, 53. Denisov, 53. Gusmannov – 40. Burton.
Česko: Bříza – Kadlec, Vopat, Vykoukal, Hořava, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Žemlička – Hrbek, Alinč,Geffert – Ťoupal, Horák, Kapusta.
Německo: Heiss – Mayr, Meyer, Hiemer, Kienass, Niederberger, Amann – Stefan, Brandl, Kummer – Benda, Rumrich, Handrick – Hilger, Ustorf, Franz – B. Truntschka, Doucet, Hegen.
Branky: 7. a 11. Truntschka, 25. Stefan, 45. Kummer – 36. Torgajev, 42. Kudašov.
Branky: 2. Palo, 29. Virta, 38. Peltonen, 44. Keskinen, 49. Koivu, 55. Helminen – 32. a 54. Strong.
Branky: 17. Doležal, 18. Sršeň, 20. Ťoupal, 59. Kučera – 52. Dahlström.
Česko: Bříza – Kadlec, Vopat, Vykoukal, Hořava, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Kašťák – Hrbek, Alinč, Žemlička – Ťoupal, Horák, Kapusta.
Norsko: Marthinsen – Salsten, C. Andersen, Jakobsen, Norstebo, M. Andersen, Fagerli – Thoresen, Kristiansen, Hoff – Barlie, Dahlström, L. H. Andersen – Johansen, Knutsen, Rath – Finstad, Magnussen.
Branky: 15. Hrbek, 19. Alinč, 60. Vykoukal – 5. Karpov, 6. Denisov, 33. Nikolišin, 40. Karpov.
Česko: Bříza – Kadlec, Vopat, Vykoukal, Hořava, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Kašťák – Hrbek, Alinč, Žemlička – Ťoupal, Horák, Kapusta.
Rusko: Zujev – Sorokin, Smirnov, Ivanov, Šendělejev, Těrtyšnyj, Šargorodskij, Davydov, Tarasov –Gusmanov, Kudašov, Berezin – Tarasenko, Jevtuchin, Torgajev – Karpov, Bezukladnikov, Varickij – Vinogradov, Nikolišin, Denisov.
Branky: 13. Lehtinen, 16. Ojanen, 18. Nieminen, 23. Kiprusoff, 59. Peltonen - 42. Doucet.
Branky: 10. Dahlström, 27. Rath – 14. A. Puschnik, 25. Burto, 49. G. Puschnik, 51. Doyle.
Branky: 8. Loob, 13. Juhlin, 47. Hansson, 49. Jönssen – 12. Jánoš, 21. Šatan, 24. P. Šťastný, 55. Kontšek.
Švédsko: Algotsson – Jonsson, Jönsson, Johansson, Due-Boje, Rohlin, Stillman – Eriksson, Forsberg, Bergqvist – Juhlin, Berglund, Näslund – Loob, Örnskog, Kjellberg – Dackell, Rydmark, Hansson.
Slovensko: Hartmann – Bača, Marcinko, Medřík, Sekeráš, Švehla, Smerčiak, Varholík, Búřil – Pohorelec, P. Šťastný, Daňo – Kolník, Haščák, Kontšek – Pálffy, Petrovický, Jánoš – Plavucha, Šatan, Pucher.
Branky: 9. de toni, 48. Orlando – 8. Nedvěd, 20. Werenka, 22. Schreiber, 28. Hlusko, 37. a 40. Kontos, 55. Nedvěd.
Branky: 16. Ville, 39. Pajonkowski, 43. Agnel, 48. Maia – 6. Lilley, 18. Ferraro, 52. Laviolette, 54. Rolston
Branky: 20. Due-Boje, 38. Stillman, 42. Juhlin, 44. Svensson – 25. Zarillo.
Branky: 14. Kolník, 40. P. Šťastný, 47. Švehla – 11. Lazaro, 55. Ciavaglia, 56. Lilley.
Vyloučení: 11:11 + Daňo na 2+2 min. a P. Šťastný na 5 min.
Branky: 3. a 36. Hlushko, 40. Warrinner – 43. Laporte.
Branky: 2. a 10. Kontšek, 11. P. Šťastný, 11. a 13. Šatan, 14. a 31. Pálffy, 34. Dańo, 38. P. Šťastný, 50. Šatan – 18. Topatigh, 19. Pavlu, 33. Camazzola, 52. Mansi.
Branky: 1. Hansson, 9. Loob, 17. Forsberg, 21. Hansson, 31. Örnskog, 48. Johansson, 52. Stillman – 32. Lemarque.
Branky: 5. Norris, 33. Nedvěd, 41. Noris – 22. a 30. Rolston, 60. Marchant.
Branky: 2. Kariya – 18. Daňo, 24. Švehla, 60. Daňo.
Slovensko: Hartmann - Bača, Marcinko, Sekeráš, Varholík, Švehla, Smerčiak – Pálffy, P. Šťastný, Daňo – Kolník, Haščák, Kontšek – Šatan, Petrovický, Jánoš.
Branky: 13. Figliuzzi, 16. di Gaetano, 25. Figliuzzi, 26. Brugnoli, 38. Topatigh, 45. Mansi, 59. Zarillo – 14. Laporte, 33. Ville, 35. Maia.
Branky: 11. Lilley, 44. Ferraro, 46. a 51. Rolston – 13., 17., a 33. Juhlin, 36. Hansson, 50. Johansson, 60. Loob.
Branky: 10. Hansson, 27. Loob – 4. Kontos, 23. Hlushko, 31. Nedvěd.
Branky: 6. Šatan, 9. Petrovický, 16. a 19. Šatan, 35. Bača, 40. Pucher - 18. Pousse, 47. Barin.
Branky: 2. Ciavaglia, 4. Ferraro, 9. Sacco, 14. Roberts, 15. Ferraro, 37. a 60. Rolston – 17. Iovio.
Branky: 27. a 55. Savage, 66. Kariya - 20. Janecký, 36. Kučera.
Kanada: Hirsch – Schlegel, Astley, Harlock, Mayer, Werenka, Aucoin, Therien, Lovsin – Schreiber, Nedvěd, Roy – Hlushko, Parks, Joseph – Kontos, Johnson, Kariya – Norris, Savage.
Česko: Bříza – Kadlec, Vopat, Vykoukal, Hořava, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Hosták, Kašťák – Hrbek, Alinč, Žemlička – Ťoupal, Horák, Kapusta.
Branky: 13. Koivu, 17. a 25. Nieminen, 27. Virta, 47. Kiprusov, 56. Ojanen – 21. Sacco.
Branky: 16. Torgajev, 40. Nikolišin, 69. Vinogradov - 11. P. Šťastný, 20. Šatan.
Rusko: Zujev – Sorokin, Smirnov, Ivanov, Šendělev, Těrtyšnyj, Šargorodskij, Davydov, Tarasov – Gusmanov, Kudašov, Berezin – Tarasenko, Jevtuchin, Torgajev – Karpov, Bezukladnikov, Varickij – Vinogradov, Nikolišin, Denisov.
Slovensko: Hartmann – Bača, Marcinko, Sekeráš, Medřík, Švehla, Smerčiak – Pálffy, P. Šťastný, Daňo – Kolník, Haščák, Kontšek – Šatan, Petrovický, Jánoš.
Branky: 36. Hlushko, 40. Nedvěd, 45. Werenka, 48. Roy, 55. Parks – 23. Koivu, 24. Keskinen, 60. Lehtinen.
Kanada: Hirsch – Lovsin, Werenka, Schlegel, Astley, Mayer,Harlock, Aucoin, Therien – Roy, Nedvěd, Schreiber- Kontos, Johnson, Kariya – Joseph, Parks, Hlushko – Norris, Savage.
Finsko: Tammi – Virta, Kiprusov, Strömberg, Hämäläinen, Jutila, Laukkanen, Lehterä, Sormunen – Mäkelä, Helminen, Kapanen – Palo, Keskinen, Nieminen – Lehtinen, Koivu, Peltonen – Alatalo, Ojanen, Varis.
Branky: 4. Svensson, 7. Juhlin, 25. Bergqvist, 46. Juhlin – 19. Tarasenko, 59. Berezin, 59. Gusmanov.
Švédsko: Salo – Jonsson, K. Jönsson, Johansson, Svensson, Rohlin, Stillman, Due-Boje – Bergqvist, Forsberg, Hansson – Juhlin, Rydmark, Näslund – Loob, Örnskog, Kjellberg – Eriksson, J. Jönsson, Dackell.
Rusko: Zujev – Sorokin, Smirnov, Ivanov, Šendělev, Tertyšnyj, Šargorodskij, Davydov, Tarasov – Gusmanov, Kudašov, Berezin – Tarasenko, Jevtuchin, Torgajev – Karpov, Bezukladnikov, Varickij – Vinogradov, Nikolišin, Denisov.
Branky: 7. Jonsson, 59. Svensson – 50. Kariya, 52. Mayer.
Švédsko: Salo – Jonsson, K. Jönsson, Johansson, Svensson, Rohlin, Stillman – Bergqvist, Forsberg, Hansson – Juhlin, Rydmark, Näslund – Loob, Örnskog, Kjellberg – Eriksson, J. Jönsson, Dackell.
Kanada: Hirsch – Mayer, Harlock, Lovsin, Werenka, Schlegel, Aucoin – Hlushko, Parks, Joseph – Schreiber, Nedvěd, Roy – Kariya, Johnson, Kontos – Norris, Savage.
Branky: 15. Kučera, 17. Geffert, 19. Hrbek, 36. Doležal, 45. Geffert – 3. Ferraro, 5. Lazaro, 60. Beaufait.
Česko: Bříza – Kadlec, Veber, Vykoukal, Vopat, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Alinč, Kašťák – Geffert, Hrbek, Žemlička – Ťoupal, Horák, Kapusta.
USA: Dunham – Hauer, Richter, Imes, Martin, Crowley, Laviolette, Richards – Ferraro, Marchant, Hendrickson – Campbell, Sacco, Roberts – Lilley, Beaufait, Lazaro – Johnson, Clavaglia, Rolston.
Branky: 26. Pálffy, 34. a 38. Kolník, 46. Kontšek, 52. Kolník, 62. Haščák – 11. B. Truntschka, 19. Rumrich, 20. Hilger, 46. Doucet, 52. Handrick.
Branky: 10. Janecký, 12. Sršeň, 19. Žemlička, 20. Horák, 38. Kučera, 44. Geffert, 58. Žemlička – 3. Šatan.
Česko: Turek – Kadlec, Veber, Vykoukal, Vopat, Ščerban, Stavjaňa – Janecký, Kučera, Doležal – Sršeň, Horák, Kašťák – Žemlička, Hrbek, Geffert.
Slovensko: Hartmann – Bača, Marcinko, Sekeráš, Medřík, Švehla, Smerčiak, Varholík – Pálffy, P. Šťastný, Daňo – Kolník, Haščák, Kontšek – Šatan, Petrovický, Jánoš – Pohorelec, Pucher.
Branky: 12. Stefan, 30. Mayr, 50. Hilger, 53. Hegen – 18. Richter, 27. Drury, 53. Ferraro.
Branky: 16. Maia, 16. Poudrier, 25. Briand, 52. Pajonkowski – 2. a 19. Dallman, 50. Kerth, 54. Nasheim.
Branky: 1. Orlando, 9. Camazzola, 12. Ramoser, 38. Zarrillo, 54. Topatigh, 57. Orlando – 8. Salsten, 17. Hoff, 22. Jakobsen.
Branky: 12. Pavlů, 55. Figliuzzi, 56. Zarrillo – 1. Saunier, 39. Arcangeloni.
Branky: 6. Knutsen, 40. Johansson, 60. Dahlström – 54. A. Puschnik.
Obránci: Magnus Svensson, Fredrik Stillman, Tomas Jonsson, Roger Johansson, Kenny Jönsson, Christian Due-Boje, Leif Rohlin.
Útočníci: Hakan Loob, Patrik Juhlin, Peter Forsberg, Roger Hansson, Mats Näslund, Jonas Bergkvist, Charles Berglund, Stefan Örnskog, Patric Kjellberg, Niklas Eriksson, Andreas Dackell, Daniel Rydmark.
Obránci: Brad Werenka, Derek Mayer, Mark Astley, Adrian Aucoin, Chris Therien, Brad Schlegel, David Harlock, Ken Lovsin.
Útočníci: Paul Kariya, Petr Nedvěd, Todd Hlushko, Chris Kontos, Dwayne Norris, Brian Savage, Greg Parks, Greg Johnson, Todd Warriner, Fabian Joseph, Wally Schreiber, Jean-Yves Roy.
Obránci: Marko Kiprusoff, Mika Strömberg, Hannu Virta, Timo Jutila, Janne Laukkanen, Erik Hämäläinen, Pasi Sormunen.
Útočníci: Mika Nieminen, Saku Koivu, Ville Peltonen, Janne Ojanen, Esa Keskinen, Raimo Helminen, Mikko Palo, Jere Lehtinen, Mika Alatalo, Petri Varis, Sami Kapanen, Tero Lehterä.
Obránci: Sergej Sorokin, Oleg Davidov, Alexandr Smirnov, Sergej Šenděljev, Sergej Těrtyšnyj, Igor Ivanov, Oleg Šargorodskij, Vladimir Tarasov.
Útočníci: Andrej Nikolišin, Sergej Berezin, Alexandr Vinogradov, Ravil Gusmanov, Valerij Karpov, Dmitrij Denisov, Pavel Torgajev, Alexej Kudašov, Andrej Tarasenko, Igor Varickij, Georgij Jevťjuchin, Vjačeslav Bezukladnikov.
Obránci: Drahomír Kadlec, Bedřich Ščerban, Jan Vopat, Jiří Veber, Miloslav Hořava, Antonín Stavjaňa.
Útočníci: Jiří Kučera, Richard Žemlička, Otakar Janecký, Pavel Geffert, Petr Hrbek, Tomáš Sršeň, Roman Horák, Jiří Doležal, Kamil Kašťák, Jan Alinč, Radek Ťoupal, Martin Hosták, Tomáš Kapusta.
Obránci: Róbert Švehla, Jerguš Bača, Marián Smerčiak, Miroslav Marcinko, Vladimír Búřil, Ján Varholík, Lubomír Sekeráš, Stanislav Medřík.
Útočníci: Žigmund Pálffy, Miroslav Šatan, Peter Šťastný, Oto Haščák, Róbert Petrovický, Jozef Daňo, Lubomír Kolník, Branislav Jánoš, Roman Kontšek, René Pucher, Vlastimil Plavucha, Dušan Pohorelec.
Obránci: Jörg Mayr, Alexander Serikow, Jayson Meyer, Andreas Niederberger, Richard Amann, Mirko Lüdemann, Ulrich Hiemer, Torsten Kienass.
Útočníci: Leo Stefan, Thomas Brandl, Bernd Truntschka, Benoid Doucet, Dieter Hegen, Raimond Hilger, Stefan Ustorf, Jörg Handrick, Wolfgang Kummer, Michael Rumrich, Georg Franz, Jan Benda.
Obránci: Barry Richter, Ted Crowley, Matt Martin, Peter Laviolette jr., Brett Hauer, Chris Imes, Travis Richards.
Útočníci: David Sacco, Brian Rolston, Peter Ferraro, Peter Ciavaglia, David Roberts, Mark Beaufait, John Lilley, Jeff Lazaro, Craig Johnson, Ted Drury, Todd Marchant, Jim Campbell, Darby Hendrickson.
Obránci: Jimmi Camazzola, Leo Insam, Philip Di Gaetano, Anthony Circelli, Luigi Da Corte, William Stewart, Michael De Angelis, Robert Oberrauch.
Útočníci: Gaetano Orlando, Bruno Zarrillo, Stephan Figliuzzi, Lucio Topatigh, Maurizio Mansi, Roland Ramoser, Martin Pavlů, Emilio Iovio, Patrick Brugnoli, Lino De Toni, Vezio Sacratini, Alexander Gschliesser.
Obránci: Serge Poudrier, Gerald Guennelon, Denis Perez, Bruno Saunier, Steven Woodburn, Stéphane Botteri, Christophe Moyon.
Útočníci: Benoit Laporte, Pierrick Maia, Franck Pajonkowski, Franck Saunier, Christophe Ville, Pierre Pousse, Arnaud Briand, Eric Lemarque, Benjamin Agnel, Stéphane Arcangeloni, Sylvain Girard, Antoine Richer.
Obránci: Petter Salsten, Cato Andersen, Tommy Jakobsen, Svein Enok Nörstebö, Jan-Roar Fagerli, Svenn Erik Björnstad, Morgan Andersen.
Útočníci: Ole-Eskild Dahlström, Espen Knutsen, Marius Rath, Geir Hoff, Roy Einar Johansen, Vegar Barlie, Trond Magnussen, Erik Kristiansen, Lars Hakon Andersen, Arne Billkvam, Petter Thoresen, Tom Johansen,
Obránci: James Burton, Martin Ulrich, Martin Krainz, Michael Günther, Engelbert Linder, Michael Shea, Herbert Hohenberger,Karl Heinzle.
Útočníci: Marty Dallman, Werner Kerth, Gerhard Puschnik, Ken Strong, Andreas Pusnik, Rob Doyle, Richard Nasheim, Wolfgang Kromp, Manfred Mühr, Günther Lanzinger, Gerald Ressmann, Dieter Kalt.


Lovec jelenů

Lovec jelenů je válečné drama o třech kamarádech, kteří spolu pracují v ocelárně a musí narukovat do války ve Vietnamu. Příběh je mírně inspirován románem Tři kamarádi, od veterána první světové války Ericha Marii Remarqua, který popisuje život tří veteránů z první světové války. Podobně jako Remarqueův román se i Lovec jelenů zabývá morálními a psychickými důsledky válečného násilí a politicky manipulovaného patriotismu, které ovlivňují kamarádství, čest a rodinu v těsném spojení s komunitou. Film ukazuje kontroverzní problémy jako narkomanie, sebevražda, nevěra a duševní porucha. Snímek získal 5 Oscarů, mimo jiné za Nejlepší film a Nejlepší režie.
Příběh je umístěn do Clairtonu v Pensylvánii, malého průmyslového města na řece Monongahela jižně od Pittsburghu. Válečná část se odehrává ve Vietnamu někde v džungli u Saigonu během války ve Vietnamu.
Film byl natáčen v Pittsburghu, v Clevelandu a Mingo Junction ve státě Ohio, Weirtonu v národním parku North Cascades ve státě Washington, v Patpongu, čtvrti Bangkoku v Thajsku, a v Sai Yok, Kanchanaburi. Hrají v něm Robert De Niro, Christopher Walken, Meryl Streep, John Savage, John Cazale, George Dzundza, a amatérský herec Chuck Aspegren.
V Clairtonu, v malém průmyslovém městě v západní Pennsylvánii během 60tých let, se Ruso-američtí dělníci pracující v ocelárně Michael, Steven, a Nick, s jejich dalšími kamarády Stanley, John, a Axel, se připravují na dvě důležité události: svatbu Stevena a narukování do armády.
Úvodní scéna popisuje charaktery tří hlavních postav. Michaela jako rozumného, vážného, ale skromného vůdce všech tří, Stevena jako milujícího, skoro ženicha, popichovaného jeho matkou za nenošení vázanky ke smokingu, a Nicka jako tichého, uzavřeného člověka, který miluje lov, protože "Víš, já mám rád stromy...každý strom je jiný...".
Michael říká Nickovi, že když s ním nepůjde lovit,tak půjde radši lovit sám, protože ti ostatní tři jsou "idioti...mám je rád, ale jsou idioti... bez tebe Nicku, půjdu lovit sám." Nick se ptá Mikea jestli se bojí na rukování do armády a odchodu do Vietnamu. Michael pokrčí rameny. Jeho hlavní cíl je dostat jelena jednou kulkou. "Jednou kulkou. Jelen musí být zastřelen jedním výstřelem. Snažím se to lidem říkát, ale oni to nechápou." Tento motiv hraje později důležitou roli ve filmu.
Předtím než se trio nalodí, Steven a jeho přítelkyně mají velkou pravoslavnou svatbu. Mezitím, Michael bojuje se svými city, které chová k Nickově milující a melancholické přítelkyni Lindě, která se právě odstěhovala od svého násilnického otce. Na slavnostní hostině se objeví místní válečný veterán, kamarádi všichni opilí, tancují, zpívají a užívají si pohody, ale zpozorní, když si na konec baru přisedne Ranger v uniformě. Michael koupí vojákovi drink a pokouší se s ním o rozhovor o tom jaké to je ve Vietnamu, ale voják Michaela ignoruje. Poté co ho Michael napadne, mu vysvětluje, že Steven a Nick jdou do Vietnamu, Ranger pozvedne sklenici a řekne "na hovno", které všechny šokuje a překvapí. Zřejmě duševně narušený a s duševním trápením, Ranger znovu provolá "na hovno". Poté co ostatní zadržují Mika, aby se nezačal prát s Rangerem, Michael jde s ostatními zpátky na bar a pošměšně pozvedne sklenici a zvolá "na hovno". Později, během svatebního rituálu Stevena a Angely, spadne kapka červeného vína na její šaty, aniž by o tom věděla, předpovídá nadcházející události. Skoro ke konci hostiny,Linda chytne hozenou kytici nevěsty, Nick požádá Lindu o ruku a ona souhlasí. Později po hostině v noci běží nahý Michael po ulicích města, Nick ho dostihne, a když sedí ve vážné chvilce spolu na zemi, Nick žádá Michaela, aby ho nenechal "tam" v boji, když se cokoliv stane.
Následující ráno jedou všichni lovit do hor. Stanley si zapomene boty, Mike mu je nechce půjčit. Nakonec Nick mu je půjčí, když v tom Mike vystřelí do vzduchu, což znázorňuje jeho hněv. Při lovu Mike uloví jelena jednou střelou, ale ostatní to nezajímá. Spíš je zajímá popíjení. Po návratu do města se staví ještě v taverně a když John hraje Chopina, tak všichni zmlknou a pochopí, že od zítřka už to nikdy nebude takové jaké to bylo.
Film poskočí do Vietnamské vesnice během války. Mike se probouzí a vidí severovietnamského vojáka, jak hází do krytu plného vesničanů granát. Mike vezme plamenomet a zaútočí na něj, pro jistotu ho ještě několikrát střelí pomocí M16. Mezitím přistane americký vrtulník UH-1 a zněj vyskáčou vojáci, mezi nimi i Nick a Steven. Během bojů se dají dohromady, ale jsou zajati a drženi v zajateckém táboře u řeky spolu s dalšími americkými a jihovietnamskými vojáky. Pro zábavu sadistických strážců jsou zajatci nuceni hrát Ruskou ruletu, na vitěze si strážci sází. Když Steven slyší střelbu z boudy nad klecí, v které jsou uvězneni, začne být značně rozrušený, protože přichází jeho hra. Mike se ho snaží uklidnit. Nick je také rozrušený, ale nedává to na sobě znát. Všichni tři jsou nakonec donuceni hrát. Steven při ruletě naschvál střelí vedle a zraní si hlavu, je za to uvězněn v kleci pod vodou, která je plná mrtvých těl a krys. Mike a Nick hrájí spolu ruletu, nechají si dát tři kulky do revolveru. Těmi pak zabijí stráže a zmocní se samopalů, kterým ostatní postřílí. Při útěku osvobodí Stevena.
Všichni tři se chytnou klády ve vodě a plují dolů po proudu. Po chvíli přilétá americký vrtulník. Z klády se chytnou lanového mostu a z něj se Nick jako první dostává do vrtulníku. Steven a Mike se chytají trubky vrtulníku. Po chvíli se však Steven neudrží a spadne do vody. Mika skočí za ním. Vrtulník odletá i s nesouhlasujícím Nickem. Mike vytáhne Stevena z řeky na břeh a zjistí, že Steven si při pádu zranil nohy. Vezme ho na ramena a jak narazí na silnici, po které prchají lidé do Jížního Vietnamu, položí Stevena na náklaďák Jihovietnamské armády. Nick je psychicky zlomený a léčí se v nemocnici ve Vietnamu, kde nemá ponětí, co je s jeho kamarády. Pro svůj stav je rozhodnuto, že pojede domů. Během noční procházky ve čtvrti prostituce narazí Nick na Francouze, který pořádá Ruskou ruletu za peníze. Francouz jej zavede dovnitř podniku, kde hra probíhá. V podniku je i Mike, ale přes velký hluk a lidi ho Nick neslyší. Nickovi se vrací vzpomínky na ruletu a tak zničehonic vezme revolver a jednou zmáčkne na vietnamce a jednou na sebe a ani jednou střela nevyjde. Ve zmatku, který nastane uteře pronásledován. Francouz jej přemluví, ať si k němu přisedne do auta. Nick nasedá a vyhazuje peníze do vzduchu. Mike běží za nimi, ale nedostihne je.
Zpátky v USA, Mike jede taxíkem domů a když vidí u domu transparenty a večírek na uvítanou, tak raději zajede do motelu a jde se vyspat. Myslí si, že Mike a Steven jsou buď mrtvý nebo nezvěstní. Ráno se vrací domů, když už je tam jen Linda. Poté se vydá na lov do hor spolu s Axelem, Johnem a Stanleyem. Po pronásledování nádherného jelena, jej má konečně na mušce, ale schválně vystřelí vedle a zařve "je všechno OK?". Později večer Stanley míří na Johna revolverem, který nosí u sebe. Když to vidí Mike, vytrhne mu revolver a nechá v něm jen jednu kulku. Přiloží jej na Stanleyho hlavu a zmáčkne spoušť. Výstřel nevyjde. Všichni jsou šokovaní.
Později Mike zjistí, že Steven je nedaleko v nemocnici pro veterány. Zjišťuje, že Steven ztratil obě nohy a je upoután na vozík. Steven mu ukazuje, že mu někdo posílá ze Saigonu velké množství peněz. Mike mu řekne, že je to Nick. Mike odváží Stevena zpátky domů a odlétá do Saigonu předtím než padne. Najde Francouze, který na Nickovi vydělal ohromné peníze a donutí jej, aby ho zavedl za Nickem. Najde Nicka při ruletě, ale on je úplně mimo a nevzpomíná si na nikoho. Mike se rozhodne hrát ruletu s ním, aby jej přesvědčil k odjezdu domů. Oba si jednou zmáčnou spoušť. Když koněčně Nick poznává Mika, vzpomene si i na frázi "jeden výstřel", vezme Nick revolver a zmáčkne spoušť. Nick padá k zemi.
Po pohřbu Nicka zpátky v USA, sedí všichni blízcí v taverně a Linda začne zpívat "God Bless America" na jeho památku.
Lovec jelenů vyhrál Oscary v roce 1978 za Oscar za nejlepší film, Oscar za nejlepší režii, Oscar za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, Oscar za nejlepší střih a Oscar za nejlepší zvuk. Dále byli nominováni za Oscar za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, Oscar za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, Oscar za nejlepší kameru a Oscar za nejlepší původní scénář.


Josef Tichánek

Narodil se 17. února 1873 v Příboře. Jeho otec Bartoloměj, narozený 24. srpna 1825 na č.p. 91 v Příboře byl soukenickým mistrem. Matka Cecilie rozená Holubová se narodila 17. 11. 1831.
Po absolvování základní školy v Příboře jej rodiče poslali do Ostravy, kde se vyučil dekoračním malířem pokojů. Od útlého mladí projevoval o malování nevšední zájem a brzy absolvoval i několik doškolovacích kursů pro zdokonalování techniky malování. V Příboře, kde měl domovské právo, měl i vlastní živnost. Přes letní období se většinou věnoval malování kostelů, chrámů i divadel. Mnohé jeho fresky se v těchto objektech dochovaly doposud. Se svými řemeslníky a učedníky pracoval také ve Vídni, v Salzburku, Brně, Frýdku, Místku, Ivančicích, Turzovce a na mnoha dalších místech. Pracoval jak v cizině, tak v blízkém i vzálenějším okolí svého rodiště.
V příborském kostele je dodnes zachována freska Madony nad hlavní lodí. V zimě se věnoval malbám kulis pro divadelní ochotníky a malování obrazů, které většinou prodával a vylepšoval si tak svou finanční situaci. Hlavní jeho tématikou byly zátiší, krajiny – především z Kravařska, se zdejším lašským motivem. Vytvořil také širokou kolekci obrazů s náboženskou tématikou, četné Madony, Ježíše Krista a světců vůbec. Byl také malířem pokojů, písma a dekorační malby.
Zvláštním odvětvím jeho tvorby bylo vyřezávání a malování dřevěných betlémů. Mnohé z jeho betlémů dodnes vlastní některé rodiny z Příbora i blízkého okolí. Jeden z jeho největších betlémů se nachází ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
V malířské technice používal nejvíce olejových barev, ale pracoval i s akvarely. Své obrazy maloval na plátně, ale i na lepence či překližce. Ve svém okolí byl uznávaným a váženým malířem.
25. srpna 1896 se oženil s Rudolfinou Volnou, dcerou Maxmiliána Volného a jeho manželky Kristiny, rozené Novákové. S ní měl čtyři děti. První dítě záhy zemřelo, vychoval dceru Marii a syny Františka a Aloise. Po celý život bydlel na ulici Štramberská na č.p. 507, v domě který byl na vnější omítce bohatě vyzdoben jím malovanou bohatou freskou.
Malíř Josef Tichánek zemřel ve věku 77 let 17. ledna 1950, pochován na novém příborském hřbitově.


Marie Horáková

Marie Horáková, provdaná Marka Míková je česká herečka, hudebnice, zpěvačka, hudební skladatelka, režisérka a moderátorka. Jedná se také o autorku dvou knih pro děti .
Na pražské DAMU vystudovala loutkářství, obor režie a dramaturgie. V divadle Minor pracovala jako dramaturgyně, scénáristka a režisérka. Kromě toho také zpívala a hrála na klavír a baskytaru v rockové skupině Zuby nehty, se kterou nahrála také několik desek. V Rádiu Limonádový Joe působila jako moderátorka. V současnosti se věnuje také dabingové režii a loutkoherectví. Žije v Praze a má čtyři děti.


Šebíř

Šebíř byl od roku 1031 pražským biskupem, zemřel roku 1067. Patřil mezi oblíbence knížete Oldřicha. Po boku jeho syna Břetislava I. se Šebíř roku 1038 účastnil tažení do Polska, které skončilo dobytím Hnězdna. Při bojích Břetislava s panovníkem Svaté říše římské Jindřichem III. se roku 1041 v obležené Praze Břetislav rozhodl kapitulovat, mimo jiné pod tíhou zrady biskupa Šebíře i dalších svých předáků. Za úřadováni Šebíře byla r. 1063 z pražské diecéze vyčleněna diecéze olomoucká, založen kolegiátní chrám ve Staré Boleslavi a v Litoměřicích, nový dóm v Praze a klášter v Mnichově Hradišti.


Adam Katona

Adam Katona je český písničkář. Vystudoval střední pedagogickou školu v Litomyšli. Doprovází se na kytaru. 8. února 2005 se setkal s Jiřím Černým., který začal jeho demonahrávky pouštět v rozhlase a na svých poslechových pořadech. Mluví o něm jako o velkém talentu, o svém největším objevu od prvního alba Radůzy
Adam Katona vydal zatím jediné album – Pod lampou skloněnou. Na jeho křtu vystoupili také Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák.


Howard Phillips Lovecraft

Howard Phillips Lovecraft byl americký básník a autor fantasy, science fiction a především hororů. Nejslavnější se stala jeho volně propojená série hororových povídek o mýtu Cthulhu, popisující pantheon podivných, temných bohů, kteří žili na Zemi, před lidmi. Stejně slavný je jeho motiv Necronomiconu, pradávné knihy temných zaklínadel, kterou mnohokrát popisuje ve svých dílech. Ačkoli za svého života nebyl příliš čten, stal se jedním z nejvlivnějších hororových autorů 20. století; jeho odkaz můžeme nalézt v dílech Stephena Kinga, H. R. Gigera a mnoha dalších umělců. Po druhé světové válce se stal vyhledávaným autorem, protože právě ona splnila mnoho z jeho nepojmenovatelných hrůz.
Narodil se v Providence v rodině obchodního cestujícího s klenoty. V roce 1893 jeho otec zešílel a byl až do své smrti v roce 1898 hospitalizován. Jeho matka zemřela v roce 1921, tato ztráta se Lovecrafta velmi zasáhla. Po smrti svých rodičů žil u příbuzných. Již ve dvou letech recitoval poezii, v šesti letech psal básně sám. Hodně četl a svému dědečkovi vyprávěl vlastní hororové příběhy. Byl předčasně dospělý a v průběhu dětství často nemocný. V dětství se velmi zajímal o astronomii; přestože se vzdělával sám, byl v oblasti astronomie natolik vzdělaný, že publikoval články do Providence Journal.
Jak je patrné z jeho děl, do sféry jeho zájmů patřila široká oblast vědy a kultury. Byl obeznámen s dílem mnoha fyziků, velmi se zajímal o dílo Alberta Einsteina.
Od roku 1913 psal povídky, ale byly časopisy odmítány, kvůli přílišné děsivosti a reálnosti zpracování. Poprvé publikoval až v roce 1923 v časopise Weird Tales. V roce 1924 si vzal spisovatelku Soniu Greene, původem ukrajinskou Židovku. Se Soniou Greene žil Lovecraft nějaký čas v New Yorku. Po několika letech nepříliš úspěšného manželství se poměrně přátelsky dohodli, že se rozvedou, nicméně nikdy se ve skutečnosti nerozvedli. Z důvodu inspirace podnikl cestu po východním pobřeží USA a roku 1926 navštívil Evropu. Když se v roce 1933 Lovecraft přestěhoval zpět do Providence, nastalo období, v němž nejvíce psal. V roce 1936 jej zasáhla smrt jeho dobrého přítele R. E. Howardaa a také jeho vlastní smrtelné onemocnění, když u něj byla diagnostikována rakovina střeva.
Psal téměř výlučně povídky či básně, nenapsal žádné dílo, které by nevyšlo za jeho života jinou formou než časopisecky. Je považován za následovníka E. A. Poea. Kvůli podobnosti stylu i žánru je dokonce nazýván Poem 20. století. Největším a nejdůležitějším tématem jeho povídek bylo narušení nám známého trojrozměrného světa a jeho zákonů. Ve spise Nadpřirozená hrůza v literatuře definoval hororový žánr i jeho dosavadní historii.
V Lovecraftových povídkách je nejznámějším motivem existence pradávných většinou mimozemských ras uctívajících temná božstva. Bohové i jejich uctívači však byli z tohoto světa vyhoštěni. Mohou se však vrátit a vrátí se. Tito bohové jsou uctíváni obzvlášť zvrácenými lidskými bytostmi v zapomenutých kultech přežívajících z dávných dob.
Motiv mystického směřování k tragickému osudu a nemožnost se mu vyhnout. Mimozemské bytosti nepřátelské člověku. Lovecraft také psal o zneužití vědy, kupříkladu k vytvoření nukleárních zbraní. Ve svém díle Ve zdech Eryxu popsal vzdálenou budoucnost, kdy v kosmických lodích pozemské výpravy podnikají nájezdy, Conquistu, za cílem uloupení krystalické substance mimozemské rase na Venuši. Ve velmi známé a opakovaně zfilmované povídce Herbert West-Reanimátorse objevuje Lovecraftův komický rasismus a xenofobie. Velkou část svého života byl Lovecraft xenofobem, až ke konci života tento názor změnil a velmi se za něj styděl. Lovecraftův rasismus a xenofobie je označován za komický, již jen proto že mnoho jeho přátel patřilo k odlišnému etniku a to včetně jeho ženy. V Lovecraftově díle se ženské postavy vyskytují jen omezeně, je proto občas kritizován pro misogynitu. Malé množství ženských postav je způsobeno především Lovecraftovou nesmělostí.


Sonda

Sonda je městečko v estonském kraji Ida-Virumaa, samosprávně patřící do obce Sonda, jejímž je administrativním centrem.


Bukovina

Bukovina je historické území, které bylo v letech 1775-1918 součástí Rakouské monarchie, v současnosti je rozdělené mezi Rumunsko a Ukrajinu. Hlavním městem jsou Černovice.
Pojmenování Bukovina sa začalo používat roku 1775 po anexi příslušného území Rakouskou monarchií. Pojmenování má slovanský původ a je odvozené od slova buk, protože území bylo zarostlé převážně buky.
Od starověku obývali území Bukoviny Dákové, od kterých Rumuni odvozují svůj původ.
V 5. století získali území Avaři a po nich se v regionu usadili Slované. V 10.-11. století území patřilo ke Kyjevské Rusi. Od 14. století bylo součástí Moldavského knížectví s centrem ve městě Suceava. V 15. století se o části tohoto území přela Moldávie a Polsko. V tomto období, v době vlády Štěpána III. Velikého a jeho nástupců, vznikly malované kláštery ve městech Moldoviţa, Putna, Suceviţa a Voroneţ. Společně se slavnými freskami patří k největšímu kulturnímu dědictví současného Rumunska.
Od roku 1514 se Bukovina jakožto součást Moldavského knížectví dostala do závislosti Osmanské říše. V roce 1769 po postupných porážkach a ústupu Turků z Balkánu Bukovinu obsadila vojska carského Ruska a v roce 1774 Rakouska.
Roku 1775 připadla Bukovina podle Konstantinopolské dohody Rakousku. Nejprve byla spravována jako část Haliče, v letech 1849-1918 se stala korunní zemí habsburské monarchie. Od dob císaře Josefa II. na Bukovině existovalo ukrajinské, rumunské, německé, polské, maďarské a židovské školství. V roce 1857 na území s rozlohou 10440 km2 žilo 455 800 obyvatel. Z toho tvořili Rumuni 44,6%, Ukrajinci 38,2%, Němci 6,4%, Židé 6,4%, Poláci 3%, Maďaři 1,6% a jiní. Bukovina byla hlavně zemědělskou oblastí. V Černovicích bývaly velké trhy s dobytkem. V roce 1902 mělo ještě 60 % rolnických hospodářství méně než 2 ha půdy, 40% půdy vlastnily velkostatky. V horských oblastech převažovalo pastevectví.
V době 1. světové války se v Bukovině odehrálo několik bitev mezi ústředními velmocemi a Ruskem. Navzdory porážce Ruska připadlo po válce území Rumunsku, což bylo potvrzeno i Saintgermainskou smlouvou. 28. června 1940 podle paktu o neútočení severní část anektoval SSSR a většina německého obyvatelstva území Bukoviny opustila. Rumuni v roce 1941 oblast dobyli zpátky. Většina židovského obyvatelstva byla deportována do koncentračních táborů. V roce 1944 byla Bukovina Moskevskou smlouvou opět rozdělena: sever se stal součástí SSSR a jih zůstal Rumunsku.
Historické území Bukoviny je dnes rozděleno mezi rumunskou župu Suceava a ukrajinskou Černovickou oblast.
Podle oficiálního sčítání obyvatel z roku 1995 bylo národnostní složení obyvatelstva v Černovické oblasti následující:
Rumunská menšina obývá převážně jižní část Černovické oblasti, vetšinu tvoří v těchto okresech:
V rumunské části v župě Suceava bylo v roce 1992 nasledující národnostní složení:


Marie Dušková

Účastnice akce Pracující do literatury, brzy byla považována za vzor dělnické spisovatelky.
Její literární kvality spočívaly především v její politické angažovanosti. Její dílo je typickou ukázkou angažované poezie v 50. letech 20. století.


Luzzu

Luzzu je název tradičního maltského člunu používaného zejména na rybolov. Velké množství těchto člunů se nachází v rybářském přístavu Marsaxlokk na západním pobřeží ostrova; podobné čluny, poněkud více připomínající benátské gondoly, se nacházejí v přístavě Grand Harbour ve Vallettě, kde si jim říká dhajsa.
Čluny jsou z velké části pestře pomalovány žlutou, červenou, zelenou a modrou, na přídi se nachází pár očí, které jsou přisuzovány egyptskému bohu Usirovi a má rybáře chránit před pohromami. Tento původ není s určitostí prokázán; v každém případě se jedná o obyčej starých Féničanů, resp. i Řeků.
Vzhled člunu je velice starý a má navazovat přinejmenším na loďky z dob fénické nadvlády. Skutečnost, že čluny beze změn přetrvaly až do dnešních dob, je vysvětlována skutečností, že se jedná o velmi stabilní konstrukci, která odolávala i silným bouřím. Čluny byly původně vybaveny plachtou, dnes se jedná o motorizované čluny.


Lubor

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -1,0%.


Račice-Pístovice

Račice-Pístovice jsou obec Jihomoravského kraje ležící v severozápadní části okresu Vyškov s 1050 obyvateli. Obě vesnice jsou spojeny od roku 1960 v jednu obec Račice-Pístovice. Nachází se 9 km severozápadně od města Vyškov v údolí říčky Rakovec na úpatí Drahanské vrchoviny.
Po sloučení byla v obci zahájena výstavba čistírny odpadních vod a také byla provedena plynofikace obou částí vsí. Stojí zde základní škola dvoutřídka, mateřská škola, obecní úřad i pošta. Obcím dominuje Račický zámek stojící na kopci nad vesnicí Račice. Obec je též rekreačním a odpočinkovým místem okolo Pístovické riviéry.
Dnešní obec je součástí mikroregionu Drahanská vrchovina. V obci je pár podnikatelských subjektů zaměřených převážně na obchod, rekreaci a zemědělství.
Historie obce Račice-Pístovice se začíná psát v roce 1227, kdy nalézáme v testamentu Kojaty z Hněvína Mostu první písemnou zmínku o Račicích. V roce 1960 došlo ke sloučení Račic s Pístovicemi v jednu obec, nesoucí název Račice-Pístovice. V roce 1996 byla zahájena výstavba čistírny odpadních vod. V roce 1999 začala plynofikace obou částí obcí, která byla v následujícím roce dokončena.
V heraldicky pravém modrém poli je umístěn zlatý vpravo kráčející jelen vyrůstající z dělící čáry nesoucí parohy o čtyřech výsadách, který byl odjakživa součásti obecní pečeti. V levém zeleném poli je umístěno šikmé stříbrné břevno a pod ním stříbrná radlice špičkou dolů postavená, ostřím vlevo otočená, která symbolizuje zemědělský charakter obce. Ve stejných barvách je nesen i obecní prapor, jenž tvoří čtyři vodorovné pruhy v barvách modré, žluté, bílé a zelené.
Obec náleží k Jihomoravskému kraji a je jedním z bývalých městysů v okrese Vyškov. V místních volbách je voleno 15 členů obecního zastupitelstva, ti poté ze svých řad vybírají starostu, jednoho místostarostu a další členy obecní rady, která má dohromady 5 členů.
Při volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2006–2010 ve dnech 20. a 21. října 2006 byla v Račicích-Pístovicích volební účast 61,07% s následujícími výsledky:
Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 1018 obyvatel, z toho 497 mužů a 521 žen. Národnostní složení obyvatel města je poměrně homogenní – 774 se hlásí k národnosti české, 182 k národnosti moravské a 6 k národnosti slovenské.
Z celkového počtu obyvatel se jich k víře hlásí 327, z toho k římskokatolické církvi 293 věřících. Druhá v pořadí, Církev československá husitská, zde má 4 věřící, všechna ostatní vyznání méně než čtyři.
V minulém století mělo račické panství rozlohu 2725 ha. Obyvatelé se živili převážně polním hospodářstvím, prací v lese, v kamenolomech, na pile, ve mlýně a na velkostatku. Z řemeslných oborů zde bývalo nejvíce rozšířeno soukenictví. Ještě za první republiky zde fungovala ruční tkalcovna, mlýn a jeden kamenolom. Po válce v Račicích působilo lidové družstvo uměleckých řemesel, truhlářská provozovna a pekárna. Dnes v obci působí pila, pekárna, několik rekreačních zařízení a hostinců. Dále se tu nachází základní škola jednotřídka se dvěma ročníky, mateřská škola, obecní úřad a pošta.
Zemědělské družstvo s pastvinářskou farmou bylo založeno v roce 1950 a obhospodařovalo přibližně 250 ha půdy. Po sloučení obcí bylo k družstvu připojeno i JZD Pístovice se 40 ha půdy.
V roce 1922 byla v obci zahájena autobusová doprava a to na trati Vyškov - Krásensko. V šedesátých letech zde již jezdilo 12 spojů ve směrech na Brno, Vyškov a Blansko. Dnes je veřejná doprava zajišťována autobusy ČSAD Vyškov do Vyškova, do Brna a do Adamova.
S obcí Račice je svým narozením spojena řada slavných a významných osobností, následující tabulka zachycuje některé z nich:
Svazek obcí mikroregionu Drahanská vrchovina byl zaregistrován již v roce 2000 a od roku 2003 jej tvoří celkem 12 obcí: Drnovice, Habrovany, Ježkovice, Krásensko, Luleč, Nemojany, Nové Sady, Olšany, Podomí, Račice-Pístovice, Ruprechtov a Studnice. Předmětem činnosti tohoto svazku obcí je vzájemná pomoc při řešení samosprávných, kulturních, environmentálních i hospodářských problémů a získávání finančních prostředků na podporu cestovního ruchu a projektů v regionu. Sídlem svazku obcí byl ustanoven Obecní úřad v Lulči. Nejvyšším orgánem svazku obcí je valná hromada, kterou tvoří statutární zástupci obcí svazku. Svazek obcí Drahanská vrchovina vstoupil dne 22. června 2006 do Národní sítě zdravých měst.


Rybák královský

Rybák královský je zbarvený jako typičtí rybáci – tělo je bílé, hřbet a svrchní strana křídel světle šedá, na hlavě je černá čepička. Podobně jako u dalších chocholatých rybáků jsou pera čepičky prodloužená, takže tvoří krátkou chocholku. Vnitřní ruční letky jsou světlé, vnější černavé, ocas je bílý. Nohy jsou černé, zobák mohutný, oranžový až žlutavý. V prostém šatu mají bílé čelo a temeno, čepička je zachovaná jen v týle. Na rozdíl od podobného rybáka velkozobého se bílé čelo objevuje už u ptáků sedících na vejcích. Mladí ptáci mají tmavé středy per hřbetu, tmavošedé malé křídelní krovky a šedý ocas.
Nominátní poddruh T. m. maxima hnízdí v Severní Americe, a to na pobřeží Tichého oceánu od Kalifornie po Mexiko, na pobřeží Atlantského oceánu od Virginie po Venezuelu. Zčásti tažný druh, zimuje od hnízdišť na jih po Peru a Argentinu.
V polovině 20. století byla objevena populace tohoto druhu na pobřeží Afriky; tito ptáci byli zařazeni do poddruhu T. m. albidorsalis. Hnízdí především v Mauretánii, další kolonie byly objeveny v Senegalu a Gambii. V době mimo hnízdění se rozptylují po pobřeží Afriky na sever po Maroko a na jih po Namibii, pozorován byl také v Súdánu.
Ptáci pravděpodobně afrického původu byli pozorováni na Gibraltaru, ve Španělsku, Portugalsku, Velké Británii, Irsku a Norsku.


Imandra

Imandra je jezero v Murmanské oblasti v severozápadním Rusku. Rozkládá se v jihozápadní části poloostrovu Kola, v ruské části Laponska. Nachází se v severojižní ledovcovo-tektonické kotlině v horské části poloostrova. Má rozlohu 876 km2 a je největší vodní plochou Murmanské oblasti a tedy i na poloostrově Kola. Dosahuje maximální hloubky 67 m a má objem 11,2 km3. Leží v nadmořské výšce 128 m.
Jezero má složitý lopatkovitý tvar a mnoho zálivů, které se daleko zařezávají do souše. Břehovou linii má velmi členitou, pouze východní břeh je v severním úseku přímý. Skládá se ze tří částí:
Severní a centrální část jsou spojeny mělkým, Ekostravským průlivem, který je široký v nejužším místě 700 m. Západní část je spojena s centrální částí krátkým průlivem Širokaja Salma.
Na jezeře se nachází více než 140 ostrovů, z nichž je největší Erm s rozlohou 26 km2.
Do jezera vtéká přibližně 20 řek. Na západním břehu např Pirenga a Monče, které tvoří složité jezerně-říční systémy. Další přítoky jsou např. Belaja dlouhá asi 30 km a přitékající z jezera Velký Vudjavr nebo řeka Peča přitékající z Pečozera. Z Iokostravské Imandry vytéká řeka Niva, která teče do Bílého moře.
Jezero je napájeno sněhovými a dešťovými srážkami. Nejvyšší úrovně dosahuje hladina na konci června, nižší je v dubnu, zamrzá v listopadu a rozmrzá v květnu. Jezero je bouřlivé, náhle vznikají severní a jižní poryvy větru a způsobují silné vlnění. Voda v jezeře se vyznačuje velkou průzračností až do hloubky 11 m.
Současnou podobu má jezero od roku 1952, kdy byla postavena hydroelektrárna na řece Nivě. Imandra se tak stala vodní nádrží, která dlouhodobě reguluje stav vody. Rozloha se zvětšila z 812 km2 na 876 km2 a rozsah kolísání úrovně vzrostl z 95 až 109 cm na 200 až 205 cm. Používá se také pro splavování dřeva a zásobování vodou.
Je bohaté na ryby a rybolov je zde velmi rozšířen. Na západ od Imandry v pohořích Mončetundra a Čunatundra se rozkládá Laponská přírodní rezervace.
Jihovýchodně od jezera prochází železniční trať Sankt Petěrburg-Murmansk. Na severozápadním břehu Imandry v zátoce Mončeguba leží město Mončegorsk.


Roman Hrdý

Mgr. Roman Hrdý, mnišským jménem Jáchym je českým pravoslavným biskupem.
Po studiu pedagogiky absolvoval civilní službu v pravoslavném klášteře. Následně studoval teologii. Roku 1997 se stal v Rusku mnichem a roku 1999 byl vysvěcen na kněze. Roku 2003 se stal představeným Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce. Roku 2009 byl vysvěcen na vikárního biskupa Olomoucko-brněnské eparchie.


Zhroucení budov Světového obchodního centra

Zhroucení budov Světového obchodního centra nastalo po teroristických útocích z 11 září 2001. Obě věže Světového obchodního centra v New Yorku byly zasaženy civilními dopravními letadly unesenými členy Al-Kajdy. Jižní věž se zřítila v 9:59 místního času (necelou hodinu po zásahu. Severní věž jí následovala v 10:28.
Ve věžích a jejich blízkém okolí zahynulo 2,753 lidí včetně všech 157 pasažérů a posádky unesených letadel. Zhroucení „Dvojčat“ způsobilo vážné poškození blízkých okolních budov. V 17:20 se zhroutila Budova číslo 7 v důsledku poškození a požárů, které v budově vypukly po zřícení Severní věže. Trosky z hroutících se věží poškodili mnoho okolních objektů a struktur.
Federal Emergency Management Agency dokončila studii o pádu budov v roce 2002. Prohlásila v ní že konstrukce budov WTC byla v pořádku a zhroutila se v důsledku zcela mimořádných faktorů, které stavitelé nemohli předpokládat. Zároveň vyzvala k dalšímu studiu. FEMA navrhla, že oslabení spojů bylo způsobeno oslabením podlahových trámů požáry, které nastaly následkem nárazu letadla. Podle zprávy FEMA a následné oponentury NITSu byly podlahy odděleny od hlavní konstrukce budovy následně se sesunuly jedna na druhou což vedlo k progresivnímu tj. „palačinkovému“ kolapsu.
Šetření FEMY bylo později revidováno, podrobnějším šetřením Národního úřadu pro normy a technologie, který jí také konsultoval s odbornou veřejností. Vyšetřování bylo ukončeno v roce 2005. Stejně jako FEMA také NITS konstatovala správnost konstrukce WTC a dále také konstatovala, že se závažností útoků a rozsahem ničení neměla americká města dosud zkušenost. NITS také zdůraznil roli požárů, které však nebyly příčinou rozpadu spojů podlah s hlavní konstrukcí. Místo toho bylo zjištěno, že prohýbající se podlahy k sobě přitáhly obvodové sloupy: „To vedlo k vnitřnímu vyklenutí obvodových sloupů a jejich následnému selhání na jižní straně WTC 1 a na východní straně WTC 2 a zhroucení obou věží“. "
Čištění zasažených lokalit bylo dlouhodobou operací, na které se různou měrou podílelo mnoho společností, jejíž náklady dosáhli stovek milionů dolarů. První kompletně obnovenou budovou se stalo WTC 7.


Sulejman I.

Sultán Sulejman I., 6. listopadu 1494 až 5. září 1566, byl panovníkem Osmanské říše v letech 1520 až 1566.
V západoevropské literatuře je znám i pod jménem Sulejman Překrásný, v turecké literatuře jako Sulejman Zákonodárce; další formy jména Sulejman jsou Soliman, Suleiman nebo Süleyman.
Sulejman I. se narodil v Trabzonu v dnešním Turecku. V sedmi letech byl poslán do Istanbulu na studia přírodních věd, historie, literatury, teologie a vojenské taktiky. První politické zkušenosti získal jako správce několika osmanských provincií v Malé Asii a na Krymu.
Svou vládu započal po smrti svého otce Selima I. řadou vojenských výprav, nejprve roku 1521 dobyl Bělehrad, v roce 1522 získal po úspěšném obléhání ostrov Rhodos, odkud dovolil odejít johanitům na Maltu. Dne 29. srpna 1526 porazil v bitvě u Moháče českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který při ústupu svých vojsk zahynul. Turecká armáda obsadila velkou část Uherska včetně Budína a Pešti. V roce 1529 turecká armáda o síle více jak 100 000 mužů, včetně elitních janičářů, oblehla Vídeň. Tato první bitva u Vídně nakonec skončila neúspěchem a odchodem tureckých vojsk zpět do obsazené části Uherska.
Během roku 1541 Sulejman porazil v několika bitvách habsburská vojska, což mu umožnilo přímou anexi obsazené části Uherska a vyhlášení tzv. budínského pašalíku. Sulejmanův vazal Jan Zikmund pak ještě obsadil menší část Uherska a podřídil ji sultánově dohledu. Napříč Uherskem byla vytvořena tzv. vojenská hranice, neurčitá linie, která byla místem neustálých střetů mezi tureckou a habsburskou armádou.
V následujícím období si Sulejman zajistil kontrolu nad obrovským územím v Maroku a na Středním východě. Osmanská říše taktéž přechodně zcela ovládla převážnou část Středozemního moře. Roku 1562 Sulejman získal Sedmihradsko. Naopak neúspěšné bylo obléhání Malty v roce 1565.
Ve své říši Sulejman I. systematizoval právní systém, podporoval umění, zajímal se o filosofii a poezii. Zemřel roku 1566 při obléhání Szigetváru, který byl bráněn chorvatským bánem Mikulášem Zrinským.
Během Sulejmanovy vlády dosáhla Osmanská říše zenitu své moci a stala se světovou velmocí. Po jeho smrti se ještě podařilo osmanská panství rozšířit, ale od druhé poloviny 17. století již započal postupný úpadek.


Marianne Andersenová

Marianne Andersen je norská reprezentantka v orientačním běhu, jenž v současnosti žije v Oslo. Jejím největším úspěchem jsou čtyři stříbrné medaile ze závodů na Mistrovsví světa v orientačním běhu. V současnosti běhá za norský klub Nydalens SK.


Přehřátí

Přehřátí je stav organismu při kterém nekontrolovaně stoupá teplota. Nejedná se tedy o horečku, kdy je vzestup teploty řízen vnitřními regulačními mechanismy v mozku.


Mikuláš Lacek

Doc. Ing. Mikuláš Lacek, CSc., je vysokoškolským pedagogem a autorem odborných publikací v oblasti dopravy a ekonomiky, v letech 1964–1987 byl ředitelem Dopravního podniku hl. m. Prahy.
V letech 1955–1964 pracoval jako obchodně-ekonomický náměstek v národním podniku České loděnice Praha.
Funkci ředitele Dopravního podniku hl. m. Prahy zastával od 1. července 1964. S jeho nástupem začaly zásadní rekonstrukce tramvajových tratí i kabelové sítě. V letech 1971 a 1977 uskutečnil zásadní restrukturalizaci Dopravního podniku, přeměnu z polosamostatných závodů na koncern. Od roku 1971 do 14. ledna 1987 byl generálním ředitelem.
V době, kdy byl Mikuláš Lacek ředitelem Dopravního podniku hl. m. Prahy, došlo ke zrušení trolejbusové dopravy, zavádění metra a s tím spojené likvidaci tramvajových tratí v centru města. Rozšířila se též i autobusová doprava. Tehdejší ústup od elektrické trakce v povrchové dopravě byl později kritizován jako chyba.
Dlouhá léta působil na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1983 jej ministr školství jmenoval docentem pro obor ekonomika dopravy a spojů.
Kolem roku 2007 působil na Vysoké škole regionálního rozvoje v Liberci, kde vyučoval předmět „regionální veřejné vztahy“ a je členem akademické rady.


Tabasco

Tabasco je jedním z mexických spolkových zemí, nacházející se jihovýchodě státu. Sousedí se spolkovými zeměmi Veracruz, Chiapas a Campeche a má také krátkou hranici s Guatemalou. Hlavním městem Tabasca je Villahermosa s 335 000 obyvateli.


Autofahrer-Rundfunk-Informationssystem

ARI byl německý systém zavedený v roce 1972, který rozsvícením kontrolky na autorádiu informoval řidiče o skutečnosti, že stanice obsahuje vysílání o situaci v dopravě. Systém pracoval na principu přidružení dodatečné nosné frekvence k běžnému vysílání. Změnou charakteristiky této nosné byla autorádia informována, že dopravní vysílání probíhá právě teď. Díky tomu mohla reagovat např. zesílením hlasitosti nebo pozastavením přehrávání kazety a přepnutí na živé vysílání rozhlasu.
Tento systém byl dříve hojně využíván v sousedním Německu, u nás měl jepičí život a byl využíván pár let než jej nahradil modernější Radio Data System.


Robert Kysela

Robert Kysela je bývalý hokejový útočník známý nejvíce asi z působení v Litvínově. V roce 1996 dokázal vyhrát s českým národním týmem mistrovství světa ve Vídni. Od roku 2001 je členem hokejového klubu střelců vyhlašovaným deníkem sport. Robert Kysela dodnes drží rekord v počtu odehraných zápasů za HC Litvínov, odehrál jich celkem 682. V roce 2005 ukončil aktivní karieru. Dnes je manažerem Ústeckých lvů a také expertem České televize.


London '66-'67

London '66–'67 je EP britské skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v září 1995.
Nahrávka zachycuje kapelu v jejím nejranějším období, na začátku roku 1967, kdy byl hlavním frontmanem skupiny kytarista, zpěvák a skladatel Syd Barrett, který Pink Floyd vedl do oblasti psychedelického rocku. EP obsahuje dvě instrumentální skladby, „Interstellar Overdrive“ a „Nick's Boogie“, které Pink Floyd nahráli pro film Tonite Let's All Make Love in London, k němuž byl později vydán i soundtrack. Na původním soundtracku ale byly použity pouze úryvky z „Interstellar Overdrive“. Obě skladby se dočkaly svého oficiálního vydání až na reedici desky v roce 1991 a později i na EP London '66–'67, které vyšlo v roce 1995.
Skladby „Interstellar Overdrive“ a „Nick's Boogie“ z ledna 1967 jsou nejstaršími oficiálně a komerčně dostupnými nahrávkami Pink Floyd.
V roce 2005 vyšlo DVD s videozáznamem pořízeným na koncertech „14 Hour Technicolour Dream“ a v klubu UFO, jenž je doplněn zvukovým záznamem z ledna 1967. DVD obsahuje kromě obou skladeb i čtyři interview a další bonusy.


ATC kód R01

ATC kód R01 Nosní léčiva je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny R. Dýchací ústrojí.


Palindromy

Toto je seznam postav ze hry Grand Theft Auto: Vice City.
Mnoho těchto postav se objevuje také ve hře Grand Theft Auto: Vice City Stories.


Apelativum

Apelativum je obecné jméno, tedy takové jméno, které není vlastním jménem, například kůň, radost, kámen.
Apelativizace je proces vývoje jazyka, jimž se původní vlastní jméno stává obecným a zpravidla rozšiřuje svůj význam. Vlastní jméno osoby, jejíž jméno bylo apelativizováno, se nazývá eponym.
Nejčastěji tímto způsobem vznikají obecná slova z názvů výrobců. Apelativizovanými slovy jsou například lux, xerox, rolba, inbus, botasky nebo karma či kuka. Někdy podobným způsobem vznikají nová slova i ze jmen osob – například šovinismus, potěmkinova vesnice, je to takový malý hitler. U označení posledního dne v roce, Silvestra, jde spíše o metonymii.
Běžnější je opačný vývoj, kdy obecné jméno se stane vlastním jménem firmy, výrobku, osoby, geografického útvaru apod. – např. firma Snaha, město Červený Kostelec, pan Tlustý. Téměř všechna vlastní jména vznikla původně ze jmen obecných nebo jejich zkratek. Nauka o vlastních jménech a jejich původu se nazývá onomastika.


Bitva u ostrova Chios

Bitva u ostrova Chios se odehrála 5. až 7. července 1770 mezi ostrovem Chios a zálivem Çeşme. Byla to rozhodující námořní bitva rusko - turecké války.
Rusko – turecká válka byla vyhlášena v roce 1768. Turecku v ní šlo o posílení svého vlivu v Černém moři. Téměř rok byly připravovány bojové akce, které pak vypukly na jižních hranicích Ruska. Připravené ruské jednotky počáteční turecký nápor odrazily. Boje potom pokračovaly na Krymu, při dolním Dunaji a v Zakavkazsku.
Ruské loďstvo muselo na cestě z Baltského moře do Středozemního moře obeplout celou Evropu. K rozhodujícímu střetu s tureckým loďstvem došlo v Egejském moři u ostrova Chios, který se nachází v blízkosti tureckého pobřeží. Turecké početnější loďstvo zahájilo bitvu ve dvou řadách a na velkou vzdálenost způsobovalo ruské flotile citelné škody. Rusové bez ohledu na ztráty zkrátili vzdálenost mezi flotilami na dostřel ručních zbraní. Z této vzdálenosti pálila ruská děla rychleji a přesněji než turecká a proto v turecké formaci vypukl zmatek, který se jeho velitel pokusil vyřešit ústupem do blízké zátoky pod ochranu pobřežních děl.
V poměrně malém zálivu byly turecké lodě blízko sebe . Toho se rozhodli využít ruští velitelé a v noci zaútočili. Nejprve do zálivu vplulo 7 řadových lodí a v přestřelce, která vypukla vpluly do zálivu čtyři zápalné lodě. Dvě zápalné lodě se Turkům podařilo potopit, ale zbývající dvě způsobily v tureckém loďstvu dokonalou spoušť. Výbuchy munice rychle rozšířily oheň na celou flotilu a jedinou řadovou loď, která se pokusila uprchnout Rusové snadno zajali.
Po této bitvě ve které bylo zničeno turecké loďstvo a která byla největší tureckou porážkou od bitvy u Lepanta následovaly pozemní bitvy u Largy, Kagulu a další ve kterých Rusové většinou zvítězili. Přes snahu Francie, Rakouska a Anglie o podporu Turecka, byly zahájeny mírové rozhovory. Mírová smlouva z roku 1774 zajistila Rusku část pobřeží Černého moře a Turecko se zavázalo umožnit ruským lodím volný průjezd Bosporem a Dardanelami.


Giovanni Domenico Cerrini

Giovanni Domenico Cerrini, také zvaný Gian Domenico Cerrini nebo il Cavalier Perugino, byl italský barokní malíř, aktivní hlavně v Římě. Jeho styl byl ovlivněn převážně boloňskou malířskou školou.
Cerrini se zpočátku učil u Scaramuccia, roku 1638 odešel do Říma do dílny Guida Reniho, ale silně jej ovlivnili Lanfranco, Guercino, Domenichino, a Andrea Sacchi. Jeho patronem byla rodina kardinála Bernardina Spady. Od kardinála Giulia Rospigliosi, budoucího papeže Klementa IX. dostal zakázku na výzdobu kupole kostela Santa Maria della Vittoria. Jeho malby lze nalézt v mnoha římských kostelech jako Santa Maria in Traspontina, San Carlino alle Quattro Fontane, Chiesa Nuova, San Carlo ai Catinari, Santissimo Sudario dei Piemontesi, Sant’Isidoro, stejně tak jako v Gallerii Colonna, paláci Spada, a paláci Corsini.


Putorius eversmanni

Hlasování skončilo výsledkem 28 pro, 1 proti, a Beren tedy byl schválen jako správce --Karakal 09:34, 21. 11. 2005
Na Wikipedii jsem začal editovat od 1. listopadu 2004. Přispíval jsem podle svých sil, především překládáním rozsáhlejších článků. 22. listopadu mě Vít Zvánovec jmenoval správcem. V prosinci minulého roku jsem věnoval velké úsilí řešení sporů a zlepšení úrovně tehdejších diskusí, i když jen s částečným úspěchem. Později jsem kladl důraz spíše na jiné činnosti, z nichž bych chtěl vyzdvihnout především to, že se mi podařilo alespoň trochu uvést do pořádku problematiku licencí obrázků vkládaných do české Wikipedie. Dne 1. srpna jsem na svou funkci správce rezignoval, důvody jsou uvedeny v sekci #Komentáře. Dál jsem přispíval jako běžný uživatel. Příčiny, které vedly k mé rezignaci, již pominuly a současná podpora komunity mě zavazuje znovu požádat o funkci správce. Věřím, že v ní dokáži prospívat projektu účinněji, než v současné chvíli v roli normálního uživatele. --Beren 20:56, 6. 11. 2005
Proč je Beren vysoce nevhodným kandidátem na správce či dokonce byrokrata
Tento text jsem převzal z , kde jej v tehdejší vypjaté atmosféře vytvořil Vít Zvánovec. V zájmu uklidnění jsem tehdy odmítl odpovědět s tím, že odpovím, pokud bych někdy na správce kandidoval, takže tak nyní činím.
Existuje nějaká oblast údržby Wikipedie, které byste se chtěl zvláště věnovat?
Se kterými svými články či příspěvky jste zvláště spokojený a proč?
Nastaly v souvislosti s Vašimi editacemi nějaké konflikty? Měl jste pocit napětí ve vztazích mezi Vámi a jinými uživateli? Jak jste v podobných situacích jednal a jak hodláte jednat v budoucnu?


Bitva u Chlumce

Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.
Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.
16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem.
Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk.
Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.
Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politikou, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.


Argonauti

Argonauté byli mořeplavci, kteří se plavili na lodi Argó pod vedením Iásona v rozsáhlé báji o Zlatém rounu. Byla to dlouhá plavba z Iólku do Kolchidy, během ní čekalo na posádku mnoho nebezpečí a úkladů.
Vlády v Iólku se zmocnil neprávem záludný a krutý král Peliás. Když se právoplatný následník trůnu Iásón domáhal jejího vrácení, stanovil král Peliás podmínku, že vládu předá po získání zlatého rouna. To se dostalo do Kolchidy tehdy, když zlatý beran přenesl ohroženého Frixa na svých zádech do bezpečí ke králi Aiétovi. Po oběti bohům daroval Frixos rouno králi a ten ho nechal střežit hrozným drakem. Zlaté rouno považoval za záruku svého vládnutí.
Iásón úkol přinést zlaté rouno přijal a nechal na dalekou cestu do neznámých končin postavit velkolepou loď, sehnal statečnou posádku a vyplul do nebezpečenství, z něhož nikdo nevěřil na návrat.
Byla to obrovská loď, jakou předtím nikdo neviděl. Měla padesát vesel, byla veliká a pohodlná a přitom tak lehká, že ji plavci mohli nést na ramenou. Stavěl ji vynikající mistr Argos. Byla pojmenována Argó, což znamená Rychlá.
Nad stavbou bděla bohyně Héra, také Athéna, bohyně všech řemesel a všeho umění. Pro šťastnou plavbu byl do lodního kýlu vložen kus dřeva z posvátného dubu z věštírny.
Posádku tvořili význační, udatní a slavní muži, kteří se scházeli z celého Řecka. Bylo jich celkem padesát, mezi nimi tito: Héraklés a Ankaios — siláci; Kastór a Polydeukés ze Sparty; Orfeus — bájný pěvec a vypravěč; Meleagros — kalydónský král; Théseus — chlouba Athén; Akastos — Peliův syn; Tífys kormidelník, zemřel v zemi krále Lykose; Idmón — věštec, zahynul po napadení divokým kancem; Mopsos — věštec, zemřel po šlápnutí na jedovatého hada; Hylás — přítel Héraklův, stáhla ho vodní víla pod hladinu; Polyfémos — Héraklův druh; Kalais a Zétés — okřídlení synové boha západního větru Borea; Idás — probodl divokého kance, který zabil Idmóse; Oileus — lokridský král; Peirithoos — lapithský král; Péleus — fthíjský král; Telamón — salamínský král; Admétos, Týdeus, Akastos, Lynkeus, Eufémos, Oileus — hrdinové; Asklépios — lodní lékař, pozdější bůh lékařství. Na zpáteční cestě z Kolchidy se přidali čtyři synové Frixovi, nejstarší jménem Argos a nejmladší Frontis.
Obětovali bohům, prosili Apollóna zdar výpravy, šťastný návrat, za příznivý vítr. Věštec Idmós posádce oznámil, co mu zjevil Apollón: všichni se vrátí, i se zlatým rounem. Jediný, komu je souzeno zahynout, je věštec sám. Noc před vyplutím byli všichni napjati očekáváním, ale i obavami. Mírnil je svým zpěvem Orfeus. Ráno bylo slunečné, vál mírný vítr. Skvělá loď Argó se vydala na svou dalekou pouť do neznámých krajin, vyprovázena množstvím lidí, ale i bájných bytostí.
První den plavby byl příznivý, k večeru přistáli na pobřeží u mohyly Dolopse, syna boha Herma. Na památku bylo toto místo nazváno Argos. Ráno však vál nepříznivý vítr, stejně tak i druhý den. Plavci poslouchali zpěv Orfeův, vyprávěli historky ze svých životů, seznamovali se. Další dny plavba pokračovala, viděli nebetyčný Olymp, obepluli ostrov Athos a mířili k ostrovu Lémnos.
Věštec lodníkům vyprávěl, že na ostrově nežije jediný muž, ženy na ostrově nedostatečně uctívaly Afroditu, zato je bohyně potrestala tím, že jejich mužové o ně ztratili zájem a oblíbili si ženy z pevniny, přiváželi si je za manželky. To vyvolalo hněv a nenávist a ženy z Lémnu pobily všechny muže. Jediný se zachránil král Thoás, kterého dcera Hypsipylé ukryla v truhlici, kterou spustila na moře. Brzy však ženy poznaly, že bez mužů je život ještě těžší a když se přiblížila loď s Argonauty, ženy je pozvaly na ostrov, obletovaly je a prosily, aby s nimi zůstali déle. Královna Hypsipylé nabízela předání moci Iásonovi, ten ale odmítal. I tak se na ostrově zdrželi delší dobu, až nakonec na naléhání Héraklovo zvedli kotvy a odplouvali.
Loď plula Thráckým mořem, minula ostrov Imbros a přiblížila se ke slavné Tróji. Plula po hrozivých vlnách Helléspontu, kde se utopila malá Hellé po pádu z hřbetu zlatého berana, který ji a jejího bratra Frixa unášel do Kolchidy pryč od zlé macechy Ínó. Argonauté vzpomněli na tyto události, které byly také příčinou jejich cesty pro zlaté rouno.
Připluli k ostrovním skalám, kde žili divocí obři se třemi páry rukou a pod horou žili Dolionové s králem Kyzikem. Když obři zpozorovali kotvící loď, vrhali na ni obrovské kameny. Postavil se jim Héraklés a nejprve sám, potom i s ostatními druhy pobili obry luky a šípy. Dolionové se radovali z pobití strašných sousedů, přinášeli plavcům bohaté dary a pohoštění. Pak se Argonauté vydali na další cestu, ale silná bouře a vítr je zahnaly zpět na břeh. V noční tmě se Dolionové a Argonauté nepoznali a tak se stalo, že mnoho Dolionů padlo, mezi nimi i král Kyzikos šípem Iásonovým. Za denního světla všichni zděšeně zjišťovali škody a společně truchlili dalších několik dnů, kdy loď nemohla pro nepřízeň počasí odplout.
Když počasí dovolilo, na další plavbě loď přistála u břehů Mýsie a byli pohostinně přijati. Tam vystoupil na břeh Héraklés, který potřeboval nové veslo. Jeho oblíbenec Hylás šel pro vodu a tolik se zalíbil jedné vodní víle, že ho stáhla k sobě pod vodu. Jeho druhové ho marně hledali. Když se o ztrátě dozvěděl Héraklés, volal a hledal ho ještě celou noc, ale všechno marně.
Druhý den rychle opustili toto místo a když byli daleko na moři, Iásón s hrůzou zjistil, že mu chybí tři muži - Héraklés, Polyfémos a Hylás. Dočkal se trpkých výčitek Telamónových, který se chtěl vrátit zpět. Nad hladinu se vynořil mořský bůh Glaukos a domluvil jim, aby vše nechali na vůli bohů, kteří usoudili, že Hérakla čekají jiné velké úkoly, Polyfémos se má usadit v Mýsii a založit tam slavné město. Hylás je už manželem té víly. To plavce uklidnilo a odpustili si vzájemné výčitky.
Další přistání bylo v zemi surového krále Amyka, vládce národa Bebryků. Každý z příchozích se musel s králem utkat v pěstním zápase, mnoho již už zabil a zmocnil se jejich majetku. Argonauté byli pobouřeni a rozhněváni a k zápasu s králem se přihlásil Polydeukés, nejlepší pěstní zápasník. A přestože byl nesrovnatelně menší než cizí král, Polydeukés zvítězil a král padl k zemi s rozbitou lebkou. To vyvolalo krvavou řež, v níž Bebrykové padali a dávali se na útěk. Dostali se však do boje osmělených sousedů, kteří zabíjeli a plenili území Bebryků, jejich pole i města. Naopak Argonauté zůstali všichni naživu, naplnili koráb kořistí a vypluli dál. Pluli Bosporem a kormidelník je vyvedl z nebezpečenství a uchránil životy i loď při ohrožení obrovskou vlnou.
Po noční plavbě přistáli na pobřeží neznámé země, kde žil stařec Fíneus. Protože měl věšteckého ducha, rád prozrazoval lidem úmysly bohů, za což byl krutě potrestán: byl starý, slepý a neustále hladový. Kdykoli se chtěl najíst, přiletěly divoké dravé Harpyje, napůj ženy, napůl ptáci. Rvaly mu potravu z rukou i úst a ponechaly mu jenom tolik, aby nezemřel hladem. Zbylé jídlo pokálely a znečistily, aby je nikdo nemohl jíst. Fíneus Argonauty radostně přivítal, protože o nich věděl z věšteb. Synové boha severního větru Borea, okřídlení Kalaís a Zétés, pociťovali se starcem velikou lítost, připravili Fíneovi jídlo a jakmile přiletěly Harpyje, vyřítili se na ně a chystali se zahubit je mečem. Od toho je odvrátila bohyně Iris, aby uchránila bratry od božského hněvu, zaručila se jim, že Harpyje se již nikdy nevrátí.
Fíneus se konečně zase dosyta najedl, radoval se z toho a Argonautům věštil o jejich dalších cestách a nástrahách na nich. Jakmile však doplují do Kolchidy, čeká je šťastný návrat a sláva.
Po rozloučení s Fíneem se loď vydala na další cestu přes nebezpečnou úžinu, kterou střežily Symplégady, obrovské skály, které se za silného dunění a vlnobití hrozivě srážely. Skrytě na loď dohlížela patronka bohyně Athéna a plavcům pomohla Fíneova holubice: podle rady ji vypustili a bedlivě pozorovali, zda se bez úhony dostane přes úžinu. Teprve potom prudce vyrazili s lodí a ze všech sil i božskou pomocí úžinou projeli.
Plavba po hladině Černého moře byla klidná. Když zastavili u malého ostrova Thýnie, spatřili zářivého boha Apollóna v lesklé zbroji. Bůh tam právě pobýval na každoroční návštěvě u Hyperboreů, severského národa, který si oblíbil. Plavci obětovali bohům a prosili o ochranu na dalších cestách. Ostrov zasvětili Jitřnímu Apollónovi, na jehož statečné činy vzpomínali.
Na další plavbě míjeli Acheruskou skálu, v jejíž blízkosti vyvěrá na zem podsvětní řeka Acherón, která zde proudí do moře. V následující zemi žili Maryandynové, vládl jim král Lykos. Sám král je slavnostně uvítal, jejich sláva je předcházela. Přijetí bylo naplněno i vděčností za porážku Bebryků i jejich krále Amyka, což bylo činem Polydeukovým. Iásón vyprávěl podrobnosti z dosavadní cesty i očekávání, za kterými plují do Kolchidy. Král Lykos byl velmi přátelský a nadšený jejich dobrodružstvím, že požádal, aby vzali na další cestu s sebou jeho syna Daskyla. On zato vystaví bratřím Polydeukovi a Kastorovi vysoký chrám na skále.
Na tomto místě se také stala smutná očekávaná událost: věštec Idmón zahynul nešťastně tak, že jej napadl divoký kanec na břehu řeky, zle jej zranil a Idmóna usmrtil. Ostatní přispěchali na pomoc, ale marně.
Divoké zvíře probodl Idás kopím. Tři dny a noci se s druhem loučili, poté ho slavnostně pochovali a navršili mu mohylu. Právě v těch chvílích zemřel po kratičké nemoci jejich komidelník Tífys. Smutek trval dalších dvanáct dní, až do toho musela vstoupit bohyně Héra a vnukla Ankaiovi odvahu. Poté se mužstvo vzchopilo a ke kormidlu se postavil Ankaios.
Další plavba byla dlouhá, ale nerušená. Zastávka se konala u mohyly Sthenela, přítele Héraklova z války s Amazonkami. Duši mrtvého hrdiny propustila z podsvětní říše královna Persefona, aby se mohla setkat z krajany. Argonauté vzdali poctu a vykonali oběť a při Orfeově zpěvu vzpomínali. Pak už nastoupili na loď a při dobrém větru cesta rychle ubíhala. Zato další den a noc se museli opřít do vesel, jenom kolem ostrova Amazonek jim naštěstí přál silnější vítr, takže nemuseli přistávat a riskovat boj. Ještě je čekalo přistání na ostrově Aretiás, kde sídlili draví ptáci s kovovými brky. Héraklés je sem zahnal od Stymfálského jezera. Ještě než ukotvili loď, jeden z ptáků svým brkem zranil plavce Oilea.
Proti druhému útoku se už ubránili svým ostrým šípem. Podle Fíneovy věštby však na ptáky střelba šípy neměla být účinná, proto zvolili jinou metodu - mužstvo se ochránilo štíty a kopími a když se ptáci přiblížili, spustili hlasitý křik a harašili se zbraněmi. To ptáky tak vyděsilo, že odletěli k dalekým horám a na ostrov se už nevrátili.
Poslechli i další radu Fíneovu, zůstali ještě tu noc na ostrově a to jim zachránilo život, protože přišla nevídaně silná bouře. Když byl už ráno klid, přicházeli k lodi a vtom se vynořili z úkrytu čtyři mladí muži, kteří bouři unikli. Ukázalo se, že jsou to synové Frixa, jehož zlatý beran dopravil do Kolchidy ke králi Aiétovi, jejich dědovi. Ten nyní vlastní zlaté rouno. Frixos před svou smrtí nabádal své syny, aby se vrátili do řeckého Orchomenu a získali jmění po králi Athamantovi. A tak synové uposlechli a bez vědomí své matky Chalkiopé právě prchali zpět do Řecka, když silná bouře zničila jejich loď. Iásón vše se zájmem vyslechl a vyzval nejstaršího Arga, aby se nalodili s nimi a vrátili se do Kolchidy pro rouno. Frixovi synové jej varovali před proradností krále Aiéta, jeho krutostí a bojovností. Také líčili jako nemožné získat zlaté rouno.
A tak prožívali všichni radost i strach. Cesta je vedla kolem vysoké skály, na níž trpěl Prométheus za to, že daroval lidem oheň. Den co den mu obrovský orel rozsápal játra, která do dalšího dne zase dorostla. Poté již brzy dorazili k ústí kolchidské řeky Fásidy, do pohodlného přístavu. Ukryli loď, obětovali bohům za šťstné doplutí a prosili o další přízeň a pomoc. Sbírali odvahu a dělali plány na setkání s králem Aiétem.
Tato důležitá část rozsáhlého mýtu je více příběhem Iásona a Médeii, jimž jsou věnovány samostatné články.
Zkráceně se události v Kolchidě vyvíjely tak, že král Aiétés byl od začátku úskočný, zejména z obav, že jej Iásón přijíždí zbavit moci. Proto jej nepřívětivě přijal a zlaté rouno mu slíbil, ovšem za nesplnitelných podmínek - musel zorat pole s býky s kovovýma nohama, nasít dračí zuby, z nichž vzklíčí ozbrojení vojáci, ty musí do večera pobít. V tu chvíli již Iásón měl silného spojence - Aiétovu dceru Médeiu, jíž Erós zasáhl srdce láskou k Iásonovi. Dala Iásonovi zázračnou mast nezranitelnosti a poradila mu, jak porazit dračí vojsko - vhodí mezi ně kámen a oni se pobijí mezi sebou.
Médeia měla výčitky ze zrady vůči otci, ale Iásona milovala tak, že od počátku chtěla, aby ji vzal sebou do své vlasti. To jí Iásón bez váhání slíbil. Když byl úkol splněn, král Aiétés hned pojal podezření z cizí pomoci a bez váhání začal podezřívat některou ze svých dcer. Médeia z hrozného strachu vyhledala na lodi Iásóna a přemlouvala ho k rychlému útěku. Pomohla získat zlaté rouno, očarovala hrozného draka kouzelnými slovy a uspala ho kouzelnou šťávou. Iásón uvolnil zlaté rouno a prchali k lodi.
Argonauté žasli nad krásou zlatého rouna, ale Iásón i Médeia je pobízeli, aby rychle připravili loď na odplutí a posádku k boji. Král Aiétés rychle shromáždil bojovníky a se svým synem Apsyrtem dorazil na pobřeží, kdy už ale Argonauté byli daleko na širém moři, s dopomocí bohyně Héry. Na její znamení se vydali cestou k ústí Istru. Aiétovo vojsko se vydalo cestou na Helléspont, druhá část vedená Apsyrtem plula k Istru a tam na soutoku dvou ramen se obě lodi setkaly. Do hry se vložila Médeia, lstí vylákala Apsyrta na schůzku a když se setkali, vyskočil z úkrytu Iásón, Apsyrta proklál mečem, uťal mu všechny údy a tělo zahrabal. Tento strašný čin viděly Erínye, bohyně pomsty, které svou oběť pronásledují jako štvané zvíře, dokud si viník svou vinu neodpyká.
Médeia poté přivolala loď Argonautů a ti v krvavé řeži vojsko Apsyrtovo porazili. Po krátké poradě na návrh Pélea odrazili s lodí a rychle se plavili dál, k zemi Hylleů. Kolchidské vojsko vyrazilo je pronásledovat, avšak bohyně Héra rozpoutala vichřici a bouři, takže cesta pronásledovatelů byla marná. Vzdali to, usadili se v těch místech a do Kolchidy se nikdy nevrátili.
Od Hylleů se Argonauté s mnoha dary vydali na cestu domů. Zeus se na výpravu hněval kvůli Iásonovu zločinu a za trest jim určil nesnáze a strasti na cestě, dokud se Iásón z vraždy Apsyrta neočistí u kouzelnice Kirké, Aiétovy sestry. Tento božský úmysl jim lidským hlasem oznámila sama loď Argó, což plavce ještě víc vyděsilo. Na další cestě se loď dostala až do proudů Éridanu, kde byla mohyla Faethontova na místě, kde jej zabil Diův blesk. Dále pluli po prudkém Rhodanu, bez nehody se dostali až k Aithalii, protože Héra je hustou mlhou chránila před útoky místních divokých kmenů. Bez zdržování pluli rychle dál, až dorazili k ostrovu Áia, kde sídlila kouzelnice Kirké.
Do domu Kirké vstoupili Iásón a Médeia sami a podrobili se očistné oběti, kterou z nich Kirké sňala obvinění z těžkého zločinu. Kirké však vyslechla Médeino vyprávění o všech událostech v Kolchidě, jak podvedla svého otce Aiéta, jak pomohla Iásonovi s plněním všech úkolů a jak svého otce tajně opustila a utekla do ciziny. Zamlčela jedině úkladnou vraždu Apsyrtovu. Kirké všechno věděla, zradu jí neodpustila a hanebný útěk odsoudila.
Ihned nato opustili Kirčin dům a tu bohyně Héra a Iris zajistily jejich další hladkou a rychlou plavbu - Héfaistos zhasil svůj oheň, Aiolos utišil všechny protivětry a Thetis zajistila, aby Skylla a Charybdis loď ve svých dravých vodách nezničily. Poté již Péleus, manžel bohyně Thetis a otec Achilleův, vybídl plavce k rychlému odplutí. Loď vyrazila jako střela a brzy míjeli ostrov Sirén, které lákaly plavce tklivým zpěvem, ale když začal zpívat Orfeus, oněměly při jeho zpěvu Sirény a poprvé tak nezískaly žádnou oběť. A už byla loď u obludné Skylly, která měla dvanáct noh, šest krků, šest tlam a štěkala jako pes. K lodi připluly mořské víly i s mořskou bohyní Thetidou a loď protlačily kolem obou příšer. Všechno sledovaly z Olympu bohyně Héra a Athéna. Na volném moři je víly i bohyně opustily.
Loď plula kolem sicilských břehů a dorazila k ostrovu Fajáků, kterým vládl král Alkinoos. Sem však připlulo i vojsko krále Aiéta, který pronásledoval dceru Médeiu a žádal její vydání, jinak hrozil válkou. Všichni se za Médeiu přimlouvali, král Alkinoos tedy rozhodl, že je-li ještě dívkou, bude vydána otci. Je-li však již manželkou Iásonovou, zůstane s ním. A tak se neprodleně konala jejich svatba. Kolchidští vojáci se báli trestu od svého krále, proto raději požádali o svolení zůstat na sousedním ostrově.
Loď Argonautů také záhy vyrazila na další cestu, dlouhé dny jim však nepřálo počasí, severák je zahnal k písčitým Syrtám, kde jsou mělčiny s hustou spletí řas, z nichž nikdo nevyvázne. Plavci propadali beznaději, ale přišly jim na pomoc víly, ochránkyně pusté Libye a slíbily pomoc. Objevil se obrovský kůň se zlatou hřívou, plavci nesli svou loď na ramenou dvanáct dní a nocí a kůň je dovedl až k trítónské zátoce. Když hledali vodu, dostali se až na místo, kde ještě včera Héraklés usmrtil draka hlídajícího zlatá jablka v zahradě Hesperidek. Argonauti spatřili, jak se drak ještě škubal! A vzápětí také našli pramen vody, který Héraklés kopnutím paty vyrazil ze země. Hérakla samotného však už nezastihli. A netušili také, že jeho přítel Polyfémos po rozloučení s nimi po lodi dlouho pátral, prošel daleké kraje a osud ho zahubil. Toho dne zemřel také jejich druhý věštec Mopsos, který šlápl na jedovatého hada.
S pomocí boha Tritóna se dostali na hluboké moře a po několika dnech přistali na ostrůvku mezi Krétou a Rhodem. Při vplouvání do krétského přístavu jim bránil kovový obr Talós, který proti nim vrhal obrovské kameny. Médeia obra zahubila svými kouzly, omámila ho, on narazil nohou do skaliska, zranil se a z kotníku mu vytryskla krev. Vzápětí se zřítil ze skály na zem a byl mrtev.
Brzy nato propluli kolem Aigíny, vzdali oběť bohům, pluli kolem Attiky se slavnými Athénami, minuli Aulidu a kolem eubojských břehů dopluli do Iólku.
V přístavišti je vítaly obrovské zástupy jásajících lidí, ale Iásón se rozhlížel po svých starých rodičích. Prosil Médeiu, aby jeho otci Aisonovi přidala několik roků života a ona slíbila. Iásón přivedl Médeiu ke svým rodičům. Všichni byli šťastni. Médeia následující noc nasbírala čarovné byliny, uvařila kouzelnou šťávu. Nechala vynést Aisona ven, uspala ho, probodla mu hrdlo a nechala vytéci krev. Napustila žíly kouzelnou šťávou a vzápětí otcovy vlasy nebyly šedivé, zmizely vrásky, z Aisona byla mladý silný muž.
Všichni přítomní užasli, radovali se, ale také pociťovali bázeň před Médeiou. Druhý den se konala oslava na rozloučenou, všichni vzpomínali na dlouhou nebezpečnou cestu a slibovali věrnost otčině. Plavci z lodi Argó opouštěli Aisonův dům a vykročili ke svým domovům.
Když poté Iásón šel za králem Peliem, aby získal zpět vládu nad Iólkem, nepochodil. Peliás se nemínil vlády zbavit, naopak nechtěl vracejícího se Iásona vůbec přijmout zpět, ukládal o život také jeho rodičům a příbuzenstvu. Iásón se rozhodl ho s pomocí Médeii zavraždit. Médeia slíbila Peliovým dcerám, že jejich otce omladí stejně jako otce Iásonova, donutila dcery, aby samy otcovi otevřely žíly, vypustila mu krev, ale nenahradila ji žádnou zázračnou šťávou, ale odvarem z neúčinných travin. Peliás zemřel.
Tak se Iásón nedočkal moci, ale odplatou za smrt Peliovu je vyhnali z Iólku. Po dlouhých cestách našli útočiště u korinthského krále Kreonta, tam se narodili jejich dva synové Mermeros a Ferétés. Médeia doufala v rodinné štěstí, Iásón bažil po moci. Když zradil a chtěl zapudit Médeiu, její láska se změnila v nenávist. Zahubila svou sokyni Glauku i Kreonta a poté i své dva syny.
Toto neštěstí, jehož byl sám strůjcem, vzalo Iásonovi přízeň i přátelství. Stal se psancem. Loď Argó byla uctívána jako posvátná památka. Po dlouhé době, kdy již trouchnivěla, usadil se v jejím stínu a loď se na něj zádí zřítila a zabila ho.
Rozsáhlá báje o Argonautech se odrazila zejména ve vázovém malířství, freskách a terakotách.
Mýtus o Argonautech je neobyčejně starý, jednotlivé epizody jsou vyprávěny už u Homéra. Celý příběh byl vyprávěn v mnoha verzích, které se lišily v líčení událostí, v geografických údajích, v popisech hrdinů.


Haluzice

Obec leží v podhůří Bílých Karpat, přibližně 10 km severně od Nového Mesta nad Váhom.
==Památky== Jedinou památkou v obci je zřícenina kostelíku Všech Svatých, který pochází ze 13. století.


Tomáš Jirsa

Ing. Tomáš Jirsa je český politik, senátor za obvod č. 10 - Český Krumlov, starosta Hluboké nad Vltavou a člen ODS.
V roce 1976 odmaturoval na SPŠ elektrotechnické v Ječné ulici v Praze. Poté studoval na katedře ekonomiky a řízení energetiky ČVUT v Praze, kde roku 1980 obdržel titul inženýra. Ve druhé polovině 80. let pokračoval v postgraduálním studiu ochrany a tvorby životního prostředí a také systémové řízení na ČVUT. Absolvoval také studijní pobyt na katedře ekologie a energetiky na Aalborgské univerzitě v Dánsku.
S manželkou Martinou má syna Jakuba a dvě dcery, Veroniku a Adélu.
Od roku 1991 pracoval jako tajemník městského úřadu v Hluboké nad Vltavou, kam se s rodinou téhož roku přestěhoval. V roce 1994 byl zvolen starostou města, tuto funkci vykonává dodnes, avšak od roku 2005 jen jako neuvolněný starosta. V letech 1998 - 2005 byl členem předsednictva Svazu měst a obcí ČR.
V roce 2004 se rozhodl kandidovat do Senátu za obvod č. 10 - Český Krumlov, který zahrnuje části okresů Český Krumlov, Prachatice a České Budějovice. V prvním kole jednoznačně dominoval, když obdržel 48,10 % hlasů oproti nestraníkovi za KSČM Miloslavu Šimánkovi, který dostal 18,48 % hlasů. Ve druhém kole se situace opakovala, Tomáš Jirsa zvítězil se ziskem 71,51 % všech platných hlasů.


Chevrolet Corvette

Chevrolet Corvette je sportovní auto vyráběné firmou General Motors od roku 1953. Je pojmenované po rychlé lodi korveta.
Zatím je šest generací a v každé generaci ještě několi verzí s různými vlastnostmi.
Zatímco v USA je prodáváno pod značkou Chevrolet, v Evropě a Japonsku se prodává pod svojí vlastní značkou Corvette. Vyrábí se jako coupé i jako kabriolet.
Šestá generace Corvetty byla použita jako pace car pro závod Daytona 500 v roce 2006. Vůz byl v žluto-červeno-modré barevné kombinaci. Výkon byl upraven na 371 kW, což je 505 koní.


Gazela rezavočelá

Existuje také názor že její příbuzná gazela Thomsonova, která obývá východní Afriku je jejím poddruhem.


2P/Encke

2P/Encke je periodická kometa, pojmenovaná na počest Johana F. Encke.
Enckeova komety byla objevena francouzským astronomem Pierrem Méchainim roku 1786. Další několika komet blo pozorováno vždy po třech letech. Že jde o jednu a tu samou kometu bylo dokázáno po výpočtech dráhy, která provedl Johann Encke, který předpověděl, že kometa se navrátí roku 1822. Na jeho počest nese kometa jeho jméno, a spolu s kometou 1P/Halley jde o jedinou kometu, která nenese jméno svého objevitele. Encke tedy zjistil, že kometa se přiblíží ke Slunci přibližně za 3,3 roky, jde tedy o kometu s nejkratší známou periodou. Při každém příštím návratu bylo pozorováno, že kometa se do perihelia vrací vždy o 2,5 hodiny dříve, čímž se liší od ostatních komet - ostatní komety se do perihelia vracejí později, než je předpovězeno.
Od svého objevení byla kometa pozorována již 59krát. Za tu dobu zanechala Enckeova kometa na své dráze spoustu vyvrženého materiálu. To se projevilo v meteorických rojích. Nejznámějším rojem jsou Jižní a Severní Tauridy, které mají maximum pátého a 12 listopadu.
Dráha Enckeovy komety ve Sluneční soustavě je velmi malá - v periheliu dosahuje k dráze planety Merkur. V afeliu se nedostane ani přes dráhu Jupitera.


Šlágr

Šlágr je označením pro nějakou entitu, která je momentálně velice módní či populární a tudíž na trhu i velice žádaná. Dříve byla tímto slovem označována pouze populární píseň.
Obvykle se tento pojem užívá především v oblasti médií. Dnes se slovo šlágr považováno za faktické synonymum pro novější pojem hit.
Zpravidla se jedná o píseň či film, ale v přeneseném slova smyslu se může jednat o cokoliv jiného, třeba o knihu nebo o dětskou hračku či společenskou hru. Například šlágrem posledních let se stala číselná hra Sudoku, v minulosti to byla třeba populární céčka či Rubikova kostka.


Lípa na návsi ve Vrčeni

Lípa na návsi ve Vrčeni byl památný strom v obci Vrčeň severovýchodně od Nepomuku. Více než dvěstěpadesátiletá lípa velkolistá byla spolu s dalšími vysázena za faráře Nebušky okolo roku 1723 na návsi u fary, dnes v sousedství hasičské zbrojnice. Její obvod byl 396 cm a dosahovala výšky 22 m. Při bouřce 3. září 1997 ji zasáhl blesk a celou rozlomil. Poškození bylo natolik vážné, že byla následně pokácena.


Kolp

Kolp je řeka ve Vologdské a v Leningradské oblasti v Rusku. Je dlouhá 254 km. Plocha povodí měří 3730 km2.
Pramení na Vepsovské vysočině a protéká Mologošeksninskou nížinou. Ústí zprava do Sudy.
Zdrojem vody jsou sněhové srážky. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 30 km od ústí činí 25,2 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá ve druhé polovině dubna až na začátku května. V dubnu a v květnu dosahuje nejvyšších vodních stavů.
Řeka je sjízdná pro vodáky. Leží na ní město Babajeve.


Křižník

Křižník je velká válečná loď schopná současně monitorovat a útočit na více různých cílů.
Historicky jsou křižníky obecně považovány za nejmenší lodě schopné provádět nezávislé vojenské operace.
Pojem křižník se objevil v americké občanské válce. Byly jím označovány korvety, které křižovaly podél pobřeží jižních států a prováděly námořní blokádu. Za jeden z prvních ocelových křižníků je považována fregata Inconstant, postavená v roce 1868.
Po první světové válce se křižníky začínají rozdělovat na lehké křižníky a těžké křižníky. Obě nové podtřídy lodí byly z velké části definovány svojí dělovou výzbrojí, která byla přesně určena ve Washingtonské námořní dohodě z roku 1922.
Každý lehký křižník mohl být vyzbrojen děly o maximální ráži 152 mm. Před začátkem druhé světové války došlo k úpravě na 155 mm, ale mnoho lodí zůstalo u standardní ráže 152 mm. Každý těžký křižník mohl být vyzbrojen děly o maximální ráži 203 mm. Většina tehdy moderních těžkých křižníků byla vyzbrojena 8 děly ráže 203 mm nebo 9 děly ráže 203 mm. Většina tehdy moderních lehkých křižníků byla vyzbrojena 9 až 12 děly ráže 152 mm.
Washingtonskou námořní dohodou byl rovněž omezen maximální výtlak křižníků na 10 160 metrických tun. Výtlak křižníků při jejich rozdělování na lehké a těžké nehrál roli – mnoho lehkých křižníků mělo stejný výtlak jako většina těžkých křižníků.
Během druhé světové války byly těžké křižníky často rozhodující silou na bojišti a jejich role byla nezastupitelná. Jejich úkoly byly hodně rozmanité - sahaly od ochrany námořních konvojů, přes útočné operace a ostřelování nepřátelského pobřeží až po průzkum. Velmi aktivně křižovaly oceány ve službách všech hlavních válečných soupeřů a nesmírně se osvědčily.


Victoria Cougars

Victoria Cougars byl kanadský hokejový klub, který hrával WCHL a PCHA.


Lokomotiva E 3/3

Lokomotiva E 3/3, přestavěná v roce 1942, byla světově unikátním pokusem o hybridní lokomotivu, kombinující elektrickou a parní trakci. Byla provozována ve Švýcarsku během 2. světové války a těsně po ní.
Ve válečném období byl ve Švýcarsku nedostatek uhlí, které navíc bylo drahé. K dispozici byl ale relativně levný elektrický proud. To vedlo k rekonstrukci dvou parních lokomotiv řady 3/3 z roku 1913 na elektrické přitápění. Lokomotivy rekonstruované firmou BBC v roce 1942 vypadaly kuriózně: jednalo se o malé parní lokomotivy s pantografovým sběračem proudu na střeše budky. Proud z troleje byl transformován na 20V/12000A a byl použit topnými tělesy v kotli. Zároveň s tím se v kotli normálně topilo uhlím, kterého se však spotřebovalo výrazně méně díky elektrickému přitápění.
Obě lokomotivy byly v roce 1951 přestavěny do původního stavu a v letech 1963-1964 zrušeny.


Národní obrození Polska

Jako oficiální datum svého vzniku NOP uvádí 10. listopad 1981, kdy se konalo diskusní fórum nacionalisticky, antikomunisicky orientované mládeže, na jehož základě se v průběhu roku 1983 konstituovalo NOP jako národně – revoluční hnutí s jasnou strukturou a ideologií. Až do pádu komunistického režimu v Polsku na konci 80. let se NOP zabývalo zejména organizováním demonstrací a studentských stávek v rámci protivládního revolučního hnutí. Nezanedbatelná v této době byla také publikační činnost NOP. Vydávání značného množství písemných materiálů patřilo od počátků fungování NOP k jeho stěžejním aktivitám. Prvním periodikem byl od listopadu 1983 časopis Jestem Polakiem. Od roku 1985 až do roku 1989 fungovalo stejnojmenné undergroundové nakladatelství, jež kromě množství knih a informačních brožur pokračovalo ve vydávání periodik. Uvolnění politické situace v 90. letech přineslo mimo jiné možnost zařazení nejvýznamnějšího periodika – časopisu „Szczerbiec“ – do sítě veřejné distribuce.
Svou činnost NOP definitivně zlegalizovalo v roce 1992 zaregistrováním stejnojmenné politické strany. Ve změněné politické situaci 90. let se primárně zaměřilo na rozšiřování svého vlivu, a to dvěma způsoby. Za prvé výchovným působením na členy a sympatizanty a oslovování nových potenciálních stoupenců realizací vzdělávacích programů. Za druhé vytvářením sítě spřízněných institucí, jež přímozakládá nebo se u jejich vzniku významně angažuje - politických organizací, výzkumných institucí a mládežnických, sportovních, odborových a sociálních hnut. Významnými zůstávají nadále i publikační aktivity. NOP je spoluzakladatelem ITP.
Zřetelný odpor vůči současnému demokratickému systému, způsobujícímu morální relativismus a svěřujícímu osud národa do rukou zkorumpovaných politických elit. Z podobných pozic vychází i rozhodný odpor vůči evropské integraci a obava o samotnou existenci polského státu. Požadavek uskutečnění Národní revoluce namířené proti úhlavnímu nepříteli. V hospodářské korporativismus.


Rudolfův ostrov

Rudolfův ostrov, rusky ?????? ????????, je nejsevernější ostrov země Františka Josefa a tím pádem i Evropy a Ruska.
S rozlohou 297 km2 je jedním ze sedmi větších ostrovů celého souostroví. Nejsevernějším bodem je mys Fligely. Objeven byl během rakousko-uherské polární expedice v letech 1872-1874, její vedoucí Julius Payer jej pojmenoval Kronprinz Rudolph Land po princi Rudolfovi, synovi Františka Josefa I. Koncem 19. a počátkem 20. století byl ostrov výchozím bodem několika výprav k severnímu pólu. Ruský polárník Georgij Jakovlevič Sedov na jedné ze svých cest poblíž ostrova zemřel a je zde také pohřben.
Ostrov je částečně pokryt ledem. V Teplickém zálivu je v provozu meteorologická stanice, poprvé byla v provozu v létě roku 1932.


Remoska

Remoska je malá elektrická přenosná trouba s ohřevem shora. Její hlavní částí je víko se zabudovaným elektrickým odporovým topným drátem, se zaskleným kruhovým okénkem a otvory pro únik páry. Toto víko bylo dodáváno s aluminiovými hrnci různé hloubky. Teplo sálalo shora a bylo rozváděno po stěnách hrnce. Původní Remoska byla velmi jednoduchá, bez regulace výkonu a bez vnější tepelné izolace hrnce.
Vynález vytvořil počátkem padesátých roků Oldřich Homuta, který prototyp dále vylepšoval se svými spolupracovníky. První remoska tak nesla označení HUT. Malá Homutova dílna byla znárodněna a připojena k podniku místního hospodářství REMOS..
První Remosky se začaly sériově vyrábět ve Zdicích, protože zdejší podnik se specializoval na pečicí trouby. V roce 1957 byla výroba přenesena do nového závodu v Kostelci nad Černými Lesy, kde se všech velikostí Remosky do roku 1991 vyrobilo 2,7 miliónu kusů. Pak zde byla výroba zastavena.
Roku 1994 zakoupila ochrannou známku Remosky dvojice Blažek, Uličník, kteří založili také nový výrobní závod Remoska s.r.o. ve Frenštátě pod Radhoštěm. V roce 1999 byla zakoupena licence DuPont na postřik teflonovou vrstvou. Roku 2003 začal export do Velké Británie a vzápětí na to postupně do desítky zemí. Přes 50% výroby se exportuje.


Boleslav

Jeho mladšími bratry byla pozdější knížata Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I., polorodým bratrem Bořivoj II.
Po smrti Oty I. Olomouckého svěřil král Vratislav olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil králův bratr Konrád I. Brněnský. Olomoucký kníže Boleslav ale zemřel už v roce 1091.


Ostřice obecná

Ostřice obecná je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité. Někdy také bývá uváděna pod jménem ostřice hnědá.
Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 10-80, vzácněji až 110 cm. Je vytrvalá, netrsnatá nebo vzácněji trochu trsnatá. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je ostře trojhranná, trochu drsná, delší než listy až stejně dlouhá jako listy. Čepele jsou asi 2-5 mm široké, při zasychání na okraji nadvinuté. Bazální pochvy jsou nejčastěji hnědé, nerozpadavé nebo se někdy slabě vláknitě rozpadají. Ostřice obecná patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčích klasů bývá 1-2, samičích 2-4. Dolní listen je kratší než květenství. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je 2-3,7 mm dlouhá, elipsoidní, žilnatá, zelená, za zralosti pak hnědá až černá, na vrcholu zúžená do velmi krátkého nerozeklaného zobánku. Každá mošnička je podepřená plevou, která je za zralosti nachově černohnědá. Kvete nejčastěji v květnu až v červenci. Počet chromozómů: 2n=83, 84 nebo 85.
Ostřice obecná je rozšířena ve větší části Evropy kromě úplného jihu, na východ její rozšíření zasahuje až na Sibiř, dále roste na Islandu, v Grónsku a na poloostrově Labrador v Kanadě. Jedná se o velmi variabilní druh, bylo popsáno několik poddruhů. Trsnaté rostliny bývají popisovány jako Carex nigra subsp. juncella Lemke. Někdy mohou být zaměňovány s ostřicí trsnatou. Vysokohorské rostliny rostoucí často spolu s druhem ostřice Bigelowova bývají popisovány jako Carex nigra subsp. alpina Lemke. Problémy působí také typy na přechodu k příbuznému druhu ostřice štíhlá, které však asi nejsou hybridního původu. Mapky rozšíření viz zde: subsp. nigra: a subsp. juncella: .
V ČR roste celkem hojně od nížin po hřebeny hor. Vzácná je pouze v některých teplých a suchých oblastech jako je např. jižní Morava. Nejčastěji se vyskytuje na vlhkých loukách, v mokřinách podél lesních cest, v rašeliništích, popř. v subalpínských trávnících.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Sběrnicová topologie

Sběrnicová topologie je způsob zapojení počítačů do počítačové sítě. Spojení zprostředkovává jediné přenosové médium, ke kterému jsou připojeny všechny uzly sítě.
Sběrnice je jednoduché zapojení, má nízké pořizovací náklady, avšak také své nevýhody. Problém nastává, jakmile chtějí dva klienti na síti vysílat ve stejný okamžik - vzniká kolize. Vzhledem k tomu, že se tato situace děje poměrně často, musí mít systémy, které používají ke vzájemné komunikaci sběrnicovou topologii implementované schéma pro vyvarování se takových kolizí. V počítačových sítích se používá tzv. systém náhodného přístupu, který se kolizím snaží předcházet a v případě že nastanou - řeší je.


Émile Durkheim

David Émile Durkheim byl významný francouzský sociolog. Je řazen mezi tzv. otce zakladatele moderní sociologie. Durkheim založil v roce 1895?6 první katedru sociologie v Evropě a v roce 1898 také jeden z prvních odborných sociologických časopisů L'Année Sociologique.
Émile Durkheim se narodil židovským rodičům v městečku Epinal v Lotrinsku. Ze střední školy v Epinalu díky svému prospěchu přestoupil na elitní lyceum Ludvíka Velikého v Paříži. V roce 1879 pak zahájil studium na École Normale Supérieure, kde se věnoval filosofii. Mezi jeho spolužáky tehdy byl například Henri Bergson nebo Jean Jaures, k přednášejícím patřili mj. Fustel de Coulanges, Gabriel Monod, Emile Boutroux nebo Charles Renouvier.
Od roku 1882, kdy ukončil své studium na École Normale Supérieure, vyučoval filosofii na lyceích v různých oblastech Francie a intenzivně se tehdy věnoval četbě Saint-Simona, Comta, Espinase a Spencera. V roce 1885 obdržel stipendium na studium v Německu, kde jej velice ovlivnily přednášky Wilhelma Wundta. V roce 1887 obhájil doktorskou práci na téma společenské dělby práce. Po návratu do Francie mu byla roku 1887 udělena mimořádná profesura pedagogiky a společenských věd na univerzitě v Bordeaux, kde posléze poprvé ve Francii zahájil výuku sociologie. V říjnu 1887 se oženil s Lisou Dreyfusovou, dcerou průmyslníka, čímž dosáhl měšťanské movitosti. Roku 1896 byl v Bordeaux jmenován prvním profesorem sociologie v Bordeaux a v témže roce zde založil první katedru sociologie ve Francii. V roce 1898 založil časopis L’Année sociologique. Roku 1902 odešel na Pařížskou Sorbonnu, kde se o čtyři roky později stal řádným profesorem pedagogiky.
Ačkoli byl Durkheim brilantním pedagogem a jeho výrazné monografie jasně vytyčily cíl a metodu sociologické vědy, trvalo téměř patnáct let, než zaujal univerzitní post. Někteří to považují za důsledek antisemitismu ve francouzské intelektuální elitě, jiní naopak poukazují na to, že Durkheimovo prosazování sociologie jako společenské vědy nejvyšší důležitosti mu přineslo mnoho nepřátel.
Samotný Durkheim se sice nijak výrazně politicky neprofiloval, ale od studentských let se přátelil s lídrem socialistické strany Jeanem Jauresem a mnoho členů redakce časopisu L'Année Sociologique, který založil, se hlásilo k socialistické či radikálně socialistické straně.
Poslední velká kniha Elementární formy náboženského života vychází Durkheimovi roku 1912. O tři roky později jeho syn André zahynul na srbské frontě, což byla rána, z níž se Durkheim už nikdy nevzpamatoval. Jeho poslední texty před smrtí jsou ostře namířeny proti pangermanismu a německému nacionalismu. Emocionálně zdevastovaný a přepracovaný Durkheim zemřel v Paříži 15. listopadu 1917 na mrtvici.
Émile Durkheim svými myšlenkami rozvíjí osvícenskou i konzervativní tradici. Navazuje například na Rousseaua a na de Montesquieuho. Výrazněji je však v Durkheimově díle znát odkaz na pozitivistický přístup Augusta Comta i na jeho patrona Saint-Simona. Sám se sice za pozitivistu nepovažuje, ale po Comtově vzoru se snaží budovat sociologii jako exaktní vědu popisující objektivní sociální skutečnost. Část Comtových myšlenek ovšem Durkheim kritizuje jako příliš vágní a spekulativní.
Comtovo pojetí sociologie jako univerzální společenské vědy během dvaceti let, které uběhly od jeho smrti, ve Francii prakticky upadlo v zapomnění. O vytvoření univerzální vědy o člověku tehdy usilovali především antropologové. V roce 1859 založil Paul Broca v Paříži Antropologickou společnost, která operovala s mnoha rasistickými předsudky. Mezi další vlivné antropology té doby patřili například Arthur Gobineau, Georges de Lapouge nebo Gustave Le Bon, kteří všichni propagovali teze o nerovnosti ras. Durkheim staví svou sociologii v důrazné polemice s biologizujícími směry a koncept rasy se snaží nahradit pojmem společnosti jako hlavního vysvětlujícího faktoru lidského jednání a lidské povahy.
Ve Francii měl také silnou odezvu evolucionismus Herberta Spencera. Mezi nejvýraznější kritiky tohoto filozofa patřili dva z Durkheimových učitelů, Charles Renouvier a Emile Boutroux. Se Spencerem se Durkheim v mnohém rozchází, lze však najít i témata, v nichž se jejich názory shodují. Durkheimova dichotomie dvou solidarit se podobá Spencerovu vývoji od nekoherentní homogenity ke koherentní heterogenitě; Durkheim též se Spencerem souhlasí v tom, že během vývoje lidstva neustále nabývá na významu lidská individualita. Durkheim ovšem s organicismem obecně výrazně polemizoval a již ve svých raných pracích kritizoval prvky tohoto směru právě u Spencera, ale i u Comta a Schäffleho. Podobně Durkheim a jeho přívrženci odsuzovali i geografický determinismus a byli toho názoru, že geografické podmínky působí na člověka až zprostředkovaně skrze sociální prostředí.
Durkheim je představitelem a zakladatelem sociologického paradigmatu sociálního faktu či dle jiného dělení paradigmatu objektivistického. Jeho pohled je objektivistický; předmětem zájmu sociologie jsou dle něj sociální fakta, která lze zkoumat jako věci. Základními dvěma rysy sociálního faktu, jež Durkheim načrtl ve svém díle Pravidla sociologické metody, je:
Ústředními obecnými tématy Durkheimovy sociologie jsou například věda, morálka a pedagogika. Jeho konkrétní úvahy se týkají dělby práce, sebevraždy, problému normálního a patologického, náboženství atd. Významnou částí jeho práce je i reakce na sociologické současníky, především Georga Simmela, Maxe Webera a předchůdce.
Durkheim si byl vědom toho, že dokonalé sociální integrace nelze dosáhnout bez systému sdílené víry a zaměřil se proto na důkladné zkoumání náboženství. Soustředil se především na prvek kolektivních rituálů a obecně na sociální vztahy, které se mezi věřícími utvářejí. Ve svém posledním velkém díle Elementární formy náboženského života se snaží mimo jiné prokázat, že víra v určitého boha není nutnou charakteristikou náboženství. Na náboženství nahlíží spíše jako na sdílený „systém věr a praktik“, v němž lidé skrze sakrální záležitosti vzývají především společnost samotnou. Poukazuje též na to, že za určitých podmínek jsou společenství bohy a náboženství schopna vytvářet.
Koncept sociálního faktu byl explikován v Pravidlech sociologické metody. Sociální fakt jsou struktury a kulturní normy a hodnoty, které jsou vnější a mají “donucovací” charakter na aktéry. Durkheim podle Ritzera tento koncept vytvořil v konfrontaci se soudobou filozofií a psychologií, vůči nimž chtěl etablovat sociologii, a s protosociologií Comta a Spencera, kteří se zaměřovali spíše na abstraktní teoretizování o společnosti než na empirický výzkum. Podle Durkhiema se sociologie měla na rozdíl od obou výše zmíněných zaměřovat na zkoumání sociálních faktů. Sociální fakty mají být zkoumány jako věci, což znamená, že musí být zkoumány empiricky, ne filozoficky. Aby odlišil sociologii od psychologie, která také byla empirická, tvrdil, že sociální fakty jsou vnější a vytvářejí tlak na aktéra. Durkheim tak, kromě ustavení obsahu sociologie, oddělil sociologii od dalších věd, zkoumajících člověka. Durkheim odlišil materiální a nemateriální sociální fakty. Materiální jsou skutečné a jsou součástí vnějšího světa; nemateriální jsou normy, hodnoty či obecně kultura. Jak ale mohou být nemateriální sociální fakty jako normy a hodnoty vnější k aktérům? Kde mohou existovat jinde než v myslích aktérů? A když jsou v myslích, nejsou vnitřní vůči aktérům? Durkheim na některých místech Pravidel hovořil o nemateriálních faktech jako o mentálních fenoménech, které jsou vnější a vytvářejí tlak na psychologické fakty.
Durkheim se zaměřoval na makrosociální fakta – proto se říká, že měl velký vliv na vznik strukturálního funkcionalismu. Obdobně i jeho používání organické analogie s funkcemi se blíží strukturnímu funkcionalismu. Durkheim se netajil tím, že chtěl zkoumat sociální struktury a jejich funkce.
Durkheim založil svou analýzu dělby práce na rozlišení dvou ideálních typů společností. V tradiční společnosti je nediferencovaná sociální struktura a je charakteristická mechanickou solidaritou. Moderní společnost má velkou dělbu práce a je pro ni charakteristická organická solidarita. Dělba práce ve společnosti je pro Durkheima materiální sociální fakt a týká se specializace, s níž jsou určité úkoly a odpovědnosti vykonávány. Změny v dělbě práce měly významné implikace pro strukturu společnosti a odrážejí se v odlišné solidaritě. Společnost s mechanickou solidaritou je spojena proto, že lidé jsou “generalisti”, umí všechno. Mezi lidmi existuje pouto, neboť všichni dělají téměř totéž. Společnost s organickou solidaritou je držena pohromadě díky specializaci, díky odlišnosti lidí – navzájem se totiž potřebují. V moderní společnosti se nespecializují pouze lidé, ale i struktury, skupiny a instituce. Přechod od společnosti s mechanickou solidaritou ke společnost s organickou solidaritou vysvětluje Durkheim pomocí konceptu dynamické hustoty. Dynamická hustota znamená zároveň zvýšení počtu lidí a interakcí mezi nimi, což v důsledku vede k větší soutěži o nedostatkové zdroje a boj o přežití. Protože jedinci, rodiny, kmeny plní identickou funkci, je zřejmé, že se musejí při větší dynamické hustotě střetnout o plnění stejných funkcí – proto dochází k dělbě práce, která umožňuje spolupráci a konsenzus a potlačuje konflikt.
Ke zkoumání vlivu materiálních fakt na nemateriální, což Durkheima nejvíce zajímalo, využil v Dělbě práce práva, neboť sociolog podle něj nemohl zkoumat nemateriální fakty přímo, ale skrze materiální fakty, které je odrážejí. Společnost s mechanickou solidaritou je charakteristická represivním právem. Lidé jsou si podobní a věří ve společnou morálku, proto každý prohřešek proti sdílenému systému hodnot je významný pro lidi a jako takový musí být krutě potrestán. Společnost s organickou solidaritou je typická odškodňujícím právem. Stále sice přetrvává represivní právo, nicméně v některých případech mohou lidé svůj přestupek proti kolektivní morálce vyrovnat těm, kdo byli poškozeni. Neexistuje totiž silná společná morálka a lidé nereagují emocionálně na porušení zákona. Durkheima zajímají změny v morálce, kolektivním vědomí, kolektivních reprezentacích či sociálních proudech. Durkheim byl podle některých sociolog morálky či spíše jeho sociologie byla vedlejším produktem jeho zájmu o morálku a problémy jeho doby. Podle Durkheima byli lidé v ohrožení patologické ztráty morálních svazků, bez nichž by lidé byli otroky expandujících vášní. Právě z tohoto jeho zájmu vznikl koncept anomie jako pokles společné morálky. Anomie je stav, kdy jedinci nemají jasná morální pravidla o tom, co je a co není dobré chování. Hlavní patologií moderní doby byla podle Durkheima anomická dělba práce. Dělba práce je sice v moderní společnosti zdrojem koheze, která kompenzuje klesající kolektivní morálku, nemůže ji však vždy nahradit. Jedinci se mohou stát izolovanými, dělat specifické úkony a mohou snadno ztratit spojení s jinými.
Kolektivní vědomí pro Durkheima znamená totalita přesvědčení a postojů společné lidem ve společnosti, což tento koncept odlišuje od partikulárního vědomí. Kolektivní vědomí je uskutečňováno skrze individuální vědomí. Rostoucí dělba práce přináší transformace kolektivního vědomí; lidé v organizované společnosti jsou drženi pohromadě dělbou práce, nikoli sdíleným a silným kolektivním vědomím. Durkheim postupně tento koncept nahradil termínem kolektivní reprezentace, což lze chápat jako normy a hodnoty specifických kolektivit jako rodina, zaměstnání, stát, instituce. Používal též pojem sociální vědomí, což je dnešní skupinová orientace nebo nálady.
Na případě sebevraždy chtěl Durkheim ukázat, že sociální fakty jsou jedincům vnější. Využil k tomu velmi individualistický krok – sebevraždu. Vyeliminoval biologické, psychologické a socio-psychologické faktory, neboť jsou konstantní. Odmítl i Tardův princip nápodoby. Durkheim argumentoval, že různé společnosti mají odlišné kolektivní vědomí a reprezentace, které produkují odlišné sociální vědomí. Individuální zájmy mohou být uspokojovány jedině v souladu s normativně ustavenými požadavky společnosti, proto musí být hodnoty a normy přesně stanoveny a dodržovány. Když tomu tak není nastává chaos, zmatek, stav anomie, vedoucí k pocitu osamocenosti, strachu. Jde o patologický stav „sociální nemoc“. Sebevražda může být: fatalistická, egoistická, altruistická, anomická – v důsledku porušení sociální rovnováhy. Anomie je stav vyvolaný rozpadem hodnotových normativních systémů. Komplementární k ní je podle Durkheima sociální integrace. Anomie je symptomem toho, že určité formy sociální života jsou zastaralé a neživotné a je třeba je změnit.
Durkheim studoval náboženství australského kmene Arunta, protože se jednalo o primitivní kmen, kde mohl poznat fungování náboženství v nahotě, což mohlo odhalit fungování náboženství v moderní době. V daném kmenu se náboženství rovnalo Durkheimovu kolektivnímu vědomí – všezahrnující morálka. Jak se společnost vyvíjí, proměňuje se náboženství v pouhou kolektivní reprezentací a jeho roli nahrazují například právo a věda. Na otázku: odkud pochází náboženství? odpověděl, že od společnosti. Společnost skrze jedince definuje některé jevy jako posvátné a zbylé definuje jako profánní, světské, každodenní. Povýšení některých aspektů společnosti na posvátné ale není dostačující. Musí být také vyvinut systém náboženské víry, soubor rituálů a církev nebo zahrnující morální komunitu. Náboženství je unifikovaný soubor věr a praktik, které spojují do jednotné morální komunity zvané Církev ty, kdo jsou stoupenci. Durkheim chtěl ukázat, zda je klan zdrojem totemismu; pak mohl pokládat svou otázku za zodpovězenou. Totem se stal posvátný proto, že se stal symbolem komunity, jejíž hodnoty a ideály reprezentuje. Společnost tak zbožšťuje sama sebe. Ukázal tedy, že kolektivní vědomí je zdrojem náboženství. Ohledně vztahu moderní společnosti a náboženství byl přesvědčen, že role náboženství upadá. Moderní společnosti ale musejí upevňovat svou solidaritu v rituálech, jež potvrzují jejich hodnoty – potenciál pro občanské náboženství.


Antoine Watteau

Jean-Antoine Watteau byl francouzský malíř, je považovaný za prvního z mistrů rokoka.
Odvrátil se od těžkopádné klasicistní tradice, která až do jeho doby ve Francii dominovala. Inspiraci našel v pozdním díle Rubense a navázal na něj tematicky i malbami slavností pod širým nebem jako je například Vylodění na Kythéře.Obraz z roku 1717 zobrazuje milostný pár v různých chvílích - rozvíjí se průvod s váháním, zastávkami na cestě, opuštěním, obrácením hlavy. Francouzská akademie pod Watteauovým vlivem prohlásila slavnosti za vlastní žánr. Watteaův svět, ve kterém hraje hlavní roli láska, je na první pohled hravý a rozmarný, ale zároveň vyjadřuje také určitou melancholii. Ve svých olejomalbách vyjadřuje pomíjivost času. Náměty čerpal z galantních slavností, zobrazoval oblíbené postavy italských komedií, obrazy ze společnosti. Stíral hranici mezi hrou a skutečností.
Mezzetin - olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York


Křižovatka

Obec Křižovatka se nachází v okrese Cheb, kraj Karlovarský. Ke dni 29. 8. 2008 zde žilo 279 obyvatel.


Petr Škvrně

Petr Škvrně byl český fotograf, zaměřující se na portrétní a reklamní fotografie.
Jako samouk působil na fotografické scéně od roku 1995 – během studií na pedagogické fakultě dostal nabídku na spolupráci z časopisu Mladý svět, nabídku přijal, ale školu nedokončil. Dále spolupracoval s časopisy Playboy, Penthouse, Story a Time a s řadou reklamních agentur. Od přelomu století byl na volné noze, svoji firmu pojmenoval 1. fotografická továrna Petra Škvrně. Působil jako porotce soutěže Miss České republiky.
Jeho známými díly jsou cykly fotografií Půda a Optimismus. Portrétoval řadu českých osobností, především herců a dalších osob ze show businessu. Známá je také jeho fotografie Václava Klause jako bezdomovce. Při focení používal „nadhled a úšklebek, pro někoho až příliš agresivní“; patřil k nejinvenčnějším komerčním fotografům.
Zemřel při autonehodě, několik dní před svojí svatbou; 4 měsíce po smrti se mu narodila dcera Eliška. Pochován je na pražském hřbitově Nusle. In memoriam již byla uspořádána řada výstav jeho fotografií.


Dave Grohl

Jeho rodiče Virginie a Jemes Grohl tvořili relativně šťastný pár, ale jen do doby, než se přestěhovali roku 1972 do Virginie a v Davových šesti letech rozvedli. Dave byl soudem přidělem do opatrovnictví matce, kterou bezmezně miloval. V dětství trpěl hyperaktivitou, která se sice časem ztrácela, ale nikdy nezmizela nadobro.
Později odchází na střední školu, kterou sice nikdy nedokončí, ale přesto je v jeho životě doba na škole významná. Poprvé se na ní střetává s marihuanou a zakládá svou první skupinu Freak Baby, která ale dlouho nevydrží. Poté, v roce 1986 přichází do známější skupiny -The Scream z Washingtonu D.C., kde se Dave naučí hrát na bicí a na čas odkládá kytaru. V roce 1990 se Scream rozpadli a Dave se za pomoci svého kamaráda Buzze Osborna z Melvins zkontaktoval s Nirvanou.
Nirvana už od samého počátku měla problémy s bubeníky a žádný ve skupině nezůstal delší dobu. V září roku 1990 se do Nirvany dostává Dave a téměř okamžitě začne pracovat na novém albu Nevermind, které vychází záhy. Při nahravání tohoto alba se naplno ukazují Davovy kvality – jeho přesný a tvrdý úder s dokonalým smyslem pro rytmus a jeho plné nasazení do hry. V Nirvaně hrál Dave až do jejího rozpadu po smrti leadera skupiny Kurta Cobaina, stál však v pozadí mediální pozornosti.
Půl roku po rozpadu Nirvany zakládá skupinu Foo Fighters, kde se opět vrací ke kytaře. Hostoval také jako bubeník na albu skupiny Queens of the Stone Age - Songs for the Deaf a projektu Trenta Reznora Nine Inch Nails na albu With Teeth. V roce 2005 odehrál několik koncertů s Nine Inch Nails jako bubeník v rámci tour Live With Teeth 2005. Stvárnil roli Satana ve snímku The Pick of Destiny od kapely Tenacious D. Hostoval jako bubeník na několika skladbách z alba Invaliders Must Die od The Prodigy. V roce 2009 vydává sestava Grohl, Josh Homme a John Paul Jones album Them Crooked Vultures, kde se Dave opět vrací k bicí soupravě.
V srpnu 2009 se zúčastnil slavnostního ceremoniálu ve svém rodném městu Warren, kde na jeho počest přejmenovali jednu z ulic na David Grohl Alley.
Dave byl dvakrát ženatý. Jeho první žena byla americká fotografka Jennifer Youngblood. Grohlovou druhou a současnou manželkou je Jordyn Blum, se kterou má dvě dcery, Violet Maye a Harper Willow


Arturo Pérez-Reverte

Arturo Pérez-Reverte Gutiérrez je španělský spisovatel a novinář. Vystudoval politické vědy. Novinářskou kariéru započal v nyní už zaniklých novinách Pueblo, poté pracoval pro španělskou státní televizní stanici Televisión Espanola, často jako válečný reportér. První spisovatelský úspěch měl v roce 1986 s románem Šermířský mistr. Doposud publikoval 20 románů a sbírky článků. Mezi jeho nejznámější díla patří například Dumasův klub, který byl v roce 1999 zfilmován Romanem Polanským pod názvem Devátá brána.


Gian Lorenzo Bernini

Otec Berniniho, Pietro Bernini, byl sochařem původem z Florencie, který pracoval u neapolského dvora. Oženil se s Angelicou Galante, s kterou se seznámil během tamějšího pobytu. Roku 1605 nebo 1606 se rodina přestěhovala do Říma, kde byl Pietro Bernini pověřen papežem Pavlem V. výzdobou kaple Paolina v kostele Santa Maria Maggiore. Gian Lorenzo zde tvořil svá díla již od útlého věku, částečně také na zakázky papežské rodiny. Jeho prvním patronem byl kardinál Scipione Borghese. Papež Urban VIII. jej považoval za svého přítele a roku 1629 jej jmenoval architektem Sv. Petra a superintedantem veřejných prací v Římě.
15. května roku 1639 se oženil s nemajetnou Caterinou Tezio, dcerou právníka; narodilo se jim 11 dětí – devět z nich přežilo své rodiče. Rodina bydlela ve Via della Mercede. Dle dochovaných pramenů se jednalo o spokojené manželství. Caterina zemřela roku 1673, sedm let před Gianlorenzem.
Před svatbou se v Berniniho životě objevila ještě jedna žena – Constanza Bonarelli, žena jeho spolupracovníka Mattea Bonarelli, která byla jeho milenkou asi od roku 1635. Kromě její busty existují spekulace, že je také zpodobněna v Božské lásce na náhrobku Urbana VIII.. Vztah skončil velmi dramaticky. Roku 1638 přistihl Bernini svého bratra Luigiho jak odchází z Constanzina domu. Opakovaně jej fyzicky napadl a zlomil mu dvě žebra. Poté se Luigi uchýlil do azylu kostela Santa Maria Maggiore a následně odjel z Říma do Bologne. Constanzu nechal Bernini svým sluhou pořezat břitvou. Za tento čin byl odsouzen, díky svému prominentnímu postavení, pouze k pokutě 3000 scudů a jeho sluha byl vykázán do exilu.
Kolem roku 1644 francouzský kardinál Mazarin opakovaně nabízel Berninimu vysoký roční důchod, pokud přesídlí do Francie. Bernini o tom pravděpodobně po smrti Urbana VIII. uvažoval, ale nakonec zůstal v Itálii. Roku 1664 byl vyzván, spolu s Carlem Rainaldim a Pietrem da Cortonou, Jeanem-Baptistem Colbertem, aby naplánoval dokončení Louvru. Jeho návrh byl přijat a francouzský král osobně intervenoval u papeže Alexandra VII., aby Berniniho pustil do Paříže – sochař s doprovodem odjel v dubnu 1665. Jako host Ludvíka XIV. vytvořil čtyři návrhy dokončení Louvru, které nebyly nikdy uskutečněny, a panovníkovu bustu. Obdržel 20 000 scudů a doživotní rentu 2000 scudů. Francii opustil v říjnu 1665 a zpět do Říma dorazil v prosinci téhož roku. Roku 1666 byla v Římě založena nová Francouzská akademie a Bernini se stal jejím uměleckým konzultantem. Gianlorenzo se během svého pařížského pobytu vyjadřoval velmi kriticky k francouzskému umění; jediné, co obdivoval, bylo dílo malíře Nicolase Poussina.
Roku 1670 čelil sexuálnímu skandálu způsobeném jeho bratrem Luigim, který byl jeho asistentem. Luigi byl vypovězen z Říma a Bernini musel zaplatit vysokou pokutu.
Roku 1679 mu ochrnula pravá ruka, patrně následkem mrtvice. Zemřel v nedožitých 82 letech a zanechal svým potomkům velké jmění. Je pochován v kostele Santa Maria Maggiore.
Během svého života spolupracoval Bernini s mnoha sochaři. Patřili k nim Giuliano Finelli, Andrea Bolgi, Stefano Speranza, Ercole Ferrata, Lazzaro Morelli, Giovan Antonio Mari, Pietro Paolo Naldini, Antonio Raggi, který je považován za jeho nejúspěšnějšího nástupce a další. Na některých dílech se Bernini fyzicky nepodílel, pouze k nim vytvořil návrhy - například socha svaté Barbary v katedrále v Riety a socha na fontáně Moro zhotovené Marim, sochy na Fontáně čtyř řek nebo Slon s obeliskem. Luigi Bernini byl Gianlorenzovou pravou rukou řadu let. Například vytvořil tělo jednoho z andělů na náhrobku Matyldy Toskánské, asistoval při kompletaci náhrobku Urbana VIII. a byl superintendantem stavby Apoštolského paláce.
Během sochařova života získalo pontifikát devět papežů. Nejvýznamnější postavení v Berniniho životě měl Urban VIII., který jej podporoval už jako kardinál a po zvolení papežem jej dosadil do role svého Michelangela.
S Berninim se Alexandr VII. seznámil roku 1651, když se jako kardinál Chigi vrátil z Kolína, kde byl papežským nunciem. Za jeho pontifikátu nebyl Lorenzo pouze hlavním architektem sv. Petra ale také architekt Camery, což bylo považováno za velkou papežskou přízeň. Dle některých zdrojů mu bylo měsíčně vypláceno 260 scudů.
Roku 1646 napsal Gianlorenzo hru při příležitosti karnevalu, která byla urážlivou satirou na papeže Inocence X. a jeho synovce kardinála Camilla Pamphili. Hra byla uvedena v paláci donny Olimpie, která byla papežovou švagrovou. Při zadávání zakázky na Fontánu čtyř řek papež nevyzval Berniniho k předložení návrhu, tak jako ostatní římské architekty. Berniniho přítel a manžel papežovy neteře, Niccolo Ludovisi, podstrčil Gianlorenzův model mezi ostatní a papeže tak zaujal, že jej i přes averzi vůči sochaři vybral.
Klement IX. si oblíbil jeho společnost a využíval jeho služeb častěji než jeho nástupce Klement X., který jej označil za příčinu plýtvání pěněz papežského státu v obtížných časech.
Jsou považováni za dva největší římské architekty své doby s naprosto odlišnými životními osudy. I když spolupracovali na několika projektech, byli silnými soupeři. Bernini měl však výhodnější postavení a mocné ochránce. Borromini nejvíce kritizoval Berniniho za nezdařenou stavbu jižní věže k bazilice sv. Petra. Bernini zcela ignoroval nevhodnost tamního podloží a nechal postavit zvonici, která musel být následně stržena, jelikož hrozilo její zřícení. Souboj obou konkurentů pokračoval tím, že Bernini nazval Borrominiho architekturu „gotickou“, což bylo v jejich době hanlivé označení. Po něm tato slova použil i papež Urban VII. pro popis Borrominiho kostela Sant'Ivo alla Sapienza. Dle Paula Fréarta popsal Gianlorenzo při pobytu ve Francii svého rivala jako muže výstředních myšlenek, jehož návrhy architektury odporují čemukoliv představitelnému. Roku 1632 napsal Bernini dopis, kterým doporučoval Borrominiho na místo architekta římské univerzity La Sapienza. Účel této protekce není zcela jasný, existuje několik teorií, z nichž jedna ji označuje za pokus udržet Borrominiho u projektu výstavby baziliky sv. Petra.
Teprve s nástupem papeže Innocence X., který se stal pronásledovatelem doposud vládnoucího rodu Barberiniů, se Borromini dostal ke státním zakázkám. Bernini si sice udržel významné postavení na projektu Sv. Petra, ale po smrti svého ochránce čelil silné kritice.
Byla to první zakázka od papeže Urbana VIII. Navrhování bronzové konstrukce trvalo Berninimu tři roky, zhotovil několik modelů z vosku, sádry a dřeva. Spolupracoval se svým otcem a Franceskem Borrominim, který vyzdobil mramorové podstavce baldachýnu a pracoval na bronzových volutách. Dílo bylo náročné jak finančně, tak i technicky; bylo nutno zbudovat hluboké základy, aby byla zajištěna stabilita konstrukce. K zajištění dostatku materiálu nechal Bernini zřídit v blízkosti stavby dvě slévárny. Použitý bronz pocházel z kupole baziliky, kde ho z důvodu odlehčení stavby nechal papež Pavel V. nahradit olovem. Bylo ho však málo a tak Urban VIII. nechal strhnout všechen bronz z římského Pantheonu.
Alexandra VII.. Bylo použito téměř 121 tun pozlaceného bronzu. Jedná se o relikviář - do bronzového trůnu je zabudováno dřevěné středověké křeslo, které pravděpodobně dostal darem papež Jan VIII. roku 875. Původně toto křeslo stálo v křestní kapli. Trůn lehce přidržují čtyři církevní otcové: Atanáš, Ambrož, Augustin a Jan Zlatoústý. Na vrcholu trůnu je papežská mitra, které se dotýkají dva andělíčci. Nad trůnem, obklopené bronzovou a štukovou výzdobou je oválné okno s holoubkem, zpodobňující Svatého Ducha. Při průstupu slunečních paprsků oknem je dosaženo působivého efektu. Sochy církevních otců zhotovili Ferrata, Raggi a Lazzaro Morelli.
Bernini byl jedním z umělců, kteří byli pověřeni rekonstrukcí nalezených antických děl. Neúplným sochám byly dodávány části dle předpokládáné podoby.
Podle Berniniho návrhů bylo zhotoveno pro různé zákazníky několik bronzových křížů. Tři nebo čtyři se v současnosti považují za ztracené.
Uvádí se kolem 40 nedochovaných děl a děl dočasného charakteru.
Dochovaly se důkazy o tom, že už za Berniniho života sbírala jeho rodina materiály k sepsání umělcovy biografie. První životopis napsal až Filippo Baldinucci na pokyn Kristýny Švédské. Kniha s názvem Vita del cavaliere Gio. Lorenzo Bernino scultore, architetto, e pittore byla vytištěna v únoru roku 1682. Dílo je pokládáno za základní zdroj informací o životě sochaře, ale protože má spíše oslavný charakter, byly na ně napsány mnohé kritiky.
Roku 1713 vydal otcovu biografii Vita del cavalier Gio. Lorenzo Bernini Domenico Bernini. Faktická shoda s dílem Baldinuccia dala vzniknout dohadům, že jde o neinspirované plagiátorství.
 Soubor:RomaBerniniFontanaApi.JPG|Fontána Api Soubor:Barcaccia.JPG|Fontána Barcaccia Soubor:Fontana del Moro central statue.jpg|Fontána del Moro Soubor:BerniniAngel03.jpg|Anděl s trnovou korunou


Topeka

Topeka je hlavní město státu Kansas v USA.Město se rozkládá na březích řeky Kansas v okrese Shawnee County.
Založeno r.1854 na místě zastávky Oregonské dráhy, hlavním městem Kansasu od r.1861.
Obyvatelé hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 10,86 % populace.


Mano Negra

Mano Negra byla francouzská kapela založená Manu Chaem, jeho bratrem Antoinem a bratrancem Santiagem Casariegem v roce 1987. Název kapely Mano Negra je podle stejnojmenné španělské anarchistické organizace La Mano Negra, znamenajícím v překladu Černá ruka. Mano Negra mixovali punk, reggae, ska a latinskoamerickou hudbu. Rozpadli se v roce 1995.


Arménský dram

Arménský dram je zákonné platidlo zakavkazského státu Arménie. Kromě Arménie používá tuto měnu i Náhorní Karabach, což je celosvětově nikým neuznaný de facto nezávislý stát na území sousedního Ázerbajdžánu, který odmítá používat ázerbájdžánský manat. Náhorní Karabach má silně provázané a přátelské vztahy s Arménií.
ISO 4217 kód dramu je AMD. Jedna setina dramu se nazývá luma. Pro svoji nízkou kupní hodnotu se však v oběhu žádné lumové mince nevyskytují. Do roku 1991 byla Arménie svazovou republikou SSSR a používala měnu Sovětského svazu- rubl. Sovětský rubl byl zákonným platidlem nezávislé Arménie až do 12. listopadu 1993, kdy byl dram zaveden.
Nominální hodnoty mincí jsou 10, 20, 50, 100, 200 a 500 dramů. Bankovky jsou tisknuty v hodnotách 500, 1 000, 5 000, 10 000, 20 000 a 50 000 dramů.


Sidor Artěmovič Kovpak

Sidor Artěmovič Kovpak byl jedním z nejvýznamnějších velitelů sovětských partyzánů během druhé světové války.
Kovpak se narodil v chudé rodině na Ukrajině, sloužil jako voják v první světové válce, kde byl vyznamenán za hrdinství. Po převratu v Rusku se přidal k bolševikům a mezi válkami se stal předsedou oblastního sovětu v městě Putivl. Během Stalinových čistek hrozilo Kovpakovi zatčení, ale byl předem varován, včas utekl a musel se nějaký čas skrývat. Bezprostředně po okupaci Ukrajiny Němci za druhé světové války Kovpak odešel do lesů u Putivlu a stal se partyzánským velitelem. Kovpakův oddíl postupně rostl a díky materiální podpoře ze Sovětského svazu se mohl pouštět do odvážnějších akcí. Šlo především o tzv. Stalinský výpad a později Karpatský výpad. Kovpak je tou dobou respektovaným velitelem silného oddílu. Jiný partyzánský velitel Dimitrij Medvěděv uvádí, že Kovpakovi partyzáni tou dobou spíše připomínali řádnou armádu a ve výzbroji měli i těžké kulomety a děla. Kovpakovci prováděli řadu diverzních akcí a bojovali nejen s Němci a jejich satelity ale i s Ukrajinskou povstaleckou armádou, která byla důležitým faktorem zejména na západě Ukrajiny. Během Karpatského výpadu se oddíl dostal v horách do těžké situace, partyzáni přišli o děla, Kovpak byl raněn a letecky transportován do Moskvy. Padl komisař Rudněv, oddíl jako celek byl rozprášen a partyzáni se museli v menších skupinkách probíjet z obklíčení. Za své zásluhy během partyzánských bojů získal Kovpak titul Hrdina Sovětského svazu a byl povýšen do hodnosti generálmajora. Po válce zastával Kovpak důležité pozice v komunistickém vedení Ukrajiny. V Československu vyšla v roce 1951 Kovpakova kniha Pochod partyzánů, kde autor v duchu tehdejší doby podrobně popisuje partyzánské boje a řadu těžko uvěřitelných úspěchů.


Jaromír Hnilička

Jaromír Hnilička je český trumpetista, hudební aranžér a skladatel, vynikající jazzový hudebník, dlouholetý člen Orchestru Gustava Broma.


Heinkel Kabine

Heinkel Kabine byl typ tříkolého dvoumístného miniautomobilu vyráběný od října 1956 firmou Ernst Heinkel AG ve Stuttgartu-Zuffenhausenu. Šlo o první automobil firmy vůbec. Prototyp byl představen už začátkem roku 1955. Výroba modelu byla z důvodu jeho ztrátovosti a také smrti Ernsta Heinkela ukončena v červnu 1958.
Vozy byly osazovány vzduchem chlazeným jednoválcovým čtyřtaktním motorem s rozvodem OHV o objemu 175 cm3 a výkonu 9,2 koní při 5 500 ot/min. Motor pocházel z motocyklu Tourist. Výkon motoru byl přes čtyřstupňovou převodovku přenášen na zadní kolo. Rám byl tvořen ocelovými trubkami, samonosná karosérie měla pro vstup pasažérů odklápěcí přední stěnu, její velká část byla prosklená. Byly vyráběny vozy se stahovací, pevnou nebo výklopnou střechou.
Mimo typu 173 s motorem 175 cm3 se ve stejném roce vyráběl typ 154 s větším objemem motoru. Jeho podvozek měl kola čtyři, rozchod zadních kol byl 220 mm. Některé vozy modelu 154 pro export, například do Británie nebo Rakouska, měly z daňových důvodů jen tři kola. Od března 1957 byl výkon motoru snížen o 5 cm3.
Vozítek typu 153 bylo v roce 1957 vyrobeno 6 438 kusů, typu 154 o rok později 5 537. Výrobní zařízení a licence byly poté prodány firmě Dundalk Engineering Company v Irsku a po krachu tohoto projektu se licence dostala k britské firmě Trojan. Celkem bylo v továrnách v Německu, Argentině, Irsku a Anglii vyrobeno přibližně 17 000 vozů.


Inocenc II.

Inocenc II., vlastním jménem Gregorio Papareschi byl od 23. února 1130 do své smrti papežem.


Mistrovství světa v letech na lyžích 1992

Mistrovství světa v letech na lyžích se v roce 1992 konalo 22. března v tehdy československém Harrachově na tamním mamutím můstku Čerťáku.


Josef Vobruba

Josef Vobruba byl český dirigent, hudební režisér a aranžér. Od roku 1971 v době normalizace po emigraci Karla Krautgartnera byl až do své smrti kapelníkem Tanečního orchestru Československého rozhlasu - zkráceně TOČR.
Na pražské konzervatoři absolvoval studium skladby a dirigování. V Československém rozhlase působil od roku 1958 jako hudební režisér, v roce 1963 začal aktivně spolupracovat jako dirigent s tehdy nově se formujícím Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, kde měl na starosti především běžnou písničkovou produkci pocházející z žánru popmusic. Zde spolupracoval, mimo jiné, s Kamilem Hálou, která měl na strarosti jazzovou sekci téhož orchestru, která vystupovala pod alternativním názvem Jazzový orchestr Československého rozhlasu. Od roku 1972 se datuje jeho spolupráce s Vladimírem Popelkou, který v TOČRu působil coby hudební aranžér.
Taneční orchestr Československého rozhlasu byl v oné době na poli československé populární hudby špičkovým hudebním tělesem a jako takový aktivně spolupracoval s mnoha známými a významnými českými interprety z žánru popmusic. Po jeho předčasné smrti vedení TOČRu převzal saxofonista a klarinetista Felix Slováček, který jej pod pozměněným názvem vede dodnes.


Bavorovská stráň

Bavorovská stráň je přírodní památka ev. č. 1825, východně od Bavorova v okrese Strakonice, v údolí řeky Blanice, na západním svahu Svobodné hory. Správa AOPK České Budějovice
Předmětem ochrany je druhově mimořádně bohaté luční společenstva svazu Molinion na erlánovém podkladu. Do území jsou zahrnuta i další luční společenstva a fragmentárně vyvinuté lesní společenstvo habrových doubrav. Ze vzácných a zvláště chráněných druhů se zde vyskytují hvozdík pyšný, zvonek klubkatý, hladýš pruský, srpice barvířská a jiné.


Himáčalpradéš

Himáčalpradéš je stát v severozápadní Indii s hlavním městem Šimla. Na severu sousedí se státem Džammú a Kašmír, na západě a jihovýchodě s Paňdžábem, s Harijánou a Uttarpradéšem na jihu, Uttarpradéšem na jihovýchodě a Tibetem na východě. Rozloha státu činí 55 780 km2.


Radžedef

Radžedef si nechal postavit pyramidu poblíž dnešní vesnice Abú Rawáš, která se nachází asi 10km severozápadním směrem od Káhiry na skalních útesech z vápence vypínajících se vysoko nad údolím Nilu. Proto se půdorys jeho zdejších staveb tak liší od jiných pyramidových komplexů. Panovníkova pyramida je nejseverněji položená pyramida v Egyptě. Stavba pyramidy skončila brzy po jejím zahájení. Její základna měla rozměry asi 100x100 metrů. Její trosky pokrývají zhruba polovinu původní plochy a zvedají se do výšky 10 metrů. Velmi špatný stav zachování je způsoben mj. těžbou kamene, která probíhala především na počátku 19. století, kdy odtud směrem do Káhiry každý den odjíždělo 300 po okraj naložených velbloudů. Archeologové nyní upouštějí od teorie, že pyramida nebyla nikdy dokončena. Nejnovější výzkumy dokazují, že Radžedef stihl svoji pyramidu dokončit, avšak velká část pyramidy byla ve 2. století rozebrána. V lepším stavu se zachovala pouze podzemní část, pohřební komora je však zasypaná a nepřístupná. Vyskytují se domněnky, že by se v ní mohl nacházet Radžedefův sarkofág.
Protože se v Abú Rawáši našlo množství rozbitých faraonových soch, domnívali se egyptologové dříve, že Radžedef si uzurpoval trůn na úkor svého strašího bratra Kauaba a po smrti byl proto zatracen. Tato teorie je však už dnes taktéž překonána. Mezi fragmenty více jak 20 soch se však dochovala jedna celkem nedotčená, která zobrazovala panovníka jako sfingu. Kromě této sfingy se zachovala hlava jiné singy tohoto panovníka vyrobená z červeného křemena opracovaná v největší umělecké kvalitě. Použití červené barvy souviselo se slunečním kultem, ale i s tím, že tato barva se podobá barvě lidského těla. Jedná se o vůbev nejstarší sochy sfing v Egyptě, o něco málo starší než slavná Rachefova sfinga v Gíze.


Koks

Koks je pevný uhlíkatý zbytek odvozený z nízkopopelového, nízkosirného černého uhlí, ze kterého jsou odstraněny prchavé složky v peci s omezeným přístupem kyslíku při teplotách nad 1000 °C. Při tom vzniká také kamenouhelný dehet, čpavek, lehké oleje a svítiplyn.
Koks se používá jako palivo a jako redukční činidlo např. ve vysoké peci. Koks z uhlí je šedý, tvrdý a pórovitý a má výhřevnost 29,6 MJ/kg. Petrolejový koks je pevný zbytek získaný rafinací ropy, obsahuje ale příliš mnoho nečistot na to, aby mohl být využíván v metalurgických aplikacích.
Jako palivo pro vytápění a výrobu teplé užitkové vody je koks povolen jako jediné tuhé palivo i v centrech měst, protože jeho spálením vzniká prakticky pouze CO2 a proti jiným tuhým palivům má relativně nízkou prašnost. I přes to je ale nahrazován plynovým vytápěním, které má podle jeho prodejců tyto parametry výrazně lepší.


Richard Weiner

Richard Weiner byl český básník, prozaik a publicista, v jehož tvorbě jsou nejvýraznějšími prvky rysy expresionismu.
Weiner vystudoval roku 1902 gymnázium a o čtyři roky později chemii – obor pivovarnictví, před nímž však záhy dal přednost literatuře. Za první světové války prošel mobilizací, ale roku 1915 musel být z vojenské služby propuštěn pro nervový kolaps. Po skončení války v roce 1918 se začal orientovat na publicistickou činnost, nejprve v redakci Lidových novin, rok poté jako jejich dopisovatel z Paříže. Další sbírky vydal až na konci dvacátých let.
Z Paříže psal fejetony, politické články i recenze děl francouzské literatury. Dlouhodobý pobyt ve Francii a kontakt s tamními umělci měl výrazný vliv na charakter jeho tvorby.
V posledních sbírkách a povídkách se úzkost vyvíjí v odcizení od reálného světa, v jehož vidění autorem se mísí realita a halucinace.
Weiner zůstal ve své době u českých čtenářů nedoceněn, jeho vliv na další generace českých básníků byl však mimořádný, od Jiřího Ortena přes Jiřího Koláře až po Ivana Blatného.


Seneca starší

Lucius Annaeus Seneca, známý jako Seneca starší., byl římský řečník, právník a spisovatel, otec známějšího Seneky mladšího.
Jako mladý odešel do Říma, kde získal rétorické vzdělání. Oženil se s Helvií, se kterou měl tři syny Novata, Lucia a Melu. Patřil k obdivovatelům Cicerona a k zastáncům republiky.


Thomas Woods

Thomas E. Woods, jr. je americký historik, spisovatel a konvertita ke katolicismu, autor bestselerů The Politically Incorrect Guide to American History a How the Catholic Church Built Western Civilization.


Chlumek

Chlumek je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 182 obyvatel.


Kišar

V akkadském mýtu Enúma Eliš vystupuje Kišar jako dcera Lahma a Lahamy, prvních potomků boha Apsu-a a bohyně Tiamat. Představuje ženskou podstatu, sestru a ženu Anšara, a je matkou boha Anu. Kišar představuje zemský protějšek k Anšarovi, obloze, a můžeme ji považovat za matku-bohyni země.
Kišar se v Enúma Eliš objevuje pouze jednou, v úvodních verších celého eposu, poté mizí ze scény.


Doroninské jezero

Doroninské jezero je bezodtoké jezero v Zabajkalském kraji v Rusku. Jeho rozloha se mění od 3,7 do 4,8 km2. Průměrně je hluboké 4 m a maximální hloubky dosahuje 6,5 m. Bylo pojmenováno po pilotovi, hrdinovi SSSR, Ivanu Doroninovi.
Dno je pokryté vrstvou tmavěšedého jílu, prosáklého sodou. V zimě se na povrchu ledu objevuje krystalická soda.


PT-76

PT-76 byl sovětský lehký obojživelný tank vyvíjený od druhé poloviny 40. let 20. století, zařazený do výzbroje SSSR v roce 1952. V letech 1951 - 1963 bylo vyrobeno kolem 2000 kusů těchto strojů. Tank měl stejný podvozek, jako obrněný transportér BTR-50. Na přelomu 50. a 60. let byl jeden kus tanku dovezen do Československa, kde s ním experimentovala ČSLA. PT-76 se účastnil bojů v arabsko-izraelských válkách, v konfliktech mezi Indií a Pákistánem a ve Vietnamské válce.
Afghánistán, Albánie, Angola, Benin, Bulharsko, Čína, Československo, Egypt, Finsko, Guinea, Guinea-Bissau, Indie, Indonésie, Irák, Izrael, Jugoslávie, Kambodža, KLDR, Kongo, Kuba, Laos, Madagaskar, Maďarsko, Mozambik, NDR, Nikaragua, Polsko, SSSR, Sýrie, Uganda, Vietnam, Zambie.


Sajama

Sajama je s výškou 6542 m nejvyšší horou Bolívie. Nachází se v jihozápadní části země v departementu Oruro, asi 20 km od hranic s Chile, v národním parku Sajama. Vulkán je tvořený převážně andezitovými horninami a posetý četnými lávovými dómy. Hora má poměrně pravidelný kuželovitý tvar s výrazným vrcholovým ledovcem.


Mistrovství světa v orientačním běhu 2004

21. Mistrovství světa v orientačním běhu proběhlo ve Švédsku s centrem ve městě Västeras a termínu 11. - 19. září 2004. Šlo o jednadvacáté mistrovství světa a třetí pořádané Švédským svazem orientačního běhu. Našim nejlepším závodníkem na tomto mistrovství světa byl Michal Jedlička, v longu skončil na 15. místě a závodnicí Dana Brožková, která zkončila v longu na 8. místě.
 Nominační závody české reprezentace se konaly ve Švédsku u měst Kolsva, Köping a v Norbergu.
Muži - Michal Horáček, Michal Jedlička, Vladimír Lučan, Radek Novotný, Rudolf Ropek, Michal Smola
Ženy - Dana Brožková, Vendula Klechová, Zuzana Macúchová, Iva Navrátilová, Zuzana Stehnová, Zdeňka Stará, Marta Štěrbová


Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1996

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 1996 se uskutečnily v pátek 31. května od 14:00 do 22:00 a sobotu 1. června od 8:00 do 14:00. O 200 míst v Poslanecké sněmovně se ucházelo 15 stran a hnutí, dalších 5 ze zaregistrovalo, ale nezaplatilo kauci a tedy jim nebyly vytištěny volební lístky.
Ve volbách zvítězila ODS pod vedením Václava Klause, která poté sestavila menšinovou vládu s společně s KDU-ČSL a ODA. Výsledky voleb byly překvapivé, neboť se obecně očekávalo, že dosavadní vládní koalice vedená premiérem Václavem Klausem ve volbách získá většinu.
Hlasování se zúčastnilo 76,41 % oprávněných voličů, z nichž 99,39 % hlasovalo platně.


Medingenai

Medingenai je ves v západní části Litvy, v Žemaitsku, v Telšiajském kraji, "okres" Rietavas, 13 km na severovýchod od Rietava, na levém břehu řeky Minija. Ve vsi je pošta, v roce 1902 byl zásluhou kněze Kazimiera Mikalauska postaven podle projektu Nikolaje Andrejeva nynější neogotický dřevěný kostel Nejsvětější Trojice. U Minije je koupaliště. Panoráma Medingenů je hezky vidět z kopce Palikimo kalnas.
Medingenai byly známy již ve 12. či 13. století. Je to jedno z nejstarších měst Žemaitska. V roce 1667 je zmiňován jako centrum Medingenského povietu. V roce 1671 byl péčí kněze Geča postaven první dřevěný kostel. V roce 1881 byl prodloužen, v roce 1889 byla vedle postavena zděná zvonice. V roce 1902 byl postaven nynější kostel, v roce 1907 instalovány nové varhany. V 16. století zde bylo kolem 3500 obyvatel.
Medingenai jsou v češtině i v litevštině rodu mužského, vzor tvrdý, neživotný, číslo pomnožné. Přivlastňovací tvary: Medingenský, -á, -é, obyvatelé: Medingeňané.


Narodnaja

Narodnaja, rusky , je s 1895 m n. m. nejvyšší horou pohoří Ural. Její vrchol se nachází v oblasti Připolárního Uralu na území Chantymansijského autonomního okruhu, který je součástí Ťumeňské oblasti.


Padrťský potok

Padrťský potok je potok ve Středočeském a v Plzeňském kraji v Česku. Celý horní tok potoka se nachází ve vojenském újezdu Brdy. Je pramennou zdrojnicí Klabavy a celý jeho tok bývá někdy označován právě jménem této řeky.
Pramení v nejvyšších partiích Brd jihovýchodně od obce Tesliny v nadmořské výšce 678 m. Na horním toku se nachází Padrťské rybníky a většina toku protéká Padrťským údolím.
Jeho přítoky jsou například Třítrubecký potok, Tisý potok, Ledný potok, Kudibal a Skořický potok.
Okolí potoka je využíváno pro rekreaci, potok je vodácky nesjízdný. Padrťský potok protéká obcemi Strašice, Dobřív a Hrádek u Rokycan.


Númenor

Númenor je fiktivní země ve fantasy světě J. R. R. Tolkiena, inspirovaná příběhem o bájné Atlantidě. Název pochází z quenijského Númenórë, tedy Západní země. Tolkien uvádí také anglický název Westernesse, v českém překladu Západní říše; v jazyce Númenorejců samotných znělo jméno Anadune.
Númenor byl královstvím Dúnadanů, které se nacházelo na ostrově ve Velkém moři, mezi Středozemí a Amanem. Země byla vyzdvižena z moře jako dar lidem, kteří zůstali věrni ve válce proti Temnému pánu Morgothovi, a proto je také někdy nazývána Andor, Darovaná země. Říkalo se jí též Elenna, protože Dúnadané k ní byli navedeni Eärendilovou hvězdou a protože ostrov měl tvar pěticípé hvězdy. Uprostřed ostrova byla hora nazývaná Meneltarma, na níž se nacházelo místo zasvěcené Eru Ilúvatarovi. Největším a hlavním městem Númenoru byl Armenelos.
První králem Númenoru se stal Elros, syn Eärendilův, který přijal jméno Tar-Minyatur. Za jeho vlády a vlády jeho potomků se lidé stali mocnou rasou. První lodě z Númenoru do Středozemě vypluly v roce 600 Druhého věku za panování Tar-Elendila. Nejstarší Tar-Elendilova dcera, Silmarien, měla za syna Valandila; z něj pocházeli Páni z Andúnië, rod, jehož potomkem byli také Amandil a Elendil.
Král Tar-Meneldur si jako první uvědomil, že se ve Středozemi znovu pohnul zlý duch. Šestý král, Tar-Aldarion se vydával často do Středozemě, rozešel se se svou manželkou Erendis a zanechal jediné dítě, dceru. Ta se stala první vládnoucí královnou a přijala jméno Tar-Ancalimë. V historii Númenoru pak existovaly ještě dvě další vládnoucí královny.
Tar-Minastir poslal na pomoc vojsko Gil-galadovi v první válce s temným pánem Sauronem. Za jeho syna Tar-Ciryatana se objevily první stíny na blaženosti Númenoru.
Valar na počátku Númenorejcům zakázali plavit se na západ z dohledu břehů Númenoru, aby lidé neupadli do pokušení hledat Blaženou říši a aby nezatoužili po nesmrtelnosti Valar a Eldar. Postupem času ale Númenorejci začali proti Zápovědi Valar reptat a marně hledali způsoby, jak získat věčný život, který jim byl podle jejich názoru odepřen. Neodvažovali se však proti Valinorským pánům vystoupit otevřeně, a tak se alespoň dychtivě oddáváli radovánkám života. Rostli v moci a nádheře, své lodě kormidlovali na východ a kolonizovali rozsáhlá území ve Středozemi, nejprve jako přátelé tamějších obyvatel, později jako vládci a tyrani. Brzy se Númenor stal mocnou námořní říší, s kterou se nikdo nemohl poměřovat. Jen někteří z Númenorejců, kteří se označovali jako „Věrní“, zůstali oddáni Valar a setrvávali v přátelství s elfy.
Král Tar-Atanamir Velký jako první začal vybírat poplatky od středozemských lidí a odmítl se vzdát žezla ve prospěch svého syna, dokud nezemřel. Byl také pyšný a žádostivý a otevřeně mluvil proti Valar a Eldar.
Po králi Tar-Calmacilovi přijímali panovníci jména v númenorském jazyce. Jméno 20. krále, Ar-Adunakhôra, bylo navíc podle Věrných rouhavé, neboť znamenalo „Pán Západu“. Za tohoto panovníka bylo také zakázáno používání elfských jazyků.
24. král, Ar-Inziladun litoval způsobů svých předchůdců, změnil si jméno na Tar-Palantír a toužil po obnově přátelství s Eldar. Po jeho smrti se však s jeho dcerou, jež se měla stát čtvrtou vládnoucí královnou, protiprávně oženil Ar-Pharazôn a uchvátil žezlo.
Roku 3255 druhého věku vyplul Ar-Pharazôn do Středozemě, aby se střetl se Sauronem. Sauron se, tváří v tvář moci Númenorejců, poddal, byl zajat a odvezen na Númenor. Brzy se však stal královým rádcem a sliboval Númenorejcům věčný život, pokud budou uctívat Melkora. Ar-Pharazôn proto vztyčil obrovský, Melkorovi zasvěcený chrám, v němž byly nabízeny lidské oběti.
Také strom Nimloth, o němž se říkalo, že je jeho osud spojen s osudem králů, byl sťat a spálen jako oběť Melkorovi. Isildur však, s nasazením života, zachránil jeden z plodů Nimlothu a Věrní tajně vypěstovali nový strom, který se později stal Bílým stromem Gondoru.
Když Ar-Pharazôn zestárnul, začal se obávat smrti a Sauron poznal, že přišla jeho chvíle. Nabádal krále, ať si napadne Valar a získá pro sebe věčný život. Ar-Pharazôn se nechal zlákat a postavil velkou námořní armádu, s kterou roku 3319 Druhého věku vyplul na západ. Vylodil se v Amanu a vojsko pochodovalo na město Valimar. Manwë, pán mezi Valar, volal k Ilúvatarovi, který proměnil tvář světa. Mezi Númenorem a Zeměmi neumírajících se otevřela propast, svět se otřásl a Númenor se potopil. Sauron přišel o své smrtelné tělo, a tak i o svou schopnost brát na sebe sličnou a okouzlující podobu. Aman i Tol Eressëa byly navždy odňaty ze světa, jenž změnil svůj tvar a stal se zakřiveným.
Amandil, vůdce Věrných, se vydal prosit Valar o milost, avšak jeho osud není znám. Amandilův syn Elendil, jeho synové a jejich následovníci nicméně unikli z bortícího se ostrova a hnáni prudkým západním větrem dopluli do Středozemě, kde založili království Gondor a Arnor.
Vyhnanci na mořských březích pak už nemluvili o Númenoru, nýbrž jej v quenijštině označovali jako Atalantë, „Padlá“. Jiná označení pro padlý Númenor jsou Mar-nu-Falmar a Akallabeth.
Celý příběh o vzestupu a pádu Númenoru se vypráví v Akallabeth.
Númenor byl poměrně velkým ostrovem uprostřed Velkého moře. Byl vytvarován do podoby pěticípé hvězdy, přičemž každý z výběžků byl geologicky i vzhledově specifický. Ostrov byl rozdělen do šesti oblastí:
Uprostřed ostrova se tyčila vysoká hora známá jako Meneltarma, jejíž vrchol byl zasvěcen uctívání Eru Ilúvatara. Dolní svahy byl mírné a travnaté, směrem vzhůru se však zvedala stále strměji a pod temenem se nedala zlézt; nahoru však vedla spirálovitá silnice, která začínala na úpatí na jihu a končila pod okrajem temene na severu. Temeno samotné bylo již poněkud zploštělé, nikdy však na něm nebyla vybudována žádná stavba, ani na něj nebyl vynesen nástroj či zbraň. Nahoře na temeni směl mluvit pouze král, což činil třikrát do roka, při svátcích Erukyermë, Erulaitalë a Eruhantalë. Říkalo se, že za jasných dnů mohou ti, kteří mají dobrý zrak, spatřit v dálce elfský přístav Avallónë na ostrově Tol Eressëa. V něm byli usídleni Eldar, kteří přežili Válku o Klenoty v Beleriandu. Na jižním úpatí hory leželo údolí hrobek zvané Noirinan.
Kromě Meneltarmy nebyl Númenor příliš hornatý. Jen na severu Forostaru se zvedala skalnatá vysočina, v níž se nacházel Sorontil, sídlo mnoha orlů. Útesy se nacházely také na západě a na jihu Hyarnustaru. Andustar byl na severu skalnatý a také na severu Orrostaru se zvedala vysočina.
Na Númenoru byly pouze dvě řeky: Siril, jehož tok začínal na Meneltarmě a končil v malé deltě poblíž vesnice Nindamos, a Nunduinë, která se vlévala do moře v zátoce Eldanna, poblíž přístavu Eldalondë. Nunduinë cestou tvořila malé jezero Nísinen obklopené sladce vonícími keři a květinami. Kromě Sirilu a Nunduinë se na Númenoru nacházely pouze krátké bystřiny kvapící k moři.
Vnitrozemí bylo z největší části pasteveckým krajem, na jihozápadě plným travnatých kopečků. Východní část Mittalmaru byla od zbytku oddělena a nazývala se Arandor, Králova země. Vždy byla nejlidnatější částí Númenoru a obsahovala města Rómenna a Armenelos. Zde se také nacházela Meneltarma.
Nejméně úrodný byl Forostar, Severní země, jenž byl kamenitý; z moře tam čněly mohutné útesy. Také Andustar, Západní země, byl na severní části skalnatý a pokrytý vysokými jedlovými lesy. V těchto místech ležela také zátoka Andúnië se stejnojmenným přístavem. Jižní část Andustaru byla naopak velmi úrodná, s četnými lesy. Mezi výběžky Andustarem a Hyarnustarem se v zálivu Eldanna nacházel Zelený Eldalondë, nejkrásnější z númenorských přístavů. Byl tak pojmenován, neboť byl obrácen k Tol Eressëi a v prvních dnech tam nejčastěji připlouvaly rychlé lodě Eldar. V této oblasti rostly stálezelené a vonné stromy přivezené ze Západu a skýtaly Númenorejcům velké potěšení. Hyarnustar byl ve své západní části hornatý, takže se na západě a jihu nacházely velké útesy. Východní část však byla teplá a úrodná, plná vinic. Orrostar měl chladnější podnebí, ale před studenými větry ze severozápadu jej chránila vysočina zvedající se na konci výběžku. Ve vnitrozemí Orrostaru se pěstovalo hodně obilí.
Jednotlivé části Númenoru byly často typické svými rostlinami a stromy. Severní část Andustaru byla pokryta jedlemi, jižní část vynikala březovými a bukovými lesy na náhorních plošinách a dubovými a jilmovými porosty v údolích. Východní část Hyarnustaru byly známá díky svým vinicím a vnitrozemí Orrostaru proslulo pěstováním obilí, zejména v kraji blízko hranice Arandoru.
Na Númenoru bylo také možné nalézt mnoho druhů flóry, která se nevyskytovala nikde jinde ve Středozemi. To bylo zapříčiněno zejména tím, že velkou část z nich byla darovali Númenorejcům připlouvající Eldar. Nejdůležitější z těchto darů byl Bílý strom, který rostl v králově paláci v Amenelosu. Později se stal symbolem lidské rasy, v Númenoru, v Arnoru i v Gondoru. Jiné stálezelené stromy a vonící stromy rozkvétaly zejména v okolí Eldalondë, v oblasti zvané Nísimaldar, Vonné stromoví. Byly často připomínány v pověstech a písních, neboť se zřídka vyskytovaly na východ od Númenoru. Nejproslulejšími jsou:
Všechny tyto stromy rozkvétaly také v jiných částech Númenoru, i když ne tak hojně. Existoval však strom, jenž rostl jen v oblasti Nísimaldar: mohutný malilornë, který zde po pěti staletích dosahoval skoro takového vzrůstu jako na samotné Eressëi. Měl stříbřitou a hladkou kůru, listy se podobaly bukovým, ale byly větší, na rubu stříbřité a na líci bledězelené. Listy opadávaly v létě, kdy strom zlatě rozkvétal, takže háj malilornů míval zlatavý koberec a zlatou střechu. Tar-Aldarion věnoval několik jejich plodů lindonskému králi Gil-galadovi, který je předal své příbuzné Galadriel. V Galadrielině zemi Lothlórien se pak malilorny uchytily a vzkvétaly, i když ne v takové výšce a objemu jako na Númenoru.
Na Hyarrostaru rostla hojnost stromů všeho druhu a mezi nimi laurinquë, který se lidem líbil pro své dlouhé hrozny žlutých kvítků. Někteří, kdo slyšeli o valinorském Laurelinu, Zlatém stromu, věřili, že pochází od něj, avšak nebylo tomu tak. V Hyarrostaru se od dob Tar-Aldariona rovněž nacházely plantáže na dřevo pro stavbu lodí.
Ze zvířat byli na Númenoru nejpočetnější mořští ptáci, kteří žili na Númenoru v nespočetných spoustách. Pokaždé, když se nějaká loď blížila k ostrovu, ptáci ji radostně vítali ve velkých hejnech, jelikož nikdy nebyli zabíjeni a rušeni. Někdy doprovázeli mořeplavce i na jejich cestách směrem k Středozemi.
Ptáci žili také ve vnitrozemí: od drobných šarlatových kirinki, kteří pípali na hranici slyšitelnosti, až po mocné orly. Ti byli považováni za posvátné ptáky Manwëho a byli chováni v úctě, dokud nenastaly dny zla. Dva tisíce let, od Tar-Minyatura až po Tar-Ancalimona, žil jeden pár orlů na vrcholku věže královského paláce.
Númenorejci velmi milovali koně a libovali si, když se na nich mohli přemisťovat z místa na místo. Všechen lid koně miloval, dopřával jim dobré ustájení a zacházel s nimi uctivě. Koně byli vycvičeni, aby mohli být v případě potřeby přivoláni na velkou vzdálenost; říká se, že pokud mezi člověkem a koněm existoval opravdu láskyplné vztah, mohli být přivoláni dokonce pouhou myšlenkou.
Z tohoto důvodu byly cesty na Númenoru většinou nedlážděné, vybudované hlavně pro usnadnění jízdy na koni. Vozy a kočáry se v prvních letech používaly pouze zřídka a těžké náklady se přepravovaly pomocí lodí. Hlavní silnice vedla z největšího přístavu Rómenny do královského Armenelosu, odtamtud do Noirinanu a k Meneltarmě. Později byla prodloužena do Ondosta ve Forostaru a až přístavu do Andúnië. Používala se zejména pro dopravu stavebních materiálů, tedy kamene z Forostaru a dříví z Andustaru.
Edain si na Númenor přivezli znalost mnoha tradičních řemesel, jež provozovali jejich otcové a předchůdci, a také se poučili z učenosti Eldar. Ze Středozemě si s sebou nemohli vzít příliš věcí; většinou to byly poklady, které se na ostrově rychle staly vzácnými, neboť kvůli nepřítomnosti zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo možné vyrábět nové. Milovali je pro jejich krásu a v pozdějších letech, kdy na Númenorejce padl Stín, jednali kvůli drahým kovům pyšně a zištně s lidmi ze Středozemě.
I obyčejné kovy byly na Númenoru vzácnými, dokud nevzrostla obratnost Númenorejců v jejich dolování, tavbě a kovářství. Rozšířily se zejména věci ze železa a z mědi, většinou mírumilovné náčiní a nářadí.
Zbraně se příliš nevyráběly, a pokud ano, pak k ceremoniálním účelům. Král a náčelníci vlastnili meče zděděné po otcích; králův meč se nazýval Aranrúth. Pro králova dědice se někdy vyráběl nový meč, předávaný v den, kdy mu byl udělen titul.
Sekery, oštěpy a luky se v té době používaly zejména pro sportovní účely. Zejména střelba z luku pěšky i na koni patřila mezi oblíbené kratochvíle. V pozdějších letech, kdy Númenorejci válčili ve Středozemi, výroba zbraní stoupla. Největší respekt vzbuzovaly právě jejich luky a šípy s ocelovými hroty.
Silní númenorští muži si ze všeho nejvíc oblíbili moře: plavali v něm, potápěli se, veslovali či plachtili. Nejotužilejšími z nich byli rybáři, kteří žili mezi bažinami a jezery u ústí Sirilu. Ryby byly pro Númenorejce vždy hlavním zdrojem potravy a všechna velká města vznikala na pobřeží.
Z rybářů většinou pocházeli mořeplavci, kteří postupem let nabývali na vážnosti. Trvalo dlouho, než se Númenorejci odvážili sami na otevřené moře. Avšak jejich stavitelé lodí, vyučení u Eldar, stále zdokonalovali svá plavidla a pluli s nimi dál a dál do hlubokých vod. Šest set let od počátku Druhého věku dokázal Vëantur, kapitán královských lodí za vlády Tar-Elendila, doplout až do Středozemě. Svou loď Entulessë dopravil do Mithlondu a zpátky. Od té doby se stala mořeplavba hlavním podnikáním dobrodružných númenorských mužů. Aldarion, jenž se oženil s Vëanturovou dcerou, pak vytvořil Cech podnikavých, v němž se angažovali všichni zkušení námořníci.


Hidejoši Tojotomi

Hidejoši Tojotomi, známý také pod jmény Hijoši-maru, Tókičiró Kinošita a Hidejoši Hašiba, celým vznešeným jménem Hašiba Čikuzen no Kami Hidejoši. Jeden z nejvýznamnějších mužů japonských dějin. Narodil se jako poddaný a na sklonku éry Sengoku se vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska. Ve skutečnosti je jen málo známo o jeho životě a kariéře před rokem 1570. Tento rok datuje nestarší dochované dokumenty a dopisy, které sepsal. Autobiografie, kterou vydal, začíná až rokem 1577, tedy v době jeho autonomního vedení armády proti klanu Móri.
Sám Hidejoši se přitom jen velmi málo zmiňuje o věcech ze své minulosti. Podle tradice se narodil ve vesnici Nakamura v provincii Owari, jako syn pěšáka, rolníka a chudého samuraje Jaemona Kinošity. Hidejošiho dětské jméno bylo podle záznamů Hijošimaru. Známý je obraz Hidejošiho jako chlapce, který se nechal vyhodit z chrámu jen proto, aby se mohl vrhnout vstříc dobrodružstvím. Cestoval do zemí pod správou Jošimota Imagawy, aby zde nějaký čas sloužil a vydělal si trochu peněz. Hijoši, po obřadu dospělosti známý nyní jako Tokičiró se okolo roku 1557 vrátil do Owari a nechal se zaměstnat ve službách mladého Nobunagy Ody. Zúčastnil se přestavby hradu Kijosu, nad kterou se mu podařilo převzít velení a v neuvěřitelně krátké době stavbu dokončil. To samozřejmě vyvolalo nevoli a nenávist mezi staršími vazaly Odů, kteří v něm viděli kariéristu, navíc nízkého původu. Tokičiro poté přijal pozici Nobunagova osobního nosiče sandálů a zúčastnil se bitvy u Okehazamy roku 1560. O čtyři roky později mu bylo povoleno nosit jméno Hidejoši. Přesvědčil mnoho vazalů z Mino, aby se přidali na stranu Odů a opustili klan Saitó. Tyto přirozené Tokičirovi schopnosti na Nobunagu silně zapůsobily a díky tomuto skutku také mohl roku 1567 tak lehce získat Inabajamu, to když se Hidejošimu podařilo najít tajnou stezku k zadní části hradu, která vedla poblíž pevnosti Sunomata. Později, pravděpodobně kolem roku 1573, Hidejoši přijal přijmení Hašiba. Toho času se také oženil s dívkou jménem Nene. Také jeho matka se předtím znovu provdala za Čikuamiho, opilce a hrubiána. Ti spolu měli syna jménem Hidenaga, který tím pádem byl nevlastním bratrem Hidejošiho.
Hidejoši byl vnímán jako zvláštní postavička, zvláště na pozici generála a později také jako vládce. Byl malý a vyhublý. Když se opil, choval se a tvářil prý jako opice. Také Nobunaga ho bez zvláštního taktu nazýval Saru nebo dokonce vypelichanou krysou. Měl prý ve velké oblibě pití a ženy a snadno si získával nové přátele. Měl velice vyvinutý cit pro lidské chování, díky kterému snadno odhadoval povahu jiných a který mu umožňoval bez větších obtíží lidmi manipulovat. Tato vlastnost bez pochyby zapříčinila jeho vzestup během jeho působení v klanu Oda.
Hidejoši velel vojskům v bitvě o Anegawu, v roce 1570, a byl také velice činorodý během Nobunagova tažení proti klanům Asai a Asakura. Významně se zapsal do historie roku 1573. Toho roku Nobunaga definitivně zničil klan Asai v provincii Ómi a věnoval Hidejošimu tři okresy v severní části této provincie. Ze svého původního hlavního stanu v Odani, což bylo bývalé ústředí Asaiů, se Hidejoši přemístil do Imahamy, přístavu na břehu jezera Biwa. Zde se věnoval domácím záležitostem, postaral se o rozšíření výroby v manufaktuře na střelné zbraně, kterou založili pár let nazpět ještě Asakurové s Asaii. Spolu s Nobunagou pokračoval v nekonečné vojenské mašinerii, a získával početné zkušenosti po dalších několik let. Jeho praporce se zlatou tykví plápolaly nad Nagašimou, Nagašinem a Tedorigawou.
Hidejošiho stanoviště v Ómi bylo relativně přechodné. V roce 1576 deklaroval klan Oda válku s klanem Móri. Nobunaga nařídil Hidejošimu vytáhnout proti západním provinciím, aby společně s Micuhidem Akečim velel obrovské armádě. Ten byl odpovědný za podrobení okruhu Sanin, zatímco Hidejoši postupoval do okruhu Sanjó. Ve skutečnosti oba muži získali za své úsilí nezávislost v rozhodování, udělenou Nobunagou. Výjimkou byl Kacuie Šibata, zapletený v podrobování provincií Ečizen a Kaga. Hidejošiho první zisk představovaly hrad Himedži, hrad Kózuki a hrad Sajó. Himedži bylo získáno mírovou cestou za vydatné pomoci Kanbeie Kurody, se kterým se Hidejoši brzy spřátelil, když Kanbei dokázal přesvědčit svého otce, aby se vzdal strategicky významného hradu. Kózuki a Sajó, které patřily Kacuhisovi Amako, byly dobyty silou. Odpor proti Hidejošiho výpravě brzy se brzy stal tuhým. Nagaharu Beššó, který se vzepřel Hidejošimu se uzavřel na hradě Miki. Hidejoši zredukoval satelitní pevnůstky hradu Miki a pustil se do bitvy o Beššóovu pevnost. Mezitím Naoie Ukita začal s útoky na pozice Odů a Terumoto Móri poslal silnou armádu do Harimy. Móriho síly obklíčily Kózuki a když se Hidejoši vydal na pochod, aby osvobodil obleženou pevnost, dostal od Nobunagy rozkaz se stáhnout. Kózuki padlo a Hidejoši pokračoval v dobývání Miki, což se ukázalo být těžkým oříškem. Miki bylo povzbuzováno k pokračující obraně chrámem Išijama Hongandži v Seccu a Mórii. Zásobování bylo úspěšné a Beššó se houževnatě bránil až do roku 1580. Nutno poznamenat, že Hidejošiho západní tažení bylo pomalé a únavné. Věci ze začaly zlepšovat až se zběhnutím Naoie Ukity od Móriů k Hidejošiho vojskům, k čemuž došlo právě roku 1580. Po této události se situace vyvíjela ve prospěch Hidejošiho. Podařilo se mu zabezpečit provincii Harimu, což znamenalo výraznou oporu jeho sil v provincii Bizen. Této výhody bleskurychle využil, protože ještě týž rok mohl vypravit síly na sever do provincie Inaba a obklíčit Tottori, další z významných bodů obranné linie klanu Móri. Místní pán, Tojokuni Jamana, rychle přísahal věrnost Odům a opustil Tottori. Hradu velel Cuneie Kikkawa a po Jamanově zradě zůstal izolovaný. Hidejoši vydal rozkaz vyhladovět Tottori a po dvoustech dnech se mu podařilo donutit obránce se vzdát.
V dubnu roku 1582 vstoupil Hidejoši do provincie Biččú a oblehl hrad Takamacu. Takamacu byla klíčová pevnost, a proto Móriové dbali o to, aby hrad nepadl. Pokud by se nepodařilo hrad udržet, provincie Biččú by byla ztracena a mezi provincií Aki, odvěkým domovem Móriů a Ody by stála pouze chabá překážka v podobě provincie Bingo. Terumoto Móri byl opatrným velitelem a nepodnikal nijaké agrsivní tahy proti Hidejošiho postupu. Ve skutečnosti se Hidejoši težce přepočítal, když věřil, že vítězství bude snadné. Během několika neúspěšných pokusů o dobytí padlo přes 15 tisíc mužů na obou stranách a situace se vůbec nepohnula. Takamacu velel Muneharu Šimizu, nezdolný a oddaný válečník, který ignoroval veškeré nabídky nepřítele a vyzýval Hidejošiho, že pokud o hrad stojí, bude jej muset dobýt. Hidejoši v obavách z toho, že nakonec Móriové použijí svoji sílu, se rozhodl pro nekonvenční řešení. Poznamenal, že Takamacu stojí na planině a nachází se pod úrovní mořské hladiny. Rozkázal tedy, aby se přehradila řeka Ašimórigawa a vylila se na planinu, na které stálo Takamacu. Nově vzniklé jezero úplně odřízlo Šimizua a jeho posádku od okolního světa. Když Terumoto dorazil se svojí armádou, nemohl se kvůli umělému jezeru, které obklopovalo Takamacu, dostat blíže. Nezbývalo mu tedy, než se s armádou utábořit na okolních kopcích a čekat, jak se situace vyvine. Mezitím Hidejoši neúnavně ohrožoval osazenstvo hradu soustředěnou palbou z kanónů a pušek ostřelovačů. Nechal také poslat pro posily, a Nobunaga na jeho žádost vyslal kontingent pod vedením Micuhideho Akeči, který však na západ nikdy nedorazil.
20. června 1582 byl Nobunaga zabit Akečiho jednotkami v chrámu Honnó v Kjótu. Osud Hidejošiho armády a budoucnosti celé země záležel na tom, kdo z obou znepřátelených stran, armáda Odů nebo Móriů, se o incidentu dozví první. Samozřejmě se Akeči snažil dostat zprávu o Nobunagově smrti k Móriům, aby rozdrtili jejich společného nepřítele - Hidejošiho. Posel, který byl s touto správou vyslán však za necelých 48 hodin padl do Hidejošiho rukou. Mezitím se o incidentu dozvěděl Kacuie Šibata. Byl však natolik zaměstnán klanem Uesugi v provincii Eččú, že bylo nesmírně časově náročné vyvléct se z konfliktu a napadnout Micuhideho. Hidejoši měl daleko lepší možnost dostat se rychle do Kjóta. Problém však představovali Móriové. Věděl, že Takamacu balancuje na hranici porážky, avšak dokud nepadne, není naděje, že by bylo možno se s Mórii na čemkoliv dohodnout. Podařilo se mu přesvědčit, s ohledem na vleklé obléhání a zbídačelý stav osádky hradu, Muneharua, že pokud spáchá seppuku, nechá zbytek osazenstva hradu na pokoji. Při pohledu na své nemocné a vyhladovělé druhy Muneharu Šimizu souhlasil a před zraky obou armád si na loďce, která plula po zatopené planině, otevřel břicho. To zajistilo pád Takamacu, ale hlavně umožnilo uzavřít mírovou dohodu mezi Mórii a Ody, k čemuž zásadně pomohlo také přátelství generála Móriů Takakageho Kobajakawy a vyslance Odů, Ekeie Ankokúdžiho. Terumoto souhlasil, že Odům připadnou provincie Hóki, Mimasaka a Biččú. O pár dní později se dozvěděl o Honnó, ale to už byl Hidejoši na rychlém postupu ke Kjótu. Neuvěřitelnou rychlostí se Hidejoši dostal až do Seccu a porazil Akečiho oddíly. Micuhide se velmi nešťastně snažil přimět ke spojenectví Nagahideho Niwu a Ukona Takajamu, kteří by zvedli počet jeho mužů na 20 tisíc. Po neúspěchu v jednáních jeho vojsko čítalo pouhých 10 tisíc mužů a ti tedy byli zapojeni do bitvy, která vypukla 2. července u Jamazaki. Micuhide zaujal pozice jižně od hradu Šórjúdži. Pravé křídlo bylo chráněno řekou Jodó a levé na úpatí 270 metrů vysoké hory Tennózan. Hidejoši dokázal využít situace a rychle obsadil vrcholek Tennózanu jednotkami pod vedením Kanbeie Kurody, Hidenagy a Masaharua Mikody. Jeho předvoj se pak utkal s Akečiho silami na řece Enmjódži. Bitva začala neúspěšným pokusem Micuhideho sil zahnat Kurodu a jeho společníky z Tennózanu. Hidejoši okamžitě vyslal Nobuterua Ikedu, aby posílil pravé křídlo jeho armády, která právě přecházela Enmjódži, aby se utkala s jednotkami Nobuharua Cudy. Zároveň jednotky Kijohideho Nakagawy a Ukona Takajamy pokračovaly v přímém útoku proti Akečimu. Způsobili tak v řadách nepřítele zmatek, který za necelé dvě hodiny dal nohy na ramena. Sám Micuhide zemřel během úprku na hrad Sakamoto. Hidemasa Hori nedlouho poté Sakamoto dobyl a Akečiho spolubojovníci byli vyhlazeni. Hidejoši konečně mohl ukázat Micuhideho hlavu před Nobunagovým hrobem a stal se tak ústřední postavou jeho pohřbu. Bitva byla pojata jako zádušní mše za zabitého pána, Nobunagy Ody.
Hidejošiho znamenitá odpověď na vraždu v chrámu Honnó mu zajistila postavení hlavní důležitosti na několik následujících měsíců. Ke škodě Kacuie Šibaty nyní zaujímal stejně vysoký post, jako Nobunagovi starší vazalové. Ve skutečnosti byl Hidejoši od počátku vnímán jako kariérista a i nyní je těžké vysvětlit jeho rychlý postup v hierarchii Odů. Je jasné, že Hidejošimu dopomohl jeho talent a schopnosti. Nicméně nepochybně největší podíl na jeho vzestupu měla Nobunagova povaha. Zdá se, že Nobunaga občas pochyboval o svých starších vazalech již od neklidných časů, které vládly v provincii Owari před rokem 1560. Také Micuhide Akeči byl považován za kariéristu, původem z pochybné rodiny v provincii Mino, který se připojil k Odům někdy po roce 1565. Stejně jako Hidejoši i on velice strmě vystoupal na vysoký post. Zároveň se šuškalo, že se Nobunaga chystá postupně se zbavit všech svých starých vazalů, k čemuž vyloženě přispěl i pád Nobumóriho Sakumy, jednoho z nejstarších vazalů Odů, v roce 1580. Nikdo nevěděl nic jistě a po Nobunagově smrti se začaly vytvářet dva tábory. Jeden podporoval Hidejošiho, druhý Kacuie Šibatu. Rozdělenost vyšla najevo během debat o Nobunagovu nástupci. Hidejoši upřednostňoval Nobunagova vnuka Sambóšiho, syna nejstaršího Nobunagova syna a právoplatného dědice Nobutady, který byl zabit v Kjótu během incidentu v chrámu Honnó. Naproti tomu Kacuie podporoval Nobutaku Odu, třetího syna a účastníka bitvy u Jamazaki. Nagahide Niwa a Nobuteru Ikeda, kteří se stali spoluguvernéry v Kjótu spolu s Kacuiem a Hidejošim. Na konferenci v Kijosu, kde bylo téma nástupce horečně diskutováno, bylo panství Odů rozděleno mezi hlavní vazaly. Hidejoši obdržel provincie Jamaširo, Tanba a Kawači, zatímco Šibata získal provincii Ečizen a severní okresy provincie Ómi. Kazumasu Takigawa, Hidejošiho oponent v Kijosu, se stal pánem v provincii Ise, kde se opevnil v očekávání války o nástupnictví. Konference nepřinesla žádné definitivní řešení a ke zděšení Nobutaky Ody ani žádné výsledky pro něj. Pro Hidejošiho byla celá záležitost pouze formalitou, jelikož se považoval za správce majetku Odů s právem postavit se každému, kdo by mu chtěl překážet. Tato okolnost tvořila podstatnou část dopisu, který byl poslán během tohoto období jedné z jeho mladých manželek.
Kacuie Šibata se mezitím vrátil do provincie Ečizen, kde se jal plánovat strategii proti Hidejošimu. Zabezpečil si slibem pomoc od Nobutaky Ody, který pobýval v Gifu v provincii Mino a Kazumasy Takigawy v provincii Ise. Nedostal však příslib pomoci od důležitého spojence z provincie Mikawa, Iejasua Tokugawy. Navíc se ukázalo, že Tošiie Maeda a Nagačika Kanamóri, o kterých Kacuie předpokládal, že se k němu přidají, se uchýlili k Hidejošimu, jakmile se ukázalo, že je krize nevyhnutelná. Sousední klan Uesugi zůstával stále silný, jako když v jeho čele stál Kenšin, a Kacuie doufal, že získá jeho podporu. Kacuie i přes nepřízeň Tokugawy, Maedy a Kanamóriho byl v celkem dobré pozici. Mohl se opřít o armády zkušených válečníků a osobnostně se mohl s Hidejošim směle rovnat. Dobře si uvědomoval, že pokud zařídí, aby Hidejošiho vyhlídky na vítězství vypadaly chabě, ztratí ten opičí kariérista podporu. Mezi oběma muži byla uzavřena formální mírová dohoda, každý však věděl, že ve skutečnosti obě strany plánují něco velkého. Hidejoši záměrně přehlížel různé provokace, a to například i Nobutakovo odmítnutí uvolnit Sambóšiho ze svého područí. Tato pasivita byla však náhle obrácena takovým způsobem, že to Šibatu nepříjemně překvapilo. V prosinci Nobutaka, zřejmě v panice z Hidejoši nepřímo uskutečněných výhrůžek, poslal několik svých vazalů, aby shromáždilo vojska a otevřeně se tak postavil proti Hidejošimu. Šibata byl ale v té době doslova uvězněn v provincii Ečizen, protože horské průsmyky vedoucí na jih byly zasypány silnou vrstvou sněhu. Hidejoši obklíčil Gifu a donutil Nobutaku se vzdát a Kacuie ztratil nejen jednoho z mála svých spojenců, ale i nezbytný moment překvapení. Mezitím další Šibatův spojenec Kazumasu Takigawa sbíral své vojsko, aby podpořil rebelii proti Hidejošimu. I přes porážku Nobutaky však Kacuie neztratil vůli k ozbrojené konfrontaci, která měla již zanedlouho přijít.
Po kapitulaci Nobutaky Hidejoši během března vtrhl do provincie Ise. Kacuie současně vydal rozkaz, aby jeho adoptivní syn Kacutojo, který sídlil v Nagahamě, zaútočil na Hidejošiho stanoviště v severní části provincie Ómi. Tuto hrozbu však Hidejoši lehce zahnal podplacením velitelů přímo v Kacutojově sídle Nagahamě, která krátce nato padla. To umožnilo Hidejošimu zaútočit na hrad Kamejama v provincii Ise a donutit Takigawu se vzdát. Jelikož se blížilo jaro, sněhy Ečizenu pomalu roztávaly a tak se Šibata mohl vydat se svou armádou vydat do bitvy. Nobutaka dostal pokyn ještě jednou rozvinout své válečné praporce, aby Hidejošiho navedl do provincie Mino. Kacuie vyslal svého neschopnějšího generála Mórimasu Sakumu, aby oslabil Hidejošiho obranné linie v Ómi. Podařilo se mu dosáhnout jen chabých úspěchů. Hrad Iwasaki byl dobyt Ukonem Takajamou a Šizugatake obklíčeno. Bránící kapitán Kijohide Nakagawa byl zabit, ale posádka se stále držela. Šibata vyslal posla, aby se Sakuma stáhl, než bude příliž těžce zasažen ztrátami. Sakuma však rozkázal postupovat, dokud nebude Šizugatake pod jeho kontrolou. Hidejošijho jednotky ale zaútočily na Šibatovu armádu ze severu. V následující bitvě byl Mórimasa Sakuma poražen a jeho armáda rozprášena. Mnoho Hidejošiho vojáků této bitvy se později stalo oporou domu klanu Tojotomi. Byl mezi nimi například Kijomasa Kató anebo Masamóri Fukušima. Když se Kacuie doslechl neblahou novinu o porážce svého vojska, uzavřel se v Kit-No-Šó a jakmile překročila Hidejošiho armáda hranice provincie Ečizen a obklíčila mšsto, spáchal seppuku. Jeho žena se rozhodla odejít ze světa s ním, ale jejich dcery, byly poslány Hidejošimu. Jedna z nich, Čača, se stala jeho hlavní konkubínou a mimo jiné také matkou jeho dědice Hidejoriho.
Hidejošiho vítězství nad Šibatou znamenalo jeho skutečné nástupnictví po Nobunagovi. Sambóšiho nároky jako dědičného vládce byly rychle zapomenuty a byl „uklizen“ do Gifu, které zůstalo po Nobutakově sebevraždě prázdné. Hidejošiho postup coby neoficiálního vládce Japonska ale brzdil ještě jeden element. Nároky na nástupnictví si totiž činil také Nobuo Oda, druhý Nobunagův syn, který byl nyní v přátelském poměru s Iejasuem Tokugawou. Dlužno říci, že to bylo přátelství vypočítavé. Nobuo totiž pro Iejasua představoval klíč k moci. Nobuo si ovšem Iejasuovo chování vykládal jako úctu ke klanu Oda a netěšil se díky své hlouposti příliš velké vážnosti. Nobuo se během bitvy mezi Hidejošim a Kacuiem nemohl účastnit jakékoliv akce, protože byl vázán na Iejasua a ten byl přísně neutrální. Nyní však viděl možnost, jak se dostat k moci. Na jaře roku 1584 se Nobuo a Iejasu oficiálně spojily v alianci a zahájily plány na pošpinění Hidejošiho pověsti, přičemž pořádaly mnohá jednání s ostatnímy klany. Vojenskou pomoc přislíbili např. Motočika Čosokabe, vládce ostrova Šikoku, dále Narimasa Sasa z provincie Eččú a také bojovní mniši z provincie Kii, ale to v nastalé situaci neznamenalo mnoho. Klíčová postava, Nobuteru Ikeda z provincie Mino, totiž přešel k Hidejošimu. Tokugawa převzal iniciativu a vpochodoval do provincie Owari, aby si zde na hoře Komaki vybudoval dočasné ústředí. Nobuteru Ikeda prolil první krev, když dobýval hrad Inujama, který držel Kanemon Nakagawa. Ten se stal Nobuovým spojencem teprve nedávno, ale byl zabit dříve, než stačil podniknout jakékoliv kroky. Mezitím měl Hidejoši plné ruce práce se shromažďováním svých jednotek v Ósace a tak pověřil Ikedu, aby otestoval Tokugawovu obranu. Úkolu se zhostil Nagajoši Móri, Ikedův nevlastní syn, jenž se vydal vstříc Komaki s pěti tisíci muži. Byl však poměrně rychle poražen Tokugawovými muži, které vedl Tadacugu Sakai.
7. května 1584 zanechal Hidejoši armádu v Owari a po menší přestávce u Inujamy se vydal na pochod jižním směrem, kde u Gakudenu zaujal pozice. Je těžké odhadnou, koli mužů měl Hidejoši k dispozici, ale obecně se má za to, že jich bylo něco mezi 80 a 100 tisíci. Obě strany postupovaly jen opatrně. Hidejoši změnil formace a upřednostnil střelecké oddíly. Také Tokugawovy jednotky střelců přišly na řadu a jejich pověst se těšila velmi vysoké úrovně. To byl možná také jeden z důvodů. proč dal Hidejoši přednost vyčkávání. Jedinou výjimku tvořily oddíly Nobuterua Ikedy. V květnu se Nobuteru usoudil, že většina Iejasuových vojsk je rozprostřena kolem Komaki a Kijosu. Naplánoval si tedy útok proti provincii Mikawa, která podle jeho předpokladů zůstala jen slabě chráněna. Iejasu váhal, zda se vydat zpět a bránit Mikawu anebo vydržet na svých pozicích. Mezitím vydal Hidejoši prostřednictvím Hidecugua Hašiby povolení Nobuteruovi, aby útok podnikl. Tím mu umožnil očistit své jméno po nepříliš úspěšném vítězství v Inujamě, kde utrpěl značné ztráty a sám byl zraněn. Naneštěstí pro Ikedův klan vesničané hlásili polohu jeho armády a tak přišel o moment překvapení. Ke krvavé konfrontaci s Tokugawovými vojsky pak došlo 15. května u Nagakute. Osud zasadil Ikedům těžkou ránu a Nobuteru, jeho syn Jukisuke i Nagajoši byli zabiti a jejich armáda se rozutekla. Tokugawa se poté stáhl do Mikawy a Hidejoši se vrátil do Gakudenu.
Po neúspěchu předešlých klání se Hidejoši rozhodl podrýt moc Nobua, který byl z oněch dvou slabší. Jeho oddíly byly daleko zranitelnější a tak bylo mnoho jeho opevnění dobyto. Velikou zásluhu na tom měli Udžisató Gamó a Džunkei Cucui. Následkem těchto ztrát se Nobuo v prosinci snažil tuto krizi diplomaticky vyřešit, dokud mu zbývaly ještě nějaké provincie. Hidejoši a Nobuo tedy uzavřeli separátní mír. To se samozřejmě stalo předmětem rozepře mezi Nobuem a Iejasuem, která vyvrcholila již v lednu následujícícho roku. Hidejoši odjel do Kjóta, aby zde převzal titul gondainagon, vlastně první ze série vyznamenání, která Hidejoši získal na své cestě k njevyšším postům japonské hierarchie.
Po uzavření příměří s Tokugawou se Hidejoši vrhl do konsolidace jádra panství Odů. Do osobního vlastnictví přejal tzv. „domovské provincie“, mezi které patřily Jamaširo, Kawači, Jamato a další a zbytek území rozdělil mezi staré vazaly Odů a jejich osobní následovníky. Hidejoši uplatňoval účinné metody během získávání alších provincií na svou stranu. Příkladem efektivity budiž fakt, že dokud Hidejoši žil, jeho panství nezaznamenalo žádné známky bouří. Byli posíleny vztahy s Mórii a Uesugii, kteří se postupně stali jeho spojenci a poté i vazaly.
Císařský dvůr uznal jeho nadvládu nad Japonskem a obdařil ho titulem naidaidžin. Stalo se tak v dubnu, kdy zaútočil na Ikkó-Ikki v Saize a na bojovné mnichy v Negorodži a zajistil jejich poslušnost. Negorodži bylo zničeno, ale Saiga byla ušetřena a její mniši odzbrojeni. Co se týče náboženských záležitostí, aby Hidejoši ukázal svou podporu buddhismu, vydal povolení sektě Tendai obnovit chrám Enrjakudži na hoře Hiei, a zároveň povolil sektě Džódo Šinšú začít s pracemi na novém chrámu Hongandži, který byl rovněž násilně podroben Nobunagově autoritě.
V příštích měsících se hidejoši vydal dobýt Šikoku, jehož nejmocnějším pánem byl Motočika Čósokabe. Ten se kdysi proti Hidejošimu spolčil během kampaně u Komaki a jeho současným cílem bylo zničit Hidejošiho spojence, válečníka Hidehisu Sengoku. Hidejoši to použil jako záminku a požadoval na Čósokabem, aby se vzdal provincií Ijo a Awa. Motočika však po dlouhých vyjednáváních souhlasil pouze s postoupením provincie Awa. Nato Hidejoši zareagoval nastartováním největší operace éry Sengoku, kdy přesunul na Šikoku na devadesát tisíc vojáků. 60 tisíc mužů pod vedením Hidenagy Hašiby se vylodilo v Awě, zatímco 30 tisíc vojáků klanu Móri, pod vedením generálů Motoharua Kikkawy a Takakageho Kobajakawy, přistálo v Ijo. Za měsíc a kousek byla Motočikova roztříštěná obrana ochromena a Motočika byl nucen se vzdát. Hidejoši se po jeho porážce značně odchýlil od praktik Nobunagy, který by nechal zcela jistě Motočiku popravit a projevil svou shovívavost. Čósokabe se musel vzdát provincií Ijo, Awa a Sanuki, ale mohl si ponechat provincii Tosa. Čósokabeho vazalové zůstali nedotčení a Motočika nemusel odejít do ústranní nebo vyhnanství, jak se v takových případech často stávalo. To bylo v ostrém kontrastu proti Nobunagovým dohodám s Asaii, Asakury, ale hlavně Takedy, kteří byli nemilosrdně vyhlazeni. Zřejmě to bylo kvůli vzálenosti od centra moci, kdy byl Čósokabe, nyní jako Hidejošiho vazal, vítaným spojencem a hlavně dohlížitelem nad pořádkem na Šikoku. Každopádně i přes svoji shovívavost Hidejoši vyslal světu jasný signál. Byl schopen během měsíce zlomit čtyři provincie. A mocně mu přitom pomáhali kopiníci z armád klanu Móriů.
Následující měsíc, přesně 6. srpna, Hidejoši obdržel od císařského dvora titul Kampaku, což muselo vyvolat údiv v celé zemi. Všichni předchozí regenti tohoto titulu byli z rodu Fudžiwara a tak byla tato pocta, kterou císař Hidejošimu, synu rolníka, udělil velice těžce přijata, zvláětě mezi šlechtici. Proto se Hidejoši nechal adoptovat Sakihisou Konoe, který byl dvorním šlechticem a stal se tedy součástí šlechtické krve. Řešil domácí otázky se stejnou rychlostí a ve stejné šíři, jako vedl války. Ustavil pět správců Kjóta, mezi které patřil i Micunari Išida a vydal edikt, kterým postavil mimo zákon obchodnický cech - zanedlouho začaly celojaponské průzkumné práce, kdy se zkoumala dobytá území. Roku 1597 bylo vše hotovo. Snad proto všechno, co se mu doposud podařilo pro císařství vykonat, přijal Hidejoši příjmení Tojotomi. Kandži Tojotomi se také dá číst jako „Štědrý ministr“. Díky svému důvtipu a schopnostem je dodnes uznávaným vládcem středověkého Japonska.
Na cestě k uskutečnění Hidejošiho snu se tyčily dvě překážky. První byl klan Šimazu, který na Kjúšú vrazil do provincie Bungo, posledního kousku ostrova, který ještě nebyl v Hidejošiho područí. Druhým problémem byl klan Hódžó na východě, který vládl nad regionem Kantó a sledoval vývoj událostí v Kjótu. Další problémy pak nastaly na Šikoku, zatímco se Hidejoši snažil prosadit svoje zájmy na Kjúšú. 12. listopadu 1585 obdržel osobní žádost o podporu od Sórina Ótoma kvůli nesplněnému požadavku na Jošihisu Šimazua. Ten se podle ní měl stáhnout z provincie Bungo a uzavřít s klanem Ótomo mír, ale namísto toho zahrnul klan Ótomo několika agrsivními výpady. To Hidejošiho znepokojilo, neboť spor se odehrál ještě před jeho invazí na ostrov. V prosinci postoupily vojska pod společným vedením Motočiky Čosokabeho a Hidehisy Sengokua do hlavního města klanu Ótomo, Funaie. Jošimune Ótomo a Sengoku zahájily ofenzivu ma Šimazuovi pozice. Tím ale porušily Hidejošiho rozkaz, protože ten nařídil zůstat v obranných pozicích. Výsledkem konfrontace byla bitva o Hecugigawu, ve které byla vojska Ótomů a Tojotomi poražena. Motočika v bitvě ztratil svého nejstaršího syna a Šimazu triumfálně vpochodoval do Funaie. To bylo ale také poslední slavné vítězství, které Jošihisa dosáhl. 20. ledna Hidenaga Tojotomi přistál u Kjúšú s šedesáti tisíci muži, následován Takakagem Kobajakawou a Mórii o celkové síle 90 tisíc mužů. Toto dramatické vylodění mělo za následek Šimazuův kvapný ústup z jižních enkláv. To poskytlo Hidenagovi rozprostřít se po celém východním pobřeží. Sám Hidejoši ještě posílil početnou armádu svých spojenců o svých třicet tisíc vojáků a v únoru zabezpečil území většiny panství, která násilně Šimazu zabral v posledních deseti letech. Mezi osvobozená teritoria patřily provincie Akizuki, Arima, Gotó, Nabešima, Ómura a Rjúzódži. Tojotomiho postup byl téměř hladký a jedinou významnější překážku vytvořil 6. června až samotný Šimazu na řece Sendai. Po porážce svých hrdých válečníků přijel Šimazu k Hidejošimu s oholenou hlavou a vzdal se. Hidejoši jeho kapitulaci přijal a protože si svého nedávného soupeře vážil, věnoval klanu Šimazu provincie Sacuma, Ósumi a jižní část Hjúgy. Jošihisa však musel odejít do penze a byl nahrazen mladším bratrem Jošihirem.
Hidejoši na Kjúšú strávil nějaký čas, aby rozdělil dobyté území mezi své věrné generály. Největší podíl si rozdělili Jukinaga Koniši, Kijomasa Kató, Kanbei Kuroda a Takakage Kobajakawa. Tito muži spolu s rodilými válečníky z Kjúšú pak tvořili předvoj Hidejošiho největší operace - invaze do Korey v devadesátých letech 16. století. Při svém pobytu na Kjúšú se Hidejoši setkal s velmi silným vlivem křesťanství, katolicizmu, které sem přivlekli Španělé a Portugalci, resp. jezuité a františkáni. Zhrozil se, když zjistil, jak destabilizující je toto nové náboženství pro japonskou společnost. Proto vydal 24. července edikt o vypuzení křesťanství, podle kterého museli všichni křesťanští misionáři do 20 dnů opustit Japonsko. V té době ale platil zároveň jiný edikt, který pouze křesťanství omezoval. Vznikla tak dvojznačná situace. Omezovací edikt totiž dovoloval daimjóům stát se křesťany, ale podle nového bylo toto jednání nezákonné. Tohoto zmatku využívali někteří misionáři. Hidejoši navíc nebyl úplně připraven se touto otázkou plně zabývat anebo prostě neměl zájem tlačit věci dál dopředu.
Hidejoši nyní ovládal území od zálivu Kagošima v provincii Sacuma, po pohoří Hakone u východních hranic provincie Ečigo. Pod Hidejošiho vliv zatím nespadalo několik knížat ze severu a také silný klan Hódžó se svým klíčovým bodem - pevností Odawara. Hidejoši nikam nespěchal a povolal Hódžóy do Kjóta. Nebylo překvapením, že Udžimasa Hódžó požadavek ignoroval. Během příprav na poslední akt sjednocování Japonska strávil Hidejoši mnoho času v Kjótu, aby zušlechtil své chudé kořeny. Studoval tedy čajový obřad a poezii. Během devadesátých let 16. století se také ponořil do psaní her Nó. Většina z nich byla o jeho vlastním životě. Sám v nich účinkoval při představeních konaných pro šlechtu a daimjóy, kteří k němu zavítali do Ósaky. Divoce tvořil také ve svém sídle v Nagoje během korejské invaze a do těchto představení zapojoval i své muže. Dokonce i takové, jakým byl Iejasu Tokugawa.
V listopadu roku 1585 Hidejoši uspořádal v Kitanu velký čajový obřad. Byl to velmi výstředně pojatý dýchánek, kde bylo předvedeno nejvybranější čajové náčiní. Sám Kampaku osobně připravil během jednoho dne 803 šálků čaje. Nic takového nebylo k vidění již po stovky let a když Hidejoši akci ukončil, zanechala spolu s ostatními velkolepými kousky tak mimořádný dojem, že se později tomuto období začalo říkat období Momojama. Svou extravagancí daleko předčil výstředního Jošimicua Ašikagu. 9. května 1588 Hidejoši dokonce hostil císaře Go-Jozeie v paláci Džúraku, což v podstatě představovalo vrchol jeho kariéry. Syn farmáře a pěšáka, který kdysi pracoval jako nosič sandálů nyní předčítá poezii samotnému císaři a připravuje pro něj sérii oslav během jeho pětidenní návštěvy. Navíc se mu podařilo navýšit císařské jmění. Hidejoši vlastně žil s císařským dvorem v symbióze: umožnil dvoru obnovit své bohatství a pompu, zatímco dvůr zajistil Hidejošimu legitimitu v jeho konání.
V tom samém roce ještě Hidejoši stihl vykonat snad nejkontroverznější akt své kariéry, co se domácích záležitostí týče. V srpnu vydal rozkaz k něčemu, co bylo známo jako velký hon na meče. Hidejoši slíbil, že nashromážděné zbraně budou použity při stavbě sochy velkého Buddhy. Tento všejaponský příkaz byl vydán z obav před sílícím vlivem sekty Ikki a týkal se všech pánů provincií.
Roku 1591 následoval další edikt, edikt o změně stavu. Tento velevýznamný dokument byl rozdělen do tří článků. První vyžadoval, aby se každý válečník, který se vrátil k vesnickému životu, byl vypovězen ze služby. Druhý zakazoval vesničanům stávat se měšťany nebo se zabývat obchodní činností a třetí zakazoval si najímat takové válečníky, kteří předtím sběhli ze služby svého pána. Hidejoši jako první změnil stav společenských vztahů. Tlustou čarou oddělil třídu válečníků a vesničanů. Třídy byly povinné a nikdo nemohl přestoupit z jedné do druhé a naopak. Jedním dechem také znemožnil přesun mezi třídami a zrušil koncept dži-zamuraje, kdy samurajové v době míru obdělávali půdu.
V roce 1590 se Hidejoši vydal získat poslední japonskou provincie pod svoji nadvládu. Udžimasa Hódžó a jeho syn Udžinao vytrvale odmítaly jakékoliv jeho nabídky. Chtěli si ponechat vládu nad krajem Kantó. Jejich sebevědomí zřejmě pramenilo z předpokladu dobrých vztahů, které měli se svým sousedem Iejasuem Tokugawou. Ten však s centrem Hódžóů, Odawarou, zpřetrhal veškeré vazby a místo pomoci začal formovat v květnu tohtoto roku vojenský předvoj, který se chystal operovat právě v Kantó. Zanedlouho napadla Hódžóy Tojotomiho vojska, a to hned ze tří stran. Tokugawa pochodoval po pobřeží po cestě Tókaidó, Sanada a Uesugi postupovali do Kózuke a Čósokabe s dalšími přistáli v Izu. Hódžóové počítali s tím, že použijí strategii, která se osvědčila i proti minulým nájezdům - stáhnou se do Odawary a naplánují rozsáhlou obranu. Byli také přesvědčeni, že Hidejošiho invazní vojska budou potřebovat značnou logistickou podporu, a právě tady hodlali nalézt slabé místo a osudově poškodit logistické jednotky. Naneštěstí pro Udžimasu Hidejoši najal v otázce zabezpečení armády nejlepší experty a bitva o Odawaru se vyvinula v téměř slavnostní počin Tojotomiho jednotek. Aby Hidejoši udržel vysokou morálku během obléhání pevnosti, zařídil pro své muže rozptýlení v podobě hereckých vystoupení a dokonce povolil, aby bylo posláno pro ženy generálů. Během tříměsíčního obléhání tu a tam docházelo k několika ostrým výpadům na obou stranách, ale na celkové řešení situace to nemělo žádný podstatný vliv. Obráncům nakonec došly zásoby, a protože konec konfliktu byl v nedohlednu, Hódžóové kapitulovali. 12. srpna se brány Odawary otevřely a Udžimasa spáchal seppuku. Má se za to, že Udžijo byl ušetřen díky přímluvě Tokugawy, který zřejmě cítil jistý morální dluh vůči Hódžóům, kvůli svému připojení k Hidejošiho alianci. Nicméně byl klan Hódžóů zbaven jakýchkoliv možností ovlivňovat politické události. Celá situace tedy znamenala lehkou ironii v osudu klanu: Hódžóové, považovaní za první významné daimjóy éry Sengoku, se stali poslední velkou rodinou, která ztratila svou nezávislost. Masamune Date, který rovněž dlouhou dobu odolával, nakonec sám přijel do Hidejošiho ležení a složil slib věrnosti. Tím se pod Hidejošiho moc dostaly i dálné severní provincie. Dá se říci, že po této operaci bylo Japonsko konečně, v lednu roku 1591, sjednoceno. Pod Hidejošiho nadvládou samozřejmě.
Nyní se mohl Hidejoši věnovat stabilizaci nové dynastie Tojotomi, jako vládnoucímu klanu. Z obavy před silou Iejasua Tokugawy, nechal jej přestěhovat do oblasti Kantó. Spolu s jeho vystěhováním z Kjóta mu písemně přislíbil navýšení jeho držav. Iejasu nabídku zodpovědně přijal, opustil zemi svých předků, provincii Mikawu a usadil se v Edu v provincii Musaši. Hidejoši se mezitím snažil zaplnit mezery, které vznikly Iejasuovým odchodem, respektive dalších vazalů. Byli jimi Nagamasa Asano, který obdržel provincii Kai, Takamoto Kjógoku, ten odešel do Šinana, Terumada Ikeda, který zakotvil v Mikawě a Kazutojo Jamauči, ten přesídlil do Tótómi. Daleko více, než Nobunaga, viděl Hidejoši symboliku moci v budování velkých budov a paláců. Mezi největší stavby, které uskutečnil, patří obrovský komplex hradu Ósaka a hrad Fušimi. První jmenovaná stavba byla největší stavbou Japonska, druhá jmenovaná se stala synonymem éry, ve které Hidejoši žil.
Hidejošiho naděje stabilního prostředí po jeho smrti se rozplynuly, když v září 1591 zemřel jeho syn Curumacu. Tříletý syn byl jeho jediné dítě. Nyní se o nástupnictví muselo rozhodnout mezi jeho nevlastním synem Higenagou a synovcem Hidecuguem. Hidenaga zemřel krátce po Curumacuovi, a tak Hidejošimu nezbývalo, než se spolehnout na Hidecugua, kterého Hidejoši adoptoval v lednu roku 1592. 11. února Hidejoši odešel jako Kampaku do ústranní a přenechal svoji pozici právě Hidecuguovi, přičemž automaticky získal titul Taikó.
Po tomto pochmurném období nejistého nástupnictví se Hidejoši poohlížel po možnosti dobýt Čínu. O těchto svých plánech uvažoval již dlouho, naposledy se takto vyjádřil roku 1586 při rozhovoru s Terumotem Mórim. V roce 1587 zahájil rozhovory s Korejci, aby umožnili hladký průchod jeho vojsk do Číny. Korejci však na jeho výzvy nijak nereagovali a tak se roku 1591 rozhodl vylodit se v Korei a vyřešit věci silou.
13. dubna 1592 přistály první japonské jednotky u korejských břehl a začala tak otevřená kampaň dobývání Asie. Hidejoši měl podporu významných rodin, klanů Móri, Čosokabe, Šimazu, Nabešima, Kató a Koniši. Více než 200 tisíc mužů se rozdělilo do dvou útočných armád, jednu vedl Jukinaga Koniši, druhou Kijomasa Kató a vydalo se z ostrova Kjúšú ke korejskému poloostrovu. Sám Hidejoši se výpravy neúčastnil, zůstál v přístavu Nagoja, na Kjúšú.
Diskutovalo se o skutečných důvodech invaze do Korey. Jedna teorie hovořila o prohnané snaze vyždímat možnosti daimjóů, aby Hidejoši zabezpečil svoje postavení, ale vzala za své poté, co se ukázalo, že Kató, Móri, Koniši i Čosokabe jsou Hidejošiho oddanými spojenci. Jiná teorie zase tvrdí, že se Hidejoši vydal dobývat nová území pro své daimjóy, aby neměli čas proti němu pletichařit. Nejlepším vysvětlením Hidejošiho tažení do Korey budiž jeho vnitřní síla, která hnala jeho ctižádost vpřed. Díky ní se stal Kampaku a dokázal svým entuziazmem nakazit i ostatní.
Ke vší smůle ale Hidejošiho sny zhatil neúspěch celé mise, která se zpočátku vyvíjela tak slibně. V květnu okupovala jeho vojska Soul a 16. června Jukinaga Koniši vpochodoval do Pchjongjangu. Mezitím Kijomasa Kató bojoval na východní polovině korejského poloostrova a několikrát se mu podařilo dostat se až na území Mandžuska. Během čtyř měsíců byla cesta do Číny volná. Vyskytly se však tři faktory, které nedovolily Japoncům se do Číny dostat. Korejské guerilly, příjezd čínských jednotek do Pchjongjangu a také korejské námořnictvo, které se pod vedením admirála Šin Sun Ji jevilo jako neporazitelné. Ji způsobil japonským plavidlům významné ztráty. To mělo za následek těžkou situaci v oblasti Hidejošiho logistického zabezpečení. Korejské guerilly měly na svědomí útoky na podpůrné oddíly Japonců, které vzaly za své poté, co se korejcům podařilo významně snížit stav japonských válečníků. Číňané, i když se po vojenské stránce nemohly japonským oddílům rovnat, svého soupeře výrazně převyšovali počtem svých bojovníků a vytlačili je během února z Pchjongjangu. Kató neměl jinou možnost, než se vrátit. Během července byly kvůli nepříznivému vývoji a s ohledem na možnou drtivou porážku, operace přerušeny. Hidejoši se pokusil dohodnout o příměří s podmínkou, že dcera císaře Wanli přijme za manžela japonského císaře. Číňané souhlasili se zastavením aktivit, ale neslýchaný požadavek nesplnili. Hidejoši, jehož vojska nadále kontrolovala jih Korey se pak po více než roce od událostí pochlubil Luisovi Frois, že „skutečně dobyl Korejské království“ a že Číňané „poslali svou kapitulaci“.
Narození Hidejošiho druhého syna Hidejoriho, v roce 1593, jej vysvobodilo z depresivních myšlenek ohledně korejského tažení a vyvstal před ním nový problém. Pronásledoval jej problém s právoplatným následovnictvím, protože před narozením Hidejoriho jmenoval nástupcem Hidecugua. Po narození Hidejoriho se však situace změnila a Hidejoši musel po jistě trpkém přemýšlení přistoupit k radikálnímu řešení. Celá situace se dost drasticky vyřešila v roce 1595, kdy v srpnu tohoto roku byl Hidecugu poslán do vyhnanství na horu Kója a poté mu bylo přikázáno spáchat sebevraždu. Všichni členové Hidecuguovy rodiny, kteří se odmítli podrobit příkazu s ním a mezi takovými bylo i 31 žen a několik dětí, byli masově zabiti v Kjótu. Přesné příčiny Hidecuguova pádu nejsou příliš jasné, o to méně pak brutalita, s jakou byla jeho rodina vyvražděna. 19. března roku 1597 Hidejoši rozkázal znovu se vydat na korejský poloostrov, když jako záminku uvedl nevoli Číňanů poslat císařskou dceru jako nevěstu japonskému imperátorovi. Hidejoši si plně uvědomoval svou schopnost vyjednávání a chuť dosáhnout čeho si vytyčil a tento incident v něm vyvolal potřebu nutné reakce.
Druhá korejská invaze byla téměř předurčená k neúspěchu. Japonci nezaznamenali kromě dobytí Namwonu, v srpnu roku 1597, žádný znatelný úspěch. Mezitím se Hidejoši s Hidejorim kochali představením, které uspořádali španělé snad aby vylepšili vzájemné vztahy s japonskou korunou. Před Hidejošiho jejich zraky nechali pochodovat zástup slonů. Naděje na úspěch druhé invaze doslova utopil admirál Sun-sin Ji, když jeho 16 lodí potopilo 133 japonských plavidel. Pozemní vojska Kijomasy Kata a Jukinagy Asana byla odříznuta v pevnosti Ulsan a musela podstoupit dlouhou a krvavou bitvu, aby se roku 1598 z izolace dostala.
V létě roku 1598 Hidejoši vážně onemocněl a nechal kolem sebe shromáždit své nejvěrnější vazaly. Během srpna ustavil koncil regentů , který tvořili Iejasu Tokugawa, Tošiie Maeda, Terumoto Móri, Hideie Ukita a Kagekacu Uesugi. Ti se měli postarat o vládu nad zemí do doby, než Hidejori vyroste a bude schopen převzít moc. V tom jim mělo pomáhat ještě 5 správců, bugjóů, kterými byli ustaveni Micunari Išida, Masaie Nacuka, Gen-I Maeda, Nagamóri Mašita a Nagamasa Asano. Každý z mužů musel složit pětiletému Hidejorimu slib věrnosti. Hidejoši se v této otázce spoléhal nejvíce na Tošiieho Maedu, silného pána z provincie Kaga, který měl k němu nejblíže a sdíleli spolu svůj původ v provincii Owari. Hidejoši nakonec 18. září 1598 podlehl své nemoci. Válka v Korey skončila a japonské armády poloostrov opustily. O rok později zemřel také Tošiie a během dvou let po Hidejošiho smrti se rozpadl i koncil regentů. Nejambiciózněji poté vystupoval Iejasu Tokugawa, který roku 1603 docílil titulu šógun. Hidejori zůstával až do roku 1615 na ósackém hradě a po dvou bitvách v zimě roku 1614 a létě roku následujícího, kdy proti němu Tokugawa vytáhl do Ósaky, byl poražen a donucen spáchat seppuku. Spolu s ním se zabila i paní Jodó a jméno Tojotomi zmizelo v propadlišti dějin.


Mělnická vinařská podoblast

Mělnická vinařská podoblast leží ve vinařské oblasti Čechy a je tvořená částí území okresů Mělník, Kutná Hora, Mladá Boleslav, Beroun, Kolín, Trutnov, Praha-východ, Litoměřice a částí území hlavního města Prahy. Obsahuje 37 vinařských obcí. Tato podoblast vznikla v květnu 2004 v souvislosti s novým uspořádáním vinařských oblastí, které přinesl vinařský zákon 321/2004 Sb. a jeho prováděcí vyhláška 324/2004 Sb.
Výše zmíněná vyhláška v názvech viničních tratí nerespektuje ustanovení pravidel českého pravopisu o psaní velkých písmen v místních názvech. Proto se názvy viničních tratí uváděné ve Wikipedii mohou v tomto směru lišit od přesného znění ve zmiňované vyhlášce.


Seznam měst v Pobřeží slonoviny

Zdaleka největšími aglomeracemi v Pobřeží slonoviny jsou Abidjan, kde žije 4 814 274 obyvatel, a Bouaké, kde žije 1 010 315 obyvatel. Dohromady to představuje asi 30% obyvatelstva celé země. Hlavním a zároveň čtvrtým největším městem je Yamoussoukro, které má 200 659 obyvatel.
V následující tabulce jsou uvedena města nad 50 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 30. dubna 1975 a 1. března 1988, odhady počtu obyvatel k 1. lednu 2005 a oblasti, do nichž města náleží. Počet obyvatel se vztahuje na město v úzkém slova smyslu, nikoliv na město ve smyslu politickém. Města jsou seřazena podle velikosti.


Klepec

Klepec je lesnatý vrch, který je od Úval vzdálený 4 km jihovýchodním směrem. Se svou nadmořskou výškou 358 m. se vypíná nad obcí Přišimasy a širším okolím. Na vrchu se nachází bizarní skalní útvary, pro jejichž zachování byl Klepec v roce 1977 vyhlášen přírodní památkou. Starší literatura uvádí, že kameny na Klepci mohly být vztyčeny uměle jako menhiry. To ale vyvrací skutečnost, že zdejší podloží je složeno z porfyrické středně zrnité říčanské žuly, jejíž výběžky se zde jeví jako poslední, a hornina se potom táhne dále pod vrchem k východu. Balvany tedy vznikly dlouhodobým zvětráváním, které zvolna rozrušovalo jednotný ráz žulových bloků a neodolné části odplavila voda.
Největší ze žulových kolosů je „Slouha“, kterému lidé říkají „Baba“ , „Ovčák“ nebo „Pastýř“ . Tento balvan měří 7 m na výšku, 8 m na délku a široký je 3 m. V roce 1920 byl přeměněn na Památník svobody a na připevněné desce jsou uvedena jména občanů Přišimas, kteří padli v 1. světové válce. Polní cestou se lze dostat k dalšímu rozsáhlejšímu skalisku, které z dálky vypadá jako obří „Zub“. Tento kus žuly je vysoký asi 3 m, v průměru měří 8 m a v obvodu 32 m. Na jeho vrcholku se nalézají prohlubně označované za obětní mísy spojované s pověstmi o pohanských obřadech. Ve skutečnosti jde i tady o dílo přírody, o dlouhodobé působení mechů, vody a lišejníků. Na jedné straně kamene byla roku 1844 zasazena tabulka na paměť shromáždění lidu, kde lidé z různých krajů vyslechli návrhy, jak naložit s utlačováním české menšiny ve smíšeném království. Tábor lidu sem na Klepec byl svolán ještě jednou – a to v roce 1897 – tentokrát však tajně. Na Klepci bylo jednohlasně usneseno chránit českou menšinu na rakousko-uherském území. V okolí se nachází ještě další kamenné útvary, lidově nazývané „Šplíchalův kočár“ a „Obří záda“. V nižších polohách Klepce se pak nachází také dvě malá jezírka, zatopené lomy, pod nimi malá mýtina a s ohništěm a idylické prostředí dotváří kus žulové skály.


Excitovaný stav

Excitovaný stav je fyzikální jev, kdy elektrony v elektronovém obalu atomu jsou přeneseny do vyšších energetických hladin než je normální stav. Příkladem je fotoelektrický jev, vyvolaný dopadem fotonu. Excitovaný stav je důsledkem excitace. Je to stav s větším obsahem energie než stav základní. Vzniká přijetím energie v okolí. Elektron přechází na zlomek sekundy na vyšší energetickou hodnotu, poté se vrátí do základního stavu.


Novska

Novska je město v Chorvatsku, ležící mezi Kutinou a Novou Gradiškou, jihovýchodně od hlavního města Záhřebu. Město samotné má dle censu 2001 7270 obyvatel, celá samosprávná oblast jich čítá 14313.
Novska leží zhruba uprostřed železniční trati Záhřeb-Vinkovci. Je známa především svojí ocelárnou Metaflex.


Jaderný test

Jaderný test je zkušební sledovaný a důkladně vyhodnocovaný jaderný výbuch, který má za cíl v první řadě vyzkoušet a ověřit sílu, účinky a funkčnost jaderné či termojaderné bomby a v druhé řadě jako psychologický akt ukázat potenciálnímu nepříteli či spojenci možnosti své vojenské síly.
První jaderný test provedly Spojené státy americké v roce 1945 v Nevadě. Od té doby bylo provedeno ve světě přes 2000 jaderných testů, z nichž většinu provedly USA a bývalý Sovětský svaz.
Zatím poslední uskutečněná jaderná zkouška proběhla v Severní Korei dne 25. května 2009, což vyvolalo díky politické situaci v zemi mezinárodní vlnu nevole a zděšení.


Jigal Allon

Allon se narodil 10. října 1918 v Kefar Tavor v Palestině. V roce 1937 promoval na Zemědělské škole v Kadoorii. V tom samém roce také vstoupil do kibucu Ginnosar.
Svou vojenskou kariéru započal jako velitel polní jednotky Hagany a posléze jako velitel regimentu během arabských výtržností v letech 1936 - 1939. V roce 1941 se stal jedním ze zakládajících členů Palmachu. V tom samém roce se účastnil v řadách britské armády invaze do Libanonu a Sýrie. V roce 1943 se stal zástupcem velitele Palmachu a na tomto postu sloužil až do roku 1945, kdy byl povýšen na generála. Během války o nezávislost v roce 1948 byl povýšen na generálmajora a působil ve funkci velitele Jeruzalémského sektoru. V roce 1950 odešel z armády.
Po odchodu z armády se stal jedním z vůdců Strany Avoda a byl za tuto stranu v roce 1955 poprvé zvolen do Knessetu, ve kterém působil až do své smrti. Byl členem ekonomického výboru, komise pro soudnictví a zákonodársktví, komise pro vzdělání a kulturu, komise pro zahraniční věci a komise pro obranu.
Na ministerském postu za Stranu práce působil v letech 1961 - 1967. Ze své pozice pracoval na zlepšování postavení státních zaměstnanců, rozšiřoval silniční síť a probojovával návrhy zákonů upravujících pracovní právo. V letech 1967 - 1969 působil jako místopředseda vlády a ministr pro imigraci. V roce 1967 též působil ve skupině plánující Šestidenní válku. V roce 1969 se opět stal místopředsedou vlády a ministrem pro vzdělání a kuturu. Na tomto postu sloužil až do roku 1974. V letech 1974 až 1977 byl izraelským ministrem zahraničních věcí.
Pozici ministerského předsedy vykonával Allon pouze krátce a to od 26. února 1969 do 17. března 1969 v období od náhlé smrti Leviho Eškola do nástupu Goldy Meirové do úřadu. Krátce před svou smrtí v roce 1980 byl kandidátem na post předsedy Strany práce.
Allon byl architektem tzv. Allonova plánu, podle kterého by Izrael ukončil okupaci Západního břehu po dohodě o rozdělení teritorií.
Po Allonovi nese jméno hlavní silnice na Západním břehu vedoucí severovýchodně z Jeruzaléma.


Tangerine Dream

Tangerine Dream je německá hudební skupina založená v roce 1967 Edgarem Froesem. Skupina hraje elektronickou hudbu a za svou existenci prošla mnoha personálními změnami, jediným stálým členem je Edgar Froese.
Bubeník a skladatel Klaus Schulze byl krátce členem první sestavy, ale nejstabilnější sestavou 70. let, kdy byla skupina na vrcholu, bylo klávesové trio Edgar Froese, Christopher Franke a Peter Baumann. Začátkem 80. let nahradil Baumanna Johannes Schmoelling a též tato sestava byla stabilní a vysoce produktivní.


Staroslověnština

Staroslověnština neboli stará církevní slovanština je nejstarší slovanský spisovný jazyk. Spisovná norma vznikla na základě nářečí používaného v okolí Soluně v 9. století. S určitými změnami se používá pod názvem církevní slovanština dodnes, ne už však jako živý jazyk, nýbrž jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu.
Staroslověnštinu nelze zaměňovat s praslovanštinou. Zatímco z praslovanštiny – jejíž hypotetická podoba se rekonstruuje vzájemným srovnáváním slovanských jazyků – se vyvinuly všechny slovanské jazyky, staroslověnština už leží na jedné ze tří vývojových větví, které z praslovanštiny vycházejí: na větvi jihoslovanské. Předpokládá se ovšem, že v době vzniku prvních staroslověnských písemných památek se od sebe ještě jednotlivé větve lišily jen málo.
Původní název byl starobulharština, což vyjadřovalo názor, že se jedná o původní variantu bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za staroslověnštinu, tedy původní variantu slovinštiny. Později byla odmítnuta i tato teze a byl zvolen neutrální název církevní slovanština. Na území ČR je však více rozšířen název staroslověnština, byť už se tím nemíní nejstarší slovinština. Obvykle se vztahuje pouze ke tvaru jazyka z 9. a 10. století, někdy zúženě dokonce pouze k památkám z Velkomoravské říše. Termín církevní slovanština naproti tomu označuje pozdější vývojové fáze, kdy se již odlišoval od živých slovanských jazyků, nicméně existoval jako jejich spisovný jazyk a později, po vzniku národních spisovných jazyků, existoval dále za zdmi klášterů jako jazyk bohoslužebný. Za „hlavní“ název tohoto článku je zvolena staroslověnština, neboť jde o pojem v češtině běžnější a vžitější.
Staroslověnština má ze všech slovanských jazyků nejstarší písemné památky. Zasloužili se o to věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přeložili do staroslověnštiny řadu křesťanských textů, když se připravovali na svou misi na Velkou Moravu. Slovanské jazyky tehdy ještě nebyly příliš diferencované – pravděpodobně existoval pouze jazyk západoslovanský, východoslovanský a jihoslovanský. Staroslověnština odpovídala posledně jmenovanému, ale i západní Slované na Velké Moravě jí nejspíš dobře rozuměli.
Po pádu Velkomoravské říše vytlačila staroslověnštinu jako liturgický jazyk z moravského území latina. Staroslověnština se však udržela na Balkáně díky žákům Cyrila a Metoděje. Kliment Ochridský se podílel na jejím zavedení jako liturgického jazyka v nově osamostatněném Bulharsku, kde nahradila řečtinu. S pravoslavím se pak šířila do Srbska, Rumunska a Kyjevské Rusi. Kyjev se stal novým centrem církevněslovanského písemnictví, z něj se staroslověnština šířila dále po Rusku.
Na zmíněných územích fungovala staroslověnština nejen jako jazyk liturgický, ale zpočátku do jisté míry i jako jazyk úřední. Národní jazyky ještě neměly své spisovné normy, proto jim spisovným jazykem byla staroslověnština. Přestože nešlo o běžný lidový dorozumívací jazyk, podléhala vlivům místních jazyků a měnila se její výslovnost i pravopis. Příklad: nosovky, které existovaly v praslovanském jazyce i původní staroslověnštině, se dodnes uchovaly pouze v polštině. V původní staroslověnské abecedě jsou jim věnovány znaky ? a ?. V ruské církevní slovanštině se malý jus vyslovuje „ja“, velký jus více méně vymizel.
U staroslověnských písemných památek se tedy rozlišuje, odkud pocházejí. Kromě původní staroslověnštiny, která byla v užívání na Velké Moravě, rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení šest tzv. redakcí:
Vzhledem k rostoucímu politickému vlivu Ruska od 18. století dnes největší prestiže požívá redakce ruská a zpětně ovlivňuje i současné užívání církevní slovanštiny na Balkáně.
Církevní slovanština již po staletí nefunguje jako mateřský jazyk. Její uživatelé ji mají jako druhý jazyk, který navíc již ztratil funkci jazyka dorozumívacího a používá se více méně jen při bohoslužbách. Neexistují statistiky, které by dokázaly odstupňovat míru zvládnutí jazyka u jeho uživatelů, odhaduje se však, že jde většinou o znalost pasivní a omezenou. I samotné odhady počtu uživatelů jsou velmi hrubé a nespolehlivé, vycházejí z odhadů počtu pravoslavných věřících. Hovoří se zhruba o 80 miliónech osob, žijících zejména v Rusku a na Balkáně plus je třeba připočítat řeckokatolíky, kteří používají církevní slovanštinu na bohoslužbách.
Cyril pro staroslověnštinu nejprve vyvinul nové písmo, hlaholici. Ta se používala na Velké Moravě, epizodně ještě ve 11. století v Sázavském klášteře v Čechách, nejdéle se však udržela v Chorvatsku, a to přesto, že tam se po rozkolu církve přiklonili k římskokatolickému směru a přijali latinu.
Zhruba o půl století později vznikla v Bulharsku cyrilice, kterou pravděpodobně sestavili Cyrilovi žáci, snad Kliment Ochridský. Byla praktičtější, protože její písmena byla jednodušší a hlavně se více podobala svým řeckým vzorům, a řeckou abecedu tehdejší gramotná vrstva v Bulharsku ovládala dobře. Církevní slovanština, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím, už byla psaná výhradně cyrilicí; díky tomu se cyrilice prosadila u řady pozdějších spisovných jazyků.
Staroslověnské samohlásky se rozdělují na samohlásky ústní a samohlásky nosové.
Samohlásky ústní: a, ě, e, i, o, u, ?, ?. Samohlásky ? a ? se označují jako jery. Jde o ultrakrátké samohlásky: ? jako velmi krátké i, ? jako velmi krátké u.
Samohláska ě se vyslovovala v počáteční fázi staroslověnštiny jako ä, v pozdějších dobách byla její výslovnost ja.
Samohlásky ústní jsou vždy krátké, dlouhé samohlásky ve staroslověnštině neexistovaly ve fonologickém smyslu, tj. případná délka nerozlišovala význam slov.
Souhlásky zubodásňové: c, č, d, dz, l, n, r, s, š, t, z, ž.
Poznámka: pro hlásku j nebyl v hlaholici samostatný znak, proto není jisté, zda v nejstarší fázi staroslověnštiny hláska j byla samostatným fonémem.
Staroslověnština rozeznává několik způsobů skloňování, dle druhu jména. Staroslověnština zná podobně jako čeština sedm pádů. Kromě jednotného a množného čísla však používá ještě číslo dvojné. Zatímco v češtině dělíme podstatná jména z hlediska skloňování především na tři skupiny podle rodu, ve staroslověnštině se uplatňuje také hledisko zakončení kmene.
Staroslověnská slovesa stejně jako v jiných slovanských jazycích rozeznávají kategorie osoby, čísla, času, vidu, způsobu a slovesného rodu. Osoby jsou tři, čísla jako u jmen také tři. Velmi rozvinutý je systém slovesných časů – staroslověnština zná dva budoucí časy a několik časů minulých. Všechny tvary tvořené od sloves se dělí podle toho, které uvedené kategorie vyjadřují, a podle funkce ve větě na určité a neurčité.
Slovní zásoba staroslověnštiny v převážné míře navazuje na všeslovanskou slovní zásobu praslovanštiny, částečně je obohacena novými slovy z domácích základů a hojnými přejímkami z jiných jazyků.
Domácí slovní zásoba zděděná z praslovanštiny zahrnuje především slova pro výrazy z oblastí, které souvisely s běžným životem Slovanů. Jsou to slova z okruhu příbuzenského a vůbec popisující společnost a společenské vztahy v předstátní době, slova popisující lidské tělo, živou i neživou přírodu, hospodaření a slova popisující většinu dějů souvisejících s těmito oblastmi. V některých případech zachovala slovanština ze dvou možných starobylých výrazů pro jeden pojem jiný než ostatní indoevropské jazyky – např. pro slovo otec má jako základní pojem ot?c?, což původně byla silnější citová varianta, oproti latinskému pater nebo německému Vater, které se ve slovanštině nezachovalo; jde původně o zdrobnělinu od nedoloženého ot?, které odpovídá latinskému a gótskému atta. Podobně u termínu muž není zachován indoevropský základ, jehož potomky jsou latinské vir, staroindické virah nebo litevské vyras, místo něho má slovanština slovo mož?, odvozené od jiného základu man-.
Kromě toho obsahuje praslovanština i slova přejatá, jednak z předindoevropských jazyků původních obyvatel Evropy, už v předstaroslověnském období pak přijímala i slova z jiných indoevropských jazyků.
Staroslověnština byla převážně jazyk náboženský, proto specifika její slovní zásoby odrážejí především tuto oblast. Jazyk mytologických a básnických výtvorů, který se v ústní podobě u Slovanů vytvořil, nestačil k vyjádření pojmů, které s sebou přinášelo křesťanství, proto bylo nutno staroslověnštinu přizpůsobit doplněním slovní zásoby. To se dělo jednak přehodnocováním významu již existujících slov, jednak tvorbou nových slov podle cizích vzorů nebo rovnou jejich přejímáním.
Nový, náboženský význam se dostal slovu grěch?, které původně mělo obecný význam chyba, omyl, nedopatření, nebo slovu p?kl?, které původně znamenalo smůla. Nová slova z domácích zdrojů vznikla nejčastěji napodobením řečtiny, též však samostatně. Mezi přejímkami rovněž převládají slova z řečtiny: ad?, trapeza, architekton? apod.
Některá slova byla přejata z latiny nebo románských jazyků, občas germánským prostřednictvím. Latinské a románské přejímky se objevují především v textech moravského a českého původu, v mladších textech se nahrazují domácími slovy nebo výpůjčkami z řečtiny.


Jan Révai

Jan Révai je český herec a tanečník. Je potomek významného uherského šlechtického rodu.
Vyučil se automechanikem, od mládí se však věnoval tanci. V šestnásti se zapletl do přepadení čerpací stanice a krádeží, o tři roky později 1993 byl odsouzen.
Po propuštění díky své taneční průpravě udělal konkurs na tanečníka do muzikálu Dracula. Tím byla odstartována jeho strmě stoupající kariéra: vystupoval v řadě dalších muzikálů, objevil se před televizní kamerou - seriály TV Prima Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy, inscenace Život, který ti dávám, film Polojasno Filipa Renče); Renč si ho vybral pro jednu z hlavních rolí i v muzikálovém filmu Rebelové. S Lucií Vondráčkovou moderoval Českého slavíka 2001. V současné době vystupuje v Divadle pod Palmovkou, objevuje se v inscenacích Shakespearových her na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě.
V roce 2007 se oženil se zpravodajkou Slovenské televize Danielou Urbánkovou.


Novotel

Novotel je jeden z hotelových řetězců vlastněných francouzskou hotelovou skupinou Accor.
Pokoje jsou zařízeny jako každý hotel, který je zaměřen na zákazníky z obchodní branže. Obvykle zde najdeme dvoulůžkovou postel a pohovku, stůl s internetovým připojením, satelitní televizi, šatník, klimatizaci a telefon. Všechny pokoje mají obvykle koupelnu se základním vybavením.
Hotely Novotel mají všeobecně jednu nebo více restaurací a kavárnu, dále plavecký bazén a fitness centrum. Protože jde o hotely orientované na obchodnickou klientelu, mají k dispozici též konferenční místnosti a obchodní centra.


Elgin

Elgin je město ve Skotsku, ležící v oblasti Moray, cca 44 kilometrů východně od města Inverness. Ve městě Elgin žije necelých 21 000 obyvatel.
Město má dlouhou historii, spojenou hlavně s místní katedrálou, dokončenou roku 1224. V roce 1390 bylo město, spolu s katedrálou vypáleno, o což se „přičinil“ Alexander Stewart, který byl exkomunikován Biskupem z Moray. Ve městě stojí ještě za zmínku budovy, jako Nemocnice doktora Graye, místní kostel, nebo i elginské muzeum. Stavbou železnice v 19. století se z tohoto města stalo centrum kraje Moray. Ve městě je také několik palíren Skotské whisky v jejíž produkci patří mezi ty nejvýznamnější.


Koljuška tříostná

Koljuška tříostná je drobná, v Česku nepůvodní ryba. Do zdejších vod ji zřejmě vypustili akvaristé na počátku minulého století. Koljuška se však velice rychle přizpůsobila a v českých vodách zcela zdomácněla.
Jedná se o drobnou rybku dosahující délky nejvýše 10 cm. Na hřbetě má před hřbetní ploutví umístěny nejčastěji tři volné a pohyblivé ostny, jejich počet se ale může pohybovat mezi 2 - 5. Hřbetní ploutev je posazena poměrně vzadu, přibližně na úrovni řitní ploutve. Tělo je štíhlé, protáhlé, z boků zploštělé a bez šupin, místo nich je opatřeno kostěnými štítky v řadě podél postranní čáry. Jejich počet se pohybuje okolo 35. Hlava je zakončena velkými ústy středního postavení. Hřbet je šedomodrý, boky stříbřité, až nazelenalé, břicho bílé, v době tření se u samců zbarvuje červeně. Běžně se dožívá věku okolo dvou let, maximálně pak čtyř let.
Velmi odolný druh obývající různá prostředí. Běžně se vyskytuje ve sladkých i brakických vodách a částečně také v okrajových částech moří v severním mírném podnebném pásu. Dává přednost stojatým nebo mírně tekoucím vodám. Oblast jejího výskytu zahrnuje takřka celou Eurasii a velkou část Severní Ameriky. Často obydluje také malé vodní plochy, jako jsou tůně a jezírka, které jsou pro ostatní druhy ryb nepříhodné.
Koljuška se živí výhradně dravě. Požírá larvy hmyzu, červy, korýše a dokonce i rybí potěr.
Tření probíhá v období od března do července, v závislosti na místě výskytu. V tomto období staví sameček z částí rostlin hnízdo, které slepuje pomocí zvláštního výměšku z ledvin. Do tohoto hnízda pak láká samičky, aby zde nakladly jikry. Sameček poté hnízdo hlídá před možnými predátory a opečovává potomstvo. Plodnost samice se pohybuje v rozmezí 90 - 500 jiker. Pohlavně dospívá už ve věku okolo 5 měsíců.


Stéblová

Obec Stéblová se nachází asi sedm kilometrů severně od okresního města Pardubice na železniční trati Pardubice-Hradec Králové. V obci je evidováno 80 domů. Nejstarší písemná zmínka o této obci pochází z roku 1385.


Dobronice

Dobronice je hradní zřícenina, která se nachází na okraji vesnice stejného jména asi 7 kilometrů od Bechyně v okrese Tábor. Vypíná se nad řekou Lužnice. Kolem hradu vede červeně značená turistická stezka Tábor-Bechyně.
V sezoně je přístupná zachovalá hradní věž a v areálu hradu se konají různé atrakce pro turisty. Mimo sezónu je vstup do areálu bezplatný.
První písemná zmínka o vsi Dobronice pochází z roku 1222, kdy je uváděn Jan, syn Dobroňův. Kamenný hrad byl postaven kolem roku 1320. Po Dobronicích se jmenoval vladycký rod, který sídlil na hradě do počátku 15. století. Poté se v držení hradu a vsi vystřídala řada zemanských rodů, např. Kraselovští z Kraselova, Sedlečtí od Dubu, Malovcové z Malovic. V letech 1455-1459 hrad patřil i pánům z Rožmberka, kteří jej prodali svým purkrabím na Choustníce Vítům ze Rzavého. Od Vítů pak postupně panství koupili Hozlauerové z Hozlau, kteří se zasloužili o rozkvět panství, mimo jiné vybudováním mlýna a pivovaru. Za účast ve stavovském povstání byla část majetku Hozlauerům zabavena. Zbytek panství propadl královské komoře pro nesplacení dluhů po smrtí Bohuslava Nestera Hozlauera z Hozlau v roce 1636.
Od královské komory získal panství spolu s hradem Ferdinand Prüger z Greinburku. Jeho dcera Anna Jakoba v roce 1691 prodala panství Václavu Sattenwolfovi, rektoru jezuitské koleje sv. Klimenta na Starém Městě Pražském. Jezuité jej používali jako letní rezidenci a správu panství, které tvořilo hospodářské zázemí pražské koleje. Současně s tím vybudovali v Opařanech zámek, kam v roce 1727 přenesli správu panství. Hrad zůstal opuštěn a byl pravděpodobně využíván jen dočasně v době sezonních prací. V roce 1773 byl řád jezuitů zrušen a jeho majetek připadl královské komoře. Ta zřídila Fond studijní, který měl z bývalého jezuitského majetku financovat školy do té doby řízené řádem. Hrad sám zůstal opuštěný až do roku 1790, kdy pozvolna chátral. V roce 1790 nechal zástupce fondu vrchnostenský správe František Halbiger rozebrat střechy a vytrhat kvalitnější stavební materiál jako byly tesané kameny z rohů oken a dvěří. Takto získaný materiál pak rozprodával. Potom ponechal zbytky objektu volně k rozebírání na stavební kámen. V roce 1825 zakoupila Quidobaldina Paarová, vdova po knížeti Karlu Paarovi, ve veřejné dražbě torzo hradu a přičlenila ho k paarskému velkostatku.
Roku 1890 pak byly provedeny první záchranné práce, aby se zřícenina nesesunula do Lužnice. V roce 1915 byl hrad devastován dělníky, kteří stavěli cestu pod hradem a kvůli kameni na stavbu cesty podkopávali a strhávali zdi. Další zabezpečovací práce podnikl roku 1920 Klub českých turistů. Po roce 1948, kdy byl paarský velkostatek zkonfiskován a rozparcelován, zůstala zřícenina bez oprav. V roce 1973 byl hrad neodborně sanován betonem. V té době byla také zabezpečena zachovalá věž, ze které se měla vybudovat rozhledna.
V současnosti je hrad znovu součástí bechyňského panství, dnes Panství Bechyně a. s., a je ve správě táborské Agentury URSUS s.r.o., která provozuje hrad a pořádá aktivity pro turisty.
Hrad stavebně vznikal v několika etapách. Původní hrad, který pravděpodobně vznikl přestavbou dřívější dřevěné nebo dřevěnokamenné tvrze, byl menší, tvořený panským palácem v zadní, nejchráněnější části a dvěma křídly po obou stranách ostrožny. Čelo pak uzavírala zeď a okrouhlý bergfrit. Od hospodářského předhradí oddělovaly hrad dva příkopy. V další stavební etapě byl postaven další palác, ze kterého se do dnešních dnů zachovala klenutá síň vedle věže a klenuté sklepení pod touto síní. Na přelomu 15. a 16. stolení pak byly prostory hradu rozšířeny vybudováním tzv. nového zámku nebo nového paláce na skále mezi dvěma příkopy. Tento nový čelní palác měl průjezdnou komoru, která propojovala mosty přes oba příkopy. Byl podsklepen a navíc v něm byla zbudována tzv. roubená komora, určená pro pobyt žen.


Špýchar

Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno- či vícepatrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů, nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání.
Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou. Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síni, je označována jako špýcharový dům.
Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5–8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými či šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku, západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století, zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.
K obecnému rozšíření špýcharů došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z r. 1782 přikazující budovat obecní sýpky. Příkladem může být josefinský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi, který měl fungovat jako první obilní záložna v Česku .


Leon IV. Chazar

Leon IV. zvaný Chazar byl byzantským císařem panujícím v letech 775–780. Jeho otcem a předchůdcem na trůně byl císař Konstantin V., matkou chazarská princezna jménem Irena. V roce 776 ustanovil Leon svého syna Konstantina, budoucího Konstantina VI., svým spolucísařem. Přitom musel potlačit povstání vyvolané nevlastními bratry.
Stejně jako jeho otec a děd bojoval i Leon IV. úspěšně proti Arabům a proti Bulharům. Na rozdíl od nich však zmírnil pronásledování ikonodulů a opět dosadil v Konstantinopoli ikonodulského patriarchu.
Přestože byl vyrovnanější než jeho otec, neměl takové vladařské schopnosti jako on. Je však nutné dodat, že během své krátké vlády se musel potýkat se dvěma vážnými překážkami. První byla jeho nemoc – jak se zdá, zřejmě tuberkulóza – které podlehl v třicátém prvním roce svého života. Druhou překážkou byla jeho mocichtivá žena Irena, rodačka z Athén. Leon značně podléhal jejímu vlivu a nakonec ji zanechal i regentství, neboť jejich syn Konstantin VI. byl roku 780 dosud nezletilý.


Porto Velho

Porto Velho je brazilské město, hlavní město státu Rondônia. Podle informací z roku 2007 zde žije 304 100 obyvatel. Město se rozkládá na východním břehu řeky Madeiry, jednoho z hlavních přítoků Amazonky. Sedm kilometrů od centra města se nachází mezinárodní letiště.


Země žen

Děj knihy se odehrává v budoucnosti, kdy světu vládnou ženy a muži jsou vězněni a vykonávají pouze manuální práce. K tomu stavu svět dospěl údajně díky pohrůžce ze strany mimozemské civilizace, ale v textu knihy je naznačováno, že tato verze není vůbec jistá.
Kniha popisuje, jak k takové situaci vůbec došlo, a zejména chování jednotlivých hlavních postav v rámci takto zbudovaného totalitního režimu. Nejhůře v knize Páral hodnotí militantní feministky a především pak některé muže, kteří svou podlézavostí dělají stav, který téměř všichni chápou jako nutný, ještě daleko méně snesitelným.
Závěr knihy je laděn víceméně optimisticky a vyznívá tak, že již přišel čas na změny, jejichž potřebu si musí lidstvo uvědomit samo a ne až díky zásahu mimozemské civilizace.


Těleso

Těleso je algebraická struktura, na které jsou definovány dvě binární operace. Je rozšířením okruhu, oproti kterému navíc přináší existenci inverzního prvku pro obě binární operace.


Caniço

Caniço je obec v okresu Santa Cruz na portugalském ostrově Madeira. V roce 2005 byla povýšena na město. Má 11586 obyvatel. Ti jsou zaměstnáni převážně v zemědělství.
Na západě Caniço téměř sousedí s Funchalem, na severu se Santo António da Serra. Na jihu sahá k pobřeží Atlantického oceánu. Pobřežní část s hotely se nazývá Caniço de Baixo. Z hor okresem protékají dva potoky.


Křížová kytka

Křížová kytka je ozdobný prvek zdobící v gotické architektuře vrcholek fiály či vimperku. Je tvořená čtveřicí dekorativních lístků obklopujících objekt většinou ze všech čtyř stran. Pod křížovou kytkou se na těle fiály ve vertikálních řadách nacházejí tzv. kraby, nad ní pak čtveřice lístků zvaná poupě.


Roros

Roros je město v Sor-Trondelag v Norsku spravující stejnojmennou obec. Počet obyvatel dosáhl v roce 2005 5632. U Rorosu se vlévá do Glommy zleva řeka Haelva.
Roros je nejchladnějším místem v Norsku. Je to způsobeno především nadmořskou výškou kolem 600 m a kontinentálním klimatem, v této části země se již neuplatňuje vzduch mírných šířek, jenž se formuje u pobřeží, od kterého je Roros oddělen poměrně vysokým pohořím.
Město Roros je známé svými měděnými doly, je jedním ze dvou norských význačných důlních měst, kde těžba začala již v 17. století. Těžba v Rorosu trvala 333 let a byla ukončena až roku 1977. Město bylo znovu postaveno po zničení švédskými vojsky v roce 1679, z té doby má město 80 dřevěných domů, z nichž většina stojí kolem jednoho nádvoří. Mnohé z dochovaných domů si ponechalo své tmavé průčelí ze smolných klád, což jim dodává středověký vzhled. Město Roros bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1980. Tradiční zimní trhy přitahují velké množství turistů.
Roros a jeho obyvatele proslavil u norské veřejnosti na přelomu 20. století spisovatel Johan Falkberget, který převyprávěl příběh o těžce zkoušených hornících, kteří stojí na nejnižší příčce sociálního žebříčku.


Bitva u Höchstädtu

V roce 1703 se válka pro protifrancouzskou koalici nevyvíjela dobře. Francouzsko-bavorská vojska ohrožovala okolní země Říše, zejména pak dědičné země Habsburků, které představovaly jádro jejich moci. Habsburský diplomat Jan Václav Vratislav z Mitrovic spolu s vojevůdcem Evženem Savojským proto přišli s plánem pro rok 1704, který měl situaci změnit a podařilo se jim pro něj přesvědčit i velitele anglických a holandských vojsk, vévodu z Marlborough. Plán byl značně riskantní. Počítal s rychlým přesunem většiny vojsk Říše i anglicko-nizozemských do Bavorska a likvidací této slabší části aliance. To ovšem znamenalo značné riziko: jednak pro Holandsko a některé části říše, které tak na delší dobu ztratily patřičnou ochranu, jednak pro samotné polní armády, neboť ty se ještě rozdělené během přesunů pohybovaly v blízkosti silnějších francouzských svazů a riskovaly při pohotové a přesné reakci nepřitele zničení. Oba vojevůdci ovšem předpokládali, že Francouzi budou zaskočeni a že riziko je přijatelné.
Risk vyšel, francouzští velitelé byli zaskočeni a nestihli včas zareagovat, takže se jednotky Evžena a Malborougha spojily na území Bavorska, které začaly krutě pustošit. Bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel před nimi ustupoval a čekal na francouzské posily, protože sám se jim postavit nemohl. Nakonec se všechny armády setkaly na levém břehu Dunaje poblíž Höchstädtu.
Po složitém manévrování obou stran se francouzsko-bavorská armáda, jejímž velitelem byl maršál Tallard, rozestavila východně od Höchstädtu. Její pravé křídlo se opíralo o vesnici Blindheim. Maršál Tallard rozestavil svá vojska dost neobvyklým způsobem. Střed jeho sestavy byl slabě bráněn, Tallard se zjevně domníval, že hlavním bojištěm bude okolí řeky Dunaj a vesnice Blindheim nebo severní část bojiště a že střed bojiště s těžkým a nepřehledným terénem odradí nepřítele od silnějšího útoku a i kdyby tomu tak nebylo, těžký terén útok nutně zeslabí a bude za pomoci záloh snadno zvládnutelný.
První útok na francouzské pozice vedl Evžen Savojský na severu, což přimělo Tallarda přesunout na sever část záloh. Když poté Marlborough napadl Blindheim, Tallard dospěl k závěru, že všechno jde podle jeho předpokladů a že ve středu se bojovat nebude, a většinu zbývajících záloh poslal do Blindheimu, ačkoliv tam již měl mužů dost. Dopustil se tím chyby, která rozhodla bitvu. Krátce poté totiž Evžen odeslal část svých jednotek Marlboroughovi, který je i s většinou svých mužů vyslal proti tragicky oslabenému středu francouzské formace - a Tallard už neměl dostatečně silné zálohy, kterými by jej podpořil. Střed byl nejprve „jen“ zatlačen zpět, ale už tento fakt rozhodl bitvu, protože podstatná část Tallardových mužů tak zůstala odříznuta v Blindheimu, kde je mohly držet relativně slabé spojenecké síly.
Francouzští vojáci na středu formace ještě chvíli bojovali, ale přesila byla příliš velká a brzy byli rozprášeni. Navic byl zajat Tallard, což zcela rozvrátilo francouzské velení. Marlboroughovy síly se přesunuly na sever a napadly levé křídlo Francouzů, kde zatím Maxmilián II. Emanuel a maršál Marsin tvrdě zatápěli oslabenému Evženovi a o katastrofě, která potkala zbytek armády, byli informováni po částech a se značným zpožděním. Přesto se dokázali ještě zavčas stáhnout a alespoň tato část francouzské armády se vyhnula zničení i rozprášení. Francouzi z Blindheimu ještě nějakou dobu vzdorovali, ale když Evžen s Marlboroughem vyzvali jejich velitele k prohlídce bojiště a on se mohl na vlastní oči přesvědčit, že zůstal sám a bez naděje na záchranu, kapitulovali.
Bitva u Höchstädtu byla první opravdu vážnou porážkou francouzských vojsk ve válkách o španělské dědictví a její důsledky byly pro Francii katastrofální. Bavorsko, hlavní spojenec Francie na území Říše, bylo okupováno nepřátelskými vojsky a muselo je zásobovat vojáky i proviantem. Pádem Bavorska pominulo bezprostřední ohrožení jádra Habsburského impéria a porážka natolik podlomila údernou sílu francouzských vojsk, že to umožnilo jejich protivníkům znovu rozdělit svá vojska a vyrazit do Itálie a na holandsko-francouzské hranice. Navíc přinesla francouzské straně velké trauma, neboť dala vzniknout pověsti o neporazitelnosti Princů dvojčat, Evžena a Marlborougha, která Francouze pronásledovala až do roku 1709, kdy ji částečně nahlodala bitva u Malplaquet.


Pleš

Pleš je nejběžnějším typem alopecie. Je považována za dědičný proces, při kterém dochází ke změnám vlastnosti kůže a k vypadávání vlasů v určitých oblastech hlavy. Vliv na vznik a šíření pleši má i stres či výživa. Objevuje se především u mužů průměrného věku kolem 35 až 50 lety, může se však rozvinout i dříve.


Břežské knížectví

Břežské knížectví bylo jedním ze slezských knížectví, které se nacházelo v Dolním Slezsku. Jeho hlavním městem byl Břeh.
Knížectví vzniklo roku 1311 při dělení Lehnického knížectví a už roku 1329 se poddalo Českému království a patřilo k zemím Koruny české. Knížectví vládla větev slezských Piastovců a to až do roku 1675. Roku 1419 bylo znovusjednoceno s Lehnickým knížectvím, poté se znovu oddělilo a sjednotilo se s Lehnickem roku 1669. Bylo součástí posledního autonomního slezského knížectví Lehnicko - Volovsko - Břežského až do smrti posledního Piastovce Jiřího IV. Viléma roku 1675. Po jeho smrti knížectví přímo vládli čeští králové z rodu Habsburků.
Roku 1537 uzavřel břežský kníže Bedřich II. smlouvu s braniborským kurfiřtem Jáchymem II. dědickou smlouvu, podle níž mělo knížectví v případě vymření Piastovců připadnout Hohenzollernům. Po smrti Jiřího IV. Viléma ovšem Habsburkové odmítli uznat platnost této smlouvy a knížectví vládli sami. Ovšem roku 1740 tuto smlouvu použil jako záminku Fridrich II. Veliký pro vpád do Slezska během válek o dědictví rakouské.


Horniman Museum

Horniman Museum je muzeum v Londýnském obvodu Lewisham v oblasti Forest Hill. Bylo založeno roku 1898 a zpřístupněno pro veřejnost roku 1901. Autorem návrhu budovy muzea byl Charles Harrison Townsend.
Muzeum bylo založeno viktoriánským obchodníkem s čajem Frederickem Johnem Hornimanem a obsahuje jeho sbírky přírodopisných předmětů, kulturních artefaktů a hudebních nástrojů.
Roku 1911 byla muzeu věnovaná další budova synem zakladatele Emsliem Hornimanem. Roku 1999 bylo muzeum rekonstruováno a 14. června 2002 znovu zpřístupněno.
Muzeum obsahuje tzv. budovu CUE. Ta byla otevřena roku 1996 a jejím autorem je místní společnost Architype. Budova má střechu osázenou trávníkem a je postavena z materiálů, které odpovídají myšlence trvale udržitelného rozvoje. Je také vybavena pasivní ventilací.
Muzeum se specializuje na antropologii, přírodovědu a hudební nástroje a její sbírky obsahují 350 000 předmětů. Mezi jeho nejvýznamnější exponáty patří rozsáhlá kolekce vycpaných zvířat.
Muzeum je obklopeno zahradami s plochou 65 000 m2, v nichž lze mimo jiné nalézt skleník, hudební pavilón z roku 1912, malou oboru a naučnou stezku.


Polomí

Obec Polomí se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 148 obyvatel.


Výkřik

Výkřik, nebo také Křik, je název expresionistického obrazu, jehož verze vznikaly od roku 1893 do roku 1910 a který je nejznámějším obrazem Edvarda Muncha. Existující verze má v majetku norská Národní galerie, Munch-museet v Oslu a norský miliardář Petter Olsen; také existuje kamenotisková verze. Obraz zachycuje výkřikem znetvořenou postavu s lysou lebkou na pozadí stylizované krajiny a krvavého nebe. Tématem „krvavého nebe“ se obraz řadí do trojvariace Beznaděj – Výkřik – Úzkost.
Výkřik se stal několikrát terčem profesionálních zlodějů umění. Nejprve byl ukraden z Národní galerie v roce 1996 a po několika měsících nalezen. Podruhé byl ukraden spolu s Madonou v roce 2004, nalezen v roce 2006 a po drobných opravách zpřístupněn v roce 2008.
Velmi zásadní inspirací pro vytvoření obrazu se Munchovi stala příhoda, respektive specifický přírodní úkaz, o kterém si zapsal do deníku na konci ledna roku 1892 toto:
Z poznámky je patrný důležitý motiv krvavého nebe, což byl meteorologický jev běžně viditelný v severské přírodě a ve svých dílech ho zachytili již romantičtí krajináři, nicméně se mimoto objevila teorie, že Munch mohl sledovat jev erupcí sopky Krakatoa, který byl viditelný na přelomu let 1883 a 1884. První obraz zachycující bytostný strach v nádheře přírodní scenérie namaloval Munch už v Nizze a nazval jej Beznaděj a krajinou je již téměř identický s Výkřikem, až na postavu z profilu opírající se o zábradlí a sledující hloubku fjordu pod sebou.
Po roce se z Nice navracel přes Paříž, kde se ještě více prohluboval pocit osamocení, jak patrno na Večeru na ulici Karla Johana zpět do Norska. Zde v Asgardstadtu vzniká obraz Bouře, kde je patrný volnější rukopis, vliv Böcklina, ale především na společnicích ženy v popředí je patrné gesto rukou, které se objevilo také na Výkřiku.
A konečně stejného roku jako Bouři vytvořil Výkřik. Krajina má zřejmě svůj předobraz v pohledu na Oslo z kopce Ekeberg.
V roce 1978 přišel kunsthistorik Robert Rosenblum s myšlenkou, že podoba dominantní figury mohla být inspirována peruánskou mumií vystavovanou v pařížském Trocadéru, tuto mumii také použil několikrát Munchův přítel Paul Gauguin.
Na obrazu jako první upoutá postava, která svým umístění vyvolává dojem, že je obraz komponován středově, to ovšem není pravda, i když si s myšlenkou takové kompozice autor zahrával, jak napovídá druhá strana obrazu s prvním pokusem. Posunutím poněkud dolů se lebka postavy dostala na průsečík dvou podstatných kompozičních prvků, na pohybové křivce, která prochází celou přírodou z krvavého nebe přes vlny až k figuře, a na ostré diagonále zábradlí. Na cestě za postavou se nacházejí dvě postavy. Rozpoložení těchto tří postav svádí nezasvěcené pozorovatele chápat obraz jako výjev utíkající vystrašené ženy před dvěma pronásledovateli.
Dost možná nejproblémovější částí obrazu je krvavé nebe, protože u něho musel Munch řešit jestli mají být mraky „jako krev“ nebo „krev“. Na obloze se také nachází jakési oko uragánu, které Munch chápal jako symbol „otevřené rány“. Ale svým tématem lez chápat oko jako mutaci tradičního symbolu okna, které tvořilo tak důležitou roli ve Večeru na ulici Karla Johana a v Bouři. Tato mutace je důležitá z hlediska ikonografie moderního umění.
Munch považoval obraz za své výrazové maximum, protože malíř v této době vyjadřoval napětí mnohem lyričtěji – tak i jeho další obraz Hvězdná noc. S tím možná souvisí i text „mohlo být namalováno jen šílencem“ v horní části Výkřiku, u kterého není jisté, kdo ho napsal.
Výkřik se svým dopadem na popkulturu rovná Moně Lise malíře Leonarda da Vinciho, Whistlerově matce Jamese McNeila Whistlera, nebo Americké gotice Granta Wooda.
Už Munchův přítel Stanisław Przybyszewski napsal roku 1917 pod vlivem obrazu román. V druhé polovině 20. století dosáhl Výkřik pro popkulturu až kultovního významu. Byl užit na přebalech několika verzí knihy Prvotní výkřik Arthura Janova. V letech 1983–1984 vytvořil popartový umělec Andy Warhol sérii sítotiskových verzí Munchových obrazů včetně Výkřiku, chtěl totiž masovou produkcí sejmout posvátnou auru z díla. Masovou produkci započal už sám Munch vytvořením jednoduše kopírovatelné kamenotiskové verze. Výkřik také ironizoval postmodernista Erró ve svých akrylových malbách Druhý výkřik a Ding Dong.
Jako jeden z mála exemplářů moderního umění se Výkřik těší neutuchající široké známostí, proto se také objevil v reklamách, v animovaných seriálech jako třeba Simpsonovi a rovněž ve filmu a televizi. Psychotický zabiják v kultovním hororovém filmu Wese Cravena Vřískot nosí halloweenovou masku, jejíž podobností s obrazem rozebíral třeba Tony Magistrale. Reprodukce díla se také objevuje na řadě spotřebních předmětů.


Sběrnice

Sběrnice je skupina signálových vodičů, kterou lze rozdělit na skupiny řídicích, adresových a datových vodičů v případě paralelní sběrnice nebo sdílení dat a řízení na společném vodiči u sériových sběrnic. Sběrnice má za účel zajistit přenos dat a řídicích povelů mezi dvěma a více elektronickými zařízeními. Přenos dat na sběrnici se řídí stanoveným protokolem.
V případě modulární architektury elektronického zařízení nebo počítače je sběrnice po mechanické stránce vybavena konektory uzpůsobenými pro připojení modulů.


Vaira Vike-Freiberga

Vaira Vike-Freiberga je bývalá lotyšská prezidentka. Byla celkově 6. osobou v úřadu prezidenta Lotyšska a první ženou vykonávající tuto funkci. Prezidentkou byla dvě funkční období - poprvé byla zvolena v roce 1999 a znovuzvolena v roce 2003. Jejím nástupcem v úřadu se stal Valdis Zatlers, který byl zvolen 31. května 2007.
Vaira Vike-Freiberga emigrovala s rodiči po druhé světové válce. Vyrůstala v uprchlických táborech v Německu, studovala v Maroku a Kanadě. Od roku 1965 byla profesorkou psychologie na univerzitě v Montrealu. Počátkem 80. let 20. století nejdříve pracovala ve Vědecké výzkumné skupině pro NATO v Kanadě, potom byla zástupkyní šéfa Kanadské vědecké rady. Od roku 1998 opět žije v Lotyšsku. V roce 1999 byla zvolena prezidentkou až po náročném sedmikolovém volebním klání v lotyšském parlamentu, v němž porazila i kandidáta tehdejší vládní strany Lotyšská cesta, Valdise Birkavse.
Je vdaná, má dvě dcery. Hovoří plynně anglicky, francouzsky, německy a španělsky.


Grandes Éxitos

Grandes éxitos je kompilační album kolumbijské zpěvačky Shakiry z roku 2002.


UK Albums Chart

UK Albums Chart je hitparáda nejprodávanějších hudebních desek na území Velké Británie. Žebříček sestavuje každý týden The Official UK Charts Company a zveřejňuje magazín Music Week.
Existují různé verze, například Top 40, Top 75, Top 100, Top 200.


Egyptská kniha mrtvých

Egyptská kniha mrtvých je mimořádně důležité a nejznáměnější dílo egyptské duchovní literatury.
Umělý název Egyptská kniha mrtvých zavedl J. F. Champollion, který měl být první, kdo ji přeložil do moderního jazyka. Překlad se však ztratil, neboť jeho žák se zmocnil všech jeho rukopisů a chtěl je vydávat za svá díla. Bratru J. F. Champolliona se podařilo získat větší část z nich zpět a vydat je pod jménem skutečného autora. Díky tomu se zachoval slovník a gramatika rozluštitele egyptštiny. Sami starověcí Egypťané ji však označovali názvem „Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře“.
V obecném povědomí je zafixována jako svitek, který se od počátku Nové říše v Egyptě vkládal zemřelým do hrobu. Toto však není doba jejího vzniku, protože má úzkou vazbu s Texty pyramid a je formou Textů rakví. Podle egyptských písařů byly její jednotlivé kapitoly nacházeny již od poloviny 1. dynastie, takže se podle nich ani nejednalo o egyptské dílo. Rovněž představa, že jde o papyrový svitek je příliš omezující, protože jednotlivé kapitoly byly zaznamenávány i na nejrůznější předměty pohřební výbavy a později dokonce i na obinadla mumie. Texty byly většinou napsané na papyrových svitcích, ale některá zaříkadla mohla být napsaná přímo na rakvích, amuletech, na zdech hrobek, na soškách a na sochách. Papyrové svitky bývaly umístěny v rakvi vedle těla, nebo byly zabaleny v obinadlech mumie. Někdy se také vkládaly do dutých sošek Ptah-Sokar-Usira, memfidského pohřebního božstva. Obvykle byly texty psány hieroglyfickým písmem, ale mohly být také napsány písmem kurzívním, hieratickým nebo démotickým a byly doprovázeny černobílými, nebo barevnými ilustracemi tzv. vinětami.
Zachovalo se mnoho exemplářů Egyptské knihy mrtvých, ani dva z nich však nejsou totožné co do rozsahu použitých kapitol a jejich řazení. Klíč, podle něhož byly jednotlivé svitky sestavovány není znám. Určitě nemohlo zaléžet na přání majitele, nebo jeho rodiny, protože se původně jednalo o ultratajné dílo, k němuž neměl přístup ani faraon. Je tudíž možné, že vykrádání hrobek nebylo motivováno jen získáním pokladů, ale především těchto svatých textů. Později se z vkládání knihy mrtvých do hrobu stal průmysl a začaly se objevovat i jen nápodoby textu na svitku. Mohly být použité také pouhé názvy kapitol.
Z celkového rozsahu Egyptské knihy mrtvých známe jen zlomek, totiž 205 námi číslovaných zaříkadel a větší počet nečíslovaných modliteb. Je-li Egyptská kniha rozšířením Textů rakví, znamenalo by to, že máme k dispozici zhruba třetinu díla.
Hlavním účelem Egyptské knihy mrtvých bylo poskytnou mrtvému sbírku zaříkadel, která měla zajistit bezpečný přechod do posmrtného života a pohyb v záhrobí. V zaklínadlech dominoval kult Usira. Cílem bylo ztotožnění s tímto bohem, protože právě Usir rozhodoval o způsobilosti k posmrtnému životu. Texty poskytují cenné rady o tom, kdy a kam mají být umístěny amulety při mumifikaci, vyjadřují představu Egypťanů o posmrtném životě. Nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je asi kapitola 125, která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem. Zde je obsažen i morální kodex starého Egypta.
Pokud jde o uspořádání kapitol v novodobých publikacích, dnešní egyptologové se řídí podle systému, který v roce 1842 zavedl Karel Richard Lepsius. Zaklínadla jsou číslována jako kapitoly a jako hlavní předloha jim slouží opis Knihy mrtvých Iufancha z Ptolemaiovského období. Tento exemplář má 165 kapitol. Tento systém je nevyhovující, protože nepokrývá všechny známé kapitoly a navíc je fixuje ve zjevně zpřeházeném pořadí. Může-li být řazení jednotlivých kapitol otázkou diskuze, Známe nepochybný začátek knihy a její konec.
Na konci Ptolemaiovského období byly pohřební texty kratší a Knihu mrtvých nahrazovala Kniha dýchání nebo Kniha neustávající věčnosti. Mohly být napsány na jeden list papyru a svinuté uložené vedle hlavy a nohou zemřelého. I nadále však plnily svou ochranou funkci.


Mikuláš Lucemburský

Nemanželský syn českého krále Jana a neznámé matky. I přes nelegitimní původ se o Mikuláše lucemburská rodina postarala a zabezpečila mu církevní kariéru. 2. srpna 1342 ho papež Klement VI. na žádost Jana Lucemburského jmenoval členem pražské diecéze. V roce 1348 je Mikuláš doložen jako děkan olomoucké církve a královský kancléř.
Klement VI. stanovil Mikuláše 7. ledna 1349 biskupem z Naumburku jako protikandidáta Johanna von Miltitz, v tomto sporu ovšem Mikuláš vítězem nebyl. 31. října 1350 sdělil Mikuláš obyvatelům města Udine, že je novým aquilejským patriarchou. Na přelomu let 1351/2 nechal nový patriarcha popravit některé šlechtice, kteří údajně měli být zapleteni ve vraždě Mikulášova předchůdce, Bertranda de St. Genies.
Mikuláš byl v úřadu nápomocem lucemburským zájmům, v říjnu 1354 ho v patriarchátu navštívil i jeho nevlastní bratr Karel IV. a patriarcha ho doprovázel na další cestě přes Itálii. Karel IV. Mikulášovi propujčil ještě titul vikáře Triestu a Toskánska a generálního vikáře ve Feltre a Bellunu. V Bellunu také patriarcha Mikuláš v roce 1358 zemřel, zřejmě přirozenou cestou. Pohřben je v Udine.


Nachodka

Nachodka je přístavní město v ruském Přímořském kraji na Dálném východě. Bylo založeno roku 1941 a městem se stalo v roce 1950. Má 148 826 obyvatel.


Komunistická symbolika

Komunismus se jako ideologie potřebovala, stejně jako ostatní názorové proudy, odlišit od těch ostatních. Postupem let tak vznikla samostatná komunistická symbolika.
Symboly, s nimiž se identifikují komunistické, některé socialistické, či jiné ultralevicové organizace, skupiny, hnutí, politické strany, či státy, vycházejí ze základních principů komunismu a marxismu. Představují buď spolupracující společenské třídy, pracující lid či zobrazují revoluční činnost. Lze se tedy setkat s vyobrazením například srpu a kladiva, zemědělských plodin a průmyslových i jiných závodů, ale také s vycházejícím sluncem, jež má představovat nový svět.
Nejznámějším symbolem komunismu je zkřížený srp a kladivo. Ten má symbolizovat pevný svazek dvou společenských tříd, a to rolníků a dělníků. Srp spolu s kladivem zavedli ruští komunisté, a od roku 1923 jej rovněž i vyobrazili i na státním znaku Sovětského svazu, a také i v heraldicky pravém horním cípu státní vlajky. Tento symbol se spolu s „vývozem komunismu“ na konci 40. let do střední a Východní Evropy a vůbec po vzniku sovětské sféry vlivu rozšířil i do SSSR nově ovládaných zemí a začal představovat komunismus na celosvětové úrovni.
Spolu se zánikem reálného socialismu na přelomu 80. a 90. let 20. století se postupně přestal užívat; reformované komunistické strany zvolily symboliku jinou, jelikož právě zkřížený srp s kladivem byl vnímán příliš agresivně – vznikaly asociace s režimem v SSSR a jinými vládami, které pod záminkou tvoření lepší společnosti silně porušovaly lidská práva. I některé další země, které se označují za pokračovatele v budování komunismu, však svoji symboliku rovněž změnily – příkladem je Severní Korea, kde se hlavním symbolem vládnoucí strany stala kosa, pero a kladivo – což má představovat jednotu rolníků, pracující inteligence a dělnictva.
Červená barva je většinou spojována se změnou, a také i revolucí. Komunisté její význam vykládají jako barvu krve bojujících za sociální spravedlnost. V 19. století byla často užívána při různých stávkách a u mnoha levicových hnutí. Se socialismem byla spojena definitivně až od roku 1871, kdy ji použila pařížská komuna, a od roku 1922 pak ji začal užívat rovněž i Sovětský svaz. Další státy, které se označovaly za komunistické ji začaly užívat jako státní vlajku později (Čínská lidová republika, 1949 a Vietnam, 1955. Rudou vlajku používají někdy také demokratické socialistické strany a hnutí.
Rudá pěticípá hvězda je dalším ze symbolů, se kterými se ztotožňuje komunismus. Má symbolizovat pět prstů ruky dělníka, ale též i pět kontinentů, jimž má komunistický systém vládnout, nebo také spojení dělníků, rolníků, vojáků, mládeže a pracující inteligence.
Rudé hvězdy se poprvé spojily s komunisty v časech Občanské války v Rusku; později rudá hvězda symbolizovala Rudou a Sovětskou armádu. Stejně jako rudou vlajkou SSSR i rudou hvězdou byly ovlivněny mnohé státní symboly v některých zemích; objevila se na velké většině státních znaků socialistických států i na některých jejich vlajkách. V 90. letech její užívání postupně, stejně jako u symbolů ostatních, kleslo a v některých zemích je její zobrazení dokonce zakázáno zákonem.


Washington Mutual

Washington Mutual Inc. byla bankovní holdingová společnost, jejíž největší součástí byla Washington Mutual Savings Bank - největší americká banka zaměřená na půjčky a úspory.
25. září 2008 americký regulátor bankovního trhu uzavřel spořitelnu krátce před 120. výročím jejího vzniku pro nedostatek likvidity. Aktiva zakoupila za 1,9 miliardy dolarů firma JPMorgan Chase. 25. září 2008 holdingová společnost zbankrotovala.


Aplikační server

Aplikačním serverem můžeme nazvat počítač, připojený do sítě, který zajišťuje dostupnost aplikaci z počítačů připojených do sítě. Nejčastěji na serveru funguje speciálně upravená aplikace, která příjímá/odesílá data do připojeného počítače, na kterém funguje takzvaný "klient" s úkolem zprostředkovávat přístup k serverové aplikaci.
Představme si firmu, pro tento příklad o 10 zaměstnancích. Všichni zaměstnanci pracují na stejném úkolu, například programu. Tento program vytvářejí ve vývojovém studiu, které funguje na serveru. Zaměstnanci mají na svých počítačích nainstalované klienty, které je spojují do aplikace na jednom serveru, kde mají přehled o tom, co je dokončené, rozdělané či ještě nezapočaté. Zvyšuje se tak efektivnost práce i celková přehlednost. Představte si jak by se snížila produktivita práce kdyby zaměstnanci mezi sebou data sdíleli např. pomocí flash disku.


Trakai

Hrad TrakaiHrad Trakai se nachází ve stejnojmenném městečku asi 28 km západně od litevského hlavního města Vilniusu.
Historie hradu začíná ve 13. století, kdy se křižáci řádu německých rytířů a livonského řádu snažili ovládnout území dnešní Litevské republiky. Litevský kníže Gediminas si v roce 1321 zvolil tuto bažinatou oblast ke stavbě hradu, kam přenesl své sídlo z Kernave. Tento hrad stával asi 3 km jihovýchodně od nynějšího města, v místě, zvaném dnes Senieji Trakai. Nedlouho nato Gediminas založil další hrad a nové hlavní město Vilnius. Na Trakai se vrátil až Gediminův syn Kęstutis. V roce 1337 se poprvé připomínají Naujieji Trakai v dnešní poloze na poloostrově mezi jezery. Křižáci tehdy hrad nedobyli, vypálili tedy město a odtáhli. na ochranu před dalšími útoky byl systém opevnění přebudován a sestával ze dvou noých hradů. První, Pusiašalio pilis, z něhož se dochovaly pouze zbytky hradeb, nechal vybudovat kníže Kęstutis na poloostrově jako předsunutou pevnost sloužící k obraně a druhý vnitřní hrad Šalos pilis přímo na ostrově v jezeře Galve. Ostrovní hrad nechal začátkem 15. století velkokníže Vytautas přebudovat na obytnou rezidenci litevských panovníků.
Zřícenina hradu Trakai, skica od Napoleona Ordy z doby kolem r. 1877V 16. století začal hrad Trakai ztrácet na významu a do popředí se dostal Vilnius, v té době jedno z velkých evropských měst. V 18. století byl hrad přeměněn ve vězení a nakonec byl pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb. Od počátku 20. století začala být na základě archeologických výzkumů a historických dokladů připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Za polské vlády v letech 1929 až 1939 se podařilo obnovit část hradu, dostavba pokračovala i po druhé světové válce za vlády sovětské. Rekonstrukce byla dovršena počátkem 90. let.
Za vstupní branou se rozkládá zámecký dvůr, vlevo bývaly kasematy se zbrojnicí a sklady, později i vězení. Po padacím mostě se přejde na nádvoří, odkud se po dřevěných schodech dostaneme do jednotlivých místností. V hradě je zřízeno muzeum historie a současnosti Trakai ukazující život šlechty a místních nevolníků.


From the Bottom of My Broken Heart

From the Bottom of My Broken Heart je pátá a poslední píseň, která vyšla z debutového alba američanby Britney Spears. Píseň vyšla v Austrálii a USA a vyšla během první čtvrtiny roku 2000.
Píseň napsal a produkoval Eric Foster White. V této melancholické baladě vzpomíná Britney na svou první lásku a přeje si, aby nikdy neskončila. Píseň nebyla zařazena na výběr největších hitů této Američanky nazvaných Greatest Hits: My Prerogative.
Videokli režíroval Gregory Dark a vše začíná pohledem na Britney, která si balí své věci a chystá se na odchod z domova. Je rozrušená, protože ví, že opustí svou lásku.
Skrz video vidíme i jakési záběry do minulosti, kde je se svým přítelem. Klip končí tak, že se přítel snaží Britney zastavit, proto vyráží na autobusou zastávku. Přijede ale pozdě, Britney už odjíždí.
V Americe se píseň dostala do první dvacítky. Stejně jako Born to Make You Happy nevyšla píseň na celém světě, pouze ve vybraných regionech, z nichž jeden byla i Austrálie, kde si mohli vybrat zda chtějí vydat právě Born to Make You Happy nebo From the Bottom of My Broken Heart. Rozhodli se pro pomalejší z variant a později usoudili, že si vybrali špatně. Písni se v tamější hitparádě moc nedařilo.


Bristol Beaufort

Typ byl nasazen nejen v Evropě, resp. v Atlantiku, ale též v Pacifiku. Mezi nejznámější akce tohoto stroje patří útoky na německé válečné lodě Scharnhorst a Gneisenau.


Frederik Hendrik

Frederik Hendrik byl kníže oranžský a v letech 1625 to 1647 místodržitel Hollandu, Zeelandu, Utrechtu, Guelders a Overijsselu.


Lišovský práh

Lišovský práh je pahorkatina v západní části Třeboňské pánve, kterou odděluje od pánve Českobudějovické. Má rozlohu 212 km2. Vytváří rozvodí Vltavy, Malše a Lužnice. Má podobu asymetrické hrástě omezené na západě a na východě zlomy a na severu a jihu zakončené tektonicky podmíněnými sníženinami. Jeho nejvyššími vrcholy jsou Baba u Rudolfova, Větrník u Lišova, Dlouhý vrch u Dubičného a Račice u Hosína. Na úbočí Lišovského prahu leží města Lišov a Rudolfov. Oproti pánvím je na něm chladněji.
Na západním okraji Lišovského prahu, mezi Vidovem a Velechvínem, se v délce 13 km táhne Rudolfovský rudný revír s výskytem stříbra, sfaleritu, galenitu a zlata.
Na Lišovském prahu se nacházejí přírodní památky Kaliště, Ohrazení, Orty a Libníč.
Z historických památek je to například mohylové pohřebiště na vrchu Vávra.


Louis Chiron

Louis Chiron byl jedním z největších předválečných pilotů. Zúčastnil se mnoha významných závodů a reprezentoval nejslavnější automobilové značky, od Bugatti přes Mercedes a Delage až po Alfu Romeo. Dokázal zvítězit na domácí Grand Prix Monaka 1931, na startovním roštu se sešla taková esa jako byli Italové Achille Varzi a Tazio Nuvolari nebo Němci Rudolf Caracciola a Bernt Rosemeyer. V letech 1931 až 1933 zvítězil ve Velké ceně Československa na Masarykově okruhu s vozy Bugatti a Alfa Romeo, v roce 1949 při nemistrovském závodě F1 odstoupil z prvního místa pro poruchu na svém Maserati. Jeho nezapomenutelný styl jízdy dal vzniknout okřídlenému rčení "Jede jako Chiron.", jímž jsou i v současnosti v okolí Brna i jinde po České republice častováni nezdravě riskantně jedoucí šoféři. Louis Chiron prožíval neobyčejně dlouhou sportovní kariéru, vždyť na Grand Prix Monaka 1955, kde s vozem Lancia D50 vybojoval šesté místo, oslavoval své 56. narozeniny!
Louis Chiron započal svou závodní kariéru v roce 1923, kdy se účastnil závodů do vrchu konaných v oblasti Nice. Ale jeho opravdová kariéra začala až v roce 1926, když se seznámí se Švýcarským průmyslníkem Alfredem Hoffmanem, který ho finančně podporuje a zakládá i závodní tým. Jeho první závod na okruhu je spjat s vozem Bugatti 35 kde nestačil jen na Marcela Lehouxe, který má ovšem plnou tovární podporu Bugatti. První vítězství si připsal v San Gaudens. V roce 1927 už je v zorném poli Ettore Bugattiho a netrvá dlouho a objevuje se v jeho týmu, prozatím jako jezdec na záskok.
V anglickém Brooklands, skončil na pátém místě, v závodě kde zcela dominovaly vozy Delage. V roce 1928 Louis Chiron definitivně opouští Hoffmanův tým, údajně pro pletky s jeho manželkou, a stává se továrním jezdcem Bugatti.
Píše se 15. červenec 1928 a nad Velkou cenu Německa se vznáší těžké dusno letního dne, které nijak neulehčuje pilotům jejich pobyt v monopostech. Závod je poznamenán tragickou nehodu, při níž zahynul český pilot Čeněk Junek. Stejně jako vítěz Rudolf Caracciola, jsou zdrcení všichni zúčastnění nad ztrátou kamaráda. Louis Chiron přes problémy s brzdami dojíždí na šestém místě. Již při další Grand Prix San Sebastian je jasné, že Chiron se definitivně zařadil mezi piloty nejvyšší úrovně.
V královském parku v Monze, řídí Chiron své Bugatti 35C a velkolepě vítězí poté, co Williams odstupuje a poráží tak domácí jezdce Varziho na Alfě i Nuvolariho na dalším Bugatti. Závod má opět tragickou dohru, Materassiho Talbot přistál mezi diváky a 22 jich zabil.
Dne 14. července v Nurburgringu při Velké Ceně Německa zvítězil před vozy Mercedes, Alfy Romeo, Maserati, Fiat, Renault, Talbot, prakticky ve stylu start-cíl. V tomto závodě Chiron překonal traťový rekord.
V roce 1930 je Bugatti stále konkurenceschopné a také Louis Chiron zůstal loajální k značce z Molsheimu. Tento rok mu na trati vyrostl nový soupeř mladý a nadějný René Dreyfus, který jezdil na soukromém Bugatti 35 B a byl mu nejvážnějším soupeřem na Grand Prix Monaka 1931. Pro tuto událost a pod nátlakem svého syna Jeana, Ettore Bugatti vyrobil nový typ 51. Z 23 vozů na startu bylo rovných 16 Bugattek, proto Velká Cena Monaka 1931 dostala přízvisko závod jedné značky. Ettore Bugatti nasadil novou 51 jen pro čtyři jezdce, Louise Chirona, Achile Varziho, Guy Bouriata a Diva. Zbytek startovního pole obsadila značka Maserati s vozem 8C řízeným Luigi Fagiolim a Clemente Biondettim. Závodu se zúčastnil i Rudolf Caracciola se svým mohutným Mercedesem SSKL zkratka v tomto případě uvádí lživé údaje, protože vůz není vůbec krátký ani lehký a do monackých ulic zcela nevyhovující závodní vůz. A tak je víc než jasné, že o prvenství se střetnou modré vozy z Molsheim a červené vozy z Modeny.
Vedení se ujímá René Dreyfus, když ve stoupání k Sainte Devoté zaútočil na vítěze této Grand Prix z roku 1929, Williamse na dalším Bugatti. Ale zlomená pružina ventilu končí všechny Britovi naděje. Achille Varzi i Caracciola se přiblížily na dosah Drafusovi a Varzi ho dokázal předjet v 7 kole. Caracciolův Mercedes se v 53 kole dostal do problému a končí. Louis Chiron nebyl na začátku téměř vidět a probojovával se do předu ze zadních pozic. Svojí jízdou překonal traťový rekord, který o pár kol později překoná Luigi Fagioli a právě tito dva piloti a jejich souboje jsou ozdobou Velké ceny Monaka. Nakonec je úspěšnější Chiron a za velkých ovací vítězí.
Rok 1934 je rokem velkých změn Louis Chiron odešel k Alfě a závodním okruhům vládnou německé automobily Mercedes a Auto Union. Tento rok se Velká cena Francie koná na okruhu v Montlhery, a na startu 500 km dlouhého závodu se sešly tři Mercedesy W25 dva vozy Auto Union C dva vozy Maserati a tři Bugatti 59.
Hned na začátku se Louis Chiron popracoval z třetí pozice na startu do čela závodu následován Caraciolou, Mombergerem, Stuckem a Varzim. ke konci druhého kola se Stuck dostal před Fagioliho zatímco Chiron určuje tempo závodu. Ve třetím kole se Stuck přiblížil až na dosah Chironovi, ale po tankování se propadl na desáté místo. Čelo závodu si bezpečně hlídá Chiron a na druhou příčku se po chybě Fagioliho dostal Varzi na další Alfě Romeo a i třetí příčka patřila Milánské automobilce.
Pro rok 1936 se Chiron upisuje Mercedesu až do roku 1939, kdy byl propuštěn jako ne německý řidič. Během Grand Prix Německa 1936 se Chiron vážně zranil, když jeho Mercedes nezvládl zatáčku. Chiron se dokázal vrátit během roku 1937, ale jeho výsledky nejsou přesvědčivé. Ještě než vypukla druhá světová válka dokázal zvítězit ve Francii 1937.
Poválečné období nepatří mezi nejlepší z Chironovi kariéry. Ale závodění znamená pro Chirona příliš mnoho, než aby ho pustil z hlavy stejně jak to udělal René Drayfus. A tak spolu s kamarádem a soupeřem Achile Varzim stojí znovu na startu Grand Prix, tentokrát ve Švýcarsku 1948. Oba jsou staří kozáci a jejich soupeři často příliš mladí na to aby je mohli znát. Kdo z nich mohl tušit co se přihodí? Start se lepe povedl Achilemu a Louis ho sleduje z druhé pozice. Je to trať, kterou oba absolvovali několikanásobně přesto udělal Achile chybu a prorazil dřevěné svodidla, Chiron okamžitě zastavil, aby přispěchal svému příteli na pomoc. Pozdě. Ital je mrtev na místě. Smrt jeho předválečného soupeře Chironem hluboce otřásla a vzpomíná na všechna dobrodružství a vítězství, které spolu s Achilem prožili. Achile Varzi jako jediný dokázal uspět na všech evropských tratích.
V roce 1949 oslavil padesátku přesto dokázal zvítězit v Reims a porazil Whiteheada na Ferrari a Biru na Maserati. Bylo to jeho poslední vítězství. Tento nezapomenutelný pilot zavodí ve Velkých cenách a závodech do vrchu až do konce roku 1958.
Celkově tento muž z Monte Carla zvítězil ve 14 Velkých cenách a své stáří tráví v blízkosti rychlých aut a často je vídán na sportovních akcích, ale už ne oblečen do ovrealu, ale ve slušivém obleku jen červená šála s bílými puntíky je vzpomínkou na dobu, kdy on sám krotil stovky koní pod kapotou.


Vladimír Watzke

Vladimír Watzke byl český spisovatel. Byl autorem desítek knížek různého žánru, zejména dívčích a humoristických románků. Užíval různé pseudonymy, především jako Vláďa Zíka. Podepisoval se Vladimír Vacke-Zíka.
Vystudoval gymnázium a pak pokračoval ve studiu na English University College. Tuto školu ukončil v roce 1923 a nastoupil úřednickou práci.
Protože si potřeboval kvůli rodině přivydělat, začal v polovině třicátých let psát nenáročné příběhy pro mládež, pak už žánry měnil. Stal se i autorem sci-fi románů. Vydával mu je nakladatel Zmatlík, jeho vzdálený příbuzný. Psal velice rychle, dokázal vytvořit sešitovou novelu během jednoho večera. Napsal jich desítky a podepisoval je různými pseudonymy. Mimo hlavního Vláďa Zíka také Jan Havlín, Jiří Havlín, Eva Marešová, Georg Bobbin či Eva Chválová. Některé práce dosáhly i dobré kvality, oceněn byl např.humoristický román Pan profesor a ostatní.
Do roku 1939 bydlel v Praze a válečná léta prožil v Nezabudicích u Křivoklátu. V roce 1945 byl obviněn z kolaborace s Němci a tak se přestěhoval do Žatce. Přestal psát knížky, ale stal se dramaturgem pobočky divadla v Kladně Po dvou letech se stal pracovníkem Svazu mládeže, pracoval v kulturním oddělení Družstva pěstitelů chmele a Domu osvěty.


Tisovnice

Tisovnice je místní část obce Krásná Hora nad Vltavou ve Středočeském kraji, okrese Příbram.
Tisovnice leží nad levým břehem potoka Brzina, jihozápadně od Sedlčan, poblíž Svatého Jana a Bražné. Ke vsi patří i dvě samoty u potoka Brziny Na Stráni a U Smrčí. Ves dostala své jméno nejspíše od tisových stromů, které kdysi tvořily celé lesy. Ve starých spisech se uvádí název Tisomnice.
Odnepaměti bývala Tisovnice majetkem premonstrátského kláštera v Milevsku, stejně jako řada dalších vesnic a statků v tomto kraji. Toto rozsáhlé klášterní panství bylo od r. 1420 v moci husitů, ale po jejich porážce u Lipan r. 1434 je císař Zikmund vrátil klášteru, ponechav si mnohé vsi, jež pak dával svým přívržencům do zástavy za jistý plat. Takovým způsobem dostal Tisovnici r. 1460 Zdeněk ze Sternbergu. Deset let nato měl Tisovnici od krále Jiřího z Poděbrad v zástavě Jenec z Janovic na Chlumci, který ji postoupil r. 1479 Bohuslavovi ze Švamberka na Zvíkově. Ke zvíkovskému statku patřila do r. 1576, kdy ji koupil Jan Czernin z Chudenic na Nedrahovicích, později se dostala ke Skoupému. Když pak Jakub Krčín z Jelčan koupil r. 1596 Skoupý, připojil Tisovnici i Skoupí k Obděnicům. Po Krčínově smrti r. 1604 byl statek rozdělen mezi jeho dcery. V letech 1606 - 1615 byl majitelem Tisovnice i Skoupého Zikmund Hložek ze Žampachu. Protože se zúčastnil stavovského povstání proti králi Ferdinandovi II., byl odsouzen ke ztrátě dvou třetin všeho jmění. Tisovnice, Skoupý a ostatní vsi byly Hložkovi zabaveny a 26. března 1623 prodány Polyxeně z Lobkowicz, roz. z Pernštejna. Od té doby patřily již stále k panství chlumeckému. Ve 14. století a ještě v letech 1470 - 1595 se též často připomíná Tisomnička, která stávala někde poblíž Tisovnice a sdílela s ní všechny své osudy. Od 17. století není už nikde o Tisomničce zmínky.
Hostovnice | Krásná Hora nad Vltavou | Krašovice | Mokřice | Plešiště | Podmoky | Švastalova Lhota | Tisovnice | Vletice | Vrbice |


Avia

Firma Avia byla založena v Praze - Letňanech v roce 1919 jako opravna a výrobna letadel. Firmu založili inženýři Pavel Beneš a Miroslav Hajn. V letech 1928 – 1929 se Avia stala součástí koncernu Škoda.
Ve 20. a 30. letech Avia vyráběla jak vojenské i civilní letouny vlastní konstrukce, jako byly například BH-1, BH-3, BH-7, BH-9, BH-11, BH-17, BH-21, BH-22, BH-25, BH-33 a B-534, tak i letouny licenční jako byl sovětský bombardér SB-2.
Během druhé světové války Avia vyráběla německá letadla Arado a letecké motory Argus.
Po válce se zde vyráběly nepříliš povedené stíhací letouny Avia S-199, které ale sehrály důležitou roli při izraelské válce za nezávislost, Avia S-92 a Arado Ar 96B.
V 50. letech Avia v licenci vyráběla sovětský bitevní letoun Iljušin Il-10 pod označením Avia B-33 a rovněž sovětský dopravní letoun Iljušin Il-14.
Od roku 1963 se firma soustředila už jen na automobilovou výrobu.
V roce 1968 začala výroba nákladních automobilů v licenci francouzské společnosti Renault-Saviem, které byly vyráběny až do roku 2000. Během této doby bylo vyrobeno 250 000 vozidel tohoto typu.
V roce 1995 koupila automobilku jihokorejská firma Daewoo. Ta investovala do modernizace řady A a později i do nového automobilu řady D.
V roce 2000 byl představen nový automobil řady D s celkovou hmotností od 6 do 9 tun.
V roce 2006 byla, zároveň s modernizací brzdové soustavy, rozšířena řada D na celkovou hmotnost do 12 tun. V tomto roce došlo k další změně majitele Avie, koupila jí indická automobilka Ashok Leyland.


Istiodactylidae

Čeleď Istiodactylidae je malou skupinou pterodaktyloidních ptakoještěrů ze spodnokřídového období. Byli to ptakoještěři střední velikosti, jejichž společným charakteristickým rysem byl dlouhý, plochý a okrouhlý zobák, poněkud připomínající zobák vrubozobých ptáků. Na okraji zobáku však měli istiodaktylidé sérii drobných zoubků.
V současnosti zahrnuje tato čeleď pouze tři rody - Nurhachius, Istiodactylus a Liaoxipterus. Tento taxon stanovila trojice paleontologů v roce 2001, kdy se ukázalo, že rod Istiodactylus nepatří do rodu Ornithodesmus.


Ondřej Smeykal

Ondřej Smeykal je český výtvarník a muzikant, profesionální hráč a průkopník hry na australský domorodý nástroj didgeridoo a elektrodidgeridoo.
Po ukončení základní školy odešel do Prahy na Střední výtvarnou školu Václava Hollara.
V současnosti pořádá workshopy, přednášky a koncerty u nás i v zahraničí. Za jeho největší výtvarný úspěch lze považovat reprezentaci České republiky na Expo Aichi 2005 v Japonsku. Jeho hudební úspěchy charakterizuje dnes již stálá účast na známých evropských didgeridoo festivalech v Německu a Švýcarsku. Úspěchy, dosahující pozornosti už i předních světově známých hráčů, jako např. legendárního didgeridoo hráče Marka Atkinse.
V hudbě je patrné silné zabarvení jeho bigbeatovou minulostí sahající do let 1995 – 96, kdy hostuje na CD australského didgeridooisty Iana Wooda pod názvem Pražské Snění a později s ním založil skupinu WOODEN TOYS, mj. spolupracoval také s Monikou Načevou na jejím albu Fontanela, nebo např. s Filharmonií Hradce Králové, při zpracování skladeb V. Vimmera - Věk Vodnáře.
Ondřej Smeykal nastoupil kdysi svou dráhu jako samouk a pro nedostupnost didgeridoo začínal své první pokusy s osvojením hry nacvičovat tehdy ještě na obyčejné papírové trubky používané k navinování koberců. Později se na necelý rok vydává do Austrálie za účelem studia aboriginského skalního malířství na univerzitě v Canbeře a studia hry na australský domorodý nástroj. Dnes se tento česko-slovenský průkopník didgeridoo věnuje výhradně koncertním vystoupením, pořádá semináře výuky hry pro začínající i pokročilé a na základě úzkých kontaktů na australské výrobce zastává ve spolupráci s nimi i roli dovozce tradičních eukalyptových nástrojů.


Jozef Bahéry

Jeho otec byl Ján Bacherik, jeho matka Mária roz. Droppová.
Studoval v Rožňavě a na Učitelském ustavě v Banské Bystrici. Byl učitelem a varhaníkem v Pohorelej. Autor více jak 100 církevních skladeb, ze kterých sestavil 2 publikace. Sbíral a knižně vydal slovenské lidové písně, v periodikách Slovenské noviny a Vlasť a Svet uveřejnil okolo 20 lidovýchovných povídek, hlavně s historickými náměty.


Sapfó

Sapfó řecky [attický dialekt] ?????, [aiolský dialekt] ?????, byla starořecká básnířka z Mytilény na ostrově Lesbu, kulturním centru sedmého století př. Kr, vedla zde dívčí internátní školu. Říká se, že byla malá a snědá.
Sapfo se údajně narodila v Eresu na ostrově Lesbos v Egejském moři a v Mytileně na stejném ostrově nejenom prožila většinu života. Pocházela z aristokratické rodiny, která se angažovala v politickém životě. Boje o moc ji roku 604 př. n. l. přiměly k útěku na Sicílii, odkud se vrátila na rodný ostrov krátce před svou smrtí.
S jejím životem je spojena řada legend, s jistotou lze tvrdit, že není pravdou, že z nešťastné lásky ke krásnému Faonovi skočila z Leukadské skály do moře, ačkoli je toto místo dodnes cílem mnoha turistických výprav. Sapfó vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz. Do obecného povědomí se Sapfo zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Jméno básnířčina rodiště dodnes přežívá v poněkud expresivním označení ženské homosexuality - lesbická láska. Sapfó pravděpodobně nebyla vyhraněná lesbička což dosvědčuje i fakt, že byla matkou. Doklady o kontaktu s opačným pohlavím lze najít i v literatuře, kde je jedna z Alkaiových básní, věnovaná právě jí.
Sapfó byla představitelka tzv. sólové lyriky. Z jejího díla se zachovaly pouze zlomky milostné a svatební písně. Pohybovala se mezi politicky aktivními a vzdělanými lidmi. Pro toto období je charakteristická závislost na pravidlech ústní poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla. Její vliv na další řeckou milostnou lyriku byl poměrně velký a prakticky po celé trvání starořecké poezie se k její tvorbě řada básníků vracela. Je známo, že Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a že psala především elegie a hymny.
Sapfó byla již ve starověku označována jako „desátá Múza“. Je po ní pojmenovaná jedna z nejoblíbenějších metrických staveb verše tzv. sapfická strofa.
Sapfó ovlivnila výrazné osobnosti antické poezie římské i básnictví epochy romantismu. Hru o Sapfo napsala roku 1821 francouzská spisovatelka Madame de Stael.


Projektil tvarovaný explozí

Projektil tvarovaný explozí je speciální typ kumulativní nálože určený k účinnému pronikání pancířem. Tato technologie byla vyvinuta a poprvé použita během druhé světové války.
Konvenční kumulativní nálož má dutou kovovou vložku ve tvaru kužele. Ta při výbuchu vytvoří paprsek o velké rychlosti, jenž dá náloži velkou průraznost. S rostoucí vzdáleností mezi místem odpalu a místem dopadu ovšem značně klesá účinnost.
EFP má naproti tomu vložku ve tvaru duté mísy. Energie výbuchu ji zformuje do konfigurace, která závisí na původním tvaru vložky a na způsobu odpálení výbušniny. Sofistikované EFP hlavice mají více roznětek, které mohou být odpalovány v různých uspořádáních a tak způsobovat různé tvary vln exploze, mající za následek buď hluboký průnik, aerodynamickou střelu nebo vysokorychlostní střepiny. Méně sofistikovaným způsobem tvorby střepin je umístění kovového pletiva před vložku – po explozi se vložka rozpadne na mnohočetné projektily.
Existují také hlavice navržené tak, aby jejich obaly vytvořily více projektilů. Vložka MEFP obsahuje množství důlků, které se navzájem protínají v ostrých úhlech. Při explozi se obal roztříští podél těchto průniků do tuctů malých, zpravidla kulovitých projektilů, jejichž účinek na cíl je podobný jako u výstřelu z brokovnice. Charakter dopadu na cíl může být řízen tvarem vložky a způsobu odpálení výbušniny.
Jednotlivé EFP zůstávají neporušené a proto schopné proniknout pancířem i při zásahu z velké vzdálenosti. Části pancíře se po zásahu rozdrolí do prostoru vozidla a spolu se střepinami EFP ničí posádku a vnitřní vybavení.
Obvykle je síla průrazu EFP rovna průměru střely, zatímco kumulativní nálož prorazí šestinásobek svého průměru.
Zařízení je zpravidla válcové, vyrobené z běžně dostupných kovových trubek, na předním konci uzavřené konkávní měděnou či ocelovou miskou. Výbušnina je uložena za touto miskou a vyplňuje trubku. Při detonaci vytvoří miska střelu o rychlosti přesahující 1 km/s.
Jelikož po výbuchu se vytvoří měděný projektil, jsou tyto nálože velice nebezpečné i pro pancéřovaná vozidla.
Nejčastěji bývají umísťována podél silnice na bezpečnostních bariérách, v úrovni oken, na místech, kde vozidla musí zpomalit, jako jsou křižovatky a odbočky. To dává obsluze větší prostor pro výběr vhodného okamžiku pro odpálení nálože.
Exploze je řízená dálkově kabelem, radiově či infračerveným senzorem. ERP mohou být rozmístěny jednotlivě, ve dvojicích či polích, záleží na léčce a taktickém posouzení bojové situace.


Tinktura

Tinktura v heraldice je soubor přípustných barev použitých na erbu. Dělí se na tři skupiny: kovy, barvy a kožešiny. Někdy se sem řadí i damaskování, které se ale obvykle používá pouze u nebarevných provedení erbů a v blasonu se neuvádí. Platí pravidlo, že by se neměla přijít barva na barvu nebo kov na kov, aby se udržela kontrastnost erbu. Z tohoto pravidla existuje ale poměrně hodně výjimek.
Heraldické kovy jsou zásadně pouze dva, zlato a stříbro. Zlato může být zobrazeno na erbu jako žlutá a stříbro jako bílá. Takéž velmi výjimečně se jako kov může vyskytnout platina, měď a bronz.
Původně byly používány pouze pouze čtyři základní barvy černá, červená, modrá a zelená. Později přibyly další barvy hlavně purpurová, kterou využívali církevní činitelé. Dále tzv. přirozená barva, která měla mít barvu kůže lidské, medvědí, vlčí, liščí a jiných předmětů na štítu. Méně používané barvy přidané později byly oranžová, tmavomodrá, hnědá a šedá.
V heraldice byly původně používány kůže hermelín, kunina, sobol a popelčina. Později se řídce používaly různé barevné varianty základních kožešin.
Před zavedením šrafury, v období renesance a pozdního středověku, byly do nebarevně provedených erbů dopisovány zkratky a blazonování probíhalo pomocí drahých kamenů a sedmi základních planet. Pro císaře, krále a korunního prince pomocí planet, pro vyšší šlechtu pomocí drahých kamenů a pro nižší šlechtu pomocí zkratek barev a kovů.
V jednobarevném tisku se používaly a používají standardní šrafury – viz tabulku. Jejich popis je: zlato – tečkovaná, stříbro – prázdná, modrá – vodorovná, červená – svislá, purpur – šikmá, černá – svislá a vodorovná, zelená – kosmá, přirozená – vlnovka.


České Zlatníky

České Zlatníky je místní část obce Obrnice v okrese Most v Ústeckém kraji. Nachází se v nadmořské výšce 229 metrů, asi 5 km východně od města Mostu. Rozkládá se mezi řekou Bílinou a silnicí I/13, která ji spolu s říčkou Srpinou odděluje od Obrnic. Původní zástavba je situovaná v hodní části kolem kostela, dolní část směrem k Obrnicím tvoří řadová zástavba. Je zde pouze jedna ulice - Dukelská. České Zlatníky mají spojení s Mostem pomocí autobusové linky MHD č. 19.
Nejstarší písemná zpráva o Českých Zlatníkách pochází z roku 1264. Ves v letech 1453-1623 patřila k panství Patokryje. Poté ji získali Lobkovicové a připojili ji ke svému panství Bílina, jehož součástí byla až do roku 1848. Po roce 1850 se České Zlatníky staly osadou obce Želenice v okrese Teplice. V letech 1896-1935 byly součástí okresu Duchcov a poté až do roku 1960 okresu Bílina. V roce 1960 byly připojeny k okresu Most a staly se osadou obce Obrnice.
Farnost je zde uváděna již ve 14. století. Fara zanikla kolem roku 1623 a byla obnovena v roce 1694. Kostel sv. Jiří pochází z konce 17. století. V roce 1976 začala jeho rekonstrukce, která trvala do roku 1994. Do kostela byl přenesen barokní a rokokový inventář ze zbořeného kostela sv. Františka Serafínského z minoritského kláštera ve starém Mostě a to včetně nástropních fresek.
V následujících letech jsou údaje souhrnné pro Obrnice i s oběma osadami.


Vojtěch Mornstein

Prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc. je český vysokoškolský pedagog a spisovatel.
Po maturitě na gymnáziu ve Svitavách v r. 1974 studoval Přírodovědeckou fakultu MU, obor biologie- biofyzika. 1980 RNDr, 1987 CSc, 1994 habilitace, 2002 jmenování profesorem pro obor lékařská biofyzika.
Od r. 1979 zaměstnán na Biofyzikálním ústavu Lékařské fakulty MU postupně jako asistent, odborný asistent a docent. Od r. 1996 je přednostou Biofyzikálního ústavu LF MU a od r. 2003 vedoucí Biofyzikálního centra Masarykovy univerzity. Je členem Vědecké rady lékařské a přírodovědecké fakulty MU, předsedou Oborové rady pro biofyziku. V současné době je předsedou Československé biologické společnosti, členem Českého komitétu pro biofyziku a bývalým předsedou brněnské pobočky Českého klubu skeptiků.
Vedle své pedagogické činnosti, která zahrnuje přednášky z lékařské biofyziky a přístrojové techniky pro studenty lékařské fakulty a přednášky z biofyziky pro studenty přírodovědecké fakulty je prof. Mornstein znám jako odpůrce pavědeckých teorií a alternativní medicíny. Předmětem jeho spisovatelské činnosti je vědeckofantastická próza.


Katastr

U slova katastr existují dvě možnosti výkladu původu vzniku. Obecný význam slova je ve smyslu soupisu nějakých zájmových objektů. V českém prostředí se pod tímto názvem chápe nejčastěji Katastr nemovitostí ČR.


Skály

Vesnice Skály je dnes připojena k městu Teplice nad Metují. První zmínka pochází z roku 1393 a původně nesla název Bischofstein, počeštěně Bižík. Nad vesnicí se nachází zřícenina středověkého hradu Skály, připomínaného roku 1393 jako sídlo Matěje Salavy z Lípy. Hrad byl rozbořen roku 1447 Slezany, později roku 1546 obnoven Zikmundem a Bernardem z Čertorej. Po vzniku dvora a následně zámečku zanikl. Bývalý zámeček patřil od roku 1662 královéhradecké kapitule. V roce 1666 přestavěn do konečné podoby jako letní sídlo. Do roku 1945 sloužil jako nadační statek královéhradecké kapituly. Nyní je zámeček využíván jako restaurace.
Místo zvěčnil Alois Jirásek ve svých dílech Skály a z Různých dob. V těsné blízkosti zámečku se nachází Černé jezírko s vzácnými vážkami.
Bohdašín | Dědov | Dolní Teplice | Horní Teplice | Javor | Lachov | Skály | Teplice nad Metují |


Břízovité

Břízovité je čeleď patřící do třídy dvouděložných rostlin. Jsou to větrosnubné rostliny, květenství jsou často jehnědy. K břízovitým řadíme olše a břízy.
Plodem je nažka nebo oříšek. Bříza bělokorá je nenáročná a dolná dřevina s nápaně světlou kůrou. V nižších polohách se vyskytuje habr obecný, který poskytuje tvrdé a houževnaté dřevo. Kolem vodních toků rostou olše lepkavá a olše šedá. Na okrajích lesů i na mezích se vyskytuje keř líska obecná poskytující lískové oříšky.
Někdy do této čeledi jsou zařazovány i jiné rody. Podle Klíče ke květeně ČR se však tyto rody spíše řadí do čeledi lískovité. K těmto rodům patří:


Hasičská stříkačka

Hasičská stříkačka je čerpadlo, určené k dopravě vody k místu požáru. Dále pak může být použita k dálkové dopravě vody za použití několika stříkaček nebo pro plnění hasičských cisteren k místu zásahu. Může být umístěno na samostatném podvozku, ale používají se i přenosné stříkačky. Patří ke standardní výbavě hasičských sborů.
Pohon prvních stříkaček v 17. století byl ruční, přepravu zajišťovali tažní koně. V 19. století se začaly používat parní stříkačky, opět dopravované animálně. Od počátku 20. století se prosadily v pohonu i přepravě stříkaček spalovací motory.


Prapor

Prapor je vojenská jednotka, jejíž plný početní stav čítá v závislosti na době a zemi sílu 300-1500 mužů. Prapory se obvykle člení na roty a sdružují do pluků, brigád či případně rovnou divizí či do „skupin“. Velitelem praporu je většinou major nebo podplukovník, v některých případech i plukovník.


Sound Blaster

Sound Blaster je označení pro rodinu zvukových karet, které po mnoho let byly de facto standardem pro audio na IBM PC kompatibilních platformách. Výrobcem karet Sound Blaster je firma Singapurského původu Creative Technology, v USA též známa jako Creative Labs.
Historie firmy Creative začíná s vypuštěním desky s Creative Music system v roce 1987 Obsahovala dva obvody Philips SAA 1099, které společně podávaly 12 hlasů speakerového „vosa v krabici“ stereo zvuku plus nějaké další hlukové kanály. Tyto obvody byly dříve vyzdvihovány velmi velkým počtem elektronických časopisů kolem celého světa. V roce 1988 označila Creative svůj produkt C/MS jako Game Blaster.
První karta nesoucí jméno Sound Blaster se objevila v listopadu 1989. Měla 11ti kanálový FM syntetizér1 na čipu Yamaha YM3812 jinak znám jako OPL2. Poskytl perfektní kompatibilitu s tehdy vedoucí kartou od společnosti AdLib, která získala podporu počítačových her v předcházejících letech.
Creative použila zkratu DSP která označovala zvukovou část Sound Blasteru. Tehdy to doslova stálo za Digital Sound Processor místo používanějšího Digital signál procesor. Což byl velice jednoduchý mikročip od Intelu. Karta mohla přehrávat zvuk až do 23 kHz vzorkovací frekvence a nahrávat o 12 kHz. Původní kartě ovšem scházel antialiasingový filtr. Takže výsledný zvuk byl většinou kovový Karta také měla game port a příhodné MIDI konektory. Navzdory těmto omezením, za méně než rok, se Sound Blaster stala nejprodávanější karta pro PC. Toho bylo dosáženo tak že karta poskytovala podporu pro hry s podporou karet AdLib za menší cenu a s některými přídavnými funkcemi. Zabudování Game Portu a jeho důležitost je hodně přehlíženo když se mluví o úspěchu Sound Blasteru. Počítače téhle doby neměly zabudovaný game port a koupení stálo zákazníka více než 800 Kč. Zvuková karta také ovšem zabrala jeden z mála slotů které PC tehdejší doby měly.
Takže při rozhodování o koupi mezi AdLib kartou nebo plně kompatibilním Sound Blasterem který měl navíc zabudovaný game port, což vám ušetřilo jeden slot, a navíc karta obsahovala DSP, byl výsledek jasný a většina uživatelů šla po Sound Blasterech. Přímá podpora karty ve hrách ovšem nenastala dokud Sound Blaster nezískal dominanci v oblasti zvuků.
Sound Blaster 1.5 vypuštěn v 1990, opustil technologii C/MS čipů. Ale mohly být zakoupeny od Creative zvlášť a vloženy do dvou slotů na kartě.
Sound Blaster 2.0 přidal podporu pro DMA1, který napomáhal v reprodukci nepřetržité smyčky zvuku a zvýšil maximální frekvenci přehrávání na 44kHz
Vypuštěna v květnu 1991, byla první významná předělávka jádra karty a jeho možností. Mohla nahrávat a přehrávat digitální zvuk na rychlejších vzorkovacích frekvencích a byl přidán mixér, který umožňoval nezávislou hlasitost zvuku různým podsystémům karty. První verze Pro také používala dva YM3812 čipy (jeden pro levý a druhý pro pravý kanál; oba čipy mohly být naprogramovány stejně pro dosažení mono zvuku pokud nebylo použito AdLib kompatibilní rozhraní. Verze 2.0 přešla na vylepšený YMF262 čip také známý jako OPL3. Podpora MIDI se stala stoprocentní a dovolila přesnější časování, ale nebyla ještě kompatibilní s průmyslovým standardem MPU-401.
Sound Blaster Pro byla první karta od Creative která měla zabudované rozhraní pro CD-ROM. Většina měla rozhraní pro mechaniky od Panasonicu i přes velkou oblíbenost CD-ROM mechanik přes IDE rozhraní. Po vydání karty, Creative začala také prodávat „Multimedia Upgrade Kits“, obvykle obsahující zvukovou kartu, Matsushita CD-ROM mechaniku a velký výběr multimediálního softwaru na revolučním CD-ROM mediu. Karty byly také prodávány výrobcům PC jako OEM a měly neobvyklé vylepšení, například podporu pro IDE mechaniky.
Další model karty Sound Blaster 16 představil 16-bitové digitální audio. Stejně jako starší verze i tahle nativně podporovala FM syntézu skrz Yamaha OPL3 čip. Konečně podpora MIDI zahrnovala i MPU-401 emulaci.
Wave Blaster byla ve skutečnosti MIDI periferie vnitřně připojená k MIDI portu. Takže ji mohl jakýkoliv PC sekvencer použít. Nakonec se tento design ukázal natolik úspěšný že Creative vyrobila PCI verzi karty. To ovšem potřebovalo vyřešit zpětnou kompatibilitu s DOS programy. Přesunutí karty z ISA sběrnice, která už byla jedním krokem v hrobě, odstranilo potřebu pro DMA linku, která byla stále potřeba pro DOS zvukovou podporu.
AWE stojí za Advanced Wave Effects. Karta byla představena v březnu 1994, dlouhá 355 mm měřící v délce pasující do ISA slotu.
Přímý následovník AWE32. Z listopadu 1996. Mnohem menší karta „poloviční ISA délky“ Samozřejmě termín je zavádějící, nebyla to karta přímo poloviční. Nabízela původní funkce AWE32 ale také měla nějaké nové vylepšení. Například podporu pro lepší polyfonii. Dalším vylepšením bylo zredukování šumu. AWE64 přišla ve 3 verzích. Základní 512 kB RAM; Standardní 1024 kB RAM a Zlatá verze 4096kB RAM a oddělený SPDIF výstup.
Srpen 1998 zažil představení procesoru EMU10k1. Ten přinesl DirectSound akceleraci a EAX1.0 a EAX2. pro lepší simulaci zvukového prostředí, vysoce kvalitní 64 hlasový vzorkový syntetizér a integrovaný FX8010 DSP čip pro zpracování digitálních zvukových efektů v reálném čase. Live! Podporovala více reproduktorový výstup, zpočátku až 4, pozdější verze Live! Většinou zvané Live! 5.1 nabídly 5.1 kanálovou podporu která přidala podporu centrálního reproduktoru a LFE subwoofer výstupu, velice užitečné při sledování filmů. Live! 5.1 mohl také použít jeden z 3,5mm jacků jako SPDIF výstup který povoloval připojení vnějšího dekodéru.
X-Fi byla vypuštěna v srpnu 2005 a přichází v konfiguracích: XtremeMusic, Platinum, Fatal1ty FPS, XtremeGamer a Elite Pro. 130 nm EMU20k1 zvukový čip pracuje na 400MHz a má 51 milionů tranzistorů. Jeho výkon je kolem 10000 MIPS což je přibližně 24× větší než odhadovaný výkon jeho předchůdce – Audigy procesor. Uživatel má možnost si vybrat mezi módy: Herní, zábavní a rekreační. Každý povolující zkombinované funkce čipsetu. X-Fi používá EAX 5.0 který podporuje 128 3D umístěných hlasů s maximálně čtyřmi efekty na každém. Tato verze také obsahuje 24 bitový kristalizér, který je určen k zesílení bicích nástrojů tak že umístí důraz na nízké a vysoké části zvuku. X-Fi nabízel některé z nejmocnějších mixovacích možností vůbec dostupných. Což ji dělá velmi mocnou kartou pro začínající domácí hudebníky.


Slovenský národní tým ledního hokeje do 20 let

HK Orange 20 je slovenský hokejový klub, hrající ve slovenské hokejové extralize. Klub byl založen v roce 2007 z iniciativy Slovenského svazu ledního hokeje, který tím reagoval na neúspěšné mistrovství světa juniorů.
Tým se nezúčastní zápasů po celou sezónu. Odehrává pouze zápasy, které jsou naplánované na pátek a neděli. Také vynechává poslední kola před zimní přestávkou, kdy se organizuje mistrovství juniorů.


Gruzie

Gruzie, je stát situovaný v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice Evropy ovšem malá část gruzínského území zasahuje i do Evropy. Jeho sousedy jsou Rusko, Ázerbájdžán, Arménie a Turecko. Leží v Zakavkazsku při východním okraji Černého moře. Součástí Gruzie jsou autonomní republiky Adžárie, Abcházie a Jižní Osetie; dvě posledně jmenované ovšem usilují o nezávislost a gruzínská vláda nemá jejich území pod kontrolou. 21. května 2008 se v zemi konaly mimořádné parlamentní volby, ve kterých zvítězila prozápadní strana prezidenta Michaila Saakašviliho. S 59,9 % hlasy pak má v gruzínském parlamentu ústavní většinu.
V některých jazycích se Gruzie řekne Georgia nebo Georgie, podle jedné z teorií podle patrona země svatého Jiří. Název "Gruzie" pochází z ruštiny.
V této době byla Gruzie obydlená různými kmeny, nejvýznamnější z nich byly Kartvelské, později známé také jako Kolchové a Iberové. Ty se dostaly nakonec pod vliv Urartské říše. V 1. století n. l. obsadili Římané území dnešní Gruzie, jako jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Kolem roku 340 zde bylo přijato křesťanství. V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Jejich vláda byla poté vystřídána knížectvími. Na začátku 13. století už tak byla země sjednocená, přesto však začínala být v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie - ty získávaly postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc.
Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko - tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj.
Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noa Žordaniji. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a pomoc bělogvardějcům zastavena. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou. Byla vyhlášena Gruzínská SSR a menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu. V rámci Gruzínské SSR byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abcházská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla. V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno.
Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. 11. 1990. Gruzie jako jedna z mála nových republik se nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila. V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta Zviad Gamsachurdia.
Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi ne bez přičinění ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzínci ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do revoluce v roce 2003.
Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy - chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.
V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.
Mezinárodní organizace kritizují stále přetrvávající nedemokratické praktiky v Gruzii, které pošramotily jak zásahy proti demonstrantům či opozici, tak přetrvávající náboženská nesvoboda. Mezi největší gruzínské skandály, v němž jsou zapleteny politické špičky, patří zavraždění Sandra Girgvlianiho
V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí strana prezidenta Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, které získalo 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.
1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a Jižní Osetií. Ta pak začala 8. srpna nabírat na síle, když se na stranu Osetie přidalo Rusko. Rusové postupně zatlačili Gruzínce zpátky až na gruzínské území.
14. srpna 2008 schválil gruzínský parlament kvůli ruské agresi vystoupení ze Společenství nezávislých států.
26. srpna 2008 byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie.
Na summitu EU, který probíhal na začátku září prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z Gruzinského území, avšak ponechá ozbrojené síly v Abcházii a Jižní Osetii.
Přibližně 40 % populace pracuje v zemědělství, kde se pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat. 20 % populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský sektor, nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředen v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví.
Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje.Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Azerbajdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích. Přes Gruzii vede významný ropovod, který spojuje oblast Kaspického moře s Černým mořem.
Od roku 2005 funguje mezi Gruzií a státy Evropské unie bezvízový styk. Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska.
Obyvatelé Gruzie jsou Gruzínci, Azerové, Arméni, Oseti, Řekové, Abcházové, Rusové. Většina obyvatel jsou také pravoslavní křesťané, existuje zde ale i muslimská menšina a v horách originální místní náboženství džvarismus.
Gruzie leží v jihozápadní Asii v oblasti Kavkazu. Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří naopak do Asie i přilehlé části Ruské federace. Zeměpisná šířka Gruzie 41 až 43° odpovídá např. šířce Pyrenejí, Říma, Bulharska, severního Japonska, pomezí Oregonu a Kalifornie nebo třeba Nové Anglie. Zeměpisná délka Gruzie 40 až 47° odpovídá např. délce Iráku, západního Jemenu a Mozambického průlivu. Rozlohou 69 700 km2 je Gruzie jen o málo menší než Česko. Pokud bychom uznali nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, byla by rozloha Gruzie jen 57 200 km2, tedy o 18 % méně. Na severu hraničí s Ruskem, na jihovýchodě s Ázerbájdžánem, na jihu s Arménií a na jihozápadě s Tureckem.
Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoří Velký Kavkaz a jižní hranice Malý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řeky Rioni, na východ pak údolí Kury. Nejvyšší hora Kavkazu Elbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší je Šchara..
Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v západní Gruzii a nejmenší na Jurské pahorkatině, což je spojené s odtokem vody. Řeky náleží k úmořím Kaspického a Černého moře. Úmoří Kaspického moře je zcela tvořena povodím řeky Kury. Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti a Chrami. Řeky Černomořského úmoří netvoří žádný systém a ústí do moře každá samostatně. Nejvýznamnější je Rioni s přítoky Cchenisckali, Techuri a Kvirila, která protéká na dolním toku Kolchidskou propadlinou. Další významné řeky ústící do Černého moře jsou Inguri, Kodori, Adžarisckali, Bzyb, Chobi a Galidzga. Řeka Čoroch pramenící v Turecku protéká Gruzií na dolním toku. Většina řek pramenících v horách má maximální průtok na jaře v době tání sněhu. Řeky, jejichž hlavním zdrojem jsou ledovce mají největší průtok v létě s výraznými maximy každý den ve večerních hodinách a minimem před úsvitem. Řeky Adžarského pobřeží a severních svahů Meschetského hřbetu mají maxima na podzim a v zimě a jsou na nich časté povodně po deštích. Horské řeky se vyznačují rychlým tokem a tak zamrzají málokdy. Výjimku tvoří řeky Jihogruzínské pahorkatiny, které tečou pomalu na horním toku a rychle v nížině. Oblasti tvořené vápenci a vyvřelinami se vyznačují silně rozvětvenými podzemními systémy s množstvím silných zřídel, které přerozdělují a přirozeně regulují vodní toky. Gruzie je bohatá na hydroenergetické zdroje.
V Gruzii není mnoho jezer, ale v některých oblastech se nacházejí skupiny jezer tektonického, vulkanického, mořského, říčního, ledovcového, závalového, krasového jiného původu. Největší jsou Paravani, Karcachi a Paleostomi. Nejhlubší jsou závalová jezera Rica a Amtkel a jezero Kelistba. Rybí průmysl je rozvinutý na jezerech Tabackuri a Paleostomi.
Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích se teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník.Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilise se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.


Stas Misežnikov

Narodil se v Moskvě v Sovětském svazu a aliju do Izraele provedl 7. září 1982. V roce 1992 získal titul bakalář v oboru sociologie a politologie na Telavivské univerzitě. O osm let později získal na stejné univerzitě titul magistr v oboru obchodní administrativa a marketing. V letech 1997 až 1999 pracoval jako parlamentní výpomoc v Knesetu a poté v letech 1999 až 2006 jako marketing manager ve zdravotní pojišťovně Clalit.
V roce 2003 se stal členem městské rady města Rišon le-Cijon a tuto funkci zastával až do roku 2006. Ve volbách v roce 2006 byl poprvé zvolen členem Knesetu. Svůj poslanecký mandát obhájil i ve volbách v roce 2009, do kterých šel na třetím místě kandidátní listiny Jisra'el Bejtejnu. V nové izraelské vládě zastává post ministra cestovního ruchu.


Taxilova mystifikace

Taxilova mystifikace byla dvanáct let trvající mystifikace, jejímž cílem bylo zesměšnění boje katolické církve proti zednářství.
Léo Taxil byl ateista, který předstíral obrácení na katolickou víru a napsal několik knih o zednářích a jejich satanistických rituálech a snaze o světovládu, jež byly katolickou církví horlivě šířeny. Podařilo se mu oklamat i papeže Lva XIII. Léo Taxil 19. dubna 1897 svolal konferenci, na které přiznal, že si vše vymyslel.


Justin Hayward

Justin Hayward je známý jako člen skupiny The Moody Blues i jako sólový muzikant, je autorem jedné z nejslavnějších písní rockové historie Nights In White Satin.
Justin Hayward se narodil 14. října 1946. Už jako teenager se začal věnovat kytaře, ovlivnili ho kytaristé jako James Burton, Buddy Holly nebo Hank Marvin. V hudebním světě se objevil v polovině 60. let, kdy zpíval v triu The Wild Three. Natočil také sólové singly s countryovou písní The London Is Behind Me a s I Can’t Face The World. V té době podepsal licenční smlouvu o právech na své písně s vydavatelstvím krále britského skiffle Lonnieho Donegana. V roce 1966, když se reformovala nová sestava skupiny The Animals kolem zpěváka Erica Burdona, nabídl se jako kytarista, ale Burdon už měl kapelu kompletní a odkázal ho na The Moody Blues, kteří po odchodu Dennyho Lainea sháněli nového kytaristu a zpěváka.
Hayward původně v Moody Blues převzal úlohu Dennyho Laina a zpíval i největší dosavadní hit skupiny Go Now!. V roce 1967 se ale hlavně díky jeho skladbě Nights In White Satin Moody Blues prosadili jako přední skupina psychedelické a rockové scény. Pro skupinu Hayward složil většinu svých nejlepších skladeb Tuesday Afternoon, Lovely To See You, Question, New Horizons, Driftwood, The Voice, I Know You’re Out There Somewhere a další. S jedinou přestávkou v letech 1974-1978, kdy kapela zastavila činnost, působí v Moody Blues až do dnešních dnů.
Když v roce 1974 zastavili Moody Blues činnost, Hayward nejdříve s baskytaristou kapely Johnem Lodgem rozjel projekt Blue Jays, což byla skupina, kde vedle obou muzikantů hráli Graham Deakin, Kirk Duncan a trio smyčcových hudebníků Jim Cockey, Tim Tompkins a Tom Tompkins. Natočili velmi úspěšné album Blue Jays a singly Blue Guitar a I Dreamed Last Night.
Ještě před obnovením Moody Blues pak Hayward připravil své první sólové album nazvané Songwriter. Vyšlo v roce 1977 a představilo Haywarda stylově v lehce odlišné pozici než v Moody Blues, ale i tak jeho rukopis zůstával blízký stylu Moody Blues. Deska měla největší úspěch ze sólových projektů jeho kolegů, v Anglii se v žebříčku dostala mezi třicítku nejprodávanějších alb, v Americe mezi první čtyřicítku. Krátce před oživením původní kapely pak přispěl na kultovní koncepční projekt Válka světů - Jeff Wayne's Musical Version of The War of the Worlds. Hayward zpíval mimo jiné skladbu Forever Autumn, která mu přinesla i sólový hit. Celý projekt se na pódia vrátil i na počátku nového milénia a Justin Hayward se ho tehdy opět účastnil.
Následující sólová alba Hayward vydával souběžně s prací v Moody Blues, v 80. letech to byly desky Night Flight a Moving Mountains, obě v duchu tehdejšího stylu Moodies. V polovině 80. let se nervově zhroutil během vyčerpávajícího turné skupiny, ale rychle se zotavil a pokračoval jak s kapelou, tak v sólové práci. V roce 1989 připravil spolu s aranžérem a producentem Mikem Battem zvláštní desku Classic Blue. Šlo o cover verze známých skladeb v aranžmá, kdy Haywardův zpěv doplňovaly pouze smyčce. Posledním studiovým albem pak zůstává deska The View From The Hill z roku 1996.
Justin Hayward je už více než 35 let ženatý s Ann Marie Hayward, s níž má i jednu dceru Doremi. Podle svých slov při psaní textů často vychází z osobních zážitků a pocitů. Bez zajímavosti není, že je celou kariéru věrný stejné kytaře, kterou vlastní už od šedesátých let.
I Can’t Face The World / I’ll Be There Tomorrow


Princip symetrie

Princip symetrie je jedním ze základních skladebných principů pro uspořádání prvků v obrazu. Symetrie je pravidelné rozmístění prvků kolem středu nebo kolem některé osy. Prvky jsou stejné nebo velmi podobné tvarem, velikostí nebo barvou. Symetrie vyvolává vyváženost, rovnováhu, klid. Prvky symetrie najdeme často v přírodě u rostlin, zvířat nebo v krystalové mřížce nerostů. Vhodný formát pro symetrii je čtverec.
 Soubor:Chefatura.JPG|Budova policie Soubor:Ifs-snow.png|Fraktálová sněhová vločka Soubor:"The Black Hole".jpg|Schodiště Soubor:Echinodorus aflame redleaf closeup.jpg|Symetrie Soubor:2008-08-11 University Tower from US 15-501 Bypass offramp.jpg|University Tower, Dorham, Severní Karolína


Jungfraubahn

Jungfraubahn je úzkorozchodná ozubená dráha v Bernských Alpách spojucící horu Jungfrau s horským průsmykem Kleine Scheidegg nedaleko švýcarského města Interlakenu..
Trať je elektrifikovaná, 9 km dlouhá; průměrná rychlost vlaků dosahuje 27 km/h. Na trati se nacházejí celkem čtyři stanice, dvě z nich jsou umístěny v traťovém tunelu, vyraženém do hor Eiger a Mönch. Cestující se z těchto dvou stanic mohou skrz prosklenou stěnu dívat na okolní krajinu, horolezci někdy tyto štoly používají k úniku ze severní stěny Eigeru. Vrcholovou stanicí je potom Jungfraujoch, nejvýše položené železniční nádraží v Evropě v nadmořské výšce 3454 m. Celkové převýšení celé trati činí 1 393 m.
Historie Jungfraubahn se začala psát někdy kolem roku 1860, tehdy existovalo již mnoho projektů na vybudování železniční trati na horu Jungfrau, vzhledem k finančním problémům se však ani jeden tehdy neuskutečnil. Až roku 1894 průmyslník Adolf Guyer-Zeller získal koncesi na vybudování ozubnicové dráhy, začínající v Kleine Scheideggu, nedaleko konečné dráhy Wengernalpbahn a pokračující dlouhým tunelem pod Eigerem a Mönchem k vrcholu hory Jungfrau. Výstavba trati začala roku 1896 a rychle pokračovala; první část trati do zastávky Eigergetscher byla otevřena již roku 1898. Současná podoba celého provozu však vznikla až o šestnáct let později, tak dlouho trvalo prorazit zbytek skály a položit koleje na ledovci. Do zastávky Jungfraujoch se jezdí od 1. srpna 1912.
 Image:Jungfraubahn Trains Pass.jpg|Vlak na trati Jungfraubahn. Image:Jungfraubahn close-up both pantographs.jpg|Vzhledem ke specifickému třífázovému, 50 Hz a 1125 V napětí se používají dva pantografy. Image:Mh eigernordwand winter.jpg|Dolní část trati vede pod severní stěnou Eigeru. Image:Eismeer window.jpg|Výhled na Schreckhorn ze stanice Eismeer.


Jiráskův most

Jiráskův most je šestým mostem přes Vltavu po proudu řeky v Praze. Jeho stavba byla započata v roce 1929 podle projektu architekta Vlastislava Hofmana a ing. Františka Mencla. Jako materiál byl použit železobeton, pět návodních pilířů širokých 4,6 m je obloženo žulovými kvádry. Most je 310,6 m dlouhý a 21 m široký. Má šest obloukových polí o rozpětí 45 až 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene, betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké pylony s dekorativními kašnami a obelisky. Most byl dán do provozu ve dvou etapách. Nejdříve to byla jeho střední část s kolejnicemi tramvaje v roce 1931 a poté 18. října 1933 zbytek. Koleje pro tramvaj se ukázaly jako zbytečné a byly odstraněny. Po mostě pak ale vedla jediná pražská trolejbusová trať propojující oba vltavské břehy.


Děkanát Kroměříž

Děkanát Kroměříž je územní část Arcidiecéze Olomouc. Tvoří ho 28 farností. Děkanem je Josef Říha, místoděkanem je Mgr. ICLic. Jan Kulíšek. V děkanátu působí 13 diecézních a 6 řeholních kněží.


2 Unlimited

2 Unlimited byla eurodance skupina založená v roce 1991. Jednalo se o projekt belgických producentů Jean-Paula DeCostera a Phila Wilda. Skupinu tvořilo nizozemské pěvecké duo, rapper Ray Slijngaard a zpěvačka Anita Doth. Během prvních pěti let dosáhli výrazných úspěchů, měli šestnáct hitů jako například „Get Ready For This“, „Twilight Zone“, „No Limit“ nebo „Tribal Dance“. Celosvětově prodali přes 18 miliónů alb. Skupina se rozpadla roku 1996.
Producenti Jean-Paul DeCoster a Phil Wilde vlastní značku "2 Unlimited" a v roce 1998 se opět pokusili o obnovu skupiny, když do ní přijali nové nizozemské duo zpěvaček Romy van Ooijen a Marjon van Iwaarden. Došlo k vydání alba II, ale záměr navázat na minulé úspěchy skončil nezdarem a skupina se znovu rozpadla v roce 1999.
11. dubna 2009 společně vystoupili po třinácti letech původní členové Ray a Anita na koncertu "I Love The 90s" v belgickém Hasseltu.


Ribozom

Ribozom je organela nacházející se ve vysokých počtech v cytoplazmě všech známých buněk, u eukaryot ale také navíc na povrchu hrubého endoplazmatického retikula. Ribozomy jsou poměrně velké komplexní struktury složeny zejména rRNA a proteinů. Dělí se na dvě podjednotky, menší a větší. Probíhá na nich tzv. translace, při níž je z řetězce RNA syntetizován polypeptid.
Ribozom se ze dvou třetin skládá z ribonukleové kyseliny, jen z jedné třetiny pak z různých proteinů. Všechny organizmy mají stavbu ribozomů podobnou. Například základní rozdělení části ribozomu je vždy na dvě části, malou a velkou podjednotku. Přesto však lze zejména mezi prokaryotickým a eukaryotických ribozomem nalézt určité rozdíly ve stavbě.
Rozdíly mezi ribozomy se velmi často udávají pomocí tzv. sedimentačního koeficientu, tedy veličiny, která udává čas, za který proběhne v ultracentrifuze sedimentace ribozomu. Jednotkou je Svedberg, tato jednotka představuje čas 10-13 sekundy. Prokaryotický ribozom se na základě těchto veličin označuje jako 70S, eukaryotický je 80S. Také obě podjednotky vykazují určité rozdíly, pokud srovnáváme sedimentační koeficienty eukaryotických a prokaryotických ribozomů. Malá podjednotka prokaryot má koeficient 30S, u eukaryot je tato podjednotka 40S. Velká podjednotka ribozomu je u prokaryot 50S, u eukaryot 60S.
Ribozomální RNA je esenciální složkou ribozomů. Bylo zjištěno, že právě rRNA je zodpovědná za funkčnost ribozomu, tedy schopnost přepisovat mRNA do proteinů. Z tohoto hlediska je ribozomální RNA vlastně enzym a říká se jí proto ribozym. Tato funkce byla zpočátku překvapivá, protože se myslelo, že enzymatické aktivity jsou schopné jen proteiny. Ribozomální RNA však tvoří prostorové struktury, podobné aktivním místům proteinů fungujících jako enzymy. Je díky tomu schopná například správně navázat tRNA a také zajišťuje vznik peptidových vazeb mezi aminokyselinami vznikajícího řetězce.
Prokaryotický a eukaryotický ribozom se však v obsahu rRNA liší. Zatímco prokaryotický obsahuje v malé podjednotce 16S rRNA a ve velké podjednotce 5S rRNA a 23S rRNA, eukaryotický obsahuje v malé podjednotce 18S rRNA a ve velké podjednotce 5S rRNA, 5,8S rRNA a 28S rRNA.
Dále se ribozomy skládají z proteinů. Prokaryotické ribozomy obsahují 55 proteinů, eukaryotické ribozomy mají dokonce 82 proteinů.
Pro buňku je zcela zásadní, aby měla v každém okamžiku dostatek ribozomů pro svou činnost, a tak jsou tyto struktury neustále syntetizovány ze svých stavebních součástí.
Platí, že malá podjednotka slouží především k tomu, aby se v daný okamžik ocitly na jednom místě mRNA, tRNA s přinášenými aminokyselinami i translační faktory. Velká podjednotka má katalytickou funkci, pracuje jako peptidyltransferáza umožňující vznik peptidové vazby ve vznikajícím polypeptidu.


Parrotspitze

Parrotspitze je jedním z vrcholů masivu Monte Rosa na hranici Švýcarska a Itálie. Hora je pojmenována po německém doktoru Johannu Jakobu Friedrichu Wilhelmu Parrotovi, který se v roce 1816 pokusil spolu s Josephem Zumsteinem o prvovýstup na Piramide Vincent.
Prvovýstup provedli Reginald S. Macdonald, Florence Crauford Grove, Montagu Woodmass a William Edward Hall s průvodci Melchiorem Andereggem a Peterem Perrenem 16. srpna 1863, čtyři dny poté co ta samá skupina provedla prvovýstup na vrchol Dent d'Hérens.
O rok dříve, 8. července 1862, Adolphus Warburton Moore a Hereford Brooke George s průvodci Christianem Almerem a Matthiasem Zumtaugwaldem dosáhli východního hřebene Parrotspitze, ale hřeben přešli směrem do Švýcarska a pominuli možnost přejít po hřebeni 60 metrů k vrcholu.
Na hřeben vedou dvě obvyklé výstupové trasy, z východu a západu. Vrchol není příliš vzdálen od hlavní trasy mezi chatou Capanna Regina Margherita na vrcholu Signalkuppe a chatou Rifugio Gnifetti na jižním okraji masivu, proto je často prováděn přechod hřebene jeko zpestření této cesty.


Koberovy

Koberovy jsou vesnice na severozápadním okraji Českého ráje čítající s přidruženými osadami okolo 1000 obyvatel. Původní název vsi původně zněl Koberov, Koberův dvorec.
V obci se nachází základní škola, postavená v letech 1954 až 1956.


Marcel Kříž

Na kytaru se naučil hrát v roce 1989, aby mohl hrát svoje texty. Již další rok se zúčastnil pražské Miniporty.
Poté působil v několika amatérských kapelách. S Tomášem Nosilem založil Nerezem inspirovaný Protlak. Kolem roku 1992 založil Delacroix, později hrál v Trio Session. V roce 1995 založil s Liborem Lorencem kapelu Vraždy v Čínské črvrti. Hrál také v kapele Prozatím. Pak ale začal hrát sám jako písničkář a od roku 2001 kolem sebe shromažďuje muzikanty ve volném sdružení s názvem Kabaret. Zároveň však ještě hrál se skupinou Jitrocel či v Rádio - Jerevan - GJ. Účinkoval také v příležitostném duu s Petrem Sedláčkem Se Sedláčkem je Kříž.
Jako textař pracoval na muzikálu Podobizna a pásmu o Josefu Kainarovi, podílel se na nahrávání muzikálu havlíčkobrodského gymnázia J. Hnát Superbastard. Složil a nahrál také dětské písně pro divadlo Úsměv Ludmily Frištenské.
Kromě samostatných koncertů či koncertů s Kabaretem v současnosti ještě hraje se skupinou Panoptikum, ve které spolu hrají tři písničkáři a jejich doprovodná skupina.
Nejnovějším hudebním uskupením kolem Marcela Kříže je mírně jazzová Pohublá zrzka, kde hraje Karel Houdek na bicí a Petr Chalupa na saxofon či klarinet. Hráli i na společných vystoupeních s J. H. Krchovským.


Měňavka úplavičná

Měňavka úplavičná je parazitický prvok z říše Amoebozoa. Způsobuje lidskou měňavkovou úplavici a dále např. onemocnění jater.
Trofozoitní stádia dosahují velikosti 10–40 µm. Cytoplazma není ani tak bohatá na organely, jako na různé vakuoly rozličných velikostí. Tyto vakuoly vznikají při fagocytóze, případně představují lyzozomy či různá zbytková tělíska. V jádře je uprostřed uloženo jadérko s malým množstvím chromatinu. V drobných granulích po vnitřním okraji jádra je rovněž přítomen chromatin. Místo mitochondrií obsahují tito prvoci pouze mitozomy, tedy zakrnělé semiautonomní organely, které byly poprvé identifikovány právě u E. histolytica.
Entamoeba histolytica způsobuje některá významná onemocnění, např. ve střevě měňavkovou úplavici čili dyzenterii a v játrech amébové abscesy. Ročně onemocní amébovou úplavicí desítky miliónů lidí a desetitisíce jich umírají. V ČR je toto onemocnění vzácné a obvykle jde o importy.


Pierre de Montreuil

File:SaintDenisInterior.jpg|thumb|Loď baziliky v Saint-DenisPierre de Montreuil či Pierre de Montereau byl středověký mistr stavitel působící v okolí Paříže.
Podílel se především na stavbě Sugerovy baziliky, jejíž příčné lodi během let 1230 -1268 vtiskl neopakovatelné kouzlo světla. Je považován za architekta slavné Sainte Chapelle, kde pracoval pro krále Ludvíka IX. v letech 1246–1248. I v královské kapli se snažil o maximální využití světla a minimalizoval zdi ve prospěch barevných vitráží, které učinily z horní kaple jeden ze skvostů gotického stavitelství.
Podílel se na přestavbě kláštera Saint-Germain-des-Prés, je autorem mariánské kaple, jejíž portál je dochován v Národním muzeu středověku. Pracoval na zámecké kapli ve Vincennes a refektáři kláštera Saint-Martin-des-Champs.
Po smrti stavitele Jehana de Chelles se na pouhý rok stal stavbyvedoucím pařížské katedrály Notre-Dame, vytvořil tympanon nad Červeným portálem severní strany katedrály a dokončil jižní rozetové okno.


Španělská liga ledního hokeje 2002/2003

Sezóna 2002/2003 byla 29. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal CH Jaca.


Registrační číslo CAS

Registrační číslo CAS je jednoznačný numerický identifikátor, používaný v chemii pro chemické látky, polymery, biologické sekvence, směsi a slitiny. Bylo zavedeno redakcí světově nejrozšířenějšího chemického referátového časopisu Chemical Abstracts, vydávaného Americkou chemickou společností. Chemical Abstracs Service udržuje databázi chemických sloučenin popsaných ve vědecké literatuře, v patentech a v jiných publikacích. V současné době tato databáze obsahuje přibližně 23 miliónů sloučenin a denně jich v průměru přibývají další 4 tisíce. Databáze je také nejautoritativnějším zdrojem informací o anglických názvech sloučenin. Proto prakticky všechny specializované chemické databáze při identifikaci sloučenin používají toto registrační číslo jako jeden z vyhledávacích prvků.
Číslo je rozděleno pomlčkami do tří zón, z nichž první má proměnný počet číslic, další má vždy právě dvě číslice a poslední zóna obsahuje číslici jedinou, které slouží jako kontrolní součet pro umožnění automatické kontroly správnosti zápisu registračního čísla.
Výpočet tohoto kontrolního čísla se provádí následujícím způsobem: Vynecháme samotnou kontrolní číslici a pak postupujeme postupně zprava doleva a násobíme jednotlivé číslice přirozenými čísly zvyšovanými po jednotce a jednotlivé součiny sečítáme. Z výsledného součtu použijeme pouze zbytek po dělení deseti.
Např. voda má registrační číslo 7732-18-5; výpočet tedy vypadá následovně:


Turiec

Turiec je region a bývalá uherská župa v dnešním Žilinském kraji na Slovensku. Na jeho území se nacházejí okresy Martin a Turčianske Teplice. Nachází se v Turčianské kotlině ohraničené pohořími Veľká Fatra, Malá Fatra, Ždiar a Kremnické vrchy.
Centrem župy byl Turčianský Svätý Martin. Obyvatelstvo bylo a je převážně slovenské.


Barbados

Barbados je ostrovní království a zároveň nejvýchodnější ostrov na východní hranici Karibiku. Leží ve východní části Malých Antil, známé jako Návětrné ostrovy. Tvoří jej izolovaně umístěný a korálovými útesy obklopený stejnojmenný ostrov, jehož nejbližšími sousedy jsou Svatý Vincenc a Grenadiny a Svatá Lucie, ležící západně, respektive západoseverozápadně od něj.
Ostrov má rozlohu 430 km2 a s výjimkou několika oblastí ve vnitrozemí jej tvoří nížiny. Nejvyšší bod na ostrově je Mount Hillaby Původ ostrova je nevulkanický, hlavní horninu tvoří vápenec vzniklý činností korálů na mořském dně, nadzvedaném v důsledku podsouvání Jihoamerické desky pod Karibskou.
Klima ostrova je tropické, pasáty udržují relativně mírné teploty nad ostrovem a přinášejí sezóní deště. Přirozený pokryv tvoří tropický deštný les a mangrovníkové porosty, ty však byly ve velké většině území vymýceny a z velké části nahrazeny plantážemi cukrové třtiny a pastvinami. Právě cukrová třtina a s ní svázaný průmysl byly dříve pro ostrov hlavním zdrojem živobytí, dnes se k ní přidal i cestovní ruch a bankovnictví.
Většinu ostrova tvoří nížiny, v jeho vnitrozemí se nachází několik vyvýšených oblastí. Nejvyšší bod na ostrově je vrchol Mount Hillaby ve farnosti Saint Andrew Původ ostrova je nevulkanický, vznikl nadzvednutím mořského dna v důsledku podsouvání Jihoamerické desky pod Karibskou. Mimo skalnaté jádro, které geologicky nazazuje na Trinidad, tvoří hlavní horninu vápenec vzniklý činností korálů.
Klima ostrova je tropické, pasáty udržují relativně mírné teploty nad ostrovem. Období dešťů spadá do období června až listopadu, období sucha na zbytek roku. Celkové roční srážky činí 1000-2300 mm. Ostrov je poměrně často sužován tropickými bouřemi a hurikány.
Přirozený pokryv tvoří tropický deštný les a mangrovníkové porosty, ty však byly ve velké většině území vymýceny a z velké části nahrazeny plantážemi cukrové třtiny a pastvinami. Orná půda tvoří 37,2 % plochy ostrova. Zalesněno je 12 % plochy ostrova, za původní les lze však považovat pouze asi 20 ha porostu.
Ostov byl objeven Portugalci v roce 1536 a své jméno dostal zřejmě podle dlouhých liján fíkovníků, které vypadají jako vousy. Od roku 1625 je britskou kolonií, v roce 1627 sem z Anglie doplulo prvních 80 osadníků. Barbados měl rozsáhlou vnitřní autonomii, jeho parlament je třetí nejstarší na západní polokouli.
V roce 1780 ostrov zasáhl a strašlivě zpustošil Velký hurikán, zahynulo 4500 obyvatel.
Od roku 1930 do roku 1951 získává autonomii. Roku 1951 bylo zavedeno všeobecné volební právo. V letech 1958-1962 byl součástí federace Západoindických ostrovů, ale již roku 1961 získal Barbados vnitřní autonomii a 30. 11. 1966 nezávislost.
Státoprávní uspořádní Barbadosu je konstituční monarchie a parlamentní demokracie. Hlavou státu je britská královna, která je zastupována generálním guvernérem. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Země je členem Commonwealthu. Ostrov je územně rozdělen do 11 farností.
Počet obyvatel - 286.000. 90 % obyvatelstva tvoří černoši, zbytek běloši, asiaté a míšenci.
Většinu obyvatel tvoří protestanté, z nichž většina se hlásí k anglikánům, význmaný podíl mají též letniční a metodisté. Další významnou skupinou jsou římští katolíci, 17 % obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství. Na ostrově se praktikuje více než 100 náboženských směrů.
Anglikánská církev vytyčuje na ostrově od roku 1824 diecézi, v jejíž čele stojí biskup Barbadosu, současným je od roku 2000 John Walder Dunlop Holder. Vedle ní existuje od roku 1970 i římskokatolická diecéze Bridgetown, která je součástí Provincie Port of Spain a jejíž biskup zasedá v Biskupské konferenci Antil. Od roku 2005 je biskupský stolec neobsazen.
Významným zdrojem příjmů je zemědělství, zejména pěstování a export cukrové třtiny, výroba cukru, rumu, rybolov, lehká výroba, zejména elektrozařízení. Mnoho potravin se musí dovážet. Největší zisky plynou z cestovního ruchu. Ostrov je znám pro své bílé korálové pláže. Významný zisk přináší i bankovnictví.
V dubnu 1998 přijal Parlament Barbadosu zákon, kterým zavedl Řád národních hrdinů a zároveň i státní svátek Den národních hrdinů, připadající na 28. dubna. Zákon zároveň určil deset prvních a dosud jediných nositelů řádu:


Jednolodní stanice metra mělkého založení

Jednolodní stanice metra mělkého založení je jedna z typů stanic metra.
Tyto stanice byly budovány v Sovětském svazu a v dalších sítích podzemních drah, kde se nacházelo metro sovětského typu. Mělce založená jednolodní stanice je vybudována v otevřené jámě; nejprve se zajistí stěny, pak se vybuduje nástupiště a nakonec se stanice uzavře stropem, který je odlit z betonu; beton je nalit na speciální velkou formu ve tvaru oblouku, podle které se vytvaruje celý strop stanice.
První stanicí tohoto typu byla Biblioteka imeni Lenina v Moskvě v roce 1935; tehdy se však jednalo o stanici založenou extrémě mělko. Pracovní postupy vycházely z budování pařížského metra. Další stanicí tohoto typu byl Aeroport z roku 1938. Poté delší dobu práce na těchto stanicích ustaly; nové úseky se budovaly z obav před jadernou válkou hluboko pod zemí, kde konstrukce takové stanice bez jakýchkoliv sloupů by byla za použití tehdejší techniky jen stěží možná. V následujících desetiletích se při budování mělce založených stanic používala koncepce unifikovaného designu; tj. hloubené stanice podepírané dvěma řadami sloupů.
Znovu se jednolodní mělce založené stanice začaly budovat až v letech sedmdesátých, a to na okrajových koncích Moskvy a hlavně Charkova, kde byla konstrukce těchto stanic ještě více zdokonalena. Nové jednolodní stanice se tak objevily na Serpuchovsko-Timirjazevské a Ljublinské lince a též se budují i na dalších nových úsecích starších linek.


Bělkovice-Lašťany

Bělkovice-Lašťany jsou obec v okrese Olomouc. Ke dni 28.8. 2006 zde žilo 1992 obyvatel.
Obec je rodištěm významného vojáka a letce, hrdiny československého protinacistického odboje a oběti komunistického teroru, plukovníka Josefa Brykse.


.jobs

.jobs je internetová generická doména nejvyššího řádu vyhrazená pro organizace zabývající se zaměstnáním.
Účelem této domény je mimo jiné i zjednodušení vyhledávání volných pracovních míst na internetu.


Chris Columbus

Po skončení školy začal pracovat jako scenárista pro Stevena Spielberga na filmech Rošťáci, Gremlins a Mladý Sherlock Holmes. Jeho režísérským debutem byl v roce 1987 film Noční dobrodružství. Největší úspěch ale sklidil s filmem Sám doma s Macaulay Culkinem. V roce 1995 založil svou vlastní produkční společnost 1492 Pictures, jméno je inspirováno Columbusovým nejslavnějším jmenovcem Kryštofem Kolumbem. Jeho pozdějšími úspěšnými filmy byli Táta v sukni, Andrew - člen naší rodiny, Harry Potter a Kámen mudrců a Harry Potter a Tajemná komnata.


Karel Skalický

Profesor msgre. Karel Skalický je český kněz, teolog a aktivní účastník exilového boje proti komunistické totalitě. Emigroval do Říma a přednášel teologii na Lateránské univerzitě, od roku 1967 redigoval exilový časopis Studie. Od roku 1994 přednáší znovu na české akademické půdě, na teologické fakultě Jihočeské univerzity. V roce 2006 mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv.


Norský pravopis

Norský pravopis je soustava pravidel a doporučení pro správné psaní v norštině. Norský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků. Používá mnohé spřežky. K zápisu norštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena, která se řadí na konec abecedy.
Norština má dvě spisovné varianty – bokmal a nynorsk. Vzhledem k odlišnostem slovní zásoby a fonologie se rovněž liší způsob psaní u jednotlivých slov. Hlavní zásady čtení a psaní jsou však v obou kodifikovaných normách shodné. Obě normy navíc připouštějí značnou volnost a možnost volby z různých variant psaní.
Písmeno A bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané Aa. Dřívější spojení písmen aa se ještě stále vyskytuje ve jménech a ve starých dokumentech. Ve slovnících se aa řadí stejně jako a až na konec.
Norská abeceda se liší od švédské, ale shoduje se s dánskou. Švédská abeceda totiž používá Ä místo A a Ö místo O. Také pořadí posledních tří písmen je ve švédské abecedě jiné.


Atlanta Hawks

Atlanta Hawks je basketbalový tým hrající severoamerickou ligu National Basketball Association Patří do Jihovýchodní divize Východní konference NBA.
Tým byl založen roku 1946 a za svou existenci vystřídal několik působišť:
Za svou historii dokázali Hawks celkem čtyřikrát vyhrát play-off své konference, z toho jednou následně i finále celé NBA:


Přírodní rezervace Čerňavina

Přírodní rezervace Čerňavina se nachází se okolo turistické chaty Ostrý. Vznikla v 30. prosince 1992 jako poslední československá přírodní rezervace. 0,5 km odsud se nachází turistická chata Ostrý, 4 km Tyra 6,5 km turistická chata Kozinec.


Středozemní dieta

Středozemní dieta je inspirována stravovacími zvyky v zemích Středozemního moře, jmenovitě jižní Itálie, Řecka, Portugalska a Španělska. Společným stravovacím rysem v těchto zemích je vysoká konzumace ovoce, zeleniny, těsta, chleba a jiných obilovin, olivového oleje a ryb. Velkou výhodou Středozemní diety je fakt, že strava je velice chutná a zdravá. Lidé používající tuto dietu měli až o 72 % nižší riziko srdečních příhod. Většina lidí u této diety zůstane neboť příprava jídel je jednoduchá a jídla mají výbornou chuť. Středozemní dieta tak patří mezi stravovací způsoby, na které si evropan relativně dobře zvyká. V prvním kroku jde v podstatě hlavně o to nahradit červené maso rybím masem a sádlo olivovým olejem. Středozemní dieta také zahrnuje pravidelné pití červeného vína, ale v přiměřeném množství. Ačkoliv byla poprvé publikována americkým doktorem Ancel Keys v roce 1945, k jejímu rozšiřování dochází až od devadesátých let minulého století. Velké množství olivového oleje používaného ve Středozemní dietě snižuje úroveň cholesterolu v krvi. Červené víno obsahuje silné antioxidanty s příznivým vlivem na zdraví člověka.


Jicchak Chofi

Jicchak Chofi, generál Izraelských obranných sil a ředitel Mosadu v letech 1974 až 1982 .
Chofi se narodil v Tel Avivu . V roce 1944 vstoupil do Hagany, ve válce za nezávislost sloužil ve velitelských funkcích. Po válce vstoupil do Izraelských obranných sil. V jejich řadách sloužil v řadě funkcí. Během Jomkipurské války v roce 1973 byl jedním z nejvyšších velitelů IOS. V roce 1974 se na krátkou dobu stal náčelníkem štábu. Těsně před odchodem do penze byl jmenován ředitelem Mossadu, když krátce před tím řídil severní velitelství IOS. V červenci 1976 se Chofi zasazoval za akci, která měla zachránit izraelské pasažéry uneseného letadla Air France v ugandské Entebbe. Při přípravě této akce, později známé jako Operace Entebbe nařídil Chofi katsas umístěným v Ugandě provést podrobný průzkum letiště, na kterém unesené letadlo stálo a využil kontakty v etiopských tajných službách k tomu, že izraelská letadla, která operaci provedla, mohla dotankovat na zpáteční cestu do Izraele v Nairobi.


K. M. Walló

K. M. Walló, vlastním jménem Ladislav Walló byl český režisér, scenárista, spisovatel, překladatel, písňový textař a významný dabingový odborník, který je považován za zakladatelskou osobnost českého dabingu, otec dabingové režisérky a spisovatelky Olgy Walló.


Istiodactylus

Istiodactylus byl poměrně velkým rodem pterodaktyloidního ptakoještěra, který žil v období spodní křídy na území dnešního Isle of Wight u jižního pobřeží Velké Británie a také na území dnešní Číny.
Lebka tohoto pterosaura měřila na délku kolem 60 cm a rozpětí křídel je odhadováno až na 5 metrů. Vzhledem ke svému plochému a zaoblenému zobáku je tento létající plaz někdy nazýván "kachnozobým ptakoještěrem". Narozdíl od vrubozobých ptáků však ústní dutina tohoto tvora obsahovala četné ostré zuby, které mu nejspíš sloužily k požírání ryb nebo mrtvých živočichů.


Oddíl kosmonautů CPK

Oddíl kosmonautů CPK je jedním z oddílů kosmonautů v Rusku, resp. do roku 1991 v Sovětském svazu. Oddíl je složkou Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina a je umístěn, společně s celým střediskem, v Koroljovu u Moskvy. Byl založen roku 1960 jako první oddíl kosmonautů v Sovětském svazu. Stal se nejpočetnějším a nejaktivnějším sovětským oddílem kosmonautů, jeho členové se účastnili naprosté většiny sovětských pilotovaných kosmických letů.
Rozhodnutí o vytvoření samostatného střediska pro přípravu kosmonautů v rámci letectva bylo přijato koncem roku 1959. V lednu 1960 hlavní velitel letectva potvrdil organizační strukturu nového Střediska přípravy kosmonautů vojenského letectva. V únoru byl jmenován první náčelník CPK, plukovník Jevgenij Karpov, a začalo budování střediska.
Mezitím první aktivity v oblasti výběru a výcviku kosmonautů zahájil Institut letecké medicíny roku 1958 pod vedením Vladimira Jazdovského a Nikolaje Gurovského. Téhož roku Sergej Koroljov s Michailem Tichonravovem předložili vládě návrhy na pilotovaný vesmírný let. Oficiální souhlas dostali v první polovině roku 1959 Po stanovení kritérií výběru byl vlastní výběr zahájen v srpnu 1959. Ze 3461 vojenských letců bylo do února 1960 v několika etapách vybráno plánovaných 20 lidí. Začátkem března rozkaz ministra obrany stanovil povinnosti a statut kosmonautů a od 7. března do 7. června 1960 bylo prvních dvacet budoucích kosmonautů rozkazem hlavního velitele letectva zařazeno do oddílu. Okamžitě )14. března 1960) byl zahájen výcvik na Frunzeho letišti v Moskvě, kde zpočátku sídlilo CPK. V létě 1960 středisko přesídlilo za Moskvu do dnešního Hvězdného městečka.
Protože na současnou přípravu všech dvaceti kosmonautů CPK nemělo vybavení, byla v létě 1960 vydělena skupina šesti nejlepších kandidátů procházející zrychlenou přípravou. Šestice 17. a 18. ledna 1961 složila zkoušky a získala kvalifikaci „kosmonaut VVS“. V březnu 1961 přišla první tragédie, Valentin Bondarenko uhořel v závěru týdenního pobytu v barokomoře. V březnu a dubnu 1961 oddíl opustili Varlamov a Kartašov, ostatní členové oddílu složili 3. dubna zkoušky a stali se kosmonauty. První let – Gagarinův – proběhl 12. dubna 1961, druhý – Titovův – v srpnu 1961. V září 1961 byl do užší skupiny zařazen Šonin a v listopadu přišel Volynov. Od června 1962 se na let Vostokem připravoval jako šestý ještě Komarov. V srpnu 1962 se do vesmíru podívali Popovič a Nikolajev. O rok později v červnu 1963 Bykovskij a Těreškovová. Od dubna 1963 se na let Vostokem připravovali i Chrunov a Leonov, od září ještě Zajkin, Beljejev a Gorbatko. V únoru 1964 byl program Vostok zrušen a kosmonauti převedeni do programu Voschod.
V lodích Voschod se kosmonauti do vesmíru podívali pouze dvakrát. V říjnu 1964 vzlétl Voschod 1 s tříčlennou posádkou, oddíl CPK zastupoval Komarov. V březnu 1965 Leonov poprvé vystoupil z lodi do vesmíru. Velitelem Voschodu 2 byl Beljajev.
Čas od času proběhl doplňovací nábor do oddílu. Od roku 1963 byla standardní procedura následující: U vojenských letců v útvarech prošli služební spisy a vytřídili odpovídající kandidáty podle věku, výšky, váhy, vzdělání. Vhodné letce prosela mandátní komise, úspěšní odjeli na pozorování do Ústřední vojenské vědeckovýzkumné letecké nemocnice, lékaři doporučili pouze několik málo nejvhodnějších, poté meziresortní komise dala definitivní doporučení k výcviku. Vlastní zařazení do oddílu bylo provedeno o několik dnů později příkazem hlavního velitele letectva nebo ministra obrany. Nový člen oddílu se stal posluchačem-kosmonautem, od 80. let kandidátem na zkušebního kosmonauta. Po dvouletém všeobecném kosmickém výcviku složil zkoušky před meziresortní komisí, získal tak kvalifikaci zkušební kosmonaut a byl zařazen do skupiny připravující se k letům v některém programu.
Začátkem září 1966 byli kosmonauti oddílu rozděleni do sedmi skupin podle programů - Voschod, Sojuz 7K-OK, Spiral, Zvezda 7K-VI, Almaz, L-1 a L-3. Skupina pro Voschodu byla záhy rozpuštěna. Skupiny pro lety k Měsíci byly záhy prakticky sloučeny, začátkem 1970 byl oblet Měsíce zrušen, kosmonauti se soustředili na nácvik přistání na Měsíci. Po úspěších amerického Apolla ztratil pro politické vedení Sovětského svazu lunární program smysl, a od listopadu 1972 se skupina přeorientovala na přípravu letu Sojuz-Apollo. Lunární program byl nakonec zrušen v květnu 1974. Skupina připravující se od září 1966 na lety lodí 7K-VI Zvezda byla současně se zrušením projektu v únoru 1968 převedena na program Sojuz VI. Ten byl zrušen v srpnu 1970 a kosmonauti přešli do programu Almaz.
Od počátku 70. let se z kosmonautů CPK skládaly posádky orbitálních stanic řady Almaz, obsazovali též místa velitelů posádek létajících v rámci programů Saljut a Mir.
Od počátku osídlení Mezinárodní vesmírné stanice obsazují kosmonauti oddílu CPK polovinu míst ruské kvóty.


Kolposkop

Kolposkop je specializovaný gynekologický přístroj, sloužící k vyšetření děložního čípku-kolposkopie, dělohy, pochvy a zevních genitálií. Kolposkop se skládá z optické části, osvětlovacího systému se studeným světlem, polohovacího systému, případně je ještě doplněn pomocnými prvky. Zvětšení optické soustavy se pohybuje v rozsahu 2x - 60x. Moderní kolposkopy téměř bez výjimky používají binokulární systém.
Kolposkopické vyšetření zavedl do praxe v roce 1925 německý gynekolog Hans Hinselmann použitím silné lupy. Základem techniky je zjištění změn na děložním čípku, indikujících možný počátek nádorového bujení. Pro zvýraznění vyšetřovaného pole se aplikuje potěr roztokem kyseliny octové nebo se užije Lugolovo činidlo, který atypické buňky barevně zvýrazní. Kolposkopický nález se obvykle týká cévních změn na přechodu sliznice děložního hrdla a povrchem čípku a bývá označován zkratkami P nebo M.


Přivrácená strana Měsíce

Přivrácená strana Měsíce je měsíční hemisféra, která je trvale obrácena směrem k Zemi. Opačná polokoule se nazývá odvrácená strana Měsíce. Měsíc obrací k Zemi stále stejnou polokouli, protože doba rotace Měsíce kolem své osy je stejná jako doba oběhu Měsíce kolem Země. Tento stav se nazývá vázaná rotace. Díky osvětlení Sluncem se mění velikost viditelné části, dochází tzv. ke střídání měsíčních fází.
Protože je oběžná dráha Měsíce eliptická, způsobují librace, že ze Země můžeme pozorovat více než polovinu jeho povrchu – 59%. Pro názvy útvarů na Měsíci se používají latinské názvy, i když existují jejich ekvivalenty v národních jazycích.
Přivrácená strana Měsíce je pokryta světlými a tmavými oblastmi. Někteří astronomové 17. století věřili, že tmavé oblasti jsou pokryty vodou a tvoří tak na Měsíci moře. Světlé části měsíčního povrchu pak měly být pevninami. I když se později zjistilo, že se na povrchu Měsíce nenachází voda, název oblastí jim zůstal. Měsíční moře jsou rozsáhlé impaktní pánve vyplněné měsíčními bazalty.
Na přivrácené části Měsíce se tak nachází 18 měsíčních moří a jeden oceán. Stejně jako u pozemských moří mají i měsíční moře zálivy. Na přivrácené straně se nachází ještě dvě jezera.
Z vyvýšených částí jsou nejvýznamnější měsíční pohoří – Apeniny, Kavkaz, Karpaty, Jura. Že se na Měsíci nachází údolí a vrcholy objevil již Galileo Galilei na začátku 17. století. Do té doby se lidé domnívali, že měsíční povrch je hladký. Měsíční pohoří však nevznikla horotvornou činností jako na Zemi, ale jsou to pozůstatky okrajů impaktních pánví nebo sesuvů vzniklých krátce po jejich vzniku. Proto se měsíční pohoří nacházejí na okrajích měsíčních moří.
Další z výrazných prvků přivrácené strany Měsíce jsou krátery a jejich paprsky, hlavně kráter Tycho v jižní části a kráter Koperník poblíž středu měsíčního disku.


Ať žijí duchové!

Parta dětí z města by potřebovala svoji vlastní klubovnu a proto si vyberou pro svůj záměr zdejší opuštěný hrad Brtník, na kterém straší starý rytíř a jeho dcera. Nejdříve jsou proti i městští radní, avšak děti je snadno přemluví a dětem pomáhá sám rytíř Brtník.


Diecézní charita Plzeň

Diecézní charita plzeňská je nezisková humanitární organizace zřizovaná biskupstvím plzeňským podle Kodexu kanonického práva jakožto církevní právnická osoba. Je členem Sdružení Česká katolická charita a součástí římskokatolické církve. Její činnost se zaměřuje zejména na oblast plzeňské diecéze, nicméně v omezené míře zaobstarává i humanitární pomoc pro zahraničí.
Náplň činností organizace je služba a pomoc lidem v nouzi, bez ohledu na jejich příslušnost k rase, národnosti, náboženství, státní a politické příslušnosti. Organizace provozuje řadu sociálně-zdravotních zařízení na území plzeňské diecéze.
DCHP také v omezené míře organizuje humanitární pomoc pro zahraničí, konkrétně jde zejména o program Adopce na dálku, podporující děti v Bolívii a Paraguayi.


Evropská hokejová liga 1993/1994

29.ročník hokejového turnaje European Cupu.Vítězem turnaje se stala TPS Turku.


Dub nad Moravou

Dub nad Moravou je městys ležící v okrese Olomouc. Má 1575 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 1566 ha.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1141, kdy je připomínána v majetku biskupského kostela v Olomouci. Roku 1232 jej získala olomoucká kapitula, která jej připojila ke svému nenakonickému statku. K Nenakonicím patřil až do zrušení patrimoniální správy. Roku 1848 byl Dub povýšen na městečko.


Trebuchet

Trebuchet je obléhací zbraň pracující na principu vahadla, nikoliv tedy torzního momentu jako u jiných katapultů. Je to velký "dalekonosný katapult" dřevěné konstrukce, určený k likvidaci zejména budov a hradeb, použít jej však lze i k rozbití těsných formací pěchoty.
Trebuchet vrhá i poměrně těžké projektily po balistické křivce. Jako munice se používalo ledacos, kupříkladu kameny či zápalné projektily jako zapálené balíky slámy máčené v hořlavém oleji na zakládání požárů. Rovněž bylo opakovaně zaznamenáno použití trebuchetů i dalších katapultů v jakési primitivní verzi biologické války, kdy obléhatelé vrhali do obléhaných měst a pevností rozkládající se těla, a tak v obležení rozšířili nákazu.
Někteří odborníci se domnívají, že trébuchet byl vynalezen na přelomu starověku a středověku, ale většina zastává názor, že byl vynalezen ve 13. století a byl používán jako jedna z hlavních obléhacích zbraní v pozdním středověku, než je v průběhu 15. století vytlačila obléhací děla. Určitou přechodnou renesanci zaznamenaly při dobývání Střední Ameriky, když je Hernán Cortés použil namísto nedostatkových děl např. při dobývání Tenochtitlánu. Jejich použití však bylo pouze dočasným nouzovým řešením, jakmile byl na kontinent přisunut dostatečný počet děl, byly trebuchety zapomenuty.
V roce 1779 si britské síly bránící obležený Gibraltar vyrobily trebuchet, ale ten patrně do bojů významně nezasáhl.


Odpis

Odpis je částka, která vyjadřuje opotřebení majetku za určité období. Protože odpis představuje snížení ekonomického prospěchu jedná se o náklad. Odepisování je metoda, jak rozložit pořizovací cenu majetku jako náklad do vice období. Pořízení majetku tedy neovlivní výsledek hospodaření firmy hned, ale poměrně po celou dobu životnosti majetku.
Odpisy rozlišujeme na účetní a daňové - oba typy se používají pouze pro dlouhodobý majetek, který odepisujeme do výše vstupní nebo zvýšené vstupní ceny, a to rovnoměrně, nebo zrychleně.
Účetní odpisy slouží k přehledu o skutečné výši hodnoty majetku a jeho opotřebení v důsledku užívání nebo zaostávání po technické stránce. Pravidla účetních odpisů upravuje zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví.
Daňové odpisy jsou dány zákonem č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů a slouží ke stanovení daně z příjmů.
Účetní vyřazení zcela neodepsaného majetku Odpis z měsíce vyřazení se účtuje na účty 551/070–079, 080–809, zůstatková cena se doúčtovává dle důvodu a způsobu vyřazení na účty:


Elektronické mýtné

Elektronické mýtné je moderní způsob, jak se zpoplatňuje užívání pozemních komunikací pomocí elektronického sledování pohybu vozidel. Vozidla musejí být vybavena příslušnou palubní jednotkou.
Systém elektronického mýtného může být kombinován se systémem poplatků hrazených pomocí dálničních známek a s financováním prostřednictvím silniční daně. Oba systémy lze využít i k dalším účelům, k nimž může posloužit sledování vozidel.
Výběr poplatků za užívání dálnice systémem elektronického mýtného zavedlo Rakousko, Německo a Švýcarsko. V roce 2005 podobný systém chystaly kromě České republiky také Velká Británie, Portugalsko nebo Slovinsko. Slovensko chystá mýtné od roku 2009, Velká Británie, Švédsko a Maďarsko od roku 2008, Polsko v roce 2010 a Belgie někdy po roce 2013.
V České republice bylo elektronické mýtné pro vozidla s celkovou hmotností nad 12 tun zavedeno od 1. ledna 2007 novelou Zákona o pozemních komunikacích na 970 kilometrech dálnic a silnic pro motorová vozidla, kde je vybudováno asi 178 mýtných bran. Na rozdíl od Německa se vztahuje i na autobusy, ač byly silné snahy alespoň veřejnou linkovou dopravu z povinnosti vyjmout.
Ve druhé fázi se mělo podle původní smlouvy do poloviny roku 2007 zpoplatnit dalších 1200 kilometrů silnic první třídy. To se však kvůli problémům s výstavbou mýtných bran nestihlo. Ministerstvo dopravy nakonec od této varianty ustoupilo. Od 1. ledna 2008 se začalo platit jen na necelých 200 kilometrech silnic I. třídy. Uvažuje se, že by v budoucnu platila elektronické mýtné všechny vozidla o celkové hmotnosti nad 3,5 tuny.
Sazby jsou od 4,05 do 7,80 Kč/km v závislosti na ekologické kategorii vozidla, počtu náprav a denní době. Na silnicích první třídy má průměrná sazba být kolem 1,90 koruny na kilometr.
Do veřejné soutěže na vybudování a provozování systému se přihlásili čtyři uchazeči, všichni pravděpodobně s mikrovlnným nebo kombinovaným systémem: Mytia za 15 miliard, Autostrade za 17,5 miliardy, Kapsch za 22 miliard, A-Way + AŽD za 33,7 miliardy. Dodavatelé satelitních systémů se do soutěže nepřihlásili, protože měli výhrady k zadávacím podmínkám, například příliš brzkému termínu zavedení, příliš velkým rizikům pro dodavatele, nehotové legislativě a netransparentnosti výběru. Nakonec se nepřihlásily ani firmy Siemens, IBM a mnohé další, které předběžně projevovaly zájem. Někteří z neúspěšných konkurentů se odvolali k Evropské komisi.
Ministerstvo tři ze čtyř nabídek vyloučilo z formálních důvodů. Okolnosti, za kterých byla nakonec vybrána firma Kapsch, byly předmětem kritiky, média v investigativních reportážích naznačovala pravděpodobnost korupce a zmanipulování výběru. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v lednu 2006 potvrdil výsledek soutěže.
V Rakousku byl mikrovlnný systém elektronického mýtného spuštěn 1. ledna 2004. Palubní jednotka komunikuje s externími zařízeními na mikrovlnném principu.
Investorem byla firma Asfinag, provozovatelem je firma Europass, technické řešení realizovala firma Kapsch.
Mýtném podléhají téměř všechny dálnice a rychlostní komunikace, tedy síť o délce asi 2000 kilometrů. Na jednotlivých úsecích jsou vybudovány mýtné brány, které jsou spojeny s centrálou.
Na německých dálnicích je od 1. ledna 2005 systém kombinující satelitní navigaci s využitím systému sítí mobilních telefonů, provozovatelem je společnost Toll Collect. Palubní jednotka zapůjčená od provozovatele systému za jízdy získává informace o aktuální poloze vozidla pomocí satelitního systému GPS, a ty shromažďuje a na konci cesty hromadně odesílá jako SMS zprávu do výpočetního centra Toll Collect. OBU má i modul DSRC, který je schopen komunikovat s mikrovlnnými stanovišti. Těch je v Německu 300 a jsou využívána ke kontrole placení mýtného. Kontrolu za jízdy provádějí mobilní jednotky BAG.
Alternativní možností je zaplacení průjezdu on-line po internetu, kde je možno zadat trasu cesty.
Elektronickému mýtnému podléhají nákladní automobily s celkovou hmotností větší než 12 tun, autobusy však poplatku nepodléhají.
Poplatky jsou mezi 9–14 eurocenty za kilometr v závislosti na počtu náprav a emisní třídě.
Poplatky jsou vybírány na všech silnicích u vozidel nad 3,5 tuny. Jsou závislé na hmotnosti vozidla. Palubní jednotka Tripon komunikuje s vnějšími zařízeními prostřednictvím mikrovlnného systému DSRC, silnice jsou vybaveny mýtnými branami.


Chůze

Chůze je druh mechanického pohybu využívající dolní končetiny, který je vlastní dvounohým živočichům jako je například člověk, umožňující přesun z jednoho místa do místa druhého. Chůze se skládá z jednotlivých kroků, kdy se pravidelně střídá jedna noha za druhou, čímž dochází k pohybu.
Pro definici chůze se považuje stav, kdy je vždy aspoň jedna noha v dotyku se zemí. Pokud jsou obě nohy v kontaktu se zemí, jedná se o stání. Když je pohyb natolik rychlý, že jsou obě nohy ve vzduchu, jedná se o běh. Během chůze je pohyblivé těžiště, které se přenáší v závislosti na jednotlivých krocích. U člověka je chůze spojena se třemi klouby - kotníkem, kolenním kloubem a kyčelním kloubem. Pro snadnější a pohodlnější chůzi je člověk vybaven botami.
V moderním pojetí je chůze i atletická sportovní disciplína provozovaná na celém světě ve formě rychlochůze. Jedná se i o olympijskou disciplínu, na olympijských hrách se závodí v chůzi na 20 kilometrů a 50 kilometrů.


Martin Kubát

Absolvoval lidovou školu umění Jaroslav Kociana v Ústí nad Orlicí, v témže městě působil v Komorní orchestru J. Kociana. Poté studoval na Konzervatoři České Budějovice obory chrámová hudba a hra na varhany u prof. Miroslavy Svobodové a dirigování u profesorů Karla Fráni a Petra Chromčáka. Absolovoval řadu mistrovských kurzů, mimo jiné u Petra Ebena, Hanse Hasselbocka či Martina Sandera. V letech 1994-1999 vyučoval základy hudební teorie a hru na varhany na Teologické fakultě JU. V letech 1994-2000 působil jako varhaník a regenschori při katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, poslední dva roky v tomto období pořádal též měsíční kurzy pro amatérské varhaníky působící v diecézi, ve školním roce 1999-2000 vedl dívčí sbor Biskupského gymnázia J. N. Neumanna.
V roce 1997 získal 2. cenu na mezinárodní varhaní soutěži v Mulheimu. V roce 2000 vyhrál celostátní soutěž ve varhaní improvizaci v Opavě. V letech 2000-2004 působil jako regenschori u kostela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli. V roce 2001 začal učit na Církevní střední varhanické škole v Opavě v oboru hra na varhany a improvizace. Od roku 2004 s ním vystupuje na varhaních koncertech zpěvačka Petra Šišková.


Mravenečník velký

Mravenečník velký je mohutné zvíře dorůstající 1,8 až 2 m na délku. Hmotnost se obecně pohybuje mezi 29 až 65 kg a ocas obvykle měří 64 až 90 cm.
Tento druh mravenečníka má velmi husté a drsné chlupy, které jsou nejdelší na ocase, kde dosahují až 40 cm. Nedospělí jedinci mají chlupy měkčí než dospěláci a spolu s dospíváním jim tuhnou. Většinou bývají zbarveni šedě nebo hnědě, charakteristickým znakem je černá protáhlá skvrna, bílý ramenní pruh, masivní kočetiny s třemi ostrými drápy, trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima.
Mravenečník velký má až 60 cm dlouhý a 12,5 mm široký jazyk, kterým velice rychle kmitá a za jednu minutu jej může zastrčit až 150×. Při lovu potravy jazyk pokrývá lepkavá slina, která zachycuje drobný hmyz. Stejně jako ostatní mravenečníci nemá ani mravenečník velký žádné zuby. Ty nahrazují výrůstky v ústech a ve svalnatém žaludku.
Ke hledání potravy používá mravenečník velký především svůj dobře vyvinutý čich, zrak a sluch jsou poměrně špatně vyvinuté. Živí se drobným hmyzem, obzvlášť mravenci a termity, ke kterým se dostává pomocí svých ostrých drápů, kterými rozbíjí tvrdá termitiště, případně mraveniště. Občas sežerou i housenku nebo vejce. Často bývají v jejich žaludcích nálezány drobné kamínky, které v žaludku pomáhají ve trávení tím, že potravu rozemelou.
Většinu roku žije samotářským životem. V blízkosti lidských obydlí je aktivní převážně v noci, v odlehlejších oblastech spíše ve dne, přičemž často odpočívá ve stínu stromů nebo keřů, v opuštěných norách nebo dutinách. Při spánku si tělo přikrývá svým dlouhým a huňatým ocasem. Nápadná je i jeho chůze, při které došlapuje na své klouby prstů, aby se chránil před opotřebováním svých dlouhých drápů. I přesto, že tráví většinu času na souši, je velice schopný plavec.
Mravenečníci se mezi sebou dorozumívají prskáním, čenicháním, syčením nebo pachy, které jsou velice nápadné a cítitelné na několik metrů daleko.
O rozmnožování tohoto druhu existuje mnoho nejasností. Samec mravenečníka velkého se před pářením samici předvádí a čeká na samiččino svolení se s ní spářit. Samice se rozmnožuje zhruba jednou za 9 měsíců a po 190 dnech březosti rodí jediné mládě, které je po narození stejně barevně osrstěné jako dospělci a váží kolem 1,3 kg. Několik prvních týdnů přečkává na zádech matky, která jej tímto způsobem přenáší. Samice svého potomka odstavuje zhruba v 6 měsících života. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku 2,5 až 4 let, samice zhruba v podobném stáří. Mravenečník velký se může dožít až dvaceti pěti let.
Pokud se cítí mravenečník ohrožený, chová se podobně jako medvěd: postaví se na zadní končetiny, přičemž mu ocas pomáhá na udržení rovnováhy a velice rychle začne sekat svými ostrými drápy, což může být pro jeho predátory, které tvoří kočkovité šelmy jako např. jaguár nebo puma velice nebezpečné a občas dochází i ke smrtelným zraněním. Většinou tedy tento obranný manévr uspěje.
Mravenečníky velké nejvíce ohrožuje hromadná ztráta lokalit, ale také lov. V současné době patří podle IUCN do kategorie zranitelných druhů.
 Soubor:Myresluger.jpg|Mravenečník velký v dánské Zoo v Aalborgu Soubor:Anteater.png|Ilustrace z roku 1911 Soubor:Myrmecophaga tridactyla - Phoenix Zoo.jpg|Mravenečník velký v Zoo ve Phoenixu Soubor:Gr. Ameisenbär auf Futtersuche.JPG|Mravenečník velký


Jakub František Stuart

Jakub František Stuart, zvaný také Starý pretendent. Byl v letech 1701 – 1766 jakobitským uchazečem o trůn Anglie, Skotska a Irska. Katolickou církví a katolickými panovníky v Evropě byl uznán de iure králem Anglie, Skotska a Irska a jako takto uznaný král přijal jméno Jakub III. a Jakub VIII.. Celý svůj život prožil v exilu. Ve Velké Británii nebyly jeho nároky a tituly nikdy uznány.
Jakub František se narodil 10. 6. 1688 v Londýně jako syn anglického, skotského a irského krále Jakuba II. z rodu Stuartovců a jeho druhé manželky Marie Beatrice d´Este. Ještě v roce svého narození se Jakub František ocitl i se svými rodiči ve vyhnanství ve Francii. Katolická exilová královská rodina se po svém útěku usadila s celým dvorem a svými příznivci na zámku Saint-Germain, který dostala k užívání od svého příbuzného, francouzského krále Ludvíka XIV. Po smrti otce Jakuba II., roku 1701, se Jakuba Františka a jeho mladší sestry Marie Louisy Stuartovny ujal Ludvík XIV., který se postaral o další výchovu a vzdělání obou dětí ve svém královském paláci ve Versailles.
Po uzavření utrechtského míru mezi Francií a Anglií, byl Jakub František nucen v rámci mírových dohod opustit Francii a přesídlil do Lotrinska. O dva roky později odešel do Skotska, kde se postavil do čela nezdařeného povstání proti hannoverské dynastii. Po útěku ze Skotska mu roku 1716 papež propůjčil k užívání město Avignon. Ale i Avignon se nepřátelům Stuartovců zdál být příliš blízko Londýnu a tak je roku 1717 Jakub František nucen putovat i se svými příznivci ještě více na jih – do Itálie. Italská města a státy přijímaly katolíka Jakuba Františka Stuarta srdečně a často i s ceremoniálem náležejícím právoplatným panovníkům. Vřele byl uvítán také u svých příbuzných v Modeně, rodném městě své matky. V červnu 1717 mu papež nabídl jako nové sídlo město Urbino a poskytl Jakubovi i další finanční podporu. S pomocí španělského krále Filipa V. se Jakub František pokouší roku 1717 ,a pak znovu roku 1719, vyvolat povstání ve Velké Británii, ale oba pokusy končí opět naprostým neúspěchem. V létě roku 1719 se Jakub František vrací ze Španělska zpět do Itálie, kde se usadí v římském paláci Muti, který mu k užívání propůjčil papež. Tím okamžikem skončilo pro Jakuba Františka období neustálého putování po celé Evropě, kvůli kterému se mu posměšně říkalo Jakub cestovatel. V paláci Muti žil Jakub František Stuart od této chvíle až do své smrti. V Římě také došel patřičného uznání jako právoplatný král Anglie, Skotska a Irska. Zde byl katolickým králem Jakubem III.
Cílený výběr vhodné nevěsty pro Jakuba Františka byl zahájen roku 1717 a jednalo se o politicky problematickou záležitost. Jakub František Stuart sice pocházel z významného královského rodu, ale jako panovník bez území, bez reálné moci a koruny měl jen malou šanci na získání nevěsty z jiné královské rodiny. Po dlouhém pátrání a marném vyjednávání na několika evropských dvorech byla nakonec vhodná kandidátka nalezena ve Slezsku, které tehdy příslušelo k zemím Koruny české a bylo tedy součástí Říše římské národa německého. Jednalo se o Klementýnu Sobieskou, dceru Jakuba Sobieského, knížete v Olavě a vnučku polského krále Jana III. Sobieského. Klementýna ale nebyla jen vnučkou slavného polského krále, byla také sestřenicí kurfiřtů trevírského a bavorského a sestřenicí falckraběte rýnského a také samotného císaře Karla VI. Nemalé byly i její finanční příjmy z francouzských a polských panství. Plán dohodnutého sňatku měl zůstat co nejdéle utajen, jelikož bylo jasné, že Velká Británie se pokusí jeho uskutečnění zabránit za každou cenu. Klementýna se tedy s matkou a doprovodem vydala na cestu za svým budoucím manželem v nejvyšším utajení, ale angličtí agenti celou akci odhalili. Král Velké Británie Jiří I. vyzval svého spojence, císaře Karla VI., k tomu, aby Klementýně Sobieské zamezil v jejím konání všemi prostředky. Císař Karel VI. zpočátku váhal, jelikož tušil mezinárodní skandál, ale přesto svou sestřenici Klementýnu i s celým jejím doprovodem zajal a uvěznil na zámku Ambras u Innsbrucku. Jakub František Stuart doufal, že se mu podaří snoubenku osvobodit diplomatickou cestou, ale když viděl marnost svých snah obrátil se s prosbou o pomoc na svého přítele, poručíka Charlese Wogana. Woganovi a skupině jeho přátel se podařilo lstí Klementýnu osvobodit a v přestrojení dostat z vězení. V naprostém utajení dorazila celá skupina až do Boloně, kde se 9.5. 1719 Klementýna provdala za nepřítomného Jakuba Františka Stuarta, kterého při sňatku zastupoval James Murray. Plnohodnotný slavnostní svatební obřad proběhl ve městě Montefiascone 2. 9. 1719, po Jakubově návratu ze Španělska, kde připravoval nezdařené skotské povstání.
Po sňatku se novomanželé odebrali do Říma, kde se usadili v paláci Muti, který jim daroval papež. Manželství bylo zpočátku šťastné a již rok po svatbě se narodil první syn Karel Eduard Stuart. Pro hannoverskou dynastii, vládnoucí v Londýně, bylo narození Karla Eduarda Stuarta skutečnou pohromou, jelikož katolíci ve Velké Británii, i jinde v Evropě, tuto událost bouřlivě oslavovali jako narození následníka trůnu. Jásání katolíků a jakobitů ještě umocnil papež, když uznal právo Karla Eduarda na užívání titulu princ z Walesu. Stuartovské nároky na trůn Velké Británie tak zůstaly mezinárodním problémem i do budoucna. Klidné manželské soužití Jakuba Františka a Klementýny ale netrvalo dlouho. Hlavní příčinou manželských sporů se stala rozdílnost jejich povah. Jakub František Stuart byl spíše uzavřený, systematický a pedantský člověk a život v římském paláci mu nečinil žádné potíže. Popudlivou a vznětlivou Klementýnu naproti tomu život bez vzruchu a zábavy nudil. Často podléhala záchvatům hysterie a náboženského fanatismu. Právě náboženská horlivost se stala příčinou úplného rozpadu jejich manželského života. Jakub i Klementýna se hlásili ke katolické víře, ale Jakub byl na rozdíl od své ženy politický realista a tolerantní člověk, a tak celá řada jeho spolupracovníků a přátel v exilu patřila k protestantům. S touto situací se Klementýna nikdy nesmířila a její hněv dosáhl vrcholu ve chvíli, kdy se protestanti měli podílet i na výchově a vzdělávání obou synů, staršího Karla Eduarda i zrovna narozeného Jindřicha Benedikta. Spory mezi manželi podporovali svými intrikami také tajní britští agenti, kteří se naoko hlásili ke Stuartovcům a nepříjemně ovlivňovali královský exilový život v paláci Muti. Celá věc došla až tak daleko, že Klementýna nakonec svého manžela neprávem obvinila z cizoložství a roku 1725 od rodiny uprchla a ukryla se v klášteře. Staršímu synovi bylo tehdy pět let a mladšímu dokonce jen osm měsíců. Jakub František Stuart byl z chování své ženy velmi roztrpčen a opakovaně ji vyzval k návratu, čímž chtěl zabránit hrozícímu mezinárodnímu skandálu. Klementýna prohlásila, že se k rodině vrátí až ve chvíli, kdy z paláce Muti odejdou všichni protestanti. Jakub František přání své ženy vyhověl a ta se po nátlaku ze strany papeže Benedikta XIII. k němu a synům vrátila. Manželský vztah byl ale již navždy narušen a Jakub i Klementýna si od této chvíle žili každý svým vlastním životem. Klementýna se nadále oddávala svému náboženskému poblouznění, které ji nakonec připravilo o život. Zemřela v lednu roku 1735 ve věku 34 let poté, co se dlouhodobými půsty umořila hladem k smrti.
Jakub František se během svého života opakovaně pokoušel získat zpět trůn, o který roku 1688 přišel jeho otec. Všechny tyto pokusy ale skončili neúspěchem. Mezi ty nejvýznamnější patří:
Poslední léta v římském exilu prožil osamělý Jakub František tak, jak prožil převážnou většinu svého života, tedy psaním rozsáhlé korespondence a vydáváním memorand a královských dekretů, které ale neměly žádný mezinárodně právní účinek. Pedantský a panovačný Jakub František rovněž s nechutí a pečlivě sledoval životní osudy obou svých dospělých synů, kterým v dopisech neustále radil a nařizoval jim, co mají dělat a jak se mají v které situaci chovat. Velké starosti si dělal o staršího Karla Eduarda, jelikož ten žil dobrodružným a finančně nákladným stylem života. Příliš spokojen nebyl ani se svým mladším synem Jindřichem Benediktem, introvertním a vzdělaným mužem, který si vybudoval úspěšnou kariéru ve službách katolické církve, když se v pouhých dvaadvaceti letech stal kardinálem. Jindřich se rozhodl o stárnoucího otce postarat a usídlil se v Římě, kde v kostele Santa Maria organizoval zpívané mše a ve svém vlastním paláci pak pořádal hudební slavnosti a recepce. Jakub František byl společenskou angažovaností svého syna pobouřen. Spory syna s otcem vyvrcholily roku 1749, kdy Jindřich propustil anglického maestra di camera a na jeho místo přijal mladého, hezkého italského kněze Lercariho, což Jakuba Františka rozezlilo, jelikož ten dával ve svých službách vždy přednost Angličanům před Italy. Přijetím mladého kněze se navíc znovu spustila vlna pomluv, které Jindřicha Benedikta provázely po celý další život a obviňovaly jej z homosexuality. Jindřich se s otcem pohádal, opustil Řím a vrátil se zpět až poté, co aféra s Lercarim utichla. Spor Jakuba Františka se synem Jindřichem se po celou dobu pokoušel urovnat i sám papež Benedikt XIV. , který Jindřichovi nakázal poprosit otce o odpuštění a Jakubovi se zároveň snažil vysvětlit že jeho syn už není malé dítě a za svá rozhodnutí je plně odpovědný – může si tedy odvolávat a do služeb přijímat koho chce. Koncem padesátých let se začal zdravotní stav Jakuba Františka zhoršovat, se synem se usmířil a Jindřich Benedikt o něj opět pečoval. V roce 1760 se Jakubovo zdraví natolik zhoršilo, že mu jeho přítel, papež Klement XIII. udělil poslední pomazání. Tato situace se v následujících letech ještě několikrát opakovala. Jakub František měl před svou smrtí již jen jediné přání, po letech odloučení znovu spatřit svého staršího syna Karla Eduarda, který se většinu času potuloval po Evropě. Na úpěnlivé dopisy plné proseb odpověděl Karel Eduard v tom smyslu, že se vydá za otcem do Říma jen v případě, že mu papež přizná titul následníka trůnu Anglie, Skotska a Irska. Tento Karlův požadavek byl papežem odmítnut. Karel se i přesto vydal za otcem a bratrem do Říma, ale své rozhodnutí učinil pozdě. Jakub František Stuart zemřel 1. 1. 1766 a Karel dorazil až po jeho smrti. Jakub František Stuart, král Anglie, Skotska a Irska de iure jako Jakub III., byl pochován se všemi královskými poctami v bazilice svatého Petra v Římě.


Klika

Klika představuje ve společnosti jisté většinou neveřejné uskupení lidí, vzniklé za účelem ovládání nějaké jiné skupiny lidí. Místo pevných pravidel bývá řízeno vnitřními vztahy mezi jednotlivými členy. Proto tudíž nejsou kliky regulované a snadno mohou provádět úkoly bez jakéhokoliv omezení.
V historii existovaly kliky ve velkých politických i náboženských organizacích, například v církvích, známé byly i jisté zájmové skupiny v komunistických stranách. Právě v politice představuje termín klika označení pejorativního charakteru, používají se proto mnohdy mírnější výrazy, jako například "platforma", "křídlo", či "skupina". O klice se mluví proto většinou v souvislosti s kritikou určité skupiny či sdružení.


Otmíče

Obec Otmíče se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 150 obyvatel.


Vestmannaeyjar

Vestmannaeyjar je souostroví a zároveň obec na jihu Islandu. Vestmannaeyjar leží asi 12 kilometrů od pobřeží. Heimaey je jediné obydlené místo na Vestmannaeyjaru.


Osjotr

Osjotr je řeka v Moskevské, na hranici Rjazaňské a v Tulské oblasti v Rusku. Je dlouhá 228 km. Povodí řeky je 3480 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 42 km od ústí činí 13,3 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá v první polovině dubna


Kropenáč vytrvalý

Kropenáč vytrvalý je rostlina z čeledi hořcovitých, rostoucí v České republice v několika pohraničních pohořích.
15-60 cm vysoká vytrvalá rostlina s tupě trojhrannou, často fialově zabarvenou lodyhou. Listy přisedlé, dolní krátce řapíkaté, eliptické, lesklé. Na lodyze bývá celkem 2 až 6 listů. Květenství větvené, s 6-20 květy. Květy jsou velké, špinavě modrofialové až ocelově modré, tečkované. Korunní a kališní lístky téměř k bázi členěné.
Kropenáč vytrvalý roste především na horských až subalpinských prameništích a rašelinných loukách, případně na březích či v zazemněných korytech potoků. Kvete od června do srpna.
Kropenáč vytrvalý roste v horách střední a jižní Evropě od Pyrenejí přes střední Francii a Alpy přes Karpaty na Balkán, na rašeliništích severního Německa a Pobaltí. V Itálii byl zjištěn také na několika místech v Apeninách. Ve Švýcarsku roste takřka výhradně v Juře a severním vnějším oblouku Alp.
Mimo Evropy roste na Kavkaze, na Sibiři, v Japonsku a Severní Americe.
Kropenáč vytrvalý roste pouze v těchto pohořích - Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše a Hrubý Jeseník. V Hrubém Jeseníku roste s jistotou na Skřítku, ve Velké kotlině, Malé kotlině a na louce u Žďárského potoka.


Šikana

Šikana označuje fyzické i psychické omezování či týrání jedince v kolektivu. Dochází k ní ve všech skupinách věkových i sociálních. Setkat se s ní můžeme v jakémkoliv typu škol a školských zařízeních, v armádě, sportovním klubu, ve vězení, ale i v rodině či v zaměstnání.
Varianty šikany jsou velmi různé, stejně jako metody, kterými je prováděna. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou či početní převahu. Následky šikany si do dalšího života odnášejí všichni zúčastnění, největší dopad má ale pochopitelně na oběť.
Někdy bývá jako „šikana“ označováno také byrokratické obtěžování a omezování.
Slovo šikana má původ ve francouzském „chicane“, což znamená „zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd.“
V tomto významu se slovo šikana uplatňuje právě v souvislosti se zneužíváním moci a obtěžováním v byrokratických systémech. Šikanovat tak mohou např. státní úředníci nebo policisté.
Dnes je však častěji používáno jako synonymum pro psychotraumatizaci ve skupině, je označením pro opakované týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace.
V přeneseném smyslu se pak slovo používá pro označení jakéhokoliv omezování slabších subjektů silnějšími.
Šikana může mít fyzickou i psychickou podobu a projevuje se ve všech skupinách věkových i sociálních. Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závažných případech nabýt i rysy organizovaného zločinu.
Asi nejkomplexněji šikanu představuje ve svých knihách PhDr. Michal Kolář, který pracuje s tzv. „trojrozměrným praktickým pohledem na šikanování“. Tímto pohledem zkoumá vnější znaky, kterými se šikana vykazuje, charakter vztahu agresora a oběti a vývojové stádium, v němž se konkrétní případ nachází.
Definice šikany jako „opakovaného týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace“ se opírá právě o vnější znaky šikanování.
Kritéria dělení umožňují klasifikovat různé typy šikany. Znalost variant a typologie usnadňuje „léčení“ i odhalení signálů, které šikanovaný dává svému okolí.
Tradiční křtící rituály zacházení s nováčky nejsou šikanou v pravém slova smyslu. Od šikany jako takové se odlišují tím, že „slouží spíše zábavě, jsou jednorázové, oběť je podstupuje dobrovolně, ví, že jde o zkoušku, vše se řídí pravidly a zvykovým právem“. Vhodnější je tedy patrně označení „praktiky blízké šikaně“.
Vztah, který se vytvoří mezi agresorem a obětí, může být až překvapivě silný. Příčinu je možné hledat v absenci citových vztahů, které jedinec substituuje intenzivním vztahem navázaným skrze šikanu, nebo v závislosti ne nepodobné závislosti drogové. V druhém případě vznikne u šikanujícího „návyk“, který musí uspokojovat stále většími dávkami. U oběti naproti tomu může pod tlakem šikany dojít k identifikaci s agresorem. V souvislosti s tím můžeme mluvit o vzniku „pseudosvědomí“, které šikanovaného kárá za negativní myšlenky o šikanujícím. To jsou jedny z důvodů, proč je velmi nevhodné konfrontovat oběť s agresorem či je jen společně vyslýchat. Oběť se při pohledu na svůj „vzor“ může agresora zastávat, nechce ho podrazit, často odvolává svá předchozí svědectví a případ před agresorem zlehčuje.
Na šikanu je možné nahlížet jako na onemocnění skupiny. Pojem psychotraumatizace ve skupině ukazuje, že se nejedná jen o vztah mezi agresorem a obětí, nýbrž že jde o infekci, která postihla vztahy v celé skupině. Vývoj této choroby pak postupuje od prvotního ostrakismu, přes počátky systematizace a vytvoření jádra šikanujících, až po fázi, kdy normy agresorů přijímají či respektují všichni členové skupiny, páni i otroci, a kdy je možné mluvit o dokonalé šikaně. Poslední fáze mohou být provázeny zapojením šikany do oficiální struktury příslušné instituce. V takových případech pak šikanující představují „příkladné“ členy kolektivu, kterých se instituce mnohdy zastává.
Znalost vývojových stádií je podmínkou pro úspěšnou léčbu. Aplikace nevhodných metod pro konkrétní fázi nebo náprava založená pouze na odstraňování vnějších znaků může vést ke zhoršení situace a k prohloubení šikany.
Příčiny nárůstu agrese je možné vidět v rychle se měnících životních podmínkách, v absenci požadavku na neagresivní chování i v obecné krizi autority. V takovém prostředí pak skupinová dynamika může vést k agresi projevované například šikanou.
Nejsilnějším faktorem, který ovlivňuje vznik šikany, jsou osobnostní charakteristiky členů skupiny. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou skupina spadá, např. nadřízený, učitel, rodič. Nevhodné chování autority může být dokonce impulzem ke vzniku šikany nebo jejím podpůrným faktorem. Pouze ve strukturách, v nichž je šikana tradicí, ustupuje profil osobnosti do pozadí. Šikana se objevuje převážně tam, kde je kolektiv uzavřeným celkem, z něhož nelze kdykoliv beztrestně vystoupit.
Agresoři bývají starší, fyzicky vyspělejší jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikanující mnohdy pochází z prostředí, kde je agrese prostředkem jednání. K šikanování ho často vede vlastní zakomplexovanost, nedostatek sebevědomí a nejistota. K oběti bývá bezohledný a mnohdy ji považuje za méněcennou.
Obětí bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Spektrum odlišností je velké, nejčastěji jsou šikanováni jedinci handicapovaní vzhledově, sociálně či fyzicky, lidé úzkostní, plaší, či ti, kteří se odlišují rasově, národnostně, vyznáním nebo chováním. Stejně tak se může obětí stát nový člen skupiny.
Šikanující i šikanovaní mají některé společné rysy. Mají horší výsledky, jsou v kolektivu méně oblíbeni, mívají nižší sebevědomí a častěji zakoušejí problémy v rodině. V jedné osobě se také může spojovat role oběti a agresora. U těchto tzv. „agresivních obětí“ jsou ještě umocněny negativní důsledky šikany ve srovnání s jednoznačnými oběťmi či jednoznačnými agresory.
Formu ovlivňuje jednak věk účastníků, pohlaví. Nejkrutější formy šikanování se objevují tam, kde je oběť nucená pobývat společně s agresorem na jednom místě.
Mezi formy šikany patří ignorování oběti, její izolace, pomlouvání a zesměšňování, ale i vyhrožování, udílení násilných a manipulativních příkazů a vydírání. Dále sem řadíme krádeže věcí, jejich poškozování a nedovolenou manipulace s nimi. V neposlední řadě jde o praktiky fyzického násilí, a to i za použití zbraní. Nelze pominout ani šikanu se sexuálním podtextem, ta sahá od verbálního obtěžování až k pohlavnímu zneužívání a znásilnění.
Novým fenoménem je kyberšikana. Ta využívá možností, které jí poskytují moderní technologie, jako jsou mobilní telefony, fotoaparáty, kamery a internet. Příkladem může být nahrání ponižující situace na mobilní telefon a její rozesílání ve formě MMS či přes internet. Jde pak o „dovršení“ klasické šikany. Jiným odvětvím kyberšikany je terorizování jiných pomocí e-mailových zpráv, blogů atd.
Kolář ve své knize Bolest šikanování uvádí třístránkový „reprezentativní přehled konkrétních typů a forem agresí a manipulací“, které zaznamenal při šetření a nápravě učňovských šikan ve své poradenské praxi.
Jak bylo zmíněno výše, šikanování se týká všech členů skupiny, v níž k ní dochází. Šikanování proto negativně postihuje oběť, ale i agresora a ostatní členy skupiny. Zasáhnout však může i jedince stojícího mimo skupinu, například rodiče šikanovaného.
U agresorů dochází k upevňování antisociálních postojů. Odnášejí si zkušenost, že agresivní chování je možné využívat k osobnímu prospěchu. V dalším životě pak mají častěji problémy se zákonem.
Ostatní členové kolektivu přijímají názor, že společnost není schopna zajistit bezpečnost některým jedincům a že porušování mravních i zákonných norem není trestáno. V budoucnosti se pak při setkání s porušováním norem chovají pasivně nebo se takového porušování mohou sami dopouštět.
Oběti šikany trpí pochopitelně nejvíce. Potíže, které se u nich objevují, je možné zahrnout mezi posttraumatické stresové poruchy. U šikanovaných jedinců dochází ke zhoršení pracovních výsledků a častější absenci v zaměstnání či záškoláctví. Klesá jejich sebevědomí a sebehodnocení, mají problém s navazováním vztahů. Dostavuje se i tzv. kumulovaný efekt, oběť získává pocit, že není v pořádku a šikanování si zaslouží. Deprese a apatie může šikanovaný řešit útěkem k drogám a alkoholu. V závažnějších případech může přistoupit i k pokusu o sebevraždu.
Podobně jako u ostatních členů skupiny také u obětí šikany roste pravděpodobnost, že se v budoucnu budou dopouštět neetického chování a násilí.
Šikana ve škole není novinkou, je patrně stejně stará jako škola sama. Vědecká diskuse o šikaně však započala až v roce 1969 ve Skandinávii a až na konci osmdesátých let 20. století byly publikovány výzkumy i jinde ve světě. Impulzem byly alarmující znaky, které vykazuje šikanování dnešní doby. Dochází k nárůstu počtu případů šikany, nárůstu brutality a rafinovanosti a naopak klesá věk aktérů šikanování. Nově se objevuje fenomén „šikanovaného učitele“.
Ve své zárodečné formě je šikana přítomna prakticky na všech školách. Výzkum z roku 2001 provedený na 66 základních školách, při němž bylo osloveno přes 6000 žáků, přinesl šokující výsledky: na 2. stupni ZŠ je šikanováno 41 % žáků. Šikanování většinou neprobíhá cestou ze školy či do školy tzv. na ulici, nýbrž v prostorách školy. Problémem statistického zachycení šikany je jednak její skrytost a neochota některých učitelů a ředitelů přiznat výskyt šikany, ale i rozdílné chápání toho, jaké chování už je možné za šikanu považovat.
Šikana se nevyhýbá ani středním školám, může se objevit i na vysokých. Výraznější je na učilištích. Ve všech případech však šikana snižuje, pokud přímo neznemožňuje, pedagogické působení školy. Výchovný i vzdělávací efekt je v takových skupinách minimální.
V 90. letech 20. století se v Česku nově objevila šikana motivovaná sociálně-ekonomickými rozdíly mezi žáky a jejich rodinami. Tyto rozdíly se projevují např. v oblečení či v mobilních telefonech, a jsou agresorům vítaným nástrojem, jak zasáhnout oběť na citlivém místě. V zavedení školních uniforem pak někteří vidí způsob, jak utlumit viditelnost sociálně-ekonomických rozdílů mezi dětmi.
Řešení školní šikany má řadu překážek, mezi které může patřit chování učitelů, ředitelů i samotných žáků či nedostatečné legislativně-kázeňské pravomoci školy.
Pomineme-li tzv. utopická řešení, např. zrušení škol či úplné nahrazení školní docházky domácím vzděláváním, můžeme šikaně předcházet především zajímavou výukou s atraktivním programem. Prevenci šíření šikany pak dále představuje:
Žáci a studenti by měli být vedeni k participaci na předcházení šikaně i na jejím řešení, ať již formou samosprávy nebo školních projektů. Jednoznačně přínosná je také dlouhodobá spolupráce s rodiči žáků a s institucemi, které se šikaně věnují.
Mobbing označuje nejrůznější formy znepříjemňování života na pracovišti. Charakteristická je pro ně skrytost, rafinovanost a zákeřnost. Při rozhodování, zda už jde o mobbing, se užívá tzv. Leymannova pravidla pravidla: za mobbing lze považovat pouze chování, které se objevuje alespoň 1x týdně po dobu minimálně 6 měsíců. Někdy bývá pod mobbing zařazováno i sexuální obtěžování na pracovišti, jiné pojetí vymezuje mobbing jako špatné zacházení bez sexuální či rasové příčiny. Dle výsledků výzkumu z roku 2002 je obětí mobbingu 4–8 % pracujících.
Bossing je druh mobbingu specifický tím, že šikany se dopouští nadřízený pracovník. Příčinou bossingu může být strach o vlastní pracovní pozici, obavy, že by ho mohl nahradit jeho podřízený. Spouštěčem může být také „tlak shora“, kdy vedoucí pracovník na podřízeného přenáší frustraci z vlastního neúspěchu.
Oběťmi vojenského šikanování jsou outsideři, od nichž se očekává podřízení služebně starším či zdatnějším. Šikana u vojáků základní vojenské služby má často charakter rituálu přijímaného oběťmi jako nutné zlo. Oběti si jsou vědomé toho, že za určitý čas získají stejnou pozici a stejnou moc jako dnešní šikanující, samy se stanou „mazáky“, tedy služebně staršími vojáky. Noví mazáci mají poté i „právo“ na odreagování předchozího příkoří, ovšem ne na jeho původcích, ale na nových outsiderech. Sociálním učením se tento zvyk přenáší na stále další ročníky. Málokdo je ochoten přerušit tento řetěz. Se šikanou se roku 1996 dle průzkumu setkalo asi 96 % vojáků české armády. Šikana během základní vojenské služby se skládala z nepřeberného množství praktik.
Systém „mazáků“ a „bažantů“ není specifikem pouze armády. Setkáváme se s ním i v tzv. uzavřených institucích, jakými jsou například internát, výchovný ústav, nápravně léčebné zařízení a věznice.
Některé oficiální státní struktury však praktiky blízké šikaně i využívají. Jde především o zacházení se zajatci a špiony v době válečného konfliktu či o pravomoci bezpečnostních složek nedemokratických režimů. Armádní a příbuzné instituce uplatňují tyto praktiky i vůči svým členům, a to s úmyslem zvýšit jejich fyzickou i psychickou odolnost.


Želiezovce

Město leží na řece Hron, nedaleko státních hranic s Maďarskem. Nachází se cca 30 km od Levic a cca 30 km od Štúrova. V městě žije přibližně 7 500 obyvatel většinou slovenské a maďarské národnosti.


Škoda Favorit

Automobil Škoda Favorit vyráběla automobilka Škoda v Mladé Boleslavi od roku 1936 do roku 1941.
Automobil Škoda Favorit se začal vyrábět v roce 1936. Měl objem 1802 ccm, výkon 28 kW při 3800 ot./min. Měl maximální rychlost 95 km/h. Do roku 1939 bylo vyrobeno 169 kusů tohoto modelu.
Od roku 1938 se vyráběl Škoda Favorit 2000 OHV. Bylo vyrobeno 54 kusů. Vychází z přechozího modelu, ale má silnější motor o objemu 2091 ccm s výkonem 40,5 kW, dosahoval rychlosti 110 km/h. Přestal se vyrábět v roce 1941.


Tomáš Divíšek

Tomáš Divíšek je český profesionální hokejista hrající Extraligu ledního hokeje za tým HC Pardubice. Nastupuje na pozici útočníka. Je vysoký 192 centimetrů, váží 100 kilogramů.
Tomáš Divíšek hrál za svou kariéru postupně za HC Slavia Praha, Philadelphia Phantoms a HC Lasselsberger Plzeň. Patří do širšího kádru české hokejové reprezentace.


Gabriel Andrew Dirac

Gabriel Andrew Dirac byl anglický matematik. Byl nevlastním synem Paula Diraca a synovcem Eugena Wignera. Zabýval se zejména teorií grafů.
Gabriel Andrew Dirac vystudoval matematiku na University of London, kde také získal roku 1952 titul Ph.D.. Disertační práci On the Colouring of Graphs: Combinatorial topology of Linear Comlexes vypracoval pod vedením Richarda Rada. Působil jako profesor na University of London, Aarhus Universitet a Umea universitet.


Emil Škoda

Rytíř Emil Škoda byl významný český technik a velkopodnikatel. Je zakladatelem největší strojírenské továrny Škoda v Plzni.
Emil Škoda se narodil 19. listopadu 1839 v Plzni jako syn Františka Škody a Anny Říhové.
Rod Škodů dle svědectví vnuka Emila Škody byl z Dolan a sídlil v Letkově. Z roboty se osvobodil výkupem a kolem roku 1790 se rodina usadila v Plzni. Jan Škoda, děd slavného Emila Škody, byl mistrem kovářem, zaměstnával až dvaadvacet dělníků, a je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni.
Otcem Emila Škody byl zámožný plzeňský měšťan MUDr. František Škoda. Krajský lékař a posléze šéf zemské zdravotní služby. Byl členem první správní rady Měšťanského pivovaru a také poslancem říšského sněmu.
Nejprve vystudoval gymnázium v Chebu, poté studoval čtyři semestry strojního inženýrství na Hornické technické vysoké škole v Praze, a pak v Karlsruhe na tamní strojírenské fakultě Technické vysoké školy.
Po studiích následovala praxe v zahraničí, především ve Francii, Německu, Anglii a Spojených státech amerických. V této době bylo například Prusko po technické a hospodářské stránce daleko před Rakouským císařstvím. Škoda zde poznal prudký rozmach strojírenství a průmyslového podnikání v Magdeburku a v Brémách. Když roku 1866 vypukla Prusko-rakouská válka, byl Emil Škoda jako příslušník nepřátelského státu z Pruska vypovězen.
Kariéra Emila Škody začíná v roce 1866 nástupem na funkci vrchního inženýra ve strojírně hrabětě Valdštejna - Vartenberka v Plzni s platem 1500 zlatých ročně. Předchozí ředitel Belani se rozhodl osamostatnit a založit vlastní závod na břehu řeky Radbuzy. Emil Škoda pochopil, že má-li se plzeňská strojírna stát významným hráčem na tehdejším trhu a má-li obstát v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavést nové obory a výrobu zmodernizovat. Jelikož hrabě Valdštejn neměl do moderizace továrny chuť, prodal ji roku 1869 Emilu Škodovi. Kupní smlouva byla byla podepsnána dne 12. června 1869 a celková dohodnutá kupní cena byla 167 642 zlatých.
Škoda svůj závod začal ihned úspěšně rozvíjet. Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval mamutí podnik se 4000 dělníky a 200 techniky. Správně odhadl, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento výrobní program. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma do roku 1878 mechanismy pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa, a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 Škoda zakládá na svou dobu velmi moderní ocelárnu, která je schopná dodávat odlitky o hmotnosti desítek tun.Ocelové odlitky a později výkovky pro velké osobní a válečné lodě, se staly vedle cukrovarů významnými exportními obory Škodovy továrny. V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní.
Ke sklonku života Emil Škoda pochopil, že končí éra samostatných velkých šéfů a nastává období, kdy se k udržení podniku na perspektivní trase nelze obejít bez velkých finančních prostředků, které jedinec již nemůže mít. Řešení našel v založení akciové společnosti. Dne 12. prosince 1899 byla jeho firma přetransformována na akciovou společnost Škodovy závody, kde i nadále zůstal prezidentem a generálním ředitelem. O rok později Emil rytíř Škoda umírá.
Emil Škoda zemřel dne 8. srpna 1900 ve vlaku poblíž Selzthalu ve Štýrsku. Je je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni. Jeho pohřeb byl obrovskou událostí pro celé město a okolí. Náhrobek s bronzovým nápisem Emil Ritter von Škoda z roku 1903 je dílem italského sochaře Raffaella Romanelliho.


Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických

Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických je ministerstvo federální vlády ve Spojených státech. Bylo založeno za účelem prosazování práva a obrany zájmů USA a zajištění spravedlivého a nestranného systému spravedlnosti pro všechny Američany.


Mříčná

Obec Mříčná se nachází v okrese Semily, kraj Liberecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 486 obyvatel.


Helax - Ostrava se baví

Helax – Ostrava se baví je česká politická strana registrovaná ministerstvem vnitra 21. srpna 2002. Její činnost byla pozastavena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2007 s platností od 30. července 2007. Založena byla lidmi z okruhu rádia Helax před komunálními volbami konanými v roce 2002, jichž se zúčastnila. Strana se dá označit za recesistickou, proto je v politickém spektru velmi špatně zařaditelná. Některými body jejího volebního programu by se řadila k extrémní pravici, jinými by se řadila spíš k levici. Předsedkyní strany je prodavačka sekund Gabriela Zimermanová.
Přestože jde o stranu prezentující samu sebe jako recesistickou, upozorňovali kritici na některá problematické skutečnosti: kandidaturu do voleb je možné chápat jako levnou reklamu rádia Helax na účet daňových poplatníků, zároveň se může jednat o i o střet zájmů nebo dokonce příklad mediokracie. Strana totiž díky svému napojení na rozhlasovou stanici měla ke své propagaci prostředky, které ostatní strany neměly. Ve všech volbách, jichž se strana zúčastnila, nicméně dosáhla jen zanedbatelného počtu hlasů.
Strana se zúčastnila komunálních voleb v Ostravě v roce 2002, voleb do Evropského parlamentu v létě 2004 a voleb do krajských zastupitelstev na podzim 2004. V Moravskoslezském kraji kandidovala rovněž do sněmovních voleb 2. a 3. června 2006, 25. května strana oznámila odstoupení z voleb a vyzvali voliče k podpoře stran se šancí dostat se do sněmovny, formálně ale kandidátku nestáhla, proto byly její výsledky do celkových volebních výsledků započítány, obdržela 1 375 hlasů čili 0,02 %.


Sandra Cisneros

Sandra Cisneros je americká spisovatelka a básnířka známá zejména díky svému románu The House on Mango Street. Je také autorkou románu Caramelo vydaném u nakladatelství Knopf v roce 2002. Její tvorba je značně ovlivněna mexicko-americkým dědictvím. Dále napsala knihu novel Woman Hollering Creeka sbírky básní My Wicked Wicked Ways a Loose Woman. V roce 1994 napsala dětskou knihu Hairs/Pelitos, kterou Kiliána Valanzuela přeložila do španělštiny. Její romány, The House on Mango Street a Caramelo, byly přeloženy do španělštiny a oba vyhrály literární ocenění.
Cisneros je třetí ze sedmi dětí a jedinou dívkou mezi chlapci. V dětství se s rodinou několikrát stěhovala do polorozpadlých bytů v chudých čtvrtích na chicagském South Side. Její rodina si splnila sen a koupila si dům, ještě když byla Cisneros náctiletá. Jí se ale nelíbil a připadal jí starý. To se pravděpodobně stalo do značné míry inspirací pro román The House on Mango Street. Se svou rodinou často cestovala mezi Mexikem a Amerikou, z čehož čerpala při psaní románu Caramelo. Její tvorba je ovlivněna mnohými aspekty jejího života, například dětstvím, rodinou nebo mexicko-americkým dědictvím.
V roce 1976 Cisneros získala na Univerzitě Loyola v Chicagu titul bakalář filozofie v oboru angličtina. Na Univerzitě Iowa se zapsala do postgraduálního programu kreativního psaní a v roce 1978 získala titul magistra. V roce 1982 obdržela grant National Endowment for the Arts. To ji umožnilo, aby strávila jeden rok v Michael Karloyi institutu ve francouzském Vence . Cisneros v současné době pracuje jako literární ředitelka v Guadelupe Cultural Arts Center v San Antoniu v Texasu.
V rozhovoru z roku 1992 Cisneros prohlásila: „Příběh je jako socha Giacomettiho: Čím víc se od ní oddálíte, tím jasněji ji vidíte.“ Cisneros tvrdí, že si vybírá nejošklivější témata, která najde, a o nich pak píše. Dělá to proto, aby čtenáři představila realitu.
Sandra Cisneros momentálně žije v San Antoniu ve slavném „fialovém domě“ v ulici Guenther, kde především píše. Ve spolupráci s Guadalupe Cultural Arts Center a Esperanza Center for Peace and Justice věnuje příležitostně svůj čas také seminářům pro latinské spisovatele. V roce 1995 dostala za svou literární tvorbu MacArthur „Genius“ grant. Její práce se čtou ve školách po celých Spojených státech, a to jak na středních školách, tak i na univerzitách.


Niue

Niue je ostrov ležící 2 400 kilometrů od Nového Zélandu. Největší korálový ostrov zabírá území 259 km2 v jižní části Tichého oceánu. Většina ostrovní populace jsou domorodí Polynésané, ale jejich populace neustále klesá, jelikož se domorodí obyvatelé neustále stěhují na Nový Zéland. Správním střediskem ostrova je město Alofi.
Ostrov byl „znovu“ objeven britským mořeplavcem Jamesem Cookem v roce 1774. Roku 1900 se ostrov stal britským územím a později ještě připadl Novému Zélandu a od roku 1974 se ostrov těší statusu samosprávného střediska s volně přidruženým zámořským územím. Nový Zéland spravuje jeho zahraniční záležitosti, zajišťuje jeho vojenské zabezpečení a poskytuje pomoc, podobně jako v případě Cookových ostrovů. Ostrov nemá vlastní armádu.
V lednu roku 2004 byl ostrov těžce zasažen cyklónem Heta. Řádění živlu za sebou zanechalo 2 mrtvé a poničený ostrov.
Ostrov je vývozcem tropického ovoce, kopry, medu a citrusových plodů. Převážná část populace pracuje v rodinných plantážích. Těžkou ránu zasadil ekonomice ostrova cyklón, který se přehnal přes ostrov v roce 2002.
V srpnu 2005 zveřejnila australská těžební společnost Yamarna Goldfields zprávu, že ostrov má pravděpodobně největší světové zásoby strategické suroviny následujících let - uranu. Společnost má nyní povoleno provádět geologický průzkum zásob. O vydání těžební licence se bude teprve rozhodovat.


Cavalieriův princip

Při studiu těles v prostorové geometrii využíváme některých obecných principů.
Cavalieriův princip říká, že tělesa se stejně velkými podstavami a výškami mají stejný objem, pokud mají řezy rovnoběžné s podstavami a vedené ve stejné vzdálenosti od podstav stejné obsahy.


Kľacký vodopád

Kľacký vodopád je vodopád v okrese Martin na Slovensku v pohoří Malá Fatra.
Nachází se v Lúčanské Malé Fatře, asi 4 km severozápadně od obce Vrícko pod vrcholem Kľak, v nadmořské výšce 990 m.
Vodopád je vysoký 30 m. Od roku 1992 byl chráněný přírodní výtvor a v roce 1996 byl jako jeden z pěti vodopádů na Slovensku vyhlášen národní přírodní rezervací. Dokumentuje vývoj reliéfu krajiny a erozní činnost vody.


Nouzové očkování

Nouzové očkování je termín, kterým se označuje očkování jedinců v případě propuknutí ohniska infekční nemoci a hrozí-li její další šíření. Pojem se týká především veterinární medicíny než humánního lékařství. Nouzová vakcinace se provádí při výskytu ohniska nebezpečné nákazy listu A nebo listu B OIE a hrozí-li její šíření a povoluje ji vždy Státní veterinární správa. Vakcinace se provádí ve vymezeném územním pásu kolem ohniska, nebo podél hranic nebo na celém území státu.


Nevolice

Obec Nevolice se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 163 obyvatel.


Chapadlo

Chapadlo je druh končetiny některých živočichů. Slouží primárně k pohybu a k uchvacování kořisti. Chapadla se vyskytují zejména u hlavonožců. Žahavá ramena známe u žahavců, například korálovců.
Chapadel je u jednoduchých druhů, jako je loděnka, okolo 30 až 90 a jsou krátké. Vyspělé druhy jich mají méně, zato jsou delší a mají přísavky. Decapodiformes mají 8 kratších chapadel a 2 delší a Octopodiformes mají 8 stejně dlouhých. Chobotnice mohou přijít o několik chapadel, která jim znovu dorostou.
Anglický termín zahrnuje i jiné struktury, které však v češtině název chapadlo nebo žahavé rameno nenesou.


Ginny Weasleyová

Ginevra Molly Weasleyová je postavou z knih J. K. Rowlingové o Harrym Potterovi. Ginny je nejmladší dcera Molly a Arthura Weasleyových. Ginny má 6 bratrů, Billa, Charlieho, Percyho, Freda, George a Ronalda, nejlepšího kamaráda Harryho Pottera. Ginny má hnědé oči a zrzavé vlasy, stejně jako všichni Weasleyovi. Patří do nebelvírské koleje.
Ginny se poprvé objevila již v prvním díle na nádraží King's Cross, kde doprovázela své bratry a matku na cestě do Bradavic. Sama je ještě na cestu do školy mladá. Pak se objeví ještě na konci knihy.
Ve druhém díle nastoupí do prvního ročníku v Bradavicích, kde se stane studentkou Nebelvíru. Před začátkem školního roku jí Lucius Malfoy v Krucáncích a kaňourech podstrčil viteál, deník Toma Raddlea. Chtěl tak očernit Ginnyina otce, využije toho také k odstranění Brumbála ze školy. Deníku se Ginny začala svěřovat a Raddle v deníku začal získávat její sílu. Ginny tak nevědomky stála za útoky na studenty z mudlovských rodin. Sama si nepamatovala, co dělala ve chvílích, kdy páchala ony zločiny. Na konci knihy odešla do tajemné komnaty, kde ji před smrtí zachránil Harry.
Ve čtvrtém díle Ginny vymyslela jméno pro Ronovu novou sovu - Pašík. Pak navštívila Vánoční ples spolu s Nevillem Longbottomem.
V pátém díle Ginny ukáže svůj talent na famfrpál, o kterém předtím nikdo nevěděl. Když Dolores Umbridgeová zakáže Harrymu hrát v týmu, Ginny ho nahradí na místě chytače. Ačkoli všichni souhlasí s tím, že není tak dobrá jako Harry, v obou zápasech Nebelvíru, ve kterých nastoupila, chytila zlatonku. Stane se také členkou Brumbálovy armády, ve které prokáže, že je talentovanou čarodějkou.
Spolu s Harrym, Ronem, Hermionou, Lenkou a Nevillem se účastní bojů na odboru záhad, kde chtějí zachránit Siriuse. Během boje má zraněný kotník, ale madam Pomfreyová ji rychle vyléčí. Rozejde se se svým přítelem Michaelem Cornerem, který nemohl snést, že ho porazila ve famfrpálu, a začala chodit s Deanem Thomasem.
V šestém díle je při cestě do Bradavic pozvána Horaciem Křiklanem do Křikova klubu poté, co ve vlaku předvede své kouzelné schopnosti proti Zachariášovi Smithovi. Ginny se stané nebelvírskou famfrpálovou střelkyní, na poslední zápas v sezoně, kterého se Harry nemůže kvůli Snapeovi, který mu udělil školní trest, zúčastnit, nahradí Harryho na postu chytače.
Během roku se do Ginny zamiluje Harry. Ten na ni žárlí, kdykoli ji vidí muckat se se svým přítelem Deanem Thomasem. Nejdřív si to zdůvodňuje tím, že je pro něj jako sestra. Potom nechce začít chodit s Ginny kvůli Ronovi, protože ten nedokázal předtím snést Ginnyiny předchozí kluky. Ginny začne být nespokojená ve vztahu s Deanem. Vadí jí na něm, že ji neustále pomáhá při vcházení do dveří. Nakonec se rozejdou po hádce, kterou nechtěně způsobí Harry pod vlivem felix felicis, když pod neviditelným pláštěm prochází portrétem Buclaté dámy a strčí do Ginny. Ta si myslí, že se jí opět Dean pokouší pomoci v průchodu portrétem.
Když Ginny chytí zlatonku během finálového zápasu s Havraspárem, během kterého si Harry odpykává školní trest se Snapem, propuknou v Nebelvíru, který získal famfrpálový pohár, bujaré oslavy. Když do společenské místnosti přijde Harry, spontánně Ginny přede všemi překvapivě políbí.
Na konci se Ginny spolu s dalšími několika členy Brumbálovy armády snaží ubránit Bradavice před smrtijedy, když jsou Harry a Brumbál pryč. Ginny vyvázne bez zranění, také díky felix felicis, který jí, Ronovi a Hermioně věnoval Harry před odchodem. Po Brumbálově smrti se Harry rozhodne s Ginny rozejít, protože ji chce uchránit před nebezpečím, které by jí hrozilo, kdyby s ním dále chodila.
V posledním díle se Ginny poprvé objeví po Harryho příchodu do Doupěte. Jako dárek k Harryho narozeninám zavede Ginny Harryho do svého pokoje a vášnivě ho políbí, aby od ní měl něco, na co si bude moct vzpomenout poté, co spolu s Hermionou a Ronem odejde pátrat po viteálech. Ron "omylem" vstoupí do Ginnyina pokoje a přeruší je. Ron Harrymu řekne, že Ginny byla po rozchodu zničená a řekne mu, aby jí nedával další naděje.
Ačkoli se Harry s Ginny rozešel stále ji miluje. Například na svatbě Billa a Fleur řekne Viktoru Krumovi, když o ni projeví zájem, že je zadaná. Když jsou s Ronem a Hermionou pryč, tak Harry často vytahuje Pobertův plánek, aby na něm Ginny našel. Když se téměř po roce pak vidí v Bradavicích, Harry obdivuje její krásu, ale kvůli hrozícímu nebezpečí poznamená, že ji nikdy neviděl méně radši.
Ginny strávila celý rok v Bradavicích, kde spolu s Nevillem a Lenkou vedli obnovenou Brumbálovu armádu. S nimi se pokusila ukrást Nebelvírův meč, ale byla chycena a za trest poslána s Hagridem do Zapovězeného lesa. Byly jí také zakázány výlety do Prasinek. Po Velikonocích se ale spolu se zbytkem rodiny schovala a do Bradavic se už nevrátila.
Ginny přijde spolu s rodinou do Bradavic před závěrečnou bitvou. Ačkoli paní Weasleyová si nepřeje, aby tam Ginny zůstávala, také díky Lupinovi může nakonec Ginny zůstat v Komnatě nejvyšší potřeby mimo dění bitvy. Nakonec ale stejně neuposlechne a vrhne se do boje se smrtijedy. Když Harry zjistí, že musí zemřít, aby porazil Voldemorta, nechce se s Ginny rozloučit, protože se bojí, že by pak už nebyl schopný pokračovat. Po Harryho předpokládané smrti Ginny bojuje spolu s Hermionou a Lenkou proti Belatrix Lestrangeové. Ta Ginny téměř zasáhne smrtící kletbou, to vyprovokuje Molly Weasleyovou, která se vrhne do boje s Belatrix a zabije ji.
V epilogu posledního dílu, který se odehrává devatenáct let po bitvě o Bradavice, jsou Harry a Ginny manželé a mají tři děti: Jamese Siriuse, Albuse Severuse a Lily Lenku. J. K. Rowlingová také uvedla, že po Bradavicích se stala Ginny členkou famfrpálového týmu Hollyheadských harpyjí a po několika letech jako slavná hráčka odešla z týmu a založila s Harrym rodinu. Stala se famfrpálovou dopisovatelkou pro Denní věštec.


Zdymadlo Smíchov

Zdymadlo Smíchov je vodní stupeň na Vltavě v centrální části Prahy, na říčním kilometru 53,80. Sestává ze dvou historicky podstatně starších jezů, Šítkovského a Staroměstského, a soustavy plavebních komor. Je jedním ze čtyř pražských zdymadel, předchází mu zdymadlo Modřany, následuje zdymadlo Štvanice a zdymadlo Podbaba-Troja. Současnou podobu získalo zdymadlo Smíchov v letech 1911–1922, kdy byly firmou Lanna podle projektu F. Sandra vybudovány plavební komory; přitom byla odstraněna část Petržilkovského ostrova. Provozovatelem je státní podnik Povodí Vltavy.
Před vybudováním plavebních komor sloužily voroplavbě propusti ve střední části obou jezů, dnes trvale uzavřené.
Plavební komora Smíchov se nachází při levém břehu řeky, na území Smíchova pod Petržilkovským ostrovem, po levé straně Dětského ostrova a pravé straně Janáčkova nábřeží. Je tvořena čtverými po sobě následujícími vraty. Od špice Dětského ostrova pak pokračuje zdí oddělený kanál po území Malé Strany pod mostem Legií až ke Staroměstskému jezu u Muzea Kampa. Z kanálu odbočuje nedaleko za mostem Legií doleva pod můstkem Malostranského nábřeží rameno Čertovka.
Na plavební komoře Smíchov je podle vyhlášky Státní plavební správy celoroční provoz od 7 do 23 hodin. Provozovatelům a vůdcům nákladních plavidel vyhláška doporučuje z kapacitních důvodů využívat plavební komoru v době od 7 do 12 a od 16 do 18 hodin.
Plavební komora Smíchov je nejvytíženější plavební komorou na Vltavě, zejména turistickou osobní dopravou, a již v roce 1998, kdy se jí proplavilo 17 844 lodí, byla v sezoně na hranici své kapacity.
Plavební komora Mánes pro plavbu do prostoru mezi oběma jezy se nachází při pravé straně Šítkovského jezu, při levé straně začátku Slovanského ostrova.
Požadavek na proplutí plavební komorou Mánes v pracovní dny od 7 do 15 hodin je nutno uplatnit nejméně hodinu předem v plavební komoře Smíchov. V pracovní dny po 15 h nebo o nepracovních dnech je možno proplutí po zvláštní dohodě s Povodím Vltavy s. p. nebo po projednání nejpozději předchozí pracovní den.
Za rok 1998 proplulo plavební komorou Mánes 3103 lodí a 970 tun přepraveného nákladu.
Po pravé straně obou jezů bývaly historické mlýny: Šítkovské mlýny s vodárnou po pravé straně dnešního Slovanského ostrova a Staroměstské mlýny po pravé straně Staroměstského jezu, těsně před Karlovým mostem. V současné době se pravděpodobně vodní stupeň k získávání vodní energie nevyužívá.
Po obou stranách Šítkovského jezu bývaly vodárny: dodnes stojí u Šítkovských mlýnů Šítkovská vodárenská věž a na Petržilkovském ostrově malostranská vodárenská věž.


Pretoria

Pretoria je město položené v provincii Gauteng v Jihoafrické republice. Je to jedno ze čtyř největších měst, ale oficiálně je to město hlavní.Má asi 700 000 obyvatel.
Pretoria je umístěna v přechodné oblasti mezi Highveldem a Bushveldem, asi 50 km severně od Johannesburgu. Leží v teplém, dobře krytém, úrodném údolí, obklopeno kopci z Magaliesbergého pásma, 1,370 m nad mořem.
Městské obyvatelstvo čítá přibližně jeden milion lidí. Většina obyvatel mluví jazykem Sepedi, afrikánštinou a angličtinou.
Pretoria byla založena v roce 1855 Martinem Pretoriem, který pojmenoval toto město po svém otci Andriesi Pretoriovi.
14. října 1931 se stala Pretoria městem. Když se Jižní Afrika stala republikou, Pretoria zůstala hlavním městem.
Pretoria je jedno z akademických měst v Jihoafrické republice a je zde druhá největší univerzita v zemi.
Jeden z nejvíce populárních sportů je ragby. V roce 1995 hostila Pretoria mistrovsví světa v ragby. Zdejší tým má svůj stadion nazývaný Loftus Versfeld.
Pretoria je důležité průmyslové centrum, zaměřuje se na zpracování železa a ocele a výroba automobilů, železnice a strojního zařízení.


Martin Van Buren

100pxMartin Van Buren, zvaný Starý Kinderhook, byl osmým prezidentem Spojených států. Byl to klíčový organizátor Demokratické strany a první prezident, který neměl anglické, irské nebo skotské předky. Byl také jediným prezidentem, jehož mateřštinou nebyla angličtina, protože jako svůj rodný jazyk používal holandštinu.


Děpoltovice

Obec Děpoltovice se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský, zhruba 8 km ssz. od Karlových Varů. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 329 obyvatel.


Kairos 98

Kairos 98 byla iniciativa v rámci české římskokatolické církve, kterou několik osobností z intelektuálních kruhů, inspirovaných německojazyčnou iniciativou My jsme církev z roku 1995, vyjádřilo svoji angažovanost v dění v církvi. Prvotní prohlášení s názvem Kairos 98 neslo nadpis „Výzva k diskusi o stavu katolické církve“ a podepsali jej brněnský historik Jiří Hanuš, brněnská publicistka Jana Holcnerová a pražský teolog Odilo I. Štampach. Do roku 2000 vydali mluvčí této iniciativy několik dalších dokumentů a prohlášení, exkomunikovaného Štampacha nahradil v roce 2000 sociolog Jan Spousta. Po roce 2000 pod hlavičkou inciativy již žádný významný dokument zveřejněn nebyl.
Úvodní prohlášení iniciativy rekapituluje stav církve po pádu komunistického systému v roce 1989. Jako problémy konstatuje podceňovanou spoluodpovědnost laiků a řadových kněží a chybějící otevřený vnitrocírkevní dialog, nedostatečnou toleranci k jiným názorům a neochotu spolupracovat s nekatolíky, nedůslednost a povrchnost uskutečněné liturgické reformy. Nesrozumitelná nebo triviální kázání považuje za důsledek špatného stavu výchovy a vzdělávání bohoslovců a špatného vztahu ke kulturním, intelektuálním i demokratickým hodnotám. Zmiňuje nutnost evangelijního přístupu k otázce církevního majetku.
Jako cíl uvádějí signatáři podnícení diskuse uvnitř církve i v celé společnosti, aby církev „byla dynamickým, pluralitním společenstvím, které by dokázalo též kvalitně analyzovat poměry, v nichž se nachází, a které by mělo odvahu řešit problémy a nalézat východiska, inspirovaná biblickým poselstvím a adekvátní době, v níž žijeme.“ Oznámili, že budou spolu s dalšími spolupracovníky veřejně vydávat prohlášení, dopisy, analýzy či studie týkající se nejvíce ohrožených míst v církevním životě. Dokument byl zveřejněn bez data podpisu.
Dokument č. 1 datovaný 6. ledna 1999 se hlásí k ekumenickému zaměření 2. vatikánského koncilu. Dosavadní proces hodnotí jako pouhé „ekumenické zdvořilosti“, která je důležitá a cenná, ale nepostačuje. Připomíná souvislost mezi mezicírkevním ekumenismem a vnitrocírkevní pluralitou a dialogem a varuje před pragmatickým spojenectvím, který spočívá jen v účelovém spojení proti někomu třetímu.
Dokument varuje před zákonickým a formalistickým přístupem, který dusí ekumenické aktivity zdola. Připomíná dosud nerealizované pokyny, které místním církvím ukládá Direktář k provádění ekumenických principů a norem: nedostatečný prostor pro ekumenické obory na teologických a církevních školách a podpora teologickým ekumenickým aktivitám, chybějící dohody o vzájemném uznávání křtu s jinými církvemi, pastoraci konfesně smíšených rodin a vzájemném přístupu ke svátostem. Navrhuje jednat o plném členství Římskokatolické církve v Ekumenické radě církví, připustit v katolické liturgii užívání ekumenického překladu Bible jako alternativy, jednat s ostatními církvemi o společném znění liturgických textů a modliteb.
V mezináboženských vztazích prohlášení naznačuje, že česká církev se neúčastní mezináboženského dialogu katolické církve, a konstatuje nutnost překonat neinformovanost a nezájem o dialog a jasně se distancovat od antijudaismu lidí, kteří se označují za věrné katolíky. Katolická církev by měla podporovat výstavbu mešit, aniž by však slevovala z požadavků na náboženskou svobodu v muslimských zemích. Vztah k náboženskému a pseudonáboženskému extremismu a sektářství a pomoc zasaženým lidem mají být kvalifikované, nezaujaté, sebekritické a neproselytické.
Zdeněk Vojtíšek v roce 1999 zmínil tento dokument v článku o mezináboženském dialogu v Česku v časopise Dingir.
Dokument č. 2/1999 ze 14. února 1999 se týká církevního majetku. Zdůrazňuje že základní poslání církve není závislé na majetku. Opatrně vyjadřuje podporu církvi při jednání o majetku, avšak varuje, aby ukvapenými reakcemi, nedostatečnou transparentností postupu nebo nerealistickými požadavky a nevstřícností neztratila církev věrohodnost a nepreferovala lpění na majetku před svým základním posláním. Vyjadřuje názor, že Ježíšova slova z Evangelia podle Matouše „…tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť“ jsou míněna vážně a platí i pro dnešní církev.
Petr Příhoda v Katolickém týdeníku uvítal tuto starost signatářů Kairosu a v mnohém jim dal za pravdu, ale zároveň oponoval některým výtkám vůči postupu představitelů církve, ale vytýká Kairosu defekt vnímavosti, že předpojatě připomínají jen chyby v rámci církve a nereflektují skutečnou existenci sil nepřátelských církvi.
V roce 1999 převzali signatáři Kairosu 98 z Teologického sborníku 1/1999 český překlad návrhu Ústavy katolické církve, který zpracovalo Společenství za práva katolíků v církvi v USA. Závěrečnou redakci návrhu provedl 19. září 1998 J. Georg Kohl, český překlad vytvořil Tomáš Suchomel. Pokyn k sestavení ústavy vydal v době druhého vatikánského koncilu papež Pavel VI., námět byl později opuštěn jako nereálný, mnohé dílčí prvky jsou však v existujících církevních dokumentech obsaženy.
Celostránkovou informaci o návrhu přinesly Lidové noviny. Kritický článek o návrhu přinesla i příloha Katolického týdeníku Perspektivy, č. 4/1999.
Milan Badal v Katolickém týdeníku vyjádřil zklamání, že dosavadní aktivity Kairosu 98 nepřinášejí zasvěcené rozbory, ale jen vzletná prohlášení postrádající smysl pro realitu. Reakce na tento text podle Badala nejsou rozporuplné, ale jednotné ve smyslu, že návrh je „oslovina“. Teologická komise České biskupské konference zpracovala k návrhu stanovisko, že návrh ignoruje autentické učení Druhého vatikánského koncilu o tajemství církve a přítomnosti a působení vzkříšeného Krista v ní i učení Prvního vatikánského koncilu o primátu papeže a učitelském úřadu církve.
Dokument č. 3/1999 z 2. června 1999 kromě původních tří signatářů podepsala ještě lékařka a psychoterapeutka Dagmar Křížková. Byl iniciován diskusemi, které vyvolalo projednávání návrhu zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví.
Text vyjadřuje přesvědčení, že žádný z těch úryvků Bible, které bývají pokládány za odsudek homosexuálního chování, nemluví o pohlavním životě dvou osob stejného pohlaví, který je výrazem lásky mezi nimi, ale jde o odsudky o odsouzení sobeckého zneužívání sexuality, znevažování lidské důstojnosti, násilí nebo prostituce. Je připomenut dokument Papežské biblické komise Výklad bible v církvi z roku 1993, jímž je zavržen fundamentalistický výklad Bible, který „vzbuzuje klamnou jistotu, neboť nevědomky zaměňuje lidské hranice biblického poselství s jeho božskou podstatou“. Text dále připomíná současný stav vědeckého poznání, podle nějž je homosexualita trvalou a pravděpodobně vrozenou citovou a erotickou preferencí osob stejného pohlaví, a problematičnost pokusů o psychoterapeutickou léčbu. Současný výklad v Katechismu katolické církve sice signatáři do jisté míry ocenili, ale označili jej přesto za neuspokojivý, nerespektující dostatečně současné poznatky. Konstatují v katolické církvi převahu postojů a názorů blízckých fundamentalistickému přístupu, a připomínají, že Ježíšova výzva „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ je v tomto případě zcela na místě. Zamlčování a potlačování homosexuálních tendencí označuje dokument za nedůstojné, protože nemůže vést k tomu, aby věřící přijali sami sebe a církev za svůj domov, a prosí věřící včetně kněží, aby se za vhodných okolností nebránili sdělit svou orientaci. Na závěr dokumentu signatáři vyjadřují podporu základnímu principu Zákona o registrovaném partnerství.
V roce 2005 mediální analýza v Literárních novinách označila toto prohlášení Kairosu 98 za ojedinělou iniciativu, která narušila semknuté řady křesťanů.
8. března 2000 reagoval Kairos 98 na Prohlášení o „tajné církvi“, dokument vatikánské Kongregace pro nauku víry, zveřejněný Českou biskupskou konferencí v Katolickém týdeníku 27. února 2000. Religionistu Odila Štampacha, který byl mezitím exkomunikován z Římskokatolické církve, nahradil mezi signatáři sociolog Jan Spousta.
Prohlášení se zabývá problémem, že kněží působivší v rámci tzv. tajné církve byli nuceni podstoupit podmínečné přesvěcení, aby mohli být začleněni do oficiálních církevních struktur. Signatáři podezírají autory oficiálního dokumentu, že skutečným motivem nebyla pochybnost o platnosti původních svěcení, napadají argumenty, jimiž je zdůvodňováno neuznání ženatých biskupů, označují některé formulace za arogantní vůči kněžím z „tajné církve“ a kritizují, že dokument upřednostňuje hodnoty jednoty a poslušnosti před svobodným svědomím, jímž byly řešeny mimořádné situace.
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner v reakci na úvodní prohlášení uvedl, že ve výzvách a občasných prohlášeních nevidí řešení a že je třeba opravdového dialogu a spolupráce, což blíže nevysvětlil. Obvinil signatáře z toho, že hlavním cílem prohlášení je zviditelnění jeho autorů.
Pražský světicí biskup Václav Malý výzvu uvítal a projevil zájem o průběžný kontakt se signatáři.
Prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík označil výzvu za dobré východisko k dialogu a vyjádřil připravenost ji podpořit. Označil výzvu za „umírněnější a přitom hlubší“ než rakouskou petici Wir sind Kirche.
Bohuslav Fliedr v magazínu AD vyjádřil názor, že vznik takové iniciativy zdola je nejspíš dokladem toho, že připravovaný Plenární sněm katolické církve v ČR nedává naději na efektivní řešení církevních problémů.
Milan Badal v Katolickém týdeníku vyjádřil zklamání, že dosavadní aktivity Kairosu 98 nepřinášejí zasvěcené rozbory, ale jen vzletná prohlášení postrádající smysl pro realitu.
24. listopadu 1999 uspořádal 1. místopředseda Ivan Havlíček v Senátu PČR seminář o „různých celospolečenských iniciativách, např. Kairos 98 a Impuls 99“.
Kromě rakouské petice My jsme církev z roku 1995, kterou podepsalo více než půl miliónu katolíků převážně v německojazyčných zemích, předcházel iniciativě Kairos 98 i text Bohuslava Blažka Výzva křesťanů ke křesťanům v roce 1996, který reagoval i na první náznaky krize na Katolické teologické fakultě UK, zejména její ukončení spolupráce s Ivanem O. Štampachem.
Název iniciativy nese známky inspirace prohlášením Charta 77, na tuto tradici později navázala i iniciativa Impuls 99. Označení Kairos 1989 použil pro přelomový rok papež Jan Pavel II.


Tramvajová doprava v Noginsku

Tramvajová doprava funguje také i v Noginsku, stodesetitisícovém městě v Moskevské oblasti. Jedná se o malou a nepříliš vytíženou síť.
První návrhy zdejší tramvajové sítě se objevily ještě před Říjnovou revolucí. S výstavbou se začalo nedlouho po ukončení války; roku 1922. Existovaly i projekty na vybudování meziměstské trati do Moskvy, avšak ty nakonec zrealizovány nebyly. 2. března 1924 byl zprovozněn první úsek vedený v trase Istomkino – centrum – Gluchovo; jednalo se o jednokolejnou trať s výhybnami. Roku 1937 byl východní konec celé tratě prodloužen do Posjolku Okťabra. Další rozšiřování se konalo v letech 1962 a 1972, kdy byl otevřen úsek na druhém konci města do čtvrti Domožirovo. Významnou a též i nešťastnou událostí se stal požár, který zachvátil zdejší tramvajovou vozovnu roku 1984. Od roku 1993 jezdí současné tramvaje typu KTM-8, dříve sloužily také i RVZ-6 a MTV-82.


Region soudržnosti

Region soudržnosti odpovídá úrovni správního členění NUTS II. Aby bylo pro celou Evropskou unii dosaženo srovnatelnosti jednotlivých statistických celků, jsou pro jednotlivé úrovně soustavy NUTS stanoveny meze počtu obyvatel, přičemž pro NUTS II platí hranice minimálně 800 tisíc a maximálně 3 miliony obyvatel. V České republice je 8 regionů soudržnosti:
V programovém období EU 2007—2013 jsou tyto regiony způsobilé čerpat pomoc z fondů EU, a to každý samostatně. Za tímto účelem byly zřízeny právní subjekty - regionální rady regionu soudržnosti, které mají podle zákona 248/2000 Sb. za úkol administrovat finanční prostředky strukturálních fondů EU pomocí regionálních operačních programů.


Československá hokejová liga 1962/63

12 účastníků hrálo v jedné skupině. Účastníci hráli nejprve dvoukolově systémem každý s každým, pak byli rozděleni podle umístění na 2 skupiny. V obou skupinách se hrálo dvoukolově každý s každým o titul, resp. o udržení. Výsledky z prvních dvou vzájemných zápasů se započítávaly. Poslední dvě mužstva skupiny o udržení sestoupila.
Vladimír Nadrchal, Karel Ševčík - Rudolf Potsch, Ladislav Olejník, Jaromír Meixner, František Mašláň, Jan Soukup - Vlastimil Bubník, Václav Pantůček, Bronislav Danda, Rudolf Scheuer, František Vaněk, Josef Černý, František Ševčík, Zdeněk Kepák, Jaroslav Jiřík, Ivo Winkler, Karel Skopal, Vladimír Šubrt.


Miličín

Miličín je obec v okrese Benešov. Má 863 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 2572 ha. Leží v nadmořské výšce 617 m, v sedle mezi vrchy Kalvarie a Šibeník.
Nachází se v oblasti nazývané Česká Sibiř. Leží na trase mezinárodní silnice E55. Ve vzdálenosti 17 km jižně leží město Tábor, 21 km severozápadně město Sedlčany a 22 km severovýchodně město Vlašim.
Miličín vznikl jako osada na zemské silnici a křížovatce obchodních cest. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1283, kdy je zmíňován Vilém z Miličína, který byl příznivcem Záviše z Falkenštejna. Poslední příslušník rodu pánů z Miličína, Heřman, odkázal před svou smrtí roku 1346 Miličín Rožmberkům, v jejichž držení zůstal až do roku 1591. Právě v této době zažilo městečko největší rozkvět. Dařilo se řemeslům, v letech 1380 - 1384 byl postaven gotický kostel, v roce 1392 zde byla zřízena škola, Rožmberkové si tu postavili tzv. Rožmberský nocležní dům. Od Rožmberků má Miličín též městský znak. Velkou ranou pro rozvoj Miličína byl požár v roce 1644, kdy vyhořelo celé město kromě jediného stavení. V 70. letech 19. století byla postavena železnice z Benešova do Tábora, která se Miličínu vyhýbá, a tím se hospodářský rozvoj městečka téměř zastavil. Zhoršilo se obchodní spojení městečka a formanské řemeslo zaniklo. Místní lidé se začali živit více zemědělstvím.


Amygdalin

Jako první ji dokázali izolovat Pierre-Jean Robiquet a A. F. Boutron-Charlard v roce 1803 a v roce 1830 byl zkoumán Justem von Liebig a Friedrichem Wöhlerem. Ernst T. Krebs amygdalin poprvé prezentoval jako vitamín B17 a přisuzoval mu schopnost léčit rakovinu, ale studie ukázaly, že v tomto ohledu není amygdalin neefektivní, a navíc, technicky vzato, mezi vitamíny ani nepatří.
Amygdalin beta-glucosidáza, jeden z enzymů, který se vyskytuje v lidských střevech a řadě běžných jídel, z amygdalinu uvolňuje kyanid, což může vést k potenciálně smrtelnému otrávení, pokud by byl amygdalin podán ústně.


Národní osvobozenecká armáda

Národní osvobozenecká armáda zvaná též jako UCK Mk je teroristickou organizací makedonských Albánců operující na území Makedonie založená na bázi armády.
Po obsazení Kosova vojsky NATO a Kosovskou osvobozeneckou armádou v roce 1999 se situace radikalizovala i v Makedonii, kde žije významná albánská menšina. Předáci Albánců toužili stejně, jako jejich soukmenovci v Kosovu, o vytvoření „Velké Albánie.“ První ozbrojené skupiny vznikly již roku 2000, kdy začaly provádět teroristické akce vůči policejním stanicím a úřadům. V této době přicházeli do Makedonie ostřílení velitelé Kosovské osvobozenecké armády, kteří začali uplatňovat své teroristické a bojové zkušenosti a kteří prakticky činnost Národní osvobozenecké armády řídili. Počátkem roku 2001 přerostly jejich akce v občanskou válku. 21. března slíbila Evropská unie makedonské vládě podporu s cílem dosáhnout příměří a vytvořit předpoklady dialogu. 13. května došlo k dohodě šesti hlavních makedonských politických stran, což však bylo Národní osvobozeneckou armádou odmítnuto. 29. května 2001 obsadili albánští rebelové městečko Aračinovo, ležící na kopci nad Skopje, čímž drželi makedonskou metropoli v šachu. Generální tajemník NATO George Robertson znechucený pokračujícími útoky v Skopje označil teroristy z UCK Mk za "bandu vražedných netvorů." Přitom však NATO zavíralo oči před tím, že se zbraně pro teroristy vozí z Kosova, které bylo touto vojenskou aliancí obsazeno. Podle izraelských tajných služeb se akcí proti zákonné makedonské vládě účastnili i bojovníci Islámského džihádu a Al-Káidy, které řídil Ayman al-Zawahiri ze svého štábu umístěného buď v Albánii nebo v Kosovu.
Krizi vyřešil až zásah vojsk NATO, které 25. června deportovaly albánsko ozbrojence na území ovládaná makedonskou UCK Mk. 11. července informovala agentura DPA, že "hory nad Tetovem kontrolují dva tisíce rebelů a chtějí je vyhlásit za osvobozené území. Mají uniformy UCK a moderní zbraně - těžké kulomety, odstřelovací pušky a rakety Stinger." 13. srpna byla podepsána na nátlak mezinárodního společenství v Orchidu dohoda o ústavních změnách, ovšem ani poté nenastal klid. 21. srpna zničil výbuch klášter svatého Anastasia a Bohorodičky z 14. století ve vsi Lešok, teroristé zničili i další klášter z 8. století, což potvrdilo i UNESCO. Do 26. září bylo sice odevzdáno čtyři tisíce kusů zbraní, ovšem to se jeví jako malý počet z toho, kolik jich ještě někde je. Národně osvobozenecká armáda byla sice oficiálně rozpuštěna, ovšem drobné útoky albánských ozbrojenců proti slovanským Makedoncům trvaly i nadále, s čímž se dalo počítat.


Hudba

Hudba je termín, který označoval hru na strunný nástroj. Později se termín začal používat ve stejném kontextu jako muzika.
Definice hudby: Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků, jejich rytmické členění a jejich uspořádání určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Hudba byla velmi dlouho vázána na ritus a za samostatné umění byla uznána poměrně pozdě.
Odborná disciplína, která zkoumá hudbu a vše, co je s ní spojené, se nazývá muzikologie nebo též hudební věda.
Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory:
Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Je tedy možné, že platí více než jedna. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku.
Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující:
Tyto kategorie jsou samozřejmě orientační a nejsou proto striktně oddělené, naopak často se vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba.


Útvar vnějších vztahů

Útvar vnějších vztahů je organizační složka zajišťující plynulou komunikaci mezi organizací a jejím okolím. Obvykle vykonává, koordinuje či řídí procesy označované jako:


Poberounská subprovincie

Poberounská subprovincie nebo Poberounská soustava je geomorfologická soustava rozkládající se ve středních a jihozápadních Čechách. Její nejvyšší částí jsou Brdy; kromě nich zahrnuje Křivoklátsko a další pahorkatiny v povodí Berounky. Nejvyšším bodem je Tok v Brdech.
Poberounská subprovincie se dělí na 2 oblasti a 8 celků:


Buloňská deklarace

Buloňská deklarace je dokument napsaný Ludvíkem Lazarem Zamenhofem a stvrzený účastníky prvního světového kongresu esperanta ve francouzském městě Boulogne-sur-Mer roku 1905, který definoval nejdůležitější pojmy esperanstkého hnutí a hrál důležitou úlohu v jeho rozvoji.
Deklarace definovala "esperantismus" jako hnutí podporující široké využívání esperanta jako doplňku k národním jazykům v mezinárodním a mezietnickém kontextu, tedy ne jako jejich náhradu v jejich přirozeném teritoriu. Esperantské hnutí samotné deklarovala jako politicky a nábožensky neutrální. Upozornila na to, že Esperanto se odevzdává do veřejného vlastnictví a každý jej může používat podle své vůle, protože jeho autor se hned na počátku vzdává veškerých autorských právo. Bylo stanoveno, že jedinou závaznou autoritou pro mluvčí esperanta je Fundamento de Esperanto a že imitování jeho vzoru je všem uživatelům doporučováno za účelem udržení stability jazyka. Konečně definovalo také pojem „esperantista“ jako osobu, která zná a užívá jazyk esperanto pro jakékoliv účely.


Mistrovství ČR v sudoku 2007

Airwaves Mistrovství ČR v sudoku 2007 se konalo 27. ledna v Brně v sále Semillasso. Zúčastnilo se ho přibližně 80 lidí, kteří se nominovali prostřednictvím sítě turnajů v Denících, časopisech „Křížovka a hádanka“ a „Luští celá rodina“ a internetové Sudoku ligy.


Steven Spielberg

Vyrůstal na předměstích Haddonfieldu v New Jersey a Scottsdale v Arizoně. Spielbergova díla tvoří v dějinách kinematografie samostatnou stránku – je totiž nesporně komerčním režisérem, přesto si jeho tvorba zachovává vysoký filmařský standard. Nezaměřuje se pouze na jeden žánr, ale jeho filmy sahají od sci-fi, komedie, drama až po horor.
Steven Spielberg se věnuje i jiným odvětvím filmového řemesla. Je úspěšným producentem a jedním ze zakladatelů společnosti Dreamworks.


Agrigento

Agrigento je italské město v oblasti Sicílie, hlavní město stejnojmenné provincie.
Město bylo založeno v roce 581 př. n. l. obyvateli Geli původem z řeckých ostrovů Rhodos a Kréta, kteří město nazvali Akragas podle stejnojmenné řeky. Řecká nadvláda trvala 370 let a v roce 210 př. n. l. za druhé punské války získala město do své moci římská říše pod latinským názvem Agrigentum.
Po dobytí města Agrigentum Araby roku 829 stála na místě antického města jen malá obec v jeho severní části. Pod jménem Kerkent nebo Gergent vzniklo významné berberské sídlo, které se vyvinulo do významného muslimského centra na Sicílii a konkurovalo s arabským Palermem o nadvládu.
Roku 1087 byl Gergent dobyt Normany. Roger II. zde založil biskupství.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:60000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Sigrid Heuck

Sigrid Heuck je německou spisovatelkou knih pro děti a mládež.
Ačkoliv se narodila Kolíně nad Rýnem, žije od roku 1949 v Bavorsku pod Alpami. Po studiu módního návrhářství navštěvovala Akademii výtvarných umění v Mnichově. Poté pracovala jako samostatná ilustrátorka a takto se dostala od ilustrací k psaní.
Sigrid Heuck žije na statku poblíž obce Geretsried nedaleko Bad Tölz, kde chová koně. Kniha Colleen - die Geschichte eines Pferdes pojednává o jednom z nich.
Sigrid Heuck píše knihy především pro věkovou skupinu desetiletých dětí a velice často se zabývá tématem koní. S nákladem přes jeden a půl miliónů výtisků zůstává jejím nejúspěšnějším dílem kniha Pony, Bär und Apfelbaum.
Díla spisovatelky Sigrid Heuck jsou překládány z němčiny do jiných jazyků a tyto překlady získávají podobně jako v Německu různá ocenění. Do češtiny však nebyla dosud přeložena žádná její kniha.


Svalovec stočený

Svalovec stočený je parazitická hlístice, jehož hostitelem jsou savci, ptáci a člověk. Onemocnění způsobené larvami těchto červů se nazývá trichinelóza. U člověka jde o nebezpečné onemocnění, jež má příčinu vždy v konzumaci syrového nebo polosyrového masa. Hovorově se „svalovcům“ říká „trichinely“, podle latinského názvu .
Trichinely jsou biohelminté, přičemž v jejich životním cyklu chybí exogenní fáze. Zvláštností jejich složitého vývojového cyklu je, že jeden hostitel slouží jako definitivní hostitel a mezihostitel zároveň.
Definitivní hostitel se nakazí pozřením syrového nebo nedostatečně tepelně upraveného masa obsahujícího živé, infekční larvy. Po natrávení v žaludku hostitele se larvy uvolní, přecházejí do tenkého střeva, kde do 2-6 dní pohlavně dospívají. Po kopulaci se samice zavrtávají do střevní sliznice, kde vyprodukují 200-1600 larev L1 o velikosti 100 µm. Samice žijí ve střevě 4-6 týdnů. Vylíhnuté larvy poté pronikají do lymfatické soustavy a dále do krve, která je roznese do příčně pruhované svaloviny po celém těle. Larvy v příčně pruhované svalovině narušují myofibrily svalů, rostou a postupně se opouzdří. Kapsuly jsou oválného až citrónovitého tvaru. Takto opouzdřené larvy v kapsule jsou životaschopné, respektive infekceschopné až 10 let . Další jedinec se nakazí pozřením svaloviny s opouzdřenými larvami.


Kyjovice

Obec Kyjovice se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 149 obyvatel.


Beaujolais nouveau

Beaujolais nouveau — je odrůda mladého, svěžího, francouzského vína nafialovělé barvy, které pochází z vinařské oblasti Beaujolais severně od města Lyon.
Víno se začíná prodávat každý rok vždy třetí čtvrtek v listopadu. Tento den je ve Francii nazýván den Beaujolais a rovná se téměř státnímu svátku.
Víno je charakteristické silnou vůní s ovocným buketem. Doporučuje se podávat vychlazené na 11 - 13 °C.


Kytarový zesilovač

Kytarový zesilovač je přístroj, který zesiluje signál produkovaný elektrickou kytarou. Pomocí reproduktorů je pak zvuk kytary šířen akustickou cestou.
Zesilovač je tvořen dvěma stupni - předzesilovačem a koncovým zesilovačem. V předzesilovači lze nastavit barvu zvuku, koncový zesilovač se stará o zesílení signálu. Samotný zesilovač je nazýván hlavou a potřebuje spolupracovat s reproboxem. Hlava a reprobox jsou nazývány kytarový stack. Half stack je kombinace hlavy a jednoho reproboxu, full stack je hlava se dvěma reproboxy. Pokud je naopak zesilovač i reproduktor v jednom korpusum, jedná se o kytarové kombo.


Iva Kubelková

Iva Kubelková je česká modelka, moderátorka a herečka žijící převážně v Praze.
Většinu dětství prožila v Písku. Ve čtrnácti letech se s matkou odstěhovala do Prahy, kde dokončila soukromou střední ekonomickou školu. Poté pokračovala na vyšší odborné škole ekonomické v německém jazyce.
Ve druhém ročníku této se přihlásila do soutěže Miss ČR a stala se první ViceMiss roku 1996. Během dalších měsíců dokončila studium a začala se věnovat povinnostem vyplývajícím z vítězství v soutěži. Po dvou letech, kdy modelovala na přehlídkách a pózovala fotografům, dostala nabídku hrát divadlo ve společnosti Františka Ringo Čecha. Koncem roku 2002 ztvárnila hlavní roli ve hře Jaroslava Dobiáše Noc s modelkou.
Iva Kubelková je vícenásobná vítězka soutěže o nekrásnější česká ňadra, bývalá přítelkyně hokejisty Jaromíra Jágra a závodníka Martina Koloce. Věnuje se také malířství.
Od počátku roku 2005 se stále častěji objevuje v televizi a v bulvárním tisku. Několik týdnů se podílela na moderování populární reality show VyVolení na TV Prima, v seriálu Velmi křehké vztahy ztvárnila postavu Daniely Hartlové, moderuje pořad Sama doma.
Měří 178 cm, její míry jsou 93–60–90; má hnědé vlasy a hnědé oči.
1. listopadu 2004 se jí narodila dcera Natálie; otce tají. Druhá dcera Karolína se jí narodila 16. února 2009, otcem je modelčin partner Ladislav Doležal.


Kerkyón

Kerkyón je v řecké mytologii ukrutný lupič z okolí attického města Eleusíny.
Byl to silný chlap, zápasník a surovec. V kraji byl postrachem pocestných, žádný pokojně neprošel. Kerkyón každého zastavil a nutil ho k zápasu, který potom vedl na život a na smrt.
Přítrž jeho hroznému řemeslu udělal mladý Théseus. Ve svých šestnácti letech putoval od svého děda, troizenského krále Pitthea ke svému nevlastnímu otci Aigeovi, králi athénskému. Zdá se, že si krátil cestu tím, že se nevyhýbal nebezpečným místům a situacím, aby získal zkušenosti, věhlas a slávu.
Kerkyón byl jeho již čtvrtým setkáním s ničemy. Ani jemu se však zadržení Thésea nevyplatilo. Théseus byl totiž posledním, koho ve svém životě vyzval k zápasu. Poprvé byl přemožen a měl z toho smrt.
Před ním zdolal Théseus jejich vlastními prostředky zločince jménem Perifétés, Sínis a Skeirón, a na řadě byl ještě poslední Prokrústés.


Konvexně-konkávní křivka

Význam termínů konvexní, konkávní a konvexně-konkávní se v architektuře neliší od jejich obecného významu. Specifické je však jejich užití.
Křivkově vedené architektonické konstrukce jsou užívány především ve vrcholném a pozdním baroku. V ostatních slohových obdobích je například křivkové vedení stěn, říms, parapetů kostelních krucht, atp. spíše výjimečné. Širší je užití křivkově vedené linie v ornamentální výzdobě či nábytku, ale i v tomto případě se uplatňuje především v baroku.
Slovo konvexní označuje plochy či křivky prohnuté směrem ven, resp. k pozorovateli. Je-li konvexní vydutí užito například na průčelí, působí na pozorovatele dojmem vznosnosti, pevnosti, nebo také dojmem napětí, nahromaděných sil, přetlaku.
Slovo konkávní označuje plochy či křivky prohnuté směrem dovnitř, resp. od pozorovatele. Je-li na průčelí užito konkávní probrání, působí na pozorovatele dojmem určité útulnosti, malebnosti. Do konkávního probrání může být vloženo okno či vstupní portál. Barokní teoretikové architektury v této souvislosti mluvili o dojmu „otevřené náruče“. Často mají budovy také konkávně skrojená nároží.
Konvexně-konkávní křivka je křivka obsahující části konvexní i části konkávní. Ve vrcholném baroku byla velmi hojně užívána v architektuře, a to jak v podobě nepřerušené křivky, tak především v podobě křivky obohacené drobnými odsazeními, které křivku dynamizují a dramatizují.
Na rozdíl od běžného užití pojmu konvexní a konkávní je při popisu architektury vždy nutné vztahovat konvexnost a konkávnost k pozorovateli. Tatáž křivka obvodové stěny bude v interiéru chápána jako konvexní, zatímco na exteriéru stavby jako konkávní a naopak!


Vítězslav Brožík

Vítězslav Brožík je český fotbalový obránce, momentálně působící v prvoligovém týmu 1. FK Příbram.
S fotbalem začínal v domovských Brozanech, pak si ho obhlédly Teplice, kam ve svých 11 letech přestoupil. V roce 2001 začal hrát za A mužstvo v Teplicích, kde potom strávil 5 let + jeden rok hostování v FK Ústí nad Labem. Poté přestoupil do Slovácka, kde strávil jen jednu sezonu. Po tomto roce vystřídal ještě 2 kluby po jedné sezoně. V roce 2009 přestoupil z Liberce do Příbrami, kde momentálně působí.


Blastomera

Blastomera je buňka, která vzniká z oplozeného vajíčka, tedy zygoty. Blastomery se intenzivně mitoticky dělí a vytvoří již mnohobuněčný útvar zvaný morula.


Povodí Volhy

Povodí Volhy je území na východě Evropy, z něhož odvádí vodu řeka Volha do Kaspického moře. Jeho rozloha se liší podle různých zdrojů, každopádně však přesahuje 1,38 milionu km2. Nejvyšší bod povodí Velký Jamantau se nachází v Jižním Uralu.
Povodí zahrnuje 151 tisíc vodních toků o celkové délce 574 tisíc kilometrů. Celkem zahrnuje více než jednu třetinu evropské části Ruska a rozprostírá se od Valdajské a Středoruské vrchoviny na západě po Ural na východě. Základní horní část povodí, kde získává řeka převážnou část vody, se nachází od pramene k městům Nižnij Novgorod a Kazaň a je pokryta lesy. Střední část povodí k městům Samara a Saratov je pokrytá lesostepí a je také využíváná k pěstování zemědělských plodin. V oblasti Saratova se povodí velmi zužuje. Dolní část povodí až k Volgogradu je pokrytá stepí a jižněji se nacházejí polopouště. V uralské části se nachází naleziště ropy a zemního plynu. U Solikamsku se nachází velké zásoby draselných solí. V bezodtokých oblastech na levé straně dolního toku se těží kuchyňská sůl.
Většina povodí náleží Rusku a pouze velmi malá část poblíž dolního toku se nachází v Kazachstánu.


Folk metal

V tomto stylu se kromě běžných metalových nástrojů jako jsou elektrická a basová kytara a bicích často používají i klávesy a netradiční nástroje, například housle, dudy, flétna, brumle nebo trubka. Zpěvák často používá hlubší a hrubší hlas, může se uchýlit i ke řvaní či growlingu. V některých skupinách se mohou vyskytnou i ženské vokály.
Podžánry folk metalu se od sebe často odlišují pouze texty písní, které jsou pro každý z nich charakteristické. Obecně se však texty písní týkají přírody, návratu k rodné víře a opovrhování křesťanstvím, válčení nebo hodování.


Seznam písní Pavlíny Filipovské

Toto je seznam písní, které nazpívala zpěvačka, herečka a moderátorka Pavlína Filipovská.
poz. - píseň - duet - - rok - doposud nezjištěný autor hudby nebo textu


Millenium Tower II

Millenium Tower II je výšková budova v Bratislavě, která je součástí komplexu Polus City Center. Je vysoká 100 metrů a slouží k administrativním účelům. Velkou část budovy má v pronájmu společnost IBM.


Mopsos

Proslulý věštec, syn thébské věštkyně Mantó a vnuk slavného věštce Teiresia. Proslul mimo jiné také tím, že se zúčastnil výpravy Argonautů do daleké Kolchidy pro zlaté rouno. Na této cestě Mopsos:
Mopsos byl také jmenován jako jeden z účastníků kalydónského honu. Největšího věhlasu však dosáhl tím, že zvítězil ve střetnutí s proslulým věštcem řeckých vojsk u Tróje, Kalchantem. Kalchás byl vážený, proslulý, slavný věštec, který dokázal vysvětlit i ty nejsložitější jevy a okolnosti. Po své prohře s Mopsem se prý Kalchás utrápil až k smrti. Ta mu ostatně byla již dávno předpovězena do všech podrobností.
Místem setkání obou věštců byla Malá Asie, země zvaná Kilikie. Tudy se prý Kalchás vracel pěšky z války do vlasti. Při návratu pak tu Mopsos založil několik měst, mimo jiné i Mopsuhestii, čili „Mopsův krb“.
Jiný Mopsos z kmene Lapithů se stal zakladatelem města Mopsyónu na svazích hor blízko Olympu.


Trestný čin

Trestný čin je novodobé označení pro jednání, kterým pachatel zásadním způsobem poškozuje nebo ohrožuje státní mocí chráněné zájmy a které proto stát trestá zpravidla vězením nebo jiným způsobem. Termín je morálně indiferentnější náhradou za původně eticko-právní výrazy zločin a přečin. Méně závažný delikt se nazývá přestupek.
Podle staršího římského i germánského práva byl považován za trestný čin jen určitý počet případů, přičemž trestnost těchto jednání byla odvozována od odpovědnosti za výsledek ''.
Vlivem helénské etiky se obrátila pozornost také k pachatelově vůli. V novějším římském právu se trestalo zásadně jen rozhodnutí ztělesněné v čin. Novější německé právo přihlíželo nejen k objektivním, ale také k subjektivním prvkům trestného činu. Kanonické právo přiznávalo značný vliv vnitřním, resp. subjektivním jevům.
Osvícenecké nauky vymezovaly trestný čin jako čin útočící na práva přirozená nebo poškozující společnost a její jednotlivé členy. V tzv. klasické nauce se uváděly určité obsahové prvky kladené vedle prvku formálního. Tak podle Hegela je zločin porušení „abstraktní ideje“, podle Kanta je zločinem porušení „absolutní nutnosti“, podle jiných trestný čin porušuje chráněné statky, jako soukromé vlastnictví, svoboda projevu apod. Odtud i charakteristika trestného činu jako „společensky škodlivého“.
V době osvícenství se vyskytovaly pokusy o obsahové vymezení v zákonech.
Příkladem dobové a kazuistické obsahové definice je ruský trestní zákoník z r. 1846.
Britové J. C. Smith a B. Hogan charakterizují trestný čin jako nemorální čin, resp. zločin, který ohrožuje přímo a závažnou měrou bezpečnost a blaho společnosti a kdy k nápravě nepostačuje pouze náhrada škody, způsobené oběti. Omezují tedy působnost trestního práva na oblasti, na které nestačí občanské právo.
Příslušná část projektu Evropské unie Corpus Juris 2000 autorů M. Delmas, Marty a kol. se blíží angloamerickému pojetí znaků trestného činu vyvažováním úmyslu a formy činu, přestože většina členů autorského kolektivu pochází ze zemí s kontinentálním právním systémem.
Podle § 3 trestního zákona je trestný čin pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomtéž zákoně. Tato formulace vyjadřuje jednak překonání praxe, kdy skutkové podstaty trestných činů byly obsaženy i v mnoha speciálních zákonech, jednak vymezení vůči pojetí, v němž by bylo možno trestat činy, které nejsou v zákoně explicitně popsané.
V první, obecné části trestního zákona jsou popsány obecné znaky trestných činů, mezi něž patří
Ve druhé, tzv. zvláštní části trestního zákona jsou definovány znaky takzvané formální skutkové podstaty jednotlivých trestných činů.
Trestní zákon popisované skutky nezakazuje výslovně, ale pouze je označuje za trestné a stanoví za ně trest. Pojetí a jazyk trestního zákona jsou tímto nekompatibilní s jazykem Listiny základních práv a svobod a ústavy platné od roku 1993, podle nichž občan může činit vše, co není zákonem zakázáno.
V praxi se při výkladu předpokládá, že z trestnosti činu vyplývá jeho zakázanost implicitně, t. j. spáchání trestného činu bývá běžně označováno jako porušení zákona. Pro osoby bez trestní odpovědnosti se termín „trestný čin“ nepoužívá, v některých zákonech se používá termín „čin jinak trestný“, aniž by bylo výslovně stanoveno, že takové činy jsou dětem zakázány.
Do roku 1852 platil v části Rakouské říše Zákon trestní o zločinech a těžkých policejních přestupcích, vydaný dne 3. září 1803.
V Rakousko-Uhersku od 1. září 1852, v českých zemích po vzniku Československa až do počátku účinnosti zákona č. 86/1950 Sb. platil Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedený patentem č. 117/1852 rakousko-uherského říšského zákoníku. Za první republiky bylo mnoho pokusů nahradit tento zákon modernějším, ale nový zákon se přijmout nepodařilo a původní byl upravován novelizacemi. Článek IV. zákona z roku 1852 stanovil, že „podle tohoto trestního zákona může se …jen to za zločin, za přečin nebo za přestupek pokládati a trestati, co se v něm výslovně za zločin, za přečin nebo za přestupek prohlašuje.“ Korektiv ve smyslu úmyslnosti i nebezpečnosti byl dán formulací: „Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu“, dále podrobněji rozvedenou. Podle § 4 „Zločin pochází ze zlomyslnosti pachatelovy, nikoliv z povahy toho, na němž se spáchá. Zločin tudíž spáchati lze i na provinilcích, na bezesmyslných, na dětech, na spících a též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují.“ Podstata zločinu tedy nebyly odvozována z narušení zájmů oběti nebo poškozeného, ale z ideje zla nezávislé na vůli pachatele i oběti. Obsahově byly zločiny v úvodu zvláštní části charakterizovány takto: „Zločiny zasahují buď do společné bezpečnosti přímo ve svazku státním, ve veřejných opatřeních nebo veřejné důvěře, anebo porušují bezpečnost lidí jednotlivých co se týče osoby, majetku, svobody, nebo jiných práv.“
Některé skutkové podstaty trestných činů byly po převzetí moci komunisty specifikovány i v jiných, speciálních zákonech, například v zákoně č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.
Československý trestní zákon 86/1950 Sb. stanovil, že trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil. Přidáním podmínky společenské nebezpečnosti činu a jejího stupně bylo mírně posíleno materiální pojetí trestnosti. Podmínka měla sloužit jako korektiv formálního pojetí trestnosti. Toto materiální pojetí však bylo značně neúplné, protože nedostatečné zohledňuje ochranu zájmu jednotlivců a z dnešního hlediska nedostatečně definuje zájem společnosti a podstatu společenské nebezpečnosti, a touto vágností umožňuje jeho ideologické zneužívání. V základních obecných principech i vymezení skutkových podstat zůstal trestní zákon poměrně podobný dosavadnímu Zákonu o přečinech a zločinech z roku 1852.
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. obdobnou definici trestného činu uvádí v § 3, avšak kritérium výsledku činu a příčinnosti bylo nahrazeno podmínkou naplnění znaků uvedených v zákoně, a to pouze v trestním zákoně. Posílil tak formální pojetí trestnosti, zatímco skutečnou škodu nebo újmu odsunul na méně výrazné místo, mezi kritéria stupně společenské nebezpečnosti činu. Zároveň byly
Novelizace po roce 1989 oprostily text zákona od projevů třídního pojetí trestní spravedlnosti. Základní struktura zákona zůstala beze změny, pojem společenské nebezpečnosti byl však zbaven obsahu podmíněného pojetím společnosti podle socialistického režimu.


Liboš

Obec Liboš se nachází v okrese Olomouc, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 596 obyvatel.


Uherský Ostroh

Město Uherský Ostroh se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský, při řece Moravě zhruba 11 km jihozápadně od Uherského Hradiště. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 4483 obyvatel.


Dušan Dušek

Dušan Dušek je slovenský básník, prozaik, filmový scenárista, pedagog, autor rozhlasových her a literatury pro děti a mládež.
Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získával v Piešťanech a Bratislavě, kde vystudoval geologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského. Pracoval jako redaktor v časopisech Smena, Tip, Kamarát a Slovenské pohľady. Od roku 1979 se profesionálně věnuje literární tvorbě a v současnosti vyučuje v Ateliéru scenáristické tvorby na Filmové a televizní fakultě VŠMU v Bratislavě.
Svoje první literární díla publikoval od roku 1964 v časopisech. Knižní debut mu vyšel v roce 1972. Věnuje se psaní literatury pro dospělé, ale i pro děti a mládež. V dílech sa vrací k tématům dětství, domova, vesnice, příbuzenských či mezilidských vztahů, často využívá motiv smrti, kterou považuje za součást života, ale také erotiky a dospívání. Krom samotného děje se věnuje množství detailů, které se neustále opakují a vzájemně prolínají, proniká pod povrch vztahů, situací a problémů, které neřeší, jen evokuje. Svůj postoj naznačuje využitím nečekaného úhlu pohledu, který se často mění a přechází až do světa neskutečna a fantazie.


Floskule

Floskule je slohově nadnesený nebo jen obecně platný, ale neprocítěný, prázdný obrat, rčení, průpověď či fráze. Jedná se o výrazy, které nadužíváním ztratily životnost a obsah.


Jonas Hiller

Jonas Hiller je švýcarský profesionální hokejista hrající severoamerickou NHL za tým Anaheim Ducks. Nastupuje na pozici brankáře. Je vysoký 196 centimetrů, váží 89 kilogramů.


Seznam planetek 46501-46750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Slovenské národné divadlo

Další možné šablony pro použití, by měla být úplně na začátku.


Dunajská Streda

Dunajská Streda je město na Slovensku. Leží v podunajské rovině, v Trnavském kraji. Žije zde 23 000 obyvatel, převážně maďarské národnosti.
Dunajská Streda je okresní město, nachází se uprostřed zemědělsky intenzivně využívané oblasti, na spojnici mezi Bratislavou a Komárnem - na Žitném ostrově. Jsou zde drůbežářské závody, strojírenský, cukrovarnický a potravinářský průmysl.


Sauron

Soubor:Sauron head.jpg|thumb|Sauronova zbroj z filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu Sauron je literární postavou ve fantasy příbězích ze světa Středozemě J. R. R. Tolkiena. Je hlavní zápornou postavou v knižní trilogii J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Sauron byl Temným pánem, vládcem Mordoru a tvůrcem Jednoho prstenu.
V Pánu prstenů je odhaleno, že je Nekromant, Černý mág a Černokněžník z knihy Hobit. V Silmarillionu, je odhaleno, že Sauron byl pobočníkem prvního Temného pána Morgotha a největším z jeho služebníků. Tolkien poznamenal, že andělské mocnosti v jeho mýtu „byly schopny mnoha stupňů chyb a selhání“, ale nejhorší byla „absolutní satanistická vzpoura a zlo Morgotha a jeho následníka, Saurona“.
Kosmologický mýtus v Silmarillionu popisuje jak Eru, Jediný, zahájil stvoření uvedením v bytí bezpočtu duchů, jež byli „potomstvem jeho myšlenky“ a kteří s ním byli před stvořením všeho ostatního. Duch, jež byl později znám jako Sauron, byl původně takovým „nesmrtelným duchem“. Na počátku Sauron hleděl na Stvořitele přímo, i když později existenci Erua popíral. Tolkien poznamenal: „Sauron nemohl být samozřejmě skutečným ateistou. Byl jedním z nižších duchů stvořeným před stvořením světa, znal Erua, podle svého měřítka.“
V quenijštině byli tito andělští duchové nazýváni Ainur. Nejmocnější, kteří vstoupili do světa Ardy, byli nazýváni Valar. Nižší duchové, mezi něž Sauron patřil, byli nazýváni Maiar. Všichni Ainur byli stvořeni dobrými a nezkaženými. Elrond v Pánu prstenů řekl: „Na začátku totiž nic není zlé. Ani Sauron nebyl.“ Vzpoura pocházela od Valy Melkora. Zlo nepocházelo od Saurona, ale od Melkora.
Sauron patřil k Aulëmu lidu, projevoval se jako velký řemeslník. Byl vskutku velmi mocný Maia, mnohem vyššího řádu než např. Gandalf nebo Saruman, a vůbec největší mezi pozdějšími Melkorovými služebníky.
Eru ponechal andělské duchy hrát Hudbu Ainur, tvoříce téma zjevené Eru samotným. Melkor se však pokoušel zvýšit svou slávu ve své písni, jeho myšlenkami a ideami, které nebyly v souladu s původním Tématem Hudby. „… a rázem kolem něho vznikl nelad a mnozí, kteří zpívali blízko něho, propadli sklíčenosti, jejich myšlenky se narušily a jejich hudba zakolísala; někteří však začali ladit svou hudbu spíš podle něho než podle myšlenky, kterou měli zprvu.“
Melkorova disharmonie měla své strašlivé důsledky, jelikož Eru dovolil Ainur vykonat „Píseň Stvoření“, jako šablonu světa, který byl stvořen: „Zlo světa nebylo na poprvé ve velkém Tématu, ale vstoupilo s disharmonií Melkora.“ Sauron nebyl původcem disharmonie a nepochybně věděl víc o Hudbě než Melkor, jehož mysl byla vždy naplněna jeho vlastními plány a záměry. Zřejmě Sauron nebyl jedním z duchů, kteří okamžitě ladili svou Hudbu podle Melkora.
Brzy Melkorova disharmonie jako by byla ve válce s Tématem Eru - Hudba reprezentuje konflikt dobra a zla. Nakonec Eru píseň ukončil. Aby duchové viděli, co učinili, Eru učinil bytí Hudby. Tak byl stvořen vesmír Eä, ve kterém měl být konflikt dobra a zla rozhodnut. Eru umožnil duchům vstoupit do Eä. Mnoho tak učinilo a Sauron byl mezi nimi. Tím, že jim umožnil vstoupit do světa, umožnil jak velké zlo, tak velké dobro.
Po vstupu do Eä na začátku času, Valar a jejich Maiar se pokusili vybudovat svět podle vůle Ilúvatara. Ve svém úsilí se Sauron projevil jako „velký řemeslník patřící k Aulëmu“. Jako ostatní Valar, Aulë učil své služebníky Maiar o struktuře, zákonech a podstatě světa a Sauron získal tuto znalost.
Uvnitř obrovských prostor Eä, Valar eventuálně zaměřili své úsilí na Ardu, Zemi, kde Elfové a lidé budou žít. Ale Melkor, později známý jako Morgoth také přišel do Ardy. Toužíce se stát svrchovaným pánem světa, oponoval ostatním Valar, kteří zůstali věrní Ilúvatarovi a snažili se sledovat Stvořitelův design. Během tohoto času, Sauron podlehl Melkorově vlivu. Jako Sauronův motiv, Tolkien poznamenal, že „to byla jeho působivost, že miloval pořádek a koordinaci a nesnášel zmatek a neuspořádané třenice.“ Tak moc a vůle Melkora vytvořit svůj design Saurona přitahovala.
Sauron měl podíl na všech činech Melkora na Ardě a byl jen o to méně zlý, že zpočátku sloužil jinému a ne sobě. Po jistou dobu zřejmě předstíral, že je věrným služebníkem Valar, zatímco předával Melkorovi informace o všem, co činili. Když Valar vytvořili Almaren, Melkor věděl o všem a měl zvědy mezi Maiar a Sauron byl jejich náčelníkem.
Melkor zničil Almaren a Valar vytvořili novou zemi na Nejzazším Západě: Říší Valinor. Valar nevěděli o Sauronově zradě a tak Sauron zůstal na Valinoru. Později Sauron Valinor opustil a odešel do Středozemě, centrálního kontinentu Ardy. Od té chvíli byl Sauron definitivně na straně Melkora. Poté co se přidal k Melkorovi ve Středozemi, prokázal, že je oddaným a schopným služebníkem.
V době Dvou lamp již byl Sauron služebníkem Melkora, ale sloužil jako špeh mezi Valar. Po pádu lamp již byl Melkorovým otevřeným následníkem - Melkor mu svěřil svou pevnost Angband.
Ta však nebyla po Druhé válce s Melkorem příliš prozkoumávána, takže Sauron zůstal na svobodě. Po Melkorově návratu se stal jeho nejmocnějším sluhou, byl pánem mučení. Po bitvě Náhlého plamene ovládl Tol Sirion, kam se nastěhoval se svými vlkodlaky, a kde věznil mimo jiné Finroda Felegunda a Berena, než byl nucen předat vládu nad věží Lúthien Tinúviel. Po Válce hněvu se Sauron sice toužil napravit před Eönwëm, jenže ten neměl možnost odpustit bytosti vlastního řádu, ale když mu bylo řečeno, ať předstoupí do Amanu před Soudný kruh Valar, Sauron odmítl a stáhl se na Východ.
Po 5. stoletích Druhého věku se Sauron znovu objevil. Sauron připravil schéma k tomu, aby si podrobil Elfy. Vzal na sebe nádherný vzhled a sám se nazýval „Annatarem, Pánem Darů“. Sauron se spřátelil s elfími kováři v Eregionu a radil jim ve věci umění a magie. Elfům se představil jako vyslanec Valar, zvláště Aulëho.. Někteří elfové mu nevěřili, mezi nimi zejména Galadriel a Gil-galad. Ale elfové v Eregionu neposlechli jejich varování.
Se Sauronovou pomocí elfští kováři vyrobili Prsteny moci, jež drželi velkou moc nositelů. Elfové nechtěli politickou moc, ale magickou moc, která by udržela věci světa nedotčeny, tak jako prodloužit elfí éru. Sauron však chtěl prsteny moci užít jako nástroje vlády. Tajně vyrobil Jeden prsten v Hoře osudu v Mordoru. Jeden prsten měl moc vládnout a ovládat ostatní prsteny a jejich nositele podrobit Sauronově vůli. Prsteny moci však měly velkou moc a k jejich ovládání byl Sauron nucen vložit část své vlastní přirozené moci do Vládnoucího prstenu.
Sauron nikdy nepředpokládal, že by někdo jiný než on získal a použil Jeden prsten.
Pokud by se tak stalo, nový vlastník prstenu mohl přemoci Saurona, stát se pánem všeho, co Sauron znal nebo učinil od vytvoření prstenu a tak ho svrhnout a usurpovat jeho místo… Byla zde ještě jiný slabina: pokud by Jeden prsten byl zničen, jeho moc by pominula, Sauronovo vlastní bytí by bylo zmenšeno do nicotnosti a on by byl snížen do pouhého stínu, pouhou vzpomínkou zlé vůle. Ale to on nikdy neuvažoval ani se toho nebál. Prsten byl nezničitelný žádným kovářským uměním menším než jeho vlastním. Byl neroztavitelný žádným ohněm, kromě neuhasínajícího podzemního ohně, kde byl vytvořen, a ten byl přístupný jen v Mordoru… V každém případě byl na jeho prstu.
Když si však Sauron nasadil Jeden prsten a pokusil se ovládnout elfy, důvtipný postřeh je varoval a oni si uvědomili jeho úmysly. Konečně poznávajíce Annatara, čím skutečně byl, sňali své prsteny a nenosili nebo neužívali je dál. Rozzuřený Sauron odpověděl vojenskou silou. Rozpoutal válku elfů se Sauronem a dobyl mnoho země na západ od Anduiny. Tím začaly Temné roky. Dobyl Eregion, zabil Celebrimbora, a zmocnil se Sedmi a Devíti prstenů moci, které byli vyrobeny s jeho pomocí. Avšak Celebrimbor vyrobil Tři prsteny sám. Tři prsteny byly nejmocnější s výjimkou Jednoho prstenu a zůstali bezpečí v rukou elfů. Podle Pána prstenů Celebrimbor svěřil Tři Gil-galadovi, Galadriel a Círdanovi.
Sauron obléhal Imlandris, sváděl boje s Morií a Lórienem a postupoval dál do Gil-galadovy říše. Elfové však bojovali dál a s pomocí mocné armády Númenoru krále Tar-Minastira, zničili Sauronovu armádu a vytlačili ho do Mordoru. Númenorejci byli nejmocnějším královstvím své doby.
Od té doby byl Sauron znám jako Temný pán Mordoru. Vyzdvihl Barad-dur, Temnou věž a postavil Morannon, Černou bránu Mordoru, aby zabránil možné invazi. Rozdal svých 16 prstenů pánům lidí a trpaslíků. Trpaslíci byli příliš nezlomní vůči Sauronově moci, ale lidé se dali snadno zotročit, stali se nazguly, jeho nejstrašnějšími služebníky. Sauron podrobil své moci zlé bytosti, které sloužily Morgothovi v Prvním věku. Sauron také vládl lidem na východě a jihu. Sauron se prohlásil Pánem země a králem lidí.
Tím na sebe upoutal pozornost krále Númenorejců, který připlul s velikým vojskem, před nímž Sauronovi služebníci prchali. Sauron proto raději hledal cestu, jak prosadit své záměry lstí. Vzdal se králi a nechal se odvést na Númenor. Postupně si budoval pozici a nakonec přiměl krále Ar-Pharazôna k útoku na Valinor. Valar požádali o pomoc Eru Ilúvatara a ten jako odpověď na númenorejský útok ostrov Númenor potopil a zničil Ar-Pharazônovu flotilu.
Sauron ve zkáze zahynul, ale jeho duch se vrátil do Středozemě, vytvořil si novou podobu a znovu se pokusil ovládnout Středozem. Narazil však na Dúnadany, kteří unikli ze zkázy Númenoru, a založili ve Středozemi Říše ve vyhnanství, Arnor a Gondor. Jelikož se Sauron bál síly Dúnadanů, pokusil se je zničit hned na začátku. Zaútočil na Gondor a dobyl Minas Ithil. Isildur unikl z města a odplul za svým otcem Elendilem po Anduině. Elendil uzavřel s Gil-galadem Poslední spojenectví elfů a lidí a vytáhl proti armádám Mordoru a Sauronovi.
Sauron byl Posledním spojenectvím v bitvě na Dagorladu poražen a ustoupil do Mordoru. Vojska Posledního spojenectví jej oblehla v Barad-dur. Anárion během obléhání zahynul zasažen kamenem. Nakonec byl Sauron donucen vyjít ze své pevnosti a bojovat sám. Na svazích Hory osudu se střetl v souboji s Elendilem a Gil-galadem. V souboji oba porazil, Isildur však zlomeným Narsilem uťal Sauronovi Jeden prsten a Sauron ztratil svou podobu. Isildur si poté vzal Sauronův vládnoucí prsten jako náhradu za smrt otce a bratra. Jeden prsten však Isildura zradil a Isildur zahynul v bitvě na Kosatcových polích. Jeden prsten pak na tisíc let zmizel, dokud ho nenašel Déagol.
Sauron pak zůstal v říši stínů, dokud nebyl ve Třetím věku schopen nabýt znovu podoby. V Temném hvozdu postavil pevnost Dol Guldur, kde vyčkával, až mu Nazgulové připraví půdu pro návrat do Mordoru. Zůstával však skryt, dokud ho neodhalil Gandalf.
Z Dol Gulduru se vrátil do Mordoru, kde znovu vystavěl Barad-dur a začal hledat Prsten. Za tím účelem vyslal Devítku nazgulů v převleku černých jezdců hledat Kraj a hobita Bilbo Pytlíka. Prsten předtím našel Déagol v Anduině. Sméagol však svého bratrance zabil a zmocnil se prstenu. Od Sméagola se prsten dostal k Bilbovi. Ten jej nechal Frodovi. Frodo jej donesl do Roklinky, kde bylo rozhodnuto o zničení prstenu a vytvořeno Společenstvo prstenu.
Saruman zaútočil na Rohan, byl však Rohiry v bitvě u Hlásky v Helmově žlebu poražen. Sauron v obavě před nástupem Aragorna na trůn Gondoru zaútočil na Minas Tirith. V bitvě na Pelenorských polích byl však nakonec poražen s pomocí Rohirů a posil z jižních lén. Nebyl však úplně poražen, velkou část svých vojsk si totiž ponechal v Mordoru. Aragorn vytáhl s vojsky Západu na radu Gandalfa k Morannonu, Černé bráně Mordoru, aby upoutal Sauronovu pozornost a umožnil Frodovi splnit jeho úkol.
Teprve když si Frodo v srdci Mordoru v Hoře osudu nasadil prsten, poznal Sauron Aragornovu lest. Frodo v souboji s Glumem shodil Gluma s Prstenem do ohně Hory osudu a Prsten pominul a s ním také Sauron, který přišel o svou moc a stal se z něj neškodný duch.
Tolkien nikde nepředkládá detailní informace o Sauronově vzhledu během jeho různých inkarnací. Podle Silmarillionu, Sauron byl jako Maia schopen měnit svůj vzhled a podobu svou vůlí. Na začátku používal krásnou podobu, ale poté co se přidal k Morgothovi si vzal hrozivou podobu.
V plánu jak zničit Huana, Sauron na sebe vzal podobu největšího vlkodlaka. Když jeho plán selhal, vzal na sebe podobu hada a nakonec se změnil do své obvyklé podoby.
Po Morgothově porážce ve válce hněvu na sebe Sauron vzal krásnou podobou, aby okouzlil Eönwëho. Ve Druhém věku se objevil ve krásné podobě jako Annatar, aby přelstil elfy. Na Númenoru si také ponechal tento vzhled.
Tak jako Morgoth Sauron nakonec ztratil schopnost měnit svůj vzhled podle své vůle. Po Pádu Númenoru nebyl Sauron schopen vzít na sebe krásnou podobu. Na konci Druhého věku a ve Třetním věku na sebe vzal hrozivou podobu Temného pána. Jeho vzhled po pádu Númenoru byl příšerný – „obraz zosobněné zášti a nenávisti“. Isildur zaznamenal, že Sauronova ruka „byla černá, a přece pálila jako oheň…“. Gil-galad zahynul Sauronovým žárem.
V Pánu prstenů, „Oko“ je obrazem asociovaným se Sauronem. Sauronovi skřeti nosili symbol oka na svých helmách a štítech a nazývali ho jako „Oko“, protože jim nedovolil, aby jeho jméno bylo napsáno nebo mluveno. Také Pán nazgulů hrozil Éowyn mučením před „Okem bez víček“ v bitvě na Pellenorských polích.
Sauronovo jméno pochází z přídavného jména suera, „odporný, mizerný, zkažený“ v quenijštině a je překládáno jako Nenáviděný. V sindarštině je nazýván Gorthaur. Je také nazýván Bezejmeným nepřítelem. Dúnadani jej nazývali Sauron Podvodník kvůli jeho roli při tvorbě Prstenů moci a Pádu Númenoru. V Adunaiku je nazýván Zigur, „čaroděj“.
V Tolkienových poznámkách je Sauron původně nazýván jménem Mairon nebo-li „Obdivuhodný“. Také se nazýval Tar-Mairon, „král Excelentní“, až do pádu Númenoru.
Jeho nejznámější tituly Temný pán Mordoru a Pán prstenů se objevují v Pánu prstenů jenom párkrát. Je nazýván Temným pánem, Pánem zrady, Temnou mocí, Temnou mocností, Nepřítelem, Pánem Barad-dur, Rudým okem, Tvůrcem prstenu, Černým mágem a Černokněžníkem.
V prvním věku je nazýván Pánem vlkodlaků. Ve Druhém věku si vzal jméno Annatar, což znamená „Pán darů“, Aulendil, v překladu „Aulëho přítel“ a Artano, „Vznešený kovář“. Ve Třetím věku byl znám jako Nekromant.


Střední anomálie

Střední anomálie je jedním z elementů dráhy, popisujících pohyb kosmického tělesa v kosmickém prostoru. Vyjadřuje úhel, který by opsal průvodič polohy tělesa pohybujícího se po kruhové dráze o poloměru r rovném velké poloose a skutečné dráhy od okamžiku průchodu periapsidou T0 do daného okamžiku T. Značí se M a vyjadřuje se ve stupních, řidčeji v radiánech.
kde n je střední denní pohyb, T0 je okamžik průchodu periapsidou a T je okamžik, pro který počítáme hodnotu střední anomálie. Obvykle se přepočítává do intervalu 0° ? M < 360°.
U eliptických drah se střední anomálie rovná úhlu, který opíše průvodič tělesa pohybujícího se po skutečné výstředné dráze, pouze při jeho průchodu apsidami dráhy; v ostatních bodech dráhy se střední a pravá anomálie liší tím více, čím větší je hodnota excentricity dráhy e.
V některých případech, zejména u parabolických a hyperbolických drah, se hodnota střední anomálie neuvádí; místo toho je součástí elementů dráhy udání okamžiku průchodu tělesa pariapsidou dráhy T0. Z výše uvedené rovnice vyplývá, že pro okamžik T = T0 je M = 0.


Okres Judenburg

Judenburg je okres v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Má rozlohu 1097,36 km2 a žije tam 48 218 obyvatel. Sídlem okresu je město Judenburg, druhým největším městem okresu je Zeltweg. Sousedí se spolkovou zemí Korutany a štýrskými okresy Murau, Liezen, Leoben, Knittelfeld a Voitsberg.


Klopka

Klopka je specializovaná součást některých hoblíků. Je to plochý kus železa, upínaný stavitelně svrchu na želízko hoblíku. Usnadnuje odlamování hoblin. Klopka je na želízku zajištěna šroubem, který umožňuje její posun po želízku a tím přesné nastavení. K želízku je přitlačována konstrukcí hoblíku.
Klopky bylo možno připojit řadě druhů hoblíků. Klopka může mít ostrý břit a pak jen zvětšuje úhel, pod nímž jsou oddělovány hobliny. Ty jsou pak kratší.
U některých druhů hoblíků je klopka zakončená hranou. O ní se hobliny hned za břitem želízka odlamují a je tak možno hoblovat i dřevo, které by jinak mělo snahu k vytahování vláken.


San Francisco Police Department

San Francisco Police Department, známé také jako SFPD, je útvarem, zajišťujícím bezpečnost v tomto mestě již od roku 1849, kdy byl prvním velitem John Geary.
Policisté nosí uniformu černé barvy, opatřenou odznakem a ramenní nášivkou s nápisem San Francisco Police a znakem orla. Vozidla jsou různých značek, automobily jsou například značky Ford, či Chevrolet, motocykly jsou značky Harley-Davidson. Oddělení také disponuje jednotkou vyšetřování a speciální jednotkou S.W.A.T..


Reckong Peo

Reckong Peo je hlavní město okresu Kinnaur, jednoho z dvanácti okresů indického státu Himáčalpradéš. Leží 260 km od města Shimla a 7 km od Powari ve výšce 2670 m n. m.


Příkladné novely

Příkladné novely je série povídek, kterou mezi lety 1590 a 1612 napsal Miguel de Cervantes y Saavedra.


Tomice II

Tomice se rozkládají ve střední části Votické pahorkatiny po obou březích potoka jménem Bystrý. Potok napájí starobylý Podhrázský rybník, který patří do katastru obce a je přírodní rezervací. V blízkosti Tomic vedla od pradávna stará obchodní stezka z Prahy na jih, směrem na České Budějovice a dále pak k rakouským hranicím, později nazývaná císařskou silnicí, ještě později státní silnicí. V současné době je tato komunikace známa pod označením I/3 nebo E 55. V roce 1904 byla v katastru obce zřízena stejnojmenná železniční zastávka na trati Praha–České Budějovice.
První písemná zmínka o Tomicích pochází z roku 1359. Prvním historicky známým majitelem Tomic byl zeman Tomy, po němž dostala osada jméno. Dá se předpokládat, že v té době stála v obci vladycká tvrz, pravděpodobně na pravém břehu potoka Bystrého, a to v místech mezi silničním mostem a lávkou směrem k Podhrázskému rybníku. Zprávy pocházející z roku 1359 hovoří o Dětonovi z Tomic, po jehož smrti hospodařili na statku jeho synové Petr, Jan a Bohuslav. Ti dosadili spolu se zemany Protivou, Držkrajem a Vilémem ze sousedních Alběnic a Hugonem z Jelenče, klerika Oldřicha z Alběnic na místo faráře v Alběnickém farním kostele svaté Markéty. Po jeho smrti ho vystřídal v úřadě Bohuněk, čtvrtý syn Dětona z Tomic. Dochované zápisy zmiňují ještě další zemany z Tomic a vztahují se vesměs k patronaci farního chrámu svaté Markéty.
Během staletí patřily tomické statky k různým panstvím, jako například k Šelmberku u Vožice, Líšnu, nebo Tloskovu. Roku 1645 byla nedaleko Tomic svedena bitva u Jankova a vesnice se patrně nevyhnula osudu ostatních okolních obcí, které byly po této nejkrvavější bitvě třicetileté války vylidněny a zpustošeny.
Územněsprávně byly Tomice v letech 1869–1910 vedeny pod názvem Tomice jako osada Ouběnic v okrese Sedlčany, v letech 1921–1930 jako obec v tomtéž okrese, od roku 1950 pod názvem Tomice obec v okrese Votice, v letech 1961–1979 jako obec v okrese Benešov; jako součást Olbramovic pak od 1. ledna 1980. Samostatná obec Tomice vznikla teprve 1. července 1919, do té doby byly Tomice součástí Ouběnic. Dnem 1. května 1976 došlo ke sloučení Tomic a Olbramovic.
Vzhledem k založení obce na břehu potoka Bystrého došlo v minulosti k několika ničivým záplavám. V roce 1764 postihla Tomice „hrozná průtrž mračen“. Potok Bystrý se rozvodnil a strhl hráz Podhrázského rybníka. Celá ves byla zaplavena. Na stavbu nové hráze byl kromě jiného použit i kámen z bývalé ouběnické tvrze. Další ničivé povodně postihly obec v letech 1803, 1906 a 1925. Naopak v roce 1947 postihlo Tomice, jako ostatně celou republiku, katastrofální sucho, takže vyschnul i potok a poté i studny na obou jeho březích.
V Podhrázském mlýně se roku 1788 narodil spisovatel Jan Nepomuk Zimmermann, kněz řádu křížovnického a roku 1804 spisovatel Jan Václav Zimmermann, který byl též známým překladatelem.
V bezprostřední blízkosti Tomic se nachází přírodní park Žebrák-Džbány a již zmíněná přírodní rezervace Podhrázský rybník. Vzhledem k této jedinečné lokalitě a přírodním podmínkám, se nabízí v okolí Tomic množství zajímavých tras, jak pro pěší turistiku, tak pro výlety na kolech. Za podívanou určitě stojí zámek Konopiště, Vrchotovy Janovice nebo Jemniště.


Římskokatolická farnost Komořany

Římskokatolická farnost Komořany je územní společenství římských katolíků v Komořanech, s farním kostelem sv. Barbory.
Farnost spravují farář P. Michael Macek a kaplan p. Stanislav Pacner.


Laguna

Laguna je část moře oddělená písečným valem od volného moře, mělká pobřežní zátoka nebo také vodní plocha uvnitř atolu.
Jako kalová laguna se označuje kalojem, tedy umělá zemní nádrž k uskladnění kalu.


Jaroslav Křička

Jaroslav Křička byl český hudební skladatel, dirigent, organizátor, pedagog a publicista.
Vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a na pražské konzervatoři byl žákem Karla Knittla a Karla Steckera. Zde se přátelil s Vítězslavem Novákem i jeho žáky. Studia hudby dokončil jednoročním pobytem v Berlíně. Poté žil tři roky v Rusku, kde se přátelil s Glazunovem a Taneyevem a všemožně tu propagoval českou hudbu. Založil zde například symfonický orchestr, který dirigoval a do místních novin psal české hudební aktuality. Po návratu do Prahy v roce 1909 se stal sbormistrem Hlaholu, se kterým prováděl mimo jiné i premiéry sborových děl Janáčka, Nováka a Jeremiáše. V roce 1918 byl jmenován profesorem skladby na pražské konzervatoři a v těžké době okupace byl jejím rektorem. Po roce 1945 se věnoval výhradně kompozici.
V raných skladbách je patrný ruský vliv, během pobytu v Rusku na něj zapůsobilo dílo Rimského- Korsakova i Musorgského (1. smyčcový kvartet „Ruský“, Severní noci, Tři bajky pro soprán a klavír, Elegie na smrt Rimského-Korsakova. Do povědomí širší veřejnosti se dostala díla Modrý pták - orchestrální ouvertura k Maeterlinckově pohádkové hře, Písně rozchodu na slova Ot. Theera a hlavně opera Hipolyta provedená v Národním divadle Karlem Kovařovicem a opera Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší podle Oscara Wilda.
Křička obsáhl svými díly všechny hudební druhy a žánry od písní, symfonií, oper až k filmové hudbě. Jeho odkaz je patrný i ve tvorbě pro děti. Opery Ogaři - z ní známý Bábinčin maršovský valčík, Dobře to dopadlo, aneb tlustý pradědeček, lupiči a detektivové, Oživlé loutky a instruktivní skladby pro mladé klavíristy a houslisty. Silný vliv měla na skladatele atmosféra domova a rodiny.
Vydal několik popularizačních a informačních publikací a ke konci života byl jmenován zasloužilým umělcem.


Příběhy Septimuse Heapa

Příběhy Septimuse Heapa je knižní fantasy série, jejímž autorem je Angie Sageová.
První kniha se jmenuje Magyk. Celý příběh začíná, když se čaroděj Silas Haep vrací od vědmy s bylinkami pro právě narozeného synka. Při cestě domů ale najde malé dítě – holčičku. Při příchodu ke své ženě a šesti synům zjistil, že sedmý syn Septimus právě umřel. Místo něj začne se svou ženou Sárou vychovávat nalezenou holčičku, kterou pojmenují Jenna. Celá rodina si spokojeně žije až do chvíle, kdy je Jenně deset let. Do poklidného života Silase, Sáry, Jenny, Simona, Sama, Cvočka, Jo-Ja, Erika, Edíka a vlkodava Maxe vtrhne MimoŘádná čarodějka Marcia a celé rodině oznámí, že Jennu, která je následkyní trůnu, v zájmu jejího bezpečí vezme do Věže čarodějů. Při cestě do Věže Marcia zachrání člena Mladé armády, hocha číslo 412. Druhý den do věže přijdou Silas, Cvoček a Max na návštěvu právě v okamžiku, kdy přichází zabíječka. Celé skupině jde o život a utečou odpadní šachtou. Zatímco zbytek rodiny utíká do lesů, oni skončili svůj útěk u tety Zeldy. U dobrosrdečné bílé čarodějnice stráví zimu a teprve černokněžník DomDaniel idilku ruší a na obzoru se objevují nové záhady. Chlapec 412 disponuje velkou magickou mocí, pod domem tety Zeldy jsou tajemné chodby a kromě toho se zdá, že Septimus Heap je naživu. Události se završí tím, že celá rodina zjistí, že chlapec 412 je jejich ztracený syn Septimus, který nakonec přijímá místo učedníka MimoŘádné čarodějky.
Druhý díl Znamení draka začíná poklidným životem princezny Jenny, nového učedníka MimoŘádné čarodějky Marcie Overstrandové Septimuse Heapa a Silase se Sárou na hradě a ve věži čarodějů. Jo-Jo, Sam, Edík a Erik, zůstaly v lesích u Ganleny, kde se rodina schovávala v minulém díle a začali žít pravým lesním životem. Cvoček si načel práci u Janice, které i s Rupertem Koumesem pomáhá opravovat lodě. A co Simon? Nemohl překousnout, že po nalezení ztraceného syna Septimuse, přišel o své vytoužené místo, jako učedník MimoŘádné čarodějky. Také proto unese Jennu až do Zlokaje, kde ji vězní. Jenně se ale naštěstí podaří uniknout a dorazit až zpět k tetě Zeldě. Bohužel, se Simonovi podařilo oživit DomDaniela a sice jenom jako neškodnou kostru. U tety Zeldy se mezitím vyklube ze Septimusova valounku od Jenny drak, kterému dají jméno Ohnivák. Marciu pronísleduje divný stín a je čím dál tím silnější proto sestavuje lapač stínů, který jí toho má zbavit. Na poslední chvíli však zjistí, že lapač stínů, vlastně obsahuje komplet celou kostru DomDaniela a kdyby se použil, DomDaniel by opět ožil. Marica ho naštěstí zneškodní a vše dobře dopadne. Na konci Septimus najde dlouhostraceného létavce, což je kouzlo, které umožňuje létal ve velké výšce i několik hodin. I tento díl dobře dopadne. Navazuje na předchozí díl Magyk.
Třetí díl "Physikus" má děj nenávazně na tyto dva díly. Na začátku knížky odpečetí nešika Silas Heap se svám kamarádem Koumesem zapečetěnou místnost na hradě. Bohužel netuší co tím způsobili. Vypustili totiž ducha královny Etheldreedy.


Blažkov

Blažkov je obec v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 288 obyvatel.


Xavier Naidoo

Xavier Kurt Naidoo je jedním z nejúspěšnějších německých soulových zpěváků současnosti. Zároveň je i textařem, jeho písně mívají často náboženský, křesťanský motiv.
Xavier Naidoo se narodil 2. října roku 1971 v německém Mannheimu rodičům pocházejícím z Jihoafrické republiky. Jeho matka byla irského původu, otec německo-indického. V důsledku tmavší barvy pleti se v mládí setkával s rasistickými útoky na svoji osobu.
Hudbě se věnoval již od raného dětství - účinkoval v kostelním sboru a ve skupině Just 4 Music.
V roce 1992 Xavier přerušil učení se na kuchaře, aby mohl odcestovat do USA, kde měl příležitost vystupovat a také nahrát sólové album. To bylo vydáno roku 1993 pod názvem Seeing is believing, avšak Xavier nebyl spokojen s jednáním nahrávací firmy, a tak se vrátil zpět do Německa.
Po návratu do rodné země si Xavierova talentu povšiml hudební producent Moses Pelham, jenž se rozhodl angažovat jej ve svém Rödelheim Hartreim Projektu jako zpěváka. Z RHP vznikl později label 3p, pod nímž vydávala svá alba i rapperka Sabrina Setlur a s níž Xavier nahrál singly Freisein a skladbu ze sountracku k thrilleru Anatomie, Alles. Pod tímto labelem bylo vydáno roku 1998 i jeho první německé sólové album Nicht von dieser Welt, se singly 20 000 Meilen, Nicht von dieser Welt , Führ mich ans Licht. Píseň Sie sieht mich nicht se nachází i na soundtracku k filmu Asterix a Obelix.
V roce 1995 se Xavier rozhodl založit vlastní skupinu a spolu s několika svými přáteli tento nápad uskutečnil. Název kapela získala podle města, v němž se většina členů narodila nebo zde momentálně žila. Xavier plánoval i založení labelu Söhne Mannheims, což bylo proti vůli Mosesi Pelhamovi, důsledkem byl odchod Xaviera od 3p.
Po dlouhých přípravách vydali Söhne Mannheims v roce 2000 své první album Zion, se singly Geh davon aus, Dein Glück liegt mir am Herzen aj.
Během pauzy Söhne Mannheims pracoval Xavier na dalším sólovém albu, jež vyšlo roku 2002 - Zwischenspiel/Alles für den Herrn a singly Bevor du gehst, Wo wilst du hin a Abschied nehmen.
Ve spolupráci s americkým rapperem RZA nazpíval v roce 2003 mimořádně úspěšný singl Ich kenne nichts. Skladba byla vydána na albu The World according to RZA.
V témže roce se opět sešli členové Söhne Mannheims a v červnu 2004 následovalo album Noiz a singly Vielleicht, Dein Leben, Und wenn ein Lied a Wenn du schläfst.
Zatím poslední sólové album Xaviera Naidoo s názvem Telegramm für X vyšlo roku 2005. Součástí byly singly Dieser Weg, Bist du am Leben iteressiert?, Zeilen aus Gold a Was wir alleine nicht schaffen. Xavier též napsal a nazpíval píseň Danke jako poděkování národnímu fotbalovému týmu Německa za 3. místo na Světovém fotbalovém šampionátu 2006.
Xavier se účastní také mnohých charitativních akcí a projektů bojujících proti rasismu. Příkladem může být německý hudební antirasistický projekt Brothers keepers a jejich alba Lichtkultur a Am I Brother´s keeper?. Spolupracuje i se skupinou Zeichen der Zeit, která sdružuje německé věřící interprety, alba: Zeichen der Zeit a David Generation.


Ludwig van Beethoven

Ludwig van Beethoven byl významný německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu. V průběhu svého života rozvinul klasicistní slohové a formové prostředky do svého individuálního hudebního stylu a otevřel tak dveře nové hudební epoše – romantismu.
K jeho nejslavnějším dílům patří 3., 5., 6., a 9. symfonie, řada klavírních skladeb, monumentální mše Missa solemnis, opera Fidelio a řada dalších.
Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu, přesné datum jeho narození není známo, pouze datum pokřtění 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a Marie Magdaleny Keverich Leymové; z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři: Kaspar Karl a Johann. Ludwigova rodina byla hudebně založená; děd byl kapelníkem v rodném Vlámsku, odkud později odešel do Bonnu, rodina splynula s německým životem ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu, Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroj příjmů.
Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a nucení do hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo klíčové, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a odpovědného učitele, byl jím Christian Gottlob Neefe, tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do Bachova umění a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči svým mecenášům.
V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování.
V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig odebral do Vídně potom, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxe Františka. Zde se měl setkat s Wolfgangem Amadeem Mozartem, někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem. Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.
Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u význačných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka. Díky své oblibě u místní aristokracie se mohl živit jako svobodný umělec, což bylo značně neobvyklé: v té době byli hudebníci typicky zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů. Jeho nejvýznamnějšími patrony byli Lichnovští, Lobkovicové, Kinští a Esterházy, žil také z honorářů za koncerty a příjmů z výuky žáků.
Přibližně od roku 1795 se začínaly projevovat jeho problémy se sluchem: trpěl závažnou formou tinnitu, kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci do roku 1812, již v roce 1816 ale úplně ohluchl. Jeho mimořádný hudební génius mu však nezabránil vytvořit svá největší díla v době, kdy byl zcela hluchý. Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.
Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem.
Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel. Na pohřeb přišlo 10 - 20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Eybler, Gänsbacher, Gyrowetz, Hummel, Kreutzer, Seyfried, Weigl a Würfel. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve Währingeru. Roku 1888 byly exhumovány a přemístěny na Wiener Zentralfriedhof.
Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií. V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii Egmont a věnoval mu zhudebnění básně Klidné moře a šťastná plavba. Oba umělci se setkali pouze jednou, v lázních Teplice roku 1812.
V průběhu let zaujímal Beethoven k tomuto francouzskému politikovi protichůdné postoje. Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Třetí symfonie právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání. V roce 1809 mu Jerome Bonaparte nabídl místo v Kasselu, které však odmítl.
Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období. V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navazuje na tradici Haydna a Mozarta, převládá v něm klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb. Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2.
Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhraňuje k naprosté individualitě. Dospívá k novým strukturám a formám, záměrně ruší zavedené hudební konvence a pracuje s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek. Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie Eroica, Osudová a Pastorální, 3. – 5. klavírní koncert, opera Fidelio či houslový koncert.
V pozdním období vrcholí Beethovenovo tvůrčí úsilí, chce dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávají stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu. Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.
Komponování oper bylo pro Beethovena problematické. Dokončil pouze operu Fidelio, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat. Jednalo se mimo jiné o Macbetha, Janu z Arku, Bruta nebo Klaudinu z Villy Bella.


Konvoj

Konvoj je skupina navzájem spolupracujících vozidel nebo lodí cestujících po stejné trase. Vlastně jde o moderní verzi karavany. Často bývá organizován jako vojenský konvoj, který doprovází ozbrojená eskorta.
Smyslem konvoje je zajistit jeho jednotlivým vozidlům nebo lodím vyšší stupeň bezpečnosti a ochrany, než jakého by mohly dosáhnout samostatným cestováním, kdy by se musely spokojit buďto s nulovou nebo jen velmi slabou ochranou. Shromáždění civilních aut nebo lodí do konvoje naproti tomu umožní přidělit jim silnou vojenskou eskortu, jejíž překonání je mimo možnosti většiny potencionálních útočníků.
Dalším významným prvkem konvoje je jeho horší zachytitelnost. Vozidla nebo lodě se v daném prostoru vyskytují krátkou dobu, na moři se navíc konvoj vyskytuje i na relativně malém prostoru. Tím se snižuje pravděpodobnost vypátrání proti oproti samostatnému rozptýlenému pohybu lodí či vozidel.
První pozemní konvoje původně vznikly jako karavany - šlo o spolčení kupců putujících po stejných trasách s drahým zbožím oblastmi, kde často řádili lupiči. Smyslem bylo, že dohromady byli kupci schopni zaplatit tak silnou eskortu, že pro většinu malých a středně velkých lupičských band se stalo jejich zboží nedostupné. V moderní době se konvoj nejčastěji vyskytuje jako armádní nebo policejní uskupení, které slouží k ochraně přepravovaných zásob, vojáků či zvenčí žádaných vězňů.
Více informací o obranných taktikách pozemních konvojů a o nejvhodnějších taktikách útočníka - viz Taktika pozemních konvojů.
První námořní konvoje začalo hromadně vytvářet Španělsko v době, kdy jeho lodě převážející z amerických kolonií zlato a stříbro trpěly masovými útoky pirátů a korzárů. Konvoje se osvědčily a staly se součástí námořní taktiky dodnes. Konvoje představovaly řešení, ke kterému se nakonec uchýlilo Britské královské námořnictvo za první i druhé světové války tváří v tvář akcím německých ponorek v Atlantiku. Používají se dodnes. Používají se i jejich modifikace - například klasický operační svaz sdružený kolem letadlové lodi.
Více informací o taktice utváření a obrany námořních konvojů a o nejvhodnějších taktikách útočníka - viz Taktika námořních konvojů.


Live Action

Live Action je americká nezisková pro-life organizace, kterou v patnácti letech založila studentka Lila Rose. Hlavním cílem organizace je propagace pro-life myšlenek mezi mládeží za pomoci využití moderních komunikačních a internetových technologií. Proslavilo ji její odhalování nezákonných praktik na interrupčních klinikách Planned Parenthood.
Ve světě organizaci proslavil především Mona Lisa Project, jehož cílem je opatřit důkazy a informace o porušování zákonů na interrupčních klinikách Planned Parenthood. Pomocí prvokace a skryté kamery se jí v roce 2008 podařilo na několika klinikách natočit záběry pracovníků kliniky, kteří radí klientce, jakým způsobem zfalšovat údaje v dotaznících, aby se interrupce „obešla“ bez povinného souhlasu rodičů u nezletilé uchazečky, jak lhát o otci dítěte, aby klinika nemusela upozornit úřady na sexuální zneužívání, a jak klientku ujišťují, že úřadům nebudou nic hlásit, i když to díky její předchozí neopatrnosti vědí a podle zákona to hlásit musí.
Nápad za pomoci provokace odhalovat porušování zákonů na interrupčních klinikách je starší než Live Action, nové jsou však metody a použití. Dřívější pokusy se omezovaly na použití telefonů a jejich výsledky byly omezené jak co do získaného materiálu, tak i jeho využitelnosti. Materiál získaný skrytou kamerou je atraktivnější, navíc Live Action se nemusí spoléhat na neochotná média, když k šíření a komentování materálů využívá možností internetu: e-maily, rostoucí blogosféru, facebook, twitter a youtube.
Sestříhaná videa jsou vyvěšována na internetu, především na youtube, kompletní záznamy jsou předávány místním autoritám v oblasti vyšetřování trestných činů a udělování dotací. Následkem akcí Live Action přišla Planned Parenthood o dotace a kontrakty se státem ve výši přesahující milion dolarů a hrozí jí ztráta dalších. Dosavad největšími ztrátami jsou zrušení kontraktu ve výši 721 tisíc dolarů se státem Tennessee a kontraktu ve výši 300 tisíc dolarů od Orange county v Kalifornii. Někteří její pracovníci navíc čelí policejnímu vyšetřování pro podezření z krytí sexuálního zneužívání a obcházení zákonů.


Dezinficiens

Tato kategorie obsahuje články související s dezinfekcí - tedy dezinfekční látky a přípravky, metody dezinfekce, obecné informace apod. Specifické články vkládejte prosím do podkategorií.


Sheba

„Sheba“ je desátý singl britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Byl vydán na konci roku 1980, v britské hudební hitparádě se neumístil.
Instrumentální skladba „Sheba“ pochází z alba QE2, které bylo vydáno měsíc před tímto singlem. Na B straně singlu se nachází instrumentálka „Wonderful Land“, což je skladba převzatá od Jerryho Lordana.
Zajímavostí je, že v některých zemích byl tento singl vydán jako „Wonderful Land“ se skladbou „Sheba“ na B straně.


Fernando Verdasco

Fernando Verdasco Pahima Carmona je současný profesionální španělský tenista. Patří mezi nejlepší současné španělské tenisty, hraje stejně dobře na všech druzích povrchu kurtů.
Za svou dosavadní kariéru vyhrál Verdasco tři turnaje ATP ve dvouhře a jeden ve čtyřhře.
Fernando Verdasco se zúčastnil 10 zápasů v Davisově poháru za tým Španělska s bilancí 5-4 ve dvouhře a 6-3 ve čtyřhře.


U Thant

Maha Thray Sithu U Thant byl barmský diplomat a třetí generální tajemník OSN. Vystudoval historii na univerzitě v Rangúnu. Poté působil jako učitel, novinář a překladatel. Zemřel na rakovinu plic.


Moment překvapení

Moment překvapení je jeden z klíčových taktických prvků. Spočívá v tom, že jedna strana udělá něco, co nepřítel neočekává a není na to připraven. Získat na svou stranu moment překvapení může být pro vývoj bitvy rozhodující.
Jelikož podstata momentu překvapení vychází z toho, že nepřítel je na počátku střetu nepřipraven a v neoptimálním postavení a v prvních okamžicích je zpravidla zasažen šokem a často i dezorientován, je nutno postupovat velmi rychle a energicky, aby byla výhoda co nejvíce využita dříve, než se nečekané situaci přizpůsobí a než probíhající boje a s nimi související chaos znemožní zvýhodněné straně dále účinně využívat předpřipravenosti svých plánů.
Celkově se rozlišuje mezi momentem překvapení na strategické úrovni či taktické úrovni. K dosažení momentu překvapení v současné době již zdaleka nestačí jen taktické nebo strategické umění, ale je nutno použít celou řadu klamavých taktik a dezinformaci, přičemž nutno vzít v úvahu, že je velice nepravděpodobné, že by se podařilo nějak významněji překvapit stranu, která disponuje výrazněji kvalitnější technikou.
Jako příklad zdrcujícího působení momentu překvapení může být brána německá invaze do Francie za druhé světové války, kde byl strategický moment překvapení ještě posílen novátorskou taktikou, nebo bitva u Aegetských ostrovů, kde Římané zaútočili na kartaginské loďstvo navzdory ne zrovna vhodným povětrnostním podmínkám.


Dené-jenisejské jazyky

Dané-jenisejská jazyková rodina je předpokládaná jazyková rodina, která spojuje severoamerické indiánské jazyky z rodiny na-dené a sibiřskou ketštinu. Indiánský jazyka haida, tradičně řazený mezi jazyky na-dené, stojí v tomto pojetí obvykle stranou a jeho další kalsifikace zůstává nejasná. Předpokládá se, že indiánské kmeny mluvící jazyky na-dené dorazily do Ameriky zhruba před 8-9 tisíci let, což by tím pádem mohlo zhruba odpovídat době, kdy se oddělily dvě základní větve dané-jenisejských jazyků.
Ačkoliv o spojení dané-jenisejských jazyků se uvažovalo již dříve, přesvědčivé důkazy předložil až lingvista Edward Vajda na dené-jenisejském symposiu konaném v roce 2008. Příbuznost jazyků na-dené a ketštiny tak byla obecně přijata jako první prokázaná vazba mezi indiánskými jazyky a jazyky Starého světa.
Zatímco toto spojení již začíná být šířeji přijímáno, spekuluje se i o vztazích s jazykem burušaskí a s rodinou sinotibetskou a severokavkazskou, s níž by mohly tvořit širší rodinu dené-kavkazskou, tato hypotéza však zatím není věrohodně doložena.


Partie červenajících uší

Partie červenajících uší je legendární partie ve hře go. Sehráli ji v roce 1846 Honinbó Šúsaku a Inoue Genan Inseki. Je považována za Shusakovu nejvýznamnější partii. Obsahuje často zmiňovaný geniální tah červenajících uší.
Přestože Shusaku partii nezačal úplně nejlépe a ve střední hře se zdálo, že ji prohraje, podařilo se mu najít geniální tah, který vývoj partie zvrátil.
Své jméno partie jméno dostala podle výroku lékaře, který hru sledoval spolu s dalšími hráči go. Tvrdil, že vítězný tah a obrat v partii bezpečně poznal, ač go příliš nerozumí. Indikátorem mu bylo, že do té doby klidně hrajícímu Insekimu po tomto soupeřově tahu zrudly uši.


Orgán

Orgán je v biologii označení skupiny tkání či pletiv, která vykonává specifické funkce.
Mezi obvyklé orgány živočichů patří srdce, plíce, mozek, oko, žaludek, slezina, slinivka, ledviny, játra, střeva, kůže, děloha a močový měchýř. Orgány živočichů v hrudníku a břišní dutině se často označují jako vnitřní orgány. Vnitřní orgány se někdy souhrnně označují jako viscera, což je množné číslo zřídka používaného latinského slova viscus.
Řada orgánu může být transplantována odnětím orgánu živému nebo právě zemřelému dárci a nahrazením poškozeného orgánu příjemce odňatým orgánem. Experimentální medicína se snaží vyvinout procesy, které by umožnily provádět transplantaci orgánů speciálně šlechtěných zvířat lidem.
Orgány rostlin lze dělit na vegetativní a generativní. Mezi vegetativní orgány patří kořen, stonek a list; mezi reprodukční řadíme květ, semeno a plod.
Skupina příbuzných orgánů se nazývá soustava orgánů nebo systém orgánů. Příbuznost orgánů v soustavě může být odvozena na základě nejrůznějších kritérií, nejčastěji se však jedná o příbuznost na základě funkce. Například vylučovací soustava se skládá z orgánů, které spolupracují při tvorbě, ukládání a odvádění moči.
Jednotlivé orgány mohou být součástí více soustav. Například za součást nervové i endokrinní soustavy je se považuje stejný orgán, hypothalamus. Z tohoto důvodu se obě soustavy při studiu zkoumají společně pod označením neuroendokrinní soustava. To samé platí pro muskuloskeletální soustavu, předmětem jejíhož zkoumání je zároveň vztah mezi svalovou a kosterní soustavou.


Horn

Horn je okresní město v Dolním Rakousku ve východní části Waldviertelu. K 1. lednu 2006 zde žilo 6 382 obyvatel.
Horn leží v klimaticky příznivé Hornské kotlině v nadmořské výšce asi 311 m n. m. Dopravní spojení s Vídní zajišťuje silnice B4. Železniční spojení zajišťuje od roku 1899 dráha Sigmundsherberg – Hadersdorf am Kamp.


Elektromagnetická interakce

Následující tabulku vložte do textu a doplňte hodnoty za =.


Polikarpov ITP

Polikarpov ITP bylo sovětské letadlo, v prototypu navržené v roce 1941.
V listopadu 1940 navrhl Nikolaj Nikolajevič Polikarpov stíhací letadlo, vybavené těžkým kanónem, navržené k doprovodu a zastavování bombardérů a pozemním útokům proti obrněným vozidlům. Nové ITP využívalo nový motor Mikulin M-107P s výkonem 1230 kilowattů a také jeden kanón ráže 37 mm a dva kanóny ráže 20 mm. Letadlo vycházelo z Polikarpovových starších návrhů, převážně z nerealizovaného návrhu letadla Polikarpov I-200 a z letadla Polikarpov I-185.
První prototyp ITP byl dokončen v září 1941. Po německých útocích bylo ale toto letadlo evakuováno do Novosibirsku a poprvé vzlétlo 23. února 1942. Motor M-107P se ukázal jako nespolehlivý a proto byl na sklonku roku 1942 nahrazen za motor M-107PA. S touto změnou byla také pozměněna výzbroj, kterou dále tvořily pouze tři kanóny ráže 20 mm. Zkoušky ve vzduchu nebyly dokončeny, protože kostra letadla procházela zároveň statickými zkouškami na zemi.
Druhý prototyp byl vyroben v roce 1942. Byl vybaven motorem Mikulin AM-37, který byl později nahrazen za výkonnější Mikulin AM-39. Poprvé vzlétl 23. listopadu 1943, kde dosáhl maximální rychlosti 600 km/h v nízké výšce a 655 km/h ve výšce 2500 m. Projekt počítal s vyšší rychlostí, ale motor nebyl ještě zcela dokonalý.
První zkoušky ukázaly, že zkušený pilot v tomto letadle má větší šanci zničit německá lehká a střední obrněná vozidla, než pilot v legendárním letadle Iljušin Il-2. Bohužel problémy s motorem vývoj letadla velmi zpomalily, až byl nakonec po Polikaropovově smrti v červnu 1944 zastaven úplně.


Háj u Duchcova

Obec Háj u Duchcova se nachází v okrese Teplice, kraj Ústecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1 008 obyvatel.
Nadmořská výška obce kolísá mezi 244 m.n.m. až 350 m.n.m.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1203, v tzv. zakládací listině oseckého kláštera.


Jevgenij Koroljov

Jevgenij Jevgenijevič Koroljov rus. ??????? ?????????? ??????? je současný ruský profesionální tenista a bratranec bývalé tenistky Anny Kurnikovové. Ve své dosavadní kariéře zatím nevyhrál žádný turnaj ATP.


Lajos Abafi

Lajos Abafi vlastním jménem Ludwig Abafi-Aigner byl maďarský amatérský entomolog, spisovatel, historik, vydavadel a knihkupec německého původu.
Jeho německá rodina se roku 1858 přistěhovala do Bratislavy, kde se Ludwig naučil maďarsky. V roce 1863 přesídlili opět do Budapešti. Po skončení základní školy se Ludwig věnoval studiu historie v Kolíně nad Rýnem a ve Stuttgartu. Později pracoval jako vydavatel a obchodník s knihami v Budapešti. Věnoval se zejména studiu historie a otázkám kultury. Změnil si německé jméno Ludwig na maďarské Lajos a začal používat maďarský pseudonym Abafi. Roku 1870 se stal svobodným zednářem. Napsal například práci o básnickém díle významného maďarského básníka Sándora Petőfiho, ale i několikasvazkovou práci o historii svobodných zednářů v Rakousko-Uhersku, jíž se věnoval asi 12 let. V druhé polovině svého života se věnoval zejména studiu motýlů, jejich sběru a publikoval několik významných prací z tohoto oboru. Jeho podnik během let 1880–1890 postupně upadal, proto v roce 1890 ukončil svoji činnost a nadále se věnoval již jen entomologii.
Abafi patřil k prvním entomologům, kteří zkoumali uherskou motýlí faunu. Je také znám jako autor nekrologů některých významných uherských entomologů publikovaných v maďarském entomologickém časopise Rovartani lapok, k jehož redaktorům Lajos Abafi-Aigner patřil.
Jako spoluautor a redaktor se taktéž podílel na přípravě katalogu uherské fauny Fauna Regni Hungariae. Jeho kniha "Magyarország lepkéi" z roku 1907 byla značně populární a ovlivnila několik generací uherských entomologů.
Část Abafiho sbírky hmyzu se dochovala v budapešťském Národním přírodovědném muzeu.


Novozámecký rybník

Zajímavým způsobem je řešeno napájení rybníka vodou a její odtok. Napájení je umožněno ve skále vytesaným kanálem – tzv. Mnichovskou průrvou, vodou z Bobřího a Mlýnského potoka, výtokem je Novozámecká průrva – ve skále vytesaný kanál 175 m dlouhý, 7 m široký a 14 m hluboký. Voda odtéká do Robečského potoka a po průchodu údolím Peklo za Českou Lípou ústí do Ploučnice.


Husička vdovka

Dorůstá 38 - 48 cm, váží 0,5 - 0,8 kg a v rozpětí křídel může mít až 88 cm. Jedná se o zavalitou husičku s velmi krátkým ocasem, dlouhým krkem a vzhledem k velikosti těla poměrně dlouhými končetinami, kterou můžeme od dalších blízce příbuzných druhů snadno rozlišit díky charakteristickému a velmi pestrému zbarvení.
Má světle hnědý až černý hřbet, křídla a ocas, tmavé břicho, černobíle pruhované boky, šedomodré končetiny, kaštanově hnědou hruď a krk s červenavým nádechem a černou hlavu se světle zbarveným obličejem a tmavým zobákem se světlým pruhem. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají mnohem méně výrazněji zbarvenou hlavu.
Husička vdovka k životu preferuje větší jezera a rybníky s hustou rostlinnou vegetací na rozsáhlém území subsaharské Afriky, Madagaskaru a Jižní Ameriky. Díky svému výraznému vzhledu je velmi častá v zoologických zahradách a parcích po celém světě. V roce 2004 její populace činila neuvěřitelných 1 400 000 – 2 600 000 jedinců žijících na ploše velké přibližně 10 000 000 km2.
Husička vdovka je vysoce společenský druh, na nocovištích a v oblastech s hojným výskytem potravy se může pravidelně sejít až několik tisíc jedinců. Velmi často se ozývá nápadnými, hvízdavými zvuky. Je všežravá a za svou potravou se velmi často potápí. Požírá především vodní hmyz, měkkýše, semena a zelené části rostlin.
Hnízdí na zemi nebo na stromech a klade obvykle 8 - 12 vajec. V období hnízdění je husička vdovka značně agresivní a své hnízdo si brání i proti jiným zástupcům vlastního druhu. Inkubace vajec trvá zhruba 29 dní a na jejich sezení se podílejí oba rodiče.


Solicitace

Solicitace je naléhavá žádost, popřípadě vymáhání nějakého požadavku. V kanonickém právu se pod pojmem solicitace rozumí zločin, který spočívá ve svádění kajícníka zpovědníkem ke hříchu proti přikázání Desatera „nesesmilníš“. V rámci římskokatolické církve jsou tresty za tento čin specifikovány v c. 1387 CIC. Po poslední reformě kanonického práva již není povinností kajícníka takovýto pokus ohlásit odpovědným církevním úřadům.
Citace: Kán. 1387: Kněz, který při udílení nebo při příležitosti nebo pod záminkou svátosti smíření svádí kajícníka ke hříchu proti šestému přikázání Desatera, bude potrestán podle závažnosti zločinu suspenzí, zákazy, zbaveními a v závažnějších případech propuštěn z duchovního stavu.


Abakan

Abakan je ruské město ležící na Sibiři. Je hlavním městem Chakaské republiky, protékají jím řeky Jenisej a Abakan. V roce 2002 mělo město 165 197 obyvatel. Ve městě se nachází pevnost Abakan vybudovaná v roce 1675.


Částice "ó můj bože"

Večer 15. října 1991 byla nad Salt Lake City v Utahu pozorována částice s ultra vysokou energií. Přezdívka ó můž bože vznikla jako variace přezdívky „božská částice“, kterou se honosí Higgsův bosson. Bylo zjištěno, že tato částice měla energii zhruba 3,2·1020 elektronvoltů, což odpovídá přibližně 50 joulům – jinými slovy makroskopická energie srovnatelná s kinetickou energií letícího baseballového míčku nebo s celkovou energií mikrobu. Částice se nejvíce podobala protonu pohybujícímu se téměř rychlostí světla a její pozorování způsobilo šok astrofyzikům.
Od prvního pozorování na detektoru univerzity v Utahu bylo zaznamenáno minimálně patnáct podobných událostí, které tento fenomén potvrzují. Zdroj takto vysokoenergetických částic zůstává záhadou, především protože interakce s modrým posuvem kosmického mikrovlnného záření ohraničuje vzdálenost, kterou tyto částice můžou urazit, než ztratí svou energii.
Kvůli své hmotnosti by tato částice měla být jen málo ovlivňována kosmickým elektromagnetickým a gravitačním polem a její trajektorie by měla být snadno vypočitatelná. Ve vypočítaném směru však nebylo nic nalezeno.
12. ledna 2005 na konferenci Americké astronomické společnosti představil fyzik Glennys Farrar závěr, že pět podobných vysokoenergetických kosmických paprsů, jež všechny byly detekovány v letech 1993 až 2003, vystopoval až k páru kolidujících galaxií vzdálených 450 miliónů světelných let od Země. Farrar spekuluje, že výkonná elektromagnetická pole mohla být při kolizi narušena, a urychlila tak nabité částice na extrémní energie, jež nakonec astronomové pozorovali.


Ariocarpus

Kaktusy rodu Ariocarpus se vyskytují v Mexiku. Některé druhy jsou ohroženy. Tělo je hrbolaté a připomíná spíše kámen. Šířka je asi 10 cm. Mají mohutný kořen. Špatně se pěstují. Musejí mít zálivku až po proschnutí země kde jsou zasazeny a dobře propustnou půdu. Kvetou bíle,oranžově,žlutě, růžově nebo červeně.


Překladiště

Přístav společnosti Sheel na přepravu benzínuPřekladiště je prostor který se využívá pro přeložení nákladu z nějakého dopravního prostředku na jiný.
Jako jednoznačný příklad může posloužit např. přístav. Ten umožňuje přeložení nákladu z vlaků či automobilových prostředků do nákladních lodí či naopak.


Tensift

Tensift je řeka na severozápadě Afriky v Maroku. Je 270 km dlouhá.
Pramení na svazích hřbetu Vysoký Atlas. Ústí do Atlantského oceánu.
Na konci léta má nejnižší úroveň hladiny. V zimě a na jaře dochází ke krátkým, ale prudkým povodním.


Filipp Macharadze

Filipp Jesejevič Macharadze byl gruzínský politik a bolševický funkcionář. Od roku 1934 do 1989 se po něm jmenovala gruzínská vesnice Ozurgeti.
Narodil se v roce 1868 ve vesnici Šemokmedi v kraji Guria v západní Gruzii. Studoval nejprve na Teologickém semináři v Tbilisi a potom na veterinárním institutu ve Varšavě. V roce 1891 se přidal k sociálně demokratickým hnutím a jejich ideály hlásal v Gruzii a Ázerbájdžánu. V roce 1903 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a aktivně se v roce 1905 podílel na revolučních událostech v Rusku, potažmo na Kavkaze. V roce 1907 se údajně podílel na vraždě prominentního gruzínského politika a vlastence Ilji Čavčavadzeho a vstoupil do bolševické frakce RSDDS.
Po únorové revoluci v Rusku v roce 1917 byl zvolen jako delegát na sedmý sjezd RSDDS, který se konal v dubnu, a byl bolševiky dosazen do Zakavkazského krajského výboru. V době nezávislé Gruzie vedl odbojové hnutí proti menševické vládě Noaha Žordaniji a po jejím pádu způsobeném invazí Rudé armády stanul od 6. března do 7. července 1921 v čele gruzínského revolučního výboru a od 28. února 1922 do 22. ledna 1923 v čele gruzínského Ústředního výkonného výboru. Během výkonu této funkce se účastnil tzv. Gruzínského případu a postavil se proti snahám Serga Ordžonikidzeho a Stalina o centralizaci moci do Zakavkazské SFSR a následnému okleštění autonomie jejích federativních republik. Místo toho se přikláněl k přímému začlenění Gruzínské SSR do Sovětského systému. Jako předseda gruzínského Ústředního výkonného výboru pak působil ještě třikrát, a to od června 1925 do 14. června 1927, od dubna 1928 do června 1929 a od ledna 1931 do června 1938. Nakonec byl 10. června 1938 zvolen Předsedou Prezidia gruzínského Nejvyššího sovětu, čímž se stal jedním ze zástupců předsedy Nejvyššího sovětu SSSR. Funkci vykonával až do své smrti 10. prosince 1941. Mezery mezi obdobími výkonů funkce předsedy Ústředního výkonného výboru vyplňovaly jiné stranické funkce. V době mezi červnem 1929 a lednem 1931 Macharadze zastával funkci předsedy Rady lidových komisařů.
Kromě politiky se Macharadze také věnoval literární činnosti. Sepsal několik monografií na Alexandra Puškina či Maxima Gorkého a historických prací, většinou na téma bolševického revolučního hnutí v Zakavkazsku nebo na téma rolnického a dělnického hnutí v Gruzii v 19. století.


Nationalpark Hohe Tauern

Nationalpark Hohe Tauern je jeden ze šesti národních parků v Rakousku. Nachází se na rozmezí rakouských spolkových zemí Salcbursko, Korutany a Tyrolsko v pohoří Vysoké Taury. Má rozlohu 1834 km2 a je tak největším národním parkem v Rakousku a také v Alpách. Vyhlášen byl v roce 1981 jako první národní park v Rakousku. Sídla parku jsou v Heilingblutu a v obci Neukirchen am Grossvenediger.
Na území národního parku se nachází přes 300 vrcholů s výškou kolem 3000 m včetně Grossglockneru, Grossvenedigeru a Grosses Wiesbachhornu. Nejvyšší partie jsou značně zaledněny - leží tu 246 ledovců, mezi nimi i Pasterze, největší rakouský ledovec. Hlavní hřeben Vysokých Taur je součástí hlavního evropského rozvodí - severní část národního parku náleží do povodí Salzachu, jižní do povodí Drávy. Prudké a vodnaté říčky a potoky tu vytvářejí četné vodopády - Walcherfall, Krimmlské vodopády, Jungfernsprung. V náplavech horských říček se nachází mnoho zajímavých hornin a minerálů - v údolí Habachu je jediné místo v Evropě, kde se v minulosti těžil smaragd.
V nižších partiích parku rostou lesy, jejichž horní hranice probíhá ve výšce zhruba 2200 m. Nad touto hranicí rostou porosty kosodřeviny, borůvčí, rododendronů a zakrslých vrb. Významnými lokalitami jsou pralesovité porosty u obcí Fusch a Rauris a také rašeliniště s četnými jezírky u Uttendorfu. Z druhů fauny patří k nejvzácnějším kozorožec a orel.


Šepseskare

Šepseskare byl egyptským faraonem 5. dynastie. Vládl přibližně v letech 2463/2413–2456/2406.
Šepseskare je faraon, o kterém toho víme velmi málo. Přesná délka jeho vlády není známa, Manehto a Turínský královský papyrus uvádějí, že vládl 7 let. Z dalších královských seznamů ho uvádí ještě Ebozevská deska. a Sakkárský seznam králů. Dále ho známe z několika zlomků hliněných pečetí. O jeho vládě a činech se nic neví, není známa ani jeho hrobka. Společně s faraonem Menkauhorem ze stejné dynastie patří k nejméně známým faraonům starého Egypta. V 80. letech 20. století byla jižně od pyramidy krále Sahurea v Abúsíru objevena nedokončená pyramida; je možné, že tato pyramida je právě hrobkou Šepseskareho.


Matyáš Žďárský

Matyáš Žďárský byl jedním ze zakladatelů alpského lyžování, a vedle toho též malířem a sochařem.
Matyáš Žďárský se narodil v Kožichovicích v domě čp. 40, bývalém mlýně. Záhy osiřel a zbytek jeho početné rodiny se přesunul do Třebíče. Středního vzdělání dosáhl roku 1874 v Jihlavě. V Brně studoval na učitele na německém učitelském ústavu. Po dokončení studia v roce 1878 odešel za svým bratrem do Vídně učit, nejprve jako podučitel. Od roku 1881 působil jako učitel v Elsenreithu, pak ve Steinu. Zajímal se i o ekologii a malířství. Vědomosti získával na německy mluvících vysokých školách. Roku 1889 se zakoupil v obci Marktl na Lilienfeldsku.
V čase, kdy se lyže rozšířily ze Skandinávie do střední Evropy, avšak ukázalo se, že nejsou vhodné do alpských poměrů, vyvinul nový druh vázání; jeho vázání umožnilo pohyb paty nahoru a jízdu v obloucích s krátkým poloměrem. Jako vzděláním učitel se stal pravděpodobně prvním rakouským lyžařským instruktorem. Pro lyže horlil nejen pro jejich sportovní využití, ale i pro jejich využití pro překonávání vysokého sněhu, v alpských poměrech neopominutelného činitele ztěžujícího dopravu. Za tím účelem roku 1896 sepsal první učebnici alpského lyžování na světě doplněnou o více než čtyři desítky fotografií a pořádal výukové kurzy, a to i pro vojsko. Zorganizoval též první závod ve sjezdu a o čtyři roky později i ve slalomu na dvoukilometrové trati s 85 brankami.
Matyáše Žďárského provázely zdravotní problémy: neviděl na levé oko a v roce 1916 se zranil, když se účastnil lavinové záchranné operace. Přestože si následky tohoto úrazu nesl po zbytek života, dokázal se takřka k samému sklonku svého života dál stavět na lyže a lyžovat.
Matyáš Žďárský zemřel v Sankt Pöltenu, do něhož se přestěhoval, když už nebyl schopen se sám o sebe postarat. Některá města na jeho počet pojmenovala svou ulici. Obce s ještě těsnějším vztahem k němu zřídila i památník nebo muzeum.


Barevná teplota

Barevná teplota charakterizuje spektrum bílého světla. Světlo určité barevné teploty má barvu tepelného záření vydávané černým tělesem, zahřátým na tuto teplotu.
Zrak člověka má schopnost barevnou teplotu subjektivně přizpůsobovat světelným podmínkám – bílý papír vnímá jako bílý, i když je vlivem osvětlení zabarvený. Fotoaparáty a kamery se naproti tomu musí na barevnou teplotu nastavovat – moderní digitální fotoaparáty jsou též zpravidla schopny vyvážení bílé odhadnout automaticky, ale v některých situacích je výhodné prostředí napevno nastavit – často se tak dá předejít například oranžovému zabarvení snímků pořízených v žárovkovém osvětlení nebo naopak modrému nádechu u fotek při zatažené obloze.
Filmový materiál je naproti tomu většinou kalibrován na denní světlo, a barevné tónování se upravuje buď speciálními filtry, nebo dodatečně při vyvolávání v laboratoři.
Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto ho lidé vnímají jako žluté.
Slunce je viděno ze Země jako červené jen při svém východu a západu. Tedy tehdy, kdy je nízko nad obzorem a sluneční světlo na Zemi dorazí až poté, co vykonalo dlouhou cestu nižší a hustší vrstvou atmosféry. Molekuly vzduchu rozptylují více kratší vlnové délky světla, takže pozorovateli zůstane převážně červená. Díky rozptýlenému světlu se jeví obloha jako modrá. Obsahuje-li ovšem atmosféra velké množství vodních par, dojde k absorpci i vlnových délek odpovídajících modré barvě a na obloze tak vznikají mraky, které mají šedou až černou barvu.


Postmoderní architektura

Postmoderní architektura je pojem označující architektonický styl následující po období modernismu, takto je označováno období po druhé světové válce kdy se ve světě a zejména v USA stavěly mohutné kancelářské budovy s uniformními prosklenými stěnami, které dostávaly pro svou snadnou montáž přednost před jiným typem architektury. Samotná estetika šla stranou – budovy byly jednotvárné, odosobněné, po celém světě si podobné. Proto se pro tuto architekturu vžil pojem architekta Philipa Johnsona - mezinárodní styl. Je celkem přirozené, že se proti tomuto trendu brzy začaly objevovat protichůdné tendence – je paradoxem, že jako jeden z prvních reagoval Philip Johnson, který se předtím zasloužil o moderní architekturu v Severní Americe.
Ještě více se od klasické moderny distancoval architekt Robert Venturi, který se ve svých návrzích snažil rozčlenit jednolitou plochu budov. Venturiho realizace ze začátku 60. let jsou považovány za základy postmoderny. V architektuře se tak i dnes označují všechny, často i rozdílné směry, které mají jen jednoho společného jmenovatele – odloučení od klasické moderny.
Postmoderna se často obrací pro inspiraci do historie, ale zcela jinak, než např. pseudoslohy v 19. století. Znovu se do architektury dostávají symetrie, antikizující sloup, obloukové okno, dekorace a podobně. Vzniká postmoderna retrospektivní – zatímco postmoderna progresivní se snaží využívat tvarosloví i techniky soudobé, ale zcela odlišné od klasické moderny.


Mistrovství světa ve fotbale 1950

4. Mistrovství světa ve fotbale se konalo od 24. června do 16. července 1950 v Brazílii. Zúčastnilo se jej 13 celků, šlo o první mistrovství světa pořádané po druhé světové válce. Finále se hrálo 16. července 1950. Celkem padlo na turnaji 88 branek, což je v průměru 4 branky na zápas. Nejlepší střelec turnaje ze 7 brankami se stal Ademir Marques de Menezes.


Bohuslav

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -4,3 %, což svědčí o poměrně značném poklesu obliby tohoto jména.


Maria Tauberová

Maria Tauberová byla česká operní pěvkyně, sopranistka Národního divadla v Praze. Od devíti do pětadvaceti let žila ve Vídni, pak přesídlila do Prahy.
Členkou ND se stala 15. listopadu 1936. Své tamní účinkování ukončila 1. září 1973. Manžel Jaroslav Krombholc byl dirigentem ND. V roce 1994 dostala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v opeře. Její doménou byly koloraturní sopránové role. Byla vynikající Zuzanou, Violetou, Gildou, Rosinou, Karolínou, Barčetem, Bystrouškou, Markétou a také první českou Natašou Rostovovou.


Karosa Legobus

Karosa Legobus je prototyp městského autobusu z roku 1993 od českého výrobce Karosa Vysoké Mýto.
Hlavní předností tohoto dvounápravového vozidla je hliníková samonosná karoserie, která koncepčně vychází z autobusu Karosa B 732, má ale mnohem modernější design, a také nižší podlahu než klasická B 732. V pravé bočnici se nacházejí troje dvoukřídlé výklopné dveře. Řidič může využívat také jednokřídlé ručně otevírané dveře, které vedou přímo na jeho stanoviště z levé strany karoserie. Sedačky jsou rozmístěny 1+2, nad nápravami 2+2.
K sériové výrobě Legobusu nikdy nedošlo a výrobce zvolil pomalejší tempo modernizace typu B 732, čímž vznikl v roce 1995 typ Karosa B 932. Jediný vyrobený Legobus z roku 1993 je od roku 1995 ve vlastnictví Technického muzea v Brně jako historický exponát. Vůz je společně s dalšími muzejními autobusy a trolejbusy prezentován na různých akcích a slavnostech.
Legobus byl ale i v pravidelném provozu. Je doloženo provozování Legobusu u DP Praha v roce 1994. Bylo mu přiděleno evidenční číslo 3002 a byl zařazen byl v garážích Vršovice.
Protože v roce 1995 nemělo TMB pro tento vůz místo, bylo dohodnuto provozování autobusu Dopravním podnikem města Brna na běžných linkách MHD. Výrobce ale toto řešení odmítl, takže Legobus byl v letech 1997 – 2005 pronajat na brněnské letiště Tuřany.


Portland

Portland je město na severozápadě amerického státu Oregon. Podle sčítání z roku 2000 má Portland 562 690 obyvatel a jeho metropolitní oblast kolem dvou milionů obyvatel. Ve městě i v regionu je budován rozsáhlý systém veřejné dopravy.
Obyvatelé hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 6,8 % populace.
I přes to, že je Portland na americké poměry celkem malé město, má rozsáhlý systém veřejné dopravy. Kromě autobusů zde fungují dvě tramvajové sítě - hlavní dopravu obstarávají rychlodrážní tramvaje MAX, které jezdí na třech linkách. Dále zde funguje síť klasických tramvají, mezi které patří i tramvaje z Česka. Rychlodrážní tramvaje MAX obstarávají dopravu velkého množství lidí z předměstí do centra, zatímco klasické tramvaje jezdí jen v centru a slouží spíše jako turistická atrakce, protože tyto tramvaje nejsou v USA příliš časté. Mnohem využívanější jsou právě rychlodrážní tramvaje.


Damasus II.

Damasus II., rodným jménem Poppo byl papežem od 17. července až do své smrti. Byl druhým z německých papežů nominovaných Jindřichem III., před nástupem do úřadu byl biskupem v Brixenu. Jeho brzká smrt vyvolala dojem, že byl otráven, pravděpodobnější ale je, že se stal obětí malárie.


CRAMM

Hlavním účelem CRAMM bylo do verze 3.2 podpora při provádění analýzy rizik informačního systému. Toto byl také hlavní důvod, proč metodika v roce 1985 ve Velké Británii vznikla. Do verze 4 však byla zakomponována nejvýznamnější evropská norma pro informační bezpečnost BS7799-2 a v tuto chvíli CRAMM rozšířil svoje použití i na provádění analýzy stavu vůči normě BS7799-2 a začal se používat i jako nástroj, pro vytváření bezpečnostní dokumentace nutné pro certifikaci. Nová verze CRAMM 5.1 již v sobě obsahuje aktuální verzi normy ISO/IEC 27001 z roku 2005 a dá se tedy využít jako podpůrný nástroj, pokud se management rozhodne připravit organizaci na certifikaci podle ISO/IEC 27001:2005. CRAMM lze v současné době definovat jako metodiku podporovanou nástrojem, která je velmi užitečná jako podpora pro:
CRAMM je metodika vyvinutá pro použití bez ohledu na druhy informačních systémů a sítí. Metodika může být aplikována ve všech fázích životního cyklu informačního systému od plánování přes vývoj a realizaci až po ostrý provoz.
CRAMM byl poprvé vyvinut organizací CCTA v roce 1985 jako odpověď na stále rostoucí potřebu bezpečnosti informačních systémů. V devadesátých letech byl CRAMM přednostně používán vládou a převzaly ho rovněž mnohé obchodní organizace a úřady veřejné správy po celém světě. V současné době je CRAMM nejpoužívanější metodikou svého druhu v Evropě.
CRAMM verze 5 je díky svým možnostem kvalitním produktem v oblasti komplexního zajištění bezpečnosti informačních systémů. Jeho základem je léty prověřená metodika pro analýzu a řízení rizik. Účelně kloubí kvalitativní způsoby analýzy rizik informačních systémů, poslední poznatky z oblasti využití nejnovějších technologií a bohaté zkušenosti specialistů nejenom z Velké Británie, ale v návaznosti na normu ISO/IEC 27002:2005 i dalších odborníků z celého světa.
CRAMM je komplexním nástrojem pro zavádění a podporu Systému řízení bezpečnosti informací. Jeho využití je od expresních či detailních analýz rizik až po kontrolu souladu s bezpečnostními standardy četně přípravy na certifikaci.
Rozsáhlá knihovna protiopatření obsahuje doporučení pokrývající všechny oblasti bezpečnosti. Po výpočtu míry rizik CRAMM vybere podle osvědčeného algoritmu z knihovny sadu opatření, která přesně odpovídají profilu rizik identifikovaných v rámci dané analýzy.
CRAMM obsahuje také unikátní vodítka pro stanovení hodnoty dat, kterou mají pro organizacie. Vodítka z několika pohledů objektivizují scénáře dopadů, které jsou diskutovány v průběhu interview s uživateli daných dat. Pomocí vodítek jsou stanoveny hodnoty dat, které tvoří základní parametr pro výpočet míry rizika.
Reporty CRAMM jsou tvořeny na základě šablon a obsahují konkrétní údaje zadané nebo vypočtené v rámci projektu analýzy rizik. CRAMM obsahuje šablony bezpečnostní dokumentace, které je možné využít jako užitečný vzor např. při tvorbě dokumentace při zavádění ISMS, případně při přípravě na certifikaci.
Pro bezpečnostní manažery je v dnešní době je stěžejní, aby měli podporu při provádění detailních analýz trvajících několik měsíců, ale zároveň i při expresních analýzách, které nepřekročí 4 hodiny. CRAMM obsahuje mj. dva moduly, kde první je určen pro detailní analýzy rizik, která zkoumá ve velké podrobnosti každé aktivum informačního systému, a druhý používaný pro rychlé analýzy, poskytující během několik hodin závěry včetně doporučených protiopatření za zvýšení úrovně bezpečnosti.
CRAMM je vysoce ceněn mezi auditory informačních systémů a systémů řízení bezpečnosti informací, protože díky své transparentnosti mohou auditoři jednoduše zkontrolovat, že metodika byla aplikována správným způsobem a že byla zajištěna vhodná protiopatření.
CRAMM poskytuje metodiku zdůvodňující výdaje na bezpečnost a havarijní plánování. Tradiční analýzy výdajů a zisků nemohou být vzhledem k neurčité povaze rizika použity pro bezpečnostní a havarijní plánování. Není například možné s určitostí říci, že k nějaké události dojde jednou za daný počet let. Bezpečnostní a havarijní řešení navrhované programem CRAMM představují nejlepší dostupný postup pro systémy nebo sítě, který bere v úvahu podnikové a technické prostředí a stanovené riziko. Při absenci formalizovaných postupů měření nákladů a zisku tak CRAMM poskytuje jedinečný test, díky kterému mohou organizace stanovit přesná a věrohodná bezpečnostní a nouzová řešení. CRAMM je jediný nástroj tohoto typu, který obsahuje rozsáhlý návod pro vhodná bezpečnostní a havarijní řešení vycházející z bohaté zkušenosti odborníků a bezpečnostních specialistů ze soukromého i veřejného sektoru.
Nástroj CRAMM je vytvořen v prostředí, jehož design odpovídá předchůdcům Windows 95. Zastaralý uživatelský interface rozhodně neposkytuje analytikům pracujícím s CRAMM možnosti, které jsou u ostatních programů v současné době zcela běžné.
I když CRAMM poskytuje obrovské množství reportů, nelze je upravit pro konkrétní potřeby organizace. Design reportů je předem daný a ani taková jednoduchá možnost, jako například umístit do záhlaví reportu firemní logo, není k dispozici.
Nástroj CRAMM je „Single User Licence“ a nelze ho využívat na několika počítačích současně. Unikátnost produktu si vyžaduje zvýšenou ochranu prostřednictvím hardwarových klíčů a z tohoto důvodu je možné, i když je CRAMM nainstalovaný na více počítačích, aplikaci využívat v jednom čase pouze na jednom místě. Je však spravedlivé dodat, že nová verze CRAMM plánovaná na rok 2007 bude všechny tyto neduhy eliminovat.
Cena CRAMM se počítá v jednotkách statisíc a proto jeho pořízení není levnou záležitostí. Organizace, které se rozhodnou metodiku implementovat do svých procesů řízení rizik, musí investovat nemalé peníze do nákupu metodiky a vyškolení odpovědných pracovníků.
Proškolení analytiků při nákupu metodiky je zásadní pro její následné používání. CRAMM nelze prakticky bez školení používat. I když je metodika velmi dobře popsána v uživatelské příručce, praktické zkušenosti nabyté při školení jsou neocenitelné. Školení však s sebou přináší další nemalé investice.
Pro hodnocení hrozeb a zranitelností je možné využít v CRAMM předpřipravené dotazníky. Z celkového počtu 511 otázek se zpravidla využije 90% v rámci jedné analýzy. Nejednoznačnost otázek i nejasná variabilita odpovědí mohou mít za důsledek nepochopení ze strany respondentů, které může vést k nesprávné odpovědi. Tímto může být výsledek analýza ovlivněn.
Podobná obecnost vedoucí k nejednoznačnosti při realizaci je i u bezpečnostních opatření v knihovně CRAMM. Navíc úroveň detailu není skrze celý seznam jednotná, a tak existují případy, kdy doporučení je možné implementovat jedním zaškrtnutím příslušné volby ve Windows a na druhé straně se za jednou větou obsahující doporučen může skrývat celý projekt.
CRAMM je v distribuován v několika profilech a jazykových verzích. Profilem se rozumí zaměření CRAMM na určitý typ organizace. S tímto je spojena úprava pro potřeby typové organizace.
České verze je široce využívána i na Slovensku, kde zatím není potřeba vytvářet vlastní jazykovou mutaci. Vytvoření jazykové verze se netýká pouze překladu aplikace, dotazníků, knihovny protiopatření nebo reportů. Překladem dochází také k úpravě textů a jejich přizpůsobení pro lokální prostředí. Proto například při tvorbě české verze, byla protiopatření týkající se ochrany osobních údajů upravena tak, aby byla v souladu s terminologií příslušného zákona.
Nástroj CRAMM poskytuje uživateli při zahájení práce možnost vybrat si typ analýzy, který bude pro daný účel nejvhodnější. Tři typy analýzy poskytují dostatečnou variabilitu při volbě stylu práce, délky analýzy, objemu vstupů i výstupů apod.
Detailní analýza CRAMM Expert je základním „modulem“ CRAMM, jehož počátek vývoje spadá do poloviny osmdesátých let. Tato analýza umožňuje analytikovi provádět detailní analýzy rizik informačních systémů a navrhovat protiopatření na pokrytí zjištěných rizik.
CRAMM Expert je rozdělen na 3 fáze, které mají následující cíle a obsah:
Při provádění hodnocení rizik pomocí CRAMM Expert je nutné detailně popsat celý systém, ohodnotit jednotlivá identifikovaná aktiva a následně hrozby i zranitelnosti. Množství informací je značné a proto jsou tyto činnosti vykonávány v rámci samostatného projektu jehož délka se zpravidla počítá v jednotkách měsíců.
Při sběru vstupů se využívají rozhovory s respondenty, dotazníky a aktuální dokumentace systému včetně bezpečnostní dokumentace. Nároky na lidské zdroje jsou značné a proto bývá metodika CRAMM často kritizována jako nástroj, který pracuje ve vysokém detailu. Tyto negativa částečně eliminuje expresní typ analýzy popsaný dále.
CRAMM Express umožňuje provést analýzu rizik celého systému v průběhu několika hodin a přitom zůstávají původní zásady metodiky CRAMM nedotčeny. Celkový přístup je však velmi zjednodušen, aby analýza mohla být provedena velmi rychle a čas strávený na analýze byl tedy významně kratší. Lze předpokládat, že analýza může být dokončena během jednoho dne včetně zpracování stručné dokumentace.
Postup analýzy je shodný s CRAMM Expert - zjištění hodnoty dat pomocí vodítek hodnocení, rychlé hodnocení hrozeb a zranitelností, stanovení míry rizika a vypočet protiopatření. Aby bylo dosaženo přiměřené jednoduchosti výstupů, generují se pouze protiopatření první ze tří kategorií v knihovně CRAMM. V případě potřeby lze však velmi snadno rozšířit seznam protiopatření o další z nižších kategorií.
Expresní analýzu lze použít také jako rychlou variantu na začátku projektu. Všechny informace a přehledy lze velice snadno převést do CRAMM Expert a pokračovat v detailní analýze.
Hlavními důvody pro vytvoření expresní analýzy byla kritika metodiky CRAMM, že je příliš složitá a zdlouhavá. Kritika se ozývala od uživatelů, kteří používali starší verze CRAMM nebo neprováděli analýzy správně podle metodiky. Mimoto byli uživatelé občas zaskočeni přílišnou detailností zadávaných informací a velkým množstvím funkcí, které CRAMM nabízel. Proto mohli ztrácet souvislosti o tom, které činnosti je nutné provést při detailní analýze rizik podle metodiky CRAMM a které se v jejich konkrétním případě nemusí provádět.
CRAMM poskytuje kompletní podporu pro všechny úlohy normy BS 7799, včetně provádění Analýzy stavu a přípravy Prohlášení o aplikování protiopatření. Tento typ analýzy CRAMM je vhodný, pokud se organizace rozhodne zavést a provozovat ISMS a následně ho certifikovat. V rámci analýzy BS7799 je možné:
CRAMM ve své poslední verzi 5.1 mimo jiné v sobě zahrnuje britský standard pro řízení bezpečnosti informací ISO/IEC 27001:2005, dále je v souladu s ISO 14001:1996, ISO 9001:2000, je konzistentní s metodikou řízení projektů PRINCE II a metodologií vývoje informačních systémů SSADM. Česká verze CRAMM byla vytvořena v souladu s požadavky vyhlášky Národního bezpečnostního úřadu č. 523/2005 Sb. a zákona 101/2000 o ochraně osobních údajů v pozdějším znění z roku 2005.
Mezi další zdroje používané při práci s programem CRAMM patří:
Analytici, kteří chtějí prokázat, že metodiku i nástroj ovládají, mohou projít testem a dostat certifikát Certified CRAMM Analyst. Certifikace je určena všem odborníkům na řízení rizik pomocí metodiky a nástroje CRAMM a poskytuje záruku za kvalitu vyškoleného pracovníka. Je určena pro všechny zájemce, kteří mají praktické zkušenosti a nabyli teoretických znalostí například při účasti na přípravných školeních. Certifikace probíhá formou testu složeného ze 40-ti otázek. Pro úspěšné složení zkoušky je nutné odpovědět správně min 75% testu v čase 60 minut.
CRAMM může být použit, kdykoli je nezbytné zjistit bezpečnost nebo požadavky pro nepředvídané události informačního systému nebo sítě. To může nastat:
Jelikož se obchodní požadavky, systémové konfigurace, rizika a hrozby mohou změnit, je zpravidla doporučeno, aby analýzy CRAMM byly aktualizovány alespoň jednou do roka.
Zjištění správných bezpečnostních a nouzových řešení pro informační systémy nebo sítě je složitým problémem, a to z několika důvodů:
Kvůli složitosti problému bezpečnosti informací a sítí nemůže být jedna osoba odborníkem ve všech zmiňovaných oblastech. I když má jeden člověk značné zkušenosti a odborné znalosti, rychlý vývoj a neustálé změny informačních systémů a sítí kladou stále vyšší požadavky na omezené zdroje. Proto existuje objektivní potřeba pro ověřenou metodiku, jako je CRAMM, která by sloužila jako podpora procesům řízení bezpečnosti informací.


Winston Churchill

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill byl britský politik, premiér Spojeného království v letech 1940–1945 a 1951–1955. Také spisovatel, historik, žurnalista, voják a zákonodárce. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století.
Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonardo Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce lorda Randolph Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmení Churchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor.
Narodil se 30. listopadu 1874 na zámku Blenheim ve Woodstocku v hrabství Oxfordshire jako vnuk 7. vévody z Marlborough. Jeho otec, lord Randolph Churchill, byl významným politikem, který vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Jeho matka, lady Jeanette Churchill, byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jerome. Žádný z rodičů neprokazoval Winstonovi zvláštní náklonnost nebo lásku, přestože Winston Churchill jako dítě svou matku zbožňoval.
Mladý Winston nastoupil v sedmi letech na elitní školu St. James. Tam však vykazoval velice špatné výsledky, dokonce byl považován za hloupého. Snad to bylo i psychickým zhroucením, že ho po čase sklátila velice silná horečka a zápal plic - nemoc, která ho poté provázela celý život. Zápas s nemocí ale nakonec vyhrál. Kvůli svému zdravotnímu stavu mu lékař doporučil přestup do školy v Brightonu, která se nacházela u moře, a umožnila Winstonovi zotavit se z prodělané nemoci. Po ukončení studia v Brightonu složil přijímací zkoušky na školu v Harrow. Jeho snem však bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo v roce 1893 a na třetí pokus se stal vojenským kadetem na Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vedl úspěšně. Po dvou letech skončil osmý v pořadí mezi zhruba sto chlapci ve svém ročníku.
Během svého působení v armádě se zúčastnil nejdříve boje v západní Indii proti divokým kočovným kmenům jako člen Kitchenerovy expedice a poté bojů v Egyptě u Omdurmánu opět pod velením Kitchenera. Z obou bitev vyšel nezraněn, ačkoliv podle svých nadřízených prováděl šílené věci, jako například jízdu velice blízko rojnice. Již v těchto válečných událostech si přivydělával jako válečný dopisovatel a právě v této době se u něho poprvé objevil určitý literární talent. Povedlo se mu totiž napsat svou první knihu. Po ukončení bojů v Egyptě pak dále cestoval na Kubu, kde opět působil jako válečný dopisovatel. Z důvodu udržení dobrých mezinárodních vztahů však jeho články často nebyly zveřejňovány, protože v nich velice sympatizoval s povstalci, kteří bojovali proti španělské nadvládě.
Pro syna prominentního politika nebylo překvapivé, že se pokusil prosadit v politice. Během 90. let přednesl několik veřejných projevů na schůzích konzervativců a v roce 1899 se pokusil poprvé vstoupit do politiky, když kandidoval do Dolní sněmovny. Bylo to ve městě Oldham, kde kandidoval za konzervativce a prohrál. Již v tomto věku mu však nedělalo problémy řečnit a jeho projevy byly uznávané, ačkoliv nebyl zvolen. V říjnu 1899 vypukla v jižní Africe búrská válka a Winston Churchill zde začal působit jako dopisovatel listu Morning Post. Během přepadu obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až na území kontrolované Brity. Toto dobrodružství z něj udělalo na nějaký čas národního hrdinu,dokonce byl navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, ale Horatio Kitchener tento návrh vetoval. Další výhodou byla reaktivace jako vojáka a nastoupení do činné služby.
Poté, co Británie dosáhla jistých úspěchů, konaly se v říjnu roku 1900 nové volby, v nichž Churchill znovu kandidoval a opět ve volebním obvodu Oldham. Neváhal využít své popularity válečného hrdiny a nakonec zasedl v Dolní sněmovně do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev. Tímto začala jeho úspěšná politická kariéra, během níž byl členem v letech 1900–1922 a 1924–1964 Dolní sněmovny. V roce 1904 vystoupil z konzervativní strany a přešel k liberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou týkající se ochranářských tarifů.
V roce 1906 vyhráli liberálové všeobecné volby a o rok později nastoupil Churchill do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se také Churchill sblížil s advokátem z Walesu Davidem Lloydem Georgem, který se měl v budoucnosti stát jeho politických partnerem. V roce 1908 byl jmenován ministrem obchodu, v kteréžto pozici úzce spolupracoval s Lloyd Georgem, novým státním pokladníkem. V roce 1910 byl jmenován ministrem vnitra, kde jeho působení bylo hodnoceno jako poněkud kontroverzní. Slavná fotografie z té doby ukazuje Churchilla osobně se účastnícího se tzv. obléhání Sidney Street. Velmi bylo kritizováno jeho rozhodnutí nevolat hasiče poté, když obléhaná budova začala hořet. Před anarchisty tak byla postavena možnost buď se vzdát nebo zemřít.
V roce 1911 se stal lordem admirality – ministrem námořnictví. Podílel se na snahách zreformovat britské loďstvo. Zřídil štáb admirality, prosadil změnu pohonu lodí z uhlí na naftu atd. Churchill tušil možnost konfliktu s Německem již od agadirské krize a tak předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války“. Sám se účastnil vojenských akcí v Antverpách. Před první světovou válkou důrazně prosazoval, aby Británie měla převahu na moři.
Patřil k hlavním tvůrcům koncepce vylodění v Gallipoli na Dardanelách, která nakonec znamenala v období první světové války jeho pád. Turecko, spojenec Německa a Rakousko-Uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní. Srbsko se stále ještě drželo, Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil – komplexní vedení války.
Tehdejší ministr války Kitchener však plánu příliš nedůvěřoval. 18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách. Bylo nutné okamžitě začít s invazí, ale přišel rozkaz, že se má čekat na armádu. Ta sice byla 25. dubna vysazena a vytvořila předmostí, ale dál se již nedostala, protože Turci se zatím zkonsolidovali. Dorazily jejich posily a v polovině května bylo jasné, že Churchillův plán padl. Zbývalo pouze vést zákopovou válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda i loďstvo se nakonec stáhly, odstoupil Churchillův vrchní admirál Fischer a v Británii se schylovalo k vládní krizi. Vše se však stalo kvůli nerozhodnosti tehdejší vlády, která nedala Churchillovi volnou ruku. Vládní krize vyvrcholila. Konzervativci dali vládě premiéra Asquitha ultimátum – buď koalice nebo hlasování o důvěře. Premiér souhlasil s koalicí, což znamenalo mimo jiné odstoupení Churchilla, který byl pro konzervativce neúnosný, jednak jako zrádce strany a jednak kvůli nevydařené operaci v Dardanelách. Byl odvolán 18. května 1915.
V listopadu 1915 odešel také z funkce kancléře lancasterského vévodství a nastoupil jako reaktivovaný důstojník v hodnosti major do armády. Odcestoval do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. Již v květnu roku 1916 se ale Churchill vrátil do Dolní sněmovny, když padla vláda premiéra Asquitha a do čela se dostal David Lloyd George. Ale ani ten nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože konzervativci v čele s Bonarem Lawem se tomu bránili. V roce 1917 vstoupily Spojené státy do války, zuřila nejtěžší ponorková válka, probíhaly boje ve Francii, ale ničeho z toho se Churchill neúčastnil.
Až 16. července 1917 nový premiér povolal Churchilla do vlády a nabídl mu buď ministerstvo pro výrobu válečného materiálu nebo nově vytvořené ministerstvo letectví. Churchill si vybral ministerstvo pro výrobu válečného materiálu a následujícího dne bylo zveřejněno jeho jmenování.
V letech 1917–1922 Churchill opět zastával významné úřady. V období po říjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk a uzavření separátního míru. V roce 1918 proběhly v Británii nové volby a Lloyd George opět zvítězil. Tentokrát se Churchill stal ministrem války a v roce 1921 byl jmenován ministrem kolonií a v této funkci byl také jedním ze signatářů Anglo-Irské smlouvy v roce 1921, která dala vzniknout Irské republice. V roce 1922 začala hospodářská krize a v krizi se ocitla vlivem vnitřních sporů i liberální strana. V této atmosféře padla Lloyd Georgova vláda a v nových volbách prohrála. Churchill tak přišel nejen o místo ministra, ale, protože prohrál i ve svém okrsku v Dundee, i o místo poslance v parlamentu.
V roce 1923 znovu neúspěšně kandidoval za liberály v Leicesteru. V roce 1924 byl zvolen v Eppingu jako „konstitualista“ již za podpory konzervativní strany a v listopadu usedl do křesla ministra financí, kde setrval pět let. V roce 1925 se stal znovu členem konzervativní strany. V té době došlo v Británii ke dvěma významným událostem. Totiž v roce 1925 se vrátila ke zlatému standardu a o rok později vypukla generální stávka. Souvislosti jsou zřejmé. Návrat ke zlatému standardu znamenal zhodnocení libry šterlinku, což mělo katastrofální následky pro britskou exportní politiku. V důsledku toho došlo k prudkému poklesu mezd a generální stávce. Tento nešťastný krok dokonce okomentoval Maynard Keynes ve studii The Economic Consequences of Mr. Churchill. V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Odtud Churchill odešel v roce 1930, protože nesouhlasil s ústupkovou politikou vůči Indii. Když pak konzervativci v roce 1931 vyhráli volby, nenabídli mu ve vládě žádné místo a tak zůstal pouze řadovým poslancem. Žil na svém venkovském sídle v Chartwellu v Kentu. V této době se stal známým hlavně kvůli svým projevům v parlamentu, oponujícím vstřícné politice vlády vůči Indii a její snaze získat nezávislost. Nebyl osloven ani když bylo v Británii zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany v roce 1936. Nedostalo se na něj ani v roce 1937, kdy odešel premiér Baldwin a ministerským předsedou se stal Neville Chamberlain.
Od této výměny na postu premiéra byla patrna v britské zahraniční politice jistá změna. Baldwin se setkání s Hitlerem vyhýbal, zatímco Chamberlain k němu poslal již na podzim roku 1937 svého pozdějšího ministra zahraničí lorda Halifaxe, aby se dověděl více o Hitlerových cílech. Churchill se stal vůdcem opozice ve vládní straně. Úměrně s tím, jak rostla moc Německa rostl i Churchillův odpor.
1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie do války. Následujícího dne se Winston Churchill stal opět prvním lordem admirality. Během tzv. Podivné války se ukázal být jedním z nejaktivnějších ministrů, kdy jediná výrazná aktivita probíhala na moři. Churchill obhajoval preventivní obsazení Narviku, norského neutrálního přístavu, odkud byla vyvážena železná ruda a švédské Kiruny, v jejíž blízkosti ležely doly na železnou rudu. Chamberlain a zbytek kabinetu s touto akcí nesouhlasili, a tak byla odložena až do doby německé invaze do Norska, která byla i přes britské snahy úspěšná. V květnu 1940 se stal Winston Churchill ministerským předsedou a 13. května pronesl ve sněmovně známý projev „o krvi, dřině, potu a slzách“.
Co se týče Churchillovy politické činnosti, lze 2. světovou válku rozdělit do tří etap. První trvala od května 1940 do prosince 1941, kdy Británie stála osamocena proti Německu a Itálii. Spojené státy ještě do války nevstoupily, Sovětský svaz uzavřel Pakt o neútočení a ostatní státy již stály mimo hru.
Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé odsunul do pozadí prominentní politiky appeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce tak, aby mohl vést válku a přitom rozhodovat o všem důležitém. Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie a konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci, která v této fázi měla podobu vysílání amerických lodí přes Atlantik a zásobování Británie životně důležitými materiály.
Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla moc úspěšná. Japonci dobyli rychle Malajsko i Barmu, Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobrúk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát, ale Churchill svou pozici nakonec dokázal obhájit. V roce 1941 vznikla aliance spojenců, v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo střední Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směru Terst – Vídeň – Praha. To však nenalezlo podporu ani u Stalina ani u Roosevelta. Ve třetí etapě byl nucen tento plán opustit, avšak bylo to pro něj období velkých vítězství.
Churchill se také zúčastnil konferencí, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Týkalo se to především konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi, kde se Churchill snažil “hrát partii” se Stalinem za slabé podpory Roosevelta. Obzvláště spornou se stala hranice mezi Polskem a Sovětským Svazem a Polskem a Německem. Tato dohoda o posunutí hranic byla po válce vnímána jako zrada na polské exilové vládě v Londýně, která s ní nikdy nesouhlasila. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi těmito národy, bylo vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní. Zároveň mělo být i odsunuto německé obyvatelstvo směrem na západ.
Některé z jeho rozhodnutí a činů jsou dodnes považované za kontroverzní. Týká se to jeho indiferentního postoje vůči bengálskému hladomoru v roce 1943, který si vyžádal životy nejméně 2,5 milionů lidí. Churchill také podporoval bombardování Drážďan krátce před koncem války. Drážďany byly především civilním cílem, bylo zde shromážděno velké množství uprchlíků z východní Evropy a je diskutabilní, jestli jejich zničení mělo strategickou hodnotu.
Přes svou důležitou úlohu během druhé světové války, měl Churchill na britské politické scéně mnoho nepřátel. Jeho popularitu nezvýšily ani výroky, které znevažovaly myšlenku veřejné zdravotní péče či zlepšení standardů všeobecného vzdělání masové populace. Navíc mezi obyvatelstvem pořád existovaly vzpomínky na chyby konzervativních vlád ve 30. letech. Toto byly důvody, proč těsně po skončení války v červnu 1945 konzervativní strana a Churchill jako její vůdce prohráli všeobecné volby.
Zdálo se, že sedmdesátiletý Churchill ve vysoké politice skončil, ale on již od roku 1946 pracoval na svém návratu. Odmítl nabízený titul vévody a zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel a psal. Byl také vřelým stoupencem evropské integrace a jedna ze tří hlavních budov Evropské unie v Bruselu nese jeho jméno. Bylo Churchillovou nemalou zásluhou, že Francie získala stálé místo v Radě bezpečnosti OSN.
Do velké politiky se Winston Churchill vrátil ještě jednou, a to v roce 1951 jako předseda konzervativní strany, která ve volbách získala těsnou většinu v parlamentu. Churchill i přes doléhající stáří a zdravotní problémy během tohoto volebního období obnovil přátelské vztahy s USA a zapojil se do vytváření „nové Evropy“. Jeho hlavním zájmem se stala zahraniční politika. Na počátku 50. let musel řešit íránskou krizi vzniklou znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti vládou Muhammada Mosaddeka v roce 1951. O rok později došlo kvůli pozemkové reformě v Keni k povstání, které přerostlo v občanskou válku. V Malajsii se vystupňovalo povstání, které zde proti britské nadvládě vypuklo již v roce 1948. Stejně jako v Keni Churchill preferoval vojenský zásah, ale i tak bylo jasné, že britské koloniální panství v Asii a v Africe se blíží svému konci. V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice, 27. června odešel na dovolenou a v roce 1954 již bylo jasné, že Churchill na svůj úřad fyzicky nestačí a proto 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra. Na jeho místo nastoupil Anthony Eden, o kterém se to jakožto o zvláštním protégé Churchilla dlouho předpokládalo.
Churchill trávil velkou část svého času v Chartwellu a na jihu Francie. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, ale přestože mu bylo již 88 let, se ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, po kterém se již nevzpamatoval. Zemřel o devět dní později, 24. ledna 1965 v Londýně. Jeho tělo bylo po tři dny vystaveno ve Westminsteru, obřad byl v katedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny od smrti polního maršála lorda Robetrse z Kandaharu v roce 1914. Jeho pohřeb 30. ledna se zároveň stal přehlídkou světových politických osobností, překonanou až pohřbem papeže Jana Pavla II. v roce 2005. Bylo Churchillovým přáním být pohřben v Bladonu, blízko Woodstocku, který nebyl příliš vzdálen od místa jeho narození Blenheimu.
Winston Churchill byl již od mládí plodným spisovatelem. V obdobích, kdy nezastával žádný politický post, považoval sám sebe za profesionálního spisovatele, který se také zabývá politikou. Psaní mu také poskytovalo nutné finanční prostředky, protože i přes svůj aristokratický původ nebyl bohatý a na druhou stranu byl zvyklý na určitý životní standard. Jeho finanční situaci také nepomohly příliš časté neúspěšné investice. Některá jeho díla tak vznikla i kvůli tíživé finanční situaci. Psal i historická díla, na kterých je ovšem vidět, že nebyl profesionálním historikem. Po dokončení svého stěžejního šestisvazkového historického díla Druhá světová válka mu byla roku 1953 udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot“. Churchil se tak stal po Theodoru Mommsenovi, Rudolfu Euckenovi, Henri Bergsonovi a Bertrandu Russellovi pátým nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu.


Systém

Systém je souhrn souvisejících prvků, sdružený do nějakého smysluplného celku. V latině a řečtině znamená termín system kombinovat, uspořádat, sdružovat.
Systém se obvykle skládá z komponent, které jsou spojeny za účelem umožnění toku informací, materiálu nebo energie. Termín je často používán pro popis entit, které se vzájemně ovlivňují a pro něž může být vytvořen matematický model.
Hranice systému vymezuje samotný systém nebo odděluje více systémů. Logická hranice je pomyslnou hranicí a vymezuje podsystémy v rámci systému, ovšem okolí systému je již „viditelnou“ hranicí. Prvky vně hranice pak ovlivňují chování systému.
Systémy obecně dělíme na tvrdé a měkké. Tvrdé systémy jsou spojovány s jedním specifickým problémem, naopak v měkkých systémech vystupuje celá řada faktorů, jsou obecnější.
V systémech může nastat zpětná vazba, kdy výstupní veličina opětovně ovlivňuje vstupní veličinu, a tedy i samotný systém. Každý systém má tedy tendence být nestabilní, a proto může někdy pomoct implementace tzv. regulátorů. Je zde vidět analogie s logickými obvody. Existují studie, které poskytují matematický aparát pro popis systémů.


Dubrovka

Dubrovka se nachází na Ljublinské lince. Je to hluboko pod zemí založená, ražená, trojlodní stanice s jedním výstupem vedeným ze střední lodi eskalátorovým tunelem do podzemního vestibulu. Za dekorační prvky ve stanici byl zvolen bílý mramor a pro podlahu pak žula různých barev. V prostoru nástupiště se také nachází jedna skleněná mozaika, která zakončuje zkrácenou střední loď. Název stanici dala přilehlá oblast, projektové jméno však znělo Šarikopodšipnikovskaja podle stejnojmenné ulice vedoucí nad stanicí. Otevřena pro cestující byla 11. prosince 1999, jako poslední ze stanic Ljublinské linky, její výstavba se však zahájila ve stejnou dobu jako u ostatních. Zpoždění vyvolaly ztížené geologické podmínky při výstavbě eskalátorového tunelu.


Chrtníky

Obec Chrtníky se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 92 obyvatel.


Renault 12F

Renault 12F byl letecký motor vyráběný během 1. světové války, vidlicový vodou chlazený dvanáctiválec, vyráběný automobilkou Moteurs Louis Renault Cie, sídlící ve francouzském městě Billancourt. Tyto motory byly stavěny také ve Velké Británii, jednak pobočkou firmy Renault Ltd. sídlící v londýnské čtvrti West Brompton, jednak v licenci firmou Wolseley.
Motory Renault 12F poháněly slavné francouzské lehké bombardéry Bréguet 14, ale také britské letouny Airco D.H.4 či Short 184 a R.E.7.


Ekvádorská fotbalová reprezentace

Ekvádorská fotbalová reprezentace reprezentuje Ekvádor na mezinárodních fotbalových akcích, jako je mistrovství světa nebo Copa América.


Túpac Hualpa

Túpac Huallpa byl v roce 1533 krátce inka – vládce Tahuantinsuyu. Byl však loutkovým vládcem ovládaným Španěly. Inkou se stal poté, co jeho předchůdce Atahualpu popravili španělští conquistadoři. Sám byl z cuscánské větve rodu a byl příbuzným inky Huáscara. V říjnu 1533 však Túpac Huallpa zemřel, pravděpodobně na neštovice.


Plování těles

Plování těles je jev, kdy vztlaková síla působící na těleso plně ponořené do kapaliny je větší než gravitační síla přitahující těleso k Zemi. Těleso tedy podle Archimédova zákona stoupá směrem k hladině, část z něj se vynoří nad hladinu, čímž se vztlaková síla zmenší tak, že se vyrovná s gravitační silou.
Jedná se tedy o případ, kdy je hustota tělesa ponořeného do kapaliny menší než hustota kapaliny. Archimedova zákona lze využít také k posouzení chování tělesa v okamžiku, kdy se těleso dostane na hladinu kapaliny.


Pstruh

Pstruh je český rodový název pro několik druhů lososovitých ryb z rodů Salmo a Oncorhynchus. Jsou to štíhlé dravé ryby žijící v horních částech toků, vyžadují totiž chladnější vodu s vyšším obsahem kyslíku. Je rozšířen ve vodách celé Evropy.
V České republice žije pstruh jezerní, pstruh potoční, pstruh americký duhový a pstruh mořský.


Pavol Abrhan

Pavol Abrhan byl zvolený za poslance NR SR ve volebním období 2002 - 2006 za Kresťanskodemokratické hnutie. Byl členem Výboru NR SR pro veřejnou správu.
V volbách v roce 2006 byl opět zvolený za poslance za KDH a stal sa členem Výboru NR SR pro veřejnou správu a regionální rozvoj a Osobitného kontrolního výboru NR SR na kontrolu činnosti SIS.


Bjarnat Krawc

Bjarnat Krawc, něm. Bernhard Schneider, někdy uváděn jako Bjarnat Krawc-Schneider byl lužickosrbský hudební skladatel, sbormistr, organizátor hudebního života.
Narodil se ve vesnici Jitro, absolvoval učitelský ústav v Budyšíně, v letech 1883-1924 působil jako učitel hudby v Drážďanech. Seznámení s dílem B. Smetany a zejm. první zájezd do Prahy ovlivnilo jeho další uměleckou činnost. 1887-1892 studoval kompozici na drážďanské konzervatoři u Felixe Draesekeho. Po nástupu fašismu byla Krawcova díla zabavována a zakazována. Při bombardování Drážďan v únoru 1945 přišel o veškerý majetek a cenné rukopisy. Koncem téhož roku přesídlil do Varnsdorfu, kde o tři roky později zemřel.
Jedna z jeho dcer, Hanka Krawcec, byla významnou lužickosrbskou výtvarnicí.
Ve skladatelské tvorbě se po příkladu B. Smetany a A. Dvořáka inspiroval lidovou hudbou. Z díla: Smyčcový kvartet c moll, symfonická svita Ze serbskeje zemje, klavírní cyklus Zo serbskich honow, Wendische Volkslieder - lužickosrbské lidové písně pro smíšený sbor, kantáta Syrotka, Šěšć spěwow za jedyn hłós z klawěrnym přewodom, 33 serbskich narodnych spěwow, Missa solemnis opus 79, Boža mša w serbskich kěrlušach, oratorium Wójna a měr na text M. Nawky.
Vydal řadu zpěvníků, mj. sbírku lidových písní Heimatstimmen, Chwatajće, ale spěwajće, Naše spěwy I, II.
1889 založil spolek evangelických Lužických Srbů Čornobóh, 1893 ženský pěvecký sbor Schneiderscher Frauenchor, 1893 Volksliedchor. Po 1. světové válce organizováním mnoha koncertů přispěl k oživení hudebního života Lužice. 1923 inicioval založení Svazu lužickosrbských pěveckých spolků. 1927 založil lužickosrbský komorní sbor Lumir. 1926-1928 vydával hudební přílohu měsíčníku Łužica Škowrončk ze serbskich honow.
Bjarnat Krawc koncertní a přednáškovou činností intenzivně propagoval lužickosrbskou hudbu v zahraničí a slovanskou hudbu ve své vlasti.


Vlastimil Marek

Jako hudebník působil ve skupinách Extempore, Elektrobus, Amalgam a MCH Band. Vystupoval však také Jakubem Nohou a Emilem Pospíšilem. Byl aktivním členem Jazzové sekce a za svou činnost byl komunistickým režimem pronásledován. V srpnu 1986 ho komunistická tajná policie StB zavřela do vazební věznice za organizování mírového gongového koncertu. Později byl odsouzen za údajně „poškozování zájmů republiky v cizině“, ale v roce 1990 byl plně rehabilitován.
Systematicky propagoval hudbu New Age, a to i v rozhlasovém vysílání na Radiu Golem, Radiu Kobra či Radiu Echo. Pro Český rozhlas Ostrava připravil cyklus Hudba k tichu a pořad Dobromysl, pro Český rozhlas 3 - Vltava seriál Zvuky.
Během komunistického režimu neměl přístup do oficiálních médií, proto publikoval v samizdatu. Kromě jiného si pro sebe a okruh přátel vydával Markonoviny. Po roce 1989 publikoval např. v časopisech GEMMA, Regenerace, Meduňka, Moje psychologie, v Revue Prostor a v denících Telegraf a Český deník.
Od září 2006 je aktivním blogerem na internetovém portálu týdeníku Respekt, kde doposud publikoval několik stovek článků.
V knižní tvorbě se věnuje oblasti hudby, zenové filozofie, ale také problematikou porodu a nitroděložního vývoje na dítě.


SČKN

SČKN je zkratka celého názvu Svaz českých knihkupců a nakladatelů.
SČKN je profesní organizace knihkupců a nakladatelů. Cílem je hájit společné zájmy nakladatelů, distributorů knih a knihkupců. Vydává elektronický čtrnáctideník Knižní novinky s bibliografickou přílohou, která je nejúplnějším a nejrozsáhlejším soupisem tohoto druhu v ČR.


Brusnice

Potok Brusnice je levý přítok Vltavy v Praze. Vtéká do Vltavy na 53.–54. km zleva kanalizací poblíž stanice metra Malostranská.
Bývalý potok je celkem dlouhý 4–5 kilometrů a pramení v Břevnově. Hlavní prameny jsou tři:
Druhý a třetí pramen napájejí rybník Velkou Markétu zvaný též Pivovarský rybník.
Nedaleko pod hrází obou rybníků se obě větve potoka stékají a Brusnice teče ještě několik desítek metrů volně. Pak ale protéká dlouhý úsek kanalizací a dále je odkrytá pouze v Jelením příkopu v sousedství Pražského hradu, na jeho konci se opět noří pod zem. V posledních letech probíhají na toku Brusnice úpravy.
Průtok je malý, do 1 l/s, kvalita vody se pravidelně nesleduje.
Nad studánkou Vojtěškou se podle legendy setkali roku 993 sv. Vojtěch s Boleslavem II. a založili Břevnovský klášter.
Alois Jirásek nechal ve Starých pověstech českých kněžnu Libuši umístit budoucí město Prahu právě na soutok Vltavy a Brusnice.
Podle Brusnice je pojmenováno několik dalších objektů: Bruská brána, ulice Pod Bruskou, a také tramvajová zastávka Brusnice a ulice U Brusnice u východního konce Jelení ulice.


Antequera

Antequera je španělské město ve středu Andalusie v Provincii Málaga, které se rozkládá na úpatí Antequerského pohoří asi 50 km severně od Málagy. Má přes 45 000 obyvatel. Je střediskem Antequerské comarky.
Jádro města se nachází ve zvlněné krajině na úpatí Antequerského pohoří natočeno směrem do roviny, která pokračuje dále na sever. Je obklopeno novějším sídlišti. V centru města se nachází i historické jádro a řada významných budov se sídlem institucí správy města a zdravotního a kulturního rozvoje obyvatel. Historická část města se pak nachází v okolí hradu na jihu a postupně je roztažena ve směru na sever, po ulicích Infante don Pedro, Calzada a Santa Clara, Carrera a Cuesta Archidona. Z jihovýchodu je pak ohraničeno ulicemi Penuelas a Avenida de la Legión; ze severu pak dvěma vrchy; z východu pak ulicemi Belén a Carrera. Jižní strana je uzavřena hradem s přilehlým okolím.
Doprava po Antequeře je zajišťována místní MHD, které zde porovozuje jedinou okružní linku, spojující všechna významná místa ve městě a jeho okolí. Nedaleko centra se nachází i autobusové nádraží, odkud je možno se dostat do všech velkých a významných měst v Andalusii či do Madridu, ale také do míst v okolí města. Nedaleko centra je pak také vlakové nádraží spojující Antequeru s Rondou a Granadou. Asi 5 km na východ pak prochází trať rychlovlaku A.V.E. spojující Madrid s jihem Španělska.
Jinak se Antequera nachází poblíž dálnice A 92 spojující Sevillu s Granadou a A 45 spojující Málagu s Córdobou. Ve směru na západ je pak na dálnici A 92 napojena silnice číslo A 384, která dále pokračuje ve směru Jérez, Cádiz, nebo je možno se s ní také dostat do Rondy a dále pak na pobřeží na silnice A 7 a AP 7 poblíž významného letoviska Costy del Sol města Marbella. Vodní doprava není zavedena i když územím prochází významná řeka Guadalhorce, která však není splavná díky suchům a četným odběrům vody (např. z vodní nádrže Guadalteba-Guadalhorce.
Mezi nejzajímavější turistické zajímavosti patří původně arabský hrad Alcazaba, historické centrum tvořené převážně kostely z dob renesacne, tedy těsně po dobytí území španělskými králi a dále pak Dolmeny Viera a Menga. V nejbližším okolí to jsou pak Dolmen Romera, Tvář zamilovaných a skalní město El Torcal.


Neoklasický metal

Tento hudební žánr vznikal během osmdesátých let. Mezi první hardrockové a metalové muzikanty, ovlivněné vážnou hudbou, patřili kytaristé Ritchie Blackmore, Uli Jon Roth, Randy Rhoads, a Brian May, ale také klávesáci Rick Wakeman a Jon Lord. Další významným představitelem byla skupina Cacophony Marty Friedmana a Jasona Beckera. Švédský kytarista Yngwie Malmsteen tento žánr dotáhl do nejčistší podoby.


Wilhelm Schickard

Wilhelm Schickard byl německý polyhistor a především konstruktér prvního mechanického kalkulátoru.
Schickard si dopisoval s mnoha vědci své doby, například i s Janem Keplerem, který patrně používal jeho stroj k astronomickým výpočtům.
Zemřel na mor, jako datum úmrtí se uvádí 23. nebo 24. října 1635.


Luigi Amedeo di Savoia-Aosta

Admirál Luigi Amedeo Giuseppe Maria Ferdinando Francesco di Savoia, vévoda z Abruzzi byl italský šlechtic, vévoda z rodu Savojských, námořník, horolezec a cestovatel. Byl prvním pokořitelem vrcholu Mount Saint Elias, vedl neúspěšnou expedici k severnímu pólu Stella Polare a posléze několik dalších výprav, především do Ruwenzori, kde v roce 1907 jako první zdolal vrchol Mount Stanley, a do pohoří Karákoram, kde se roce 1909 pokoušel zdolat K2. Je po něm pojmenován Abruzziho hřeben.


Vjačeslav Zudov

Vjačeslav Dmitrijevič Zudov, ,, je sovětský letec a kosmonaut ruské národnosti.
Jako kluk se pod dojmem letu první družice stal členem školního kroužku raketových modelářů a rozhodl se stát kosmonautem. Po čase se dostal na balašovské vojenské letecké učiliště, kde se dostal poprvé ke skoku na padáku a letu. A později létal nejen na stihačkách, ale i dopravních letounech Il-2, Il-14, AN-12. Dostal se do výcvikového střediska, Hvězdného městečka. V době letu Komarova na Sojuzu 1 pracoval v pozorovací stanici na Kamčatce. V roce 1968 udržoval společně s kosmonautem Dobrovolským spojení ve středisku letů s Beregovým kroužícím na oběžné dráze v Sojuzu 3.
Do vesmíru letěl na palubě Sojuzu 23 v roce 1976, po 11 letech výcviku, létání a čekání. Let se startem v Bajkonuru se jemu a partnerovi, kosmonautovi Rožděstvenskému nevydařil, automatický systém přiblížení k orbitální stanici Saljut 5 byl nefunkční a proto se po dohodě s řídícím střediskem předčasně vrátili na Zemi. Přistáli v mrazu na hladině jezera Tengíz, ale byli přece jen vrtulníkem a vyhledávací skupinou odtaženi na závěsných lanech ke břehu.
Z výcvikového střediska byl vyřazen už roku 1987, ale ve Hvězdném zůstal. V roce 1990 byl zástupce náčelníka a politruk v Centru přípravy kosmonautů J.A.Gagarina v hodnosti plukovníka. V roce 1978 byl v Praze jako člen delegace a vystoupil i v naší televizi, v té době nosil vyznamenání Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.. Je ženatý a má dvě děti.


Jakobín

Jakobín je opera o třech dějstvích od Antonína Dvořáka. Libreto napsali Marie Červinková-Riegrová a František Ladislav Rieger. Premiéra první verze se konala 12. února 1889 v Národním divadle v Praze, premiéra druhé verze 19. června 1898 tamtéž. Děj Jakobína se odehrává v českém městečku v roce 1793, tedy v době vrcholící Velké francouzské revoluce.
Příběh sleduje osudy lidí s různým společenským zařazením: hraběte Bohuše, který se vrací po letech z Paříže do rodného města spolu se svou ženou Julií a vyjasňuje si vztahy se svým otcem, hrabětem Vilémem z Harasova, i se svým synovcem Adolfem z Harasova. Setkáme se i se zamilovaným párem – mysliveckým mládencem Jiřím a Terinkou, dcerou učitele a regenschoriho Bendy. Všem zúčastněným pak ztrpčuje život – spolu s Adolfem – i hraběcí purkrabí Filip. Antonín Dvořák při komponování Jakobína inklinoval ke stylu francouzské lyrické opery. Mistrně vystihl jednotlivé postavy a dal jim realisticky vyhraněné charaktery. I když pracuje s uzavřenými čísly a áriemi, dbá na vřazení jednotlivých čísel do jednolitého rámce a proudu celého díla, které tak má dějový spád a dramatický účinek.


Parapterois heterura

Parapterois heterura je druh dravé mořské ryby z čeledi ropušnicovitých, která žije v oblastech s písčitým, či bahnitým dnem. Ryba se přes den částečně zahrabává do měkkého materiálu, kde se maskuje před predátory. Pokud je v nebezpečí mimo svůj úkryt, rozzáří se jasnými barvami, kterými dává najevo svojí nebezpečnost.
Vyskytuje se v mělkých vodách od 40 metrů s jemným nesoudržným povrchem dna, její výskyt byl ale zaznamenán až do hloubky 300 metrů. Vyskytuje se převážně v tropických oblastech s teplou čerstvou vodou. Obývá oblasti Indického oceánu a západní části Tichého oceánu, ale je možné ji zpozorovat i na pobřeží Jižní Afriky, Indie, Austrálie, Indonésie, Malajsie, Filipín, či u břehů Japonska.
Parapterois je průměrně 23 cm dlouhý. Tělo je protáhlého tvaru, v přední části se nachází hlava s dvojicí očí mířících do strany. Vepředu na hlavě je velká tlama, která má na každé straně jeden hmatový vous. Na hřbetě se nachází 12 paprskovitých ploutví a jedna hřbetní ploutev, které se táhnou až k ocasní ploutvi. Na straně se nacházejí dvě značně velké prsní ploutve, které jsou poloprůsvitné a spojené po celé délce s tělem.
Tělo ryby je pokryto šupinami a má načervenalou barvu. Střídají se pravidelně pruhy světlé a tmavé červené, které jsou od sebe oddělené bílými proužky. Při vrchním pohledu je možno spatřit na prsních ploutvích výrazné barvy.
Ryba se živí drobnými korýši a rybičkami, které se nacházejí poblíž mořského dna.
Vajíčka klade do gelového balónku, ze kterého se líhnou malé larvy. Ty se pak stávají součástí planktonu.
Parapterois heterura nemá důležitý hospodářský význam a to ani pro rybolov, ani pro další využití.


Baryonové číslo

Baryonové číslo je definováno tak, že nabývá hodnoty +1 pro baryon, hodnoty -1 pro jeho antičástici a hodnoty 0 pro ostatní druhy částic.
Celkové baryonové číslo složené částice je pak součtem baryonových čísel jednotlivých částic, z nichž je částice složena.
Hodnota baryonového čísla se zachovává, tzn. zachovává se rozdíl mezi počtem baryonů a antibaryonů.


Galikanismus

Galikanismus je církevně politické a dogmatické hnutí francouzského katolického duchovenstva, rozvíjené od 14. století a zavržené tzv. pragmatickou sankcí roku 1438 a později francouzským konkordátem roku 1516. Galikanismus zdůrazňoval nadřazenost koncilu nad papežem a usiloval o získání dalekosáhlé nezávislosti francouzské římskokatolické církve na Římu. Hnutí bylo podporováno francouzskými králi, zejména Filipem IV. a Ludvíkem XIV. Ani po provedení odluky církve od státu ve Francii ideologie galikanismu nezanikla. Nejvýznamnějším ideologem galikanismu byl J. B. Bossuet.


Borys Antonenko-Davydovyč

Borys Antonenko-Davydovyč byl ukrajinský spisovatel, překladatel, člen literární skupiny Lanka-MARS. Zkoumal problematiku rozvoje a kultury ukrajinského jazyka. V 1935 roce se stal oběti represí. Jako jeden z mála dožil se amnestie v roce 1957. Celá řada jeho románů a povídek zabývá se fenoménem občanské války na území Ukrajiny.


Věznice Drahonice

Věznice Drahonice se nachází v katastru obce Drahonice přibližně tři kilometry od hlavní silniční tepny Praha – Karlovy Vary. Její historie sahá až do roku 1958, kdy se využívala jako pobočka nápravně-výchovného tábora Syrovice. Od května 1972 spadal objekt Drahonice pod Věznici Nové Sedlo a od ledna 1992 pod Věznici Oráčov. Od roku 2002 je Věznice Drahonice samostatnou organizační jednotkou a slouží k výkonu trestu odnětí svobody pro muže zařazené do kategorie dozor. V květnu 2006 se ve věznici zřídilo oddělení s dohledem. Ubytovací kapacita je 210 odsouzených mužů, kteří jsou ubytováni v pokojích s průměrnou kapacitou 8 až 10 lůžek. Chod a činnost věznice zajišťuje 109 zaměstnanců, z nichž zhruba polovina jsou příslušníci vězeňské služby. K základnímu vybavení věznice patří bezdrogová zóna, terapeutická místnost, krizové oddělení pro případ nutnosti řešení těžkých psychických stavů a výstupní oddělení, které usnadňuje přechod z věznice do běžného občanského života. Odsouzení jsou zaměstnáni ve stavebnictví, zemědělství, lesnických a dřevařských fi rmách, ve fi rmě zabývající se likvidací odpadu, při výrobě plastových oken, v kovovýrobě, při úpravě sportovních ploch, jako pomocné síly v autoopravně a v neposlední řadě také ve službách pro obce regionu – jde zejména o údržbu a úpravu veřejných prostranství a svoz komunálního odpadu. Ve věznici se v srpnu 2007 zřídilo vnitřní pracoviště, vězni ve středisku hospodářské činnosti opravují ovládací prvky tkacích strojů. Věznice zajišťuje pro odsouzené terapeuticko-vzdělávací programy a ve spolupráci se školským zařízením v regionu i rekvalifi kační kurzy v několika učebních oborech. Programy zacházení jsou ve věznici velmi pestré. K obvyklým aktivitám ve volném čase patří sport a turistický kroužek, díky kterému poznávají odsouzení region s jeho historickými i přírodními zajímavostmi.


Beorhtric

Beorhtric byla anglosaská královna Wessexu z rodu Cerdikovců. Po úmrtí Beorhtric ho nahradil Egbert. Vládla mezi lety 786 až 802.


Lineární seznam

Lineární seznam je dynamická datová struktura, vzdáleně podobná poli, obsahující jednu a více datových položek stejného typu, které jsou navzájem lineárně provázany vzájemnýmí odkazy pomocí ukazatelů nebo referencí. Aby byl seznam lineární, nesmí existovat cykly ve vzájemných odkazech.
Lineární seznamy mohou existovat jednosměrné a obousměrné. V jednosměrném seznamu odkazuje každá položka na položku následující a v obousměrném seznamu odkazuje položka na následující i předcházející položky. Zavádí se také ukazatel nebo reference na aktuální prvek seznamu. Na konci seznamu musí být definována zarážka označující konec seznamu. Pokud vytvoříme cyklus tak, že konec seznamu navážeme na jeho počátek, jedná se o kruhový seznam.


Jules Perrot

Jules-Joseph Perrot byl tanečníkem, choreografem a později se stal baletním mistrem Carského baletu v Petrohradě. Vytvořil několik z nejznámějších baletů 19. století včetně baletů Pas de Quatre, Esmeralda, Ondina a společně s Jeanem Corallim Giselle.
Perrot často tančil s velkou romantickou tanečnicí Marií Taglioni, ale jejich partnerství netrvalo velmi dlouho. Ze strachu, že by ji zastínil, ho nakonec jako tanečního partnera odmítla.
V roce 1835 opustil angažmá v Pařížské opeře, a vydal se na turné po evropských centrech tance, jako byl třeba Londýn, Milano, Vídeň a Neapol, kde potkal a všiml si talentu Carlotty Grisi. Trénoval ji a představil ji světu jako další výbornou tanečnici v roce 1836 v představení v Londýně, kde s ní vystoupil jako její taneční partner. V tom samém roce začal Perrot experimentovat s uměním choreografie.
Po svém úspěchu, ke kterému přispěla jeho choreografie baletu Giselle, Perrot vytvořil další choreografii – Alma neboli dívka ohně, tentokrát pro Fanny Cerrito, která byla oceněna dalším úspěchem. Dalších šest let vytvářel choreografie v londýnském divadle Jejího Veličenstva – Ondina, Esmeralda, Pařížský soud, a slavný Pas de Quatre, jehož premiéra byla 12. července. U tohoto kousku se nejen potýkal s těžkým úkolem přesvědčit všechny baleríny, aby společně vystoupily na jevišti, ale zároveň stvořil mistrovské choreografické dílo. Téměř každý balet, který Perrot vytvořil, byl na hudbu Cesara Pugniho.
Posléze byl Perrot angažován v Carském divadle v Petrohradě jako tanečník, a později byl ustanoven baletním mistrem. Zde vydržel až do roku 1858 a v tomto období se oženil s Capitoline Samovskajou, žačkou baletní školy při Carském divadle, se kterou měl dvě děti. Jakmile si přestal být jistý, zda-li by měl zůstat v Rusku či vrátit se do Paříže, podivná náhoda v jeho bytě rozhodla za něj. Bez žádné zjevné příčiny spadlo ze zdi velké zrcadlo a roztříštilo se na mnoho malých kousků. To ho utvrdilo v rozhodnutí, aby se vrátil se do Paříže na odpočinek, kde do konce svého života vedl soukromé baletní hodiny.


Vitčice

Obec Vitčice se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 174 obyvatel.


Prut

Prut je řeka na Ukrajině, v Rumunsku a v Moldavsku. Pod městem Černivci tvoří v krátkém úseku ukrajinsko-rumunskou hranici a poté v délce 711 km moldavsko-rumunskou hranici. Je 989 km dlouhá. Povodí má rozlohu 27 500 km2.
Pramení ve Východních Karpatech na severním svahu hřbetu Černohora. Až k městu Černivci teče v hluboce zařezané dolině, níže se pak dolina rozšiřuje až na 10 km u města Leovo. Říční koryto je široké a místy řeka překonává peřeje. Ústí zleva do Dunaje poblíž města Galaţi.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný roční průtok vody činí přibližně 80 m3/s, maximální 5000 m3/s a minimální 15 až 20 m3/s. Zamrzá v lednu až v únoru na 40 až 50 dní. Při otepleních rozmrzá. Ledy z řeky mizí v první polovině března. Nejvyšších vodních stavů dosahuje na jaře. V létě a na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při otepleních a deštích.
Vodní doprava je možná do města Leovo. Na řece leží města Jaremče, Kolomyja, Sňatyn, Černivci, Novoselycja, Ungheni, Leovo.
Ve starověku byl známý jako Pyretus, či Porata. Před rokem 1940, kdy Sovětský svaz okupoval Besarábii a Severní Bukovinu, téměř celá řeka protékala Rumunskem.


Pavol Rusko

PhDr. Pavol Rusko je bývalý slovenský politik, který zastával funkce předsedy politické strany Aliancia nového občana, poslance Národní rady Slovenské republiky, místopředsedy vlády a ministra hospodářství Slovenska.
Po vypuknutí kauzy směnky, týkající se nejasností okolo směnek na sumu približně 100 miliónů slovenských korun, kterou si Pavol Rusko půjčil už jako ministr od podnikatele podnikajícího v jeho resortu, byl Pavol Rusko odvolán z funkce ministra hospodářství Slovenské republiky. Následně jeho strana ANO přestala být členem vládní koalice. Důsledkem byla parlamentní krize v září 2005, kdy slovenský parlament déle než týden nebyl usnášeníschopný.
Kauza zároveň způsobila rozkol v straně. Proti Pavlu Ruskovi se postavili ministři za ANO i většina poslaneckého klubu ANO. Delegáti mimořádného kongresu ANO v Žilině je následně ze strany vyloučili.


Kostel Panny Marie

Kostely Panny Marie mohou mít v názvu také místní vymezení:
Panně Marii se zasvěcují i kaple a katedrály, viz Kaple Panny Marie a Katedrála Panny Marie.


Olof Palme

Palme byl v letech v letech 1969 až 1986 předsedou švédské sociální demokracie, v letech 1969 až 1976 a v letech 1982 až do svého zavraždění v roce 1986 byl švédským předsedou vlády. Atentát na Palmeho byl první svého druhu v moderní historii Švédska a měl dopad na celou Skandinávii.
Olof Palme se stal vůdčí osobností generace švédských sociálních demokratů, kteří byli oproti svým předchůdcům politicky mnohem více vlevo, než jejich ideoví předchůdci.
Na mezinárodní scéně byl Olof Palme vnímán jako kontroverzní osobnost. Olof Palme otevřeně kritizoval USA za válku ve Vietnamu, odsoudil Sovětský svaz za zlikvidování Pražského jara. Zapojil se do protijaderné kampaně, kdy organizoval kampaně proti rozšiřování jaderných zbraní, dále kritizoval Frankův režim ve Španělsku a odsuzoval apartheid v Jihoafrické republice a podporoval ekonomické sankce JAR. Politicky i finančně podporoval Africký národní kongres a Organizaci pro osvobození Palestiny, osobně se setkal s Fidelem Castrem na Kubě a byl přítel zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho.
Olof Palme vyjadřoval podporu národně osvobozeneckým hnutím v Latinské Americe a Palestině, odmítl vyjádřit stejnou podporu zemím v SSSR včetně pobaltských států Estonska, Litvy a Lotyšska. Pravicové opoziční strany ve Švédsku národně osvobozovací hnutí v pobaltských státech podporovaly, Palme obvinil liberálně konzervativní stranu Moderaterna z ohrožování švédské bezpečnostní politiky. Zajímavé je, že navzdory svým někdy až populisticky protiamerickým postojům a oficiální neutrální politice ve skutečnosti udržoval poměrně těsnou vojenskou spolupráci nejen se západní Evropou, ale i USA.
Na domácí scéně sociální demokracie rozšířila vliv odborů v podnikatelské sféře. V době před jeho smrtí byl obviňován, že jeho politika je pro-sovětská a neochraňuje švédské zájmy. Z toho důvodu se připravovala cesta Palmeho do Moskvy, kde se mělo probírat mnoho sporných otázek včetně údajného vniknutí ruské ponorky do švédských vod.


Maxmilián Hošťálek z Javořice

Maxmilián Hošťálek z Javořice byl český politik, primátor města Žatce.
Zemský direktor, žatecký primas. Jeden z vůdců městské opozice. Společně s Kochanem výrazně vystupoval proti volbě Ferdinanda při jednáních a zemském sněmu z 8. června roku 1617, za což byl odvolán z postu žateckého primátora. Jako účastník stavovského povstání byl odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a sťat s dalšími 27 pány 21. června 1621. Jeho statky byly zabaveny a prodány královskou komorou; dvůr ve Velichově byl odhadnut na 2100 kop míšenských a dvůr v Žiželicích u Žatce na 1725 kop. Oba dohromady byly prodány měšťanům v Mostě, Janu Mukovi z Mukenthalu a Jiřímu Schönovi z Schöneku za 4200 zlatých. Po popravě byla jeho hlava vystavena nad žateckou městskou bránou.


Kalamita

Cizím slovem kalamita označujeme nějakou větší nehodu, neštěstí, pohromu, havárii či živelní katastrofu obvykle s velkým dosahem a mimořádnými následky. Zpravidla se jedná o událost, která nepříjemně zasahuje do života většího množství lidí a nějak výrazně komplikuje aktuální společenskou situaci.
Nejčastěji se s tímto pojmem můžeme setkat v sousloví sněhová kalamita, který zpravidla vyjadřuje plošnou pohromu způsobenou především nepříznivými klimatickými vlivy, např. sněhem, ledem a větrem. Kalamita tohoto druhu pak sekundárně způsobuje zejména velké dopravní komplikace, počínajíc velkými zpožděními prostředků veřejné dopravy až po enormní nárůst dopravních nehod, popadané sloupy elektrického rozvodu, nárůst úrazů díky zvýšeným pádům na zem, zamrzání různých sypkých substrátů v železničních vozech, nárůst počtu vodovodních poruch, plošná poškození lesních porostů atd. apod.
Plošná poškození lesních porostů, neboli lesní kalamity, ovšem nemusí nutně způsobovat jen sníh, námraza a vítr, může se zde jednat i o kalamity způsobené vysokým poškozením lesních porostů hmyzími škůdci jako je např. lýkožrout či bekyně mniška apod.


Stanice metra uzavřeného typu

Stanice metra uzavřeného typu je typ podzemní ražené stanice metra, jejíž boční lodě nejsou přístupné cestujícím. Takové stanice se nacházejí jedině v Petrohradském metru; budovány byly mezi lety 1961 a 1972.
Tento typ je nazýván též vodorovný výtah kvůli podobnosti s výtahy, u nichž se dveře kabiny otevírají najednou se dveřmi šachty v podlaží, kde se kabina právě nachází.
Hlavní rozdíl oproti klasickým trojlodními stanicím je, že boční lodě jsou konstruovány užší a oddělené dveřmi podobnými jako u vlaků. Ty se otevírají, jen když vlak stojí ve stanici; aby zastavil dveřmi přesně proti dveřím stanice, zajišťuje zařízení SOSD skládájící se z řady světel a fotobuněk umístěných na úrovni prvního vozu soupravy. Zvláštní zařízení synchronizuje čas a rychlost otevírání dveří ve vozech a ve stanici. Zařízení UFKP a RUBEŽ-3M kontrolují infračerveným paprskem prostor mezi dveřmi stanice a vlaku a v případě pádu cestujícího nebo nějakého předmětu neumožní rozjezd vlaku.
Podobný systém staničních dveří se užívá i v západoevropských metrech s vlaky řízenými automaticky; tam však oddělení prostoru pro vlak a pro cestující tolik nezasahuje do konstrukce stanice.
Stanice uzavřeného typu byly ve své době preferovány kvůli jednodušší výstavbě. Boční lodě mají stejný poloměr jako traťové tunely, a tudíž není nutné přestavovat a otáčet razicí štít kvůli ražbě lodí o jiné velikosti. Též není nutné budovat perony a obkládat boky tunelů; klesla spotřeba stavebnin a práce trvaly kratší dobu. Celkem se tak významně snížily náklady na výstavbu. S budováním těchto stanic se však skončilo v roce 1972 z několika důvodů: jsou vyšší jejich provozní náklady, přepravní kapacita je nižší, protože kvůli složitému zastavování metro tráví ve stanici delší dobu a tím se prodlužují se intervaly vlaků na lince, rovněž se na menší plochu stanice vejde méně cestujících.


Wilczkové

Rodina Wilczků byla šlechtická rodina, která vlastnila rozsáhlé majetky ve Slezsku. Wilczkové se usadili v Dobré u Frýdku ještě před rokem 1400. V roce 1500 získali baronský titul s přídomkem "Frei-und Pannerhern von Hultschin und Guttenland". V současné době sídlí rod na hradě Kreuzenstein v Rakousku.


Granasen

Můstky v TrondheimuGranasen je stadion určený pro skoky na lyžích nacházející se v norském Trondheimu. Nachází se zde několik můstků, na zdejším velkém můstku se pravidelně pořádají závody světového poháru, v poslední době však byly obvykle kvůli příliš teplému počasí přesunuty do Lillehammeru. Kromě tohoto můstku, jehož konstrukční bod činí 120 m a hill size 131 m, se zde ještě nacházejí můstky, jejichž kosntrukční bod činí 90 m, 78 m, 65 m a 38 m. Kapacita zdejšího staiodnu dosahuje 40 000 diváků.


Ljubomir Davidović

Profesor Ljubomir Davidović, cyrilicí ??????? ????????? byl srbský politik spojený především s Demokratickou stranou.
Narodil se ve Vlašku Polje. Absolvoval bělehradské gymnázium a poté přírodovědu na tamější vysoké škole. V roce 1885 se zúčastnil jako dobrovolník srbsko-bulharské války, z níž si odnesl stříbrnou medaili za statečnost. Nesouhlas s politikou Obrenovićů ho přivedl k radikálům, které odpustil vlivem jejich vzrůstajícího konzervatismu počátkem dvacátého století. Členem parlamentu se stal v roce 1901. Angažoval se také v hnutí četniků, které chápal jako osvoboditele srbského národa od Dunaje po Vardar. V období před první světovou válkou vykonával funkce ministra školství, předsedy parlamentu a starosty Bělehradu. Po ustavení vlády všenárodní jednoty v prosinci 1914 požadovala právě Davidovićova Nezávislá radikální strana vypracování koncepce národního osvobození všech Jihoslovanů. Davidovićova strana opustila na protest Pašićovu vládu v reakci na soluňský proces. Davidović ve dnech 6. - 9. listopadu 1918 zastupoval na konferenci v Ženevě, kde měla být nalezena shoda v otázce spojení Srbska a jihoslovanských oblastí bývalé rakousko-uherské monarchie, srbskou opozici. V únoru 1919 vzniká Demokratická strana, jejímž předsedou je Davidović až do své smrti v roce 1940. Davidovićova demokraticko-socialistická vláda vystřídala za vnitropolitické krize v srpnu 1919 vládu Stojana Protiće. Situace ale nepřála ani této vládě, a tak byla v únoru 1920 vystřídána opět vládou radikála Stojana Protiće. Po návratu chorvatských poslanců do parlamentu ztratila vláda Nikoly Pašiće většinu, kterou naopak mělo spojení Demokratické strany, Slovinské lidové strany a Jugoslávské muslimské organizace. Novou vládu, která požadovala dodržování zvyklostí demokracie a parlamentarismu, sestavil právě Ljubomir Davidović. Vláda však neměla přízeň krále Alexandra, na jehož pokyn podal v říjnu 1924 demisi ministr války Stefan Hadžić, který tak vyvolal pád celé vlády. V roce 1931 se Davidović postavil do čela sjednocené opozice proti premiéru Petaru Živkovićovi. Davidović a jeho Demokratická strana se také na přelomu let 1937 a 1938 zapojili do Bloku národní shody - reprezentovaného Vladimirem Mačkem - proti premiéru Stojadinovićovi. Ljuba Davidović zemřel dvacet let po pádu své první vlády - 19. února 1940 v Bělehradě.


Kvaň

Kvaň je vesnice ve Středočeském kraji v okrese Beroun. Od l.ledna 1976 je částí obce Zaječov a v současnosti je zde evidováno 64 budov. Sousedí s VVP Brdy nedaleko obce Malá Víska.
Jeden z výkladů jména vesnice souvisí s těžbou železných rud v okolí a jejím zpracováním, tavením a kováním. Možný původ má název také podle cesty k vaňe. Vanu si prý ve středověku zřídili místní obyvatelé nad údolím Jalového potoka nedaleko brdského vrcholu Hlava.


Kallirhoé

S obrem Chrýsáórem, který se zrodil z těla mrtvé Medúsy, zplodila obludnou Echidnu, napůl ženu a napůl hada, a obra Géryona, obludu s třemi těly. Géryóna zabil Héraklés, když plnil jeden ze svých těžkých úkolů.
Jejím otcem byl říční bůh Achélóa. Stala se druhou manželkou reka Alkmaióna, jednoho z Epigonů, syna věštce Amfiaráos|Anfiaráa. Netušila, že je ženatý s Arsinoé, dcerou krále Fégea, že zabil svou matku, že své první ženě dal vzácný náhrdelník a šat. Chtěla ty dary pro sebe, on šel ke své první ženě, podvodně z ní dary vylákal. Když se však její rodina dozvěděla, že se podruhé oženil, nechal ho král Fégeus zabít. Arsinoé to netušila a svého otce a bratry proklela. Když se o vraždě Alkmaióna dozvěděla druhá žena Kallirhoé, poslala za vrahy své dva syny Akarnána a Amfotera a ti dílo zkázy dokonali, zabili otce i oba bratry Arsinoiny. Vzácné dary dostal bůh Apollón.
==Kallirhoé - dcera říčního boha Skamandra== Jejím otcem byl říční bůh Skamandra a stala se manželkou daradanského krále Tróa.


Spící panna

Spící panna je detektivní román Jeferyho Deavera. Je to první kniha s agentkou Kathryn Danceovou.
Daniel Pell, několikanásobný vrah, který dokáže ostatní lehce zmanipulovat, utekl z vězení. Vyšetřováním je pověřena agentka Kathryn Danceová, kinezická odbotrnice, která dokáže vytušit lež. Jestli chce Kathryn Danceová Pella dopadnou, musí získat ke spolupráci lidi z jeho minulosti: Tři ženy, Rebeccu, Lindu a Samanthu, které žily v jeho sektě a malou holčičku přezdívanou „Spící panna“, která přežila Pellovo vražedné řádění . S vyšetřováním jí také pomáhá odborník na sekty Kellogg a agent O'Neil. Postupně se ukáže, že Pell má v plánu najít další přívržence do jeho sekty a zmizet na místo, které nazývá „Vrcholek hory“. Agentce Danceové se ale podaří Pella přechytračit a Pell v přestřelce umírá.


Vrakuňa

Vrakuňa je městská část Bratislavy ležící na obou březích Malého Dunaje.
Vrakuňa leží na východ od centra Bratislavy, na cestě vedoucí přes Malý Dunaj na Žitný ostrov.
První zmínka o Verekne pochází roku 1290, kdy osada, založená roku 1279 dostává název od svého majitele Lörince Verekenyiho.


Belfegor

V démonologii je Belfegor démon, který pomáhá lidem činit objevy. Svádí lidi navrhováním chytrých nápadů, díky kterým mají zbohatnout. Podle některých démonologů 16. století se jeho síla zvyšuje v dubnu. Biskup a lovec čarodějnic Peter Binsfeld věřil, že Belfegor láká lidi na jejich lenost.
Jméno Belfegor pochází z asyrského Baal-Peor, což je moabský bůh, k němuž se Izraelité připojili v Shittim a který byl spojován s prostopášností a orgiemi. Byl uctíván v podobě falusu. Coby démon je v kabalistických spisech popisován jako “zpochybňovač”, odpůrce šesté sefiroty, “krásy”. Pokud je přivolán, umí poskytnout bohatství a moc objevovat důmyslné vynálezy. Jeho úloha jako démona spočívala v zasévání sporů mezi lidmi a ve svádění ke zlu skrze rozdělování bohatství.
Belfegor byl zobrazován dvěma odlišnými způsoby: jako nádherná nahá žena nebo jako obrovský vousatý démon s otevřenými ústy, rohy a zašpičatělými nehty. Belfegor se také objevuje v Miltonově Ztraceném ráji a v Hugových Dělnících moře.
Podle pověsti byl Belfegor poslán z pekla Luciferem, aby zjistil, zda na zemi opravdu existuje něco takového jako manželské štěstí - tato zvěst se totiž dostala k démonům, kteří ale věděli, že lidé nebyli stvořeni k tomu, aby žili v harmonii. Belfegorovy zkušenosti na zemi jej brzy přesvědčily, že zvěst byla nepodložená. Tento příběh můžeme najít v mnoha raných dílech moderní literatury, odtud užití jména jako označení misantropa nebo prostopášníka.
V křesťanské tradici je Belfegor také označován za hlavního démona smrtelného hříchu Lenosti, alespoň podle Binsfeldovy klasifikace démonů od Petera Binsfelda.
Belphegor je jméno postavy v japonské manze Reborn!, kde pod přezdívkou “Prince the Ripper” ztělesňuje smrtelný hřích Lenost.
Belphegor je také postava z alternativního historického fantasy románu Shy Leopardess. Taktéž je to název odrůdy růží vyšlechtěné Colonelem Oldroyem v knize Sunshine od Robin McKinley.
PZL M-15 Belphegor je pojmenování pro jedinou konstrukci dvojplošníku s reaktivním pohonem pro zemědělské účely na světě


Glukoneogeneze

Glukoneogeneze je sled reakcí při kterém se v játrech a méně v ledvinách syntetizuje glukóza, která je nezbytným palivem v organismu. Glukoneogeneze zdánlivě připomíná obrácenou glykolýzu, ale všechny její reakce nejsou přesně opačné od těch v glykolýze, poněvadž tomu brání termodynamické bariéry, konkrétně nepříznivé hodnoty Gibbsovy volné energie. Tyto bariéry se překonávají tzv. objížďkami.
2 pyruvát + 2 NADH + 4 H+ + 4 ATP + 2 GTP + 6 H2O = glukóza + 2 NAD+ + 4 ADP + 2 GDP + 6 Pi
I přesto, že většina reakcí je zcela vratných, liší se glukoneogeneze od glykolýzy ve třech krocích:


Edvard Radzinskij

Edvard Stanislavovič Radzinskij je ruský spisovatel, historik, autor biografií, historických próz, divadelních her a filmových scénářů.
Absolvoval moskevský Institut historie a archivnictví. V roce 1960 byla v Moskevském divadle uvedena jeho první divadelní hra "Můj sen...Indie". Všeobecně známým se stal poté, co režisér Anatolij Efros uvedl v Divadle umění leninského komsomolu jeho hru „104 stránek pro lásku“, která se posléze stala předlohou pro filmové zpracování. Od tohoto momentu se staly další hry populární a byly nasazovány v divadlech po celé zemi i v zahraničí.
Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 napsal několik knih v rámci série Záhady dějin. Je autorem knihy o Stalinovi, která vychází z pramenů ruských tajných archivů. Popisuje v ní kremelský boj o moc, krátce po Leninově smrti. Napsal také faktografický román o posledním ruském carovi Mikuláši II. a konci jeho rodiny. Obě knihy se staly bestsellery. Poslední kniha se zaměřuje na dalšího cara Alexandra II.
Divadelní představení vzešlé z jeho historické trilogie „Lunin“ , „Hovory se Sokratem“ a „Divadlo z dob Nerona a Seneky“ jsou uváděny také v zahraničí. V posledních letech píše populárněhistorické knihy o tragických etapách ruských a světových dějin, stejně jako o významných postavách. Vydává v řadě zahraničních nakladatelstvích jako jsou Doubl day, Simon and Schuster, Bertelsman, Mondadory, Norsted, WSOY, NHK, Hodder and Stoughton.


Vlčí

Obec Vlčí se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 65 obyvatel.


Google AdSense

Google AdSense poskytuje majitelům a provozovatelům webových stránek způsob, jak zobrazit relevantní reklamy z reklamního systému Google AdWords na jejich stránkách za což dostávají provize v případě, že návštěvník stránek na reklamu klikne. Reklamy jsou vybírány systémem AdSense tak, aby co nejvíce souvisely s obsahem stránek na kterých jsou umístěny. Od prosince 2006 je program Google Adsense dostupný i v České republice.


Typ 97 Chi-Ha

Typ 97 Chi-Ha byl japonský střední tank užívaný ve druhé světové válce. Vývoj začal v polovině 30. let, kdy měl postupně nahrazovat stroj Typ 89 Chi-Ro. Roku 1936 byl vyroben první prototyp a na podkladě zkoušek a posléze informací z bojů ve Španělsku bylo rozhodnuto o sériové výrobě. Konstrukce tanku byla nýtovaná, tank byl vyzbrojen kanónem ráže 57 mm a dvěma kulomety ráže 7,7 mm, z nichž jeden byl v týlu věže. Stroj se začal vyrábět roku 1938 a ukázalo se, že je dobrý jako podpůrný prostředek pěchoty. V bojích se sovětskými tanky u jezera Chasan a v roce 1939 u řeky Chalchyn-Gol však proti sovětským tankům neuspěl. Proto začala být vyráběna zdokonalená verze, zvaná Shinhoto Chi-Ha, která měla novou věž s kanónem ráže 47 s dlouhou hlavní, který měl vyšší účinnost, než kratší 57 mm kanón. Kromě toho vznikly další verze: velitelská, vyprošťovací, odminovací, mostní, pozorovací aj. Na podkladě tanku bylo postaveno též 125 kusů samohybných děl pro boj s tanky Ho-Ni, které byly vyzbrojeny kanónem ráže 75 mm nebo houfnicí ráže 105 mm, a 13 kusů samohybných děl Ho-Ro, které byly vyzbrojeny polní houfnicí typ 38 ráže 150 mm. Údaje o letech výroby se různí, některé zdroje hovoří o výrobě do roku 1943, jiné do roku 1944. Stejně tak se různí údaje o počtech vyrobených kusů, které komplikuje skutečnost, že kromě firmy Micubiši vyráběly tanky další společnosti, mohlo se jednat až o 3000 kusů všech typů a obměn.


Světlovody

Odrazu světla využívali už staří Egypťané a Římané; asi v polovině dvacátého století byl sestrojen první světlovod. V praxi se začal používat koncem devadesátých let. Jedná se o zařízení se třemi částmi: první, koule vyčnívající nad povrch, zachytává maximální množství světla a láme ho do potrubí. Tím prochází paprsky na místo určení. Tubus je uvnitř pokrytý extrémně reflexním materiálem, takže odrazí 95-99% světla k difuznímu sklu, které paprsky rozlije po celém požadovaném prostoru.
Světlovody se většinou nepoužívají k plnému osvětlení obývaných místností. Záření průměrného zařízení totiž běžně velký pokoj neprosvětlí dostatečně podle platných norem, navíc v místnostech bez oken by se většina obyvatel cítila špatně.
V rodinných domech se tedy světlovody užívají primárně na chodbách, schodech, v předsíních, koupelnách a na toaletách – zkrátka všude, kde člověka nebaví věčně rozsvěcet a zhasínat. Jmenované místnosti, stejně jako šatny a vstupní haly, často nemívají okna a zároveň nevyžadují příliš silné osvětlení – což je pro světlovody ideální.
V kancelářských prostorách se mimo uvedených možností instalují například jako dodatečné osvětlení psacích a jednacích stolů – jako samostatný zdroj by sice neobstály, nicméně coby náhrada lampy jsou zdravější a pohodlnější. Velkými světlovody pak je možné prosvětlit i třeba sklady nebo výrobní haly.
Parametry daného zařízení určuje v první řadě délka a průměr potrubí. Začíná kolem dvaceti centimetrů, u průmyslových objektů se může přiblížit až metru. Obvyklý průměr činí 25 - 55cm. Za vhodnou délku se považuje až pět metrů, pro něž by měly platit údaje udávané výrobcem; delší tubus už nemusí odrážet dostatečné množství paprsků. Kvantitu světla ovšem ovlivňuje druh tubu a použitý materiál: nejlevnější variantou je měkký, ohýbatelný plastový „rukáv“, jehož výhodou je i snadná instalace. Přílišné zakroucení ovšem ztěžuje průchod světla, takže si značná část těchto i jiných nekvalitních zařízení vysloužila familiární název „šerovody“. Ty nejvíc zavaří při kolaudaci, kdy může být nedostatek světla v místnosti závažným problémem. Běžný světlovod s rovnými částmi a koleny by měl bez problémů akceptovat i oblačností rozptýlené světlo.
Další otázkou je použitý materiál. U reflexní vrstvy uvnitř potrubí má asi každá firma své know-how, nicméně u zbylých částí existují zpravidla dvě možnosti: plast, nebo sklo. Firmy vyrábějící ze skla argumentují delší životností kopule a lepší průsvitností difuzéru. Plastové prý odráží zpět do tubu až 15% světla – nicméně množství odražené zpět mléčným sklem není uvedeno. Výrobci z umělých hmot odpovídají asi nejdůležitějším kritériem, cenou. Tenký a levný tubus vyjde bez montáže minimálně na deset tisíc. Následně částka roste v závislosti na délce, průměru a kvalitě. Nejlepší využití nalézá světlovod v prostorách, kde není možnost osvětlení oknem, ve sklepích i památkově chráněných objektech; coby osvětlení bez energetických nároků také v pasivních domech. Výhody ale nabízí i jinde: například oproti probourávání střešního okna je jeho instalace jednodušší a mnohdy i levnější – provádí se bez zásahu do konstrukce budovy a za běžného provozu. Nesrovnatelně lépe izoluje, nehrozí tepelnými mosty, nekondenzuje se na něm voda a překvapením na závěr může být třeba vestavěný UV filtr. Rovněž nabízí nové prvky designu interiéru – barvu slunečního světla a jeho záření shora i samotný difuzér namísto lustru.


Babočka osiková

Babočka osiková je 3,5 - 4,5 cm velký denní motýl z čeledi babočkovitých, s rozpětím křídel až 7 cm. Je rozšířená v Evropě a mírném pásu Asie a Severní Ameriky. Objevuje se časně zjara na kamenech, na kterých se vyhřívá. Housenka žije na vrbách, topolech a osikách, kde působí škody. Dříve babočka patřila mezi hojné motýly, dnes jí postupně ubývá.
Velký černohnědý motýl, jehož křídla jsou žlutě lemována, s výraznou řadou modrých skvrn.


Polyténní chromozóm

Polyténní chromozómy, resp. obří chromozómy jsou chromozómy, u nichž došlo k namnožení chromatid bez jejich následného rozpadu na jednotlivé jednochromatidové chromozómu. Výsledkem jsou neobvykle veliké a snadno pozorovatelné chromozómy, které jsou vděčným objektem pro pozorování ve středoškolských a vysokoškolských biologických praktikách, na nichž se studenti učí připravovat preparáty, pozorovat je a kreslit podle nich.
Polyténní chromozomy lze nalézt ve slinných žlázách hmyzu. Vznikají zde proto, aby se zvýšením počtu kopií genů na nich se nacházejících urychlil proces transkripce a translace a tím pádem i zvýšila produkce žlázy. Dalšími objekty, u nichž byly tyto typy chromozómů pozorovány, jsou protista, rostliny a savci.


Peyrepertuse

Peyrepertuse je zřícenina hradu vybudovaného v 11. století cca 50 km od města Perpignanu u vsi Duilhac sous Peyrepertuse.
Hrad je situován vysoko na horském hřebeni v nadmořské výšce 800 m a je jedním z nejnepřístupnějších hradů ve Francii. Během křížové výpravy proti katarům se stal jedním z hlavních míst katarského odporu společně s Béziers, Carcassonne, Minerve a hrady Montségur a Quéribus. Všechna tato místa byla časem dobyta a parfaits upáleni jako kacíři.


Benedikt XV.

Benedikt XV., vlastním jménem Giacomo della Chiesa, byl v letech 1914 až 1922 v pořadí 258. papežem.
Della Chiesa pocházel z janovské šlechtické rodiny. Roku 1875 získal doktorát práva a poté vstoupil do kněžského semináře. Po dokončení studií vstoupil do diplomatického sboru Svatého stolce. V květnu 1914 byl jmenován kardinálem a brzy nato, 3. září 1914, byl v konkláve zvolen nástupcem papeže Pia X. jako Benedikt XV.
Většině pontifikátu Benedikta XV. dominovala první světová válka, která se uvádí i jako jeden z možných důvodů vcelku překvapivé papežské volby, při níž získal důvěru zkušený diplomat, který se již dlouho v evropské politice pohyboval a měl k čerstvě vzniklému konfliktu definován jasný postoj a plán k jeho řešení. Důležitou úlohu hrál jistě i fakt, že z hlediska vnitorcírkevní politiky představoval della Chiesa kompromis mezi stylem předchozích papežů, Lva XIII. a Pia X.). Papež vyhlásil v celém konfliktu neutralitu a opakovaně vyzýval k ukončení bojů a k nepoužívání některých mimořádně krutých zbraní, což vyvolávalo rozhořčené reakce na obou stranách fronty. Několikrát se neúspěšně pokoušel zprostředkovat mír. Jeho sedmibodový mírový plán byl sice odmítnut, neboť obě válčící strany jej považovaly za výhodnější pro svého protivníka, ale některé papežovy návrhy se opět objevily v mírové výzvě amerického prezidenta Wooodrowa Wilsona z ledna roku 1918.
Po ukončení válečného konfliktu se Benediktu XV. podařilo stabilizovat dlouhodobě napjaté diplomatické vztahy s Francií a diplomatická jednání udržoval i s ostatními zeměmi.
Krom protiválečných snah pracoval na reorganizaci církevních struktur, aby odpovídaly moderní době. Ve své první encyklice odmítl, podobně jako Pius X., modernismus, který ovšem vymezil v mnohem užším smyslu než jeho předchůdce a stejně tak i přistupoval k osobnostem nařčeným z modernismu mnohem shovívavěji. Roku 1917 nechal Benedikt XV. vydat Kodex kanonického práva, který představuje první souhrnnou kodifikaci hlavních zákonů a předpisů římskokatolické církve). Všemožně též podporoval misijní dílo ve Třetím světě a kladl velký důraz na výchovu kněží pocházejících z původního obyvatelstva.


Cam Gigandet

Cam Joslin Gigandet je americký herec. Proslavil se rolí Kevina Volchoka na televizi Fox v seriálu O.C. a pak jako Ryan McCarthy ve filmu Never Back Down. V roce 2008 dostal roli Jamese ve filmu Stmívání.
Narodil v Tacomě, Washington Jayovi a Kim Gigandetovými. Má jednu sestru Kelsie. Po absolvování Auburn senior High School v Auburnu ve Washingtonu se v roce 2001 přestěhoval do Californie, kde navštěvoval Santa Monica Community College, kde si poprvé zahrál.
Má rád basketball, golf, surofvání a věnuje se bojovému umění Krav Maga.
Se svou přítelkyní přítelkyně Dominique Geisendorffovou mají od 14. dubna 2009 dceru Everleigh Rae Gigandet.
V roce 2003 dostal svou první roli v Kriminálce Las Vegas jako Mark Young. Další role dostal v The Young and the Restless, Jack & Bobby a v úspěšném seriálu O.C., kde si zahrál Kevina Volchoka.
Filmovou roli dostal o rok později ve filmu Mistaken. Dále pak ve filmu Who's Your Caddy?. V roce 2007 dostal roli ve filmu Never Back Down.
V roce 2008 obdžel roli ve filmu Stmívání, kde si zahrál jednu ze záporných postav - upíra James, který chce zabít hlavní hrdinku - Bellu a snaží se mu v tom zabránit hodný upír Edward Cullen.
Jeho nejnovějšími rolemi je postava Marka v hororu The Unborn a postava Bishopa ve filmu Making Change.
V roce 2008 získal první ocenění. První cenu 10th Annual Young Hollywood Awards, poté cenu MTV Movie Awards za film Never Back Down v kategorii “Best fight“. Dále získal cenu Rising Male Star of the Year od Home Entertainment.
V roce 2009 dostal cenu opět od MTV Movie Awards za film Stmívání v kategorii “Best fight“. Za film Stmívání dostal ještě dvě ceny v Teen Choice Award 2009. Jednu společně s Robertem Pattinsonem - Choice Movie Rumble a pak cenu Choice Movie Villain.


Malohontská učená spoločnosť

Malohontská učená spoločnosť byl spolek, který existoval v letech 1808–1842. Založen byl v Rimavské Báni evangelickým pastorem a malohontským seniorem Matejem Holkem. Členové tohoto sdružení, převáně evangeličtí duchovní a místní zemané, se každý rok scházeli k filozoficko-literárním disputacím a svá rokování vydávali v ročence Solemnia Bibliothecae Kishontanae. Jednání probíhala v latině, částečně v „bibličtině“.


Rumunská armáda

Rumunská armáda je jméno ozbrojených sil Rumunska. Rumunsko je od roku 2004 v NATO. Od roku 2007 je plně profesionální.
Rumunská armáda se účastnila První světové války na straně Dohody, vstoupila do války v roce 1916. V té době byl náčelníkem generálního štábu Constantin Prezan. Rumuni měli docela početnou armádu ale její výcvik nebyl dostatečný a materiální vybavení bylo zastaralé. Po vyhlášení války se Rumuni pokusili obsadit Sedmihradsko ale byli odraženi, protože Spojenci neotevřeli balkánský front tak jak se zavázali spojeneckou smlouvo a jih země byl okupován vojsky ústředních mocností. Král, parlament atd se přestěhovali do Jassy. Po únorové revoluci v Rusku, rumunská armada zůstala jediným bojujícím spojencem Dohody na východní frontě a po reorganizaci během zímy 1916-1917 odrazila ofenzivu vojsk Centrálních Mocností a porazila neměcká a rakousko-uherská vojska vedena maršálem Mackenzenem v srpnu 1917. Na konci války v roce 1918 Rumunsko provedlo mobilizaci a účastnilo se po boku spojenců posledních bojů.
Rumunsko mělo uzavřenou obrannou alianci s Polskem proti SSSR. Rumuni byli součástí Malé dohody spolu s Československem a Jugoslávií namířené proti Maďarsku. V rámci unifikace armád Malé dohody odebíralo Rumunsko zbraně s Československa. To se netýkalo letadel Rumuni odmítli čs. typ a nakoupily letadla z jiných zemí. Ve třicátých letech se Rumunsko stalo členem Balkánské dohody.
Rumunsko bojovalo spolu s nacistickým Německem proti Sovětskému Svazu, po boku Němců bojovaly dvě rumunské armády. V roce 1944 bylo území Rumunska obsazeno Rudou armádou. Po změně režimu se Rumuni přidali na stranu Spojenců v závěrečných bojích.
=== Poválečné období === Od roku 1955 bylo Rumunsko součástí varšavského paktu.


Vlastimil Venclík

Vlastimil Venclík je český dramatik, scenárista, režisér a herec. V roce 1966 začal studium oboru filmové a televizní režie na FAMU, ale kvůli rozporům obsahu jeho autorského filmu „Nezvaný host“ s tehdejším režimem musel fakultu opustit a přes dvacet let pracoval ve zdravotnictví. Teprve pak se začal prosazovat jako dramatik, scenárista a příležitostný herec. Po roce 1989 režíroval některé své scénáře a hry a také natočil dokumentární seriál „Zprávy o stavu společnosti“. Byl spoluautorem projektu společnosti CET 21, která získala licenci na vysílání nezávislé televize.


Maltese Premier League 1932/33

Hrály čtyři týmy a šampionem se stala Sliema Wanderers FC.


Republika Kongo na Letních olympijských hrách 2008

Republika Kongo se účastnila Letní olympiády 2008 v jediném sportu. Zastupovali ji dva sportovci.
Republika Kongo se účastnila již své 9. olympiády. Doposud nezískala žádnou olympijskou medaili.


Bitva u Slavkova

Bitva u Slavkova, známá též jako „Bitva tří císařů“, proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Stanula zde armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonaparte proti armádě spojenců, jimiž byli Rusko v čele s carem Alexandrem I. a Rakousko pod vrchním velením císaře Františka I. Je to jedna z nejznámějších bitev, které proběhly na území Moravy a měla dalekosáhlé důsledky na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména v římskoněmecké říši.
Přestože Napoleon řídil bitvu z návrší Žuráň a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 15 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona učinil velký dojem.
Pro rok 1805 plánoval Napoleon válečnou kampaň, kterou chtěl dobýt Anglii, se kterou byl od roku 1803 ve válce. Zabránily mu v tom dvě události. Jednak intervence Anglie v Rusku a Rakousku a jejich následné vyhlášení války Francii a prohraná námořní bitva u Trafalgaru. Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodnul se zaútočit na nejbližšího nepřítele - Rakousko a posléze se vypořádat s Rusy. Tažení se účastnilo na 200 000 Francouzských vojáků. Ti připravení na vylodění do Anglie udělali ve svých táborech velké "vpravo vbok" a vyrazili k rakouskému městu Ulm, kde své síly soustřeďoval generál Mack. Grande Armée ďAllemagne se přesunovala rychlostí 25 – 30 km za den, aniž by Mack tušil, kde se objeví. Dne 7. října došly tři sbory této armády a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 km v Mackově týlu. O několik dní později byl Mack v Ulmu obklíčen a 20. října byl donucen s většinou armády kapitulovat. Z obklíčení ho nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, kterou vyslal Rakušanům na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. Dalším tažením padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon pronásledující ustupující Rusy se vydal na Moravu. Zbytky rakouské armády a Rusové ustoupili až k Olomouci a Vyškovu. Následně Francouzi bez boje obsadili Brno. Napoleon toužil svést rozhodující bitvu dřív, než mu nepřítel unikne dál na východ a prodlouží tak neúnosně Grande Armée zásobovací linie. Morálka Rusů byla vysoká. K armádě se připojila armáda Volyňská a přijel též car Alexandr. Napoleon se snažil spojence k bitvě přilákat, ale jeho snaha nemusela být nijak přehnaná, neboť ti pomýšleli na generální střet také. Rozhodli se zaútočit na Napoleonovo pravé křídlo a odříznout mu spojnici Brno – Vídeň. 28. listopadu Bagrationův předvoj posílený 58 eskadronami jezdectva vyhnal z Vyškova předsunuté francouzské jezdectvo pod velením generálů Milhauda a Treilliarda. Po olomoucké silnici pak spojenci postupovali "zpět" k Brnu. 1. prosince konečně dorazili na místo budoucí bitvy.
Již 29. listopadu stála Margaronova jezdecká divize ve středu budoucího bojiště, tedy na Starých vinohradech. Tento bod i dnes ovládá okolní krajinu a Napoleon se snažil, aby Rusko-rakouské síly, postupující po olomoucké silnici, přišly právě sem a tuto strategicky výhodnou pozici ovládly. Nalákat je sem bylo právě Margaronovým úkolem. Na první pohled bylo nelogické umožnit nepříteli toto výborné obranné postavení obsadit, ale tato podmínka přesně zapadala do Napoleonova plánu. Nechtěl svést pouze generální bitvu, ale jeho záměrem bylo nepřítele zlomit. Jak sám řekl: "Jako pán tohoto nádherného postavení, bych mohl Rusy zastavit... Můžu jim je však vydat a ustoupit s pravým křídlem. Jestli se pokusí na ty výšiny vyšplhat, aby mě obklíčili, budou neodvratně ztraceni.". Císař Francouzů vsadil na to, že spojenečtí generálové, zcela logicky, napadnou jeho zdánlivě slabší postavení na pravém křídle a pokusí se mu tak odříznout cestu na Vídeň.
Autorem strategických dispozic spojenců byl náčelník generálního štábu generálmajor Franz von Weyrother. Poprvé s nimi seznámil jednotlivé velitele armádních sborů krátce po půlnoci v den bitvy. Následně byl celý plán přepisován do desítek kopií a ty byly pobočníky rozváženy k jednotlivým velitelům. Dispozice byly psány německy, pro ruské velitele je tedy bylo nutno přeložit. Navíc byly tyto překlady velmi špatné kvality a tudíž mnohdy nesrozumitelné. Znění rozkazů pobočníci v mnoha případech velitelům pouze přečetli, protože těch písemných se nedostávalo. K některým velitelům dispozice dorazily v době, když už byla bitva v plném proudu, k některým nedorazily vůbec. Podle Weyrotherovy dispozice, měla 1. Dochturovova kolona útočit od Újezda přes Telnice a obsadit tuto vesnici. 2. Langeronova kolona měla zaútočit v údolí mezi Telnicemi a Sokolnicemi. 3. Przybysziewkého kolona měla levým křídlem připochodovat k sokolnickému zámku a odtud postoupit do prostoru mezi kobylnickými rybníky. 4. kolona, pod smíšeným velením podmaršálka hraběte Kolovrata a generálporučíka Milodaroviče, měla mezitím projít Kobylnicemi a srovnat čelo s ostatními kolonami. Předvoj knížete Bagrationa podporovaný jezdectvem knížete Liechtensteina se měl pokusit obsadit těžkým dělostřelectvem Santon. Zde umístěná artilerie měla krýt jezdectvo postupující po obou stranách olomoucké silnice. Jízda na pravé straně olomoucké silnice byla pověřena odrazit každý útok na levé křídlo Bagrationova postavení. Následně měla Lichtensteinova kavalerie obsadit Žuráň. Jezdectvo generála Kienmayera mělo za úkol se přesunout k Měnínu ve chvíli, kdy 1. kolona projde Telnicemi, a zde mělo krýt týl všech čtyř útočících kolon. Poté, co by byl obsazen čtyřmi vyčleněnými prapory první kolony Tuřanský les, měla se kavalerie stáhnout ke slatinské kapli a stále krýt levé křídlo 1. kolony. Zde byl její úkol zůstat pro případ neúspěchu a krýt ústup spojeneckých jednotek. Všechny čtři kolony, útočící přes pravé francouzské křídlo, se měly v součinnosti pokusit probít až ke Slatině, Bedřichovicím a k olomoucké silnici. Jakmile by generál Bagration zpozoroval, že se tyto kolony blíží k olomoucké silnici, měl zaútočit na narušené francouzské řady a navázat s nimi styk. V tu chvíli by přišla řada na Lichtensteinovo jezdectvo, které mělo postoupit vpřed, aby podpořilo útok pěchoty a zaútočilo na nepřítele prchajícího k Brnu a Černovicím. Zálohou byla pro den bitvy určena císařská garda, tedy sbor Jeho Výsosti Konstantina Pavloviče, která měla za svítání zaujmout postavení za Blažovicemi a Kruhem. Jejím úkolem bylo podporovat knížete Lichtensteina, který měl chránit levé křídlo Bagrationova postavení na Santonu. V případě neúspěšného vývoje bitvy měla armáda ustoupit směrem na Slavkov, kam už bylo před tím odesláno vozatajstvo.
Ve zkratce řečeno - Weyrother, který viděl zřejmou slabinu francouzského postavení, přistoupil na Napoleonovu taktiku a jeho hlavní nápor měl směřovat na pravé křídlo, kde se posléze měly spojenecké kolony, pod jednotným velením generála Buxhöwdena, obloukem vlevo zformovat do jedné linie a postupovat napříč pravým nepřátelským křídlem k jeho středu. Generál Bagration měl vázat nepřátelské pravé křídlo a nakonec v součinnosti s ostatními kolonami zaútočit na narušené řady Francouzů a hnát jej až k Brnu.
Napoleonův plán, umožnit nepříteli pokusit se obchvátit jeho pravé křídlo, vznikal již 30. listopadu, ale v hlavě se mu rodil již přinejmenším týden. Původní plán se lišil od toho, který nakonec uplatnil v bitvě, především tím, že nepředpokládal, že by protivník udělal to, co od něj očekává. Sám chtěl, aby spojenci zaútočili na jeho pravé křídlo a pokusili se jej odříznout od ústupových cest na Vídeň. Za předpokladu, že by se jeho jednotkám podařilo udělat zrcadlově stejný manévr a dobyl by pratecké výšiny, které by spojenci při pokusu obchvátit křídlo opustili, odřízl by útočícího nepřítele od ústupových cest na Olomouc a Vyškov on sám. Davout, který se blížil od Vídně, by pak fungoval jako druhá čelist kleští, čímž by se nepřítel dostal do absolutního obklíčení. Tento plán se však zakládal na předpokladu, že by se ruští a rakouští generálové dopustili školáckých chyb. Napoleon se zcela realisticky domníval, že pokud spojenci sestoupí z prateckých výšin, udeří nejspíš proti jeho středu. Nakonec se však nekonala žádná přehlídka manévrů, ale bitva byla klasickým lineárním střetnutím, kdy pouze koncovka spočívala ve frontálním útoku nepříteli do zad. Tento plán byl tedy do značné míry ofenzivní a počítal s tím, že pravé křídlo bude ustupovat a křídlo levé následně provede obchvat pravého křídla protivníka, načež v závěrečné fázi sevře spojence do kleští Davout přicházející z jihu. 1. prosince se stalo to, co Napoleon očekával. Nepřítel Pratecké výšiny skutečně obsadil. Téhož dne se však dozvěděl, že generál Davout přivede do bitvy pouze značně oslabenou Friantovu pěší a Bourcierovu jezdeckou divizi. Tím padl plán, kterým chtěl sevřít spojence do kleští. Posílil proto nejjižnější cíp pravého křídla hlavní armády, která měla nést největší tíži zítřejšího útoku. A právě teď vznikl definitivní plán bitvy, kdy měla Pratecké výšiny obsadit Vandammova a Saint-Hilairova divize IV. sboru maršála Soulta. To na jejich bedrech nakonec spočinul úkol dobýt a udržet Pratecké výšiny a posléze vpadnout nepříteli do zad. Plán se z defenzivního rázem změnil na ofenzivní. Napoleon se v noci z 1. na 2. prosince navíc dozvěděl, že nepřítel posunul svá postavení mnohem víc k jihu než počítal a tak ve svých nejnovějších dispozicích informoval armádu o tom, že nebude ustupovat, ale útočit. Jednotky se před svítáním pohly vpřed a překročily Velatický potok v prostoru Jiříkovice. Levému křídlu, kterému velel maršál Lannes, připadla úloha zabránit jakémukoliv obchvatu z této strany. Po jeho pravici měl stát Bernadottův I. sbor, který měl být pro Soultovy sbory případnou posilou. Muratův jezdecký sbor a císařská garda pod velením maršála Bessierese měly tvořit Napoleonovu zálohu. Murat měl své jezdectvo přivést do takových postavení, aby pokryl případný útok do prázdného místa mezi levým Lannesovým křídlem a Soultem. O tom, jak oslnivé bude Napoleonovo vítězství, rozhodne jediná věc - zda se podaří maršálu Davoutovi dorazit na bojiště včas a zda Legrandova divize IV. sboru vydrží dostatečně dlouho odolávat tlaku na pravém křídle do Davoutova příchodu.
První výstřely bitvy onoho 11. frimairu roku XIV., 20. listopadu jul., či 2. prosince greg. 1805 padly již mezi druhou a třetí hodinou ranní. V údolí u Zlatého potoka 3. prapor Legrandovy divize spolu s Pádskými tirailleury vyhnal Rakušany podmaršálka Keinmayera z Telnic. Keinmayerovi hraničáři se pokusili dobýt Telnice vzápětí zpět, jejich útoky však byly Francouzi ukrytými za zídkami zahrad a v oknech domů opakovaně odraženy. Podmaršálek Keinmayer, vědom si taktického významu vesnice, vyslal vojáky do útoku opět kolem páté hodiny. První dva nápory byly odraženy ještě před vsí, třetí atak řetěz francouzských voltižérů a tirailleurů prolomil. Rakušané však byli opět odraženi vojáky ukrytými v úvozech před vesnicí a čtyřmi děly i pěchotou ve vesnici samotné. Jen část hraničářů se probila mezi chalupy, ale bez podpory byli brzy nuceni své pozice s vysokými ztrátami vyklidit. Někdy v té době Ruští vojáci ve výchozích pozicích odložili své tornistry a ještě před svítáním se v kolonách dali do pohybu. Jednotky se však ve stávající tmě začaly vzájemně proplétat a vznikal tak značný zmatek. Několik minut před sedmou začalo svítat. Nad prostorem bojiště však panovala hustá mlha. Z ní se kolem osmé hodiny vynořilo před Telnicemi čelo 1. Dochturovovy kolony a za ní brigáda generála Lewise. Francouzi byli nuceni Telnice opustit, ale vzápětí se opět zformovali u Zlatého potoka. Rusové se v dobyté vesnici uspořádali tak, jak vyžadovaly vojenské imperiální řády a všech 40 000 mužů pod velením generála Buxhöwdena vyrazilo hustou mlhou za Nepřítelem. Přitom se pochodové kolony opět promíchaly.
1. Dochturova kolona podle Weyrotherova plánu útočila v okolí Telnic. 2. Langeronova kolona pochodovala ve směru na Sokolnice. 3. Przybyszewského kolona vyrazila do prostoru bažantnice.
Před půl osmou se na Žuráni konala schůzka velitelů francouzských vojsk. Přesně v půl osmé, kdy se pohnuly kolony Rusů u Zlatého potoka, se na východě objevil rudý kotouč slunce, který zůstal viset nad Slavkovem. Slavkovské slunce - „le Soleil ďAusterlitz“, které se stane pojmem a pro Napoleona bude navždy spojeno s nimbem jeho úspěchů.
Podle nových dispozic dostaly Friantova pěší a Bourcierova jízdní divize III. sboru maršála Davouta rozkaz podpořit Legranda u Sokolnic. Tyto divize opustily Rajhrad v šest hodin ráno. Těsně před příchodem na bojiště k maršálovi přispěchal jezdecký důstojník s naléhavou žádostí o podporu pěchoty za Telnicemi. Pro tuto podporu byla okamžitě vyčleněna Heudeletova brigáda. Příchodem posil III. sboru kolem půl desáté tedy vzrostla síla Francouzů v prostoru Kobylnice - Telnice na 12 000 mužů včetně 2500 dragounů, přesto čelili více než trojnásobné přesile. Maršál Davout však měl jasně daný úkol. Za neustálého boje zadržovat nepřítele a přenechat mu dílčí úspěchy. Tím, že mu nedovolí vrátit se zpět na Pratecké výšiny, připraví půdu pro jednotky maršála Soulta a zdárný úspěch Napoleonova „Lvího skoku“. Po osmé přichází Napoleonovi zpráva od Legranda, že pod náporem nepřátelské infanterie se hrozí protrhnout jeho linie v prostoru Telnice - Sokolnice. Zde se již kolem deváté hodiny opět rozhořely těžké boje.
Přicházející Heudeletův sbor v součinnosti se zbytky 3. praporu ihned přešel do protiútoku. Jejich cílem byly ruské jednotky, které obsadily vesnici. Jediným rozhodným bodákovým útokem je vyhnali ven a Rusové ve zmatku prchli zpět k Újezdu. Sami Francouzi však byli Hessen-Homburgskými husary zatlačeni zpět do vesnice, kde se snažili narychlo opevnit. Mezitím, co generálporučík Dochturov řadil svou pěchotu k novému útoku, se mezi Telnicemi a Sokolnicemi ve zbytcích mlhy a dýmu z mušket rozpoutala nechtěná přestřelka mezi 108. a 26. pěším plukem Francouzské armády. Tohoto zmatku využil Dochturov k útoku od Újezda a Telnice znova obsadil. Po desáté hodině nastal v tomto prostoru relativní klid. Dochturov, který by rád dál útočil, se musel podřídit rozkazům nadřízeneho generála Buxhöwdena, který se rozhodnul čekat, než se shromáždí Langeronova kolona.
Před devátou hodinou k Sokolnicím dorazila Langeronova 2. kolona. Zde ruský velitel čekal, až se mu na pravém křídle sešikuje 3. Przybyszewského kolona s 10 000 muži a 30 děly, která z Prateckého návrší sestupovala chvíli za ním. Díky zmatku způsobeném prolínáním jednotek měly obě kolony oproti dispozicím zpoždění. Jakmile začalo čelo Przybyszewského jednotek zaujímat své pozice, vyrazil Langeron do útoku na Sokolnice. Przybyszewského vojáci přesně podle plánu zaútočili na bažantnici. Odtud vytlačili prapor korsických tiraileurů, kteří ustoupili k sokolnickému zámku. Další ruský útok je však vyhnal i odtud. Dalším útokem byli Francouzi donuceni k ústupu i za západní okraj Sokolnic. V tu chvíli dorazila pěší Friantova divize. 48. a 111. pluk okamžitě přešly do útoku. Začal tuhý boj o vesnici vedený dům od domu. Rusové nasadili Vyborgský mušketýrský pluk. Po tři čtvrtě hodině se k Francouzskému útoku připojil 15. lehký a 33. řadový pěší pluk. O vesnici i zámek se bojovalo až do poledne. Nakonec se Francouzi stáhli k Otmarovicím a Rusům zůstaly v rukou Telnice i Sokolnice. Friant však splnil svůj úkol přesně podle Napoleonova plánu.
Krátce po osmé hodině dal Napoleon signál k pochodu jednotkám skrytým mlhou v údolí pod Prateckým návrším. Vandammova a Saint-Hilairova divize IV. sboru maršála Soulta zamířily přesně tam, odkud před chvílí sestoupily kolony ruských velitelů Langerona a Przybyszewského. Na vrchol Prateckého návrší. Saint-Hilairova divize vyrazila od Ponětovic přímo na návrší jako první. Vandamme vyrazil s menším zpožděním, jeho cílem byla kóta 298 – Staré Vinohrady.
Kutuzov, nacházející se i s carem u 4. spojenecké kolony, v reakci na nečekaný útok rozkázal Kolovratovým Rakušanům obsadit vrchol Prateckého návrší, kam mířil Saint-Hilair. Milodarovičovi Rusové dostali rozkaz dobýt vesnici Prace. Tu původně bránily dva prapory Novgorodského pluku a prapor granátníků Apšeronského pluku, ale poté, co úspěšně odrazili prapor 14. řadového pluku, je odsud vyhnala celá Thiébaultova brigáda. Následně obranu vesnice převzala brigáda generála Varé, která byla pro tento den převelena k Vandammově divizi. Krátce po deváté hodině vyrazil Milodarovič do útoku. Boj před vesnicí trval celou hodinu. Nakonec díky strategické převaze zvítězily francouzské jednotky. Zbloudilá střela zde zranila na tváři i generála Kutuzova
Mezitím Vandamme dál postupoval na vrchol Starých vinohradů. Brigádní generál Thiébault již dosáhnul vrcholu Prateckého návrší, ale brigádu generála Moranda, která byla součástí jeho divize, napadla opožděná brigáda Kamenského, patřící k Langeronově koloně. Tato brigáda tvořila Langeronův zadní voj a zkušený velitel, jakým Kamenský byl, postřehl možné nebezpečí a snažil se zabránit tomu, aby Francouzi vpadli ruským jednotkám u Sokolnic do zad. Od Křenovic se k Morandovi navíc blížilo 15 rakouských praporů. Kritickou situaci vyřešil Saint-Hilair tím, že na ohrožený úsek přesunul 36. a část 14 pluku, které podpořilo šest dvacetiliberních děl. Tyto jednotky rozmísil tak, aby k linii mezi Starými vinohrady a Prateckým vrcholem tvořily téměř pravý úhel a tedy kryly i jižní část bráněného návrší. Kolovratovy jednotky byly účinnou palbou brzy donuceny k ústupu a jen část z nich se přidala ke Kamenského brigádě. Nejtěžší střety na této části bojiště probíhaly na Starých vinohradech. Vandammovi se sice podařilo odtud Milodaroviče vytlačit, ale Kutuzov vzápětí do boje nasadil šest praporů 23. rakouského pěšího pluku Salzburg. IR 23 se nakrátko podařilo Staré vinohrady ovládnout, ovšem aby tato akce slavila větší úspěch, musel by být výrazněji podpořen Milodarovičem. Milodarovič však na carův rozkaz dál ustupoval k jižnímu svahu. Vandamme proti Rakušanům nasadil Féreyovu brigádu spolu s 55. řadovým plukem Varého brigády zprava a 24. lehký lehkým plukem Schinnerovy brigády zleva. Až teprve po tvrdém boji v poslední fázi vedeném na bodáky Rusy z jejich postavení vytlačil. Bylo kolem jedenácté hodiny, Rakušané ustoupili na jižní svah Prateckého svahu a Francouzi konečně ovládli jak Staré vinohrady, tak kótu 325. Tady však byla situace na pováženou. Proti Saint-Hilairově divizi stálo 55 Milodarovičových praporů spolu s 3 - 4 000 jezdců a Jirčíkova a Kamenského brigády. Nastávající ruský útok trval dvacet minut a spojenci nakrátko ovládli Pratecký vrchol. Saint-Hilaire v tu chvíli začal uvažovat o ústupu, avšak povzbuzen slovy plukovníka Pouzeta, že díky tomu by byla bitva ztracena, dal rozkaz k protiútoku. Vlna za vlnou se střetávaly spojenecké a francouzské jednotky aniž by se vítězství výrazněji přiklonilo na jednu z bojujících stran. Rakušané v tomto střetnutí ztratili 2 388 mužů a 18 děl, Saint-Hilairova divize zhruba 1 800 mrtvých a raněných. Kolem půl dvanácté do bojů od Kobylnic zasáhli Levasseurův 18. a 75. řadový pluk Legrandovy divize a francouze podpořila i Varého brigáda, která mezitím ovládla Staré vinohrady.. Kutuzov, který se právě nacházel v této části bojiště, dal Kamenského brigádě rozkaz k ústupu do údolí směrem na Hostěrádky. Stejným směrem ustupovali i Rakušané. Mušketýrské pluky Kurský a Podolský, které byly vyslány spojencům na pomoc, přišly již pozdě a byly s velkými ztrátami vrženy zpět.
Krátce po jedenácté hodině opustil Napoleon Žuráň a spolu s gardou a částí záloh se přesunul ke Starým vinohradům. U sebe si ponegal šest praporů Oudinotových granátníků a další čtyři prapory pod vedením generála Duroca vyslal k Tuřanům k podpoře Davoutova II. sboru.
U olomoucké silnice stálo spojenecké pravé křídlo, tedy spojenecký předvoj pod velením generálporučíka knížete Bagrationa, podporovaný 5. kolonou spojenců pod velením podmaršálka knížete Liechtensteina. Bagrationova pěchota byla zformována ve dvou sledech. Kavalerie stála v klasickém postavení na obou pěchotních křídlech a celá kolona byla rozmístěna od Koválovic až k Rozcestí u Holubic. Lichtensteinova kolona zatím do svých pozic nedorazila. Francouzi, V. Lanesův sbor, stáli před obcí Tvarožná a západním směrem od Blažovic. Celá jejich pozice se opírala o kopec Padělek, který francouzští veteráni z Egypta překřtili na Santon. V okopech na východním svahu kopce měli rozmístněno 18 děl. Lanesovým úkolem bylo zabránit postupu spojeneckého pravého křídla a nedovolit mu zasáhnout do bojů na Prateckých výšinách.
K Bagrationovi dorazily první dispozice pro nadcházející bitvu teprve až kolem osmé hodiny ranní. O půl hodiny později mu však již ohlásily kozácké hlídky, že Francouzi zahálili směrem od Brna pozvolný postup. Šlo o jednotky Lannesova sboru, které srovnávaly linii se Soultovými divizemi, jež právě zdolávaly Pratecké výšiny. Velitel ruského předvoje, který si byl vědom toho, že na bojiště ještě nedorazila 5. Lichtensteinova kolona, a který sám se jen nerad spokojoval s pasivní úlohou, navzdory dispozicím, které mu ukládaly s útokem vyčkat až Buxhövdenovy kolony obejdou francouzské pravé křídlo, poručil svým jednotkám pochodovat nepříteli v ústrety. Sotva se jeho muži dostali na dostřel děl ze Santonu, ocitli se pod jejich těžkou palbou a ruský útok se zpomalil. Bagration si uvědomil, že pokračovat v čelním útoku nemá smysl a pokusil se obejít Santon ze severu. Staroingermanlandský a Pskovský mušketýrský pluk obsadili Tvarožnou a kozáci obešli francouzské levé křídlo, přičemž se snažili vpadnout Suchetovi do týlu. Suchet tento obchvat zachytil 34. a za ním stojícím 40. řadovým plukem Bekerovy brigády. Kvůli značné přesile nechal Suchet tyto pozice ještě posílit brigádou generála Valhuberta. Bagration, na jehož straně byla převaha dělových hlavní, nechal na nepřítele zahájit křížovou palbu a spolu s kombinovanými útoky jízdy a pěchoty uvrhnul Francouze do zmatku. Pouze baterie na Santonu ochránila pěchotu před zničením. Při dalším pokusu Rusů obejít pozice Francouzů ze severu byli odraženi palbou a protiútokem 17. lehkého pluku. Rusové byli nuceni vyklidit Tvarožnou, ale ihned za ní se znova zformovali do praporní linie. Maršál Lannes se v této chvíli rozhodnul levému křídlu svého sboru ulehčit a v čele Caffarelliho divize, za podpory Muratovy jízdy, vyrazil proti levé části Bagrationova předvoje. Zde měla podle spojeneckých dispozic stát 5. kolona. Bagration byl náhle zatlačen do defenzivy, navíc mu hrozilo, že bude odříznut od zbytku spojenecké armády. Proti Caffarelliho divizi a Kellermanově lehké jezdecké divizi, vedených osobně Lannesem, vyslal pluk Ulaniusových myslivců a dva husarské pluky. Kolem deváté hodiny dorazila na bojiště Ruská garda pod velením carova bratra velkoknížete Konstantina Pavloviče, která měla tvořit zálohu spojenců. Garda zůstala stát na vyvýšenině mezi Holubicemi a Balžovicemi. Jelikož velkoknížeti nepřišly ohledně probíhající bitvy žádné konkrétní instrukce a jako zkušený voják viděl, že Francouzi hrozí obchvátit Bagrationa, obsadil gardovými myslivci Blažovice a granátníky spolu s gardovým jezdectvem Křenovice. Sotva stačili muži velkoknížete Konstantina Blažovice obsadit, už na myslivce začal útočit 13. lehký pluk od Demontovy brigády. První nápor Francouzů byl odražen, ale druhým útokem, za podpory 51. pluku Debillyho brigády, Napoleonovi pěšáci, během půl hodiny, Blažovice dobyli. Někdy ve chvíli kdy gardoví myslivci ustupovali z Blažovic, obdržel velkokníže Konstantin rozkaz od svého bratra, ať spěchá s gardou ke Starým vinohradům. Kolem desáté hodiny vystřídaly srážky pěchoty prudké boje jezdectva. Na bojišti se konečně objevila 5. Lichtensteinova kolona a vystřídala přemisťující se gardu. Proti Caffarelliho pěchotě vyrazil hulánský pluk velkoknížete Konstantina, ale díky Lannesově výcviku vojska v součinnosti pěchoty a jezdectva, bylo z boje vyřazeno 400 Rusů včetně majitele pluku generálporučíka Essena, který zemřel ve francouzském zajetí. Následně se Kellermanova divize střetla s Bagrationovými a Uvarovovými dragouny, přičemž byla v průběhu střetu podpořena i záložním Muratovým jezdectvem. Do boje se také zapojili Nansourtyho karabiníci a kyrysníci. Jakmile se obě masy jezdectva rozjely do svých pozic, aby se znova sešikovaly, odkryl 3. kyrysnický pluk, který dál pokračoval v pronásledování dragounů, pravé křídlo Caffarelliho pěchoty. Toho využily tři kyrysnické pluky jízdy knížete Hohenlohe s úmyslem odkryté jednotky promptně napadnout. Francouzští kyrysníci si však své chyby brzy povšimli a když se do střetu zapojili i Nansoutyho kyrysníci, došlo k mohutnému střetu nejtěžších jezdeckých svazů obou armád. Boje na této straně fronty skončily kolem jedenácté hodiny. Liechtenstein odvolal zbytek svých kyrysníků ke Starým vinohradům a na bojišti v tomto úseku fronty zůstaly pouze ruské jednotky. Následně docházelo už jen k dílčím srážkám, které vyvrcholily hromadným spojeneckým ústupem, neboť v důsledku bojů u Tvarožné, byla tato část vojska oddělena od Bagrationa. Po jedenácté hodině se na pravém křídle u Blažovic objevila slavkovským bojem zatím netknutá Rivaudova divize Bernadottova sboru. Jejího krytí Lannes využil k pokusu o oddělení Bagrationovy pěchoty i jízdy a obchvácení části Ruských jednotek. Caffarelliho pěchota se stočila k olomoucké silnici. Při postupu na Holubice se k ní v součinnosti přidala i Suchetova divize. Za těžkých bojů byly Bagrationovy jednotky pomalu tlačeny zpět k východu. U Tvarožné Bagration, dík obratnému nasazení těžké jízdy, postup Francouzů zastavil a teprve až po dvanácté hodině se Francouzům podařilo vytlačit spojence z urputně bráněných pozic. V tu dobu k Bagrationovi dorazila nenadálá pomoc dvanácti děl majora Frierenbergera, který svou artilerii nechal zaujmout pozice na kopci u Pozořické pošty. Následnou palbou umožnil Bagrationovi odpoutat se od Francouzů a zformovat novou frontu přímo u pozic dělostřelectva. Lannes, informovaný o situaci ve středu a pravém křídle bojiště, neriskoval a další postup svých jednotek zastavil. Svůj úkol však splnil naprosto dostatečně. Po druhé hodině odpolední, v důsledku nepříznivého vývoje bitvy, Bagration své jednotky stáhnul k Rousínovu.
Když byl velkokníže Konstantin s gardou odvolán ke Starým vinohradům, pokusil se navázat kontakt se zbytky IV. kolony. Gardová jízda postupovala od Křenovic, přičemž směřovala do levého boku Vandammovy divize. Zde se jim do cesty postavil generál Bigarré s 4. řadovým plukem, který byl vzápětí posílen 24. lehkým plukem. Bylo přibližně půl dvanácté, když se tyto pluky zformovaly do dvou karé a vzápětí na ně zprava zaútočila ruská gardová kavalerie a zleva pěchota. První z karé bylo druhým nájezdem několika eskadron Rusů proraženo a pluky byly rozprášeny. Francouzi ztratili na 200 mužů a 4. řadový pluk svého orla. Záhy bylo rozdrceno i druhé karé. Toto střetnutí se již odehrálo před očima Napoleona, který i s gardou právě dorazil na Staré vinohrady. Když viděl debakl pěších jednotek, nasadil do boje gardovou jízdu i pěchotu. Šest eskadron kavalerie v první linii, za nimi druhý sled spolu s infanterií. Celý útok byl podpořen gardovým dělostřelectvem. Ruská garda proti té Francouzské. Francouzi se jako první vrhli proti Semjonovskému pluku, Ruské karé se jim však prorazit nepodařilo. Při útoku zahynul generál Morand. I přes prvotní úspěch velkokníže Konstantin povolal ze zálohy kavalergardu. Proti ní opět vyrazil posílený první sled, který byl již jednou odražen. Kavalergarda zaútočila na obě křídla i střed Francouzů a jejich útok je zprvu tak úspěšný, že Napoleon byl nucen svým mužům na pomoc vyslat jízdní myslivce a mameluky gardy. Následným útokem z boku se jim podařilo kavalergardu odrazit a během následující čtvrt hodiny rozdrtit. Francouzská kavalerie ihned pokračovala v pronásledování a vrhla se na osamocenou gardovou pěchotu. Ta již novému náporu odolávat nedokázala a záhy celý Ruský střed prchal směrem ke Křenovicím, aby zpomalil až u potoka Rakovec. Střelba na tomto úseku bojiště utichla zhruba kolem jedné hodiny. To byl také čas pro provedení konečného manévru. Napoleon rozkázal maršálu Soultovi, aby sestoupil z Prateckého návrší a vpadnul do zad třem kolonám, které bojovaly s Davoutem u Telnice a Sokolnic. První vyrazila Saint-Hilairova divize. Smyčka se začala utahovat. Všechny tři kolony pod velením generála Buxhöwdena se díky jeho prvotní nedůvěře brzy dostaly do obklíčení. I když se snažily ustupovat různými směry, jejich snaha byla marná. Bruxhöwden si připustil až příliš pozdě, že mu Saint-Hilair opravdu vpadnul do zad. Generál Przybyszewský byl spolu s 5000 muži zajat přímo u Kobylnic. Dochturov a Langeron tísněni Vandammem ustupovali jižním směrem na Újezd, ale cestu jim brzy zahradil početný nepřítel a jejich snaha skončila u rybníků Žatčanského a Měnínského. Když se vojáci snažili urychleně dostat přes zamrzlou hladinu, led popraskal a probořil se, což byl naprostý konec pro již značně podlomenou morálku Rusů. Uniklo pouze 8000 mužů spolu s Dochturovem. Bylo pět hodin odpoledne, slunce zapadlo již před hodinou.
4. prosince po setkání Napoleona a Františka I. u Násedlovic bylo příměří mezi Francií a Rakouskem podepsáno 6. prosince. Mír byl uzavřen 26. prosince v Prešpurku tzv. Prešpurský mír. Rakousko se muselo vzdát italských a německých území, která připadly Francii nebo jejím spojencům. Šlo o Tyroly, Vorarlbersko a Augsburg, jež přešly pod Bavorsko a Benátsko, a o Istrii a Dalmácii, které přešly pod napoleonské Italské království. Rakousko se dále vzdalo všech nároků na německé státy. Jako kompenzace mu připadlo Salcbursko. Ve smlouvě byly také zahrnuty náhrady Francii ve výši 40 miliónů franků. Devět měsíců od podpisu smlouvy, 6. srpna 1806 zanikla Svatá říše římská a císař František II. zústal pouze rakouským císařem Františkem I.. Rusové se stáhli zpět na své území, ale mírovou smlouvu Alexandr s Napoleonem uzavřít odmítnul.
V Evropě stojí několik monumentů spojených s bitvou u Slavkova. Přímo na slavkovském bojišti byl z iniciativy českých vlastenců pod vedením Aloise Slováka vystavěn první mírový památník v Evropě s názvem Mohyla míru. Paradoxně jeho otevření naplánované na rok 1914 přerušila válka. Za okupace Nizozemí byla francouzskými vojsky poblíž Utrechtu vybudována Pyramide van Austerlitz. V Paříži stojí Napoleonův oslavný, 44 metrů vysoký vítězný bronzový sloup "La colonne Vendôme," vytvořený podle vzoru římského Trajánova sloupu. Najdeme jej na Place Vendôme. Sloup byl prý odlit z roztavených kanónů pocházejících z bitvy u Slavkova. Na vrcholu defiluje socha samotného Napoleona.
 Image:Mohyla míru - Prace.jpg|Mohyla míru Soubor:081207 NL Pyramide van Austerlitz.JPG|Piramide van Austerlitz Image:Place vendome jms.jpg|Slavkovský sloup


Enkulturace

Enkulturace je část socializačního procesu, během něhož se původně neutrální a nekulturní novorozenec stane integrální součástí společnosti, jejíž kulturu přejímá. Enkulturace je neukončený celoživotní proces.
Pojem zavedl M. J. Herskovits, který do pojmu enkulturace zahrnoval všechny projevy naučeného chování a získávání znalostí a dovedností.
Enkulturace probíhá v různých sociálních skupinách a za účasti různých sociálních institucí. V dětství jsou nejdůležitější primární skupiny, v pozdějším věku nabývají na významu skupiny sekundární.
Enkulturace může probíhat vědomě a cíleně skrze výchovu a vzdělávání či nevědomě skrze nápodobu.


Alena Kučerová

Studovala nejprve na Vyšší škole uměleckého průmyslu, pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Antonína Strnadela. Studium po politických prověrkách předčasně, ale řádně ukončila. V roce 1961 ji přivedla do skupiny UB 12 její blízká přítelkyně Adriena Šimotová.
V roce 1963 poprvé zapojila do svých grafik nový technický prvek – perforovaný bod. Pracovala s ním různě – nejdříve samostatné perforované body kombinuje se suchými jehlami, později spojuje do čar a linií, jindy z nich vytváří geometrický rastr. Nová technika si vymínila i změnu matric. Drahé zinkové plechy nahradila levným konzervovým plechem z pocínovaného železa, který umožňuje dosáhnout plastičnosti reliéfu. Od roku 1965 také poprvé vedle svých grafik vystavuje jako svébytná umělecká díla i použité matrice.
V grafických listech z druhé poloviny 60. let se zaměřila na zobrazování člověka ve zcela běžných až banálních životních situacích. Část grafik věnovala tématu moře, vzpomínkám na pláže, černomořské pobřeží a dynamiku vln. Celá 70. a 80. léta se k těmto tématům příležitostně vracela. V roce 1967 se podílela na výzdobě československého pavilonu pro Expo v Montrealu, pro který navrhla skleněnou vitráž. V době, kdy byl normalizační tlak nejsilnější, ztratila Kučerová jakoukoli možnost vystavovat. Uchýlila se do svého nového ateliéru na pražském Starém Městě, který získala od Václava Boštíka, a začala se zabývat žánrovými tématy, v jejich grafikách se objevuje motiv zvířat.
Ačkoliv v Československu nesměla oficiálně vystavovat, mohla obesílat alespoň některé zahraniční přehlídky, kde také získala řadu ocenění.
V 80. letech nahrazuje figuraci tématem krajiny. Autorka ji totiž vnímá a prožívá ze sedla svého koně. Na počátku 90. let se její tvorba zásadně proměnila. Vizuální obraz krajiny v grafikách zredukovala a rozložila na elementární části a začala se soustředit na samotný detail. Kučerová se také vrací k dílu německého básníka Christiana Morgensterna, jehož poezii poprvé ilustrovala ještě v dobách svých studií.
V roce 1996, kdy nešťastnou souhrou okolností přišla o svůj pražský ateliér a zároveň o svůj tiskařský lis, s grafikou skončila. Natrvalo odešla z Prahy a žije v naprostém soukromí na venkově. Zásadní životní změna se zákonitě odrazila také v charakteru další její tvorby. Pracuje na rozsáhlém souboru závěsných asambláží, v nichž podobně využívá nejchudší materiál, který nalézá ve svém okolí. Namísto dírkovaných otvorů zde pracuje s body vytvořenými zatlučenými hřebíčky, pracuje s proutky, prkny a starými kartony, a vrací se i k výrazné barevnosti.


Éós

Éós byla v řecké mytologii dcerou Titána Hyperiona a jeho manželky a sestry Theie; bohyně ranních červánků.
Jejími sourozenci jsou Hélios, bůh slunce a Seléné, bohyně měsíce.
Éós je také zvaná bohyní úsvitu a ranních červánků. Její každodenní povinnost začíná na východě, kde nastoupí do vozu taženého dvěma okřídlenými oři jménem Lampos a Faethón. První zastávka je na Olympu, tam oznámí příchod boha Hélia. Poté se Éós stane Hémerou, bohyní jasného dne. V této podobě doprovází Hélia až k západním břehům Ókeanu a mění se v Hespera, čili Večernici, první večerní hvězdu.
Éós bývá zobrazována v nádherném šafránovém šatu, obvykle s křídly. Byla krásná a milovala všechno krásné, také krásné muže.
Jejím prvním manželem byl Titán Astraios; jemu zrodila všechny hvězdy a větry. Mezi její milence se řadí Kleitos, athénský hrdina Kefalos a slavný lovec Órión; postupně je prý všechny unesla.
S druhým manželem Tithóna, synem trojského krále Láomedonta, žila na samém konci světa. Vyprosila pro něj od Dia nesmrtelnost, ale zapomněla vyžádat pro něj i věčné mládí, takže jí před očima zestárl a nakonec se scvrkl v cikádu.
S Tithónem měla dva syny: Emathióna a Memnona. Memnón za trojské války přišel na pomoc svému strýci Priamovi, stal se vrchním velitelem trojských vojsk, padl však v souboji s Achilleem. Éós přenesla jeho mrtvé tělo do Etiopie. Každé ráno se objevuje na zemi rosa - slzy, které prolévá Éós nad svým mrtvým synem.
Homér nazýval bohyni Éós „růžovoprstou“, „krásnovlasou“, „ráno se rodící“, „zlatotrůnnou“.
Jednou z nejlepších jejích soch je Michelangelova Aurora na hrobě Lorenza de Medici ve Florencii


Tibeťané

Tibeťané jsou domorodí obyvatelé Tibetu a přilehlých oblastí Centrální Asie, počínaje Myanmarem na západě a Čínskou lidovou republikou na východě konče. Počet Tibeťanů je těžko odhadnutelný, podle údajů Ústřední tibetské správy populace Tibeťanů klesla od roku 1959 z 6,3 milionů na 5,4 milionů.
Tibeťané žijí především v Tibetské autonomní oblasti, dále i na dalších územích historického Tibetu jako je Čching-chaj, S'-čchuan, Kan-su a Jün-nan.
Původ Tibeťanů není znám a dodnes je tato otázka jednou z nejsložitějších otázek starověkého Tibetu vůbec. Badatelé se v tvrzeních o původu Tibeťanů rozcházejí a nadále zkoumají lingvistické, etnografické i další souvislosti mezi archeologickými a historickými doklady. Je pravděpodobně, že dnešní Tibeťané přišli na Tibetskou náhorní plošinu z východu či severovýchodu okolo počátku křesťanského letopočtu. Tito příchozí netvořili jednotnou skupinu, ale spíše se jednalo o několik menších, jazykově spřízněných skupin, které se dále vyvíjely. Většina Tibeťanů je řazena k mongoloidní rase.
Podle tradiční tibetské legendy, která je zachycena v díle Zrcadlo králů Sönam Gjalchäna, jsou Tibeťané potomci opičáka a skalní démonky rákšasí. Tento opičák byl žákem Avalókita. Když k němu přistoupila nevzhledná rákšasí a dožadovala se milostného svazku, tak opičák nejdříve odmítl a až po poradě se svým učitelem a pod vyhrožováním rákšasí svolil. Měli spolu celkem šest dětí – opic, přičemž každá byla zrozena z jiného světa. Jednou otec opičák svých šest dětí odvedl do lesa, kde je nechal po tři léta. Když se vrátil, bylo opiček na pět set a neměly co jíst. Opičák se proto přenesl na potálu, odkud poprosil Vznešeného, a ten opicím dal najíst. Všechny opičky jedly, až se jim započala zkracovat srst i ocas, ovládly řeč a staly se lidmi.
Prakticky celé tibetské území se nachází ve vysokohorské nadmořské výšce. Schopnost Tibeťanů normálně žít v průměrných nadmořských výškách okolo 4400 metrů nad mořem často stála v zájmu různých badatelů. Současné výzkumy ukazují, že ačkoli Tibeťané žijí ve vysokých nadmořských výškách, nemají v krvi více kyslíku než ostatní lidé. Mají však 10x více oxidu dusného než obyvatelé nížin a asi dvakrát větší průtok krve, který byl měřen na předloktí. Těmito skutečnostmi je tělu zajišťován rychlejší přísun kyslíku, který vyrovnává nedostatek kyslíku způsobený vysokohorskými podmínkami.


Claude C. Hopkins

Claude C. Hopkins byl jeden z prvních amerických reklamních tvůrců. Většina jeho práce vznikla začátkem 20. století. Postavil mnoho pilířů, na kterých staví dnešní moderní reklama. Jeho naučný průvodce, Scientific Advertising, popisuje reklamní principy, které tvoří páteř reklamního průmyslu.
Hopkins se narodil v docela špatných podmínkách roku 1867. Hopkins tvrdil, že vliv jeho rodičů a skromná výchova jsou hlavní důvody jeho vzrůstu do podoby jednoho ze zakládajících otců reklamy. „Skotská matka je nejlepší, co může chlapec toužící po kariéře v propagaci mít. Jeho pudy jsou hospodárnost a opatrnost, což je nejdůležitější,“ píše Hopkins ve své knize. Když mu bylo deset, jeho otec, prodavač novin, zemřel. Syn byl nucen pracovat před i po školním vyučování, velmi hospodařil s příjmem a hledal nové metody, jak si vydělat nějaké penny.
„Chudobě vděčím za fakt, že jsem nikdy nestudoval na univerzitě. Tyto čtyři roky jsem strávil sbíráním zkušeností na rozdíl od učení se teorií. Nevím o žádných hodnotách, které by mohl reklamní textař získat na univerzitě.“ Hopkins věřil, že klíč k úspěchu v reklamě leží ve znalosti myšlení a cítění běžného člověka. Tvrdil, že týden rozhovorů se zemědělci vás naučí víc než rok ve školní lavici. Protože prostí lidé tvoří většinu populace a textař, který vidí do této skupiny, má větší šanci uspět při komunikaci s nimi.
Jedna z cest, které si mladý Hopkins prošel,aby si vydělal nějaké peníze navíc, bylo prodávání přebytků, které jeho rodina vlastnila. Chodil ode dveří ke dveřím a nabízel leštidlo na stříbro nebo lahve s octem. Tak se naučil základům osobního prodeje a používání intuice, kterou dobrý prodavač musí mít.
První Hopkinsova profesionální práce byla pro Bissel Carpet Sweeping Company. Pracoval zde jako úředník, a zaujmul svého šéfa, když dobrovolně přepracoval jejich brožuru s vysavači. Poté podněcoval ke změnám designu jejich košťat. Snažil se, aby byla unikátní a vyhovovala přáním žen v domácnostech.
Po této práci Hopkinse čekaly lákavější nabídky. Zahnízdil v Swift and Company, kde byl přidělen pro propagaci Cotosuetu. To měla být levná náhražka sádla a másla vyrobená z oleje ze semen bavlny a z kravského loje. Cotosuet měl těžkou konkurenci a moc se nelišil od podobného výrobku Cottolene. Hopkins šel za pekaři a přiměl je upéct z Cotosuetu největší koláč jaký dokázali. Ten představil v novinách. V tomtéž týdnu tisíce lidí přišlo zhlédnout nadměrný koláč, a mnozí z nich se stalo zákazníky. Hopkins vzal mamutí koláč a vyrazil s ním do světa. Město od města se úspěch stupňoval. Najímal chlapce, kteří chodili s koláčem po městě a lákali zákazníky. Cotosuet se stal hitem. Když Hopkins čelil poznámkám, že jeho reklama je falešná, ostře odvětil: „Studuj prodavače, řečníky a manipulátory, jestli chceš vědět jak prodávat zboží. Žádný argument se nevyrovná jedné dramatické ukázce. Čím uděláš demonstraci atraktivnější, tím lépe.“
Albert Lasker bylo významné jméno v reklamě. Vedl reklamní agenturu Lord and Thomas. Hledal nového textaře, shlédl Hopkinsovu práci a přidělil ho pro Van Camp’s vepřové a fazole v konzervě. Hopkins připouštěl, Van Camp’s nebyly ničím unikátním. Byly jako všechny ostatní konzervy, navíc většina hospodyň upřednostňovala domácí vepřové a fazole. Hopkins ve své reklamě zmínil malé detaily, které nebyly nijak výjimečné, ale přitáhly pozornost. Popsal teploty při vaření, způsob filtrování, půdu kde fazole vyrostly nebo vodu, ve které byly vařeny. Také šel do jídelen a restaurací, kde přesvědčoval lidi, že jídlo z konzervy je kvalitnější než domácí. Hopkinsovy inzeráty nabádaly k vyzkoušení a porovnání s jinými výrobky. Kampaň rychle zvedla zisky a Hopkins zůstal u Lord and Thomas 17 let.
Když měl Hopkins vést kampaň pro Schlitz, znovu měl produkt, který sám od sebe neobstojí. Schlitz bylo naprosto průměrné pivo bez jakýchkoliv unikátních specifik. Při hledání detailů navštívil Hopkins továrnu, kde se pivo vařilo. Zaujalo ho to, jak byly čištěny láhve, než se plnily pivem. S chutí piva to nemělo nic společného a ostatní pivovary čistily láhve stejným způsobem. Hopkins tento známý fakt využil jako výhodu. V nové inzerci pro Schlitz prezentoval pivo jako výjimečně svěží a čisté a to díky tomu, jak jsou láhve čištěny párou. Tento neobvyklý přístup zabral a zisky bořily strop.
Po létech úspěchu se Hopkins rozhodl napsat naučného průvodce reklamou. Kniha se jmenovala Scientific Advertising a vyšla roku 1923. Obsahovala reklamní zákony, principy, které nelze vyvrátit, jak sám Hopkins tvrdil. Většina zákonů efektivního propagování se točí okolo uvažování a chápání zákazníků. Dobrý prodavač je podle Hopkinse upřímný a vyzná se v oboru. Otázky by měl zodpovídat jednoduše a s ohledem na zákazníka. Úlisní řečníci mohou vyvolat podezření u zákazníka. Když si zákazník uvědomí, že je ovlivňován, jeho chuť koupit si výrobek se zmenší.
Nejlepší inzeráty vám neradí nakupovat. To je zbytečné. Inzeráty nabízejí požadované informace. Neříkají „kup si tenhle výrobek“. Citují výhody, zobrazují nabídku. Potom je přirozeným rozhodnutím koupě. Text by neměl vypadat, že se jeho klient snaží něco prodat. Má pouze zvážit, po čem zákazník touží a prezentovat produkt tak aby působil, že alespoň pár jeho požadavků splňuje.
Fráze a neurčitosti vyvolávají napětí ve vyjádření, sklony k přehánění a nedbalost o pravdu. Vedou čtenáře k nedůvěře k údajům, které uvádíte. Raději než poskytovat všeobecná rozsáhlá prohlášení, buďte specifičtí. Napište detaily. Najděte něco unikátního na výrobku co prodáváte. Při prodávání pěny na holení neříkejte „působí rychle“. Namísto toho buďte přesní a použijte „změkčí vousy za 30 sekund“. Zákazníci mají rádi detaily. Detaily jim utkví v paměti.
Produkt sám by měl být svůj největší prodavač. Ne výrobek samotný, ale výrobek plus zaujetí a atmosféra, kterou vytvoříte kolem. Je to tak, vzorky jsou nejdůležitější. Hopkins opravdu rád dával produkt do rukou zákazníků. Zákazníkovi vydrží zájem o produkt mnohem déle, když si ho může vyzkoušet. Mimo jiné přislíbení vzorku zdarma formou kupónu je mnohem atraktivnější než prostý inzerát.
Claude Hopkins byl propagační pionýr. Mnoho jeho názorů a přístupů je aktuálních i v dnešní době. Jeho práce a Scientific Advertising nabízí mnoho lekcí textařům v tom jak přistupovat k zákazníkům.


Černý rybíz

Černý rybíz je ovocný keř, který rodí malé jedlé bobule s významně vysokým obsahem vitaminu C. Je klasifikován v rodu Ribes a řazen do čeledi srstkovité.
Černý rybíz je bohatým zdrojem nejen vitamínu C, ale i vitamínu P a z hlediska obsahu bioaktivních flavonoidů ho předstihují pouze ostružiny, maliny, lékořice, šípky a plody rakytníku. Obsahuje pektiny a významné množství resveratrolu. Černý rybíz řadíme mezi rostlinné antioxidanty. Charakteristickou vůni dávají bobulím a listům černého rybízu některé složky, hlavně éterické silice. Černý rybíz se vyskytuje divoce, ale léčivou surovinu získáváme z keřů pěstovaných.
Černý rybíz působí močopudně a potopudně, protihnilobně, proti artritidě, průjmu, kurdějím a posiluje žaludek. Díky obsaženým antioxidantům je prevencí některých demencí a stárnutí buněk, tkání, orgánů a organizmu. Komplex flavonoidů s účinkem na cévy označovaný nesprávně jako vitamín P, má ochranný vliv na buňky, orgány, cévy a zvýšení hladiny antioxidantů. Obsažené flavonoidy a antioxidanty mají prevenetivní vliv na rozvoj některých demencí. Bioaktivní flavonoidy působí s obsaženým i dodaným vitamínem C většinou synergicky. Komplex přírodních flavonoidů s dodaným vitamínem C označujeme někdy jako C-komplex. Sušené plody jsou cennou součástí ovocných čajů. Obsažené pektiny jsou pomocníkem při boji s rakovinou. List je pro příjemné aroma a jemné léčivé působení cennou součástí domácích i léčivých bylinných čajových směsí. List je například součástí čajů pro léčbu močových cest.
Keře černého rybízu získáme na jaře nebo na podzim. Namočíme je do vody a až potom vysadíme. Sazenice vysadíme o 5-10 cm hlouběji, než rostly ve školce – tím položíme základ nového pevného keře. Výhony nad zemí zkrátíme na 10-20 cm. Dbáme, abychom měli alespoň dva keře černého rybízu, každý od jiné odrůdy, ale vzájemně se opylující. Budou mít vyšší úrodu. Množení rybízů je snadné – množíme buď hřížením nebo srpnovými či zimními řízky.


Aeonium glutinosum

Aeonium glutinosum je sukulentní rostlina z čeledi tlusticovité. Jde o endemit Madeirského souostroví, najdeme ho na ostrovech Madeira, Porto Santo a Desertas.
Vytrvalá bylina s růžicemi dužnatých listů na jasně patrném hnědavém stonku. Květenství až 45 cm, s mnoha květy; okvětí zlato-žluté.
Na Madeiře roste na skalách od pobřeží po vysokohorské polohy


Památková zóna

Památková zóna je v České republice typ památkového území, tedy krajinného celku, kterému je vyhláškou ministerstva udělen zvláštní status se zvýšenou památkovou ochranou. Jde o nižší stupeň ochrany než památková rezervace. Tento status o obsah ochrany jsou stanoveny v zákonu České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zejména v § 6 a 6a.
§ 6 tohoto zákona říká: „Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany.“ Oproti památkové rezervaci se tedy památková zóna liší tím, že ji nevyhlašuje vláda ČR, ale ministerstvo kultury.


Elektrická jednotka EN57

EN57 je polské řadové označení třívozových elektrických jednotek vyráběných lokomotivkou Pafawag Wrocław. Prakticky shodné jednotky byly dodávány také do Jugoslávie, kde přešly k nástupnických železnicím Slovenske železnice jako řada 311 a Hrvatske željeznice jako řada 6011. U polských dopravců PKP Przewozy Regionalne a Koleje Mazowieckie) se jedná o klíčový typ souprav, provozuje je také dopravce PKP Szybka Kolej Miejska w Trójmieście.
Mezi lety 1963 až 1993 se vyrobilo více než 1400 těchto jednotek. V současné době prochází část polských souprav modernizací na řadu EN57-2, část jednotek s novým typovým označením 14WE získává i zcela novou skříň. K modernizaci se využívá několika souprav, ve financování pomáhá Evropská unie.


František Lízna

František Lízna je český kněz, jezuita a předseda redakční rady časopisu Akord. Zaměřuje se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců.
Pochází z komunisty pronásledované rodiny, sám byl z politických důvodů pětkrát vězněn a vojenskou službu vykonával u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu a v roce 1974 vysvěcen na kněze, podle jeho vlastního vyjádření mu byla veřejná kněžská činnost zakázána ihned po jeho primiční mši svaté a tento zákaz platil až do roku 1990. Do roku 1989 působil převážne v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Veřejně mohl své kněžské povolání vykonávat až po roce 1989. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil v Brně a ve věznici v Kuřimi. V letech 1995-2004 působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách. V roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva.
Podnikl taky několik pěších cest - poutí. Nejvýznamnější z nich byly pouť ze Svaté Hory u Příbrami přes Fatimu ke Svatému Jakubu do Santiaga de Compostela v roce 2004 a později, už s diagnostikovanou rakovinou prostaty, podle vlastních slov už v neoperovatelném stádiu, pouť z hory Kremenec na ukrajinsko-slovensko-polském pomezí do města Chersones na Krymu, tedy do místa, kde svatí Cyril a Metoděj údajně našli ostatky svatého Klementa I., papeže, a místem křtu svatého Vladimíra, čímž chtěl podle vlastních slov propojit křesťanský Východ a Západ.
V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, v roce 2003 mu nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla za jeho práci ve vězení.
V současné době se intenzivně zabývá případem zavraždění Přemysla Coufala.
Vojtěch Vlček: Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006, ISBN 80-7192-688-4, str. 190-239


The Pink Panther theme

The Pink Panther Theme je hudební kompozecie Henry Manciniho, kterou v roce 1963 napsal jako ústřední motiv pro film Růžový panter. O rok později byl za tuto skladbu nominován na oscara za nejlepší původní hudební počin.


Chadaš

Chadaš je izraelská nesionistická levicová strana. Velká část členstva a voličstva jsou izraelští Arabové.
Chadaš je levicovou stranou sdružující izraelské Židy i Araby. Ideologický základ tvoří marxismus a odpor k nacionalismu. Koalice Hadaš vznikla v sedmdesátých letech, kdy se parlamentní komunisté spojili s mimoparlamentní opozicí.


Jana Posnerová

Jana Posnerová je bývalá československá sportovní gymnastka, držitelka stříbrné medaile v soutěži družstev žen z LOH 1964 a LOH 1968.


Hostovlice

Obec Hostovlice se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 258 obyvatel.


Politika osadnictví

Politika osadnictví je izraelská politika pozvolného osidlování území obsazených po Šestidenní válce v roce 1967.
Izrael tehdy obsadil území Pásma Gazy, které od roku 1949 okupoval a také formálně anektoval Egypt.
Dále obsadil území tzv. Západního břehu Jordánu, tedy území, které od roku 1949 okupovalo a anektovalo Jordánsko. Území Západního břehu je v Izraeli také nazýváno biblickými jmény Judsko a Samaří.
V rámci jordánského záboru Izrael obsadil také východní část města Jeruzalém. A konečně Izrael po porážce Sýrie získal do správy Golanské výšiny. Východní část Jeruzaléma a Golanské výšiny Izrael počátkem 80. let anektoval.
Pásmo Gazy, Judea a Samaří anektovány nebyly, nicméně na jejich území byly zakládány židovské osady.
Osadnictví probíhalo už krátce po Šestidenní válce, nicméně rozkvět jej čekal za vlády pravicového bloku Likud. Jedním z hlavních stoupenců byl dříve i bývalý izraelský premiér Ariel Šaron. Později názor v rámci svých mírových plánů přehodnotil, a momentálně bylo budování osad nahrazeno jejich rušením. V současné době jsou již zrušeny izraelské osady v pásmu Gazy.


Allen Coage

Allen James Coage byl americký profesionální zápasník, původně judista. Na 21. letních olympijských hrách v Montrealu získal bronzovou medaili v judistické kategorii nad 93 kg. Prezentovaná výška 185 cm, hmotnost 118 kg.
Dříve než začal zápasit, věnoval se po dvě desetiletí judu. Roku 1976 získal místo v americkém olympijském týmu judistů pro OH v Montrealu. Trénoval v Japonsku pod nejlepšími trenéry a žil v poměrné chudobě jen z lásky ke svému sportu. Na olympiádě ho překonali vítěz Sergej Novikov ze SSSR a druhý Günther Neureuther z NSR, o bronz se dělil s Japoncem Sumio Endem. Po zisku bronzové medaile na olympiádě si otevřel Coage vlastní judistickou školu. Později se pokusil o dráhu profesionálního zápasníka. Kolem roku 1978 začal trénovat s Antoniem Inokim.
Po krátké štaci v New Japan Pro Wrestling, které vedl Inoki, a ve World Wrestling Entertainment, zakotvil v Calgary v týmu trenéra a bývalého zápasníka Stu Harta Stampede Wrestling. Tento tým reprezentoval v letech 1982 - 1988 a podnikl několik turné po Austrálii a Floridě. Přitom měl exhibice se slavnými zápasnickými jmény jako byl Tom Billington a Owen Hart. R. 1988 se pod přezdívkou Bad News Brown vrátil do WWE a tehdy dosáhl největší slávy. Na rozdíl od druhých zápasníků byl Coage spíše samotářem. Slavné bylo jeho vítězství v turnaji WrestleMania IV v Atlantic City 1988, kde vyřadil Breta Harta v boji označovaném jako královská bitva. Coage vrcholově zápasil do roku 1990, poté ještě řadu let účinkoval v menších exhibicích, dokud si roku 1998 nepoškodil koleno. Žil pak se svojí ženou v Calgary, pořádal nezávislá utkání pro své přátele. Posléze začal zápas vyučovat a pracoval jako ochranka v jednom nákupním středisku v kanadském Aidrie v provincii Alberta.
Zemřel 6. března 2007 v nemocnici v Calgary, kam byl urychleně převezen, když si stěžoval na bolesti v hrudníku.


Pierre Belon

Pierre Belon, známý také pod jmény Pierre Belon du Manse nebo Petrus Bellonius Cenomanus, byl francouzský přírodovědec.
Narodil se zřejmě v roce 1517 poblíž Cérans-Foulletourteu. Po dokončení studia medicíny v Paříži se stal žákem botanika Valeriuse Corduse, s kterým začal cestovat po Německu. Po návratu do Francie sehnal sponzora Françoise de Tournona, který mu financoval cesty do Řecka, Malé Asie, Egypta, Arábie a Palestiny, z kterých se vrátil v roce 1549. Během svého dlouhého cestování sepsal ilustrované dílo Observations, které vydal v roce 1553.
Belon, který patřil mezi oblíbence jak Jindřicha II., tak i Karla IX., byl zavražděn v Paříži v dubnu 1564 při večerní procházce po Bois de Boulogne. Vedle jeho již výše zmiňovaného díla sepsal také několik vědeckých prací, z nichž je nejvýznamnější Histoire naturelle des estranges poissons, De aquatilibus a L'Histoire de la nature des oyseaux, díky které bývá Belon považován za jednoho z prvních vědců zabývajících se srovnávací anatomií.


Kostel Panny Marie Bolestné

Kostel Panny Marie Bolestné ve Sloupě pochází z 18. století. Stavěn byl v letech 1751 - 1754 v rokoku boskovickým stavitelem Vavřincem Mertou. Půdorys kostela je ve tvaru želvy, což je mariánský symbol ochrany. Západní průčelí je ukončeno dvěma čtyřicetimetrovými věžemi. Nad hlavním vchodem je latinský nápis "Stalo se tak skrze hospodina, tento div se udál před našimi zraky", dále letopočet stavby a dva erby hraběnky Karoliny.


Zvon Jan Křtitel

Zvon ''Jan Křtitel'' z r. 1546 z katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě vyrobil zvonař Stanislav. Dolní průměr zvonu je 158 cm, nachází se na něm latinský nápis.
Zvon je zavěšen na dřevěné hlavě v ocelové konstrukci. Zvon je v dobrém stavu.


Rudolf Skuherský

Rudolf Skuherský byl český matematik, první profesor deskriptivní geometrie na polytechnice v Praze a zastánce zrovnoprávnění češtiny a němčiny jako vyučovacích jazyků.
Navštěvoval gymnázium v Hradci Králové a v Broumově, poté pokračoval na reálce v Praze. V roce 1844 se zapsal na pražskou polytechniku: studoval matematiku, fyziku a botaniku. Po roce odešel na tři léta pracovat do rodného Opočna jako hospodářský úředník. V roce 1848 se do Prahy na techniku vrátil a posléze pokračoval ve studiu ve Vídni, kde studia zakončil.
Ve Vídni Skuherský v roce 1850 publikoval svou první práci z deskriptivní geometrie a v akademickém roce 1851–52 byl asistentem deskriptivní geometrie. V roce 1852 přesídlil do Prahy, kde byl na polytechnice jmenován mimořádným profesorem deskriptivní geometrie a průpravného technického kreslení a dva roky poté byl jmenován prvním profesorem řádným. Na počátku 60. let se zasazoval o reformu pražské polytechniky, avšak výsledku se nedožil, neboť v roce 1863 zemřel na záškrt ve věku 35 let.
Skuherský se v roce 1860 stal poslancem zemského sněmu za okres chrudimský a nasavrcký.
Společně s profesory Kořistkou a Jelinkem se zasazoval za rovnoprávnost češtiny jako vyučovacího jazyka na polytechnice. V akademickém roce 1861–62 zahájil přednášky z deskriptivní geometrie vedle němčiny i v českém jazyce. Ty se staly prvními česky proslovenými přednáškami na pražské polytechnice. Ve školním roce 1864–65 byly pak oba jazyky zrovnoprávněny. Dvojjazyčné období vyvrcholilo rozdělením polytechniky na českou a německou.
Rudolf Skuherský byl činný také v nově vzniklé sokolské Tělocvičné jednotě. Ustavující valná hromada, která prvním starostou zvolila Jindřicha Fügnera a místostarostou Miroslava Tyrše, profesora Skuherského zvolila členem výboru.
Skuherský je tvůrcem tzv. ortografické paralelní perspektivy, která však vzhledem k rozvoji axonometrické projekce nedosáhla velkého rozšíření. Jeho vědecká a pedagogická činnost stála u zrodu české geometrické školy. Dnes se studenti seznamují se Skuherského metodou v pravoúhlé axonometrii a řeší pomocí ní m. j. metrické úlohy.


Absaročtina

Absaročtina je domorodý severoamerický jazyk, který je členem skupiny sújských jazyků údolí Missouri patřící do sújsko-katóbské jazykové rodiny. Roku 1990 hovořilo absarocky 4 280 Vraních Indiánů žijících v rezervaci Crow, jež leží v jižní části amerického státu Montana.
Absaročtina se oddělila od hidatštiny v dnešní Severní Dakotě přibližně mezi lety 1400 a 1500 podle kulturních antropologů nebo mezi lety 900 a 1000 podle antropologů lingvistických.


Di Air

Di Air je černohorská soukromá letecká společnost se sídlem na podgorickém mezinárodním letišti Golubovci. Provozuje mezinárodní charterové lety z Podgorice a Tivatu do sousedních zemí.
Letecká společnost byla založena v roce 1997, původně pod názvem Pelican Blue Line. Plnohodnotným vlastníkem aerolinek je Dragan Ivančević. V březnu 2008 měla společnost přes 20 zaměstnanců.


Maria

Maria je píseň německé skupiny Scooter z alba The Stadium Techno Experience z roku 2003. Jako singl vyšla píseň v roce 2003. Singl i videoklip vznikl ve spolupráci s hardcorovým producentem Marcem Acardipanem a jeho MCm Dickem Rulesem. Refrén se stává u fanoušků velmi populárním a často zní na koncertech Scooteru. Singl obsahuje i videoklip, making of, behind the scenes, fotky a texty.


Julius Firt

Vystudoval na plzeňském gymnáziu, absolvoval jednoroční obchodní školu v Praze. Pracoval nejprve v bance, později jako úředník lihovaru v Plzni. Poté spoluřídil nakladatelství Borový.
Byl jmenován jako generální ředitel podniků Jaroslava Stránského, roku 1939 emigroval přes Polsko do Anglie, během emigrace byl přednostou informační správy Československého národního výboru v Paříži, poté i člen Československé státní rady, byl ředitelem nakladatelství Melantrich, poslanec Národního shromáždění.
Po roce 1948 odešel do Francie, Anglie a USA, později se stal zástupcem šéfredaktora v redakci rádia Svobodná Evropa v New Yorku. V roce 1992 byl in memoriam vyznamenán řádem TGM III. stupně.


Živočišný produkt

Živočišné produkty jsou všechny produkty, které jsou získány z těla živočicha. Do této kategorie spadají jak produkty, které zvíře vyprodukovalo, tak i produkty, které byly získány usmrcením zvířete.
Termín se často používá v souvislosti s dietami - často s veganstvím nebo vegetariánstvím, ale také například v souvislosti s kašrutem, halalem nebo vitariánstvím. V laktoovovegetariánství je tento termín důležitý především kvůli tomu, že většinou odmítá ty živočišné produkty, kvůli kterým bylo zvíře zabito, zatímco veganství odmítá veškeré živočišné produkty.
Běžně nejsou za živočišné produkty označovány zkameněliny ani produkty z rozložených těl živočichů. Rostliny hnojené pozůstatky zvířecích těl se také nepovažují za živočišné produkty.
Následuje databáze živočišných produktů, které jsou určené pro člověka k jídlu nebo do některých jedlých produktů přidávány.
První část seznamu obsahuje ty živočišné produkty, které byly získány z těla živočicha tak, že bylo zvíře usmrceno. Některé ostatní živočišné produkty avšak také více či méně přímo zapříčiňují smrt zvířete, ale pouze tyto jsou nevhodné pro všechny vegetariány.
Další část seznamu obsahuje živočišné produkty vyráběné z vajec, takže nevhodné pro laktovegetariány a vegany.
Poslední část seznamu obsahuje všechny ostatní živočišné produkty - tím pádem nevhodné pro vegany.
Následující produkty živočišného původu se používají k jiným účelům, než je stravování.
První část seznamu obsahuje ty živočišné produkty, které byly získány z těla živočicha tak, že bylo zvíře zabito, a tím pádem jsou nevhodné pro vegetariány.
Zbytek živočišných produktů byl ze živočicha získán nenásilnou cestou, a proto může být považován za nevhodný pro vegany.
Některé živočišné produkty mohou být označovány také písmenem E a svým číselným označením. Mezi tyto přídatné látky patří všechny následující. U některých produktů může být uvedeno, že se ve většině případů jedná o produkt neživočišného původu, a u některých také to, že nejsou povoleny normami České republiky, přesto jsou zde však pro jistotu uvedeny.
Pokud vynecháme ze seznamu látky, které jsou prakticky vždy jiného než živočišného původu, a ty, které jsou v Česku zakázány jako aditiva, zbydou následující: E 101, E 120, E 422, E 432-436, E 442, E 470-475, E 477, E 478, E 479b, E 481-483, E 491-495, E 570, E 627, E 631, E 635, E 640, E 904, E 920, E 1518.


Vladimír Zeman

V roce 1996 byl zvolen za ODS senátorem na Praze 2. Během rozkolu v ODS vstoupil do Unie svobody, za kterou ve volbách v roce 2000 obhajoval svůj mandát. V prvním kole se umístil druhý a i ve druhém kole jej porazila kandidátka ODS Daniela Filipiová.
Později pracoval jako náměstek ministra vnitra a jako vrchní ředitele Sekce rozpočtu a účetnictví ministerstva. V roce 2004 neúspěšně kandidoval do senátu na Kutnohorsku jako nestraník za SNK-ED.
V září 2007 při autonehodě byl vážně poraněn na levé noze. Ta mu musela být v pražské nemocnici na Vinohradech amputována. Autem ho srazila starostka Zbýšova Květa Němcová, když stál na okraji silnice u svého auta.


Striping

Stripping je proces, kterým jsou z kapaliny odháněny proudem procházejícího plynu těkavé látky. Pro tento účel lze použít vzduch, kouřové plyny, obsahující cca 10% CO2 a vodní páru. Proces stripování probíhá ve stripovacích věžích, kde dochází ke kontaktu mezi kapalnou a plynou fází.
Stripování lze realizovat v diskontinuálním nebo kontinuálním procesu. V diskontinuálním procesu se zpravidla jedná o nádrž, která se napustí upravovanou vodou a po vystripování nežádoucích látek se vypustí a proces se opakuje. Obvyklejší je kontinuální proces, realizovaný nejčastěji v koloně, do níž je přiváděna shora voda a do její dolní části plyn. Kolona bývá dělená přepážkami, síty nebo výplňovými tělísky, aby se zdokonalil styk mezi a fází a zmenšilo se mísení kapaliny ve směru proudu. V daném případě se jedná o protiproudový systém.
 Alifatické a aromatické uhlovodíky, jejich chlorované a nitrované sloučeniny, Fenol s jeho deriváty a
ad a)Rychlost desorpce organických sloučenin je určena jejich rozpustností ve vodě a těkavostí. Pro uhlovodíky, případně chlorované uhlovodíky lze použít stripování vzduchem. Z porovnání rychlosti desorpce benzenu, toluenu a xylenu na průtočné koloně v kontinuálním procesu vyplívá, že tato rychlost se zvyšuje v uvedeném pořadí sloučenin, což je dáno jejich klesající rozpustností, přestože body varu v tomto pořadí rostou.
Volba plynu se řídí druhem sloučeniny. Nejobvyklejší je vzduch. Pokud se požaduje současné okyselení vody, je možno použít kouřové plyny. Pro stripování fenolů a jejich derivátů se používá vodní pára. V tomto případě se vlastně jedná o destilaci vodní parou. U stripovacích postupů je třeba dbát na to, aby nedocházelo k nepřípustnému znečištění ovzduší. Proto se například při stripování ropných látek vzduchem doporučuje zařadit filtr s aktivním uhlím pro zachycení těchto látek v proháněném vzduchu s regenerací filtru vodní parou.
V daném uspořádání při konstantním průtoku plynu platí, že rychlost úbytku látky z roztoku je přímo úměrná jeho koncentraci.
kde c je koncentrace látky ve vodě v čase t, cp je počáteční koncentrace látky v čase t = 0, k1´, k1 jsou konstanty určující rychlost desorpce
kde V je objem plynu prošlý kapalinou za jinak stejných podmínek uspořádání systému. Z toho vztahu vyplývá, že zdvojnásobením průtokové rychlosti plynu lze dosáhnout dosáhnout stejné účinnosti desorpce za poloviční dobu. Účinnost desorpce stripováním je závislá vedle vlastností látek tímto způsobem odstraňovaných na:
V české republice se stavbou stripovacích kolon zabývá např Ecomonitoring Stripovací věže bývají navrhovány o průměru 0,9 až 2,0 m a o výšce 6 až 15 m. Provzdušňovací věž je stojatá nádoba čtvercového průřezu, sestávající z části patní, středových dílů s vestavbou a z části hlavové, ve které je umístěn demister pro záchyt vodních kapek. Uvedené části věže jsou spojeny přírubami. Přívod vody do věže je hlavovou částí pláště. Hrdlo pro připojení ventilátoru je umístěno v patní části pláště. Na patní části pláště je umístěn ventil pro odběr vzorků vody a odkalovací výpusť. Výška provzdušňovací věže je snadno nastavitelná libovolným počtem středových dílů s ohledem na typ a vstupní koncentraci látky, která je určena k separaci z vody.


Jacques Derrida

Jacques Derrida byl francouzský filozof považovaný za zakladatele dekonstrukce. Jeho dílo výrazně ovlivnilo také rozvoj literární vědy.


Belgická heraldika

Belgie je země, ve které je vysoká koncentrace šlechticů, takže je zde pochopitelně také dost heraldických památek. Vysoká koncentrace je dána historií tohoto území, kterému vládli nizozemští králové, císaři Svaté říše římské, španělští králové, francouzští králové, Napoleon a králové belgičtí.
Ve středověku bylo běžné užívání brisur, jenže časem se od tohoto zvyku upouštělo a tak je dnes užívá prakticky jen královská rodina. Od roku 1830 se šlechta snaží vytvořit vlstní styl.
Šlechticové užívají zlaté nebo stříbrné přilby červeně nebo modře podšité se zlatou mřížkou a zlatým monile.
Štítonoše smí užívat jen baroni a vyšší šlechtici, nestáli však na mottu ani na půdě, ale na ornamentálních vzorech.
Královská rodina užívá zlatou přilbu, která má ale zvednuté hledí. Vévoda z Brabantu nemá, na rozdíl od ostatních princů, nijak rozlišení erb od svého otce. Princezny mají sice stejný erb jako otec, ale mají jej na routovém štítě.
U znaků belgických měst se často užívají heroldské figury a také vlámský lev. Pro rozlišení je někdy doplněn korunou, lemem a písmeny nebo jsou změněny barvy lva.


Chomutovka

Chomutovka je říčka v severozápadních Čechách, levostranný přítok Ohře. Délka toku je 45,2 km. Plocha povodí měří 160,4 km2.
Pramení v Krušných horách zhruba 840 metrů nad mořem 2,5 km severozápadně od Hory Svatého Šebestiána v okrese Chomutov. Na některých mapách je jako Chomutovka mylně označován spojovací kanál z povodí Černé, který vede sedlem mezi Skelným a Novoveským vrchem. Za Horou Svatého Šebestiána obrací svůj tok k jihovýchodu a 13 km dlouhým a přes 200 m hlubokým Bezručovým údolím se prodírá dolů z Krušných hor, které opouští ve městě Chomutov. Protéká Chomutovem a dál pokračuje k jihovýchodu, nyní již mělkým a otevřeným údolím v bezlesé krajině. Teče mimo jiné přes Údlice, Velemyšleves, Bitozeves a Postoloprty, za nimiž ústí v nadmořské výšce 181 m zleva do Ohře.
Významnější přítoky jsou pouze tři a to Kamenička a Křimovský potok u Třetího mlýna v Bezručově údolí a Hačka u Hořence.


Alessandro Scarlatti

Scarlatti se narodil na Sicílii, podle některých pramenů v Trapani, podle jiných v Palermu.
Již jako chlapec toužil se živit hudbou a proto odešel z rodné Sicílie do Říma. Tady přizpůsobil své původní příjmení Scarlata novým poměrům a přiženil se do muzikantské rodiny.
Zpravidla se uvádí, že byl žákem Giacoma Carissimiho, ale zřejmě musel mít i nějaké vazby na severní Itálii, neboť v jeho raných dílech lze vysledovat zřetelný vliv Alessandra Stradelly a Giovanniho Legrenzi.
Již v 19 letech pak slavil první úspěch se svou operou „Gli Equivoci nel sembiante“. Ta získala pozornost královny Kristiny Švédské, která v té době žila v Římě a skladatele jmenovala svým dvorním kapelníkem. Věnoval ji mimo jiné operu „Il Pompeo“.
V únoru 1684 se stal kapelníkem místokrále v Neapoli. Zde zkomponoval řadu oper ve stylu opera seria, které dosáhly mimořádné obliby. Komponoval i četná oratoria a hudbu k rozmanitým státním příležitostem.
V roce 1702 Scarlatti Neapol opustil a vrátil se až když byla španělská nadvláda vystřídána rakouskou. Mezitím se těšil přízni Ferdinanda III. Medicejského a komponoval opery pro jeho soukromé divadlo ve Florencii. Kromě toho se stal kapelníkem kardinála Ottoboniho v Římě a na jeho přímluvu i kapelníkem jednoho z nejdůležitějších římských chrámů chrámu sv. Marie Větší.
Po krátkém pobytu v Benátkách a Urbině se vrátil v roce 1708 do Neapole, kde zůstal až do roku 1717. Tehdy se zdálo, že Neapol je již unavena Scarlattiho hudbou a na závěr svého života se Alessandro vrátil tam, kde jeho hudební dráha začínala, do Říma. Zde vytvořil své nejslavnější opery: Telemaco, 1718; Marco Attilio Regolo, 1719 a La Griselda, 1721 a mnoho nádherné chrámové hudby.
Poslední, byť nedokončenou prací byla serenáda ke svatbě prince Stigliana. Alessandro Scarlatti zemřel v Římě 24. října 1725.
Scarlattiho dílo tvoří důležitý přechod mezi raně barokním vokálním stylem 17. století, jehož centry byly zejména Florencie a Benátky a klasickou hudbou 18. století, která vyvrcholila Wolfgangem Amadeem Mozartem.
Scarlatti kladl zejména důraz na hudební složku s využitím arie da capo a lyrickým charakterem melodií bez triviálních či jen tanečních názvuků. Následovníky a žáky měl nejen v Neapoli, ale po celé Itálii. Principem koncertantního pojetí sólového hlasu zejména v kantátách a mešních skladbách ovlivnil i mladého Georga Friedricha Händela a k jeho žákům se na sklonku jeho života počítali i další němečtí skladatelé Johann Adolf Hasse a Johann Joachim Quantz.
Scarlatti je autorem více než 60 oper, z nichž většina náleží k typu opera seria; jeho první opera buffa Il Trionfo dell’onore pochází až z roku 1718. Napsal několika desítek větších a přes 700 drobných kantát pro jeden až dva hlasy, s doprovodem cembala případně i dvojice houslí.
Údajně zkomponoval na 200 mší. Z nich však mimořádnou pozornost zasluhuje jediná: „Mše k poctě svaté Cecilie“, která je důstojným předchůdcem velkých mší Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena.
Instrumentální tvorbu reprezentuje cyklus dvanácti symfonií, cembalové tokáty a sedm sonát pro flétnu a smyčce z roku 1725, jež mohly být určeny jeho tehdejšímu žáku Quantzovi.


Pegasus Bridge

Pegasus Bridge se nachází v severní Francii na Caenském kanálu ve městě Benouville, přibližně 35 kilometrů ve vnitrozemí. Původně ocelový most, konstruovaný tak, aby se dal zdvihnout při proplouvání větších plavidel pomocí motoru ve strojovně, se stal roku 1944 dějištěm jedné z nejznámějších britských výsadkových bitev 2. světové války.
V širší kooperaci s ostatními Spojeneckými jednotkami zde 6.června 1944 výsadková pěchota majora Johna Howarda svedla souboj s německou armádou, která držela Francii, spolu s celým zbytkem okupované Evropy, pod nacistickou nadvládou. Cílem vojenské akce bylo zajistit funkčnost mostu pro početné americké a britské jednotky a umožnit tak rychlý postup do vnitrozemí, který by zabránil přípravě protiútoku německých pěchotních a pancéřových sil. Díky poloze cíle byla možnost standardního pozemního postupu vyloučena a jedinou možností bylo využít výsadkových oddílů britské armády. S ohledem na početní převahu nepřítele bylo již při vytváření holé taktiky využito principu „překvap a udeř“. Aby nedošlo k upoutání přílišné pozornosti německých sil v okolí, bylo rozhodnuto o vytvoření speciálního paradesantního oddílu oxfordské a buckinghamské lehké pěchoty, známého jako 2. prapor, který by byl schopen provést výsadek pomocí tehdejších standardních kluzáků typu Horsa. Později se k nim přidali vybraní jedinci z roty D, roty B a ženisté z 249. výsadkové polní roty. Tito muži byli vybaveni britskými puškami Enfield, lisovanými samopaly Mk.III Sten a upravenými československými lehkými kulomety vz. 26 známými pod označením Bren. Jejich úkolem bylo most obsadit, zajistit proti jakémukoliv poškození a ubránit do příchodu posil.
Most měl být střežen neznámým počtem pěšáků nepřítele, nepřesahujícím 100 mužů a letecké snímky prokázaly přítomnost betonového bunkru na břehu přilehlém k vnitrozemí. Nejednalo se však o elitní německé oddíly, ani o pravidelný pěší útvar, nýbrž o prapory OST. Tyto jednotky byly tvořeny odvlečenci z okupovaných zemí – Ruska, Krymu, Běloruska a dalších východních států. Jejich bojová morálka dosahovala tak špatné úrovně, že jejich určením byl pouze boj na předem připravených kulometných stanovištích a jejich veliteli byli tvrdí němečtí důstojníci, kteří měli při jakémkoliv náznaku vzpoury nebo ústupu nařízeno střílet do vlastních. V jejich výbavě byly německé vzduchem chlazené kulomety MG-42 a MG-34, v osobním držení pak bojovali pomocí pušek Mauser Kar 98k a granátů firmy Krupp. Němečtí velitelé pak vlastnili samopaly MP-40.
6. června 1944 po půlnoci, se 6 kluzáků, naplněných přibližně 50ti muži pod velením majora Howarda, odpoutalo od svých tažných letounů a 5 z nich našlo bezpečně svůj cíl. První v 00:46 h přistál kluzák číslo 91. V poli, na kterém tvrdě dosedl objevili britští výsadkáři díry, které měly sloužit pro vztyčení vysokých „protikluzákových“ kůlů, o něž se měly letouny roztříštit. Přítomní muži na mostě a v nedalekém bunkru se domnívali, že se jedná o sestřelený spojenecký bombardér. Když minutu po prvním stroji dosedl i druhý, rozběhla se seřazená četa A majora Howarda spolu s vyskakující četou B poručíka Wooda na zteč. Německý voják na mostě stihl pouze vystřelit světlici a rozběhl se na odvrácenou stranu kanálu – byl okamžitě sestřelen přesnou palbou elitní britské pěchoty. Ta eliminovala dezorientovanou osádku bunkru a obsadila břeh, na kterém se proti očekávání nacházelo i německé 88mm protiletecké dělo.
Kluzák 93 dosedl do nedalekého rybníka a tak kluzáky 95 a 96 dosedávaly již v době, kdy se obě organizovaná družstva rozběhla přes most na druhý břeh a střílela po všem, co jim stálo v cestě. Cílem posádek strojů 94 až 96 však bylo obsadit most přes řeku Orne vzdálený 400 metrů od místa přistání. Zmatení ženisté 249. polní roty, kteří okamžitě započali s prohledáváním pilířů a strojovny, nalezli na mostě nálože, avšak žádné rozbušky k jejich odpálení. Nedaleko mostu se nacházelo hned několik německých tanků a obrněných vozidel, avšak do samotné obrany neměly sebemenší šanci nikterak zasáhnout. Sweeneyho četa E a Foxova F mezitím dorazily k mostu. Nepřítel nevydržel moment překvapení a přes hlasité německé povely se dal na ústup. Obsazení dalších budov a přilehlé zástavby proběhlo bez většího odporu. Teprve nyní shledali Britové výsledek přepadu: most bránilo 50 mužů, z nichž polovina v boji padla, po 10 minutové bleskové akci lehce vyzbrojená paradesantní pěchota ukořistila dělo a několik kulometů z rozdílných pozic v okolí mostu. Utrpěla však jednu ztrátu – poručík Brotheridge zasažený kulometem podlehl svým zraněním v nedaleké Gondréeho kavárně. Dle výpovědi samotných pěšáků: „Z místní kavárny vyšla žena, šla přímo k nám, vítala nás a líbala, přestože jsme měli tváře začerněné armádní barvou. Museli jsme ji poslat do domu, ještě zdaleka tam nebylo bezpečno“.
Přestože samotné prapory OST neměly nárok do boje výrazněji zasáhnout, nedaleko se nacházeli příslušníci 736. granátnického pluku a 716. pěší divize. V průběhu dalších dvou hodin došlo k opakovaným pěchotním protiútokům. Při jednom z nich se střelci z protipancéřové zbraně PIAT povedlo zasáhnout a zneškodnit německý polopásový transportér Hanomag Sdkfz. Němci vyslali k mostu dokonce hlídkový člun, který se pod intenzivní křížovou palbou stáhnul. Po těchto projevech britské houževnatosti se nepřátelská aktivita utlumila až do 3:00 h ráno, kdy dorazily první pěší posily v podobě mužů od 7. výsadkového praporu. Měl to být však jen klid před bouří. Německé jednotky byly nuceny se pod tlakem stahovat z pláží více a více do vnitrozemí. Jediná úniková cesta v oblasti vedla přes Benouville. Časně ráno započala intenzivní, avšak krátká minometná palba. Němci přisunuli k mostu útočné síly od severu i z jihu, nasadili všechnu dostupnou techniku. Cílem jižních sil bylo dobýt most, severních rozbít obranný perimetr Britů a probít se na druhou stranu. Přestože Britové byli bojem zatlačeni z vnější části obranného perimetru až do ulic městečka, vydrželi. Kolem dvanácté se k mostu za zvuku dud přibližovala britská pěchota. Okupující síly útokem rozptýlila a své spolubojovníky osvobodila.


Republika Burjatsko

Podle informací platných k 1. lednu 2004 je etnické složení Burjatska následující:
Toto území bylo osídleno již od dob paleolitu. Mezi 3. stoletím př. n. l. a 11. stoletím se zde střídali různé kmeny - Hunové, Kyrgizové, Ujgurové a Žuanžuani. Pastevečtí Burjaté osidlovali tento kraj až od 13. století.
Na začátku 17. století sem začali postupně od západu přicházet první Rusové a oblast osídlovat. Vznikla zde administrativně jedna oblast, kde se postupně vytvářel burjatský národ, musel ovšem čelit ruskému útlaku, stejně jako jiné národy, které se snažilo Ruské impérium ovládnout. V letech 1658 a 1696 došlo k protiruským povstáním. Na konci 19. století byl vydán tehdejší ruskou vládou zákon, který Burjaty zbavil poloviny jejich půdy a umožnil tak ještě rychlejší ruskou kolonizaci kraje. Kolem roku 1904 tak vypuklo další velké povstání, napadáni byli hlavně ruští kolonisté. Burjaté žádali autonomii, školství a vyučování v jejich jazyce.
Během ruské občanské války zde byla sice sovětská moc ustanovena již v roce 1918, avšak byla svržena atamanem Semjonovem, nedlouho potom obsadili dnešní Burjatsko Japonci i Američané. Ti byli vyhnáni až roku 1920, kdy byla vláda rudých obnovena. Poté se až do roku 1990 neustále měnily jak hranice tak i jednotlivé autonomní oblasti a okruhy. Burjatská republika existuje teprve od roku 1991.
Burjatsko je zemědělská země. Pěstuje se zde hlavně pšenice, zelenina a brambory. Chová se dobytek a rozšířený je i rybolov.
Územím republiky probíhá Transsibiřská magistrála a Bajkalsko-amurská magistrála. Čilý je lodní provoz přes Bajkalské jezero.


Hemiparéza

Hemiparéza je částečné ochrnutí jedné poloviny těla, které je způsobeno některými neurologickými nemocemi, například krvácením do mozku nebo nádorem. Může také vzniknout nemocí zvanou encefalomalacie, což je nedostatečné prokrvování určité tkáně mozku.
Pokud Hemiparéza pokročí do horšího stadia jedná se o "plegii".


Petr Malásek

Pochází z hudební rodiny. Jeho otec Jiří Malásek byl pianistou a skladatelem. Odborné vzdělání získal Petr Malásek na pražské konzervatoři (klavír u Emila Leichnera, skladba u Františka Kovaříčka v letech 1979–1985.
Studoval také na hudební fakultě Akademie múzických umění (skladba u Jiřího Pauera a Václava Riedlbaucha v letech 1985–1990.
S výjimkou let 2000 a 2001, kdy působil jako pedagog na pražské konzervatoři, je ve svobodném povolání. Od roku 1990 spolupracuje jako pianista a kapelník se šansoniérkou Hanou Hegerovou.
Těžištěm Maláskovy umělecké činnosti je skladba. Komponuje především scénickou hudbu pro film, divadlo a televizi. Až dosud vytvořil více než 120 titulů tohoto typu.
V roce 2003 byl nominován na filmovou cenu Český lev v kategorii Nejlepší hudba. Dosavadní tvorba prokazuje především silnou melodickou invenci, stylovou pružnost a mnohostrannost a instrumentátorskou zručnost. Ve své pianistické profesi je Malásek vyhledáván rovněž jako citlivý doprovazeč.


The Best of Ricky Martin

The Best of Ricky Martin Je osmé studiové album zpěváka Ricky Martina, a také druhá kompilace. Které vyšlo u Sony BMG Music v 30.října 2001. Celosvětově se tohoto alba prodalo přes 1,000,000 kopií.


Okres Detva

Okres Detva je jedním z okresů Slovenska. Leží v Banskobystrickém kraji, tvoří centrální část. Na severu hraničí s okresem Zvolen a Brezno, na jihu s okresem Veľký Krtíš, Lučenec a Poltár.


Tokio Hotel

Tokio Hotel je německá pop rocková teenagerská hudební skupina z Magdeburku, široce oblíbená zejména mezi teenagery, ale i mezi staršími.
Dvojčata Bill Kaulitz a Tom Kaulitz začala vystupovat od svých devíti let. V roce 2001 se na svém představení v Magdeburku seznámili s Gustavem Schäferem a Georgem Listingem. Jejich podobný hudební vkus vedl k vytvoření skupiny 'Devilish'. V roce 2003 se se skupinou seznámil hudební producent Peter Hoffmann, jelikož Bill postoupil do finále německé soutěže StarSearch a brzy došlo k podpisu smlouvy s nahrávácí společností Universal v Hamburku. Od té doby jsou známi jako 'Tokio Hotel'. Za pomoci profesionálů Bill spolunapsal většinu písniček z jejich alba Schrei.
Videoklip jejich debutového singlu Durch den Monsun se v německých televizích objevil v červenci 2005. Poté skupina rychle získala velké množství fanynek. 20. srpna se písnička objevila na 15. pozici v německé hitparádě, 1. místa dosáhla o šest dní později, 26. srpna. Na první místo se vyšplhala také v rakouských hitparádách. V zemích Střední Evropy zaznamenal Tokio Hotel úspěch s asi půlročním odstupem. Album Schrei bylo uvedeno v září 2005 a záhy i stejnojmenný videoklip. Na začátku roku 2006 se pak objevil jejich třetí videoklip Rette Mich. Tato verze písničky se liší od té, která se původně objevila na jejich prvním albu, a to pro změnu Billova nyní již popubertálního hlasu a také pro instrumentální odlišnosti. I Rette Mich se vyhoupl na první místo v žebříčcích. V létě 2006 vyšel čtvrtý videoklip Der letzte Tag spolu s pátým Wir schliessen uns Ein, který na Der letzte Tag volně navazuje. Na začátku roku 2007 vyšel nový videoklip jménem Übers Ende der Welt , který startuje kariéru pro nové album s názvem ''Zimmer 483". Dále v českých hitparádách nastoupí klip "Spring Nicht" ,který je jako třetí na nové desce. Další videoklip,který nese název "An deiner seite" – Po tvém boku vyšel 19.10.2007 v Německu,hlavním tématem videoklipu je turné Zimmer 483. Pár týdnů poté, přesněji 2.11.2007 Tokio Hotel vydali nový videoklip 1000Meere který vyšel na cd An deiner seite – rozšířená verze Německo.
Tokio Hotel jsou široce oblíbení mezi náctiletými děvčaty po celé Evropě a nyní už i v Americe a fanynky mají i v Japonsku, z velké míry kvůli sexappealu vedoucího zpěváka skupiny – Billa Kaulitze, který se důsledně stylizuje zvláštně – někteří tvrdí, že napodobuje zpěváka Briana Molka. Někteří dokonce tvrdí, že je mánie okolo Tokio Hotel tak intenzivní, jako u Beatles. Existují spory ohledně Billova androgenního zjevu, přestože mladý Kaulitz prohlásil, že je jednoduše umělec, který se vyjadřuje prostřednictvím své hudby stejně jako skrze svůj podivný výběr oblečení. Členové skupiny byli také kritizováni za svůj věk a nezkušenost.


Gnoseologie

Hlasování skončilo výsledkem přepsáno --egg ? 17:32, 12. 10. 2006
Článek je zcela neencyklopedický se šablonou upravit už po několik měsíců. --egg ? 10:59, 12. 10. 2006
Chce to překopat, ale nechal bych to tu. Když mi večer vyzbude trocha času, tak to udělám. --Krvesaj 15:07, 12. 10. 2006
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Kamila Stepaniuková

Kamila Stepaniuková je polská atletka, výškařka s osobním rekordem 193 cm. Mezi její největší úspěchy patří čtvrté místo z letní Univerziády 2009 v Bělehradu a finálová účast na halovém mistrovství Evropy v Turíně.


GKS Katowice

GKS Katowice je polský fotbalový klub z Horního Slezska, který byl založen roku 1964. Nyní působí v 2. polské lize.


Bitva u Puebly

Bitva u Puebly, byla bitva mezi francouzskými vojsky a mexickou armádou. Ke střetnutí došlo 5. května 1862 nedaleko města Puebla v Mexiku. Bitva skončila vítězstvím mexické armády. Toto vítězství je v Mexiku slaveno jako Cinco de Mayo. Ve Spojených státech amerických je tento den nazýván dnem nezávislosti Mexika.


Jiří Kormaník

Jiří Kormaník je bývalý československý zápasník, reprezentant Československa v řecko-římském zápase. Olympionik, který získal stříbrnou medaili z Olympijských her.
V Tokiu 1964 získal stříbro v řecko-římském zápase ve střední váhové kategorii. Dále je držitelem stříbrné medaile z mistrovství světa z Tampere a bronzové medaile z ME. Účastnil se tří olympijských her, pěti mistrovství světa a dvou mistrovství Evropy. Byl desetinásobným mistrem ČR a ČSSR ve stylu řecko římském a 4x mistrem ČR a ČSSR ve volném stylu.


Popova skála

Popova skála, je pískovcová hora ležící v Lužických horách, na katastrálním území Dolní Sedlo, části města Hrádek nad Nisou v okrese Liberec. Její skalnatý vrcholek, zdálky připomínající hradní zříceninu, je dostupný a umožňuje výborný rozhled. Pod vrcholem jsou skalní mísy a prohlubně, nakupené jeskyňky a skalní brána.


Sbory dobrovolných hasičů v Plzeňském kraji

Pozor, pozor.. začátkem si vysvětleme pojmy. Existuje tzv. Jednotka sboru dobrovolných hasičů a Sbor dobrovolných hasičů
JSDH obce je podle § 68 zákona č. 135/1985 Sb., o požární ochraně, povinna zřídit každá obec. Mnohé obce jich zřizují více. Své sbory dobrovolných hasičů zřizují též některé průmyslové a jiné firmy.
Většina sborů má ve svém názvu buď celá slova Sbor dobrovolných hasičů nebo jen zkratku SDH, některé sbory však mají názvy tvořené jinak.
Sbory dobrovolných hasičů v Česku zastřešuje Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, sbory v Čechách zastřešuje Česká hasičská jednota.
Sbory jsou označeny šesticiferným evidenčním číslem a podle své velikosti, významu a vybavení se člení do kategorií: největší sbory bývají v kategorii II, jiné významnější sbory v kategorii III, malé sbory v kategorii V a podnikové v kategorii VI - viz tabulka nahoře.
Tento seznam obsahuje zatím především sbory uvedené v adresáři SH ČMS. Ve skutečnosti každá obec zřizuje nejméně jeden sbor. Pokud si obec nemůže dovolit jednotku zřídit, většinou uzavírá dohodu s některou ze sousedních obcích o poskytování požární ochrany její jednotkou.


27. dynastie

27. dynastie je jednou ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Pozdní doba. Vládla v letech 525–404 př. n. l. Její členové byli panovníky Perské říše a Egypt ovládali jako jednu ze svých satrapií. Egyptská královská ideologie ovšem nepřipouštěla nadvládu cizinců; proto v Egyptě přijali tamní faraonskou titulaturu a oficiálně byli pokládáni za další v nepřetržitém sledu „domácích“ králů.


Virtual Console

Virtual Console je internetová služba Nitenda pro herní konzoli Nintendo Wii. Jejím principem je nákup respektive stahování her a softwaru. Představena byla ředitelem Nintenda Satoru Iwatou jako herní verze Apple iTunes dovolující nakoupit si tituly ze starších konzolí Nintenda – NES, SNES, N64 a po dohodě se Segou a Hudson Softem i ze Segy Mega Drive a TurboGrafx-16.
Sega slíbila k dodání více než 200 titulů pro konzoli Mega Drive, Hudson soft více než 100 titulů. Nintendo má k dispozici vlastní knihovnu titulů, která ze všech tří jejich systémů čítá takřka 1300 kusů her. Pravdou ovšem je, že né všechny mají šanci být vydány. Slíbena je i podpora pro pro konzoli MSX, ale zatím nebyla žádán hra ohlášena, natož vydána. Dá se předpokládat, že v dalších verzích firmware by mohla být i podpora pro další herní systémy - v úvahu připadají některé verze Atari, celkem se i nabízí handheldy od Nintenda – Game Boy a Game Boy Color a nakonec je tu dost velká pravděpodobnost podpory nějakého další konzole ze strany Segy.
Satoru Iwata taktéž do budoucna přislíbil vznik nových her přímo pro Virtual Console, kde možná bude i podpora pro Wii Remote. Je dost pravděpodobné, že i Nintendo uvolní SDK vývojové kity, aby po vzoru Xbox Live mohly hry tvořit i nezávislé týmy.
Ceny her Virtual Console se všude po světě liší. Vzhledem ke kurzu pro ČR nejzajímavější Austrálie, která mimo jiné také leží v PAL regionu. Za peníze si můžete koupit takzvané Wii Points, které poté měníte za jednotlivé hry.
K ukládání her z VC se dá využít interních 512 MB paměti, nebo SD karta. Hry z SD karty ovšem musejí být vždy před hraním nakopírovány zpět do hlavní paměti. Zaroveň hru nemůžete spustit na jiné konzoli než na té, na které byla stažena. Druhou možností je hru z interní paměti vymazat a až si ji bude chtít znovu zahrát, tak ji opětovně stáhnout - nyní už bezplatně. Hry jsou regionálně zamčené, tudíž hry z Japonského regionu si v Evropě nezahrajete.
VC podporuje použití 3 různých typů ovladačů - Wii Remote, Classic Controleru a ovladače pro Nintendo GameCube. Jednotlivé možnosti ovládání a namapovátní tlačítek najdete níže. Ve hře se můžete podívat pomocí podržení tlačítka Home na WiiMote. Zajímavou možností je hra Bomberman 93, která umožňuje hru až 5ti hráčů po připojení kombinace 5ti WiiMote nebo GameCube ovladačů.
V PAL regionu, do kterého spadá i Česká republika vyšly k 23. lednu 2006 následující hry:


Biggles ve službách Scotland Yardu

Biggles ve službách Scotland Yardu, je dobrodružná kniha spisovatele W. E. Johnse, jež byla poprvé vydána roku 1969. Biggles ve službách Scotland Yardu je v pořadí 95. knihou ze série o dobrodruhovy a válečném pilotovy během 1.světové a 2.světové války jménem James Bigglesworth, zkráceně Biggles.
Biggles dostává od svého nadřízeného, plukovníka Raymonda obtížný úkol- hledat velmi vychytralého zloděje, kterému se podařilo scizit milióny liber ve zlatě a bankovkách. V hledání tohoto lotra mu budou pomáhat Ginger, Algy a Bernie, jeho věrný tým.
Biggles spolu se svým týmem připravují plán, jak nachytat zločince. Domnívají se, že hlavním šéfem bude patrně nějaký sběratel. Jejich plán spočívá v tom, že budou předstírat návětěvu cizí princezny, která sebou poveze vzácné klenoty. Doufají, že když tuto zprávu rozhlásí, zloděj se nachytá.
Bigglesovi se podařilo sehnat Rolls-Royce a několik falešných šperků. Ginger se přestrojil za princeznu, a Bertie mu dělal řidiče. Mezitím Algy obcházel obchody se starožitnostmi a aukce, aby zjistil pravidelné kupce. Plán klapl. Zloději jejich posádce uvěřili, a v době, kdy Ginger a Bertie opustili vozidlo kvůli obědu, lupiči z auta ukradli nastražené šperky.
Na zpáteční cestě do Londýna jsou však Ginger a Bertie napadeni cizím vozem, ze kterého na ně střílí. Bigglesovi jeho plán nevyjde. Lupič, kterého měl sledovat mu ujede, a šperky jsou odvezeny vrtulníkem. Mezitím si na jedné aukce Algy povšiml muže jménem lord Malboise, který je sběratelem, a který má vrtulník.
Biggles se rozhodne prozkoumat pozemky lorda Malboise z ptačí perspektivy, a pátrat po místě, kde by mohl přistát vrtulník. Předstírá poruchu, a nouzově přistává poblíž novostavby na Malboisově území. Nelze však zjistit, k čemu novostavba slouží, protože nemá po stranách okna. Jen jedno na střeše. Avšak k něčemu přistání stejně posloužilo. Lord Malboise spolu se svým bratrem Clarencem bleskurychle přijíždí k letadlu, aby zjistili o co Bigglesovi jde. Bertie v Clarencovi pozná muže, který se ho snažil uplatit v době, kdy předstíral řidiče princezny.
Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že Clarence během 2.světové války sloužil jako pilot RAF, takže by klidně mohl být pilotem vrtulníku, který viděli. Biggles je odhodlaný zjistit, co se nachází v Malboisově novostavbě, proto se tam s Gingerem v noci vydávají.
Když se Biggles a Ginger dostávají pod rouškou noci k novostavbě, vyleze Biggles po přineseném žebříku na střechu novostavby, aby střešním oknem zjistil, co je uvnitř. Sklo je však matné, a dovnitř není vidět. Navíc jsou překvapeni nebezpečným bůvolem, které lord Malboise chová. Po chvíli slyší že se blíží vrtulník, a Biggles si ověří svou teorii, že novostavba slouží jako jeho hangár. Vrací se zpět do Londýna.
Protože nevěděli, jak mají pokračovat, navrhl Biggles aby se s ním Algy vydal do Malboisova sídla, a využil tak pozvání lorda Malboisa na sklenku šery, kterému při jejich nouzovém přistání nabídl. Malboise je vřele přivítá, a vypráví jim o historii sídla, i o finanční tísni, kterou v minulosti prošel.
Po cestě zpět do Londýna Bigglesovy došlo, že Malboise jistě už ví, že s Algym přijeli do jeho sídla čmuchat. V kanceláří poté nacházejí vzkaz od Gingera, kde se píše, že byl přepaden poštovní vůz a ukradeni padesát tisíc liber. Ginger a Bertie letěli podle plánu hlídkovat nad Malboisovo sídlo, jestli neuvidí vrtulník jak se blíží s lupem. Biggles s Algym na ně čekají do noci, ale Ginger se neozve. Asi je v maléru.
A opravdu. Ginger a Bertie byli zajati Clarencem. Poblíž Malboisova sídla totiž spatřili vrtulník, který sledovali až do Francie. Poté co se snažili přistát na louce, byl jejich letoun poškozen nastraženou pastí. Poté byli zajati.
Clarence odvádí své zajatce do sídla Chateau de Malboise, původního sídla rodu Malboisů, kde je uvrhne do vězení. Podle jeho slov potřebuje všechny peníze na opravu tohoto hradu.
Mezitím se Biggles dovídá od svého známého, francouzského leteckého policisty Marcela Brissaca, že poblíž vesnice Malboise v Normandii přistálo britské letadlo. Biggles jej identifikuje jako Bertieho a Gingerovo stroj, a s Algym se vydávají do Francie, aby pomohli svým přátelům a zjistili něco o zločincích. Brisac je odveze až do Malboise.
Mezitím Bertie dostane nápad vyrobit z papíru který měl u sebe několik vlaštovek, a poslat je k lesu, kdyby se tu objevil Biggles. Podle vzkazu by věděl, kde teď jsou. Po chvíli se na hradě objevuje Clarence s lordem Malboisem. Ten dává zajatcům na výběr. Buďto odejdou, a slíbí, že na všechno zapomenou, nebo je čeká jistá smrt.
Algy objeví vlaštovkya ukáže je Bigglesovi. Ten vyšle Algyho, aby kontaktoval Brissaca. Později Biggles zahlédne z okna hradní věže světelné signály SOS. Aby odpověděl, musí se vrátit do letadla pro baterku. Po cestě se setkává s četníkem Antoinem Charlotem, který mu poví o podzemní chodbě, kterou za války používalo Hnutí odporu.
Algy se vrací a oznamuje, že Brissac je už na cestě do Paříže, a že bude trvat trochu déle než se sem vrátí. Mezitím je už četník Charlote vede podzemím hradu a poté po schodišti do věže, kde jsou uvězněni Bertie a Ginger.
Podaří se jim je vysvobodit, ale jsou prozrazeni. Clarence se je podaří dostat z věže pomocí kouře. V tu dobu se k hradu už blíží Brissac s policejními oddíly. Malboisové však prchají podzemní chodbou a poté vrtulníkem. Biggles se vrací zpět do Londýna, zatímco Brissac objeví na hradě skrýš, kde Malboise schovával nakradené zlato a peníze.
V anglickém sídle lorda Malboise bylo nalezeno spoustu dalšího zlata a starožitností. Po lordu samotném, jeho bratru Clarencovi nebo vrtulníku však ani památky. Buďto uprchli, nebo se jejich stroj zřítil někde v horách.


Životní strategie

Životní strategie je způsob rozmnožování nebo obsazování volných stanovišť živými organizmy. Zatímco u živočichů se v rámci r/K teorie výběru rozlišují 2 životní strategie, K-strategie a r-strategie, u rostlin se mimo r/K teorii někdy uvádí i různé strategie populací rostlin: R-stratégové, C-stratégové a S-stratégové.
R/K teorii, které se používá nejen pro živočichy, ale i některé další organismy, rozvinuli v šedesátých letech 20. století na základě studia ostrovní biogeografie ekologové Robert MacArthur a E. O. Wilson.. Teorie však někdy bývá kritizována kvůli některým nedostatkům a nejednoznačnosti dat, jimiž by se dala teorie testovat.
Je nutné si uvědomit, že pojmy K-stratég a r-stratég jsou velmi relativní pojmy. Závisí na tom, koho s kým poměřujeme. Koroptev polní je oproti myši nepochybně k-stratég, ale porovnávána se slonem bude jednoznačně označena za r-stratéga.
K-stratég je organismus, který ve své životní strategii uplatňuje vyšší důraz na kvalitu a konkurenceschopnost potomstva, přičemž jeho kvantita a mobilita je odsunuta do pozadí.
Typický K-stratég bude mít málo velkých mláďat, o které se bude starat. Příkladem může být slon, člověk nebo dub. Během sukcese k-stratégové obvykle významněji nastupují až v pozdních fázích a postupně vytlačují r-stratégy.
Písmeno K je matematický symbol pro únosnou kapacitu prostředí, tj. maximální podíl přeživších jedinců,.
V rostlinné ekologii se používá členění na S-stratégy, C-stratégy a R-stratégy. U živočichů se tato koncepce většinou neuvažuje, neboť se předpokládá, že živočich díky své pohyblivosti největšímu tlaku unikne. Lze ji zvažovat pouze u některých přisedlých druhů živočichů.
Existují i kombinace těchto strategií. Takové druhy se pak označují například "C-R stratégové" nebo "S-R stratégové", atp.


Dedekindův řez

Dedekindův řez je matematický pojem z oboru teorie množin, který je využíván při množinové konstrukci číselného oboru reálných čísel.
Dedekindův řez je každá dolní množina v lineárně uspořádané množině, která obsahuje své supremum, pokud toto supremum existuje.


Entoderm

Entoderm čili endoderm je jeden ze zárodečných listů, vznikajících během embryogeneze. Vzniká imigrací buněk do vnitřního prostoru gastruly.
Entoderm se zpočátku skládá ze zploštělých buněk, které se postupně řadí do sloupců.
Z entodermu se vyvíjí epitel trávicí soustavy. Také z něj vznikají buňky lemující všechny žlázy, které jsou otevřeny do trávicí soustavy, epitel Eustachovy trubice, část středního ucha, epitel průdušnice, průdušky a plicních alveol, povrch močového měchýře a části močové trubice.


Never, Neverland

Never, Neverland je v pořadí druhé studiové album kanadské heavy metalové kapely Annihilator. Bylo vydáno v roce 1990 pod značkou Roadrunner Records.
Album bylo znovuvydáno dvakrát. Poprvé v roce 1998, kdy se na něm objevily navíc tři bonusové písně. Podruhé bylo znovuvydáno 9. září 2003 jako součást dvoudiskové kompilace společně s albem Alice in Hell. Album pravděpodobně není pojmenováno podle pasaáže z písně Enter Sandman od Metallicy.
Písně označené * jsou součástí prvního znovuvydaného alba Never, Neverland. Autorem všech písní je kytarista skupiny Jeff Waters.


Spousta Andělů ...na cestě

Spousta Andělů ...na cestě je DVD české zpěvačky Anety Langerové, které vyšlo v roce 2005 u vydavatelství Sony BMG. Zachycuje koncert zpěvačky z 9. září 2005 v domácích Říčanech.


Jugoslávských partyzánů

Jugoslávských partyzánů je jméno ulice tvořící hranici mezi pražskými čtvrtěmi Dejvice a Bubeneč. Současný název získala v roce 1948. Pojmenována je po komunistických jugoslávských partyzánech, vedených Titem, z dob druhé světové války.
Jedná se o třídu, která spojuje Vítězné náměstí s hotelem Crowne Plaza Prague u tramvajové smyčky Podbaba. Dlouhá je cca 970 m; na severní straně navazuje ulice Podbabská, na jihu pak Vítězné náměstí a další různé třídy. Vznikla v období poloviny 20. století, kdy se původní silnice směrem na Suchdol změnila v rámci výstavby pražských Dejvic v moderní městskou třídu. Ulice je čtyřproudá, v její prostřední části se nachází rozšířený tramvajový pás s dvěma řadami stromů, vysázených po jeho okraji.
V roce 1958 byla část ulice před tehdejším hotelem International přeměněna na náměstí Družby a část ulice na sever byla připojena k Podbabské ulici. V roce 1990 byl název náměstí Družby opět zrušen a prostor se stal opět součástí ulice Jugoslávských partyzánů.


ATC kód D06

ATC kód D06 Antibiotiká a chemoterapeutika k užití v dermatologii je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny D. Dermatologika.


Webový server

Jednotlivé webové servery se mohou v různých jednotlivostech značně lišit. Přesto mají několik společných vlastností.
Každý webový server je připojen k počítačové síti a přijímá požadavky ve tvaru HTTP. Tyto požadavky vyřizuje a počítači, který požadavek vznesl, vrací odpověď. Odpověď obvykle představuje nějaký HTML dokument. Může to být ale i dokument v jiném formátu - text, obrázek apod.
Součástí odpovědi je i tzv. Stavový kód odpovědi. Ten udává, zda byl požadavek vyřízen v pořádku, či zda došlo k nějakým obtížím. Běžným stavovým kódem, označující stav OK je 200. Dále jsou to řády:
Obvykle server nějakým způsobem protokoluje přijímané požadavky. To pomáhá správci webového serveru vytvářet statistiky a podle typu a množství požadavků optimalizovat obsah, způsob uložení i způsob prezentace požadovaných dat.
Webový server má v zásadě dvě možnosti, jak získávat informace, které vrací klientům:
K dynamickému vytváření obsahu se používá celá řada různých technologií. Statický obsah je schopen server poskytnout významně rychleji než dynamický. Na druhé straně pomocí dynamického obsahu lze poskytovat mnohem větší obsah informací a lze reagovat i na různé „ad hoc“ dotazy klientů. Proto se v praxi v mnoha případech oba způsoby poskytování obsahu kombinují - například pomocí cachování.


Lítání

Lítání je největší řeka v Libanonu. Je dlouhá 170 km. Povodí má rozlohu 2000 km2.
Pramení v údolí Bikáa v Libanonu a převážnou část toku protéká tímto údolím na jih. Na dolním toku se stáčí na západ a protéká skrze jižní výběžky pohoří Libanon. Ústí do Středozemního moře.
Průměrný roční průtok vody činí 25 m3/s. Nejvodnatější je v zimě.


Východočeský diametr

Východočeský diametr je záměr modernizace železničního spojení Chrudim - Pardubice - Hradec Králové - Jaroměř, který má odstranit současnou nedostačující kapacitu a zastaralý stav železniční infrastruktury v této aglomerační ose spojující dvě krajská města s jižním a severním okrajem východních Čech.
Záměr řeší současný nevyhovující stav jednokolejné trati Pardubice - Hradec Králové a také nutnost úvrati pro jízdu vlaků z Pardubic do blízké Chrudimi a zahrnuje
Záměr je podmínkou pro zavedení pro cestující atraktivního taktového jízdního řádu příměstské železnice na této relaci a pro rozvoj integrovaného dopravního systému.
Na záměr navazuje výstavba nové trati pro přímé spojení z Hradce Králové do Náchoda.


Galilejské jezero

Galilejské jezero nebo také Tiberiadské jezero, Genezaretské jezero či Kineretské moře je největší izraelské sladkovodní jezero nacházející se v Severním distriktu u Golanských výšin, v severní části Velké příkopové propadliny. V obvodu má přibližně 53 km a je 21 km dlouhé a 13 km široké. Jeho rozloha je 166 km2 a maximální hloubku 43 m. Leží 212 metrů pod úrovní světového oceánu a je tak nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhým nejníže položeným jezerem.
V povodí jezera je prováděno extenzivní zemědělství, zejména v Chulském údolí a při březích jezera. Galilejské jezero je hlavní zdroj pitné vody pro Izrael a pokrývá přibližně jednu třetiny jeho spotřeby.
Je historickou rybářskou lokalitou – již více než dva tisíce let je využíváno pro rybářství – a podle křesťanů je pokládáno za místo Ježíšových zázraků. Část jeho vod je odváděna Národním vodním přivaděčem do jižní části země pro potřeby zavlažování a část je na základě izraelsko-jordánské mírové smlouvy odváděna do Jordánska. Na západním břehu jezera se nachází město Tiberiada, které je podle židovské tradice jedním ze čtyř svatých měst judaismu.
Galilejské jezero má několik různých názvů. Přízvisko „Galilejské“ získalo podle oblasti Galilea v níž nachází a jeho frekventované použití má rovněž původ ve Vulgatě, kde se nazývá moře Galilejské. V Izraeli je však nejčastější označení Kineret a je převděpodobné, že tento název má svůj původ, s ohledem na tvar jezera, buď v hebrejském slově kinor, nebo v názvu opevněného města Kineret, které stávalo na západním břehu jezera a po němž nezůstalo ani stopy. Je však také možné, že bylo slovo kineret do hebrejštiny přejato z kanaánštiny. V Tanachu je toto jezero označováno jako Kineretské moře.
Galilejské jezero leží na starověké obchodní stezce Via Maris, která vedla mezi Egyptem a severními říšemi Sýrií, Malou Asií a Mezopotámií. Na březích jezera založili Řekové, Hasmonejci a Římané vzkvétající města a osady, včetně Gadary, Hippos a Tiberiady. Historik Iosephus Flavius byl touto krajinou tak nadšen, že o ní napsal: „člověk by toto místo mohl označit touhou přírody.“ Rovněž ve svém díle zaznamenal zdejší prosperující rybářský průmysl, kdy na jezero pravidelně vyplouvalo 230 lodí.
Většina z putování Ježíše Nazaretského se údajně odehrálo u břehů Galilejského jezera. V tomto období docházelo k rozvoji osad při pobřeží a značnému obchodu a lodní dopravě. Markovo, Matoušovo a Lukášovo evangelium popisuje jak Ježíš učinil z rybářů na jezeře své učedníky. Byli jimi rybáři Šimon a jeho bratr Ondřej a bratři Jan a Jakub. Jedna z Ježíšových nejznámějších řečí – Horské kázání – se odehrála na hoře s výhledem na jezero a i mnoho jeho dalších zázraků se odehrálo zde, včetně chůze po vodě, zastavení bouře a nakrmení pěti tisíců.
V roce 135 potlačili Římané povstání Bar Kochby. Následně vyhnali všechny Židy z Jeruzaléma, načež se centrum židovské kultury a učení přesunulo do zdejší oblasti, zejména pak do Tiberiady. V této oblasti později vznikl Jeruzalémský Talmud.
V období Byzantské říše se jezero stalo díky jeho významu v Ježíšově životě jedním z hlavních cílů křesťanských poutníků. To vedlo k rozvoji plně kvalifikovaného cestovního ruchu, který zahrnoval jak pohodlné hostince, tak turistické trasy.
Význam jezera poklesl, když Byzantská říše ztratila kontrolu nad touto oblastí a ta následně přešla pod kontrolu Umajjovského chalifátu a posléze dalších islámských státních útvarů. Mimo Tiberiadu byla hlavní města v oblasti postupně vylidněna. 4. července 1187 se poblíž jezera uskutečnila mezi křižáckými vojsky a muslimy vedenými sultánem Saladinem bitva u Hattínu, při které došlo k velké křižácké porážce.
V roce 1909 založili židovští pionýři první společnou zemědělskou osadu Kvucat Kineret, kde se židovští imigranti učili farmářství a zemědělství. Později zdejší pionýři založili kibuc Deganija. Kineret byl kolébkovou kibucové kultury v počátcích sionismu a byl také rodištěm Naomi Šemer a místem posledního odpočinku Rachel – dvou nejprominentnějších izraelských básnířek.
V roce 1923 uzavřelo Spojené království a Francie Sykes-Picotovu dohodu, která rozdělila území bývalé Osmanské říše mezi Britský mandát Palestiny a Francouzský mandát Sýrie. Britové přenechali Francouzům jižní část Golanských výšin výměnou za severní část Jordánského údolí. Hranice byly přepsány tak, že oba břehy řeky Jordán a celé Galilejské jezero, včetně deset metrů širokého pruhu po jeho severním pobřeží, připadlo mandátní Palestině, společně s následujícími dodatky:
Izraelský národní vodní přivaděč postavený v roce 1964 odvádí část vod jezera do hlavních izraelských populačních center a je jedním z hlavních zdrojů pitné vody v zemi. Izrael také vodou z jezera zásobuje Jordánsko. Zvýšená poptávka po vodě a několik suchých zim vyústilo v nedostatek vody a pokles vodní hladiny, někdy až pod takzvanou „červenou linii,“ kdy může dojít k nezvratným škodám a je již zakázáno vodu z jezera odčerpávat.
Dnes je nejvýznamnější ekonomickou aktivitou na jezeře cestovní ruch a celá zdejší oblast je oblíbená prázdninová destinace. Mnoho historických a náboženských míst kolem jezera, zejména město Tiberias, je ročně navštíveno miliony místních a zahraničních turistů. Mezi další ekonomické aktivity patří rybářství a zemědělství. V pásu úrodné půdy kolem jezera se pěstují především banány. Na jezeře je také rozvinutá místní lodní doprava.
Jednou z hlavních atrakcí je místo, kde z jezera vytéká řeka Jordán, kam jezdí tisíce poutníků z celého světa, aby se zde nechali pokřtít či překřtít.
Jezero se nachází ve Velké příkopové propadlině, která odděluje africkou a arabskou tektonickou desku. V důsledku polohy na střetu tektonických desek je tato oblast místem občasných zemětřesení a v minulosti byla místem vulkanické činnosti. To je patrné zejména z hojného výskytu čediče a jiných vyvřelých hornin. Díky své poloze v depresi se nachází 212 metrů pod úrovní světového oceánu, a je tak nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhým nejníže položeným jezerem.
Jezero, jehož maximální délka v severojižním směru je 21 kilometrů a maximální šířka v západovýchodním směru je 12 kilometrů, má délku pobřeží 55 kilometrů, rozkládá se na ploše 165 km2 a jeho povodí zabírá plochu 2730 km2. V nejhlubším místě dosahuje hloubky 44 metrů, zatímco průměrná hloubka je 25 metrů. Maximální objem jezera je 4,3 miliardy m3 a jeho běžná
Hlavní zdrojnicí jezera je řeka Jordán, která vzniká soutokem tří řek: Hasbani tekoucí z libanonských hor, Banias tekoucí z Golanských výšin a Dan tekoucí z oblasti hory Hermon. Dále do Jordánu přitéká na 140 milionů m3/rok z malých horských potoků Horní Galileje, avšak přibližně 100 milionů m3/rok je z řeky využito na zavlažování v Chulském údolí. Ve výsledku tedy do jezera z řeky Jordán ročně přiteče 540 milionů m3/rok.
Nadto jezero přijme dalších zhruba 70 milionů m3/rok ze sezónních potoků, 65 milionů m3/rok ze slaných podzemních pramenů a 65 milionů m3/rok ze srážek. Celkem tedy Galilejské jezero ročně získá 740 milionů m3/rok.
V jižní části jezera řeky Jordán jezero opouští. Velké množství vody je z jezera odebíráno Národním vodním přivaděčem pro potřeby zavlažování jižní části země a přibližně 270 milionů milionů m3/rok se odpaří.
Kvůli své kryté poloze, nízké nadmořské výšce a vlivu jezera jsou zde mírné zimy s průměrnými lednovými teplotami kolem 14° C, což je výrazně více než průměrná teplota v rámci celého Izraele. Díky absenci mrazových dnů je zdejší prostředí vhodné pro pěstování teplomilných plodin, jako jsou banány, datle, citrusy a zelenina. Léta jsou zde teplá, s průměrnou teplotou kolem 28° C, což odpovídá celostátnímu průměru. Roční úhrn srážek je zde 380 mm.
Teplé vody Galilejského jezera prospívají rozličným druhům fauny a flory, jejichž výskyt podporuje komerční rybolov již více než dva tisíce let. Místní flora zahrnuje řadu rákosí podél pobřeží, stejně jako fytoplankton. Fauna zahrnuje zooplankton a bentos, stejně jako pestrou škálu druhů ryb, z nichž nejznámější je tilapie. Z ryb se dále loví Kineretská sardinka, cípal a tolstolobik. Celkový roční objem ulovených ryb byl v roce 2007 celkem 1100 tun.
Mezi hlavní druhy stromů patří duby, pistacie, slivoně a vrby. Z křovin dále oleandry, myrta.


Skotské dudy

Skotské dudy patří do skupiny aerofonů s dvojitým plátkem. Při dělení dle způsobu vrtání melodické píšťaly, se jedná o kónické vrtání. Tvar kónického typu zvnějšku zdánlivě připomíná konec trubky či polnice a průměr vnitřního otvoru se postupně rozšiřuje shora dolů. Kónický typ je často vyroben z jednoho kusu dřeva a vybaven dvojplátkem. Kónický typ dud je velmi hlučný a má velmi pronikavý zvuk.
Zvuk dud je velmi často spojován právě ze Skotskem. Nejedná se však o původní skotský či dokonce keltský nástroj. Ještě před dvěma či třemi sty let byly dudy běžným nástrojem prakticky po celé Evropě a jejich varianty se dosud vyskytují v lidové hudbě celé Evropy. O tom, že v minulosti se jednalo o naprosto běžný hudební nástroj, svědčí i množství vyobrazení jak od neznámých umělců, tak například od Dürera, Breughela, Hogartha a dalších.
Dudy se pravděpodobně se vyvinuly z jednoho nástroje v hlubokém dávnověku. Kónický typ byl nalezen například při vykopávkách ve starém Egyptě a cylindrický typ byl velmi populární ve starověkém Řecku. Pozůstatek dvouplátkového nástroje se našel i ve starověkém Sumeru. Existují slabé náznaky, že dudy byly známé i ve starověkém Římě. Známý je příběh, podle něhož hrál císař Nero na píšťalu připojenou k vaku, jenž mačkal paží. Nedostatek důkazů o existenci dud ve starověkém Římě je dán pravděpodobně tím, že dudy byly pramálo známé vzdělancům oné doby a byly vnímány jako nedůležitý či dokonce podřadný nástroj tehdejšími profesionálními hudebníky.
Až do 12. století tak byly dudy pravděpodobně velmi okrajovým nástrojem, který přetrvával pouze v uzavřených komunitách, v nichž se možná udržel jako relikt z dávné doby. Změna nastala s křižáckými výpravami. Nastala „renesance“ dud v Evropě. Pravděpodobným impulsem byl střet s tehdy velmi vyvinutou a kulturní civilizací na Blízkém východě, znovuobjevení již zapomenutých znalostí. Okolo roku 1200 byla situace v Evropě již naprosto odlišná. Dudy jsou obrazeny jsou v manuskriptech, na církevních i světských plastikách. S dudami se v této době setkáme prakticky v celé Evropě, od Švédska po Itálii, od Balkánu po Anglii. Většinou se setkáváme s vyobrazením chanteru kónického typu připojeného k vaku ve tvaru vaku na víno a s jednou basovou píšťalou.
Používání basové píšťaly přišlo pravděpodobně ve stejný okamžik s vakem či možná o něco později. Nicméně již ve 13. století byly dudy s jednou basovou píšťalou široce rozšířeny. Basová píšťala vypadala prakticky stejně, jako dnes – několik samostatných dílů, jejichž nastavením bylo možné píšťalu naladit, a „trumpetové“ či „zvonové“ ukončení. Plátek byl pravděpodobně jednoduchý.
Nejstarší záznamy o dudách v Británii se vztahují k Anglii, kde je můžeme nalézt zobrazené například na náhrobním kamenu z počátku 13. století v Northumberlandu. První písemný záznam se vztahuje k dudákům hrajícím na královském dvoře. V tomto dokumentu z roku 1334 se také poprvé objevuje slovo dudy v Británii. O padesát let později, přesněji v roce 1386 se s dudami také poprvé setkáváme v anglické literatuře – v Povídkách canterburských od Williama Chaucera. Nejstarší zachované dudy, které jsou datovány do konce 13. či počátku 14. století, pochází z Anglie a byly nalezeny při vykopávkách na hradě Weoley v hrabství Warwick.
První písemné zprávy o dudách ve Skotsku pocházejí z doby podstatně mladší. První zmínky nalezneme např. ve hře napsané králem Jakubem I. či v účetních záznamech o proplácení dvorních hudebníků z počátku 16. století, kde vedle mnoha dalších byla proplacena určitá částka i anglickému dudákovi. Z keltských oblastí jsou záznamy ještě mladšího data – ze skotské Vysočiny pocházejí z roku 1549 a z Irska z období konce vlády Tudorovců. V keltských oblastech také dudy, respektive dudáci plnili naprosto jiné úkoly, nežli jinde v Evropě. V Evropě se dudáci dělili do dvou základních skupin. První z nich byli městští či vesničtí dudáci, většinou velmi svérázné typy, často alkoholici, žebráci či osoby stojící na okraji společnosti, kteří hráli během trhů, svateb, pohřbů. Druhou skupinu tvořili pastevci či ovčáci, kteří trávili většinu roku mimo společnost a dudy používali nejen pro zábavu, ale též ke svolávání stáda. V keltském Skotsku a Irsku však dudy sloužily jako nástroj, který měl podněcovat bojovníky do bitvy a jímž byli též oplakáváni mrtví válečníci. Byli zde také vesničtí či církevní dudáci, nicméně rozdíl oproti dudákům ve zbytku Evropy je více než zřetelný. Při bitvě u Pinkie poblíž Edinburghu v roce 1549 je zaznamenáno, že „ zatímco se Francouzi připravovali k bitvě, divocí Skoti se do zbraně svolávali zvukem dud“. Téměř totožná zpráva pochází i z Irska. V roce 1544 pochodovali irští vojáci Londýnem za zvuku dud a v roce 1566 v bitvě místo obligátních trubek používali dudy.
První skotské dudy byly pravděpodobně pouze s jedním dronem – basovým. Dvoudronové dudy se v Evropě rozšířily někdy v průběhu šestnáctého století. Pravděpodobně první obrázek skotských dud s třemi drónami nalezneme na obrázku z roku 1683, na kterém jsou znázorněni britští vojáci na přístavním mole v Tangieru. V pozadí je vidět skupina čtyř dudáků, s pravděpodobně třídronovými dudami.
Materiálem pro výrobu prvních skotských dud bylo původně dřevo z místních zdrojů. Spoje se dělaly buď z rohoviny, olova či cínu. Dovozový materiál jako např. blackwood či slonovina se ve Skotsku rozšířily v osmdesátých letech 18. století. Zpočátku byl používán i eben, ale později převládl blackwood, který se ukázal jako podstatně výhodnější materiál. Pro levnější varianty se používal a používá dřevo kokosových palem.
Od roku 1781 začali dudáci soutěžit v soutěži, kterou pořádala Highland Society of London. První cenou pro vítěze byly skotské dudy. Nejméně jedny tyto dudy z prvopočátků soutěže se dochovaly a jsou velmi podobné dudám současným. Ve viktoriánské době se rozšířilo používání těžší slonoviny a pro nejdražší dudy i stříbrné kování.
Dudáci se brání jakékoliv změně, která by změnila výsledný zvuk dud. Proto také dosud nemají skotské dudy žádnou mechaniku, neumožňují chromatické ladění, stejně jako neumožňují hraní o oktávu výše. Jediné změny, ke kterým v průběhu let došlo, se většinou týkají konstrukce chanteru. Moderní chantery jsou lehčí, jejich stěny jsou tenčí a většina již nemá slonovinové zakončení. Jejich zvuk je vyrovnanější. Ačkoliv jsou hlubší tóny stále hlasitější než tóny vysoké, rozdíl již není natolik markantní. Další změnou je používání plastů místo dřeva. Plastové chantery jsou podstatně levnější a kvalita celkové produkce je vyrovnanější. Pro jednodušší ladění jsou určeny hlavně pro dudácké skupiny, pro sólová vystoupení však nejsou nejideálnější.
Ale zpět k dudám v Evropě. Závěrem lze shrnout, že v Evropě byly dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století a že se velmi rychle rozšířily po celém kontinentu. Do Anglie se dudy dostaly v průběhu 13. století, nebyly však přijaty v konzervativním prostředí keltských oblastí Skotska a Irska. Zde se rozšířily až mnohem později. Neexistují však žádné důkazy, které by dokazovaly, že dudy se dostaly do Irska ze Skotska či opačně. V současné době zažívají dudy svoji další renesanci, a to nejen v tradiční hudbě, ale i v hudbě moderní.


Skopus

Směrem na západ je obrácený k Starému Městu, směrem na východ k Judské poušti. Poutníci přicházející do města ze severu spatří z vrchu Skopu poprvé Staré Město a Jeruzalémský chrám. Odtud pochází jeho název v hebrejštině i v řečtině. Skopus je známý také jako strategický bod obrany Jeruzaléma v první židovské válce: odtud zahájily římské legie v roce 70 útok na město.
Na rozdíl od zbytku východního Jeruzaléma vrch Skopus existoval od války za nezávislost v roce 1948 až do roku 1967 jako izraelská exkláva na jordánském území. Vlastnictví vrchu Skopus Izraelem je mezinárodně uznáváno. Od roku 1980 leží Skopus v rámci oficiálních izraelských hranic města Jeruzaléma.
Na vrchu Skopu se nachází kampus Hebrejské univerzity a nemocnice Hadassa.


Chadimův mlýn

Chadimův mlýn se nachází v obci Horní Dubenky v okrese Jihlava 30km jihozápadně od krajského města Jihlavy.
První písemná zmínka je z roku 1644, kdy Matěj Chadim koupil mlýn za 510 kop. V Roce 1926 mlýn vyhořel, ale Bedřich Chadim obnovil mlýn a pilu a místo dvou vodních kol postavil kašnovou francisovu turbínu. Mlýn pracoval do roku 1953, kdy byl státním nařízením zastaven. Pak zde hospodařil státní statek. V devadesátých letech po restituci se mlýn vrátil přímým potomkům, kteří zde hospodaří.
Objekt mlýna je rozdělen do několika částí. Vlastní mlýnice je přístupná jako expozice vývoje mlynářství, obytné části slouží jako ubytování hospodáře a ubytování hostů, hospodářská stavení pro farmu s chovem mastného skotu Aberdeen Angus. Okolí mlýna je upraveno jako minikemp.
Mlýn má francisovu turbínu a zachovalé mlynářské stroje z 30. let 19. století doplněné českým mlecím složením a hasačertem. K vidění je i drobná dobová zemědělská technika.


Camille Lemonnier

Camille Lemonnier byl belgický, francouzsky píšící symbolistický spisovatel, básník, novinář a výtvarný kritik.
Pocházel z vlámské rodiny, jeho výchova ale byla čistě francouzská. Nedokončil studia práv, určitou dobu pracoval jako úředník. Od roku 1870 se věnoval pouze literatuře. Střídavě žil na belgickém venkově a v Paříži.


William Brydon

William Brydon CB byl britský chirurg. Známý je především díky tomu, že koncem první anglo-afghánské války, během které působil ve službách Britské Východoindické společnosti, jako jediný Evropan přežil ústup britské armády z Kábulu do Džalálábádu.
William Brydon byl skotského původu. Studoval medicínu na University College v Londýně a University of Edinburgh. Poté začal působit jako lékař ve službách Britské Východoindické společnosti, což ho přivedlo k účasti v první anglo-afghánské válce. Když se blížil konec války, začala se britská armáda z Afghánistánu stahovat.
Ústup z Kábulu započal v lednu 1842. Nejbližší britská základna se přitom nacházela v Džalálábádu, asi 140 kilometrů daleko, a ustupující armáda byla nucena překročit pásmo vysokých zasněžených hor. Konvoj tvořilo na 4500 vojáků, jejímž vrchním velitelem byl William George Keith Elphinstone, a 12 000 civilistů zahrnujících mnoho žen a děti. V tuhé zimě a s nedostatečným množstvím zásob se 6. ledna 1842 konvoj vydal na pochod. Během následujících sedmi dní museli Britové čelit nájezdu domorodých Afghánců, kteří většinu pochodujících brzy zlikvidovali.
Závěrečná bitva mezi Afghánci a zoufalými Brity se konala u městečka Gandmak, 13. ledna 1842. Té se zúčastnilo už jen asi 65 přeživších Britů. Pouhým šesti se nakonec podařilo uprchnout, pět z nich však bylo zanedlouho zavražděno. Jediným, kdo uprchl, byl William Brydon, který do džalálábádské pevnosti dorazil 13. ledna odpoledne. Byl však těžce raněn, část lebky mu byla uťata mečem. Podařilo se mu zachránit díky tomu, že si poraněnou část hlavy zakryl časopisem Blackwood's Magazine, který ránu chránil.
Brydon tak vešel ve známost především coby jediný Evropan, který přežil ústup britských vojsk z Kábulu do Džalálábádu. Scéna jeho příchodu do džalálábádské pevnosti se stala námětem obrazu Remnants of an Army od Elizabeth Thompson.


All Nippon Airways

All Nippon Airways také známá jako Zennikkú nebo ANA je japonská letecká společnost se sídlem v tokijské čtvrti Minato. ANA je členem letecké aliance Star Alliance.


Malgašský ariary

Malgašský ariary je zákonným platidlem ostrovního státu Madagaskar. Jeho ISO 4217 kód je MGA. Je jednou ze dvou měn na celém světě, které se odchylujou desítkovou soustavu. Jeden ariary se sestává z 5 iraimbilanja. Názvy ariary a iraimbilanja mají původ už v předkoloniálního období. 1 euro se na trhu rovnalo přibližně 2500 ariary.
1. ledna 2005 se ariary stal oficiálním platidlem Madagaskaru. Dnes jsou oběhu mince a bankovky vydané jak před rokem 2003, tak i po roce 2003. Madagaskarská centrální banka ale postupně stahuje oběživo staršího data z oběhu.
Současné mince v oběhu mají hodnoty 1 a 2 iraimbilanja, dále 1, 2, 4, 5, 10, 20 a 50 ariary.
Bankovky v oběhu mají hodnoty 100, 200, 500, 1 000, 2 000, 5 000, 10 000 ariary.


Jan Jeník

Prof. ing. Jan Jeník CSc. Dr.h.c. je český botanik zabývající se strukturou kořenových systémů lesních stromů. Profesor Jeník vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze v roce 1952. Později se na Karlově univerzitě stal kandidátem biologických věd, docentem geobotaniky a v roce 1990 profesorem botaniky. V průběhu svého života působil na několika zahraničních univerzitách a projektech koordinovaných UNESCO. Publikoval řadu odborných článků a publikací. V současné době pracuje na Katedře botaniky přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích.


Gillan

V roce 1978 byl Ian Gillan nespokojený se stylem jeho skupiny Ian Gillan Band, který se blížil ke stylu jazz fusion a proto skupinu rozpustil. V nově založené skupině, kterou pojmenoval Gillan, zůstal jediný původní člen předchozí skupiny, klávesák Colin Towns. Sestavu doplnili Steve Byrd, Liam Genocky a John McCoy.


Milan Rastislav Štefánik

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.
V letech 1913–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii a v roce 1918 protisovětskou intervenci na Sibiři. Byl členem Národní rady v Paříži a první československý ministr národní obrany. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladetele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti.
Milan Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět dětí se rodičům podařilo vychovat do dospělosti. Třebaže byl synem faráře, vyrůstal Štefánik v chudém prostředí a jeho život se téměř neodlišoval od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, kterými se Pavol Štefánik jako vzdělaný národovec snažil vychovávat svoje potomky. První tři třídy obecné školy vychodil v rodné vsi, kdy mu byl učitelem slovenský vlastenec, absolvent slovenského evangelického gymnázia v Revúci, Martin Kostelný. Podle svědectví učitele byl Milan Rastislav nejlepším žákem na košarišské škole. Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání – aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit maďarsky. Proto už v devíti letech odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium započal na evangelickém lyceu v Bratislavě, tehdejším Prešpurku, kde už studovali jeho dva bratři – Igor a Pavol. V oné době bylo lyceum maďarizované a ze slovenských vlasteneckých profesorů na něm učil jen Ján Kvačala. Z vyučujících si Štefánik oblíbil profesora matematiky Ferdinanda Hirschmanna a třídního profesora Samuela Markusovszkého. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavol prospíval slabě.
Milan Rastislav i po přechodu na novou školu dosahoval výborného prospěchu, za což obdržel jednorázové Telekiho stipendium; kromě toho zde poznal i svou první lásku, Emílii Chovanovou. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat stavební inženýrství do Prahy. V té době působil v Praze spolek Detvan a Štefánik zde získal i stipendium od Českoslovanské jednoty. Hned na začátku studií začal navštěvovat se svým přítelem Janem Kraiczem i spolek evangelických akademiků Jeroným a byl rovněž členem podpůrného spolku Radhošť. Štefánik se také stal hlasistou a stoupencem myšlenek profesora T. G. Masaryka.
V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. V roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Po prudké roztržce s otcem o prázdninách vyhnal otec mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil ke svému příteli Vavrovi Šrobárovi do Ružomberka. Na podzim se pak vrátil do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat ke studiu astronomie a přes počínající problémy se žaludkem se pustil do studia. Posléze se i usmířil s otcem a mezi slovenskými studenty v Praze si postupně získaval autoritu. Na podzim 1901 sa stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později, byť nerad, spolu se svými přáteli Jurajem Nerádem a Zigem Zigmundíkem z Detvanu vystoupil.
V letním semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu, kde v novém prostředí získal i nové kontakty. Po návratu do Prahy na podzim 1902 se znovu přihlásil do Detvanu a valné hromadě byl opět zvolen předsedou. Když roku 1903 začal V. Šrobár vydávat časopis Hlas, pomáhal mu Štefánik při redigování jeho přílohy Umelecký hlas, věnované literatuře a umění. Jako publicista byl činný i jinde – na přání Jana Herbena psal do realistického časopisu Čas pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku konkrétními činy. Jako předseda Detvanu se zúčastnil roku 1903 sjezdu mezinárodní studentské organizace Corda Fratres v italském Palermu. V létě potom navštívil v Luhačovicích Pavla Blahu a zúčastnil se také otevření první výstavy Grupy uhorskoslovenských maliarov, která byla výsledkem česko-slovenské kulturní spolupráce. Ze Štefánikových aktivit stojí za zmínku i návštěvy u historika Jaroslava Golla a básnika Jaroslava Vrchlického. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla disertační práce nazvaná O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572. Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie.
Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Dorazil do ní 28. listopadu 1904. Začátky však byly těžké. V. Šrobár mu však pomohl získat půjčku v ružomberskej banke. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se mezi dva nejslavnější astronomy v Paříži: k Camillovi Flammarionovi a Julesovi Janssenovi. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat až do jara. Tehdy se Štefánikovými druhy staly členové skupiny českých umělců v Paříži. Spřátelil se i s hrabětem Hanušem Kolowratem, který se právě stal rakousko-uherským vojenským atašé. Začátkem května 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánikovi se podařilo dostat se k němu, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssen byl Štefánikem upoután a ihned rozpoznal jeho talent. Jako host v Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy. 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studii Spektoskopické zkoumání zatmění Slunce v Alcosebře na zasedání pařížské akademii a publikoval ji i časopis Akadémie Comptes Rendus Hebdomadaire des Sciences des l´Academie Sciences. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, když zveřejnil sedm svých vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařižského vědeckého života a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, která se stala jeho nejbližší důvěrnou přítelkyní. Po odchodu osmdesátiletého Janssena však musel Štefánik z Meudonské hvězdárny odejít, protože nový ředitel Henri Deslandres ho vyhodil. Na konci roku 1906 dostal Štefánik pověření od firmy Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorovat zatmění Slunce, které mělo proběhnout 13.1. 1907. Cestou du Turkestánu se zastavil i v Praze a na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradě. Cestu využil i k poznání Ruska a Střední Asie, například v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického. Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci roku 1907 se však Štefánikův zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení do Chamonix, lázeňského města pod Mont Blancem, kde se léčil dva měsíce. Během léčení ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže.
Po příchodu do Paříže bojoval dlouho s existenčními problémy. Kromě toho se také snažil zachránit Janssenovu observatoř na Mont Blancu, což se mu ovšem nepodařilo, a tak byla 21. září observatoř rozebrána. Poté se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. S tímto problémem mu tehy nejvíce pomohl senátor Émile Chautemps, s jehož pomocí zorganizoval Štefánik výpravu do severní Afriky, kde chtěl najít vhodné místo pro svoji hvězdárnu. Procestoval Alžírsko, Atlas, Saharu, Tunisko a Kartágo. Cesta ale neměla úspěch. Na začátku roku 1910 dostal novou šanci. Vědecký ústav Bureau des Longitudes spolu s ústavem Bureau Central Météorologique ho vyslaly na Tahiti pozorovat Halleyovu kometu. 27. května přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Tam strávil následujících 10 měsíců. 28. května 1911 na ostrově Vavau při pozorování úplného zatmění Slunce dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků a ocenila to i francouzská Akademie. V letech 1912 ho vědecký ústav Bureau de Longitudes vyslal na pozorování zatmění Slunce do Passa Quatro v Brazílii. Nedlouho po skončení výpravy se vrátil do Paříže a i do rodné obce Košiarská. V květnu r. 1913 umírá jeho otec Pavel. Tehdy Štefánik plánoval, že se trvale úsídlí na Tahiti, ale dostal pověření francouzské vlády a své rozhodnutí změnil. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu také podařilo a franzouská vláda mu potom na návrh ministerstva námořnictví udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku v sanatoriu u prof. Monprofita v Yngerse. Po uzdravení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie.
Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků a tento čin hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartes a dne 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska.
Štefánik se vrátil do Paříže, kde ho Jouvenel seznámil s nejvýznamnějšími politiky: ministerským předsedou Aristidem Briandem a nejvlivnějším mužem na francouzském ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření česko-slovenského státu. Dne 13. prosince 1915 se potkal s E. Benešem a společně se ztotožnili se Štefánikovou a Masarykovou koncepcí o vytvoření samostatného státu. Štefánikovou novou úlohou, kterou si sám stanovil, bylo vytvoření jednoho řídícího centra pro společný odboj Čechů a Slováků a též vytvoření samostatného česko-slovenského vojska a jeho prosazení mezi politiky. O těchto plánech informoval také ministerského předsedu Aristida Brianda a dohodl setkání mezi ním a Masarykem. V tom čase opět začala Štefánika trápit žaludeční choroba a musel do nemocnice. Setkání Masaryka s Briandem bylo úspěšné a Briand se stal přívržencem Masarykovy koncepce řešení středoevropské otázky. Štefánik mezi tím neustále podporoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Československá národní rada. Jejím předsedou byl Masaryk, místopředsedy J. Durich a M.R. Štefánik a generálním tajemníkem E. Beneš. Její sídlo bylo na Rue Bonaparte 18 a jejím hlavním tiskovým orgánem byly časopisy La Nation Tchéque a Československá samostatnost. Současně začala rada organizovat česko-slovenské vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův zdravotní stav zlepšil, odešel do Itálie. Tam jako letec na italské frontě rozhazoval z letadla letáky určené především pro Čechy a Slováky a kromě toho chtěl získat italské vojenské a politické kruhy pro česko-slovenskou koncepci střední Evropy, v které se počítalo i s vytvořením jugoslávského státu. Postoj Itálie k otázce jihoslovanského státu byl však odmítavý. Po návratu do Paříže se Štefánik plně věnoval ustanovení samostatného česko-slovenského vojska. Za tímto účelem odcestoval do Ruska.Soubor:75 Štefánik vo skupine našich politických spolupravoníkov vo Washingtone 1917.jpg|thumb|400px|right|M. R. Štefánik mezi vlastenci ve Washingtonu Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove, k Mauriceovi Janinovi, šéfovy francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a i k caru Mikuláši a podařilo se mu posilnit postavení ČSNR ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Durich a Štefánik tzv. Kyjevskou dohodu společně s představitelem amerických Slováků G. Košíkem, kterou společně uznali ČSNR za vedoucí orgán českého a slovenskho hnutí v zahraničí. Francouzské velení potom poslalo Štefánika do Rumunska, kde se mu podařilo získat 1500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s Durichem, který nerespektoval dohody a měl téměř pro-carskou orientaci, však přece měla Štefánikova mise v Rusku úspěch. Tomu napomohla svojí podporou i nová dočasná vláda, která vznikla po pádě carismu a postavení ČSNR tak bylo upevněné. Dne 2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků. Štefánikovi se podařilo získat na 3000 mužů. Druhým byla konsolidace krajanů v USA a získání jejich podpory pro ČSNR. Jeho činnost byla úspěšná a jeho politickou aktivitu mezi Američany ocenily i francouzské kruhy a 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl dekret o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení ČSNR v Paříži. V Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten potom se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska, které bylo tvořeno 10000 muži.
Milan Rastislav Štefánik zahynul při cestě domů při leteckém neštěstí. Má pomník na hoře Bradlo, která se tyčí nad městem Brezová pod Bradlom na západním Slovensku. Existovala také spekulativní teorie, že Štefánikova smrt nebyla nešťastná náhoda, ale dle názoru především slovenských historiků se jednalo o úmyslné usmrcení provedené na politickou objednávku. Tato teorie však nebyla nikdy věrohodně potvrzena.
Po M.R. Štefánikovi se na rozdíl od jeho spolupracovníků Masaryka a Beneše nezachovalo žádné ucelené větší dílo. Především se jedná o osobní deníky, korespondenci a astronomické a publicistické práce.
Mlynárik, Ján. Cesty ke hvězdám a svobodě/[překlad Sidonie Dědinová]. 2. vyd. v ČSFR 1. – Praha: Lidové noviny, 1991. 275 s.ISBN 80-7106-025-9


Ultima Underworld

Ultima Underworld je série dvou počítačových RPG her, vydaných společností Origin Systems na začátku devadesátých let. Hry vytvořila společnost Looking Glass Technologies .
Vylepšený engine hry byl použit na další kultovní hru Looking Glass System Shock. Enginem první hry série se inspiroval John Carmack pro tvorbu hry Wolfenstein 3D.


Integrované zemědělství

Integrované zemědělství je jedna z teorií zemědělského hospodaření, která si klade za cíl trvalou udržitelnost tohoto systému. Je to předělová teorie mezi konvenčním hospodařením a organickým hospodařením. Integrovaný systém se tak snaží najít vhodnou kombinaci v použití obou výše zmíněných typů hnojiv a vyvážení ekonomického a ekologického hlediska. Největší vliv má agrotechnika a dále typ odrůdy a přirozená půdní úrodnost.


Lobzy

Lobzy jsou vesnice ležící v Karlovarském kraji, v okrese Sokolov a spadají pod obec Březová, od které leží asi 2,5 km jihovýchodním směrem.
Arnoltov | Březová | Kamenice | Kostelní Bříza | Lobzy | Rudolec |


Lom vlnění

Pokud se vlnění dostane k rozhraní dvou prostředí, ve kterých má vlnění různou fázovou rychlost, může dojít při průchodu vlnění tímto rozhraním ke změně směru šíření vlnění. Tento jev se označuje jako lom vlnění. Lom vlnění je obecná vlastnost vlnění vycházející z Huygensova principu.
Když světlo přechází z jednoho materiálu do jiného, jeho frekvence zůstává stejná, ale mění se vlnová délka. Protože index lomu závisí u většiny látek i na frekvenci světla, můžeme díky lomu na rozhraních bílé světlo rozkládat na jeho barevné složky, například pomocí hranolu. Obdobně duha vzniká v důsledku lomu slunečního záření na vodních kapkách v atmosféře.
Znalost lomu na planparalelní desce lze využít např. při studiu soustavy rovnoběžných vrstev o různém indexu lomu. V takovém případě dochází k postupnému lámání paprsku na jednotlivých planparalelních vrstvách. Pokud se index lomu mění v prostředí plynule, přechází lomená čára paprsku v plynulou křivku. K takovému jevu dochází např. při průchodu světla atmosférou, kdy se mluví o atmosférické refrakci.


Dolní Libochová

Dolní Libochová je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 156 obyvatel.


Hlupín

Obec Hlupín se nachází v okrese Strakonice, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 100 obyvatel.


Thrust SSC

Thrust SSC je britský jednomístný tryskovým pohonem poháněný automobil, navržený inženýry Richardem Noblem, Glynnem Bowsherem, Ronem Ayersem a Jeremym Blissem. Vůz jako první a dosud jediný oficiálně překonal rychlost zvuku.
Thrust SSC drží rekord nejvyšší dosažené rychlosti na zemském povrchu, který se mu podařilo překonat 15. října 1997, když dosáhl rychlosti 1,228 km/h.Přesněji
Stal se tak oficiálně prvním pozemním vozidlem, které překonalo zvukovou bariéru. Před ním se to podařilo 17. října 1979 automobilu s názvem Budweiser Rocket, rekord však nemohl být uznám pro nesplnění pravidel. Aby byl rekord oficiálně uznán musí se absolvovat dvě jízdy s časovým odstupem maximálně hodinu, v obou dvou musí být rychlost překonána, což se právě podařilo až stroji Richarda Nobla.
Privilegium řídit toto 16,5 m dlouhé, 3,7 m široké a 10,7 tuny vážící vozidlo padlo na britského bojového pilota Andyho Greena. Pokus o překonání rekordu se uskutečnil v Black Rock Desert v Nevadě, Spojené státy americké.
Pohon zajišťují dva proudové motory s forsáží Rolls-Royce Spey používané ve stíhačkách F-4 Phantom II. Motory vyvinou tah o síle 223 kN a spálí okolo 18-ti litrů paliva za sekundu. V porovnání s klasickou spotřebou jaká je udávána u osobních automobilů by spotřeba vycházela na 5 500 l na 100 km. Také zrychlení vozu stojí za zmínku: za 4 s na 160 km/h a na kulatých 1000 km/h se Thrust SSC dostal za pouhých 16 sekund. Kola byla zhotovena ze speciální směsi hliníku, aby vydržela až 9 500 otáček za minutu.
Trust SSC a jeho mladší dvojče Thrust2, který také překonal rychlostní rekord v roce 1983, kdy dosáhl rychlosti 1018 km/h, jsou vystaveny v Coventry Transport Museum v Anglii.
Překonání rekordů vždy byla výzva pro mnoho lidí, tento zatím odolává, ale je spouta nadšenů, kteří se snaží prolomit další překážky a dostat se až na okraj možností, jenže kdo ví, jak dlouho si na to počkáme, proto Thurst SSC zatím zůstává jako jediný voják v poli vítězů!


Atoyac

Atoyac [atojak] je řeka v Mexiku. Je dlouhá 200 km.
Pramení ve státě Puebla pod ledovci v Sierra Nevada. Pokračuje jihovýchodním směrem, přes údolí Atlixco a Matamoros. Před vstupem do státu Guerrero se do této řeky vlévají Nexapa, Mixteco, Acatlán a Petlalcingo. Na hranicích se státy Puebla a Guerrero tvoří společně s řekou Tlapaneco řeku Balsas.
Jižně od města Puebla byla vybudována přehradní nádrž Manuel Ávila Camacho, známá též jako Valsequillo.


Jom ha-Šo'a

Jom ha-Šo'a či Jom ha-zikaron la-Šo'a ve-la-Gvura je 27. dnem měsíce nisan v židovském kalendáři, což připadá na počátek jara. Je připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu. V Izraeli je tento den státním svátkem. Datum je stanoveno na výroční den povstání ve varšavském ghettu.


Jespák křivozobý

Jespák křivozobý je středně velký druh jespáka z podřádu bahňáků, s dlouhým, dolů zahnutým zobákem. Ve svatebním šatu má cihlově červené strany hlavy, hruď a spodinu, v prostém šatu má bílou spodinu a nadoční proužek. Mladí ptáci jsou shora šupinovitě skvrnití a mají béžovou hruď. V letu má bílou křídelní pásku a jako jeden z mála druhů jespáků bílý kostřec. Hnízdí v arktické Sibiři, zimuje hlavně v Africe, vzácněji ve Středomoří a ojediněle v západní Evropě. V České republice nehojně, ale pravidelně protahuje na jaře i na podzim.


Dědek u Slavonic

Dědek u Slavonic je přírodní památka ev. č. 1777, lokalita Slavonice v okrese Jindřichův Hradec. Správa AOPK České Budějovice. Jedná se o rybník, který se nachází na horním toku Slavonického potoka. Společně s rybníkem Dědek jsou chráněny další 3 rybníky v jeho okolí. Jeden ve spodní části toku a dva v horní části. Nejhornější rybník se jmenuje Pstruží rybník.
Důvodem ochrany je mezotrofní rybník s vysokou druhovou diverzitou fyto i zooplanktonu.


Ostřice časná

Ostřice časná neboli tuřice časná je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité.
Jedná se o rostlinu dosahující výšky asi 5-40 cm. Je vytrvalá, netrsnatá, vytváří dlouhé plazivé oddenky, ze kterých vyrůstají jednotlivé lodyhy, je často trochu sivozelená. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je tupě trojhranná, v době květu delší než listy sterilních výhonů, v době květu i plodu tuhá a vzpřímená, nikoliv chabá a obloukem poléhavá jeko ostřice třeslicovitá. Čepele listu jsou jen 1-2 mm široké, ploché, žlábkovité až svinuté. Pochvy dolních listů jsou světle hnědé. Ostřice časná patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samčí květy, v horní samičí. Celý lichoklas je asi 1-2 cm dlouhý a obsahuje cca 3-6 klásků, které jsou většinou rovné, nezakřivené. Osinkatá rozšířená pleva u dolního klásku je přítomna. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je v obrysu vejčitě kopinatá až vejčitá, delší než plevy, červenohnědá, křídlatá v horních 2 třetinách a na rozdíl od ostřice křivoklasé i na zobánku, mošnička je asi 2,5-3 mm dlouhá, na vrcholu plynule zúžená v asi 1 mm dlouhý dvouzubý zobánek. Každá mošnička je podepřená plevou, která je za tmavě hnědá až tmavě rezavě hnědá, tmavší než ostřice křivoklasé i ostřice třeslicovité. Kvete nejčastěji v dubnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=58.
Ostřice časná roste ve větší části Evropy s teplejším či kontinentálním klimatem, chybí ve Skandinávii nebo tam byla jen výjimečně zavlečena. Na východ sahá její areál až do Asie.
V ČR roste hlavně v teplých oblastech od nížin po pahorkatiny. Výše obvykle chybí nebo se občas šíří podél sinic. Najdeme ji hlavně v různých suchých trávnících, na písčinách, na jižní Moravě pak i v sušších typech kontinentálních zaplavovaných luk sv. Cnidion venosi. Velmi hojný druh je to např. na Břeclavsku.
V ČR rostou ještě 2 příbuzné druhy. Je to ostřice třeslicovitá, která se však od ostřice časné svým vzhledem dosti liší. Podobnější je ostřice křivoklasá, některými autory považovaná za poddruh ostřice třeslicovité nebo ostřice časné. Tento druh v některých znacích stojí něco mezi oběma druhy a někteří botanici ho v minulosti od obou příbuzných druhů neodlišovali nebo ho odlišovali špatně.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Roberto Fonseca

Roberto Fonseca je kubánský jazzový pianista a skladatel. Hudbou byl obklopený už od dětství. Jeho otec je bubeník, jeho matka – Mercedes Cortes Alfaro – je profesionální zpěvačka. Jeho dva starší nevlastní bratři hrají na bicí a piano a také si dokázali vydobýt mezinárodní prestiž.
Jako dítě hrál Roberto Fonseca na bicí, od osmi let se už ale věnuje hlavně pianu. Už ve svých čtrnácti začal skládat zajímavý mix amerického jazzu a tradičních kubánských rytmů. V patnácti si už zahrál na Jazz Plaza Festivalu v Havaně.
Fonseca studoval kompozici na prestižní kubánské konzervatoři. I přestože často tvrdí, že byl velmi špatným studentem, školu nakonec dokončil.
Jeho první deska En El Comienzo, kterou nahrál s Javierm Zalbou a skupinou Temperamento, byla v roce 1999 oceněna jako nejlepší kubánské jazzové album. Tento úspěch přiměl Fontescu k práci na dvou dalších sólových deskách: Tiene Que Ver and Elengo. Obě kombinují latin jazz, drum and bass, hip-hop a afrokubánské rytmy. V této době pracoval také jako doprovodný klavírista, hip hopový producent, skladatel filmové hudby a živil se dokonce i předváděním módy. Roberto Fonseca si vysloužil přídomek „nejslibnějšího a nejvýznamnějšího kubánského hudebního talentu“, „opravdového objevu“ či „mimořádného pianisty své generace“ .
O dva roky později nahrál v Japonsku desku: No Limit: Afro Cuban Jazz. Stejný rok také začal vystupovat s Buena Vista Social Clubem, kde nahradil Rubéna Gonzáleze. Potkal se tak s kubánskými legendami jako Ibrahimem Fererrem nebo Manuelem Galbánem. S Buena Vista Social Clubem tak odehrál více než 400 koncertů po celém světě.
V roce 2007 vychází kritikou ceněné album Zamazu, které mu zajistilo mezinárodní úspěch. V roce 2009 vyšlo album Akokan.
Roberto Fonseca vystupuje s ohromným entuziasmem živě, předvádí na jevišti ohromující výkony a jeho přístup ke klavíru je naprosto virtuozní, vášnivý, všestranný, leckdy takřka orchestrální. Ferrer k tomu podotknul: „Jen ho nechte, ať si hraje!“ Fonseca, jehož klavírní umění mísí tradiční kubánský soul a jazz, tvoří na klávesách neuvěřitelné, energií nabité škály, v nichž můžeme zaslechnout stopy Monkovy odměřenosti i jemný smysl pro poetické melodie.


Eleonora

Eleonora je ženské křestní jméno arabského původu, které znamená „Bůh je mé světlo“. V Česku v roce 2007 žilo 892 Eleonor a pár desítek dalších žen, u nichž Eleonora fungovala jako jedno z vícerých křestních jmen. V českých kalendářích se běžně neuvádí, svátek slaví společně s Lenkou 21. února.


Philippe Pinel

Lékař Philippe Pinel je zakladatelem psychiatrie. Základy tohoto lékařského oboru položil v Paříži v roce 1793.
Philippe Pinel podle rodinné tradice studoval lékařství. Začal na univerzitě v Montpellier, pak přešel do Toulouse, kde v roce 1773 promoval. Současně s medicínou studoval i přírodní vědy. V roce 1778 přišel do Paříže, kde byl brzy jmenován docentem a později profesorem na lékařské fakultě. Byl také hned přijat do společnosti pokrokových osvícenců, tzv. „ideologů“, kteří připravovali francouzskou revoluci. Zde se seznámil především s přírodovědci, jako byl chemik Antoine Lavoisier, lékař Cabanis a fyzik Franklin, který tehdy pobýval va Francii.
Když propukla revoluce, Pinel se k ní přidal. V roce 1793 byl pověřem Národním konventem provést reformu péče o duševně choré. Tak se stal Pinel zakladatelem psychiatrie jako speciálního lékařského oboru. Už od sedmnáctého století byli duševně choří umístěni v Paříži: muži v bývalé věznici „Bicetre“, ženy v bývalé prachárně „Salpetriere“. Podmínky, v nichž žili, byly hrozné. Byli umístěni ve sklepních místnostech, na slámě, ve špíně, měli nedostatečnou a nepravidelnou stravu a měli pouta na rukou. V jiných zemích nebyl stav péče o nemocné o mnoho lepší. Úmrtnost v zařízeních pro duševně choré byla obrovská.
Pinel okamžitě dal duševně chorým sejmout pouta. Pacienty, kteří tam byli bezdůvodně, dal propustit. Začal se starat o lepší hygienu prostředí i lepší stravu. Vymohl pro pacienty postele, slušné jídlo a opatřil také oblečení. Zavedl pro některé pacienty s lehčími formami psychických poruch vycházky. Tyto změny Pinel prosadil proti vůli jakobínského předáka Couthona. Plně se však rozběhly až v roce 1796, po „thermidorovém převratu“.
Léčebné metody, ale i svoji vědeckou klasifikaci psychóz uveřejnil Pinel ve svých dílech. Pinel předešel svou dobu: zaváděl léčbu prací, používal psychoterapie, dokonce i prvotní varianty psychodramatu. Například u nemocných trpících depresemi s obsedantními výčitkami inscenoval jakousi imitaci soudu, kde se „vina“ pacienta probrala a nakonec byl pacient zpravidla „osvobozen“. Není pochyb o tom, že Pinelovo dílo znamenalo velký pokrok a vznik moderní, či spíše opravdové psychiatrie. Profesor Pinel rozeznával již relativně přesně různá psychiatrická onemocnění jako mánii nebo melancholii. Uvažoval o příčinách duševních nemocí, dělil je na vnější a vnitřní. Pinel byl vášnivým ctitelem velké francouzské revoluce a pak přívržencem Napoleona Bonaparta jako jejího dovršitele. Zažil i návrat Bourbonů. To považoval za osobní neštěstí. Jako straník republiky a bonapartista byl zbaven všech funkcí a odstraněn z veřejného života. Zemřel na mozkovou mrtvici v roce 1826 ve věku osmdesát jedna let.


Dověcnosti

Dověcnosti je první album skupiny Čechomor. Skupina ho vydala ještě pod prvním názvem 1. nezávislá českomoravská hudební společnost v roce 1991. Na albu je celkem 18 lidových písní, které skupina vybrala tak, aby nebyly notoricky známé. Album bylo vydáno společností Globus Internacional. Po nahrání alba vystupovala skupina po celé Evropě.


Gidon Kremer

Gidon Kremer, lotyš. Gidons Kremers je lotyšský houslista a dirigent.
Oba jeho rodiče byli houslisté, otec byl židovského původu, v období holokaustu se skrýval dva roky ve sklepě. Kremer hraje na housle od čtyř let, studoval na Hudební škole v Rize a od roku 1965 na Moskevské státní konzervatoři u Davida Oistracha. V roce 1969 vyhrál Paganiniho soutěž v Janově a v roce 1970 Čajkovského mezinárodní soutěž v Moskvě. Od roku 1975 hrával i na Západě, kam v roce 1978 emigroval.
Je všeobecně uznáván kvůli šířce svého repertoáru, jenž sahá od J. S. Bacha a A. Vivaldihoho až ke skladatelům současné hudby, jako jsou např. Ástor Piazzolla, George Enescu, Philip Glass, Alfred Schnittke, Lera Auerbach, Arvo Pärt a John Adams. Jedno ze svých děl mu věnovala i skladatelka Sofia Gubaidulina.
V roce 1996 založil komorní soubor Kremerata Baltica, ve kterém sdružuje mladé hudebníky z pobaltských zemí. V roce 2001 mu byla udělena Hudební cena UNESCO.
Hraje na housle značky Guarneri del Gesu z roku 1730.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1972

Turnaje se celkem zúčastnilo 11 týmů. Původně mělo olympijský turnaj absolvovat 12 týmů, šest ze skupiny A z mistrovství světa v roce 1971 a dalších pět ze skupiny B. K těmto týmům navíc přibylo ještě Japonsko, jako hostitelská země. Protože se však Německá demokratická republika své účasti na turnaji zřekla, absolvovalo hokejové klání nakonec 11 týmů.
Turnaj také neabsolvovala hokejová velmoc Kanada, která se však v té době neúčastnila ani turnajů mistrovství světa. Na olympiádu odmítla Kanada hokejový tým vyslat na protest proti skrytému státnímu profesionalismu sportovců socialistického bloku. Poprvé se také v ledním hokeji hrálo pouze o titul olympijského šampiona. Turnaj mistrovství světa a Evropy se definitivně oddělil, v roce konání olympiády, od olympijského turnaje.
Vlastní olympijský turnaj v ledním hokeji se skládal ze dvou fází. V prvních dnech olympiády proběhly kvalifikační zápasy o postup do šestičlenné finálové skupiny, přičemž Sovětský svaz, jako vítěz minulého olympijského turnaje v Grenoble, měl po odřeknutí NDR, účast ve finálové skupině zajištěnou automaticky. Poté se turnaj rozdělil do dvou skupin, kde se hrálo systémem každý s každým. Úspěšné týmy z kvalifikace hrály ve skupině o 1. až 6. místo zatímco poražené týmy ve skupině o 7. až 11. místo.
Suverénem olympijského turnaje se stal tým Sovětského svazu, který ztratil pouze jeden bod za remízu s týmem Švédska, a stal se tak počtvrté olympijským vítězem. Velkým překvapením turnaje naopak byly výkony družstva Spojených států, které, jako tým skupiny B mistrovství světa, nakonec vybojovalo stříbrné medaile.
1) o pořadí na 7. a 8. místě rozhodl vzájemný zápas mezi SRN a Norskem
1) o pořadí na 2. a 3. místě rozhodl vzájemný zápas mezi Československem a Spojenými státy


Topolany

Topolany je historické město, městská čtvrť a katastrální území na západě statutárního města Olomouce s cca 300 obyvateli. Rozprostírají se v údolí sprašové vypoukliny zabírající prostor mezi řekou Moravou a říčkou Blatou, na potoku Strousce, který pramení na jižním úpatí Dílového vrchu západně od obce Křelov. Větší část vesnice leží v nadmořské výšce 240 metrů nad mořem. Půdorys obce je újezdního typu.
Topolany přísluší pod školní i farní obvod se sídlem v obci Hněvotín, kde mají i hřbitov. Nejstarší podoba názvu vesnice z roku 1141 zněla Topolaz, od roku 1872 již vesnice používá nynější český název Topolany. Název obce vychází z množného čísla obyvatelskému jménu topolěné čili obyvatelé bydlící v topolí, u topolů. Topolany tedy vzaly svůj název od stromu topol, jako jiné vesnice v okolí, které mají svá jména podle jiných druhů stromů například Olšany u Prostějova a Dubany.


Serengeti

Národní park Serengeti leží v severní Tanzanii východně od Viktoriina jezera a jedná se o jedno z nejslavnějších a nejrozsáhlejších chráněných území Afriky. Od roku 1981 nechybí na seznamu UNESCO. Jeho rozloha je 14 763 km2. Zdejší krajině dominuje velký počet nádherných zvířat, mezi nimiž nechybí pakoňové, zebry, žirafy, lvi, gepardi, leopardi, hyeny, sloni nebo nosorožci.
Krajinu tvoří lávové plató, z kterého vystupují reliéfy sopek, pokryté travnatými savanami. V západní části parku se nachází též galeriové lesy, malá jezera a zřídla s hojností vody.
V parku jsou chladné noci a horké dny, rozdíly jsou často více než 15°C. Průměrné denní teploty vzduchu se v parku pohybují mezi 17 a 21°C. Vlhkost vzduchu je 40%, průměrné roční srážky se pohybují kolem 800 mm.
Do oblasti se lze dostat z Dar-es-Salaamu přes Arushu, což trvá třináct a půl hodiny autobusem nebo dvacet hodin vlakem. Letecké spojení je jenom z Moshi, let trvá 45 minut. Samotný park je pro návštěvníky otevřen a má dobrou vnitřní síť cest.
Do 19. století, kdy přišli Masajové, bylo prostředí parku nedotčené. Důsledky příchodu Evropanů v druhé polvině 19. století na sebe nenechaly dlouho čekat – lovecká aktivita Evropanů si vyžádala ochranu oblasti již v roce 1921. V roce 1951 byl vytvořen národní park, od kterého byla roku 1974 oddělena oblast kráteru Ngorongoro, z které byl vytvořen samostatný park.


Seznam kvintet W. A. Mozarta

V tomto seznamu jsou obsaženy kvinteta W. A. Mozarta tak, jak jsou obsaženy v Köchelově seznamu.


Srstka angrešt

Srstka angrešt, také srstka obecná či meruzalka srstka je běžný lesní i zahradní keř lidově známý jako angrešt.
Původně se jednalo o divoce rostoucí keře vysoké asi jeden metr. Listy jsou opadavé dlouhé 2 až 4 centimetry. Květy jsou malé růžovočervené. Plod je sladký a vodnatý v průměru mívá do 2 centimetrů, vypadá jako koule a je zelený, dozrává v červenci. Obsahuje asi 3 nebo 4 semena. Větve tohoto keře jsou trnité. Tento keř je schopen vegetativního rozmnožování. Co obsahuje: angrešt celý obsahuje mnoho cenných kyselin, hlavně citronovou, jablečnou, vinnou a šťavelovou. Cukru obsahuje méně než 10%, především fruktózu. Obsahuje stejně vitamínu C jako citrony, vitamín E, dále menší množství vitamínu B. Z minerálních látek je bohatý na draslík, fosfor, karoten, vápník, hořčík, železo, zinek, mangan, fluór, biotin a měď. Dále křemík, který pomáhá udržovat zdravé stěny buněk a pevné vazivové tkáně a tak předchází cévním nemocem. Slupka je navíc bohatá na nenasycené mastné kyseliny a to také srdci prospívá.
== Zahradní odrůdy== Původní odrůda je se zelenými plody a další kultivary jsou také s plody žlutými či červenými.
==Výskyt== Mírný pás. Řada zahradních kultivarů se pěstuje v ovocných zahradách.


Československo-polský spor o Kladsko

Československo-polský spor o Kladsko byl jeden z československo-polských pohraničních sporů a vedl se mezi těmito státy od roku 1945 do roku 1958. Vrcholil v letech 1945 až 1947. S konečnou platností byl ukončen až československo-polskou smlouvou z roku 1958.
Po ukončení druhé světové války vznikl mezi Československem a Polskem spor o území Kladska. Před válkou toto území patřilo Německu a žila na něm česká menšina. Na konci války území Kladska obsadila sovětská Rudá armáda a předala jej do správy Polsku. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958. Kladsko připadlo Polsku.
Pravděpodobně nejpozději na počátku 11. století bylo na území dnešního města Kladsko vybudováno českými knížaty v souvislosti s česko-polskými konflikty hradiště. Pod ním či v jeho sousedství vzniklo i tržiště a osada s českým obyvatelstvem. Poté až do roku 1742 území Kladska náleželo k Čechám a tedy i k Zemím Koruny české. Až do poloviny 13. století bylo Kladsko jen řídce osídleno.
Za vlády českých králů Přemysla Otakara II. a Václava II. proběhla rozsáhlá kolonizace německými kolonisty. V roce 1742 bylo Kladsko od Čech Vratislavským mírem odtrženo a přičleněno spolu s velkou částí Slezska k Prusku. Jako součást Pruska se poté stalo i součástí Německé říše. Jediným pojítkem Kladska s Čechami zůstala církevní správa. Do roku 1972 spadalo Kladsko do Pražské arcidiecéze.
V roce 1918 tvořili převážnou většinu obyvatel Kladska Němci. Na území tzv. Českého koutku však stále žila česká menšina. Polská menšina v Kladsku nežila. Po ukončení první světové války začalo nově vzniklé Československo nárokovat připojení Kladska ke svému území. Žádalo alespoň úpravu hranic tak, aby byl k Československu připojen Český koutek s českým obyvatelstvem. Za tuto úpravu hranic bylo Československo dokonce ochotno vzdát se ve prospěch Německa chebského výběžku. Tato československá snaha se setkala s odporem místního německého obyvatelstva a podle závěrů Pařížské mírové konference zůstalo Kladsko součástí Německa. Pro Československo tento výsledek představoval značné zklamání.
Jaltská konference mezi Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií v roce 1945 rozhodla mimo jiné o posunu západních hranic Polska na Odru a Nisu. Polsko tak mělo být odškodněno za ztrátu svých východních území ve prospěch Sovětského svazu. Podle přestav západních diplomatů měla být touto Nisou Kladská Nisa, podle představ Sovětského svazu Lužická Nisa. Postupimská konference nakonec schválila jako německo-polskou hranici Lužickou Nisu.
Sovětská Rudá armáda obsadila území Kladska na začátku května 1945 a předala území do správy Polsku. V téže době do Kladska začali přicházet první polští osídlenci, pocházející především z bývalých polských oblastí východně od Curzonovy linie, odstoupených Sovětskému svazu.
Příchod polské správy do Kladska velmi zkomplikoval postavení tamní české menšiny. Pro polské úřady byli tito Češi příslušníky nacistického Německa a jako takoví měli být z Kladska odsunuti. Týkala se jich stejná politická a hospodářská omezení, jako kladských Němců. Tato skutečnost vyvolávala silné napětí mezi Československem a Polskem. V Náchodě se ustavil Kladský komitét, který zastával zájmy kladských Čechů na československých úřadech. V Praze vznikl Svaz přátel Kladska, který upozorňoval československou veřejnost na osudy a přání obyvatel Kladska a později pečoval o ty, kteří uprchli z Kladska do českého pohraničí.
Mezi Československem a Polskem v té době existovala celá řada pohraničních sporů. Na předválečné československo-polské hranici se obnovil spor o Těšínsko. Na předválečné československo-německé hranici vznikly vedle sporu o Kladsko mezi Československem a Polskem i spory o Hlubčicko a Ratibořsko. O sporná území se rozpoutala mezi Československem a Polskem „tichá válka“, která šla mnohdy za pouhý diplomatický souboj. V květnu 1945 obdržela československá vláda žádost dvanácti kladských obcí s českým obyvatelstvem, aby je obsadila československá armáda. Československo začalo připravovat vojenské obsazení Kladska přes Náchod. Československá armáda obsadila Ratibořsko, k obsazení Kladska nedošlo.
Původní obyvatelstvo bylo postupně odsunuto do Německa. Část Čechů se s pomocí Kladského komitétu dostala do Československa. Národnostní poměry v Kladsku se podstatným způsobem změnily. Polští osídlenci zde již tvořili většinu a jejich příliv stále pokračoval. Polské úřady organizovaly demonstrace tohoto nově příchozího obyvatelstva, které rázně odmítalo československé územní nároky.
Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, obsahující klauzuli neměnnosti vzájemných hranic. Podpis této smlouvy zklidnil situaci, i když vzájemné napětí přetrvávalo.
Československo-polský spor o Kladsko s konečnou platností ukončila Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959. Kladsko se s konečnou platností stalo součástí Polska.
Československo-polská hranice v Kladsku se stala oboustranně neprostupnou a zůstala takovou až do počátku 60. let 20. století. Až uzavření dohody o malém pohraničním styku umožnilo od roku 1961 návštěvy českých turistů alespoň do části Kladska.
V roce 1972 došlo k vyčlenění území Kladska z Pražské arcidiecéze do Vratislavské arcidiecéze, čímž došlo k přetržení posledního pouta Kladska s Čechami.


Portable Network Graphics

Příklad průhledného PNG s 8-bitovou průhledností. Nahoře bílé pozadí, dole šachovnice. PNG je grafický formát určený pro bezeztrátovou kompresi rastrové grafiky. Byl vyvinut jako zdokonalení a náhrada formátu GIF, který byl patentově chráněný, dnes jsou patenty prošlé. PNG nabízí podporu 24 bitové barevné hloubky, nemá tedy jako GIF omezení na maximální počet 256 barev současně. PNG tedy do jisté míry nahrazuje GIF, nabízí více barev a lepší kompresi. Navíc obsahuje osmibitovou průhlednost, to znamená, že obrázek může být v různých částech různě průhledný. Nevýhodou PNG oproti GIF je praktická nedostupnost jednoduché animace, pro kterou sice existují 2 návrhy APNG a MNG, které se ale zatím neprosadily. PNG se stejně jako formáty GIF a JPEG používá na Internetu.
Impulz pro vytvoření formátu PNG přišel v roce 1994 kdy po dohodě firem Unisys a CompuServe došlo k licenčnímu zpoplatnění za použití formátu GIF. Po následných úpravách licence, se začala vztahovat nejen na velké firmy, ale i na programátory vyvíjející freeware, shareware a také programy šířené pod volnou licencí. Tato politika vyvolala velkou vlnu odporu, která vyvrcholila akcí „Burn All GIFs“, které se zúčastnili jak velké softwarové firmy tak samotní programátoři na svých soukromých stránkách.
16.1.1995 firma CompuServe zahájila vývoj nového grafického formátu GIF, který měl nahradit stávající GIF formát. Nový formát pod názvem GIF24 neměl být zatížený patenty, maximální počet barev měl být zvýšen z 256 na 16 milionů.
Současně s vývojem GIF24, ale ne u žádně softwarové firmy, se začal vyvíjet naprosto nový formát, který neměl být vázán žádným patentem ani vztahem k žádné firmě a předčil by tehdejší grafické formáty. Původní název zněl PBF, ale posléze byl změněn na PNG.
Hlavička souboru PNG má délku 8 bytů a je v každém souboru je stejná. Hexadecimální vyjádření: 89 50 4E 47 0D 0A 1A 0A
Po hlavičce přichází série chunků, z nichž každý zprostředkovává jistou informaci o obrazu. Chunky deklarují sebe jako „rozhodující“ nebo „pomocné“. Pokud se program setká s pomocným chunkem, kterému nerozumí, může ho bezpečně ignorovat. Struktura tohoto chunku je založena tak, aby dovolovala slučitelnost PNG formátů se staršími verzemi.
Každý chunk má hlavičku specifické velikosti a typu. Pak ihned následují vlastní data, posléze probíhá kontrolní součet dat. Chunky jsou dány čtyřmi znaky v ASCII s vlastností case sensitive. Rozdílnost znaků poskytuje možnost dešifrovat informaci o povaze chunku v případě jeho nerozeznatelnosti.
První znak signalizuje, zda je chunk rozhodující nebo ne. Pokud je první znak velké písmeno, chunk je rozhodující; pokud ne, jedná se o pomocný chunk. Rozhodující chunk obsahuje informaci, která je nezbytná ke čtení souboru. Pokud dekodér nerozezná rozhodující chunk, čtení souboru se buď přeruší, nebo je uživatel informován vhodným varováním.
Druhý znak informuje, zda je chunk „veřejný“ nebo „privátní“. Velké písmeno značí veřejný a malé privátní chunk. To zajistí, že veřejný a privátní znak chunku se nemohou nikdy vzájemně střetnout.
Třetí znak musí být velké písmeno přizpůsobené podle PNG specifikace. Rezervovaný pro budoucí expanzi. V případě malého písmene na pozici třetího znaku by měl dekodér jednat s tímto chukem jako s jakýmkoliv jiným neznámým.
Čtvrtý znak signalizuje jestli je chunk bezpečný ke kopírování pomocí editorů, které ho nerozeznají. Je-li čtvrtý znak malé písmeno, chunk může být bezpečně kopírován bez ohledu na rozsah modifikací souboru. Je-li čtvrtý znak velké písmeno, může být kopírován jen pokud se modifikace nedotýkají žádných kritických chunků.
JPEG může vytvářet menší soubory než PNG pro fotografie a fotorealistické vizualizace, protože JPEG používá ztrátovou kompresi speciálně navrženou pro fotografii. PNG má ve stejné kvalitě až 5-10x větší soubory.
PNG je naopak lepší než JPEG pro obrázky obsahující text, čárovou grafiku, čisté barevné plochy a ostré rozhraní barev. JPEG nepodporuje průsvitnost. Tam, kde se vyskytují jak fotografické, tak grafické prvky, se musíte rozhodnout mezi čistým zobrazováním bezeztrátového PNG, nebo malým souborem ztrátového JPEG.
JPEG je také špatným rozhodnutím pro archivování obrázků pro další zpracování a fotomontáž. To dělá PNG vhodnějším pro ukládání dočasných fotografií vyžadujících fotomontáž. Teprve finální fotografie určená k distribuci může být uložena jako JPEG ze ztrátou detailů pouze pro jednu generaci. PNG může obsahovat metadata, avšak nejsou nijak striktně definována, jako u JPEGu formát Exif obsahující informace o digitální kameře, čase, expozici, atd. které jsou potřebné pro profesionální fotografy.
JPEG je historicky předurčený formát pro distribuci velkých fotografií na internetu, pro které je lepší, než předtím používaný GIF. GIF je ovšem postupně vytlačován formátem PNG, protože má volnou licenci, umožňuje 24bit barvu a 8bit průsvitnost.


Attack!

Ke hře vyšlo rozšíření Attack! Expanze, které přináší nové jednotky, vylepšenou politiku, ekonomiku a další herní plán, který ve spojení se starým vytváří kompletní mapu světa.


Pumping Iron

Pumping Iron je dokumentární film z roku 1977 o vrcholové přípravě na kulturistickou soutěž Mr. Olympia v roce 1975. Film se soustřeďuje na Arnolda Schwarzeneggera a jeho kolegy: Loua Ferrigna a Franca Columba. Dokument byl natočen Robertem Fiorem a Georgem Butlerem. Je založen na stejnojmenné knize stejného jména od Charlese Gainese a George Butlera.
Pumping Iron je natočen jako nadčasový kulturistický snímek, dokumentující tzv. Zlatou éru kulturistiky, dobu, kdy nepřítomnost hmoty a velikosti vadilo méně než nepřítomnost symetrie a definice těla. Dokument sleduje dvě hlavní kulturistické soutěže, IFBB Mr. Universe a Mr. Olympia v Pretorii, Jižní Africe. Krom Arnolda Schwarzeneggera zde vystupuje mnoho slavných kulturistů té doby: Lou Ferrigno, Franco Columbu, Mike Mentzer, Robby Robinson, Mike Katz, Albert Beckles, Ken Waller, Frank Zane, Paul Grant, Ed Corney, Serge Nubret a Danny Padilla. Ed Corney se objevil na přední straně knihy a také plakátu pro film.
V roce 2003 byl film také vydán na DVD - kvůli 25. výročí originálu. DVD obsahuje scény ze zákulisí a nedávné rozhovory se zúčastněnými.
Franco Columbu vypráví o své cestě z Itálie do Ameriky:
Po zpěvu happy birthday každý žádá Loua aby pronesl nějakou řeč:


Van de Graaffův generátor

Van de Graaffův generátor je elektrostatický stroj umožňující nabíjet kovovou kouli na velmi vysoké napětí. Vynalezl jej americký fyzik R. J. van de Graaff, první model sestrojil v roce 1929, v roce 1931 získal patent na zlepšenou verzi. Do konce 30. let 20. století byly sestrojeny obří generátory vyrábějící až 5 MV). Stroj má využití při fyzikálních experimentech, ale i pro urychlování elektronů pro sterilizaci.
 soubor:vodic_s_dutinou1.svg|Počáteční stav vkládání náboje do duté koule. soubor:vodic_s_dutinou2.svg|Náboj je již vložen do dutiny ve vodiči, ale ještě není převeden na jeho vnitřní povrch. Na vnitřním povrchu vodiče se indukuje náboj s opačným znaménkem než vkládaný náboj. Tento náboj kompenzuje vkládaný náboj, takže celkový tok vnitřní plochou vodiče se nezmění. soubor:vodic_s_dutinou3.svg|Po doteku náboj z vnitřního povrchu zmizí a přiváděný náboj je vytlačen na vnější povrch vodiče.
Uvedeného principu využívá van de Graaffův generátor. Pomocí pohyblivého pásu z nevodivého materiálu přenáší kladný náboj, který získá bud třením o kartáč nebo z externího zdroje. Tento náboj je pásem unášen do nitra kovové koule. Tam je odebrán a odveden na povrch této koule. Vybitá čast pásu se pak vrací k novému nabití.
Rychlý vývoj prodělaly tyto generátory ve 30. letech 20. století. V té době se hledaly cesty, jak urychlit částice na rychlosti, které by překonaly energie částic, vzniklých rozpadem přírodních radionuklidů. Jedním ze způsobů bylo využití elektrostatického pole vysokého napětí k urychlení v iontové trubici. A jednou z cest, jak toto napětí získat, byl právě Van de Graaffův generátor. Měl se stát levnější náhradou kaskádních generátorů, budovaných v té době v Anglii a Holandsku.
Van de Graaffův generátor vycházel z principů známých už od 17. století. S vývojem začal Van de Graaff v roce 1929, ky také dokončil první malý prototyp. V roce 1931, kdy získal patent, byl jeho generátor schopen produkovat napětí přibližně milion voltů, přičemž byl vyroben z materiálu za 90 dolarů.
Další vývoj však vyžadoval zvětšovat rozměry celého zařízení a největší generátory byly nákladné mnohapatrové stavby.


Athénský námořní spolek

Athénský námořní spolek nebo také Attický námořní spolek, případně Délský spolek, bylo spojenectví přímořských a ostrovních starověkých řeckých obcí vedených Athénami. Poprvé byl založen v roce 478 př. n. l. a jeho cílem bylo osvobození řeckých oblastí Malé Asie z perského područí. Spolek zanikl roku 404 př. n. l. v souvislosti s úpadkem moci Athén po peloponéské válce.
Podruhé vznikl spolek v roce 378 př. n. l., ale především díky tomu, že Athény příliš uplatňovaly svou suverenitu a navíc volně zacházely s peněžními příspěvky členů, nenabyl zdaleka významu prvního.


Santa Maria sopra Minerva

Santa Maria sopra Minerva je bazilikální kostel v Římě. Stojí v oblasti Campus Martius, a je považován za první gotický římský kostel, a hlavní městský dominikánský kostel.
Bazilika získala své jméno tak, že je jako mnoho raně křestanských bazilik, postavena přímo nad základy chrámu zasvěceného bohyni Minervě. Pod skromnou fasádou se nachází oblouková klenba , zdobená červenými žebry a modrým pozadím se zlacenými hvězdami. V 19. století proběhla rekonstrukce v gotickém stylu. Bazilika stojí na malém náměstí Minerva blízko Pantheonu, v rione Pigna.
Detaily zničení Minervina chrámu, postaveného Pompejem kolem roku 50 př. n. l., nejsou známy. Římské pozůstatky lze nalézt i v kryptě. Současná stavba vděčí za svůj vznik Dominikánskému řádu, který toto místo dostal od papeže Alexandra IV.. Kostel doposud patří tomuto řádu.
Dva talentovaní dominikánští mniši, Fra Sisto Fiorentino a Fra Ristoro da Campi, kteří pracovali na stavbě kostela Santa Maria Novella ve Florencii, začali se stavbou současné budovy roku 1280, během pontifikátu Mikuláše III.. Byla dokončena roku 1370. Rekonstrukce provedli Carlo Maderno a jiní. Kostel získal barokní fasádu, ale v 19. století byl přestavěn ve středověkém stylu. Vchody jsou z 15. století.
Je zde pohřbeno tělo Kateřiny ze Sieny. Pod zakristií je místnost, kde roku 1380 zemřela. Roku 1637 ji dal zrekonstruovat kardinál Barberini. Fresky od Antoniazza Romana, které zdobily původní stěny, byly zničeny.
Jsou zde také pohřbeni malíř Fra Angelico, stejně jako Pavel IV. a medičejští papežové Lev X. a Klement VII.. Před zbudováním San Giovanni dei Fiorentini, byla Minerva kostelem Florenťanů, a proto místem posledního odpočinku mnoha prelátů, šlechticů, a občanů pocházejících z tohoto toskánského města.
Zákristie byla místem dvou konkláve. První, v březnu 1431, zvolila papeže Evžena IV.; druhá , v březnu 1447, Mikuláše V..
V Assisi, byl v 16. století postaven kostel Santa Maria sopra Minerva se zachovalou cellou římského chrámu. Jeho portiko v korintském stylu je dosud zachováno.


Slzný aparát

openings of tarsal glands - vyústění tarzálních žláz]] Slzné ústrojí patří mezi přidatné orgány oka. Dělí se na dvě části, část slzotvornou a část slzovodnou. Slzotvorná část slzy vylučuje a slzovodná slzy odvádí. Toto ústrojí slouží především ke zvlhčování přední stěny oka, k odplavování nečistot a k ochraně oka před infekcí.
[[Soubor: accessory lacrimal glands.gif|thumb|right|250px|Přidatné slzné žlázy v očním víčku 1 - Wolfringovy žlázy
odvádí slzy do nosu. Slzy jsou pohybem víček roztírány po oku, část se vypaří a část odtéká do vnitřního koutku do sběrného slzného jezírka, ze kterého odcházejí odvodnými cestami. K odvodným cestám patří slzné body, slzné kanálky, slzný váček a nosní slzovod. Slzné body jsou umístěny na okraji horního a dolního víčka ve vnitřním koutku. Tyto body přecházejí v slzné kanálky, které vedou k slznému váčku. Než vstoupí slzné kanálky do váčku spojí se v kanálek jeden. Slzný váček leží v prohlubenině slzné kůstky a v dolní části ústí do nosního slzovodu, který spojuje slzný váček s nosem. Odtok slz je aktivní proces, kterému napomáhá mrkání.


Retro

Retro je obecné označení pro něco minulého, zaniklého, bývalého, může se jednat o označení pro cokoliv zpět v čase. Může se jednat jak o předponu k jinému slovu tak i o samostatné slovo.
V současné době se slovo retro používá často ne zcela vhodně pouze jakožto označení pro dobu vztahující se k 50. a 60. letům 20. století.


Rabanus Maurus

Rabanus Maurus byl opatem klášteru ve Fuldě a později arcibiskupem v Mohuči. Patří k největším postavám 9. století. Přátelil se s císařem Lotharem I. a jeho ženou Irmingardou z Tours.
Rabanus se narodil v roce 780 šlechtické rodině v Mohuči. Již jako dítě se vzdělával v náboženství a vědě ve škole tehdy vyhlášeného Benediktinského kláštera ve Fuldě. Po úspěšném ukončení studia působil jako učenec na dvoře Karla Velikého, kde si jej všiml Alkuin, který vedl císařskou dvorní školu v Cáchách. Alkuin nazýval Rabana „Maurus“, podle vzoru zakladatele řádu Benedikta z Nursie, který takto tituloval své oblíbené žáky. Rabanus následoval Alkuina do benediktinského opatství Sv. Martin v Tours, aby zde mohl studovat Bibli, liturgii a práva. V roce 801 se vrátil do Fuldy, kde byl vysvěcen a stal se řídícím tamní klášterní školy. Mezi jeho žáky patřili např. Walahfrid Strabo nebo Otfried von Weißenburg.
Právě v době, kdy vedl klášterní školu Rabanus vydal své nejvýznamnější spisy. Nejznámější je kaligram De laudibus sanctae crucis. Báseň je dodnes zachována v opisech, které pravděpodobně vznikly přímo pod Rabanovým dohledem; jeden exemplář je opatrován ve Vatikánské knihovně. Jeho práce vedoucího školy se odráží ve třísvazkovém díle De institutione clericorum.
15. června 822 se stal na 20 let opatem kláštera ve Fuldě, jehož osazenstvo tehdy čítalo na 600 mnichů. Zasloužil se o rozšíření klášterní knihovny. Klášterní škola se stala prestižním centrem vzdělání ve Francké říši. Kromě toho nechal zřídit na 30 kostelů a kaplí pro rolníky, mj. v roce 836 kostel sv. Petra, v němž jsou uloženy ostatky sv. Lioby. Rabanus patřil k družině císaře Lothara I., nikoli však Ludvíka Němce, pod jehož vládu Fulda spadala. Poté, co byl zatažen do sporů mezi Ludvíkem pobožným a jeho synem, vzdal se v roce 842 svého úřadu opata a uchýlil se na Petersberg, kde se soukromě věnoval vzdělávání.
I přes názorové rozdíly byl Ludvíkem v roce 847, již jako 67 letý, jmenován arcibiskupem v Mohuči. 16. června toho roku nastoupil do úřadu vrchního pastora největší církevní provincie východofranské říše. Krátce po převzetí úřadu svolal první Synod do mohučského opatství Sv. Alban, kde se zúčastnění biskupové a opati radili ohledně posilování víry a kázně. Kazatelé byli nabádáni, aby pro prostý lid volili prostá, obyčejným lidem srozumitelná kázání.
Rabanus Maurus zemřel 4. února 856 podle tradice ve Winkelu v Rheingau a byl pochován v kostele kláštera Sv. Albana v Mohuči. Brzy začal být považován za svatého. Jeho ostatky nechal roku 1515 mohučský arcibiskup Albrecht von Brandenburg převézt do Halle, odkud se později dostaly do Aschaffenburgu. V současné době není místo jeho posledního odpočinku známo.
Rabanus Maurus byl především vzdělancem, v jehož osobě se pojilo kompletní vědění oné doby z oblasti filozofické, teologické a z přírodních věd. Přispěl k budování základů nově vznikajícího Německa v období karolinská renesancekarolinské renesance, tedy v období, kdy se štěpila říše Karla Velikého.
Intelektuální bohatství jeho spisů se širokým tematickým záběrem a množství jeho významných žáků mu na počátku 19. století vyneslo titul primus praeceptor Germaniae, jehož oprávněnost však nové historické výzkumy zpochybňují.
Svatodušní hymnus Veni Creator Spiritus možná nenapsal přímo on, díky němu se však dochoval a zůstává s jeho jménem spojen. Hymnus zhudebnil skladatel Gustav Mahler ve své 8. symfonii.
Rabanus Maurus byl významný encyklopedista, vydal encyklopedii De universo, též: De rerum naturis - „O věcech přírodních“). Jeho záskuha spočívá také ve zprostředkování diskursu křesťanské a antické tradice, kdy dokázal pro antické spisy nacházet nové souvislosti s nastupující dobou.


Malý Magellanův oblak

Malý Magellanův oblak je trpasličí nepravidelná galaxie v souhvězdí Tukan vzdálená asi 200 000 ly. Obsahuje několik stovek miliónů hvězd. Struktura této galaxie je nepravidelná, má náznak galaktické příčky.
Tato galaxie společně s Velkým Magallanovým oblakem je pojmenována po portugalském mořeplavci Fernandu Magellanovi. Pojmenoval je tak na jeho počest písař jeho výpravy Antonio Pigafetta. Obě galaxie byly však známy dávno předtím.
Galaxie Malý Magellanův oblak patří do místní kupy galaxií a je gravitačně vázaná s Galaxii, kterou společně s Velkým Magallanovým oblakem obíhá po kruhové dráze. Vlivem slapových sil je deformována – důkazem je takzvaný Magellanův proud – oblak vodíku, který je projevem začínajícího galaktického kanibalismu. Je pozorován ve vodíkové čáře 21 cm a spojuje oba Magallanovy oblaky a dosahuje až ke Galaxii. Tento oblak byl zachycen gravitací Galaxie při jejich blízkém průchodu kolem ní asi před 500 miliony let.
V letech 1893 až 1906 zkoumala americká astronomka Henrietta Leavittová fotografické desky tohoto objektu a objevila na nich dva a půl tisíce proměnných hvězd. Šestnáct z nich pak později určila jako cefeidy, do té doby známé jen z Galaxie. Tento objev, společně s dalším výzkumem, vedl k tomu, že v roce 1912 odhalila vztah mezi periodou jejich světelných změn a průměrnou svítivostí. To umožňuje určit jejich absolutní hvězdnou velikost a pomocí modulu vzdálenosti pak přesně i jejich vzdálenost.


Honza Volf

Honza Volf je český básník, kreslíř a prozaik. Je znám zejména jako autor „sluníčkových“ kalendářů, plakátů a knížek.
Honza se narodil v Praze na Bulovce, ale již ve třech letech odjel s matkou do Sliače na Slovensku, kde žil až do svých 16 let.
Poté co nebyl v Kremnici přijat na střední výtvarnou školu, se vrátil do Prahy, kde posléze vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara. Na vysokou školu nebyl přijat z kádrových důvodů. Po škole se čtyři roky živil jako uklizeč v metru, poté pracoval rok v podniku Geodézie jako dělník, načež začal prodávat svoje grafiky na Karlově mostě. Zpočátku na černo a po roce 1989 oficiálně. „Zde,“ jak píše „pod širým nebem strávil dlouhých třináct let.“ Mezitím se, ve 30 letech, oženil. Po rozpadu manželství, z něhož vzešly dvě děti, následovalo období sebehledání, jež trvalo několik let.
V roce 1996 založil Nakladatelství jednoho autora, v němž od té doby vydává svoje díla – knížečky, plakáty, kalendáře, diáře a jiné drobnůstky „pro potěchu duše a pro radost srdce“.
Počátky nebyly vůbec jednoduché, mnozí ho zrazovali, on však vydržel a postupem doby si získal celou řadu příznivců.
Literatura: Jedná se o ručně psanou, převážně veršovanou tvorbu doprovázenou vlastními kresbami. Jeho humorné rýmy jsou prostoupené optimismem, láskou a, jak říká, sluníčkem.
Grafické práce: vydává plakáty, kalendáře, pohlednice, diáře a mnoho dalších optimistických grafik.
Své práce podepisuje nenahraditelným nápisem Honza Volf ten, co neumí hrát golf.


Lionel Blue

Lionel Blue je britský reformační rabín, novinář, znalec spirituality a hlasatel. Stal se prvním britským rabínem, který se otevřeně přiznal ke své homosexuální preferenci. Narodil se v londýnské čtvrti East End jako jediný syn krejčovského mistra.
Studoval historii na Oxfordské univerzitě a semitismus na Londýnské univerzitě. V roce 1960 byl ustanoven rabínem. Z vojenské služby jej propustili po nervovém zhroucení, které bylo následkem úzkosti nad svou homosexualitou.
Dlouhá léta pracuje v médiích, ve kterých se stal populární, zejména díky ironickému a vlídnému smyslu pro humor v rozhlasovém pořadu Thought for the Day na stanici BBC Radio 4. Prezentuje se také jako novinář, kuchař a spisovatel.
V letech 1960-1963 byl duchovním v Sídelní synagoze a middlesexské Nové synagoze. Poté se stal evropským ředitelem Světové unie pro pokrokový judaismu. V roce 1967 začal dlouholetou přednáškovou činnost na Leo Baeck College v Londýně.
V roce 1981 se jako první britský rabín veřejně přiznal k homosexualitě, když publikoval Godly and Gay. Otevřeně v této otázce vystupoval již od 60. let. Postupně žil se třemi partnery. Nicméně jeho paměti vypovídají o tom, že byl v roce 1950 blízko uzavření manželství se spolužačkou z Oxfordu Joannou Hughesovou.
Působí také jako příležitostný řečník v gay a lesbických společenstvích Židů. Je též patronem gay a lesbického hnutí Kairos. Více než čtvrtstoletí pracoval jako pravidelný přispěvatel do pořadu Thought for the Day na BBC Radio 4.
Se svým současným partnerem Jimem žije od roku 1981. Česky vyšla jen jedna jeho kniha - Zadní vrátka do nebe v nakladatelství TARTAROS v překladu Miroslava Jindry.
V 57 letech mu byla diagnostokována epilepsie, kterou úspěšně léčí medikamenty. V roce 1997 se peroperačné potvrdil zhoubný nádor. Následně podstoupil radioterapii a hormonální léčbu.


Já, porota

Já, porota je detektivní román amerického spisovatele Mickey Spillaneho, vydaný roku 1947, ve kterém poprvé vystupuje jeho hrdina, soukromý detektiv Mick Hammer. Česky vyšel až v roce 1991 v překladu Jana Kristka v nakladatelství Dnes.


Altruismus

Altruismus je moderní označení pro postoje a jednání, které sledují prospěch druhého člověka. Protikladem altruismu je egoismus.
Ohled na prospěch druhého patří ke společenské povaze člověka a lidská socialita, schopnost spolupráce a solidarity je základem jeho evolučního úspěchu. Aristotelés vymezuje spravedlnost jako „dobro toho druhého“. V 18. století vzniká v Anglii nová etika, která chce založit lidskou vzájemnost na ryze individuálních citech. Pojem altruismus vytvořil francouzský myslitel Auguste Comte ve snaze vyjádřit tuto skutečnost exaktním, vědeckým způsobem.
Britský myslitel Herbert Spencer začal uvažovat o "čistém altruismu”, to jest postojích nebo jednáních, která by sledovala výlučně prospěch někoho jiného, případně ještě spojený s vlastní ztrátou. Vzhledem k již zmíněné společenské povaze lidského života se taková jednání mohou vyskytovat jen zcela výjimečně: za běžných okolností je prospěch příbuzného, přítele, spolupracovníka, spoluhráče atd. vždycky do jisté míry i prospěchem vlastním. Ale i mezní případy, kdy někdo za cizího člověka položí život, lze vždycky vysvětlit tak, že je to ve prospěch nějakého většího celku, národa, lidstva – anebo že vlastní prospěch spočívá v tom, že se na takového člověka nezapomene, že si získal pověst nebo slávu. Představou čistého altruismu tedy dovedl Spencer altruismus ad absurdum, takže pak snadno ukázal, že nic takového neexistuje. Z toho pak neoprávněným zobecněním vyvodil, že každý altruismus je jen skrytý a neupřímný egoismus. Potud je tedy diskuse o čistém altruismu a egoismu spíše problematická, neboť oba pojmy nelze od sebe odlišit a žádný z nich nelze vykázat.
V biologii se altruismus definuje jako chování, které snižuje vlastní exkluzivní biologickou zdatnost a zvyšuje cizí biologickou zdatnost. Čistý altruismus tedy není výhodný pro samotný organismus, ale v případě, že podporuje členy vlastní rodiny, podporuje vlastní geny, čímž zvyšuje vlastní inkluzivní zdatnost. Tím může zvýšit šanci přežití altruistické skupiny oproti skupině, která altruistická není. Viz skupinová selekce.
Reciproký altruismus je chování, při kterém se očekává, že při dalším setkání bude poskytnuta pomoc jedinci, který se dříve zachoval altruisticky: Přesně takto se chovají například upíři, když po návratu do hnízda svým neúspěšným druhům vyvrhnou z žaludku něco z ukořistěné krve obětí.
Úvahy okolo altruismu, altruistického jednání a egoismu nově oživila evoluční biologie, která pokládá starost o přežití a vlastní reprodukci, jejímž nositelem je sobecký gen, za jediný motor evoluce. Geny, které v této soutěži prohrály, postupně vymizely, neboť jejich nosiči vyhynuli. Existující altruistické chování lze vysvětlit buďto tím, že je altruistické jen zdánlivě, anebo příbuzností jedinců, kteří tak podporují reprodukci společných genů.
Také modelování života ve společnosti ukazuje, že ani čistě altruistické, ani čistě egoistické chování není evolučně stabilní: mezi čistými altruisty se dříve či později vyskytne i “jestřáb” a rychle se prosadí, jenže ani společnost samých jestřábů nemůže trvale obstát. Jediná stabilní strategie musí obojí přístup střídat a řídit se zásadou “půjčky za oplátku”.


296 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 ----


Mrchojedy

Mrchojedy jsou vesnice v okrese Domažlice, spadající pod obec Meclov.
Mrchojedy jsou zapomenutá vesnička ulicového typu schoulená mezi lesy okolo malého rybníka 4 km jižně od Horšovského Týna, stranou silnice do Domažlic, vedoucí přes les Háje. Prvně je písemně zmiňována v roce 1539. Urbář z roku 1587 uvádí 4 dvory a roku 1654 berní rula 5 hospodářů jako příslušenství panství Horšovský Týn. V roce 1785 je tu 12 domů, v roce 1839 už 17 domů a roku 1939 dokonce 23 usedlostí. Podle posledního sčítání v roce 1991 tu trvale žilo 10 obyvatel. Ostatní stavení užívají chalupáři a mezi nimi i písničkář Jaroslav Hutka. Pod kaštany na návsi se vedle kříže z roku 1911 choulí malá čtyřboká kaple s polygonálním závěrem, postavená v roce 1934 a zasvěcená Nejsvětější Trojici. Stanová střecha nese malou zvonici. Zachovány jsou některé vjezdy do dvorů a štuková fasáda na čp. 19.


Kalevala

Kalevala je karelo-finský národní epos sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů. Dílo obsahující 22 795 veršů je rozděleno do padesáti „run“ čili zpěvů. Epos shrnuje v sérii příběhů tří bohatýrů, Lemminkäinena, Väinämöinena a Ilmarinena, potomků mýtického Kalevy, celou finskou mytologii.
Lönnrot, vesnický lékař a amatérský folklorista, podnikl během svého života několik cest, převážně do oblasti Karélie, při kterých sbíral finskou lidovou poezii, tradovanou ve formě tzv. run takzvanými runopěvci, lidovými zpěváky. První z nich uskutečnil již v roce 1828 a jeho dílo vyvrcholilo roku 1833 vydáním takzvané „Pra-Kalevaly“, několika děl, které se posléze staly základem samotné Kalevaly. Jedná se o samostatné eposy Lemminkäinen a Väinämöinen a svatební písně. Roku 1835 vyšla tzv. Stará Kalevala, která obsahovala jen 32 run a 12078 veršů a přepracované vydání nazvané Nová Kalevala vyšlo roku 1849.
Kalevala je velmi podstatnou součástí finské národní hrdosti, mnoho jejích pasáží bylo zhudebněno, ať již klasickými skladateli, nebo moderní hudbou a ohlasy Kalevaly se vyskytují ve všech oblastech kultury. 28. února je ve Finsku slaven jako svátek tzv. Den Kalevaly.
Vlivy Kalevaly se objevují nejen ve finské kultuře; Kalevalou se silně inspiroval například americký básník Henry Wadsworth Longfellow ve své proslulé Písni o Hiawatě, dokonce do té míry, že použil shodnou formu, tzv. kalevalské metrum.
Česky byla Kalevala vydána již roku 1894 v překladu Josefa Holečka. Tento překlad je po ruském překladu druhým překladem do slovanského jazyka a patří mezi vůbec nejlepší překlady tohoto významného díla. Holeček se naučil finsky jen kvůli tomuto překladu a později i jiných děl finské lidové poezie.
Kalevala líčí v rámci fiktivního setkání dvou nepojmenovaných runopěvců vlastně všechny podstatnější příběhy z finské mytologie, především příběhy moudrého věštce a proslulého runopěvce Väinämöinena, záletného bohatýra Lemminkäinena a tragickou postavu Kullerva. Tyto příběhy jsou zarámovány vztahy mezi potomky mýtického Kalevy, kterými jsou Väinämöinen, Lemminkäinen i Ilmarinen a obyvateli temného dvorce Pohjola kdesi na severu.
Kalevala začíná námluvami starého Väinämöinena, který si chce zprvu vzít dívko Aino, sestru svého nepřítele Joukahainena, Aino ale spáchá sebevraždu. Väinämöinen se proto chce ucházet o dceru z dvorce Pohjola. Tu ale získá proslulý kovář Ilmarinen výměnou za tajemný předmět sampo získá dceru z pohjolského dvorce. Jako jeho manželka je tato „panna Pohjolanka“ ale zabita Kullervem v rámci jeho šílené msty za zotročení rodičů. V závěrečné části se Lemminkäinen a Väinämöinen snaží sampo získat zpátky od Pohjolanů, při boji ho ale zničí. Kalevala končí jakousi finskou verzí mýtu o narození Krista.
Kalevala je psána tzv. kalevalským metrem, osmislabičným trochejem, většinou nerýmovaným, který je ale v mnoha částech zrýmován či spojen asonancí. Velmi důležitou úlohu hraje v Kalevale také aliterace, není ale pravidelná.


Michail Trachman

Fotografováním se začal zabývat již ve škole. V roce 1938 se stal fotografem Učitelskaja gazeta. O rok později se přihlásil do Rudé armády, aby se zúčastnil sovětsko-finské války. První snímky mu byly zveřejněny v moskevských denících v pozdních třicátých letech. Působil také v redakci sovětského magazínu SSSR na strojke, který vycházel ve čtyřech jazykových mutacích v letech 1930 - 1941. Ve své době měl tento časopis nezanedbatelné místo v historii fotožurnalistiky za svůj významný přínos v publikování obrazových zpráv.
Během Velké vlastenecké války Trachman fotografoval pro Sovinformbyro, pracoval také v novinách Krasnaja zvjezda. Nejslavnější jeho válečné snímky jsou partyzánské série. Po válce pracuje v časopise Ogoňok a jako fotokorespondent VDNK.


Kuťa

Kuťa je tradiční pokrm východoevropské kuchyně, zejména ukrajinské, polské, běloruské a litevské kuchyně. Jedná se o jeden z 12 tradičních pokrmů, ze kterých se skládá štědrovečerní večeře. Vlastně se kuťa jí jen o Vánocích nebo v Rusku na pohřebních hostinách.
Tradičně se připravuje z tlučené pšenice, makových zrníček, sladu nebo medu a dodatků typů všelijakých oříšků, rozinek apod. V řadě předpisů se vyskytuje mléko nebo smetana, v původních receptech bylo mléko z mletého máku. V současnosti se používají také suroviny, které před sto lety nebyly dostupné nebo byly velmi drahé, jako například kousky pomerančů nebo mandle.
Pšeničná zrna jsou obalena tvrdou slupkou, která se musí před vařením odstranit, což je dost pracné a časově náročné. Na venkově se tato činnost tradičně prováděla ručně. Zrna se lehce navlhčila a nasypala do lněného pytlíku a zavázala. Dřevěným tloukem se tlouklo do sáčku, který ležel na tvrdém podkladě. Vždy po několika minutách se pytlík rozvazoval a obsah se pokropil studenou vodou, aby se slupky snáze oddělovaly od zrn. Ruční zpracování 1 kg trvalo asi 15-30 minut. Pak se zrna proplachovala vodou na řídkém sítu, aby se oddělily slupky.
V současnosti se dá v obchodech koupit pšenice, kde byla tvrdá slupka oddělena mechanicky.


Susannah Melvoin

Susannah Melvoin je americká zpěvačka, skladatelka a herečka. Svou profesionální kariéru začala jako vokalista Prince v polovině 80. let. Byla také členkou krátce působící kapely The Family, která byla Princovým vedlejším projektem. Následně spolupracovala s dalšími hudebníky, jako jsou např. Roger Waters, Eric Clapton nebo Mike Oldfield.
Jako skladatelka se podílela na mnoha písních, které hráli Madonna, Eric Clapton, Prince nebo její manžel Doyle Bramhall II. Melvoinová hrála rovněž malé role v několika krátkých filmech.
Susannah Melvoinová pochází z hudební rodiny a také její sourozenci jsou muzikanti. Bratr Jonathan Melvoin byl klávesistou, účastnil se např. několika turné kapely The Smashing Pumpkins. Sestra Melvoinové, její dvojče Wendy, je kytaristka. Jejich otcem je jazzový pianista Michael Melvoin.


Scott Krinsky

Scott Krinsky je americký herec a komik známý svou rolí Jeffa Barnese v televizním seriálu Chuck a Darryla v O.C..
Narodil se ve Washington, D.C. v roce 1968 a chodil na Salisbury University, kde se specializoval na Sdělovací a vysílací žurnalistiku. Také chodil na Požitkářskou školu kulinářských umění v Los Angeles.
Kromě herectví je také spisovatel a stand-up komik. Účinkoval v The Comedy Store and Improv v L.A.


Binární planetka

Binární planetky jsou obecně soustavou dvou planetek, letících spolu po oběžné dráze kolem Slunce a přitom obíhajících kolem společného těžiště.
V případě, že jsou tyto planetky přibližně stejně velké, pak se těžiště soustavy nachází v prostoru mezi nimi. Pokud je však jedna z planetek příliš malá, leží těžiště uvnitř většího objektu a menší planetka pak obíhá kolem větší. V takovém případě se vlastně jedná o planetku ze satelitem.
Zachycení jiné planetky při těsném průletu není prakticky možné, protože dle zákonu o zachování energie se pro zachycení satelitu musí uplatnit slapové brzdění, při kterém se část kinetické energie tělesa přemění na teplo vlivem deformace tělesa působením slapových sil. Princip zachycení se uplatňuje u velkých těles – planet, u planetek s malou gravitací je tento jev zanedbatelný.
Binární planetky tedy vznikají pouze rozpadem původní planetky. K rozštěpení může dojít působením slapových sil při průletu planetky okolo velkého tělesa. Podle jiné teorie může k rozpadu dojít i jejím prudkým roztočením.
První objevenou binární planetkou byla planetka Ida. Dne 28. srpna 1993 prolétla sonda Galileo na své cestě k Jupiteru kolem této planetky a pořídila její snímky. Při vyhodnocování snímků byl objeven měsíček planetky, který dostal předběžné označení 1993 1
Do konce srpna 2005 bylo zaregistrováno celkem 66 případů potvrzených nebo předpokládaných binárních planetek a dvě planetky trojnásobné: Sylvia a Eugenia.
V seznamech katalogizovaných planetek jsou binární planetky označeny kódem BIN.


Lípa na Purku

Lípa na Purku je památný strom ve městě Mirošov jihovýchodně od Rokycan. Lípa malolistá roste u kaple při cestě k rybníku na severovýchodním okraji města v nadmořské výšce 436 m. Obvod jejího kmene měří 225 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 17 m. Chráněna je od roku 1985 jako krajinná dominanta a součást památky.


Kamila

Kamila je ženské křestní jméno latinského původu, přechýlené z mužského Kamil. Svátek v ČR slaví podle občanského kalendáře 31. května.
Jméno pochází z latinského camilla, jehož význam je „osoba vznešeného původu vhodná pro kněžskou službu“.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +2,3%. V roce 2006 byla Kamila 43. nejčetnějším jménem mezi novorozenci.


Radostín

Radostín je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 158 obyvatel.


NHL 1958/1959

Sezóna 1958/1959 byla 42. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Montreal Canadiens.


Kuneš ze Zvole

Konrád III. ze Zvole byl 30. olomoucký biskup. Narodil se v moravském šlechtickém rodě, roku 1406 se stal knězem, auditorem papežského soudu a papežským kaplanem. V roce 1412 se stal scholastikem kapituly v Olomouci, v roce 1415 kanovníkem v Týně nad Vltavou a v roce 1419 farářem u sv. Mořice v Kroměříži. V roce 1420 se stal olomouckým proboštem. V letech 1415 - 1422 byl i svatovítským kanovníkem v Praze, kde získal titul doktora dekretů. Byl rovněž proboštem u sv. Jiljí a kanovníkem vyšehradským a vratislavským. Za podpory krále Zikmunda se stal olomouckým biskupem a administrátorem pražské arcidiecéze. Papež Martin V. jeho volbu potvrdil a 10. ledna 1431 přijal Konrád biskupské svěcení.
Biskup Konrád po svém zvolení ihned svolal diecézní synodu do Brna, při níž nařizoval kněžím předepsaný oděv a tonsuru, zakazoval přepych v odívání a připomínal povinnosti residence. Potom cestoval s králem Zikmundem po Uhrách a po Německu a roku 1433 odjel na koncil do Basileje. V Ulmu byl stižen úplavicí a 4. srpna 1434 tam zemřel. Byl pohřben v ulmském chrámu bosáků.


Daylight Records

Daylight Records je americká nahrávací společnost, která je pobočkou Sony BMG.
Daylight Records založil David Massey v roce 2000 a úzce spolupracuje i s vydavatelstvími Epic Records nebo Columbia Records. V roce 2007 měla společnost pod sebou devět umělců.


Scenery

Scenery je v současnosti neaktivní sopka na ostrově Saba, nejsevernějším ostrově v Karibském moři. S výškou 887 m je zároveň nejvyšším vrchem Nizozemského království. Svahy sopky jsou posety mnoha lávovými dómy.
Sopka leží na zlomovém systému, probíhajícím v linii severovýchod-jihozápad, který je i v současnosti zdrojem seismické aktivity a aktivních horkých pramenů na severovýchodním a jihozápadním pobřeží ostrova, jakož i v přilehlých mořských mělčinách.
Masiv Scenery je tvořen převážně andezity, bazalty se vyskytují jen zřídka. Morfologicky převládají lávové dómy a pyroklastické proudy, v menší míře jsou zastoupeny i pemzová depozita plinijských erupcí. Rozšířeny jsou i hydrotermálně přeměněné horniny a sirná mineralizace. Síra se tu v minulosti těžila. Věk nejstarších hornin se odhaduje na 400 000 let, poslední erupce se odehrála těsně před příchodem prvních evropanů na ostrov - v roce 1640.
V letech 1995 až 1997 se zvýšila seismická aktivita, jakož i teplota vody termálních pramenů, což naznačuje možné obnovení vulkanické aktivity masivu.


Fax

Fax respektive telefax - správněfaxový přístroj - je zařízení pro přenos obrazu pomocí telefonní linky. Název přístroje pochází z latinského ''„fac simile'“', což znamená „čiň podobně“.
Fax čte psaný text nebo obrázek z papíru, rozkládá jej na body a pošle jej v binární formě pomocí telefonní linky na jiný faxový přístroj. Ten zprávu přijme a vytiskne její kopii na papír nebo ji uchová elektronicky.
Faxový přístroj využívá většinou tepelného tisku na teplocitlivý papír, dnes se však stále vice rozšiřují faxy, které využívají inkoustový nebo laserový tisk. Jako faxový přístroj může sloužit i počítač, např. PC s příslušným modemem či ISDN termminálovým adaptérem.
Klasické faxové přístroje spotřebovávají mnoho papíru a toneru, také proto jsou čím dál tím více nahrazovány faxem v PC nebo službou, která je nazývána fax přes Internet. Tato služba umožňuje odesílání a přijímání faxů formou elektronické pošty s přiloženým souborem.
Dnes je fax již vytlačován elektronickou poštou, která umožňuje přenos textu i obrazu, přesto je však fax stále velmi používán.
Za vynálezce faxu je považován Skot Alexander Bain, který svůj „záznamový telegraf“ patentoval už 27. května 1843. V jeho přístroji byl originál dokumentu nakreslen nevodivou barvou na vodivé podložce. Vodivost různých částí předlohy byla snímána jehlou na elektromagneticky poháněném kyvadle. Potom, co jehla přejela po předloze se podložka posunula o jeden řádek, což se opakovalo pro celý přenášený dokument. Na opačné, tedy přijímací, straně vedení byl papír napuštěný elektrochemickým barvivem, které reagovalo po dotyku jehly přijímače.
V roce 1861, dlouho před začátkem používání telefonů prodal Giovanni Caselli několik faxových přístrojů, tehdy zvaných Pantelegraf. Jeho přístroj byl podobný Bainově, ale místo originálu se v něm posouvala jehla na kyvadle a obstarával i trvalé faxové spojení mezi Paříží a Lyonem. Původní velmi pomalý mechanismus vylepšil v roce 1909 Belgičan Henri Carbonnelle, v jehož přístroji se pohybovala předloha na otáčivém válci a jehla byla pevná.
V roce 1924 vynalezl Richard H. Ranger ve firmě Radio Corporation of America bezdrátový fotoradiogram, zvaný také transoceánský radiofax nebo HF Fax. Prvním obrázkem poslaným tímto radiofaxem byla fotografie amerického prezidenta Calvina Coolidga, přenesená v listopadu 1924 z New Yorku do Londýna. V roce 1926 se Rangerův vynález začal komerčně využívat a používá se i v dnešní době pro přenos meteorologických map a jiných informací o počasí.
V roce 1929 patentoval průkopník mechanického snímání a přenosu obrazu Rudolf Hell svůj přístroj Hellschreiber, dalšího předchůdce dnešních faxů.
V roce 1934 začali zpravodajové agentury Associated Press používat „přenos fotografií po drátě“. Tyto první přístroje však ke svému provozu vyžadovaly drahé jednosměrné komunikační linky.
V roce 1966 představila společnost Rank Xerox první fax, který se dal připojit k obyčejné telefonní lince. Magnafax Telecopier byl mnohem jednodušší a menší než dříve používané přístroje. Největší obliby faxy dosáhly od konce sedmdesátých let 20. století, kdy japonští výrobci začali dodávat ještě menší a lépe vybavené faxy, které byly také rychlejší díky používání datové komprese.
V roce 1985 vyrobil zakladatel společnosti GammaLink Hank Magnuski první faxovou počítačovou kartu s označením GammaFax.
Všechny dnes provozované a vyráběné faxy jsou výhradně faxy skupiny 3.
Pro přenos faxů jsou používaný různé druhy modulací a přenosových rychlostí. Na začátku přenosu si faxové přístroje dohodnou nejvyšíí možnou rychlost a modulaci která je možná tedy podporují ji oba přístroje této části se říká "Potřásání rukou" anglicky "handshake". Ovyklá minimální rychlost pro dnešní faxy skupiny 3 je 14,4 kbit/s.


Brod nad Tichou

Obec Brod nad Tichou se nachází v okrese Tachov, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 236 obyvatel.


Zákon zachování

Ve fyzice se jako zákon zachování označuje tvrzení, že určitá měřitelná veličina fyzikálního systému se během vývoje tohoto systému nemění.
U některých zákonů zachování nebylo nikdy pozorováno, že by byly porušeny. Mezi takové zákony lze zařadit např.
Existuje také velká skupina zákonů, které jsou platné pouze za určitých podmínek. Mezi takové zákony lze zařadit např.
Zachovávající se veličiny systému se mohou zachovávat lokálně nebo globálně.
Pokud se částice nesoucí určitou zachovávající se veličinu pohybuje, pak při změření hodnoty této veličiny v počátečním bodě a konečném bodě dostaneme stejné hodnoty. Otázkou je, zda se tato veličina zachovávala po celou dobu i mezi jednotlivými měřeními.
Pokud se hodnota veličiny nemění po celou dobu mezi meřeními, pak se hovoří o lokálním zachování. Jestliže však může po prvním měření zmizet a objevit se na jiném místě, pak se hovoří o globálním zachování.
V případě lokálního zachování musí existovat určitý druh nosiče, který zajišťuje přenos dané vlastnosti mezi různými body.
Podle Einsteina platí, že pokud se nějaká veličina zachovává, pak se zachovává lokálně. Toto tvrzení vyplynulo z teorie relativity.
Vztah mezi zákonem zachování určité veličiny a nezávislostí fyzikálního systému na jistém druhu transformace, tedy na určitém druhu symetrie systému, zachycuje teorém Noetherové.
Zákony zachování jsou velmi důležité pro tvorbu fyzikálních teorií a jsou základem pro řešení fyzikálních rovnic.


Raymond

Raymond je malé město v americkém státě Washington. Jeho populace nedosahuje ani tří tisíc obyvatel. Město oficiálně vzniklo 6. srpna 1907. Název dostalo po L.V. Raymondovi, což byl první poštmistr města.


Mustang

Mustang je divoký kůň žijící na západě a jihozápadě USA.


Karlštejn

Karlštejn, dříve nazýván také Karlův Týn, je středověký hrad, nacházející se v katastrálním území Budňany v městysi Karlštejn v okrese Beroun, asi 30 km jihozápadně od Prahy, uprostřed Chráněné krajinné oblasti Český kras. Základní kámen byl položen 9. června 1348 Karlem IV. kvůli ochraně říšských korunovačních klenotů a svatých ostatků, později zde byly uchovávány české korunovační klenoty. V současnosti je hrad významnou národní kulturní památkou a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Výzdoba kaple sv. Kříže ve Velké věži je ukázkou vyspělého gotického malířství.
Karlštejn je mohutný kamenný gotický hrad, který stojí na vápencové skalní ostrožně nad stejnojmennou obcí a skládá se z několika samostatně opevněných částí. V okolí se nacházejí vinice a hluboké, většinou listnaté lesy.
Hlavními částmi hradu jsou studniční věž, budova purkrabství, Hodinová věž, císařský palác, Mariánská věž a Velká věž. Jednotlivé architektonické prvky hradu jsou stupňovitě uspořádány podle významu, který jim Karel IV. přikládal, přičemž nejvýše je položena Velká věž.
Hradní studna je hluboká asi 80 metrů. Nemá vlastní pramen, voda se přiváděla štolou z Budňanského potoka, tekoucího pod hradem. Zařízení na vytahování a spouštění okovu tvoří kolo, v němž šlapali lidé a uváděli je do pohybu.
Purkrabství bylo v minulosti mnohokrát přestavováno, dnešní podoba pochází z přestavby na konci 19. století. V současnosti slouží správě hradu, slavnostním obřadům obecního úřadu a reprezentačním účelům.
Palác sloužil v době Karla IV. a Václava IV. jako obydlí panovníka a jeho dvora. V prvním patře se nacházejí místnosti sloužící panovníkovu dvoru. Druhé patro obýval panovník. Nachází se zde Karlova ložnice a reprezentační prostory jako sál předků či audienční síň – nejlépe dochovaný interiér paláce s dřevěným kazetovým obložením. Z ložnice vede točité schodiště do prostor obývaných královnou a jejími dámami.
Menší z věží vnitřního hradu je spojena můstkem s císařským palácem. Ve 2. patře se nachází kostel Panny Marie se sakristií. V kostele se zachovaly cenné nástěnné malby s biblickými výjevy a tzv. ostatkovými scénami, v nichž Karel IV. přijímá a ukládá ostatky svatých. Autorem maleb je pravděpodobně Mikuláš Wurmser ze Štrasburku. V kostele se dodnes slouží bohoslužby v den výročí úmrtí Karla IV.. Ke kostelu pak přiléhá kaple sv. Kateřiny, která sloužila jako soukromá oratoř císaře. Stěny kaple jsou obloženy polodrahokamy, nad vchodem se nachází dvojportrét Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické.
V prvním patře se nacházejí pokladnice a klenotnice, kde jsou dnes vystaveny předměty náležející ke karlštejnskému pokladu. V klenotnici je vystavena kopie Svatováclavské koruny. Prostory v přízemí věže, označované jako Červenka, sloužily v minulosti mimo jiné i jako hradní vězení.
Velká věž je spojena s Mariánskou věží krytým dřevěným mostem. Nachází se na nejvyšším místě hradu a má vlastní opevnění, což odpovídá největšímu duchovnímu významu a účelu, který jí zakladatel hradu určil. Po schodišti s nástěnnými malbami ze života sv. Václava a sv. Ludmily se vstupuje do nejcennějšího prostoru hradu – kaple svatého Kříže. Právě zde byly v minulosti uloženy říšské korunovační klenoty a svaté ostatky, později pak české korunovační klenoty a zemský archiv. Interiér kaple je ozdoben zlacením, drahými kameny a hvězdami, sluncem a měsícem z benátského skla. Kaple je rozdělena pozlacenou mříží na dvě části. Sám Karel IV. na důkaz pokory a úcty vstupoval za zlatou mříž bos.
Na stěnách je umístěn unikátní soubor deskových obrazů, jejichž autorem je Mistr Theodorik. V čele se nachází obraz Ukřižování Krista, další obrazy zobrazují nebeské vojsko – svaté mučedníky, svaté vdovy a panny, svaté rytíře, biskupy, papeže a svaté vládce v čele s Karlem Velikým. Zajímavostí je, že obrazy pokračují i na rámech. Obrazy zároveň sloužily jako relikviáře.
Kaple byla zabezpečena čtverými dveřmi se silnými železnými pláty. Uzamčena byla devíti zámky. Prostor byl hlídán strážními službami, které sídlily nad kaplí. Vstup do kaple byl povolen jen se souhlasem císaře, podle jehož nařízení zde nikdo nesměl pobývat s žádnou ženou. V kapli se konaly jen zvlášť významné mše, které směli sloužit pouze arcibiskupové a karlštejnský děkan.
Karlštejn byl založen českým a římským králem, pozdějším císařem Karlem IV., za účelem uložení a ochrany korunovačních klenotů Svaté říše římské a relikvií. Slavnostního zahájení stavby dne 10. června 1348 se spolu s Karlem IV. účastnil i první pražských arcibiskup Arnošt z Pardubic. Stavba probíhala mezi lety 1348–1357. Vnitřní výzdoba hradu byla dokončena v roce 1365.
Na počátku 15. století sem byly též přivezeny české korunovační klenoty. Pravděpodobně se tak stalo na pokyn Karlova syna Václava IV.. Záznam o tomto převozu však chybí. Ke korunovaci krále Zikmunda byly již přivezeny do Prahy z Karlštejna. Po korunovaci byly klenoty opět vráceny na Karlštejn, brzy na to však vypukla husitská revoluce a Zikmund nechal jak české, tak říšské korunovační klenoty odvézt do zahraničí. V průběhu revoluce odolal hrad obléhání husitskými vojsky pod vedením Zikmunda Korybutoviče. Po skončení válek a po svém návratu na český trůn vrátil Zikmund české korunovační klenoty zpět na na Karlštejn, kde pak zůstaly uloženy až do začátku 17. století. Říšské klenoty již zůstaly v zahraničí.
Husitskou revolucí došlo ke změně původní funkce hradu. Karlštejnští purkrabí střežili české korunovační klenoty a zemský archiv. Od roku 1541 zde byly též ukládány opisy zemských desk.
Vladislavské zřízení zemské vydané králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu směli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem. Po korunovaci, která se konala v Praze, byly klenoty vraceny zpět na hrad.
V polovině 16. století za správy Jáchyma Novohradského z Kolovrat došlo k renesanční přestavbě hradu. Přestavba se týkala především Velké věže a budovy purkrabství, která byla v té době nejvíce využívána.
V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 22. června 1619 odvezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí, neboť pozbyl své funkce. Hrad byl převeden do užívání českých královen. V roce 1626 císařovna Eleonora zastavila hrad Janu Kavkovi z Říčan. Ten nechal z hradu odvézt vybavení a zbylé svátostniny. Na konci třicetileté války byl hrad dobyt švédským vojskem. Po skončení války byl hrad značně zchátralý.
Na konci 17. století se dostal do majetku českých královen a císařoven. V roce 1755 jej Marie Terezie darovala nově založenému Ústavu šlechtičen v Praze. Ten však hrad využíval pouze jako centrum hospodářské správy pro okolní statky. Hrad i nadále chátral. Pozornosti se mu dostalo až na konci 18. století v souvislosti s národním obrozením. V roce 1812 navštívil hrad císař František I., který vzápětí věnoval peníze na jeho opravu.
V roce 1886 zahájil architekt Josef Mocker přestavbu v duchu tzv. purismu, která měla hradu navrátit původní gotickou podobu. Výsledky této přestavby byly kritizovány již na začátku 20. století, s odstupem času jsou však hodnoceny jako projev své doby.
Od roku 1918 je hrad ve vlastnictví státu a je zpřístupněn veřejnosti. V roce 1962 byl vyhlášen národní kulturní památkou.
V současnosti je Karlštejn jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. Je ve vlastnictví státu a ve správě Památkového ústavu, který ho zpřístupňuje veřejnosti, jsou zde pořádány svatby a všelijaké atrakce. V současné době je možno navštívit císařský palác a Mariánskou věž v rámci I. okruhu a císařský palác, Mariánskou věž a Velkou věž v rámci II. okruhu.
Když zemřel císař Karel IV., zvony z hradního kostela Panny Marie prý zvonily samy od sebe a jejich hlasy naříkaly: „Karla není, Karla není!“


Pentabromodifenyl ether

Pentabromodifenyl ether je bromovaná aromatická sloučenina ze skupiny polybromovaných difennyletherů, které se užívají zejména jako bromované zpomalovače hoření.
Komerčně dostupná směs penta-BDE je obvykle směsí látek s příměsí molekul se čtyřmi až šesti atomy bromu. Za běžných podmínek jde o hustou olejovitou kapalin u tmavě žluté barvy, která je nehořlavá a nerozpustná ve vodě.
Znepokojení vyvolává u penta-BDe jejich toxicita, persistence a uvolňování z výrobků při jejich používání. Penta-BDE se navíc vyznačuje vysokým stupněm akumulace v biologických systémech. Penta-BDE je také vysoce toxický pro vodní organismy a může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí.
Evropská unie na základě hodnocení rizik penta-BDE přijala zákaz jejich prodeje a používání. V rámci direktivy o odpadech z elektrických a elektronických zařízení bylo ukončeno používání penta-BDE v elektrických a elektronických zařízeních od roku 2006. Pro vysokou stabilitě a tendenci k bioakumulaci jsou penta-BDE smernicí EU o vodách klasifikovány jako „prioritní riziková sloučenina“.


Vltavská nábřeží v Praze

Vyvýšená zpevněná nábřeží kolem Vltavy v Praze byla budována postupně, zejména jako ochrana před povodněmi. Přestavba pobřežních oblastí způsobila, že v blízkosti řeky se nedochovaly původní osady ani mnoho z původních středověkých městských staveb. Prvním pražským kamenným nábřežím bylo Františkovo nábřeží, postavené v letech 1841–1845 mezi Karlovým mostem a tehdy novým Řetězovým mostem císaře Františka I.. Většina pražských nábřeží byla dobudována do prvního desetiletí 20. století.
Od Jarova přes Závist a Komořany až k Modřanům má pravý vltavský břeh sice regulovaný, ale relativně přírodní charakter, podél řeky vede železniční trať od Vraného, v části úseku i cyklostezka. V úseku Vrané – Jarov – Zbraslav byla pravobřežní silnička vybudována občany Vraného v akci Z v letech 1962–1969. V úseku od Modřan do Braníku nese pobřežní cyklostezka název Vltavanů, v dalším úseku k Podolí Pobřežní cesta. Železniční a tramvajová trať jsou využity ve funkci protipovodňových zdí či valů. Modřanská ulice vede sice v Braníku a Podolí souběžně s řekou, ale oddělena pásem s průmyslovými i rekreačními objekty.
Podolské nábřeží oficiálně začíná na Dvoreckém náměstí a vede kolem Veslařského ostrova k Vyšehradskému tunelu. Je páteří dopravy v oblasti a jezdí po něm tramvaje.
Rašínovo nábřeží pokračuje za tunelem přes Výtoň, kde jej nadchází železniční most, přes Palackého náměstí, kde z něj odbočuje Palackého most, až na Jiráskovo náměstí, do nějž ústí Jiráskův most. Po většině délky je samotná nábřežní komunikace doplněna ještě náplavkou, po níž je značena cyklistická trasa a některá místa slouží též jako přístaviště. Nábřeží je zde také dopravní tepnou s provozem tramvají a nábřeží i náplavka slouží jako vycházková promenáda.
Masarykovo nábřeží je název úseku z Jiráskova náměstí kolem Mánesa a Žofínu k Národnímu divadlu, k vyústění mostu Legií. Třebaže tento úsek nabízí pěkné výhledy na město, hustý provoz aut i tramvají a stísněnější poměry činí tento úsek méně příjemným. Do 19. století bylo toto nábřeží neregulované, působilo zde několik mlýnů a jircháři zde zpracovávali kůže. Část nábřeží podél Žofína byla dokončena roku 1903 a společně s dnešním Smetanovým nábřežím nesla název Františkovo nábřeží. Od roku 1912 se tato část jmenovala Riegrovo nábřeží. Na roky 1945–1946 bylo toto nábřeží ještě Riegrovo, ale již od roku 1946 Gotwaldovo nábřeží. V roce 1952 byla k nábřeží připojena část kolem Národního divadla, která se v letech 1886–1952 jmenovala Tylovo náměstí a v době druhé světové války Nábřežní ulice hořejší. V roce 1990 bylo Gottwaldovo nábřeží přejmenováno na Masarykovo.
Smetanovo nábřeží vede od mostu Legií kolem Novotného lávky na Křižovnické náměstí do úrovně Karlův most. V následujícím úseku je navazující frekventovaná Křižovnická ulice od Vltavy vzdálena a křižovnický klášter zasahuje až k řece. Rovněž ulice 17. listopadu, která nese hlavní dopravní zátěž, je od Vltavy oddělena pásem budov. Tyto komunikace jsou nejen dopravně přetížené, ale patří i k turisticky nejaktraktivnějším částem Prahy, kvůli atraktivním výhledům na Karlův most a Pražský hrad a těsné blízkosti Starého Města a Josefova. Až do poloviny 19. století zde bylo volné písčité prostranství pozvolně se sklánějící k řece, s rybářskými chaloupkami a starými pokřivenými stromy. V době staroměstského opevnění za Václava I. stály mlýny a chatrče vně hradeb, nábřeží bylo od města odděleno zdí, která byla zbořena až po vzniku Nového Města, za Karla IV. V letech 1841–1845 zde bylo vybudováno první pražské kamenné nábřeží, vedoucí o Karlova mostu k tehdy novému řetězovému mostu císaře Františka I.. Nábřeží navrhl architekt Bernard Gruber a postavil z opracovaných žulových kvádrů podnikatel Vojtěch Lanna na náklady českých stavů, kteří skoupili zdejší pozemky. Původně se mu říkalo jen Nábřeží nebo Staroměstské nábřeží, kolem roku 1894 bylo pojmenováno na Františkovo nábřeží podle Františka Josefa I.. Od roku 1919 do roku 1952 se jmenovalo Masarykovo nábřeží. Od roku 1952 nese jméno Smetanovo nábřeží.
Alšovo nábřeží není hlavním dopravním tahem, ale jen zastrčenou uličkou od Platnéřské ulice za hotelem Four Seasons a za budovou uměleckých škol přes náměstím Jana Palacha kolem Mánesova mostu a kolem Rudolfina až k ulici Na rejdišti. V minulosti sloužilo nábřeží za Rudolfinem k parkování zájezdových autobusů. Zdejší prostranství Na Rejdišti bylo pravděpodobně až do poloviny 19. století poměrně pusté, i když v blízkosti byl významný brod. Od roku 1870 se zdejšímu nábřeží říkalo Dolní nábřeží. Od roku 1878 neslo název nábřeží korunního prince Rudolfa, od roku 1919 Alšovo nábřeží.
Dvořákovo nábřeží je relativně významnou dopravní komunikací i když již stranou od turistického centra města. V úseku od ulice Na rejdišti k náměstí Curieových u Čechova mostu je pro automobilový provoz jednosměrné proti proudu řeky, v navazujícím úseku pod Štefánikův most je ale obousměrně frekventovaná a jezdí po něm i městské autobusy. S nábřežím sousedí nemocnice a klášterní komplex Na Františku. Nábřeží v oblasti Františku bylo jediným úsekem, kde Staré Město nemělo za Václava I. proti Vltavě hradby. Úsek nábřeží od dnešní Pařížské k Dušní ulici býval do 19. století součástí Sanytrové ulice. Na pobřeží bývaly lázně, ohrady s dřívím a výroba sanytru neboli ledku. Nábřeží zde bylo vybudováno v roce 1904 a název Dvořákovo nese od počátku, v některých obdobích však byla celá jeho východní části označována jako ulice Na Františku.
Nábřeží Ludvíka Svobody je krátký úsek frekventované komunikace zpod Štefánikova mostu k Těšnovskému tunelu. Za součást tohoto nábřeží lze víceméně považovat i navazující pěší a cyklistickou komunikaci a sousedící parkoviště nad Těšnovským tunelem, před budovou Ministerstva dopravy ČR a Českých drah a budovou Ministerstva zemědělství ČR až k předmostí Hlávkova mostu. Nábřeží se nachází severně od bývalé osady Poříč či Poříčí a Petrské čtvrti. V osadě Poříč se ve středověku soustřeďovali kupci německého původu. Na pobřeží se až do 19. století usazovali rybáři a řemeslníci, při břehu byly lázně, mlýny a soukenické rámy. Kamenné nábřeží zde bylo vybudováno v roce 1919. Vybudováno bylo jako Petrské nábřeží, od roku 1934 se jmenovalo Švehlovo nábřeží, od roku 1948 První čs. kyjevské brigády, od roku 1961 Kyjevské brigády, od roku 1968 nábřeží Ludvíka Svobody. Pobřežní doprava z nejvýchodnější části nábřeží byla od roku 1980 svedena do tunelu, který se od roku 1984 jmenuje Těšnovský tunel, plocha před tehdejším ÚV KSČ a dnešním ministerstvem byla změněna na parkoviště, na kraji nábřeží zůstal promenádní chodník.
Rohanské nábřeží vede od Hlávkova mostu a nikdy nebylo nábřežím v pravém smyslu slova: jde o širokou silniční komunikaci vedenou po trase zasypaného ramene Vltavy, které v minulosti oddělovalo Rohanský ostrov od pevniny Karlína a plnilo roli průplavu. Poprvé pojmenována byla tato komunikace v roce 1991, kdy vedla asi do úrovně ulice U nádražní lávky, v roce 1994 byla prodloužena do úrovně Šaldovy ulice. 30. října 2007 byla komunikace prodloužena až k ulici Za Invalidovnou, je vybavena dvěma páry jízdních pruhů pro automobily, párem jízdních pruhů pro cyklisty odlišených červenou barvou povrchu, chodníky o šířce 3 metry a zeleným pásem se stromořadím. Výstavba úseku probíhala od října 2006 a stála 179 milionů Kč, z čehož 90 milionů bylo hrazeno z fondů EU, na výstavbu přispěl též stát.. Usnesením Rady HMP č. 3 ze dne 8. ledna 2008 dostalo i toto prodloužení název Rohanské nábřeží. Další úsek, k ulici Voctářově, má být otevřen v červenci 2008. Náklady na tuto etapu se odhadují na 307 milionů Kč. ref name=rohan2 />
V další části Karlína a Libně řeka, která se zde v minulosti v oblouku dělila do mnoha ramen, žádné nábřeží nemá. Od libeňského zámečku vede podél zbytků nejkrajnějšího ramene Vltavy cesta U Českých loděnic, k níž se pak připojuje dnešní Povltavská ulice. Od mostu Barikádníků vede po pobřežní stezce s názvem Vodácká trasa pro cyklisty, na tu u Trojského zámku navazuje stezka, která je nejzápadnějším ocáskem Povltavské ulice. I dále k Podhoří a Zámkům vede po břehu řeky turistická trasa a regulace řeky tu má mimoměstský charakter, místy i přirozený břeh.
Na levém břehu od Strnad přes samotnou Zbraslav tvoří hlavní nábřeží komunikaci ulice K přehradám. Ta se v Lahovicích před Lahovickým mostem přes Berounku připojuje do Strakonické. Přes Lahovičky a Velkou Chuchli vede Strakonická vzdálena od Vltavy, ale od Malé Chuchle přes Zlíchov až téměř k železničnímu mostu na Smíchově je v podstatě nábřežím. Cestu ze Zbraslavi do Prahy vybudovala francouzská vojska prolomením barrandovské skály v roce 1743 v rámci Pasovské cesty, do té doby byla Zbraslav spojena s Prahou cestou přes Slivenec a Velkou Chuchli. V letech 1805–1814 byla tato cesta přestavěna na silnici. Ve 20. letech zde byly na třech úsecích testovány tři různé typy betonového povrchu vozovky, podle americké i německé technologie. V dnešní kapacitní podobě vznikla pobřežní část Strakonické ulice v roce 1972, úsek od Císařské louky až k železničnímu mostu nesl až do roku 1978 jiné názvy. Úsek v Lahovicích se v původní trase jmenoval Lahovská.
Hořejší nábřeží je název jednosměrné komunikace, která ve směru do centra města navazuje na Strakonickou ulici, podchází železniční most a vede pod Palackého most. Pomístní název již od roku 1880.
Janáčkovo nábřeží odbočuje z Lidické ulice u Palackého mostu, přičemž se k němu kromě komunikace podél domů počítá i snížená vozovka vycházející zpod mostu, která je pokračováním Hořejšího nábřeží. Souběžně s nimi vede pak ještě blíže k řece komunikace Nábřežní, která podchází Jiráskův most. Janáčkovo nábřeží prochází úrovňovou křižovatkou na levém předmostí Jiráskova mostu a pokračuje kolem Dětského ostrova až k mostu Legií. Severní část nábřeží se od 80. let 19. století jmenovala Ferdinandovo nábřeží. Počátkem 20. století byla k Ferdinandovu nábřeží připojena i jižní část. Rok přejmenování na Janáčkovo nábřeží publikace Pražský uličník neuvádí ani přibližně.
Malostranské nábřeží vede od mostu Legií k Sovovým mlýnům na ostrově Kampa. Blok obytných domů kolem tohoto kamenného nábřeží postavil architekt Josef Schulz a financoval podnikatel Jindřich Jechenthal v letech 1887–1888, název dostalo nábřeží v roce 1905. Čertovka měla být zasypána a vysoká nábřežní regulace měla pokračovat dál přes Kampu na Kosárkovo nábřeží, jak se objevilo ještě v plánech z roku 1910, tento záměr však nebyl realizován i díky snahám Klubu Za starou Prahu. Okolí Kampy a Čertovky až k Mánesovu mostu jsou tedy nyní specifické tím, že žádnou výraznou nábřežní regulací neprošly.
Kosárkovo nábřeží je ulička, která vede od Mánesova mostu po návodní straně Strakovy akademie k Občanské plovárně. Původně se zde říkalo U Vltavy, od roku 1896 neslo název Strakovo nábřeží, od roku 1961 Kosárkovo nábřeží.
nábřeží pod Letnou: Cesta z Malé Strany do Buben vedla pod Letnou odedávna, postupně byla přebudována a přejmenována na silnici pod Letnou a pak na nábřeží pod Letnou, v letech 1938–1948 se jmenovalo Kramářovo nábřeží. V letech 1948–1991 se nábřeží v celé délce od Malé Strany až k Bubnům jmenovalo nábřeží kpt. Jaroše. V roce 1991 byla západní část nábřeží přejmenována, východní části zůstal název kpt. Jaroše.
Bubenské nábřeží vede od Negrelliho viaduktu kolem holešovické tržnice až k ulici Komunardů. Odtud je přerušeno až k ulici Jateční, odkud ještě vede pod Libeňský most k Holešovickému přístavu. Dnešní úprava nábřeží v okolí tržnice pochází z let 1925–1930, kdy byl upravován prostor za holešovickými jatkami, dnešní tržnicí. Předtím vedla těmito místy podél řeky Vltavská ulice. Po roce 2002 probíhaly stavební úpravy v rámci údržby a protipovodňových opatření.
V oblasti přístavu a za holešovickým nádražím jsou kolem řeky průmyslové a dopravní prostory.
Holešovické nábřeží v původní poloze vzniklo po roce 1890 úpravou přirozeného břehu Vltavy u starých Holešovic, mezi dnešním severním koncem Partyzánské ulice a jižním předmostím mostu Barikádníků. Staré Holešovice však byly zbourány v roce 1978 v rámci výstavby Holešovické přeložky a nádraží a stanice metra a nábřeží fakticky zaniklo a změnilo se v neveřejný prostor překladišť a deponií. Název zůstal pouze komunikaci, která východním směrem navazuje na ohyb ulice Za elektrárnou u podjezdu pod Holešovickou přeložkou a která pokračovala pod tramvajovým mostem směrem k severnímu konci Partyzánské. Dnes však z větší části není tato ulice přístupná a na některých plánech Prahy již není vůbec Holešovické nábřeží vyznačeno.
Po bubenečském břehu Vltavy na okraji Stromovky vede komunikace Za elektrárnou. U severozápadní části Císařského ostrova nevede po vltavském břehu žádná nábřežní komunikace, dokud se k řece nepříblíží Podbabská ulice se souběžnou železniční tratí do Děčína. Od ústí Šáreckého potoka až k hranici Prahy nese pobřežní komunikace název Roztocká. Od 17. století se zdejší komunikace nazývala Velvarská silnice, od 19. století Podbabská, v roce 1928 dostala název oficiálně. Roztocká ulice dostala název v roce 1931.


Elisabethanum

Elisabethanum neboli Alžbětinské gymnázium bylo slavné slezské gymnázium nesoucí jméno sv. Alžběty se sídlem ve Vratislavi.
Gymnázium bylo založeno v roce 1293 jako městská škola při farnosti sv. Alžběty. V 16. století se škola stala evangelickou školou a přestěhovala se do nové renesanční budovy. Roku 1562 škola získala status gymnázia.
Mezi jeho žáky patřili např. teolog Amand Polan z Polansdorfu, básník Johann Heermann či básník Balthasar Exner.


Bohumil Váňa

Bohumil Váňa získal celkem třicet medailí na mistrovství světa, z toho třináct zlatých. To mu zajišťuje druhé místo v historických tabulkách za Viktorem Barnou. Vzhledem k tomu, že dnes se hraje mistrovství světa jednou za dva roky a světová špička je mnohem vyrovnanější, není pravděpodobné, že by byl někdy v budoucnosti překonán někým dalším.
Tato sbírka medailí by byla pravděpodobně mnohem rozsáhlejší, ale na vrcholu jeho kariéry přišla vynucená sedmiletá přestávka způsobená druhou světovou válkou. O jeho jedinečném postavení mezi světovou špičkou svědčí fakt, že část svých titulů získal před válkou a část po ní, jak je vidět z přehledu na konci tohoto článku.
Bohumil Váňa se ke stolnímu tenisu dostal hraním po sálech hospod se svým starším bratrem. Jeho talent byl brzy rozpoznán a Váňa začal docházet na tréninky do herny Sparty Praha. Podle svědectví spoluhráčů trénoval na tehdejší dobu neuvěřitelné čtyři hodiny denně - pokud neměl s kým, tak často sám o zeď.
V pouhých osmnácti letech porazil na mistrovství světa v Anglii nejprve v semifinále tehdy již pětinásobného mistra světa Viktora Barnu a ve finále úřadujícího mistra světa Richarda Bergmanna. Překvapil tehdy celý svět velice útočným pojetím s forehendovým drivem jako hlavním úderem. Jeho slibně vyhlížející kariéra byla pak přerušena válkou - na rozdíl právě od Barny a Bergmanna nevyužil možnosti odejít do Anglie a pokračovat v hraní na vrcholové úrovni, ale zůstal doma v Čechách.
Po roce 1948 stále ještě reprezentoval a vyhrával, ale začínaly se objevovat problémy. Stolní tenis byl tehdy v Československu amatérský sport a Váňa byl zvyklý vydělávat si na živobytí hraním polooficiálních turnajů po hospodách a exhibicemi. To se v novém socialistickém zřízení ukázalo být nemožné, Váňa pracoval nejprve jako kopáč na stavbě Letenského tunelu, později také jako topič. Tím začala jít jeho výkonnost postupně dolů - navíc se přidala nepříliš dobrá atmosféra v reprezentačním týmu, kde výsledky přestávaly pozvolna být hlavním kritériem pro nominaci. Do stolního tenisu tehdy také velmi výrazně zasáhl příchod nového typu „japonských“ pálek s houbovými potahy, který vyžadoval poněkud jiný způsob hry.
V roce 1956 dostal nabídku na místo trenéra, která byla podmíněna složením trenérských zkoušek. To jako mnohanásobný mistr světa odmítl a znechuceně odešel z vrcholového stolního tenisu do ústraní. Zemřel zatrpklý a v bídě v roce 1989.


Setkání po letech

Setkání po letech je studiové album Rudolfa Cortése, které vyšlo v roce 1971 jako LP.


White Castle

White Castle je nejstarší z řetězců hamburgerových restaurací rychlého občerstvení ve Spojených státech, založen v roce 1921. Je proslulý zejména čtvercovými hamburgery, kterým se říká "sliders". Do 40. let 20. století se za ně platilo 5 centů a pak cena dlouho zůstala na 10 centech. Tento řetězec velmi proslavil film Zahulíme, uvidíme, kde se hrdinové filmu snaží za každou cenu dostat do této restaurace.
Otevřen 15. února 2008 v centru města Louisville, Kentucky. Zabírá prostor 3 270 čtverečních stop.


Etiopie na Letních olympijských hrách 2008

Etiopie se účastnila Letní olympiády 2008 ve dvou sportech. Zastupovalo ji 34 sportovců.
Etiopie se účastnila své 12. olympiády. Doposud získala 14 zlatých, 5 stříbrných a 11 bronzových medailí.


Kevin Lynch

Kevin Lynch se ve svých pracech zabývá především urbanistickými tématy teorie a formy města, vnímání prostředí a jeho vlivu na proces urbanistické tvorby. Podílel se na urbanismu mnoha amerických měst – Bostonu, Dallasu, Minneapolisu, Los Angeles, San Francisca, San Diega.


Jan I. Dolnobavorský

Svatba Janových rodičů se uskutečnila 12.února či 12. srpna 1328 ve Straubingu. Jindřich měl spory se svými bavorskými příbuznými o majetek a celý život byl věrným spojencem lucemburské dynastie. Po svatbě dal králi Janovi, jako svému tchánovi, k dispozici panství Burghausen, Kufstein a Kitzbühel jako výchozí bod pro výpravy do Tyrolska, Korutan a Itálie.
Rok po svatbě se novomanželům narodil syn Jan. Jindřich XIV. zemřel 1. září 1339 na malomocenství. Nedospělý Jan se stal vévodou. Není zcela jasné, kdy přesně se oženil s Annou, dcerou Ludvíka Bavora. Mělo to být během roku 1339. Bavor se stal po otcově smrti poručníkem mladičkého vévody a vzhledem k jeho sňatku s Annou i Janovým jediným dědicem.
Jan zemřel náhle 20. prosince 1340. Byl posledním dolnobavorským vévodou, protože již v lednu 1341 došlo ke spojení Horních a Dolních Bavor v jeden územní celek. pod vládou Ludvíka Bavora.


230 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 ----


Hodnota

Hodnota hrací karty je vedle barvy karty její druhou důležitou vlastností. Karetní sada je v různých hrách rozdělena na určitý počet hodnot, nejčastěji 8, 13 nebo 14. Hodnota karty se na kartách vyznačuje pomocí specifické kresby, písmenem, číslem a počtem vyobrazených symbolů barvy.
Karetní hodnoty se rozdělují na číselné karty a karetní figury.
U francouzských karet se rozlišuje 9 číselných hodnot, čtyři figury a žolíka, který má speciální roli. V některých hrách je eso číselná karta s hodnotou 1. Hodnoty karet jsou vyznačeny v rozích karet - u číselných hodnot pomocí číslice, u figur pomocí písmene, které se liší podle jazyka - např. J, Q, K, A, nebo B, D, K, A nebo V, D, R, A atd. U žolíka je hodnota zpravidla vyznačena pomocí hvězdičky nebo nápisem JOKER. Hodnoty lze navíc rozlišit podle vyobrazení na kartě - u číselných karet a esa podle počtu symbolů barvy, u figur a žolíka podle stylizovaného obrázku. Zajímavé je, že figury bývají zobrazeny zjednodušeně, schematicky a zpravidla na všech běžných karetních sadách víceméně stejně, zatímco klaun na žolíkovi bývá vyobrazen odlišným, zpravidla realističtějším stylem, a to v každé karetní sadě jinak.
 File:02 of hearts.svg|dvojka File:03 of hearts.svg|trojka File:04 of hearts.svg|čtyřka File:05 of hearts.svg|pětka File:06 of hearts.svg|šestka File:07 of hearts.svg|sedma File:08 of hearts.svg|osma File:09 of hearts.svg|devítka File:10 of hearts.svg|desítka File:Jack of hearts en.svg|kluk File:Queen of hearts en.svg|královna File:King of hearts en.svg|král File:01 of hearts A.svg|eso File:Joker black 02.svg|žolík
U německých karet se rozlišují pouze 4 číselné karty a čtyři karty figur.
U číselných karet jsou jejich hodnoty vyznačeny počtem symbolů barev, navíc má každá karta specifické vyobrazení. Pouze na desítce se navíc nachází i římská číslice X, což usnadňuje její odlišení od ostatních karet. Karty figur lze rovněž rozlišit počtem symbolů a jejich umístěním:
U dvouhlavých karet je vyznačení hodnoty podobné jako u mariášek, s několika rozdíly:
Karetní hodnota je vedle její barvy nejvýznamnější vlastností karty. Přesto existují hry, v nichž hodnoty nehrají žádnou roli - například švindl nebo ospalec. V jiných hrách naopak nehrají roli barvy karet a hodnota je tak hlavním rozlišovacím prvkem - například sedma, černý Petr nebo oko. Někdy jsou hodnoty pouze uspořádány v hierarchii, ale zpravidla je určitým hodnotám navíc přisouzena speciální funkce. Hierarchií navíc může být v jedné hře i více - například v mariáši je druhou nejvyšší kartou desítka, ale ve variantách betl a durch je druhou nejvyšší kartou král.
Funkce jednotlivých hodnot se v jednotlivých hrách liší. Speciální roli má nejčastěji:
Někdy nabývají hodnoty svou roli teprve v kombinaci s barvou nebo s jinou kartou - tzv. hlášku v mariáši tvoří král se svrškem, kvarteto vzniká teprve po nasbírání čtyř karet stejné hodnoty apod. Právě nesčetné variace těchto možností vedou k tomu, že existuje nepřeberné množství karetních her a i každá jednotlivá hra může nabízet celou řadu herních variant.
Názvy některých hodnot se přenesly i do nekaretních her a běžné mluvy - vytáhnout žolíka, tj. přijít s nečekaným řešením; mít eso v rukávu, tj. mít záložní plán, tajnou zbraň apod.


Dálnice A2

Dálnice začíná v Bělehradu, u mostu vedoucího přes Dunaj. Dlouhá je celkem 55 km; dále severním směrem od Nového Sadu vede již tzv polaautoput, a to směrem na Suboticu a k hranici s Maďarskem. Přestavba této silnice na plnohodnotnou dálnici, jež by nesla označení , se plánuje na rok 2011.


PEMEX

PEMEX je zkratka pro mexickou státní společnost Petroleos Mexicanos. Jde o naftařskou společnost spravující těžbu a distribuci nafty a plynu, těženého na území Mexika a v Mexickém zálivu ve výsostných vodách Spojených států mexických. Tato společnost byla založena v roce 1938. Její hlavní sídlo je v hlavním městě v budově Centro Administrativo Pemex.


Chemické inženýrství

Chemické inženýrství je obor na rozhraní chemie a strojního inženýrství, který se zabývá návrhem zařízení pro výrobu v chemickém a potravinářském průmyslu. Oproti laboratornímu chemickému zařízení se skutečné výrobní zařízení liší hlavně důrazem na hospodaření s energií a ekonomický provoz vůbec. Z tohoto důvodu používá chemické inženýrství složitých matematických modelů skutečných procesů, které se často uplatňují i v jiných oborech.


Bowenie pilovitá

Bowenie pilovitá, je rostlina z rodu bowenie a třídy cykasy. Bowenie pocházejí z Austrálie. Stromek s podzemním holým kmenem dosahuje až 1,5m výšky, přičemž listy rostou přímo ze země. Listy jsou na rozdíl od naprosté většiny ostatních cykasů větvené. Rostlina má pilovitý okraj lístků, příbuzný druh bowenie obdivuhodná se od ní odlišuje hladkým okrajem lístků.
Bowenie pilovitá byla poprvé popsána v roce 1912 Chamberlainem na základě rostliny, do té doby považované za variantu bowenie obdivuhodné. Ta byla Josephem Daltonem Hookerem pojmenována po někdejším guvernérovi Queenslandu sirovi George Fergusonovi Bowenovi. Český název „pilovitá“ je používán pro novou rostlinu v botanické zahradě Liberec. Rostlin existuje v Česku jen několik málo kusů v botanických zahradách a soukromých sbírkách.
Bowenie pilovitá roste v australském Queenslandu, v horkém vlhku tropického dešťového pralesa na stinných svazích a poblíž řek v nížinách. I proto tyto rostliny nesnášejí chlad. Vzhledem k lesnímu původu se doporučuje je pěstovat v polostínu. Rozmnožují se buď semeny, nebo uměle dělením kořene.


Friedrich Heer

Friedrich Heer byl rakouský kulturní historik, spisovatel a katolický publicista, teoretik „dialogu mezi nepřáteli“.
Heer vystudoval humanitní vědy na vídeňské univerzitě a promoval prací o kulturních dějinách středověku, jež zůstaly jeho oblíbeným tématem. Jako mladý katolík a zároveň přesvědčený humanista patřil mezi odhodlané odpůrce nacismu a byl za to různě pronásledován. Po válce přednášel historii ve Vídni a od roku 1962 byl profesorem, zároveň redigoval časopis otevřených katolíků Die Furche a od roku 1961 byl i hlavním dramaturgem vídeňského činoherního divadla Burgtheater.
Ústředním tématem Heerova neobvykle rozsáhlého díla jsou evropské duchovní dějiny, jejich hlavní proudy a postavy i jejich význam pro současné lidstvo. Jeho zájem se soustřeďoval na velká myšlenková hnutí, jež Evropu utvářela a provázela v celých jejích dějinách. Pod vlivem německo-amerického filosofa a historika E. Rosenstock-Huessyho viděl evropské dějiny jako posloupnost velkých duchovních revolucí, počínaje „papežskou revolucí“ 11. století přes humanismus a reformaci až po osvícenství, nástup demokracie a válečné konflikty 20. století. Zajímaly ho především nekonformní postavy, heretikové a buřiči, z jejichž dědictví pak západní civilizace dlouho žila.
Heer byl ale zároveň angažovaný občan své doby a staral se o to, jak naše doba se svým dědictvím nakládá. Jako věřící křesťan a katolík ostře kritizoval různé formy klerikalismu, svazků katolické církve a jejích představitelů s mocí, a naopak se zasazoval o překonávání sporů diskusí, dialogem. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších rakouských intelektuálů 20. století.
Úctyhodná řada Heerových – většinou velmi rozsáhlých – historických spisů začíná knihou s příznačným a programovým názvem „Rozhovor mezi nepřáteli“, po níž následoval „Vzestup Evropy“ a „Tragédie Svaté říše“. Roku 1953 vyšly rozsáhlé „Duchovní dějiny Evropy“, 1959 vyšla „Třetí síla“, pojednání o humanismu 16. století jako pokusu předejít náboženským válkám. Pro Kindlerovu řadu Kulturní dějiny napsal svazek „Středověk“. „Evropa, matka revolucí“, věnovaná duchovním dějinám 19. století, je jakýmsi pokračováním „Duchovních dějin“ a zároveň úvodem do problémů současné Evropy.
Připravil výbory z díla takových postav, jako byl Hegel, Mistr Eckhart, Leibniz nebo Erasmus Rotterdamský, k nimž psal rozsáhlé úvodní stati. Stále aktuální jsou jeho kritiky osudných křesťanských tradic, například antisemitismu ve spisech „Boží první láska“ a „Víra Adolfa Hitlera“, teologie války v knize „Křížové výpravy – včera, dnes, zítra?“ nebo nebezpečných výstřelků eschatologie v knize „Rozloučení s nebi a pekly“.
Knihu „Odvaha tvůrčího rozumu“ pokládal Heer za svůj duchovní testament. Kromě toho vydal dvě knihy, věnované rakouské identitě, několik souborů článků a esejů a tři romány.


Torvosaurus

Torvosaurus byl velkým dravým dinosaurem, který žil na konci jurského období na západě dnešních USA. Dosahoval délky až 12 metrů a hmotnosti přes 3 tuny, takže patřil k největším teropodům vůbec. Největší lebka přisuzovaná tomuto rodu by v kompletním stavu měřila asi 158 cm, což je o několik centimetrů více, než u největších lebek populárního rodu Tyrannosaurus. Torvosaurus tedy může představovat největšího dosud známého jurského teropoda. Podle jiných interpretací však obří lebka patří nějakému jinému, příbuznému rodu teropodního dinosaura.


Barriemore Barlow

Barriemore Barlow je známý jako bubeník skupiny Jethro Tull, kde účinkoval od května 1971 do června 1980. Byl spolužákem a přítelem Iana Andersona a v J. Tull nahradil odcházejícího Clive Bunkera.
Barlow opustil Jethro Tull v roce 1980, kdy po dokončení turné Stormwatch odešel dělat různé projekty, včetně práce s Robertem Plantem, Johnem Milesem a Jimmy Pagem. Začal též pracovat se svou vlastní skupinou nazvanou Storm.


Cestovní kancelář

Cestovní kancelář, respektive koncesovaná cestovní kancelář je dle zákona jediný oprávněný subjekt, který může kombinovat jednotlivé služby cestovního ruchu a vytvářet tak balíčky těchto služeb, běžně známé jako zájezdy. Za poskytování těchto služeb a jejich balíčků následně také odpovídá.
Cestovní kancelář v České republice může fungovat podle ustanovení zák. č. 159/99 Sb., § 2, odst. 1 pouze na základě koncese vydané příslušným úřadem a musí mít sjednáno pojištění proti úpadku.
Zákon 159/99 Sb. stanovil povinnost uzavřít povinné pojištění proti úpadku všem cestovním kancelářím. Zákazníkům tak vzniklo právo na plnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku:
Každá cestovní kancelář je dle zákona povinna sjednat zmíněné pojištění v rozsahu § 6, tedy na pojistnou částku alespoň 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 % těchto tržeb v předchozím roce.
Cestovní kancelář jako tvůrce kombinací služeb může být v prodeji na základě vzájemné provizní smlouvy zastoupena cestovní agenturou, nicméně cestovní agentura figuruje pouze jako zprostředkovatel a zájezd má povinnost nabízet a prodávat pouze jménem cestovní kanceláře. Za zprostředkování pak cestovní agentura inkasuje provizi, a to dle provizní smlouvy uzavřené mezi cestovní kanceláří a agenturou. O tuto provizi však není navýšena cena pro koncového zákazníka.
Cestovní agentura kombinace služeb nevytváří, pouze zprostředkovává prodej zájezdů jménem jednotlivých cestovních kanceláří. Odpovědnost za poskytované služby a zájezdy je zcela na straně cestovní kanceláře.
Cestovní kancelář však může figurovat i jako cestovní agentura a může tedy nabízet zájezdy i jiných cestovních kanceláří formou provizního prodeje.
Typickým příkladem cestovní kanceláře je například cestovní kancelář Čedok, která nabízí pouze vlastní zájezdy. Typickým příkladem cestovní agentury jsou mnohé internetové cestovní agentury.
Z hlediska zákona či ceny je to zcela irelevantní. Každý klient totiž cestovní smlouvu uzavírá vždy s cestovní kanceláří, která daný zájezd pořádá, ať už zájezd kupuje u cestovní kanceláře či agentury, a to pokaždé za totožných podmínek.
U cestovních kanceláří může být výhoda ve větší znalosti daného produktu, proto lze očekávat přesnější doplňkové informace. Výhodou cestovní agentury je, že na jednom místě shromažďuje nabídky více cestovních kanceláří, což může značně usnadnit hledání vhodného zájezdu.
Obecně ale platí předpoklad, že by cestovní kancelář měla být tím subjektem, který připravuje produkt a cestovní agentura by měla být kanálem, kterým se produkt dostane mezi koncové zákazníky.


Letní olympijské hry 2000

Hry XXVII. olympiády 2000 se konaly v australském Sydney v září 2000. V Austrálii se olympijské hry konaly podruhé v historii, poprvé po 44 letech od letních olympijských her 1956.
Her se zúčastnilo 199 výprav, z členů Mezinárodního olympijského výboru chyběl pouze Afghánistán, poprvé se zúčastnily výpravy Eritreje, Mikronésie a Palau, navíc pod olympijskou vlajkou závodili také samostatně čtyři sportovci z Východního Timoru. Celkem se bojovalo o 300 sad medailí ve 28 sportovních odvětvích. Českou republiku reprezentovalo 126 sportovců, kteří vybojovali osm medailí, z toho dvě zlaté.
Na uspořádání her podalo oficiální kandidaturu šest měst, ale Brasília, hlavní město Brazílie ji stáhla krátce před závěrečným hlasováním. Mezinárodní olympijský výbor tak 23. září 1993 v Monte Carlu volil mezi pěti kandidáty a ve finále rozdílem dvou hlasů upřednostnil Sydney před Pekingem, přestože ten v předchozích kolech dostával největší podporu.
Pozn.: Člen MOV ze Svazijska ve třetím a čtvrtém kole nehlasoval.
Pozorovatelé označili vítězství Sydney nad Pekingem vzhledem k rozsáhlé podpoře ze strany čínské vlády za překvapení a velký neúspěch čínské politiky. Peking si ho ale vynahradil o osm let později ziskem pořadatelství olympijských her v roce 2008.
Austrálie chtěla podat v roce 1980 kandidaturu Melbourne na pořádání olympijských her v roce 1988, ale kvůli nedostatku podpory ze strany federální vlády vláda státu Victoria kandidaturu stáhla. V dalších letech neuspěly pokusy Brisbane ucházet se o hry 1992 a Melbourne o hry 1996.
I úspěch kandidatury Sydney byl zpochybněn s ohledem na podezření z korupce. Nezávislá vyšetřovací komise sice konstatovala, že některé dárky pro zástupce MOV byly dražší, než povolují interní pravidla výboru, ale že ke korupci nebo uplácení nedošlo.
Australský olympijský výbor oficiálně oznámil, že Sydney se bude ucházet o pořádání olympijských her v roce 2000, 1. března 1991. Do čela kandidátského výboru se postavil Nick Greiner, premiér státu Nový Jižní Wales. Později kandidaturu spravovala společnost s ručením omezeným Sydney Olympics Bid Limited, v jejímž čele v roce 1993 – tj. v roce volby pořadatele – byl tehdejší premiér Nového Jižního Walesu John Fahey, výkonným ředitelem, který vedl 42členný tým zaměstnanců, byl právník Rod McGeoch. Rozpočet pro podání kandidatury byl 25,2 milionu australských dolarů. Logo kandidatury vycházelo z tvaru budovy Opery v Sydney v barvách olympijských kruhů.
Po přidělení pořadatelství přijal v říjnu parlament Nového Jižního Walesu Sydney Organising Committee for the Olympic Games Act 1993, kterým vznikla organizační výbor SOCOG, v jehož čele stanul Gary Pemberton. Ve státní vládě byl ustaven zvláštní post ministra pro olympijské hry. V září 1996 tehdejší ministr pro olympijské hry Michael Knight vystřídal Pembertona ve vedení SOCOG a zůstal v jeho čele až do skončení her. Vznikly i speciální společnosti, které měly na starost např. dopravu, bezpečnost či televizní vysílání. Přípravy na Letní paralympijské hry 2000 řídil SPOC s prezidentem Johnem Grantem.
Na organizaci her se podílelo 47 tisíc dobrovolníků, kteří byli vybráni z více než 70 tisíc zájemců.
Podle zprávy úřadu generálního auditora Nového Jižního Walesu stály olympijské a následné paralympijské hry v Sydney celkem 6,5 miliardy australských dolarů. Organizační výbor her SOCOG a výbor paralympijských her SPOC získaly ze sponzoringu, prodeje vstupenek a televizních práv tři miliardy dolarů příjmů. Čisté vládní náklady činily 1,5 miliardy dolarů s odečtením souvisejících příjmů z daní.
Důležitým úkolem pořadatelů bylo vybudovat potřebná sportoviště. Celkem bylo nutno postavit 15 zcela nových sportovišť, stejně jako olympijskou vesnici. Všechna byla dokončena už v roce 1999, devět měsíců před začátkem her. Později byly dostavěny pouze dějiště ženského turnaje ve vodním pólu, které bylo do programu her zařazeno dodatečně, a bíčvolejbalový stadion na pláži Bondi Beach, který byl po skončení her opět rozebrán. Rozpočet na výstavbu olympijských sportovišť činil 3,3 miliardy australských dolarů, ze tří pětin byl hrazen z vládních zdrojů, soukromé společnosti financovaly hlavně výstavbu Olympijského stadionu Australia, Sydney Superdomu a olympijské vesnice. Mnoho stálých sportovišť bylo vybudováno tak, že podstatná část jejich divácké kapacity byla po skončení her odebrána.
Celkem se bojovalo na třiceti sportovištích. Většina z nich se nachází v Olympijském parku v Sydney. Ten se rozkládá na 40 ha ve čtvrti Homebush Bay. Výstavba komplexu stála v přepočtu 68,5 miliardy korun. Jeho součástí byla olympijská vesnice a hlavní tiskové středisko. Další sportoviště se rozkládala v centru města a také v jeho východní a západní oblasti. Zápasy mužského a ženského fotbalového turnaje se uskutečnily také v Melbourne, Adelaide, Brisbane a Canbeře.
Logo olympijských her v Sydney částečně vycházelo z loga kandidatury. Představovalo sportovce, běžně označovaného Millenium Man. V logu se objevují motivy bumerangu, Slunce a skal, výběr barev má rovněž vycházet z typické barevnosti australského kontinentu. Silueta Opery v Sydney, která byla hlavním motivem loga kandidatury, je zde připomenuta v modrém tvaru stopy kouře olympijské pochodně.
Hry měly tři maskoty: Olly byl australský velký ledňáček, Syd byl ptakopysk a Millie ježura. Zastupovali tři živly a měli od autorů Matta Hattona a Jozefa Szekerese i další předepsané charakterové vlastnosti. Upomínkové předměty s vyobrazením maskotů byly nejlépe prodávaným olympijským zbožím, zvláště jako plyšové hračky.
Kvůli tomu, že se Hry konaly na Jižní polokouli, byl jejich start odložen na nezvykle pozdní termín 15. září, už dva dny před tím začaly zápasy ve skupinách turnaje v kopané. Soutěže probíhaly ve svých obvyklých časech s odpoledními a večerními finále v plavání, atletice či gymnastice.
Oproti olympijským hrám v Atlantě si sportovci v Sydney rozdělili o 29 medailových kolekcí více. Příčinou toho je neustálé rozšiřování počtu ženských disciplín. Poprvé se pod pěti olympijskými kruhy představily vzpěračky či moderní pětibojařky, zvýšení počtu disciplín se dočkaly ženy také v atletice a ve sportovní střelbě. Do olympijské rodiny přibyly také tři nové sporty. Své premiéry si užili triatlonisté, taekwondisté a trampolinisté.
Úvodní slavnostní ceremoniál začal na Olympijském stadionu Australia v 16 hodin místního času v pátek 15. září před 108 000 diváků. První část ceremoniálu začala vystoupením 120 honáků dobytka, v Austrálii zvaných stockmen, po nichž se představovala historie i přírodní bohatství australského kontinentu. Stadion se změnil v hluboký oceán, poušť s představiteli původního obyvatelstva Austrálie – Austrálců, přehlídku místní flóry i osídlení evropskými přistěhovalci.
Slavnostní defilé zúčastněných výprav odstartovalo vystoupení dvoutisícičlenného olympijského bandu, hrajícího populární píseň Waltzing Matilda. Nastoupili zástupci 199 zúčastněných výprav, navíc čtyři sportovci z Východního Timoru pod olympijskou vlajkou. Poprvé v historii olympijských her nastupovali společně sportovci Severní a Jižní Koreje pod jedinou vlajkou sjednocení – modrou siluetou Korejského poloostrova na bílém poli. Sportovce KLDR odlišovaly pouze odznáčky s podobiznou jejich komunistického vůdce Kim Čong-ila. Pět minut po deváté místního času nastoupila česká reprezentace. Vlajkonošem české výpravy byl dvojnásobný olympijský vítěz z olympijských her v Atlantě Martin Doktor.
Přesně ve 22 hodiny a 42 minuty australského letního času zahájil hry XXVII. olympiády generální guvernér Austrálie Sir William Deane. Při slavnostním slibu sportovců, vysloveném pozemní hokejistkou Rechelle Hawkesovou byl poprvé výslovně zmíněn závazek startovat bez pomoci dopingu.
S olympijskou pochodní na stadion přiběhl legendární australský atlet Herb Elliott a štafetu převzala sprinterka Betty Cuthbertová. Poslední členkou štafety byla aboridžinská běžkyně Cathy Freemanová, která zapálila olympijský oheň na vodní hladině v bazénku pod umělým vodopádem, po němž se výtahem oheň dostal na pylon nad stadionem.
V průběhu programu vystoupili mj. zpěváci Olivia Newton-Johnová s Johnem Farnhamem, Vanessa Amorosi a Tina Arena, ve třinácti letech se stala hvězdičkou programu Nikki Websterová. V čele týmu autorů kulturního programu zahájení byli režiséři Ric Birch a David Atkins. Pozorovatelé si všimli i vynechání symbolů klokana či populárního filmu Krokodýl Dundee, za něž byli pořadatelé jako za prvoplánové kritizováni při krátké ukázce při slavnostním zakončení na olympijských hrách v Atlantě.
Předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch označil ceremoniál za „nejkrásnější slavnostní zahájení za dobu svého předsednictví“. .
Olympijský oheň zhasl na Stadionu Australia v neděli 1. října 2000 ve 21:15 místního času. Před tím na plochu stadionu nastoupili sportovci s vlajkami 199 zúčastněných zemí. Vlajku České republiky nesl Roman Šebrle, stříbrný desetibojař z těchto olympijských her; 3500 sportovců ale podle tradice nebylo rozděleni podle výprav, místo toho vběhli z několika vchodů na stadion promíchaní.
Předseda MOV Juan Antonio Samaranch vyzdvihl skvělou atmosféru Her, za jejichž vítěze označil Sydney. Diváky pozdravil jejich oblíbeným pokřikem „Aussie Aussie Aussie, Oi Oi Oi!“ Bylo představeno osm nově zvolených členů MOV z řad sportovců, sedm z nich bylo přítomno včetně Jana Železného. Starosta Atén Dimitris L. Avramopoulous převzal olympijskou vlajku od starosty Sydney Franka Sartora. Na velkoplošné projekci zazářil nápis „Vítejte doma, olympijské hry, Atény 2004“. Operní pěvkyně Yvonne Kennyová zazpívala olympijskou hymnu. Olympijský oheň zhasl ve chvíli, kdy nad stadionem prolétala stíhačka F-111 australského letectva, která oheň zdánlivě odnesla z pylonu pryč.
Kulturní program na rozdíl od zahájení byl koncipován jako velká party s účinkujícími hvězdami zábavního průmyslu. Při tzv. parádě ikon se představili zpěvačka Kylie Minogue, golfista Greg Norman, modelka Elle McPhersonová, herec Paul Hogan ad.
Program vyvrcholil ve 14 kilometrů vzdáleném přístavu, kde byl do té doby promítán velkému množství diváků na velkoplošných obrazovkách, grandiózním ohňostrojem nad mostem Harbour Bridge. Zakončení olympiády v samotném městě sledovalo podle organizátorů přes pět miliónů lidí.
Sprinterka a dálkařka Marion Jonesová ze Spojených států ohlásila už před startem Her útok na pět zlatých medailí, z nichž ale nakonec získala jen tři doplněné dvěma bronzovými. Zvítězila v bězích na 100 a 200 m a ve štafetě na 4x400 metrů. V dálce obsadila třetí místo sedm centimetrů za vítěznou Heike Drechslerovou z Německa a bronz získala i ve štafetě na 4x100 metrů. Už v průběhu Her byl její výsledek zpochybňován, protože krátce před zahájením byl usvědčen z dopingu její tehdejší manžel koulař C. J. Hunter. Další podezření přinesl skandál kolem laboratoře Balco, která vyvíjela nové dopingové prostředky a Jonesová měla patřit mezi její zákazníky. V roce 2007 na nové důkazy reagovala přiznáním, že užívala v letech 2000-2001 doping, a vrátila Americkému olympijskému výboru všech pět medailí. Mezinárodní olympijský výbor ale zatím s revizí výsledků čeká na další šetření, dosud pouze formálně odebral medaile Jonesové, ale ještě je dál nepřerozdělil.
V běhu na 400 metrů se měla střetnout vítězka předchozích dvou olympiád Marie-José Pérecová z Francie s domácí favoritkou Cathy Freemanovou, která se po zapálení olympijského ohně na slavnostním zahájení stala jedním ze symbolů Her. Perecová ale ještě před svým startem Sydney opustila, když tvrdila, že byla vystavena opakovaným útokům. Bez největší soupeřky zvítězila Freemanová ve finále na vyprodaném stadionu Australia.
Ve stejné disciplíně mužů jako první v historii obhájil olympijské vítězství Američan Michael Johnson. Nejrychlejším mužem Her se stal jeho krajan Maurice Greene. V trojskoku se z vítězství radoval poprvé světový rekordman Jonathan Edwards z Velké Británie, dálku vyhrál rovněž poprvé Iván Pedroso z Kuby.
Třetí zlatou medaili v řadě ve stejné disciplíně získal oštěpař Jan Železný, ve finále odpověděl na olympijský rekord Brita Steva Backleyho stejnou mincí. Běh na 10 000 m vyhrál podruhé za sebou Haile Gebrselassie z Etiopie. Senzací se stalo vítězství Noaha Ngenyho z Keni ve finále běhu na 1500 metrů před favorizovaným El Guerroujem z Maroka. Světový rekord nezaručil úspěch ani Keňanovi Wilsonu Kipketerovi, který už v barvách Dánska podlehl v běhu na 800 metrů nečekaně Nilsi Schumannovi.
Osmé místo získala v běhu na 1500 metrů navzdory zrakovému postižení Marla Runyanová ze Spojených států, dříve několikanásobná vítězka paralympijských her.
Podle hodnoty cenných kovů byl nejúspěšnějším účastníkem Her Ian Thorpe z Austrálie, celkem držitel tří zlatých a dvou stříbrných medailí. Vrcholem jeho snažení byla rekordní štafeta na 4x100 metrů volný způsob, ve které na posledním úseku smazal manko na finišmana Spojených států Garryho Halla a vyhrál o 0,2 sekundy. Sedmnáctiletý Thorpe vyhrál také ve dvojnásobné štafetě a v individuálním závodě na 400 metrů volný způsob.
Na tratích 100 a 200 metrů volný způsob pokaždé porazil Nizozemec Pieter van den Hoogenband, který tímto doublem jako první napodobil legendárního Marka Spitze.
Nemenší hvězdou se stal Eric Moussambani z Rovníkové Guineje. V rozplavbě závodu na 100 metrů volný způsob dosáhl času 1:54,70 minuty. Vinou chybných startů soupeřů absolvoval svou rozplavbu sám povzbuzovaný skvělým publikem a po svém závodním vystoupení musel hodinu odpovídat na otázky novinářů.
Tři zlata ve třech světových rekordech získala i Nizozemka Inge de Bruijnová.
Alexej Němov z Ruska zopakoval svůj šestinásobný medailový zisk z olympiády v Atlantě a stal se nejúspěšnějším sportovcem Her. První dopingový případ v olympijské historii gymnastiky se stal ve víceboji jednotlivkyň. Andreea Raducanová byla obviněna z užití nedovolené látky, kterou přijala v předepsaném léku proti nachlazení. Potrestán byl její lékař, šestnáctiletá gymnastka ale musela vrátit zlatou medaili, která tak připadla její krajance Simoně Amanarové.
Třetí zlato boxerské v těžké váze získal Kubánec Félix Savón a přiřadil se ke dvěma nejúspěšnějším boxerům olympijské historie – Pappovi a Stevensonovi.
Po třinácti letech naopak skončila série neporazitelnosti ruského zápasníka Alexandr Karelin. Ve finále nejtěžší kategorie trojnásobného olympijského vítěze porazil Američan Rulon Gardner, který do té doby nezískal ani jednu medaili na mistrovství světa. O čtvrté zlato se neúspěšně snažil i turecký vzpěrač Naim Suleymanoglu. Vzpěračské soutěže přinesly mnoho rekordů, ale také řadu dopingových případů, tři Bulhaři kvůli němu museli vrátit své vybojované medaile.
Džudista David Douillet z Francie zvítězil podruhé za sebou, i když po Hrách v Atlantě utrpěl vážná zranění při nehodě na motocyklu. Ve finále porazil Japonce Šinoharu kontroverzním rozhodnutím sudích o svém nevydařeném chvatu.
K senzaci se schylovalo v semifinále basketbalového turnaje mužů, Litva mohla poprvé v historii připravit americký Dream Team o vítězství, ale Šarunas Jasikevičius se závěrečnou sirénou tříbodový pokus neproměnil a USA vyhrály v semifinále 85:83. Ve finále Američani porazili Francii 85:75.
Tenisový turnaj ozdobila účast sester Venus a Sereny Williamsových, které vyhrály se ztrátou pouhých dvou her finále čtyřhry žen. Ve stejné soutěži mužů překvapili domácí favority Woodbridge a Woodforda, přezdívané „Woodies“, Kanaďané Mark Nestor a Sébastien Lareau ve čtyřech setech.
Zlatá medaile v turnaji fotbalistů znovu patří Afričanům, ve finále porazili Kamerunci na penalty Španělsko. Penalty rozhodly i zápas o zlato v pozemním hokeji mužů. Jižní Korea sice ve finále smazala dvoubrankové manko, ale v rozstřelu přece přenechala vítězství Nizozemsku.
Dvě olympiády neporažení baseballisté Kuby podlehli ve skupině Nizozemsku a ve finále USA 0:4. Po 112 výhrách v řadě ztratily neporazitelnost i reprezentantky USA v softbalu, ale navzdory celkem třem porážkám vybojovaly zlato.
Britský veslař Steven Redgrave vybojoval své páté olympijské zlato na páté olympiádě. Nizozemské cyklistce Leontien Zijlaardové stačila na tři zlaté jen olympiáda v Sydney.
Neslavně se do historie Her v Sydney zapsal doping, a to navzdory tomu, že největší skandál Jonesové propukl až dlouho po slavnostním zakončení. Kromě výše zmíněných případů bulharských medailistů ze vzpírání byl doping zjištěn i u vzpěračů z Tchaj-wanu, Rumunska a Norska a ovlivnil také výsledky v cyklistice, veslování, boxu a atletice.
Poprvé v historii dohlížela na antidopingová šetření přímo v Sydney Světová antidopingová agentura WADA, rovněž poprvé v historii byly prováděny testy na hormon EPO a krevní dopingové testy.
V prestižním souboji zemí se stejně jako na předešlých olympijských hrách v Atlantě těšily z vítězství Spojené státy. Největší zásluhu na tom měli atleti a plavci, kteří přispěli do amerického zlatého pokladu více než polovinou medailí. Také na druhém místě zůstalo Rusko, které si polepšilo o šest zlatých. Největší nárůst medailí vykázali domácí Australané a také Čína, která svůj počet zlatých medailí téměř zdvojnásobila. Největší skok se ale podařil Velké Británii. Zatímco v Atlantě Britové získali jedinou zlatou, v Sydney jich bylo hned jedenáct.
Medailový ústup zaznamenala Česká republika, jejíž sbírka je oproti minulým hrám o dvě zlata a jeden bronz chudší. Premiérově získali medaile zástupci Saúdské Arábie, Vietnamu, Makedonie, Kuvajtu a Kyrgyzstánu.
Země, které vyslaly své sportovce, ale nedosáhly na medaile, byly:
Nejvíce medailí v Sydney nasbíral ruský gymnasta Alexej Němov, držitel šesti medailí. Smělý plán Marion Jonesové na zisk pěti zlatých medailí sice nevyšel, přesto zisk tří zlatých a dvou bronzových zařadil Jonesovou na nejvyšší příčky medailového žebříčku. V říjnu roku 2007 však před soudem přiznala, že v té době brala nepovolené prostředky, a odevzdala své medaile Americkému olympijskému výboru. Z hlediska hodnoty medailí však byl nejúspěšnější domácí plavec Ian Thorpe. Sedmnáctiletý mladík sice vybojoval jediné individuální zlato, ale byl členem dvou vítězných australských štafet a přidal k tomu další dvě stříbrné.
V plavání vůbec vzešlo nejvíce vícenásobných medailistů. Čtyři medaile vybojovala 27letá Američanka Jenny Thompsonová, která díky třem zlatým ze štafet již atakovala nejúspěšnější sportovce všech dob.


Mick Thomson

Mickael Gordon Thomson, známý jednoduše jako Mick, nebo pod jeho číslem #7, je americký kytarista skupiny Slipknot.
Mick se narodil ve městě Des Moines v Iowě. V mládí hrál ve skupině Body Pit. V roce 1996 se dostal do skupiny Slipknot, v které zaujal místo Craiga Jonese, který se pak ujal role samplera. Mick používá své číslo více než většina členu ze Slipknot. Například má na ruce vytetováno Seven , a na svých minulých třech kytarách též použil nápis Seven. Mimo Slipknot dává lekce v kytarové škole "Ye Old Guitar Shoppe". V obchodech s hudebninami v Des Moines dává rady začátečníkům. Objevil se i na albu Doomsday X od Malevolent Creation. Také je vidět ve videoklipu "No Pity on the Ants" od skupiny Lupara. Mick je vášnivý rybář, a fascinují ho sérioví vrazi. Na toto téma uvedl: Kdybych byl slavný zabiják, tak bych si vzal za vzor některého z celé řady zabijáků, například někoho jako je Albert Fish nebo Ed Gein. Ale já nejsem násilnou osobou od přírody. Neserte mně a budete v pohodě.
Mick má na těle několik tetování: na pravé ruce má slovo ??, japonský výraz pro nenávist, slovo "Seven" na levé ruce, dále "Morbidní anděl" na jeho rameni, obrácený kříž mezi lopatkami, "SlipKnoT" pravém lýtku, a znamení zvěrokruhu na levém lýtku.


Aerobik

Aerobik je kondiční cvičení při hudbě, zaměřené na rozvoj oběhové soustavy, na zvýšení úrovně vytrvalosti a výkonnosti. Příznivě ovlivňuje funkci a strukturu pohybového ústrojí a pozitivně působí na nervovou soustavu. Aerobik vznikl v USA a rychle se rozšířil do celého světa. V širším slova smyslu se někdy slovem aerobik označují i některé jiné formy aerobního cvičení, např. spinning. Sportovní podoba aerobiku se nazývá sportovní aerobik.
Počátky aerobiku je možné vidět v práci Američana Kennetha Coopera, který vydal v roce 1968 knihu Aerobics. O doplnění aerobního cvičení o prvky tance se zasloužila Jacke Sorensenová. Zájem o aerobní cvičení zvýšila aktivní účast herečky Jane Fondové, která vydala celou řadu videokazet s programy aerobního cvičení. V osmdesátých letech dochází k určité krizi aerobiku, na jedné straně zapříčiněné zjištěnými negativními dopady tehdejší nejobvyklejší podoby aerobiku na pohybový aparát, na druhé straně vznikem mnoha specializovaných a zdokonalovaných verzí, které ale nebyly vhodné pro širokou veřejnost. V současnosti jsou ale aerobní cvičení v nejrůznějších podobách dále velmi populární.
V bývalém Československu se brzy uchytila podoba aerobiku jako rytmického cvičení s hudbou. Mezi propagátorky patřila například Helena Jarkovská, jí používaný pojem aerobní gymnastika brzy nahradil termín džezgymnastika. K velkému rozmachu došlo hlavně po roce 1989, zasloužila se o něj Olga Šípková a její následovníci s vydatnou pomocí programů televizního cvičení. Aerobik a jeho modernější podoby jsou nyní velmi rozšířenou formou cvičení pro veřejnost, zájmu veřejnosti se těší i sportovní aerobik. K propagaci aerobiku slouží řada akcí jako například každoroční Miss aerobik.
Základem všech forem aerobiku je, že při nich vykonávaná cvičení je vykonáváno středně vysokou intenzitou, bez vzniku kyslíkového dluhu - je to cvičení aerobní. Pravidelné aerobní zatěžování o délce aspoň 20, ale nejlépe 50 až 90 minut, působí příznivě na srdečně-cévní systém, dýchání, pohybový systém, mění metabolismus a prokázaný je i pozitivní vliv na psychiku.
Pro cvičební jednotku, trvající 45 - 60 minut, se vybírají jednoduché cviky, cvičí se v optimálním tempu a nepřerušovaně. Cvičení řídí instruktor, který tvoří choreografii lekcí a má dohlížet na správné provedení jednotlivých cviků. Ty skládá ze základních pohybů, které se dělí do dvou kategorií:
Doporučená forma cvičební lekce aerobiku zahrnuje zahřátí a protažení, blok aerobního cvičení, zklidnění, posilovací cviky a závěrečné protažení.
Zvláštní formou aerobiku, kterou je možné považovat za aerobik pro veřejnost, je domácí cvičení u televizních lekcí. Na hodiny aerobiku docházela podle údaje z roku 1999 příležitostně čtvrtina české populace, převážně žen.
Jednou z nejpopulárnějších pomůcek používaných při lekcích aerobiku je step - přenosný schůdek vysoký 10-30 centimetrů. Použití stepu zvyšuje zátěž svalových skupin nohou a obecně i při obvyklém nižším tempu použité doprovodné hudby i celkový výdej energie. Vyvinul se z původních rehabilitačních cvičení po operaci kolena. Při aerobiku lze použít také různé činky, plné míče, tyč zvaná fit bar, gumové pásy apod.
Mezi formy založené na vykonávání aerobních cvičení a často vzniklé z původního aerobiku patří také posilovací aerobik, taneční aerobik, kick box aerobik, spinning či obdobné cvičení na veslařských trenažérech nebo aqua aerobik.
Sportovní aerobik je aerobik upravený pro soutěžní podmínky. Je určený pro vrcholové sportovce, je sportem pro jednotlivce, dvojice, tria i malá družstva a vyznačuje se vysokou úrovní zátěže, náročnými cviky síly, obratnosti i pohyblivosti. Soutěže ve sportovním aerobiku mají svůj vrchol v mistrovství světa.
Disciplínou s menší náročností jsou kategorie tzv. fitness, určené pro početnější družstva, také s použitím stepu.
Soutěžní formu má i soutěžní master class, který je podobný lekci aerobiku, vedené uznávaným lektorem, při níž ale porota v průběhu jednotlivých kol vybírá postupující podle předem stanovených kritérií.


Pot Black Cup 2007

Pot Black Cup 2007 je nebodovaný snookerový turnaj. Hraný 6. října v Sheffield City Hall v anglickém městě Sheffield. Titul z roku 2006 obhajoval Mark Williams.


Turkmenistán

Turkmenistán je turkický stát ve střední Asii. Do roku 1991 byl jako Turkmenská sovětská socialistická republika součástí Sovětského svazu. Na jihovýchodě sousedí s Afghánistánem, na jihozápadě s Íránem, na severovýchodě s Uzbekistánem, na severozápadě s Kazachstánem a na západě s Kaspickým mořem. Název Turkmenistán pochází z perštiny a znamená „země Turkmenů.“ Hlavním městem je Ašchabad.
V některých oblastech je Turkmenistán bohatý na přírodní zdroje; většinu země však pokrývá Karakumská poušť. V Turkmenistánu existuje vláda jedné strany a do své náhlé smrti 21. prosince 2006 jej vedl doživotní prezident Saparmurat Nijazov. V čele státu jej od 11. února 2007 nahradil Gurbanguli Berdymuhamedov.
V 7. století př. n. l. bylo území součástí Baktrie. Od 3. století př.n.l. se stalo součástí Parthské říše. V 6. století připadlo území tureckému kalagátu. Od 8. století se do země postupně dostávali Arabové a začali šířit islám. Dnešní obyvatelé jsou potomky kočovných Turkmenů, kteří přišli v 11. století. Následné období je plné válek mezi jednotlivými kmeny o nadvládu nad územím.
V roce 1869 zabrali Rusové východní břeh Kaspického moře. Válka, kterou Turkmenové vedli proti carskému Rusku, trvala 30 let a stála život asi 15 000 Turkmenů. Jednou z rozhodujících byla bitva u Geok-Tepe v roce 1881. Na konci války Rusové ovládli celé území a přetvořili jej na ruský Turkestán. Území dnešního Turkmenistánu bylo na začátku 18. století nazýváno podle obyvatel „Zemí Turkmenů“ a jednalo se o oblast osídlení turkmenských rodů vymezenou na východě řekou Amudarjou, na západě Kaspickým mořem, na severu poloostrovem Mangyšlak a městem Chivou a na jihu turkmeno-chorazanskými horami. V době před postupným ovládnutím území dnešního Turkmenistánu na konci 19. století carským Ruskem patřily východní oblasti částečně k chivskému chanátu a částečně k bucharskému emirátu. Západní část dnešního Turkmenistánu nespadala pod žádnou administrativní kontrolu a jednalo se především o oblasti využívané pasteveckými nomády.
Pod nadvládou carského Ruska zůstala země do bolševické revoluce v roce 1917. Turkmenistán vyhlásil nezávislost a začal bojovat proti bolševickému Rusku. Do Turkmenistánu byly poslány britské jednotky, které Turkmenům v boji pomáhaly. Avšak Britové své jednotky stáhli v roce 1920 a oslabení Turkmenové byli Rudou armádou poraženi. V roce 1924 vznikla na území Turkmenská sovětská socialistická republika.
Ozbrojený odpor trval do 30. let 20. století. Faktem ale je, že Turkmenistán byl poprvé ve své historii sjednocen. Do země začal pronikat evropský styl života. Turkmenové začali nosit evropské oblečení a osvojili si některé evropské vymoženosti. Byla zavedena elektřina či vodovod. Postavena železnice a silniční síť. SSSR potřeboval ze země vytvořit prosperující zemi. Při plánované válce se Západem chtěl ze střední Asie mít ekonomickou základnu, daleko od raket či letadel tzv. imperialistů. Ovšem odboj v Turkmenistánu nikdy úplně nepřesal.
Snahy o sebeurčení a o samostatný stát se vyplnily v roce 1991, kdy se SSSR rozpadl na 15 nástupnických států. V témže roce se Turkmenistán stal členem Společenství nezávislých států. Vůdcem nově vzniklé republiky se stal Saparmurat Nijazov. Sám sebe představoval jako zastánce turkmenské kultury a muslimských tradic. Avšak de facto se stal neomezeným vládcem země. Začal si říkat „Türkmenbaši“. Západ ho obviňoval z porušování lidských práv a vytváření kultu osobnosti. V roce 1999 mu byla potvrzena funkce prezidenta do konce jeho života. Nijazov zemřel 21. prosince 2006. Novým prezidentem se stal Gurbanguli Berdymuhamedov. Svého protivníka Ovezgelda Atayeva nechal vsadit do vazby. Ve volbách v únoru 2007 byl Berdymuhamedov zvolen 89% voličů za prezidenta. Volby však byly mezinárodními pozorovateli označeny za nedemokratické. 27. září 2008 byla schválena nová ústava, která zrušila systém jedné strany a povolila volnou soutěž politických stran.
Podnebí Turkmenistánu je silně kontinentální. Naprostou většinu země - asi 90 % - tvoří pouště a stepi, vodních plochy je zanedbatelné množství, obdělavatelná půda zaujímá asi 1,6%. Většina země leží v nížinách, hory se vyskytují pouze na jihu země jako severní okraj Íránské vysočiny. Turkmenistán má velmi slabou říční síť - kromě Amudarji, v Afghánistánu pramenícího Murghabu a řeky Atrak, vlévající se do Kaspického moře, není v zemi větší řeky. Významný je proto Karakumský kanál, dokončený v roce 1988, který se táhne podél jižní hranice státu přes jeho hlavní město a v jeho nejvýchodnějším cípu se napojuje na řeku Amudarja. Tento uměle vybudovaný zavlažovací kanál, který znamená přísun vláhy pro zemědělství a pitné vody, spojuje většinu jižních měst a obcí Turkmenistánu a je podél něj vybudována hlavní tepna jinak sporé železniční sítě. Střední a severní část země, pokrytá pouštěmi, je prakticky bez měst a větších obcí. Ještě v 19. století byla velká část území Turkmenistánu neznámou a neprobádanou zemí, na mapách z této doby se objevují velké chyby a nepřesnosti – jsou zde zakreslovány neexistující řeky, nesprávně je zakreslován tok řek existujících a další. Některé nepřesnosti jdou ovšem na vrub geografickým změnám – především pobřeží Kaspického moře doznalo za posledních 200–300 let některé posuny.
Turkmenistán je zemědělsko-průmyslový stát. Tradice je v chovu dobytka. Průmysl je zaměřen na zpracování textilních plodin a zpracování nerostů a především fosilních paliv. Turkmenistán má značné zásoby ropy a zejména zemního plynu, o jehož vývozu a stavbě potřebného produktovodu v současné době jedná s Čínou. V těžbě zemního plynu zaujímá země 4. až 5. místo na světě.


Mistrovství světa v letech na lyžích 1979

Mistrovství světa v letech na lyžích se v roce 1979 konalo 17.-18. března v tehdy jugoslávské Planici na tamním mamutím můstku Letalnica.


Seznam předsedů Občanské demokratické strany

Zde je seznam předsedů Občanské demokratické strany od jejího vzniku.


Duke Nukem

Duke Nukem je počítačová hra od Apogee Software, která nám představuje osudy hrdiny jménem Duke Nukem. Hra byla vydána 1.července roku 1991.
Hra je zasazena do roku 1997. Dr. Proton je šílenec a rozhodl se, že si podmaní život s jeho armádou Techbotů. Duke Nukem, neohrožený hrdina, je najat CIA, aby ho zastavil. První episoda začíná ve zničeném městě Los Angeles. V druhé episodě Duke Nukem následuje Dr. Protona do jeho tajné měsíční základny. Ve třetí episodě dr. Proton uteče do budoucnosti a Duke Nukem ho následuje skrz časoprostor, aby konečně zastavil jeho šílené řádění.


Framus Five

Jan Kolář Miki Bláha Michal Vrbovec |dřívější členové = Ivan Trnka
Framus Five byla česká hudební skupina v čele s Michalem Prokopem. Řadí se mezi jednu z nejvýznamnějších skupin české rockové historie. Svou činnost ukončila v roce 1990.
Na prvním albu Blues In Soul s převzatým soulovým repertoárem se odrazil silný afroamerický vliv, Framus Five byli inspirováni především Rayem Charlesem. S nástupem normalizace v roce 1971 byla skupina rozpuštěna a album Město Er, obsahující rozsáhlou titulní skladbu na text Josefa Kainara, dokonce staženo z distribuce. Platil absolutní zákaz anglických skladeb i název kapel, což se dotklo například i kapely Blue Effect, jejíž název musel být počeštěn. Michal Prokop v meziobdobí působil ve skupinách Flamengo, Jazz Q a Šest strýců. Věnoval se i střednímu proudu, mj. zpíval s Evou Pilarovou, vystupoval v programu Hany Zagorové a objevil se také v divadle Semafor jako herec ve slavné Kytici.
V roce 1978 byla skupina obnovena pod názvem Framus 5. Složení se často měnilo, lidé přicházeli a odcházeli, výchozí obsazení bylo následující: Michal Prokop, Ivan Trnka, Miki Bláha, Milan Vitoch, Rudolf Chundela. V roce 1984 se osudově potkali s básníkem Pavlem Šrutem a skladatelem Petrem Skoumalem, z této spolupráce vzniklo jedno z nejlepších českých alb 80. let Kolej Yesterday. Framus 5 se stal jednou z nejakceptovanějších skupin 80. let a výrazně ovlivnil minimálně dvě generace rockového publika.


Kuďma

Kuďma je řeka v Nižněnovgorodské oblasti v Rusku. Je dlouhá 144 km. Povodí řeky je 2200 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 54 km od ústí činí 5,75 m3/s, maximální 236 m3/s a minimální 0,21 m3/s,


Mariamné

Mariamné byla druhá manželka krále Heroda Velikého. Žila v druhé polovině prvního století před Kristem. Rodem patřila do tradičního vládnoucího rodu Hasmoneovců. Král Herodes Veliký ji velice miloval, dokonce kvůli ní zapudil předchozí manželku Dóris, s níž měl pětiletého syna. Nechal po ní pojmenovat i jednu z bašt nově zbudovaného jeruzalémského opevnění. Přesto ji nechal nakonec popravit.
Vnučka krále Hyrkana II., Mariamné se stala obětí intrik v královském paláci. Sňatek s urozenou a navíc krásnou princeznou se Herodovi náramně hodil. Mariamné odvozovala svůj původ až od prvního krále Davida a pomohla Herodosovi zlegalizovat jeho nárok na židovský trůn. Herodes se do osmnáctileté Mariamné zamiloval, avšak hrdá Mariamné a její matka Alexandra Herodem i jeho sestrou Salome opovrhovaly pro jejich nízký původ, považovaly je za přivandrovalce. Matka Heroda i jeho sestra Salome nesnášely Mariamné a Alexandru pro jejich povýšené chování, a proto donášely na Mariamné.
Nezůstalo jen u pomluv a intrik, brzy došlo i na vraždy. Zavražděn byl například i dědeček Mariamné, bezuchý král Hyrkanos. Hyrkanos přišel o uši v občanské válce o judský trůn. Jeho mladší bratr Antigon pozval do země cizí vojska, jen aby Hyrkana sesadil z trůnu. Herodes využil nesvárů a za pomoci Římanů uchvátil židovský trůn. Parthové nevynechali žádnou příležitost, jak oslabit Judské království a když se jim nepodařilo zmocnit se Judeje vojensky, propustili Hyrkana ze zajetí. Herodes se zřejmě obával o svůj trůn, a tak byl jednoho dne Hyrkanos nalezen mrtev. Za záhadných okolností utonul v palácovém bazénu i mladší bratr Mariamné, Aristobúlos. Římský vojevůdce Marcus Antonius o něm uvažoval jako o novém králi Judeje. Matka Alexandra rozehrála nebezpečnou hru o sesazení Heroda právě za pomoci Aristobúla. Aristobúlos zemřel zrovna ve chvíli, kdy byl jmenován při slavnostní hostině veleknězem. Jak se vršily kolem Mariamné mrtvoly příbuzných, manželství chřadlo víc a víc. Přímo v nenávist se proměnilo po Herodově audienci v Římě.
Herodes byl povolán "na kobereček" do Říma k zodpovědnosti za podporu během občanské války římského nepřítele číslo 1, bývalého přítele Marka Antonia a jeho milenky Kleopatry. Herodes, který podporoval toho, kdo byl právě u moci, si nebyl jist, zda se z audience vrátí vůbec živ, proto ze žárlivosti vydal tajný příkaz, aby po jeho případné smrti byla zabita i Mariamné. Nesnesl pomyšlení, že by ji měl mít někdo jiný i po jeho smrti. Mariamné se však o tomto příkazu dozvěděla. Herodes přísahal loajalitu Římu. Dokonce se mu podařilo si naklonit nového vládce Říma Octaviána Augusta a ten mu ponechal život i Judské království. Herodes si zachránil život, ale přišel o manželství. Po jeho návratu z audience bylo manželství v troskách a Mariamné s ním již nadále odmítala sdílet lože. Údajně mu při jedné hádce vmetla do tváře, že je poloviční Žid, což byla nejstrašnější možná urážka. Odtud již vedla jen cesta na popraviště. Když byla navíc obviněna z cizoložství Herodovou sestrou Salome byl její osud zpečetěn. Dokonce i její matka Alexandra svědčila proti Mariamné, snad aby si sama zachránila život. V 25 letech Mariamné, matka 5 dětí kráčela na popraviště hrdě, vznešeně hleděla na své vrahy i svou matku. Od té doby se psychický stav Heroda značně zhoršil. Herodes si marně vyčítal, co provedl. Celé noci marně vyvolával Mariamné, bloudil po paláci a v těžké depresi pak už ani nevstával z lůžka. Alexandra, matka popravené Mariamné, která usoudila, že zešílel, se nechala za pomoci vzbouřenců prohlásit královnou. To však neměla dělat. Herodes se z posledních sil vzchopil, vzpouru potlačil a nechal Alexandru i se vzbouřenci popravit. Herodes systematicky vybíjel rod Hasmoneovců. Aby toho nebylo dost, nechal zabít i své 2 syny za údajnou vzpouru, poslední prince z Davidova rodu. Prsty v tom měla opět Salome, která našeptávala Herodovi, že se synové chtějí pomstít za smrt své matky. To se odehrálo právě v době, kdy se měl narodit Ježíš, což mohlo dát podklad pro vznik pověsti vraždění neviňátek v Betlémě. Ještě těsně před smrtí nechal pološílený Herodes popravovat své odpůrce a včetně svého prvorozeného syna Antipatra se slovy: "Ještě nejsem mrtvý". Antipatros se příliš okatě a předčasně třásl na trůn, a proto zaplatil za to životem.


Herold

Herold je profesionální autorita – vykladač a znalec užívání erbů. Jako autorita rozhodoval i v genealogických záležitostech šlechtických rodů. Heroldi vytvořili blason – popis znaku pomocí speciálního heraldického názvosloví.
Heroldi byli od poloviny 12. století na panovnických a šlechtických dvorech ceremoniáři, vyhlašující zprávy a právní rozhodnutí. Byli i posly, pořádkovou stráží a také příležitostními básníky. Na rytířských turnajích ohlašovali soupeře, rozhodovali o tom, zda užívají správné znaky a klenoty na přilbicích, dbali na dodržování pravidel a vyhlašovali vítěze.
Povinnosti heroldů se během vývoje měnily. Heroldi jako znalci erbovních zvyklostí a znaků byli od 15. stol. významnou právní autoritou, rozhodovali při erbovních sporech a odpovídali za unikátnost přiděleného erbu.
Heroldi postupně vytvořili vlastní hierarchii, rozlišující 3 stupně králové, vlastní heroldi a persevanti. V čele heroldů stál král heroldie. Heroldi byli jmenováni panovníkem. Neužívali rodová jména, ale speciální úřední pseudonymy, které byly voleny podle názoru zemí, podle námětu na erbech či podle tinktur, hesel a odznaků.
Služba herolda trvala 3-7 let a během ní působili heroldi i jako poslové a diplomati. Nosili zvláštní oděv - tabard. Tvořila ho košile ve tvaru dalmatiky vpředu s vyšitým znamením pána, heroldská hůl a heroldský klobouk.
Herold pochází z řeckého herméneus a latinského heraldus. Starogermánské hariowisus značí znalce symboliky pohanských kultů, rodových a kmenových božstev a jejich rodokmenů. V současné době se o záležitosti heraldiky starají speciání úřady. V Česku je to Heraldická komise PSP. V současných monarchiích se kromě otázek spojených s heraldikou starají heroldové o korunovace, sněmy, královské sňatky, pohřby a jiné státní obřady.


Bavory

Obec Bavory se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 407 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1322. V roce 1930 zde žilo 451 obyvatel, z toho většina německé národnosti – tito byli po roce 1945 vesměs vysídleni.


Klimax

Klimax je jedním ze základních odborných pojmů ve vědeckém oboru zvaném ekologie. Jedná se o finální stádium sukcese. Společenstvo, které je klimaxové, je stabilní a neměnné. Tento stav nastává u stanovišť, které byly osídleny druhy nejlépe adaptovanými na konkrétní místo.
Jedná se o vědecky popsanou lidskou představu o naprosto optimálním stavu přírodního prostředí, kdy dochází k nejvyšší vyváženosti mezi zdroji, jenž jednotlivá přírodní společenstva potřebují pro svůj život a tím, co tato společenstva během svého života produkují zejména z hlediska své látkové a energetické výměny. Svým způsobem se jedná pouze o ideální hypotetický stav, který se nedá ve skutečnosti nikdy stoprocentně dosáhnout, hovoříme zde o vlastně o ideálním ekologickém modelu, kterému se skutečné přírodní systémy v praxi pouze více či méně přibližují. Navíc nelze žádné stádium klimaxu považovat ze neměnné v čase, neboť všechny složky přírody se prakticky neustále přirozeně vyvíjí a v čase proměňují. Jedná se tudíž o dynamický systém, který nelze komplexně popisovat pouze z hlediska jednoho krátkého časového úseku. Krom toho se jednotlivá hypotetická klimaxová společenstva liší podle své polohy na Zeměkouli, čili je zde nutné brát do úvahy zejména hlediska geografická a dále podmínky klimatické.


Anna Pichrtová

Anna Pichrtová je česká vytrvalostní běžkyně, neoficiální mistryně světa v běhu do vrchu 2007, dvojnásobná mistryně Evropy, 2004 a 2006, druhé místo v roce 2005 a 2007, třetí v roce 2002. V maratonu doběhla 11. na mistrovství Evropy v roce 2002 a na olympiádě v Aténách obsadila 28. příčku.


Pěčín

Pěčín je zaniklý hrad, jehož zbytky se nalézají na skalnatém ostrohu nad levým břehem řeky Zdobnice asi 1,5 km západním směrem od Pěčína.
Hrad byl založen na přelomu 13. a 14. století příslušníky rodu z Drnholce. První písemná zmínka pochází z roku 1318, kdy byl přepaden a vypálen. Po poboření v roce 1421 již nebyl obnoven.
Do současnosti se zachovaly skrovné zbytky nevelkého hradu. Dodnes je patrný jeho přibližný půdorys se zbytky zdí a částečně zasypaným příkopem.


Mireille Darcová

Mireille Darcová, rodným jménem Mireille Aigroz je francouzská modelka, tanečnice, herečka, zpěvačka, scenáristka, spisovatelka a fotografka, bývalá třetí manželka herce Alaina Delona.
Po absolutoriu konzervatoře v rodném Toulonu začínala koncem 50. let 20. století v Paříži nejprve jako modelka a manekýnka. Zároveň s tím stihla dále studovat herectví a tanec. Diky Gilbertu Becaudovi, jenž také pocházel z Toulonu, získal své první divadelní angažmá. U filmu začínala v různých epizodních roličkách. Počátkem 60. let 20. století výraznězměnila svů osobní image, neboť ze sebe udělala výraznou plavovlásku, což je charakteristická barva vlasů, která jí zůstala prakticky až dodnes.
První hlavní roli si zahrála v roce 1965 ve snímku Galia režiséra G. Lautnera, což ji definitivně zařadilo mezi hvězdy francouzského filmu. Nejprve se etablovala jako výborná komediální herečka, později i jako herečka dramatických a psychologických postav.
Českým filmovým divákům je patrně nejvíze známa z komedií Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna, kde si zahrála po boku Pierra Richarda nebo z filmového dramatu Není kouře bez ohně z roku 1973.


Vrahův žold

Vrahův žold je román amerického spisovatele Eda McBaina z roku 1958. Kniha je rozdělena do osmnácti kapitol. Pochází ze série o fiktivním detektivním okrsku – známý jako 87. revír – ve vymyšleném městě Isola. Kniha v ČR vyšla společně s dalším příběhem série, nazvaným Překupník.
Detektivka se odehrává na přelomu června a července 1958. Na ulici je zastřelen puškou přímo do obličeje vyděrač Sy Kramer. Tím, že se jednalo o vyděrače, se okruh podezřelých rozšiřuje na mnoho lidí – bývalou modelku Lucy Menckenovou nebo na výrobce limonád Edwarda Schlessera. Stopy směřují ke Kramerovu výjezdu kamsi do hor, kde se v lesní chatě zřejmě stala nějaká podstatná věc, která zajistila Kramerovi dostatek peněz.
Teprve podruhé se v sérii objevuje Cotton Hawes, jeho role je poněkud neujasněná – s většinou dívek, jež se v knize objeví, se i vyspí. Zajímavé je, že se v epizodní roli objeví také Ted Boone, jedna z postav předchozí detektivky Koho zvolil vrah, podobně se o předchozím příběhu mluví jako o celkem čerstvé události.


Bitva u mysu Spatha

Bitva u mysu Spatha byla jednou z námořních bitev druhé světové války ve Středozemním moři mezi italským a spojeneckým námořnictvem. Uskutečnila 19. července 1940 u severozápadního pobřeží Kréty.
Navečer 17. července vypluly z Tripolisu pod velením kontradmirála Casardiho lehké křižníky Giovanni dalle Bande Nere a Bartolomeo Colleoni. Jejich cílem byl byl ostrov Leros v Dodekanésu. Zde chtěla Regia Marina vytvořit svaz křižníků a torpédoborců, který by napadal britskou dopravu v Egejském moři.
Podobný úkol tedy narušovat nepřátelskou dopravu mezi italskými přístavy a Dodekanésem plnil svaz pod velením námořního kapitána Collinse. Jeho svaz se skládal z australského lehkého křižníku HMAS Sydney a torpédoborců HMS Havock, HMS Hyperion, HMS Hasty, HMS Ilex a HMS Hero.
Oba svazy na sebe narazily ráno 19. července. Na čele britského svazu pluly torpédoborce, které ihned obrátily o 180 stupňů a začaly pokládat kouřovou clonu. Jakmile Italové zjistili přítomnost Sydney, dali se na ústup pro změnu oni a to i přesto, že měli stále dvojnásobnou převahu v dělech hlavní ráže. Spojenci však měli přesnější mušku. Jeden granát zasáhl kotelnu a strojovnu křižníku Bartolomeo Colleoni. Zde vypukly nezvladatelné požáry a loď se zastavila. Zatímco Giovanni dalle Bande Nere a Sydney pluly dál tak k nehybnému křižníku připluly torpédoborce Hyperion a Ilex, které ho potopily torpédy. Křižníku Giovanni dalle Bande Nere se podařilo uniknout. Spojenecké torpédoborce vylovily 555 trosečníků. Na spojenecké straně byly jen lehce poškozeny Sydney a Havock.


Křesťanství v Česku

K některému z proudů křesťanství se hlásí drtivá většina z 3 288 088 deklarovaných věřících v České republice. Dominantní postavení zde má římskokatolická církev, k níž se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 2 740 780 obyvatel.
Daleko za ní následují rozličné protestantské církve liberálnějšího typu - českobratrská církev evangelická a církev československá husitská.
Určitý význam má i pravoslavná církev s 22 968 věřícími, mezi nimiž je výrazný podíl imigrantů a Čechů se zahraničními kořeny, zejména ruskými a ukrajinskými. Mimo to se k ní v roce 2001 hlásilo na 100 000 cizinců, dlouhodobě pobývajících či pracujících v ČR.
Zmínit je třeba i Svědky Jehovovy, ke kterým se hlásilo 23 162 lidí – kteří se považují za křesťany, ovšem většina křesťanských církví je za křesťany nepovažuje.
Poměrně novým faktorem je doposavad malý, ale poměrně rychle rostoucí počet věřících hlásících se ke konzervativním proudům protestantismu: nejvýznamnější a nejrychleji rostoucí evangelikální církví v ČR je církev bratrská, která je nejrychleji rostoucí církví u nás.
Jednoznačným trendem posledních let je pokles počtu občanů ČR hlásící se ke křesťanským církvím a denominacím. Mezi sčítáními lidu v letech 1991 a 2001 došlo k poklesu jejich podílu ze 43,9% na 32,1% všech obyvatel ČR. Tento pokles přitom není u jednotlivých církví a denominací shodný a řídí se některými obecnějšími zákonitostmi - obecně lze říci, že počet příznivců malých nových církví roste a naopak u velkých zavedených církví se rychle zmenšuje.
Zatímco malé evangelikální církve, Svědkové Jehovovi a pravoslavná církev počet věřících navyšovaly o desítky až stovky procent, u velkých tradičních církví došlo k velkému propadu, taktéž o desítky procent.
Budeme-li úbytek brát jako podíl všech věřících, pak nejhůře byla postižena Slezská církev evangelická augsburského vyznání, ta však představuje zvláštní případ, neboť propad o 58 % byl zapřičiněn hlavně rozštěpením církve. Tuto omluvu nemají ale tradiční církve, mezi nimiž dominuje Církev československá husitská, následována českobratrskou církví evangelickou a starokatolickou církví v ČR. Na pátém místě se nachází římskokatolická církev, která ztratila 31,8 % věřících, což ovšem vzhledem k její velikosti činí 1 280 605 lidí - to je v absolutních číslech větší ztráta, než u všech ostatních zaostávajících církví dohromady.
Určité problémy činí interpretace tak obrovských ztrát velkých tradičních církví. Řada komentátorů je přičítá poklesu obliby církví a náboženství ve společnosti po pominutí polistopadové euforie, což mělo zapříčinit, že lidé v roce 1991 formálně a tradičně se sice hlásící k těmto církvím, ale de facto k nim nepatřící, se k nim v roce 2001 už nepřihlásili. Tato interpretace též vysvětluje, proč se tento jev projevil pouze u starých, velkých a zavedených církví: nové církve takovéto formální členy mají jen v minimální míře, neboť jednak dosud neměly příležitost si je vytvořit, jednak k formálnímu členství snáze lákají masové organizace. Až v druhé řadě jsou brány další vlivy - zejména pak nezdravá věková struktura věřících u zavedených církví, která je silně vychýlena ve prospěch důchodců, což vede k pomalému vymírání.
Tezi, že většina odpadlých příznivců římskokatolické církve z roku 1991 pochází z řad formálních a nepraktikujících "matrikových katolíků", podporují i výsledky jejího vlastního výzkumu: její sčítání všech účastníků nedělních bohoslužeb provedené o prvních povelikonočních nedělích v letech 1999 a 2004 vykazuje sice pokles návštěvnosti bohoslužeb, ale ani zdaleka ne v tak drastickém rozsahu, jaký by plynul ze srovnání obou sčítání. Vypovídací hodnotu tohoto výzkumu však lze do jisté míry zpochybnit, protože byl proveden v poněkud odlišném časovém horizontu.
Kromě aktivit organizovaných na bázi jednotlivých církví se v České republice vyskytují i široce ekumenicky koncipované akce a projekty, které se snaží spojit úsilí většího počtu těchto církví. U některých se to daří, u dalších je tato snaha spíše formální.


Hrádecká lípa

Hrádecká lípa je památný strom u vsi Hrádek, severně od Sušice. Lípa velkolistá roste po pravé straně silnice spojující Hrádek a Sušici, pod návrším Hrádek u sochy sv. Jana Nepomuckého v nadmořské výšce 555 m. Obvod jejího kmene měří 465 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 23 m. Lípa je chráněna od roku 1978 pro svůj věk a jako krajinná dominanta.


Věž British Telecom

Věž British Telecom, původně Post Office Tower a také London Telecom Tower, je nápadná vysoká válcovitá věž na Cleveland Street v Londýnském obvodu Westminster. Hlavní konstrukce je vysoká 175 m a s anténním systémem dosahuje celkové výšky 188 m.
Věž byla postavena na objednávku hlavního poštovního úřadu. Původním účelem byla podpora mikrovlnného vysíláni, tehdy používaného pro přenos telekomunikačních dat z Londýna do ostatních částí země.
Autory návrhu věže byli architekti Ministerstva veřejných prací; hlavními architekty byli Eric Bedford a G. R. Yeats. Materiál použitý pro stavbu – beton a sklo, odpovídá zvyklostem doby vzniku. Úzký válcovitý tvar je dán požadavkem na použití pro telekomunikační účely. Budova se pohne maximálně o 25 cm ve větru o rychlosti 150 km/h. Původně bylo prvních 16 pater použito pro technické vybavení a napájení a nad nimi byla 35 metrová část pro mikrovlnné antény a nad touto sekcí byly prostory pro šatny, kuchyně a jiné technické zázemí. Pro snížení ohřevu budovy byly skleněné části pokryty speciálním nátěrem. Náklady na stavbu činily 2,5 miliónů liber.
Stavba byla zahájena v červnu 1961 a byla dokončena 15. června 1964. Do provozu byla uvedena 8. října 1965.
Pro veřejnost byla zpřístupněna 16. května 1966. V budově se kromě kanceláří nacházely i vyhlídkové galerie, obchody se suvenýry a na 34 poschodí i otočná restaurace – Top of the Tower. Restaurace se otočila kolem osy za 22 minut. Každoročně byly pořádány závody v běhu do schodů až do horního patra.
31. října 1971 vybuchla na pánské toaletě bomba, kterou tam zřejmě umístila IRA a budova byla později z bezpečnostních důvodů uzavřena pro veřejnost. Restaurace byla uzavřena roku 1980, kdy vypršela původní nájemní smlouva provozovatele restaurace.
Poté co byly poštovní služby rozděleny a privatizovány, byla věž přejmenována na London Telecom Tower. Od roku 1992 byla znovu přejmenována na BT Tower.
Věž stále není přístupná pro veřejnost. Restaurace byla zprovozněna a je používána společností British Telecom pro pořádání sponzorských a propagačních akcí. Poté co byly objeveny náhradní díly se restaurace dokonce občas znovu otáčí.
Věž je stále používána a je jedním z hlavních komunikačních uzlů Velké Británie. Ačkoli optická vlákna převzaly hlavní úlohu v přenosu dat, je věž používána pro mikrovlnou komunikaci.
Do poloviny 90. let 20. století byla budova předmětem utajení a nebyla zachycena na žádné oficiální mapě. Dokonce i fotografování této věže bylo zakázáno.
Zajímavostí je, že udělení výjimky pro evakuaci osob z této věže v případě požáru byl přijat zvláštní zákon. A tak je tato věž jedinou budovou ve Velké Británii ve které je pro evakuaci osob v případě požáru možno použít výtahy.
Dopravní spojení - metro - Goodge Street, Warren Street, Great Portlan Street.


T-100

T-100 byl prototyp sovětského těžkého tanku, který byl poprvé a naposledy užit při bojích v sovětsko-finské válce. Stroj měl dvě věže, přičemž na menší z nich byl kanón ráže 45 mm a kulomet DT ráže 7,62 mm. Na velké věži byl kanón ráže 76,2 mm a kulomet DT ráže 7,62 mm. Podvozek sestával z dvojice osmi pojezdových kol, vpředu bylo kolo napínací, vzadu hnací. Korba tanku vykazuje pokročilé rysy, i když dvojvěžová koncepce se ukázala v boji jako nevyhovující. V době zahájení útoku osy v roce 1941 by s přehledem deklasoval každý nepřátelský tank. Kdyby byl v budoucnu osazen dělem s vyšší úsťovou rychlostí, mohl by být nebezpečný i pro německé tanky nových generací
Po ukončení Zimní války byl tank odvezen zpět do SSSR a po vypuknutí Velké vlastenecké války byl v roce 1941 evakuován do Čeljabinska, kde zůstal až do roku 1945. Poté byl pravděpodobně sešrotován.
Na druhém podvozku tohoto prototypu bylo postaveno experimentální samohybné dělo označované SU-100Y.


Generální advokát

Generální advokát je funkce zřízená u Evropského Soudního dvora. Úkolem generálních advokátů, jichž působí při soudu celkem osm, je předkládat veřejně, nestranně a nezávisle odůvodněné návrhy rozhodnutí ve věcech, v nichž je podle Statutu Soudního dvora vyžadována jejich účast. Generální advokáti jsou jmenováni dohodou členských států na šestileté funkční období, každé tři roky dochází k jejich obměně. Přes shodu názvu je nelze zaměňovat s advokáty zastupujícími v řízeních před soudy účastníky těchto řízení.
Důvodem pro zřízení funkce generálního advokáta bylo to, že řízení před Soudním dvorem bylo od počátku jednostupňové bez možnosti podání opravného prostředku. Proto bylo považováno za důležité získat ve věci právní názor odlišný od názoru stran a názoru rozhodujícího soudu. Přidělený generální advokát vydává ve věci své stanovisko, v němž zpravidla analyzuje dosavadní vývoj komunitárního práva ve vztahu k dotčeným právním otázkám a navrhuje Soudnímu dvoru rozhodnutí ve věci.


Poloostrov Muravjova-Amurského

Poloostrov Muravjova-Amurského je poloostrov v zálivu Petra Velikého v Japonském moři. Na jeho cípu se nachází město Vladivostok. Je pojmenován po N. N. Muravjovu-Amurském, carském generálním gubernátorovi východní Sibiře.
Poloostrov omývají na západě vody Amurského zálivu a na východě vody Ussurijského zálivu. Průliv Východní Bospor odděluje poloostrov od Ruského ostrova u Vladivostoku.


Střední angličtina

Střední angličtina je vývojová fáze angličtiny, která se užívala v Anglii a ve Skotsku od 11. do 16. století. Je tedy nástupcem staré angličtiny a předchůdcem moderní angličtiny.
Narozdíl od staré angličtiny se střední angličtina nikdy nepsala jinak, než latinkou. I ta však byla rozšířena o několik znaků z anglosaského futhorku známého ze staré angličtiny.
Gramatika střední angličtiny je podstatně jednodušší než gramatika staré angličtiny. U mluvnických čísel jsou známa čísla jednotná a množná, již zde však není číslo dvojné. I flexe se ve střední angličtině vyskytuje mnohem méně než ve staré. Tím se střední angličtina blíží více analytickému jazyku. Přesto je středoanglická gramatika stále složitější než gramatika moderní angličtiny.


Arthur Drews

Arthur Drews byl německý filosof, spisovatel a významný reprezentant monistických myšlenek.


Stéphanie de Beauharnais

Stéphanie Louise Adrienne de Beauharnais, také Stephanie Napoleon, byla adoptivní dcera Napoleona Bonaparte a Velkovévodkyně bádenské.
Stéphanie de Beauharnais se narodila na počátku revoluce jako dcera Clauda de Beauharnaise. Otec byl bratrancem Alexandra Beauharnaise, prvního manžela Josefiny, pozdější manželky Napoleona a císařovny francouzské. Její matka zemřela, když Stéphanii byly 3 roky. Po smrti matky žila několik let v jižní Francii a poté co se otec vrátil do Paříže, představil dceru Prvnímu konsulovi a jeho ženě Josefině. Dostalo se jí přiměřeného vzdělání a r. 1806 byla adoptována Napoleonem. Poté k posílení spojeneckého svazku provdána za korunního prince Karla Bádenského, s kterým pak žila na mannheimském zámku. Roku 1811 se Karel stal velkovévodou bádenským. Druhé dítě, narozené v září 1812, zemřelo měsíc po narození. Později se vyskytly klepy, že dítě bylo vyměněno za nemocného kojence, přežilo a r. 1828 se stalo známým pod jménem Kašpar Hauser. Další syn se narodil 1816, ale ve věku jednoho roku zemřel. V roce 1818 zemřel náhle velkovévoda Karel bez mužských potomků. Stéphanie pak žila střídavě v Mannheimu a ve svém letním sídlu v Baden-Badenu. V Mannheimu založila zámecký anglický park a angažovala se v sociální péči. Je pochována v knížecí kryptě v Pforzheimu.


Ragnarok Online

Ragnarok Online je multiplayerová hra na hrdiny vytvořená firmou Gravity Corp. z Jižní Koreje a provozovaná na enginu AEGIS. Pozadí hry je založeno převážně na manhwa komixu Ragnarok od Lee Myung-Jina. Hudbu složil SoundTeMP. Na motivy hry vznikla televizní anime série Ragnarok The Animation. Většina herních mýtů je založena na severské mytologii, ale obsahuje také mnoho styčných bodů s jinými kulturami, jako je japonská a africká. V současnosti je beta verze, Ragnarok Online 2: The Gate of the World.


Curtiss SB2C Helldiver

Curtiss SB2C Helldiver byl americký palubní střemhlavý bombardér z období druhé světové války. Typ byl nástupcem letounu Douglas SBD Dauntless.
První prototyp vzlétl již roku 1940. Jeho výroba se však pozdržela a tak první sériové stroje začaly být bojově používány až v roce 1943. Kladem Helldiverů byl silný motor a možnost nést větší množství bomb, jeho záporem byly problémy s ovládáním. Mezi piloty nebyl typ oblíben, vysloužil si dokonce „překlad“ typového označení SB2C jako „Son of a Bitch, 2nd Class“. Celkem bylo vyrobeno 7140 kusů.
Stroje byly užívány zejména v bojích v Tichomoří, ale i na jiných bojištích, kde působily letadlové lodě USA a Velké Británie. Po druhé světové válce byly nepotřebné letouny dodávány do mnoha států.


Pátá křížová výprava

Pátá křížová výprava byla vyhlášena roku 1213 papežem Inocentem III. a trvala od roku 1217 do roku 1221. Jejím cílem bylo zaútočit na mocenské centrum dynastie Ajúbovců Egypt a osvobodit od nich obsazenou Svatou zemi a Jeruzalém.
Na jaře roku 1213 vydal papež Inocenc III. bulu, Quia maior, která svolávala veškeré křesťanstvo k nové křížové výpravě. Evropští králové však byli plně zaměstnáni bojem mezi sebou. V té době však Inocenc III. jejich pomoc nežádal, protože předchozí křížová výprava, kterou vedli králové skončila fiaskem. Papež nařídil začít s náboženskými průvody, kázáním a modlitbami, aby pro svou věc získal prostý lid, nižší šlechtu a rytíře.
Zpráva o nové křížové výpravě byla ve Francii kázána Robertem z Courçonu, nicméně na rozdíl od ostatních křížových výprav neměla tato informace ve Francii velký ohlas a k výpravě se mnoho francouzských rytířů, kteří měli stejně plné ruce práce s Albigenskou křížovou výpravou proti heretickým katarům, nepřipojilo. V roce 1215 papež svolal 4. lateránský koncil, kde spolu s jeruzalémským patriarchou Raoulem de Mérencourtem mezi ostatními církevními záležitostmi probírali také znovuobnovení křesťanského panství ve Svaté zemi. Inocenc III. chtěl, aby nová výprava byla pod plným dohledem papežství, stejně jako byla první křížová výprava, a aby se nevymkla kontrole jako čtvrtá křížová výprava, kdy ji zneužili Benátčané k dobytí Konstantinopole. Papež v roce 1216 pro křižáky naplánoval setkání v Brindisi a zakázal obchod s muslimy k zajištění ochrany křižáckých lodí a zbraní. Každý křižák mohl přijmout odpustek, ten ale mohl přijmout rovněž člověk, který křižákům finančně nebo jinak vypomohl, ale sám se výpravy neúčastnil.
Zprávu o nově chystané křížové výpravě přinesl do německých oblastí Oliver z Cologne. Císař Fridrich II. Štaufský se s ním zkusil spojit v roce 1215. Fridrich II. byl ten poslední monarcha, se kterým by se chtěl Inocenc III. spojit, jak se papežství vůči němu nechalo slyšet. V roce 1216 však Inocenc III. zemřel a jeho nástupce Honorius III. Fridricha II. z účasti vyškrtl a místo něj začal vyjednávat s rakouským vévodou Leopoldem VI. a uherským králem Ondřejem II.
V roce 1217 opustila evropská armáda hlavní město Jeruzalémského království Akkon a spojila se s vojsky kyperského krále Huga I., jeruzalémského krále Jana z Brienne a antiochijským knížetem Bohemundem IV., aby zahájili útok na Ajúbovce v Sýrii.
V Jeruzalémě obránci preventivně rozebrali zdi a opevnění města, aby křižáci po jeho obsazení nebyli schopni Jeruzalém ubránit. Muslimové poté uprchli z města, ze strachu z opakování masakru, který se odehrál po dobytí města křižáky po první křížové výpravě v roce 1099. Nicméně Ajúbovci se o boj nezajímali a když ani žádná ofenzíva nepřicházela, Ondřej II., Bohemund IV. a Hugo I. se v roce 1218 vrátili domů.
Později v roce 1218 dorazil Oliver z Cologne společně s novou německou armádou a hrabě Vilém s holandskými, vlámskými a frískými posilami. S Leopoldem VI. a Janem z Brienne naplánovali útok na egyptskou Damiettu. Aby plán měl větší naději na úspěch, tak se křižáci spojili s ikonyjským sultánem Keykavem I. Ten zaútočil na Ajúbovce v Sýrii a uvolnil tak křižáků cestu k útoku na Damiettu.
V červnu 1218 začali křižáci s obléháním Damietty a navzdory odporu nepřipraveného sultána Al-Adila, tak věž, která stála venku za městem padla 25. srpna. Dobýt samotné město už bylo složitější, protože nemoci způsobily křižákům citelné ztráty, mezi mrtvými byl i Robert z Courçonu. Al-Adil zatím také zemřel a jeho místo zaujal Al-Kamil. Mezitím Honorius III. vyslal v roce 1219 Pelagia Galvaniho jako nového vůdce křížové výpravy. Al-Kamil se pokoušel s křižáky vyjednávat o míru. Navrhl křižákům, že jim přenechá Jeruzalém, pokud od obléhání Damietty ustoupí, ale Pelagio jeho nabídku nepřijal. Poté, co to samé slyšel hrabě Vilém Holandský, opustil se svými bojovníky křižácký tábor a odplul domů. V srpnu nebo září přijel do křižáckého ležení František z Assisi a přešel kázat k Al-Kamilovi. V listopadu křižáci oslabili sultánovy síly a mohli tak konečně obsadit přístav.
Okamžitě po dobytí města začali o kontrolu nad ním mezi sebou bojovat papežské a světské zájmové skupiny. Novým pánem města se v roce 1220 prohlásil Jan z Brienne. Pelagio Galvani toto nepřijal a Jan se po roce vrátil do Akkonu. Pelagio doufal, že římský císař Fridrich II. přitáhne s čerstvými posilami, ten to však nikdy neudělal; namísto toho, po roce nečinnosti a nezájmu o situaci v Sýrii i Egyptě, se Jan z Brienne do Damietty vrátil, a křižáci v červenci 1221 vytáhli směrem na Káhiru.
V tuto dobu byl již Al-Kamil schopen spojit se se syrskými Ajúbovci, na které neustále útočil sultán Keykavus I. Křižácký pochod na Káhiru byl katastrofální; řeka Nil se vylila z břehů před křižáky a zastavila tak jejich postup. Suchý kanál, který křižáci před tím překonali byl nyní zaplavený a odřízl armádě ústupovou cestu. Zásobování vázlo a křižáci byli nuceni zahájit ústup. Vrcholem byl noční útok Al-Kamilových vojáků, který měl za následek obrovské ztráty mezi křižáky, a velitel Pelagio Galvani nakonec kapituloval.
Podmínky této kapitulace stanovovaly, že se Damietta vydá do rukou Al-Kamilovi výměnou za propuštění zajatých křižáckých bojovníků. Al-Kamil souhlasil s osmiletým mírem, který mu Evropané nabídli, a také s navrácením kusu pravého kříže.


Kapacitace

Kapacitace je označení maturačních změn spermie, které probíhají v pohlavním traktu samice u savců. Po ejakulaci je spermie neschopná oplodnění, k tomu je zapotřebí, aby určitou dobu pobývala v reprodučním traktu samice, kde interaguje se složkami oviduktální tekutiny ,
Kapacitace je často spojená s jevem nazývaným hyperaktivace. Spermie změní charakter svého pohybu, asymetricky se zvětší vlnění bičíku, hyperaktivace může pomáhat spermii odpoutat se z oviduktálního rezervoáru a proniknout vajíčkem
Spermie nekapacitují všechny najednou, po určité minimální době inkubace v tekutinách oviduktu se ustanoví populace kapacitovaných spermií, která se po určité době udržuje
Kapacitované spermie, které se nepotkají s vajíčkem po krátké době umírají.
Během kapacitace dochází ke změnám v proteinovém složení povrchu spermií. Proteiny na povrchu spermií chrání spermii při průchodu samičím traktem a umožňují jí navázat se na stěnu oviduktu za vzniku oviduktálního reservoáru spermií. Díky tomuto rezervoáru se prodlouží životnost spermií v oviduktu a tím zvýší pravděpodobnost početí. V průběhu kapacitace spermie ztrácí schopnost vázat se na stěnu oviduktu.
Změny ve složení cytoplazmatické membrány vedou k destabilizaci membrány a tím připravují spermii na akrosomovou reakci a fúzi s vajíčkem
Po skončení kapacitace je spermie připravená na oplození vajíčka. Kapacitované spermie:
Pro různé studie mechanismů savčího oplození a pro asistovanou reprodukci je zapotřebí spermie kapacitovat in vitro. Podstatou je odstranění semenné plasmy např. centrifugací a inkubace spermií v tzv, kapacitačním mediu, které napodobuje fyziologickou tekutinu v oviduktu. Kapacitačních medií je celá řada, společným rysem je přítomnost: Ca2+ , HCO3-, sérového albumínu, zdroje energie a správná osmomolarita
upravit pH připraveného roztoku na 7-7,5 a přidat 3mg BSA/ml
Z ejakulátu se izolují spermie a rozředí se v kapacitačním mediu na koncetraci asi 3.106 spermie/ml. Spermie se inkubují při 37-38°C, v atmosféře 5% CO2 a při 100% vlhkosti vzduchu po dobu, které je pro každý druh specifická. Kapacitační stav spermií se vyhodnocuje pod mikroskopem. Nejčastějšími metodami jsou:


Okres Chrudim

Okres Chrudim je okresem v Pardubickem kraji. Jeho sídlem je město Chrudim. Rozloha okresu je 992,62 km2, počet obyvatel je 103 266 osob. V okrese Chrudim je 108 obcí, z toho 11 měst a 4 městyse.
V rámci kraje sousedí na severu s okresem Pardubice a na východě s okresy Ústí nad Orlicí a Svitavy. Na jihu hraničí s okresy Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod kraje Vysočina, na západě pak s okresem Kutná Hora Středočeského kraje.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 1 029,67 km2, z toho:
Do 1. ledna 2007 byly v okrese Chrudim také obce:


Pergamon

Pergamon, případně Pergamum, byla starověká řecká obec na území Mýsie v severozápadní Malé Asii. Toto město, jež se rozkládalo na útesu vypínajícím se na severním břehu řeky Kaikos, asi ve vzdálenosti 25 kilometrů od břehů Egejského moře, se stalo centrem mocného a významného helénistického království, kterému mezi léty 282 až 133 př. n. l. vládla dynastie Attalovců. V současnosti se zde nachází turecké město Bergama.
Podle legendy založili Pergamon kolonisté z Arkádie vedení Télefem, jedním z Héraklových synů. Télefova matka Augé sloužila jako kněžka bohyně Athény ve městě Tegea, přičemž je třeba zmínit, že Athéna Polias byla patronkou Pergamu. Tento mýtus tudíž spojuje arkádský původ obyvatel Pergamu s tvrzením, že zakladatel města byl synem kněžky pergamského ochranného božstva. Pergamon není v historických análech nijak zmiňován až do doby Xenofónta, za něhož se prý na vrcholu pergamské skály rozkládalo malé opevněné město. Na důležitosti získal Pergamon teprve na počátku 3. století př. n. l., kdy jeden z Alexandrových nástupců, Lýsimachos, uložil do této pevnosti svůj poklad, ohromnou sumu 9000 talentů, jejímž hlídáním pověřil eunucha Filetaira. V roce 282 př. n. l. se ale Filetairos v důsledku intrik na Lýsimachově dvoře vzbouřil a přešel na stranu Seleuka I. Jelikož Lýsimachos padl dříve, než mohl tuto vzpouru potlačit, stal se Pergamon centrem malého, fakticky nezávislého státu. Částečně díky obratné diplomacii, využívající napětí mezi soupeřícími helénistickými králi, částečně v důsledku zmatků vyvolaných příchodem Keltů do Malé Asie se Filetairovi podařilo udržet poměrně dobré vztahy se svými sousedy.
Po Filetairově smrti v roce 263 př. n. l. se vlády v Pergamu chopil jeho synovec Eumenés I., který teritoriálně rozšířil svojí doménu poté, co v roce 261 př. n. l. zvítězil nad seleukovským králem Antiochem I. v bitvě u Sard. Jeho nástupce Attalos I. dosáhl u pramene řeky Kaikos vítězství nad obávanými Galaty, pročež jako první z rodu Attalovců přijal královský titul. V letech 229 až 222 př. n. l. si pak podrobil značnou část Anatolie. Okolní monarchové, především seleukovští a bithýnští králové, však pohlíželi s nevraživostí na Attalův mocenský vzestup a zhruba kolem roku 222 př. n. l. pozbyl Pergamon většinu svého území v Malé Asii. Během první makedonské války podporoval Attalos od roku 212 př. n. l. nepřátele makedonského krále Filipa V., římskou republiku a aitólský spolek. V roce 201 př. n. l. se obrátil na Římany se žádostí o zakročení proti Filipově pokračující expanzi, načež byla zahájena druhá makedonská válka. Za Attalova panování se Pergamon povznesl mezi vůdčí helénistické státy. Kromě snahy o mocenský rozvoj království Attalos štědře podporoval rozvoj vědy a umění v četných řeckých obcích a ve svém sídle, jehož akropoli přebudoval podle athénského vzoru. Rostoucí bohatství Pergamu a králova záliba v monumentální oslavě svých vítězství vedla k rozmachu sochařské „pergamské školy“.
Attalovci vládli své říši moudře a prozíravě. Jejich královská rezidence se díky tomu proměnila z dobře chráněné tvrze ve výstavní metropoli a kulturní centrum helénistického světa, které se honosilo skvostnými chrámy a výtečnými veřejnými budovami. Zachovalo se mnoho dokladů, prokazujících péči Attalovců o prospěch a růst jim poddaných měst, jimž posílali zručné řemeslníky či promíjeli daně. Řeckým obcím, spadajícím do jejich domény, ponechali širokou autonomii. Navíc obdarovávali skvělými dary četná starobylá kulturní střediska v Řecku, zvláště Athény, Delfy a Délos. Bohatství kvetoucích měst attalovského království plynulo z obchodu a řemesel, zejména z tkalcovství, zatímco na venkově se rozkládaly obrovské plochy půdy obdělávané zástupy otroků, lesy oplývající dřevem a velké množství stříbrných dolů.
Proslulost Pergamu dosáhla svého vrcholu na počátku 2. století př. n. l., za vlády Eumena II., který navázal na prořímskou politiku svého otce. Po boku Římanů se účastnil války se seleukovským králem Antiochem III., v níž sehrál klíčovou roli v rozhodující bitvě u Magnésie. Za tyto své zásluhy byl na základě míru z Apameie z roku 188 př. n. l. odměněn seleukovským územím až k pohoří Taurus. Pergamské království poté zahrnovalo Mýsii, Lýdii, Pisídii, Pamfýlii a většinu Frýgie a Iónie. Ve třetí makedonské válce zůstal Eumenés loajálním spojencem Římanů v boji proti králi Perseovi. Přesto poslední léta Eumenovy vlády byla nepříznivě poznamenána nemilostí Římanů, kteří ke králi pozbyli důvěru. Polybios i Livius v této souvislosti spekulují o Eumenových tajných stycích s Perseem, jež ovšem nebyly nikdy prokázány. Eumenés II. byl skutečným zakladatelem pergamského královského kultu. Po roce 180 př. n. l. byl na pergamské akropoli vztyčen Velký Diův oltář, jenž připomínal Eumenovo vítězství nad Galaty.
Po Eumenovi nastoupil v roce 159 př. n. l. na trůn jeho bratr Attalos II. Tento zkušený vojevůdce a diplomat stál po většinu života věrně při svém bratrovi, ačkoli ho Římané pobízeli k jeho svržení. Do období jeho vlády spadá dokončení Pergamského oltáře započatého Eumenem. Rovněž nechal rekonstruovat po něm pojmenovanou Attalovu stou v Athénách. V roce 138 př. n. l. se ujal moci syn Eumena II., Attalos III. Tento podivínský a bezdětný král odkázal ve své závěti pergamské království římskému lidu. Po Attalově smrti v roce 133 př. n. l. se Pergamon pokusil ovládnout jeho nevlastní bratr Aristoníkos. S podporu chudiny a vzbouřených otroků zorganizoval lidové povstání, namířené proti Římanům, přičemž celé toto hnutí mělo výrazný sociální podtext. Po počátečních neúspěších se Římanům podařilo Aristoníka dopadnout, načež byl v roce 129 př. n. l. v Římě popraven. Většina teritoria pergamské říše byla poté přeměněna v provincii Asii.
V prvních dvou staletích římské nadvlády setrvával Pergamon v pozici hlavního města provincie a později představoval společně s Efesem a Smyrnou nejdůležitější obchodní a kulturní středisko Asie. Na konci 1. století př. n. l. zde byl vztyčen jedinečný chrám, zasvěcený Augustovi, jenž se stal centrem kultu tohoto císaře. Pergamon byl také jedním z hlavních sídel uctívání boha léčitelství Asklépia. Císařové Traianus a Hadrianus finančně podpořili Pergamon a nechali rekonstruovat místní chrámy. V dobách raných křesťanů patřil Pergamon mezi významná střediska církve. Utužení císařského centralismu a pozvolný úpadek římské moci v období pozdní antiky měly negativní dopad na hospodářský vývoj města, které tak pozbylo mnoho ze své někdejší velikosti. V byzantských dobách razantně poklesl počet jeho obyvatel, neboť Pergamští opustili v důsledku ničivých arabských nájezdů níže položené „nové město“. V roce 716 byl Pergamon vypleněn Araby a na počátku 14. století připadl Osmanské říši.
Lokalita antického města se po roce 1878 stala místem rozsáhlých výkopových pracích, iniciovaných Berlínským muzeem. Prvním impulzem k této činnosti byl nález části vlysu, získaného z hradeb města Bergama a dodaného v roce 1873 do Berlína. Zkoumáním tohoto materiálu bylo zjištěno, že se jedná o součást Velkého Diova oltáře budovaného Eumenem II. Na něm byl znázorněn zápas bohů a gigantů, symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Vykopávky na jižním konci akropole vedly k objevu vlastního oltáře a zbytků vlysu, které byly zrestaurovány a vystaveny v Berlíně. Tyto plastiky se svým propracovaným znázorněním emocí představovaly nejlépe dochované dílo pergamské školy, jež v tomto směru překonávala všechny předchozí řecké sochařské školy. Vrchol pergamské akropole, tzv. „staré město“, byl tvořen tržištěm – Horní agorou, která ležela na jižní straně, a královským palácem na severu. Mezi nimi se nacházel Velký Diův oltář, který autor Apokalypsy označil za „trůn satanův“ a jehož základy dosud zůstávají na akropoli, dále Dionýsův chrám, hexastylový dórský chrám bohyně Athény na východě, divadlo s dlouhou terasou na západě, Pergamská knihovna a velký, v korintském stylu postavený Trajánův chrám.
Nalézal se tu rovněž Heroon – svatyně, v níž byli uctíváni králové, především Attalos I. a Eumenés II. Pergamská knihovna soupeřila s knihovnou Alexandrijskou a byla druhou nejskvělejší knihovnou antické řecké civilizace. Když Ptolemaiovci na počátku 2. století př. n. l. zastavili vývoz papyru, aby poškodili své pergamské konkurenty, vynalezli Pergamští nový materiál vhodný k uchování textů, nazývaný pergaminus či pergamena. Pergamská knihovna prý obsahovala kolem 200 000 svitků, které však Marcus Antonius věnoval ptolemaiovské královně Kleopatře jako svatební dar. Pergamské divadlo dokázalo pojmout 10 000 diváků a vyznačovalo se nejstrmějšími sedadly mezi všemi známými antickými divadly. V nižších patrech akropole stálo gymnasion a chrám Démétry. „Nové město“, část Pergamu, obývaná obchodníky, řemeslníky a chudinou, se rozkládala pod akropolí, nedaleko Velké Eumenovy brány. V současnosti zaujímá tento prostor město Bergama. Tři kilometry jižně od akropole se nacházel Asklépion, proslulá svatyně boha Asklépia. Toto místo navštěvovali nemocní lidé ze vzdálených koutů říše, aby se zde dotázali na radu Asklépiových kněží a vykonali koupel ve vodách posvátných pramenů, jež jim měly přinést uzdravení. O působivých léčivých účincích těchto lázní se ve 2. století zmiňoval i lékař Galénos.


Velké Topolové jezero

Velké Topolové jezero je jezera v Kulundinské stepi na dolním toku řeky Burly v Altajském kraji v Rusku. Leží v nadmořské výšce 98 m. Má rozlohu 76,6 km2. Průměrně je hluboké 2,1 m a dosahuje maximální hloubky 2,4 m.
V roce 1966 byla při odtoku řeky Burly z jezera vybudována přehrada za účelem regulace jeho hladiny. Na jezeře je rozvinuté rybářství.
Severovýchodně od jezera se nachází Malé Topolové jezero. Má rozlohu 13,6 km2. Je bezodtoké a zarůstá.


Jacques Anquetil

Jacques Anquetil byl legendární francouzský cyklista, pětinásobný vítěz Tour de France. Jeho dlouholetým soupeřem byl Raymond Poulidor.


Oblá tělesa

Oblá tělesa jsou taková tělesa, u nichž některá strana není rovinná.
Mezi oblá tělesa patří např. válec, kužel, koule, elipsoid, anuloid a další.


Extensible Firmware Interface

Extensible Firmware Interface je specifikace, která definuje softwarové rozhraní mezi operačním systémem a firmwarem použitého hardwaru. EFI je určeno jako významně vylepšená náhrada zastaralého firmwarového rozhraní BIOS, které se používalo během celé historie IBM PC kompatibilních osobních počítačů. Specifikace EFI byla původně vyvinuta společností Intel a nyní je pod označením Unified EFI spravována aliancí Unified EFI Forum.
Původní záměr vytvořit EFI vznikl v počátcích vývoje prvních systémů Intel-HP Itanium v polovině 90. let 20. století. Omezení PC BIOSu byla považována za nepřijatelná pro platformu větších serverů, na které se Itanium zaměřovalo. Původní pokus o řešení těchto problémů se nejprve nazýval Intel Boot Initiative a později byl přejmenován na Extensible Firmware Interface.
EFI specifikace verze 1.02 byla vydána Intelem 12. prosince 2000.
EFI specifikace verze 1.10 byla vydána Intelem 1. prosince 2002. Oproti 1.02 zahrnovala ovladačový model EFI a mnoho menších vylepšení.
V roce 2005 Intel poskytl specifikaci UEFI Foru, které je nyní zodpovědné za vývoj a propagaci EFI. To bylo přejmenováno na Unified EFI, ale ve většině dokumentace jsou oba termíny zaměnitelné.
UEFI Forum vydalo 7. ledna 2007 UEFI specifikaci verze 2.1. Ta přidala a vylepšila šifrování, síťovou autentizaci a architekturu uživatelského rozhraní.
Intel Platform Innovation Framework pro EFI je soubor specifikací vyvinutých Intelem v souvislosti s EFI. Zatímco EFI specifikuje rozhraní operačního systému a firmwaru, Framework specifikuje strukturu používanou k vytvoření firmwaru pod rozhraním EFI.
První pracovní stanice a servery Itanium od Intelu, uvedené v roce 2000, podporovaly EFI 1.02.
První systémy Itanium 2 od Hewlett-Packard, uvedené v roce 2002, podporovaly EFI 1.10. Bylo na nich možné provozovat Windows, Linux, FreeBSD a HP-UX, v červnu 2003 byla doplněna podpora v OpenVMS.
V listopadu 2003 uvedla firma Gateway svůj počítač Gateway 610 Media Center. Šlo o první počítačový systém platformy x86 s Windows, který používal firmware založené na Frameworku – InsydeH2O od Insyde Software. Bootování Windows stále záviselo na BIOSu, implementovaném jako compatibility support module.
V lednu 2006 začala společnost Apple Inc. prodávat své první počítače Macintosh s procesory Intel. Ty používají EFI a Framework namísto Open Firmware, který byl používán na předchozích Macích s procesory PowerPC. 5. dubna 2006 vydal Apple aplikaci Boot Camp, která umožňuje instalaci Windows XP nebo Vista bez nutnosti přeinstalovat Mac OS X. Také byla vydána aktualizace firmwaru doplňující k EFI podporu BIOSu. Pozdější modely Maců ji již obsahují. Všechny nyní prodávané Macintoshe tedy umožňují provoz operačních systémů vyžadujících BIOS jako například Windows XP nebo Vista.
Převážná většina základních desek Intelu se prodává s firmwarem založeným na Frameworku. Během roku 2005 bylo prodáno více než milion systémů od Intelu obsahujících Framework. V roce 2006 se začaly prodávat nové mobilní, desktopové a serverové produkty používající Framework, například desky obsahující čipovou sadu řady Intel 945. Jejich firmware ovšem neobsahuje podporu EFI a je omezen použitím BIOSu.
Od roku 2005 se EFI implementuje také na jiné architektury než IBM PC jako například vestavěné systémy založené na jádrech XScale.
V roce 2007 uvedla společnost Hewlett-Packard multifunkční tiskárny série 8000 s firmwarem vyhovujícím specifikaci EFI.
V roce 2008 přešlo na technologii UEFI mnoho systémů platformy x64. Ačkoli některé z nich stále podporují pouze bootování systémů vyžadujících BIOS pomocí CSM, jiné začaly podporovat bootování operačních systémů založených na UEFI. Jsou to například: server IBM x3450, základní desky MSI s ClickBIOSem, všechny notebooky a tabletová PC řady HP EliteBook nebo novější notebooky HP Compaq Plánuje se, že na přelomu let 2009 a 2010 bude více než 50 % počítačů platformy x86-64 založeno na UEFI.
Operační systém, který podporuje bootování zEFI, je podleEFI specifikace nazývánEFI-aware OS. Termín bootování zEFI označuje přímé bootování systému s použitímEFI OS loaderu uloženého na jakémkoli nosiči dat.
EFI podporuje grafická menu a funkce. Tyto možnosti využívá například Aptio nebo Great Wall UEFI.
Pro grafický výstup jsou v EFI specifikovány dva protokoly. První z nich je UGA, Universal Graphic Adapters. Druhý je GOP, Graphic Output Protocol. Tyto protokoly jsou si podobné. UGA je podporován pouze v EFI verze 1.1 a starší. EFI nedefinuje, jak má systém vypadat. To zcela závisí na implementaci jednotlivých výrobců. Zatím má většina strojů používajících EFI uživatelské rozhraní podobné klasickému BIOSu, výjimku tvoří počítače Macintosh.
EFI je kritizováno kvůli tomu, že zavádí do systému větší komplikovanost, aniž by přeneslo významné výhody a staví se proti zcela open-source náhradám BIOSu jako OpenBIOS a Coreboot.


Giovanni Battista Maderna

Giovanni Battista Maderna byl italský architekt a stavitel působící v Čechách, žák Francesca Carattiho, hraběcí stavitel Černínů.
Po smrti Carattiho vedl v letech 1677–1692 stavbu Černínského paláce. V letech 1687–1689 barokně upravil malý šlechtický zámek na náměstí v Sobotce a Humprecht Jan Černín z Chudenic jej věnoval soboteckým jako radnici. Podle vlastního projektu postavil ve Lnářích v letech 1688–1693 raně barokní klášter bosých augustiánů. V Kosmonosích byl letech 1688–1692 podle Madernových plánů vybudován piaristický klášter s gymnáziem, založený hrabětem Heřmanem Jakubem Černínem z Chudenic. Maderna je také autorem ojedinělé figurální štukové výzdoby zámecké kaple sv. Václava v Letohradě, postavené v letech 1680–1685.


Jean Bodin

Jean Bodin byl francouzský právník, filosof, politik a politolog, humanista, člen francouzského Sněmu a profesor práva v Toulouse. Patří mezi první myslitele lidských práv a náboženské tolerance, mezi zakladatele moderního veřejného práva a politické teorie.
Bodin pocházel z bohaté řemeslnické rodiny, v mládí vstoupil do karmelitánského kláštera v Angers, studoval v Paříži filosofii a římské právo v Toulouse. Tam se také stal vysokým městským úředníkem a v jedné ze svých prvních knih vybízí město Toulouse, aby se staralo o společnou humanistickou a náboženskou výchovu mládeže jako podmínku občanské svornosti. Od roku 1561 působil jako advokát v Paříži. Jako rádce francouzského krále se stal 1576 zástupcem „třetího stavu“ na sněmu v Blois, s králem se však rozešel, protože nesouhlasil s jeho zákonodárstvím, a stal se rádcem vévody z Anjou. Roku 1584 se stal královským prokurátorem v Laonu. Pod jeho vedením se město zprvu přiklonilo ke katolické Lize, později však uznalo krále Jindřicha IV. Roku 1596 zemřel na mor v Laonu.
Královská moc se ve Francii po vraždě krále Jindřicha II. oslabila, protože jeho nástupci byli příliš mladí a o vládu se přely dvě konkurující si skupiny, vedené vévodovy z Condé a z Montmorency a vévodovy z Guise. Ač byly tyto rody i uvnitř nábožensky rozdělené, Condé a Montmorency se stali vůdci protestantské strany a Guisové strany katolické. Napětí mezi oběma brzy přerostlo v krvavou občanskou válku, k níž patřila i série politických vražd a tzv. Bartolomějská noc. Války ukončil až Edikt Nantský o náboženském smíru roku 1599.
Humanista a katolík Bodin prožil téměř celý svůj dospělý život za občanské války, která ve Francii napáchala nesmírné škody. Měl tedy podobnou životní zkušenost jako jeho pokračovatelé Hugo Grotius nebo Thomas Hobbes. Bodin byl ovlivněn tolerantním učením Erasma Rotterdamského a celý život věnoval úsilí o ukončení války a nastolení míru, což podle něho mohl udělat jen silný a schopný panovník. Snažil se dosáhnout dohody o toleranci mezi znepřátelenými stranami, aby se mohl sejít sněm, který by zemi úplně sjednotil i nábožensky. Stál na straně krále a občas i katolické ligy, celé jeho dílo je však vedeno snahou o upevnění královské autority a státu, a to zejména prostřednictvím práva.
Bodin byl typický představitel městského stavu, zastánce volného obchodu a exportu. Proto varoval před zasahováním panovníka do měny a cen. Často se cituje jeho věta „Všechno bohatství i síla pochází z lidí“. Inflaci mohou podle něho působit buď monopoly, nedostatek zboží anebo války. Třetí stav válkami náboženských frakcí a jejich ctižádostivých vůdců nejvíce trpěl a naději viděl pouze v obnovení autority krále. Protože je jediná, jež by mohla nastolit mír, snažil se ji Bodin posilovat všemi prostředky. Shromáždil pro ni argumenty z historie , nesouhlasil s rozprodejem královských statků, které pokládal za majetek státu, na rozdíl od Machiavelliho zdůrazňoval mravní význam rodiny a státu a zejména se snažil vypracovat pevné právní základy státu. Tomuto státu a jeho panovníkovi věrně sloužil a hájil jeho zájmy i proti stavům, zejména vysoké šlechtě.
Ve svých knihách o historii i právu Bodin shromáždil množství znalostí a kladl důraz na racionální analytickou metodu, soustavné rozebírání známých skutečností, které jediné umožní rozumět a podle toho jednat. Bodin vytvořil pojem „politické vědy“, neboť jeho tématem není panovník, nýbrž stát jako suverénní instituce. Lidské společenství se sice zakládá na přátelství, ne na spravedlnosti, ale kde není suverénní panovník, není spravedlnost ani politická společnost, nýbrž anarchie.
Roku 1576 vydal Bodin své nejznámější dílo, Šest knih o státu, jimiž chtěl obnovit instituční základy francouzského království, otřesené náboženskými válkami a vzpourami. Protože novověký stát nemá náboženskou oporu, má panovník nárok na absolutní poslušnost poddaných, kteří nemají právo na odpor – i když s panovníkem nesouhlasí. Stát sice vzniká násilně, jeho cílem je ale obrana proti násilí. Forma státu a vlády není podle něho totéž: monarchie může být demokratická, pokud král připouští všechny občany k úřadům. Moc panovníka musí být „absolutní“, to znamená, že panovník nepodléhá zákonům, nicméně podléhá přírodnímu i božskému zákonu.
Na rozdíl od Hobbese si Bodin nemyslí, že by o správném a nesprávném rozhodoval zákon, vydaný panovníkem. Panovník není zákonem, protože odpovídá Bohu a je jeho nástrojem. Jeho moc je tedy absolutní, ale ne libovolná. Bodin rozlišuje zákon jako panovníkův příkaz a právo jako to, co je spravedlivé. Panovník má například dodržovat smlouvy, i když jsou v zájmu druhého, má si poddané získat, ne vládnout strachem. Z pevného rámce přirozeného a Božího zákona také vyplývá, že otroctví je ničemnost.
Občané mají svá nezadatelná práva, totiž svobodu a právo na majetek. Přirozená svoboda znamená žít podle svého, ovšem podle rozumu, kdežto občanská svoboda zahrnuje navíc poslušnost panovníkovi. Zárukou svobod není souhlas poddaných, ale Boží zákon. Soukromý majetek je podle Božího i přirozeného zákona, takže panovník nemůže ukládat daně jak chce. Tyranie znamená porušování svobody a majetku. Pěstovat schopnost rozlišení dobrého a zlého, pravdy a lži, zbožnosti a bezbožnosti je nejvyšší dobro člověka i poslední úkol státu. Není ale úkolem vládce zavádět a prosazovat určité náboženství, nýbrž podporovat náboženství jako oporu společnosti.
Stát musí především zajistit životy podaných a jejich majetek, pak se teprve může ptát, jaký život je ten nejlepší. Jednotkou státu je rodina, ne jednotlivec: odtud plyne absolutní autorita otce i mravní význam rodiny. Stát je svrchovaná, suverénní moc, trvalá a neomezená; kdyby ji někdo mohl omezit, byl by suverénem on. Všechna moc pochází od Boha, ne od poddaných, podobně jako v rodině. Atributy suverenity jsou: 1) panovník rozhoduje o válce a míru; 2) obsazuje úřady; 3) je poslední odvolací instancí a 4) může vyžadovat přísahu loajality. Tato práva nemůže delegovat.
Bodin přebírá Aristotelovu klasifikaci vlád, ale aktualizuje ji; tak aristokracie u něho není vláda několika, nýbrž menšiny, a demokracie není vláda všech, nýbrž většiny. Smíšené ústavy, jež Aristotelés tak cenil, odmítá jako nemožné, neboť moc se nedá dělit. Moc se ovšem může prosazovat trojím způsobem: tyransky, to jest jako bezprávná libovůle, despoticky, to jest jako právoplatná libovůle, anebo legitimně, s ohledem na Boží zákon a práva poddaných.
Suverenita znamená moc nařizovat a nařízení musí vycházet z jedné vůle. Kolektivní suverenita je spíše iluze a v krizích či ohrožení, když je třeba rázně jednat, se spontánně všichni vracejí k monarchii – aspoň na čas – například v podobě diktatury. Dobrá vláda je ta, jež jedná správně, ne ta, s níž všichni souhlasí a monarchie je stálejší než demokracie, kde rozhodují i hlupáci a prospěcháři. Formu státu a vlády si ovšem lidé nevolí, je dána klimatem a povahou lidí: proto je v hornatém Švýcarsku demokracie, kdežto v bažinatých Benátkách aristokracie. Podstatnou složkou „klimatu“ je ale podle Bodina vliv hvězd a jejich cykličnost odpovídá cykličnosti dějin.
V dialogu Heptaplomeres, který napsal roku 1593, ale tiskem vyšel až o sto let později, Bodin vysvětluje své náboženské názory a obhajuje potřebu tolerance. V dialogu vystupuje katolík, žid, muslim, luterán, skeptik, kalvinista a zastánce „přirozeného náboženství“; Bodin zde hájí svobodu svědomí, odmítá ale veřejnou diskusi o náboženství a doporučuje náboženskou shodu v obci, a to na základě přirozeného mravního „náboženství Kristova“, zbaveného pověr a fanatismu. Kniha měla velký vliv na Leibnize a další.


Foyer

Foyer [vyslov: foajé] ve svém původním významu označoval prostor ohniště. V dnešní době jím označujeme specializovaný společenský sál v divadle nebo v koncertní síni, který slouží pro osvěžení a oddech diváků během přestávek při představení nebo při koncertu. Jedná se obvykle o větší místnost, která ve velkých divadlech mívá svoji specifickou uměleckou a jinou výzdobu a kterou lze v případě potřeby využívat jakožto malou výstavní síň, malou koncertní síň, místo pro pořádání různých menších společenských slavností apod.


Pfalz D.XII

Pfalz D.XII byl německý jednomístný stíhací dvouplošník používaný během první světové války jednotkami Luftstreitkräfte. Jeho konstruktérem byl Rudolph Gehringer a vyráběl se u firmy Pfalz Flugzeugwerke. Obdobným letounem vycházejícím z D.XII byl výkonnější Pfalz D.XIV, který však do bojů Velké války nezasáhl.
Na počátku roku 1918 dodal Idflieg německým leteckým výrobcům detailní zprávu o vlastnostech nepřátelských SPADů S.VII, kde upozornil především na pevnou konstrukci křídel. Firma Pfalz na základě toho přišla s několika modifikovanými stroji odvozenými z předchozího typu Pfalz D.III, které měly konstrukci křídel údajně převzatou od SPADů, nicméně ve skutečnosti měly jen stejný počet mezikřídelních vzpěr čímž podobnost končí. Z těchto prototypů nakonec vznikly stroje s označením D.XII a na rozdíl od D.III byly poháněny silnějším motorem Mercedes D.IIIaü o výkonu 180 k. Při stavbě trupu nové stíhačky, stejně jako u jejího předchůdce, byla použita skořepinová konstrukce zvaná Wickelrumpf z plátů tenké překližky. Chladič na rozdíl od D.III nebyl tentokrát umístěn na horním křídle, ale po vzoru automobilových konstrukcí vpředu před motorem. První prototyp byl zalétán v březnu 1918 a vlastnosti letounu byly natolik dobré, že krátce nato Idflieg objednal prvních 50 strojů ještě před oficiálními testy.
Několik prototypů bylo poté na přelomu května a června dopraveno k tehdy předepsaným zkouškám na letiště u Adlershof, kde se nový typ stíhačky podrobil srovnání s Fokkery D.VII. Vlastnosti letounu byly vyhovující, i když pouze Ernst Udet vyzdvihl jeho kvality nad vynikajícího Fokkera, nicméně jeho názor měl takovou váhu, že továrna Pfalz obdržela další objednávku. Oficiální test typu D.XII proběhl 19. června 1918.
Problémy s chladičem, který na rozdíl od tehdy běžných voštinových konstrukcí používal vertikálně uložené trubky, ještě zapříčinily krátké zdržení první dodávky. Prvních 200 kusů mělo poněkud hranatější svislé ocasní plochy, všechny další již větší, pro letouny Pfalz typicky zakulacené.
Stroji D.XII byly od července roku 1918 vybaveny nejprve letky v Bavorsku. Mnoho jednotek používalo novou stíhačku ve smíšených letkách spolu s jinými typy letadel, ale některé jednotky v méně exponovaných oblastech používaly výhradně Pfalzy D.XII. Přestože byl tento typ považován za celkově vyspělejší než stárnoucí Albatrosy D.V nebo Pfalzy D.III, nezískal si nikdy takovou oblibu jako obratnější Fokkery D.VII. Poručík Rudolf Stark, velitel Jasty 35, ve své knize Křídla války píše:
Díky svým pevným křídlům s tenkým profilem si D.XII po svém předchůdci D.III uchoval schopnost vyvinout vysokou rychlost ve střemhlavém letu. Podobně jako mnoho jiných stíhacích letounů tehdejší doby byl však náchylný k přetažení a pádu do vývrtky. Nadto tehdejší piloti neustále kritizovali jeho dlouhou vzletovou dráhu a jeho neobratnost ve vzduchu. Přistání bývalo rovněž obtížné, protože D.XII měl tendenci plavat nad zemí a podvozek nebyl příliš pevný. Pozemní personál zase neměl příliš v oblibě jeho lanové výztuhy křídel.
Vyrobilo se přibližně 750 až 800 kusů letadel, velká část z nich, asi 175 kusů, byla na konci války zabavena vítěznými Spojenci. Některé z nich se dostaly do USA a Kanady k prozkoumání, dva přebytečné stroje byly prodány společnosti Crawford Aeroplane & Supply Co. do Venice v Kalifornii. Tyto letouny, které také účinkovaly ve filmech Pekelní andělé a Ranní hlídka jsou nyní vystaveny v expozicích National Air and Space Museum a Seattle Museum of Flight. Další dochované exempláře lze najít v Musée de l'Air v Paříži nebo v Australian War Memorial v australském městě Canberra.
Firma Pfalz Flugzeugwerke také ještě během války vyrobila další typ D.XIV vycházející z D.XII. Byl poháněn podstatně silnějším motorem Benz Bz.IVü o výkonu 200 k. Ke zvládnutí takového výkonu a současně vyšší hmotnosti měl nejnovější Pfalz větší rozpětí křídel a větší plochu svislých ocasních ploch. Několik prototypů bylo testováno při druhé soutěži o standardní stíhací letoun pro jednotky Luftstreitkräfte na letišti u Adlershof, avšak žádná objednávka se neuskutečnila. D.XIV nenabízel žádný podstatný pokrok v letových vlastnostech proti D.XII a motory Benz Bz.IV byly tehdy více potřebné pro průzkumné letouny.


Kikimora

Kikimora je domácí strašidlo ženského rodu ve slovanské mytologii. Kikimora je původně ruské slovo, které vzniklo přenesením významu ošklivá nebo špatně oblečená žena.
Je ženou lesního mužíka, žije v lesích nebo na blatech. Popisuje se jako malá shrbená škaredá stařena, která je nedbale až podivně oblečená do hadrů. Lidé jí podezírali z toho, že chytá a unáší děti. Přítomnost kikimory v domě je možné poznat podle jejích mokrých stop.


Awaking the Centuries

Awaking the Centuries je druhé studiové album německé symphonic metalové skupiny Haggard. Vydáno bylo 7. února 2000. Jde o koncepční album týkající se osoby středověkého proroka Nostradama. Texty písní jsou převážně v angličtině, částečně však i v latině, němčině a ruštině.


Mašín

Mašín je české příjmení. Přechýlené ženské příjmení je Mašínová. Jeho nositeli mimo jiné jsou nebo byli:


Antarctopelta

Antarctopelta je rod ptakopánvého dinosaura ze skupiny ankylosaurů. Zahrnuje jediný dosud popsaný druh, stanovený v roce 2006.
Antarctopelta žila v období pozdní křídy na území dnešního kontinentu Antarktidy a je tak jedním z mála dinosaurů popsaných odtud. Fosílie tohoto ankylosaura byly objeveny již v roce 1986 a staly se tak prvními známými dinosauřími pozůstatky z Antarktidy. Čtyřnohý, mohutný tvor měřil na délku asi 4 metry a jeho tělo chránily charakteristické kostěné desky. Zuby listovitého tvaru byly asymetrické. A. oliveroi vykazuje znaky dvou rozdílných čeledí ankylosaurů, což ztěžuje její přesnější klasifikaci.


Záhada dinosaurů

Záhada dinosaurů je kniha českého cestovatele, spisovatele a amatérského badatele v oborech kryptozoologie a paleontologie Ing. Jaroslava Mareše. Vyšla v roce 1993 v nakladatelství Svoboda-Libertas a byla jednou z prvních českých knih o dinosaurech, které již obsahovaly mnohé moderní poznatky, u veřejnosti ještě obecně neznámé. Dodnes je tato kniha jednou z nejlepších publikací na téma dinosaurů, jaká u nás vůbec vyšla.
Obsahuje mnohé zajímavosti z historie objevů dinosaurů, informace o samotných dinosaurech i zajímavosti, týkající se jejich zániku, možného přežití, možností klonování apod.


Merano

Merano je italské lázeňské město v provincii Bolzano. Nachází se v údolí Adige na rozhraní Ötztalských Alp, Ortles a Sarntalských Alp. V Meranu žije 36 tisíc obyvatel a je tak druhým největším městem provincie Bolzano.
Původně na tomto místě býval římský vojenský tábor ležící na důležité křižovatce obchodních a vojenských cest do průsmyků Reschenpass a Brennerpass. Dnešní město bylo založeno v 9. století. Ve 12. století tu byl založen hrad a od 19. století zde fungují lázně na léčbu plicních chorob.
Lázně v Meranu se nacházejí v krásném přírodním parku. K dispozici tu jsou studené minerální, radioaktivní nebo fluóridové prameny prýštící z hory San Vigilio. Léčí se zde respirační, srdeční a gynekologické choroby, záněty a bolesti. Léčebné kúry zahrnují různé koupele, bahno, inhalace, masáže, saunu či solárium.
V historickém centru jsou dochovány měšťanské domy ze 14. století. Dominantou Merana je hrad Castel Trautmannsdorf, ve kterém se nachází muzeum. Další zajímavostí je zámek Catello Principesco, který byl od 16. století letním sídlem císaře. Z církevních památek je nejvýznamnější gotická katedrála San Nicolo.


Římskokatolická farnost Trnava u Třebíče

Římskokatolická farnost Trnava je jedno z územních společenství římských katolíků v Trnavě a městě Třebíči, s farním kostelem svatých Petra a Pavla.
Farnost vznikla přeměnou z lokálie roku 1859. Prvním farářem v novém kostele byl Nivard Javůrek, premonstrát žďárský; dlouhá léta zde působil František Veverka.
Do farnosti náleží území obce Trnava a dvě městské části města Třebíče:


Česká florbalová extraliga mužů 2007/08

Soutěž odehrálo 12 týmů systémem 2x každý s každým. Prvních 8 týmů postupuje do play-off, ostatní 4 týmy harají o udržení.
* - remíza, první číslo udává počet remíz, druhé počet vítězství v prodloužení nebo poté v trestních stříleních O pořadí na 4. a 5. místě rozhodla vzájemná utkání: SSK Future s M-COM Liberec 5-6 p a 7-6 p
hraje se na 3 vítězství, o 3 místo se nehraje, získá ho poražený semifinalista, který měl po základní části lepší umístění.
FO Tatran Střešovice - Torpedo Pegres Havířov 3 : 1 na zápasy 1. SC SSK Vítkovice - Bulldogs Brno 3 : 2 na zápasy FBK Sokol Mladá Boleslav - FBC Pepino Ostrava 3 : 1 na zápasy SSK Future - M-COM FBC Liberec 3 : 0 na zápasy
FO Tatran Střešovice - SSK Future 3 : 2 na zápasy
1. SC SSK Vítkovice - FBK Sokol Mladá Boleslav 3 : 0 na zápasy
FO Tatran Střešovice - 1. SC SSK Vítkovice 3 : 1 na zápasy
TJ JM Chodov - EVVA FBŠ Bohemians 3 : 0 na zápasy
M&M Reality Sokol Pardubice - SK FBC Třinec 2 : 3 na zápasy
M&M Reality Sokol Pardubice - EVVA FBŠ Bohemians 3 : 2 na zápasy
M&M Reality Sokol Pardubice - AC Sparta Praha 1 : 3 na zápasy
* - sestup po baráži po zápasech s týmem AC Sparta Praha 1:3 na utkání


Jacques-Louis Lions

Jacques-Louis Lions byl francouzský matematik, který mimo jiné významně přispěl k rozvoji teorie parciálních diferenciálních rovnic a stochastických procesů. V roce 1986 obdržel cenu Johna von Neumanna organizace SIAM. Jedná se o autora nebo spoluautora 20 vědeckých knih a téměř 600 článků.
Narodil se a vyrůstal v Grasse, malém městečku na jihu Francie, kde byl jeho otec starostou téměř 30 let. Za války byl aktivní v francouzském hnutí Résistance, kde se také seznámil se svou budoucí ženou Andrée. Po válce Lions studoval na École Normale Supérieure a doktorát skládal na Centre National de la Recherche Scientifique, kde pracoval pod vedením Laurenta Schwartze, v té době již držitele Fieldsovy medaile. Ve své doktorské práci se věnoval lineárním eliptickým parciálním diferenciálním rovnicím.
Po studiích pracoval na univerzitě v Nancy, Pařížské univerzitě, posléze také na prestižních École Polytechnique a College de France. Věnoval se mnoha různým partiím analýzy parciálních diferenciálních rovnic, mezi jeho nejslavnější výsledky patří důkaz jednoznačnosti slabého řešení Navier-Stokesových rovnic ve dvou dimenzích, přispěl také ke zjednodušení Hopfova důkazu existence slabých řešení.
Spolupráce s Johnem von Neumannem ho přiměla ke studiu numerické analýzy parciálních diferenciálních rovnic a vývoji numerických metod pro jejich řešení, speciálně metody konečných prvků. Mimo to se však stále věnoval i teoretické analýze, například v oboru variačních nerovnic. Později se věnoval také stochastickým rovnicím a teorii optimálního řízení.
V průběhu celé své kariéry kladl důraz na používání matematiky v energetice a průmyslu. V letech 1984-1992 stál v čele francouzského vesmírného programu jako ředitel Centre National d'Etudes Spatiales. Lions byl zvolen prezidentem Mezinárodní Matematické Unie v roce 1991 a obdržel cenu Japonska v témže roce. V roce 1992 mu Univerzita v Houstonu udělila čestný doktorát. V roce 1996 se stal prezidentem Francouzské Akademie Věd.
Jeho syn Pierre-Louis Lions je také světoznámým matematikem, obdržel v roce 1994 Fieldsovu medaili.


Ripa

Ripa je XII. římská čtvrť. Zahrnuje Aventin, Circus Maximus a břeh Tibery mezi Ponte Sublicio a Monte Savello. Také k ní patří Tiberský ostrov.
Jméno rione je odvozeno od antického říčního přístavu Ripa Grande. Objevilo se ve středověkém názvu oblasti Regio Ripe et Marmorate. Rione získala své dnešní hranice roku 1921, stejně jako rione Testaccio a San Saba.


Pan Vajíčko

Pan Vajíčko je oblíbená animovaná postavička, která za komunismu oddělovala v Československé televizi reklamy od ostatních pořadů a také jednotlivé reklamy od sebe. Vytvořil jej animátor Eduard Hofman v roce 1967. Objevoval se na obrazovkách přes dvacet let, zmizel až po revoluci v roce 1989.
Koncem šedesátých let, jako důsledek uvolnění politických poměrů v zemi, došlo ve vysílání Československé televize i na reklamu. Praxe záhy ukázala, že je třeba reklamu od ostatních pořadů oddělit jasněji než jen optickým trikem. Animátoři vytvořili z několika bílých čar na černém pozadí postavičku vejčitého tvaru, která se snášela shůry na balóncích s písmeny REKLAMA. Na jejím základě o něco později vznikly i dvousekundové předěly, které se vkládaly mezi jednotlivé šoty. A protože animátoři nechtěli mít všechny předěly stejné, postavička se v průběhu let pouštěla do nejrůznějších činností a vzniklo přes pět stovek šotů. Inspirací k nim byly často také reakce diváků. V květnu, měsíci lásky, se na obrazovce objevila i podobná ženská postavička, které se pan Vajíčko dvořil. Jméno mu dali spontánně sami televizní diváci. V průběhu let se stal úsměvným symbolem, a jako takový přežil v myslích lidí i pád komunistického režimu i rozdělení Československé televize.
V revoluční době roku 1989 se ztratily i smlouvy o autorských právech na pana Vajíčka a dlouho nebylo známo ani jméno autora. Proto nebylo možné tento symbol legálně používat. V současnosti Česká televize jedná s dědici autorských práv o nové smlouvě. Možná se tím pro pana Vajíčka otevřou nové možnosti.


Jon Lech Johansen

Jon Lech Johansen, také známý jako DVD Jon, je Nor, který je spoluautorem DeCSS, softwaru na dešifrování disků DVD Video používajících šifrování CSS. V roce 2002 byl postaven organizací Motion Picture Association of America před norský soud, ale byl shledán nevinným. Při druhém soudním slyšení v roce 2003 byl opět zproštěn viny.


Triple H

Paul Michael Levesque je americký profesionální wrestler, v ringu používa jméno Triple H a je zařazen v divizi RAW která spadá pod World Wrestling Entertainment.
Triple H si odbyl svuj debut ve WCW v roce 1993 pod jménem Terra Ryzing, ale v květnu roku 1995 podepsal smlouvu s World Wrestling Entertainmenta začal používat jméno Triple H. Triple H měl tu možnost se utkat v ringu s takovými hvězdami wrestlingu jako byl Stone Cold, Hulk Hogan, Undertaker a další. Triple H vytvořil s Stone Coldem Tag Team a jejich soupeři byli například Tag Team Kane a Undertaker zvaný Brothers of Destruction. Později však vznikl jeden z asi nejznámějších Tag Teamů D-Generation X , který tvořili Triple H, Shawn Michaels, Billy Gunn, X-Pac, Road Dog, Chyna. V jednom s nejznámějších zápasů Tag teamu Stone Cold a Triple H vs Chris Jericho a Chris Benoit se Triple H vážně zranil, když si utrhl triceps od kosti ale i přes to zápas dokončil. Triple H zranění trvalo dlouhých 8 měsíců, ale hned po jeho návratu se objevil nový Tag Team The Evolution, který tvořili Triple H, Batista, Ric Flair a Randy Orton. Triple H nyní patří do divize RAW a patří mezi legendy světového wrestlingu.
V roce 2003 si Triple H vzal Stephanie McMahon. V roce 2006 se jim narodilo první dítě, dcera Aurora Rose Levesque a v roce 2008 se jim narodila druhá dcera Murphy Claire Levesque. Na konci roku 2004 Triple H vydal knihu Making the Game: Triple H's Approach to a Better Body.
Triple H si také zahrál ve filmu Blade: Trinity, kde si zahrál upíra Jarko Grimwooda. Také hraje ve filmu s koprodukcí s WWE Film - Journey of Death s Clivem Owenem, jehož oznámené vydání je rok 2009.


Západní Německo

Západní Německo je historické a neoficiální označení území Spolkové republiky Německo tak jak existovala před připojením území Německé demokratické republiky a Západního Berlína. Hlavním městem západoněmeckého státu byl Bonn.
Západní Německo bylo parlamentní federativní republikou se sociálně tržním hospodářstvím, a zahrnovalo tyto německé spolkové země:


Cormackovo hašování

Primární soubor si jde představit jako pole pevné velikosti. Adresář vypadá následujícím způsobem:


Karel Fiala

Karel Fiala byl český herec, otec herce Emana Fialy a herce a sochaře Ference Futuristy, strýc Jiřího Julia Fialy a Ferdinanda Fialy, děd herečky Anny Ferencové. Významný představitel známé české herecké dynastie Fialů a Futuristů.
Na konci svého života si v průběhu devíti let zahrál ve 40 němých filmech, v divadle byl členem souboru a ředitelem Švandova divadla na Smíchově.


Mary Douglas

Mary Douglas byla britská antropoložka, profesorka sociální antropologie, známá díky svým publikacím z oblasti kultury, symbolismu a antropologie náboženství.
Byla výrazně ovlivněná dílem Émila Durkheima a je považována za jeho následovnici. Proslavila se zejména dílem Purity and Danger, ve kterém rozebírá koncept rituální čistoty a nečistoty.


370

Zákon Valentiana I. a Valena pod trestem smrti zakazuje sňatky mezi Římany a barbary.


Laurin & Klement C

Laurin & Klement C byl osobní automobil vyráběný firmou Laurin & Klement mezi lety 1906 – 1907. Bylo vyrobeno 14 kusů.
Motor byl uložený vpředu a poháněl zadní kola. By to vidlicový dvouválec o objemu 2042 cm3. Vážil kolem 800 kg a jel rychlostí až 50 km/h. Převodovka měla tři stupně. Rozvor byl 2630 mm a rozchod 1300 mm. Náprava byla tuhá na listových perech.


Satynýrka

Satynýrka je převodový grafický lis, který umožňuje tisk z výšky nebo tisk z hloubky. Pomocí převodových kol se uvádí do pohybu silná ocelová deska, která se posouvá zároveň s matricí a potiskovaným papírem skrz dva ocelové válce. Horní válec je velmi těžký a svým tlakem způsobí protlačení všech nerovností matrice a vtištění i mikroskopických množství olejové tiskové barvy na potiskovanou plochu. Potiskovaná plocha může být suchá nebo navlhčená. Nejvhodnější jsou vláknité papíry.


Oscar Panno

V roce 1953 Panno vyhrál mistrovství světa juniorů a stal se taktéž argentinským přeborníkem. Velmistrem se stal ve dvaceti letech. V jeho nejlepších letech měl rating ELO okolo 2580, v roce 1986 2515 a v roce 2008 2423. Panno dosáhl několika úspěchů na turnajích v Mar del Plata. Mezinárodní turnaje vyhrál v letech 1954 a 1969, v letech 1986, 1988 a 1994 pak otevřené turnaje. Panno sehrál mnoho partií se známějšími velmistry, příležitostně s nimi prohrál v krásných partiích. Panno byl prvním vrcholovým šachistou, který pocházel z Jižní Ameriky. Je stále aktivním šachistou, v roce 2008 skončil druhý na turnaji na počest Bobbyho Fischera ve Villa Martelli.


Camille Pinová

Camille Pinová je současná francouzská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře zatím nevyhrála na okruhu WTA žádný turnaj.


Kravín

Kravín je druh budovy, ve které se chová skot pro maso a nebo pro mléko.
V dnešní době se můžeme setkat buď s vazným ustájením, kdy jsou jalovice či krávy přivázány řetězy za hlavu ke žlabu, nebo s ustájením volným.


In the Flesh - Live

V letech 1999–2002 uspořádal Roger Waters turné nazvané In the Flesh, na kterém bylo nahráno stejnojmenné koncertní album i videozáznam. Na koncertech z tohoto turné zazněly úspěšné skladby skupiny Pink Floyd, které Waters složil, a také jeho vlastní sólová tvorba z alb, která vydal v letech 1984–1992. Novinkou byl poslední přídavek, který tvořila zcela nová píseň „Each Small Candle“.
Část hudebníků, kteří Waterse doprovázeli, již s ním spolupracovali na jeho sólových albech. Klávesista Jon Carin je jedním z mála muzikantů, kteří hráli jak s Watersem, tak i s kapelou Pink Floyd a později i s jejich kytaristou Davidem Gilmourem.
Vydaný videozáznam byl natočen na koncertě v americkém Portlandu, který se konal 27. června 2000. DVD navíc obsahuje 30minutový dokument „za scénou“, diskografii, biografie či fotografie.


Radiální rychlost

Radiální rychlost je rychlost objektu ve směru linie směřující k pozorovateli. Světlo objektu s nenulovou radiální rychlostí bude ovlivněné Dopplerovým jevem a vlnová délka světla se zvětší při vzdalujících se objektech nebo zmenší při přibližujících se objektech.
Radiální rychlost hvězdy nebo jiného silně zářícího, ale vzdáleného objektu může být přesně změřena porovnáním vlnových délek spektra ve vysokém rozlišení a laboratorních měření. Podle běžně přijímaného pravidla platí, že pokud je radiální rychlost pozitivní, pak se objekt vzdaluje a naopak.
U mnoha dvojhvězd způsobuje vzájemný oběh změny radiální rychlosti o několik km/s. Protože se spektrum těchto hvězd mění v důsledku Dopplerova efektu, jsou nazývány spektroskopickými dvojhvězdami. Studie radiální rychlosti mohou být použity k odhadu množství hvězdného materiálu a některých parametrů oběžné dráhy, jako např. excentricity nebo hlavní poloosy. Stejná metoda byla také použita k detekci planetárních soustav u cizích hvězd.


Rivers of Blood speech

Rivers of Blood speech byl kontroverzní politický projev o imigraci, který 20. dubna 1968 v Birminghamu pronesl britský konzervativní politik Enoch Powell.
Hlavním tématem projevu byla takzvaná antidiskriminační legislativa navrhovaná tehdejší socialistickou vládou, která by kriminalizovala projevy negativních postojů vůči přistěhovalcům v některých oblastech života Britů. Powell prohlásil tuto legislativu za urážející a nemorální.
Řeč přednesl Powell po obědě v malé místnosti v hotelu Midland při výroční schůzi konzervativců z West Midlands. Varoval v ní zejména před negativními důsledky imigrace. Své pozdější pojmenování dostal projev podle citace z Aeneas od Vergilia “Et Thybrim multo spumantem sanguine cerno”, kterou Powell použil pro vyjádření myšlenky, že masivní imigrace do Británie přinese této zemi hodně škody.
Za svůj projev byl Powell hned následujícího dne vyloučen ze stínové vlády Edwarda Heatha. Kvůli proslovu proběhlo několik demonstrací a stávek, a to jak na podporu Powella, tak proti němu. Powell získal značnou podporu veřejnosti, přišlo mu přes 43 000 dopisů a 700 telegramů, drtivá většina z nich mu vyjadřovala sympatie.
Důsledek projevu pro Konzervativní stranu je hodnocen rozporuplně, podle některých komentátorů byla tato řeč jednou z hlavních příčin jejího překvapivého volebního vítězství v roce 1970, podle jiných komentátorů jí ubrala hlasy z řad přistěhovalců.
Rasové nepokoje v řadě britských měst v 80. a 90. letech zapříčiněné přistěhovalci z neevropských zemí a vysoká míra kriminality a nezaměstnanosti u přistěhovalců jsou podle Powellových sympatizantů důkazem pravdivosti pesimistické předpovědi, kterou tento politik učinil již v roce 1968.
Řeč je ve Velké Británii známá a sporná dodnes, jako výraz Enoch měl pravdu je používaný ve Velké Británii, zvláště v Anglii, kde vychází ze srovnání současné situace v anglické společnosti s předpovědí, kterou učinil Enoch Powell.
Výraz je používán k vyjádření kritiky vůči politické korektnosti, rasovým kvótám, imigraci a multikulturalismu..


Mydlovarský luh

Mydlovarský luh je 4 ha velká přírodní rezervace, která se rozprostírá ve Středočeském kraji, okresu Nymburk, v katastrálních územích Ostrá a Kostomlaty nad Labem.
Jedná se o soustavu mrtvých labských ramen vzniklých v 30. letech 20. století po regulaci řeky. Ramena jsou v různém stupni zazemnění, je zde vytvořena kompletní hydroserie mokřadů až po uzavřené plochy, které jsou využívány jako kosené louky. Nejvýznamnější je oblast okolo meandrujícího Farského potoka, který je součástí řeky Vlkava.
Pro svůj význam byl Mydlovarský luh zařazen do soustavy Evropsky významných lokalit Natura 2000.


Tupolev Tu-324

Tupolev Tu-324/414 je projekt ruského dopravního letounu pro regionální přepravu osob. Jeho vývoj začal již v 90. letech 20. století. V roce 1996 byla dána tomuto projektu vládní podpora a jsou připravovány dvě základní verze:
Letoun by měl mít srovnatelné náklady na spotřebu paliva, jako je tomu u západní konkurence, vysokou bezpečnost, komfort i ekologický provoz.


Svatý Tarsicius

Svatý Tarsicius byl římský chlapec, tajný křesťan za dob pronásledování prvotní církve.
Tarsicius byl Říman, malý chlapec, který žil v době pronásledování prvotní církve. Když byla zajata jedna skupina křesťanů, kněží řešili, jak jim před smrtí donést alespoň sv. přijímání. Bylo jim jasné, že dospělé, kteří by se chovali podezřele, by vojáci prohledávali. Tarsícius, kterému v té době bylo asi 12 let, se nabídl, že svaté přijímání vězněným donese, vycházel z předpokladu, že malý chlapec nebude tak nápadný. Tak opravdu dostal pouzdro s Eucharistií a pověsil si jí na krk pod oblečení.
Cestou jej zastavila skupinka vrstevníků, se kterými se znal, ale křesťané to nebyli. Zvali ho, ať si s nimi jde hrát, ale on nechtěl. Chlapci viděli, že pod oblečením něco úzkostlivě skrývá, ihned došli k názoru že je to křesťan a začali ho bít. Seběhli se k tomu další lidé, kteří se k bití nebohého Tarsícia také přidali. Uviděl to římský voják, také tajný křesťan, lidi rozehnal, že prý chlapce předá k potrestání. Místo toho jej zanesl k sobě domů a ošetřoval ho. Tarsícius mu z posledních sil předal bursu a úkol donést sv. přijímání vězněným, poté z bursy obdržel sv. přijímání on sám z rukou vojáka a zemřel. Voják pak dokončil jeho úkol.


Ján Kozák

Ján Kozák je slovenský fotbalista, záložník a rodák z Košic, který momentálně působí ve slovenském týmu FC Artmedia Petržalka. Jedná se o syna bývalého československého reprezentanta z 80. let Jána Kozáka. Ve slovenské reprezentaci odehrál 5 zápasů. Během svého působení v Artmedii byl poslán v sezóně 2005/06 na hostování do anglického klubu West Bromwich Albion.


Chudíř

Obec Chudíř se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 143 obyvatel.


Dlabačův Nový zákon

Dlabačův Nový zákon je tištěný český překlad Bible tzv. 4. redakce vydaný asi někdy před rokem 1487. Je to první část českého biblického textu 4. redakce, která vyšla tiskem, ještě před Biblí pražskou. Do rukou jej dostal v roce 1816 strahovský premonstrátský mnich Jan Dlabač, po němž tento spis nese jméno. Neúplně dochovaný tisk má celkem 212 listů, dalších 20 bylo nalezeno nedávno ve Švédsku. Na počátku jsou rejstříky. Určení místa vydání kolísá mezi Plzní a Prahou, datum je nejisté.


Pakt stability a růstu

Pakt stability a růstu je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Tato dohoda se částečně vztahuje i na země Evropské unie, které nepřijaly euro jako svou měnu.
Pokud hrozí, že nějaká země nedodrží tyto podmínky, může být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrží, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliže ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce:
Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události nebo dlouhotrvající hospodářské krize. O sankcích rozhoduje dvoutřetinovou většinou hlasů Rady, dotyčná země nemá při tomto rozhodování žádný hlas.
Pakt stability byl některými evropskými politiky kritizován, že nerespektuje přirozené hospodářské cykly – například Romano Prodi, bývalý předseda Evropské komise, ho nazval jako „stupidní“. Podle některých ekonomických teorií jsou v recesích potřeba vyšší veřejné výdaje jako impuls pro ekonomiku, mají však za následek zvyšování rozpočtového schodku. Později se ukázalo, že Pakt je v podstatě nepoužitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie a Německo, ačkoliv právě ony jej v minulosti vehementně prosazovaly.
Především na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se Rada Evropské unie v březnu 2005 dohodla na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet možností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období než EU přistoupí k sankcím se prodloužilo. Toto bylo velice kritizováno menšími státy, které se snažily udržet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.


Hebraizace příjmení

Mnoho imigrantů do dnešního Izraele si změnilo svá příjmení, aby odstranili zbytky galutu, který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tento jev byl běžný zejména mezi aškenázskými imigranty, a to hlavně z toho důvodu, že svá příjmení přijali až v pozdější době za Německé říše či Rakouska-Uherska. Existuje pouze několik málo typicky hebrejských příjmení, jako například Kohen či Lévi. Za židovská příjmení jsou často pokládána jména končící na -berg, -stein či -man, tato však mají německý původ. Příjmení končící na -sky a -vitz pak mají původ slovanský. Naopak některá hebrejská příjmení, jako Kac, Bogoraz a Pak jsou hebrejskými akronymy, přesto že jsou často vnímána jako cizojazyčná příjmení.
Hebraizace příjmení je unikátním jevem hebrejštiny. Počátek tohoto procesu se datuje k první a druhé aliji, a k jeho pokračování došlo i po založení Státu Izrael. Tento rozšiřující se trend byl za dob jišuvu a bezprostředně po založení Izraele založen na tom, že hebrejské příjmení poskytovalo náležitost k novému státu. Jednalo se také často o přání skoncovat s minulostí.
Mezi členy jišuvu existoval silný pocit, v hebrejštině známý jako, š'lilat ha'gola, který často vyúsťoval ve změnu příjmení z diaspory za čistě hebrejské. Součástí sionistického hnutí nebyla pouze samotná alija. Byla to rovněž touha vymanit se z představy slabého Žida, který žije v štetlu a mluví jidiš a naopak vytvořit obraz silného Žida z Erec Jisra'el. Tato myšlenka získala ohlas zejména při první a druhé aliji. Po hebraizaci příjmení již mohlo dojít k odložení starého příjmení.
Ještě před založením Izraele vyhlásilo sionistické vedení a Národní rada rok 1944 jako „rok naturalizace a hebrejských příjmení.“ Díky tomu vydala zvláštní komise vedená Mordechajem Nemzabim brožuru, která obsahovala postup pro vytvoření hebrejských příjmení.
Po založení Izraele stále přetrvával názor, že by hebraizace příjmení měla pokračovat, aby se nakonec vytlačila příjmení z diaspory.
První izraelský premiér David Ben Gurion byl přesvědčený o potřebě používání hebrejštiny a snažil se přesvědčit i ostatní aby si svá příjmení změnili na hebrejská. Při podpisu deklarace nezávislosti Ben Gurion přesvědčil Herzla Rosenbluma, aby se podepsal jako Herzl Vardi, jelikož chtěl, aby na tomto dokumentu bylo co nejvíce hebrejských jmen. Nakonec si svá jména hebraizovalo dalších devět signatářů deklarace.
Ve svém rozkazu vojákům Izraelských obranných sil Ben Gurion napsal: „Je třeba, aby každý velící důstojník změnil své německé, anglické, slovanské, francouzské či jakékoliv jiné příjmení na hebrejské, aby byl vzorem pro své vojáky. Izraelské obranné síly musí mít hebrejského ducha, vizi, a to ve všech vnitřních i vnějších projevech.“
Od roku 1950 vstoupilo v platnost závazné nařízení týkající se hebraizace příjmení i pro představitele státu a osoby reprezentující Izrael v zahraničí. Byla ustanovena „komise pro hebrejská jména,“ která dohlížela na implementaci tohoto nařízení a jejím úkolem bylo mimo jiné radit při výběru hebrejského jména.
Hebraizace příjmení vzbudila ostrý spor jak za dob jišuvu, tak po založení Izraele.
Mezi největší zastánce hebraizace patřil politik, historik a druhý izraelský prezident Jicchak Ben Cvi. Narodil se 24. listopadu 1884 na Ukrajině a v Istanbulu studoval společně s Ben Gurionem na univerzitě. V roce 1906 se zúčastnil zakládající konference Poalej Sijon a v roce 1907 provedl aliju do tehdejší osmanské Palestiny. Patřil mezi zakladatele strany Achdut ha-Avoda, byl aktivním v Haganě, byl členem Národní rady a byl signatářem deklarace nezávislosti. Zemřel v roce 1963. Ben Cvi napsal:
Vedle nadšených zastánců, kteří vybízeli Židy žijící v Erec Jisra'el k hebraizaci svých příjmení existovali rovněž odpůrci tohoto procesu, kteří v něm spatřovali odstranění části židovských dějin. Jedním z odpůrců hebraizace byl spisovatel a učitel Moses Calvary. Narodil se v 1. prosince 1876 v Německém císařství a získal tradiční, všeobecné a rabínské vzdělání. Byl členem strany Achdut ha-Avoda, vyučoval v mládežnické vesnici Meir Šafia či Ahava a zastával post ředitele Hebrejského gymnázia v Jeruzalémě. Publikoval články v hebrejštině a němčině. Zemřel v roce 1944.
Někteří lidé měli ke svému příjmení z diaspory emocionální vztah, a to jak pro jeho vznešený původ, tak pro touhu i nadále se identifikovat se svou etnickou skupinou. Existuje příběh, ve kterém izraelský diplomat řekl Davidu Ben Gurionovi: „Změním si své příjmení, pokud mi ukážete nežida, který se jmenuje Lifshitz.“ Jiní lidé měli příjmení, která byla původní hebrejská.
Nesouhlas s hebraizací příjmení i nadále pokračoval. Mnozí lidé si svá příjmení změnili, jako třeba Jigael Sukenik, který si jej změnil na Jigael Jadin, či Levi Školnik, který si jej změnil na Levi Eškol. Jiní, jako třeba Chajim Weizmann či Šimon Agranat, si svá příjmení ponechali.
Tento trend se postupně umírnil v souvislosti se založením Izraele a s tím, jak se hebrejština stala běžným jazykem. Nicméně i dnes lidé stále hebraizují svá příjmení, zvláště pak ti, kteří slouží u IOS a při izraelských diplomatických misích v zahraničí.
Navíc, jak napětí mezi různými židovskými etnickými skupinami narůstalo, někteří se již dále chtěli identifikovat se „stigmatizovanou“ etnickou skupinou či se sloučit v „kolektivní izraelskou identitu,“ a proto se rozhodli svá příjmení hebraizovat.
Existuje také trend k návratu ke svým kořenům a zachování tradicí unikátních pro každou etnickou skupinu. Někteří, kteří vyjádřili touhu navrátit se ke svým kořenům se tak navrátili ke svým původním jménům, která dříve zavrhli v rámci hebraizace. Jedním z těchto lidí byl izraelský spisovatel Jicchak Orpaz, který obnovil své původní příjmení Averbuch.
Některá příjmení byla přímo přeložena z původních příjmení z diaspory.
U některých příjmení došlo k jejich negaci. Stalo se to především u příjmení majících negativní význam.
Jiná příjmení byla hebraizována na základě podobnosti s biblickým místem, židovskou historickou postavou či hebrejským slovem s hezkým významem.
Někdy byla možnost jméno přeložit či jej vybrat na základě podobnosti.
Někteří zvolili úplně nové příjmení, často se symbolickým přírodním významem.
Někteří si své jméno ponechali z různých důvodů. Někdy byl důvodem náboženský význam daného příjmení. Například příjmení pojící se k příjmení Kohen jako například Cohen, Kohn, Kaplan, Sacerdoti, Kac, Azoulai, apod.). Dále pak příjmení naznačující, že jeho nositel je potomek kmene Levi, jako například příjmení Levi, Levy, Weil a Segal. Jindy se jednalo o název synagogy nebo náboženské postavy, jako Gabaj, Chazan nebo Rabin.
Někteří si ponechali svá příjmení pro jejich jichus. Jednalo se například o příjmení Horowitz, Rothschild, Einstein či Šaltiel.
Jiní si své příjmení ponechali, avšak s tím, že doznalo určité úpravy kvůli kompatibilitě s hebrejštinou. Mezi tyto případy patří například příjmení Lando či Glober.
Jiná „diasporní“ židovská příjmení jsou již od počátku hebrejská, jako třeba Aškenazi, Jerušalmi; zkomolenina hebrejských slov, jako třeba Heifec; hebrejská akronyma, jako třeba Šalit, nebo aramejského původu, jako například Kahane nebo Raban.


Brendan Fehr

Brendan Jacob Joel Fehr je kanadský herec, známý díky roli Michaela Guerina v seriálu Roswell a laboratorního technika Dana Coopera v Kriminálce Miami.
Narodil se v Britské Kolumbii, později žil ve Winnipegu v Manitobě, teď žije v Los Angeles v Kalifornii s manželkou Jennifer.Ve škole měl nejraději matematiku, rozhodoval se, zda má jít studovat ekonomiku. Nakonec si ho všiml agent modelingové agentury, brzy i castingoví agenti. Rád lyžuje, jezdí na snowboardu, hraje hokej a poslouchá Metallicu. Hrál v internetové soap opeře, do televize se dostal rolí v seriálu Breaker High. Zahrál si ve videoklipech U2 a Vanessy Carlton. V Česku může být známý hlavně díky Roswellu a Nezvratnému osudu.


Kyjevská oblast

Kyjevská oblast je samosprávné území na Ukrajině, v její středoseverní části. Jejím hlavním městem je zároveň metropole celé země, Kyjev – ten však není do oblasti zahrnut. Oblast zahrnuje okolí Kyjeva, na jihu území na řece Ros a na severu část regionu zvaného Polesí, kde sousedí s Běloruskem.
Oblast byla vytvořena jako součást Ukrajinské SSR 27. února 1932.
Její současné hranice byly stanoveny po Černobylské havárii. Tehdy do ni bylo zahrnuto i nově vybudované město Slavutyč, které je exklávou a obklopeno je Černihovskou oblastí. Severovýchod území oblasti dnes tvoří zakázaná zóna v okolí měst Černobyl a Pripjať, kde k havárii došlo.
Celou oblast tvoří nížiny, na severu pak močály. Dělena je na západní a východní část řekou Dněpr, nejvýznamnějším tokem, který protéká jak jí, tak i celou Ukrajinou. Ten je nad hlavním městem Kyjevem přehrazen hrází Kyjevské přehrady; velké jezero, které tak vzniklo je dlouhé více než 100 km a táhne se až k hranicím Běloruska. Na jihovýchodě zasahuje do oblasti jezero vytvořeně Kanivskou přehradou. Nejdůležitějšími přítoky Dněpru jsou řeky Desna a Pripjať, Teteriv, Irpiň a Ros.
Oblast je dále členěna na 25 rajónů. Díky poloze v okolí metropole má dobré dopravní spojení s okolím. V oblasti se těží žula a kaolin, jsou zde také zřídla minerálních vod.
Následující tabulka podává přehled všech měst oblastního významu a některých dalších větších měst.


Jilm habrolistý

Ulmus foliacea }} Jilm habrolistý, jilm polní či jilm ladní je listnatý strom z čeledi jilmovité.
Jilm habrolistý je strom s hladkou kůrou. Jeho později podélně rozbrázděné větve jsou obrostlé střídavými, stopkatými listy. Listy jsou vejcovité, listová čepel je nepravidelná, okraj je dvojitě pilovitý. Na zkrácených větvích se skoro na jaře vyvíjejí svazečky květů, které vykvetou ještě před pučením listů. Opylování probíhá větrem. Plody jsou křídlaté nažky.
Jilm roste na okrajích lesů, ve smíšených hájích a lužních lesích. Často se vysazuje v zahradách a parcích.
 Soubor:Illustration Ulmus carpinifolia0.jpg|Jilm habrolistý Soubor:Ulmus-minor-foliage-mosaic.JPG|Listy jilmu habrolistého Soubor:Ulmus minor suberosa kz.jpg|Kmen jilmu habrolistého


Bořek Dočkal

Bořek Dočkal je český fotbalový záložník, člen reprezentace do 21 let. Momentálně působí v týmu FC Slovan Liberec, kam přestoupil ze Slavie. Začínal v Bohemii Poděbrady, od deseti let hrál za Slavii. Svůj prvoligový debut si odbyl na Kladně, kde byl dokonce v základní sestavě. Svůj první gól vstřelil ve svém třetím ligovém zápase proti Teplicím. V zimě 2008 odešel na hostování do Liberce, jenž na něj v letním přestupovém období uplatnil opci.Stává se jednou z hlavních opor Slovanu Liberec.


Karel Höger

Karel Höger byl vynikající český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a neobyčejně kultivovanou výslovností.
Pocházel z velmi skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na brněnské konzervatoři, po absolutoriu prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil zde asi 120 různých rolí. V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle. Po několika drobných filmových roličkách se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí. Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, několik významných mužů z české národní historie, dále též fiktivní postavu ing.Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 60. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán-detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského - Noc na Karlštějně, kde si zahrál další historickou postavu arcibistupa Arnošta z Pardubic.
Disponoval krásně jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje, První parta, Stříbrný vítr, Měla jsem tři syny, Válka s Mloky, Srpnová neděle, Hodina v rodném městě, Případ Oppenheimer, Tři směrem k tichu, Bylo to na váš účet, Jistý den daleké minulosti, Sedm svědků, Ženich pro Marcelu, Skvělé vyhlídky, Pankrác Budecius, kantor, Jitřenka naší slávy, Šarlatové písmeno, Tygr, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl, Humelšnábl a boj se smrtí, Až delfín promluví, Slabé odpolední slunce; načetl mnoho knih, mj. Klapzubova jedenáctka, Veselí občané sichemští, Borovice, Příhody lišky Bystroušky, Mistr Kampanus, Osudy dobrého vojáka Švejka, Za smíchem starého Brna, Apokryfy. Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance. Několik nezapomenutelných roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s paní Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér, Sám proti městu, Půlpenny. Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na okraji města, ale uprostřed natáčení bohužel zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl hrubě nespokojen s tím jak se divadlo zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové, nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa se však lze jen dohadovat.


William Kennedy-Cochran-Patrick

William John Charles Kennedy-Cochran-Patrick byl skotský pilot a letecké eso. Jako stíhací pilot během první světové války dosáhl 21 ověřených sestřelů nepřátelských letounů.
Byl nejúspěšnějším stíhačem 23. squadrony RFC, v jejíž řadách docílil na letounu SPAD S.VII 18 ze svých 21 sestřelů.
26. září 1933 vzlétl s letounem de Havilland Dragon z letiště Baragwanath poblíž Johannesburgu, ale po dosažení výšky 80 metrů se letoun zřítil. Kennedy-Cochran-Patrick a jeho pasažér, Sir Michael Oppenheimer, zahynuli.


Koptové

Koptové jsou Egypťané, jejichž předkové v prvních staletích přijali křesťanství. Slovo „koptský“ pochází z klasické arabštiny a označuje obecně Egypťany. V průběhu staletí se však význam slova posunul, takže dnes označuje egyptské křesťany.
V moderním smyslu se označení vztahuje často na členy koptské pravoslavné a koptské katolické církve nehledě na jejich národnost, takže se coby o Koptech hovoří i o etiopských a eritrejských křesťanech, případně též o Núbijcích před jejich přijetím islámu.


Dolní Povltaví

Přírodní park Dolní Povltaví se nachází v severní části okresu Praha-východ. Území tvoří kaňon Vltavy a boční údolí pravobřežních přítoků. Důvodem zřízení přírodního parku je zachování tradičního rázu krajiny s lesostepmi a skalními stepmi a typickou kulturní zemědělskou krajinou. Významným prvkem je tok řeky Vltavy s vodní faunou a břehovými biotopy.
Součástí parku jsou chráněná území Větrušické rokle a Máslovická stráň a krajinné prvky Klecanský háj, Klecanské sady a Draháňská rokle.


Hurikán Bertha

Hurikán Bertha byl druhou bouří Atlantické hurikánové sezóny 2008 a měl hned po hurikánu Ike nejvíce naakumulované energie. Zformoval se 3. července nedaleko Kapverd. Zanikl 20. července uprostřed Atlantiku nedaleko 51° s. š.
Hurikán Bertha vznikl 1. července 2008 jako tropická vlna mezi Kapverdami a pobřežím Afriky a postupoval na západ. 3. července z tohoto systému vznikla tlaková níže 2, která záhy zesílila na tropickou bouři Bertha. Při svém postupu na západo-severo-západ bouře postupně sílila a 7. července zesílila do stádia hurikánu 1. kategorie. Ještě toho večera však Bertha rychle zesílila na hurikán 3. kategorie a změnila svůj směr pohybu na severozápadní. Během dopoledne 8. července postupovala Bertha jako hurikán 3. kategorie dále na severozápad. V této době dosahoval tlak vzduchu ve středu bouře nejnižších hodnot a foukal v ní nejsilnější vítr. Během odpoledne však Bertha opět poměrně rychle zeslábla na hurikán 1. kategorie. 9. července odpoledne Bertha opět zesílila, už jen však na Hurikán 2. kategorie a dále postupovala na severozápad. Odpoledne 10. července Bertha opět zeslábla na hurikán 1. kategorie. 12. července Bertha velmi zpomalila svůj postup a 13. července zeslábla na Tropickou bouři a stočila svůj směr postupu na severo-severo-západ. Poté co Bertha 14. července přešla přes Bermudy se stočila na severo-severo-východ. 16. července se Bertha ve svém postupu prudce stočila na jihovýchod a poněkud zrychlila svůj postup. 17. července se bouře stočila na východ a 18. července na severovýchod. Brzy ráno 19. července bouře opět zesílila na hurikán 1. kategorie a výrazně zrychlila svůj postup na severozápad. Ráno 20. července Bertha opět zeslábla na tentokrát již subtropickou bouři a odpoledne se přeměnila na tlakovou níži mírného pásu a během několika dalších dní se přesunula nad Island.
Přestože byla Bertha poměrně silný hurikán, nezpůsobila díky své dráze postupu žádné výrazné škody, přesto však v jejím důsledku zřejmě zahynuli 3 lidé.
 Soubor:Bertha 07 july 2008 1630Z.jpg|Hurikán Bertha 7. července Soubor:Bertha terra july9.JPG|Hurikán Bertha 9. července Soubor:BerthabyFlorida.jpg|Hurikán Bertha 12. července Soubor:Bertha 14 july 2008 1505Z.jpg|Bertha 14. července Soubor:Rgbbertha.jpg|Hurikán Bertha 18. července


Hexapla

Hexapla označuje text Starého zákona, sestavený v první polovině 3. století Órigenem, který v šesti sloupcích přináší různé verze starozákonního textu:
Uspořádání Hexaply umožňovalo rychlou a jednoduchou konzultaci biblického textu, a to nejen původního hebrejského, ale i řeckého překladu užívaného křesťany s dalšími řeckými překlady, neboť obsahovala též překlad ebionity Symmacha, další křesťanský překlad Aquilův a židovský překlad Theodotiónův.
Hexapla zřejmě existovala v jediném rukopise a byla uložena v Kaisareji. Z jejího znění vycházel při překladu latinské Vulgaty i svatý Jeroným. Do současné doby se Hexapla dochovala pouze fragmentárně, tyto zlomky byly vydány v několika edicích.
Význam Hexaply spočívá v tom, že jejím sestavením Órigenés položil základy textové kritiky – jedná se o první dílo, které lze označovat za skutečně vědeckou, textologickou edici.


Gorzów Wielkopolski

Gorzów Wielkopolski je město v západním Polsku ležící na řece Wartě. Od roku 1999 je Gorzów Wielkopolski jedním ze dvou hlavních měst Lubušského vojvodství a také největší průmyslové centrum této oblasti. Ve městě žije více než 125 411 obyvatel. Dopravu ve městě zajišťují autobusy a tramvaje. Zdejší trolejbusová síť budovaná během druhé světové války byla na jejím konci zničena.


Březolupy

Obec Březolupy se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Jsou vzdáleny 13 km od centra Uherského Hradiště a 16 km od centra Zlína. Leží v moravském národopisném regionu Slovácko, části zvané Uheskohradišťské Dolňácko. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1606 obyvatel.
V minulosti se většina obyvatel živila zemědělstvím. Dnes pracují v různých místních firmách nebo dojíždějí za prací do okolních měst. Zejména do Zlína, Uherského Hradiště, Napajedel, Otrokovic, Starého Města a Kunovic.
Každoročně se třetí víkend v měsíci říjnu v Březolupech konají tradiční krojované Slovácké hody s právem. Tato událost je příležitostí pro prezentaci místního kroje, který patří do skupiny krojů uherskohradišťských-bílovských. Při této příležitosti navštíví obec velké množství návštěvníků z blízkého i vzdálenějšího okolí.


Vlastislav Matoušek

Doc. Vlastislav Matoušek Ph.D. je český etnomuzikolog a hudební skladatel.
Absolvoval kompozici a postgraduální kurz hudební teorie na Hudební fakultě AMU v Praze. V roce 1996 jako stipendista Japan Foundation studoval hru na šakuhači u Kifu Mitsuhashiho v Tokiu a japonskou tradiční hudbu na University of Letters v Ósace. Na hudební fakultě AMU obhájil disertaci Kinetika v etnické hudbě a získal doktorát v oboru hudební teorie – teorie skladby a v roce 2004 byl jmenován docentem.
Od roku 1991 vyučuje etnomuzikologii na katedře teorie a dějin hudby HAMU, od roku 1999 také na Ústavu pro hudební vědu Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a spolupracuje jako hudební publicista s Českým rozhlasem.


Kija

Kija je řeka v Kemerovské a Tomské oblasti v Rusku. Je 548 km dlouhá. Povodí má rozlohu 32 200 km2.
Pramení na východních svazích Kuzněckého Alatau a po nich steak na horním toku. Ústí zleva do Čulymi.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný roční průtok vody u města Marijinsk činí přibližně 150 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá v dubnu.


Léon Blum

Léon Blum, byl francouzský židovský politik a novinář, jako vedoucí Lidové fronty se stal v letech 1936 až 1938 premiérem Francie. Označoval se za marxistu, odmítal však leninismus.
Léon Blum se narodil v Paříži v rodině střední vrstvy, proto mohl bez problémů vystudovat práva na Sorboně. Politikou se začal zabývat po vypuknutí tzv. Dreyfusovy aféry v roce 1894, kdy se zapojil do demokratického hnutí proti antisemitistickým náladám ve francouzské společnosti. Prostřednictvím toho se dostal k místním socialistům a pracoval jako novinář v deníku L'Humanité. Po zavraždění J. Jaurése se stal roku 1916 generálním tajemníkem Francouzské sekce dělnické internacionály, v roce 1921 po rozdělení strany na demokraticko socialistickou a komunistickou se stal předsedou socialistů. Vyznával pacifismus a internacionalismus, proto se například postavil proti okupaci Porúří roku 1923. Po nástupu světové hospodářské krize a zesílení fašistických tendencí sjednotil francouzské levicové strany, odbory a občanská sdružení do Lidové fronty, která vyšla vítězně z legislativních voleb v roce 1936. Blum se tak stal historicky prvním socialistou a Židem, který zastával post ministerského předsedy Francie. Po okupaci Francie Německem se stal vězněm v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po válce ohlásil odchod z francouzské politiky a soustředil se na mezinárodní otázky. Veřejně podporoval vznik státu Izrael a OSN. Zemřel dne 30. března 1950.


Počítačová animace

Počítačová animace je druh umění, kde vzniká film pomocí výpočetní techniky. Při tvorbě počítačové animace se používá speciální software. Existují v podstatě dva druhy animace: 2D a 3D. Většina programů vytváří animaci pomocí klíčových snímků - pozice objektu je určena uživatelem pomocí klíčových snímků a program sám dopočítá pohyb mezi těmito polohami.


Konrad Bloch

Konrad Emil Bloch byl americký biochemik německého původu. Spolu s Feodorem Lynenem získali v roce 1964 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za objev mechanismu a regulace látkové přeměny cholesterolu a mastných kyselin.
Konrad Bloch se narodil ve městě Neisse v Německu. Vystudoval Vysokou školu technickou v Mnichově. V roce 1934 utekl před nacistickým režimem do Schweizerisches Forschungsinstitut v Davosu ve Švýcarsku. V roce 1936 se přestěhoval do USA. Bloch získal funkci na katedře biologické chemie na Yale Medical School. V Americe se zapsal na Kolumbijskou univerzitu a v roce 1938 získal titul PhD. v biochemii a pokračoval na univerzitě v přednášení až do roku 1946. Později odešel na Univerzitu v Chicagu a v roce 1954 na Harvard jako „Eugene Higgins Professor“ biochemie až do důchodu. Zemřel v Burlingtone ve státě Massachusetts na selhání srdce.


Vibrio vulnificus

Vibrio vulnificus je gramnegativní, pohyblivá, zakřivená, tyčinkovitá bakterie z rodu Vibrio. Vyskytuje se v ústích řek, brakických a pobřežních vodách. Je původcem onemocnění ryb. Blízce příbuzný druh V. cholerae je zodpovědný za vznik cholery.


The GO! Team

The GO! Team je britská hudební skupina, založená v roce 2000. Skládá se ze šesti členů a doposud vydala dvě studiová alba. Debut Thunder, Lightning, Strike byl v roce 2005 nominován na Mercury Prize, aktuální deska Proof of Youth bodovala 21. místem v britské hitparádě.


Emil Brunner

Emil Brunner byl švýcarský evangelický teolog. Brunner platí vedle Karla Bartha za jednoho z vůdčích představitelů dialektické theologie.
Brunner studoval theologii v Curychu a Berlíně. Mezi lety 1916-1924 sloužil jako reformovaný farář ve švýcarských vsích Obstalden a Filzbach u jezera Wallensee. Promoval na základě dizertace Symbolické v náboženském poznání. Příspěvky k teorii náboženského poznání, habilitoval se spisem Prožitek, poznání, víra. Poté trvale působil v Curychu, kde od roku 1922 působil jako soukromý docent a v letech 1924-1953 jako profesor systematické theologie . Brunner na rozdíl od svého kolegy a přítele Karla Bartha často a rád hostoval v zahraničí: přednášel mj. Nizozemí, Švédsku, Finsku, Dánsku a USA. Zde byl v roce 1938 hostujícím profesorem v Princetonu. Po válce, kdy jako rektor curyšské university vystupoval na podporu okupovaných zemí, uskutečnil r. 1946 přednáškovou cestu po USA, 1953-1955 působil v Japonsku. Vedle své akademické činnosti se Brunner věnoval působení v církvi: Mezi lety 1931-1960 pravidelně kázal v curyšském Fraumünsteru, v letech 1927-1939 vyučoval náboženství na gymnáziu. Angažoval se též v ekumenickém hnutí: účastnil se konference světových církví v Oxfordu 1937 a prvních dvou shromáždění Světové rady církví v Amsterdamu a v Evanstonu. Emil Brunner byl ženat s Margrit Lautenburgovou a měl čtyři syny: Heinze Henricha, Petra, Andrease a Thomase.
Do dějin theologie se Brunner zapsal především jako iniciátor sporu o oprávněnost, vhodnost, příp. prospěšnost návratu k umírněné přirozené theologii. Tím se postupně myšlenkově oddělil od Karla Bartha, jenž jakoukoliv přirozenou theologii odmítal.


Jurij Gidzenko

Jurij Pavlovič Gidzenko byl původně vojenský letec. Od října 1987 do ledna 2004 byl sovětský, po rozpadu Sovětského svazu ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Absolvoval půlroční kosmický let na vesmírnou stanici Mir v letech 1995/96, pětiměsíční let na Mezinárodní vesmírnou stanici na přelomu let 2000/01 a krátkou návštěvu na ISS roku 2002. Ve vesmíru strávil celkem 330 dní.
Jurij Gidzenko je ukrajinské národnosti, narodil se v učitelské rodině žijící ve vesnici Jelaněc v Nikolajevské oblasti na Ukrajině. Po ukončení střední školy vystudoval Charkovskou vojenskou vysokou leteckou školu S. I. Gricevca, poté od roku 1983 sloužil v sovětském vojenském letectvu v Moldávii.
V druhé polovině osmdesátých let prošel výběrem vojenského letectva na post kosmonauta. V tomto náboru do oddílu Střediska přípravy kosmonautů bylo mezi kosmonauty vybráno pět vojenských letců, z toho, pozoruhodně, čtyři sloužící v tiraspolské 119. stíhací letecké divizi. Dne 26. března 1987 byl státní meziresortní komisí doporučen na místo kosmonauta CPK. Dne 6. října 1987 byl rozkazem hlavního velitele letectva zařazen do oddílu kosmonautů CPK. Asolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu, 21. července 1989 mu byla přiznána kvalifikace „zkušební kosmonaut“ a začal se připravovat na let na Mir.
Roku 1994 absolvoval Moskevskou státní univerzitu geodézie a kartografie, obor výzkum přírodních zdrojů.
V srpnu – říjnu 1994 se připravoval jako velitel záložní posádky 17. základní expedice na stanici Mir, se Sergejem Avdějevem a kosmonautem ESA Pedrem Duquem. Od prosince 1994 s Avdějevem tvořil hlavní posádku 20. základní expedice na Mir.
Sojuz TM-22 s posádkou Gidzenko, Avdějev, Reiter odstartoval z Bajkonuru 3. září 1995. Členové nové základní posádky převzali stanici od stávajícího osazenstva, které 11. září odletělo domů. Všichni tři zůstali na stanici do února následujícího roku, věnovali se údržbě stanice a vědecké práci. V listopadu přijali návštěvu amerického raketoplánu Atlantis. V únoru 1996 předali stanici 21. základní expedici a 29. února 1996 přistáli na Zemi po 179 dnech 1 hodině a 42 minutách pobytu ve vesmíru.
V srpnu 1996 byl jmenován velitelem hlavní posádky 24. základní expedice na Mir, ale už o dva měsíce později byl převeden na program letů na Mezinárodní vesmírnou stanici jako člen Expedice 1.
K druhému letu vzlétl v Sojuzu TM-31 z Bajkonuru 31. října 2000. Dne 2. listopadu 2000 se Sojuz spojil se stanicí a členové Expedice 1 – William Shepherd, Gidzenko a Sergej Krikaljov – zahájili trvalé obydlení ISS. Začátkem prosince přijali návštěvu amerického raketoplánu Endeavour a v únoru 2001 Atlantis. V březnu 2001 je v raketoplánu Discovery přiletěli vystřídat Jurij Usačov, Susan Helmsová a James Voss z Expedice 2. Posádka Expedice 1 přistála na palubě Discovery 21. března 2001 po 140 dnech, 23 hodinách a 40 minutách letu.
Od srpna 2001 se připravoval ve funkci velitele 3. návštěvní expedice ISS, s italským astronautem ESA Roberto Vittorim a americkým vesmírným turistou Markem Shuttleworthem. Do vesmíru odstartovali na palubě Sojuzu TM-34 dne 25. dubna 2002. Po týdnu stráveném na ISS se vrátili v Sojuzu TM-33. Přistáli 5. května po letu trvajícím 9 dní, 21 hodin a 25 minut.
V lednu 2004 Gidzenko opustil oddíl kosmonautů, poté co byl v prosinci 2003 jmenován náčelníkem 3. správy CPK. Od září 2008 dočasně vykonává funkci 1. zástupce náčelníka CPK.


Seznam evropských dálnic

V litevštině jsou články s názvy "A", kde "" je číslo dálnice.


Canon EOS 50D

Canon EOS 50D je 15,1 megapixelová digitální zrcadlovka oznámená společností Canon 26. srpna 2008. Canon 50D patří stejně jako jeho předchůdce Canon EOS 40D mezi střední třídu DSLR určených zkušeným amatérům nebo profesionálním fotografům.


Jeruzalémský Talmud

Jeruzalémský Talmud neboli Talmud Jerušalmi je redakce talmudu vytvořená v Izraeli během čtvrtého století n. l. Je tvořen starší Mišnou, záznamem ústních náboženských tradic židů, a rabínskými komentáři zvanými Gemara.
Gemara Jeruzalémského Talmudu je výsledkem téměř 200-letého bádání nad Mišnou v akademiích v zemi izraelské. Vzhledem k poloze těchto akademií jsou zde velmi detailně probírány zákony zemědělství ve Svaté Zemi. Podle tradice jej dokončili v roce 350 n. l. v Izraeli Rav Muna a Rav Jossi. Říká se mu Talmud Jerušalmi, nicméně jméno je zavádějící, nebyl totiž napsán v Jeruzalémě. Jindy proto bývá některými nazýván Talmud Erec Jisra'el - Palestinský Talmud.
V současnosti se od užívání názvu „Palestinský Talmud“ obecně ustupuje, neboť toto slovo je v současné době zabarveno arabsko-izraelským konfliktem. V češtině zvlášť je užívání problematické, neboť např. na rozdíl od němčiny nedokáže rozlišit mezi palestinským ve smyslu "historický region zvaný Palestina" a palestinským ve smyslu "palestinská samospráva/palestinský stát".
Gemara Jeruzalémského Talmudu je psána v západoaramejském nářečí, které se v určitých věcech liší od Aramejštiny Babylonského Talmudu. Vyznačuje se větší frekvencí slov přejatých z řečtiny a je bližší jazyku některých aramejsky psaných midrašů, které rovněž vznikaly tu dobou v Izraeli.
Jeruzalémský Talmud obsahuje gemaru ke 39 traktátům Mišny, což je o jeden více, než u Babylónského Talmudu. Na rozdíl od babylonského zahrnuje kompletní gemaru k sederu Zera'im. To se dá vysvětlit tím, že zákony týkající se zemědělství a obdělávání Země Izraelské měly svůj význam pro palestinské Židy, zatímco v Babylónii byly diskuze na takové téma zhola zbytečné. Naopak zcela chybí seder Kodašim, týkající se obětí v Chrámu, který je naopak z velké části komentován v babylónské verzi - dalo by se předpokládat, že situace bude spíše opačná. Někteří vědci proto zastávají názor, že Jeruzalémský Talmud původně obsahoval gemaru ke všem traktátům Mišny - nicméně 24 traktátů se nám nedochovalo. Jeruzalémská gemara je také mnohem kratší a proto je ve výsledku Jeruzalémský Talmud mnohem méně obsáhlý a tím i méně závazný, než Babylónský Talmud.
Zatímco v Babylónském Talmudu jsou jednotlivé mišny označovány aramejským slovem ???????, v Jerušlami jsou označovány jako halachot. Rovněž rozřazení a stránkování u Jerušalmi není přesně dané, jako u jeho babylónského protějšku. Nejčastěji jsou proto citace uváděny ve formě [Traktát - číslo kapitoly - číslo mišny], přičemž aby nedošlo k záměně s Mišnou ši Babylónským Talmudem, bývá ve vědeckých publikacích před citací ještě zkratka J / Y, "Jeru", "Yeru" ev. JT / PT označující Jeruzalémský/Palestinský Talmud.
Rovněž znění Mišny tak, jak je předkládáno v Jerušalmi, není úplně stejné jako v původní Mišně nebo v Babylónském Talmudu. Skutečnost je taková, že všechny tři zmíněné sbírky se od sebe v určitých drobnostech liší.


Farchadská přehrada

Farchadská přehrada je přehradní nádrž na území Tádžikistánu a Uzbekistánu. Vodní nádrž byla vytvořena hrází Farchadské hydroelektrárny na řece Syrdarje v roce 1947.
Přehradní jezero má rozlohu 48 km2. Je 46 km dlouhé a maximálně 3,1 km široké. Průměrně je hluboké 7 m. Má objem 0,35 km3.
Úroveň hladiny vodní nádrže kolísá v rozsahu 1 m. Vodní nádrž reguluje týdenní a denní kolísání průtoku. Vodní nádrž spolehlivě zachycuje vodu Syrdarji pro zavlažování velkých oblastí Hladové a Dalverzinské stepi. Na břehu leží město Chudžand.


Dobšice

Obec Dobšice se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 2439 obyvatel.


Národní park Šumava

Národní park Šumava je jeden ze čtyř národních parků v České republice.
Národní park vznikl v roce 1991. Účelem jeho vzniku bylo ochránit pestrou mozaiku unikátních rozsáhlých rašelinišť, smrkových i bukových pralesů, horských luk, nespoutaných řek a ledovcových jezer. Tvoří největší souvislý komplex lesů ve střední Evropě, často bývá proto označován jako zelená střecha Evropy . Domov zde mají desítky ohrožených druhů rostlin a živočichů, jako jsou rys, los či tetřev. Některé druhy hmyzu se nevyskytují nikde jinde na světě než právě v šumavských rašeliništích.
Národní park má unikátní přírodu zachovat – nejen pro ni samotnou, ale také proto, aby ji mohli i nadále obdivovat turisté, kterých sem každoročně přijíždějí dva miliony . Oblast celé Šumavy patří mezi turisty k těm velmi populárním. Oblibě se těší divoký tok Vydry, Plešné jezero, prameny Vltavy i horské slatě. Horní tok Vltavy je též oblíben vodáky.
V lednu 2007 zasáhl park orkán Kyrill, který dosahoval v nárazech rychlosti až 170 km/h, většinou okolo 130 km/h. Způsobil rozsáhlé škody na lesních porostech, kolem 840 tisíc m3 padlého dřeva. V srpnu 2009 byla otevřena speciální turistická zážitková trasa u rozhledny Poledník, která nabízí možnost sledovat přirozenou obnovu lesa. Jde 700 metrů vedených jedním z polomů z menších polomů o velikosti několika hektarů vedenou převážně po zemi s vyvýšenou vyhlídkovou plošinou. Stezka má být otevřena minimálně 10 let a pro turisty je otevřená v letní sezóně od července do září.
Národní park dlouhodobě zápasí s mnoha problémy. Jde zejména o pravidelně se opakující kůrovcové kalamity a otázku zásahů proti nim, o politické spory týkající se těžby dřeva, stavění na turisty zaměřených středisek a areálů na území parku a CHKO, spory s vodáky a provozovateli s vodáctvím spojených zařízení na horním toku Vltavy, spory týkající se struktury parku a o spory s obcemi, jejichž katastry zasahují na území parku.
Současná struktura a zásahy proti kůrovci, v době nedávno minulé dokonce v 1. zónách, jsou terčem kritiky ochránců přírody, ekologů- vědců i oficiálních organizací zabývajících se ochranou přírody na mezinárodní úrovni . Tyto skupiny často označují současný NP Šumava za NP jen podle jména, který nesplňuje povinnosti a charakteristiky této kategorie chráněného území. Současná správa se dlouhodobě snaží o nápravu, naráží však na prudký odpor lesníků, dřevařských firem a podnikatelů v oblasti turistiky, kteří mají spojence v obcích ležících na území parku a CHKO a v řadě politiků na krajské a celostátní úrovni.
Image:Plešné_jezero.jpg|Plešné jezero Image:Lake Laka - Šumava.jpg|Jezero Laka Image:Prášilské jezero.jpg|Prášilské jezero Image:Chalupská slať 1.jpg|Chalupská slať Image:Obří hrnec na Světlé.jpg|Obří hrnec na Světlé Image:Oblík.jpg|Hora Oblík Image:Poledník.jpg|Poledník Image:Černé jezero - eastern bank.jpg|Černé jezero


Hradec nad Svitavou

Obec Hradec nad Svitavou se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1659 obyvatel. Obec je součástí Mikroregionu Svitavsko.
Německy Greifendorf, do roku 1949 Grándorf, od této doby uměle vytvořený název Hradec nad Svitavou, je zhruba 7 km dlouhá obec 6 km jižně od Svitav. Podle archeologických nálezů je první pravděpodobné osídlení, byť nemělo trvalejší charakter, doloženo v neolitické době. Ves, resp. hradecká fara s kostelem sv. Kateřiny, je poprvé listinně připomínána v roce 1270 jako biskupský majetek, jejíž farář každých čtrnáct dní vykonával bohoslužbu v kostele v Horní Hynčině. Název Griffendorf se poprvé objevil v roce 1318, ale zajímavé je, že jižní část osady nesla pojmenování Gratzl a s dalšími pojmenováními Burghügel, Turmhügel dávala předpoklad, že se zde nacházel nějaký hrádek. Už němečtí historikové se domnívali, že tato část obce je českého původu a hrádek, po němž nesla pojmenování, sloužil k ochraně trstenické nebo brněnské stezky, avšak existence tvrziště nebyla archeologicky doložena.
První zmínkou obec dokazuje, že byla založena při středověké kolonizaci koncem 13. století jako léno olomouckých biskupů. Od roku 1389 byla zahrnuta do mírovského panství. Kostel sv. Kateřiny spadal od roku 1559 do správy svitavského děkanátu a svou nynější podobu nese po přestavbě z roku 1710 v důsledku požáru obce v roce 1673, při níž shořely i nejdůležitější listiny obce – zejména listina o obnovení dědičné rychty potvrzená olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem z roku 1535. Rozkvět obce spadal do 15. století, kdy jí byly uděleny výsady ohledně práva várečného, sladovnického, honitby a obchodu se solí, a svá panství zde mělo více vlastníků, z nichž nejvýznamnějšími byli pánové z Hardega a Letovic. Od roku 1567 získal část obce rod Podstatských z Prusinovic, kteří toto léno v roce 1570 prodali olomouckému biskupu Vilému Prusinovskému, který daroval tamnímu faráři právo odúmrti. Během doby část obce mělo v lenním vlastnictví město Svitavy, jíž získalo od Jiřího Kamenohorského z Kamenné Horky a od roku 1630 pak město Svitavy spravovalo celou obec.
Ves byla těžce zasažena třicetiletou válkou, před jejímž začátkem zde žilo 76 osedlých, ale v roce 1677 při lánové vizitaci pouze 71 osedlých a 5 statků bylo pustých. Právo várečné bylo sice v roce 1651 obci odebráno, ves ztratila i některá další privilegia, ale lze vypozorovat rozvoj mlynářství, zemědělství a živností. Hradec se stal i vyhlášeným tržním místem obilovin. Součástí svitavského panství zůstal až do roku 1849, ale po správní reformě spadal do moravskotřebovského politického okresu a do soudního okresu Svitavy. Od října 1938 připadl pod svitavský landrat v Sudetské župě, ale po skončení druhé světové války byl obnoven předválečný stav. Do roku 1949 patřil do okresu Moravské Třebové, ale poté byl přičleněn do okresu Svitavy a stal se až do roku 1991 součástí města Svitav.
Ačkoliv byl Hradec silně zemědělskou obcí, byly zde ve 30. letech 20. století založeny i průmyslové podniky. Řada obyvatel však dojížděla za prací do Svitav. Ze spolků zde působil spolek politický, zemědělský, hasičský, lidový a železničářský aj.
První zmínka o škole pochází již z roku 1560, od roku 1871 se zde nacházela trojtřídní obecná škola s německým vyučovacím jazykem a od roku 1926 i česká menšinová škola.


Takeláž

Takeláž je vybavení plachetnice, které se na ní nachází nad úrovní její paluby. Skládá se ze stěžňů, ráhen a plachet, patří do ní také všechna lana a další nástroje, zařízení a pomůcky určené pro manipulaci s oplachtěním.
Takeláž tedy zahrnuje veškeré prvky nutné pro primární pohon lodě, dále též všechny technické prvky nutné pro jeho ovládání.


Pístovský památník

Pístovský památník je památník obětem pochodu smrti v II. světové válce východně od osady Pístov nedaleko Chodové Plané.
Pochod smrti vyšel z koncentračních táborů Zwickau a Legenfeldu 13. dubna 1945 a bylo na něj vyhnáno 1450 mužů a 150 žen, jejichž řady během pochodu rychle řídly.
Kolona byla 21. dubna na silnici mezi Martinovem a Holubínem omylem napadena střelbou amerického letce. Okamžitě zemřelo 16 vězňů a doprovod pochodu všechny raněné namísto ošetření postřílel. Obyvatelé německé národnosti z Pístova odvezli večer raněné, které zahrabali do jámy v lese přibližně 100 m od místního hřbitova. Místo hromadného hrobu neoznačili.
Exhumace hrobu na jaře 1946 odhalila 66 obětí z Polska, Sovětského svazu, Itálie, Belgie, Německa, Jugoslávie, Maďarska, ČSR. Pozůstatky byly uloženy do rakví a pochovány na hřbitově. V roce 1950 přibyly těla dvojice anglických letců, kteří byli zastřeleni u Dolního Kramolína Němci při nouzovém seskoku z hořícího letadla.
Památník z roku 1965 ve tvaru jehlanu z hrubě tesaných kamenů doplňuje na špici železná trnová koruna. Na podstavci jsou obrázky ryté do skla a nápis. Okolí je parkově upraveno s cestami mezi záhony růží obklopenými jehličnany.


Okres Veresegyház

Okres Veresegyház je okres v severním Maďarsku v župě Pest. Jeho správním centrem je město Veresegyház.


Jen tak tak

Jen tak tak je hudební skupina z Jindřichova Hradce. V jejím repertoáru jsou především vlastní folkové písničky.


Audio rss

Toto je nultá verze návrhu strukturování kategorií v oboru Kosmonautika. Bude-li akceptována, doporučuji zrušit resp. redirectovat kategorii "Kosmický výzkum" a její obsah rozestrkat podle následujícího schematu.
Viz toto, co jsem o tom napsal jinde: Slovo „taikonaut“, běžně používané pro čínské kosmonauty a ad hoc vytvořené publicistou Chen Lanem, je odvozené od čínského výrazu „tchaj-kchung“, znamenajícího „vesmír“ či „kosmický prostor“. Sami Číňané však používají spíše výrazů „chang-tchien-jüan“ či „jü-chang-jüan“. Nicméně, budiž ve schematu použito i "kosmonauti ČLR"!
Osobně mám pocit ze místo kořene kosmonautika by bylo vhodnější výzkum vesmíru. Kosmonautika je jen jedna ze součástí - lety s lidskou posádkou.--Jezevec 19:43, 27. 10. 2005
Zdá se mi velmi nelogické, když :Kategorie:Kosmické sondy a :Kategorie:Kosmické lodě nejsou pod :Kategorie:Kosmické dopravní prostředky. Navrhoval bych kategorii Kosmické dopravní prostředky úplně zrušit a navrhovaný obsah zařadit přímo pod :Kategorie:Kosmická tělesa dle účelu, kde již jsou Družice, Kosmické sondy a Kosmické lodě. Vzhledem k relativnosti a specifičnosti pohybu ve vesmíru nemá smysl odlišovat pohybující se objekty od relativně stacionárních a také tělesa poháněná vlastní silou od těles pohybujících se vlivem gravitačních sil. --ŠJů 03:06, 27. 11. 2005
Já jsem si všiml, že se znažíte narvat do :Kategorie:Kosmické dopravní prostředky vše co se v kosmu pohybuje. Zkuste se podívat na Wikipedie:WikiProjekt Kategorizace kosmonautiky, kde je tato kategorie, myslím logicky navržena skutečně jen pro to co je určeno dopravní prostředek a ne už ty funkční záteže a náklady jako lodě, sondy a dokonce obecně jakékoliv umělá kosmická tělesa, což by měla být spíše nadřazená kategorie - Podle návrhu tedy souřadná právě pro všechny ty funkční zařízení. Zatím Vaší reoganizací nám vniká zajímavý strom kdy kosmické sondy jsou snad všude:
Nesouhlasím se zařazením "kosmické dopravní prostředky" pod kosmická tělesa; kosmická tělesa jsou přesně definována a nosné rakety kosmickými tělesy nejsou a nikdy nebudou, protože přinejměnším jejich některé části část se kosmickými tělesy nikdy nestanou. Protože však jsou nedílnou součástí kosmonautiky, tak pod kategorii Kosmonautika nezbytně patří. --A.Vítek 08:53, 27. 11. 2005
:Kategorie:Kosmická tělesa dle typu dráhy obsahuje v návrhu víceméně pouze umělé družice a ještě k tomu roztříděné ne podle typu dráhy, jak naznačuje nadpis, ale podle místa.
:Kategorie:Kosmická tělesa dle účelu bych přejmenoval na :Kategorie:Kosmická tělesa dle druhu, :Kategorie:Kosmická tělesa dle typu dráhy vůbec nezakládat a její obsah začlenit pod nově navrženou Umělé družice - viz návrh níže.
Drobná připomínka: "Umělé družice podle místa" bych spíše nazval "Umělé družice podle centrálního tělesa", nebo méně přesně "... podle planety"; slovo "místa" v názvu kategorie je příliš vágní, aby uživatele správně informovalo předem, co v ní najde. Důležité je, aby názvy kategorií byly co nejvíce pochopitelné i méně do daného oboru zasvěceným uživatelům Wikipedie. Jinak - pokud by se udělala nějaká kategorie 3. úrovně "Umělé družice podle ...", z důvodu symetrie by ve stejné úrovni neměly být "Vědecké družice" atp., ale "Družice dle účelu" a pod nimi by pak byly kategorie "Vědecké družice" a "Aplikované družice" a do těchto kategorií vnořeny subkategorie např "Astronomické družice", "Geofyzikální družice", ... resp. "Navigační dr.", "Meteorologické dr.", "Špionážní dr.", ... --A.Vítek 08:53, 27. 11. 2005


Palamédés

Palamédés - je v řecké mytologii synem Nauplia, krále v Euboi.
Palamédés byl hrdina, chytrý muž, byl vychován a vzdělán Kentaurem Cheirónem. Byl vyhlášeným vynálezcem, mezi jeho vynálezy jsou jmenována písmena řecké abecedy, číslice, peníze, deskové hry, míry a váhy, ohňová znamení. Byl prý dokonce básník. Měl bratra jménem Oiax.
Když se schylovalo k trojské válce, vyslal král Agamemnón Palaméda na Ithaku, aby získal tamního krále k účasti. Ten totiž předstíral šílenství, aby nemusel na dlouhá léta opustit své království i svou manželku Pénelopu. Našel Odyssea, jak orá pole a osévá ho solí. Palamédés nastrojil léčku: před volské spřežení do brázdy položil malého synka Télemacha a Odysseus bez váhání potah zastavil. Jeho předstíráné šílenství bylo odhaleno, a to Odysseus Palamédovi nezapomněl.
Když později byli před Trójou, nastražil Odysseus falešný dopis, který měl Palaméda usvědčit, že vzal úplatek od Trójanů a teď radí Achájcům, aby se vrátili domů. Do Palamédova stanu ukryl jakoby získané zlato. Rozzuření válečníci na nic nečekali a nevinného Palaméda ukamenovali.
Jeho otec se okamžitě vrátil od Tróje domů a vzal s sebou i mladšího syna Oiaka. Smrt Palamédovu pomstil Nauplios tak, že rozšířil mezi manželkami Řeků, že jejich muži si užívají se zajatými Trójankami a přivedou je i s jejich dětmi po válce domů. Tím navedl mnohé z žen k nevěře, kterou se chtěly pomstít svým mužům.
Navíc Nauplios po skončení války zapaloval na pobřeží falešné ohně, mnohé lodě Řeků se potom roztříštily o nebezpečná skaliska a muži našli svou smrt na dně moře.
Stejnou smrtí zahynul i Palamédés, byl rovněž sveden jedním z klamavých ohňů a jeho loď se potopila.


Miloš Štejfa

Od roku 1979 byl vedoucím kardiologické jednotky intenzivní péče na II. interní klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně a v letech 1990-1997 zde již vedl I. interní kliniku. V roce 1988 se stal profesorem. V letech 1991-1992 byl prvním prezidentem České lékařské komory. V roce 1996 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu. Je předsedou pracovní skupiny Srdeční selhání České kardiologické společnosti a České internistické společnosti.
Ve své odborné činnosti se zabývá ischemickou chorobou srdeční, akutním koronárním syndromem, srdečním selháním, kardiovaskulární farmakoterapií a prevencí.
Jeho manželka je prof. MUDr. Alena Dapeci, DrSc., jeho otec byl kardiolog prof. MUDr. Miloš Štejfa.


Ibišek bahenní

Ibišek bahenní je trvalka odolná proti mrazu, mokřadní rostlina, která může růst ve velkých skupinách.
Listy jsou variabilní , ale obyčejně deltoidního tvaru, někdy s až se třemi laloky. Vyskytuje se v mnoha variantách, v barevném rozsahu květů od čistě bílé až po temně růžovou, a s výjimkou jednoho genomu, všechny mají temnou skvrnu uprostřed květu. Květ rozkvétá na několik hodin.
Pro názvosloví poddruhů nebylo dosaženo dohody mezi taxonomy. V Kanadě je uveden jako ohrožený druh .
Roste v mokřadech a podél říčních systémů v jihovýchodu Spojených států amerických, v Texasu na pobřeží Atlantického oceánu a odtud na sever až po jižní Ontario.
Četné hybridy jsou komerčně pěstovány jako okrasná rostlina. Pěstování druhů nebo kříženců může být atraktivní vedle rašeliniště. Kromě vizuální přitažlivosti, je to také medonosná rostlina a můžeme jím přilákat množství opylovačů.
Ibišek bahenní vyžaduje plné slunce a vlhké půdy s pravidelnou zálivkou. Během zimy naopak vlhkost musí být nižší, aby rostlina neuhnila. Snese až -27°C.


Okres Tatabánya

Okres Tatabánya je okres v severním Maďarsku v župě Komárom-Esztergom. Jeho správním centrem je město Tatabánya.


Konárovice

Konárovice jsou obec ležící v okrese Kolín. Mají 742 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 1088 ha.


Štěpánek

Štěpánek je domácká podoba křestního jména Štěpán. Existuje také mnoho nositelů příjmení Štěpánek :


Jules Dumont d'Urville

Jules - Sébastien - César Dumont d´Urville známější spíše jako Jules Dumont d´Urville byl francouzský ministr námořnictva, mořeplavec a objevitel, který důkladně prozkoumal velkou část Oceánie a Antarktidy.
Dumont pocházel z nižší šlechtické zbohatlé rodiny a na moře se vydal jako sedmnáctiletý, díky výjimečným schopnostem a píli se vyšvihl z prostého námořníka na důstojníka a poté byl jmenován fregatním kapitánem. O několik let později byl mladý kapitán pověřen výpravou do Středozemního moře na hydrografickou a archeologickou expedici.


Palečnice

Palečnice se řadí k mírnějším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých dřevěných pásků, spojených suvně stahovacími šrouby. Pro zvýšení účinku byly vnitřní plochy pásků někdy opatřovány rýhováním, hraněním nebo i hroty, v modernější podobě byly pásky mírně prohnuté. Palečnice se používaly převážně k drcení prstů, přičemž nástroj mohl být nasazen na falangu prstu nebo na kloub. Často zmiňované využití palečnic k drcení genitálií či prsů v rámci útrpného práva není doloženo, modifikované nástroje na bázi palečnic jsou ale častou pomůckou pro BDSM aktivity.


Gelasius Dobner

Gelasius Dobner, vlastním jménem Job Felix Dobner byl český historik, propagátor kritické metody v dějepisectví a piaristický mnich, označovaný za zakladatele moderního kritického českého dějepisectví. Mimo jiné kriticky zpracoval komentář k Hájkově Kronice české.
Narodil se v rodině pražského truhláře Josefa Dobnera a Marie Anny, rozené Schäfflerové, studoval nejprve u jezuitů a potom u piaristů. Koncem třicátých let vstoupil do řádu a vystudoval filosofii a teologii, potom vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Vídni a zároveň studoval práva. Prošel postupně několika piaristickými školami v Čechách a na Moravě, roku 1752 byl postaven do čela právě zřízené piaristické školy v Praze. Pod patronací pražského světícího biskupa Václava Vokouna získal možnost studia historických pramenů v pražských církevních knihovnách.
Proslulost si však získal až kritickým rozborem připraveného vydání Hájkovy Kroniky české. Přes nepřízeň domácích „kolegů“, kteří trvali na věrohodnosti Hájkovy kroniky, stalo se Dobnerovo dílo základem moderní české historiografie a sám autor se dočkal mnoha ocenění v rámci řádu i mimo něj.
Při práci nad Hájkovou kronikou v různých šlechtických či církevních archivech opsal mnoho dosud neznámých pramenů, které vydal roku 1764 v edici Monumenta historica Bohemica. Kromě tří dílů Annales Hageciani se věnoval otázkám rozsahu Velkomoravské říše, původu cyrilice a hlaholice, staroslovanské bohoslužby v Českých zemích, otázkám vztahu českého státu k říši a podobně. Značná část jeho prací věnovaných listinnému materiálu českého a moravského původu a životopisy některých význačných českých dějepisců a kronikářů zůstaly v rukopise.
Dobner byl prvním českým moderním historikem, který stavěl na kritické metodě zkoumání písemných pramenů a odmítal neprověřené fabulace a výmysly, jež v té době často historickou práci provázely. Díky němu a jeho dílu byla česká historická věda ušetřena množství omylů a jejich napravování ve vrcholné vlastenecké éře, kdy se národní dějiny staly předmětem politizace.
Až na výjimky byl za svého života ušetřen nenávistných kampaní, avšak jeho práce byla později zastíněna osobnostmi českého obrození, z nichž ovšem většina na něj navazovala. Málo přející vztah Čechů k duchovním v 19. a 20. století přivedl jeho jméno takřka na práh zapomnění.


Konduktivita

Konduktivita je fyzikální veličina, která popisuje schopnost látky dobře vést elektrický proud. Látka, která je dobrým vodičem, má vysokou hodnotu konduktivity, špatně vodící látky mají nízkou hodnotu konduktivity. Konduktivita závisí na teplotě, zejména u polovodičů je tato závislost velmi významná.
kde l je délka tělesa, na které je přiložené napětí, S je obsah kolmého průřezu, G je elektrická vodivost tělesa.


Sargon I.

Šarru-kin I. neboli Sargon I. byl král staroasyrské říše v letech 1848 - 1818 př. n. l..
Narodil se někde při horním toku Tigridu. Jeho jméno - Sargon - bylo charakteristické pro uzurpátora.
Za jeho vlády proběhlo úplné zatmění Slunce; podle moderních výpočtů mělo být v roce 1833 př. n. l.


Bílkovice

Obec Bílkovice leží v okrese Benešov. Má 194 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 578 ha.
Ve vzdálenosti 7 km jižně leží město Vlašim, 12 km západně město Benešov, 29 km severozápadně město Říčany a 33 km západně město Sedlčany.
Obec leží na katstrálním území Bílkovice a skládá se ze tří místních částí: Bílkovice, Moravsko a Takonín.


Thulegate

Aféra Thulegate je dobře zdokumentovaný případ porušování dánského zákazu jaderných zbraní na svém území ze strany Spojených států amerických v 60. letech 20. století, který po odhalení v 90. letech vyvolal v Dánsku politický skandál. Svůj název dostala aféra podle grónského městečka Thule, poblíž kterého začala, a podle analogie s mnohem známější aférou Watergate.
V lednu roku 1968 havaroval v bezprostřední blízkosti základny letectva Spojených států v Grónském Thule americký bombardér B-52. Na veřejnost brzy pronikly informace, že na palubě tohoto letounu se nacházely jaderné zbraně. V Dánsku, na jehož území zahrnujícím i Grónsko platil od roku 1957 zákaz jaderných zbraní, to vyvolalo ostrou reakci obyvatelstva obviňující Spojené státy z opakovaného porušování tohoto zákazu. Představitelé americké i dánské vlády tato obvinění popřeli s tím, že havarující letoun nesměřoval původně do vzdušného prostoru Dánska, ale pouze se dostal do potíží a v Thule se neúspěšně pokusil o nouzové přistání.
V roce 1993 však vyšlo z odtajněných dokumentů U.S. Air Force najevo, že americké bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě přelétaly přes Grónsko téměř celá 60. léta nejméně 2x denně. Cílem těchto přeletů bylo monitorování radaru protivzdušné obrany Spojených států v Thule s možností rychlého jaderného útoku na Sovětský svaz v případě jeho zničení. Po tomto odtajnění zahájila dánská vláda interní vyšetřování, jehož výsledkem byla v červnu 1995 čtyřstránková zpráva určená dánskému parlamentu. Tato zpráva potvrdila informace o přeletech, ale ve snaze nevyvolat diplomatickou rozepři se Spojenými státy, označila incident za nedorozumění způsobené dánskou stranou. Podle této zprávy nese vinu bývalý dánský premiér H. C. Hansen, který v roce 1957 na schůzce s americkým velvyslancem odpověděl nejasně na otázku, zda si Dánsko přeje být informováno v případě, že se USA rozhodnou umístit v Grónsku své jaderné zbraně.
Krátce po vydání této zprávy se sešel tehdejší dánský ministr zahraničí Niels Helveg Petersen s americkým ministrem obrany Williamem Perrym a na následující tiskové konferenci ujistil veřejnost, že přes všechny informace o přeletech nebyly v Grónsku nikdy jaderné zbraně umístěny na zemi. Jen o několik dní později však dánská vláda Petersenovo tvrzení vyvrátila. Oznámila totiž, že podle informací, které nebyly známy před Petersenovým vystoupením, byly jaderné zbraně umístěny na Grónském území dokonce ve dvou obdobích o souhrnné délce téměř sedm let.
Následující polonezávislé vyšetřování všechny tyto skutečnosti potvrdilo. Překvapivě však došlo i k dalším odhalením. Přestože americká strana nepovolila přístup k žádným relevantním materiálům a dánská strana odmítla zpřístupnit materiály starší než z roku 1968, dospěla vyšetřovací komise k podezření, že i americké válečné lodě měly po dobu strávenou v dánských přístavech na palubě jaderné zbraně. Dalším závěrem komise bylo tvrzení, že dánská vláda v 60. letech věděla o americkém porušování dánského jaderného zákazu, avšak nepodnikla žádné kroky k jeho zamezení.


Hymnus

Hymnus je především starořecká píseň sólová nebo sborová oslavného charakteru a různého rozsahu, jejímž tématem jsou nadosobní a vznešené hodnoty a jevy, jako je víra, život, vlast, lidstvo, příroda či technika. Tato píseň byla především používáná na oslavu boha nebo bohů a později i na počest některého z reků a jeho hrdinských činů.
Ze stylistických prostředků se v hymnech často používají zvolání a výčty.
Hymny byly skládány již ve starověku, k těm patří například staroegyptský Achnatonův Hymnus na Slunce.
Velkou skupinu tvoří křesťanské církevní hymny, oslavující Boha, ty jsou zpravidla zpívané. K jejich významným autorům patří např. Tomáš Akvinský.
V moderní poezii skládal hymny s tematikou demokracie a svobody například americký básník Walt Whitman.
U nás patřili k významným autorům hymnů Otokar Březina, S. K. Neumann, Josef Hora či Jan Zahradníček.


Abdon Stryszak

Abdon Stryszak byl polský univerzitní profesor veterinárního lékařství, veterinář a epizootolog. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří spis Epizootiologia ogólna.


Pilíř

V klasické řádové architektuře je pilíř nosným prvkem čtvercového či obdélného průřezu. Pokud má kruhový průřez, hlavici a patku nazýváme jej sloup. Může být opatřen náběžní římsou a soklem. Je-li pilíř částečně zapuštěn do zdiva, nazýváme jej termínem polopilíř, pokud je jeho hlouka výrazně menší než šířka a je opatřen hlavicí a patkou, navýváme jej pilastr, pokud hlavici a patku nemá, jedná se o lisénu
V gotické architektuře není v literatuře vymezení termínů sloup a pilíř používáno tak striktně. Přesto by se termínem „sloup“ měly označovat pouze prvky, které vskutku mají kruhový průřez, hlavici a patku. Všechno ostatní by se mělo nazývat termínem „pilíř“, přičemž je tak nazýván i nosný prvek tvořený svazkem prutů o velmi složitém celkovém průřezu. Nazýváme jej pak „svazkový pilíř“.
V moderní architektuře je termínem pilíř chápán nosný prvek větší mohutnosti, například v případě mostů. Často se používá také termín „opěrný pilíř“, což je zpravidla blok zdiva podpírající například starší poškozenou zeď.


Veliny

Veliny jsou obec v okrese Pardubice ležící asi dva kilometry východně od města Holice. Obec má 370 obyvatel, 176 domů, katastrální výměra obce je 600 ha. Historicky je obec doložena od roku 1366. Nejvýznamnější stavbou obce je Kostel sv. Mikuláše, který je chráněn jako Národní kulturní památka.
Od poloviny 13. století do první poloviny 14.století došlo v Čechách k osídlování oblastí do té doby zalesněných, přeměňování pusté půdy v ornici a zakládání nových vsí, městeček i měst. Kromě obyvatelstva domácího se na tomto velkém kolonizačním díle podílely v našich zemích i skupiny cizinců, převážně ze zemí německých. Podle historických zpráv byl ve zdejší krajině rozsáhlý les zvaný „Království“ v majetku českých panovníků. Tak tu v té době na části vymýceného lesa vznikly obce Holice, Ředice, Roveň, Lítětiny, Komárov a snad ještě další. O jejich založení neexistují žádné písemné zprávy. Nejstarší písemná zmínka o existenci některých obcí na Holicku je z r. 1336, patřící k tehdejšímu chvojenskému panství. Chvojno bylo městečko s tvrzí, jejíž stopy mají být patrné z kruhových náspů s pahorkem uprostřed při silnici z Holic k Býšti u Chvojence, východně u křižovatky. V muzejním diplomatáři z dubna 1336 je zapsáno, že král Jan Lucemburský zastavil tvrz s městečkem Chvojno, s vesnicemi Bělčí Horní a Dolní, Albrechticemi, Hoděšovicemi, Štěpánovskem, cly na Orlici, Ostřetínem, Ředicemi, Rovní a Holicemi Perholtovi, proboštovi na Vyšehradě a jeho bratřím Jindřichovi a Janovi z Lipé za 2000 kop grošů. Poněvadž v popisu není zmínka o Velinách, je domněnka, že ty měly jiného pána dosud nezjištěného.
Samotné založení obce Veliny, jak se dá dle historických pramenů posuzovat, spadá také do doby zmíněné kolonizace. Nasvědčuje tomu tak tvar tzv. lánové obce, kde od návsi v délce asi 2km, směřující od východu k západu, byly dlouhé lány polí na obě strany k hranici katastru obce. Náves se rozprostírala po obou stranách dnešní silnice procházející obcí: její velikost je možno posoudit dobře z prvního zmapování obce v r. 1839. Přibližný tvar lánů byl patrný ještě do nedávné doby, a to do scelení polí v JZD. Podobný popisovaný tvar obce a polí byl ve většině obcí na Holicku, jejíchž založení je určeno do první kolonizace v českých zemích, tzv. vnější.
Předpokládá se, že název obce Veliny vznikl od jména zakladatele. Proto je možné přiklonit se i k pověsti, která vypráví údajně o zdejším rytíři Velingerovi, který prý sídlil na Velkém Hradci, lidem nazývaný též Věžiště, snad podle věžovitého tvaru, byl na nejvyšším místě lesnatého návrší mezi Holicemi, Ostřetínem a Velinami. V místě je dodnes patrný jen příkop s valem. Historik A. Sedláček dává toto místo v souvislost s tvrzí Hrošovice, která snad mohla být v tomto kraji. Žádný písemný doklad o názvu této tvrze se nezachoval. K případu názvu obce je možné dodat, že v době kolonizace býval jeden z nejbohatších kolonistů organizátorem založení vsi, kterému též náležela nižší soudní, policejní i trestní pravomoc nad poddanými. Tehdy také původní názvy okolních obcí Holic – Eklinsdorf, Ředic – Hermannsdorf, Rovně – Waltersdorf a Ostřetína – Tiezmannsdorf byly odvozeny od jmen jejich zakladatelů.
Nejstarší písemný doklad, kde je jméno naší obce uvedeno, je v archiváliích ve Vatikánu. Výpis v knize J. Svobody a V. Šmilauera Místní jména v Čechách V. díl na str. 292. Záznam z r. 1366 se týká kněze Víška ve Velinách. Je pozoruhodné, že latinský název Welina odpovídá českému Veliny, který se objevuje již v písemných zápisech od 16. století. Název obce nebyl nikdy měněn, jen v německy psaných zápisech se používalo Wellin.
Po celých dalších 140 let mizí zatím jakékoliv písemné zprávy o naší obci. Pravděpodobně to má na svědomí požár pražského hradu r. 1541, kdy shořely zemské desky, ve kterých byly záznamy o převodech majetku mezi rody majitelů panství. Teprve v listináři Viléma z Pernštejna z r. 1507 je zapsána kupní smlouva s Čeňkem Dašickým z Bachova, kde v seznamu koupených vsí je zapsána ves Veliny. Asi v té době byly do urbáře panství pardubického zapsaní zdejší uživatele usedlosti a půdy s předepsanými poddanskými povinnostmi. Je to první urbář z panství pardubického, který byl založen kolem r. 1500. Na str. 348 až 350 je zapsáno 13 poplatníků za ves Veliny. Lidé měli předepsanou robotu 34 dnů o žních a jednou za rok dodávku 44 1/2 slepice a 280 vajec. Po čase se urbáře obnovovaly, takže do roku kolem 1770, kdy byl vyhotoven poslední, jich bylo celkem osm. Dle nich lze sledovat, jak postupně v obci přibývalo usedlostí. Kolem r. 1770 bylo zde 44 usedlostí, z toho 11 sedláků, 17 chalupníků, 14 domkářů, 1 obecní pastouška a 1 panský mlýn. Kromě peněžních povinností měla obec celkem dodávku 69 dvouspřežních fůr sena a otavy, 988 dnů roboty s koňmi a 1319 dnů roboty pěší. V urbáři z té doby jsou již usedlosti očíslovány domovními čísly. V tomto čase bylo totiž uzákoněno povinné číslování domovních stavení. Domovní čísla zůstala zachována do dnešní doby na usedlostech, které zde v obci v té době byly. Tak si můžeme dnes představit, jak zapsané jednotlivé usedlosti byly majetné co do výměru půdy a výši robotních povinností. Jen obydlí čp. 11, 15, 18, 19, 32 a 36 byla během let, většinou po vyhoření, zbourána a na jejich místě se již nestavělo. Od počátku panství Pernštejnů byly veškeré převody majetku zapisovány do tzv. purkrechtních knih jak na potomky, tak na nové uživatele. V těchto knihách se zapisovalo mimo jiné, kolik nový uživatel má platit za nákup a do kdy. Asi v první třetině 18.století byly zavedeny pozemkové knihy, kde jsou převody majetku zapisovány dle popisných čísel, což u předešlých knih nebylo.
Dle dřívějších vyprávění, která byla i uveřejněna v některých publikacích, vznikla dnešní obec Veliny ze tří vsí, a to horní část se měla jmenovat Benátky, prostřední Veliny a dolní část Vlčkovice. Ty jsou doložené, avšak o Benátkách není nikde po r. 1500 žádných záznamů. Snad to mohla být také nějaká samota, která zanikla již někdy dříve. Vlčkovická usedlost také zanikla po r. 1636, avšak nově vystavěná v r. 1726 byla už zapsána pod obec Veliny.
V r. 1788 byl vypracován tzv. „josefínský katastr“, který měl být podkladem pro výměr nových poddanských povinností dle nově poprvé změřené zemědělské půdy. Jeho cílem bylo zrušit nejnenáviděnější břemeno poddaného lidu – robotu. I když se zavedení „josefínského katastru“ neuskutečnilo, je k dispozici dokument, z kterého je možné přesně zjistit, kolik, které usedlosti měly zemědělské půdy a lesa, a v které části katastru obce.
Nejpodrobnější měření veškeré půdy i lesů včetně zastavěné plochy se uskutečnilo před r. 1839, kdy byly vyhotoveny katastrální mapy s měřítkem 1:2880 s očíslováním všech parcel. Mapy jsou doposud podkladem k vyhotovování dnešních katastrálních map. V r. 1839 měla obec 76 usedlostí včetně školy.¨
Z doposud uváděných historických podkladů lze pouze zjistit počty a velikost majetku jednotlivých usedlostí. Jediný podklad z dřívější doby, z kterého lze zjistit částečný počet obyvatel obce a jejich zaměstnání, je Soupis obyvatel podle víry z r. 1651. Ten měl ukázat, kolik obyvatel se ještě hlásí k nekatolické víře. Kromě toho je zde uvedeno zaměstnání u zapsaných jmen a též jejich stáří. Obec měla 92 obyvatel a z těch byli 2 tesaři, 2 šindeláři, 2 krejčí, 1 tkadlec, 1 mlynář a ostatní se zaměstnávali zemědělstvím.
První soupis obyvatel, který se prováděl v celém státě, je z r. 1801 a to zde bylo 360 lidí. Největší počet v historii obce je zaznamenán r. 1880, kdy zde žilo 735 občanů ve 111 domech. Z toho bylo 346 mužů a 389 žen. Číst a psát umělo 450 lidí. Podle sčítání v r. 1980 žilo v obci 405 lidí ve 128 domech. Ostatních 26 domů nebylo trvale obydleno a počítají se jako rekreační chalupy.
Nejpodrobnější popis zaměstnání lidí v obci je uveden v publikaci Pardubicko – Holicko- Přeloučsko: tři čtvrtiny obyvatelstva se živily polním hospodářstvím, část obuvnictvím, přičemž mužům pomáhají ženy lepením, flokováním a šitím, zbytek obyvatelstva měl různá zaměstnání. Po skončení polní práce káceli zdejší lidé stromy, vázali klestí v otýpky, řezali dříví, kopali pařezy, pálili dříví na uhlí a kolomaz, loupali tříslo a sázeli nový les. Hospodáři, kteří měli koně odváželi klády, zvané haluze z okolních lesů na parní pilu do Borohrádku a proto se jim říkalo „haluzáci“ – toto zaměstnání bylo pro Veliny typickým, stejně jako „šráfkování“. Některé ženy a dívky pracovaly v létě v pískovišti v Borohrádku. Někteří muži pracovali v létě v Rychlíkově cihelně v Holicích, jiní po celý rok na dráze v Borohrádku. Někteří zdejší dělníci odjížděli na podzim do cukrovaru v Dašicích. Roku 1903 byli ve Velinách 2 krejčí, 1 kolář, 1 zámečník, 2 bednáři, 2 truhláři, několik zedníků a tesařů; pekař a řezník tu nebyl, potraviny prodávali 4 kupci a 2 hostinští, chléb přiváželi z Borohrádku, Holic a Horního Jelení. Hrnčíř Horský zde vyráběl z hlíny z pole za stodolou džbánky „smoláčky“ pro výlety
 Soubor:Veliny1.jpg|Márnice u kostela sv. Mikuláše ve Velinách Soubor:Veliny2.jpg|Kostel sv. Mikuláše ve Velinách Soubor:Veliny4.jpg|zvonice u kostela sv. Mikuláše ve Velinách Soubor:Veliny6.jpg|Kostel sv. Mikuláše ve Velinách


Napster

Napster byla online peer-to-peer hudební služba vytvořená Shawnem Fanningem fungující v období mezi červnem 1999 a červencem 2001. Technologie umožňovala uživatelům mezi sebou jednoduše kopírovat a distribuovat hudbu ve formátu MP3, čímž obcházela zavedený způsob distribuce hudby, a proto byla obviněna hudebním průmyslem z masivního porušování autorských práv. V dobách největší slávy službu využívaly desítky milionů uživatelů. Ačkoli byla původní služba na soudní příkaz vypnuta, otevřela cestu spoustě dalších peer-to-peer programů, které už nebylo tak snadné kontrolovat. Služba byla pojmenována podle Fanningovy přezdívky, vycházející ze stylu jeho účesu.
Značka a logo služby Napster byly odkoupeny a nyní se pokračuje v poskytování hudby on-line, avšak už za peníze, viz free.napster.com
Heavy-metalová skupina Metallica přišla na to, že demo jejich písničky ‘I Disappear’ kolovalo po síti Napster ještě před tím, než bylo oficialně zveřejněno. To vedlo k tomu, že písnička byla hrána na několika radiových stanicích a Metallica si všimla, že celý jejich katalog materiálů ze studia je také k dispozici. Skupina na to reagovala podáním žaloby v roce 2000. O rok později po dlouhých soudních tahanicích byla služba Napster vypnuta.
V díle televizního seriálu South Park nazvaném Christian Rock Hard Stan, Kyle a Kenny nelegálně stáhli hudbu pro svoji skupinu Moop. Poté byly zajati policií a bylo jím ukázáno, jaké "hrůzy" hudebníkům činí hudební pirátství. Poté kluci začali protestovat a připojily se k ním slavné kapely, jako Rancid, Master P, Ozzy Osbourne, Meat Loaf, Blink-182, Metallica, Britney Spears, Missy Elliott, Alanis Morissette a The Lords of the Underworld.
Děj epizody televizního seriálu Futurama I Dated a Robot se zaměřuje na ilegální internetovou distribuci klonů populárních robotů, kterou provozuje společnost tvůrci seriálu nazvaná Nappster.


Jižní Slované

Jižní Slované je jižní větev Slovanů, obývající Balkánský poloostrov, jižní část Panonské nížiny a východní Alpy. Hovoří jihoslovanskými jazyky.
Česko-jihoslovanské kulturní styky mají tisíciletou tradici. Začínají počátkem 2. poloviny 9. století, kdy přišli na Moravu soluňští bratři Konstantin-Cyril a Metoděj a jejich žáci, aby zde rozvíjeli písemnictví a osvětu. V následujících staletích se pak vzájemné kulturní styky rozvíjely s různou intenzitou.
V polovině roku 1990 se ustavila Společnost přátel Jihoslovanů, která založila pobočky především v Praze a v Brně. Pokračovala ve vydávání spolkového časopisu PRO PŘÁTELE, který uveřejňoval informace politického, kulturního i turistického charakteru. Roku 1992 se v Praze sešla valná hromada, která zhodnotila dvouletou činnost sdružení a načrtla, jak by se měla v budoucnu aktivita Společnosti rozvíjet. Došlo ke změně názvu na Společnost přátel jižních Slovanů.
Od počátku roku 2001 začala Společnost přátel jižních Slovanů vydávat šestkrát ročně kulturní časopis SLOVANSKÝ JIH, který nahradil dosavadní buletin Pro přátele jižních Slovanů. Více na www.spjs.cz


Tchoř stepní

Tchoř stepní, také zvaný tchoř světlý nebo tchoř plavý , je šelma z čeledi lasicovití, velká 34-37 cm. Má světlé, převážně žlutavé zbarvení, které je patrné zejména na hřbetě a bocích. Oproti tomu jsou končetiny zahaleny do tmavého závoje kožichu. Asi dvanácticentimetrový ocas je napůl světlý a na konci přechází v tmavou barvu. Okraje boltců a oblast kolem čenichu jsou bělavé. Délka ocasu je 12-17 cm. Váží necelý jeden kilogram.
Tchoře světlého najdeme od oblasti Ruska, Mongolska a Číny, přes jihovýchodní Evropu až na našem území. Právě u nás je totiž západní hranice rozšíření této šelmy. Výskyt tchoře světlého je u nás evidován hlavně na jižní a střední Moravě, v Polabí, Českém středohoří a dokonce i poblíž našeho hlavního města. Pro své teritorium, které si značkuje, si vybírá hlavně teplé nížinaté oblasti.
U nás se tchoř světlý objevil teprve ke konci 20. století. Nemá rád souvisle zalesněné pásy, a proto se jim raději vyhýbá. Najít ho tedy můžeme spíše na otevřených polích. Leckdy se také schovává mezi kamením nebo v roklích. Tchoř tmavý se velice často přibližuje k lidským příbytkům.
Dává přednost čerstvě ulovenému masu před mršinou. Mezi vyložené lahůdky tchoře světlého patří sysel obecný, proto také kopíruje jeho výskyt u nás. Je zajímavé, že si tchoř osvojí i nory syslů v jejich vlastních koloniích. K večeři nebo svačině si také dává hraboše, křečky, králíky, které loví v norách.
Vyšlechtěná fretka tuto jeho vlastnost převzala a hlavně dříve byla používána k lovu divokých králíků. Stejně tak jako tchoř tmavý si i světlý rád dá nějakého toho brouka, někdy vyplení i ptačí hnízdo. V blízkosti vody loví ryby a žáby. Loví hlavně za soumraku a v noci. Přes den odpočívá ve své noře.
Jeho rozmnožování je takřka stejné jako u tchoře tmavého. Spáří se během března a dubna a samice vyvede mladé po 40-43 dnech. Většinou mívá 3-8 mláďat jednou do roka. Ta jsou nejprve úplně slepá. Než dojdou do dospělosti, tak uplyne pět měsíců. Typickým tchořím znakem je značkování si teritoria. K tomu slouží podocasní pachové žlázy, které produkují výrazný sekret. Ten má kromě ochrany teritoria chránit tchoře světlého i před nepřáteli. Ti se po vyloučení této odporně páchnoucí tekutiny většinou dají dobrovolně na útěk.


SimCity

SimCity je série pěti počítačových her, vyšlých mezi lety 1989 a 2007 studiem Maxis společnosti Electronic Arts. Jedná se o budovatelskou strategii, lépe řečeno simulaci města.
Při začátku hry jste zvolen za starostu nového města, k jehož založení dojde k 1.1.1900. Hráč se jako starosta snaží město rozšiřovat do všech stran, což však způsobuje nárůst kriminality, dopravy, znečištění a podobně. K jejich potlačení má spousty nástrojů, které může používat - kromě policie také například snížení daní, různé výhodné programy - podpory neziskových organizací a další, ale také dohody a smlouvy se sousedními městy. Nelehkým úkolem je například udržovat dostatečnou úroveň vzdělanosti a zdravotnictví ve městě, nebo plánovat dopravní spojení. Nebezpečím jsou různá zemětřesení nebo hurikány, schopné zbořit celé části města a způsobit chaos.
V prvním Sim City z roku 1989 toho nemohl hráč mnoho ovlivnit, navíc grafické provedení, které bylo 2D a neizometrické vyšlo rychle z módy a hra se, ačkoliv byla hitem, stala zanedlouho zastaralou. Proto přišlo Sim City 2000. S novou grafikou, která neměla daleko k Transport Tycoonu, vypadala hra mnohem lépe, navíc umožňovala více možností pro hráče, v přídavném editoru bylo možno vytvářet vlastní budovy do města. O dalších pět let později se v Maxisu rozhodli vydat další verzi hry - Sim City 3000. Oproti svému předchůdci zaznamenala hra rozšíření ekonomických možností ve městě a také dostala mnohem lepší a detailnější grafiku. Poslední hrou ze série byla hra Sim City 4, kde hráč může ještě detailněji ovlivňovat ekonomický chod města. Grafika kde byla ještě o trochu vylepšená, navíc díky datadisku Rush Hour mohli hráči lépe plánovat dopravu ve městě.
Do města jste mohli - pokud jste se nudili, přivolat sami nějakou katastrofu a potom zkoušet, jak s ní město bude bojovat. Zde je seznam několika z nich:


Vyvažování zátěže

Vyvažování zátěže je v informatice technika pro rozložení zatížení mezi dva nebo více počítačů, síťových linek, procesorů, pevných disků nebo jiných zařízení, aby bylo dosaženo optimálního využití, prostupnosti nebo času odezvy. Použití více zařízení pro vyvážení zátěže může poskytnout i větší odolnost proti výpadkům.
Rozdělování zátěže zajišťuje obvykle speciální program, hardwarové zařízení, počítačový cluster, ale může být dosaženo i pomocí DNS.
Pro rozdělování zátěže mezi více serverů lze využít DNS. Každý server bude mít jinou IP adresu a v DNS budou k jednomu jménu v URI přiřazeny všechny použité IP adresy. Klasický jednoduchý klient si pro komunikaci vybere první z nabízených adres. Pokud DNS server bude nabízet varianty IP adres v náhodném pořadí, budou se klienti připojovat zhruba stejně na obě IP adresy. Tento systém se nazývá round robin DNS. Příkladem takového vyvažování zátěže mohou být dvě serverovny Seznam.cz .


Sin-Muballit

Sin-Muballit byl pátým babylonským králem 1. dynastie. Vládl přibližně v letech 1813–1793 př. n. l. V době jeho vlády vzrostla moc Larsy, což znamenalo pro Babylon velké nebezpečí. Na trůně jej vystřídal jeho syn Chammurapi, který se s tímto problémem vypořádal.


Cyklus for

Cyklus for je řídicí struktura počítačového programu a je svou činností podobný cyklu while-do s testováním podmínky na začátku cyklu.
Typicky se cyklus skládá z inicializátoru, podmínky, inkrementu a těla cyklu. V různých programovacích jazycích existují různé modifikace for cyklu, kde je např. místo inicializátoru, podmínky a inkrementu uveden výčet hodnot, které se budou přiřazovat nějaké proměnné.


Hnízdní teritorium

Hnízdní teritorium představuje teritorium, které si někteří ptáci vytyčují okolo svého hnízda. Vytyčená oblast je pak hnízdícím párem bedlivě střežena před případnými konkurenty z řad vlastního druhu a případně i před predátory, kteří by mohli mláďata ohrozit. Mnozí ptáci si své hnízdní teritorium označují zpěvem.
Hnízdní teritorium si vytyčuje mnoho druhů ptáků, vyskytují se pak mezi nimi i takoví, kteří při jeho obraně neváhají podstupovat enormní riziko a bez váhání napadají neuvěřitelně velké a nebezpečné predátory. Mezi nejznámější patří například tyran královský, který bez větších problémů přinutí k ústupu i velké dravé ptáky, či puštíci, kteří napadnou cokoliv, co by se přiblížilo ústí dutiny s mláďaty, kočkou počínaje a člověkem nebo medvědem konče.


Pitotova trubice

Pitotova trubice je měřicí přístroj, který umožňuje měřit rychlost proudění média jejím převedením na tlak. Vynalezl ji počátkem 18. století Henri Pitot. Největší význam má používání její vylepšené varianty jako rychloměru u letadel, ale i měření rychlosti průtoku v průmyslových aplikacích.


François Villon

François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges.
Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonu. Roku 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.
Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce i vraždy, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, zde napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo.
Verše psal pod pseudonymem Vaillan. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou například jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.
O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer. Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková, která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.
Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.
Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost. Například využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontast cynismu s hlubokým upřímného citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřuje oxymoron – umělecký prostředek spojující slova, která si navzájem protiřečí.
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,


Tupolev I-14

Tupolev I-14 byl prototyp sovětského stíhacího letounu, který poprvé vzlétl v roce 1933. Kromě základní verze byl sestrojen prototyp cvičného typu I-14 bis. V letech 1936 až 1937 bylo vyrobeno 22 sériových kusů, závod č. 125, který tyto letouny vyráběl, přešel na produkci bombardérů Tupolev SB-2.


Hainburg an der Donau

Hainburg an der Donau je město v Rakousku v okrese Bruck an der Leitha ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Je to nejvýchodnější rakouské město.
Město se nachází v spádové oblasti hlavního města Slovenska, Bratislavy, též leží u řeky Dunaj, přičemž centrum města je od Bratislavského hradu vzdušnou čarou vzdáleno asi 12 km západním směrem, od Děvínského hradu jen 4 km jihozápadně.
45,87 % rozlohy města je zalesněno, 54,13 % je využíváno na zemědělské účely.
V r. 2001 bylo v městě 242 obchodů, přičemž 29 mělo zemědělský nebo lesnický význam. Celkově město zaměstnává 2 512 osob. Nezaměstnaných bylo 70 lidí.


Prachovec

Prachovec je název sedimentární horniny. Jde o zpevněný ekvivalent prachu, přičemž částice velikosti prachu se na složení horniny podílejí minimálně dvěma třetinami.
V opačném případě se takové horniny nazývají kalovce, nebo jílovce. Vyskytují se ve všech sedimentárních oblastech (od vysokohorských jezer až po mořské příkopy, v různých klimatických podmínkách (od polárních oblastí po džungle a ve všech geologických obdobích. Metamorfózou prachovců vznikají břidlice, s pokračujícím stupněm přeměny se tvoří fylity.
Důležitým identifikačním znakem prachových hornin je jejich barva, která závisí hlavně na oxidačním stupni železa. Červená až fialová barva indikuje výskyt železitých kationtů, zelené odstíny naopak železnaté kationty. Všeobecně se výskyt železitých kationtů váže na kontinentální prostředí, železnaté kationty se vyskytují v mořských prostředích.
Nejčastěji je textura prachovců vrstevnatá, ale vyskytují se i masívní textury. V jemnozrnných sedimentech se často vyskytují konkrece, ty vznikají buď těsně po uložení, nebo později, při litifikaci.


Čierny Váh

Čierny Váh je údolní vodní nádrž na Liptově, která byla vybudovaná na středním toku Černého Váhu v 2. polovině 20. století. Nádrž má objem 3,7 mil. m3 vody. Vodní dílo se skládá z dvou nádrží, horní nádrž byla vybudovaná na krasové plošině Vyšné Sokoly v nadmořské výšce 1 160 m. n. m., dolní nádrž je klasická údolní nádrž v nadmořské výšce 733 m. n. m.
Přečerpávací vodní elektrárna je největší elektrárnou svého druhu na Slovensku. Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1981 a má výkon 735 MW. Průměrná roční produkce elektrické energie je 370,8 GWh.


Tis v Novém Městě nad Metují

V Novém Městě nad Metují roste v ulici Českých bratří památný tis červený
Strom je chráněn od roku 1981 pro svoji velikost a stáří.


Šigeru Baba

Šigeru byl žákem Tošio Sakaie. Hrál v Nagoyaho skupině v Nihon Ki-in, kde měl blízko k vítězství titulu Okan v roce 1980.


Provincie Belluno

Na území provincie se tyčí Dolomity a protéká jím řeka Piave na svém horním toku.


Kelly Sothertonová

Kelly Jade Sothertonová je britská atletka, která se věnuje víceboji a dálce. Na letních olympijských hrách v Athénách získala bronzovou medaili v sedmiboji. Bronz vybojovala také na mistrovství světa 2007 v Ósace. V roce 2006 vyhrála v Melbourne Hry Commonwealthu.
Je dvojnásobnou halovou vicemistryní Evropy a halovou vicemistryní světa. Na letní olympiádě v Pekingu skončila na pátém místě. Po diskvalifikaci stříbrné Ukrajinky Ljdumily Blonské se však posunula o příčku výše.
Dříve se věnovala netballu. Vystudovala Brunelskou univerzitu v západním Londýně.


Kájov

Kájov je obec ležící 4 km na západ od Českého Krumlova u hranice CHKO Blanský les. Má asi 1200 obyvatel a je hojně navštěvovaným mariánským poutním místem, jedním z nejstarších v Čechách. Jeho významu odpovídá ojedinělý komplex tvořený kostelem Nanebevzetí Panny Marie, kaplí Úmrtí Panny Marie, farou a hospicem, který byl v roce 1995 prohlášen za národní kulturní památku.


Port Authority Trans-Hudson

Port Authority Trans-Hudson je podzemní dráha spojující americká města Jersey City a New York City. Ve státě New Jersey obsluhuje dále města Hoboken, Harrison a Newark. PATH je jednou z mála dopravních služeb, která pracuje nepřetržitě.
Dráha o 4 linkách a 13 stanicích dosahuje celkové délky 22,2 km. Byla spuštěna roku 1908.


Stížnost

Stížnost je podání nebo sdělení, které někdo podá veřejnoprávní nebo soukromoprávní osobě nebo orgánu, pokud předmětem je nějaký nedostatek, nesprávné jednání nebo nečinnost adresáta nebo osoby, vůči níž má adresát nějakou pravomoc nebo odpovědnost, zejména nemá-li takové podání podle zvláštních právních předpisů jiný název.
Stížnost v trestním řízení je řádný opravný prostředek směřující proti nepravomocnému usnesení. Toto rozlišování mezi odvoláním a stížností mělo základ v trestním řádu z r. 1873, podle něhož bylo možno napadnout rozsudek jak odvoláním, tak zmateční stížností, dnes již jde o anachronismus a matoucí prvek.
Výslovně se na stížnosti ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu vztahuje i zákon 85/1990 Sb., o právu petičním. Podle tohoto zákona každý má právo se s nimi sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány.
Po dlouhou dobu upravovala podávání a vyřizování stížností širokým okruhem organizací a orgánů vládní vyhláška č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Ta se obsahově zčásti překrývala s Petičním zákonem, což vzbuzovalo pochybnosti o její platnosti. Nakonec byla vládním nařízením č. 370/2005 k 1. lednu 2006 zrušena.


Melitopol

Melitopol je druhé největší město Záporožské oblasti na jižní Ukrajině; 158 600 obyvatel; středisko stejnojmenného rajónu. Město leží v rovinaté stepní krajině na říčce Moločna a je zastávkou na důležitém železničním i silničním tahu Rusko/Kyjev – Charkov – Záporoží – Džankoj – Krym.
Město vzniklo roku 1784 na místě turecké osady Kyzyl-Jar dobyté roku 1769 ruskou armádou za pomoci kozáků. Roku 1816 byl název změněn na Novoaleksandrovka, roku 1842 na Melitopol; název odkazuje na starořecké přístavní město, které se rozkládalo na blízkém břehu Azovského moře. S příchodem železnice se rozvinul obchod, bankovnictví a zejména strojírenství, které má silnou pozici dodnes. Město je i dnes spíše venkovského rázu a nemá významnější kulturní památky kromě kostelíka Alexandra Něvského a Domu Ordiroviča. 10 km od města se nachází archeologická rezervace Kam'jana mohyla.
Městské autobusové linky zavedené v dobách Ukrajinské SSR byly postupně rušeny a dnes je Melitopol největším ukrajinským městem, kde městskou dopravu zajišťují pouze tzv. maršrutky.


Marie Švermová

Marie Švermová byla slovenská komunistická politička, manželka Jana Švermy a zástupkyně generálního tajemníka KSČ.
Na přelomu 40. let 20. století zastávala vysoké posty v rámci KSČ a mimo jiné organizovala „spontánní hnutí“ na podporu politických procesů, např. organizovala sběr a podpisy rezolucí žádajících smrt pro Miladu Horákovou. Později se vyjádřila, že vinu Horákové neumí posoudit, ale že její trest dozajista nebyl úměrný.
Sama Švermová byla v roce 1951 zatčena, vyloučena ze strany a v roce 1954 po krutém věznění a mučení odsouzena v rámci vykonstruovaného monstrprocesu proti Slánskému a jeho spolupracovníkům k doživotnímu vězení. Ve vězení strávila 5 let.
Na tom, aby prosadil její odsouzení a co nejtěžší podmínky při věznění, si dal záležet ministr kultury a hlavní ideolog KSČ Václav Kopecký. Zřejmě mu přitom nešlo jen o tažení proti Slánskému, ale zejména o osobní pomstu, neboť Švermová dříve bez nějaké ohleduplnosti odmítla jeho nabídku k sňatku a oponovala mu na stranických schůzích, což si dovolil jen málokdo.
Do konce svého života zůstala přesvědčenou komunistkou. V roce 1977 však podepsala prohlášení Charty 77.
Brněnský historik Jiří Pernes vybral Švermovou mezi deset představitelek českého komunismu, o nichž napsal knihu Komunistky s fanatismem v srdci.


Globalizace

Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální úrovni. Globalizaci lze chápat, jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují, to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst od systému globální ekonomiky. Díky těmto rozdílům mohou mít podobné procesy v různých částech světa velmi rozdílné důsledky.
Základním impulsem pro zahájení globalizace byla revoluce v dopravě, která proběhla v polovině 20. století. Díky rychlejší silniční, letecké, železniční i lodní dopravě bylo možné pro firmy uzavírat smlouvy nejen s těmi lokálními, ale i s těmi, kteří by byli jinak moc daleko – třeba i přes polovinu planety. Průkopníkem globalizace byly Spojené státy americké, kde místní společnosti expandovaly v 60. letech na evropské trhy. Došlo k tomu, že Američané se museli částečně přizpůsobit vkusu evropského zákazníka; zároveň ten se ale stykem s jinou kulturou a způsobem výroby či prodeje také změnil. Tuto výměnu někteří lidé označili jako přínos, někteří, převážně nacionalisté se s tím ale nikdy nesmířili. Do globalizace se ale zapojily i další země; později v 70. letech, když nastal prudký rozvoj japonské ekonomiky a zboží zde vyráběné se rozšířilo do všech zemí. V USA a Evropě tak byla následkem konkurenčního boje odepsána, nebo výrazně zredukována celá odvětví průmyslu, jejich místo zaujaly právě japonské firmy s japonským způsobem výroby. Takové procesy pokračovaly dále i v 80. a 90. letech a probíhají i nadále.
Globalizací se zkráceně nazývá teorie globálního ekonomického růstu, podle níž extenzivní rozvoj vyspělých zemích ve svém důsledku způsobuje i zvýšení životní úrovně a zmírnění chudoby v rozvojových zemích. Oponenti a odpůrci globalizace v tomto významu upozorňují na to, že sociální rozdíly se naopak prohlubují a že proti chudobě ve třetím světě musí vyspělé země bránit aktivní podporou místního drobného podnikání a zmenšením ekologických dopadů průmyslu v rozvinutých zemích, které jejich situaci zhoršují.
Hlavními centry globalizace jsou vždy velká města, kde se za posledních 40 let kulturní rozdíly začaly postupně stírat. Těmto městům se říká tavicí kotel. Součástí globalizace je i přistěhovalectví, jak v Evropě, tak v Severní Americe, ale i v zemích Arabského poloostrova. Globalizace se projevuje u těch nejvíce vyspělých oblastí světa, tedy tam, kde je vysoká kupní síla a rozvinutá a intenzivní doprava.
Proces globalizace s sebou přináší i různé problémy. Jedním z nich je například přílišná odlišnost některých kultur, která vede k nestabilitě v některých zemích. Typickým příkladem mohou být země v západní Evropě, kde dochází občas k nepokojům mezi většinou a přistěhovalci.
Tento problém ale může mít i opačný charakter, příkladem mohou být arabské země, kam proniká západní globalizovaná kultura a mění tak konzervativní islámskou společnost. Přestože velká část obyvatel těchto zemí s procesem nesouhlasí, přirozený vývoj nelze zastavit.


Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty

Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla zřízena 3. listopadu 1980 na území okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Má rozlohu 715 km2. Osu CHKO tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty. Jižně od města Strážnice zasahuje do CHKO Dolnomoravský úval a v oblasti východně od města Luhačovice je součástí CHKO Vizovická vrchovina.
Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchod-jihozápad a leží v nadmořské výšce 175 - 970 m. Slovenská CHKO Biele Karpaty byla založena v roce 1979 a má rozlohu 435 km2. Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především proto, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast, ale zejména její jižní část, byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra organizace UNESCO dne 15.4. 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace. Svým charakterem mohou Bílé Karpaty sloužit jako modelové území pro koexistenci zájmů ochrany přírody s hospodářskými aktivitami respektujícími ekologickou únosnost území a jeho přírodní podmínky.
Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívajících zdejších přírodních podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu. Dalším neméně cenným prvkem jsou rozsáhlé lesní komplexy v centrální a severní části pohoří z celou řadou typických prvků karpatské květeny i fauny.
Krajinný ráz střední a severní části Bílých Karpat je dotvářen poměrně řídkým osídlením pasekářského či kopaničářského typu, absencí velkých průmyslových podniků a zachovalou architekturou celých obcí. Pro západní část CHKO jsou charakteristické velmi rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými soliterními stromy. Střední část CHKO v širším okolí Starého Hrozenkova se nazývá Moravské Kopanice. Její současný vzhled vznikl teprve velmi pozdní valašskou kolonizací v 17.–18. století a vyznačuje se roztroušenou zástavbou, střídáním zalesněných a bezlesých ploch s mozaikou sušších míst, mokřadů, drobných lesíků, křovin a nevelkých políček. Severovýchodní část pohoří v okolí Valašských Klobouk a Brumova patří k Valašsku. Krajina zde již připomíná Javorníky, které na Bílé Karpaty bezprostředně navazují.
Rozmanité způsoby hospodaření, různorodý historický vývoj a v neposlední řadě odlehlost od průmyslových středisek umožnily zachovat neobvykle vysokou biodiverzitu na mnoha typech stanovišť, od teplomilných šipákových doubrav po pralesovité horské bučiny, od teplomilných stepních porostů k podhorským přepásaným loukám a nejrůznějším typům drobných lesních i lučních mokřadů. Bílé Karpaty se staly pojmem především jako území s nejvyšší diverzitou a s největší kvantitou vstavačovitých rostlin ve střední Evropě. Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Bílých Karpat území mimořádně cenné i v evropském kontextu.


Lučská hornatina

Lučská hornatina je geomorfologický okrsek na jihovýchodním okraji Trojmezenské hormatiny. Na západě sousedí s Výtoňskou kotlinou a Vítkokamenskou hornatinou, na severu s Frymburskou vrchovinou a Rožmberskou vrchovinou, na východě s Vyšebrodskou vrchovinou, na jihu přechází v rakouský Mühlviertel. Hornatina je vrásno-zlomového původu. Je rozčleněná hlubokým, pod Loučovicemi až kaňonovitým údolím Vltavy. Ve vrcholových partiích jsou četné skalní útvary vzniklé periglaciálním zvětráváním žul.
Lučská hornatina je tvořena z dvojslídných žul a biotitického granodioritu moldanubického plutonu.
Lučskou hornatinou protéká od západu k východu Vltava. V západní části je její údolí vyplněné vodní nádrží Lipno, ve východní části je vodní nádrž Lipno II. Pod Loučovicemi vytváří Vltava hluboký zaklesnutý meandr. Mezi přítoky Vltavy na území Lučské hornatiny patří Lipový potok, Kyselovský potok a Menší Vltavice, na které se nacházejí vodopády svatého Wolfganga. Jižní částí Lučské hornatiny prochází Hlavní evropské rozvodí, takže jihozápadní část náleží k povodí Dunaje - Lhotecký potok.


Ununoctium

Ununoctium, chemická značka Uuo, je transuran s protonovým číslem 118. Očekává se, že jeho vlastnosti budou podobné jako vlastnosti lehčích inertních plynů. Pravděpodobně to bude druhý radioaktivní plyn. Transurany - prvky, jejichž protonové číslo je stejné, nebo větší než 93; byly připraveny jadernými reakcemi. Prvky s protonovým číslem 104 – 118 vlastně nemají žádný význam, protože mají velice krátký poločas rozpadu jejich dosud objevených radionuklidů. Jejich chemická značka je odvozeninou mezinárodního názvu protonového čísla.Některé jako například 104 Unnilquadium Rutherfordium jsou pojmenovány podle známých vědců. Bez ohledu na nestabilitu způsobenou radioaktivitou očekávají vědci následující vlastnosti:


Lotus 1-2-3

Lotus 1-2-3 je tabulkový procesor vyvíjený firmou Lotus Software. Program se jmenuje 1-2-3, protože integroval do sebe 3 věci: tabulky, grafy a základní databázové funkce.
Lotus 1-2-3 byl poprvé vydán 26. ledna 1983 a již během svého prvního roku překonal v prodejích tehdy nejpopulárnější tabulkový procesor VisiCalc. V následujících letech se jednalo o nejrozšířenější tabulkový procesor pro IBM PC. Byl oblíben pro svou rychlost, která vyplývala z toho, že program byl celý naprogramován v optimalizovaném jazyce symbolických adres a z toho, že pro obrazovkový výstup nepoužíval pomalé rutiny BIOSu, ale přímo přistupoval ke grafickému hardware.
Firma Lotus byla v roce 1995 koupena společností IBM. Vyvíjí nadále Lotus 1-2-3 jako součást kancelářského balíku Lotus Smart Suite.
Program se opozdil v přechodu na Windows a byl postupně vytlačen z trhu konkurenční aplikací Excel společnosti Microsoft.


Minestrone

Minestrone je italská hustá zeleninová polévka. Mezi obvyklé ingredience patří především rajčata, dále fazole, cibule, celer, mrkev a případně další zelenina. Neexistuje žádný pevně daný recept, většinou se prostě uvaří zelenina, jaká je v daném ročním období k disposici, někdy navíc těstoviny či rýže. Detaily receptu se liší i krajově. Většinou je vegetariánská, někdy se přidává maso nebo se jako základ použije masový vývar. Minestrone je jedno z nejoblíbenějších jídel italské kuchyně. Původně to byla součást tzv. cucina povera, tedy chudé kuchyně. Šlo o velice skromný pokrm, většinou podávaný jako hlavní jídlo.


Josef Wagner ml.

Josef Wagner malíř, grafik, architekt, pedagog, představitel současného českého malířství.
Narodil se 24. května 1938 v Praze. Pochází ze staré umělecké rodiny. Otec Josef Wagner byl významným sochařem meziválečné a poválečné éry, sochařkou byla i matka Marie Wagnerová – Kulhánková, stejně jako bratr Jan Wagner.
Josef Wagner studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze architekturu. Po absolutoriu se věnoval projektování obytné a zahradní architektury, fotografii a scénografii. Skoro 30 let se zabýval instalacemi výstav jako vedoucí Výstavního ústředí Svazu československých výtvarných umělců a jako spolupracovník Národní galerie v Praze. Na svých studijních cestách navštívil řadu evropských zemí, zvláště pak Francii, Itálii, Švýcarsko a Řecko. Žije a tvoří v Praze.
J. Wagner začal sám malovat v roce 1957 a soustavně pak od roku 1963. Ve svých dílech se postupně zbýval tématy Prahy, zejména Holešovic a jejich přístavu. Ve druhé polovině 60. let se často objevují témata druhé světové války. Po okupaci v roce 1968 se obrací i k obecným tématům zátiší a krajin, objevují se dominující věže a jeřáby. Byly vytvořeny široce pojaté cykly „Hlavy“, „Lebky“, „Pocty“ či „Bestiář“. Po roce 1989 vytváří J. Wagner i obrazy a grafiky inspirované studijními cestami do Řecka, Itálie a Francie stejně díla reflektující současný svět v mýtických motivech či symbolech moci. Jeho díla jsou zastoupena v řadě státních i soukromých sbírek, v České republice i v zahraničí.
Kromě asi 800 olejů je autorem řady kreseb a grafik. Je nositelem Ceny Česko-Bavorského uměleckého spolku, Ceny Masarykovy akademie umění a Ceny Rudolfa II za uměleckou a kulturní činnost.
Z řady výstav v ČR a v zahraničí lze vyzvednout zejména: 172 obrazů a kreseb Josefa Wagnera, Art Center of Athens, Athény, Řecko a Joseph Wagner rétrospective de 1958-1997 Palais Bénédicte, Fécamp, Francie.
Jan M. Tomeš: Josef Wagner. Athens Wagner Club, Athens Greece. 1988.
Josef Wagner, Obrazy, Kresby. Státní galerie výtvarného umění v Chebu, Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou, Galerie Vysočiny Jihlava 1993 ,
Josef Wagner – Kresby, Galerie výtvarného umění v Chebu, 2004-5,
Josef Wagner – Obrazy a grafika ze soukromých sbírek, Zámecký Skleník Boskovice a Galerie města Trutnova 2005.


Komárom-Esztergom

Komárom-Esztergom 'koma?rom '?st?rgom je župa v severním Maďarsku založená v roce 1950, kdy byl zaveden tento správní systém. Má kolem 320 000 obyvatel a hlavním městem je Tatabánya. Župa se nachází v severním Maďarsku, západně od Budapeště. Sousedí se Slovenskem a dalšími župami. Na západě s Győr-Moson-Sopron. Jižní hranici tvoří se župami Veszprém a Fejér. Na východě se nachází župa Pest.
Župa je převážně rovinatá, pouze na jihu zasahuje nevysoké pohoří Vértes. Hlavní řekou v župě je Duna, tvořící hranici se Slovenskem. Dalšími důležitými řekami vlévajícími se do Dunaje jsou Concó, Altal-ér a Szendi-ér.
Hlavní silnici župy tvoří dálnice M1 na trase Budapešť - Vídeň. Další důležitou roli hrají i silnice 10 z Budapeště do Győru a silnice č. 11. navazující na silnici č. 10., která vede přes Esztergom. Župou vede i železnice na trase Budapešť - Bratislava.
Župa Komárom-Esztergom se dělí na 7 okresů, které sou pojmenovány podle správních center.


Ludvík Daněk

Ludvík Daněk byl československý atlet, olympijský vítěz, mnohonásobný československý reprezentant a světový rekordman v hodu diskem.
Ludvík Daněk neměl příliš šťastné dětství. Vážně nemocný otec umírá šestnáct dní po jeho narození, rok na to vypukne druhá světová válka. O co méně přál Ludvíkovi Daňkovi osud, o to více miloval pohyb. Malý Ludvík velice rád běhal po lesích v okolí svého domova, když trochu povyrostl začal se věnovat severské kombinaci, v osmnácti letech pak u něj zvítězila atletika, konkrétně hod diskem.
Vojnu si odbývá jako psovod pohraniční stráže u rakouských hranic. I na vojně se věnuje disku a jezdí na závody. A právě návrat z jednoho z nich málem znamenal konec kariéry v podstatě ještě dříve, než pořádně začala. 27. dubna 1957 se vrací z úspěšných závodů v Brně. Kamarád, který ho ze závodů veze, nezvládá řízení motocyklu a narazí přímo do stromu. Daněk má ošklivě zraněnou páteř a roztrženou ledvinu. Z nemocnice odchází po pěti měsících jako neschopný dalšího výkonu vojenské služby a s nulovými vyhlídkami na pokračování sportovní kariéry.
I přes nepříznivé lékařské prognózy a silné bolesti zad, které ho provázejí do konce života pokračuje ve sportovní kariéře. A pod vedením trenérů Čiháka a Vrabela se v roce 1964 zařazuje mezi světovou diskařskou elitu. Nejprve 10. května na závodech ve Vyškově hodem 62,45 m dosahuje na Evropský rekord, 2. srpna pak v Turnově vylepšuje hodem 64,55 m rekord světový. Na olympijských hrách v Tokiu korunuje svůj vstup mezi diskařskou elitu ziskem stříbrné medaile, když ho až posledním pokusem připravuje o prvenství v té době dvojnásobný olympijský vítěz, američan Al Oerter.
Na následujících hrách v Mexiku získává bronzovou medaili, vrchol jeho sportovní kariéry přichází na olympiádě v Mnichově, kde získává zlatou medaili.
Kde se Daňkovi nedařilo, to byla mistrovství Evropy. V Bělehradě skončil devátý, v Budapešti za vytrvalého deště pátý a v Aténách čtvrtý. Až v Helsinkách se dočkal a získal tak svůj jediný titul mistra Evropy.
V srpnu 1977 získává na II. Mistrovství světa veteránů v Göteborgu ve Švédsku stříbrnou medaili za svým soupeřem Al Oerterem. Po mistrovství Evropy v Praze končí s aktivní kariérou a věnuje se trenérské činnosti. V 90. letech se stává významným sportovním funkcionářem. Je místopředsedou Českého atletického svazu a předsedou Českého klubu olympioniků.
16. listopadu 1998 byl sousedy nalezen mrtvý ve své chalupě na Valašsku. Pochován je na Valašském Slavíně, hřbitově, který je součástí Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.


Tatra 813

Tatra 813 je československý speciální těžký terénní nákladní automobil, vyráběný v letech 1967 až 1982. Základním představitelem této typové řady byla především vojenská verze 8x8 KOLOS, která byla schopná tahat přívěsy až do celkové hmotnosti 100 tun. Vyráběly se však i civilní verze 6x6, případně 4x4.
Základ vozidel tvořil pro Tatru typický podvozek Tatra-concept s centrální nosnou rourou. Na začátku vozu byla první řízená náprava, následoval mezikus s mezinápravovým diferenciálem, podvozek pokračoval druhou přední řízenou nápravou, dalším mezikusem, přídavná převodovka, mezikus s mezinápravovým diferenciálem, první zadní náprava, mezikus s dalším diferenciálem a druhá zadní náprava.
Jednotlivé nápravy byly tvořeny rozvodovkou, polonápravami, hnacími hřídelemi a talířovými koly. Kvůli snížení namáhání celého pohonného systému byly vozy vybaveny kolovými redukcemi. Celý podvozek skrýval celkem 7 čelních diferenciálů. U této typové řady výrobce používal výhradně jednomontáž pneumatik na všech nápravách. U verze 8x8 KOLOS nešel vypínat pohon předních náprav. Díky tomu bylo vozidlo schopno překonat příkop široký až 1,5 metru, mohlo zdolávat kolmé překážky do výšky až 60 centimetrů a jezdit s bočním náklonem až 30°. Tyto parametry nepřekonal žádný ze současníků, dokonce ani následující model T815.
Každé vozidlo vyrobené pro armádu bylo vybaveno centrálním dofukováním pneumatik, které mohlo pracovat i za jízdy. Dofukování ovládal řidič z kabiny otevřením ventilu pro každé kolo. Centrální dofukování má svůj význam při jízdě v těžkém terénu, kde se často mění povrch, ale zejména v boji, když dojde k průstřelům pneumatik. V tom případě bylo možno pokračovat v jízdě a nebylo potřeba měnit ihned celé kolo. Řízení, které zabezpečovalo natáčení obou předních náprav, bylo vybaveno kapalinovým posilovačem, stejným jako používaly vozy T 138, ale s větším účinkem na kola.
Pohonnou jednotkou se stal úplně nový dvanáctiválec odvozený od osmiválce T 928. Nový motor, označený jako T 930 vznikl tak, že k osmiválcovému motoru byly jednoduše přidány další 4 válce. Jednalo se o čtyřtaktní naftový, vzduchem chlazený vidlicový dvanáctiválec s přímým vstřikem paliva. Úhel mezi oběma řadami válců byl 75°. Vrtání 120 mm, zdvih 130 mm, celkový objem valců 17 640 cm3. Maximální výkon byl 190 kW. Ventilový rozvod byl typu OHV s jednou vačkovou hřídelí pro všechny válce. Maximální kroutící moment se pohyboval okolo 990,5 Nm při 1 300 otáčkách za minutu. Základní spotřeba se pohybovala okolo 44 litrů nafty na 100 km. Chlazení zabezpečoval jeden ventilátor, který byl schopen ochladit motor i při plném zatížení. Činnost ventilátoru byla ovládána kapalinovou spojkou, která společně s termostatem řídila otáčky ventilátoru. Mazací soustava motoru měla suchou klikovou skříň. Chladič motorového oleje byl umístěn před ventilátorem na odklopné části masky automobilu. Aby bylo možno motor nastartovat i při velmi nízkých teplotách, byl vybaven dvěma startéry a motor bylo možno před startem nahřívat i nezávislým naftovým topením.
Spojka byla ve verzi 4x4 suchá, dvoukotoučová třecí, ostatní verze používaly trojkotoučovou. Byla vybavena posilovačem, aby se zmenšila síla potřebná k sešlápnutí pedálu. Motor s převodovkou byl spojen kloubovou hřídelí se spojkou. Používaly se dva druhy převodovek. První byla pětistupňová a druhá desetistupňová. Pětistupňová měla 5 rychlostních stupňů vpřed a 1 stupeň pro jízdu vzad. Ovládání bylo mechanické, pákou umístěnou pod přístrojovou deskou na pravé straně. Druhý až pátý převodový stupeň byl jištěn tzv. blokovanou synchronizací. Desetistupňová převodovka byla shodná s pětistupňovou, ale navíc byla vybavena dvoustupňovým předřazeným převodem. Přídavné převodovky existovaly také ve dvou verzích. Pro typ TP 6x6 se montovala dvoustupňová se silničním a terénním převodem. Oba stupně se ovládaly elektropneumaticky s předvoličem na řadicí páce. Druhý typ byl jednostupňový a montoval se do všech ostatních verzí. Neutrál se volil elektropneumaticky tlačítkem na přístrojové desce. Některé verze byly navíc vybaveny rychloběhem, což je ojedinělá výjimka v konstrukci nákladních automobilů. První stupeň byl přímý záběr, druhý plnil funkci rychloběhu. Kombinací těchto převodových stupňů měl řidič k dispozici až 20 převodových stupňů pro jízdu vpřed a 4 pro jízdu vzad, které mohl volit v závislosti na podmínkách.
Provozní brzdy byly bubnové, vzduchotlaké, umístěné v kolech. Brzdový systém byl tvořen třemi nezávislými okruhy: okruhem předních, zadních náprav a okruhem brzd přívěsu. Bubnová parkovací brzda byla umístěna na přídavné převodovce. Vozidlo bylo vybaveno i odlehčovací motorovou brzdou.
Kabina byla u všech modifikací výhradně trambusového typu a to buď krátká, nebo dlouhá dvojkabina. Do dvojkabiny se vešlo sedm osob včetně řidiče. Mezi předními sedadly byl umístěn motor, který byl tepelně a zvukově izolován. Kabina byla vybavena nezávislým naftovým topením. Ve střeše byl jeden nebo dva kruhové průlezy.
Vozy T 813 se vyráběly v různých druzích provedení: civilní:
Celkem bylo vyrobeno 11 751 vozů tohoto typu. Vozy T 813 byly úspěšně vyváženy například do bývalé NDR, Rumunska a Indie.


Rešerše

S rozvojem internetu a počítačových databází on-line se povaha rešeršní práce výrazně změnila a mnozí uživatelé si informace vyhledávají sami, pomocí počítačových vyhledávačů a databází. Odkazy na některé z nich viz níže, "Externí odkazy". Člověk živící se rešerševáním bývá označován jako voltukment. Následující informace se vztahují především na profesionálně vytvářené písemné rešerše.
Rešerše je sekundární dokument obsahující soupis záznamů dokumentů nebo souhrn faktografických informací, vybraných podle věcných a formálních hledisek odpovídajících rešeršnímu dotazu.


BJB Banská Bystrica

Sbor Bratské jednoty baptistov v Banské Bystrici je místní baptistickou církví v centru města na ulici Horná Strieborná, která má kolem 130-ti členů a její misijní stanice jsou i v obcích Hronec a Strelníky.
První baptistická rodina se do Bánské Bystrice přistěhovala kolem roku 1956. Kolem nich se vytvořila skupina, kterou jednou v měsíci navštěvoval kazatel klenovského sboru Emil Stupka. V roce 1968, kdy bal kazatelem v Klenovci Jiří Šperl, se tato rostoucí skupina stala misijní stanicí sboru baptistů v Klenovci. Tehdy bylo v Bystrici asi 50 věřících. V roce 1986 koupili baptisté dva staré domy v ulici Horná Strieborná. V roce 1990 se tato skupina baptistů stala samostatným sborem a během pěti let v Bánské Bystrici vybudovali moderní modlitebnu.


Ivan Sutherland

Ivan Edward Sutherland je americký vědec, průkopník v oboru počítačová grafika a nositel Turingovy ceny. Mnohými je považován za zakladatele moderní počítačové grafiky.
Ivan Sutherland se narodil ve měste Hartings ve státě Nebraska roku 1938, jako syn stavebního inženýra a učitelky. Na střední škole byla Sutherlandovým oblíbeným předmětem geometrie.
Sutherland se poprvé s počítačem setkal na střední škole, tento počítač se jmenoval SIMON a měl k dispozici 12 bitů paměti. Sutherlandův první program naučil SIMONa dělit. Tento program zabíral osm A4 stran a byl to do té doby nejdelší program, který byl pro SIMONa napsán. Sutherland se tak ve své době stal jedním z prvních středoškolských studentů na světě, kteří měli zkušenosti se psaním počítačových programů a po dokončení střední školy byl přijat na Carnegijský technologický institut, kde mu bylo přiznáno stipendium v plné výši.
Sutherland vystudoval bakalařský obor elektrotechnické inženýrství na Carnegijském technologickém institutu a ve stejném oboru pokračoval na kalifornském technologickém institutu, kde získal magisterský titul. V doktorandském studiu Sutherland pokračoval na MIT, kde roku 1963 získal doktorát za svou práci nazvanou Sketchpad: Systém pro grafickou komunikaci mezi člověkem a počítačem. Součástí práce byl program Sketchpad, který byl v mnoha oblastech výpočetní techniky průlomový, jednalo se o prvního předchůdce současných grafických CAD systémů. V souvislosti se Sketchpadem se o Sutherlandovi mluví jako o prvním programátorovi, který využil principů objektově orientovaného programování, a to pro popis geometrických útvarů, používaných v rámci Sketchpadu.
Po zakončení studií, Sutherland vstoupil do armády, kde pracoval pro Národní Bezpečnostní Agenturu jako elektro inženýr. Následující rok byl přeložen do Advanced Research Projects Agency, která spadala pod americké ministerstvo obrany. V ARPA se Sutherland zabýval výzkumem v oblasti umělé inteligence.
Po ukončení práce v armádě, roku 1965 směřuje Sutherland na Harwardskou univerzitu, kde mu je nabídnuta profesura. Na Harwardu Sutherland za pomoci studenta Boba Sproulla vytvořil historicky první virtuální realitu vybavenou zařízením, které poté, co bylo nasazeno na hlavu uživatele, uživateli zobrazovalo třírozměrné obrysy místností.
Roku 1968 Sutherland se svým kolegou Davidem Evansem spoluzakládá společnost Evans a Sutherland. Společnost se zabývá výzkumem v oblasti provádění výpočtů pro počítačovou grafiku v reálném čase a hardwarovými prostředky, umožňujícími tohoto dosáhnout. V Evans a Sutherland byly mimojiné zaměstnáni John Warnock a Jim Clark, budoucí zakladatelé společností Adobe a Silicon Graphics.
Roku 1968 Sutherland získává profesuru na Universitě v Utahu, která si začala budovat pověst mekky výzkumu v oblasti počítačové grafiky. Za Sutherlandovo šestileté působení na Utahské univerzitě se u něj vystřídalo mnoho žáků, jejichž jména se později zapsala do historie výpočetní techniky, například Alan Kay, vynálezce jazyka Smalltalk, Henri Gouraud objevitel gouraudova stínování nebo Franklin Crow, vynálezce metod antialiasingu.
Roku 1976 se Sutherland stává vedoucím katedry informačních technologií na Caltech, kde před lety sám studoval.
Sutherland nyní působí jako více prezident společnosti Sun Microsystems, pravidelně přednáší na univerzitě v Berkeley, do současnosti napsal přes 49 odborných publikací a vlastní přes 60 patentů. Sutherland má dvě děti Juliet a Deana a čtyři vnoučata.


Dopravní značení v Česku a na Slovensku

První výstražné dopravní značky byly zavedeny v Československu od 1. listopadu 1935. V květnu 1938 byly zavedeny dopravní značky a signály pokrývající již celou škálu významů. Od 1. listopadu 1939 bylo barevné provedení výstražných dopravních značek v Protektorátu Čechy a Morava změněno do nynější podoby. Při dalších změnách postupně přibývaly nové druhy značek a u některých se měnilo jejich provedení. Po rozdělení Československa byly v České republice zavedeny dvě nové značky a dva nové signály v roce 1997, na konci ledna 2001 byla původní federální vyhláška nahrazena novou, českou, která pak byla několikrát novelizována. Na Slovensku byly značky rovněž zavedeny novou slovenskou vyhláškou a přečíslovány.
Zavádění dopravních značek předpokládala a požadovala Pařížská konvence z roku 1909 a její dodatek z roku 1926.
Povinnost správ silnic umístit výstražné značky stanovil v § 68–71 zákon č. 81/1935 Sb., o jízdě motorovými vozidly. Vládním nařízením č. 203/1935 Sb. n. a z. bylo od 1. listopadu 1935 na území Československa oficiálně zavedeno prvních šest druhů výstražných značek. Tyto značky měly již tvar rovnostranného trojúhelníku o straně 1000 mm, avšak symboly byly provedeny bíle na modrém podkladě. Symboly byly již podobné dnešním.
Zákon č. 82/1938 Sb. z 8. dubna 1938, o dopravních značkách pro silniční dopravu, stanovil povinnost označit do konce roku 1938 silnice dopravními značkami. Vládním nařízením č. 100/1938 Sb. n. a z. byly od května 1938 zavedeny druhy dopravních značek:
Poprvé se objevily značky upravující přednost v jízdě - tvarově podobné dnešním, ale v jiném barevném provedení.
Některé zákazové značky se již podobaly dnešním, jen symboly uvnitř značky byly tmavomodré a červený lem širší. Image:1938 Výstražné 1.gif|Výstražné značky z roku 1938 Image:1938 Výstražné 2.gif| Image:1938 Výstražné 3.gif| Image:1938 Zákazy a příkazy 1.gif|Zákazové a příkazové značky z roku 1938 Image:1938 Zákazy a příkazy 2.gif| Image:1938 Zákazy a příkazy 3.gif| Image:1938 Zákazy a příkazy 4.gif| Image:1938 Pokyny a informace 1.gif|Značky s pokyny a informacemi z roku 1938 Image:1938 Pokyny a informace 2.gif| Image:1938 Pokyny a informace 3.gif| Image:1938 Pokyny a informace 4.gif| Image:1938 Pokyny a informace 5.gif| Image:1938 Pokyny a informace 6.gif| Image:1938 Pokyny a informace 7.gif|
Hlavní a vedlejší silnice se nerozlišovaly jen tam, kde byly označeny dopravními značkami přednosti v jízdě, ale platila i obecná rozlišení. Například vyhláškou pražského policejního ředitelství o zavedení jízdy vpravo z března 1939 se za hlavní ulice prohlašují výpadní silnice a ulice, jimiž projíždějí elektrická dráha, autobusy a troleybusy a dále všechny ulice, které postupně budou označeny jako hlavní zvláštními značkami. Mohla tedy existovat i křižovatka dvou či více hlavních ulic. Mimoto byla pravidlu pravé ruky nadřazena přednost motorizovaných vozidel před ostatními.
Vládní nařízení č. 242/1939 Sb. vlády Protektorátu Čechy a Morava přestalo počítat signalizační zařízení a zařízení k označení překážky nebo uzavírky mezi dopravní značky. Barevné a tvarové provedení výstražných a zákazových značek se již většinou blížilo dnešní podobě. „Silnice pro hlavní dopravu“ má sice dnešní tvar, ale stále je plocha bílá s červeným orámováním. Dále bylo změněno barevné provedení výstražných dopravních značek z modrobílých do dnešních barev a byla zrušena univerzální výstražná značka pro horské oblasti.
Návěstní deska před železniční přejezd má nově zkosený horní okraj. Směr šikmých pruhů je přizpůsobem pravostrannému provozu. Dále byly provedeny následující změny:
Zrušena značka Zákaz vjezdu všech motorových vozidel. Zrušena značka zakazující vjezd motorovým vozidlům přesahujícím vyznačenou váhu. Zrušena značka zákazu vjezdu cyklistů, zákazu vjezdu povozů i ručních vozíků, zákazu vjezdu ručních vozíků, zákazu předjíždění, zákazu dávat zvukové signály. Zrušena značka Dbáti zvláštní opatrnosti v blízkosti školy.
Zavedeny značky zákazu jízdy automobilů nebo motocyklů o nedělích a svátcích.
Zavedena značka vyhrazující cestu nebo pruh silnice pro jízdní kola.
Změněno grafické provedení značek přikázaného směru jízdy a příkazu zastavit u celního úřadu. Změněno grafické provedení směrových dopravních značek.
 Image:1939 CZ1 výstražné 1.gif|Vzory výstražných značek z roku 1939 Image:1939 CZ1 výstražné 2.gif| Image:1939 CZ2 zákazy a příkazy 1.gif| Image:1939 CZ2 zákazy a příkazy 2.gif| Image:1939 CZ2 zákazy a příkazy 3.gif| Image:1939 CZ2 zákazy a příkazy 4.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 1.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 2.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 3.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 4.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 5.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 6.gif| Image:1939 CZ3 pokyny 7.gif| Image:1939 CZ4 uzavírky 1.gif| Image:1939 CZ4 uzavírky 2.gif| Image:1939 CZ4 uzavírky 3.gif|
Po druhé světové válce přinesl zásadní úpravu zákon č. 56/1950 Sb., o provozu na veřejných silnicích. Vládní nařízení č. 11/1951 Sb., jímž se provádí zákon o provozu na veřejných silnicích, v § 29 praví, že dopravní značky zavede vyhláška vyhlášená v Úředním listu. Číslo této vyhlášky a její obsah jsou dnes obtížně dohledatelné.
Novou úpravu přineslo vládní nařízení č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích, později ještě novelizované zákonným opatřením NS č. 13/1956 Sb. Na zmocnění tímto vládním nařízením se odvolávaly změny pravidel silničního provozu až do roku 1996.
Obrazovou přílohu s dopravními značkami obsahovala vyhláška č. 145/1956 Ú. l., o provozu na silnicích, novelizovaná vyhláškou č. 197/1958 Ú. l. Tato vyhláška platila až do konce roku 1960. Zda a kolik vyhlášek tuto vyhlášku předcházelo, je dnes obtížné zjistit.
Zatáčka rozlišena na jednoduché a dvojité, pravé a levé. Zavedeny výstražné kříže na přejezdech dráhy. Nové značky: Nebezpečné klesání, Zúžená vozovka, Práce na silnici, Nebezpečí smyku, Přechod pro chodce, Pozor, děti!, Pozor, zvířata!, Pozor, zvěř!, Křižovatka se silnicí bez přednosti v jízdě, Zákaz odbočování vpravo, Zákaz odbočování vlevo, Zákaz předjíždění, Zákaz předjíždění pro nákladní automobily, Konec snížené rychlosti, Nejnižší dovolená rychlost, Konec nejnižší dovolené rychlosti, Zákaz zvukových znamení, Konec zákazu zvukových znamení, Dej přednost v jízdě protijedoucím vozidlům!, Přednost v jízdě před protijedoucími vozidly, Jiný zákaz, Jiný příkaz,
Značka Zákaz vjezdu automobilů změnila význam na Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou motocyklů bez postranního vozíku. Nové značky Zákaz vjezdu všech motorových vozidel a Zákaz vjezdu nákladních automobilů, jejich celková váha uvedená v OTP přesahuje vyznačenou mez. Nové značky Zákaz vjezdu povozů, Zákaz vjezdu cyklistů. Zcela změněna značka stezky pro cyklisty.
Zrušeny obrysové varianty značek zákazu vjezdu s významem Zákaz jízdy o nedělích a svátcích. Zrušena čtvercová značka Nutnost opatrné jízdy.
Stůj, dej přednost v jízdě! změněna z trojúhelníkového tvaru na kruhový. Změněno provedení značky přikazující zastavit u celního úřadu.
Dosavadní značka Zákaz zastavení změněna na Zákaz stání, původní značka Zákaz parkování zrušena. Zavedna nová značka Konec zákazu zastavení nebo stání. Změněna značka stanoviště TAXI.
Změněno barevně a tvarem symbolů provedení značek Přikázaný směr jízdy. Zavedena značka pro kruhový objezd. Změněn tvar a provedení značky jednosměrného provozu.
Nové informativní značky Nemocnice, Správkárna, Telefon, Čerpací stanice, tři druhy značek pro tábořiště.
Dopravní značky platné od 1. ledna 1961 stanovila vyhláška ministerstva vnitra ČSSR č. 141/1960 Sb. ze dne 3. září 1960, kterou se vydávají pravidla silničního provozu.
 Image:1960 CS-01 A výstražné.png|Dopravní značky platné od roku 1961 Image:1960 CS-02 A výstražné.png| Image:1960 CS-03 A výstražné.png| Image:1960 CS-04 A výstražné.png| Image:1960 CS-05 A výstražné.png| Image:1960 CS-06.png| Image:1960 CS-07 B zákazové.png| Image:1960 CS-08 B zákazové.png| Image:1960 CS-09 B zákazové a příkazové.png| Image:1960 CS-10 B zákazové.png| Image:1960 CS-11 B zákazové a příkazové.png| Image:1960 CS-12.png| Image:1960 CS-13 C informativní.png| Image:1960 CS-14 C informativní.png| Image:1960 CS-15 C informativní.png| Image:1960 CS-16 vodorovné.png|
Dopravní značky platné od 1. ledna 1967 stanovila vyhláška ministerstva vnitra ČSSR č. 80/1966 Sb. ze dne 20. října 1966, o pravidlech silničního provozu.
U návěstních desek před přejezdy zrušena varianta s opačným sklonem pruhů, určená k umisťování na levé straně komunikace. Zrušeno zkosení horního okraje návěstních desek.
Nová značka č. 9 Provoz v obou směrech, č. 10 Pozor, světelné znamení!, 22b Dej přednost v jízdě tramvaji!, 28 Zákaz vjezdu traktorů, 33 Zákaz vjezdu vyznačených vozidel, 41 Zákaz otáčení, 52 Stezka pro chodce, 57 Přechod pro chodce, 58 Slepá ulice.
Zákaz vjezdu nákladních automobilů nově uveden bez hmotnostního limitu. Označení tun změněno z malého t na velké T. Změna grafického provedení zákazu odbočování.
Zásadní změna provedení značky Zákaz zastavení. Zrušení stávající značky Konec zákazu stání nebo zastavení. Zavedení značek pro střídavé stání.
Změněny a rozpracovány varianty dopravní značky Přikázaný směr jízdy. Nové varianty značky Návěst před křižovatkou.
Zrušena značka Konec nejnižší omezené rychlosti. Zrušena značka Směrová tabule pro silnici s nezpevněnou vozovkou.
Značka Jednosměrný provoz zavedena ve dvou nových variantách, odlišných od původní.
Dodatkové tabulky vyčleněny do samostatného oddílu. Nové jsou tabulky „vzdálenost v metrech s nápisem STOP“, Začátek úseku, Průběh úseku a Konec úseku, Délka úseku v kilometrech, Směrové šipky a Celková váha v tunách.
Mezi vodorovnými dopravními značkami je nově uvedena dvojitá podélná čára souvislá, podélná čára souvislá nebo přerušovaná vyznačující okraj vozovky, příčná čára přerušovaná, doplnění příčné čáry trojúhelníkem nebo nápisem STOP, parkoviště pro kolmé a šikmé stání, parkoviště vyhrazené pro autodrožky a zastávka autobusu, tramvaje, nebo trolejbusu.
 Image:1966 CS-01 A výstražné.png|Dopravní značky platné od roku 1966 Image:1966 CS-02.png| Image:1966 CS-03 B zákazové.png| Image:1966 CS-04 B zákazové a příkazové.png| Image:1966 CS-05.png| Image:1966 CS-06.png| Image:1966 CS-07.png| Image:1966 CS-08 vodorovné.png|
Dopravní značky platné od 1. ledna 1976 stanovila vyhláška federálního ministerstva vnitra č. 100/1975 Sb. ze dne 23. července 1975, o pravidlech silničního provozu.
Ve vyhlášce začala být zobrazována i dopravní zařízení a zvláštní označení vozidel a osob.
Zavedeno číslování dopravních značek pomocí písmene označujícího druh značky a za ním následujícího čísla. Písmeno odpovídá označování kapitol v předchozích vyhláškách. Zákazové a příkazové značky byly rozděleny do samostatných kapitol.
Nová značka A 5b Nebezpečné stoupání, A 6b Zúžená vozovka, A 16 Boční vítr, A 17 Odlétávající štěrk, A 18 Padající kamení, A 19 Cyklisté, A 20 Letadla, A 21 Tunel.
Na značce A 11 "Pozor, přechod pro chodce" a D 6 "Přechod pro chodce" je zebrový přechod místo přerušovaných čar. Z dosavadních dvou způsobů vodorovného vyznačení přechodu pro chodce je jeden změněn na vyznačení přejezdu pro cyklisty.
Kruhová značka "Stůj, dej přednost v jízdě!" je nahrazena osmiúhelníkovou.
Nová značka B 5 Zákaz vjezdu autobusů, B 10 Zákaz vjezdu ručních vozíků, B 14 "Zákaz vjezdu motorových vozidel, jejichž okamžité zatížení na nápravu přesahuje vyznačenou mez, dále nové značky B 17 Zákaz vjezdu vozidel nebo souprav vozidel, jejichž délka přesahuje vyznačenou mez, B 18 Zákaz vjezdu vozidel přepravujících nebezpečný náklad, B 19 Zákaz vjezdu vozidel přepravujících náklad, který může způsobit znečištění vody, B 30 Zákaz vstupu chodců, C 4b Konec nejnižší dovolené rychlosti. Zrušeny značky č. 48 Střídavé stání.
Nové dopravní značky D 2 a D 3 Okruh, D 5 Doporučená rychlost, D 8 Podchod nebo nadchod, D 9a Návěst před slepou ulicí,
Čtvercová značka parkoviště je nahrazena 13 různými obdélníkovými variantami značky. Nová značka pro zónu se zakázaným stáním. Nová vodorovné značení žlutá klikatá čára, žlutá souvislá čára a žlutá přerušovaná čára pro regulací stání a zastavení. Nová vodorovná značka „Šikmé rovnoběžné čáry ohraničené čarou přerušovanou“.
Nové značky D 29a až D 29c označující konec zastávky autobusu, tramvaje nebo trolejbusu. Nové značky pro označení vyhrazeného jízdního pruhu pro autobusy nebo trolejbusy a pro povolené objíždění tramvaje. Vodorovné značení zastávky změněno z bílého na žluté.
Nové značky pro označení dálnice a silnice pro motorová vozidla, pro zvýšení a snížení počtu jízdních pruhů, pro jízdní pruh pro pomalá vozidla, přejezd do protisměru, změna místní úpravy. Výrazné rozšíření sortimentu návěstí před křižovatkou. Návěsti a směrové tabule určené pro dálnice nebo silnice pro motorová vozidla mají bílé písmo místo žlutého. Zaveden kilometrovník. Nové značky D 25 Hotel nebo motel, D 26 Restaurace, D 27 Občerstvení, D 28 WC.
Směrová tabule pro objížďku z modrožlutého provedení změněna na výrazné oranžovočerné. Označení začátku obce změněno z modrožlutého provedení na černobílé, zavedena značka pro konec obce.
Zavedeny dodatkové tabulky E 2c a E 2d pro křižovatku s dvoproudou silnicí a pro dvě křižovatky za sebou. Nové dodatkové tabulky E 8a až E 8c pro začátek, průběh a konec úseku, pro který značka platí, E 6 Nebezpečná krajnice, E 8d Druh vozidla.
Zavedena varianta podélné čáry přerušované s menší roztečí, příčná čára přerušovaná tvořená trojúhelníky. Nová vodorovná značka V 9b Předběžné šipky.
V příloze vyhlášky jsou poprvé zobrazeny i světelné signály, dopravní zařízení a speciální označení osob a vozidel.
Poprvé jsou do pravidel zahrnuty i světelné signály pro tramvaje, které do té doby byly zavedeny jen Pravidly technického provozu městských drah.
 Image:1975 CS-01 A výstražné.png|Dopravní značky platné od roku 1976 Image:1975 CS-02 A výstražné.png| Image:1975 CS-03 B zákazové.png| Image:1975 CS-04.png| Image:1975 CS-05.png| Image:1975 CS-06 D informativní.png| Image:1975 CS-07 D informativní.png| Image:1975 CS-08 D informativní.png| Image:1975 CS-09.png| Image:1975 CS-10.png| Image:1975 CS-11 V vodorovné.png| Image:1975 CS-12 V vodorovné.png| Image:1975 CS-13 S signály.png| Image:1975 CS-14.png| Image:1975 CS-15 O označení.png|
Dopravní značky platné od 1. ledna 1990 stanovila vyhláška federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb. ze dne 5. července 1989, o pravidlech provozu na pozemních komunikacích.
Zrušena dopravní značka A 27 Vlečkový přejezd, změnil se tvar výstražného kříže pro vícekolejný přejezd, nová výstražná značka A 27 Tramvaj,
Výrazně se změnila podoba dopravní značka B 18 Zákaz vjezdu vozidel přepravujících nebezpečný náklad, z dopravní značky B 20a Omezená rychlost zmizel údaj "km" a značka byla přejmenována na Nejvyšší dovolená rychlost, písmena "km" zmizela rovněž ze značky C 6a Nejnižší dovolená rychlost a C 6b Konec nejnižší dovolené rychlosti. Značka B 27 Celní úřad byla přejmenována na Povinnost zastavit vozidlo. Zavedeny nové značky B 32 Konec více zákazů, C 5c Přikázaný směr objíždění, C 9 Stezka pro chodce a cyklisty.
Z obrazové části vyhlášky odstraněna samostatná značka pro vyhrazené parkoviště TAXI, sjednocen způsob vyznačení podélného a šikmého stání, zavedeny nové značky pro parkoviště s parkovacím kotoučem a parkovacími hodinami,
Přibyla značka D 16a Jízdní pruhy, D 18 Omezení v jízdním pruhu. Výrazně změnily podobu značky D 18a Vyhrazený jízdní pruh a D 18b Konec vyhrazeného jízdního pruhu.
Změna barevného provedení směrových značek: do roku 1990 se na silnicích používalo žluté písmo na modrém podkladě a na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla bílé písmo na modrém podkladě. Nově bylo zavedeno na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla bílé písmo na zeleném podkladě a na ostatních silnicích bílé písmo na modrém podkladě, žlutá barva zmizela i z označení čísla silnice. Je sjednoceno názvosloví "předvěst" a "návěst" na "návěst".
Nová černobílá značka D 37a Směrová tabule k místnímu cíli. Nová varianta směrové šipky pro objížďku. "Zvláštní značky" s označením F začleněny do sekce informativních. Dosavadní značka F 5a Zakázané stání nahrazena podobnou značkou D 48a Zóna s dopravním omezením. Zavedeny nové značky D 49a Obytná zóna, D 50a Pěší zóna.
Nové dodatkové tabulky E 6a Za mokra a E 6b Nebezpečí náledí, E 8d a E 8e Úsek platnosti, E 10 Tvar křížení silnice s dráhou.
Zrušena příčná čára přerušovaná, Příčná čára tvořená trojúhelníky a Šikmé rovnoběžné čáry ohraničené čarou přerušovanou.
Bílo-černé pruhy k označení překážky nahrazeny jen žlutými a černými pruhy. Vodicí tabule změněna z modrožlutého provedení na červenobílé.
Z vyhlášky odstraněna označení na náramenících hluhých, hluchoněmých a slepých osob. Z vyhlášky odstraněna označení vozidel přepravujících výbušný, hořlavý nebo radioaktivní náklad. Nové piktogramy pro vozidla přepravující osobu těžce pohybově postiženou a zásadní změna piktogramu pro označení vozidla řízeného sluchově postiženou osobou. Nový piktogram pro označení autobusu přepravujícího děti.
 Image:1989 CS-901 A výstražné.jpg|Výstražné značky platné od roku 1990 Image:1989 CS-902 A výstražné.jpg| Image:1989 CS-903 B zákazové.jpg| Image:1989 CS-904 B zákazové.jpg| Image:1989 CS-905 C příkazové.jpg| Image:1989 CS-906 D informativní.jpg| Image:1989 CS-907 D informativní.jpg| Image:1989 CS-908 D informativní.jpg| Image:1989 CS-909 D informativní.jpg| Image:1989 CS-910 D informativní.jpg| Image:1989 CS-911.jpg| Image:1989 CS-912.jpg| Image:1989 CS-913 V vodorovné.jpg| Image:1989 CS-914.jpg| Image:1989 CS-915.jpg| Image:1989 CS-916.jpg|
Vyhláškou 267/1994 Z. z., která na Slovensku novelizovala původní federální vyhlášku 99/1989 Sb., byly od 1. listopadu 1994 zavedeny značky pro označení začátku a konce obce v jazyce národnostní menšiny.
Dne 1. dubna 1997 vstoupil v účinnost zákon č. 315/1996 Z. z., o premávke na pozemných komunikáciách, který zrušil a nahradil stávající federální pravidla silničního provozu. Současně vstoupila v platnost vyhláška č. 90/1997 Z. z., která stanovila dopravní značky v novém očíslování podle přehlednějšího a logičtějšího řazení.
Vyhláška ministerstva vnitra č. 223/1997 Sb. ze dne 8. září 1997, která v Česku novelizovala původní federální vyhlášku 99/1989 Sb., zavedla s účinností od 1. října 1997 dvě nové dopravní značky: výstražnou značku A 28 „Kolona“ a informativní značku D 51 „Únikový pruh“, a světelné šipky S 5c a S 5d. Image:1997 CZ A28 Kolona.png|Dopravní značka pro kolonu Image:1997 CZ D 51 Únikový pruh.png|Dopravní značka označující únikový pruh Image:1997 CZ S 5c a S 5d Světelné šipky.png|
Vyhláška ministerstva vnitra č. 30/2001 Sb., která zaváděla nový seznam dopravních značek, byla vydána opožděně, protože nový Zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb. platil již od 1. ledna 2001. Informativní dopravní značky jsou rozděleny do tří skupin a přečíslovány, do samostatné skupiny jsou vyčleněny značky upravující přednost v jízdě.
Přibyly značky A 4 Pozor, kruhový objezd, nové značky A 7b a IP 2 označující zpomalovací práh, A 24 Náledí, A 26 Mlha, A 27 Nehoda, A 28 Nebezpečná krajnice, B 3b Zákaz vjezdu osobních automobilů, B 31 Zákaz vjezdu pro jezdce na zvířeti a C 11 Stezka pro jezdce na zvířeti, B 33 Zákaz vjezdu motorových vozidel s přívěsem, B 34 Nejmenší vzdálenost mezi vozidly, C 12 Přikázaný jízdní pruh, C 5 Sněhové řetězy, C 13 Rozsviť světla, dopravní značky ukončující stezku pro chodce nebo pro cyklisty. Dopravní značka C 10 „Stezka pro chodce a cyklisty“ byla zavedena ve variantě označující oddělení pruhů. Nové značky IP 7 Přejezd pro cyklisty, IP 8 Tunel, IP 9 Nouzové stání, IP 13a Kryté parkoviště, IP 13d Parkoviště P+R, IP 17 Uspořádání jízdních pruhů, IJ 8 Stanice technické kontroly, IJ 13 Místo pro odpočinek, IJ 15 Dopravní vysílání, oranžové směrové tabule a tabulky pro cyklisty, hnědá označení kulturních, turistických a komunálních cílů návěstmi a směrovkami, označení názvů ulic dopravními značkami, IP 28 Nejvyšší dovolená rychlost, IP 29 Střídavé řazení, Značka objíždění tramvaje získala dvě varianty, návěst změny směru jízdy má ve vyhlášce čtyři varianty místo jedné.
Změnilo se provedení směrové tabule k jinému cíli. Na směrové tabuli pro objížďku je možno uvést číslo silnice. Na kilometrovníku je možno zobrazit směr k telefonu. Zavedena značka IS 13 Blízká návěst. Na směrových tabulích pro příjezd k dálnici nebo k silnici pro motorová vozidla je možno místo piktogramu uvést číslo komunikace; čísla komunikací byla rovněž přidána do vzorů návěstí před křižovatkou, dálkových návěstí atd. Na návěstech na rychlostních komunikacích byl zaveden nový piktogram pro výjezdy. Přidán byl vzor návěsti před křižovatkou s kruhovým objezdem.
Byly rozlišeny dopravní značky „Přikázaný směr jízdy zde vpravo“ od značek „Přikázaný směr jízdy vpravo“. Dopravní značka Nemocnice změnila tvar ze čtvercového na obdélníkový. Značky na označníku zastávky byly „povýšeny“ na dopravní značky. Značka „VB“ byla nahrazena značkou Policie. Bylo zavedeno vyznačování čísla dálnice na červené tabulce.
Mírně se změnil tvar symbolu dvojité zatáčky, nebezpečí smyku, děti, práce, nákladu znečišťujícího vodu a dalších. U modrých obdélníkových informativních značek se bílý čtverec posunul v modrém poli excentricky nahoru. Mírně se zjednodušily názvy některých značek, některé byly přečíslovány, ale mnohým zůstalo původní označení.
Dodatková tabulka E 3a Vzdálenost změnila tvar ze čtverce na ležatý obdélník. Směrová šipka E 7 změnila tvar na širší obdélník a přibyla varianta pro směr přímo. Přibyla dodatková tabulka E 11 Bez poplatku a do obrazové části přílohy byla zařazena i dodatková tabulka E 12 Text.
Pod označením V 4 Vodicí čára je již zobrazena jen plná čára – přerušovaná část již není vodicí čarou. Změnil se tvar vodorovných směrových šipek pro odbočení a provedení předběžných šipek. Přibylo označení V 10d Parkovací pruh, změnilo se vyznačení vyhrazeného parkoviště a přibylo speciální vodorovné značení vyhrazené parkoviště pro invalidy a modře značené časově omezené stání. Přibyly nové značka V 12b Žluté zkřížené čáry, V 12e Bílá klikatá čára, V 13b Křivky, V 14 Jízdní pruh pro cyklisty, V 16 Bezpečný odstup, V 17 Trojúhelníky, V 18 Optická psychologická brzda a V 19 Prostor pro cyklisty.
Do obrazové části vyhlášky byly doplněny signály, které dříve byly jen slovně popsány: plná kruhová světla, přerušované žluté světlo, doplňková zelená šipka, střídavě blikající červená světla a signály přejezdového zabezpečovacího zařízení. Kruhové signály zakazující nebo povolující vjezd do jízdního pruhu byly nahrazeny signály ve čtvercovém návěstidle, doplněn byl signál S 8e Světelný kříž. Nově bylo zavedeno společné návěstidlo pro chodce a cyklisty.
Zrušena byla druhá varianta zábrany pro označení uzavírky. Směrovací deska byla nahrazena třemi novými variantami, nově byly zavedeny vodicí desky, zvýrazňující desky a pojízdná uzavírková tabule, směrové sloupky v bílé a oranžové variantě, dopravní knoflíky, příčný práh a zařízení pro provozní informace. Do vyhlášky byla přidána policejní směrovka.
 Image:2001 CZ-541 A výstražné.png|Dopravní značky platné v České republice od roku 2001 Image:2001 CZ-542 A výstražné.png| Image:2001 CZ-543 P přednost.png| Image:2001 CZ-544 B zákazové.png| Image:2001 CZ-545 B zákazové.png| Image:2001 CZ-546 C příkazové.png| Image:2001 CZ-547 C příkazové.png| Image:2001 CZ-548 IP provozní.png| Image:2001 CZ-549 IP provozní.png| Image:2001 CZ-550 IP provozní.png| Image:2001 CZ-551 IS směrové.png| Image:2001 CZ-552 IS směrové.png| Image:2001 CZ-553 IS směrové.png| Image:2001 CZ-554 IS směrové.png| Image:2001 CZ-555 IS směrové.png| Image:2001 CZ-556 IS směrové.png| Image:2001 CZ-557 IJ informativní.png| Image:2001 CZ-558 E dodatkové.png| Image:2001 CZ-559 V vodorovné.png| Image:2001 CZ-560 V vodorovné.png| Image:2001 CZ-561 V vodorovné.png| Image:2001 CZ-562 S signály.png| Image:2001 CZ-563 S signály.png| Image:2001 CZ-564 Z dopravní zařízení.png| Image:2001 CZ-565 Z dopravní zařízení.png| Image:2001 CZ-566 O označení vozidel.png| Image:2001 CZ-567 I zařízení pro provozní informace.png|
Vyhláška č. 342/2002 Z. z., která novelizuje vyhlášku 90/1997 Z. z., obsahuje zcela novou přílohu s dopravními značkami. Jednou z výrazných změn je zavedení proměnných dopravních značek. Účinnost je od 1. července 2002.
Novelizační vyhláškou č. 176/2004 Sb. byla zavedena nová značka IP 30 „Státní hranice“ s hvězdičkami Evropské unie.
Stávající vyhláška 90/1997 Z. z. je k 1. květnu 2004 zrušena a nahrazena novou vyhláškou MV SR č. 225/2004 Z. z., ktorou sa vykonávajú niektoré ustanovenia zákona NR SR o premávke na pozemných komunikáciách. Tato vyhláška obsahuje přílohu s dopravními značkami.
Vyhláška 227/2006 Z. z., která novelizuje vyhlášku č. 225/2004 Z. z., zavádí nové značky Čerpací stanice CNG, Čerpací stanice LPG, Nouzový východ, Úniková cesta.
V souvislosti s většími změnami pravidel provozu opravila novelizační vyhláška č. 193/2006 Sb. chybné označení značky „Omezení v jízdním pruhu“ z "IP 21a" na "IP 21". Zavedeno bylo dopravní zařízení Z 5d „Vodící deska středová“, O 5, Označení vozidla praktického lékaře ve službě, a O 6, Vzor piktogramu upozorňujícího na povinnost používat zádržný bezpečnostní systém v některých typech autobusů. Žádná dopravní značka změněna ani zavedena nebyla. Image:CZ-Z05d Vodicí deska středová - 2006.jpg|Z 5d Vodicí deska středová Image:CZO05 Označení vozidla praktického lékaře ve službě - 2006.jpg|O 5 Označení vozidla praktického lékaře ve službě Image:CZO06 Povinnost používat zádržný bezpečnostní systém - 2006.jpg|O 6 Povinnost používat zádržný bezpečnostní systém
Novelizační vyhláška č. 507/2006 Sb. s účinností od 1. 1. 2007 zavedla a změnila několik dopravních značek v souvislosti se zavedením elektronického mýtného (IP 15c Mýtné, IP 15d Konec mýtného, IP 28a Zpoplatnění provozu, dodatkové tabulky E 11a Bez mýtného, E 11b Bez časového poplatku a mýtného, význam tabulky E 11 byl z „Bez poplatku“ změněn na „Bez časového poplatku“.
Zároveň byly zavedeny informativní značky IS 12c „Obec v jazyce národnostní menšiny“ a IS 12d „Konec obce v jazyce národnostní menšiny“.
 Image:CZ-IP15c Mýtné - 2007.jpg|IP 15c Mýtné Image:CZ-IP15d Konec mýtného - 2007.jpg|IP 15d Konec mýtného Image:CZ-IP28a Zpoplatnění provozu - 2007.jpg|IP 28a Zpoplatnění provozu Image:CZ-E11 Bez časového poplatku - 2007.jpg|E 11 Bez časového poplatku Image:CZ-E11a Bez mýtného - 2007.jpg|E 11a Bez mýtného Image:CZ-E11b Bez časového poplatku a mýtného - 2007.jpg|E 11b Bez časového poplatku a mýtného Image:CZ-IS12c Obec v jazyce národnostní menšiny - 2007.jpg|IS 12c Obec v jazyce národnostní menšiny Image:CZ-IS12d Konec obce v jazyce národnostní menšiny - 2007.jpg|IS 12d Konec obce v jazyce národnostní menšiny
Novelizační vyhláška č. 202/2008 s účinností od 1. 7. 2008 zavedla dopravní značku C 15a „Zimní výbava“ a C 15b „Zimní výbava – konec“, ukládající povinnost použít na motorových vozidlech od listopadu do dubna zimní pneumatiky. Vyhláška č. 91/2009 Sb. zkrátila s účinností od 21. dubna 2009 sezónní konec plastnosti značky z konce dubna na konec března. Image:CZ-C15a Zimní výbava.gif|C 15a Zimní výbava Image:CZ-C15b Zimní výbava - konec.gif|C 15b Zimní výbava – konec
Zákon č. 480/2008 Sb., tedy novela zákona o Policii České republiky účinná od 1. ledna 2009, která opravovala a doplňovala předchozí novelu účinnou k témuž datu, zároveň novelizovala i zákon č. 361/2000 Sb. tím, že na základě pozměňovacího návrhu od bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny zavedla nové znění § 79a o měření rychlosti vozidel. V odstavci 2 je popsána i dvojice nových dopravních značek: „Obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.“
Ministerstvo dopravy však tyto značky nepřidalo do vyhlášky č. 30/2001 Sb., tedy nestanovilo přesněji grafickou podobu ani velikost značky. Koncem února 2009, tedy téměř pět měsíců po přijetí novely a téměř dva měsíce poté, co vstoupila v platnost, ministerstvo dopravy médiím sdělilo, že prováděcí vyhlášku připravuje a že cedule podle ní budou mít rozměry metr na metr a půl. Podle Deníků Bohemia se ministerstvo chystá stanovit dvě rozměrové varianty značky, 100×150 a 75×100 cm. Začátkem března mluvčí ministerstva dopravy Martin Kupka oznámil, že podobu značky stanoví ministerstvo na přelomu března a dubna. Praha označovala měřené úseky již před přijetím zákona.
Nový ministr dopravy Petr Bendl pak 2. března 2009 sdělil médiím svůj návrh zrušit tyto značky, v čemž ho podpořil i ministr vnitra Ivan Langer, který v rozhovoru s iDnes údajně řekl: „Značka byla výmysl parlamentu, já to respektoval a musel se s tím smířit.“ Za nesmyslnou označili značku i ředitel městské policie v Praze Ludvík Klema nebo ředitel městské policie v Lázních Bohdaneč Pavel Řehoř
Novelizační vyhláška č. 91/2009 Sb. s účinností od 21. dubna 2009 zavedla několik dopravních značek a dopravních zařízení. File:CZ-A33 Pohyblivý most.jpg|A 33 Pohyblivý most File:CZ-IP31a Měření rychlosti.jpg|IP 31a Měření rychlosti File:CZ-IP31b Konec měření rychlosti.jpg|IP 31b Konec měření rychlosti File:CZ-IS12c Obec v jazyce národnostní menšiny.jpg|IS 12c Obec v jazyce národnostní menšiny File:CZ-IS12d Konec obce v jazyce národnostní menšiny.jpg|IS 12d Konec obce v jazyce národnostní menšiny File:CZ-IJ16 Silniční kaple.jpg|IJ 16 Silniční kaple File:CZ-IJ17a Truckpark.jpg|IJ 17a Truckpark File:CZ-IJ17b Truckpark.jpg|IJ 17b Truckpark File:CZ-E12 Jízda cyklistů v protisměru.jpg|E 12 Jízda cyklistů v protisměru File:CZ-Z04d Směrovací deska levá.jpg|Z 4d Směrovací deska levá File:CZ-Z04e Směrovací deska pravá.jpg|Z 4e Směrovací deska pravá File:CZ-Z11e Směrovací sloupek.jpg|Z 11e Směrovací sloupek File:CZ-Z11f Směrovací sloupek.jpg|Z 11f Směrovací sloupek File:CZ-Z11g Směrovací sloupek.jpg|Z 11g Směrovací sloupek
Technické požadavky na dopravní značení byly upraveny nejprve přímo v právních předpisech, později v ČSN 01 8020. Pro svislé dopravní značení je nyní stanoví ČSN EN 12899-1, převzatá evropská norma s českým národním dodatkem. Zákon o silničním provozu stanoví závaznost těchto technických norem. Rozměrové, retroreflexní, barevné i technické vlastnosti umisťovaných dopravních značek mají být ověřeny certifikací. Technická norma dále závazně odkazuje na technické podmínky a vzorové listy schvalované ministerstvem dopravy. Konkrétně
Na Slovensku platí například TP 04/2005 Použitie zvislých a vodorovných dopravných značiek na pozemných komunikáciách, které vydalo MDPT.


Jaroslav Prášil

Jaroslav Prášil je český basketbalista hrající českou Národní basketbalovou ligu, který v současnosti hraje za tým BK Prostějov. Jedná se o člena současného českého reprezentačního týmu.
Prášil vstoupil do extraligy v sezoně 2000-2001 za klub BC Slavia Kroměříž, kde se dostával na hřiště velice málo. Po konci téhle sezony, kdy klub sestoupil do druhé ligy, Prášil přestoupil do klubu NH Ostrava, kde hrál necelých šest sezón. V lednu 2008 náhle přestoupil do Prostějova, kde hraje dodnes. V reprezentaci se podílel svým výkonem na postupu českého týmu z kvalifikace na Mistrovství Evropy 2007.
Prášil je vysoký 200cm a váží 90kg. Na svou výšku je to velice univerzální hráč, který dokáže hrát na pozici rozehrávače, křídla a občasně na pozici podkošového hráče. Dokáže dobře střílet z dálky i zakončovat nájezdem pod koš. Má solidní atletické schopnosti, dribling a přihrávku. Dokáže hrát dobře v koncovkách zápasů. Z jeho dovedností je akorát slabší obrana jeden na jednoho a doskok.


Ezequiel Horacio Rosendo

Ezequiel Horacio Rosendo je argentinský fotbalový záložník, který momentálně působí v klubu FK SIAD Most.
V Argentině začínal v týmu El Porvenir, odtud ho získal argentinský prvoligový klub Argentinos Juniors. V létě 2006 trénoval v Blšanech a v srpnu si ho z farmy vzal Most do ligového mužstva, ovšem na podzim hrál jen za divizní B-tým. V zimě byl uvolněn na půlroční hostování do druholigových Blšan, ze kterého se v létě 2007 vrátil.


Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov

Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov či Romanov-Holstein-Gottorp byla třetí a poslední vládnoucí ruskou dynastií, která vládla Rusku v letech 1762 - 1917. Ačkoli vládnoucí rod vymřel po meči roku 1727 a po přeslici 1762, přijali noví carové z linie Oldenburků jméno Romanov, přičemž název Holstein-Gottorp-Romanov je užíván zejména v genealogii. V tomto smyslu jsou tedy za Romanovce zpravidla označování všichni ruští panovníci až do roku 1917.
Romanovci se udrželi na trůně 300 let, ačkoliv rodové poměry dlouho byly u nich zvláště nepříznivé a vedly k četným krizím. Při osmi vojenských převratech dvě regentky byly uvězněny a tři carové zabiti. Šest osob při svém nastolení bylo nezletilých. Koruna od roku 1613 přecházela na nejstaršího syna pouze podle zvyku. Roku 1722 zákon stanovil, že panovník si sám jmenuje nástupce bez ohledu na rod. Dědictví trůnu v rodové posloupnosti bylo upraveno zákonem teprve roku 1797. Osm panovníků nemělo synů a nastolením vnuka Petra Velikého, prince holštýnského Petra III. dynastie se stala nikoliv romanovskou, nýbrž holštýnsko-gottorpskou, ale úředně podržela jméno Romanovců. Sňatkem Petra III. s Němkou Kateřinou Anhaltskou dynastie již téměř ztratila ruskou krev, nebýt toho, že skutečným otcem Pavla I. byl Rus, . Přes tyto nesnáze dynastie byla pevně držena střední a nižší šlechtou, která v 17. a 18. století vojenskými zákroky potlačovala sociální otřesy zdola a zabraňovala velkým starým rodům příliš se přiblížiti trůnu.
Vlivem caesaro-papismu se stalo pravoslaví velmi důležitou složkou dynastické ideologie Romanovců, která především omezovala možnost sňatků s cizími panujícími rody. Sňatky byly možné pouze s členy pravoslavných dynastií, kterých dlouho vůbec nebylo a potom bylo málo, anebo s členy nábožensky tolerantních dynastií protestantských. Romanovci neměli příbuzenských svazků s rody katolickými. Sňatky s německými princeznami a princi bývaly často vykládány politickou tendencí. Ve skutečnosti byly pouhým důsledkem ústavního požadavku, aby carevna byla pravoslavnou a důsledkem romanovské tradice, která žádala přestup ku pravoslaví od cizinek, s nimiž se ženila velkoknížata, a zachování pravoslaví od velkokněžen, když se vdávaly do ciziny, což pro katolické dynastie bylo nepřijatelné. Nehledě k těmto sňatkům, Romanovci byli duchem uvědomělými Rusy. Když některý panovník začínal projevovati nikoliv pouhé kulturní západnictví, nýbrž zřejmý duševní sklon k němectví, býval těžce trpěn nebo byl sesazen gardou, t.j. šlechtou nebo dokonce zaplatil to životem V kultuře západnictví Romanovci sledovali Francii.
Ortodoxní pravoslaví a nedostatek mužských členů rodu do 19. století vedle skutečnosti, že do 19. století kromě Ruska nebylo jiných pravoslavných států, byly příčinou asi nejcharakterističtějšího rysu romanovské dynastie jako celku: nedělala dynastické zahraniční politiky. Romanovci se nesnažili obsazovati cizí trůny a ani jeden neobsadili, nevedli válek v zájmu rodu a diplomatických sporů o územní dědictví: To byla jedna z příčin úspěšné zahraniční politické bilance Romanovců, za jejichž panování moskevský stát střední velikosti se stal světovou ruskou velmocí, ačkoliv mezi nimi bylo dost neschopných a dokonce i duševně nenormálních panovníků.
K tragickému konci dynastie, která v 1. světové válce a revoluci ztratila 18 svých členů, také přispěla osobnost cara Mikuláše II., jenž nestačil na úkoly, které doba ukládala panovníkovi. Situaci zhoršovala i carevna Alexandra Fjodorovna, která posilovala absolutistické smýšlení svého chotě. Navíc následník Alexej Nikolajevič trpěl hessenskou rodovou krvácivostí. V souvislosti s tím panovaly stálé obavy o život jediného následníka trůnu. Kolem carské rodiny se vytvořilo ovzduší, v němž nabývali vlivu mystičtí dobrodruzi, z nichž je zřejmě nejsznámější Rasputin. Za světové války vyvrcholila opozice ze strany členů rodu proti této kamarile, za účasti velkoknížete Dimitrije Pavloviče na zavraždění Rasputina a v kolektivním dopise velkoknížat carovi, v němž vznášeli těžkou obžalobu proti němu samotnému tím, že ospravedlňovali čin Dimitrije Pavloviče „příkazem svědomí“. Bylo to jediné kolektivní politické vystoupení členů rodu, z nichž většina od 20. století ukazovala málo dynastického ducha, uzavírala morganatické sňatky vzdávajíc se práv na trůn, snažila se o úplně soukromý život a vůbec projevovala jakousi rodovou únavu. Palácový převrat měl nastoliti místo Mikuláše II. buď jeho bratra, liberálního Michaila Alexandroviče, anebo nejvyššího velitele Nikolaje Nikolajeviče. Avšak tentokrát dříve než zákrok důstojníků a byrokratů přišla revoluce lidu. Po únorové revoluci roku 1917 car s rodinou byli postaveni pod dozor, ale ostatní Romanovci zůstali volnými. Všichni odmítli opustiti válčící Rusko a prohlásili poslušnost zatímní vládě. Po říjnové revoluci většina byla uvězněna, Mikuláš s manželkou, se synem a čtyřmi dcerami, a několika členy služebnictva byli zavražděni 18. července 1918 v domě Ipaťjeva v Jekatěrinburku, několik velkoknížat 19. července v Alapajevsku a 30. ledna 1919 v Petrohradě. Michail Alexandrovič, který po Mikulášově abdikaci odmítl korunu, pravděpodobně také zahynul.
=== Otázka nároku potomstva Vladimira Kiriloviče na vedení v ruském carském rodě === Vladimir Kirilovič se roku 1948 oženil s dcerou knížete Georgije Iraklieviče Bagrationa, hlavy gruzínského panovnického domu v exilu, Leonidou Georgijevnou Kirby, rozené kněžně Bagration-Muchranské. Leonida Georgijevna předtím byla vdána za bohatého Američana, Sumnera Moore Kirbyho, s nímž se rozvedla v roce 1937. Tento sňatek však není bezvýhradně přijímán jako vyhovující dynastickému právu Ruské říše, což následně ovlivňuje i pohled na to, zda potomstvo tohoto sňatku má nárok na ruskou korunu či nikoli.
Jediný potomek z manželství Vladimira Kiriloviče a jeho ženy Leonidy Georgijevny - Marija Vladimirovna – se narodila 23. prosince 1953 v Madridu.
Ke konci života Vladimira Kiriloviče již nebylo žádných mužských představitelů ruského carského rodu, kteří by nebyli v nerovnorodých, nedynastických manželstvích. Děti pocházející z takových manželství nejsou, podle Základních Zákonů Ruského impéria a podle Úřadu Carské rodiny, považovány za členy ruské imperátorské rodiny – velkoknížaty a dokonce ani knížaty carské krve. I když se Vladimír Kirilovič nikdy sám za imperátora neprohlašoval a neucházel se o virtuální trůn, z moci hlavy carského zákonodárství označil za svoji nástupkyni dceru Marii Vladimirovnu, jako narozenou z rovnorodého manželství. Zeť Vladimíra Kiriloviče, princ František Vilém Pruský, přijal pravoslaví a začal se označovat za velkoknížete Michaila Pavloviče a vnuka narozeného v tomto manželství následníkem carevičem a velkoknížetem Georgiem Michailovičem. Podle Zákona o následnictví, skutečně, po přerušení mužské následnické linie rodu přechází toto na ženskou linii posledního vládnoucího panovníka.
ustanoven 6. dubna 1796 carem Pavlem I. a doplněn 2. července 1886 carem Alexandrem II.
Následníkem trůnu a hlavou carské rodiny je nejstarší syn. Pouze při úplném přerušení mužské linie může následníkem být žena. Pouze děti a vnoučata po mužské linii vládnoucího imperátora mají nárok na titul Velkoknížete či Velkokněžny a Jeho Carská Výsost. Pravnoučata vládnoucího cara mají titul Velkoknížat a Jejich Výsost. Všichni ostatní potomci vládnoucího imperátora mají titul Kníže a Jeho Jasnost. Pouze nejstarší syn vnuka vládnoucího cara má nárok na titul Jeho Výsost. Kterýkoli člen carské rodiny, vstupující v manželství s představitelem neuznaného panovnického domu, pozbývá nároku být členem carské rodiny a všichni jeho potomci ztrácejí právo na následnictví.
Výnos č. 1489 od 11. srpna 1911, schválený Mikulášem II., přinesl změny do těchto pravidel, týkající se pravnoučat vládnoucího panovníka, který jim umožňuje vstupovat v manželství s členy urozených rodin.
Lit.: S. Nekrasov, Predki carja Michaila Fedoroviča Romanova 1913; Trechsotletije Doma Romanovych 1913; I. Vasilevskij, Romanovy 1923. M. B.


Bledule jarní

Jedná se o asi 10-30 cm vysokou vytrvalou rostlinu s podzemní cibulí, která má asi 1,5-3 cm v průměru. Z jedné cibule vyráží 3-4 listy, které jsou přisedlé, čepele jsou čárkovité, asi 10-25 cm dlouhé a asi 0,5-2 cm široké, se souběžnou žilnatinou, tmavě zelené barvy. Květy jsou na převislých stopkách, vyrůstají z paždí toulce. Květ je nejčastěji jeden, vzácněji dva. Okvětních lístků je 6, jsou víceméně stejně dlouhé, volné, asi 1,5-2,5 cm dlouhé. Jsou bílé barvy, pod špičkou mají žlutou až zelenou skvrnu. Tyčinek je 6, gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, semeník je spodní. Plodem je třípouzdrá elipsoidní tobolka, semeno je bělavé s masíčkem, až 7 mm dlouhé. Kvete velmi časně, už v únoru až dubnu.
Jedná se o primárně evropský druh, který má svojí domovinu ve střední Evropě s přesahy do západní, jižní a východní Evropy. Protože je to často pěstovaná zahradní rostlina, došlo ke zplanění i v jiných oblastech, např. ve Skandinávii, na Floridě a asi i jinde ve světě mimo svůj přirozený areál.
V České republice se přirozeně vyskytuje ve vlhkých lesích a na vlhkých loukách od nížin do hor. Platí to ale jen pro Čechy a západní Moravu. V karpatské části Moravy je nepůvodní, najdeme zde jen populace zplanělé ze zahrádek. Stejně tak chybí i v západních Karpatech na Slovensku a přirozený areál zase začíná až ve východních Karpatech na východním Slovensku a na Ukrajině, kde roste někdy rozlišovaný endemický poddruh Leucojum vernum subsp. carpaticum.


Krtkovití

Jsou přizpůsobení k podzemnímu nebo z velké části vodnímu životu. Podzemní druhy mají mohutné lopatovité přední končetiny. Rozšířeni jsou v holarktické oblasti v počtu asi 42 druhů.


HC Spartak Pelhřimov

Tým v sezoně 2007/08 obsadil 6. místo s 59 body a následně vypadl v osmifinále play off s Děčínem.


Jaroslavské nádraží

Rozkládá se na Komsomolském náměstí; nachází se v blízkosti dalších dvou nádraží. Je vyhrazeno pro vlakové spoje, mířící na ruský sever a dálný východ a do dalších měst ve východní části federace. Současná nádražní budova vznikla mezi lety 1902 až 1904, v letech 1910 a 1995 byla rozšířena. V současné době nádraží obslouží denně až tři sta párů vlaků.


Banskobystrický kraj

Banskobystrický kraj je jedním z osmi krajů Slovenska. Jeho rozloha je 9 454 km2.
Většina území Banskobystrického kraje je hornatá, velký význam tu má proto lesnictví, zemědělsky obdělávaná jsou jen údolí řek. U jižní hranice s Maďarskem sídlí maďarská menšina. Velmi významné zastoupení zde má turistika.


Alex Rider

Alex Rider je literární postava z knih Stormbreaker, Akademie Point Blanc, Ostrov kostlivců, Orlí úder a Škorpion od populárního anglického spisovatele a scenáristy Anthonyho Horowitze. Spisovatel napsal i další díly, ale do češtiny jich bylo zatím přeloženo pět.
Alex je čtrnáctiletý kluk, který vyrůstal se svým strýcem Ianem Riderem, protože jeho rodiče zahynuli při letecké havárii krátce po jeho narození. Dále s nimi žije i hospodyně Jackie Starbrightová.
Alexův strýc je tajný agent MI-6, britské tajné policie, ale nikdo kromě jeho kolegů o tom neví. Navenek působí jako bankovní úředník, pro kterého je práce všechno, ale nerad o ní mluví. Při jedné misi je však zavražděn a tak se Alex dozví celou pravdu o jeho tajném životě. Zároveň se Jackie stane jeho opatrovnicí a nejbližší příbuznou. Alexe si Ian tajně vycvičil jako svého nástupce. Naučil ho potápět, lézt po horách, bojovému umění, několika světovým jazykům atd. O tom však Alex neměl ani tušení.
MI-6 Alexe přinutí, aby pro ně pracoval jako tajný špion. Je to pro ně výhodné, protože nikdo ani nenapadne podezřívat čtrnáctiletého kluka. Je nasazován do mnoha nebezpečných misí, ve kterých jde mnohokrát o život nejen jemu ale i celé zemi a světu.


Teplický vikariát

Teplický vikariát je jedním z 10 vikariátů litoměřické diecéze. Zahrnuje v sobě 30 farností a v nich 32 kostelů. Okrskovým vikářem je P. Fratišek Pospíšil SDB, výpomocný duchovní v Teplicích v Čechách.


Windows Presentation Foundation

Windows Presentation Foundation, dříve známé jako Avalon, je podmnožinou .NET Frameworku od verze 3.0, který používá značkovací jazyk XAML pro vytvoření "uživatelsky bohatého rozhraní". Technologie je WPF je vestavěná do Windows Vista, Windows 7 a Windows Server 2008 a je stažitelná pro Windows XP SP2 a Windows Server 2003. Díky XAMLu jsou od sebe odděleny funkčnost a vzhled aplikace. Cílem WPF je sjednotit poutavé uživatelské rozhraní, 2D a 3D grafiku, vektorovou a rastrovou grafiku, animace, vázání dat a audio a video. WPF je tedy přímým konkurentem z vlastní stáje pro starší WinForms.
WPF vývojáři mají v současnosti k dispozici poměrně širokou paletu velmi kvalitních nástrojů pro vývoj.


Brunejský dolar

Brunejský dolar je zákonným platidlem Bruneje. Jeho ISO 4217 kód je BND. Jedna setina dolaru se nazývá sen. Oficiální název brunejské měny je sice dolar, ale slovním ekvivalentem pro slovo dolar je v malajštině výraz ringgit, který je v běžné mluvě častěji používaný než slovo dolar. Brunejský dolar lze používat i v Singapuru.
Navíc všechny státy podopsali dohodu o vyměnitelnosti měn, ve které se zavázaly k tomu, že měna jednoho státu bude přijímána ve zbylých dvou bez žádného poplatku. V podstatě tím vytvořily měnovou unii. Malajsie v roce 1973 od této dohody odstoupila. Brunej a Singapur mají však své měny dodnes své měny svázané a lze tak platit brunejskými bankovkami a mincemi v Singapuru a naopak.
Mince v oběhu mají nominální hodnoty 1, 5, 10, 20 a 50 senů. Bankovky jsou tištěny v hodnotách 1, 5, 10, 50, 100, 500, 1000 a 10000 dolarů.


Kapilární elevace a deprese

kde horní znaménka platí pro kapaliny s konvexním meniskem a spodní pro kapaliny s konkávním meniskem.


MicroProse Software

MicroProse Software, Inc., byla americká vývojářská společnost počítačových her založená Sidem Meierem a Billem Stealeym. Je známá jako vydavatel her Sida Meiera: Pirates!, Railroad Tycoon, Civilization. Také jako vydavatel her ze série X-COM.
MicroProse je také autorem mnoha simulátorů jako Kennedy Approach, Silent Service, F-15 Strike Eagle, F-19 Stealth Fighter, M1 Tank Platoon, Gunship, Formula One Grand Prix, Knights of the sky a dalších
Společnost ukončila činnost v listopadu 2003 na popud Atari, jež zavřelo mateřské vývojářské studio v Hunt Valley v Marylandu.


Aruba na Letních olympijských hrách 2008

Pro Arubu byly hry v Pekingu 6. olympiádou. Doposud nezískala žádnou olympijskou medaili.


Provincie Kostariky

Kostarika je jako celek unitární stát. Administrativně se člení do 7 provincií. Ty jsou dále rozděleny do 81 kantonů.


11. století př. n. l.

1069 př. n. l. umírá Ramesse XI. a končí 20. dynastie.


Fair User Policy

Fair User Policy se používá u internetového připojení, kde je datové pásmo sdíleno mezi více uživatelů. Jeho smyslem je zamezit tomu, aby jeden uživatel přílišným využíváním svého internetového připojení omezoval ostatní uživatele.
Jeho funkce spočívá v tom, že pokud uživatel během určitého časového období stáhne z internetu větší množství dat než smí, tak je nějak postižen. Nejčastěji tím, že se výrazně sníží rychlost jeho internetového připojení. Toto omezení trvá pouze do konce výše zmíněného časového období a pak opět funguje normálně.
Internetová připojení s FUP bývají obvykle levnější. Jsou vhodná pro ty, kteří nestahují z internetu větší množství dat.


Oblouk

[[Soubor: St Louis Gateway Arch 1916.jpg |thumb|upright=1.0| St. Louis Gateway Arch
Nejjednodušší konstrukce nadpraží otvoru, vodorovný nosník, je namáhán v horní polovině průřezu tlakem a v dolní tahem. Cihla, kámen i zdivo mají vysokou pevnost v tlaku, ale malou v tahu. Vodorovný kamenný nosník je proto použitelný jen pro velmi malé rozpony. Poměry se výrazně zlepší, pokud se dva nosníky opřou o sebe a vytvoří trojúhelníkovou klenbu. Z hlediska tvaru a působení sil si lze ideální klenební oblouk představit jako obrácené lano, v němž místo tahu působí pouze tlaky. Jako volně visící lano, také ideální oblouk má tvar řetězovky, případně paraboly. Pro zděný oblouk paradoxně platí, že je pevný pouze při stálém zatížení, které brání vzájemným posunům kamenů nebo cihel. U mostních oblouků a ocelových, případně i železobetonových konstrukcí vůbec hraje významnou roli také to, zda jsou konce oblouku pevně vetknuty, anebo zda mají dva, případně i více kloubů.
V závislosti na tvaru budou konce oblouku působit na své podpory tlakem, který lze rozložit na svislou a vodorovnou složku, směřující vnějším směrem. Tato složka je tím větší, čím je klenební oblouk plošší. Pokud je klenební oblouk ve zdivu, zdivo obě síly zachytí. Také mostní oblouky se opírají o sebe navzájem a stranové tlaky se tak ruší. Pokud je však klenební oblouk opřen o vnější stěny stavby, bude stěny tlačit od sebe. Problém je tím větší, čím větší je rozpon, čím těžší je konstrukce klenby a čím vyšší jsou stěny nebo sloupy, na nichž je klenba postavena. Stavitelé kamenných a cihlových chrámů se s tím vyrovnávali v různých obdobích různě:
Hotová klenba je sice velmi pevná, během stavby je však většinou podpírána přesným tvarovým bedněním. Kamenné oblouky kromě toho vyžadují neobyčejně přesné zpracování jednotlivých kamenů, které se děje na zemi a nedá se pak už příliš upravovat. Rozkreslování klenebního oblouku na jednotlivé kameny se nazývá kamenořez. Jednotlivé kameny se někdy zajišťují proti posunutí kovovými sponami, drážkami na styčných plochách, do nichž se nalévá malta nebo olovo, v moderní době i provléknutými ocelovými lany. Image:Arco románico de San Pedro de las Duenas 01.jpg|Románský oblouk Soubor:Plzeň sv Bartol prasbyt DSCN0781.JPG| Opěrné pilíře
Nejstarší klenby se vyskytují v Mezopotámii od 2. tisíciletí př. n. l., používaly se ale jen v malých rozměrech a pro podzemní stavby. Egyptské i řecké chrámy oblouky většinou nepoužívaly. Teprve ve starověkém Římě se začaly stavět monumentální kamenné oblouky, brány, mosty a akvadukty, obvykle s plnou klenbou. Kamenné a cihlové oblouky se hojně užívaly ve středověku. Masivní plné oblouky kleneb valených románského slohu vystřídaly daleko lehčí a obvykle bohatě profilované konstrukce kleneb gotických. Renesance se vrátila k římským vzorům, okna i dveře jsou zpravidla obdélníkové, s kamenným ostěním. Barokní sloh si liboval v rozmanitých tvarech kleneb od kleneb obloukových, přes klenby sférické po užití nových zborcených ploch, často poměrně plochých, což lehčí cihlové zdivo spolu s vysokou řemeslnou zručností tehdejších stavitelů umožňovalo.
Po období historismu 19. století, kdy se hlavní umělecké slohy rychle vystřídaly, nastoupila funkcionalistická architektura, která začala objevovat možnosti oblouků železobetonových a ocelových. Ty se i dnes často používají u reprezentativních staveb a pomáhají vytvářet jedinečné geometrické tvary hal, nádraží, továren, kostelů i mostů. Soubor:Tindary greek ruins.jpg| Řecké oblouky
 Image:Treledsbage.png|Trojúhelníková klenba Image:Rundbage.png|Plný oblouk Image:Segmentbage.png|Plochý oblouk Image:Lansettbage.png|Lomený oblouk Image:Skulderbage.png|Holandský oblouk Image:Trepassbage.png|Trojlistý oblouk Image:Hästskobage.png|Podkovový oblouk Image:Ellipsbage.png|Eliptický oblouk Image:Draperibage.png|Záclonový oblouk Image:Kölbage.png|Kýlový oblouk Image:Tudorbage.png|Tudorovský oblouk Image:Parabelbage.png|Parabolický oblouk


James Watt

James Watt byl skotský mechanik, vynálezce a fyzik – samouk, známý především skrze své vynálezy a vylepšení parních strojů.
Watt ve skutečnosti nebyl vynálezcem parního stroje, provedl pouze taková vylepšení, která umožnila jeho průmyslové využití. Zásluhou J. Watta se mohla průmyslová revoluce ve Spojeném království roztočit opravdu na plné obrátky.
James Watt se rok učil u mechanika T. Morgana v Londýně. Po návratu do Glasgow se stal univerzitním mechanikem. V roce 1759 se dozvěděl o parním stroji Thomase Newcomena, ale prakticky se s ním seznámil až v roce 1763. V roce 1765 sestrojil oddělený kondenzátor páry, čímž stávající konstrukci výrazně vylepšil.


Erich von Däniken

Erich Anton Paul von Däniken je kontroverzní švýcarský spisovatel a záhadolog, který je známý především svými knihami, v nichž píše o údajných zásazích mimozemšťanů do lidské historie. Jeho knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků, bylo prodáno více než 60 miliónů výtisků a jeho televizní dokumentární show byla vysílána po celém světě. Däniken je spoluzakladatelem a členem společnosti A.A.S.R.A., která sdružuje zájemce o výzkum mimozemských civilizací a dávné historie lidstva.


Pamětník

Přírodní památka Pamětník se nachází asi 1 km jižně od obce Pamětník asi 5 km jižně od města Chlumec nad Cidlinou v okrese Hradec Králové. Ev.č. 1761, správce AOPK Pardubice.
Předmětem ochrany na lokalitě je pestrý komplex mokřadních, lučních a pískomilných společenstev v nivě Mlýnské Cidliny. V současné době patří území k nejbohatším botanickým lokalitám okresu.
Geologie - podkladem jsou pleistocenní říční naplaveniny, místy překryté hlinitými až hlinitopísčitými sedimenty.
Květena - různorodost biotopů od mokřadů a tůní po suché písčiny a remízy je příčinou velké druhové rozmanitosti a bohatství rostlinného krytu. Nejvlhčí plochy jsou porostlé rákosinami. Roste zde více než 400 druhů rostlin, z toho 30 druhů červeného seznamu. Mezi ně patří ovsíček obecný, nepatrnec rolní, trávnička obecná, prstnatec májový, bělolist nejmenší, pupečník obecný, vachta trojlistá, pryskyřník velký, hrachor bahenní aj.
Zvířena - rozmnožuje se zde rosnička zelená, skokan skřehotavý, skokan štíhlý, kuňka obecná a mnoho dalších obojživelníků. Vyskytuje se zde ještěrka živorodá. Běžná je užovka obojková. Rákosiny a podmáčené louky jsou hnízdištěm mokřadního ptactva. Pravidelně zde hnízdí bekasina otavní, čejka chocholatá, rákosník obecný, rákosník proužkovaný, strnad rákosní, skorec vodní, cvrčilka říční a dudek chocholatý. Mokřadní biotopy hostí vlhkomilný hmyz. Pozorováno bylo širší druhové spektrum dvoukřídlých z čeledí lupicovitých, vláhomilkovitých a dalších. U zarůstajících zatopených pískoven, v podmáčených olšinách i na loukách bylo nalezeno 10 druhů vážek, z nichž nejzajímavější je vzácná teplomilná lesklice skvrnitá. Na jednom z mála míst východočeské oblasti se tu vyskytuje motýl běloskvrnáč pampeliškový.


Václav Vacek

JUDr. Václav Vacek byl právník, člen a politický pracovník sociální demokracie a posléze KSČ, redaktor Práva lidu a Rudého práva, v letech 1923 - 1938 člen pražského městského zastupitelstva, v letech 1936 - 1938 senátor Národního shromáždění, antifašistický bojovník, který byl v době Protektorátu několikrát zatčen gestapem. Když 5. května 1945 revoluční Národní výbor Praha převzal do své správy pražský magistrát, byl dr. Václav Vacek jedním z trojice Mölzer - Vacek - Prokop, která jej řídila. V srpnu 1945 se do primátorského křesla vrátil předválečný primátor Petr Zenkl a to až do voleb v roce 1946, kdy byl zvolen Dr. Vacek. Primátorem hl. m. Prahy, zůstal do roku 1954, za svou práci obdržel Řád republiky.
Po primátoru Vackovi byla pojmenována první stanice na úseku II. trasy C pražského metra, v roce 1990 přejmenovaná na Roztyly.


Packet writing

Packet writing je způsob ukládání dat na disk, umožňující využítí CD nebo DVD média jako diskety. Dovoluje uživateli zapisovat na disk přes souborový systém, nebo přes Tento Počítač. Bez software umožňujícího Packet Writing je nutno CD tzv. vypalovat přes specializovaný program..
Packet writing může být použit jak s médii určenými pouze pro zápis tak i s přepisovatelnými médii. Přirozeně zapisovací média nemohou již zabrané místo znovu využít. Smazané soubory neuvolní místo na disku, a editace již uložených souborů si na disku vyžádá další místo. Ve chvíli, kdy je zbylé místo na disku vyčerpáno, už další úpravy obsahu nejsou možné. Přepisovatelná média mohou toto místo znovu využít. Stinná stránka technologie je, že po nějaké době média ztrácí schopnost čtení, není patrný rozdíl mezi krystalickou a amorfní strukturou. Ve většině případů formátované médium ztrácí tuto vlastnost dříve, než neformátované. Lidé, kteří spoléhají na to, že mohou disk velmi často přepisovat, po čase zjišťují, že jejich data zmizela. Může se stát, že disk bude po opětovném zformátování fungovat dále, záleží to ale na konkrétním kusu a délce používání.
Celkový počet přepisů média je také omezen, a to v řádu tisíců. Zatímco pro běžné využití to je dostatečné, paketový zápis vyžaduje častější přepisování metadat a tím snižuje životnost disku. Proto je téměř vyloučeno použít na RW souborové systémy používané na klasických pevných discích, kde použitá záznamová technika magnetizace částí záznamové vrstvy umožňuje milióny přepisů. DVD-RAM umožnuje desítky tisíc až stovky tisíc podle rychlosti.
Vyvinuto bylo několik soupeřících a nekompatibilních formátů, jmenovitě například Roxio Direct CD, Nero InCD a Sonic Solutions Drive Letter Access. Mezi navrženými standardy je i UDF 1.5 a Mount Rainier.
Packet writing na CD-RW a DVD RW mediích - Linuxový tutorial


Michaëlle Jean

Michaëlle Jean je kanadská politička a novinářka, která je od 27. září 2005 generální guvernérkou Kanady. Byla jmenována do funkce královnou Alžbětou II. a to na doporučení tehdejšího premiéra Kanady Paula Martina. Předtím pracovala jako novinářka pro Radio-Canada a CBC. Je první Kanaďankou tmavé pleti, třetí ženou a druhým imigrantem, který se stal generálním guvernérem.
Narodila se na Haiti, nicméně kvůli režimu diktátora Françoisa Duvaliera, byla její rodina nucena Haiti opustit a to v roce 1968. Její otec byl tamním režimem vězněn dlouhé roky a neviděl svoji rodinu více jak 30 let. Jean a rodina se mezitím usídlili v Quebecu.
Vystudovala University of Montreal, kde získala bakalářský titul v italštině a hispánských jazycích. V letech 1984 až 1986, vyučovala italštinu, zatímco dostudovávala magisterský titul v literární komparatistice. Jean mluví španělsky, italsky, francouzsky a anglicky.
Její manžel, Jean-Daniel Lafond, je dokumentarista a mají jednu dceru, Marie-Éden, kterou adoptovali z Haiti. Ani jeden z nich se nenarodil v Kanadě, ale všichni se narodili v zemích, které jsou členem La Francophonie.


Brazilská vlajka

Soubor:Flag of Brazil.svg|right|thumb|23px23pxVlajka Brazílie Poměr stran: 7:10 Brazilská vlajka byla v současné podobě přijata 12. května 1992. Jedná se o mírně upravenou původní vlajku užívanou od 19. listopadu 1889. Navrhl ji malíř Decio Vilares. Vlajka má podobu zeleného čtyřúhelníka o poměru stran 7:10. Ve středu je umístěno modré kruhové pole podložené žlutým kosočtverečním polem. V modrém poli je umístěno 27 bílých hvězd pěti různých velikostí a pole je protnuto bílou stuhou se zeleným nápisem Ordem e Progresso. Tato figura je označována jako Nebe nad Riem. Zelená i žlutá barva symbolizují bohatství. Zelená barva bohatství přírodní, kouzlo brazilských pralesů; žlutá představuje zlato, které bylo důvodem vzniku mnoha důležitých měst.
Poté, co byla 7. září 1822 vyhlášena nezávislost Brazílie, byla zavedena první brazilská vlajka. První vlajka nezávislé Brazílie se skládala z zeléného listu na němž byl položen žlutý kosočtverec a na kosočtverci státní znak. S vyhlášením císařství se 1. prosince 1822 změnila vlajka tak, že koruna nad znakem byla nahrazena císařskou. Přibližně okolo roku 1870 byla vlajka mírně změněna v souvislosti se změnou státního znaku, na který byla přidána hvězda reprezentující nový stát Cisplatie. Po svržení monarchie 15. listopadu 1889 byla nejprve zavedena vlajka, jenž byla inspirována vlajkou USA, ale platila jen čtyři dny, od vyhlášení republiky 15. listopadu do uvedení současného vzoru 19. listopadu. Vlajka byla změněna, neboť se příliš podobala vlajce jiného státu. Již 19. listopadu se však Brazílie vrátila k původní vlajce, jen znak nahradila modrou nebeskou sférou se stuhou s nápisem Ordem e progresso a žlutý kosočtverec byl zmenšen, aby se nedotýkal okraje vlajky. Počet hvězd na nebeské sféře odpovídá počtu států federace i jejich poloze. Vlajka se tak během let několikrát nenápadně změnila, naposledy 11. května 1992.
 File:Flag Princes of Brazil.svg|Vlajka koloniálního knížectví Brazílie File:Flag United Kingdom Portugal Brazil Algarves.svg|Vlajka Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves File:Flag Kingdom of Brazil.svg|Vlajka Brazílie v rámci Spojeného království File:Flag Regent Prince of Brazil.svg|vlajka Brazilského království File:Flag of the First Empire of Brazil.svg|První vlajka Brazilského císařství File:Flag of the Second Empire of Brazil.svg|Druhá vlajka Brazilského císařství, rozdíl je v počtu hvěžd File:Flag of Brazil 15-19 November.svg|První vlajka Spojených států Brazílie File:Flag of Brazil.svg|Druhá vlajka Spojených států Brazílie File:Flag of Brazil.svg|Třetí vlajka Spojených států Brazílie File:Flag of Brazil.svg|První vlajka Federativní republiky Brazílie File:Flag of Brazil.svg|Současná vlajka Federativní republiky Brazílie


Ojířové z Očedělic

Ojířové z Očedělic se psali po vsi Očedělicích u Libkovic. Jejich erb byl: tři modré a tři bílé pruhy pokosené a nad helmou tři péra, dvě modrá a prostřední bílé.
Jejich první bezpečně známý předek byl Ojíř připomínající se v roce 1399. Byl roku 1421 velitelem vojenské posádky v Kadani. Když čechové odtud před Němci ustoupili, sám zůstal na věži, bránil se tu a uhořel ve věži, která také lehla popelem. Snad jeho potomci byli bratři Pechanec jinak Ojíř, Mikuláš a Jan Švamberk, který se připomíná v roce 1447. První z nich držel Vintířov a druhý Hlubany. Pechanec se vyskytuje od roku 1445 často v rozličných jednáních, od roku 1454 žil v Praze. Jeho syenm snad byl Bedřich, jenž byl roku 1459 dvořenínem krále. Asi od roku 1464 držel Kmetiněves. Prodal ji v roce 1467 a pak byl v letech 1472-1473 pánem na Červeném Hrádku, do roku 1474 na Vysokém Chlumci a na Frýdštejně. Albrecht Ojíř z Očedělic, Bedřichův bratr byl v letech 1475-1477 purkrabím Pražského hradu. Pak asi od roku 1478 místosudím, kromě toho sedal na zemském soudě. Pro jeho právní potřebu sebral právní nálezy z roku 1378-1438 a dal je čistě přepsat. Až do roku 1478 držel nějaký statek u Sedlčan, později držel Lobkovice. Ke konci XV. st. se tento rod rozrodil. Bohuslav připomínající se v letech 1497-1515 měl statky u Pacova. Jan držel roku 1507 hrad Jenštejn a zemřel v roce 1521. Zdeslav seděl okolo roku 1520 na Hrochově Hrádku, který prodal a sloužil pánům ze Švamberka na Orlíce. Bohuslav Ojíř z Očedělic byl v roce 1558 purkrabím na Strakonicích, později sloužil Rožmberkům, byl hofmistrem na Krumlově a sedával na soudě nejvyššího purkrabství. Byl to muž vzdělaný a pobožný. Složil utěšené modlitby, jenž byli roku 1584 vytištěny. Kromě toho sepsal nějaké paměti, z nichž Prokop Lupáč z Hlaváčova si je zapisoval do svého kalendáře. Žil ještě roku 1585. Jindřich Ojíř z Očedělic byl zchudlý a v roce 1560 bydlel v Sušici. Albrecht Ojíř z Očedělic seděl roku 1562 v Modřejovicích, byl roku 1571 hejtmanem na Želči a roku 1572 purkrabím na Choustníku a v roce 1583 pánem na Tisovém.
Připomíná se také v roce 1589 v tituláři s Jindřichem, který držel Kamenný. Buď těmito dvěma rodina vymřela nebo živořila v chudobě.


Euadné

Euadné je v řecké mytologii dcera argejského krále Ífita a manželka Kapanea.
Kapaneus byl jedním z vůdců vojsk ve válce Sedmi proti Thébám. V bojích však položil život. Když se to dozvěděla Euadné, přišla na jeho pohřeb, avšak nechtěla se od manžela odloučit. Když byla zapálena pohřební hranice, Euadné skočila ze skály do plamenů.
Euadné dala Kapaneovi syna Sthenela, který později bojoval v Trojské válce po boku krále Dioméda.


Záskalí

Záskalí je severní částí Hodkovic nad Mohelkou rozprostírající se podél staré cesty z Hodkovic do Liberce. Stavení je několik desítek a více než polovina slouží již jen jako víkendové chalupy. Záskalí se dělí na dvě části, Dolní a Horní. V obou staví hromadná doprava a v dřívějších dobách byla v Horním Záskalí i hospoda, která ale již před lety zanikla.
Na stoupající klikaté silnici, kolem které je Záskalí situováno, se každoročně pořádají závody do vrchu.
Hodkovice nad Mohelkou | Jílové | Radoňovice | Záskalí |


Gustav René Hocke

Gustav René Hocke byl německý žurnalista, historik literatury a kultury, který se proslavil především svým originálním pojetím manýrismu.


Consolidated B-32 Dominator

Consolidated B-32 Dominator byl americký těžký bombardér z období druhé světové války. Do konce války bylo dodáno pouze 115 sériových strojů, z nichž pouze osm se ještě stihlo zúčastnit náletů ze základen na Filipínách a na Okinawě. Krátce po skončení války byl typ vyřazen a vyrobené letouny postupně sešrotovány.
Počátky tohoto stroje spadají již do roku 1940, kdy byl zadán vývoj strategických bombardérů s vysokou rychlostí a mimořádným doletem. Vedle projektu XB-32 firmy Consolidated byl přijat také projekt XB-29 firmy Boeing, ze kterého vznikl úspěšný B-29 Superfortress. Naopak projekty Douglas XB-31 a Lockheed XB-30 byly zamítnuty.
Stavba tří prototypů XB-32 bylu u firmy Consolidated objednána dne 6. září 1940 a v červnu roku 1941 byla tako objednávka rozšířena o 13 předsériových kusů označených YB-32. Prototypy měly dvojité svislé ocasní plochy. Jejich příď a záď byly prosklené. První prototyp zcela postrádal střelecké věže. Složité rámování pilotní kabiny bylo u sériových kusů přepracováno a i kruhová okénka na bocích trupu byla později zaměněna za obdelníková. Jelikož se pro typ B-32 původně počítalo s lety ve velkých výškách, měla celá posádka pracovat v přetlakových kabinách. Už u třetího prototypu však byla přetlaková kabina odpojena.
První prototyp XB-32 poprvé vzlétl 7. září 1942 a vibrace ocasních ploch donutily pilota s letounem nouzově přistát. Problémy s prototypem vedly v únoru roku 1943 až ke zrušení objednávky předsériových kusů. První prototyp se navíc 10. května 1943 díky poruše klapek zřítil při startu. Druhý prototyp, na rozdíl od neozbrojeného prvního prototypu vyzbrojený trojicí střeleckých věží, vzlétl 2. července 1943. Dálkově ovládané věže se však neosvědčily a bylo od nich nadále upuštěno.
Třetí prototyp, který poprvé vzlétl 9. listopadu 1943, měl původně také dvojité svislé ocasní plochy. U třetího prototypu došlo na základě požadavku armádního letectva k řadě konstrukčních změn, z nichž nejvýraznější byla nová svislá ocasní plocha. Nejprve byly nahrazeny jednou svislou ocasní plochou o výšce 5,03 m, která měla podobný tvar jako SOP u konkurenčního letounu Boeing B-29 a později byla nahrazena novou výrazně štíhlou SOP o výšce 5,94 m.
Nová zakázka na sériovou výrobu typu B-32 byla stanovena na 300 kusů a později byla zvýšena až na 1200 kusů. Sériová výroba probíhala v Texasu ve Forth Worth. Průtahy ve vývoji a výrobě však nakonec působily, že do ukončení výroby typu v říjnu 1945 bylo dokončeno pouhých 115 sériových kusů bombardovacích B-32 či cvičných TB-32.
Cvičná verze TB-32 se od bombardovací verze lišila absencí výzbroje, pumových závěsníků a omezeným elektronickým vybavením. Jeden kus byl upravený pro přepravu výsadkářů, ale sériová výroba této modifikace nebyla objednána. Uplatnění nenašly ani střelecké věže se zesílenou výzbrojí čtyř 12,7mm kulometů, verze letounu schopná nést pumu Tall Boy o hmotnosti 5448kg či průzkumná verze.
B-32 byl samonosný čtyřmotorový hornoplošník celokovové konstrukce, opatřený příďovým zatahovacím podvozkem. Trup stroje měl kruhový průřez. Křídlo letounu bylo celokovové samonosné, dvounosníkové, vybavené rozměrnými vztlakovými klapkami typu Fowler, rozdělené do čtyř sekcí. Křidélka měla kovovou kostru a plátěný potah, staticky i dynamicky vyvážená. V křídle bylo umístěno celkem 12 samosvorných palivových nádrží, propojených do čtyř skupin. Celková zásoba paliva ve vnitřních nádržích byla 5460 U.S. galonů. Dvojité svislé ocasní plochy nahradila rozměrná jednoduchá. Letoun poháněla čtveřice dvouhvězdicových vzduchem chlazených motorů Wright R-3350-23 Duplex Cyclone o výkonu 2200 hp, které roztáčely čtyřlisté stavitelné vrtule Curtiss Electric o průměru 16 stop 8 palců, tedy cca 5,08 m. Podvozek byl příďový. Přední podvozková noha se zatahovala do trupu, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do vnitřních motorových gondol. Všechna podvozková kola byla zdvojená.
Letoun měl dvoudílnou pumovnici, která se dále dělila na dvě sekce. Každou z celkem čtyř sekcí zakrývala vrata, která se při otevření pumovnice rolovala směrem vzhůru, podobně jako u typu B-24 Liberator. Do každé ze čtyř sekcí bylo možné zavěsit pumu o hmotnosti 1816 kg, popřípadě různé kombinace menších pum do hmotnosti 9080 kg.
Obranná výzbroj letounu byla soustředěna do pěti manuálně ovládaných střeleckých věží — v každé byl dvojkulomet M2 Browning ráže 12,7 mm. V přídi a v zádi trupu letounu byla instalována hydraulicky poháněná střelecká věž typu Sperry A-17. Na hřbetě trupu byly instalovány dvě elektricky poháněné střelecké věže typu Martin A-3D a konečně pod trupem letounu se nacházela hydraulicky poháněná kulovitá výsuvná věž typu Briggs A-13.
Bombometčík měl k dispozici pumový zaměřovač Norden M-9. Oba dva piloti měli k dispozici kompletní ovládací prvky. Letoun také byl vybaven autopilotem. Za pilotní kabinou byla stanoviště radisty a navigátora. Posádku doplňovali střelci, ovládající pětici střeleckých věží.
Typ B-32 se dočkal jen omezeného nasazení na Pacifickém bojišti. Osm letounů se účastnilo náletů ze základen na Filipínách a Okinawě.
Počátkem roku 1945 nebylo ještě k dispozici dost letounů a vycvičených posádek pro bojové nasazení typu, velení armádního letectva však přesto chtělo letouny B-32 urychleně nasadit v Pacifiku. Byla proto sestavena alespoň malá jednotka pro experimentální nasazení typu. Posádky zkoušených letounů pocházely z různých zkušebních a výcvikových jednotek i od výrobce. V květnu 1945 byly tři B-32 vyslány na Filipíny. Letouny byly přiděleny 386. Bombardment Squadron, která byla sama součástí 312. Bombardment Group. Velení letectva uvažovalo o vyzbrojení tří bombardovacích skupin letouny B-32, čemuž ale zabránil konec války.
První bojová akce letounů se odehrála 29. května 1945. V následujícím období letouny jednotlivě či společně útočily na japonské cíle na Filipínách, Formose a jednou napadnou i letiště Sanchau na čínském území v prostoru Macaa. Od počátku srpna 1945 letouny operují z Okinawy a jsou zde posíleny dalšími pěti letouny. Dne 17. srpna letěly čtyři Dominatory na průzkum okolí Tokia, kde byly napadeny deseti japonskými stíhači. Bez vlastní ztráty dosáhly palubní střelci B-32 jednoho potvrzeného a dvou pravděpodobných sestřelů. Druhý den byly dva Dominatory při průzkumu okolí Tokia opět napadeny stíhači a jejich střelci dosáhly dvou potvrzených sestřelů a dvou pravděpodobných.
Poslední akcí letounů B-32 byl průzkum Tokia dne 28. srpna 1945. Při startu byl jeden Dominator zničen a druhý musel po akci přistát na mořské hladině. Poté byly letouny staženy s operační služby a v říjnu 1945 přelétnuty zpět do USA. Ve stejné době byla ukončena výroba typu a všechny existující stroje byly postupně sešrotovány. Letectvo disponovalo dostatkem výkonných letounů B-29 Superfortress a do budoucna počítalo s modernějšími typy.


Abú Rawáš

Abú Rawáš je současné arabské označení archeologické lokality v Egyptě na západním okraji Káhiry, asi 7 km severně od Gízy. Ve starověku odtud vycházela cesta do oázy Wádí Natrún. Oblast byla od Archaické doby využívána jako nekropole. V době 4. dynastie zde zahájil stavbu svého pohřebního komplexu panovník Radžedef. Dříve se archeologové domnívali, že tato pyramida nebyla nikdy dokončená, avšak novější poznatky ukazují, že pyramida dokončená byla a dosahovala stejné výšky, jako Menkaureova pyramida. Kolem Radžedefovy pyramidy byly později vybudovány četné soukromé hrobky datované do doby 4. a 5. dynastie.


Bohuňovice

Obec Bohuňovice se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 116 obyvatel.


Nicholas Sparks

Nicholas Charles Sparks je jeden z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti. Jedná se o autora řady celosvětové úspěšných románů, z nichž 3 byly použity jako předloha k neméně úspěšným filmům, čtvrtý právě přichází do kin. V jeho díle zaujímají významné místo témata jako je křesťanství, láska, tragédie a osud. Do dnešního dne vydal 13 románů, které mají často romantickou formu a hlavní postavy se v nich obvykle nedočkají happy endu v běžném slova smyslu.
Narodil se v Omaze v Nebrasce jako prostřední ze tří dětí profesora Patricka Michala Sparkse a jeho ženy Jill Emmy Marie Sparksové. Před ním se narodil bratr Michael Earl a po něm sestra Danielle, která byla inspirací pro hlavní postavu románu Nezapomenutelná cesta.
V mládí se rodina často stěhovala ze státu do státu. Studoval na Bella Vista High School, kterou ukončil na jako primus ročníku. Poté se stal studentem katolické University of Notre Dame. Hodně se zabýval sportem, konkrétně atletikou, v roce 1985 jeho tým vytvořil dosud platný rekord školy ve štafetě na 4 x 800 metrů. Studoval finančnictví a své studium zakončil s vynikajícím prospěchem v roce 1988.
V roce 1988 se během jarních prázdnin setkal s Cathy Cole z New Hampshire, v červenci 1989 se vzali a poté žili v Sacramentu v Kalifornii. V následujících letech Sparks vyzkoušel řadu povolání, v roce 1993 se rodina přestěhovala do New Bernu. Zde napsal svůj první publikovaný román, The Notebook. V současné době stále žije v New Bernu s manželkou a pěti dětmi: třemi syny a dvěma dcerami-dvojčaty. Přispívá do národní a místní charity a podílí se na programu kreativnho psaní University of Notre Dame.
Svůj první, nikdy nepublikovaný román, The Passing, napsal v roce 1985, během studia na Notre Dame. Druhý román, The Royal Murders, napsal v roce 1989. V roce 1994 napsal další román The Notebook. Ten zaujal literární agentku Theresu Park, která zařídila jeho vydání v Time Warner Book Group. Vyšel v říjnu 1996 a zaznamenal obrovský úpěch - první týden vedl žebříček bestsellerů New York Times, úspěch se dostavil i na mezinárodní scéně.
Jeho první román jej finančně dokonale zabezpečil, poté se oddal literární tvorbě a sepsal řadu dalších, mezinárodně velmi úspěšných bestsellerů. Jeho dílo bylo přeloženo do více než 35 jazyků, včetně češtiny. Na námět tří jeho románů byly vytvořeny celovečerní filmy, které dohromady vydělaly více než čtvrt miliardy dolarů.


Přebohaté hodinky vévody z Berry

Přebohaté hodinky vévody z Berry je nádherně zdobený rukopis hodinek neboli knihy obsahující modlitby pro každou liturgickou hodinu dne, kterou si objednal vévoda Jan z Berry kolem roku 1410. Kniha bývá nazývána králem iluminovaných rukopisů a je pravděpodobně nejdůležitějším iluminovaným rukopisem 15. století. Má 416 stran a zhruba polovina z nich obsahuje celostránkové ilustrace, jež navzdory své poměrně malé velikosti patří k vrcholům gotické knižní malby.
Autory tohoto rukopisu jsou Bratři z Limburka — malíři Herman, Jan a Paul. Miniatury bratří z Limburka představují nejvýznamnější malířské dílo západoevropského okruhu před vystoupením bratří van Eycků; velké miniatury měsíců, provedené ve světlých barevných tónech temperovou technikou, vyjadřují v štíhlých, protažených postavách s graciézními gesty, nádherných oděvech a v půvabných krajinných pozadích zjemnělou kulturu nejpřednějšího evropského dvora.
Přebohaté hodinky jsou v současnosti uloženy jako rukopis č. 65 v Musée Condé ve francouzském městě Chantilly.


Seznam chráněných území v Česku

Seznam chráněných území v Česku je pro přehlednost rozdělen do článků podle krajů:


Bod zvratu

Bod zvratu je takové množství produkce firmy, při kterém nevzniká žádný zisk ani ztráta. Dosahuje-li firma této produkce, pak se tržby rovnají nákladům.


BEGIN WORK

Tato kategorie slouží pro úvahy o Wikipedii a podobných tématech. Úvahy nejsou pravidly, ale primárně vyjádření názorů. Mnoho úvah lze nalézt na Metě.


Antonín Stamic

Antonín Stamic, celým jménem Tadeáš Johan Nepomuk Stamic byl český houslista, violista a hudební skladatel.
Narodil se v Německém Brodu jako syn houslisty a skladatele J. V. Stamice. Hudbě jej učil zprvu otec spolu s jeho bratrem Karlem a později, po smrti otce, Christian Cannabich. V roce 1764 se stal Antonín Stamic druhým houslistou Mannheimského orchestru. Po roce 1770 koncertoval s bratrem v Paříži a po roce 1777 v Anglii. Po návratu do Francie hrál v letech 1782 - 1789 v královské kapli zámku ve Versailles.


Letiště Koh Samui

Mezinárodní letiště Ko Samui se nachází 2 km severně od městečka Chaweng na ostrovech Ko Samui.
Letiště se začalo stavět v roce 1982, otevřeno bylo v roce 1989. Letiště je jedno z nejzajímavějších a nejkrásnějších na světě - nemá totiž žádný uzavřený terminál. Byly zde postaveny dva terminály - domácí a mezinárodní. Oba jsou zpracovány v thajském stylu. Mezinárodní terminál má příjemný salonek na posezení s barem, je zde 10 odbavovacích stolků, půjčovna aut a banka. Poblíž letiště je luxusní hotel.
Všechny lety jsou z moderně vybavené kontrolní věže naváděny na jednu vzletovou a přistávací dráhu, která je dostatečně osvětlena. Pojezdové dráhy zde nejsou, všechny letadla, které přistanou, směřují po hlavní ranveji rovnou na letecké parkoviště.
Většina letů je provozována společností Bangkok Airwas, Thai Airways International zahájily svou činnost na letišti v roce 2007.


Řídicí vůz 912

Řídicí vůz řady 912, v písmenném označení ČD jako Bfbdtax792, je prototypem dvounápravového řídicího vozu vzniklého v roce 2002 modernizací přípojného vozu řady 010. Provozují jej České dráhy a je určen do soupravy s motorovým vozem řady 812. Koncepce modernizace na soupravu 812 + 912 byla později přepracována do podoby motorové jednotky řady 814 „Regionova“.
Řídicí vůz řady 912 vznikl rekonstrukcí staršího přípojného vozu řady 010, z něhož byly použity oba podvozky, hlavním rám s příčníky, střecha a bočnice, přičemž všechny komponenty byly opraveny. Mezi nápravami nově vznikl nízkopodlažní prostor, který je přístupný z každé strany vozu jedněmi dvoukřídlými dveřmi, dveře na koncích vozu byly zrušeny. Nízkopodlažní část obsahuje prostor pro kočárek nebo invalidní vozík, prostor pro jízdní kolo, několik sklopných sedaček a kabinu WC přístupnou i vozíčkářům. V krajních částech vozu, které jsou přístupné po schůdkách z nízkopodlažního prostoru, se nachází oddíly pro cestující se sedačkami. Při modernizaci byla vozu dosazena nová, laminátová čela shodná s motorovým vozem řady 812. Do jednoho z nich bylo umístěno stanoviště strojvedoucího, ve druhém čele se nachází dlouhá lavice pro cestující.
Projekt řídicího vozu řady 912 vznikl ve společnosti Pars nova při prototypové modernizaci motorového vozu 810.613 na řadu 812 v roce 2001. Společnost se z vlastní iniciativy rozhodla pro přestavbu již zrušeného přípojného vozu 010.171 na částečně nízkopodlažní řídicí vůz 912.001, který měl Českým drahám umožnit pohled na další možný vývoj v rekonstrukcích motorových vozů. Modernizace začala na jaře 2002 a vůz byl již v září 2002 v soupravě s motorovým vozem 812.613, k němuž byl již od začátku primárně určen, představen na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně.
Začátkem roku 2003 byl podroben zkouškám, do provozu s cestujícími byl zařazen v červnu 2003. Společně s motorovým vozem 812.613, se kterým tvořil prototypovou soupravu, později jezdil v Šumperku, Valašském Meziříčí či v Klatovech. Od konce roku 2003 je trvale dislokován v Rakovníku, k vidění je často na trati do Prahy.
Řídicí vůz 912.001 byl původně majetkem firmy Pars nova, která jej Českým drahám pronajala. Později však přešel do stavu ČD.
Ač v tomto případě zůstalo pouze u prototypové soupravy 812 + 912, myšlenka motorového a částečně nízkopodlažního řídicího vozu nezapadla a o několik let později byla realizována v podobě jednotek Regionova.
Zatímco motorový vůz 812.613 je oficiálně pojmenován „Esmeralda“, řídicímu vozu 912.001 se dostalo neoficiální pojmenování „Kasandra“.


Třebechovice pod Orebem

Třebechovice pod Orebem jsou město nacházející se 13 km východně od Hradce Králové pod vrchem Oreb. Německý název byl Hohenbruck.
Mezi slavné rodáky města patří především Jan Theobald Held, významný národní buditel a osvícenec, a Jan Blahoslav Čapek, spisovatel a překladatel.
Město Třebechovice pod Orebem se díky svému kouzelnému okolí s krásnými lesy a půvabnými zákoutími řeky Orlice stalo oblíbeným výletním místem. Soubor:Kostel Božího Těla na Orebu.jpg|Kostel Božího Těla na Orebu Image:Třebechovice - kostel Svatého Ondřeje.jpg|Kostel Sv. Ondřeje v Třebechovicích Image:Třebechovice - socha Nejsvětější Trojice.jpg|Socha Nejsvětější Trojice na náměstí Image:Kaple v Třebechovicích.jpg|Kaple u silnice do Opočna
Krňovice | Nepasice | Polánky nad Dědinou | Štěnkov | Třebechovice pod Orebem


Wiktor Potrzebski

Kapitán Wiktor Potrzebski byl polský katolický kněz, pedagog a odbojář. Padl ve varšavském povstání, v němž působil jako polní kaplan. V odboji používal krycí jméno Corda.
Wiktor Potrzebski vystudoval kněžský seminář ve Włocławku a poté v roce 1904 obdržel kněžské svěcení. Působil jako farní vikář při kostele Povýšení svatého Kříže v Kole. Během svého kněžského působení projevoval silné patriotické cítění a povzbuzoval své farníky v odporu proti ruské nadvládě, pro což byl perzekvován od carských úřadů.
Později musel uprchnout do oblasti Chełmu, kde působil mezi uniaty. Zde jej carské úřady vypátraly, zatkly a poslaly do vyhnanství do Murmansku, odkud záhy prchl do Švýcarska, odkud se později přesunul do Rakouska, kde v Innsbrucku studoval na univerzitě ekonomii.
Po válce se vrátil do Polska a byl redaktorem čtvrtletníkem "Ogniwo" a prefektem na Gymnáziu Boleslava Chrabrého v Piotrkowie Trybunalskim. V letech 1928–1937 byl učitelem ve Státním učitelském semináři v Trokách a ředitelem Gymnázia Adama Mickiewicze v Hrodné, kde jej zastihla válka.
V červenci 1941 se přemístil do Puław poté do Varšavy, kde se časem zapojil do odboje a stal se polním kaplanem Zemské armády, v níž sloužil jako kaplan praporu Vistula a později jednotek v oblasti Śródmieście. Působil též na klášterních školách a v řeholních společenstvích ve čtvrti Praga.
Za varšavského povstání byl kaplanem śródmiejských jednotek. Zahynul 4. září při náletu v troskách domu číslo 4 v ulici Szpitalnej. Spolu s ním zahynula asi stovka dalších osob, včetně deseti dalších členů štábu celé oblasti.


Nivelační bod

Nivelační bod je bod, který slouží jako vztažný bod pro výšková měření. Jednotlivé body propojené měřením tvoří nivelační sítě, rozdělené dle přesnosti na jednotlivé řády.
U každého bodu je evidována nadmořská výška, určená metodou zvanou nivelace. Výška je uvedena v metrech, obvykle s přesností na 4 desetinná místa a je uvedena v dokumentaci, kterou spravuje Zeměměřický úřad nebo katastrální úřad v příslušném okrese.
Výška je vztažena k hladině moře, v Česku ke střední hladině moře Baltského.
Do r. 2000 bylo možno užívat i výškového systému Jadranského, vztaženého ke střední výšce Jaderského moře. Výška v systému Jadran je cca o 0.4 m výše než v systému Bpv.
Nejznámější výškový bod I. řádu je u Lišova u Českých Budějovic.
Dokumentace obsahuje i místopisné údaje bodu pro jeho nalezení, způsob stabilizace, číslo bodu v nomenklatuře nivelačního tahu a umístění značky na objektu.


Gruzínská hymna

Tavisupleba neboli česky Svoboda je název nynější státní hymny Gruzie, schválené gruzínským parlamentem 23. dubna 2004 a zavedené do užívání v září téhož roku. Její přechůdkyněmi byly písně Dideba zecit kurteuls, užívaná v letech 1918 až 1920 a 1990 až 2004, a Idide marad, čveno samšoblov, hymna Gruzínské SSR od roku 1946 do roku 1990.
V únoru 2004 dal gruzínský prezident Michail Saakašvili vypsat soutěž na novou státní hymnu, jejíž melodie by se méně podobala hymně německé. Bezprostřední příčinu k tomu zavdala příhoda z jeho státní návštěvy v Německu, kdy si německý kancléř Gerhard Schröder obě hymny spletl. Slova vítězné písně napsal Davit Maghradze, hudba pochází z oper Absolon a Eteri a Daisi předního gruzínského skladatele Zakarii Paliašviliho. Autorem úpravy do podoby státní hymny je Ioseb Kečakmadze.


Bitva na Vítkově

Bitva na Vítkově byla prvním velkým střetnutím husitů a křižáckých vojsk. Bitva skončila vítězstvím husitů.
V roce 1420 vyhlásil papež Martin V. na žádost Zikmunda Lucemburského křížovou výpravu proti husitským Čechám. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy. Mezitím se v Kutné Hoře uskutečnila jednání Pražanů, kteří žádali o vojenskou pomoc. Již o pět dní později uvítalo hlavní město 3 tisíce táborů, mezi jejichž nejpřednější hejtmany patřil Jan Žižka. Poté přibyli do Prahy husité ze Žatecka, Lounska a Slánska, celkem bylo možno postavit k obraně 9 tisíc mužů. Husitští hejtmané se nejprve pokusili o dobytí vyhladovělého Pražského hradu, který byl od 7. května v držení Zikmundových příznivců, ovšem 12. června s využitím klamného manévru dodalo Zikmundovo vojsko na Hrad potřebné zásoby. Proto se Žižka stáhl na pravý břeh Vltavy a na levém nechal pouze předsunuté opevnění. Ku Praze začalo postupně přicházet křižácké vojsko. Zikmund vjel 28. června do Pražského hradu, jeho oddíly se přesunuly na Letnou a vyčkávaly příjezdu dalších posil. Zikmund měl tedy v držení jak Pražský hrad, tak měl svoji posádku i na Vyšehradě, ovšem aby mohl Prahu zcela izolovat, potřeboval obsadit Vítkovu horu. To věděl i Jan Žižka a proto dal Vítkově vybudovat již v průběhu června a počátkem července provizorní pevnost. 30. června se asi 350 mužů husitské jízdy účastnilo úspěšného útoku na vojsko Oldřicha z Rožmberka, který se pokusil dobýt oslabenou pevnost Tábor. Předpokládané vítězství Oldřicha z Rožmberka a Lipolta Krajíře z Krajku se tak změnilo v katastrofální porážku. 9. července přitáhlo k Praze rakouské vojsko pod vedením Albrechta Habsburského a položilo se u vsi Bubny. Teď už měl Zikmund své třicetitisícové vojsko pohromadě a mohl začít s útokem na město. Žižka však Zikmundovy záměry předpověděl naprosto přesně. Zikmund nehodlal podniknout přímý útok, ten by mohl skončit fiaskem, spíše se pokusil Prahu vyhladovět. K úplnému obklíčení hlavního města se však potřeboval zmocnit Vítkova, který střežil poslední volnou cestu do Prahy. Přesto však nechal provádět takové manévry, které budily zdání přímého útoku. Mezitím Žižka bedlivě sledoval výstavbu opevnění na Vítkově, které leželo několik set metrů před městskými branami.
K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému útoku na Špitálském poli. Žižka si byl však díky svým válečným zkušenostem vědom, že hlavní útok musí přijít na Vítkov, který hájilo 26 mužů a dvě ženy. Druhý den, tedy 14. července došlo k dalšímu podobnému klamnému manévru křižáků, ovšem za jejich zády v bezpečné vzdálenosti od městských hradeb stoupali skrytě koně s jezdci strání nahoru k vítkovským srubům. Na neširoký hřbet se vešlo jen několik málo bojovníků, ale i tak se lavina křižáků dostala před husitské sruby, kde byla zasypána šípy a kamením. Křižáci sesedali z koní a pokoušeli se dostat na zídku, ovšem mnoho jich skončilo pod cepy a sudlicemi husitů. Žižka za této situace vypravil do Prahy posla se žádostí o pomoc. Boj pokračoval, ale husitům začaly postupně ubývat síly. Dokonce i samotný Jan Žižka podklouzl a jen pomoc táborských cepníků ho zachránila od záhuby. V kritické situaci přispěchal z Prahy na pomoc oddíl 50 střelců a cepníků. Poté začali přicházet další a útočící křižáky napadli z boku, čímž způsobili v jejich řadách paniku. Křižáčtí hejtmani museli své lidi odvolat, ovšem spořádaný odchod se přeměnil v chaotický úprk. Křižáci prchající z Vítkova s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Zmatek byl dokonalý a dovršila ho střelba z děl od Poříčské brány. Někteří křižáci se ve zmatku vrhli do Vltavy i tam, kde nebyl brod a utonuli.
Husitská Praha toho večera jásala a děkovala Bohu i vítězům. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobité křižáky, jejichž těla byla spálena a kosti zakopány. Celkem husité napočítali 144 mrtvých nepřátel. Toto množství však žádným výrazným způsobem neměnilo poměr sil, a tak se zdálo, že dojde k dalším bojům. 15. července husité opravovali sruby a očekávali další útok. O tom Zikmund věděl a nechtěl zase opakovat stejné fiasko. Navíc kolem Prahy začaly žně a do města vjižděly Poříčskou a Horskou branou vozy s obilím. Sen o vyhladovění Prahy se rozplynul. Vydržovat třicetitisícové vojsko, které navíc rabovalo a pustošilo okolí nemělo smysl. Mezi vojáky se objevovaly třenice, docházelo k rvačkám a navíc v křižáckém ležení vypukl požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zikmund se dal 28. července za přítomnosti 24 českých a moravských pánů korunovat ve Svatovítské katedrále českým králem. Dva dny poté křižácké vojsko rozpustil a odjel do Kutné Hory.
Už od roku 1427 byl Vítkov přejmenován na Žižkov, stejně jako celá dnešní pražská čtvrť. Na Vítkově se nachází bronzová jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova s palcátem, která patří do první desítky největších jezdeckých soch na světě. Autorem je sochař Bohumil Kafka. Dokončena byla v roce 1941, odhalena až 14. července 1950.


Opencard

Opencard je systém multifunkční čipové karty pro obyvatele i návštěvníky Prahy. Kartu postupně od roku 2006 zavádí Magistrát hlavního města Prahy.
Největší nápor zájemců o kartu nastal během konce roku 2008 poté, co se pořízení Opencard stalo jedinou možností pro roční předplatní jízdenky na pražskou MHD. V té době magistrát nestíhal požadavky na vystavení karet plnit včas. Již v průběhu podzimu 2008 se ale situace změnila a původní převis žádostí nad výdejem byl odstraněn. Původní projekt počítal s náklady 89,2 milionu korun, skutečné náklady však pravděpodobně překročí jednu miliardu korun.
Samotná Opencard slouží pouze pro uložení dat, ale sama o sobě k ničemu neslouží. Je však možné na ni nechat nahrát tzv. „aplikace“, například:
Občanské sdružení Iuridicum Remedium, které se zabývá ochranou práva na soukromí, kritizuje, že uživatel karty Opencard musí zadávat osobní údaje bez ohledu na to, jaké služby chce využívat, přičemž navíc jde o bezkontaktní karty snímatelné i na dálku bez vědomí držitele. Sdružení ve své kampani požaduje pro platby v dopravě zavedení poloanonymní nediskriminační verze Opencard, která by neumožňovala strojovou identifikaci uživatele, a řádné vymazávání nadbytečných osobních údajů z databází. Toto sdružení udělilo v roce 2008 Magistrátu hlavního města Prahy za tuto kartu Cenu pro Velkého bratra v kategorii „největší úřední slídil“.
Anonymní verze Opencard sice existuje, ta je však dražší a nelze ji využívat pro některé služby.


Jumdžágín Cedenbal

Jumdžágín Cedenbal, narozen roku 1916 v Ulángomu, zemřel roku 1991 v Moskvě, byl mongolský politik, který stál v čele Mongolské lidové republiky přes 30 let.
Za stalinistické diktatury Chorlogína Čojbalsana se Cedenbal stal generálním tajemníkem ústředního výboru Mongolské lidové revoluční strany. Po Čojbalsanově smrti v roce 1952 se Cedenbal stal též předsedou vlády Mongolské lidové republiky. V letech 1952 až 1964 se mu podařilo vypořádat se se svými soupeři v ústředním výboru Mongolské lidové revoluční strany. V roce 1979 se stal maršálem.
Za Cedenbalovy vlády došlo k určitému uvolnění oproti Čojbalsanově diktatuře, jednostranná orientace Mongolské lidové republiky na Sovětský svaz však pokračovala. V době sovětsko-čínských pohraničních sporů Cedenbal bezvýhradně podpořil Sovětský svaz.
V roce 1984 byl Cedenbal odstaven od moci a nahrazen Džambynem Batmönchem. Spolu s manželkou se odstěhoval do Moskvy, kde v roce 1991 zemřel. Je pohřben v Mongolsku, kam bylo jeho tělo po smrti převezeno.
Jumdžágín Cedenbal byl dörvötský Mongol. Jeho manželka byla Ruska, Anastasija Ivanovna Filatovová. Stala se též členkou ústředního výboru Mongolské lidové revoluční strany.


Jon Fosse

Jon Fosse je norský spisovatel. Věnuje se tvorbě dramatické, prozaické, poetické, esejistické i dětské. Od debutu v roce 1983 vydal více než 40 knih. Na poli dramatickém je v Norsku považován za nejvýraznějšího norského dramatika po Henriku Ibsenovi.
Jeho hry jsou uváděny doslova po celém světě, někdy dokonce dříve než v rodném Norsku. Úspěch sklízejí nejen v Evropě, ale i v Americe a v Japonsku. Také český divák se již s několika jeho hrami mohl seznámit. Tvorba prozaická zaujímá v dosavadním díle Jona Fosseho podobně významné místo jako jeho dramatika, velké úspěchy slaví mj. v Německu, Francii, Rakousku.
Dramatická i prozaická tvorba Jona Fosseho se vyznačuje výraznou poetizací všedního jazyka a všednosti obecně. Tematicky se rozpadá na dvě základní období, milníkem je přibližně rok 2000 a vydání románu Ráno a večer. V dřívější tvorbě se zabývá v první řadě základními mezilidskými vztahy, jejich fungováním, resp. nefungováním, ale též možnostimi mezilidské komunikace. V tvorbě novější se soustředí na témata obecně lidská a existenciální, jako například téma smrti, zrození či lásky.
Mezi výrazné vlivy lze počítat poetiku Thomase Bernharda a postmoderní myšlení v literatuře.
Jon Fosse je laureátem mnoha domácích i zahraničních literárních cen, za zásluhy na poli literatury byl jmenován komandérem královského norského řádu Sv. Olava. Žije v Bergenu. Píše menšinovým norským jazykem nynorsk.


Rimini

Rimini je italské město v oblasti Emilia-Romagna, hlavní město stejnojmenné provincie.
Je to největší přímořské letovisko Itálie a jedno z největších v Evropě. Spolu s několika dalšími městy ve svém okolí vytváří dlouhý pás městské krajiny. V centru samotného Rimini se nacházejí stavby jak z dob Římské říše, tak i z časů renesance. Nedaleko od města se také nachází stát San Marino.
===Most=== Město existovalo již v době ŕímské. Z tohoto období se zachoval původní římský most, který se klenul přes mořskou zátoku. Most pochází z 1. století n. l. a až do 90. let 20. století se běžně užíval pro dopravu, pak byl vyhrazen jen pro pěší. Image:Tiberius Bridge Rimini.JPG| Image:Ponte di Tiberio.JPG|
Na jižním okraji starověkého města se nachází Augustova brána. Skrz ní se vcházelo do města. Od ní vedla hlavní cesta města k náměstí a na protější straně k Tiberiovu mostu. Brána a její části byly inspirací při výstavbě renesančního chrámu v městě.
Na křižovatce dvou hlavních cest ve městě vzniklo římské náměstí, které bylo ve středověku částečně přestavěno a přizpůsobeno novým poměrům.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:150000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:25000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:5000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Bílá vdova

Grace se rozhodne jet prodat spoustu drog, později za ni dorazí i Matthew a Dr. Banford. Seznámí se se šarmantním drogovým bossem a napíše knihu.
Brenda Blethyn byla nominována na Zlatý globus za nejlepší herecký výkon v komediálním nebo muzikálním filmu.


Sarod

Sarod je bezpražcový mnohostrunný drnkací hudební nástroj z rodiny louten, spolu se sitárem jeden z nejpopulárnějších nástrojů severní Indie, typický představitel hindustánské hudby. Klasickým doprovodným nástrojem je dvojice bubnů tabla, případně strunný nástroj tampura. Často hraje spolu se sitárem či surbaharem. Sarod má oproti sitáru huboký, plný až těžký zvuk. Podobným nástrojem avšak s basovějším zvukem je vzácně vyráběný suršringar.
Vzhled nástroje závisí na škole - gharaně- ke které hráč patří. V podstatě jsou tři základní typy.
Sarod je někdy považován za modifikaci afghánského nástroje rabáb. V dobách vzniku a ohraničování vlastní identity nástroje byl někdy nazýván jako "basový rabáb", avšak jeho tón je ve skutečnosti jen o trochu hlubší. Lalmani Misra ve svém díle Bharatiya Sangeet Vadya namítá, že sarod je spíše kombinací čitra víny, středověkého rabábu a moderního suršringaru. Existuje také teze, že je sarod odvozen od loutny oud. V současnosti existují pro vznik sarodu dvě teorie:
Tělo nástroje je tradičně vydlabáno z jednoho kusu dřeva. Většinou se jedná o teak nebo dnes častěji o levnější ale stejně dobře znějící tun. Količník je protáhlý, většinou osmiúhelníkového tvaru, nesoucí osm kolíků. Nultý pražec pro struny se nazývá méru, k němu je na boku připevněna bzučivá kobylka zvaná džavarí pro struny jod. Obojí je vyrobeno z kosti, parohu, ebenu nebo mosazi. Hmatník je vypouklá ocelová deska bez jakýchkoli pražců, přesné tóny musí tedy hráč dle cviku nahmátnout jako na houslích či podobných nástrojích. Z ocelového hmatníku navíc při horní hraně vychází rezonanční struny. Kobylka z kosti, parohu nebo ebenu je umístěna na bláně z kozí kůže, která slouží místo rezonanční desky. Struny jsou z oceli a bronzu. Trsátko je trojúhelníkové, vybroušené ze slupky kokosového ořechu, ebenu nebo kosti a nazývá se džava.
Herní pozice je dost podobná kytarové, ale při hře se vždy sedí na zemi. Hru značně stěžuje absence pražců. Struny musí být přitlačovány až na hmatník pomocí prstů nebo mezery mezi bříškem prstu a nehtem. Tím se od sebe v podstatě liší dva základní styly hry, přičemž používání bříšek prstů je pro začátečníka méně bolestivé a dnes také hojněji používané. Faktem ale je, že oba styly mačkání strun jsou různé co do kvality zvuku, ketrý struna vydává. Při moderní technice je zvuk tupější, při klasické více zvonivý.


Květoslava

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je -2,2%.


Černý humor

Černý humor je druh humoru, který nachází komično v drastických a tíživých situacích, jako jsou válka, nemoc a smrt. Zdrojem komického efektu je kontrast mezi šokující a tragickou povahou skutečnosti a zcela nevážným způsobem, jakým o ní mluvíme. Černý humor zdůrazňuje absurditu světa a současně proti ní tvoří jistou formu intelektuální obrany.
Mnoho černého humoru paradoxně pochází přímo od lidí postižených neštěstím, které se touto cestou snaží překonat. Zdrojem černého humoru byly i koncentrační tábory za druhé světové války, kde někteří uvěznění vymýšleli vtipy o krutých podmínkách, ve kterých žili.
Černý humor a jeho konkrétní projevy se často pohybují na hraně společenského vkusu či přípustnosti. Například se lze ptát, zda je eticky přípustné, když si vtipy o koncentračních táborech vyprávějí pro své obveselení ti, kdo takovým traumatem neprošli.


Databáze

Databáze je určitá uspořádaná množina informací uložená na paměťovém médiu. V širším smyslu jsou součástí databáze i softwarové prostředky, které umožňují manipulaci s uloženými daty a přístup k nim. Tento software se v české odborné literatuře nazývá systém řízení báze dat. Běžně se označením databáze – v závislosti na kontextu – myslí jak uložená data, tak i software.
Předchůdcem databází byly papírové kartotéky. Umožňovaly uspořádávání dat podle různých kritérií a zatřiďování nových položek. Veškeré operace s nimi prováděl přímo člověk. Správa takových kartoték byla v mnohém podobná správě dnešních databází.
Dalším krokem bylo převedení zpracování dat na stroje. Za první velké strojové zpracování dat lze asi považovat sčítání lidu ve Spojených státech v roce 1890. Paměťovým médiem byl děrný štítek a zpracování sebraných informací probíhalo na elektromechanických strojích. Elektromechanické stroje se využívaly pro účely zpracování dat další půlstoletí.
Velkým impulsem pro další rozvoj databází byl překotný vývoj počítačů v padesátých letech 20. století. Ukázalo se, že původně univerzální používání strojového kódu procesorů je pro databázové úlohy neefektivní, a proto se objevil požadavek na vyšší jazyk pro zpracování dat.
V roce 1959 se konala konference zástupců firem, uživatelů a amerického ministerstva obrany, jejímž závěrem byl požadavek na univerzální databázový jazyk. Výsledkem byla o rok později na konferenci CODASYL publikovaná první verze jazyka COBOL, který byl po mnoho dalších let nejrozšířenějším jazykem pro hromadné zpracování dat.
V roce 1965 na konferenci CODASYL byl vytvořen výbor Database Task Group, který měl za úkol vytvořit koncepci databázových systémů. Začaly vznikat první síťové SŘBD na sálových počítačích. Jedním z prvních průkopníků databází byl Charles Bachman.
V roce 1971 vydal výbor zprávu The DBTG April 1971 Report, kde se objevily pojmy jako schéma databáze, jazyk pro definici schématu, subschéma a podobně. Byla zde popsána celá architektura síťového databázového systému.
Ve stejné době byly vyvíjeny i hierarchické databáze. Jedním z prvních SŘBD byl IMS, který byl vyvinut firmou IBM pro program letu na Měsíc Program Apollo. Systém IMS patří stále k nejrozšířenějším na sálových počítačích.
V roce 1970 začínají zveřejněním článku E. F. Codda první relační databáze, které pohlížejí na data jako na tabulky. Kolem roku 1974 se vyvíjí první verze dotazovacího jazyka SQL. Vývoj této technologie po 10 letech přinesl výkonově použitelné systémy, srovnatelné se síťovými a hierarchickými databázemi.
V 90. letech 20. století se začínaly objevovat první objektově orientované databáze, jejichž filozofie byla přebírána z objektově orientovaných jazyků. Tyto databáze měly podle předpokladů vytlačit relační systémy. Původní předpoklady se však nenaplnily a vznikla kompromisní objektově-relační technologie.
Z hlediska způsobu ukládání dat a vazeb mezi nimi můžeme rozdělit databáze do základních typů:
Pojem „databáze“ je často zjednodušován na to, co je ve skutečnosti databázový systém nebo též systém řízení báze dat. Ten neobsahuje pouze tabulky – ty jsou jedny z mnoha tzv. databázových objektů. Pokročilejší databázové systémy dále obsahují:
Databázová integrita je takový stav, při němž záznamy v celé databázi vyhovují soustavě určitých definovaných pravidel. Tato pravidla obvykle odpovídají vybraným pravidlům z té části světa, pro kterou databáze slouží. Může se jednat například o pravidla stanovující rozsah uložených hodnot, jejich typ nebo vazby mezi nimi.


Pohlavní zneužívání

Pohlavní zneužívání je v terminologii trestního práva trestný čin, jehož skutková podstata spočívá ve vykonání soulože s osobou ve věku pod stanovenou hranicí nebo v jiném způsobu pohlavního zneužití takové osoby. V některých státech a některých obdobích je či byl shodný pojem používán i pro sexuální kontakt s jinými osobami v závislém postavení nebo s omezenou způsobilostí.
Pohlavní zneužívání ve zdravotním nebo psychologickém významu může být pojmem s odlišným, zpravidla širším významem, který může zahrnovat i takové formy chování, které nesplňují kritéria trestného činu podle trestního zákona a judikatury, například i bezdotykové chování nebo nevhodné chování, které je svou formou nebo intenzitou se souloží nesrovnatelné. V odborné literatuře je například opakovaně citována část definice pohlavního zneužívání, pocházející údajně z jakéhosi blíže nespecifikovaného doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992.
Pohlavní zneužívání svéprávných osob nebo pohlavní zneužívání menší intenzity v současné době v České republice nespadá pod trestný čin pohlavního zneužívání, ale může spadat pod kvalifikaci jiného trestného činu nebo přestupku. V tomto významu není pohlavní zneužívání právnickým, ale psychologickým, sociologickým nebo etickým termínem, do nějž naopak nemusejí spadat některé konsensuální případy trestného činu pohlavního zneužívání. V odborné literatuře bývá například opakovaně citována část definice pohlavního zneužívání, která údajně byla obsažena v blíže neurčeném dokumentu zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992.
Podle platného českého trestního zákona se trestného činu pohlavního zneužívání dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, jakož i ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.
Každý je povinen trestný čin pohlavního zneužívání překazit, nevztahuje se na něj však všeobecná oznamovací povinnost. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí však v § 10 stanoví, že obce, státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny mimo jiné oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují podezření, že dítě je ohroženo trestným činem, násilím, živí se prostitucí atd.
S trestným činem pohlavního zneužívání úzce souvisí trestný čin svádění k pohlavnímu styku
Trestný čin pohlavního zneužívání nesl dříve název trestný čin pohlavního zneužití či zločin zprznění.
Bývalý Nejvyšší soud Republiky československé judikoval, že ke skutkové podstatě zločinu zprznění stačí po stránce objektivní již pouhý dotek těla, jakož i sahání pod sukně nedospělého děvčete, nikoli však pouhé vyzvednutí sukně a obnažení těla; dále rozhodl, že zneužíváním jest nejen dotýkání se pohlavních údů, nýbrž i jiných částí těla dítěte, pakli směřovalo k ukojení chlípných chtíčů pachatelových, v jiném rozhodnutí pak specifikoval, že se může jednat například o ohmatávání na prsou neb jiných částech těla nedospělců za účelem ukojení chlípných chtíčů, přičemž ukojením chtíčů jest již podráždění nebo stupňování smyslnosti.
Zejména v Evropě a Severní Americe na přelomu 20. a 21. století byly případy obvinění z pohlavního zneužívání dětí nebo mladistvých mohutně a často i soustavně po dobu několika let medializovány. Nejznámější je vlna obvinění katolických duchovních v USA a proces se zpěvákem Michaelem Jacksonem, který byl na konci dramatického soudního procesu zproštěn viny. V České republice vzbuzoval velký mediální zájem případ sochaře Pavla Opočenského, katarského prince Sáního nebo sbormistra Bohumila Kulínského. Mimořádnému zájmu médií se však často dostává i obviněním a odsouzením lidí, kteří nejsou obecně známí. Výsledek trestního stíhání bývá v případech známých osobností velmi špatně odhadnutelný, protože definice skutkové podstaty je velmi vágní, a přímé objektivní dokazování skutkového děje většinou není možné. Často tak bývá výsledek soudního řízení dáván do spojitosti především s kvalitami advokáta nebo státního žalobce.


Romain Rolland

Romain Rolland [rolan] byl francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915.
Romain Rolland se narodil roku 1866 v burgundském městečku Clamecy v rodině notáře. Protože již v chlapeckém věku projevoval veliké nadání, rozhodla se roku 1880 jeho rodina přestěhovat se do Paříže, aby mohl získat co nejlepší vzdělání. Zde Rolland vystudoval v letech 1886 až 1889 historii na elitní škole Ecole Normale Supérieure a pak pokračoval ve studiu dva roky v Římě, kde také zahájil svou literární činnost. V letech 1893–1912 byl profesorem dějin umění na Ecole Normale a přednášel dějiny hudby na Sorbonně. Současně byl hudebním kritikem a psal hudební monografie. Od roku 1912 se věnoval výhradně umělecké činnosti.
V roce 1904 začal Rolland pracovat na svém stěžejním díle, románu Jan Kryštof, který vyšel roku 1914 a za který byl oceněn roku 1915 Nobelovou cenou „… jako projev vysoké pocty za vznešený idealisus jeho literárních prací a za sympatii a lásku k pravdě, s nimiž líčil různé typy lidí“. Finanční částku s cenou spojenou ale Rolland z větší části věnoval na zmírnění útrap lidí postižených první světovou válkou. Své humanistické a pacifistické názory Rolland projevoval jednak prací v nově vzniklém Červeném kříži, jednak ovlivňováním veřejného mínění četnými esejemi z oblasti politiky, filozofie, divadla a hudby. Velice rychle se tak stal jedním z nejsilnějších duchů kulturní Evropy své doby.
Dlouholetá práce na Janu Kryštofovi Rollanda natolik svazovala, že po dokončení díla toužil napsat něco méně rozsáhlého . Sám o tom píše: „Je to reakce proti desítiletí nevolnosti v brnění Jana Kryštofa, které sice bylo děláno na mou míru. ale nakonec mi bylo příliš těsné. Cítil jsem nepřekonatelnou touhu po volné galské veselosti, až bezohlednosti.“ Výsledkem této touhy byl román Colas Breugnon roku 1919, který u nás díky překladu Jaroslava Zaorálka zdomácněl pod názvem Dobrý člověk ještě žije. Román se odehrává v Rollandově rodném Burgundsku a jde zřejmě o jeho nejčtenější a nejoblíbenější dílo. Kromě toho v této době napsal ještě další dvě méně rozsáhlé práce - novelu Petr a Lucie a román Clerambault.
Od roku 1922 do roku 1933 Rolland pracoval na svém druhém rozsáhlém románu s názvem Okouzlená duše a stal se tak známou postavou světové kultury, že po okupaci Francie hitlerovským Německem se nacisté neodvážili Rollanda zatknout, aby nezpůsobili světovou vlnu nevole. A to přesto, že Rolland propagoval Sovětský svaz a jeho socialistickou formu vlády, kritizoval fašismus a jeho představitele i Mnichovskou dohodu z roku 1938. Po uzavření Molotovova-Ribbentropova paktu v roce 1939 zaujal kritický postoj i ke Stalinovi.
Kromě prozaických prací je Rolland autorem celé řady životopisů významných světových osobností a také mnoha divadelních her určených pro tzv. lidové divadlo. V tvorbě divadla pro nejširší lidové vrstvy, které by jim zprostředkovalo hluboké mravní ideály, viděl Rolland možnost povznesení lidstva.
Romain Rolland zemřel roku 1944 v Burgundsku, ve městečku Vézelay poblíž svého rodiště.


Message Transfer Part

MTP je část Signalling System 7, která se používá pro komunikaci v Public Switched Telephone Network.
MTP je zodpovědný za správný a spolehlivý ukončený přenos dat mezi komunikačními partnery. Shodně s OSI modelem, úroveň č. 2 MTP odpovídá vrstvě č. 2 OSI a úroveň č. 3 MTP je shodná s vrstvou č. 3 OSI. Fyzická vrstva obvykle používá pro přenos MTP čas vyčleněný v E-carrier/T-carrier.
Úroveň č. 2 MTP poskytuje detekci chyb, postup ověřování a také zahajuje opakovaný přenos v případě mylného přijetí zpráv. Pro přenos zpráv SS7 úroveň č. 2 MTP používá tzv. signal units. Existují tři typy těchto paketů: Fill-in Signal Unit, Link Status Signal Unit, Message Signal Unit.
Úroveň č. 3 MTP zaručuje funkční směrování pro přenos oznamovacích zpráv mezi síti SS7 a požadovaným koncovým bodem. Každý prvek v síti SS7 má jedinečnou adresu, Signaling Point Code. Směrování zpráv se provádí podle těchto adres.
V síti SS7 rozlišujeme Signaling Transfer Point, která slouží pouze pro funkční směrování zpráv MTP, a Signaling End Point, která využívá MTP pro komunikaci s jinými SEP např. telekomunikační switche.


Gallipoli

Gallipoli je poloostrov nacházející se v provincii Çanakkale v evropské části Turecka. Leží mezi Egejským mořem na západě a Dardanelskou úžinou na východě. Jméno poloostrova původně pochází z řeckého slova Kallipolis, což znamená Překrásné město.
Po většinu středověku se území nacházelo pod kontrolou Byzantské říše, poté ve 14. století jej získali Osmané. Gallipoli se stalo odrazovým můstkem osmanské expanze na Balkán a dále do střední Evropy.
Během první světové války se zde odehrála bitva o Gallipoli mezi vojsky Osmanské říše a britskými výsadkovými jednotkami, která skončila osmanským vítězstvím. Po prohře Osmanů v první světové válce a turecké válce za nezávislost se území Gallipoli stalo součástí nově vzniklé Turecké republiky a je jím dodnes.


Kalich

Kalich původně typ kráteru – objemné antické nádoby určené k míšení vína s vodou. V křesťanství liturgická nádoba užívaná při vysluhování tzv. Poslední večeře Páně, při níž Ježíš Kristus nechal mj. kolovat kalich s vínem se slovy „Pijte z něho všichni, neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“. Kristus tak symbolicky poukázal na význam jeho smrti na kříži jako oběti za hřích.
Zatímco protestanské církve chápou vysluhování Večeře Páně jako symbolickou připomínku této večeře, pravoslaví a katolictví chápe tento úkon doslovně, jako skutečné proměňování vína v průběhu mše v Kristovu krev..
Kalich tvoří tři části: noha, nodus a kupa. Liturgický kalich by měl být zlatý nebo stříbrný, případně z jiného kovu, ovšem pozlacený či postříbřený. Pouze výjimečně může být z rozbitných materiálů. Eucharistické kalichy byly často velmi bohatě zdobeny, rytím, emailem či drahokamy. Platilo ovšem pravidlo, že kupa by měla být hladká, bez ozdob. Někdy byla kupa uchycena v tzv. koši, který zdoben být mohl.


Pergamen

Pergamen je nevydělaná při napětí sušená a hlazená oslí, vepřová, kozí, ovčí nebo telecí kůže. Je to materiál bílkovinné povahy.
Pergamen slouží například k potahování bubnů a v knihařství jako vazební pergamen a ve své jemné formě jako psací materiál.
Kůže zbavená chlupů pomocí loužení ve vápenném mléce po dobu 7 - 14 dní nebo enzymaticky a vyčištěná. Poté se napne na rám a nechá se uschnout. Následně se brousí a plní křídou a vyhladí pemzou. Pro výroby jemných pergamenů se užívá kůží mladých zvířat. Jemný pergamen k psaní se vyrábí nejčastěji z kůží jehněčím podobných, ale pečlivějším způsobem. Suchá kůže se na rámu zdrsní pemzou, potře olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští.
Vyráběly se tři druhy pergamenu: jihoevropský, středoevropský a byzantský. Jihoevropský/italský je jemněji zpracován jen po masové straně, na kterou se píše, druhá zůstává hrubší a žlutá. Středoevropský/severní je zpracován oboustranně stejně a píše se na obě. Byzantský navíc se potírá bílkem a více se vyleští. Pergameníci se lat. jmenovali membranarii, rasores perg. Výroba pergamenu je obrazově doložena v řadě pramenů, např. v cyklu iluminací michelsbergského rukopisu. Někdy byl pergamen vyškrábán a použit znovu - tzv. palimpsest. Tyto vškrábané texty obsahují často vzácné zlomky starých či antických autorů.
Pergamen získal své jméno podle maloasijského města Pergamon, kde se dle starověkých pramenů začal vyrábět. S jeho výrobou se začalo za doby vlády krále Eumena II., kdy byl podle pramenů zakázán dovoz papyru. Později se stal obecně výlučnou psací látkou až do začátku 13. století. Od 14. století počal být vytlačován papírem, u nás především cizí provenience, zpočátku nejčastěji papírem italským. Protože byl daleko trvanlivější než papír, pro důležité dokumenty se užíval až do 18. století.
V dobách, kdy habsburskou říši ovládla byrokracie, v českých zemích se žertem říkalo, že říši vládne husa a osel.
Po celou historii byla největší nevýhodou pergamenu jeho vysoká cena. Aby se materiálem šetřilo, často se z jednoho listu vyškrabal původní text a list se použil znovu. Vyškrabané pergamenové listy, tzv. palimpsesty, jsou dnes zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují přečtení původního vyškrabaného textu.
Pojem z teorie intertextuality. Palimpsestem se rozumí text, skrze nějž „prosvítá” jiný text, tedy např. parodie: skrze parodující text vidíme text parodovaný. Termín palimpsest do literární vědy zavádí členka tzv. Kostnické školy Renate Lachmannová; definuje jej jako „druhý zápis textu, kterým prosvítá text původní”.


Bernardo Tolomei

Giovanni Tolomei se narodil v Sieně v Toskánsku. Vzal jsi jméno Bernard jako výraz obdivu k Bernardu z Clairvaux. Vzdělával ho jeho strýc Christopher Tolomeo. Bernard se toužil stát řeholníkem, ale jeho otec byl proti, a tak Bernard pokračoval ve studiích v laickém prostředí. Po kursu filosofie a matematiky se věnoval studiu civilního a kanonického práva a teologie. Po nějaký čas Bernard také sloužil v armádě Rudolfa I. Habsburského. Po návratu do Sieny byl občany určen na nejvyšší pozici v městském parlamentu. Během tohoto povolání byl zasažen slepotou. Poté, co se mu navrátil zrak, odešel na osamělé místo asi deset mil od Sieny, kde začal jeho velmi prostý život.
Pověst o jeho ctnostech brzy přilákala mnoho návštěvníků a Bernard byl obviněn z hereze. Odešel do Avignonu a bez obtíží se obhájil před papežem Janem XXII.. Po jeho návratu založil kongregaci Blahoslavené Panny z Olivové hory s řeholí sv. Benedikta. Posláním nového řádu byla zvláštní úcta k Blahoslavené Panně. Guido, biskup z Arezza, v jehož diecézi byla kongregace zformována, potvrdil její stanovy v roce 1319 a mnoho přízně bylo poskytnuto též papeži Janem XXII., Klementem VI. a Řehořem XI. Poté, co se v Arezzu objevil mor, se Bernard se svými mnichy rozhodl pečovat o nemocné. Následkem toho Bernard a mnoho jeho olivetánských spolupracovníků podlehli zničujícím následkům moru.
Po 27 letém vedení řádu, který založil, Bernard zemřel ve věku 76 let. Jeho smrt byla následována množstvím zázraků. V roce 1634 byl beatifikován, kanonizován pak 26. dubna 2009 Benediktem XVI..


Josef Karel Šlejhar

Josef Karel Šlejhar byl český naturalistický spisovatel. Studoval bohemistiku, byl úředníkem v cukrovaru, sedlákem a také učitelem na střední škole. Jeho dílo je charakteristické hlubokým pesimismem, čtenáře se snaží šokovat děsivými detaily. Postavy jsou lidskou zlobou nebo vnějšími okolnostmi tlačeny do tragických konfliktů, kde je smrt často jediným východiskem. Nejčastěji píše o životě na vesnici, který je v jeho díle líčen v těch nejhorších barvách.


Původní meristémy

Původní meristémy jsou pletiva dělivá se kterými se setkáváme skoro u všech typů rostlin. Jsou to iniciální buňky jejichž činností vznikají buňky jiné s funkcí pletiv trvalých nebo dělivých. Promeristémy u rostlin, které se řadí fylogeneticky po kapraďorosty, oddělují buňky, které se následně diferencují v pletiva trvalá. U ostatních rostlin vznikaji z promeristémů primární meristémy vzrostného vrcholu. Druhem primárního meristému je též dermatokalyptrogen, ze kterého se diferencuje kalyptra, kořenová čepička.


Bezpečnostní informační služba

Bezpečnostní informační služba, je česká státní zpravodajská služba s vnitřním polem působnosti. BIS získává, shromažďuje a vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost, ochranu ústavního zřízení a významných ekonomických zájmů ČR. Za činnost BIS odpovídá Vláda ČR, jmenuje a odvolává ředitele. BIS nespadá pod žádné ministerstvo, je samostatným státním úřadem. Rozpočet BIS je přímou součástí státního rozpočtu.
BIS nemá žádné trestně-právní pravomoci. Spolupracuje s tuzemskými i zahraničními zpravodajskými službami, také s Policií ČR a dalšími státními úřady. Výjimečné postavení policejního orgánu má inspekce BIS, která vyšetřuje trestné činy příslušníků BIS. BIS je vojensky organizovaná, ozbrojená zpravodajská služba. Její příslušníci jsou oprávnění držet a nosit služební zbraň. Použít ji mohou ale pouze v mezích nutné obrany a krajní nouze, stejně jako kterýkoliv jiný občan.
BIS získává informace z otevřených zdrojů, z agenturní sítě, od ostatních zpravodajských služeb nebo zpravodajskými prostředky:
Odposlechy telekomunikací smí BIS musí nejprve povolit předseda senátu nejvyššího soudu ČR. Sledování musí nejprve odsouhlasit ředitel BIS nebo jím pověřená osoba. Sledování se považuje za nejnákladnější a nejnáročnější zpravodajský prostředek.
Fungování českých zpravodajských služeb se řídí zákonem č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách ČR. BIS zřizuje zákon č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě. Služební poměr příslušníků BIS se řídí zákonem č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Důležitým prvkem pro utajenou činnost zpravodajské služby je zákon č. 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
Zejména v americkém prostředí termín agent označuje příslušníka zpravodajské služby. V evropském prostředí tomu tak není.


Častrov

Obec Častrov se nachází v okrese Pelhřimov, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 521 obyvatel.
 File:Častrov, škola.jpg|Častrov, škola File:Častrov, silnice od Metánova.jpg|Častrov, silnice od Metánova File:Častrov, hostinec.jpg|Častrov, bývalý hostinec File:Drážďany.jpg|Osada Drážďany
Ctiboř | Častrov | Jakubín | Metánov | Pelec |


Messalina

Valeria Messalina , někdy psána Messallina, byla římská císařovna, třetí manželka císaře Claudia. Byla to mocná a vlivná žena se špatnou pověstí, která plánovala vraždu svého manžela a státní převrat. Po jeho prozrazení byla donucena k sebevraždě.
V roce 37 nebo 38 n. l. se Messalina provdala za svého druhého bratrance Claudia, kterému bylo v té době přibližně 48 let. Za vlády jiného jejího bratrance, římského císaře Caliguly, se z Messaliny stala velmi bohatá a vlivná osoba na jeho dvoře. Claudius byl Caligulův strýc a byl stále vlivný a populární mezi Římany. S Messalinou se pravděpodobně oženil pro posílení vazeb uvnitř císařské rodiny.
O Messalině se proslýchá, že žila nespoutaným sexuálním životem. Vyhledávala s oblibou sexuální dobrodružství a své chráněnce si vybírala podle toho, nakolik ji dokázali uspokojit. Mnohé noci trávila v nevěstincích, aby své touhy mohla ukojit. Jednou se prý vsadila s nejznámější římskou prostitutkou, která zvládne uspokojit více mužů. Muži stáli dlouhé fronty. Po aktu hodil každý muž do mísy peníz - tak se mělo poznat, kolik mužů která žena měla. Když se počet blížil ke dvěma stům, prostitutka již nemohla dál, avšak Messalina se údajně ještě ani nerozehřála.
Claudius byl údajně k eskapádám své ženy hluchý a slepý, nakonec však musel zasáhnout, když se pokusila s posledním z celé řady svých milenců o státní převrat, který měl vynést na trůn Messalinina sedmiletého syna Britannika. Spiknutí bylo odhaleno a Messalina byla donucena k sebevraždě.


Slide guitar

Slide guitar nebo bottleneck guitar je osobitý styl hry na kytaru. Odlišnost tohoto způsobu hry spočívá v klouzaní předmětů z různých materiálů po strunách kytary. Nejčastěji se používá tzv. slide, což je předmět ve tvaru roury, který se nasadí na prst ruky, která mačká struny. Slide se vyrábí hlavně z kovu, ale někteři kytaristi používají výhradně skleněný nebo keramický slide. Při hře pomocí slidu se struny nepřitláčují o pražce, jen se na nich slide přidržuje a posouvá se po strunách; výsledkem je tak plynulý přechod mezi jednotlivými tóny, který je normálním stylem hry nedosažitelný. Existuje vícero možných stylů hry technikou slide, ale hlavní rozdíl mezi nimi není ani tak v odlišném výsledku, ale spíš v odlišném stylu hry.
Technika slide se může v podstatě uplatnit při hře na jakoukoliv kytaru, ale kytaristi, kteří preferují tuto techniku většinou upřednostňují kytary přizpůsobené tomuto stylu. Nejčastěji se při technice slide používají:
Slide se přitlačí malou silou na struny. Struny se pod tlakem nesmí dotýkat pražů a silde se musí dret rovnoběžně s nimi. Výška tónu se mění pomocí plynulého pohybu slidu po strunách. Takto zaniká omezení na dvanáct tónů v oktávě, protože slide se může držet v libovolné poloze mezi pražci.
 Image:Bottleneck correct.jpg|Spravné držení, kde není kontakt slidu se strunami Image:Bottleneck wrong.jpg|Špatné držení slidu; když se moc tlačí, dojde ke kontaktu hmatníku, strun a slidu, což vyvolá nežádoucí bzučení


Warren Buffett

Warren Edward Buffett, přezdíván jako Věštec z Omahy nebo Zázrak z Omahy, je americký investor, obchodník a filantrop.
Své nesmírné jmění získal z chytrých investic, které uskutečnil prostřednictvím holdingové společnosti Berkshire Hathaway, ve které je největší akcionář a CEO. Jeho současný majetek je odhadován na 52 miliard dolarů. V roce 2008 byl podle žebříčku, který sestavuje časopis Forbes, nejbohatším člověkem na světě.
V roce 2007 ho časopis Time uvedl na seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa.
I přes své velké bohatství je známý neokázalým a střídmým životním stylem.


The gadget

Gadget byl plutoniový implozní typ jaderné zbraně, návrhem podobný bombě Fat Man, která byla použita o 3 týdny později na Hirošimu a Nagasaki. Koule s podkritickým množstvím plutonia byla umístěno v kulové dutině ve střední části bomby spolu s výkonnou výbušninou. Vícero detonátorů při povrchu výbušniny současně spustilo explozi, aby vytvořily mocný dopředný tlak na jádro a přimáčkly jej tak, aby v něm vzrostla hustota a byla dosažena nadkritická hustota spouštějící jadernou explozi.
Původní návrh, založený na práci cyklotronem-podporovaného plutonia by z Gadgetu udělala zařízení více podobné Little Boyovi. Avšak masově vyráběné plutonium vyzařovalo dost neutronů na to, aby Gadget detonoval předčasně s nižší silou, což by tento návrh činilo nepoužitelným.
Později byl vybrán implozivní návrh, který vyústil ve vyrobení Fat Mana. Jak Gadget tak ani Fat Man nejsou ryze „typ Fat Man“, neboť návrh byl upraven v rámci výroby; obě dvě bomby jsou tak jedinými prototypy.
Gadget byl vyzkoušen v Trinity, státu Nové Mexiko, poblíž města Alamogordo. Někteří se obávali, že Trinity test zažehne zemskou atmosféru a zničí celý stát nebo dokonce veškerý život na zemi, přestože utajená zpráva vypracovaná o několik let dříve říkala, že něco takového není možné. Výpočty ukázaly, že úderná síla mohla být mezi 0 a 20 kilotunami. Po provedení testu se ukázalo, že úderná síla byla 18 kilotun.


Laraha

Laraha je název citrusového stromu, který roste na ostrově Curaçao v Nizozemských Antilách, laraha je také název ovoce tohoto stromu. Laraha je příbuzný pomeranče, ovšem mnohem hořčejší než ostatní citrusy a plody jsou považovány za nejedlé.
Pomerančovníky přivezené na Curaçao ze Španělska v roce 1527 se nepřizpůsobily klimatu a půdě jižního Karibiku a změnily jasně oranžové a sladké plody na zelené, hořké a nejedlé. Sušené slupky larahy avšak oplývají libou vůní a experimenty s extrakty z těchto slupek vedly až k výrobě Curaçao likéru.


Babylónská astrologie

Babylónská astrologie je historicky jednou z prvních astrologických tradic vzniklá v oblasti Mezopotámie. Její kořeny sahají zhruba do 2. tisíciletí př. Kr.
Astrologie v Babylónu a starověkém Sumeru tvořila nedílnou součást tehdejších náboženských kultů. Babylónský astrologický systém používal lunární kalendář a pracoval s pěti postavami babylónských bohů. Tato božstva byla později identifikována s helénským pantheonem, potažmo s pěti ze sedmi klasickými astrologickými planetami.
Do dnešních dní se dochovaly zlomky babylónských nábožensko-věšteckých textů, zvaných omen, z nichž mnohé mají astrologické náměty.
Babylónští kněží-astrologové jsou považováni za první, kdo rozdělili roční pouť Slunce zvěrokruhem mezi dvanáct souhvězdí, či spíše astrologická znamení po 30°. Irský astrolog Cyril Fagan, který se zabýval historií starověkých astrologických nauk, došel k závěru, že prvotní babylónské zvěrokruhy ovšem neznají znamení Berana. Začínaly znamením Býka, v jehož souhvězdí se tehdy nacházel jarní bod a byly vždy siderické a ekvální. Dokazoval také, že egyptská astrologie je pravděpodobně ještě starší, než tradice babylónská.
Babylónským astrologům je také připisováno sestavení prvních nativních horoskopů. Nejstarší dochovaný horoskop narození je diagram z r. 410 př. Kr. Jedná se o horoskop syna babylónského panovníka Šuma Usa, který se narodil 29. dubna 410 př. Kr: „Nissanu, v noci čtrnáctého, syn Šuma Usa, Šumu Iddina, se narodil. V té době byla Luna pod klepetem Štíra, Jupiter v Rybách, Venuše v Býku, Saturn v Raku, Mars v Blížencích. Merkur nebyl viditelný. Věci jsou pro něj příznivé.“


Nerezavějící ocel

Nerezavějící ocel je druh oceli, jejíž hlavní požadovanou vlastností je odolnost vůči korozi. Neexistuje jen jeden druh, ale je mnoho typů nerezavějící oceli, které se liší odolností proti korozi způsobené určitým činitelem. Existují speciální nerezavějící oceli určené pro materiál pro primární okruhy v jaderných elektrárnách, jiné druhy těchto ocelí jsou určeny do prostředí silných kyselin. Nerezavějící oceli podléhají jako všechny hutnické výrobky normám. Např: u nás ČSN 17020, 17240, 17241. V zahraničí např.: AISI 405,304 L,304.
Někdy bývá zaměňována s nerezem, což je nikl-chrom-vanadiová slitina, kde železo je nevhodnou příměsí, jež zhoršuje její vlastnosti.
Často má také označení INOX. Jedná se o akronym pocházející ze skutečnosti, že není okysličitelná. Přes své antikorozní vlastnosti i tyto oceli odolávající povětrnostním vlivům bývají opatřeny ochranným nátěrem tak, aby odolaly lidským vlivům.


Gairdnerovo jezero

Gairdnerovo jezero je bezodtoké mělké slané jezero v Jižní Austrálii. Má rozlohu 4700 km2. Je 160 km dlouhé a 48 km široké. Leží v nadmořské výšce 100 m. Nachází se severně od zálivu Spencer v polopouštní rovině s dunovým reliéfem z červených písků. Směrem na jihovýchod se nachází Port Augusta ve vzdálenosti 150 km a Adelaide ve vzdálenosti 440 km.
V suchém období se mění v plochou propadlinu pokrytou viskózním jílem a slanou vrstvou. Tloušťka slané vrstvy dosahuje až 1,2 m.
Jezero pojmenoval guvernér Jižní Austrálie Richard MacDonnell v říjnu 1857 po Gordonu Gairdnerovi, který byl vedoucím australského oddělení koloniálního úřadu.


Mudhoney

Mudhoney je první studiové album americké rockové kapely Mudhoney. Album bylo nahráno roku 1989 vydáno na počátku listopadu téhož roku.


Jiří Anderle

Roku 1961 vystudoval AVU. Styl jeho kresby grafiky se vyhraňoval v době profesionálního působení v Černém divadle, se kterým sjezdil skoro celý svět jako technik i herec.
Známý, zejména v zahraničí, začal být v polovině 60. let. V letech 1969–73 působil na VŠUP jako asistent Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky.
V desítkách grafických a obrazových cyklů Anderle naléhavě a působivě vyjadřuje existenciální úzkost člověka jak konkrétní, tak i obecnou, nadčasovou. V poslední době se od těchto výstražných až tragických témat posouvá a blíží se k abstrakci.
Počet Anderleho samostatných výstav v celém světě se blíží stovce, tam také získal okolo čtyřiceti cen. Je zastoupen například v newyorském Metropolitním muzeu i v pařížském Pompidouově centru.
Jako všestranně múzický člověk je kupříkladu také bubeníkem kapely Grafičanka a autorem, hercem i hudebním redaktorem oblíbeného rozhlasového pořadu Láska za lásku.
V roce 2006 byl vyznamenán Medailí Za zásluhy III. stupně.


Jan Láho

Působil od r. 1767 jako učitel na šlechtické škole v Ožďanech, pak jako farář v Brzotíně. Po vydání tolerančního patentu přišel 28. května 1782 jako první luteránský pastor do Čech. Téhož roku vydal v Praze katechismus Vejtah některých hlavných otázek a odpovědí z učení křesťanského pro obecný lid evangelický v Čechách. Působil ve sboru v Krucemburku. V letech 1784-1785 zastával úřad prvního superintendenta české evangelické cirkve a. v. V roce 1784 na audienci v Jihlavě žádal císaře Josefa II., aby zrušil placení štólových poplatků katolickým kněžím a podporoval superintendenty ze státních prostředků. V září 1785 ukončil svou službu v Čechách a odešel zpět do Uher.


CH Leganés

CH Leganés byl hokejový klub z Leganésu, který hrával Španělskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 1981. Zanikl roku 1986.


Ondřej Soukup

Absolvent pražské konzervatoře. Od roku 1975 působil v mnoha jazzových a popových kapelách jako baskytarista, ale počátkem 80. let 20. století přestoupil ke Karlu Gottovi a současně skládal a aranžoval hudbu. Poté se komponování začal věnovat naplno a zároveň se pustil do produkování desek.
V roce 1983 složil hudbu ke svému prvnímu celovečernímu filmu Druhý tah pešcem. Od té doby je podepsán pod hudbou ke dvaceti dalším celovečerním snímkům, mezi které patří i Oscarový film Kolja režiséra Jana Svěráka. V roce 1998 získal Českého lva za nejlepší skladbu k filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa a o tři roky později ho získal i za hudbu k filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět.
Kromě muzikálů a scénické hudby pro televizi a film skládá popové písně. Spolu s manželkou a textařkou G. Osvaldovou úzce spolupracují s Lucií Bílou, pro kterou složil album Missariel oceněné 5 českými cenami Grammy. V roce 2000 měl premiéru jeho muzikál Johanka z Arku, který se i po více než dvou letech hrál v divadle Ta Fantastika osmkrát týdně
V historicky první řadě soutěže Česko hledá Superstar byl členem poroty, jako porotce se zúčastnil i druhé řady této soutěže a první řady české verze soutěže X-factor.


Slovenská řeckokatolická církev

Slovenská řeckokatolická církev je jedna z řeckokatolických církví. Od 30. ledna 2008 je tvořena třemi slovenskými eparchiemi a kanadskou Torontskou slovenskou řeckokatolickou eparchií.
Hlásí se k ní 219 831 obyvatel Slovenska. Počtem věřících je sice na Slovensku podstatně slabší, než římskokatolická církev, na druhé straně má na rozdíl od ní nadbytek kněží a je považována za církev sílící. Slovenští řeckokatoličtí biskupové vytváří společně s římskokatolickými biskupy Konferenci biskupů Slovenska.


Mitsubishi Galant

Mitsubishi Galant je automobil střední třídy, který vyrábí japonská automobilka Mitsubishi od roku 1969. Jméno Galant pochází z francouzštiny a znamená v překladu rytířský nebo galantní. Vyrábí se už jeho devátá generace.
Vyráběla se do roku 1973 jako dvou- nebo čtyřdvéřový sedan. Prodávala se pod názvy Mitsubishi Colt Galant nebo Dodge Colt. Bylo to první Mitsubishi prodávané v USA a to od roku 1971. V roce 1970 se objevilo i kupé s karoseríí fastback. Šlo o sportovní model který nesl označení GTO. To napodobovalo vzhled amerických Muscle cars a prodávalo se do roku 1975.
Vpodstatě se jednalo o důkladnou modernizaci první generace. Prodávala se po dobu dvou let do roku 1975. Na americkém kontinentě se prodávala pod názvy Dodge Colt, Plymouth Colt, Plymouth Cricket a Chrysler Valiant Galant v Austrálii.
Vyráběla se v letech 1976 až 1980. Z karosářských variant zmizel dvoudvéřový sedan, ale objevilo se kombi. Označovala se řeckým písmenem ?. Prodávalo se pod názvem Chrysler Sigma. Nové kupé, které nahradilo Galant GTO neslo označení Lambda. Třetí generace vyhrála titul Auto roku Jihoafrické republiky roku 1977.
Vyráběla se v letech 1980 až 1987. Prodávala se také pod názvem Mitsubishi Eterna. Poprvé se zde v japonském voze objevil vznětový motor. Tentokrát vyhrálo titul Auto roku Nového Zélandu v roce 1981. Kupé se prodávalo pod názvy Mitsubishi Scorpion v Austrálii a Dodge Challenger nebo Plymouth Sapporo v USA. Čtvrtá generace byla větší, spolehlivější a bezpečnější než předchůdce. Byla přesto brzy nahrazena novým modelem, pouze kombi zůstalo ve výrobě do roku 1987
Vyráběla se v letech 1983 až 1990. Galant měl poprvé pohon předních kol.
Vyráběla se v letech 1987 až 1993. Objevila se i varianta hatchback a pohon všech kol. Vyhrála titul Auto roku v Japonsku pro rok 1987. Od roku 1988 bylo k dispozici kupé s názvem Eterna. V roce 1989 byla v nabídce sportovní verze upraveníá firmou AMG s bodykitem a sportovními doplňky.
Závodní verze, ketrá byla předchůdcem modelu Lancer EVO. Objevilo se v roce 1988 na americké Olympus rallye. Bylo to první Mitsubishi s pohonem všech kol, šestnáctiventilovým dvoulitrovým motorem řízením zadních kol. Oproti konkurenci bylo větší a těžší. Vůz byl upraven pro skupinu N a Michael Lieu s ním zvítězil. O rok později se představila verze pro skupinu A. Mikael Ericsson vyhrál Rally 1000 jezer a Pentti Arikkala RAC rally a tým byl úspěšnější než konkurenční Toyota. O rok později Mitsubishi testovalo 3 druhy diferenciálů a tak si připsalo jen jedno vítězství na Rally Pobřeží slonoviny. To zopakovali i v letech 1991 a 1992. V roce 91 vyhrál ještě Keneth Eriksson Švédskou rallyV roce 1992 získal Erwin Weber titul mistra Evropy.
Vyráběla se v letech 1992 až 1998. Ve spojených státech začal prodej v roce 1994. Po nástupu typu Lancer do rallye se již tento typ nezúčastňoval automobilových soutěží.
Vyráběla se v letech 1996 až 2004. Navazovala na design předchozí generace. V letech 1996 a 1997 vyhrála titul Auto roku Japonska. Opět se objevila sportovní verze kombi, která nesla jméno Legnum se šestiválcovým motorem 2,5l a dvěma turbodmychadly.
Vyrábí se od roku 2004 jako čtyřdvéřový sedan. Design vytvořil Olivier Boulay. Poprvé byla představena na autosalonu v New Yorku v roce 2003. Prodává se ve státech USA, Kanada, Mexiko, Rusko, Ukrajina, Taiwan, Čína, Austrálie, Nový Zéland a Saudská Arábie. Divize Ralliart vytvořila na základě Galantu sportovní model.


Klášter Fontcaude

Klášter Fontcaude je premonstrátský klášter založený v roce 1154 nedaleko Cazedarnes na jihu Francie v departementu Hérault založený roku 1154.


Městské právo

Městské právo je pojem, který označuje soubor práv, která vymezují vztah středověkého města k panovníkovi, resp. vrchnosti a vzájemné vztahy členů této komunity. Konkrétně se tato práva nejčastěji týkala správního zřízení města, možností trestních a procesních pravomocí a osobních svobod obyvatel. Pouze město, které vlastnilo toto městské právo, mohlo být považováno za institucionální, přestože i jiné významné lokality s centrálními funkcemi mohly ve středověku plnit některé funkce spojované obvykle s městem
Na území českého přemyslovského státu ve 13. století přišlo městské právo z německého prostředí a v rámci historického bádání tedy odpadá otázka formování městského práva a jeho vztah k raně středověkým útvarům městského či předměstského charakteru. Pro rozšiřování městských práv je typické vytváření okruhů jednotlivých právních souborů, tj. nově zakládané město přejímalo již hotový soubor práv jiného města a netvořilo si vlastní. Tyto okruhy byly ovlivněné i geograficky a na území českého státu se městské právo šířilo především ze Slezska a také z jihu, z Rakouska. Některá západočeská města v čele s Chebem převzala městské právo města Norimberka. Výjimečně je prokázáno ovlivnění městského práva města Hodonína uherským okruhem Stoličného Bělehradu, pravděpodobně pod vlivem královny Konstancie, která při lokaci Hodonína hrála důležitou roli. Vedle těchto okruhů německých práv se odvíjely i menší okruhy měst, které převzaly městská práva jiného českého města, ale i pro ta jako základ sloužila práva německá. Pokud město přijalo městské právo jiného města, bylo pak na ně po právní stránce vázáno a soud mateřského města pro ně sloužil jako vrchní instance, ke kterému směřovala odvolání a žádosti o naučení. Takto fungovala praxe až do vlády Václava IV., který v roce 1387 zakázal městským soudům odvolávat se do zahraničí. I předtím se ovšem mnohá města založená na magdeburském právu neodvolávala do vzdáleného Magdeburgu, ale např. do Litoměřic. Podobně se západočeská města odvolávala do Chebu, i když byla založena na norimberském městském právu atd. I když města přijala městské právo jiného města, docházelo postupem času k úpravám a doplnění, resp. k přikloněním se v některých prvcích právu jiného okruhu. Docházelo i v případě potřeby k vlastnímu dotváření práva a výjimečně i k přestoupení k jinému městskému právu.
Za jeden z hlavních znaků institucionálního středověkého města je obecně chápáno právo na městský soud, který i zaručoval dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvyklou součástí souboru městského práva bylo i tzv. trhové právo, které ovšem nebylo jednoznačně spojené s městským statusem, protože právo nekrálovského trhu již od 12. století získávala i jiná místa s centrálními funkcemi, tzv. villae forenses. Obyvatelé města pak získali právo, které je ustanovovalo plnoprávnými měšťany.
Městské právo obvykle platilo v obvodu městských hradeb, ale mohlo se také vztahovat na předměstí a blízké vsi, aniž by jejich obyvatelé získali postavení měšťanů. Městskému právu podléhali všichni obyvatelé města, pokud nespadali pod jinou vrchnost církevní či světskou a to i v případech, že sídlili ve městě samotném. Osobních svobod pak nabývali nejen měšťané, ale všichni, kdo v městě dlouhodobě pobývali.


Aloisov

Aloisov byla ves založená roku 1812 na panství knížete Aloise z Lichtenštejna, podle kterého nese jméno. Zanikla po roce 1920 v souvislosti s výstavbou nouzové kolonie Za Horou. Dnes je součástí Prahy 14, Hloubětína.


Kiribati

Kiribati je ostrovní stát v Tichém oceánu. Patří k nejohroženějším státům z hlediska vzestupu hladiny moří zapříčiněného globálním oteplováním. V létě 2008 jeho vláda oficiálně požádala Austrálii a Nový Zéland, aby v budoucnu přijala jeho obyvatele, neboť stoupající hladina oceánu představuje vážnou hrozbu a již učinila některé oblasti ostrovů neobyvatelné.
Prvními obyvateli této země byli Mikronésané. Ti se zde usadili před třemi tisíci lety. Později sem připlouvali Polynésané z území dnešního Fidži, Samoy a Tongy. Roku 1606 objevil ostrovy mořeplavec Pedro Fernandes de Queirós. V roce 1765 se zde vylodili britští mořeplavci a roku 1788 dostaly jméno Gilbertovy ostrovy. Na konci 18. století většinu atolů v roce 1788 prozkoumal a zmapoval britský mořeplavec Thomas Gilbert, po němž hlavní skupinu ostrovů v roce 1820 ruský admirál Ivan Fjodorovič Kruzenštern a francouzský kapitán Louis Duperrey pojmenovali Gilbertovy ostrovy. V roce 1857 se zde začalo šířit křesťanství. V roce 1892 vyhlásili Britové nad skupinou Kiribati protektorát, o devět let později obsadili ostrov Banaba. V roce 1916 se protektorát změnil v britskou korunní kolonii. Neobydlená skupina atolů Rawaki byla připojena v roce 1937 k území kolonie Britů. Za 2. světové války ostrovy okupovali Japonci. Okupace skončila v listopadu 1943 americkým vítězstvím v bitvě o Tarawu. Nezávislá republika byla vyhlášena 12. července 1979.
Kiribati se rozkládá v rovníkové části Tichého oceánu od západu na východ po obou stranách 180. poledníku a na sever a na jih od rovníku. Tuto malou republiku tvoří 33 atolů. Nejzápadnějším je samostatný atol Banaba, zbývající atoly se člení do tří skupin: Kiribati, Line Islands a Rawaki. Tyto ostrovy a ostrůvky se táhnou od západu na východ v délce téměř 4000 km.
Vzhledem k velmi malé průměrné nadmořské výšce je existence Kiribati ohrožena stoupající hladinou světového oceánu, kterou mnozí vědci dávají do souvislosti s globálním oteplováním. Podle odhadů by tak mohl stát zaniknout někdy koncem 21. století. Ohrožení je natolik vážné a akutní, že vláda země požádala sousední Austrálii a Nový Zéland o přijetí obyvatel, jejichž domovy bude moře postupně zaplavovat.
Kiribati je vystaveno stálým pasátům vanoucím od jihovýchodu až severovýchodu. Rozdíly mezi ročními úhrny srážek na jednotlivých ostrovech republiky jsou relativně velké. Na některých ostrůvcích spadne průměrně 700 mm, na skupině atolů Kiribati spadne okolo 3000 mm. V říjnu začíná období dešťů, které končí v dubnu. Celoroční teplota je poměrně stálá, pohybuje se těsně pod 30 °C.
Nevelkou plochu území zaujímají původní tropické lesy, tvoří jen 3 % celkové rozlohy země. Tyto lesy byly většinou nahrazeny kokosovými palmami důležitými pro místní zemědělství. Mnohem častější jsou různé slanomilné rostliny, již zmíněné kokosové palmy a fíkovníky. V mělkých vodách korálových útesů má svůj domov velké množství podmořských rostlin a živočichů.
Hospodářství Kiribatské republiky je velmi závislé na zemědělství. Pěstují se především kokosové palmy, fíkovníky, banánovníky, melouny, kolokázie a chlebovníky. Další důležitou součástí hospodářství je lov mořských živočichů. Loví se hlavně tuňáci a jiné ryby. Vzniklo i několik chovných farem korýšů, mlžů a chaluh.
Dobře rozvinutá jsou řemesla. Velká část obyvatel země se zabývá pletením rohoží, košíků, lan a sítí. Ručně se vyrábí také čluny a menší lodě. Na Kiribati totiž ve své podstatě neexistuje průmysl.
Dříve bylo na ostrovech dobýváno guano, ale jeho zásoby byly vyčerpány přibližně v době, kdy Kiribati získalo nezávislost.
Na Kiribati žije asi 110 000 obyvatel, většinu z nich tvoří Mikronésané, menší část Polynésané. Převládající náboženskou skupinou jsou křesťané. Střední délka života mužů je 58,7 roku, u žen 64,9 roku.


Cedivkovití

Cedivkovití jsou čeledí pavouků pro kterou je hlavním rozpoznávacím znakem přítomnost tzv. kribela. Kribelum je snovací orgán, který připomíná miniaturní sítko, přes jehož otvůrky dochází k „cezení“ pavučinové hmoty, která tuhne v ultrajemnné kribelové vlášení.
Cedivky si budují charakteristické podzemní úkryty - pavučinové punčošky. Při procházce lesem nelze často přehlédnout množství otvůrků vedoucích do země, které jsou zhruba 1cm široké a vypředené pavučinou. K otvorům vedou detekční vlákna, která, pokud se jich dotkne kořist, poskytují pavoukovi signál k útoku.


Checkpoint Charlie

Checkpoint Charlie je hraniční přechod v Berlíně. Patří k nejznámějším přechodům rozděleného Berlína. Checkpoint Charlie se nachází na křižovatce ulic Friedrichstrasse a Kochstrasse a spojoval americký sektor města se sovětským.
Checkpoint znamená anglicky kontrolní stanoviště, označení Charlie pochází z hláskovací tabulky NATO a značí třetí písmeno abecedy C.
Checkpoint Charlie je znám i z obrázků z roku 1961, kdy při povstání v NDR na přechodu stály proti sobě tanky americké a sovětské armády.
Po sjednocení Berlína byly všechny rekvizity přechodu v rámci modernizace města odstraněny a zřejmě i zničeny – jeho existenci připomínalo jen muzeum Dům na Checkpoint Charlie. 13. srpna 2000 ve výročí stavby Berlínské zdi, byl znovu podle původních plánů a fotografií vybudován.
Z americké strany se nacházela a po obnově Checkpoint Charlie se opět nachází tabulka, na které je anglicky, rusky, francouzsky a německy napsáno: „Opouštíte americký sektor.“
V tomto směru po levé straně je na úrovni strážního domku dnes umístěno České centrum v Berlíně.


Rambutan

Rambutan jsou kulovité až oválné červené plody pokryté měkkými ostny pocházející ze stromu Nephelium lappaceum. Pod pevnou slupkou se nachází šťavnatý míšek příjemné sladkokyselé, aromatické chuti. Uprostřed plodu bývá oválné hnědé semeno. Vyrůstá na vysokém stálezeleném stromu v dlouhých rozvětvených plodenstvích. Pochází z Jihovýchodní Asie.


Dragova doktrína

Dragova doktrína je formulována v nótě argentinského ministra zahraničních věcí Luise Maria Draga adresovaného ministerstvu zahraničí Spojených států amerických a latinskoamerickým vládám z 29. prosince 1902.
Drago v dopise reflektoval britsko-italsko-německý záměr přinutit Venezuelu, plnit své finanční závazky vůči nim. Nástrojem k tomu byla námořní blokáda venezuelských přístavů. Ministr Drago odkazoval na Monroeovu doktrínu a zdůraznil, že žádná z evropských ani jiných zemí, nedisponuje právem vojensky zasáhnout na západní polokouli za účelem vymožení svých dluhů.
Dragova doktrína fakticky rozšiřovala Monroeovu doktrínu vyhlášením, že nejen evropské, ale žádné země včetně USA nemají právo na intervenci v Latinské Americe, odůvodněnou vymáháním dluhů. V roce 1904 přijaly Spojené státy americké Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně, hovořící o právu americké vojenské intervence v zemích Karibiku a Střední Ameriky, v případě jejich neschopnosti splácet své zahraniční dluhy. Cílem měla být ekonomická stabilizace těchto zemí a nepřipuštění případného vojenského zásahu ze strany věřitelů.
Modifikovaná verze této nóty byla přijata z iniciativy USA na konferenci v Haagu roku 1907, která hovořila o tom, že před dalšími akcemi musí být vyčerpána mírová řešení sporů.


Pastýřka

Pastýřka je rozhledna nacházející se na vrchu Pastvisko, kóta 516 m n.m., jižně od Moravské Třebové.
V letech 1906-1916 stála opodál na kótě Švédský kámen dřevěná rozhledna Jana Lichtenšteina . Byla vysoká 23 metrů. 15.července roku 1916 se však zřítila při bouři a o život přišla mladá dívka, která se nacházela na rozhledně. Projektantem současné stavby je místní rodák Jan Škoda. Náklady na stavbu byly 2,3 mil korun. Jde o dřevěnou konstrukci s vnitřním ocelovým vřetenovým schodištěm. Celková výška je 27 metrů, vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 25 metrů.
Pouze pěšky z náměstí v Moravské Třebové po červené turistické značce nebo po zelené přes Čertovu rokli a někdejší letovisko Peklo. Rozhledna je přístupná zdarma po celý rok.
Krom vyhlídky na město Moravská Třebová je výhled na Orlické hory s Bukovou horou, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník či Zábřežskou vrchovinu.


Symetrie

Symetrie je jedním z ústředních pojmů vědy, zejména pak teoretické fyziky, matematiky a geometrie posledního století. Daný jev či objekt je symetrický, jestliže je pro něj možné zavést či uvažovat určitou operaci symetrie, pomocí které se příslušný jev či objekt stane v jistém smyslu totožný sám se sebou.
Pojem symetrie fascinoval myslitele již od starověku. Později Felix Klein v tzv. Erlangenském programu svázal s každou grupou symetrií určitou geometrii. Tyto myšlenky vedly též ke vzniku speciální i obecné teorie relativity, respektující symetrie prostoročasu.
Matematicky jsou zmíněné operace symetrie nejčastěji popsány pojmem grupy. Rozlišujeme spojité symetrie, které jsou matematicky popsány zejména pojmem Lieovy grupy, a diskrétní symetrie, které jsou popsány zejména pojmem diskrétní grupy.
Význam symetrií ve fyzice je dán zejména jejich úzkou souvislostí se zákony zachování. S každou operací symetrie přírodního děje je svázaná určitá aditivní fyzikální veličina, která se v daném systému zachovává. To je základním obsahem slavného a významného teorému Emmy Noetherové. Tak např. se symetrií v čase je svázán zákon zachování energie, se symetrií vůči prostorové translaci je svázán zákon zachování hybnosti, a se symetrií vůči pootočení v prostoru je svázán zákon zachování momentu hybnosti.
Jednou ze základních a nejčastějších symetrií v přírodě je symetrie vůči změně měřítka - tzv. škálovací symetrie. S touto symetrií souvisí tzv. fraktální geometrie a pojem fraktálu.
Jiné základní dělení symetrií je na abelovské a neabelovské symetrie (a jim odpovídající abelovské grupy a neabelovské grupy. Při akci abelovské grupy se topologie podkladového prostoru nemění. Naopak při akci neabelovské grupy dochází i ke změně topologie podkladového prostoru, tyto grupy mají určitý topologický obsah. Příkladem abelovské symetrie je posunutí v běžném třírozměrném fyzikálním prostoru. Příkladem neabelovské symetrie je otočení v tomto prostoru.
Teorie symetrie představuje základní nástroj moderní fyziky též při klasifikaci elementárních částic a elementárních interakcí. Viz tzv. standardní model částicové fyziky.
V elementární eukleidovské geometrii o objektu říkáme, že je symetrický, jestliže je souměrný podle:
V matematice je symetrická relace taková, u níž lze provést záměnu proměnných či permutaci indexů, aniž se příslušná relace změní.


Štír středomořský

Tělo dospělého jedince je dlouhé kolem 8 cm. Nápadně žlutavě zbarvený štír, pouze hřbetní pláty jsou o něco tmavší. Klepeta makadel jsou velmi úzká, metasoma silná. Zakulacený poslední článek je asi tak dlouhý jako jedový bodec. Vpředu na okrajích hlavohrudi se nalézají na každé straně tři oči, další pár se nalézá uprostřed karapaxu.Některé poddruhy byly povýšeny na druhy npř.Buthus occitanus tunetanustunetanus
Obývá suchá horká stanoviště s minimem vegetace. Ukrývá se pod kameny a při vysokých teplotách se někdy zahrabává, ale není to pravidlem. V noci jej lze nalézt pobíhajícího mimo úkryt a především v Tunisu jich lze pochytat v noci pomocí UV lampy velké množství. Chybí v znečištěných nebo zalesněných oblastech. Ve Francii jej lze nalézt na mnoha místech, ale například v znečistěných turistických oblastech jako je Saint Tropez chybí. Naopak perfektní místo k jeho nalezení je okolí Valencie. Ve velkých počtech se tito štíři také vyskytují v celé severní Africe. Mimo to se vyskytují v Burkině Faso, Čadu, Džibutsku, Etiopii, Francii, Gambii, Guinei, Guinei-Bissau, Iráku, Jordánsku, Kypru, Libanonu, Mali, Maltě, Mauretánii, Maroku, Nigeru, Nigérii, Palestině, Izraeli, Portugalsku, Senegalu, Somálsku a Sudánu. Ve východní Evropě jej nahrazuje Mesobuthus gibbosus. Neověřený výskyt je v Itálii a Řecku. Na Balkánském poloostrově a v Turecku je hlášení o jeho nálezu záměnou s podobným Mesobuthus gibbosus. Severní hranicí výskytu tvoří Irák, kde jej nalezla v okolí Bagdádu slavná lékařka Vlasta Kálalová. Nikdo jiný jej v Iráku nenalezl. Údajně existuje kolonie B. occitanus v San Marinu a na ve vnitrozemí na západní suché části polosostrova Gargano, ale nebylo to ověřeno.
Přes den se zdržuje pod kameny a při velmi horkém počasí se zahrabává hluboko do země. V noci se pohybuje v blízkosti svého úkrytu, kdy vyhledává potravu, kterou může být hmyz, nebo pavoukovci. Lze ho spatřit příležitostně i za dne - po silném dešti, když ho voda vyžene z jeho obydlí. Bodnutí tohoto štíra je velmi bolestivé, jed začne působit po několika hodinách , případně až po několika dnech. U citlivého jedince, nebo alergika může mít otrava jedovatější populací z Afriky velice závažné následky.Štíři středomořští z Evropy nejsou nebezpeční.
Buthus occitanus je jedním z nejčastěji chovaných štírů v Česku.Jsou chováni štíři z různých lokalit a jejich společný chov je nemožný vzhledem k rivalitě.Také nelze doporučit chov různě velkých exemplářů.Dospělce však lze chovat při dostatku krmení pohromadě.K chovu je třeba terárium pouštního typu s mnoha úkryty, jelikož se dva štíři nesnesou v tomtéž úkrytu.Vzhledem k vybíravosti je třeba více úkrytů než je štírů v teráriu.Jako podklad v teráriu je vhodný písek.V teráriu nesmí chybět stejně jako u žádného jiného štíra napáječka.Obvykle má okolo 40 mlád'at, ale může jich být od 12 do 60.S odchovem nebývají závažnější potíže, ale objevuje se kanibalismus.


Sparviero

Sparviero byla italská letadlová loď z období druhé světové války. Nebyla nikdy dokončena.
Původně šlo o pasažérskou loď Augustus z roku 1927. O přestavbě Augusta bylo rozhodnuto v roce 1936. Jelikož ale byly loděnice stále vytíženy, přestavba začala až v roce 1942 podle modifikovaného projektu. V té době se uvažovalo o jménu Falco, ale nakonec byla pojmenována Sparviero. Na rozdíl od Aquily měla Sparviero plnit spíše pomocné úkoly.
Z lodi měly být sejmuty nástavby a měla dostala letovou palubu v hladkopalubovém uspořádání, hangáry se dvěma výtahy, novou výzbroj a protitorpédovou obšívku, zatímco původní pohon zůstal beze změn. Původně měla nést výzbroj 6 x 152 mm, 4 x 102 mm a desítky kanónů lehčích ráží, v roce 1942 začala přestavba podle pozměněného projektu a počítalo se s 8 x 135 mm, 12 x 65 mm a 22 x 20 mm. Loď měla nést 34 letounů Reggiane Re.2001 OR, nebo 16 stíhacích letounů a 9 bombardérů.
Přestavba začala v Janovských loděnicích Ansaldo odstraňováním nástaveb lodi, ale v době italské kapitulace v roce 1943, loď obsadili Němci, kteří ji 5. října 1944 sami potopili. V roce 1946 byla vyzdvižena a následujícího roku sešrotována.


Tsodilo

Tsodilo je oblast v Kalahari v Botswaně, která je od roku 2001 součástí světového dědictví. V této lokalitě, která zabírá přibližně 10 km2, se nachází více než 4500 skalních maleb a dalších památek připomínající lidskou činnost. Stáří jednotlivých maleb je rozdílné, některé jsou však až desítky tisíc let staré. Oblast je tradiční domovinou Sanů.


2005 FA

2005 FA je planetka patřící do Apollonovy skupiny. Spadá současně mezi objekty pravidelně se přibližující k Zemi. Její dráha však prozatím není definitivně stanovena, proto jí nebylo dosud přiděleno katalogové číslo.
Vzhledem k tomu, že byla pozorována pouze tři dny během mimořádného přiblížení k Zemi, nestihli astronomové provést spektroskopický výzkum. Proto o jejím chemickém složení není nic známo. Její průměr je odhadován na základě hvězdné velikosti a protože není známo ani albedo jejího povrchu, je proto značně nejistý.
Planetku objevil 16. března 2005 kolem 05:58 světového času na Steward Observatory Catalina Station, ležící 20 km severovýchodně od Tucsonu, AZ, 0,68metrovým Schmidtovým dalekohledem vybaveným CCD kamerou v rámci programu Catalina Sky Survey astronom R. Hill. Dne 19. března 2005 v 05:59 UTC prolétla rychlostí 15,05 km/s v minimální vzdálenosti 898 tis. km od středu Země. Uskutečnilo se také radiolokační sledování této planetky radioteleskopem Arecibo na Portoriku dne 24. března 2005.
Ze znalosti současných elementů dráhy planetky vyplývá, že minimální vypočítaná vzdálenost mezi její drahou a dráhou Země činí 703 tis. km. Nejbližší velké přiblížení k Zemi na vzdálenost 27,9 mil. km se očekává 8. června 2021. V tomto století dojde ještě k dalším přiblížením tohoto tělesa k Zemi, a to 2050, 2066, 2082 a 2098, všechny ve vzdálenosti několika desítek milionů kilometrů. Přestože patří k blízkozemním planetkám, nemůže Zemi ohrozit.


Autobusová doprava Kohout

Autobusová doprava Kohout s. r. o. je malá dopravní společnost z Karlovy Vsi na Rakovnicku, která provozuje dvě místní autobusové linky v okolí Křivoklátu, s provozem několika spojů pouze v pracovních dnech. V roce 2009 byla tato firma zmiňována jako jeden ze tří autobusových dopravců zajišťujících obslužnost v okrese Rakovník. Po roce 2000 do konce února 2007 provozoval linky na živnostenský list pod firmou Slavomír Kohout Autobusová doprava Slavomír Kohout, který koncem 90. let byl starostou Karlovy Vsi. Od 1. března 2007 provozuje linky společnost s ručením omezeným, kterou vlastní z 50 % Slavomír Kohout a po 25 % Ladislav a Ivan Kohoutovi. V roce 2007 se tato firma podílela i na zajišťování náhradní autobusové dopravy mezi Příbramí a Březnicí.
Pro provoz na veřejných linkách používá dopravce autobusy SOR C 10,5, SOR LH 10,5 a Čavdar-Avia.


Budkovice

První osídlení na území této vesnice bylo patrně již mezi lety 1800–1500 př. n. l., což dokazují vykopávky únětické a věteřovské kultury. První písemná zmínka pochází z roku 1235. Od roku 1625 patřily Budkovice ke krumlovskému panství. Ve středověku tudy vedla významná cesta ze Znojma do Brna, k rozvoji obce to však nijak zvlášť nepřispělo. Hřbitov je tu až od roku 1941 a dlouho tu nebyla ani kaple. Tu postavili v roce 1873, ale zbořena byla v letech 1937–1938. Na jejím místě vznikla nová kaple zasvěcena sv. Cyrilu a Metodějovi. Na území budkovického katastru zasahuje železniční trať Brno–Znojmo a při ražbě dvou tunelů na této dráze byl v Rakousku-Uhersku poprvé užit dynamit.
Na vysoké ostrožně nad řekou Rokytnou jsou zbytky tvrze pocházející přibližně z poloviny 13. století. Podle pověsti odtud vedla tajná chodba na zámek v Moravském Krumlově.
Alexovice | Budkovice | Hrubšice | Ivančice | Letkovice | Němčice |


Jodovaný povidon

Jodovaný povidon je komplex jodu a polyvinylpyrrolidonu, rozpustný ve vodě a ethanolu, s 9 až 12 % uvolnitelného jodu. Za běžných podmínek jde o žlutohnědý až červenohnědý amorfní prášek.
PVPI lze upravovat do podoby povrchových antiseptik jako roztok, aerosol nebo mast, v koncentracích 7,5 - 10,0 %. Tyto produkty bývají dostupné bez předpisu a používají se v nemocnicích k čištění a dezinfekci kůže, k přípravě před operacemi a k léčbě infekcí citlivých na jod.
PVPI je účinný proti širokému spektru bakterií, virů, hub, prvoků a spor. V některých případech lépe účinkuje ve zředěných roztocích než v koncentrovaných.
PVPI je dobře rozpustný ve vodě, ethanolu, isopropanolu, polyethylenglykolu a glycerolu. V roztoku je mnohem stabilnější než jodová tinktura nebo Lugolův roztok.
Po objevu jodu Bernardem Courtoisem v roce 1811 se tento začal široce používat k prevenci a léčbě kožních infekcí a k ošetřování ran. U jodu byla prokázána široká baktericidní účinnost, je účinný i proti kvasinkám, plísním, houbám, virům a prvokům. Nevýhodou je, že vodné roztoky dráždí místo aplikace, jsou toxické a poškozují okolní tkáň. Tyto nevýhody byly překonány objevem a používáním jodovaného povidonu, kde je jod vázán ve formě komplexu a koncentrace volného jodu je velmi nízká. Tento produkt se proto používá jako jodofor.
Navíc se prokázalo, že si bakterie netvoří rezistenci proti PVPI, míra senzibilizace na tuto látku je jen 0,7 % a přítomnost různých organických materiálů nemá praktické dopady na účinnost látky.
V důsledku toho nachází jodovaný povidon široké uplatnění v medicíně jako chirurgické antiseptikum, pro před- a pooperační čištění kůže, k léčbě a prevenci infekcí v ránách, vředech a popáleninách, k léčbě infekcí proleženin a bércových vředů, v gynekologii pro vaginitidy spojené s kandidovými, trichomonázovými nebo smíšenými infekcemi. Pro tyto účely se PVPI připravuje v koncentracích 7,5 až 10 % ve formě vodného či ethanolového roztoku, spreje, chirurgické lázně, masti nebo tamponů. Je k dispozici bez předpisu pod generickým názvem "jodovaný povidon" nebo obchodními názvy Betadine, Braunol, Jodisol a řadou dalších.


Falotoxiny

Po chemické stránce jsou všechny tvořeny sedmi aminokyselinami, vytvářejícími uzavřený cyklický skelet, přemostěný sulfidovou vazbou. Tato struktura způsobuje mimořádnou odolnost této peptidické molekuly zejména vůči teplu. Také jsou odolné vůči kyselinám a středně odolávají i trávicím enzymům, ale méně, než podobné amatoxiny. Jsou rozpustné ve vodě, metanolu a etanolu.
Dělí se na dvě skupiny: falotoxiny neutrální, které obsahují v molekule zabudovanou aminokyselinu D-threonin, a falotoxiny kyselé, které obsahují kyselinu ß-hydroxyjantarovou.
Falotoxiny se hromadí pouze v jaterních buňkách. Pro jiné buňky v organizmu nejsou toxické. Hepatocyty ničí tím, že porušují rovnováhu mezi G-aktinem a F-aktinem ve prospěch F-aktinu. V důsledku toho se změní rovnováha na buněčné membráně, která se pak snadno poruší i při velmi malých gradientech osmotického tlaku. Následně ztrácí jaterní buňky draslíkové ionty a cytoplasmatické enzymy a v důsledku toho dochází k vyčerpání ATP a zásobního glykogenu, což nakonec vede k úplnému selháni jater.
Přes jejich částečné odbourání v trávicím traktu vyvolávají během jedné až dvou hodin po požití uvedených jedovatých druhů hub málo specifické žaludeční a střevní potíže, které jsou prvotními příznaky otravy houbami. Tyto potíže během několika hodin většinou odeznívají, na rozdíl od pomalu, až po desítky hodin nastupujícího působení amatoxinů. Pokud se však přesto falotoxiny dostanou do krevního oběhu, velká část toxinů se váže s albuminem, což zdesetinásobuje jejich toxicitu.
Zjišťování toxicity falotoxinů se provádělo na myších, kterým však byly tyto látky podávány podkožně. Přitom byla zjištěna smrtelná dávka LD50 přibližně 2 mg/kg, tedy zhruba desetkrát vyšší, než u kyanidu draselného. Proto byla role falotoxinů při otravách houbami v minulosti přeceňována. Později bylo zjištěno, že při podání v potravě byly prakticky neúčinné.
Dosud bylo izolováno osm biologicky aktivních falotoxinů. Jejich přehled je v následující tabulce.
Poznámka: Části vzorců uvedené u jednotlivých sloučenin ve sloupcích R1 až R4 nahradí příslušné symboly ve strukturním vzorci vpravo nahoře. Symbol Ph označuje fenylovou skupinu.


Mistrovství světa v šachu

Mistrovství světa v šachu je soutěž o titul mistra světa v šachu. Poprvé se oficiálně konalo roku 1886, kdy pražský rodák Wilhelm Steinitz porazil Johannese Zukertorta. Do té doby byli vůdčí mistři uznáváni za nejlepší šachisty světa pouze neformálně a subjektivně, na základě jejich sportovních výsledků a teoretického přínosu.
Nejčastěji se o titulu rozhodovalo v zápase dosavadního mistra a vyzyvatele, tedy v sérii šachových partií, v níž musel vyzyvatel získat více výher než dosavadní držitel titulu – nerozhodný výsledek se považoval za příznivý pro stávajícího mistra světa. V některých případech měl navíc starý mistr světa v případě prohry a ztráty titulu právo na odvetný zápas. Mistr světa si soupeře vybíral nejprve sám, v období po druhé světové válce pak FIDE pořádala turnaj kandidátů, kde vítěz měl právo na souboj s mistrem světa.
Forma mistrovství světa v šachu a způsob výběru účastníků se během jeho historie několikrát změnila, ale největší změna přišla až v letech 1993–2006, kdy došlo dokonce k rozkolu na dvě nezávislá a konkurenční mistrovství. Prestiž titulu tak značně poklesla. Změna pravidel a odstranění dlouhých zápasů s původním mistrem světa navíc způsobovaly, že se k titulu mohl vítězstvím v turnaji probojovat i šachista, který sice byl velmi silným velmistrem, ale ani zdaleka ne fenoménem srovnatelným s většinou mistrů světa v šachu od Steinitze po Kasparova.
V r. 1993 byla založena Asociace šachových profesionálů, do které vstoupila řada velmistrů, kteří nesouhlasili s praktikami Mezinárodní šachové federace. Mnozí šachisté startovali v turnajích obou organizací i v rámci obou organizací bojovali o titul mistra světa.
Po složitých jednáních se nakonec podařilo obě organizace sjednotit a v říjnu roku 2006 proběhl sjednocovací zápas o titul mistra světa mezi Veselinem Topalovem a Vladimirem Kramnikem, po němž Kramnik oba dočasně existující tituly sjednotil ve svých rukou.
Aljechinova smrt v roce 1946 prakticky zmenožnila pokračovat v předcházející praxi bojů o titul mitra světa. Proto první poválečný kongres FIDE, konaný ve švýcarském Winterthuru, rozhodl o konání turnaje o titul mistra světa, který se uskutečnil roku 1948 v Haagu a v Moskvě.


Supermarine Seafire

Supermarine Seafire byl britský jednomístný palubní stíhací letoun vyvinutý za druhé světové války. Byl odvozen ze slavné stíhačky Supermarine Spitfire.
Na začátku druhé světové války byl hlavním stíhacím typem Fleet Air Arm dvoumístný Fairey Fulmar, neboť Admiralita byla přesvědčena, že letoun operující z paluby lodi potřebuje druhého člena posádky k obsluze radiostanice. Jak ale později vyšlo najevo, jednomístné stroje jsou také schopny nasazení z letadlových lodí a mohou lépe čelit protivníkovým stíhačkám. Momentální nedostatek takových strojů se Admiralita rozhodla řešit úpravou stávajících pozemních typů, a tak vedle Hawker Hurricanů požádala i o Supermarine Spitfire. Tyto stroje ale byly nutně potřeba k obraně Británie v Bitvě o Anglii, a tak musela Admiralita počkat.
Samotný vývoj započal roku 1941, kdy bylo několik Spitfirů Mk. VB upraveno zastavěním přistávacího háku a úchytů pro katapult, první z nich byl zalétán v říjnu 1941 a další dva vzlétly počátkem roku 1942. Tyto letouny většinou neměly další námořní vybavení a byly používány jako cvičné.
Tyto letouny vznikly nouzovou úpravou 45 Spitfirů Mk. VB během roku 1942, kdy námořnictvo nutně potřebovalo stroj, který by byl svými výkony srovnatelný řadovým stíhačkám protivníka. Pod trupem byl přistávací hák typu „A“, nainstalovány byly přístroje používané námořním letectvem, přijímač pro radiomaják a úchyty pro jeřáb ale chyběly. Křídla byla pevná, nesklopná. Stroje byly použity pouze k palubním zkouškám a k výcviku.
Celkem 166 letounů bylo konvertováno z pozemního Spitfiru Mk. VB. Stroje, nyní s továrním označením Supermarine Type 340, dostaly nová sériová čísla, jinou radiostanici, trupový přistávací hák „A“ a trup byl lokálně zesílen; úchytné body pro katapult nebyly instalovány na prvních 48 letadlech. Výzbroj byla typu B – dva 20 mm kanóny Hispano Mk. II a čtyři 0,303 in kulomety, většina strojů byla poháněna motorem Rolls-Royce Merlin 45, několik strojů mělo Merlin 46. Jelikož Spitfire byl záchytný stíhač, neměl velký dolet, tolik potřebný pro námořní operace, proto zde mohl být zvýšen podtrupovou přídavnou nádrží o objemu 30 Imp gal.
Dodávky byly zahájeny v polovině roku 1942. Stroje byly použity zejména pro cvičné účely, ale u několika perutí byly nasazeny i operačně. V říjnu jimi byla kompletně vyzbrojena 801. peruť na palubě HMS Furious, dále se pak dočkaly nasazení z paluby eskortní letadlové lodě HMS Fencer v rámci 842. smíšené perutě. Seafiry Mk. IB byly pochopitelně považovány jen jako přechodné typy kvůli nedostatečné navalizaci, ale právě díky ní a malému nárůstu hmotnosti nedošlo k velkému poklesu výkonů vzhledem ke Spitfiru Mk. VB.
Stroje Mk. IIC již námořnictvo pokládalo za pravou palubní stíhačku. Konstrukčně vycházely z Mk. VC, měly samozřejmě přistávací hák typu „A“, zpevněný trup, prodloužené nohy podvozku, úchyty pro katapult a křídlo C – dva 20 kanony Hispano Mk. II a čtyři kulomety Browning, námořní radiostanici, identifikační přístroj IFF a přijímač radiomajáku Type 72. Pod trupem mohla být přepravována puma o hmotnosti 250 lb nebo přídavná nádrž o 45 Imp gal paliva. Vzlet mohl být usnadněn instalací pomocných startovacích raket RATOG na nosné plochy. Někdy byl používán tropický filtr Vokes, rozpětí nesklopného křídla bylo standardní nebo zkrácené. Bylo postaveno 372 exemplářů.
F Mk. IIC – Supermarine Type 357 – Základní verze určená k stíhání, proto je označena písmenem F. Jako prototyp posloužil stroj AD371, který byl zalétán v únoru 1942. První sériový stroj vzlétl 28. května 1942. Letouny byly poháněny motory Merlin 45, 46 nebo 50 se čtyřlistou vrtulí, do služby vstoupily v polovině roku u 807. perutě, která později zabezpečovala vzdušné krytí při invazi do severní Afriky. Kvůli nárůstu hmotnosti a zachování pohonné jednotky klesly oproti verzi Mk. IB výkony.
L Mk. IIC – Supermarine Type 375 – Ke konci roku proběhly na jednom Spitfiru Mk. I zkoušky motoru Merlin 32 o 1645 hp s menším průměrem oběžného kola kompresoru, který podával nejlepší výkony v malých výškách. Testy dopadly úspěšně a tak padlo rozhodnutí zastavět tuto pohonnou jednotku do stávajících letounů Seafire. Tato letadla se dočkala služby v květnu 1943 u 807. perutě, většinou se zkráceným rozpětím. Předpona L znamená v systému označení námořního letectva to samé jako LF u RAF, tedy stíhač pro malé výšky.
LR Mk. IIC – Ozbrojená průzkumná subverze stíhačky pro malé výšky, odvozená z L Mk. IIC, někdy označována také jako FR Mk. IIC nebo PR Mk. IIC. Firma Heston Aircraft upravila okolo deseti letounů L Mk. IIC, v trupu přibyla jedna vertikální kamera F.24 a jedna šikmá mířící vlevo. Stroje byly nasazeny počínaje červnem 1943.
Varianta vyvinutá z Mk. IIC. Nejpodstatnější změnou vylo použití ručně sklápených křídel. Díky tomu bylo možno umístit na letadlovou loď více strojů. Prototyp byl zalétán v listopadu 1942, sériové stroje následovaly v květnu 1943 a operačně byly nasazeny v listopadu u 894 perutě. Mk. III se stala nejpočetnější verzí Seafiru, neboť bylo celkem vyrobeno 913 strojů u firmy Westland a 350 u Cunliffe Owen. Stroje se dočkaly mj. nasazení na pacifickém bojišti.
Výzbroj zůstala stejná jako u Mk. IIC, avšak vnější kanónová šachta byla odstraněna, odpadla tedy možnost zástavby čtyř kanonů. Rovněž vnější vybavení bylo zachováno – na závěsník pod trupem mohla být pověšena puma o hmotnosti až 500 lb nebo přídavná nádrž; start mohl být usnadněn díky pomocným startovacím raketám RATOG. Pozdější letouny mohly nést místo pumy 4 neřízené rakety ráže 3 in na závěsnících Mk. VIII.
Po válce bylo 141 Seafirů Mk. III dodáno do Francie, která je bojově nasadila nad Indočínou.
F Mk. III – Původní Mk. III s Merlinem 55 se čtyřlistou vrtulí. Zde byly ještě použity kolektorové výfukové roury, tři na každé straně přídě.
L Mk. III – Hlavní subverzí se stala varianta L Mk. III. Zde bylo použito křídlo bez koncových oblouků a motor Merlin 55M, který podával lepší výkony v menších výškách. U této varianty se také objevilo jiné uspořádání výfuků, na každé straně přídě nyní bylo šest výfukových rour.
LR Mk. III – Do několika málo strojů L Mk. III byly umístěny dvě kamery F. 24, vznikla tak varianta určená pro ozbrojený hloubkový průzkum, někdy také označovaná FR Mk. III.
První varianta Seafiru s motorem Rolls-Royce Griffon a zároveň první verze stavěná od začátku skládacími křídly. Jednalo se o spojení Spitfiru Mk. XII s ručně sklápěným křídlem Seafiru Mk. III a ocasními plochami Spitfiru Mk. VIII. Letoun byl vyvíjen nejdřív pod označením Seafire Mk. XII, pak byl přeznačen na Mk. XV. Několik posledních exemplářů bylo upraveno na standard Mk. 17.
Prototyp byl dokončen v prosinci 1943 ještě s trupovým přistávacím hákem „A“, typu bylo přiřazeno tovární označení Supermarine Type 377. Druhý prototyp obdržel nový ocasní přistávací hák „Sting Hook“, který se při zatažení ukrýval do vyříznuté směrovky a který se pak stal standardním pro většinu následujících strojů. Díky peru se hák po uvolnění natáhl dozadu o 45 cm, do strany se mohl vychýlit až o 30°. Stroje byly sériově vyráběny počínaje listopadem 1944, dodávány od března. Válečných operací se již nezúčastnily.
Pohonnou jednotkou se stal Griffon VI s jednostupňovým dvourychlostním kompresorem a čtyřlistou vrtulí o průměru 3,175 m, byla použita zahrocená směrovka, chladiče pod oběma křídly a zatahovací ostruhové kolečko, které bylo chráněno před zachytáváním o lana z trubek přivařenou hrazdičkou. Hlavňová výzbroj zůstala stejná, ale díky novému nabíjecímu mechanismu firmy Martin-Baker pojaly pásové zásobníky kanonů 150 střel. Vnější nesená výzbroj do celkové hmotnosti 1000 lb byla zavěšena na jednom trupovém pumovém závěsníku a pod křídly.
Seafire Mk. 15 nebyl, navzdory zvýšení výkonů, úspěšný a bezpečný. Právě pohonná jednotka se stala kamenem úrazu. Díky velkému kroutícímu momentu hrozilo při přidání plynu naklonění a stočení letounu, zejména při kritických fázích letu jako přistání nebo vzlet. Další problém představovala malá světlost mezi palubou a vrtulí, a při vyšších, běžně dosažitelných, rychlostech se levé křídlo začalo propadat a stroj spadl do neovladatelné vývrtky. Také podvozek, který nebyl od verze Mk. II zpevněn, nestačil na nárůst váhy. Kvůli těmto negativům byl Seafire Mk. 15 na čas vyřazen ze služby.
Ani výkony letounu nebyly úplně uspokojivé, neboť pořád znatelně zaostával za americkými stroji, kterým měl konkurovat, a výzbroj byla pořád zčásti tvořena slabými kulomety puškové ráže, zatímco RAF už používala půlpalcové kulomety nebo 20 mm kanony.
Po válce byly Seafiry Mk. 15 ve službě také Royal Canadian Navy, Aéronavale a barmského letectva. V Británii sloužily do roku 1951 u třech perutí Royal Navy Volunteer Reserve. Celkem bylo vyrobeno 434 strojů.
Tato verze vznikla dalšími úpravami z Mk. 15. Zadní část trupu byla snížena na úroveň přídě, kabina dostala kapkovitý překryt se zaobleným čelním štítkem, elektroinstalace používala napětí 24 V a směrové kormidlo bylo zvětšeno. Výsledky zkoušek dopadly dobře, a tak bylo rozhodnuto stejně upravit poslední kusy verze Mk. 15 i stavět takto upravené stroje pod označením Mk. XVII.
Díky úspoře hmotnosti snížením trupu mohl být u sériových strojů zvětšen dolet. Do trupu za kabinu přibyla nádrž o objemu 33 Imp gal, ale pouze u varianty stíhací varianty. U FR Mk. XVII byl tento prostor využit fotografickými přístroji. Podvozek byl zpevněn a zdvih podvozkových noh zvětšen ze 125 mm na 203 mm, takže se za cenu ještě více zhoršeného výhledu při přistání a vzletu zvětšila mezera mezi palubou a vrtulí. Byly upraveny také tlumiče a lokálně zesílen nosník křídla. Pohonná jednotka i hlavňová výzbroj zůstaly zachovány. Podvěšená výzbroj do celkové hmotnosti 1000 lb byla nesena pod trupem a křídly, pod vnějšími částmi nosné plochy pak dvě „bojové“ přídavné nádrže po 22,5 Imp gal. Tyto nádrže nemusely být před bojem odhozeny.
Bylo vyrobeno 234 strojů, ale stejně jako Mk. XV přišly pozdě pro nasazení během druhé světové války.
Po válce byl zaveden systém označování verzí pomocí arabských číslic, ze Seafire Mk. XVII se tedy stal Mk. 17, někde se uvádí také Mk. 41. Později byla Seafirům přiřazována čísla od 40 ve snaze odlišit palubní verze Spitfirů od pozemních.
FR Mk. XVII – Několik letadel bylo dokončeno ve stíhací-průzkumné variantě se dvěma kamerami F.24 v zadní části trupu místo palivové nádrže.
Varianta vyvíjená ze Spitfiru Mk. 21 s motorem Griffon s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem. Letoun byl modifikován jen minimálně: instalací přistávacího háku a námořní radiostanice, zpevněním křídel a přidáním ochranné hrazdičky před ostruhové kolo. Koncové oblouky měly nový tvar, stejný jako u Spitfiru Mk. 21 a následujících verzí. Trup za kabinou nebyl snížen, použit tedy byl starší překryt kabiny. Pohon obstarával kapalinou chlazený dvanáctiválec Rolls-Royce Griffon 61 s pětilistou automaticky stavitelnou vrtuli Rotol. Rovněž byly prováděny zkoušky s motorem Griffon 85 s reduktorem pro dvě protiběžné třílisté vrtule. Díky použití protiběžných vrtulí byl odstraněn kroutící moment motoru, takže se výrazně zlepšila stabilita i letové vlastnosti.
Pohon sériových strojů ale nadále obstarával Griffon 61 s jednou pětilistou vrtulí. Výzbroj tvořily čtyři 20 mm kanony Hispano se zásobou 175 nábojů pro vnitřní zbraně a 150 nábojů pro vnější zbraně, pod trupem byl umístěn závěsník pro 500 lb bombu nebo hlubinnou nálož Mk. IX. Objevily se také problémy: letouny měly podélnou stabilitu ještě horší než Mk. 15 a pilotování bylo velmi náročné. Typ neměl sklopné křídlo a zabíral tak mnoho místa na palubě lodi.
Sečteno podtrženo, Seafire Mk. 45 nebyl úspěšný. Byl nedostatečně navalizovaný a špatně a obtížně pilotovatelný. Nakonec se ani nedostal do výzbroje prvoliniových útvarů. Do konce prosince 1945 bylo dodáno 50 strojů verze Mk. 45.
Několik letounů opět sloužilo jako stíhací-průzkumné se dvěma kamerami F.24 v trupu za kabinou. Byly označeny jako FR Mk. 45.
Typ odpovídal pozemnímu Spitfiru Mk. 22. Trup za kabinou byl snížen na úroveň přídě a kabina obdržela kapkovitý překryt, samozřejmě byl instalován ocasní přistávací hák a další námořní vybavení. Výzbroj se zůstala stejná jako u předchozí varianty. Použit byl motor Griffon 85 se dvěma protiběžnými třílistými vrtulemi, které anulovaly velký kroutící moment pohonné jednotky. Zlepšila se tudíž ovladatelnost a stabilita a pilotáž již nebyla tak obtížná, jako u Mk. 45. Pozdější letadla dostala větší ocasní plochy pocházející z typu Supermarine Spiteful. I tato verze ale nebyla příliš úspěšná a vhodná pro službu u námořního letectva, neboť křídla byla stále nesklopná.
V této variantě byly dokončeny i některé stroje původně objednané jako Spitfire Mk. 24. Celkem bylo postaveno pouze 24 strojů. Sloužily u 781. a 1832. perutě.
Některé stroje, s označením FR Mk. 46, měly v trupu za kabinou umístěnu kameru F.24 určeny tedy byly pro ozbrojený průzkum.
Finální verzi se stal Supermarine Seafire Mk. 47, který lze konečně pokládat za stroj vhodný pro námořní službu. Byl výsledkem dalšího vývoje a přinášel několik zásadních a potřebných změn. Tu největší představovalo použití hydraulicky sklápěného křídla, což značně usnadnilo provoz na letadlové lodi. Křídlo se sklápělo jen v jednom místě, vně podvozkových šachet. Stroj byl poháněn Griffonem 87 nebo Griffonem 88 s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem a dvěma třílistými protiběžnými vrtulemi. K dalšímu zlepšení stability přispěly větší ocasní plochy. Nasávací kanálek vzduchu do kompresoru byl prodloužen více dopředu. Stroj měl kapkovitou kabinu, samozřejmostí bylo námořní vybavení. Důležitým krokem bylo zásadní zvýšení zásoby paliva, čímž stroj překonal jeden z původních nedostatků – krátký dolet. Střelecká výzbroj opět sestávala ze 4 kanonů Hispano Mk. II nebo Mk. V, hmotnost výzbroje nesené na závěsnících pod trupem a pod křídly mohla být až 1500 lb.
Letadla Mk. 47 přicházela do služby v únoru 1948 a byla nasazena u 800. perutě v Korejské válce a nad Malajskem z letadlové lodi HMS Triumph. Postaveno bylo 140 strojů, poslední byly vyřazeny z aktivní služby v první linii v roce 1951.
Část letounů byla určena pro ozbrojený průzkum s označením FR Mk. 47, tyto stroje byly vybaveny dvěma kamerami F.24 v zadní části trupu.
Nástupcem Seafiru se měl stát Supermarine Seafang, stíhací letoun s křídlem s laminárním profilem, vyvíjený ze stroje Supermarine Spiteful.


Ilumináti

Ilumináti neboli illuminismus, iluminátství je označení pro mnoho skupin, současných i historických, skutečných i fiktivních. Nejčastěji se jimi míní bavorští Ilumináti, osvícená tajná společnost. Nicméně, často se mluví o tajemné spiklenecké organizaci, která údajně tajně řídí světové události, nebo o moderní podobě bavorských Iluminátů. V tomto konspirativním kontextu jsou často spojováni s New World Order, tzv. Novým světovým řádem. Věří se, že Ilumináti stojí za událostmi, které pravděpodobně vedou k Novému světovému řádu, v němž bude celý svět řízen jedinou, fašistickou vládou a mnoho lidí bude odstraněno.
Protože slovo ’Ilumináti’ pochází z latinského ’osvícení’, není divu, že si toto pojmenování přivlastnilo více historických skupin, které spolu neměly příliš společného. Často se tak stávalo proto, že vlastnily gnostické texty nebo jiné tajné informace, které nebyly běžně přístupné.
Pojem ilumináti byl používán od 14. století Bratry Svobodného ducha. V 15. století byl název přejat dalšími nadšenci, kteří tvrdili, že prozření nepřichází prostřednictvím komunikace s autoritativním nebo tajným zdrojem, ale prostřednictvím člověka samotného jako výsledek povzneseného vědomí, „osvícení“.
Rosikruciáni tvrdí, že vznikli roku 1407, ale do širšího povědomí vešli až roku 1614, kdy vydali svůj hlavní spis Fama Fraternitatis. Jakožto tajná společnost prohlašovali, že disponovali nejen esoterickými principy náboženství, ale také alchymistickými mystérii. Jejich postavení je popsáno ve třech anonymních pojednáních z roku 1614, stejně tak v Confessio Fraternitatis z roku 1615. Rosikruciáni také poukazují na své dědictví po Templářích.
Později začali titul Ilumináti používat francouzští Martinisté, kteří byli založeni roku 1754 Martinezem Pasqualisem, a jejich imitátoři, ruští Martinisté, vedení kolem roku 1790 profesorem Schwartzem z Moskvy. Oba muži byli okultními kabalisty a alegoristy, kteří vstřebávali vybrané myšlenky Jakoba Boehmeho a Emanuela Swedenborga.
Hnutí volnomyšlenkářů, kteří byli nejradikálnější odnoží Osvícenců a jejichž stoupenci byli označováni jako Ilumináti, bylo založeno 1. května 1776 jezuitským učedníkem Adamem Weishauptem, který byl prvním světským profesorem církevního práva. Skupina byla též nazývána Řádem Iluminátů a bavorskými Ilumináty. Roku 1777 se stal vládcem Bavorska Karl Theodor. Byl stoupencem Osvícenského absolutismu a v roce 1784 jeho vláda zakázala všechny tajné společnosti včetně Iluminátů a Svobodných zednářů.
Struktura Iluminátů se brzy rozpadla, ale za své existence patřilo mezi jejich členy mnoho vlivných intelektuálů a pokrokových politiků. Členové byli pravděpodobně získáváni především z řad Zednářů a bývalých Zednářů, přesto není známo, že by toto bylo Svobodnými zednáři podporováno. Skutečností zůstává, že členství mezi Ilumináty nevyžadovalo na rozdíl od členství mezi Svobodnými zednáři víru v Nejvyšší Bytost. Výsledkem bylo nepřiměřené hromadění ateistů a agnostiků. Jejich převažující zastoupení vedle široce humanistického a anti-církevního vyznání Iluminátů koresponduje s mnohými obviněními proti ateismu vznesenými ohledně údajného světového spiknutí, jehož jsou Ilumináti pravděpodobně stále součástí.
Členové řádu Iluminátů přísahali poslušnost svým představeným a byli rozděleni do tří úrovní: první, známá jako Nursery zahrnovala vzestupné hodnosti Preparation, Novice, Minerval a Illuminatus Minor; druhá, známá jako Masonry se skládala z vzestupných hodností Illuminatus Maior, Illuminatus Dirigens; třetí ,obsahující Mystéria, byla dále rozdělena na Nižší Mystéria a Vyšší Mystéria. Kontakt se Zednářskými lóžemi byl navázán roku 1780 v Mnichově a Freisingu postupně Alexanderem Gibsonem a Josephem Vincentem.
Řád měl své odnože ve většině evropských zemí; podle zpráv se během 10 let rozrostl o 2000 členů. Tento projekt přitahoval spisovatele jako Goethe a Herder, či dokonce vládnoucí vévody kraje Gotha a Výmaru. Vnitřní roztržka předcházela pádu, který byl způsoben ediktem bavorské vlády z roku 1785.
V obecné historii je na bavorské Ilumináty vržen stín díky spisům jejich protivníků. Odpudivá obvinění ze spiknutí se nedotýkala image pouze Svobodných zednářů, ale také Iluminátů. Roku 1797 vydal abbé Augustin Barruél Paměti ilustrující dějiny Jakobinismu. V tomto spisu vysvětluje velice jasnou konspirační teorii zahrnující Templáře, Rosikruciány, jakobíny a Ilumináty. Všem těmto dával za vinu katastrofy své doby, jakou byla například Velká francouzská revoluce. Skotský Svobodný zednář a profesor přírodních věd John Robison začal roku 1798 vydávat Důkazy spiknutí proti všem náboženstvím a vládám v Evropě. Robison tvrdil, že prezentuje důkazy o konspiraci Iluminátů, kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jedné světové vlády.
Není tomu tak dlouho, co Antony C. Sutton vyslovil domněnku, že tajná společnost Skull and Bones byla založena jako americká odnož Iluminátů. Ostatní se domnívají, že také Scroll and Key má původ v řádu Iluminátů. Spisovatel Robert Gillete tvrdí, že tito Ilumináti mají v úmyslu nastolit světovou vládu prostřednictvím vražd, úplatků, vydírání, kontrolou bank a ostatních finančních sil, infiltrací vlád, manipulací mysli a rozpoutáváním válek a revolucí tak, aby dostali své členy do vyšších pater politické hierarchie.
Na druhou stranu Thomas Jefferson tvrdil, že jejich úmyslem je šíření informací a principů pravé morálky. Utajení Iluminátů přisuzoval něčemu, co nazýval „tyranií despoty a knězů“.
Obě strany se shodnou, že nepřáteli Iluminátů byli evropští panovníci a církev. Barruél tvrdil, že Velká francouzská revoluce v roce 1789 byla zosnována a kontrolována Ilumináty prostřednictvím jakobínů. Pozdější teoretici dokonce tvrdí, že Ilumináti byli odpovědní za Ruskou revoluci roku 1917, přestože řád zaniknul před rokem 1789. Pouze několik historiků vkládá důvěru v tyto názory. Ostatní považují taková tvrzení za produkt příliš bujné fantazie.
Konspirační teoretici zdůrazňují spojitost mezi Ilumináty a Svobodnými zednář. Proto se předpokládá, že někteří otcové-zakladatelé Spojených států byli Ilumináty zkorumpováni. Symbol vševidoucího oka a nedokončené pyramidy na Velké pečeti Spojených států jsou často citovanými příklady vždy přítomného pozorného dohledu Iluminátů nad Američany.
Zatímco Weishauptova skupina se nedožila 19. století, několik jiných skupin se svými vlastními rituály od té doby používalo označení Ilumináti. Tyto skupiny prohlašující se za Ilumináty tvrdí, že mají své členy a lóže po celém světě.
V době, kdy byli Ilumináti v Bavorsku postaveni mimo zákon, zakázala katolická církev svým členům pod trestem exkomunikace vstupování do Zednářských lóží. Tento edikt byl všeobecný, protože církev věřila, že mnoho lóží bylo Ilumináty infiltrováno, ale nebyla schopna zjistit které přesně. Kardinál Ratzinger prohlašuje v dokumentu při Svaté kongregaci pro nauku víry z 26. listopadu 1983, že „negativní postoj církve vůči Zednářským spolkům nadále trvá, protože jejich principy byly vždy považovány za neslučitelné s naukou církve, proto členství v nich zůstává zakázáno. Věřící, který se hlásí k Zednářskému spolku, se dopouští smrtelného hříchu a nedostane se mu svatého přijímání.“


Mail Delivery Agent

Mail Delivery Agent je počítačový program, který doručuje zprávy elektronické pošty do jednotlivých poštovních schránek uživatelů poté, co přepravce pošty rozhodne, že jsou přijaty a patří místnímu uživateli.
Mail Delivery Agent nemusí být nutně součástí Mail Transfer Agenta, přestože obě funkce jsou implementovány stejným programem nebo programem pocházejícím ze stejného zdroje. Některé MTA umožňují správci systému zvolit nejvýhodnější MTA pro jeho konfiguraci.
Na unixových systémech patří mezi nejpopulárnější MDA programy procmail a maildrop. Síťově orientované MDA často používají protokol LMTP.


Covenanter

V roce 1939 začal ve Velké Británii vývoj nového tanku, jehož koncepce by vycházela z předchozích typů Cruiser Mk III a Cruiser Mk IV. První prototyp vyjel roku 1940 a hned se u něj projevily problémy s přehříváním motoru. Na druhé straně měl stroj nízkou siluetu a dosahoval vysokou rychlost. Covenanter měl dobrý podvozek Christie, ovšem s úzkými pásy, takže často zapadal. Tank se dostal do výzbroje dříve, než mohly proběhnout řádné zkoušky. I když byly u dalších obměn řešeny problémy s chlazením, nepodařilo se tento závažný nedostatek nikdy odstranit. Pro své nedostatky byly tyto stroje používány víceméně jako cvičné nebo podpůrné. Celkem bylo vyrobeno 1 771 tanků "Covenanter".
Covenanter byl prvním britským tankem, jemuž bylo přiděleno oficiální pojmenování.
U tohoto typu byl kanón ráže 40mm nahrazen houfnicí ráže 94mm pro přímou palebnou podporu.
Na chladiči instalován nový chladič oleje, sestávající z několika trubek.
Chladicí soustava tanku doznala určité změny, ovšem bez žádoucího efektu. Chladiče oleje byly přesunuty po stranách vedle motoru.
Stejné úpravy jako u tanku "Covenanter II", navíc byla modifikována spojka.


Vlasta Pittnerová

Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor.
Vlasta Pittnerová se narodila 1. ledna 1858 v Polné v rodině knihkupce a starosty města. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové. Její matka Anna byla dokonce kmotrou dětí Němcové.
Vlasta absolvovala měšťanskou školu v Hradci Králové a brzy se provdala za lesníka Weymelku, se kterým odešla do Sazomína u Žďáru, později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo příliš šťastné. Po četných neshodách s manželem se odhodlala k tehdy pro ženu odvážnému kroku - v roce 1893 odešla od muže a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém bytě na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech, kalendářích, někdy i knižně.
Celý život jí život ztrpčovaly neustávající zdravotní problémy. Kvůli tomu nebyla přijata již v mládí na učitelský ústav a místo studií zůstala v otcově obchodě v Polné. Když byla v Praze, často jezdila do lázní, což jí narušovalo již tak skromný rozpočet. Později se k nemocem přidal ještě šedý zákal, který jí znemožňoval práci. Kolem r. 1903 jí porazil automobil a její zdravotní stav se ještě zhošil. V r. 1925 už musela docházet dvakrát až třikrát týdně do nemocnice. Vlasta Pittnerová zemřela 3. března 1926 v sanatoriu v Praze-Podolí ve věku 68 let. Podle jejího přání byla urna s popelem vrácena zpět do rodné Polné.
Zprvu přispívala do tehdy populárního Pečírkova kalendáře a do Nivy, měsíčníku pro literaturu, umění a veřejný život. Přátelila se s Eliškou Krásnohorskou, Karlem Václavem Raisem, F.A. Šubertem a dalšími slavnými osobnostmi té doby. Publikovala pod řadou pseudonymů jako Mariana Turnovská, Ladislav Žďárský, V. Popelka, V. Štěpánek, V. Haenburská a řadou dalších. Ve své době byla velmi populární, patřila dokonce mezi nejvyhledávanější prozaické spisovatele. Její mimořádně bohatá tvorba zaměřená výchovně a postavená na křesťanské morálce však v současnosti není literárními odborníky příliš ceněná. Snad je to důsledek konstanstatování Arne Nováka, autority v oblasti literární vědy: "Starší sbírky jejích prostých povídek ... jsou cennější než pozdější její nadprodukce, shrnovaná od r. 1919 doposud do olomouckého vydání souborného". Celkem bývá uváděno, že napsala kolem dvou set titulů.
O to víc si jejího díla váží etnografové, protože její popisy venkovského prostředí jsou velmi plastické a podrobné, navíc věrně zachycují lidovou mluvu z okolí Žďáru. Ve svých povídkách se doktla mnoha oblastí národopisu - nářečí, kroje, architektura, svatební zvyky, lidová strava, kraslice a mnoho dalších. Samostatně vydala zvykoslovné dílo "rokem a životem". Publikovala také v časopise Český lid. Kromě toho se aktivně podílela na organizaci Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895. V horáckém statku dokonce prý sama obsluhovala. V katalogu výstavy popsala celé horácké oddělení a horácký statek.


Havířovská hokejová společnost

Havířovská hokejová společnost je havířovský hokejový klub. Založen byl roku 1928.


Milan Lasica

Milan Lasica je slovenský humorista, dramatik, spisovatel-prozaik, textař, herec, režisér, moderátor a zpěvák.
Vystudoval dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem na VŠMU v Bratislavě. Už během studií začal vystupovat v Tatře, kde předváděl svoje autorské dialogy. V letech 1964 - 1967 pracoval jako dramaturg Československé televize, v letech 1967 - 1971 byl členem Divadla Korzo v Bratislavě, v letech 1971 - 1972 divadla Večerní Brno. V letech 1972 - 1978 zpěvohry Nové scény v Bratislavě. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde dnes působí jako ředitel. S manželkou Magdou Vášáryovou má dvě dcery. V roce 2003 jej prezident České republiky Václav Klaus odměnil státním vyznamenáním Medaile Za zásluhy.
Začínal psaním autorských dialogů a scének pro sebe a svého partnera Júlia Satinského, ve kterých porušoval všechna pravidla realistického divadla. Ve své dramatické tvorbě si bral za vzor české komiky Voskovce a Wericha. Komika Lasici a Satinského je založená na rozebírání banálních životních situací a jejich posunu až do absurdna. Absurdní poloha jejich textů však nemá být únikem z reality, ale naopak zvýrazněním a upozorněním na prázdnost jazyka a nebezpečí konvečního myšlení. Tyto texty také nezůstávají bez skeptického pohledu na slovenskou mentalitu. V současnosti píše především texty písní a nazpíval dvě alba starých evergreenů s hudebním seskupením Bratislava Hot Serenaders.


Klis

Klis je vesnice ve střední Dalmácii, ležící severovýchodně od měst Solin a Split. Má 2557 obyvatel, celá samosprávná oblast má obyvatel 4367.
Horský průsmyk u města Klis odděluje ve výšce 360 metrů nad mořem hory Mosor a Kozjak, díky čemuž mělo město v historii strategickou pozici, neboť všichni ti, kdo prošli městem, byli lehce schopni dostat se do celé oblasti kolem Splitu a Kaštely. Během osmanských válek v Evropě byla na nedalekém kopci zřízena pevnost.
Ve městě jsou, díky jeho pozici, často citelné i silné jadranské větry - bóry.


Provincie Jamaširo

Provincie Jamaširo byla stará japonská provincie na jejímž území se dnes rozkládá jižní část prefektury Kjóto.
Od roku 794 měl v provincii sídlo císařský dvůr a během období Muromači i šógunát Ašikaga.


Slavistika

Slavistika je akademická disciplína, která se zabývá Slovany osídlenými zeměmi, slovanskými jazyky, literaturou a kulturou. Osoby, které se této čisnosti věnují, jsou označováni jako slavisté.
Slavistika se objevila koncem 18. století a počátkem století devatenáctého, byla přirozeným důsledkem kulturního a jazykového rozvoje několika slovanských národů, které byly součástí mnohonárodnostních říší, v rámci kterých čelily asimilačním tlakům a integračním vlivům kulturních center používajících jiného jazyka a kultury. Slavisté ve svých teoriích šířili myšlenku slovanské vzájemnosti a nezřídkakdy považovaly Slovany za jednotný národ s několika plemeny, či skupinami. Propagace a šíření kultury jednotlivých slovanských národů se stalo významnou politickou zbraní, která například v Čechách a na Moravě vystupovala v protikladu k tehdejší monarchii a poukazovala na rozvoj slovanských národních států. Mezi prvními slavisty byl český spisovatel Josef Dobrovský.
Vývoj slavistiky je možné rozdělit na různá období. Do roku 1876 působili slavisté, kteří se soustředili na shromažďování a publikaci písemných památek sepsaných slovenskými jazyky. Jejich cílem bylo jazyk, který byl mnohdy již mnohem méně užívaný a postupně vytlačovaný dominantní řečí a kulturou, která přicházela z centra říše, obnovit, modernizovat a popularizovat. V této době se v mnohých jazycích začínají objevovat první psaná díla, vycházely soubory lidových písní a sepisovala se pravidla moderního pravopisu. Další období, které končí první světovou válkou, je pak časem, kdy došlo k akceleraci těchto proudů. Slovanská filologie i lingvistika se rychle rozvíjela, spolu s tím, jak se obohatil kulturní život v jednotlivých zemích se slovanskými národy. Po druhé světové válce se slavistika začala objevovat na mnohých univerzitách různých států. Slavisté se zaměřili na dokumentaci jednotlivých regionálních odlišností, dokumentaci různých dialektů slovanských jazyků. Vzhledem k odstranění společného nepřítele a vytvoření slovanských národních států se však zájem o slavistiku a kulturu jednotlivých slovanských národů přestal stávat aktuálním, později opadl ještě například z politických důvodů, či díky podmínkám nové doby.


Staré pověsti české

Staré pověsti české je kniha Aloise Jiráska, který v této knize popisuje události z české historie založené na lidové slovesnosti a některých historických faktech.
Podle této knihy byl v roce 1952 natočen stejnojmenný animovaný film, který režíroval Jiří Trnka.


Yixingská keramika

Yixingská keramika je vyráběna z hlíny Zisha. To je druh hlíny, který se těží v okolí města Yixing v čínské provincii Jiangsu. Její používání se dá vystopovat již v době dynastie Song, která byla v číně u moci v letech 960–1279. Tato keramika se používá především pro výrobu čajových konviček, které jsou ve valné většině případů neglazované. Někdy se této hlíně také říká Purpurový písek.
Podle typu hlíny, ze které je výrobek vyroben. Ty dělíme na tři základní druhy:
Po samostatné těžbě hlíny Zisha se z ní odstraňují velké nečistoty a jiné druhy jílů. Poté se hlína suší na slunci, aby se připravila k následnému drcení a rozmělňování na prach, který se prosívá přes velmi hustá bambusová síta. Takto vzniklý prach se zalévá čerstvou vodou a znova se nechává vypařit přebytečná voda. Teprve po tomto procesu se hlína dodává hrnčířům, kteří s hlínou dále pracují. Nejdříve hlínu důkladně hnětou, aby z ní odstranili drobné vzduchové bublinky. Dále přichází na řadu samotná tvorba předmětů. Vypalování této keramiky probíhá za výrazně nižších teplot než například u porcelánu, to má za následek mnohem vyšší odolnost vůči velkým teplotním změnám.


Johan Ludvig Runeberg

Johan Ludvig Runeberg byl finsko-švédský básník. Je považován za finského národního básníka. Narodil se v Jakobstadu a studoval na akademii v Turku, kde se přátelil s Johanem Vilhelmem Snellmanem a Zachariasem Topeliem.
Mnoho jeho básní se zabývalo životem v zemědělském Finsku. Nejznámější z těchto básní je Bonden Paavo o drobném rolníkovi farmařícím v chudém kraji okolo jezera Saarijärvi a jeho odhodlání a výdrži navzdory tvrdému podnebí a rokům špatné úrody. Každý rok přidává dvojnásobek kůry stromů do jeho chleba, aby odvrátil hladovění.
Runebergova nejslavnější prací jsou Příběhy Ensigna Stala, které napsal mezi lety 1848 a 1860. Vedle tradiční Kalevaly je považována za největší finskou epickou báseň. Obsahuje příběhy z Finské války během let 1808 a 1809. V této válce Švédsko hanebně ztratilo Finsko, které se stalo velkovévodstvím ruského impéria. Tato epizodicky zpracovaná báseň zdůrazňuje obecnou lidskost na obou stranách konfliktu a velebí hrdinství Finů. První báseň Naše zem se stala finskou hymnou.
Každý rok 5. února se ve Finsku slaví Runebergův den. K tomuto dni neodmyslitelně patří Runebergovy dortíčky. Jejich tradice pochází od Runebergovy ženy Fredriky. Byla to tak šetrná žena, že do svých dortíků přidávala chlebovou strouhanku, která je nezbytnou součástí jejich receptu.


Bystřice

Obec Bystřice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 8. 8. 2008 zde žilo 5 228 obyvatel. 29,7% obyvatel obce se hlásí k polské národnosti.
První písemná zmínka o obci pochází ze 4. května 1423.


Goslarit

Většinou krápníky, kůry, práškovité, zrnité nebo vláknité agregáty. Krystaly tvoří vzácně.


Albert Sasko-Kobursko-Gothajský

Albert Sasko-Kobursko-Gothajský, znám též jako Albert Sasko-Koburský, nebo princ Albert. Manžel britské královny Viktorie.
Albert se narodil jako druhorozený syn Arnošta I., vévody Sasko-Kobursko-Saafeldského. Albertovou matkou byla manželka Arnošta I., Louisa Sasko-Gothajsko-Altenburská. Panství rodičů bylo miniaturním vévodstvím místního významu, které se nacházelo ve střední části dnešního Německa a čítalo jen asi 200 000 obyvatel. Výhodnou sňatkovou politikou byl ale rod spřízněn s nejvýznamnějšími vládnoucími rody Evropy. Albertův otec Arnošt I. byl přes své sestry a bratry spřízněn s ruskou carskou rodinou, s rodinou württemberského vévody a s anglickou královskou rodinou. Jeho mladší bratr Leopold se stal dokonce belgickým králem.
Manželství Albertových rodičů nebylo příliš šťastné, jelikož vévoda Arnošt I. měl řadu milenek, což jeho manželka samozřejmě těžce nesla. I ona si nakonec našla milence, komořího Gottfrieda von Bülow, ale po odhalení tohoto vztahu musela rodinu opustit a Arnošt I. se s ní rozvedl. Odloučení od matky snášel tehdy ještě malý a velmi citlivý Albert těžce. Po celé své následující dětství trpěl úzkostnými stavy, často bezdůvodně plakal, měl ustavičné bolesti žaludku a migrény. Otec se svým dětem nevěnoval. Ve věku pěti let byl Albert i se svým starším bratrem Arnoštem svěřen do péče teologa a filozofa Christiana Florschütze, který o ně velmi vzorně pečoval dalších patnáct let. Především u nadaného a snaživého Alberta se snažil citlivě rozvíjet jeho zájmy. Albert byl sportovně nadaný, mimořádně muzikální, velmi inteligentní s logickým myšlením. Jeho povaha však byla komplikovaná - byl tichý, úzkostný, nepříliš vytrvalý a hypochondrický. Ze všeho nejraději se věnoval komponování hudby a pěším výletům do přírody, kterou miloval.
Nejblíže měl Albert ke svému strýci Leopoldovi, který byl od roku 1831 belgickým králem. Leopold měl Alberta také velmi rád a rozhodl se udělat pro tohoto druhorozeného syna z malého vévodství, co jen bude možné. A svůj slib splnil. V roce 1836 se Leopold domluvil se svou sestrou Victoire a společně pozvali do Londýna svého bratra, vévodu Arnošta I., i s jeho dvěma syny. Mladý Albert tak měl 18. 5. 1836 poprvé možnost osobně se setkat se svou sestřenicí a budoucí manželkou Viktorií. Albert i Viktorie byly stejně staří, bylo jim tehdy oběma šestnáct let. Viktorie byla svým bratrancem okouzlena a když po měsíci pobytu odjížděl, zapsala si do deníku, že „hořce plakala“. Albert ovšem její city nesdílel a svou sestřenici považoval za povrchní a příliš hlučnou. Strýc Leopold však ve svém úsilí nepolevil a Viktorii se přímo svěřil se svým plánem na její sňatek s Albertem. Albert se o tomto nápadu dozvěděl až o celé dva roky později.
Po odjezdu z Londýna strávil Albert rok u strýce v Bruselu a pak odešel studovat práva do Bonnu. Byl výborným a pilným studentem, pokračoval také v komponování hudby, jako turista procestoval v době studií Švýcarsko a Itálii. Pro nevázaný studentský život ale pochopení neměl. Byl stále stejně plachý a nevyhledával společnost přátel ani žen. V roce 1838 se vrátil do Bruselu a právě tehdy ho strýc zasvětil do svých plánů na dohodnutý sňatek s Viktorií, která byla jen pár měsíců novou královnou Velké Británie. Albert nápadem příliš nadšený nebyl, ale podvolil se přání svého milovaného strýce. Z Londýna však přišla rychlá a nečekaná odpověď, v níž královna Viktorie vzkázala svým příbuzným, že se ještě nehodlá vdávat. Leopold se nevzdává a znovu naléhá na svou neteř, která nakonec svolí a v roce 1839 pozve Alberta znovu do Londýna. Ten příliš nadšený není, jelikož se doslechl, že sestřenka je nyní tvrdohlavá, panovačná, nemá vůbec ráda přírodu a je každý den je vzhůru dlouho do noci. Nepochybně se také cítil uražený dlouhým čekáním na pozvání. Podruhé v životě se Albert a Viktorie osobně setkávají 10. 10. 1839. Viktorie je opět okouzlena svým bratrancem a jeho krásou. Už po dvou dnech si píše do deníku, že je do něj zamilovaná. Od toho okamžiku se od něj nehne, všude ho doprovází a 13. 10 1839 oznámí ministerskému předsedovi, že se hodlá vdát.
15. 10. 1839 si královna Viktorie pozve Alberta na osobní jednání a svěří se mu se svými city. Albert je nadšený a rovněž vyzná Viktorii lásku. Ve skrytu duše má ale jisté pochybnosti, jak to vyplívá z jeho dopisů. Má strach, zda je vůbec hoden toho, být manželem britské královny a není mu příliš příjemné, že má opustit své rodné vévodství a usadit se v Anglii, ke které nemá žádný vztah a kde se necítí dobře. 14. 11. 1839 odjíždí domů, ale denně si s Viktorií píšou milostná psaní. Po jeho odjezdu z Velké Británie se v zemi zvedne odpor proti budoucímu partnerovi mladé panovnice, jelikož veřejnost považuje Alberta za bezvýznamného a nemajetného cizince. Viktorie je zděšena nenávistnými útoky proti svému snoubenci, a tak Albertovi nařídí, že si s sebou do Anglie nesmí přivézt žádné své německé služebnictvo. Dochází k první partnerské roztržce, ale Albert se nakonec podvolí. Sňatek uzavře tento mladý pár 10. 2. 1840 v malé kapli Svatojakubského paláce.
První dny po sňatku si novomanželé patřičně užívají. Pořádají se plesy, chodí se do opery. Albert ale trpí každý večer silnou únavou a všechny tyto společenské události brzy zvečera opouští. Zato svou manželku naučí vstávat už v osm hodin ráno a hned po snídaní vyrážejí oba každý den na dlouhou procházku, což Viktorie do té doby neznala. Večery tráví manželé v divadle nebo ve společnosti. Na těchto večírcích se Albert necítí dobře. Většina anglické aristokracie vede bezstarostný a zábavný život, vyplněný hony, hrou v karty, jízdou na koni a nekonečnými debatami o nedůležitých věcech, což vzdělaného Alberta nezajímá. Ve vyšších kruzích je tak považovaný za člověka povýšeného, arogantního a nudného. Albert se stále více vyhýbá společnosti a uchyluje se do své pracovny, kde se věnuje studiu a četbě. Albertova pověst u obyvatel země se na chvíli vylepší poté, co je na královský pár spáchán 10. června 1840 atentát, který naštěstí oba přežijí bez zranění. Další sympatie získá královský pár 21. 11. 1840, když se královně Viktorii a Albertovi narodí první dítě – princezna Viktorie, Albertův nejmilovanější potomek. V dalších letech se v manželství narodí ještě osm dětí. Po Viktorii přijde v roce 1841 na svět Albert Edward, Alice, Alfred, Helena, Louisa, Artur, Leopold a Beatrice. Rodinný život se stával s každým dalším rokem, a také s každým dalším těhotenstvím, stále poklidnějším. Královna Viktorie vedla domáčtější život a přestala si libovat v zábavě a společenských večírcích. Nakonec se dokonce podílela i na Albertových kultivovanějších zájmech a společně se věnovali četbě a sbírání uměleckých předmětů. Albertovi se tak podařilo shromáždil významnou sbírku starých malířských mistrů z období renesance a na sklonku života se stal prezidentem Royal Society of Arts. Z nepříliš skvělé královské dechové kapely vybudoval kvalitní Royal Philharmonic Orchestra a zasadil se o to, že se ve Velké Británii prosazovala tehdy moderní hudba – Carl Maria von Weber, Felix Mendelssohn-Bartholdy nebo Richard Wagner, stejně jako méně známá díla od význačných klasiků jako byl Mozart, Schubert nebo Beethoven. Dny volna trávila královská rodina na ostrově Wight, kde Albert zakoupil rozsáhlé pozemky a nechal tu vybudovat prostornou a vzdušnou vilu Osborne House. Dalším oblíbeným místem se stal zámek Balmoral ve Skotsku, odkud pořádal Albert i s rodinnou dlouhé turistické vycházky. Díky svým častým pobytům na Balmoralu byl královský pár ve Skotsku velmi oblíbený a byli to také první angličtí panovníci, kteří do této části království pravidelně jezdili. Albert se o výchovu svých milovaných dětí osobně staral a každý večer je ukládal ke spánku a každé ráno budil. Třebaže se v královské rodině mluvilo převážně německy, a také třeba Vánoce se tu slavily podle německého zvyku, nevládla tu v žádném případě žádná tvrdá výchova německého typu. Albert byl milujícím otcem, hrál si dětmi, sportoval s nimi a měl k nim velmi přátelský vztah. Snad jen na korunního prince Alberta Edwarda byl přísnější. Poklidná idylka spokojené rodiny byla jen občas narušena záchvatem vzteku, kterému se temperamentní Viktorie čas od času neubránila. Poté vždy přišlo období lítosti, kdy se svému manželovi se slzami v očích omlouvala a opět nastala poklidná atmosféra plná pohody.
Princ Albert neměl jako manžel královny takřka žádné politické pravomoce a jeho manželka mu to někdy dávala až nepříjemně najevo. Často také tvrdě uplatnila svá panovnická práva a nařídila svému manželovi, co má a nemá dělat. Nejednou mu tak třeba přímo rozkázala, kdy se má vrátit z honu. Albertova mocenská pozice se mírně zlepšila po narození následníka trůnu Alberta Edwarda, roku 1841. Tehdy byl přizván do korunní rady a postupem času se stal osobním tajemníkem a rádcem své ženy. Manželé tak sdíleli společnou pracovnu, v níž měli psací stoly vedle sebe. V dobách těhotenství a porodů Albert svou ženu zastupoval a měl její plnou důvěru. Velký zájem projevoval Albert o špatné životní a pracovní podmínky, v nichž byli nuceni žít tehdejší dělníci z továren a stal se tedy prezidentem Společnosti pro zlepšení situace dělnické třídy. Podporoval výstavbu levných dělnických sídlišť, která poskytovala důstojné a hygienické bydlení pro ty nejchudší. Tyto jeho sympatie s dělníky vzbudily u většiny obyvatel země odpor a odmítnutí. Kromě sociálních problémů se snažil řešit i řadu jiných otázek z oblasti politiky či kultury, jezdil po království se svou ženou a pokoušel se osobně pomoci, kde to jen šlo. Ve svých třiceti letech byl díky svému hektickému životnímu tempu na pokraji sil. Byl bledý, unavený, trpěl nespavostí a depresemi.
Po roce 1848 se v Royal Society and Arts zrodila myšlenka uspořádat ve Velké Británii mezinárodní výstavu, která by zahrnovala různé oblasti tehdejšího života – hospodářství, techniku a také kulturu. Princ Albert, jako prezident Royal Society and Arts, vzal myšlenku za svou a rozhodl se zrealizovat ji za každou cenu. Britská veřejnost se postavila proti tomuto záměru, ale Dolní sněmovna projekt schválila. I přes pokračující a usilovné spory s tehdejším tiskem bylo dosaženo cíle a v Hyde Parku byl vybudován výstavní Křišťálový palác. 1.5. 1851 byla výstava zahájena a sešlo se na ní více jak 14 000 vystavovatelů, z nichž polovina pocházela ze zahraničí. Návštěvnost byla ohromující a tisk začal výstavu konečně vychvalovat. Princ Albert se stal díky tomuto vývoji situace ve Velké Británii, poprvé a naposledy ve svém životě, obdivovanou a lidem oblíbenou osobou. Zisk z výstavy byl použit na vybudování akademie věd, muzea a hudební a výtvarné akademie. Všechna příkoří a problémy, které tomuto úspěchu předcházely, se ale odrazily na stále se zhoršujícím zdravotním stavu prince Alberta. Zhoršily se jeho revmatické potíže, trpěl nadváhou, omezil výlety do přírody, jeho stavy depresí byly stále těžší.
V době, kdy hrozilo vypuknutí krymské války, se Albert projevil jako pacifista a odpůrce válek, za což ihned následoval útok ze strany tisku. Mezi lidmi se dokonce šířily pověsti o tom, že má být princ Albert zatčen pro vlastizradu. Nic takového se nestalo, ale trest přesto přišel, když byl Albert vyloučen z ministerské rady a ztratil veškerý přímý vliv na politickou situaci. Zřejmě pro útěchu mu byl ale udělen titul Princ manžel, o což královna Viktorie už dlouho usilovala. Další krize v životě prince Alberta přišla ve chvíli, kdy se jeho nejmilovanější dcera Viktorie měla provdat za Fridricha Pruského, což byl synovec pruského krále Fridricha Viléma IV. Albert i jeho manželka, královna Viktorie, byli sňatkem nadšeni, stejně jako oba snoubenci, ale tisk, podporovaný veřejností, projevil zase nesouhlas a ostře se postavil proti vyvdání princezny do tehdy ještě nepříliš významného Pruska. Vlna odporu se zvedla i v rodné zemi ženicha a diplomaté měli plno práce s uklidněním situace. V německém Prusku byla anglická princezna považována za cizinku, a to i přesto, že oba její rodiče, tedy princ Albert i královna Viktorie, pocházeli z německých rodů. Svatba Fridricha Pruského a princezny Viktorie se uskutečnila 25. 1. 1858. Nedlouho předtím, 14. 4. 1857, se královně Viktorii a Albertovi narodila nejmladší dcera Beatrice. Velké starosti dělal v té době Albertovi osud jejich dalšího dítěte, tehdy již dospívajícího následníka trůnu, prince Edwarda. Ten se příliš nevěnoval studiu a mnohem více ho zajímala móda, krásné ženy a veselá společnost. V roce 1860 se Albert naposledy cítí dobře, když dojde v Koburgu k setkání celé rodiny. Za bratrem Arnoštem přijede Albert i se svou manželkou, královnou Viktorií, a dvěma dětmi a setká se tu i se svou dcerou Viktorií a jejím manželem Fridrichem. Při loučení se svému bratrovi svěří s tím, že se asi vidí naposledy. Po návratu do Anglie se jeho zdravotní stav skutečně prudce zhoršuje. V roce 1861 se v tisku objeví zpráva o tom, že má následník trůnu, princ Edward, milostný poměr s mladou herečkou. Albert odjíždí za synem do Cambridge a v soukromí se s ním sejde. Do Londýna se vrací s horečkou a zcela vyčerpaný. 12. 12. 1861 upadne princ Albert do bezvědomí, z něhož už se neprobere. Umírá 14. 12. 1861. Královna Viktorie truchlí pro svého zemřelého manžela až do konce svého života a nikdy se z jeho smrti zcela nevzpamatuje. Přežila svého manžela o čtyřicet let.


Jiří Pleskot

Jiří Pleskot byl český herec. Od roku 1952 do roku 1988 byl řádným, později po odchodu do důchodu pouze hostujícím členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Mezi jeho nejznámější filmové role patří, mimo jiné, ztvárnění postavy prezidenta Edvarda Beneše v dvojsnímku Otakara Vávry Dny zrady a ve filmu Sokolovo.
Jednalo se humanitně vzdělaného herce, který vystudoval divadelní vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Již během svých studií hrál ochotnicky divadlo. Po ukončení školy hrál nejprve v různých oblastních divadlech, od roku 1952 natrvalo zakotvil ve Vinohradském divadle. Často hrál seriózní intelektuály.
Jeho manželkou byla televizní a rozhlasová hlasatelka a moderátorka Olga Čuříková.


Lovci duchů

Celý seriál pojednává o vztahu dvou bratrů, a to Sama Winchestera, jehož ztvárňuje Jared Padalecki, a Deana Winchestera v podání Jensena Acklese. Sam a Dean cestují napříč Amerikou v černé Chevy Impale 1957 a vyšetřují nejrůznější záhady či nevysvětlitelné jevy, jež se zakládají na pravdivých legendách z území Spojených států. Díky tomu tak máme možnost vidět nejen dobře známé nadpřirozené bytosti jako jsou upíři, vlkodlaci, duchové a démoni, ale také Wendiga, Strigu, Ženu v bílém či Měniče.
Tvůrcem seriálu je Eric Kripke, mezi jehož předešlé projekty patří například horor Boogeyman. Vzhledem k tomu, že Lovci duchů se skládají z množství epizod, je pod každým dílem podepsán jiný režisér. Nejčastěji se přitom režie ujal Kim Manners, jenž dříve pracoval na televizním trháku Akta X. Dalším častým režisérem je pak Phil Sgriccia a právě jeho epizody se obvykle řadí mezi ty nejlepší. Samotný Eric doposud režíroval pouze 20. díl druhé série, tedy „What is and What should never be“. Sera Gamble, Ben Edlund a zejména Robert Singer jsou pak producenty a autory mnohých epizod a jsou to rovněž tito lidé, bez nichž by seriál nebyl tím, čím je. Vedoucími producenty jsou dále Peter Johnson, McG a David Nutter.
Záměrem tvůrců bylo přinést na televizní obrazovky něco jako „horor na každý týden“, nicméně díky směsici dramatu, napětí a tajemna odlehčeného množstvím humoru se tedy během sledování jednotlivých epizod bojíte, smějete a pláčete zároveň. Právě z tohoto důvodu je show přístupná široké veřejnosti, o čemž svědčí i věková různorodost diváků. Bezpochyby jedním z nejpodstatnějších aspektů seriálu je sourozenecká láska. Způsob, jakým se bratři o sebe vzájemně starají, vás jednoduše chytí za srdce a okamžitě si zamilujete jejich vzájemné popichování a vtipkování. Jsou připraveni a odhodláni zemřít jeden pro druhého a právě to dodává seriálu na dramatičnosti. Další neodmyslitelnou součástí seriálu je však také hudba, která perfektně podtrhuje způsob života obou hlavních hrdinů. Z obrazovky tak zní tóny legendárních rockových skupin jako jsou AC/DC, Kansas, Boston, Blue Öyster Cult a další.
Hlavní dějová linie první série se soustředí na snahu Sama a Deana najít jejich zmizelého otce Johna, jenž se zaslepeně žene za vrahem své milované manželky Mary. Během pátrání se přitom setkávají s různými nadpřirozenými bytostmi, které ohrožují životy nevinných lidí. Úkolem obou bratrů je tato zlá stvoření zneškodnit, díky čemuž se nejednou při výkonu svého „povolání“ ocitnou na pokraji života a smrti. Zatímco starší Dean bere tento fakt jako neodmyslitelnou součást své práce, neboť její podstatou je zachraňování lidských životů, jeho mladší bratr Sam prahne pouze po pomstě, a tudíž se jeho jedinými zájmy stávají vypátrání otce a zabití démona zodpovědného za smrt jejich matky a Samovy přítelkyně Jessicy. Díky této skutečnosti často dochází ke vzniku konfliktů mezi oběma bratry, a atmosféra je proto poměrně napjatá. Nicméně postupně máme možnost sledovat pozvolné prohlubování jejich vztahu a upevňování bratrského pouta. Zda si však bratři opravdu plně uvědomí, je-li v životě důležitější msta anebo rodina, ukáže pouze čas. Tyto rozpory ovšem nejsou zdaleka jedinou překážkou, kterou musejí zdolat. V jednom z bratrů se totiž začaly probouzet zvláštní schopnosti a opět vyvstává otázka, podaří-li se jim v sobě najít dostatek sil a odhodlání, aby se s danou situací dokázali vyrovnat . Když konečně dojde k setkání s otcem, svého odhalení se dočká i tajemství jisté zbraně, jež jako jediná dokáže zabít cokoli. Zdá se tedy, že vše hraje do karet tří lovců, ale nakonec si démoni pro bratry připraví překvapení, které končí těžkým zraněním Deana. Závěr této řady je skutečně šokující a výborně navnadí na další sérii.
Po nečekaném závěru první série se ocitáme v nemocnici, kde Dean bojuje o život. Sam se marně, leč ze všech sil, snaží vymyslet způsob, jak bratra před smrtí zachránit. Nakonec je to ale John, kdo situaci zdánlivě vyřeší – obětuje svůj život, aby mohl jeho starší syn žít. Bratři tak svého otce nalezli, aby jej opět a nyní definitivně ztratili a nezbývá jim nic jiného, než se s realitou smířit. Ovšem každý se s ní vyrovnává svým vlastním způsobem, a tudíž ani v této řadě není nouze o konflikty a vyhrocené situace. Již tak nelehký život bratrům ještě více zkomplikuje šokující tajemství týkající se Sama, které John těsně před svou smrtí svěřil Deanovi. S problémy se však nepotýkají pouze hlavní hrdinové, ale také nové postavy. Seznamujeme se totiž nejen s majitelkami motorestu Roadhouse, s Ellen Harvell, dávnou přítelkyní Johna, a s její mladou a tvrdohlavou dcerou Jo, ale i s podivínským géniem Ashem, jenž bratrům nesčetněkrát výrazně pomůže. Jak již bylo naznačeno, druhá série dějově navazuje na předcházející sezónu, a proto se hlavním cílem obou bratrů definitivně stává zabití žlutookého démona, vraha Mary a Jess. Nicméně příběh se dále rozvíjí a my se dovídáme, že i onen démon má své vlastní a nemalé plány, s nimiž úzce souvisí Samovy schopnosti. Pátrání po démonovi však není ani zdaleka jednoduché, a proto mladí Winchesterové, nadále zaměstnáni pronásledováním temných sil, využívají pomoci rodinného přítele Bobbyho, který je taktéž zkušeným lovcem. Zda-li se jim nakonec podaří démona vyhledat a zneškodnit či nikoliv, máme možnost sledovat ve vskutku strhujícím finále této řady, kdy zjistíme, co je pro Deana tou nejdůležitější prioritou. Sam je zabit a jeho starší bratr neváhá zaprodat svoji duši, aby ho vrátil zpět mezi živé. Jakým způsobem se oba dokážou vypořádat s tím, že Deanovi zůstává pouhý rok života a podaří-li se Samovi bratra zachránit, se dozvíme ve 3. řadě seriálu.
Od událostí, kterých jsme byli svědky ve finále druhé série, uplynul zhruba týden. Zdálo by se, že po zabití "Žlutoočka" bude většina problémů vyřešena, avšak opak je pravdou. Na svět totiž ze samotného pekla pronikly stovky démonů, které navíc po smrti největšího nepřítele Winchesterů nemá kdo vést , a pro uzavřenou komunitu lovců bojující s nadpřirozenem začalo období války. Bratři se však nepotýkají pouze s těmito temnými silami, ale musí řešit i spoustu dalších závažných problémů, jako je Deanův rychle se krátící rok života. Co celou situaci ještě zhoršuje, je fakt, že každý ze sourozenců k tomuto problému přistupuje jiným způsobem. Zatímco Dean, který se snaží svůj poslední rok na zemi pokud možno co nejvíc užít a nešetří lehkovážným chováním, je se svou smrtí a odchodem do pekla relativně smířený, Sam se zoufale snaží najít způsob, jak zrušit dohodu, kterou bratr uzavřel pro jeho záchranu, a neváhá vyzkoušet možné i nemožné, aby toho docílil a uchránil tak Deana před jeho krutým osudem. Je ochoten zaplést se i se záhadnou Ruby, jednou z nových postav, která mu sice nabízí svou pomoc, ale s níž není radno si zahrávat. Dalším problémem, který bratrům nikterak neusnadňuje život, je drzá zlodějka Bela. Právě ona je často zavádí do nebezpečných situací a kvůli ní se velmi rapidně sníží Deanovy šance na záchranu. Aby toho nebylo málo, na scéně se objevuje možný nástupce žlutookého démona, kterým je zákeřná démonka Lilith prahnoucí po smrti Sama. Vztah mezi bratry je mnohokrát vystaven těžké zkoušce a o dojemné, vtipné nebo hořkosladké momenty není v sérii nouze. Když si sami nevědí rady, opět se mohou spolehnout na pomoc přítele Bobbyho, do jehož minulosti budeme moci nahlédnout, a který s bratry bude rovněž hledat východisko z Deanovy závažné situace. Avšak jeho kontrakt je ve spárech až příliš silného soupeře a i přes veškerou vykonanou snahu vidí Sam v dech beroucím finále bratra umírat.
Mezi poznávací znamení seriálu bezpochyby patří černě nalakovaný veterán Chevrolet Impala ´67. Auto, všeobecně známé pouze jako Impala, jež se vyznačuje specifickým tvarem karoserie, slouží bratrům Winchesterovým jako spolehlivý dopravní prostředek, ve kterém cestují napříč celými Spojenými státy. Je čtyřdveřové, pyšní se osmiválcovým motorem, má zabudované rádio a kazetový přehrávač, ze kterého se za jízdy velice často ozývá klasický rock patřící do Deanovy hudební sbírky. V kufru má zabudovaný tajný prostor, jenž ukrývá nejrůznější druhy zbraní a předmětů, které bratři využívají v boji proti zlu.
Poprvé se Impala objevuje již v pilotním díle seriálu a už od počátku je jeho neodmyslitelnou součástí. Původním majitelem vozu byl John Winchester, který jej daroval staršímu synovi někdy před svým zmizením v Jerichu. Dean na Impalu nedá dopustit a často o ní hovoří jako o skutečné živé osobě, a proto není divu, že ji chrání skoro stejnou měrou jako svou rodinu. Navíc představuje jeho nejcennější majetek. Na konci 1.série byla Impala téměř zničena, když do ní plnou rychlostí narazil nákladní vůz, ale v epizodě 2x03 Bloodlust ji můžeme díky Deanovi spatřit kompletně opravenou a v celé kráse.
Impala se mezi fanoušky seriálu těší značné oblibě a je jí důvěrně přezdíváno "Metallicar".


Denderleeuw

Denderleeuw je město v Belgii na řece Dender asi 6 kilometrů jihovýchodně od Aalstu. K 1. lednu 2008 měl Denderleeuw 17 937 obyvatel. Má i dvě místní části Iddergem a Welle.


Index zakázané literatury

Index zakázané literatury je seznam tvořený institucí zabývající se cenzurou v totalitních státech či státech které omezují svobodu projevu. Knihy či přímo autoři uvedení v tomto indexu byly zakázané, takže nemohly být vydávány a většinou bylo nařízeno zničení takovýchto knih. Držení knih uvedených v indexu bylo většinou postihováno na úrovni politického prohřešku, proto byly uchovávány a vyměňovány pouze v uzavřené komunitě.
Politika zakazující některé knihy včetně jejich autorů byla prosazována v celé historii lidstva od středověku až po současnost.
Svůj oficiální index zakázané literatury - Index Librorum Prohibitorum - má od roku 1559 Římskokatolická církev. Byla do něj zařazena díla mnoha významných osobností vědy, náboženství i umění. Do roku 1966 měl sílu zákona, poté bylo pouze prohlášeno za morální povinnost nedávat do oběhu nevhodné knihy.
S omezeními se mohli lidé setkat velmi často v době válečných konfliktů. Příkladem budiž období 2. světové války v Německu, kde docházelo k potlačování a omezování svobody slova jak z politických tak z rasových důvodů. Nepohodlní autoři byli nuceni velmi často emigrovat do zahraničí protože jim hrozilo zatčení Gestapem a přesun do koncentračních táborů.
Dalším z příkladů využití cenzury a zakázání autorů a knih je ČSSR. Jedním ze zakázaných autorů je například Václav Havel, který byl opakovaně vězněn za svoje politické názory, které také prezentoval knižně.


Castel Sant'Elmo

Hrad svatého Eliáše je pevnost stojící na pahorku Vomero v italském městě Neapol. Vedle hradu se nachází klášter sv. Martina.
Pevnost byla postavena v letech 1329-1343 za vlády Roberta z Anjou. Při přestavbě v letech 1537-1546, kterou uskutečnil španělský místokrál Pedro Álvarez de Toledo, získal hrad svůj současný hvězdicovitý půdorys. V roce 1799 se hrad stal poslední baštou zastánců Neapolské republiky, kteří vystoupili proti vládnoucím Bourbonům.
Poslední rekonstrukce hradu proběhla v roce 1980, dnes zde sídlí muzeum.


Novozélandská vlajka

Soubor:Flag of New Zealand.svg|thumb|23pxVlajka Nového Zélandu Poměr stran vlajky je 1:2
Vlajka Nového Zélandu je Britská modrá služební vlajka, na které jsou místo obvyklého vlajkového emblému ve vlající části umístěny čtyři různě velké červené hvězdy. Hvězdy jsou uspořádány do souhvězdí Jižního kříže.
Používá se také v závislých územích Nového Zélandu, a to na ostrovech Tokelau a v Rossově dependenci.


Budovatelská strategie

Budovatelská strategie je podžánr strategické počítačové hry, ve které se hráč soustředí na budování místo na boj. Nejtypičtější představitelé jsou hry, ve kterých hráč jako plánovač a vůdce řídí město a usiluje o jeho rozkvět. Pohled na město bývá zobrazen z ptačí perspektivy. Na centrální město může být navázáno i řízení vztahů s okolím, které se realizuje zpravidla na zvláštní dvourozměrné mapě. Hráč rozhoduje o umístění budov, pracovních prioritách, struktuře rozpočtu, vývozu, dovozu a podobných záležitostech, zatímco vlastní činnost je prováděna autonomně obyvateli města, které hráč nemůže přímo ovládat. Hráč jim svojí řídící činností na globální úrovni vytváří podmínky a stimuluje je k určitým aktivitám.
Kromě stavění měst se do budovatelských strategií řadí i další ekonomické simulace jako Transport Tycoon. Příbuznou kategorií jsou hry na boha, ve kterých je hráč bohem starajícím se o své věřící: některé z nich ovšem přes rozsáhlé budovatelské prvky mohou mít bojový cíl.
Od ostatních počítačových her se budovatelské strategie odlišuje těmito prvky:
V případě budování města musí hráč uspokojovat potřeby a přání obyvatel budováním příslušných zařízení pro zabezpečení jídla, vody, ubytování, pracovních příležitostí, zdraví, bezpečnosti, duchovních potřeb a zábavy. Při úspěšném hraní obyvatelé města zvyšují svoji životní úroveň a mají vyšší požadavky na kvalitu života.
Za předchůdce žánru budovatelských strategií lze považovat hru Utopia z roku 1982. Z důvodů tehdejších technických omezení zobrazovala dva ostrovy a na každém z nich bylo asi 16 míst k vybudování škol, továren apod. Hráčovo skóre se odvíjelo od kvality života obvyvatel ostrovů. První plnohodnotnou budovatelskou strategií byla však až hra SimCity z roku 1989, která na rozdíl od jiných her zaměřených na docílení vítězství umožnila soustavné budování města, v němž se mohly odrazit hráčovy představy, a to jak ohledně vlastní podoby města, tak i ohledně způsobu zajištění jeho hospodářské prosperity. Dosažení konkrétních požadavků k vítězství bylo nahrazeno jinými indikátory úspěchu – vyrovnaným rozpočtem a spokojeností obyvatel města. Popularita hry umožnila vznik dalších pokračování.
Další rozmach popularity budovatelských strategií je spojen se hrou Caesar z roku 1993. Ve hře se buduje starověký Řím, elektřina a hromadná doprava SimCity je nahrazena akvadukty a cestami. Na úspěch hry navázala další pokračování a další hry zasazené do starověku jiných národů:
V roce 1993 byla také vydána hra Stronghold, která byla uváděna jako spojení SimCity a Dungeons & Dragons v 3D. Hra obsahovala prvky realtimové strategie v situaci, kdy město bylo napadeno nepřáteli, v budovacích fázích bylo možno stavět jedinečné budovy lidí, elfů a trpaslíků. Po technické stránce se nejednalo o skutečné trojrozměrné zobrazení, hra pouze chytrým způsobem využívala možností dvojrozměrné grafiky.


Slezskomoravská dráha

SLEZSKOMORAVSKÁ DRÁHA a.s. je železniční společnost, která byla založena roku 1994 v Ostravě.
Majoritními vlastníky jsou Jiří Uherek a Petr Majola. Druhý jmenovaný je zároveň předsedou představenstva a ředitelem společnosti.
Společnost se věnuje zejména provozování dráhy i provozování drážní dopravy na menších vlečkách.
Dále se zabývá provozování dopravy na celostátních a regionálních drahách. Na těchto tratích se zabývá především dopravou pro různé stavební firmy, tj. dopravou stavebního materiálu pro rekonstrukce a modernizace železničních tratí a stanic, provozováním stavebních vlaků přímo na jednotlivých stavbách apod.
SMD byla první soukromou železniční společností v ČR, které se podařilo prolomit monopol Českých drah na mezinárodní železniční dopravu. V roce 2003 se této společnosti podařilo provézt několik nákladních vlaků přes hraniční přechod Mosty u Jablunkova - Čadca. Jednalo se o přepravy ucelených vlaků pro společnost BorsodChem z Ostravy do maďarské Kazincbarciky.
Drážní dopravu na Slovensku provozuje Slezskomoravská dráha prostřednictvím firmy SMD, s.r.o., Čadca, která má částečně stejné vlastníky jako česká SMD.
Lokomotivní park této společnosti je poměrně pestrý, jedná se však pouze o motorové lokomotivy zakoupené z druhé ruky.
Pro posun na vlečkách se používají především malé lokomotivy řady 701, případně větší třínápravové stroje řady 710. Pro vozbu lehčích stavebních vlaků používá především lokomotivy řad 716, pro těžší vlaky jsou pak určeny stroje řad 721, 740 a 770.


STS-53

STS-53 byla mise raketoplánu Discovery. Celkem se jednalo o 52. misi raketoplánu do vesmíru a 15. pro Discovery. Cílem mise bylo vynesení nákladu pro ministerstvo obrany.


Pole position

Pole position je termín, který v mnoha motoristických sportech označuje první startovní pozici, kterou jezdec získal na základě vítězství předchozí kvalifikační jízdy či jízd. Způsob určování této pozice je v různých sportech odlišný, v některých se odlišuje i historicky.
Termín pole position však nevznikl v motoristických sportech, ale pochází z dostihů, kde termín označuje závodníka s číslem jedna, který běží na vnitřní straně závodiště. V motoristickém sportu termín změnil svůj význam a stal se tak označením pro první startovní pozici.
Pole position se určuje v mnoha sportech, ačkoli obecně lze říci, že největší význam má asi ve Formuli 1, kde se na některých tratích velmi špatně předjíždí a první pozice na startu tak znamená pro zkušeného pilota velkou výhodu.
Formule 1 během své historie několikrát změnila kvalifikační systém pro získávání pole position. Od prvního sjednoceného šampionátu v roce 1950 až do mistrovství v roce 1995 se používal systém dvou jednohodinových rozjezdů. První se konal v pátek a druhý v sobotu pole positions pak měl ten závodník, který zajel nejrychlejší kolo.
V sezónách 1996-2002 se v sobotu konala jedna hodinová jízda, během níž měli piloti povoleno dvanáct kol, přičemž pole positions získal jezdec s nejrychlejším kolem. Piloti mohli po dojetí kola jízdu přerušit a v případě potřeby se k dalším kolům vrátit jelikož bylo uznáváno i dojetí po vypršení časového limitu, pokud kolo bylo započato před vypršením limitu, tím se toto přerušování stalo součástí taktiky.
V sezóně 2003 a sezóně 2004 platila pro určování pole positon prakticky stejná pravidla jako v předchozím období, pouze bylo zavedeno, že se jezdí již za benzín určený pro závod. To vedlo k tomu, že první půlhodinu stáje prostě nejezdily a tak se to stalo divácky neatraktivní. Pro mistrovství světa 2005 byla pravidla upravena k dvoudennímu systému, který se však neosvědčil, proto se systém vrátil k roku 2004.
Mistrovství světa 2006 začalo používat relativně složitý systém, ve kterém je hodinová kvalifikace rozdělena do tří patnácti minutových kvalifikací, oddělených přestávkou na televizní reklamu. V prvních patnácti minutách jedou všechna auta libovolný počet kol, přičemž se započítává jedno nejrychlejší. Po patnácti minutách postoupí šestnáct nejrychlejších aut do druhého kola, šest nepostupujících si podle času rozdělí poslední tři startovní řady.
Nejrychlejších šestnáct pilotů jezdí stejným způsobem druhých patnáct minut, po nichž vypadne dalších šest nejpomalejších aut, které si podle času rozdělí startovní místa v šesté až osmé řadě.
Posledních patnácti minut se zúčastní deset nejrychlejších automobilů. Protože toto finále se již jede s benzínem určeným pro závod, je velmi důležité zvolit správnou taktiku. Pro tuto taktiku je už stěžejní představa, jestli se vyplatí jet na dvě či tři zastávky v boxech, protože auto, které má méně paliva, je lehčí a také rychlejší. Protože však není možné mezi závodem a tímto rozjezdem dotankovat, je nutno volit taktiku již před těmito jízdami.
Ve všech kolech mohou auta zajet do boxů a vrátit se kdykoli na trať, obecně u silných týmů platí taktika, že v prvních dvou rozjezdech odjedou minimum kol, aby šetřili monopost, v posledním pak zpravidla jezdí pět zahřívacích minut, aby spálili palivo, a pak se na konci pokusí o jedno či dvě případná rychlá kola. Zpočátku poslední část kvalifikace trvala dvacet minut, ale protože vznikala pauza, kdy nikdo nejezdil, došlo k jejímu zkrácení na patnáct. Ve všech třech kvalifikačních částech platí, že se započítává kolo, které bylo zahájeno před ukončením časového limitu. Po zavedení pravidla však platilo, že v poslední části je nutno dojet kolo před ukončením limitu.
V MotoGP je od roku 2006, jedno hodinová sobotní kvalifikace, kde jezdci mohou zajet neomezený počet kol z nichž se započítává nejrychlejší.
V Indianopolis 500 je první pozice určena na prvním ze čtyř kvalifikačních dnů, přičemž jsou s každým autem odjety čtyři kola a jejich průměrná rychlost určí pořadí. Jezdci s rychlejšími časy začínají dříve než jezdci z pomalejšími, ale platí, že vyjíždí prvních třicet tři aut.


Martina Hingisová

Martina Hingisová je bývalá švýcarská profesionální tenistka československého původu a světová jednička na žebříčku WTA.
Ve své kariéře vyhrála pět singlových grandslamových titulů: v roce 1997 ve Wimbledonu a US Open a v letech 1997, 1998 a 1999 Australian Open. Ve čtyřhře se stala v roce 1996 nejmladší vítězkou Wimbledonského turnaje v historii. V roce 1998 vyhrála všechny čtyři deblové grandslamové turnaje. V roce 1997 jí stála finálová porážka na French Open, od chorvatské tenistky Ivy Majoliové, zisk čistého Grand Slamu.
Od října 2002 se kvůli zranění nohy neúčastnila tenisových turnajů, načež v únoru 2003 oznámila, že ze zdravotních důvodů nemůže pokračovat s profesionálním tenisem.
V lednu 2006 se Hingisová vrátila na tenisové kurty na turnaji v australském Gold Coastu. V listopadu 2007 oznámila ukončení kariéry poté, co jí byla provedena pozitivní dopingová zkouška na kokain; hráčka sama však používání drog rezolutně popřela.


Jaroslav Beneš

Prof. Jaroslav Beneš byl český katolický kněz, teolog a filosof.
Vystudoval gymnázium na Vinohradech, a poté filosofii a teologii v Praze a v Římě. V roce 1925 se stal doktorem filosofie, v roce 1926 doktorem teologie. Docentem se stal v roce 1927, profesorem pro obor křesťanské filosofie pak v roce 1929. Přednášel novoscholastickou filosofii na TF UK, soustředil se na studium díla sv. Tomáše Akvinského a Reného Descarta.
Stal se kanovníkem kapituly Všech svatých, po druhé světové válce byl jedním z kandidátů na úřad pražského arcibiskupa. Na sklonku života žil a působil ve farnosti Božského srdce Páně na Vinohradech. Je pochován na vinohradském hřbitově.
Krom níže uvedených knih publikoval odborné články a studie v časopisech Život a Filosofická revue.


Taušírování

Taušírování je výtvarná a zejména řemeslná technika, při níž vykládáme kov, kovem jiné barvy.
Tato technika se používá zejména v oboru rytectví a to na různé řemeslné, nebo jiné užitkové nástroje, za účelem zkrášlení.
Technika spočívá v jednoduchém zatepání cizího kovu do užitkového předmětu. Cizím kovem rozuměj kov, jenž se momentálně zatepává. U této techniky je nejrozšířenější právě estetický kontrast v barvách kovů, proto se pro tuto techniku volí nejčastěji kovy barevné
U jednoduších taušírovaných motivů se rytec spokojí pouze s vyrytím kónické drážky do připraveného materiálu. Tuto akci provádí tzv. rýtky. Po vyrytí kónické drážky, pak rytec vezme následně drátek a ten s pomocí čakanů, vtepe do vyryté drážky. Po vyhlazení, nebo prostém přebroušení, se tak odstraní viditelný přechod mezi linkou a vtepaným drátkem a tak ke konci působí hotový produkt čistě, ladně, pouze s barevnou stopou jiného kovu.
Při objemnějších taušírovacích pracích, kdy nám drátek nestačí, musí rytec celý profil, který se bude snažit do produktu zatepat, vybrousit zvláště. Stejný profil pak musí následně vyrýt do hloubky předmětu, jenž chce taušírovat. Rýtky dno nadále zhrubit a pak opatrně, celý profil vtepat.
V neposlední řadě stojí zmínit i druh výsledného taušírování, který není hladký, ale je čakany různě povrchově upravován a matován. Tato technika se hojně používá ve zdobení chladných a palných zbraní, ale i ve spoustě dalších oborech. Od hodinek, až po medailérství.


Zimní olympijské hry 1936

IV. zimní olympijské hry se uskutečnily ve denech 6. až 16. února 1936 v Německém Garmisch-Partenkirchenu. Do programu olympijských her bylo poprvé zařazeno sjezdové lyžování. Československé barvy zde hájilo 55 sportovců, z toho 5 žen. I přes několik dobrých umístění na medaili žádný nedosáhl.


Sbory dobrovolných hasičů v kraji Vysočina

Jednotku sboru dobrovolných hasičů obce je podle § 68 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, povinna zřídit každá obec. Mnohé obce jich zřizují více. Své jednotky sboru dobrovolných hasičů zřizují též některé průmyslové, dopravní a jiné firmy.
Většina sborů má ve svém názvu buď celá slova Sbor dobrovolných hasičů nebo jen zkratku SDH, některé sbory však mají názvy tvořené jinak.
Sbory dobrovolných hasičů v Česku zastřešuje Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, sbory v Čechách zastřešuje Česká hasičská jednota, sbory na Moravě včetně moravského Slezska Moravská hasičská jednota.
Jednotky jsou označeny šesticiferným evidenčním číslem a podle své velikosti, významu a vybavení se člení do kategorií: největší jednotky bývají v kategorii II, jiné významnější jednotky v kategorii III, malé jednotky v kategorii V a podnikové v kategorii VI.
Tento seznam obsahuje zatím především sbory uvedené v adresáři SH ČMS. Ve skutečnosti každá obec zřizuje nejméně jeden sbor.


Oštěp

Oštěp je původně vrhací a bodná zbraň. Dnes také sportovní náčiní.
Oštěp je vrhací a bodná zbraň, jedná se o historickou bodnou zbraň zvanou taktéž kopí, dnes běžně užívanou především jako sportovní náčiní. Podlouhlá zbraň, s tělem určité délky s hrotem, který může být například kovový, popřípadě u původního oštěpu jde jen o zaostřený konec těla. U oštěpu je nutností, aby byl rovný, kvůli zachování správné dráhy letu. Nejjednoduším oštěpem je zaostřený bambus.
Oštěp římských legionářů měl zvlášť udělaný 40 cm dlouhý kovový hrot "pilum" který byl vyroben tak, aby se v případě dopadu zlomil. Toto opatření zabránilo nepříteli hodit oštěp zpátky.
jako sportovní náčiní je vyroben z duralu. Hod oštěpem je například součástí olympijské disciplíny desetiboje.


Harmonic Meditations

Harmonic Meditations je nahrávka Davida Hykese. Obsahuje tři části, které se liší hudebně i co do záměru. Prvních sedm skladeb jsou samotné Harmonic Meditations, nahrané v takzvané „the Cistern“, což je již dlouho nevyužívaný podzemní vodní rezervoár o objemu 2 miliony galonů, který se nachází v Port Townsendu ve Washingtonu. Tento rezervoár má dozvuk 44 sekund, což ho činí ideálním místem pro zvukové experimenty. Tuto část tvoří čtyři skladby, kde vystupuje David Hykes sólově, další tři pak v triu.
Druhá část nahrávky, skladba The Silent Ground byla nahrána živě ve Winter Garden, proti Newyorskému Ground Zero v listopadu 2002. Tento koncert se konal u příležitosti znovuotevření atria ve Winter Garden, které bylo zničeno při útocích z jedenáctého září.
Třetí část nahrávky tvoří poslední dvě skladby, Times to the True a Special Times Three; jedná se o skladby určené jako hudba k filmu Travellers and Magicians.


Cvrček domácí

Dorůstá délky 16–20 mm. Má poměrně štíhlé, běložluté tělo s hnědou kresbou na hlavě a hrudi, dvěma dlouhými štěty na zadečku a poměrně dlouhými tykadly. Samice má na rozdíl od samce na zadečku navíc kladélko.
Pro svůj život preferuje místa s teplotou nad 30 °C a vysokou vlhkostí vzduchu. Proto bývá velice hojný v pekárnách, lázních nebo v teplých sklepech domů. Nejraději přebívá v místnosti s potravinami. Tento cvrček může infikovat svoji potravu, tím přenáší choroby například: salmonelu, roztoče a bakterie. Cvrček je plachý živočich, který bývá většinou dobře ukryt na nějakém nedostupném místě. Jde o typického všežravce, který dokáže pozřít téměř vše stravitelné. Chová se také v zoologických zahradách, kde se stává oblíbenou potravou hmyzožravých živočichů. Ten koho cvrček obtěžuje v domácnosti má možnost deratizace například chemickými přípravky nebo deratizovací firmou.


Timothy Kopra

Timothy Lennart Kopra byl původně vojenský letec, od července 2000 je americký astronaut, člen oddílu astronautů NASA. V červenci 2009 se poprvé dostal do vesmíru na několikatýdenní let na Mezinárodní vesmírné stanici v rámci Expedice 20.
Timothy Kopra pochází z texaského města Austin. Roku 1985 Barratt získal titul bakaláře na Vojenské akademii ve West Pointu. Od srpna 1986 sloužil v letectvu Armády Spojených států. Roku 1995 získal magisterský titul na Georgijském technologickém institutu v oboru letecké a kosmické strojírenství. Poté byl zkušebním letcem v armádním zkušebním středisku. Do roku 2000 dosáhl hodnosti majora.
V červenci 2000 byl vybrán mezi astronauty NASA. Absolvoval všeobecnou kosmickou přípravu a získal kvalifikaci letový specialista. V únoru 2007 byl jmenován náhradníkem Garretta Reismana z Expedice 16, odstartovavšího v březnu 2008 a Gregory Chamitoffa, odstartovavšího v květnu 2008. Současně se od léta 2007 připravoval na funkci palubního inženýra Expedice 20, se startem v červnu 2009 a přistáním v srpnu 2009.
Do vesmíru Kopra odstartoval v raketoplánu Endeavour po několikatýdenních odkladech 15. července 2009, o dva dny později se raketoplán spojil se stanicí ISS. V posádce stanice vystřídal japonského astronauta Kóiči Wakatu.


Landkiting

Landkiting je sport odvozený od kitesurfingu. Spočívá v jízdě na mountainboardu s využitím tažného draka. Narozdíl od kitesurfingu se tento sport provozuje na zemi; mountainboard vypadá jako větší skateboard s velkými koly a poutky na nohy. Landkiting je jedním z rychle se rozšiřujících se sportů, i když zdaleka nedosahuje popularity kitesurfingu.
Landkiting je nejčastěji provozován na plochách jako jsou pláže, travnatá letiště nebo fotbalová hřiště. Asfalt a beton není vhodný z bezpečnostních důvodů a příliš nerovné povrchy, jako louky, znemožňují rychlou jízdu.
Freestyle je styl ježdění zaměřený na předvádění různých triků. Spektrum triků je z valné vetšiny odvozeno od freestyle kitesurfingu, ale obecně je landkiting freestyle nebezpečnější a obtížnější kvůli dopadům na tvrdou zem. Některé triky byly také odvozeny od skateboardingu a za tímto účelem vznikají i speciální landkiting parky s rampami a dalšími překážkami.


Zákon o státním občanství České republiky

Zákon o nabývání a pozbývání občanství České republiky, vydaný Českou národní radou upravuje nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Ve Sbírce zákonů byl vyhlášen pod č. 40/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 1993.
Zákon byl novelizován zákonem č. 272/1993 Sb., zákonem č. 140/1995 Sb., zákonem č. 139/1996 Sb., zákonem č. 194/1999 Sb., zákonem č. 320/2002 Sb. a zákonem č. 357/2003 Sb.
§ 1 zákona určuje, kdo je občanem České republiky a stanoví, že se pro posuzování občanství použijí dosavadní předpisy.


Joachim von Ribbentrop

Spolutvůrce německo-britské námořní smlouvy z roku 1935. V roce 1936 byl jmenován velvyslancem v Londýně a roku 1938 ministrem zahraničí. Za Německo podepisoval v roce 1939 pakt o neútočení a rozdělení vlivu ve východní Evropě se Sovětským svazem - tzv. Pakt Ribbentrop-Molotov. 1. října 1946 byl v Norimberském procesu odsouzen k trestu smrti.


Podtlaková kanalizace

Podtlaková kanalizace je systém užívající k dopravě odpadních vod podtlaku vytvořeného v kanalizačním potrubí vakuovými čerpadly v centrální vakuové stanici. To umožňuje její nasazení i v místech kde by použití gravitační kanalizace bylo vzhledem k místním geologickým nebo terénním podmínkám složité.
Přepouštěcí šachta slouží k napojení jednotlivých objektů na podtlakové potrubí. Hromadí se v ní odpadní vody odtékající z objektu běžným kanalizačním systémem. Po naplnění se krátce otevře přepouštěcí ventil a celý obsahje podtlakem odsán do potrubí.
Podtlakové potrubí spojuje přepouštěcí šachty s vakuovou stanicí. Oproti klasické kanalizaci má menší profil. Musí mít dokonale hladký vnitřní povrch, odolávat korozi a vysokým rychlostem uvnitř potrubí.
Vakuovou stanici tvoří podtlaková akumulační nádrž a vakuová čerpadla, která vytvářející v potrubí podtlak. Z akumulační nádrže jsou odpadní vody ponorným čerpadlem dále odváděny do nadřazeného kanalizačního systému, nebo přímo do ČOV.


Alberto Arnoldi

Alberto Arnoldi byl italský sochař a architekt, narozený ve Florencii.
Roku 1364 vytvořil sousoší Madona s dítětem a dvěma anděli pro kostel Santa Maria del Bigallo ve Florencii. Arnoldi pracoval na tomto díle od roku 1359 do roku 1364. Jako architekt vedl kolem roku 1358 práce na florentské katedrále. Ve stejném období byl stavitelem Loggia del Bigallo na florentském Piazza del Duomo.
V Museo dell'Opera del Duomo je uložen mramorový reliéf z podstavce florenské zvonice zobrazující křest připisovaný Arnoldimu. Datace díle je určena kolem roku 1375.


Velorex

Velorex, známý v Česku pod přezdívkami hadrák, hadraplán, hadrolet, montgomerák, velouš, netopýr či prchající stan, je původně tříkolové vozítko s trubkovým rámem potaženým koženkou. Jeho konstruktéry jsou bratři František a Mojmír Stránský. Velorex byl vyráběn jako vozítko pro invalidy. Po ukončení výroby tříkolových Velorexů byly vyráběny ještě čtyřkolové Velorexy, slávy svých tříkolových předchůdců však nedosáhly. Až do konce 2. tisíciletí k řízení Velorexu stačilo mít řidičský průkaz skupiny A. V současné době je nutné mít řidičský průkaz skupiny B1. Velorexy je možné najít po celé Evropě, několik jich jezdí i v Asii, v Americe a jeden dokonce v Austrálii. Nejslavnější z Velorexů si zahrál ve filmu Vrchní, prchni!, ve kterém jej řídil Josef Abrhám. Velorex se objevil také v nizozemském filmu Momentky.
Každý rok se koná několik srazů Velorexů. Prvním a zároveň největším srazem co do počtu účastníků, je jarní sraz v Boskovicích. Dalším hojně navštěvovaným srazem je sraz na hradě Lipnice v Lipnici nad Sázavou.
Motory 250 ccm a 350 ccm pocházejí z motocyklů Jawa, motor 175 ccm z motocyklu ČZ.
Některé z Velorexů jejich majitelé místo původního koženkového potahu vybavili laminátovou nebo plechovou karosérií. Dokonce se objevila i úplně přestavěná vozítka.
Hoba je přestavba Velorexu, jejímž autorem je František Honc z Bakova nad Jizerou. Proto se také jmenuje Hoba. Existují dvě vozítka Hoba I a jedno vozítko Hoba II. Na rozdíl od Velorexu mají laminátovou karoserii.
První z vozítek Hoba I vzniklo okolo roku 1975 přestavbou Velorexu 16/250, druhé přestavbou Velorexu 16/350. Obě jsou provedena v červené barvě. Obě vozítka Hoba I se od sebe liší pouze v detailech. Jako koncová světla byla použita koncová světla z vozů Škoda Octavia se špičatými směrovkami.
Vozítko Hoba II vzniklo přestavbou Oskara 54 okolo roku 1979. Karosérie je vyrobena z v celku z laminátu. Je provedeno v zelené barvě. Jako zadní svítilny byly použity sdružené svítilny z vozů Škoda 1000.


Osud člověka

Osud člověka je novela sovětského spisovatele Michaila Alexandroviče Šolochova z roku 1957. Je označována jako jedno z nejzávažnějších děl poválečné sovětské literatury.
V českém překladu Věry Š. Vendové knihu v roce 1971 vydalo Nakladatelství Mladá fronta.
Šolochov toto své dílo věnoval Jevgenii Grigorjevně Levické, člence KSSS od roku 1903.
Kniha je vystavěna jako rozhovor autora s hrdinou, bývalým vojákem a řidičem Andrejem Sokolovem. Sokolov začíná své vyprávění šťastným klidem domova, kde pracoval jako dělník a později jako řidič, založil rodinu, postavil dům a nic mu nechybělo. Byl však povolán na frontu a musel vše opustit. Po jednom roce se dostal v květnu 1942 do německého zajetí a jen o vlásek unikl smrti, když se hrdinsky snažil dovézt munici na frontu. Po nekonečných útrapách, nelidském týrání a těžkých pracích ve fašistických koncentračních táborech, nejen v Německu, kdy už si přál raději zemřít, se mu naskytla šance a po celých dvou letech v zajetí se znovu nebojácně probil ke svým a dovezl jim i nepřátelského majora.
Dozví se však zdrcující zprávu, že jeho milovanou ženu Irinu, dcerky Nastěnku a Olušku zabila bomba při náletu na letiště poblíž jejich domu, po kterém zbyl pouhý kráter. To zanechá v jeho duši hluboký šrám. Později se však doslechne o svém synu Anatoliji, jenž byl dokonce povýšen na kapitána dělostřelecké baterie a s obrovskou pýchou se těší, až se shledají. Osud mu však nepřál a jeho syna zabil v poslední den dobývání Berlína německý ostřelovač. Zůstal tak zcela sám s nezodpovězenou otázkou, čím si zavinil tak těžký osud. Zkrušen těžkými zážitky se Sokolov snaží najít novou vůli k životu, najít smysl další existence. Tento smysl najde v malém cizím chlapci Váňovi, jehož válka také připravila o všechny blízké, a přijme ho za svého syna.
Jako ve všech sovětských dílech věnujících se válce i v tomto jsou patrné schematické prvky jako bezvadnost ruského vojáka, odpor ke zrádcům komunismu, hrdina obyčejný člověk a dělnictví. Dílo však klade i závažné otázky existence, nad kterými se může čtenář zamyslet.
Hlavní hrdina Sokolov: kritizuje zbabělost, je odvážný, vlastenec, čestný a houževnatý.
Dílo bylo také úspěšně zfilmováno, svůj režisérský debut si v něm úspěšně odbyl známý sovětský herec a režisér Sergej Bondarčuk, který v tomto filmu zvárnil také hlavní hereckou roli, postavu Andreje Sokolova.


Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě

Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě se sídlem v Bratislavě je veřejná vysoká škola, založená v roce 1949 zákonem č. 89/1949 Sb.n. Slovenské národní rady.
Byla první vysokou školou na Slovensku, zaměřenou na komplexní studium výtvarného umění. Vznikla na počátku období, jenž bylo poznamenáno totalitním režimem bývalé Československé socialistické republiky a proto 40 let zápasila s tlaky různých kulturně-politických dogmat, prosazujících socialistickorealistickou doktrínu v umění, ale i s kádrovým režimem, politickými čistkami v řadách pedagógů i studentů. Přesto díky uměleckému zázemí jednotlivých pedagógů a jejich lidskému přístupu ke studentů při výuce se škole dařilo vzdorovat, ba legendárními se staly oddělení, která sa do povědomí široké veřejnosti dostala jako „školy“ jednotlivých pedagogů, ke kterým se hlásí celé generace absolventů: Matejkova škola, Kostkova škola, Hložníkova škola, Brunovského škola, studenti Václava Ciglera apod.
Po Sametové revoluci a pádu totalitního režimu v roce 1989 nastalo i na VŠVU období radikálních přeměn. VŠVU se stala jednou z mála vysokých škol na Slovensku, kde došlo k výměně celého pedagogického sboru prostřednictvím svobodných výběrových řízení.


Čtení z Tóry

Čtení z Tóry je součást židovské liturgie, kdy se předčítá týdenní oddíl ze svitku Tóry. Čtení podléhá řadě pravidel a může být prováděno pouze pokud je v synagoze nebo na jiném, pro čtení vyhrazeném místě přítomen minjan. Čtení z Tóry je součástí ranní bohoslužby v pondělí a čtvrtek, dále pak na šabat, Roš chodeš, poutní a vysoké svátky, Chanuku, Purim a veřejné postní dny. O šabatu a půstech se Tóra čte rovněž při odpolední modlitbě.
Veřejné předčítání Tóry pro lid bylo zavedeno Ezdrášem po návratu z babylónského zajetí. Podle rabínské tradice je ovšem zvyk předčítat Tóru ve všední dny mnohem starší a má své kořeny ještě v dobách putování Izraele pouští z Egypta. Rabínská exegeze totiž vykládá verše hovořící o „reptajícím Izraeli“, který již tři dny neměl vodu, jako o Izraeli, který tři dny nestudoval Tóru. Proto aby bylo reptání pro příště zabráněno, bylo ustanoveno čtení i během všedních dnů a to tak, aby mezi žádným čtením nevznikla prodleva delší než tři dny. Po šabatu se tak dalším dnem pro čtení stalo pondělí a po něm čtvrtek.
Tyto dny sloužily i jako dny trhů, kde se shromažďovalo velké množství lidí z okolí a bylo proto vhodné uspořádat čení z Tóry právě tam. Poději se čtení přesunulo do synagogy a stalo se součástí liturgie.
Tóra je dnes rozdělena na 54 oddílů, pro každý týden židovského kalendáře jeden. Jeden oddíl se nazývá paraša nebo sidra. Počet parašot nebyl stálý, v minulosti byla Tóra rozdělena na 175 oddílů, takže čtení celé Tóry trvalo tři roky. Později převládla babylónská tradice, která text dělila pouze do 54 oddílů. Každý oddíl je celý přečten na šabat při ranní bohoslužbě. Na mincha na šabat se čte úvodní pasáž oddílu následujícího. Ta samá pasáž se čte i na šacharit v pondělí a čtvrtek.
Sváteční a postní dny mají své vlastní, pevně stanovené oddíly. Tyto jou vybírány podle tématu, text v daném oddíle se vždy nějakým způsobem vztahuje k dotyčnému svátku.
Když nastane čas pro čtení, celá obec se postaví. Chazan vyjme z aronu svitek Tóry zahalený v pláštíku a se stříbrnými ozdobami a obejde s ním synagogu. je zvykem, že se věřící dotknou svitku sidurem nebo cicit. Poté je Tóra přinesena na bimu a rozvinuta a připravena ke čtení.
Podle tradice je prvním člověkem vyvolaným k Tóře kohen a druhým levita. Toto pořadí nemusí být vždy nutně dodržováno, již ve starověku bylo pravidlem, že např. významní učenci, rabíni nebo autority měly při vyvolání k Tóře přednost, ačkoli nebyli ani příslušníky kohenů, ani levitů. Být vyvolán k Tóře je velká micva a čest. Protože ve většině synagog musí vyvolaný vystoupit na bimu, nazývá se vyvolání k Tóře výrazem alija. Vyvolaný vždy řekne požehnání před a po čtení příslušné části a počká, než skončí čtení pro člověka vyvolaného po něm. Poté odchází z bimy na své místo v synagoze.
Ve všední den, o postních dnech, Chanuka a Purim, a dále při mincha na šabat a Jom kipur jsou vyvoláni tři lidé, na Roš chodeš a v obodbí chol ha-mo'ed čtyři, na svátky pět, na Jom kipur ráno ráno šest a na šabat ráno sedm lidí.
Aliju mohou obdržet pouze muži a chlapci starší 13 let. V některých konzervativních a reformních synagogách mohou aliju obdržet i ženy.
Po skončení čtení je svitek Tóry vždy vyzvednut, celá obec se na něj dívá a říká nahlas: „Toto je zákon, který předložil Mojžíš Izraelcům na Hospodinův rozkaz daný skrze Mojžíše.“ Poté je smotán a zahalen do pláštíku a opět nesen kolem synagogy zpět do aronu.
V době Antiocha IV. Epifana ve 2. stol. př. n. l. bylo Židům zakázáno studovat a číst Tóru. Jako dočasné řešení bylo proto pravděpodobně ustanoveno čtení tematicky podobných pasáží z prorockých knih. Toto čtení bylo později v liturgii ponecháno, i když zákaz přestal platit, a bylo nazváno haftara. Osoba poctěná čtením haftary se nazývá maftir. Maftir vždy přečte několik posledních veršů z oddílu z Tóry, poté se říká zvláští požehnání pro haftaru a následně předčítá text haftary. Dříve byla praxe taková, že se prorocké knihy předčítaly ze zvláštních svitků, dnes se často používá tištěný text hebrejské Bible. Haftara se čte o šabatu, svátcích a o postních dnech.


Jan Zach

Jan Zach byl český hudební skladatel, varhaník a houslista, pravděpodobně žák Bohuslava Matěje Černohorského. Objev nového data Zachova narození jej přiřadil ke generaci českých předklasických skladatelů.
Roku 1737 se neúspěšně ucházel o místo hudebního ředitele v katedrále sv. Víta v Praze. Roku 1745 Prahu opustil a stal se kapelníkem v Mohuči kde nastoupil po českém předchůdci Janu Ondráčkovi. Toto místo ztratil roku 1750 avšak na dvoře v Mohuči zůstal po dalších šest let.
Od roku 1756 neměl stálé zaměstnání a živil se na svých cestách po Evropě - navštívil zejména Itálii, Německo a Rakousko kde prodával své skladby.
Jeho první skladby nesou charakteristiky barokního stylu, později však skládal více v duchu nově vznikajícího období klasicistní hudby.


Fyziologie

Fyziologie je vědní obor studující mechanickou, fyzikální a biochemickou podstatu procesů a činností v organismu. Fyziologie se dělí na dva velké obory: fyziologii živočichů a fyziologii rostlin.


Odoaker

Odoaker, také znám pod jménem Odoakar. Byl germánským vojevůdcem a prvním neřímským panovníkem Itálie po roce 476, kdy sesadil posledního Západořímského císaře Romula Augusta. V panování pokračoval nejprve formálně pod Juliem Nepem, po jehož smrti v roce 480 pod svrchovaností císařství Konstantinopole. Odoakar je v mnoha historických dokumentech považován za krále, ale tento titul se zdá být udělen jen neformálně. Avšak tohoto titulu několikrát využil; stejně tak o něm hovořil např. konsul Basilius.
Odoakar se narodil v pohraniční oblasti na středu Dunaje v roce 433. Byl synem skirského náčelníka Edika, který byl vazalem Hunů pod vedením Attily. Jeho matka byla pravděpodobně germánského původu. Informace o skirském původu Odoakara je převzata od Jana Antiockého, krále Turciligů.
Po otcově smrti vstoupil do služeb Římanů. Byl velitelem germánské gardy římského patriarcha Oresta, otce posledního císaře Romula Augustula. Po vzpouře germánských žoldáků ho vojáci prohlásili za krále. Odoakar tedy sesadil posledního císaře. Došlo tak k faktickému zániku Západořímské říše. Nepřijal však titul císaře. Poslal císařské insignie do Konstantinopolu, čímž de facto přijal svrchovanost císařství na východě. Nicméně, jeho vládu v Itálii to nijak neomezovalo, naopak; předešel tak konfliktu s Východořímskou ríší. V letech 490-493 bojoval proti Ostrogótům a jejich vůdci Teodorichovi. V roce 493 uzavřeli dohodu o společném panování v Itálii. Brzy po těchto událostech byl Odoakar zavražděn.


Čaryš

Čaryš je řeka v Altajském kraji a v Altajské republice v Rusku. Je dlouhá 547 km. Plocha povodí měří 22 200 km2.
Pramení na svazích Korgonského hřbetu. Protéká nejprve kopcovitou a poté rovinnou krajinou. Ústí zleva do Obu.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 82 km od ústí činí 192 m3/s. Zamrzá na dolním toku na konci října až v listopadu a na horním toku v prosinci. Rozmrzá na konci března až v dubnu.
Využívá se na zavlažování. Vodní doprava je možná do vzdálenosti 83 km od ústí.


Emil Vachek

Emil Vachek byl český prozaik, dramatik a novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého detektiva Klubíčka.
Emil Vachek se narodil roku 1889 v Hradci Králové v dělnické rodině. Po absolvování reálného gymnázia studoval na soukromé obchodní akademii v Praze, kterou však nedokončil a živil se jako lidový fejetonista. Od roku 1911 působil jako redaktor v Právu lidu, v letech 1924–1927 vydával a redigoval plzeňský Pramen a v letech 1927–1929 Novou svobodu. Od roku 1929 řídil knihovnu Pyramida.. Ve 30. letech působil ve vedení nakladatelství Evropský literární klub a byl literárním ředitelem nakladatelství Sfinx.
Dílo Emila Vachka se vyznačuje fabulační vynalézavostí a psychologickým zaměřením. Ve svých knihách také hojně těžil ze slangových a argotických vrstev jazyka. Psal zejména naturalisticky pojaté psychologické a sociální romány, ve kterých však vždy řešil určité společensko-etické téma, jako je antisemitismus či prostituce. V povídkových sbírkách kombinoval naturalistické a sentimentální motivy, erotizující linie jeho tvorby vyvrcholila v románové trilogii Chám Dynybyl. Vysokou úroveň mají jeho detektivní romány, v nichž v postavě Klubíčka vytvořil první typ českého detektiva. Kromě detektivek je z jeho díla nejznámější portrét žižkovského zlodějíčka z románu Bidýlko, fantastický román Pán světa a rozsáhlý osmidílný dokumentární cyklus o druhé světové válce s názvem Německá válka.
Emil Vachek je tvůrcem prvního ryze českého detektiva v naší literatuře. Je jím inspektor, posléze komisař a nakonec šéf bezpečnostního oddělení Klubíčko, který se poprvé objevil roku 1928 v románu Tajemství obrazárny. Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak, je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum, který mu umožńuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurností. Je vždy víc osobností než pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo.


Lakotština

Lakotština je jazykem severoamerického indiánského kmene Lakota, známého lépe pod názvem Sioux. Toto označení dalo také základ označení celé jazykové rodině, neboť lakotština je největším z jejích jazyků.
Lakotštině blízce příbuzná je dakotština, a protože oba jazyky jsou navzájem dobře srozumitelné, považují se za dialekty jednoho jazyka. V současnosti lakotsky mluví asi 6 až 9 000 lidí, což je zhruba 20 % celkové populace Lakotů. Lakotština patří mezi ohrožené jazyky.
První spolehlivý slovník tohoto jazyka sestavil český lingvista Jan Ullrich. Slovník vydalo v roce 2008 Lakota Language Consortium, organizace spolupracující s Colorado University a se všemi lakotskými rezervacemi na revitalizaci lakotštiny.
Na internetu je lakotšina zastoupena především ve fóru lakotského jazyka.
Znělá uvulární frikatíva /?/ se před /i/ mění na uvulární vibrantu a v rychlé řeči na znělou velární frikatívu /?/.
Lakotština se píše upravenou latinkou doplněnou o písmena s diakritickými znaménky.
Pravopis lakotštiny je fonologický. To znamená, že jedno písmeno se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému.


Appalachiosaurus

Appalachiosaurus je rodem dravého dinosaura, patřícího do nadčeledi Tyrannosauroidea. Tento dvounohý predátor žil v období svrchní křídy na východě dnešní Severní Ameriky.
Objevená kostra nedospělého jedince měří na délku přes 7 metrů a patřila jedinci vážícímu přes 600 kilogramů. Dospělci tedy mohli být ještě větší. Dnes jde o nejlépe zachovanou fosílii dravého dinosaura na východě USA. Rod i druh byl v roce 2005 popsán paleontologem Thomasem Carrem a jeho kolegy ve státě Alabama. Rodové jméno Appalachiosaurus odkazuje k oblasti Appalachie, kde byl dinosaurus objeven. Druhové jméno A. montgomeriensis je zase připomínkou oblasti Montgomery v Alabamě, odkud nález pochází.
Materiál, podle kterého byl tento dravý dinosaurus popsán je značně fragmentarní. Sestává z lebky, spodní čelisti, obratlů, pánve a částí zadních končetin. Zajímavým objevem byl srůst dvou ocasních obratlů, způsobený zřejmě hojením po jakémsi zranění.


Matthew Tocheri

25px Gilles Villeneuve '' Gilles Villeneuve – Startoval v 67 Grand Prix, v 6 zvítězil, ve dvou získal pole position, 8 nejrychlejších kol a 107 bodů. Zahynul během tréninku na GP Belgie v roce 1982 ve věku 32 let.


Kirovsko-Vyborgskaja

Kirovsko-Vyborgskaja je název červené linky Petrohradského metra. Je z celé sítě nejstarší, otevřena byla již roku 1955.
První úsek této trati, mezi stanicemi Ploščaď Vosstanija a Avtovo byl otevřen jako první v síti Petrohradského metra, stanice Avtovo a Narvskaja jsou z celé trasy asi nejlépe vyzdobeny. Po svém otevření trasa úspešně spojila všechna nádraží ve městě. V roce 1995 došlo mezi stanicemi Lesnaja a Ploščaď Mužestva k neštěstí, následkem něhož musela být technicky trasa rozdělena na dvě po devět let. Díky tomu tak vzniklo druhé depo, takže nyní má tato trasa jako jediná v rámci sítě depa dvě. Plánuje se další rozvoj linky směrem ven z města do leningradské oblasti.


Hrdinové fantasy

Hrdinové fantasy jsou původní česká fantasy hra na hrdiny, jejímž autorem je Tomáš Jotov.
Hra je určena pro tři a více hráčů. Při hře se jeden z hráčů stává tvůrcem příběhu a ostatní hráči vystupují jako hrdinové, aby v skupině vytvářeli příběhy plné dobrodružství, intrik a hrdinství. Společně v roli svých postav procházejí vyprávěním, které před nimi odvíjí Pán hry. Dohromady obrazně sepisují knihu a každý z nich sám rozhoduje, co který hrdina vykoná na další stránce. Jedna z nejkrásnějších věcí na hře je, že nikdo nad nikým nevyhrává, nikdo není poražený. Vítězi jsou všichni, kdo se baví.
Hrdinové fantasy jsou oproti nejrozšířenější hře na hrdiny v Česku, což je Dračí doupě, založeny na dovednostním systému. Umožňuje hráčům vytvořit co nejpřesněji postavu, šitou na míru jejich představám, a nepoužívá archetypální systém povolání. Postavy procházejí životem, sbírají zkušenosti, a tím se zlepšují ve svých dovednostech nebo se učí novým, přičemž i ti nejhloupější se mohou dlouhým a náročným úsilím nakonec naučit téměř všemu.
Hra byla vyvíjena deset let na internetu, kde byla přístupná k volnému stažení pod názvem Fantasy. Roku 2004 byla vydána knižně nakladatelstvím Netopejr a ukončeno volné stahování. Hra si určitý okruh hráčů nalezla, avšak širokého přijetí se díky rozsáhlosti soubojových pravidel nedočkala.


Brjanská oblast

Brjanská oblast je jedna z oblastí Ruska. Leží v západní části země a jejím hlavním městem je Brjansk.
Brjanská oblast hraničí na západě s Ukrajinou a Běloruskem, na severu se Smolenskou oblastí, na východě pak s Kalužskou, Orolskou a Kurskou oblastí. Její území je rovinaté, na východě se mírně zvedá v pahorkatinu. Hlavní měst Brjansk má dominantní postavení, je největším městem, soustřeďuje se zde průmysl a vedou sem všechny železniční i silniční spoje. Největší řekou, která územím oblasti protéká je Desna, pramenící ve Smolenské oblasti a tekoucí na jih do Ukrajiny.


Metník

Metník byla stará česká jednotka objemu neurčité velikosti, jež byla užívána pro měření objemu obilí, brambor a dalších polních plodin. Podle Josefa Jungmanna činil prý jeden metník asi osm žejdlíků, což by odpovídalo zhruba 2,8 litru.


Trojbradlí

Trojbradlí neboli Triplebar je druh parkurové překážky. Skládá se z jednoho nebo několika břeven nad sebou, v určité vzdálenosti jedno další břevno a ještě dál další jedno. Každé další břevno musí být být výš než to před ním.


Prefektura Mie

Prefektura Mie je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se v regionu Kansai na ostrově Honšú. Hlavním městem je Cu.
Prefektura má rozlohu 5 776,44 km2 a k 1. lednu 2003 měla 1 863 815 obyvatel.
Na území prefektury Mie se až do reforem Meidži rozkládaly provincie Ise, Šima a Iga a východní část provincie Kii.
Prefektura Mie leží na východní části poloostrova Kii. Sousedí s prefekturami Aiči, Gifu, Šiga, Kjóto, Nara a Wakajama.


Etický kodex

Etický kodex je dokument, který upravuje obecná i konkrétní pravidla práce v jednotlivých organizacích a profesích. Svůj etický kodex mají např. lékaři, právníci, novináři a další profese. Také některé organizace, sdružení nebo firmy mohou vytvářet kodex pro své zaměstance, a to buď závazné nebo nezávazné.
Existuje mnoho různých novinářských etických kodexů, ale základ je většinou společný, odlišnosti jsou spíše v konkrétnosti a přísnosti. Dokumenty zdůrazňují zejména:
Mezi častá porušení patří špatné zdrojování nebo dokonce plagiátorství. Dále přijímání úplatků nebo darů, v některých případech stranění určité skupině na úkor jiné. V fotografii pak například neuctivé nebo necitlivé zobrazení osoby, manipulace s obrazem apod.


Diagonizovatelná matice

Diagonizovatelné matice a zobrazení jsou předmětem zájmu proto, že s diagonálními maticemi se velmi snadno pracuje: jejich vlastní čísla a vlastní vektory jsou zřejmé a umocňování diagonální matice je také snadné, protože stačí umocnit jednotlivé prvky diagonále matice.


Birra Tirana

První produkce piva v Albánii začala v roce 1938, s výrobou okolo 800 000 litrů za rok. Mezi Albánci nebylo pivo příliš známé, protože tradičními nápoji byly víno a koňak.
V roce 1960 byla založena Birra Tirana, jako závod s výrobou 7 000 000 litrů za rok s ruskou výrobní technologií a odborníky kvalifikovanými z bývalého Sovětského svazu. Produkovali světlé a tmavé pivo v půllitrových lahvích v dřevěných krabicích a také vyráběli padesátilitrové sudy. Dnes je toto pivo k dispozici kdekoliv v Albánii.


Sándor Kőrösi Csoma

Sándor Kőrösi Csoma byl maďarský filolog a orientalista, autor prvního tibetsko-anglického slovníku a gramatiky. Tibetštinu studoval v Ladaku, své práce napsal v Kalkatě. Bývá považován za jednu ze zakladatelských postav tibetianistiky.


Na samotě u lesa

Na samotě u lesa je česká komedie, kterou natočil režisér Jiří Menzel v roce 1976.
Film vypráví o obyčejné pražské rodince Lavičkových a její snaze výhodně získat domek na venkově. Lavičkovi se domluví se svérázným starým panem Komárkem, že si pronajmou místnost v jeho chaloupce a on tam bude bydlet až do jara, kdy se odstěhuje za synem na Slovensko a dům jim prodá. Jak ale čas plyne, nevypadá to, že by se pan Komárek chystal k odchodu, a zatímco Věra Lavičková naléhá na svého muže, aby panu Komárkovi připomněl jeho záměr se odstěhovat, Oldřich se k tomu nemá a naopak se s dobráckým dědou spřátelí...
Hrají: Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Josef Kemr, Martin Hradílek, Marie Hradílková, Ladislav Smoljak, Jan Tříska


Kyrgyzstán

Kyrgyzstán je stát ve Střední Asii. Jeho sousedy jsou Čína, Tádžikistán, Uzbekistán a Kazachstán. Hlavním městem je Biškek. Kyrgyzstán je zakládajícím členem Společenství nezávislých států.
Povrch státu je hornatý. Severní polovina území leží v pásmu pohoří Ťan-Šan, na jihozápadě se táhne Alajské pohoří a Zaalajské pohoří, které patří už k Pamíru.
Podnebí Kyrgyzstánu je ovlivněné polohou země, která má ze všech států světa největší vzdálenost od moře a také značnou nadmořskou výškou. Více než 94 % rozlohy státu leží v nadmořské výšce nad 1000 m n. m. a 40 % území ve výšce nad 3000 metrů. Podnebí je typicky kontinentální s vysokými rozdíly zimních a letních teplot. Velké výkyvy teplot jsou patrné i v létě během jednoho dne. Pouze na pobřeží jezera Issyk-kul je klima podobné přímořským oblastem.
Jaro bývá krátké, s častými opakujícími se mrazíky. V závislosti na nadmořské výšce začíná jaro v březnu, dubnu, nebo v květnu. Nejvyšší teploty vzduchu jsou v Čujské a Ferganské nížině v červenci. I ve vysokých horách dosahují letní maxima přes 20 °C. Nejnižší teploty bývají v lednu a dosahují hodnot přes –40°C. V Biškeku je i nejvyšší absolutní roční teplotní rozdíl teplot v Kyrgyzstánu, který dosahuje 76 °C. V Narynu je maximální roční výkyv teplot 71,6 °C, v Oši 64,6 °C, na meteorologické stanici Ťan-Šan 64,3 °C.
Množství atmosférických srážek v Kyrgyzstánu je velice nerovnoměrné. Zatímco na některých místech dosahuje roční množství srážek 1000–1500 mm, na jiných je to pouze 100–150 mm. Velké množství srážek spadne na západních, jihozápadních a severozápadních stranách hor, které jsou na cestě vlhkých vzdušných proudů jdoucích ze severozápadu. Na jihozápadních svazích Ferganského hřbetu je roční množství srážek vyšší než 1000 mm. Ke srážkově chudým místům patří Čujská a Talaská nížina. Nejmenší množství srážek spadne na západním pobřeží jezera Issyk-kul a jižní části Ferganské nížiny. Množství srážek je velice rozdílné i mezi jednotlivými roky – nejvyšší rozdíly jsou v jižním Kyrgyzstánu.
Kyrgyzstán má velké vodní bohatství, na kterém jsou závislé i další státy. Největší kyrgyzská řeka Naryn s plochou povodí 53 700 km2 se vlévá do Syrdarji a pak do Aralského moře. Právě k úmoří Aralského moře patří největší část Kyrgyzstánu, další části patří do povodí řeky Tarym, úmoří jezera Issyk-kul a kazašského jezera Balchaš. Podél řeky Naryn, je obrovský potenciál pro rozvoj vodních elektráren – elektrická energie představuje kyrgyzskou hlavní vývozní komoditu.
Jezer a přehradních nádrží je v Kyrgyzstánu kolem 750. Velikost přes 1 km2 má 16 jezer a 11 vodních nádrží.
Původ Kyrgyzů není dodnes zcela objasněn. Patří do mongoloidní rasy a jejich jazyk je podobný kazašskému. Turkické kmeny přišly do oblasti v 6. století. Na začátku 13. století původní obyvatelstvo ustoupilo do hor, protože zemí se převalila ohromná armáda vedená Čingischánem. Od 16. století už vystupují Kyrgyzové jako samostatný národ. Kyrgyzové vedli kočovný způsob života a živili se hlavně jako pastevci. Pro carské Rusko bylo velice snadné pastevce porazit a v roce 1876 se stalo území Kyrgyzstánu součástí ruského Turkestánu. Mnoho obyvatel uteklo do Číny. V roce 1878 bylo založeno pozdější hlavní město státu Biškek.
Po bolševické revoluci v roce 1917 nastala v zemi nucená kolektivizace. Ta zcela zbořila tradiční kočovný život Kyrgyzů. V roce 1924 bylo území ustanoveno jako autonomní pod správou sovětského Ruska. Nakonec v roce 1936 vznikla v rámci sovětského Ruska Kyrgyzská sovětská socialistická republika, která dala zemi dnešní hranice. Při sčítání lidu z roku 1989 tvořili Kyrgyzové málo přes polovinu populace. Silnou menšinou jsou Rusové a Uzbeci. V roce 1990 propukly v západní oblasti státu kolem města Oš etnické nepokoje. Uzbeci, kteří cítili slábnoucí moc rozpadajícího SSSR, povstali proti zde menšinovým Kyrgyzům. Následovala vlna emigrace, a to především Rusů.
Nezávislá republika Kyrgyzstán vznikla v roce 1991, kdy se rozpadl SSSR. Kyrgyzstán se stal členem Společenství nezávislých států ještě téhož roku. Prvním prezidentem byl Askar Akajev, člen komunistické strany a prezident Akademie věd v Kyrgyzstánu. Akajev zažil velký skandál, když vyšlo najevo, že někteří členové vlády museli podat demisi, protože nebyli kyrgyzstánské národnosti. V roce 1994 bylo vypsáno referendum o setrvání Akajeva ve funkci prezidenta. Pro setrvání hlasovalo přes 96 % voličů. V roce 1995 byl Akajev zvolen prezidentem na dalších pět let. Jeho kampani napomáhala státem řízená média. Tři z šesti opozičních kandidátů odstoupili už před volbami, takže volby nelze považovat za zcela demokratické a svobodné. Další referendum proběhlo v roce 1996, kdy si Akajev posílil své pravomoci ve státě. Referendem v roce 1998 změnil Akajev ústavu státu. Snížil počet poslanců v parlamentu, zrušil jejich imunitu, zrušil zákon o svobodě slova a svobodě tisku a ovládl veškerá média v zemi.
Parlamentní volby v roce 2000 byly za účasti pozorovatelů z OSCE. Zjistili, že opoziční kandidáti nemají žádný prostor v médiích a vláda se je snaží všemožně znevýhodňovat. Volby byly označeny za nesvobodné. Další prezidentské volby téhož roku vyhrál očekávaně Akajev. V únoru a březnu 2005 proběhly volby do parlamentu opět za účasti pozorovatelů z OSCE. Pozorovatelé hlásili splnění základních podmínek svobodných voleb. To už ale v zemi začaly nepokoje a demonstrace požadující od Akajeva odstoupení z čela státu. Nepokoje se zvrhly v revoluci, která bývá označována jako Tulipánová revoluce. Patří do seznamu barevných revolucí, které proběhly v zemích bývalého SSSR. Akajev uprchl ze země do Kazachstánu. Premiér Nikolaj Tanajev rezignoval v okamžiku, kdy opozice ovládla média a policie se buď rozprchla nebo se přidala k protestujícím. Protesty v některých částech hlavního města přerostly v rabování. Nově vypsané volby v červnu 2005 vyhrála opozice. Premiérem se stal Felix Kulov a prezidentem Kurmanbek Bakijev. V roce 2006 vyšla nová ústava, podle které ztrácí prezident podstatnou část svých pravomocí.
Nejpočetnější národnost v Kyrgyzstánu představují Kyrgyzové. Po roce 2000 jejich počet dosáhl nadpoloviční většiny z celkového počtu 5 miliónů obyvatel Kyrgyzstánu, zatímco v roce 1996 byl tento podíl 48,4 %. Ke zvýšení podílu Kyrgyzů v následujících letech došlo vlivem odchodu především ruského obyvatelstva. K odchodu slovanského obyvatelstva celkově docházelo v největší míře na začátku 90. let 20. století, jen během roku 1993 opustilo republiku 110 000 osob.
V Kyrgyzstánu žije stále vysoké procento obyvatelstva s nekyrgyzskou národností. Na druhém místě podle početnosti obyvatelstva v Kyrgyzstánu, a tedy i největší skupinou z těchto jsou stále Rusové, jejichž relativní i absolutní počet v posledních letech však stále klesá. Podle některých údajů je již ruské obyvatelstvo Kyrgyzstánu početně na třetím místě, za Uzbeky. Uzbeci tvoří s 679 000 obyvateli třetí nejpočetnější menšinu. Z tohoto počtu žije 80 % v Ošské a Džalalabadské oblasti. Čtvrtou nejpočetnější skupinou obyvatelstva jsou Ukrajinci, kteří se objevili na území dnešního Kyrgyzstánu společně s Rusy, přesidlovali se především z Poltavské oblasti na Ukrajině a z Ruska. Ukrajinci v současnosti žijí především ve větších městech v Čujské oblasti. Jejich počet dosahující 67 000 osob je zhruba poloviční oproti roku 1989.
Významnou skupinou obyvatel jsou Němci, kteří se do Kyrgyzstánu přestěhovali v největší míře z Ukrajiny a osidlovali hlavně Talaskou oblast spolu s okresem Kant v Čujské nížině. Příchod Němců do carského Ruska je možné počítat od doby vlády německé kněžny Kateřiny, pozdější carevny Kateřiny Veliké. Ta již v roce 1763 nabídla Němcům, jako svým krajanům, přestěhování do carského Ruska, kde jim zajistila daňové úlevy a náboženskou svobodu v zemi. Pro ty, kteří se přestěhovali do oblastí dolní Volhy, na Ukrajinu nebo na Kavkaz, či do oblastí střední Asie však bylo těžké dostat se zpět.
Kyrgyzstán patří spolu se sousedním Tádžikistánem k nejméně ekonomicky rozvinutým státům bývalého SSSR. Těží se černé uhlí, uran, ropa, zemní plyn, rtuť, zlato a antimon. Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební, strojírenský, textilní a potravinářský průmysl. Elektrická energie se vyrábí hlavně v hydroelektrárnách. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, kukuřice, bavlna a zelenina. Chovají se ovce, skot, prasata, drůbež a koně. V únoru 2009 vyjednal prezident Kurmanbek Bakijev s Ruskem ekonomickou podporu v hodnotě 2 miliardy dolarů. Podmínkou však je, že nechá uzavřít americkou leteckou základnu v Manasu. Dosud byl Kyrgyzstán jedinou zemí na světě s ruskou i americkou vojenskou základnou.


Sasha Mitchell

Sasha Mitchell je americký herec, který je nejvíce známý díky své roli Codyho v seriálu Krok za krokem.
Mitchell odstartoval svou kariéru v seriálu Dallas, kde hrál nemanželského syna J.R. Ewinga, Jamese. Zahrál si i ve filmu Spike of Bensonhurst. Získal černý pásek v taekwondu a byl šampionem v kickboxu. Toho později využil ve třech filmech „Kickboxer“, kde převzal roli Jean-Claude Van Damma. Také byl modelem pro Calvina Kleina.
Sasha se také proslavil v seriálu Krok za krokem, kde hrál natvrdlého, ale roztomilého Codyho, Frankova synovce. Poté, co ho jeho maželka obvinila z domácího násilí, rozhodla se ho společnost „The Walt Disney Company“ ze seriálu vyhodit a vrátil se už jen na jednu epizodu seriálu v poslední řadě.
V poslední době se Sasha objevil v několika seriálech jako JAG, NYPD Blue, & ER.


OpenGL User Interface Library

OpenGL User Interface Library je C++ knihovna uživatelského rozhraní založená na OpenGL Utility Toolkit a umožňuje pracovat s ovládacími prvky jako jsou tlačítka, zaškrtávací pole, přepínači a číselníky v OpenGL aplikacích. Knihovna nezávisle na systému dokáže zpracovat veškeré systémové události např. patřící oknu nebo pocházející od počítačové myši. Postrádá však rysy více rozvinuté knihovny jako je např. Qt, wxWidgets nebo FLTK, na druhou stranu má zase malou velikost a je extrémně snadná na použití.
První verze pochází od Paula Rademachera aby si usnadnil svou akademickou práci a nyní je knihovna spravována Nigelem Stewartem.
Slabiny projektu jsou kritizovány v průměrné odezvě a ne plně funkční práci s výběrem souborů.


Lživá zrcadla

Lživá zrcadla je kniha ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka. Jedná se o druhou část cyklu Bludiště odrazů. Předchází ji kniha také s názvem Bludiště odrazů.


Těšnovský tunel

Těšnovský tunel je mělký hloubený tunel spojující nábřeží Ludvíka Svobody na Novém Městě a Rohanské nábřeží v Karlíně v Praze 8. Tunel je dlouhý 360 metrů, má dva dvoupruhové tubusy a otevřen byl roku 1980. Vzhledem k jeho poloze před bývalým ústředím KSČ a době stavby bývá přezdíván jako Husákovo ticho. Při povodních v roce 2002 byl tunel kompletně zatopen.


Šlejnicové

Páni ze Šlejnic byli šlechtickým rodem saského původu, který se v 16. a 17. století vyskytoval i v severních Čechách. Ještě počátkem 20. století žil rod v Německu a Polsku. Rodovým erbem byly v stříbrnočerveně polceném štítě 3 růže střídavých barev.
Do českých zemí se rod dostává roku 1481, kdy Hugolt ze Šlejnic přejímá od knížat saských do svého držení Tolštejn a Šluknov. Hugolt zůstavil asi 5 synů.
Nejstarší Hugoltův syn Jindřich byl vrchním maršálkem v Míšni a koupil Krupku, již ok. r. 1505 postoupil Albrechtovi z Kolovrat. Oba ti byli r. 1509 od krále ustanoveni za správce zboží lovosického. Albrecht mu to zboží zapsal a r. 1511 obdržel od opata celského právo je vyplatiti. V Sasku držel Kriebstein a od r. 1500 Honštein. Zemřel .
Jindřichovi synové Volf, Arnošt, Krištof, Jan a Jiří drželi napřed Tolštejn s Rumburkem a Šluknov nedílně. Po smrti ostatních drželi je Arnošt a Jiří, kteří oba obdrželi 1. kv. 1532 císařské potvrzení panského stavu. Onen, oddav se duchovnímu stavu, stal se napřed proboštem v Míšni, pak též v Praze, v l. 1525-44 byl administrátorem arcibiskupství. Zemřel 6. ún. 1548 a pohřben v Šluknově. Jiří převzal po něm Tolštejn i Lovosice, jež r. 1537 dědičně koupili. Býval hejtmanem kraje litoměřického, založil městečko Georgenthal a obdržel r. 1558 Tolštejn dědičně. Zemřel 27. září 1565 v Rumburce zůstaviv vdovu Johanku z Lobkovic a syny Hugolta, Jana, Arnošta a Jindřicha.
Když tito r. 1566 se dělili, dostali díly Lovosice, Hanšpach, Šluknov, Rumburk a poslední tři díly na hradě Tolštejně. Hugolt zemřel ok. r. 1570 a zůstavil Lovosice zadlužené dceři Evě. Také Jindřich špatně hospodařil. Odprodal r. 1570 Varnsdorf a r. 1570 Rumburk kromě malé části. Zemřel před r. 1587 zůstaviv dvě dcery.
a) Jan prodal strýcům r. 1571 všechen statek svůj, stal se lantfojtem v Horní Lužici, ale zadluživ se mnoho složil ten úřad r. 1594. Získal r. 1577 Libochovany a r. 1580-82 vesnice v okolí, také měl Dubkovice, které prodal r. 1586 bratru Arnoštovi a r. 1587 prodal Libochovany. Koupil pak r. 1588 Strojetice, jež t. r. prodal. Ženat byl třikráte. Zemřel 1. led. 1595 zůstaviv synům Bedřichovi, Ladislavovi, Albrechtovi, Davidovi a Rudolfovi jen dluhy. Ladislav vyženil r. 1590 s Kateřinou z Říčan ovd. Valeckou statek Hostim. Rudolf táhl r. 1595 do Uher a oženil se r. 1598 za Vidní se vdovou Cecilií roz. ze Saurau. Bedřichova manž. Eliška Šlikovna získala r. 1593 Varnsdorf, ale prodala jej zase r. 1597, t. r. získal také právo na Rumburce a r. 1608 věnné právo na Božejově. R. 1612 držel též dvůr Postráň. Albrecht získal r. 1600 s manž. Annou z Říčan Varnsdorf, který r. 1609 prodal. R. 1607 koupil Šluknov a nějaký čas držel manství Blansko u Brna. Byl pak král. radou, prodal r. 1618 Šluknov. Zemřel 26. bř. 1620 a jmění jeho pro vzpouru zabráno. Synové jeho byli Jan Jiří, Ladislav Volf, Maxim. Rudolf a Karel. Jan Jiří koupil ok. r. 1627 Domamyšl a držel ji do smrti. Maximilián Rudolf byl kanovníkem v Olomouci, r. 1635 gen. vikářem v Praze, r. 1637 proboštem litoměřickým, r. 1655 biskupem tudíž. Volf získal r. 1628 Valdšteinské manství Chrastnou a dědil s bratrem Domamyšl, kterou r. 1640 prodali; Volf zemřel v Osečné 27. ún. 1687 v nemalém stáří. Z manž. Lidmily Kateřiny Sedlecké z Újezdce měl dva syny, z nichž starší zemřel v Italii. Mladší syn Arnošt Ferdinand ujal Chrastnou a zemřel r. 1689 odkázav statek svůj manž. Polyxeně Krescencii Kapounce ze Svojkova.
b) Arnošt vzdal se r. 1579 svého dílu Tolštejna a vyženil s manž. Lidmilou z Lobkovic díl Nepokojnic. Tato založivši jej penězi k zaplacení dluhů, vešla tak v držení Šluknova i Dubkovic, které Arnošt r. 1586 koupil. Pro dluhy zastavili r. 1592 Dubkovice, které pak odcizeny docela. Nad to prodala Lidmila r. 1598 Nepokojnice, oba kost. podací ve Šluknově a Georgenthalu a r. 1599 zastavila Šluknov, který pak r. 1607 nadobro prodán. Oba i syn jejich Adam zemřeli v chudobě.
===Mladší pošlost=== Hugoltův mladší stejnojmenný syn držel rodný zámek Schleinitz. Synové jeho Hanuš a Šimon Juda přijati r. 1527 k lénu na hrad Tolštejn a od strýcův svých českých ustanoveni za nápadníky. Šimonovi synové Krištof, Hanuš Hugolt a Abraham přijati r. 1570 za obyvatele v Čechách. Krištof koupil r. 1570 Rumburk, r. 1571 s bratřími Hanšpach a díly Tolštejna a Lovosic, od čehož pak r. 1573 části odprodávali a také pustili r. 1573 vrchnost svou na manství Šerachově v Horní Lužici. Krištof pak prodával i jiné části a naposled r. 1586 Tolštejn a Rumburk. Krištof zemřel 5. bř. 1601 a Abraham r. 1594. Krištof a Hugolt, synové Krištofovi, drželi pak se strýcem Hanušem nějaký čas Hanšpach, ale r. 1602 pro dluhy prodán. O jejich pozdějších osudech nedostává se paměti.


Eugene Merle Shoemaker

Vzděláním byl geolog, k astronomii se dostal přes kosmický výzkum Měsíce. Podílel se na přípravě programu měsíčních sond Ranger, Surveyor a Clementine. Během programu Apollo byl vedoucím týmu geologů. Od roku 1972 se věnoval pozorování komet. Během 22 let objevil 47 komet a řadu planetek. Se svojí ženou Carolyn a astronomem Davidem Levym objevil Shoemaker kometu Shoemaker-Levy 9, která roku 1994 zanikla při srážce s Jupiterem.
Zabýval se také výzkumem meteoritů na něž se stal uznávaným odborníkem. K jeho nejvýznamnějším výsledkům patří důkaz, že útvar Meteor Crater v poušti v Arizoně je meteorického původu. Spolu s Edward Chaem a Danielem Miltonem zde nalezl minerály stishovit a coesit, které mohou vzniknout jedině za extrémně vysokého tlaku a teploty. Shoemaker také vyzdvihl na podporu svého tvrzení podobnost prohlubně s krátery vytvořenými při pokusech s atomovými bombami v Nevadě.
Zemřel 18. července 1997 při autonehodě v Austrálii. Část popela z jeho ostatků dopravila sonda Lunar Prospector na Měsíc. Shoemaker se tak stal prvním člověkem pochovaným na Měsíci. Na počest tohoto významného amerického astronoma byla 14. března 2000 sonda NEAR, zkoumající planetku Eros z její oběžné dráhy, přejmenována na NEAR Shoemaker.


Ferrari

Ferrari je italská automobilová značka, která se proslavila především svými sportovními vozy a účastí v automobilových závodech. Firmu založil bývalý automobilový závodník Enzo Ferrari, dnes je Ferrari součastí koncernu Fiat. Sídlí v italském městě Maranello. V roce 2005 činila produkce téměř 5 000 vozů. Nejnovějším modelem je Ferrari 458 Italia.
Když v roce 1929 zakládal Enzo Ferrari v Modeně společnost Scuderia Ferrari určenou k sponzorování amatérských automobilových jezdců, vůbec neměl v úmyslu vyrábět silniční vozy. Ferrari připravoval a úspěšně pomáhal v závodění mnoha jezdcům firmy Alfa Romeo až do roku 1938, kdy byl oficiálně zaměstnán jako šéf závodního týmu Alfy.
V roce 1940 Alfu Romeo částečně převzala italská vláda, v rámci válečné zbrojní výroby. Divize, kterou řídil Ferrari byla však tak malá, že se jí tato situace nedotkla. Protože byla Ferrarimu závodní činnost po dobu čtyř let zakázána ve smlouvě s Alfou, Scuderia se přeměnila na Auto Avio Costruzioni Ferrari, vyrábějící stroje a díly pro letectví. Pod označením SEFAC Ferrari během „nezávodního“ období vyrobil jediný typ závodního vozu Tipo 815. To byl vlastně první automobil Ferrari. Představil se v roce 1940 v závodě Mille Miglia, kde jediné dva prototypy řídili Lotario Rangoni a Alberto Ascari, ale díky válce se v tomto závodě s velkou konkurencí poměřit nemohli. V roce 1943 Ferrari přemístil továrnu do Maranella, kde působí dodnes. Továrna byla v roce 1944 bombardována a v roce 1946 byla přestavěna a přibyly i nové provozy pro výrobu silničních vozů.
Prvním skutečným závodním vozem Ferrari se v roce 1948 stal 125 S, poháněný dvanátiválcovým vidlicovým motorem o objemu 1,5 litru. Enzo celkem nerad stavěl a prodával automobily, ale musel, aby mohl dále podporovat tým Scuderia, protože jeho životní láskou bylo jen závodění. Mezitím si však jeho vozy rychle získaly pověst výjimečných automobilů. Enzo byl proslulý svou „nelibostí“ k zákazníkům, z nichž většinu považoval za lidi, kteří si jeho vozy kupují kvůli prestiži a ne kvůli technickým a sportovním výkonům. Výkony jeho automobilů v té době převyšovaly jen vozy španělské firmy Pegaso, která však později zanikla.
Silniční vozy Ferrari, známé také svým pozoruhodným designem, navrhovala nejlepší návrhářská studia jako Pininfarina, byly po dlouhou dobu nezbytným doplňkem nejbohatších lidí. Na návrzích se podílely v průběhu doby i firmy Scaglietti, Bertone, Touring, Ghia, a Vignale.
V roce 2007, vlastní Fiat Group 85% podíl Ferrari, Mubadala Development Company 5%, a Enzův syn Piero Ferrari 10%.
Pojmenování modelů Ferrari se v průběhu času měnilo. Zpočátku trojmístné číslo značilo objem jednoho válce motoru. Tento způsob označování se u dvanáctiválcových modelů udržel až do devadesátých let. Od šedesátých let se zaké začíná používat trojmístné označení složené z objemu motoru a počtu válců - jako první Dino Ferrari 206, později např. 512 BB. Dnes je tímto způsobem pojmenován model 612. Ostatní moderní Ferrari mají v čísleném označení zaznamenán pouze objem motoru.
Více o Ferrari ve světě formule 1 najdete v článku Scuderia Ferrari.


Ometepe

Ometepe je ostrov na jezeře Nikaragua ve střední Americe. Název Ometepe pochází z jazyka nahuatl. Je to složenina dvou slov: ome a tepetl. Administrativně ostrov spadá pod nikaragujský departement Rivas.
Rozloha ostrova je 276 km2. Je největším vulkanickým ostrovem, který leží ve sladkovodní vodní ploše. V podstatě to jsou dva vulkány spojené úzkou pevninskou šíjí. Ostrov je přibližně 31 km dlouhý a 5 až 10 km široký. Jeho půdorys připomíná přesýpací hodiny.
Na ostrově žije přibližně 35 000 lidí. Nejvýznamnější lidská obydlí jsou městečka Moyogalpa a Altagracia, která zároveň představují spojení ostrova se zbytkem Nikaraguy - především městy Granada a San Carlos. Z ekonomického hlediska je pro obyvatele důležitá turistika a pěstování kávovníku, tabáku a banánovníku. Na ostrově lze nalézt petroglyfy, které mají původ až v 3. století př. n. l.. Během koloniálního období byl ostrov útočištěm pirátů, kteří podnikali výpravy do měst na březích jezera i po řece San Juan do Karibiku.
 Soubor:Ometepe.jpg|Dva vulkány na ostově Soubor:Concepcion from finca.JPG|Concepción Soubor:Ometepe view from land.jpg|Concepción Soubor:Trees on Maderas.jpg|Úpatí Maderasu


Fráňa Šrámek

Narodil se v Sobotce, roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, toto město si velmi oblíbil, odehrává se v něm velká část jeho divadelních her a románů. Za svých studentských let bydlel v domě U koulí čp. 31 nedaleko Putimské brány. V roce 1894 se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde získal maturitu.
V roce 1899 nastoupil na jednoroční vojenskou službu, která mu byla za trest o rok prodloužena. Zde se již projevily jeho antimilitaristické postoje. V září 1914 vážně onemocněl.
Po skončení vojenské služby začal studovat práva. Studia ukončil v roce 1903 a začal se věnovat literatuře.
Dostal se do Prahy, kde se připojil k časopisu Nový kult, jejíž vůdčí osobností byl S. K. Neumann. Redigoval časopis Práce. V roce 1905 byl dvakrát vězněn, za účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní.
Během první světové války narukoval na ruskou frontu. V září 1914 byl kvůli revmatismu v brněnské nemocnici, v červnu 1915 narukoval na frontu do Itálie a Rumunska.
Za druhé světové války na protest proti fašismu nevycházel z domu, tento protest byl často zveličován, ale nejednalo se o něco významného, protože to nikde neohlásil a o jeho protestu vědělo velmi málo lidí.
Jeho tvorba byla ovlivněna impresionismem, antimilitaristickými až pacifistickými postoji. F. Šrámek se angažoval v anarchistickém hnutí a stal se významným představitelem tzv. generace anarchistických buřičů.
Všechna jeho díla jsou silně levicová, ovlivněná anarchismem. Jeho díla měla značný vliv na mladou generaci mezi světovými válkami. Některé jeho básně se staly revolučními písněmi proletářů.
Šrámkovým dílem byl silně ovlivněn režisér Václav Krška, který vytvořil úspěšné filmové adaptace Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr.


Zámecký park

Zámecký park je zahrada patřící k zámku, která obklopuje, doplňuje a rámuje zámecké budovy. Umělecko historický rozvoj zámeckých zahrad a parků v Evropě probíhal souběžně s vývojem stavební architektury.
Již v antice byly koncipovány zahrady doplňující vladařské paláce. Zámecký park jako druh evropského umění se rozvíjel z hradních zahrádek původně sloužících kuchyňským potřebám, ale během let dostával stále více reprezentativní podobu i význam. Od novověku, kdy se společně s výstavbou zámků začalo vyvíjet i zahradnické umění, byla během staletí uplatněna řada rozličných systémů, příznačné pro jednotlivé epochy; v zásadě je můžeme shrnout do tří období.
První formální zámecké parky, tak jak je chápeme dnes, vznikaly v Itálii v době renesance, kde dotvářely vnější podobu villy. Životní styl a umění renesance se rozšířilo do Evropy a s novými stavebními slohy byly přejímány také nové impulsy pro zahradní architekturu.
Nejdříve to byly květinové obrubní záhony, živé ploty, studny či kašny a aleje, jež byly geometricky formovány a uzpůsobovány k dekorativním účelům venkovních prostranství. Tyto zahradní sektory byly ještě uzamčené směrem dovnitř, nikoli koncipované také jako vnější ozdoba budov, a často neměly žádnou architektonickou souvislost s obytnými budovami, nezřídka byly zřizovány dokonce ve značné vzdálenosti od zámku, což vycházelo spíše z praktického než estetického pojetí: pozůstatky pevností, od kterých zpravidla nemohlo být upuštěno, jednoduše neposkytovaly dostatek místa pro bohaté zahrady. Ty byly zhusta opatřeny terasami a ozdobeny sochami, též bylo poprvé užito umění umělecky stříhat stromy a keře a různě je tvarovat, nazývaného topiari. Toto období se vyžívalo v neobyčejných věcech a tak byly vytvářeny zahrady s jeskyněmi a labyrinty ke smyslným prožitkům, jež měly člověka okouzlit a přivést k úžasu.
Z renesačních zahrad se vyvinul v 17. století velkoplošný, symetrický barokní park, jenž svého vrcholného rozkvětu dosáhl ve Francii a jenž byl kopírován v celé Evropě. Parky byly chápány jako krajinná architektura, barokní zahrady byly rozšířením a pokračováním staveb a sloužily jako doplnění zámku směrem ven. Přírodě byla stejně jako stavbám vnucena pravidla matematiky.
Těžištěm těchto zahrad byl vždy samotný zámek, z jehož středové budovy bylo možné vyhlédnout do všech stran, kolem nějž byl všude park. Průhledy byly vystavěny až k horizontu a měly navozovat pocit moci a vznešenosti jeho budovatele. Zvláště v této době se pro nově projektované stavby zámků využívaly možnosti vytvářet zahrady bez nutnosti opevnění, které nabízely pohled do širokého okolí. V přímé blízkosti zámku vyrůstaly zpočátku malé, parterové plochy zdobené květinovými ornamenty až po pozdější obrovské plochy rostlin, keřů a dřevin, jež byly bohatě a komplikovaně zdobené broderie. Velké bazény a rozlehlé trávníky rozčleňovaly široké plochy a stromové parky byly vytvářeny do bosketů, v nichž se volně opakovaly motivy salónů, kabinetů z interiéru zámku. Nekonečné aleje vedly už z několikakilometrových vzdáleností v okolí zámku. Pavilony, oranžérie a letohrádky zaplňovaly zahrady a prostřednictvím soch, studen a kašen s fontánami promlouvaly motivy z antické mytologie.
Od poloviny 18. století začal postupně převládat park v anglickém stylu. Za časů klasicismu vzniklo nové pojetí umění, strnulé tvary baroka a jeho zahrad od nynějška platily jako nepřirozené za špatné a prosazovaly se snahy nacházet cesty zpátky k přírodě a parkovým krajinám propůjčit dospělý vzhled.
Do módy přišly umělé ruiny, svatyně, rozsáhlé rybníky s přírodními vodopády, mírné pahorky formovaly krajinu a zastřižené rostliny ustupovaly divoké, nicméně upravené přírodě. Téměř nepozorovatelné jsou přechody parků do okolí. Dlouhodobé obchodní styky přinesly možnost vysazování exotických rostlin. Parky se měly též za úkol podobat romantickým obrazům krajin a vyvolávat podobné pocity, byly považovány za Arkádii a srovnávány s rozjasněným filosofickým životem. Taková zahrada již neměla sloužit jako demonstrace moci majitele, nýbrž k navození dobré nálady.
Jelikož tedy příkazem této doby byl přírodní vzhled, mizela pravidelnost barokních zahrad často úplně a byly kompletně nahrazeny nebo se alespoň slily pod celkovou parkovou koncepci, jako je to mu například u zámku Charlottenburg.
Jedna z významných a dnes již vzácně dochovaných forem přírodně-krajinářského parku je koncepce tzv. "Okrasného statku", kdy hospodářsky využívané plochy se staly jeho přímou součástí a zároveň estetickým prvkem.
V průběhu období historismu a z něj vycházejícího sklonu k romantice bylo mnoho staveb nově zalesňováno a osazováno. Řada parkových komplexů, tak jak je můžeme vidět dnes, dostala svou podobu povětšinou v tomto období. V závěru 19. století pak také epocha rozlehlých zámeckých parků skončila stejně jako samotné zámecké stavby, nové budovy byly stavěny jen zřídka a většinou jen v malém měřítku. Se zánikem většiny evropských monarchií bylo mnoho zámeckých parků zpřístupněno veřejnosti a dnes jsou místem odpočinku či výletů ve volném čase, ale též stále více hodnotným svědectvím umění a výzvou k zahradnické památkové péči.


Brionská deklarace

Brionská deklarace nebo též Dohoda z Brioni ze 7. července 1991 byla snahou o sjednání mírového řešení počínající jugoslávské krize a také snahou o zabránění rozpadu Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Smluvními stranami byly Republika Slovinsko a Republika Chorvatsko na straně jedné a Socialistická federativní republika Jugoslávie na straně druhé, zprostředkovatelem jednání byla ministerská trojka Evropských společenství. Dohoda znamenala ukončení bojů ve Slovinsku a vyřešení ústavní krize v Předsednictvu SFRJ, která trvala od 15. května 1991. Dohoda na tři měsíce přerušila účinnost ústavních zákonů parlamentů Slovinska a Chorvatska z 25. června 1991, kterými země vyhlásily nezávislost, a upravila režim na slovinských hranicích. Tříměsíční moratorium mělo znesvářené strany přinutit k dalším jednáním, na jejichž konci měla být zachována Jugoslávie. Slovinsko potvrdilo nezávislost s účinností okamžitě k uplynutí moratoria. Chorvatský parlament tak učinil až 8. října 1991, kdy na polotajném zasedání mimo své obvyklé sídlo potvrdil nezávislost a přerušení vazeb se SFRJ. Dezintegraci SFRJ se nakonec zabránit nepodařilo.
V reakci na vyhlášení samostatnosti Slovinska a Chorvatska vyslala Evropská společenství 28. června 1991 do Bělehradu misi tvořenou ministrem zahraničí bývalé, současné a budoucí předsednické země ES. Jednalo se o Gianniho De Michelise z Itálie, Jacquesa Pooseho z Lucemburska a Hanse van den Broeka z Nizozemí. Téhož dne proběhla jednání ministerské trojky také v Záhřebu, kde trojka načrtla zástupcům secesionistických republik svou představu řešení krize: zmrazení účinnosti ústavních aktů z 25. června a nástup chorvatského delegáta Stjepana Mesiće do funkce předsedy Předsednictva SFRJ, v čemž mu bylo v květnu zabráněno. Ve stejný den byl v Bonnu vytvořen také krizový štáb, který měl sledovat vývoj v Jugoslávii.
29. července 1991 se v Klagenfurtu sešli německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a předseda Předsednictva Republiky Slovinsko Milan Kučan. 30. července se v Bělehradě sešel ministr zahraničí Lucemburska Jacques Poos s členem nejvyššího velitelství Jugoslávské lidové armády generálplukovníkem Marko Negovanovićem, aby prodiskutovali možnost odchodu jednotek JNA ze Slovinska.
Evropská společenství se shodla na možnosti zastavit hospodářskou pomoc Jugoslávii ve výši zhruba jedné miliardy amerických dolarů, ale již nepanovala shoda v otázce uznání dvou bývalých jugoslávských republik: Belgie a Dánsko souhlasili s uznáním Slovinska a Chorvatska, Německo formulovalo své stanovisko tak, že nebude nikomu upírat právo na sebeurčení.
Neboť dosavadní jednání nevedla k dlouhodobému řešení, rozhodla se ES k opětovnému vyslání ministerské trojky, přičemž strany k jednání, jež se měla uskutečnit na souostroví Brioni, přinutila i hrozbou zastavení kompletní pomoci ze strany Dvanáctky.
Brioni je skupina čtrnácti ostrovů, z nichž na největším, Velikim Brijunu, měl rezidenci prezident Jugoslávie maršál Josip Broz Tito. Tato rezidence se ve dnech 7. a 8. července 1991 stala místem pro jednání mezi Slovinskem, Chorvatskem a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií, které zaštiťovala Evropská společenství.
ES již v březnu 1991 formulovala prohlášení, ve kterém hovořila o obavách z vývoje situace v SFRJ, akcentovala nutnost dialogu a také uvedla, že integrovat do evropských struktur se může jen "jednotná a demokratická Jugoslávie".
Obě bývalé jugoslávské republiky byly připraveny vést dialog a zasednou k jednacímu stolu. Již po prvních jednáních, na nichž se operovalo se tříměsíčním odkladem, bylo zástupcům národnostně homogenního Slovinska naznačeno, že po skončení moratoria bude moci jít Slovinsko svou cestou. Komplikovanější se jevila situace v Chorvatsku, kde si místní Srbové přáli setrvat v jugoslávské federaci a k podpoře tohoto stanoviska vyhlásili již v prosinci 1990 Srbskou autonomní oblast Krajina.
Delegaci ES na ostrovech tvořila obměněná ministerská trojka: Jacques Poos z Lucemburska, Hans van den Broek z Nizozemí a Joao de Deus Pinheiro z Portugalska. Slovinsko, které si v probíhající Desetidenní válce nevedlo příliš špatně, zastupovali předseda republikového Předsednictva Milan Kučan, premiér Lojze Peterle, ministr zahraničních věcí Dimitrij Rupel a předseda Národního shromáždění France Bučar. Chorvatsko reprezentoval prezident Franjo Tuđman. Jugoslávská delegace byla ve složení: federální premiér Ante Marković, svazový ministr vnitra Petar Gračanin, svazový ministr zahraničí Budimir Lončar, náměstek svazového ministra obrany viceadmiral Stane Brovet a členové Předsednictva SFRJ s výjimkou delegátů autonomních oblastí.
Některé zdroje řadí Drnovšeka do slovinské, nikoli jugoslávské delegace, neboť Drnovšek opustili demonstrativně Předsednictvo po útoku na Slovinsko.
Základní tezí Brionské deklarace bylo navrácení poměrů do doby před 25. červnem 1991. Od obnovení původního stavu si především ES slibovala konsolidaci vnitřních poměrů a samotná Brionská deklarace měla být základní platformou pro další jednání, která měla vyústit v reformu jugoslávské federace. Reformu, která nikdy nepřišla, ani – vzhledem ke stanovisku zúčastněných – přijít nemohla.
Pokusů o reformu federace bylo totiž od pádu politického monopolu Svazu komunistů Jugoslávie počátkem devadesátých let několik: Srbové navrhovali reformu na principu jeden člověk – jeden hlas, což Chorvaté se Slovinci vyložili jako Velké Srbsko pod názvem Jugoslávie. Chorvaté a Slovinci navrhovali vytvoření konfederace, což odmítli Srbové. Návrh Izetbegović-Gligorov, který počítal s vytvořením společenství, na které by republiky delegovaly část suverenity, a zabezpečením vysokého stupně ochrany lidských, občanských a národnostních práv, měl relativně nejširší podporu – Makedonie, Bosny a s výhradami i Chorvatska a Slovinska – a přesto nebyl aplikován. Jevilo se proto jako krajně nemožné, že by se za tři měsíce podařilo nalézt kompromis, když se shoda nenašla za dva roky.
Dohoda také ustanovila tříměsíční moratorium na slovinskou a chorvatskou samostatnost, tedy účinnost ústavních zákonů o svrchovanosti a samostatnosti obou republiky z 25. června 1991 byla účinností deklarace zastavena do října 1991. Z fakticky samostatných republik se tak na tři měsíce právním aktem učinily opět svazové republiky jugoslávské federace.
Jednotky Teritoriální obrany měly být demobilizovány, přičemž těm slovinským se v předchozích dnech podařilo relativně dobře odporovat Jugoslávské lidové armádě. Navíc měli právě Slovinci Jugoslávské lidové armádě vrátit veškerou výzbroj, ke které se během Desetidenní války dostali. Vlády Chorvatska a Slovinska měly také zajistit, že budou ukončeny blokády kasáren Jugoslávské lidové armády. Naproti tomu oddíly JNA měly být staženy do kasáren, kde se nacházely před vypuknutím konfliktu. Obě strany války měly propustit válečné zajatce.
Bylo také dohodnuto, že ochranu svých hranic bude zajišťovat slovinská policie, zatímco vybraná cla budou náležet federaci. Brionská dohoda v neposlední řadě také definovala základní pravidla pro práci pozorovatelských misí, které začaly pracovat již v polovině července.
Chorvatský parlament deklaraci ratifikoval 9. července 1991, slovinský parlament 10. července 1991 a Předsednictvo SFRJ vyjádřilo souhlasné stanovisko 12. července 1991.
Slovinský parlament Brionskou deklaraci ratifikoval navzdory tomu, že ji většina slovinské veřejnosti brala jako faktickou kapitulaci. Ostatně všechny zúčastněné strany považovaly výsledný kompromis za nevýhodný. Ke změně ve slovinském nazírání na Brionskou deklaraci a situaci země celkově dochází po 18. červenci 1991, kdy začíná velení JNA stahovat své jednotky ze Slovinska. S národnostně jednobarevným Slovinskem se již ve velkosrbském pojetí Jugoslávie nepočítalo a navíc, vojáci umístění ve Slovinsku byli potřeba v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Poslední vojáci JNA opustili Slovinsko v říjnu 1991. Slovinsko tak již bylo od léta 1991 ušetřeno válečných útrap, naproti tomu situace v Chorvatsku gradovala – v srpnu 1991 začalo obléhání Vukovaru, které se považuje za začátek takzvané Vlastenecké války, která trvala až do roku 1995.
Do funkce předsedy Předsednictva SFRJ byl zpětně k 1. červenci 1991 ustaven chorvatský delegát Stjepan Mesić, který ve funkci setrval až do prosince 1991, kdy se většina ústavních institucí dosavadní federace rozpadla.
V den vypršení moratoria se v Bánském dvoře v Záhřebu sešli chorvatský prezident Franjo Tuđman, předseda Předsednictva SFRJ Stjepan Mesić a federální premiér Ante Marković. Místo jejich setkání bylo chvíli po skončení silně poškozeno raketovým útokem dvou letadel, JNA popřela odpovědnost.
Téhož dne, 7. října 1991, byla ve Slovinsku obnovena účinnost některých ústavních zákonů, které se staly Brionskou deklarací dočasně neúčinné, účinnost zbývajících dočasně suspendovaných právních předpisů byla obnovena k 8. říjnu 1991. Chorvaté potvrdili přerušení vazeb se SFRJ 8. října 1991.


A Real Dead One

A Real Dead One je živé album britské heavymetalové skupiny Iron Maiden. Nahráno bylo během turné po Evropě. Jako singl vyšla skladba Hallowed Be Thy Name.
Roku 1998 bylo album znovuvydáno jako A Real Live Dead One, kdy bylo spojeno s dalším živákem A Real Live One.


Středisko empirických výzkumů

STEM je česká firma, která se zabývá prováděním statistického průzkumu veřejného mínění na různá témata. Je to jedna z firem, která nabízí veřejnosti pravidelně přehledy volebních preferencí českých politických stran.


David Květoň

David Květoň je český hokejista. Dvakrát se účastnil MS do 18 let a jedenkrát se zúčastnil MS do dvaceti let. V sezóně 2006/2007 sehrál 19 utkání v extralize za Vsetín.


Hana Dostalová

Hana Dostalová, někdy chybně jako Hana Dostálová byla česká malířka, ilustrátorka, textilní a sklářská návrhářka. Navrhovala rovněž knižní úpravy. Sestra herečky Leopoldy Dostalové a režiséra Karla Dostala.
V letech 1920-1924 studovala na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Souběžne studovala i na Filosofické fakultě Unoversity Karlovy. Žačka V. H. Brunnera. Poté studovala soukromě v Paříži, Drážďanech a v Mnichově. Byla členkou SVU Mánes.


Cesare Siepi

Cesare Siepi je Italský operní zpěvák a jeden z nejznámějších basů poválečné éry.
Proslul svým specifickým příjemným sametovým témbrem, kterým zvládal mimořádně zvučně celý rozšířený basový rozsah. Jeho pravděpodobně nejslavnější rolí byl Don Giovanni v stejnojmené Mozartově opeře, ale ztvárnil i mnoho jiných výrazných postav.
V mládí účinkoval v rodném městě v madrigalové skupině. V opeře debutoval rolí Sparafucila, ale jeho kariéru přerušila válka. V padesátých létech jeho slavá raketově vystoupala. Ztvárňoval hlavní basové postavy v Metropolitní opeře, často hostoval ve Vídni. Jeho dlouhá kariéra byla formálně skončena až roku 1989.


Noisy-le-Grand

Noisy-le-Grand je francouzská obec nacházející se v kraji Seine-Saint-Denis v regionu Île-de-France.
Její obyvatelé se nazývají Noisénové. Jejich počet dosahuje čísla 60 235 podle soupisů obyvatelstva z roku 2003.
Na severu vesnice teče řeka Marne. Na východní hoře na okraji dálnice A4 se tyčí náměstí Federace, které je typickou ukázkou odvážné architektury tak jako přístavba ministerstva financí.
Noisy-le-Grand byla sídlem královské rodiny Mérovingienů. Podle legendy král Clovis je pohřbený v Noisy le Grand. A Karlovci vystavěli nad tímto místem malou kapli.
V roce 1060 vesnice podává pomocnou ruku mnichům z Saint-Martin-des-Champs odkazem krále Henriho I. Mniši ovládli vesnici do roku 1789. Jejich pozemky byly také prodány za revoluce.
Do počátku dvacátého století to byla zemědělská vesnice. S příchodem tramvají v roce 1901 se stala městem. Prostřednictvím dopravy začali dělníci cestovat do Paříže. Jinak řečeno, Pařížané začali využívat této novinky k vyjetí si a procházení se po venkově o nedělích.
V letech 1930 vzniklo mnoho rozparcelovaných pozemků, které změnili vesnici na periferii města.
5. listopadu 2005, během občanských nepokojů ve francouzských čtvrtích, tělocvična v Butte-verte dějištěm incidentu, který navazoval na jiný z roku 1993.
Komuna je členem Sdruženého společenství území východní Francie. Kanton Noisy-le-Grand obsahuje dvě komuny: Noisy-le-Grand a Gournay-sur-Marne.


Belvedér

Belvedér je architektonický termín přejatý z italštiny. Popisuje jakýkoliv prvek vytvořený pro dosažení pěkného anebo dalekého výhledu. Může tedy být postaven například ve vrcholové části budovy. Může mít jakoukoliv formu, ať už jako věžička, kupole nebo otevřená galerie v italštině nazývaná an altana, tedy česky altán.
Na kopci nad vatikánským palácem postavil pro papeže Innoncenta VIII. architekt Antonio Pollaiulo malé kasino jménem palazetto nebo též Belvedere. O několik let později spojil Donato Bramante Belvedere s Vatikánem výstavbou Cortile del Belvidere – belvedérského dvora – pro Julia II. na kterém stála jedna z nejznámějších antických soch Apollo belvedérský. To zahájilo módu výstavby belvedérů v 16. století – např. Letohrádek královny Anny v Praze, který je ovšem už spíše villou suburbanou, než pouhým vyhlídkovým pavilonem.


Rozumná funkce

Rozumná funkce je poněkud neurčitý pojem používaný v matematice a fyzice při méně přesném vyjadřování. V běžném významu je například při výpočtu rozumná taková funkce, pro kterou jsou použité operace definovány, a výsledky konečné.
Při použití ve fyzice často význam rozumná splývá s fyzikální, tzn. daná funkce se vyskytuje při popisu reálně existující fyzikální situace, nejedná se o „umělý“, ryze teoretický konstrukt, který nemá odraz v realitě.
Pokud jde o funkce nad komplexními čísly, prakticky vždy se za rozumné funkce považují funkce holomorfní. Nejenže jsou spojité, ale mají v každém bodě derivace všech řádů. Naopak všechny funkce neholomorfní se chovají dost nerozumně.
Nelze obecně popsat, co znamená rozumná funkce, ale lze uvést příklady některých funkcí, které se za rozumné nepovažují téměř nikdy. Takové nerozumné funkce pak často slouží jako protipříklady v různých matematických důkazech.


Seznam NGC objektů

Toto je kompletní seznam NGC objektů. Nový všeobecný katalog obsahuje 7840 objektů, proto je seznam rozdělený na části po 250 objektech. Obsahuje všechny objekty, včetně neexistujících, které byly do katalogu přidané pravděpodobně omylem.


Senice

Senice je malá řeka na Valašsku v pohoří Javorníky. Je to nejdelší přítok Vsetínské Bečvy, který se do ní vlévá zleva u obce Ústí, na říčním kilometru 23,3, v nadmořské výšce 354 m. Délka toku je 32,5 km. Plocha povodí měří 135 km2.
Senice pramení v Javorníkách pod vrchem Makyta v nadmořské výšce 840 m. Její tok směřuje nejprve k jihozápadu, ve Valašské Senici částečně k jihu. Zde se do ní vlévá několik malých potůčků ve Francově Lhotě zprava Dvorský potok a Hamlazův potok Před Horní Lidčí příjmá zleva v nadmořské výšce 468 m n. m. potok Střelenku tekoucí z jihovýchodu od obce Střelná, pramenící v Bílých Kapatech. V obci Horní Lideč se stáčí prudce na severoseverozápad a přibírá z levé strany potok Seninku napájející Lačnovské rybníky. Teče dále na sever obcí Lidečko, zde přibírá zleva Račenský potok. Pod přírodní památkou Čertovy skály vytváří soutěsku Lomensko, tvořící předěl mezi Vizovickou vrchovinou a Javorníky, kde příjmá z pravé strany v nadmořské výšce 432 m n. m. Pulčínský potok. Za touto soutěskou směřuje na severozápad v Lužné přibírá zprava potok Luženka a před obcí Valašská Polanka zleva potok Pozděchůvka. Odtud teče už jen na sever. Za Valašskou Polankou příjmá z pravé strany Veřečný potok a z levé potok Seninka tekoucí ze stejnojmenné obce. Dále protéká obcí Leskovec, zde se do ní vlévá ještě několik menších potoků a severně od obce Ústí v nadmořské výšce 354 m n. m. se vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy.
Od Horní Lidče až po své ústí tvoří přirozenou hranici mezi Vizovickými vrchy západně a Javorníky východně.
Horní tok - Od pramene po Lidečko. Střední tok - Od Lidečka po soutok s Pozděchůvkou. Dolní tok - Od soutoku s Pozděchůvkou po ústí.
Průměrný průtok v obci Ústí na říčním kilometru 0,9 je 1,67 m3/s. Stoletá voda je zde 174 m3/s.
Valašská Senice, Francova Lhota, Horní Lideč, Lidečko, Lužná, Valašská Polanka, Leskovec, a Ústí.


Banka Slovenije

Banka Slovinska je slovinská centrální banka. Sídlí v Lublani a založena byla 25. června 1991, nedlouho po vyhlášení nezávislosti země.
Primárním úkolem banky bylo mezi lety 1991 a 2007 zajišťovat správu domácí měny, dále ale musí banka stále zajišťovat spoustu dalších úkolů, mezi které patří například dohlížet na domácí bankovní systém. Banka je zcela nezávislá, musí však po uplynutí určité doby předložit zprávu o své činnosti v slovinském parlamentu.


Celestýn III.

Celestýn III., původním jménem Hyacint Bobo-Orsini, který zahájil svoje papežské působení o pondělí velikonočním roku 1191. Zemřel roku 1198 a bylo mu 92 let. Je pohřben v Římě, konkrétně v bazilice sv. Jana Lateránkého, zvané Laterán. Před svou smrtí chtěl, aby si mohl svého zástupce zvolit sám a aby ho nevolilo konkláve, jak je zvykem, ale ztroskotal kvůli odporu kardinálů.


Godwinův zákon

Třebaže se to v zákoně neobjevuje výslovně, tradiční výklad říká, že jakmile se takové srovnání v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál. Obecně se však považuje za nevhodné takové porovnání bezdůvodně do diskuse vložit s cílem ji ukončit; takový pokus je také obvykle neúspěšný.
Zákon je pojmenován po Miku Godwinovi, který byl v době vzniku zákona právním poradcem Electronic Frontier Foundation. Zákon vznikl při Godwinově studiu memetiky – vědy o přenosu informací. Častý zvyk démonizovat v Usenetových diskusích oponenty přirovnáním jejich názorů k nacistickým se Godwinovi zdál být „zjednodušením jak nelogickým, tak urážlivým“. V roce 1990 pak Godwin formuloval svůj protiargument, který používal ve všech diskusích, kde se podobná srovnání objevila.
Podle Richarda Sextona mohl zákon vzniknout formalizací příspěvku z 16. října 1989
Typickou námitkou proti Godwinovu zákonu je, že i přirovnání k Hitlerovi může být zcela platným diskusním argumentem. Například při debatě o kvalitách nějakého politika je možno tvrzení „Je to skvělý politik, vždyť zásadním způsobem pozdvihnul ekonomiku.“ zpochybnit odpovědí „Samotný fakt, že pozdvihnul ekonomiku, neznamená, že je skvělý politik – i Hitler pozdvihnul ekonomiku.“ Takové porovnání mohou mnozí považovat za přijatelné odvolání na Hitlera jako všeobecně známý extrémní případ, kterým lze vyvrátit univerzální platnost nějakého zobecnění.
Podle obhájců Godwinova zákona však každé takové přirovnání obsahuje neoddělitelné množství emocí a z argumentu se stává útok ad hominem. Jelikož se s Hitlerem váže příliš mnoho negativních významů, je jakékoli přirovnání k němu přehnané možná s výjimkou jiných despotických diktátorů. Proto Godwinův zákon zakazuje i taková porovnání, která by se na první pohled mohla zdát snesitelná.
Typická Godwinova odpověď na podobné námitky zněla, že Godwinův zákon neřeší, zda nějaké konkrétní přirovnání v konkrétní debatě je rozumné. Právě proto, že takové přirovnání v některých situacích může být platné, říká Godwin, je potřeba takové nadužívání podobných porovnání omezit. Jedině tak je možno zajistit, aby platná přirovnání tohoto druhu měla patřičný dopad.


Velimir Vukićević

Vukićević se narodil v malé obci Oparić. Původním povoláním byl středoškolský učitel. Do listopadu 1925 byl ministrem školství. Po odstoupení Nikoly Uzunoviće v polovině dubna 1927 byl králem Alexandrem pověřen sestavením vlády. Politicky zcela bezbarvý Vukićević byl představitelem nejmenší ze tří frakcí uvnitř Národní radikální strany. Do funkce se dostal především z vůle panovníka, který se rozhodl ovlivňovat dění ve vládě prostřednictvím dosazení svých důvěrníků do ministerských funkcí, vláda ostatně ani nikdy nežádala parlament o vyslovení důvěry. Nová vláda se pokusila dohnat nedodělky především v oblasti normotvorby a ratifikace mezinárodních smluv: do parlamentu poslala šedesát vládních návrhů zákona, z nichž ani jeden nebyl nakonec přijat, neboť činnost parlamentu byla v té době lemována obstrukcemi ze strany opozice. Prošel ale královský dekret, který otevíral cestu k parlamentním volbám, které se uskutečnily v září 1927. Díky volbám se do parlamentu dostal také Vukićevićův syn Miloš, který ale nesplňoval kritéria na věk poslance, což vyvolalo další vlnu kritiky. Po odchodu některých ministrů z vlády v únoru 1928 se král rozhodl najít nového premiéra, a tak oslovil nejprve Stjepana Radiće, jehož jmenování nakonec skončilo na absenci souhlasu radikálů, poté oslovil demokrata Ljubomira Davidoviće, kterému premiérské křeslo uniklo díky stejnému problému s radikály jako Radićovi, a konečně předsedu parlamentu Ninka Periće, který se premiérem nakonec nestal kvůli neshodě v obsazení funkcí ministra financí, spravedlnosti, zemědělství, zemědělských reforem, lesnictví a těžby. Panovníka pozornost se tak obrátila zpátky k Vukićevićovi, který poté sestavil svou druhou vládu. V květnu 1928 měl parlament ratifikovat mezinárodní smlouvy s Itálií, které se týkaly rybolovu a pozemkových záležitostí v Dalmácii, kde žilo mnoho Italů. Opozice označila tyto smlouvy za nevýhodné a hádky v parlamentu přerostly v potyčky s policií v ulicích Bělehradu. 19. června uveřejnily deníky blízké radikálům a vládě články, v nichž bylo vyzýváno k fyzické likvidaci představitelů Chorvatské selské strany. Zasedání parlamentu 20. června 1928 se neslo v napjaté náladě, která vygradovala, když poslanec vládní radikální strany Puniša Račić vystřelil z revolveru na pět chorvatských poslanců: Pavle Radić a Đuro Basariček byli na místě mrtví, Ivan Pernar a Ivan Granđa byli zranění a Stjepan Radić zemřel v důsledku dalších komplikací dva měsíce po incidentu. Již tak složitá situace se ještě více zkomplikovala: konaly se protestní demonstrace - jen v Záhřebu se jí zúčastnilo na devatenáct tisíc lidí, Chorvati si v Záhřebu uspořádali vlastní sněm a sám panovník se ve vztahu k možnosti oddělení Chorvatska nechal slyšet, že raději připustí rozdělení než federalizaci země. Vukićevićova vláda podala do rukou panovníka demisi 4. července 1928. Panovník nakonec sestavením nové vlády pověřil Slovince Antona Korošce. Velimir Vukićević zemřel v Bělehradě 27. listopadu 1930.


Decaisnea

Některé druhy lze použít jako okrasné rostliny, dužnina plodů je poživatelná. Miluje výsluní , snáší polostín.


Macarát jeskynní

Macarát jeskynní je endemický obojživelník žijící v balkánských krasových jeskynních. Turisté si jej mohou prohlédnout v Postojenských jeskyních ve Slovinsku, kde je jednou z hlavních turistických atrakcí.


Platýs limanda

Limanda obecná, česky jinak platýs limanda a lidově též citrónový jazyk nebo falešný mořský jazyk je druh původní evropské mořské ryby z řádu platýsů. Je to ryba jedlá a poměrně častá v pobřežních vodách severní Evropy někdy se zaměňuje s mořským jazykem, který ale žije v teplejších mořích.
Vyskytuje se v evropských vodách jmenovitě v Atlantského oceánu, Bílého a Severního moře.
Má nesouměrné diskové tělo velikosti dospělce 30 až 40 cm. Jako ostatní platýsi plave jednou stranou k mořskému dnu, v tomto případě stranou levou. Levé oko je přemístěno na svrchní stranu hlavu ryby. Má malá ústa a drobné šupiny. Svrchní strana těla má barvu od žluté po okrovou nebo světle hnědou, v závislosti na barvě mořského dna. Spodní strana, tzv. slepá strana, bývá bílá.
Larvy se živí planktonem a larvami hmyzu, dospělí jedinci se živí plži a mlži s měkkými ulitami, červy, drobnými korýši a malými rybami.


Jižní Keltma

Jižní Keltma je řeka v Permském kraji v Rusku. Je 172 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5270 km2.
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhových srážek. Zamrzá v průměru na začátku listopadu a rozmrzá na konci dubna.


Nebojša Vučinić

Roku 2008 byl zvolen prvním soudcem Evropského soudu pro lidská práva za Černou Horu.


Klenovice

Obec Klenovice se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 497 obyvatel.


Eukleidés z Megary

Eukleidés pocházel z Megary a žil přibližně v období 450 př. n. l. - 370 př. n. l. Za svého života patřil mezi stoupence Sókratovy a byl jedním z jeho nejstarších žáků. Kvůli nepřátelství Athén a Megary byl pod trestem smrti zakázán vstup do Athén všem megarským občanům. Eukleidés se tedy přestěhoval do vzdálenosti 20 mil od Athén a večer prý navštěvoval Sókrata v ženském přestrojení. Patřil také těm k jeho přátelům, kteří navštívili Sókrata poslední den před jeho smrtí ve vězení a byl svědkem jeho smrti.
Krátce potom založil vlastní školu, která je nazývána škola megarská. Tato škola působila až do 3. století a soustředila se zejména na logiku, v mnoha případech též ovlivnila stoickou školu. Megarikové jsou též nazýváni „dialektikové“. Zájem megarské školy se soustředil zejména na paradoxy a klamné závěry. Spojuje eleatské myšlenky Parmenida s myšlenkami Sókratovými. O filosofických názorech Eukleida mnoho nevíme. V oblasti logiky, které se věnoval, napadal důkaz v jeho závěru, nikoliv předpokladu. Nenapadal tedy premisy, materiální obsah věty ani implikaci, soustředil se na závěr důkazu samotného. Hledá konstrukce klamných úsudků a na nich založené slovní potyčky. Odtud pochází také označení členů megarské školy jako eristiků. Ze školy vzešla řada logiků, jenž se zabývají paradoxy. Nejznámějšími příslušníky byli Eubúlidés, Diodóros Kronos, Thrasymachos. Nejznámější je paradox lháře: „Když řeknu, že lžu, mluvím pravdu?“.
Eukleidés se také zabýval etikou, ve které hledal syntézu dobra a boha. Jeho hlavní filosofická teze říká, že dobro je jedno. Dobro nazývá též jmény: bůh, rozum, nahlédnutí. Popíral to, co je protikladné dobru, když říkal, že neexistuje. Jeho filosofický názor měl zásadní význam pro platónskou filosofii. Spočívá ve ztotožnění ontologických a axiologických momentů.


Jean-Jacques Rousseau

Jean Jacques Rousseau [žán žak rusó] byl francouzský filozof a preromantický spisovatel švýcarského původu. Jeho dílo ovlivnilo Velkou francouzskou revoluci i následující vývoj kolektivistických teorií. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti, kterou spatřoval v absenci novodobých dějin, jež člověka uvrhly do okovů konvencí a nesmyslných řádů.
Narodil se jako druhý syn Isaaca Rousseaua, hodináře po vzoru otce i děda, a Suzanne Rousseauové, rozené Bernardové, rovněž dcery hodináře. Matka zemřela 7. července 1712, devět dní po jeho narození a otec ho roku 1722 poslal k pastoru Lambercierovi v Bossey. Jeho vzdělání spočívalo pouze v četbě kalvinistických kázání a Plutarchových Životopisů. V roce 1724 ho otec dal do učení k notáři a v roce k ryteckému mistru. Jeho otec se znovu oženil v roce 1726. 14. března 1728 Jean-Jacques ve věku šestnácti let protestantskou Ženevu opustil.
Farář města Confignon ho na květnou neděli přivedl k paní Françoise-Louise de Warens, která dva roky předtím konvertovala ke katolictví. Ujala se ho; Rousseau jí přezdíval maman. Pod jejím vlivem se vydal do Turína, kde 23. dubna konvertoval ke katolictví. Následujícího roku se vrátil do Charmettes Françoise-Louise de Warens. V roce 1730 cestoval pěšky až do Neuchâtelu, kde se učil hudbě. V roce 1732 získal místo hudebního mistra v Chambéry. V roce 1734 se pak stal intendantem paní de Warens a ona jeho milenkou. U ní v roce 1739 napsal svou první knihu: Sad paní baronky de Warens.
V Paříži v roce 1741 neúspěšně předložil Akademii svůj vynález nového notového zápisu; kromě toho se zde seznámil s Denisem Diderotem a Madame d'Épinay. V letech 1743–4 působil jako tajemník francouzského velvyslance v Benátkách, o jejichž republikánském zřízení často psal ve své další práci. Po návratu do Paříže žil s negramotnou švadlenou Thérese Lavasseurovou, s níž měl pět dětí, které všechny odložil do sirotčince Hôspital des Enfants-trouvés, kde pravděpodobně záhy zemřely. Od r. 1749 přispíval do Encyklopedie články o hudbě, od roku 1755 i o politické ekonomii. V roce 1750 se zúčastnil soutěže Dijonské akademie o nejlepší filozofické pojednání. Se svou Rozpravou o vědách a umění, kde rozvedl myšlenku, že pokrok je synonymem zkaženosti, vyhrál první cenu a značně se proslavil. R. 1754 se vrátil do Ženevy a konvertoval zpět ke kalvinismu. V roce 1755 do jiné soutěže Dijonské akademie zaslal Rozpravu o původu nerovnosti mezi lidmi, jež se setkala s nelibostí francouzské vlády.
Pedagogické dílo Emil aneb O výchově, kritizující náboženství, bylo odsouzeno pařížským parlamentem a zakázáno i v Ženevě; Rousseau byl nucen prchnout do oblasti Neuchâtelu, jež tehdy patřila pod správu pruského krále. Poté, co byl jeho dům i tam obléhán davem, odjel v roce 1765 na pozvání filozofa Davida Huma do Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a ve zlém se s ním rozešel; Rousseau se pod jménem Renou vrátil do Francie, vzal si Thérese a v roce 1770, kdy jeho oficiální vyhnanství vypršelo, se vrátil do Paříže. Ke sklonku života dokončil své autobiografické dílo Vyznání a doplnil jej o Sny samotářského chodce a pojednání Rousseau soudí Jeana-Jacqua. Nesměl vydávat knihy, ale pořádal soukromá čtení.
V roce 1778 mu nabídl markýz de Girardin pohostinství v domě na svém panství v Ermenonville blízko Paříže: Rousseaua zde zastihla náhlá smrt 2. července 1778. Následujícího dne známý sochař Houdon odlil jeho posmrtnou masku, jež se později stala zdrojem spekulací o Rousseauově smrti. 4. července Girardin pohřbil mistrovo tělo na Ostrově topolů, na místě, kde byl roku 1780 postaven památník navržený Hubertem Robertem a zkonstruovaný J.-P. Lesuerurem. Rousseau se ihned stal kultovní postavou a jeho hrobka byla neúnavně navštěvována. Francouzská revoluce vyzdvihovala Rousseauovu filozofii a 11. listopadu 1794 byly při velkolepé ceremonii jeho ostatky přeneseny z Ermenonvillu do Pařížského Pantheonu. Jean-Jacques Rousseau se tak oficiálně stal jednou z nejslavnějších postav francouzské historie.
Rousseauova smrt byla opředena řadou tajemství a nevyjasněných okolností. Vznikly spekulace, že byl zavražděn kvůli dědickým vztahům a předčasnému zájmu o jeho dílo Vyznání, jež mělo být podle jeho slov vydáno až posmrtně. O posledních dnech a o smrti Jeana-Jacqua hovoří detailně román německého poválečného spisovatele Liona Feuchtwangera Bláznova moudrost aneb Smrt a slavné zmrtvýchvstání Jeana-Jacqua Rousseaua.
Rousseauovo dílo brojí proti dědičné aristokracii a probouzí prvek, jenž byl v klasicistní literatuře utlumen: citovost. Citovost jakožto základ lidských práv i povinností. Ale jeho vliv došel plného uplatnění až ve Francouzské revoluci: politický myslitel Rousseau se stal jejím duchovním otcem a revolucionáři, ať na jedné či na druhé straně, se na něj nesčetněkrát odvolávali. I po uklidnění revolučních vášní Rousseauovo dílo pokračovalo svým vlastním životem: na pokraji nového světa průmyslové revoluce ztělesňovalo obavy z pokroku; je rovněž nositelkou prvních znaků moderní literatury, jmenovitě literatury autobiografické. Rousseau svým dílem počal epochu romantismu.
Jean-Jacques Rousseau byl sice významným autorem a vzorem pro tisíce následovníků a budoucích příznivců, kteří mu přezdívali Filozof s velkým „F“, jeho osobní život byl však značně kontroverzní, zejména z dnešního hlediska. Ačkoliv volal po návratu k přírodě, sám se v ní zdržoval jen krátkodobě. A přestože kritizoval dědičnost stavů a šlechtické konvence, rád přijímal pozvání bohatých šlechtických hostitelů a nezdráhal se přijímat finanční dary. Psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, avšak svých pět dětí umístil brzy po narození do hrůzných podmínek tehdejších sirotčinců. Ačkoliv se k většině svých neduhů a filozofických nedokonalostí přiznal ve svém díle Vyznání, dodnes zůstává rozporuplnou a mnoha způsoby interpretovanou i dezinterpretovanou postavou.
Cílem Rousseaua je vychovat svobodného člověka, kterého nebudeme do ničeho nutit a budeme respektovat jeho věkové a individuální zvláštnosti. Odsuzuje učení z knih a doporučuje učení z vlastní zkušenosti. Své názory na výchovu vyjádřil v polorománu Emil aneb o výchově. Kniha je rozdělena do pěti částí. V každé části se věnuje určitému věkovému období dítěte a v páté části se zabývá výchovou ženy, tedy budoucí Emilovy manželky.


Florida Panthers

Florida Panthers je profesionální americký hokejový klub, který hraje severoamerickou NHL. Největšího úspěchu družstvo dosáhlo v roce 1996, kdy se dostalo do finále Stanley Cupu, ale prohrálo s týmem Colorado Avalanche. Své domácí zápasy odehrává mužstvo v BankAtlanic Center, ve městě Sunrise, na Floridě.


XMMS

XMMS byl původně vytvořen dvojicí programátorů jako X11Amp v listopadu 1997. Hlavním důvodem byl citelný nedostatek kvalitních MP3 přehrávačů pro Linux. Vývoj verze 1.2 byl již ukončen. Nyní se vyvíjí verze 2.0. viz http://xmms2.xmms.org
XMMS aktuálně podporuje mnoho audio a video formátů s tím, že další formáty mohou být doplněny plugin moduly:


Robert Desnos

Robert Desnos byl významný francouzský básník. Jeho dílo a život jsou spjaty s vývojem surrealismu v meziválečné Francii.
Robert Desnos prožil téměř celý život v Paříži. Narodil se v ní roku 1900 v domě na rue Saint-Martin. Stejně jako ulice i celá čtvrť je pojmenovaná po svatém Martinovi a Desnos na tuto část města, kde prožil své mládí, pak odkazuje i ve své poezii. Vystudoval obecnou a následně obchodní školu, ale na univerzitě již nestudoval. Během první světové války dochází k roztržce mezi Robertem a zbytkem rodiny. Osamostatňuje se, střídá mnoho zaměstnání a stěhuje se pryč z rue Saint-Martin. V roce 1925 se nakonec usadil v ateliéru v rue Blomet, kde před ním bydlel André Masson.
V roce 1930 se seznamuje s Youki, ženou japonského malíře Tsuguhara Foujity. Foujita svou manželku během roku 1931 opustil a odstěhoval se zpět do Japonska, a tak začíná Youki žít společně s Desnosem. Nejdříve spolu žijí v ulici Lacretelle, ale v roce 1934 se stěhují do rue Nazarine 19. Byt v rue Nazarine 19 se stal místem pravidelných sobotních setkávání umělců, básníků, spisovatelů, cestovatelů atd..
V roce 1932 a 1935 podniká Desnos s Youki cesty po Španělsku. Při druhé cestě je hostí Pablo Neruda, který byl v té době chilským konzulem v Madridu.
Roku 1939 vypukla 2. světová válka. Robert Desnos narukoval, nejdřív působí v Nantes, poté je převelen do Alsaska. Je ovšem zajat a po uzavření příměří se Desnos vrací do civilu a do Paříže. Ale Desnos nezůstává nečinný a v roce 1942 se stává členem ilegální skupiny AGIR.
22. února 1944 je Desnos zatčen gestapem. Je internován ve Fresnes, poté v Compiegne a dále ve Flöha. Ze saského Flöha je na konci války přesunut do českého Terezína. Desnos se sice dožil osvobození tábora, ale v té době již trpěl tyfovou nákazou. Zemřel 8. června 1945.
20. října 1945 předala česká delegace vedená Františkem Halasem v Paříži urnu s básníkovými ostatky. Ta byla uložena do rodinné hrobky na montparnasském hřbitově.
S literární tvorbou začal Desnos už na studiích. V roce 1917 poprvé vydává své básně a to časopisecky. Po první světové válce začal Desnos spolupracovat s revuí Le Trait d’Union.
V roce 1920 se Desnos seznámil s Benjaminem Péretem, který ho pak seznamuje s dadaistickým hnutím. Po rozpadu dadaistického hnutí se podílí na vzniku hnutí surrealistického. V roce 1925 je zahájena první surrealistická výstava. Desnos je spolu s Bretonem autorem předmluvy v katalogu k výstavě. Desnos v tomto období publikuje v revuí La Révolution surréaliste, ale vychází mu i samostatné sbírky. V roce 1930 se vyhrocují jeho vztahy s Bretonem, píše proti němu spolu s dalšími surralistickými básníky text s názvem Mrtvola a s nimi taky vydává 3. manifest surrealismu.
I během druhé světové války nadále píše a publikuje. V roce 1942 vydává sbírku Fortunes, která shrnuje jeho dílo za období 1930-1937. V následujících letech už publikuje pod pseudonymy. I po jeho uvěznění i po jeho smrti jsou nadále vydávány jeho básně, které do té doby nestihl vydat.
Kromě básnické činnosti se Desnos věnoval i próze a filmu. Pro Paris-Journal psal články o filmu a filmové recenze. Podle jeho básně Mořská hvězda natočil Man Ray film. V roce 1930 vydal v Revue du cinéma filmový scénář Úskalí lásky. V roce 1933 je pak podle jeho dalšího scénáře natočen film Ve vepřové pečínce jsou připínáčky. Ještě v roce 1944 přichází do pařížských kin Desnosův film Dobrý večer, dámy, dobrý večer, pánové.
Spolupracuje také s rozhlasem, pro který vytvořil pásmo Fantomas. Píše i texty pro zhudebnění: Kantáta čtyř živlů, Kantáta k otevření muzea. Hudbu k nim složil Darius Milhaud.


Arimaa

Arimaa je desková, strategická hra pro dva hráče, kterou je možné hrát se stejnými figurkami a hrací deskou jako šachy. Arimaa je pro umělou inteligenci náročnější než hra šachy.
Hru vymyslel počítačový odborník na umělou intelignenci Omar Syed. Syed byl inspirovaný zápasem mezi Garry Kasparovem a šachovým počítačem Deep Blue postaveným firmou IBM, v ktorém Kasparov prohrál. Rozhodl se navrhnout novou hru, kterou by bylo možné hrát se standardní šachovou výbavou tak, aby byla dostatečně těžká pro počítače a zároveň měla nemnoho jednoduché pravidla, které se naučí jeho čtyřletý syn Aamir. V roku 2002 vydal Syed pravidla nové hry Arimaa a zároveň vyhlásil odměnu 10 000 dolarů pro první počítačový program, který porazí nejlepšího hráče v šestici zápasů.
Název hry Arimaa vznikl obrácením jména Syedovho syna "Aamir" a přidaním úvodního písmena "a".
Arimaa se hraje na šachovnici se čtyrmi vyznačenými políčkami pastí. Pasti můžou být reprezentované mincemi umístěnými na šachovnici. Každý z hráčů má 16 kamenů různé hodnoty. Jeden z hráčů má zlaté a druhý stříbrné. Figurky v poradí od nejsilnějších po nejslabší jsou:
Figurky můžou být reprezentované šachovými figurkami krále, dámy, věže, střelce, jezdce, pěšce. Cílem hry je dostat jednoho z vlastních zajíců na výchozí řádek soupeře. Zlatý vítězí přemístěním svého zajíce na osmý řádek a stříbrný vítězí přemístěním svého zajíce na první řádek šachovnice.


Třída Saipan

Třída Saipan byla třída lehkých letadlových lodí rozestavených pro americké námořnictvo během druhé světové války. Skládala se pouze ze dvou lodí, při jejichž konstrukci byl použit o osm stop rozšířený trup nových těžkých křižníků třídy Baltimore. Ovšem už od založení kýlu byly obě lodě stavěny jako letadlové a nešlo tedy o přestavbu, jak tomu bylo u předchozí třídy Independence, u které byly již rozestavěné lehké křižníky třídy Cleveland přestavěny na letadlové lodě.
Letadlové lodě třídy Saipan byly dokončeny až po skončení druhé světové války a jejich operační služba v podobě nosičů letadel byla velice krátká. Nová generace proudových palubních letounů měla velké nároky na prostor letové paluby a malé pro ně byly i výrazně větší letadlové lodě třídy Essex. Lehké letadlové lodě proto jako nosiče letounů ztratily perspektivu až do doby, než byly zavedeny letouny STOL.
I přes svou nepoužitelnost v podobě nosičů proudových letounů byly tyto lodě považovány za vhodné pro přestavbu k jinému účelu. V 50. letech proto byly obě lodě zásadně přestavěny. Ze Saipanu se stala spojovací loď USS Arlington a Wright byl přestavěn na velitelskou loď. V této podobě obě lodi sloužily až do roku 1970.


Poďousy

Základní sídelní jednotka Poďousy je jednou z pěti částí obce Bečváry.
Poďousy se nachází v jižní části okresu Kolín při křížení komunikací č. 125 a č. 2. Nejbližší železniční zastávka se nachází 2 km SZ v Pučeřích.
Poďousy se svou polohou i svým nízkým rozmezím nadmořských výšek 335 m n. m. až 371 m n. m. řadí do jižní části úrodné Polabské nížiny. Největší plochu tak zabírá orná půda přerušovaná z části zastavěným územím a menšími lesíky.
Na celkovém počtu obyvatel obce Bečváry se podílí 99 kovaných Poďoušáků.
Bečváry | Červený Hrádek | Hatě | Horní Jelčany | Poďousy


Televizní práva

Televizní práva zaručují zpravidla za úplatu televizní stanici přístup k vysílání určité, zvláště sportovní události. Exkluzivní televizní práva zároveň částečně nebo zcela omezují práva k vysílání jiným televizním stanicím. Veškeré náležitosti spojené s vysíláním určité události obsahuje licenční smlouva. Obě strany se musí zaručit, že podmínky stanovené smlouvou bezpodmínečně dodrží. U televizních práv často rozhoduje fakt, jestli je vysílací organizace, která o práva žádá, členem veřejnoprávní Evropské vysílací unie. Pokud televizní organizace spadá pod EBU, šance na uvedení pořadu, který právě EBU nabízí, bude vyšší. V opačném případě má TV stanice možnost požadovat od majitele práv,který je ćlenem EBU, možnost vysílání v tzv. sublicenci. Právo na vysílání události neznamená pouze možnost prvního vysílání, ale po dohodě i opakovanou prezentaci v televizi. U sportovních i jiných přenosů často televizní stanice práva kupující požaduje použití nasmlouvaného materiálu pro zpravodajské relace,respektive opětovné uvedení ve svém programovém schématu.
Za televizní práva se někdy označuje i možnost vysílat nějaké dílo, např. televizní seriál či film. K televizním právům z akcí existují i obdobná, ale podstatně levnější práva rozhlasová, případně práva pro internetové vysílání.
Cena televizních práv stále roste. Tabulka uvádí ceny televizních práv k olympijským hrám, uvedené v milionech dolarů:
Smlouvy o olympijském vysílání se uzavírají mezi Mezinárodním olympijským výborem, organizačním výborem her, a Evropskou vysílací unií. Rozhodující slovo v oblasti olympijských práv má v poslední době americká stanice NBC. Ta, stejně jako celá řada dalších společností, si určuje, jak bude uchopena celková koncepce olympijského vysílání I cena práv za národní soutěže se zvyšuje. Fotbalová německá Bundesliga stála televize v roce 1965 v přepočtu 320 tisíc €, na sezónu 2001-02 více než tisíckrát tolik.
Nejsledovanější sportovní akce se prodávají za nejvyšší ceny, na čele žebříčku tak stojí olympijské hry, mistrovství světa ve fotbale nebo mistrovství světa v ragby.
Návratnost ceny televizních práv závisí na možnosti prodat související reklamní čas. Televizní práva na některé akce zakupují televizní stanice se záměrem vysílat je na placeném kódovaném programu.
Nejvýznamnější normou, která nastavila omezení exkluzivity televizních práv a sloužila jako vzor pro ostatní země, se stal britský předpis Nezávislé televizní komise o sportovních a dalších vyjmenovaných událostech. Ten určil, že některé sportovní události musejí být vysílány na nekódovaných programech. Události rozdělil do dvou kategorií – v kategorii A jsou nejvýznamnější události, které se musejí pro všechny vysílat živě, v kategorii B méně významné akce, které se mohou vysílat v přímém přenosu kódovaně, ale volně přístupné musejí být jejich sestřihy nebo záznamy.O exkluzivitě práv se mluví také v licenční smlouvě mezi organizací, která práva žádá, a mezi společností, která práva poskytuje.
Rada Evropy ve směrnici Televize bez hranic dovoluje jednotlivým členským zemím upravit si omezení exkluzivity televizních práv ve vlastním právu.
V České republice je exkluzivita držitele práv omezena v tzv. Televizním zákonu, který v § 33 specifikuje povinnosti televizní stanice při vysílání událostí značného společenského významu. Tyto události nelze vysílat v přímém přenosu kódovaně či se zvláštním poplatkem. Události značného společenského významu určuje Ministerstvo kultury, anebo jsou to události, které takto označí a vyhlásí členská země Evropské unie či Rada Evropy. Na seznamu Ministerstva kultury jsou tyto události značného společenského významu:
Pro události na českém území je navíc následujícím § 34 Televizního zákona omezena exkluzivita na zpravodajství, i televize, která nevlastní práva k určité události, smí zveřejnit stručné informace v rozsahu maximálně tří minut denně.


Kalendář Letních olympijských her 2008

Kalendář Letních olympijských her 2008 je zpracován dle programu zveřejněného 29. března 2007. Modrá pole označují dny, ve kterých probíhají závody v uvedeném sportu. Žluté pole označuje den, kdy se konají boje o medaile. Číslice označuje počet disciplín daného sportu, ve kterých se finále koná.


Bartošovice

Obec Bartošovice se nachází v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 1618 obyvatel.


Chattáb

Chattáb, též Emír Chattáb, plným jménem Samir Sálih Abdulláh al-Suwailem, byl muslimský polní velitel.
Chattáb bojoval proti Sovětské armádě v sovětské válce v Afghánistánu. Podle arménských zdrojů se účastnil na ázerbajdžánské straně války o Náhorní Karabach. Poté bojoval na straně islámské opozice v občanské válce v Tádžikistánu. V rozhovoru pro BBC zmínil, že se účastnil války v Bosně a Hercegovině. Bojoval proti ruským federálním silám v první čečenské válce a druhé čečenské válce. Zemřel v důsledku atentátu zorganizovaného FSB.


IDEA League

IDEA League je aliance pro spolupráci čtyř špičkových evropských technických univerzit:
Založena byla v roce 1999 s účelem podpory další spolupráce a spojení sil zejména ve špičkovém výzkumu těchto univerzit, jejichž absolventi, inženýři a vědci, jsou považováni za vysoce kvalifikované.


Feminismus

Feminismus je název pro komplex ideologií, sociálních teorií a politických hnutí, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které lze považovat za projevy a součást utlačování ženského pohlaví. Přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická.
Pojem feminismus je relativně mladý, jelikož sahá do druhé poloviny 20. století, kdy se dostal do popředí všeobecného zájmu. Předtím se používalo označení ženské hnutí. Feministické hnutí je velice různorodé a štěpí se na mnoho křídel a směrů - od umírněných hnutí prosazujících základní lidská práva pro ženy např. v radikálních muslimských zemích, či dříve v oblastech Západního světa až po nejradikálnější směry feminismu, které jdou až k popírání jakýchkoliv rozdílů v dispozicích pohlaví nebo propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.
Na akademické půdě se některé feministky zaměřují na zkoumání nerovnosti pohlaví a změny v sociálním postavení žen. Jiné argumentují, že rod nebo pohlaví jsou sociálními konstrukty a studiem těchto vztahů uvnitř společnosti se snaží dojít odpovědí vedoucích k zrovnoprávnění.
Politické vystupování feministek je zaměřeno především na kampaně o právo na děti, násilí na ženách, mateřství, rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci pohlaví a sexuální násilí. Témata, která feminismus pojímá jako stěžejní jsou patriarchát, stereotypy, rovný přístup a útlak.
V 60. a 70. letech se začaly feminismus a feministické teorie široce prezentovat. Byl zaměřen na problémy, se kterými se potýká západní, bílá žena ze střední třídy, ale zároveň se snažil odpovídat na problémy všech žen. Od té chvíle se musely řady feministických teorií vypořádat s problémem „ženství“, který pokrývá mnoho individualit se stejným zájmem. Aktivistky pocházely z různých prostředí a feministické teorie se začaly zaměřovat na souvislost mezi rodem a sexualitou s dalšími společenskými atributy jako jsou rasa nebo třída. Mnoho dnešních feministek tvrdí, že feminismus je pevně zakořeněné hnutí, které se snaží bořit hranice sestávající ze sociálních tříd, rasy, kultury a náboženství; odpovídá kultuře a reflektuje problémy žen té které společnosti: například ženská obřízka v Súdánu či dvojí metr pro posuzování pracovního ohodnocení pohlaví na západě; debaty na témata znásilnění, incestu a mateřství jsou srozumitelné a důležité pro každého.
Dnešní mladé ženy pojímají feminismus jako něco radikálního a rodově uvědomělého. To mnoho z nich odvádí od myšlenky aktivně se do feministického hnutí zapojit. Základní hodnoty feminismu jsou přesto hluboce vštípeny do současné západní kultury a také většinově přijímány za správné. V praktickém životě však nedochází vždy k jejich naplňování.
Feminismus má své dějiny nové, počínající zhruba v šedesátých letech 20. století, i prehistorii, sahající do Anglie a Francie přelomu 17. a 18. století. Samotný termín pocházející z francouzštiny původně skutečně označoval „ženské hnutí“ usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života.
Historie feminismu bývá dělena na tři vlny, podle převažujících snah a témat. První vlnu feminismu lze charakterizovat jako kritiku nerovností de iure, a tedy boj za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě. Druhá vlna se soustřeďovala především na boj s nerovnostmi, které i přes oficiální rovnost mužů a žen dále přetrvávaly de facto. Třetí vlna feminismu kritizuje předchozí esencialistickou a monolitickou definici femininity a rozbíjí jednolitý feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různost žen.
Do historie feminismu lze řadit i předchůdce/-kyně feminismu a postfeminismus, tedy myšlenkový proud tvrdící, že cílů feministického hnutí již bylo dosaženo a další aktivity již nejsou potřebné.
Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen Mary Wollstonecraftové, zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“, které vyšlo v roce 1792. Zde jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí.
V Evropě se začal feminismus vyvíjet souběžně s osvícenstvím v 18. století. Myšlení se na konci 18. století začíná dynamicky proměňovat a začíná výrazněji akcentovat individuální svobody a vymaňovat se z těsného sepětí s náboženstvím.
V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým. Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit rasovému nepřátelství.
V Evropě došlo k významné emancipaci žen během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Myšlenky provázející vznik a průběh revoluce oslovily mnoho žen a vzbudily u nich živý zájem o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gougesová, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklarace lidských práv, hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky.
Tato deklarace nebyla pouhým přepisem původní Deklarace, ale hlásala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a zároveň se dožadovala garance rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy. Bojovnost Olympe de Gougesové, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů, protože politická angažovanost žen byla považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ nové společnosti. Nakonec byla na podzim 1793 popravena gilotinou. Byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. V první fázi revoluce se vůdcům revoluce hodil revoluční potenciál žen a jejich emancipace. Již během revoluce se však rozpoutala zuřivá protiženská kampaň. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí. Pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.
Další významnou osobností pro rozvoj feministického myšlení byla Mary Wollstonecraftové, která byla ovlivněna myšlenkami anarchismu a zároveň se stala inspirací pro anarchofeministické myšlení 20. století. Její kniha Obhajoba ženských práv poukazuje na skutečnost, že ženy jsou do své role tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy. K problému společenské nerovnosti žen přistupuje jako k otázce morálky a kulturní úrovně společnosti.
Pro feminismus bylo důležité 19. století, které se zaměřilo především na získání volebního práva. První zemí, kde bylo toto právo přiznáno ženám na jejich nátlak, byl Nový Zéland v roce 1893, ale například Švýcarsko až v roce 1971. Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo vedeno pojmy práva a rovnosti. Většina tehdejších historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vznikála zde příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.
S nebývalou razancí se začíná prosazovat feminismus na přelomu padesátých a šedesátých let po druhé světové válce mezi bílými vzdělanými ženami v Evropě a Americe. Klíčovým heslem této poválečné vlny je „osvobození z útlaku“. Právě v šedesátých letech vzniká významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál, ale relativně prosperující společnost o něj neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, pociťují potřebu konfrontace zkušeností… To je vede na veřejná prostranství. Spolčují se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupují do veřejného politického života.
Pozdní sedmdesátá léta proměňují hospodářskou a kulturní situaci. Do popředí se dostávají konzervativní vlády podporující hodnoty domova a domácnosti. Tradičně chápané ženství je považováno za jejich záruku. Současně se zvedá levicová kritika feminismu. Zřetelně se v tomto období formulují východiska feministické teorie: nerovnost mezi mužem a ženou není ani biologická danost, ani boží soud, ale je kulturně a společensky vytvořena.
K označení tradičně vytvořených stereotypů chování, vztahů a přístupů ke světu, jež se spojovaly s obrazem muže a ženy, si feministky vypůjčily z gramatiky pojem rod. Zdůraznily tak, že ustrojení lidského těla, tj. pohlaví, není samo o sobě určující pro postavení muže a ženy. V dosavadních dějinách lidstva měla většina společností jeden společný rys – ženě bylo vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. Feministické učení chce tedy zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby odhalilo mechanismy útlaku, dominance a moci. Bojovnější směry zdůrazňují, že žena je vystavena dvojímu útlaku – první vyplývá z hmotných omezeních v daném společenském systému. Druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života.
Myšlenková povaha feminismu a jeho společenské zázemí se opět proměňuje v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině. Důležité je zakládání kateder „ženských studií“ na předních zejména amerických univerzitách, kde se zabydluje tzv. akademický feminismus. Současně se v právních systémech a organizaci společnosti uskutečňuje velká část požadavků raného feministického hnutí. Tudíž úspěch, který umožní další posun. Feministky už nenutí ženu, aby se prosazovala v mužském světě tím, že se přestane líčit, odhodí sukni, zesílí, stane se nekompromisní, racionální a bezohlednou. Právě tradičně opovrhované „ženské slabiny“ se mají stát váženou hodnotou, citový a citlivý přístup ke světu nemá být podřízen rozumovému.
Nejznámější rozdělení pohledů na současný feminismus vytvořila socioložka Judith Lorberová. Rozlišuje tři typy feministické teorie:
1) Genderové reformní feministické teorie: sem patří směry, které zdůrazňují podobnosti mezi ženami a muži a usilují o poskytnutí stejných možností účasti na společenském dění. Tato skupina zahrnuje směry liberální feminismus, marxistický feminismus a rozvojový feminismus.
liberální feminismus – nejsilnější proud podporující rovnoprávnost žen, bojuje za jejich možnost prosazovat se jako muži podle individuálních předpokladů a zájmů. Dlouho byl jediným převládajícím feministickým proudem, v jehož znamení probíhala první vlna. Domnívá se, že na začátku jsou všechny osoby stejné a jejich pozdější rozdělení je především důsledkem vlivu odlišného prostředí a výchovy. Východisko vidí především v postupné změně nahlížení jedinců na daný problém a v odmítání rozdílných sociálních rolí žen a mužů. Obě pohlaví by měla tyto stereotypy prolamovat, sociální role zbavit jejich protikladnosti a naopak brát v úvahu společné prvky. Dialog či spolupráci s muži proto považuje za důležitý a přínosný. Preferuje plynulé postupné reformy před radikální revolucí a věnuje se zejména změnám zákonů.
Mezi hlavní představitelky patří např. Elizabeth Janewayová, Cynthia F. Epstainová, atd.
marxistický feminismus – transformuje Marxovu kritiku kapitalistického útlaku a aplikuje ji na postavení žen. Zaměřuje se na ekonomické aspekty života a prosazuje zejména rovné přístupy žen k zaměstnání a k finančním zdrojům obecně – pouze na základě ekonomické nezávislosti se žena může stát nezávislou a rovnoprávnou i v dalších rovinách. Východisko vidí pouze ve změně struktury společnosti jako takové, v odstranění sociální nespravedlnosti, k čemuž je možné dospět nikoli na základě reforem, ale pouze revoluční cestou. Významnými marxistickými myslitelkami jsou např. Sheila Rowbothamová, Nancy M. Hartsocková, atd.
rozvojový feminismus - zaměřuje se na specifické problémy a potřeby žen v hospodářsky rozvojových zemích
2) Feministické teorie genderově motivovaného odporu: směry v této skupině zdůrazňují že zajištění formálních zákonných práv je ovlivněno reálnou nadvládou mužů ve všech sférách společnosti. Tyto směry zkoumají rozdíly v myšlení a prožívání mezi ženami a muži a vyzývají ženy aby se vymanily z nadvlády zakládáním samostatných, výlučně ženských organizací a komunit.
radikální feminismus – vychází z přesvědčení, že ženy jsou na všech rovinách utlačovány muži, což je důsledkem patriarchálního uspořádání naší společnosti, společenské nadřazenosti mužů. Zaměřuje se především na otázku sexuálního vykořisťování a zneužívání žen muži. Zásadně se dívá na realitu z hlediska žen a dialog s muži odmítá. V důsledku tak převrací a radikalizuje dosavadní dualistický model. Budoucnost spatřuje v režii žen, v nastolení matriarchátu. Charakteristickým znakem je také prolomení hranic mezi soukromým a veřejným, neboť útlak se primárně projevuje v rodině. Jednoznačně se kloní k radikálním formám politického boje za osvobození žen.
Mezi významné osobnosti tohoto proudu patří např. Mary Dalyová, Ti-Grace Atkinsonová, Sulamit Firestonová, atd.
3) Feministické teorie genderově motivované vzpoury: směry věnují pozornost vzájemným vztahům mezi nerovnostmi založenými na genderu, rase, etnické příslušnosti, společenské třídě, sexuální orientaci.
Další směry: ekofeminismus - odkazuje na souvislost nadvlády mužů a porobení jak síly a energie žen, tak přírody
spirituální feminismus - věnuje se různým duchovním směrům a odmítá patriarchální náboženství a jejich nařízení, která diskriminují ženy
poststrukturální feminismus - rozebírá mužství a ženství jako proměnlivé kategorie a odkazuje tak k teoriím genderových studií
anarchofeminismus - připomíná rovnost žen a mužů v souvislosti s ostrou kritikou kapitalistického systému
kyberfeminismus - poukazuje na význam informačních a komunikačních technologií v dnešním světě a řeší jejich úlohu při řešení i posilování nerovnosti žen a mužů.


Uložená procedura

Uložená procedura je databázový objekt, který neobsahuje data, ale část programu, který se nad daty v databázi má vykonávat.
Uložená procedura je především procedura. Jedná se o část programu, který je jasně funkčně oddělený od svého okolí, má interface pro komunikaci s jinými moduly programu. Může mít vlastní lokální proměnné neviditelné pro ostatní části programu.
Uložená procedura je uložená. To znamená, že se k ní lze chovat stejně jako ke každému jinému objektu databáze. Lze jí založit, upravovat a smazat pomocí příkazů dotazovacího jazyka databáze.
Pro psaní uložených procedur je obvykle používán specifický jazyk konkrétní databáze, který je rozšířením jejího dotazovacího jazyka.
Použití uložených procedur vychází z faktu, že většina operací nad daty v databázi probíhá stejně bez ohledu na to, kdo operaci provádí.
Příklad: Pokud je třeba uložit do tabulky zákazníků nového zákazníka, tak se to z pohledu databáze děje stejně pro zákazníka internetového obchodu, pro zákazníka, kterého zadává pracovnice telefonického centra přes formulář programu napsaného například v C++ , nebo pro zákazníky, kteří jsou vkládáni automaticky na základě textového reportu, který přijde každý den z „kamenných“ prodejních míst a je zpracováván pomocí programu napsaného v PowerBuilderu. Je tedy celkem dobrý důvod, aby existovala uložená procedura „Zapiš nového zákazníka“, kterou by mohly volat všechny tři výše uvedené aplikace - alternativou bez uložené procedury by bylo, že bych podobnou proceduru musel napsat ve třech verzích - jednou v C++, jednou v Power Builderu a jednou v rámci programu pro internetový obchod.
Druhou výhodou použití uložených procedur je, že se nemusím zabývat tím, jak jsou data uložena v konkrétních tabulkách. V našem případě je mi jedno, jak si databáze uvnitř pamatuje zákazníky - prostě zadám jako parametr procedury jméno, příjmení, číslo kreditky a co si zákazník koupil - a databáze si to nějak přebere.
Uložené procedury se v případě databázových aplikací staly základním kamenem pro realizaci architektury klient/server, kdy je na jedné straně realizována v běžném procedurálním programovacím jazyku komunikace s uživatelem a na druhé straně je pomocí uložených procedur realizována správa dat v relační databázi. Obě části mezi sebou komunikují přes co nejjednodušší rozhraní – voláním uložených procedur.


Laurin & Klement 110

Motor byl vodou chlazený řadový čtyřválec uložený vpředu, poháněl zadní kola. Vrtání bylo 72 mm a zdvih 110 mm. Vyrábělo se 10 sérií, první a druhá měly objem 1791 cm3 a výkon 18 kW, maximální rychlost byla 80 km/h. Od třetí série byl použit motor o objemu 1944 cm3 s výkonem 22 kW a maximální rychlostí 85 km/h.
V roce 1929 byl vůz nahrazen modelem 4 R, vyrobilo se 2 250 kusů.


223 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 ----


Malý zmenšený septakord

Následující tabulka obsahuje složení malého zmenšeného septakordu od jednotlivých základních tónů:
Malý zmenšený septakord může stát na sedmém stupni durové stupnice a na šestém nebo sedmém stupni vzestupné melodické moll. Používá se obvykle jako průchodný akord a i v této své funkci je často nahrazován svou alterací - zmenšeným septakordem, jehož použití je díky jeho symetrii lehčí.


Bedřich Mendl

Bedřich Mendl byl český historik; profesor na Univerzitě Karlově v Praze. Studium dějin opíral o využití nových metodologických hledisek i metodických postupů; jeho dílo obsahuje prvky strukturálního pojetí oboru, které se v evropském měřítku prosadilo až po druhé světové válce. Zabýval se historií měst, ale i dějinami agrárními a politickými.


Licor 43

Cuarenta y Tres / Licor 43 je jeden z nejznámějších španělských bylinných likérů, jenž má bylinou chuť s vanilkovým aroma. Název je odvozen ze 43 tajných přísad. Obsahuje 31% alkoholu. Recept tohoto nápoje je údajně starý více jak 2000 let. Do Cartageny ho prý přivezli Římané z Kartága.


Cabaray

Cabaray je neaktivní stratovulkán, nacházející se v západní Bolívii, blízko hranic s Chile. Je součástí řetězu vulkánů Tata Sabaya, Cabaray a Isluga jako její prostřední člen. V historii nebyly zaznamenány žádné erupce.


SK Mírová pod Kozákovem

SK Mírová pod Kozákovem je fotbalový klub, který od sezóny 2005/06 hraje I.B třídu východ v Libereckém kraji, což je třetí nejvyšší soutěž pořádaná krajským libereckým fotbalovým svazem. Své domácí zápasy hraje Mírová v Sekerkových Loučkách, což je obec vzdálená přibližně 5 km od Turnova. V uplynulé sezóně obsadila Mírová třetí místo z celkových čtrnácti týmů.
Klub SK Mírová pod Kozákovem vznikl v roce 1991. V první sézoně 1991/92 hrál okresní přebor, což je druhá nejnižší soutěž spadající pod záštitu ČMFS. Už od svých počátku se jeho domácím hřištěm stalo hřiště v Sekerkových Loučkách. V roce 2003 prošlo hřiště rekonstrukcí - rozšířilo se, byly postaveny nové kabiny a také tribuna asi pro 150 diváků. V současné době se by vedle hřiště měla vyrůst také tréninková plocha.
Název klubu je trochu zavádějící, jelikož žádná vesnice s názvem Mírová pod Kozákovem neexistuje, jde totiž o „sdružení“ několika menších vesnic z okolí Kozákova. Zkraka SK pak neznamená nic jiného než sportovní klub.
SK Mírová pod Kozákovem má i rezevní tým, který v současnosti hraje okresní soutěž, což je vůbec nejnižší soutěž pořádaná ČMFS. Tato soutěž je někdy lidově označována jako pralesní liga, což poukazuje na její poměrně nízkou kvalitu a prestiž.


Jean Rapp

Narodil se jako syn domovníka colmarské radnice. Začal studovat theologii, ale v 17 letech vstoupil do armády. Účastnil se revolučních válek a pomalu stoupal v žebříčku hodností. Svého nadřízeného generála Desaixe doprovázel během egyptského tažení, kde se stal plukovníkem a dostal se do zorného pole a blízkého okolí Napoleona Bonaparte. Svou pílí a statečností se vypracoval z prostého vojáka až na brigádního generála a stal se pobočníkem Napoleonovým.
Roku 1800 se oženil na příkaz císaře. Jeho ženou se stala slečna Vanderbergová, dcera bohatého armádního dodavatele. V bitvě u Slavkova vedl slavný jezdecký protiútok, napadající jezdeckou carskou gardu velkoknížete Konstantina a byl též autorem bojového zvolání „Ať zapláčí dámy petrohradské“. Povýšen na divizního generála roku 1806 prodělal s císařem další tažení, při kterém vynikl zejména v bitvě u Jeny a poté v bitvě u Golyminu byl těžce raněn průstřelem levé paže se střelnou zlomeninou pažní kosti. V rakouském tažení roku 1809 bojoval u Eckmühlu, u Ebersbergu a v bitvě u Aspern 22. května 1809 se vyznamenal na čele gardových fyzilírů při zadržovacích bojích. Téhož roku 12. října 1809 zachránil císaři život, neboť v poslední chvíli zadržel atentátníka Friedricha Stapse před útokem. Za své zásluhy v tažení byl 1809 povýšen do stavu císařských hrabat. Během ruské kampaně byl v bitvě u Borodina těžce raněn čtyřnásobným průstřelem. Při ústupu z Moskvy zachránil život císařův podruhé, když rázným protiútokem zlikvidoval ataku kozáků, usilujících o život císařův. Při přechoodu Bereziny byl opět raněn, ale s Neyem pokračoval v bojích zadního voje Velké armády. Po ústupu z Ruska jako guvernér Gdaňsku takticky dokonale vedl jeho legendární obranu, která vešla do válečných dějin. Kapituloval po ročním odporu jen pod slibem volného odchodu vojska do Francie. Slib nebyl dodržen a Rapp jako válečný zajatec pobýval v Rusku až do restaurace Bourbonů roku 1814. Během Sta dní se přidal opět k Napoleonovi a byl velitelem rezervní armády střežící Vogesy. Za druhé restaurace nabídl své služby Ludvíkovi XVIII. a stal se roku 1819 pairem a roku 1820 královským komořím. Zemřel na karcinom žaludku v Rheinweiler, dnešní části města Bad Bellingen v Bádensku. Jeho rodné město mu na Martově poli v roce 1856 zřídilo památník na kterém je vytesán nápis, vystihující Rappův základní charakterový rys „Ma parole est sacrée“. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku.
Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Bonaparte v Egyptě - Akcent Třebíč 2007
Jiří Kovařík - Bitva u Marenga - Akcent Třebíč - 2006
Jiří Kovařík - Maršálové Napoleonových orlů - Akcent Třebíč - 2000
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Octave Aubry - Svatá Helena - 2 sv. - Petr Praha - 1937
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Malantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Stanislav Wintr - 26 maršálů Napoleona I. - Svět křídel Cheb - 2004
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932


Intel 8041

Intel 8041 je osmibitový jednočipový mikropočítač harvardské architektury vyvinutý firmou Intel a na trh uvedený roku 197?. Je plně kompatibilní s rodinami MCS-48, MCS-80, MCS-85 a MCS-86. Napájí se 5V, podporuje standby režim, pracuje na frekvenci 6 MHz. Obsahuje vnitřní OTP ROM o velikost 1 kB, datovou paměť RAM s velikostí 128 bajtů a statový registr. Často se používal na starých 80386 a 80486 základních deskách. Výrobou tohoto jednočipu se zabývaly i jiné firmy, např. AMD, NEC nebo Mitsubishi.
Jako je tomu u většiny procesorů, tak i u tohoto je zapotřebí, aby byly všechny vývody někam zapojeny!


1973 OFC Nations Cup

1. ročník OFC Nations Cupu se konal na Novém Zélandě. Mistrem se stal Nový Zéland.


Pátá republika

Pátá republika je ústavní systém Francouzské republiky platný od 5. října 1958. Popsán je v Ústavě z roku 1958 a nahradil systém čtvrté republiky z roku 1946.
Jakožto předseda Ústavní rady pověřil Charles de Gaulle tým řízený Michelem Debré, aby připravil projekt ústavy, jež měla být schválená v referendu 28. září 1958. Tato ústava bývá označována jako Ústava z 4. října 1958 či Ústava Páté republiky.
Ústava páté republiky uděluje prezidentovi větší moc. Až do roku 2002 byla délka prezidentského mandátu stanovená na sedm let, prezident rovněž disponuje vyšší výkonnou mocí.
Text představil mj. nový volební systém: prezident již neměl být volen na společném hlasování Senátu a Národního shromáždění. Volba prezidenta republiky měla být svěřena do rukou kolegiu asi 80 000 zvolených představitelů. Tento systém byl však použit jen jednou a to 10. října 1958 při volbě generála de Gaulla.
V roce 1962 bylo zorganizováno referendum o změnách systému volby prezidenta republiky. Prosadilo volbu všeobecnou a přímou. Poprvé jí bylo užito v roce 1965.
V květnu 1968 byl režim na několik týdnů paralyzován nevídanými lidovými bouřemi. Generální stávka zasáhla celou zemi. Hnutí z května 1968 bylo ovlivněno mnohými krajně levicovými myšlenkami, které posléze ovlivnily celá sedmdesátá léta. Bylo součástí revolučního hnutí prakticky v celé tehdejší západní Evropě.
Od roku 1984 se politická scéna páté republiky vyznačuje stoupajícím vlivem Le Penovy Národní fronty. V prezidentských volbách v roce 2002 získala 16,8 % a Jean-Marie Le Pen postoupil do druhého kola. Zhruba ve stejné době klesají preference komunistické strany. Příliv hlasů je však zaznamenávám hlavně v růstu menších trockistických uskupení, jež získaly v prezidentských volbách 2002 dohromady 10 %.
Od roku 1995 je Francie poznamenána novým rozkvětem stávkových hnutí. V lednu 1987 byla největší francouzská železniční společnosti SNCF paralyzována měsícem generální stávky francouzských železničářů. Paralelně docházelo k formování dalších hnutí: dělníci oceláren, dělníci automobilových závodů, gymnazisté, vysokoškolští studenti, učitelé aj.
René Coty, poslední prezident 4. Republiky, zůstává ve funkci až do 7. ledna 1959.
Alain Poher, předseda Senátu, byl dočasným prezidentem Francouzské republiky od 28. dubna do 20. června 1969.
Alain Poher, předseda Senátu, byl opět dočasným prezidentem Francouzské republiky od 2. dubna do 27. května 1974.
 ImageSize = width:750 height:70 PlotArea = width:740 height:50 left:10 bottom:20 DateFormat = yyyy Period = from:1959 till:2012 TimeAxis = orientation:horizontal ScaleMajor = unit:year increment:5 start:1960 PlotData=
Státní rozpočtové reformy vedly ke navýšení rozpočtu o položky, které předtím nebyly součástí kompetenci Prezidenta republiky. K daným změnám došlo během prezidentství Jacquese Chiraca.


Alfonso Bialetti

Alfonso Bialetti byl italský inženýr, který se stal proslulý díky svému vynálezu elegantně jednoduchého řešení kávovaru Moka Express navrženého roku 1933. Okamžitě po uvedení na trh se konvička stává hitem a je jakousi ikonou roku 1950. Moka Express je jakýmsi symbolem cucina Italiana a neodmyslitelně k ní patří dodnes. Časem bylo vyvinuto několik variant od jednošálkové verze až po Mukka Express (speciální verze s kravským potiskem přednostně určená pro přípravu cappuccina. Bialetti byl také zakladatelem Bialetti Industrie SpA, která je nyní jedním z největších výrobců kuchyňských spotřebičů.


Menšina

Menšina obecně označuje menší část z nějakého celku, zde obvykle ve smyslu: méně něž jedna polovina celku. Tento článek pojednává o nejběžnějším použití tohoto pojmu.
Menšina jako sociologický, politologický a kulturně antropologický pojem označuje dobře vymezenou skupinu osob, jež se odlišuje od okolní "většinové" společnosti a obvykle se i sama jako skupina chápe. Například lidé se zelenýma očima jsou sice "v menšině", ale menšinu v tomto sociologickém smyslu netvoří, pokud se o nich nezačne veřejně diskutovat, nezačnou se sdružovat, případně vytvářet nějakou reprezentaci. Status menšiny je ovšem závislý na celku, vůči němuž se jako menšina vymezuje: například Korsičané jsou na Korsice naprostou většinou, kdežto menšinou v rámci Francouzské republiky.
Metaforicky se kromě toho hovoří o "menšinách" mladých lidí, vysokoškoláků a podobně.
V moderních pevně organizovaných a centralizovaných státech představují menšiny sociální i politický problém, a to v několika směrech:


Tokelau

Tokelau je skupina tří tropických korálových atolů v jižním Tichém oceánu: Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Politicky jde o nesamosprávné koloniální území Nového Zélandu. Příležitostně se ještě používá i staré koloniální jméno, The Union Islands. Před rokem 1976 zněl úřední název Tokelau Islands. Výbor pro dekolonizaci při Organizaci spojených národů vede Tokelau na svém seznamu nesamosprávných území.
Tokelau leží asi 500 km severně od Samoy, 3400 km na severoseverovýchod od Nového Zélandu, 3660 km jihozápadně od havajského Honolulu a asi 10 000 km na západ od pobřeží Peru. Atol Nukunonu leží 100 km jihovýchodně od Atafu, Fakaofo leží dalších 70 km na východ od Nukunonu.
Tokelau bylo původně osídleno Polynésany migrujícími z jiných skupin ostrovů. V roce 1889 se souostroví stalo britským protektorátem a v roce 1916 bylo připojeno k britské kolonii Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. Poté byla v roce 1926 jeho správa předána Novému Zélandu. Ten přijal v roce 1948 tzv. Tokelau Act, kterým přebírá nad Tokelau plnou suverenitu, jakož i zodpovědnost za jeho obranu. V současné době však Tokelauané připravují ústavu a samosprávu, čímž by se svazek Tokelau a Nového Zélandu přiblížil způsobu, jakým je spravováno Niue a Cookovy ostrovy.


Alena Šeredová

Alena Šeredová je česká modelka a herečka, v současnosti žijící v Itálii.
Alena Šeredová se narodila a téměř celé své dětství prožila na pražských Vinohradech. S modelingem začala ještě jako dítě, už v patnácti letech fotila s českým módním fotografem Jadranem Šetlíkem. O rok později odletěla za prací do Řecka. V sedmnácti letech přijela Alena Šeredová poprvé do Milána, světového centra módy.
V roce 1998 se stala první vicemiss České republiky, v soutěži Miss World, na kterou tak postoupila, skončila na čtvrtém místě. Tento úspěch překonala až 30. září 2006 Taťána Kuchařová, která v 56. ročníku soutěže Miss World zvítězila.
Uměleckou kariéru zahájila v roce 1999 rolí v jedné pražské komediální inscenaci. Pokračovala alternováním módy a televize, účinkovala v pořadu italské televize RAI autora Giorgia Panariella Torno Sabato – La Lotteria, oceněném v anketě Telegatto. Díky němu se dostala do povědomí divácké veřejnosti a stala se častým hostem televizních pořadů.
V roce 2002 získala několik cen a byla mimo jiné označena za objev italské televize. V roli „testimonial“ patřila mezi stálé tváře módy a reklamy italských módních domů. V letech 2002–2003 ztvárnila hlavní postavu v jedné italské divadelní komedii. Od roku 2003 má Alena Šeredová italské občanství a v rozhovoru pro tisk řekla, že se do ČR již nehodlá vrátit.
V roce 2004 Alena pózovala pro kalendář měsíčníku MAX, byla protagonistkou divadelní hry La Signora in rosso a hrála ve vánočním filmu Christmas in Love, který měl premiéru v italských kinech 17. prosince 2004.
Alena je středem pozornosti bulvárního tisku, který často píše také o jejích – vesměs mediálně známých – partnerech. Jedním z jejích prvních partnerů byl moderátor Bořek Slezáček, k dalším známým jménům patří italský herec Edoardo Costa či režisér Luigi De Laurentiis. V jistou dobu se také psalo o jejím vztahu s Flaviem Briatorem; podle tvrzení Šeredové však šlo o „výmysl bulváru a v jeho případě nešlo o nic víc než o běžnou pracovní zakázku“.
S italským fotbalovým brankářem Gianluigi Buffonem zvaným "Gigi" má syna Louise Thomase, který se narodil 28. prosince 2007 v 3.48 hodin na soukromé klinice v italském Turíně. Chlapec měřil 52 centimetrů a vážil 3,5 kila.
Alena Šeredová se zapojuje do charitativních a sociálních aktivit a zúčastňuje se benefičních akcí v Itálii i dalších zemích EU.
Měří 181 cm, její míry jsou 94–60–92; má tmavé vlasy a hnědé oči.


Opava

Opava je řeka v České republice, přítok Odry, vznikající soutokem Černé, Zlaté a Bílé Opavy ve Vrbně pod Pradědem. Bílá Opava pramení na jihovýchodních svazích Pradědu, u chaty Barborka, Černá Opava pramení při severozápadních svazích Orlíku a Zlatá Opava pramení na severovýchodních svazích Pradědu. Název Opava se používá až od soutoku Střední a Černé Opavy. Celková délka toku Opavy je tak 109,2 km. Od ústí Opavice až do Opavy-Vávrovic tvoří státní hranici s Polskem v délce cca 25 km. Velikost povodí 2088,8 km2. Největším přítokem je Moravice.
Z Vrbna teče řeka k jihovýchodu korytem, které po povodni roku 1997 dostalo přírodě blízký ráz - je tvořeno četnými meandry, štěrkovými terasami a ostrůvky. V Nových Heřminovech se obrací k severovýchodu, kterýžto směr si udržuje až ke Krnovu. Celý úsek od Vrbna až do Krnova má horský charakter, řeka teče hlubokým údolím, ve kterém vytváří četné peřeje. Pod Krnovem se údolí otevírá a řeka již teče nížinou zhruba jihovýchodním směrem až k ústí do Odry v Ostravě-Svinově. Mezi Opavou a Ostravou řeka vytváří několik meadrovitých úseků se štěrkovými lavicemi, vysokými hlinitými břehy s hnízdy břehulí, vyskytuje se i volavka šedivá a ledňáček říční. Časté padlé stromy, slepá ramena. Mezi Jilešovicemi a Děhylovem byla řeka zkrácena regulacemi o 2,5 km v souvislosti s těžbou štěrkopísku - jejímž důsledkem je vznik tzv. Hlučínského jezera. Řeka se tak dnes městu Hlučín úplně vyhýbá. Mezi Opavou a Kravařemi je část vody odváděna Mlýnskou strouhou, mezi Hájem ve Slezsku a Dolním Benešovem napájí levostranná ramena Opavy spolu s říčkou Štěpánkou dolnobenešovské rybníky.
Největším městem na Opavě je Ostrava. Od počátku toku protéká řeka městy: Vrbno pod Pradědem, Krnov, Opava, Kravaře, Dolní Benešov, Hlučín a Ostrava.
Protože odvodňuje nejvyšší polohy Jeseníků, mívá Opava dostatek vody téměř po celý rok. Nejvyšších průtoků dosahuje koncem jara a nejnižších koncem léta. Průměrný průtok u obce Děhylov na říčním kilometru 7,4 je 17,6 m3/s. Povodně v roce 1997 na mnoha místech změnily průběh toku řeky a některé úseky byly ponechány v přírodě blízkém stavu.
Řeka patří mezi vodácky využívané toky. Úsek Vrbno-Krnov dosahuje obtížnosti WWII-WWIII, pod Krnovem již jen ZWC-WWI-.
V oblasti Nových Heřminov se uvažuje o stavbě přehradní nádrže, která by měla zmírnit průběh povodní. 21. dubna 2008 vláda rozhodla o výstavbě přehrady, kvůli níž má být zaplavena část Nových Heřminov, postižené domy mají být vyvlastněny. V obci platí dlouhodobá stavební uzávěra.


Troján

Image:Asteroid Belt-cs.jpg|thumb|Schematické znázornění Trojánů předcházejících a následujících Jupiter na jeho oběžné dráze. Zobrazen je též hlavní pás planetek mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru.Troján je označení příslušníka skupiny planetek, obíhajících po stejné dráze jako planeta Jupiter, tedy jejich oběžné dráhy jsou v komensurabilitě 1:1 s drahou Jupiteru. V důsledku resonančního gravitačního vlivu Jupiteru jsou soustředěny kolem bodů, předcházejících o 60°, respektive následujících o 60° planety.
Prvním objeveným Trojánem byla planetka Achilles, kterou objevil Max Wolf na hvězdárně v Heidelbergu a pojmenoval ji podle jednoho z hrdinů trójské války. Tato planetka se pohybuje kolem libračního bodu L4, v němž bylo až dosud nalezeno více těles, než v bodě L5. Celkově je mezi trojány počítáno 936 objektů s definitivním označením a 891 pouze s provizorním označením. Vzhledem k tomu, že mezi těmito tělesy nezbytně musí docházet k častým srážkám, jejich počet se v čase mění. V seznamech planetek jsou označeny kódem JUT ve sloupci „Typ obj.“.
Vzhledem k výjimečnosti dráhy Achilla došlo mezi astronomy k dohodě, že i další podobné planetky budou pojmenovávány podle hrdinů trójské války, popisované v eposu Ílias, jehož autorství je připisováno Homérovi. Později byla tato konvence upřesněna v tom smyslu, že objekty soustředěné v blízkosti bodu L4 budou pojmenovávány podle obléhajících Řeků, zatímco objekty kolem bodu L5 budou pojmenovány podle obránců města Trója.
Jupiterovi trojáni patří k velmi tmavým tělesům Sluneční soustavy, s albedem v rozmezí od 0,02 do 0,07. Zatím největším z nich je Hektor o rozměrech přibližně 370 × 195 km.


Lžičák

Lžičák je český název některých kachen rodu Anas. Ačkoli se v češtině používá jako název rodový, představuje podrod Spatula. Jako lžičák se v češtině označuje i jediný druh monotypického rodu Malacorhynchus.


Stalaktit

Stalaktit je sekundární krasový jev, který vyrůstá od stropu jeskyně případně ze šikmé plochy v místech, kde protékají vodní roztoky obohacené rozpuštěnými minerálními složkami.
Jeskyní útvar vzniká srážením rozpuštěného CaCO3 vlivem změny tlaku a teploty. Postupným odkapáváním vody a následným srážením začíná na stropní části vznikat nejprve vyboulenina, která se začíná prodlužovat a mohutnět. V některých případech se v první fázi vytváří dlouhý tenký krápník, který nazýváme brčko. Vlivem gravitace odkapává stále voda směrem dolů, což určuje rozhodující směr, kterým krápník vzniká.
Voda odkapávající na podlahu jeskyně má stále množství rozpuštěných složek, které se začnou srážet i na podlaze a tak pod stalaktitem začíná z pravidla vznikat další sekundární jeskyní útvar, který nazýváme stalagmit. Při dostatečně dlouhém časovém úseku a stálosti přiváděných roztoků dochází ke spojení stalaktitu a stalagmitu a vzniká útvar, který označujeme jako stalagnát.
Nejdelší známý stalaktit pochází z Gruta Rei do Mato v Brazílii, kde dosahuje délky 20 metrů.


Proailurinae

Proailurinae je vymřelá skupina kočkovitých šelem. Rody Proailurus a Stenogale jsou nejstarší známí kočkovití.


Sóiči Noguči

Sóiči Noguči je japonský astronaut, zaměstnanec japonské kosmické agentury JAXA. Roku 2005 uskutečnil krátkodobý kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici. V listopadu má do vesmíru vzlétnout podruhé, tentokrát na půl roku.
Sóiči Noguči se narodil v Jokohamě, dětství prožil v blízkém městě Čigasaki. Vystudoval Tokijskou univerzitu – bakalářem se stal roku 1989, magistrem roku 1991. Po škole pracoval ve společnosti .
V květnu 1996 byl vybrán mezi astronauty oddílu JAXA. Od srpna 1996 procházel všeobecným výcvikem v Johnsonově středisku NASA v Houstonu. V dubnu 1998 získal kvalifikaci letového specialisty raketoplánu. Poté zůstal v Houstonu v oddělení užitečného zatížení a modulů. Červenec – srpen 1998 strávil na stáži ve Středisku přípravy kosmonautů ve Hvězdném městečku.
V dubnu 2001 byl určen do posádky letu STS-113 plánovaného na červenec 2002, později byl přeřazen na let STS-114 určený na duben 2003. Po mnoha odkladech vzlétl raketoplán Discovery k Mezinárodní vesmírné stanici až 26. července 2005. Let STS-114 trval 13 dní, 21 hodin, 32 minut. Během letu provedl Noguči tři výstupy do otevřeného vesmíru s celkovou délkou 20 hodin a 5 minut.
Od ledna 2006 se v CPK připravoval na dlouhodobý let na ISS, srpnu 2006 byl předběžně určen náhradníkem Kóiči Wakaty v Expedici 16 na ISS a zahájil přípravu na let Sojuzem, ale záhy byl posádky odvolán. Ve dnech 16. - 27. ledna 2007 absolvoval s Saližanem Šaripovem a Sóičim Nogučim výcvik k přežití v lesích za Moskvou. Od února 2007 se vrátil k roli náhradníka Wakaty, tentokrát v Expedici 18, se startem v březnu 2009.
V květnu 2008 JAXA oznámila zařazení Nogučiho do posádky Expedice 22/23 se startem v Sojuzu TMA-17 v prosinci 2009.


Ajaguz

Ajaguz je řeka ve Východokazašské a Almatinské oblasti v Kazachstánu. Je 492 km dlouhá. Povodí má rozlohu 15 700 km2.
Pramení na severních svazích hřbetu Tarbagataj. Teče polopouštní krajinou. Při malém stavu vody se ztrácí v píscích Balchašalakolské propadliny a při velkém stavu vody ústí do východní části jezera Balchaš.
Zdroj vody je převážně sněhový. V letním období je voda v řece mírně slaná.


Kostice

Obec Kostice se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1865 obyvatel.
Občané se združují v řadě organizací a spolků, jsou to:


Rob Barel

Rob Barel je holandský triatlonista, magistr biologie a bývalý špičkový plavec. Je trojnásobným mistrem Evropy v krátkém triatlonu. V roce 1994 se stal historicky prvním ITU mistrem světa v dlouhém triatlonu. V premiérovém Olympijském závodě v Sydney 2000 skončil na 43. místě.


David Morse

David Morse je americký televizní a filmový herec, nominovaný na cenu Emmy v roce 2006. Hereckou kariéru začal v roce 1980, objevuje se i v televizních filmech a televizních seriálech a v divadelních insenacích na Broadwayi i mimo ní. Většinou podává přesvědčivé výkony v rolích policistů, agentů, vyšetřovatelů apod.
Od roku 1982 je ženatý se Susan Wheeler Duffovou a má s ní tři děti.


More.groupware

More.groupware patří do rodiny open source groupwarového software, který využívá webové rozhraní. Je napsaný v PHP a používá databázi. Obsahuje různé moduly, jako jsou například přehled, kalendář, kontakty, soubory, novinky, pozvánky, příchody a další.


Letiště Frankfurt nad Mohanem

Letiště Frankfurt nad Mohanem je největší německé letiště, sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.
Letiště Frankfurt nad Mohanem bylo jedno z prvních letišť s plně automatických odbavováním zavazadel.
Letiště má dvě rovnoběžné vzletové a přistávací dráhy a jednu dráhu použitelnou pouze pro vzlety. Všechny dráhy jsou dlouhé 4000 metrů. Dráhy sice nemohou být provozovány nezávisle na sobě, avšak mohou být používány současně.
V roce 2006, 29,5% z 12 299 192 pasažérů, kteří cestovali letadlem přímo z Frankfurtu, přijelo soukromým vozem, 27,9% přicestovalo vlakem, 20,4% taxíkem, 11,1% dlouhodobě zaparkovalo svůj vůz na letišti, 5,3% přijelo autobusem a 4,6% přicestovalo vozem z autopůjčovny.
V objemu osobní dopravy je Letiště Frankfurt nad Mohanem třetí v Evropě po londýnském letišti Heathrow a pařížském Letišti Charlese de Gaulla. V celosvětovém měřítku je Letiště Frankfurt nad Mohanem deváté největší:
V objemu nákladní dopravy bylo v roce 2008 Letiště Frankfurt nad Mohanem druhé největší v Evropě po pařížském Letišti Charlese de Gaulla a sedmé na světě:
V počtu vzletů a přistání bylo v roce 2008 Letiště Frankfurt nad Mohanem druhé v Evropě po pařížském letišti Charles de Gaulle a dvanácté na světě:


Arisaka typ 99

Arisaka typ 99 byla puška sloužící v japonské císařské armádě do roku 1945. Byla vyvinuta z předešlého typu 38. Posléze je také měly nahradit, ale obě sloužily spolu až do konce války. Obě také byly při jeho začátku. Přídavná vojenská technika:Bayonet, svítilna, tlumič. Arisaka byla druhořadou flintou.


Essequibo

Essequibo je řeka v Guyaně. Je dlouhá 970 km. Povodí má rozlohu přibližně 155 000 km2.
Pramení na Guyanské vysočině a ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří estuár široký až 25 km.
Řeka překonává četné peřeje a vodopády. Průměrný průtok činí přibližně 3000 m3/s.


První čínsko-japonská válka

Střetnutí skončilo drtivou porážkou Číny, která ztratila nejen svůj vliv v Koreji, ale též ostrov Tchaj-wan a postavení první asijské velmoci, které převzalo Japonsko. Válka nepřímo položila základ pozdější rusko-japonské války. Carské Rusko totiž nejenže využilo oslabení Číny a čínsko-japonské války k ovládnutí části Mandžuska, ale dokonce i k tomu, aby s podporou Francie a Německa přinutilo Japonsko, aby mu předalo Port Arthur, který mu Čína v Šimonosecké mírové smlouvě také postoupila.
Válka byla rozpoutána 23. července 1894. Její první polovina se vedla především na území Koreje. Japonci postupovali korejským poloostrovem, který byl již pod značným japonským vlivem.
Některá území však byla spíše čínská: hlavně kolem města Pchjongjang, Soul a dál severně. Bez problému byl obsazen Pusan. Po několika bitvách pozemních a námořních zejména o Asan a Pchjongjang ve stejném roce. Po bitvě o Pchjongjang musela čínská vojska opustit Koreu. Poté po námořní bitvě na řece Jalu postoupila japonská armáda až do Mandžuska. Mezi tím Japonci obsadili Tchajwan.


Kateřina Sokolová

Kateřina Sokolová je Miss České republiky pro rok 2007, která převzala korunku královny krásy 14. dubna 2007 po Taťáně Kuchařové.
Během slavnostního večera obdržela i titul Miss Silueta. a Miss Bohemia V současné době studuje Gymnázium v Praze a zúčastnila se soutěže Miss World v Číně v listopadu 2007.


Nezávislý stát Černá Hora

Nezávislý stát Černá Hora nebo také Království Černá Hora byl protektorát a loutkový stát existující v době druhé světové války resp. v letech 1941-1944. Nejdříve byl loutkovou Fašistické Itálie, později po její kapitulaci v roce 1943 Třetí říše.
Nezávislý stát Černá Hora se rozkládal na většině území dřívějšího Království Černá Hora existujícího v letech 1910-1918. Navíc však zahrnoval větší část srbského sandžaku. Nezahrnoval však území okolo Kotorského zálivu a také okrajové albánci obývané oblasti jenž byly součástí italského protektorátu Velká Albánie. De facto ovšem hranice existovali pouze na papíře, jelikož během války bojovali proti fašistům jugoslávští partyzáni.
Po nacistickým Německem a fašistickou Itálií uskutečněné invazi do Jugoslávie se 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko. Slovinsko bylo rozděleno na tři části, mezi Německo, Itálie a Maďarsko.
Srbsko bylo obsazeno několika státy: Vojvodina byla rozdělena mezi Maďarsko, Nezávislý stát Chorvatsko a Německo. Území dnešního Kosova, spolu se západní částí dnešní Makedonie a částí Černé Hory bylo připojeno k Velké Albánii - loutkovému státu pod kontrolou Itálie, zbytek Makedonie a část východního Srbska zabralo Bulharsko. Ve zbytku Srbska byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem.
V samotné Černé Hoře měl být k moci dosazen proitalský kníže, italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, však ztroskotaly.
Návrh na obnovení Černé Hory jako monarchie pocházel od italského krále Viktora Emmanuela III. jenž byl ovlivněn svou ženou Elenou, která byla dcerou posledního černohorského panovníka Nikoly I.. A tak tedy pověřil Mussoliniho vytvořením nezávislého černohorského království. Proti tomu však byl chorvatský vůdce fašistů Ante Pavelić a albánští vůdci, kteří si chtěli rozdělit území Černé Hory mezi sebou. Nakonec ale bylo království ČH vytvořeno díky úsilí strany Zelenaši, kteří využily možnosti a díky svému vůdci Krsto Zrnov Popovićovi, který se vrátil ze svého exilu v Římě v roce 1941, obnovily monarchii a alespon formální nezávislost Černé Hory.
Naproti tomu jejich i italské snahy na návrat dynastie Petrovićů-Njegošů, která zde vládla před rokem 1918, však ztroskotaly. A to zejména z důvodu, že hlava rodu princ Michael Petrović-Njegoš již za jugoslávského krále Alexandra I. prohlásil pošlušnost králi Jugoslávie, za což mimo jiné mohl žít na území Jugoslávie a pobíral státní rentu. Po nástupu bratrance Petra II. potvrdil prohlášení o posušnosti. Na tomto prohlášení trval i po obsazení Jugoslávie fašistickými vojsky a odmítl se stát krále Černé Hory, za čež byl spolu se svou ženou poslán do končentračního tábora. V roce 1943 byl však díky snahám tety Eleny propuštěn. Jelikož však romanovský princ Roman Petrovič i jeho syn Mikuláš Romanovič, odmítly nabídku koruny zůstala až do zániku v roce 1944 Černá Hora bez krále a jeho pozici zastával Italy dosazený guvernér.


Jiří Chmelař

Jiří Chmelař je přerovský výtvarník, momentálně tvoří v Přerově, provozuje Galerii Amart na zámku v Dřevohosticích a Galerii JOLA v Olomouci na Dolním náměstí. Je také členem VSVM Amart – Volného sdružení výtvarníků Moravy. Je zakladatelem a organizátorem tradičního letního mezinárodního Workshopu plenérové malby v Dřevohosticích na zámku a Přerově.


Henry Edward Bird

Bird, civilním povoláním účetní , působil na šachové scéně více než padesát let. Již v v devatenácti letech se zúčastnil uzavřeného turnaje dvanácti členů šachového klubu londýnské kavárny Divan, a v jedenadvaceti letech se zúčastnil prvního mezinárodního turnaje v Londýně roku 1851, kde však prohrál také již v prvním kole s Bernhardem Horwitzem 1:2.
Přestože Bird patřil k poměrně silným hráčům, nikdy nedosáhl výraznějšího úspěchu kromě roku 1879, kdy vyhrál miniturnaj čtyř hráčů v Londýně se 2 body před Josephem Henrym Blackburnem, Jamesem Masonem a Georgem Alcockem MacDonnellem.
V oblasti šachové teorie zavedl Bird zahájení 1. f4, známé jako Birdova hra. Je rovněž autorem Birdovy obrany ve španělské hře 3. ... Jd4, která je dnes mnohými považována za strategicky méněcennou.
Roku 1874 vytvořil Bird na desce 10x8 vlastní variantu šachu podobnou variantě Pietra Carrery. Na rozdíl od Carrey umístil exokámen spojující pohyb jezdce a střelce na sloupec d a figuru spojující pohyb jezdce a věže a na sloupec g.
Bird napsal rovněž celou řadu šachových knih a příruček, z nichž nejznámější je Chess History and Reminiscences věnovaná dějinám šachu.


EGPRS

Enhanced GPRS - je částí implementace EDGE a je rozšířením služby GPRS v sítích GSM.
EGPRS nabízí vyšší rychlosti než GPRS a je s GPRS zpětně kompatibilní. Mobilní sítě s podporou EDGE a EGPRS jsou označovány jako sítě 2.75G.
EGPRS používá devět kódových a modulačních schémat MCS-1 až MCS-9. Kódové schéma a modulace se vybírá v závislosti na odstupu signál rušení, tak aby byl zajištěn co nejlepší přenos dat.
GPRS nabízí nejvyšší rychlost na download 80 kbit/s při kódování CS-4 a konfiguraci telefonu 4+1, u EGPRS je to při stejné konfiguraci telefonu 4+1 maximálně 236,8 kbit/s při použití kódového schématu MCS-9. V praxi se u EGPRS dosahuje rychlostí kolem 200 kbit/s pro download a kolem 100 kbit/s pro upload.
K využití služby EDGE je ovšem potřeba mobilní telefon nebo jiné zařízení, které tuto technologii podporuje.
V případě že mobilní telefon podporuje multislot class 32 a toto podporuje i síť pak jsou teoretické maximální rychlosti pro download u GPRS 100 kbit/s u EGPRS pak 296 kbit/s.


Národní parky v Bulharsku

V Bulharsku se nacházejí tři národní parky. Mají celkovou rozlohu 1930,48 km2, což zabírá 1,7% rozlohy Bulharska. Největší z nich je Národní park Rila. Nejstarším je Národní park Pirin, který byl vyhlášen v roce 1963.


Satra III

Satra III je tříčlánková, částečně nízkopodlažní tramvaj provozovaná v Sarajevu místním dopravním podnikem JKP GRAS Sarajevo. Vozidlo vzniklo modernizací starších tramvají Tatra K2 vyráběných v Československu, první tramvaj byla modernizována v roce 2004.
Po dodání první tramvaje Satra II do Sarajeva v roce 1998 byla roku 2001 mezi sarajevským dopravním podnikem a firmami Pars nova Šumperk a Siemens AG podepsána smlouva na modernizaci 37 tramvají K2, ze kterých má vzniknout 25 vozů Satra II a 12 vozů Satra III. První tramvaj Satra III byla společně s druhým vozem Satra II do Sarajeva dodána v roce 2004.
Tramvaj Satra III technicky vychází z obdobných modernizací, při kterých byly brněnské vozy K2 přestavěny na typ Tatra K3R-N. Největší změnou je vložení nového třetího, nízkopodlažního článku mezi dva články původní, vysokopodlažní. Při této přestavbě jsou zároveň oba krajní články kompletně opraveny, střední článek byl vyroben nově ve firmě Pars nova. V jeho dveřích je instalována výsuvná nájezdová plošina pro kočárky a invalidní vozíky. Na tramvaj jsou rovněž osazena laminátová čela s novým designem od Patrika Kotase. Interiér vozidla je modernizován, původní sedačky jsou nahrazeny polstrovanými, okna jsou determální s horní výklopnou částí, nové jsou dvoukřídlé výklopné dveře s poptávkovým otvíráním cestujícími. Novinkou je také elektronický optický a akustický informační systém pro cestující. Upravena byla i kabina řidiče, řízení tramvaje bylo změněno z pedálového na ruční řadič.
Podvozky tramvaje byly repasovány, byl osazen nový polopantograf, brzdový odporník byl přemístěn na střechu. Původní synchronní trakční motory byly přestavěny na asynchronní, z osmi náprav motory pohání krajní čtyři, ostatní nápravy jsou běžné. Elektrická výzbroj ČKD UA12 byla nahrazena novou střídavou výzbrojí Siemens.
Prototypový vůz Satra III vznikl přestavbou vyřazené brněnské tramvaje K2 č. 1104 v dílnách Pars nova v roce 2004. Tramvaj měla premiéru na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v září 2004, v Sarajevu byla označena číslem 601. Modernizace dalších vozů probíhá, podobně jako u tramvaje Satra II, již v sarajevském dopravním podniku pomocí dodaných dílů od firem Pars nova a Siemens. V tomto případě se již jedná o původní sarajevské vozy K2. V roce 2008 jezdily již čtyři tramvaje Satra III do čísla 604.


Naberežnyje Čelny

Naberežnyje Čelny je přístavní město v Ruské federaci, druhé největší město republiky Tatarstán. Žije tu 511 000 obyvatel.
Město leží na řece Kama, 225 km východně od Kazaně.
Naberežnyje Čelny se stalo městem v roce 1931, založeno bylo ale už roku 1640. Mezi lety 1982 a 1988 bylo přejmenováno na Brežněv podle zesnulého gen. tajemníka KSSS Leonida Brežněva.
Ve městě sídlí společnost Kamaz, výrobce ruských nákladních automobilů. Nedaleko města se nachází přehradní nádrž.


Sibiř

Sibiř je území v Rusku, ležící mezi Uralem a Verchojanským pohořím. Sibiř zaujímá většinu rozlohy Ruské federace,. V širším slova smyslu se však k Sibiři někdy počítá i území mezi Verchojanským pohořím a Tichým oceánem. Známá je hlavně silně kontinentálním podnebím a velkým nerostným bohatstvím. Je velice řídce osídlena a mnoho oblastí je dostupno pouze nebo především letecky. Výjimku tvoří oblasti přiléhající k Transsibiřské magistrále, mohutným říčním tokům nebo k Severnímu ledovému oceánu.
Většina území Sibiře je pokryta tajgou a četnými mokřady. Na západě území se nachází Západosibiřská rovina a Středosibiřská plošina, ostatní části Sibiře jsou hornatné. Z jihu na sever protékají Sibiří tři veletoky – Ob, Jenisej a Lena. Velká část půdy je tvořena permafrostem, což ztěžuje těžbu surovin. Nejvyšší horou je Belucha, ležící na hornatém jihu u hranice s Kazachstánem, v jižní části Východní Sibiře se nachází jezero Bajkal s největší světovou zásobou sladké vody.
Podnebí je převážně kontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. V zimě dosahují teploty až -60 °C, převážně na jihu však neklesají pod -30 °C. S příchodem jara ale dochází k prudké změně, léta jsou mírná, s teplotou dosahující občas i přes 20 °C. Vzhledem k četným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti v létě značně nepřátelské snesitelnému životu vinou obrovského množství obtížného hmyzu. V těchto mokřadech je pravděpodobně vázáno mnoho methanu, což by mohlo způsobit problémy v souvislosti s globálním oteplováním.
Obyvatele Sibiře tvoří velké množství národností, hlavně přistěhovalí Rusové, kteří žijí v průmyslových městech na jihu, dále ale také Burjati, Tuvinci, Něnci, Evenové, Evenkové, Jakuti a další, kteří mají svoje autonomní republiky a okruhy. Ačkoliv se zde rozšířilo pravoslavné křesťanství, množství od civilizace odříznutých kmenů praktikuje stále animistická náboženství či lámaismus.
V severní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny, rozsáhlá je též těžba dřeva a lov. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přes Severní ledový a Tichý oceán na východ do Japonska, USA a Kanady. Města jsou zásobována energií převážně z tepelných elektráren, velký podíl má ale také produkce velkých vodních elektráren. Z ekonomického i environmentálního hlediska hraje klíčovou úlohu těžba ropy, ovšem ropovody vedoucí Sibiří jsou převážně v dezolátním stavu, což se projevuje značnými ztrátami ropy při přepravě a s tím souvisejícím těžkým poškozením životního prostředí okolo trasy ropovodu.
Naprosto stěžejní dopravní tepnou Sibiře je Transsibiřská magistrála, postavená na začátku 20. století. Ta spojuje téměř všechna průmyslová města. Nezastupitelná je doprava letecká, letiště jsou ve všech větších městech. Po Bajkalském jezeře je také provozována vodní plavba.


Jaroslav Rössler

Jaroslav Rössler byl první český avantgardní fotograf a člen Devětsilu. Je jediným českým fotografem, který splynul s uměleckou avantgardou, stavějící na hlavu dosavadní představy o tom, co je umění.
Vyučil se v portrétním ateliéru u firmy Drtikol a spol. a osm let zde pracoval jako laborant, až do svého odjezdu do Paříže. V jedenadvaceti letech si ho všiml Karel Teige, který ho pověřil fototypografickými úkoly pro časopisy Pásmo, Dsk, Stavba a ReD. Tak získal o možnostech funkčního využití fotografie novou představu. Postupuje od fotografie k fotogramu, fotomontáži, typografické koláži a kresbě, až nakonec všechny postupy vhodně mísí, jak si to žádá soudobá koncepce moderního umění.
Počátkem roku 1925 odjíždí do Paříže na půlroční studijní pobyt a v témže roce se stává fotografem Osvobozeného divadla. Většina záběrů jevištních inscenací té doby je jeho dílem.
Ještě před svým druhým odjezdem do Paříže v roce 1927 navazuje jako reklamní a průmyslový fotograf spolupráci s obrázkovým časopisem Pestrý týden, který pak už z Francie zásobuje i svými reportážemi.
V Paříži, kde plánuje zůstat se svou ženou Gertrudu Fischerovou natrvalo, se zabývá reklamou, především v experimentálním studiu Luciena Lorella, a vytváří práce pro tak významné podniky, jakými jsou firmy Gibs, Michelin nebo Shell. Přitom ho však láká i živý pouliční ruch a právě tento zájem se mu nakonec stane osudným a poznamenává celou jeho další budoucnost. Setkává se s demonstranty a když fotografuje působivý výjev a jeho aktéry, je zatčen a po půlročním vězení v roce 1935 z Francie vypovězen. Tím první, velká tvůrčí etapa jeho života končí.
Na Žižkově, tenkrát ještě pražském předměstí, si spolu se ženou otevírá skromný fotografický ateliér a starosti spojené s vedením živnosti způsobují, že v jeho tvůrčí práci vzniká nepřirozená mezera, trvající dvě desetiletí.
Až v padesátých letech se k fotografickému experimentu znovu vrací. Vytváří takzvaná prizmata, fotografie snímané přes dvojlomný hranol, experimentuje i s tvárnými postupy - vedle solarizace je to především Sabatierův efekt - vrací se tak i k pigmentům. Hýří novou barevnou a tvarovou představivostí.
Jaroslav Rössler je neoddělitelnou součástí české moderny. Moderny, která byla stejně tak literární, malířská a fotografická jako typografická, architektonická, divadelní nebo kinematografická. Jeho dílo je citlivou ozvučnicí doby, ale vyjadřuje se nezávisle na vyjádření druhých. Československá fotografie nemá kromě Rösslera autora, jehož práce v různých výrazových prostředcích by se tak dokonale propojila k moderní koncepci umění. Ojedinělým tvůrčím odkazem autora nejstarších českých fotogramů a vynálezce fotogramů jsou abstrahující vize, rozvíjené během více než půlstoleté umělecké dráhy.
Jaroslav Rössler patří společně s Františkem Drtikolem, Josefem Sudkem a Jaromírem Funkem k světově proslulým českým fotografům, jejichž díla jsou vyhledávána na prestižních aukcích.
Mrázková Daniela: Cesty československé fotografie, Mladá Fronta 1989, ISBN 80-204-0015-X


22. dobrovolnická jízdní divize SS „Maria Theresia“

22. SS-Freiwilligen Kavallerie Division „Maria Theresia“ byla vytvořena v květnu 1944. Základem byl SS-Kavallerie Regiment 17 z 8. SS-Kavallerie Division „Florian Geyer“. Mužstvo doplnili maďarští Volksdeutsche, jenž byli původně odvedeni do maďarské armády. Divizním znakem byla chrpa, jež byla oblíbenou květinou Marie Terezie.
V září 1944 byl SS-Kavallerie-Regiment der SS 52 přiřazen ke Kampfgruppe Wiedemann. S ní se přesunula do župy Arad v Rumunsku, kde během prvního boje padl velitel Kampfgruppe Wiedemann a nahradil ho SS-Hauptsturmführer Anton Ameiser. Zanedlouho byla, nyní již Kampfgruppe Ameiser, obklíčena Rudou armádou u města Arad.
Část Kampfgruppe se pod velením SS-Hauptsturmführera Harry Vandiekena probila k řece Harmas, přeplavala ji a dostala se do německých linií. Druhá část, pod velením SS-Hauptsturmführera Antona Ameisera, se měsíc probíjela 200 km k německých liniím, což se jí nakonec 30. října podařilo jižně od Budapešti. Přežilo pouze 48 mužů.
Zbytku divize byl přerušen koncem října 1944 výcvik, který měla u města Debrecín a poté byla poslána do Budapešti, kde měla posílit obranu. Zde se dostala do prudkých bojů a 24. prosince 1944 byla v Budapešti, spolu s dalšími jednotkami, obklíčena 250 000 sovětskými vojáky. Dne 11. února 1945 se zbylí obránci pokusili probít z obklíčení. To se podařilo pouze 170 mužům divize „Maria Theresia“.
Velitel divize SS-Brigadeführer August Zehender spáchal 11. února 1945 sebevraždu. Přeživších 170 mužů bylo následně, společně s přeživšími z 8. SS-Kavallerie Division „Florian Geyer“ převeleno do prostoru mezi Vídní a Bratislavou, kde byli použiti k vytvoření 37. SS-Freiwilligen Kavallerie Division „Lützow“.
Po II. světové válce nebyla 22. SS-Freiwilligen Kavallerie Division „Maria Theresia“ obviněna z žádných válečných zločinů.


Kyselina trihydrogenarseničná

Kyselina trihydrogenarseničná, též kyselina orthoarseničná, je jednou ze tří kyselin pětimocného arsenu. Vyrábí se oxidací arsenu kyselinou dusičnou:
Z roztoku krystaluje ve formě lístkovitých bezbarvých krystalků jako hemihydrát H3AsO4.1/2H2O, které jsou velmi dobře rozpustné ve vodě.
Další formy kyseliny arseničné, kyselina metaarseničná HAsO3 a kyselina diarseničná H4As2O7 přecházejí v roztoku adicí molekul vody na kyselinu trihydrogenarseničnou:
Všechny formy kyseliny arseničné jsou prudce jedovaté a to jak při vdechnutí prachu, tak při požití ústy nebo při kontaktu s pokožkou. V menších dávkách mají mutagenní účinky.
Kyselina trihydrogenarseničná se používá v chemii jako oxidační činidlo. Je také používána jako složka prostředků pro hubení myšovitých hlodavců a roztočů a jako přísada jiných pesticidů.


Racek krátkozobý

Image:Red-legged_Kittiwake_colony%2C_St._George_Island%2C_Alaska.jpg|Kolonie racků krátkozobých na Ostrově sv. Jiří Image:Rissa brevirostris5.jpg|Ptáci v kolonii Image:Rissa_brevirostris7.jpg|Mládě racka krátkozobého


Vilém I. Skotský

Vilém I., známý jako Lev nebo Garbh, "Drsný", vládl jako skotský král od roku 1165 do 1214. Jeho vláda byla druhou nejdelší ve skotské historii před sjednocením s Anglií v roce 1707. Na trůn nastoupil po smrti svého bratra Malcolma IV. 9. prosince 1165 a korunován byl 24. prosince 1165. Na rozdíl od svého hluboce věřícího křehkého bratra byl Vilém statné postavy, zrzavý a tvrdohlavý. Byl zdatným panovníkem, přestože jeho vládu kazily Vilémovy nešťastné pokusy o znovuzískání kontroly nad Northumbrií ovládané Normany.
Vilémovi se tradičně připisuje založení opatství Arbroath v západním Skotsku, místo pozdější Arbroathské deklarace, která vyhlásila skotskou nezávislost. Je zajímavé, že Lev se mu neříkalo už za jeho života, a tento přídomek se nevztahoval k jeho houževnatosti ani vojenským schopnostem. Vilém začal užívat jména Lion Rampant dle svého práva z heraldického zákona. Titul "Lev" mohl užívat díky své vlajce či standartě, což byl právě červený stojící lev na žlutém pozadí. Tato vlajka se později stala skotskou královskou standartou, která se dosud používá, a je i součástí královské standarty Spojeného království, kde tvoří její dvě diagonálně protilehlé čtvrtiny v sousedství erbu Anglie a erbu Irska. S Vilémem byla vlajka spojena, protože kronikář Fordun jej nazval "Lvem spravedlnosti".
Vilém také v roce 1152 zdědil titul hraběte z Northumbrie. Tohoto titulu se však musel v roce 1157 vzdát ve prospěch svého anglického krále Jindřicha II., což způsobilo Vilémovi potíže, když se sám stal králem, protože velmi usiloval o získání Northumbrie zpět.
Byl významným rebelem ve vzpouře proti Jindřichu II. v letech 1173–1174. V bitvě u Alnwicku v roce 1174, během vzpouru podporujícího nájezdu Vilém sám nezodpovědně napadl anglické oddíly za pokřiku:
Spadl s koně, byl Jindřichovými oddíly zajat a v řetězech odveden do Newcastlu, pak do Northamptonu a nakonec do francouzského Falaise v Normandii. Jindřich poté vyslal vojsko do Skotska a okupoval je. Jako výkupné za navrácení království byl Vilém donucen uznat Jindřicha jako svého feudálního pána a souhlasit, že zaplatí náklady na okupaci Skotska anglickou armádou prostřednictvím daní na Skotech. Bylo tak učiněno Falaiskou smlouvou, načež se směl vrátit do Skotska a v roce 1175 přísahal Jindřichu II. věrnost na hradě v Yorku.
Falaiská smlouva nepozbyla platnosti dalších 15 let. Až Richard I. Lví srdce souhlasil, že ji vypoví výměnou za 10 tisíc stříbrných marek, když potřeboval peníze na třetí křížovou výpravu.
Díky podmínkám Falaiské smlouvy měl Jindřich II. právo vybrat Vilémovi nevěstu. Vilém se tak roku 1186 oženil s Ermengardou de Beaumont, vnučkou krále Jindřicha I. Věnem dostala edinburský hrad. Manželství však příliš vydařené nebylo a trvalo mnoho let, než Ermengarda Vilémovi porodila dědice. Jejich dětmi byly:
Vilém zemřel ve Stirlingu roku 1214 a leží pohřben v opatství Arbroath. Jeho následníkem na trůně se stal syn Alexandr, který vládl v letech 1214 - 1250.
Vilém prý v Yorku v roce 1206 u jednoho dítěte vyléčil tuberkulózu uzlin, dříve nazývanou krtice, a to tím, že se jej dotknul a modlil se za jeho neduh.


Potočnice lékařská

Potočnice lékařská , starší název řeřicha potoční někdy také řeřišnice bílá. Název pochází z latinského nasitortium, což znamená nos trápící. Jde o rostlinu z čeleďi brukvovitých. Potočnici jako zeleninu si údajně oblíbil i Napoleon Bonaparte a na jeho popud začala být pěstována a šlechtěna. Cíleně pěstována začala být opravdu ve Francii a to v okolí města Chantilly. V ČR je chráněna.
Ve volné přírodě roste u pramenů, v příkopech nebo v potocích. Potrpí si na chladnou čirou tekoucí vodu, má ráda vodu bohatou na vápník. Roste od nížin až po horské polohy, téměř v celé Evropě, kromě severu. Původně je to euroasijský druh mírného pásu, dnes je rozšířena do všech kontinentů vyjma Austrálii a Antarkdidu. V České republice roste roztroušeně, na Slovensku je však již hojnější.
Dříve využívána jako náhražka hořčice. Zelené listy se přidávají do salátů. Nať je používána jako koření. Léčivé účinky řeřišnice jsou známy už od starověku. Používala se k léčbě avitaminózy. Čistí krev, usnadňuje vykašlávání, působí močopudně, zlepšuje zažívání a podporuje chuť k jídlu. Působí jako povzbuzující prostředek.
Potočnice v čerstvém stavu obsahuje vitamin C, vitamin E, vitamin D a provitamin A. Obsahuje hořčičnou silici glykonasturtin a také důležité stavební kameny, kterými jsou pro tělo železo a draslík. Dále také jód nebo síru.


Bareges

Bareges je jihofrancouzská obec ležící v Pyrenejích v departementu Hautes-Pyrénées. Nachází se ve výšce asi 1250 m nad mořem a je významným rekreačním centrem jednak pro své teplé minerální prameny a jednak pro možnost lyžování.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:500 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:100 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:10 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Fernao de Magalhaes

Fernao de Magalhaes byl portugalský mořeplavec, který sloužil španělské koruně.
Důkaz o kulatosti Země přinesla výprava, již Magalhaes vedl a která ve službách španělského krále obeplula poprvé celou zeměkouli. Z pěti lodí se po třech letech vrátila jen jedna, sám Magalhaes zahynul na Filipínách. V době, kdy Magalhaes se svými námořníky uskutečňoval nebezpečnou výpravu, se Španělé zaměřili na dobývání nově objevené severní Ameriky.
Magalhaes se narodil ve zchudlé šlechtické rodině v severoportugalské provincii Trás-os-Montes na severovýchodě Portugalska. Jeho otec, Pedro Rui de Magalhaes, byl starostou města Sabrosy. Měl dva sourozence, bratra a sestru.
Jeho rodiče zemřeli, když mu bylo deset. Ve dvanácti letech se stal pážetem na královském dvoře Jana II. a královny Eleanory. Zde v Lisabonu se svým bratrancem Franciskem Serraem pokračoval ve svém vzdělávání. Zaujala ho geografie a astronomie. V některých věcech byl vyučován Martinem Behaimem. V roce 1496 se stal Magalhaes panošem. Ve svých dvaceti letech se dostal poprvé na moře. V roce 1505 byl poslán do Indie, kde chtěl budoucí místokrál Francisco de Almeida vytvořit vojenské a námořní základny. Zde se také setkal poprvé s bitvou. V roce 1506 přistál ve Východní Indii. V roce 1510 je povýšen na kapitána. Brzy však své velení ztratil, když plachtil na východ bez povolení. Byl nucen se vrátit do Portugalska.
Po svém návratu byl roku 1511 poslán do Maroka, kde v roce 1513 bojoval a zranil si v bitvě koleno. Kvůli tomu až do konce života kulhal. Když ilegálně obchodoval s Maury, byl 15. května 1514 propuštěn z portugalských státních služeb. Byl rozhořčen a zřekl se svého národa a přijal španělské jméno Fernando de Magallanes. Za to byl v Portugalsku označován, že „ztratil čest“.
Magalhaes se odebral do Španělska. Naklonil si biskupa Juana de Fonseca a nabídl své služby španělskému králi. Španělský král Karel V. schválil 22. března 1518 vyslání expedice na západ až k Ostrovům koření. Flotila, tvořená pěti starými karavelami, pak vyplula ze Sevilly 10. srpna 1519. Sestávala z lodí:
Posádku lodí tvořili většinou Španělé a Portugalci, ale i jiné národnosti. Významnou postavou se stal italský dobrodruh Antonio Pigafetta, který si o výpravě vedl záznamy a byl jedním z 18 mužů, kteří výpravu přežili; díky tomu se nám zachovala podrobná zpráva o průběhu cesty. Magalhaes ve Španělsku zanechal svou těhotnou ženu Beatriz a dvouletého syna Rodrigueze, přičemž ani manželka, ani potomci se návratu výpravy nedožili.
První Magalhaesovou zastávkou byl ostrov Tenerife na Kanárských ostrovech, kde vypukly první konflikty s podřízenými kapitány.
Plavba pokračovala přes Atlantický oceán jihozápadním směrem přes rovník. Počasí jim příliš nepřálo - vály nepříznivé větry a „...pršelo pak šedesát dnů bez ustání, což odporuje názoru starých mořeplavců.“ Dopluli do zátoky dnešního Ria de Janeira. Juana de Cartagenu, druhého muže flotily, musel dát Magalhaes za neposlušnost uvěznit.
V následujících měsících se výprava ubírala podél jihoamerických břehů k jihu. Začátkem ledna 1520 prozkoumala ústí La Plata, o němž zpočátku soudili, že jde o hledaný průliv do "Jižního moře", tedy Tichého oceánu. Nakonec pronikli až do nehostinných patagonských vod. V březnu 1520 se Magalhaes rozhodl, že po marných bojích se zimními bouřemi stráví zimu v zálivu pojmenovaném po sv. Juliánovi. Zde propukla vzpoura, kterou se mu však podařilo potlačit. Hlavní organizátoři za ní zaplatili životem, dva muži byli vysazeni na patagonské pobřeží.
24. srpna 1520 vyrazili na jih, ale téměř dva měsíce strávili u ústí řeky Santa Cruz na 50° jižní šířky. Po chvíli také Magalhaes přichází o svoji první loď - Santiago, která byla zničena v bouři. Další loď, San Antonio, dezertovala a vrátila se nazpět do Španělska, kde hlavního kapitána obvinila z kolaborace s Portugalci a vzpouře proti španělskému králi, čímž Magalhaes upadl v nemilost.
21. října 1520 objevili mezi Ohňovou zemí a dnešním Chile ústí hledaného průlivu. Průliv byl pojmenován kapitánem „Kanál všech svatých“, ale námořníky byl pojmenován Magalhaesův průliv. Průliv zdolali za 38 dní, což může být otázka náhody neboť i pro zkušené kapitány je to i dnes obtížné. Tímto průlivem 28. listopadu 1520 dopluly tři zbývající lodě do Tichého oceánu.
Magalhaes předpokládal, že cesta na Moluky bude trvat už jen několik dní, avšak protáhla se na téměř čtyři měsíce. Za tu dobu výpravě počasí přálo - vál příznivý vítr a nepotkala je ani žádná bouře. Proto bylo Jižní moře Magellanem překřtěno na Tichý oceán.
Pluli na sever aby se dostali z nepříznivého podnebí, ale tak nešťastně, že neviděli západní pobřeží Jižní Ameriky. Výprava skoro čtyři měsíce nenarazila na kousek země, posádku trápil hlad, žízeň a většina mužstva onemocněla kurdějemi. Jejich strádání popsal Antonio Pigafetta takto:
Minuli jen dva skalnaté ostrovy. Po překročení rovníku změnili kurz na západ a naštěstí 6. března 1521 dorazili na Marianské ostrovy, kde nalezli spoustu jídla a pití. 9. března výprava opět vyplouvá a 16. března dorazili námořníci na ostrov Homonhon na Filipínách. V tuto dobu měla výprava 150 mužů.
Magalhaes rozuměl jazyku zdejších domorodců, protože jeho otrok - malajský tlumočník - se uměl domluvit jejich jazykem. Zde si vyměnil dary s králem Limasawy rádžou Ka Lambem. Ka Lambo je pozval na ostrov Cebu, kde je vylodili 7. dubna 1520. Přivítal je zdejší král rádža Humabon a přijal křesťanství. Tomu také Magalhaes slíbil, že mu pomůže ve válce proti sousednímu kmenu na ostrově Mactan. V této bitvě, 27. dubna 1521, je Magalhaes na ostrově Mactan zabit.
Do čela výpravy se pak postavil Juan Sebastián del Cano, původně kormidelník lodi Victoria, který musel rychle prchnout před domorodci, přičemž ztratil přes dvacet mužů a třetí loď, Concepcion, musela být na útěku spálena. Výprava pokračovala na Borneo a pak Moluky, kde nabrali koření pro španělského krále. Avšak zchátralá vlajková loď Trinidad náklad neunesla a prohnilý trup praskl. Loď byla vytažena z vody a opravována. Na zpáteční cestu se tak vydala jen Victoria se padesátkou mužů. Trinidad byl opraven a pokusil se o návrat cestou zpět přes Pacifik, ovšem kvůli bouřím a nepříznivým větrům se musel navrátit zpět na Moluky. Byl však zajat portugalskou hlídkou. Z tohoto zajetí se zpět do Španělska vrátil r. 1527 pouze kapitán Gonzales de Espinoza se třemi muži.
Mezitím se Victorie plaví vodami Indického oceánu. Na tomto posledním, dlouhém úseku cesty loď žádná pohroma nepotkala až ke Kapverdám. Nicméně cestou zemřely další dvě desítky vyčerpaných námořníků. Na Kapverdách padlo třináct mužů do portugalského zajetí, a tak se kapitán del Cano jen s jedinou lodí a se 17 muži na palubě 6. září r. 1522 vrací do Španělska. Jejich cesta trvala bez 12 dní tři roky.
Král Karel I. se sice nad návratem výpravy zaradoval - ostatně prodejem přivezeného hřebíčku se mu vrátil dvojnásobek vložených investic - přesto se neubránil jistému zklamání: Magalhaesova teorie se nepotvrdila, cesta přes Pacifik na Moluky byla mnohem delší a nesnadnější než cesta Portugalců kolem Afriky. Král se přesto nejprve pokusil ještě několikrát na výpravu navázat, v r. 1525 vyslal flotilu sedmi lodí, která kvůli nepřízni počasí postupně ztroskotala. Proto se Karel r. 1529 smlouvou v Zaragoze Moluk vzdal - za 350.000 dukátů posunul demarkační linii o 17° ve prospěch Portugalska.
Výprava významným způsobem přispěla k rozšíření geografických vědomostí a poprvé bylo možné poměrně přesně určit rozměry Země.
Magalhaesovu výpravu s úspěchem zopakoval až r. 1580 Angličan Francis Drake.
Někteří badatelé předpokládají, že se Magalhaes v letech 1511-1512 dostal do prostoru jižně od Filipín a byl tedy v okamžiku své smrti skutečně prvním mužem, který obeplul svět a navíc splnil hlavní úkol: nalezl cestu k Ostrovům koření plavbou západním směrem. Byl uznávaný i svými námořníky.


Kovács

Maďarské příjmení Kovács nebo Kovacs nosí více různých osobností :


Cyprian Kamil Norwid

Vystudoval malířskou školu ve Varšavě. Patřil ke druhému pokolení romantických básníků, kteří začali tvořit až po listopadovém povstání. Jeho matka zemřela v roce 1825, otec o deset let později. V roce 1840 začal publikovat první básně ve varšavských časopisech. V uměleckých kruzích byl uznán jako nadějný autor, ale i malíř. V roce 1842 odcestoval do zahraničí, studoval malířství, sochařství a archeologii v Itálii, pak dějiny umění a filozofii v Berlíně. V roce 1849 se usadil v Paříži, kde se stýkal s polskými básníky a filozofy, poznal Adama Mickiewicze, Krasińského, později Chopina a Słowackého. Žil v bídě, prožíval osobní zklamání, byl umělecky nepochopen. V roce 1852 odcestoval do Ameriky, tam se jeho situace ale nezměnila, dokonce mu na příjezd zpátky do Evropy musel půjčit jeho známý. Zemřel v útulku pro chudé polské emigranty v Paříži na tuberkulózu. Pohřben je na hřbitově v Ivry, později přesunutý do hromadného hrobu v Montmorency. Symbolická urna s jeho pozůstatky byla umístěna 24. září 2001 na Wawelu.


Arsinoé II.

Arsinoé II. byla královna Thrákie a Makedonie a později společně se svým bratrem a manželem Ptolemaiem II. Egyptským spoluvládkyně Egypta.
Byla dcerou krále Ptolemaia I. Sótéra, zakladatele helénistického státu v Egyptě, a jeho druhé manželky Bereniky I.
Ve věku 15 let byla Arsinoé II. provdána za krále Lýsimacha z Thrákie, kterému porodila tři syny, Ptolemaia, Lýsimacha a Philipa. Aby dosadila své syny na trůn, obvinila Lysimachova prvního syna Agatokla z velezrady a ten byl následně popraven jedem.
Po Lýsimachově smrti v bitvě v roce 281 př. n. l. prchla do Kasandry v Řecku a provdala se za svého nevlastního bratra Ptolemaia Kerauna, syna Ptolemaia I. a jeho první ženy Euridiky. Sňatek se konal z politických důvodů, neboť si oba činili nároky na makedonsko - trácký trůn. Jejich vztah však nikdy nebyl dobrý.
Jak se Ptolemaios Keraunos stával čím dál více mocnějším, rozhodla se Arsinoé, že je čas ho zastavit a konspirovala proti němu spolu se svými syny. To přinutila Ptolemaia zabít dva z jejich synů, Lýsimacha a Philipa, zatímco nejstaršímu Ptolemaiovi se podařilo uprchnout a plavit se na sever, do království Dardanů. Arsinoé odešla do Alexandrie, kde hledala ochranu u svého bratra Ptolemaia II.
V Egyptě pokračovala v intrikách a pravděpodobně podnítila obvinění a odchod do exilu první ženy svého bratra, Arsinoé I. Egyptské. Arsinoé II. se poté za svého bratra provdala. Díky tomuto sourozeneckého vztahu dostali oba od Řeků přívlastek "filadelfoi".
Sdílela všechny bratrovy tituly a očividně měla velký vliv. Byla jí věnována města, vlastní kult a objevila se na mincích. Velkou měrou zasahovala do zahraniční politiky, včetně Ptolemaiova vítězství v první syrské válce mezi Egyptem a říší Seleukovců na Středním Východě.
Po její smrti na ni Ptolemaios II. stále odkazoval v úředních dokumentech a stejně tak podporoval její kult a vydával mince s jejím portrétem. Také založil uctívání Arsinoé jako bohyně, což byl chytrý tah, protože tímto rovněž založil svůj vlastní kult a byl uctíván jako bůh.


Frida Boccara

První úspěch slavina v roce 1960 na festivalu Rose d'Or v Antibes. V roce 1969 vyhrála Velké ceny Eurovize se šansonem Un jour, un enfant. O vítěství se dělila se třemi dalšími zpěvačkami. Kromě Francie se těšila velké popularitě především ve Španělsku.
Zemřela na zápal plic. Je pohřbena na židovském hřbitově v Bagneux


Gwenview

Gwenview je prohlížeč obrázků pro prostředí KDE. Je součástí balíku KDE Extragear. Slovo „Gwen“ znamená v bretonštině „bílý“ a je často používáno jako křestní jméno. Gwenview k dispozici již v KDE 3. Aby byl Gwenview více použitelný, bylo ve verzi KDE 4 jeho uživatelské rozhraní zjednodušeno. Umožňuje prohlížet obrázky v režimu celé obrazovky a promítat slideshow.
Verze 1.4.0 vydaná v září 2006 přidává několik nových funkcí jako:
Poslední verze pro KDE 3 je 1.4.2 vydaná v září 2007. Současná verze 2.0 je součástí KDE 4.


Karl Theodor Robert Luther

Karl Theodor Robert Luther byl německý astronom, který objevoval planetky pracoval ve městě Düsseldorf. Dva jeho objevy mají neobvyklé vlastnosti: binární planetka ze stejného prvku Antiope a extrémě pomalu otáčející se planetka Glauke. Planetka Luthera a kráter Luther na Měsíci byly pojmenováni na jeho čest.


Římskokatolická církev na Maltě

Římskokatolická církev dominuje náboženské scéně na Maltě, kde je bezkonkurenčně největší náboženskou organizací. Hlásí se k ní 95-98 % obyvatel, což dělá z Malty nejkatoličtější zemi světa. Nedělní bohoslužby pravidelně navštěvuje více než polovina obyvatel.
Ústava Malty definuje římský katolicismus jako státní náboženství a přiznává katolické církvi výjimečné postavení ohledně hodnocení a výuky etických a morálních problémů. Vliv katolicismu je i jinak silně patrný v zákonodárství Malty - není povolen rozvod ani interrupce.


PhoneGaim

PhoneGaim je svobodný software pro technologii VoIP, založený na IM programu Pidgin a protokolu SIP. PhoneGaim je poskytován pod licencí GNU GPL a sponzorován firmou Linspire.


Křesťan

Křesťan je označení pro vyznavače křesťanství, nejrozšířenějšího monoteistického náboženství, založeném na učení Ježíše Krista. Většina křesťanů věří, že Kristus je Syn Boží – druhá osoba Nejsvětější Trojice. Viditelným znamením křesťanské víry je křest. Neexistuje přesná definice křesťana.
Slovo křesťan je odvozeno přes latinu z řeckého ?????????? s významem náležící Kristu či kristovec.
Slovo se tedy vztahuje k Ježíši Kristu, zakladateli křesťanství, ale objevuje se až po jeho smrti, poprvé se slovo křesťané objevuje ve Skutcích apoštolů, odkud plyne, že se učedníkům, židovským i pohanským konvertitům k formujícímu se náboženství, začalo říkat křesťané poprvé v Antiochii.
Názory na to, co patří k podstatnému jádru křesťanství, se liší. Obvykle se považuje za nutné věřit v Božství, Zmrtvýchvstání a Vykupitelskou roli Ježíše Krista. Tento pohled nepovažuje za křesťany například svědky Jehovovy a mormony.
== Statistické vyhodnocení == Pro statistické potřeby se někdy využívá evidence pokřtěných. Je možné zjišťovat, zda se dotyčná osoba sama považuje za křesťana či křesťanku. Tímto směrem se posunula i formulace příslušné otázky v českém sčítání lidu 2001 na rozdíl od sčítání 1991, kde byla otázka formulována výhradně jako otázka na členství.
Kulturními křesťany jsou osoby, které jsou součástí křesťanské kulturní tradice. Z tohoto úhlu pohledu by se mohla považovat za křesťany většina obyvatel Česka, protože např. dodržují vánoce a jejich základní představy o morálce se opírají o židovsko-křesťanské Desatero.
Významné osobnosti, které se staly známými především svou aktivitou při šíření či budování křesťanství nebo svým příkladně křesťanským životem, bývají v některých církvích označovány jako světci.
Mnoho významných vědců, filosofů či spisovatelů v historii i v současnosti bylo taktéž křesťany a nezřídka se vedle práce ve svém oboru věnovali i teologii či apologetice.
Zdůrazňovaná křesťanská identita je či byla typická pro politiky v mnoha křesťanských zemích, zejména pro představitele křesťansky orientovaných stran. Křesťany byla většina prezidentů USA včetně současného a panovník Velké Británie dokonce je z titulu svého úřadu hlavou anglikánské církve.
Zatímco dnes se většina křesťanských politiků orientuje demokraticky, bylo až do 19. století typické spojení křesťanství a monarchického způsobu vládnutí. Mezi světovými válkami se křesťanství v politice často spojovalo s diktaturou a pohybovalo se v blízkosti fašismu.


Socket 478

Socket 478 byla vydána pro procesory Intel Pentium 4 a Celeron. Byl nástupcem patice 423, která na trhu byla velmi krátce. Přinášela podporu DDR a SDR pamětí, výjimečně podporovala pouze RDRAM. Pro FSB využívala Intel Quad Data Rate technologii.


St. Charmond

St. Chamond byl francouzský tank z 1. světové války. Vznikl vývojem z prvního francouzského tanku Schneider CA-I. Poprvé byl užitý v boji v roce 1917. V žádném případě nedosahoval kvalit tehdejších britských tanků.


Kangasala

Kangasala je finská obec sousedící s Tampere. Žije v ní asi 27 000 lidí na 492,56 km2. Obec byla založena v roce 1865.
Na místě dnešní Kangasaly byla ve středověku velká panství. Nejznámějšími jsou Liuksialan kartano, kde na konci 16. století žila Kaarina Maununtytär, a Wääksyn kartano, kde zas žila Kaarina Hannuntytär.
Dne 10. června roku 1604 vyschla řeka Sarsanvirta, skrz kterou odtékala voda z jezer Vesijärvi a Längelmävesi do jezera Roine. Důvodem bylo, že asi deset kilometrů jihovýchodně od řeky došlo k náhlému rozšíření koryta potoka s peřejemi Hykiänkoski, kterým částečně přetékala voda z jezera Pälkänevesi do jezera Mallasvesi, které je na stejné úrovni jako Roine. V důsledku toho se otočil směr toku říčky Iharinkoski, která dříve odváděla vodu z Pälkänevesi do Längelmävesi. Došlo k poklesu hladiny jezera Längelmävesi a Sarsanvirta vyschla. Tato událost na malém potoku tak měla důsledky pro obrovskou oblast, neboť jezero Längelmävesi je dlouhé několik desítek kilometrů. Ze Sarsanvirty zbylo jen mrtvé rameno Sarsanuoma.
Později v roce 1830 byl mezi jezery Längelmävesi a Roine prokopán kanál Kaivannon kanava, čímž hladina Längelmävesi klesla ještě více až na úroveň jezera Roine. Říčka Iharinkoski tím byla přerušena.
Kangasalský kamenný kostel byl postaven v 60. letech 17. století. V druhé polovině 19. století v něm byly instalovány varhany.
Po vypuknutí finské občanské války 31. ledna 1918 v kangasalské vsi Suinula rudí v takzvaném Suinulském krveprolití povraždili 17 a zranili 26 neozbrojených zajatců. Vedle Tampere se tak i Kangasala stala rudou. Bílí ji zase ovládli až 22. března
Ke Kangasale se 1. ledna 2005 připojila obec Sahalahti, čímž se zvětšila o asi 3 800 lidí a 172 km2.


Skibus

Skibus je autobus určený pro přepravu lyžařů, snowboardistů a běžkařů během lyžařské sezony.
Skibusy jsou autobusy popřípadě mikrobusy, které zajišťují dopravu lidí do a z lyžařských středisek. Na rozdíl od linkových autobusů jsou většinou poskytovány zdarma a lze v nich bez problému přepravovat lyžařské vybavení. V neposlední řadě skibusy dovezou cestující až přímo do lyžařského centra, nikoli pouze třeba na autobusové nádraží. Skibusy jsou většinou placeny provozovateli lyžařských areálů, které tak nepřicházejí o návštěvníky vzhledem ke své špatné dopravní dostupnosti, nebo majiteli hotelů, kteří tímto poskytují svým zákazníkům větší komfort.


Pete Wentz

Peter Lewis Kingston Wentz III je hráč na basovou kytaru skupiny Fall Out Boy. Ve skupině taky zpívá vedlejší vokály a píše všechny texty.
Wentz vyrostl ve Wilmette na předměstí Chicaga. Je nejstarší ze tří dětí a navštěvoval North Shore Country Day School, kde patřil do celostátního výběru fotbalistů. Po dokončení studia na střední škole v roce 1997 pokračoval ve studiu politologie na univerzitě DePaul. Skončil ale v prvním pololetí, jelikož už před nástupem na univerzitu váhal mezi váhal mezi školou a hudbou, která nakonec zvítězila.
Wentz byl úzce spjatý s chicagskou punkovou scénou, kde působil v několika kapelách například Arma Angelus, Yellow Road Priest, Racetraitor a v dalších relativně neznámých kapelách.
V roce 2001 založil společně s Joe Trohmanem a Patrickem Stumpem Fall Out Boy, později se ke kapele připojil i Andy Hurley. V roce 2004 odehrál poslední koncert za Arma Angelus, kde současně působil a začal se naplno věnovat Fall Out Boy.
V roce 2002 vydali Fall Out Boy první EP a brzy na to v roce 2003 svou první desku Fall Out Boy's Evening Out with Your Girlfriend. Kapela se v Chicagu rychle stala známou a Pete Wentz se stal jejím frontmanem.
Ke konci roku 2003 podepsali Fall Out Boy nahrávací smlouvu s Island Records, kde ji také vyšlo DVD a další EP.
V únoru 2005 se Pete pokusil o sebevraždu, vzal si příliš velkou dávku antidepresiv a následkem toho strávil týden v nemocnici. Později k této události řekl: Izoloval jsem se čím dál víc a víc. Čím víc jsem se vzdaloval, tím víc jsem všechno cítil. „Chtěl jsem zastavit mé myšlenky, už jsem nechtěl o ničem přemýšlet.“ Tento sebevražedný pokus poté i zhudebnil v písni 7 Minutes in Heaven, která vyšla na albu From Under the Cork Tree.
From Under the Cork Tree vyšlo 3. května 2005 a dostalo se na deváté místo v americké hitparádě a v prvním týdnu se jej prodalo přes 70,000 kusů.
Pete na toto album napsal všechny texty a sám jej označil za děsivější a daleko lepší než jejich předešlá alba. V rozhovoru řekl: Chtěli jsme napsat a nahrát daleko vyvinutější hudbu. Název alba vymyslel také Wentz a nechal se inspirovat oblíbeným dětským příběhem O Ferdinandovi.
Důležité také v roce 2005 bylo jeho hledání nových talentů k nezávislým labelům přivedl taková hudební jména jako jsou nyní Panic! at the Disco nebo Gym Class Heroes.
V březnu 2006 obletěly internet snímky nahého Petera. Na oficiálních stránkách poté zveřejnil vyjádření, kde přiznal, že mu vykradli telefon. Poté řekl, že se prvních 24 hodin cítil opravdu hrozně, ale teď se tomu směje.
V únoru 2007 vydali Fall Out Boy své čtvrté řadové album nazvané Infinity on High, které se ale na internetu objevilo už několik týdnů před jeho vydáním, Wentz k tomuto incidentu řekl: „Chtěli jsme vám nabídnout desku, ale teď se cítíme hrozně zklamaní, chtěli jsme ji prezentovat jiným způsobem.“
Na konci února se kapela dostala na titulní stránku Rolling Stone. Wentz mimo jiné mluvil i o incidentu s Patrickem Stumpem, který se stal během natáčení. Stump jej tehdy uhodil, když debatovali o textech na nové album.
20.11.2008 se Peteovi a jeho manželce Ashlee Simpson narodil syn Bronx Mowgli Wentz.


Pražské schody

Pražské schody jsou mezinárodním cyklistickým závodem horských kol s tradicí od roku 1994. Exhibice se koná každoročně v průběhu června. Trasa závodu je světovým unikátem, 1250 m dlouhý okruh vede uličkami Malé Strany a Hradčan, divácky nejatraktivnější je sjezd 190 zámeckých schodů v každém okruhu. Závod se jezdí na hodinu + 1 kolo, za tu dobu závodníci zvládnou 12 - 15 okruhů. V průběhu let se na startu představily mnohé legendy českého i světového MTB - mimo jiné například Daniele Pontoni, Beat Wabel, Albert Iten, Henrik Djernis, Mike Kluge, Thomas Frischknecht, Julien Absalon, Jose Hermida, Fredrik Kessiakoff nebo Christopher Sausser. Doslova dějinnou postavou závodu je pak olympijský vítěz, několikanásobný mistr světa a vítěz světového poháru, Francouz Miguel Martinez, který v závodě startoval zatím jedenáctkrát.


Židé

Pokud se píše s velkým prvním písmenem, označuje slovo Žid příslušníka židovského národa, tedy Žida v etnickém slova smyslu, zatímco žid je příslušníkem židovského náboženství. Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k židovskému národu. Dalšími národními rysy bylo území státu Izraele a Palestiny a jazyk.
Slovo „Žid“ přešlo do češtiny pravděpodobně z italského Giudeo, které pochází z latinského Iudeus, respektive řeckého ????????, což je zkomolenina hebrejského ???????? Jehudi, znamenající „judský“, „pocházející z Judska“, „Judejec“. V původním významu znamenalo „příslušník kmene Jehuda“, viz Izraelský národ. Samotné jméno Jehuda znamená „Ten, jenž děkuje“ nebo „Ten, jenž vzdává chválu“.
Podobnou cestou, tedy přes řečtinu, přešel do češtiny i výraz „Hebrejec“, zkomolenina hebrejského ????, Ivri. Kořen ??? znamená „překračovat“, „přecházet“. Může tedy odkazovat jak na kočovníky nebo na národ „z druhé strany“ - v tomto případě Eufratu. Výraz Hebrejci se dnes používá především v souvislosti se starověkými kmeny nebo skupinami kmenů, které mluvily hebrejsky a které později vytvořily kmenové společenství Izrael.
Jméno „Izrael“, přesněji ??? ?????, Bnej Jisra’el, „Synové Izraele“, odkazuje v národnostním kontextu na celý izraelský národ, včetně deseti ztracených kmenů, v náboženském pak na celé společenství lidí uznávajících a věřících pouze v jednoho Boha Izraele. V současnosti je třeba odlišovat mezi slovem Izraelité, což se vztahuje na biblický národ, potažmo na příslušníka náboženské komunity; a Izraelci, což je označení občanů státu Izrael.
V judaismu bylo vždy náboženství úzce propojeno s myšlenkou vlastního národa a země - samotný judaismus pravděpodobně vznikl jako syntéza kmenových náboženství hebrejských kmenů. Ve starověku byli Židé vždy považováni za národ a na jejich náboženství nebyl kladen žádný zvláštní důraz. Změna přišla v poexilním období, zvláště pak během řecké a římské nadvlády, kdy začalo být židovství považováno za samostatné náboženství, jehož hlavním nositelem je národ - Židé. V té době také roste počet konvertitů, tudíž se stávalo, že člověk židovského vyznání byl zároveň římským občanem. V období středověku se zvláště v křesťanském a muslimském prostředí naopak národnostní princip v židovství vytrácí - Židé jsou považováni za náboženskou skupinu a zřeknutím se své víry nebo přestupem na jinou víru židy být přestávají. Pokřtěný žid již není brán jako žid, nýbrž jako křesťan. Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. Uvnitř samotného judaismu existovaly v té době rozporuplné tendence. Některé skupiny dávaly přednost asimilaci, jiné skupiny začaly klást důraz na národní svébytnost Židů - z této skupiny se posléze zrodil sionismus. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy. Člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně, člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně. Zákony dále rozebíraly případy, kdy byl jeden nebo oba rodiče či prarodiče míšenci prvního nebo druhého stupně. Všichni lidé, označení nacistickým režimem jako Židé i míšenci byli během druhé světové války perzekvováni a v konečném důsledku měli být vyhlazeni. Po válce a založení státu Izrael v r. 1948 bylo proto stanoveno, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekvován, má právo odstěhovat se do Izraele, kde této nebo podobné perzekuci již vystaven nebude. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.
Žid a žid nemusí být vždy jedno a totéž. Zatímco „etnickým Židem“ je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva - halachy - je možné se narodit i stát. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:
Z této definice vyplývá, že člověk, který měl např. židovského dědečka, je sice považován za Žida státem Izrael, nicméně není již považován za žida z náboženského hlediska - není započítáván do minjanu, není vyvoláván k Tóře a jeho náboženský status je stejný jako u jakéhokoli jinověrce.
Většina náboženských židů nepovažuje „nehalachické židy“ vůbec za židy a „etnický“ charakter židovství víceméně neuznávají, rozhodující je pro ně halacha. Některé malé skupiny ultraortodoxních židů nejenže neuznávají nehalachické židy, ale neuznávají ani konvertity jako plnoprávné židy. Tato praxe je ovšem spíše výjimkou potvrzující pravidlo.
Současné židovské obyvatelstvo je možné rozdělit dle původu a oblastí, kde Židé žili nebo žijí, a to následovně:
Kromě těchto velkých skupin existují ještě skupiny menší, jejichž příslušníci tvoří komunity v řádu stovek až tisíců členů. Jsou to např.:
Tyto skupiny se od sebe mohou odlišovat dialektem hebrejštiny, používanými jazyky, kulturou, folklórem i náboženskými praktikami.
Následující tabulka uvádí počet a procentuální zastoupení Židů podle národnosti v některých zemích a oblastech. Údaje jsou pouze orientační.
Hlavním dorozumívacím jazykem Židů byla ve starověku hebrejština. Ta později přešla do liturgického užívání a její funkci v běžné komunikaci přejala aramejština, případně řečtina nebo latina. Od babylónského zajetí se stalo nepsaným pravidlem, že Židé přijímali a dorozumívali se jazykem země, ve které žili. Kromě toho Židé vytvořili a užívají své vlastní jazyky - jidiš, užívaná mezi aškenázskými Židy, a ladino používaná mezi Sefardy. Kromě těchto dvou jazyků ještě existují různé variace jako judeo-arabština nebo judeo-perština. Všechny tyto jazyky vznikly vzájemným ovlivňováním jazyků hostitelských zemí a hebrejštiny. Zvláštním jazykem je ge'ez, kterým se hovořilo v Etiopii před nástupem amharštiny a který zůstal jako liturgický jazyk etiopských Židů. Hebrejština se udržela jako jazyk literární. Na přelomu 19. a 20. století byla hebrejština obnovena jako živý jazyk v Izraeli.
Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. V současné době je jediným náboženstvím židovského národa. Podle náboženských zákonů ani podle zákonů světských není možné být Židem a zároveň být příslušníkem nějakého jiného náboženství, než judaismu, pokud se pro toto jiné náboženství člověk svobodně rozhodne. Náboženský a národnostní fenomén je v židovství neodmyslitelně spjat. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha.
Starověké dějiny Izraele jsou vymezeny prvními zmínkami o izraelském národě ve 13. století př. n. l. a arabskou expanzí na počátku 7. století n. l. Podle Pentateuchu pochází celý Izraelský národ z jednoho rodu patriarchů. Ti se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. V Egyptě ale byli zotročeni a utlačováni Proto Izraelité z Egypta odešli, prošli pouští a vstoupili do Kenaánu, zabrali zemi a usadili se v ní. Podle biblického chápání se Izraelský národ stejně jako jeho náboženství ustavuje především při svém putování pouští, kdy od Boha dostává zákon a kdy se stává Božím lidem. Můžeme-li datovat tyto události, tak podle údajů o městech Ramses a Pitom, na jejichž stavbě se Izraelité měli jako otroci podílet, lze hovořit o 13. století př. n. l..
Podle biblických pramenů se z vlády soudců jednotlivých kmenů vyvinula monarchie. Na přelomu stála osoba Saula, který byl sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomínala spíše soudce. Prvním skutečným králem byl David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná. Davidovská říše zabírala nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Byla spravována centrálně, hlavním městem byl Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Během tohoto období byl v Jeruzalémě zbudován Šalamounův chrám.
Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Rozpadl se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních – vzniklo tzv. severní království neboli Izrael a jižní království neboli Juda. Izraelské království zaniko v roce 722, když jeho hlavní město Samaří dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly z velké části deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly. V Judském království vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586. Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii.
Období po pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se nazývá babylonské zajetí. Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. n. l. obsadil perský král Kýros II. Veliký Babylon. Skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“ - někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Pentateuchu. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. V tomto období vznikají teologické a písemné základy židovského náboženství - judaismu. Od zajetí také bude pravidlem, že vždy bude větší část Židů žít mimo území Izraele.
Alexandr Makedonský roku 331 př. n. l. ovládl území Blízkého východu a Judsko přešlo pod vládu Řeků. Po jeho smrti byla říše rozdělena mezi diadochy a Judsko připadlo na egyptským Ptolemaiovcům. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny. V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci Sýrii a Kenaán. Když Antiochos IV. Epifanés zakázal provádět základní rituály judaismu, povstalo venkovské obyvatelstvo a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v makabejské povstání. Makabejské války započala roku 167 př. n. l. rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. V roce 164 př. n. l. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit Chrámový kult. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války skončily založením vládnoucí královské dynastie Hasmonejců. Panování Hasmonejské dynastie bylo zmařeno vnitřními spory v samotné rodině. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkán II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II.. Pompeius nakonec přiřkl vládu Antipatrovi, čímž Hasmoneovská dynastie skončila svou vládu a jejich místo zaujali Herodovci.
Po Césarově vítězství zůstal Hyrkán v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipater II.. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes. Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy. V letech 40-37 se dostal díky parthské expanzi na trůn Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Po Herodově smrti nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to Římany sesazen a Judsko přešlo pod přímou správu Říma. Judsko bylo spravováno římskými prefekty a prokurátory. Od roku 41 do roku 44 vládl v Judsku Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři.
Za prokurátora Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven postupem Vespasiana. Když byl Vespasianus zvolen císařem, převzal velení vojsk jeho syn Titus. Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Massada. O několik desetiletí později, v letech 132-135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Bar Kochba. I toto povstání však bylo rozdrceno, Židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, Aelia Capitolina a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy. Po Druhé židovské válce se těžiště židovského života přesunulo do Galileje, kde se židovský život začal znovu obnovovat.
Ve 3. století mnoho židů během krize Římské říše zemi opustilo. Jejich cílem byla především Babylónie, která nebyla pod nadvládou Říma a navíc zde již od dob babylónského zajetí sídlila silná a početná židovská komunita. Po povolení křesťanství a jeho přijetí za státní náboženství se vztah římské a později byzantské říše k Židům zhoršoval. Židé proto přivítali, když roku 614 získala oblast Persie avšak Jeruzalém byl roku 629 dobyt zpět. Roku 638 byla oblast podmaněna Araby a situace v oblasti se na dlouhou dobu zcela změnila. Židé získali podobně jako křesťané status Dhimmi - tj. lidí druhého řádu - mohli svobodně vyznávat své náboženství, ale nesměli jej šířit, ani nosit zbraně a museli platit zvláštní daň. Tolerance muslimů byla závislá na toleranci konkrétního panovníka.
Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly.
Protože během středověku žili Židé mnohdy v ghettech a přinejmenším teoreticky se nemísili s nežidovským obyvatelstvem, lze tak nadále mluvit o národu, je-li chápán jako společenství odvozované od společného předka. Existuje však množství náhledů na tuto otázku; realitě snad bližší je výklad židovství jako druhu kulturního či diskursivního společenství.
Během 18. a 19. století se židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.
Od roku 1948 existuje na území zhruba odpovídající bývalému Britskému mandátu Palestina stát Izrael, v němž Židé opět tvoří majoritní skupinu a hovoří moderní hebrejštinou. Nejpočetnějším náboženstvím země je judaismus, většina obyvatel Izraele se však považuje za sekulární. Do země se postupně vystěhovalo mnoho Židů, poslední velkou vlnou byli sovětští židé v roce 1990.


Daniel Hejdánek

Daniel Hejdánek byl učeň, který byl ve věku šestnácti let zastřelen výstřelem z domu obývaného Rómy, před kterým postával se svými kamarády. Pachatel vraždy nebyl nikdy odsouzen.
Ve věci vraždy Daniela Hejdánka byl 12. února 1998 interpelován poslancem Martinem Smetanou tehdejší ministr Tošovského vlády Vladimír Mlynář.
Případ bývá často řazen mezi rasově motivované trestné činy a bývá často připomínán i radikálně pravicovými skupinami, které v něm, stejně jako otec zavražděného, vidí důkaz neschopnosti a nedostatku vůle státního aparátu potlačovat romskou kriminalitu.


Asyndeton

Asyndeton je syntaktická básnická figura, která je založena na hromadění slov nebo veršů za sebou bez použití spojek.


Compsognathus

Compsognathus byl malý teropodní dinosaurus. Žil na konci jurského období před asi 150 miliony let na území dnešní Evropy.
Compsognathus byl od svého objevení v 50. letech 19. století dlouho znám jako nejmenší dinosaurus, jehož délka se pohybovala v rozmezí 70 cm až 1,4 m, teprve v posledních desetiletích pak byly objeveny ještě menší druhy dinosaurů. Tento malý teropod byl také prvním objeveným dinosaurem s téměř kompletní kostrou. Živil se drobnými obratlovci a je možné, že byl stejně jako jeho příbuzný Sinosauropteryx alespoň částečně opeřený.


Jengish Chokusu

Vol. 3: je v pořadí čtvrté studiové album americké metalové skupiny Slipknot vydané u nakladatelství Roadrunner Records


Čičarija

Čičarija je pohoří tvořící severní hranici chorvatskému poloostrovu Istrii a je tvořen více jak 40 km dlouhým hřbetem, na jihu odděleným sedlem Poklon od sousedního masivu Učka. Pohoří se táhne od Kvarnerského zálivu k Terstskému zálivu a uzavírá tak severní hranici Istrie. Čičarija je tvořena náhorní krasovou planinou, nad níž se vyvišují tři hřebeny s vrcholy Crveni vrh, Crni vrh a Žirovnica. Nejvyšším vrcholem je Orljak. Nejvyšším vrcholem slovinské části masivu je Slavnik. Pohoří je poměrně často sužováno srážkami. Ročně zde spadne v průměru až 2000 mm.


Derodontidae

Derodontidae je čeleď brouků ve své vlastní nadčeledi Derodontoidea. V čeledi je 10 druhů ve 4 rodech. Brouci této čeledi jsou malí, mezi 2 a 6 mm délky, se štítkem se zubatými okraji, což těmto broukům dalo také jejich jméno. Rodu Laricobius tyto zuby na štítu chybí.


Rudolf Dilong

Rudolf Dilong byl slovenský básník, dramatik, spisovatel tzv. katolické moderny, katolický kněz, člen františkánskeho řádu.
Po maturitě sa Rudolf Dilong stal mnichem františkánské řehole. Po absolutoriu katolické teologie byl v roce 1929 vysvěcen katolickým knězem. Několik let pak působil jako středoškolský pedagog kdy učil náboženství. Po vypuknutí 2. světové války narukoval jako vojenský kněz do armády loutkového Slovenského štátu. V roce 1945 odešel do emigrace. Později se usadil v Římě, v roce 1947 odjel do Argentiny, kde později působil, mimo jiné, také jako kněz slovenských vystěhovalců v Buenos Aires. Redigoval místní periodikum Slovenské zvesti. Od roku 1965 žil v kláštěře v Pittsburghu ve Spojených státech amerických. Zde pracoval jako redaktor Listů sv. Františka. Pracoval i jako funkcionář Světového kongresu Slováků. V roce 1969 navštívil Slovensko a měl v plánu zde zůstat. Existuje několik verzí proč tak neudělal. Podle prof. J. Rydla to má údajně na svědomí Ladislav Novomeský. Dilong dostal od literárních kritiků mnoho přívlastků:
Robert Dilong se svojí tvorbou řadí mezi nejvýznamnější a nejplodnější autory tzv. katolické moderny. Věnoval se zejména psaní poezie, ale i dramat. Byl také zakladatelem časopisu Postup. Svoje díla často umístňoval do venkovského prostředí, věnoval se tématům dětství a často v nich popisoval svoji rodnou Oravu, co mu poskytovalo vítané útočiště a stabilitu zejména v období Druhé světové války. Napsal více než 100 děl, pričemž mnohá z nich shořela v době požáru kláštera v Argentině.


Armstrong Siddeley Cheetah

Armstrong Siddeley Cheetah byl letecký motor vyvinutý firmou Armstrong Siddeley Motors Ltd. na základě předchozích konstrukcí Lynx a Panther, sériová výroba byla zahájena v r. 1935. Byl to vzduchem chlazený hvězdicový sedmiválec o maximálním výkonu 275 až 475 hp.
Motory Cheetah mj. poháněly letouny Airspeed Envoy, Airspeed Oxford, Avro 626 a Avro Anson. Celkem bylo vyrobeno více než 40 tisíc motorů Cheetah.


Barry Marshall

Barry James Marshall je australský lékař, profesor klinické mikrobiologie na University of Western Australia. V roce 2005 obdržel společně s Robinem Warrenem Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za pozoruhodný a nečekaný objev, že záněty žaludku i žaludeční vředy způsobuje infekce, kterou vyvolává bakterie Helicobacter pylori.


Řím

Řím je hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma. Je jedním z nejstarších měst Evropy, byl založen před více jak 2 700 lety.
Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů.
Na území města leží samostatný stát Vatikán, sídlo papeže, hlavy katolické církve.
Město leží v krajině nazvané Campagna di Roma, 27 kilometrů od Tyrrhénského moře.
Historické město se rozkládalo na "sedmi pahorcích" nad řekou Tiberou:
Mezi pahorky protékalo ve starověku několik říček tvořících bažiny. Nejznámější bažinou byla Caprea palus u ústí říčky Petronia do Tibery.
S dějinami se návštěvník Říma setkává na každém kroku a dochované památky pokrývají víc než dvě tisíciletí. Řím vznikl spojením několika osad, podle legendy roku 753 př. n. l., a od počátku 7. století př. n. l. mu vládli etruští králové; název Roma je snad podle etruského rodu Ruma. Po roce 509 př. n. l., kdy byli králové vyhnáni, vznikla římská republika. Do roku 270 př. n. l. republika postupně zabrala většinu území Apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu republiky. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus. Za Augusta se z města, budovaného dosud převážně z cihel, stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fóra, lázně, cirky, paláce – hlavním stavebním materiálem se stává mramor.
Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobytím. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha.
Po pádu západní říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký a Řehoř I. Veliký, a město zůstalo papežským sídlem téměř po celý středověk. V letech 1309 až 1377 se papežové přestěhovali do francouzského Avignonu a s nimi odešel i jejich dvůr, velká část vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se sem papežové vrátili, nebyl Řím větší než vesnice uprostřed ruin. Své postavení centra západního křesťanství si Řím znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci.
Během sjednocování Itálie v 19. století dobyla italská armáda většinu papežského státu a v roce 1870 i Řím, který se 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie. Roku 1923, po tzv. Pochodu na Řím, se permiérem stal Benito Mussolini, který od roku 1925 vládl jako diktátor. Roku 1929 vznikl Lateránskou smlouvou Vatikán jako samostatný stát a po Druhé světové válce roku 1946 se Itálie stala republikou. Římskými smlouvami z roku 1957 vzniklo Evropské hospodářské společenství a Euratom a Itálie se stala jejich členem. Roku 1960 se v Římě konaly 17. Olympijské hry. Od roku 1980 je staré město a Vatikán na seznamu Světového dědictví UNESCO.
[[Soubor: She-wolf suckles Romulus and Remus.jpg|thumb|upright=1.2| Vlčice s Romulem a remem
Aeneas, syn dardanského krále Anchise a bohyně lásky Venuše, patřil k nejstatečnějším obráncům Tróje. Unikl z hořícího města spolu se svým otcem Anchisem a synem Askaniem. Podle Jovova příkazu si měl nový domov hledat v Itálii. Po sedmileté dobrodružné plavbě vplul do ústí Tibery a založil tam město Lavinium, které nazval podle své manželky Lavinie, dcery místního krále Latina. Aeneův syn Askanius, zvaný též Iulus, založil pak město nové, Alba Longu, přímého předchůdce Říma. Dvanáctým nástupcem Askania byl král Prokas, který měl dva syny, staršího Numitora a mladšího Amulia. Amulius po smrti svého otce sesadil s trůnu svého staršího bratra Numitora, dal popravit jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty. Rhea Silvia sice jako kněžka slíbila věčné panenství, podlehla však bohu války Martovi a porodila mu dvojčata Romula a Rema.
Jakmile se Amulius dozvěděl o narození případných uchazečů o trůn, dal je v koši vhodit do Tibery. Koš se ale zachytil u břehu a plačící chlapce odnesla a odkojila vlčice žijící na Palatinském pahorku. Našel je však Amuliův pastýř Faustulus a vychoval je spolu se svými dvanácti syny. Při potyčce s Numitorovými pastýři na Aventinu byli oba bratři zajati a předvedeni před svého děda. Numitor v nich poznal své vnuky, poslal je do Alba Longy, kde Romulus a Remus spolu se svou družinou Amulia zabili a předali vládu Numitorovi. Bratři nechtěli čekat, až jim jejich děd uvolní trůn, a rozhodli se založit na Palatinu město nové.
Vzali pluh a vyorali kolem příštího města brázdu. Uprostřed města vykopali čtvercovou jámu a vložili do ní obětiny a pluh. Každý z bratrů toužil, aby nové město neslo právě jeho jméno. Rozhodli se tedy vyčkat znamení z letu ptáků. Remus spatřil jako první šest supů a dožadoval se vítězství. Ještě dříve než mohli věštci výrok vynést, uviděl Romulus supů dvanáct. Mezi bratry vznikla hádka, v níž byl Remus zabit. Podle jiného podání zahynul Remus až později, když přeskočil Romulovy hradby, aby ho urazil. Ať už tomu bylo jakkoli, nové město dostalo jméno Romulovo - ROMA.
ImageSize = width:720 height:350 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:2900 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:250 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:50 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo
Nejznámější starověkou památkou je Koloseum z roku 80, největší antické divadlo, dále téměř úplně zachovaný Pantheon, zbytky antického fóra na Forum Romanum, mohutné Caracallovy lázně, triumfální oblouky a Andělský hrad. Kromě toho vodovody, množství menších staveb a základy později přestavěných budov.
=== Fontány === Řím se pyšní, a to už od starověku, světově proslulým systémem svých veřejných vodovodů s na něj navazující soustavou fontán a kašen, které jsou většinou nejen umělecky cenné, ale také turisticky velice atraktivní i jako místa pro relaxaci a odpočinek. Nejznámější římskou fontánou je bezesporu Fontana di Trevi. Soubor:Italien Rom Fontana di Trevi 2.JPG|Fontána di Trevi Soubor:Roma-fontana del babuino.jpg|Fontána del Babuino Soubor:Barcaccia.JPG|Barcaccia Soubor:Fontana della Botte.jpg|Fontána della Botte
Řím se jako centrum křesťanství pyšní množstvím bohatých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež zdůrazňovaly význam středověké a renesanční katolické církve, přes menší a skromnější budovy až po podzemní katakomby, kde se často tajně scházeli první křesťané. Mezi rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich, Pantheon, zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven. Ostatní antické chrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Nejvýznamnější je čtveřice "větších" bazilik: bazilika sv. Petra, bazilika sv. Jana v Lateránu, bazilika Panny Marie Větší, bazilika sv. Pavla za hradbami a bazilika sv. Vavřince za hradbami. Dále je to devět "menších" bazilik: bazilika svatého Šebastiána za hradbami, bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, bazilika svatého Šebastiána za hradbami, bazilika svatého Vavřince in Damaso, bazilika svatého Petra v řetězech, bazilika Panny Marie v Cosmedin, bazilika Panny Marie v Zátibeří/Trastevere, bazilika Panny Marie na Svatém Kopečku/in Montesanto. Soubor:BMA_san_Pietro_in_Vaticano-exterier.JPG|Svatý Petr ve Vatikánu Soubor:Roma San Paolo fuori le mura BW 1.JPG|Svatý Pavel za hradbami Soubor:San Giovanni Laterano Rom.jpg|Svatý Jan v Lateránu Soubor:BMA_santa_Maria_Maggiore-exterier-small.jpg|Panna Marie Větší Soubor:RomaSMariaLoreto.jpg|Santa Maria di Loreto Soubor:Il Gesu.jpg|Il Gesu
Pro podrobnější poučení o jednotlivých kostelech: seriál pořadů Johany Bronkové Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma ve Vatikánském rozhlase, přístupný v psané podobě na webových stránkách české sekce Vatikánského rozhlasu


Maria Theresia von Syvoyen

K použití pro případ, že sportovec reprezentoval více než jednu zemi.


Senátní obvod č. 18 - Příbram

Senátní obvod č. 18 - Příbram je podle zákona 247/1995 Sb tvořen celým okresem Příbram, jihozápadní částí okresu Benešov ohraničenou na severu obcemi Vojkov, Votice, Neustupov a jižní částí okresu Praha-západ, ohraničená na severu obcemi Mníšek pod Brdy, Řitka, Líšnice, Davle, Petrov, Jílové u Prahy a Kamenný Přívoz.
Současným senátorem je od roku 2008 sociálnědemokratický starosta Příbrami Josef Řihák.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená, nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


RPG-40

Byl zaveden do výzbroje Rudé armády v roce 1940. Spolu s protitankovými puškami byl určen k likvidaci tanků nepřítele. V průběhu války se však ukázalo, že na německé tanky Panzerkampfwagen IV, Panther a Tiger nestačí, a tak byl v roce 1943 nahrazen typem RPG-43.


Sojuz 14

Sojuz 14 byl let sovětské kosmické lodi v rámci programu Sojuz. Kosmonauty Jurije Arťuchina a Pavla Popoviče vynesl na vesmírnou stanici Saljut 3. Mise byla součástí sovětského programu Almaz na vyhodnocení vojenských možností pilotovaných letů. V době 16denního letu nebyla jeho vojenská povaha a ani vojenská povaha samotné stanice sovětskými oficiálními místy oznámena.
Kosmická loď se dvěma kosmonauty na palubě odstartovala pomocí stejnojmenné rakety z kosmodromu Bajkonur večer 3. července 1974. Byl to 49. let kosmické lodi s kosmonauty z naší planety.
Loď se podařilo připojit s pomocí automatiky a v posledních 100 metrech ručně po dvou dnech letu k sovětské orbitální stanici Saljut 3. Potom oba členové posádky přestoupili do stanice. Posádka testovala schopnosti orbitální stanice jako pilotovaného vojenského satelitu. Zároveň byly prováděny testy systémů Almazu jako například fotovoltaických panelů. Byla prováděna i lékařská vyšetření s aparaturou Polynom 2M. Kosmonauti věnovali denně dvě hodiny cvičení a díky tomu byli později schopni sami na Zemi z kabiny vylézt vlastními silami. Byly pořizovány spektrogramy horizontu Země i snímkován povrch, zejména Asie a Atlantiku. Souběžně s nimi byly do mezinárodního meteorologického programu TROPEX 74 zapojeny další sovětské družice Meteor.
Přípravy k přistání byly prováděny předposlední den letu. Den poté 19. července se posádka oblékla do skafandrů, přestoupila do Sojuzu a zahájila sestup. Během něj se odpojily a shořely části Sojuzu vyjma kabiny. Ve výši 7 km se otevřel padák a nad zemí se zapojily přistávací motory. K přistání kabiny došlo 19. července s odchylkou pouze 2 km v přistávací oblasti 140 km jihovýchodně od Džezkazganu v Kazachstánu.


Kirjat Jam

Kirjat Jam je izraelské město ležící při Haifském zálivu v Haifském distriktu, 12 kilometrů severně od Haify. V roce 2008 zde žilo 36 500 obyvatel.
Město bylo založeno roku 1945 v období mandátní Palestiny skupinou přeživších Holocaustu a židovskými strážemi u britské policie. Bylo vybudováno na písečných dunách na parcelách zakoupených roku 1939 židovskou stavební společností Gav Jam.
Žije zde mnoho imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu, severní Afriky a Etiopie.
V únoru 2008 přidal uživatel Google Earth ke Kirjat Jamu poznámku, že bylo vybudováno na ruinách opuštěné arabské vesnice Ghawariny, za což se město se společností Google soudí za pomluvu.


Rozpětí křídel

Rozpětí křídel letounu je vdálenost mezi levým a pravým koncem křídla. Například Boeing 777 má rozpětí křídel asi 60 metrů.
Termín rozpětí křídel se také používá při popisu ptáků a dalších okřídlených živočichů jako jsou pterosauři, netopýři, hmyz atd. V roce 1965 bylo zaznamenáno rekordní rozpětí křídel žijícího ptáka Albatrosa, a to 3,63 metru.


První vláda Viliama Širokého

První vláda Viliama Širokého existovala v období 21. března 1953 - 12. prosince 1954, de facto se však jednalo o pokračování vlády jmenované 15. června 1948, původně v čele s Antonínem Zápotockým.


176 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 ----


Špejchar

Špejchar je pomístní označení části Prahy na hranicích Letné, Bubenče a Dejvic, odvozené od někdejšího městského špejcharu, který stál na místě dnešního nároží ulic Badeniho a Milady Horákové.


Royal National Park

Royal National Park je Australský národní park ležící v Novém Jižním Walesu. Rozprostírá se na ploše 154,42 km2 asi 29 km jižně od Sydney. Royal National park je nejstarším národním parkem Austrálie. Byl založen roku 1879 Sirem Johnem Robertsonem, premiérem Nového Jižního Walesu. Byl založen pod názvem The National Park a až v roce 1955 při příležitosti královniny návštěvy je přejmenován na Royal National Park.
Park leží na divokém pobřeží Tasmanova moře přerušovaném osamělými plážemi. Skýtá ideální podmínky pro surfování, koupání, potápění a turistiku. Podle pobřežní linie se táhne 32 kilometrová cesta.


Sběrač surové bavlny

Sběrač surové bavlny je zemědělský stroj určený ke sklizni bavlny ze zralých tobolek bavlníku. Je to jeden z několika typů mechanických sklízečů bavlny. Rozlišujeme dva základní typy tohoto stroje: s horizontálním sběracím ústrojím a s vertikálním sběracím ústrojím. Sběrač může být samojízdný nebo nesený, jednořádkový nebo dvouřádkový…


Stalagmometr

Stalagmometr je tlustostěnná dole zabroušená kapilára sloužící k měření povrchového napětí. Na první pohled připomíná byretu. Používá se k měření povrchového napětí. Toto měření spočívá ve zjištění hmotnosti kapky , která se na konci kapiláry utvoří. V okamžiku odtržení kapky od ústí stalagmometru je síla povrchového napětí rovná tíhové síle kapky. V praxi se nejčastěji nechá odkapat přesně stanovený počet kapek do váženky a je přepočítána hmotnost jedné kapky, z které pak lze vypočítat povrchové napětí.


Denní hlídka

Denní hlídka je novela žánru fantasy od ruských spisovatelů Sergeje Lukjaněnka a Vladimira Vasiljeva. Je druhou částí tetralogie Hlídky. Předchází ji román Noční hlídka, volným pokračováním jsou knihy Šerá hlídka, Poslední hlídka a Temná hlídka.


Fortis Championships Luxembourg 2008

Tenisový turnaj WTA Fortis Championships Luxembourg 2008 se konal ve dnech 20. - 26. října v Lucemburku v hale na tvrdém povrchu. Odměny činily 225,000 dolarů.


Harmonia

Harmonia – dcera boha války Area a bohyně lásky Afrodíty, manželka prvního thébského krále Kadma.
Žila dlouho šťastně, ale nebylo jí osudem dopřáno těšit se ve stáří ze svých dětí. Ztratila dvě dcery, Semelu a Ínó, které jí zahubila bohyně Héra a později i vnuka Aktaióna, který byl obětí hněvu bohyně Artemidy.
Ze žalu opustila i s manželem Théby a odešli do Illyrie. Když jednou Kadmos přemýšlel, za co je stihl takový trest bohů, vzpomněl si, že při zakládání Théb zabil posvátného hada boha Area, který mu rozsápal druhy. Povzdechl si, že by sám byl raději hadem než takto trpět. Sotva slova vyřkl, jeho tělo se protáhlo, srostly mu nohy a než se dovolal Harmonie, byl proměněn v hada. Nešťastná Harmonia nato zvolala, že měli bohové změnit v hada spíš ji samotnou. V tom okamžiku bylo její přání také splněno.
Svatba Kadma a Harmonie je námětem opery Jeana-Baptisty Lullyho Cadmus et Hermione z roku 1673. Toto dílo je považováno za první francouzskou operu.


Dyjsko-mlýnský náhon

Dyjsko-mlýnský náhon je technická památka, známá také jako Mlýnská strouha, Krhovicko–jaroslavický náhon. V současnosti 31,6 kilometrů dlouhé vodní dílo, jedno z nejstarších na Moravě. Mlýnský nahon odbočuje z řeky Dyje u obce Krhovice a vrací se do řeky Dyje za rakouským městem Lava nad Dyjí.
Písemne záznamy zmiňují vodní mlýn v Micmanicích, na tomto náhonu, již roku 1302. Zda náhon v té době pokračovál i do dalších obcí, není zřejmé, až do roku 1434, kdy dle písemných záznamů bylo rozhodnuto o zřízení Horního Jaroslavického rybníka - mezi Slupí a Oleksovičkami.
V 16. století již na tomto náhonu jsou zmiňovány mlýny tři: v té době již pusté vsi Neslovice, vodní mlýn ve Slupi, vodní mlýn v obci Oleksovičky.
Pro zajištění stejných podmínek, různí vlastníci mlýnů, hlavně při nízké hladině v řece Dyji, museli dodržovat smluvenou výšku zadržované vody, což bylo příčinou častých sporů.
Po dokončení stavby mlýna v Jaroslavicích, po roce 1704, byl náhon prodloužen potokem Daníž, a po vysušení jaroslavického rybnika počátkem 19. století toto prodloužení bylo zachováno vybudováním části kanálu na jižní straně rybníka.
Stávající podobu ma náhon od 30. let 19 století, kdy byl prodloužen od Dyjákovic po rakouské město Lava nad Dyjí. Město Lava nad Dyjí které již někdy na přelomu 16. a 17. století z obranných a hospodářských důvodů svedlo vodu ze starého hlavního koryta řeky Dyje u Hevlína do městských příkopů a na Lávský mlýn. Do počátku 18. století bylo staré koryto již natolik zanesené, že nebylo schopno odvádět vodu při jejím zvýšeném stavu a město tak začalo trpět velkou vodou. Neudržitelná situace vedla po jednání v letech 1830–1833 k rozsáhlým úpravám všech vodních toků protékajících tímto územím, v jejichž důsledku došlo k trojnásobnému prodloužení krhovicko–jaroslavického náhonu. Po úpravách protéká náhon rakouskou Lávou, kde sloužil a slouží k pohonu mlýna přímo v Laa a mlýna Ruhhof. Pro udržování celku regulačních děl z let 30. let 19. století, včetně mlýnského náhonu, byla vytvořena tzv. Lávská konkurence, výbor složený ze šesti moravských a čtyř dolnorakouských členů který působil mezi lety 1894 a 1922.
Vodní mlýn Micmanice - jeden z nejstarších mlýnů na tomto kanále, v současnosti ve funkci malé vodní elektrárny, osazen Kaplanovou turbínou.
Vodní mlýn ve Slupi - národní kulturní památka, ojedinělá renesanční užitková stavba s funkční výstavou mlecí techniky a pohonu mlýnu.
Akvadukty - na rakouské straně při křižení s říčkou Pulkau a říčkou Pfaffengraben
Kloiber, M. - Kolář, T. - Merta, O. - Rybníček, M.: Dendrochronologické datování stavebních prvků vodního mlýna ve Slupi, in: Archeologia technica 19, Technické muzeum v Brně, Brno 2008, s. 125-142. ISBN 978-80-86413-47-1.


Troy Kotsur

Troy se narodil a vyrostl ve městě Mesa, v Arizoně. Od narození je neslyšící. Studoval Divadlo na Gallaudet University, v letech 1987-1989. Dodatečně studoval herectví na vysoké škole ve svém rodném městě, Pierce College a American River College. V Phoenixu pracoval v KTSP-TV jako vydavatel, badatel a tlumočník.
Je členem souboru v divadle Deaf West. Hrál také v Národním divadle pro neslyšící.
Je ženatý s herečkou Deanne Bray. 8. září 2005 se jim narodila dcera Kyra Monique Kotsur.


Silikagel

Silikagel je granulovitá, pórovitá forma oxidu křemičitého vyráběná synteticky z křemičitanu sodného. Má vysokou porezitu, kolem 800 m2/g, která umožňuje snadno absorbovat vodu, což činí silikagel použitelný jako pohlcovač vlhkosti. Silikagel může snížit relativní vlhkost uzavřeného systému až na 40 %. Po nasycení vodou může být regenerován ohřátím na 150° C. Silikagel je netoxický, nehořlavý a chemicky vysoce inertní. Někdy je silikagel dodáván s příměsí indikátoru vlhkosti, který změní barvu poté, když je silikagel vlhký. Běžný silikagel pojme množství vody odpovídající přibližně 20 % jeho hmotnosti.


Motorový vůz 811 ZSSK

Motorové vozy řady 811, které provozuje Železničná spoločnosť Slovensko, vznikly ve druhé polovině 90. let 20. století. Jedná se jak o novostavby, tak i o modernizace přípojných vozů řady 011 a motorových vozů řady 810.
Vozové skříně původních vozidel zůstaly zachovány a byly podrobeny opravě. Obě čela vozu byla nahrazena novými, která mírně zvětšují kabinu strojvedoucího. Původní dieselový motor byl nahrazen novým od společnosti LIAZ. Podvozky byly upraveny a byly osazeny nové nápravy, které jsou poháněny trakčními motory od ČKD. Oproti původním vozům řady 810 jsou poháněny obě nápravy, takže adhezní schopnosti vozidla se zlepšily. V neposlední řadě byl modernizován i interiér.
Slovenská řada 811 byla první výraznou modernizací zastarávajících motorových vozů řady 810. Po rozpadu Československa se tamní železnice dostaly do špatné situace zaviněné nedostatkem motorových vozů, z nichž navíc především řady 820 a 830 nebyly v dobrém technickém stavu. Proto se Železnice Slovenskej republiky, tehdejší provozovatel železniční dopravy, rozhodl o modernizaci některých přebytečných přípojných vozů na vozy motorové.
První dva vozy, 811.001 a 002, vznikly ve zvolenském depu mezi lety 1994 a 1996 přestavbou přípojných vozů řady Baafx/011, do provozu s cestujícími byly nasazeny v červnu 1996. Společně s nimi byl stavěn v depu ve Vrútkách i prototyp řídicího vozu řady 912. V případě dalších 10 motorových vozů řady 811 se jedná o novostavby, vozové skříně a většina dalších komponentů byla roku 1996 dodána z Moravskoslezské vagónky ve Studénce, dokončeny byly rovněž ve Zvolenu. Následujících 11 vozů řady 811 vzniklo modernizací z přípojných vozů řady 011. Teprve poslední čtyři vozy z roku 1999 jsou rekonstrukcí z motorových vozů řady 810.


Lipovecké jezero

Lipovecké jezero je jezero vulkanického původu v okrese Chust v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Nachází se na severovýchodním svahu horského masívu Tupé nad vesnicí Lipča. Má rozlohu 0,18 ha.


Timoteus

Timoteus je mužské jméno řeckého původu. Jeho původní řecký tvar, Timotheos, přešel do latiny jako Timotheus. Skládá se ze slov „timan“, oslavovat, a „theos“ tj. Bůh. Počeštěná forma jména je Timotej. V katolickém kalendáři má jmeniny 26. ledna.


Daňové řízení

Daňové řízení je řízení vedené správcem daně za účelem stanovení daně, jejího vyměření, vybrání, vyúčtování, kontroly splnění daňové povinnosti, popř. i vymáhání daně v případě, kdy daň nebyla uhrazena dobrovolně. Daňové řízení je vždy neveřejné, zahajuje jej správce daně na základě přijaté žádosti.
Cílem daňového řízení je stanovit a vybrat daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
Pokud byly nalezeny nové důkazy ve věci týkající se daňového řízení, které již nabylo právní moci, může dlužník podat ke správci daně žádost o obnovení řízení. Ta se podá do doby 6 měsíců od doby, kdy byly nové důkazy nalezeny. Jedná se o jeden z mimořádných opravných prostředků daňového řízení.


Správce stahování

Správce stahování je počítačový program sloužící ke stahování souborů z internetu. Správce stahování vznikl v době potřeby spolehlivého stažení větších souborů, zvláště v situaci kdy hrozilo jeho přerušení z důvodu nespolehlivosti internetového připojení nebo nespolehlivosti konexe na webový server. Dalším důvodem pro jeho použití a především rozšíření správce stahování vznikl díky časté nespolehlivosti stahování velkých souborů pomocí prohlížeče, které nejsou schopny stahovat velké soubory o velikosti řádově stovek MB.
Současní správci stahování mají většinu z následujících vlastnosti, kterými většinou prohlížeče příliš neoplývají:
Někteří správci stahování se v současné době neomezují pouze na stahování s webových serverů, ale nabízí větší funkcionalitu podporou stahování více protokoly. Běžná je například podpora některé z výměnných sítí jako jsou BitTorrent, Kazaa. eMule apod.
Bohužel, někteří správci stahování obsahovali nežádoucí software v podobě spyware nebo reklamních systémů. Reklamní systém až do verze 1.73 obsahoval například FlashGet.


Hatchback

Hatchback je typ automobilové karoserie. Bývá obvykle třídvéřová nebo pětidvéřová, dvouprostorová s výklopnou zadní částí karoserie a splývající zádí. Prvním automobilem s karoserií hatchback byl Renault 16. Tento typ karoserie má například Škoda Fabia, Ford Focus, Fiat Grande Punto, kolínská trojčata nebo Peugeot 206, Ford Fiesta a i třeba BMW řady 1.
V této kategorií vozů nalezneme automobily s uzavřenou karoserií a šikmou výklopnou zádí. Podle počtu dveří tyto vozy označujeme jako třídveřové či pětidveřové. S tímto druhem karoserie se setkáme především u vozů nižších tříd.


Passacaglia

Passacaglia je hudební útvar vzniklý v barokním období. Jedná se o kontrapunktické variace, které vznikají tak, že skladatel neustále opřádá „tvrdošíjné“ téma v basu novými a novými kontrapunkty. Kontrapunktické variace jsou tedy opakem variací, jejichž téma se mění po stránce melodické, rytmické, stylizační, nebo též po stránce harmonické a formální.
Passacaglia, jakkoli největšího rozkvětu dosáhla právě v barokní době, je hudebním útvarem, který přetrval až do 20. století. Používali ho i skladatelé atonální hudby.


Železné hory

Železné hory je geomorfologický celek ve východních Čechách, který je součástí Českomoravské vrchoviny. Má rozlohu 580 km2, střední nadmořskou výšku cca 450 m a jejím nejvyšším vrcholem je Vestec dosahující nadmořské výšky 668 m. Železné hory se dají geologicky charakterizovat jako plochá vrchovina pestrého geologického složení s trojúhelníkovým půdorysem protažená od jihovýchodu k severozápadu, vystupující na jihu příkře a na severu pozvolna z okolní krajiny. Jádro tvoří vyvřeliny nasavrckého a chvaletického žulového masívu. Severozápadní část tvoří proterozoické a paleozoické zvrásněné horniny, ostrůvky křídových usazenin. Vrchovina představuje klínovou kru ukloněnou k severovýchodu a omezenou na jihovýchodě výrazným zlomovým svahem Dlouhé meze. Nachází se zde i krasové jevy ve vápencích u obcí Prachovice a Vápenný Podol.
Název Železné hory pochází od dolování železné rudy a ve 13. až 18. století byl užíván pouze pro jejich, z dnešního pohledu, severozápadní část zhruba od řeky Labe po Lichnici. Hranice Železných hor jasně vystupuje z geologických map, zčásti je zde však rozpor s pojetím některých pracovníků Kartografického ústavu, kteří takříkajíc o vlastní vůli území rozšířili proti logice dále na východ až téměř ke Svratce. Hranice mezi Železnými horami a Žďárskými vrchy probíhá zhruba údolím potoka Jánuše a pak údolím Chrudimky k Hlinsku, odtud pokračuje k severovýchodu směrem ke Skutči a odtud k Vrbatovu Kostelci. Za nejvyšší vrchol tudíž nelze považovat Pešavu.
Součástí Železných hor je i Chráněná krajinná oblast Železné hory vyhlášená na ploše 284 km2 roku 1991.


Ohrozim

Obec Ohrozim se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 450 obyvatel.
Severně nad Plumlovskou přehradou se nachází Přírodní památka Čubernice. Jedná se o ze tří stran nepřístupnou stráň porostlou křovinami s teplomilnou květenou a výskytem koniklece. Její rozloha činí necelé 1,2 ha. Bylo zjištěno, že se zde nacházelo hradiště z pozdní doby kamenné. Dodnes jsou z něj vidět nepatrné náznaky v terénu, zvláště na jižní straně a kolem vrcholu. V osmdesátých letech 19. století zde plumlovský řezník Pácl vykopal 16 měděných seker a dýk. Většina tehdejšího nálezu byla rozebrána místními lidmi. Jen malá část se nachází v zámeckém muzeu v Brně a jedna sekyra je byla umístěna do Vlastivědného muzea v Olomouci. Místní hradiště však nebylo dodnes důkladně prozkoumáno. V okolí se nachází chatová oblast. Jméno Čubernice nese i motel pod tímto kopcem.


Meteorit

Meteorit je menší kosmické těleso, které díky příznivým podmínkám dopadlo na povrch Země. Pokud středně velký nebo větší meteoroid vletí do zemské atmosféry, vidíme světelný jev, který nazýváme meteor, v případě větší jasnosti bolid. Rychlost meteorů v atmosféře dosahuje obvykle 11 do 72 km/s. Pro malá tělesa se používá označení mikrometeorit.
Většina meteoritů se při průletu zemskou atmosférou roztaví a vypaří. Zda aspoň část tělesa dopadne na zem, závisí na několika okolnostech, z nichž nejdůležitější je hmotnost původního meteoroidu a rychlost, s jakou vstoupil do atmosféry. Dalším faktorem je struktura meteoroidu: železné meteoroidy při průletu atmosférou méně odtávají, takže s větší pravděpodobností doletí až na zem. Křehčí chondritické meteory se obvykle rozpadnou na menší části, které se snadněji vypaří; proto jen při velké vstupní hmotnosti mohou dopadnout na zem. Posledním podstatným faktorem je výška, v jaké se meteor přestal zářit. Je-li to více než 30 km nad zemí, pak je velká pravděpodobnost, že se celé těleso vypařilo v atmosféře.
Na světě je znám pouze jediný případ, kdy meteorit zasáhl člověka. Udál se v roce 1954, kdy meteorit zasáhl obytnou budovu v USA a popálil následně spící ženu.
Meteority se dělí na dva základní typy – chondrity a siderity. Podle složení lze meteority dělit na železné, kamenoželezné a kamenné, přičemž kamenné jsou nejhojnější. Meteority pocházejíci přímo z komet neexistují – kometární materiál je příliš křehký na to, aby přežil let atmosférou.
Meteority jsou nacházeny po celém světě. Nejlépe se nacházejí meteority železné, jelikož jsou vůči okolí velmi atypické a tedy snadno rozpoznatelné. Dalším důvodem je, že příliš nepodléhají rozrušování okolním prostředím. Chondrity jsou po dopadu málo odolné a při dešti se většinou rozpadají. Navíc se často podobají okolní hornině, což ztěžuje jejich lokalizaci.
Největší koncentrace meteoritů jsou nacházeny v posledních době v Antarktidě, kde jsou pro jejich hledání ideální podmínky. Akumulační činností ledovce se meteority nahromadily na některých místech a díky ablaci ledu se postupně dostávají na povrch, kde jsou se svojí typicky tmavou barvou snadno rozpoznatelné.
Dalším význačným nalezištěm jsou pouště, kde se hledají pomocí moderních terénních vozidel. Z nich se na dálku se vyhledávají tmavé kameny, které jsou i zde dobře viditelné.
V nedávné době se podařilo objevit i první meteorit na cizím vesmírném tělesu a to na Marsu pomocí pojízdného vozidla Opportunity.


Butovo

Butovo je část Moskvy, nacházející se na jejím samotném jižním okraji, až za MKADem. Je to ryze obytná čtvrť.
Oficiálně se Butovo dělí na dvě části; severní a jižní. Díky velké vzdálenosti od hustě osídlených částí metropole a chybějícímu průmyslu je ve čtvrti relativně dobré životní prostředí.
První osídlení v této oblasti se objevilo s příchodem železnice. V 30. a 50. letech 20. století se zde byli popravováni nepohodlní občané SSSR. Butovo je součástí metropole až od roku 1985 a od začátku 90. let se zde buduje velké sídliště. To je dopravně napojeno na centrum města pomocí Butovské linky lehkého metra, která byla otevřena roku 2003. V roce 2006 se objevily problémy s obyvateli původních nízkých domů; ti se jich nechtěli vzdát ve prospěch rozšiřování nové výstavby.
V srpnu 2007 zde byl na památku obětí stalinských poprav z 30. let vztyčen 12 m vysoký dřevěný kříž.


Nemyslete na slona

Nemyslete na slona je nejznámější z formulací, na nichž bývá dokládán paradoxní efekt, že čím víc se snaží člověk na něco nemyslet, tím více na to myslí.
Podobná „hra“ je známá například v podobě, kterou převzal kognitivní lingvista George Lakoff do první části titulu své politologické knihy Don't think of an elephant: Know your values and frame the debate, která vyšla v září 2004 a zabývá se ve vztahu ke konkrétním americkým politickým reáliím tím, do jaké míry je myšlení determinováno metaforami, v nichž probíhá.
Uvědomit si paradoxní efekt pokynu „nemyslete na bílého slona!“ je také součástí metodiky protidrogové léčby. Úmyslné potlačování představy, která vyvolává bažení, bývá neúčinné a vede naopak k jejímu posilování nebo vyvolávání. Jako účinnější alternativa je doporučováno pasivní, neúčastněné pozorování obtěžující myšlenky, tzv. surfing, metoda blízká některým postupům známým z jógy nebo buddhistických technik.
Podobná snaha „nemyslet na nic“ je jednou z hypotetických technik usínání, podobnou „počítání oveček“.
Hra, v originálu The Game, je hra popsaná na jedné internetové stránce . Cílem hry je zapomenout na její existenci. Má následující pravidla:


Sam Ruben

Samuel Ruben, narozený jako Charles Rubenstein, byl byl americký biochemik.
Společně s Martinem Kamenem objevil radioaktivní izotop uhlíku 14C. Při bombardování hmoty částicemi z cyklotronu vznikaly radioaktivní izotopy prvků jako 14C. Jeho použití v biochemii pomohlo objasnit průběh mnoha reakcí probíhajících v živých organismech. Společně rovněž poskytli důkaz, že kyslík vznikající při fotosyntéze nepochází z oxidu uhličitého, ale z vody.
Zemřel na následky otravy fosgenem, který unikl při nehodě v laboratoři.


Radost

Radost je příjemná emoce, vznikající v reakci na úspěch či zisk. Slabší formou radosti je spokojenost, silnější je extáze. Trvalejší a intenzivní forma radosti je pocit štěstí. Často je doprovázena úsměvem nebo smíchem. Tělesnými projevy radosti je zvýšení srdečního tepu a krevního tlaku.


Ceratozamie

Ceratozamie je rod středoamerických rostlin z čeledi třídy cykasů. Rod zahrnuje 21 žijících druhů a další fosilní. Všechny ceratozamie až na jednu žijí v horách Mexika, pouze druh Ceratozamia robusta najdete i v horách Guatemaly a Belize. Rodový název je odvozen z řečtiny, kde ceras, znamená roh. Toto označení se odkazuje na párové špičaté výrůstky na šupinách samčích i samičích šišek všech druhů ceratozamií.
Podobně jako všechny cykasy jsou ceratozamie dvoudomé rostliny, s málokdy se větvícím kmenem, který je buď podzemní nebo nadzemní. U některých druhů se vytvářejí přízemní nebo kmenové přírůstky. Základy listů jsou obvykle opadavé, nicméně někdy zůstávají na rostlině. Řapíky listů mají často ostny, byť jen malý počet až žádné. Lístky jsou jednoduché, celistvé s rovnoběžnými žilkami a žádnou středovou žilou. Samčí šišky jsou vztyčené a chlupaté. Samičí šišky mají krátké chlupy. Semena jsou bělavá a eliptická nebo oválná.
Všechny ceratozamie jsou velmi podobné rodu keják, nicméně jsou od nich okamžitě odlišitelné díky dvěma zmíněným špičatým hrotům na šupinách šišek všech druhů. Tento hlavní rys je na okamžitě patrný - šišky se jeví bodlinaté.
Většina druhů roste ve výškách kolem 800-1000 m n. m., na stinných svazích ve vlhkých lesích. Tyto lesy sahají od tropického deštného pralesa - které jsou vždy vlhké - až k borovicovo-dubovým lesům se střídavými obdobími sucha a dešťů. Rozdíly v místě růstu přispívají k rozdílům ve vzhledu rostlin. Druhy se širokými a jemnými lístky žijí ve vlhkém prostředí a druhy s úzkými a tlustšími lístky v prostředí se střídáním sucha a vlhka.
Mnoho z druhů ceratozamií roste ve velmi malých počtech a takřka všechny jsou popsány jako zranitelné, ohrožené nebo kriticky ohrožené na Červeném seznamu IUCN. Velkým problémem pro tyto rostliny je nelegální obchod. Všechny ceratozamie proto spadají na hlavní seznam CITES I pro obchod s kriticky ohroženými rostlinami. Je proto kontrolován obchod s ceratozamiemi i jejich semeny.
Neexistuje žádná oficiální klasifikace rodu, nicméně studie naznačují, že existují dvě rozdílné skupiny v tomto rodu. V poslední době byl popsána a i řada nových druhů, např. Ceratozamia huastecorum , Ceratozamia becerrae a další.
První skupina obsahuje sedm druhů s menšími šiškami, širokými lístky, na tloušťku jemnými, které se zmenšují postupně směrem k základně listu. Jedná se o:
Druhy v této skupině mají šišky malé i velké. Lístky na listu jsou úzké nicméně na tloušťku silnější až silné, symetrické a nezmenšují se směrem k základně listu. Tato skupina zahrnuje devět rodů:
Stálicí českých sbírek je druh ceratozamie mexická, jehož vzrostlé exempláře lze nalézt v zahradách v Praze, Brně, Liberci i Olomouci. Sbírkové skleníky v Olomouci vlastní obří pravidelně plodící stromy samic této ceratozamie. Případy umělého opylení v českých zahradách nicméně nejsou publikovány. Zahrada v Brně představuje i v ČR ojedinělou rostlinu Ceratozamia miqueliana .


Departementy Burkiny Faso

Každá provincie v Burkina Faso se dělí na departementy. Celkem jich je 301. Departementy jsou obecně pojmenovány podle svých správních center.


Napětí

Napětí je fyzikální veličina, pomocí které je charakterizován stav kontinua podrobeného vnějšímu silovému působení. Napětí se však používá také v jiných významech, např. často je tímto pojmem myšleno elektrické napětí.


Rukávečská obora

Rukávečská obora, zvaná též Květovská obora, je přírodní památka ev. č. 376, která se nachází v okrese Písek. Správa AOPK České Budějovice.
Důvodem ochrany je lokalita parkově upravené, staré bučiny. V dutinách těchto stromů hnízdí lejsek malý, strakapoud, datel černý. V porostech žije chráněná ropucha obecná a slepýš křehký. Porost obory je oplocen, aby byla zajištěna jeho přirozená reprodukce.


Motorový vůz M 131.1

Motorové vozy řady M 131.1 jsou dvounápravové železniční osobní motorové vozy, které byly vyráběny v letech 1948 až 1956 v závodech Tatra Kopřivnice a Vagónka Studénka. Celkově bylo vyrobeno 549 těchto vozů, které byly určeny pro zabezpečení osobní železniční dopravy na tratích ČSD v tehdejším Československu. V provozu je v 70. a 80. letech 20. století nahradily motorové vozy řady M 152.0, do jejich dodávek byla řada M 131.1 nejrozšířenější řadou motorových vozů ČSD. V současnosti již nejsou v pravidelném provozu, některé z vozů řady M 131.1 jsou zachovány jako historická provozní vozidla.
Na rám vozu, jenž je vyroben ze svařených ocelových nosníků, je přinýtována osmiboká vozová skříň se zužujícími se představky, jež je usazena na pojezdu se dvěma dvojkolími, z nichž jedno je hnací. Řada M 131.1 je charakteristická právě svými vínově červenými skříněmi a stříbrně šedými střechami. Stanoviště strojvedoucího a vlakvedoucího se nachází v nástupních prostorech, jež jsou umístěny v čelech vozu. Mezi nástupními prostory je umístěn jeden velkoprostorový oddíl pro cestující.
Při zadávaní objednávky na výrobu vozů řady M 131.1 požadovalo tehdejší ministerstvo železnic jejich osazení vzduchem chlazenými vznětovými motory Tatra. Šlo o první případ využití tohoto typu motorů v železničních motorových vozech v Československu. Závody Tatra v té době disponovaly výkonnými dvanáctiválcovými motory typu T 111, určenými v první řadě pro těžké nákladní automobily Tatra 111. Pro náročný železniční provoz byl motor upraven snížením výkonu na 155–160 koní při otáčkách omezených na 1 600 ot/min. Zároveň byl doplněn přídavným chladičem oleje a takto upravený byl označen jako Tatra T 301. Motor je zabudován pod podlahou vozu. Přenos momentu je zabezpečen suchou třílamelovou spojkou s pneumatickým ovládáním a plně synchronizovanou čtyřstupňovou převodovkou Mylius, která je kardanovou hřídelí spojena s nápravovou převodovkou umožňující i změnu směru jízdy.
Brzdová soustava je tlakovzdušného systému Knorr. Vozy byly provozně spolehlivé a díky vzduchem chlazenému motoru i nenáročné, což bylo výhodou hlavně v zimě, kdy bylo možno vozy odstavovat i ve stanicích bez výtopen; nehrozily poruchy následkem zamrznutí vody v motoru.
Motorové vozy řady M 131.1 se měly společně s vozy řady M 262.0 stát základem poválečné obnovy vozového parku ČSD. Zatímco „velká“ řada M 262.0 s elektrickým přenosem výkonu byla určena pro dopravu na hlavních tratích, malé a lehké motoráky řady M 131.1 s mechanickým přenosem výkonu měly zajišťovat dopravu na regionálních drahách. Vývoj řady M 131.1 byl kopřivnické vagónce zadán v roce 1946, prototyp s označením M 131.101 byl vyroben v roce 1948. Sériová výroba byla zahájena ještě tentýž rok a trvala do roku 1951. Z Kopřivnice pochází prvních 40 vozů, dalších 100 kusů bylo zkompletováno ve Studénce, zbylé dvě stovky vozů řady M 131.1 již vyrobila kompletně Vagónka Studénka. Z let 1948 až 1951 pochází 340 vozů. Výroba dalších sérií proběhla v letech 1954 až 1956 již pouze ve Studénce, v tomto období opustilo brány místní továrny dalších 209 vozidel řady M 131.1.
K řadě M 131.1 byly do soupravy vyráběny i přípojné vozy podobného vzhledu řad Clm a CDlm rovněž z Vagónky Studénka. V reálném provozu však byli „hurvínci“ spřahováni se všemi možnými a dostupnými řadami přípojných vozů.
Vozy řady M 131.1 byly provozovány po celém Československu na místních a lokálních drahách, výjimečně se vyskytly i na rychlících, např. v 60. letech jako náhrada za nepojízdné vozy řady M 262.0. Jezdily i na ozubnicové trati Tisovec – Pohronská Polhora a jiných sklonově náročných úsecích. V rámci smíšených vlaků se objevily i v nákladní dopravě.
Od roku 1976 začaly být nahrazovány nově dodávanými vozy řady M 152.0 a postupně byly vyřazovány. Pravidelný provoz řady M 131.1 skončil v roce 1984. Část vozů byla zachována pro muzejní a historické účely, již od 80. let se objevovaly na nostalgických jízdách. Od 1. ledna 1988 byla řada M 131.1 administrativně přeznačena na řadu 801, fyzicky se to však vozů nedotklo. Začátkem 90. let se některé zachované vozy pro nostalgické jízdy výjimečně objevily i v na pravidelných spojích jako náhrada za neschopné vozy řady 810.
V letech 1967 až 1980 bylo 85 vozů přestavěno na řadu M 131.2. Jedná se o montážní vozy trolejového vedení, těmito rekonstrukcemi byl dočasně vyřešen nedostatek vozidel tohoto druhu.
Dva vozy řady M 131.3 vznikly remotorizací vozů řady M 131.1 v roce 1971. Přestavba se uskutečnila v ŽOS Šumperk, do vozů byly nainstalovány nové motory LIAZ ML 635 a hydrodynamické převodovky Praga 2 M 70. Důvodem byla snaha vyzkoušet tyto agregáty v železničním provozu, neboť jimi byly o několik let později vybaveny nové motorové vozy řady M 152.0. Dva vozy byly přeznačeny na M 131.3001 a 3002, v provozu byly do roku 1977, poté byly zrušeny.
Řadu M 131.5 tvořily rovněž dva vozy. Jedinou změnou oproti původní řadě M 131.1 bylo dosazení podvozků pro rozchod kolejí 1 524 mm. První vůz byl rekonstruován v ŽOS Šumperk v roce 1971, druhý o osm let později. Vozy jezdily na širokorozchodné trati Haniska – Maťovce do roku 1983 a přepravovaly zaměstnance ČSD a pracovníky celní správy. Poté byly nahrazeny vozy řady M 152.5
Motorové vozy řady M 131.52 byly širokorozchodnou verzí montážních vozů řady M 131.2. Přestavba pěti vozů, nově označených M 131.5201 – 5205, byla uskutečněna v letech 1976 až 1979.
Jediný vůz M 131.6001 vznikl přestavbou montážního vozu M 131.2042. Při úpravě mu byla v roce 1987 odstraněna střešní nástavba a do středu bočnic nainstalovány plechové posunovací dveře. Od 1. ledna 1988 byl označen jako 802.001, k fyzickému přeznačení došlo až začátkem 90. let 20. století. Vůz sloužil jako doprovodný vůz nehodového vlaku z Brna-dolního nádraží do roku 1998, kdy byl odstaven a o tři roky později sešrotován.


Druhý toruňský mír 1466

Druhý toruňský mír uzavřel 19. října roku 1466 tzv. třináctiletou válku mezi Polskem a řádem německých rytířů.
Řádový stát v Prusku ohrožoval téměř od počátku své existence životní zájmy polského království. Porážka křižáků v roce 1466 znamenala pro polský stát podstatnou změnu k lepšímu. Kromě toho, že bylo velkou měrou odstraněno aktuální nebezpečí případné agrese, získalo Polsko navrácením Východního Pomoří a tzv. Královských Prus po půldruhém století opět přístup k Baltskému moři, který ztratilo roku 1308. Pod polskou svrchovanost se navrátilo také Chełmiňsko. Zbylé řádové území, tzv. Prusy křižácké, setrvaly pod vládou velmistra, který byl povinen složit polskému králi přísahu věrnosti, poskytovat mu válečnou výpomoc a účastnit se jednání královské rady. Formulace mírových podmínek připouští dokonce možnost, že se velmistr po vykonání přísahy stal leníkem polského krále a tato vazalská závislost se vztahovala na celé křižácké Prusy.
Druhý toruňský mír způsobil postavení řádu německých rytířů v Prusku citelnou újmu. Ale ani z polské strany nebyla tato záležitost bez problémů, zvláště když představitelé řádu usilovali o anulování míru, který neuznali ani císaři Fridrich III. a později Maximilián I. ani papežská kurie. Neučinili však nic pro to, aby pozbyl platnosti. Proto byli řádoví velmistři nuceni skládat polskému králi přísahu, ale činili tak pod nátlakem a často až po dlouhém váhání.
Názory historiků na to, zda se velmistr řádu německých rytířů v Prusku stal po vykonání předepsané přísahy leníkem polského krále, se různí. Polští badatelé se většinou domnívají, že ano, němečtí to odmítají. Jeden z nejvýznamnějších znalců dějin řádu německých rytířů E. Weise se domnívá, že „přísaha velmistra je vykonávána jen pro jeho osobu a nemá vztah k zemi, místo toho je zavázán povinností dodržovat mír a smlouvu, což není při lenní přísaze možné“. Kromě toho, uvádí dále, neobsahuje text podmínek druhého toruňského míru výrazy obvyklé pro lenní právo, jako je například feudum, vassus, homagium ad. S jeho závěry polemizoval polský historik M. Biskup. Podle jeho názoru existovala vazalská závislost velmistra řádu německých rytířů na polském králi, která se vztahovala na celé křižácké Prusy. Dokazuje ji především velmistrova účast v královské radě, při volbě nového krále a povinnost poskytnout mu na požádání vojenskou pomoc.


Free Software Foundation Europe

Free Software Foundation Europe, česky Evropská nadace pro svobodný software, zkratka FSFE, je právnická osoba na podporu na projektu GNU a jiného svobodného software.
FSFE byla založena 10. března 2001. Aktivně podporuje vývoj svobodného software a rozšíření systémů založených na GNU, jakým je např. GNU/Linux. Za účelem zajištění politické a sociální budoucnosti svobodného software také poskytuje místo pro dialog mezi politiky, právníky a novináři.


Anna Saská

Anna Marie Saská, celým jménem Anna Marie Maxmiliána Štěpánka Karolína Johana Luisa Xaverie Aloisie Benedikta Saská, byla saskou princeznou z dynastie Wettinů a první manželkou toskánského prince Ferdinanda.
Narodila se Amálii Bavorské a jejímu manželovi, pozdějšímu saskému králi Janu I.. Otec byl synem korunního prince Maxmiliána a jeho manželky Karolíny Bourbonsko-Parmské. Na trůn usedl v roce 1854 jako čtvrý saský král z dynastie Wettinů. Otec její matky byl bavorský král Maxmilián I. Josef a matka její matky byla bavorská královna Karolína Bádenská.
Anna měla osm sourozenců: Marii, Alberta, Alžbětu, Arnošta, Jiřího, Sidonii, Markétu a Sofii.
24. listopadu 1856 se provdala za budoucího toskánského velkovévodu Ferdinanda IV., kterému v roce 1858 porodila jedinou dceru a krátce nato zemřela.
Marie Antonie, abatyše ústavu šlechtičen v Praze, roku 1880 udajně uzavřela tajný sňatek s rakouským korunním princem Rudolfem Habsbursko-Lotrinským.


Vyprazdňování stolice

Vyprazdňování stolice nebo defekace je úkon vyloučení tuhého nebo polotuhého odpadního materiálu z trávicí soustavy. Jeho frekvence u člověka je vysoká při průjmu, za běžných okolností 3x denně až 3x za týden. Jak často člověk chodí na velkou stranu je individuální. Vlny svalových kontrakcí ve stěnách tlustého střeva, které se nazývají peristaltika, posouvají výkaly zažívacím traktem ke konečníku. Tímto způsobem může být též vyloučena i nestrávená potrava.
Konečníková ampule funguje jako dočasný sklad odpadního materiálu. Když se stěny konečníku rozšiřují rostoucí náplní, stahové receptory nervové soustavy ve stěnách konečníku zajistí relaxaci vnitřního análního svěrače, který je tvořen hladkou svalovinou, tedy neovladatelný vůlí. Zároveň ale také zajistí kontrakci vnějšího análního svěrače, který je z příčně pruhované svaloviny a tudíž ovladatelný vůlí. Tento sval je inervován cestou nervus pudendus, který vychází z křížové pleteně.
Je spuštěn rovněž myenterický reflex: Cestou plexus myentericus přechází signál až do esovité kličky a sestupného tračníku, kde vyvolá mohutné peristaltické vlny, jež posunují tamější obsah dále do konečníku. Kontrakce konečníku a tlustého střeva vedoucí k vylučování jsou zesilovány parasympatikem. Volní složka rozhoduje o kontrakci respektive relaxaci zevního análního svěrače. Při zadržování stolice je tlak obsahu stále větší a souběžně s ním i nutkání na vyprázdnění. Daný reflex způsobující peristaltické vlny trvá jen několik minut, protože pokud nedojde k relaxaci zevního svěrače, zaniká.
Relaxace zevního análního svěrače je prvním předpokladem k vytlačení obsahu. Vytlačení obsahu se děje činností mnoha kosterních svalů: Během defekace vyvíjejí hrudníkové svaly, bránice, především ale svaly tzv. břišního lisu a pánevní přepážka tlak na zažívací ústrojí. I dýchání dočasně ustane, když plíce tlačí bránici dolů pro vyvinutí tlaku. Krevní tlak v těle roste a množství krve čerpané srdcem se zvyšuje. Vyskytly se případy skonání, když defekace zvýšila krevní tlak natolik, že ten způsobil prasknutí aneuryzmatu nebo vytlačení krevních sraženin.
Vláknina v přirozeném přijímaném množství celkově zlepšuje činnost tlustého střeva, čímž má kladný účinek i na defekaci. Zahušťuje obsah tlustého střeva a tím přímo ovlivňuje četnost vyprazdňování stolice. Při absenci vlákniny je zvýšené nebezpečí vzniku průjmů. Také je důležité přijímat dostatečné množství vody.
Není-li potřeba vykonána, materiál v konečníku je obvykle vrácen do tlustého střeva, kde je z něj absorbována další voda. Je-li defekace pozdržena delší dobu, výkaly mohou ztvrdnout až ke vzniku zácpy. Ty se léčí projímadly.
Zdravý a pravidelný životní biorytmus přispívá k optimálnímu průběhu vyměšování.


Šrí Džajavardanapura Kotte

Šrí Džajavardanapura Kotte, nebo také jen Šrí Džajavardanapura nebo Kotte, je oficiálním hlavním městem Šrí Lanky. Nachází se za východním předměstím města Colombo, největšího komerčního centra ostrova. Od 29. dubna 1982 zde sídlí zde šrílanský parlament. Město má rozlohu přibližně 17 km2 a žije zde 115 826 obyvatel.


Merapi

Merapi je aktivní stratovulkán, nacházející se v centrální části ostrova Jáva, patřícího Indonésii. Sopka představuje velké nebezpečí, protože se nachází v blízkosti města Yogyakarta a i na jejím úpatí žijí tisíce lidí.
Od roku 1548 bylo zaznamenáno přibližně 60 erupcí, některé i s oběťmi na životech. Poslední erupce se odehrály v květnu roku 2006. V roce 1994, kdy došlo ke kolapsu lávového dómu vyprodukovala sopka pyroklastické proudy, které prošly vzdálenost několika kilometrů a vyžádaly si 43 obětí na životech. V roce 1006 byla velká erupce příčinou úpadku království Mataram a následné expanze islámu do oblasti. Další katastrofická erupce se odehrála v roce 1930, kdy měl za následek 1 300 lidských obětí.
Merapi je jedna z nejmladších sopek Jávy. Její aktivita, jakož i aktivita ostatních sopek na Jávě je zapříčiněna subdukcí australské desky pod sundskou. Stratigrafické záznamy odhalily, že erupce v oblasti Merapi započaly před 400 000 lety a až do roku 10000 před Kr. to byly převážně efuzívní výlevy bazaltových láv. Později se začala charakteristika erupcí měnit, až po dnešní explozivní erupce andezitů, s produkcí dómů. Jejich kolapsy způsobují vznik častých pyroklastických proudů.


Volujak

Volujak je pohoří na hranicích Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, je součástí Dinárských hor. Je jedním z trojice pohoří, které obklopují krásné Trnovačko jezero. Jedná se o 20 km dlouhý hřeben táhnocí se od severozápadu na jihovýchod. Nejvyšší horou je Vlasulja. Ze západu a jihu je Volujak údolím řeky Sutjeska oddělen od pohoří Zelengora a Lebršnik, na východě sousedí s pohořím Bioć v dolině Smrekovac a na severu tvoří hranici mezi Volujakem a Maglićem potok Suha. Pohoří zasahuje do bosenského Národního parku Sutjeska. Pohoří je do výšky 1600 m bohatě porostlé lesy - jak bukovými, tak jedlovými.


Giovanni Giacomo Tencalla

Giovanni Giacomo Tencalla byl italsko švýcarský architekt původem z Bissone, Švýcarsko. Jeho životní data jsou neznámá. Je otcem malíře Carpofora Tencally.
Giovanni Giacomo Tencalla je doložen roku 1629 v Polsku jako stavitel. Roku 1630 vstoupil do služeb knížete Maxmiliána z Lichtenštejnu a vyprojektoval pro něho řadu staveb. Poté, co se v roce 1638 ve Valticích zřítila kopule kostela, byl však z lichtenštejnských služeb bez milosti propuštěn. Získal však zakázky jinde - od příslušníků jiného mocného moravského šlechtického rodu, Ditrichštejnů.


Rudolf Slánský

Narodil se v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku. Narodil se do rodiny židovského obchodníka, která chudobou netrpěla. Absolvoval gymnázium v Plzni. Hned po konci první světové války odešel do Prahy. Začal se stýkat s levicově zaměřenými intelektuály. V roce 1921 se od Sociálně-demokratické strany odtrhlo tvrdé levicové jádro a vytvořilo Komunistickou stranu Československa. Slánský se stal členem strany již v roce 1921. V roce 1929 na V. sjezdu strany získalo moc stalinistické jádro kolem Klementa Gottwalda. Stranu opustila většina zakládajících členů a následné volby skončily pro KSČ katastrofou. Avšak Slánskému se tak otevřela cesta k moci a velice rychle začal stoupat ve stranických funkcích nahoru. V roce 1935 byl zvolen do československého Národního shromáždění.
Po podepsání zabrání Sudet nacistickým Německem v roce 1938 kvůli svému židovskému původu okamžitě opouští vlast a odjíždí do Moskvy. Celá jeho rodina byla odvezena do koncentračního tábora v Terezíně. Nikdo se živý nevrátil. Jediný, kdo ze Slánského rodiny přežil válku, byl jeho bratr Richard, který přes válku žil v Londýně.
Slánský po svém příjezdu do Moskvy začal pracovat ve vysílání Moskevského rozhlasu pro Československo. V letech 1941-1942 prožil německý útok na Moskvu. V této době se seznámil s mnoha mocnými komunistickými hodnostáři i s brutalitou, která zde panovala. V roce 1943 byla v Moskvě unesena jeho dcera Naděžda. Dodnes se neví, proč se tak stalo, ale panují názory, že jej komunisté chtěli mít v šachu. S jistotou je známo pouze to, že už nikdy svou dceru neviděl. Za Slovenského národního povstání v roce 1944 byl letecky dopraven z Moskvy na letiště Tri Duby na Slovensku. Spolu s Janem Švermou působil ve štábu povstalců jako komunistický delegát.
Po válce v roce 1946 se stal generálním tajemníkem KSČ, kteroužto funkci vykonával až do roku 1951. Po Klementu Gottwaldovi byl nejmocnějším mužem strany. V únoru 1948 převzala KSČ veškerou moc v zemi a eliminovala opozici. On sám byl jeden z hlavních organizátorů komunistického teroru.
Po neúspěšném pokusu SSSR zasahovat do politiky nově vzniklého Izraele zaujal SSSR a potažmo celý východní blok pro-arabskou a antisemitickou politiku. Tento fakt ovlivnil výběr obžalovaných v tzv. "Procesu se Slánským".
Dně 23. listopadu 1951 v pozdních večerních hodinách byl zadržen a předán do ruzyňské věznice. Dožadoval se setkání s Gottwaldem, ale nebylo mu vyhověno. Proto se koncem ledna 1952 pokusil oběsit. O neúspěšnou sebevraždu se pokusil ještě jednou, když hlavou narážel o topení. Celkově bylo obžalováno v procesu 13 lidí většinou vysoce postavených členů KSČ. Drtivá většina byla židovského původu. Všichni věznění byli mučeni a museli se naučit nazpaměť výpověď, kterou před soudem doslova zopakovali. Hlavním žalobcem tohoto největšího vykonstruovaného procesu v českých dějinách byl Josef Urválek a Slánského advokátem se stal Vladimír Bartoš, který byl spolupracovník státní bezpečnosti. Slánský byl obžalován z špionáže, velezrady, sabotáže a z prozrazení vojenského tajemství. Ke všem obviněním se přiznal. Celkově bylo odsouzeno ke smrti oběšením 10 z celkových 13 obžalovaných. Žádost o milost byla prezidentem Gottwaldem odmítnuta. Rudolf Slánský byl se všemi ostatními odsouzenými popraven oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. Zpopelněni byli v lednu 1953 a jejich popel byl vysypán někde severně od Prahy.
Soud Rudolfa Slánského rehabilitoval v roce 1963 a strana v roce 1968.
Slánského syn Rudolf Slánský mladší byl aktivní disident, signatář Charty 77. Po Sametové revoluci byl československým velvyslancem v Rusku a do roku 2004 českým velvyslancem na Slovensku.


Room on Fire

Zpočátku album produkoval producent Nigel Godrich, který byl oceněn cenou Grammy. The Strokes však cítili, že dělá jejich písně jaksi „neosobní“, a proto se vrátili k producentovi jejich prvního alba Gordonovi Raphaelovi.
I přesto, že album Room on Fire obdrželo po vydání příznivé recenze a dosáhlo druhé příčky ve Spojeném království a debutovalo na čtvrté příčce v americkém žebříčku Billboard 200, tak počet prodaných nosičů ve Spojených státech byl menší, než tomu bylo u alba Is This It.
Začínající skladba alba „What Ever Happened?“ byla použita v soundtracku k filmu Sofie Coppole Marie Antoinetta. Píseň „Reptilia“ se objevila v počítačových hrách Guitar Hero III a Rock Band. Název alba „Room on fire“ je převzat z textu k písni „Reptilia“: „The room is on fire as she's fixing her hair“.


Rozchodka

Rozchodka je zařízení k měření rozchodu kolejí. Vyvinula se z jednoduché tyče s vymezujícími výřezy až po složité elektronické měřicí přístroje.
Klasická rozchodka je vlastně jen kovová tyč, z níž vybíhají jazyky vymezující správný rozchod. Používala se nejen pro kontrolu, ale i pro vymezení správného rozchodu při stavbě trati. Pro většinu prací byla taková rozchodka dostačující a navíc byla i odolná vůči nešetrnému zacházení traťových dělníků. Pro vymezení zvětšeného rozchodu v obloucích se k ní dodávaly sady distančních vložek.
Později byly stavěny pojízdné rozchodky, které měří spolu s rozchodem i podélný a příčný sklon. Dnešní elektronické rozchodky jsou schopny o provedeném měření vyhotovit i protokol.


FBReader

FBReader je svobodný program pro čtení elektronických knih pro PDA a osobní počítače. Původně byl napsán pro Sharp Zaurus, ale dnes běží na mnoha různých platformách, například na internetových tabletech Nokia 770 a N800, v běžném Linuxovém desktopu i ve Windows XP.
Mezi formáty, které podporuje, patří FictionBook, HTML, plucker, Palmdoc, zTxt, TCR, RTF, OEB, mobipocket bez DRM a prostý text.


Jan Ladislav Pospíšil

Jan Ladislav Pospíšil byl knihkupec, majitel knihtiskárny a náměstek purkmistra v Hradci Králové. Vystupoval pod jmény Ladislav Pospíšil, Jan Karlík a Pavel Volný.
Pocházel z Trutnova, odkud se jako dítě přestěhoval s rodiči do Hradce Králové. V mládí měl zájem o vědy a techniku, ale po smrti staršího bratra převzal, na naléhání rodičů, vedení rodinného knihkupectví a tiskárny. V ní vydával spisy pro mládež, některé i sám přeložil z němčiny. Samotné podnikání ho ovšem plně neuspokojovalo a volný čas věnoval obecním záležitostem. V r. 1880 byl zvolen do obecního zastupitelstva, o čtyři roky později do městské rady a následující rok do funkce náměstka purkmistra. Ve své funkci se zasloužil o zvelebení města: založil městské muzeum, zasadil se o zestátnění reálných škol a zachování odborné zámečnické školy, přispěl k založení Klicperova divadla a zajistil, že na místě někdejšího kasina získala stálou scénu Beseda.
Jeho největší zásluhou je zboření královéhradeckých hradeb, které obepínaly město jako pevnost od 18. století a bránily jeho růstu. Pokrokovým občanům vadilo, že kvůli hradbám mají okolní obce i vzdálená města mnohem lepší podmínky k rozvoji, než kdysi vzkvétající Hradec, a ve zboření viděli příležitost k znovuzískání někdejší prosperity. Pospíšil stál v čele těchto snah; musel přitom bojovat nejen se státními orgány, ale i některými majiteli hradeckých domů, kterým tehdejší stav vyhovoval. 3. března 1893 se vše konečně téměř podařilo. Jednání se státními úřady bylo dokončeno, návrhy zákonů připraveny a odeslány do říšské rady ke konečnému schválení. Pospíšil o tomto úspěchu podával zprávu na zasedání městského zastupitelstva, to mu bouřlivě gratulovalo. Ihned poté, snad i v důsledku velkého vypětí a vzrušení, jej ještě na podiu postihla mozková mrtvice, které za tři dny podlehl. Splnění svého snu se nedočkal. Ignát Herrmann to vyjádřil slovy "moment tragiky ibsenovské".


Slavík tmavý

Slavík tmavý je malý tažný pták z řádu pěvců. Je blízce příbuzný slavíka obecného, od něhož je pro laika obtížně odlišitelný. Na rozdíl od něj se vyskytuje v severní a východní Evropě.


Thriller

Thriller je žánr filmu, knihy nebo televizního seriálu, který má u čtenáře nebo diváka vyvolat silné napětí a emoce. Na rozdíl od hororu je zdroj napětí reálný, není vyvolán fiktivními, nadpřirozenými jevy. Žánr zahrnuje početné, často se překrývající podžánry, například díla mísící prvky hororu a thrilleru.
Thrillery jsou charakterizovány rychlým sledem událostí, častou akcí a nápaditými hrdiny, kteří musí překazit plány silnějším a lépe vybaveným padouchům. Často se používají nástroje jako napětí, falešné stopy a cliffhangery.
Thriller se často koná v neobvyklém prostředí, jako cizí země, pouště, polární oblasti nebo širé moře. V některých thrillerech jsou hrdinové „tvrďáci“, kteří si navykli nebezpečí: strážci zákona, vyzvědači, vojáci, námořníci nebo piloti. Mohou to být ale i obyčejní občané, kteří do nebezpečí upadli náhodou.
V thrilleru musí hrdina raději zkřížit plány nepříteli, než odkrývat zločin, který se už stal. Zločiny, kterým se má předejít bývají sériové nebo masové vraždy, atentáty, svrhnutí vlády nebo terorismus. Thrillery se mohou definovat hlavní náladou, kterou vyvolávají: vzrušení.


Hall of Fame Tennis Championships

Hall of Fame Championships je mužský profesionální tenisový turnaj kategorie ATP World Tour 250 series. Hraje se každoročně v červenci od roku 1976 v americkém Newportu na Rhode Islandu na otevřených travnatých dvorcích.


Renault Avantime

Renault Avantime byl odvážným kupé francouzské automobilky Renault. Vyráběl se pouze v letech 2001 až 2003. Vycházel z vozu MPV Renault Espace. Vyrobeno bylo pouze 8545 kusů. Automobil se stejně jako model Vel Satis nikdy nestal oblíbeným mezi zákazníky.


Oeno

Oeno je malý korálový atol v Tichém oceánu. Patří mezi čtyři Pitcairnovy ostrovy a je z nich třetí největší. Nejvyšší bod dosahuje pouze 4 m. n. m. Oeno byl připojen k Pitcairnovým ostrovům v roce 1938, předtím patřil Velké Británii. Leží asi 141 km od hlavního města Pitcairnových ostrovů, Adamstownu.


Employment

Employment je debutové album anglické rockové kapely Kaiser Chiefs, které vyšlo v roce 2005.
Deska Employment je v Británii čtvrtou nejprodávanější deskou roku 2005. Kladná kritika zajistila desce i komerční úspěchy. Ve Velké Británii se deska dostala na druhé místo albového žebříčku a prodalo se jí přes 3 miliony kopií.


Arbutus menziesii

Arbutus menziesii je listnatý stále zelený strom náležící k rodu planika. Běžně se nachází na západním pobřeží Severní Ameriky, od Britské Kolumbie po Kalifornii. V Kalifornii roste na svazích pohoří Pacific Coast Range, lze ho najít i na západních svazích pohoří Sierra Nevada. Na jih od okresu Santa Barbara se vyskytuje zřídka. Izolované shluky arbutusů se nachází jižně od pohoří Palomar v okrese San Diego a na severu mexického federálního státu Baja California. Arbutus menziesii běžně dosahuje výšky 10 metrů, při ideálních podmínkách může dorůstat i do výšky 30 metrů.
Je pojmenovaný podle skotského přírodovědce Archibalda Menziese, který strom pro Evropany objevil během výpravy kapitána George Vancouvera.


Miloslav Troup

Vystudoval gymnasium v Berouně, Státní grafickou školu v Praze, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze – ateliér prof. Jaroslava Bendy, École des Beaux Arts a École des Arts Décoratifs u prof. Brianchona a prof. Desnoyera.
V letech 1947 – 1950 byl samostatně umělecky činný ve Francii. Svá díla vystavoval se skupinou Peintres d'aujour d'hui a Jeune École de Paris a obesílal různé salony.
V roce 1950 se vrátil do Československa, kde pracoval jako člen Svazu československých výtvarných umělců od jeho založení.
Žil v Praze, tvořil v oblasti volné malby a grafiky a hlavně knižní ilustrace. Ilustroval více než 160 titulů, z nichž některé až ve dvanácti jazykových mutacích a deseti vydáních. U grafických technik převládají litografie, půltónový ofset a clichés verre.
Prosadil se rovněž v oboru užitého umění; vytvořil návrhy pro vitráže do olova umístěné v Praze, Olomouci, Pitíně, Ostravě, Martině a Češticích u Volyně.
Tapiserie podle jeho návrhů byly utkány pro Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou a pro reprezentační sály Staroměstské radnice v Praze. Zabýval se také propagační grafikou
Žil v Praze, tvořil v oblasti volné malby a grafiky a hlavně knižní ilustrace. Ilustroval více než 160 titulů, z nichž některé až ve dvanácti jazykových mutacích a deseti vydáních. U grafických technik převládají litografie, půltónový ofset a clichés verre.
Prosadil se rovněž v oboru užitého umění; vytvořil návrhy pro vitráže do olova umístěné v Praze, Olomouci, Pitíně, Ostravě, Martině a Češticích u Volyně.
Tapiserie podle jeho návrhů byly utkány pro Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou a pro reprezentační sály Staroměstské radnice v Praze. Zabýval se také propagační grafikou


Lobkovice

Lobkovice je nyní část města Neratovice v okrese Mělník, kdysi samostatná obec na břehu Labe, odkud pocházel rod Lobkoviců
Zmínky o Lobkovicích sahají do poloviny 14. století. Na samém východě vesnice mezi polabskými lužními lesy se dnes nachází zámek, který byl ale původně dřevěnou tvrzí. Tvrz byla poprvé zmíněna roku 1403, kdy ji nechal postavit Prokop Krukner, měšťan z Prahy. Stavěl poblíž Labe, zčásti byla chráněná bažinami, zbytek pak byl obehnán valy. O šest let později se majitelem stal Mikuláš Chudý z Újezda, který se pak psal z Lobkovic. Právě on je označován za zakladatele mocného šlechtického rodu Lobkoviců, ve staročeštině Lobkowiczů. Po jeho smrti se jeden ze synů Jan Popel vzepřel králi Jiřímu z Poděbrad a ten pevnůstku dobyl. Za rok mu král panství zas vrátil. Pak se zde nadlouho usídlila rodina Sekerků, kteří postupně tvrz přebudovávali. V roce 1610 byl zde poprvé uváděn existující zámek a pět let poté jej koupila Polyxena z Lobkovic, takže se panství po letech vrátilo rodině Lobkoviců.
Stejně jako celé Neratovicko ves i zámek velmi utrpěly během třicetileté války, kdy byla zdejší krajina velmi zpustošená. Roku 1654 zbyly ze zámku jen zdi a věž. Opravu provedl další z Lobkoviců roku 1679.
V 19. století získal ves se zámkem pražský advokát Jan Měchura, jehož dcera si vzala Františka Palackého. Zámecký areál však sloužil jako hospodářské sídlo, nikoliv zámek šlechty. Byl zde také pivovar, po něm jen sladovna. Později se dostal zpět do držení rodiny Lobkoviců. V roce 1945 byl zkonfiskován a převzal jej v zastoupení státu MNV Lobkovice. Tehdy byla ves samostatná. Stát zde umístil část depozitáře Národního technického muzea. Po roce 1980 zámek převzala Karlova univerzita a začala jej upravovat na depozitář knihoven. V té době patřila ves už rychle se rozvíjejícím Neratovicím a tamní MěNV v zámku připravoval zřízení obřadní síně a pamětní síně Františka Palackého. Investoval i do opravy zčásti zřízené věže. Po roce 1989 byl zámek vrácen v restituci soukromníkům.
Plavební komora byla na řece vybudována v letech 1914-1922, k její velké opravě došlo v letech 1976-1977 mj. kvůli intenzivní lodní dopravě uhlí po Labi pro Elektrárnu Chvaletice.
Ve vesnici je vybudován malý sportovní areál, kde desítky let hraje soutěže místní fotbalový klub nyní pod názvem FC Lobkovice a jehož součástí je hřiště pro softball a dvě hřiště na volejbal. Fotbalový klub byl založen roku 1923.
V obci je železniční zastávka Lobkovice na trati 074 Neratovice – Čelákovice. Souběžně s železniční tratí vede silnice z Neratovic do 5 km vzdáleného městečka Kostelec nad Labem, u železniční je i autobusová zastávka.
Byškovice | Horňátky | Korycany | Lobkovice | Mlékojedy | Neratovice


Lexikologie

Lexikologie je lingvistická disciplína, která se zabývá lexikem, tedy slovní zásobou určitého jazyka a jejím užíváním. Slovní zásoba jazyka představuje subsystém, jehož jednotkami jsou slova a ustálená slovní spojení. Repertoár těchto jednotek je ve srovnání s ostatními jazykovými rovinami podstatně rozsáhlejší, protože bezprostředně odráží členitost mimojazykové reality. Lexikální rovina je složitými vztahy propojena se všemi ostatními jazykovými podsystémy. Slova se skládají z jednotek rovin nižších, tj. fonémů a morfémů, jejichž prostřednictvím jsou zvukově, slovotvorně a tvaroslovně utvářena, zároveň se však podílejí jako stavební prvky na vzniku jednotek rovin vyšších, tj. slovních spojení, vět a textů.
Za základní jednotku lexikální roviny bývá tradičně považováno slovo jakožto ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou a nese lexikální a/nebo gramatický význam.
Vzhledem k obtížím teoretické vymezitelnosti slova byly pro potřeby lexikologie abstrahovány i některé další jednotky:
Teorií a praxí vytváření slovníků se zabývá lexikografie. S lexikologií úzce souvisí také slovotvorba, jež studuje formu a význam jednotlivých pojmenování vzniklých na základě pojmenování již existujících, popř. procesem jejich vzniku.


Svatá Jana

Svatá Jana je historická divadelní hra anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925, která je považována za vrchol autorovy divadelní tvorby.
Bezprostředním podnětem k napsání této hry o francouzské národní hrdince z anglo-francouzské stoleté války Johance z Arku byla její kanonizace roku 1920. Jestliže Shaw nazval v titulu Janu svatou, pak v tom musíme spatřovat kus pro něj typické ironie, neboť jeho Jana je spíše veliký náboženský a společenský rebel a představitel zdravého lidského rozumu bojujícího proti násilí, dogmatismu a autoritářství. Shaw jí zobrazuje bez sebemenší idealizace a náboženské mystifikace, ale s obrovskou vnitřní silou, se kterou strhuje lidi kolem sebe k přímo zázračným činům a vede je k osvobození francouzské půdy i měst od anglické nadvlády.
Ani hrozná smrt na hranici nekončí Janin život, protože dívka žije v srdcích a myslích prostých Francouzů jako jejich selská světice a lidová hrdinka. Nakonec se musí před ní sklonit i světská a církevní moc a rehabilitovat ji. V posledním obraze se Jana objevuje po pětadvaceti letech králi Karlu VII., kterého korunovala v Remeši, v neklidném snu, ve kterém vystupují i postavy z předešlých obrazů. Mezi ně náhle vstupuje směšný pán z 20. století a všem oznamuje, že Jana byla Vatikánem prohlášena za svatou. Všichni před ní u vytržení poklekají, ale když je jich Jana zeptá, zda má vstát z mrtvých a vrátit se mezi ně jako živá žena, zdvořile se vykrucují a nenápadně se vytrácejí. Nakonec zůstane na jevišti Jana sama s velkou otázkou: „Ó Bože, jenž jsi stvořil tuto krásnou zemi, jak dlouho to potrvá, než bude připravena uvítat své svaté?“.
Podle hry byl roku 1957 natočen britský film režiséra Otto Premingera s Jean Sebergerovou v hlavní roli.


Grigorij Zinověv

Grigorij Jevsejevič Zinověv byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jeden z obětí Stalinových čistek.
Grigorij Zinověv se narodil chudým židovský zemědělcům. Zinověv studoval filozofii, literaturu a historii. Zajímal se o politiku, a připojil se k Ruské sociálně demokratické dělnické strany v roce 1901. Po jejím rozdělení v roce 1903 přilnul k bolševikům. Mezi roky 1903 a pádem Ruského impéria v února 1917, byl významný bolševik a jeden z Leninových nejbližších lidí. Zinověv byl zvolen do ústředního výboru v roce 1907. Zinověv zůstal Leninovým stálým pobočníkem a představitelem v různých organizacích socialisty až do roku 1917.
Zinověv strávil první tři roky První světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Ačkoli Zinověv a jeho blízký přidružený Kameněv krátce měli podporu většiny v ústředním výboru, rychlé zhroucení prozatímní vlády 4. listopadu 1917 v Petrohradě dovolilo Leninovi zmocnit se moci. Druhého dne, Lenin psal volání Zinověvovi a Kameněvovi, které označil za "dezertéry". Toto byl důležitý otočný bod v Zinověvově kariéře. Mnohem významnější postavou se stal Lev Trockij. Zinověv nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925.
Během Leninovy nemoci, Zinověv, Kameněv, a Josif Stalin vytvořili vládnoucí triumvirát, hrající klíčovou roli v omíjení Trockého. Po smrti Lenina a nástupu Stalina k moci byl Trocký Stalinem vyhnán do exilu. Zinověv a Kameněv byly v roce 1928 vyhozeni ze strany. Zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili.
Po vraždě Sergeje Kirova 1. prosince 1934 začal stalinský teror. Stalin začal likvidovat své nejbližší přátele a soudruhy, kteří mu dopomohli k moci. Zinověv a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Stalin je obvinil z vraždy Kirova. Zinověv v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ve skutečnosti žádnou takovou organizaci Zinověv nezaložil. Přesto však byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936.


Okres Blansko

Okres Blansko je okresem v severní části Jihomoravského kraje. Téměř celé území okresu leží na Moravě, pouze osadou Jobova Lhota, jež je místní částí obce Kněževes, zasahuje i do Čech. Jeho sídlem je město Blansko. Rozloha okresu je 862,65 km2, počet obyvatel je 104 535 osob. V okrese Blansko je 116 obcí, z toho 8 měst a 8 městysů.
Z jihomoravských okresů sousedí na jihu s okresem Brno-venkov a na jihovýchodě s okresem Vyškov. Dále hraničí na východě s okresem Prostějov Olomouckého kraje, na severu s okresem Svitavy Pardubického kraje a na západě s okresem Žďár nad Sázavou kraje Vysočina.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 942,46 km2, z toho:
Do 1. ledna 2007 byly v okrese Blansko také obce:


Multatuli

Multatuli je pseudonym nizozemského autora Eduarda Douwese Dekkera, který pracoval jako koloniální úředník v Nizozemské východní Indii. Proslavil se knihou Max Havelaar, v níž kritizoval koloniální politiku v Nizozemské východní Indii. Z politických důvodů poté musel dožít v bruselském exilu.


Ionizace

Ionizace je proces, při kterém se z elektricky neutrálního atomu nebo molekuly stává iont. Pojem „ionizace“ také označuje stav hmoty, která obsahuje ionty.
Vznik záporných iontů, aniontů, je zpravidla způsoben dodáním záporného elektrického náboje - prostřednictvím jednoho nebo více elektronů - do elektronového obalu částice. Vznik kladných iontů, kationtů, je naopak podmíněn odtržením jednoho či více elektronů z elektronového obalu, k čemuž je potřeba částici dodat energii, nejčastěji ve formě dopadajícího elektromagnetického záření - fotonů.
Minimální energie potřebná k odstranění jednoho elektronu se označuje jako ionizační potenciál. Je to minimální energie, kterou musí mít dopadající částice, aby mohlo dojít k ionizaci a vytvoření kationtu. Ionitační potenciál se udává v elektronvoltech. Pro vodík má hodnotu 13,53 eV, kyslík 15,8 eV a rtuť 10,4 eV.
Přidáním elektronu k atomu určitého prvku dojde k uvolnění jisté energie, kterou označujeme jako elektronovou afinitu.
Vzduch je vždy alespoň částečně ionizován účinkem kosmického záření a radioaktivitou zemské kůry. Běžně vzniká v 1 cm3 vzduchu každou sekundu přibližně deset kladných iontů a elektronů. Elektrony se poté mohou spojit s neutrální molekulou a vytvořit záporný iont. Obecně ionizace plynu se uskutečnuje např. el.výbojem, vysokou teplotou či srážkami molekul s velkou kinetickou energii


Mistrovství světa ve volejbale mužů

*Rusko je nástupcem SSSR**Srbsko je nástupcem Jugoslávie***Česko je nástupcem Československa


Juraj Fándly

Juraj Fándly byl slovenský obrozenecký spisovatel, římskokatolický kněz a entomolog - včelař.
Narodil se v řemeslnicko-rolnické rodině. Jeho rodiče ján a Marína Fandlovi žili v Časté jen přechodně v letech 1748 - 1750. Otec mu brzy zemřel a matka se přestěhovala do sousední vesnice Ompitál. Tam navštěvoval triviální školu. Ve školním roce 1766 / 1767 byl žákem piaristického gymnázia ve Svätém Juru. Ve školním roce 1767 / 1768 studoval u františkánů v Márie Hátu, poté u kapucínů a petrínů, nicméně není známo kde. Pro slabé zdraví ho nepřijali do žádného řeholního řádu. Roku 1771 začal studovat teologii v Budíně, od roku 1773 pokračoval v semináři v Trnavě.
Na kněze byl vysvěcen 15. února 1777. Jeho prvním kaplanským působištěm mu byla Sereď. Potom krátce působil v Lukáčovicích u Nitry. Od podzimu 1780 do ledna 1807 byl farářem ve vsi Naháč nedaleko Trnavy. Jeho farnost byla nejchudší v celém trnavském vikariátě. Naháčští farníci byli chudí, takže byl chudý i jejich farář. Farská pole, které měly být hlavním zdrojem jeho obživy, byly „kamenité pustiny“. Budova fary byla na spadnutí.
Fándly však v tak neuvěřitelně těžkých podmínkách vykonal mnoho práce. Stal se faktorem šaštínské manufaktury a naučil své chudé farníky příst bavlnu, aby zahnal hrozící hlad. Byl ve vsi bylinkářem i lékařem. Mnoho úsilí vynaložil, aby povznesl do té doby primitivní úroveň obdělávání půdy naháčskými rolníky. Tato jeho činost přerostla hranice jeho farnosti a odráží se v jeho spisovatelském díle.
Hmotné strádání, nedůvěra, odstrkování a pronásledování ze strany církevních úřadů podryly jeho zdraví a tak, nemocný, unavený a znechucený odešel k rodině do Ompitálu, kde prožil čtyři relativně nejklidnější roky svého života. Zemřel 7. března 1811 v Doľanech, kde je také pochován. Pomník na jeho hrobě na doľanském hřbitově, postavený v roce 1950 ke 200. výročí jeho narození, je umístěn symbolicky v centrální části hřbitova, protože jeho hrob je již neidentifikovatelný. Byl ale rozeznatelný ještě v roce 1905.
V letech 1787 - 1788 se dostal do kontaktu se skupinou vlastenecké mládeže, která se soustředila kolem Antona Bernoláka, který přibližně v té době poprvé kodifikoval spisovnou slovenštinu. Tito přesvědčili Fándlyho, aby své už zčásti hotové dílo Dúverná zmlúva medzi mňíchom a diáblom o prvních počátkoch, o starodávních, aj včúlajších premenách reholňíckích vydal v bernolákovské slovenštině. Fándly souhlasil, a tak se jeho dílo stalo prvním velkým dílem této literatury. Mimo toto dílo se věnoval hlavně psaní návodů a rad, jak se starat o hospodářství i léčení lidí a dobytka, čímž se snažil pomoci svým farníkům i jiným lidem. Mimo naučných děl vydal také svoje kázání a několik básní.


Nos

Nos je nepárový lidský smyslový orgán, který určuje vůni. Zajišťuje jeden z pěti lidských smyslů, a to čich. Při dýchání také slouží k ohřívání a zvlhčování vzduchu vstupujícího do průdušnice a do plic.
K nosu se ovšem vztahuje celá řada frazeologismů – ustálených slovních spojení a rčení


Rychlostní silnice R46

R46 je rychlostní silnice, která odbočuje z dálnice D1 u Vyškova a vede přes Prostějov do Olomouce, kde se napojuje na R35. Celková délka je 40 km.
Rychlostní komunikace je v úseku Exit 1 – Exit 38 zpoplatněna.


Jižní Asie

Jižní Asie je geopolitická oblast asijského kontinentu, skládající ze států v podhůří Himalájí a oblast od ní na západ. Je obklopena západní Asii, střední Asii, východní Asii a jihovýchodní Asii.
Definici jižní Asie si může každý vysvětlit jinak. Většina zdrojů za jižní Asii pokládá Bangladéš, Bhútán, Indii, Maledivy, Nepál, Pákistán a Srí Lanku. Kontroverzní je začlenění Afghánistánu, Íránu a Tibetu. Afghánistán a Tibet je považován za součást jižní Asie mnoha univerzitními fakultami jihoasijských studií. Další kontroverze vyvstává ohledně Íránu, jelikož Írán za jižní Asii považují pouze OSN. Podle definice států G8 spadá společně s Pákistánem a Afghánistánem pod Větší Blízký východ.


Sugarlandský expres

Sugarlandský expres je celovečerní debut amerického režiséra Stevena Spielberga. Vypráví o mladém páru zlodějů, kteří bojují proti umístění svého syna do náhradní rodiny. Cílem divoké roadmovie napříč Texasem je únos vlastního dítěte.


Väsby IK

Väsby IK je profesionální švédský hokejový tým. Byl založen v roce 1956.


Audi A4

Audi představilo model A4 v roce 1994. A4 bylo postavené na platformě B5 od Volkswagenu. Bylo to první auto od Volkswagen Group, které mělo pět ventilů na každý válec. V té době bylo Ferarri F355, popřípadě A4 jediné sériově vyráběné auto s touto technologií. Audi A4 dostalo novou tvář v roce 1999, což zahrnovalo kromě drobných změn čirá přední světla a nové klíčky.
Úplně nové A4 bylo představené v roce 2000, už na platformě B6, které mělo úplně novou převodovku Multitronic.
Audi představilo nové A4 v roce 2004, které bylo postavené na platformě B7.
Rozdílem oproti starší verzi jsou nová světla s LED pruhem.


Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2010 - Skupina 5

|score = 1 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = Villa |goals2 = |stadium = Estadio Nueva Condomina, Murcia |attendance = |referee = }} ---- |score = 3 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 = Sonck Defour |goals2 = Zenjov Oper |stadium = King Baudouin Stadium, Brusel |attendance = |referee = }} ---- |score = 0 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 = |goals2 = Tuncay Semih |stadium = Hanrapetakan Stadium, Jerevan |attendance = |referee = }} ---- |score = 7 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = Misimović Muslimović Džeko Ibričić |goals2 = |stadium = Bilino Polje, Sarajevo |attendance = |referee = }} ---- |score = 4 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = Capdevila Villa Senna |goals2 = |stadium = Estadio Carlos Belmonte, Albacete |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 1 |report = Report |team2 = |goals1 = Emre |goals2 = Sonck |stadium = Atatürk Olimpiyat Stadyumu, Istanbul |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 =Sonck Fellaini |goals2 = |stadium = King Baudouin Stadium, Brusel |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 1 |report = Report |team2 = |goals1 = Sabri Mevlüt |goals2 = Džeko |stadium = Atatürk Olimpiyat Stadyumu, Istanbul |attendance = |referee = }} ---- |score = 0 – 3 |report = Report |team2 = |goals1 = |goals2 = Juanito Villa Puyol |stadium = A. Le Coq Arena, Tallinn |attendance = |referee = }} ---- |score = 4 – 1 |report = Report |team2 = |goals1 = Spahić
Muslimović |goals2 = Minasyan |stadium = Bilino Polje, Sarajevo |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 = Sonck |goals2 = Iniesta Villa |stadium = King Baudouin Stadium, Brusel |attendance = |referee = }} ---- |score = 0 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = A. Le Coq Arena, Tallinn |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 4 |report = Report |team2 = |goals1 = Dembélé Sonck |goals2 = Džeko Jahić Bajramović Misimović |stadium = King Baudouin Stadium, Brusel |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 = Mkhitaryan Ghazaryan |goals2 = Vassiljev Zenjov |stadium = Hanrapetakan Stadium, Jerevan |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = Piqué |goals2 = |stadium = Estadio Santiago Bernabéu, Madrid |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 1 |report = Report |team2 = |goals1 = Džeko |goals2 = Swerts |stadium = Bilino Polje, Sarajevo |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 = Puri |goals2 = |stadium = A. Le Coq Arena, Tallinn |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 =Semih |goals2 =Xabi Alonso Riera |stadium = Atatürk Olimpiyat Stadyumu, Istanbul |attendance = |referee = }} ---- |score = 0 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 = |goals2 = Ibričić Muslimović |stadium = Hanrapetakan Stadium, Jerevan |attendance = |referee = }} ---- |score = 5 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 =Silva Villa Piqué |goals2 = |stadium = Estadio Riazor, A Coruna |attendance = |referee = }} ---- |score = 4 – 2 |report = Report |team2 = |goals1 =Tuncay Sercan Arda |goals2 =Voskoboinikov Vassiljev |stadium = Kadir Has Stadium, Kayseri |attendance = |referee = }} ---- |score = 2 – 1 |report =Report |team2 = |goals1 =Goharyan Hovespyan |goals2 =Van Buyten |stadium = Hanrapetakan Stadium, Jerevan |attendance = |referee = }} ---- |score = 1 – 1 |report = Report |team2 = |goals1 =Salihović |goals2 =Emre B. |stadium = Bilino Polje, Zenica |attendance = |referee = }} ---- |score = 3 – 0 |report = Report |team2 = |goals1 =Fabregas Cazorla Mata |goals2 = |stadium = Estadio Romano, Mérida |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = A. Le Coq Arena, Tallinn |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = Hanrapetakan Stadium, Jerevan |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = King Baudouin Stadium, Brusel |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = Bilino Polje, Sarajevo |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = A. Le Coq Arena, Tallinn |attendance = |referee = }} ---- |score = v |report = |team2 = |goals1 = |goals2 = |stadium = Atatürk Olimpiyat Stadyumu, Istanbul |attendance = |referee = |attendance = |referee = }}


Lecanora

Lecanora je rod korovitých lišejníků z čeledi misničkovité, po nichž je pojmenován celý řád Lecanorales. Jedná se o poměrně běžný druh, osídluje například borku stromů, skály i antropogenní povrchy. Misnička jedlá je považována za biblickou manu.
Plodničky jsou nízce miskovité, téměř terčovité, starší vypouklé a u mnohých druhů pěkně zbarvené. Výtrusy jsou bezbarvé, malé, vejčité a nedělené.


Pohlavní rozmnožování

Pohlavní rozmnožování je biologický proces, během nějž vzniká nový organismus splynutím pohlavních buněk zpravidla dvou organismů.
Pohlavní rozmnožování má tedy minimálně dvě fáze: produkci pohlavních buněk a jejich splynutí. Jinak mezi produkci pohlavních buněk a jejich splynutí může být vložen ještě tzv. gametofyt. Po oplodnění následovat ještě nějaká forma péče o potomstvo.
U rostlin se mohou pohlavní buňky často nacházet na stejném jedinci, nebo přímo v témž květu. Takové květy jsou nazývány oboupohlavnými,nebo jednopohlavnými. Jedinci s oběma druhy buněk jsou označovány jako jednodomé rostliny. Opakem jednodomých rostlin jsou dvoudomé u kterých rozlišujeme samčí a samičí stromy. Živočichové s jedním druhem pohlavních buněk se nazývají samec a samice.Toto rozdělení je považováno za vývojově revoluční a pokrokové. Zajímavostí je, že se od sebe samčí a samičí jedinci někdy významně liší i tvarově , zbarvením a velikostně. Takové rozdíly nazýváme pohlavní dimorfismus.
Výhodou pohlavního rozmnožování je různorodost vzniklého potomstva, která je důležitá ze dvou důvodů. Jednak umožňuje jedincům téhož druhu rozdiferencovat své životní nároky v různorodém prostředí, takže si teoreticky nemusí tolik konkurovat a mohou obsadit širší niku, jednak způsobuje, že jednotliví jedinci různorodé populace reagují na stejné faktory prostředí odlišně. Je například jen minimální šance, že by se našel patogen, vůči kterému bude specificky citlivá celá populace.
Nevýhodou pohlavního rozmnožování je jeho relativně nízká efektivita a rychlost.


James Cole

James Cole se narodil 20. února roku 1984 v Berouně. Jeho matka byla soukromá doktorka, Později se ovšem přestěhovali na pražský Žižkov. Kde našel James Cole svoje hobby a to Hip Hop. Hip-hopové uskupení s názvem K.O. Kru založili Hack s Phatem kolem roku 1998. Později s Hugo Toxxxem založili kultovní Supercrooo. Phat v roce 2002 začal nahrávat u P.A.trick records, avšak v polovině desky odešel a nahrál jeho sólové album Frekvence P.H.A.T. . V roce 2008 vydává spolu s nejstarším českým raperem Orionem CD Orikoule, které posunulo hranice českého rapu zase o kus dál. Také je jedním z tvůrcům snímku Česká rapublika.


Kladivo na čarodějnice

Film vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. Mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů.
Ve filmu je vidět vznik navozování atmosféry strachu mezi lidmi a metody vynucování „přiznání“. Protože tyto metody připomínaly dobu stalinismu, film byl stažen z distribuce a na televizních obrazovkách se objevil až po roce 1989.


Analogový signál

Analogový signál je dán spojitou funkcí spojitého času. Tím se liší od signálu diskrétního, který je dán funkcí definovou pouze v diskrétních časových okamžicích.
Analogové signály můžeme rozdělovat podle média, kterým jsou přenášeny. Mluvíme tak například o akustickcýh signálech, elektrických signálech, optických signálech apod.
Spojité signály jsou generovány spojitými procesy a systémy. Jedná se například o
Nezávisle na druhu analogového signálu jsou používány tyto standardní algoritmy zpracování:
Z důvodu zpracování signálu výpočetními prostředky provádíme tzv. digitalizaci spojitých signálů. Důvody digitalizace nejsou pouze ekonomické, neboť s digitálním signálem můžeme zacházet tak, jak s analogovým není možné.
Příkladem je rozpoznávání řeči – zde jsou složité algoritmy aplikovatelné pouze na digitalizované signály.


Erlenmeyerova baňka

Erlenmeyerova baňka je druh chemického varného skla používaného v chemických a biologických laboratořích. Je to baňka zdánlivě hranatého tvaru s rozšířeným dnem a zúženým hrdlem. Vyrábí se z čirého varného skla a používá se k míšení chemikálií či ke kultivaci rostlinných explantátů. Vyrábí se v několika velikostech. Erlenmeyeorva baňka se vyrábí s kalibrací, či bez kalibrace. Jmenuje se po německém chemiku Emilu Erlenmeyerovi, který ji v roce 1861 vytvořil.


Jakovlev Jak-40

Jakovlev Jak-40 je sovětský, resp. ruský dopravní letoun z poloviny 60. let 20. století. Letoun měl být náhradou za stroj Iljušin Il-12 a Iljušin Il-14. První prototyp vzlétl 21. října 1966. V roce 1968 začaly Jaky-40 létat na pravidelných linkách, používaly se k přepravě i pro vojenské účely. Celkem bylo vyrobeno 1011 letounů, z toho 125 kusů bylo exportováno do 18 zemí světa.
Letouny Jak-40 užívaly i Československé státní aerolinie, ČSLA, dva stroje létaly v čs. vládní letce. Stroje byly z ČSA vyřazeny zejména kvůli své vysoké spotřebě paliva, v současné době slouží pouze v letectvu Armády České republiky.


Bachir Gemayel

Animal Crossing: Wild World je videohra simulující život na vesnici od japonské firmy Nintendo určená pro její herní systém Nintendo DS. Její předchůdkyně Animal Crossing byla vydána pro herní konzoli Game Cube. Hráč sklízí ovoce, povídá si a plní úkoly od zvířecích spoluobčanů a vydělává peníze. Hra podporuje multiplayer i přes internet.
http://www.nds-wildworld.blog.cz/ toto je stránka které je zaměřena hlavně na AC:WW


Tunely v Česku

Tunely v České republice jsou od počátku výstavby železnice kolem poloviny 19. století používány zejména pro překonání jednotlivých kopců železničními tratěmi. Krátké silniční tunely byly ojediněle budovány již v průběhu 20. století, například Vyšehradský tunel začátkem století, Sečský a Kokořínský tunel ve 30. letech. V průběhu století byly vybudovány ještě dva městské tunely v Praze, Letenský tunel v roce 1953 a Těšnovský tunel v roce 1985. V polovině 90. let začal, zejména v souvislosti s tlakem na ochranu životního prostředí, rozmach výstavby tunelů na dálnicích a městských rychlostních komunikacích. Na železnici v témž období začaly být budovány a plánovány delší tunely v rámci modernizace tranzitních železničních koridorů.
V roce 2009 je nejdelším silničním tunelem tunel Panenská a z budovaných silničních tunelů tunel Blanka, z železničních tunelů je nejdelší Březenský tunel, zamýšlený Barrandovský tunel na vysokorychlostní trati Praha – Beroun by měl měřit asi 19 km.
Celkovou délkou tunelů na silničních komunikacích a železnicích však předčí tunely pražského metra nebo pražské kolektorové sítě.
Správa železniční dopravní cesty spravuje 151 železničních tunelů. Z toho bylo 103 tunelů postaveno v 19. století. Nejstaršími železničními tunely v Česku byly Třebovický tunel a Choceňský tunel, zprovozněné roku 1845. Mezi nejsmělejší záměry do budoucna patří téměř 20kilometrový tunel z Prahy do Berouna.
Česko se neřadí mezi země s dlouhými tunely. Je to dáno charakterem české krajiny a také jinými nároky na prostorové vedení tratí v době, kdy byla většina tunelů na území dnešní ČR budována. Tunelů, které svou délkou přesahují 1000 m, je v Česku v současné době osm. Nejdelší Březenský byl postaven nedaleko Chomutova na přeložce železniční tratě vyvolané postupem těžby hnědého uhlí. Tento 1758 m dlouhý jednokolejný tunel byl zprovozněn v roce 2007. Druhým nejdelším je letitý Špičácký tunel na trati Plzeň - Železná Ruda, jehož délka činí 1747 m. Tento tunel je stavebně dvoukolejný, ale provozovaný pouze s jednou kolejí. Zprovozněn byl v roce 1876. Následuje je dvojice tunelů Nového spojení v Praze - Vítkovský tunel I a II. Další tři tunely s délkou nad jeden kilometr tvoří komplex postupně stavěných Vinohradských tunelů v Praze. Osmým je Krasíkovský tunel na trati Česká Třebová - Přerov, zprovozněný v roce 2004 v rámci staveb Třetího železničního koridoru.
Pražské metro je, ostatně tak jako převážná většina všech tratí metra na celém světě, také vedeno v tunelech. Nejdelší souvislý tunelový úsek se nachází na lince B mezi stanicemi Rajská zahrada a Hůrka, měří asi 18 km.
V 51 km tunelu je veden vodovodní přivaděč Švihov - Jesenice.
Známým pražským tunelem je Rudolfova štola, která slouží coby přivaděč vody do pražské Stromovky.
V Praze se nachází mnoho dalších tunelů a štol především v pražském kanalizačním systému. Povahu specializovaných tunelů a štol má i rozsáhlý pražský kolektorový systém, menší kolektorový systém je i v Brně.
Různé typu tunelů a štol se také nacházejí v bývalých dolech a lomech, někdy se jedná o celé podzemní komplexy, které za Druhé světové války sloužily jako letecký kryt pro nacistickou zbrojní výrobu


Malá Kuonamka

Malá Kuonamka, Malá Kuonaška nebo Kujonapka je řeka v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá 457 km. Plocha povodí měří 24 800 km2.
Teče po východním okraji Anabarské planiny. Ústí zprava do Anabaru.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Zamrzá na konci září až na začátku října a rozmrzá na konci května.


Lidské tetris

Lidské tetris je součástí japonské show Tonneruzu no Minasan no Okage deshita. Show začala v Japonsku na síti Fuji TV a byla poprvé odvysílána 27. července 2006. Video klipy ze show se však dostaly webové služby pro sdílení videí a obletěly svět. Následně tento koncept adoptovaly televizní stanice v desítkách zemí. Mimo Japonsko je tato soutěž známá jako Human Tetris nebo Hole in the Wall, protože pravidla připomínají počítačovou hru Tetris a navíc se používá lidské tělo.


Quechua I

Quechua I, neboli wayawash, je skupina asi 17 dialektů kečuánštiny ve středním Peru. Patří sem i některé dialekty vesnic přemístěných z And do Amazonie. Nejrozšířenější dialekty jsou:


Niegocin

Niegocin je jezero v oblasti Velkých jezer Mazurských ve Varmijsko-mazurském vojvodství. Má rozlohu 2604 ha a hloubku maximálně 39,7 m.
Na severu je propojeno přes kanály s jezerem Mamry. Existují dve propojení. Jedno vede přes Kanał Giżycki a Giżycko a druhé přes Kanał Niegociński jezero Tajty a krátký Kanał Piękna Góra.
Na jihu přes několik kanálů, jezero Tałty a jezero Mikołajskie s jezerem Śniardwy.
Na břehu Niegocinu leží Giżycko. Přes Niegocin vede nejpopulárnější lodní cesta Velkých jezer Mazurských, tzv. jachtostráda.


Mira Nábělková

V letech 1975-1980 studovala slovakistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, od roku 1980 pracovala v Jazykovědném ústavu Ľ. Štúra Slovenské akademie věd v Bratislavě. V roce 1989 obhájila disertační práci na téma "Vztahová adjektiva ve slovenštině: Funkčně-sémantická analýza desubstantivních derivátů". V letech 1989-1996 byla členkou výboru a vědeckou tajemnicí Slovenské jazykovědné společnosti při SAV. V letech 1991-2000 organizovala každoroční mezinárodní Kolokvium mladých jazykovědců pod garancí Slovenské jazykovědné společnosti a JÚĽŠ a byla editorkou řady VARIA – sborníků příspěvků z jednotlivých ročníků Kolokvia. V letech 1991-1999 působila jako členka vědecké rady JÚĽŠ SAV.
Od roku 1999 je odbornou asistentkou Kabinetu slovakistiky Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1999-2004 přednášela externě na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V posledním roce jejího působení na této univerzitě jí byla udělena Stříbrná medaile Masarykovy univerzity za přínos k rozvoji české slovakistiky.
Odborně se zajímá o lexikální sémantiku a slovotvorbu, lexikografii, syntax a sociolingvistiku.


TJ Bohemians Praha

TJ Bohemians Praha je jeden z nejznámějších a největších sportovních klubů v ČR. Jednota je registrována jako občanské sdružení a v současné době sdružuje 25 oddílů v různých sportovních odvětvích.
Předchůdcem TJ byl Sokol Královské Vinohrady. V roce 1897 byl v Sokolu založen atletický oddíl. V roce 1905 byl založen fotbalový klub AFK Vršovice. Po roce 1948 došlo v rámci tzv. „sjednocování tělovýchovy“ ke sloučení oddílů Sokola Královské Vinohrady s fotbalovým klubem AFK Bohemians za vzniku tělovýchovné jednoty, která v průběhu let měnila názvy až na dnešní TJ Bohemians Praha.
V roce 1990 byl obnoven Sokol Královské Vinohrady, který v rámci restitucí nárokoval navrácení areálu v Riegrových sadech. TJ Bohemians tento požadavek akceptovala a areál předala Sokolům. Sídlo jednoty se přesunulo do areálu na Hagiboru.
Začátkem 90.let nebyla TJ schopna pokrývat rostoucí finanční nároky některých oddílů. V roce 1993 proto TJ opouští fotbalový oddíl, který je dnes samostatným právním subjektem FC Bohemians 1905.


Pentosofosfátový cyklus

Pentosofosfátový cyklus, nebo také pentózový cyklus se nazývá metabolická dráha, pomocí které se v buňce produkuje NADPH a pětiuhlíkaté sacharidy. Vzniklé NADPH je využíváno v anabolických dějích, zatímco pentózy mohou dát vzniknout ribóze, která je důležitá pro syntézu RNA i DNA. Z důvodu výstavby lipidů a steroidů pentosofosfátový cyklus probíhá hlavně v játrech, tukové tkáni, mléčných žlázách, vaječních, varlatech a kůře nadlevinek.
Pentosofosfátový cyklus je analogickým odbouráváním glukózy ke glykolýze, při kterém ovšem nevzniká ATP, ale pouze zredukovaný analog NADH - NADPH. Za přibližně 30% glukózy degradované v játrech je zodpovědný právě pentosofosfátový cyklus. Pro živočišné a houbí buňky je pentosofosfátový cyklus hlavním zdrojem redukované formy tohoto kofaktoru.
Pentosofosfátový cyklus lze zapsat souhrnou rovnicí: 6 Glc-6-P + 12 NADP+ › 5 Fru-6-P + 6 CO2+ 12 NADPH + 12 H+
Pentosofosfátový cyklus lze rozdělit do tří fází - oxidace a vznik NADPH, epimerizace a izomerizace, transaldolázové a transketolázové reakce. Někdy bývá první fáze označovaná také za oxidační pentosofosfátovou dráhu a další dvě dráhy za neoxidační pentosofosfátovou dráhu
Látkou, která vstupuje do pentosofosfátového cyklu je glukóza-6-fosfát, která může vznikat dvěma způsoby – fosforylací glukózy nebo štěpením glykogenu. Během dvou následných oxidacích je glukóza-6-fosfát přeměněna na ribulózu-5-fosfát za vzniku dvou molekul NADPH a jedné molekuly CO2.
V prvním kroku je oxidována glukóza-6-fosfát na prvním uhlíku za vzniku cyklického esteru – laktonu : 6-fosfo-glukono-?-laktonu. Při oxidaci vzniká první redukovaná molekula NADPH.
Vzniklý lakton se spontánně nebo enzymaticky štěpí za vzniku kyseliny 6-fosfoglukonové, která je substrátem pro další oxidaci, tentokrát na třetím uhlíku. Vzniká nestabilní kyselina 3-oxo-6-fosfoglukonová, která spontánně dekarboxyluje. Vzniká ribulóza-5-fosfát spolu s druhou molekulou NADPH a CO2.
Vzniklá ribulóza-5-fosfát je izomerací přeměněna na další pentózy - xylulózu-5-fosfát a ribózu-5-fosfát. Ribóza může být využita v dalších části cyklu za vzniku fruktózy-6-fosfátu, nebo může být v případě potřeby využita k syntéze nukleotidů pro syntézu RNA a DNA. Naopak nadbytečná ribóza může být v dalších částech cyklu přeměněna na fruktózu a být využita v glykolýze, pentosofosfátovém cyklus
Působením enzymů transketolázy a transaldolázy dochází ke přeskupování dvou- a tříuhlíkatých zbytků, které nakonec dává vzniknout fruktóze-6-fosfátu.
Transketoláza přenáší dvouuhlíkaté zbytky.ketolázy obecně rozpoznávají tzv. acyloinovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit i syntetizovat. Jako kofaktor, který přenáší dvouuhlíkaté zbytky ketolázám slouží thiaminpyrofosfát.
Transaldolázy přenáší tříuhlíkaté zbytky.aldolázy obecně rozpoznávají tzv. aldolovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit a syntetizovat. V aktivním centru aldoláz se nachází lysin, který katalyzuje reakci přes tzv. Schiffovu bázi
NADP+ neboli nikotinamiddinukleotidfosfát je fosforylovaná forma NAD+. Stejně jako NAD+ i NADP+ je kofaktorem oxidoreduktáz Přestože rozdíl mezi nimi není veliký, metabolicky jsou většinou nezaměnitelné. Zatímco NAD+/NADH k transportu protonů a elektronů do dýchacího řetězce v mitochondrii, kde jsou využity nepřímo na syntézu ATP, NADP+/NADPH je využíván v cytoplazmě k syntetickým procesům. NADPH je také využíváno makrofágy k produkci baktericidních kyslíkových radikálů, pomocí enzymu NADPH oxidázy
Klíčovým enzymem pro regulaci pentosofosfátového cyklu je glukóza-6-fosfátdehydrogenáza. Tento enzym je aktivován NADP+. To znamená, jestliže buňka syntetizuje a spotřebovává NADPH, narůstá koncetrace NADP+ a tím i aktivita glukóza-6-fosfátdehydrogenázy. V některých tkáních je navíc tento enzym částečně i pod hormonální kontrolou.
Přibližně 400 miliónů lidí na světě trpí vrozenou deficiencí enzymu glukóza-6-fosfátdehydrogenázy. Lidé trpící touto chorobou jsou více náchylní k oxidačnímu stresu, což se projevuje hlavně předčasnou degradací jejich čevených krvinek. Deficience G6PD je většinou důsledkem mutace, která snižuje jeho stabilitu. Červené krvinky jsou bezjaderné buňky, kterou jsou transkripčně neaktivní a nemohou si tedy doplňovat zásoby G6PD. Vlivem nestability jsou koncentrace aktivního enzymu v těchto krvinkách velmi nízké a při zvýšeném oxidačním stresu jsou tyto buňky nenávratně poškozeny. G6PD nepřímo ovlivňuje oxidordukční prostředí v buňce produkcí NADPH. Tento kofaktor je totiž nezbytný k regeneraci glutathionu. Glutathion je tripeptid, který chrání buňku před oxidačním stresem. Obsahuje cystein, jehož thiolová skupina může být oxidován glutathionperoxidázou za tvorby S-S můstku mezi dvěma molekulami glutathionu:
K zpětné redukci oxidovaného glutathionu je zapotřebí enzymu glutathionreduktázy, která jako kofaktor používá právě NADPH.
Deficience G6PD se vyskytuje hlavně v malarických oblastech, podobně jako srpkovitá anémie pravděpodobně zvyšuje odolnost lidí vůči malárii.
Pentosofosfátový cyklus úzce souvisí s glykolýzou. Obě metabolické dráhy spolu sdílí některé klíčové metabolity, které umožňují pružné přepínání mezi nimi podle aktuálních potřeb buňky. Jsou to glukóza-6-fosfát, fruktóza-6-fosfát, glyceraldehyd-3-fosfát.


Kosmodrom Kagošima

První z japonských kosmodromů se začal stavět v dubnu 1961 na popud Ústavu kosmických a leteckých věd ISAS při Tókijské univerzitě. Místo pro něj bylo zvoleno v prefektuře Kagošima na jižním cípu ostrova Kjúšú, poloostrov Ósumi, poblíž městečka Učinoura, na mořském břehu. Oficiálně byl otevřen 9. prosince 1963.
Odstartovala odtud řada malých sondážních raket a došlo zde ke startu vůbec první japonské umělé družice Ósumi o váze 23 kg. Na orbitální dráhu kolem Země ji 11. února 1970 vynesla raketa Lambda-4S-5. Startovala odtud také řada raket třídy M. Střelecký sektor je orientován nad hladinu Tichého oceánu jihovýchodním směrem. Střediska, která dráhy družic sledují, jsou umístěna na vrcholcích okolních hor.
Hluk vyvolávaný startujícími raketami vzbuzoval často protesty obyvatel poměrně hustě osídleného kraje. To bylo jedním z důvodů, proč japonská kosmická organizace JAXA začala o pár let později budovat nové Kosmické centrum Tanegašima. Na zdejším kosmodromu byl provoz omezen na menší, sondážní rakety. Nicméně v roce 2003 odtud startovala raketa M-5 s planetární sondou Hayabusa a v roce 2006 odtud startovalo dalších šest družic.


Kartogram

Kartogram je jednou z nejpoužívanějších vyjadřovacích metod tematické kartografie. Jde o jednoduchou mapu, v níž je graficky vyjádřena intenzita jevu ve sledovaném území. Kartogram vyjadřuje relativní hodnoty. Podle této relativnosti jsou rozdělovány na pravé a nepravé. Nepravé kartogramy tedy nejsou vztaženy k ploše území, nemají prostorový základ.
Tato metoda používaná při tvorbě tematických map se v anglické literatuře označuje jako choropleth mapping. Označení cartogram odpovídá tomu, co je v ČR známo jako metoda anamorfózy.
Nejčastější území, v němž je jev graficky znázorněn, jsou různé administrativní jednotky, které jsou používány pro sběr nejrůznějších statistických dat. Tak vznikají kartogramy vyjadřující např. podíl plochy oseté kukuřicí na celkové ploše orné půdy v okresech České republiky. Např. v zoologii či botanice se ale využívá hranic umělých, kdy se území předem rozdělí nejčastěji čtvercovou sítí na menší stejně velké části, v nichž se pak zkoumá výskyt a intenzita sledovaného jevu. Výhodou je vzájemná srovnatelnost díky stejné rozloze všech území.
Obvykle rozlišujeme kartogramy jednoduché, složené, strukturní, síťové a objemové. Uvažujeme-li jednoduché konstrukce, lze dojít až k 22 různým druhům kartogramů.
=== Jednoduchý kartogram === Jednoduchý kartogram se používá v kartografii nejčastěji. Pro každé území je stanovena barva nebo rastr, který vyjadřuje právě jednu charakteristickou vlastnost. V rámci tohoto druhu kartogramu můžeme rozlišit jednoduchý homogenní kartogram, kdy je každý dílčí areál označen barvou dle předem sestavené stupnice; jednoduchý kvalifikační kartogram, kdy se nejprve musí určit střední hladina jevu a hodnoty jsou dále označovány jedním způsobem, nacházejí-li se pod úrovní dané hladiny a jiným způsobem, nacházejí-li se nad její úrovní. Dále pak existuje jednoduchý selektivní kartogram, ve kterém se znázorňují dva doplňující se jevy.
=== Složený kartogram === V jedné mapě je znázorněno více různých jevů současně nebo je ukázána jejich souvislost. Tyto kartogramy se nazývají též vztahové. Je-li mezi jevy závislost, jedná se o vztahové korelační kartogramy. Pokud závislost není statisticky prokázány jde o kartogramy vztahové pseudokorelační.
=== Strukturní kartogram === U jevu zobrazovaného kartogramem je navíc vyjádřeno i vnitřní členění pro každý areál. Lze tedy sledovat jednotlivé složky jevu. Každý areál je rozdělen na pásy o určité šířce, která odpovídá relativnímu zastoupení dané složky. Pásy jsou rozlišeny barevně či rastrem.
=== Síťový kartogram === Tento druh kartogramu se používá především pro jevy bez vazby na územní jednotky. Kartografické areály mají totiž podobu pravidelných geometrických obrazců.
=== Objemový kartogram === Jedná se specifické vyjádření jednoduchého kartogramu. Jednotlivé areály jsou vždy vyvýšeny o příslušnou kvantitu jevu. Vzniká tak pseudoprostorová mapa. Areál s nejvyšší hodnotou mívá svou základnu nejvýše.
 Image: Population_density_of_Ireland_map.png? |Jednoduchý homogenní kartogram Image: LACountyPopDensity.png? |Jednoduchý homogenní kartogram Image: Europe_population_growth_2006.png|Jednoduchý kvalifikační kartogram populačního růstu Image: Polska1912.jpg|Historický kartogram Image: HDP_evropa_03_04.gif|Nepravý kartogram - HDP v Evropě


Bernardýn

Bernardýn je plemeno psa, které je spjato se zachraňováním lidí z lavin. To je však sporné. Jisté je to, že Hospic sv. Bernarda svého času choval tyto psy již od roku 1660, používal je však pro tah. Bernardýn je velké plemeno, které se rozhodně nehodí do města, průměrně se dožívá 11 let.
Plemeno vzniklo již ve starověku pro účely tahu. Nejspíše na území Švýcarska usadil při průchodu římské armády. Původně byl nejspíš krátkosrstý a agresivní, to vymizelo a poté bylo znovu obnoveno pomocí křížení s novofundlandským psem a německou dogou. První standard plemene je z roku 1880.
Bernardýn by měl být vzhledově impozantní a harmonický, dobře osvalený pes.Mohutná a impozantní hlava s přátelským pohledem,oči jsou středně velké, přiměřeně hluboko vsazené, okraje horních i spodních víček má malý záhyb. Horní pysky jsou silně vyvinuty převislé, dolní okraj tvoří dlouhý oblouk, koutky jsou viditelné. Ušní boltce jsou jemné,trojúhelníkového tvaru se zaoblenou špičkou,zadní okraj boltců lehce odstává a přední přiléhá k lícím. Má velmi hustou srst s bohatou podsadou, jsou dvě variety krátká a dlouhá srst. Ocas je velmi silný, dlouhý a těžký, měl by dosahovat nejméně k hleznům, v klidu visí rovně dolů nebo je lehce stočen nahoru v dolní třetině, při vzrušení je nesen výše. Tlapy jsou široké, uzavřené se silnými vyklenutými prsty, jsou pevné. Bernardýn je většinou velmi dobře osvalen.
Pes má velmi přátelskou povahu, je vyrovnaný, rozvážný, chytrý a učenlivý. Miluje svou rodinu a uznává svého pána. K dětem je jemný a citlivý. Rozhodně se nehodí k životu ve městě, na vesnici je dobrým hlídačem. Rozhodně není tím lenochem, kterého si každý představuje. Pes, který je v dobré kondici se s Vámi bude honit a jinak dovádět. Je plný energie a síly, kterou využívá jen v krajním případě. Dobře snáší nízké teploty, vzhledem k jeho alpskému původu. Může žít trvale venku, hůře snáší vysoké teploty a proto je nutné, aby měl vždy možnost úkrytu ve stínu např. pod stromem. V období růstu je náročný na kvalitní potravu.


Valaška

Valaška je dlouhá, lehká a tenká sekera, v minulosti používaná jako zbraň, hůl na chození i nástroj. Dnes je vyráběna hlavně jako suvenýr nebo na dekorativní účely. Valašky bývaly obyčejně dlouhé něco přes metr a nejčastěji je používali pastýři. Jsou zařazeny na seznamu UNESCO.
Valaška bývá často spojována se zbojníky. Ti pomocí valašek okrádali své pány a také je používali při tanci. Valaška nejznámějšího slovenského zbojníka, Juraje Jánošíka, byla považována za kouzelnou, stejně jako opasek a další části oblečení.


Julie Šupichová

Julie Šupichová byla česká učitelka, spisovatelka a esperantistka. Vydavatelka bývalého časopisu esperantský zpravodaj a autorka v časopisu Malý čtenář.


Kenyapithecus wickeri

Kenyapithecus wickeri byla fosilní opice objevená Louisem Leakeym v roce 1961 v místě zvaném Fort Ternan v Keni. Horní čelist, která byla nalezena, se odhaduje stářím na 14 miliónů let. Jedna teorie říká, že Kenyapithecus by mohl být původní předek všech velkých opic. Poslední výzkum tvrdí, že Kenyapithecus je více primitivní než některé opice, ale o trochu modernější než Proconsul, který je považován za opici. Důkazy tvrdí, že Kenyapithecus wickeri je jeden z druhů, který začal stěhování opic z Afriky.
Louis Leakey, ohromený kenyapithecovými moderními zuby, prohlásil, že „Kenyapithecus je velmi vzdálený předek člověka samotného“.


Skoky na lyžích na Zimních olympijských hrách

Skoky na lyžích jsou součástí zimních olympijských her již od první olympiády, která se konala v Chamonix v roce 1924. Historicky prvním vítězem byl norský sportovec Jacob Tullin Thams, jenž dvakrát skočil 49 metrů. Od roku 1964 probíhají v rámci olympiády dva skokanské závody – jeden na středním můstku, druhý na můstku velkém. Od olympiády v Albertville dochází ke změně velikostí můstků - střední můstek má hodnotu K90, velký můstek K120. Od roku 1998 soutěží o medaile i týmy, a to na velkém můstku. Očekává se, že na olympiádě v roce 2010 bude mít premiéru i ženský skok.
Nejúspěšnější výprava je norská, která dominovala v letech 1924 - 1952 a celkem získala 24 medailí, a finská, jež má na kontě deset nejcennějších kovů.
Česko má jednoho olympijského vítěze. V roce 1968 vyhrál v Grenoble československý reprezentant Jiří Raška. Krom toho jsou na kontě českých sportovců dvě stříbra a čtyři bronzové medaile.


Malarguesaurus

Malarguesaurus je rod titanosaurního sauropodního dinosaura, žijícího v období svrchní křídy na území provincie Mendoza v dnešní Argentině. Byly objeveny ocasní obratle, ševrony, žebra a kosti končetin. Typový druh M. florenciae popsal Gonzáles Riga et al. v roce 2008. Šlo o mohutného čtyřnohého býložravce s dlouhým krkem a ocasem. Příbuznými rody jsou Ligabuesaurus a Phuwiangosaurus.


Kadima

Kadima je izraelská liberálně centristická politická strana usilující o urychlené řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Po volbách v roce 2006, kdy získala 29 ze 120 křesel v Knesetu, se stala nejsilnější izraelskou politickou stranou. Z nedávných průzkumů veřejného mínění z 9. března 2008 vyplývá, že strana ztrácí na popularitě.
Evakuace židovských osad z Pásma Gazy a jednostranné stažení se Izraele z tohoto území vytvořilo na izraelské politické scéně napětí a vedlo k rozštěpení vládní strany Likud a Strany práce. Z Likudu vystoupil tehdejší premiér Ariel Šaron a 21. listopadu 2005 společně s některými svými kolegy založil stranu Kadima. K ní se připojilo i několik politiků ze Strany práce.
Současně se založením Kadimy Ariel Šaron požádal prezidenta o rozpuštění Knesetu a vypsání předčasných voleb. Šaron začal stranu připravovat na předčasné volby, ale po sérii zdravotních problémů utrpěl 4. ledna 2006 vážnou mozkovou mrtvici po níž upadl do komatu, ze kterého se již neprobral. V lednu 2006 stanul v čele strany tehdejší vicepremiér Ehud Olmert, který se o měsíc později, poté co byl Ariel Šaron prohlášen za neschopného vykonávat funkci premiéra, ujal funkce premiéra. Ehud Olmert vedl nakonec stranu do předčasných voleb v březnu 2006. Ve volbách do 17. Knesetu - 28. března 2006 - získala Kadima 29 ze 120 křesel a stala se tak nejsilnější politickou stranou v zemi.
Následující sestavení vlády připadlo na Ehuda Olmerta, který složil vládní koalici sestávající se z Kadimy, Strany práce, strany Šas, strany důchodců Gil. Po Druhé libanonské válce v létě 2006 přizval do vlády radikálně pravicovou stranu Jisra'el Bejtejnu.
Kadima a především její předseda Ehud Olmert se zdiskreditovali po fiasku v Druhé libanonské válce v létě 2006, která zdiskreditovala i politiku jednostranných ústupků, kterou zahájil Ariel Šaron jednostranným stažením Izraele z Pásma Gazy. Od 17. září 2008 je předsedkyní strany Cipi Livniová.
Ve volbách v roce 2009 Kadima zvítězila a získala 28 mandátů.


Střední doba života

Střední doba života je fyzikální veličina charakterizující čas setrvání dané entity v nestabilním stavu. Entitou může být nestabilní elementární částice, atomové jádro radioaktivního nuklidu, nestabilní energetický stav atomu apod.
Střední doba života je pro exponenciální přeměnu rovna převrácené hodnotě přeměnové konstanty a je přímo úměrná poločasu přeměny.
Protože se jedná o čas, je hlavní jednotkou soustavy SI sekunda, značka „s“.
Vzhledem k velmi rychlému rozpadu některých částic se často používají i dekadické díly této jednotky, zejména milisekunda „ms“ a nanosekunda „ns“.
Naopak vzhledem k dlouhým dobám života některých radioaktivního nuklidů se někdy používají i vedlejší jednotky hodina „h“ a den „d“, v případech kdy se nejedná o přesnost i mimosoustavová jednotka rok.
Šířka energetického stavu, též šířka energetické hladiny je mírou intervalu energií, které nabývá daný nestabilní kvantový systém v daném energetickém stavu.
Používá se místo střední doby života např. v případech, kdy přeměna probíhá vlivem silné jaderné interakce a střední doba života je extrémně krátká – tedy např. jako charakteristika tzv. rezonancí.
Šířka energetického stavu má rozměr energie a jako její jednotka se zpravidla používá elektronvolt nebo jeho násobky.


Vakoveverka páskovaná

Vakoveverka páskovaná Dactylopsila trivirgata je snadno poznatelná podle nápadných černobílých pruhů, které připomínají pruhy skunka. Vakoveverka páskovaná má též pronikavý, jen těžko odstranitelný pach.
V severním Queeslandu, v deštných lesích podél pobřeží, kromě toho i na Nové Guineji.
Délka vakoveverky páskované je 25 až 27 cm. Její hmotnost je 250 až 400 g.
Je typickým zvířetem deštného lesa, šplhajícím ve větvích stromů s ohromující zručností a rychlostí. Při hledání hmyzu prohlíží především dutiny větví, duté stromy a štěrbiny pod borkou stromů. Živí se však i bobulemi, plody a medem. Vytahuje larvy ze dřeva drápem čtvrtého prstu a pomocí dlouhého jazyka. Ačkoli je hojně rozšířená lze ji pozorovat jen zřídka.


Umma

Umma je původem arabský výraz, který doslova znamená „komunita“ či „národ“. Tímto výrazem se běžně označují arabské státy. V kontextu islámu však termín umma bývá používán k označení obce věřících, tedy všech muslimů ve světě, včetně těch, kteří žijí v diasporách.


Paní Bovaryová

Paní Bovaryová je realistický román Gustava Flauberta z roku 1857, psaný na základě skutečných událostí z let 1851-1856, o kterých se psalo v novinách. Toto dílo původně vycházelo v časopisecké podobě a autor byl kvůli němu žalován pro ohrožení veřejné mravnosti a urážku náboženství. Žaloba byla zásluhou Flaubertova obhájce Sénarda zrušena a dílo posléze vyšlo v knižním vydání s podtitulem "Mravy francouzského venkova", které Flaubert věnoval právě Sénardovi. Román bývá označován za průlomové dílo světové literatury. Jeho hlavní postava, paní Bovaryová, se stala novým typem literární hrdinky, a dala podnět ke vzniku termínu "bovarismus", který označuje útěk z reálného světa k iluzím.
Román má tři části, úvod je psán jakoby z pohledu spolužáka pana Bovaryho, hlavní příběh pak er-formou. Leitmotivem příběhu je konfrontace snů a představ s reálným světem, přičemž jsou oba tyto póly ironizovány - sny paní Bovaryové jsou pouhým sebeklamem, předurčeným ke zničení, a skutečný svět je vykreslen jako místo plné pokrytectví a přetvářky.
Karel Bovary se po smrti své první ženy zamiluje do Emy a žádá ji o ruku. Ema jeho nabídku příjme, ale ztrácí své iluze o romantické lásce. Žije nudný život, nic ji netěší. Pomocník lékárníka Homaise Justin je tajným ctitelem Emy. Ema chodí za lichvářem Lheureuxem a nakupuje u něj na dluh, aniž by o tom Karel věděl. Zamiluje se do Leona, ale ten radši odjede do Paříže, aby nerozbil její manželství. Ema se tedy zamiluje do Rudolfa, který žije mládeneckým životem, má panství a chtějí spolu utéci. Rudolf ji však opouští. Ema morálně upadá, ale opět se setkává s Leonem. Opět se do sebe zamilují, Ema si ho vydržuje. Ema propadá do spáru Lheureuxe, panství jde do exekuce a ona se otráví arzenikem. Pan Bovary se dovídá o dluzích, prodává jmění, aby je splatil a brzy vyčerpáním umírá.
Paní Bovaryovou se inspiroval Jean Améry při psaní románu Karel Bovary, venkovský lékař. Portrét obyčejného muže.


Senátní obvod č. 60 - Brno-město

Senátní obvod č. 60 - Brno-město je podle zákona 247/1995 Sb tvořen částí okresu Brno-město tvořenou městskými částmi Brno-Žabovřesky, Brno-Jundrov, Brno-Komín, Brno-Královo Pole, Brno-Řečkovice, Brno-Medlánky, Brno-Ivanovice, Brno-Jehnice, Brno-Ořešín, Brno-Útěchov a Brno-sever.
Současným senátorem je od roku 2008 sociální demokrat Miloš Janeček.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená, nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


CAFTA

Dominican Republic–Central America Free Trade Agreement je obchodní dohoda, původně ve formě smlouvy mezi USA a státy Střední Ameriky. Původní běžně užívaná zkratka pro tuto dohodu, CAFTA, se změnil v lednu 2004, když do ní vstoupila Dominikánská republika na DR-CAFTA.
Původní vztah mezi státy Střední Ameriky a Spojenými státy byl rozšířen o Kanadu a Mexiko a v současné době CAFTA představuje soubor vzájemných bilaterárních obchodní vztahů tří největších severoamerických států s výše jmenovanými státy střední Ameriky.
Účelem této dohody je vytvoření zóny volného obchodu podobné NAFTA, která v současné době zahrnuje USA, Kanadu a Mexiko. CAFTA má též znamenat odrazový můstek pro FTAA, která by do volné obchodní zóny zahrnula i státy Jižní Ameriky.
Pokud by byla zmíněnými státy přijata, okamžitě zmizí 80 % z exportních cel USA a zbytek bude postupně ubývat v průběhu příští dekády.
I s Dominikánskou republikou by se DR-CAFTA stala pro USA druhým největším ekonomickým americkým celkem, s celkovým objemem obchodu 32 miliard dolarů ročně. DR-CAFTA je považována za nezbytný krok před stavbou ambiciózního plánu Puebla Panama Interamerické rozvojové banky, jehož součástí je např. i stavba dálnice spojující Panama City, Mexico City a Spojené státy.
DR-CAFTA obecně redukuje cla, jež jsou formou daně, nicméně každá země si může určit celkou míru zdanění, jak uzná za vhodné.


Varenicline

Vareniklin je lékem na předpis určeným k léčbě závislosti na nikotinu při odvykání kouření. Vareniklin je zároveň prvním lékem bez obsahu nikotinu, který byl účelně vyvinut pro odvykání kouření.
Tento lék je prvním parciálním agonistou nikotinových receptorů. Odvykání kouření s tímto přípravkem přináší čtyřnásobně vyšší šanci na úspěch oproti odvykání bez farmakoterapie a je v současné době nejúspěšnějším způsobem léčby závislosti na nikotinu. Agonistická aktivita vareniklinu zmírňuje abstinenční příznaky nedostatku nikotinu a jeho antagonistická funkce snižuje pocit uspokojení z kouření a tím kuřákovu vazbu na cigaretu.
Vareniklin je k dostání již od března 2007 pod názvem Champix i v České republice. Výrobcem je farmaceutická společnost Pfizer.
Vareniklin je určen pro léčbu závislosti na nikotinu. Vedle nikotinových náhražek a bupropionové či nortriptylinové léčby je jedním z léčebných prostředků pro odvykání kouření a léčbu závislosti na tabáku.
Vareniklin se užívá ve formě 0,5 mg a 1 mg tablet. Dávkování je různé od 0,5 mg do 2 mg denně v závislosti na postupu léčby. První tři dny se užívá pouze 0,5 mg denně, následně čtyři dny 2x denně a od druhého týdne pak 1 mg tablety dvakrát denně.
Celá léčba s vareniklinem by měla trvat minimálně 12 týdnů. Při předčasném skončení léčby hrozí riziko návratu ke kouření. Lékař může rozhodnout o prodloužení léčby na šest měsíců a postupném snižování dávky, zvláště pokud by se u pacienta objevovaly abstinenční příznaky spojené s odvykáním. Studie ukázaly, že šance na dlouhodobou abstinenci je po 12 týdenní léčbě zhruba čtyřnásobně vyšší oproti odvykání kouření bez farmakoterapie.
Vareniklin je nový, vysoce selektivní parciální agonista nikotin-acetylcholinových receptorů ?4ß2. Brání nikotinu navázat se na nikotinové receptory ?4ß2 a zároveň vyvolá uvolnění určitého množství dopaminu.
Vareniklin se řadí mezi parciální agonisty, poskytuje dopaminovou stimulaci a snižuje tím abstinenční příznaky nedostatku nikotinu v těle. Hladina dopaminu, který vylučuje, je nižší než množství dopaminu vylučovaného následkem přísunu nikotinu z cigarety. Přesto je dostatečná, aby odvykajícímu kuřákovi pomáhala lépe zvládat abstinenční příznaky. Antagonistický vliv vareniklinu způsobuje blokaci příjemných pocitů po vykouření cigarety, které jsou způsobeny právě vylučováním návykového množství dopaminu. Cigareta kuřákovi mnohem méně chutná a antagonistický vliv je tak prevencí případného relapsu.
Vareniklin se s vysokou afinitou a selektivitou váže na acetylcholin-nikotinové receptory ?4ß2. Účinnost vareniklinu při odvykání kouření spočívá především v jeho agonistické aktivitě na ?4ß2 nikotinových receptorech, přičemž zároveň svojí antagonistickou aktivitou brání nikotinu, aby se na receptory navázal.
Elektrofyziologické studie in vitro a neurochemické studie in vivo prokázaly, že vareniklin se váže na ?4ß2 nikotinové receptory v mozku a stimuluje je k aktivitě, která při kouření vzniká působením nikotinu. Intenzita této aktivity je ovšem mnohem nižší než při stimulaci nikotinem.
Vareniklin také blokuje schopnost nikotinu aktivovat receptory ?4ß2 a stimulovat mesolimbický dopaminergní systém, což je mechanismus umocňující návyk a pocit odměny po vykouření cigarety. Vareniklin je vysoce selektivní a váže se silněji na ?4ß2 receptory než na běžné nikotinové receptory nebo jiné mozkové nenikotinové receptory či transportéry.
Vzhledem k tomu, že odvykání kouření bývá samo o sobě spojováno s nepříznivými abstinenčními příznaky, nelze během studií plně odhalit, které vedlejší příznaky způsobuje pouze nedostatek nikotinu a které farmakoterapie. Léčba vareniklinem se ovšem soustřeďuje a podporuje právě omezení abstinenčních příznaků vzniklých nedostatkem nikotinu.
Vareniklin má velmi malý výskyt závažnějších nežádoucích účinků. Většina z nežádoucích účinků, jako nausea, podrážděnost, nespavost nebo bolest hlavy se projevuje především během prvního týdne léčby, posléze většina z nich sama odezní. Nevolnosti se daří většinou předejít zapitím tablety dostatečným množstvím vody.
Hmotnostní přírůstek zaznamenaný v 12 týdenních studiích byl maximálně 3 kg, tedy podobně jako u placeba. Nedoporučuje se podávání během těhotenství, protože dosavadní studie zatím dostatečně neprokázaly potenciální riziko pro člověka. Vareniklin může mít také v některých případech střední vliv na schopnost řídit a obsluhovat stroje. Pacientům se proto doporučuje, aby na začátku léčby neřídili a neovládali náročné stroje, dokud si neověří, zda přípravek neovlivňuje jejich schopnost tyto činnosti vykonávat.


Bruzovice

Obec Bruzovice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 8. 8. 2008 zde žilo 740 obyvatel.
Vesnice vznikla na přelomu 14. století v průběhu lanové kolonizace. První dochovaná písemná zpráva pochází z doby okolo roku 1305. Zakladatelem a prvním feudálním vlastníkem osady byl šlechtic Ondřej Brus, dvořan prvního těšínského vévody Měška. Tento feudál dal také obci její jméno.
Bruzovice představovaly rozsáhlou kolonizační vesnici. Dle urbáře z roku 1636 měla obec kromě domů sedláků a zahradníků panský dvůr, farní kostel sv. Stanislava a také pět rybníků.
Nový zděný kostel byl postaven za Františka Eusebia z Oppersdorfu roku 1677.
Škola v Bruzovicích patřila mezi nejstarší školy v bývalém frýdeckém okrese. První zmínky jsou z první poloviny 17. století. Zděná škola byla postavena za rektora Ludvíka Schwehelka v roce 1844. Do Bruzovic chodily děti z obcí Kaňovice, Pazderna a Žermanice. Škola byla katolická triviální a měla před koncem první poloviny 19. století kolem 245 žáků.
Na katastru obce se v 19. století těžila železná ruda. V té době byl v obci také lom na vápenec.


Irisbus Arway

Irisbus Arway je model dálkového a zájezdového autobusu, který vyrábí společnost Iveco Czech Republic Vysoké Mýto v rámci koncernu Irisbus. Dopravci jej nejčastěji nasazují na dálkové a mezinárodní linky. Vůz je dodáván ve třech verzích o délkách 12 m, 12,8 m a 15 m. Výroba Arwayů začala roku 2005.
Délkové varianty 12M a 12.8M jsou klasické dvounápravové autobusy se zadní hnací nápravou. Verze 15M je třínápravová, hnací náprava je střední. Motor s převodovkou jsou umístěny v zadní části autobusu. Konstrukce podvozku vychází z autobusu Irisbus Ares. Sedačky pro cestující jsou v interiéru rozmístěny 2+2 se střední uličkou. Zavazadlový prostor se nachází pod podlahou a jeho objem se pohybuje od 5,7 m3 do 7,7 m3. V pravé bočnici jsou umístěny dvoje výklopné dveře. První, před přední nápravou, jsou vždy jednokřídlé, zadní mohou být dle požadavku zákazníka na šířku dveří jedno- i dvoukřídlé.
Cestujícím poskytuje Arway vysoké, sklopné a vypolstrované sedačky. Všechna sedadla jsou také vybavena bezpečnostními pásy. Dle požadavku může být vůz vybaven klimatizací, uvnitř autobusu je umístěn kávovar, na přání zákazníka také televizor a video- či DVD přehrávač. Řidiči nabízí Arway vyhřívané sedadlo s trojbodovým bezpečnostním pásem a mimo jiné i se spoustou individuálních nastavení.
Světové představení Arwaye bylo uspořádano 29. září 2005 v Turíně. Zanedlouho se rozeběhla sériová výroba, která pokračuje dodnes.


James van Hoften

James Dougal Adrianus van Hoften je bývalý americký astronaut z raketoplánů.
Po základní a střední škole absolvoval studium na University of California, Berkeley a získal tak v roce 1966 diplom inženýra. Pokračoval ve studiu na Colorado State University, odkud odešel v roce 1968 jako mistr v oboru hydrauliky. Pak nastoupil k armádě, sloužil jako pilot u amerického vojenského námořnictva. Na univerzitě v Coloradu obhájil doktorát mechaniky. Poté se stal asistentem na katedře civilního inženýrství na houstonské univerzitě v Texasu. Oženil se, má dvě děti. Používá přezdívku Ox. Ke astronautům NASA byl vybrán v roce 1978 jako astronaut specialista..
Poprvé vzlétl na oběžnou dráhu Země na jaře roku 1984 na palubě raketoplánu Challenger s misí STS-41-C a stal se tak 142. člověkem ve vesmíru. Posádka letu: Robert Crippen, Francis Scobee , George Nelson, Terry Hart a James van Hoften. Vypustili družici LDEF 1, jinou starší družici z roku 1980 SMM dokázali zachytit, opravit a opět vypustit na oběžnou dráhu.
Druhou misi STS-51-I o rok později absolvoval na Discovery. Na palubě byli astronauti pplk. Richard Covey, William Fisher, James van Hoften a John Lounge. Pětice astronautů během sedmidenního letu vypustila na oběžnou dráhu tři družice: ASC-1, AUSSAT 1 a Leasat 4. Poté na oběžné dráze kontaktovali nefunkční družici Leasat 3 a dokázali ji oživit. Tím splnili všechny úkoly letu.
Van Hoften při svých dvou letech strávil ve vesmíru 14 dní.


Komáří jezero

Komáří jezero je jezero na severovýchodě Islandu. Má rozlohu 38 km2 a dosahuje hloubky 4,5 m. Leží v nadmořské výšce 277 m. Vyplňuje starou ledovcovou kotlinu zahrazenou lávovým potokem.
Na jezeře je velmi mnoho vulkanických ostrovů, oddělených krátery. Jsou vysoké 20 až 30 m. U východního pobřeží jsou fumaroly.
V létě se nad jezerem vznášejí hejna komárů, od čehož pochází jeho pojmenování.


Culture Club

Culture Club je britská populární novoromantická kapela, která v osmdesátých letech skórovala s hity jako "Time", "I'll Tumble 4 Ya", včetně velice známého hitu "Do You Really Want to Hurt Me". Mezi členy Culture Clubu patří Boy George, Mikey Craig, Roy Hay a Jon Moss. Kapela si dohromady nastřádala deset Top 40 hitů v USA. Dohromady prodali 22 milion alb celosvětově.
V roce 1981, kdy Boy George příležitostně zpíval v kapele Bow Wow Wow pod pseudonymem "Lieutenant Lush". Později George si sestavil svoji vlastní skupinu. Nejprve nahráli několik demíček pro firmu EMI records, ale ta se rozhodla je nepříjmout. Virgin Records ale demíčka taky slyšela a ihned zapsala kapelu ve Velké Británii.
Jejich první album, Kissing to Be Clever přineslo singl "White Boy". I když se píseň ani nedostala do hitparád Top 100. Jejich třetí reggae-orientovaný singl "Do You Really Want to Hurt Me", ale zdolala všechny hitparády a byl to největší hit kapely vůbec. Již brzy ho pozvali na Top of the Pops, britská show, ve které hrajou populární umělci, respektive ti co se dostali do hitparád, ale díky androgynovskému image a dlouhým vlasům si magazíny na Boy Georgovi pěkně smlsli. Jejich noviny měli titulky jako "Wally of the week", či "Mr. Weird" .
Pete Burns ze new wave skupiny Dead or Alive tvrdí, že patří mezi první lidi, kteří nosí dlouhé vlasy s copy, barvité kostýmy a cylindry, Boy George na toto reagoval větou ""It's not who did it first, it's who did it better".
Později kapela měla ještě několik úspěchů až do roku 1986, kdy se kapela rozpadla a Boy George propadl heroinu a cannabisu.
Nicméně kapela se ještě jednou dala dohromady v roce 1998.


BOFH

BOFH je fiktivní systémový administrátor z příběhu Simona Travaglii, vyžívající se v terorizování uživatelů. Příběhy o BOFH byly publikovány na Usenetu od roku 1992, později vycházely v časopisech Datamation, Network Week, The Register a PC Plus. Byly vydány i v několika knihách.
Termín BOFH se přeneseně používá pro obecné označení administrátora, který se jako původní BOFH projevuje, nebo po tom alespoň touží.
Pozdější příběhy jsou komplikovanější, kromě nových metod útlaku se v nich objevuje postava šéfa, asistenta BOFH a další jedinci.


Zaslaná pošta

Vlahoš von Rosret je podvodník, jenže byl chycen a čeká ho smrt na Ankh-morporkském popravišti. Naštěstí pro něho, někdo pouze jeho smrt fingoval. A bohužel pro něj, ten někdo byl Lord Vetinari, patricij Ankh-Morporku. Nyní má Vlahoš výběr: pokusí se dostat Ankh-morporskou poštovní službu nahoru jako její nový poštmistr, nebo půjde pryč přes svislé dveře a Vetinari jej už znovu neuvidí. Rosret tedy předstírá, že přijímá nabídku práce, ale přitom mu jde o útěk. Nakonec je vystopován nesmiřitelným golemem, Pumpou 19, a musí se vrátit do pošty.
S velkou nechutí Rosret začne s povinnostmi, jen aby našel věci ještě horší, než si představoval. Pošta nefungovala po celá desetiletí a stavba je k prasknutí plná nedoručené pošty. Dva zbylí poštovní zaměstnanci jsou ale spokojenější s pokračováním dodržování poštovních pravidel, než aby viděli poštovní systém znovu obnovený. A nejhorší je, že zjistí, že celý řetěz jeho předchůdců-poštmistrů se tu setkalo se smrtí. Mágové na neviditelné univerzitě mu vysvětlí, že tento jev je způsoben skutečností, že slova mají moc a množství z nich je současně nacpána do každého dostupného prostoru v poště. Vlahoš zjistí že všechna pošta musí být doručena…
Vlahoš brzy zjistí, že hlavním sokem a příčinou úpadku celého úřadu je „Velká linka“, system semaforových věží, které předávají zprávy mnohem rychleji než obyčejná pošta. Ukáže se však, že hospodaření celé této společnosti, které řídí velmi schopný podvodník Nadosah Pozlátko, je značně neprůhledné a podezřelé. Seznamuje se se slečnou Srdénkovou, která mu objasní, že Linka původně patřila společnosti inženýrů, kteří ji vyprojektovali a vymysleli způsob předávání zpráv. Jejich neznalost ekonomiky a neopatrnost ve správě financí nakonec způsobila, že jim Linku přebrala skupina finančníků vedená Pozlátkem.
Vlahoš se rozhodne, že vyzve Linku k soutěži. Na počátku se mu podaří doručit dopisy do sousedního města Sto Lat rychleji než semaforvé věže. Tím však současně přivolá Pozlátkův hněv a musí čelit pokusu o atentát od bánší a brzy poté je budova pošty zachvácena požárem a z velké části zničena. Ukazuje se také, že předchozí čtyři pošmistři za poměrně záhadných okolností zemřeli brzy po svém nástupu do služby.
V závěrečném souboji Slavoj předstírá, že se chystá doručit poštu do vzdálené Genovy rychleji než Velká linka. Spojí se však s bývalými konstruktéry linky a s jejich pomocí odhalí Pozlátkův podvod, když na velké slavnosti, za účasti stovek svědků, přečte vzdálený mág semaforovou zprávu, propašovanou tajně do vysílání linky jejími původními vlastníky. Tak se provalí všechny podvody, Pozlátko prchá a zbylí finančníci jsou pozatýkáni. Nakonec golem Pumpa 19 dostihne i Pozlátka a ten končí po rozhovoru s patricijem pádem do hlubin.


Paraguayský guaraní

Guaraní je zákonným platidlem jihoamerického státu Paraguay. Jeho ISO 4217 kód je PYG. Dílčí jednotkou je céntimo, pro jeho nízkou hodnotu se však žádné mince v hodnotách céntimos nepoužívají. Paraguajská měna nese své jméno po místním indiánském kmenu a jazyku Guaraní.
Guaraní oficiálně vznikl 5. října 1943, kdy nahradil doposud používané paraguajské peso. Výměný kurs byl tehdy 100 pesos = 1 guaraní. V praxi se do oběhu dostal až v roce 1944. V současnosti panuje v zemi vysoká inflace a paraguajská měna patří celosvětově mezi měny s nejnižší hodnotou.


Městská elektrárna v Písku

Městská elektrárna v Písku je nejstarší fungující hydroelektrárnou v Čechách. Elektrárna byla zřízena po úspěšné demonstraci osvětlení centra města Františkem Křižíkem 23. června 1887. Písek se tak stal prvním městem v Čechách se stálým veřejným elektrickým osvětlením. Elektrárna byla uvedena do provozu 31. srpna 1888 v prostorách tehdejšího Podskalského mlýna. Patří do seznamu kulturních památek. Pracují v ní dvě francisovy turbíny.
Provozní doba: duben až říjen denně kromě pondělí 9.00 - 12.00 a 13.00 - 16.00, mimo tuto dobu na objednávku. Pro objednané skupiny výklad v českém jazyce.
Městská elektrárna v Písku je nejstarší veřejnou fungující hydroelektrárnou v Čechách. Elektrárna vznikla přestavbou původního Podskalského mlýna poté, co v Písku František Křižík nejprve provedl úspěšnou demonstraci osvětlení centra města obloukovými lampami. Toto předvedení veřejného elektrického osvětlení se uskutečnilo ve čtvrtek 23. června 1887 kolem desáté hodiny večer a mělo u místních obyvatel ohromný úspěch. Písek se tak stal prvním městem v Čechách se stálým veřejným elektrickým osvětlením. Elektrárna byla po předchozím téměř ročním počátečním zkušebním provozu oficiálně spuštěna 31. srpna 1888 v prostorách tehdejšího Podskalského mlýna a zpočátku ji poháněla vodní kola na spodní vodu. Dnes patří do seznamu kulturních památek a již od roku 1901 v ní pracují dvě francisovy turbíny vyrobené karlínskou firmou J.C. Bernard. V současnosti slouží budova elektrárny jako muzeum osvětlení a vodních motorů.


M3 Adapter

M3 je zkratka pro Movie Player 3, jež se také nazývá GBA Movie Player a je to prostředek pro komunikaci mezi paměťovou kartou a herní konzolí.
Nejznámější je M3 Perfekt pro herní konzoli Game Boy Advance nebo Nintendo DS. M3 Perfekt je jakýsi port mezi konzolí a paměťovou kartou SD nebo CF. Do karty se přes počítač nahrají data, např. filmy, hudba, hry, eBooky, obrázky atd. které se pak spouští na dané konzoli. Dají se ovšem ilegálně stahovat komerční hry, ale také naprosto legálně homebrew hry, tedy domácí tvorba zadarmo. Soubory se ovšem dají spouštět jen v módu Game Boye Advance. Pokud byste chtěli využít funkce Nintenda DS je nutné si konzoli buď „flashnout“, čímž ovšem ztratíte záruku, nebo si zakoupit do prvního slotu tzv. Passcard. Poté půjde na Nintendu DS spouštět homebrew hry pro Nintendo DS, pouštět filmy a obrázky přes celý display atd. Možnost počtu uložených dat je omezena paměťovou kartou. Existují také jiné alternativy, např. Supercard nebo G6.


Skalice nad Svitavou

Obec Skalice nad Svitavou se nachází 13 km severně od Blanska a 4 km jihozápadně od Boskovic v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 2007 zde žilo 613 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1229, tehdy je připomínána jako osada. V letech 1341 a 1348 se v kronikách připomíná Ješek v Doubravici a na Skalici. A v roce 1505 se píše o přidružení obce Skalice do panství Boskovice. V 30 letech 18. století byla budována císařská silnice ke které ze Skalice vedla přípojka. Při budování železniční dráhy z Brna do České Třebové, v letech 1843 - 1849, trať byla vedena i přes Skalici. V té době byl stanici ve Skalici přidělen název Skalice - Boskovice, až roku 1924 byla stanice přejmenována na Skalice nad Svitavou, na to obec převzala celý název. V roce 1902 byla trať rozšířena ze Skalice směrem přes Boskovice do Chornice. Roku 1912 byla provedena elektrifikace obce. O osm let později se v obci objevil první automobil a následující rok i první telefon a zřízena četnická stanice. V roce 1928 se v obci objevilo první rádio a roku 1933 bylo provedena úprava koryta řeky. O rok později byla v obci zbudována kanalizace. Když v roce 1979 byly na místě dnešního Agropodniku započaty vykopové práce pro novou budovu, byly nalezeny předměty ze starší doby kamenné, z mladší doby kamenné, z doby bronzové a z doby železné. Mezi předměty které se nalezly byly pece, keramika, železné předměty, kosti různého stáří a 3 kostry. Podle průzkumu se zjistilo, že sídliště bylo opuštěno asi v 7. století před naším letopočtem.
 Soubor:Kostel ve Skalici nad Svitavou.JPG|Kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Skalici nad Svitavou Soubor:Hasičská zbrojnice ve Skalici nad Svitavou.JPG|Hasičská zbrojnice ve Skalici nad Svitavou


Pražská I. A třída

Pražská I. A třída patří společně s ostatními prvními A třídami mezi šesté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízena Pražským fotbalovým svazem. Je rozdělena na: I. A třída - skupina A a na I. A třída - skupina B. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ji 14 týmů - z oblasti hlavního města Prahy, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 26 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do pražského přeboru. Poslední tým sestupuje do I.B třídy - skupina A nebo do I.B třídy - skupina B. Do Pražské I. A třídy vždy postupuje vítěz I.B třídy - skupina A a vítěz I.B třídy - skupina B.


Shahrukh Khan

Shahrukh Khan je úspěšným indickým hercem, kromě herecké kariéry se věnuje také produkování filmů a je moderátorem indické verze soutěže Chcete být milionářem?.


Hodětín

Obec Hodětín se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 78 obyvatel.


Guambiano

Guambiano je jihoamerický domorodý jazyk barbakoské jazykové rodiny. Hovoří jím asi 15 000 domorodců v andské části Kolumbie. Tento jazyk se vyučuje na školách a jeho písmem je latinka.


Kniha mrtvých

Kniha mrtvých je umělé označení pro literární, případně obrazové památky, které popisují putování duše záhrobím. Název je původně spjat s Egyptskou knihou mrtvých, neboť je odvozen od toho jak jí nazývali arabští vykradači hrobů – Kniha mrtvého muže. Ti jí přirozeně nedokázali přečíst, ale upoutávala svým mnohdy skvostným provedením. Přehlédli též skutečnost, že tyto svitky byly dávány mužům i ženám. Z hlediska ostatních knih mrtvých je označení Egyptské knihy mrtvých zavádějící, neboť v egyptském duchovním písemnictví existuje celá série různých spisů, které by bylo možné tak označit. Vhodnější by byl jiný umělý název z 19. století - Pohřební rituál.
Když W. Y. Evans-Wentz zjistil, že Tibeťané mají analogický spis, začalo se mluvit i o Tibetské knize mrtvých.
V roce 1872 vyšel německy pod názvem Mohamedánská eschatologie arabský text, který se od té doby stal známý jako Islámská kniha mrtvých.
Některá díla obsahují pasáže, která splňují podmínky knihy mrtvých. Příkladem může být Epos o Gilgamešovi.
Další průzkum ukázal, že analogických textů existuje mnohem více v celé řadě kultur. Mnohé nebyly dosud rozpoznané, takže následující přehled nebude vyčerpávající. Vedle konvenčního názvu uvádí i původní název díla. Konvenční název je vytvářen souslovím označení země původu + kniha mrtvých. Ne vždy je však toto přesné a ne vždy je možné tento název dodržet.
Knihy mrtvých představují rozsáhlou literaturu, která je podporována ještě zprávami o přirozené klinické smrti. Ze zkušeností tohoto druhu vycházejí a popisují buď zobecněné putování duše, nebo konkrétní případ. První pokusy o srovnání Egyptské a Tibetské knihy mrtvých spadají do 70. let minulého století. Tehdy byly neúspěšné kvůli nevyhovujícím překladům. Jejich srovnáváním a výzkumem a publikací se dnes soustavně zabývá Jaromír Kozák.
Knihy mrtvých budí značnou pozornost u veřejnosti. Toho se snaží využít někteří nesvědomití jedinci a objevují se spisy, které si nárokují tento název, ale jsou moderními pracemi a nesplňují základní podmínku, aby byly popisy záhrobí, či průvodci duše na cestě záhrobím. O knihy mrtvých se zajímá religionistika, ale nejvíce spjaté jsou s transpersonální psychologií.
I když užívání umělého pojmu kniha mrtvých může někdy působit až násilným dojmem, je to velice užitečná pomůcka, která ponouká, aby byly jednotlivé spisy v této kategorii mezi sebou srovnány.


Německá Východoafrická společnost

Německá východoafrická společnost byla založena 28. března 1884 v Berlíně Felixem Wilhelmem Leonhardem Graf Behr-Bandelinem a Karlem Petersem původně jako Společnost pro německou kolonizaci, s podporou Otto von Bismarcka, který jí svěřil vládu v Německé východní Africe. Společnost brzy v kolonii založila první hlavní město Bagamoyo, ale poměrně brzy se hlavní město stěhovalo do Dar es Salaamu.
V roce 1888 Německá východoafrická společnost ovládla zbankrotovanou Německou wituánskou společnost, která existovala pouze rok a půl a sloužila k obchodu v německém protektorátu Witu.
V dubnu 1888 si Společnost pronajala od zanzibarského sultána Chalifa bin Saida pobřežní pás naproti Zanzibaru na padesát let. Společnost byla schopna udržet Bagamoyo a Dar es Salaam pouze s podporou německého námořnictva. V roce 1889 byla německá vláda požádána o pomoc při potlačení povstání v oblasti Tanganiky.
V roce 1891, poté co se Neměcká východoafrická společnost nestala zjevným obchodním impériem, po vzoru Britské a Holandské východoindické společnosti, byla německou vládou prodána a Berlín začal v Německé východní Africe vládnout přímo. Takto přetvořená společnost fungovala dále, spravovala některé plantáže a provozovala obchod.


Molekulární krystal

Molekuly jsou v krystalu vázány přitažlivými silami, jejichž velikost je malá ve srovnání s ostatními typy vazeb. Slabá vazba je důvodem, proč mají molekulární krystaly nízký bod tání i bod varu.


Rám Baran Jádav

Jádav byl za prezidenta zvolen ve druhém kole voleb, ve kterém obdržel 308 z 590 hlasů, čímž porazil svého soupeře Prasáda Singha. Jádav patřil k Nepálskému kongresu, zatímco Singh ke Komunistické straně Nepálu.


Vejle Amt

Vejle Amt byl dánský okres. Ležel v jihovýchodní části Jutského poloostrova. Hlavní město bylo Vejle.


Troktolit

Troktolit je ultramafická intruzivní magmatická hornina, která je tvořena převážně plagioklasem, alkalickými živci a olivínem. Jedná se o přechodnou horninu mezi peridotitem a anortitem.
Hornina je nejčastěji šedočerná s častým nazelenalým odstínem. Jelikož hornina vznikala postupným chladnutím, má všesměrnou zrnitost střední až hrubé velikosti. Na území Česka byly troktolity pozorovány v oblasti Ranského masívu.


Emil Votoček

Emil Votoček byl jedním z nejvýznamnějších českých chemiků. Jeho specializací byla organická chemie, konkrétně monosacharidy, ale byl i spoluautorem českého chemického názvosloví a byl významně pedagogicky činný. Kromě toho byl i hudebním skladatelem a hudebním teoretikem. Významné jsou jeho učebnice chemie a mnohojazyčné slovníky - chemické i hudební.
Emil Votoček se narodil v rodině velkoobchodníka s papírem. Přes přání otce nešel studovat obchodní akademii, ale studoval nejprve pražskou techniku, poté dva roky barvířskou školu ve francouzském Mulhouse a pak několik měsíců chemii cukrů v Göttingenu. V roce 1895 se stal asistentem na pražské technice, v roce 1905 docentem a od roku 1907 do roku 1939 byl profesorem experimentální anorganické a organické chemie.
V době svého působení v Mulhouse vytvořil po něm pojmenované Votočkovo činidlo. Společně s A. Sommerem - Baťkem se podílel na tvorbě českého chemického názvosloví. Sepsal Šestijazyčný chemický slovník, učebnice Chemie anorganická a Chemie organická, které byly používány řadu desetiletí. Složil také asi 70 hudebních děl.


268 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 ----


Valašská Senice

Obec Valašská Senice se nachází v okrese Vsetín, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 491 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1500. Až do roku 1924 název neobsahoval přídavné jméno Valašská.


Seznam písní Karla Štědrého

poz. -píseň - duet s - - doposud nezjištěný autor hudby nebo textu


Topoľčany

Topoľčany jsou město na Slovensku. Leží v Nitranském kraji a žije zde 29 000 obyvatel.
Oblast dnešních Topoľčan byla osídlená již v neolitu a eneolitu. V době bronzové se tu nacházelo sídliště a žárové pohřebiště. Sídliště tu existovala i v dobách římských a později i slovanských. V roce 1173 je doložena existence osady na tomto místě; začátkem 14. století pak získala městská práva jako poddanské město. Mezi lety 1431 - 1434 tu byli Husité; v roce 1599 ho dobyli Turci.
Ve městě se nachází dřevařský, elektrotechnický, oděvní a potravinářský průmysl; také jsou zde drůbežářské závody a muzeum. Postaven tu byl i zimní stadión, plovárna a koupaliště. Historicky nejúspěšnějšími sporty ve městě je házená, stolní tenis a vodní pólo. Největší sportovní událost, která se zde koná je Topoľčianský polmaratón.


Sférická trigonometrie

Sférická trigonometrie je součást trigonometrie, která zkoumá vztahy mezi prvky sférického trojúhelníku, tedy trojúhelníku na sférické ploše.
Část kulové plochy, která je ohraničena oblouky dvou různých hlavních kružnic, označujeme jako sférický dvojúhelník.
Nautický trojúhelník je sférický trojúhelník na nebeské sféře, spojující zenit, severní světový pól a danou hvězdu. Stranami tohoto trojúhelníku jsou tři hlavní kružnice na nebeské sféře:


Česká Wikipedie

Česká Wikipedie je českojazyčná část Wikipedie, mezinárodní internetové encyklopedie s otevřeným obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Celý projekt včetně české části provozuje nadace Wikimedia Foundation založená podle zákonů státu Florida. Jak je u českých internetových projektů nebo diskusí běžné, mohou se účastnit tvorby Wikipedie v nezanedbatelném podílu také Češi žijící mimo Českou republiku. Česká verze je podle počtu článků 18. v pořadí z více než 250 existujících jazykových verzí.
Wikipedie vznikla 15. ledna 2001. Česká verze byla spuštěna 3. května 2002. V té době však Wikipedie používaly software UseMod a při přechodu na nový systém MediaWiki nebyly původní tři miničlánky, které pravděpodobně existovaly, převedeny. První dochovanou editací na české Wikipedii je zřejmě založení Hlavní strany jejím zkopírováním ze staršího systému UseMod dne 14. listopadu 2002. Prvním správcem byl český esperantista Miroslav Malovec, který na popud amerického esperantisty Chucka Smithe přeložil dlouhý text pro hlavní stránku. „Text jsem pak poslal jinému americkému esperantistovi Brionu Vibberovi. Ten nahrál text do Wikipedie a já teprve potom viděl, že některé věci jsem přeložil špatně a žádal jsem Briona o opravu. Dal mi právo své chyby opravit a tak jsem se stal „správcem“, aniž bych chtěl opravovat někoho jiného.“
Od prosince 2003 začalo dlouhé období neaktivity tehdejšího jediného správce p. Malovce. Přibližně v téže době do Wikipedie přišel Vít Zvánovec, zapojil se do diskusí a vytváření článků, a 9. března 2004 se stal správcem a byrokratem. 10. dubna 2004 se v Praze-Karlíně konalo patrně první české wiki-setkání editorů. 30. října 2004 se v Praze na Florenci konalo druhé české wiki-setkání, jehož se účastnili převážně správci se zvláštními oprávněními. 19. ledna 2005 se konalo setkání U Frgála.
Vedle domovské adresy cs.wikipedia.org v polovině června 2004 získala Wikipedie též alias wikipedia.cz. 15. února 2006 wikipedista Wikimol získal pod svou kontrolu doménu wikipedie.cz; přesměrování na cs.wikipedia.org fungovalo již delší dobu. V září 2004 se na stránkách objevilo do češtiny přeložené logo s názvem Wikipedie a heslem Otevřená encyklopedie a byla kompletně přeložena systémová hlášení softwaru MediaWiki.
20. října 2003 obsahovala česká verze Wikipedie již 1000 článků. V září 2004, zatímco Wikipedie dosáhla milionu článků, česká Wikipedie překonala hranici 3000 článků. 25. května 2005 obsahovala 10 000 článků, 2. prosince 2005 20 000 článků, 29. dubna 2006 obsahovala 30 000 článků, 25. srpna 2006 40 000 článků, 18. listopadu 2006 50 000 článků. Od první poloviny roku 2007 růst české verze Wikipedie výrazně poklesl. 19. června 2008 se krátce před půlnocí česká Wikipedie přehoupla přes hranici 100 000 článků.
Měsíční přírůstek počtu článků je v roce 2006 stabilně kolem 8 %, což v říjnu 2006 představuje kolem 80 nových článků denně. Z hlediska objemu databáze nebo počtu slov je však poměrný růst české Wikipedie srovnatelný s anglickou, francouzskou i japonskou. Počet přesměrování je zhruba poloviční oproti počtu článků, podobně jako v německé verzi.
Jazykových verzí má Wikipedie více než 250, mnohé z nich jsou však svým rozsahem spíše symbolické. V červnu 2008 byla česká verze na 20. místě podle počtu článků, podobný rozsah má například esperantská, maďarská či slovenská verze. Její rozsah je přibližně 24× menší než rozsah anglické verze a 8× menší než rozsah německé verze. Dalšími nejrozsáhlejšími verzemi jsou francouzská, polská, japonská a italská.
V porovnání k počtu uživatelů jazyka je však česká verze až na 40. místě, se srovnatelným poměrem jako italská, makedonská, srbská nebo katalánská verze – v červenci 2006 připadá dva a půl článku na tisíc uživatelů češtiny.
V červenci 2006 tvoří české články přibližně 0,7 % z celkového počtu článků ve všech jazykových verzích. Anglické články tvoří 27 % z počtu článků.
V červnu 2008 má česká Wikipedie 21 správců. Správci jsou dobrovolní editoři s nadstandardními redakčními oprávněními, kteří však ve vztahu k tvorbě obsahu jsou rovni ostatním uživatelům a editorům.
Registrováno je přes 8000 editorů, z nichž se však systematicky a často věnuje editaci jen několik desítek lidí. Asi 10 % editací provádějí neregistrovaní přispěvatelé. Pouze asi 1000 editorů provedlo od svého příchodu na Wikipedii celkem alespoň deset editací. Počet tzv. aktivních editorů, tedy těch, kteří v průběhu měsíce provedou více než pět editací, se v první polovině roku 2006 pohyboval kolem 300 měsíčně, v roce 2005 kolem 100 měsíčně, během roku 2004 vzrostl ze 7 na 53. Počet velmi aktivních editorů, kteří v průběhu měsíce provedou více než sto editací, se v roce 2006 pohybuje kolem 50–80, v roce 2005 kolísal mezi 13–48, v roce 2004 vzrostl z nuly na 11 lidí.
Počet editací české Wikipedie podle země původu: Česko: 79,5 %, Nizozemsko: 10,1 %, Belgie: 3,5 %, Německo: 1,7 %, ostatní: 5,3 %.
V průměrné délce článku v bajtech česká verze předčí většinu velkých jazykových verzí kromě japonštiny. Kolem 75 % článků je větších než 0,5 kB, což je srovnatelné s anglickou a francouzskou verzí. Kolem 29 % článků je větších než 2 kB.
Doposud nebyl proveden nezávislý výzkum, který by se zabýval kvalitou hesel na české Wikipedii a například je srovnával s dalšími dostupnými česky psanými encyklopediemi, jak se stalo v případě studie publikované v časopise Nature, kde byly srovnávány anglická Wikipedie a Britannica.
Trvalým ohniskem konfliktů komunity byl spor o pravopis, který se s různou intenzitou vracel až do podzimu 2005. Dva významní přispěvatelé, Vít Zvánovec a Tompecina, druhý a třetí správce české Wikipedie, užívali a obhajovali neobvyklý archaizující pravopis, což se setkalo s nevolí u značné části ostatních editorů.
Konstruktivní spolupráce i spory a hádky jsou součástí běžného života Wikipedie, řeší se diskusemi, hlasováním, ale i takzvanými revertovacími válkami, kdy tatáž úprava je vícekrát po sobě vrácena zpět a opět obnovena. Takto se projevuje i například specifický český spor o název státního území. Zajímavá byla například i diskuze u článku Jára Cimrman o tom, zda v článku má být hned v úvodu uvedeno, že jde o fiktivní postavu, anebo zda článek má ctít mystifikační styl, který k tomuto jménu neoddělitelně patří.
Kritizována bývá na české wikipedii i motivace a odborná způsobilost jejích správců. Kritici se domnívají, že např. některá pravidla působí mnohoznačně, což působí potíže jak běžným přispivatelům, tak ale i současným správcům, kteří je mohou – dle svých zkušeností – interpretovat rozličně. Výsledkem jsou zmatky při zpracovávání nových editací již stávajících hesel a některé praktiky s novými hesly, kdy dochází z důvodu údajné neověřitelnosti či nedostatečné významnosti k redukcím až mazání některých hesel, zatímco hesla jiná, starší likvidována nejsou.
Palčivým problémem české wikipedie je také soustavné porušování autorských práv nemalým počtem přispěvatelů, což neúměrně zatěžuje správce, kteří se snaží texty porušující autorská práva odstranit, a celkově snižuje věrohodnost wikipedie. V důsledku naprostého ignorování autorských práv pouze jedním uživatelem muselo být z české wikipedie odstraněno několik tisíc článků. V případě ostatních odhalených autorů se počet jimi založených článků porušujících autorská práva pohyboval maximálně v řádu desítek.
V roce 2008 kritizoval českou wikipedii Patrick Zandl na svém blogu. Server Lupa.cz zveřejnil článek týkající se sporů na české Wikipedii. Reflex psal o české Wikipedii v dubnu 2006 a v srpnu 2008. Lehkou kritiku několika politických hesel přinesl server idnes.cz. Kritiku hesla Brno přinesl Brněnský Deník.
Články z české Wikipedie mívají velmi dobré umístění ve výsledcích vyhledávání, například ve vyhledávači Google. Postupně se tak stává tato encyklopedie obecně známou.
16. května 2006 začal portál Seznam.cz přebírat obsah české Wikipedie.
Již v počátcích české Wikipedie v roce 2004 poskytl svolavatel prvního reálného setkání wikipedistů Paddy rozhovor německému vysílání Českého rozhlasu.
O existenci české Wikipedie a o sporech uživatelů se zmínil např. i Miloš Čermák v rozsáhlém článku Lidé z planety Wiki pro časopis Reflex.
Na jaře 2007 česká Wikipedie zvítězila v anketě webu Root.cz Czech Open Source 2007 v kategorii Projekt v hlasování veřejnosti a byla také vyhlášena absolutním vítězem. V dalším ročníku své vítězství v hlasování veřejnosti v kategorii Projekt obhájila.


Microsoft Excel

Microsoft Excel je tabulkový procesor od firmy Microsoft pro operační systém Microsoft Windows a počítače Macintosh. Už od verze 5 z roku 1993 má dominantní postavení na trhu. Dnes se prodává hlavně jako součást kancelářského balíku Microsoft Office. Jeho hlavním konkurentem je Calc, který je součástí balíku kancelářských aplikací OpenOffice.org.
První verze pro Macintosh vyšla v roce 1985 MS Excel byl první program, jehož GUI využívalo rozbalovacích menu ovládaných klikáním myší. Práce s ním byla mnohem pohodlnější než v kterémkoli DOS-ovém programu. Rovněž se dalo psát ve 256 fontech. Mnoho lidí si kvůli němu koupilo počítač Macintosh. Verze Excelu pro MS-DOS vyšla až 31. října 1992.
A později v roce 1987, kdy byl uveden jako jedna z prvních aplikací pro MS Windows, byl jedním z hlavních programů, které táhly uživatele k používání Windows. Od roku 1988 překonával v prodejnosti hlavního konkurenta Lotus 1-2-3. V roce 1989 Windows 3.0 dosáhlo širokého rozšíření a přesto až do léta 1992 se neobjevil jediný konkurenční tabulkový procesor pro MS Windows.
V roce 1993 Microsoft přidal podporu pro Visual Basic for Applications, čímž sice umožnil široké využití maker, ale zároveň pomohl snad ještě většímu rozšíření makro-virů. V tomto roce také vyšla první verze Microsoft Office byl Microsoft Word a Microsoft PowerPoint upraven tak, aby jejich GUI odpovídalo právě Excelu.
V počátcích vývoje musel být Excel označován jako „Microsoft Excel“ v důsledku sporů o ochranou známku, později se od této praxe upustilo.
Verze 5.0 až 9.0 obsahovaly různé Easter eggs – skryté „bonusy“.
Microsoft vstoupil na trh tabulkových kalkulátorů v roce 1982 s programem nazvaným Multiplan, který byl ve své době velmi rozšířený na počítačích s operačním systémem CP/M. V prostředí počítačů řízených systémem MS-DOS prohrál v souboji s Lotusem 1-2-3. To vyvolalo rozhodnutí zahájit vývoj nového typu tabulkového kalkulátoru nazvaného Excel s cílem dosáhnout řešení, které řečeno slovy Douga Klundera "bude umět vše, co umí Lotus 1-2-3 a bude to umět lépe". První verze Excelu byla uvolněna pouze pro prostředí počítačů Mac, následována první verzí určenou pro počítače pracující pod systémem Windows o dva roky později. Tato verze byla z důvodu sjednocení s verzí pro Mac označena jako 2.0 – neexistuje tedy žádný Excel 1.0 pro Windows. Společnosti Lotus se nepodařilo nalézt včas odpověď na tento průlomový čin Microsoftu a tak od roku 1988 začal Excel vytlačovat 1-2-3 z trhu, čímž pomohl Microsoftu dosáhnout vůdčího postavení na trhu PC software. Microsoft se právě tímto způsobem na softwarovém trhu etabloval a stal se jeho výrazným hráčem. Své postavení leadera v oblasti trhu tabulkových kalkulátorů Microsoft upevňoval pravidelným uvolňováním nových verzí s periodou každé 2 roky. Aktuální verze Excelu pro prostředí Windows nese označení Microsoft Office Excel 2007. Aktuální verze Excelu pro platformu Mac OS je označena jako Microsoft Excel 2008.


Butch Vig

Butch Vig je bubeník skupiny Garbage a hudební producent. Jeho asi nejznámější počiny na poli hudebního průmyslu je produkování alba Gish o Smashing Pumpkins a práce na albu Nevermind od Nirvany.


Javor stříbrný

Opadavý strom, vysoký 25 - 30 m, v oblasti svého původu často ještě vyšší. Koruna poměrně dosti řídká, avšak pravidelná a sotva mezerovitá, směrem k vrcholu rozšířená a vysoko klenutá.
Větve příkře vzpřímené, poměrně štíhlé, v horní části často také směřující do stran a mnohdy s nicími letorosty.
Borka u starších stromů hladká, šedá až hnědošedá, občas potažená jemnou sítí lišt a plochých žlábků, odlupčitá ve velmi jemných plátech. Letorosty sytě hnědočervené. Pupeny lehce hranaté, velké, hnědavé.
Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, hluboce vykrojené, pětilaločné až pětidílné, jednotlivé laloky nestejně velké, sami rovněž několikrát laločnatě vykrojené až hrubě zubaté na líci svěže matně zelené, na rubu nápaditě stříbřitě bělavě chlupaté, neolysávající, asi 10 -15 cm dlouhé a kolem 10 cm široké, na podzim krásně žluté, řidčeji též zbarveny červenými odstíny.
Květy se objevují v březnu dlouho před vyrašením listů a jsou jednopohlavné. Samčí květy krátce stopkaté, odděleně vyrůstající samičí květy jsou dlouze stopkaté.
Plody mají srpovitě zakřivená křídla svírající ostrý úhel. Jedno křídlo zůstává velmi často méně vyvinuté. Dozrávají v červnu, ztrácejí rychle klíčivost a vzklíčí, vysety po dozrání, po 2 až 3 týdnech. Klíčení podzemní.
Stejně jako mnoho jeho příbuzných druhů pochází ze Severní Ameriky.
Vyžaduje světlo. Miluje svěží, kyprou a úživnou půdu, ale daří se mu i na chudší, avšak dostatečně svěží půdě.
Pro svůj rychlý růst je oblíbenou dřevinou větších městských parků. Ve své domovině se pro svoji sladkou mízu využíval jako zdroj cukru.


Hnízdní parazitismus

Hnízdní parazitismus je termín popisující rozmnožovací strategii některých ptáků, ryb a hmyzu, která spočívá v kladení vajec do cizích hnízd a přenechání péče o mláďata jeho majitelům. Toto chování je v různé míře známo asi u 1 % ptačích druhů.
Rozlišujeme příležitostný hnízdní parazitismus a pravý hnízdní parazitismus, který spočívá v systematickém kladení vajec do hnízd jiného druhu nebo druhů. Tato strategie je běžná u kukaček a dalších druhů.
V některých případech je pravý hnízdní parazitismus rozšířen o schopnost mláděte zabít všechna mláďata náhradních rodičů, v jiných pak se parazitující druh spokojí s tím, že jeho mláďata jsou k nerozeznání podobná mláďatům hostitele. Často jsou ale nějak zvýhodněna, třeba tím, že se klubou dříve a mají tím pádem šanci dříve zesílit a tudíž získat více potravy, nebo mají výrazněji zbarvený vnitřek zobáku a nápadnější hlas, což má týž účinek. Vyskytují se i další modifikace – časté je značné přizpůsobení velikosti a zbarvení vajec a větší ovládání procesu kladení vajec. U některých druhů existují populace s rozdílnou specializací a tudíž i odlišnostmi v příslušných adaptacích.
Některé druhy, které jsou častou obětí hnízdního parazitismu, si vyvinuly různé strategie, jak se mu bránit. Některé mají např. určitou schopnost rozpoznat přidané vejce a vyhodí ho z hnízda. Další se brání tak, že pokud se vrátí ke snůšce, kterou nechaly bez dozoru, a zaregistrují parazitický druh, snůšku jednoduše opustí.


Dějiny Indie

Dějiny Indie začínají na severozápadě Indického subkontinentu v poříčí řeky Indu. Zdejší civilizace se stala známá jako harappská kultura a rozvíjela se přibližně mezi lety 3200 - 1700 př. n. l. Po jejím zániku v průběhu druhého tisíciletí nastalo v Indii tzv. období véd, nazvané podle staroindických textů zvaných védy. Někdy kolem 6. století př. n. l. se na území dnešní Indie nacházelo více menších státních útvarů zvané mahádžanapady. Jedno z nich byla Magadha, kde se narodili Mahávíra a Gautama Buddha, zakladatelé džinismu a buddhismu.
Ještě v 6. století př. n. l. vpadla do oblasti severozápadu Indického subkontinentu vojska achaimenovce Dareia prvního a o dvě století později pak Alexandra Velikého. V roce 180 př. n. l. v této oblasti vzniklo Indo-řecké království, které zabíralo území od Gandháry po Paňdžáb. Největšího kulturního i obchodního rozmachu království dosáhlo pod vládou Menandra I. Takřka celý subkontinent se podařilo sjednotit dynastii Maurjů během 4. a 3. století př. n. l. Následující období vlády Guptů se díky rozmachu náboženství i vědy stalo známé jako zlatý věk Indie. Přibližně ve stejné době na Indickém subkontinentu existovalo množství dalších státních útvarů jako království Pándjů, Čólů, Čérů či Pálovů.
Islám se do Indie dostal v roce 712, když arabský generál Muhammad ibn Kásim dobyl oblast Sindu, Multánu v jižím Paňdžábu. Připravil tím půdu pro vznik Ghaznovské říše, Dillíského sultanátu i říše Mughalů. V Indii však vzniklo i několik hinduistických království jako byla říše Maráthů, Vidžajanagárů a dalších menších království Rádžpútů.
Koncem středověku se Indie dostala do obchodního kontaktu s evropskými zeměmi prostřednictvím obchodních společností. Již od počátku 18. století se pak Indie dostávala pod stále větší kontrolu Velké Británie, resp. Britské Východoindické společnosti. Stále větší nespokojenost Indů s britskou nadvládou roku 1857 vyústila v první válku za indickou nezávislost. Neúspěch indického pokusu o osamostatnění vedl ke vzniku Britské Indie.
První polovina 20. století se dějiny Indie nesly ve znamení bojů za nezávislost, v jejichž čele stál Indický národní kongres, jež založil Móhandás Karamčand Gándhí. Subkontinentu se podařilo osamostatnit se od nadvlády Velké Británie v roce 1947, kdy vznikla Indická republika a Pákistán, na jehož území později vznikl samostatný stát Bangladéš.
Ojedinělé nálezy pozůstatků Homo erecta v údolí řeky Narmadá ve střední Indii naznačují, že Indie mohla být osídlena přinejmenším od středního pleciosténu, tedy někdy v době mezi 200 000 až 500 000 lety. Období mezolitu na Indickém subkontinentu započalo někdy před 30 000lety a trvalo okolo dvaceti pěti tisíc let. Zdá se, že moderní člověk subkontinent osídlil někdy ke konci doby ledové, tedy přibližně před dvanácti tisíci lety.
První potvrzené nálezy o stálém osídlení pocházejí z Bhimbetky v Madhjapradéši a datují se do doby před 9 000 lety. Ranou neolitickou kulturu jižní Asie pak reprezentuje archeologická lokalita Méhrgarh v dnešním Balúčistánu. Zdejší nálezy pocházejí přibližně z doby kolem roku 7 000 př. n. l. Svou stopu zanechala neolitická kultura též v oblasti Kambajského zálivu, pomocí radiokarbonové metody bylo stáří zdejšího osídlení odhadnuto na 9 500 let. Pozdní neolitická kultura se pak rozvíjela mezi lety 6000–2000 př. n. l. v údolí řeky Indu a v rozmezí let 2800–1200 př. n. l. pak v jižní Indii. Oblast subkontinentu, kde se dnes nachází území Pákistánu, bylo průběžně osídleno poslední dva miliony let.
Starověká historie oblasti zahrnuje některé nejstarší jihoasijské osady i některé velké civilizace. Nejstarší archeologická lokalita Pákistánu je paleolitické hominidiní naleziště u řeky Sóán. Tam se rozvíjela tzv. kultura Sóán. Vesnický život obyvatel započal v oblasti Méhrgarhu v období neolitu, zatímco první městská civilizace v oblasti byla kultura poříčí Indu s hlavními centry v Mohendžo-daru a Harappě.
Doba bronzová na Indickém poloostrově započala kolem roku 3300 př. n. l. v době, kdy se začala rozmáhat Harappská kultura. Harappané se začali rozvíjet ve znalostech z oblasti metalurgie a výrobě mědi, bronzu, olova i cínu. Harappská kultura zažila rozmach mezi lety 2600-1900 př. n. l. a předznamenala počátky městských civilizací na subkontinentu. Její hlavní dvě centra tvořila města Mohendžo-daro a Harappa, dále např. Lóthal a Dholavíra. Jádro kultury se nacházelo v poříčí řeky Indu a jeho přítoků a její území sahalo k řece Ghaggar, Ganžsko-jamunskému dóábu, Gudžarátu a severnímu Afghánistánu. Harappané mimo jiné stavěli domy z cihel, zavedli drenážní systém a patrové budovy. Mimo Mohendžodaro a Harappu byly dalšími centry protoindické kultury např. Kálibanganm, Rýkhigarhí či Nuhato. Přesné příčiny úpadku této kultury nejsou známy, úpadek mohl nastat následkem klimatických změn.
Védská kultura je indoárijského původu a je spojována s védami, hinduistickými posvátnými texty, které jsou jedny z nejstarších dochovaných textů vůbec. Období véd započalo někdy kolem roku 1500 př. n. l. a trvalo přibližně tisíc let. Někteří indičtí nacionální historici však toto datování zpochybňují a kladou védské období do dřívější doby. Během védského období byl položen základ indických náboženství, jazyka i kultury. Prvních pět set let védského období přibližně odpovídá indické době bronzové a dalších pět set let době železné.
Mezi badateli nepanuje úplná shoda o tom, jak se Árjové do Indie dostali. Většina badatelů však zastává názor, že Árjové byli původně obyvateli Střední Asie a do Indie se dostali ze severu přes Afghánistán a Baktrii. Někteří další vědci však upřednostňují jiný model árijské migrace, totiž že jejich původní domovinou byla právě jižní Asie.
Raná védská společnost se skládala převážně z pastýřských skupin, které spolu s pozdními Harappany zanikly z dosud neznámých důvodů. Podle Rgvédy se árijská kultura stávala stále více kulturou zemědělskou, a brzy se začala dělit do varen. V tomto období mají kromě véd svůj původ tradiční staroindické eposy Mahábhárata a Rámájana. Současníkem prvotní kultury Indoárijců byla z části pravděpodobně kultura okrově malované keramiky. V této době se též rozvíjela kultura černě a červeně malované keramiky a kultura šedě malované keramiky. Konec védského období byl již ve znamení kmenových společenství, které se staly základem vzniku mahádžanapad.
V pozdním védském období, někdy kolem roku 1000 př. n. l., Indický subkontinent pokrývala řada menších zemí, o kterých se zmiňuje jak védská, tak buddhistická a džinistická literatura. O několik set let později se jejich počet ustálil na tradičně uváděném čísle 16. Patřilo sem Káší, Kóšálsko, Anga, Magadha, Vrdždži, Malla, Čéti, Vatsa, Kuru, Paňčála, Matsja, Šúraséna, Ašmaka, Avanti, Gandhára a Kambódža. Tyto země se rozprostíraly napříč Indoganžskou nížinou od území dnešního Afghánistánu po Bengálsko a Maháráštru. Po Harappské kultuře bylo toto období druhým největším obdobím urbanizace. V tehdejší literatuře je zmiňováno mnoho menších klanových společenství, která se nacházela po celém subkontinentu. Jejich vládci byli buď voleni nebo se postavení vládce dědilo. Řečí vzdělanců byl tehdy sanskrt, avšak většina tehdejší populace severní Indie mluvila prákrtem. Z většiny mahádžanapad se kolem roku 500/400 př. n. l. staly čtyři větší země, a to Vatsa, Avanti, Kóšala a Magadha.
Tehdejší hinduistické rituály byly velmi složité a byly spojovány s vrstvou kněžích, kteří si postupně vydobyli výsadní postavení. Někdy v této době, v letech 600 - 400 př. n. l., měly být sestaveny upanišady, které se hlouběji zabývají především nábožensko-filosofickými tématy. Někdy kolem roku 527 př. n. l. měl dosáhnout probuzeni Siddhártha Gautama, který se stal později známý jen jako Buddha, a který bývá považován za zakladatele buddhismu. Současníkem Buddhy pak byl Mahávíra, který propagoval podobné učení jako Buddha, jež se později stalo známé jako džinismus. Jak džinismus, tak buddhismus dodnes tvoří významnou součást indické kultury. Zatímco džinismus zůstal výhradně indickou záležitostí, buddhismus byl později šířen do centrální a východní Asie, Tibetu, jihovýchodní Asie i na Šrí lanku.
Velká část severozápadního území Indického subkontinentu se v době vlády perského velkokrále Dareia I. ocitla pod nadvládou Achaimenovské říše, kde zůstala po následující dvě století. V roce 334 př. n. l. dobyl Achaimenovskou říši i Malou Asii Alexandr Veliký. Když Alexandr dosáhl severozápadních hranic Indie, utkala se jeho armáda v bitvě u Hydaspes s indickými vojsky krále Póra. Alexandr Póra sice porazil, avšak jeho vyčerpaná armáda se brzy vzbouřila a odmítla Alexandra následovat dále do indických končin. Na dobytých územích Alexandr často nechával své vojáky, kteří měli převzít nad dobytými územími kontrolu.
Konflikt s Řeky i Peršany měl důležitý vliv na indickou kulturu. Místem střetávání různých kultur včetně té indické, perské a řecké, se stala oblast Gandháry, kde vznikl ojedinělý druh umění, které se označuje jako gandhárské.
Magadha postupně vzrůstala mezi dalšími mahádžanapadami, až se postupně pod nadvládou různých dynastií stala na Indickém kontinentu převládající silou. Podle tradice Magadhu založili roku 684 př. n. l. Šišunágové, kteří ustanovili hlavním městem Rádžgagrhu poblíž dnešní Patny. Dynastii Šaišunágů kolem roku 424 př. n. l. nahradila dynastie Nandovců, kterou pak zastoupili Maurjové.
Dynastii Maurjů založil v roce 321 př. n. l. Čandragupta Maurja, jehož důvěrným rádcem byl významný myslitel té doby Čánakja. Čandragupta začal s dobýváním nových území a brzy hranice své říše rozšířil prakticky přes celý sever Indického poloostrova až do střední Asie. Čandraguptovi je připisována zásluha na šíření džinismu na jihu subkontinentu. Nástupcem Čandragupty se stal jeho syn Bindusára, který rozšířil území Maurjovské říše na většinu území dnešní Indie vyjímaje nejjižnější cíp subkontinentu a východní území Kalingy.
Po Bindusárovi nastoupil na trůn jeden z nejvýznamnějších indických panovníků, král Ašóka. Ten zamýšlel dále dobývat nová území. Po krvavé porážce Kalingů se však rozhodl propagovat praktiku ahimsá, čili nenásilí. Stal se patronem buddhismu a s pomocí skalních nápisů započal s jeho propagací a šířením. Do jiných zemí vysílal buddhistické mnichy, aby tam šířili dharmu. Jeho vnuk Sampratí pak přijal džinismus a postaral se o zase o šíření džinismu.
Poslední Maurjovský král Bhagabhadra byl kolem roku 185 př. n. l. zavražděn zakladatelem nastupující dynastie Šungů Pušjamitrou Šungou. Po dynastii Šungů se vlády chopili Kánvové, kteří vládli východní části Indie v letech 71 - 26 př. n. l. Po pádu dynastie Kánvů se nejmocnější silou Indického subkontinetu stala říše Sataváhanovů.
Sátavahánové začali ve střední a jižní Indii vládnout okolo roku 230 př. n. l. K nejvýznamnějším králům Sátavahánů patřil král Šátakarni, který si podmanil dynastii Šungů na severu Indie, nebo král Gautamíputra Šátakarni. V Himalájských oblastech se asi od 2. století př. n. l. do 3. století nacházelo Království Kunindů. Okolo 1. století se moci v severní Indii chopili Kušánci, kteří pocházeli ze severního etnika Jue-č'uů, a založili na severu Indie mocnou říši, která sahala od Péšáváru k řece Ganze. Území Kušánců též zabíralo oblast Baktrie a jižního Tádžikistánu. Na sředozápadě Indického subkontinentu se mezi lety 35-405 nacházela šakská země Západních kšatrapů. Ti byli v oblasti nástupci Indoskythů a současníci Kušánů i Satavahánů.
Na Indickém poloostrově dále existovalo velké množství menších i větších zemí jako bylo království Pándjů, Čólů, Čérů, Kadambů, Pálovů a Čálukjovců. Některé země se nacházely na samotném jižním cípu poloostrova a některé se rozprostíraly se i na tamějších ostrovech.
Severozápad Indického poloostrova se kolem přelomu letopočtu stal místem, kde se prolínaly různé kultury. Prvním státním útvarem, který vznikl jako přímý důsledek tohoto prolínání, se stalo Indořecké království. To fakticky založil řeckobaktrisjký král Démétrios I. Baktrijský poté, co v roce 180 př. n. l. vpadl se svými vojsky na území dnešního Pákistánu a Afghánistánu. Království trvalo necelé dvě století a za tu dobu bylo ovládáno více než třiceti králi, kteří mezi sebou často válčili. Od 2. století př. n. l. až do 1. století n. l. byla v oblasti země Indoskythů. Ti patřili k indoevropské větvi Šaků, kteří migrovali ze Sibiře nejdříve do Baktrie, pak do Sogdiany, Kašmíru, Arachózie, Gandháry a nakonec do samotné Indie.
Někdy v 1. století vznikl další státní útvar, království Indoparthů, který ovládl území dnešního Afghánistánu a severního Pákistánu poté, co Indoparthé porazili tamější vládce, čímž byl kušánský král Kudžúla Kadphises. Během třetího a čtvrtého století pronikli do severozápadní Indie perští Sásánovci a dali tak vzniknout kultuře tzv. Indosásánovců, čili kultuře, kde se prolínaly kultury Peršanů i Indů.
V 1. století za vlády římského císaře Augusta se započalo rozvíjet obchodní spojení Starověkého Říma s Indickým poloostrovem.
Ve čtvrtém a pátém století se vlády v severní Indii chopila dynastie Guptů. Za doby Guptů zažila rozmach věda i hinduistická kultura. Z této doby pochází nejstarší dochované purány, tedy staroindické náboženské texty. Toto období se proto označuje jako zlatý věk Indie. K nejvýznamnějším vládcům Guptům patřili Čandragupta I. a jeho potomci Samudragupta a Čandragupta II. Říše Guptů začala upadat až pod nájezdy Hunů z centrální Asie v 5. a 6. století. Po pádu Guptovské říše byla Indie opět ovládána vícero menšími královstvími. Menší skupina Guptů však dále pokračovala v nadvládě nad oblastí Magadhy. Ti byli vyhnáni až krále Haršou dynastie Vardhanáhů.
V sedmém století nastává v Indii „klasické období“, kdy sever Indie dobyl Harša. Toto období skončilo až s úpadkem země Vidžajanagárů na jihu subkontinentu. Dále se rozvíjel se buddhismus, hinduismus i džinismus. Haršovi se podařilo znovusjednotit sever Indie, který se po pádu Guptovské říše ocitl v úpadku. Haršova říše však začala upadat nedlouho po jeho smrti. Mezi 7. a 9. stoletím se o vládu nad severní Indií staraly tři hlavní dynastie: Pratihavárové, Pálové a Ráštrakútovci.
Poté, co Arabové pronikli do Persie, začali se obracet dále k jihovýchodu, k Indii. Tam totiž kvetl mezinárodní obchod a celá indická civilizace byla v rozmachu. V Indii byly v té době jediné známé diamantové doly na světě. Muslimská invaze na Indický subkontinent však byla postupným procesem, který trval několik staletí. V roce 1347 byl na jihu centrální Indie založen Bahmanský sultanát, který zanikl na počátku 16. století. V oblasti pak vzniklo více menších sultanátů, které se staly známé jako Dekkanské sultanáty.
V průběhu 12. a 13. století vtrhli do severní Indie Arabové, Turci a Afghánci a založili zde Dillíský sultanát. Dynastii Muizzí se podařilo dobýt rozsáhlá území severní Indie, která přibližně odpovídala územnímu rozsahu říše Guptů. Dynastie Chaldžíů pak pokračovala v dobývání dalších území zejména ve střední Asii, avšak většinu subkontinentu se jim sjednotit nepodařilo. Během doby Dillíského sultanátu došlo k opětovnému prolínání kultur, tentokrát indické, resp. hinduistické, a islámské. Někdy v této době měla údajně vzniknout urdština. Dillískému sultanátu mezi lety 1236 a 1240 vládla výjimečně žena, což je v dějinách Indie věc ojedinělá.
V roce 1398 hlavní město Dillíského sultanátu Dillí dobyl a následně vyplenil turkický vládce Tamerlán, čímž Dillíský sultanát zanikl.
Mughalská říše byla založena v roce 1526 Báburem. Na dalších dvě stě let se stala převažující mocností jak v Indii, tak i v části dnešního Afgánistánu. V této době se počet obyvatel celé říše odhaduje mezi 110-130 miliony. Po roce 1725 však začala říše upadat, zejména díky bojům o nástupnictví trůnu, ale i díky rozpínavé povaze britských kolonií. K nejvýznamnějším panovníkům Říše velkých Mughalů patřil např. Akbar Veliký, který se v druhé polovině 16. století zasloužil o podstatné rozšíření říše. Panovník Šáhdžáhán pak nechal vystavět jednu z nejznámějších indických staveb, pomník Tádž Mahal. Posledním panovníkem Mughalské říše byl Bahádur Šáh II.
V době Mughalské říše vzkvétalo mughalské umění v čele s architekturou.
Po pádu Mughalské říše začal na Indickém poloostrově vzrůstat větší počet menších i větších státních útvarů. V této době se na indické území dostali evropané, kteří se snažili s indickými zeměmi obchodovat. K významnějším zemím patřila země Marathů, kterou v polovině 17. století založil Šivádží. V průběhu 18. století se Maráthům podařilo zabrat území většiny Indického poloostrova. Rozmach říše Maráthů byl zastaven až afghánskou armádou, která vedena Ahmad Šáh Abdalí zvítězila nad maráthskými vojsky ve třetí bitvě u Pánípatu. Posledním panovníkem byl péšva Bádží Ráo II., jehož armáda byla poražena ve třetí anglo-maráthské bitvě Britskou Východoindickou společností.
Když v roce 1498 objevil Vasco da Gama námořní cestu do Indie, vydláždil tak cestu pro přímé obchodní spojení mezi Indií a Evropou. Portugalci brzy zřídili obchodní střediska na území dnešního státu Goa, také v Díu a Bombaji. Po Portugalcích na indické území dostali Holanďané a Britové – kteří zbudovali obchodní středisko na západním pobřeží v přístavu Surat – a v roce 1619 Francouzi. Vnitřní neshody mezi jednotlivými indickými královstvími poskytli evropanům vhodné podmínky pro nabytí velkého politického vlivu a moci. Moc jednotlivých evropských zemí v Indii postupně začala upadat s příchodem Britské východoindické společnosti, která postupně anektovala celý subkontinent.
V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na Západní Pákistán a Východní Pákistán a Indii. Díky ústavě z roku 1950 je dnes samostatná Indie demokratickou republikou. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou druhou polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělenou oblastí.
Více informací o konfliktu v Kašmíru a dějinách Indie během tohoto konfliktu lze najít v těchto článcích:


Lebeděv Lebeď XII

Lebeděv Lebeď XII bylo ruské vojenské průzkumné letadlo vyrobené v průběhu první světové války. Zkušební lety byly zahájeny dne 28. prosince 1915, ale byly přerušeny špatné počasí v Petrohradě, kde byla továrna Lebeď umístěna. Testování bylo proto přesunuto do Kyjeva a pak do továrny v Oděse. Kvůli problémům s motory byla sériová výroba zahájena až v listopadu 1916.
Letadlo trpělo poruchami, vyskytovaly se i konstrukční vady, bylo navrženo zastavení produkce. Vzhledem k nedostatku letounů se však tento typ vyráběl až do roku 1918.


Obyvatelstvo Makedonie

Počet obyvatel Republiky Makedonie dosahuje 2 055 915. Ze 44 států Evropy je Makedonie na 33. místě, podobný počet obyvatel mají 32. Lotyšsko, 34. Slovinsko a 35. Estonsko. Na světě patří Makedonii 140. místo ze 194 států.
Průměrný věk: celkově: 34,4 let, muži: 33,5 let, ženy: 35,5 let. Makedonie má z evropských států 4. nejmladší populaci
Naděje dožití při narození: celkově: 74,21 let, muži: 71,73 let, ženy: 76,88 let
Etnické skupiny: Makedonci 64,2%, Albánci 25,2%, Turci 3,9%, Romové 2,7%, Srbové 1,8%, ostatní 2,2%
Jazyky: makedonština 66,5%, albánština 25,1%, turečtina 3,5%, romština 1,9%, srbština 1,2%, ostatní 1,8%
Makedonie je jedním z deseti států v Evropě, v nichž převládá obyvatelstvo vyznávající pravoslaví. Makedonská pravoslavná církev vznikla v roce 1958, kdy se oddělila od Srbské pravoslavné církve. Významným církevním centrem a od roku 1958 opět sídlo arcibiskupství je Ohrid. Makedonští Albánci a Turci vyznávají islám, kromě nich žije v Makedonii asi 40 000 slovanských muslimů - z evropských států má Makedonie třetí nejvyšší podíl muslimů.
Náboženské vyznání v Republice Makedonie podle Sčítání lidu 2002: pravoslavní 64,7%, muslimové 33,3%, ostatní křesťané 0,37%, ostatní a nezjištěno 1,63%.
Hustotou 80 obyvatel na km2 patří republika Makedonie k méně zalidněným státem Evropy - má 15. nejnižší hustotu zalidnění.
Ve městech žije z celkového počtu obyvatel Makedonie 58%. Největšími městy jsou Skopje, Kumanovo, Bitola, Prilep a Tetovo.


Výtlak

Výtlak v mechanice tekutin je vytlačení, nahrazení tekutiny nějakým tělesem.
Těleso, které je zcela ponořeno do tekutiny, vytlačí stejné množství tekutiny jako činí jeho objem. Podle Archimédova zákona je ponořené těleso nadlehčováno silou, která má stejnou velikost jako tíha vytlačené kapaliny.
Výtlak se často používá jako měřítko velikostí lodí. Výtlak lodi je definován jako hmotnost vytlačené vody lodí, když pluje na vodě. Tímto způsobem se udávají velikosti především válečných lodí, pro osobní a nákladní lodě se používá spíše tonáž.


William Parry Murphy

Roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu „za objev týkající se léčby anémie játry“. Spolu s ním byli oceněni G. H. Whiple a George Richards Minot.
V roce 1914 ukončil studim fyziky a matematiky na univerzitě v Oregonu. Po dvou letech se stal asistentem anatomie na lékařské fakultě.
Začal studovat medicínu na Harvardově univerzitě a v roce 1922 získal diplom doktora medicíny. Následně pracoval v různých nemocnicích, v roce 1924 se stal asistentem na Harvardově univerzitě a posléze profesorem a vedoucím lékařem Nemocnice P. B. Brighama v Bostnu. Po skončení studia medicíny se plně věnoval krevním chorobám.
Stejně jako Minot úspěšně ordinoval nemocným s perniciózní anémií játrovou dietu, později jim aplikoval nitrosvalové injekce výtažku z jater. Jeho práce byla základem úspěšného vyřešení léčby perniciózní anémie.


Eleanor Rooseveltová

Anna Eleanor Rooseveltová se narodila v New Yorku Elliottu Rooseveltovi a Anně Eleanor Hallové, byla neteří prezidenta Theodora Roosevelta. Rodinný klan Rooseveltových založil Claes Martenszen van Rosenvelt, který emigroval do Nového Amsterdamu z Nizozemska ve čtyřicátých letech. Jeho vnuci, Johannes a Jacobus, začínali v Oyster Bay a Hyde Parku v New Yorku a dotvořit klan Rooseveltovi rodiny. Eleanor pocházela z Johannesovi a její budoucí manžel Franklin z Jacobusovi větve.
Své jmémo Anna Eleanor si zkracovala pouze na Eleanor. Rooseveltová je také potomkem Williama Livingstona, který podepisoval Ústavu Spojených států amerických. Eleanor měla dva mladší bratry :Elliota Jr. a Halla Roosevelta.
Matka Eleanor byla velmi krásná a nechápala svou zádumčivou dceru, proto se Eleanor více přimkla ke svému otci. Matka zemřela v roce 1892 na záškrt. Rodina odmítla svěřit její děti do péče otce, který byl v té době závislý na alkoholu, proto byly svěřeny do péče své babičky Hallové v Tivoli. V roce 1894 zemřel i její otec, což Eleanor poznamenalo na celý život.
Na přání své zemřelé matky byla poslána do Allenswood, francouzské dívčí internátní školy poblíž Londýna, kde studovala od roku 1899 do roku 1902. Na ředitelku školy, Mademoiselle Marii Souvestre udělala velký dojem. Díky ředitelce Souvestrové se začala zajímat o liberalitu a celé leto strávila cestováním po Evropě, kde studovala historii, jazyk a literaturu, což jí dalo trvalý zájem a znalost sociální spravedlnosti a prezentovat jasně a výmluvně své názory. V této škole byla Eleanor oblíbená jak u učitelů tak u studentek.
Se svým budoucím manželem se znala již od dětství, pocházel z chudší rodinné větve než ona, vzala si jej hlavně kvůli tomu, aby se dostala z vlivu své rodiny. Svatba se konala v New Yorku 17. března 1905. Manželé Rooseveltovi měli pět dětí: Annu Eleanor, Jamese, Elliota, Franklina a Johna. Rodina se řídíla podle hlavy rodiny. V roce 1917 se celá rodina přestěhovala do Washingtonu, kde Eleanor pracovala ve vývařovně Červeného kříže pro vojenské vysloužilce. Po 1. světové válce zjistila, že její manžel měl poměr se svou sekretářkou, rodina zabránila rozvodu, ale Eleanor alespoň získala tolik vytouženou samostatnost. Pracovala také na manželově volební kampani. V roce 1921 postihla Roosevelta dětská obrna. Eleanor o svého muže pečovala a udržovala jeho zájem o politiku.
Sama se vypracovala na nejvýznamnější ženu Demokratické strany. Snažila se přitáhnout ženy do Demokratické strany, stala se členkou Women´s City Club a zasazovala se tak o zlepšení situace v New Yorku. Sama publikovala mnoho článků o rozličných tématech. Spolupracovala s feministkami. Díky svým úspěchům dostávala od strany náročnější úkoly, měla tak pocit vlastní užitečnosti, který jí tak v dětství chyběl. Měla pořad v rádiu a několik pravidelných rubrik v tisku.
Franklin Delano Roosevelt byl v roce 1933 zvolen prezidentem USA. Podporovala jeho kandidaturu, přestože věděla, že se sama bude muset omezit. Zavedla pravidelné týdenní tiskové konference, kde se spíše probíraly politická témata. Byla pověřena činností „prezidentovi vyslankyně“, podporovala projekty „pomocí ke svépomoci“, zastávala se afroameričanů, kteří z vděčnosti poté podporovali jejího manžela. V Chicagu 1940 jako první žena vystoupila na národním stranickém shromáždění, kde na Franklinovo přání podporovala na funkci viceprezidenta Henry A. Wallace.
Během 2. světové války se zaměřila na sociální politiku, podporovala Společnost národů, kritizovala izolacionismus. Poukázala na podobnost rasové ideologie evropských fašistů a vztahu jižanů k Afroameričanům.
26. června 1945 se konalo ustavující zasedání OSN a Eleanor zde vystupovala jako vyslankyně USA, stala se spoluautorkou Všeobecné deklarace lidských práv. Dále se angažovala za práva žen a mešin a v různých charitativních organizacích.


Anorgasmie

Anorgasmie je sexuální dysfunkce spočívající v neschopnosti dosáhnout orgasmu během pohlavního styku. Jedná se o jeden z nejčastějších sexuálních problémů žen.
Obvykle má psychologický nebo emocionální základ, ale někdy může být způsobena i organicky. Její příčinou bývá stres, úzkost, únava, obavy, vina, deprese, strach, bolest, otrava alkoholem, vliv léků a chemických látek.


Navarrská univerzita

Navarrská univerzita je soukromá pontifikální univerzita, jejíž hlavní kampus se nachází při jihovýchodním okraji Pamplony. Univerzita, kterou založil v roce 1952 sv. Josemaría Escrivá, je přidruženým dílem Opus Dei a je obecně hodnocena jako nejlepší nestátní univerzita ve Španělsku.
Zejména v oblasti manažerského a obchodního vzdělávání je celosvětově uznávaná, její ústav IESE patří podle žebříčků, které každoročně sestavuje Economist Intelligence Unit, mezi absolutní světovou špičku.
Jakožto součást Opus Dei je univerzita trnem v oku baskické separatistické organizaci Euskadi Ta Askatasuna, která na ni opakovaně zaútočila. Poslední atentát v říjnu 2008 si vyžádal 27 lehkých zranění.


Thit Jensenová

Zpočátku se ve svých knihách věnovala ženskému údělu a jeho možnému zlepšení, v průběhu času začala psát historické romány z dánského prostředí. Právě v historických románech předvedla své nevšední vypravěčské nadání.


Vodní nádrž Slezská Harta

Slezská Harta je údolní nádrž na řece Moravici u osady Slezská Harta. Stavba byla zahájena v roce 1987 a dokončena v roce 1997. Napouštění nádrže začalo počátkem roku 1996 a bylo ukončeno již v roce 1998 díky katastrofickým povodním v roce 1997. Podle rozlohy je devátá největší v České republice. Součástí vodního díla je malá vodní elektrárna, vybavená dvěma Francisovými turbínami o výkonu 0,39 a 2,75 MW. Přehrada se využívá pro výrobu energie, jako havarijní povodňová ochrana, pro chov ryb, sportovní rybolov, rekreaci. Natáčel se zde velkofilm Johanka z Arku.
Voda přehrady zatopila z části celkem 6 vesnic. Částečně byly zatopeny obce Nová Pláň, Rázová, Dlouhá Stráň, Leskovec a Roudno. Zcela zatopena byla obec Karlovec.


Eva Holubová

Eva Holubová je česká herečka. Jedná se o držitelku Českého lva z roku 2000 za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Ene bene. V letech 1997, 1999 a 2005 byla na tuto cenu nominována za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli ve filmech Knoflíkáři, Pelíšky a Skřítek.
Za výkon ve filmu Účastníci zájezdu získala ocenění „nejlepší herecký výkon“ na festivalu Tribeca 2006 v New Yorku.
Od studií na DAMU se přátelí s Ivanou Chýlkovou, jenž můžete společně vidět například ve hře Nahniličko v pražském Divadle Kalich. S Janem Krausem vydala knihu Pravdu, prosím!.
Má manžela Adama a dvojčata Karolínu a Adama. Děti Adam a Karolína uvádějí vědecko-technický cyklus.
Je známá svými těžkými potížemi s alkoholem, endogenními depresemi a podporou Strany Zelených.


Gravimetrie

Gravimetrie je metodou chemické kvantitativní analýzy, která je založená na vyloučení stanovované složky ve formě málo rozpustné sloučeniny a na jejím převedení na sloučeninu o přesně definovaném složení, která se poté váží. V některých případech se váží přímo izolovaná sraženina.
Metoda je použitelná pro stanovení iontů železitých Fe3+ a také iontů železnatých Fe2+. Ionty Fe2+ je však nutné napřed kvantitativně zoxidovat na ionty Fe3+ přídavkem potřebného množství vhodného oxidačního činidla ke vzorku. Podstatou metody je srážení roztoku soli Fe3+ roztokem amoniaku. Reakcí vzniká nerozpustný hydroxid železitý Fe3, který se po oddělení od roztoku převede žíháním na vzduchu při cca 1000 °C na oxid železitý Fe2O3.
Vzniklá sraženina se žíháním převede na formu k vážení podle rovnice:
Vzniklá sraženina se žíháním převede na formu k vážení podle rovnice:


Vladimír Justl

Doc. PhDr. Vladimír Justl, CSc., je český editor, literární historik, divadelní vědec a jeden z největších žijících znalců české literatury a divadla. V roce 1948 byl pro špatný kádrový profil vyhozen z FFUK, později absolvoval FFUP v Olomouci. Pracoval v Státním nakladatelství krásné literatury a umění, byl režisérem Violy, zabýval se uměleckým přednesem. Nositel ceny Magnesia Litera za celoživotní přínos české literatuře.


Dolarová diplomacie

Dolarová diplomacie je koncept spojený se zahraniční politikou Spojených států amerických v druhé dekádě 20. století.
Poprvé byla dolarová diplomacie praktikována v letech 1909-1913 za vlády prezidenta Williama Howarda Tafta ve vztahu k zemím Karibského bazénu, Latinské Ameriky a Jihovýchodní Asie. Prezident společně s ministrem zahraničí Philanderem C. Knoxem usilovali o vytvoření příznivých podmínek pro pronikání amerického soukromého kapitálu do téchto regionů. Následně mělo být využito tohoto faktoru jako nástroje pro prosazování vlivu a cílů USA.
Dolarová diplomacie zaznamenala v kombinaci s vojenskou intervencí částečných úspěchů především v normalizaci situace na Haiti v roce 1910 a následně i v Nikarague roku 1912.
Po příchodu nového prezidenta Woodrow Wilsona do Bílého domu v roce 1913, byl tento koncept opuštěn, zejména z důvodu nezdravě intenzivního propojení federální vlády a velkého kapitálu.


Všívání

Technologie má svůj původ v jižních státech USA, kde se při ruční výrobě svíček odstřihovaly dolní konce knotů a s těmi se zdobily přikrývky. Strojní všívání se začalo zavádět v padesátých letech minulého století a současné době se tímto způsobem vyrábí naprostá většina podlahových krytin a značná část přikrývek.
Pod řadou vodorovně uložených jehel probíhá podkladová textilie, do které po celé pracovní šířce stroje naráz jehly shora vnáší vlasové niti. Pod podkladovým zbožím je každá nit zachycena speciálním háčkem a zatímco se textilie posune o jeden vpich dále, vytvoří se z niti smyčka. Smyčka může buďto zůstat vcelku nebo se na stroji prořezává a vzniká velurový povrch zboží.
Tento postup se může opakovat 500–1000 za minutu, například s 500 vpichy se může vyrobit za minutu 9 m2 podlahové krytiny. Stroje mohou vyrábět až 5 metrů široké zboží, při nejjemnějším dělení jehel s 5 smyčkami na centimetr.
Všité niti se rozčesávají a tím zobjemní a u podlahových textilií se rubová strana zatírá latexem.
Hotové plyšové zboží se propařuje, může se barvit, potiskovat, postřihovat, kartáčovat nebo případně opatřit nehořlavou, antistatickou, antibakteriální úpravou a pod.


Petr Spálený

Petr Spálený je český hudebník skladatel, kytarista, flétnista, bubeník a zpěvák. S první manželkou zpěvačkou Pavlínou Filipovskou má dvě dcery, jeho druhou manželkou je česká zpěvačka Miluše Voborníková. Jeho bratr Jan Spálený je český hudebník a hudební redaktor, dramaturg a moderátor Českého rozhlasu. Dcera Pavlína Wolfová je novinářkou.
Začínal v již koncem 50. let 20. století jakožto amatérský big-beatový hudebník, nejprve hrál na bubny, později během vojenské základní služby i na kytaru a flétnu. Po ukončení vojny zařčal vystupovat v hudební skupině Hipps svého bratra Jana, jenž byla později z popudu Jiřího Śtaidla přejmenována na Apollobeat. Z té doby pocházejí i první hity Petra Spáleného Plakalo bejby.
Později působil i jako hudební skladatel, složil hudnu pro všechna představení Divadla Jiřího Grosmmana, napsal u hudbu k televiznímu pořadu Zajíc v pytli. Zahrál si několik drobných rolí i v několika českých filmech.
Jedná se o zpěváka, jenž se etabloval na pomezí rocku, country a popmusic, je pozoruhodný svým zvláště originálním příjemně nevtíravým způsobem zpěvu, který často připomíná melodickou recitaci nebo zpívané pobrukování melodie. Jedná se o stálici na scéně české popmusic, na které úspěšně působí již více jak 40 let.


Jad Vašem

Jad Vašem je památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli. Založen byl v roce 1953 na základě zákona izraelského parlamentu - Knesetu.
Jméno památníku je z biblického verše: „Dám jim ve svém domě a na svých hradbách památník se jménem, jež nebude vymýceno.“. V hebrejštině je památník se jménem Jad Vašem.
Památník je umístěn v Jeruzalémě, na hoře Har Hazikaron. Jde o rozsáhlý komplex budov, pomníků a soch. Posláním památníku je dokumentovat historii židovského národa v období holocaustu, uchování památky na šest miliónů židovských obětí tohoto období a v neposlední řadě také předávání odkazu holocaustu dalším generacím. Při památníku byla v březnu 1963 zřízena Komise pro rozpoznávání spravedlivých, vedená nejvyšším Izraelským soudem, která uděluje titul Spravedlivý mezi národy lidem, kteří prokazatelně přispěli k záchraně Židů před holocaustem.
Součástí památníku je největší a nejobsáhlejší archiv dokumentů o holocaustu na světě. Je v něm shromážděno více než 62 miliónu stran dokumentů, přes 267 tisíc fotografií a několik tisíc dokumentárních filmů.
Památník se také nabízí jmenný seznam obětí holocaustu. Nachází se v něm tři miliony záznamů, ale skutečný počet doložených obětí holocaustu je nižší, protože lze často nalézt více než jeden záznam pro tutéž osobu.
V areálu se také nachází knihovna zabývající se holocaustem ve světě. V knihovně je přes 86 000 knih a téměř 4 000 periodik. Knihovní fond je ve velkém množství světových jazyků, nejvíce jsou zastoupena díla v němčině, angličtině a hebrejštině. Významný podíl děl je také ve francouzštině, polštině, jidiš a ruštině.
15. března 2005 bylo otevřeno nové Muzeum historie holocaustu. Má tvar dvou trojúhelníkových hranolů postavených z hrubých betonových zdí na ploše více než 4 200 m2. Část výstavních prostor je umístěna v podzemí. V 10 pavilónech jsou představeny různé kapitoly holocaustu.
Expozice prezentuje holocaust ze židovské perspektivy se zdůrazněním na jednotlivé osudy obětí, které tak vystupují z anonymity statistik. Vystaveny jsou zde osobní věci obětí, jsou zde prezentována svědectví lidí, kteří holocaust přežili. V muzeu jsou použity nejmodernější multimediální technologie.
Toto muzeum je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu a děl novodobých s tematikou holocaustu.
Ve Dvoraně jmen jsou uchovávány Stránky svědectví. Jde o symbolické náhrobní kameny, na kterých jsou vyryta jména a životopisné údaje miliónů obětí holocaustu. Památník slouží především k tomu, aby se na oběti nevzpomínalo jako na neosobní čísla, ale na jako jedinečné lidské osoby s vlastním osudem.
Pamětní dvorana byla postavena jako připomínka všech Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Tvoří jí jediná budova připomínající krematorium. V podlaze jsou vyryta jména táborů smrti osvětlovaná věčným ohněm. Je zde také uložena krypta s popelem obětí. Pamětní dvorana je nejčastějším místem pietních akcí v Jad Vašem.
Památník dětí připomíná jeden a půl miliónu dětí, které byly zavražděny během holocaustu. Je vytesán do podzemní jeskyně osvětlené pouze svíčkami, které se podle židovské tradice zapalují na počest mrtvých. Jejich světlo se odráží od řady zrcadel a vytváří tak iluzi miliónů hvězd. V tomto pochmurném prostředí je neustále čten seznam jmen zavražděných dětí, jejich věk a původ.
Na ploše 21 hektarů jsou v jeruzalémských skalách vytesána jména více než 5 000 obcí z celého světa, které byly zničeny za holocaustu.
V Zahradě spravedlivých je umístěna Zeď spravedlivých, kde jsou vytesána jména všech lidí, jimž byl udělen titul Spravedlivý mezi národy. Celá řada nositelů tohoto titulu má v Zahradě spravedlivých - v Aleji spravedlivých - svůj strom. V Aleji spravedlivých a v jejím okolí je vysazeno více než 2 000 stromů.
Na konci kolejí, vybíhajících na okraj propasti, stojí symbol transportů smrti - dobytčí vůz Německé říšské dráhy.


Musculus scalenus posterior

Musculus scalenus posterior je šimký či kloněný sval hlubokých partií krku, pro který se používá pouze latinského názvosloví. Sval patří do skupiny šikmých svalů krčních, spolu s m. scalenus anterior a medius.
Sval jde od dolních krčních obratlů, tj. od 5. až 7. obratle, k druhému žebru. Je umístěn za m. scalenus medius.
Sval může ojediněle chybět nebo jeho úpon může sahat až ke třetímu žebru.
Jako ostatní kloněné svaly je inervován z předních větví krčních míšních nervů, konkrétně ze segmentu C7 - C8.


Naturismus

Naturismus označuje hnutí nebo směr jehož zastánci praktikují a propagují nahotu na vyhrazených veřejných místech nebo v soukromí. Podle evropských naturistů pojem nudismus označuje pouze část naturistů, v USA je tento výraz chápán jako synonymum.
Sami naturisté hovoří o tom, že naturismus představuje trend sblížení lidí s přírodou. Hlavním projevem tohoto sblížení je podle jejich tvrzení nepoužívání oděvu. Naturismus tak nepovažují za kult nahoty, ale za hlubší filosofický směr či pohled na život, který má zahrnovat všestranně blízký vztah k životnímu prostředí. Naturismus má zásadu nezvýrazňování sexuálního podtextu nahoty. Naturisté bez oblečení se chovají stejně, jako by se chovali oblečení. Nejčastěji bývají jako důvod nahoty uváděny zdravotní důvody anebo návrat k přírodě.
Naturismus bývá obvykle praktikován na vyhrazených veřejných nebo soukromých místech. Nejčastějším místem jsou vyhrazené naturistické pláže. Mimo to existují i rekreační naturistická střediska, naturistické kempy a další možnosti jako např. naturistické plavání v krytých bazénech. V Česku jsou naturistické aktivity sporadické. Příkladem takovýchto aktivit jsou různé sportovní nebo společenské akce.
Informace o místech vhodných pro naturismus a o naturistických akcích lze nalét na mnoha specializovaných webových stránkách.
I když je organizovanost poněkud v rozporu s orientací naturistů k přírodě, potřeba vystupování jako skupiny si vyžádala vytvoření organizace naturistů. Kromě Světové federace naturistů existují ve většině zemí i národní organizace. Českou republiku zastupuje Natur Travel Service Club, který je přidruženým členem Světové federace naturistů INF-FNI. Většina naturistů však není členem žádné podobné organizace.


Implerstraße

Implerstraße je stanice mnichovského metra. Leží na lince U3 a U6.


Středoamerická banka pro ekonomickou integraci

Středoamerická banka pro ekonomickou integraci je mezinárodní rozvojová banka působící ve středoamerickém regionu. Založena byla 13. prosince 1960 tehdejšími členy Organizace středoamerických států. Sídlo banky je Tegucigalpa - hlavní město Hondurasu. Cíle banky jsou boj s chudobou, regionální integrace a úspěšné zapojení Střední Ameriky jako celku do moderní globalizované světové společnosti.
Banka se specializuje především na poskytování půjček s nízkými úroky, které jsou primárně orientovány na rozvoj infrastruktury a ochranu životního prostředí. Jelikož má každá z 5 členských zemí vlastní měnu, byla zavedena umělá účetní jednotka používaná bankou - „středoamerické peso“. Tato účetní jednotka je ekvivalentní k americkému dolaru.


Dmitrij Andrejevič Furmanov

Dmitrij Andrejevič Furmanov byl ruský spisovatel. Znám je ponejvíce svým románem Čapajev z roku 1923, jehož děj byl posléze i zfilmován v roce 1934. Druhou slavnou knihou tohoto spisovatele se stal román Vzpoura z období Ruské občanské války v Turkmenistánu z roku 1924.
Jednalo se o zakládajícího člena Ruské asociace proletářských spisovatelů, což byla organizace jenž v sovětském Rusku vznikla v roce 1925.
Kromě výše uvedených dvou románů vydal velké množství drobnějších literárních prací, které jsou velmi zajímavé nejen literárně ale i faktograficky, neboť se v převážné míře zakládaly na jeho vlastních osobních zážitcích a zkušenostech jak z období 1. světové války tak z období Ruské občanské války. Jeho sebrané spisy byly vydány posmrtně v letech 1926 až 1927.


Kečup

Kečup je druh husté zeleninové omáčky. Jeho základ vznikl, mnohem dříve než kdokoliv v Americe viděl rajče, ve východní Asii, kde se používal jako omáčka na ryby. Je vyroben z rajčatového protlaku, koření a dalších přísad, díky tomu má červené zabarvení. Obvykle je používán k ochucení jídla. Kečup bývá obvykle konzumován s klobásami, hamburgery, hranolky, párky v rohlíku, s těstovinami i se sýrem, často se také jí s fish and chips.


Sedmikostelí

Sedmikostelí je druhý román Miloše Urbana, první, který vydal pod svým jménem. Děj se odehrává na pražském Novém Městě, převážně v prostoru vyznačeném šesti gotickými kostely a již zbořené kaple Božího těla na Karlově náměstí.
V kostelích dochází k vraždám, které vyšetřuje neúspěšný historik a policista-pochůzkář Květoslav Švach, hlavní postava románu. Seznamuje se s Matyášem Gmündem, který má v plánu vrátit architektonicky zničenou Prahu do „ideální“ doby Karla IV.
V Česku kniha vyšla již dvakrát v nakladatelství Argo. Román byl přeložen také do němčiny, holandštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny a španělštiny. V roce 2001 zpracováno do podoby četby na pokračování v Českém rozhlase 3 - Vltava.
Podle románu by měl být natočen film. Uvedení je plánováno na rok 2009. Scénář napsal Zdeno Kubina, režie byla svěřena Jiřímu Strachovi.


North Lanarkshire

Šablona je určena pro snazší odkazy na server Eestigiid.ee, který obsahuje několik tisíc článků o estonských oblastech a sídlech, přírodních výtvorech a turistických zajímavostech, a je proto vhodným zdrojem externích odkazů v článcích o Estonsku.
Šablona má čtyři nepojmenované parametry, z nichž první udává označení objektu zde na Wikipedii, na jehož popis se odkazuje, a to v podobě, v jaké se má objevit v textu externího odkazu zde na Wikipedii, zatímco zbylé tři parametry odpovídají parametrům GET, posílaným serveru Eestigiid.ee. Druhý parametr šablony je číslo kategorie objektu, třetí číslo položky v rámci kategorie, čtvrtý speciální kategorizační číslo; libovolný z těchto tří parametrů může zůstat prázdný.
bude odkazovat na http://www.eestigiid.ee/?CatID=91&ItemID=654&SCat= a v článku se objeví v podobě:


Çanakkalská provincie

Poloha Çanakkalské provincie na mapěÇanakkalská provincie je tureckou provincií, nachází se na severozápadě země, částečně zasahuje do Evropy. Rozkládá se na obou březích průlivu Dardanely. Jmenuje se podle svého hlavního města - Çanakkale.


PIO

PIO - je režim přenosů dat po sběrnici v počítači mezi periferiemi a operační pamětí. Data jsou přenášena za účasti procesoru. Procesor je tedy plně zaměstnán přenosem a nemůže vykonávat jinou práci.
Do příchodu DMA byl režim PIO jediný způsob komunikace na tomto rozhraní.
PIO režim je rozdělen do několika módů dle přenosové rychlosti. Všechny režimy jsou z hlediska elektrických signálů stejné. U rychlejších módů dochází pouze k redukci doby mezi jednotlivými cykly a tím i zvýšení přenosové rychlosti. Všechny ATA zařízení podporují základní - nejpomalejší mód 0. V tomto módu CPU přistupuje k registrům na zařízení, ve kterých jsou uloženy informace potřebné pro CPU k určení optimální rychlosti a nastavení ATA řadiče.
Nastavení správného PIO režimu a následný přenos dat je pro CPU velmi náročný. Z tohoto důvodu byl později vytvořen DMA a UDMA režim. Stále má však PIO režim své využití. Ať už se jedná o jednoduché digitální rozhraní, kde není třeba dosahovat vysokých přenosových rychlostí nebo třeba některé integrované obvody. Lze ho také využít například u FPGA bez znatelné ztráty výkonu.
Další dva módy byly definovány u specifikace CompactFlash 2.0. Jsou to módy PIO 5 a PIO 6, které se užívaly právě jen u CompactFlash zařízení.
Předpokládaná rychlost měla dosahovat až 22 MB/s. Tento mód však nikdy nebyl zaveden a používán na pevných discích. Jednak tu byl DMA režim a navíc by musel CPU čekat na odpovědi od pevného disku a tím by byl zbytečně zatěžován. Sice se nikdy nevyráběly pevné disky s podporou PIO 5, avšak někteří výrobci základních desek začlenili podporu PIO módu 5 do BIOSU. Důvod byl použití CompactFlash karet s adaptéry na rozhraní IDE.
Ne všechny zařízení přesně dodržují časování PIO módů. Jako například čtečka karet Sandisk SDDR-89 ImageMate, která využívá čip GL819 od fimry Genesys Logic. Tento čip má lehce odlišné časování pro většinu módů.


Wasp

Wasp je primárně anglické slovo znamenající vosa, ovšem může mít i řadu dalších významů:


Dan Bárta

Dan Bárta je český zpěvák a textař známý mimo jiné ze skupin Alice, Die El.Elephant!?, Sexy Dancers, J.A.R. nebo z jazzového projektu Illustratosphere. V devadesátých letech zpíval také v muzikálech Jesus Christ Superstar a Evita. Je pokládán za jednoho z nejlepších současných českých zpěváků. Je držitelem několika cen Akademie české populární hudby, v roce 2006 se umístil třetí v anketě Český slavík. Hrál také v několika filmech. Nejznámější zůstává asi role vodníka ve filmu Kytice.
Se Sexy Dancers natočil album Butcher's On The Road v roce 1998, které bylo jediným albem skupiny, na kterém se podílel i autorsky, a které produkoval Roman Holý.
Se skupinou Illustratosphere natočil již tři řadová alba a jedno živé retrospektivní dvojalbum Retropicture Livě v roce 2005.
Objevil se dále na několika dalších projektech, jako jsou soundtracky Snowboarďáci, Rafťáci, Horem pádem, Crushing Bliss. Jako host pak na albech Monkey Business a na albu romské skupiny Gulo čar.
Koncertuje jak s Illustratosphere, tak s J.A.R. a v neposlední řadě i s jazzovým Robert Balzar Triem.
Amatérsky se zabývá fotografováním vážek. V roce 2008 vystavoval fotografie v Galerii a literární kavárně knihkupectví Academia v Praze a v Brně. Některé jeho fotografie vážek byly publikovány v populárně-vědeckém časopisu Živa. Je po něm pojmenováno šídlo Gynacantha bartai Paulson and von Ellenrieder, 2005.


Menkauhor

asi 8 let |Rodné jméno = |Trůnní jméno = M23-L2-
Menkauhor |Horovo jméno = -Y5:N28-G43- |Jméno obou paní = |Zlatý Hor = -G8-T3*G5:S12- |Manželka = Meresanch IV.
O Menkauhorově vládě a činech je toho známo velmi málo. Podle Turínského královského papyru vládl 8 let. S jistotou se ví pouze to, že na trůn nastoupil po králi Niuserreovi. Nebyla objevena ani jeho hrobka. Je však pravděpodobné, že se nachází v Dahšúru či Sakkáře, s menší pravděpodobností v Abúsíru. Společně s faraonem Šepseskarem patří k nejméně známým panovníkům starého Egypta.


Microsoft Dynamics AX

Microsoft Dynamics AX je jeden z produktů společnosti Microsoft. Jedná se o nástroj v kategorii enterprise resource planning software. Je součástí rodiny produktů Microsoft Dynamics.
Microsoft Dynamics AX byl původně vyvíjen jako Axapta v Dánsku před tím, než se v roce 2000 společnost Damgaard sloučila s firmou Navision Software A/S. Spojené společnosti včetně NavisionDamgaard a později Navision A/S byly později koupeny softwarovou společností Microsoft Corporation v létě roku 2002. Axapta byla uvedena na trh ještě před sloučením, a to v březnu 1998 v Dánsku a USA. Dnes je k dispozici ve čtyřiceti pěti jazycich v rámci celého světa.
Systém si mohou zákazníci software AX upravovat pomocí vlastního IDE rozhraní s názvem MorphX, které obsahuje různé nástroje a příkazovou řádku. Software si mohou upravovat běžní uživatelé, k dispozici jsou také vývojové nástroje. Aplikace využívá vlastní jazyk s názvem X++.
V České republice poskytuje službu implementace ERP systému na bázi Microsoft Dynamics AX několik firem:


Meta

Meta je v baseballu místo, kam běží hráč poté, co odpálil.
Mety jsou ve vnitřním poli čtyři. Pokud hráč oběhne všechny mety a dostane se až na domácí metu, jeho družstvo získá bod.


Zavíječ zahradní

Zavíječ zahradní je drobný motýlek z čeledi zavíječovitých. Housenky žijí na mátě, žahavce. Je to hojný druh. Motýl se vyskytuje v červnu a červenci.


Santa Apollonia

Santa Apollonia je katolický kostel v Pise stojící na Via Sant’Apollonia, zasvěcený patronce zubařů.
Původně se jmenoval San Pietro a Schia, a první dochovaná zmínka pochází z roku 1116. První rekonstrukce proběhla roku 1277. Roku 1777 byla budova kompletně přestavěna Tarocchim v barokním slohu.
Interiér je trojlodní a uchovává malby Lomiho, Titiho a Bacchiniho.


Michal Smola

Michal Smola je český reprezentant v orientačním běhu. V současnosti nejlepší český orientační běžec vybojoval 6 titulů Mistra světa na juniorských a akademických MS, mezi dospělými na mistrovství světa potom obsadil vynikající 2. místo na krátké trati a 4. místo na klasické trati. Svou závodní kariéru začal v roce 1995 ve Sportovním klubu OB Zlín, jehož členem je doposud. Současně je členem švédského klubu Södertälje-Nykvarn, za který startuje ve Skandinávii.
Vystudoval SPŠ strojnickou ve Zlíně a v roce 2006 promoval na Vysokém učení technickém v Brně. V současnosti je studentem doktorského studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.


Method Man

Clifford Smith, známý spíše jako Method Man, je americký rapper, producent, herec a člen hip hopového seskupení Wu-Tang Clan.
Narodil se 1. dubna 1971 na Long Islandu v New Yorku. Mládí tohoto rappera je podobné jako u ostatních hip hopových zpěváků – ze školy byl vyhozen, vydělával si prodejem drog a podřadnými, špatně placenými pracemi. Na začátku 90. let Meth zakládá spolu s dalšími 8 přáteli skupinu Wu-Tang Clan. Po vydání debutového alba skupiny se Method Man jako první člen Wu-Tangu rozhodl vydal sólovou desku – Tical vyšlo roku 1994 u věhlasné rapové společnosti Def Jam. Toto CD se stalo velmi populární, prodalo se více jak milión kopií, umístilo se na 4. místě americké hitparády a Meth za něj získal platinovou desku. Píše se rok 1995 a hitparádam vévodí megahit I'll Be There For You/You Are All I Need To Get By, na kterém se podílel jak Method Man, tak i Mary J. Blige. Oba protagonisté byli za tento počin oceněni Grammy. Druhé album Method Mana, vydané roku 1998, se jmenuje Tical 2000: Judgement Day. O rok později vydává se svým dlouholetým přítelem, rapperem Redmanem CD nazvané Blackout!. Tito dva rappeři se spolu také objevují v hlavních rolích filmu Kdo hulí, ten umí z roku 2001. V roce 2004 vydává Meth album Tical O: The Prequel a od 2 roky později 4:21...The Day After.
Objevil se v mnoha filmech a seriálech – jak v hlavní roli, tak i ve vedlejší. Zde je seznam těch nejzajímavějších snímků:


Harfa

Harfa je strunný hudební nástroj, jedná se o jeden z nejstarších hudebních nástrojů vůbec. Harfy se liší od ostatních složených chordofonů tím, že jsou jejich struny na rezonátor kolmé; například kytara, housle či citera mají struny s rezonátorem rovnoběžné.
Princip harfy objevili lidé nejspíše již při prostém drnkání na tětivu luku. Nástroje podobné harfě se objevují v Egyptě a Mezopotámii cca v roce 3000 př. Kr., tyto nástroje však ještě neměly sloup. Na sever se harfy dostaly zásluhou Keltů, kteří ji poznali na balkánském poloostrově ve 3. století př. Kr. Ze Skotska a Irska, kde hru na tento nástroj pěstovali bardové, se potom rozšířila po ostatní Evropě. Ve 12. až 14. století byla oblíbeným nástrojem trubadúrů a minnesängrů a hra na ni byla jedním z požadavků dvorského vzdělání. Ve středověku vedle sebe existovaly harfy diatonicky laděné a chromaticky laděné. Nevýhodou diatonických byla možnost hrát pouze v jednom modu, nevýhodou chromatických byl příliš velký počet strun.
Velkým pokrokem bylo vynalezení háčkové harfy v 17. století v Tyrolsku – struny bylo možno předladit do požadované tóniny připravenými háčky. Každá jednotlivá struna se navíc mohla zvýšit o půltón přitisknutím prstu k malému pražci umístěnému na rezonanční desce.
Moderní harfa je přibližně trojúhelníkového tvaru, skládá se z opěrného sloupu zakončeného ozdobnou hlavicí, krku v podobě ležatého S a rezonanční skříně, která se shora rozšiřuje. Na krku se nacházejí otáčivé terčíky, každý se dvěma ocelovými roubíky, sloužící k přeladění strun.
Nástroj při hře spočívá mezi koleny hráče a rezonanční skříní je nakloněn k pravému rameni hráče. Pravou rukou se hrají vyšší, levou nižší tóny. Tradiční velšské nebo skotské harfy se však pokládají na levé rameno. Pro hru na harfu se používají všechny prsty s výjimkou malíčku, který je pro hraní příliš krátký a slabý, jeho pohyby jsou navíc hůře kontrolovatelné než pohyby ostatních prstů.
Koncertní harfa má typicky 47 strun, váží přibližně 36 kg, na výšku měří 1,8 m, na délku 1,2 m a na konci rezonátoru je široká 55 cm. Tah strun je dohromady asi 10 000 Newtonů, čili asi 1 tuna.
Existují též harfy, které mají dvě řady strun, což umožňuje hraní speciálních zvukových efektů, například rychlé opakování jednoho tónu. Obě řady mohou ale také nemusí být naladěny ve stejné tónině, často se objevuje jedna řada laděná diatonicky a druhá chromaticky.
V první polovině 18. století byla vynalezena pedálová harfa, jejíž struny bylo možno přeladit sešlápnutím pedálů. Dodnes používaná sedmipedálová harfa byla patentována v roce 1810 francouzským nástrojařem Sébastienem Érardem.
Moderní sedmipedálová harfa má 47 strun, které jsou diatonicky laděné v ces dur. K chromatickému zvyšování tónů slouží sedm pedálů, které jsou propojeny táhly v dutině sloupu s otáčecím mechanismem v krku; ke všem stejnojmenným strunám patří vždy jeden pedál. Pedály mají tři polohy, v horní se zvuk strun nemění. Jednoduchým sešlápnutím pedálu se zvuk struny zvýší o půltón, dvojitým sešlápnutím o dva půltóny.
Všechny struny ces jsou pro lepší orientaci nabarveny červeně, všechny struny fes modře.
Tabulka níže ukazuje všechny možné polohy pedálů na harfě, levá noha ovládá 1., 2. a 3. pedál, pravá noha ovládá 4. až 7. pedál. Na fotografii jsou zobrazeny dva pedály v I. poloze.


Ostřice

Jedná se o rostliny trávovitého vzhledu. Někdy vytváří husté trsy až bulty, jindy nikoliv a pak často vytváří výběžky. Lodyhy jsou většinou listnaté, zpravidla trojhranné, vzácněji oblé. Listy jsou bazální i lodyžní, vzácněji jen bazální, jsou přisedlé, střídavé, s listovými pochvami;na bázi svrchní strany listu se nachází jazýček. Čepele jsou čárkovité, ploché či žlábkovité nebo skládané do tvaru písmene M, vzácně nitkovité, žilnatina je souběžná. Jedná se o rostliny jednodomé i dvoudomé. Květy jsou jednopohlavné a tvoří jednokvěté klásků, které skládají klasy, které jsou buď jednotlivé nebo dále skládají laty, hrozny či klasy. Pokud jsou víceklasé, pak jsou někdy samčí a samičí květy přítomny ve stejném klásku nebo se složené květenství skládá ze samostatných samčích a samičích klásků. Klasy jsou podepřeny listeny, jednotlivé květy jsou také podepřeny listenem, který se nazývá většinou pleva. U samičích květů je navíc přítomen další listen, který má srostlé okraje a tím obaluje celý květ a později nažku. Tyčinky jsou 3, blizny 2 nebo 3. Okvětí chybí. Plodem je nažka, která spolu s obalem listenu tvoří mošničku. Mošničky jsou podepřené plevami. Po celém světě je známo asi 2000 druhů, hlavně v oblastech s mírným nebo chladným klimatem. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších rodů cévnatých rostlin.
Někteří autoři dělí rod Carex s.l. na dva dílčí rody: Carex s.str. a Vignea. Mezi Carex s. str. třeba Dostál zařazuje některé jednoklasé a různoklasé ostřice, zatímco Vignea u něj obsahuje stejnoklasé ostřice a některé jednoklasé. V tomto článku je zastáváno široké pojetí rodu Carex.
V České republice roste více jak 80 druhů ostřic. Pro přehlednost je lze dělit do několika skupin. Některé druhy jsou hojné, jiné naopak extrémně vzácné. Část patří k ohroženým rostlinám, viz poznámka C1: kriticky ohrožený druh; C2: Silně ohrožený druh
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Ezop

Ezop patří dodnes k nejznámějším bajkařům. Působil v Řecku asi v 6. století př. n. l. Jeho tvorba byla z počátku přednášena jen ústně a zapsána byla až ve 3. století př. n. l..
Zakladatel řecké bajky Ezop žil v 6. století před n.l., pocházel údajně z Malé Asie, žil v Aténách a na ostrově Samos. Patří dodnes k nejznámějším bajkařům a svou proslulostí se vyrovná slavnému Homérovi. O jeho životě toho není příliš známo, narodil se pravděpodobně jako otrok thráckého nebo fryžského původu. Po propuštění z otroctví hodně cestoval. Procestoval Řecko, Babylonii a Egypt. Některé zdroje uvádějí, že byl po celý život velmi nemocen. Jiné zdroje uvádějí, že byl mrzák a fyzicky chorý.
Podle pověsti byl Ezop křivě obžalován ze svatokrádeže a v Delfách odsouzen k smrti. Údajně byl shozen ze skály do propasti.
Své bajky přednášel ústně. Šlo o krátké prozaické příběhy se stručným dějem, v nichž vystupovala ustálená skupina postav, zvláště zvířata a rostliny, které přebírají lidské vlastnosti a stávají se typem, nositelem konkrétního charakteru. Mnohdy se objevují také skuteční lidé a postavy řeckých bohů, častý je dialog, který dává bajkách spád, posiluje dramatičnost a dynamiku příběhů. Každá bajka obsahuje na konci většinou didaktické poučení. Ezopova tvorba se stala postupem času známou po celém světě.
Teprve ve 3. století před n.l. byly Ezopovy bajky písemně zaznamenány a později zpracovány v římském prostředí do veršované podoby. Na Ezopovu tvorbu navázali pozdější bajkaři jako třeba Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov.
V našem prostředí byly antické bajky známy již ve středověku, objevují se např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop.
Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky; Ezop; Ezopovy bajky. Svět ezopských bajek a Pavlem Šrutem převyprávěné a ilustracemi Miloslava Jágra doplněné Ezopovy bajky. Šrutova práce byla pozitivně hodnocena odbornou obcí, bývá označována jako první vskutku moderní adaptace Ezopa pro dětského čtenáře v českém prostředí. M. Jágr obdržel za ilustrace bajek Zlatou stuhu. Přebásnění Jiřího Koláře bylo vydáno pod názvem Ezop.
Každá bajka obsahuje na konci většinou didaktické poučení. Jeho tvorba se stala postupem času známou po celém světě.
Na jeho tvorbu navázali pozdější bajkaři jako třeba Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov.
Do české literatury byly ezopovy bajky uvedeny v 15 století.
[[Skrytá církev]] skrytá církev se říká skupině organizované a formované tajným římskokatolickým biskupem Felixem Davídkem a jeho nejbližšími spolupracovníky. Tuto skupinu tvořilo 15 biskupů vysvěcených tajně Davídkem a asi 160 kněží vysvěcených touto skupinou biskupů. Značná část z těchto osob dodnes nebyla odtajněna. Po roce 1970 Davídek světil na jáhny či kněze i ženy a ženaté muže. Tato skupina byla jednou z mnoha větví tzv. podzemní, skryté, tajné, mlčící, umlčené, ilegální, či neoficiální církve, tedy z neoficiálních struktur či aktivit uvnitř katolické církve během komunistického režimu v Československu.
Davídek se po návratu z vězení v roce 1964 pokusil realizovat svou ideu katolické univerzity, a proto se spojil se skupinou kolem Stanislava Krátkého, aby společně uskutečnili systém vzdělávání a aby též hledali možnosti svěcení pro připravené kandidáty. V roce 1967 byl vysvěcen na biskupa slovenským tajným biskupem Peterem Dubovským Davídkův žák ing. Jan Blaha, který bezprostředně po návratu od Dubovského vysvětil na biskupa svého učitele Felixe Marii Davídka. Od této chvíle pak začal Davídek vytvářet skrytou církevní strukturu v úplnosti.
Ve dnech 25.–26. prosince 1970 na tajném synodu v Kobeřicích u Brna, takzvaného „koncilu Božího lidu“, došlo k rozkolu mezi Davídkem a třemi z jím vysvěcených biskupů, kteří odmítali například jeho odvážná zdůvodnění pro kněžské svěcení žen a pokoušeli se konání synodu zmařit. Spor byl také o to, zda skrytá církev má již pracovat, nebo zda má jen čekat v záloze, dokud nebude veřejná část církve zcela paralyzována. Davídek kvůli porušení přísahy tyto tři biskupy suspendoval z jejich funkcí, oni však jeho rozhodnutí nepřijali a působili odtrženě od něj až téměř do listopadu 1989. Stanislav Krátký se pokoušel obě strany usmiřovat, Davídkovi odpůrci hledali zastání u Dubovského.
Po změně režimu v roce 1989 se církev k Davídkovým aktivitám stavěla rezervovaně. Vstřícně ke skryté církvi přistupoval z biskupské konference zejména Antonín Liška a zpočátku i Miloslav Vlk. Nakonec Davídkova svěcení byla prohlášena za pochybně platná a tajní biskupové byli žádáni, aby se vzdali všech projevů své biskupské hodnosti, kněží byli přezkušováni a přesvěcováni, pokud byli ochotni se oficiálnímu vedení církve ve všem podrobit.
Felix Maria Davídek celkem vysvětil 15 biskupů, většina z nich měla konat svou biskupskou službu pouze v nebezpečí nebo vězení.
Felix Davídek a jím vysvěcení biskupové vysvětili asi 160 kněží, mezi nimi zřejmě asi tři ženy.


Janičáři

Janičáři byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, tzv. janičárů, rekrutovaných z nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše, především z řad Slovanů na Balkáně.
Janičáři, jakožto stálé, profesionální vojsko, tvořili od 14. století jádro osmanské armády. Původně byly jejich jednotky doplňovány prostřednictvím tzv. „daně krve“. Procházeli důkladným vojenským výcvikem a požívali řady výhod a privilegií. V 18. století však již většina z nich patřila k nižší a střední vrstvě tureckého obyvatelstva, byli to často řemeslníci nebo kupci přilákaní výhodami, kteří se více než vojenské službě věnovali své civilní profesi. Platilo prý pravidlo, že syn janičára nesmí být janičárem. Janičáři byli zrušeni po své vzpouře dekretem sultána Mahmuta II. 17. června 1826.
Standardními zbraněmi janičárů byly zpočátku luky a šavle, popř. kyje; později byla jejich výzbroj doplněna o palné zbraně. Do boje se vrhali bez ptaní, poslušně prováděli, co jim bylo přikázáno. Vyznamenali se kupříkladu proti Srbům v bitvě na Kosově poli, při obléhání Konstantinopole či při obléhání Vídně.
Janičáři požívali jednu dobu velké politické moci, a několikrát dokonce sesadili sultána .
Někdy jsou termínem janičáři označováni synové významných rodů vzatí jako rukojmí a vycvičeni k věrnosti svým věznitelům. To mělo zaručit nejen, že se jejich otcové nevzbouří, ale navíc že janičáři budou věrně následovat onoho panovníka. V tomto významu užil termín janičár kupříkladu David Gemmel ve své knize Smrtonoš.


Válec

Válec je oblé těleso, které získáme jako průnik válcového prostoru a rovinné vrstvy.
Část válcové plochy, která tvoří povrch válce je označována jako plášť válce. Řezy válcového prostoru hraničními rovinami vrstvy se nazývají podstavami. Plášť válce a podstavy nazýváme společným názvem povrch válce. Vzdálenost mezi podstavami se nazývá výška válce. Vzdálenost mezi dvěma podstavami podél pláště se nazývá strana válce.
Jsou-li strany kolmé na podstavy, pak hovoříme o kolmém válci. V opačném případě se jedná o válec kosý.
Je-li podstavou kruh, pak válec označíme jako kruhový. Kolmý kruhový válec nazýváme rotačním válcem. Přímku procházející středy obou podstav rotačního válce nazýváme osou rotace.


Pelec

Pelec je vesnice, část obce Častrov. Nachází se v okrese Pelhřimov asi 3 km na západ od Častrova a 5 km na východ od Kamenice nad Lipou. Má asi 30 stálých obyvatel.
První písemná zmínka o vsi se dochovala z roku 1549.
Ctiboř | Častrov | Jakubín | Metánov | Pelec |


Varadero

Varadero je jedno z největších kubánských letovisek rozprostírající se na poloostrově nedaleko hlavního města Havany. Nachází se v provincii Matanzas. První historické zmínky o poloostrově sahají do roku 1555. V této době zde byl španělský přístav.
Dnešní letovisko bylo vystavěno jako sídlo bohatých ve 20. letech minulého století. Po druhé světové válce zde byla postavena kasina a hotely. Varadero je v současnosti oblíbené turistické středisko s bílými písčitými plážemi a moderními zábavními středisky.


396 př. n. l.

Roky: 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 ----


Polychromie

Polychromie je barevná výzdoba plastik nebo materiálů používaných k pokrývání stěn či stropů památek. Jedná se buď o jednolité pokrývání velkých ploch stejnou barvou nebo o členitou barevnou výzdobu. Polychromie jako technika zdobení uměleckých děl je známa již z období velkých kultur v území úrodného půlměsíce. Následně dala každá kultura či umělecký směr polychromii jiný výraz. Úlohou polychromie je zvýšení estetického zážitku z daného předmětu a ochrana proti jeho povrchovému poškození.


Noise

Noise je hudební styl založený na šumu, distorzi a zvukové agresi. Hluky jsou buďto elektronické nebo nahrané v reálném světě. Noise je bezpohlavní, arytmický, nemá typické BPM, přesto se může nechtěně objevit. Stylově nemá nejblíže k ničemu, je to svébytný směr, na nejž se odkazují a čerpají z něj ostatní. O tomto stylu se dá mluvit jako o nejagresivnějším hudebním stylu vůbec. Nejpodstatnější a nejtypičtější pro temto žánr jsou japonské projekty. Nemalý proud se dá také vysledovat ve Spojených státech.


Palau

Palauská republika je ostrovní prezidentská federativní republika ležící v Tichém oceáně asi 500 km východně od Filipín. Tvoří nejzápadnější součást souostroví Karolíny. Do roku 1994 bylo Palau poručenským územím OSN pod správou USA. Palauská republika je tedy jedním z nejmladších států světa. Metropolí je město Koror, ale ve státě Melekeok na ostrově Babelthuabu se buduje nové hlavní město.
Počátky palauské historie jsou zahaleny tajemstvím. První obyvatelé Palau přišli na ostrovy okolo roku 1000 př. n. l. pravděpodobně z Filipín, Indonésie, Nové Guineje a Polynésie Před obdobím kolonialismu měli Palauané komplexní matriarchální společenské zřízení, ve kterém majetek ve vlastnictví klanu dědily ženy .
Prvním Evropanem, jenž ostrovy spatřil, byl pravděpodobně španělský objevitel Ruy López de Villalobos, který ostrovy spatřil roku 1543. Španělsko si ostrovy oficiálně nárokovalo už od roku 1686, avšak neučinilo žádný pokus o jejich průzkum či kolonizaci, Palauské ostrovy byly součástí Španělské východní Indie. První evropský pokus ostrovy kolonizovat nebo s nimi obchodovat, byl učiněn až roku 1783, kdy na útesu u palauského ostrova Ulongu, ztroskotal se svojí lodí Antelope britský kapitán Henry Wilson . S pomocí kororského nejvyššího náčelníka Ibedula, dokázal během 3 měsíců Wilson se svojí posádkou opravit loď. Wilson pak vzal na oplátku náčelníkova syna, prince Lebuu, na studium do Anglie. Ačkoliv Lebua zemřel krátce po příjezdu do Londýna na pravé neštovice, jeho přítomnost podnítila u mnoha Britů zájem o Palau. Britové se brzy stali na dalších 100 let hlavním palauským obchodním partnerem, než byli roku 1885 vyhnáni Španěly.
Během 19. století se španělští kněží neúspěšně pokoušeli šířit mezi obyvateli Římskokatolickou víru, a Španělé si činili na ostrovy nárok až do roku 1875, kdy je po britských protestech stáhli. Poté co roku 1885 Německo obsadilo některé ostrovy, byl vyřešením sporu pověřen papež Lev XIII., který potvrdil nárok Španělska na Karolíny, ale s výhradou zachování obchodních koncesí pro Brity a Němce. Španělští kapucínští kněží zde poté vybudovali dva kostely, zavedli mezi obyvatelstvem používání Latinské abecedy a vymýtili zdejší války mezi vesnicemi.
Španělé se však na ostrovech setkali s odporem a tak po svojí porážce ve Španělsko-americké válce, prodali Palau s většinou Karolín v červnu 1899 Německu. Poslední španělští vojáci opustili ostrovy v prosinci 1899.
Německo zde započalo s organizovaným využíváním zdejších přírodních zdrojů. Němci zde mimo jiné zakládali kokosové plantáže na nichž nutili pracovat místní obyvatelstvo. Tehdy se zde rovněž rozšířily západní nemoci, které měly na zdejší obyvatelstvo zničující vliv. Administrativně Německo Palau v rámci Západních Karolín začlenilo k Německé Nové Guineji a ovládalo je až do 8. října 1914, kdy je obsadilo Japonsko, které je pak po porážce Německa na konci 1. světové války získalo roku 1919 na základě Versailleské mírové smlouvy.
Od 17. prosince 1920 bylo Palau mandátním území Společnosti národů ve správě Japonska. Během následujících 30 let japonské vlády prodělala palauská kultura a společnost obrovské změny: došlo k založení veřejných škol, obyvatelstvu byla vnucována japonština, došlo k zavedení tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví půdy , a vesničtí náčelníci ztratili moc ve prospěch japonské koloniální byrokracie. Na Palau se tehdy přistěhovaly tisíce japonských, korejských a okinawských dělníků. Palauané rovněž přišli o svůj tradiční dědický systém, protože ztratili půdu ať už prodejem či konfiskacemi. 1. dubna 1922 pak Japonsko začlenilo Palau do Jihomořské agencie, zahrnující Marshallovy ostrovy, Palau, Karolíny a Severní Mariany. Koror se tehdy stal správním centrem celého japonského tichomoří, moderním stylovým městem s dlážděnými cestami, elektrickou a vodovodní sítí, továrnami, obchody, lázněmi, restauracemi a lékárnami.
Roku 1935 Japonsko celé mandátní území anektovalo. Koncem 30. let 20. století Japonsko izolovalo Palau od okolního světa a započalo zde se soustředěným budováním řady opevnění. Koncem roku 1941 se na Palau soustředily japonské síly určené k útoku na jižní Filipíny. Během posledních fází druhé světové války se zdejší japonská opevnění stala terčem spojeneckých útoků. Spojenci se vylodili na zdejších ostrovech Peleliu a Angaur; zatímco na podstatně lidnatějších ostrovech Kororu a Babelthuabu nikdy nedošlo k invazi a japonské jednotky na těchto ostrovech byly izolovány. V období od 15. září do 27. listopadu 1944 pak USA dobyly a obsadily Peleliu a Angaur. Izolované jednotky na ostatních ostrovech se vzdaly na konci války.
Po skončení 2. světové války pak Palauské ostrovy od 18. července 1947 tvořily v rámci nově zřízeného poručenského území Tichomořské ostrovy samostatný distrikt Palau, který byl jedním ze šesti ostrovních distriktů tohoto poručenského území OSN, které bylo svěřeno do správy USA. V rámci svého mandátu ve snaze připravit Palau na budoucí nezávislost, vylepšily USA zdejší infrastrukturu a školství. Palauané se v referendu roku 1978 rozhodli z důvodu jazykových a kulturních rozdílů nepřipojit se k Federativním státům Mikronésie. Roku 1980 přijalo Palau vlastní ústavu a 1. ledna 1981 došlo k přeměně distriktu Palau na autonomní Palauskou republiku, která nadále až do roku 1994 zůstávala poručenským území OSN ve správě USA. Roku 1982 podepsala Palauská republika s USA dohodu o volném přidružení. Po dlouhém přechodném období, během něhož došlo k násilné smrti dvou palauských prezidentů, byla nakonec po osmi referendech a dodatku k palauské ústavě, roku 1993 dohoda o volném přidružení schválena a vstoupila v platnost 1. října 1994, kdy se Palauská republika stala plně samostatným státem. Ještě předtím zrušila OSN dne 25. května 1994 poručenskou správu nad Palau.
Státní zřízení Palauské republiky do značné míry kopíruje politický systém USA. Stejně jako v USA existuje i zde prezidentský systém a federativní uspořádání. Hlavou státu a zároveň i předsedou vlády je obyvatelstvem volený prezident, s funkčním obdobím 4 let. Palauského prezidenta, který je hlavou státu a zároveň i předsedou vlády, volí každé 4 roky palauské obyvatelstvo. Současným prezidentem poprvé zvoleným roku 2000, je Tommy Esang Remengesau, Jr.. Ve funkci je od 1. ledna 2001 a roku 2004 byl znovuzvolen.
Palau má dvoukomorový parlament zvaný Olbiil Era Kelulau. Skládá se ze sněmovny delegátů, která má 16 členů a senátu, který má 9 členů. Členové obou komor jsou voleni na období 4 let. Každý ze 16 palauských spolkových států má vlastní parlament, ústavu, vládu a volené představitele.
Palau je skupinou 26 ostrovů a asi 300 ostrůvků, z nichž všechny kromě 6 leží uvnitř rozsáhlé laguny uzavřené bariérovým útesem. Jsou nejzápadnější ze šesti hlavních ostrovních skupin, tvořících souostroví Karolíny. Z celé skupiny je obydleno pouze 11 ostrovů, z nichž největší je Babelthuap. K dalším důležitým ostrovům náleží Angaur, Koror, na němž žijí dvě třetiny palauského obyvatelstva, a Peleliu. Severně od Babelthuapu leží korálový atol Kayangel. Jihozápadně od ostrova Kororu se ve stejnojmenném státě rozkládá skupina asi 300 neobydlených ostrůvků zvaná Rock islands. Asi 600 km jižně od ostrova Angaur se rozkládá izolovaná skupina Jihozápadních ostrovů, které jsou také součástí Palauské republiky.
Palau je rozvojový zemědělský stát. Ze zemědělských plodin se sklízí kokosové ořechy, maniok a tropické ovoce. Pro živočišnou výrobu je nejdůležitější rybolov.


Tenisový turnaj žen Canberra

Tenisový turnaj žen Canberra byl profesionální turnaj kategorie Tier IV pořádaný v hlavním městě Austrálie, Canbeře. Konal se v letech 2001 až 2006, na tvrdém povrchu, s celkovou dotací 145 000 USD. Oficiální název turnaje je Richard Luton Properties Canberra International.


Jirchář

Jirchář je dřívější řemeslný obor zabývající se zpracováním kůží. Jircháři se pracovním postupem lišili od koželuhů. Jirchář vydělával kůže pomocí roztoku kamence. Nejprve zbavil kůži na líci vlasu a pokožky a na rubu tukové vrstvy a blan. Jirchy se máčely v roztoku vody, kamence, žloutků a mouky, případně v různých dalších roztocích. Při barvení jirch se velmi dlouho udržela přírodní barviva, která později nahradily barvy dehtové. Po vysušení se jirchy vymnuly, ubrousily na rubu a vyleštily na líci.


Vlčí jezero

Vlčí jezero se nachází nedaleko Děčínského Sněžníku na pravé straně silnice mezi obcemi Maxičky a Sněžník, necelé 4 km směrem od Maxiček v okrese Děčín. Jezero má rozlohu 0,44 ha.
Jezerem protéká Bělský potok. Ten ústí do jezera na západě bažinatou deltou. Dále ještě do jezera ústí potok z jihu. Jezero je uzavřeno pískovcovým valem, v jehož severní části je uměle vytvořena propusť, kterou voda z jezera odtéká.
K jezeru vede turistická značka z Děčínského Sněžníku. Na břehu blíže k silnici je možné parkování a rozkládá se tam také malá písečná pláž s vybudovanými lavičkami. Voda v jezeře je velmi chladná a je možno se v něm koupat. Jezero je možné obejít po lesní pěšině.
Okolí jezera je porostlé převážně březovým lesem. Rostou zde borůvky a také muchomůrky červené. Povrch jezera je porostlý vodními rostlinami a můžeme na něm pozorovat kachny.


Svatopluk Čech

Svatopluk Čech byl český básník, prozaik, novinář a cestovatel, který se proslavil fantastickými příběhy pana Broučka..
Narodil se v Ostředku u Benešova, jeho otec byl panský správce, český vlastenec. V Praze vystudoval piaristické gymnázium a později práva. Přispíval do časopisů Ruch a Květy, od roku 1871 byl redaktorem Světozoru. V letech 1873–1876 působil jako redaktor Lumíru, krátce působil i v Národních listech. V roce 1873 byl členem advokátní kanceláře ve Slaném, téhož roku však praxe zanechal a věnoval se ji až v letech 1876–1879, kdy byl členem advokátní kanceláře v Praze.
Hodně cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii, Paříž. Konec života trávil v Praze na Skalce.
Je po něm pojmenován Čechův most v Praze a několik ulic v různých českých městech.
Jeho dílo je velmi ovlivněno K. H. Máchou. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy, jimiž je přerušován děj. Ve svých dílech vystihuje především pocity, politické názory buržoazie. Často se vrací do minulosti, jeho verše jsou vlastenecké. Ve své poezii se zabývá demokratickým rozdělením společnosti a sociální spravedlností. Řada jeho románů je zařazena do literatury sci-fi a fantasy.
Napsal také značné množství humoristických povídek a fejetonů. Často čerpal náměty z advokátního prostředí. Mnohokrát byl kritizován za frázovitost. Uznával, že jeho poezie může působit frázovitě, ale on se hlásil k trvalým hodnotám, které si v sobě nesl celý život


Team building

Anglické slovo „team building“, v překladu „budování kolektivu“, patří k moderním metodám podnikatelského vedení firem.
Ve větších firmách se stává, že pracovníci firmy, uzavřeni ve svých kancelářích, dostávají z nedostatku vzájemné komunikace, tzv. „ponorkovou nemoc“. Pracovníci místo aby napomáhali produktivnímu procesu, tak se neplodně hádají, vzájemně napadají, intrikují, a činí jiné neproduktivní úkony, které brání vývoji firmy. Firma to řeší buď propouštěním takových pracovníků, anebo – rozpozná problém, najmou agenturu, která provede „Team building“ a ovzduší důvěry ve firmě se obnoví, naleznou se nové pracovní postupy práce a spolupráce – a firma roste a opět prosperuje.
V některých případech ani sebelépe připravená akce nepomůže překonat osobní antipatie mezi účastníky kurzu. A pokud je účast na takové akci povinná, může naopak mít za následek u pro některé účastníky může být spíše traumatickým zážitkem.
článek: Hrátky v lesích mají zlepšit výkon v práci“, in: MF Dnes, 15.července 2005-07-31


Transmise

Transmise je zařízení pro mechanický přenos hnací síly z jednoho zdroje k více spotřebičům.
Základem je transmisní hřídel, která obvykle prochází ze strojovny do provozů s poháněnými stroji. Hřídel může být vedena u stropu, na podlaze, nebo pod podlahou. Na hřídeli jsou umístěny řemenice, přes něž jsou řemeny poháněny jednotlivé stroje.


Pivní puč

Pivní, též pivnicový puč byl neúspěšný pokus o nacistický státní převrat v Německu, který se odehrál v bavorském Mnichově od večera 8. listopadu do brzkých ranních hodin 9. listopadu 1923.
8. listopadu 1923 nechal Adolf Hitler obkličit měštanský pivovar Bürgerbräukeller v Mnichově, kde se konala schůze představitelů bavorských elit. Hitler se po boku generála Ericha Ludendorffa zůčastnil schůze. Když s projevem začal Kahr, vrhl se Hitler k pódiu s vytaženým revolverem a do pivovaru vtrhla i jeho jednotka, která čekala na povel. Během chvilky si Hitler získal podporu u davu, ale hlavní vůdce se mu nepovedlo naklonit na svou stranu ani pomocí slibů, lichotek a poté i hrozeb. Se zfanatizovaným davem vyrazil do ulic Mnichova, 9. listopadu pak ještě do centra Mnichova, kde se mu ale postavila policie. Hitler vyhrožoval zastřelením rukojmích, a tak vůdce policistů ustoupil. Pochod pokračoval, ale ještě se mu postavil Michael von Godin, který vedl "zelené policisty" a ani nevyjednával, rovnou vydal rozkaz k palbě. Bylo několik mrtvých. NSDAP byla rozpuštěna. Hitler sám byl zatčen 2 dny po krachu akce a postaven před soud. Místo 5 let si odseděl necelých 9 měsíců ve věznici v Landsbergu. Za asistence Rudolfa Hesse tam sepsal své dílo Mein Kampf. Jeho první svazek věnoval památce padlých pučistů, kteří byli v dobách Třetí říše uctíváni jako mučedníci.


Hanspaulka

Hanspaulka je zámeček v pražské čtvrti Dejvice. Barokní zámeček nechal na místě původního statku vystavět roku 1733 inspektor pražských arcibiskupských statků Jan Pavel Hippmann. Zámeček byl nazván podle křestních jmen svého prvního majitele, později bylo jméno převzato i pro celou okolní vilovou oblast. Letohrádek byl záhy po svém vzniku poškozen, když se zde v roce 1742 střetla uherská vojska s Francouzi a v roce 1744 se okolo něj utábořili Prusové. V 19. století zámeček střídal majitele, v roce 1866 jej v konkurzu koupila metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze. V roce 1922 byla vytvořena velká Praha a zámeček koupilo město. Letohrádek sloužil jako muzeum a později depozitář. V roce 1996 jej město prodalo do soukromého vlastnictví.


V erbu lvice

Děj filmu tvoří příběh paní Zdislavy z Lemberka, o níž vypovídají legendy jako o hluboce věřící ženě s léčitelským darem, která se plně obětovala službě nemocným a trpícím bližním. Tvůrci filmu se soustřeďují na posledních sedm let hrdinčina života. Zdislava, která podle historických pramenů žila jen krátce, však zanechala v srdcích a v paměti lidí nesmazatelnou stopu, než kdyby byla jen skvělou matkou a laskavou hradní paní svých poddaných. Její osobnost tvůrci představují jako oduševnělou a milující ženu.


Koštice

Obec Koštice se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 604 obyvatel.
Název obce pochází od vlastního jména Košek. Poprvé jsou v pramenech Koštice uváděny teprve roku 1396. Ve 2.polovině 15.století patřila obec Vřesovcům z Doubravské hory. V polovině 16.století koupil polovinu Koštic pražský měšťan Bernard, který tu vystavěl tvrz. Ta stávala v areálu hospodářského dvora až do konce 19. století. Roku 1602 se v Košticích natolik zalíbilo majiteli vodní tvrze v Hlubanech u Podbořan, Janu Štampachovi, že ji vyměnil s dosavadním majitelem Koštic Anselmem ze Steinsdorfu. Štampach se ale účastnil stavovského povstání, a proto mu byly Koštice zkonfiskovány a roku 1625 prodány císařskému generálovi Janovi z Aldringen. Pak se v držení střídala německá šlechta: Brissigelové a Geiselberkové, kteří je roku 1694 prodali Václavu Popelovi z Lobkovic, který obec připojil k panství Libčeves, kde zůstala až do roku 1849. Dnes jsou Koštice střediskovou obcí, mající pod svou správou tři menší obce - Vojnice, Vojničky a Želevice.
naleznete ji nalevo od silnice na Libochovice, kousek za Košticemi, kolem cesty, lemované stromy.
Karel Ort, syn koštického mlynáře, zabýval se elektrotechnikou a radiokomunikací, spolupracovník T.A.Edisona. Z obce Koštice pochází malíř Václav Satran.


Morbidita

Morbidita je odborný pojem, jímž označujeme nemocnost nebo chorobnost u lidí nebo u zvířat. Vyjadřuje se vždy poměrným číslem jakožto poměr počtu nemocných jedinců vůči počtu všech jedinců. U lidí se jedná se o důležitý statistický ukazatel nemocnosti obyvatelstva. Podobně důležitým statistickým ukazatelem je podobný pojem mortalita, což je podobný statistický ukazatel úmrtnosti vztahující se k příslušné chorobě.
Znamená to, že vysoká morbidita představuje vysoké procento nemocných lidí nebo zvířat, u kterých se dané onemocnění vyskytlo, vysoká mortalita pak vysoké procento úmrtnosti na danou chorobu. Z povahy věci pak logicky vyplývá, že mortalita musí být vždy menší nebo maximálně rovna morbiditě.


Vestec

Obec Vestec se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 126 obyvatel.


Quid pro quo

Quid pro quo znamená jedno namísto druhého, záměna pojmů. Doslovný překlad znamená "něco za něco".


Nobelium

Nobelium, chemická značka No, je čtrnáctým členem z řady aktinoidů, desátým transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader curia. Svůj název získal na počest Alfreda Nobela.
Nobelium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty.
Vyzařuje ? a ? záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.
O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.
Nobelium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.
Nobelium bylo poprvé připraveno v dubnu roku 1958 v laboratořích kalifornské university v Berkeley za pomoci nového lineárního urychlovače částic. Při uvedeném experimentu byl bombardován terč složený z izotopů curia jádry uhlíku 12C a bylo získáno nobelium 244No s poločasem rozpadu 55 sekund.
Za jeho objevitele jsou pokládáni Albert Ghiorso, Glenn T. Seaborg, John R. Walton a Torbjorn Sikkeland. Prvek byl pojmenován na počest švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela.
Je známo celkem 13 izotopů nobelia, z nichž je nejstabilnější jsou 259No s poločasem rozpadu 58 minut, 255No s poločasem rozpadu 3,1 minuty a 253No s poločasem 1,7 minuty. Zbývající izotopy mají poločas rozpadu menší než jednu minutu.


Útes Tubbataha

Tubbataha je korálový útes náležící Filipínám. Pokrývá plochu 33 200 ha a je unikátní ukázkou rozmanitosti mořské říše, obývá jej např. želva zelenavá či manta obrovská. Tubbataha je rozdělen na tzv. Severní a Jižní útes. Od roku 1993 je součástí světového dědictví.


Modřenec širolistý

Modřenec širolistý je druh jednoděložné rostliny z čeledi hyacintovité. Některé starší taxonomické systémy ho řadily do čeledi liliovité v širším pojetí.
Jedná se o asi 10-30 cm vysokou vytrvalou rostlinu s podzemní cibulí, která je obalena bledě šedohnědou slupkou, dceřinné cibulky chybí. Listy jsou jen v přízemní růžici, přisedlé, nejčastěji 2-4 z jedné cibule, asi stejně dlouhé jako stvol. Čepele jsou široce čárkovité, víceméně ploché, asi 3-8 mm široké. Květy jsou v květenstvích, kterým je vrcholový hrozen, který obsahuje asi 12-20 květů, za květu je víceméně hustý, za plodu se prodlužuje. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků, které jsou skoro po celé délce srostlé v baňkovitou okvětní trubku, jen nahoře jsou krátké ven vyhnuté cípy bílé barvy. Okvětní trubka je většinou světle modrá až světle modrofialová, někdy se v zahradách pěstují i albinotičtí jedinci. Květy jsou nevonné. Tyčinek je 6, nitky srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, plodem je tobolka.
Modřenec širolistý je přirozeně rozšířen v jižní Evropě a v jižní části střední Evropy, ale pěstovaný a zplanělý je i ledaskde jinde v Evropě i v Severní Americe .
V ČR roste ve světlých listnatých lesích, ve vinicích a v lesních lemech od nížin po pahorakatiny teplejších oblastí. Na jižní Moravě je snad původní, v Čechách jen pěstovaný a zplanělý. Květe na jaře, v dubnu až v květnu.


Svaz demokratické levice

Svaz demokratické levice, polsky Sojusz Lewicy Demokratycznej, zkratka SLD, je polská levicová strana. Je označována za postkomunistickou, protože značná část členů přešla z komunistické PZPR přes nástupnickou organizace SdRP do SLD, která vznikla v roce 1999. Oficiálně se však od komunistických kořenů distancuje a označuje se za moderní sociálně-demokratickou stranu.
Podporuje zachování většiny funkcí sociálního státu. V programu prosazuje světskost státu a světonázorovou toleranci, včetně práva matek na plánované rodičovství. Je proti rovné dani, legalizaci euthanázie, stažení vojsk z Iráku, legalizaci tzv. měkkých drog, obnovení trestu smrti a zveřejnění aktů komunistických tajných služeb. Je pro legalizaci interrupcí, registrovaná partnerství, zachování bezplatného vysokého školství a zdravotnictví.
V září 2001 vyhrála parlamentní volby s 41 % hlasů a v 460členném Sejmu získala 201 poslanců. Později však SLD sám zabředl do řady největších korupčních skandálů, od nejnižších příček až po nejvyšší patra. K největším patří Rywinova aféra, která podle pozorovatelů, tisku a členů sejmové vyšetřovací komise sahala až k premiérovi Leszku Millerovi. Po aférách se ze strany se odštěpila skupina politiků včetně maršálka Sejmu Marka Borowského, která založila stranu Socjaldemokracja Polska. Další skupina odešla do nově vytvářené Demokratické strany. Zároveň se během 1,5 roku na postu předsedy SLD vystřídali čtyři politici.
Podle průzkumů před parlamentními volbami, které se konaly v září 2005, nemusel SLD dosáhnout ani pětiprocentní hranice, ale nakonec získal přes 11 % hlasů.


Oladapo Olufemi

Oladapo Olufemi Oluyi je nigerijský fotbalový záložník, momentálně působící v norském týmu IK Start.
S fotbalem začínal v rodné Nigérii, s profesionálním fotbalem však započal v Belgii, konkrétně v týmu RSC Anderlecht. Do sestavy se však neprosadil a po roce odešel do portugalské Boavisty Porto. Ani zde však nenašel místo v základní sestavě a od roku 2009 tak nastupuje za norský IK Start.


Baláž

Baláž je běžné české a slovenské příjmení, které nosí více různých osobností :


Historické právnické osoby

Historické právnické osoby je neformální označení pro právnické osoby nadačního typu, které byly zřizovány v rámci katolické církve před přijetím současného Kodexu kanonického práva v roce 1983 a jejichž nové zřizování již současný kodex neumožňuje. Příkladem historických právnických osob jsou záduší, obročí, beneficia, či kostely.
V České republice byla na počátku 21. století většina historických právnických osob sloučena s farnostmi, a tak zanikla.


Stopky

Stopky jsou mechanické nebo elektronické zařízení na odměřování kratších časových intervalů. Užívají se zejména ve sportu, ale také ve vědě, v technice a podobně.
Mechanické stopky obsahují hodinový stroj, který lze u těch nejjednodušších stisknutím tlačítka spustit a zastavit. Dalším stisknutím tlačítka se ručičky vrátí do nulové polohy pro nové měření. Velká centrální ručka přitom ukazuje sekundy a jejich zlomky, menší ručka za zvláštním ciferníku ukazuje minuty, případně hodiny.
Složitější stopky pro odečítání mezičasů dovolují ručky přechodně zastavit, odečíst mezičas a pak pokračovat v započatém měření. Ručky přitom „doženou“ čas, který uplynul během odečítání.
Od osmdesátých let 20. století se pro náročnější měření používají vesměs elektronické stopky, které dovolují daleko přesnější odečítání časů a dají se snadno spojit s automatickými čidly a na druhé straně s počítačem, který výsledky vyhodnocuje a zobrazuje.
První hodinky, které se daly tlačítkem zastavit a zase spustit, vznikly už před rokem 1800. Roku 1831 vynalezl Rakušan J. T. Winnerl stopky, u nichž se zastavovala jen sekundová ručka. 1844 vynalezl Francouz Adolphe Nicole „srdíčko“, kulisu ve tvaru srdce, kterou lze ručky vracet do nulové polohy, a roku 1862 spolu se svým kolegou H. F. Piguetem představil veřejnosti první plně funkční stopky. Ve 20. století se odměřovací mechanismus začal vestavovat do kapesních i náramkových hodinek čili chronografů. První komeční elektronické stopky vznikly roku 1971.


NHL Plus/Minus Award

NHL Plus/Minus Award - je to idividální cena udělovaná každou sezónu hráči, který má nejlepší statistiky plus/minus v základní části dané sezóny. Plus/minus - je to rozdíl mezi vstřelenými a obdrženými brankami v době kdy byl hráč na ledové ploše


Johann Reuchlin

Johann Reuchlin byl německý humanista a mystik. Byl prvním německým hebraistou, který jakožto nežid studoval hebrejštinu a Tanach.
Studoval novopythagoreismus a kabbalu, byl ovlivněn Piconem. Šířil liberální náboženské názory.


Ludvík Hilgert

Akademický architekt ing. Ludvík Hilgert byl český architekt, představitel tzv. emocionálního funkcionalismu. Žák Jože Plečnika u kterého absolvoval v roce 1921.


Régie Autonome des Transports Parisiens

Régie Autonome des Transports Parisiens je dopravní podnik, provozující síť metra, tramvají, autobusů a částečně RER v hlavním městě Francie Paříži. Spravuje též několik zvláštních linek, např lanovku na Montmartre nebo linku Orlyval. Ročně přepraví stamilióny cestujících. Nadřazenou organizací je mu STIF, který je koordinátorem veřejné dopravy pro celý region Île-de-France.
V roce 1899 byla založena společnost Compagnie du Chemin de Fer Métropolitain de Paris, která o rok později začala provozovat první linku metra. V roce 1901 vznikla společnost Compagnie Nord-Sud, která postupně zprovoznila dvě linky metra - A a B. V roce 1921 se ustanovila společnost Société des Transports en Commun de la Région Parisienne, která nahradila šest dosavadních provozovatelů autobusových a tramvajových linek.
V roce 1930 se CMP rozrostla tím, že převzala konkurenční společnost CNS a její dvě linky, čímž se stala jediným provozovatelem metra. V roce 1942 se s ní navíc sloučila STCRP, takže obstarávala všechny druhy městské dopravy. V roce 1945 byla dočasně nahrazena podnikem Administration Provisoire des Transports Parisiens.
V roce 2008 podnik čítal 43.435 zaměstnanců rozdělených do těchto skupin:


George Webb Medley

Medley se narodil v Hackney v Londýně v rodině makléře. V letech 1828 až 1841 žila jeho rodina na Jamajce, odkud pocházela jeho matka. Po návratu do Anglie získal vzdělání v Willesden House Classical School, naučil se se svým bratrem Johnem1 hrát šachy a brzy se oba stali známými šachisty.
Medley byl rovněž významných funkcionářem British Chess Association, která byla založena z iniciativy Howarda Staunotna roku 1857 jako první šachová organizace na světě. Medley byl zvolen jednatelem asociace roku 1862, 1866 a 1868 a jejím viceprezidentem roku 1872.


Mohelnice nad Jizerou

Obec Mohelnice nad Jizerou se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský, zhruba 4 km severně od Mnichova Hradiště v místech, kde říčka Mohelka zprava ústí do řeky Jizery. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 73 obyvatel.


Kontrolní body buněčného cyklu

Kontrolní body buněčného cyklu jsou kontrolní mechanismy zajišťující maximálně bezchybné dělení eukaryotických buněk. Tyto kontrolní body ověřují, zda byly úspěšně dokončeny všechny procesy probíhající v dané fázi buněčného cyklu, předtím, než buňka postoupí do další fáze. Bylo nalezeno několik takových kontrolních bodů, u některých z nichž stále mnohý detailům jejich mechanismu zcela nerozumíme.
Důležitou funkcí mnoha kontrolních bodů je dohled nad poškozením DNA, které detekují senzorové mechanismy. Jakmile je poškození zjištěno, kontrolní bod využívá signálních mechanismů buď k pozastavení buněčného cyklu, dokud není poškození opraveno, nebo – v případě vážného poškození, které nelze opravit – ke spuštění programované buněčné smrti. Všechny kontrolní body dohlížející nad poškozením DNA používají zřejmě stejný mechanismus senzor–signál–efektor.
Průběh buněčného cyklu byl původně přirovnáván k hodinám. To by však znamenalo, že jednotlivé fáze nastávají v závislosti na jakýchsi vnitřních hodinách buňky, které řídí, jak dlouho bude daná fáze trvat. V dnešní době je buněčný cyklus naopak připodobňován spíše k dominovým kostkám, kde musí být každá fáze nejprve ukončena, aby mohla buňka pokračovat do další. Kontrolní body jsou proto zprostředkovány kaskádami protein kináz a adaptorových proteinů, které hrají všechny důležitou roli při udržování celistvosti buněčného cyklu.
Určité kontrolní body zřejmě existují v každém okamžiku buněčného cyklu. Kontrolní bod, který hlídá poškození DNA zůstává stále aktivní. Většina lidských buněk se nicméně na konci vývoje diferencuje a buněčný cyklus musí opustit. V pozdní G1 fázi buňka prochází tzv. restrikčním bodem; v tomto okamžiku buňky, které by se měly přestat dělit z buněčného cyklu vystupují a vstupují do G0. Jedny z mála buněk, které se i nadále nepřetržitě dělí jsou např. hematopoetické kmenové buňky nebo endoteliální buňky střeva. Návrat do buněčného cyklu je tak možný pouze po úspěšném průchodu RP; ten je umožněn expresí proteinu cyklinu D indukovanou růstovými faktory. Po dosažení dostatečné koncentrace cyklinu D dokáže buňka překonat bariéru pro výstup z G0 a může dále pokračovat v buněčném cyklu.
První kontrolní bod se nachází na konci G1 fáze, těsně před vstupem do S fáze; zde se děje klíčové rozhodnutí, zda se bude buňka dělit, dělení bude oddáleno, nebo buňka vstoupí do klidové fáze. Většina buněk v tomto stádiu zastavuje a přechází do klidové G0 fáze. Jaterní buňky kupříkladu procházejí mitózou 1–2× ročně. Na kontrolním bodu G1 se eukaryotické buňky typicky zastavují, je-li buněčné dělení znemožněno okolními podmínkami, nebo pokud má buňka na delší dobu vstoupit do G0 fáze. V živočišných buňkách je tento kontrolní bod nazýván restrikčním bodem, v kvasinkách bodem startovním. Restrikční bod je řízen především činností CKI-p16. Tento protein inhibuje CDK4/6 a zajišťuje tak, že nemůže interagovat s cyklinem D1 a umožnit tak pokračování buněčného cyklu. Je-li buňka růstovými faktory nebo onkogeny stimulována ke zvýšení exprese cyklinu D, je tento kontrolní bod překonán, protože zvýšená koncentrace cyklinu umožňuje interagovat s CDK4/6 kompeticí o vazbu. Jakmile vzniknou aktivní komplexy CDK4/6-cyklin D, fosforylují tumor-supresorový protein pRb, který následně aktivuje dosud inhibovaný transkripční faktor E2F. E2F putuje do jádra a vazbou na příslušný promotor umožňuje expresi cyklinu E, který nálsedně s CDK2, umožňující přechod G1/S.
Druhý kontrolní bod se nachází na konci G2 fáze a bezprostředně rozhoduje o vstupu do M fáze. Aby buňka prošla tímto kontrolním bodem, je nutné zkontrolovat řadu faktorů rozhodujících, zda je buňka připravena ke vstupu do mitózy. Jakmile je kontrolní bod G2 překonán, buňka spouští mnoho molekulárních procesů signalizujících zahájení mitózy. CDK spojené s tímto kontrolním bodem jsou aktivovány fosforylací zprostředkovanou komplexem MPF, jakmile jsou buňky připraveny se dělit.
Důležitým molekulárním mechanismem tohoto kontrolního bodu je činnost aktivační Cdc25 fosfatázy, která z MPF odstraňuje inhibiční fosfátovou skupinu. V případě poškození DNA před vstupem do mitózy je inaktivací Cdc25 fosfatázy (fosforylací dalšími protein kinázami buněčný cyklus zastaven, aby nedošlo k přenosu chybné informace na potomstvo buňky.
Na konci metafáze je pro správný rozchod chromozomů nezbytná kontrola, jsou-li všechny chromozomy navázány na kinetochorové mikrotubuly dělícího vřeténka. Vazbou na dělící vřeténko vzniká v chromozomech mechanické napětí, které je vnímáno regulačními proteiny a umožňuje vstup do anafáze. Dochází k degradaci cyklinu B, který dosud inhiboval APC. APC může nyní polyubikvitinovat a tím degradovat sekurin, protein sloužící jako inhibitor separázy, proteinového komplexu, který od sebe odděluje sesterské chromatidy. Jakmile jsou chromatidy odděleny, dochází k jejich oddalování a následné cytokinezi, po níž dceřinné buňky opět vstupují do G1.


Swingfire

Swingfire je britská protitanková řízená střela první generace s povelovým systémem dálkového navedení řízená prostřednictvím vodiče. Modernější verze využívají poloautomatickou naváděcí soustavu.
Do výzbroje byla přijata roku 1969, kdy se objevily problémy s její spolehlivostí. Pozdější modely mají zdokonalený naváděcí a sledovací systém. Je určena pro mobilní obrněné jednotky a používána především v mobilní verzi instalovaná na vozidlech. V britské a belgické armádě tvoří výzbroj obrněných vozidel Striker. V Egyptě je licenčně vyráběna verze umistitelná na libovolné vozidlo, případně automobil Land-Rover.
Pokud je ve výzbroji pěších jednotek, tvoří její obsluhu tři členové. Palbu lze vést rovněž i ze stanoviště vzdáleného až 100 m od odpalovacího zařízení, které je potom ovládáno dálkově pomocí přenosného řídícího pultu.


Urediniomycetes

Urediniomycetes je nedávno vymezená třída stopkovýtrusných hub. V jiných systémech je její obměnou například třída Pucciniomycetes nebo Pucciniomycotina.
Typickými vlastnostmi těchto hub je dimorfická stélka, jednoduché přehrádky mezi buňkami, obvykle neexistence plodnic a mnohé jiné. Asi 95% zástupců této třídy je řazeno do řádu rzi. Rozšiřují se sporami, jsou obligatorními parazity.
Mezi houby řazené do řádu rzi patří významní škůdci hospodářských rostlin.


Sokolova vyhlídka

Sokolova vyhlídka je přírodní památka ev. č. 671, lokalita Babylon v okrese Domažlice. Správa AOPK Plzeň.


Badyán

Badyán je koření, které vůní velmi připomíná anýz. Jsou to sušená souplodí s lesklými semeny pocházející ze stromu příbuzného magnóliím s názvem badyáník pravý,.
Hvězdicová souplodí se sklízejí těsně před plnou zralostí od března do května. Pochází z jihozápadní Číny. Dnes je rozšířen v celé jihovýchodní Asii a tichomoří. Do Evropy se dostal teprve na počátku 17. století.
V obchodě se vyskytuje většinou jako osmicípé hvězdice – odtud název hvědicový anýz nebo také čínský anýz podle země původu. Někdy je drcen na jednotlivé měchýřky – cípky.
Má jemnou vůni podobnou anýzu, kořenitě nasládlou chuť. Obsahuje až 5 % velmi ceněné silice anetol.
Hvězdicový anýz je součástí tradičního čínského koření pěti vůní, ale používá se i v Indonézii. Ve Vietnamu je hlavním kořením vietnamské nudlové polévky pho. U nás se používá se v likérnictví, voňavkářství i v potravinářském průmyslu. V tradiční české kuchyni se užívá jako levnější náhrada anýzu do perníku, speciálních sušenek, švestkových povidel, hruškového kompotu i k aromatizaci čajů.
V lidovém lékařství bývá užíván jak čaj příznivě působící při kolikách a reumatizmu. V některých zemích se i žvýká po jídle jako digestiv.
V poslední době získal velkou popularitu díky tomu, že se stal přírodní surovinou pro výrobu známého léku proti virovým onemocněním Tamiflu. Účinnou látkou je oseltamivir - ester derivátu cyklické karboxylové diaminokyseliny - ve formě fosforečné soli. V roce 2005 došlo dokonce z tohoto důvodu k přechodnému nedostatku hvězdicového anýzu na trhu. Dnes se však již většinou surovina pro přípravu léku Tamiflu vyrábí synteticky.
Japonský hvězdicový anýz je podobný strom pocházející, jak název napovídá z Japonska. Tento druh je však pro člověka značně jedovatý. Zdravotní potíže, které se občas vyskytují po vypití anýzového čaje, mohou pocházet ze záměny druhu. Japonský anýz totiž obsahuje látku anisatin, která vyvolává záněty ledvin, močových cest a zažívacího traktu.


Islám na Ukrajině

Islám na Ukrajině vyznávají především příslušníci národnostních menšin. Celkem je toto náboženství zastoupeno 1,7 % ve veškeré ukrajinské populaci. Ukrajinští muslimové jsou v drtivé většině sunnité.
Zatímco většina Ukrajinců vyznává převážně Pravoslaví, muslimové žijí v oblastech převážně na jihu země, a to hlavně na Krymu. Původně se právě zde nacházel tzv. Krymský chanát, jejž založili Tataři, kteří na území dnešní Ukrajiny přišli v 7. století. Krymský chanát se však dostal časem pod vliv Osmanské říše; přesto však měl značnou autonomii. V této době zde islám měl neohrozitelné postavení. Později turecký vliv slábl ve prosěch Ruska.
Nejvyšší hlavou krymských muslimů byl muftí, jemuž byli podřízeni místní imámové. Centrem islámu v zemi bylo tehdy hlavní město Bachčisaraj. V dobách, kdy jej dobyli Rusové, se zde nacházelo 18 mešit a několik medres. Ruské impérium začalo místní muslimy silně znevýhodňovat, a tak 160 000 Tatarů odešlo ze země.
V první polovině 20. století tvořili muslimové již pouhou třetinu obyvatel Krymu. I je však zastihly změny, které přinesla později druhá světová válka. Tehdy se stali oběťmi masových deportací, které nakázal Stalin; v roce 1944 bylo zhruba 200 000 krymských Tatarů přemístěno do Střední Asie a RSFSR. Opuštěné domovy na Krymu tak byly dosídleny znovu Rusy, což vedlo k velkým změnám v demografickém složení celé oblasti. Po roce 1989 začal návrat těchto lidí do vlasti a po roce 1991 též někteří z nich založili náboženské organizace, které mají mnohým navrátilcům pomáhat s běžným životem, včetně náboženského. V současné době se nachází na celé Ukrajině 151 mešit a dalších šest je ve výstavbě.


Vultee XP-68 Tornado

Vultee XP-68 Tornado byl projekt amerického vysoce výkonného přepadového stíhače. Jeho konstrukce byla založena na typu Vultee XP-54 Swoose Goose, který ovšem poháněl hvězdicový 42-válcec Wright R-2160 Tornado. Ten roztáčel dvě protiběžné vrtule. Jelikož byl zrušen vývoj pohonné jednotky, 22. listopadu 1941 byl projekt XP-68 ukončen. Typ se dostal pouze do fáze projektu.


Polarograf

Polarograf je přístroj stanovující kvalitu a kvantitu redukovatelných nebo oxidovatelných látek na rtuťové kapkové elektrodě. Je založen na principu polarografie. Mezi rtuťovou kapkovou elektrodu a srovnávací elektrodu vkládáme postupně vzrůstající napětí a měříme proud procházející obvodem. V dnešní době jsou polarografy dokonalejší a složitější. Polarograf je sestaven ze třech jednotlivých částí: zdroj, zapisovač a ovladač rtuťové kapkové elektrody.


Elf

Elf je mytologická bytost původně zřejmě pocházející ze starogermánských pověstí. Jejich původní jméno pocházející ze staré norštiny zní Álf, ale používají se i jiná označení, či přepisy: alp, elbe, alf, aelf, alb. Téměř všichni autoři se shodují v tom, že mají něco společného s lesy nebo alespoň s přírodou. V současném anglosaském světě se výraz elf používá převážně pro malé pohádkové bytosti příbuzné skřítkům a vílám. Na tomto pohledu má velký podíl Shakespearova hra Sen noci svatojánské.
V severské mytologii se můžeme se setkat s několika značně odlišnými druhy elfů.
Světlí nebo také sliční elfové jsou lidem podobné bytosti vysokého štíhlého vzrůstu s dlouhými, většinou tmavými vlasy, jemnými rysy obličeje a špičatýma ušima. Obývají lesy nebo travnaté pláně, neznají zemědělství a žijí z darů přírody. Jsou členy družiny boha plodnosti Freye a mají na starosti růst rostlin. Obývají Álfheim, jeden z devíti světů jasanu Yggdrasilu.
Tmaví nebo černí elfové jsou malého vzrůstu a žijí pod zemí. Zřejmě mohou být různého vzhledu, poznávacím znakem jsou však opět špičaté uši. Často se o nich hovoří jako o skřítcích nebo permonících, liší se však od trpaslíků. Ti žijí ve Svartálfheimu.
Jako elfové také bývají označovány víly, přesněji se buď jedná o druh víl, nebo tvoří dohromady s vílami jednu skupinu pod vládou královny víl.
V anglické renesanční literatuře se objevují elfové jako nejen druh víl, ale téměř synonymum slova víla. Nejznámějším dílem s tímto pohledem je hra Sen noci svatojánské Williema Shakespeara: termín elf je použit pro bytosti téměř velikosti hmyzu. Mezi další autory kteří takto popisovali elfy patří Michael Drayton. Na druhou stranu Edmund Spenser používá termín elf pro bytosti lidské velikosti.
Postavy elfů se často vyskytují v současné fantasy literatuře a jiných fantasy dílech včetně her na hrdiny. Jejich typologie bývá podobná jako u mytologických elfů, v jednom díle resp. fantasy světě se však obvykle vyskytuje pouze jeden druh elfů. Elfové jsou známí zejména z děl J. R. R. Tolkiena, Raimonda E. Feista, A. Sapkowského, Poula Andersona nebo Christophera Paoliniho.
Ve fantasy se nejčastěji vyskytují elfové podobní mytologickým elfům světlým. Jedná se obvykle o bytosti vysokého štíhlého vzrůstu s jemnými rysy obličeje a špičatýma ušima. Špičatost se ovšem pohybuje od lehké u Tolkiena až po uši stejně dlouhé jako králičí například v japonských anime. Délka života elfů je většinou výrazně delší než lidská, pohybuje se od nestárnoucích Tolkienových až k „pouhým“ několika stoletím. Elfové se vyznačují velkou moudrostí, mají rádi přírodu, často bydlí přímo v lese. Jejich obvyklou zbraní je dlouhý luk.
Elfové z fantasy jsou také běžnou rasou v hrách na hrdiny jako je Dungeons & Dragons nebo české Dračí doupě, stejně jako v počítačových hrách tohoto typu. V dračím doupěti se jedná zjevně o elfy zelené a i proti nim utrpěli při vyvažování ras.
V Tolkienově Středozemi jsou elfové ušlechtilé nesmrtelné bytosti, které do určité míry vládnou magií a byli první, kteří osídlili svět. Tolkien je rozděluje na Vznešené, šedé, zelené a temné. Paralelně Eldar označuje Vanyar, Noldor a všechny Teleri a Avari ostatní. Toto rozdělení nemá nic společného se základním dělením mytologických elfů, všichni Tolkienovi elfové jsou stejný druh bytostí.
Tolkienovo rozdělení elfů je dáno zejména tím, jak se zachovali k nabídce odchodu do Valinoru - Vanyar do Valinoru přišli a zůstali v něm, Noldor do něj přišli, ale později se vrátili a přinesli do Středozemě moudrost a magii Valinoru, Teleri zčásti došli, zčásti - Sindar a Laiquendi - se vydali na cestu, ale nepřekročili moře. Sindar zůstali v Beleriandu, Laiquendi zůstali východně od Mlžných hor. Avari pozvání odmítli.
Přestože přímo v Tolkienově díle je pro to jen málo podkladů, v řadě odvozených jsou Vznešení elfové popisovaní jako arogantní se syndromem nadřazenosti proti nejen lidem ale i ostatním elfům.
V díle Sapkowského jsou elfové mizejícím zahořklým druhem, který má k lidem spíše konfliktní vztah. Sapkowkovského elfové jsou příbuzní s dryádami, v mytologickém dělení se řadí ke světlým elfům. Mezi trpaslíky a elfy nepanuje taková nenávist jako u jiných autorů, což je způsobeno tím, že obě rasy, byť nepříbuzné, se počítají k tzv. starší krvi a pomalu podléhají nezadržitelné záplavě lidí - staré spory, na které se několikrát otevřeně naráží, jsou tudíž zatlačeny do pozadí aktuálním společným nepřítelem.
Ve světě Warcraftu představovali elfové lid vysokých, velekrásných a inteligentních bytostí vyznačující se svýma dlouhýma špičatýma ušima. Původně se jednalo o jedinou rasu zvanou Kal'dorei, která vznikla a žila původně při břehu jezera na tehdy jediném kontinentě zvaným Kalimdor. Toto jezero bylo později označovánajko jako Studna věčnosti. Elfové byli první bytosti, kteří magii s ní spojovanou objevili. Elfy si zamiloval Cenarius, mocný polobůh obývající zalesněné oblasti, který elfy učil o uspořádání světa. Civilizace elfů se rozšířila po celém kontinentě. Královna Azshara vybudovala na břehu Studny věčnosti velký palác, kde shromažďovala své nejvěrnější služebníky a zasvěcovala je v magii. Avšak královna Azshara pod nekontrolovatelným používáním magie zešílela a ona a její Urození přivolali do svého světa Plamennou legii, zhoubnou armádu démonů a přestože ji za obrovského usilí elfové zahnali zpět, došlo k roztrhnutí světa, zničení Studny věčnosti a elfové se rozdělili:
Ve Feistově Midkemii se elfové dělí na světlé, temné peklomory a "šílené" rudomory. Původně se jednalo o sluhy Valheru a rozlišují se podle toho, jaké pojali úmysly po jejich porážce novými bohy planety Midkemie. Vládnou sice magií, ale spíše ve smyslu talentu a času se učit než jako zvláštní schopností. Jsou spřízněni s Přírodou, a dokáží komunikovat se zvířaty na velmi dobré úrovni. Nepohřbívají mrtvé, jejich těla nechají pohltit okolní Přírodou. Jejich víra jim zakazuje vyslovovat jméno zemřelého. Věří totiž, že by duše zemřelého zaslechla své jméno, a vrátila se ze Svatých ostrovů, aby potěšila truchlící.
V Andersonově Zlomeném meči vychází autor více z původní mytologie a odkrývá boj světlých elfů a skřetů. Oba tábory jsou však v lidkých měřítkách poněkud nezařaditelné a i Světlé bychom označili za bytosti zlé.
Dokonalým příkladem zlých elfů jsou ovšem elfové z Pratchettovy Zeměplochy. Jsou vznešení a krásní, čtou myšlenky a baví je jen tak mučit nižší formy života, tj. všechny ostatní. Vzhledově se jedná o světlé elfy, nicméně jejich vládkyně je královna víl a jediné čeho se obávají je železo, přesněji feromagnetické materiály - a trochu také „železa v hlavách“, tj. logického myšlení.
Elfové se nachází i ve hrách na hrdiny. V anglickém Dungeons & Dragons nebo českém Dračím doupěti se jedná o elfy podobné Tolkienovým nebo Feistovým. Z Dungeons & Dragons se dostali do řady knih touto hrou inspirovaných. Např. Temní elfové neboli Drow se objevují v jednom ze světů Dungeons & Dragons Forgotten Realms.
Příkladem dlouhouchých elfů jsou elfové z Record of Lodoss War. Tento anime seriál vychází z partie D&D a vyskytují se v něm světlí i temní elfové Feistova typu. Oba druhy elfů poskakovali po stromech a místy nebyly vidět, nebylo ale jasné do jaké míry je to vlastnost elfů - tedy nižší váha a větší rychlost - a do jaké výsledek více času na trénink nebo použití magie.
Dalším, prakticky neznámým, druhem elfů jsou Ketra norad. Tito elfové byli dříve lidmi, kteří nedlouho po stvoření světa odešli do lesů, o které se starali a z jejichž darů žili. Aby jim to usnadnili, upravili bohové jejich těla – oproti lidem jsou proto menšího vzrůstu, jsou mrštnější a mají vyvinutější smysly. Jejich uši nejsou jen špičatější lidské, ale spíše připomínají uši zvířecí, kupříkladu vlčí, jen nejsou porostlé srstí, a stejně jako zvířata je mohou natáčet, aby získali lepší příjem. V zásadě tu neexistuje dělení na světlé a tmavé, existují sice takzvaní Ketras fenduli, což znamená Lid tmy, ale jejich název není odvozen od příslušnosti ke zlu, nýbrž od barvy kůže. Krom toho se ještě elfové dělí na Ketra thensia – svobodné elfy, nomády putující lesy, Gostar beg, elfy z Východních hor, a Danij retüd, pouštní elfy. Existuje samozřejmě ještě další regionální dělení. Až na Ketras fenduli jde znovu v zásadě o jednu rasu. Co se týká sporu se skřety, tak ten je zde zapříčiněn ničím jiným než politikou – ve váce proti Tel-jin stály obě rasy na opačných stranách barikády – elfové na straně vítězných lidí a skřeti na straně Tel-jin, právě proto je tak nenávidí i lidé. Pokud by v souvislosti s Ketra norad mělo být hovořeno o nenávisti vůči trpaslíkům, šlo by pouze o spory politické, rozhodně ne o nějaké nepřátelství na život a na smrt.
V románech Christophera Paoliniho vystupují klasičtí zástupci světlých elfů, kteří jsou vytvořeni co nejdokonalejší, například nepotřebují ani spát. Je zde řečeno, že i nejslabší elf snadno porazí člověka, což se zde několikrát potvrdí.
V čistém sci-fi se elfové nevyskytují, ale přesto se zde typologie do určité míry odráží. Například ve světě Star Trek k nim mají v některých směrech blízko Vulkánci a Romulané - vzhledem, dlouhověkostí i telepatickými schopnostmi. Jako podobné elfům lze popsat i krátkověké Ocampy ze stejného seriálu - jejich schopnosti mají ještě blíže k magii.
Pokud přímo hledáte, najdete znaky elfů i u Minbarů z Babylonu 5. Například jejich architektura připomíná elfskou a v jejich charakteru je vidět stejnou nadřazenost a aroganci která bývá připisována Vznešeným elfům. Elfská je i "role" jejich rasy v příběhu, a to ještě výrazněji než ve Star Treku.
Rozdělení lidí, které popisuje H.G.Wells ve svém románu Stroj času, vykazuje podobnost s rozdělením elfů na světlé a tmavé podle severské mytologie.
Ve světě hry Shadowrun, který spojuje fantasy a kyberpunk, se vyskytují elfové vzniklí mutací z lidí.


Tuva

???? ?????????? | vlajka = Flag of Tuva.svg | znak = Coat of arms of Tuva.svg | mapa umístění = RussiaTuva.png | Součást státu = | Forma administrativní jednotky = republika Ruské federace | Dělení jednotky = | rozloha = 170 500 | obyvatel = 305 510 | hustota = 1.8 | jazyk = Ruština | náboženství = tibetský buddhismus, šamanismus, pravoslaví | národnosti = Tuvinci, Rusové | hlavní město = Kyzyl | titul představitele = prezident | představitel = | zkratka = | předvolba = | čas = + 7
Tuvinská republika je republika Ruské federace ležící na jižní Sibiři. Má 305 510 obyvatel a 170 500 km2. Hlavním městem je Kyzyl.
Do 18. století zemi kontrolovali Mongolové, poté ji, jako součást Vnějšího Mongolska, ovládla čchingská Čína a to až do roku 1911. Od roku 1860 začalo ruské osidlování, na základě rusko-čínské smlouvy. Během čínské revoluce v roce 1911 oblast obsadila ruská vojska a Tuva se stala formálně nezávislou pod ruským protektorátem. Během ruské občanské války zemi obsadili bolševici a v roce 1921 vyhlásili nezávislou Tuvinskou lidovou republiku. Ta trvala až do roku 1944, kdy ji anektoval SSSR. O legálnosti tohoto aktu se v Tuvě dodnes vedou spory.
Větší část republiky se nachází na náhorní plošině o průměrné nadmořské výšce 600 m. Tu obklopují vysoké hory – ze severní strany Západní Sajan a z jihu pohoří Tannu-Ola s nejvyšší horou Mongun Tajga. Hlavní řekou je Jenisej, jehož dvě zdrojnice Velký a Malý Jenisej se stékají v Kyzylu. Západní část Tuvy odvodňuje další přítok Jeniseje, řeka Chemčik. Podnebí je drsné, kontinentální, s průměrnými teplotami -32 °C v lednu a 18 °C v červenci.
Asi 77 % obyvatel tvoří turkičtí Tuvinci, Rusů je 21 % a mají převahu hlavně ve městech. Mezi nejrozšířenější náboženství patří tibetský buddhismus, šamanismus a pravoslaví.
Kromě zemědělství je rozvinuta těžba nerostných surovin, kovozpracující, dřevozpracující a potravinářský průmysl. Většina průmyslu se nachází kolem hlavního města Kyzyl a druhého největšího města Ak-Dovurak.


Erfurtský program

Erfurtský program přijala Sociálnědemokratická strana Německa na sjezdu konaném mezi 14. a 20. říjnem 1891 v Erfurtu. Autory programové předlohy byli Karl Kautsky a Eduard Bernstein a jejich návrh byl po zapracování připomínek jednohlasně přijat. Po reformističtějším Gothajském programu z roku 1875 znamenal Erfurt posun k radikálněji marxistické doktríně.


Digital Shades Volume 1

Digital Shades Volume 1 je album od francouzské elektronické skupiny M83 vydané 3. září 2007.


Mike Newell

Mike Newell, vlastním jménem Michael Cormac Newell je britský filmový a televizní režisér.
Po ukončení svých studií na Cambridgské univerzitě v roce 1963 začínal u britské televizní splečnosti Granada Television, kde působil nejprve jako asitent produkce a režie. Svůj první televizní film režíroval v roce 1967. Až do roku 1980 točil výhradně televizní filmy.
Svůj první celovečerní film Probuzení natočil až v roce 1980. Následovala řada dalších dramatických a dobrodružných smímků, kde postupně získával reputaci i obdiv diváků i filmové kritiky. Další zlom v jeho kariéře způsobil snímek Cesta na západ z roku 1990, nicméně opravdovým vrcholem se stala komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb z roku 1994 s Hughem Grantem v hlavní roli. Dalším úspěšným titulem se stal thillerový snímek Krycí jméno Donnie Brasco z roku 1997. Další kvalitní tituly Bláznivá runway z roku 1997 a Úsměv Mony Lisy z roku 2003 již tak úspěšné nebyly. Následovala jeden díl světoznámé série Harry Potter a Ohnivý pohár z roku 2005 a film Láska za časů cholery z roku 2007. Mezi jeho nejnovější díla patří první díl z plánované série Prince of Persia''.


Rudolf II.

Rudolf se narodil roku 1552 ve Vídni, krátce po přistěhování jeho matky Marie Španělské z rodného Španělska. Rudolfův nábožensky tolerantní otec Maxmilián se však brzy s Marií dostal do sporu kvůli výchově svých dětí. Rudolf byl nakonec vychováván katolicky, Maxmilián však neústupně odmítal nenávistné prvky katolického fanatismu. Maxmiliánovu vlažnost sledoval se znepokojením také jeho otec Ferdinand I., který se nakonec zasadil o to, aby Rudolf a jeho mladší bratr Arnošt byli roku 1564 posláni na výchovu do Španělska ke královskému dvoru jejich strýce Filipu II., s čímž Maxmilián nakonec souhlasil, neboť byl ukonejšen nadějí, že by se Rudolf mohl časem stát následníkem Filipa II., jehož dosud jediný syn byl duševně chorý.
Na dvoře španělského krále se s Maxmiliánovými syny skutečně jako s následníky Filipa II. zacházelo. Měli svůj vlastní trůn, jehož hofmistrem byl Adam z Dietrichštejna. Zde byli Rudolf a Arnošt vzděláváni, zároveň se však setkali s jim cizími přehnanými projevy religiozity. Když se Maxmilián ještě v roce odchodu svých synů stal českým králem, usiloval o návrat svých synů, Filip II. se však k jejich propuštění neměl. Rudolf s Arnoštem se do Vídně vrátili až roku 1571, kdy místo nich Maxmilián poslal do Španělska své dva nejmladší syny spolu s dcerou Annou, která se stala Filipovou čtvrtou manželkou.
Ze Španělska si Rudolf přinesl na rakouské poměry nadprůměrné vzdělání, fanatické protireformní zapálení však nikoli – mnohem víc jej zajímalo umění a „přírodověda“. V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.
Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkli požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem. O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.
12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po přivtělených zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.
Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou. Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byl také jeden z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.
Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i učenci a umělci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci Francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však pramálo něco změnilo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria.
Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítili krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.
Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratřím. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu.
Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávalo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos. Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypověděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu.
Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české.
Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.
Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem.
Rudolfovi byl pak do jeho smrti přenechán v užívání Pražský hrad. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzámování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.
Poznámka: Milenkou Rudolfa II. byla hraběnka Kateřina Stradová, se kterou měl toto potomstvo:


Pavel Machonin

Pavel Machonin byl český sociolog. Jeho nejznámějším dílem je kniha Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace která po dvaceti letech komunistického útlaku sociologie znamenala znovuobnovení oboru v Československu. V době normalizace nesměl Machonin přednášet, do akademického života se vrátil až po roce 1989.


Alfred Kubin

Narodil se v severočeských Litoměřicích. Jeho otec Friedrich Kubin, bývalý vojenský důstojník, pracoval jako zeměměřič, jeho matka Johanna, rozená Kletzl, byla pianistka. V letech 1879-1882 žila rodina v Salcburku. V roce 1882 se přestěhovali do Zell am See, V roce 1887 umírá Kubinovi matka, ve stejném roce začíná studovat na gymnáziu v Salcburku. Není ale úspěšný a příští rok se vrací zpět do Zell am See na obecnou školu. Ve školním roce 1891-1892 studuje na uměleckoprůmyslové škole v Salcburku, v letech 1892-1896 se učí fotografem u svého strýce Aloise Beera v Klagenfurtu. V roce 1898 nastupuje jako dobrovolník vojenskou službu, je odvelen do Lublaně. Po nervovém zhroucení je hospitalizován a propuštěn z armády. Po rekonvalescenci v otcově domě v Zell am See odchází do Mnichova studovat kresbu na soukromé škole Ludwiga Schmidta-Reutteho, později pokračuje na mnichovské Akademii výtvarných umění v kreslířské třídě Nikolause Gysise. V roce 1903 mu vychází tiskem první album reprodukcí kreseb. V roce 1904 se oženil s Hedvikou Gründlerovou, rozenou Schmitzovou. V Lipsku se setkává s Maxem Klingerem. Následujícího roku navštěvuje Paříž, kde se setkává s Odilionem Redonem. V roce 1906 manželé Kubinovi přesidlují do Zwickledtu u Wernsteinu v Horních Rakousích. V roce 1908 píše Kubin román Die andere Seite, který vychází následujícího roku tiskem. V roce 1909 se Kubin stává členem sdružení Neue Künstlervereinigung München, jehož předsedou byl Vasilij Kandinskij. Seznamuje se s Franzem Marcem, Hansem Carossou a Paulem Klee. Po rozpuštění sdružení Neue Künstlervereinigung München se Kubin stává členem skupiny Der Blaue Reiter. V roce 1912 začíná spolupráce se satirickým týdeníkem Simplicissimus. V roce 1921 má první soubornou výstavu v Mnichově, v únoru roku 1924 první výstavu v Čechách, v pražském Rudolfinu. V roce 1930 začíná jezdit na pravidelné letní pobyty na Šumavu. Alfred Kubin umírá v roce 1959 v Zwickledtu a je pohřben na hřbitově ve Wernstein am Inn.
Vydal řadu alb reprodukcí kreseb a dále alba originálních litografií. Ilustroval množství knih, mezi ilustrované autory patřili: Edgar Allan Poe, Wilhelm Hauff, E. T. A. Hoffmann, Hans Christian Andersen, Jules Amédée Barbey d’Aurevilly a mnoho dalších. Ilustroval rovněž historický román Jaroslava Durycha z třicetileté války: Die Kartause von Walditz, Mnichov 1934


Modul pružnosti

Modul pružnosti je charakteristikou materiálu používanou při studiu pružnosti. Podle způsobu namáhání materiálu se rozlišuje:


Grejnarov

Grejnarov je původně renesanční statek u Netolic na rozcestí silnice číslo 122 z Netolic do Lhenic a místní komunikace do obce Lužice. Tuto usedlost obýval na přelomu 16. a 17. století rod Grejnarů, úředníků při rožmberském dvoře. V současné době je usedlost ve špatném stavu.


Supermarine Spitfire

Supermarine začalo s vývojem své první stíhačky jako odpověď na specifikaci F.7/30 vydanou britským ministerstvem letectví v roce 1931. Ta požadovala letadlo moderní koncepce poháněné motorem Rolls-Royce Goshawk II. Soutěže o typ specifikovaný v F.7/30 se zúčastnily všechny významné letecké společnosti v Británii i malá firma Supermarine. Ta měla zkušenosti s vývojem rychlostních speciálů, které dosáhly výrazných úspěchů v soutěži plovákových letadel o Schneiderův pohár s typy Supermarine S.5 a S.6.
Vyvíjený stroj dostal označení Type 224 a jeho šéfkonstruktérem byl R. J. Mitchell. Měl otevřenou pilotní kabinu a mohutně zakapotovaný pevný podvozek. Prototyp vzlétl 19. února 1934, ale nedosahoval požadovaných výkonů.
V roce 1935 britské ministerstvo letectví objednalo ve firmě Supermarine specifikací F.37/34 první celokovové stíhací letadlo pro potřeby RAF. Prototyp Supermarine Type 300 byl dokončen 18. února 1936, konstruktérem byl opět Reginald J. Mitchell. Prototyp se sériovým číslem K5054 poprvé vzlétl 5. března 1936 poháněný motorem Rolls-Royce Merlin C a dvoulistou dřevěnou vrtulí. Mimo celokovové konstrukce měl krytou kabinu a zatahovací podvozek. Po menších úpravách prototypu byla v červnu 1936 objednána první série 310 kusů pod názvem Spitfire. Kvůli dosažení vyšších výkonů byla ve výrobě brzy nahrazena dvoulistá vrtule třílistou. Technologická náročnost typu způsobila zpoždění náběhu výroby a první stroje přišly k jednotkám až koncem roku 1938.
Celkem vzniklo 24 verzí s mnoha subvariantami lišícími se motory, výzbrojí či výstrojí. Výzbroj se zpočátku u prvních verzí sestávala výhradně z kulometů. Verze Mk.IA nesla osm kulometů Browning ráže 7,7 mm vestavěných do křídla. Protože se brzy ukázalo, že kulomety mají relativně malý účinek, dostaly Spitfiry výzbroj 20mm kanóny British-Hispano. Po testech na několika strojích Mk.I bylo vyrobeno 170 kusů verze Spitfire Mk.IIB, vyzbrojené dvěma kanóny a čtyřmi kulomety. Ve velkém měřítku, kdy kanóny nesla většina produkce, byl takto vyzbrojen až Spitfire Mk.VB a Mk.VC. Ty byly poháněny motory Rolls-Royce Merlin 45, 46, 50 nebo Merlin 55. V největším počtu však byly vyráběny verze Mk.IX a Mk.XVI. Ta se od verze Mk.V mimo detailů a zesílené konstrukce draku lišila hlavně motorem Rolls-Royce Merlin 61 a později 63, 66 či 70 a čtyřlistou vrtulí. Do služby byla nasazena v červenci 1942, měla být jen dočasným řešením nadřazenosti německých Fw 190A nad tehdejšími stíhacími stroji RAF. Ihned se osvědčila a v její výrobě se pokračovalo. Přibyla také výzbrojní varianta E, u které byla oproti variantě C nahrazena čtveřice kulometů ráže 7,7 mm dvěma kulomety ráže 12,7 mm. Stroje posledních sérií Mk.IX a Mk.XVI dostaly kapkovitý překryt kabiny, zlepšující výhled pilota do zadní polosféry. V roce 1944 také byly nasazena nejlepší verze která se ještě zúčastnila bojů za II. světové války, Spitfire Mk.XIV, poháněná motorem Rolls-Royce Griffon. Bylo postavených více než 20 300 kusů všech verzí a Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století. Stroje byly vyráběny v továrnách v Castle Bromwich nedaleko Birminghamu a v Southamptonu.
Existovala také námořní verze nazývaná Seafire určená pro operace z palub letadlových lodí. Měla na spodní straně trupu záchytný hák, sklápěcí křídla a další výstroj potřebnou k provozu na letadlových lodích. I přes solidní výkony nebyla tato modifikace úplně vhodná pro takovou službu, a tak se Seafire nestal v britském námořním letectvu tak dominantním typem jako na pevnině u RAF.
Celkem bylo vyrobeno více než 2 500 strojů různých verzí letadla Supermarine Seafire. Poslední verze Seafire byla nasazena ve válce v Koreji. K vyřazení Seafire ze služby došlo v roce 1952.
Spitfire byl jednomotorový jednomístný stíhací letoun, celokovový samonosný dolnoplošník poloskořepinové konstrukce, s jednoduchými ocasními plochami a se záďovým zatahovacím podvozkem.
Jedním z důležitých prvků konstrukce bylo tzv. geometrické zkroucení křídla. Úhel nastavení křídla se plynule snižuje z 2° u kořene křídla na -0,5° na koncích. Zkroucení křídla zajišťuje dobré chování při přetažení letounu — při přetažení se proudění začne odtrhávat nejprve u kořene křídla, což způsobuje dvě věci:
— turbulentní proudění zasáhne ocasní plochy letounu, což způsobí vibrace výškovky, které se řízením přenáší pilotovi na řidicí páku; toto kmitání „knyplu“ pilota informuje o tom, že se blíží do nebezpečné oblasti, při které může dojít ke ztrátě vztlaku a pádu letounu;
— za druhé, díky menšímu úhlu náběhu vnějších částí křídla, si stroj stále ještě zachovává účinná křidélka, takže stroj stále ještě je plně ovladatelný.
Slabší stránkou prvních verzí motoru Merlin byl karburátor, který při vysokých negativních násobcích přestal dodávat palivo do motoru, zatímco jeho hlavní soupeř Messerschmitt Bf 109E měl přímé vstřikování paliva do válců, kde k tomuto nedocházelo. Ovšem první, byť jen „provizorní“ řešení se objevilo již v roce 1940, kdy byl v RAE navržen a zkonstruován tzv. RAE-restrictor, byť toto se do výroby dostalo až po „Bitvě o Británii“. Definitivním řešením pak byla konstrukce karburátoru spolehlivě pracujícího i při záporných násobcích, tzv. „RAE anti-G carburettor“.
Výsledkem tedy bylo že v nepříjemné situaci se mohl pilot Messerschmittu odpoutat prudkým přechodem do střemhlavého letu, kdy zprvu získal před pronásledovatelem cenné desítky metrů. A protože ve vzdušných soubojích rozhodují sekundy, byla to nebezpečná výhoda Messerschmittů. Projevovala se zejména v střemhlavém letu, ve kterém byly schopné uniknout Spitfirům. Ty měly naopak lepší stoupavost, a tak často unikaly nepříteli prudkým stoupáním.
Spitfire se časem stal, i díky úspěšné propagandě, legendou bitvy o Británii. Spitfire byl určitě jedním z nejlepších stíhacích strojů své doby. Během roku 1940 měl svou nezastupitelnou úlohu při ochraně britského vzdušného prostoru a při ochraně ustupujících britských a francouzských vojsk u Dunkerque. V době bitvy o Británii ale ještě nebyly perutě RAF vybaveny dostatečným počtem strojů tohoto typu, a tak se dělil o úspěchy se svým kolegou od firmy Hawker. RAF totiž v té době disponovala dostatečným počtem robustní stíhačky Hawker Hurricane, která se ukázala být vhodnou pro ničení nepřátelských bombardérů, ale kvůli nižším výkonům byla slabší v porovnání s německou nejrozšířenější stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.
Tento stav vedl k tomu, že po relativně dlouhý čas měly obě stíhačky při německých náletech úkoly rozdělené. Výkonnější a obratnější Supermarine Spitfire zaměstnávaly stíhačky nepřítele a odolné Hawker Hurricane rozbíjely svazy bombardérů. Oba typy byly v tomto období pro Brity určitě nenahraditelné.
Spitfire a Hurricane měly oproti německým strojům výhodu v navigaci. Tu jim zabezpečoval tehdejší poměrně nový vynález – radar. Hlavní však bylo to, že ho Britové dovedli velmi účinně použít a skvěle navigovat své hlídkující stroje k nepříteli. Nezanedbatelným faktorem byla i blízkost vlastních letišť a tím pádem i nižší spotřeba paliva, což nahrávalo letcům RAF. Němci nebyli schopní poskytnout svým bombardovacím svazům stíhací ochranu po celou dobu letu. Obzvlášť v hloubce anglického vnitrozemí.
Verze Mk.I a Mk.II byly bojově nasazené v Evropě do konce roku 1941, kdy začaly být nahrazovány verzí Mk.V. Letadlová loď HMS Eagle dopravila několik těchto strojů i na Maltu, na jejíž obraně se v roce 1942 ve velké míře podílely v celkovém počtu kolem 275 strojů. Vybavené velkým prachovým filtrem byly verze Mk.V a Mk.VIII nasazeny také do bojů v severní Africe i v rámci amerického letectva. O něco později následovaly spojenecká vojska jako vzdušné krytí na Sicílii a do Itálie. Jejich krátký dolet je ale předurčoval jen na doprovod bombardérů na krátké vzdálenosti a na akce typu „sweep“ nad letišti v okupované Francii. Dálkový doprovod amerických bombardérů měly zajišťovat americké P-47, P-38 a později i P-51.
Na bojištích v Tichém oceánu byly Spitfiry nasazeny nejprve v Austrálii. Zpočátku hlavně jako průzkumné stroje, později i jako stíhačky. Koncem roku 1942 létaly na strojích Mk.V v severoaustralském Darwinu už dvě perutě. První stroje Mk.V byly v bojích v Barmě nasazeny v září 1943. Spojenečtí piloti byli nemile zaskočeni, že ani Spitfire nevymanévruje ve vzdušném souboji japonské stíhačky Micubiši Zero.
Mimo RAF sloužily letouny Spitfire ve většině spojeneckých letectev. Obzvlášť významné byly pro kanadské, australské, jihoafrické a novozélandské letectvo. Patřily též mezi několik málo neamerických typů letadel, které sloužily v americkém letectvu. Stíhačky Supermarine Spitfire používaly také některé jednotky cizích zemí, které spadaly pod britské RAF: byli to hlavně Francouzi, Norové, Poláci a Čechoslováci. V bojích proti Japonsku nasadilo tato letadla i indické královské letectvo. Ukořistěné exempláře použila v několika případech i Luftwaffe.
Po druhé světové válce používalo Spitfiry: Švédsko, Itálie, Sýrie, Dánsko, Norsko, Turecko, Kanada, Holandsko, Francie, Portugalsko, Československo, Španělsko, Polsko, Rhodézie, Jugoslávie, Hongkong, Barma, Izrael a Spojené království. Zúčastnily se řecké občanské války a izraelské války za nezávislost.
Supermarine Spitfire byl jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel, pevných ocasních ploch a trupu byla pokryta duralem. Kovová kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Krycí plechy byly duralové. Řadový motor poháněl kovovou nebo dřevěnou čtyřlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu. Podvozek byl zatahovací, se zatahováním hlavních podvozkových nohou směrem ke koncům křídel, zadní ostruhové kolečko bylo pevné. Mimo vestavěné výzbroje mohly být neseny bomby o celkové hmotnosti 339 kg nebo přídavná nádrž.


Křižák

Křižák je posuvná součást některých pístových strojů. Je na něj připevněna pístní tyč a ojnice. Pohybuje se po jednom nebo dvou ocelových pravítcích ve směru osy pístní tyče. Na pravítka se přes něj přenášejí boční síly, vznikající v klikovém mechanismu. Typické a nejznámější využití je u parních strojů.
Svůj název získal křižák podle charakteristického tvaru prvních zařízení tohoto druhu. Byl tvořen odlitkem ve tvaru kříže, opřeným přes kluzátka o dvě pravítka. Uprostřed kříže je čep ojnice a vpředu je obvykle klínem upevněná pístní tyč. Během pozdějšího vývoje se tvar křižáku změnil, protože dvojice pravítek byla nahrazena pravítkem jedním, ale původní název zůstal.
Kromě využití u parních strojů je křižák součástí i některých typů pístových čerpadel a starších typů spalovacích motorů.


Období Jajoi

Období Jajoi je japonské prehistorické období následující po období Džómon a trvající přibližně od roku 300 př. n. l. až do roku 300 n. l.
Název období je odvozen od tokijského předměstí Jajoi, kde se poprvé v roce 1884 našla pro tuto dobu charakteristická keramika. Japonsko tehdy vstoupilo zároveň do doby železné i bronzové, protože znalost zpracování obou kovů sem byla z kontinentu přinesena současně. Vliv na formování nové kultury měla pokročilejší kultura čínská. Tato vyspělá kultura se postupně integrovala do méně vyzrále kultury Japonska, jíž se přizpůsobila.
Z Číny byly dovezeny nové rostliny a vzniklo zde tkalcovství. Korejští přistěhovalci přinesli způsoby zemědělství, zvláště pěstování rýže. Byl vybudován kompletní zavlažovací systém v povodí řeky Abe.
Jedním z typických kovových výrobků byly zvony dótaku vyráběné z poměrně tenkého bronzu a bohatě zdobené. Nejstarší nalezené dótaku pocházejí z 2. nebo 3. století, což odpovídá konci období Jajoi. Byly zřejmě používány jako symboly moci a při náboženských rituálech.
Byla jednodušší než v období Džómon, ale měla dokonalejší provedení, vypalovala se. Keramika byla stále vyráběna ze stočených provazců hlíny, ale mohl již být používán primitivní kruh. Je známo 5 druhů keramiky.
Typické pro tuto kulturu jsou džbány s dlouhým hrdlem, hluboké mísy, hrnce s širokým ústím a nádoby na vysokých nožkách. Keramika je často zdobena jednoduchými rytými geometrickými vzory.


Vzduchová hmota

Vzduchové hmoty jsou velké objemy vzduchu s horizontálními rozměry 103 až 104 kilometrů, které se zformovaly pod vlivem radiačních, cirkulačních a geografických podmínek. Vertikální rozměry vzduchových hmot dosahují alespoň několika kilometrů, někdy se vzduchové hmoty rozprostírají až po tropopauzu.
Vzduchové hmoty se tradičně třídí podle termodynamických a geografických vlastností, které vyplývají ze způsobu jejich utváření a vzniku.
Vzduchové hmoty se přesunují ze svých ohnisek vzniku. Přesouvající se vzduchové hmoty se transfromují, podle teplotnícho charakteru povrchu se mění jejich teplotní zvrstvení.
Plošné rozměry vzduchových hmot odpovídají velkým částem moří a pevnin. Podle svého vzniku nad oceánem či nad pevninou jsou vzduchové hmoty nazývány oceánské či pevninské a rozeznávají se:
Arktický a polární vzduch je při povrchu víceméně totožný, liší se však se vzrůstající výškou.
Přechodná zóna může být mezi sousedními vzduchovými hmotami poměrně široká. Při velkých horizontálních teplorních gradientech vzniká frontální zóna.
Dvě sousedící hmoty se vzájemně mísí jen velice nepatrně, proto jedna či druhá nadzvedne sousední vzduchovou hmotu, přičemž mezi nimi vzniká frontální rozhraní. Při přechodu studené fronty je teplý vzduch nahrazen studeným, který se pod teplý vzduch vhliňuje, jelikož je hustější, u teplé fronty je tomu naopak.


Arnošt Kraus

Arnošt Kraus byl český univerzitní profesor germanistiky, divadelní kritik a překladatel ze skandinávských jazyků.


Lotrinsko

Lotrinsko je oblast v severovýchodní Francii. Správní středisko je město Metz. Rozloha je 23 547 km2.
Po rozdělení franské říše roku 843 verdunskou smlouvou připadlo území pozdějšího Lotrinska k údělu nejstaršího syna císaře Ludvíka I. Pobožného Lothara I., který získal také císařský titul. Své pojmenování Lotharingia - Lotrinsko získala o něco později podle Lotharova syna Lothara II., který zde vládl po otcově smrti v letech 855-869. Poté byla země smlouvou v Meersenu v roce 870 rozdělena mezi východofranskou a západofranskou říši. O deset let později připadla smlouvou v Ribemontu k východofranské říši celá.
Od 10. do 17. století se země nacházela v hranicích Svaté říše římské. Poté se stala předmětem válek mezi Francií (Ludvík XIV. a římskou říší. Ke konci 17. století se kraj dostal pod svrchovanost Francie. V roce 1738, na základě vídeňské smlouvy, zakončující válku o nástupnictví na polském trůnu, obdržel Lotrinsko v doživotní užívání Stanisław Leszczyński a v roce 1766 pak v důsledku sňatku Leszczyńského dcery Marie s francouzským králem Ludvíkem XV. byla země přičleněna k Francii. V jejích hranicích země zůstala do roku 1871, kdy její severní část společně se sousedícím Alsaskem byla připojena k Německému císařství. Francouzsko-německý spor o tato území byl jednou z hlavních příčin 1. světové války. Po jejím zakončení celé Lotrinsko na základě Versailleské smlouvy z roku 1918 přešlo pod svrchovanost Francie. V roce 1940 bylo severní Lotrinsko opět připojeno k Německu, kde zůstalo až do pádu Třetí říše ke konci 2. světové války v roce 1945. Po válce byla země opět připojena k Francii.
Území o rozloze 23 547 km2 je rozděleno do čtyř departementů, každý o rozloze cca 6 000 km2.


Andreas Mölzer

Andreas Mölzer je rakouský politik a novinář, poslanec Evropského parlamentu za Freiheitliche Partei Österreichs.
Andreas Mölzer studoval historii, právo a sociologii na Karl-Franzens-Universität Graz. Od roku 1998 působil jako autor sloupků v rakouských novinách Kronen Zeitung a Die Presse.
Ve volbách v roce 2004 byl zvolen za FPÖ poslancem Evropského parlamentu, kde působí ve výboru pro ústavní záležitosti. V březnu 2005 byl vyloučen z FPÖ za kritiku Jörga Haidera, ale po odchodu Haidera ze strany se stal ještě téhož roku opět jejím členem.
V lednu 2007 byl jedním ze zakládajících členů frakce Identita, tradice a suverenita.


Angerfist

Danny Masseling, známější pod svým nynějším pseudonymem Angerfist, je DJ tvořící hudbu ve stylu newstyle hardcore.
Začátek jeho kariéry můžeme datovat na rok 2001, kdy poslal svou nahrávku Marku Vosovi, hlavě BZRK Records. Buzzovi se nahrávka líbila, a tak Danny Masseling vydal svou první EP desku pod pseudonymem Menace II Society. Velmi rychle si vydobil respekt na gabba scéně pro své nekompromisně agresivní a násilné beaty. Vydal také několik nahrávek pod pseudonymy Kid Morbid a Bloodcage.
Angerfistova self-prezentace se často dotýká témat masových vrahů a psychopatů. Členové live crew nosí masky.


Adenium

Adenium lidově zvané pouštní růže patří mezi sukulenty a je příbuzné oleandru a stejně tak jedovaté. Adenium boehmianum se dodnes používá jako šípový jed.
Adenia jsou rozšířena především v Africe a jeden druh je zastoupen i na ostrově Socotra v Indickém oceánu. Při pěstování v domácích podmínkách mají adenia ráda hodně světla, dobře propustnou půdu, vydatnou zálivku a pravidelné hnojení během vegetační sezóny. V létě mohou vegetovat venku. Přes zimu většinou opadávají a měla by být v suchu. Množení lze semeny nebo řízky.
Jednotlivé druhy lze mezi sebou křížit a dosahovat tak rychlejšího růstu, delší doby kvetení, většího počtu květůa různého tvaru kaudexu.


Filippo Rinaldi

Blahoslavený Filippo Rinaldi byl třetí rector major salesiánů. Předtím byl vikářem svých dvou předchůdců: bl. Michaela Rua a Paola Albery. Inicioval založení Sekulárního institutu dobrovolníků Dona Bosca. Za jeho vedení vzrostl o více než polovinu počet řádových domů a počet členů řádu se téměř zdvojnásobil. Papež Jan Pavel II. jej 29. dubna 1990 prohlásil za blahoslaveného, katolická církev slaví jeho svátek 5. prosince.


Progresivní judaismus

Progresivní judaismus, v Americe známý jako reformní judaismus, ve Velké Británii zase jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 18. století v Německu. Za jeho zakladatele považujeme Abrahama Geigera, obyvatele Frakfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín.
18. století se nese v duchu osvícenství, téměř v celé Evropě probíhaly revoluce a začínaly se projevovat první znaky nacionalismu. I tyto aspekty vedly ke vzniku progresivního judaismu. Můžeme si všimnout společných znaků, například hebrejština ztrácí své dominantní postavení při modlitbách a místo ní se začíná kázat v národních jazycích.
Abraham Geiger je spoluzakladatelem hnutí „vědeckého studia judaismu“, ke kterému sám přispěl. Věnoval se studiu biblických textů, což ho nakonec vedlo k tomu, že podpořil liberální názor, že judaismus podléhá vývoji stejně jako civilizace. Ortodoxii pokládal za vyhrocenou a neestetickou. Jeho snahou bylo vymýcení všech znaků, jež by Židy odlišovaly od ostatních národů. Proto se zasadil o již výše zmíněné kázání v národních jazycích, odstranění odkazů na návrat na Sijón z knihy modliteb a přeformuloval některé modlitby, které již neodrážely obecnou víru. Podobně jako ostatní reformátoři podpořil myšlenku instrumentální hudby při synagogální bohoslužbě, na jeho popud začaly vznikat synagogy, které neoddělovaly muže od žen. Dokonce uznával některé druhy práce při šabatu. Ovšem zároveň se rázně postavil proti myšlence přesunutí šabatu na neděli a odmítal i návrh na zrušení obřízky.


Seznam světového dědictví v arabských státech

Tato část seznamu obsahuje památky arabských států na území Afriky a ve Středomoří. Zvláštní položkou je Jeruzalem, jehož zařazení navrhlo Jordánsko a v mírném rozporu s pravidly byl do Seznamu zařazen. Je proto uveden pod hlavičkou Jordánsko i když na jeho území neleží.
U každé položky je uveden český název, oficiální anglický název dle seznamu UNESCO, stručná charakteristika a odkaz na základní zdůvodnění zápisu dle UNESCO. Číslo v odkazu je současně číslo, pod kterým je lokalita vedena v Seznamu.
Položky seznamu u jednotlivých zemí jsou řazeny podle roku zápisu do Seznamu.
 Al Qal'a of Beni Hammad Zbytky opevnění muslimského města z 11.-12. století. 1980
M'Zab Valley Údolí, v němž se dochovala řada opevněných měst z 11. století. 1982
Tassili n'Ajjer Prehistorické skalní malby na náhorní planině Sahary. 1982
Tipasa Archeologická lokalita s památkami na fénickou, římskou, raně křesťanskou i byzantskou kulturu. 1982
Kasbah of Algiers Kašbach je unikátní islámské město – medina. Kdysi střežilo obchodní cesty Kartága. Dnes převažují mešity a paláce v Otomanském stylu. 1992
Qal’at al-Bahrain – Ancient Harbour and Capital of Dilmun Umělý kopec vytvořený mnoha kulturními vrstvami, dokumentující osídlení od r. 2300 př.n.l. Město bylo hlavním městem Dilmunu – důležité starověké civilizace. 2005
Abu Mena Zbytky raně křesťanského města a poutního místa. 1979
Ancient Thebes with its Necropolis Chrámy a pohřebiště města starého 5 000 let. 1979
Historic Cairo Islámská část Káhiry patří mezi nejstarší islámská města, ve 14. století se stala centrem islámského světa. 1979
Memphis and its Necropolis - the Pyramid Fields from Giza to Dahshur Zříceniny města Memfis a jeho pohřebiště - pyramidy. Ve starověku jeden ze sedmi divů světa. 1979
Nubian Monuments from Abu Simbel to Philae Památky od Abu Simbel až po Philae zahrnují pět skupin chrámů, které byly zachráněny před zaplavením vodami Asuánské přehrady. 1979
Saint Catherine Area Ortodoxní klášter sv. Kateřiny stojí na úpatí hory Jabal Musa, která bývá považována za biblickou horu Sinaj, kde Mojžíš obdržel desky s Desaterem. 2002
Hatra Opevněné město je svědectvím o moci Parthské říše. 1985
Ashur Mezi 14. až 9. stoletím př. n. l. hlavní město a náboženské centrum Asyrské říše. 2003
Samarra Archaeological City Vykopávky mocné islámské metropole z období Abbásovské říše podél řeky Tigris v délce 41 km a šířce 4-8 km. 80% lokality není dosud prozkoumáno. Zařazeno rovněž na Seznam památek v ohrožení. 2007
Old Walled City of Shibam Opevněné město z 16. století je typické svými věžovými stavbami. 1982
Old City of Sana'a Město staré 2 500 let, v 7. století hlavní centrum šíření islámu. 1986
Historic Town of Zabid Historické město, kdysi hlavní město Jemenu, sídlo islámské univerzity. 1993
Jerusalem - Old City of Jerusalem and its Walls Staré město a jeho hradby. 1981
Petra Archeologické naleziště a město karavan bylo vytesáno do skal. 1985
Um er-Rasas Původně římský vojenský tábor. Jsou zde pozůstatky z období římského, byzantského i raně muslimského. 2004
Baalbek Zříceniny fénického města, poutního místa známého jako Heliopolis a jeho římské památky. 1984
Byblos Zbytky fénického města. Vykopávky odhalily osídlení již za neolitu. 1984
Tyre Fénické město, existující památky jsou převážně z římské doby. 1984
Ouadi Qadisha and the Forest of the Cedars of God Raně křesťanské klášterní sídliště a zbytky velkého lesa Cedars of Lebanon, jehož dřevo se používalo na stavby náboženských budov v Antiquity. 1998
Archaeological Site of Cyrene Antické město, řecké a římské památky. 1982
Archaeological Site of Leptis Magna Kdysi významné římské město. 1982
Archaeological Site of Sabratha Dávné obchodní středisko Féničanů přestavěné Římany. 1982
Rock-Art Sites of Tadrart Acacus Prehistorické osídlení a tisíce skalních maleb. 1985
Old Town of Ghadames „Perla pouště“ - jedno z nejstarších obchodních center, příklad tradičního osídlení. 1986
Medina of Fez Medina - opevněné staré město, dnes část Fesu. Dodnes významné kulturní centrum. 1981
Medina of Marrakesh Medina, město založené v11. století, významné středověké architektonické památky. 1985
Ksar of Ait-Ben-Haddou Opevněná obytná sídla z hlíny představují tradiční bydlení v pouštních oblastech. 1987
Historic City of Meknes Město z 11. století je příkladem míšení islámských a evropských vlivů. 1996
Archaeological Site of Volubilis Kdysi hlavní město Mauritánie, založené ve 3. století před n.l. se stalo významnou římskou provincií. 1997
Medina of Tétouan Od 8. století hlavní kontaktní místo mezi Marokem a Andalusií. 1997
Medina of Essaouira Opevněné město z konce 18. stol. postavené podle soudobé evropské vojenské architektury. 2001
Portuguese City of Mazagan Opevněná kolonie na atlantském pobřeží z počátku 16. stol. Jedna z prvních osad, kterou založili Portugalci v západní Africe na trase do Indie. 2004
Banc d'Arguin National Park Národní park na atlantském pobřeží zahrnuje písečné duny, pobřežní bažiny a pobřežní vody. 1989
Ancient Ksour of Ouadane, Chinguetti, Tichitt and Oualata Města z 11. a 12. stol. byla obchodními a náboženskými středisky pro karavany. 1996
Bahla Fort Oáza a zbytky pevnosti z 12. až 15. století. 1987
Archaeological Sites of Bat, Al-Khutm and Al-Ayn Osady, věže a nekropole z 3. tisíciletí př. n. l. 1988
Arabian Oryx Sanctuary Rezervace, kde žije jediné známé stádo přímorožce Arabian oryx. 1994, VYMAZÁNO ze seznamu v roce 2007
The Land of Frankincense Kadidlovníky u Wadi Dawkah, zbytky karavanové oázy Shisr a přístavy Khor Rori a al-Balid. 2000
Aflaj Irrigation Systems of Oman Zavlažovací systémy v této oblasti existovaly již 2 500 let př.n.l. Chráněno je pět typických zavlažovacích systémů. V Ománu je dosud v provozu na 3 000 obdobných zařízení. 2006
Gebel Barkal and the Sites of the Napatan Region Archeologická naleziště v oblasti Nilu kultur Napatan a Meroitic. 2003
Ancient City of Damascus Jedno z nejstarších měst na Středním východě. 1979
Ancient City of Bosra Město bývalo zastávkou karavan na cestě do Mekky. Dochovalo se římské divadlo, raně křesťanské ruiny a několik mešit. 1980
Site of Palmyra Oáza v poušti a zbytky starověkého velkoměsta. 1980
Ancient City of Aleppo Křižovatka obchodních cest. Převažují islámské památky. 1986
Crac des Chevaliers and Qal’at Salah El-Din Dva hrady z období křižáckých válek. 2006
Amphitheatre of El Jem Zbytky největšího kolosea v severní Africe. 1979
Medina of Tunis Jedno z největších a nejbohatších měst islámského světa 1979
Site of Carthage Římské město postavené na troskách bývalé punské metropole. 1979
Ichkeul National Park Národní park chránící bažiny kolem jezera Ichkeul. 1980
Punic Town of Kerkuane and its Necropolis Jediné dochované zbytky fénicko-punského města a jeho nekropole. 1985, 1986
Kairouan Svaté město Maghrebů. Založeno r. 670. Starobylé mešity. 1988
Medina of Sousse Medina, bylo součástí pobřežního obranného systému. 1988
Dougga / Thugga Město Dougga bývalo hlavním městem důležitého Lyrico-Punského státu na okraji římské říše. 1997


CESR

CESR je výbor pro evropskou regulaci cenných papírů, který byl ustanoven Evropskou Komisí 6.června 2001.
Hlavní činností tohoto výboru je fungovat jako poradní skupina Evropské komise, usměrňovat a zabezpečovat konzistentní a včasné implementace legislativy pro členské státy a spolupráce mezi národními regulátory cenných papírů tzv. Komisí cenných papírů.
Výbor má na starosti také vydávání směrnic, interpretaci, doporučení, společné standardy, kontrolu a porovnání postupů regulace v různých zemích. Samozřejmě následuje podrobné zpracování analýz legislativy v oblasti cenných papírů. Přesto neexistuje žádný formální mechanismus pro vynucování správného a řádného uplatňování účetních standardů.


Benjamin Becker

Benjamin Becker je současný německý profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře zatím vyhrál 1 turnaj ATP ve dvouhře.
Benjamin Becker se zúčastnil 1 zápasu v Davisově poháru za tým Německa s bilancí 0-2 ve dvouhře.


Vlastní hlenky

Vlastní hlenky či také pravé hlenky je třída hlenkovitých organizmů a součást kmene Mycetozoa. Je jich známo asi 725 druhů v 60 rodech.
V jejich životním cyklu se střídá haploidní a diploidní fáze. Nejprve se objevuje stádium bičíkatých myxomonád či měňavkovitých myxaméb, načež z nich vzniká mnohojaderný útvar, tzv. plazmodium. Jsou známy tři druhy plazmodií na základě vzhledu; protoplazmodium, afanoplazmodium a faneroplazmodium. Z plazmodií se někdy vyvíjí sklerocia nebo sporokarpy. Také sporokarpů jsou tři druhy: sporangia, aethalia či plazmodiokarpy, poznají se na základě toho, z jakých částí plazmodia daný sporokarp vznikl.


Vestfold

Vestfold Fylke je územněsprávní jednotka v jihovýchodním Norsku. Správním centrem území je město Tonsberg. Správcem kraje Vestfold je Fylkesmann i Vestfold. Počet obyvatel dosáhl roku 2005 k 220 736. Rozloha kraje je 2 216 km2.
Vestfold hraničí na západě s krajem Telemarka na severu s krajem Buskerud. Na východě sousedí v Oslofjordu s Ostfoldem. Územím protéká od severu k jihu řeka Lagen. Krajem při pobřeží vede silnice E18 z Oslo do Porsgrunnu, Arendalu a Kristiansandu.


Karl Gesele

Karl Gesele byl německý důstojník jezdectva Waffen-SS, který dosáhl hodnosti SS-Standartenführer. Mimo jiné byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně rytířského kříže a Německého kříže ve zlatě.
Karl Gesele se narodil 15. srpna roku 1912 ve württemberském městě Riedlingen jako syn prokuristy Hermanna Geseleho a jeho ženy Therese. Po dosažení správného věku, nastoupil na základní školu v roce 1919 ze které přestoupil později v roce 1923 na místní gymnázium v Riedlingenu, kde v roce 1929 maturuje. Po maturitě podstupuje školení na stavebního inženýra, které zakončuje roku 1932.
Dne 10. srpna 1931 zároveň vstupuje do SS jako SS-Mann a je zařazen k 1. rotě ze II. praporu od 13. SS-Standarte pod velením SS-Sturmbannführera Karla Pflomma. K 1. listopadu téhož roku se rovněž rozhodl vstoupit do nacistické strany. Následně však pracuje jeden rok u inženýrských staveb protiletecké obrany v Ulmu odkud v lednu roku 1933.
V létě roku 1933 je přeřazen na oddělení politické pohotovosti Württemberg v Oberndorfu. Avšak s rozvojem SS je 16. srpna téhož roku jeho jednotka zařazena do SS-Verfügungstruppe a zároveň je přejmenována na SS-Standarte Deutschland. Gesele je tak zařazen k 9. rotě ze III. praporu pluku.


Stadiony MS ve fotbale 2006

Mistrovství světa ve fotbale 2006 se odehrálo v Německu. Celkem 12 německých měst a jejich stadionů hostilo toto mistrovství.
Hlavními kritérii při výběru měst a stadionů pro mistrovství byly modernost a bezpečnost stadionů, zároveň měly být tyto pokud možno pravidelně rozmístěny po celém Německu. Již před rozhodovacím řízením bylo jasné, že se mistrovství bude odehrávat v Berlíně a Mnichově. Z měst ucházejících se o pořádání, která se do výběru nedostala, je možno jmenovat Düsseldorf, Brémy nebo Mönchengladbach. V době rozhodnutí 15. dubna 2002 se některé stadiony nacházely ještě v rekonstrukci.
FIFA se nechtěla podílet na reklamě pro sponzory stadionů, po nichž jsou tyto nazvány, proto se stadiony během mistrovství jmenovaly většinou FIFA WM-Stadion Dortmund, FIFA WM-Stadion Hannover atd..
Vybraných 12 stadionů, které zčásti patří k nejmodernějším na světě, má celkovou kapacitu kolem 602 800 míst k sezení. V následujícím přehledu udané kapacity stadionů se částečně liší od kapacit pro ligové zápasy: důvodem byla opatření k bezpečnosti diváků na stadionech.


Podlesok

Nachází se v severo-západní části Slovenského ráje ve vzdálenosti dvou kilometrů od obcí Betlanovce a Hrabušice v nadmořské výšce 550 metrů. V blízkosti Podlesku ústí rokle Suchá Belá a v Hrdle Hornádu začíná Prielom Hornádu. V místě se nachází rozsáhlý areál kempu.


Rebutia grandiflora

Rebutia grandiflora je zajímavým druhem rodu Rebutia, blízce příbuzným druhu R. minuscula, který je ve sbírkách zastoupen mnohem méně často, než by si zasloužil. Pojmenován byl podle svých květů, grandiflorus znamená velkokvětý.
Vzrůst jednoduchý, stonek nejprve kulovitý, později zploštěle kulovitý, až 75 mm široký a 50 mm široký; pokožka jasně zelená; temeno snížené, holé; kořeny vláknité. Žeber až 21, spirálovitě probíhající, zcela rozložená do drobných, plochých hrbolků; areoly oválné, 1-1,5 mm dlouhé, umístěné na vrcholu hrbolků, pokryté krátkou bělavou plstí. Trny jen okrajové, asi 25, jemné, tenké, štětinovité, paprskovitě rozložené, 8 - 10 mm dlouhé, bělavé; někdy až 4 středové trny, velmi krátké, sotva odlišitelné, poněkud tmavší nebo s tmavší patou.
Květy široce nálevkovité, v dolní části květní trubky ohnuté, asi 65 mm dlouhé a široké, leskle karmínově červené, samosprašné; okvětní lístky protáhle kopinaté, karmínově červené, uvnitř k jícnu často více žluté, vnější poněkud užší; květní trubka štíhle nálevkovitá, až 50 mm dlouhá, červená až nažloutlá, vně s malými, špičatými, červenými šupinami, nitky světle žluté, prašníky nažloutlé; čnělka a blizna nažloutlá, stojící mezi nejvyššími prašníky. Plod kulovitý, až 5 mm široký, s malými šupinami, ve zralosti vysychající a nepravidelně praskající, stejně jako semena velmi podobný jako u R. minuscula. Semena podlouhle čepičkovitá, hilum oválné, bílé; testa leskle černá, bradavkovitá.
Rebutia grandiflora se vyskytuje v několika málo odlišných klonech, drobné odchylky se týkají hlavně otrnění a barvy květů, kde se někdy vyskytuje více karmínové, jindy více žluté, zejména do jícnu květu. Odchylky jsou v důsledku samosprašnosti květů stabilizované, problémem je však výskyt mnoha zcela jasně chybně identifikovaných rostlin, které lze pod jménem R. grandiflora ve sbírkách nalézt. Jako R. grandiflora popř. R. minuscula var. grandiflora byl označen také sběr K. Knížete KK 1242.
Jméno R. minuscula var. grandiflora použil také již roku 1932 ve svém ceníku A.V. Frič, ale bez popisu a s poznámkou, že se jedná o výběr z mnoha generací kristátních forem R. minuscula, s Backebergovou rostlinou má málo společného.
Rebutia grandiflora pochází z Argentiny, areál tohoto druhu leží v provincii Salta mezi Quebrada de Escoipe a Cachipampa v nadmořské výšce 2500 - 3000 m. U sběru KK 1242 bylo jako místo nálezu uvedeno Salta, Escoipe, 3300 m.
Jako Rebutia grandiflora se ve sbírkách často nalézají rostliny s podstatně menšími květy a hustším otrněním, které patří do příbuzenstva R. senilis, nebo formy R. minuscula, ale někdy i rostliny zcela odlišné. Pro R. grandiflora jsou charakteristické velké květy a poměrně řídké otrnění, tělem a otrněním je R. grandiflora velmi podobná R. minuscula, jen celkově ve všech rozměrech větší. Květy jsou podstatně větší, i když jejich stavba je podobná, a zbarvené do jiného odstínu.
Rebutia grandiflora se pěstitelsky od R. minuscula a dalších příbuzných druhů nijak neliší. Problém je pouze v tom, že jsou pod tímto jménem často nabízena semena i rostliny, které patří jinam. Zejména u semen se pozná až dodatečně, že to přiřazenému jménu neodpovídá. Správná R. grandiflora se ve sbírkách vyskytuje vzácně a zasloužila by si daleko většího rozšíření.


Jestřábí oko

Jestřábí oko je elektronický systém monitorující dopady míčů v tenise a kriketu.
Okolo hřiště je rozmístěno na předem určená místa v triangulárním systému asi deset kamer, jež snímají míče pod různými úhly. V rozmezí pěti sekund je obraz z kamer převeden do trojrozměrné grafiky. Výsledný obrazový záznam lze poté sledovat na obrazovce.
Pojmenování "jestřábí oko" není přirovnáním k ostřížímu zraku dravce jestřába, ale je odvozeno od příjmení britského vynálezce Paula Hawkinse. Označení se úspěšně vžilo, protože se jedná o nomen omen vynálezce-vynález.
Poprvé bylo jestřábí oko nasazeno při kriketovém zápase mezi Anglií a Pákistánem 21. května 2001. Následně došlo k jeho úspěšnému testování při tenisových střetnutích. Jeho odchylka činí 3,6 mm, což je 5% rozmezí. Mezi další funkce patří měření rychlosti tenisových úderů, délka uběhnuté vzdálenosti hráče aj.
Prvním grandslamem, který využil tohoto zařízení ve hře, byl US Open 2006.
Paul Hawkins testuje jestřábí oko během fotbalových utkání ve spolupráci s Premier League, a to především na úrovní brankové čáry.


Cimljanská přehrada

Cimljanská přehrada je přehradní nádrž na území Rostovské oblasti a Volgogradské oblasti v Rusku. Přehradní jezero na řece Donu za hrází Cimljanské hydroelektrárny bylo naplněno v letech 1952-55. Přehradní jezero má rozlohu 2700 km2. Je 260 km dlouhé a maximálně 38 km široké. Průměrná hloubka je 8,8 m. Má objem 23,9 km3. V místech dolních toků hlavních přítoků Donu se vytvořily zálivy široké až 5 km a dlouhé 15 až 30 km.
Bylo postaveno jako součást Volžsko-donské vodní cesty a reguluje dlouhodobé kolísání průtoku.
Využívá se pro zavlažování a zavodňování. Přehrada zvedla hladinu řeky na 26 a zlepšila tak podmínky pro vodní dopravu na dolním Donu. Je zde rozvinuté rybářství. Na břehu leží města Kalač na Donu, Cimljansk, Volgodonsk.


Skanderbegovo náměstí

Skanderbegovo náměstí je ústřední náměstí v Tiraně; nachází se v centru města a směřují sem všechny důležité radiální tepny města.
Má nepravidelný tvar, je velice rozsáhlé a dominuje mu jezdecká socha Skanderbega, albánského národního hrdiny. Je rozděleno na několik částí; některé z nich mají sadovou úpravu, avšak většina nikoliv. Na tomto náměstí se též nacházejí všechny významné budovy; národní muzeum, Edhem Beyova mešita a někerá ministerstva.


Pod Obrovou nohou

Pod Obrovou nohou je přírodní památka ev. č. 1215, která se nachází v okrese Prostějov severozápadně od obce Ondratice. Správa AOPK Olomouc. Na jihu se nachází další přírodní památka Kopaniny.


Keptuška

Keptuška je český název některých kulíkovitých ptáků z rodu čejka. Ačkoli se v češtině používá jako název rodový, představuje podrod Chettusia dříve považovaný za samostatný rod. Jsou známy dva druhy - keptuška běloocasá a keptuška stepní, oba vzácně zalétly i na území Česka.


Mistrovství Evropy ve fotbale 2004

Mistrovství Evropy ve fotbale 2004, zkráceně též EURO 2004, pořádané asociací UEFA v Portugalsku, byla soutěž národních fotbalových týmů Evropy, které se na ni probojovaly z kvalifikace. Závěrečného turnaje se v období od 12. června 2004 do 4. července téhož roku zúčastnilo 16 týmů. Portugalsko, jako pořadatel bylo vybráno v říjnu roku 1999, před Španělskem a společným pořadatelstvím Rakouska a Maďarska. Představitelé UEFA ohodnotili toto mistrovství jako „dosud nejlepší“.
Turnaj navštívilo 1 150 802 diváků, nejvíce pak finálový zápas Portugalsko - Řecko 0-1 4. července, nejméně zas 22. června zápas Itálie - Bulharsko 2-1
V průběhu turnaje se zrodilo několik překvapení. O první se postaraly týmy Španělska, Itálie a Německa, jež jako tipovaní favorité nedokázaly postoupit ze základních skupin a skončily shodně na nepostupových třetích místech. Největším překvapením byl ovšem tým Řecka, vedený německým trenérem Otto Rehhagelem, který jakožto outsider dokázal nejen postoupit ze skupiny, ale uspěl i ve vyřazovacích bojích, kde vyřadil do té doby úřadující mistry Francouze, favorizované Čechy a ve finálovém zápase dokázal porazit silný domácí tým. V celé historii Eura se stalo vůbec poprvé, že první i poslední zápas soutěže hrála stejná mužstva a v obou navíc pokaždé vyhráli hosté.
Český národní tým, pod vedením Karla Brücknera, postoupil z kvalifikace na Mistrovství Evropy ve fotbale 2004 ze skupiny tři, z prvního místa před Nizozemskem, se kterým se ve finálovém turnaji opět sešel ve skupině D, spolu s Lotyšskem a Německem. Tato skupina byla jedna z nejtěžších. Nizozemsko mělo být podle médií i fanoušků diskutujících na serveru BBC nejvážnějším adeptem na první místo ve skupině. Německo, přes kolísavé výkony v celkem lehké kvalifikační skupině 5, mělo dle některých odborníků sehrát postupový boj s Českem. Podle některých byla právě skupina D skupinou smrti. Jiní, jako John Motson píší „It wouldn't surprise me to see Czech republic go through and either Holland or Germany miss out, because I think the Czech republic are very underrated side“ - Nepřekvapilo by mě, vidět postup Česka na úkor někoho z dvojice Nizozemsko, Německo, neboť si myslím, že Češi jsou velmi podceňováni.
Český tým zahájil v Aveiru s Lotyšskem. Ač měl značnou herní převahu inkasoval těsně před půlí. Týmu se podařilo zápas otočit a vyhrát 2-1. Druhý zápas s Nizozemskem Češi opět nezačali dobře a brzy prohrávali 0-2. Do přestávky stačili snížit a v druhé půly dokonali obrat na 3-2. Zápas byl považován za nejlepší na turnaji . Tímto výsledkem získali jistý postup ze skupiny a do posledního skupinového zápasu s Německem, kterému šlo o vše, nastoupila přeměněná sestava v psychické pohodě a dokázala porazit i tento výběr 2-1. Čtvrtfinálový zápas s Dánskem byl celkem jednoznačnou záležitostí, což se veřejně očekávalo i od semifinálovém zápasu s Řeckem. Ovšem česká hra narazila na řeckou obranu a bezbrankové dění dospělo k prodloužení, kdy Řekové za pomoci stříbrného gólu postoupili.
Hráči českého týmu: Petr Čech, Zdeněk Grygera, Pavel Mareš, Tomáš Galásek, René Bolf, Marek Jankulovski, Vladimír Šmicer, Karel Poborský, Jan Koller, Tomáš Rosický, Pavel Nedvěd, Vratislav Lokvenc, Martin Jiránek, Štěpán Vachoušek, Milan Baroš, Jaromír Blažek, Tomáš Hübschman, Marek Heinz, Roman Týce, Jaroslav Plašil, Tomáš Ujfaluši, David Rozehnal, Antonín Kinský
Turnaj se hrál celkem v devíti městech na deseti stadiónech, z nichž nejvytíženější byly Lisabon a Porto.
Všechny stadióny prošly u příležitosti konání se Mistrovství světa rozsáhlými renovacemi, nebyly-li postaveny scela nové, jako třeba Městský stadion v Aveiru.
K Mistrovství Evropy ve fotbale 2004 připravila UEFA ve spolupráci s firmou Adidas revoluční míč s názvem Roteiro. Tento míč byl vyroben z přírodního latexu pomocí technologie tepelného opracování, což znamenalo, že míče měly mít stejné a konstantní vlastnosti a navíc měly přinést nové zážitky z hraní fotbalu. Míč byl pojmenován podle zápisníku portugalského mořeplavce a objevitele Vasca de Gamy, který byl symbolem portugalských námořních úspěchů a objevů.
Závěrečného turnaje EURO 2004 se zúčastnily tyto národní týmy na základě výsledků z kvalifikace na mistrovství Evropy ve fotbale 2004:


Šopský salát

Šopský salát je zeleninový salát typický pro Bulharsko. Podává se se sýrem feta, který se vyrábí z ovčího nebo kravského mléka. Salát pochází z okolí Sofie a Dupnice od obyvatel nazývaných Šopové.
Bulhaři si neopomenou připravit dostatečné množství šopského salátu k popíjení tradičních lihovin jako jsou vodka, silný anýzový likér mastika a vinná pálenka rakije. Při konzumaci těchto alkoholických nápojů tradice praví, že zálivku by měli dělat tři lidé: Olej dává marnotratník, sůl filosof a ocet přidá lakomec. A tak vznikne ideální poměr ingrediencí.
Pečené paprikové lusky, cibuli, petržel a syrové paprikové lusky nakrájíme na malé kousky. Očištěná rajčata a oloupanou okurku též nakrájíme a vše smícháme dohromady a položíme na talíř.
Před podáváním zalijeme olivovým olejem, osolíme, posypeme bulharským kořením. Navrch nastrouháme sýr. Ozdobíme zelenou petrželkou. Můžeme i feferonkou či růžičkou z rajčete.
Balkánská kuchyně. Autor: Krákorová, Komatovič. Vydal: GRADA Publishing, a. s., 2003, vydání 1. ISBN 80-247-0225-8


Chris Sawyer

Chris Sawyer je skotský nezávislý vývojář počítačových her se zaměřením na stavební/strategické/simulační hry. Má titul v oboru „informatika a mikroprocesorové systémy“.
Do počítačového průmyslu přišel v roce 1983, kdy psal hry v programovacím jazyce pro stroje Z80 na domácím počítači Memotech MTX. Poté programoval pro domácí počítač řady Amstrad CPC. Od roku 1988 do 1993 pracoval na konverzi her z Amigy pro PC a podílel se na několika populárních hrách, jako Virus, Campaign, Birds of Prey, Dino Dini's Goal a Frontier Elite 2.
Od roku 1993 vyvíjí Chris hry na PC, první z nich byl Transport Tycoon, vydaný pod křídly firmy Microprose v roce 1994. Verze hry World Editor následovala v polovině roku 1995, následována zdokonalením s názvem Transport Tycoon Deluxe koncem roku 1995. Chrisův druhý velký projekt byla hra RollerCoaster Tycoon, vydána firmou Hasbro Interactive počátkem roku 1999, následována dvěma datadisky Added Attractions/Corkscrew Follies koncem roku 1999 a Loopy Landscapes v září 2000. RollerCoaster Tycoon 2 byl vydán zanednlouho prostřednictvím firmy Infogrames Interactive v roce 2002. Dlouho očekávané pokračování hry Transport Tycoon, Chris Sawyer's Locomotion, byla dokončena a vydána firmou Atari v říjnu 2004.
Chris programuje v MS Macro Assembler, MS Visual C, DirectX a v dalších nástrojích. Na tvorbu 3D a 2D grafiky používá různé modelovací, renderovací, a kreslící balíky, včetně Lightwave, Raydream Studio, DeBabelizer Pro, Adobe Photoshop, Paint Shop Pro, Deluxe Paint, Pro Motion, Painter, True Space, Corel Draw a Meta Creations Poser.


Slezská knížectví

Území budoucího Slezska bylo dlouhou dobu rozděleno na mnohá nezávislá slezská knížectví, někdy se také používá označení vévodství. Toto dělení bylo zapříčiněno rozdělením Polska podle závěti Boleslava III. Křivoústého v roce 1138. Podle tohoto rozdělení mělo být Polsko rozděleno na 4–5 údělů a každý z těchto údělů připadlo jednotlivým synům Boleslava. Slezsko podle této smlouvy potom připadlo Vladislavovi II. Vyhnanci a jeho potomci dále dělili Slezsko na další menší územní celky, až do roku 1675, kdy vymřeli všichni slezští Piastovci.
Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. se tato knížectví stala vazaly k Českému království, a zůstala součástí Zemí Koruny české až do roku 1742, kdy probíhaly slezské války a část Slezska byla zabrána Pruskem.
K území Slezska bylo roku 1742 v důsledku první slezské války připojeno Kladské hrabství. Protože však Kladsko nevzniklo rozdělením původního Slezska, ale oddělením od Čech, nebývá mezi slezská knížectví počítáno.
 Image:Silesia 1172-1177.jpg|1172-1177 Image:Silesia 1177-1185.jpg|1177-1185 Image:Silesia 1185-1201.jpg|1185-1201 Image:Silesia 1201-1202.jpg|1201-1202 Image:Silesia 1206-1217.jpg|1206-1217 Image:Silesia 1217-1230.jpg|1217-1230 Image:Silesia 1241-1243.jpg|1241-1243 Image:Silesia 1243-1248.jpg|1243-1248 Image:Silesia 1248-1249.jpg|1248-1249 Image:Silesia 1249-1273.jpg|1249-1273 Image:Silesia 1273-1277.jpg|1273-1277 Image:Silesia 1277-1278.jpg|1277-1278 Image:Silesia 1278-1281.jpg|1278-1281 Image:Silesia 1281-1284.jpg|1281-1284 Image:Silesia 1284-1287.jpg|1284-1287 Image:Silesia 1287-1290.jpg|1287-1290 Image:Silesia 1290-1291.jpg|1290-1291 Image:Silesia 1294-1296.jpg|1294-1296 Image:Silesia 1296-1301.jpg|1296-1301 Image:Silesia 1306-1309.jpg|1306-1309 Image:Silesia 1309-1311.jpg|1309-1311


Lennart Meri

Lennart Meri byl estonský spisovatel, historik, filmový režisér a politik, který byl v letech 1992-2001 estonským prezidentem.
Lennart Meri se narodil v Tallinnu jako syn estonského diplomata Georga Meriho a Alice-Brigitty Engmannové. Se svou rodinou opustil Estonsko ve velmi útlém věku a vzdělání tak získával v Berlíně, Paříži či Londýně. Se svou rodinou se nicméně nacházel v Estonsku v době počátku okupace země Sovětským svazem v červnu 1940. V roce 1941 byla Meriho rodina deportována na Sibiř a sdílela tak stejný osud jako tisíce dalších Estonců, Litevců a Lotyšů.
Během svého pobytu v exilu se Meri začal zajímat o další ugrofinské jazyky, které kolem sebe slyšel. Jeho zaujetí etnickou a kulturní spřízněností ugrofinské rodiny se později stalo častým námětem jeho prací. Meriho rodina léta na Sibiři přežila a žila i nadále v Estonsku. V roce 1953 dokončil Lennart Meri studium na Univerzitě v Tartu.
Političtí představitelé Merimu nepovolili, aby pracoval jako historik, působil tedy jako dramatik ve Vanemuine, nejstarším divadle v Estonsku. Svou první knihu, která byla veřejností přijata velmi dobře, napsal po své cestě do pohoří Ťan Šan v centrální Asii a do pouště Karakúm v roce 1958.
Jeho snímky byly sice v Sovětském svazu zakazovány, v západním světě však oceňovány. Ve finských školách byly jeho filmy a texty používány jako studijní materiály. V sedmdesátých a osmdesátých letech cestoval do oblasti Sibiře a sovětského dálného východu a své zkušenosti posléze zděloval v mnoha knihách, které byly v této době v Estonsku velmi populární. Díky svým vynikajícím jazykovým znalostem také často překládal zahraniční autory. V roce 1988 založil nevládní Estonský institut sloužící k prohlubování kontaktů se západem a k vysílání estonských studentů do zahraničí.
Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal ministrem zahraničních věcí. V této funkci se obklopil mladými vzdělanými lidmi, většinou anglicky hovořícími. Jeho snahou bylo vytvořit otevřený komunikační kanál směrem na západ a prezentovat Estonsko co nejlépe na mezinárodní scéně. 6. října 1992 byl zvolen druhým prezidentem Estonské republiky a 20. září 1996 byl znovuzvolen.
Lennart Meri byl dvakrát ženatý. Z těchto manželství vzešly tři děti: synové Mart Meri a Kristjan Meri a dcera Tuule Meri. Jeho následovníky jsou již také čtyři pravnuci.


Dibutyl ftalát

Dibutyl ftalát je lipofilní ester kyseliny ftalové. Za běžných podmínek má formu bezbarvé kapaliny a je považována za látku toxickou pro reprodukci.
DBP je rozhodnutím Evropské komise 1999/815/ES zakázáno v hračkách a předmětech, které děti do 3 let vkládají do úst.
28. října 2008 Evropská agentura pro chemické látky zveřejnila oficiální seznam prioritních nebezpečných chemikálií, které budou podléhat autorizaci v rámci směrnice REACH , a spolu s dalšími dvěma ftaláty do něj byl zařazen i DBP.


Elim Garak

Elim Garak je fiktivní postavou ze světa Star Trek patřící k rase Cardassianů. Garak je bývalý člen Obsidiánského řádu v exilu.
Garak o sobě tvrdí, že je jen pouhým krejčím. Předtím bylo jeho povoláním zahradník na Romulu, kde se specializoval na Edosijské orchideje.
Než začal jako krejčí na stanici Deep Space Nine, byl členem obávaného Obsidiánského řádu Cardasijské říše, ze kterého byl vypuzen pro neuposlechnutí rozkazu.


ASCII

ASCII je anglická zkratka pro American Standard Code for Information Interchange, tedy americký standardní kód pro výměnu informací. V podstatě jde o kódovou tabulku která definuje znaky anglické abecedy, a jiné znaky používané v informatice. Jde o historicky nejúspěšnější znakovou sadu, z které vychází většina současných standardů pro kódování textu přinejmenším v euro-americké zóně.
Tabulka obsahuje tisknutelné znaky: písmena, číslice, jiné znaky, a řídící kódy, které byly původně určeny pro řízení periferních zařízení.
Kód ASCII je podle původní definice sedmibitový, obsahuje tedy 128 platných znaků. Pro potřeby dalších jazyků a pro rozšíření znakové sady se používají osmibitová rozšíření ASCII kódu, která obsahují dalších 128 kódů. Takto rozšířený kód je přesto příliš malý na to, aby pojmul třeba jen evropské národní abecedy. Pro potřeby jednotlivých jazyků byly vytvořeny různé kódové tabulky, význam kódů nad 127 není tedy jednoznačný. Systém kódových tabulek pro národní abecedy vytvořila například organizace ISO.
V současnosti se tato 8-bitová rozšíření ASCII postupně nahrazují kódováním Unicode.
Tyto neviditelné znaky byly určeny pro řízení dálnopisu nebo tiskárny, ale v současnosti se z nich využívá jen poměrně malá část. Nejčastěji používané speciální znaky jsou:
Bohužel, ani pro používání těchto kódů neexistuje všeobecně přijímaný standard. Například operační systémy Unix používají pro odřádkování kód LF, systémy DOS a Windows používají kombinaci CR+LF, systémy firmy Apple používají kód CR.
Ostatní speciální znaky se používají například pro definici komunikačních protokolů při komunikaci mezi počítači. Zde je význam speciálních znaků podle původního standardu.
Znak ESC se používá např. pro definici tzv. escape sekvencí používaných pro rozšíření ASCII kódu pro různé účely. Jeden nebo několik znaků následujících znak ESC nejsou interpretovány jako ASCII kódy, ale mohou mít speciální význam - například mohou definovat novou pozici kurzoru na obrazovce terminálu, nebo mohou definovat velikost fontu používaného tiskárnou, přepnout tiskárnu ze znakového do grafického módu atd.
Organizace ANSI definovala sekvence určené pro ovládání znakových terminálů. Tyto sekvence zahrnují např. posun kurzoru na určitý řádek a sloupec obrazovky.
Faktickým standardem pro starší jehličkové tiskárny jsou escape sekvence používané firmou Epson.


Stříbrné Hory

Stříbrné Hory je obec ležíci asi sedm kilometrů východně od okresního města Havlíčkův Brod a tři kilometry severozápadně od Přibyslavi. V obci je evidováno 99 domů a asi 250 obyvatel.


Zoologická zahrada Liberec

Zoologická zahrada v Liberci je nejstarší zoologická zahrada v České republice. V jejím 13 hektarovém areálu je chováno více než 170 druhů zvířat. V zatím nejúspěšnějším roce 1989 ji navštívilo přes 460 000 osob. Mezi jejími největšími lákadly jsou bílí tygři a lachtani.
Prvním krokem k založení budoucí zoologické zahrady byla činnost tehdejšího Ornitologického spolku pro severní Čechy. Jeho členové založili nejprve 2. července 1895 Geflügelpark a později také voliéru v městském parku přístupnou veřejnosti. Dalším rozšířením tohoto areálu bylo vysazení labutí na nedalekém Jezírku a zřízení ohrady pro srnčí zvěř na blízké louce. Centrem areálu se stal dřevěný domek v tyrolském slohu, zvaný Čapí hnízdo, přenesený sem stavitelem Alfredem Hübnerem z Německo-české výstavy roku 1907. Kolem něj se areál postupně rozrůstal, až se začalo uvažovat o jeho přeměně v malou zoologickou zahradu. Tato snaha ztroskotala v průběhu první světové války na nedostatku finančních prostředků.
Po skončení války a vzniku Československa se tehdejší liberecký německý magistrát snažil zachovat věhlas svého města. Z tohoto důvodu také město pojalo návrh profesora průmyslové školy Fritze Wellera a odborného učitele Ericha Sluwy na zřízení zahrady za otázku své prestiže. Pro realizaci záměru byl ustaven spolek Tiergarten a ten na podzim roku 1919 zoologickou zahradu také otevřel. Jejím ředitelem se stal právě Erich Sluwa, který ji vedl až do června roku 1945. Bohužel však mezi válkami byla liberecká zahrada téměř neznámá a od otevření pražské ZOO v roce 1931 byla takřka v izolaci. Přes snahu svého ředitele se v této době příliš nerozšiřovala. V letech 1939–1945 chovala zahrada zhruba 500 zvířat 134 druhů: lvy berberské, kalifornské lachtany, hnědé a malajské medvědy a papoušky ara hyacintové. Zahrada však měla spíše charakter zvěřince – měla příliš malou plochu, nešťastné uspořádání a mnohé druhy byly vystavovány jen v létě a na zimu byly prodávány.
Po skončení války byla většina budov zahrady a celý areál v dezolátním stavu a objevovaly se hlasy pro její zrušení. Během deseti následujících let se zahrada pokoušela získat nového provozovatele a nového ředitele. Desátým v řadě poválečných ředitelů se stal Jiří Badalec roku 1954. Zahrada se za jeho vedení začala specializovat na ohrožené druhy, nezapomněla však ani na školní výuku a druhy atraktivní pro své návštěvníky. V roce 1957 byl zřízen pavilon ptáků a výběh pro medvíďata a v roce 1960 stáj pro zebry a srub pro zubry. Také počet návštěvníku vzrostl ze 150 000 padesátých let na 330 000 v roce 1960. Začátkem šedesátých let byl také vypracován plán budoucího rozvoje včetně cílové rozlohy, vazeb na dopravní infrastrukturu a budoucího rozvoje areálu. Na tomto dokumentu se podílela řada významných libereckých odborníků různých profesí.
Přestože tehdy nebyla možná spolupráce se západními zahradami a město Liberec ztratilo část dotací pro své instituce společně se ztrátou statusu krajského města, rozvoj ZOO pokračoval. Roku 1962 byl dokončen pavilon pro paviány, 1966 pro šimpanze, 1970 bazén pro lachtany a 1975 pavilón slonů. Byl také rekonstruován pavilón šelem a vybudován nový vstupní objekt s administrativní budovou a přednáškovým sálem.
Za dalšího ředitele Josefa Janečka byl zřízen roku 1982 objekt pro tučňáky a v roce 1984 objekt pro dravé ptáky. Roku 1987 byl dokončen moderní pavilon pro nosorožce a žirafy. V témže roce byl zahájen chov sněžných levhartů.
V roce 1993 pečovala o 1300 zvířat. O rok později byl rozšířen pavilon šelem pro párek bílých tygrů zapůjčených ze Švédské Eskilstuny. Ti jsou dnes v ZOO natrvalo. V roce 2000 byl otevřen pavilon tropů a 15. listopadu 2004 nový bazén pro lachtany.
V současnosti vykonává funkci ředitele zoologické zahrady MVDr. David Nejedlo. ZOO chová v současnosti 170 druhů zvířat v celkovém počtu téměř 1000 kusů. V roce 2005 měla zahrada celkovou návštěvnost 339 435 lidí.
Mezi jejími úspěchy je odchování samečka takina zlatého, oslů somálských, orlů kamčatských, orlosupů bradatých nebo krokodýla čelnatého.


Vincent d'Indy

Paul Marie Théodore Vincent d'Indy, francouzský hudební skladatel a pedagog se narodil do vojenské royalistické rodiny katolického přesvědčení. Již od útlého mládí bral hodiny klavíru, ale aby potěšil svou rodinu, začal později studovat práva. Nakonec se však rozhodl věnovat hudbě a stal se oddaným žákem Césara Francka na Pařížské konzervatoři. Jako jeho následovník začal d'Indy obdivovat to, co považoval za standardy německého symfonismu.
Vincent d'Indy roku 1894 založil společně s Charlesem Bordenem a Alexandrem Guilmantem franckistickou konzervatoř Schola cantorum. D´Indy zde a na Pařížské konzervatoři vyučoval až do své smrti. Ačkoliv byl d'Indy za svého života často obviňován z antisemitismu, což ho společně s jeho monarchistickým smýšlením vedlo k připojení k League de La Patrie française během Dreyfusovy aféry, přesto si získal obdiv a vážnost u kolegů se zcela opačným smýšlením, jako byli např. Camille Saint-Saëns, Claude Debussy, Pierre Monteux a Charles Munch. Mezi mnohými jeho žáky byli například Erik Satie, Bohuslav Martinů, Albert Roussel, Isaac Albéniz, Arthur Honegger, Darius Milhaud a Joseph Canteloube.
Dnes se hraje už jen málo z d´Indyho hudby. Jeho nejznámějšími díly jsou pravděpodobně Symphonie Cévenole neboli Symphonie sur un chant montagnard français pro klavír a orchestr a Istar, symfonická báseň ve formě několika variací. Mezi jeho další díla patří orchestrální i komorní hudba, skladby pro klavír, písně a několik oper. Stejně jako díla Franckova, i d'Indyho práce vykazovala silný vliv Wagnera. D'Indy dokonce navštívil premiéru jeho Prstenu Nibelungů na Bayreuthských slavnostech v roce 1876.
D'Indy byl činný také jako hudební pedagog a stal se spoluautorem třísvazkové knihy Cours de composition musicale a autorem studií o Franckovi a Beethovenovi.


Krokodýl orinocký

Krokodýl orinocký je středně velký až velký krokodýl žijící v řekách Jižní Ameriky, především v řece Orinoko. Dorůstá až do délky pěti metrů a je považován za ohrožený druh. Patří mezi největší americké predátory.


Sínis

Sínis - je v řecké mytologii lupič z Isthmu nedaleko města Korinth.
Na své oběti číhal v úzkém místě, kde šíje spojuje Attiku a Peloponnés. Byl to silák hrozivého zjevu, který pocestné nejen okradl, ale také jim připravil krutou smrt. Přivazoval své oběti k vrcholkům dvou ohnutých sosen, zakopaných do země. Když vrcholky uvolnil, vymrštily se a nešťastníka roztrhly.
Nevyplatilo se mu to, když mladý Théseus ve svých šestnácti letech putoval od svého děda, troizenského krále Pitthea ke svému nevlastnímu otci Aigeovi, králi athénskému. Théseus cestou vyhledával dobrodružství, na kterých by si vydobyl slávu a proslulost.
V tomto rozpoložení ho přepadl Sínis a podle pořekadla „kdo s čím zachází, s tím také schází“ našel smrt takovou, jakou rozdával. Stejně tak se vedlo i dalším lupičům, kteří Théseovi zkřížili cestu, byli to Perifétés, Skeirón, Kerkyón a Prokrústés.
Zneškodnění Sínise zbavilo cestu nebezpečí, které hrozilo kupcům a poutníkům. K připomenutí založil pak Théseus slavné isthmické hry. Konaly se snad už od 7.-6. stol. př. n. l. až do našeho letopočtu každé dva roky. Probíhaly na nich soutěže v běhu, pěstním zápase, hodu diskem, vrhu oštěpem a v jízdě na koni.


Mobilní zeleň

Mobilní zeleň je zeleň v nádobách, které je možné za pomoci techniky přemístit. Je používána jako dekorativní prvek, ale také k dlouhodobé, nebo krátkodobé uzávěře komunikace. V nádobách mohou být vysázeny trvalky, letničky, nebo dřeviny. Vzhledem k umístění mobilní zeleně, na rušných komunikacích, na různých místech není možné jednoduše provádět zálivku , nebo zavést stálou závlahu a rostliny proto musí být dostatečně odolné proti suchu. Je často na úvaze a odvaze zda použít mobilní zeleň jejíž údržba je nákladná. V případě že je šance, že bude mobilní zeleň poničena, znečištěna je více než poničené truhlíky efektivní použít k uzávěře, nebo dekoraci vhodně tvarované betonové prvky.
Stabilní, kvůli ztížení možné krádeže nesnadno přenosné nádoby, zpravidla z betonu. Nádoby nemají spojení s půdou. Jsou samostatným prvkem. Bývají vyplněné z části propustnou hmotou a z části živným substrátem. Nádoby jsou osázeny rostlinami. Kvůli omezení vlivu znečišťování odpadky kolemjdoucími a omezení údržby je často použit mulč.
Musí být odolné proti exhalacím, suchu, zasolení, poškození, znečišťování, ideálně i proti krádežím.


Ishtar Terra

Ishtar Terra je druhá největší tektonická vyvýšenina na planetě Venuši po rovníkové Aphrodite Terra. Nachází se v blízkosti severního pólu planety a svou velikostí se podobá pozemské Austrálii. Ishtar Terra obsahuje čtyři hlavní pohoří Venuše – na východě Maxwell Montes, na severu Frejya Montes, na západě Akna Montes a Danu Montes na jihu. Tato pohoří obklopují jakousi náhorní planinu pojmenovanou Lakshmi Planum. V oblasti se také nachází mnoho terénů typu tessera, které svědčí o intenzivní tektonické činnosti.


Bréles

Bréles je francouzská obec v departementu Finistere v Bretani. Brentonský název obce je Brelez en . Leží 20 kilometrů od Brestu.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:1000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:100 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:50 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


7. srpen

7. srpen je 219. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 146 dní.


Kilix

Když Zeus unesl jeho sestru Európu, vydal se ji hledat se svým bratrem Kadmem a Foinixem. Hledání však vzdal a když se dostal až do dnešní jihovýchodní Malé Asie, zalíbilo se mu tam tak, že se tam usadil. Založil potom hrad a království, později nazvané jeho jménem Kilikie. Ve starověku prý to byla nejnehostinnější země světa, navíc proslulá námořními lupiči.


Nádechové potápění

Nádechové potápění je potápění bez dýchacího přístroje, tedy jen se zásobou vzduchu v plicích, kterou má potápěč z nadýchnutí se nad hladinou vody.
Soutěžní nádechové potápění se obecně rozděluje na disciplíny, v nichž bylo dosaženo následujících rekordů:
Je výdrž v klidovém stavu na jeden nádech, kdy plavec splývá na hladině obličejem otočeným ke dnu. Nejčastěji se provozuje v bazénu.
Je plavání pod vodou na jeden nádech a měří se při ní vzdálenost. Dělí se na další dvě kategorie
Se dělí na další čtyři kategorie:, potápěči usilují o dosažení největší hloubky vlastními silami. K zanoření a vynoření mu nepomáhá žádné zařízení, jenom k orientaci a větší bezpečnosti slouží vodící lano, po kterém v této disciplíně nesmí ručkovat. Opět se dělí na potápění:, soutěží se v dosažení největší hloubky pomocí ručkování po laně, ?otápěči se snaží dosáhnout co největší hloubky za pomoci zátěže, vlastními silami se poté snaží vytáhnout na hladinu s pomocí lana., potápěči se snaží dosáhnout co největší hloubky pomocí zátěže, poté vystupují na hladinu pomocí lana a vztlakového zařízení.
Rekreační nádechové potápění je oblíbeným relaxačním sportem, většinou se pro něj užívá název šnorchlování, někdy je šnorchlování považováno za jeho součást. Většinou se jedná o plavání na hladině vody s maskou a šnorchlem, dýchací trubicí, která vyčnívá nad hladinu a umožňuje tak potápěči dýchat s hlavou ponořenou do vody a pozorovat tak prostředí pod hladinou.
Potápění a plavání pod vodou je také poměrně oblíbenou zábavou, za sport se ale považuje málokdy.
Poměrně kontroverzním odvětvím nádechového potápění je lov harpunou na nádech. Potápěč loví ryby harpunou, využívaje přitom k potápění technik nádechového potápění. Jedná se o tzv. spearfishing. Vzhledem k tomu, že se harpunování ryb u nás považuje za neetické a hlavně za pytláctví, v ČR se neprovozuje. U moře je lov harpunou poměrně rozšířen, v některých zemích má mnohaletou tradici, existují dokonce soutěže v lovu harpunou.


Lakedaimón

Lakedaimón je v řecké mytologii zakladatelem lakedaimónského království s hlavním městem Spartou.
Jeho otcem byl nejvyšší bůh Zeus, matkou Plejáda Taygeté. Oženil se se Spartou, dcerou říčního boha Euróta, boha stejnojmenné řeky, která protéká Spartou a vlévá se do Lakónské zátoky.
Král Lakedaimón poté vládl na Eurótově území, nově vzniklé království nazval svým jménem Lakedaimón. Nově založil také hlavní město, to pojmenoval po své manželce Sparta. Z manželství se narodili synové Amyklás a Hímeros a dcery Eurydika, Asiné a Kléodiké.
Následníkem trůnu se stal Amyklás, který později poblíž Sparty založil město Amykly. Po něm kraloval Periérés, pak Tyndareós, po něm Meneláos, který se oženil s krásnou Helenou, kvůli níž byla rozpoutána trojská válka.


Petr Svojtka

Petr Svojtka byl český herec, první manžel české herečky Jany Bouškové.
Otec pracoval jako sazeč a typograf v tiskárně a matka byla úřednicí ve státních službách.
Zahynul tragicky pod vlivem alkoholu pod jednou z pražských tramvají.


Rmut

Rmut je hmota tvořená rozemletými bobulemi vinné révy, která vzniká při výrobě vína. Hrozny vinné révy nejprve zbaví stopek a třapin a pak se rozemelou. K tomuto procesu se používají tzv. mlýnkoodzrňovače.
V další fázi výroby se rmut lisuje nebo fermentuje. Lisováním rmutu se získává mošt.
Při výrobě bílého nebo růžového vína se rmut lisuje již několik hodin po rozemletí. Při výrobě červeného vína se rmut fermentuje. Nechá se několik dnů stát a nakvášet. Červené barvivo se slupek se tak vyluhuje do rmutu a dodá mu typickou barvu.


FK Ústí nad Labem

FK Ústí nad Labem je fotbalový klub z krajského města Ústí nad Labem, který byl založen roku 1927. Jeho domovskou základnou je Městský stadion. Trenérem FK Ústí nad Labem je Svatopluk Habanec.


Suši

Suši je jedno z nejznámějších japonských jídel. Většina lidí si pod tímto pojmem představí zejména syrové rybí maso s rýží, ale suši je především vařená rýže spojená se speciální octovou omáčkou připravenou k tomuto účelu.
Suši se vyrábí z rýže nišiki, která se uvaří a ještě teplá se smíchá s omáčkou sušinoko. Po vychladnutí této základní ingredience se používá jako hlavní přísada suši.
Pokud se vytváří suši maki nebo suši temaki, nanáší se na plátky mořské řasy nori hotová rýže nišiki. Na vrstvu rýže se nanese velmi tenká vrstvička pasty z křenu wasabi a na takto vzniklý polotovar se pak vkládá zelenina, avokádo, na kousky nakrájený syrový či uzený losos, míchaná vajíčka nebo kaviár. Výsledná vrstva se pak sroluje, vychladí a nakrájí na 2,5 cm silná kolečka. Dále existuje spousta dalších druhů suši, jako např. Nigiri-zuši, což je váleček ze suši rýže, potřený trochou wasabi a obložený kouskem omelety, ryby, nebo zeleniny. Pod kategorii nigiri patří také gunkan - maki-zuši, což je proužek nori obložený rýží a sypkou přísadou, ručně smotaný do válečku. Mezi druhy podobné nigiri-zuši patří například temari-zuši, což funguje na stejném principu jako nigiri samotné, jenom s tím rozdílem, že z rýže se formuje koule. Mezi další druhy se řadí sašimi, což je pokrm ze syrových ryb naaranžovaných na talíři, čirashi-zuši, které se skládá z vrstvy okyselené rýže, na kterou se kladou ryby, zelenina, vejce aj. Mezi v Evropě méně známé druhy patří například inari-zuši, oši-zuši, které po zformování vypadá jako dort.


Irena Kowalska-Wuttke

Podharcmistryně Irena Kowalska-Wuttke byla polská harcerská instruktorka a odbojářka, členka harcerské odbojové organizace Szare Szeregi a velitelka dívčí části nových Útočných skupin ve Varšavě. Během varšavského povstání, kterého se zúčastnila jako spojka v řadách harcerského praporu Zośka, byla zajata a zavražděna.
Před druhou světovou válkou působila Irena Kowalska ve 14. varšavské ženské družině harcerské. Po pádu Polska se zapojila do protinacistického odboje, v březnu 1944 se stala velitelkou dívčí části nových Útočných skupin.
Za varšavského povstání působila jako spojka v rotě „Giewonta“ praporu Zośka, kde zároveň působila jako ošetřovatelka její o čtyři roky mladší sestra Maria. Irena se 5. září provdala za velitele Útočných skupin a zástupce velitele roty Giewonta, podporučíka Jana Wuttkeho, s nímž přešla později do roty „Rudy“. Její manžel padl 19. září, 14 dní po svatbě.
23. září byla zajata a o den později spolu s dalšími zajatými spojkami a ošetřovatelkami zastřelena. Její tělo se nikdy nenašlo. Symbolický hrob, který je zároveň hrobem její sestry Marie Kowalské, má na Vojenském hřbitově Powązki.


Rouské

Rouské jsou obec ležící v okrese Přerov. Mají 230 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 530 ha.


Seznam planetek 3501-3750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, ATN - Atenova skupina, BIN - binární planetka, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PHA - potenciálně nebezpečná planetka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Veolia

Veolia je francouzská nadnárodně působící skupina podnikající zejména v oblasti vodního a odpadového hospodářství, energetiky a dopravy.
V roce 1980 koupila skupinu Compagnie Générale d´Entreprises Automobiles, která od roku 2000 působila pod značkou Connex a od roku 2005 přechází na značku Veolia Transport.


Ferdinand von Zeppelin

V roce 1853 začal studovat válečnou školu v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Od roku 1863 působil jako pozorovatel v americké občanské válce, které se později zúčastnil na straně Severu. Tam také 19. srpna 1865 vzlétl ke svému prvnímu balónovému letu. Od roku 1865 byl pobočníkem württemberského krále. Osvědčil se i za prusko-rakouské války, kde působil jako velitel jezdeckého oddílu. V následující válce s Francií Francouzi úspěšně používali balóny pro spojení z obležené Paříže, co je možná jeden z dalších zdrojů inspirace pro stavbu vzducholodí. Poté byl převelen do Berlína. Vojenskou službu ukončil roku 1891 jako generálporučík.
Patent na řiditelnou vzducholoď získal 31. srpna 1893, ale tento patent jen shrnoval jeho předchozí návrhy dané pruskému velení.
První vzducholoď LZ 1 začal stavět v roce 1899. Během dalších let své vzducholodě zdokonaloval, ale po katastrofě LZ 4 se zdálo, že jeho projekty končí. Zachránila je ale lidová sbírka a před první světovou válkou patřily jeho podniky k největším v Německu. Postupně v nich ale ztrácel vliv, a stal se spíše národní ikonou.
Ke konci života se ještě poměrně úspěšně věnoval konstrukci obřích bombardérů.
Byla po něm pojmenována nejslavnější vzducholoď meziválečného období Graf Zeppelin a jeden z největších létajících strojů všech dob, Graf Zeppelin II.


Laba

Laba je řeka v Karačajevsko-Čerkesku, v Krasnodarském kraji a v Adygejské republice v Rusku. Je dlouhá 347 km včetně Velké Laby, přičemž vlastní Laba měří 214 km. Povodí řeky má rozlohu 12 500 km2.
Vzniká soutokem Malé a Velké Laby, které stékají z ledovců na severních svazích Hlavního hřebenu Velkého Kavkazu. Na horním toku má chrakter divoké horské řeky, jež protéká hlubokou soutěskou. Na dolním toku jsou břehy mírné a tok řeky klidný. Ústí zleva do Kubáně, přičemž v ústí se nacházejí rákosiny.
Zdroj vody je smíšený, se zastopením sněhových a dešťových srážek a ledovců. Průměrný roční průtok vody poblíž ústí činí 95,7 m3/s. Zamrzá nepravidelně jen v některých letech na konci prosince a rozmrzá na konci února až na začátku března.
Využívá se na zavlažování. Je splavná pro vodáky. Na řece leží město Labinsk a naproti ústí na pravém břehu Kubáně Usť-Labinsk.


Sandra Oh

Sandra Oh je kanadská herečka, známá především díky roli Dr. Cristiny Yangové ve slavném americkém seriálu Chirurgové.
Narodila se v Ontariu v Kanadě. Její rodiče jsou původem z Jižní Koreji. Její herecká kariéra se datuje od roku 1989. Celosvětovou proslulost jí však přinesla až role Dr. Cristiny Yangové, tvrdé a cílevědomé doktorky v americkém seriálovém hitu Chirurgové.


Přichází Uzumaki Naruto!

Přichází Uzumaki Naruto! je 1. dílem první série japonského anime seriálu Naruto, poprvé vysílaný 3. října 2002 v Japonsku.
Příběh začíná tím že strašlivý mýtický démon Kyuubi útočí na Vesnici ukrytou v Listí, ale je poražen Čtvrtým Hokage, který démona zapečetí do malého nemluvněte a pak zemře. Tím dítětem je Naruto Uzumaki, který nemá rodiče a je proto sirotkem. Jelikož nemá rodiče je osamělý a vyvádí různé lumpárny. Ostatní obyvatelé vesnice v něm však vidí monstrum, které zaútočilo na jejich vesnici a odstrkují ho. Proto se chce Naruto stát Hokage aby ho lidé respektovali.
Naruto tedy pomaluje kamenné tváře dřívějších Hokagů, ale je chycen svým učitelem na akademii, který je představen jako Iruka Umino a je Chuunin. Za to že Naruto utekl si všichni ve třídě zopakují Henge no Jutsu, ale Naruto ukáže svojí techniku Oiroke no Jutsu. Po vyučování Naruto pod dohledem Iruky umývá tváře Hokagů, které pokreslil. Iruka později pozve Naruta na Ramen a tam si povídají.
Druhý den je maturitní zkouška, která určuje kdo se stane Geninem. Test je z Bunshin no Jutsu, která Narutovi vůbec nejde a u zkoušky propadne i přesto že se za něj přimluví jeden ze zkoušejících Mizuki, protože Iruka ho nechce nechat postoupit. Mizuki si později promluví s Narutem a zmanipuluje ho aby ukradl zákázaný Svitek Pečetí, který obsahuje obrovskou sílu. Je proto vyhlášen poplach a všichni Chuunini se ho vydají hledat. Naruta nakonec objeví Iruka, který zjištuje že za vše může Mizuki a že místo kde se setkal s Narutem je past. Mizuki zraní Iruku kunaii a Mizuki také prozradí Narutovi že je v něm Kyuubi. Když chce Mizuki Naruta zabít tak mu do rány vběhne Iruky a schytá to místo něj. Naruto se dá ze strachu na útěk. Po honičce v lese skončí Iruka poražen a Mizuki se ho chystá zabít, ale Naruto použije Kage Bunshin no Jutsu a snadno ho porazí.
Zraněný Iruka je za vše Narutovi vděčný a jako překvapení dostane Naruto ochrannou čelenku se znakem Listové vesnice a stává se z něj Genin.
Kyuubi - Devítiocasý démon, Čtvrtý Hokage - Čtvrtý Hokage v Listové vesnici, Gamabunta - Šéf všech ropuch, Třetí Hokage - Třetí Hokage v Listové vesnici, Naruto Uzumaki - Hlavní postava celého příběhu, Iruka Umino - Narutův učitel, Shino Aburame - Krotitel brouků z Klanu Aburame, Chouji Akimichi - Tlustý ninja z Klanu Akimichi, Hinata Hyuuga - Kunoichi z Klanu Hyuuuga, Shikamaru Nara - Stínový bojovník z Klanu Nara, Sasuke Uchiha - Narutův rival z Klanu Uchiha, Kiba Inuzuka - Zvířecí ninja z Klanu Inuzuka, Sakura Haruno - Narutova týmová partnerka, Ino Yamanaka - Sakuřina rivalka z Klanu Yamanaka, Mizuki - Irukův přítel, později zrádce.
Henge no Jutsu - Technika proměny, Oiroke no Jutsu - Sváděcí technika, Bunshin no Jutsu - Technika klonování, Kage Bunshin no Jutsu - Technika stínových klonů.
Hokage, Genin, Chuunin, Kunoichi, Ramen, Klan Aburame, Klan Akimichi, Klan Hyuuga, Klan Nara, Klan Uchiha, Klan Inuzuka, Klan Yamanaka.


Vnitropodnikové účetnictví

Vnitropodnikové účetnictví, potažmo manažerské účetnictví není upraveno žádnými závaznými předpisy.
Jeho strukturu si stanovuje společnost tak, jak nejlépe vyhovuje potřebám řízení společnosti, aby odpovědní pracovníci měli k dipozici informace potřebné pro své rozhodování.
Vnitropodnikové účetnictví je systém, který poskytuje různým složkám firmy informace potřebné k vedení firmy a všech jejích částí. Vnitropodnikové účetnictví zahrnuje nejen účetní informace, ale slouží k lepšímu získání přehledu o všech činnostech firmy i ostatním organizačním složkám, které s chodem firmy souvisí a jsou jeho součástí.


Hold You Down

Hold You Down je druhá a poslední píseň z alba Rebirth americké zpěvačky Jennifer López. S písní ji vypomohl rapper Fat Joe, který vydal na svém albu All Or Nothing remix této písně pod názvem Eliel Remix.
Píseň nedosáhla velkých úspěchů jako předešlá Get Right, pouze skromné úspěchy v některých částech světa. Píseň opět produkoval Cory Rooney, který s Jennifer López pracoval i v minulosti. Mnoho lidí neskrývalo své rozpačité názory nad vydáním Hold You Down, pro většinu byla tato volba nevhodná.
Videoklip se odehrává v Bronxu. Jennifer López je v něm zachycena jak zpívá na vrcholku budovy a na chodbě, Fat Joe pro změnu chodí po ulici.


Trestní právo

Trestní právo je odvětvím veřejného práva, které určuje, jaká společensky škodlivá jednání jsou trestnými činy, jaké jsou sankce za jejich spáchání a jakým způsobem stát prostřednictvím svých příslušných orgánů spáchání trestných činů a jejich pachatele zjišťuje a trestá. Trestní právo je součástí právního řádu příslušného státu. Spolu s právem ústavním a správním se řadí mezi obory práva veřejného, neboť mu dominuje vztah mezi státem a jeho orgány na straně jedné a dalšími osobami na straně druhé.
Sepjetí trestního práva hmotného a procesního je větší než u jiných právních oborů, např. než u práva občanského, neboť zatímco se v oblasti občanského práva většina právních vztahů uskutečňuje a funguje pouze v hmotné rovině bez ingerence procesní složky, trestní právo hmotné ke své realizaci nezbytně potřebuje procesní složku. Je třeba si uvědomit, že v každodenním životě všichni jedinci, aniž si to zpravidla uvědomují, vstupují do řady občanskoprávních vztahů, které jsou realizovány pouze mezi soukromoprávními subjekty a do kterých nikdy stát v podobě soudu v rozhodujícího v občanskoprávním řízení nebude zasahovat, neboť k tomu vůbec nevznikne důvod. V oblasti trestního práva však lze pouze v trestním procesu závazně určit, že se stal určitý trestný čin, která osoba je za jeho spáchání odpovědná a jaké to pro ni bude mít právní důsledky.
České trestní právo je v současné době upraveno zejména v trestním zákoně, který lze považovat za kodex trestního práva hmotného, a v trestním řádu, který je obdobnou ucelenou úpravou trestního práva procesního. Tyto dva kodexy doplňuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, který obsahuje normy hmotněprávního i procesněprávního charakteru týkající se trestní odpovědnosti mladistvých a trestního řízení vedeného proti nim. Další dílčí normy trestního práva nalezneme i v dalších zákonech a prováděcích předpisech.
Trestní právo je v demokratických státech pojímáno jako nejzazší prostředek, kterou je prováděna právní regulace a sociální kontrola společnosti. Použití prostředků trestního práva totiž představuje nejzávažnější zásahy do práv jednotlivce, a proto musí být používány zdrženlivě pouze v případech, v nichž prostředky jiných právních odvětví selhávají nebo nejsou efektivní.
Opačný přístup, který byl v České republice uplatňován komunistickým režimem před Sametovou revolucí vede k přílišné kriminalizaci mnoha jednání, která je možno řešit mírnějšími prostředky. Hovoří se o tzv. hypertrofii trestní represe. Určitý pozůstatek takového přístupu lze dosud vnímat i v samotném myšlení lidí i politiků, kteří se řadu problémů snaží „řešit“ pouhým podáním trestního oznámení, aniž by využili prostředků jiných právních odvětví, které jsou primárně určeny k ochraně těch kterých vztahů a práv.


Kvílice

Obec Kvílice se nachází v údolí Bakovského potoka 7 km severozápadně od Slaného v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 76 obyvatel.
Místní pán Odolen starší Pětipeský z Chýš a Egerburka se dlouhá léta věnoval alchymii, ale nakonec této činnosti zanechal a z alchymistické slitiny nechal vyrobit zvon pro kostel sv. Víta. Zvon prý dodnes při zvonění připomíná svého původce, když volá: „Pětipejske, Pětipejsek!“


Messerschmitt Bf 108

Messerschmitt Bf 108 Taifun byl jednomotorový sportovní a turistický letoun vyvinutý firmou Bayerische Flugzeugwerke na počátku 30. let 20. století. Konstrukce slavného německého stíhacího letounu druhé světové války Messerschmitt Bf 109 byla založena na moderní, celokovové konstrukci Bf 108.
Jméno Taifun dala typu Elly Beinhornová, německá pilotka, která jako druhá žena sama obletěla svět.
Dvousedadlová verze A poprvé vzlétla v roce 1934, čtyřsedadlová verze B v roce 1935.
Během války používala Luftwaffe Taifuny pro rychlou přepravu osob a jako spojovací letouny.
Po vypuknutí války byly čtyři Bf 108 zkonfiskovány britskou vládou a nasazeny do služby u RAF pod označením Messerschmitt Aldon. Na začátku války to byly nejrychlejší lehké spojovací letouny ve službě britského letectva, ale jejich nevýhodou byla možnost záměny za nepřátelské Bf 109.
Výroba Bf 108 byla v roce 1942 přesunuta z Řezna v Bavorsku do Societe Nationale de Constructions Aeronautiques du Nord v Les Mureaux poblíž Paříže v okupované Francii. Do konce války bylo postaveno celkem 885 kusů Bf 108.
Z mnoha návrhů na vylepšené verze se realizoval jen jeden. Byly postaveny dva prototypy nového Me 208, z nich jeden válku přežil a druhý byl zničen při náletu. Od svého předchůdce se lišil příďovým zatahovacím podvozkem.
Po válce pokračovala ve Francii výroba Bf 108 pod novým označením Nord 1000 Pingouin s využitím draků a součástek zanechaných tam Němci. Po vyčerpání zásoby motorů Argus se do draků začal montovat francouzský motor Renault 6Q-11 a jím vybavená letadla se označovala Nord 1001 Pingouin I. Po vyčerpání zbylých zásob draků začal SNCAN vyrábět kompletně nové letouny s motory Renault 6Q-10 označované jako Nord 1002 Pingouin II. Většina z nich byla používána francouzskou armádou.
Přeživší Me 208, přejmenovaný na Nord 1100 Noralpha, poskytl základ pro verzi s motorem Renault 6Q-10 Nord 1101 Ramier I a poté Nord 1102 Ramier II s motorem Renault 6Q-11. Většina z nich opět skončila ve francouzské armádě.
Po válce bylo firmou SNCAN vyrobeno 285 letounů různých verzí odvozených od původního Bf 108.
Po ukončení druhé světové války používalo obnovené československé letectvo Messerschmitty Bf 108 pod označením K-70.


Pavel Glos

Pavel Glos byl farář Jednoty bratrské, spisovatel, včelař i antifašistický bojovník.
Narodil se v podkrkonošském městečku Nová Paka v evangelické rodině truhlářského mistra Otakara Glose a matky Marie Glosové. Vyučil se otcově řemeslu a později vystudoval seminář Evangelické církve metodistické a Misijní školu Jednoty bratrské v Ochranově. Jeho sestra Marie se neprovdala a celý život se v Nové Pace s láskou věnovala postiženým dětem jako učitelka zvláštní školy. Pavel Glos byl farářem Jednoty bratrské v Turnově až do sedmdesátých let 20. století, kdy mu komunisté z malicherného důvoduzakázali vykonávat jeho povolání. Této ztráty těžce litoval a práce kazatele mu velmi chyběla.
Včelař i učitel včelařství, milovník bílého zimního sportu, který sjížděl Krkonoše po československé i německé straně, vlastenec a hrdina protifašistického odboje, nositel Čsl. válečného kříže i Čsl. vojenské medaile za zásluhy, vyznamenaný prezidentem Edvardem Benešem. Jeho žena Františka za činnost v protifašistickém odboji vyznamenána rovněž Čsl. vojenskou medailí za zásluhy. Otec čtyř dětí, nejstarší Marie, Pavel, Otakar a nejmladší Blahoslava.
Od roku 1939 byl v kontaktu s dr. Rudolfem Marešem a dr. Jaroslavem Valentou z organizace PVVZ, které znal z Akademické YMCYi členem ÚVOD, bto jeho opravdoví přátelé. V odboji nezradil mu hrozila smrt a výhrůžky gestapa, že zastřelí jeho děti, ale jnéna neprozradil. On i jeho manželka byli podrobeni krutým výslechůms bitím. Spolupracoval při výsadku paraskupiny Antimona na podzim 1942 v Českém ráji. Pomáhal skrývat docenta Vladimíra Krajinu pronásledovaného gestapem za heydrichiády. Krajina 15. června 1942 přijel do Turnova a poté se skrýval v Českém ráji - na samotě Děčín pod Vyskří, v Kacanovech, na školách ve Veselí a v Kostelních Loučkách a nakonec u Doležalů v Turnově, kde byl gestapem dopaden a zatčen.
Byl také významnou postavou české Jednoty bratrské a na Turnovsku pomáhal vytvořit několik nových sborů. A právě v tomto prostředí měl řadu spolupracovníků odboje, jako např. dr. M. Plecháče, učitele M. Zemánka, sociální pracovnici M. Zívrovou z Nové Paky, soudního revidenta B. Doležala a jeho paní, obchodníka A. Drbohlava, prokuristu spořitelny R. Berana z Turnova, J. Šourka, rolníka z Konic, Josefa Hlubučka, skláře z Hamštejna. Přestože díky nacistickým výslechům přestal vidět na jedno oko, měl mezi německými evangelíky přátele a pokoušel se chránit německé obyvatelstvo v květnu 1945 před nezákonným počínáním některých skupin Revolučních gard, což se ne vždy podařilo, viz poválečný masakr na zajatých Němcích v Rovensku. Krátce po osvobození byl místopředsedou Okresního národního výboru v Turnově. Jeho manželka Františka, rozená Kořínková, působila jako dobrovolná sestra Čsl. Červeného kříže, učitelka nedělní školy a věrná pomocnice svého muže i nemocných a starých členů turnovského sboru Jednoty bratrské.
Je pohřben v Turnově i se svou manželkou a misionářem Jednoty bratrské v jižní Africe Františkem Chlebounem. Na desce při vstupu do hřbitova je mezi významnými obyvateli města Turnova uvedeno i jeho jméno.
Pavel Glos je autorem několika knih, množství básní a desítek časopiseckých článků:


Břevnice

Břevnice je obec v okrese Havlíčkův Brod, kraj Vysočina. Leží 3,5 km od Havlíčkova Brodu nad potokem Břevnice v nadmořské výšce 435 m n. m. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 149 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1351, kdy Čeněk z Lipé směnil s německobrodským měšťanem Thunlinem ves Hrzebnicz. V 18. století ves náležela k rozsochateckému panství. Majiteli tehdy byli Adolf a Václav Bechyňové z Lažan. Roku 1754 statek koupil soukeník Jan Kudela. Roku 1786 se stal spolumajitelem Prokop Vilibald Čermák. Roku 1844 vše koupil Jiří Stöhr. Roku 1873 se stalo vlastníkem město Německý Brod a to roku 1896 velkostatek prodalo Jindřichovi a Karlovi Battistům.


Magid

Magid je pojem označující v judaismu lidového kazatele nebo vypravěče. V 2. Samuelově 15, 13 se slovo magid vyskytuje ve významu „ten, kdo oznamuje“. Magid se tak někdy vztahuje i k termínu posel, tedy ten, kdo sděluje zprávu od Boha. Termín neboli „jenž prohlašuje právo“ je zmíněn v knize proroka Izajáše:
Potulní kazatelé, označovaní jako magidim, se vyskytovali již v době tanaitů a amoraitů. Ve středověku se kazatelé vyskytovali v hnutí aškenázských chasidů, kdy putovali z jedné obce do druhé. Kazatelé se vyskytují od 17. století i ve východní evropě, kde jsou dokonce záznamy o placené funkci magida pro určitou obec. Aramejsky se takovému magidovi říkalo magid de-mata, v jidiš byl nazýván Štotmagid. Někdy byla instituce magida, pkud náležel mezi význačné učence, ztotožněna s funkcí dajana, soudce.
Významnou roli začal pojem magid hrát s nástupem chasidismus|východoevropského chasidismu, kdy byli titulem magid označovni mj. význační chasidští učenci, např. Dov Ber z Meziříče nebo Ja'akov Josef z Polonoje.
Titul magid nebyl ovšem vyhrazen pouze chasidům, např. Jakob Kranz, „Dubnovský magid“, byl žákem Gaona z Vilna a působil jako kazatel v litevských městech, kde měl vyvracet chasidismus.
Funkci štotmagida ve Vilnu svého času zastával i pozdější vrchní pražský a zemský rabín Ezechiel Landau.


Platón

Platón, vlastním jménem Aristoklés, byl řecký aristokrat, matematik a jeden z nejvýznamnějších západních filosofů. Britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Téměř celé jeho dílo jsou dialogy jeho učitele Sókrata, který touto cestou přesvědčoval athénské vzdělance, jak nejisté je jejich domnělé vědění.
Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:
Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktione pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritias se podíleli na vládě třiceti na konci Peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Potone byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktione si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Periklova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v Sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.
Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Po odsouzení svého učitele a jeho popravě roku 399 př. n. l. odešel snad z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicilii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicilii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listě, jediném zachovaném autobiografickém textu.
Ve věku 40 let se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 let.
Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme z Platóna. Ironické líčení Aristofanovo k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše, protože filosofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a společném „úsilí myšlení“. Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi.
V některých dialozích není vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě a v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Faidón, Sympozion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathon mladíci, kdežto Apolodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Sympoziu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy a mají „sbor“ mlčících posluchačů.
Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů, které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Eutyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytas, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít. Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud, kdežto v Sympoziu spolu a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Eutyfrónovu moudrost, kdežto v Eutyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje.
Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů.
Platónova díla mají vesměs formu dialogu, kde vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónovo vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla.
Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne; blíže viz Filosofie#Citování filosofické literatury. Dochované Platónovy dialogy se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; dialogy, o jejichž autorství se vážně pochybuje, jsou označeny křížkem. Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného:
Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: +Axiochos, +Definice, +Démodokos, +Epigramy, +Eryxias, +Halkyón, +O spravedlnosti, +O ctnosti, +Sisyfos.
Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filosof Friedrich Schleiermacher, a to podle domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá hlavně exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z něhož plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda.
Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o nějaké otázce s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti.
Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Sympozion a Ústava.
V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení.
Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platónismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Areopagity. Renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku. V současných debatách je znovu „nejcitovanějším“ z filosofů.


Šabolovskaja

Šabolovskaja je stanice moskevského metra. Pojmenována je podle ulice Šabolovka vedoucí nad ní.
Šabolovskaja se nachází na Kalužsko-Rižské lince, v její jižní části, nedaleko centra města. Je konstruována jako trojlodní s prostupy, hluboce založená, 46,5 m pod povrchem. Má jen jeden výstup, vedoucí ze střední lodi eskalátorovým tunelem do proskleného povrchového vestibulu čtevcového půdorysu. Střední loď je zkrácena a na jejím konci je umístěná dekorativní skleněná stěna zobrazující televizni věž Šuchovskaja. Na obklad stanice byl použit světlý mramor, na podlahu světlá žula a stěny za nástupištěm jsou obloženy vlnitným hliníkem. Hlavním tématem při architektonickém ztvárnění stanice bylo rádio a televizní vysílaní.
Velká část stanice byla postavena již roku 1962 jako součást úseku Okťabrskaja – Novyje Čerjomuški, ale vzhledem ke komplikacím s eskalátorovým tunelem se výstavba zpozdila o 18 let. Pro veřejnost se tak Šabolovskaja otevřela až 6. listopadu roku 1980. Během dlouhé doby výstavby však byly některé její prvky modernizovány, takže již v ničem nepřipomíná stanice z 60. let minulého století.


Edmund Chvalovský

Vystudoval v Praze akademické gymnázium, poté vyšší reálku a techniku, zajímal se o vědu i umění. Když bylo roku 1862 jako výraz dlouhodobých snah o samostatné stálé české divadlo otevřeno Prozatímní divadlo, začal zde Chvalovský profesionální dráhu herce. Jednu sezónu vedl jako umělecký ředitel a režisér novou Švandovu divadelní společnost v Plzni. V roce 1873 se v Prozatímním divadle stal samostatným režisérem opery a po připojení k Národnímu divadlu v roce 1881 tam přešel i s hereckým souborem a stal se na dvacet let režisérem, zejména Smetanových oper. Svou snahou o scénický realismus a novými metodami významně ovlivnil inscenační styl. Zasáhl i do jevištního výtvarnictví – navrhoval si kostýmy i dekorace ke svým režiím. Národní muzeum a Muzeum Bedřicha Smetany v Praze vlastní několik Chvalovského režijních knih.
Odpočinek trávil režisér Chvalovský od svých 67 let v Soběslavi a většinu z těchto let věnoval místnímu divadelnímu dění, které zde má hluboké kořeny. Ve městě v bývalé Rožmberské škole bylo od roku 1888 nové velké jeviště a aktivní dramatický odbor Sokol a získal v roce 1906 silnou podporu v osobě Chvalovského; následovala jeho plodná spolupráce umělecké praxe s mladým nadšením; vychoval dvě generace herců; byl ochráncem a pomocníkem spolku, propůjčil mu své jméno; měl zásluhu na vybudování moderního jeviště – a na něm při otevíracím představení Lucerny v roce 1930 svoji cennou třiadvacetiletou práci s místním divadlem ukončil. Mistr Chvalovský je pochován na místním hřbitově a na domě čp. 345 je pamětní deska s textem: 1839–1934 ZDE ŽIL A ZEMŘEL MISTR EDMUND CHVALOVSKÝ PRVNÍ REŽISÉR SMETANOVÝCH OPER, ČLEN KRÁL. ZEMSKÉHO A NÁROD. DIVADLA V PRAZE – KLUB SÓLISTŮ NÁR. DIV. – NÁROD. DIVADLO – ÚSTŘ. ŘED. ČESKÉHO HERECTVA.


Kama Sywor Kamanda

Kama Sywor Kamanda je konžský spisovatel egyptského původu. Vystudoval literaturu, žurnalistiku, filosofii a politické vědy v Kinshase, později i práva na univerzite v Liege.
Kama vyniká svými literárními příběhy, inspirovanými jednak osobní zkušeností, imaginací, ale i tradicemi a realitou černého kontinentu. Názvem svých vyprávění Pohádky kouzelníků vzdal Kamanda hold africkým vypravěčům a svým vlastním vyprávěním přispěl a obohatil světovou literaturu o africké báje s univerzálním posláním. Díky jeho příběhům svět poznává Afriku, její mystéria, poezii, zvyky a obyčeje. Savana, buš, fauna a flóra se zde stávají ozvěnou jejich nekonečného bohatství.
Básník Kamanda působí jako čerstvý vánek, vnášející do současné poezie nový rozměr. Jeho verše zaznívají s neobyčejnou silou a literární kritika zvláště oceňuje neotřelost jeho metafor, které s každou další básní nepřestávají překvapovat. Jako lidový bard svými básněmi volá po sblížení všeho živého, jindy jako posel předává dějiny a proroctví, avšak vždy Kamanda vyzývá lid, aby se postavil proti útlaku, aby se sjednotil a překonal všechny rozdíly, dokud nedosáhne podstaty živých bytostí a věcí. Třebaže již jeho první práce vzbudily pozornost umělecky spřízněných umělců, Kamandův talent je tak velký, že se s každou další stránkou osvědčoval a překonával.
Jako romanopisec v sobě Kamanda nosí svou milovanou Afriku a její sny. Hlasitě odkrývá svůj silný odpor vůči jakékoliv totalitní moci, vystupuje jako spojenec mužů a žen, kteří mlčky bojují za uznání svých práv, za své přežití a přežití svých dětí. Třebaže je Kamanda angažovaný spisovatel, stále považuje sám sebe „za duši ztracenou mezi sny a iluzemi, radostmi a soužením světa Afriky“ a jeho romány umožní čtenáři, aby se spolu s ním vydal na bolestnou, ale také nesmírně krásnou Cestu přeludů.


Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných bylo sdružení občanů založené 27. dubna 1978 v komunistickém Československu, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy lidí, kteří byli kvůli svému přesvědčení a názorům neoprávně vystaveni trestnímu stíhání, justiční zvůlí, nebo dalším formám útlaku. Zároveň se snažil těmto osobám pomáhat a jejich případy zveřejňovat.
Cílem VONSu bylo sledovat a zveřejňovat případy lidí, kteří byli v Československu stíhání a souzeni v rozporu s Československými zákony a mezinárodními úmluvami o lidských právech, a poskytovat jim pomoc. Jednotlivé případy byly zveřejňovány ve formě sdělení. Sdělení byla zasílána československým státním orgánům, světovým agenturám a zahraničním svobodným médiím. Celkově bylo těchto sdělení 1125.
Význam činnosti VONSu spočíval kromě poskytnutí právní a finanční pomoci také v psychické vzpruze pro stíhané osoby a dále pak v rozšíření mezinárodního povědomí o jednotlivých případech. Přístup komunistického režimu k mezinárodně známým obviněným byl o něco mírnější, než u lidí světu zcela neznámých.
VONS navazoval na Chartu 77, většina členů výboru byla jejími signatáři. Členové VONS byli pro svou činnost komunistickým režimem pronásledováni, někteří museli odejít do exilu v souvislostí s akcí Státní bezpečnosti s krycím názvem Asanace. Velké ohlasy v zahraničí získal v roce 1979 soudní proces s pěti členy VONS. Po jejich uvěznění vstoupili do Výboru noví členové a činnost Výboru pokračovala.
Výbor vyvíjel svou činnost také po listopadu 1989, kdy se s minimálním úspěchem snažil o očištění justice. Mezi členy Výboru narůstaly rozpory, a v červnu 1996 rozhodli členové o pozastavení činnosti VONS. V současné se o obdobnou činnost snaží Amnesty International a spolek Šalamoun.


Fortuna

V římské mytologii je Fortuna bohyní náhody, osudu, je personifikací štěstí, naděje v dobré pořízení a zosobňuje nevypočitatelnost života. Může být zobrazována zahalená a slepá jako moderní pojetí spravedlnosti. Jejím ekvivalentem v řecké mytologii je bohyně Tyché, v severské mytologii je to Spása. Její otec byl Jupiter, neměla žádného milence, ani děti.
Fortuna byla v blahoslavené družině, ve které byla i Copia. Pod jménem Annonaria chránila dodávky obilí.
Fortunu si například nakláněly a uctívaly matky. Její kult je znám z Říma, ze šestého století před Kristem, kde byla uctívána jako Fortuna Populi Romani, Fortuna lidu římského. Tehdy vládl král Servius Tullius. Fortuna má zasvěcený svůj chrám na Foru Boariu, veřejnou svatyni na prastarém Quirinalu, uctívaném jako opatrovnický duch strážný starověkého Říma chrám Fortuna Muliebris, Fortuna ženská ve věštírně v Praeneste, kde malý chlapec určoval budoucnost z dubových výhonků.
Celý římský svět uctíval Fortunu v obrovském množství svatyní a pod různými názvy, které záležely na různých životních okolnostech a na tom, v co lidé věřili, že bude mít ten nejlepší výsledek.
Fortuna nebyla jen kladnou a pozitivní postavou. Jako Fortuna Dubia byla nerozhodná, vrtkavá a nespolehlivá, jako Fortuna Brevis mohla být nevypočitatelná, přelétavá, vrtošivá a nestálá nebo jako Fortuna Mala mohla dokonce škodit a přivádět lidi do neštěstí.
Její jméno zřejmě bylo odvozeno od Vortumna, "toho, kdo otáčí rokem", avšak můžeme najít ještě dřívější odkazy v Ciceronově díle In Pisonem, cca. 55 př. n. l. na takzvané kolo osudu symbolizující nekonečné změny v životě od prosperity až po katastrofu.
Fortuna nezmizela z podvědomí lidí s oslavou křesťanství ani ve středověku.
V 6. století filosof, teolog a politik Boëthius sepsal spis Útěcha filosofie, když byl poslán na smrt, v němž diskutuje mj. o tom, zda je osud člověka v rukou Štěsteny či osudu a dochází k závěru, že i náhodné události jsou součástí božího plánu, který člověk nevidí jasně a kterému by neměl vzdorovat, neboť i nepříznivé okolnosti člověka mohou přivést k nejvyššímu dobru, jímž je Bůh sám. Boëthiovo dílo bylo ve středověku velmi rozšířené.
Všudepřítomné zobrazení kola osudu se objevuje po celý středověk a bylo také přímým odkazem druhé Boethiovy knihy Consolation. Kolo se ztvárňuje v mnoha případech od malinkých miniatur v iluminacích a rukopisech až po obrovská barevná skleněná okna v katedrálách, podobně jako například v Amiens. Dáma Fortuna je obvykle představována v nadživotní velikosti, aby se zdůraznila její důležitost. Kolo osudu má obvykle čtyři stupně života, se čtyřmi znázorněnými lidskými postavami. Vlevo je obvykle napsáno regnabo, nahoře regno a postava má na hlavě královskou korunu, dále pak sestupně vpravo regnavi a ten nejníže vespod umístěný jedinec je označen sum sine regno. Fortuna jako žena kolem otáčí.
Fortuna účinkovala v mnohých kulturních dílech středověku. V knize básní Guillauma de Lorrise a Jeana de Meuna Le Roman de la Rose Fortuna zklamala naděje milence, který však byl nakonec zachráněn personifikovanou postavou "Příčina". V Danteho díle Inferno, které je součástí Božské komedie, v sedmém zpěvu Vergilius vysvětluje povahu Fortuny. John Lydgate vycházel z Boccacciova díla De Casibus Virorum Illustrium, a vytvořil dílo Falls of Princes, kde vypráví, jak může docházet při otáčení kola osudu k velkému neštěstí. Fortuna se objevuje v souboru středověkých náboženských, milostných básní a písní, sepsaném kolem roku 1230 a názvem Carmina Burana.
Fortuna se objevuje ve 25. kapitole Machiavelliho Prince, ve které říká Fortuně, že jedna polovina mužského života záleží na osudu, a druhá na jeho vlastní vůli. Machiavelli upozorňuje čtenáře, že Fortuna je žena, tedy projevuje přízeň mužům silným nebo vládnoucím pevnou rukou, dává protekci více průbojným a statečným mladým mužům než těm bojácným a starým. Pro Shakespeara také není cizí.
Carl Orff Fortuně věnoval první a poslední část svého díla Carmina Burana: Text ze 13. století začíná
Středověké líčení Fortuny zdůrazňovalo její dualitu a nestabilitu jako dvě tváře bok po boku, podobně jako byl zobrazován římský bůh začátků a konců Janus. Jedna tvář se směje, druhá mračí; jedna polovina tváře je černá, druhá bílá; může být slepá se zahalenýma očima, ale bez vah, slepá ke spravedlnosti. Příležitostně nám může její temperamentní oblečení a nebojácná nemravnost připomínat prostitutku. Byla spojována se symbolem jídla a rohem hojnosti, kormidlem lodi, koulí nebo kolem. Cornucopia znamená, že hojnost přetéká, kolo kormidelníka manévruje osudem, koule je symbolem šance, a kolo osudu symbolizuje že štěstí nebo smůla nikdy netrvá věčně.
V římském kalendáři byl zasvěcen Fortuně 11. červen, a pak se 24. června slavil velký svátek Fors Fortuna.


Hnutí Světlo-Život

Hnutí Světlo-Život je katolické hnutí, které založil v 50. letech v Polsku kněz Franciszek Blachnicki. Dnešní jméno získalo Hnutí v roce 1976, předtím se pro ně používalo několik jiných jmen, např. Hnutí oáz.
Hnutí Světlo-Život je katecheticko-pastorálním hnutím s cílem evangelizovat a formovat dospělé křesťany. Tradiční spiritualitu spojuje s novými požadavky života dnešní společnosti. Snaží se vytvořit zdravé rodiny, dostatečný prostor pro život a společenství schopá ve znamení dobra, pochopení a milosrdenství sloužit lidem. Poslední dobou se stará též o liturgii, ekumenismus, rodinu a misie.
Hnutí působí v Polsku, Bělorusku, Bulharsku, České republice, Lotyšsku, Německu, na Ukrajině a na Slovensku. Generálním moderátorem Hnutí je Adam Wodarczyk, českým národním moderátorem pak Jan Rajlich. V českých zemích působí od 80. let, v současné době zde existují 4 střední oázy - tři v Čechách a jednu na Moravě.
Pojmem oáza se označují jednak jednotlivá centra Hnutí, jednak akce Hnutím pořádané.


XPilot

XPilot je akční počítačová hra určená pro jednoho i více hráčů. Hráč se ve hře pohybuje po dvourozměrném vesmíru v jednoduché raketce se třemi motory a podle nastavení hry může plnit více úkolů: od prostého prozkoumávání prostoru a předmětů v něm umístěných přes boj proti robotům či závod až k týmové hře více hráčů či boji všech proti všem. Tato hra je určená pro unixové systémy včetně Linuxu, existuje však také verze pro operační systémy Microsoft Windows.
Původní XPilot používá pro vykreslování vektorovou grafiku, tj. všechny předměty ve hře se zobrazují pomocí úseček. Existuje i moderní odnož XPilota zvaná XPilot-NG, která, kromě dalších vylepšení, pro vykreslování používá knihovnu SDL s bitmapovou grafikou. Původní vektorová verze však má svůj osobitý půvab a také menší nároky na hardware – na její zprovoznění stačí ve své podstatě jakýkoliv počítač s X Window Systemem, který dokáže zobrazit alespoň šestnáct barev.
Vývoj této hry začal roku 1991 na universitě v Tromsu v Norsku. Původními autory jsou Bjorn Stabell a Ken Ronny Schouten, v pozdějším vývoji se k nim přidali i další vývojáři, celá hra je totiž koncipována na principu Open Source. Autoři se při návrhu této hry inspirovali už existujícími hrami, především se jednalo o vektorově orientovanou hru Asteroids, určenou původně pro hrací automaty, a hru pro osmibitové počítače Thrust. I tato hra byla později převedena na hrací automat. Základní princip interakce hráče s prostředím je ve všech třech hrách stejný: hráč ovládá jednoduše vykreslenou raketu, která má pouze tři motory. Hlavní motor pohání raketu vpřed a dva postranní motory slouží k natáčení rakety do stran. Vše se odehrává v dvourozměrném vesmíru, ale i tak je zvládnutí ovládání rakety složité a nejvíce se zde pozná rozdíl mezi začátečníkem a ostříleným hráčem.
Hra XPilot je na ovládání poměrně složitá, z celé klávesnice zůstává nevyužito pouze několik tlačítek. Ze začátku je dobré zvolit hru bez protihráčů a robotů a samotné ovládání si vyzkoušet. Základní klávesy jsou:


Zeměžluč

První koncert však odehrává až 17.června 1988 v proslulém brněnském klubu Křenka spolu s kapelami S.R.K. a Insania. V březnu 1989 pořizuje první demo nahrávku s názvem Zeměžluč, která je ještě doplněna půlhodinovým živým záznamem z koncertů v Praze na Chmelnici a v Tuřanech. Již pro tuto první nahrávku je charakteristický chraplák zpěváka a textaře Šotyho. Po revoluci, v dubnu 1990 nahrávají další demo s názvem Perspektiva a v listopadu 1990 první samostatné LP Fajn, bezva, príma, které je šířeno vyhrádně podzemními DIY kanály. V roce 2001 kapela desku vydává znova na CD spolu s bonusem z prvního dema. Zeměžluč hraje dál po celé České republice a vydává další živáky a EP. V roce 1997 vydává další dlouhohrající desku s názvem Z extrému do extrému. Zatím poslední deska se jmenuje Systém kanibal a je z roku 2003.
Zeměžluč má za sebou 2 dema, 3 LP, 5 live nahrávek, 12 EP, účast na mnoha kompilacích, tři úspěšná turné po Anglii a přes 20 let aktivní činnosti.
V Zeměžluči se během let vystřídalo mnoho hudebníků, jediným původním členem je Šoty.


Španělská liga ledního hokeje 2000/2001

Sezóna 2000/2001 byla 27. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal CH Jaca.


Tókai

Oblast Tókai je součástí japonského regionu Čúbu ležící na pobřeží Tichého oceánu. Název získala podle významné staré cesty Tókaidó, jedné z „Pěti cest do Eda“.
Vymezení celé oblasti je neustálené. Z geografického úhlu pohledu sem patří prefektury Šizuoka, Aiči a jižní část prefektury Gifu, ale z ekonomického hlediska jsou obzvláště silné vazby mezi Aiči, Gifu a Mie.


Utajärvi

Utajärvi je obec ve finské provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu. Na rozloze 1 736,23 km2 žilo v roce 2003 celkem 3 263 obyvatel. Hustota zalidnění tak činila 2 obyvatele/km2. Obec je jednotně finskojazyčná.
Obec je známá především díky morénové oblasti Rokua, což je oblíbená letní a sportovní destinace.
Ahmas, Alakylä, Ala-Naama, Ala-Niska, Autio, Juorkuna, Järvikylä, Kangaskylä, Kemilä, Kivijärvi, Kormunkylä, Marttisjärvi, Murronkylä, Naamankylä, Niska, Ojakylä, Potku, Sanginkylä, Sipolankylä, Sotka, Särkijärvi, Tervolankylä, Utanen, Ylisuvanto, Yli-Utos.


Poissonova konstanta

Poměr měrných nebo molárních tepelných kapacit se nazývá Poissonova konstanta a je značen řeckým písmenem ?.


Bitva u Laonu

V prosinci 1812 se vrátil Napoleon z katastrofálního ruského tažení. Z jeho armády zbyly jen trosky a ruská vojska zahájila útok za hranice své říše. Brzy se k Rusku přidalo Prusko, Anglie, Švédsko a nakonec i Rakousko. Výsledkem byla pro Francii katastrofální bitva u Lipska.
Napoleon nyní musel vyklidit Německo a hrozilo že spojenci se probijí do samotné Francie. Napoleon nakonec zvítězil nad pruským maršálem Blücherem u Craonnu 7. března 1814. Šlo jen o taktický úspěch, navíc za cenu vysokých ztrát. Bylo jasné že dojde k další bitvě. Obě armády nyní postupovaly k Laonu.
Napoleon měl mnohem méně vojáků než Blücher. Pouze 36 000 mužů, kteří byli většinou unavení a nepříliš vycvičení nováčci. Proti nim stálo přibližně 100 000 pruských a ruských veteránů, jimž velel maršál Blücher.
Blücher dorazil do Laonu dříve než Napoleon a rozmístil 17 000 pruských vojáků v citadele, vlastním městě a jižně pod laonskou skalou. Pravé křídlo tvořilo 25 000 Witzengrodeho Rusů stojících za vsí Clacy, přičemž jejich část byla až u Étouvelles a Chivy. Levé křídlo tvořilo 25 000 Prusů v prostoru mezi remešskou silnicí a Athies. Zálohu tvořilo 36 000 Rusů severně od města.
Francouzi se k Laonu blížili věma proudy. Jeden, vedený samotným císařem, se blížil po soissonské silnici z jihu. Druhý, tvořený čtvrtinou sil, vedl maršál Marmont po remešské silnici.
Napoleon postoupil na dohled od Laonu 8. března večer. Rozhodl se, že zaútočí v noci s využitím momentu překvapení. 9. března v jednu hodinu měl maršál Ney zaútočit na Étouvelles a Chivy. Pak měl následovat útok Belliardova jezdectva na Sémily a obsazení samotného Laonu.
V půl dvanácté se jednotky vydaly na svá místa. Neyův útok na Étouvelles byl úspěšný. Zastihl Rusy spící. Po dobytí Étouvelles měl zaútočit Belliard na Sémilly, ale ten velel jezdcům, kteří měli problém jet cvalem i ve dne a chtěl počkat alespoň na trochu světla. To umožnilo Rusům zaujmout u Sémilly obranu.
Ke vsi dorazil v půl páté. Sémilly bylo dobyto nakonec až v sedm, kdy se zde objevil Ney a Mortier, přičemž Ney dobyl Sémilly a Mortier postupoval na Laon. Kolem desáté zaútočil na ves Ardon a probil se těsně pod skalní stěnu, jenže kolem desáté byli donuceni k ústupu Bülowovým útokem. Následoval útok na Sémilly, jenž Neye vyhnal ze Sémilly.
Napoleon rozvinul své jednotky mezi vesnicemi Leuilly a Clacy. Bülow s Witzingrodem na něho zaútočili, přičemž generál Voroncov vpadl francouzskému levému křídlu do boku a dokázal dobýt Clacy, než byl donucen k ústupu. Jen pravé křídlo maršála Mortiera útočilo a zatlačovalo Bülowa na Ardon.
Tehdy se Blücher dozvěděl, že po Remešské silnici se blíží k městu další síly a usoudil, že útok z jihu je jen zastírací manévr a hlavní útok bude veden z východu. Blücher tedy zastavil útok, čímž se Napoleonovi značně ulevilo.
Marmont na Blüchera zaútočil a kolem páté odpoledne se dostal na úroveň mezi vesnice Athies a Avergeny. Útok Marmont ukončil se soumrakem a nechal vojáky utábořit se. Tehdy se Marmont dopustil chyby, když zanedbal rozmístění sil a jel přenocovat do zámku Eppes. Ten je vzdálený 5 km.
Prusové se tehdy rozhodli na Marmonta zaútočit. Útok začal v půl osmé večer. Přepad byl překvapivý s řevem hurá. Francouzi se nedokázali pořádně bránit a vznikla panika. Na bojiště dorazil i sám Marmont a stmelil pár stovek mužů s kterými za boje ustupoval. Nejdříve ustupoval k lesu Avergny, kde stmelil další muže. Poté ustoupil směrem na Festieux, k jihovýchodu.
Ráno 10. března. zaútočili Rusové na francouzské pozice u vsi Clacy. Nakonec musel Napoleon bojiště někdy kolem čtvrté odpolední vyklidit. Zůstal zde jen zadní voj maršála Neye, který ustoupil až další den.
Bitva u Laonu znamenala pro Napoleona katastrofální prohru po níž mohl svůj pád jen oddalovat. Na tom nic nezměnila ani výhra u Remeše o tři dny později.
31. března kapitulovala Paříž a Napoleon musel abdikovat. Později se na krátkou chvíli vrátil, ale utrpěl porážku u Waterloo. Následovala druhá abdikace a exil na ostrově Elba, kde 5. května 1821 zemřel.


Spotřebitelské smlouvy

Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v občanském zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Spotřebitelské smlouvy tedy nejsou smluvním typem, jejich cílem je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany.
Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Také nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Takováto ujednání jsou relativně neplatná.


Josef Rafaja

Josef Rafaja je český varhaník, který pochází z Holešova a žije v Pardubicích.
Konzervatoř v Kroměříži vystudoval ve varhanní třídě prof. Karla Pokory, dále absolvoval na HAMU v Praze u varhaníků prof. Dr. Jiřího Reinbergera a doc. Václava Rabase a cembalo studoval u Zuzany Růžičkové. V letech 1981 - 1982 a 1985 byl v Paříži stipendistou francouzské vlády, kde dovršil své vzdělání u slavné Marie-Claire Alain a získal zde Prix d'exellence a l'unanimité. Účastnil se také mezinárodních interpretačních kurzů. Od roku 1980 je profesorem Konzervatoře Pardubice, kde vychoval řadu úspěšných absolventů. Spolupracuje s Komorní filharmonií Pardubice, je členem komorního souboru Syrinx a nahrává kompletní varhanní dílo J. S. Bacha na CD.


Spolková policie

Spolková policie je oficiální název policie Spolkové republiky Německo. Patří do kompetence Spolkového ministerstva vnitra.


Rytířský řád svatého Konstantina a Heleny

Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny v českých zemích je pravoslavné bratrstvo věřících, které samo sebe označuje za duchovně-rytířský řád Pravoslavné církve a začalo působit v České republice kolem roku 2000. Česká republika nepřiznala řádu právní subjektivitu a bratrstvo není ani v seznamu rytířských řádů Mezinárodní komise pro rytířské řády. Řád se označuje za pokračovatele družiny, kterou roku 312 Konstantin Veliký ustanovil k ochraně posvátného kopí a řádu, který podle webu bratrstva byl ustanoven byzantským císařem roku 1180 a po pádu Cařihradu se stal pravoslavným církevním řádem. MF Dnes datovala vznik řádu do roku 330.
Bratrstvo se prohlašuje za následovníka družiny sv. Konstantina. Vlastní podání této historie uvádí na svých webových stránkách.
Podle údajné citace historika Eusebia římský císař sv. Konstantin Veliký roku 312 ustanovil družinu na ochranu svatého labara.
Podle webu teplického bratrstva udělil roku 1180 byzantský císař Alexios II. Komnenos družině stanovy řádu a rytířská družina na ochranu svatého pravoslaví údajně působila až do pádu Cařihradu v roce 1453. Udělení řádu císařem prý bylo spojeno s nobilitací. Podle téhož výkladu převzala po pádu Cařihradu patronát nad řádem pravoslavná církev.
Po pádu Cařihradu papežové potvrdili Řád konstantiniánských rytířů sv. Jiří jako rodinný řád byzantské dynastie Komnenů přežívající v Itáliia roku 1697 pod přešel do rukou vévody z Parmy a dodnes je rodinným řádem větve Bourbon-Parma. Teplický „Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny v českých zemích“ tomuto rodinnému řádu upírá legitimitu návaznosti na Konstantinovu družinu a za pokračovatele Konstantinovy družiny se označuje sám.
Toto bratrstvo není v seznamu rytířských řádů Mezinárodní komise pro rytířské řády a není uvedeno ve významných odborných publikacích jako například World Orders of Knighthood and Merit od Guye Stair Saintyho a Rafala Heydel-Mankoo, Orders of knighthood, Awards and the Holy See od Petera Bander van Durena.
V českých médiích je řád zmiňován zhruba od roku 2001, kdy byli Aleš Řebíček, Jaroslav Foldyna a Štěpán Popovič společně vyznamenáni povýšením do rytířského stavu, převážně za pomoc bombardováním postižené Jugoslávii, konkrétně Srbsku.
Sídelním chrámem pro Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny v českých zemích a investituru nových členů se stal Chrám Povýšení sv. Kříže v Teplicích. Pravoslavné bratrstvo „Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny“ bylo v roce 2006 podle tvrzení bratrstva prohlášeno arcibiskupem pražským Kryštofem, metropolitou českých zemích a Slovenska za stavropigiální. Ministerstvo kultury ČR podle MF Dnes odmítlo řád zaregistrovat a pravoslavná církev podle některých duchovních žádné rytířské řády neuznává, ačkoliv oficiální seznam rytířských řádů několik řádů pravoslavných monarchií uvádí.
Řád se dělí na rytíře, kteří se sdružují v komendách. V jejich čele stojí komtur, jímž je jeden z rytířů zvolený na 6 let. V čele řádu stojí velmistr, který s generální radou řád řídí. Současným velmistrem je Evžen Freiman, který je údajně knížetem Eugen von Freiman - Geyersnburg.
Řád má údajně dva stupně členství, první stupeň je přístupný jen členům církve, druhý je udělován sympatizantům a lidem, kteří se zasloužili o rozvoj církve nebo se podíleli se na charitě. Ve známých případech jde spíše o jednorázové ocenění než o faktické členství.
Odznakem řádu je řecký kříž, červeně smaltovaný, s liliově zakončeným ramenem. Na ploše ramen jsou postupně zlatá písmena I. H. S .V.. Ve středu kříže je umístěn zlatý medailon s názvem řádu a černou byzantskou orlicí, kříž je převýšen zlatou korunkou. Stuha závěsného kříže u profesních rytířů je žlutá, u rytířů čestných modrá.
Ve své internetové prezentaci bratrstvo uvádí, že v současné době „Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny v českých zemích“ působí kromě České republiky též v Německé spolkové republice, Portugalské republice, USA, Rakouské republice, Ruské federaci, Slovenské republice, Švýcarské konfederaci, Švédském království a Holandském království.
Podle informace na webu občanského sdružení „Liga pro ochranu lidské důstojnosti“ je Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny v českých zemích členem „Mezinárodní ligy na ochranu lidské důstojnosti“ se sídlem v Rusku. Velmistr řádu Eugen von Freiman - Geyersnburg je podle téhož textu členem českého sdružení „Liga pro ochranu lidské důstojnosti“.
Česká média se zabývají tím, že tento řád má v současné době desítky členů zejména v oblasti severních Čech, kde jsou členské tituly udělovány dvakrát ročně. Jeho členy podle informací z médií byli či jsou například:
V médiích jsou občas uváděny informace a různé teorie konspiračního rázu o politické a údajné kriminální angažovanosti některých členů bratrstva..


Četnici

Četnici byli srbské nacionalistické paravojenské sbory, které se objevily poprvé v dobách balkánských válek na počátku 20. století, když se rozpadala Osmanská říše, později pak působily i v dalších konfliktech. Zpočátku se jednalo pouze o protiosmanské a protibulharské bojovníky, prosrbský boj skupin se objevil až později. Slovo "" pochází od výrazu "četa", tedy vojenské čety. V do jihoslovanských jazyků se dostalo zprostředkovaně přes turečtinu z češtiny. Pro činnost četnických skupin se užívalo slovo .
První zmínka o četnicích na území bývalé Jugoslávie pochází z roku 1903. Bělehradský lékař Milorad Gođevac tehdy zřídil první četu. Ta se přesouvá na jih do dnešní Makedonie, kde podniká teroristické útoky proti jak proti osmanským silám, tak i proti vojenským sborům jiných zemí. Hlavním cílem četniků tehdy bylo oficiálně ochránit Srby od útoků Bulharů, neboť územní nároky obou zemí v oblasti dosud ještě nebyly vyjasněné. Přestože většina obyvatel se nehlásila ani k srbské, ani k bulharské národnosti, ale pouze k pravoslaví, tehdejší vlády se snažily získat co nejvýhodnější pozici a zabrat co největší území.
Tyto akce probíhaly v letech 1903 až 1908, poté četnici bojovali opět v letech 1912 a 1913. Spolu s tehdejší srbskou armádou zasáhli pak i do soubojů v první světové válce.
Organizace po první světové válce začala hlásat čistotnost tzv. srbských zemí. Nyní četnici začínají svoji pozornost obracet na západní Balkán a jugoslávské oblasti, a to se snahou o asimilaci Bosňáků, Albánců, Makedonců, Chorvati a ostatních národů v regionu. Vzniká ideologie Velkého Srbska, ne nepodobná Velkému Chorvatsku, které těsně před válkou začně organizovat nacionalistický ustašovský režim.
V této době četnici bojují za srbský monarchismus, proti Ustašovcům a partyzánům, jejich heslem je "". Většině příslušníků velí Draže Mihailović. Po válce byli četnici jako hnutí oficiálně zakázáni a mnozí popraveni komunisty, včetně Mihailoviće.
Za vlády Slobodana Miloševiće bylo hnutí formálně rehabilitováno a mnohé tehdejší politické strany začaly jejich akty vyzdvihovat.


Alois Procházka

Na učitelském ústavu v Brně, kde studoval, byl žákem Josefa Hladíka, s nímž zpočátku pracoval. Učil mj. v Blažovicích či Kobeřicích, později byl řídícím učitelem ve Slavkově u Brna, kde žil i v důchodu. Společně s přáteli a žáky Miroslavem Chleborádem, Emilem Kolibabem, Františkem Kalouskem a Karlem Tihelkou vytvořil pozoruhodnou badatelskou sestavu Bučovicka a Slavkovska, která se prosadila na čelné místo v amatérské archeologii a jejíž dva posledně jmenovaní mladší členové se stali předními představiteli naší profesionální prehistorie; jejich sbírky tvoří dodnes významnou část sbírkových fondů pravěku Moravského zemského muzea v Brně. S Innocencem Ladislavem Červinkou vytvořil a posléze realizoval myšlenku Moravského archeologického klubu, založeného r. 1906 a byl jeho prvním jednatelem do konce 30. let. Neúnavný archeolog-amatér vlastními výzkumy zachraňoval a získával především na Vyškovsku a na Slavkovsku archeologické nálezy snad ze všech období pravěku, prokopal i řadu mohyl Heršpice aj.). I díky svému učitelskému povolání se významně zasloužil o propagaci archeologie a pravěkých památek a vykonal tak pro osvětu i záchranu starožitností velký kus práce. Nejvýznamnějším jeho dílem je monografie Gallská kultura na Vyškovsku. La Tene středomoravský. Jde o poslední shrnující monografickou publikaci moravských keltských pohřebišť; moravská archeologie má v tomto směru velký dluh a před sebou velký úkol.


Pešita

Pešita je jeden ze starých syrských překladů Bible. Je dodnes používán jako standardní a oficiální překlad v syrsky hovořících církvích. Slovo „pešitta“ znamená doslova „jednoduchý“ a pochází z přibližně 9. století, aby se odlišil od syrské hexaply a dalších syrských překladů.
Překlad Starého zákona vznikl pravděpodobně během 1. a 2. století po Kr. Nejedná se o překlad jednotný, pravděpodobně se na něm nezávisle podílelo více překladatelů, z nich někteří byli křesťané, jiní židé. Ve 3. století již byla většina hotová, neboť se znalost Pešity promítá do starosyrského překladu evangelií.
Starý zákon nemá žádnou návaznost na aramejské targúmy, naopak v případě targúmu ke knize Přísloví vychází targúm právě z Pešity.
Překlad Pešity vychází z hebrejštiny, někdy prosvítá znalost řecké Septuaginty. Apokryfní texty jsou všechny s výjimkou knihy Sírachovcovy přeloženy z řečtiny.
Kromě kanonických knih obsahovala Pešita i větší množství apokryfů: 2. kniha Báruchova, 4. kniha Ezdrášova, 3. a 4. kniha Makabejská a také 6. část Flaviovy Židovské války. Některé žaltáře obsahují i další žalmy.
Pešita má svůj specifický a samostatný systém dělení knih na kapitoly, dosvědčený již od 8. století.
Nový zákon Pešity neobsahuje několik knih, považovaných obvykle za kanonické; jsou to: 2. a 3. list Janův, 2. list Petrův, List Judův a Zjevení Janovo. tyto knihy nejsou součástí kánonu syrských církví, které používají Pešitu. Chybí též následující pasáže: Mt 27,35b; Lk 22,17-18; J 7,53-8,11, Sk 8,37; 15,34 a 28,29. Specifikem Pešity je i zvláštní pořadí listů: Katolické listy se nacházejí před listy sv. Pavla.
Z jazykového hlediska se v případě Nového zákona nejedná o zvláštní, nový překlad, ale o revizi starosyrského překladu, která se snaží o přesnější shodu s řeckým originálem. Tato revize proběhla přibližně v 5. století a nestřetla se s žádným vážnějším odporem. Dělení textu na kapitoly pochází přibližně z 6. století.


Si-liao-che

Si-liao-che je řeka na severovýchodě ČLR. Je přibližně 1200 km dlouhá od pramenů Lao-cha-che.
Zdroj vody je převážně déšťdešťový. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od července do srpna. Zamrzá v prosinci a rozmrzá v dubnu.


Ostředek

Ostředek je malá obec s 331 obyvateli ve Středočeském kraji, okres Benešov, která se nachází se mezi městy Sázava a Benešov velmi blízko dálnice D1.
První zmínky o osídlení této lokality pochází z 14. století, kdy se zde měla rozprostírat tvrz vybudovaná Slávkem z Ostředka. Tvrz spolu s vesnicí často měnila majitele, vlastnili ji Zdeněk a Mojek z Ostředka, Bořita a Lipolt z Malovic, Habartovi z Čeňovic i další.
Na začátku 18. století byl v Ostředku vystavěn zámek barokního stylu, který se nachází ve středu dnešní vesnice a nyní slouží jako domov důchodců, takže není veřejnosti přístupný až na světničku básníka Svatopluka Čecha, který se zde roku 1846 narodil.


Steven Chu

Steven Chu je americký experimentální fyzik a současný ministr energetiky USA ve vládě Baracka Obamy.
Známým se stal v roce 1997, když mu byla udělena Nobelova cena za fyziku za jeho výzkum v oblasti ochlazování a zachytávání atomů plynů za pomoci laserových svazků. Jeho současný výzkum se zaměřuje hlavně na studium biologických systémů na molekulární úrovni. V současné době je profesorem fyziky a molekulární a buněčné biologie na University of California, Berkeley a je vedoucím Lawrence Berkeley National Laboratory.
Kromě své vědecké kariéry se také vážně věnuje nejrůznějším sportů, včetně baseballu, plavání a cyklistiky. V současné době je ženatý s Jean Chu, fyzičkou vystudovanou v Oxfordu. Jean Chu byla dříve provdána za jiného fyzika ze Stanfordu, Alexandera Fettera. Jean a Steven se vzali krátce poté, co Steven obdržel Nobelovu cenu.
Chuův mladší bratr, Morgan Chu, je bývalým Co-Managing partnerem v advokátní kanceláři Irell & Manella LLP. Jeho starší bratr, Gilbert Chu, je profesor a výzkumník biochemie a lékařství na Stanford University.
Chu byl hlavní řečník 134. slavnostního zahájení Bostonské univerzity, které se konalo 20. května 2007.


Kontextová reklama

Kontextová reklama je internetová reklama, která zobrazuje sdělení zadavatele v kontextu s obsahem webové stránky. Kontextová reklama se zobrazuje na webových stránkách provozovatelů, kteří uzavřeli smlouvu s poskytovatelem systému pro správu kontextové reklamy. Většina druhů kontextové reklamy se platí za proklik.
V souvislosti s kontextovou reklamou se definice zobecňuje na textovou reklamu. Kontextová reklama přitom nemá danou formu, jen je spíš z technických a formátovacích důvodů načtení a zobrazení textu jednodušší. Kontextová reklama se zobrazuje v souvislosti a na základě zjišteného obsahu stránky a požadavků na zobrazení v takové souvislosti - kontextu. Na takovém místě může být načten a zobrazen různý počet reklam.
Kontextová reklama je cílena na konkrétní slova a sousloví zjištěné v textovém obsahu stránek. Kontextové systémy navíc používají složité metody vyhodnocování relevance takto zjištěných slov. Relevancí je četnost výskytu klíčového slova v dokumentu, jeho umístění v těle stránky na okolních stránkách v dané doméně nebo adrese umístění stránky apod.
Textová reklama je pouze jednou z grafických forem reklamy a její cílení může být libovolné i kontextové.
Protože jde o pojem mladý, různé zdroje vykládají pojem kontextová reklama odlišně, respektive se do pojmu kontextová reklama zahrnuje a způsob cílení bez skutečného kontextové vyhodnocení:
Rozdíly ve způsobech cílení jsou důležité při vytváření reklamního textu i při hledání vhodných klíčových slov!
Zadavatel si vybere libovolná klíčová slova a vytvoří svůj textový inzerát. Textový inzerát se obvykle skládá z titulku, popisu a odkazu na webové stránky zadavatele.
Pokud je kampaň spuštěna, zobrazuje se textová reklama na webových stránkách členů reklamního systému. Textový inzerát je zobrazen v kontextu se stránkou, kterou si právě návštěvník daného webu prohlíží.
Inzerentem je cestovní kancelář. Pracovník cestovní kanceláře se přihlásí do systému poskytovatele kontextové reklamy. Zvolí si klíčová slova dovolená, zájezd, prázdniny a volno. Tato slova zadává do systému pro správu kontextové reklamy. Kampaň se spustí. Textová reklama na cestovní kancelář se zobrazuje webech, kde se vyskytují klíčová slova dovolená, zájezd, prázdiny a volno.
Kontextová reklama se v tomto případě trvale zobrazuje na předem určeném místě, mimo hlavní text. Inzeráty se zobrazují podle toho, jaké články si právě prohlíží návštěvník. Pokud čte návštěvník článek v němž se vyskytuje klíčové slovo zájezd, zobrazují se reklamy všech zadavatelů, kteří si toto klíčové slovo zvolili. Kvalitní reklamní systémy navíc posuzují kontext celé stránky.
Textová reklama není na první pohled vidět. Systém pouze označí vybraná klíčová slova v textu ve stránce jinou barvou a stylem podtržení. Pokud na takto označená klíčová slova najede návštěvník myší, zobrazí se reklama zadavatele. Zahraniční řešení má název IntelliTXT a na českém internetu je systém známý pod názvem bbText. Kontext této reklamy se vztahuje pouze k vybranému klíčovému slovu.
Reklama cílená na uživatelský dotaz se obvykle pod pojem kontextové reklamy neřadí. Reklama cílená na dotaz se zobrazuje ve vyhledávačích nebo výsledcích hledání. Návštěvník internetového vyhledávače hledá například dotaz zájezd. V předem určených místech se zobrazí kontextová reklama inzerentů, kteří si zvolili klíčové slovo zájezd.
Zadavatel reklamy platí v okamžiku, kdy na jeho reklamu klikne návštěvník webových stránek. Zadavatel tedy platí za kliknutí. Čeští provozovatelé systémů kontextové reklamy stanovují minimální cenu za jedno kliknutí, která se pohybuje od 1 do 5 Kč. Zadavatel reklamy si cenu stanovuje sám. Některá slova jsou inzerenty velmi žádaná. Pokud chce zadavatel reklamy „předběhnout“ své konkurenty, musí zvýšit cenu za proklik. V případě, že je na klíčové slovo více inzerátů, seřadí se za sebe podle ceny za kliknutí.
Na klíčové slovo dovolená chce zobrazovat svoji reklamu celkem 10 cestovních kanceláří. Cestovní kancelář XY zvýší cenu na 30 Kč za jedno kliknutí na svůj inzerát. Pokud to bude nejvyšší cena, zobrazí se inzerát na prvním místě. Ostatní inzeráty se zobrazují pod tímto inzerátem. Jakmile cestovní kancelář ZY zvýší cenu za proklik na 31 Kč, změní tím pořadí a bude na prvním místě.
Jesliže se inzerent rozhodne využít pro podporu svého podnikání kontextovou reklamu na Internetu, musí navštívit internetové stránky některého ze systémů kontextové reklamy a zaregistrovat se. Při registraci získá inzerent vlastní virtuální konto.
Často je potřeba uhradit na bankovní účet provozovatele systému kontextové reklamy předem určenou částku, označovanou v PPC systémech jako minimální platba. Pokud je tato částka příliš vysoká, může to některé firmy odrazovat.
Když provozovatel systému obdrží od firmy peníze na svůj účet, je virtuální konto uživatele navýšeno o zaslanou částku. Poté může inzerent začít inzerovat v rámci webů a serverů, které jsou zapojeny do vybraného systému kontextové reklamy.
Online reklama poskytuje v průběhu řadů údajů podle kterých je možné na probíhající zobrazování reagovat a modifikovat. Existují specialisté, kteří se starají o kontextové reklamy více firem a probíhající reklamu optimalizují podle průběžných statistik.
Zadavatelé se někdy obávají, že jejich konkurence či provozovatelé webů budou záměrně klikat na jejich textovou reklamu. Pro tento druh podvodu se vžil název clickfraud, který je do češtiny překládán jako falešné, neplatné nebo podvodné klikání.
Provozovatelé systémů kontextové reklamy proto vyvíjí různé stupně ochrany proti těmto podvodům. Například Internet Billboard, provozovatel systémů bbKontext a bbText, udává, že používá osm stupňů ochrany před podvodným klikáním. Některé formy ochrany fungují okamžitě, jiné až zpětně.
Problém falešného klikání je v médiích záměrně zveličován firmami, které prodávají software na rozeznávání clickfraudu.
Provozovatelé webů a poskytovatelé obsahu mohou na svůj web umístit HTML kódy některého z poskytovatelů systémů kontextové reklamy.
Podmínky uzavření smlouvy a výše provize za každé kliknutí se liší podle podmínek jednotlivých provozovatelů.
Kontextová reklama se nehodí pro některé marketingové metody, například pro průběžné informování o značce.
Pokud zadavatel reklamy špatně zvolí klíčová slova, výsledkem mohou být reklamy zobrazené na nerelevantních stránkách, které potom mají pouze nízkou účinnost. Jako větší problém je v zahraničí uváděn nízký konverzní poměr. Oproti reklamě cílené na vyhledávání je z prokliků z kontextu řádově méně objednávek.
Vzhledem k tomu, že reklamu umisťuje automat, občas může mít nevhodné konotace. Například při tragickém úmrtí Karla Zicha bylo u jeho nekrologu kontextovou reklamou nabízeno potápěčské vybavení.
Některé formy kontextové reklamy ve standardním nastavení nemusí být dostatečně odlišitelné od běžného odkazu, a proto mohou být pro uživatele matoucí. Uživatel netuše, že jde o reklamu, klikne na odkaz a přejde na pro něho nečekanou stránku. I taková reklama může být poměrně nevýhodná pro zadavatele reklamy, má vyšší CTR, ale poměrně nízký konverzní poměr.


Viktorie z Battenbergu

Viktorie Eugenie z Battenbergu - Ena, byla manželka španělského krále Alfonse XIII. Její babičkou z matčiny strany byla britská královna Viktorie. Současný španělský král Juan Carlos I. je její vnuk.
Viktorie Eugenie se narodila 24. října 1887 na zámku Balmoral ve Skotsku. Její matkou byla princezna Beatrice, pátá dcera a nejmladší dítě královny Viktorie. Eniným otcem byl princ Henry z Battenbergu, syn Alexandra Hessensko-Darmstadtského. Viktorie Eugenie byla pojmenovaná po babičce z matčiny strany - Viktorii, po kmotře - císařovně Eugenii, po babičce z otcovy strany - Julia a Ena je keltské jméno podle místa narození - toto jméno se uchytilo nejvíce. Protože Enina matka princezna Beatrice byla nejmladší dcerou královny Viktorie, vyrůstala Viktorie Eugenie po boku své babičky. V roce 1896 se Enin otec nakazil při britské expedici tyfovou horečkou a zemřel. Po smrti královny Viktorie, v roce 1901 se rodina přestěhovala do Londýna.
V roce 1905 se španělský král Alfonso XIII. vydal do Velké Británie na oficiální návštěvu, na plese se seznámil s Viktorií Eugenií a 31. května 1906 se v Madridu konala svatba. Při průvodu do Královského paláce u kočáru, kde jede král a královna, vybuchla bomba, která několik lidí zabila a zranila. Brzy po svatbě se královně narodil syn – Alfonso , u kterého se ale ukázalo, že trpí hemofilií – zděděnou nemocí, kterou na něj přenesla Ena. Král se s tím nedokázal smířit a manželství začalo mít problémy. Poté se narodily další děti – Jaime, Beatriz, Maria Cristina, Juan, hrabě z Barcelony a Gonzalo.
Španělská královská rodina se do exilu vydala v roce 1931, kdy král opustil Španělsko, aniž by abdikoval. Ena se usadila ve Švýcarsku v Lausanne a Alfonso v Římě, kde těsně před svou smrtí v roce 1941 určuje za svého nástupce třetího syna – Juana. Viktorie Eugenie se do Španělska vrácí až v roce 1968 na křest svého pravnuka prince Felipeho , kde jí na letišti uvítaly nadšené davy lidí. Ena se hodně zajímala o restauraci monarchie a doufala, že by na trůn po Francově mohl dosednout její vnuk - Juan Carlos I..
Viktorie Eugenie zemřela v 81 letech v Lausanne 15. dubna 1969, 38 let po svržení monarchie a odjezdu do exilu. Byla pohřbena v Lausanne, ale v roce 1985 byla převezena do Španělska a pohřbena v královské hobce v Escorialu .


Antonín Himl

Antonín Himl byl československý politik a sportovní funkcionář, člen ÚV KSČ. V letech 1972 až 1988 působil jakožto normalizační předseda ČSTV a zároveň i předseda Českého olympijského výboru. V letech 1977 až 1984 vykonával funkci místopředsedy Asociace národních olympijských výborů při MOV, vykonával též veřejnou funkci poslance Federálního shromáždění.
Jeho jméno je dnes často spojováno s dopingovými aférami československých sportovců v 70. a 80. letech 20. století.


Šen-čou 2

Šen-čou 2 byl automatický let s prověrkou systémů podpory života na lodi Číny. Let se uskutečnil v roce 2001. Návratový modul přistál v v oblasti vnitřního Mongolska.


Adema

Skupina vznikla roku 1998, kdy se sešli zpěvák Mark Chevez, kytaristé Tim Fluckey a Mike Ransom, bassista Dave DeRoo a bubeník Kris Kohls. Skupina se stala známou v roce 2001, kdy vydává své debutové album s názvem Adema. Toto album okamžitě posunulo americkou formaci na špičku amerických hitparád.V této době skupina vystupovala s takovými hvězdami jako Linkin Park nebo Korn. Stává se velmi oblíbenou nejen v zámoří.


Andronikos II.

Andronikos II. na fresceAndronikos II. Palaiologos vládl v Byzantské říši v letech 1282-1328.
Tento císař se zřekl Lyonské unie, kterou uzavřel jeho otec s papežem r. 1274. Kvůli nedostatečným financím nechal roku 1285 provést demontáž lodstva, které mělo za vlády jeho otce 80 galér. Kvůli tomuto absolutně chybnému postupu musel už roku 1291 najmout 50-60 lodí od Janovanů a navíc tím usnadnil pozdější pronikání Turků přes moře do Evropy. Za jeho vlády poprvé ohrozili říši osmanší Turci když se kolem roku 1290 usadili v Byzantských državách v Bíthii. Už roku 1303 císař najal Katalánskou společnost žoldnéřů, aby Turky vypudili, ale ti se po vraždě svého velitele vzbouřili a počali plenit roku 1305 Řecko, toho využil bulharský car a v letech 1305-1307 dobyl Severovýchodní Thrákii. Roku 1310 se na Rhodu usadili johanité. Císař se roku 1320 snažil oživit lodstvo výstavbou 20 nových galér, to se však kvůli nedostatku peněz nepodařilo. V letech 1322-1328 se v Byzanci rozhořela občanská válka, čehož Turci náležitě využili a dobyli roku 1326 Bursu. Císař byl nakonec roku 1328 svržen Andronikem III. Zbytek života císař dožil v klášteře.


Siddhartha

Siddharta je alegorická novela od Hermanna Hesseho, která pojednává o spirituální cestě muže jménem Siddharta časem Buddhy.
Kniha byla napsána v němčině, jednoduchým, silným a lyrickým stylem. Poprvé byla publikována roku 1922 poté, co Hesse strávil nějaký čas v Indii ve druhém desetiletí 20. století. V USA poprvé vyšla v roce 1951 a během 60. let se stala se významnou.
Siddharta znamená „ten, kdo dosáhl svého cíle“, „ten, kdo je vítěz“. Buddhovo jméno, před jeho vypovězením, bylo princ Siddharta. Nicméně, Siddharta v této knize není ta samá osoba jako Buddha, který je v této knize symbolizován < Gautamou.
Siddharta se odehrává ve starověké Indii v době Buddhových časů. Novela začiná, když Siddharta, Brahmanův syn, opouští svůj domov a se svým společníkem Govindou se připojuje k asketům. Ti dva se vydávají na cestu hledat osvíceni. Při své snaze dosáhnout tohoto osvícení prochází Siddharta řadou změn a poznaní.
Když se Siddharta, nadaný a oblíbený syn Brahman, unaví formalními a striktními cestami hinduistických kazání a obětí, opouští domov se svým zbožňujícím přítelem Govindou. Připojí se ke skupině šramanů, putujících mnichů, kteří žijí v lesích a snaží se vybojovat sve vlastní já půstem a asketickým životem. Po 3 letech chlapci, kdy žijí tímto způsobem, uslyší o Buddhovi a opouští šramany, aby naslouchali jeho učení. Govinda se k buddhistickým mnichům připojí, Siddharta je ale přesvědčený, že jenom osobní zkušenost a ne vnejší učení, mohou vést k pravým znalostem a spáse. Rozhodne se „najít sám sebe“ a znovu se vydává do světa.
Na svém putovaní dosáhne domu bohaté kurtizány Kamaly, která si mladého muže oblíbí. Vypráví mu o svém povolání, chce ho naučit umění milovat. Musí si však nejprve najít práci a vrátit s dary. Siddharta se stane pomocníkem obchodníka Kamaswami, a ukáže se celkem uspěšnym. Nejprve zůstane netečný a spiše pobavený tím, jak „dětinští dospělí“ berou vážně každodenní věci, ale pozvolna se ponoří do života hazardu a chamtivosti. Posléze, nešťastný a unavený hraním života jako prazdné hry, opět odjíždí.
Po období depresí opět nachází radost z nově nalezené svobody, šťastný, že měl předchozí zkušenosti. U řeky potká podruhé v životě spokojeného převozníka Vasudeva, a rozhodne se zůstat s ním.. Tito dva sdílí hlubokou lásku k řece a pracují spolu jako převozníci. Mezitím Kamala porodí bez Siddhartova vědomí jeho dítě. Když se ona a její syn vydávají na pouť, aby viděli Buddhu, Kamalu u řeky uštkne had. Předtím, než umře, pozná Siddhartu a řekne mu o synovi. Siddharta se stará o svého nepokojného syna a snaží se mu vštěpovat porozumění prostému životu a jeho sílu. Nakonec selže a syn se vydává do města žit vlastní život.
Poté, co ho syn opustí, Siddharta rozpozná, že podstata veškeré moudrosti je v jednotě všech. Společně s Vasudevou, poslouchá spousty zvuků řeky, které přichází, aby vylíčily jednotu všech lidí, rostlin a zvířat. Všechny ty zvuky smíšené dohromady se spojují v jeden - „ohm“. Po tomto objevu se starý převozník vydává do lesů. Siddhartův přítel z dětství, Govinda, přijde k řece, stále jako buddhistický mnich a stále hledá. Když se ptá na učení, které přineslo Siddhartovi mír, odpoví, že tolik hledání vede k poznání, že čas a iluze a všechno je jeden. Všechno je hodno lásky, kromě slov: pravá moudrost nemůže být vyjádřena slovy nebo myšlenkami. Na Siddhartovu pobídku, ho políbí Govinda na čelo, už neuvidí více svého přítele Siddhartu, ale spíš moře lidí, zvířat, rostlin a ostatních věcí na světě. Přitom Govinda objeví jednotu vesmíru, právě jako Gautama a Siddharta před ním, odchazí Siddharta a Govinda v míru se světem.
Hlavním tématem knihy je osvícení. Od začátku své cesty hledá Siddharta spásu. Připojí se k asketům, navštíví Gautamu, chopí se světských tužeb, a nakonec splyne s přírodou, to všechno proto, aby dosáhl nirvány. Román také ukazuje, jak cesta k osvícení nemuže vést přes jinou osobu, protože je pro každého jiné a nikdy se nedá dosáhnout jen posloucháním vyprávění osvícených. Proto má učení a slova mluvit o pravdě, ale ne o Pravdě samotné. Představy, které tě lákají, ale osvícení znamená zproštění se od představ. Govinda se uči, ale nechce dosáhnout spásy se Siddhartou, a ani by ji nedosáhl, a Siddharta ví, že ji nenajde následovaním Vyvoleného.
Břicho velryby - Siddharta vyhladoví a dá pryč své zahájení
Pokušení - Siddharta poslechne Kamalu a dá se na život v blahobytu a světských radostech
Vykoupení - Siddharta se setká s převozníkem a zůstane u něj
Zbožštění - Siddharta zjišťuje, že není čas, přítomnost, budoucnost, minulost - vsechno existuje zároveň
Tato novela je založena na buddhistickém hledání osvícení. Děj probíhá v Indii a odráží hledání spasení, jak po tom touží hodně lidí v této oblasti. Myšlenky novely přišly z východní, především indické kultury, a nemusí korespondovat se západními ideály. Novela je alegorií Čtyř vznešených pravd buddhismu a Osmi cest buddhismu. Každá kapitola reprezentuje jednu ze čtyř Pravd a jednu z osmi Cest.


Pusan

Pusan je přímořské metropolitní město v Jižní Koreji. S rozlohou 763 km2 a počtem obyvatel přesahujícím 3,6 milionu je druhé největší město v Koreji. Město je důležitým dopravním uzlem v lodní přepravě, nachází se zde velký přístav. Pusan je známý hlavně v oblasti kulturního a společenského života. Každoročně zde probíhá mezinárodní filmový festival.
Pusan leží v jihovýchodní části Korejské republiky, přibližně 420 kilometrů od hlavního města Soul. Ze severu ho obklopují pohoří, z jihu Japonské moře. Městem protékají dvě řeky, Nakdong-gang a Sujong-gang.
Pusan byl v roce 2002 hostitelským městem Asijských her a APEC 2005. Byl také jedním z hostitelských měst Mistrovství světa ve fotbale 2002. Dne 14. listopadu 2005 město oficiálně oznámilo svou kandidaturu na pořádání letních olympijských her 2020.
Město leží v mírném podnebním pásu kontinentálního rázu, které je typické pro monzunové oblasti a charakteristické výrazným rozdílem mezi teplotami v létě a v zimě. Průměrná roční teplota je 13,7°C a průměrný roční počet srážek je 1 383 milimetrů.
Pusan byl od roku 1957 rozdělen na 6 městských čtvrtí nazývaných „gu“. V současnosti má 15 městských čtvrtí a 1 okres nazývaný „gun“.
Od roku 1982 se ve městě hraje nejvyšší baseballová liga KBO. Mužstvo Lotte Giants hraje domácí zápasy na stadionu Sadžik v městské části Tongnä-gu.
Pusan má zastoupení i v nejvyšší fotbalové soutěži K-League. Na stadionu Asiad Main Stadium sídlí mužstvo Pusan I’Park. Na tomto stadionu s kapacitou 53 tisíc diváků se odehrály i tři zápasy 17. mistrovství světa ve fotbale a stadion byl také hostitelem 14. ročníku Asijských her.
V západní části Busanu, ve čtvrti Kangso-gu, leží mezinárodní letiště Gimhae, které bylo otevřené v roce 1976. V současnosti se dokončuje nový terminál. Letiště provozuje vnitrostátní lety a mezinárodní lety pouze do vybraných asijských cílů. Výjimku tvoří spoj s Evropou, let na trase Pusan – Mnichov společnosti Lufthansa. Z Pusanu létají i dvě největší korejské společnosti Korean Air a Asiana Airlines.
Busan je napojen na železniční linku Kjongbu, která ho spojuje s městy Soul, Daejon a Daegu. Cesta rychlodráhou KTX do přibližně 420 km vzdáleného hlavního města Soul trvá 150 minut.


My

My je antiutopický román, napsaný v roce 1920 autorem Jevgenijem Zamjatinem. Rozhodně patří mezi jedno z autorových nejlepších děl. Bylo napsáno mnohem dříve než jiné antiutopistické romány, jako Konec civilizace, Farma zvířat, 1984 apod. a většinu pozdějších románů také ovlivnilo. Román varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
V češtině vyšel román poprvé roku 1927 v překladu Václava Koeniga.
Vypravěčem je hlavní konstruktér Integrálu, vesmírné lodi, která má šířit myšlenku Jednotného státu na další planety za každou cenu. Kniha má formu jeho zápisků pro někoho dalšího, poselství pro neznámého čtenáře. Hlavní konstruktér sám hodnotí stejné události různě podle toho, jak se vyvíjí jeho smýšlení. Někdy je jen jejich svědkem a jindy píše sám o sobě a o svých pocitech. Celý příběh se odehrává v Jednotném státě vzniklém po dvousetleté válce v třetím tisíciletí. Lidé už netrpí bídou ani hladem a všichni jsou zaměstnaní. Vše, co se děje, podléhá přísné kontrole. Například poštu čte domovnice, která ji v případě pochybností odnese na Úřad strážců, jenž na vše dohlíží a všechno kontroluje.
Je velmi zajímavé, jak Zamjatin pojal jednotlivé lidi. Nikdo nemá jméno, nýbrž jenom číslo. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I-330 a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D-503. Tím je naprosto setřena jakákoliv individualita jedince a není žádné já, ale jen my. Jedinou výjimku udělal autor u nejvyššího činitele Jednotného státu – Dobroditele. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrývat před ostatními. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odcházejí do práce a stejně jdou i spát. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Mají vyhrazeny i hodiny pro sex, na které si oba partneři musí vyžádat růžové papírky – povolenky. Pak si mohou na hodinu stáhnout závěsy. Ti, kteří bez povolení zplodí dítě, jsou popraveni Strojem. Důležitým prvkem pro odosobnění jsou také unify, které dokonale stírají i poslední rozdíly mezi lidmi. Vůle kolektivu určovaná totalitním Dobroditelem zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení. Postupem času se v Jednotném státě objeví několik jedinců, kteří jsou nespokojeni s děním a pokusí o převrat. Revoluce se však nepovede, hlavní organizátoři jsou popraveni a ostatním je z mozku vyoperována fantazie do posledního kousku a může zavládnout všeobecné absolutní štěstí.
Spisovatel rozehrává v knize střet světa entropie se světem energie. Na jedné straně je svět nesvobodný, ale přesný – svět entropie. Jeho protikladem je svět energie, plný lásky, fantazie, touhy, vášně.... V průběhu děje se tyto dvě linie střetávají a hlavnímu hrdinovi se převrací jeho pohled na svět. Ne však definitivně. V rozhodující fázi pokusu o převrat je D-503 předvolán „na kobereček“ k Dobroditeli, po krátké filozofické rozmluvě je hlavní konstruktér podroben „ozdravné“ operaci. Zbaven emocí s čistým svědomím udá své přátele a navrací se jako poslušná ovečka do stáda občanů Jednotného státu.


Megalosauridae

Megalosauridae je čeledí mohutných dravých dinosaurů. Podřízené taxony dle jsou


Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách

Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách je humoristická kniha Zdeňka Šmída z roku 1984. Jedná se o druhý díl kultovní trilogie o partě vodáků a horáků. Právě pojem horák zavádí Šmíd v této knize jako označení pro lidi milující turistiku v horách. Páteří knihy je jedenáct kapitol o devítičlenné partě a jejich zážitcích ve slovenských horách. Tyto příběhy vypráví autor své dceři Magdaléně, se kterou se autem vypravil na Slovensko, aby ji předal svou lásku k horám. Právě popis jejich cesty spojuje jednotlivé části knihy. Její důležitou součástí je i deset obecných pojednání o horácích - o horácké výstroji, o typech horáků, o lidech, které potkávají, o bloudění a podobně. To vše je doplněno pěti písňovými texty, třemi úryvky z cestovního deníku, třemi líčeními, co je slyšet, když… a jednou pohádkou.


Heinkel He 112

Heinkel He 112 byl německý stíhací letoun vyvinutý u firmy Heinkel. Vznikl na základě požadavku Luftwaffenführunstabu na jednomístný, jednomotorový stíhací letoun nové generace, ve které uspěla konstrukční kancelář Messerschmitt a její typ Messerschmitt Bf 109.
Nový stíhací letoun měl být jednoplošník celokovové konstrukce poháněný řadovým kapalinou chlazeným motorem s konstrukcí, která by co nejvíce usnadnila masovou výrobu, se silnou výzbrojí a maximální rychlostí převyšující rychlost 450 km/h.
Na základě těchto požadavků vytvořil ing. Ernst Heinkel ve Warnamünde prototyp označený He 112, což byl aerodynamicky velmi čistý jednomístný jednomotorový celokovový samonosný robustní dolnoplošník s velikým eliptickým křídlem, lomeným u trupu při čelním pohledu do „W“.
První předsériový stíhací Heinkel He 112 byl dokončen již v létě 1935 a jeho jediným vážným konkurentem pro zařazení do velkosériové výroby pro nově vyzbrojovanou Luftwaffe byl stíhací, rovněž celokovový, samonosný jednomístný jednomotorový Messerschmitt Bf 109 ing. Williho Messerschmitta. Jeho koncepce byla velmi rozdílná, přizpůsobená co nejjednoduší konstrukci z jednotlivých dílů a s co nejmenšími rozměry, které měly zaručovat co nejvyšší maximální rychlost a obratnost. Vyřazení Heinkelova letounu z sériové výroby však bylo způsobeno také politickými vlivy.
O velkosériové výrobě bylo v Německu tedy rozhodnuto v neprospěch Heinkelova dítka a tak firmě Heinkel nezbylo nic jiného, než jej udat v cizině. Japonsko projevilo opatrný zájem o licenční výrobu s dodávkou 24 vzorových letounů. V době vrcholící mnichovské krize, po odeslání první poloviny vzorových letounů do Japonska, byla druhá polovina vrchním velením Luftwaffe pozdržena a na přechodnou dobu zařazena k stíhacímu útvaru JG/132. Bohužel pro Heinkela mezitím císařské Japonsko ztratilo o další vzorové letouny zájem, ale naštěstí o zbylé letouny projevilo zájem frankistické Španělsko. Dvanáct Heinkelů He 112, dodaných do Japonska s vzorovou dokumentací, využilo Japonsko k zkonstruování jediného japonského stíhacího letounu s řadovým motorem Kawasaki Ki-61 Hien.
Hlavní výzbrojí Heinkelů He 112B byly dva synchronizované kulomety MG 17 ráže 7,92 mm umístěných v trupu a dva automatické kanóny MG/FF ráže 20 mm, instalované v kořenech samonosného křídla, do kterého byly rovněž hydraulicky zatahovány hlavní podvozkové nohy záďového podvozku. Rovněž pod tímto křídlem mohl letoun nést, na pumových závěsnících, až šest pum s hmotností po 10 kg.


Violka vonná

Violka vonná, lidově zvaná také fialka, je vytrvalá bylina z čeledi violkovitých
Jedná se o asi 10-15 cm, zvláště za plodu až 20 cm vysokou rostlinu. Oddenek je většinou více než 3 cm dlouhý, výběžky se na rozdíl od violky srstnaté vytváří, jsou kořenující a cca 10-15 cm dlouhé. Listy v přízemní růžici, lodyha není vyvinuta. Čepele jsou o něco širší než delší, okrouhle vejčité, na bázi srdčité, v létě se oproti jaru zněčně zvětší. Řapík je krátce nazpět chlupatý, vzácně olysalý. Na bázi řapíků jsou palisty, které jsou třásnitě zubaté nebo celokrajné, třásně nejsou brvité a jsou zakončeny rezatou žlázkou. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou většinou tmavě fialové s fialovou ostruhou. Existují však barevné odchylky, některé mají květy bílé s nafialovělou ostruhou, další zase lilákové. Květy intenzívně voní. Počet chromozómů: 2n=20.
Oddenek a v trošku menší koncentraci i celá nať obsahují mnoho saponinů usnadňujících odkašlávání, dále hojivý sliz, flavonové glykosidy, voskové látky, alkaloid violin, vonnou silici a dokonce i sloučeninu kyseliny salicylové, což je účinná látka acylpyrinu – právě díky ní má tato bylinka protirevmatický účinek.
V České republice je patrně nepůvodní. Byla hojně pěstovaná už od středověku jako okrasná rostlina a na mnoha místech zdomácněla. Roste na různých stanovištích spíše v blízkosti lidských sídel, v různých typech listnatých lesů, v křovinách, v parcích aj. V chladnějších krajích a také v málo osídlených krajích je vzácnější, nad 800 m n. m. ji potkáme už jen ojediněle.
Violka vonná je původní v jižní a jihozápadní Evropě, v severní Africe, v severní části Turecka a na Kavkaze. Dnes je však rozšířena mnohem severněji, až po jižní Skandinávii a po evropskou část Ruska. Přesná hranice mezi původním a sekundárním výskytem není zcela jasná, což je častý jev u dávno pěstovaných a zdomácnělých rostlin. Pěstovaná a zplanělá je i jinde po světě, např. ve velkých městech v Číně, v Severní Americe, na Novém Zélandě a asi i jinde. Mapa viz zde: .
 Image:Viola odorata1.JPG|klasicky zbarvená forma Image:Viola odorata2JPG.jpg|detail květu Image:Viola odorata-lila.JPG|světle fialová forma Image:Viola odorata-albín.JPG|albinotická forma
Největší problém při určování je časté křížení s jinými bezlodyžnými druhy. Velmi hojný je kříženec s violkou chlupatou, který se jmenuje Viola × scabra. Vzniká skoro všude, kde se druhy setkají a zpětným křížením s rodiči vznikají hybridní roje. O něco vzácnější je kříženec s violkou chlumní, který se jmenuje Viola × porphyrea Uechtr. in Engler. Podobně je zbarvená violka lesní, ta však na rozdíl od violky vonné vytváří lodyhu, proto je záměna méně pravděpodobná.


Zikmund Winter

Narodil se v rodině zvoníka na Starém Městě v Praze. Vystudoval zde Akademické gymnázium, poté studoval historii na Filozofické fakultě. Navštěvoval mj. přednášky V.V.Tomka, J.Kalouska, A.Gindelyho a J.Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii. Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1.října roku 1874 učil na reálce v Rakovníku. Roku 1884 odešel vyučovat do Prahy na akademické gymnázium.
Osudem se mu stal rakovnický archiv. Zasvětil ho do minulého života nevelkého venkovského města, podporoval a rozvíjel jeho zájem o poznávání všednodennosti i toho, jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak se bavili, oč se soudili. Nejcennější fondy rakovnického archivu jsou ze 16. a 17. století – to je také doba, jež si Winter oblíbil. Prašné prostředí archivů vyvolalo u spisovatele krční nemoc, která mu později až bránila v pramenném studiu.
V generačním sporu koncem 19. století se přiřazoval k Vrchlickému a Jiráskovi. Pojetím dějin a člověka v nich, způsobem práce s archivním materiálem a s jazykem stál ovšem jinde než jeho přítel A. Jirásek – blíže mladým moderním snahám. Stával ovšem ve stínu populárnějšího Jiráska. K vydání svých prvních spisů byl vybídnut až těsně před smrtí.
Zpracoval dějiny českých měst, zajímal se o dějiny vysokých škol.
Jeho historické povídky se soustředí na krátký časový úsek. Představují postavy duševně rozvrácených lidí, končí tragicky. Příběhy jsou tajemné, odehrávají se zpravidla v pobělohorské době.


Ján Sinapius-Horčička mladší

Ján Sinapius-Horčička mladší, známý též jako Johann Sinapio byl slezským pedagogem, heraldikem a spisovatelem slovenského původu. Psal německy a latinsky.
Byl synem Daniela Sinapia-Horčičky. Působil na gymnáziích v Olešnici a v Lehnici.
Jeho nejvýznamnějším dílem je heraldicko-genealogický spis Kuriositäten des schlesischer Adels. Napsal také knihu o olešnickém knížectví Olsnographia.


George Caspar Homans

George Caspar Homans je americký sociolog, považovaný za předního představitele sociologie malých skupin; je zakladatelem behaviorálního proudu sociologie a teorie směny. V období 1950 – 1970 patřil k jedněm z nejvýznamnějších teoretiků disciplíny a jeho myšlenky byly mohutně diskutovány a často též odmítány.
G. C. Homans se narodil 11. srpna 1910 v Bostonu v Massachusetts. Roku 1928 nastoupil na Harvardskou univerzitu se záměrem studovat americkou literaturu a angličtinu, nakonec studoval mj. sociologii, psychologii a historii. Po absolvenci začal v roce 1939 na Harvardu přednášet především sociologii a dějiny středověku. V roce 1964 byl zvolen presidentem Americké sociologické společnosti. Zemřel 29. května 1989 v Cambridge v Massachusetts.
Homansovo tvůrčí období bývá někdy rozdělováno na dvě fáze, tzv. induktivní a deduktivní. První fáze počíná vydáním díla The Human Group v roce 1950, druhá fáze publikací knihy Social Behaviour as Exchange o osm let později.
Klíčovou knihou tohoto období je dílo The Human Group, prvně vydané v roce 1950. Homans předkládá názor, že sociální realita by měla být zkoumána na třech úrovních:
Lidská skupina není předmětem Homansova zájmu sama o sobě, ale zejména jako prostředí, v němž probíhá lidské chování. Hypotézy jsou formulovány prostřednictvím vztahů mezi proměnnými jako interakční frekvence, podobnost aktivit, intenzita citů a konformita vůči normám. Norma je příslušníky skupin přijímaná idea o tom, co mají za určitých podmínek dělat, resp. co lze očekávat za důsledky, jestliže se skutečné chování odchyluje od očekávaného. Homans považuje normy za činitele určujícího chování lidí ve skupinách; normy, které určují určité pozice, pak nazývá rolemi. Vedle norem Homans rozlišuje pojmy autorita, kontrola a rozkaz. Rozkaz vůdce, který je přijat členem a určuje jeho jednání, má autoritu. Kontrola je pak proces, jímž je zaručen soulad v chování příslušníků skupiny. V teoretické analýze malých skupin začíná Homans poprvé užívat pojmů, které později v jeho díle získají klíčový význam – např. posílení nebo směna.
V knize The Human Group také Homans rozlišuje vnitřní a vnější systém skupiny:
Ústředním dílem této fáze Homansova díla je kniha Social Behaviour as Exchange z roku 1958. Volba jednání je záležitostí pravděpodobnosti, s jakou povede k vyšší odměně než ostatní možné alternativy. Sociální jednání jako směna znamená, že vyšší počet jedinců, z nichž každý jedná na základě těchto behaviorálních principů, vytvoří interakční systém. Základní odměnou, kterou si mohou lidé vzájemně poskytovat, je společenské uznání. Homans zkoumá, jakými interakčními pravidly se řídí vzájemná směna odměňujících a trestajících aktivit. Klíčovou snahou aktérů je získat více, než kolik činily náklady.
Zásady své teorie směny Homans dále rozvíjí v knize Social Behaviour: Its Elementary Forms.
Jednou ze základních Homansových tezí je: interakce s druhými sama může být odměnou. Homans zde však opomíjí faktor moci, jenž vztahy nadřazenosti a podřazenosti mezi členy strukturuje; Homans tvrdí, že lidé mají vždy možnost do směnně nevýhodných vztahů nevstupovat.


Pracující do literatury

Akce Pracující do literatury vznikla ve stranických orgánech a byla vyhlášena na prvním sjezdu Svazu československých spisovatelů na jaře 1949.
Přinesla soutěže o nejlepší dílo v mnoha podnicích a tito lidé měli nahradit tzv. „buržoazní spisovatele“. Díky této akci se do literatury dostali např.: Marie Dušková, Otto Ježek, Jiří Havel a Michal Sedloň. Tito spisovatelé se samozřejmě pokoušeli prosadit i v následující době, ale jejich úspěchy již nebyly tak pronikavé.
Literatura, která byla takto tvořena ne-spisovateli, ale obyčejnými lidmi se snažila všemožně zalíbit režimu – zcela podle jeho přání. Náměty byly téměř výhradně z dělnického prostředí a prakticky o čemkoli, co autora zrovna napadlo. Vytvářela se tak nekvalitní, bezduchá poezie, opěvující soudružnictví a pracující třídu. V této souvislosti se hovoří také o „literárním primitivismu“.


Zakázané město

Zakázané město je komplex budov vybudovaných v Pekingu v nitru Vnitřního města během vlády dynastie Ming. Město je obehnáno zdí a palácovým příkopem. Zdi jsou zdobeny věžemi zakrytými několikapatrovými střechami se žlutými taškami.Dnes se Zakázané město de facto nazývá Palácovým muzeem- i když jeho kompletní sbírky byly za 2.světové války vyrabovány Japonci, a to, co zbylo, bylo povětšinou odstěhováno na Taiwan.
Všechny budovy komplexu jsou umístěny na severo-jižní ose areálu, který měří 960 metrů na délku a 760 na šířku. Na severu komplex otevírá Polední brána navazující na Vysokou bránu. Za branou Nejvyšší harmonie následuje přibližně uprostřed komplexu skupina ceremoniálních budov – síň Nejvyšší harmonie postavená v roce 1627; síň Dokonalé harmonie, ve které se císař připravoval na ceremonie, a síň Střežení harmonie. V nejokázalejší síni Nejvyšší harmonie se konaly korunovační obřady, oslavy narozenin císaře a novoroční oslavy.
Vedle obřadní části se oddělená zdí a branou Nebeské čistoty nachází soukromá císařská část, skládající se rovněž ze tří budov: paláce Nebeské čistoty, rezidenčního paláce Pozemského klidu a mezi nimi umístěné síně Velkého spojení. Filosofie umístění harmonicky zrcadlí a propojuje mužský a ženský prvek.
Celkem bylo na území Zakázaného města vystavěno kolem 800 budov a spolu s rozlehlými zahradami tvoří uzavřený celek. Císařský palác byl v roce 1987 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Většina budov postavených za dynastie Ming byla zničena a v období dynastie Čching byla znovu vybudována. Do roku 1911 bylo Zakázané město nedostupné. Teprve po pádu dynastie bylo zpřístupněno obyčejným lidem.


Termiti

Termiti je řád hmyzu s rozšířením v tropech a subtropech. Udávané počty rodů tohoto řádu kolísají od dvou do tří tisíc. Všekazi jsou sociální hmyz žijící v koloniích, které vytváří hnízda. Jednotlivci se dělí do tří kast, které lze odlišit stavbou těla. Velikost vojáků a dělníků se pohybuje od dvou do čtrnácti milimetrů, velikost královny může dosáhnout až sto deseti milimetrů. Ačkoli jsou často označováni jako bílí mravenci, jsou nejbližším příbuzným tohoto řádu švábi. Historicky jsou všekazi bezpečně zjištěni již v třetihorách.
Délka života se pohybuje od několika týdnů u některých druhů dělníků až po dvanáct let u některých druhů královen.
Typickým znakem pro celý řád je světlé zabarvení. Všichni všekazi jsou světloplaší. Jejich způsob života vede ke značné specializaci jednotlivců v rámci celé kolonie, která je rozdělena na několik kast. Nejčastější rozdělení je na dělníky, vojáky a královský pár. Tento kastovní systém vytváří složitý systém sociální hierarchie. Společných znaků nejen celého řádu, ale i jednotlivých druhů je tak méně, než je u hmyzu obvyklé a stavba těla se zpravidla výrazně odlišuje podle kasty do které jedinec patří. Obecně je zadeček podlouhlý, vakovitý a je složen z deseti zřetelných kroužků a je zakončen dvěma krátkými jednoduchými štěty. Zadohruď a středohruď jsou stejně velké a od větší předohrudi jsou zřetelně odděleny. Nohy mají čtyř článkková chodidla a volné kyčle, což je přizpůsobuje k chůzi v podzemních prostorách. Jedinci s křídly mají dva páry dlouhých úzkých blanitých křídel, která jsou opatřena švem, který umožňuje jejich odlomení po jejich jediném letu. Na křídlech jsou špatně patrné žilky. Po odlomených křídlech pak zůstávají drobné pahýlky, které jsou složeny na hřbetě. Hlava je volná, zrak je nevyvinutý a oči buď chybí, nebo jsou zastoupeny párem složených očí, která nejsou dobře vyvinuta. Tyto oči jsou doplněny dvěma očky, která v případě absence očí jsou jediným orgánem, kterým termiti vidí. Ústní ústrojí je vždy kousací, přičemž u kasty vojáků má extrémně vyvinutá kusadla. Tykadla jsou nitkovitá a zpravidla krátká a jsou složena z devíti až 31 článků.
Dělníci mají měkké tělo, zakrnělé oči, které mohou i zcela chybět. Dělníci nikdy nemají křídla. Ačkoli mají pohlavní orgány, jsou vždy sterilní. Existují samčí i samičí dělníci a jejich funkce zpravidla není pohlavně rozlišena. Dělníci jsou nejpočetnější skupina v kolonii a obstarávají potravu a stavbu a opravu hnízda. Dělnice sami mezi sebou praktikují proktodeální krmení tj. krmí se navzájem potravou z řitního otvoru, zatímco ostatní kasty a larvy jsou vyživovány stomodeálně tj. ústy. U některých druhů tato kasta zcela chybí.
Vojáci jsou bezkřídlí. Oči u nich nejsou důležité a jsou buď zakrnělé anebo chybí. Na rozdíl od dělníků mají tvrdou a zvětšenou hlavu s velkými kusadly. Hlava může být v některých případech i protažena do rohu z něhož vystřikují jed. Vojáci jsou sterilní a mají zakrnělé pohlavní orgány. Existují samčí i samičí vojáci a jejich funkce není pohlavně rozlišena. Vojáci zajišťují pouze obranu.
Královský pár je pár schopný rozmnožování, má tvrdé tělo. V době rojení mají oba jedinci dva páry křídel, které jim upadnou. Samičce se při kladení vajíček zvětší zadeček, v některých případech je toto zvětšení tak výrazné, že není schopna pohybu. Pro případ ztráty, kteréhokoli jedince z páru, bývá určitý počet jedinců chován ve stadiu, kdy ho může co nejrychleji nahradit. Pokud tato situace nenastane a nedojde k rojení je takový jedinec u některých druhů usmrcen u jiných je jeho vývoj změněn na sterilního dělníka. U většiny druhů je tento pár uzavřen v komůrce, do které mohou vstupovat pouze dělníci, královský pár tuto komůrku nemůže opustit, protože vstupní chodbičky jsou pro ně příliš malé.
Kolonie vytvářejí hnízda, která lze v zásadě rozdělit do třech typů. V obecné rovině lze říci, že velká část jedinců za celý svůj život neopustí hnízdo. Počet jedinců v jednotlivém hnízdě běžně dosahuje několika miliónů. Hnízdo slouží jako ochrana, líhnou se v něm noví jedinci. Hnízda mají systém chodeb a komůrek, které slouží jak k přísunu potravy a vody, tak k odvětrávání. U velkých kolonií je odvětrávání větší problém než zásobování kolonie potravou. V hnízdech je udržována konstantní teplotu a vlhkost vzduchu.
Podzemní hnízda jsou systém chodeb a komůrek s jedním rozsáhlým centrem. Jednotlivé chodby vedou ke zdrojům potravy a vody. Do centra jsou přinášeny jen zásoby potravy nezbytné pro přežití jedinců trvale žijících v hnízdě.
Jsou nejznámější zvířecí stavby, jejichž velikost běžně dosahuje až několik metrů. Taková hnízda mohou být čtyři až pět mětrů vysoká a mají až dvacet metrů v průměru. Pokud by hnízdo přesáhlo tuto velikost, nastal by stav, který by vedl k rozpadu jak po stavební stránce tak i po stránce soudržnosti, kdy by se kolonie rozpadla. Tyto stavby jsou postaveny především z trusu, hlíny a z odumřelých jedinců. Spojení je zajištěno slinami. V tomto typu hnízd také nejsou zásoby potravy a k potravě je veden systém podzemních chodeb.
Některé druhy všekazů budují svá hnízda v odumřelých stromech. V případě stromových hnízd je potrava uvnitř hnízda a její podstatnou částí je právě strom v němž je hnízdo vybudováno. Systém chodeb v hnízdě je pak veden pouze ve dřevě.
Vývoj probíhá proměnou nedokonalou. Královský pár se může stát královským párem buď nahrazením starého, anebo vyletí z hnízda při rojení. Při rojení vylétá vždy několik kompletních párů. Jednotlivý pár si po odpadnutí křídel vybuduje komůrku, která se stane základem nového hnízda anebo se pokusí o návrat do původního hnízda.
V této komůrce dojde ke kopulaci a po několika týdnech samice naklade vajíčka. Při kladení vajíček královně zduří zadeček do té míry, že se stane nepohyblivou, při správné výživě a péči je královna schopna naklást několik tisíc vajíček denně, k tomu ovšem může dojít jen ve starých a dobře prosperujících hnízdech. V dobře prosperujících hnízdech je takových samic několik. Kolik jich může být není pro komplikovanost takového výzkumu známo.
Jakým způsobem se královský pár živí v době zakládání nového hnízda není známo, je však pravděpodobné, že žijí ze zásob. V takovémto případě královna klade několikanásobně méně vajíček. Ve starších hnízdech jsou vajíčka krátce po kladení odnesena pryč, zatímco v novém zůstávají s královským párem. Délka vývoje i počet vývojových stadií je druhově i kastovně závislý, obecně platí, že dělníci mají nejkratší vývoj, o málo delší vývoj mají vojáci, vývoj královského páru je výrazně delší. V prvním stádiu vývoje, jsou všechny nymfy schopny stát se jakoukoli kastou. V tomto stadiu o kastě rozhodne složení potravy, feromony a hmatové impulzy vznikající při kontaktu s ostatními nymfami a dělnicemi. Není známo zda je potřeba souhra všech tří faktorů anebo který je dominantní.
Hnízda všekazů mají ohromnou spotřebu potravy, kterou je potřeba neustále zajišťovat. Většina druhů je schopna pěstovat některé druhy hub, rod termitomyces. Jedna plodnice může vážit až 2,5 kg. Tyto houby obsahují enzymy potřebné k trávení celulózy a ligninu a termit je požírá společně s potravou, kterou je díky tomu schopen strávit. Druhově závislý je význam tohoto pěstitelství. Další potravou je prakticky cokoli rostlinného původu od trávy přes dřevo až po trus býložravců. Všichni všekazi jsou schopni trávit celulózu, což jim umožňují bičíkovci - brvitky - nebo symbiotické bakterie. Symbionti žijí ve střevech, v části zvané mikrobiální fermentační tank. Část symbiontů odchází z těla ve výkalech a jejich požíráním získávají mladí termiti své symbionty. Strava termitů je z výživného hlediska poměrně chudá a jednotvárná. Řada druhů má proto další druh mutualistických bakterií schopný fixovat vzdušný dusík pro syntézu chybějících živin.
Vývojově byly všekazi nejprve dřevožraví a teprve později se přeorientovali na další rostlinnou potravu.
Termiti jsou škůdci dřeva a pro svou schopnost strávit prakticky cokoli, mohou působit lidem značné škody. Z hlediska významu v ekosystému, pomáhají zpracovat těžko zpracovatelné látky a jsou potravou některých vyšších živočichů. Celkově však lze konstatovat, že i z hlediska ekosystému jsou spíše škůdci a v krátké době dokáží narušit rovnováhu ve svém nejbližším okolí.


CVS

CVS je zkratkou za Concurrent Version System. CVS je systém, který slouží ke správě verzí projektu. Tyto systémy se v angličtině označují zkratkou SCM - Source Code Management nebo také Source Configuration Management.
Systém CVS spravuje jednu nebo několik skupin souborů nazývaných repozitář. Každý repozitář má vlastní řízení přístupu a je dělen na menší části nazývané moduly, které mohou reprezentovat projekty nebo skupiny projektů ve stromové struktuře. Celý repozitář je uložen ve formě souborů na souborovém systému serveru. Změny jsou sledovány a uchovávány na úrovni verzí jednotlivých souborů ve stromové struktuře projektu. Skupinu souborů lze označit jednou nálepkou a vytvářet tak různá vydání celého projektu. V kterémkoli okamžiku je možné vytvořit novou vývojovou větev a tu potom rozvíjet samostatně nebo ji později opět sloučit. Stejně tak je možné se kdykoli vrátit k libovolné předchozí verzi libovolného souboru.
CVS se typicky používá jako víceuživatelská klient/server aplikace. Umožňuje, aby na stejném projektu pracovalo více lidí současně a zároveň zajišťuje, že změny provedené kterýmkoli vývojářem jsou konzistentní a distribuovány ostatním. Pro větší projekty, nebo projekty na nichž se podílí více lidí je použití systému pro správu verzí prakticky nezbytností.
Samotný program CVS je dodáván v základní verzi pro použití v příkazovém řádku, existují však i nadstavby pro použití v grafickém režimu, jako je třeba WinCVS a další. Také řada vývojových prostředí přímo podporuje použití CVS. Existují i jiné systémy pro správu verzí, například Subversion, SourceSafe, ClearCase a další.


Signaly.cz

Signály jsou ekumenickým komunitním serverem určeným především pro křesťanskou mládež. Jedním z jeho hlavních cílů je přinést Krista blíž pomocí internetu. Na serveru je možné diskutovat, vytvářet blogy, sdílet fotografie, informovat o akcích a sdružovat se do společenství. Současné Signály jsou již čtvrtou verzí, ta byla představena během Celostátního setkání mládeže v Táboře v roce 2007.
Prvním šéfredaktorem serveru byl Jan Jakouš. V současné době je vůdčí osobností Jan Šedo, známý spíše pod přezdívkou HejTi. Provozovatelem je signály.cz, o. s.
Jako reakce na poptávku po místě, kde by byl přehled akcí pro mladé konaných jednotlivými organizacemi v církvi, na konferenci o mládeži vznikl web www.signaly.cz.
K nástěnce akcí se přidala rubrika články, ve které se publikovaly články z diecézních časopisů. S projektem SignáLy.cz vyhrál Jan Šedo soutěž JuniorInternet.
Arcibiskupství Olomoucké vytvořilo pracovní pozici pro redaktora SiGNÁLY.cz, který se tak mohl naplno věnovat rozvoji projektu do plnohodnotného magazínu s vlastní redakcí. Druhý rok se rozhodla tento úvazek přebrat ČBK.
Sami mladí přišli s nápadem přetvoření magazínu SiGNÁLY.cz na komunitní systém. Po široké diskusi na zasedání Sekce pro mládež ČBK začala příprava na zkoušku a na CSM Tábor 2007 byl spuštěn. Mladými lidmi byl velice vděčně přijat.


Putumayo

Putumayo je řeka v Jižní Americe, v Kolumbii, v Ekvádoru, v Peru a v Brazílii. Na horním toku slouží jako státní hranice Kolumbie s Ekvádorem a Peru. V Brazílii se nazývá Içá. Je to levý přítok Amazonky Je 1580 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 123 000 km2.
Pramení v jižní části kolumbijských And. Převážnou část toku protéká po Amazonské nížině uprostřed tropických deštných lesů.
Zdroj vody je dešťový. Průměrný průtok vody činí 7160 m3/s. Nejvyšší je od dubna do června.


Chodouny

Obec Chodouny se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 616 obyvatel.


MFK Stará Ľubovňa

MFK Stará Ľubovňa je slovenský fotbalový klub hrající v ročníku 2007/08 druhou slovenskou fotbalovou ligu. Klub byl založen roku 1923. Hřištěm klubu je stadion s názvem Štadión Stará Ľubovňa s kapacitou 2 500 diváků.


Hradecko

Hradecko je vesnice v severovýchodní části okresu Plzeň-sever, část obce Kralovice, 3 km severovýchodně od Kralovic. Ve vsi žije okolo 130 obyvatel a její katastrální území zaujímá 1038,58 ha.
Původní ves, zvanou Studená, Hrádkova ves nebo také Hrádek, založil v polovině 14. století Fremund z Krásného Dvora. První písemná zmínka o vsi je z roku 1372. Fremundův syn Ješek se psal z Hrádku a pravděpodobně ve vsi postavil tvrz, která však není písemně doložena. Tvrz stála na chlum chráněném z jedné strany rybníkem, z druhé potokem. Při zemních pracích na konci 19. století se na místě našlo zdivo, několik předmětů včetně pečetního prstenu pánů ze Šternberka. Po roce 1400 byl Hrádek připojen ke královskému hradu Křivoklátu. Roku 1422 se Hrádku zmocnil Aleš Holický ze Šternberka, v jehož vlastnictví byl do roku 1454, kdy vrátil Křivoklátsko králi Ladislavovi. Při tomto převodu není již tvrz v Hrádku zmiňována. Po polovině 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad byla ves i s tvrzí spálena a v následujících letech zarostla lesem a místo bylo nazýváno Hradeckem.
Roku 1525 daroval král Ludvík Jagellonský pustou ves Hrádkov Martinovi Kozlovci, který byl písařem na Křivoklátu a měl tam i manskou povinnost. Po smrti M. Kozlovce v roce 1538 získal Hradecko Florián Gryspek a připojil jej ke kaceřovskému panství. Rodu Gryspeků z Gryspachu byl majetek po Bílé hoře konfiskován a přešel do majetku plaského kláštera.
Opat Ondřej Trojer nechal v roce 1684 postavit 18 hospodářství a přestěhoval do nich poddané ze Sedlce, Babiny, Všehrd, Hodyně, Mladotic, Potvorova a Bílova. Každý z nich dostal k užívání okolo 30 strychů polí a louky na 2 vozy sena. Novou ves pojmenoval podle jména místa Hradeckem.
Ves byla v držení kláštera až do jeho zrušení v roce 1785, kdy přešla pod správu náboženského fondu. Roku 1826 přešla ves do majetku Metternichů. Po reorganizaci státních úřadů v polovině 19. století se stala samostatnou obcí v politickém a soudním okrese Kralovice.
Kolem rozsáhlé návsi s rybníkem jsou po stranách obdélníka rozestaveny zemědělské usedlosti, v jižní části lze rozpoznat plánovité založení vsi. Na návsi také stojí malá kaplička z 19. století.
V lese Oleška stojí smírčí kříž, který je zároveň hraničním kamenem. Na pískovcové obdélné desce o výšce 91 cm, šířce 45 cm a tloušťce okolo 20 cm je z jedné strany vyrytý reliéf latinského kříže, z druhé strany reliéf tzv. berličkového kříže, na bocích se opakuje menší latinský kříž.
Nejvýznamnější památkou na katastru Hradecka je barokní hospodářský dvůr Hubenov vystavěný za opata Evžena Tyttla zřejmě podle plánů J. B. Santiniho-Aichela.
Hradecko sousedí se Strachovicemi na severu, s městem Kožlany na jihovýchodě, s Kralovicemi na jihu, s hospodářským dvorem Hubenov na západě a s Vysokou Libyní na severozápadě.
Bukovina | Hradecko | Kralovice | Mariánský Týnec | Řemešín |


Jeskyně Driny

Jeskyně Driny je krápníková jeskyně v Malých Karpatech. Nachází se asi 2 km na jihozápad od Smolenic v Smolenickém krasu.
Objevili ji roku 1929 I. Vajsabel a J. Banič. Nebyli však první, kdo se pokoušel dostat do jeskyně. Už roku 1866 zde během prusko-rakouské války tábořili pruští vojáci. O první opravdové „průzkumné“ cesty v Smolenickém krasu se pokoušeli až od roku 1920 bratři Vajsablové, Valové a Štefan Banič se synem Janem. Pokusy byly korunované úspěchem až roku 1929, kdy se I. Vajsablovi a J. Baničovi podařilo po několika pokusech proniknout do podzemí závrtovým komínem.
O pět let později, roku 1934, zpřístupnili prvních 175 m podzemí. V roce 1950 objevili J. Majko, A. Droppa a L. Blaha další části jeskyně, které vynikají zachovalou krápníkovou výzdobou a v roce 1959 jeskyni znovu zpřístupnili. Z celkové délky 636 m je dnes pro veřejnost zpřístupněný 550 m dlouhý okruh. Vchod do jeskyně se nachází ve výšce 399 m n. m. v západním svahu vrchu Driny, který je tvořený poměrně čistými jurskými vápenci.
Driny jsou puklinovou jeskyní, kterou vymodelovaly srážkové vody, které pronikaly do podzemí systémem puklin, takže chodby jeskyně jsou poměrně úzké. Podzemní prostory nejsou rozsáhlé, ale mají velmi pěknou sintrovou výzdobu. Stěny jsou bohatě pokryté sintrem v teple žlutých, červenohnědých a žlutohnědých barvách. Scenérii doplňují pagodovité stalagmity a pro tuto jeskyni typické zoubkovité záclony. Déle se zde nachází drobná jezírka, sintrové vodopády a na dně bývalých podzemních jezírek hráškovitá výzdoba. K nejzajímavějším prostorám patří Síň spolupracovníků a Síň Slovenské speleologické společnosti.


Telex

Telex je strakonická punková kapela vznikla v roce 1984 a ukončila svou činnost v roce 2005.
Kapela Telex se původně nazývala Novodur a hrála punkrock a přejaté písně po českých vesnicích, v roce 1986 však byl její koncert rozehnán a kapele zakázána činnost. V roce 1988 se kapela znovuformuje pouze se změnou bubeníka pod názvem Armaviar, činost této kapely je však brzy zakázána také. O několik měsíců později vzniká kapela třetí, nyní již pod názvem Telex. Její hudební styl byl mnohem tvrdší, než kapel původních, nejednalo se již o punkrock, nýbrž o téměř hardcore. V roce 1989 kapela vydala své první MC - demo nazvané „Řeznickej krám“. Po tomto demu a velké koncertní aktivitě, se z kapely však oddělují tři členové a zakládají ostře hardcorové LD Totenkopf.
V roce 1996 se znovu schází celá původní sestava a nahrává CD „Punk Rádio“, které obsahuje většinou skladby z MC „Řeznickej krám“ v jiném provedení. Kapela po několika koncertech však opětovně ukončuje činnost a znovu se navrací až v roce 2002, již bez původních kytaristů. Po sporadickém koncertování kapela zřejmě definitivně v roce 2005 končí.


Raketa

Raketa je létající stroj, který se pohybuje pouze na principu akce a reakce, a to tak, že vyvrhuje část své hmoty. Je poháněna raketovým motorem. Rakety různých typů se využívají především v kosmickém výzkumu a vojenství, ale i pro zábavu.
Historie raket začala v Číně, kde vynález střelného prachu umožnil vznik prvních raket. Rakety se tam používaly jednak jako zbraň i k ohňostrojům. Postupem času se znalost střelného prachu rozšířila po světě a s ní se rozšířila i znalost raket. Rakety byly používány ve výzbroji mnoha armád.
V roce 1792 použil rakety ve velkém měřítku Sultán Fateh Ali Tipu proti britským jednotkám. To podnítilo zájem britské armády o novou zbraň a rakety byly dále zdokonalovány. Významné bylo například použití raket, vypouštěných Brity ze speciálně upravených raketometných lodí při obléhání Kodaně v roce 1807 nebo v bitvě o Baltimor v roce 1812. V obou případech byly použity tisíce zápalných raket. Rakety byly použity i v bitvě u Waterloo. Rakety byly hojně používány i v 1. světové válce.
Moderní historie a další výrazný rozvoj raket především pro kosmické lety je spojován se jmény Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, Robert Hutchings Goddard a Hermann Julius Oberth. Tito tři vědci jsou považováni za zakladatele teoretické kosmonautiky.
Většího rozmachu dosáhly rakety, zejména rakety s motorem na tuhá paliva za druhé světové války. Známé jsou například sovětské raketomety M-13 Kaťuším, přezdívané „Stalinovy varhany“. Pod stejným názvem se skrývá řada typů raket, lišících se dostřelem, velikostí bojové hlavice i počtem stupňů. Podobné zbraně byly i v ostatních armádách. V Německé armádě to byly mimo jiné rakety Orkan. V Německu byla také zkonstruována raketa V2, první sériově vyráběná raketa s kapalinovým motorem, která do značné míry předběhla svou dobu.
V poválečné době vycházela většina raket na kapalná paliva ideově z rakety V2. Na sklonku války se jak Sovětský svaz, tak Spojené státy snažily získat tyto rakety i jejich konstruktéry. Úspěšnější v tomto soupeření byly Spojené státy americké, kterým se podařilo zajmout řadu klíčových konstruktérů v čele s Wernherem von Braunem spolu s větším množstvím raket V2. Sověti nezůstali příliš pozadu a ukořistili také několik raket a část německých vědců.
Následně spolu obě mocnosti soupeřily jednak v konstrukci raket pro vojenské účely i pro účely kosmonautiky. Výsledkem je řada vojenských raket od raket ráže kolem 50 mm po několikastupňové mezikontinentální balistické střely a také řada nosných raket pro vynášení družic pro vojenské i nevojenské účely. Dalším efektem byly pilotované lety nejenom kolem naší planety ale i na Měsíc a řada meziplanetárních sond, z nichž některé již opustily Sluneční soustavu. Rakety vyvinuté pro tyto účely byly zpravidla daleko silnější, než původní vyvíjené pro ryze vojenské účely.
Krom klasických raket vývoj směřoval i k vícenásobně použitelných prostředkům, z nichž je známá flotila amerických raketoplánů Space Shuttle. V jejich stínu stojí sovětský raketoplán Buran, který se dočkal jen jednoho ověřovacího letu.


Spořilov

Spořilov je sídelní celek zaujímající jihozápadní část katastrálního území Záběhlice. Je součástí městského obvodu Praha 4, městské části Praha 4 a městského správního obvodu Praha 4.
Rozlohou větší, jihozápadní část Spořilova je tvořena kolonií rodinných domků, na jejím severním okraji leží Sídliště Spořilov I. Východní část zaujímá Sídliště Spořilov II. Se Záběhlicemi, oddělenými údolím Botiče a Hamerského rybníka, do jejichž katastrálního území Spořilov patří, nemá výraznou dopravní ani správní vazbu a v povědomí Pražanů i Spořilovanů je vnímán jako samostatná čtvrť.
Spořilov má rozlohu 2,05 km2, v roce 2000 měl 14 718 obyvatel, v roce 2005 13 750 obyvatel.
Území Spořilova se spolu se Záběhlicemi stalo součástí Velké Prahy již při jejím založení v roce 1922. Do 31. března 1949 bylo součástí obvodu Praha XIII-Vršovice, 1. dubna 1949–30. června 1960 součástí tehdejšího obvodu Praha 13, od 1. července 1960 je součástí obvodu Praha 4, od 24. listopadu 1990 i součástí městské části Praha 4, jejíž radnice je v Nuslích, a jejího správního obvodu.
V minulosti se v oblasti Spořilova nacházely pouze dnes již zaniklé osady Horní Roztyly a Dolní Roztyly.
Spořilov je jedním z nejstarších zahradních měst na území Velké Prahy. Založením stavebního družstva Spořilov v roce 1924 Městská spořitelna na Vinohradech na návrh ředitele Václava Skleničky oslavila 25 let své existence. Odtud pochází i název čtvrti. Výstavba probíhala podle projektu architekta J. Barka a profesora J. Bertla v letech 1926–1929.
Sídliště z let 1961–1967 projektovali architekti J. Holeček a J. Krákora. Původně mělo 3667 bytových jednotek pro 15 000 obyvtel. V letech 1976-1981 došlo k dostavbě, kterou sídliště vzrostlo o 288 bytových jednotek. Mezi sídlištěm a starší vilovou zástavbou je budova polikliniky projektovaná Z. Přádou a P. Bečvářem.
V původní části Spořilova byl použit unikátní způsob pojmenovávání ulic, inspirovaný například americkými systémy. Východní náměstí a Jižní náměstí je doplněno řadou ulic Jižní I–XVII, Severní I–XI, Severozápadní I–VI, Severovýchodní I–VI, Jihozápadní I–VI, Jihovýchodní I–IX, Boční I–II a Hlavní. Dostavby ve čtyřicátých a šedesátých letech však již na tento systém nenavázaly.
Přirozenými centry Starého Spořilova bývalo Roztylské náměstí s kostelem a konečná tramvaje na bývalém Bratislavském náměstí. Později se těžiště Spořilova přesunulo spíše k obchodnímu a kulturnímu středisku poblíž stanice autobusu Hlavní.


Cchao Ta-jüan

Cchao Ta-jüan je profesionální hráč go. Je členem čínského svazu deskových a karetních her Čung-kuo Čchi-ťüan.
Cao začal studovat go v jedenácti letech. 9. dan dostal v roce 1986.


RSU

RSU nebo-li také RCU je vzdálená jednotka pro připojení účastníků telefonní sítě k telefonní ústředně. Je to jakýsi koncentrátor provozu. Obvykle nemá vlastní spojovací pole, takže kromě havarijních případů nelze bez spojení s ústřednou zajistit propojení dvou účastníků připojených k RSU mezi sebou. RSU se obvykle připojuje na HOST pomocí digitálních okruhů 2 Mbit/s na rozhraní G.703 nebo V5.1/ V5.2. Na jedno RSU je možné modulárně připojovat až několik tisíc účastníků. Koncepce telefonních sítí založených na propojení HOST a RSU je použita pro digitální telefonní síť v ČR. Jedná se o velice ekonomické řešení, protože RSU bez spojovacího pole je výrazně levnější než ústředna HOST. V síti Telefónika O2 je zapojeno několik desítek ústředen HOST a několik set RSU.


Bitva u Kúrúpedia

Třebaže toto vítězství zajistilo Seleukovi nominální vládu nad takřka celým teritoriem kdysi podrobeným Alexandrem, Seleukos se ze svého triumfu dlouho neradoval, neboť již krátce po bitvě byl úkladně zavražděn svým hostem. Bylo příznačné pro tuto neklidnou dobu, že dva někdejší druzi a spojenci se jako staří muži srazili v boji na život a na smrt. Všichni Alexandrovi druzi žili životy plné násilí a násilná byla nakonec i jejich smrt. Jediný Ptolemaios zemřel v míru v Alexandrii.


Oplocany

Oplocany jsou obec ležící v okrese Přerov. Mají 312 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 545 ha.


Wismar

Wismar je bývalé hanzovní město, dnes důležitý přístav a městský okres v severním Německu.
Leží ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko na pobřeží Baltského moře asi 45 kilometrů východně od Lübecku a 30 kilometrů severně od Schwerinu. Podle údajů z roku 2005 má 45 000 obyvatel, více než dvojnásobek počtu z roku 1905.
V roce 2002 bylo centrum města společně s centrem Stralsundu jako centry hanzovní ligy přidáno organizací UNESCO na seznam světového kulturního dědictví. V centru těchto měst se nachází mnoho významných cihlových budov, typických pro tuto část Německa a dřívější bohatá hanzovní města.
Původně zde byla slovanská osada Wyszomir. Wismar je poprvé zmiňován v roce 1229, kdy obdržel některá městská práva. V letech 1257 až 1358 byl sídlem Meklenburských knížat. V roce 1259 se s městy Lübeck a Rostock spojila proti četným útokům baltských pirátů. Připojením dalších a k dalším městům vznikla Hanzovní liga. Během 13. a 14. století byl Wismar vzkvétajícím hanzovním městem, kde také působilo mnoho dílen, například na zpracování vlny. Rozkvět i přes odliv obyvatel trval až do 16. století.
Po uzavření Vestfálského míru v roce 1648 připadl Wismar Švédsku. Od roku 1653 v městě zasedal nejvyšší soud švédských území v Německu. V roce 1803 Švédové zastavili město i s panstvím Meklenburkům, s právem zpětného vykoupení po sto letech. V roce 1903 se Švédsko svých nároků vzdalo.
Na přelomu 19. století bylo ve Wismaru mnoho důležitých manufaktur na zpracování železa, asfaltu, ale i papírny a výroba strojů. Rozvinutý byl zejména námořní obchod. Dováželo se uhlí, dřevo a železo. Naopak vyváželo se odtud obilí, máslo a olejniny. Přístav byl však dostupný jen pro lodě s ponorem do 5 metrů a tak s nástupem velkých parních lodí význam obchodu upadal.
V centru města se nachází největší severoněmecké náměstí o rozměrech 100 krát 100 metrů, obklopené elegantními stavbami všech stylů. Na severní straně náměstí stojí klasicistní radnice, postavená v letech 1817 až 1819. Ve středu náměstí stojí Wassserkunst s propracovanou kovanou fontánou dovezenou v roce 1602 z Holandska. Další zajímavostí je gotické skladiště z roku 1380 známé jako Alter Schwede.
Osmdesát metrů vysoká vež chrámu svaté Marie je pouze zbytkem původní impozantní gotické stavby. Cihlový chrám z 13. století byl těžce poškozen během druhé světové války a poté úmyslně zničen východoněmeckým komunistickým režimem v roce 1960.
Wismar je dnes také důležitou obchodní křižovatkou s přístavem a velkou loděnicí pro stavbu velkých lodí.


Danica Slouková

PhDr. Danica Slouková, CSc. je slovenská filosofka. Zaměřuje se zejména na filosofii 19. a 20. století, postmodernu, metodologii vědy.
Vystudovala filosofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Dlouhodobě působila jako vysokoškolský učitel na katedře filosofie Vysoké školy ekonomické v Praze, dále několik let na filosofických či společenskovědních katedrách na UJEP Ústí nad Labem a VŠPSV Kolín. Vedle rozsáhlé filosofické činnosti pracovala kratší dobu jako vedoucí projektu financovaného ESF. Nyní pracuje ještě na kratší úvazek na Gymnáziu Přípotoční v Praze 10. Žije v Petrově u Prahy.
Se svými příspěvky vystoupila na četných konferencích tuzemských i zahraničních. Publikovala v mnoha filosofických sbornících a publikacích z mezioborových seminářů "věda a filosofie", v odborných i populárnějších časopisech a v internetovém odborném filosofickém časopise E-Logos.
Je autorkou nebo spoluautorkou několika skript z ediční řady VŠE Sešity k dějinám filosofie. Na internetu zveřejnila i podrobné podkladové materiály ke kurzům Metodologie vědy, Metodologie společenských věd a Filosofie jazyka.
Zaměřuje se na filosofii 19. a 20. století včetně filosofie "v postmoderní situaci", metodologii vědy, filosofii jazyka včetně analytické filosofie, filosofie přirozeného jazyka, hermeneutiky a sémiotiky, jak větve strukturalistické, tak zejména myšlenky Ch. S. Peirce, jehož triadickou podobu sémiotiky využívá jako metodologického nástroje k průnikům do dalších oblastí Většina jejích prací je přístupná na jejích osobních internetových stránkách.


Varjag

Varjag měl být sovětský letadlový křižník třídy Admirál Kuzněcov. Loď byla původně pojmenována Riga a její stavba byla zahájena 6. prosince 1985 v loděnici Jižní Nikolajev. Na vodu byla spuštěna 4. prosince 1988 a v roce 1990 byla přejmenována na Varjag. Práce na ní byly zastaveny v roce 1992. V té době byla konstrukčně hotova, ale chyběla na ní elektronika. V rámci rozpadu Sovětského svazu přešlo její vlastnictví na Ukrajinu. V roce 1998 byla dána do aukce, v které byla prodána do Číny


Bungo

Kanál Bungo je průliv oddělující od sebe japonské ostrovy Kjúšú a Šikoku. Spojuje Tichý oceán s Vnitřním mořem. Nejužší část kanálu tvoří průliv Hójo.


Žytomyr

Žytomyr nebo též počeštěně Žitomír je historické město ležící na severozápadě Ukrajiny na řece Teteriv, zhruba 130 km západně od Kyjeva; je střediskem Žytomyrské oblasti a největším městem i kulturním a hospodářským centrem regionu Volyň. V roce 2006 zde žilo přes 275 000 obyvatel.
Žytomyr patří k nejstarším městům na Ukrajině a býval jedním z důležitých středisek Kyjevské Rusi. První zmínky pocházejí již z roku 884. Roku 1320 se stal součástí Litvy, roku 1569 pak sjednoceného Polsko-litevského státu. V té době zde vznikla také početná židovská komunita.
Roku 1648 bylo město obléháno Bohdanem Chmelnickým. Pod ruskou správu přešlo po dělení Polska roku 1793 a brzy nato se stalo sídlem Volyňské gubernie. Koncem 19. století tvořili Židé třetinu ze 70 000 obyvatel; fungoval zde rabínský seminář a vyrůstaly zde mnohé osobnosti židovské kultury, mj. Chajim Nachman Bialik. Židovská komunita byla největší obětí nacistické okupace v letech 1941—1944. Od roku 1937 je Žytomyr sídlem Žytomyrské oblasti.
V Žytomyru funguje vedle literárního muzea a dalších institucí také Konzervatoř Viktora Kosenka. Z města pochází mnoho hudebníků a skladatelů. Je zde 10 vysokých škol převážně technického zaměření.
Nejslavnějšího ze svých rodáků město uctilo založením Musea kosmonautiky imeni Koroljova. Museum má dvě části, první je věnována Ukrajině, druhá expozice má název Člověk a vesmír. V museu je mnoho originálních exponátů z historie kosmonautiky, např. návratový modul Sojuzu 27 či skafandr československého kosmonauta Vladimíra Remka. Je zde i mnoho různých maket, např. lodi Sojuz nebo Lunochodu 2. Je zde dokumentováno také zapojení bývalého prezidenta Ukrajiny Leonida Kučmy, který byl dlouholetým ředitelem závodu Južnoje, kde se v utajení vyráběly komponenty kosmických raket.
Ve městě je zastoupen především sklářský, strojírenský, chemický a obuvnický průmysl, vyrábějí se tkaniny, autodíly a obráběcí stroje.
Žytomyr je poměrně významným dopravním uzlem. Leží na křižovatce hlavní silnice spojující Kyjev se západní Ukrajinou a trasy vedoucí z Běloruska na Vinnycji a do Moldavska. Funguje zde mezinárodní letiště.
V Žytomyru se sbíhá pět železničních tratí, které jsou však vesměs jednokolejné a nepatří mezi hlavní tahy. Město má denně spojení s Kyjevem, Moskvou, Charkovem, Petrohradem, Kišiněvem a Oděsou, cílem regionálních spojů je pak Korosteň, Korostyšiv, Fastiv, Berdyčiv a Novohrad-Volynskyj.
Jako v jednom z prvních ukrajinských měst zde byla roku 1899 tramvajová doprava. Po doplnění trolejbusy roku 1962 prošla útlumem; jedna z hlavních linek však přežila i hospodářskou krizi konce 20. století a funguje dodnes. Trolejbusových linek je v provozu 18.


Marie Valerie Habsbursko-Lotrinská

Marie Valerie Matylda Amálie Habsbursko-Lotrinská,, byla rakouskou arcivévodkyní, příslušnicí Habsbursko-Lotrinské dynastie a provdanou bavorskou princeznou.
Narodila se z manželství rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželky, bavorské princezny Alžběty, jako čtvrté a poslední dítě. Už od začátku císařovna chtěla, aby se její čtvrtý potomek narodil v Uhrách, což mělo být jakési gesto císařovniny lásky tomuto národu, který po celý život preferovala. V případě, že by se narodil chlapec, měl dostat jméno podle prvního maďarského krále a maďarského národního patrona - Štěpán. Vybrané jméno v případě dcery, tedy Marie Valerie, se rovněž v rejsříku Habsburských jmen nevyskytovalo a Alžběta si byla dobře vědoma toho, že takto se kdysi nazývali její oblíbené Uhry. Tím taky naznačila směr výchovy své nemilejší dcery.
Právě nejmladší dceru měla údajně císařovna nejraději, protože ji jako jedinou vychovávala bez vlivu císařovy matky Žofie, která převzala výchovu Žofie, Gisely i Rudolfa s tím, že je Alžběta na výchovu dětí příliš "mladá". Matka doháněla to, co zanedbala u svých třech předchozích potomků a Marii Valerii zahrnovala láskou.
31. července 1890 se provdala za Františeka Salvátora Rakousko-Toskánskánského, s nímž měla 10 dětí.


Augustin Pyramus de Candolle

Augustin Pyramus de Candolle nebo také Augustin Pyrame de Candolle byl slavný botanik. Za jmény rostlin je uváděn pod autorskou zkratkou DC. Svými myšlenkami silně ovlivnil i Charlese Darwina.
Ačkoliv de Cadoll pocházel ze starého rodu z francouzského regionu Provence, narodil se ve švýcarské Ženevě, kam se uchýlili jeho předci v polovině 16. století pronásledovaní kvůli náboženskému vyznání. I když v mládí byl často nemocný, pilně studoval a ve škole vynikal svými znalostmi v klasické a obecné literatuře a měl talent na vytříbenou poezii. Později začal studovat vědu na universitě v Ženevě, kde vyučoval také J. P. E. Vaucher, který ho podnítil k rozhodnutí dělat botaniku jako hlavní náplň svého života.
V roce 1796 přišel do Paříže. Jeho první práce, Plantarum historia succulentarum a Astragalogia, upoutaly pozornost Georgese Cuviera, pro kterého pracoval jakou zástupce na College de France v roce 1802, a také si jich všiml Jean Baptiste Lamarck, který ho později pověřil, aby publikoval 3. vydání díla Flore française. Dílo "Principes élémentaires de botanique", které bylo vytištěno jako úvod této práce, obsahovalo první ukázky jeho pricipů klasifikace, která byla založena na přírodních metodách, oproti umělého systému Linného. V roce 1804 dosáhl doktorátu na lékařské fakultě v Paříži a publikoval práci Essai sur les propriétés médicales des plantes a brzy na to v roce 1806 dílo Synopsis plantarum in flora Gallica descriptarum. Na žádost francouzské vlády prováděl v letním období následujích 6 let botanický a zemědělský výzkum po celé Francii; výsledky těchto bádání byly publikovány v roce 1813. V roce 1807 byl jmenován profesorem botaniky na lékařské fakultě university v Montpellieru, v roce 1810 přešel na nově vytvořenou katedru věd na této universitě. V Montpellieru publikoval práci Théorie élémentaire de la botanique a v roce 1816 odešel zpátky do Ženevy a následujícího roku ho požádala vláda ženevského kantonu, aby obsadil nově vytvořené místo na historii přírodních věd. Zbytek života strávil vylepšováním a dokončováním svého přirozeného systému botanické klasifikace. Výsledky své práce nejdříve publikoval v díle Regni vegetabilis systema naturale, ale v roce 1821 byly dokončeny jen 2 díly. Zjistil, že není v jeho silách dílo dokončit, protože by bylo příliš obsáhlé. Kvůli tomu v roce 1824 začal tvořit méně rozsáhlou práci stejného druhu, Prodromus Systematis Naturalis Regni Vegetabilis, ale byl schopen dokončit jen 7 dílů, dvě třetiny zamýšleného díla. V posledních letech mu příliš nesloužilo zdraví a nakonec v Ženevě zemřel.
Jeho syn, Alphonse Pyrame de Candolle, nastoupil na místo otce a pokračoval v jeho díle. Jméno jeho otce dnes nesou rody Candollea and Candolleodendron.


Australský válečný památník

Australský válečný památník je válečný památník stojící v hlavním městě Austrálie Canbeře. Byl zbudován na počest všech Australanů, kteří položili život za vlast. Jednotlivé síně znázorňují historii válečných konfliktů a budova je rozdělena na křídla první a druhé světové války.


Fotomontáž

Fotomontáž je tvořena specifickým použitím techniky fotografických obrazů. Technicky by fotomontáž mohla být nazvána fotokoláží, kde koláž znamená ve francouzštině lepení a naznačuje montáž sekvencí, jak je tomu u filmu. Skutečná fotomontáž tak představuje dva obrazy exponované v různý čas.
Fotografická montáž existuje pravděpodobně již od vzniku fotografie. Dokazuje to fotografie francouzské umělkyně Marie-Blanche-Hennelle Fournier s názvem Fournier The Madame B Album, přibližně ze sedmdesátých let 19. století.
Jednou z ukázkových koláží je dílo Paula Citroena nazvané Metropolis, které vzniklo z fotografií pořízených kolem roku 1923. Fotografie budov z různých částí města jsou spojeny v jednotný celek, který tvoří iluzi města skutečného. Dalším z příkladů jsou karikatury Johna Heartfielda, německého fotomontážisty, který svá díla publikoval pod anglickým jménem. Měl k tomu důvod zejména proto, jelikož jeho obrazy kriticky znázorňovaly politické osobnosti té doby a to zejména Adolfa Hitlera.
Nápad fotomontáže vychází z myšlenky hnutí Dada, které prosazovalo utváření nových forem skrze fotografii a jako první tvořili fotomontáže již kolem roku 1919. To se však nestalo nějak simultánně, nýbrž naprosto nezávisle na sobě. Vzhledem k situaci po válce, kdy komunikace mezi národy probíhala především na úrovni diplomatických styků, to nebylo ani jinak možné. Lze tedy celkem s jistotou tvrdit, že myšlenka fotomontáže nevznikla z iniciativy jednoho člověka.
S rozvojem fotomontáže přichází i její užití v oblasti reklamy – plakáty, reklamní letáky, propagace a později zejména ve fotoreportážích. Jestliže tohle jsou formy využití tzv. aplikované fotomontáže, opozicí k tomuto pojmu je tedy volná fotomontáž, která má být vnímána jako umělecká forma fotomontáže. „Charakteristické vlastnosti fotografie jsou zde otevřeny novému magickému přístupu, možnosti vlivu fantastické lidské kreativity jako novému magickému prostoru, kde je hlavním předpokladem objevování svobody.“
Hanna Höch byla avantgardní umělkyně spojená s berlínskou skupinou Dada a stala se známou především svými vůbec prvními fotomontážemi zobrazující ženy vybavené obrázky mechanických vynálezů. V článku A Few Words on Photomontage se zabývá především fotomontáží v souvislosti s populární kulturou. Rozlišuje mezi užitím této techniky v reklamě a mezi tím, co vnímá jako volnou fotomontáž. Tento text byl původně napsán v němčině, ale poprvé byl publikován v Česku. Teprve potom byl z češtiny přeložen do anglického jazyka.
Podle Hanny Höch je fotomontáž založená na fotografii a je také fotografií tvořena. Fotomontáž není stará jako fotografie sama, není ani produktem poválečného období. První náznaky fotomontáže, resp. vystřihování fotografií, známe od svých prababiček, které si vystřižené hlavy svých manželů lepily na uniformy kreslených mušketýrů.
 Image:Angel 09073.jpg|Anděl Image:Rabbit Grasshoper Mutant-01611-nevit.jpg|Králíko-kobylka zelená. Image:Pararge aegeria on Fomes fomentarius.jpg|Fotomontáž v makrofotografii. Image:Fotomontage_Duplizierung.jpg|Grafické zdvojení osob. Image:Fotomontage-01.jpg|Dodatečně doplněný terej bílý. Image:Seoul Gyeongbok-gung-3.jpg|Originál. Image:Flyer2006-01.jpg|Fotomontáž z předchozího obrázku. Image:Schneckengalaxie Kopie.PNG|Fotomontáž ze 2 obrázků Wikipedie. Image:Kitrone.jpg|Montáž z :Soubor:Lemon.jpg a :Soubor:Kiwi_aka.jpg


Yuan Tseh Lee

Yuan Tseh Lee, čínsky ??? je americký chemik čínského původu.
Zabývá se zkoumáním rychlosti chemických reakcí. Vyvinul metodu zkřížených molekulových svazků, která postihuje reakce probíhající v časovém rozmezí menším než 10–12 s. Za tento objev získal v roce 1986 Nobelovu cenu společně s D. R. Herschbachem a J. C. Polanyim.


Erki Nool

Erki Nool je bývalý estonský desetibojař, olympijský vítěz z Letních olympijských her 2000 V Sydney. Je také mistrem Evropy z roku 1998 a halovým mistrem Evropy z roku 1996 v sedmiboji. Po skončení aktivní atletické dráhy byl V roce 2007 zvolen do estonského parlamentu.


Český Institut Mezinárodního Setkání

Český Institut Mezinárodního Setkání je občanské sdružení zabývající se humanitními vědními obory, badatelskou a publicistickou činností, křesťanskou etikou, tak jako osvětovou a kulturní činností. Sdružení sídlí v Táboře na barokním zámku v Táboře-Měšicích a pořádá výstavy a přednášky a vydává publikace.
ČIMS byl registrován Ministerstvem vnitra České republiky dne 23. 10. 2000, jeho identifikační číslo je 70868581.
Český Institut Mezinárodního Setkání je rozdělen do čtyř sekcí: Asociace lidských práv a vzdělání, Klub česko-německého setkání, Fórum Ludwiga Erharda a Společnost Jana Bervidy.


Erik Ahrnbom

Erik Olof Markus Ahrnbom je švédský scénarista, herec a dabér.
Erik Ahrnbom vystudoval scenáristiku, svůj talent uplatnil ve dvou muzikálech; prvním byl Poppis z roku 1993 a druhým Djungelboken z roku 1994.
V dnešní době spolupracuje se švédskou televizí SVT, píše zejména scénáře pro úspěšné televizní série. Erik se příležitostně věnuje také dabingu, mohli jste ho slyšet například ve švédské verzi filmu Happy Feet v roli Ramona.


Adhezní hmotnost

Adhezní hmotnost je ta část hmotnosti hnacího vozidla, která působí na hnané nápravy. Pouze ty prostřednictvím tření vyvozují tažnou sílu.
Adhezní hmotnost je zvláště důležitým parametrem lokomotiv. Vzhledem k tomu, že hodnota součinitele smykového tření je u ocelového kola na ocelové kolejnici poměrně nízká, je adhezní hmotnost určující pro tažnou sílu lokomotivy.
U parních lokomotiv tvořila adhezní hmotnost jen část jejich celkové hmotnosti, protože běhouny ani podvozek tendru nebyly hnané. Dnešní elektrické i dieselové lokomotivy mají zpravidla hnané všechny nápravy.
Příklad: Lokomotiva řady 498.0 měla adhezní hmotnost zhruba 70 tun, ač celková hmotnost lokomotivy s tendrem byla vysoko přes 100 tun.


Tour de France 2009

Tour de France 2009, v pořadí již 96. ročník nejslavnějšího cyklistického etapového závodu světa – Tour de France, probíhá mezi 4. a 26. července 2009. Odstartoval úvodní časovkou v Monaku a skončí tradičně pod pařížským Vítězným obloukem.


Odstín

Odstín je základní vlastností barvy, podle níž též barvy povětšinou pojmenováváme. Dalšími vlastnostmi barvy jsou jas a sytost, které ovšem, nedosahují-li extrémních hodnot, jsou pro lidské vnímání a rozpoznávání barev spíše doplňkové.


Horní Dubňany

Obec Horní Dubňany se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 318 obyvatel.


RGB

Barevný model RGB neboli červená-zelená-modrá je aditivní způsob míchání barev používaný ve všech monitorech a projektorech, tudíž nepotřebuje vnější světlo na rozdíl např od CMYK modelu.
Zastoupení a míchání aditivních barev. Promítání základních barev světla na obrazovku ukazuje aditivní barvy kdy se dvě překrývají; kombinace všech tří - červené, zelené a modré v odpovídající intenzitě vytváří bílou. RGB barevný model je aditivní barevný model, ve kterém je smícháno společně červené, zelené a modré světlo různými cestami k reprodukci obsáhlého pole barev. Název modelu pochází z počátečních písmen tří aditivních primárních barev – červené, zelené a modré. Název RGBA je použit k označení červené, zelené a modré, Alpha. Toto není rozdílový barevný model, ale reprezentativní. Alpha je použit pro průhlednost. RGB model sám o sobě nedefinuje co je míněno červenou, modrou, zelenou kolorometricky a tak výsledek smíchaní složek není přesný, ale relativní. Když bude přesně definována chromatičnost barevných složek, potom se barevný model stává absolutním barevným prostorem, takovým jako sRGB nebo Adobe RGB. viz RGB barevný prostor. tento článek diskutuje o společném systému všech rozdílových barevných prostorů, které používají RGB barevný model užitý v nějaké metodě nebo nějaké historické, v barevné podobě produkované elektronické technologii.
Každá barva je udána mohutností tří základních barev – komponent. Základní barvy mají vlnové délky 630, 530 a 450 nm. Mohutnost se udává buď v procentech nebo podle použité barevné hloubky jako určitý počet bitů vyhrazených pro barevnou komponentu, přičemž čím větší je mohutnost, tím s vyšší intenzitou se barva komponenty zobrazuje.
Model RGB je možné zobrazit jako krychli, ve které každá z kolmých hran udává škálu mohutností barevných složek. Potom libovolný bod se souřadnicemi v této krychli udává hodnotu výsledné barvy.
Čím větší je součet mohutností, tím světlejší je výsledná barva. Základní směsi jsou:
Obrácený systém je subtraktivní systém CMYK, kdy pro každou jeho barvu je použita směs dvou základních barev RGB s maximální mohutností.
Výběr ze základních barev souvisí s fyziologií lidského oka; dobré primární částice jsou podněty, které zvětšují rozdíl mezi reakcemi kuželových buněk lidské sítnice na světlo o různých vlnových délkách, a tím tvoří rozsáhlý barevný trojúhelník.
Běžné tři druhy světlo-citlivosti fotoreceptoru na lidské oko odpovídá často žluté, zelené a fialové světlo. Rozdíly tří druhů přijímaných signálů dovolují mozku rozlišit široké škály různých barev, ačkoli bývají většinou velmi citlivé na žlutozelené světlo a na rozdíly mezi hodnotou posunu v zelenooranžovém poli. Jak?o příklad, lze předpokládat že světlo v rozsahu oranžové barvy o vlnové délce vstupuje do oka a dopadá na sítnici. Světlo těchto vlnový??????ch délek může aktivovat čípky sítnice, které jsou citlivé na střední a dlouhé vlnové délky, ale ne rovnoměrně – buňky reagující na dlouhé vlny odpovídají více. Rozdíly v odpovědích mohou být detekovány mozkem a spojeny s tím, že světlo je „oranžové“. V tomto smyslu oranžový vjem objektu je jednoduchý výsledek vstupu světla objektu do našich očí který stimuluje důležité druhy čípků současně, ale v různých stupních.
Použití tří primárních barev není dostatečné k tomu, aby reprodukovalo všechny barvy, pouze barvy uvnitř trojúhelníku definovaného souřadnicemi primárních částic mohou byt reprodukovány aditivním mícháním nezáporného množství tohoto barevného světla.
Jedno z běžných použití tohoto RGB barevného modelu je ukázáno na dělu barevného elektronového paprsku, LCD displeje nebo plazmového displeje jako např: televizor nebo monitor počítače. Každý pixel na obrazovce může být reprezentován v počítači nebo v jeho součástech jako hodnoty pro červenou, zelenou a modrou. Tyto hodnoty jsou převedeny do intenzity nebo elektrického napětí přes gama korekci tak, že zamyšlená intenzita je reprodukována na displej. Použitím vhodných kombinací intenzit červené, zelené a modré, může byt reprezentováno mnoho barev. V roce 2007 využívají běžné zobrazovací displeje 24 bitů na 1 pixel. Toto je obvyklé rozvržení při 8bitech, každý? pro červenou, zelenou a modrou, mající rozsah 256 možných hodnot nebo intenzity pro každou barvu. S tímto systémem, 16 777 216 mohou byt jednotlivé kombinace – odstínu, nasycení a jasu specifikovány.
Typ RGB je používány ve video elektronice jako součást obrazového signálu. Skládá se ze tří signálů červené, zelené a modré nesenými ve třech oddělený?ch kabelech zakončenými kolíky. Někdy jsou zapotřebí speciální kabely k vedení synchronizačních signálů. Často jsou formáty RGB signálů založené na upravených verzích RS-170 a RS-343 standardních pro jednobarevné video. Tento typ obrazového signálu je v Evropě široce používán, protože kvalita tohoto signálu je nejlepší a může byt přenášena standardními SCART konektory. Mimo Evropu není RGB jako formát pro video signál příliš populární. Tak či onak, téměř všechny počítačové monitory po celém světě využívají RGB.
Kvůli gama korekci je intenzita barevného vy?stupu na displej počítače nepřímo úměrná k hodnotám R, G a B v obrazových souborech. A to když se jedná o hodnotu 0.5 , která se blíží polovině mezi 0.0 a 1.0. Při zobrazování je světelná intenzita displeje běžně při standardní gamě jen asi o 22%, kdežto displeje o 50%.
Řádná reprodukce barev v profesionálním prostředí vyžaduje rozsáhlé barevné kalibrování veškerého zařízení spojeného s technologickým procesem. Toto vyplývá z několika transparentních konverzí závislých na barevném prostředí během typického procesu k tomu, aby bylo možné zajistit barevnou konzistenci během procesu. Profesionální zařízení a softwarové nástroje počítají s 48 bpp k znázornění pro manipulaci, aby zvýšily hustotu stupnice.
Barevný RGB model mapovaný do krychle.Hodnoty se zvětšují podél osy x, osy y, a osy z. Barva v RGB modelu může být popisována zastoupením každé barvy – červené, zelené a modré. Každá může kolísat na minimum a na maximum. Pokud jsou všechny barvy na minimu, odpovídá výsledek černé, pokud jsou všechny barvy na maximu, odpovídá výsledek bílé. Tyto barvy mohou byt kvantifikovány několika různými způsoby:
Mnoho rovnic využívá těchto hodnot. Např. plná intenzita červené využívá této konvence 1, 0, 0 pro červenou, zelenou a modrou.
Maximální intenzita červené používá tohoto procentuálního zápisu 100%, 0%, 0%.
Toto je obvykle zajištěno v počítači kde programy naleznou každou barevnou hodnotu v jednom 8-bit bytu. Maximální intenzita červené používá tohoto schématu 255, 0, 0.
RGB hodnoty kódované ve 24 bitové hloubce jsou specifikovány třemi 8-bitovými celými čísly, která reprezentují intenzitu červené,zelené a modré barvy. Například na následujícím obrázku jsou znázorněny tři „plně nasycené“ podoby krychle, rozvinuté do plochy.
Předchozí definice využívá konvenci známou jako plnohodnotné RGB. Barvené hodnoty jsou také často v rozsahu 0 až 1, které mohou být mapovány v dalším digitálním kódování. Plnohodnotné RGB využívající 8 bitové hloubky může zobrazit 256 odstínů šedi, červené, modré a zelené barvy a také jejich vzájemné kombinace.
U jiných barev je odstínů méně. 256 stupňová hloubka neprezentuje rovnoměrné rozložení intenzity a to díky gama-korekci. Typicky, RGB digitální video není plnohodnotné RGB, využívá konvencí úprav a dorovnávání tak, že je černá, je bílá, atd. Například tyto změny jsou užívány v definici digitálního RGB CCIR 601.
Velikost paměti zabrané nekomprimovaným obrázkem je specifikována počtem bodů v obrázku a také barevnou hloubkou. Ve 24 bitovém obrázku každý pixel představuje 24 bitů v paměti. K výpočtu velikosti paměti zabrané obrázkem je třeba převod na bajty, to se provede tak, že číslo uvedené v bitech vydělíme 8.
Příklad. Obrázek: rozlišení 640x480, barevná hloubka 24 bitů Velikost obrázku v bajtech je: 640x480x24/8 = 921 600 bajtů
Zde je také 16 bitový mód,občas nazývaný jako HighColor, ve kterém je buď 5 bitů na jednu barvu, pak se tomuto módu také říká mód 555,nebo jeden extra bit pro zelenou barvu,pak se tento mód nazývá mód 565. Obecně potřebujeme pro červenou a zelenou složku o jeden bit více než pro modrou.
Takzvaný 32 bitová mód je téměř stejný jako 24 bitový mód, má však ještě 8 speciálních bitů navíc, které nejsou až tak často používány. Důvodem existence tohoto módu je ta, že na moderním hardwaru jsou data seřazená dle adresy rychleji dělitelná dvěma, než data neseřazená.
Některé grafické adaptéry nevyužitých 8 bitů využijí jako sadu vrstev.
Vstupující vrstva (0 až 255 je navrhnuta jako průhledná. Pokud má tato vrstva hodnotu TrueColor, je výsledný obrázek zobrazen. Jinak je hodnota vrstvy prohlédnuta a použita.
„16 bitový mód“ může rovněž odkazovat na komponent 16 bitů, mající za následek 48 bpp. Tento mód umožňuje znázorňovat 65536 tónů každé barevné komponenty. Toto je především využíváno v profesionálním znázornění a obrazových úpravách, jako Adobe Photoshop – pro udržení větší přesnosti, kdy sekvence z více než jednoho filtru navrženého podle obrazových parametrů – algoritmy – je aplikována na obraz. Pouze s 8bity na komponentu inklinují k zaokrouhlení chyby a přiklání se k nahrazení každého filtrujícího algoritmu, kter?ý je použitý a deformuje jeho konečný výsledek.
S potřebou pro zobrazování složených kompozic se přijaly varianty RGB, které zahrnují jakýsi extra 8bitový kanál pro průhlednost, toto má za následek formát 32 bpp. Kanál průhlednosti je obvykle znám jako alfa kanál, proto je nazýván RGBA. RGBA není zřetelný barevný model, je to jen formát souboru, který integruje v jednom souboru informaci o průhlednosti spolu s informací o barvách. Povoluje alfa směšování, prolínání obrazu - vrstvení. RGBA není jedinou metodou průhlednosti v grafice, podívejte se na průhlednost grafiky pro alternativy. Digitální fotoaparáty, které využívají CMOS nebo CCD obrazový snímač, operují často s RGB systémem. Snímač může mít červeno-zeleno-modrou mřížku uspořádanou detektory tak, že první řada je RGRGRGRG a následující je GBGBGBGB a tak dále. V Bayerově filtru je zelená detekována více než červená a modrá proto, aby bylo dosaženo vyššího jasu než barevného rozlišení.
Barvy používané pro webdesign se obvykle specifikují v RGB. Zpočátku omezená barevná hloubka většího video hardwaru vedla k omezení barevné palety na 216 RGB, definováno jako Netscape Color Cube. Nicméně při převaze 24bitový?ch displejů je využito plných 16,7 miliónů barev. Bezpečná barevná paleta pro web se tedy skládá z 216 kombinací červené, zelené a modré, kde každá barva má jednu ze šesti hodnot v šestnáctkové soustavě: #00, #33, #66, #99, #CC nebo #FF.. Tyto hexadecimální hodnoty = 0, 51, 102, 153, 204, 255 jako desetinné a v rámci intenzity = 0%, 20%, 40%, 60%, 80%, 100%. RGB barevný model pro HTML byl formálně přijat jako internetový standard v HTML 3.2.
RGB barevny model je založen na teorii Younga–Helmholtze, trojbarevného vidění, a na Maxwellově barevném trojúhelníku. Použití RGB barevného modelu, jako standardu pro prezentaci barev na internetu, má své kořeny v letech 1953 RCA barevné TV normy a v použití Edwin Loandova RGB standardu v Land/Polaroidu.


Decimetr krychlový

Decimetr krychlový je jednotka objemu, značená dm3, patřící do soustavy SI jako násobek odvozené jednotky. Jeden decimetr krychlový je objem krychle s délkou hrany 1 decimetr.
Jméno je složeninou předpony soustavy SI deci a názvu základnější jednotky metr, s přívlastkem krychlový jako označení objemové jednotky.
Pro porovnání s dalšími řádově stejnými objemy viz 1 E-3 m3.


Jitka Antošová

Jitka Antošová je česká sportovkyně, několikanásobná mistryně světa ve dvojskifu.
Od svých 17 let se pravidelně účastní juniorských mistrovství ve veslování, její partnerkou ve dvojskifu je Gabriela Vařeková. Prvního úspěchu se dočkala na juniorském mistrovství světa 2004, kde získala zlatou medaili. Stejný kov si odnesla i o rok později a zlaté medaile sbírala i na mistrovstvích světa kategorie do 23 let. Zlatou medaili má i z evropského šampionátu v roce 2007.


There's No Way Out of Here

„There's No Way Out of Here“ je první singl britského kytaristy a zpěváka Davida Gilmoura známého především jako člena skupiny Pink Floyd. Singl byl vydán v létě 1979, o více jak rok později než album, ze kterého pochází.
Píseň „There's No Way Out of Here“ byla původně nahrána skupinou Unicorn pro jejich album To Many Crooks z roku 1976, které David Gilmour produkoval. Tato verze nese název „No Way Out of Here“. Gilmour píseň převzal na své první sólové album z roku 1978 pojmenované prostě David Gilmour. Na singlu, který byl vydán o rok a dva měsíce později, se tato píseň nachází v mírně upravené a zkrácené verzi. Na B straně singlu je umístěna instrumentální skladba „Deafinitely“ rovněž z Gilmourova debutového alba.


Radovan Krejčíř

Ing. Radovan Krejčíř je český podnikatel podezřelý z trestné činnosti, známý svým útěkem policii.
Absolvoval Fakultu ekonomickou Vysoké školy báňské v Ostravě. Velký majetek získal údajně na počátku 90. let, kdy s dalšími lidmi založil společnost Corado, shromáždil tisíce kuponových knížek a úspěšně je investoval. Česká média jej v roce 2005 označovala za miliardáře, byl považován za jednoho z nejbohatších Čechů.
R. Krejčíře hledala Policie ČR jako podezřelého z přípravy vraždy celníka a podvodu, finanční policie jej zároveň stíhá pro další podvod, nedovolené ozbrojování, podílnictví a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Krejčíř je podezřelý taky z únosu podnikatele Jakuba Konečného, se kterým měl dříve okrást Ministerstvo vnitra ČR o více než 60 milionů Kč.
Krejčíř 18. června 2005 během policejní domovní prohlídky v luxusní černošické vile, kterou alespoň formálně vlastní jeho manželka, uprchl přes přítomnost přibližně deseti policistů a od té doby se skrýval. Jeho útěk donutil k rezignaci tehdejšího policejního prezidenta Jiřího Koláře. Na začátku září 2005 jej vypátral Interpol na Seychelách s manželkou Kateřinou a dvanáctiletým synem Denisem. Téměř rok po jeho útěku z vily označila policie jako hlavní organizátorku útěku jeho manželku; stíhání bylo zastaveno s odůvodněním, že se jedná o osobu blízkou.
Na konci roku 2005 Krejčíř vydal autobiografickou knihu Radovan Krejčíř, ve které se vyjadřuje ke svým kauzám. K autorskému podílu na knize se po několika měsících anonymity přihlásil ostravský spisovatel Filip Sklenář, vyjádřil velmi kritický postoj jak k výsledkům své vlastní práce, tak k věrohodnosti spisu. Autor následující knihy Radovan Krejčíř - Odhalení, zůstává neznámý.
Radovan Krejčíř byl 21. dubna 2007 v 18:00 zadržen jihoafrickou policií na mezinárodním letišti O R Tamba v Johannesburgu, když přicestoval na falešný pas se jménem Egbert Jules Savy z Madagaskaru. Na akci se podílely bezpečnostní složky z více než pěti zemí včetně přispění české civilní rozvědky. Česká republika zahájila jednání s úřady JAR o jeho vydání. Nakonec ale soud v JAR nepovolil vydání Krejčíře do České republiky. Soudce ve zdůvodnění rozsudku uvedl, že předpokládané zločiny nemohl Krejčíř spáchat bez spolupráce nejvyšších státních úředníků a politiků. Je tedy zřejmé, že v případě vydání a uvěznění by ho tito lidé mohli nechat ve vězení zavraždit nebo jiným způsobem nutit k doznání.


Edita Štaubertová

Edita Štaubertová je česká zpěvačka. Jedná se o zpěvačku, jenž byla populární zejména v první půlce 60. let 20. století, její hit Zlaté střevíčky je populární dodnes.


Letiště Nuuk

Mezinárodní letiště Nuuk se nachází 4 km severovýchodně od grónského hlavního města Nuuku. Postaveno bylo v roce 1979. Letiště má jednu asfaltovou dráhu o délce 950 m. Má jeden moderní terminál. V neděli bývá letiště zcela uzavřené. Nachází se ve výšce 86 m n. m. Typická letadla na letišti jsou De Havilland Kanada Dash 7 a Sikorsky S-61 letecké společnosti Air Greenland.


Mitochondriální Eva

Mitochondriální Eva je označení pro ženu, která je v mateřské linii společným předkem všech dnes žijících lidí. Její mitochondriální DNA se totiž postupným děděním z matky na další potomstvo v průběhu stovek tisíc let rozšířila mezi veškerou současnou lidskou populaci: každá jednotlivá mtDNA kterékoliv žijící osoby je odvozena od její. Mitochondriální Eva je ženským protějškem Adama chromozómu Y, tedy posledního společného předka v otcovské linii, přestože každý z nich žil v jiné době.
Předpokládá se, že žila zhruba před 140 000 lety v místech dnešní Etiopie, Keni nebo Tanzanie. Tento odhad vychází z výpočtů pomocí molekulárních hodin s využitím korelace uplynulého času od zjištěných genetických odchylek.
Mitochondriální Eva je posledním společným předkem všech lidí, jež spojuje mitochondriální DNA. Nejedná se tedy o posledního společného předka celého lidstva. Kterýkoliv člověk může dohledat pojítko k poslednímu společnému předkovi přes některého ze svých rodičů, avšak k mitochondriální Evě vede cesta jedině přes mateřskou linii. Z toho vyplývá, že žila mnohem dříve, než poslední společný předek celého lidstva.
Mitochondriální Eva i Adam chromozómu Y byli součástí velké populace, avšak každý v jiné době. Potomci některých jejich vrstevníků se současné doby nedožily, potomci jiných jsou předky všech dnes žijících lidí. Žádný z vrstevníků mitochondriální Evy nebo Adama chromozómu Y nemohl být posledním společným předkem byť i jen malé skupiny dnes žijících lidí, protože oba žili dlouho před bodem identických předků.
Mitochondriální Eva je posledním společným předkem všech lidí, jež spojuje mitochondriální DNA. Jinými slovy, jde o společného předka nalezeného tak, že se zpětně zjišťuje původ všech žijících lidí, avšak pouze v mateřské linii. Linie mitochondriální DNA odpovídá mateřské linii, protože mitochondriální DNA je přenášena pouze z matky na její potomky, nikdy ne z otce.
Jednou z cest k nalezení mitochondriální Evy by bylo postupné zjišťování předků všech dnes žijících lidí. Individuální mateřské linie budou v takových případech, kdy jedna či více žen mají jedinou společnou matku, časem splývat. Dalším posunem zpět se bude počet mateřských linií snižovat až zůstane jediná. Tou je poslední společný předek v mateřské linii všech dnes žijících lidí, tj. mitochondriální Eva.
Jiným přístupem je sledování rodových linií všech vrstevnic mitochondriální Evy. Některé z těchto žen mohly zemřít bezdětné. Jiné zplodily pouze mužské potomstvo. Zbylé, které porodily alespoň jednu dceru, tvořily postupnou linii. Dle stejného klíče linie postupně zanikaly. Časem zůstala jediná linie, zahrnující všechny matky, z nichž se v další generaci zrodilo celé současné lidstvo.
Mitochondriální Eva je metaforou na biblickou Evu. Nelze se však domnívat, že by byla ve své době jedinou žijící ženou. V takovém případě by bylo lidstvo na pokraji svéhu zániku kvůli extrémní redukci populace. Nejenže tehdy žilo více žen, ale potomstvo těchto žen se mohlo dožít současnosti. Mohly totiž zanechat syny a dcery, jejichž geny se mohou nacházet v současné populaci. V té se však již nenachází jejich mitochondriální DNA.
Co odlišuje mitochondriální Evu od jejích vrstevnic je čistota mateřské linie až po dnes žijící populaci. „Všechny“ ostatní tehdejší ženy mají v linii potomků nejméně jednoho muže. Protože se mitochondriální DNA přenáší pouze přes ženské potomstvo, všichni dnes žijící lidé mají mitochondriální DNA, kterou lze vystopovat zpět až k mitochondriální Evě.
Navíc lze dokázat, že některá z vrstevnic mitochondriální Evy nemá dnes žijící potomky, zatímco jiná je předkem všech dnes žijících lidí. Umístěním posledního společného předka do doby před 3 000 lety a následným vyhledáním jeho předků získáme samozřejmě též společné předky všech žijících lidí. Nakonec se dostaneme k bodu, kdy lze lidstvo rozdělit na dvě skupiny: ti co nezanechali žádné potomky, kteří by se dožili současnosti a ti, kdo jsou společnými předky všech dnes žijících lidí. Tento bod se nazývá bodem identických předků a klade se do doby před zhruba 5 000 až 15 000 lety. Ačkoliv se odhaduje, že mitochondriální Eva žila před více než statisícem let od bodu totožného předka, každá její vrstevnice buď nemá dnes žijící potomky nebo je předkem všech dnes žijících lidí.


Rytířský kříž

Rytířský kříž Železného kříže je německé vyznamenání, které zřídil v září 1939 Adolf Hitler. Vyznamenání je o stupeň vyšší než Železný kříž.


Noe Žordanija

Noe Žordanija byl gruzínský novinář a politik. V době carského Ruska sehrál důležitou roli při formování sociálně demokratických revolučních hnutí a po vyhlášení nezávislosti Gruzie stál od 24. června 1918 do 24. března 1921 v čele gruzínské vlády. Když Rudá armáda dobyla Gruzii, Žordanija byl nucen emigrovat do Francie, kde se postavil do čela exilové vlády a vykonával tuto funkci až do své smrti.
Noe Žordanija se narodil dne 2. ledna 1868 v Lančchuti v kraji Guria v západní Gruzii, tehdy v Kutaiském guberniu. Jeho otec byl velkostatkář původem ze zchudlé šlechtické rodiny. Žordanija vystudoval teologický seminář v Tbilisi a obor veterinář ve Varšavě. Když se vrátil z Varšavy zpět do Gruzie, začal propagovat mezi dělníky v Tbilisi ideály Marxismu a v devadesátých letech 19. století se postavil do čela první povolené marxistické organizace Mesame Dasi. V roce 1894 byl ale vyšetřován ruskými úřady pro jeho styky s ilegální organizací „Liga Svobody Gruzie“. Po ukončení procesu několik let cestoval po Evropě. V roce 1897 se vrátil zpět do vlasti a přijal místo redaktora tbiliských novin Kvali.
V roce 1903 byl nominován Kavkazskou unií sociálně demokratických stran na pozici delegáta druhého sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany, kde se přidal k menševické frakci. V roce 1905 se stal vůdcem Menševiků v Gruzii a v Tbilisi vydával noviny Social-Demokratia, kde ostře napadal bolševickou frakci RSDDS. Během Ruské revoluce v roce 1905 odsuzoval násilný průběh ze strany protestujících a prosazoval vznik čistě dělnické politické strany. Na čtvrtém sjezdu RSDDS v roce 1906 prosazoval myšlenku přerozdělení půdy a byl zvolen jako poslanec do právě založené ruské Státní dumy za Tbiliské gubernium, kde se stal mluvčím Sociálně demokratické parlamentní frakce. Na pátém sjezdu RSDDS roku 1907 byl Žordanija jmenován členem ústředního výboru strany a podepsal „Viborgskou deklaraci“, která protestovala proti rozpuštění Státní dumy v prosinci 1907. Za to pak byl na tři měsíce uvězněn. V roce 1912 odstoupil z funkcí v Ústředním výboru RSDDS a přestěhoval se do Baku, kde vydával menševické noviny Naše Slovo.
Během Únorové revoluce v roce 1917 se dostal do čela tbiliské sověty a v březnu 1917 byl zvolen komisařem výkonného výboru tbiliské sověty. V srpnu téhož roku pak byl zvolen opět do Ústředního výboru RSDDS. 3. září téhož roku se uskutečnila schůze tbiliské sověty a žordanija pronesl projev, ve kterém vyzýval dělnictvo, aby nepodlehlo bolševickým tendencím a místo toho podpořilo vytvoření nezávislé parlamentní republiky. V říjnu 1917 se krátce přidal k tzv. „Všeruskému parlamentu“, ale znechucen místními poměry se rozhodl vrátit do Gruzie. 26. listopadu se stal předsedou Prezidia Národní Rady Gruzie a sehrál značnou roli při upevňování vlivu Menševiků na úkor Bolševiků na dění v Gruzii. V důsledku Velké říjnové revoluce dlouho váhal, jak se má k nastalé politické situaci postavit, ale v květnu 1918 se rozhodl odštěpit se definitivně od bolševického Ruska. Nejprve vznikla nakrátko Zakavkazská federativní republika, ale Žordanija pak inicioval schůzi parlamentu Gruzie, která vyhlásila nezávislost Gruzínské demokratické republiky. 24. června 1918 byl zvolen předsedou vlády Gruzie.
Během své vlády provedl úspěšně pozemkovou reformu a věnoval se vytvoření sociální a politické legislativy. Dalším jeho úspěchem byla jeho zahraniční politika, protože se mu povedlo navázat diplomatické styky po světě a tím získal pro Gruzii mezinárodní uznání nezávislosti, dokonce i ze strany sovětského Ruska. Kromě toho, že jeho vláda měla podporu především u rolnického obyvatelstva, se podařilo prostřednictvím kombinace socialismu, demokracie a nacionalismu získat si náklonnost i střední třídy, gruzínské inteligence a šlechty, takže prakticky nic nestálo Gruzíncům v cestě stát se moderním vyspělým národem. Nicméně invaze Rudé armády v únoru a březnu 1921 způsobila zhroucení Gruzínské republiky a zastavení slibného rozvoje. Žordanija a většina jeho přátel z politiky i mimo ní musel emigrovat.
Žordanija se se všemi uprchlíky usadil ve Francii, kde vedl svou exilovou vládu a až do konce svého života v roce 1953 se pokoušel přimět svět k jednání proti okupaci Gruzie sovětskou armádou a hledal zahraniční podporu gruzínské nezávislosti.
V roce 1923 žádal o podporu vládu USA: V dvacátém století, před zraky civilizovaného světa, apeluji na svědomí civilizovaných národů a všech čestných lidí, aby odsoudili perzekuci malých národů a zločince inspirující se a uskutečňující takovéto barbarské činy - vládu Bolševiků. Také ke svému projevu připojil, že ČEKA popravila bez soudu stovky lidí, včetně žen a dětí, ve většině případu z třídy gruzínské inteligence.
Tento článek je z velké části založen na překladu z anglické Wikipedie


Andy

Andy jsou pás velehor, který se táhne od severu k jihu přes celou Jižní Ameriku, od Venezuely až po argentinskou a chilskou Patagonii. Pohoří tvoří nejdelší soustavu vysokohorských hřebenů na světě.
Andy jsou téměř 8000 km dlouhé a až 500 km široké a jejich průměrná výška činí asi 4000 metrů. Nejvyšší horou je argentinská Aconcagua, vysoká 6 959 metrů. Mezi dalšími významné vrcholy patří např.: Ojos del Salado, Huascarán, Nevado Sajama, Chimborazo nebo Cotopaxi. Andy zasahují na území těchto států: Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile a Argentina.
Horský pás And se začal formovat v období křídy před 138 milióny až 65 milióny lety. Příčinou zdvihu a vrásnění usazených hornin bylo pomalé nasouvání tichomořské kry pod jihoamerickou pevninskou kru. Téměř po celé délce pohoří jsou patrné tektonické poruchy, které jsou dodnes příčinou zemětřesení a vulkanické činnosti.
Andy se dají rozdělit na řadu agroekologických zón. Rozlišujeme horizontální a vertikální. Horizontální jsou různé pro každý stát, naopak vertikální jsou všude stejné. Patří sem Chala, Yunga, Quechua, Suni, Puna a Janca.


227 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 ----


Pandora

Pandora řecky ???????) je měsíc planety Saturn. Od Saturnu je vzdálen 141 700 kilometrů. Rozměry měsíce jsou 57×42×31 kilometrů. Hmotnost měsíce je 2,2×1017 kilogramů. Objeven byl roku 1980 na fotografiích sondy Voyager 1 a pojmenován S/1980 S 26. V roce 1985 byl měsíc oficiálně pojmenován Pandora. Objeviteli se stali S. Collins a spol. Další označení je také Saturn XVII.
Pandora je vnějším satelitem v prstenci F. Povrch měsíce je poset více krátery, než blízký Prométeus a jsou zde nejméně dva krátery s poloměrem nejméně 30 km.
Oběžná dráha měsíce je značně chaotická v důsledku rezonance blízkého Prométea. Nejvýraznější změny v oběžné dráze se projevují přibližně každého 6,2 roku, kdy periapse lícuje s apoapsidou Prométea a měsíce jsou tak od sebe vzdáleny pouhých 1400 km.
Díky nízké hustotě a relativně vysokému albedu, se předpokládá, že se jedná o vysoce porézní lednaté těleso. Ovšem tyto údaje jsou značně nepřesné a vyžadují další zkoumání.
Doba jednoho oběhu kolem planety měsíci trvá 0,6285 dne. Doba rotace není známa.


Arne Garborg

Arne Garborg byl norský romanopisec a esejista. Ve světě se proslavil především dekadentním románem Umdlené duše. V Česku vzbudil obdiv Tomáše Garrigua Masaryka, který o příběh hlavní postavy Umdlených duší Gabriela Grama opřel část argumentace v pojednání Moderní člověk a náboženství.


Vatka

Vatka je rybářská síť určená k lovu plůdku a násady. Používá se zejména k výlovu sádek a rybníků. Z technického hlediska se jedná o menší typ nevodu s délkou od 3 do 10 metrů a šířkou od 2 do 6 metrů.


Heinrich Lanz

Heinrich Lanz byl německý vynálezce a výrobce zemědělských strojů, lokomobil a traktorů, které pod značkou LANZ vyvážel do celého světa.
Heinrich Lanz se narodil jako třetí syn ze sedmi dětí, měl pět bratrů a sestru. Jeho otec Johann Peter Lanz vlastnil spediční firmu, jeho matka Luise Christiane Beckh, pocházela z obce Eriskirch am Bodensee. Vzdělání získal na obecné škole ve Friedrichshafenu a na reálce ve městě Biberach an der Riß. Od roku 1858 byl učedníkem v obchodě s koloniálním zbožím v Mannheimu. Studoval i na obchodní akademii ve Stuttgartu, ale za rok odešel „na zkušenou“ do Marseille. Připravoval se tak na práci v rodinné firmě, která se v té době zabývala přepravou guana a zemědělských strojů z Anglie.
Po návratu z Francie v roce 1860 si otevřel dílnu na opravy zemědělských strojů se dvěma zaměstnanci a převzal zodpovědnost za dovoz zboží v otcově firmě. Na ještě neúplně rozvinutý německý trh v oblasti zemědělských strojů uvedl v roce 1867 společně se svým bratrem řezačku krmiva vlastní konstrukce. Brzy následoval další stroj – mlátička. O tři roky později převzal vedení celé továrny. V roce 1865 se oženil s Julií Faulovou.
Od roku 1869 dovážel anglické parní pluhy John Fowler a za deset let firma vyráběla vlastní lokomobily.
V roce 1902 odcestoval v té době už 64letý Lanz do USA, aby získal informace o vývoji nové zemědělské techniky u firmy John Deere. Poznatky nabyté na této cestě však stačil využít jen částečně, protože za čtyři roky zemřel. Část svého majetku odkázal nadaci, která spravovala diakonickou nemocnici v Mannheimu.
Lanzova žena s dětmi firmu dále úspěšně rozvíjela, ale v roce 1931 získala většinový podíl Deutsche Bank. V roce 1956 převzala společnost Heinrich Lanz AG americká firma John Deere.


Vodní kolový mlýn

Vodní mlýn je mlýn, poháněný proudem vody. Energie proudící vody je přenášena na hřídel prostřednictvím vodního kola. Starověký vynález, známý antickému světu již od 2. st. před n.l., se do středověké Evropy dostal až za křížových výprav z Orientu. Mlýn do Čech pravděpodobně přinesli mniši – benediktýni. Nejstarší zmínky o vodních mlýnech u nás pochází z 12. století. Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, které roztáčí energie vodního toku – konstrukce i způsob pohonu vodního kola pak dělí mlýny na různé typy.


Nový institucionalismus

Nový institucionalismus popisuje sociální teorii, která se zaměřuje na vytváření sociologického pohledu na instituce, způsoby, kterými komunikují a dopady institucí na společnost. Je významný v tom, že umožňuje jiný pohled na instituce, než je tradiční pohled ekonomie. Např. poskytuje vysvětlení isomorfismu struktury firem, nebo ovlivnění chování jednotlivců institucemi.
Sociologický nebo politický nový institucionalismus by neměl být zaměňován s novou institucionální ekonomikou.


Paul Schäfer

Paul Schäfer je zakladatel sekty a zemědělské komunity německých imigrantů Vila Baviera v Chile.


Jokosuka P1Y

Jokosuka P1YJokosuka P1Y Ginga byl japonský rychlý bombardér užívaný ve druhé světové válce. Spojenci letounu přidělili kódové jméno Frances. Počátek vývoje letounu spadá ro roku 1940, kdy byla zadána specifikace na nový rychlý dvoumotorový bombardér. Projekt se začal uskutečňovat roku 1941, první prototyp vzlétl až v srpnu roku 1943. Postupně byly zkoušeny verze pro bombardování, noční stíhání a pro průzkum. Japonské námořní letectvo přijalo tyto stroje do výzbroje až v druhé polovině roku 1944. Letouny byly užívány nejen ke klasickému bombardování, ale v závěru války sloužily i k sebevražedným náletům. Vzhledem ke svému doletu byly užívány na dálkové mise.
Nesl jedinou pumu o hmotnosti tisíc sedmset liber, letěl na Saipan a napadl hlavní americkou základnu na tomto ostrově. Puma byla vybavena Asadovým přibližovacím mechanismem. Přibližovací nálož přivedla pumu k výbuchu v přesně plánované výši třiceti pěti stop nad saipanským letištěm. Způsobila značné škody. Desítky B-29 byly na zemi zničeny. Pilot Gingy hlásil, že velká část americké vojenské základny se proměnila v "ohnivý oceán". Snímky průzkumných letounů ukazovaly zničené americké letouny a připomínaly vědcům snímky základny Hickham Field v Pearl Harboru po japonském náletu. Letectvo nemohlo podobný útok opakovat, protože základna na Iwodžimě byla již v amerických rukou a let z Japonska na Saipan nemohl bombardér Ginga s doletem 1600 mil absolvovat.


John G. Roberts

Jedná se o současného a také dosud jediného předsedu Nejvyššího soudu USA, který se narodil po druhé světové válce.
Na základě americké tradice do jeho rukou složil prezidentskou přísahu:


Morioka

Morioka je hlavní město prefektury Iwate na ostrově Honšú v Japonsku. Novodobé město Morioka bylo založeno 1. dubna 1889.
Město bylo vybudováno kolem hradu v 17. století a spravováno rodem Nanbu.
Morioka se nachází na řece Kitakami, nejdelší řece regionu Tóhoku. Městu dominuje hora Iwate na severozápadě.


Tourville

Tourville byl francouzský těžký křižník třídy Duquesne. Křižník se účastnil druhé světové války. Po francouzské kapitulaci kotvil v Alexandrii, kde musel být po vyjednávání s Brity odzbrojen a internován. Po zániku vichistické Francie se Tourville 30. května 1943 vrátil na stranu spojenců, byl modernizován v USA a do konce války sloužil v silách Svobodných Francouzů. Vyřazen byl v roce 1962.


Laplaceova transformace

Laplaceova transformace v matematice označuje jednu ze základních integrálních transformací. Používá se k řešení některých obyčejných diferenciálních rovnic, zejména těch, jež se objevují při analýze chování elektrických obvodů, harmonických oscilátorů a optických zařízení. V technice se s ní setkáme při studiu vlastností systému spojitě pracujících v čase, kde je protějškem Z-transformace pro diskrétní systémy.
Užitečnost Laplaceovy transformace spočívá tom, že převádí funkce reálné proměnné na funkce komplexní proměnné způsobem, při němž se mnohé složité vztahy mezi původními funkcemi radikálně zjednoduší.
Laplaceovu transformaci odvodil roku 1812 francouzský matematik Pierre Simon de Laplace. Již dříve však tuto transformaci použil Leonhard Euler při řešení jistých obyčejných diferenciálních rovnic.
kde s je komplexní nezávisle proměnná. Obraz funkce f při Laplaceově transformaci je funkce jedné komplexní proměnné s, často ji značíme F. Definičním oborem F je oblast konvergence integrálu.
Funkci f nazýváme originálem a funkci F obrazem funkce f.
kde c je libovolné reálné číslo ležící v oblasti konvergence F.
Pro danou funkci f se množina hodnot s, pro něž integrál v Laplaceově transformaci konverguje, nazývá oblast konvergence. Lze ukázat, že jestliže integrál konverguje pro f v bodě s0, pak konverguje v každém bodě s, pro který Re > Re. Oblast konvergence Laplaceovy transformace je tedy , kde R je dáno chováním funkce f pro t › ?.
Vzorec lze odvodit pomocí integrace per partes a platí právě tehdy, když jednotlivé derivace existují. Tento vztah umožňuje přímé začlenění počátečních podmínek do výpočtu řešení diferenciální rovnice.
Pro dané funkce f a g, a jejich příslušné Laplaceovy transformace F a G následující tabulka shrnuje vlastnosti Laplaceovy transformace:


Markétin ostrov

Markétin ostrov se nachází na Dunaji, uprostřed maďarského hlavního města Budapešť. Na ostrově se nachází řada vyhlášených parků a rekreačních středisek. Ostrov byl ve středověku významným náboženským centrem. Ostrov je spojen s okolím mostem Margit híd.
První zmínky o obydlení ostrova pochází ze 12. století. Ve 13. století zde byl postaven františkánský a dominikánský kostel. V 16. století, kdy bylo celé Maďarsko pod osmanskou nadvládou byly kostely zničeny a zbyly z nich jen ruiny. V roce 1908 zde byly zřízeny parky se zahradami a památníky. V osmdesátých letech 20. století byly na severu ostrova vystavěny restaurace a parkovací domy.


Jiří Malec

Jiří Malec je bývalý český skokan na lyžích a olympijský medailista.
Skákat začal v osmi letech. Jeho skokanský styl byl na tu dobu neortodoxní: lyže neměl při skoku rovnoměrně, ale stáčely se mu do tvaru písmene "V". Tehdy za tuto "stylovou chybu" dostávali skokani bodové srážky a V-styl se prosadil až po konci Malecovy kariéry.
První úspěchy přišly v roce 1981, kdy obsadil 3. a 4. místo na Tatranském poháru. V československé reprezentaci však nikdy nepobyl na dlouho. Obvykle měl roli náhradníka. V jeho neprospěch údajně hrálo i to, že jeho otce vyloučili v roce 1968 ze strany. "V roce 1987 jsem měl jet na mistrovství světa do Oberstdorfu, kde jsem předtím vyhrál na obou můstcích turné Bohemia. Porazil jsem celou českou elitu, a na mistrovství jsem neodjel. Až v roce 1991, kdy jsem oficiálně skončil, mi jeden činovník svazu prozradil, že jsem tehdy neodjel právě kvůli minulosti svého otce," řekl Českému rozhlasu.
Prosadil se o rok později. V novoročním závodě světového poháru v Ga-Pa poprvé nakoukl mezi deset nejlepších závodníků. Na poslední chvíli se nominoval do olympijského týmu. Už výsledky z tréninků slibovaly dobrý výsledek. Nakonec v Calgary získal nečekanou bronzovou medaili. Porazil jej jen suverén Matti Nykänen a Pavel Ploc.
Dalšího výrazného výsledku se nedočkal. Částečně díky bodovým srážkám za jeho V-styl. "V Garmisch-Partenkirchenu jsem měl jednou čtvrté nejdelší skoky, a přesto jsem skončil až na 27. místě. To byla rána, div že jsem nebrečel. Nebo v Liberci při Světovém poháru jsem se s druhými největšími délkami nedostal ani na bednu a byl až šestý. Kdo chtěl tenkrát vyhrát s véčkem, musel skákat o pět metrů dál než ostatní," řekl Malec deníku Právo.
Sportovní kariéru ukončil v roce 1991. Rok poté se "véčko" oficiálně prosadilo.
Po ukončení kariéry dostudoval FTSV, dělal manažera skokanů a byl asistentem trenéra Jiřího Rašky. Tato kombinace se neukázala jako nejšťastnější. "Máme rozdílné názory i na techniku skoku, on chtěl neustále něco vylepšovat. Neříkám, že to bylo špatně, ale uprostřed rozjeté sezóny na to není čas. Když se potom klukům na můstku něco nevyvedlo, nevěděli najednou, jestli mají skákat ponovu, nebo postaru," řekl Lidovým novinám Jiří Raška. Podle LN Malec proti Raškovi intrikoval mezi skokany i novináři.
Poté Malec sloužil u chemické jednotky v Liberci a nakonec přešel do školství. Je učitelem na základní škole a obchodní akademii v Tanvaldu.


Nerpičje

Něrpičje znamená tulení. Jedná se také o název několika jezer v Rusku.


Gladiátoři druhohor

Gladiátoři druhohor - strhující příběhy z doby dinosaurů je kniha českého spisovatele, cestovatele a amatérského badatele Ing. Jaroslava Mareše. Po jeho velmi úspěšné knize Záhada dinosaurů z roku 1993 je tato z roku 2001 dalším dílem s tématikou dinosaurů. Vyšla v nakladatelství Filip Trend, má pevnou vazbu a celkem 222 stran.
Jedná se o soubor kratších povídek, zasazených do období druhohor a nejstarších třetihor. Hlavními protagonisty jsou dinosauři, ale setkáme se zde i s jejich více či méně vzdálenými vývojovými "bratranci". Povídky jsou řazeny chronologicky a začínají v období nejstarších druhohor. Jsou dotaženy až do doby před zhruba 60 miliony let, kdy již podle většiny odborníků měli být neptačí dinosauři vyhynulí. Některé doklady z poslední doby však skutečně nasvědčují tomu, že i neptačí dinosauři mohli na některých místech přežít vymírání na konci křídy.


Trampská hudba

Souslovím Trampská hudba nebo i Trampská píseň označujeme zvláštní a zcela specifické odvětví českého folku, které vzniklo spolu s trampingem, skautingem, Ligou lesní moudrosti již ve 20. a 30. letech 20. století, tedy prakticky téměř nezávisle na americkém folku - viz články o trampingu, skautingu a lesní moudrosti.
Zprvu se jednalo o jednoduchou zcela neformální a spontánní lidovou zábavu provozovanou zejména o víkendech u táborových, besedních a osadních ohňů za doprovodu kytar. První trampské písničky mívaly jednoduchý nápěv i harmonii, prostý text a bývaly zpívány zpravidla větším počtem amatérských zpěváků a to většinou vícehlasně. Jejich náměty mívaly silně romantický nádech, někdy byly tyto náměty značně sentimentální. Tato spontánní lidová hudba vznikla z nejrůznějších inspiračních zdrojů, jedním z takových zdrojů byla, mimo jiné, také četba dobrodružné literatury z prostředí Divokého západu a exotických krajin vůbec. Po hudební stránce tato hudba vzešla jak z tradic české lidovky, dále z tradice kramářských písní, tradic dělnických zpěváckých spolků, jakož i z tradic obrozeneckého zpívání . Hudba jako taková byla velmi silně ovlivněna i tehdejším úplně novým hudebním stylem, jímž byl jazz. Tento nový hudební žánr právě v té době prožíval období svého bouřlivého rozvoje po celém světě. Nicméně celá řada původních trampských autorů byla nakonec úspěšná v tom smyslu, že relativně velké množství jejich písniček posléze téměř zlidovělo a nakonec bylo často vstřebáno právě vznikajícím gramofonovým průmyslem i novým informačním médiem té doby jímž bylo zejména rádio, tedy Československý rozhlas. Z celé řady tehdejších nadprůměrných trampských hudebních tvůrců uveďme např. Jarku Mottla, Edu Fořta, Jednu Kordu či Mirko Vostrého, z interpretů pak vokální skupinu Settleři či současné nestory tohoto žánru Duo Červánek.
Výrazným společenským předělem pro celý tramping a skauting se celkem přirozeně stala 2. světová válka. A platilo to samozřejmě i pro trampskou zábavu, tedy i pro trampskou hudbu.
Tzv. moderní trampská hudba začala vznikat na přelomu 50. a 60. let 20. století prakticky souběžně s tím jak nejen v okolním světě ale i u nás vznikaly zárodky onoho tehdy zbrusu nového hudebního žánru, který dnes nazýváme folk. Krom toho také došlo k výrazné generační proměně, moderní trampské písničky začínaly být mnohem méně naivní, byly rytmicky i harmonicky propracovanější a tematicky zcela zjevně začaly tendovat ke zpívané poezii všedního dne. Změnilo se i nástrojové obsazení, jenž bylo oproti klasickému trampskému stylu výrazně i výrazově bohatší. Vedle běžných kytar se začaly objevoval první mandoliny, banja, kontrabasy, bicí a další doprovodné hudební nástroje. Trampská hudba byla v té době ovlivňována nejen novými hudebními směry té doby, což byl zejména rokenrol a bigbeat, ale i výraznými vlivy pocházejícími od americké country hudby. Problém tzv. reálného socialismu v Československu ale ovlivňoval i tuto sféru hudebního vývoje v tom smyslu, že západní hudební vlivy k nám pronikaly velmi obtížně a mnohem pomaleji než by tomu bylo v případě, když by u nás v té době existovala svobodná společnost. A mnohé z těchto západních hudebních vlivů se dost často setkávaly, a to velmi slušně řečeno, se společenským nepochopením či přímým odsudkem ze strany oficiálních míst. Jednou z nejvýraznějších skupin tzv. moderní trampské hudby se stala bezpochyby skupina Hoboes z osady Zlatý klíč formovaná autorskými písněmi bratrské dvojice Wabiho a Mikiho Ryvolových. Zde je nutno podotknout, že ani samotné trampské hnutí svoji vlastní „hudební modernu“ také nepřijímalo s přílišným pochopením, a projevovalo se to zejména u trampů z první předválečné generace. Nicméně bouřlivý společenský vývoj konce 60. let a generační výměna pokračovala i v trampském hnutí a procesy společenských změn se ani zde nedaly zcela zastavit. V 60. letech začaly vznikat první skupiny amatérských nadšenců hrajících také americkou country hudbu. Objevili se i první vynikající písničkáři, z nichž snad vůbec nejvýraznější byl pan Karel Kryl. Zrodila se tak fakticky hned celá skupina příbuzných hudebních žánrů, kdy kromě klasické trampské hudby koexistovala tzv. moderní trampská hudba, právě vznikající folk a i české formy country & western stylu - prakticky vše co později bývalo označováno dosti nehezkým souslovím Portovní žánry, tedy hudební žánry, které byly později veřejně prezentovány novým hudebním festivalem nazvaným Porta. Za všechny tvůrce moderní trampské hudby jmenujme např. skupinu Pacifik Tonyho Linharta, skupinu Brontosauři bratrů Fratiška a Honzy Nedvědových, skupinu Hop Trop, skupinu Kamarádi táborových ohňů či zpívajícího spisovatele detektivek a klasika české sci-fi literatury pana Jaroslava Velinského resp. Kapitána Kida, ti ostatní, na něž jsem teď nevzpomněl, nám prominou.
Rozdíly mezi jednotlivými hudebními žánry u některých českých tvůrců nejsou nikterak výrazně patrné a mnozí z nich vyšli od klasické trampské hudby zpívané kdesi v lesích při ohníčku až k dnešní šířce či hloubce svého hudebního záběru i osobního sdělení. Klasickým příkladem budiž např. pan Wabi Daněk, což je zcela jistě moderní trampský písničkář, který dnes bývá někdy řazen jak do podskupiny moderní country tak do skupiny současného folku. Na trampských základech, ale vyrostla prý i písničkářka Radůza, Ivan Mládek a další. V současnosti se problematice trampské hudby, mimo jiné, také věnuje prakticky Country rádio ve svém pravidelném pořadu Ozvěny osadních ohňů, který moderuje pan Antonín Linhart známý trampský a countryový hudebník ze skupiny Pacifik.
Olešnická kytka - Festival Country, Folk a Trampské hudby. Pořádá T.O. Zmijáci. Festival se koná v Olešnici na Moravě, každoročně první víkend v červnu


Národní výbor československý

Národní výbor československý byl orgánem české politické reprezentace na konci první světové války. Vznikl roku 1916. Jeho úkolem byla příprava převzetí státní moci a vypracování zákonů nového státu.
Představitelé Národního výboru, vyhlásili dne 28. října 1918 v Praze samostatný československý stát a vydali „první zákon“, zákon o zřízení samostatného státu československého. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 slovenští zástupci.
14. listopadu 1918 bylo z Národního výboru vytvořeno Revoluční národní shromáždění, které předalo výkonnou moc první československé vládě Karla Kramáře, jmenované téhož dne. Ta převzala vládu od Masarykovy Prozatímní československé vlády, uznané 14. října v Paříži západními mocnostmi.
Složení Národního výboru odpovídalo výsledkům voleb do říšské rady v roce 1911.
Předsedou Národního výboru byl Karel Kramář, místopředsedou Antonín Švehla, jednatelem František Soukup.


Francis Scobee

Francis Richard Scobee byl americký letec a astronaut z letů raketoplánů, tragicky zahynul roku 1986 při katastrofě Challengeru.
Po základní a střední škole absolvoval University of Arizona, kde se stal inženýrem kosmických věd a nastoupil jako zkušební pilot na letecké základně Edwards v Kalifornii. Oženil se s Mary a měli spolu dvě děti. Do týmu kosmonautů NASA byl 16. ledna 1978 vybrán jako astronaut – pilot.. Používal přezdívku Dick. Do vesmíru se dostal jako 139. člověk.
Poprvé letěl na palubě raketoplánu Challenger k šestidenní misi STS-41-C. Velitelem byl Richard Crippen, pilotem major Francis Scobee a tři letoví specialisté George Nelson, Terry Hart a James van Hoften. Vypustili družici LDEF 1, jinou starší družici z roku 1980 SMM dokázali zachytit, opravit a opět vypustit na oběžnou dráhu.
Druhý let skončil 73 sekund po startu z Floridy výbuchem raketoplánu Challenger. Celá posádka ve složení Francis Scobee, Michael Smith, Judith Resniková, Ellison Onizuka, Ronald McNair, Gregory Jarvis a Sharon McAuliffeová zahynula. Byla to tragická mise STS-51-L.


Kaiu

V obci žije něco přes půldruhého tisíce obyvatel, z toho přibližně třetina v městečku Kaiu, které je administrativním centrem obce, a zbytek ve 12 vesnicích.


Cupid

Cupid je vnitřní měsíc planety Uran. Své jméno nese podle jedné z postav z díla Williama Shakespeara.
Je nejmenší z vnitřních Uranových měsíců, od planety je vzdálen 74 392 kilometrů. Jeho průměr je okolo 18 kilometrů a hmotnost cca ~3.8×1015 kg. Jeho oběžná dráha je vzdálená pouhých 863 km od většího měsíce Belinda.
Byl objeven Markem Showalterem a Jackem Lissauerem v roce 2003 za použití Hubbleova vesmírného teleskopu.


72 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 ----


Autobiography

Autobiography je debutové album pop rockové zpěvačky Ashlee Simpson, které vyšlo v roce 2004. Deska debutovala na 1. místě v USA, kdy se jí v prvním týdnu prodalo přes 398,000 kusů. Z alba vydala i tři singly Pieces of Me, Shadow a La La.
Ashlee Simpson popsala album jako dvanáct písní, které se podobají deníčku, a že ji k psaní textů inspirovaly poslední tři roky jejího života. Album dále popsala jako poctivé a plné emocí.
O albu se také hodně mluvilo v souvislosti se sestrou Ashlee Jessicou, která také dělá hudbu, ale úplně jinou než sama Ashlee, která více inklinovala k rocku. Ve své reality show sama řekla, že nechtěla dělat hudbu jako její sestra nebo Hilary Duff ale jako Joan Jett. Nicméně i přes tato prohlášení se o její hudbě mluvilo jako o marketingovém tahu odlišit se od své sestry.
Hudební kritici přijali album smíšeně. Časopis People označil desku jako „slušný debut“ na to, aby ukázal, že má Ashlee opravdu talent a jde správnou cestou. All Music Guide byl pozitivnější označil desku za silnou a hlas Ashlee přirovnal ke Courtney Love.
Negativní kritiku uštědříl desce Autobiography časopis Roling Stone, kdy napsali o Ashlee že to není zpěv, ale kvičení a že půlka desky je poměrně přijatelná, ale druhá postrádá jakýkoli nápad. Magazín Stylus napsal o albu jako o zmařených čtyřiceti minutách s Ashlee Simpson a New York Times se hodně opřel o otázku nakolik je deska spíš marketingový tah než snaha o to dotáhnout se na úroveň Avril Lavigne nebo Pink.


Etiopské císařství

Etiopské císařství, známé též jako Habeš byl africký stát rozkládající se na území dnešní Etiopie a Eritreje. Existovalo přibližně od roku 1270, kdy na etiopský trůn dosedla Šalomounovská dynastie, která uhájila nezávislost Habeše po 700 let i to i během tzv. „rvačky o Afriku“ mezi evropskými velmocemi během 19. století s výjimkou několika let během druhé světové války, kdy byla Habeš obsazena italskými vojsky. Císařství, jako etiopské státní zřízení, se udrželo do roku 1975, kdy byla pučem monarchie svržena a nastolena levicová socialistická vláda.
Historie nezávislé Habeše se začala psát po smrti posledního aksumského krále kolem roku 1137. Zangweovci byli dynastií etiopského etnického původu a jejich moc nikdy nepřesáhla území, kde převažovalo etiopské obyvatelstvo. Nicméně dále podporovali christianizaci země a budování kostelů.
Kolem roku 1270 byl poslední král z dynastie Zangwe svržen králem, který se prohlašoval za nástupce aksumských císařů a dědice šalomounovských vládců. Šalomounovci vzešli z etnické skupiny Habešanů, kterým také vládli Šalomounovci v zemi vládli s několika přestávkami od roku 1270 do 20. století. Za jejich vlády se zformovala Etiopie přibližně do současného rozsahu. Habešští císařové si během své vlády podrobili většinu obyvatelstva žijícího v dnešní Eritrey a Etiopii. Úspěšně bojovali s tureckými i arabskými vojsky, která vtrhla do Habeše, a navázali úspěšné kontakty s některými evropskými mocnostmi.
80. léta 19. století byla ve znamení „rvačky o Afriku“ mezi evropskými mocnostmi a modernizace Habeše. Do oblasti východní Afriky expandovala Itálie, která se rovněž pokusila připojit Etiopii ke svým koloniím. Italské úsilí o ovládnutí Habeše v 19. století vyvrcholily roku 1896 v bitvě u Adwy, kde italské expediční sbory utrpěly od vojsk císaře Menelika II. těžkou porážku. Vítězství Etiopanů tehdy vzbudilo pozornost celého světa a císařství tak uhájilo svou nezávislost. Itálie s Habeší následně 26. října 1896 podepsaly prozatímní mírovou smlouvu.
Roku 1935 italská armáda pod velením maršála Emilia De Bona provedla ze sousedního Italského Somálska invazi do Etiopie. Válka trvala sedm měsíců a skončila drtivým vítězstvím italských expedičních sborů. Císař Haile Selassie I. tehdy marně naléhal na Společnost národů, ta však do situace účinně nezasáhla. Proti italské intervenci se sice postavil Sovětský svaz, ale ten se ke konci třicátých let začal sbližovat s největším evropským spojencem Italů - nacistickým Německem, jehož diplomacie brzy sovětské agitace ve prospěch Habeše ztlumila. Francie a Velká Británie nakonec uznaly anexi Habeše a císař, který se nedočkal pomoci, odešel do exilu.
Z italských východoafrických kolonií a území Habeše byla vytvořena kolonie zvaná Italská východní Afrika. Italové svou vládu neudrželi dlouho, protože se museli soustředit na válku v Evropě. Roku 1941 byla Habeš osvobozena spojeneckou armádou a 6. dubna téhož roku se triumfálně vrátil císař Haile Selassie do Addis Abeby. Protože Etiopie byla po druhé světové válce spojencem Spojených států, byla k ní ze strategických důvodů připojena Eritrea, kterou před válkou ovládali Italové.
Roku 1974 se moci v císařství chopil vojenská junta, zvaná Derg, která si na císaři vynutila změnu vlády. Později onu vládu důstojníci Dergu sami svrhli, chopili se přímo moci, císaře sesadili a uvrhli do domácího vězení. Ani Derg samotný nebyl zcela názorově jednotný, část z jeho vůdců byla pro cestu konstituční monarchie v čele s generálem Amanem Andomem, část byla orientována marxisticky. Nakonec proběhl převrat a komunističtí důstojníci získali převahu. Následně byla zrušena monarchie a Etiopie se proměnila v komunistický stát s orientací na Sovětský svaz.


Geoffrey Rush

Od roku 1988 je ženatý s herečkou Jane Menelausovou, má 2 děti, dceru Angelicu a syna Jamese. Australský herecký objev, vystudoval univerzitu v Queenslandu, obor humanitní vědy.
Po studiích se věnoval divadelnímu herectví, nejprve jen amatérsky, později i profesionálně. V roce 1975 navštěvoval režisérský kurz při British Theatre Association v Londýně a poté 2 roky studoval v Paříži pantomimu a pohybové divadlo, vedené Jacquesem Lecoqem. Po návratu do Austrálie se opět věnoval divadelní práci. V roce 1979, společně se svým přítelem a spolubydlícím Melem Gibsonem, účinkoval v divadelním představení Čekání na Godota Byli tehdy, prý tak chudí, že neměli ani na nábytek a museli spát na zemi.
V 80. letech začal hrát i ve filmu. Dále se však věnoval divadlu, a to i jako režisér. Jako šéf Belvoir Street Theatre Company pomohl řadě talentovaných herců, první angažmá u něho dostala např. i Cate Blanchett. V roce 1996 natočil film Děti revoluce a krátce na to pak svůj nejvýznamnější počin - film Záře, režie Scott Hicks, v němž ztělesnil klavírního génia Davida Helfgotta. Předvedl zde naprosto ojedinělý herecký výkon, za což získal celou paletu ocenění, především pak Oskara v kategorii nejlepší herec v hlavní roli.
V roce 1999 byl nominován na Oskara v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli, za postavu Philipa Henslowa ve filmu Zamilovaný Shakespeare, režie John Madden. V roce 2001 další nominace na Oskara v kategorii nejlepší herec v hlavní roli, a to za postavu markýze de Sade ve filmu Quills - Perem markýze de sade, režie Philip Kaufman.


Asterion

Asterion je název hvězdy ß Honicích psů. Asterion má hvězdnou velikost +4,3 mag. a patří ke spektrální třídě G0. Asterion je vzdálen od Slunce 27 světelných let. Jiné jméno: Chara. Asterion je dvojníkem našeho Slunce. Tak, jak vidíme Asterion, bychom viděli Slunce ze vzdálenosti 27 světelných let.


Anderson

Jméno a příjmení Anderson nebo Andersson nese více osobností :


Macbeth

Macbeth je název opery Giuseppe Verdiho z roku 1847. Autorem libreta je Francesco Maria Piave na motivy divadelní hry Macbeth Williama Shakespeara.
Macbeth je dramatická opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává v 11. století ve Skotsku.
Po vítězné bitvě vyslechnou Macbeth a Banco věštbu čarodějnice, podle které se první stane nejprve šlechticem a později skotským králem a druhý předkem skotských králů. Jako potvrzení věštby je vzápětí Macbeth povýšen na hraběte.
Při návštěvě krále Duncana na Macbethově hradě přiměje lady Macbeth manžela, aby jej zavraždil a tím se posunul blíže k naplnění druhé části věštby. Zkrvavený nůž vsune Macbeth do ruky spícího králova strážce.
Malcolm, Duncanův syn a právoplatný dědic trůnu, prchá, aby se vyhnul otcovu osudu, čímž na něj padá podezření, že sám otce zavraždil nebo nechal zavraždit. Macbeth tedy usedá na trůn, ale je stále zneklidněn třetí částí věštby, podle které bude po něm vládnout Bancův rod. Nechává proto Banca zavraždit, Bancův syn Fleance však uprchne.
Macbeth se vrací k čarodějnici, která mu věští, že jej může porazit pouze pochodující birnamský les a zemřít může pouze rukou člověka neporozeného ženou. Přesto ale čarodějnice potvrzuje, že po Macbethovi nastoupí na trůn Bancův rod. Lady Macbeth proto vybízí Macbetha, aby pokračoval v hledání Bancova syna Fleance.
Na pomezí Skotska se shromažďuje vojsko uprchlíků před Macbethovou krutovládou, které vede Malcolm. Ten nařizuje, aby se při pochodu vojáci zakryli větvemi stromů a takto maskovaní se přesunuli k zámku.
Lady Macbeth je pronásledována vinou za všechny uskutečněné kruté činy, takže zešílí a spáchá sebevraždu. Macbeth, sám také týrán pocitem viny, přijímá tuto zprávu lhostejně, stejně jako zprávu o pochodujícím lesu - stále ještě věří, že ho nikdo nemůže zabít. V souboji je napaden Duncanovým bývalým důvěrníkem Macduffem a během souboje vychází najevo, že Macduff nebyl nikdy porozen, ale vyříznut z těla již mrtvé matky. Macbeth poznává, že přišla jeho hodina a po zásluze umírá.


Henrik Larsson

Henrik Larsson je švédský fotbalový útočník hrající v týmu Helsingorgs IF.
Nejslavnější švédský fotbalista všech dob, věhlasný kanonýr, který ještě nedávno naháněl husí kůži obráncům v předních evropských ligách. V současnosti dohrává svou kariéru ve své rodné zemi, vyslovení jeho jména však stále vzbuzuje respekt.
Svou profesionální kariéru odstartoval v Högaborgu, ve svých sedmnácti letech. V tak mladém věku dokazoval, že je šikovným střelcem, za čtyři sezony strávené v tomto malém klubu dokázal nastřílet úctyhodných 23 branek. Logicky se po něm začaly poohlížet větši švédské kluby, volba nakonec padla na Helsingborgs IF. Jako hráč vyrostl pro evropský fotbal. Měl bilanci takřka jedné vstřelené branky na zápas, začal koketovat s reprezentací a zájem o jeho služby projevil holandský Feyenoord. V roce 1993 se zájem proměnil v konkrétní nabídku a Helsingborg neměl důvod lukrativní nabídku 295 tisíc liber nepřijmout. Nutno dodat, že byl takřka domluven s švýcarským klubem Grasshoppers Curych.
Tímto přestupem odstartoval Larsson novou etapu své fotbalové kariéry. Opustil břehy svého domova a vydal se hledat štěstí v Evropě, s jedním cílem - nastřílet za každý klub, jehož dres bude oblékat, co nejvíce branek. V dresu Feyenoordu zatím neukázal svou skutečnou sílu, za čtyři strávené sezony v Nizozemsku střelecky nijak zvlášť neohromil, ale také nezklamal. Po následných komplikacích se smlouvou ve Feyenoordu si ho v roce 1997 vyhlédl tehdejší manažer Celticu Wim Jansen. Skotský velkoklub za Larssona zaplatil 650 tisíc liber.
Začátky Henrika v novém působišti nebyly nijak valné, ve svém prvním zápase za Celtic v evropských pohárech si vstřelil vlastní branku. Ani debut v lize se mu příliš nepovedl. Nicméně, navzdory slabému začátku nakonec Celtic Glasgow získal double, tzn. ligový titul a Skotský pohár. Larsson se s přibývajícím časem ve Skotsku zabydlel a tím i rozstřílel. Rychle si ho oblíbili fanoušci, což mu samozřejmě přidalo na pohodě. Larsson si však musel projít také těžkou krizí. Po dvou sezonách, které odehrál prakticky kompletně, přišlo v utkání poháru UEFA proti Lyonu těžké zranění. Odnesla to noha, kterou si zlomil na dvou místech. Následky byly katastrofální, více než rok byl na marodce.
Ale po tomto těžkém zranění jako by se do sezóny 2000/01 vrátil ještě silnější Larsson. Celtic už vedl nový trenér Martin O'Neill. Nový kouč dal Larssonovi důvěru a ten se mu odvděčil královsky. Jeho góly výraznou měrou pomohly klubu k nadvládě ve Skotsku. V roce 2001 mu jeho branky dopomohly k prestižnímu ocenění Zlatá kopačka. A fanoušci si ho poprávu zvolili nejlepším cizincem v dějinách klubu. V roce 2003 dvěma góly živil naději Celticu na zisk poháru UEFA, nakonec se radovalo po výsledku 3:2 FC Porto.
Po sedmi sezónách strávených ve Skotsku se rozhodl Larsson zkusit fotbal v jiné zemi, kde je liga na vyšší úrovni. Loučil se opět jako král, svými dvěma brankami rozhodl o vítězství nad Dunfermline Athletic a radoval se ze skotského poháru.
Henrik Larsson v zápase Barcelony a La Coruni v březnu 2006 V létě roku 2004 se jakožto volný hráč dohodl na jednoletém kontraktu s FC Barcelonou. Získal titul, ale svou první sezonu ve Španělsku si moc neužil. Vinou vleklého zranění jen paběrkoval. V Lize Mistrů však stihl vsítit za Barcu velice pikantní gól, jeho branka totiž rozhodla utkání proti Celticu Glasgow, jeho bývalému zaměstnavateli. Po zápase prohlásil: „Bylo pro mě velmi těžké oslavit gól, protože jsem zde prožil tolik krásných momentů.“ Svou kariéru v Barceloně nakonec prodloužil o další rok, většinu sezony sice kryl záda Samuelu Eto'ovi, ale i přesto byl pro Barcu velikým přínosem. Nastřílel deset branek a do mužstva zapadl po všech stránkách.
Když v lednu 2006 ohlásil svůj definitivní odchod z Katalánska, jeho spoluhráč Ronaldinho o něm prohlásil: "S Henrikem, který nás tuto sezonu opouští, ztratit klub skvělého střelce, to bezesporu. Ale také ztrácím výborného přítele. Henrik byl můj idol a když teď můžu hrát po jeho boku, je to fantastické." A není lepší se s Barcou rozloučit jinak, než ve finále Ligy Mistrů. A to se ještě něvědělo, jak stylově dá klubu, kde si ho za dvě krátké sezony všichni zamilovali, sbohem. Ve finálovém utkání Barcelony s Arsenalem bylo dlouho ve vedení anglické mužstvo a zdálo se, že Barcelona neprožije šťastný večer. Vše se zlomilo až příchodem švédského ostrostřelce, ten dvěma geniálními přihrávkami rozhodl o výsledku a náramně si svůj odchod ze Španělska okořenil. "Lidé vždy mluví o Ronaldinhovi, Eto'ovi nebo Giulym, ale já jsem si jich nevšiml, dnes jsem si všiml Henrika Larssona. Přišel do hry a z našeho pohledu nám usmrtil všechny naděje. Dnes to byl večer jednoho hráče – Henrika Larssona," vysekl poklonu smutný finalista v barvách Gunners Thierry Henry.
Larsson byl napevno rozhodnut, že kariéru dohraje tam, kde ji odstartoval – v Helsingborgu. Ve švédském týmu odehrál několik zápasů a těšil se na krátkou pauzu mezi lednem a březnem. Plány mu však "zhatil" manažer Manchesteru United Sir Alex Ferguson. Ten měl problémy s útočníky a hledal osvědčeného kanonýra, jako jasná volba se mu vykrystalizoval evropou prostřílený Larsson. Ten prý neváhal ani minutu a nabídku přijal. Mezi lednem a březnem tak za Manchester odehrál sedm ligových utkání, dal jednu branku proti Watfordu a navrch rozhodl utkání FA Cupu proti Aston Ville hned při svém debutu. Byly náznaky, že Larsson v Manchesteru dohraje sezonu, to sám hráč vyvrátil 20. února. „Byl pro nás fantastickou posilou. Udělali jsme všechno pro to, abychom ho zde udrželi déle, ale rozhodl se jinak a my všichni to budeme respektovat,“ řekl samotný Ferguson.
Nemalou část své kariéry prožil na poli reprezentačním. Za barvy Švédska odehrál 93 utkání v nichž se radoval přesně 36krát ze vstřelené branky. Upoutal už na mistrovství světa v roce 1994 vzhledem, ale hlavně fotbalovým uměním. Navrch se na turnaji v USA dokázal třikrát střelecky prosadit. Švédové skončili nakonec třetí. Larsson se mimojiné účastnil světových šampionátů v roce 2002 a 2006, ale úspěch z roku 1994 už nepřekonal.
Po mistrovství světa 2002 v Koreji a Japonsku Herik Larsson doslova šokoval švédské fanoušky prohlášením, že v reprezentaci končí. Své rozhodnutí ale změnil před evropským šampionátem v Portugalsku. Důvod? Přemluvil ho syn. A udělal dobře. Švédskou reprezentaci opět táhl k úspěchu, přidal tři branky a skvěle poskládané Švédy zastavili až Nizozemci na penalty. Larsson se s reprezentací "definitivně" rozloučil i na mistrovství světa v Německu. „Je čas skončit. Teď je ta pravá chvíle. Kapitola s reprezentací je uzavřena,“ vysvětlil.
Ale nikdy neříkej nikdy, Lars Lagerbäck se nechal slyšet, že by ho v jeho zemi ještě jednou v akci rádi viděli… Znovu se nechal k reprezentaci přemluvit před Mistrovstvím Evropy 2008, na kterém se opět připojil ke švédské výpravě.
Henrikův otec pochází z kapverdských ostrovů. Jeho matka je Švédka. V roce 1996 se oženil s dětskou láskou Magdalenou a spolu mají dvě děti. Jordana a Janice.


Hongkong

Hongkong, oficiálním názvem Zvláštní administrativní zóna Čínské lidové republiky je zvláštní správní oblastí Čínské lidové republiky.
Podle ústavy se Hongkong těší vysokému stupni autonomie, pouze za mezinárodní politiku a ozbrojené síly zodpovídá centrální vláda v Pekingu.
Hongkong byl osídlen již od neolitu. První Evropan, který toto místo navštívil, byl portugalský mořeplavec Jorge Álvares v roce 1513. Portugalci poté zřídili obchodní stanici v sousedním Macau.
Roku 1699 začala v Číně obchodovat britská Východoindická společnost. V Evropě byla v té době velká poptávka po čínském zboží, naopak v Číně po evropském jen velmi malá, Číňané vyžadovali po Evropanech za své zboží platby ve stříbře. Britové tak začali do Číny nejprve vyvážet a později pašovat ve velkém opium, které produkovali ve svých koloniích v Indii. Drogově závislých na opiu v Číně rapidně přibývalo. V roce 1839, kdy jich byly podle odhadů již 2 miliony, komisař Lin z pověření čínského císaře rázně zakročil a nechal zatknout 1 600 čínských překupníků a zabavit a zničit přes 1 000 tun opia. Tato opatření dala podnět k první opiové válce - Britové vyslali do Číny válečné loďstvo, které do roku 1842 obsadilo několik pobřežních měst a donutilo čínskou stranu podepsat 29. srpna 1842 Nankingskou smlouvu, podle které museli Číňané podstopit Velké Británii Hongkong, bez omezení otevřít 5 svých přístavů zahraničním obchodním společnostem, povolit obchod s opiem, zaplatit Britům zničené opium a válečné výdaje a odpustit britským obchodníkům dluhy ve výši 3 milionů stříbrných dolarů.
Poloostrov Kowloon byl podstoupen Británii v roce 1860 podle Pekingské smlouvy po druhé opiové válce. Přiléhající území, kterým se říká „New Territories“, byly pronajaty Británii na dobu 99 let, a to počínaje 1. červencem 1898 a konče 30. červnem 1997.
V osmdesátých letech bylo jasné, že smlouva o pronájmu „New Territories“ brzy vyprší. Bylo nutné, aby Británie vyjednala vrácení Hongkongu Číně. Podle smlouvy, která je známá jako „Čínsko-britské společné prohlášení“, která byla podepsána ČLR a Velkou Británií 19. prosince 1984, se celé území Hongkongu pod britskou koloniální vládou 1. července 1997 stalo „Hongkongem, zvláštní administrativní zónou ČLR“. V tomto společném prohlášení se ČLR zavázala, že podle zásady „jedna země, dva systémy“, kterou navrhl pokrokový čínský politik Teng Siao-pching, socialistický ekonomický systém Číny nebude v Hongkongu praktikován a že současný kapitalistický systém a životní styl zůstane nezměněn po 50 let, tedy až do roku 2047. Smlouva vešla v platnost po půlnoci 1. července 1997, když poslední britský guvernér Chris Patten odplul na Královské jachtě Britannia.
Hongkong má jednu z nejliberálnějších ekonomik světa. Je to jedno z nejdůležitějších světových středisek bankovnictví a obchodu.
Obchodní čtvrtí je Kowloon. Mezi nejznámější trhy patří nefritový, kde se smlouvá i o ceně polévky v restauraci. Dalšími turistickými atrakcemi jsou například chrám Wong Tai Sin nebo Ptačí trh.
Na jižním výbežku Kowloonu si rybářská osada Lei Yeu Mun zachovala nádech své původní podoby. Hongkongský park je oázou klidu uprostřed města. Jeho součástí jsou nejen zelené zahrady, ale také jezírka s vodními ptáky, fontány, přírodní restaurace a muzeum čajů.
Victoria Peak je 554 metrů vysoká hora. Je z ní nádherný výhled na zátoky a ostrůvky. Hongkong je spojen se všemi přilehlými ostrovy prostřednictvím trajektů. Nádherné pláže se nacházejí na ostrově Lamma, kam nesmí ani auta.


Michal Institoris Mošovský ml.

Michal Institoris Mošovský ml. byl slovenský evangelický farář, superintendent, spisovatel a bibliofil.
Zasáhl do vývoje evangelické toleranční církve v Čechách a na Moravě a přispěl k uklidnění napětí mezi luterány a reformovanými prostřednictvím svého spisu Listovní odpověď k augšpurského vyznání Čechům a Moravanům na jejich otázku: Jestli lámání chleba při s. Večeři Páně potřebné?, který vyšel spolu s Českou konfesí v roce 1783 v Praze.
Proti francouzské revoluci a ateismu jsou zaměřeny jeho spisy Strom bez kořene a čepice bez hlavy, Od Boha zlomená pýcha našich i Božích nepřátelů.
My chválabohu nežijeme pod levitickými zákony, ale máme evangelickou svobodu. Ne ten nebo onen církevní zvyk nás činí pravými evangelickými křesťany, ale živá skrze lásku činná víra v ukřižovaného Spasitele.


Richea

Richea je rod s 11 druhy rostlin náležící do čeledi vřesovcovité. Devět druhů je endemických na ostrově Tasmánie a další dva jsou endemitické na jihovýchodě Austrálie.


Čechie

Pojem Čechie odkazuje na Čechy, Česko či něco českého. Používá se v těchto významech


Piha

Pihy jsou žlutohnědé ostře ohraničené skvrny na lidském těle obsahující zvýšené množství kožního pigmentu. Objevují se především na obličeji, hlavně v oblasti nosu, ale také na jiných místech těla jako je hruď, ruce, ramena či záda. Množství pih závisí na výskytu kůže na slunci, takže v létě se jejich počet většinou zvětší. Důležitým faktorem jsou také genetické predispozice.
Pihy jsou v podstatě kožní vada, při které je nerovnoměrně rozložen kožní pigment. Existují různé způsoby jejich odstranění. Od různých kožních krémů, až po laserové metody. Pokud však někdo nechce mít pihy, je nejlepší prevencí nevystavovat své tělo příliš slunečním paprskům. Na to by měli dávat pozor především lidé s citlivým typem pleti.
V naší kultuře jsou často pihy pokládány za znak ošklivosti. V historii byly totiž pihy jedním ze znaků nižší třídy, která musela pracovat na poli a vystavovat se slunečním paprskům, kdežto šlechta zbytečně na slunce nevycházela. To se změnilo s průmyslovou revolucí, kdy chudí dělníci a dělnice pracovali celý den zavření v tmavých továrnách. V dnešní době již tyto znaky téměř nic nereprezentují a zůstaly jen občas předsudky k zrzavým a pihovatým lidem.


MIR

MIR je zkratka anglického termínu Maximum Information Rate – maximální šířka pásma dostupná zákazníkům širokopásmových sítí.
V terminologii Cisco Systems též Minimum Information Rate v souvislosti s Frame Relay sítěmi.


VK Slavia Praha

VK Slavia Praha je pražský veslařský klub. Veslařský oddíl Slavia Praha je jedním z nejstarších sportovních klubů v ČR. V jeho řadách veslují medailisté z vrcholných světových soutěží, výkonnostní veslaři na republikové úrovni ale i vyznavači rekreačního sportu. Loděnice je umístěna v centru Prahy pod Jiráskovým mostem na Smíchově naproti známé stavbě "Tančícího domu".
Dějiny VK Slavie se začaly psát 17. října 1885, kdy došlo ke sjednocení bruslařského a veslařského klubu Triton pod společný název Slavia. Prvním předsedou oddílu se stal Josef Renner. Klub během své existence vystřídal několik míst, až se roku 1930 musel v důsledku pozemkové reformy přestěhovat z Podolí do dnešního sídla u tenkrát ještě nedostavěného Jiráskova mostu. Po tomto přestěhování došlo jen k usídlení loděnice v břehovém pilíři Jiráskova mostu, k občasné opravě klubové budovy, tzv. „domečku“ až konečně ke zbourání domečku v devadesátých letech a k otevření nové moderní budovy na jeho místě v roce 1999.
Josef Renner - první předseda klubu a mecenáš, který má lví podíl na založení klubu a na prvních 20 letech jeho života, kdy stál v čele klubu. Právě před 100 lety v roce 1905 však Slávii nečekaně s několika dalšími členy opustil, aby založil nový klub ČVK Praha.
prof. PhDr. František Widimský - dlouholetý předseda klubu za První republiky
Někteří veslaři: O. Langhans, Bohumil Černý, Bratři Kallmünzerové a Šircové, Julius Gerhard ,Jiří Štefan, Vojtěch Hvězda, Richard Hereyk, Josef Dyrynk, Franžišek Cvrček, Filip Koudela, Václav Chalupa st., Jiří Palko, Jaroslav Veltruský, Pavel Pěkný, Michal Cígler, Jan Zbrojka Jakub Hanák, Miroslava Knapková ad.


Děvky ty to znaj

Děvky ty to znaj je CD české hudební kapely Kabát. Bylo vydáno roku 1993.


Eimeria tenella

Eimeria tenella je parazitický prvok napadající kur domácí. Tvoří tři merogoniální stádia v epitelu a submukóze slepého střeva těchto zvířat, z hostitele vychází ven typické oocysty. Způsobuje tak záněty, které krvácí a vedou až k úmrtí. K vakcinaci se používá vakcína Livacox.


Racek má zpoždění

Racek má zpoždění je česká černobílá filmová komedie z roku 1950, trvá 85 minut. Pojednává o náboru pracovníků do dolů.


Softball

Softball je kolektivní míčový sport, vyvinutý z baseballu jako jeho rychlejší a na prostor méně náročná verze.
Hrají dvě družstva o minimálně devíti hráčích. Jedno družstvo je v obraně, druhé v útoku; postupně se vystřídají. Hřiště má tvar pravoúhlé výseče. Hráči bránícího družstva jsou rozestaveni v poli a na metách.
Hřiště je rozděleno na hrací pole a zámezí. Hrací pole je dále rozděleno na vnitřní pole, vnější pole, a prostorem za hranicí vnějšího pole.
Hrací pole je definováno dvěma základními čarami nebo pomezními čarami , které se protínají v pravém úhlu na domácí metě. Minimální délka základních čar se liší podle podmínek hry. Plot mezi základními čarami je hranicí hracího pole; tento plot je stejně vzdálený od domácí mety ve všech bodech.
Za domácí metou je backstop. Ten musí být mezi 25 a 30 stopy za domácí metou
Domácí meta je vyrobena z gumy. Je to pětiúhelník, kombinace obdélníku a trojúhelníku, 17 palců širokého. Strany jsou 8.5 palců dlouhé. Trojúhelník zapadne do pravého úhlu vytvořeného základními čárami.
Domácí meta je jeden roh kosočtverce o metami v každém jeho roku Ostatní mety kromě domácí jsou čtverce se stranou 15 palců, z plátna nebo podobného materiálu, a ne více než 5 palců tlusté. Mety jsou obvykle bezpečně připevněné na svém místě. Mety jsou očíslovány proti pohybu hodinových ručiček jako první druhá a třetí meta. Těsně vedle první mety a s ní spojená je tzv. "bezpečnostní meta", barevně označená jako "dvojitá meta". Její smysl je předejít kolizím mezi prvním metařem a běžcem. Běžec běží s cílem dotknout se vnější část dvojité mety po odpálení míče, zatímco tým v poli se snaží přihodit míč na vnitřní část dvojité mety ještě před tím, než běžec doběhne na vnější část. Ale ne všechna hřiště mají tyto bezpečnostní mety, jsou spíše běžné v ženských soutěžích než v mužských. Dvojitá meta je vyžadována v mezinárodních soutěžích.
Vnitřní pole se skládá z kosočtverce a přilehlého prostoru, ve kterém se zpravidla pohybují hráči vnitřního pole. Vnější pole je zbývající prostor mezi základními čarami a plotem vnějšího pole. Vnitřní pole je zpravidla antuka, zatímco vnější pole je travnaté.
Poblíž středu kosočtverce je nadhazovací meta. Ve fastpitchi je okolo nadhazovací mety kruh o průměru 8 stop, známý jako nadhazovací kruh.
Pole by oficiálně mělo mít varovný prostor mezi 15 a 12 stopami poblíž zadního plotu. Nicméně, pokud se hraje na hřišti, které má větší rozměry, než se vyžaduje, pak není varovný prostor vyžadován.
V zámezí za oběma základními čarami jsou dva obdélníky pro kouče. Každý obdélník je za čarou dlouhou 15 stop, která se nachází 12 stop od každé základní čáry.
Vybavení vyžadované v softballu zahrnuje ochranné vybavení, pálku, rukavice, míč, helmy s chrániči obličeje, kopačky a dresy.
Velikost míčku se může měnit podle úrovně hry, dovolený obvod je 12 palců a 11 palců Míček je nečastěji vyrobený ze dvou dílů bílé kůže ve tvaru osmičky a sešitý dohromady červenou nití, i když i jiný vzhled je povolen. Jádro míče může být vyrobeno z dlouhého vlákna kapoku, směsi korku a gumy, směsí polyuretanu nebo jiného schváleného materiálu. V roce 2002 byly představeny žluté, tzv. optické míče s vysokou viditelností.
Pálka používaná pálkařem je vyrobena z tvrdého dřeva, kovu, nebo z některého ze schválených materiálů. Nesmí být delší než 34 palců, širší než 2.25 palců v průměru, nebo těžší než 38 uncí.
Všichni obránci mají rukavice na chytání vyrobené z kůže nebo jiného podobného materiálu. Rukavice mají tkaninu mezi palcem a ukazováčkem. První metař a zadák mohou nosit jiné rukavice, které mají odlišnou výplň a nemají prsty. Kromě nadhazovače, jehož rukavice nemůže být bílá nebo šedá, rukavice ostatních mohou mít jakékoliv barvy. Rukavice používané v softballu jsou obecně větší než v baseballu.
Každý tým je oděn do různých dresů. Dres zahrnuje čepici, tričko, tílko a kalhoty; toto jsou komponenty, které jsou určeny standardy.
Čepice musí být stejné a jsou povinné pro muže. Čepice, štítky a čelenky jsou povoleny pro ženy, a musejí být stejné barvy, jestliže jich je víc než jedna. Hráč v poli, který rozhodne se nosit helmu, nemusí mít čepici.
Na zadní straně dresu musí být viditelně umístěno číslo od 1-99 arabskými číslicemi. Čísla jako 02 a 2 jsou považována za totožná. Jména hráčů jsou nepovinná.
Šperky nejsou povoleny, kromě náramků a náhrdelníků s informacemi pro lékaře.
Všichni hráči jsou povinni být obuti. Mohou mít hroty nebo špunty. Hroty nesmí být delší než 3/4 palce, měřeno od podrážky. Kulaté kovové hroty nejsou povolené, včetne těch z tvrdého plastu nebo jiných syntetických hmot. Oddělitelné kovové špunty jsou zakázány u všech forem softballu.
Mnoho rekreačních lig zakázuje použití kovových špuntů nebo hrotů kvůli riziku zranění, když při slajdování přijde běžec do kontaktu s metařem. Ve všech mládežnických kategoriích, ve smíšených týmech, a v modified slowpitch softballu, nejsou hroty povoleny.
Všichni pálkaři musí nosit ochrané helmy. Pálkařské helmy musí mít klapky na uši a ochrannou mřížku z pletiva. Mřížky nejsou vyžadované u mládežnických kategorií, ale jsou povinné u dospělých. Mřížka brání míčům zranit tvář. Helmy a mřížky, které jsou poškozené, jsou zakázány.
Ve fast pitchi musí zadák nosit ochrannou masku složenou z chrániče obličeje a chrániče krku. Žena - zadák musí mít chránič těla ve všech kategoriích. Na mládežnické úrovni jsou vyžadovány chrániče holení. Chrániče holení chrání také čéšku.
Ve slow pitch softballu musí zadák nosit helmu a masku u mládežnických kategorií. U dospělých není žádný formální požadavek na masku pro zadáka, ačkoli to oficiální pravidla doporučují.
Hra se u softballu skládá přinejmenším ze sedmi směn. V každé směně každý z týmů pálkuje, dokud není dosaženo tří autů. Týmy se střídají v pozici na pálce. Oficiálně se o pozici na pálce rozhoduje hozením mince, [2] ačkoli pravidla soutěže mohou být jiná. Platí základní pravidlo, že domácí tým jde na pálku jako druhý. Odpalovat jako druhý je výhoda.
V případě nerozhodného výsledku se zpravidla hrají další směny, dokud není rozhodnuto. Jestliže je domácí družstvo ve vedení a tým právě dokončil první půlku sedmé směny, zápas končí, protože není nutné, aby domácí mužstvo šlo znovu na pálku.
Ve všech formách softballu je bránící družstvo v poli; útočící družstvo je na pálce nebo odpaluje a pokouší se získat body obíháním met.
Hra začíná pokynem rozhodčího "Play Ball". Pokud je pálkař připravený a všichni polaři jsou v hracím poli, nadhazovač si stoupne na nadhazovací prkno a snaží se nadhodit míč směrem přes pálkaře na zadáka za domácí metou. Hod, nebo nadhoz, musí být proveden spodním obloukem: míč musí být vypuštěn pod úrovní boků, a dlaň nesmí být od boků dále než loket.
Nadhazovač se pokouší hodit míč tak, aby prolétl tzv. strike zónou. Strike zóna je nepatrně odlišná v různých formách softballu. Nadhoz, při kterém míč projde strike zónou, je strike. Nadhoz, při kterém pálkař švihne pálkou, je také strike, stejně jako jakýkoli odpal, který skončí v zámezí.
Nadhoz, který není strike a při kterém pálkař nešvihne, je tzv. ball. Počet ballů a strike je nazýván count. Počet ballů je vždy uváděn jako první, např. 2 a 1, 2 a 2, atd. Count 3 a 2 je tzv. full count, protože přístí ball nebo strike ukončí pálkařovu činnost na pálce, pokud nebude faul ball.
Jestliže míč skončí v zámezí, je to tzv. dead ball a hra nemůže pokračovat, dokud míč opět nemá nadhazovač, a rozhodčí neřekne "Play ball".
Různé nepovolené pohyby nadhazovače, jako skákání nebo hopsání mají za následek rozhodnutí BALL.
Útočící tým pošle jednoho pálkaře na domácí metu, aby se pálkou pokusil odpálit nadhozený míč zpět do hracího pole. Pořadí, v jakém hráči odpalují, je známé jako pořadí odpalování, musí zůstat stejné celou hru. Výměny a náhrady musí odpalovat ve stejné pozici, jako hráč, kterého nahradily. Ve smíšených družstvech se musí muži a ženy střídat.
Pálkař stojí čelem k nadhazovači uvnitř odpalovací zóny. Pálka se drží oběma rukama, přes rameno, směrem pryč od nadhazovače. Míč je obvykle odpálen plným švihem, při kterém se pálka může pohybovat v rozsahu více než 360 stupňů. Pálkař si obvykle nakročí jednou nohou dopředu a švihne pálkou.
Jakmile je míč odpálen do hracího pole, běžec se musí snažit dosáhnout alespoň první mety. Zatímco běží na první metu, je tzv. běžícím pálkařem. Když úspěšně dosáhne první mety, stane se tzv. běžcem na metě nebo běžcem.
Jestliže jsou učiněna 4 rozhodnutí BALL, pak následuje přesun pálkaře na první metu. Pálkař jde pěšky na první metu a pokud je tam běžec, tak ten se přesouvá na druhou metu.
Míč odpálený vysoko do vzduchu je tzv. fly ball. Fly ball odpálený v úhlu větším než 45 stupňů je tzv. pop fly. Míč odpálený do vzduchu přes vnitřní pole v takové výšce, že jej vnitřní polař může chytit, je tzv. line drive. Míč odpálený tak, že se dotkne země uvnitř kosočtverce, je tzv. ground ball. Jestliže se odpálený míč dotkne hráče nebo mety, je to jakoby se dotknul země.
Pálkař je aut, jestliže: byly signalizovány 3 strike; míč odpálený pálkařem je chycen dřív než se dotkne země; pálkaře se dotkne míč nebo rukavice s míčem, zatímco se pálkař nedotýká mety; polař držící míč se dotkne mety, která je jediná, na kterou může pálkař běžet, ještě před tím, než se jí pálkař dotkne; nebo v jiných speciálních případech.
Nejčastější force play je hrán na první metě. Pálkař, který odpálí do hracího pole, musí běžet na první metu. Jestliže je míč přihozen na první metu před příchodem pálkaře, je pálkař aut. Double play je, když jsou dva běžci vyautováni během jediné rozehry; Triple play je, když jsou vyautováni tři běžci.
V slow pitch softballu smíšených družstev se musí na pálce střídat muž a žena. Jestliže není tým z nějakého důvodu schopen toto pravidlo dodržet, je signalizován aut. Chybějící hráč je prohlášen jako vyautovaný.
Jestliže hráč odpálí míč a přesune se na první metu bez chyby v poli nebo bez vyautování, pak se to nazývá base hit. Mety je třeba oběhnout ve směru proti chodu hodinových ručiček, počínaje první metou. Po odpálení míče může pálkař oběhnout tolik met, kolik je to jen možné. Postup na první metu po jednom odpalu je single, na druhou metu double, na třetí metu je to triple, a na domácí metu home run. Home runů jsou obvykle dosaženo odpalem za plot vnějšího pole, ale není to podmínkou. Home run je také případ, kdy se míč odrazí od polaře a přelétne plot nebo se dotkne sloupu v zámezí. Když se míč odrazí od polaře a přelétne plot v zámezí, narazí do plotu, polaře a pak přes přelétne plot, nebo přelétne plot ve vzdálenosti menší než je předepsaná, pálkaři je uznán dvoumetový odpal.
Jestliže má běžec postupovat na metu, která je obsazená jiným běžcem, pak musí tento běžec běžet na metu následující. Například pokud pálkař odpálí míč a na první metě je běžec, běžec musí zkusit se dostat se ne druhou metu, protože běžící pálkař má přednost na první metě. Pokud pálkař dosáhne první mety bez autu, pak musí běžet dále při dalším odpalu do hracího pole. To je proto, že hráč musí uvolnit první metu, aby na ní další pálkař mohl běžet, a následně může běžet jen na druhou metu, kde může být vyautován.
Běžci mohou postupovat po metách za rizika, že budou vyautováni: při odpalu jiného pálkaře; po chycení fly ballu, za podmínky, že běžec se dotýkal mety v okamžiku chycení míče nebo potom; nebo automaticky, když došlo k chybnému nadhozu, nebo chybou polaře.
Běžci postupují po metách bez rizika vyautování: pokud pálkař dostane metu zdarma; nebo automaticky, v některých speciálních případech popsaných níže.
Oběh je oceněn bodem, pokud se běžec v jedné půlsměně dotkne postupně všech čtyř met v daném pořadí, proti směru hodinových ručiček. Nemusí to být v jedné rozehře; běžec může klidně zůstat ne jedné metě, zatímco hra pokračuje, a může se pokusit pokračovat v další rozehře.
Podle historických pramenů se různé pálkovací hry hrály v Čechách již v roce 1610. Avšak základ československému softballu položili 1. až 30. května 1919 v Plzni profesor Machotka, Čech z Omahy, který byl vedoucím kursu volejbalu, basketbalu, lukostřelby a playgroundballu, pořádaného pro účely vojenské YMCY a Josef First, který vedl kurs navazující pro vojenské i civilní tělovýchovné instruktory. Z uvedených sportů playgroundball zapouštěl kořeny nejpomaleji. Hrál se však již exhibičně u příležitosti sokolského sletu v roce 1920. V tomto roce se také začíná hrát playgroundball na Slovensku, kde je propagátorem profesor Kopal a na Moravě, kde jej propagují bratři Vrbové spolu s profesorem Blažkem. V roce 1921 se také začíná hrát na vysokých školách, kde od 30. let byl jeho velkým propagátorem profesor Jerik Řepa, který působil v softballovém hnutí až do 70. let. V polovině 30. let pořádá kursy playgroundballu Joe First také pro dělnickou organizaci DTJ. Od roku 1921 až do okupace a krátce po válce se stává kolébkou playgrounballu YMCA. Playgrounball začíná postupně pronikat i do Sokola. Problém pravidel playgroundballu, a posléze i softballu lišícího se hlavně velikostí míče, který měl celou řadu převážně ústních výkladů, vyřešil v roce 1947 Jaroslav First, syn Joe Firsta, přeložením oficiálních pravidel. V 50. letech se softball díky profesoru Stiebitzovi dostává na Institut tělesné výchovy a sportu a také vychází první ucelený učební text nazvaný „Pálkovací hry“. Na přelomu 50. a 60. let se hraje softball převážně v Praze, začíná Brno, Přerov, Hradec Králové. Začínají se hrát první neorganizované turnaje.
Novodobá historie softballu je již bohatší, v Praze působí šest z osmi ligových týmů žen a také většina ligových týmů mužů. Mužský softball je velmi úspěšný na mezinárodní úrovni, česká reprezentace patří k absolutní špičce v Evropě a i ve světovém měřítku dokazuje své kvality. Ženská reprezentace patří mezi přední softballové země Evropy spolu s Holandskem a Itálií.


Porto

Porto [portu] je druhé největší portugalské město. Jeho populace čítá 240 000 obyvatel, nicméně v celé metropolitní oblasti žije zhruba 1 750 000 lidí. Porto je moderní kosmopolitní město nedaleko břehu Atlantského oceánu. Oblast kolem města je jednou z nejvíce průmyslových oblastí Portugalska. Spolu s Lisabonem a oblastí Algarve patří mezi turisticky nejnavštěvovanější oblasti země.
Porto je známé také svým celosvětovým vývozním artiklem – Portským vínem, které bylo původně vyváženo jen z tohoto města. Sváželo a dodnes sváží po řece Douro, jehož hluboké údolí utváří kolorit města. Jižní břeh řeky již náleží obci Vila Nova de Gaia, součásti portské aglomerace. Historické centrum Porta – Ribeira bylo přidáno na seznam světových památek UNESCO v roce 1996.
První dochované zmínky o Portu pocházejí z doby 4. století a nadvlády Římské říše. Prapůvodními obyvateli tohoto území byli ovšem Keltové. Během římské nadvlády město vzkvétalo, nicméně po zániku říše se posléze dostalo pod vliv Maurů. V roce 868 poslal na toto území Vímara Peres v rámci Reconquisty skupinu bojovníků, kteří muslimské Maury porazili a vrátili Porto křesťanským vládcům.
Ve 12. století začala stavba katedrály Sé de Porto; některé části se dochovaly v románském slohu, další byly přestavěny v gotice a baroku. V té době bylo Porto sídlem portugalských králů. V roce 1387, po svatbě Jana I. a Filipy z Lancasteru, dcery Jana z Gauntu, vznikla nejstarší vojenská aliance na světě.
Od 14. století se velmi rychle rozvíjela lodní doprava a s ní spojené objevy. V roce 1415 Jindřich, syn Jana I., přezdívaný Mořeplavec, vykonal plavbu z Porta do marockého přístavu Ceuta, která předznamenala portugalské zámořské objevy.
S rozmachem výroby vína v okolí řeky Douro rostla i potřeba rozvozu, a tak vznikaly nové a nové lodní cesty, jako například v roce 1703 mezi Portem a Anglií. V Portu začaly také vznikat specializované obchodní společnosti, které byly nezřídka v rukou Angličanů. V důsledku tohoto rozmachu anglických obchodníků začal Sebastiao de Melo s monopolizací celého tohoto sektoru ve prospěch Portugalska. To ovšem přineslo mnoho nespokojenosti u drobných vinařů, kteří se proti tomuto bouřili.
Během 18. a 19. století město rychle rostlo; v tomto období byl postaven mj. kostel, z nějž se dochovala pouze štíhlá věž Torre dos Clérigos, vysoká 76 m. Rozvíjející se město se stalo zajímavým terčem pro napoleonské vojsko, jež pod vedením maršála Soulta vstoupilo na území Porta 29. března 1809. Místní obyvatelé se snažili před vojáky uprchnout a použili k přechodu přes Douro ponton, který se pod vahou zřítil a řeka tak pohřbila přes 4000 lidí, což dnes připomíná reliéf u nového mostu. Napoleonská armáda nakonec z Porta odešla.
2. polovina 19. století pak přinesla industrializaci, stavbu železnice a mostů přes Douro; ve 20. století probíhala další urbanizace a s Portem fakticky srostla okolní města. Počátek 21. století je spojen s rozvojem dopravní infrastruktury a podporou veřejné dopravy.
Tak jako ve většině portugalských měst je nejpopulárnějším sportem ve městě fotbal. Nejúspěšnějším klubem ve městě je v současnosti FC Porto, vítěz Ligy mistrů v letech 1987 a 2004. Dalšími profesionálními kluby jsou Boavista FC a SC Salgueiros.
V roce 2001 se Porto pyšnilo označením Evropské hlavní město kultury. Město je dějištěm mezinárodního filmového festivalu Fantasporto. Kořeny zdejší univerzity sahají do roku 1762, oficiálním rokem založení je však teprve rok 1911.
Porto je po Lisabonu největším dopravním uzlem země, silničním i železničním. Přístav Porto de Leixoes je největším v severním Portugalsku. Na severním okraji se nachází mezinárodní letiště Francisca de Sá Carneiro.
Obchodním cestám procházejícím Portem bylo překážkou hluboké údolí řeky Douro; mosty, jež přes něj vedou, jsou neodmyslitelnou dominantou města. Prvním mostem byl pontonový Ponte dos Barcos zbudovaný roku 1806. Roku 1843 jej nahradil Ponte do Pensil, z něhož se dochovala dvojice pilířů. V roce 1877 byl vystavěn Ponte Maria Pia, přivádějící železnici z Lisabonu; odvážnou stavba, již řídil Gustave Eiffel, sloužila až do roku 1991, kdy byl zprovozněn vedlejší Ponte de Sao Joao.
Nejznámějším mostem je pak dvoupatrový Most Ludvíka I. o výšce 45 m, jehož stavbu řídil Eiffelův kolega Théophile Seyrig. Vystavěn byl v letech 1881—1886. Vrchní patro v současnosti využívá také linka D portského „metra“.
Páteřní doprava ve městě je od roku 2003 zajišťována městskou dráhou zvanou Metro do Porto a autobusy jezdícími na zemní plyn. Z nejstaršího tramvajového provozu na Pyrenejském poloostrově zůstala již jen turistická trať na nábřeží Doura.
Hlavní nádraží Porto-Campanha, kam jezdí vlaky Alfa Pendular linky Lisabon - Braga a další dálkové spoje, se nachází ve východní části města. V samém centru města pak leží historické hlavové nádraží Porto-Sao Bento, kam odkud vyjíždějí příměstské spoje do čtyř směrů: Braga, Guimaraes, Marco de Canaveses a Aveiro.


Dargle

Dargle je řeka ve východním Irsku. Měří 21 km, protéká pouze územím Wicklow Mountains a ústí do průlivu sv. Jiří.
Pramení v pohoří Wicklow Mountains na jižním svahu vrchu Tonduff v nadmořské výšce cca 535 m n. m. Na horním toku teče východním směrem dolinou Glensoulan, následně přepadává přes strmé skalní prahy, přičemž vytváří vodopád Powerscourt Waterfall. Dále se stáčí směrem na sever, výrazně meandruje a zleva přitéká řeka Glencree. Odtud už pokračuje severovýchodním směrem, koryto se vícenásobně vlní, zprava potom přibírá Killough a zleva Glencullen. Na dolním toku podtéká cestu N11, protéká městem Bray, kde se severovýchodně od jeho centra vlévá do přístavu Bray Harbour v Irském moři.


Brutus

Brutus je římské cognomen, které příslušelo několika politikům z rodu Iuniů převážně v době římské republiky.


Myšovití

Myšovití je velká čeleď hlodavců menší velikosti. Hlodavci z čeledi myšovitých žijí po celém světě. Některé z nich jsou silně invazní.


Kwan Um

Název školy je odvozen od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal - "Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa." Kwan Um doslova znamená "vnímej zvuk tohoto světa".
Tím je vyjádřen směr zenové praxe: dosáhnout osvícení a pomoci všem bytostem. Centra této školy jsou v mnoha zemích světa. Jejich smyslem je zpřístupnit praxi zen buddhismu každému zájemci. Lidé se v nich scházejí ke společnému cvičení, které zahrnuje meditaci vsedě, zpěvy súter, poklony a koanové rozhovory s mistrem.
Zakladatel školy Kwan Um Zenový mistr Seung Sahn předal dharmu a inka již několika zenovým mistrům a mistrům dharmy. V 60. letech odešel do Spojených států a stal se prvním korejským zenovým mistrem, který kdy žil a učil na Západě. S pomocí nevelkého počtu studentů založil zenové centrum v Providence, které se později stalo ústředím více než stovky dalších center v Severní a Jižní Americe, Evropě, Asii a Africe. Zenový mistr Seung Sahn je autorem knih "Zenový kompas", "Celý svět je jedna květina - 365 kong-anů pro každodenní život", "Odklepávání popela na Buddhu", "Pouze nevím", "Deset bran" a "Kost prostoru". Dae Son Sa Nim navštívil Českou republiku v roce 1991, zemřel v Koreji 30.11.2004.
V Česku probíhá každý měsíc víkendové meditační ústraní, jehož se mnohdy účastní některý zenový mistr nebo mistr dharmy. V Praze, Brně, Olomouci a Českých Budějovicích se pořádají pravidelná meditační setkání. Konají se i měsíční a 3 měsíční ústraní zvaná kjolče.
Cvičení v zen centru se řídí třemi základními technikami: Poklony, zpěvy a zazen.
Poklony jsou vyjádřením pokory tomuto světu a jsou zároveň cvičením a dynamickou meditací.
Při zpěvech se posiluje energetické centrum. Společný zpěv podporuje schopnost vyjadřovat se a naslouchat druhým.
Zazen je ne-cvičení, kdy je možno se v klidu otevřít tichu a poznání. Zastavit se a naslouchat.
Toto vše se pak přenáší do běžného života, který je možné si uvědomit z odstupu a nadhledu.


Grand Prix Maďarska 2003

Fernando Alonso se stal nejmladším výhercem Velké ceny v historii šampionátu formule 1, překonal tak Bruce McLarena.


GIMP

GIMP neboli GNU Image Manipulation Program je svobodná multiplatformní aplikace pro úpravu a vytváření rastrové grafiky. Používá se zejména pro úpravy fotografií, tvorbu webové grafiky a podobné účely. Kromě široké škály rastrových nástrojů obsahuje i některé vektorové funkce, které jsou užitečnou pomůckou při práci s rastrovou grafikou. GIMP je dnes oficiální součástí projektu GNU. GIMP je dostupný zdarma pod licencí GPL.
GIMP podporuje celou řadu funkcí pro práci s grafikou, mimo jiné:
Gimp používá samostatná okna pro své jednotlivé dialogy a otevřené obrázky. Okna je možné seskupovat do tzv. doků. Tento způsob zacházení s okny je některými uživateli kritizován, jinými naopak vychvalován. Potíže mají zejména uživatelé operačního systému Windows, kde obvykle není možné aplikaci vyčlenit samostatnou pracovní plochu. Řešením sjednocujícím samostatná okna může být modifikace GIMPshop.
Mezi nevýhody GIMPu patří chybějící podpora barevných hloubek vyšších než 8 bitů na kanál, neschopnost práce v barevném prostoru CMYK a absence některých pokročilých funkcí pro práci s vrstvami. Mezi velké výhody naopak velká konfigurovatelnost a skriptovatelnost a podpora velkého počtu lidských jazyků, včetně češtiny a slovenštiny.
Práci na editoru GIMP zahájili v roce 1995 studenti Kalifornské univerzity v Berkeley Spencer Kimball a Peter Mattis. Editor pro své grafické rozhraní původně používal proprietární knihovnu Motif. Aby se Gimp stal nezávislým na proprietární knihovně a bylo ho možné bez problémů šířit, byla speciálně pro GIMP vyvinuta nová svobodná knihovna GTK. Ta se mezi programátory stala velmi populární a na jejím základě vznikla celá řada dalších aplikací, mimo jiné grafické pracovní prostředí GNOME. Nyní je vyvíjený a udržovaný skupinou dobrovolníků.


Kosmos 496

Kosmos 496 byl bezpilotní zkouška upravené kosmické lodi Sojuz. Během letu nedošlo ke kontaktu s žádnou jinou stanicí. Po katastrofě Sojuz 11 byla loď vybavena jen dvěma sedadly. Třetí sedadlo bylo odstraněno, aby se do kabiny vešli dva kosmonauti oblečení ve skafandrech.


New Prague

New Prague je město ležící ve státě Minnesota v USA. V roce 2000 mělo město něco kolem 4900 obyvatel, nyní se však odhaduje že počet obyvatel přesahuje hranici 7000, což svědčí o rychlém růstu města. Ve stejném roce zde také bylo napočítáno něco kolem 1700 domů, nyní se jich zde nachází zhruba 2700. Město je pojmenováno po Praze, hlavním městě České republiky a bylo založeno roku 1892 českými osadníky.
Rasové složení obyvatelstva města: 98.25% bělochů, 0.13% afroameričanů, 0.20% původních američanů, 0.35% asiatů a cca 1% ostatních ras. Národnostní složení: 38.1% Němců, 20.9% Čechů, 8.8% Norů, 8.0% Irů a 5.4 Čechoslováků v roce 2000. 92.8% obyvatel města používá jako svůj hlavní jazyk angličtinu, 5.5% pak češtinu a 1.2% němčinu.
Každým rokem vždy 3. sobotu v říjnu se zde také koná festival "Dožínky", což je Český sklizňový festival, přivezený ze "staré země".


Busani

Busani je jezero v Burjatsku v Rusku. Leží ve Vitimské vysočině u jižního úpatí Jihomujského hřbetu v tektonické dolině řeky Cipy. Má rozlohu 36,8 km2 a dosahuje maximální hloubky 10 m.
Dno je pokryté hustými porosty vodních rostlin. Jezero je bohaté na plankton a ryby.


Žebřík

Žebřík je druh jednoduchého nástroje, který umožňuje přístup do vyšších oblastí. Jedná se o dvě dlouhé stojny, které jsou spojeny příčnými příčkami v určité vzdálenosti od sebe. Žebřík se opře o stěnu, či jiný předmět pod ostrým úhlem, čímž vzniká nakloněná roviny, po které se dá šplhat nahoru. Často se používají pro česání stromů, pro natírání a nebo při záchraně lidí z budov.
Oproti štaflím je u žebříku potřeba, aby se opřely o pevný předmět. Dříve se žebříky vyráběly převážně ze dřeva, ale v současnosti se používají lehčí materiály jako např. hliník.
V některých oblastech světa se věří, že projít pod žebříkem přináší smůlu.


Miroslav Vaněk

Doc. PaedDr. et Mgr. Miroslav Vaněk, PhD. je český historik, zabývá se moderními českými dějinami. Od roku 2000 je vedoucím Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.


Trh práce

Trh práce je jako každý trh charakterizován nabídkou a poptávkou. Na tomto trhu nabízejí zaměstnavatelé pracovníkům práci za mzdu. V rámci zkoumání trhu práce se ekonomie snaží co nejlépe porozumět nezaměstnanosti a výši mezd.
Jedná se o důležitý předmět zkoumání, protože výše nezaměstnanosti závažně ovlivňuje stav společnosti.
Při růstu zaměstnávané práce mezní produkt práce postupně klesá, jelikož na další zaměstnávané pracovníky připadá stále méně výrobních faktorů
Na trh práce můžeme nahlížet jak z makroekonomického tak mikroekonomického pohledu. Mikroekonomie studuje chování jednotlivce na trhu práce. Makroekonomie naopak studuje vzájemný vztah trhu práce a ostatních trhu. Sleduje jak vztahy těchto trhů ovlivňují makroekonomické proměnné jako nezaměstnanost, výši důchodů a hrubý domácí produkt.


Čuvaština

Čuvašština je turkický jazyk rozšířený v západní části Uralu ve středním Rusku, původním jazykem Čuvašů a oficiálním jazykem Čuvašska. Používají jej přibližně dva miliony lidí.
Čuvašština se velmi odlišuje od ostatních turkických jazyků, není proto vzájemně srozumitelná s ostatními jazyky této skupiny. Její předek, středověký jazyk Povolžských Bulharů, se od ostatních turkických jazyků také odlišoval, takže byl obvykle klasifikován jako sesterský jazyk prototurkičtiny, nikoliv jako jazyk, jenž z ní vznikl.
Čuvašština zahrnuje dva dialekty - vyšší a nižší. Literární jazyk je založen na nižším dialektu. Jak tatarština, tak ugrofinské jazyky, stejně jako ruština, marijština, arabština a perština, čuvašštinu ovlivnily a pochází z nich mnoho slov čuvaššské slovní zásoby.
Nejstarší systém zápisu turkických jazyků, známý jako orkhonské písmo, vymizel po přechodu Volžských Bulharů k islámu. Později se používalo i arabské písmo, po invazi Mongolů do Volžského Bulharska psaná forma jazyka vymizela. Moderní čuvašská abeceda byla uvedena v roce 1873 Ivanem Jakovlevem, v roce 1938 byla upravena do dnešní formy.


Dachílija

Dachílija je egyptský guvernorát. Nachází se na severu země. Jeho rozloha je 3471 km2, v roce 2004 zde žilo 4 839 359 obyvatel. Hustota zalidnění tehdy činila 1394 obyvatel na km2. Hlavním městem guvernorátu je al-Mansura, další významná centra jsou Mit Ghamr, Belqas a Manzalá. Tento guvernorát představuje nejznámější egyptské středisko, kde pracují nejvzdělanější Egypťané v oblastech věd, inženýrství, medicíny a umění. Nefrologické centrum v Mansuře je považováno za nejlepší středisko svého oboru v Africe.


2-3 strom

2-3 strom je druh stromu, který se označuje v počítačové terminologii jako B-strom obsahující pouze uzly s dvěma nebo třemi potomky. Všechna data stromu jsou uložena v listech ve stejné hloubce, proto se 2-3 strom řadí mezi vyvážené stromy. Hloubka 2-3 stromu s n prvky se pohybuje v rozmezí mezi log3n a log2n, podle použité struktury. Tomu odpovídá i náročnost operací jako je vyhledávání, vkládání a odebírání dat z 2-3 stromu. 2-3 stromy jsou izometrické k AA stromům, tzn. jsou to ekvivalentní datové struktury. Jinými slovy, pro každý 2-3 strom existuje alespoň jeden AA strom s prvky ve stejném pořadí.
Vyvážené stromy se objevují v různých podobách, využívají se v datových strukturách pracujících na bázi seznamů nebo databází, kde se pracuje s operacemi vyhledávání, přidávání a mazání záznamů. Jako první představil 2-3 strom v roce 1970 John Hopcroft, bylo to vylepšení vyváženého binárního stromu. Později Rudolf Bayer a Ed McCreight zobecnili 2-3 strom pod pojmem B-strom, který byl dále zjednodušen do formy černo-červeného stromu.
1) Všechny cesty od Kořene k listům jsou stejně dlouhé.
2) Data jsou zapsána v listech v poslední úrovni stromu.
4) Jestliže vnitřní část uzlu obsahuje jeden klíč, uzel má dva potomky. Pokud vnitřní část uzlu má dva klíče, uzel má tři potomky. V případě listu uzel nemá žádné potomky.
2) Uzel nemá žádné potomky, v tom případě je listem.
3) Vnitřní část uzlu obsahuje jedno pole s klíčovým atributem. Uzel má dva potomky.
4) Vnitřní část uzlu obsahuje dva klíčové atributy. Uzel má tři potomky.
Vnitřní uzly neobsahují uvnitř data, ale obsahují některé informace o tom co je uloženo v jejich potomcích. Tak jak je to zobrazeno na obrázku 1, kde levá vnitřní část pole obsahuje minimální klíč ležící v prostředním podstromu a pravá vnitřní část uzlu obsahuje minimální klíč ležící v pravém podstromu. Stejně jako je tomu s uzlem se dvěma potomky.
Při vkládání a mazání dat z 2-3 stromu je zapotřebí upravovat strukturu stromu, přizpůsobovat klíče v uzlech podle složení klíčů v listech a popřípadě měnit hloubku tohoto vyváženého stromu. U 2-3 stromu není zapotřebí tak často vyvažovat strom jako u binárního stromu, protože všechny listy jsou na stejné úrovni. Avšak je zapotřebí daleko častěji vyvažovat 2-3 strom než b-strom nebo 2-3-4 strom, kde je možné mít daleko více potomků u jednoho uzlu.
2-3 stromy se stejnými daty mohou mít odlišnou strukturu. Pokud 2-3 strom obsahuje převážně uzly se dvěma potomky vzrůstá náročnost operací s 2-3 stromem o n prvcích z O na O.
2-3 stromy se využívají v datových strukturách jako jsou seznamy nebo databáze, kde se pracuje se základními operacemi vyhledávání, vkládání a mazání prvků. Usnadňují tak daleko více práci s daty, než kdybychom měli data uspořádána libovolně v paměti nebo naopak uložená jako seznam v řadě za sebou.
Při vyhledávání dat podle klíče začínáme u Kořene stromu a postupujeme podle klíčových atributů shora dolů.
Tímto způsobem pokračujeme, až do poslední úrovně stromu, kde se nachází listy s daty.
Při vkládání nové větve do 2-3 stromu je nutné vyhledat pozici, kam novou větev vložíme. Poté co je nalezena pozice, vložíme větev do příslušného rodiče r.
Pokud se zvýší počet potomků r postupujeme obdobným způsobem směrem nahoru dokud nenarazíme na předka se dvěma potomky nebo na kořen se třemi potomky, kdy se zvýší hloubka 2-3 stromu o jedna, jak je zobrazeno postupně na obrázcích 7, 8, 9, 10.
 Soubor: 2-3_strom_-_pridani_prvku1.GIF | Obrázek 7: Vyhledání místa ve 2-3 stromu, kam se vloží list. Soubor: 2-3_strom_-_pridani_prvku2.GIF | Obrázek 8: Vložení listu do uzlu a následná příprava dělení uzlu na dva. Převedení čísla 20 do rodičovského uzlu.
Při každém vkládání je nutné přizpůsobit dané klíče uzlů podmínkám 2-3 stromu. Pro vkládání je možné využívat i složitější algoritmy, kde se nejdříve přizpůsobí struktura stromu vkládání. Například se přesune prvek do sousední větve, která není tolik zaplněná a tím se usnadní následné vkládání.
Nejprve je nutné vyhledat větev, kterou budeme odebírat. Poté se odebere větev z jejího rodiče r.
Obdobným způsobem se pokračuje směrem nahoru a v případě potřeby se sníží hloubka 2-3 stromu o jedna, jak je to zobrazeno na obrázcích 12, 13, 14, 15, 16.
 Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku.GIF | Obrázek 11: Odebrání prvku z uzlu se třemi potomky. Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku1.GIF | Obrázek 12: Příklad odebrání listu s číslem 6. Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku2.GIF |Obrázek 13: Odebrání prvku s číslem 2, sloučení uzlů. Další operace znázorněné na obrázcích 9, 10, 11. Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku3.GIF |Obrázek 14: Sloučení dvou uzlů do jednoho a vyprázdnění jejich předka. Následuje přesun uzlu s číslem 17 do prázného uzlu. Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku4.GIF | Obrázek 15: Převedení čísla 17 do prázdného uzlu, příprava na sloučení s uzlem s číslem 20. Soubor: 2-3_strom_-_odebrani_prvku5.GIF | Obrázek 16: Výsledek: sloučení uzlů do jednoho kořene a snížení hloubky stromu o jedna.
Operace jakou je vkládání a mazání se dají řešit různými algoritmy. Můžeme například nejdříve změnit strukturu stromu tak, abychom mohli jednoduše vložit nebo vyjmout větev. Můžeme provádět různá přeskupení, abychom využili, co nejvíce uzly se třemi potomky, kde je méně náročné vyhledávání, mazání dat a také jsou zde menší nároky na paměť počítače.
Vytvořený 2-3 strom se může lišit od zde uvedených příkladů. Například listy mohou být uzly se dvěma klíči a data se nemusí vyskytovat jen v listech, ale v každém uzlu. Tímto způsobem se dají snížit nároky na paměť a některé operace se stromem.


Genomová mutace

Genomová mutace je mutace, která se projeví odchylkou od standardního počtu chromozómů. Rozlišujeme aneuploidii, polyploidii a haploidii.
Mezi obratlovci je polyploidie vzácná. Známá je u některých žab. V Pákistánu žije ropucha Bufo pseudoraddei baturae, jejíž populace je plně triploidní a sexuálně se rozmnožující. Triploidní samci produkují haploidní spermie, triploidní samice produkují diploidní vajíčka. V naší přírodě se vyskytuje klepton skokan zelený, Rana esculenta, který představuje křížence mezi skokanem skřehotavým a skokanem krátkonohým. Někteří kříženci jsou triploidní. Nejedná se však o samostatný druh, pro udržení životaschopnosti je nutné neustálé zpětné křížení alespoň s jedním rodičovským druhem. Spekuluje se o tom, že by skokan zelený mohl představovat právě vznikající nový druh.
U rostlin jsou naproti tomu polyploidie mnohem běžnější. Obecně lze tvrdit, že většina tri- a penta- ploidních forem má sníženou plodnost, není schopna efektivního pohlavního rozmnožování a množí se především vegetativně. U tetraploidů bývá snížení plodnosti méně výrazné. Mnoho polyploidních forem se vyskytuje mezi pěstovanými plodinami, neboť jedním z častých projevů polyploidie je mohutnější vzrůst a lepší životaschopnost.


Šumavan Vimperk

Šumavan Vimperk je vimperský fotbalový klub hrající I.B třídu sk. B. Klub byl založen v roce 1909. Hřištěm klubu je stadion Fotbalový stadion Vimperk s kapacitou 1 000 diváků.
Fotbalový stadion Vimperk tak se jmenuje stadion kde hraje svá domácí utkání klub Šumavan Vimperk. Stadion má kapacitu 1 000 diváků.


Krajská vědecká knihovna Liberec

Boční stěna knihovnyKrajská vědecká knihovna v Liberci je pro veřejnost otevřenou univerzální vědeckou knihovnou, která přispívá ke zvyšování odborné úrovně a k rozvoji všeobecné vzdělanosti a kultury v Liberci i v celém regionu.
Současná budova knihovny vznikla koncem roku 2000 a byla oceněna několika cenami. Stojí na místě staré synagogy, kterou vypálili nacisté v roce 1938. Patří k moderní architektuře Liberce a k relativně známým českým stavbám. Architektem celé budovy je Radim Kousal z libereckého ateliéru SIAL.
Také plní funkci veřejné městské knihovny. V jejím areálu se také nachází i moderní synagoga. Její ztvárnění je však některými ortodoxními židy kritizováno.


Panzerwerfer

Panzerwerfer 42 bylo německé pásové vozidlo firmy Opel, na kterém byl umístěn raketomet Nebelwerfer 41, resp. Panzerwerfer 42.
Jednalo se o zmodifikovaný vůz Opel Maultier, z jehož podvozku byla odstraněna kabina osádky a byl zde instalován raketomet. Na první typy strojů byly instalovány 6 hlavňové raketomety Nebelwerfer 41, které byly nahrazeny 10 hlavňovými raketomety Panzerwerfer 42. Kromě toho se experimentovalo ještě s dalším typem samohybného raketometu, který měl možnost odpálit z kolejnicové vodící konstrukce 24 raket ráže 80 mm. Celkem bylo vyrobeno asi 300 kusů těchto strojů všech verzí


Amica complanatio

Amica complanatio byla dohoda mezi polskými kalvinisty a luterány o spolupráci, zahrnovala např. ustanovení o společném užívání kostelů a pořádání společných synod. uzavřena byla roku 1678 v Lešně.
Představovala opožděný a málo účinný pokus o konsolidaci poských protestantů čelící stále větší protireformaci.


Irská hymna

Slova napsal v roce 1907 Peador Kearney, který spolu s Patrickem Heeneyem složil hudbu. Hymna je pochod stylizovaný jako vojenská písnička a vztahuje se k bojům za nezávislost. V roce 1912 se ukázala v časopisu Irish Freedom. Jako státní hymna byl v roce 1926 přijat pouze refrén písně. Původní text z angličtiny do irštiny přeložil Liam Orinn.


Vilém Wünsche

Vilém Wünsche byl český malíř, grafik a ilustrátor. Náměty své tvorby je spojen především s tématikou Ostravska a tamního života poznamenaného hornictvím.
V roce 1922 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, mezi lety 1923 až 1930 byl žákem Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění.


Registrační značky v Rumunsku

Standardní rumunská SPZ se skládá z modrého pruhu, na kterém je napsáno RO. Pruh je na levé straně značky. Uprostřed značky je sekvence: 2 písmena, znak, 2 číslice, 4 písmena. Vzor: 67px.


Agaricus pratensis

Agaricus pratensis je systematický název pro dva různé druhy hub:


Supermarine Walrus

Supermarine Walrus byl britský létající člun užívaný v druhé světové válce. Jednalo se o tří- až čtyřmístný letoun, který sloužil především k průzkumu, ale stal se zejména známým pro své působení při záchraně sestřelených spojeneckých pilotů nad mořem. Předchůdce letounu Seagull Mk V vzlétl již roku 1933, prototyp Walrusu až v roce 1935. Ve válečném konfliktu sloužil v mnoha armádách, například australské, kanadské, egyptské či sovětské. Letoun byl užíván i k civilním účelům.
Jednalo se o jednomotorový dvouplošník s hvězdicovým motorem v tlačném uspořádání umístěným za kabinou mezi dolním a horním křídlem. Trup byl celokovový nebo dřevěný. Křídla se dala sklopit dozadu podél trupu. Střelci ovládali své kulomety z otevřených stanovišť: jedno na přídi před kabinou a druhé na hřbetě trupu za vrtulí. Kola hlavního podvozku se zatahovala do prohlubní ve spodním křídle, zatímco podvozkové nohy zůstaly nezakryty.


Karel Diepold

Karel Diepold je liberecký písničkář a člen projektu Festival osamělých písničkářů. Profesí je projektant elektronických zabezpečovacích zařízení.
Karel Diepold sice zatím nevydal žádnou studiovou nahrávku a jeho domácí nahrávky tedy kolují pouze mezi fanoušky. Pravděpodobně nejčastěji Karel Diepold koncertuje v kostele v Neratově v Orlických horách, kde se také nechal až ve svých třiceti třech letech pokřtít.
Kromě své sólové tvorby spolupracoval na nahrávkách například Karlem Plíhalem nebo Zuzanou Navarovou. Jeho písničky na svých vystoupeních s oblibou hrají i známější umělci, např. Povzdech předsedy JZD Zdar zpívá Wabi Daněk nebo Dnes opouštím přístav Jan Spálený.


Sloj

Sloj je ložisko jakéhokoliv nerostu sedimentárního původu, většinou plošné rozlohy, deskovitého tvaru , je to vlastně vrstva hornin stejného nebo podobného složení. Sloj je ohraničena nadložím, které tvoří strop sloje a podložím tvořící dno sloje. Používá se při označení uhelných slojí. Sloje mohou být přerušeny tektonickými poruchami a jejich uspořádání může být ovlivněno přesmyky nebo propady a dalšími geologickými poruchami.


Atakpamé

Atakpamé bylo založeno lidmi kmene Joruba a je pátým největším městem Toga podle počtu obyvatel. Město leží v oblasti Plateaux v Togo. Je průmyslovým centrem a leží na hlavní severojižní dálnici, 161 km severně od hlavního města Lomé. Je také obchodním centrem regionu v oblasti výroby a oděvnictví.
Město je obsluhováno nádražím na hlavní severní trati Tožské železnice.
V roce 1914 během první světové války byla britsko-francouzská kampaň v Togo zaměřena na zajetí nebo zničení významné německé radiové stanice v Kamině v blízkosti Atakpamé. Spojenci se obávali, že by byli němečtí nájezdníci pomocí stanice schopni udržovat kontakt s Berlínem. Krátká akce začala 6. srpna 1914 a 24. srpna byli Němci donuceni stanici zničit předtím, než se 26. srpna vzdali Spojencům.


Syntetický olej

Syntetický olej je mazivo sestávající z chemických sloučenin, které se uměle vyrábějí syntézou z jiných látek, než je ropa. Syntetické oleje se často využívají namísto maziv získávaných rafinací ropy, protože obecně nabízejí lepší mechanické a chemické vlastnosti než tradiční minerální oleje.
V polovině 60. let 20. století uvedla americká společnost Chevron na trh první úplnou škálu stoprocentně syntetických polyalfaolefinových maziv, která se začala prodávat jako náhrada minerálních olejů pro mazání motorů. Přestože se syntetické oleje už o několik let dříve používaly v leteckém průmyslu, pro automobilové motory začaly být komerčně dostupné poté, co byl vytvořen a schválen American Petroleum Institute standard pro syntetická maziva.
Jinými z časně dostupných syntetických motorových olejů byly "The Original Syn!" od firmy SynLube v roce 1969 a NEO Oil Company v roce 1970. V roce 1971 uvedla syntetický olej společnost All-Proof, následovaná v roce 1972 firmou Amsoil, která balila a prodávala diesterový olej viskozitní klasifikace 10W-40 od firmy Hatco a firmou Mobil 1, která uvedla na trh polyalfaolefinový olej klasifikace 5W-20.
Základové oleje Group II a Group III pomáhají sestavovat ekonomičtější typy polosyntetických maziv. Minerální základové oleje skupin Group I, II, II+ a III se široce používají s balíčky aditiv, balíčky zvyšujícími výkonnost, s estery a polyalfaolefiny k výrobě polosyntetických maziv. Základové oleje Group III se někdy považují za syntetické, ale jsou stále klasifikovány jako nejvyšší třída minerálních základových olejů. Syntetický nebo syntetizovaný materiál je zde ten, který vzniká kombinací nebo vytvořením samostatné jednotky do podoby unifikované suroviny. Syntetické základové oleje, jak je popsán výše, se připravují ručně a "šijí se na míru" tak, aby měly řízenou molekulární strukturu s předpokládanými vlastnostmi, na rozdíl od minerálních základových olejů, které jsou složitou směsí přirozeně se vyskytujících uhlovodíků.
Polosyntetické oleje jsou směsi minerálního oleje s ne více než 30 % syntetického oleje. Jsou navrhovány tak, aby měly mnoho výhod syntetického oleje, ale přitom nebyly tak drahé jako čistý syntetický olej. První polosyntetický olej uvedla firma Motul v roce 1966.
U maziv, kde tvoří syntetický základový olej méně než 30 %, lze balíčky aditiv složených z esterů též považovat za syntetická maziva. Podíl syntetického základového oleje se obecně používá k definici komoditních kódů pro účely celní deklarace.


The X Factor

Informace o pěvecké soutěži s prvky reality show najdete na stránce X Factor
The X Factor je studiové album heavy metalové kapely Iron Maiden. Je to první deska s novým zpěvákem Blazem Bayleyem. Mnoho fanoušků kapely považuje album za nejčernější v historii skupiny; je naplněno osobními tragédiemi baskytaristy Steva Harrise, který se v té době rozvedl a zároveň mu zemřel otec. Jako singly vyšly skladby Man On The Edge a Lord Of The Flies.
Na počest vydání alba uspořádala skupina tourné X FACTOUR 95 které skončilo skončilo v Jeruzalémě v Tel Avivu.


Zavináč

@ nebo taky v mluvené řeči zavináč, salamander či at nebo i prasátko je znak používaný v současné době především v e-mailové komunikaci, v e-mailové adrese odděluje jméno uživatele a jméno domény. Jeho původ je však mnohem starší a použití je mnohem rozmanitější.
Znak @ má v ASCII tabulce i kódování Unicode kód 64. Na české počítačové klávesnici jej lze obvykle vyprodukovat kombinací pravý Alt+V, levý CTRL+Alt+V nebo Alt+64. Na anglické klávesnici se nachází na stejném místě jako číslo 2 nad abecední částí klávesnice. Napíše se pomocí klávesy SHIFT.
Znak @ je symbolická zkratka pro anglickou předložku at s významem u, při. Symbol vznikl snad jako písařská ligatura z latinského ad obdobného významu jako anglické at. Je znám rovněž pod názvem salamander.
Formální označení znaku commercial at pochází z použití pro udání jednotkové ceny, odpovídající českému po, např. „7 widgets @ L2 ea. = L14“ nebo „tomatoes @ 50c / pound“. Doslovný překlad komerční at se používá v češtině jen zřídka, obvykle současně s anglickým termínem jako jeho vysvětlení, a příliš se neujal. V českém prostředí se pro vyjádření téhož významu ujalo francouzské písmeno a, zvláštní zkratka nebo značka tudíž nebyla nutná.
Ve španělsky hovořících zemích se tento znak využívá gramaticky - k vyjádření skutečnosti, že jsou zastoupena obě pohlaví. Konkrétně jde o většinou adjektivní koncovku množného čísla -os resp. -as. Pro úsporu místa se místo malditas y malditos profesores napíše pouze maldit@s profes.
Velkého rozšíření došel v e-mailové adrese, kde je užíván ve svém hlavním významu jako oddělovač jména uživatele od označení internetové domény, původně počítače, např. pepa'@'example.org s významem „uživatel pepa na počítači example.org“. Použití tohoto symbolu pro e-mailové adresy zavedl Ray Tomlinson v roce 1972.
Podle zavináče dokážou internetoví roboti rozpoznat mailovou adresu, kterou potom přidávají do databáze pro rozesílání spamu. Doporučuje se proto vyhnout se uvádění pro roboty rozpoznatelné e-mailové adresy přímo na webové stránce a raději znak pro zavináč opsat nějakým pro člověka srozumitelným způsobem – např. jmeno domena.cz.
U některých operačních systémů na Unix/Linuxové bázi rovněž v příkazové nebo stavové řádce odděluje jméno uživatele od jména počítače. V programovacím jazyku Perl je @ prefixem pro proměnné obsahující pole.
V českém prostředí znak nemá před internetovým použitím tradici a v populárním povědomí se společně se svým českým názvem zavináč stal všeobecným symbolem pro „internetovost“ nebo počítačové technologie vůbec, je mísen s „www“.
Zavináč je jménem nebo součástí jména bývalého pořadu ČT o internetu, dvou různých internetových cen a řady websitů.
Znak @ je mnohdy používán namísto „a“ v podobném významu, v jakém se používá symbol & - et, ampersand); v češtině je toto použití motivováno jednak podobností se slučovací spojkou a, za druhé použití zavináče mnohdy má naznačovat souvislost s počítači a internetem.
Viditelnými příklady byly tituly románů Čapajev @ prázdnota [http://www.hejkal.cz/nakladatelstvi/titul.asp?20 Ženy @ cizinci na konci tisíciletí a dokonce i příručky Internet @ §§§ od údajného předního odborníka na problematiku.
V diskusích online bývá znak @ občas využíván jako vokativní prefix před jménem oslovovaného uváděným na začátku příspěvku namísto dvojtečky v postpozici, symbolu > nebo případně 2.
Občas je symbol @ používán jako jedna ze značek v jízdních řádech nebo jinde, kde se k označení poznámek používají nepísmenné znaky. Symbol není uveden mezi standardními značkami používanými v české silniční linkové dopravě podle § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 a přílohy vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech. V Pražské integrované dopravě se používá v zastávkových jízdních řádech například jako jedna ze značek k označení zastávek v mezilehlém nebo koncovém úseku, do kterého zajíždějí pouze shodně označené spoje.
Významná je i podobnost znaku zavináč s logem významné televize Nova, které je tvořeno jakýmsi zavináčem bez písmene a uvnitř.
V češtině se slovo zavináč původně používalo pro zavinutý řez z rybího masa a zeleniny, naložený v kyselém nálevu. Podle jeho tvaru se název vžil i pro znak, o němž pojednává zbytek hesla. Podobně zajímavé názvy má znak i v mnoha jiných jazycích.


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně I

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně I je jedním ze čtyř sborů Českobratrské církve evangelické v Brně. Sbor spadá pod Brněnský seniorát. Bohoslužby se konají v Červeném kostele a Betlémském kostele, centrem sborového života je pak fara v Opletalově ulici. Sbor má kazatelskou stanici v Újezdě - Rychmanově.
Duchovními sboru jsou farář Jiří Gruber a farářka Olga Tydlitátová. Kurátorem sboru je Václav Matoulek.


Masarykovo muzeum v Hodoníně

Masarykovo muzeum v Hodoníně. První zmínky o muzeu v Hodoníně jsou v 90.letech 19.století. V r.1892 se v Hodoníně konala Jubilejní národopisná a hospodářská výstava. Výrazným mezníkem byla Národopisná výstava Českoslovanská, Praha 1895. Činnost muzea přerušila 1.světová válka. Muzeum obnovilo činnost až v nově vzniklé republice. V roce 1922 vznikl Spolek Masarykova muzea. Hlavním obsahem činnosti muzea je dokumentace života obyvatel moravsko-slovenského pomezí. Paralelně je zde dokumentován život a dílo 1.československého prezidenta T.G.Masaryka, významného rodáka z Hodonína. Druhá světová válka přerušila činnost muzea v tomto duchu. Další změna přišla po r. 1954 - nové územní členění republiky. Pobočky muzea: Kyjov, Veselí nad Moravou, Źdánice. Hlavní náplň: dokumentace města Hodonína, dějiny dělnického hnutí, československá vzájemnost, historie těžby nafty a lignitu. Po r.1990 další změna. Muzeum je znovu zaměřeno na osobnost T.G.Masaryka a dějiny regionu.


Toronto St. Patricks

Toronto St. Patricks byl americký profesionální hokejový klub. V roce 1918 tým začal hrát pod názvem Toronto Arenas v NHL, od roku 1919 nese název Toronto St. Patricks, pod kterým hraje do roku 1927, kdy se přejmenovává na Toronto Maple Leafs. Klub v roce 1922 vyhrál Stanley Cup. Své domácí zápasy hrával v Arena Gardens.


Pohádka o Trojce

Pohádka o Trojce je satirická novela Arkadije Strugackého a Borise Strugackého z roku 1967. Pojednává o tom, jak samozvaný výbor byrokratů potírá reálné, ikdyž vědecky nevysvětlené jevy.
Hlavními hrdiny jsou dva vědečtí pracovníci NIIČAVO Alexandr Privalov a Viťka Kornějev. Ti se výtahem dostanou do nedostupných podlaží NIIČAVO, aby získali pro svůj výzkum důležité artefakty. Přitom narazí na zmíněný výbor a stanou se jeho přísedícími. Při posuzování tajemných jevů se setkají s bludným kruhem, tajemným blátem, sympatickým mimozemšťanem či mluvícím štěničákem.
Novela je volným pokračováním knihy Pondělí začíná v sobotu, se kterou ji spojuje prostředí výzkumného ústavu paranormálních jevů a část jednajících osob.
První verze Pohádky byla otištěna v povídkovém žurnálu Angara, vydávaném v Irkutsku v roce 1967 a setkala se s mimořádně ostrou reakcí oficiální literární kritiky. Dílku bylo vytýkáno znevažování sovětské vědy a sovětských řídících mechanismů. Číslo bylo staženo z prodeje a stalo se bibliografickou vzácností, časopis Angara byl administrativně zrušen. Pohádka byla v následujících dvaceti letech vydávána samizdatem, oficiálního vydání se dočkala v roce 1986, tedy až v době perestrojky.
Pohádka o trojce existuje ve dvou verzích – první verze končí vítězstvím byrokratů, druhá verze, upravená autory ve snaze dílo vydat znovu v roce 1972 má optimistické vyznění. Ani to ale neumožnilo oficiální vydání. Trojka, představovaná v textu trojicí nevzdělaných a samozvaných „kanalizátorů“ navozovala příliš mnoho asociací jednak k mimořádným komunistickým soudům, jednak ke všemocným rozhodujícím trojúhelníkům, složeným z předsedy stranické organizace, předsedy odborového výboru a předsedy komsomolské organizace, nezřídka z hlediska pravomocí umístěných výše, než příslušný odpovědný vedoucí.


Ázerbájdžánci

Ázerbájdžánci, někdy také Ázerové nebo Azerové jsou turkický národ žijící především v Ázerbájdžánu, severozápadním Íránu a roztroušeně po celém bývalém SSSR.
Ázerbájdžánci mluví ázerbájdžánsky a mísí se v nich turecké, perské a kavkazské kořeny. Většina Ázerbájdžánců je šíitského vyznání islámu; sunnitská menšina žije převážně na severu Ázerbájdžánu.
Na celém světě žije odhadem 35-45 miliónů Ázerbájdžánců. Nejvíce jich žije v následujících zemích:
 Image:AzeriArtillery.jpg|Ázerbájdžánské dělostřelectvo ostřeluje arménské pozice roku 1992 Image:Azerigirls.JPG|Ázerbájdžánské dívky při národním tanci Image:Azeri 7.jpg|Představení ázerbájdžánských hudebníků Image:Aygunkazimova.JPG|Ázerbájdžánská pop-star Aygun Kazimova Image:11606v copy 1.jpg|Dva azérové na začátku 20. století Image:Azeri Cultural Concert Rotterdam.jpg|Ázerbájdžánský národní tanec Image:Fuzulî.jpg|Básník Füzuli Image:Teimour Radjabov grandmaster.jpg|Mistr v šachu Tejmur Radžabov Image:Azeri 1900.PNG|Ázerbájdžánská dívka v tradičním oblečení v roce 1900 Image:3 Azeri.jpg|Staří Ázerbájdžánci z hor Image:Urmiyye market.jpg|Azérský ovocný trh v Persii


Mordheim

Mordheim je stolní hra zasazená do prostředí fantasy světa Warhammeru, vydaná firmou Specialist Games. Jedná se o bitevní hru založenou na pricipech hry Warhammer Fantasy Battle, avšak s menším množstvím modelů a terén tvoří ruiny zničeného fiktivního města Mordheimu. Hra je pro Warhammer tím, čím je Necromunda pro Warhammer 40,000. Většinu hry vytvořil bývalý finský zaměstnanec Games Workshopu, Tuomas Pirinen.
Hra se odehrává v říšském městě Mordheimu, po říšském roce 1999, přibližně 500 let před současností ve světě Warhammeru. Říše byla rozervaným územím: po mnoho let se nacházela v občanské válce - nebyl zvolen žádný císař a různé skupiny usilovaly o moc. V Říšské roce 1999 se na nebi zjevila velká kometa se dvěma ocasy - Sigmarovo znamení. Hvězdáři předpověděli, že kometa dopadne do města Mordheimu, kde stál klášter sester jeho řádu. Věřilo se, že událost zvěstuje návrat Sigmara, který obnoví pořádek, vrátí zemi slávu a povede ji do nového zlatého věku. Mnoho lidí odešlo do Mordheimu a tím přeplnilo město nad únosnou mez obyvatel. V té době a při takovém stavu se vymáhání práva stalo nemožným. Obyvatelé města se oddávali morálním zhýralostem a žili ve stavu anarchie. Čím více se blížil přílet komety, tím více lidí přicházelo do města a situace se stávala horší a horší. Postupem času, tak jak lidé více podléhali hříšným svodům, démoni začali obývat ulice Mordheimu vedle lidí a sémě Chaosu a zkaženosti proniklo do duší tisíců jedinců, kteří pokládali Mordheim za svůj vlastní.
Kometa dopadla v předvečer Nového roku, ale nejednalo se o příchod Sigmara, tak jak se předpovídalo. Kometa zasáhla město a okamžitě zabila vše, co se v něm nacházelo. Začalo se říkat, že Sigmar seslal svůj trest, že se rozhodl zničit ty, které považoval za nehodny života. Mordheim se stal místem hrůzy. Brzy se však objevily zkazky o zvláštním kameni, jehož úlomky ležely v bývalém městě. Kámen byl nazván Chaotitem a byly objeveny jeho magické vlastnosti. Ukázalo se, že skupiny usilující o moc v Říši jsou ochotny zaplatit obrovské množství peněz za tento vzácný kámen. A tak se bandy dobrodruhů vydaly do Mordheimu, nyní překřtěného na Město prokletých, v naději na nalezení žádaného kamene a zbohatnutí na něm.
Po Velké Válce proti Chaosu Magnus Zbožný srovnal zbývající ruiny města se zemí a nechal vymazat Mordheim ze všech map.
Hra se těší oblibě díky své detailní povaze. Členové band získávají postupem času zkušenosti, vylepšují si charakteristiky a získávají nové schopnosti. Pro hráče je snadné vytvářet příběhy nebo pozadí podle událostí, které jejich gangy zažily. Ocenění si také získala kniha s pravidly, která obsahuje velké množství temných a sureálních ilustrací, včetně velkého množství malých ilustrací v průběhu textu nebo v rozích stránek, často v různých vtipných, karikujících nebo temných pózách.
Mordheim je více než obyčejná bojová hra s figurkami; základním prvkem hry je kampaňový systém. Bandy získávají postupem času zkušenosti a výbavu v podobném principu jako u her na hrdiny. Těm, kteří hrají Warhammer 40K, bývá Mordheim představován jako ekvivalent Necromundy ze světa Warhammeru, avšak v Mordheimu mívají postavy mnohem více ochranných prvků, což dává mordheimským bojovníkům vyšší šance na přežití.
Skupiny fanoušků po celém světě vytvořili mnoho "alternativních prostředí", která umožňují hrát se stejnými principy hru v jiných lokalitách; mezi nejpopulárnější patří Lustria - Města ze zlata, Khemri - země mrtvých, Říše v plamenech a další. Fanoušci také vytvářejí nové bandy a jiná pravidla, revidují původní a umisťují tento obsah na své webové stránky, aby jej mohl využít každý. Bohužel v průběhu času byla utlumena oficiální podpora hry od výrobce, přičemž poslední uveřejněný materiál byl článek Thy Soul To Keep v časopise White Dwarf v roce 2006.
http://www.honza.info/ - Úžasné stránky Honzy Skýpaly. Najdete zde překlady takřka všech pravidel hry Mordheim.
http://www.chaotit.cz/ - Stránky budějovického klubu hráčů her s miniaturami. Najdete zde také informace a průběžné seřazení účastníků celorepublikové série turnajů Big´Un, v čem jiném, než ve hře warhammer.
http://warhammer-lbc.blog.cz/ - Stránky libereckých hráčů warhammeru, známých také jako Hovada z hor. Obávaných protivníků na všech turnajích!
http://www.whff.cz/ - WHFF je klub skutečných WH veteránů, kteří po tomhle světě chodí už nějaký ten pátek a okusili, jak chutnají vítězství i porážky. Mezi členy klubu jsou zejména hráči WH Fantasy Battles, ale většina členů holduje i WH RPG a dobré literatuře ze světa Warhammeru.


Mehriban Alijeva

Mehriban Alijeva - celým jménem Mehriban Arif qizi Aliyeva se narodila 26. srpna 1964 v Baku, Ázerbájdžánu.
V roce 1984 se provdala za Ilhama Alijeva. Mají spolu tři děti - dvě dcery Leilu a Arzu a jednoho syna Hejdara.


Zoroastrismus

Zoroastrismus či zarathuštrismus je dualistická náboženská soustava, vytvořená prorokem Zarathruštrou. Nazývá se také mazdaismus podle jména boha či pársismus podle jeho vyznavačů.
Doba vzniku zoroastrismu je sporná, stejně jako je sporné, kdy žil historický Zarathuštra. Ještě donedávna se předpokládalo, že se tak stalo kolem roku 600 př. n. l. na území střední Asie, avšak filologický rozbor nejstarších posvátných textů ukazuje, že počátky nauky sahají snad až do druhého tisíciletí př. n. l. To činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa. Zoroastrismus se nejúspěšněji ujal v Íránu a v některých částech Afghánistánu. Tato území obývali Protoíránci, kteří tu zůstali při přesunu kmenů do Indie. O jejich původním náboženství se nezachovalo mnoho poznatků, ale z podobností védského náboženství se zoroastrismem lze usuzovat, že védy i zoroastrismus čerpají ze stejného pramene. Do zoroastrismu pronikají jména některých původních božstev, jen zde sehrávají jinou úlohu. Například protoíránské označení pro bohy, daivové, nabývá v posvátném spise Avesta významu démoni.
Výraz Zarathuštra označuje recitátora posvátných textů. Historického Zarathuštru však patrně jeho poslání texty pouze recitovat nenaplňovalo. Toužil po dosažení vlastní mystické zkušenosti, po vlastních vizích. Těch se mu skutečně dostalo, a tak je začal zapisovat v hymnických verších, Avestách. Autentické Avesty, sepsané Zarathuštrou, se nám nedochovaly celé. Za jeho vlastní se považují jen dvě nejstarší, Jasna a Gáthy. Zarathuštrova reforma spočívá v tom, že vyhlásil starého protoíránského boha Ahura-mazdá, který ve starém náboženství zastával funkci moudrého, spravedlivého vládce života, za jediné, nejvyšší božstvo, Ahura Mazdu. Zarathuštra tvrdil, že se mu zjevil jako dobrý, spravedlivý bůh, odměňující dobro a trestající zlo. Ahura Mazda je zároveň nejvyšší pravdou, je nesmrtelný a nedělitelný. Má tedy základní božské atributy.
Při takovéto koncepci nejvyšší bytosti se Zarathuštra musel nutně střetnout s problémem jak vysvětlit zlo na světě. Ahura Mazda jako nejvyšší dobro, spravedlivý a moudrý Bůh, nemohl být původcem zla. Podle Zarathuštrových představ stvořil Ahura Mazda na počátku dvě bytosti, dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju, které byly plodem jeho mysli. Spenta Mainju se rozhodl konat dobro, stal se Ahura Mazdovým duchem, zatímco Angra Mainju se vyvinul v představitele a původce zla. Ne proto, že by jeho povaha byla zlá, ale proto, že si sám zvolil takovou cestu. Spenta Mainju a Angra Mainju jsou dvě síly, které spolu neustále zápasí. Je však nutné je chápat v jejich celistvosti, nemohou existovat odděleně. Představují světlo a tmu, den a noc. Tento dualismus způsobuje, že se na světě stále objevují nové pozitivní i negativní síly, které stojí buď na straně Spenta Mainju, anebo Angra Mainju a navzájem spolu bojují. Dobří duchové jsou souborně nazýváni améša spentové a zosobňují Ahura Mazdovy vlastnosti. Po boku Angra Mainju vystupují daivové. Zarathuštra nabádá lidi, aby se rozhodli konat dobro. Pokud činí nepravosti, spolupracují s Angra Mainjou a opakují jeho volbu. Důležitým momentem je v zoroastrismu právě možnost, dokonce nutnost svobodné volby. Člověku se tak dostává morální zodpovědnosti za jeho činy.
V zoroastrismu se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše přežije i zánik tělesné schránky člověka. Její další úděl závisí na tom, jaký žila život, jak volila mezi dobrem a zlem. Spravedlivý člověk smí vstoupit přes most soudu do domu hymnů, obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými. Do domu hymnů je provázen krásnou Daénou, tvořenou z jeho dobrých myšlenek. Duše nespravedlivého člověka bude naopak provázena ošklivou dívkou, jež je stejně tak výtvorem jeho myšlenek. Daéná představuje lidské svědomí, ať už dobré či zlé, reprezentuje vlastní Já té které osoby. Oddělení dobrých duší od špatných se odehrává na mostě, přes který jsou převáděny. Utrpení či blaženost jsou přímo úměrné skutkům, vykonaným během života. Pokud jsou tyto skutky v rovnováze, je stav blaženosti a utrpení neutrální. Z dochovaných pramenů není zcela jasné, zda duše zemřelého bude v tomto stavu setrvávat věčně.
V zoroastrismu nacházíme též popis posledního soudu, jemuž bude předcházet souboj sil dobra, zastoupených spasitelem Saošjantem, se silami zla. Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. V zoroastrismu se hovoří až o čtyřech spasitelích, kteří mají postupně vykonávat své dílo. Spasení završí teprve poslední z nich, jenž sa má narodit z panny oplodněné Zarathuštrovým semenem, uloženém v jistém jezeře, kde se panna bude koupat.
Učení zoroastrismu je v nejpůvodnější formě podáno v knihách Avesty. Skutečností, která dala počátek všemu jsoucnu, je praprincip chápaný jako čistě duchovní bytost, ale zároveň princip rozdvojený v sebeafirmaci a sebenegaci. Jsou to dva zabsolutizované protiklady a rozpory, z nichž vyplývá působení praprincipu a jimiž je podmíněna existence pohybu. Ahura Mazda neboli Óhrmazd podmiňuje bytí, Angra Mainju čili Ahriman ztělesňuje jeho popření; proti tomu se staví Óhrmazd a z negace popření vyplývá další bytí. Proti bytí znovu působí Ahriman, a tak se donekonečna strážejí protiklady, jež udržují existenci neosobní – později personifikované – praskutečnosti. Celý tento proces vykládají jednotlivé náboženské proudy v zoroastrismu jako odvěký boj protikladných božstev – dobrého a zlého.


Dardanos

Dardanos je v řecké mytologii je zakladatelem národa či kmene Dardanů, mýtickým předkem vládců Tróje. Byl prvním králem v Dardanii.
Jeho původ je vykládán nejednotně, převládá však verze, že je synem nejvyššího boha Dia, jeho matkou byla Élektra. Byla jednou z Plejád a říká se o ní, že její světlo bylo nejslabší, prý z jejího zármutku nad zničením Tróje.
Z vůle Diovy byl Dardanos obdařen významnými a slávou obdařenými potomky:
Pak pro krásnou Helenu vypukla vleklá desetiletá trojská válka, v níž Řekové Tróju vypálili a zničili. Tím zanikla dlouhá vláda významného rodu. Anchísův syn Aineiás odvedl Dardany a trojské utečence daleko na západ. Usadili se v Itálii, tam založili nové město, předchůdce Říma.
Jméno mýtického vládce Dardana je stále živé, podle něj byla nazvána úžina mezi Evropou a Malou Asií, i když předtím v bájných dobách byla nazývána Helléspontos čili „Hellino moře“ podle malé Hellé, která v ní utonula, když zlatý beran ji a jejího bratra Frixa nesl do daleké Kolchidy.


Lékařská akademie

Příběh sleduje skupinu mediků a zdravotních sester, kteří pracují v nejhorší fakultní nemocnici v Kanadě - nemocnici Sv. Alberta - jak se snaží vypořádat se svou prací a problémy ve vztazích. Nemocnice funguje pod vedením Dr. Cyrilla Kippa pouze díky tomu, že Kipp prodává nemocniční vybavení na černém trhu.
Během praxe vedené Dr. Whitesidem se medici setkají s krví, zvracením či porodem. Mezi studenty medicíny patří nervózní Mike Bonnert, jehož rodiče jsou lékaři, Mici, které pracuje jako striptérka, aby zvládla platit školné a nevinná Christine Lee, která ztratí veškeré zábrany poté co se opije.
Mike zjistí, že jeho přítelkyně měla orální sex s jedním z jeho přátel. Začnou se prát v pitevně, kde na sebe hází lidské orgány. Při tom jsou chyceni a vyloučeni ze studia. Následně se však stane dopravní nehoda, při které se srazí 76 aut a všichni medici jsou povoláni na pohotovost, aby pomohli ošetřit pacienty. Jeden ze zachráněných pacientů nakonec pomůže zachránit nemocnici před krachem, protože je milionář.


Fiktivní postava

Fiktivní postava je osoba, identita nebo entita, jejíž existence je smyšlená a založená na fikci. Ve filmu mohou být fiktivní postavy ztvárněny herci nebo mohou být jiným způsobem jako je například animace, speciální efekty, atp. Proces vytváření a vývoje fiktivních postav se nazývá charakterizace.
Mezi fiktivní postavy patří například Jára Cimrman, Sherlock Holmes, Dr. Gregory House, Homer Simpson, Superman, Strýček Skrblík, baron Prášil atp.
V českém prostředí nejen Jára Cimrman ale např. též Ferda Mravenec, Hloupý Honza, Kocour v botách, Dobrý voják Švejk, Robot Emil, Klaun Ferdinand, Pan Tau, Pan Posleda, Červenáček, Hujer a mnohé jiné další.
Časopis Forbes vytvořil seznam patnácti nejbohatších fiktivních postav na světě. Patří mezi ně:


Mjasiščev M-50

Mjasiščev M-50 byl prototyp sovětského nadzvukového strategického bombardéru. Prototyp poprvé vzlétl 27. října 1959, sériová výroba však nebyla uskutečněna .


Žebrákovský kopec

Žebrákovský kopec je kopec v posázaví nedaleko chráněné krajinné oblasti Stvořidla. Jeho nadmořská výška je 601 m. Se svojí výškou se jedná o druhý nejvyšší kopec Světelska a Ledečska. Pojmenován je po nejbližší vsi – Žebrákov. V jeho okolí se kromě Žebrákova nacházejí vsi Horní Březinka, Benetice, Svatojánské Hutě a Opatovice.
Žebrákovský kopec je podle pověsti o vzniku Stvořidel kopcem, kde čert vzal kameny pro zničení sedlákova pole, ale protože je nestihl donést do kohoutího zakokrhání, rozsypal je po Stvořidlech.


Dašgyn Giulmamedov

Dašgyn Giulmamed-ogly Giulmamedov je gruzínský i azerbájdžánšky politik a prezident NAAG.


Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 17 let

Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 17 let je turnajem, který každoročně pořádá organizace UEFA. Mimo určení evropského mistra do 17 let slouží tento finálový turnaj jako kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale hráčů do 17 let, která se konají v dalším roce. Do roku 2001 byl turnaj určen hráčům do 16 let.
* Od roku 2007 se nekoná zápas o třetí místo.


Daewoo Tacuma

Korejské MPV Daewoo Tacuma přišlo na trh v roce 2001. V roce 2005 se stejně jako další modely Daewoo vyráběné v rámci koncernu General Motors přejmenovalo na Chevrolet název modelu Tacuma ale zůstal zachován. Vzhled automobilu se nezměnil přesto jej lze od vozu vyrobením ještě pod značkou Daewoo snadno rozeznat. Na masku se totiž dostalo logo Chevroletu.Tacuma dostala například velmi neobvykle tvarovanou přední masku, která se podílem chromu může měřit i s modelem Chairman.


FN MINIMI

Lehký kulomet FN MINIMI je klasifikován jako LSW - Light Support Weapon. Poprvé byl představen v roce 1974 a v současnosti jej používá více než 20 zemí světa. V roce 1982 byl zaveden do výzbroje armády USA pod označením M 249 Squad Automatic Weapon. Od roku 1984 začal nahrazovat jednu útočnou pušku M16 v každém pěším družstvu.
Pracuje na osvědčeném systému odběru plynů z hlavně. Uzamykání závěru využívá principu ozubů na otočném závorníku, které zapadají do vybrání v nosiči závorníku. Vnitřek hlavně je chromován z důvodu zvýšení životnosti. Uložení hlavně umožňuje její výměnu během několika sekund.
Zásobován municí je buď prostřednictvím dezintegračních nábojových pásů, standardních třicetiranných zásobníků pro pušku M16 nebo nábojovým pásem na 200 nábojů v krabicovitém zásobníku.
Kulomet je opatřen sklopnou dvojnožkou. Dioptrické hledí je stavitelné od 300 do 1000 m. Rovněž lze použít optická mířidla nebo noktovizní zaměřovač. Pevná pažba je buďto klasického plného provedení, nebo jako rámová z trubek.
Do vrtulníků a omezených prostor je určena zmenšená verze Para Minimi s výsuvnou pažbou a kratší hlavní.


Qelelevu

Qelelevu je fidžijský korálový ostrůvek. Je součástí ostrovů tvořících Ringgoldovy ostrovy, ležící na východě Vanua Levu, jednoho ze dvou největších fidžijských ostrovů. Vyjma několika dalších korálových ostrůvků je vzdálen asi 80 km od nejbližšího ostrova.
Nachází se na 16,09° jižní šířky a 179,26° východní délky. Qelelevu má rozlohu 1,5 km2 a maximální výšku 12m.
Qelelevu je jediným trvale obydleným ostrovem Ringgoldových ostrovů. Nejvýznamnějším hospodářstvím je rybaření.


Jebediáš Springfield

Jebediáš Obadiáš Zachariáš Jebediáš Springfield je fiktivní postava z amerického animovaného seriálu Simpsonovi, zakladatel města Springfield.
Springfield pronesl mnoho zajímavých citací, z níž nejslavnější je:"Velký duch povětšuje i malého človíčka", která se později dokonce stala mottem města Springfieldu a dnes je ve zlatě napsána na Jebediášově soše stojící uprostřed náměstí před budovou radnice. Jebediáš byl také dobře známý díky svému stříbrnému jazyku, ten skutečný mu ukousl turecký pirát při šarvátce. Často nosíval čepici z mývalí kůže.
Springfield vedl kolonu vozů na západ spolu s jeho partnerem Shelbyville Manhattanem; nakonec se ale jejich cesty rozešly. Manhattan chtěl založit město, kde by si muži mohli brát svoje sestřenice, naopak Springfield měl představu města oddaného cudnosti, abstinenci a kaši flavorless. Manhattan tedy pokračoval bez svého společníka a založil konkurenční město, které nazval Shelbyville.
V zimě roku 1807 Jebediáš údajně postavil první Springfieldskou nemocnici jen ze dřeva a bláta, a to zcela sám. Jebediáš se proslavil rovněž tím, že holýma rukama zabil medvěda. Novodobí historici ovšem nalezli důkazy, že medvěd naopak zabil Jebediáše.


Laurin & Klement M

Laurin & Klement M byl automobil vyráběný automobilkou Laurin & Klement od roku 1913 do roku 1915. Celkem se vyroilo 110 kusů.
Vůz měl vpředu uložený motor s rozvodem SV, který měl výkon 29 kW a objem válce 3817 cm3. Vrtání bylo 90 mm a zdvih 150 mm. Obě nápravy měly rozchod 1350 mm, byly tuhé a měly listová pera. Vůz mohl jet maximálně 75 km/h.


Internazionali BNL d'Italia 2009 - muži

Tenisový turnaj na okruhu ATP Internazionali BNL d'Italia 2009 se konal ve dnech 27. dubna - 3. května v Římě, hlavním městě Itálie venku na antukových dvorcích. Odměny činily 2,750,000 EUR.
V závorce je kolo, ve kterém hráč vypadl. Prvních osm nasazených hráčů mělo v 1. kole volný los.
V závorce je kolo, ve kterém hráči vypadli. Všechny nasazené páry měly v 1. kole volný los.


František Novotný

Pracoval pro společnost Letov a od roku 1930 ve firmě Avia. Nejznámějším strojem na jehož vzniku se podílel je předválečná stíhačka Avia B-534.


Vyšehněvice

Obec Vyšehněvice se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 211 obyvatel.


Kunya-Urgench

Kunya-Urgench je město s cca 30000 obyvatel v severovýchodním Turkmenistánu, nedaleko hranic s Uzbekistánem. Nachází na místě dřívějšího hlavního města starobylého Chórezmu. Celá tato oblast je bohatá památkami, především stavbami, které zde byly budovány mezi 11. a 16. stoletím. V roce 2005 se díky nim stala součástí světového dědictví.


363 př. n. l.

Roky: 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 ----


.edu

.edu je generická doména nejvyššího řádu pro vzdělávací instituce, především ve Spojených státech amerických, byla vytvořena v lednu 1985 jako jedna z původních domén nejvyššího řádu.
.edu byla původně plánována pro všechny vzdělávací instituce na světě. Až na několik výjimek však obsahuje jen instituce v USA. Ostatní státy používají většinou své národní domény nejvyššího řádu. V některých zemích je pro vzdělávací instituce vyhrazena doména druhého řádu. Příkladem neamerické domény v .edu je např. francouzská polytechnique.edu.


Jan Kratochvíl

Jan Kratochvíl byl český generál, účastník první a druhé světové války.
Od poloviny května 1944 do 10. září 1944 velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR.


Registrační značky v Kazachstánu

Kazašská SPZ obsahuje 1 černou číslici, 3 černá písmena a 3 číslice.


Livij Stěpanovič Ščipačjov

Byl to syn známého básníka Stěpana Ščipačova. Navštěvoval uměleckou školu pro zvláště nadané děti a po ní Surikovovův institut, ve třídě malířství. Později se stal členem Svazu umělců SSSR.
Jeho práce jsou v mnoha galeriích po celém Rusku, včetně té nejslavnější Treťjakovské v Moskvě. Jeho tvorbu byste ale nalezli i ve sbírkách zahraničních. Pracoval rád a pilně po celý život až do smrti.
Byl otevřeným a srdečným člověkem a měl mnoho přátel, které miloval a jichž si cenil. Jeho vdova, dcera a vnuk střeží veškerý jeho umělecký odkaz.
Měl mimo to i mnoho jiných zájmů; jako například antickou numismatiku, archeologii, psal novely.
Roku 1940 vytvořil hlavní roli ve filmu Timur a jeho parta, který měl velký úspěch a podnítil mohutné timurovské hnutí po celém Sovětském svazu.
Za svého života se zúčastnil mnoha vzpomínkových akcí na spisovatele Arkadije Gajdara a timurovského hnutí, jehož byl v mládí čelným propagátorem.
Roku 1942 hrál ještě v druhém pokračování filmu o Timurovi, ale později se již věnoval pouze výtvarné práci.


Račické panství

Račické panství je historické území soustředěné okolo hradu Račice na Vyškovsku. Na konci feudálního zřízení podléhalo toto panství krajské zemské vládě a patřilo pod správu krajského úřadu v Brně.
Račické panství se postupně formovalo okolo hradu jenž vznikl v letech 1275 - 1285. V průběhu staletí se dle změn majitelů hradu rozrůstalo či naopak zmenšovalo, tak jak se měnili majitelé hradu, později zámku. V největším rozkvětu panství patřily k Račickému velkostatku dvory Drnovice, Podomí, Ježkovice, Pístovice a Ruprechtov.


BepiColombo

Mise bude složena ze dvou sond: vyrobený ESA a vyrobený JAXA.
Tyto dvě sondy budou společně vyslány k Merkuru raketou Sojuz v srpnu 2013. Společně absolvují šest meziplanetárních přeletů, než se dostanou k Merkuru. Využijí slunečního a elektrického pohonu a gravitačního praku Měsíce, Země, Venuše a Merkuru.
Přelet na oběžnou dráhu Merkuru je plánován na srpen 2019, délka hlavní mise bude činit jeden rok. MPO bude vybaven sadou jedenácti vědeckých nástrojů poskytnutých různými evropskými zeměmi. Rusko poskytne gamma a neutronový spektrometr. Sonda se pokusí zmapovat celý povrch v několika různých vlnových délkách a bude hledat vodní led v kráterech na pólech, které jsou trvale ve slunečním stínu.


Vychino

Vychino je stanice moskevského metra na Tagansko-Krasnopresněnské lince, v současné době je její jihovýchodní konečnou. Patří mezi nejvíce vytížené stanice, převážně proto, že slouží také jako terminál příměstské vlakové i autobusové dopravy.
Vychino je stanice povrchová, atypické konstrukce. Má celkem čtyři koleje, nástupiště ostrovní a dvě boční. Dvě koleje slouží metru, druhé dvě pak příměstské železnici, která sem také zajíždí. Všechna tři nástupiště jsou zastřešená; roku 2004 proběhla rekonstrukce přístřešků, během které byly staré betonové z 60. let nahrazeny moderními prosklenými s ozdobnými prvky. Stanice byla otevřena 31. prosince 1966, tehdy pod názvem Ždanovskaja.


Dobrá adresa

Dobrá adresa je kulturní a společenský internetový časopis. Vychází jednou za měsíc. Obsahem je publicistika, původní tvorba literární i výtvarná a reflexe umění. Je vydáván ve formátu PDF. Časopis vychází od roku 1999, kdy ho založili Pavel Kosatík, Jakub Šofar, Jakub Tayari a Vladimír Novotný. Prvním šéfredaktorem byl Radim Kopáč, od roku 2001 ho vede Štefan Švec, grafické vedení leží na Jakubovi Tayarim. Časopis během své historie tiskl a dál tiskne řadu zajímavých básníků a spisovatelů, např. Štepána Kučeru, Kateřinu Rudčenkovou, Marcelu Pátkovou, Kateřinu Komorádovou, Petra Štengla, Daniela Hradeckého, Ondřeje Macuru, Tomáše Koloce, Honzu Hanzla, Martina Vokurku aj.


Býšovec

Býšovec je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 138 obyvatel.


Nauru

Nauru je stát na stejnojmenném ostrově. Jedná se o nejmenší ostrovní stát a zároveň republiku na světě, ležící v jižním Tichém oceánu v ostrovní skupině Mikronésie. Nauru je členem britského Commonwealthu.
Nauru se stalo známé těžbou fosfátů, která po jistou dobu zajistila jeden z největších důchodů na hlavu obyvatelstva na světě. V důsledku nekontrolované těžby a pochybné finanční politiky je dnes většina ostrova neobyvatelná a stát stojí před finančním bankrotem a ztrátou nezávislosti.
Roku 1888 byl ostrov obsazen Německem, po první světové válce byl jako mandátní území spravován společně Austrálií, Velkou Británií a Novým Zélandem. Nezávislost a státní suverenitu získalo Nauru roku 1968, kdy byla vyhlášena republika.
Po roce 1900, kdy byla na ostrově objevena velká ložiska fosfátu, ho začaly těžit zahraniční společnosti. Až roku 1970 byla těžba zestátněna a Nauru se v krátké době stalo jedním z nejbohatších států; školství, zdravotnictví a další služby byly pro vlastní obyvatelstvo zadarmo. V důsledku těžby fosfátu, která vedla k ekologické devastaci velké části ostrova a extrémní zadluženosti, se v posledních letech dokonce uvažovalo o přesídlení obyvatel na jeden ostrůvek u severoaustralského pobřeží.
Nauru je parlamentní republikou. Nezávislost získalo roku 1970. Do té doby bylo spravováno jako mandátní území Austrálií, Velkou Británií a Novým Zélandem. Nauru je jediný stát na světě, který nemá úřední hlavní město: vládní úřady se nacházejí v distriktu Yaren. Nauru nemá vlastní armádu, za obranu ostrova je dle zvláštní smlouvy zodpovědná Austrálie.
Nauru je administrativně děleno do 14 distriktů. V důsledku finančních problémů státu došlo v letech 1986 až 2004 k celkem 22 volbám, což znázorňuje současnou nestabilitu systému. Faktickým hlavním městem je distrikt Yaren.
Jistou nestálost lze pozorovat i v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Dokumentovat je to možno na vztahu Nauru k Číně a Tchaj-wanu:
Nauru leží jižně od rovníku a jižně od Marshallových ostrovů v tichomořské skupině ostrovů Mikronésie, která je částí Oceánie. Nauru je typickým korálovým atolem, nacházejícím se na špičce starého vulkánu. Korálová základna atolu sahá do hloubky asi 2 km, nejvyšším bodem atolu je bezejmenná skalka o výšce 61 m n. m. Mořské dno přitom klesá velice rychle, ve vzdálenosti jednoho kilometru od břehu dosahuje hloubka již přes 1000 metrů.
Ostrov sám se skládá z velice porézního vápence. Přes vcelku dostatečné srážky se většina vody ihned vsakuje, což ztěžuje zemědělství. Pitná voda se musí částečně dovážet z Austrálie.
Velká část území byla dříve pokryta silnou vrstvou fosfátu, tedy původně ptačích exkrementů; tato masa, známa pod jménem guano, je dodnes považována za jedno z nejlepších hnojiv. Po odbourání této vrstvy zbyla opět holá vápencová krajina, kde ani pokusy zalesnění nepřinesly výrazné výsledky.
Na ostrově bylo zaznamenáno 60 druhů cévnatých rostlin, žádný není endemický. Jako zalesněné je možno označit pouze asi 2 km2 tedy kolem 10 procent celkové plochy. Porost se skládá zejména z kokosových palem, fíkusů, ibišku a mangrovníků. Dřívější porost třešní, datlových palem, mandloní a manga byl již vymýcen.
Původní fauna ostrova Nauru pozůstává především z různých druhů hmyzu, dále z několika druhů mořského ptactva a z jediného zástupce zpěvného ptactva, rákosníka nauruského. Další živočichové, především krysa ostrovní, kočky, psi a prasata, byli na ostrov zavlečeni člověkem.
Mezi podmořské živočichy vyskytující se poblíže atolu – kromě mnoha druhů měkkýšů a korýšů – patří zejména koráli helioporaria.
Obyvatelstvo Nauru se skládá je z 62 % z původního obyvatelstva, velkou část tvoří přistěhovalci: přistěhovalci z Kiribati a Tuvalu, Číňané a Vietnamci, dále Evropané a obyvatelé Nového Zélandu.
Průměrný věk dožití je jen 62 let; jako důvod je uváděno velké rozšíření cukrovky a obezita v důsledku nekontrolované výživy obyvatel v období zbohatnutí od 70. let 20. století. Cukrovkou trpí 30,2 % obyvatel, což je v celosvětovém měřítku ojedinělé. Růst obyvatel je kolem 1,87 %, dětská úmrtnost činí 1,014 %.
Z náboženství je mezi obyvatelstvem nejvíce rozšířeno křesťanství, další hrají podřadnou roli:
Kolem 7% jsou stoupenci původního místního náboženství, jistého druhu monoteistické víry, kde velkou roli hraje bohyně Eijebong a ostrov duchů Buitani.
Stav a vývoj naurského hospodářství je těsně spojen s těžbou fosfátového hnojiva, které patří k nejlepším na světě. O vzniku fosfátových ložisek existuje více teorií, většinou se vychází z toho, že se jedná o guano, tedy ptačí exkrementy.
Těžba fosfátového hnojiva začala již kolem roku 1900, během dalších desetiletí pak stoupala, zůstala však v rukou zahraničních společností. Jejich zestátněním roku 1970 pak začal vývoj, který přímo katapultoval Nauru mezi nejbohatší země světa v přepočtu na obyvatele. Vývoz fosfátu se ještě roku 2000 podílel 75 % na tvorbě národního důchodu.
Bezohledná těžba fosfátového hnojiva však mimo bezpříkladného růstu životní úrovně měla i dalekosáhlé negativní důsledky. Zásoby fosfátu se začaly chýlit ke konci, zejména pak většina plochy ostrova byla změněna v jakousi vyschlou měsíční krajinu, zemědělství je dnes možné jen na úzkém pobřežním pásu, kde se nacházejí i obydlené obce ostrova.
K tomu se přidává i pochybná investiční politika různých vlád Nauru. Kromě založení vlastní univerzity byla zřízena i státní rejdařská společnost a státní letecká společnost. Naurská vláda investovala i do různých nemovitostí, známým se stal zejména mrakodrap Nauru House v australském Melbourne.
Když se ukázalo, že zásoby fosfátu docházejí a že investované zisky byly minusovým obchodem, snažilo se Nauru katastrofu odvrátit. Nauru se mělo stát daňovým rájem, ovšem poté, co v naurských bankách začala ruská mafie prát své peníze a USA proti tomu důrazně protestovaly, z tohoto úmyslu sešlo; Nauru obdrželo též značnou částku od Austrálie za to, že na svém území zřídilo zajatecké tábory, kde Austrálie internovala různé uprchlíky, zejména z Afghánistánu, kterým byl odmítnut vstup do Austrálie.
Australská vláda též navrhla přemístit obyvatele Nauru na jeden neobydlený ostrov před severním australským pobřežím, což by však znamenalo vzdát se státní suverenity; tento návrh byl odmítnut. Nauru tak dnes stojí před bankrotem.


Embargo

Embargo je zákaz vývozu něčeho do nějakého státu či zákaz obchodování s tímto státem.
Embargo představuje jeden z nejkrajnějších prostředků diplomatického nátlaku, resp. odvetného opatření, které může stát vůči jinému státu vydat. O uvalení embarga rozhoduje jak jednotlivý stát, tak i světové organizace jako například OSN.
Určitou specifickou roli hrají embarga v oblasti produktů zbrojního průmyslu a strategických surovin, která nemusí být myšlena ani jako nátlak - často bývají používána preventivně, aby zabránila zneužití těchto artiklů, nebo aby si uchovala strategicky důležité zdroje pro další časy.


Nicéphore Niépce

Joseph Nicéphore Niépce byl francouzský vynálezce, nejznámější jako vynálezce fotografie a průkopník v tomto oboru. Je známý tím, že pořídil jako jeden z prvních fotografie ve dvacátých letech 19. století.
Joseph Niépce se narodil 7. března 1765 v Chalon-sur-Saône, ve Francii.
Niépce neuměl obkreslit převrácené obrazy vytvořené camerou obscurou, jak bylo v té době populární v malířství, tak se snažil přijít na způsob jak zaznamenat obraz trvale. Experimentoval s litografií, což ho dovedlo k pokusům zaznamenat obrazy z camery obscury. Niépce také experimentoval s chloridem stříbrným, který tvrdne při osvícení, ale nakonec se zaměřil na živici, kterou používal při svých prvních pokusech zaznamenat přírodu fotograficky. Živici rozpustil v levandulovém oleji, rozpouštědle často používaném v lacích a potřel jí cínovou destičku touto světlocitlivou směsí. Destičku umístil do camery obscury. Po osmi hodinách jí vyndal a pomocí levandulového oleje odstranil zbytky nenaexponované živice.
Začal experimentovat s pořizováním obrazů v roce 1793. Z některých jeho experimentů vznikly obrazy, ale kvůli špatnému ustálení rychle vybledly. První stálou fotografii vytvořil pravděpodobně v roce 1824. Nejranější známá Niépceho fotografie byla vytvořena v roce 1826 nebo 1827. Niépce nazval svůj proces heliografie.
Přibližně roku 1826 vytvořil první dochovanou fotografii na světě. Fotografie byla vytvořena pomocí camery obscury a cínové destičky pokryté živicí při osmihodinové expozici. Slunce tak přešlo oblohu od východu k západu a osvětlilo obě strany nádvoří.
Počínaje rokem 1829 začal spolupracovat na zdokonalení fotografického procesu s Louis Daguerrem. Partnerství trvalo až do Niépceho smrti roku 1833. Daguerre dále pokračoval v experimentech a v roce 1839 zveřejnil svůj nový proces na pořizování fotografií, který po sobě nazval daguerrotypie. Na mnoho let se Niépcemu nedostalo uznání za něco, co ve skutečnosti bylo jeho vynálezem. Niépceho syn bojoval a nakonec zvítězil v boji o uznání jeho otce za tento vynález, avšak Niépceho jméno nebylo nikdy tak slavné jako Daguerrevo.
V roce 2002 byla nalezena nejrannější fotografie, pořízená Niépcem, ve sbírce francouzkého sběratele. Bylo zjištěno že pochází z roku 1825 a byl to obraz rytiny mladého chlapce vedoucího koně do stájí. Fotografie byla později prodána na aukci za 450 000 euro.


Elektrická kapacita

Influenční koeficient mezi dvěma vodiči, z nichž jeden zcela obklopuje druhý, bude roven kapacitě vnitřního vodiče s opačným znaménkem. Toto uspořádání je významné pro konstrukci kondenzátorů.


Jednočipový počítač

Jednočipový počítač nebo také angl. Microcontroller je většinou monolitický integrovaný obvod obsahující kompletní mikropočítač. Jednočipové počítače se vyznačují velkou spolehlivostí a kompaktností, proto jsou určeny především pro jednoúčelové aplikace jako je řízení, regulace a pod. Často jsou jednočipové počítače součástí embedded systémů.
Jednočipový počítač je integrovaný obvod, který v sobě zahrnuje, viz.Základní struktura, z pravidla vše potřebné k tomu aby mohl obsáhnout celou aplikaci, aniž by potřeboval další podpůrné obvody.
Existují základní dvě architektury mikroprocesorů – von Neumannova a Harvardská, každá má svoje výhody i nevýhody. Při současném stupni integrace se zřejmě častěji využívá Harvardská architektura, vysoký stupeň integrace dovoluje připojit různé bloky paměti mohou pomocí vlastních sběrnic. Dělení na „Harvardskou“ a „Von Neumannovu“ architekturu je však při dnešním stupni integrace již poněkud akademické. U moderních architektur se často uživateli adresový prostor jeví navenek jako lineární, zatímco fyzicky jsou paměti k jádru připojeny pomocí několika nezávislých sběrnic.
Von Neumannova architektura je architektura, pro kterou je typická společná paměť pro data i program. Toto uspořádání má výhody v tom, že nepotřebujeme rozlišovat instrukce pro přístup k paměti dat a paměti programu, což vede k zjednodušení vlastního čipu. Další výhodou je, že je potřeba pouze jedna datová sběrnice, po které se přenáší oba typy dat, což je výhodné v případě použití externích pamětí, kdy se redukuje potřebný počet nutných vstupů a výstupů. Nevýhodou je, že přenos obou typů dat po jedné sběrnici je pomalejší, než při oddělených sběrnicích pro paměti dat a programu.
Harvardská architektura je typická oddělením paměti programu a paměti dat. Hlavní nevýhodou této architektury je větší technologická náročnost daná nutností vytvořit dvě sběrnice. Za hlavní výhodu lze považovat možnost jiné šířky programové a datové sběrnice. Této možnosti se široce využívá, takže najdeme osmibitové mikrokontroléry s programovou sběrnicí širokou 12, 14 i 16 bitů. Mezi další výhody harvardské architektury patří rychlost vykonávání instrukcí, protože instrukci i potřebná data lze číst v jeden okamžik.
Další rozdělení mikrokontrolérů je podle použitého instrukčního souboru. V oblasti jednočipových počítačů se běžně používají instrukční soubory typu CISC, RISC i DSP.
CISC označuje procesor se "složitým instrukčním souborem". Procesor podporuje mnoho formátů a druhů instrukcí. Na jednu stranu to znamená úsporu místa v programové paměti, na druhé straně to však znamená komplikovanější dekodér instrukcí ve vlastním mikrokontroléru a pomalejší zpracování instrukcí.
RISC označuje procesor s redukovaným instrukčním souborem. Základní myšlenkou je omezení počtu a zjednodušení kódování instrukcí, což vede ke zjednodušení instrukčního dekodéru. Hlavní výhodou tohto přístupu je rychlost a jednoduchost, na stejné ploše čipu může být místo 16bitového procesoru CISC 32bitový procesor RISC. Nevýhodou je, že pro zakódování instrukce je potřeba více místa, někdy musíme použít dvě instrukce místo jedné, takže klesá hustota kódu.
V závislosti na složitosti a počtu pinů může pro komunikaci s okolím používat různá vstupní nebo výstupní zařízení.
Špičkové jednočipové počítače určené např. pro mobilní telefony nebo pro automobily dnes zasahují do oblasti donedávna vyhrazené pouze pro procesory osobních počítačů, mohou disponovat dokonce rozhraním pro připojení blokových RAM nebo pro připojení pevných disků.


Vanth

Jejím nejznámějším atributem je klíč, který drží v ruce. Má lidské tělo a velká netopýří křídla.


Pchu-tchuo-šan

Pchu-tchuo-šan je ostrov v Jihočínském moři, v Čou-šanské prefektuře provincie Če-ťiang Čínské lidové republiky. Pchu-tchuo-šan, respektive hora na tomto ostrově, je jednou ze Čtyř posvátných hor buddhismu.
Jméno ostrova je odvozeno od potálaky – horské rezidence Kuan-jin. Na vrcholu hory se nachází klášter Chuej-ťi.


Sedimentární hornina

Sedimentární hornina či usazená hornina je hornina, která vznikla přemístěním, usazením a následným zpevněním zvětralých úlomků, či vysrážením z roztoků anebo usazením vlivem biologického činitele. Tyto tři procesy v přírodě působí normálně současně a výsledný charakter horniny je určen dominantním procesem, který se na vzniku podílel. Tyto horniny vznikají exogenními procesy na zemském povrchu nebo nehluboko pod ním, a to za běžných, relativně nízkých teplot. Základními procesy vzniku sedimentárních hornin jsou zvětrávání, transport materiálů, sedimentace a diageneze, která mimo jiné zahrnuje zpevňování sedimentu.
Usazené horniny se vyskytují na zemském povrchu, kde je jejich procentuální zastoupení dominantní vůči jiným typům hornin. Sedimenty se oproti předchozím ale vyskytují jenom ve svrchní vrstvě. Celkový procentuální objem v celém zemském tělese se pohybuje okolo 5 %, ale na povrchu dosahují hodnoty až 75 % a na mořském a oceánském dně téměř 100 %.
Někdy se jako speciální skupina odlišují horniny reziduální, které vznikají zvětrávacími pochody ze starších magmatických, metamorfovaných nebo sedimentárních hornin. Reziduální horniny neprodělaly transport materiálu a zůstávají přímo na místě původní horniny. Mezi ně patří například běžná eluvia, kaolinizované horniny, bentonity, laterity apod.
Při podrobnějším dělení klastických sedimentů je hlavním kriteriem velikost klastů.
Dělení neklastických sedimentárních hornin vychází v prvé řadě z jejich látkového složení.
Základním kritériem pro dělení sedimentárních hornin je rozdělení na základě procesů jejich vzniku. Jak již je zmiňované v úvodu, jsou to fyzikální, chemické a biologické procesy, které většinou působí všechny současně. Na vzniklých horninách je pak možno rozpoznat texturní nebo strukturní znaky, které jsou typické pro jednotlivé typy vzniku.
Siliciklastické sedimenty vznikly zvětrávacími procesy z jiných hornin a jsou tvořené úlomky, případně úlomky minerálů. Zvětralé úlomky jsou následně transportovány na místo uložení pomocí fluid jako je voda, či vzduch, kde později dochází k jejich zpevnění. Rozdělují se podle velikosti jednotlivých zrn na slepence, pískovce, prachovce, jílovce a jejich nezpevněná variace.
Biogenní sedimenty vznikly nahromaděním úlomků z pevných schránek rostlin a živočichů, přeměnou odumřelých částí těl živých organismů, případně vysrážením z vodních roztoků za pomoci organismů. Často se v biogenních sedimentech vyskytují fosílie, dle kterých se dá velmi snadno datovat stáří nalezených sedimentů. Tato skupina se podrobněji dělí dle převládající chemické složky, kterou obsahují, na vápence, dolomity, fosfáty, silicity, uhlí, ropu a hořlavé břidlice.
Chemické sedimenty vznikají vysrážením z roztoků bez působení živých organismů nejčastěji vlivem změny pT podmínek, kdy dochází k poklesu teploty, tlaku či obou veličin současně. Patří sem hlavně železné a manganové sedimenty a evapority. Současně sem patří i usazené vápence pórovité textury zvané travertiny, které vznikají vysrážením ze sladké vody či v oblastech hydrotermálních pramenů.
Vulkanoklastické sedimenty jsou úlomkové sedimenty, jejichž vznik je bezprostředně spojený se sopečnou aktivitou a nikoliv s procesy jejich zvětrávání. Do této skupiny patří tefra, tufy, ignimbrity a hyaloklasty.
Do této skupiny patří sedimenty, které vznikají například jako důsledek tektonických projevů a impaktní brekcie, jenž jsou spojeny s dopady mimozemských těles.
Sedimentační prostředí je určitá část zemského povrchu, kde dochází k ukládání sedimentů. Mají charakter erozivního prostředí, kde je více materiálu odneseného než uloženého, nebo tzv. sedimentační pasti, kde je více materiálu uloženo než odneseno. Mimo tyto dva hlavní typy existují ještě typy přechodné, kde jsou oba faktory v rovnováze. Pro jejch klasifikaci není možné vymezit přesnou hranici, jelikož na sebe vzájemně navazují a vytvářejí celé sedimentační systémy.
Příkladem erozivního prostředí je například fluviální, eolitické a glaciální prostředí, k přechodným patří říční delta a mořské pobřeží, k sedimentačním pak patří mořské prostředí a hlubokovodní bazény.
Sedimentační prostředí je ovlivňováno více faktory, jak již bylo výše zmiňováno. Mezi základní fyzikální faktory, který ovlivňují charakter prostředí patří tzv. transportní média, které zajišťují přesun klastu. Jednotlivá média mají různou podobu, u kterých je základním kritériem viskozita, jenž značí, jaké tělesa je médium schopno přenášet. Jejich rozsah je velmi veliký od suspenze ve vodě, přes síly větru, který je schopen přenášet malá zrnka písku až po suťotoky a transportní sílu ledovců, který je schopen transportovat velké skalní bloky na velké vzdálenosti.
Dalším důležitým parametrem je hloubka sedimentace. Usazeniny z mělkovodních oblastí jsou rozdílné než ty, které vznikají hluboko na oceánském dně v oblastí abyssálních plošin. U sedimentu vznikající v mělkém prostředí dochází k častému přenosu jejich částic a přepracovávání, čímž se dosahuje velmi dobrého vytřídění jednotlivých velikostí zrn a častému vzniku druhotných struktur. Hlubokomořské sedimenty jsou pak spíše statické a jsou přeměňovány většinou jen hlubinnými proudy. Důležitým poznávacím znakem pro určení jejich místa geneze je přítomnost fosílií charakteristických pro známé prostředí.
Teplota vody má také podstatný vliv na vznik sedimentů, jelikož se přímo podílí na rozpustnosti většiny minerálů a plynů. Například rozpustnost CO2 je výrazně ovlivňována teplotou vody teplotou vody, což následně ovlivňuje rozpustnost CaCO3 dle reakce:
Z dalších fyzikálních parametrů zmiňme například ještě rychlost a směr větru, intenzita slunečního záření, Coriolisova síla, rychlost proudění a vzhled reliéfuu, na kterém dochází k sedimentaci.
Mezi nejdůležitější biologické parametry patří odplyňování sedimentace pomocí biochemických reakcí, množství nahromaděných odumřelých kmenů, případně jiného rostlinného materiálu, množství nahromaděných odumřelých těl živočichů a nahromadění jejich schránek. Mezi nepřímé biologické parametry patří povrch souše a životní styl suchozemských organismů.
Sedimentační facie jsou důležité z hlediska správné interpretace prostředí. Pod tímto pojmem se v petrografii usazených hornin představujeme vrstvu anebo soubor vrstev sedimentů, které se ukládaly za stejných podmínek. Mezi základní faktory kontrolující charakter a rozmístění facií patří intenzita přínosů úlomků, kolísání výšky mořské hladiny, biologická aktivita, tektonické prostředí a sopečná činnost.
V sedimentačních vrstvách se dá často pozorovat nesouhlasné uložení sedimentů, během kterého některé vrstvy například chybí. Tento jev se nazývá hyát a je způsoben například odnosem jedné vrstvy a opětovnou sedimentací, která má za následek, že ve vrstvě sedimentů pak tato vrstva chybí a je zde například skok ve fosíliích.
Sedimentační bazény představují past na sedimenty a jsou současně i místy s jejich největší akumulací. V závislosti na tektonickém prostředí se rozdělují na bazény oceánské, příkopové, riftové, kolizní, intrakontinentální a exotické. Historie každého bazénu může být rozdělena na několik cyklů, které jsou ovlivněny předsedimentární tektonikou, usazovacími sekvencemi a postsedimentární tektonikou.
Textury usazených hornin představují základní poznávací znak sedimentačního prostředí. Nejjednodušší textura je vrstevnatost, která je tvořena třemi mechanizmy - usazováním ze suspenze, ukládáním částic v důsledku změny rychlosti proudu a usazováním nánosů v okolí překážek. Základní vrstevnatost maých velikostí se nazývá laminace. Gradační zvrstvení je charakteristické postupným snižováním anebo zvyšováním úlomků směrem ke středu. Jeho vývoj ovlivňuje rychlost proudění. Dalším typem zvrstvení je šikmé, či planární, nebo korytové.
Jiným typem textur jsou již zmiňované čeřiny, pískové vlny a duny, které jsou různé formy vznikající stejným mechanismem. Jednotlivé úlomky se posouvají po méně skloněné hraně a ukládají se na odvrácené straně. Tento proces má za následek vznik šikmého zvrstvení a je dobrým poznávacím znakem pro určení prostředí vzniku.
Posledním typem textur jsou tzv. ichnofosílie - stopy po stoupání, lezení, žraní, odpočívání, či případně komůrky a tunely, které tito živočichové vytvořili. Na základě výskytu jednotlivých typu ichnofosilíí se dá přibližně určit hloubka, ve kterých docházelo k sedimentaci.


HC CSKA Moskva

HC CSKA Moskva je hokejový klub z Moskvy, který hraje Kontinentální hokejovou ligu v Rusku. V současnosti je prezidentem klubu bývalý známý trenér Viktor Tichonov.


Vozovna Hloubětín

Vozovna Hloubětín je jedna ze sedmi tramvajových vozoven provozovaných Dopravním podnikem hl. m. Prahy. Leží v části Hloubětína patřící do městské části Praha 9.
Hloubětínská vozovna se nachází na severovýchodě města, ve čtvrti Hloubětín. V celé síti pražských tramvají je nejmladší – otevřena byla v roce 1951, přesto plány na její výstavbu existovaly již před válkou. Zajímavá je také tím, že má tzv. skořepinovou střechu. V období od její dokončení do zprovoznění Ústředních dílen v Hostivaři musel Hloubětín zajišťovat opravy vozů typu T. Od konce 80. let jsou zde deponovány pražské tramvajové vozy KT8D5.


Březno

Obec Březno se nachází v okrese Chomutov, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1245 obyvatel.


Dubrovník

Město Dubrovník odevždy prosperovalo z námořního obchodu. Ve středověku, jako Republika Dubrovník, dokonce začal jako jediný východojadranský městský stát konkurovat Benátkám.
Dubrovník, původním jménem Ragusa, vznikl sloučením dvou osad: Laus, která se nacházela na ostrůvku jižně od dalmatského pobřeží, osídlené obyvatelstvem románského původu a Dubrava, slovanské osady na pobřeží. Ve 12. století se obě osady spojily v jednotný celek, když byla zasypána původní úžina, na jejímž místě se dnes nachází náměstí Stradun. Město bylo opevněno hradbou v délce 1940 m kolem celého obvodu. Do města vedly dvě brány z obou stran původní úžiny. Politicky byl Dubrovnik ve středověku pod ochranou okolních států - nejprve Byzantské říše a Srbska, od roku 1205 pod přímou nadvládou Benátské republiky. Roku 1358 vstoupil pod ochranu Uher a stal se plně samostatnou městskou republikou, s velkým loďstvem a obchodními styky zejména na Balkáně, ale i po celém Středozemním moři. V 16. století se skládala dubrovnická flotila ze 180 velkých lodí.
Od 14. století až do roku 1808 tak bylo město samostatným státem - městskou republikou, pojmenovanou Respublica Ragusina neboli Republika Dubrovník. Republika zažívala vrchol v 15. a 16. století, kdy konkurovala i Benátské republice.
Město bylo téměř zničeno silným zemětřesením v roce 1667, při němž zahynulo 5000 lidí. Bylo zničeno historické centrum města s románskou katedrálou, gotickými a renesančními paláci, kostely a kláštery. Dubrovnik byl postupně obnoven v barokním slohu.
Republika však ztrácela svůj hospodářský a politický význam nejen kvůli ničivému zemětřesení, ale i následkem celkové středomořské krize. V roce 1669 byla navázána spolupráce s Osmanskou říší, která město chránila před útoky benátských vojsk.
Konec republiky nastal po obsazení města Napoleonovými vojsky v roce 1806. Oficiálně republika zanikla v roce 1808.
Roku 1815 byl Dubrovnik anektován Rakouskem jako součást rakouské Dalmácie. Tento stav trval až do roku 1918, kdy se stal součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na počátku 2. světové války se město stalo součástí samostatného Chorvatska. Od dubna 1941 až do září 1943 bylo město okupováno italskými a později německými vojsky. Osvobozeno bylo v roce 1944 jugoslávskými partyzánskými jednotkami.
V roce 1979 je město zapsáno na seznam UNESCO. V roce 1991, po vyhlášení chorvatské samostatnosti, bylo město ostřelováno těžkými děly z okolních pohoří, přičemž utrpělo mnoho škod. Po ukončení občanské války iniciovalo UNESCO rekonstrukci města. Rekonstrukce proběhla podle původních plánů, aby byl zachován styl města. Byla rovněž aplikována opatření proti zemětřesení.
V tom „pravém“ - tedy historickém - Dubrovníku, založeném už před čtrnácti stoletími uprchlíky, kteří přežili avarský nájezd na nedaleký Cavtat, trvale žije jen pět tisíc lidí, takže je městem, které je možné z okolních kopců přehlédnout jedním pohledem. Stejným zážitek jako pohled z perspektivy racků, plachtících u odpočívadla na asfaltce nad Dubrovníkem je však každý krok jeho strmými uličkami, které z příkrého svahu hory Srd stékají na třistametrovou promenádní třídu Stradun. Pod mramorem jejích dlažic se už osm století skrývá někdejší bažinatý kanál, oddělující latinské sídliště od slovanského. Celý Dubrovník je jen jedna velká pěší zóna. Třemi vstupními branami totiž nesmí projet žádné soukromé auto. Zásobovací vozidla sem smějí vjet jen časně ráno, přes den jsou povoleny už jen tři výjimky - sanitky, hasiči, svatebčané… Pěším však nepatří jen úzké dubrovnické uličky, ale i impozantní hradby, jimiž je celé město obehnáno. Široké jsou šest a vysoké až třiadvacet metrů, kolem dokola měří bezmála dva kilometry. Kamenné domy a domky se tulí až přímo pod ně, jejich obyvatelé si už dávno zvykli na to, že jim zvědaví turisté doslova a do písmene nahlížejí do hrnců i do ložnic a bez sebemenších zábran vaří, hrají si s dětmi nebo pospávají při odpolední siestě před očima i kamerami turistů. Z mohutné obranné pevnůstky Minčeta Dubrovník vypadá jak moře barevných střech, jejichž prejzy jsou zabarveny patinou věků. Novotou září jen tam, kam počátkem devadesátých let dopadly miny a zápalné granáty jugoslávské armády, která se blokádou města a jeho ostřelováním z vrcholků nad ním bezohledně snažila zabránit jeho přičlenění k ostatnímu Chorvatsku. Tak jako přežil většinu všech ostatních pokusů o jeho ovládnutí, požárů a zemětřesení, kterých za více než tisíc let jeho existence bylo nepočítaně, však Dubrovník odolal i těmto útokům. Jizvy na jeho tváři jsou již z valné míry zaceleny a město je opět tím, čím bylo ve svých dějinách - jedním z nejkrásnějších na pobřeží Středomoří.
V Dubrovníku byla v roce 1317 postavena třetí nejstarší lékárna v Evropě.


Komrat

Komrat je hlavní město Gagauzska, autonomního území, které je součástí Moldavské republiky. V současné době zde žije přibližně 23 000 obyvatel převážně gagauzské národnosti. Ve městě působí nedávno založená gagauzská univerzita a gagauzské muzeum. Komrat leží na hlavní silnici spojující Kišiněv s rumunským městem Galaţi.


Spojené uměleckoprůmyslové závody

Spojené uměleckoprůmyslové závody byly významným československým výrobcem i prodejcem nábytku. Společnost sídlila v Brně.
Společnost má své počátky v roce 1918. U její kolébky stál Třebíčan Jan Vaněk, zakladatel Umělecko-průmyslových dílen. V roce 1920 došlo ke spojení třebíčského podniku s Továrním nábytkovým a stavebním stolařstvím královopolského podnikatele Karla Slavíčka. Tím vznikly Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně.
Společnost byla zprvu živa z individuálních zakázek, avšak její vedení si uvědomovalo, že přichází čas masové výroby. Východiska tvorby i strategii jejího prodeje po Vaňkovi převzal Vladimír Mareček. V roce 1930 se managementu společnosti objevuje Jindřich Halabala, pozdější ředitel a hlavní architekt.
V době, kdy už Spojené uměleckoprůmyslové závody náležely k největším výrobcům nábytku v Evropě, byla společnost znárodněna.
UP závody převzala akciová společnost Tusculum. Ta vznikla v roce 1991 a zahrnula tři podniky: rousínovský, brněnský a třebíčský. Společnost Tusculum v roce 2003 plně ovládla akciová společnost Jitona, o čtyři později došlo k jejich sloučení s tím, že zanikla společnost Tusculum.


Mario Puzo

Mario Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů.
Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn italských přistěhovalců. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Jeho první dva romány Temná aréna a Šťastný poutník byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr, se však stal doslova přes noc velmi uznávaným autorem. Na úspěch Kmotra navázal Puzo dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián, Omerta, Poslední kmotr, nebo románem popisujícím atentát na amerického prezidenta J. F. Kennedyho – „K“ znamená Keneddy. Jeho posledním románem byla Rodina, kterou ovšem nedokončil, neboť roku 1999 zemřel. Román Rodina později dokončila Carol Ginová, avšak tato kniha výraznějšího úspěchu nedosáhla. Puzo byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh, avšak spolupracoval i na tvorbě scénáře známého Supermana I i II.


Kateřina Michaela Španělská

Kateřina Michaela Španělská byla vévodkyně savojská, španělská princezna, dcera španělského krále Filipa II. a Alžběty z Valois.
Kateřina Michaela byla mladší dcerou z Filipova třetího manželství s francouzskou princeznou Alžbětou. Matka jí zemřela velice brzo a otec měl k oběma dcerám velmi vřelý vztah. Dodnes se zachovaly dopisy, které jím proslulý protivník anglikánské církve, psal.
Kateřina byla r. 1585 provdaná za savojského vévodu Karla Emanuela I. a porodila mu sedm dětí. Stala se prabábou italských králů a savojského rodu. Zemřela ve třiceti letech při porodu. Její manžel se již znovu neoženil.


Negroni

Negroni je koktejl, který tvoří 1 část ginu, 1 částí sladkého vermouthu a 1 částí bitteru. Je považován za aperitiv.
Po rozšíření koktejlu byla v Trevisu, v Itálii založena společnost Negroni Destilárny, která začala produkovat nápoj pod značkou "Antico Negroni 1919".
Podle nejznámějšího příběhu bylo Negroni vynalezeno ve Florencii v r. 1919 v kavárně Casoni. Pojmenováno bylo podle hraběte Camilla Negroniho, který požádal barmana, aby mu do jeho oblíbeného nápoje - Americano - přimíchal gin. V anglických koktejlových příručkách se název Negroni objevuje až od roku 1947.


Prvotní hřích

Prvotní či dědičný hřích znamená v křesťanské teologii stav hříšnosti. Tento hřích se podle křesťanů předává člověku v okamžiku početí a přechází z generace na generaci. Svůj prapůvod má v hříchu Adama a Evy v ráji. Prvotní hřích je svým způsobem připsán lidské povaze a vysvětluje její zkaženost.


Eduard VIII.

Eduard VIII. byl král Spojeného království a britských dominií a císař Indie od 20. ledna 1936 až do své abdikace 11. prosince 1936, kdy byl okamžitě nahrazen svým mladším bratrem Jiřím VI. Eduard byl druhým britským panovníkem pocházejícím z Windsorské dynastie.
Pouhý měsíc po svém nástupu vyvolal Eduard ústavní krizi, když požádal o ruku rozvedenou Američanku Wallis Simpsonovou. I když z právního hlediska se s ní mohl Eduard oženit a zůstat králem, britský premiér tomuto sňatku odporoval tvrzením, že by ji občané nepřijali za svou královnu. Eduard si uvědomoval, že by ministři v případě jeho sňatku rezignovali, což by mohlo přivést zemi k všeobecným volbám a jeho status jako politicky neutrálního panovníka by byl vážně poškozen. Upřednostnil tedy svou abdikaci a stal se tak jediným panovníkem království Commonwealthu, který se dobrovolně vzdal pozice na trůnu. Jeho vláda trvala pouhých 325 dní a je to jedno z nejkratších období vlády britských panovníků. Eduard nebyl nikdy korunován.
Po své abdikaci přijal status syna panovníka a byl mu udělen titul vévody z Windsoru. V období druhé světové války byl nejdříve zařazen u britské vojenské mise ve Francii, ale poté co byl obviněn z pronacistických sympatií, byl přesunut na Bahamy jako guvernér a vrchní velitel. Po válce mu nebyla nabídnuta žádná oficiální funkce a zbytek života strávil v ústraní.
Eduard se narodil 23. června v Richmondu jako nejstarší syn Jiřího, vévody z Yorku a jeho manželky Marie z Tecku.
Studoval na námořních školách, nejprve v Osborne a později v Dartmouthu a sloužil dva roky u britského námořnictva. Poté, co jeho otec nastoupil na britský trůn, mu byl udělen titul prince z Walesu a začal se připravovat na budoucí královské povinnosti. Jeho námořní kariéra byla ukončena a začal studovat na Magdalenině koleji v Oxfordu. Protože byl podle svých učitelů na takové studium nedostatečně připraven, odešel odsud už po osmi semestrech.
V době vypuknutí první světové války Eduard dosáhl věku, kdy již mohl sloužit v britské armádě. Do armády vstoupil v červnu 1914 a sloužil u granátnické stráže. Eduard měl zájem o službu na frontě, ale na základě rozhodnutí ministra války mu v tom bylo, jako následníkovi trůnu, zabráněno. Nicméně Eduard byl svědkem válečných střetů v první linii a mohl sledovat boje na frontě tak často jak chtěl. Jeho role ve válce, ačkoli se do ní příliš aktivně nezapojoval, mu přinesla velkou popularitu mezi válečnými veterány.
Ve 20. letech zastupoval Eduard svého otce při některých příležitostech a to jak v Británii tak, i v zahraničí. Zajímal se o chudé části země a v letech 1919 až 1935 podnikl 16 cest po zemích Britského impéria. Jeho vzhled, zcestovalost a status svobodného muže mu přinesly velkou pozornost a stal se populární jako filmová hvězda té doby. V době největší slávy se stal nejfotografovanější celebritou a určoval mužskou módu.
Eduardova zženštilost a jiné stránky jeho bezstarostné povahy ve 20. a 30. letech působily starosti britskému premiérovi, jeho otci králi i jiným jeho přátelům. Jiří V. byl nespokojen, že se Eduard nebyl schopen usadit, zatímco jeho bratr Albert se oženil a měl dvě děti.
Roku 1930 věnoval Eduardovi dům v Sunningdale. Zde se Eduard stýkal s několika provdanými ženami. Jedna z nich ho seznámila s Američankou Wallis Simpsnovou. Ta se rozvedla se svým prvním manželem roku 1927 a krátce nato se provdala za amerického obchodníka Ernesta Simpsona. Eduard a Wallis se stali milenci, i když to Eduard před svým otcem popíral. Tento poměr ještě zhoršil již tak nedobrý vztah mezi Eduardem a jeho otcem.
Král Jiří zemřel 20. ledna 1936 a Eduard nastoupil na trůn jako Eduard VIII. Následující den porušil Eduard královský protokol, když sledoval vyhlášení o svém jmenování panovníkem z okna St James's Palace v doprovodu tehdy ještě stále vdané Simpsonové.
Eduard působil ve vládních kruzích nesnáze, svými aktivitami, které mohly být interpretovány jako zásahy do politiky. Při návštěvě vesnic postižených snižováním těžby uhlí se vyjádřil, že by pro nezaměstnané horníky mělo být něco podniknuto, což bylo vykládáno jako kritika současné vlády i když nebylo jasné, zda to tak Eduard zamýšlel. Ministři se obávali posílat tajné dokumenty do Fort Belvederu, protože se obávali, že Eduard si není jist jejich významem a paní Simpsonová nebo její hosté by se k nim mohli dostat.
V průběhu srpna a září podnikli Eduard a Simpsonová okružní cestu lodí po Středozemním moři. V říjnu začalo být zřejmé, že se nový král chce se Simpsonovou oženit zvláště poté, co byl potvrzen rozvod manželů Simpsonových. Byly zahájeny přípravy na korunovaci krále a královny. S ohledem na církevní prostředí a nejasnosti ohledně církevního postoje ke sňatku se neměla korunovace konat ve Westminsterském opatství, ale v Banqueting House na Whitehallu.
16. listopadu 1936 pozval Eduard premiéra Stanleye Baldwina do Buckinghamského paláce a vyjádřil svůj úmysl oženit se s Wallis Simpsonovou. Baldwin ho informoval, že jeho poddaní budou považovat tento sňatek za morálně neakceptovatelný, zvláště proto, že je tento sňatek s rozvedenou ženou kritizován Anglikánskou církví, a lidé Simsonovou jako královnu nepřijmou. Eduard byl jako král hlavním představitelem církve a kněží očekávali, že bude názory církve respektovat.
Eduard navrhl alternativu morganatického manželství, v jejímž rámci by zůstal králem, ale jeho manželka by nepoužívala titul královny, ale byl by ji udělen nižší šlechtický titul a jejich případní potomci by nebyli následníky trůnu. Tento návrh byl britskou vládou a vládami jiných dominií, na základě zákona z roku 1931 odmítnut. Tento zákon uvádí, že změny v následnictví na britském trůnu vyžaduji souhlas parlamentů dominií i britského parlamentu. Předsedové vlád Austrálie, Kanady a Jihoafrické unie vyjádřili svůj nesouhlas s Eduardovým sňatkem s rozvedenou ženou.
Eduard pak sdělil Baldwinovi, že bude abdikovat, pokud by jeho sňatek nebyl přijatelný pro britskou veřejnost. Baldwin pak navrhl tři možnosti – zavržení myšlenky na sňatek, sňatek proti vůli vlády anebo abdikace. Eduard se sňatku nechtěl vzdát a věděl, že by vyvolal demisi vlády a ústavní krizi. Zvolil tedy abdikaci.
Dokument o tom podepsal ve Fort Belvedere 10. prosince 1936 v přítomnosti svých bratrů Jiřího, vévody z Yorku a Jiřího, vévody z Kentu. Následující den vyslovil královský souhlas s deklarací o své abdikaci. Podle zákona z roku 1931 musely s jeho abdikací souhlasit i všechna dominia. Po abdikaci vysvětlil národu v rozhlasovém projevu důvody své abdikace a odejel do Rakouska. Jeho bratr Jiří, vévoda z Yorku, se stal jeho nástupcem jako Jiří VI. Eduard se s Wallis Simpsnovou oženil 3. června 1937 v soukromém obřadu ve Francii, který byl později potvrzen obřadem v Anglii. Simpsonová po svatbě přijala příjmení Warfieldová.
V říjnu 1937 Eduard se svou manželkou navštívil, navzdory doporučení britské vlády, nacistické Německo a setkali se s Adolfem Hitlerem. Tato návštěva byla využita německou propagandou. Během návštěvy Eduard dokonce používal nacistický pozdrav. Bývalý rakouský velvyslanec věřil, že Eduard upřednostňoval fašismus jako hráz proti komunismu. Eduardovy zážitky z první světové války ho vedly k příklonu k appeasementu.
Po vypuknutí války v září 1939 byli Eduard s manželkou převezeni z Francie do Británie a Eduard byl jmenován generálmajorem přiděleným k britské vojenské misi ve Francii. V únoru 1940 prohlásil německý ministr v Haagu Julius von Zech-Burkersroda, že Eduard zavinil únik informací o plánech obrany aliance Belgie. Po napadení Francie se Eduard se svou manželkou přesunul na jih a později do Portugalska. Eduard požádal německé vojsko, aby postavilo k jeho domu v Paříži stráž, aby nedošlo k jeho drancování. Poraženecký rozhovor s Eduardem byl poslední kapkou pro britskou vládu. Winston Churchill mu pohrozil soudem, pokud se nevrátí do Británie. V srpnu byl Eduard s manželkou dopraven na Bahamy, kde podle Churchilla nehrozilo, že by Eduard mohl poškozovat britské zájmy. Eduard zde zastával až do konce války funkci guvernéra.
Mnoho historiků se domnívá, že Hitler byl připraven dosadit Eduarda na britský trůn, aby podpořil myšlenku fašismu v Británii. Je známo, že jak Eduard tak především jeho manželka, sympatizovali před druhou světovou válkou a v jejím průběhu s fašismem. Vévoda Karl Alexander fon Württemberg prozradil FBI, že Eduardova manželka se stýkala s německým velvyslancem v Londýně, Joachimem von Ribbentropem, byla s ním v kontaktu i v průběhu války a předávala mu některé tajné informace.
Po válce se oba vrátili do Francie, kde žili v ústraní, protože Eduardovi nebyla, poté co skončil ve funkci guvernéra na Bahamách, nabídnutá žádná oficiální funkce. Jejich výdaje byly částečně financovány britskou vládou a město Paříž jim pronajalo dům za symbolickou cenu. Roku 1951 vydal Eduard knihu Příběh krále a příjmy z vydání této knihy přispívaly do rozpočtu dvojice.
Královská rodina nikdy nepřijala Eduardovu manželku. Ten se občas setkal s některým jejím členem a účastnil se Jiřího pohřbu, i když korunovaci Alžběty sledoval pouze v televizi. Roku 1965 se oba vrátili do Anglie. V 60. letech se Eduardovo zdraví zhoršilo. Roku 1971 byla u něho, jako náruživého kuřáka, diagnostikována rakovina jícnu. Eduard zemřel 28. května 1972 v Paříži a byl pochován ve Frogmore.


Kmetiněves

Obec Kmetiněves se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 302 obyvatel.
První zmínka o obci Kmetiněves se objevuje již v 2. polovině třináctého století.Obec se rozkládá na obou březích Vranského potoka, který protéká středem obce. Katastrální území Kmetiněvse má rozlohu 685 ha., z toho je většina polí. Kmetiněves leží v úrodné zemědělské oblasti.
Osada Kmetiněves, po staročesku Kmetná ves byla založena v 2. polovině třináctého století kolonisty povolanými pražskými knížaty, jimž krajina náležela. Osada Kmetiněves se zpravovala samostatně už od dob krále Jana Lucemburského r. 1336. Od 14 století se často měnili vlastníci obce. Byli mezi nimi jak drobní zemani, tak i Jiří Poděbradský, Jindřich z Kolovrat, Jindřich Bezdružický atd. V roce 1336 byla Obec Kmetiněves dána se všemi právy a příslušenstvím klášteru Doksanskému. Roku 1782 byl tento klášter zrušen, jeho mění bylo zabráno pro náboženskou matici a vládu nastoupila státní administrativa pod úřadováním Václava Ferdinanda Netvorského, rytíře z Březí. Kmetiněves roku 1797 koupil baron Jakub Wimer, a nakonec zůstala v majetku Jana Antonína Lexy.
Ze starých písemností se dovídáme, že roku 1848 byla zrušena veškerá robota a Kmetiněves se stala obcí samostatnou.
Přestože v katastru obce Kmetiněves je k trvalému pobytu přihlášeno pouze 276 obyvatel, mají občané obce k dispozici:


Krogulec

Na západním temeni Krogulce jsou zasazeny vrcholové skály s názvem Pelikan.


Davor Dujmović

Ještě jako dítě měl ve zvyku po škole se zastavit u otce, který tehdy pracoval jako soukromník na tržišti. V době, kdy chodil do druhé třídy nižší hudební školy, chodíval do jedné restaurace s otcem. Jednou se tam náhodou objevil Emir Kusturica. Emir se Davorova otce zeptal, zda by jeho syn chtěl jít na konkurz filmu Otec na služební cestě. Otec i Davor souhlasili. Davor tento konkurz vyhrál. Po tomto filmu se rozhodl, že se přihlásí na filmovou akademii. Nepřijali ho. Pak už se nepokoušel. V sedmnácti letech letech hrál ve filmu Dům na pověšení. V tomto filmu hrál Roma Perchana a je to jeho nejznámější a nejvýznamnější role. Po tomto filmu ho kritici přirovnávají k Dustinu Hoffmanovi.
Začátkem 90. let se stal závislým na drogách. Několikrát se bezúspěšně léčil. V roce 1992 se stěhuje do Bělehradu kvůli válečnému konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tam hraje ve filmu Podzemí Emira Kusturici. Po válce se stěhuje do Banja Luki a tam je jedním ze zakladatelů fondu Republika Srpska. Pak se stěhuje do Slovinska k přítelkyni, se kterou žil posledních pár měsíců. Volný čas tráví u koní. 31. května ve městě Novo Mesto spáchal sebevraždu.


Ňuk

Ňuk je jezero na severu Západokarelské vysočiny v Karelské republice v Rusku. Má rozlohu 214 km2. Je průměrně 8,6 m hluboké a dosahuje maximální hloubky 40 m. Leží v nadmořské výšce 134 m.
Zdroj vody je sněhový a dešťový. Rozsah kolísání úrovně hladiny je 70 cm. Zamrzá na konci října nebo v listopadu a rozmrzá na konci dubna nebo v květnu. Do jezera ústí řeka Nogues. Z jezera odtékají řeky Rastas a Chjame.


Scottie Pippen

Pippen proslul především jako „hvězda číslo 2“ týmu Chicago Bulls po boku Michaela Jordana v letech 1991, 1992, 1993 a 1996, 1997, 1998, kdy Bulls získali šest titulů vítěze NBA.
Scottie Pippen získal s reprezentačním týmem USA dvě zlaté medaile na olympijských hrách - v letech 1992 a 1996.
Po ukončení kariéry profesionálních hráče, pracoval nejprve jako analytik pro Bulls, jako asistent trenéra pro Los Angeles Lakers, dnes je komentátorem basketbalových přenosů v ABC.


Ramalláh

Ramalláh je palestiské město na Západním břehu Jordánu. Počet obyvatel se udábvá přibližně 25,500, Leží asi 10 km severně od Jeruzalému a slouží jako neoficiální hlavní město Palestiny.


Aracaju

Aracaju je brazilské město, hlavní město státu Sergipe. Nachází se v severovýchodní části země, asi 350 km severně od Salvadoru. V současnosti zde žije více než 505 000 obyvatel, tedy zhruba třetina státu Sergipe. Město je známé pro svou moderní architekturu, čisté pláže a karnevaly. Ve městě se nachází mezinárodní letiště. S ostatními velkými městy je Aracaju propojeno dálnicemi BR-235 a BR-101.


Devan Nair

Chengara Veetil Devan Nair, známý také jako C. V. Devan Nair v Hamiltonu, Ontario, Kanada - byl třetím prezidentem Singapuru. Parlament jej zvolil do funkce 23. října 1981. Rezignoval 28. října 1985.
Devan Nair se narodil v Malacce v tehdejším Malajsku. Když bylo chlapci deset let, rodina odešla do Singapuru. Nair se učil nejprve na základní Rangoon Road Primary School a potom na střední Victoria School, kde složil roku 1940 závěrečné zkoušky.
Po skončení 2. světové války začal nejprve učit jako řadový učitel v St. Joseph' s Institution a později v St. Andrew's School. Brzy se zapojil do doborového hnutí a roku 1949 se stal generálním tajemníkem singapurských učitelských odborů. Roku 1951 byl jako aktivista protikoloniálního hnutí zadržen britskými úřady a vězněn až do dubna 1953. Po svém propuštění pokračoval v odborářských aktivitách jako sekretář továrních a dílenských odborů.
Nair byl zpočátku členem komunisticky zaměřené Antibritské ligy, která se r. 1954 spojila s Lidovou akční stranou předsedy Lee Kuan Yewa, a stal se členem jejího vedení. V letech 1956 - 1959 byl opět zadržován Brity ve vazební věznici. Když se strana PAP dostala r. 1959 k moci, byl jmenován politickým tajemníkem ministerstva školství. Po roce rezignoval a začal znovu učit. Téhož roku zřídil Výbor pro vzdělávání dospělých, jehož ředitelem byl v letech 1960 - 1964. Roku 1961 spoluzakládá odborovou organizaci NTUC a je zvolen jejím prvním generálním tajemníkem.
Poté, co se stal Singapur členem Malajsijské Federace, byl jediným zástupcem strany PAP v parlamentu po všeobecných malajsijských volbách 1964, když zvítězil v obvodě Bungsar poblíž Kuala Lumpuru. Poslancem zůstal po celé pětileté období, třebaže se mezitím Singapur od federace oddělil. V Malajsii formoval Demokratickou akční stranu a stal se jejím generálním tajemníkem.
Po skončení svého volebního mandátu se vrací Nair do Singapuru, aby vedl odborové hnutí. Organizaci NTUC se snaží přeměnit v silné a pokrokové hnutí, založené na spojení zájmů zaměstnanců, managementu a státu. Inicioval rovněž zakládání zaměstnaneckých pojišťoven a supermarketů. Ve volbách 1979 získal křeslo v parlamentě za volební obvod Anson, o rok později byl zvolen znovu. Rezignoval, když byl 23. října 1981 zvolen prezidentem Singapuru.
28. října 1985 Nair za nejasných okolností na svůj úřad rezignoval. Ministerský předseda Lee Kuan Yew v parlamentu prohlásil, že Devan Nair odstoupil, aby se léčil z alkoholismu, což exprezident rozhořčeně odmítl. Podle svých slov abdikoval pod nátlakem, když se jeho názory dostaly do konfliktu s premiérem Lee, který vyhrožoval, že uvede v parlamentu do pohybu proces jeho odstranění. Nair a Lee se pak léta navzájem obviňovali a poté, co kanadský časopis Globe and Mail roku 1999 otiskl rozhovor s Nairem, Lee Kuan Yew ho dokonce žaloval pro urážku na cti.
Roku 1995 se Devan Nair s manželkou odstěhoval do Hamiltonu v kanadském Ontariu. Jeho žena Avadai Dhanamová zemřela 18. dubna 2005. Sám zemřel v Kanadě o půl roku později.
Devan Nair byl za zásluhy a úspěchy v odborovém hnutí poctěn roku 1963 řádem Public Service Star a roku 1976 ho vedení Singapurské univerzity jmenovalo doktorem h.c.


Akkajaure

Akkajaure je jezero v Laponsku v kraji Norrbotten v severním Švédsku. Jeho rozloha je 240 km2.


Tramvaj

Dříve tento název označoval samotnou kolejovou dráhu, metonymickým přenosem změnil význam na označení kolejového vozidla městské hromadné dopravy. Pochází z anglického slova tramway, které se zpočátku užívalo u průmyslových železnic. Označení tram pro kolej pravděpodobně vzniklo v saských dolech, kde byly na podlahy kladeny trámy pro usnadnění přepravy důlních vozíků. Do trámů byla posléze vyhloubena drážka a vozíky byly opatřeny kolíkem klouzajícím v drážce pro bezpečné vedení po trati, čímž vznikl jeden z předků železnice.
V minulosti se tramvaj nazývala pouliční nebo elektrická dráha, hovorově též elektrika; v brněnském hantecu šalina nebo šmirgl.


Stará Klausová synagoga

Tato pražská synagoga založená roku 1564 tehdejším starostou pražského židovského ghetta Mordechajem Maiselem stávala na místě dnešní Klausové synagogy u Starého židovského hřbitova. Byla založena spolu s dalšími dvěma budovami, kde se nacházela židovská rituální lázeň a škola Talmudu rabi Loewa. Byla vystavěna v renesančním slohu a sloužila svému účelu až do roku 1689, kdy byla zničena velkým požárem pravého břehu Vltavy. Její tehdejší představený Šalamoun Chališ Kohen, pak inicioval vznik nové synagogy, tzv. „Klausové“, nazvané podle 3 malých „clauster“, které byly zničeny požárem.


Přátelé Země

Přátelé Země jsou mezinárodní síť ekologických organizací z 69 zemí 5 kontinentů, které sdružují více než 2 miliony členů. Českým členem sítě je Hnutí DUHA.
Spolupráce členských organizací pomáhá menší sekretariát, který sídlí v Amsterdamu. Na jeho práci dohlíží výkonný výbor, který je volen zástupci národních členských organizací.


Rosnatka kapská

Rosnatka kapská patří mezi nejoblíbenější masožravé květiny, pěstované v České Republice. Její oblíbenost vychází ze snadné dostupnosti a nepříliš velkým nárokům na pěstování.
Listy tohoto druhu rosnatky bývají okolo deseti centimetrů dlouhé, mírně vzpřímené v přízemní růžici. Čepel listů je hustě pokrytá tzv. tentakulemi, které připomínají kapičky rosy. Stvol květenství je vysoký 20 - 30 cm, je zelený a chlupatý, květy jsou růžové a v průměru mívají 1-2 cm.
Tentakule jsou drobné žlázky, které vylučují lepivý sliz, obsahující trávící enzymy. Při zachycení kořisti dojde k pohybu tentakulí a jejímu uvěznění. Pohyb těchto žlázek může trvat od jedné do dvaceti minut, někdy i déle. Drosera Capensis navíc ovine kolem kořisti celý svůj list.
Snad všechny druhy rosnatek se pěstují v čisté rašelině nebo v kombinaci rašeliny s čistým, křemičitým pískem, smíchané v poměru 2:1 - 4:1. Květináč musí, zejména přes léto, stát v misce s vodou; v zimním období stačí udržovat rašelinu mokrou. Této rostlině prospívá i dobrá vzdušná vlhkost, ale není nutnou podmínkou.
Osvětlení tato květina vyžaduje co možná největší, dokonce jí neuškodí ani přímé sluneční světlo, spíše naopak. Při horších světelných podmínkách je možno květinu přisvětlovat např. zářivkou. Rosnatku je možné přes léto pěstovat venku, třeba na okenním parapetu. Ale pozor! Teplota by nikdy neměla klesnout pod deset stupňů. Rosnatky v žádném případě nehnojíme, pěstujeme v pokojové teplotě.
Množení se provádí listovými nebo kořenovými řízky, výsevem semen nebo dělením trsů. Semena se rozptýlí pouze na vlhký substrát a zalévají přes okraj nádoby, aby nebyla vyplavena. Během 14 dní vyklíčí. Přesazování, rozmnožování a jiné úpravy je vhodné na rosnatce provádět na jaře.


Štefan Babjak

Štefan Babjak byl slovenský operní pěvec barytonista, operetní a muzikálový zpěvák. Opernímu zpěvu se věnují i jeho tři z pěti dětí – Martin Babjak, Ján Babjak a Terézia Kružliaková.
Štefan Babjak byl členem Divadla Jozefa Gregora Tajovského v Banské Bystrici od roku 1959. Vynikl jako představitel postav Verdiho oper. Z dalších rolí: Oněgin, Escamillo. Uplatnil se též v operetě a věnoval se i koncertní činnosti.


Yemenia

Yemenia Airways je jemenská národní letecká společnost, používající letadla typu Airbus A310, A340, Boeing 737 na různě dlouhých linkách. Na společnost se v červenci 2009 snesla kritika po pádu Airbusu A310 u Komorských ostrovů, jelikož společnost soustavně porušuje bezpečnostní kritéria.


Alfabéta

Předěláno z de:Bild:Entwicklung griechisches alphabet.png, podle tamní licence je to FDL, "příp. PD".


Malé Morské oko

Malé Morské oko je hrazené jezero v pohoří Vihorlatské vrchy, také nazývané Malé Vihorlatské jazero. Má rozlohu 0,33 ha a dosahuje maximální hloubku 4 m. Leží v nadmořské výšce 727 m Vzniklo sesuvy v prostředí sopečných hornin. Je jedním z najlépe zachovaných jezer ve Vihorlatských vrších.
Výška vodní hladiny kolísá v rozsahu 1,5 m. Přítok zajišťuje zčásti zavalený pramen. Povrchový odtok nemá.
Od roku 1992 je spolu s okolím přírodní památkou o rozloze 2,06 ha s výskytem raka říčního.


Mandát

Mandát znamená svěření, pověření nebo příkaz a užívá se v několika různých významech:


Rychlobruslení na Zimních olympijských hrách 1928

Na II. Zimních olympijských hrách v St. Moritzi byly naplánovány 4 závody v rychlobruslení. Díky oblevě a špatným ledovým podmínkám, kdy se závod jel doslova na vodě, byly však závody na 10.000 metrů nejdříve přerušeny a přeloženy a posléze musely být definitivně zrušeny. Místem konání rychlobruslařských závodů byl zimní stadion Badrutts-Park.
Nejúspěšnějšími státy se staly Norové a Finové, kteří dohromady získali deset z jedenácti udělených medailí. Nejúspěšnějším rychlobruslařem se stal podobně jako před čtyřmi lety v Chamonix Fin Clas Thunberg, který získal dvě zlaté medaile, tu na 500 m společně s Norem Berntem Evensenem. Ten získal ještě jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
V tomto závodě vytvořili Nor Bernt Evensen a Fin Clas Thunberg shodným časem nový olympijský rekord. Oba tak získali olympijské zlato.
Závodů se zúčastnilo 30 závodníků, ale po pádech 2 z nich bylo nakonec klasifikováno 28 závodníků. Los svedl oba vítěze trati na 500 m z předchozího dne do jedné dvojice. Na měkkém ledu prokázal v závěru závodu více sil Fin Clas Thunberg a po zásluze zvítězil. Časům závodníků v této dvojici se dokázal přiblížit pouze Nor Ivar Ballangrud a získal tak bronzovou medaili.
Závodu na 5000 metrů se zúčastnilo 33 závodníků, z nichž jeden závod vzdal. Při samotném závodě záleželo především jak komu foukal při jeho jízdě vítr. Velký favorit, Fin Clas Thunberg při své jízdě podporu větru neměl a skončil nakonec na 12. místě.
Tento závod byl sice dne 14. února zahájen, ale posléze byl pro velkou oblevu přerušen. Po několika úvodních jízdách se stal neregulérním a přes protesty americké výpravy, jejíž závodníci v té době byli na předních místech výsledkové listiny bylo rozhodnuto o jeho přesunutí. Nakonec však přes veškeré úsilí byli pořadatelé nuceni tento závod zrušit.
Na olympiádě měli být také udělovány medile za víceboj. Vzhledem ke zrušení závodu na 10.000 metrů však bylo upuštěno i od udělení medailí v této disciplíně. Víceboj se pak již nikdy více neobjevil na programu olympijských her.


Roman Línek

Roman Línek je 1. místopředseda KDU-ČSL, náměstek hejtmana za Pardubický kraj.
Vicehejtman hejtmana Pardubického kraje 1. místopředseda KDU-ČSL Předseda KV KDU-ČSL Pardubického kraje a člen Celostátního výboru KDU-ČSL Narozen: 6. října 1963 v Pardubicích Stav: ženatý Děti: dcery Marieta, Sandra Vzdělání: 1986 - ukončil vysokoškolské studium na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze
1996 - absolvoval 2 semestrální postgraduální studium pro manažery na European Business School Praha
1991 - 1994 - náměstek primátora pro rozvoj města Pardubic
1994 - 1996 - předseda představenstva a. s. Přístav Pardubice
1996 - 1998 - náměstek ministra pro místní rozvoj zodpovědný za regionální politiku, cestovní ruch a evropskou integraci
1998 - 2000 - vedoucí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu Pardubice
2000 - 2004 - hejtman Pardubického kraje, místopředseda Asociace krajů ČR, člen Vědecké rady Univerzity Pardubice, člen Národní delegace pozorovatelů ve Výboru regionů Evropské unie, místopředseda KDU-ČSL
od prosince 2006 - 1. místopředseda celostátní KDU-ČSL Jiné aktivity: Člen Rady Pardubického kraje zodpovědný za vnější vztahy, bezpečnost a krizové řízení Předseda regionální rady NUTS II Severovýchod Řádný člen za ČR ve Výboru regionů EU Místopředseda Správní rady Univerzity Pardubice Záliby: Jízda na kole Lyžování Čtení


Meklenbursko-Přední Pomořansko

Meklenbursko-Přední Pomořansko je jedna z 16 spolkových zemí Německa. Rozkládá se na severovýchodě Německa při pobřeží Baltského moře. Na severu hraničí s Baltským mořem, na západě s německou spolkovou zemí Šlesvickem-Holštýnskem, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Dolním Saskem, na jihu s německou spolkovou zemí Braniborskem, a na východě s polským vojvodstvím Západopomořanským. V Německu se řadí mezi spolkové země s nejnižší hustotou zalidnění. Každoročně přitahuje mnoho turistů svými plážemi a ostrovy při pobřeží Baltského moře, jakož i množstvím jezer ve svém vnitrozemí. Celé její území je součástí severoněmecké nížiny. V současných hranicích existuje od roku 1993. V letech 1990 – 1993 mělo Meklenbursko-Přední Pomořansko poněkud odlišné hranice než má dnes.
Asi ze dvou třetin tvoří její území téměř celé území historické země Meklenbursko; dále k ní patří část někdejší pruské provincie Pomořan (tzv. Přední Pomořansko, jakož i malé části oblasti Prignitz, nejsevernější část Ukerské marky a nepatrná část bývalé pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko.
Po druhé světové válce vytváří dne 9. července 1945 Sovětský svaz v rámci své okupační zóny autonomní Zemi Meklenbursko. Ta byla vytvořena sloučením téměř celého dosavadního Meklenburska s částmi bývalých pruských provincií Pomořanska a Hannoverska.
31. července 1945 pak byla tato země přejmenována na Meklenbursko-Přední Pomořansko. 13. listopadu 1945 byla podepsána Barber-Ljaščenkova dohoda, podle níž byla provedena k 26. listopadu 1945 územní výměna mezi Britskou a Sovětskou okupační zónou. Podle této dohody byly dosud meklenburské obce Bäk, Mechow, Römnitz a Ziethen předány do britské okupační zóny, kde se staly součástí Šlesvicka-Holštýnska, naopak k Meklenbursku-Přednímu Pomořansku v sovětské okupační zóně byly připojeny vesnice Dechow, Groß Thurow, Klein Thurow a Lassahn, patřící dosud v rámci Britské okupační zóny ke Šlesvicku-Holštýnsku.
1. března 1947 došlo z ideologických důvodů k záměrnému přejmenování Meklenburska-Předního Pomořanska zpět na Meklenbursko. Tato země se pak 7. října 1949 stala součástí zprvu federativní Německé demokratické republiky kde pak tvořila jednu z jejích 6 autonomních zemí. Mapa tehdejšího Meklenburska je zde. 1. července 1950 pak byl zrušen původně pomořanský zemský okres Randow, a jižní část jeho území byla připojena k Braniborsku.
23. července 1952 však dochází k přeměně NDR v centralistický stát a zrušení zemí, které byly rozděleny mezi nově vzniklé kraje nerespektující zemské hranice, které byly až na výjimky historické a v případě tehdejších Meklenbursko-Braniborských hranic staré řadu staletí. Území stávajícího Meklenburska bylo rozděleno mezi kraje Rostock, Schwerin, Potsdam, Neubrandenburg a Frankfurt. Ty se dále členily na okresy a městské okresy. Další vývoj viz NDR.
Po událostech v roce 1989, pak 3. října 1990 dochází ke sjednocení NDR se Spolkovou republikou. Současně dochází i k obnově zemí, jejichž hranice se však již nedržely původních zemských hranic z let 1945-1952, ale byly vytvořeny narychlo z hranic dosavadních okresů z let 1952-1990. Nově vzniklá země Meklenbursko-Přední Pomořansko byla vymezena územím celého dosavadního kraje Rostock; dále pak územím okresů Gadebusch, Hagenow, Ludwigslust, Schwerin, Parchim, Lübz, Güstrow, Bützow, Sternberg a městského okresu Schwerin; Röbel, Waren, Teterow, Malchin, Demmin, Altentreptow, Anklam, Ueckermünde, Neustrelitz, Neubrandenburg, Strasburg a městského okresu Neubrandenburg.
Části území původní země z let 1945 – 1952, které po staletí tvořily součást historických zemí Meklenburska a Pomořanska se najednou ocitly v Braniborsku. V případě Meklenburska šlo o okolí Brunowa v dosavadním okrese Perleberg, malé území v dosavadním okrese Pritzwalk asi 4 km západně od osady Stepenitz a pruh území jižně od braniborského Ravensbrücku v dosavadním okrese Gransee. V případě Pomořanska šlo o území severně od řeky Welse v dosavadním okrese Angermünde. Naopak se součástí nové země stala území která po staletí tvořila součást Braniborska.
V roce 1994 došlo ke správní reformě, staré okresy z doby NDR byly zrušeny. Kromě toho došlo v letech 1992 – 1993 i k určitým korekcím hranic spolkových zemí Saska, Dolního Saska, Durynska, Braniborska a Meklenburska-Předního Pomořanska. Na základě „Státní smlouvy mezi zeměmi Braniborskem a Meklenburskem-Předním Pomořanskem o úpravě společné zemské hranice“ byly Braniborsku vrácena následující území: většina území v bývalém okrese Ludwigslust; dále pak části území Ukerské marky zahrnující moderní obec Uckerland a celé dnešní území města Brüssow. Meklenbursku-Přednímu Pomořansku se naopak vrátily obce Brunow, Dambeck, a osady Pampin a Platschow. Z území původně výlučně braniborské Ukerské marky však zůstávají součástí Meklenburska-Předního Pomořanska nadále tyto obce a města: Bergholz, Blumenhagen, Brietzig, Damerow, Fahrenwalde, Groß Luckow, Klein Luckow, Nieden, Papendorf, Polzow, Rollwitz, Rossow, Strasburg, Zerrenthin a Züsedom.
Další změna se týkala úpravy společné zemské hranice s Dolním Saskem, které 30. června 1993 získalo podle smlouvy s Meklenburskem-Předním Pomořanskem území na pravém břehu Labe, jež do roku 1945 patřilo k pruské provincii Hannoversku: obec Amt Neuhaus s osadami Sückau, Preten, Dellien, Rosien, Sumte, Krusendorf, Stiepelse, Neu Wendischthun, Haar, Darchau, Stapel, Vockfey, Zeetze, Stixe, Laave, Kaarßen, Pinnau, Tripkau, Wehningen, Bohnenburg, Strachau, Laake, Herrenhof, Bitter, Privelack, včetně původně meklenburské osady Niendorf.
V současné době se Meklenbursko-Přední Pomořansko člení na 12 zemských okresů.
Mimo tyto okresy se zde nachází ještě 6 městských okresů:
Meklenbursko-Přední Pomořansko má celkem 858 měst a obcí. Z toho je 6 městských okresů a 852 měst a obcí v rámci zemských okresů. Zemské okresy se dále člení na 85 oblastí a 43 měst a obcí na úrovni oblasti a. Oblasti se dál člení na 810 měst a obcí a.


INS Viraat

INS Viraat je původně britskou letadlovou lodí třídy Centaur, která dnes slouží v Indickém námořnictvu. Slovo Viraat znamená v sanskrtu „obr“.
INS Viraat byl zařazen do služby v Royal Navy dne 18. listopadu 1959 jako HMS Hermes. Nejdůležitější operací, které se loď účastnila, byla Falklandská válka, ve které byl vlajkovou lodí úderné flotily Royal Navy. Po této akci sloužila ještě tři roky, než byla v roce 1985 vyřazena z aktivní služby.
Indické námořnictvo loď koupilo v dubnu 1986 a pro zajištění její bojeschopnosti v následující dekádě jí nejprve poslalo na rozsáhlou modernizaci do loděnic v Devonportu. Loď dostala nový systém řízení palby, nové radary, vylepšenou ochranu proti zbraním hromadného ničení a vylepšeno bylo i řešení letové paluby. V září 1993 byla zatopena strojovna, což Viraat na několik měsíců vyřadilo ze služby. Zpět ve službě byl Viraat od roku 1995. Při opravách dostal i nový vyhledávací radar.
Mezi červencem 1999 a dubnem 2001 byla provedena druhá generální oprava, která má loď udržet ve službě nejméně do roku 2010. Byl vylepšen pohonný systém a instalován moderní komunikační systém. Navíc přibyl nový radar s dlouhým dosahem, nové zbraňové systémy a byl modernizován hangár, vybavený nově protipožárními závěsy. Renovace výtahů má zrychlit reakci v případě poplachu. Po dvouleté modernizaci se IMS Viraat vrátila do aktivní služby v červnu 2001. Další úprava proběhla v polovině roku 2003, když byly na loď instalovány izraelské protiletecké střely Barak SAM. Předpokládá se, že ve službě IMS Viraat nahradí v letech 2011 – 2012 nová letadlová loď třídy Vikrant.
Skokanský můstek se sklonem 12° na přídi lodi umožňuje z její paluby operovat strojům Sea Harrier. Může nést až 30 letounů. Zbytek leteckého parku jsou vrtulníky. Včasnou výstrahu obstarávají stroje Kamov Ka-31 Helix-B, protiponorkovou službu stroje Sea king Mk.42B, Kamov Ka-28 Helix-A a převravu výsadkového komanda může provést Sea king Mk.42C. Pro svou obranu má loď dvojici 40 mm kanónů Bofors a 16 vertikálně umístěných odpalovačů protiletadlových střel Barak SAM. Může také nést útočné komando o síle 750 mužů, pro jejichž výsadek má na palubě 4 lehké výsadkové čluny LCVP.


TweetDeck

TweetDeck je desktopový Twitter klient pro Adobe AIR. Stejně jako ostatní aplikace pro Twitter komunikuje s jeho API, čímž uživatelům umožňuje odesílat a přijímat tweety a zobrazovat profily uživatelů. S 19% podílem na trhu je to nejpopulárnější Twitterová aplikace pro odesílání nových tweetů, hned po webovém rozhraní s 45,70% podílem. Je kompatibilní se systémy Microsoft Windows i Mac OS X, s možnou ruční instalací na GNU/Linux. Verze pro iPhone byla vydána 19. června 2009.
Uživatelé si mohou program rozdělit do sloupců, zobrazující různé věci, například tweety od přátel. TweetDeck také spolupracuje s aplikacemi jako Twitscoop, 12seconds a Stocktwits, přičemž všechny mohou být zobrazeny ve vlastních sloupcích. Uživatelům také umožňuje rozdělit si lidi, které sledují, do různých skupin, což je pro hodně uživatelů užitečná funkce.
16. března 2009 byla vydána verze, která podporovala aktualizaci stavu na Facebooku. Od 8. dubna 2009 je tato funkce standardní součástí programu.


Kouty nad Desnou

Kouty nad Desnou jsou součástí obce Loučná nad Desnou v okrese Šumperk.
Filipová | Kociánov | Kouty nad Desnou | Loučná nad Desnou | Přemyslov |


Všepolská mládež

Všepolská mládež, polsky Młodzież Wszechpolska [muoďžež všechpolska], zkratka MW, je polská organizace mladých, která je charakteristická nacionalistickou a krajně katolickou rétorikou. Ve svém programu deklaruje, že jejím cílem je výchova mládeže v katolickém a národním duchu. Úzce spolupracuje s polskou politickou stranou Ligou polských rodin a často bývá považována za její mládežnickou organizaci a dokonce i bojůvku.
Třetí ideová deklarace z roku 1989 hovoří mj. o tom, že „národ je nejvyšší dočasnou hodnotou. První po Bohu láska patří Vlasti a první po Bohu služba patří vlastnímu národu“. Ve stejném dokumentu se vyhrazuje proti „doktrínám hlásajícím svévoli, liberalismus, tolerancionismus a relativismus“.
Všepolská mládež vznikla v roce 1922, obnovena byla z iniciativy Romana Giertycha 2. prosince 1989, od roku 2001 spolupracuje s LPR.
Už v meziválečných letech prosazovali ekonomický bojkot Židů a omezení jejich přístupu k vyššímu vzdělání, v době 2. světové války však odmítali nacistickou politiku a bojovali v řadách Zemské armády. Struktury organizace byly v konspiraci obnoveny v letech 1943/1944 a rozbity komunistickými orgány v letech 1946/1947.
V současnosti je deklarovaný cíl výchova mládeže v duchu národních a katolických hodnot, ne politická činnost, kterou však mohou provozovat jednotliví členové, ale ne jménem organizace. Na kandidátkách LPR do parlamentních voleb v roce 2005 však byla řada členů strany LPR nahrazena Romanem Giertychem právě členy Všepolské mládeže, a to i přes protesty lokálních organizací strany a dalšími členy vedení.
Všepolská mládež byla kritizována, že se její představitelé mnohonásobně angažovali v ideologických akcích s použitím násilí, jako příklad lze uvést akce členů Všepolské mládeže během tzv. Pochodů rovnosti v červnu 2005. Polský bulvární deník Fakt také na podzim 2005 zveřejnil několik let staré snímky ze setkání, kde tehdejší členové Všepolské mládeže měli zdvižené ruce. Podle deníku šlo o hajlování, obvinění se hájili tím, že si zdviženou rukou objednávali další pivo.


Oscar Peterson

Oscar Emmanuel Peterson, CC, CQ, O.Ont. je kanadský jazzový pianista a skladatel, některými kritiky pokládán za jednoho z nejlepších pianistů všech dob. Jeho hudba je plná swingu a jazzových improvizací. V Evropě je známý také díky svým častým koncertům – vystupuje zde totiž každý rok. Jeho velkým vzorem byl legendární jazzový pianista Art Tatum.
V pěti letech se začal učit hře na trubku a piáno, avšak od sedmi se kvůli prodělané tuberkulóze věnuje pouze hře na piáno. Jedněmi z mnohých, kteří měli na mladého Osara vliv, byli Teddy Wilson, Nat "King" Cole, James P. Johnson a legendární Art Tatum.
Brzy si vydobyl renomé jako technicky zdatný a melodicky nápaditý jazzový pianista a začal se pravidelně objevovat v kanadských rádiích. Jeho první vystoupení v USA se konalo roku 1949 v newyorské Carnegie Hall.
Během své kariéry hrál např. s Rayem Brownem, Benem Websterem, Miltem Jacksonem, Herb Ellisem, Barney Kesselem, Ed Thigpenem, Niels-Henning Orsted Pedersenem, Louis Armstrongem, Stéphanem Grappellim, Ellou Fitzgerald, Clarkem Terrym, Joe Passem, Countem Basiem.
Důležitým momentem kariéry bylo zahájení spolupráce se značkami hudebního manažera Normanem Granzem koncertní série „Jazz at the Philharmonic“, kde měl příležitost si zahrát s nejvýznamnějšími osobnostmi jazzu své doby. Granz yzůstal Petersonovým manažerem po většinu kariéry. Někteří odborníci jsou toho názoru, že jeho nejlepší nahrávky jsou ty z konce šedesátých a začátku sedmdesátych let. Od roku 1973 vycházely jeho desky pod Granzovým vydavatelstvím Pablo Records, v 90. letech pak ve vydavatelství Telarc.


Seznam členských států OSN

Bělorusko - Dne 19. září 1991 informovalo Bělorusko OSN, že oficiální název v angličtině byl změněn z Belorussia na Belarus.
Bosna a Hercegovina - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Bosna a Hercegovina byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/237 dne 22. května 1992.
Bývalá jugoslávská republika Makedonie - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Rezolucí A/RES/47/225 ze dne 8. dubna 1993 rozhodlo Valné shromáždění, že přijme za člena OSN stát, pro nějž má být pro všechny účely v OSN dočasně používán název „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“, a to až do vyřešení sporu o jeho jméno.
Černá Hora - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Svazová republika Jugoslávie byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/55/12 dne 1. listopadu 2000. Dne 4. února 2003 přijalo ústavodárné Shromáždění Svazové republiky Jugoslávie Ústavu Srbska a Černé Hory. Název státu „Svazová republika Jugoslávie“ byl podle ní změněn na Srbsko a Černá Hora. Dopisem ze dne 3. června 2006 informoval prezident Srbské republiky generálního tajemníka OSN, že po vyhlášení nezávislosti Černé Hory přejímá členství v OSN Srbská republika. V Černé Hoře bylo dne 21. května 2006 uspořádáno referendum a na základě jeho výsledků byla 3. června deklarována nezávislost na Srbsku. Za člena OSN byla Černá Hora přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/60/264 dne 28. června 2006.
Česká republika - Československo bylo od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členů OSN. Dopisem z 10. prosince 1992 informoval jeho stálý zástupce generálního tajemníka, že k 31. prosinci 1992 přestává existovat Česká a Slovenská federativní republika a že Česká republika a Slovenská republika, jako nástupnické státy, žádají o členství v OSN. Rada bezpečnosti pak 8. ledna 1993 doporučila Valnému shromáždění přijetí České republiky za člena OSN. Česká republika se stala členem OSN 19. ledna 1993.
Demokratická republika Kongo - Zairská republika informovala OSN, že dnem 17. května 1997 změnila svůj název na Demokratická republika Kongo.
Egypt - Egypt a Sýrie byly od 24. října 1945 zakládajícími členskými státy OSN. Po plebiscitu dne 21. února 1958 byla spojením Egypta a Sýrie ustavena Sjednocená arabská republika a pokračovala v členství jako jeden člen. Dne 13. října 1961 obnovila Sýrie svůj status nezávislého státu a samostatné členství v OSN. Dne 2. září 1971 změnila Sjednocená arabská republika název na Egyptská arabská republika.
Chorvatsko - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Chorvatsko bylo za člena OSN přijato rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/238 dne 22. května 1992.
Indonésie - Dopisem z 20. ledna 1965 oznámila Indonésie své rozhodnutí zrušit "v tomto stadiu a za stávajících okolností" své členství v OSN. Dne 19. září 1966 oznámila telegraficky, že "obnovuje plnou spolupráci s OSN a účast na jejích činnostech". Valné shromáždění vzalo toto rozhodnutí na vědomí 28. září 1966 a jeho předseda vyzval indonéské představitele, aby zaujali svá místa ve shromáždění.
Jemen - Jemen byl přijat za člena OSN 30. září 1947 a Demokratický Jemen 14. prosince 1967. Od 22. května 1990, kdy došlo ke spojení obou zemí, jsou v OSN zastoupeny jako jeden člen pod názvem "Jemen".
Malajsie - Malajská federace vstoupila do OSN 17. září 1957. Dne 16. září 1963 změnila po přijetí do nové federace Singapuru, Sabahu a Sarawaku své jméno na Malajsie. Singapur se stal 9. srpna 1965 nezávislým státem a 21. září 1965 členem OSN.
Německo - Spolková republika Německo a Německá demokratická republika byly přijaty za členy OSN 18. září 1973. Připojením Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo dne 3. října 1990 došlo ke sjednocení obou států do jednoho suverénního celku.
Ruská federace - Svaz sovětských socialistických republik byl od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členských států OSN. V dopise z 24. prosince 1991 informoval prezident Ruské federace Boris Jelcin generálního tajemníka OSN, že Ruská federace pokračuje v členství v Radě bezpečnosti a všech dalších orgánech OSN a to s podporou všech 11 členských zemí Společenství nezávislých států.
Slovensko - Československo bylo od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členů OSN. Dopisem z 10. prosince 1992 informoval jeho stálý zástupce generálního tajemníka, že k 31. prosinci 1992 přestává existovat Česká a Slovenská federativní republika a že Česká republika a Slovenská republika, jako nástupnické státy, žádají o členství v OSN. Rada bezpečnosti pak 8. ledna 1993 doporučila Valnému shromáždění přijetí Slovenské republiky za člena OSN. Slovenská republika se stala členem OSN 19. ledna 1993.
Slovinsko - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Slovinsko bylo za člena OSN přijato rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/236 dne 22. května 1992
Srbsko - Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie. Svazová republika Jugoslávie byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/55/12 dne 1. listopadu 2000. Dne 4. února 2003 přijalo ústavodárné Shromáždění Svazové republiky Jugoslávie Ústavu Srbska a Černé Hory. Název státu „Svazová republika Jugoslávie“ byl podle ní změněn na Srbsko a Černá Hora. Dopisem ze dne 3. června 2006 informoval prezident Srbské republiky generálního tajemníka OSN, že po vyhlášení nezávislosti Černé Hory přejímá členství v OSN Srbská republika. V Černé Hoře bylo dne 21. května 2006 uspořádáno referendum a na základě jeho výsledků byla 3. června deklarována nezávislost na Srbsku. Za člena OSN byla Černá Hora přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/60/264 dne 28. června 2006.
Sýrie - Sýrie a Egypt byly od 24. října 1945 zakládajícími členskými státy OSN. Po plebiscitu 21. února 1958 byla spojením Egypta a Sýrie ustavena Sjednocená arabská republika a pokračovala v členství jako jeden člen. Dne 13. října 1961 obnovila Sýrie svůj status nezávislého státu a oddělené členství v OSN.
Tanzanie - Tanganjika byla členem OSN od 14. prosince 1961 a Zanzibar od 16. prosince 1963. Dne 26. dubna 1964 ratifikovaly úmluvu o vytvoření svazu Tanganjiky a Zanzibaru a jako Sjednocená republika Tanganjiky a Zanzibaru pokračovaly v členství jako jeden člen. 1. listopadu 1964 změnila Sjednocená republika Tanganjiky a Zanzibaru jméno na Sjednocená republika Tanzanie.


Andrea Petkovicová

Andrea Petkovicová je současná německá profesionální tenistka srbského původu. Jejím trenérem je její otec Zoran Petkovic, bývalý reprezentant Jugoslávie v Davisově poháru. Petkovicová získala německé občanství v roce 2001. Ve své dosavadní kariéře zatím vyhrála 1 turnaj WTA ve dvouhře.
Andrea Petkovicová se zúčastnila 1 zápasu týmového Fed Cupu za tým Německa s bilancí 1-0 ve čtyřhře.


Jihlavský havířský průvod

Jihlavský havířský průvod je průvod, který každý lichý rok ve druhé polovině června prochází Jihlavou. Kroje, které mají účastníci tohoto průvodu na sobě, mají připomenout, že Jihlava vznikla jako město, kde se těžilo stříbro.
První průvod horníků se datuje k roku 1799, domnělému 1000. výročí založení města. Zasloužil se o něj Johann Heinrich Marzy, který pracoval na magistrátu v archivu a právě proto se začal zajímat o historii. Přišel s nápadem připomenout slávu stříbrné Jihlavy, kde těžba stříbra skončila už v roce 1873. Byla připravena pětidenní akce, které se účastnilo mnoho známých hostů. Celé město, a hlavně centrum, bylo vyzdobeno vlajkami a nápisy Jubilaeum. Hlavní oslava pak patřila 24. červnu, svátku sv. Jana Křtitele. Vše začalo mší v kostelíku sv. Jana Křtitele a odtud šel průvod žáků, jihlavských cechů, mnichů, kněží, úředníků a městské honorace až do kostela sv. Jakuba. Tím započala historie průvodů, které pak každoročně probíhaly až do 80. let 19. století.
Za zakladatele je ovšem považován Johann Haupt, největší postava jihlavského havířského průvodu. V roce 1890 šlo ulicemi Jihlavy 44 chlapců – havířů v 21 krojích.
Další velkolepá akce připadla na rok 1899, tedy domnělé 1100. výročí založení města. Hlavní slavnost proběhla 24. června, na svátek sv. Jana Křtitele. Průvodu se tehdy zúčastnilo 159 osob – perkmistr, který zahajoval a vedl průvod, za ním šli 3 praporečníci, kteří se střídali v nošení těžkého praporce, za nimi šli hlídači, kteří měli za úkol praporec chránit, dále pak pěvci, havíři denní a noční směny, proutkař, plaviči rudy neboli hutníci, rýžovači zlata, horníci – dělníci, horničtí učni, horníci – důlní hlídači, důlní kováři, směnmistři, měřiči, konšelé, horní soudci, patricijové, horníci z období rokoka, havířští pomocníci, měšťané. Tyto postavy představovali žáci německé chlapecké měšťanky ve věku od 10 do 14 let. Uprostřed průvodu šel kněz, nesoucí nejsvětější svátost do kostela sv. Jana Křtitele. Tam bylo udělěno požehnání.
V roce 1918 po vzniku samostatné ČSR, byla tradice průvodu přerušena kvůli německému náboji. Johann Haupt se havířského průvodu nechtěl vzdát, a tak v roce 1919 vzniká Spolek pro zachování historického havířského průvodu, který získává 300 členů a brzy opět obnovuje tuto tradici.
V roce 1936 je průvod součástí velkolepých oslav 500. výročí podepsání Basilejských kompaktát. Naposledy jde 160členný průvod Jihlavou v roce 1944. V roce 1949 se pokusil Arnošt Kába o obnovení tradice jihlavského havířského průvodu u příležitosti 700. výročí potvrzení jihlavských městských a horních práv. Byl uspořádán festival Podzim na Vysočině, jehož součástí byly soutěže, veselice, zábavné pořady, divadelní přehlídky aj. Na podzim, na Den horníků, vyrazil průvod 148 chlapců v dobových krojích, zakončený u kostelíka sv. Jana Křtitele.
O svůj havířský průvod se pokusili také odsunutí Němci v Heidenheimu, kteří ten svůj úspěšně uspořádal v roce 1953. V roce 1957 byly na nějaký čas havířské průvody obnoveny. Konaly se vždy na den horníků, někdy na začátku září. V roce 1959 byla Však zrušena zastávka u kostelíka sv. Jana Křtitele a v roce 1961 tu byly havířské průvody zrušeny docela. Jednou se podobný průvod podařilo uspořádat ještě v roce 1967 na Den horníků, ale pod záminkou náboru hornických učňů pro Ostravu. Po sovětské okupaci se havířské průvody přes 30 let v ulicích Jihlavy neukázaly.
== Novodobá historie == Až v roce 1997 byl v Jihlavě založen spolek Jihlavský havířský průvod, díky kterému se od června 1999 pořádají havířské průvody každý lichý rok. Od samého počátku stojí v čele tohoto spolu Ing. Milan Kolář, který společně s několika přáteli usiluje o zachování velmi staré a krásné tradice. Letošní průvod procházel Jihlavou 19. - 21. čevna 2009 a hostil 13.setkání hornických měst a obcí. Ten příští průvod by se měl v Jihlavě uskutečnit 24. - 26. června 2011.


Kudu

Antilopa kudu je pojmenování pro dva druhy antilop z rodu Tragelaphus, kam kromě kudu patří i bongo, lesoň, sitatunga a dva druhy nyal.
Jsou to velké antilopy s úzkým tělem a dlouhýma nohama, typická je kresba tvořená bílými svislými pruhy. Žijí v lesích a křovinách, otevřené krajině se vyhýbají.
V Africe jsou rezervoárem vztekliny, která zvláště u kudu velkého propuká jako epizootie. Nemocný kudu vylučuje ve slinách velké množství virových partikulí a zároveň je tato antilopa velmi vnímavá k nákaze skrze sliznice, proto se může vzteklina mezi kudu rychle šířit.


Tambora

Tambora je činná sopka nacházející se na severu indonéského ostrova Sumbawa. Vrcholovou část tvoří mohutný kráter o průměru 7km jehož nejvyšší stěna se nachází v nadmořské výšce 2 850 m. Před výbuchem v roce 1815 se údajně tyčila do výše asi 4 200 m.
Sopka je známá především díky výbuchu ze dne 10. dubna 1815, který je považován za největší sopečnou erupci v moderních dějinách. Výbuch tehdy vyvrhl asi 100 km3 pyroklastických trachyandezitů. Kouř dosáhl výšky 44 km. Spad popela byl zaznamenán ve vzdálenosti až 1300 km od sopky. Intenzita byla prý taková, že v okruhu 65 km se pod jeho tíhou propadaly střechy domů. V okruhu 80 km údajně zahynulo vše živé. Podle odhadů zahynulo celkem 92 000 lidí.
Následující rok 1816 byl pro velké množství sopečného popela v atmosféře znám v Evropě a Severní Americe jako "Rok bez léta".


Zátoň

Zátoň je místní část obce Větřní. Nachází se na řece Vltavě u ústí Práčovského potoka
Dnešní Zátoň vznikla na trase staré obchodní stezky při vltavském brodu, k jehož ochraně bylo v 10. století vybudováno hradiště na vrchu Zámecký les. Zdejší zalesněné území daroval kníže Břetislav I. benediktýnům z kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Za vznik osady se považuje rozmezí let 1037-1055, kdy zde stávala románská kaple sv. Jana Křtitele. Jedná se tak o jednu z nejstarších vesnic na Českokrumlovsku. Benediktýni střežili brod a spravovali kapli, před rokem 1310 zde postavili malý klášter s proboštstvím a větším gotickým kostelem. Klášter byl zrušen roku 1491 a zůstala zachována jen fara. Kostel byl do současné podoby přestavěn roku 1510.
V roce 1910 zde bylo 8 domů a 48 obyvatel.
Zátoň leží na vodácky velmi frekventovaném úseku Vltavy mezi Vyšším Brodem a Boršovem nad Vltavou. V roce 2007 byl 1 km od vesnice otevřen vodácký kemp Vltava. Přímo v Zátoni se nachází Sporthotel Zátoň a Hotel Fara.


Matthias Jabs

Jako mladý hrál ve skupinách jako Lady a Fargo, ale v roce 1979 se mu podařilo vyhrát konkurz na post sólového kytaristy do skupiny Scorpions. Složil několik skladeb např. To Be Number One z alba Eye II Eye. Hudbu složil ke skladbě Tease Me Please Me z alba Crazy World. Ke skladbě Deep And Dark z alba Unbreakable složil hudbu a spolu s frontmanem skupiny Klausem Meinem napsal i text.
První album, které se Scorpions nahrál, bylo Lovedrive. Spolu s Lovedrive už nahrál celkem 15 alb, z toho 2 "živáky". Matthias se proslavil nejen výbornou technikou hry na kytaru, ale i používaním "talk boxu". Ten použil ve skladbách The Zoo, To Be Number One, Money And Fame, Media Overkill a Can You Feel It. Matthias se podepsal i pod několikými skladbami z nového alba skupiny Scorpions Humanity Hour 1. Matthias používá hlavně kytary:


Wanted

Wanted je výtvarníkem vlastněná komixová minisérie, skládající se z šesti výtisků. Napsal ji Mark Millar, kreslil J. G. Jones, vydalo ji nakladatelství Top Cow v roce 2003 a 2004 jako část Millarworld. Představuje nemorálního hrdinu, který zdědil dráhu superzabijáka ve světě ve kterém takovýto zabijáci potajmu převzali vládu nad planetou.


Zahraniční obchod

Zahraniční obchod či mezinárodní obchod je obchod přes hranice státu. Může být světový nebo jednotlivých kontinentů se sousedními státy. Zahraniční obchod je jedním z důsledků dělby práce. Je základní formou propojení ekonomik.
Absolutní výhoda znamená, že země je schopna vyrábět výrobek s nižšími náklady než země jiná. Komparativní výhoda je „výhoda ve srovnání“: Rozvoj nutí některé země vzdát se i výroby, ve které má absolutní výhodu. Zdůvodňuje to teorie komparativních výhod.
Vlády, nebo ekonomická uskupení aplikují protekcionismus vždy. Hájí se např. ochranou výrobců v určitém odvětví, udržením zaměstnanosti a koupěschopnosti, nebo ekonomickou nevyspělostí země. Vede to k neefektivnímu chování „chráněných“ ekonomických subjektů a dlouhodobě i ke snížení konkurenceschopnosti. Na druhou stranu vlády potřebují udržet nezaměstnanost na přijaté míře, aby nebyly vyvolány sociální nepokoje. Protekcionistická opatření by měla být vždy důkladně zvážena s ohledem na konkrétní situaci
ve srovnání s obchodem v rámci jednoho státu je náročnější. Jedná se o:
Export – vývoz zboží nebo služeb do zahraničí. Důsledkem exportu je příliv kapitálu do země, odkud se zboží nebo služby vyvážejí.
Reexport – vývoz zboží a služeb, které byly předtím dovezeny
Import – dovoz zboží nebo služeb ze zahraničí. Důsledkem importu je odliv kapitálu ze země, kam se dováží.
Clo je poplatek, který vybírá státní orgán při přechodu zboží přes celní hranici daného státu.
při prodeji mimo ČR – velký vliv má vzdálenost a jazykové bariéry. Rostou rizika poškození pro dopravě, nezaplacení, nebo nepřevzetí zboží, rizika ztrát vlivem poklesu kursu dané měny. Při prodeji musíme zvážit politická rizika – nepokoje, stávky, převraty, zákazy dovozu.
Dodací podmínky – určení místa, do kterého budeme zajišťovat dopravu prodávající a od kterého kupující.
proclení začíná tím, že vozce podá dodávku k proclení. Může ho zastupovat jiná osoba –, který zajistí vyplnění celních dokladů a proclení. Při proclení se zásilka navrhuje do celního režimu, který určuje, jak bude placeno clo, DPH nebo další dávky Při vývozu se na hranici země prodávajícího neplatí clo ani DPH, protože by platilo se dvakrát). Při proclení se provádí
V zemi, kam zboží směřuje probíhá opět proclení, tzn. Že až na vstupní hranici se bude vybírat clo a DPH.
neprobíhá proclení, ale existují rozdíly v sazbách DPH. Uplatnění DPH při obchodování uvnitř EU je podobné jako při vývozu a dovozu. Místo zdanitelného plnění je země příjemce. Při prodeji do jiné země EU jsou zboží a služby v zemi původu od DPH osvobozeny. V zemi určení se DPH vybírá = samovyměření. Liší se podle toho, zda jde o plátce, nebo neplátce.


Bitva u Bouvines

Když se roku 1152 provdala Eleonora Akvitánská za Jindřicha II. Plantageneta, znamenalo to pro francouzského krále katastrofu. Jindřich II. díky tomuto sňatku získal velkou část Francie a stal se tak nejmocnějším králem západní Evropy. Výsledkem bylo vyhlášení války mezi Anglií a Francií. Jindřich dokázal porazit francouzskéh krále na bitevním poli, ale ten získávala příměřími, protože vždycky dokázal na svou stranu získat církev. Po smrti Ludvíka VII. se stal králem Filip II. August. Filip si ihned uvědomil nebezpečí, které mu od anglického krále hrozilo. Formálně byl sice Jindřich vazalem francouzského krále, ale paradoxně měl pod svou kontrolou větší část Francie než Filip. Prvním co francouzský král udělal bylo omezení moci šlechty a připojení Henegavska k Francii. Jindřich na to nedokázala účině odpovědět, protože musel čelit regulérní vzpouře svých synů. Po smrti krále se vlády ujal energický Richard I. řečený Lví srdce. V té době byla vyhlášena třetí křížová výprava, přičemž se ani jednomu králi do boje nechtělo. Nakonec se dohodli na společné účasti, avšak brzy mezi nimi vznikly spory. Při obléhání Akkonu oba králové onemocněli a Filip se vrátil do Francie, tvrdil, že umírá. Po návratu do Francie porušil dohodu a využil nepřítomnosti Richarda. Richard se tedy rozhodl vrátit zpět, ale byl zajat rakouským vévodou, který ho vydal císaři. Filip se chopil příležitosti, chtěl nahradit Richarda Janem Bezzemkem a nabídl velké množství peněz za uvěznění Richarda. Ten císaři slíbil své vazalství a 100 000 liber za svobodu. Císař nakonec Richarda propustil a tím vypukla válka mezi Francií a Anglií. V nastalém střetnutí měl Richard navrch, ale jeho nečekaná smrt vše zhatila. Nastupující Jan Bezzemek byl slabý král a nedokázal Fillipovi zabránit obsazení velké části jeho panství ve Francii. Tyto úspěchy však znepokojily sousedy francouzského krále a tak se proti němu spojili.
Na straně spojenců bylo opravdu velký počet vlivných mužů. Byl zde přítomen Ota IV. Brunšvický, císař Svaté říše římské spolu se svými barony z hrabství Tecklemburgu, Katzenellenbogu a Dortmundu. Anglickému části vojska velel Vilém, hrabě ze Salisbury, který byl nevlastní bratr krále Jana. Oddílům z Flander velel princ Ferdinand z Portugalska, hrabě z Flander a Hainaultu a k armádě se ještě připojili vzbouření francouzští šlechtici, Reginald z Dammartinu, hrabě z Boulogne a Hugo, baron z Boves. K celému vojsko se ještě připojilo několik mužů, kterým více jak o výsledek střetnutí šlo o to si pořádně zabojovat. Na straně Francouzů bojoval předně jejich král Filip, papež pomáhal králi finančně a biskup z Lutychu poslal několik oddílů na pomoc. Den před bitvou se francouzské vojsko nacházelo asi 20 kilometrů od Bouvines. Král se rozhodl pochodovat spojencům v ústrety a nabídnout jim bitvu. Spojenci byli překvapeni takovýmto chováním a o francouzské armádě se dozvěděli až když byla obě vojska od sebe vzdálena 12 kilometrů. Velitelé spojenců se rozhodli pro co nejrychlejší přibližení k nepříteli. Filip to přijal a zastavil na druhé straně mostu přes řeku Marcq v Bouvines. Král se zde pomodlil se svými barony a poté rozvinuli své prapory včetně oriflamy, oranžového praporce, který směl být rozvinut pouze ve chvíli, když vojsko bojovalo proti kacířům či rebelům. Spojenci postupovali rychlým tempem, především jezdedctvo. Tito muži se jako první dozvěděli o zastavení francouzské armády. Místo toho, aby počkali na zbytek armády, zformovali své vlastní jednotky a chystali se zaútočit.
Levé křídlo spojenců tvořili již zmiňovaní Vlámové, které vedl princ Ferdinand, přičemž tato část armády byla tvořena především kavalerií a tedy dorazila na bojiště jako první. Proti nim stálo pravé křídlo francouzské armády tvořené především těžkou a lehkou jízdou, jíž velel vévoda Burgundský. Střed spojenecké armády vedl Ota IV. a němečtí baroni s pěchotou a jízdou ve vyrovnaných počtech. Tito muži stáli proti středu nepřátelské armády vedené Filipem II., který stejně jako spojenci měl k dispozici jak pěchotu tak kavalerii. Na pravém křídle velel Reginald z Dammartinu a Vilém ze Salisbury a v jejich části vojska byla převážně pěchota. Toto křídlo stálo proti levému křídlu Francouzů vedené hrabětem z Dreuxu a biskupem z Beauvais a tvořené bylo jak jízdou tak kavalerií.
Jak již bylo napsáno, levé křídlo spojenců tvořené především jezdci se vydalo do útoku jako první. Když Francouzi viděli útok Vlámů, ihned na ně také zaútočili. Francouzům se podařilo prolomit vlámské linie a postupovali s takovou vervou, že se toto křídlo úplně rozpadlo. Anonymní autor napsal:Vlámské síly se sice snažili své nepřátele zahnat, ale nebylo jim to nic platné, již za hodinu byli poraženi a dali se na útěk. Francouzská jízda zde potvrdila své kvality a zkušenost. Tohoto boje se nejspíše neúčastnili žádní pěšáci. Zatímco na pravém francouzské křídle zuřil boj jízdy proti jízdě, spojenecký střed se dostal na bojiště. Filip rychle seřadil svou pěchotu před svou kavalerii a očekával útok. Spojenci se vrhli na francouzský střed a divoce bojovali. Útok byl opravdu silný a Francouzi zakolísali. Několika mužům se dokonce podařilo dostat až ke králi Filipovi a nebýt jeho kvalitního brnění a obětavých rytířů, možná by byl zabit. Když se Francouzům podařilo zlikvidovat tuto přepadovou skupinu, opětovali útok a zaútočili na císaře. Byl to zuřivý boj, anonymní autor napsal o tomto útoku:Nakonec začali Němci ochabovat a když byl zraněn kůň samotného císaře, obrátil se a uprchl, následovaný většinou svých mužů. Během bojů ve středu armád se na bojiště dostal zbytek spojeneckých vojsk, tedy pravé křídlo. Iniciativy se opět chopili spojenci a zaútočili na levé křídlo francouzské armády. Vzhledem k tomu, že tuto část armády podporovala po celou dobu přicházející pěchota, dařilo se spojencům dlouho dobu vzdorovat Francouzům a to i poté, co se zbytek spojenecké armády rozpadl. Boj byl opravdu vyrovnaný boj a mnoha kronikáři je vyzdvihován Reginald jako velmi statečný a silný muž. Reginald, který si uvědomil zoufalou situaci vytvořil ze svých pěšáků pevně semknutý kruh. Ve středu tohoto kruhu byla umístěna zbývající jízda a ta mohla podnikat výpady s vědomím, že když budou pod tlakem, mohou se vrátit za ochranu pěchoty. Nakonec Francouzům začali přicházet posili ze dvou zbývajících vítězných divizí a zbytek spojenců se dostal do značně velkého tlaku. I tak se jim dařilo po delší dobu odrážet útoky a vzdali se až když byl kůn hraběte Reginalda zraněn a svého pána uvěznil pod sebou. Zvláštnostní této bitvy jsou relativně nízké ztráty obou zúčastněných stran a to z důvodu kvalitního brnění používané těmito vojáky.
Bitva znamenala zásadní změnu na evropské politické mapě. Anjouovské impérium prakticky přestalo existovat, Filip II. August upevnil svoji moc jednak v samotné Francii, tak v Evropě. To vedlo k diferenciaci území i lidí v obou státech a k prohlubování národnostního cítění. Porážka spojenců podlomila moc císaře Oty, přičemž jeho rod byl nahrazen rodem Štaufů a císařem se stal. Pro šlechtu v Anglickém království byl tento neúspěch již poslední kapkou a vymohli si na králi přijetí Magny charty. Po této bitvě však neustali spory o francouzské území a to byla hlavní příčina vzniku stoleté války.
Ve francouzské historické tradici se tato bitva stala symbolem neporazitelnosti Francie, což dosvědčuje i fakt, že 27. července 1914, pouhý jeden den před vypuknutím první světové války, byl na místě bitvy slavnostně odhalen pomník.


PostFinance Arena

PostFinance Arena je hokejová aréna v hlavním městě Švýcarska Bernu. Primárně je využívána k lednímu hokeji a své domácí zápasy zde sehrává tým SC Bern. Aréna byla postavena v roce 1967 a pojme 16 879 diváků. Charakteristickou vlastností této arény je největší sektor pro diváky k stání na světě s kapacitou 11 862 stojících diváků.
PostFinance Arena bude hlavní halou Mistrovství světa v ledním hokeji 2009.
Dne 1. října 2009 se zde uskuteční první ročník Victoria Cupu.
Původne se zde měla uskutečnit i kvalifikace hokejové Ligy mistrů, ale kvůli nutné rekonstrukci stadiónu se tak nestalo.
Kvůli svému věku nemohla PostFinance Arena sloužit jakožto dějiště Mistrovství světa v ledním hokeji 2009. Proto musela být tato aréna před začátkem mistrovství světa rekonstruována, což také zapůsobilo při konečném rozhodnutí Švýcarské hokejové federace o výběru Bernu coby centrálního dějiště MS 2009. Během rekonstrukce před Mistrovstvím světa v ledním hokeji 2009 zde budou do celého nynějšího rozsáhlého sektoru k stání namontována sedadla, čímž se kapacita stadionu přechodně sníží na 13 000 míst. Po mistrovství světa bude opět obnoven celý sektor k stání, ale bude o něco menší jako předtím, celková kapacita se tím ale zvýši na 17 000 míst, což je více míst než měla aréna před započetím rekonstrukce.
Poslední léta bývá v PostFinance Areně větší počet fanoušků z evropských lig. V sezóně 2006/2007 činila průměrná návštěvnost arény 15 993 diváků a o sezónu později pak 15 939 diváků.


Klášter Königsfelden

Klášter Königsfelden je bývalý klášter františkánů a klarisek ve Windischi ve švýcarském kantonu Aargau.
Klášter byl založen roku 1308 čerstvě ovdovělou římskou královnou Alžbětou Goricko-Tyrolskou na památku zavražděného manžela Albrechta I. Královna vdova se společně se syny snažila dopadnout účastníky vražedného spiknutí, nakonec také do kláštera vstoupila a roku 1313 zde zemřela. Od roku 1317 žila v Königsfeldenu i Alžbětina dcera Anežka, vdova po uherském králi Ondřejovi. Během Anežčina působení klášter vzkvétal, úpadek přišel po roce 1364, kdy štědrá donátorka zemřela.
Klášter byl zrušen roku 1528. V 19. století byla většina klášterních budov zbourána, dnes je zde Psychiatrická klinika.
Klášterní kostel byl postaven v letech 1310-1330 a většina vitrají v jeho oknech je původních ze 14. století. Kromě biblických výjevů obsahují cyklus zobrazení příslušníků habsburského rodu, blízkých příbuzných zavražděného Albrechta I.


Break the Ice

Break the Ice je 3. singlem z 5. studiového alba Blackout americké popové zpěvačky Britney Spears. Videoklip k singlu je animovaný. Break the Ice dosáhlo již první týden v české hitparádě T-music 1.místa.


Nota

Nota je základní hudební grafický symbol. Představuje značku tónu. Pro její zápis slouží notová osnova. Úloha noty v hudebním záznamu je dvojí:
K přesné detekci hraného tónu slouží spolu s umístěním v osnově hudební klíč.
Existují další znaménka, která noty prodlužují či určují způsob hraní daného tónu. Zvláštní typem noty je pomlka. To je značka, která označuje délku trvání ticha - okamžiku, kdy nástroj nevydává žádný tón.
Pro pojmenování not se používají písmena v pořadí C, D, E, F, G, A a H v pořadí podle stoupající výšky tónu. Tato písmena se neustále opakují. Po notě H následuje nota C. Tato sekvence se může teoreticky neustále opakovat, v praxi je počet opakování omezen schopností lidského ucha vnímat vysoké tóny a schopností hudebních nástrojů tyto tóny vyloudit. Komorní A má frekvenci 440 dvojkmitů za sekundu.
Noty se používají společně jako hudební stupnice nebo tónová řada. Zmínili jsme se, že v předchozím příkladu dvě písmena C dělí vzdálenost jedné oktávy. Jedna oktáva ale představuje 12 not chromatické stupnice. Abychom vystačili pro označení všech těchto not s pouhými 7 písmeny, musíme je v některých případech trochu modifikovat.
Dva základní modifikátory jsou křížek a béčko. Toto předznamenání notu buď zvyšuje nebo snižuje o jeden půltón. Pomocí těchto značek tak vytvoříme dalších 5 not, které nutně potřebujeme k označení všech tónů v rámci jedné oktávy.
Symbol křížku je ?, béčko má symbol ?. Tato předznamenání se píší za jméno noty; například F? je nota Fis, A? je As. V notovém zápisu se však píší bezprostředně před samotnou notu.
Křížek zvyšuje notu o jeden půltón. K názvu noty se přidá koncovka -is.
Béčko snižuje notu o jeden půltón, K názvu noty se přidá koncovka -es.


Pavel Ernest Jablonský

Pavel Ernst Jablonský byl německý teolog a orientalista. Jeho otcem byl biskup Jednoty Bratrské Daniel Ernst Jablonský.
Zabýval se koptštinou a životem Koptů a jejich významem pro starozákonní studia. Je autorem řady vědeckých spisů, např. Pantheon Aegyptiorum sive de diis eorum commentarius.


Grilletta

K přípravě se používá oválná nebo kulatá houska, která má však na rozdíl od hamburgerové křupavou kůrku. Houska se rozkrojí a poloviny se zahřejí. Následně se do nich vloží vepřový karbanátek a přidá se kečup nebo čatní.
Grilletta byla stejně jako párek v rohlíku objevena pracovníky sítě restaurací HO Gaststättenbetrieb Fernsehturm v Berlíně kolem roku 1977. Pomocí těchto pokrmů mělo být možné obsloužit velké množství lidí na Alexanderplatz, pro něž nestačila kapacita okolních restaurací. Místo kečupu se do grilletty přidávalo i sladkokyselé čatní vyráběné v samoobslužných restauracích v pasážích radnice.


Útvina

Obec Útvina se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 598 obyvatel.
Český Chloumek | Chylice | Přílezy | Sedlo | Svinov | Útvina


Denizli

Město a provincie Denizli na mapě TureckaDenizli je město v Turecku, v jihozápadní části Anatolského poloostrova. Má 313 000 obyvatel a je správním střediskem provincie Denizli.
V polovině 3. století př. n. l.. seleukovský král Antiochos II. Theos nazval město Laodikeia, stejně jako několik dalších sídel, na počest své manželky Laodiky. Zvláště na přelomu letopočtu Laodikeia, latinsky Laodicea ad Lycum, vzkvétala, coby středisko výroby jemných vlněných látek. Starověké město bylo zpustošeno zemětřesením roku 494 a osídlení se postupně přesunulo o něco dále – rozvaliny staré Laodikeie, dnes nazývané Eskihisar jsou k vidění 6 km severovýchodně od dnešního města. Roku 1070 se sem nastěhovali první Turci. Ti se nakonec dostali pod Seldžuckou vládu, ta však byla oslabena několika křížovými výpravami. Název se v turečtině měnil postupně – nejdříve byl Ladik, později Tonguzlu, Tonuzlu, Tenguzlug, Donuzlu a nakonec Denizli. V 17. století cestovatelé popsali Denizli jako město se čtyřmi branami, 57 mešitami, 7 medresami, 6 lázněmi a 3 600 domy, které je 470 stop dlouhé. Když ve 20. století Řekové obsadili Izmir, v Denizli se zformovaly první vojenské jednotky hnutí odporu.


Bulharská armáda

Bulharská armáda je jméno ozbrojených sil Bulharska. Bulharsko je od roku 2004 součástí NATO.
Bulharsko vedlo válku v letech 1912 až 1913 proti Turecku spolu se svými spojenci z Balkánského spolku. Turci měli méně početnou armádu a prohráli. Bulhaři ovládli po těžkých bojích město Drinopol a „závod“ o obsazení Soluně prohráli těsně s Řeky.
Válka vypukla proto, že Srbsko odmítlo nároky Bulharů na území části Makedonie i tzv. nesporného pásma, které před První balkánskou válkou slíbili Srbové vydat. Bulhaři byli nespokojení a bulharský car Ferdinand I. vydal bez vědomí vlády rozkaz armádě, aby vytlačila bývalé spojence ze sporného území. Bulhaři zaútočili proti Srbům a po počátečním úspěchu přešli Srbové spolu s Řeky do protiofenzívy. Do války se zapojilo Turecko které ovládlo Drinopol. Vystoupilo proti Bulharsku také Rumunsko které nasadilo čerstvou armádu, rumunská armáda pochodovala na hlavní město Sofii.
Za První světové války bojovali Bulhaři na straně Ústředních mocností. Do války vstoupili, aby získali Makedonii. V roce 1915 se Bulharsko podílelo na porážce Srbska. Bulharská 1. armáda zaútočila na jih Srbska. Bulhaři po porážce Srbska obsadili území Makedonie. Bulhaři obsadili také oblast kolem města Niš. V roce 1918 Bulhaři kapitulovali.
Po prohrané válce muselo Bulharsko silně redukovat armádu na 30 tisíc mužů a nesmělo vlastnit válečné námořnictvo.
Bulharsko bojovalo po boku Německa proti západním spojencům. Do války proti SSSR však Bulharsko nevstoupilo. Až v roce 1944 vyhlásili Sověti válku Bulharsku.
Od roku 1955 bylo Bulharsko členem varšavského paktu. V srpnu roku 1968 se Bulharská armáda podílela na okupaci Československa. Od roku 2004 je Bulharsko členem Severoatlantické aliance.


Wollastonova medaile

Wollastonova medaile je nejvyšší ocenění udělované Geological Society of London vědcům za mimořádný přínos ve všech oborech geologie.
Své jméno nese ocenění po anglickém chemikovi W. H. Wollastonovi. Porvé byla propůjčena v roce 1831. Původní medaile byla vyrobena z palladia, kovu, který Wollaston objevil.


Welwitschie podivná

Welwitschie podivná, syn. Velbičice podivná je druh nahosemenné rostliny z oddělení Gnetophyta. Čeleď Welwitschiaceae a rod Welwitschia jsou monotypické, obsahují pouze druh Welwitschia mirabilis. Jedná se o dvoudomou rostlinu naprosto odlišnou od všech ostatních. Byla pojmenována po svém objeviteli, jímž byl Friedrich Welwitsch, rakouský botanik slovinského původu, který jihovýchodní Afriku navštívil ve službách portugalského krále. Slovinci tuto rostlinu nazývají dle slovinského příjmení objevitele velbičica. Rostlina je považována za živoucí fosílii
Jedná se o nahosemennou dvoudomou rostlinu, která vytváří samčí a samičí šištice. Celá rostlina sestává pouze ze 2 listů, které neustále pomalu dorůstají. Podzemní kmen je mohutný, běžně dosahuje tloušťky v řádu decimetrů a délky desítek metrů. Spory se vedly o tom, slouží-li kořen pouze k upevnění rostliny v půdě, aby odolala silným větrům anebo i k přijímání vláhy z 50-60m hloubky.
Welwitschia je jedním ze zázraků evoluce. Původně šlo pravděpodobně o strom, rostoucí v pralese. Před miliony lety prales ustoupil a kvůli klimatickým změnám se z této oblasti stala poušť. Welwitschia byla jedinou rostlinou onoho pralesa, která byla schopna se natolik změnit a přizpůsobit, aby novým drsným podmínkám odolala.
Zeměpisné rozšíření Welwitschie podivné je omezeno na jihozápad Afriky, obzvláště do Namíbijské pouště, náležící dvěma zemím, Namíbii a Angole.
Věk těchto rostlin je velmi obtížné odhadnout, nicméně se zdá, že se jedná o velmi dlouhověké rostliny, dožívající se 1000 let a více. Některé z nejstarších mohou být více než 2000 let staré.
Soubor:Welwitschia mirabilis.jpg|Největší známá Welwitschie, přezdívaná „The Big Welwitschia“, je 1,4 m vysoká a více než 4 m široká Soubor:WelwitchiaFemale.JPG|Welwitschia, samičí rostlina Soubor:WelwitchiaMale.JPG|Welwitschia, samčí rostlina


Velký strahovský stadion

Velký strahovský stadion či Stadion Strahov nebo také Strahovský stadion je dle některých zdrojů stadion s největší rozlohou na světě, největším sportovním objektem vůbec je Indianapolis Motor Speedway. Jeho kapacita činí více než 240 000 míst, z toho 50 000 k sezení.
Stadion se nachází na pražském Strahovském kopci v těsné blízkosti Stadionu Evžena Rošického, na Atletické a Vaníčkově ulici mezi Malovankou a Hřebenkami.
Výstavba prvního stadionu, který byl dřevěný, zde začala již roku 1926. Ten byl o dalších šest let později modernizován.
Po druhé světové válce se stavělo dále, a to v letech 1948 a 1975, tehdy vznikla současná podoba stadionu. Právě v druhé polovině 20. století se zde konaly velké spartakiády, a to v pětiletých odstupech. V 60. letech se tu nacházela dokonce i závodní dráha. Poslední spartakiáda se konala roku 1985, k další plánované již v roce 1990 nedošlo.
18. srpna roku 1990 se tu zato konal jeden z největších rockových koncertů Rolling Stones, který navštívilo přes 150 000 lidí, a to včetně tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla. Po pádu komunismu však megalomanská stavba neměla využití, a tak chátrala, na hřišti o rozloze 63 000 m2 rostl plevel a malé stromky, ochozy se dostaly do havarijního stavu. Objevovaly se tendence stadion zbourat, nakonec ale padlo rozhodnutí, že bude zachován. Na začátku 21. století stadion za finanční podpory hlavního města Prahy rekonstruovala AC Sparta Praha na 7 fotbalových hřišť normálních rozměrů, z nich jedno s umělým trávníkem, a jedno hřiště na minifotbal, také s umělým povrchem.
V 90. letech byla plocha využívána i k výstavním akcím, konalo se zde mimo jiné také několik veletrhů ForArch. Na počátku 90. let zde byl také ukázkově předváděn kolektivní jezdecký sport pólo.


Digitální pevnost

Digitální pevnost je kniha amerického spisovatele Dana Browna. První vydání vyšlo v roce 1998 v nakladatelství St. Martin's Press.


Kyselka

Obec Kyselka se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský, zhruba 10 km severovýchodně od Karlových Varů. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 820 obyvatel.


Barevné značení elektronických součástek

Pro barevné značení elektronických součástek se používá mezinárodní kód podle normy EIA-RS-279. Barevný kód se používá zejména pro určování hodnoty rezistorů, v menší míře i pro kondenzátory a indukčnosti.
U rezistorů jsou údaje zakódovány barevnými pruhy. U běžných rezistorů má kód tři nebo čtyři proužky. Kód se čte zleva doprava, přičemž na levé straně odporu jsou soustředěny první tři proužky. První cifra není nikdy nula.
pruh A je první platná číslice hodnoty odporu v ohmech
Přesné odpory mají pět proužků, první tři proužky určují hodnotu, čtvrtý pruh se používá pro násobitel a pátý pro toleranci. U některých odporů může být zcela vpravo ještě šestý pruh definující tepelný koeficient odporu, tento pruh je výrazně širší.
V USA se může používat ještě jiný způsob podle vojenské normy MIL-STD-199. V tomto případě se pátý pruh používá pro spolehlivost.
Příklad: žlutá fialová červená hnědá znamená 4,700 ohmů, 1% tolerance.
Podobný kód se používá i pro NTC termistory, jejichž pouzdro je ploché s vývody na jednu stranu. První pruh je nejblíž k vývodům.
U kondenzátorů není barevné značení využíváno tak často. Podle typu kondenzátoru je třeba kromě hodnoty a tolerance určit provedení, maximální napětí, u keramických kondenzátorů i tepelné parametry. Proto je u některých typů třeba použít až šest barevných teček. Systém značení hodnot a násobitelů je stejný jako u rezistorů, tolerance a další vlastnosti jsou značeny jinak. Pro bezpečnou orientaci je proto užitečná dokumentace výrobce. Základní jednotkou, na kterou se aplikuje násobitel, je u kondenzátorů pikofarad pF a u indukčností mikrohenry µH.


Ekonomická integrace

Ekonomická integrace znamená, že se ekonomiky rozdílných zemí navzájem propojují a odstraňují se bariéry vzájemného obchodu. Ekonomická integrace má tedy za cíl podporu vzájemného obchodu a tím zlepšování životní úrovně obyvatel. Podle uznávaných ekonomických teorií Davida Ricarda a dalších znamená obchod mezi jednotlivými zeměmi přínos pro všechny zapojené země.
Zóna volného obchodu je nejnižším stupněm ekonomické integrace. V praxi to znamená, že se dvě a více zemí dohodne, že navzájem sníží či úplně odstraní cla na některé výrobky. Příklady zón volného obchodu:
Celní unie je sdružení států, které se dohodly na omezení vzájemných obchodních bariér a zároveň uplatňují společné celní sazby vůči třetím zemím.
Společný trh znamená již vysoký stupeň ekonomické integrace. Členské státy odbouraly veškerá cla, používají společný celní sazebník vůči třetím zemím a je mezi nimi zabezpečen volný pohyb zboží, služeb, práce a kapitálu. Příklad: Evropské společenství v 80. letech.
Jednotný vnitřní trh je vyšší stádium společného trhu - státy zavedly společné technické a jiné normy na výrobky a vnitřní hranice mezi členskými státy již neexistují. Příkladem je Evropská unie od 1. 1. 1993.
Ekonomiky zemí v hospodářské unii jsou již plně zapojeny do jednotného vnitřního trhu a navíc přenášejí část svých pravomocí na nadnárodní instituce. Měnová unie znamená, že členské státy navíc používají společnou měnu jako zákonné platidlo. Ve fázi hospodářské a měnové unie je v současnosti Evropská unie.
Vrcholem ekonomické integrace je úplná ekonomická a politická integrace, kdy původně samostatné státy splynuly v nový celek, který je řízený z jednoho centra. Příkladem je sjednocení Německa v roce 1990.


Prchavé okamžiky

Prchavé okamžiky, v anglickém originále , je románová prvotina kanadské spisovatelky Anne Michaels. Román byl poprvé vydán v Torontu v roce 1996. V roce 1997 získal cenu Orange Prize for Fiction. V češtině vyšel v roce 2000 v překladu Věry Chase.
Román posloužil také jako předloha stejnojmenného filmu režiséra Jeremyho Podeswy.
Malý polský židovský chlapec Jakob Beer je na počátku 2. světové války řeckým archeologem Athosem Roussosem zachráněn před německými okupanty. Athos jej odváží do rodného, rovněž Němci okupovaného Řecka a po skončení války do kanadského Toronta.


Drahenice

Obec Drahenice se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 180 obyvatel.


Ozbrojené síly Ruské federace

Ozbrojené síly Ruské federace jsou vojenské jednotky Ruské federace. Jejich hlavním velitelem je prezident Ruské federace.
Ozbrojené síly Ruské federace byly ustaveny dekretem Borise Jelcina ze 7. května 1992, který postavil všechny jednotky Sovětské armády příslušné k základnám na území Ruska pod ruskou kontrolu.
== Organizační rozdělení == Organizačně jsou Ozbrojené síly Ruské federace rozděleny na:
V rámci Ozbrojených sil Ruské federace dále existují tři samostatné druhy vojsk, a to:
Správním úřadem, který má na starosti Ozbrojené síly Ruské federace je Ministerstvo obrany Ruské federace.


Bércoun rezavý

Bércoun rezavý je drobný bércoun, podobající se myši. Stává se terčem útoku mnoha druhů dravců, a proto využívá důmyslné způsoby, jak se jim vyhnout. Ze své nory si vytváří mnoho skrytých východů, a tak má při napadení velký výběr únikových cest.


Genius loci

V římské mytologii byl Genius loci duch či bůžek, ochraňující určité místo, často býval zobrazován jako had. V dnešním slovníku má však tento obrat spíš význam specifické atmosféry dané oblasti, než jakési místní ochraňující síly.
Genius loci je také nepravidelná rubrika časopisu Reflex, která pojednává právě o zajímavých či významných místech po celém světě i v Česku.


Literární cena Severské rady

Literární cena Severské rady je literární cena udílená každoročně od roku 1962 Severskou radou za beletristické dílo napsané v jednom ze severských jazyků, tj. v dánštině, faerštině, finštině, islandštině, norštině či ve švédštině. Může se jednat o román, drama, sbírku básní, novel, esejů či jiný žánr, který splňuje kritéria vysoké literatury a umění. Je honorována 350 000 dánských korun.


Elizabeth Taylorová

Elizabeth Taylorová zvaná též Liz Taylorová, celým rodným jménem Dame Elizabeth Rosemond Taylor je americká herečka a vývojářka voňavek a parfémů, jedna z velkých hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století, dvojnásobná držitelka ceny Americké filmové akademie Oscar. Elizabeth Taylorová je jedním z filmových sex-symbolů své doby.
Pochází z americké rodiny, která před druhou světovou válkou trvale žila v Londýně. Od útlého dětství se učila tancovat. Již ve věku devíti let se poprvé objevila ve filmu. V roce 1943 uzavřela svoji první smlouvu se společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, kde se stala dětskou filmovou hvězdou 40. let.
Mezi její nejznámější filmové role patří dvoudílný velkofilm Kleopatra z roku 1963, kde si zahrála společně s Rexem Harrisonem a svým pozdějším manželem Richardem Burtonem či snímek Zkrocení zlé ženy natočený na motivy stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespeara. Za umělecky nejhodnotnější jsou považovány její snímky Telefon Butterfield 8 z roku 1960 a Kdo se bojí Virginie Woolfové? z roku 1966, za něž byla oceněna Oscarem.
Byla celkem osmkrát vdaná, z toho dvakrát s Richardem Burtonem.
Elizabeth Taylor se narodila jako Elizabeth Rosemond Taylor na předměstí Londýna 27. 2. 1932, ale oba její rodiče byli rodilými Američany.
Již od dětství měla Elizabeth ochranitelský vztah ke zvířatům, zhruba v 5 letech byla majitelkou poníka jménem Betty.
Do školy pro nejmenší začala Liz chodit ještě v Anglii, ale když v roce 1939 rodina Taylorových uprchla z Evropy, Liz i její starší bratr Howard pokračovali ve školní docházce v Kalifornii. Zde si Francis otěvřel galerii s obrazy.
V době Elizabethina dospívání se o ni začala zajímat média, což se projevovalo zejména spekulacemi o zásnubách s mnoha slavnými lidmi. Prvním z nich byl Glen Davis. Skutečným prvním snoubencem byl až William Pawley ml., se kterým se Liz zasnoubila v červnu 1949. Na podzim téhož roku bylo ale zrušeno. Liz reagovala na novinové články o druhém zrušeném zasnoubení a střídání mužů slovy: „Kdybych byla taková, jak mě vylíčili, nenáviděla bych se.“
V květnu 1950 se konala velkolepá svatba, při níž se Liz stala chotí o 5 let staršého Nicka Hiltona, dědice hotelových sítí. O tom to sňatku jeden z hereččiných přátel prohlásil: „Matka Elizabeth nepřipravila na manželstvím s bohatým frackem, který jednal po svém - to nebylo ve scénáři.“ A sama Liz: „Opravdu jsem si myslela, že k manželství stačí bílá chaloupka a nadýchaná zástěra.“ Ke svému soukromí dodala: „Jiní mladí lidé se klidně můžou hádat. Jenže než my se stačíme políbit a usmířit, už jsou toho plné noviny.“
V lednu 1951 proběhl rozvod, majetková vyrovnání trvala o několik měsíců déle.
V únoru 1952 se Liz v Anglii provdala za anglického herce Michaela Wildinga, o 19 let staršího. 6. ledna se jim narodil první potomek, pojmenovaný Michael Howard Wilding. Druhého syna Christophera Edwarda Wildinga porodila Liz 27.2.1955 na své narozeniny. Oba porody proběhly císařským řezem.
V lednu 1957 se Elizabeth s Wildingem rozvedla, několik dní na to se stala ženou Mikea Todda, oba úřední akty proběhly v Mexiku.
6. srpna 1957 se jim předčasně narodila dcerka Elizabeth Frances, nazývaná Liza.
23. 5. 1958 při leteckém neštěstí soukromého letadla zahynul Mike Todd. Liz se dlouho vzpamatovávala z této ztráty, hrozilo, že spáchá sebevraždu. Žal se snažila překonal prací na filmu Kočka na rozpálené plechové střeše, ale s vyrovnáním se situací jí skutečně pomohl až Mikeův přítel a svědek ze svatby Eddie Fisher. Ten se stal Elizabethiným manželem 12. května 1959 a Liz kvůli němu konvertovala k judaismu.
Při natáčení Kleopatry se potkala se ženatým Richardem Burtonem. Oba se kvůli svému vztahu rozvedli a v březnu 1964 slavili svatbu. Přibližně v době aféry kolem rozvodu s Fisherem se Liz podařilo adoptovat postiženou Mariu. V roce 1968 prodělala Liz gynekologickou operaci, po které již nemohla otěhotnět.
V červnu 1974 byli Burtonovi rozvedeni, v říjnu 1975 se znovu vzali, zejména proto, že ani jeden z nich nechtěl být sám. Richard na tom nebyl zdravotně nejlépe. Tento sňatek vydržel pouze několik měsíců, Richard se znovu oženil a Lizininým dalším manželem se stal v prosinci 76 budoucí senátor John Warner. Liz se účastnila jeho volební kampaně. V listopadu 1982 se ale rozvedli.
Během svého života podstoupila herečka několik odtučňovacích kúr v lázních.
Rodina s malou Liz během cesty lodí do Ameriky navštívila Liz poprvé kino, konkrétně film Malá princezna se Shirley Temple. Elizabeth začala také zářit jako dětská hvězda.
Sara v mládí získala divadelní zkušenosti a proto obě děti prosazovala jako herce. První Lizina smlouva s filmovou společností, Universal Pictures, z dubna 1941 měla být na 7 let. Do roka byla ale zrušena ze strany společnosti, protože zřejmě nenašli vhodnou roli. Z dřívějších vyjednávání si ji pamatoval Benny Thau a na podzim 1942 ji MGM nabídlo smlouvu. Liz nahradila ve filmu Lassie se vrací herečku Marii Flynn. V malých roličkách se objevila ve filmech Jana Eyrová, sirotek lowoodský a Bílé útesy doverské, než vytvořila hlavní roli ve snímku O velkou cenu, který měl premiéru o Vánocích 1944.
V té době již nenavštěvovala klasickou školu, ale učila se mezi záběry s pedagogickým dozorem studia MGM. Život Liz neurčovalo jen studio, ale i rodiče. Znát byl výrazný vliv matky na výběr rolí, oblečení i pravidelný doprovod na natáčení. Také Sara byla řádné placeným zaměstnancem studia jako Elizabethina matka.
V roce 1945 vyšla autobiografická dětská knížka Hryzálek a já, jejíž autorství je připisováno Elizabeth, kde jsou hlavními postavami dívka a její veverčí kamarád.
Londýnský tisk Sundey Pictorial o Liz napsal: „Elizabeth Taylor je živým argumentem proti zaměstnávání dětí u filmu.“ Světovou hvězdu udělal z Liz snímek Místo na výsluní, upravená verze Dreiserovy Americké tragédie, kterým měl premiéru na podzim 1951. Montgomery Clift, který zde hrál jejího partnera, se stal Elizabethiným věrným přítelem. „Znám jen dva herce, s nimiž se cítím téměř fyzicky srostlá, jakoby pupeční šňůrou, elektrizovaná a elektrizující,“ prohlásila Liz.
Během svých manželství se věnovala zejména mateřství, filmování odsunula stranou. Kvůli Lizininým zdravotním problémům se natáčení filmu Kleopatra dlouho odkládalo. Zde potkala Richarda Burtova, pozdějšího manžela, se kterým natočila celkem 11 filmů.
V roce 1982 Liz vystupovala na divadelních prknech i jinde.
Filmovými partnery a partnerkami byli Peter Lawford, Mickey Rooney, Janet Leigh, Spencer Tracy, Montgomery Clift, Joan Fontaine, Rock Hudson, James Dean, Dennis Hopper, Paul Newman, Katharine Hepburn, Jiří Voskovec, Richard Burton, Rex Harrison, Charles Bronson, Michael York, Marlon Brando, Mia Farrow, Robert Mitchum, Warren Beatty, Michael Caine, Peter O'Toole, Henry Fonda, Andy Warhol, Jane Fonda, Ava Gardner, Burt Lancaster a Anthony Hopkins, Lesley-Anne Down, Jeff Bridges a Eli Wallach, Geraldine Chaplin a Angela Lansbury, Philippe Noiret.
Mezi nejvýraznější role patří Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, titulní role v Kleopatře, Angela v Místě na výsluní, dětská role Velvet ve filmu O velkou cenu, Catherine v Náhle minulého léta, Gloria v Telefon Butterfiled 8, Melissa v Kdo se bojí Virginie Woolf?, zkrocená Kateřina ve Zkrocení zlé ženy.


Mnišství

Mnišství je životní styl, který podřizuje svůj život službě Bohu a vyznačuje se výraznou askezí a životem buďto v osamění, nebo v relativně malém společenství podobně zaměřených druhů.
Nejstarší monastický řád vznikl pravděpodobně v džinismu nebo buddhismu někdy kolem roku 500 př. n. l.. Jelikož nelze přesně určit dobu života zakladatelů těchto dvou indických náboženství, není zcela jasné, kterému z nich připadá prvenství v založení prvního mnišského společenství na světě.
Mnišství jako takové existovalo již v době předkřesťanské. V křesťanství jsou mnišské komunity doloženy od druhého století. Jednotlivci odcházeli do pouště věnovat se intenzivnímu duchovnímu životu. Inspirací byl sv. Jan Křtitel. Ve větším množství začali odcházet křesťané do vznikajících monastýrů ve 4. století na protest proti zesvětštění církevního života ve městech, které nastalo, když za císaře Konstantina Velikého přestalo být křesťanství pronásledováno a postupně se stalo převládajícím náboženstvím římské říše.
přičemž některé řády mají ještě nějaké sliby navíc. Například Boromejky mají navíc ještě slib milosrdenství a Redemptoristé slib setrvání v kongregaci až do smrti.
Pro pravoslavný mnišský oděv je charakteristická černá barva, dlouhá říza a klobouk s černým závojem na záda.
Termín „řehole“ se v pravoslaví nepoužívá. Pravoslavné mnišství není rozděleno na jednotlivé mnišské řády, jak to známe z katolické církve, ale je v zásadě jednotné, v drobnostech má každý jednotlivý monastýr určitá vlastní specifika daná jeho ústavou. Někdy bývají pravoslavní mniši na Západě označováni jako řád Basiliánů, což je omyl, který vzniká tím, že se osobitá římskokatolická církevní struktura používá na pravoslavnou církev, které je však cizí. Hlavním úkolem pravoslavného mnicha je modlitba - duchovní život. Pravoslavní tedy neznají „prakticky zaměřené mnišství“. Povinností mnicha je přebývat v poslušnosti duchovnímu otci a pokud možno v monastýru nebo v poustevně. Právoslavné kánony zakazují, aby se mniši potulovali po městech.
Centrem pravoslavného mnišství je Svatá Hora Athos, kde je zvláštní obyčej - téměř se zde nevyskytuje malá schima; svatohorští mladší mniši jsou většinou rjasoforové a starší mniši jsou většinou ve stupni velké schimy.
V buddhismu vznikl mnišský řád ještě za života Siddhárthy Gautamy. původně se jednalo o společenství potulných asketů kteří se stali Buddhovými žáky. Zpočátku neexistovala pro mnichy žádná specifická pravidla, pouze doporučení. Později vznikla první pravidla, která byla později kanonizována a stala se závaznými. V zemích theravádového buddhismu dodržují novici dasa-síla tedy deset etických rozhodnutí a plně ordinovaní mniši 227 pravidel sepsaných ve Vinaja pitace, jednom ze tří hlavních košů pálijského kánonu.
Bhikkhu musí dodržovat striktně 4 pravidla, po jejichž překročení automaticky přestává být mnichem. Jedná se o vědomé zabití jiné lidské bytosti, vědomý sexuální styk s člověkem nebo zvířetem, vědomé ukradení cizího majetku a vědomé vychloubání se nenabitými spirituálními schopnostmi.
Mnišky musí bezpodmínečně dodržovat pravidel 8, celý jejich kodex obsahuje však pravidel 311.
V mahájánových zemích dodržují mniši i mnišky pravidel ještě více.


Václav Pačes

Prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc. je český biochemik a předseda Akademie věd České republiky v letech 2005 až 2009. V březnu 2009 byl vystřídán Jiřím Drahošem.
Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V Ústavu molekulární genetiky Akademie věd České republiky studuje strukturu genomů.
Jeho skupina patřila mezi první, které přečetly úplnou dědičnou informaci nějakého organismu. Objevil enzym zapojený do katabolismu rostlinného hormonu cytokininu. Je spoluautorem prvního českého syntetického genu. Publikoval více než 100 původních prací a podílel se na 5 knihách. Popularizuje svůj obor v tisku, rozhlase, televizi a na internetu.
Mezi jeho působiště patřily Yaleova univerzita, univerzity v Chicagu, Seville a v Bristolu, Ústav aplikované biochemie v Japonsku. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (VŠCHT] přednáší molekulární genetiku a genové inženýrství.
V březnu 2005 zvolen předsedou Akademie věd České republiky, když nahradil Helenu Illnerovou.
V říjnu 2006 byl zmíněn jako možný kandidát na předsedu úřednické vlády, která by dovedla Českou republiku k předčasným volbám. Občas byl zmiňován jako možný kandidát pro prezidentskou volbu v roce 2008.
Předsedal též komisi pro posouzení energetických potřeb ČR. Jednalo se o politicky ožehavé téma, neboť vláda se v koaliční smlouvě zavázala nestavě další jaderné elektrárny a respektovat územní limity těžby uhlí v severních Čechách. Pačes i další členové komise přiznali, že čelí silným tlakům rozmanitých zájmových skupin. Svá doporučení komise zveřejnila počátkem července 2008.


Univerzita Waseda

Waseda je jednou z nejstarších a nejprestižnějších univerzit v Japonsku a patří mezi 6 nejdůležitějších tokijských univerzit.
Hlavní kampus se nachází v tokijské správní oblasti Šindžuku. Celková rozloha univerzitních pozemků činí 2 099 200 m2.
Univerzita byla založena roku 1882 jako vyšší odborná škola „Tókjó senmon gakkó“, u jejího zrodu stál samuraj a politik období Meidži Ókuma Šigenobu. Status univerzity získala roku 1902. Velká část byla těžce poškozena během spojeneckého bombardování Tokia za druhé světové války. Waseda byla přestavěna a znovuotevřena roku 1949.
Univerzita se skládá z jedenácti základních fakult, od dubna 2007 se plánuje otevření dalších pěti fakult, kromě toho existují ještě postgraduální fakulty, speciální fakulta studia japonštiny pro zahraniční studenty, atd.
V roce 2006 bylo na univerzitě zapsáno 46 034 studentů v základním cyklu, 8 460 postgraduálních studentů a 1 666 učitelů v plném pracovním poměru. Ve stejném roce na Wasedě studovalo také 2 190 zahraničních výměnných studentů, což je v Japonsku nejvyšší počet hned po státem provozované Tokijské univerzitě. Pod střechami univerzitní knihovny se nachází více než 5 100 000 titulů knih.
Waseda je také činná po stránce sportovních aktivit, známý a sledovaný je především univerzitní baseball. Dvakrát do roka probíhá tzv. Sókeisen, což je baseballové utkání týmu Wasedy a univerzity Keió, které nadšeně sledují nejen studenti obou škol, ale i příznivci baseballu po celém Japonsku. Na Wasedě vzkvétá také kopaná a rugby.
Kromě toho univerzita nabízí široké spektrum mimoškolních aktivit. Počet zájmových kroužků přesahuje 3 000.


Wiki

Wiki je označení webů, které umožňují uživatelům přidávat obsah, podobně jako v internetových diskusích, ale navíc jim také umožňují měnit stávající obsah; v přeneseném smyslu se jako wiki označuje software, který takovéto weby vytváří.
Původně se termín wiki používal zcela opačně. Wiki bylo označení typu softwaru a weby postavené na wiki byly označovány jako wiki-weby. Postupně došlo k přenesení významu slova wiki na výsledný web a pro používout platformu byl zaveden termín wiki-software.
V užším smyslu jsou někdy Wiki a WikiWikiWeb používány jako odkaz na Portland Pattern Repository, první wiki. Zastánci užívání tohoto významu doporučují pro rozlišení zde diskutovaného všeobecného významu používat malé 'w'.
Název wiki wiki pochází z havajštiny, ve které je to výraz pro „rychlý“, resp. „velmi rychlý“.
Někdy jsou používány termíny wikiwiki nebo WikiWiki namísto termínu wiki.
Wiki umožňuje vytvářet dokumenty kolektivně pomocí jednoduchého značkovacího jazyka za použití webového prohlížeče. Jedna strana ve wiki je označována jako „wiki stránka“, zatímco celá skupina stránek, které bývají obvykle značně propojeny, je nazývána „wiki“.
Jedna z definičních charakteristik wiki technologie je snadné vytváření a aktualizace stránek. Obecně není před přijetím stránky prováděna žádná kontrola a většina systémů wiki je otevřena veřejnosti – nebo přinejmenším komukoli, kdo má přístup na wiki server. Zpravidla není vyžadována ani registrace uživatele.
V tradičních wiki systémech je každá stránka reprezentována třemi způsoby: HTML kód, stránka jako výsledek zobrazení tohoto kódu prohlížečem a uživatelsky editovatelný zdrojový kód, ze kterého serverem vytváří HTML kód. Posledně jmenovaný formát, známý jako wikitext, je psán ve zjednodušeném značkovacím jazyku, jehož styl a syntaxe může být v jednotlivých implementacích odlišná.
Důvodem k tomuto návrhu je, že HTML se svou velkou zásobou vnořených tagů je velmi komplikovaný pro rychlou editaci a odvádí pozornost od obsahu stránky. To, že uživatelé nemohou využít veškerou funkcionalitu, kterou HTML poskytuje, jako je JavaScript a CSS, se jeví spíše jako výhoda, protože je tím zajištěna konzistence vzhledu.
Některé moderní wiki systémy používají odlišnou metodu: poskytují WYSIWYG editaci, obvykle prostřednictvím ovládacích prvků ActiveX nebo pluginů, které překládají graficky vytvářené formátovací instrukce jako je „tučně“ a „kurzívou“ do odpovídajících HTML tagů. V těchto implementacích uložení změn znamená odeslání nové HTML verze stránky na server, i když uživatel je odstíněn od těchto technických detailů, protože značkování se generuje transparentně. Uživatelé, kteří nemají potřebný plugin, většinou mohou stránku stále editovat, obvykle přímou editací řádkového HTML kódu.
Formátovací instrukce, které wiki dovolují, se značně různí v závislosti na použitém wiki engine. Jednoduché wiki systémy umožňují pouze základní formátování textu, zatímco ty složitější mají podporu pro tabulky, obrázky, vzorce, nebo i interaktivní elementy jako ankety a hry. Z těchto důvodů je v současnosti vyvíjena snaha definovat Wiki Markup Standard.
Wiki je skutečné hypertextové medium s nelineárními navigačními strukturami. Každá stránka obvykle obsahuje mnoho odkazů na jiné stránky. Ve větších wiki často existují hierarchické navigační stránky, ale nemusejí se používat. Odkazy jsou vytvářeny užitím specifické syntaxe, takzvaných link pattern.
Původně používala většina wiki systémů jako link pattern metodu CamelCase, která vytváří odkazy tak, že výraz se napíše s velkými počátečními písmeny jednotlivých slov a vynechají se mezery mezi nimi. Slovo CamelCase je samo o sobě příkladem CamelCase. I když CamelCase vytváří odkazy velmi snadno, vede také k vytváření odkazů ve tvaru odlišném od standardního pravopisu. Wiki založené na CamelCase jsou rychle rozeznatelné podle velkého množství odkazů se jmény jako TableOfContents a BeginnerQuestions.
CamelCase má mnoho kritiků a návrháři wiki hledali jiné řešení. První, kdo zavedl tzv. free links ve formátu _, byl systém Cliki. Různé wiki systémy používají jako link pattern hranaté závorky, složené závorky, podtržítka, lomítka nebo jiné znaky. Odkazy mezi odlišnými wiki komunitami jsou možné použitím speciálních link pattern zvaných InterWiki.
Nové stránky se obvykle ve wiki vytvářejí jednoduše přidáním odpovídajícího odkazu na tematicky příbuznou stránku. Pokud odkazovaná stránka neexistuje, je odkaz obvykle zvýrazněn jako nefunkční. Přechod na takový odkaz otevře editační okno, které umožní uživateli napsat text nové stránky. Tento mechanismus zajišťuje, že tzv. „sirotčí“ stránky vznikají jen zcela výjimečně, a zachovává tak vysokou úroveň hypertextové provázanosti stránek.
Wiki systémy jsou obecně založeny na principu, že je lepší usnadňovat opravy chyb než bránit jejich vzniku. Proto wiki, i když jsou hodně otevřené, zároveň poskytují různé prostředky pro kontrolu platnosti posledních změn obsahu. Nejvýraznější v téměř každém wiki systému je tzv. stránka posledních změn, která zobrazuje seznam určitého počtu posledních změn, nebo všechny změny za určité časové období. Nekteré wiki umožňují seznam filtrovat tak, aby malé změny nebo změny prováděné skripty byly vynechány.


SA Tennis Open 2009

Tenisový turnaj ATP SA Tennis Open 2009 se konal ve dnech 2. - 8. února v jihoafrickém Johannesburgu venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 500,000 USD.


Ostertagia ostertagi

Ostertagia ostertagi je kosmopolitně rozšířená hlístice z čeledi Trichostrongylidae parazitující ve slezu skotu, případně jiných přežvýkavců. Představuje jednoho z nejvýznamnějších patogenních helmintů skotu na světě. Dospělí jedinci se lokalizují ve slezu, výjimečně v duodenu, kde jsou přisátí ke sliznici a živí krví hostitele.


Naigani

Naigani je ostrov fidžijského souostroví Lomaiviti. Leží osm kilometrů severozápadně od Ovalau a deset kilometrů od Tailevu Point na fidžijském hlavním ostrově Viti Levu.


Live for Speed

Live for Speed je online závodní simulátor vyvíjený pouze tříčlenným týmem. Hlavním účelem hry je poskytnout realistický závodní zážitek při online multiplayeru a single playerové závody proti AI vozům. Závodníci také mohou vytvářet své osobní rekordy v režimu Měřená kola.
LFS je distribuováno přes internet. Plná hra může být stažena a z oficiálního webu a může být nainstalována, ale pro odemčení všech možností hry je vyžadováno zakoupení licence. Bez licence je možné hru zpřístupnit pouze jako demoverzi. Licenci, umožňující odemčení veškerého obsahu hry, je možné zakoupit na oficiálním webu za L24.
Hra má být vydána ve třech fázích, S1, S2, a S3. Každá fáze bude obsahovat různá vylepšení, jako jsou fyzikální model, grafika a zvuk. Ti, kteří vlastní jednu z fází hry, mají samozřejmě přístup i k funkcím předchozích fází a demo serverům.
Plně fungující oficiální Alpha verze LFS S2 byla vydána 24. června 2005. I přes to, že se jedná o verzi Alpha, jsou do hry vkládány nové věci namísto vylepšování těch stávajících. Seznam nedávných hlavních patchů:
Patch S2 Y byl vydán 21. prosince 2007. Hlavní změny jsou:
Patch S2 Z byl vydán 2. července 2008. Hlavní změny jsou:
Fyzikální engine hry simuluje pneumatiky, různé druhy zavěšení, aerodynamiku, hnací ústrojí, několik typů převodovky, přehřívání spojky a poškození zavěšení kol, karoserie a částečně i motoru. Některé z hlavních rysů matematického modelu pneumatiky vytvořeného Scawenem Robertsem jsou: každá pneumatika je rozdělena do 48 částí, dynamické opotřebení, prach/bláto na povrchu, probrzděné plochy, viditelná deformace pneumatiky.
Hra podporuje řízení pomocí volantu, myši, klávesnice, joysticku nebo gamepadu. LFS je mezi simulátory výjimečné v tom, že nabízí řízení myší, což je dobré pro ty závodníky, kteří nevlastní volant, ale chtějí mít jemnější ovládání, než s použitím klávesnice.
Závody mohou být nastaveny od jednoho až po stovky kol, nebo mohou být nastaveny na určitý časový úsek, jak je často zvykem u vytrvalostních závodů. V LFS je také podpora pit stopů, kde si lze doplnit palivo, vyměnit pneumatiky, nebo opravit poškození vozu. Během závodu online jsou také možné výměny jezdců při závodě. Omezení rychlosti v boxech na 80 km/h a za jeho porušení jsou udělovány stejné tresty jako v reálném motorsportu. To zahrnuje trest projetí boxovou uličkou, stop&go, nebo časová penalizace. Startovní rošt mohou být seřazeny náhodně, podle pořadí v předchozím závodě, nebo podle časů po kvalifikaci před závodem.
Tréninkový mód je zde uveden jako závodnická škola, která by měla pomoci novým jezdcům seznámit se se základními řidičskými schopnostmi a charakteristikou ovládání každého typu vozu. Lekce obsahují takové subjekty jako např. jízdu zatáčkou nebo ovládání brzdy a plynu. Abyste těmito lekcemi prošli, musí být splněny za určitý čas bez toho, aniž byste se dotkli nějaké překážky nebo jiných vozů. Splnění lekcí nemá vliv na odemykání nových vozů, všechny jsou dostupné již od začátku.
Verze S2 obsahuje 20 vozů, od klasických silničních automobilů až po vozy vyžadující více zkušeností. Rozsah výkonů vozů je celkem veliký, začíná někde kolem 100 koní a u nejvýkonnějších aut se výkon pohybuje okolo 700 k. Vybírat můžete z fiktivních sportovních vozů, grand-tourerů příbuzným DTM a dřívějším JGTC vozům, nebo ze silničních hatchbacků s poháněnou přední nápravou. I když LFS obsahuje převážně vymyšlená auta, má také čtyři oficiálně licencované vozy:
LFS má sedm fiktivních oblastí s tratěmi, zahrnující i jednu volně inspirovanou na východní části Londýna, jednu založenou na prostředí Jamajky a jednu poblíž oblasti Kyoto v Japonsku. Každá trať má několik odlišných konfigurací a každá konfigurace může být zajeta i opačným směrem. Celkem hra nabízí 54 konfigurací zahrnujících i tři rallycrossové tratě. Navíc si mohou uživatelé vytvořit vlastní autokrosové dráhy za použití kuželů a jiných objektů pomocí editoru autokrosu; dvě oblasti s parkovištěm jsou na tvorbu takovýchto layoutů ideální.
LFS se zúčastnilo poháru Intel Racing Tour, soutěže pořádané v Německu v roce 2007 spolu s novým BMW Z4 jako hlavní cenou pro vítěze. Díky Intel Racing Tour byl do hry zařazen i monopost BMW Sauber F1.
LFS je také spojen s pohárem V1 Championship, který byl spuštěn v roce 2008 a byl vysílán v televizi ve Velké Británii. V1 Championship je soutěž pořádaná společností s názvem V1 Championship Limited, jejíž cíl je nalézt nové britské závodní talenty. LFS je použito jako část výběru jezdců spolu s psychologickými a psychickými testy ještě před testováním v opravdových vozech. Pokud je uchazeč úspěšný ve V1 Championshipu, získá místo v závodním týmu a může mu začít kariéra v motorsportu.
Díky této spolupráci s V1 Championshipem LFS získalo licenci na vůz Formula BMW. Scawen Roberts byl pozván na testovací den v opravdovém voze poskytnutém společností Fortec Motorsport.
LFS bylo ve spolupráci s Turtle Entertainment a Volkswagenem využito, aby v roce 2008 odhalilo nový Scirocco v Leipzig Games Convention. Cena pro vítěze této soutěže, které se LFS účastnilo, byl opravdový vůz Scirocco. Podrobnosti o přidání tohoto vozu do veřejné verze LFS nejsou prozatím známy.
LFS je spojeno s webem LFSWorld.net, obsáhlým webem se statistikami a databází unikátní online podporou skinů. Online statistiky každého závodníka jsou aktualizovány a obsahují mimo jiné i nejrychlejší zajetá kola, počte kol, ujetou vzdálenost, počet spáleného paliva. Ostatní uživatelé tyto statistiky samozřejmě mohou vidět i u všech ostatních hráčů. Na webu je také databáze závodních týmů. Navíc je zde seznam oficiálních světových rekordů v čase za kolo, kam mohou závodníci nahrát jejich „hotlapy“ nebo zhlédnout záznamy ostatních. Uživatelé také mohou nahrát na web své vlastní skiny, které jsou poté automaticky stahovány do hry ostatním hráčům.
LFS je často kritizováno, že není otevřeno vůči modům aut a tratí. Diskuze o tvorbě modů a jejich vydávání není na oficiálním fóru povoleno.
V recenzi Live for Speed S1 z roku 2003 na PC Gameworld byla hra zhodnocena 89 % a v recenzi byla uvedena jako „Velmi vydařená simulace, která nabízí zábavu a velkou úroveň reálnosti.“
Justin Kranzl z časopisu APC řekl, že LFS S1 je "naprosto nejlepší PC závodní simulátor."
Recenze LFS S1 časpoisu Pelit z roku 2004 dosáhla hodnocení 92/100 a bylo v ní řečeno "Luxusní auta a vytříbená simulace. Absolutní špička."
V recenzi vydání verze S2 na Bytesector.com z roku 2005 bylo řečeno "Live for Speed je prozatím nejrealističtější a nejvěrohodnější hra, kterou jsem kdy hrál."
COMPUTEAM Race Authority uvádí, že Live for Speed je "nejpokročilejší dostupný automobilový závodní simulátor."
V roce 2005 časopis AutoSimSport udělil LFS ocenění "Nejlepší simulace" a čtenáři webu Blackhole Motorsports hlasovali pro ocenění LFS těmito následujícími cenami:


Panzerkampfwagen IV

Panzerkampfwagen IV byl německý střední tank vyvíjený od roku 1933 v Německu jakožto střední tank určený k podpoře pěchoty. První prototypy vznikly na přelomu let 1935/1936, používal se po celou druhou světovou válku.
Původně byl tank Pz IV určen pro podporu útočící pěchoty, zatímco Pz III byl určen pro boj s obrněnou technikou nepřítele. Jeho hlavní zbraní byl krátký 75mm kanón, který ovšem nebyl zrovna ideální pro boj s obrněnou technikou protivníka. Krom toho byl vyzbrojen dvěma kulomety. Takovouto výzbroj vykazovaly stroje Pz IV A-F1. Nasazení tanků Pz IV na východní frontě, kde se střetly s těžce opancéřovanými a lépe vyzbrojenými tanky T-34 a KV-1, ukázalo na urychlenou potřebu vyvinout tank schopný vést alespoň trochu vyrovnaný boj s těmito protivníky. Jelikož tank Pz III neumožňoval instalaci patřičně silné výzbroje a vývoj nových typů by byl zdlouhavý, zbýval pouze tank Pz-IV, který byl urychleně vyzbrojen dlouhým 75mm kanonem. Výroba prvních tanků typu F2 byla zahájena v březnu 1942. Celkem bylo do konce druhé světové války vyrobeno asi 9 000 těchto tanků, z toho něco málo přes 7 850 s dlouhým kanónem. Tanky byly používány i po druhé světové, Sýrie je nasadila ještě za šestidenní války.


Daň z příjmů fyzických osob

Daň z příjmů fyzických osob je daní přímou. Je stanovena zákonem o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle § 2 zákona poplatníky DPFO jsou všechny fyzické osoby, které mají na území ČR bydliště nebo se zde obvykle zdržují. Jejich daňová povinnost se vztahuje na příjmy plynoucí ze zdrojů na území ČR, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.
Zákon o daních z příjmu v § 3 zákona stanoví, že předmětem DPFO jsou
Dále je specifikováno, které příjmy předmětem této daně nejsou. Např. úvěry a půjčky, příjmy z rozšíření nebo zúžení společného jmění manželů, příjem plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného evropským soudem pro lidská práva apod.
§ 4 zákona osvětluje poplatníkům, které příjmy jsou od daně osvobozeny. Např.
Zákon dále stanoví v § 5, že základem daně je částka, kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce, tj. ve zdaněném období, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud u jednotlivých příjmů není stanoveno jinak.
Zdanění příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků řeší § 6 zákona. Nejvýznamnějším zdrojem příjmů fyz. osob jsou a budou mzdy v podobě příjmů. Především z praktických důvodů, aby zaměstnanci nebyli zatěžováni daň. administrativou a byl zajištěn trvalý přísun daň. výnosu do veřejných rozpočtů, předpokládá zákon, tam, kde je to možné, srážku daň. zálohy, popř. konečné daně, kterou je povinen provést ten subjekt, který mzdu a podobné příjmy vyplácí. Mezi příjmy ze závislé činnosti patří:
Poplatník s příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků je dále označen jako zaměstnanec, plátce příjmu jako zaměstnavatel. Odstavec 6 řeší bezplatné poskytnutí motorového vozidla pro služební i soukromé účely zaměstnance. Odstavec 7 se zabývá příjmy, které nejsou předmětem daně podle § 6, např. náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti, hodnota osobních ochranných prostředků, náhrady za opotřebení vlast. nářadí aj. Odstavec 9 se zabývá daňově osvobozenými příjmy ze závislé činnosti. Základem daně ze závislé činnosti jsou příjmy ze závislé činnosti nebo funkční požitky zvýšené o částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění, které je z těchto příjmů podle zvláštních právních předpisů povinen platit zaměstnavatel sám za sebe.
§ 7 zákona řeší příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti. Příjmy z podnikání jsou


Introit

Introit neboli vstupní zpěv je jednou z antifon užívaných při bohoslužbách. Chrámový sbor nebo přímo věřící jím doprovázejí příchod přisluhujících na místo, odkud budou tyto osoby vést průběh bohoslužeb. Smyslem introitu je účelné využití času, v němž se přisluhující přesunují a připravují před započetím vlastních obřadů. Text zpěvu má duchovně připravit věřící na danou bohoslužbu.
Jelikož se texty katolických mší mění v závislosti na příslušném liturgickém dnu, mění se i text introitu tak, aby svým obsahem odpovídal významu daného dne. Například pro slavnost sv. Cyrila a Metoděje byl text introitu před liturgickou reformou provedenou na Druhém vatikánském koncilu takovýto: Sacerdótes Tui Dómine, índuant justítiam, et sancti tui exsúltent: propter David servum Tuum, non avértas fáciem Christi Tui. - Memento Dómine David et omnis mansuetúdinis ejus. - Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in saecula saeculorum. Amen. - Sacerdótes Tui Dómine, índuant justítiam, et sancti tui exsúltent: propter David servum Tuum, non avértas fáciem Christi Tui.
Úzká souvislost introitu s tématem mešních čtení platí však bezvýhradně pouze u svátků či slavností, u běžných dnů jen v době adventní, vánoční, postní či velikonoční. Pro běžné dny mimo tyto doby, tedy v době liturgického mezidobí, jsou texty introitů tvořeny v zásadě nejvýznamnějšími úryvky ze žalmů bez toho, že by se přímo vztahovaly k dalším mešním čtením, které se navíc střídají v cyklech, na rozdíl od introitů, které zůstávají pro daný liturgický den stejné v každém roce. Introity nedělí v liturgickém mezidobí se navíc používají i pro všední dny následujícího týdne, kdy se rovněž čtou mešní texty s odlišným tématem než o příslušné neděli. Introit zde proto tvoří pouze jakýsi žalmový zpěv a neslouží primárně jako tematický úvod do mše.
Z výše uvedeného příkladu je zřejmá i struktura introitu, jak jej katolická církev používala až do Druhého vatikánského koncilu - měl 2 části, z nichž první se opakovala na závěr po formuli Gloria Patri… neboli Sláva Otci…. Introit byl tak dlouhý proto, že jej sbor zpíval latinsky v průběhu modliteb před stupni oltářními, jež odpovídají dnešnímu úkonu kajícnosti. Jelikož ten se nyní provádí až po začátku vlastní mše, mohlo dojít ke zkrácení introitu, který v současnosti nemá 2 části ani formuli Sláva Otci…, nýbrž je tvořen jedinou větou, která se navíc neopakuje. Shoduje se tak s ostatními antifonami v současnosti používanými při katolické mši - antifonou před evangeliem a antifonou k přijímání.
V našich zemích v posledních staletích zcela převládla tzv. německá zpívaná mše, při níž nejsou texty antifon zpívány latinsky chrámovým sborem, nýbrž všichni věřící zpívají příslušnou sloku mešní písně ze zpěvníku. Tato praxe, zavedená původně z důvodu nesrozumitelnosti latiny pro běžné věřící, přetrvává i po zavedení národních jazyků do liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Příslušný text introitu se tedy u nás většinou nezpíval a nezpívá, a to ani latinsky, ani česky, a je nahrazován zpěvem 1. sloky mešní písně nazvané Vstupní zpěv, případně úvodních slok jiné vhodné písně schválené pro tyto účely biskupskou konferencí. Na slavnost sv. Cyrila a Metoděje se zpívá místo introitu tato sloka písně:
Pouze když se z nějakého důvodu nezpívá žádná píseň, přečte se text příslušného introitu. Před Druhým vatikánským koncilem četl kněz introit vždy, podle tehdy platné zásady, že kněz musí přečíst celý text mše. Tato zásada pro současnou katolickou mši neplatí.
Jelikož byl introit první částí předkoncilní mše, která se měnila, používalo se prvních slov introitu k označení příslušné mše a jejímu odlišení od jiných mší. Tak například mše užívané ve všední dny doby adventní se běžně nazývaly Roráty podle jejich introitu Rorate, coeli, desuper… neboli Rosu dejte, nebesa, shůry…, velmi často užívané je i označení 3. neděle adventní a 4. neděle postní, neboli tzv. radostných nedělí, jako neděle Gaudete, respektive Laetare. Z dalších známých možno uvést například neděli Judica neboli smrtnou - dnešní 5. neděli postní, dále neděli Zmrtvýchvstání Páně označenou Resurréxit, následující neděli Quasi modo či neděli Seslání Ducha svatého nazývanou Spiritus Domini. Nejznámější je ovšem zřejmě mše Rekviem neboli zádušní mše.
Označování mší pomocí introitu se dnes už příliš nepoužívá, a to z důvodu převážného odstranění latiny z liturgie a také z důvodu používání jednoho introitu pro více mší Někde došlo i k takovým liturgickým změnám, že v jejich důsledku nelze označit současné mše dřívějšími názvy vůbec. Například výše uvedené Roráty se stále běžně používají jako název mší v adventě, ovšem ty mají dnes zcela jiné introity a označení Roráty se ve skutečnosti vztahuje jen na jeden adventní chorál.
Texty introitu byly, podobně jako texty dalších částí mše, hojně zhudebňovány významnými skladateli. Jedná se pochopitelně o introity v jejich starší podobě před reformou provedenou na Druhém vatikánském koncilu.
Mimo katolické prostředí je introit užíván především v protestantských církvích, kde je zpíván sborem věřících jako zahájení bohoslužby.


Radiobiologie

Radiobiologie je mezioborovým odvětvím na pomezí biologie a fyziky zabývající se účinky ionizujícího záření na živé organizmy. Jmenovitě do oblasti jejího zájmu spadá:


Umělá družice

Umělá družice je umělé kosmické těleso, které se pohybuje v prvním přiblížení po uzavřené křivce kolem přirozeného kosmického tělesa, např. planety nebo jejího měsíce, na rozdíl od kosmických sond, pohybujících se na počátku jejich letu v gravitačním poli Země po otevřených křivkách, po. Podle specifických vlastností oběžných drah umělých družic pak rozeznáváme jako zvláštní podkategorie družice stacionární, polární a heliosynchronní.
V současné době Zemi obíhá kolem 8 000 umělých těles větších než 10 cm, z toho pouze asi 560 je funkčních.
Umělé družice rozdělujeme do kategorií zejména právě podle centrálního tělesa, kolem něhož se pohybují, rozeznáváme tedy např. umělé družice Země, umělé družice Měsíce, umělé družice Marsu atp. Umělá kosmická tělesa, pohybující se po eliptických drahách kolem Slunce, se sice v počátcích kosmonautiky nazývala analogicky umělé družice Slunce nebo umělé planetky, ale později se pro ně vžilo spíše označení meziplanetární sondy, případně planetární sondy.
Jiné dělení vychází z hlavního účelu umělých družic, podle kterého je můžeme rozdělit na:
K tomu, abychom pro určitý čas t určili polohu družice na elipse, stačí znát polohu družice v nějakém jiném čase, protože pohyb družice je plně dán 2. Keplerovým zákonem a 3. Keplerovým zákonem.
První umělou družicí Země se stal Sputnik 1, vypuštěný z kosmodromu Bajkonur 4. října 1957.


Del Martinová

Del Martinová byla známá americká feministka a aktivistka za práva lesbických žen. Spolu se svou životní partnerkou Phyllis Lyonovou a dalšími šesti ženami založily roku 1955 v San Francisku společenský klub pro lesby Dcery Bilitis, ze kterého se vyvinula první organizace obhájkyň lesbického partnerství. Nancy Pelosiová, předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů, k tomu řekla, že obě ženy měly zásadní vliv na prosazení legalizace homosexuálních sňatků. Del Martinová zemřela na komplikace dva týdny poté, co zlomila ruku.


Fajsal I.

Fajsal bin Al Husajn bin Ali El-Hašemi byl po krátké období v roce 1920 králem Velké Sýrie a od 23. srpna 1921 do roku 1933 králem Iráku. Byl členem hášimovské dynastie, která se pokládá za potomky proroka Mohameda. Fajsal vybízel k překonání rozporu mezi sunnitskými a ší'itskými muslimy a k podpoře panarabismu, jež by vedl k vytvoření arabského státu, který by zahrnoval Irák, Sýrii a další části úrodného půlměsíce. Když byl u moci, snažil se diverzifikovat svou administraci mezi různé etnické a náboženské skupiny. Čelil velké výzvě, neboť většina oblasti Blízkého východu byla pod evropskou, konkrétně francouzskou a britskou, kontrolou a jiní arabští vůdci se k jeho myšlenkám stavěli odmítavě. Fajsal nakonec svou snahou o panarabský nacionalismus nevyhnutelně izoloval některé náboženské skupiny.
V roce 1919 podepsal společně s Chajimem Weizmannem ze Světové sionistické organizace takzvanou Fajsal-Weizmannovu dohodu, podle které měl, tehdy ještě emír, Fajsal podpořit sionistickou myšlenku, výměnou za sionistickou podporu arabskému státu v Sýrii, a to i navzdory odporu Francie. Dohoda však měla dodatek, že Fajsal nepodpoří židovské přistěhovalectví do doby, než v Sýrii vznikne jeho stát. Několik měsíců po podepsání dohody uvedl Fajsal v jednom ze svých dopisů:
Nakonec celá dohoda ztroskotala, neboť Spojené království nedodrželo své závazky vůči Arabům a přenechalo Sýrii Francouzům.


Adam Viktora

Studoval Konzervatoř v Plzni a Akademii múzických umění v Praze. Vzdělání si dále rozšířil soukromým studiem u Christopha Bosserta a na mistrovských interpretačních kurzech, např. u Tagliaviniho, Erickssohna, Koimanna a Haselböcka. V roce 2000 založil Ensemble Inégal a od roku 2007 pořádá Český varhanní festival. Od r. 1998 vyučuje varhanní hru na Konzervatoři v Plzni a od roku 2007 také hudební teorii na Pražské konzervatoři. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal, s nímž natočil několik CD s nově objevenými díly českých barokních skladatelů.


Klínatka vidlitá

Klínatka vidlitá je druh vážky z podřádu šídel. Je rozšířena ve střední a východní Evropě, ale v některých státech už byla vyhubena. V Česku se vyskytuje vzácně ostrůvkovitě. Je zapsaná v červeném seznamu ohrožených druhů bezobratlých jako druh ohrožený.
Tělo má délku 45-55 mm. V barvě těla se projevuje pohlavní dichroismus, kdy samička je žlutočerná a sameček je spíš zelenožlutě-černý a na zadečku až černobílý. Oči se na temeni nestýkají. Křídla jsou čirá s rozpětím 60-70 mm. Nohy má černé, v horní části stehen hnědé. Svrchu zadečku má žluté skvrny. Zadeček je u samečků na posledních článcích rozšířený.
Nymfy žijí na písčitých dnech čistých vodních toků nebo jezer. Zde se živí malým vodním hmyzem. Nymfa se vyvíjí 3-4 roky. Dospělé klínatky létají do května do srpna. Dospělé klínatky se většinou zdržují v blízkosti vodních ploch nebo toků. Samičky nemají kladélka, proto snáší vajíčka za letu přímo na vodní hladinou, na které jsou pak neseny proudem dál, než se uchytí na dně.


Netunice

Obec Netunice se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 170 obyvatel.


Fénicie

Fénicie taktéž Foiníkie byla historickým územím mořeplavců a obchodníků semitského původu, rozkládající se jihovýchodním pobřeží Středozemního moře. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží Středozemního moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Fénicie prakticky existovala od 3. tisíciletí př. n. l. až do roku 146 př. n. l..
Fénicie nebyla nikdy celistvým státem, spíše jakousi konfederací měst. Většinou však byla pod cizí nadvládou okolních říší. Féničané tuto oblast osídlili už ve 3. tisíciletí př. n. l. S palestinským Kanaánem tvořili jedinou kulturní, náboženskou i etnickou oblast. Kannanejci vlastně hovořili fénickými dialekty a uctívali tytéž bohy. Dá se uvažovat o totožném či velmi blízkém národu.
Slovo Fénicie či Foiníkie znamená v překladu "Červená země", od řeckého slova foiníkiein - barviti na červeno. Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví.
V 11. století př. n. l. dochází ke kolonizaci ostatních pobřežních území Středozemního moře, z nichž nevýznamnější bylo Kartágo, kde se poté přesunula fénická kultura.


Hostivít

Hostivít byl legendárním českým vládcem v 9. století, synem rovněž legendárního Neklana a podle Kosmy otec prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje. Uzavřela se tak éra bájných potomků Přemysla a Libuše.
Jedna z teorií týkajících se počtu těchto bájných knížat je podepřena freskami na zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.
Kosmas nenapsal o Hostivítovi mnoho. Jeden ze zápisů tvrdí, že když se narodila Svatá Ludmila, Hostivít a Ludmilin otec Slavibor sjednali svatbu mezi svými dětmi. Tento záznam může odkazovat ke zmíňce o procesí neznámé nevěsty v roce 871, o kterém píší Fuldské letopisy.
Jméno Hostivít zaznamenal ve své Kronice české Kosmas, převzala ho i většina historiků z 19. století, včetně Františka Palackého. Původ jména lze najít v sousloví vítat hosty.
Záviš Kalandra uvádí, že jména sedmi mýtických českých knížat jsou odvozena ze starých slovanských názvů dnů v týdnu. Hostivít by jako sedmý z nich odpovídal sobotě, kdy se vítají hosté.
Podle teorie Vladimíra Karbusického pochází dvanáct jmen mýtických postav české historie včetně sedmi knížat z úryvku staroslověnského textu - poselství Čechů k Frankům v 9. století. V tomto textu mělo být psáno: Krok’ kazi, lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan, gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.


Avicid

Mezi užívané avicidy patří např. strychnin, 3-chloro-4-methylaniline hydrochlorid, 3-chloro-p-toluidin nebo 4-aminopyridinn. Někdy je též užívána vysoká koncentrace parathionu smíchaná s naftou.


Karel Svoboda

Poté, co v útlém věku osiřel, přešel do opatrování ke svému strýci Václavu A. Svobodovi, profesoru na malostranském gymnáziu v Praze, za jeho pomoci mohl Svoboda studoval filosofii a zabývat se kreslením. Svým talentem vzbudil pozornost hraběte Františka Thuna, který byl uchvácen Svobodovu kresbou Bitva u Kresčaku. Thun ho poté začal podporovat v uměleckých studiích a roku 1842 mu dopomohl na pražskou akademii, kterou řídil Christian Ruben. První Svobodův obraz Smrt krále Václava IV. v Kundraticich se společnosti velice zalíbil a dokonce se dočkal litografické reprodukce do časopisu Lumír.
Svoboda si zvolil za svůj obor malbu historických výjevů, což pokládal za nejvznešenější malířské umění, takto ostatně smýšlela většina tehdejší společnosti. Velký důraz byl na malování obrazů z Písma a z dějin. Jeho Defenestrace se roku 1848 setkala s všeobecným zájmem a byla velmi obdivována. Předtím Ljudevit Gaj pozval Svobodu do Záhřebu. Zde se Svoboda zdržel půl roku a maloval výjevy ze života hraničárů a pod. a kreslil ilustrace k illyrským dějinám. Později se ale vrátil k historii a vypracoval řadu obrazů, jejichž náměty čerpaly mimo jiné i z dějin, které se neodehrály v Českých zemích. Tak vznikla díla jako: Cellini; Palestrina; Jan Ondřej Šlik před popravou; Bílá Hora.
Ještě roku 1848 se Svoboda oženil s dcerou hudebního skladatele Aloise Jelena, a roku 1851 se přestěhoval do Vídně. I přesto, že byl ve Vídni zabýval se přípravou cyklů pro letohrádek královny Anny v Praze. První kompozice byla Korunovace Vratislava, prvního krále českého, pak následovaly: Václav II.; Korunování Albrechta II.; Císař Josef II. v Praze a Smrť sv. Václava. První dva obrazy navrhl sám, ostatní byly inspirovány Rubenovými nákresy . Roku 1853 namaloval Vjezd císaře Maxmiliána I. do Gentu a daroval ho příští císařovně Alžbětě do alba vídeňských umělců k jejímu sňatku,
V této době také vznikla Madonna, kterou zakoupila Krasoumná jednota v Praze. Reichelovu cenu dostal za tyto malby: Jan Bedřich Saský v žaláři a Karel V. prchá před Moricem Saským do Běláku. Roku 1859 dokončil také obraz Johanna Kastilská a roku 1860 vystavil ve Výmaru karton k obrazu Milánští před císařem Barbarossou, který potom provedl v barvách. Ve Vídni Svoboda dostával i jiné zakázky, například vyzdobil sgrafitovanými kompozicemi Schöllerův dům na Operním náměstí ve Vídni, nakreslil karton k pětistému jubileu vídeňské university, maloval velikou podobiznu císaře Františka Josefa pro zasedací síň župní v Požeze v Slavonii a stal se profesorem kreslení na schottenfeldské reálce. Ilustroval německé básně Otto der Schütz od Kinkla a Waldfräulein od Zedlitze, jakož i Rukopis královédvorský.
Na první mezinárodní výstavě ve Vídni roku 1869 měl Svoboda vystaveny kartony k cyklu Ifigenie určené pro budovu nové Opery a provedené jako grisailly na zlaté půdě. Pro biskupský palác v Černovicích nakreslil 11 kartonů k freskám, a četné jsou jeho ilustrace ve Waldheims III. Monatshefte, v Květech, ve Světozoru, reprodukované dřevorytinou. České xylografické umění se zde ukazovalo na vysokém stupni vývoje. Jass, Mára, Patočka, Pokorný, Stolař, Bartel ryli podle jeho kreseb velmi rázovitě a jadrně, Leopold Schmidt reprodukoval jeho třicet listů k Rukopisu královédvorskému jako mědirytinu. Roku 1868 mu zemřela žena a on sám pak o rok později skonal na mrtvicí ve Flořiných lázních na Vídeňce. Ještě roku 1870 nechal Světozor zhotovit jeho podobiznu, kterou vyryl Mára podle Kriehuberovy kresby.
Svoboda byl pokládán za jednoho z nejvýznamnějších historických českých malířů, přestože jeho způsob malby poukazoval na vlivy německé romantiky, která začala vznikat v jeho době, což naznačuje jeho záliba v německých romantických básních. Přece však žil ve Vídni osamocen, a byl pokládán za „ultračecha“, a to kvůli svému upřímnému vlastenectví. Vzmáhající se realismus v malířství zastínil jeho dílo, ale přesto Svoboda zaujímá čestné místo v českých dějinách malířství.
Svoboda maloval jasnou, přesnou kresbou, kde byli výrazné ladné obrysy. Tvořil s umělou a vypočítavou kompozicí, která působí neživotným, někdy až nerealistickým dojmem. Také jeho barva je obyčejně chladná, kolorit je upravený podle akademických předpisů.
Na druhé straně je třeba zmínit Svobodův smysl pro realističnost v některých detailech, například v podání doplňujících předmětů, v malbě kostýmů atd. Některé obrazy, jako jeho „Defenestrace“, jsou komponovány dosti živě, s neklidnou pestrostí, jiné, jako „Milánští“, se vyznačují sytou, hřejivě laděnou barvitostí a šťavnatým nánosem barvy. Svoboda byl zůstal svoji duší především kreslíř a jeho cyklus Život hetairy přímo navazuje na tradice z dob Genelliho.


Státní znak Slovinska

Současný státní znak Slovinska byl přijat 24. června 1991. Znak zobrazuje na modrém štítu nejvyšší horu Slovinska Triglav, nad jejímž vrcholem jsou tři zlaté šesticípé hvězdy. Dva modré proužky v dolní části znaku představují řeky a moře. Pro soulad se státní vlajkou je štít znaku červeně lemován.
 Soubor:Carniola coat of arms.png|Znak Kraňska Soubor:SR Slovenia coa.png|Znak Slovinska v rámci SFRJ


Pulsnitz

Pulsnitz, , je menší řeka v Německu, protékající na území spolkových zemí Sasko a Braniborsko. Délka toku je 60 km. Plocha povodí měří 356 km2.
Řeka Pulsnitz pramení u obce Ohorn na území Saska. Teče převážně severozápadním směrem. Protéká městy Pulsnitz, Königsbrück a Ortrand. Ústí zleva do řeky Černý Halštrov nedaleko Elsterwerdy v Braniborsku.
Jako větší přítok lze uvést 12,2 km dlouhý potok Otterbach, který posiluje řeku z pravé strany nedaleko obce Thiendorf.


Národně demokratická aliance

Národně demokratická aliance je koalice indických pravicových stran. Vznikla roku 1998, hlavním členem je Bharatiya Janata Party. NDA je nyní v opozici proti vládní koalici JPA, vedenou Národním kongresem. V současné době vlastní 186 křesel, z nichž 138 náleží Bharatiya Janata Party.


26. listopad

26. listopad je 330. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 35 dní.


Nová Horka

Nová Horka je vesnice ležící ve Moravskoslezském kraji, v okrese Nový Jičín a spadá pod město Studénka, od kterého leží asi 0,5 km jižním směrem.
První písemná zmínka o Nové Horce pochází z roku 1374 nebo 1375.


Jezevčík

Jezevčík je v dnešní době velice oblíbený pes. Někteří chovatelé, jako jsou myslivci ho používají pro myslivost, ale v dnešní době se čím dál tím více chová jako domácí mazlíček a hlídač. Je vhodný k vystavování na psích výstavách a někteří milují agility. Je to velice společenský pes, je přátelský, oddaný, ale i paličatý, proto potřebuje důslednou výchovu. Je to také vynikající hlídač. Jezevčíci patří do 4. skupiny FCI.
Jezevčík vznikl od starých německých loveckých psů, od německých honičů. To ovšem ještě nebyl dnešní jezevčík, mohl vypadat asi jako kresba od Gustava Mützela. Podle své práce a krátkých nohou se nazýval jamník nebo jezevčí pes.Tito jezevčíci se různě křížili s malými psy typu teriéra a tak postupně vznikly různé formy dnešního jezevčíka.
Jezevčík je ideální pes do rodiny. Je sice paličatý a kolikrát i neposlušný, ale pokud jej důsledně vycvičíme, získáme opravdu skvělého společníka. Jezevčík je přátelský, milující, učenlivý, milý, hravý, skvělý hlídač a také lovec. Moc rád noruje, mezi další jeho záliby pak patří i plavání, aport, vyhřívání na sluníčku, miluje procházky v přírodě a samozřejmě má rád různé hry s páníčky. Někteří jezevčíci jsou spíš samotáři, že milují jen svoji „smečku“, což se hodí aby byli dobrými hlídači, jiní jsou zase přátelští ke všem. Podle povahy je nejmírnější a nejhodnější dlouhosrstý a hladkosrstý; drsnosrtý je drsnější a ostřejší. Ale jak už to bývá zaleží na povaze jednotlivého jedince.
 Image:Jamnik miniaturowy.JPG|Jezevčík hladkosrstý Image:Std Dachshund 600.jpg|Jezevčík dlouhosrstý Image:Wire-haired Dachshund R 01.JPG|Jezevčík drsnosrstý
Skupina jezevčíků se dělí na devět plemen, a to dle rázu a dle druhu srsti.
 Image:Dachshund Julča.jpg|Hladkosrstý jezevčík v barvě červená s příměsí černé File:RaulKleineBeine.jpg|Hladkosrstý jezevčík v barvě čokoládová Image:Dachshund oliver 461x652.jpg|Hladkosrstý jezevčík v barvě černá s pálením File:Langhaardackel merlin 2005.jpg|Dlouhosrstý jezevčík v barvě mahagon File:Jamnik miniatura szorstk głowa 920.jpg|Drsnosrstý jezevčík v barvě divočák Image:Smooth Dachshund puppies.jpg|Štěňata v barvě tygrovaná, černá s pálením a čokoládová


Michael Frater

Michael Frater je jamajský atlet, závodíci na sprinterských tratích. V éře svých legendárních krajanů Usaina Bolta a Asafy Powella nemá obvykle šanci vítězit, přesto patří ke světové špičce. Při výšce 170 cm a hmotnosti 67 kg je jedním z nejmenších sprinterů ve světové špičce. Je olympijským vítězem ve štafetě na 4 x 100 metrů z roku 2008 a ze stejného závodu také držitelem světového rekordu 37,10 s.


Tupolev Tu-160

Tupolev Tu-160 je sovětský, resp. ruský, dálkový strategický bombardér s měnitelnou geometrií křídel z počátku 80. let 20. století. Jedná se o nejtěžší bombardovací letoun na světě.
Počátky vývoje Tu-160 spadají do roku 1973, kdy sovětské ministerstvo obrany vyhlásilo požadavek na nadzvukový bombardér, který by byl schopen doletem pokrýt území USA. Na projektu začalo pracovat několik kanceláří, ovšem vítězem se stala OKB Tupoleva. První dva prototypy letounu byly zhotovené v roce 1980. Dne 18. prosince 1981 vzlétl první prototyp a tím byla zahájena série zkoušek, při níž se jeden prototyp zřítil. Zkoušky pokračovaly až do roku 1984, přičemž byly průběžně odstraňovány nedostatky. V roce 1984 pak byla zahájena sériová výroba, letouny byly do služby zařazeny až roku 1987. Původně mělo být vyrobeno 100 kusů těchto letounů, ovšem v době Gorbačovovovy perestrojky byl tento počet zredukován na 35 kusů. Letoun je také nápadně podobný americkému B-1 Lancer.


Existenciální analýza

Existenciální analýza je psychoterapeutický přístup, zabývající se fenomenologickou analýzou podmínek naplněného života.
Termín existenciální analýza zavedl do psychoterapie vídeňský neurolog a psychiatr Viktor Emil Frankl. Frankl neužíval pojem existenciální analýza zcela jednoznačně, ale ve dvou významových rovinách. V první z nich chápal existenciální analýzu jako filosoficko-antropologický základ logoterapie, jako teoreticko-výzkumný směr, hledající obecnou psychoterapeutickou antropologii. Ve druhé významové rovině existenciální analýzou rozuměl terapeutický proces - analýzu konkrétního člověka, jejíž pomocí se snažil přivést pacienta k prožitku odpovědnosti za své bytí.
Franklovo pojetí systematizoval a dále obohatil Alfried Längle. Vytvořil z existenciální analýzy samostatný psychoterapeutický směr. Längle rozpracoval především oblast práce s emocemi, biografickou práci a prohloubil motivační strukturu, která kromě tělesných a psychických motivačních sil předchází „vůli ke smyslu“. Terapeutickým cílem existenciální analýzy je emocionálně volné prožívání, autentické zaujímání postojů - tedy vlastní, vnitřně souhlasné, svobodné a zodpovědné zacházení se životem. Existenciální analýza byla také rozšířena metodicky a zahrnuje metody vhodné pro terapii či prevenci všech psychických poruch. Díky své antropologii nachází uplatnění i v pedagogice, pastorační péči, prevenci a oblasti řízení lidských zdrojů.


Euro disco

Euro disco je hudební žánr, který je kombinací stylů a žánrů elektronické taneční hudby, jenž má původ v Evropě na začátku 80. let. Vznikl zavedením nových prvků europopu a diska, vznikly tak nové hudební styly jako např. Italo disco nebo Eurohouse.


Izolovaný a limitní kardinál

Izolovaný kardinál a limitní kardinál jsou pojmy z teorie množin, které rozdělují kardinální čísla na dvě disjunktní třídy podle postavení v hierarchii kardinálů.
Řekneme, že kardinál je limitní, pokud nemá předchůdce a je neprázdný.
Poznámka: Pojmy limitní kardinál a izolovaný kardinál nesmí být zaměňovány s pojmy limitní ordinál a izolovaný ordinál. Každý nekonečný kardinál je limitním ordinálem, bez ohledu na to, zda se jedná o limitní kardinál nebo izolovaný kardinál.


Lester Patrick Trophy

Lester Patrick Trophy je trofej, která se uděluje v zámořské NHL prakticky komukoliv, kdo se zaslouží o rozvoj ledního hokeje ve Spojených Státech. Název nese po Lesterovi Patrickovi hráči týmu New York Rangers a trenérovi. Udělována je od roku 1966.


Velikonoční vajíčko

Velikonoční vajíčko je skrytá a oficiálně nedokumentovaná funkce nebo vlastnost počítačového programu, DVD nebo CD. Většinou se jedná pouze o neškodné hříčky a vtípky, grafické symboly, animace, titulky se jmény tvůrců apod.
Tato skrytá funkce se nevyvolává obvyklým způsobem, ale netradiční kombinací běžných uživatelských činností, stiskem myši na nějakém neobvyklém místě, zvláštní posloupností stisku konkrétních kláves apod. Často bývají vajíčka skryta v obrazovce „O programu“, kde se dají zobrazit např. po poklepání na různé části tohoto panelu s podržením klávesy Alt atp.
Hledání velikonočních vajíček v programech může být koníčkem některých uživatelů či programátorů.


Bürgenstock

Bürgenstock je hora v centrálním Švýcarsku o výšce 1127,8 m n. m, která je ze tří stran obklopena Lucernským jezerem. Na úpatí hory ve výšce 874 m n. m. se nachází stejnojmenná luxusní lázeňská vesnička s nádherným výhledem na Lucernské jezero. Hora je z větší části součástí obce kantonu Nidwalden, menší část na severu je exklávou protilehlého Lucernu. Lázeňské středisko se sestává z několika hotelů a kongresového centra, od roku 1872 je vyhledávaným cílem zejména bohatých a známých osobností. Lze se do něj dostat autem ze Stansstadu nebo v letním období od dubna do konce října z lodní zastávky Kehrsiten lanovkou, která byla otevřena v roce 1889. Jízda trvá 7 minut. Další pozoruhodností je Hammetschwandský výtah, nejvyšší venkovní výtah v Evropě. Spojuje skalní procházkovou trasu s vyhlídkovým místem Hammtschwand, odkud je jedinečný výhled na Lucernské jezero a okolní hory.


RER E

RER E je označení nejmladší z pěti tras příměstské železnice RER v Paříži a regionu Île-de-France. V systému MHD je značena fialovou barvou. Spojuje centrum Paříže s východní oblastí Île-de-France. Oproti původním plánům a na rozdíl od zbývajících linek neprotíná město napříč, ale začíná zde a ve městě má jen dvě zastávky - Magenta a konečnou Haussmann - Saint-Lazare, kde končí větev E1. Východně od Paříže se dělí na dvě větve - kratší E2 končící v Chelles-Gournay a E4 vedoucí do Tournan jihovýchodně od Paříže. Až do svého otevření byla linka více známá pod názvem projektu Éole. Linka byla otevřena 12. července 1999 po sedmi letech náročných pracích, neboť bylo třeba vyhloubit tunel pod Paříží. Trasa je dlouhá 52,3 km, má 21 stanic ve 29 městech a obcích a ročně přepraví 60 miliónů cestujících, což ji v rámci RER řadí na poslední místo. Linku provozuje společnost SNCF.
13. října 1989 premiér Michel Rocard oznámil realizaci projektů Éole a Meteor. 4. května 1995 byl dokončen severní tunel a v listopadu 1996 skončila stavba jižního tunelu. 17. ledna 1999 byl tunel pod Paříží zapojen do elektrického napětí. 12. července 1999 proběhlo slavnostní otevření linky a 14. července byl uveden doprovozu úsek Haussmann - Saint-Lazare - Chelles - Gournay. 30. srpna téhož roku se otevřela druhá větev až do Villiers-sur-Marne - Le Plessis-Trévise. 14. prosince 2003 byla linka prodloužena z Villiers-sur-Marne do Tournan.
13. prosince 2009 se prodlouží linka E na větvi E2 Chelles-Gournay.
Prodloužení na západ od Paříže se plánuje jednak kvůli stanici Haussmann - Saint-Lazare, jejíž omezená kapacita neumožňuje nasazení vyššího počtu spojů, ale také pro ulehčení lince RER A, neboť mnoho cestujících přesedá na tuto linku při cestě do obchodní čtvrti La Défense. Toto prodloužení by si vyžádalo výstavbu kratšího tunelu jižně od stanice a napojení do stávajícího tunelu linky A. Dalším řešením by byla výstavba tunelu z Haussmann - Saint-Lazare severním směrem, následné napojení na současné pozemní kolejiště vedoucí z nádraží Saint-Lazare a poté dovedení linky do stanice La Défence - Grande Arche.
Prodloužení větve E2 na východ do Meaux, která momentálně končí v Chelles - Gournay, je zahrnuto do plánu na roky 2021-2027.
Existuje rovněž projekt na vytvoření nové větve E3, která by končila v Champigny-Saint-Maur nebo v La Varenne-Chennevieres, kde je možný přestup na RER A.
Vlaky RER nemají čísla, ale jsou rozlišovány jmény, skládajícími se ze čtyř písmen. Každá konečná stanice má přiřazené vlastní písmeno, kterým začíná název vlaku. Rozlišení jednotlivých stanic je následující:


Pomořanský záliv

Pomořanský záliv je záliv Baltského moře v jeho jihozápadní části na pobřeží Polska a Německa. Na východě zasahuje až k obci Jarosławiec, zatímco na západě jej ohraničuje pobřeží ostrova Rujana. Na jihu tvoří jeho hranici severní břeh ostrovů Uznojem a Wolin. Se Štětínským zálivem je spojen úzkými průlivy Peenestrom, Svina a Dziwna, které oddělují ostrovy od sebe navzájem a od pevniny.
Pobřeží zálivu je porostlé lesy. Východně od města Międzyzdrojów se nachází pásmo písečných dun.
Hloubka v zálivu nepřesahuje 15 m. Na Oderské lavici činí 6 až 9 m. Desetimetrová izobata probíhá rovnoběžně s pobřežím ve vzdálenosti 1 až 2 námořní míle s výjimkou ústí Dziwny, kde se nachází mělčina, která se táhne do vzdálenosti 5 až 6 námořních mil od břehu.
Důležité námořní přístavy na břehu zálivu jsou Sassnitz/Neu Mukran, Svinoústí, Kołobrzeg. Navíc je námořní přístav ve Štětíně spojený se Svinoústím vodní cestou, která vede po Odře, přes Štětínský záliv, Piastowský kanál a Svinu.
Záliv je chráněným stanovištěm zimujících ptáků, kteří sem přilétají ze severních částí Baltského moře.


Mezinárodní rok přírodních vláken

Mezinárodní rok přírodních vláken je světová událost roku 2009. MRPV bude vyhlášen 22. ledna 2009 Organizací pro výživu a zemědělství v Římě a potrvá do konce roku 2009. Cílem této události je zvýšit povědomí a poptávku po přírodních vláknech, zvýraznit jejich důležitost pro obživu tisíců lidí a utužit vztahy mezi jednotlivými výzkumnými a zpracujícími organizacemi, plus zjednodušit legislativu na poli přírodních vláken.
Mezi přírodní vlákna se řadí jednak vlákna rostlinného původu, ale i vlákna živočišného původu. V rámci tohoto roku se bude konat mnoho konferencí a projektů, které mají naplnit výše zmíněné body. Organizovat je bude jak FAO, tak řada dalších organizací. FAO pak k celé události připravuje speciální webovou stránku, k dispozici je i mailinglist.


JavaScript Object Notation

JavaScript Object Notation je způsob zápisu dat nezávislý na počítačové platformě, určený pro přenos dat, která mohou být organizována v polích nebo agregována objektech. Složitost takovéto hierarchie je přitom teoreticky neomezená.
JSON umí pojmout pole, objekty a jednotlivé hodnoty, kterými mohou být řetězce, čísla a speciální hodnoty true, false a null. Názvy polí v objektu mají notaci shodnou s řetězci; řetězce jsou uváděny v uvozovkách a escapovány pomocí zpětného lomítka.
Navzdory názvu, JSON je zcela obecný a může sloužit pro přenos dat v libovolném programovacím nebo skriptovacím jazyku. Data, zapsaná metodou JSON, mohou být samozřejmě uložena a přenášena v souborech; častěji ale přenos probíhá v prostředí intra- nebo internetu.
Mezi nedostatky JSON patří to, že neumožňuje definovat znakovou sadu přenášeného obsahu, chybí též definice znaku/znaků konce řádků, nedefinování pravidel pro přenos binární data a nemožnost přenášet indexovaná pole/hashe.
Alternativou JSON je XML, které lépe pojme i kontext toho, co přenáší – na rozdíl od JSON ale obsahuje v průměru z 40 % samotné značky a jejich atributy. JSON je tedy považováno za „odlehčenou“ a jednodušší alternativu k XML.


Napoleonovo ruské tažení

Napoleonovo ruské tažení nebo též Vlastenecká válka byla vojenská operace během Napoleonských válek jež skončila zničením Napoleonovy Velké armády.
Vztahy mezi Francií a Ruskem byly založeny na výsledcích Erfuhrtského kongresu, během něhož byla dohodnuta aliance mezi těmito státy. Tuto alianci navíc posilovaly přátelské vztahy mezi carem Alexandrem I. a Napoleonem. V počátcích fungovalo toto spojenectví dobře, ale postupem času se vztahy začaly zhoršovat. Jednak se zájmy a cíle obou států stále více rozcházely, jednak zde byl silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně protinapoleonsky orientována, zejména kvůli republikánským ideovým vlivům.
Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém, kterého se účastnilo spíše formálně. Zhoršení vztahů mezi oběma státy a místy již nepřátelské depeše mezi vládami a panovníky obou zemí pak způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal mobilizovat armádu a soustřeďovat jednotky u hranic. Za těchto okolností ovšem Napoleon zcela logicky dospěl k názoru, že se jej Rusko chystá napadnout a válečné tažení, které před ním zřejmě nezamýšlel, začal skutečně připravovat, čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků a válečné řešení pak bylo již jen logickým vyústěním dané situace.
V noci 24. června se nakonec Napoleon se svou Velkou armádou začal přepravovat přes Němen, čímž začalo jeho Ruské tažení. Velká armáda měla celkově asi 600 000 mužů. Na sever od Polesí bylo 412 000 Francouzů proti 166 000 Rusům, ve směru na Vilno bylo 300 000 Francouzů proti 127 000 Rusům. Navíc byly ruské armády v strategicky nevýhodném postavení. Proto obě začaly ustupovat, přičemž se snažily spojit, v tom se jim Francouzi pokusili zabránit. 3. srpna se obě armády konečně spojily. Po spojení u Smolenska měli Rusové asi 120 000 mužů. 16. srpna se u Smolenska objevil i Napoleon.
Po dvoudenní bitvě nakonec Rusové ustoupili, ale Napoleonovi se nepovedlo ruskou armádu zničit. Získal ale důležitou základnu pro další operace. Nyní se Rusové již nechtěli vyhýbat generální bitvě a hledali místo, kde ji svést. Zprvu chtěli u Vjazmy, ale pak se rozhodli pro výhodnější pozici u Carëva-Zajmišča. 29. srpna Rusové opustili Vjazmu a ustupovali k Carëvu-Zajmišči. Hlavní francouzské síly se za dva a půl měsíce následkem bojů a dlouhých denních pochodů o polovinu zmenšily. Navíc ruští partyzáni ztěžovali Francouzům zásobování. Obyvatelé měst a vesnic se chovali k Francouzům nepřátelsky a vytvářeli partyzánské oddíly. Ani situace ruské armády nebyla jednoduchá. Nerozhodnost vrchního velitele Barclaye de Tollyho a nespokojenost s ní, způsobivší zkomplikování vztahů uvnitř generality, Tollyho rozpory s Bagrationem a nejednotné velení zhoršovaly situaci Rusů. Špatné vztahy velitelů vedly k tomu, že armády nedostávaly včas posily, zálohy se pomalu budovaly a bylo jich málo, nebylo děláno nic, co by ztížilo postup francouzské armády. 20. srpna byl jmenován vrchním velitelem Michail Illarionovič Kutuzov.
Kutuzov měl v plánu zastavit Napoleonův postup na Moskvu a velký důraz kladl na zálohy. 30. srpna ale Rusové ustoupili i od Carëva-Zajmišča. Ruská armáda dostala zálohy jen o 15 000 mužích, což bylo málo. Nakonec se Kutuzov zastavil u Borodina. Byly zde vybudovány valy na obranu. 7. září proběhla bitva u Borodina.
Byla nejkrvavější z bitev celého tažení, padl v ní mimo jiné generál Bagration. Na konci dne Francouzi ustoupili na svou původní pozici. Rusové ale druhý den nakonec opustili i tuto pozici, neboť utrpěli masivní ztráty a znovu jim bylo odmítnuto dát posily. Nakonec obě strany prohlásily bitvu za své vítězství. Ruské velení nyní řešilo otázku, zda má ponechat Moskvu nepříteli nebo ji bránit. Tuto otázku vyřešil Kutuzov, když dal rozkaz k ústupu a ponechal Napoleonovi Moskvu. 14. září ji Napoleon obsadil. Dodnes jsou dohady o tom, zda Moskvu zapálili Rusové či Francouzi pravdou ale je, že požár Moskvy byl na škodu Napoleonovi, který čekal že car uzavře mír. Kutuzov mezitím Napoleona nechal vyčkávat a 3. října se utábořil v Tarutinu. Nakonec Napoleon nevěděl, kde ruská armáda je, ale stále věřil že car uzavře mír - nesplnilo se to. Nakonec byla situace Francouzů každý den horší a horší, Rusové se totiž vzpamatovávali ze ztrát, které utrpěli.
V Tarutinském táboře si Rusové odpočinuli a připravovali nyní nové síly, s nimiž hodlali zaútočit na napoleonská vojska. V Tarutinském táboře byla kázeň a byl prováděn výcvik. Napřed Rusové svou pozici opevnili. Jediným problémem v této době byla silná velitelská opozice, namířená proti Kutuzovovi, jíž vedli Levin August von Bennigsen, Barclay de Tolly, Rostopčin a Anglický generál Wilson. Tato opozice se nakonec rozpadla následkem Kutuzovových opatření. V Tarutinu se doplnila ruská armáda. V této době byla vedena blokáda Moskvy domobranou a zesílila se aktivita partyzánských oddílů.
Brzy byl Kutuzov připraven k boji, situaci ale v té době ztěžoval car svými rozkazy odporujícími Kutuzovovým záměrům, které dával generálu Wittgensteinovi a admirálu Čičagovovi. 5. října se v Tarutinu objevil Lauriston s dopisem pro Kutuzova, v němž Napoleon žádal o příměří. Současně s tímto dopisem Napoleon poslal také dopis carovi v němž rovněž žádal o mír. Nakonec ani jedno nebylo uzavřeno. Napoleon vyslal proti Rusům generála Murata, který 18. října utrpěl v bitvě u Tarutina porážku. Když se o této bitvě Napoleon dozvěděl, vyklidil Moskvu a vytáhl ke Kaluze. Napoleon se chtěl dostat do Kalugy a odtud ustoupit ke Smolensk, čímž by zachránil armádu. Tento záměr zmařila Bitva u Malojaroslavce jež se odehrála 24. října. Od této chvíle Napoleon ustupoval stejnou cestou jakou přišel.
Po bitvě u Malojaroslavce začal Napoleon z Ruska ustupovat, tento ústup se však spíše podobal útěku. Zatímco ustupoval, začali Rusové jeho vojska pronásledovat. 27. října se Francouzi dostali na Smolenskou silnici, tam se spojili s Poniatowským. 29. října ráno projel Napoleon Borodinem, kde byly stále viditelné stopy po bitvě. 31. října utrpěli Francouzi porážku v bitvě u Kolockého kláštera a poté 3. listopadu u Vjazmy, ktérážto byla vážná a rozšířila mezi fr.vojsky nekázeň a paniku. 2. listopadu Napoleon dorazil do Smolenska zůstal tam čtyři dny, poté se vydal na další cestu.
Francouzská vojska byla rozdělena na navzájem izolované sledy, což se jí stalo osudným. Bitva u Krasného, jež se odehrála 15-18. listopadu skončila Napoleonovou porážkou. Nyní se Napoleon blížil k Berezině, u níž ho chtěl Kutuzov obklíčit a zajmout. Nakonec byl Napoleon opravdu obklíčen, během bitvy na Berezině se ale za vysokých ztrát probil z obklíčení. Na Napoleonově úniku měl velkou zásluhu admirál Pavel Vasiljevič Čičagov svou neposlušností. Nyní zbyli z Napoelonovy Velké armády pouhé trosky. Na dalším ústupu byla již armáda zničena prakticky celá. 14. prosince nakonec žalostný zbytek z více než půlmilionové armády opustil ruské území. I když ruské tažení skončilo, tak válka nikoliv. Ruský postup se zastavil až v Paříži. Kutuzov se dobytí Paříže nedožil 28. dubna 1813 zemřel při pronásledování nepřítele.
Napoleonovo ruské tažení skončilo katastrofou, která ho stála nejlepší jednotky a fakticky rozhodla o celé Napoleonské válce. Napoleon nedokázal zastavit postup Spojenců a v bitvě u Lipska byl poražen, později donucen k abdikaci a poslán na ostrov Elba. Na jeho konečné porážce nezměnil nic ani jeho návrat, protože byl 18. června 1815 poražen u Waterloo a poslán na ostrov Svatá Helena.


Italia

Italia byla poloztužená vzducholoď, na které podnikl její konstruktér a kapitán Umberto Nobile výzkumné výpravy do severních polárních oblastí. Při návratu z výpravy k severnímu pólu vzducholoď dne 25. května 1928 ztroskotala nedaleko Severovýchodní země.
Mussoliniho fašistický režim nadšeně sponzoroval už první Nobileho výpravu na vzducholodi Norge. Projekt se měl stát propagandou italského rozvoje a technické vyspělosti. Amundsen však odmítl nést na Norge italskou vlajku na symbol toho, že se země zúčastňuje výpravy. I tak Mussolini výpravu podpořil a Nobile se dočkal po návratu patřičného uznání. To vedlo Mussoliniho k podpoře nového projektu se vzducholodí Italia. Jednou z podmínek bylo, že z nacionalistických důvodů bude posádka téměř výlučně italská. Jedinými cizinci na palubě byli Švéd Malmgrem a Čech František Běhounek.
Jednalo se o sesterskou loď vzducholodi Norge, s níž provedl Nobile spolu s Amundsenem úspěšnou polární expedici v roce 1926. Oproti Norge měla Italia tenčí obal a další vylepšení, která měla snížit hmotnost kostry a tím zvýšit množství užitečného vybavení.
S šestnácti muži na palubě byl i živý maskot – Nobileho fenka Titina, která byla také nakonec s osmi přeživšími členy posádky zachráněna.
Nově postavená vzducholoď měla za úkol prozkoumat ze vzduchu další, dosud neznámé polární končiny. 6. května 1928 vzducholoď doletěla do Kings Bay na Západních Špicberkách. Poté provedla 15. - 18. května úspěšný výzkumný let nad Zemí Františka Josefa. K severnímu pólu odstartovala ráno 23. května. Vzhledem k bouři nad severním pólem jen proletěla a vracela se zpět na základnu. Zatížena námrazou ztroskotala na ledové kře asi 100 km na sever od Severovýchodní země. Devět členů posádky ve velitelské gondole přežilo katastrofu a na štěstí se podařilo zachránit i vysílačku. Tou se podařilo po několika dnech přivolat pomoc.
Byla zorganizována rozsáhlá mezinárodní záchranná akce, která díky jindy napjatým politickým vztahům neměla obdoby. Záchrannou akci ovšem obklopuje několik kontroverzí. Stan ztroskotaných byl poprvé spatřen 20. června. Na místě ztroskotání poprvé přistál o tři dny později švédský letec Einer Lundborg, který přiletěl z italské lodi Citta di Milano. Podařilo se mu přistát a jako prvního s sebou vzal do bezpečí velitele výpravy Nobileho. Za to se poté snasla na Nobileho hlavu kritika. Ukázalo se ovšem, že Nobile se jakožto velitel opravdu chystal opustit místo havárie jako poslední, nicméně Lundborg měl příkaz od italských zachránců, že Nobile musí být bezpodmínečně zachráněn jako první. Nobile byl navíc zraněný, takže to Lundborgově podmínce dodalo váhu. Při druhém letu pro další přeživší sám Lundborg havaroval a musel být posléze zachráněn.
Zbytek posádky Italie byl zachráněn 12. července sovětským ledoborcem Krasin. Do té doby se zachráncům podařilo z letadel shodit pouze zásoby jídla a teplé oblečení.
Při počátečním pátrání po trosečnících zahynul 18. června při havárii francouzského letadla i slavný norský polárník Roald Amundsen, Nobileho bývalý společník, přítel a rival. Tím si Nobile vysloužil zášť norských obyvatel při své cestě zpět do vlasti.
Nobileho odpůrci v Itálii, prosazující vývoj letectví oproti vzduchoplavbě havárie využili ve svůj prospěch. Nobile ztratil popularitu a upadl téměř v zapomenutí. S Mussoliniho svolením se dále zabýval vzduchoplavbou v sovětské Moskvě.
Havárií Italie ovšem polární průzkum pomocí vzducholodí neskončil. Severní oblasti Ruska byly ještě jednou v roce 1931 prozkoumávány německou vzducholodí Graf Zeppelin. Tato úspěšná výprava proběhla bez jakýchkoliv problémů, a proto je dnes téměř neznámá.
Český vědec František Běhounek se zabýval výzkumem elektřiny a kosmického záření v polárních oblastech. Běhounek cestu a ztroskotání popsal v knize Trosečníci na kře ledové, později přepracované jako Trosečníci polárního moře.
Peroni, Irene. "Into Thin Air" v History Today, červen 2009, str. 43-49


Kozjak

Pohoří Kozjak je na severu ohraničeno údolím potoka Pössnitzbach a spojnicí obcí Eibiswald a Gamlitz, která jej dělí od Lavanttalských Alp a nízkého masivu Sausalgebirge. Jižní hranici tvoří údolí řeky Drávy tekoucí podél silnice spojující města Maribor a Dravograd. Východní vymezení masivu je dáno spojnicí Maribor - Sentilj, kde se nachází hraniční přechod. Zde hory navazují na východněji položenou vrchovinu Slovenske gorice. Na západě odděluje od Karavanek pohoří Kozjak údolí řeky Drávy ležící 20 km západě od silničního sedla Radlpass.


Železniční doprava v Integrovaném dopravním systému Jihomoravského kraje

Příměstská a regionální železniční doprava v Jihomoravském kraji je až na oblast Znojemska plně začleněna do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a tvoří jeho páteř. Integrace železnice do IDS JMK probíhá v etapách v souvislosti s postupným rozšiřováním integrovaného systému do dalších oblastí. Základ IDS JMK byl vytvořen Brněnsku a Blanensku 1. ledna 2004.
Příměstská a regionální železniční doprava existovala v Jihomoravském kraji samozřejmě i před 1. lednem 2004, ve vlacích ale platil pouze tarif ČD jakožto jejich provozovatele a intervaly mezi spoji nebyly nijak pravidelné, což se změnilo vznikem IDS JMK. V současnosti je v provozu 17 linek osobních vlaků a 6 linek rychlíků.
Prvními příměstskými vozidly v Brně se staly dvě prototypové elektrické jednotky řady SM 488.0, které byly vyrobeny v roce 1966. Sériová výroba následovala v letech 1970 a 1971. Do Brna bylo dodáno celkem 9 jednotek, které jezdily na jediné elektrifikované brněnské trati ve směru Žďár nad Sázavou – Břeclav. Ostatní tratě vedoucí přes Brno byly obsluhovány motorovými vozy a vlaky taženými motorovými lokomotivami.
Teprve v 90. letech 20. století byla elektrifikována i trať z Brna směrem na Českou Třebovou a trať do Přerova. Počet elektrických jednotek však zůstal stejný a tyto tratě tedy dodnes obsluhují kromě jednotek řady 560 i vlaky tažené elektrickou lokomotivou.
1. ledna 2004 byl zahájen provoz Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje. Jeho účelem je zavést pravidelnou dopravu do všech krajských obcí, sjednotit tarify různých dopravců a celkově zjednodušit lidem cestování. Právě železniční doprava se měla stát páteřním systémem IDS JMK, na kterou by ve významných uzlech navazovaly jednotlivé regionální autobusové linky.
V první etapě byl IDS JMK zřízen v oblasti přibližně mezi Velkou Bíteší, Tišnovem, Blanskem, Vyškovem a Brnem. V následujících letech se IDS rozšiřoval do dalších oblastí, v nejnovější etapě 5 pokryl celou jihovýchodní část kraje. Cílem je existence IDS JMK na území celého kraje.
Již od počátku byly do tohoto projektu zapojeny osobní vlaky jezdící v zaintegrované oblasti. Jednotlivé spoje samozřejmě nekončily v poslední stanici v zaintegrovaném území, ale pokračovaly jako obyčejný vlak do nějakého většího města. Novinkou bylo zavedení pravidelných intervalů mezi spoji na hlavních tratích. Označovače jízdenek z předprodeje byly, na rozdíl od ostatních druhů dopravy v IDS, instalovány na nádražních nástupištích, nikoliv ve vozidlech.
Byly zřízeny vlakové linky, i když z počátku se jejich trasy shodovaly s tratěmi uvedenými v jízdním řádu ČD. Vlakové linky jsou od zahájení provozu IDS označeny písmenem S a čísla. Pro odbočné linky z hlavních linek byly zaveden systém, kdy tato odbočná linka má stejné označení jako linka hlavní s doplněnou druhou číslicí. Po zapojení rychlíků do IDS se pro jejich označení používá stejný systém, pouze písmeno S je nahrazeno písmenem R.
Příměstská linka S1 byla zřízena 9. prosince 2007. Jejím účelem je svoz zaměstnanců z oblasti severozápadně od Brna do průmyslové zóny Černovická terasa. Je také první linkou, která se zcela vyhýbá brněnskému hlavnímu nádraží.
V prvním roce provozu zde jezdily vlaky tažené elektrickou lokomotivou řady 210, během roku 2008 byly do maloměřického depa dodány tři motorové jednotky řady 812.2, které nyní část spojů vykonávají. Linka S1 je v provozu pouze ve špičkách pracovních dnů. Provoz byl v roce 2008 poměrně malý, od nového jízdního řádu v prosinci 2008 ale byl rozšířen zároveň s prodloužením některých spojů z Kuřimi do Tišnova.
Linka S2 patří k páteřním vlakovým linkám IDS. Vznikla již na počátku projektu 1. ledna 2004, označení S2 bylo použito pro vlaky mezi Brnem a Blanskem. Již od této doby byl na lince zaveden pravidelný interval. V roce 2005 zanikla krátká linka S7, která byla nahrazena prodloužením linky S2 do Chrlic. V souvislosti s rozšiřováním IDS byla linka S2 postupně prodloužena do Křenovic na jednom konci a do Letovic na konci druhém.
Právě na lince S2 byly od jejího vzniku jako první zaintegrovány některé vybrané rychlíky, ačkoliv nebyly označeny jako samostatná linka R2.
Jsou zde v provozu elektrické jednotky řady 560 a vzhledem k jejich malému počtu i vlaky tažené lokomotivou řady 242.
Historie linky S21 je poměrně krátká. Tímto číslem byly označeny vlaky spojující Skalici nad Svitavou a Jevíčko na jaře 2007. Nejsilnější je provoz mezi Skalicí a Boskovicemi, zde je takt půlen vloženými vlaky. Na lince jezdí motorové vozy řady 810.
Při začlenění tratě do IDS JMK byla zrušena zastávka Světlá, která se nachází poměrně daleko od obce uprostřed polí.
Linka S22 je prodloužením linky S2. Navazuje na ni v Letovicích a pokračuje dále po trati 260 až na hranice kraje. Vznikla při rozšiřování IDS JMK na Boskovicko na jaře 2007. Jezdí zde vlaky tažené lokomotivami řad 362 a 363 a motorové jednotky Regionova.
Vznik linky S3 je datován se vznikem samotného IDS JMK 1. ledna 2004, kdy byly takto označeny vlaky na trati 250 mezi Modřicemi a Tišnovem. Postupně s rozšiřováním IDS byla linka několikrát prodloužena do současné trasy Břeclav – Níhov.
Podobně jako na lince S2 jezdí i na lince S3 příměstské elektrické jednotky řady 560 doplněné o standardní vlaky s lokomotivou řady 242.
Linka S31 byla zavedena v roce 2005 v trase Tišnov – Nedvědice. Provoz zde vykonávají především vlaky s lokomotivami řady 714, malou část výkonů zajišťují motorové jednotky řady 814.2.
Jako S4 byly označeny vlakové spoje z Brna po trati směrem na Jihlavu 1. ledna 2004. Zaintegrovaný úsek sahal nejdříve pouze do Omic, později byl postupně prodloužen do Náměště nad Oslavou. Vyskytují se zde vlaky s lokomotivou řady 754, ale i osobní motorové vozy řad 842, 850 a 854. Plánuje se elektrifikace této jednokolejné tratě.
Linka S41 je v provozu od vzniku IDS JMK v roce 2004. Pod tímto označením jezdí vlaky z Brna směrem na Hrušovany nad Jevišovkou s odbočkou do Oslavan. V současnosti je do IDS začleněna trať až do Moravského Krumlova.
Na lince S41 jezdí především motorové vozy řad 842 a 850. Některé vlaky jsou v Moravských Bránicích rozpojeny, přičemž přední část pokračuje do Moravské Krumlova a zadní část do Oslavan.
Krátká linka S51 je v provozu na trati mezi Šakvicemi a městem Hustopeče.
Regionální dráha mezi Zaječím, Čejčí a Hodonínem je v IDS JMK označena jako linka S52. Do integrovaného systému byla zapojena na konci roku 2008 společně s celou jihovýchodní oblastí Jihomoravského kraje.
Spojení mezi pohraničním městem Lanžhotem a okresní Břeclaví zajišťuje kromě autobusové linky i vlaková linka S53. Je jednou z nejkratších v integrovaném systému a nemá žádnou mezilehlou stanici.
Označení S6 bylo použito pro vlaky jezdící z Brna po tzv. Vlárské trati směrem na Kyjov. Linka vznikla 1. ledna 2004 současně s IDS JMK a od té doby je postupně prodlužována. V 5. etapě rozšiřování IDS v prosinci 2008 dosáhla Veselí nad Moravou. Jezdí zde soupravy tažené lokomotivou řady 754 a motorové vozy řad 842, 850 a 854.
S61 patří společně s S51 a S53 k nejkratším vlakovým linkám v IDS JMK. Od 14. prosince 2008 spojuje Bzenec s Moravským Pískem a má jedinou mezilehlou zastávku – Bzenec-Olšovec.
Existence linky S7 měla pouze krátkého trvání. Vznikla 1. ledna 2004 se spuštěním první etapy IDS JMK jako rychlé spojené Chrlic s centrem Brna. Přesně o rok později byla nahrazena prodloužením linky S2 z brněnského hlavního nádraží právě do Chrlic. Na lince S7 jezdily vlaky tažené lokomotivami řady 363.
Linka osobních vlaků označená jako S71 navazuje od 28. června 2008 ve Vyškově na vlaky dálkové linky R7 a pokračuje s ní do Nezamyslic. V provozu jsou zde vlaky vedené lokomotivami řady 363.
Linku S8 představují vlakové spoje jezdící na trati z Břeclavi směrem na Znojmo. První úsek do Mikulova byl do IDS JMK zařazen v prosinci 2008.
Vlaková linka S9 je v provozu od prosince 2008 na druhém železničním koridoru mezi Břeclaví, Hodonínem a Moravským Pískem.
Nejvyšší číselné označení vlakových linek IDS JMK nosí regionální spoje z Hodonína přes Veselí nad Moravou do Javorníku nad Veličkou. Tato linka byla začleněna do IDS společně se zbylým územím na jihovýchodě kraje v prosinci 2008.
Předchůdci dálkové linky R2 bylo několik vybraných rychlíků a spěšných vlaků, které mezi Brnem a Blanskem byly označeny jako linka S2, přičemž zastavovaly pouze v těchto stanicích. První takové vlaky se v jízdním řádu objevily již od počátku provozu IDS JMK 1. ledna 2004. Jejich počet postupně narůstal, ale regulérní linka R2 byla zřízena až v prosinci 2007.
Před vznikem linky R3 v prosinci 2007 nebyly rychlíky na trati 250 mezi Brnem a Tišnovem zaintegrovány.
Linka R4 vznikla pro rychlé spojení Brna a Náměště nad Oslavou v prosinci 2007. Před tímto datem nebyly rychlíky a spěšné vlaky do IDS JMK zapojeny. Kromě jednoho ranního vlaku, který zastavuje ještě v několika mezilehlých stanicích, stanicují vlaky linky R4 pouze v Brně a Náměšti.
Nejdelší dálkovou linkou IDS JMK je linka R5 zřízená v prosinci 2008. Začíná v Brně, po trati 250 dojede do Břeclavi a pokračuje po trati 330 přes Hodonín do Moravského Písku.
Linka R6 tvoří zrychlené spojení Brna a měst jihovýchodně od něj. Některé vybrané spěšné vlaky byly na této trati začleněny do IDS JMK již v prosinci 2005 pod označením linky S6. Samotná linka R6 vznikla o tři roky později.
R7 je první rychlíková linka vzniklá v IDS JMK. Jejím účelem bylo spojení Brna s Vyškovem, přičemž mezi Křenovicemi a Vyškovem byl kvůli jednokolejné trati zastaven provoz obyčejných osobních vlaků. Nádraží v Rousínově a Lulči využívají pouze některé spoje, většina jimi projíždí. Stanice a zastávky Holubice, Velešovice a Komořany u Vyškova byly zrušeny. Linka vznikla v prosinci 2005.


Messier 78

Messier 78 je reflexní mlhovina v souhvězdí Orionu. Objevil ji Pierre Méchain v roce 1780. Mlhovina je od Země vzdálená okolo 1 600 ly.


Ohrožování výchovy mládeže

Ohrožování výchovy mládeže je trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že:
nebo ten, kdo umožní, byť i z nedbalosti, osobě mladší než osmnáct let hru na hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry.


Eugene Pottier

Eugene Edine Pottier byl francouzský socialistický revolucionář a básník. Jeho píseň Internacionála se stala nejdůležitější písní světového dělnického hnutí, dodnes je zpívána levicovými hnutími, komunisty, socialisty i sociálními demokraty, mezi lety 1922–1944 byla také hymnou Sovětského svazu. Byl jednou z vedoucích osobností Pařížské komuny.


Pápa

Pápa je město v západním Maďarsku, v župě Veszprém. Založené v roce 1383. Má okolo 33 tisíc obyvatel. Slovo "Pápa" znamená v maďarštině doslova "papež". Velká část obyvatel jsou potomci německých osadníků, kteří do města přišli v 18. století. Židovská menšina z města utekla za 2. světové války. Dominantou města je velké historické centrum. Z města pochází maďarský premiér Ferenc Gyurcsány.
 Soubor:Lutheran church Pápa front.jpg|Luteránský kostel Soubor:Pápa synagogue west 2007.jpg|Židovská synagoga Soubor:Calvinist Church Pápa 01.jpg|Kalvínský kostel v obci Kéttornyúlak patřící k městu


Sídliště Máj

Sídliště Máj je poslední sídliště zbudované v Českých Budějovicích na levém břehu Vltavy a druhé nejmladší celkově.
Vystavěno bylo v 80. letech 20. století na okraji bývalých Čtyř Dvorů na ploše bývalého vojenského cvičiště mezi sídlištěm Šumava a lesem Bor. I v současné době se rozšiřuje, zejména na jih a na západ, ovšem nové části již netvoří klasické paneláky, ale menší a modernější stavby. Jde o největší českobudějovické sídliště, podle sčítání lidu z roku 2001 v něm žilo v 12631 bytech 27 733 obyvatel.
Z důvodu nadměrného nahuštění obyvatel na relativně malém prostoru má Máj enormní problémy s parkováním a nedostatkem zeleně. Za nejproblematičtější část lze považovat ulici Václava Volfa, která je občas nadneseně označována za „romské ghetto“, kromě Romů ji ovšem zhusta obývají též např. studenti Jihočeské univerzity, kterým vyhovují tamní nízké nájmy.
Mezi obyvateli Českých Budějovic je sídliště Máj obecně považováno za nejhorší lokalitu města s nejvyšší kriminalitou a obecně za nebezpečné místo, a to hlavně po setmění.
Centrum města se sídlištěm Máj spojuje především trolejbusová linka č. 3, se zastávkami v ulicích Jaroslava Bendy a konečnou zastávkou Máj – Antonína Barcala, kde je i točna. Druhou nejvýznamnější linkou je autobusová linka č. 1 ze zastávky Milady Horákové, kde některé spoje zajíždí až do Haklových Dvorů. Dále zde má své zastávky také trolejbusová linka č. 17, noční trolejbusová linka č. 53 a autobusové linky č. 1, 5, 7, 8 a 41.


Lysin

Lysin patří k proteinogenním aminokyselinám. Společně s argininem a histidinem patří lysin do skupiny bazických aminokyselin neboli hexanových bází.
Lysin je pro člověka jednou z esenciálních aminokyselin, tzn. lidské tělo jej nedokáže samo vyrobit, a proto jej musí přijímat ve stravě podobně jako některé vitamíny. Dospělý člověk potřebuje asi 14 mg na kilogram tělesné váhy denně. Děti potřebují asi 44 mg na kilogram tělesné váhy denně.
Zvláště velká množství lysinu obsahují parmezán, ryby, vepřové a hovězí maso, sojové boby, pšeničné otruby, čočka, fazole a arašídy. Lysin citlivě reaguje na teplo za sucha, např. na pražení.
Ve 100 g těchto potravin je obsaženo následující množství lysinu:
L-lysin je nezbytným stavebním prvkem pro všechny bílkoviny v těle. L-lysin hraje hlavní roli ve vstřebávání vápníku, v budování svalů, ve zotavování se po chirurgických zákrocích nebo zraněních a v produkci tělesných hormonů, enzymů a protilátek.


Dimethylether

Dimethylether je organická sloučenina se vzorcem CH3OCH3. Je to nejjednodušší ether. Tento bezbarvý plyn je užitečným prekurzorem jiných organických sloučenin, též se využívá jako hnací plyn ve sprejích. Je také slibným uhlovodíkovým palivem s čistým hořením.
Na rozdíl od jiných alkyletherů odolává autooxidaci. Je relativně netoxický, je však velmi hořlavý.


Mindaugas

Mindaugas, narozen okolo roku 1203 - zavražděn 12. září 1263 byl litevským velkoknížetem a od roku 1253 králem.
Kníže Mindaugas je považován za prvního více známého vládce Litvy, kterému se podařilo sjednotit dosud politicky nejenotné území obývané Litevci a částěčně také Žemaitsko. V letech 1238 - 1240 okamžitě využil oslabení ruských knížectví tatarskými vpády a připojil tzv. Černou Rus na horním toku Němenu a Polock. Aby odvrátil hrozící protilitevskou koalici řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jotvingů, která se začala formovat z popudu haličsko-volyňského knížete Daniila, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství. Poté ho papež Inocenc IV. nechal korunovat litevským králem a na Litvě bylo zřízeno katolické biskupství. Král odstoupil Žemaitsko řádu německých rytířů a Černou Rus knížeti Daniilovi. Tento stav však neměl dlouhého trvání. Jakmile se řád pokusil převzít Žemaitsko do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbe.
Poté Mindaugas zcela změnil svoji dosavadní politickou orinetaci. Přerušil veškeré kontakty s německými rytíři a papežstvím a vrátil se k pohanským kultům. Roku 1262 uzavřel mírovou smlouvu a spojenectví s velikým knížetem vladimirským Alexandrem Něvským, namířené proti rozpínavosti řádu v Livonsku. V koordinaci s Rusy podnikl tažení do Livonska. Zatímco se Rusové s pomocí litevských oddílů zmocnili Dorpatu a vyplenili ho, Mindaugasovo vojsko se neúspěšně pokusilo dobýt Césis, sídlo livonské větve řádu německých rytířů. Roku 1263 byl v důsledku spiknutí zavražděn a jeho syn spolupráci s Rusy ukončil.


Cat

cat je standardní UN*Xový program určený ke čtení souborů v dané sekvenci a jejich hromadný výstup.
Příkaz cat se poprvé objevil v AT&T UNIXu verze 1.
Podle Single UNIX Specification je úkolem programu cat číst soubory v uvedené sekvenci a v té samé sekvenci je vypisovat na standardní výstup. Program cat je počítačový program s rozhraním pro příkazový řádek původně psaný pro operační systém Unix. Nejčastěji se používá pro vypsání programu na obrazovku či předání obsahu souboru pomocí přesměrování výstupu či pipelinou jinému programu ke zpracování. Jeho původně zamýšleným využitím je spojování různých souborů a jejich následné hromadné zpracování jiným programem. Možnosti programu se implementace od implementace mohou lišit, základní chování je však nutné zachovat.


Hudební festival

Hudební festival je festival zaměřený na hudbu a činnosti s ní spojené. Zpravidla bývá hudební festival přehlídkou interpretů zaměřených na určitý hudební žánr, ať už to je rock, pop, klasická hudba, metal nebo třeba country. Často bývají tyto hudební akce doplněny o zajímavé doprovodné akce. Prvním zaznamenaným festivalem vůbec byly pravděpodobně Pythijské hry, které se odehrály v Delfách. Za druh festivalu byly považovány i společenské akce ve středověku, kde se mimo jiné pořádaly souboje.
V současnosti jsou velmi populární hlavně letní hudební festivaly pořádané pod širým nebem a často i několik dní. Největším evropským festivalem je Donauinselfest pořádaný ve Vídni.


Lom Amerika

Jakákoli pomoc při zpracovávání belgických témat a vylepšování portálu Belgie je vítána. Přispět lze mnoha způsoby:


Dimitris P. Kraniotis

Studoval v Soluni medicínu, v Larisse pak pracoval jako patolog. Jeho básně byly překládány do několika jazyků a vyšly v mnoha zemích.


Songs of Faith and Devotion

Songs of Faith and Devotion je osmé studiové album Depeche Mode, vydané 22. března 1993 hudebním vydavatelstvím Mute Records. Toto je první experiment Depeche Mode s rockovou hudbou. Dosálho 1. místa v amerických i britských hudebních žebříčcích. A je to také poslední album, na kterém se podílel Alan Wilder, který zde poprvé hrál na bicí.
Na konci "Get Right with Me' je skryto „Interlude 4“, které je výňatkem remixu „I Feel You“ od Briana Eno. Často se používá k uvedení skladby, když je hrána naživo. Toto je poslední skrytá krátká skladba. Ty se vyskytují i na pozdějších albech Depeche Mode, mají ale již vlastní stopu a jsou na seznamu skladeb.


Antonín Gondolán

Antonín Gondolán je známý romský hudebník, kontrabasista, hudební skladatel a zpěvák, člen známé hudebnické rodiny bratří Gondolánů. Kromě toho se také jedná o člena Rady vlády České republiky pro záležitosti romské komunity.
V roce 2004 neúspěšně kandidoval do senátu na Praze 10 jako nestraník na kandidátce Nezávislých.


Cytokin

Cytokin je označení pro skupinu menších signálních proteinů, účastnících se významně imunitní odpovědi. Cytokiny jsou produkovány buňkami imunitního systému a jsou schopné navodit například rychlé dělení a diferenciaci určitých typů buněk, které se účastní boje proti patogenům, případně další rysy imunitní obrany.
Podle buněk, které tvoří dané cytokiny, se tyto látky dělí na:
Cytokiny, které navozují migraci určitých buněk, se označují jako chemokiny. Další významnou skupinou cytokinů jsou interferony, které se účastní právě imunitní odpovědi a zejména obrany proti virovým infekcím. Interleukiny je termín původně popisující látky, sloužící ke komunikaci mezi bílými krvinkami. Jedním z nejdéle známých cytokinů je např. interleukin-1.
Cytokiny mohou mít účinky na samotnou buňku, která je produkuje, nebo na okolní buňky, případně na delší vzdálenost.


Zdeněk Srstka

Hrál většinou malé role v několika desítkách českých filmů, např. Ať žijí duchové!, Rozpuštěný a vypuštěný a dalších. Jeho herecké začátky jsou spojeny, tak jako u mnoha dalších českých kaskadérů, s parodickou komedií režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe aneb koňská opera.
Vystupoval také v televizních seriálech, jako např. Četnické humoresky, Sanitka nebo O zvířatech a lidech. Známý je také ze zábavného televizního seriálu Možná přijde i kouzelník z 80. let 20. století nebo v poslední době z televizního pořadu o opuštěných zvířatech Chcete mě?
Jeho zřejmě nejslavnější rolí je však postava studenta večerní průmyslovky Mužíka ve filmu Marečku, podejte mi pero!, v níž pronáší proslulý výrok "Hliník se odstěhoval do Humpolce".
Zdeněk Srstka je podruhé ženatý. Z prvního manželství má syna Jířího Srstku, který byl v letech 1993 – 2001 ředitelem Národního divadla.


Letařovice

Letařovice jsou malebná vesnice ležící 3,5 km jižně od Českého Dubu na ostrohu nad hlubokým údolím řeky Mohelky. Jsou součástí obce Bílá v okrese Liberec. Vesnici dominuje filiální kostel sv. Jakuba Staršího. Kolem něho se nachází hřbitov, na němž byly pohřbíváni také obyvatelé z blízkých Hradčan i dalších okolních vesnic. Část domů je soustředěna kolem hlavní komunikace nebo v její blízkosti, jinak je zástavba této vesnice poměrně rozptýlená. K Letařovicím patří také samoty Písek a Hruškovec a mlýn na řece Mohelce v údolí pod vesnicí. Řada zdejších domů je roubených.
Osídlení v této lokalitě je archeologickými nálezy potvrzeno již v mladší době kamenné, kdy se zde nacházelo tvrziště. První písemná zmínka o vesnici je z roku 1352, název pravděpodobně vyjadřoval, že se jednalo o ves lidí Letařových. Ve 14. a 15. století patřily Letařovice křižovníkům svatomářským, po roce 1437 byly zemanským sídlem.
V 80. letech 19. století byl starostou Letařovic zdejší statkář Josef Košek, který byl také okresním starostou v Českém Dubu, předsedou Hospodářského spolku pro okres českodubský, předsedou Národní Jednoty Severočeské pro Letařovice a okolí, předsedou kuratoria Pokračovací školy hospodářské v Českém Dubu, předsedou Českého školského spolku „Karolína Světlá“ v Českém Dubě, předsedou českodubského okrsku Národní Jednoty Severočeské a revizorem Okresní hospodářské záložky v Českému Dubu.
Národní Jednota Severočeská pro Letařovice a okolí, založená koncem 19. století, v roce 1903 měla 37 členů. V roce 1919 zde působila Pěvecko hudební ochotnická jednota Smetana. Samostatnou obcí byly Letařovice až do počátku 50. let 20. století.
Vesnice měla vlastní obecnou školu. Dříve byla škola v klasicistní budově čp. 24, která je na portálu datována letopočtem 1801. V roce 1886 byla stavitelem Karnoldem postavena nová, novorenesanční školní budova čp. 30, která se nachází cca 130 metrů severovýchodně od kostela sv. Jakuba Staršího.
V roce 1903 chodilo do letařovické školy 116 žáků, z toho 50 chlapců a 66 dívek. Obecná škola vyučovala žáky z Bohumilče, Hradčan, Janovic, Letařovic, Libíče, Loukoviček, Podjestřábí, Radvanic, Trávníčku a Vorklebic.
Nyní je ve vsi také asi 25 rekreačních objektů, patřících lidem z Prahy a dalších měst. Bývalá škola čp. 30 patřila herečce Slávce Budínové, která zemřela v roce 2002.
Na začátku 20. století provozovali v Letařovicích své řemeslo hostinský a kramář Karel Brož a truhlář J. Slavík. Větší usedlosti zde v té době měli Josef Košek a František Mizera.
Hlavní komunikací v Letařovicích je slepá místní komunikace odbočující ze silnice III/27711 severně od Hradčan, která končí na prostranství před letařovickým kostelem.
Spojení veřejnou dopravou je zajištěno pouze autobusovou linkou 540300 se dvěma spoji v úterý a dvěma spoji v pátek z Českého Dubu přes Hradčany, Trávníček a Dehtáry do Kohoutovic a dále buď přes Bílou zpět do Českého Dubu, nebo do Hodkovic nad Mohelkou. Nejbližší železniční stanice Sychrov je v 9 km vzdálených Radimovicích.


Kyselina máselná

Kyselina máselná je jednou z mnoha karboxylových kyselin. Je to kapalina velmi nepříjemného zápachu. Vyskytuje se v másle a mimo jiné i v potu. Její estery jsou obsaženy v okoličnatých rostlinách.
Vzniká máselným kvašením z cukrů a škrobů, kde kyselina mléčná účinkem mikrobů přechází v kyselinu máslovou. Příkladem je rozklad másla vlivem světla a tepla. Máslo poté žlukne, což znamená, že je zkažené, silně zapáchá a je nepoživatelné.


Otakar Brousek

Existuje více osobností se jménem a příjmením Otakar Brousek :


Zetor Z-50 Super

Zetor 50 Super je československý traktor vyráběný ve firmě Zetor Brno v letech 1960 - 1968. Konstrukčně navazuje na svého předchůdce Zetor Z-35 Super a jedná se prakticky o jeho výraznou modernizaci. Dílčí modernizace a změny traktoru Z-50 Super probíhaly i v průběhu jeho sériové výroby.


Entrefilet

Entrefilet je krátký článek v novinách, od zbytku textu oddělený z obou stran čarou, podobný například fejetonu či rozhlásku. Jeho cílem je upoutat pozornost a autor se pod něj většinou nepodepisuje.
Objevovat se začal v 19. stol. jako prostý mezičlánek obsahující většinou úřední sdělení vlády, až později se stal publicistickou stylisticky přitažlivou poznámkou, která se beletristickým podáním blíží prozaickým uměleckým útvarům, s častým charakterem glosy či komentáře a hodnotícím prvkem.


Joint

Joint je slangový výraz, kterým se označuje marihuanová cigareta. Skládá se většinou ze tří hlavních částí, a to jsou cigaretový papírek, filtr a samotná nadrcená marihuana. Joint může být balen ručně, či s pomocí cigaretové baličky. Jeho kouření patří k nejčastějším alternativám užívání marihuany.
Joint se dá připravit dvěma způsoby: z celého papírku, nebo tak, že se zbylá část papírku odtrhne. K přípravě se používají speciální tenké rýžové papírky, jsou delší a nejsou tak chuťově výrazné jako papírky, ze kterých se vyrábí cigarety. Filtr se vyrábí většinou z vrchní části krabičky od cigaret, nebo z proužku tvrdého papíru cca 1,2 cm širokého a zhruba 3–5 cm dlouhého.


Albínové z Helfenburka

Albínové z Helfenburka byli vladyckým rodem, který většinou sloužil Rožmberkům. Vymřeli nejspíše někdy kolem roku 1630. Mezi významné členy rodu patřil například Tomáš Albín z Helfenburka, v letech 1574-1575 biskup olomoucký.


Josef Richard Marek

Josef Richard Marek byl český kreslíř, grafik, překladatel a spisovatel. Významně zasáhl do vývoje české knižní grafiky.


International Bank Account Number

International Bank Account Number je mezinárodní číslo bankovního účtu umožňující provádět platby do a ze zahraničí.
IBAN je nutný pro jakékoliv zahraniční platby v rámci EU.
IBAN je tvořen maximálně 34 znaky, kterými mohou být číslice a velká písmena. Při elektronickém zpracování se používá zásadně bez mezer, v písemných materiálech je zvykem ho pro přehlednost dělit do čtyřznakových skupin rozdělených mezerami. IBAN začíná dvoupísmenným kódem země podle standardu ISO 3166-1 alpha-2, dále následují dvě kontrolní číslice a maximálně třicetiznaková identifikace účtu v rámci příslušného státu – délka a struktura této části se v jednotlivých zemích liší.
Některé státy a závislá území s vlastním ISO kódem sdílejí formát čísla účtu s jiným státem a přebírají i jeho formát IBAN, ve kterém se případně liší pouze kódem státu:
Přímo standard IBAN definuje dvě kontrolní číslice, které se vypočítají systémem ISO 7064 mod 97, 10. Tento algoritmus pracuje následovně: Z IBAN se nejdříve první čtyři znaky přesunou na konec, načež se všechna písmena nahradí čísly a vypočítá se zbytek po dělení výsledného čísla číslem 97. U platného IBAN tento zbytek musí být roven jedné.
Příklad: IBAN NL91 ABNA 0417 1643 00, po odstranění mezer a přesunutí první části na konec ABNA0417164300NL91, nahrazením písmen za čísla vznikne 101123100417164300232191. Nakonec se vypočítá zbytek po dělení: 101123100417164300232191 mod 97 = 1, takže toto IBAN je platné.


Ewa Farna

Ewa Farna je česká zpěvačka polské národnosti, působící v oblasti populární a rockové hudby. Na celostátní úrovni se začala prosazovat již v roce 2006.
Se svým prvním hitem Měls mě vůbec rád stačila během dvou měsíců bodovat v televizních i rádiových hitparádách. Její singl Jaký to je použila TV Prima, jako úvodní znělku seriálu Ošklivka Katka.


Újezdeček

Obec Újezdeček se nachází v okrese Teplice, kraj Ústecký, necelé 3 km západně od centra Teplic. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 860 obyvatel.


Hermeneutika

Hermeneutika je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl, případně i porozumění struktury lidského bytí na světě.
Souvislost slova se jménem boha Herma je velmi pravděpodobná, nelze z ní ale mnoho vyvodit. Naopak tzv. „hermetické nauky“ a texty nemají s hermeneutikou nic společného.
Jak ukázal H.-G. Gadamer, nepřistupuje čtenář k textu nikdy úplně nepředpojatě, nýbrž vždy už s nějakým předběžným porozuměním. Je proto důležité, aby si tuto výchozí situaci nejprve uvědomil. Následuje lingvistická a textová práce, kritika textu a shromáždění informací o historickém kontextu, což umožní lepší pochopení textu.
Tento postup se opakuje v hermeneutickém kruhu, kde si vykladač získává hlubší porozumění a znovu je konfrontuje s textem. Teprve při výkladu se často ukáže, že je postup třeba ještě zopakovat.
U Platóna i jinde se objevuje slovo herméneus, vykladač nesrozumitelných věšteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii v rámci korigování a kritického vydávání starších textů, zejména filosofických a náboženských. Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Později se rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy.
Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, o smyslu
„Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia“ = „Písmena učí skutečnosti, v co věříš učí alegorie, morální smysl učí, co máš konat, a kam míříš říká anagogie“
Velký význam nabyla hermeneutika v reformaci, která odmítla neurčitý pojem "církevní tradice" i autoritu církve při výkladu Písma a snažila se pochopit Bibli z textu samého. Reformační vydání Bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jež mají čtenáři pomoci porozumět čtenému.
Moderní hermeneutika se opírá o práce F. Schleiermachera a W. Diltheye, který se snažil učinit hermeneutiku jakožto vědu o rozumění a výkladu společným základem všech humanitních či duchovních věd. Dilthey přitom zdůrazňuje nesnáze s chápáním smyslu zejména starých a kulturně vzdálených textů. Velký význam má hermeneutika v díle M. Heideggera. Samu existenci člověka charakterizuje podle něho rozumějící vztah ke světu a k možnostem, jež se člověku nabízejí, důležitou složkou tohoto porozumění je řeč. „Pobyt jakožto rozumějící rozvrhuje své bytí do možností.“ Protože přitom nejde o jednorázový akt, nýbrž o neustálý proces, mluví Heidegger o „hermeneutickém kruhu“. Tuto myšlenku dále rozvinul jeho žák Hans-Georg Gadamer ve svém díle „Pravda a metoda“; podle něho je nejen rozumění textu, ale konec konců každé poznání závislé na porozumění a interpretaci.
Metodika rozumění a výkladu obtížně srozumitelných textů a kulturních projevů vůbec hraje dnes velkou úlohu např. v historii, v kvalitativní sociologii, v etnografii a antropologii. Hermeneutika a exegese mají velký význam v teologii a – byť v poněkud jiné podobě – v právu.
Uvedeni jsou autoři počínaje 18. stoletím, kdy se hermeneutika etabluje jako všeobecná nauka o interpretaci:


Bedřich Moldan

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., je český geochemik, ekolog, publicista a politik, sehrál rozhodující roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu roku 1989.
Vystudoval Matematicko-fysikální fakultu University Karlovy, obor analytická chemie. V roce 1964 se stal kandidátem chemických věd a v roce 1992 docentem Univerzity Karlovy v oboru geochemie. V roce 1997 byl jmenován profesorem v oboru ochrana životního prostředí.
Je zakladatelem a ředitelem Centra pro otázky životního prostředí University Karlovy.
Bedřich Moldan byl od 5. prosince 1989 do června 1990 ministrem bez portfeje v české vládě a po červnových volbách, pak v letech 1990 až 1991 prvním českým ministrem životního prostředí za Občanské forum.
Je zakládajícím členem ODS, za kterou byl v roce 2004 zvolen členem Senátu Parlamentu České republiky, kde působí ve výboru pro životní prostředí.
Bedřich Moldan je autorem více než stovky knih a článků, mezi nimiž jsou:


CocaCola Championship

Football League Championship je druhou nejvyšší anglickou fotbalovou soutěží, která se hraje od roku 2004. Nejúspěšnějším týmem historie je Sunderland AFC s 2 postupy do nejvyšší soutěže v Anglii.


Dikobraz jihoafrický

Dikobraz jihoafrický je běžný druh dikobraza, rozšířený po celém území subsaharské Afriky s výjimkou poušních oblastí na jihozápadním pobřeží.
Dikobraz jihoafrický je ve svém areálu největším hlodavcem. Samice jsou v průměru ještě o jeden kilogram těžší než samci. Tmavá, přiléhavá a hrubá srst, která kryje břicho a končetiny, přechází na hlavě a na hřbete ve hřívu, kterou zvířata v rozčilení naježí. Na zádi a ocase je srst přeměněna v tuhé, černo-bílé ostny, které mohou být až 50 cm dlouhé. Některé z kratších bodlin na ocase jsou navíc duté a když jimi dikobraz zatřese, vydávají chřestivý zvuk. Ostny jsou usazené v kůži jen velmi volně a snadno se uvolňují, rychle ale dorůstají.
Je hojný v celé subsaharské Africe, vyskytuje se až do výšky 2000 m n. m všude tam, kde je nějaký vegetační kryt. Obývá křoviny, savany i lesy, dává však přednost kamenitým oblastem, kde přes den snadno nachází úkryt.
Dikobraz jihoafrický je aktivní převážně v noci, přes den odpočívá v doupatech pod kameny, v opuštěných norách hrabáče nebo si vyhrabává vlastní, až 20 m dlouhé nory. Jsou buď samotáři, nebo žijí v malých rodinných skupinkách do 6 jedinců.
Jsou to převážně býložravci, vyhrabávají kořeny, hlízy a cibule rostlin, pojídají ovoce a také okusují kůru ze stromů. V oblastech, kde je nedostatek fosforu, také okusují kosti.
Samice je březí 3 měsíce a pak v noře vystlané trávou vrhne 1-4 dobře vyvinutá mláďata. Mladí dikobrazi mají jsou osrstění, mají otevřené oči a prořezané zuby, měkké ostny ztvrdnou až několik hodin po narození. Matka je kojí 3 nebo 4 měsíce, mláďata rychle rostou a v roce věku už mají plnou velikost. Samci pohlavně dospívají mezi 8 až 18 měsíci, samice mezi 6 až 16 měsíci věku. Dikobraz jihoafrický je na hlodavce dlouhověký a dožívá se 12-15 let
V případě ohrožení se dikobraz naježí a začně výhružně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak může způsobit i těžká zranění.


Log

Log nebo také žurnál je název pro záznam nebo soubor záznamů, které si některé programy vytvářejí pro ukládání informací o své činnosti a běhu. Logy slouží při zpětné analýze k rozpoznání, zda došlo k nějaké chybě a pakliže ano, pak pomáhají určit, k jaké chybě došlo a proč. Mohou také obsahovat informace o tom, jak a kým byla daná aplikace či služba využívána.
Některé programy umožňují logování vypnout, zapnout nebo nastavit jeho úroveň, tzn. určit, kolik a jak detailních informací se do logů má ukládat. Operační systémy odvozené od Unixu umožňují sledovat log v reálném čase příkazem tail, u jiných je mnohdy zapotřebí použít software třetích stran.
Log je typicky obyčejný textový soubor, avšak používající příponu .log


Humanitní environmentalistika

Humanitní environmentalistika je oborem environmentalistiky, zkoumá ekologickou krizi očima humanitních věd. Chápe ochranu životního prostředí jako společenský postoj a zkoumá vztah ekologie a společnosti.
Romantická ekologie je společenská tendence ve 2. polovině 19. století, kdy se lidé začali zajímat o přírodu a snažili se ji především esteticky zkrášlovat. Tak pomáhali i životnímu prostředí. Charakteristickými je pro ni vytváření parků, jezírek a vyhlídek. V souvislosti s touto tendencí vznikají také okrašlovací spolky.
V roce 1968 byl založen tzv. Římský klub, díky jeho vědecké činnosti vznikla i kniha Meze růstu, která je společným dílem manželů Meadowsových a J. Randerse. Kniha popisuje vývoj životního prostředí ve 21. století, kdy dojde k prudkému populačnímu poklesu v důsledku znečištění, vyčerpání úrodnosti obdělávatelných půd a nedostupnosti energetických zdrojů. Kontroverzní kniha vyvolala společenskou diskuzi a další otázky společné budoucnosti člověka a Země. V roce 1992 vydali stejní autoři knihu "Překročení mezí", v níž reflektují závěry své předchozí knihy. Některé jsou zpochybněny, nicméně stále je zde upozorňováno na nutnost bojovat proti globálnímu oteplování.
== James Lovelock == Environmentalistickou teorii Gaia v 70. letech formuloval James Lovelock. Planeta Země je zde popsána jako jediný velký ekosystém, živý a reagující organismus. Negativní působení člověka jej ovlivňuje. Důsledky tohoto ničení Lovelock popsal ve své nové knize "Odplata Gáii", kde varuje před nedostatkem času na řešení ekologické krize - zabránit se jí již nedá, musíme se připravit na rozpad civilizace.Lovelock: Pomsta planety Gáia
Do oblasti humanitní environmentalistiky patří také teorie hlubinné ekologie norského filozofa Arneho Naessa. Jejím principem biocentrický přístup k přírodě, ekologie jako sobecká potřeba, identifikace se Zemí a ochrana přírody k vlastnímu užitku. Jen tak se doopravdy ztotožníme s přírodou a budeme schopni ji efektivně a trvale ochraňovat.Hlubinná ekologie
RNDr. Hana Librová, CSc., je zakladatelkou humanitní environmentalistiky v České Republice. V roce 1994 vyšla kniha "Pestří a zelení", zajímavá sociologická sonda do života ekologicky žijících lidí. Vrcholem její práce bylo založení katedry a oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, kde též přednáší. V roce 2003 byla vydána její další kniha "Vlažní a váhaví", v níž zkoumá snahu lidí skloubit ekologii i moderní luxus.


NPO Lavočkina

NPO Lavočkina je ruský, dříve sovětský výrobce kosmické techniky pojmenovaný po svém hlavním konstruktérovi Semjonovi Alexejeviči Lavočkinovi. . Základní produkcí společnosti jsou umělé družice a kosmické sondy různých typů. Společnost sídlí v Chimkách v Moskevské oblasti.
Továrna v Chimkách byla původně postavena s úkolem dodávat nábytek pro nový Palác sovětů. Po zrušení projektu paláce byl závod v dubnu 1937 přidělen Hlavní správě leteckého průmyslu pod číslem 301. Při továrně byla zřízena konstrukční kancelář v čele s Alexejem Alexejevičem Dubrovinem. Úkolem závodu bylo postavit sovětské verze francouzských letadel Caudron 690 a 713 podle zakoupené dokumentace. Koncem roku 1938 byl Dubrovin přeložen do Charkova a kancelář zůstala bez hlavního konstruktéra.
V květnu 1939 byli do čela OKB-301 postaveni V. P. Gorbunov, S. A. Lavočkin a M. I. Gudkov s projektem budoucího stíhacího letadla LaGG-1, resp. LaGG-3. V čela trojice hlavních konstruktérů stál zprvu Gorbunov, ale brzy vůdčí roli převzal Lavočkin, koncem roku 1940 po přeložení Gorbunova a Gudkova zůstal jediným hlavním konstruktérem kanceláře. V prosinci 1940 byla zahájena sériová výroba LaGG-3. Za druhé světové války byla letadla kanceláře La-5 a La-7 základem bojové síly sovětského stíhacího letectva.
Po válce konstrukční tým pokračoval v práci na vrtulových stíhačích La-9, La-180, La-11 a nově i proudových stíhacích letadlech La-150, -160, -15, -176, -190, -200, -250. Od začátku 50. let pracovala Lavočkinova kancelář na raketách země-vzduch B-300 protivzdušné obrany pro komplex PVO Berkut a raketách vzduch-vzduch G-300. Testy raket probíhaly na zkušební střelnici Kapustin Jar. Po počátečních obtížích byla roku 1953 zahájena sériová výroba. Od roku 1954 se Lavočkinův tým věnoval práci na mezikontinentální nadzvukové křídlaté raketě Burja.
V červnu 1960 Lavočkin zemřel, závod byl přejmenován na Strojírenský závod C. A. Lavočkina. V letech 1962 - 1964 byl závod filiálkou Čelomějova OKB-52, tehdy pracoval na protilodních střelách Ametist.
Roku 1965 se Koroljov rozhodl zbavit práce na kosmických sondách a družicích a soustředit se na pilotovanou kosmonautiku. Vývoj a výroba kosmických sond byly předány Lavočkincům. Od té doby se závod a konstrukční kancelář soustředila na výrobu kosmických sond a družic.


Chřástal nejmenší

Chřástal nejmenší je malý druh chřástala z řádu krátkokřídlých. Podobá se chřástalu malému, od něhož se liší proužkovanými boky a kratšími křídly. Hnízdí v rašeliništích s porosty ostřic na nehluboké vodě. Vyskytuje se vzácně v jižní Evropě, početněji ve východní Evropě; k nám jen vzácně zaletuje.


Batista

Islandská koruna je zákonným platidlem Island. Název koruna je stejný pro většinu měn severských států, ke kterým se Island započítává. ISO 4217 islandské koruny je ISK. Jedna setina koruny se nazývá eyrir. V období 1873-1914 byl Island součástí Skandinávské měnové unie. Dnes Island rozvažuje, zda přijme euro jako svoji měnu.
Mince islandské koruny mají hodnoty 1, 5, 10, 50 a 100 korun.


InterCityExpress

InterCityExpress je označení vysokorychlostních vlaků, provozovaných společností Deutsche Bahn na území Německa a v přilehlém okolí.
Výrobcem jednotek je konzorcium vedené firmou Deutsche Waggonbau AG a včetně Siemens AG, DUEWAG a Fiat Ferroviaria. Mimo zakázek pro německé dráhy vyrobilo vlaky rovněž pro Španělsko a dostalo objednávku z Ruska a Číny.
Od počátku výroby v 80. letech bylo vyvinuto několik sérií:


Bohumír Janský

Doc. RNDr. Bohumír Janský, CSc., je český geograf a hydrolog působící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1969 absolvoval gymnázium v Plasích, v roce 1974 ukončil studium geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Tématem jeho diplomové práce bylo Odlezelské jezero. Na fakultě zůstal po absolutoriu jako asistent, později docent a nyní zde působí jako proděkan. Ve své vědecké práci se věnuje především hydrologii a ochraně vod před znečištěním.
Od začátku 90. let 20. století se zabývá výzkumem v pramenné oblasti řeky Amazonky v jižní části Peru. Do této oblasti vedl vědecké expedice Hatun Mayu 1999 a Hatun Mayu 2000. Tyto výpravy přinesly informace o celé pramenné oblasti řeky Lloquety, tvořící horní tok řeky Apurímac, která soutokem s Urubambou vytváří Ucayali - hlavní pramennou řeku Amazonky.
Výpravy zpracovaly hydrologické, geologické a geomorfologické mapy oblasti. Dále zaznamenaly teploty vody a vzduchu, průtoky řek a zpracovaly mapu půd pramenné oblasti.
Při výzkumu se soustředily zejména na čtyři hlavní pramenné toky řeky Lloquety - řeky Carhuasanta, Apacheta, Ccaccansa a Sillanque. Provedené výzkumy zjistily, že nejdelší a plošně největší povodí má Carhuasanta, největší vodnost Apacheta a nejvyšší nadmořskou výšku pramene řeka Ccaccansa. Nejvzdálenějším místem povodí od ústí Amazonky do Atlantského oceánu je vrchol hory Nevado del Mismi, z něhož odtéká voda do povodí Carhuasanty. Ze čtyř hlavních kritérií pro určení hlavního pramene splňovala dvě řeka Carhuasanta. Zjištěné rozdíly však byly minimální a proto Janský navrhl hovořit o čtyřech pramenných tocích řeky Lloquety.


Bazilika sv. Remigia

Benediktinské Opatství v Remeši s basilikou Saint-Rémi stojí na jihovýchodní straně historického města Remeš, asi 1,5 km od katedrály, a je spojeno s počátky křesťanství ve Francii.
Opatství bylo založeno okolo roku 790 za arcibiskupa Tilpina na hrobě svatého Remigia. Remešský biskup Remigius patrně v roce 496, po bitvě u Tolbiacu, pokřtil franského krále Chlodvíka I. s jeho bojovníky a zahájil tak obrat Franků ke křesťanství a tím i budování pozdější Francie. V opatství se nacházela Svatá Ampule s korunovačním olejem a bylo sídlem řádu svaté Ampule.
Klášter, který stál na antickém pohřebišti mimo městské hradby, byl roku 930 opevněn na obranu proti Normanům a Maďarům a od roku 945 se připojil k reformnímu hnutí z Cluny. Roku 1049 vysvětil papež Lev IX. nový kostel, který 1098 vyhořel a byl pak ve 12. století obnoven a rozšířen. Loď kostela byla rozšířena směrem na západ o dvě gotická pole, boční zdi zesíleny opěrnými pilíři a dřevěný strop nahrazen klenbou. Z této doby pocházejí i barevná okna v chóru. V 16. století byl přestavěn jižní portál a v chóru postaveno renesanční sloupoví.
Klášterní budovy byly přestavěny v 17. a 18. století, kapitulní síň a chodby v přízemí však zůstaly zachovány. Za revoluce roku 1792 byli mniši vyhnáni, kostel však zůstal nepoškozen a užíval se jako farní. V 19. století byl kostel opraven a dostavěna severní věž. 1. srpna 1918 byl kostel těžce poškozen německou dělostřelbou, zničeno vnitřní zařízení i cenné varhany. Opravy se pak táhly po celé 20. století.
Kostel o délce 126 m má půdorys trojlodní basiliky, s chórovým ochozem a věncem kaplí. Mohutné západní průčelí má dvě věže, levá věž byla dostavěna v 19. století. Nejstarší zachovanou částí stavby je románská loď s křížením. Chór je ze 12. století, stejně jako barevná okna, kdežto gotická klenba v lodi, vnější opěrný systém a poslední dvě pole se západním průčelím pocházejí ze 13. století. Výška klenby v lodi je 26 m.
V chóru je renesanční kolonáda a památník svatého Remigia a zde pohřbených franských a francouzských králů. Na stěně severní lodi blízko křížení je zachován zbytek ozdobné kamenné dlažby z 13. století, původně z chóru, s biblickými výjevy. Kresby jsou provedeny jako olověné výplně v kameni. Vnitřní zařízení kostela bylo většinou zničeno, zachovala se však řada cenných kamenných plastik a soch. Nové varhany byly dokončeny roku 2000.
Pro velkou historickou hodnotu bylo opatství společně s remešskou katedrálou a Palácem Tau zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
 Soubor:Vitrail Basilique Saint-Remi 130208 01.jpg|Prorok Micheáš Soubor:Vitrail Basilique Saint-Remi 130208 02.jpg|Arcibiskup Soubor:Vitrail Basilique Saint-Remi 130208 03.jpg|Prorok Izajáš Soubor:Vitrail Basilique Saint-Remi 130208 04.jpg|Prorok Ozeáš


BCD

Binary Coded Decimal je způsob kódování celých čísel s využitím pouze desítkových číslic, a to už na úrovni čtveřic bitů tím způsobem, že každý nibble odpovídá jedné desítkové číslici.
Vzhledem k tomu, že existuje šestnáct různých kombinací čtyř bitů, a desítkových číslic je jen deset, je šest kombinací nevyužito. V porovnání s hexadecimální soustavou, kde je pro každé čtyři bity využíváno všech šestnáct hodnot, je BCD kód z hlediska využití paměti neúsporný. BCD kód zneefektivňuje využití paměti, realizuje právě opačnou myšlenku než Huffmanovo kódování.
Že je číslo v BCD kódu, je podstatná apriorní informace: Bez její znalosti by se totiž bitový zápis mohl jevit jako obyčejné hexa číslo. To by sice nebyl rozdíl v případě jediného nibblu, ale pro celý byte nebo dokonce pro vícebytové reprezentace hodnot už na znalosti způsobu kódování záleží: Z BCD a hexa vyplývají jiné hodnoty. Například2 dává hodnotu10 pro BCD kód, ale hotnotu10 pro ryzí hexa.
V praxi se BCD kód používá v úlohách zobrazování hodnot ze strojové paměti do lidsky čitelné podoby, tedy v situacích, kdy se hodnota v paměti mění, jako například v čítačích. Na rozdíl od plného hexa čísla se pro BCD kódování sekvenčním obvodem ještě uměle zavádí nové vazby zacyklení:
Navíc tyto vazby musí zafungovat i při odpočtu, tedy při snižování hodnoty v paměti o -1.


Mihály Károlyi

Dne 30. října 1918 došlo v Budapešti k „Astrové revoluci“ a o den později byl Károlyi jmenován předsedou nové uherské vlády. Ještě téhož dne v Budapešti rozvášnění dav zabil nenáviděného Istvána Tiszu. Nová vláda nejprve vyčkávala s očekáváním dalšího vývoje, ovšem po vyhlášení Německé republiky a Rakouské republiky, vyhlásila i ona dne 16. listopadu 1918 Maďarskou republiku. Jejím prvním prezidentem se stal Mihály Károlyi. Ve funkci prezidenta byl jen krátce od 11. ledna do 21. března 1919, kdy se moci chopili komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad


Malacký průliv

Malacký průliv je poměrně úzký, 805 km dlouhý průliv mezi Malajským poloostrovem a indonéským ostrovem Sumatra.
Průliv je jednou z nejdůležitějších dopravních tepen na světě. V posledních letech se zde zvětšuje problém pirátství.


Amasyjská provincie

Poloha Amasyjské provincie na mapěAmasyjská provincie je tureckou provincií, nachází se v severní části Malé Asie. Rozloha provincie činí 5731 km2, v roce 2005 zde žilo 355 114 obyvatel. Hlavním městem provincie je Amasya.


Válečná nemocnice Pardubice

Válečná nemocnice v Pardubicích byla vybudována krátce po vzniku první světové války, koncem roku 1914 a počátkem r. 1915. Bylo to 365 většinou dřevěných baráků vybavených pro pobyt a léčení 10 tis. raněných nebo nemocných vojáků ze všech bojišť. Po válce byla jmenována podle jednoho z pěti oddělení Karanténou.
Krátce po vzniku první světové války, v listopadu 1914, bylo nařízeno, aby v Čechách byla vybudována baráková válečná nemocnice, podobná již budovaným dvěma nemocnicím ve Vídni. Neprodleně bylo hledáno vhodné umístění. Umístění mělo být nejlépe ve východních Čechách, zajištěno dobré připojení na železnici, vodovod, kanalizaci a elektrickou síť. Byly posuzovány lokality Kolín, Přelouč, Čáslav, Chrudim a Pardubice. Z těchto umístění byly jako nejvhodnější vybrány Pardubice, jmenovitě na vojenském cvičišti za nádražím, kde byly uspokojivě splněny všechny požadavky.
Zatímco ve Vídni byly budovány dvě nemocnice po 2000 lůžkách a v Čechách byly uvažovány dvě nemocnice po 5 tisících lůžkách, bylo pro vhodnost staveniště rozhodnuto postavit v Pardubicích jednu nemocnici s kapacitou 10 tisíc lůžek.
Okamžitě zahájené přípravné práce s využitím vídeňských zkušeností a zpracovaných projektů probíhaly velmi rychle, takže již koncem listopadu 1914 byla stavba zadána tzv. Konsorciu pro výstavbu válečné nemocnice v Pardubicích při bance stavebních živností v Praze, ve kterém bylo sdruženo osm stavebních firem, z toho dvě z Prahy, jedna z Vysokého Mýta a pět místních z Pardubic. Vedením stavby byl pověřen arch. Paroulek z Prahy.
Nemocnice byla navržena jako pět samostatných oddělení, prakticky samostatných nemocnic, se všemi potřebnými zařízeními na úrovni soudobé techniky. Byly pronajaty potřebné pozemky a s vlastní stavbou se začalo již počátkem prosince 1914. Byly tuhé mrazy, vázl dovoz materiálu a byl značný nedostatek kvalifikovaných dělníků, neboť mnozí byli již v té době povoláni do vojenské služby. Přesto práce postupovaly velmi rychle, takže již na počátku roku 1915 bylo postaveno 198 většinou dřevěných baráků a veřejnost mohla být přizvána k prohlídce budovaných objektů. Již na jaře 1915 se konalo slavnostní otevření nemocnice na jejím hlavním náměstí u pomníku císaře Františka Josefa I.
Válečná nemocnice Pardubice byla postavena na ploše 80 ha nákladem 21 mil. korun. Zahrnovala 198 standardních lůžkových baráků, 8 pozorovacích pavilonů, operační pavilony, předoperační stanice, desinfekce, lázně, ledárnu, prádelnu, žehlírnu, vodárnu, dílny, spalovací pec, výrobnu destilované vody, obydlí lékařů, sester, ošetřovatelek, úředníků, kasárny strážního oddílu, pekárnu, kuchyně, kapli, sodovkárnu, stáje, sklady, administrativní budovy, ledárnu, hasičskou věž, pitevny. Z nádraží byly do nemocnice vyvedeny dvě vlečky, v areálu bylo pět nádražních a přijímacích budov.
V každém oddělení byla kuchyň, kde se připravovala jídla pro pacienty. Byla vybavena osmi kotli po 350 litrech a dvěma sporáky, takže každá z pěti kuchyní mohla připravovat jídlo pro 3000 osob. Ke kuchyni patřila umývárna a sklad nádobí a výdejna jídel.
Ledárna měla kapacitu výroby 1900 kg ledu pro lékařské účely denně, v chladírnách bylo možné skladovat maso na několikadenní spotřebu.
Nemocnicí prošlo mnoho tisíc pacientů, mnozí byli vyléčeni, mnozí odcházeli invalidní a mnoho jich zde zemřelo. Pardubická válečná nemocnice byla tehdy známá po celé monarchii i v dalších válčících státech.
Pro město Pardubice byla válečná nemocnice značným zatížením, protože její zásobování se do jisté míry dělo na úkor místního obyvatelstva. Např. na týdenních trzích bylo pro nemocnici skupováno máslo, vejce a jiné produkty, takže jejich ceny rostly velmi rychle a staly se pro obyvatele města nedostupnými.
Páté oddělení nemocnice bylo karanténou pro vojáky vracející se z infekcemi zamořených míst. Podle tohoto oddělení se po válce celá nemocnice obecně nazývala Karanténou. Čtvrtý a pátý blok byl v roce 1919 přidělen jako kasárny železničnímu pluku, který sem byl přemístěn z Lysé nad Labem. Železniční pluk tam byl umístěn do doby než město Pardubice vybudovalo Masarykovy kasárny. Do dalších baráků se nastěhovalo obyvatelstvo nemající jiného bytu a z Karantény se postupně stal slum. Zbytky zpustlých baráků byly zbourány po druhé světové válce při výstavbě sídliště Dukla.
Miloslav Huňáček: Válečná nemocnice Karanténa Vyšlo v edici AB - Zet Pardubicka v r. 2007


Strečno

Strečno je obec na severním Slovensku, 7 km východně od Žiliny. Nachází se na rozhraní Turčianské a Žilinské kotliny, při přechodu řeky Váh přes Malou Fatru. Obec má výměru 13,175 km2 a má 2 656 obyvatel.
První písemní zmínka o obci pochází z roku 1321, když tu bylo místo na vybíraní mýta. Předtím tu bylo slovanské hradiště z 9. století. Do roku 1848 byla obec součástí hradního panstva Strečno.
Nad obcí se nachází ruiny středověkého hradu Strečno, který je národní kulturní památkou. Hrad se první krát písemně zmiňuje v roku 1316, avšak existoval již od 13. století. Roku 1698 byl hrad zničen a od té doby byl v ruinách. V 20. století a hlavně v 90. letech byl hrad rekonstruován a zpřístupněn v roce 1992.


Megaderma australská

Obývá tropické pásmo severní a západní Austrálie. Žije většinou v jeskyních, jednotlivě nebo v malých skupinách. Kolonie nevytváří, často ale sdílí prostor s jinými netopýry. Megaderma australská patří k největším druhům netopýrů – délka jejího těla je asi 15 cm a v rozpětí měří přes 45 cm.
Tento druh se od jiných odlišuje především nízkým podílem hmyzu v potravě. Loví zejména malé obratlovce, savce, ptáky a žáby. Megadermy nemají tělo dobře uzpůsobené k manévrování za letu – chybí jim ocas, mají široká křídla a nedokonalé zakloubení paží. Proto loví podobně jako sovy: okolí nehybně pozorují z vyvýšeného místa a na kořist se vrhají střemhlav.
Z hlediska morfologie vyniká megaderma velkými ušními boltci a dlouhým vztyčeným výrůstkem na nose. Samice rodí vždy jedno mládě které zpočátku krmí hmyzem, zejména většími druhy; mládě s ní zůstává až do dosažení pohlavní dospělosti.


Radomír

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +0,04%, což znamená v podstatě setrvalý stav.


Emily Browningová

Emily Jane Browningová je australská herečka proslavená zejména svou rolí ve filmu Řada nešťastných příhod.


PR Studený vrch

[[Metoděj z Olympu]] Metoděj z Olympu byl jedním z řecky píšících církevních otců na přelomu 3. a 4. století. Byl biskupem v lykijském Olympu, později – podle Jeronýma – v Týru, ale tato informace je nepravděpodobná. Zemřel pravděpodobně jako mučedník v roce 311.
První zprávy o něm nám podává až Jeroným. Eusebios se o něm nezmiňuje, pravděpodobně proto, že Metoděj velmi silně bojoval proti některým Órigenovým naukám. Metoděj se mohl pyšnit značným vzděláním a proti Órigenovi zastával především totožnost vzkříšeného těla s tělem nynějším. Na druhé straně byl podobně jako Órigenés silně ovlivněn platónismem a používal silně alegorickou exegezi.
Z jeho děl se dochovala v úplném znění Hostina deseti panen, rozhovor deseti panen, kde se Metoděj dotýká hlavních témat křesťanské víry. Celý text je situován do zahrady Ctnosti, dcery Filosofie, kde deset panen během hostiny hovoří o ideálním způsobu života, který si zvolily. Počtu deseti panen odpovídá deset úvah. Celá práce má hluboké biblické kořeny. V devátém rozhovoru se Metoděj projevuje – právě při hájení víry ve vzkříšení těla – jako zastánce milenarismu.
Ve spise O svobodné vůli napadá gnostické učení o původu zla a svobodné vůli. Z větší části dochováno, psáno formou dialogu.
V traktátu O vzkříšení zastává proti Órigenovi nauku o vzkříšení těla a jeho identitě s tělem stávajícím. Z větší části dochováno, psáno formou dialogu.
Z dalších traktátů, psaných formou dialogu, máme jen staroslověnské zlomky. jsou to spisy O životě, kde Metoděj probírá otázku života a rozumného jednání; O jídlech popisuje rozlišování jídel u Židů a o jalovici zmíněné v Levitiku. Poksytuje alegorický výklad starozákonních ustanovení o jídle; O malomocenství pojednává o malomocenství a poskytuje alegorický výklad starozákonních pasáží hovořících o této nemoci; O pijavici, o pijavici z knihy Přísloví a o verši Žalmu 18,2.
Z nedochovaných děl víme o existenci traktátu proti novoplatonikovi Porfyriovi, o traktátu Pythonissa proti Órigenovi, o komentářích na Genesis a na Píseň písní, o traktátu O mučednících a o dialogu Xenon.


Alan Smith

Alan Smith měří 173 cm a váží 60 kg. Za Leeds United nastoupil celkem 211krát a nastřílel 58 branek. Za anglickou reprezentaci nastoupil 8krát a připsal si na konto jeden gól. V současnosti je hráčem Manchesteru United a obléká dres s číslem 14.
Střelit gól v svém prvním utkání navíc proti týmu, jakým je FC Liverpool, je snad snem každého chlapce, pro Alana Smitha se stal tento sen skutečností. A náhoda to není.
Alan je odchovancem z Lilleshaw. Když začal hrát za Leeds, objevily se spekulace, že by se mohl stát jedním z nejlepších hráčů vůbec. Smithy to potvrdil svým bleskovým rozvojem a dokázal všem, že v něj vězí obrovský potenciál.
Jeho hru charakterizuje lehkost, se kterou umísťuje míč do soupeřovy branky. Má v sobě veliký střelecký talent, a je mu jedno, kterou nohu při tom použije. Ví si rady i s nejlepšími obránci, protože hraje důrazně a agresivně.
Bohužel se slovem „agresivně“ se pojí i žluté a červené karty. Během 14 utkání, ve kterých v sezóně 2001/02 nastoupil, dostal 6 žlutých a 2 červené karty. Proto také tresty a „stopy“ jsou neodmyslitelnou součástí jeho kariéry.
Alan Smith byl veřejně kritizován svým trenérem za nedostatek disciplíny a od té doby se uklidnil. Pro trenéra anglické „21“ – Davida Platta, byl Alan jedním z nejtalentovanějších a nejvyspělejších hráčů, které měl k dispozici. Není tedy divu, že brzy Alan nastoupil za seniorskou reprezentaci, kde navíc během 8 utkání střelil gól.
Odchod Fowlera a Robbieho Keana z Leeds pro něj znamenal pravidelné nastupování v základní sestavě spolu s Markem Vidukou. V sezóně 2002/03 nasbíral celkem 10 branek, i když často hrával na pravém křídle. Alan ale nestřílí jenom branky, dostává také karty. Ve svém z tohoto úhlu pohledu rekordní sezóně jich nasbíral 15. Jako hráč reprezentace dokonce proti reprezentaci Makedonie dostal červenou kartu a byl nucen odejít z trávníku. Byla to ostuda, navíc potom, co střelil branku Portugalsku.
Smith má bezpochyby talent a to, že ho hraní baví, z něj dělá opravdu dobrého hráče. Alan je velice spjat s klubem, ve kterém hraje. Musí se však naučit ovládat, jestli chce naplno využít své možnosti. Vypadá to, že ho čeká skvělá kariéra.
Sezóna 2003/2004 skončila pro Leeds katastrofou, protože kvůli finančním potížím klub nebyl schopný se udržet v Premier League. Bylo téměř jisté, že nejlepší hráči klub opustí. Platilo to i v případě Alana Smitha. Zájem projevily Everton FC, Middlesbrough FC a fanoušky nejvíc nenáviděný Manchester United. Alan si vybral právě Rudé Ďábly a 26.května 2004 podepsal s vedením Manchesteru smlouvu na dobu pěti let. Leeds za něj dostalo 7 mln liber.
Alan řekl, že kvůli propadnutí Leeds United do druhé ligy nemá rivalita mezi Leedsem a Manchesterem United cenu. Kdyby tohle neřekl, nosil by si od té doby etiketu „zrádce“. Začátek sezóny 2004/05 byl pro něj vynikající. Díky nepřítomnosti Ruuda van Nistelrooye a Waynea Rooneyho mohl pravidelně nastupovat v útoku, a také že potrápil mnoho obránců a brankářů. Situace se změnila, když se do hry vrátili Ruud van Nistelrooy a Wayne Rooney. Angličan musel bojovat o místo v základní sestavě.
S časem si Sir Alex Ferguson uvědomil, že záloha Manchesteru United stárne, a tak přidělil Alanovi novou roli, a to záložníka. Do karet mu nahrál odchod Roye Keanea, který v listopadu změnil působiště a zamířil do Celticu Glasgow. Od té doby velí Smith záloze United.


Strukturální funkcionalismus

První funkcionalisticky znějící formulace nalezneme již v díle Augusta Comta, ale ryze funkcionalistické pojetí systému zavádí až Herbert Spencer ve své teorii sociálního organismu. Spencer tvrdí, že složitost systému vede k jeho diferenciaci. Čím je systém složitější, tím je větší diferenciace funkcí. Změny v jedné části systému pak vedou k systémové změně v jiné části systému.
Vlastní strukturální funkcionalismus je však spojen s dílem Talcotta Parsonse. Jeho teorie jsou založeny na předpokladu existence dvou složek; složky sociální činnosti a složky sociálního systému. Tyto složky jsou vzájemně propojené.
Dalším představitelem strukturálního funkcionalismu je Robert King Merton, který vychází z teze, že týž jev může plnit různé funkce. Merton rozlišuje funkce latentní a manifestní, kdy manifestní funkce dává jednání oficiální nebo prezentovaný účel a latentní funkce zůstává skryta.


Jiří Suchý

Jiří Suchý je český divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik, výtvarník a sběratel. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semafor, bratr Ondřeje Suchého.
Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, později vytvořil autorskou dvojici s Jiřím Šlitrem. Po Šlitrově smrti se jeho hlavním divadelním partnerem stala Jitka Molavcová.
Jiří Suchý se narodil v roce 1931 a až do roku 1936 žil v Klatovech, od roku 1936 žije v Praze. Ve filmu se poprvé objevil již v roce 1944, kdy jako kompars hrál jednoho z vystupujících z tramvaje ve filmu Sobota.
V roce 1947 začal pracovat jako grafik v reklamních ateliérech Propagační tvorba, kde se seznámil s Viktorem Sodomou. Ten spolu se svou manželkou Vlastou hrál pro své kolegy písně převzaté ze západního rozhlasu, někdy se soukromě scházeli i v závodním klubu Reduta na pražské Národní třídě. Jiří Suchý spolu s ním vymýšlel první privátní rozhlasové programy.
V letech 1952-1954 byl Suchý na vojně ve Slaném, kde zakresloval mapy a při tom poslouchal Mnichovský rozhlas a psal texty na odposlechnuté melodie.
Poté se Jiří Suchý věnoval především divadlu, nejprve působil v Redutě, poté spoluzaložil Divadlo Na zábradlí. V roce 1959 založil spolu s J. Šlitrem divadlo Semafor, kde působí dodnes. Toto divadlo se stalo značně populární, což vedlo k řadě problémů, které vyvrcholily po Suchého podpisu 2000 slov, který později odmítl odvolat. Po roce 1989 se stal opět ředitelem Semaforu.
Z archivních dokumentů Ministerstva vnitra plyne, že Suchý byl v letech 1987 až 1989 důvěrníkem StB. Podle nálezu Ústavního soudu nelze dokázat, že lidé z kategorie „důverník“ spolupracovali s komunistickou tajnou policií vědomě. Detaily o Suchého stycích s StB obsahoval jeho spis, ten byl však koncem roku 1989 skartován, sám Jiří Suchý důvody svého vedení v seznamech objasnil v knize Inventura v roce 2000.
Duo manželů Sodomových se v roce 1955 rozrostlo v hudební skupinu, pro kterou Jiří Suchý vymyslel název Akord club. V té době Suchý vystupoval na večírcích s banjem a zpíval své písničky. Sodomovi, třebaže zpívali zpočátku anglicky, nabídli Suchému spolupráci a ten složil několik českých textů. Nakonec si koupil basu, na kterou se naučil hrát a přidal se ke skupině. Tato skupina se stala poměrně populární a v období svého vrcholu hrála celou řadu Suchého písní, z nichž nejznámější jsou Zlomil jsem ruku tetičce a Blues pro tebe. Zajímavostí je, že první písničku, kterou v Redutě zazpíval, nebyla jeho vlastní tvorba, ale Půl párku Voskovce a Wericha
V Redutě se seznámil Miroslavem Horníčkem , který s ním začal spolupracovat na programu Pondělky s tetou a který jej, v roce 1956, seznámil s Jiřím Šlitrem. Brzy poté začaly vznikat jejich první společné písničky.
V roce 1957 vymýšlel Suchý s Vyskočilem a Horníčkem v Redutě text-appealy, o rok později napsal svou první hru s písničkami Šest žen. V roce 1958 vyšla jeho píseň Blues pro tebe na desce, nazpíval ji Josef Zíma.
V tomto roce, Suchý se Šlitrem opustili Akord club, protože se rozhodli vytvořit vlastní kapelu o jejíž sestavení požádali Ferdinanda Havlíka. Suchý s I. Vyskočilem se rozhodli založit vlastní divadlo a 30. června 1958 se v Redutě konal poslední text-appeal, poté založili Divadlo Na zábradlí.
J. Suchý se ještě do Reduty vrátil, v roce 1959, po rozchodu s I. Vyskočilem. Spolu se Šlitrem, manželi Neradovými a Karlem Štědrým plánovali kabaret Pondělí je ve středu, který se nakonec ale nehrál, protože byl při generálce označen jako nevhodný. Po neúspěchu tohoto představení zpíval Léta dozrávání a Mr. Rock a Mr. Roll ve filmu Tanec kolem tance. Pak již spolu se Šlitrem a Havlíkem založili divadlo Semafor.
V polovině roku 1958 založil Suchý spolu s Ivanem Vyskočilem Divadlo Na zábradlí. Již 9. prosince zde proběhla premiéra hry Kdyby tisíc klarinetů. Hra byla úspěšná, přesto se na ní výrazně projevila herecká nezkušenost Suchého.
V roce 1959 vznikla druhá hra pro Divadlo Na zábradlí - Faust, Markéta, služka a já, ale ta již se hrála bez Jiřího Suchého, který z divadla odešel.
Divadlo Semafor založil v roce 1959 J. Suchý spolu s J. Šlitrem a F. Havlíkem, již 30. října měla premiéru jejich první hra, hudební komedie Člověk z půdy. V této hře vystupovali mimo amatéry také profesionálové. Jiří Suchý se obsadil do role Malého lorda.
V roce 1960 Semafor uvedl tři premiéry Ukradený měsíc Ludvíka Aškenazyho s texty Jiřího Suchého, písničkový pořad Zuzana je sama doma a komedii Taková ztráta krve, na všech měl Suchý výrazný podíl.
V roce 1961 vznikl pořad s povídkami Jiřího Suchého a básněmi Christiana Morgensterna Papírové blues a další písničkové pásmo Zuzana je zase sama doma.
V této době se začala objevovat ideologická kritika, podle níž Suchého hry nejsou vhodné pro pracující lid. Důsledkem toho byla v jejich působišti, v divadélku Ve Smečkách, o divadelních prázdninách roku 1961 zahájena rekonstrukce, která se protáhla na neurčito a Semafor tak přišel o stálé divadlo.
Po ztrátě stálého divadla prosadil J. Suchý svoji představu komornějšího divadla a rozešel se s některými členy. Tento krok byl i snahou vyjít vstříc kritice a řešit ekonomické problémy. V divadle tak zůstal jen on, Šlitr a několik Semafor-girls. V této situaci Suchý uvedl svoji starší hudební revui Šest žen. Další hrou kterou J. Suchý spolu s J. Šlitrem vytvořili byl kabaret Jonáš a tingl-tangl. Právě v tomto období vznikla image Suchého jako jemného komika a zpěváka se slamákem a hůlkou. Toto představení se stalo velmi populární a Semafor získal prostor v pasáži Alfa na Václavském náměstí.
Toto období je pro J. Suchého nejplodnější a nejúspěšnější období, kromě divadla účinkuje ve Formanově filmu Konkurs a zpívá ve filmu Bylo nás deset. Roku 1964 se podílí na vzniku filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Od roku 1966 navíc Jiří Suchý uváděl v rozhlase svůj pořady Gramotingltangly. V roce 1968 v televizi uvedl pořad Grandsupertingltangl a hrál a podílel se na scénáři k filmu Zločin v šantánu.
V Semaforu vznikla další pásma písniček Zuzana není pro nikoho doma a Recital 64, kde Suchý se Šlitrem zpívali i cizí písně. Roku 1965 je uvedeno pásmo Zuzana je všude jako doma. Téhož roku přichází i první neúspěch, diváky je nepřijata hra Sekta, ve které sice Suchý nehrál, ale měl na ní obvyklý autorský podíl. Velmi úspěšná byla jazzová opera Dobře placená procházka, která se o rok později dočkala televizního zpracování. Důkazem jejich popularity byl i fakt, že Písnička ze hry Včera neděle byla se po svém vydání stala nejprodávanější deskou v letech 1949-1965.
V roce 1966 uvedl Semafor dvě hry, které Suchý napsal. Hra Benefice, byla napsána pro něj a nakonec úspěšnější hru Ďábel z Vinohrad psal pro Jiřího Šlitra.
V roce 1967 měl v Semaforu premiéru pořad Tak co, pane barone, o rok později hra Poslední štace.
V době sovětské okupace v srpnu 1968 pobýval Jiří Suchý v zahraničí, podle jeho tvrzení uvažoval o emigraci, nakonec se ale rozhodl vrátil. V této době se Suchý se Šlitrem velmi sblížili a vznikla jejich nejlepší a nejznámější hra Jonáš a doktor Matrace.
Dne 26. prosince 1969 Jiří Šlitr zemřel a Jiří Suchý byl rozhodnut skončit s divadlem.
Období tzv. normalizace bylo pro Semafor a tím i pro J. Suchého velmi obtížné, protože cenzura Semafor tlačila jedním směrem, zatímco diváci očekávali, že se bude pokoušet vzdorovat. V roce 1970 byla Semaforu dokonce skutečně zastavena činnost, ale zákaz se podařilo po týdnu zrušit. Suchý už v roce 1968 podepsal 2000 slov, později i Několik vět, petici za propuštění Václava Havla, což vedlo k zákazu vystupování v televizi a rozhlase, omezení vydávání desek a knížek. Jako nestraník byl nucen odstoupit z funkce ředitele Semaforu, kterým se po něm stal Ferdinand Havlík, který jím byl až do roku 1975, kdy byl i on nahrazen. Od roku 1975 vzrůstaly na divadlo různé tlaky, nakonec v roce 1976 vznikla v Semaforu bez vědomí J. Suchého další tvůrčí skupina, kterou vedl Josef Dvořák, a která ubrala Suchému prostor. J. Suchý v roce 1977 odmítl podepsat Antichartu , což ještě utužilo jeho postavení vůči komunistickému režimu. Období samostatnosti divadla skončilo v roce 1980, kdy byl Semafor přidělen pod Hudební divadlo v Karlíně. Jediné významnější vystoupení Suchého mimo divadlo Semafor byla oslava padesáti let Vest pocket revue V+W, při níž hrál Suchý s Janem Werichem v Lucerně.
Tvorba Suchého je v tomto období omezena cenzurou později i stále menším prostorem na jevišti. Na kvalitě se i nepříznivě odrazila smrt Jiřího Šlitra a tak lze o jeho tvorbě v tomto období říci, že zaostává za předchozím obdobím. Přesto vznikla celá řada her. Již v roce 1970 Semafor uvedl hru Básníci a sedláci + Revizor v šantánu, dále pak hru Ten pes je váš?, která je zajímavá především tím, že zde poprvé vystoupila Jitka Molavcová. V roce 1971 uvedl Suchý pouze muzikálek Čarodějky. Ani jedna z těchto her nepřinesla úspěch srovnatelný s předchozím obdobím a Suchý vážně uvažoval o skončení divadelní kariéry.
V roce 1972 přinesla úspěch hra Kytice, jedná se o přepracování Erbenových balad Svatební košile, Štědrý den, Polednice, Zlatý kolovrat, Vodník a Suchého bludička, každá z těchto balad je podávána jinou hudební formou. V tomto roce vzniklo ještě páté písničkové pásmo o Zuzaně s názvem Zuzana v lázni. V této hře se poprvé objevilo trio Kašpar + Baltazar + Melicharová aneb Josef Dvořák + Jiří Suchý + Jitka Molavcová.
V roce 1973 neměl Semafor žádnou premiéru a zdá se být pravděpodobné, že Suchý tou dobou procházel tvůrčí krizí. Roku 1974 Suchý uvedl jedinou hru Elektrická puma, která je zcela postavena na trojici K+B+M, jedná se o parodii na Jamese Bonda. Hra potvrzuje tvůrčí krizi a diváky byla přijata jen protože ostatní divadla produkovala ještě slabší hry.
Po roce 1975 se pak Suchý soustředil na upravování svých dřívějších děl, částečně to bylo v důsledku omezeného prostoru, částečně pravděpodobně i z obav před zavřením divadla. Tak vznikla hra Sladký život blázna Vincka, která je ovlivněna neúspěšnou hro Sekta. Dále pak hra Člověk z půdy, což je obnovená a přepracovaná jeho starší hra, v této podobě je určena především dětem a v roce 1980 i nová, přepracovaná verze Kdyby tisíc klarinetů, která se hrála v Divadle Na Zábradlí.
Jedinou Suchého hrou v druhé polovině 70. let se stala hra Smutek bláznivých panen z roku 1977, ve které byl J. Suchý poprvé sám na jevišti s J. Molavcovou.
Po přeřazení Semaforu pod Hudební divadlo v Karlíně, dostával Suchý více prostoru, ale byl nucen hrát i v hrách které nenapsal, podle kritiků se mu v takových rolích příliš nedařilo. V roce 1984 začal Suchý spolupracovat s Radošínským naivním divadlem a se Stepkou inscenovali hru Nevesta predaná Kubovi. V roce 1986 Jiří Suchý režíroval ve finském Tamperere hru Dr. Johann Faust a o rok později pak hru Vetešník.
Spolupráce s karlínským divadlem začala hostováním ve hře dvojice V+W Golem, kterou spolu s Pavlem Koptou upravil.
V roce 1982 Suchý po delší době uvedl svoji novou hru Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40, Faust podepíše s ďáblem smlouvu, přeje si prožít všechny nevšední zážitky, ale za 500 let, kdy budou lidé lepší, ďábel jeho přání plní a Faust se ocitá v Praze na sklonku druhé světové války.
V roce 1985 se Suchý vrátil k tématu Jonáše hrou Jonáš dejme tomu v úterý, Jonáš jako stárnoucí kabaretiér vystupuje s do něj zamilovanou uklízečkou - Melicharovou, kterou hraje Jitka Molavcová.
V roce 1986 byla uvedena hra Na Poříčí dítě křičí, hra byla prakticky složena z písniček a byla bez herecké účasti Jiřího Suchého. Další hra Vetešník vypráví o starožitníkovi, který své artefakty získává za každou cenu. Zajímavostí je, že tato hra byla napsána anglicky a teprve poté přeložena do češtiny a ruštiny.
Poslední hra tohoto období, Výhybka, měla premiéru v roce 1989 a byla opět bez herecké účasti Jiřího Suchého.
V listopadu 1989 se Semafor mezi prvními připojil ke stávce divadelníků, a v jeho prostorách se konala řada besed s diváky, přičemž byli zváni hosté, kteří v předchozím období nesměli vystupovat. Jeden takový večer vysílala i česká televize.
Již 15. ledna 1990 se sešla schůze divadla Semafor, na níž se sešli představitelé tří Semaforských scén - Josef Dvořák, Miloslav Šimek a Jiří Suchý. Dvořák i Šimek chtěli pokračovat ve stavu tří scén, zatímco Suchý si přál svoje divadlo. Zbývající skupiny tedy musely odejít. V roce 1993 začala v pasáži Alfa rekonstrukce a divadlo Semafor ho muselo po třiceti letech opustit a již se sem nevrátilo.
Jiří Suchý se v tomto období věnuje televizním programům Večírky nejen pro zvané, které jsou ale brzy zrušeny. Mimo to Suchý buduje nakladatelství Klokočí, vydává vlastní měsíčník Semaforum a zakládá filmovou společnost Perplex.
Divadelně se v tomto období zaměřil na osvědčené hry a témata. V roce 1991 se Suchý vrátil k textapelům a vzniklo představení Ach, ta láska nehezká což byl textappeal o sexappealu.
Suchý se snaží reagovat na změny společnosti a již v roce 1990 se v divadle Semafor objevila jeho aktuálně politická hra Hej rup aneb Peklo nebude, ráj se vrací, která vychází z tradice Osvobozeného divadla. Jonáš v této hře zakládá politickou stranu a Melicharová se chce stát generální-tajemníkovou. V roce 1992 vznikla hra Nižní Novgorod což byly pohádky o tom, proč Říjnová revoluce začala už v září.
V roce 1992 vznikla i více hudebně zaměřená představení, která naznačovala, že se Semafor vrátí ke své tradiční tvorbě.
Své účinkování v pasáži Alfa zakončil Semafor v roce 1993 Koncertem na rozloučenou a J. Suchý se tak po třiceti letech musel opustit tyto prostory.
Odchodem z pasáže Alfa nastalo období, kdy Semafor vystupoval nejprve v klubu Lávka a poté v Divadle komedie. Jelikož toto prostředí nebylo pro Suchého tvorbu ideální, snažil se o klasický repertoár divadla Semafor, aby udržel diváky. V roce 1994 již začíná být jisté, že Suchého podnikatelské aktivity ve filmu neskončí nejlépe.
Roku 1995 nabídlo Hudební divadlo v Karlíně Jiřímu Suchému malý sál v podzemí divadla. Jiří Suchý tuto nabídku využil a ještě téhož roku se do těchto prostor Semafor nastěhoval. Tyto prostory jednak odpovídaly potřebám tohoto divadla a jednak zajistily Suchému stálou scénu.
Na úvod vymyslel Suchý variabilní představení, které nazval V hlavní roli písnička, představení spočívalo ve zvaní hostů, kteří Semaforem prošli. V roce 1996 Suchý vystupoval v jakési one man shov, která se jmenovala Je mi nějak česko a Jiří Suchý zde zpíval a diskutoval.
V roce 1997 vznikl tradiční semaforský muzikál Mé srdce je Zimmer frei, který měl značný úspěch. Poté Suchý připravil několik představení, která neobsahovala nic jiného než sázku na jeho tradiční publikum. Tento trend roku 1999 podtrhlo oblíbené téma Semaforu Zuzana, tentokrát pod názvem Zuzana se vrací.
V roce 2000 napsal Suchý uvedl hru Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy, která vybočila z jeho poslední tvorby. Děj je o tom jak se setkal Adolf Hitler se Stalinem v jedné vídeňské kavárně a jak to za nějaký čas dopadlo. Další na Semafor netypická hra vznikla v roce 2001 pod názvem Pokušení svatého Antonína, hudbu pro toto představení dělal Vladimír Franz.
V představení Život je náhoda v obnošený vestě z roku 2002, se Suchý pokouší oslovit děti písněmi Osvobozeného divadla a písněmi, které složil spolu s J. Šlitrem.
Srpnové povodně roku 2002 zaplavily Karlínské divadlo a Suchý tak přišel o stálou scénu.
Ztráta stálého divadla vedla k opětovnému hostování v řadě divadel, což vedlo k častému stěhování. Zajímavostí je, že 1. října 2002 se Suchý stal kmotrem nově otevřeného Divadélka JoNáš v Měšťanské besedě v Plzni. Ještě v roce 2002 přebásnil Jiří Suchý pro Divadlo Na Vinohradech Aristofanovu Lysistratu.
Ještě v roce 2002 přišel Suchý s povodňovou revuí nazvanou To nám to pěkně začíná, poté J. Suchý a J. Molavcová vystupovali především se staršími písněmi. Dále vznikl pořad Včera večer poštou ranní aneb I dopis umí rozesmát, kde Suchý listuje zajímavými dopisy, které mu přišly.
V sezóně 2004/2005 získal J. Suchý pro Semafor prostory v sídle ministerstva kultury v Nosticově paláci. V této sezóně Suchý se Semaforem nastudoval několik her obvyklého Semaforského charakteru a hru lehce vybočující z obvyklého stylu semaforu - Patero důvodů pro voo doo. Tato hra vypráví o tom jak si pan Hanuš chce postavit na svém domě orloj, ale jeho nájemníci provozující podnikání v oboru voo doo nemají pro jeho nápad pochopení. V této divadelní sezóně dále vzniklo písničkové pásmo k oslavě 45 sezóny a představení k nedožitým osmdesátinám Jiřího Šlitra.
Dne 1. října 2005 se Jiřímu Suchému podařilo otevřít úplně nové divadlo Semafor v Praze Dejvicích. Pro toto divadlo namaloval oponu.
Sezóna v tomto divadle byla zahájena představením s názvem Koncert s.r.o., které bylo průřezem tvorby dvojic W+V a S+Š. Suchý dále zorganizoval představení Začalo to akordem - a to právě před padesáti léty, což bylo vlastně vzpomínání na Acord klub. V nostalgicky laděných představeních pokračoval i Pension Rosamunda, což je listování ve scénáři jednoho nerealizovaného filmu. Jedinou nevzpomínkovou hrou se kterou v úvodní sezóně Semafor přišel tak byla hra Jako když tiskne.
V roce 2006 se Suchý na půdě Semaforu pokusil obhájit svoje neúspěchy jako podnikatel - A já sám vždycky sám. Dále v tomto roce uvedl hudební komedii Sukně smutnou jehlou spíchnutá a hru A co když ne?
Rok 2007 přinesl premiéru hry Lysistrata, která měla velmi pozitivní kritiky a byla i divácky velmi dobře přijata, hovoří se o nejúspěšnějím představení novodobého Semaforu. V roce 2008 Jiří Suchý obnovil upravenou hru Sekta, která neuspěla v 60. letech.
Změny v grantové politice pražského magistrátu a zavedení plošné dotace na vstupenku ovšem ohrozily budoucí existenci divadla na počátku roku 2008, Suchý se stal jedním ze signatářu petice Za Prahu kulturní a v Semaforu proti politice magistrátu uvedl kabaret Děti kapitána Granta.
Jiří Suchý byl od počátků ovlivněn americkou groteskou, hudebníky a herci. Z české tvorby na něj mělo vliv Osvobozené divadlo. Dvojici V+W viděl poprvé v roce 1948 ve hře Divotvorný hrnec, tvorba Osvobozeného divadla ho ovlivnila do té míry, že později dokonce nazpíval některé jejich písně. V reakci na tento zážitek s kamarádem Ivanem Vyskočilem napsal hru Cestování, která však nebyla uvedena, a v Karlíně při skautském oddíle založil amatérskou scénu, pro kterou napsal pásmo s názvem Osmička. Složil první texty k písničkám a s otcem hrál loutkové divadlo.
Mimo to byl o Jiřím Suchém v roce 1993 natočen Gen.
Většina jeho knih obsahuje přepisy písňových textů a divadelních her, menší část tvoří povídky a vzpomínkové knížky. - doposud nezjištěný autor hudby
Nejznámější rozhlasovou tvorbou jsou Gramotingltangly, v nichž Jiří Suchý pouštěl písničky, které má rád. Gramotingltangly se vysílaly od roku 1964, po roce 1968 byla většina smazána. Po roce 1969 se Jiří Suchý v rozhlase téměř neobjevoval. Od roku 1989 Suchý účinkuje v mnoha pořadech z nichž nejznámější je Na shledanou v Semaforu, kde jsou posluchači seznamováni s minulými i současnými hrami divadla Semafor.
V současné době se setkává Jiří Suchý s malířem Jiřím Anderlem v pořadu Dva v Africe, každý týden Jiří Suchý moderuje na Country rádiu pořad písniček ze 60. let v cyklu 60. v 60.
V neděli 27. července 2008 v 16 hodin vystoupil Jiří Suchý na open air festivalu rockové hudby Benátská noc na Malé Skále v Českém ráji. Jeho vystoupení na hlavním pódiu určené pro největší hvězdy přivítaly tisíce fanoušků rockové hudby. Písně Pramínek vlasů, Život je jen náhoda... a další měly u diváků rockového festivalu stejný úspěch jako hity o generace mladších rockerů.
Jiří Suchý je také držitelem mnoha ocenění, např. Medaile Za zásluhy II. stupeň, Cena Thálie - Zvláštní cena kolegia, Doctor honoris causa - JAMU, Cena Ministerstva kultury, Cena Jaroslava Seiferta.


Nejistá sezóna

Celý děj filmu se odehrává v Divadle Solidarita, tehdejším skutečném působišti Divadla Járy Cimrmana.
V úvodu článku je sice napsáno, že jde o hořkou komedii. Není to však přesné – tento film je tak trochu podle pohádky o chytré Horákyni – není to ani tragédie, ani komedie, je to o Divadle Járy Cimrmana, ale jeho jméno ve filmu ani jednou nepadne, nehrají v něm herci, ale ani neherci a nevíte, jestli to, co vám vypráví, je fikce nebo skutečnost.
Při názorech hodnotitelských komisí si člověk chvílemi připadá jako v absurdních Havlových hrách. Hned si ale uvědomí, že se tady nepředvádí napsaná hra, že takový byl tehdy život. Ve filmu jsou navíc ještě některé situace trochu uhlazené – pokud by se v něm ukazoval celý tehdejší vliv komunistického systému na kulturu, film by tehdy jistě nemohl být schválen do distribuce.
Přesto však tato „krotká satira“ říkala o vlivu komunistů na kulturu mnohem více, než se tehdy mohlo ve filmech říkat. Byla tím i odrazem své doby – doby kdy hodnotitelé a zakazovatelé už pomalu přestávali mít na kulturu vliv. Přesto se však v tomto filmu – přesně v souladu s Cimrmanem – ještě „pouze naznačovalo“.
Zajímavé je i herecké obsazení filmu. Je samozřejmé, že si v něm zahráli prakticky všichni tehdejší herci Divadla Járy Cimrmana. V dalších rolích uplatnili Svěrák se Smoljakem své obsazování hereců-neherců. Např. roli Markové – organizártorky v Divadle Solidarita – hrála tehdejší zaměstnankyně divadla, neherečka Jana Vokrojová.
Ještě zajímavější bylo obsazení ředitele agentury – jednoho z komunistických hodnotitelů. Zahrál si jej Ludvík Toman, který jen asi rok před natáčením skončil ve funkci ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. Zahrál si tedy v podstatě sám sebe v záporné roli… Zdeněk Svěrák tento jeho přístup v jednom ze svých rozhovorů ocenil.
Jednoho z dalších hodnotitelů si zahrál režisér Karel Kachyňa. Byla to jedna z jeho mála filmových rolí.
Film obsahuje celou řadu hlášek, které se časem staly slavnými. Některé z nich pocházejí z her, jiné z ostatního děje filmu. Jejich popis však skoro nic neřekne, protože jejich hloubku jde pochopit jen z předchozího děje, chování postav a někdy i z celého filmu.
Za všechny komentář uživatele „Damiel“ na webu Česko-Slovenské filmová databáze:
Pro úplnost je však třeba dodat, že toto nebyl jejich první „making of“. Již dříve napsali Svěrák a Smoljak námět a scénář ke zdařilé hudební komedii Trhák, kterou režíroval Zdeněk Podskalský.


Vryp

Vryp je pojem z mineralogie. Jedná se o barvu prášku získaného otřením minerálu o destičku z bílého nepolévaného porcelánu. U minerálů, jejichž tvrdost je vyšší než destičky, jsou k získání prášku používány jiné mechanické metody.
Nerosty mohou být: 1) barevné nebo 2) zbarvené a bezbarvé


Břevnovský hřbitov

Břevnovský hřbitov leží v blízkosti Břevnovského kláštera v Praze a je přístupný z ulice U Vojtěšky. Byl založen roku 1739, původně sloužil jako pohřebiště řeholníků z přilehlého kláštera. Během 19. století byl dvakrát rozšířen. Je zde pohřbeno několik významných osobností.
Na hřbitově se nalézá kaple sv. Lazara z roku 1762, postavená podle návrhu Anselma Luraga. Tato původně menší stavba byla v roce 1778 rozšířena.
Dále například márnice z poloviny 19. století a socha sv. Prokopa z roku 1743.
Na břevnovském hřbitově jsou pohřbeni například Jan Patočka, Jan Anastáz Opasek, Karel Kryl, Vojtěch Jarník, Ivan Diviš a Pavel Alois Klár.
Břevnovský hřbitov u sv. Markéty na stránkách Pražské informační služby


Grouchy

Zajímalo by mě, za jakým účelem byla stránka vytvořena. Autorovy důvody mi zatím nepřišly natolik důležité, aby tato stránka měla pro cswiki nějaký smysl. Spíš to patří na commons. --Mercy 11:58, 17. 4. 2007
Vyjádření: tak jsem zastavil práci na této skupině stránek, abych zjistil proč se to má mazat. Jedná se o překlad anglického w:en:Wikipedia:Featured pictures, takže pokud se to má smazat tak všechno. Rozhodl jsem se k tomu to přeložit, díky tomu, že po vzniku WikiProjektu Fotografie, se ojevilo spoustu nadšených fotografů. Měl jsem za to, že takovou stránku ocení nejen oni, ale i uživatelé v rámci zkvalitnění wikipedie. Možná se teď ptáte, proč jsem volil název Wikigalerie a ne Nejlepší obrázek? No prostě proto, že se nedávno dost bouřlivě diskutovalo to, jestli nejlepší články se mají jmenovat nejlepší články a nebo perfektní články. Čekal jsem, že někdo příde a přejmenuje to a ne že to dá rovnou smazat. Nebudu argumentovat tím, že na en to také mají, protože to mají i na tuctu jiných mutací. Samozřejmě že nemá teď cenu dělat Nejlepší video, ale obrázky jsem si myslel, že by se mohli ujmout. Rád bych vás pozval, k tomu, aby jste si prostudovali i ostatní stránky, než budete hlasovat:
A ještě něco, ono to tam asi není jasně řečeno, ale zařazovat se smí jen obrázky, které mají "velký" přínos pro článek.--Juan de Vojníkov 15:21, 17. 4. 2007
Tak pokud by to mělo být jako na en.wiki, tak souhlas. --StaraBlazkova 23:06, 17. 4. 2007
Ad argument Commons: pokud jsem dobře pochopil záměr, tak tato stránka by neměla suplovat commons, ale spíše se zaměřovat na českou komunitu a prostě ukazovat, které obrázky od českých přispěvatelů si ceníme a které si myslíme, že jsou velmi pěkné. V podstatě tak vlastně "lehce soutěžit" a zlepšovat kvalitu našich fotek, co na commons dáváme. nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být, stejně tak, jako když máme vlastní nejlepší články bez ohledu na jiné wikipedie.
Otázkou jinou je, jestli je tenhle projekt životaschopnej a jestli se najdou lidi, kteří ho budou chtít dělat a kteří se budou snažit vytvářet kvalitní fotografie, ale to je podle mě věc, která se nemá řešit VfD ale prostě nechat na času at ukáže, jestli má někdo zájem dělat tomuto patrona a starat se o něj. --Chmee2 11:56, 18. 4. 2007
@Zirland: to není žádné skladiště. To je zpříjemění času pro fotografující a kreslící wikipedisty. Navíc se jedná o zkvalitnění obsahu článků. Že se bude plnit cs? To je irelevantní. Obrázky, které se dostanou do galerie, se jistě přehrajou na commons díky svým kvalitám. Navíc předpokládám, že většina nominovaných obrázků bude stejně zobrazováno z commons, tak nevidím v čem je problém. A nevidím, ani problém, když se tomu teď nikdo nebude věnovat. V budoucnu se do toho určitě někdo zapojí.--Juan de Vojníkov 14:26, 18. 4. 2007
@Honza Záruba: ano, napřed 40 mil. hesel a pak budem teprve zkvalitňovat.--Juan de Vojníkov 14:26, 18. 4. 2007
 ''Adds value to an article and helps readers to understand an article. The encyclopedic value of the image is given priority over its artistic value. While effects such as black and white, sepia, oversaturation, and abnormal angles may be visually pleasing, they often detract from the accurate depiction of the subject.''
@Karel: a když ti řeknu, že už v tom víc podnikat nebudu, tak změníš svůj hlas? To není MŮJ projekt. Wikipedie je společné dílo. Samozřejmě ale každý projekt, článek, seznam musí mít nějakého iniciátora. Vždyť si vem jen odborné posouzení to potřebuje přímo komunitu. Nebo se mám o to starat SÁM a říkat lidem. Tenhle obrázek je otřesnej. Hele byly jsme spolu v hospodě tak já ti ten obrázek odsouhlasim? Já to nedělám pro sebe! Já nefotim!--Juan de Vojníkov 14:26, 18. 4. 2007
Jinak jak to chápu já, tak by to mělo být prostě něco, co je pro nás a mělo by se jednat o jejich díla, pač cizí díla se vyznamenávají už na commons.
@Honza Záruba komentář k hlasování: „Hledání nejlepších článků/obrázků/videí... jenom odpoutává pozornost od toho, co je opravdu potřeba“ ale to třeba všechny nebaví, Wikipedie je otevřený projekt. Myslím si, že tady všichni děláme to co nás baví, takže odpoutávání mě připadá jako slabý argument.--Juan de Vojníkov 15:25, 18. 4. 2007
Apriori nejsem proti tomu. Ale kdo se o to bude starat? Na VfD to melo asi jit az pozdeji, az bude pripadne jasno, ze je to mrtve. Nemyslim, ze to nejak extremne pomuze Wikipedii. --Miraceti ? 16:27, 18. 4. 2007
Čím dál tím více mám pocit, že už lidé zapomínají na cíle projektu, což je mimochodem tvorba ENCYKLOPEDIE. Encyklopedičnost stránkz Wikigalerie mi trvale uniká. --Zirland 20:34, 18. 4. 2007
@Martin Kozák: no ale oni ty fily/bajty těch obrázků snad budou skladovaný na commons, čili nám to na cs místo užírat nebude. Mimochodem to jsem netušil, že mutace maj přidělený prostor. Navíc mi tady netvoříme raw text, mi tvoříme články. Dobrý článek je podpořen kvalitní fotografií, videem, schématem, zvukem...--Juan de Vojníkov 10:46, 19. 4. 2007
Hmm. Tak to beru. Prostě tvůj názor.--Juan de Vojníkov 13:15, 19. 4. 2007
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Gupta

Gupta je druh staroindického písma, které bylo používáno pro zápis sanskrtu v době Guptovské říše, kdy bylo staroindické písemnictví v rozkvětu. Písmo gupta je odvozeno z písma bráhmí, naopak z guptovského písma je odvozeno několik dalších písem včetně nagarského. Písmo gupta sloužilo mimo jiné i jako předloha pro vytvoření tibetského písma.


Duby u Velkého rybníka

Duby u Velkého rybníka jsou památné stromy v Plzni. Tři duby letní jsou zbytkem původního osázení hráze Velkého Boleveckého rybníka z 15. století. Největší z nich s obvodem kmene 710 cm dosahuje výšky 29 m. Dva menší duby stejné výšky 17 m mají měřené obvody kmene 570 cm a 460 cm. Za památné vyhlášeny v roce 1987, chráněné pro svůj věk a vzrůst.


Jeden chybný krok

Hadova píseň je 19. epizodou 2. řady sci-fi seriálu Hvězdná brána.
SGC vyšle sondu na planetu PJ2-445, kde si myslí, že nic nežije. Sonda ale spadne a zničí jednu místní rostlinu. Na planetu se vydá SG-1. Objeví tam primitivní obyvatele, kteří ani nemluví. Mají primitivní obydlí. Po čase začnou někteří upadat do bezvědomí. Na pomoc přichází bránou z SGC speciální zdravotnický tým v čele s dr. Fraiserovou. Chce jednoho vzít na Zem a udělat další testy za přísné karantény. Fraiserová chce udělat sonografické vyšetření, ale vesničan začne vydávat vysoký tón. Toto vyšetření se nakonec nekoná. Místo toho mu dělají tomografické vyšetření. Ukazuje se, že má v břiše zvláštní orgán, který lidé nemají. Netuší, k čemu slouží. Fraiserová dále informuje Sam, že má v krvi i některé běžné složky jako lidé, ale neví, co je pro tyto tvory normální a testy vyhodnocuje podle lidské fyziologie. Vrátí se zpět a chtějí zjistit, jestli za to můžou oni. Nezjistí nic divného, ale epidemie se síří dál. Daniel a Jack začínají mít příznaky, ale po průchodu bránou na základnu je jim hned lépe. Teal'c tam zůstane a uvidí vyrůst ty záhadné rostliny, když se ale pohne, znovu se zcvrknou. Zjistí, že jsou v zemi propojené. Začne mít tytéž příznaky jako Jack a Daniel. Vrátí se na Zem a je mu hned lépe. Ze zvukových nahrávek zjistí, že na planetě ty rostliny vydávají jisté zvukové vlny, se kterými žijí obyvatelé v symbióze. Při havárii sondy však narušili rostliny a ty teď vydávají zvuky o jiné frekvenci a kvůli tomu obyvatelé onemocňují. SG-1 tedy nainstaluje přístroj, který tyto zvuky nahradí.


Terence Tao

Terence Chi-Shen Tao je australský matematik zabývající se především harmonickou analýzou, parciálními diferenciálními rovnicemi, kombinatorikou, analytickou teorií čísel a teorii reprezentací.
Byl považován za geniální dítě, v současnosti je profesorem matematiky na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Titulu profesor dosáhl už ve svých 24 letech.
V srpnu 2006 byl oceněn Fieldsovou medailí - nejvyšším matematickým oceněním. O měsíc později v září 2006 byl oceněn MacArthurovou nadací. Za člena královské společnosti byl zvolen v 18. května 2007.
Oba Taovi rodiče jsou etničtí Číňané a patří k první generaci imigrantů z Hong Kongu do Austrálie. Taoův otec Billy Tao je pediatrem a matka má vystudovala fyziku a matematiku na Hong Kongské univerzitě. Dříve byla učitelkou na střední škole v Hong Kongu. Také byla považována za výjimečnou matematičku.
Jeho otec tisku řekl, že při jedné rodinné sešlosti učil tehdy dvouletý Tao pětileté děti matematiku a angličtinu. Když se ho otec zeptal odkud že zná čísla a písmena, tak malý Tao odpověděl, že z Sesame Street.
Kromě Angličtiny hovoří Tao také Kantonskou čínštinou, ale čínsky psát neumí. V současnosti žije se svou ženou a synem v Los Angeles v Kalifornii. Tao má dva bratry.
Tao předváděl mimořádné matematické schopnosti už od svých osmi let, kurzy matematiky na úrovni univerzity začal navštěvovat v devíti letech. Je jeden z jen dvou dětí v historii programu Johna Hopkinse, který dosáhl skóre 700 v matematické sekci testů SAT. Bylo mu právě osm let a získal skóre 760.
V letech 1986, 1987 a 1988 byl Tao nejmladším účastníkem na Mezinárodní matematické olympiádě, soutěž navštívil poprvé v deseti letech a rovnou získal bronzovou medaili, o rok později stříbrnou a v roce 1988 zlatou. Zlatou medaili získal v 13ti letech, což je dosavadní rekord. Když mu bylo 14 let začal Tao navštěvovat Research Science Institute. V 17 letech získal bakalářský a magisterský titul na Flindersově univerzitě, jeho školitelem byl Garth Gaudry. V roce 1992 vyhrál stipendium z Fulbightova programu na postgraduální studium ve Spojených státech. V letech 1992 až 1996 byl Tao na univerzitě v Princetonu a pod vedením Eliase Steina získal titul Ph.D., bylo mu 20 let. Od té doby pracuje na fakultě matematiky na Kalifornské univerzitě.
Obdržel Salem Prize v roce 2000, Bôcher Prize v roce 2002 a za své příspěvky v matematické analýze jako jsou Kakeya conjecture nebo vlnová funkce také cenu Clay Research Award. V roce 2005 obdržel on a Allen Knutson Levi L. Conant cenu od Americké matematické společnosti a v roce 2006 získal SASTRA Ramanujan Prize.
V roce 2004 Ben Green a Tao zveřejnili preprint, v němž dokázali něco čemu se dnes říká Green-Tao teorém. Tato matematická věta říká, že existuje libovolně dlouhá aritmetická posloupnost prvočísel.
V roce 2006, na 25tém Mezinárodním kongresu matematiků v Madridu, se stal jako jeden z nejmladších a jako první z Australanů nositel Fieldsovy medaile.


Bojíte se tmy?

Bojíte se tmy byl dětský strašidelný seriál. Celkem měl 91 epizod, v České republice běžel nejdříve na televizní stanici ČT1 a později Supermax. Byl americko-kanadského původu, jako splolečný koprodukční projekt kanadských společností YTV a Cinar a amerického Nickelodeonu. Jeho epizody byly natáčeny v letech 1990 až 2000. Jednotlivé příběhy však spíše než hororového charakteru obsahovaly prvky sci-fi a městských legend, jako jsou například kouzelná tajná patra, magie, čarodějnice či zakázané staré domy.


Finské velkoknížectví

Finské velkoknížectví byl státní útvar v severovýchodní Evropě vzniklý po Finské válce v roce 1809 a existující až do roku 1917. Území Finského velkoknížectví se častečně shoduje s územím dnešní Finské republiky, která ztratila v době 2. světové války většinu finské Karélie. Finské velkoknížectví bylo v letech 1809 - 1917 autonomní součástí Ruské říše.
Po porážce Švédska ve Finské válce v roce 1809 bylo území dnešního Finska připojeno k Rusku, které o jeho zisk usilovalo od počátku 18. století vzhledem ke strategické poloze země. Smlouvou v Porvoo bylo Finsko připojeno k Rusku a získalo autonomní status Finského velkoknížectví. Ruský car Alexandr I. potvrdil Finsku celou řadu privilegií a práv pocházejících z doby švédské nadvlády. Po celou dobu ruské nadvlády ve Finsku byl autonomní status Finska založen na osobní vůli ruských carů, kteří jej vždy s nástupem nového obnovovali. V první polovině 19. století se Rusové snažili ve Finsku potlačit vliv místních švédských elit a omezit tak další politickou a kulturní orientaci země na Švédsko. V rámci této politiky paradoxně podporovali finské národní hnutí a finský jazyk. V roce 1828 byla na Helsinské univerzitě otevřena katedra finského jazyka a v roce 1850 ustavena profesura finštiny. Za vlády Alexandra II v roce 1863 byla finština zrovnoprávněna jako oficiální úřední jazyk země. Ruská imperiální moc tak přímo i nepřímo podporovala finizaci Finska. Ze stejných důvodů bylo hlavní město přesunuto z Turku do doposud nevýznamných Helsinek. Poměrně dlouhou dobu bylo Finsko viděno očima Rusů jako nevýznamná okrajina Ruska a vhodná destinace pro odpočinkové pobyty ruské šlechty i carské rodiny. Především od konce 80. let 19. století a hlavně na konci 90. let 19. století a na začátku 20. století se postoje ruského centra k Finsku měnily. V rámci rusifikačních snah byla postupně prosazována politika větší integrace Finska do Ruské říše spojená s osobnostmi generálních guvernérů Finska Nikolaje Ivanoviče Bobrikova v letech 1898-1904 a Franze Alberta Seyna v letech 1909-1917. 6. prosince 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost.
Ruský car vládl ve Finsku jako finský velkokníže, což znamenalo, že země neztratila svou administrativní nezávislost a nestala se gubernií Ruské říše jako Ukrajina nebo Polské království. Hlavním představitelem ruské moci v zemi byl generální guvernér. V Petrohradě existoval úřad "ministra pro finské záležitosti" nazvaný jako státní sekretář. Přes některé pokusy nebylo Finsko nikdy spravováno v ruském jazyce ale mělo vlastní úřední jazyky - švédštinu a od roku 1883 finštinu. Kromě vlastních zákonů a zákonodárství mělo Finské velkoknížectví vlastní armádu a kadetní školy, což znamenalo, že finští občané nebyli nuceni sloužit v ruské carské armádě a mimo území Finska. Tato skutečnost se stala ústředním bodem konfliktu mezi Finy a carskou vládou, která se po roce 1899 snažila systematicky zrušit samostatnost finské armády, což se jí v roce 1901 podařilo.
Finsko mělo také autonomní školství s nepovinnou výukou ruského jazyka a vlastními učebními texty. Autonomie se do počátku 20. století také týkala pošty a cel. I tyto dvě oblasti začaly být v rámci integračních snah trnem v oku petrohradských vládních kruhů. Hlavním protifinským argumentem se i po revoluci roku 1905 stal prerogativ o jednotě a nedělitelnosti Ruska. Vedle zavedení povinné vojenské služby v ruské armádě a zrušení nezávislého statusu finské armády v roce 1901, byl další ranou finské autonomii zákon z roku 1912, který umožňoval ruským občanům službu v aparátu finské administrativy.
Na začátku 1. světové války v roce 1914 měla ruská vláda připravený rozsáhlý rusifikační program, který nasvědčoval tomu, že se Petrohrad rozhodl s finskými specifiky skoncovat. Tento program se jednal především finských zákonů a celého právního systému, pošt a komunikací vůbec nebo zavedení dohledu nad Helsinskou univerzitou. Díky půběhu 1. světové války se program nepodařilo nikdy realizovat.
KLINGE Matti. Keisarin Suomi. Espoo 1997. ISBN 9515006821. Ruský předklad: ????????? ?????????. St. Petersburg 2005. ISBN 5-901841-22-0.


Kasai

Kasai je řeka v Demokratické republice Kongu a v Angole. Na úseku poblíž ústí se nazývá Kwa. Je největším levým přítokem Konga. Je 2 000 km dlouhá. Povodí má rozlohu 880 200 km2.
Pramení na planině Lunda a stéká z jejích severních svahů do Konžské pánve. Přitom vytváří četné peřeje a vodopády. Na dolním toku jsou častá rozšíření řeky na 5 až 6 km, která mají charakter jezer. Hlavní přítoky jsou Lulua, Sankuru, Fimi s Lukenje zprava a Kwango zleva
Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Velkou roli hrají i zdroje podzemní vody. Nejvodnatější je od září až října do dubna a nejnižší úroveň má v srpnu. Průtok se na dolním toku pohybuje od 5 000 do 20 000 m3/s. Průměrný roční průtok činí 10 000 m3/s.
Na dolním toku je rozvinutá lodní doprava do vzdálenosti 790 km od ústí. Je to jedna z nejdůležitějších vodních tras v povodí řeky Kongo. Je zde rozvinuté rybářství. V povodí se nacházejí velká naleziště diamantů. V oblastech, kde se těží, byly vybudovány tři hydroelektrárny.


Wojciech Wierzejski

Wojciech Wierzejski je polský politik, poslanec Sejmu a místopředseda parlamentního klubu Ligy polských rodin.
Wojciech Wierzejski vystudoval sociologii a filosofii na Varšavské univerzitě. Politicky se začal angažovat v roce 1993 v řadách Všepolské mládeže.
Od roku 2001 je členem Ligy polských rodin, za kterou byl zvolen do Evropského pralamentu, kde působil v letech 2004 až 2005. V roce 2005, když byl zvolen do Sejmu, se svého madátu v Evropském parlamentu vzdal a na jeho místo v něm nastoupil Bernard Wojciechowski.
Wojciech Wierzejski je znám svými konzervativními postoji a negativními názory na homosexuály.


Luděk Munzar

Luděk Munzar je český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, které roku 1990 spolu se svojí manželkou herečkou Janou Hlaváčovou opustil. Otec herečky Barbory Munzarové.


Kompostování

Kompostování je biologická metoda využívání BRO, kterou se za kontrolovaných podmínek aerobních procesů a činností mikroorganismů přeměňuje BRO na kompost.
Kompostování je aerobní proces přeměny organických materiálů vlivem mikrobiální aktivity na kompost. Dle velikosti a způsobu kompostování rozeznáváme tři základní způsoby kompostování: domácí kompostování, komunitní kompostování a komunální kompostování.
Při kompostování hraje důležitou roli surovinová skladba, přesněji poměr uhlíku a dusíku, dostatečné množství strukturního materiálu, které dovolí přístup kyslíku, přítomnost mikroorganizmů a vhodná vlhkost kompostu.
Při domovním a komunitním kompostování je aerace zajišťována převážně přírodními fyzikálními pochody – difuzí a konvekcí, doporučuje se však provádět také manuální překopávání například vidlemi či lopatou minimálně jednou za půl roku.
Při komunálním kompostování je aerace ve větší míře realizována mechanizovaným překopáváním pomocí překopávačů. Aeraci lze také zajistit nucenou aerací, kdy je výměna vzduchu do kompostovaného materiálu zabezpečena vháněním či odsáváním vzduchu.
Pozn: v cizojazyčné litaratuře se můžeme setkat s pojmem suché anaerobní kompostování jedná se o zvláštní způsob výroby bioplynu technologií podobnou kompostování. Výsledný produkt se po procesu kompostuje aerobně a vzniká kompost.
==Kompostovatelný odpad== je biologicky rozložitelný odpad, z něhož při jeho minimálním obsahu v surovinové skladbě 50 % vznikne během procesu kompostování kompost odpovídající některé ze tříd jakosti definovaných ve vyhlášce o biologických metodách zpracování biologicky rozložitelných odpadů.
jsou látky, u kterých probíhá proces mineralizace a humifikace krátkou dobu nebo je možno je aplikovat i přímo.


Lamprofyr

Lamprofyr je intruzivně vulkanická tmavá magmatická hornina, která se vyznačuje vysokým obsahem mafitů s OH skupinou. Pokud je laprofyr rychle zchlazen je jeho zrnitost velmi jemná a uzavírá do sebe velké fenokrysty amfibolu nebo slídy. Na pohled se potom oba obsažené materiály, v jemnozrnné struktuře lamprofyru blískají, neboť mají schopnost dokonalé štěpnosti. Lamprofyry většinou vytvářejí žíly, které protínají granitové plutony. Ty vznikají jako následné produkty tuhnutí hlavní části granitového magmatu.
V lamprofyrovém magmatu se nachází mnoho vody což potvrzuje obsah živců, slídy a amfibolu. Jejich fenokrysty totiž obsahují krystalovou vodu.


Tomáš Hübschman

Tomáš Hübschman je český fotbalový obránce a reprezentant, který v současnosti působí v ukrajinském klubu FK Šachtar Doněck. S manželkou Janou vychovávají dceru Michaelu.
S fotbalem začínal již v pěti letech v dresu pražské Sparty. Postupem času nastupoval za všechny žákovské a mládežnické týmy letenského mužstva. První profesionální smlouvu podepsal v roce 1998, a to se Spartou. Svou první prvoligovou sezónu odehrál na hostování v barvách jabloneckého prvoligového týmu a stal se pilířem jeho obrany. Pro následující sezónu se vrátil zpět do svého mateřského klubu a působil v něm ještě následující dvě sezóny, během nichž okusil zápasy Ligy mistrů, vyhrál českou ligu a triumfoval i v českém poháru.
Jeho tehdejší výkony zaujaly pozorovatele zahraničních klubů a tak se v roce 2004 zrodil přestup do zahraničního mužstva, kdy Hübschman podepsal smlouvu na pět let se Šachtarem Doněck. V týmu jsou s jeho výkony spokojeni a nabídli Hübschmanovi prodloužení smlouvy až do roku 2011, na které přistoupil.
20.5.2009 se stal se Šachťarem Doněck vítězem posledního ročníku Poháru UEFA, byť finálové utkání nemohl hrát kvůli karetnímu trestu.
Tomáš Hübschman se již od svých 14 let objevuje v mládežnických reprezentacích. Účastnil se mistrovství světa "20" v roce 2001, kde nosil kapitánskou pásku. O rok později byl členem týmu, který na mistrovství Evropy "21" vybojoval zlaté medaile.
Za seniorskou reprezentaci poprvé nastoupil 10. listopadu 2001 v kvalifikačním utkání o Mistrovství světa 2002 s Belgií, kdy o poločase vystřídal Vladimíra Šmicera.
Hübschamnovým dosavadním reprezentačním vrcholem byla účast na mistrovství Evropy 2004, kde tým získal bronzové medaile.


Minnesotská demokratická zemědělská strana práce

Minnesotská demokratická zemědělská strana práce je minnesotská politická strana. Vznikla v roce 1944 sloučením Minnesotské demokratické strany s Zemědělskou stranou práce. DFL zastává středolevé sociálně liberální postoje, celostátně je součástí Demokratické strany. Ve Sněmovně reprezentantů vlastní 5 mandátů a v Senátu 1 mandát.


Fulminát rtuťnatý

Fulminát rtuťnatý Hg2, triviálně nazývaný třaskavá rtuť je vysoce citlivá třaskavina, velmi často používaná pro výrobu rozbušek.
Fulminát rtuťnatý tvoří obvykle bílý nebo šedý prášek, lze jej ale také připravit krystalický. Sypná hustota práškové látky se pohybuje mezi 1,3 - 1,8 g/cm3, krystalický vykazuje hustotu 4,43 g/cm3.
Ve vodě je prakticky nerozpustný, dobře se rozpouští v amoniaku a pyridinu.
Chemicky čistá látka je za normální teploty stabilní, explozivní rozklad nastává při teplotách nad 50 °C. Vlhký reaguje snadno s různými kovy jako je hliník, hořčík nebo zinek a působí jejich rychlou korozi. Proto se zásadně nepoužívá v rozbuškách s hliníkovým obalem.
Suchá třaskavá rtuť je velmi citlivá na inicalizaci plamenem, samovolně však nevybuchuje a je proto poměrně bezpečná.
Pyrotechnické využití třaskavé rtuti se omezuje prakticky pouze na výrobu rozbušek, které slouží k inicializaci výbuchu většího množství klasické trhaviny s vysokým trhacím účinkem a větší stabilitou.Dříve se pro výrobu rozbušek používal samotný fulminát rtuti nebo jeho směs s chlorečnanem draselným KClO3 a sirníkem antimonitým Sb2S3
V současné době se rozbušky vyrábějí převážně z astrolitových směsí, nichž je třaskavá rtuť kombinována s azidy stříbra a olova. Snaha omezit množství fulminátu rtuti v pyrotechnice je motivována jednak jeho poměrně velkou cenou, ale především z důvodu vysoké toxicity rtuti a jejích sloučenin.
Při výrobě třaskavé rtuti se obvykle vychází z elementární kovové rtuti, která se nejprve rozpustí v kyselině dusičné HNO3. Ke vzniklému roztoku se za tepla přidá ethanol a po proběhnutí poměrně bouřlivé reakce s vývinem značného množství plynů je syntéza ukončena. Pro vyloučení požadované látky se směs přelije do studené vody, kde postupně vypadne šedý krystalický prášek požadované sloučeniny.
Prášek se odfiltruje a na filtru se dobře promyje studenou vodou do neutrální reakce. Vysušení preparátu je nutno provádět za teploty nepřevyšující 30 °C. Pro stabilitu produktu je důležitý nízký obsah elementární rtuti, aby se zabránilo korozivní tvorbě amalgámů při styku s kovovým obalem rozbušky.


Kazašská sovětská socialistická republika

Kazašská SSR, původně od roku 1924 sovětská autonomní oblast, byla sovětskou svazovou republikou ustavena v roce 1936. Nezávislost získal Kazachstán po rozpadu SSSR v roce 1991.


Krasobruslení na Zimních olympijských hrách 1928

Na II. Zimních olympijských hrách se závodilo ve třech krasobruslařských disciplínách. Závodištěm pro tyto disciplíny byl zimní stadion Badrutts-Park. Závodilo se na ledové ploše o rozměrech 40 x 35 metrů a závodům mohlo přihlížet až 4.700 diváků. Rakousko získalo z krasobruslařských soutěží nejvíce medailí ze všech zemí, ale mezi těmito čtyřmi medailemi chyběla ta nejcennější medaile – zlatá.
Soutěž se skládala z povinných sestav a pětiminutové volné jízdy. Výkony závodníků posuzovalo sedm rozhodčích. Ze 17 závodníků byl jeden nucen závod vzdát kvůli nemoci.
Vítězství z Chamonix obhájil Švéd Gillis Grafström a byla to již jeho třetí zlatá olympijská medaile v řadě. Tentokrát se však jednalo o nejtěsnější vítězství a druhý Rakušan Wilhelm Böckl se cítil být poškozen nepřízní rozhodčích. Československý reprezentant Josef Slíva, který přijel přímo z Cortiny d'Ampezzo s titulem akademického mistra světa, skončil přes medailové ambice až na pátém místě.
Závodnice musely v průběhu soutěže absolvovat povinné sestavy a čtyřminutovou volnou jízdu. Výkony závodnic posuzovalo sedm rozhodčích. Závodů se celkem zúčastnilo 20 závodnic. Sonja Heniová uchvátila rozhodčí svou interpretací Čajkovského baletu Labutí jezero a suverénně zvítězila. Tím získala svou první zlatou olympijskou medaili ze tří v řadě. Stříbrná medaile také putovala do Evropy díky Rakušance Fritzi Burgerové, ale další místa již obsadily Američanky a Kanaďanky.
Norka Sonja Heniová se díky svým 15 letům a 315 dnům v době svého olympijského vítězství stala až do roku 1988 nejmladší vítězkou zimních olympijských her. Tehdy se stala nejmladší vítězkou také krasobruslařska, Američanka Tara Lipinská.
Olympijská soutěž sportovních párů se skládal pouze z jedné části, volné jízdy. Výkony jednotlivých párů posuzovalo sedm rozhodčích. Závodů se zúčastnilo 13 párů, které měly štěstí na kvalitní led i pěkné počasí.
Vítězství si po velkém boji s druhým rakouským párem odvezli Francouzi Andrée Jolyová a Pierre Brunet. Čtvrté místo obsadila Američanka Beatrix Loughranová, která již měla bronz ze soutěže jednotlivkyň. Závodů se také zúčastnil československý pár Libuše Veselá a Vojtěch Veselý. Libuše Veselá se tak stala první ženou, která reprezentovala Československo na zimních olympijských hrách.


Regiony Francie

Metropolitní Francie – ležící v západní části pevninské Evropy – se člení na 22 regionů.


Pancířníci

Pancířníci jsou mikroskopičtí roztoči, jejichž kutikula je vytvořena ve velké málo členěné „pancířky“.
Pancířníci jsou důležitou součástí detritového potravního řetězce. Podílejí se přímo nebo nepřímo na všech hlavních procesech, probíhajících v půdě, podílejí se na koloběhu živin, šíření hub a minerálních látek v půdě. Významná je jejich role v koloběhu fosforu, dusíku a vápníku v půdě.
Vyskytují se celosvětově prakticky ve všech typech půd nebo i v nárostech na skalách a kmenech stromů. Podmínkou výskytu pancířníků je pouze minimální obsah organické hmoty v substrátu.


Žalauly

Žalauly je bezodtoké slané jezero na severozápadě Pavlodarské oblasti v Kazachstánu. Má rozlohu 144 km2.
Skládá se ze dvou částí, které jsou spojené širokým průlivem. Břehy jsou bažinaté.
Při velké vodě do jezera přitéká voda řekou Karasu ze skupiny sladkých jezer, do které ústí řeka Šiderty. Potom se i voda v jezeře Žalauly stává sladkou. Ve velmi suchých letech se naopak jezero stává silně až rosolovitě slaným.


Normality

Normality je počítačová hra, vydaná společností Gremlin v roce 1997. Patří do žánru adventur a jako jedna z prvních her tohoto žánru měla funkční 3D grafiku.
Vy jste Kent. Kent žije ve městě, které je zahaleno hrozným mrakem. Vládou nad městem je zmocněn Paul Nystalux, hrozivý vůdce jež pomocí armády normů hlídá absolutně vše, zakázal veškerou zábavu a vyhladil „normální“ život. Vy pátráte po městě, abyste nalezli podzemní centrum odboje a zkontaktovali se s ním. Později projdete spousty zajímavých budov a najdete i Paulovo dvojče, nakonec se vám povede samotného vůdce Paula zlikvidovat.
Grafika je plně 3D, ale kromě objektů, ty byly podobně jako ve hře Doom dvojrozměrné. Přesto byl ale engine hry naprosto odlišný. Nápad použít pro adventuru 3D grafiku byl naprosto jedinečný. Umožněna je například i průhlednost objektů, částečně i jejich interaktivita. Mezi některými scénami jsou krátká videa. K slušnému zahrání na normální úroveň detailů je potřeba počítač o výkonu alespoň 150 MHz.


Eddie Vedder

Edward Louis Seversen III je zpěvák a kytarista skupiny a Pearl Jam. Narodil se v Evanstonu ve státě Illinois kousek od Chicaga. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byl jeden rok, jeho matka se ale brzy opět provdala za Petra Muellera. V polovině 70. let se s rodiči a třemi nevlastními bratry přestěhoval do San Diega v Kalifornii. Ke svým dvanáctinám, dostal svou prní kytaru. Když mu bylo 15 let, jeho matka se znovu rozvedla a společně s jeho nevlastními bratry se znovu odstěhovala, Eddie ale nechtěl přestoupit na jinou školu, a tak zůstal s Muellerem. V této době se také dozvěděl, že to není jeho biologický otec, ale že jím je ten, koho považoval za rodinného známého. Jeho už tak špatné vztahy s nevlastním otcem se dále zhoršovaly, a tak opustil střední školu a odstěhoval se zpět do Chicaga ke své matce a nevlastním bratrům. Krátce na to si změnil jméno na Eddie Vedder.
Už na začátku své hudební kariéry, otevřeně deklamoval své politické názory. Na koncertech mezi skladbami často udělá malou přestávku, aby se vyjádřil k aktuálnímu politickému dění. Například v průběhu koncertu MTV Unplugged se postavil na stoličku, vytáhl popisovač a velkými písmeny si na ruku napsal PRO-CHOICE. Je to název politického a etického hnutí, které hlásá, že ženy mají mít absolutní svobodu rozhodování o svém těhotenství.


Západopomořanské vojvodství

Západopomořanské vojvodství je vyšší územně samosprávný celek Polska, je jedním z 16 vojvodství. Vzniklo v roce 1999 na území dřívějších vojvodství: štetínského, košalinského a části gořovského, pilského a slupského. Vojvodství leží na severozápadě Polska především na východě Pomořanska, nicméně zasahuje i do Velkopolska a Lubušska. V rámci Polska sousedí s Pomořanským, Velkopolským a Lubušským vojvodstvím; dále pak s Německem.


Jas

Jas je jedna z fotometrických veličin, definovaná jako měrná veličina svítivosti. Označuje se L a udává se v cd/m2,
Jednotkami, které se pro měření jasu užívaly či užívají jsou:


Ext4

ext4 je v informatice žurnálovací souborový systém vyvinutý pro jádro Linuxu, jehož vývoj začal 10. října 2006 jako zpětně kompatibilní nástupce ext3, do jádra byl začleněn nejprve jako vývojový a dne 11. prosince 2008 byl v jádře verze 2.6.28 přejmenován na ext4 a tím označen za stabilní a schopný běžného užívání. Ext4 přináší mnoho novinek typických pro moderní souborové systémy, jako je odstranění limitů ext3, podporu extentů, prealokaci místa na disku, odloženou alokaci, kontrolní součet žurnálu, online defragmentaci, rychlejší kontrolu, multiblokový alokátor a zvýšenou přesnost uložených časových údajů a také samozřejmě zvýšení výkonu.
Vývoj ext4 započal 10. října 2006, kdy vývojář Andrewem Mortonem oznámil úmysl přidat do ext3 zpětně kompatibilní vylepšení souborového systému ext3, které mělo přidat 64bitové limity velikosti a další vylepšení, jejichž úkolem bylo zlepšit výkonnost souborového systému. Vývojáři linuxového jádra však nesouhlasili s přijetím takových rozšíření do ext3 a navrhli vytvořit nový souborový systém ext4, který vznikne jako fork původního ext3. Tento návrh byl přijat a dne 10. června 2006 vývojář Theodore Ts'o, který byl zodpovědný za ext3, zveřejnil nový plán dalšího vývoje pro ext4. Předběžná vývojová verze byla zahrnuta do linuxového jádra verze 2.6.19 a byla označena jako ext4dev. Dne 11. října 2008 byly zahrnuty do Linuxu verze 2.6.28 změny, které přejmenovaly vývojovou verzi na ext4 a označily ji jako stabilní kód, čímž došlo k uzavření vývojové fáze ext4. Jádro verze 2.6.28, obsahující oficiální podobu ext4, bylo vydáno dne 11. prosince 2008.
Systém ext4 může být použit na svazku o velikosti až 1 EiB, přibližně 1018 bajtů), podporuje extenty a odstraňuje limit původního systému ext3, jež mohl obsahovat v adresáři maximálně 32 768 podadresářů. S původním ext3 je kompatibilní zpětně i dopředně.
Mezi další vlastnosti patří podpora nanosekundových časových razítek a pre-alokace i zpožděná alokace místa pro soubory. Ovladač ext4 obsahuje nástroje, které omezují fragmentaci již při ukládání dat na disk. Nově však ext4 umožňuje nasazení online defragmentátoru na úrovni souborů nebo celého souborového systému. Díky označování nepoužitých oblastí disku mohou nástroje pro opravu systému pracovat rychleji než na ext3.
Systém souborů ext4 může podporovat svazky až o velikosti 1 EiB a soubory s maximální velikostí 16 TiB.
Extenty nahrazují tradiční schéma blokového mapování, které využívají předchozí systémy ext2 a ext3. Extent je rozsah navazujících fyzických bloků, který zlepšuje výkon při práci s velkými soubory a zmenšující fragmentaci. Jeden extent se tak může stát v systému souborů ext4 alokační jednotkou o velikosti až 128 MiB souvislého místa na disku, místo mnoha jednotlivých datových bloků o standardní velikosti 4 kiB.
Systém souborů ext4 je zpětně kompatibilní s ext3, což umožňuje připojit systém souborů ext3 jako ext4 a obráceně do té chvíle, než jsou v ext4 použity extenty.
Systém souborů ext4 je částečně dopředně kompatibilní s ext3, takže oddíl s ext4 může být připojen jako ext3, pokud nejsou v ext4 použity extenty.
V ext3 je počet podadresářů jednoho adresáře omezen na 32 000. Tento limit byl v ext4 navýšen na 64 000 a pomocí rozšíření dir_nlink může tuto hranici dále prolomit. Tato vlastnost je implementována do jádra Linuxu od verze 2.6.23. Podpora vysokého počtu položek v adresáři pomocí stromu Htree je obsažena již v systému souborů ext3, pomocí zapnutí rozšíření dir_index.


Ortografická projekce

Ortografická projekce je azimutální mapové zobrazení, podobně jako např. gnómonická projekce.Je délkojevné. V příčné poloze se používá pro zobrazování planet. V příčné poloze se poledníky zobrazují jako části elips a rovnoběžky jako rovnoběžné přímky, v obecné poloze se obojí zobrazují jako části elips.
Ortografickou projekci vytvořil zřejmě Appollonius ve 3. století př. n .l. Řekové ji nazýváli "analemma". Současný název jí v roce 1613 dal François d'Aiguillon z Antverp, který jej zřejmě převzal od římského architekta Vitruvia. První známou mapu Země v s ortografickým zobrazením vytvořil Albrecht Dürer.
 Image:LocationAustralia.svg|Austrálie - ortografická projekce, obecná poloha. Image:South America satellite orthographic2.png|Jižní Amerika - satelitní snímek. Image:Orthographic projection over Jarvis Island.png|Ortografické zobrazení, příčná poloha. Image:Orthographic projection 118.png|Ortografické zobrazení, normální poloha.


Tetracyklin

4--1,4,4a,5,5a,6,11,12a-octahydro-3,6,10,12,12a-pentahydroxy-6-methyl-1,11-dioxo-2- naftacenkarboxamid |Triviální název= tetracyklin |Ostatní názvy= achromycin |Latinský název=tetracyclinum |Sumární vzorec= C22H24N2O8 |Vzhled= světle žlutý krystalický prášek |Číslo CAS= 60-54-8 |Číslo EINECS=200-481-9 |PubChem= 643969
Tetracyklin, též achromycin, je semisyntetické antibiotikum ze skupiny tetracyklinů. Jedná se o širokospektré antibiotikum, které se používá v humánní i veterinární medicíně, často při infekcích močové a pohlavní soustavy.
Tetracyklin je světle žlutý krystalický prášek, bez zápachu. Na vzduchu je stabilní, ale na přímém slunečním světle se rozkládá. V roztocích pod pH 2 ztrácí svou biologickou aktivitu, v alkalických roztocích se rozkládá. Hydrochlorid je mírně hydroskopický. Velmi málo je rozpustný ve vodě, dobře rozpustný ve zředěných kyselinách a hydroxidech, nepatrně rozpustný v alkoholech, prakticky nerozpustný v chloroformu a diethyletheru. Hydrochlorid je dobře rozpustný ve vodě a zředěných hydroxidech, nepatrně rozpustný v alkoholech.
Dobře a rychle se vstřebává z trávicího traktu a prostupuje do tkání a tělních tekutin.


Lucius Aelius Seianus

Lucius Aelius Sejanus, velitel pretoriánské gardy a na krátký čas druhý nejmocnější muž Říma. Sejanus sloužil v pretoriánské gardě už za vlády císaře Augusta, ale teprve za vlády císaře Tiberia začala jeho "hvězdná" kariéra. V roce 17 se stal velitelem pretoriánské gardy. Sejanus díky důvěrnému vztahu s císařem, dokázal snadno získávat moc i na jeho úkor. Od roku 23, kdy se Tiberius přestěhoval se dvorem na ostrov Capri, byl Sejanus "vládcem" Říma. Uvádí se, že nechal zabít několik Tiberiových nástupců, z řad Julijsko-claudijské větve, dokonce se pokoušel odstranit i budoucího císaře Caligulu. Císař Tiberius proti Sejanovi zasáhl až v roce 31, nechal Sejana uvěznit a následně popravit. Dle všeho neměl císař o jeho pletichaření a zločinech ani tušení a Sejanovy skutečné záměry odhalil až díky informacím z rodinného kruhu.
Byl to první takto mocný velitel pretoriánské gardy, která se od této chvíle stala skutečnou hrozbou pro každého nového císaře. Nutno dodat, že ač se Sejanovi nepovedlo stát se císařem, několika pozdějším prefektům pretoriánské gardy se to skutečně podařilo.


Jicchak Ben-Zvi

Tato stránka obsahuje seznam vybraných zdrojů, které lze s uvážením využívat při zdrojování. Toto je seznam nejznámějších českých zdrojů, kterými je možno dokládat ověřitelnost. Za věrohodné se považují články, blogy citujte pouze výjimečně.
Zde je nutno podotknout, že použitelnost denního tisku je značně omezená a pokud je to jen trochu možné, měl by být jako zdroj přesných a nestranných fakt používán pouze provizorně. Bulvární tisk typu Blesk, Aha! či Bild lze považovat za seriózní zdroj pouze pro popsání toho, co napsal, jinak je naprosto nevěrohodný.
Jako zdroj mohou posloužit oficiální stránky a blogy významných osobností a uznávaných vědců


319 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 ----


383 př. n. l.

Roky: 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 ----


Dubjany

Dubjany je zaniklá ves, dnes hospodářský dvůr, ležící na katastrálním území obce Chříč v severovýchodní části okresu Plzeň-sever, 13 km východně od Kralovic.
Poprvé jsou Dubjany připomínány v roce 1360 jako ves s tvrzí. Za husitských válek Táboři a Sirotci při obléhání hradu Libštejn v květnu 1425 vyplenili ves i tvrz. Roku 1548 byla postavena tvrz nová. Nedlouho poté Jan mladší z Lobkovic na Zbiroze prodal Dubjany spolu se Studenou a dvorem v Hlincích Šebestianovi a Oldřichovi Lažanským z Bukové na Chříči. Nově postavená tvrz byla za třicetileté války vypálena.
Ze vsi v současnosti zbyl jen hospodářský dvůr, který byl vybudován po třicetileté válce pravděpodobně v blízkosti pozdější tvrze. Starší tvrz stála na úzké ostrožně nad řekou Berounkou v lokalitě zvané Starý zámek, kde jsou její zbytky v podobě příkopů a zdiva obytného domu.
Do roku 1785 spadal hospodářský dvůr pod dolanskou farnost, později funkci lokálie plnila zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého na Chříči.
Severozápadně od Dubjanského dvora leží Chříč, v lese nad dvorem se nachází přírodní rezervace Dubensko s největším českým tisovým hájem. Pod vsí leží u zaniklého přívozu přes řeku Berounku osada Pod Dubjany, na protějším břehu je pak starobylá ves Zvíkovec.


GPSBabel

GPSBabel je multiplatformní, open source program umožňující převod GPS záznamů a pro konverzi mezi různými typy datových formátů GPS. Nabízí rozhraní příkazové řádky a grafické uživatelské rozhraní pro řadu operačních systémů.


Jean Alesi

Jean Alesi je bývalý francouzský pilot Formule 1, vítěz jedné Velké ceny.
Zhruba kolem patnáctého roku svého věku začal Jean závodit s motokárami a to až do roku 1983. Roku 1983 postoupil do francouzského mistrovství Formule Renault a celkové desáté místo ukázalo, že tento jezdec něco umí. Následujícího roku dosáhl na pátou příčku v šampionátu. Celkem průměrné výsledky a stal by se jedním z mnoha průměrných a víceméně nezajímavých francouzských závodníků, kdyby nepřišly následující úspěchy ve Formuli 3. Ve svém prvním roce závodění ve F3 na francouzkých okruzích dokončil sezónu jako druhý nejlepší a následující rok ve skvělém a zkušeném týmu ORECA zvítězil. Tým ORECA mu pro následující sezónu 1988 nabídl vůz formule 3000, druhé ligy za formulí 1. Jean v jejich barvách dokončil desátý v šampionátu, což nebyl žádný velký úspěch. Avšak zaujal Eddieho Jordana a ten jej angažoval do svého týmu. Jean tedy sezónu 1989 měl absolvovat v jeho žlutém Reynardu. V Jordanově týmu jezdili v té době i jiní výborní závodnící a v budoucnu absolventi závodů formule 1. Ať už to byl Eddie Irvine, Heinz-Harald Frentzen, Johnny Herbert a později i Damon Hill. Irvine se později stal na krátkou dobu jezdcem na kterém stála stáj Ferrari, Frentzen po úspěších ve Williamsu pozvedl stáj Eddieho Jordana i ve F1, Herbert po svých zdravotních problémech během přechodu do nejvyšší třídy nakonec po boku Schumachera dokázal i vítězit a o Damonu Hillovi by bylo zbytečné hovořit. Jeho mistrovský titul ve formuli jedna roku 1996 hovoří za vše.
Jean toho roku zvítězil v Pau, Birminghamu a ve Spa a jeho cílem byla cesta k titulu. Během tohoto roku však přišla nabídka od Kena Tyrrella, aby zaskočil ve velké ceně Francie za Michele Alboreta. Důvodem byla Tyrrellova smlouva s novým sponzorem a Ital, jenž byl v rukách konkurence musel odejít. Jean tehdy nezapomenutelně odjezdil v Le Castellet svůj první závod ve formuli jedna a dokončil jako čtvrtý, přičemž v jednu chvíli závod i vedl. Zatím ve Formuli 3000 proti němu povstal jiný francouz. A to Erik Comas z týmu DAMS. V posledních třech závodech sezóny získal druhé místo a dvě vítězství a Alesiho jistota se začala rozplývat. Ve francouzském Le Mans však zýskal kýžený jeden bod a to mu zajistilo titul při rovnosti bodů s Comasem avšak větším počtem vítězství. Cestu do formule jedna potvrdil nejprve pátým místem na Monze a posléze opět čtvrtým v Jerezu. Při pár závodech tak slavil deváté místo v šampionátu F1 roku 1989 - prvního roku opět bez užívání turbomotorů.
První rok ve formuli 1, současně s formulí 3000, kde nakonec slavil celkové prvenství. Tyrrell s osmiválcem Ford byl, dá se říct, nejlepší ze zbytku světa. V první půlce sezóny, do GP Francie s ním Michele Alboreto ukázal, že to není stroj k zahození. Jeho páté místo v Monaku a zejména třetí místo a stupně vítězů v Mexiku to dokazovaly. Pak ovšem Alboreto musel stranou kvůli sponzorství a Jean Alesi jej nahradil. Kromě pár závodů, kdy musel bojovat o své prvenství ve F3000. Deváté místo v konečném pořadí šampionátu byl veliký úspěch. Dvě čtvrtá a jedno páté místo s průměrným vozem - to ukazovalo, že Alesi nebude jen další rychle vyhaslou hvězdičkou.
Ken Tyrrell si Alesiho podržel i napřesrok a angažoval k němu japonce Nakajimu s tím, že od roku 1991 dostane motory Honda. Vůz postavil Harvey Postletwhite a byl to začátek revoluce v konstrukcích vozů. Jeho Tyrrell dostal zvýšenou příď a proudění vzduchu se změnilo. Následující rok všichni konstruktéři mnozí konstruktéři tuto novinku využili. Alesiho boj se Sennou v prvním závodě sezóny v americkém Phoenixu byl úžasný. Mladý francouz se nechtěl nechat jen tak porazit a Sennovi nic neodpustil. Přesto jeho vůz neměl rychlost Hondy v Sennově McLarenu, přesto jeho druhé místo zavánělo senzací. Šesté místo a jeden bod v Imole naznačilo, že Tyrrell patří do průměru, avšak další druhé místo v Monaku dokázalo opak. Sám Senna řekl, že kdyby se jelo o jedno či dvě kola víc, s Alesim by prohrál své vítězství. Zbytek sezóny byl víceméně smolný a bez bodů. Pouze veterán Nakajima získal dvakrát bodovanou pozici. Přesto Alesi skončil opět devátý, se třinácti body a se smlouvou s Ferrari, poté, co se o něj ucházel i Ron Dennis z McLarenu či Frank Williams.
Tohoto roku Ferrari nasadilo dva francouzské jezdce. Zkušenost a nováčkovskou dravost. Jean Alesi doplnil zatím trojnásobného mistra světa Alaina Prosta. První bod v novém týmu si Alesi vyjel v druhém závodu sezóny v Brazílii, ale již o pár týdnů později stál v oblíbeném Monaku na stupních vítězů za třetí místo. Další třetí místa přidal v Německu a Portugalsku a plus ještě pár míst čtvrtých. Celkově obsadil sedmou příčku s 21 body zatímco Alain Prost byl pouze pátý se 34 body a po dlouhých letech bez vítězství. Ferrari jednoduše začalo ztrácet.


Vratislav II.

Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, bratr Spytihněva II., Konráda I. Brněnského, Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra.
Vratislavovu první manželku neznáme jménem, spekuluje se pouze o jejím německém původu. Známý je ale její příběh. Když se Vratislav dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustil Olomouc, kde sídlil, a útočiště hledal u uherského krále Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu, když po propuštění odjížděla za manželem do Uher.
Podruhé se tedy Vratislav oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou, uherskou princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057. Vratislav tak získal silného spojence a Spytihněv II. mu vrátil olomoucký úděl.
Když se Vratislav stal po smrti staršího bratra Spytihněva v roce 1061 knížetem, Adléta se z titulu kněžny dlouho neradovala a zemřela už počátkem příštího roku. Asi rok po smrti Adléty se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou Polskou. Potvrdil tak přátelství s polským knížetem Boleslavem II. Smělým.
Vratislav II. byl především významným spojencem císaře Jindřicha IV. při konfliktech s Poláky, Míšní a Jindřichovým protikrálem Rudolfem Švábským, podnikal také vpády do Rakous.
Rok poté, co polský kníže Boleslav II. obsadil Kyjev a byl povzbuzen tímto úspěchem, zaútočil roku 1070 na Čechy. Vratislav byl ovšem úspěšnější. Jindřich IV. obě knížata nabádal k urovnání sporu a pohrozil, že zaútočí na toho z nich, kdo příště poruší mír. Přisahu porušil Boleslav. 19. května 1073 Jindřich vyhlásil výpravu proti Polsku, která ale kvůli vnitřním problémům neproběhla. Polský stát začal v tomto období sílit a Jindřich Vratislava potřeboval k obraně proti jeho vládcům. Rovněž roku 1073 nový papež Řehoř VII. potvrdil používání mitry českému vládci, který se tak stal duchovním vůdcem své země.
Německý král i papež očividně chtěli Vratislava získat na svoji stranu do pozdějšího boje o investituru, tedy zda má světský panovník právo volit a uvádět do funkce církevní hodnostáře. Polsko a Uhry stáli při papežovi, zatímco Vratislav zůstal věrný Jindřichovi.
Spojenectvím s Jindřichem Vratislav přinesl svému panství územní zisky – od Jindřicha získal, i když jen dočasně, tituly markraběte saského východní marky, Míšeňska. V roce 1081 se ale změnila dohoda. Míšeňsko a Lužici věnoval Jindřich původním rodům, náhradou mu udělil titul markraběte bavorské východní marky - Rakousko. Jednalo se ale především o politický tah, jelikož v Rakousku vládli Babenberkové.
V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu, byl zbaven povinných poplatků a povinnován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách německých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků.
15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava korunoval králem, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského.
Po nástupu na knížecí stolec obnovil moravské úděly, které vrátil bratrům Konrádovi a Otovi. Nejmladší Jaromír byl předurčen pro duchovní dráhu, předpokládalo se, že se stane pražským biskupem, což znamenalo velmi prestižní a vlivný post. Mezi knížetem a Jaromírem vzniklo nepřátelství.
Aby Vratislav II. omezil vliv pražského biskupství, rozdělil roku 1063 českou diecézi na dvě části – v Olomouci bylo zřízeno biskupství pro Moravu, podléhající arcibiskupství v Mohuči. Následujícího roku také povolal zpět do Sázavského kláštera vyhnané mnichy, ovšem obnovení slovanské liturgie papež nepovolil.
Po smrti pražského biskupa Šebíře se konflikt vyostřil a dokonce hrozilo, že přeroste v ozbrojený konflikt. Jaromírovu kandidaturu totiž podpořila obě moravská údělná knížata. Vratislav odpověděl tím, že založil vyšehradskou kapitulu, která byla podřízena přímo Římu. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně do něj vstoupili další dva činitelé – Svatá říše římská a Řím.
Jaromír se snažil v knížectví o obnovení jediné diecéze. Spory dočasně utichly roku 1077, když se Jaromír stal kancléřem císaře Jindřicha IV. Roku 1085 císař také nařídil, aby pražské biskupství zahrnovalo i Moravu. Koncem 80. let 11. století Vratislav rozhodl o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, ovšem cestou zemřel.
Poslední léta Vratislavovy vlády přinesla konflikty v přemyslovském rodě. Po smrti Oty Olomouckého svěřil král olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil Konrád I. Brněnský. Vratislav vpadl na Moravu a obléhal Brno, během obléhání ale došlo ke vzpouře v královském vojsku, kterou vedl Vratislavův syn Břetislav. Komplikovaná situace přiměla krále, aby podle stařešinského řádu určil za svého nástupce Konráda Brněnského a oba bratři se smířili. Břetislav raději prchl do Uher.
V polovině ledna 1092 se král Vratislav II. zranil při lovu a zemřel. Byl pohřben ve vyšehradském kostele, jeho hrob se ovšem dosud nepodařilo najít. Jeho třicetiletá vláda byla ve znamení růstu prestiže a moci českého státu, což se však zanedlouho změnilo.
Vratislavova první manželka zemřela při předčasném porodu. Jeho druhou manželkou se asi roku 1057 stala Adléta Uherská, se kterou měl čtyři děti:
Asi rok po smrti Adléty, v roce 1062, se Vratislav oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Svatava Polská, se kterou měl pět dětí:


Stanislav Vydra

V roce 1757 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1762–1764 studoval filozofii a matematiku na pražské univerzitě.
Od roku 1765 učil v Jičíně. V letech 1771 až 1772 farářem ve Vilímově. Roku 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789 až 1799 byl děkanem filozofické fakulty a od roku 1800 rektorem univerzity.
Roku 1803 oslepl a rok na to zemřel. Vydru si také vybral Alois Jirásek jako jednu z postav pentalogie F. L. Věk.


ATC kód C05

ATC kód C05 Vasoprotektiva je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny C. Kardiovaskulární systém.


Josef Krejsa

Josef Krejsa se narodil v Husinci u Prachatic v rodině dělníka, pocházejícího ze Schwarzenberského dvorce Borku pod Boubínem. Již na měšťanské škole ve Vlachově Březí se rozhodl stát se malířem. Roku 1910 nastoupil na výuční pobyt u malíře dekorací F. Kováře v Netolicích. Tehdy se podílel na malbách interiérů např. Břehovské kaple a zámku Libějovice.
Roku 1914 nastupuje do vojenské služby, ve Vídni se věnuje výtvarné práci a studiu architektury a staromistrovských technik u Františka Alta. Zanedlouho je poslán na ruskou frontu a po zranění léčen ve Lvově a Budapešti. Při nezdařeném útěku je chycen a poslán do zajateckého tábora v Itálii. Ani tam nepřestává malovat. Studuje u F.P. Michettiho, zejména figurální kresbu, anatomii a perspektivu. Zapojuje se do protirakouského odboje v Itálii a vytvoření České národní armády, pro kterou tvoří plakáty a divadelní dekorace. Na konci války roku 1918 se vraci do rodného Husince.
Po propuštění z armády odchází do Prahy, pracuje v malírně Národního divadla a studuje na AVU u Maxe Pirnera. Ze zdravotních důvodů se vrací do Husince, kde po letech regionální malířské a grafické tvorby umírá ve věku 45 let. Mezi jeho významná díla patří výzdoba kostela sv. Cyrila a Metoděje a nástěnná malba s tématikou české historie na domu v Husinci.


Křimov

Obec Křimov se nachází v okrese Chomutov, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 215 obyvatel.


Neobnovitelný zdroj energie

Za neobnovitelný zdroj energie je obvykle považován takový zdroj energie, jehož vyčerpání je očekáváno v horizontu maximálně stovek let, ale jeho případné obnovení by trvalo mnohonásobně déle.
Zdroje, v jejichž čerpání lze teoreticky pokračovat další tisíce až miliardy let, jsou označovány jako obnovitelné zdroje.
Jaderná energie může být zařazena jak mezi obnovitelné tak mezi neobnovitelné zdroje.


The Early Days

The Early Days je DVD set, který uvádí vyčerpávající, z gruntu kompletní historii raných let skupiny Iron Maiden; z jejich skromných začátků ve východním Londýně v roce 1975 až po jejich triumf - album Piece of Mind a turné v roce 1983. DVD také obsahuje velkou sbírku vzácných videí a koncertních stopáží, stejně jako rozhovory s bývalými členy jako jsou Terry Rance, Ron Matthews, Terry Wapram a Bob Sawyer. DVD bylo vydáno 8. listopadu 2004 u EMI.
Jako dodatek DVD obsahuje fotogalerii, která obshuje přes 150 obrázků a kreseb, plný seznam z turné, diskografii a programy z tour.
Během světového turné "A Matter of Life and Death", se Bruce Dickinson zmínil, že by skupina mohla v roce 2008 „přinést zpět egyptský námět z 80. let“. To může znamenat "pokračování" do turné "Early Days" a toto DVD, které se zdá být ve sledu s dřívějšími výklady, může následovat tour se skladbami z éry od alba Powerslave po album Fear of the Dark.


Kauza karikatur proroka Mohameda

Kauza karikatur proroka Mohameda začala po stížnostech na uveřejnění dvanácti karikatur zobrazujících zakladatele islámu ze sedmého století, proroka Mohameda. Karikatury byly publikovány v dánském deníku Jyllands-Posten 30. září 2005. Některé z nich byly přetištěny v norských novinách Magazinet 10. ledna 2006, později v německém Die Welt, francouzském France Soir a mnoha dalších evropských a světových periodicích včetně jordánských. V důsledku toho přišel o práci šéfredaktor deníku France Soir, šéfredaktor jordánského al-Šihan byl rovněž propušťěn a později uvězněn.
Richard Dawkins tvrdí, že celou kauzu zorganizovali islámští fundamentalisté podvodem jako cílenou provokaci. Mezi karikatury totiž přiložili snímky vousatého muže v prasečí masce s prohlášením, že se jedná o zobrazení Mohameda. Tyto snímky neměly se sérií karikatur nic společného, byly pořízeny ve Francii během místní soutěže v kvičení. Přesto, že neměly nic společného ani s Mohamedem, ani s Dánskem, byly takto prezentovány v Egyptě, kde celá záležitost vypukla.
Uveřejnění karikatur Mohameda bylo v arabských zemích vnímána jako urážka islámu. Většina islámských zemí na protest proti publikaci karikatur začala bojkotovat dánské a norské zboží a požadovala po představitelích dánské vlády omluvu. Premiér Dánska Anders Fogh Rasmussen se odmítnul omluvit se zdůvodněním: „Vláda se odmítá omluvit, protože nemá pod kontrolou média a novinový trh; to by bylo zásahem do svobody slova.“
V syrském Damašku proběhly 4. února násilné protesty před velvyslanectvími Dánska a Norska. 5. února byl vypálen dánský generální konzulát v Bejrútu. Výtržnosti byly zaznamenány i v Afghánistánu. Do 10. února přišlo při protestech o život nejméně 11 lidí.
Radikální stoupenci Islámu žádali duchovní o vyhlášení rozsudku smrti fatva nad autory karikatur.
Spotřebitelé v Saudské Arábii, Kuvajtu a dalších zemích Středního východu bojkotovali zboží dánského a francouzského původu. Ministři zahraničí sedmnácti islámských zemí žádali po dánské vládě potrestání lidí zodpovědných za publikaci karikatur a žádali ujištění, že nebudou již více publikovány. Organizace Islámské rady a Arabská liga žádaly po OSN zavedení mezinárodních sankcí proti Dánsku.
Protesty proti karikaturám byly kritizovány i některými významnými muslimy s poukazem na to, že Islám se musí naučit sebereflexi.
10. února podalo velvyslanectví Íránu protestní nótu českému ministerstvu zahraničí. Protestovalo tak proti zveřejnění karikatur ve dvou českých denících Mladé frontě Dnes a Hospodářských novinách.
Několik dní po rozhoření konfliktu vyhlásilo několik redakcí v islámských zemích soutěž v psaní a kreslení humorných články na adresu „křesťanského“ světa. Oproti tomu se v Evropě zvedla vlna solidarity a protiakcí na podporu Dánska a jeho výrobků a zboží.
Do začátku března 2006 zemřelo při protestech 139 lidí , zejména v Nigérii, Libyi, Pákistánu a Afghánistánu. Protesty během tohoto měsíce prakticky utichly.


James Lovelock

Sir James Ephraim Lovelock je nezávislý vědec, autor, environmentalista a futurolog žijící v Cornwallu. Veřejnosti je znám zejména jako autor a popularizátor teorie Gaii, jako silný zastánce jaderné energetiky i jako autorita v oblasti výzkumu globálního oteplování.
Lovelock se narodil v Letchworth Garden City v hrabství Hertfordshire a Anglii. Získal nejdřív titul bakaláře chemie na University of Manchester, v roce získal titul Ph.D. v medicíně na London School of Hygiene and Tropical Medicine, v roce 1959 titul D.Sc. v oboru biofyzika.
V roce 1961 se v NASA účastnil programu výzkumu Marsu (sondy Viking 1 a Viking 2. Právě srovnání mezi podmínkami na Marsu a na Zemi ho přivedlo k formulování nejprve hypotézy, později teorie Gaia. Tuto teorii rozpracoval především v 70. letech, řadu publikací o ní uveřejni i později.
Teorie Gaia chápe planetu Zemi a život na ní jako jeden sám sebe regulující superorganismus. Tato teorie se stala inspiračním zdrojem hnutí Age a řadě ekologických organizací. Často však byla používána způsobem a mírou, jakou jím původně nebyla myšlena. Lovelock interakci mezi Zemí a živou přírodou chápal jako seberegulující mechanismus, ale nikdy si nemyslel, že veškerý život na Zemi společně tvoří jedinou bytost.
Lovelock patří mezi vědce, kteří už dlouhou dobu varují před globálním oteplováním; oproti jiným vědcům vědcům je značně pesimistický. Domnívá se, že systém zpětných vazeb způsobí masivní urychlení globálního oteplování, které může do konce 21. století způsobit smrt miliard lidí. Jednou z možností, jak toto oteplování zpomalit, je podle Lovelocka masivní expanze jaderné energetiky
Mediální senzaci článkem způsobil preferencí jaderné energetiky už v roce 2004.
Spolu s Chris Replayem taky navrhl jiný, netradiční způsob boje s globálním oteplováním: systém rour by pumpoval „výživnější“ vodu z dolních vrstev oceánu do vyšších, čímž by mohlo být stimulováno pohlcování uhlíku mořskými organismy. Tento návrh se však nedočkal příliš vlídného přijetí.
Lovelock je rovněž vynálezcem řady přístrojů a technických zlepšení např. detektoru elektronového záchytu.


Sporangium

Sporangium je struktura, v níž vznikají spory. Sporangium je diploidní a spory jsou haploidní, ve sporangiu tedy probíhá tzv. redukční dělení. Sporangium se vyskytuje například u rostlin, hub a dalších organizmů.
U mechorostů a kapraďorostů je výtrusnice obvykle určitý dutý útvar, obsahující výtrusy, jimiž se tyto skupiny nepohlavně rozmnožují. U mechorostů je výtrusnicí tzv. tobolka na vrcholu štětu, u kapraďorostů jsou výtrusnice ve velkém počtu uvnitř výtrusnicových kupek.
U krytosemenných rostlin slouží sporangia k pohlavnímu rozmnožování, samčí mikrosporangium je vlastně prašná pouzdra, v nichž vzniká pyl a samičí makrosporangium je vajíčko obsahující zárodečný vak.
Sporangia se vyskytují také v životním cyklu dalších skupin organizmů, například hlenek, hnědých řas a podobně. Sporangia mnohých řas a hub jsou zpravidla jednobuněčná a výtrusy v nich vznikají dělením protoplastu.


Ústava Československé republiky

Ústava Československé republiky ze dne 9. května 1948, známá též pod názvem Ústava 9. května, byla přijata Ústavodárným národním shromážděním dne 9. června 1948.


Lesní úvraťová železnice Tanečník - Beskyd

Lesní úvraťová železnice Tanečník – Beskyd je součást bývalé KOLŽ v úseku Sedlo-Beskyd – Tanečník. LÚŽ je pod správou Oravského muzea.
LÚŽ vznikla v roce 2005 z důvodů generální opravy úseku Sedlo-Beskyd – Tanečník pro pravidelný muzejní provoz. Po mnoha letech ignorování trati ze strany Oravského muzea se rozhodlo, že i „oravský“ úsek trati by měl sloužit pro muzejní provoz.
Nyní je sjízdný celý úsek Sedlo-Beskyd – Tanečník i parní lokomotivou. LÚŽ společně s Oravským muzeem plánuje na rok 2008 zahájení provozu. V úseku Sedlo-Beskyd – Chmúra se v nejbližších letech plánuje provoz drezín, tak by mohl vzniknout pozoruhodný způsob cestování mezi Kysucemi a Oravou:


Juan de Mena

Juan de Mena byl španělský básník. Vystudoval v Salamance a v Římě, pracoval na dvoře Jana II. jako jeho latinský sekretář. Jeho básně byly ve své době velmi ceněné pro svou učenost, někdy až příliš květnatý styl a bohatou obraznost, často jsou to nápodoby italských vzorů, zejména Danta. Mena uvedl do španělštiny celou řadu slov a také literárních prvků převážně z italštiny a italské literatury, čímž významně ovlivnil španělskou renesanční literaturu. Mimo drobnějších příležitostných skladeb, často satirického nebo naopak oslavného charakteru jsou hlavní součástí filosofické a teologické alegorie podle dantovských vzorů Sloky o sedmi smrtelných hříších a Labyrint.


Most Hirado

Most Hirado je visutý most v prefektuře Nagasaki v Japonsku. Spojuje ostrovy Hirado, na kterém leží město Hirado a Kjúšú. Dokončen byl v roce 1977. Rozpětí pilířů činí 465,5 metrů a celková délka je 665 m.


Helena Haškovcová

Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc. je česká bioložka a filosofka, profesorka lékařské a zdravotnické etiky.
Helena Haškovcová vystudovala biologii a filosofii na Univerzitě Karlově, pracovala v různých zdravotnických zařízeních a zabývá se hlavně lékařskou a zdravotnickou etikou. Dalšími tématy je paliativní péče, psychologie onkologických pacientů a umírajících vůbec, informovaný souhlas a thanatologie. Přednášela na 3. lékařské fakultě, na Husitské teologické fakultě a od roku 2000 na Fakultě humanitních studií UK. Publikovala řadu monografií, odborných statí, učebnic a příruček pro zdravotní sestry a lékaře.


Jean Chaput

Jean Chaput byl 18. nejúspěšnějším francouzským stíhacím pilotem první světové války s celkem 16 uznanými sestřely.
Skoro všech svých sestřelů docílil v řadách escadrille N.57, později přejmenované na SPA.57. V dubnu 1918 převzal velení SPA.57, ale už následující měsíc zahynul, když byl jeho SPAD S.XIII sestřelen německým esem Hermannem Beckerem z Jasta 12.
Během války získal mimo jiné tato vyznamenání: Médaille militaire, Légion d'honneur, Croix de Guerre a britský Military Cross.


Nádraží Haydarpaşa

Nádraží Haydarpaşa je hlavní stanicí Tureckých státních drah. Nachází se ve stejnojmenné čtvrti Istanbulu, v jeho anatolské části. Z nádraží jsou vypravovány vnitrostátní, mezinárodní i regionální vlaky, které směřují na jih a jihovýchod země, ale i do zahraničí.
Nádraží bylo otevřeno v roce 1872, tehdy odsud jezdily vlaky hlavně po trati do Bagdádu a Damašku či Mediny. Současná budova však byla postavena v letech 1906 až 1908, podle návrhu architektů Otta Rittera a Helmuta Conu. Nádraží se stalo významným bodem na trase z Berlína do Bagdádu, kudy proudilo velké množství zboží do Německa.


Bergamské Alpy

Bergamské Alpy je rozlehlá a horopisně nejednotná horská skupiny v Itálii zaujímající prostor mezi městy Bergamo, Edolo, Sondrio a jezerem Lago di Como. Nejvyšším vrcholem je Pizzo di Coca.
Bergamské Alpy zaujímají plochu 3 500 km2 a řadí se tak spíše k k těm rozlehlejším pohořím Alp. Sever území odděluje od masivu Bernina dlouhé údolí Valltelina a Oglio, východ pohoří vymezuje řeka Oglio až k jezeru Lago d´Iseo a údolí Val Camonica. Západní hranici tvoří plocha Comského jezera. Na jihu se pohoří přirozeně snižuje do Lombardské nížiny.
Geologické uspořádání je velmi komplikované. Západní, severní a severovýchodní část pohoří je tvořena paleozoickými krystalickými horninami, v jižním a jihovýchodním území jsou to především vápenec a dolomit a jeho konglomeráty.
Nejvyšším horským celkem jsou Orobské Alpy táhnoucí se ve směru západ - východ v délce 80 km nad údolím Valltelina. Mimo několika menších ledovců zde najdeme také nejvyšší vrchol Bergamských Alp - Pizzo di Coca. Vrcholy zde mají výrazný tatranský charakter, v četných karech leží mnoho nádherných jezer. Zcela jinou krajinu na jih od hřebene Orobie najdeme v okolí údolí Valle Brembana, které dělí Bergamské Alpy ve směru sever - jih na dvě poloviny. Východně od údolí leží divoce rozervaná skupina Presolana a malý horský masiv Avera - Iben. Tyto horské skupiny charakterizují osamocené shluky vápencových skal a bujně zelená údolí. Na západě území v blízkosti Lago di Como leží snad nejmalebnější horské celky Grigna a Resegnone, v mnohém připomínající o něco zelenější Dolomity. Zde také najdeme největší koncentraci stále populárnějších zajištěných cest. Na severním konci jezera Como leží plošně malá, ale značně vysoká skupina Legnone.
Z významných dolin modelujících tvář krajiny je mimo největšího údolí Valle Brembana ještě komunikačně důležité Val Seriana, Val Scalve, Val Paisco a na západě pak Val Pioverna, Val Varone, Val Lesina a další.
Vody regionu odvádějící do Jaderského moře dvě řeky ústící do Pádu. Severní a západní část napájí řeku Adda a jezero Lago di Como, vody z východu a jihovýchodu řeku Oglio a jezero Lago d´Iseo.
Bergamské Alpy patří mezi hustě zabydlené masivy Alp. Mimo velkých měst Bergamo, Edolo a Sondrio ležících po obvodu pohoří, najdeme přímo v centru hor zajímavá malá městečka - malebné Chisone, Telegio a další. Známe jsou rovněž mondénní lázně San Pelegrino Terme. Orobské Alpy jsou dobře zpřístupněny hustou sítí značených chodníků, nejpopulárnější je sedmidenní přechod po dálkové trase Sentiero delle Orobie.


Růžovité

Růžovité je čeleď dvouděložných rostlin. Dnes se do ní zahrnují i rody mandloň, jabloň, a tavolník, původně popsané jako čeledi mandloňovité, jabloňovité a tavolníkovité. Vůně květů růžovitých je způsobena přítomností esenciálních olejů v buňkách.
Do této čeledi patří 3000-4000 druhů v 100-120 rodech. Dříve se dělila na čtyři podčeledi, Rosoideae, Spiraeoideae, Maloideae, a Amygdaloideae. Toto dělení však není monofyletické, proto se uspořádání této čeledi stále zkoumá.


Basová kytara

Basová kytara je strunný hudební nástroj, který v moderní hudbě nahrazuje funkci kontrabasu. Úlohou basové kytary je tedy především hrát basovou linku. Spolu s bicími tak tvoří základ rytmu a podporuje harmonii. Baskytara se v některých žánrech prosadila i jako sólový nástroj
Basová kytara se začala používat v druhé polovině 20. století. Svým tvarem na první pohled připomíná elektrickou kytaru. Má ale mohutnější a masivnější tělo, delší krk a větší mensuru a kvůli silnějším strunám je i ladicí mechanismus robustnější. Obvykle má čtyři struny. Struny jsou laděné o jednu oktávu níž, než je uvedeno v notovém zápisu.
Basová kytara má obvykle, podobně jako elektrická kytara, pražce, ale existují i bezpražcové baskytary. Výjimečně se objevují i neelektrické akustické basové kytary.
Ladění nástroje je podobné jako u kytary. Čtyřstrunná baskytara bývá laděná stejne jako kontrabas po kvartách E, A, D, G. Pokud má basová kytara více strun, přidává se obvykle vyšší C nebo hluboké H.
Základní částí basové kytary jsou tělo a krk. Na konci krku je hlava s ladicí mechanikou s velkými křídlovými kolíky. Hmatník vždy obsahuje alespoň jeden - nultý pražec. Ten vymezuje společně s kobylkou délku struny - menzuru. Na těle pod strunami je umístěn jeden nebo více snímačů. Na těle se nachází i ovladače a potenciometry. Basová kytara musí mít i výstup pro připojení kabelu. Celý nástroj musí být dostatečně pevný a masivní, aby udržel tah strun, které jsou silnější než u elektrické kytary. Důležité je také správné vyvážení a uchycení popruhů, aby se nástroj dobře držel a pohodlně ovládal.
Pražce rozdělují hmatník na jednotlivá pole, která ladí výsledný tón po půltónech. Používají se i baskytary, které žádné pražce nemají. První komerčně úspěšná baskytara Fender Precision Bass, která se stala předlohou mnoha dalších baskytar, má 20 pražců.
Bezpražcová baskytara má jiný zvuk, než baskytara s pražci. Struna musí být přitisknuta k hmatníku na přesném místě, stejně jako se to dělá u kontrabasu. I malý pohyb prstu se projeví na ladění tónů. Výsledný zvuk je měkčí, kulatější a umožňuje mnohem bohatší práci se zvukem a hudební výraz - glissando, vibráto nebo jemnější ladění a intonaci. Mnozí baskytaristé používají pražcové i bezpražcové baskytary a mění je podle typu skladby, kterou právě interpretují.
Bezpražcová basa se prosadila především v jazzu a jazz fusion.
Mnoho baskytaristů při hraní na basovou kytaru stojí. Je dovoleno i sedět, zvlášť ve velkých hudebních tělesech nebo ve folkové hudbě. Záleží to především na osobní preferenci hráče nebo na očekávání kapelníka. Při hraní v sedě leží baskytara na levém stehně nebo na pravém stehně. Způsob hry a vyvažování nástroje na pravém stehně se v zásadě neliší od způsobu hry ve stoje.
Na elektrickou basovou kytaru se dá hrát podobně jako na kontrabas prsty nebo jako na kytaru trsátkem. Hra prsty se provádí střídáním ukázováku a prostředníčku, nebo různé kombinace ještě s prsteníčkem - tato technika produkuje spíše měkký, kulatý zvuk a její výhoda spočívá především v mnohostranném využití všech prstů, tím pádem lépe zvládá melodicky složitější figury. Naproti tomu hra trsátkem produkuje tvrdý konkrétní zvuk a výhodou této techniky je především dosažitelná rychlost a zvládání rytmicky složitých figur vůbec, v neposlední řadě potom výdrž. Volba ale často závisí na typu hudby. Prsty se používají v jazzu nebo funku, trsátko zase v heavy metalu. Není to ale žádné dogma. Někteří hráči hrají prsty, ale používají nehty podobně jako při hře flamenco na klasické kytaře.
Podle toho, ve kterém místě jsou rozeznívány struny, se mění i barva tónu. Jaco Pastorius často hrál co nejblíže kobylce. Baskytara pak má jasný krátký zvuk. Geezer Butler naopak dává přednost hraní blíže krku. Zvuk je pak rozmázlý ale mohutný .
Další možnou technikou hry je hra palcem. Struny nejsou rozeznívány drnkáním ale nárazy palce proti nejvyššímu pražci hmatníku baskytary, střídanými s vytrháváním struny ukazováčkem nebo prostředníčkem směrem od těla.
Tuto techniku nezávisle na sobě vynašli dva baskytaristé: Marcus Miller a Victor Lemonte Wooten. Jedná se o techniku, při které jsou struny rozeznívány palcem . Palec narazí na strunu, zastaví se o strunu níže a hned se vraci zpět nahoru. Tato technika bývá doplněna trhnutím ukazováku a prostředníku.
Elektrická baskytara je dnes rozšířena v mnoha hudebních směrech. Někdy pouze nahrazuje původně používaný kontrabas, někdy se stává velmi důležitým nástrojem. Baskytara se ovládá snadněji než kontrabas, dá se dobře zesilovat, baskytarista má na pódiu mnohem více volnosti než hráč na kontrabas. Proto se v některých hudebních stylech stává baskytara rovnocenným sólovým nástrojem.


Kelkit

Kelkit je řeka v Turecku. Je to největší pravý přítok řeky Yeşilirmak. Je 356 km dlouhá. Povodí má rozlohu 10 600 km2.
Pramení ve Východopontských horách. Teče v hluboké dolině, která místy prochází soutěskami.


Gjorgje Ivanov

Gjorgje Ivanov je makedonský politik, který byl 5.dubna 2009 zvolen prezidentem země, nástupcem Branko Crvenkovského, jako kandidát VMRO-DPMNE.


Aféra Watergate

Aféra Watergate je skandál, který vypukl ve Spojených státech poté, co do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. v roce 1972 násilně vnikli pracovníci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. Ti byli pověřeni úkolem umístit do budovy odposlech. O události začali psát reportéři deníku The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward. Případ vedl až k rezignaci prezidenta USA a je dodnes považován za největší kauzu v dějinách žurnalistiky.
Aby Nixonovi muži zakryli své pravé určení, maskovali se jako obyčejní lupiči. Pracovně se této operativní skupině říkalo instalatéři a sestávala mimo jiné z bývalých agentů CIA. Aféra Watergate eskalovala poté, co se ukázalo, že Nixonova administrativa aktivně bránila vyšetřování celé záležitosti, že Nixon o akci věděl a že mimo jiné lhal o případu před Kongresem, což nakonec vedlo k prezidentově vynucené rezignaci.
V létě roku 1974 bylo zahájeno vyšetřování prezidenta Nixona a byl iniciován ústavní proces jeho odvolání z důvodu maření spravedlnosti, zneužití pravomoci a pohrdání Kongresem. Když Nixon zjistil, že jeho šance přestát proces impeachmentu jsou velmi nízké, rezignoval 9. srpna téhož roku na svou funkci. Jeho nástupce Gerald Ford mu po převzetí úřadu udělil milost, což bylo podle mnoha komentátorů jedním z hlavních důvodů jeho vlastního neúspěchu v dalších prezidentských volbách v r. 1976, v nichž podlehl demokratickému kandidátu Jamesi Carterovi.


Národní parky na Slovensku

Národní parky na Slovensku. Na Slovensku je 9 národních parků. Pět z nich bylo vyhlášeno již za Československa a zbývající čtyři vznikly již v samostatném Slovensku.


Babak Rafati

V listopadu 2006 měl za sebou více než 70 utkání v Bundeslize a 2. Bundeslize.


Mick Jagger

Sir Michael Philip „Mick“ Jagger je britský rockový hudebník, herec, skladatel, producent a businessman. Celosvětově se proslavil jako zpěvák kapely The Rolling Stones, kterou založil s Brianem Jonesem a Keithem Richardsem. Spolu s Richardsem je hlavním autorem písní kapely, během své více než čtyřicet let dlouhé spolupráce napsali takřka 400 písní. V r. 2003 britským následníkem trůnu princem Charlesem pasován na rytíře s právem užívat titul Sir.


Oliver Goldsmith

Oliver Goldsmith – 4. dubna 1774, Londýn) byl anglický básník, prozaik a lékař irského původu.
Nejznámějším Goldsmithovým dílem je román Farář wakefieldský, portrét chudého anglikánského duchovního, prostého poctivce z nižších vrstev a bratra všech lidí. Farář Primrose vypravuje o osudech své početné rodiny - o nástrahách, které klade dcerám zhýralý šlechtic, o vystěhování celé rodiny z vlídného domova, o řadě dalších pohrom, o své cestě do vězení dlužníků mezi nejubožejší příslušníky lidské společnosti, o náhlém obratu Štěstěny a o tom, jak nakonec všechno dobře dopadlo. Dílo, v němž někteří kritikové viděli pouze sentimentální idylu, odhaluje zkorumpovanost měšťácké společnosti a na trpkých farářových zkušenostech dokazuje, jak naivní je víra, že "dobro" mravného jedince samo přemůze společenské "zlo".
K dalším známým autorovým dílům patří báseň Opuštěná vesnice a komedie Omyly jedné noci.


Dělnické listy

Dělnické listy byly pražský dělnický časopis, který sehrál významnou roli v českém dělnickém hnutí. Začal vycházet v lednu 1872 v Rakousku-Uhersku pod patronací politické strany Mladočechů a byl redigován Josefem Barákem. Postupně v něm ale začal sílit vliv sociální demokracie. Po krátké pauze mezi lety 1876 a 1877 byl obnoven pod vedením Josefa Boleslava Pecky-Strahovského. Po první světové válce byl roku 1926 přejmenován na Vídeňské dělnické listy, až roku 1934 zanikl.


Booleova algebra

Booleova algebra je algebraická struktura, která modeluje vlastnosti množinových a logických operací. Je nazvána podle irského matematika George Boolea. Klíčový význam mají Booleovy algebry také pro metodu forsingu.
Jinou ekvivalentní definicí je následující. Booleova algebra je šestice, kde A je neprázdná množina, 0 ? A je nejmenší, 1 ? A největší prvek, - je unární operace a ?, ? jsou binární operace na A, splňující následující axiomy.
Axiom nedegenerovanosti se někdy neuvádí. V takovém případě je také jednoprvková množina Booleovou algebrou.
Pro Booleovu algebru A a každé x, y, z ? A platí:
Nejvýznamnějšími příklady Booleových algeber jsou algebry výroků a množinové algebry.


L'aventure, c'est l'aventure

L'aventure, c'est l'aventure je dobrodružná komedie známého režiséra Clauda Lelouche z roku 1972, natočená ve francouzsko-italské koprodukci. V hlavních rolích si zahrála řada známých herců v čele s Lino Venturou a zpěvákem Jacques Brelem.
Lino, Jacques, Simon, Charlot a odborník na špagety Aldo, Linův muž pro všechno, se sešli k partičce pokru, která má zcela změnit jejich životy. Tahle podařená pětice je totiž tvořena prvořadými gangstery starého ražení, kteří seznali, že jejich tradičnímu řemeslu se již nevede tak dobře jako dřív.
Nezbývá tedy nic jiného než si najít nové způsoby, a těmi jsou, jak Simon jasně dokáže, showbusiness a politika, z čehož politika je vlastně jenom pokračováním toho prvého. Už první podnik - únos popového idolu Johnny Hallydaye na zakázku jeho samého, jenž si od toho slibuje ohromné zvýšení publicity, - prokáže, že se partička vydala správnou cestou. V přestrojení za policisty si opatří značnou sumu peněz při fingované kontrole bezpečnosti trezoru bohatého podnikatele a vydá se hledat štěstí tentokrát do Jižní Ameriky.
V jisté tamní zemičce unesou švýcarského vyslance na objednávku místního vůdce guerilly Ernesta Juareze, který si tak chce vynutit propuštění svých zadržovaných spolubojovníků. Všechno probíhá na jedničku, dokud pětice nepožaduje svůj honorář. Ernesto se jaksi vzpírá. Není mu to nic platné, je unesen a prodán hned třem stranám - svým druhům, vládním jednotkám i americké tajné službě - , na čemž povedená pětice opět krásně zbohatne.
Dalším podnikem je únos amerického Boeingu a vydírání společnosti, která jej pojistila, z toho inkasují již protřelí únosci další dva miliony dolarů. Na prázdninách na své jachtě však podlehnou vábení ženského pohlaví a lstí jsou zajati Ernestovými revolucionáři. Jsou podrobeni mučení, a když je jejich pejskovi vyhrožováno zastřelením, prozradí svá švýcarská konta. Ernesto je obere o peníze, a navíc vydá francouzským úřadům. Ve Francii založí jejich advokát obhajobu na tom, že vše, co konali, bylo pro dobro revoluce, a vláda se jich zbaví fingovaným útěkem a odesláním do jisté africké zemičky. Zde se připravují na státní převrat, ale den před tím je tu na návštěvě papež, jenž je tak hned na letišti unesen a každý katolík musí zaplatit za jeho propuštění jeden frank. Kariéra pětice protřelých gangsterů tak může vesele pokračovat dále.


Ball grid array

Ball grid array je typ pouzdra integrovaného obvodu pro povrchovou montáž. Vyznačuje se tím, že spodní strana obvodu je pokryta kontakty do tvaru pravoúhlé mřížky. Tato mřížka nemusí být zcela pravidelná, některé části mohou být vynechány. Na jednotlivé kontakty jsou naneseny kuličky, které po zapájení tvoří vodič mezi plošným spojem a BGA pouzdrem.
Existuje mnoho variant množství kuliček i roztečí BGA obvodů, počínaje 1,00mm BGA, Chip scale BGA 0,5mm, případně 0,4mm Ultra Chip Scale BGA.
BGA pouzdro je možné strojově pájet technologií reflow, případně ručně za použití horkovzdušné pistole. Ruční pájení vyžaduje relativně velkou zručnost a pečlivou přípravu.
Kontrola správnosti zapájení BGA obvodu se většinou provádí pomocí rentgenu, protože optický přístup je pouze k nejkrajnějším spojům. Další alternativou je elektronický test, například pomocí technologie JTAG.


Fauvismus

Fauvismus je umělecký směr, který vznikl ve Francii na počátku 20. století. Podobá se německému expresionismu.
Název fauvisté dal skupině francouzských malířů, vystavujících společně na pařížském Podzimním salónu 1905 a na Salónu nezávislých 1906, kritik Louis Vauxcelles. Ve skupině se spojili pařížští žáci Gustava Moreaua s mladými malíři, kteří přišli z Chatou nebo z Le Havru. Vedoucí osobností skupiny byl Henri Matisse. Ten v roce 1901 vystavoval společně s Albertem Marquetem na Salónu nezávislých obrazy ovlivněné Cézannem; zde se seznámil s dalšími umělci, například s Mauricem Vlaminckem. V letech 1902-3 malovali Matisse a Marquet obrazy interiérů a pařížských ulic v tmavém tónu pod Manetovým vlivem, zatímco Vlaminck podle vzoru van Gogha začal používat ohnivých barev. Skupina vystavovala v pařížské galerii Berthy Weilové. Roku 1904 uspořádal Vollard samostatnou výstavu Matissových obrazů, malovaných v pointilistické technice. První fauvistické obrazy namalovali Matisse s A. Derainem v Collioure a vystavili je v letech 1905-1906 spolu s díly Marqueta, Vlamincka, Georgese Braqua a dalších. Po roce 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Raoul Dufy se v příštím vývoji příliš nevzdálili od svých fauvistických počátků.
Fauvisté nevytvořili žádný program a dohromady uspořádali jen tři výstavy v průběhu nekolika let. Šlo jim o čistou barvu a jednoduchou zkratku, o konstrukci obrazového prostoru bez modelace a stínování, o dokonalou harmonii mezi emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí. Výrazová síla obrazu má vycházet z barevné plochy, která na diváka bezprostředně působí. Matisse prohlašoval, že chce tvořit 'příjemné' umění; využíváním zářivých barev se snažil podpořit čistotu kompozice.


Marie Pierre Koenig

Narodil se 10. října 1898 v Caen. Bojoval v první světové válce. Po válce sloužil v Maroku. Za druhé světové války oděšel po pádu Francie do Anglie. V Londýně se spojil s generálem de Gaullem a byl povýšen na plukovníka. V roce 1941 sloužil v Sýrii. Později byl povýšen na generála a převzal velení nad 1. francouzskou brigádou v Egyptě. Po válce se stal velitelem francouzské armády ve francouzské okupační zóně v Německu. V roce 1954 byl krátce ministrem národní obrany. Zemřel v září roku 1970. V roce byl 1984 posmrtně jmenován maršálem Francie.


Ladislav Lábus

Profesor ing. arch. Ladislav Lábus je český architekt a vysokoškolský pedagog, bratr herce Jiřího Lábuse.
Na počátku 70. let 20. století absolvoval Stavební fakultu ČVUT v Praze, obor architektura. Po vojenské službě pracoval v Projektovém ústavu hlavního města Prahy, zde působil v ateliéru Delta, zde spolupracoval s Alenou Šrámkovou, od roku zde pracoval 1986 ve funkci vedoucího projektanta.
Od 1990 se datuje jeho pedagogická činnost na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde působil jakožto vedoucí ateliéru. V roce 1991 založil svůj vlastní architektonický ateliér Lábus. V roce 1993 byl jmenovám vedoucím Ústavu navrhování III. na Fakultě architektury ČVUT v Praze, v roce 1995 se habilitoval jakožto docent tamtéž.
V roce 2002 byl prezidentem republiky jmenován profesorem na Fakultě architektury ČVUT v Praze.


Kolumbijské peso

Kolumbijské peso je zákonným platidlem jihoamerického státu Kolumbie. ISO 4217 kód pesa je COP. Název peso má kolumbijské měna společný s měnami několika dalších států, které bývaly španělskými koloniemi. Značka pro peso je $, ale pro rozlišení od jiných měn se před tento znak vkládají písmena COL.
Během španělské nadvlády se používaly na území dnešní Kolumbie španělské koloniální mince - escudo, peso, real. Po získání nezávislosti pokračoval nově nezávislý stát v ražbě těchto mincí. Roku 1847 bylo kolumbijské peso prohlášeno za jedinou zákonnou měnu Kolumbie a začalo používat desítkovou soustavu. Od roku 1880 se jedno peso skládá ze 100 centavos.


James Wallace Black

James Wallace Black byl americký fotograf, známý také jako J. W. Black, jehož kariéru charakterizuje experimentování a inovace.
Poté, co vyzkoušel svoje štěstí jako malíř v Bostonu, se uchýlil k fotografii. Začal jako leštič daguerrotypických desek. Brzy se spojil s Johnem Adamsem Whipplem, bohatým bostonským fotografem a vynálezcem. V březnu 1860 Black pořídil fotografii básníka Walta Whitmana, který navštívil Boston.
13. října 1860, dva roky po prvních experimentech v balónovém létání francouzského fotografa Nadara, pořídil Black první úspěšné fotografie ze vzduchu ve Spojených státech ve spolupráci s balónovým plavcem Samuelem A. Kingem v Kingově horkovzdušném balónu Královna vzduchu. Vyfotografoval Boston z výšky 400m na 8 skleněných deskových negativů. Jeden z dobrých snímků nazval Boston, jak ho vidí orel a divoká husa. Byl to vůbec první snímek města ze vzduchu.
Téměř vzápětí bylo fotografování ze vzduchu použito armádou Unie v americké občanské válce.
Později se stal Black autoritou v použití projektoru, který byl předchůdcem současných diaprojektorů, kde byla zdrojem světla svíčka. Na konci sedmdesátých let se nejvíce věnoval výrobě diapozitivů, včetně svých snímků velkého požáru Bostonu v roce 1872.


Pavel Cvrček

Ing. Pavel Cvrček, známý též pod přezdívkou JasnaPaka, je český programátor a popularizátor produktů Mozilla.org.
Pavel Cvrček vystudoval softwarové inženýrství na Západočeské univerzitě v Plzni, v současnosti pracuje jako vývojář v plzeňské společnosti SoftEU.
Pavel Cvrček byl několik let důležitým členem projektu CZilla, v jehož rámci vedl lokalizaci aplikačních balíků Mozilla Suite a později SeaMonkey, nápovědy prohlížeče Firefox, publikoval desítky zpráviček, psal návody a články. Dále se účastnil projektu Technické evangelizace a poskytoval podporu uživatelům. Vedl přípravu webu Používejte Thunderbird.
Po opuštění projektu CZilla na konci roku 2005 plynule pokračuje v popularizaci prostřednictvím svého blogu JasnaPaka Blog, na kterém přináší zpravodajství v češtině o dění projektu Mozilla.org a souvisejících nezávislých produktech. Příspěvky na blogu jsou často zdrojem pro zprávičky na serverech Root.cz a Lupa.cz.
V létě 2003 představil Pavel Cvrček program Mozilla Backup určený k zálohování uživatelských profilů balíku webových aplikací Mozilla na MS Windows. V dalších verzích přibyla podpora profilů programů Mozilla Firefox, Thunderbird a postupně mnoha dalších uživatelských aplikací založených na technologiích Mozilly. Od verze 1.3 nese program jméno MozBackup, ve verzi 1.4.8 se program stal open-source. MozBackup, lokalizovaný do několika desítek jazyků, je populární a na serverech poskytující software velmi kladně hodnocený.
Oblasti okolo projektu Mozilla se Pavel Cvrček věnuje pravidelným přispíváním do české verze Wikipedie či psaním článku do tištěných a elektronických médií. Je aktivním editorem serveru Mozilla Add-ons a autorem rozšíření AboutPlug a File Title pro Mozilla Firefox.
Za svoji práci byl Pavel Cvrček oceněn několikrát v anketě Czech Open Source. V roce 2007 se umístil na 4. místě v hlasování veřejnosti v kategorii Osobnost, v roce 2008 ve stejné kategorii získal cenu poroty a jeho JasnaPaka Blog se umístil v kategorii Blog na 2. místě v hlasování veřejnosti a na 3. místě v hlasování poroty.


Paweł Szydeł

Paweł Szydeł je polský básník a prozaik. Autor myšlenky projektu internetového literárně-uměleckého čtvrtletníku POBOCZA, jeho spoluzakladatel a od roku 1998 jeho šéfredaktor. Vydal sbírky básní: „Niebo nie dla nieobecnego“, „Złorzeczę prawu ciążenia“. Jeho básně byly přeloženy do češtiny, srbštiny, běloruštiny, slovenštiny. Žije v Jastrzębci.


Esenciální mastná kyselina

Esenciální mastná kyselina je taková mastná kyselina, již lidský organizmus neumí vytvořit z jiných složek; nejsou známy chemické cesty, jež by ji vytvořily. Získat ji lze pouze ze stravy. Hraje roli v biologických pochodech, ne pouze roli paliva.
Teměř veškerý polynenasycený tuk v lidské stravě je z esenciálních mastných kyselin. Zdroje ?-3 a ?-6 mastných kyselin jsou ryby a mořští živočichové, lněná semena, sojový olej, řepkový olej, konopný olej, semena šalvěje, dýňová semena, slunečnicová semena, listová zelenina a vlašské ořechy.


Vlastimila Vrabcová

Vlastimila Vrabcová je politička České strany sociálně demokratické. Působí též jako zastupitelka a radní v městské části Praha 3 a ředitelka mateřské školy. Ve volbách v roce 2006 kandidovala za ČSSD do Senátu PČR za volební obvod č. 26, ale vypadla v prvním kole se ziskem 10,64 % hlasů.


Gabriel Yorke

Carl di Gabriel Yorke je americký herec. Známý z herecké role ve filmu Kanibalové.


Portugalské království

1808 - 1815: Rio de Janeiro | článek o hymně = Hymno da Carta | hymna = Hymno da Carta | jazyky = Portugalština | náboženství = římskokatolické | měna = Portugalský Real | státní zřízení = monarchie | vznik = 1139 | zánik = 1822 odtržení jihoamerické kolonie a vznik Brazilského císařství
Roku 1128 vyhlásil portugalský hrabě, vnuk krále Alfonse VI. Kastilského, Alfons I. Dobyvatel nezávislost svého hrabství na Leónském království, s nímž musel svést několik bitev. Nakonec po vítězství v bitvě u Ourique byl 26. červenec 1139 vojskem provolán za krále.
Burgundská dynastie pak vládla až do roku 1383, kdy vymřela po meči. Jediná dcera posledního krále této dynastie Beatrix si spolu s manželem Janem I. Kastilským nedokázala vládu udržet a na trůn usedl její polorodý strýc Jan I. z Avizská dynastie.
V roce 1580 bylo Portugalské království připojeno jako korunní země ke Španělskému království a na trůn usedl král Filip II. Španělský, který zde vládl jako Filip I. Moudrý.
Po úspěšné vzpouře proti Habsburkům v roku 1640 usedl na trůn vévoda z Braganzy Jan a vládl pod číslovkou čtyři. Janův prapředek Alfons z Braganzy byl nemanželským synem prvního krále z Avizské dynastie, Jana I. Braganzové vládli až do roku 1910, kdy byl poslední portugalský král Manuel II. Nešťastný donucen opustit království.
První portugalskou kolonií se stala v roce 1415 Ceuta na severoafrickém pobřeží. Ostrov Madeiru objevili portugalští mořeplavci o čtyři roky později. V roce 1441 byla do Lisabonu dopravena první loď s otroky, tento druh obchodu s lidmi se později stal velice výnosný. Portugalci dospěli na pobřeží Senegalu a Sierry Leone v roce 1445, resp. 1446, mezitím probíhala kolonizace Madeiry a Azorských ostrovů, objevených v roce 1427. Na významných místech na pobřeží Afriky Portugalci vztyčovali dřevěné kříže, později kamenné sloupy, které označovaly portugalské teritoriální nároky. Na sloupech byl latinsky a portugalsky napsán rok připlutí, jméno námořníka a vládnoucího krále.
Objevení zlata v dnešní Ghaně podpořilo další snahy o objevování nových zemí – zámořské plavby se stávaly velice výnosnými.
Na základě Smlouvy z Tordesillas získalo Portugalsko také exkluzivitu v plavbě okolo Afriky, Vasco da Gama v roce 1498 jako první Evropan doplul okolo Afriky do Indie, kde založil první portugalská stanoviště. Portugalsko se brzy stalo centrem obchodu s Orientem.


Křídlo

Křídlo hraje v útoku obvykle ve větší vzdálenosti od koše, jedná se o nejpohyblivější pozici - křídlo často operuje po celé ploše útočné poloviny hřiště. Hráč hrající na křídle by měl být schopen střely z větší vzdálenosti i samostatného úniku ke koši zakončeného střelou v pohybu z bezprostřední vzdálenosti.
Na pozici křídla je zařazována široké spektrum hráčů s lepší pohyblivostí a míčovou technikou než pivoti, ale většího vzrůstu než rozehrávači.
Často se jedná o nejčastější střelce a hlavní hvězdy týmu - příkladem jsou Michael Jordan nebo Kobe Bryant.
Americké členění hráčských pozic se od evropského do jisté míry liší. Českému pojmu „křídlo“ odpovídá nejlépe termín shooting guard, částečně ale i small forward.


Karosa LC 937

Karosa LC 937 je model dálkového autobusu, který vyráběla společnost Karosa Vysoké Mýto v letech 1994 – 1996.
LC 937 je dvounápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. Vzhled předního čela je poměrně podobný luxusnímu autokaru LC 757, který se ale od LC 937 odlišuje především zvýšenou podlahou. Motor vozu LC 937 je umístěn za zadní nápravou. Vstup do autobusu zajišťují dvoje jednokřídlé výklopné dveře. Ty první se nachází před přední nápravou, druhé jsou pouze nouzové a jsou umístěny za zadní nápravou. Řidič může využít také vlastní dveře v levé bočnici, které vedou přímo na jeho stanoviště. Polohovatelné sedačky pro cestující jsou umístěny na vyvýšených podestách a jsou rozmístěny 2+2 se střední uličkou. Zavazadlový prostor mezi nápravami má objem 5,2 m3. Výbavu autobusu tvoří klimatizace, lednička či televizor s videopřehrávačem.
Vozy LC 937 byly vyráběny v letech 1994 až 1996 jako luxusnější varianta ke klasickému dálkovému autobusu LC 736. V těchto letech bylo vyrobeno pouhých 16 autobusů LC 937. Důvodem tohoto nízkého počtu byla zřejmě nízká kupní síla dopravců, kteří raději pořizovali levnější vozy LC 736.
Většina vozů LC 937 GT 11 je dosud v provozu.


Operace Potash

Operace Potash byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava.
Desant tvořili npor. pěch. Jan Bartejs, čet. asp. Josef Machovský, rotný Oldřich Pelc a rotný Stanislav Zuvač. Úkolem bylo navázání spolupráce s domácím odbojem a udržování radiového spojení s Londýnem.
Desant byl vysazen v noci ze 4. na 5. května 1944 poblíž Slušovic. Den na to, 6. května byla skupina kvůli zradě v boji s přepadovým oddílem gestapa rozprášena a přišla o veškeré potraviny a materiál. Zraněný radista Zuvač byl po čtyřdenním putování v zuboženém stavu zatčen na nádraží v Radvanicích a gestapem donucen k radiové protihře Moldau proti Londýnu. Tato protihra však byla brzy i díky Zuvačovi odhalena. Zuvač byl poté přesunut do koncentračního tábora, kde se dočkal konce války.
Pelcovi se podařilo najít úkryt a po čase se spojit se Šperlem z Carbonu. S ním několik měsíců spolupracoval, než se kontaktoval s Bartejsem.
Bartejsovi a Machovskému se nejprve podařilo uprchnout na Slovensko. Vrátili se v černu 1944. Machovský se vydal hledat ostatní a válku nakonec přečkal v malé moravské vísce. Bartejs se setkal s Pelcem a se skupinou Carbon. Od této skupiny získal Bartejs část materiálu a díky tomu mohl se svou skupinou provádět sabotážní a destrukční akce proti železnici a německým objektům. Svou činnost Potash ukončil připojením se k sovětským oddílům poblíž Slavkova.


Modelový organismus

Modelový organismus je intenzívně zkoumaný organismus, jehož zkoumání neslouží jen k poznání jeho samého, ale je systematicky používáno ke zkoumání a popisování obecnějších jevů a odvozování vlastností a vztahů platících pro jiné organismy. Aby byl organismus použitelný pro tento účel, vyžadují se od něj následné vlastnosti:


Etnomykologie

Etnomykologie se zabývá studiem úlohy, kterou hrály houby v kulturní historii různých národů. Lze ji považovat za část etnobotaniky. Poprvé se toto slovo objevilo v tisku v roce 1954. Zakladatelem etnomykologie je americký etnomykolog Robert Gordon Wasson se svojí manželkou Valentinou Pavlovnou.


Římskokatolická církev v Maďarsku

Římskokatolická církev v Maďarsku je největší organizovanou náboženskou skupinou Maďarska, v roce 2001 se k ní přihlásilo 5 289 521 obyvatel. Nejvyššího podílu dosahují římští katolíci v župách Zala a Vas; obecně spíše v západní polovině země a v župách Heves a Nógrád.
Maďarsko se člení na čtyři církevní provincie složené celkem z dvanácti diecézí. Organizačně mimo provincie stojí územní opatství v Pannonhalmě, podřízené přímo Svatému stolci, a vojenský ordinariát.
 Soubor:EsztergomBasilikaViewFromRiver.jpg|Katedrála Panny Marie a sv. Vojtěcha v Ostřihomi Soubor:KalocsaCathedral.jpg|Katedrála Panny Marie v Kalocsi Soubor:Eger-bazilika-vzs.jpg|Katedrála v Jageru Soubor:Veszprem-szent-mihaly.jpg|Katedrála sv. Michaela ve Veszprému Image:Bazilika-n.jpg|Katedrála v Győru Soubor:Szfvar bazilika.jpg|Katedrála sv. Štěpána ve Stoličném Bělehradě Soubor:Hungary pecs - szekesegyhaz1.jpg|Katedrála v Pětikostelí Soubor:Hungary szeged dome night 1.jpg|Segedínská katedrála Soubor:Vacidom3.jpg|Katedrála Panny Marie ve Vacově Image:Debrecensaintannachurch.jpg|Debrecínská katedrála sv. Anny Soubor:Székesegyház.jpg|Katedrála Panny Marie v Szombathely Soubor:Pannonhalma-2.jpg|Opatství sv. Martina v Pannonhalmě


Viktor Arnar Ingólfsson

Ingólfsson žije v Reykjavíku, je ženatý a má dceru jakož i nevlastní dceru.


Úrín gol

Úrín gol je řeka v Mongolsku. Je 331 km dlouhá. Povodí má rozlohu 12 300 km2.
Pramení na jižních svazích Východních Sajan. Teče převážně v mezihorské dolině. Ústí zleva do řeky Egijn gol, jejímž je největším přítokem.
Nejvíce vody řekou protéká na jaře. V létě může docházet k povodním v důsledku dešťů. V zimě zamrzá.


Řečanka menší

Řečanka menší neboli řečanečka menší je druh jednoděložné vodní rostliny z čeledi voďankovité. Starší taxonomické systémy ji většinou řadily do samostané čeledi řečankovité.
Jedná se o jednoletou vodní rostlinu s ponořenými listy i květy a kořenící ve dně. Listy jsou jednoduché, vstřícné až v přeslenech, přisedlé s listovými pochvami, které nejsou srostlé. Čepele jsou celistvé, čárkovité, 0,5-1 mm široké, jednožilné, na okraji jen velmi jemně osténkatě zubaté. Listové pochvy jsou brvitě zubaté. Květy jsou jednopohlavné ale na rozdíl od řečanka přímořské se jedná o rostlinu jednodomou. Květy jsou jednotlivé, dosti redukované. Samčí květy mají na bázi soubor toulcovitých šupin a baňkovitý 2-pyský obal, který je někdy interpretován jako okvětí. Samičí květy jsou zcela nahé. Samčí květy obsahují 1 tyčinku s přisedlým prašníkem. Opylování se děje pomocí vody. V samičích květech je gyneceum složené ze 3 plodolistů , je pseudomonomerické. Semeník je svrchní. Plodem je nažka.
Řečanka menší roste přirozeně v teplejších částech Evropy, Asie a v Africe . Od 30. let 20. století roste jako nepůvdní i v USA, kde vystupuje jako invazní druh .
V ČR to je velmi vzácný druh a patří mezi kriticky ohrožené druhy flóry ČR, kategorie C1 . Roste v nížinách až pahorkatinách, hlavně na Moravě a v severních Čechách.


Kunratice

Obec Kunratice se nachází v okrese Děčín, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 256 obyvatel.


Seznam planetek 110751-111000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


MCS-48

MSC-48 je rodina osmibitových paralelních jednočipových mikropočítačů modifikované harvardské architektury vyvinutá firmou Intel roku 1976. Prvním představitelem této rodiny je jednočip Intel 8048, ze kterého všechny ostatní více či méně podobné odvozeniny vycházejí. Odchylky se týkají zejména ve velikostech pamětí a to jak datové tak i programové, rozsahu pracovní taktovací frekvence oscilátoru, funkce některých pinů případně aktivace/deaktivace některých součástí. Krom MSC-48 existují i rodiny MCS-51 a MCS-96. Vyráběny jsou technologií MOS, vylepšenou HMOS nebo HMOS II nebo nenověji CMOS.
Pracuje s 8bitovými instrukcemi a 8bitovými daty, přičemž umožňuje provádět následující operace:
K dispozici je celkem 27 vstupně/výstupních portů, přičemž jsou rozděleny do tří osmibitových portů a tří testovacích bitových vstupů. První dva porty jsou:
Třetí port je řízen pomocí linek !RD a !WR , ve výsledku může pracovat stejně jako první dva.
Každý jednočip obsahuje univerzální osmibitový registr - střadač, představující jakýsi samostatný funkční blok čipu. Pracují s ním všechny aritmetické instrukce a instrukce pro přesun dat.
Program Counter je 12bitový, přičemž poslední 1-3 bity jsou využívány pro specifické účely, např. pro signalizaci používání externí paměti. Po provedení signálu RESET jsou všechny registry, včetně tohoto, vynulovány a kód programu začne být tedy znovu prováděn od adresy 0.
Při volání instrukce CALL jsou pro určení vrcholu zásobníku používány první 3bity, které jsou součástí oblasti Program Status Word, zjednodušeně řečeno stavového registru. 3. bit je vždy jedna.


Čany

Čany je bezodtoké mírně slané jezero v Barabinské stepi v Novosibirské oblasti v Rusku. Je největším jezerem na Západní Sibiři a leží v nadmořské výšce 105 m mezi toky Irtyše a Obu. Jeho rozloha je proměnlivá od 1800 do 3500 km2. Průměrně je hluboké 2,1 m a dosahuje maximální hloubky 7 m.
Pobřeží je silně členité. Na jezeře je mnoho ostrovů, které jsou protáhlé ze severovýchodu na jihozápad.
Jezero je spojené průtokem s jezerem Malé Čany. Zdroj vody je převážně sněhový. Rozsah kolísání úrovně hladiny přibližně 3 m. Zamrzá ve druhé polovině října nebo první polovině listopadu a rozmrzá v květnu.
Na jezeře je rozvinutá místní vodní doprava a rybářství. Jezero hraje velkou roli při migraci mnoha druhů vodních ptáků.


Petr Henych

Petr Henych je český rockový kytarista, který na sebe poprvé upozornil v roce 1992 v kapele JOHN DOVANNI. V průběhu let působil pak vedle nejvýraznějších osobností české hudební scény.
V roce 2007 Petr Henych sám složil, nahrál a vydal své první instrumentální album Na vlastních rukou. Po krátké době založil doprovodný band tvořený basistou Martinem Hroňkem a bubeníkem Jakubem Homolou. Trio bylo pojmenováno G-bod a v jeho repertoáru je materiál z CD Na vlastních rukou, pár převzatých skladeb např. Jimiho Hendrixe nebo Joe Satrianiho.
Mezi nejvýraznější interpretační a skladatelské aktivity poslední doby patří působení na úspěšném hudebním projektu „Album“ PETRA KOLÁŘE, kde měl hlavní skladatelský a aranžérský podíl a současně byl členem a spoluzakladatelem zpěvákovy doprovodné skupiny. Je mimo jiné autorem hudby písně „Vyznání“, která byla označena za druhou nejoblíbenější skladbu v soutěži Hit roku 2006. Kapela G-bod byla mimo jiné supportem amerického kytaristy Richieho Kotzena 18. 3. 2008 v Retro Music Hall.


Kapesní bitevní loď

Třída Deutschland byla unikátní třída a konstrukce válečných lodí vyvinutá v Německu. Její tři jednotky jsou dnes přes svou specifičnost řazeny mezi těžké křižníky. Kapesní bitevní loď byl původně posměšný název ražený Brity, kteří s oblibou srovnávali lodě třídy Deutschland se svými bitevními loděmi, název se pak v české populárně naučné literatuře vžil a ztratil svůj pejorativní nádech.
Kapesní bitevní loď představovala výsledek německé snahy postavit válečné lodě silnější než běžné křižníky navzdory omezením daným Versailleskou smlouvou, dle kterých nesmělo stavět lodě o výtlaku větším než 10 000 tun. Nutno podotknout, že tyto lodě smlouvu i tak porušovaly, protože jejich skutečný výtlak byl 10 600-12 100 tun.
Stavba těchto lodí probíhala v první polovině 30. let 20. století, celkem byly spuštěny tři lodě:
Lodě této třídy - konstruované podle filosofie „silnější než rychlejší, rychlejší než silnější“ - překonávaly pancéřováním i palebnou silou všechny tehdejší těžké křižníky, některé z nich pak předstihly i v rychlosti. Bitevním lodím a bitevním křižníkům se sice nevyrovnaly, mohly jim ale bez větších potíží uniknout. V době jejich vzniku disponoval předpokládaný protivník pouze třemi jednotkami, které měly nejenom větší palebnou sílu, ale i větší rychlost a setkání s nimi by proto pro kapesní bitevní loď pravděpodobně bylo fatální. Byly to bitevní křížníky HMS Hood, HMS Renown a HMS Repulse.
Kapesní bitení lodě však byly pomalejší než moderní lehké křižníky, které ale překonávaly svou palebnou silou a pancéřováním. Konkrétně lze poukázat na v mnoha ohledech poučnou bitvu u ústí řeky La Plata, kde se střetla britská flotila tvořená jedním těžkým a dvěma lehkými křižníky s kapesní bitevní lodí Admiral Graf Spee. Ukázalo se, že ani tyto tři lodě dohromady nejsou nepříteli odpovídajícím protivníkem, ovšem vyšší rychlost britských lehkých křižníků jim umožňovala posléze nepřítele sledovat a navádět k němu další, těžší jednotky.
Jelikož kapesní bitevní lodě relativně rychle zastaraly a ztratily některé své výhody, byly v roce 1940 překlasifikovány na těžké křižníky.


Prinz Eugen

Prinz Eugen byla třetí jednotka těžkých křížníků třídy Admiral Hipper německé Kriegsmarine. Její pracovní jméno bylo Kreuzer J. Po dokončení nesla jméno po rakouském princi Evženu Savojském.
Kýl lodě byl položen 23. dubna 1936 v loděnicích Krupp Germaniawerft v Kielu. Spuštění na vodu se dočkala 22. srpna 1938, a Kriegsmarine si ji do služby převzala 1. srpna 1940. Stavba jednotky vyšla Německo na 104,5 mil. RM.
Pohon zabezpečovalo 12 vysokotlakých kotlů, které poháněly 3 turbíny a výsledný výkon byl až 133 631 PS. Rychlost lodě byla při ideálních podmínkách 33 uzlů, v praxi 32,5 uzlu.
Boční pancéřový pás, 70-80 mm se na přídi a zádi zužoval na 30-50 mm. Paluba byla chráněná dvěma pásy pancíře a to první o síle 12-20 mm a druhý 20-50 mm. Věže hlavní ráže 70-105 mm, barbety a velitelská věž až 50-150 mm.
Hlavní výzbroj se skládala z osmi děl ráže 203 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích SK C/34, s dostřelem 33 500 m. Pomocnou výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 105 mm uložených v šěsti dvouhlavňových polootevřených věžích typu Dopp L/31, s dostřelem 17 700 m. Proti letadlům se dalo použít i pomocné dělostřelectvo ráže 105 mm, ale jen na ochranu proti letadlům bylo nainstalováno šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže 20 mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm, ve střední časti lodě po čtyřech trojhlavňových kompletech.
Katapult se nacházel ve střední části lodě. Loď mohla nést tři hydroplány Arado Ar 196.
Od srpna do prosince 1939 probíhala jednání o prodeji nedokončeného Prinz Eugen a jeho mladších sester Seydlitz a Lützow do SSSR, ale nakonec byl dojednán prodej jenom posledních dvou jednotek. Ještě během vyzbrojování v loděnici byla 1. a 2. července 1940 loď zasažena pumami bombardérů RAF. Až do května 1941, než se připojil k bitevní lodi Bismarck, absolvovala posádka výcvik a různé testy.
Z aktivní služby byl vyřazen 7. května 1945, fakticky na konci druhé světové války. Po válce ho pod názvém USS Prinz Eugen převzaly Spojené státy, které ho z provozu vyřadily a použily na testy jaderných zbraní na moři. V červenci 1946 přečkal testy Able a Baker, i když už byl zasažen radioaktivitou, byl přesunut k atolu Kwajalein a 22. prosince 1946 nedaleko Enubuj potopen. V roce 1978 byl vyzdvižen lodní šroub a umístěn v Německu v kielském námořním památníku Laboe.


Fusion

fusion či česky fůze je fůze dvou a více hudebních stylů. Například rock and roll je fusion styl, neboť se vyvinul fůzí bluesu, country, swingu a country. Někdy se slovem "fusion" myslí jazz fusion, což je rovněž fůze několika hudebních stylů.
Mezi některé hudebníky, kteří fůzovali hudební styly patří třeba Ray Charles, Double Trouble, Solomon Burke či Candi Staton.


Iqaluit

Město leží v jižní části Baffinova ostrova na konci Frobisher Bay.
Osada zde bylo založeno roku 1942 pod jménem Frobisher Bay. 1. ledna 1987 byl změněn původní název Frobisher Bay na dnešní Iqaluit. 16. května 2001 se obec dočkala oficiálního povýšení na město.
Podle sčítání lidu mělo v roce 2006 6184 obyvatel, z toho asi 60 % Eskymáků. Oproti předešlému konsenzu z roku 2001 se počet obyvatel zvýšil o 18,1 procent, což je vysoký nárůst, avšak i přesto je Iqaluit nejmenším hlavním městem kanadských provincií. V roce 2001 se přibližně 87% obyvatel hlásilo ke křesťanství a to převážně k protestantství.
Hlavní spojení města s okolním světem zajišťuje místní letiště, které zde vzniklo již za 2. světové války.


Vito Volterra

Vito Volterra byl italský matematik a fyzik. Je známý pro své příspěvky k matematické biologii a řešení integrálních rovnic.
Narodil se v Anconě v Papežském státu v chudé židovské rodině. Projeval matematické nadání. Věnoval se geometrii a také problému tří těles. Navštěvoval přednášky ve Florencii a od roku 1878 studoval na univerzitě v Pise u Bettiho. V roce 1882 získal doktorát z fyziky za práci v oblasti hydrodynamiky.
V roce 1883 se stal profesorem mechaniky v Pise a po smrti Enrica Bettiho nastoupil na jeho jako profesor matematické fyziky. V roce 1892 byl v Turíně jmenován profesorem mechaniky. V roce 1900 se stal profesorem matematické fyziky na univerzitě v Římě.
Pracoval na teorii funkcionálů, což mu umožnilo přispět do oblasti integrálních a integrodiferenciálních rovnic. Pomocí svého funkcionálního počtu ukázal, že postupy z Hamiltonovské mechaniky při integrace diferenciálních rovnic lze použít také v jiných oblastech matematické fyziky. Publikoval také články o parciálních diferenciálních rovnicích.
Studoval Volterrovu integrální rovnici a zabýval se použitím funkcionální analýzy při řešení integrálních rovnic.
Za první světové války sloužil Volterra u letectva. Po válce se vrátil na univerzitu v Římě, kde se začal zabývat matematickou biologií. Studoval Verhulstovu rovnici a logistickou křivku.
Po nástupu fašismu v Itálii v roce 1922 se proti němu v italském parlamentu postavil. Fašistická vláda po rozpuštění parlamentu donutila Volterru v roce 1931 opustit Univerzitu v Římě. Od roku 1932 pobýval v zahraničí.
Krátce před svou smrtí v roce 1940 se vrátil do Říma.


Raskovnik

Raskovnik je kouzelná rostlina ve slovanské mytologii, obzvláště v Srbsku.
Dokud lidé vědí, že raskovnik existuje, nikdo nedokáže ukázat, jak vypadá..
Existuje několik různých metod, jak raskovnik najít: Vuk zaznamenal, že jeden obchodník v Zemunu, který ji chtěl nalézt, jedné staré ženě zavřel nohy do železných pout a nechal ji chodit v noci po poli. Ve chvíli, kdy se železa sama rozepnula, byla žena na místě, kde roste raskovnik.
Jiná metoda doporučuje využít ježka nebo želvu: mladého ježka zamkneme do klece, jeho matka sama najde raskovnik a přispěchá odemknout. Ježky je však potřeba hlídat a být přitom rychlý, aby rostlinu po použití nesnědli.
Věřilo se, že některé poklady mohly být zamčeny takovým způsobem, že bylo potřeba raskovnika k jeho odemčení. Po rostlině proto pátralo mnoho hledačů pokladů..


Muži na stromech

Muži na stromech je americký televizní seriál, který je vysílán od roku 2006 na televizní stanici ABC, v Česku se objevil na Prima TV.


Canal Saint-Martin

Canal Saint-Martin je jeden z vodních kanálů v Paříži. Nachází se v 11. a 12. pařížském arrondissementu. Je dlouhý 4,55 km a spojuje kanál Bassin de la Villette na severovýchodě města a Bassin de l'Arsenal, který je propojen se Seinou z pravého břehu. Společně s dalšími kanály Ourcq a Saint-Denis mají délku 130 km a všechny patří městu Paříži. Kanál je relativně úzký, neboť byl původně vybudován pro přívod pitné vody do Paříže. Byl otevřen v roce 1825, má devět plavebních komor, neboť překonává výškový rozdíl 25 metrů. Vede přes něj několik silničních mostů, z nichž dva jsou otočné a také lávky pro pěší.
Kanál začíná v severovýchodní části Paříže na náměstí de la Bataille-de-Stalingrad, kde je dvěmi plavebními komorami oddělen od Bassin de la Villette. Kanál je nejprve otevřený a vede přes něj několik mostů a lávek pro pěší. Teprve od křížení s ulicí du Faubourg du Temple je kanál zakrytý. Zakrytí kanálu podél bulváru Jules Ferry proběhlo v roce 1907. Kanál dále pokračuje pod bulvárem Richard-Lenoir až pod náměstí de la Bastille. V tomto úseku byl kanál zakryt již v roce 1862. Za náměstím se spojuje s Bassin de l'Arsenal, který slouží jako přístav. Zhruba v těchto místech se nad kanály nachází na viaduktu umístěná stanice metra Bastille linky 1. Pod náměstím se střetávají ještě další dvě linky metra. Zatímco linka 5 vede na severovýchod města vlevo podél kanálu, linka 8 se s kanálem v prostorách pod náměstím kříží a je proto vedena v tunelu vyhloubeném pod kanálem.
Ještě na počátku 19. století měli Pařížané jen omezené dodávky pitné vody a to i přes existenci akvaduktů a studen. Často se jednalo o nekvalitní vodu ze znečištěných řek Bievry a Seiny. Napoleon Bonaparte se rozhodl v roce 1802 k nápravě tohoto stavu, aby se předešlo epidemiím úplavice a cholery způsobených špatnou hygienou. Pařížský prefekt Gaspard de Chabrol proto navrhl vykopat od řeky Ourcq zhruba 100 km severovýchodně od Paříže vodní kanál, jehož plány se datují již do 16. století. Výstavba probíhala poměrně rychle v letech 1802-1825 a byla financována novou daní na víno.
Kanál zažil svůj rozkvět od 19. do poloviny 20. století, kdy zde byl silný provoz. Canal Saint-Martin přiváděl nejen pitnou vodu do města, ale sloužil i k dopravě zboží, potravin a stavebního materiálu přímo do centra Paříže.
Během 60. let 20. století začala konkurence silniční a železniční dopravy ohrožovat říční dopravu. Začal klesat komerční provoz na pařížských kanálech a s tím souvisel úpadek továren, skladů a dílen zavislých na říční dopravě.
Kanálu dokonce na počátku 70. let hrozil zánik, neboť městská rada chtěla přijmout projekt čtyřproudé městské dálnice, která by na jeho místě vedla. Tento projekt byl nakonec odložen.
Během zimy roku 2006 instalovalo na nábřeží kanálu sdružení Les Enfants de Don Quichotte zhruba 200 stanů pro lidi bez přístřeší.
Canal Saint-Martin dnes slouží především k turistickým vyhlídkovým plavbám a v malé míře i k přepravě zboží. Je otevřen 363 dny v roce a je oblíbeným vycházkovým cílem turistů i místních. Na zakrytém úseku kanálu byly vybudovány veřejné parky, dětská hřiště a promenády.
Kanál inspiroval nejen v minulosti, ale i v současnosti umělce z mnoha oblastí. Canal Saint-Martin se jmenuje píseň skupiny Les Fatals Picards, která byla vydána v březnu 2009.
Také se objevil v několika filmech. Ve snímku Hotel du Nord z roku 1938 byly ovšem záběry kanálu natáčeny ve filmových ateliérech. V reálných exteriérech se natáčel začátek komedie Život plný malérů s Pierrem Richardem v hlavní roli, kde se na mostě nad kanálem setkávají hlavní hrdinové filmu. Pravděpodobně nejznámější záběry pocházejí z filmu Amélie z Montmartru natočeném roku 2001.


Parti des travailleurs

V roce 2008 ukončila svou činnost a členstvo přešlo do nově založené Nezávislé dělnické strany.
V prezidentských volbách v roce 2002 obdržel kandidát PT Daniel Gluckstein nejméně ze všech uchazečů, pouze 132 686 hlasů, tj. 0,47 %.
V prezidentských volbách v roce 2007 získal za PT Gérard Schivardi 123 540 hlasů, respektive 0,34 %.


Práva zvířat

Práva zvířat je filosoficko-právní koncept, který přisuzuje zvířatům etické a právní nároky, kterým se běžně těší jen lidé. Obhájci práv zvířat zastávají různé koncepce, shodují se však v tom, že zvíře jakožto bytost schopná emocí a vnímání bolesti nesmí být považováno za majetek člověka a pouhý prostředek k prosazení jeho zájmů.
Otázky morálního statutu zvířat a správného chování vůči nim se v západním světě objevuje velmi brzy, např. u pýthagorejců; převážily však koncepce, které zvíře považovaly za bytost nerozumovou a člověku podřízenou nebo dokonce necítící. Moderní hnutí za práva zvířat se objevuje až ve 20. století, často v organizované a radikální podobě.
Velký zájem o práva zvířat vzbudila kniha Peter Singer nazvaná Osvobození zvířat, která popisuje utrpení zvířat při vědeckém výzkumu a velkochovu pro masný průmysl a požaduje rovnost zájmů zvířat a zájmů lidí. Současný stav, kdy lidé zvířata vykořisťují, označuje jako druhovou nadřazenost neboli „speciesismus“, který je stejně eticky neobhajitelný jako rasismus a sexismus. Tento názor se setkává s rozmanitou kritikou; bývá například namítáno, že právo implikuje také povinnosti, nebo že zvířata nejsou schopna morálního rozlišování.
Mezi současné filosofy a autory obhajující práva zvířat patří kromě Singera také Tom Regan, Steven Best či Richard Ryder.


Souhvězdí Pastýře

Pastýř je souhvězdí na severní obloze. Sousedí se souhvězdími Honících psů, Vlasů Bereniky, Severní koruny, Draka, Herkula, Hada, Panny a Velké medvědice. Patří jak mezi 48 souhvězdí, která zavedl Ptolemaios, tak mezi 88 souhvězdí moderní astronomie. V pořadí velikosti je na třináctém místě a na obloze se dá najít poměrně snadno, díky hlavní hvězdě Arcturus, která je třetí nejjasnější hvězdou oblohy. Nejsevernější části tohoto souhvězdí jsou u nás cirkumpolární. Nejlepší pozorovací podmínky nastávají v červnu, kdy je souhvězdí nejvýše na obloze.
Pastýř je, spolu s Honícími psy, všeobecně vykládán jako strážce Velké medvědice a Malého medvěda. Podle jedné z legend, které se vztahují k tomuto souhvězdí, vynalezl jeden řecký pastýř pluh. Toto velmi potěšilo bohyni Démétér, která poprosila Dia aby jej přenesl na oblohu.
Jiná verze zobrazuje Pastýře jako pěstitele hroznového vína, jménem Ikarius. Ten jednoho dne dovolil bohovi Dionýsovi, aby si mohl projít jeho vinohrad. Za odměnu získal Ikarius tajemství výroby vína. Ikarius byl tímto alkoholickým nápojem natolik ohromený, že pozval své přátele aby ho ochutnali. Jenže lidé ještě nikdy předtím víno nepili a druhý den se všichni probudili s příšerným stavem opilosti. V domněnce, že je Ikarius chtěl otrávit jej zavraždili.
Podle jiného výkladu je za Pastýře považován Arkas, syn boha Dia a arkadské princezny Kallistó. Vychovával ho jeho děd, král Arkadie Lykáón. Jednoho dne přišel k Lykáónovi na večeři Zeus. Aby si král ověřil, že jde skutečně o pána bohů, zabil svého vnuka a z jeho masa připravil jídlo. Zeus to ovšem poznal a velmi se rozzlobil. Přeměnil Lykáóna ve vlka a svému synovi vrátil život. Mezitím se však Diova manželka Héra dozvěděla o nevěře manžela a proměnila Kallistó v medvědici. Po několika letech, když byl Arkas dospělý, si vyšel s přáteli na lov. Při něm narazil na medvědici, ale nepoznal že je to jeho matka. Začal ji pronásledovat a Kallistó, aby si zachránila život, se před ním ukryla do chrámu v posvátném městě. Arkas tam vešel za ní. Nevěděl však, že ti, kdo znesvětí toto místo budou zabiti. Aby je Zeus zachránil přenesl oba na oblohu - Arkase jako Pastýře a Kallistó jako Velkou medvědici.
Nejjasnější hvězdou v tomto souhvězdí, a také čtvrtou nejjasnější hvězdou na obloze a nejjasnější hvězdou severní oblohy, je alfa Boöti, která nese název Arcturus. Název této hvězdy pochází ze starořeckého ?????????, což znamená strážce medvědice. Arcturus je červený obr, který je 26krát větší a 114krát zářivější než Slunce. Je vzdálený 37 světelných roků od Slunce. Arcturus tvoří spolu s hvězdami Regulus a Spica Jarní trojúhelník. Beta Boöti má jasnost 3,5 mag. Je to žlutý obr vzdálený 219 světelných let. Gama Boöti má jasnost 3,0 mag. Je to modrobílý obr vzdálený 85 světelných let. Delta Boöti je bílý obr vzdálený 117 ly. Má jasnost 3,5 mag. Epsilon Boöti je snadno rozlišitelná dvojhvězda. Hlavní složka nese jméno Izar, což z arabského překladu znamená pás. Jiný název pro Izar je Pulcherrima. Hlavní hvězda je oranžový obr s jasností 2,5 mag. Druhá hvězda, která má jasnost 4,9 mag je modrá hvězda hlavní posloupnosti.
Jedním z mála objektů v Pastýři, které jsou jakžtakž viditelné v malém teleskopu, je otevřená hvězdokupa NGC 5466, která je od sluneční soustavy vzdálená 52 tisíc světelných let a má jasnost 9,1 mag. Poblíž hvězdy Izar se nachází spirální galaxie NGC 5653, která je vzdálená 161 milionů světelných roků a má jasnost 12.2 mag. K pozorování tohoto objektu je však zapotřebí větších teleskopů. Silným zdrojem rentgenového, infračerveného a rádiového záření je superobří galaxie 3C 295. Je od nás vzdálená 5 milionů ly a v její jádře se nachází supermasivní černá díra.


Vladimír Blucha

Vladimír Blucha je český historik, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova.
Blucha vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. Pracoval jako pedagog na krnovských školách, byl kronikář města, přispěvatel do novin a časopisů. Je čestným členem Matice slezské.
Nejznámější je je jeho kniha Velký požár. Žánr Velkého požáru by se dal nazvat „historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu.


Angola

Angola je stát ležící na jihu Afriky s 1600 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Kongem a DR Kongo, na východě se Zambií a na jihu s Namíbií.
Od 14. století bylo území součástí konžské říše, později říše Ndongo. V roce 1483 přistál u ústí řeky Kongo objevitel Diego Cao a zemi začali kolonizovat Portugalci. Mezi lety 1641 a 1648 Luandu okupovali Nizozemci. V roce 1648 Portugalsko Luandu znovu získalo a začalo expandovat i do okolního Konga a Ndonga a definitivně zvítězili v roce 1671. V 90. letech 19. století se stala portugalskou kolonií a v roce 1951 zámořskou kolonií pod názvem Portugalská západní Afrika. Když Portugalsko odmítlo pokračovat v dekolonizaci, zformovala se tři hnutí usilující o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly, Národní osvobozenecká fronta Angoly a Svaz pro úplnou nezávislost Angoly.
Po 14 letech guerillové války byla v roce 1975 vyhlášena nezávislost. Portugalsko předalo vládu MPLA. Krátce poté vypukla mezi MPLA, UNITA a FNLA občanská válka. FNLA později nechala bojovat jenom UNITA a MPLA. V roce 1991 se obě frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásil, že byly zmanipulované, a boje propukly znovu.
Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku a papírnu a trafostanici. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km přiněmž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a 7 mužů se vrátila 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do ČSSR 23. června 1984.
V roce 1994 byl zahájen mírový proces, který spočívá v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.
22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Nástupce J. Savimbiho Lucamba Gato uzavřel v dubnu téhož roku s vládní MPLA mírovou dohodu. Hnutí UNITA vzdala svou ozbrojenou činnost a postavila se do role nejsilnější opoziční strany. Zdá se, že se situace v zemi normalizuje.
Angola byla objevena už v 15. století, kdy do Angoly připluli první Portugalci. Portugalská vláda z roku 1975, v tom roce uděluje nezávislost všem koloniím s výjimkou Macaa.
Zrovna teď je politická moc soustředěná v rukou prezidenta. Výkonná moc se skládá z prezidenta, předsedy vlády a sboru ministrů. Sbor ministrů se pravidelně schází, aby řešil politické záležitosti. Guvernéři 18 provincií jsou jmenováni prezidentem. Ústava z roku 1992 určuje pravomoci vlády a práva a povinnosti občanů. Právní systém je postaven na portugalském. Soudy působí jen ve 12 ze 140 obvodů. Nejvyšší soud působí jako odvolací orgán. Ústavní soud nikdy nebyl ustanoven.
Prezident oznámil, že vláda má zájem vypsat v roce 2006 volby, později však byly tyto opět odloženy. Od roku 1992 se tedy parlamentní volby konaly poprvé 5. září roku 2008. V těchto posledních volbách zvítězilo MPLA s 81% hlasů.
Většina území Angoly je pokryta rozsáhlou vnitrozemskou plošinou o výšce 1500 m n. m. Jenom uprostřed země se zdvihá nejvyšší plošina Bié které se místně říká Planalto s masívem Morro Môco. Směrem k pobřeží klesá tato plošina do úzkého pásu nížin. Na severozápadě země zasahuje rozsáhlejší nížina přes ústí řeky Kongo až k přístavu Cabinda. Podnebí na jihu Angoly a podél pobřeží, je suché a tropické. V listopadu do dubna na severu panuje období dešťů. Poměry: Angolský stát je velmi úzká pobřežní nížina, která přechází v náhorní plošiny.
Podnebí Angoly je tropické. Klima pobřežních oblastí ochlazuje studený Benguelský proud, zřejmě největší studený proud na světě. Tento proud moderuje počasí v zemi pro Evropany na velice přijatelné.
Kvůli čtvrt století trvajícím bojům měla Angola rozvrácenou ekonomiku. Po skončení občanské války začala intenzivněji využívat bohaté přírodní zdroje, mezi něž patří ropa, zlato, diamanty, úrodná půda, lesy a vody bohaté na ryby. 85 % obyvatel se živí z vlastní zemědělské činnosti. Především díky ziskům z ropy, prodávané hlavně do Číny, se Angola stala jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik Afriky. Angolská vláda se v souvislosti s pořadatelstvím Afrického poháru národů 2010 rozhodla investovat miliardu dolarů na rozvoj infrastruktury. Realizací byly pověřeny čínské stavební firmy.
Angola je prioritní zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. Cílem ČR je pomoci Angole k potravinové soběstačnosti skrze rozvoj zemědělství a zlepšit situaci ve válkou naprosto rozvráceném sektoru vzdělání. V plánu je i podpora projektů zaměřených na dopravní infrastrukturu a zdravotnictví.
Angola má tři hlavní etnické skupiny: Ovimbundu, Kimbundu a Bakongo, mluví různými bantuskými jazyky. Portugalci tvoří největší skupiny neangolského obyvatelstva. Portugalština je také nejdůležitějším a oficiálním jazykem. Na jihovýchodě se také vyskytují kmeny Křováků. Angola čítá cca 10 276 000 obyvatel, z toho 71% jich žije na venkově a zbylých 29% ve městech. Délka života je u mužů průměrně 43 let, u žen 47. Tedy asi o 25 let méně než v ČR. Úředním jazykem je portugalština ale většina národa mluví bantuským nářečím. Mezi největší skupiny patří 39% Ovimbundu a 25% Kimbundu. Cca z poloviny převládá tradiční víra, dále pak římští katolíci a protestanti.


Tačikawa Ki-74

Tačikawa Ki-74 byl japonský experimentální dálkový průzkumný a později i bombardovací letoun z období druhé světové války. Tento dvoumotorový středoplošník byl vyvinutý pro Japonské císařské námořnictvo. Jeho vývoj začal už v roce 1939. Původně měl sloužit k dálkovému průzkumu, což bylo později změněno na výškové bombardování. Proto musel být rozsáhle přepracován a jeho vývoj se neustále opožďoval.
Prototyp poprvé vzlétl 25. května 1944. Prototyp měl motory Micubiši Ha-211 Ru o výkonu 2 200 hp, zatímco 13 předsériových kusů už mělo motory Micubiši Ha-104 Ru o výkonu 2000 hp s turbokompresory. Pětičlenná posádka pracovala v přetlakové kabině.
Typ Ki-74 nikdy nebyl zařazen k bojovým jednotkám, přesto dostal od spojenců kódové označení Patsy. Původně se mu ovšem říkalo Pat, protože spojenci letoun zpočátku omylně považovali za dálkovou stíhačku a proto jí podle svého kódového systému přidělili mužské jméno.


Kauhajoki

Kauhajoki je město v Jižní Pohjanmaa v kraji Západní Finsko. Žije v něm přes 14 000 obyvatel. Jeho rozloha činí 1 315,72 km2 z čehož 16,45 km2 jsou vodní plochy.
Sousedními obcemi jsou Honkajoki na jihu, Isojoki na jihozápadě, Jalasjärvi na východě, Karijoki a Teuva na západě, Karvia na jihovýchodě a Kurikka na severu.
Oblast obývali lidé již od 16. století. Roku 1584 zde byla postavena kaplička. Roku 1858 zde byla založena farnost. Obec byla založena roku 1868. Městem se stala 1. července 2001.
Během zimní války, 1. prosince 1939 až 12. února 1940, v místní škole zasedal Finský parlament. Díky tomu jsou na znaku města dvě kladívka předsadajícího.
23. září 2008 zastřelil v místní vyšší odborné škole 22letý student Matti Juhani Saari vlastní zbraní jednoho spolužáka, osm spolužákyň a jednoho učitele a další ženu těžce zranil. Následně se pokusil o sebevraždu, střelil se do hlavy. Zemřel o několik hodin později v univerzitní nemocnici v Tampere. Jako pravděpodobný motiv byla uváděna nenávist k lidem.


Zařizovací předmět

Zařizovací předmět je účelné příslušenství obytných i provozních budov, které slouží k úkonům za použití vody. Především jsou zařizovací předměty používány při osobní hygieně a udržování čistoty v budově. Do zařizovacího předmětu přichází voda čistá ať už pitná či užitková a z něj odchází voda odpadní.
Nejtypičtějším zařizovacím předmětem v koupelně je umyvadlo a vana. Dalšími zařizovacími předměty které mohou být umístěny jsou záchod, bidet nebo výlevka.


Yamhill County

Yamhill County je okres amerického státu Oregon založený v roce 1843. Správním střediskem je město McMinnville. V okrese žije 84.992 obyvatel.


František Skorkovský

František Skorkovský se narodil v italském Terstu a jeho matka byla Italka. Vystudoval italské gymnázium a Právnickou fakultu MU. Od roku 1937 byl předsedou tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva. Angažoval se i v mezinárodních studentské organizaci Confederatión Internationale des Étudians, kde zastával funkci předsedy jedné z komisí, a často se účastnil různých mezinárodních studentských setkání. V roce 1939 působil jako předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.
Do roku 1937 působil v studentském odboru Národního sjednocení, avšak byl z ně kvůli jednomu svému hlasování vyloučen. Po té se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Zajímal se o dění v Itálii a byl zaměstnám byl u italské pojišťovny Riunione Adriatica.
V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.


Suchoj Su-17

Suchoj Su-17/20/22 je sovětský proudový bombardér a bitevní letoun, který používali i Vzdušné síly AČR. Poslední stroje tohoto typu byly z české armády vyřazeny roku 2002.
Vývojová řada letounů Su-17/20/22 vznikla v 60. letech 20. století, kdy měla nahradit zastaralé letouny Suchoj Su-7. 2. srpna 1966 vzlétl první prototyp letounu, zvaný S-22. Tyto sériové stroje dostaly později typové označení Su-17. Ve vývoji bylo dále pokračováno, na základě zkoušek došlo k několika zlepšením. Postupně vznikaly nové verze, přičemž exportní letouny byly označeny jako Su-20 a Su-22.


Plavidlo

Plavidlo je plovoucí těleso určené pro službu nebo umístění na vodě, např. pro přepravu nákladů a osob nebo nesení různých strojů a zařízení. Mezi plavidla podle českého Zákona o vnitrozemské plavbě patří lodě, malá plavidla, plovoucí stroje, plovoucí zařízení a jiná ovladatelná plovoucí tělesa, mezi něž patří například vory. Mezi plavidla se podle mezinárodní smlouvy COLREG řadí i obojživelná vozidla, hydroplány, bezvýtlaková plavidla atd.


Seznam planetek 62251-62500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Chala

Chala je název vertikální agroekologické zóny v Andách. Tato zóna je určena nadmořskou výškou od 0 do 500 m nad mořem. Většinou je pokryta pouštěmi. Srážky jsou minimální, avšak vzdušná vlhkost je značná, což se projevuje ve formě častých mlh.


Hraniční pásmo

Hraniční pásmo se nachází v některých zemích u jejich státních hranic. Jedná se o zakázanou oblast, sloužící k bezpečnostním účelům.
Hraniční pásmo je viditelně označené a může se táhnout jen stovky metrů, ale i desítky kilometrů daleko od hranic samotných, záleží na politické situaci.
Mezi známá hraniční pásma patří například demilitarizovaná zóna mezi oběma korejskými státy, hraniční pásmo ČSSR podél hranic se Západním Německem a Rakouskem, či ostře střežená hranice mezi NSR a NDR. Hraniční pásma na území „zemí socialistického tábora“ byla považována za symbol nesvobody a omezení pohybu osob, mnohdy přirovnávána i k vězení.
V současné době je také významné i hraniční pásmo podél hranice mezi severním a jižním Kyprem, které není pro obyvatele obou států prostupné a je spravováno jednotkami OSN.


Provincie Izumi

Provincie Izumi nazývaná také Senšú byla stará japonská provincie rozkládající se v jihozápadní části dnešní prefektury Ósaka.
Hlavní město provincie leželo zřejmě na místě dnešního moderního předměstí města Izumi. K Izumi patřila i jižní část velkého přístavu Sakai.
V provincii obvykle vládl ten, kdo ovládal Ósacký hrad a provincii Seccu.


Pavel Hečko

Pavel Hečko je český fotograf. Vyučil se knihkupcem, absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze a externě vystudoval fotografii na FAMU v Praze. Od roku 1982 pracuje jako fotograf na volné noze, od r. 1994 je pedagogem na SPGŠ. Žije v Praze.
Zabývá se především portrétem. Na svých snímcích zaznamenává nejen vnější podobu fotografovaných, ale i mnohé prvky jejich povahy a pocitů. Zajímá ho vyhledávání fyziologických a povahových shod a odlišností – například soubor Sestry, Dvojčata, Inverzní portréty, ve kterých využil možnosti porovnání na základě stranově převrácených snímků. V souboru vystaveném r. 1988 ve Fotochemě srovnává staré portréty stejných lidí s fotografiemi z jiné doby, ale z téhož prostředí.
„Pavel Hečko je dnes málo známý,“ říká o Pavlu Hečkovi Vladimír Birgus. „Přitom si myslím, že v portrétní fotografii 70. a 80. let patřil k tomu nejlepšímu, co u nás bylo.“


Ořízka

Ořízka je boční část knihy tj. hrany listů knihy viditelné je-li kniha zavřená. Název je odvozen ze způsobu, jakým se ořízka vytváří: svázaný knižní blok je před vlepením do desek ze tří stran seříznut.
Kromě obyčejné bílé ořízky se u starších nebo reprezentativních knih vyskytuje tzv. natíraná ořízka - hrany listů jsou nabarveny např. zlatou barvou, dekorovány tzv. mramorováním aj. Kromě funkce dekorativní může být ořízka významná i pro orientaci v knize - zejména u slovníků se využívá toho, že při tisku na stránky přes okraje je tiskařská barva částečně viditelná i na ořízce. Podél strany protilehlé ke hřbetu knihy proto bývají rozmístěny značky odpovídající jednotlivým počátečním písmenům hesel pro snadné vyhledání hesla. V některých případech jsou v odpovídajících místech navíc stránky opatřeny výřezy pro prsty, takže ořízka není hladká.


Hilda Solisová

Hilda L. Solisová je americká politička. V současnosti je členkou Sněmovny reprezentantů za stát Kalifornie. V roce 2000 se jí po dlouhé době podařilo získat nominaci proti dlouholetému kongresmanovi Matthew G. Martínezovi. V Kongresu se věnuje zejména oblastem práce, sociálních věcí a životního prostředí.
V prosinci 2008 oznámil Barack Obama, že Solisovou nominuje na post ministryně práce ve své vládě.


Hladká svalovina

Hladká svalovina je jeden ze základních typů svaloviny. Skládá se z vřetenovitých buněk a nedokážeme jí ovládat vůlí. Její činnost je pomalá a řídí ji vegetativní soustava, neboli autonomní nervy, spolu s hormony. Je vyvinuta u bezobratlých i obratlovců.
Hladká svalovina u člověka tvoří stěny většiny orgánů, ale třeba také střední svalovou vrstvu cévní stěny. Hladké svaly se vyskytují i v kůži nebo např. v prostatě, děloze, močovodu či v oku.
Základní jednotkou hladkého svalstva je vřetenovitá svalová buňka o délce asi20–500 mikrometrů a šířce asi 5 mikrometrů. Na obou pólech mohou být buď zašpičatělé, nebo různě roztřepené a rozeklané. Tyto buňky obsahují uprostřed buněčné jádro, zatímco ostatní organely jsou nahloučeny spíše na obou pólech. Na povrchu je bazální lamina a kolem buněk také retikulární vlákna. V buňkách probíhá nejen pravidelná kontrakce, ale i poměrně intenzivní syntéza kolagenu, elastinu a proteoglykanů.


Letoun měkkoploutvý

Letoun měkkoploutvý ve skutečnosti aktivně nelétá, nýbrž klouže či plachtí nad vodou na zvětšených a zesílených ploutvích. Některé druhy letounovitých ryb plachtí s pomocí zvětšených prsních a břišních ploutví, jiné používají pouze prsní ploutve. Plachtění používají při úniku před predátory, např. před delfíny, mečouny a tuňáky. Ve vzduchu mohou docilovat i rychlost 65 km/h.
V případě že chce letoun vystartovat z vody, rychle pod vodou kmitá ocasem, aby dosáhl maximální rychlosti pro proražení vodní hladiny. Pak roztáhne prsní ploutve a vznese se nad hladinu, zatímco dolní lalok ocasní ploutve stále kmitá. V plné rychlosti může tato ryba setrvat v klouzavém letu až 12 sekund.


Evropská hokejová liga 1984/1985

20.ročník hokejového turnaje European Cupu.Vítězem turnaje se stala CSKA Moskva.


Zdeněk Ambler

V roce 1980 získal titul doktor věd a roku 1990 se stal univerzitním profesorem. Od roku 1989 je přednostou Neurologické kliniky Lékařská fakulty Univerzity Karlovy v Plzni a Fakultní nemocnice v Plzni. Zabývá se neurologií, neurofyziologií, elektromyografií a nervosvalovými poruchami.


Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera

Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Česky román také vyšel pod názvem Dobrodružná závěť.
Na počátku vypravování se seznamujeme s bohatým Egypťanem Kalmykem pašou z Káhiry, který má jediné dva příbuzné, chudého a nenávistného bratrance Murada a jeho syna Sauka. Murad našeptává egyptskému místokráli, že Kalmyk paša proti němu chystá spiknutí a doufá, že tak získá bratrancův nesmírný majetek. Kalmyk paša se cítí ohrožen a roku 1831 se rozhodne, že své bohatství uložené ve zlatě, diamantech a drahých kamenech pečlivě uschová. Na radu kapitána jedné lodi zakopá svůj poklad na zcela neznámém ostrůvku, který teprve nedávno vznikl zvednutím mořského dna při sopečné činnosti.
Nyní nás Verne přenese do roku 1862. Kapitán pobřežní plavby mistr Pierre Servan Malo Antifer, který ve svých šetačtyřiceti letech žije na odpočinku Saint-Malo má jeden velký problém. Vlastní po svém otci Thomasovi Antiferovi listinu se zeměpisnou šířkou jakéhosi ostrova, kde je prý uloženo obrovské bohatství. Pod listinou je podepsán Kalmyk paša, který svůj poklad odkázal otci mistra Antifera proto, že ten jej roku 1799 zachránil při hromadném masakru zajatců, který nařídil Napoleon Bonaparte po dobytí Jaffy. Mistr Antifer tak léta netrpělivě čeká že mu někdo sdělí potřebnou zeměpisnou délku, která je nutná k nalezení ostrova. Ani jeho rodina, ani přítel Gildas Tregomain nevěří, že se mistr Antifer údaj o zeměpisné délce někdy dozví. Tu jej navštíví notář Ben Omar z Alexandrie a snaží se z něj vymámit údaj o zeměpisné šířce ostrova s pokladem. Když se mu to nepodaří, musí s pravdou ven. Je vykonavatelem závěti Kalmyka paši, ve které je uveden mistrem Antifrem dlouho toužebně očekávaný údaj - 54 stupňů, 57 minut východní zeměpisné délky. S pomocí svého a nového údaje mistr Antifer zjistí, že místo, kde nalezne svůj poklad, je v Hormuzském průlivu u břehů Maskatu. Se svým synovcem a s přítelem Gildasem se proto vydá lodí do Port Saidu a vlakem do Suezu. V Suezu se k výpravě připojí notář Ben Omar se svým písařem Nazimem a všichni se nalodí na parník, kterým se dopraví do Maskatu. Mistr Antifer však netuší, že notářův písař je ve skutečnosti vyděděný synovec Kalmyka paši Sauk, který ho chce s polečně s notářem Ben Omarem okrást.
Na ostrůvku v Hormuzském průlivu však čeká mistra Antifera nepříjmné překvapení. Pod dvojitým K, což je monogram Kalmyka paši, není zakopán poklad, ale dokument s novou zeměpisnou šířkou, a také s tím, že údaj o nové zeměpisné délce vlastní jakýsi tuniský bankéř Zambuko, kterému byl Kalmyk paša zřejmě také zavázán svou vděčností. Mistr Antifer postupně zjišťuje, že není jediným dědicem Kalmyka paši. Jeho nové a Zambukovy souřadnice ukazují na ostrůvek ležící v Guinejskémn zálivu poblíž Mayumby. Na ostrůvku však se Zambukem naleznou jen další dokument se zeměpisnou délkou dalšího ostrůvku s tím, že zeměpisnou šířku zná reverend Tyrkomel z Edinburghu ve Skotsku. Nové zeměpisné souřadnice pak nutí mistra Antifera s jeho přáteli vydat se k jižnímu cípu ostrova Spitsbergen, největšího ze Špicberských ostrovů.
K naprostému zoufalství mistra Antifera však v jámě, kterou pod dvojitým K vykopal, poklad opět nebyl. Místo něho tam Kalmyk paša uložil další listinu, ve které ale svým dědicům napsal, že tento dokument je již poslední a že obsahuje souřadnice čtvrtého ostrůvku, kde je poklad skutečně zakopán. Zároveň Kalmyk paša napsal, že jeho záměrem bylo, aby se jeho dědicové během cesty, kterou podle jeho záměrů museli absovovat, vzájemně dobře poznali a navázali nerozlučné přátelství. Pergamen byl však naneštěstí v dolní části rozežrán vlhkem a stal se nečitelným. Rozeznat se dal pouze text „Aby dědici ten ostrůvek našli, stačí vést … Ostrůvek… ležící… zákon… geometricky… pól“.
Mistr Antifer se zdrceně vrátí do svého domova v Saint-Malo a je přesvědčen, že je vše ztraceno. Snoubenka jeho synovce však zjistí, že všechny tři ostrůvky leží na kružnici, což synovce přivede k myšlence, že čtvrtý ostrůvek leží ve středu tohoto kruhu. Na základě této úvahy je jako místo ukrytého pokladu určeno místo ve Středozemním moři v Sicilském průlivu nedaleko ostrova Pantelleria. Mistr Antifer však k všeobecnému překvapení nadšení ostatních nesdílí. Na naléhání přítele Gildase Tregomaina se však rozhodne ke čtvrtému ostrůvku vyrazit. Když se dostanou na příslušné místo, žádnou pevninu nenajdou. A to mistr Antifer veděl předem. Poklad byl totiž zakopán na ostrůvku Julia, který roku 1831, krátce poté, co na něm Kalmyk paša zakopal svů poklad, zmizel po výbuchu podmořské sopky pod hladinou.


Seznam sítí trolejbusové dopravy v Severní Americe

Toto je seznam sítí trolejbusové dopravy v Severní Americe. Obsahuje všechny zaniklé i provozní sítě trolejbusů, které se v Severní Americe nacházely či nacházejí.
Jména měst, kde jsou trolejbusy dosud v provozu, jsou napsána tučně. Pokud existuje článek ke konkrétnímu provozu, je na něj v kolonce Článek uveden odkaz.
Do tohoto seznamu je zařazena i v Tichém oceánu ležící Havaj, jakožto část Spojených států.


Veněra 9

Orbitální část sondy se skládala z válcovité části se dvěma křídly solárních panelů a s parabolickou anténou s vysokým ziskem. Ke dnu válce byla připojena jednotka s pohonným systémem, vrchol válce byl spojen s kulovitým pouzdrem o průměru 2,4 m, které obsahovalo přistávací modul sondy.
Sonda odstartovala 8. června 1975 pomocí rakety Proton-K/D z kosmodromu Bajkonur. Na oběžnou dráhu Venuše vstoupila 20. října 1975. Úkolem orbitální části bylo zprostředkovávat radiové spojení přistávacího modulu se Zemí a zkoumat horní vrstvy atmosféry planety. Veněra 9 se stala první umělou družicí Venuše.
Dne 20. října 1975 se přistávací modul oddělil od orbitální části a 22. října v 05:13 UT přistál na povrchu Venuše poblíž Beta Regio na strmém svahu pokrytém balvany. Přistávací modul byl chlazen cirkulující kapalinou. Přesto vydržel pracovat na povrchu za extrémních podmínek pouze 54 minut.
Sonda zjistila, že vrstva mraků je 30-40 km silná a začíná ve výšce 30-35 km nad povrchem. Bylo analyzováno chemické složení atmosféry, kde byly nalezeny kyselina chlorovodíková, kyselina fluorovodíková, brom a jód. Ostatní měření zahrnovala určení tlaku asi 90 atmosfér, teplotu 485 °C, světelnost na povrchu dosahovala úrovně srovnatelné se zamračeným letním dnem na Zemi. Veněra 9 byla první sondou, která zaslala na Zem černobílé snímky z povrchu Venuše. Na nich lze pozorovat, že v atmosféře není zjevně viditelný prach, kolem sondy byly různé 30-40 cm velké kameny bez eroze. Naplánované 360° panoramatické obrázky nemohly být vytvořeny, protože se u jednoho ze dvou fotoaparátů nepodařilo odstranit kryt čočky. Na Zemi byly odeslány snímky omezené na 180°. Tuto poruchu měla i Veněra 10.


Jelen milu

Jelen milu, též jelen Davidův nebo jelen pátera Davida je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V zajetí se však dobře rozmnožuje a na konci 20. století byl reintrodukován do své původní domoviny.
Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být „naopak“, výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé, dichotomické. Další zvláštností je fakt, že během roku mohou vyrůst dvě sady paroží - letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté.
Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg.
V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské. Existují i další verze: jelen milu má mít velbloudí krk, oslí ocas, kravské pazhehty a jelení parohy, nebo paroží jelena, ale hlavu podobnou hlavě koně a tělo kravské.
V minulosti jeleni milu obývali mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, nicméně kvůli nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n.l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni za zdí pro potěchu císařského dvora.
V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy - na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal. Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900.
Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do v parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO.
V roce 1985 byl jelen milu reintrodukován do přírodního parku v blízkosti Pekingu, tam, kde se kdysi nacházel císařský lovecký park. O rok později byli vysazeni také v rezervaci Dafeng. V těchto rezervacích jsou zvířata chována oborovým způsobem.
V současnosti jsou jeleni milu chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světe, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody.
Všechny znalosti o chování jelena milu pocházejí z pozorování v zajetí. Jsou to společenská zvířata, která se sdružují do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě - velmi dobře a rádi plavou. Jsou to pasoucí se býložravci, jejich potravou jsou hlavně trávy a vodní rostliny.
Asi dva měsíce před příchodem říje samci opouštějí stáda. Vrátí se až v červnu, v říji, kdy bojují o právo pářit se s laněmi. Jejich zbraněmi v boji jsou kromě parohů i zuby a přední končetiny.
Březost trvá asi 280 dní, poté se rodí 1-2 mláďata, která laň vodí 10-11 měsíců. Žijí průměrně 18 let.
Jelen milu je pravděpodobně mezidruhovým křížencem mezi jelenem lyrorohým Cervus eldi a jelenem wapiti Cervus canadensis nebo mezi nějakými dnes vymřelými druhy blízce příbuznými obou uvedených. Vzhledem k tomu, že existuje fosilní záznam jelena milu z pozdního pliocénu, jeho vznik není ovlivněn lidmi.
V roce 1997 byl IUCN jelen milu ohodnocen jako kriticky ohrožený druh, v přírodě žilo méně než 50 kusů. To v současnosti zřejmě již neplatí, nicméně jelen milu potřebuje stále ochranu člověka.


Hokuriku

Hokuriku je oblast při pobřeží Japonského moře, která je součástí regionu Čúbu na japonském ostrově Honšú.
Existují dvě definice rozsahu této oblasti. Podle první ji tvoří prefektury Tojama, Išikawa a Fukui, podle druhé navíc i prefektura Niigata. V prvním případě je prefektura Niigata spojována s prefekturou Nagano do tzv. regionu Šin'ecu a ten společně s Hokuriku tvoří region Hokušin'ecu.


Píla

Píla je obec na Slovensku v okrese Pezinok. V roce 2004 měla 278 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1602.


Michele Rozenfarb

Michele Rozenfarb je francouzská spisovatelka a psychoanalytička. Žije v Toulouse.


Litevština

Litevština patří do východní větve skupiny baltských jazyků. Je to úřední jazyk Litvy, kde jím mluví přibližně 2,9 milónu mluvčích, v sousedních státech a ve světě je to pak přibližně 1,1 mil. mluvčích.
Východobaltské jazyky se od západobaltských jazyků oddělily mezi roky 400 - 600. Diferenciace mezi litevským a lotyšským jazykem začala kolem roku 800. V 13. - 14. století měli velký vlv na vývoj lotyšského a litevského jazyka Livonci, kteří v tomto období obsadili území okolo řeky Daugavy. Toto území se téměř překrývalo s územím dnešní Litevské republiky.
Nejstarší písemná památka pochází z počátku 16. století. První tištěnou knihou je Katechismus Martynase Mažvydase, vydaný v Královci.
Litevština používá 12 psaných samohlásek, které jsou podobné latinským, obrácený háček značí dlouhou samohlásku, původně však označoval nosovou samohlásku. Litevština má také několik dvojhlásek: ai, ie, uo, au, ei, iu.
V litevštině existuje na 20 souhlásek, které jsou psány latinkou. Navíc se zde stejně jako v češtině vyskytuje spřežka CH.
Litevština je syntetický jazyk. Z lingvistického hlediska je zajímavá pro četné archaické rysy, které jazykovědcům pomáhájí při studiu vývoje indoevropských jazyků.
V litevštině se rozlišují dva jmenné rody – mužský a ženský, slova bez rodu se používají jen zbytkově v případě přídavných jmen a zájmen. Má 5 vzorů podstatných jmen a 3 vzory u přídavných jmen. Všechna slovesa mají přítomný, minulý, budoucí a zvláštní minulý opakovaný čas; oznamovací, podmiňovací a rozkazovací způsob. Litevština má a používá nejvíce druhů přechodníků ze všech indoevropských jazyků, přechodníky zde existují ve všech časech a rodech. Pro časování zvratných sloves bez předpony existují speciální paradigmata. Viz některé podrobnosti litevské gramatiky a srovnání s gramatikami dalších jazyků.
Jména se skloňují sedmi pády: nominativem, genitivem, dativem, akuzativem, instrumentálem, lokálem, a vokativem. Ve staré litevštině se používaly další tři pády: illativ, adessiv a allativ. Pozůstatky těchto pádů můžeme najít i v ustálených rčeních. Litevština má genitiv záporový a bezpředložkový lokál, tj. neexistuje zde předložka "v".


Neotsu

Neotsu se nachází na 45. rovnoběžce severní šířky, tj. přesně uprostřed mezi rovníkem a severním pólem. Leží na severovýchodní straně jezera Devils Lake, na severním konci města Lincoln City, asi jeden km od oregonského pobřeží Tichého oceánu. Osadou prochází silnice 101, pobřežní spojnice Kanady a Mexika.
V Neotsu se nachází pošta založená 28. března 1928, dále také golfové hřiště, kemp a dětský tábor.
Název Neotsu pochází z jazyka domorodých obyvatel a bývá překládán jako "jezero" nebo také "zlá voda".


Banija

Banija je historický region v Chorvatsku. Rozkládá se mezi řekami Una a Kupa. Většími městy v této oblasti jsou Petrinja, Glina, Kostajnica a Dvor.
Svůj název tato oblast získala v časech existence Vojenské hranice, počátkem 18. století. V této době byla zřízena Banská krajina, která se rozkládala ve významné části předělu mezi Kupou, Sávou, Unou a Petrovou horou. Banská krajina byla pod vrchní správou chorvatského bána, který zde působil jako vojenský správce. Pojem banija tedy pochází z názvu teritoriální jednotky pod správou bána, podobně jako názvy kapetanie či plukovnie. V oblasti Banské krajiny nosí, podobně jako je tomu třeba i v bývalých župách horních uher, města regionální přídomek, jako například Banski Drenovac nedaleko Gliny, Banski Grabovac nedlaeko Petrinje a také Banski Kovačevac, rozkládající se východně od města Karlovac. Chorvati tuto oblast nazývají také Bánovina, nicméně původ tohoto výrazu je již jiný a více směřuje k civilnímu charakteru dané oblasti.
Území bylo součástí starochorvatské župy Gorska a dlouhou dobu osídlené chorvatským národem.
Jižní část Banije mezi Zrinjskou horou a řekou Unou byla osídlena Srby již v časech turecké správy. Zároveň byla osídlena i oblast okolo Kozary v Bosně. Banija jako vojenská oblast byla rozdělena na dva zemské regimenty, glinský a petrinjský. Oba dva spadaly pod správu chorvatského bána od roku 1704.
Před válkou a rozpadem Jugoslávie byla oblast osídlená převážně Srby a od roku 1991 byla součástí Republiky Srbská krajina. Roku 1995 bylo území dobyto Chorvatskem a většina srbského obyvatelstva byla vyhnána. Dnes v oblasti převažují Chorvati.


Tuzlov

Tuzlov je řeka v Rostovské oblasti v Rusku. Je dlouhá 182 km. Plocha povodí měří 4680 km2.
Pramení na jižních svazích Doněckého krjaže. Ústí zprava do Aksaje, který je pravým ramenem Donu.
Zdrojem vody jsou sněhové srážky. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v březnu a v dubnu. Na horním toku v létě místy vysychá. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 60 km od ústí činí 2,1 m3/s, maximální 415 m3/s a minimální 0,19 m3/s.


Jurij Brězan

Jurij Brězan byl jeden z nejvýznamnějších lužickosrbských spisovatelů 20. století. Bývá řazen také mezi německé spisovatele.
V Německé demokratické republice byl třikrát vyznamenán Národní cenou, v roce 1973 Literární a uměleckou cenou Domoviny, v roce 1974 Řádem Karla Marxe a roku 1981 Vlasteneckým řádem za zásluhy.
Řada Brězanových románů a povídek nese autobiografické rysy. K takovým dílům patří i jeho nejznámější románová trilogie Der Gymnasiast, Semester der verlorenen Zeit a Mannesjahre. V dalších dílech se objevují prvky folkloru Horní Lužice.
Psal hornolužickou srbštinou i německy. Jeho díla byla přeložena do 25 jazyků.


Proglaciální jezero

Proglaciální jezero je druh ledovcového jezera, které vzniklo před čelem ledovce. Je z převážné části nebo zcela zásobované vodou vznikající odtáváním ledovce. Ten také většinou tvoří část břehové linie vlastního jezera. Fauna a flóra těchto jezer je obvykle velmi chudá.


Lubomír Typlt

Lubomír Typlt je český malíř, který v současné době žije střídavě v Berlíně a v Praze.
Malířské dílo je příznačné svou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Rozvíjí svůj mýtus o lidském jedinci pomocí malířských prostředků : vytříbené kresebnosti i absurdních prostorových objektů. S oblibou používá techniku kvaše, které mu propojí výrazové přechody mezi kresbou a malbou a jsou charakteristické spontánností, gestickou živostí a formálních vytříbeností. Vedle vizuální tvorby se příležitostně věnuje také hudbě


Bitva u Kadeše

Poté co byla vypuzena Hyksóská 15. dynastie, se egyptská Nová říše stala více agresivní a snažila se kontrolovat území u svých hranic. Za panování Thutmose I., Thutmose II. a jeho syna Amenhotepa II. se Egypt neustále rozrůstal.
Thutmose I. vyslal vojenskou výpravu do Núbie a pravděpodobně rozvrátil tamější říši Kuš. Pak zamířil do Sýrie, kde se pokusil napadnout říši Mitanni. Protože však ji pravděpodobně shledal vojensky příliš silnou, omezil se pouze na místní boje.
Jeho následovník Thutmose II. porazil povstání v Kuši a královna Hatšepsut, která vládla jako regentka za svého nevlastního syna Thutmose III., vyslala pouze několik výprav, které měly za cíl potlačit povstání v Núbii.
Teprve Thutmose III. se pokusil zmenšit moc říše Mitanni, která ohrožovala přístup Egypta k libanonským cedrům a nerostným surovinám. Vytáhl s vojskem do Levanty a tam v bitvě u Megidda dobyl toto město, které ovládal vládce Kadeše a chránili náčelníci státu Naharin. Megiddo i Kadeš byly v té době vazalskými městy říše Mitanni.
Jeho nástupce Amenhotep II. podnikl na začátku svého panování do Sýrie dvě vojenské výpravy, aby potrestal odbojné náčelníky, ale mezi říší Mitanni a Egyptem v této době panovaly již poměrně dobré vztahy. Po skončení druhé vojenské výpravy uzavřel Amenhotep II. s říší Mitanni mír.
Po uzavření míru přestal Egypt provádět vojenské výpravy. Thutmose IV. si vzal za ženu dceru mitannského krále Artamy, aby tak stvrdil diplomatické svazky. Amenhotep III. v diplomatické politice pokračoval. V té době byl Egypt na vrcholu své moci.
Nástupcem Amenhotepa III. byl Amenhotep IV., který provedl náboženskou reformu. Vládl jako Achnaton z nového hlavního města Achetatonu a zavedl uctívání jediného boha Atona. I když po jeho smrti se Egypt vrátil k původním bohům, jeho reforma otřásla jistotami obyvatel Egypta. Za jeho vlády byla říše Mitanni dobyta Chetity a někteří vazalové Egypta se od něj odtrhli. Egypt postupně začal ztrácet získaná území v severní Sýrii.
Faraon Tutanchamon se pokusil zajistit si v Sýrii autoritu, ale jeho velitel Haremheb nebyl příliš úspěšný. V roce Tutanchamonovy smrti bylo egyptské vojsko poraženo Chetity u Amky nedaleko města Kadeš. Kadeš bylo strategické město v Sýrii a ohraničovalo hranici mezi dvěma velmocemi. Vdova po Tutanchamonovi se pokusila sjednat s Chetity mír a požádala chetitského krále Šuppiluliumaše, aby jí dal svého syna za manžela. Ten však byl při své cestě do Egypta zavražděn a boje s Chetity o území v severní Sýrii pokračovaly. Po krátkém panování faraona Aje získal trůn Haremheb, ale Egyptské říši se nepodařilo Kadeš dobýt zpět.
To se podařilo až v prvním roce své vlády Sethimu I. Jako jeho otec Ramesse I., i Sethi I. byl vojenský velitel. Nápisy na zdi v chrámu v Karnaku zaznamenávají podrobnosti o jeho výpravách do Kanaánu a Sýrie. Na první výpravu se vydal s 20 000 muži a dobyl některá města v jižní Palestině. Při druhé výpravě získal pod kontrolu město Kadeš a vládce Amurru se stal opět vazalem Egypta. Ale při dalším pokračování války tato území postupně znovu získali Chetité zpět.
Nástupce Sethiho I., Ramesse II. přestěhoval hlavní město do Piramesse, které leželo ve východní části nilské delty, blízko syrských provincií. Nechal vyzbrojit armádu, vybavit ji válečnými vozy a vycvičit ji.
Ve čtvrtém roce svého panování se vydal s vojenskou výpravou do Kanaánu s cílem připojit území Amurru zpět k Egyptu. Po tomto útoku vyslal chetitský král Muvatalliš II. vojsko. Tato vojska se setkala u města Kadeš.
Ramessovu armádu tvořily čtyři oddíly nazvané Amon, Re, Seth a zřejmě nově vytvořil oddíl Ptah. Ramessova armáda překročila egyptskou hranici na jaře pátého roku jeho panování a po měsíčním pochodu se dostala na území Kadeše. Ramesse musel během pochodu zabezpečit města při cestě ke Kadeši a kvůli tomu rozdělil své síly a pouze s jedním ze svých oddílů postupoval rychle vpřed. To se však stalo rozhodující chybou v této bitvě.
Když se Ramesse chystal překročit řeku Orontes, jeho vojsko zajalo dva chetitské zvědy, kteří o sobě tvrdili, že jsou zběhové a říkali, že Muvatallišova armáda je ještě mnoho kilometrů daleko. Ve skutečnosti to byla lest krále Muvatalliše, který shromáždil několik svých spojenců u Kadeše a byl skryt před egyptským vojskem.
Další den začal Ramesse se svým oddílem Amon přeplavbu k severnímu břehu řeky. Svůj tábor založil na severozápadní straně Kadeše. Oddíl Re zůstal na jižním břehu a zbývající dva oddíly Ptah a Seth byly ještě mnoho mil jižněji.
Egyptští zvědové poté zajali další chetitské vojáky a když je mučili, vyšlo najevo, že celá chetitská armáda je jen kousek od egyptské. Bezprostředně poté Ramesse poslal posly, aby urychlili příchod oddílu Re, který byl ještě na druhé straně řeky Orontes. Zatímco Ramesse organizoval vojska, Muvatalliš zaútočil na oddíl Re a zničil ho. Zbytky tohoto oddílu prchaly směrem k oddílu Amon, ale byly pronásledovány chetitskými válečnými vozy.
Chetitské vozy velmi rychle prorazily předními řadami Ramessova tábora a vyvolaly paniku mezi egyptskými vojáky. Nicméně Chetité byli zpomaleni odporem a velikostí tábora a někteří byli zabiti, když do sebe naráželi. V egyptském popisu bitvy, Ramesse popisuje sebe, zatímco všichni jeho vojáci utekli pryč takto:
V záchvatu srdnatosti Ramesse se svou osobní stráží a některými válečnými vozy posílenými o vojáky z oddílů Amon a Re napadl chetitské vojsko a Egypťané začali ostřelovat přetížené chetitské vozy. Chetité, kteří pochopitelně věřili, že jejich nepřátelé byli totálně poraženi a zastavili se, aby rabovali egyptský tábor, se stali snadným cílem. Tento protiútok byl úspěšný a Chetité byli zatlačováni. Aby zachránil své ubývající síly, Muvatalliš poslal do boje dalších tisíc vozů. Chetité opět zatlačili Egypťany, ale ke konci bitvy se objevily egyptské posily v podobě třetího egyptského oddílu a ke konci dne dorazil poslední oddíl. Ramesse měl nyní více vozů než Mutavališ, přesto bitva skončila nerozhodně. Ramesse odmítl nabídku míru a přistoupil pouze na příměří.
Bitva u Kadeše byl velice obtížná bitva. Celou dobu soupeření mezi oběma velmocemi proti sobě bojovaly spíš vazalské státy, ale v této bitvě proti sobě bojovala vojska obou vládců. Žádná strana v této bitvě nedosáhla rozhodujícího vítězství a obě strany měly těžké ztráty.
Po bitvě Ramesse shromáždil své síly a stáhl se zpátky do Egypta. Po návratu prohlásil, že dobyl velikého vítězství a že Chetity porazil úplně sám bez svých vojáků. Chetitské záznamy nalezené v Chattušaši hovoří velmi odlišně o závěru bitvy, totiž že ponížený Ramesse byl nucen ustoupit od Kadeše poražen. Chetitský král, Muvatalliš II., pokračoval v úspěšném tažení až na daleký jih a dostal pod kontrolu egyptskou provincii Upi.
Egyptská sféra vlivu v Asii byla nyní omezena na Kanaán. Dokonce i toto území bylo na nějaký čas ohroženo a Ramesse byl nucen se pustit do série tažení v Kanaánu, aby upevnil své postavení předtím, než by mohl znovu zaútočit. Poté Egypťané útočili proti Chetitům, ale kromě malých úspěchů nedosáhli významnějšího vítězství.
V 16. roce vlády Ramesse II. byl svým strýcem Chattušilišem svržen z trůnu syn Muvatalliše Muršiliš III., který o dva roku později uprchl do Egypta. Spor o jeho vydání vedl k dalším bojům mezi Egyptem a Chetitskou říší. Mezitím však začaly Chetitskou říši ohrožovat Asyřané a tak byl Chattušiliš přinucen uzavřít s Ramessem II. mír.
V roce 1258 př. n. l. bylo uzavřeno spojenectví mezi těmito národy. Byla to první smlouva mezi dvěma státy o vzájemné podpoře a míru a nebyla nikdy porušena. Egypťané se museli smířit se ztrátou Kadeše a Amurru, zato však se mohl Ramesse II. soustředit na západní hranici Egypta, kterou začaly ohrožovat nájezdy národů z Libye. Později byl mír potvrzen sňatkem Ramesse II. s Chattušiliho dcerou.


Leden

Leden je podle gregoriánského kalendáře první měsíc v roce. Má 31 dní. Český název měsíce pochází od slova led – měsíc ledu. Původně byl tento měsíc ve východní Evropě označován jako měsíc vlka.
Zpočátku byl leden v římském kalendáři až 11. měsíc v roce. Teprve v roce 153 došlo ke změně začátku roku z 1. března na 1. leden.
Leden začíná vždy stejným dnem v týdnu jako květen předcházejícího roku a stejným dnem jako říjen s výjimkou přestupného roku. Tehdy připadá první lednový den na stejný den v týdnu jako první den dubna a července.
Astrologicky je na začátku ledna Slunce ve znamení Kozoroha a na konci ve znamení Vodnáře. V astronomických termínech začíná v souhvězdí Střelce a končí v souhvězdí Kozoroha.


Groš

Groš je název různých mincí, velmi rozšířených ve střední a východní Evropě, na Balkáně a v východním Středomoří ve středověku a v raném novověku.
Groš vznikl jako „dobrá“ stříbrná mince o váze 3–5 g a s ryzostí kolem 900/1000, která od 13. století nahradila předchozí „tenké“ brakteáty a denáry. Zatímco brakteáty se razily z tenkého plechu a měly tedy jen jednu ražbu, „tlustý“ groš měl odlišnou ražbu na averzu a reverzu. Patrně nejstarším byl Tourský groš, ražený od roku 1266 ve francouzském Tours z příkazu krále Ludvíka IX. Svatého. Vzorem mu patrně byly křižácké zlaté sarcíny, ražené od roku 1250 v Akku. Následoval tyrolský groš vévody Meinharda II., ražený od roku 1271 v Meranu, anglický groat, pražský groš krále Václava II., ražený od roku 1300 v Kutné Hoře a velmi rozšířený až do 16. století, kdy jej nahradil jáchymovský tolar. Od roku 1367 se v Krakově razily krakovské groše krále Kazimíra III. podle vzoru grošů pražských, po roce 1375 se groše razily také v Moldavsku a v dalších místech.
Groš odpovídal většinou 12 denárům, větší sumy se počítaly na kopy grošů. Jako je u mincí pravidlem, hodnota groše postupem času klesala, a to jak váhou, tak i ryzostí, takře se z nich staly drobné peníze. V Polsku se od roku 1752 razily z mědi, v Německu groše nahradily šilinky a od 18. století platily 1/30 tolaru. Groše se používaly také v Bulharsku a na Blízkém východě, turecký název quruš i albánské groshe se odvozují od slova groš, stejně jako ukrajinské hroši, peníze.
V Německu a od roku 1624 také v Rakousku vznikly také „malé groše“ čili grešle, ražené až do roku 1768. Název grešle přešel do obecné řeči a znamená prostě „malou hodnotu“ – odtud úsloví, že něco „nestojí za zlámanou grešli“.
V moderní době je grosz menší měnovou jednotkou v Polsku, do roku 2001 byl v Rakousku menší měnovou jednotkou groschen, než je nahradil cent a euro.


Suma

Suma je řeka na východě autonomní Karelské republiky v severozápadním Rusku. Je dlouhá 164 km. Povodí řeky je 2020 km2.
Za začátek řeky se bere její odtok z Melozera. Protéká přes několik jezer, z nichž největší jsou Šunozero, Chižozero, Pulozero a Sumozero. Mezi jezery překonává peřeje. Ústí do Oněžské zátoky Bílého moře.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 6 km od ústí činí 19,8 m3/s. Zamrzá v listopadu až v prosinci a rozmrzá na konci dubna až v květnu.


Olomoucká punktace

Olomoucká punktace, známá také jako Olomoucká smlouva, byla uzavřena 29. listopadu 1850 v Olomouci mezi mocnostmi Pruskem, Rakouskem a Ruskem. Smlouvou měl být ukončen konflikt mezi Pruskem a Rakouskem ohledně nároků Pruska na Německo.


Miroslav Škaloud

RNDr. Miroslav Škaloud je český politik, senátor za obvod č. 21 - Praha 5 a člen ODS.
Po absolvování základní školy se vyučil strojním zámečníkem v karlínské ČKD, kde poté pracoval. Při zaměstnání vystudoval střední školu a od roku 1968 se vzdělával v oboru teoretická fyzika na Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, kterou ukončil roku 1974.
Po základní vojenské službě pracoval jako výzkumný pracovník. Od roku 1992 se věnoval podnikání v oblasti realit a obchodu.
Zakládal Občanské forum na Praze 5. Členem ODS je od roku 1991. V letech 1994 až 2002 byl zastupitelem městské části Praha 5, z toho v letech 1998 až 2002 působil jako starosta.
Roku 2002 se rozhodl kandidovat do Senátu PČR. Z prvního kola postoupil se ziskem 42,01 % hlasů spolu s Václavem Krásou z US-DEU, který obdržel 25,92 % hlasů. Ve druhém kole se situace opakovala, Miroslav Škaloud se tak díky zisku 56,20 % všech platných hlasů stal členem horní komory Parlamentu ČR, kde ve svém prvním funkčním období působil jako ve Výboru pro evropskou integraci.
V senátních volbách roku 2008 svůj mandát obhájil, když z prvního kola získal podporu 27,76 % voličů. Ve druhém kole zvítězil nad nestraníkem kandidovaným ČSSD Jiřím Witzanym v poměru 54,01 ku 45,98 % všech platných hlasů. Pro druhé funkční období pracuje v Organizačním výboru a Výboru pro záležitosti Evropské unie.


Chieti

Chieti je italské město v Abruzzu hlavní město stejnojmenné provincie. Má 54 697 obyvatel.
Chieti se nachází ve východní části středního Abruzza, 330 metrů nad mořem.
Chieti je jedno z nejstarších měst v Itálii, je dokonce o 500 let starší, než Řím. Ve středověku se dostalo pod nadvládu Normanů. V roce 1860 se město připojilo k Italskému království.
Nejvýznamnější památkou Chieti je Cattedrale di San Giustino, jejíž stavba byla započata v 11. století.


Palau de Gel

Palau de Gel je sportovní stadion v Barceloně, kde hraje domácí zápasy FC Barcelona. Jeho kapacita dosahuje 1256 míst. Stadion byl zbudovaný v roce 1972.


Ottavio Rinuccini

Ottavio Rinuccini byl italský básník a libretista na pomezí mezi renesancí a barokem. Byl prvním známým libretistou vůbec, napsal totiž libreto k opeře Jacopa Periho Dafne, která je vůbec prvním známým dílem, které můžeme považovat za operu.
Rinuccini byl dvořanem a dvorním básníkem na dvoře rodu Medici ve Florencii, byl členem Accademia Fiorentina, Accademia degli Elevati a Florentské cameraty. Skládal převážně operní libreta, intermezza a podobné skladby pro dvorské zábavy.


Roque Santa Cruz

Roque Santa Cruz je paraguayský fotbalista. Hraje za Blackburn Rovers a za reprezentaci Paraguaje. Málem přišel o mistrovství světa ve fotbale 2006, protože si na podzim roku 2005 přetrhl křížový vaz. Brzy se však dal dohromady a mistrovství stihl. Je to technický hráč, který je však i zároveň velmi bojovný nevypouští žádnou šanci a snaží se skórovat.


Antonio Abbondi

První zmínka o něm pochází z roku 1505, kdy byl jmenován superintendantem místo Giorgia Spaventa při rekonstrukci Fondaco dei Tedeschi, zakončené roku 1508. Roku 1505 také navrhl a řídil stavbu benátského kostela San Sebastiano.
Roku 1514 postihl ostrov Rialto požár. Scarpagnino se mimo jiné ujal rekonstrukce pro dóžata významného kostela San Giovanni Elemosinario. Práce byly dokončeny roku 1531. Kostel vyzdobili známí umělci své doby: Tizián, Jacopo Palma il Giovane a Pordenone.
Roku 1520 spolu s Luranem dokončili rekonstrukci veronského Ponte Pietra.
Roku 1527 se Abbondi stal členem bratrstva Scuoly Grande di San Marco, pro které vytvořil model hlavního oltáře.
Roku 1534 pracoval na Scuola Grande di San Rocco, pro kterou navrhl nové schodiště. Podílel se také na Dóžecím paláci.


Trolejbusová doprava v Poti

V Poti, menším gruzínském městě, byla do roku 2004 v provozu trolejbusová doprava.
První trolejbusy se v Poti rozjely 9. května 1981, šlo tedy o jeden z nejmladších trolejbusových provozů v zemi. Největší délky dosáhla síť v roce o deset let později, kdy byly v provozu dvě linky o celkové délce 18 km; provoz na nich zajišťovalo 12 trolejbusových vozidel. Na konci 20. století, v roce 1999, obsluhovaly tyto dvě linky již pouze dva vozy. V roce 2003 už byla provozní pouze jediná linka, její provoz byl zastaven v říjnu 2004.
Kromě vozidel ruské výroby byly do Poti dodány i dva trolejbusy z československého podniku Škoda Ostrov. Konkrétně šlo o dva vozy Škoda 14Tr, které byly dovezeny ve druhé polovině 80. let 20. století. Během 90. let ale byl zakoupen i minimálně jeden trolejbus Škoda 9Tr, původně provozovaný snad v jiném gruzínském městě. Na počátku 21. století byl vozový park kompletně vyměněn: provozní českolovenské vozy 14Tr a 9Tr byly nahrazeny třemi, původem athénskými trolejbusy ZiU 682b ruské výroby.


Hrdina jedné noci

Film Hrdina jedné noci je film z roku 1935 v režii Martina Friče, v němž hlavní roli vytvořil Vlasta Burian.
Krejčí Florián Svíčička se zajímá víc o středověk a o rytíře než o krejčovinu, což štve paní mistrovou. Mezitím se radní ze Zdislavic i se starostou domlouvají, jak oslaví 500 výročí založení města. Vrcholem oslav má být představení, jak rytíř Zdislav dobyl blízký hrad a založil město. Představení režíruje a hlavní postavu hraje pan učitel a obsadil do role poraženého rytíře pana exekutora, ten si u Svíčičky nechal ušít rytířský kostým, to je Svíčičkova specialita.
Exekutorově ženě se nelíbí, co hraje a tak mu to zatrhne. A tak za něj zaskočí Florián, pan učitel mu však zlomil jeho meč a představení bylo zkažené. Vyhodili ho, ale představení zkazil ještě jednou, když si spletl v lese filmování s pravou popravou. Starosta ho urazil a vyhodil z města. A tak se Florián odstěhoval do blízkých trosek hradu, který dobil Zdislav. Tam potkal nezaměstnaného Jardu a spolu se v hradu utábořili. Z klidu je pouze rušilo natáčení, které tam probíhalo, oni to však nevěděli, mysleli si, že tam straší. A tak se stalo, že Florián unesl z natáčení statistku Hanu, která je velmi podobná herečce Thompsonové a za kterou dělá „nebezpečné“ scény. Při tom s ní spadl a ona si vymkla nohu.
Florián se do Heleny zamiloval a když filmaři odjeli a zapomněli jí tam, byl moc rád, dokonce s pomocí Jardy jí uvařil lektvar lásky. Ve městě se mistrová snažila přemluvit starostu, aby se nad Floriánem smiloval, je do Floriana zamilovaná, starosta nechce a ještě dal Floriána hledat četníky. Druhý den Florián a Jarda převezli Hanu do Boučkova na nádraží. Florián byl smutný, že odjela a když zjistil, že Hana zapomněla kufřík, tak se za ní vypravil do Prahy. Nevěděl jak se jmenuje a tak si jí spletl s rozmazlenou hvězdou Thompsonovou, zajel za ní do vily ale ta ho vyhodila, pomohl jí i její přítel Fredy Florián ho totiž na hradě při natáčení praštil přes hlavu. Po návratu na hrad ho začali honit četníci. Přitom objevil Zdislavův zlatý poklad i s jeho závětí – půl náleží objeviteli a půl městu. Za to je Florián jmenován čestným občanem, za své peníze opraví hrad a začne tam žít a asi se svojí mistrovou. A Jarda má práci…
Pozn.: A dvacátý první film Buriana. Tento film je prý třetím a předposledním z těch nepovedených.


Číselná soustava

Číselná soustava je způsob reprezentace čísel. Podle způsobu určení hodnoty čísla z dané reprezentace rozlišujeme dva hlavní druhy číselných soustav: poziční číselné soustavy a nepoziční číselné soustavy. V praxi se však také používaly způsoby reprezentace používající postupy z obou těchto druhů. Dnes se obvykle používají soustavy poziční. Čísla dané soustavy se skládají z uspořádané množiny symbolů, které se nazývají číslice.
Římské číslice jsou příkladem nepoziční číselné soustavy. Dnes se prakticky nepoužívají.


Jamie Stevenson

Jamie Stevenson je britský reprezentant v orientačním běhu, jenž v současnosti žije v dánském městě Hilleroedu. Jeho největším úspěchem je zlatá medaile ze štafet na Mistrovství světa v roce 2008 v Olomouci a zlatá medaile ze sprintu na MS ve švýcarské Joně 2003. V současnosti běhá za dánský klub Pan Kristianstad a britský klub South Yorkshire Orienteers.


Black Books

Black Books je britský komediální seriál o malém antikvariátu. Pochází od tvůrců Dylana Morana a Grahama Linehana. Ukazuje příběh majitele antikvariátu Bernarda Blacka, který nemá rád lidi, nerad prodává i kupuje knihy, k ničemu nemá úctu a každý večer pije víno; spolu s ním zde vystupují ještě další postavy. Jako u většiny anglických seriálů bylo natočeno nejprve šest dílů. Teprve podle reakcí publika točili tvůrci další díly. Poté vznikly další dvě řady, obě po šesti dílech. Celkem seriál vznikal v letech 2000 a 2004, rozmezí mezi každou z řad činí dva roky.


Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie

Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie je dogmatem katolické církve, které praví, že Panna Maria byla jakožto jediný člověk přivedena na svět bez prvotního hříchu. Tento názor však odmítají jak pravoslavné, tak reformované církve, neboť o neposkvrněném početí Panny Marie se bible nikde nezmiňuje. Toto dogma se vůbec netýká otázky, zda Panna Maria otěhotněla jako panna, jak se někteří mylně domnívají.
První úvahy o jeho vyhlášení se objevily už v 9. století a během staletí bylo neposkvrněné početí opakovaně potvrzeno jako fakt papeži i církevními sněmy.
Jako dogma byla tato idea vyhlášena „ex cathedra“ papežem Piem IX. dne 8. prosince 1854 bulou Ineffabilis Deus:
Maria podle katolické nauky byla bez prvotního hříchu. Na rozdíl od Evy však tuto neposkvrněnost neztratila ani osobním hříchem. Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis z roku 1943 výslovně píše, že Maria byla svobodná od jakéhokoli osobního nebo dědičného hříchu. Z toho důvodu katolíci také označují Ježíšovu matku Marii za „plnou milosti“ či „milostiplnou“. Byla uchráněna i od následků prvotního hříchu, jako je náklonnost k hříchu a nezřízená žádostivost. Nebyla však uchráněna od vnějších důsledků hříchu, jako je bolest a utrpení, které nesla spolu se svým synem. Mariino uchránění od prvotního hříchu jistě nebylo nutnou podmínkou vtělení Božího Syna. Podle katolické nauky nicméně bylo vhodné, aby Bůh přišel na svět do čistého, svatého příbytku, protože vedle jeho svatosti neobstojí nic poskvrněného. I pro jeho lidský vývoj v rodině bylo vhodné prostředí dokonalé svatosti. Ale hlavním důvodem bezhříšnosti Mariiny je zřejmě to, že Maria měla jako nová Eva zastupovat lidstvo v souhlasu s Božím vykupitelským záměrem. Porušené stvoření by asi nedokázalo říci Bohu své "fiat", staň se, protože by jeho vůle nebyla tak dokonale sjednocena s vůlí Boží, jako byla vůle Mariina.
Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie katolická církev slaví 8. prosince.
Apologia: populární vysvětlení víry v neposkvrněné početí v katolické církvi.
Neposkvrněné početí Panny Marie - vznik a vývoj dogmatu, Jacka Křižanovská OP


Gall-Tír

Gall-Tír je pražský taneční soubor zaměřený na irský tanec a step.
Soubor založili 17. července 2003 manželé Gabriela a Jan Klášterkovi. Jeho jméno, které v irštině znamená "Země cizinců", je symbolem toho, že irský tanec do té doby byl v českých zemích naprosto neznámý. Od roku 2004 soubor úzce spolupracuje se základní uměleckou školou v Praze 9 na Proseku kde G. Klášterková vyučuje irskému tanci. Gall-Tír je dále personálně propojen s tanečním studiem volného času Happy Time.
V roce 2007 se začal soubor účastnit mezinárodních soutěží - feisů kde od té doby získal řadu medailí. Taneční formace obvykle tvoří nejvýše deset až dvanáct tanečníků.


20. granátnická divize SS

20. Waffen-Grenadier Division der SS byla založena 24. ledna 1944.
16. června 1940 začala sovětská armáda obsazovat Estonsko. 21. června byl proveden puč ve spolupráci estonských komunistů a sovětských vojenských jednotek, a hned následovaly kruté represe proti estonskému obyvatelstvu. Po zahájení útoku nacistického Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 tak většina Estonců viděla v Německu osvoboditele od sovětských okupantů a doufala v brzké obnovení estonské nezávislosti. Počáteční nadšení však pohaslo poté, co bylo Estonsko začleněno do sestavy Německé říše jako část Říšského komisariátu Ostland.
V lednu 1944 se postup fronty obrátil na západ a sovětská vojska postupovala k estonským hranicím. 31. ledna vyhlásily německé okupační úřady v Estonsku všeobecnou mobilizaci. Poslední předválečný předseda estonské vlády Jüri Uluots, který byl dosud proti vojenské účasti Estonců na německé straně, 7. února v rozhlasové výzvě mobilizaci podpořil jako možnost pro budoucí obnovu estonské armády a znovuzískání nezávislosti po předpokládaném kolapsu nacistického Německa. Mobilizováno bylo 38 tisíc mužů, z nichž byla divize zformována.


Ropice

Obec Ropice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 15. 8. 2008 zde žilo 1 448 obyvatel.


Tramín červený

Tramín červený je jedna z nejstarších bílých moštových odrůd révy vinné, jejíž původ není přesně znám. Geneticky má velmi blízko k původní volně rostoucí révě lesní a předpokládá se, že vznikla nahodilým křížením révy lesní s některou z kulturních odrůd pěstovaných Římany. Později se stala základem pro řadu dalších evropských odrůd.
V roce 1935 se pěstovala na téměř 4 % plochy všech vinic v Česku, ale kvůli nízkým výnosům, nižší výlisnosti a vysokému podílu zelených prací tento podíl klesl až na 2,3 % v roce 1999. Do roku 2004 podíl vzrostl na 3 %. Opětovný nárůst zájmu pěstitelů je dán renesancí zájmu o víno z této kvalitní odrůdy a preferováním kvality před kvantitou. Je doporučený k pěstování ve všech vinařských podoblastech České republiky, největší zastoupení má na Žernosecku, Čáslavsku, Znojemsku, Mikulovsku a Mutěnicku. V Evropě se pěstuje především ve Francii, Bádensku a Falcku v Německu, ve Štýrsku v Rakousku, ve Slovinsku, v Tyrolsku v Itálii, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku.
Jako synonymum se v ampelografii používá i Tramín kořenný, v praxi se však často odlišuje jako další odrůda byť podobného charakteru.


Čerepovec

Čerepovec je město v Rusku, největší město Vologdské oblasti. Podle sčítání lidu z roku 2002 zde žije 311 869 obyvatel. Město se nachází na břehu Rybinské přehrady. Sídlí zde ocelářská firma Severstal, jedna z největších společností ve svém oboru na světě. Ve městě působí hokejový klub nesoucí název Severstal Čerepovec. Město bylo založeno v roce 1777. Osmnáct kilometrů od města se nachází letiště.


Usenet

USENET je soubor elektronických diskusních skupin, jejichž názvy se řídí vzorem například sci.physics.strings. Hierarchická struktura umožňuje uživatelům celosvětové sítě nalézt spoluuživatele se společnými zájmy. Zpočátku existoval USENET nezávisle na „webu“; dnes je do internetu zaintegrován. USENET využívá k přenosu dat protokol NNTP.


Šumice

Obec Šumice se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1759 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1380. Do začátku 17. století se vykrystalizovala struktura obce v níž vedle 110 osídlených domů byly dva mlýny, krčma a dvůr, čímž se Šumice řadily k velkým vesnicím. Těžké chvíle pro obec byla léta vpádů z Uher v 17. století. Šumice zůstaly vedle zemědělství až do nedávné doby charakteristickou obcí zedníků. V roce 1911 obec čítala na 216 zedníků.


GARDE

GARDE je jedním z programů občanského sdružení Ekologický právní servis, nevládní a neziskové „public interest law“ organizace zabývající se ochranou životního prostředí a lidských práv od roku 1995. Klíčovým tématem GARDE je odpovědnost korporací.
Téma odpovědnosti korporací GARDE dlouhodobě prosazuje především prostřednictvím tzv. strategické litigace v případech významných zahraničních investic v České republice jako jsou např. kauzy mexické korporace Nemak, automobilky Toyota Peugeot Citroën Automobile, továrny na výrobu obrazovek LG.Philips Displays, automobilky Hyundai a nejnověji také hutního komplexu ArcelorMittal Ostrava.
V posledních několika letech GARDE rozšířil své aktivity o oblast pracovněprávní diskriminace zaměstnanců nadnárodních korporací a na ochranu práv spotřebitelů. Poznatky získané v rámci strategické litigace se GARDE snaží zobecňovat a zužitkovat s cílem prosadit potřebné koncepční a systémové změny jak na úrovni ČR tak v EU. V roce 2007 tak např. GARDE vydal právní analýzu "Zahraniční investice a CzechInvest jako faktory destabilizující demokratický právní stát".
GARDE je členem evropské koalice nevládních organizací s názvem European Coalition for Corporate Justice, v níž jako jediná právnická organizace reprezentuje Českou republiku a celý středoevropský region z pozice člena výkonného výboru ECCJ.
Právníky GARDE jsou: Pavel Franc, Jiří Nezhyba, Filip Gregor, Jana Koukalová a Jan Šrytr.


Lionel Kieseritzky

Lionel Adalbert Bagration Felix Kieseritzky byl německý šachový mistr 19. století, známý předeším jako protihráč Adolfa Anderssena v nesmrtelné partii, ve které jej Anderssen po kaskádě obětí porazil.
Lionel Kieseritzky se narodil jako občan Ruské říše v městě Dorpat,, ale pocházel z rodiny pobaltských Němců. V letech 1825 až 1829 studoval na místní univerzitě a pak se stal se učitelem matematiky. Roku 1839 se usadil natrvalo v Paříži, kde jej La Bourdonnais uvítal jako druhého šachistu Francie, a v tomto roce porazil v pařížské šachové kavárně Café de la Régence Eugena Rousseaua v tzv. zápase o stu partiích. Po La Bourdonnaisově smrti neměl Kieseritzky v Café de la Régence kromě Saint-Amanta konkurenci. Roku 1842 zde remizoval s významným italským hráčem Ignaziem Calvim 7:7 a roku 1846 zvítězil v Londýně nad Bernhardem Horwitzem 7:4. V roce 1848 však nad ním v Paříži zvítězil anglický šachista Henry Thomas Buckle v poměru 3:2.
Kieseritzky pak neuspěl ani na prvním mezinárodním turnaji roku 1851 v Londýně, kde podlehl již v prvním kole pozdějšímu vítězi turnaje Adolfu Anderssenovi 0:2. Během turnaje pak sehrál s Anderssenem ještě několik volných partií, přičemž jedna z nich proslula jako nesmrtelná partie. Její průběh vychází z tehdejších názorů na šachové umění. Je romantický a s nádhernou kaskádou obětí: bílý hráč obětoval skoro všechen materiál a Kieseritzkyho porazil.


Laura Vandervoort

Laura Dianne Vandervoort je kanadská herečka. Hrála v seriálech Instant Star, Kriminálka Las Vegas nebo Dresden. V roce 2007 začala hrát Karu Kentovou alias Supergirl v americkém seriálu Smallville. Objevila se také ve filmu Lookout.


MicroATX

microATX, také známá jako µATX je standard form factoru počítačových motherboardů s maximální velikostí 244mm x 244mm. Přesto některé µATX mají rozměry pouze 171,45mm x 171,45mm. Standardní délka ATX je o 25% větší než u maximální µATX desky a sice 305mm x 244mm.
Současně jsou k dispozici microATX motherboardy podporující CPU od VIA, Intel a AMD. Nejsou známé žádné µATX motherboardy pro jiné procesorové architektury než x86 a x86-64.
µATX bylo navrženo tak, aby bylo plně zpětně kompatibilní s ATX. Patice pro připojení hardwarových prvků jsou výběrem ze standardní ATX. Panel I/O konektorů je nezměněn, proto mohou být µATX desky použity ve standardních skříních určených pro ATX. Navíc většina µATX motherboardů používá stejný napájecí konektor jako ATX, což umožňuje použití běžných napájecích zdrojů pro ATX.
MicroATX často používají stejné chipsety jako ATX, což jim umožňuje používání stejných komponent. Nicméně kvůli své malé velikosti mají často méně rozšiřovacích slotů a I/O portů.
Za zmínku stojí, že většina microAXT tower skříní vyžaduje nízkoprofilové PCI karty.
Většina moderních ATX desek má pět PCI nebo PCI-Express rozšiřujících slotů, zatímco µATX má typicky tři. V zájmu zachování rozšiřitelných slotů mnoho výrobců produkuje µATX motherboardy s integrovanými periferními obvody. Například motherboard Asus A8N-VM CSM nabízí integrovanou grafiku GeForce 6, audio AC97, gigabit ethernet a další, což uvolňuje rozšiřující sloty, které by jinak byly použity na grafickou, zvukovou a ethernetovou kartu.


Moldávie

Moldávie je označení historického území, které se rozkládá mezi Karpatami a řekou Dněstr. Dnes je součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny.
Moldávie se zformovala v polovině 14. století, a to pod vlivem Uherska. Roku 1359 se moldavský kníže Bohdan I. uherského vlivu zbavil a stal se tak prvním nezávislým knížetem. Později se Moldavsko dostalo do lenní závislosti na polském státě. Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Stefan III. Veliký. Za jeho vlády bylo knížectví ohroženo agresí sousedního Polska, Uherska, ale především osmanské říše. Proti ní se Stefan snažil vytvořit alianci. Roku 1489 byl nakonec Turky donucen platit tribut. Jeho nástupce uznal pak lenní závislost své země na osmanské říši.
Roku 1829 získala Moldávie od osmanské říše autonomii. Část Moldávie západně od řeky Prut byla v roce 1859 spojena s Valašskem a vytvořila s ním nezávislé Rumunsko. Část Moldávie východně od řeky Prut byla roku 1812 připojena k Rusku jako Besarábie, roku 1918 se stala součástí Rumunska. Roku 1940 bylo území připojeno k SSSR, roku 1941 znovu k Rumunsku. Roku 1944 bylo území s konečnou platností připojeno k Sovětskému svazu. Na větší části Besarábie vznikla již roku 1940 Moldavská SSR. Ta získala roku 1991 samostatnost jako Moldavsko.
Východní část Moldávie se nazývá Besarábie. V současnosti Besarábie tvoří převážnou část nezávislého Moldavska a zasahuje i na území Ukrajiny. Severní část historické Moldávie se jmenuje Bukovina, ta je dnes rozdělena na rumunskou a ukrajinskou část. Na jihovýchodě Moldávie se nachází Budžak.


Nejvyšší hora Monaka

Sezóna 1928/1929 byla 12. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Boston Bruins.
Byl změněn systém play off. Týmy na prvních místech obou divizí postupovaly přímo do semifinále play off, kde se spolu utkaly. Největší favorité se tak utkávali již v semifinále. Celky na druhých a třetích místech hrály čtvrtfinále, kde se utkal 3. z kanadské divize s 3. z americké divize a 4. z kanadské se 4. z americké. V semifinále se pak střetli vítězové těchto čtvrtfinálových bojů.
Sezóna 1926/1927 byla 10. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Ottawa Senators.
WHL zanikla, a tak tuto sezonu již Stanley Cup patřil pouze NHL.
NHL byla rozšířena na 10 účastníků o týmy Chicago Black Hawks, Detroit Cougars a New York Rangers. Bylo rozhodnuto o rozdělení ligy na dvě divize, a to americkou a kanadskou. Do play off postupovaly tři týmy z každé divize. Celé play off se hrálo v rámci divizí - týmy z opačných divizí se tak mohly utkat až ve finále. Ve čtvrtfinále se utkaly systémem doma-venku týmy na 2. a 3. pozicích. V semifinále změřili své síly vítězové divizí proti vítězům čtvrtfinále, a to také doma-venku. Finále Stanley Cupu se hrálo na 5 zápasů, které ale mohly skončit remízou, a tak zvítězil tým s více vítěznými zápasy.
Sezóna 1917/18 je první sezónou v historii NHL, která vznikla jako nástupkyně NHA. Zahájily ji čtyři týmy, Montreal Wanderers však ligu opustil poté, co byla jeho hala zničena požárem. Stanley Cup získal tým Toronto Arenas, který ve finále porazil vítěze ligy pořádané Pacific Coast Hockey Association - Vancouver Millionaires.


Březnice

Město Březnice se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský. Ke dni 1. 1. 2009 zde žilo 3622 obyvatel.
Bor | Březnice | Dobrá Voda | Martinice | Přední Poříčí |


Andrej Vukotič

Andrej Vukotič je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým USK Praha. Hraje na pozici rozehrávače. Je vysoký 185 cm, váží 80 kg.


Raleigh

Raleigh je hlavní město amerického státu Severní Karolína a ve státu druhé největší, za městem Charlotte. Žije v něm více než 370 tisíc obyvatel. Má přezdívku Dubové město pro velké množství zde rostoucích dubů.
O tom, že na místě Raleigh vznikne nové hlavní město Severní Karolíny, bylo rozhodnuto v roce 1788, oficiální zakládací akt proběhl v roce 1792. Město získalo jméno po Walteru Raleighovi.


5. červen

5. červen je 156. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 209 dní.


Metro v Permi

S výstavbou metra v ruském městě Perm se počítalo již od konce 70. let 20. století, avšak teprve až v letech osmdesátých byly provedeny potřebné práce, hlavně v oblasti projektování. Po roce 1991 však musely být vzhledem ke změně hospodářské situace odloženy a celý plán tak byl odsunut a později přepracován.
Roku 2001 byl v Permu zřízen Federální program pro výstavbu a rozvoj metra, podle něj měla výstavba začít v roce 2005. První úsek se měl budovat zhruba deset let a být otevřen někdy v polovině následujícího desetiletí. Vše se však nepodařilo realizovat a opět tak muselo dojít k zastavení příprav; stavební práce se nerozjely a celý plán tak opět skončil.
Metro v Permi mělo být klasickou sítí se třemi linkami. Jako jedny z mála v Rusku jsou značeny písmeny a mají též svoje názvy; křížit se měly v centru města pod náměstím Ploščaď Kazanskoj Zastavy. Při výstavbě se mělo začít s jižním úsekem modré linky, který by byl vybudován až k centru města. Tam by byla již situace složitější než při výstavbě v okrajových částech, neboť by bylo nutné překonat mnohé překážky – významné komunikace, s nimiž se mělo metro křížit, a starou zástavbu. Po dokončení prvních dvou linek se později uvažovalo i o síti lehkého metra, která by podzemní dráhu doplnila, hlavně ve východní části Permi.


Yamoussoukro

Poloha města na mapě Pobřeží slonovinyYamoussoukro /jamasukro/ je oficiálním hlavním městem západoafrického státu Côte d'Ivoire známějšího pod názvem Pobřeží slonoviny, faktickým hlavním městem je však Abidžan. Ve své podstatě se jedná o jeden celý department.
Yamassoukro se nachází ve vnitrozemí státu na břehu ústí řeky Bandama z přehradního jezera Kossou. Město se nachází v průměrné nadmořské výšce 208 m n. m., nejvyšší bod leží ve výšce 275 m n. m., nejnižší pak ve výšce 190 m n. m. a představuje jej hladina Bandamy. Ve dne se teplota vzduchu pohybuje průměrně okolo 28 °C v lednu a 25 °C v červenci. V lednu průměrně spadne 25 mm srážek, v červnu, nejdeštivějším měsíci roku, 608 mm srážek.
Yamassoukro se neřadí dle počtu obyvatel k příliš velkým městům. V roce 1984, kdy se stalo hlavním městem celé země, zde žilo pouze 120 000 obyvatel. Počet občanů zde žijících se zvyšuje velmi pomalu, v roce 2005 jich zde žilo, v porovnání s několikamilionovým Abidžanem, pouze 200 659.
Yamassoukro je poměrně málo významné město, do historie se poprvé zapsalo až v roce 1900, kdy se zde narodil Félix Houphouët-Boigny, první prezident republiky Pobřeží slonoviny. 21. března 1983 učinil ze svého rodného města oficiální hlavní město celé země.
Význam Yamoussoukra vzrostl hlavně díky obrovskému vlivu prvního prezidenta země, který se zde narodil. Došlo zde k vybudování na africké poměry výstavní infrastruktury, jež zahrnuje velice hustou síť ulic a silnic. V roce 1989 byla dokončena stavba baziliky Notre Dame de la Paix, která představuje kopii chrámu Sv. Petra v Římě a největší křesťanský chrám na světě. Navíc se řadí k nejoriginálnějším stavbám na africkém kontinentu. Kromě tohoto svatostánku se zde nachází také protestantská katedrála a velká mešita pro vyznavače islámu. Zajímavou architektonickou památku představuje palác prezidenta Houphoëta-Boignyho. V blízkosti Yamoussoukra se nachází národní park Abokouamékro.
Ve městě se nachází několik průmyslových závodů, především ale potravinářské podniky, které se zabývají zpracováváním ryb, dále pak dřevozpracují závody a podniky, jež vyrábí kosmetiku.


Baldov

Baldov je vrch asi 2km severozápadně od Domažlic. Na tomto návrší stojí zděný kvádr. Do jeho stěn jsou zasazeny desky, do kterých jsou vyryty názvy míst husitských vítězství. Zděný kvádr je nedostavěným torzem pomníku vítězství husitských vojsk nad křižáky v r. 1431, které je kladeno právě do prostoru Baldovského návrší. Z návrší se otevírá výhled na Domažlice a pásmo Českého lesa.


Únos ze serailu

Únos ze serailu je název komické opery Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1782. Autorem libreta je Gottlieb Stephanie podle textu divadelní hry Christopha Friedricha Bretznera. Opera je psána v takzvaném "žánru Singspiel" a obsahuje některé pěvecky obzvláště obtížné pasáže.
Únos ze serailu je komická opera o třech dějstvích. Její děj se odehrává v 16.století v Turecku.
Konstance a její komorná Blonda jsou při vyjížďce na lodi uneseny piráty a prodány do Turecka, kde se do Konstance zamiluje zámožný Selim paša a do Blondy jeho dozorce Osmin. Pedrillo vypátrá, kde jsou obě dívky a dostává se do paláce. Zároveň posílá vzkaz svému pánovi - Belmontemu. Zde začíná vlastní děj opery.
Belmonte se na návrh Pedrilla nechává najmout pašou jako stavitel, takže se dostává do paláce, kde Konstance mezitím odmítá vytrvalé dvoření Selima. Belmonte s Pedrillem naplánují útěk pomocí lodi, která právě v té době kotví v přístavu.
Blonda se od Pedrilla dozvídá o plánu útěku. Podaří se jim opít Osmina a všichni čtyři za pomoci provazového žebříku opouštějí palác.
Pedrillo a Blonda jsou na útěku chyceni Osminem, o něco později potká stejný osud i Belmonta a Konstanci. Osmin se raduje, protože předpokládá, že paša nechá všechny čtyři usmrtit. Paša se zprvu opravdu rozhodne dát Pedrilla a Belmonta mučit za zneužití jeho důvěry, ale pak z nepříliš pochopitelných důvodů rozhodnutí změní a nechává všechny čtyři odjet z přístavu na již dříve vyhlédnuté lodi.


Bartinská provincie

Bartin je turecká provincie na jižním pobřeží Černého moře. Jejím hlavním městem je Bartin. V roce 2000 měla 184 178 obyvatel. Má rozlohu 2 140 km2.


Seznam tepelných elektráren v České republice

V tomto seznamu jsou uvedeny tepelné elektrárny v České republice. Zahrnuty jsou všechny elektrárny s instalovaným výkonem vyšším než 200 MW. Celkový instalovaný výkon tepelných v České republice přesáhl v roce 2007 11 453 MW a tento seznam tedy obsahuje elekrárny s dvěma třetinami instalovaného výkonu v České republice.


Kastrup

Kastrup je městská část dánské Kodaně ležící na ostově Amager, administrativně se však řadí k městu Tarnby. Na území Kastrup se nachází moderní Kodaňské letiště. Z Kastrupu rovněž vede známý Öresundský most do švédského Malmö.


Firman

Firman je označení nařízení či dekrety vydávané v některých historických muslimských státech, zejména v Osmanské říši, Mughalské říši či Íránu za vlády šáhů.
V Osmanské říši odvozoval sultán svou autoritu od své role obhájce islámského práva, které však nepokrývalo veškeré aspekty osmanského společenského a politického života. Pro regulaci těchto záležitostí proto sultán vydával firmany.
Firmany se shromažďovaly v kodexech, nazývaných kanun. Kanuny představovaly formu sekulárního a správního práva a považovaly se za platné rozšíření náboženského zákona.


Christian Wolff

Leibnizovy myšlenky by pravděpodobně neměly tak dalekosáhlý vliv na další vývoj filozofie, pokud by je Christian Wolff, jako jeho žák a následovník, neuspořádal v propracovaný systém, který oslovil širokou veřejnost.
Wolff vyučoval nejprve v Halle, a když byl odtamtud přičiněním církevních kruhů vypuzen, přednášel s velkým úspěchem v Marburgu. Za jeho života ovládal „leibnizovsko-wolffovský“ systém německé univerzity až do doby, kdy vyšla hlavní díla Kantova.
Wolff ve svých spisech filozoficky zpracoval všechny hlavní obory vědění, tedy i psychologii, kterou považoval za součást propedeutiky ke studiu filozofie. Termín psychologie se od té doby stal v Německu běžným. Wolff rozdělil psychologii na dva obory, a to na psychologii empirickou a racionální. V díle „Psychologia empirica“ se zabýval zkoumáním duševního života metodou introspekce; zavedl zde také pojem psychometrie. Ve spise „Psychologia rationalis“ uvádí především metafyzické spekulace o podstatě lidské duše.
Podle Wolffa je základní duševní silou síla představivosti, která je zároveň stálou snahou po činnosti, po změně představ. Wolff uvádí, že živá představa pohybu vede k jeho uskutečnění, což považuje za důkaz, že i snažení je projevem základní síly představovací.
Pro vybavování představ vyslovil tento zákon: minulý obsah se vybavuje celý, když přítomný obsahuje jeho část.
Wolff patří k zakladatelům nauky o pozornosti, kterou chápe jako schopnost duše dát jedné části složeného vjemu větší jasnost než ostatním. Čím je pozornost větší, tím menší je její rozsah. Wolff dále rozdělil poznávací procesy na vyšší a nižší. Vyšší vždy vyžadují užívání slov či jiných znaků.


Fulengia

Fulengia je rodové jméno, stanovené pro prosauropoda nebo basálního sauropodomorfa, žijícího v období spodní jury na území dnešní Číny. Tento dinosaurus byl popsán paleontology Carollem a Galtonem v roce 1977, typovým druhem je F. youngi.
Jedná se o nomen dubium, pravděpodobně se jedná o stejného dinosaura jako Lufengosaurus. Je možné, že jde také o mládě lufengosaura. Původně dokonce panovalo přesvědčení, že se jedná o pozůstatky ještěra.


RER D

RER D je označení jedné z pěti tras příměstské železnice RER v Paříži a regionu Île-de-France. V systému MHD je značena zelenou barvou. Vede severo-jižním směrem přes centrum Paříže, kde má zastávky v uzlových železničních bodech Gare du Nord a Gare de Lyon a v centrální přestupní stanici Châtelet - Les Halles. Linka se člení do několika větví, přičemž konečné stanice na severu mají lichá čísla a konečné stanice na jihu čísla sudá. Trasa je dlouhá 197 km, má 59 stanic v 70 městech a obcích a ročně přepraví 145 miliónů cestujících, což ji řadí v rámci RER na třetí místo. Linku provozuje společnost SNCF. Nejvzdálenější stanice na jihu a severu se nacházejí již mimo zóny zdejší integrované dopravy.
Provoz na lince D začal v roce 1987, když byla otevřena severní větev Châtelet - Les Halles - Villiers-le-Bel. Do roku 1990 byla postupně prodlužována až do Orry-la-Ville a Creil, čímž byla tato větev dokončena.
V roce 1995 byl dokončen podzemní tunel v úseku Châtelet - Les Halles - Gare de Lyon a mohlo následovat prodloužení linky směrem na jih.
V Paříži se linka D v úseku Gare du Nord - Châtelet – Les Halles dělí o tunel s linkou B. Ze Châtelet – Les Halles do Gare de Lyon pokračuje společným tunelem s linkou A. To vede během dopravních špiček k problémům a vyžaduje každodenní logistické výkony.
Odtud pokračuje po pravém břehu Seiny do stanice Villeneuve-Saint-Georges, kde se rozdělí. Větev D2 pokračuje přes Brunoy a Lieusaint - Moissy do Melunu. Větve D4 a D6 společně vedou přes Juvisy-sur-Orge, kde lze přestoupit na RER C. Za Viry-Châtillon se větve rozdělují - D6 pokračuje přes Évry do Corbeil-Essonnes, kde končí a D4 vede přes Orangis - Bois de l'Épine rovněž do Corbeil-Essonnes a poté dále do Malesherbes. V Corbeil-Essonnes odbočuje rovněž jedna linka do Melunu, která však není součástí sítě RER.
Severně od Paříže vede linka kolem Národního stadionu a přes město Saint-Denis. V Orry-la-Ville-Coye končí hlavní větev D1, po ní pokračuje větev D3 do Creil, která má ale mnohem méně cestujících. Tato část se již nachází mimo pásmo integrované dopravy.
Počítá se s prodloužením tratě na sever do města Goussainville, čímž by vznikla větev D7.
Vlaky RER nemají čísla, ale jsou rozlišovány jmény, skládajícími se ze čtyř písmen. Každá konečná stanice má přiřazené vlastní písmeno, kterým začíná název vlaku. Od 14. prosince 2008 byl tento systém zdokonalen tak, že i další písmena mají svůj význam a charakterizují danou linku. Rozlišení jednotlivých stanic a charakteristik je následující:


Curling

Curling je týmový sport, ve kterém se hráči snaží dopravit po ledu své kameny co nejpřesněji do vyznačeného prostoru. Jeho počátky spadají do 16. století, kdy se hra objevuje na zamrzlých skotských jezerech. Curling se objevil jako ukázkový sport na olympijských hrách v roce 1924, 1988 a 1992. Nastálo byl na program olympijských her zařazen v roce 1998.


Lehel tér

Lehel tér je stanice metra v severní části Budapešti. Nachází se na lince M3, na jejím úseku II/B, jež byl otevřen 30. prosince 1981. Rozkládá se pod sejnojmenným náměstím. Jako jediná z tohoto provozního úseku je mělce založená, pouhých 9,3 m pod zemí.
Jedná se o stanici podzemní, hloubenou, s ostrovním nástupištěm. Výstup je řešen podobně jako u stanice Smíchovské nádraží v Praze; z nástupiště vedou pevná schodiště na ochoz nad ním umístěné. Odsud pak vycházejí jednotlivé výstupy na uliční úroveň. Celé nástupiště patří k těm z mála v síti Budapešťského metra, která nejsou přímá, tj. nachází se v mírném oblouku.


Mikroregion Chvojnice

Mikroregion Chvojnice tvoří jedenáct obcí východního cípu okresu Třebíč, ležících na rozhraní mezi krajem Jihomoravským a Vysočinou. Svůj název si mikroregion zvolil podle říčky Chvojnice, která ve svém dolním toku vytváří hluboké údolí.


Kaloň malajský

Kaloň malajský nazývaný také kaloň jedlý nebo upír jedlý je největší žijící aktivně létající savec na světě.
Kaloň malajský je rozšířen v jihovýchodní Asii od Thajska přes ostrovy Indonésie až na Filipíny.
Kaloň malajský je noční živočich. Den přespává v mnohdy početných koloniích na stromech tropického pralesa.
Kaloň malajský je na rozdíl od našich netopýrů býložravý a jeho potravu tvoří květy a tropické ovoce. V místech svého rozšíření mohou početné kolonie kaloňů tvořit významné škody na ovocných plantážích.


Noir Désir

Vše se zrodilo v roce 1983 v hlavě tehdy devatenáctiletého Bertranda Cantata, frontmana kapely. Jeho přátelé z Bordeaux jeho nápad pomohli zrealizovat, a tak byla na světě nová skupina, která na svůj mainstreamový úspěch čekala poměrně dlouhou dobu, ale poté se nepřehlédnutelně zapsala do historie novodobé francouzské hudby, stejně jako třeba Manu Chao, Brigitte Fontaine, Louise Attaque, Yann Tiersen a Leo Ferré.
Po čtyřech letech existence kapely vychází debutové album Ou veux tu qu'je r'garde?, které obsahovalo pouze šest písní. Album neudělalo díru do světa ani neslavilo větší ohlas ve Francii, z nahrávek byla znát slabá kvalita zvuku, album působilo nedotaženě po hudební stránce. Přesto však obsahovalo dvě písně, které se za nějaký čas staly hity – La Rage a Pyromane.
V roce 1989 přišlo další album, respektive první oficiální studiové album, tentokrát o poznání profesionálnější a kvalitnější, Veuillez rendre l'âme. S tímto albem, které bylo označeno za jedno z nejlepších francouzských rockových alb všech dob, už Noir désir prorazili, alespoň na alternativní a klubové scéně. Z melancholické balady Aux sombres héros de l'amer, která se hudebně trochu vymykala zbytku nahrávky, se stal velký hit. Z Noir désir se postupně začala stávat prominentní kapela.
V této době zaujali hlavně totálním nasazením při koncertech, ale také svými levicovými názory. V rané tvorbě šlo téměř o anarchii, která se postupem času vytrácela. Hudba Noir désir byla specifická, stejně jako pochmurné, poetické a metaforické texty Bertranda Cantata, který často nalézal inspiraci u E.A.Poea a tzv. prokletých básnících.
V roce 1991 spatřilo světlo světa druhé studiové album Du ciment sous les plaines, které sice kvalitu a jedinečnost předešlé desky nepřekonalo, ale zároveň ani nebylo krokem zpátky. Noir désir se žánrově posunuli k punk-rocku. Ostré texty útočily na západní společnost, odvrácené strany lidské povahy, kapitalismus, zkostnatělost byrokracie a válečné konflikty. Častým tématem i do budoucna se stala smrt, deprese a skepse.
Rok 1992 znamenal definitivní přelom, kapela vydala třetí album Tostaky, které z ní udělalo fenomén, exkluzivní záležitost. Album zplodilo čtyři velké hity Tostaky, Marléne, Lolita nie en bloc a Ici Paris.
Poté následovalo menší šílenství a velké koncertní turné. Hudebně Tostaky překonalo předešlé alba, obsahovalo i víc nápadů a melodií, texty se stočili k problémům v Chiapasu a ztrátě národní identity. Hudba se posunula směrem vpřed, stejně tak Cantatův vokální projev.
Po dlouhém koncertování si kapela dala na chvíli oddech, aby připravila nové album, které je mělo posunout na francouzské hudební nebe. Mezitím vyšlo živé dvojalbum Dies Iraem, které obsahovalo největší hity a také dvě předělávky – Long Time Man od Nicka Cavea a I want you od Beatles.
Píše se rok 1996. Vychází album 666-667 club, na obalu s rozpitým sluncem na blankytně modrém nebi obklopeným mraky. A stejně jako přebal CD vypadalo dění kolem Noir désir. Parta kolem Bertranda Cantata překonala snad všechny rekordy v zemi galského kohouta. 666-667 club se stal nejprodávanějším francouzským rockovým albem všech dob.
Komerční boom byl zapříčiněn vysokou kvalitou nahrávky, obrovským hitovým potenciálem a hlavně charismatickým Bertrandem, ze kterého se stala vážená persona. „Fin de siécle“ je jakási pocta prokletým básníkům, „Song for JLP“ památkou na zesnulého Jeffreyho Lee Pierce, frontmana americké kapely The gun club. „A ton étoile“ pojednává o lacandonském konfliktu v mexickém Chiapasu a vzdává hold subkomandantu Marcosovi, muži, který stojí v čele celého hnutí. „Un jour en Francé“ ukazuje Francii jako málo hrdou zemi pohlcenou amerikanismem, Asiaty, muslimy a globalizací.
Po vydání alba následovalo tentokrát už velké šílenství, dlouhá koncertní šňůra. A konečně i relativní úspěch v jiných zemích mimo domácí Francii – Německu, Kanadě, Španělsku a Argentině. Z členů kapely se staly hvězdy, z Noir désir fenomén.
Po konci turné začala kapela pracovat na jiných projektech, proto si hladoví fanoušci museli vystačit s remixovým albem One trip/one noise, které obsahovalo více a většinou méně povedené cover-verze původních písní, převedených do jiných žánrů. Za zmínku stojí předělávka génia Yanna Tiersena „A ton étoile“ V roce 2000 vyšla kompilace En route pour la jolie s předělávkami od Jacquesa Brela Ces gens-lá, The doors My Wild Love a Johna Lennona Working Class Hero.
Po úspěších předešlých alb se čekalo, s čím Noir désir přijdou. Album Des visages des figures vyhrálo mnoho hudebních cen, prodalo se ho téměř milion kusů, s pomocí Manu Chaa vznikl nadčasový hit, mezinárodně úspěšná rozesmutnělá balada, Le vent nous portera. Pocty se dostalo i mrtvé legendě francouzské poezie a hudby, Leu Ferrému, jehož báseň Des armes Cantat osobitě zhudebnil. Na písni L’europe spolupracovala francouzská avantgardní zpěvačka Brigitte Fontaine.
Noir désir v okamžiku vydání alba byli na vrcholu slávy. Deska byla velmi hudebně propracovaná, s novými prvky, měla pomalejší tempo a také víc umělecké zpracování, v mnoha ohledech je naprosto jedinečná.
I turné k nové desce se lišilo od předešlých. Noir désir vsadili na absolutní stylizaci, na umělecký dojem a propracovanou scénu. Na turné spolu s nimi vyrazil i orchestr.
Bertrand Cantat tou dobou opustil svou manželku, se kterou měl dvě děti. Měl poměr s Marií Trintignanovou, herečkou a dcerou slavného herce. Jejich vztah byl velmi vášnivý, láska to byla doslova smrtící. V roce 2003, na vrcholu své slávy, byl odsouzen v litevském Vilniusu k osmi letům vězení za vraždu své milenky. Po hádce a žárlivé scéně Cantat Marii zmlátil a v přesvědčení, že ztratila vědomí, ji uložil do postele. Marie byla převezena do nemocnice, kde po třech dnech zemřela. Cantat dostal nižší trest, osm let, za domácí násilí. Ve chvíli, kdy došlo k incidentu, byl pod vlivem drog, k činu se přiznal a ve vazbě se pokusil o sebevraždu.
V roce 2004 byl převezen do Francie, kde se po odsezení poloviny trestu dostal na svobodu. Stalo se tak v říjnu 2007. Cantat odmítl vystoupit na veřejnosti, ale svého činu hluboce lituje, podle jeho slov a slov jeho přátel Marii hluboce miloval, po její smrti se psychicky zhroutil a pokusil se o sebevraždu.
Věci se po jeho propuštění daly znovu do pohybu. Kytarista skupiny Serge Teyssot-Gay oznámil, že se pracuje na nové desce. Cantat musí zaplatit odškodné pozůstalým ze strany Marie Trintignanové a soud mu uložil zaplatit i reparace filmu, který kvůli smrti hlavní herečky nemohl být dotočen.


290 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 ----


Dolj

Dolj je župa v Rumunsku, ve Valašsku. Leží na jihu země, u řeky Dunaje. Jejím hlavním městem je Craiova.
Území župy, které má rozlohu 7,414 km2, je většinou nížinné, k severu se jen mírně zvedá. Významnou protékající řekou zde je Jiu, která se teče jižním směrem a vlévá se zde do Dunaje. Na jihu mu tvoří hranici právě řeka Dunaj - za ním se nachází už Bulharsko, na severu hraničí s župami Mehedinţi, Gorj, Vâlcea, na východě pak s župou Olt. Žije zde 749 019 obyvatel, většinou Rumunů, menšiny tvoří Srbové, Bulhaři a Romové. Hlavním hospodářským cenrem župy je hlavní město Craiova, která je zároveň i důležitým železičním uzlem; sbíhají se sem tratě z Temešváru, Piteşti a Bukurešti. Hlavní silniční tahy v podstatě kopírují ty železiční.


Carl Menger

Byl profesorem ekonomie na Vídeňské univerzitě. Spolu s W. S. Jevonsonem a L. Walrasem patří k prvním autorům teorie ceny a hodnoty založené na mezním užitku. Jeho přístup k meznímu užitku lze ještě hodnotit jako kardinalistický. Mýtem je snaha o integraci psychologie do ekonomie, kterou rakouští ekonomové nikdy nedělali. Byl hluboce přesvědčen možnosti z introspektivního zkoumání individua odvodit principy platné pro celou společnost.
Statky rozlišil na statky prvního řádu, oceňované racionálním subjektem podle principů mezního užitku, a statky dalších řádů, na než je nutno "imputovat" hodnotu statků prvního řádu, jejichž tvorby se účastní. O řešení tohoto problému se pokusil jeho pokračovatel Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser.
Při výkladu tržních cen vycházel z jejich tvorby na úrovni monopolu, který považoval za historicky výchozí, konkurence byla až výsledkem hospodářského vývoje. Byl iniciátorem prvního sporu o metodu, do kterého vstoupil s G. von Schollerem. Kritizoval historickou metodu a obhajoval abstraktně deduktivní metodu založenou na introspekci, která jedině byla podle jeho názoru schopna vést k vybudování ekonomické teorie.


Zpětné inženýrství

Zpětné inženýrství je označení pro proces, jehož cílem je odkrýt princip fungování zkoumaného předmětu, většinou za účelem sestrojení ekvivalentního předmětu, který ale není kopií originálu. Mezi obvyklé postupy RE patří měření a analýza struktury předlohy a zkoumání „vnitřních vztahů“ částí systému.
Výstupem RE je obnovení návrhu, které může být podkladem k vylepšení designu nebo např. k bezpečnostnímu auditu.
V architektuře je RE používáno pro rekonstrukci 3D modelu skutečného objektu.
Ve vojenství je často zneužíváno RE ke kopírování cizích technologií. Dva příklady z druhé světové války:
Během studené války schválil Ronald Reagan plán CIA reagující na krádeže západních technologií tím, že východním agentům bylo podstrčeno několik technologií se skrytými chybami. To se stalo příčinou výbuchu sibiřského plynovodu.
V elektrotechnice bývají zkoumány integrované obvody – RE v oblasti počítačových procesorů přispívá k velké míře kompatibility instrukčních sad.
Reverzní inženýrství je v informatice definováno jako proces analýzy předmětného systému s cílem identifikovat komponenty systému a jejich vzájemné vazby a/nebo vytvořit reprezentaci systému v jiné formě nebo na vyšší úrovni abstrakce.
Reverzní inženýrství řeší v České republice Autorský zákon tedy zákon 121/2000Sb.
 § 65 Myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny.
Omezení rozsahu práv autora k počítačovému programu Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže
b) jinak rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu v souladu s jeho určením, není-li dohodnuto jinak,
d) zkoumá, studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba funkčnost počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při takovém zavedení, uložení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu, k němuž je oprávněn,
Proti RE – zneužívanému při crackingu pro tvorbu warezu – se lze bránit např. šifrováním nebo obfuskací kódu.


Depo kolejových vozidel Praha

Depo kolejových vozidel Praha je jednou z oblastních výkonných jednotek typu DKV u Českých drah a. s. S tímto názvem vznikla jednotka 1. července 2004.
Má provozní jednotky Odstavné nádraží jih, Praha-Vršovice a Kolín a provozní střediska Kralupy nad Vltavou, Mladá Boleslav, Čerčany a Praha-Libeň.
Provozní jednotka Kladno do ní byla jako středisko lokomotivních čet Kladno spolu s provozní jednotkou Kralupy nad Vltavou převedena z Depa kolejových vozidel Louny od 1. července 2004.
V době vzniku 1. července 2004 měla jednotka 2776 zaměstnanců, 28. února 2006 2218 zaměstnanců, v březnu 2007 jich měla 2183. Z hlediska počtu zaměstnanců a výkonů je druhým největším depem v síti po DKV Ústí nad Labem, v počtu strojvedoucích je největší. Na konci roku 2005 zaměstnávala 2376 lidí, z toho 1123 strojvedoucích, 151 vozmistrů, 519 opravářů, 117 dopravních zaměstnanců, 182 ostatních profesí a 284 technickohospodářských pracovníků.
Jako jediné DKV má depo i pracovníky řízení provozu: asi 120 lidí, například 10 výpravčích, dozorčí provozu, posunovače.
K dalším změnám došlo od prosince 2007, kdy byla nákladní doprava včetně vozidel vyčleněna do společnosti ČD Cargo a byly zrušeny tři jednotky DKV Českých drah.
Depo kolejových vozidel Praha vzniklo postupným spojováním menších jednotek, lokomotivních dep Praha střed, Praha-Vršovice, Praha-Smíchov, Praha-Libeň horní nádraží, vozového depa Praha a dalších. Pod názvem Depo kolejových vozidel Praha existuje od 1. července 2004, kdy zahrnulo části dosavadních DKV Česká Třebová, Ústí nad Labem a Louny.
Osobní vozy a elektrické jednotky se udržují a deponují na Odstavném nádraží Praha jih, kde je i vedení DKV. Nádraží je dlouhé 5 km a má asi 30 km kolejí a dvě haly, 512 a 518.
V březnu 2007 je v areálu Odstavného nádraží jih budována nová myčka souprav o velikosti mycího tunelu 8,2 m x 91,2 m, a to nákladem 296 milionů korun. Stavba byla zahájena 1. dubna 2006 a ukončení se předpokládalo na 31. října 2007. Dodavatelem byla firma TCHAS, použité technologie KMS, Follert a Roediger. Myčka by měla být plně vytížena bez prostojů. Nová myčka nahradí předchozí 30 let starou myčku.
Začátkem roku 2007 bylo rozhodnuto o nutnosti posílit ostrahu a ochranu objektu ONJ z důvodu požárů, vandalství a krádeží.
V provozní jednotce Praha Vršovice jsou neobvyklé dvě těsně sousedící točny.
DKV Praha bylo prvním depem Českých drah, které outsourcovalo čištění vozů, a to dvěma firmám od roku 1993. Od 1. listopadu 2005 celé DKV Praha zadává čištění dodavatelsky. Náklady se snížily z 12 milionů na 4,3 milionu korun ročně.
DKV Praha vlastní mnoho lokomotiv i osobních vozů užívaných v mezinárodním provozu. DKV Praha patří taky všechny jednotky Pendolino Českých drah.
Depo Praha je depo především osobní dopravy, a to jak příměstské, tak i rychlíkové a dálkové včetně InterCity, EuroCity a SuperCity.
V dubnu 2006 mělo pro osobní dopravu 45 tlakotěsných moderních vozů s maximální rychlostí 200 km/h a 10 moderních restauračních vozů.
Je očekáváno dalších 25 vozů, které by měly být vyrobeny firmou Siemens v Praze na Zličíně.
Pro příměstskou soupravu má starší elektrické jednotky 451 a 452, které jsou postupně nahrazovány jednotkami řady 471.


Sovětská liga ledního hokeje 1978/1979

Sezóna 1978/1979 byla 33. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým CSKA Moskva.
Tým Salavat Julajev Ufa sestoupil. Ze 2. ligy postoupil celek Ižstal Iževsk. Týmy Avtomobilist Sverdlovsk a SKA Leningrad se v baráži udržely.


Max Theiler

Max Theiler byl jihoamerický lékař a virolog. V roce 1951 byl oceněn Nobelovou cenu za fyziologii a medicínu za vyvinutí vakcíny proti žluté zimnici.


Přešťovice

Obec Přešťovice se nachází v okrese Strakonice, kraj Jihočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 418 obyvatel.


Čertova zeď

Národní přírodní památka Čertova zeď ev.č. 62 se nachází asi 4 km západně od města Český Dub v okrese Liberec. Správa AOPK Ústí nad Labem
NPP byla vyhlášena v roce 1948 a dále rozšířena v roce 1964 k ochraně skalní zdi tvořené třetihorní čedičovou žílou vypreparovanou z okolních druhohorních pískovců. Šířka zdi činí asi 1,5 - 3 m, zeď začínala u obce Světlá pod Ještědem a končila u Bezdězu. Většina zdi byla v minulosti vytěžena. Zachována zůstala pouze mezi obcemi Kotel a Smržov jako Tzv. Čertův stolec složený z vodorovně uložených čedičových sloupců. Předmětem ochrany ve vyznačené části Čertovy zdi jsou oboustranné svahy a vytěžené jámy - příkopy po čediči. Na svislých stěnách těchto příkopů se nacházejí pískovce. Masivní blok na vrcholu hřebene nese název “čertů stolec“, o 350 metrů jižněji spočívá na čedičové žíle balvan “Čertova hlava“ a o sto metrů níže bývala v Čertově zdi na cestě do obce Smržov do obce Zábrdí tak zvaná “Čertova brána“.
K čertově zdi se pojí pověst o sázce sedláka ze Zábrdí o duši s čertem, že ten totiž nedokáže postavit přes noc do kuropění zeď od Ještědu po Bezděz. Když už bylo téměř jisté, že na smrt vyděšený sedlák prohraje, hodinu před kuropěním sám zakokrhal, a vzbudil tak všechny blízké kohouty, kteří se k němu přidali. Po poraženém pekelníkovi tu tehdy zůstala zeď v délce 28 kilometru.


Arcivévodkyně Andrea Rakouská

Hlasování skončilo výsledkem smazat -- Mercy 10:48, 10. 1. 2008
# --Patnáctiletý kapitán 11:20, 3. 1. 2008 vidím, že v této věci panuje docela chaos. Je to ale na delší diskusi. Nevidím důvod, proč by zde nemohla být přídavná jména tak, jak je to běžné i jinde. Reakce zdejších elit mi přijde jako zcela neadekvátní. Slibuji, že heslo potměšilost vytvořím.
Spíš než smazat, směr wikislovník --Chmee2 11:20, 3. 1. 2008
Podle mne je tom tak v pořádku, pokud nedokážete dodat skutečně encyklopedický obsah a máte jen lingvistická data, tak to patří na wikislovník a ne sem. Legální obranou je vyvolat diskusi o obnovení článku a v ní doložit, že tam byly, nebo že máte, relevantní encyklopedická data. To dostačuje, neboť zde nevidím žádnou reálnou hrozbu zneužití procesu, naproti tomu vidím velkou hrozbu v tom, že trollové by případných dalších legálních možností rádi využili. --Cinik 11:50, 3. 1. 2008
Druhý proces je méně častý, mnohem striktněji daný a prováděný zkušenými wikipedisty. Proto není třeba ždáných speciálních opatření. Zneužití takových případných dodatečných opatření je jednoduché - udělá se takových nesmyslů deset a „poserte se z deseti hlasování o věci, která je naprosto jasná.“ --Cinik 12:00, 3. 1. 2008
===== Komentář Patnáctiletého kapitána ===== Jste si opravdu jisti, že přesunem hesla na wikislovník se zvýšila kvalita informace? Já vidím opak.


Svépravice

Obec Svépravice se nachází v okrese Pelhřimov, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 116 obyvatel.
Podle Ottova slovníku byla obec Sýpravice v roce 1900 vsí okresu Pelhřimov s 21 domy, s 232 českými obyvateli a s jednotřídní školou. Doručovací pošta byla v Červené Řečici.


Budovatel

Budovatel bylo v době socialistického Československa často užívané označení pro člověka, který aktivně přispíval k budování socialismu/komunismu. Definice je značně neostrá, na rozdíl od úderníka, což bylo označení pro vzorného manuálního dělníka, bylo toto označení vyhrazeno spíše pro uvědomělé pracovníky všeho druhu, tj. i úředníky, důstojníky a politiky. Budovatelem se ale mohl dle potřeby stát kdokoliv, pokud bylo třeba vyzdvihnout jeho zásluhy o budování socialismu.
Na počest budovatelů byla před rokem 1989 pojmenována dnešní stanice metra v Praze Chodov.


Radek Seidl

Radek ''Yehuda'' Seidl je český zpěvák, a hudebník, spoluzakladatel hudební skupiny historické hudby Krless. Klasického hudebního vzdělání se mu dostalo na Pěvecké konzervatoři Praha, kde studoval obor klasický zpěv u prof. Dr. Čestmíra Kráčmara.
Ve skupině Krless Radek Seidl zpívá a hraje na historické nástroje: kvinterny, šalmaje, rohy.
Účinkoval v první české verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, kde zrvárnil postavu Kaifáše).
V současné době účinkuje v divadle Semafor s Jiřím Suchým, Jitkou Molavcovou ad., kde také spolupracuje na tvorbě hudebního aranžmá.
Kromě toho se aktivně zabývá paraglidingem a je členem předsednictva českého Svazu paraglidingu a Letecké amatérské asociace.


Inderagiri

Inderagiri popř. Indragiri je řeka na ostrově Sumatra v Indonésii. Je přibližně 500 km dlouhá.
Pramení v horském hřbetu Barisan. Protéká převážně širokou bažinatou dolinou. Ústí několika rameny do Jihočínského moře.
Zdroj vody je převážně dešťový. Řeka má velké množství vody po celý rok.
Vodní doprava je možná do vzdálenosti 150 km od ústí.


Brodek u Přerova

Brodek u Přerova je městys ležící v jihovýchodní části Hornomoravského úvalu v nadmořské výšce 205 m.n.m. v rovině údolní nivy řeky Moravy v okrese Přerov. Má 2058 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 895 ha.
První písemná zmínka o obci je uvedena v Moravských zemských deskách a je datována 20.května 1301.V letech 1301 až 1305 přešla obec do vlastnictví olomouckého kláštera dominikánek a v jejich majetku zůstala do roku 1782. 29.dubna 1909 je Brodek u Přerova povýšen na městečko. Starobylou pečeť obec používá od roku 1626.V roce 1976 došlo ke sloučení s obcí Luková.
Vybarvením původně černobílé pečeti vznikl obecní znak a také prapor.Stalo se tak k 700 výročí první zmínky.


Státní znak Mongolska

Státní znak Mongolska byl přijat 12. února 1992 po pádu komunistické vlády. Znak je tvořen modrým kruhem, v jehož středu je okřídlený letící kůň v kombinaci se sojombem, symbolizující mongolskou nezávislost, svrchovanost a ducha národa. Kruh je ohraničen Tumeň nusan, symbolizující věčnost. Na vrcholu znaku je chandmani, tři buddhistické klenoty symbolizující minulost, současnosti a budoucnost. Pod koněm je zelené pohoří, s kruhem osudu uprostřed.
V letech 1960 až 1991 se v Mongolské lidové republice používal podobný znak s několika rozdílnými prvky. Ve středu znaku byl normální kůň s jezdcem, vyobrazené jedoucí ke zlatému slunci nad horami. Buddhistické symboly byly nahrazeny symboly socialismu. V dolní části znaku bylo ozubené kolo, z kterého vycházely po obvodu kruhu obilné klasy. Nahoře byla rudá pěticípá hvězda ze socialistické verze sojomba. Obilné klasy byly převázány stuhou v mongolských národních barvách se zlatým nápisem ?????, zkratka pro ???? ????????? ?????? ??? ???.
 Image:Coat of Arms of the People's Republic of Mongolia.png| Státní znak Mongolské lidové republiky 1940 - 1941 Image:Coat of Arms of the People's Republic of Mongolia.png| Státní znak Mongolské lidové republiky 1941 - 1960 Image:Coat of Arms of the People's Republic of Mongolia.png| Státní znak Mongolské lidové republiky 1960 - 1991 Image:Soyombo symbol.png| Sojombo
Jednotlivé prvky sojomba mají symbolický význam. Nejhornější figura představuje oheň, symbol štěstí a spokojenosti. Jeho tři plameny znamenají minulost, přítomnost i budoucnost. Slunce a měsíc jsou představou „světa“ a věčnosti. Další prvek, trojúhelník, symbolizuje šíp a kopí obrácené hrotem k zemi, což v mongolské heraldice znamená „smrt nepříteli“. Úzký obdélník připomíná rovinu stepi, přímočarost, spravedlnost a čestnost. Uprostřed znaku je kruh „Jin-jang“, starý buddhistický symbol jednoty protikladů, připomínající v tomto případě těla dvou ryb přimknutých k sobě a v nekonečném kruhu přecházející jedna v druhou. Zleva i zprava jsou dva vysoké obdélníky, symbolizující pilíře, pevnost, tvrdost a přísloví „Dva přátelé jsou silnější než kamenná hradba“.


Ústí nad Labem-Krásné Březno

Hlasování skončilo výsledkem 39 pro, 18 proti, a Vrba tedy byl potvrzen jako správce --JAn 18. 8. 2008, 05:41
Jelikož jsem byl vyzván abych obhajoval pozici správce, činím tak. Je pravděpodobné, že většina z těch, kteří volí, mojí maličkost zaregistrovali. Vezmu to tedy stručně poměrně dost zde dělám na copyviích, podílím se na řešení sporných problémů. Patřím mezi několik málo lidí, kteří se pokouší uzavírat diskuse, ŽoKy a jiné věci k uzavření či archivaci. Jako součást správcovské povinnosti beru i slučování článků, které je nezáživné a nikdo ho nedělá. Nevím co říci nového k mé osobě, někdo tu o mojí maličkosti napsal, že jsem zlý správce, ano jsem a budu jím i dále, pokud budu zvolen. Pokud se týká mého působení zde, říkám co si myslím a podle toho i jednám. Zvolen bych byl rád, protože mě práce na údržbě baví a podílím se na ní rád a ačkoli ne vždy bylo vše ideální, myslím si, že mé správcování je pro wikipedii přínosné.
Své nedostatky spatřuji především v technických znalostech, které nemám velké a kde se obracím na znalejší kolegy. Vrba 3. 8. 2008, 22:10
# --Smidlu 18. 8. 2008, 05:11Je mi líto, ale hlas přišel v době, kdy už hlasování mělo být skončené. JAn 18. 8. 2008, 05:41
Domnívám se, že Vrba svým tažením v případě Luďka mnohokrát překročil pravidla fair play - organizováním nátlakových akcí, demagogickými až lživými obviněními na Luďkovu adresu, úmyslným rozeštváváním komunity za účelem umělého navození problematické situace. Nemyslím si, že by měl za těchto okolností setrvávat na postu správce. Také jsem přesvědčen, byť to pochopitelně nemohu dokázat, že Vrba hrál daleko větší úlohu, než jako je vidět z jeho editací na wikipedii, a celou akci organizoval mnohem hlouběji a tvrději, než je z wikipedie vidět.
Je jasné, že doložit mé tvrzen, lze jen z části. Nemohu zde odkázat na každý jednotlivý edit Vrby, natož abych zrekonstruoval dění mimo wikipedii, na různých diskusních místech wikipedistů. Proto pouze odkážu na hlavní místa dění zde na wiki, víc udělat nemohu. Jen zdůraznit, že se snažím dělat pro wikipedii to nejlepší, že jsem pevně přesvědčen o tom co jsem napsal a že zastávám názor, že má-li tato wikipedie fungovat, člověk, který pořádá štvanice na kolegy, s nimiž si "neporozuměl", za žádných okolností nesmí být správcem.
Jak jsem řekl, ty odkazy nemohou úplně prokázat organizování, ani nic neřeknou o drsných napadáních mimo wikipedii, nicméně každopádně je z nich vidět, že Vrba dlouhodobě mlží, prefubrikuje nesmyslná obvinění a rozdmýchává spor, aby dosáhl svého, odvolání byrokrata, se kterým měl dlouhodobé spory. V žádosti o debyrokratizaci neuvedl ani odkaz na ŽoK, který fakticky prohrál, ten ŽoK sám shrnul zcela zavádějícím způsobem. Atd. --Cinik 3. 8. 2008, 22:29
Vrba ten ŽoK nezaložil, ale doplnil jeho definici o soubor údajných Luďkových obvinění - stačí se podívat na sekci Příklady, co je Luďkovi vyčítáno - kdo je pod ní podepsán? Snad Krakonoš? Pokud jde o druhou námitku, nevidím pro ni žádné opodstatnění. Narozdíl od Vrby nevidím důvod probírat podrobně s někým to, že jej požádám, aby se nechal potvrdit. A vůbec nevidím důvod, proč předem vybírat datum. Navíc mi opravdu není známo, že by tu Vrba neměl být - zjevně tu včera byl a dnes je. Jestli tomu rozumím správně, tak zavádějícím způsobem shrnout ŽoK je vpořádku, neodkázat na něj při vyhlášení hlasování o db je v pořádku, problém s etikou má ten, kdo předem neoznámý přesný datum, kdy požádá správce, abyse nechal potvrdit? To je vtip? Pokud o spory - dobře si pamatuji, že jste se dlouhodobě nesnášeli. --Cinik 3. 8. 2008, 22:49
Jirko, me take, mrzi pouzivani lzi. Jenze tady se s klidem o ZoKu ktery zalozil egg mluvi jako o vrbove a berenove. Kdyz se ozvu tak se rekne, ze jsem tam neco doplnil, tak je to i muj ZoK, nebo se rekne ctenar to posoudi. Mluvi se tu o mobbingu, takhle se prece proste nehraje. Tvrdi se, ze jsem pozadoval Ludkuv desysop, ... S klidem reknu, jo tohle byla chyba, s klidem se omluvim, vubec mi nevadi, ze nekdo ma jiny nazor, ale ja svuj nazor preci vyjadruji a snazim se ho vyjadrovat slusne a pravdive a kdyz chci po oponentech diffy nedaji je, kdyz se jich zeptam co chteji dolozit tak mi odpovedi, ze moje pusobeni tady je neco jako holokaust. Proste pro takoveto kategorie hovoru neni jine slovo nez lez. Ja chapu nesouhlas, to je normalni, ale nenavist kvuli wikipedii? Nechapu jak to lidi vubec muze napadnou, co ja muzu mit mimowiki proti Ludkovi, vzdyt ho neznam, nevim jak vypada, o tom co dela mam mlhavou predstavu, ... Vzdyt je to absurdni. Dlouhodobe spory s Ludkem a co prislo - nic, protoze neni zadnych sporu, je nazor ze Ludek spatne byrokratuje a to je pro nekoho nepredstavitelne, ze z toho vyvodi dlouhodobe, nebo mimowiki spory. Co mam odpovidat? Rekne se nesmysl vrba mel dlouhodobe spory s Ludkem, zalozil na nej ZoK, ... sikanuje ho a kdyz chci dulazy, tak je nedostanu, kdyz se zeptam co si preji oponenti dolozit je tu holokaust. Jak vest rozumnou debatu? Vem to takhle nesouhlasili jsme spolu mnohorat, ale vzdy to byla slusna debata, nic jineho si nepreji a nepral jsem si od pocatku, jenze nositele opacneho nazoru odmitaji jakoukoli diskusi. Mam proste pocit, ze se tu pouzivaji naproste nesmysly, napr. Decebaluv odkaz na Nera na Tve editace. --Vrba 4. 8. 2008, 18:03
Myslím,že kolega Vrba svým posledním příspěvkem jasně dokazuje, pročje zcela zbytečné diskutovat s ním. Srovnejte např., co zde bylo napsáno o "jeho ŽoKu" s tím, co píše on, nebo tu zkuste najít ten holokaust. A zamyslete se nad tím, zda někdo s takovýmto projevem a přístupem k diskusi má být správce. --Cinik 4. 8. 2008, 20:38
Egg tím má na mysli, že ne Hitler a nacisti, nýbrž já mám na svědomí holocaust. --Decebalus 5. 8. 2008, 06:40
Omyl hovorit o mobbingu a to vyrazne drive viz Wikipedista diskuse:Ludek#žádost o potvrzeni. Mobbing padlo pote co jsem pozadal, Ludek napsal odpoved a ja se zeptal znamena to tedy odmitnuti. Kazdy si muze na uvedenem linku hned na zacatku overit. --Vrba 5. 8. 2008, 18:06
A zcela vazne, muze nekdo, kdokoli rici o jake nalehani slo? Na Ludkove diskusni strance jsem prestal diskutovat pote, co zadost odmitl, do te doby se o tom vedla diskuse, zadne nalehani, jakmile rekl nepozadam, obratil jsem se na AC - to je snad v poradku, jeho odmitnuti jsem nikde nekomentoval, kde jsem nalehal? Vyjadril jsem se pak jeste v ZoKu, ktery jsem nezalozil, ac to tak je prezentovano. Pokud to nekoho zajima, tak jsem nebyl fandou jeho zalozeni. Kdyz mi nekdo z tech co tvrdi ze jsem L sikanoval ukaze, kde, tak sem pripraven se omluvit. Mimochodem jsem s reakci pockal na Ludka coz se u me nedodrzelo. --Vrba 5. 8. 2008, 18:39
K vyjasnění následující otázky, které jsou myšleny vážně, takže očekávám vážně míněné odpovědi bez kritiky toho, že je kladu a bez dalších přehmatů:
Hm. Nejlépe by bylo, kdybys mi odpověď napsal ještě jednou, mám trochu komunikační potíže a vůbec nechci posuzovat, na které straně leží. Nahoře jsem položil šest otázek, ty odpovídáš na čtyři, tvrdíš, že potřebuješ linky, které jsou již nahoře... Opatřil jsem tedy své otázky velkými, ztučněnými písmeny. Odvolej se popř. na ně. Jinak, podle pravidel a dobrých mravů trvám na tom, že když necháš hlasovat o zbavení práv jednoho Tvého kolegy, tak ho na to zde zcela formálně upozorníš. Pokud se zdráháš, tak budeš mít smůlu. Ještě jednou: pokus se mi odpovědět tak, abych já, možná nerozumící dobře česky po 40 letech emigrace, tomu porozuměl. Dík. -jkb- 5. 8. 2008, 17:10
Ano Vrbo. Zde to rozkládáš vcelku dobře, desysop a dcbt či jaks to nazval. Tak tedy ještě jednou, myslím že už po třetí: Vrba založil desysop, s pozdravem a s nadějí, že si to konečně přečteš, přestaneš tu dělat ominézní náznaky že někdo mlží a maskuje situaci, další blbosti o nějakých odpůrcích ap., mám toho pomalu dost. -jkb- 5. 8. 2008, 17:28
Toto je odpověď Vrby opravena podle mého číslování otázek pravděpodobně v 19:23: 19:20
Podívej se, za těchto podmínek, kdy mi manipuluješ otázky a odpovědi, se nelze spolu domouvat ani komunikovat. Tím končím, -jkb- 5. 8. 2008, 17:44
Ano, to je ale skutečně úplná klasika, připomínáš mi tu Tomáši - je mi líto - jednoho bývalého byrokrata, s jehož sezazením - oproti nynějšímu stavu věcí - jsem měl co dělat spíš já a ne ty. Nejen že každý kdo umí alespoň trochu číst si Tvou manipulaci značně lehce nahoře dohledá, podporovnán trochu historií, ale vždyť ti o tom na Tvé stránce psal i Okino. Takže příště, když to žádáš od ostatních, přemýšlej napřed a pak dělej. Formální omluva na nějaké diskusní stránce je milá rekace, tam se ale nikdo nedívá, zde to vypadá, že jsem Ti předhodil něco, co se nestalo. Opakuji: manipuluješ. -jkb- 6. 8. 2008, 15:24
K bodu D: hlasování o právech pro Ludka již běží asi tak týden. Sice se začíná rýsovat, jak dopadne, přesto ale musím poznamenat, že jinak na dodržování pravidel tak vypíchnutý kolega Vrba dodnes řádně a formálně Ludka o hlasování nezpravil, i když na to byl vícekrát upozorněn. Jedná se o formalitu, ale asi na ně on sám kašle. -jkb- 6. 8. 2008, 15:32
Vrbo. S tou omluvou je vše v pořádku, přirozeně jsem ji četl. Zde mi ale nejde o nějaké osobní věci, ale o záležitosti které se týkají projektu. Hlavně mi jde o to, že v poslední době se komunikace na této doméně odehrává ve stále agresivnějším tónu bez ohledu na argumenty. Jistě tedy pochopíš mé následující řádky.
Protože by bylo z mé - snad i mylné - interpretace jedné poznámky, možné se domnívat, že jsem tu sledován pro případ nějakého snad budoucího arbitrážního řízení, tak prohlašuji, jak jsem napsal již někde jinde: něpředpokládám ani zlou ani dobrou, ale prostě a nejlépe žádnou vůli. S dalším pozdravem, -jkb- 08:59, 9. 8. 2008
Tkví v tom, že pokud bys, Vrbo, na moji výzvu reagoval záporně, uznal bych tvoje právo mě odmítnout a dále bych na tebe stejně jako na kohokoli jiného nijak netlačil, aby ses nechal potvrdit. Zatímco u Luďka byl tvůj postup následující: 1) vyzval jsi ho, 2) on využil svého práva a odmítl, načež si ho měl nechat být 3) avšak ty jsi místo toho vůči němu začal vytvářet soustavný a vytrvalý nátlak podlou argumentací typu, že je "držkorytáč" a "zbabělec", v čemž se k tobě přidaly ještě další osoby. Nejenže jsi tedy předvedl velice mrzký a podlý způsob argumentace, navíc zcela zřetelně ignoruješ stávající pravidla wikipedie, což by správce rozhodně neměl dělat. --Decebalus 6. 8. 2008, 08:49
Už ta první Luďkova reakce by se dala vyložit jako odmítnutí, přesto jsi tam poté vložil ještě asi deset dalších "čárek". Dávám odkaz Wikipedista diskuse:Ludek#žádost o potvrzeni na zmíněnou diskusi, aby si každý mohl spočítat, kolik příspěvků jsi tam zanechal. Nicméně vycházejme z toho, že jakmile tě Luděk odmítl, nechal jsi ho na jeho diskusní stránce být. Následovala 1) tvoje žádost o arbitráž, 2) žok od Egga, tvého blízkého druha v této záležitosti, 3) tvoje debct, jak to nazýváš) Komunita zatím nikde nevyslovila souhlas s tím, čeho se domáháte, a při pohledu na tvoje argumenty proti Luďkovi, nenašel jsem nic tak závažného, co by ospravedlňovalo zběsilé počínání tvé a tvých kamarádů, jímž jen nepřetržitě vyhrocujete atmosféru a zdá se, že stejně ničeho nedosáhnete.
Je jedno, kdy padlo slobo "mobbing", důležité je, zda jsi se ty a další této činnosti skutečně věnovali. Spíše to vypadá, že tomu cosi již předcházelo. Nenapsal jsem, že porušuješ nějaké pravidlo, napsal jsem, a je to ztučněno, že ignoruješ pravidla wikipedie. To je jen ukázkový příklad toho, co ty běžně děláš, překrucuješ slova lidí, kteří se s tebou pokoušejí diskutovat. Takže nyní to shrňme: 1) ignoruješ pravidla, 2) pozměňuješ obsah a význam slov druhých wikipedistů, 3) když ti položím otázku, odmítáš na ní odpovědět 4) dopouštíš se urážek druhých, 5) předpokládáš zlou vůli. To nejsou zrovna vhodné předpoklady pro to, abys mohl jako správce reprezentovat wikipedii. --Decebalus 6. 8. 2008, 14:44
Už jsem na to [ upozorňoval] několikrát a jelikož se bojím, aby se tisíckrát opakovaná lež nestala pravdou, upozorním ještě jednou: Tvrzení o tom, že „Desysop/debct je zcela legitimni nastroj, ktery byl na ceske wikipedii nekolikrat vyuzit“ je IMHO zcela vedle: jediné způsoby, jakými lze uživateli s právy správce tato práva odebrat, jsou uvedeny v závazném pravidle Wikipedie:Žádost o práva správce#Odebrání práv správce. Žádný z těchto způsobů neobsahuje nic jako vyvolání hlasování o odebrání práv správce, tím méně prostřednictvím ŽOPS. A „byl na ceske wikipedii nekolikrat vyuzit“ je mi už naprostou záhadou. Nevím o žádném desysopu kromě Wikipedie:Archiv červencového konfliktu; pokud jsem na nějaký zapomněl, rád si ho nechám připomenout. --Mormegil ? 6. 8. 2008, 09:31
Ano, v tom, že „konsensus komunity k odebrání práv“ se nehledá v „žádosti o práva správce“. Mám tu opakovat všechno, co bylo řečeno v Wikipedie:Žádost o komentář/Právo na desysop? --Mormegil ? 6. 8. 2008, 10:44
Přesně tak, nebavíme se o přidělování práv, tudíž je nesmysl řešit to na stránce žádost o práva správce. Nekecám; tedy: nevím o tom, že bych kecal, ale můžu se mýlit: Znáš snad nějaké jiné způsoby, které tam nejsou uvedeny? Je možné, že jsem na nějaké jiné pravidlo, které by to upravovalo, zapomněl. --Mormegil ? 6. 8. 2008, 13:12
O tom, jak se hledá konsensus k odvolání správce, máme celou Žádost o komentář, takže věřím, že to zde nemusím opakovat. Fikci s „vyhodnocováním hlasování stewardem“ by už taky bylo záhodno opustit. Stewardi o ničem nerozhodují, pouze používají svých technických prostředků k uskutečnění rozhodnutí, které si rozhodla příslušná komunita. Kompetence byrokratů je zcela jasně definována pravidlem, o žádném odebírání práv správce se tam nepíše, tudíž to nespadá do jejich kompetence. Mohl bys mě odkázat na ty desysopy, které zmiňuješ? Malovec mi přijde jako zcela mimo, když přestal být správcem dávno před tím, než jsme zde toto pravidlo zavedli, u che se přiznám, že vůbec nevím, o čem mluvíš. Kdo kde vyvolal hlasování o odebrání práv správci che? „Snaha zbavit práv Dannyho“ mi také přijde mimo, pokud se nepletu, žádný proces odebrání práv zde nebyl, Danny jen vyvolal hlasování o potvrzení a před jeho skončením se práv sám vzdal. --Mormegil ? 6. 8. 2008, 13:12
Arbitráž s VZ jsem nesledoval, žádné hlasování o odebrání práv však očividně neproběhlo, protože Che dobrovolně požádal o potvrzení. Ad další otázky: ty se už řešily na mnoha místech, nevidím žádný prospěch ve snaze ti to vysvětlovat znovu, když svůj názor zřejmě beztak změnit nehodláš. Tak jako tak je to zde off-topic Howgh. --Mormegil ? 6. 8. 2008, 15:55
Vrbo, zajímalo by mě, proč jsi zkrátil blok uživateli Felipe, který byl zablokován, když tu opakovaně urážel jiné. Je to zkrácení sice jen o několik málo minut, ale přesto mi nejde do hlavy. Zablokován byl 11. 8. 2008, 18:02 na tři dny a tvé odblokování bylo provedeno 14. 8. 2008, 18:00 s odůvodněním, že "ban uz mel skoncit". --Dezidor 16. 8. 2008, 18:27
Odpovídám zde. Vážně nevím jak jinak formulovat. Nevím, proč větu "S tou omluvou je vše v pořádku" pokládáš za odmítnutí omluvy, fakt ne. Hned další věta je "Zde mi ale nejde o nějaké osobní věci, ale o záležitosti které se týkají projektu", takže i Tvá otázka, zda jsi mi něco udělal, mi nedává smysl. Podívej se, já jsem přesvědčen, že projektu udělá dobře, když na čas přestaneš mazat, podávat desysopy, ŽOKy, uvalovat arbitráže, a taky asi chodit na IRC atd. To je vše, nic víc nic míň. Brát na druhou stranu Tvé akce jako "normální hlasování" taky nemohu, protože na těch takzvaných argumentech dost často nic normálního není. O úctu nebo neúctu tedy asi nejde, ale o fundamentální nesouhlas s tím, jakými bandážemi se tu prosazují skupinové zájmy. Tak si dej prostě dovolenou, i dobrovolně. Mohu Tě ujistit, že to pomáhá. Zdravím, -jkb- 17. 8. 2008, 15:26 ----


Veřejné pohoršení

„Veřejné pohoršení“ ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Správní orgán neporovnává toto jednání s mravností stanovenou podle vlastních kritérií, nýbrž je poměřuje s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti.


Zdeněk Radvanovský

Narodil se v Roudnici nad Labem. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor dějepis – ruština. V letech 1977-1980 působil jako středoškolský pedagog. Od roku 1980 působí jako historik a vysokoškolský pedagog. Je ženatý a žije v Neštěmicích.
V roce 1980 složil rigorózní zkoušku na Filosofické fakultě University Karlovy a obdržel titul doktora filosofie, v roce 1989 obhájil svou kandidátkou práci na Ústavu československých a světových dějin Akademie věd ČR. V roce 1995 se na své alma mater habilitoval v oboru československých dějin svou habilitační prací „K problematice vztahů mezi Čechy a Němci v ústecké oblasti v letech 1918 -1948“.
Od roku 1980 působil na katedře historie PF UJEP, od roku 2005 pak na katedře historie FF UJEP. Dlouhou dobu byl také vedoucím této katedry. Je řešitelem několika významných grantů a autorem stěžejních děl o problematice česko-německého soužití.
V letech 2003 a 2006 zvolen děkanem Pedagogické fakulty UJEP.
Zdeněk Radvanovský je autor a spoluautor řady odborných článků a několika monografií.


Vlhkost kompostu

Vlhkost je jedna z důležitých podmínek kompostování. Bez dostatečné vlhkosti materiálu určeného ke kompostování dochází ke zpomalení až zastavení celého procesu, k tzv. fyzikální stabilizaci. Optimální vlhkost kompostu záleží na struktuře kompostovaného materiálu, protože při kompostování je krom dostatečného množství vody nutné zajistit také dostatečné množství pórů vyplněných vzduchem, aby proces probíhal za požadovaných aerobních podmínek. Optimální vlhkost leží obvykle v rozmezí 40 – 60%.
V praxi se ke stanovení správné vlhkosti často používá tzv. orientační zkoušku stanovení vlhkosti. Ta spočívá v odebrání substrátu rukou, nejlépe v pryžové rukavici a jeho silném zmáčknutím prsty. Při optimální vlhkosti se nesmí mezi prsty objevit kapičky vody a po uvolnění tlaku prstů se nesmí substrát rozpadnout a hrouda substrátu zůstane pohromadě
Kotoulová, Váňa: Příručka pro nakládání s komunálním bioodpadem, 2001, http://biom.cz/publikace.shtml


Acylhalogenidy

Acylhalogenidy jsou halogenidy karboxylových kyselin. Patří mezi funkční deriváty karboxylových kyselin. Skupina OH karboxylové skupiny je nahrazena halogenem.
Reakce karboxylové kyseliny s chloridem fosforitým, fosforečným nebo s oxidem-trichloridem fosforečným za zahřívání.
Reakce acylhalogenidů jsou většinou v principu nukleofilní substituce za atom halogenu.


Písařov

Obec Písařov se nachází v okrese Šumperk, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 710 obyvatel.


Skelet

Slovo Skelet znamená v řečtině doslova vysušený a označovalo mumii. Postupně však získalo daleko rozšířenější význam kostra.


Encephalartos hildebrandtii

Encephalartos hildebrandtii A. Braun et Bouché, česky píchoš Hildebrandtův, je rostlina v čeledi kejákovitých a třídě cykasy. Pochází z Keni a Tanzanie, kde se řadí mezi rozšířenější cykasy, používané i v zahradnictví. V 19. století byl hojně dovážen do Evropy, je proto často dostupný v evropských botanických zahradách. Byl pojmenován podle německého botanika Hildebrandta, který první rostlinu tohoto druhu popsal poblíž keňské Mombasy.
Tento cykas dorůstá až 6m výšky, listy dosahují 2-3 metrů délky.
Jediná větší rostlina tohoto druhu v ČR roste v Botanické zahradě Brno, další menší jsou v soukromých sbírkách.
Rostlina není dostupná v maloobchodním prodeji, není ani běžně k dispozici pro prodej ve specializovaných sklenících v EU. Vzácně je možno ji zakoupit v USA či JAR, přičemž pro dovoz je třeba dokumentace CITES.
V Keni je běžně v prodeji u pouličních prodejců v Mombase a je vysázena i jako ozdobná rostlina ve městě.
Jedná se o chráněnou rostlinu jejíž přežití je v přírodě ohroženo. Druh Encephalartos hildebrandtii je zapsán na hlavním seznamu CITES I, který kontroluje obchod s ohroženými druhy - jak s rostlinami, tak i jejich semeny.


Štěpán VIII. Báthory

Štěpán VIII. Báthory byl od roku 1529 sedmihradským vévodou. Dědeček tzv. čachtické paní Alžběty Báthoryové.


Jiří Blaurock

Jiří Blaurock byl jeden z prvních novokřtěnců. Přízvisko Blaurock "modrokabát" získal při jedné disputaci, kdy byl označen jako „ten v tom modrém kabátě“.
Narodil se roku 1491 ve vesnici Bonaduz, ve švýcarském Graubündenu. Vzdělání získal na univerzitě v Lipsku a v letech 1515 - 1518 byl katolickým knězem - vikářem v Trinsu. Přijal ale za svou právě probíhající reformaci.
Přišel do Zwingliho Curychu a připojil se ke skupině mladých švýcarských radikálů a svou horlivostí je všechny předčil. Byl to právě on, kdo první požádal Grebela oné noci 15.ledna 1525 o křest na znamení své víry v Ježíše Krista. Pak pokřtil ostatní přítomné a tak vznikla první skupina novokřtěnců. Již 7.února jsou všichni zatčeni a uvězněni v augustiniánském klášteře v Curychu. Po svém propuštění však Blaurock spolu s Felixem Manzem ještě stupňují svou misijní aktivitu - kážou evangelium a ty, kteří činí pokání křtí na vyznání jejich víry. Dne 5.ledna 1527, kdy byl Manz popraven, byl Blaurock zbičován, opustil Curych a nikdy se tam již nevrátil. Později je vypovězen z Bernu, z Bielu, z Graubündenu a Appenzellu a tak opustil Švýcarsko nadobro. Přesunul se do Tyrolska a zde se ujal sboru jehož pastor Michael Kürschner byl 2.června 1529 upálen. Blaurockova kázání přitahovala zástupy a po celé oblasti vznikaly nové sbory.
Ale již 6.září 1529 byl spolu s Hansem Langeggerem po krutém mučení upálen na hranici nedaleko Klausenu. Obviněn byl, že opustil úřad kněze, nezachovával křest nemluvňat, zamítl mši a zpověď a neuznával uctívání matky Kristovy.


Notebook

Notebook je označení pro přenosný počítač. Notebooky používáme na stejné úlohy jako stolní počítače. Notebooky mají zabudované komponenty, které poskytují srovnatelné funkce jako komponenty stolních počítačů; komponenty notebooků a desktopů však nejsou zaměnitelné.
Notebook používá vlastní typy vnitřních portů, vnější porty jsou stejné jako u stolních počítačů. Komponenty v noteboocích jsou miniaturizované a optimalizované z hlediska příkonu, fyzických rozměrů a hmotnosti. Notebooky používají k zobrazování zabudovaný LCD displej, jako optickou mechaniku používají tenkou DVD mechaniku, standardem pro paměť RAM je SO-DIMM modul, procesor je ve verzi „mobile“ s optimalizovanou spotřebou a variabilní pracovní frekvencí, klávesnice je nízkozdvihová, jako vstupní zařízení se většinou používá touchpad. Myš a externí klávesnici je možné připojit přes USB port. V současnosti není cenový rozdíl mezi stolním a přenosným počítačem tak velký, a tím výrazně stoupá i zájem o notebooky. V České republice se poprvé prodalo více notebooků než desktopů v roce 2007 , celosvětově pak ve třetím čtvrtletí roku 2008. I nadále ovšem platí, že u notebooků je vyšší cena za menší výpočetní výkon.
Notebook je napájen z hlavního akumulátoru nebo z externího měniče napětí, který dobíjí akumulátor a zároveň napájí i samotný počítač. Hlavním akumulátorem je míněn silný zdroj elektrické energie, který dokáže udržet počítač v chodu i bez napájení z elektrické sítě po dobu v řádech desítek minut až hodin. Někdy je možné vyměnit modul za další akumulátor. Používá se obvykle akumulátor typu Li-ion, ve starších typech NiMH nebo NiCd. Akumulátor notebook dodává obvykle napětí 12 V, což dává možnost pro napájení ze zásuvky v automobilu. Životnost akumulátoru je 3–5 let, cena akumulátoru tvoří 20–30 % ceny notebooku. Kromě něj mají notebooky malou 3voltovou baterii, která napájí interní hodiny reálného času a uchovává nastavení BIOSu v paměti CMOS.
Části notebooku jsou menší, lehčí a mají nižší příkon než odpovídající části osobních počítačů.
Většina moderních notebooků používá displej s aktivní maticí. Novější notebooky mají širokoúhlý displej. Někdy se používá dotykový displej.
Grafická karta je buď integrovaná v čipsetu, nebo v samostatném GPU – někdy se sdílenou pamětí. Novější notebooky mají vnitřně vyvedenou sběrnici MXM s upgradovatelnou grafickou kartou MXM, nebo má integrovaný grafický čip s vlastní pamětí. Výkonnostně odpovídají grafickým kartám ve stolních PC, jsou však optimalizované pro nízkou spotřebu energie. Standardem je výstup VGA, DVI, kompozitní videovýstup nebo S-Video pro připojení externích displejů, respektive televizí. U některých výkonnějších multimediálních či herních notebooků lze dnes najít i výstup videa a zvuku v HD rozlišení - HDMI.
Existuje široké spektrum procesorů pro notebooky dostupných od firem Intel a AMD. V roce 2009 je výkon mobilních CPU mnohdy při všedních pracích podobný jako u verze pro desktop. Podstatný rozdíl je ve spotřebě v maximálním odběru. Snižování frekvence a díky tomu i snížení spotřeby je dnes běžné už i u desktopových CPU, ovšem mobilní verze má lepší správu. Naopak pro potřeby vysokého výkonu nejsou notebookové procesory vhodné. Procesor se umisťuje buďto do patice nebo je přímo pájen na základní desku.
Paměti jsou stejného typu a frekvencí jako ve stolních PC – SDRAM, DDR, DDR2, DDR3, ale v podobě SO-DIMM. Notebook má obvykle dva sloty pro paměti.
Klávesnice je typu slim, nízkozdvihová. Je možné připojit i externí klávesnici přes USB.
Jako polohovací zařízení se většinou používá touchpad, případně je použitý dotykový displej. Pomocí portu USB je možné připojit externí polohovací zařízení
Zvuková karta je integrovaná, notebooky mívají zabudované stereo reproduktory a integrovaný mikrofon. Některé notebooky mají zabudovaný hudební systém s rozložením reproduktorů 5.1. Notebook má výstup pro sluchátka, vstup pro externí mikrofon a line-in.
Notebooky bývají vybavené několika USB porty. Dnes již málo používané legacy porty se většinou pro úsporu místa vynechávají. Běžný je ethernetový port, někdy je použit i FireWire port.
Notebooky bývají vybavené slotem na ExpressCard nebo starší PCMCIA pro rozšiřitelné moduly jako modem, síťová karta, DV karta, SCSI, Wi-Fi atd.)
K běžné výbavě notebooků dnes patří bezdrátové připojení typu Wi-Fi a Bluetooth. Infračervené připojení má již jen málokterý model. Je však možné připojit modul IrDA přes USB.
Výkon notebooků je nižší než výkon stolních počítačů se stejnou cenou. Stolní počítače překonávají notebooky, protože nové technologie spotřebovávají víc energie, se kterou se v notebooku šetří. Přenos nových technologií do notebooků trvá nějaký čas kvůli miniaturizaci i snižování příkonu. Zatímco výkon stolních počítačů překonává výkon notebooků, v oblasti středního proudu a kancelářských aplikací poskytují dostatečný výkon oba typy systémů. Tento stále existující rozdíl ve výkonu se bude zmenšovat.
Zvyšování výkonu je silně omezené – obvykle je možné rozšířit RAM a vyměnit pevný disk. V některých modelech je možné upgradovat grafickou kartu a procesor, pokud není naletován na základní desku. Přesto je takové vylepšování mnohdy sporné kvůli ceně CPU. Během životnosti notebooku se navíc vystřídá více generací patic procesorů a v době zamýšlené výměny se už daný typ CPU nemusí vyrábět. Hodně notebooků obsahuje MiniPCI slot, avšak obvykle není určený pro použití konečným uživatelem. Téměř všechny komponenty jsou integrované na speciálně navrhnuté základní desce, aby se ušetřilo místo. Notebooky se obvykle opravují složitě. Náhradní díly na notebooky stojí téměř tolik jako celý nový notebook. Doporučuje se proto prodloužit záruku na 3 roky a po záruce už notebook neopravovat, ale vyměnit. Cenový vývoj tomu dává za pravdu.
Pro notebook používaný v domácím prostředí je nejvhodnější připojení do domácí sítě, resp. k internetovému routeru pomocí Wi-Fi, síťovým kabelem nebo Bluetooth připojením. Mimo budovy je možné se připojit na místech pokrytých Wi-Fi signálem s internetovým připojením - hotspot. V některých městech jsou místa s veřejně dostupným připojením, nebo toto připojení poskytují většina internetových kaváren. Vysloveně mobilní připojení je možné dosáhnout jen využitím mobilních sítí. Je však zapotřebí mít příslušný modem s předplacenou službou, kterou poskytuje mobilní operátor.
Notebooky jsou prodávány pod značkami světoznámých firem, které je však většinou sami nevyrábí. Přes 80% notobooků v roce 2008 vyrobily ODM, následující čtyři výrobci sídlící na Tchajwanu pak vyrobily přes 80% notebooků vyrobených ODM:
V prvním čtvrtletí roku 2008 bylo 85% notebooků prodáno pod těmito značkami:


Diskografie AC/DC

Tento článek obsahuje kompletní diskografii australské hard rockové kapely AC/DC.


Maďarská republika rad

Maďarská republika rad byla dočasným státním útvarem existujícím od 21. března do 1. srpna 1919. Jednalo se o komunistický stát s diktaturou proletariátu, který vznikl z Maďarské demokratické republiky. V čele Maďarské republiky rad stál komunista Béla Kun.
Revoluční vláda znárodnila továrny, doly a banky. Konfiskovala půdu nad 57 hektarů a řídila Maďarskou Rudou armádu. Vláda rovněž prosazovala zestátnění kultury a školství, zavedla stanné právo a revoluční teror s fyzickou likvidací odpůrců.
Nespokojeny s tímto vývojem vystoupily proti MRR státy Malé dohody a zahájily společnou ofenzívu. Maďarská Rudá armáda přešla dne 20. května do proti útoku a obsadila území jižního Slovenska, kde vytvořila 16. června Slovenskou republiku rad. Československé vojsko proti této intervenci na území ČSR zakročilo a okupované území bylo získáno zpět. Rumunská vojska následně obsadila Budapešť a 1. srpna 1919 předala Maďarská republika rad vládu do rukou sociálních demokratů. Počátkem listopadu se rumunská vojska stáhla zpět na své území a 16. listopadu 1919 vstoupil v čele národní armády do Budapešti bývalý admirál námořnictva Rakousko-Uherské armády Miklós Horthy. Situace byla stabilizována 1. března 1920, kdy parlament vyhlásil Maďarské království, jeho regentem se stal Miklós Horthy.
Komunisté odstranili veškeré tradiční státní symboly. Červeno-bílo-zelenou vlajku nahradila vlajka rudá - symbol proletářské revoluce a funkci státního znaku převzala rudá hvězda.


Henry Ian Cusick

Henry Ian Cusick je herec skotsko-peruánského původu. Nejznámější je svojí rolí Desmonda Huma v americkém televizním seriálu Ztraceni. Henry se narodil ve městě Trujillo peruánské matce a skotskému otci. Během jeho dětství rodina cestovala a postupně se usidlovala ve Španělsku, Trinidad a Tobagu a Skotsku, kde navštěvoval Royal Scottish Academy of Music and Drama v Glasgow. Henry hovoří plynně anglicky a španělsky.


Spousta andělů

Spousta andělů je debutové album české zpěvačky Anety Langerové, které vyšlo v roce 2004.
Album vydala zpěvačka u společnosti BMG Music poté, co zvítězila v prvním ročníku soutěže Česko hledá Superstar.


Pollux

Pollux je nejjasnejsi hvězda, která se nachází v souhvězdí Blíženců,mv:+1,14. Hvězda Pollux je červeny obr spektralni tr. K-0 III ,má osmkrát větší průměr Slunce,svitivost: 35Ls Slunce a hmotnost 1,86 M?. Na pozemské noční obloze je jedním z nejjasnějších hvězd, které je možné pozorovat. Od sluneční soustavy je hvězda vzdálena 33,7 ± 0,3 světelných let.
Okolo hvězdy obíhá exoplaneta nazývaná „B“, která je veliká přibližně jako planeta Jupiter, ale může být i větší.


Leoš Kubíček

Po návratu pln dojmů krátce pracoval v ateliéru v Praze a pak se nastěhoval na statek přítele na Moravě.
 Image:1923-Autoportrét.jpg|1923 – Autoportrét Image:1923-Žena.jpg|1923 – Žena Image:1924-Zoufalství.jpg|1924 – Zoufalství Image:1925-Hřích.jpg|1925 – Hřích Image:1926-Hrabačka.jpg|1926 – Hrabačka Image:1926-Na bramborách.jpg|1926 – Na bramborách Image:1926-Sbírání brambor.jpg|1926 – Sbírání brambor Image:1926-Odevzdání.jpg|1926 – Odevzdání Image:1926-Babička.jpg|1926 – Babička Image:1926-Mařka.jpg|1926 – Mařka Image:1927-Evička.jpg|1927 – Evička Image:1927-Děti.jpg|1927 – Děti
 Image:1928-Dědeček.jpg|1928 – Dědeček Image:1928-Chelčický.jpg|1928 – Chelčický Image:1928-Strom života.jpg|1928 – Strom života Image:1928-Pieta.jpg|1928 – Pieta
 Image:1930-Stáří.jpg|1930 – Stáří Image:1935-Tomáš Garrigue Masaryk.jpg|1935 – TGM Image:1936-Kameníci.jpg|1936 – Kameníci Image:1936-Holubička.jpg|1936 – Holubička


Neonka červená

Neonka červená je drobná sladkovodní rybka z čeledi tetrovití. Jedná se o mezi akvaristy velice oblíbený, nenáročný a společenský druh. Typické je pro tuto rybu zbarvení, kdy horní podélný pruh má neonový lesk.
Neonka pochází z Jižní Ameriky, kde se stále loví pro světový akvaristický trh.
Tělo je protáhlé, z boků mírně zploštělé. Mezi poměrně vysokou hřbetní ploutví a ocasní ploutví se nachází nenápadná tuková ploutvička. Oko je k tělu relativně velké. Ocasní ploutev je vykrojená. Na bocích se nachází dva podélné barevné pruhy, jejichž rozhraní prochází přibližně středem boků ryby. Pruh v břišní části je zbarven sytě červeně, pruh ve hřbetní části má modrou až zelenavou barvu s neonovým leskem.
U neonek červených se projevuje pohlavní dimorfismus. Samečci bývají štíhlejší než samičky. Rybky dorůstají maximální délky asi 4,5 cm, obvykle však méně.
Přirozený areál výskytu ryby zahrnuje horní toky řek Orinoco a Río Negro. Jedná se o rybu žijící v hejnech obývající střední část vodního sloupce.
Neonkám červeným se daří ve vodě o teplotě 23–25 °C a v mírně kyselé vodě o hodnotě pH 4,0–6,0. Tvrdost vody se uvádí okolo 10 °dGH .
V přirozeném prostředí se neonky živí drobnými vodními korýši a červy. V zajetí je lze krmit i vločkovaným krmivem.
V zajetí je rozmnožování poměrně obtížné, proto je značná část produkce pro akvaristiku zajišťována lovem v přirozeném prostředí. Samičky kladou jikry volně do vodního sloupce, kde jsou samečky oplodňovány, a následně klesají ke dnu. Potěr se líhne v závislosti na teplotě vody po 24–30 hodinách.


Věda

Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož objektem mohou být předměty, události nebo lidé.
Každé propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.
Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrukcí pomocných prostředků: číselné a prostorové vztahy, živá a neživá příroda, jevy společenského života.
Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti.
Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.
Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky.
Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické a idiografické. Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd, zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem
V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Tyto vědy obsahují chápání pravdy bytí. Ti, kdo tyto vědy studují, nicméně podle Platóna, akceptují jejich principy nekriticky, jako absolutno. Ustavuje proto dialektiku. Ta je nadřazená matematickým vědám, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně vedoucí k jednotnému principu. Dialektika ukazuje propojení přírodních věd mezi sebou a jejich vztah k jsoucnu.
V opozici proti platónské koncepci jednoty věd je Aristotelův postoj, který možnost nejvyšší vědy, ze které jsou vydedukovány základy věd jednotlivých, popírá. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se na to, z čeho vycházejí.
Aristotelovi ve 13. století oponuje Tomáš Akvinský, který opět nastoluje koncepci univerzální vědy. V komentáři k Aristotelově Metafyzice – definuje tento pojem jako vědu, která se zabývá univerzálními principy.
O pár století později se zase Francis Bacon vrací k Aristotelově filosofii přírody. V 18. století se pak opět objevuje inspirace platónskou jednotou. Immanuel Kant také uvádí vědu, která je základem pro ostatní. Je to metafyzika, podle něj jediná možná čistá věda přírody. Je to absolutní všeobecnost.
Vědy se dále dělí podle předmětu zkoumání. Francis Bacon svou filosofii přírody představuje tak, že obsahuje základní přírodní vědy, které tvoří pyramidu. Na spodu této pyramidy leží historie přírody. Na ní je postavena fyzika, dělená na méně a více všeobecnou. Na fyzice pak stojí metafyzika. Tři induktivní úrovně historie přírody, fyzika a metafyzika jsou podle Bacona pravdivé stupně znalosti. Pro pozdější učence Barucha Spinozu a Gottfrieda Wilhelma Leibnitze je základem vědy jediná substance. V případě Spinozy je to Bůh nebo příroda. Leibnitz má za základ monády — činné síly, ze kterých se všechno skládá.
V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů na matematické, přírodní a humanitní. Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: definice předpokladů, vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je určité výpovědi přisuzován.. Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace.
Teorií vědy se ve svých dílech zabývali například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Imre Lakatos a další.
Od novověku je věda založena na představě zákonitého chování společnosti, které se odhaluje hypotézou, zobecňuje v teorii a ověřuje pozorováním či opakovatelným experimentem. Věda nastoluje požadavek obecného poznání, na základě něhož lze ve zdánlivě nepřehledném světě oddělit podstatné od nepodstatného a určit obecně platné zákony, pomocí nichž lze úspěšně předvídat a případně předpovězené skutečnosti experimentálně modelovat. Předmětem vědy je tedy odhalování a formulování zákonů, jimiž se řídí jevy, a pak sestavování teorií z těchto zákonů.


Heavisidova funkce

Heavisidova funkce je nespojitá funkce, jejíž hodnota je nulová pro zápornou hodnotu argumentu a rovna jedné pro kladnou hodnotu argumentu. Hodnota funkce pro nulový argument není podstatná a proto je různými autory definována odlišně.
Často se používá v teorii řízení a při zpracování signálu, kde slouží k reprezentaci jednorázové změny signálu. Pojmenována byla po anglickém učenci Oliveru Heavisidovi.
kde 0 ? p ? 1 je reálné číslo určující hodnotu funkce v bodě 0.
Index p je většinou volen pevně a v zápise se vynechává. Heavisidova funkce se potom značí pouze H.
Parametr p z definice funkce se nejčastěji volí jako 0, 1/2 nebo 1. Pro hodnotu 1/2 svědčí symetrie výsledné funkce, pro ostatní praktičnost při jistých způsobech použití. V mnoha případech však na hodnotě v nule nezáleží.
Derivací Heavisidovy funkce je tedy Diracova delta funkce, primitivní funkcí je tzv. náběhová funkce.


Shawn Crahan

Michael Shawn Crahan, také známý jako Clown, nebo pod číslem #6. Je Americký hudebník známý ze dvou důvodů: 1. bubeník v Slipknot. A 2. bubeník v To My Surprise a Dirty Little Rabbits.
Shawn se narodil ve městě Des Moines v Iowě. Shawn byl alkoholik. Shawnovi rodiče financovali Slipknot na začátku jeho historie, a on k nim vyjadřoval nejvyšší respekt. Věnuje se hraním na bicí/perkusy, také zpívá druhý hlas na několika písních Slipknot. Psal také originální koncept k písni "Tattered & Torn", které se objevilo na demo albu skupiny Slipknot Mate. Feed. Kill. Repeat..


Plan 9 from Bell Labs

Plan 9 from Bell Labs je distribuovaný operační systém vyvíjený Bell Labs. Mezi lety 1984 a 2002 byl vyvíjen jako nástupce Unixu. Systém je psaný pro architekturu x86, nicméně takovým způsobem, který ulehčuje portování na další architektury. Je navržen tak, aby po připojení na místní síť dokázal snadno spolupracovat s ostatními připojenými počítači, na kterých běží stejný systém. Propojené systémy sdílejí své systémové prostředky, tj. místo na disku, paměť, výkon procesoru atd., díky tomu není k provozu systému potreba centrálního serveru. Komunikace s ostatními počítači funguje pomocí protokolu 9P. Systém je nadále vyvíjen za účelem výzkumu a pro některé jako koníček.
Některé nápady z Planu 9 byly později implementovány do jiných unixových systémů jako je třeba Linux. Jde např. zdejší souborový systém, kódování UTF-8 či omezeně systémová volání rfork. Dále byly naportovány některé místní programy a nástroje včetně rc shellu.
Název je parafráze na kultovní "béčkový" scifi film Plan 9 from Outer Space Eda Wooda.


Hloubětín

Hloubětín je pražská čtvrť a katastrální území v pražském městském obvodu Praha 9. Převážná část Hloubětína spadá do městské části Praha 14. Část západně od Průmyslového polookruhu, s výjimkou bloku u ulice Na obrátce patří do městské části Praha 9. Do městské části Praha 10 patří jen nepatrný pruh neobydlené a nezastavěné země mezi objektem Perlitu a Konstruktivy a železniční spojkou Malešice–Jahodnice západně od Průmyslové ulice.
Hloubětín je poprvé zmiňován v roce 1207, kdy náležel řádu německých křižovníků. Od roku 1335 patřil křižovníkům s červenou hvězdou a, i když byl v dobách husitských a v letech 1618-20 na čas křižovníkům zabaven, byl jim opět navrácen. V roce 1900 byl Hloubětín s 1875 obyvateli, se zámkem, výrobou umělých hnojiv, laku a fermeže, a s pískovnami vsí karlínského okresu. V r.1922, kdy byl připojen k Praze jako součást Prahy IX, měl cca 3300 obyvatel. V r.1949 bylo k.ú. Hloubětín začleněno do správního obvodu Praha 9. V roce 1960 zůstal Hloubětín v obvodu Praha 9 a v roce 1990 se stal součástí městské části Praha 9. V roce 1994 se část k.ú. Hloubětín stala součástí nové městské části Praha 14.
K roku 1207 doložen tvar „Lupatin“, 1233 - „Glupetin“, 1253 - „Hlupetin“, do roku 1907 - Hloupětín, od roku 1907 - Hloubětín. Původně Hlúpatín = "Hlúpatův dvůr" - od osobního jména Hlúpata s významem „hlupák“.
 Image:Praha, Hloubětín, Vozovna Hloubětín.JPG|Vozovna Image:PP prazsky zlom.jpg|Přírodní památka Pražský zlom


Jindřich Kocman

P. Jindřich Kocman byl kněz brněnské diecéze, v letech 1974 - 1983 děkan velkomeziříčský a arcikněz jihlavský.
Jindřich Kocman se narodil v Blansku na Moravě 20. ledna 1903, 5. července 1935 byl v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně vysvěcen na kněze a poslán jako kaplan do Netína u Velkého Meziříčí, kde byl v té době farářem Mons. Václav Hlavička. P. Kocman působil jako netínský kaplan v letech 1935 - 1938, kdy odešel jako administrátor na faru do Předína. Po smrti Mons. Hlavičky jej patroni netínského kostela navrhli biskupství jako vhodného kandidáta na netínského faráře. Tím se P. Kocman skutečně stal.
V roce 1974 byl jmenován nesídelním děkanem Velkomeziříčským, kterým byl až do roku 1983. V roce 1981 byl jmenován arciknězem jihlavským, což je čestná funkce.
Poslední nedělní mši svatou pro farnost sloužil 15. října 1989, svatební mši svatou naposledy 10. listopadu 1990. Soukromým způsobem sloužil v kostele až do června 1991.
Zemřel v Netíně 14. září 1997 ve věku 94 let, jako zatím poslední farář netínský. Od jeho smrti je farnost spravována excurrendo z města Velké Meziříčí.


Hrabová

Obec Hrabová se nachází v okrese Šumperk, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 568 obyvatel.


Předslitina

Předslitiny jsou slitiny dvou a více kovů. Obsahují vedle základního nosného kovu jako např. železo, hliník, měď, nikl ap. ještě další legující prvky, které se těžko do cílových slitin legují. Důvodem obtížné legovatelnosti je např. příliš vysoká tavicí teplota, nízký bod vypařování nebo nedostatečná rozpustnost v cílové slitině.
Ve zpracování železných slitin jsou to nejčastěji Ferochrom, Feromangan, Ferosilicium, Ferosilcium-hořčík, Ferotitan, Ferofosfor, Nikl-hořčík, Ferowolfram, Feromolybden ap.


Metro v Helsinkách

Metro v Helsinkách, Helsinské metro (finsky , švédsky je síť metra v Helsinkách. Je to nejsevernější metro na světě a jediné ve Finsku. Síť byla otevřena 2. srpna 1982 po 27 letech plánování a výstavby. Provozuje ho Dopravní podnik města Helsinky .
Síť sestává z jediné rozvětvené linky se 17 stanicemi o celkové délce 22,1 km. Obsluhuje zejména předměstí ve východních Helsinkách, ale využívá se i pro dopravu v centru města. Helsinské metro přepraví podle statistik provozovatele přes 50 milionů pasažérů ročně.


T. E. Tisovský

T. E. Tisovský – vlastním jménem Tobiáš Eliáš - byl český spisovatel a publicista.
Tobiáš Eliáš se narodil ve statku čp. 46. v rodině sedláka Tobiáše Eliáše a Kateřiny. Svá školní léta prožíval v Českých Heřmanicích, ve Vysokém Mýtě. Absolvoval vyšší reálku v Litomyšli a potom České vysoké učení technické v Praze. Nastoupil krátce do zaměstnání jako chemik v cukrovaru v Městci Králové a v roce 1892 nastoupil k Zemskému finančnímu ředitelství jako účetní revident-kontrolor, později vrchní kontrolní rada a ředitel. Od roku 1892 do 1910 pracoval na finančním úřadě v Táboře a až do penzionování v Praze. Potom žil v Sadské ve své vilce, kterou nazval „Tisová“. V roce 1923 byl T.E.Tisovský jmenován čestným občanem tisovské obce; v dubnu 2008 mu byl u rodného domu čp.46 v Tisové odhalen pamětní kámen; pohřben je v rodinné hrobce na hřbitově v Sadské.
T.E.Tisovský byl literárně činný od mládí téměř do konce života; jeho tvorba představuje více než padesát položek. Napsal například parafráze starších látek, Na přelomu 19. a 20. století se více vydávaly knihy - přírodní beletrie se vztahem k české přírodě. Dětem zde byly podávány příběhy antropomorfizovaných zvířat zasazených do realistického prostředí; T. E. Tisovský například napsal o malé myšce nebo také o panství kmotra čápa. Také přeložil ze švédského originál knihu pod názvem Podivuhodná cesta nezbedy Petra s divokými husami. V ní dobře vystihl zásadní problém převodu tohoto zdařilého žánrového experimentu: jak převést šestisetstránkový cestopis s pohádkovým prvky do češtiny tak, aby neztratil přitažlivost pro dětské čtenáře. Literát Tisovský se nevyhnul ani vědecko-populární práci, ani vzpomínkové próze. Alois Jirásek byl mladému Tobiášovi po dobu jeho studia v Litomyšli nejen učitelem, ale i trvalým literárním vzorem. Později byl slavný český spisovatel i Tisovského přítelem.
Vilímkovo nakladatelství vydalo v letech . 1919 -1925 Tisovského sebrané spisy (celkem 11 svazků; s ilustracemi. O. Cihelky, V. Černého, V. Čutty a j.


Sovětská liga ledního hokeje 1957/1958

Sezóna 1957/1958 byla 12. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým CSKA Moskva.


Petr Čech

V současnosti je brankářem anglické Chelsea FC a fotbalové reprezentace ČR. Předtím hrál v týmech Viktoria Plzeň, Chmel Blšany, Sparta Praha a Rennes.
V červnu 2003 se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Martinou Dolejšovou, spolužačkou ze Sportovního gymnázia v Plzni. Petr Čech je známý tím, že nesnáší kritiku od novinářů.
Čech debutoval v první lize za FK Chmel Blšany v roce 1999 ve věku pouhých 17 let. Odehrál zde celkem 27 zápasů.
V lednu 2001 jej za 22 milionů korun získala AC Sparta Praha, ale ponechala jej na hostování v Blšanech. V devatenácti letech se tak stal nejdražším českým brankářem. Na Letnou nastoupil v létě 2001, po té kdy absolvoval jako brankářská jednička Mistrovství světa hráčů do 20 let v Argentině. Vytvořil český národní rekord v neprůstřelnosti, gól neinkasoval rovných 1004 minut. Celkem v dresu Sparty odchytal 27 utkání.
9. července 2002 přestoupil do francouzského Stade Rennes. I tam se stal velkou brankářskou oporou. Na kontě má 70 startů ve francouzské lize.
V lednu 2004 souhlasil s letním přestupem do londýnské Chelsea F.C. za téměř půl miliardy korun a podepsal pětiletý konkrakt. V týmu se brzy prosadil do základu, stal se respektovanou brankářskou jedničkou a vybudoval si v klubu solidní postavení.
5. května 2005 vytvořil nový rekord Barclays Premier League v počtu minut bez inkasovaného gólu. Překonal tak rekord Leona McKenzieho z Norwich City. Udržel čisté konto od 12. prosince 2004, kdy dostal gól od útočníka Arsenalu Londýn Thierry Henryho. V sezoně 2005/2006 získal s týmem již druhý ligový titul.
V sobotu 14. října 2006 byl při zápasu s Reading F.C. zraněn. Již v první minutě prvního poločasu byl po zásahu u branky zraněn dobíhajícím Stephenem Huntem. Po následujícím vystřídání Carlo Cudicinim byl odvezen z Madejski Stadium do readingské nemocnice a večer byl převezen do Radcliffovy nemocnice v Oxfordu na neurochirurgické oddělení, kde byl operován.
27. října 2007 vyhrál soudní spor s novinářem K.MacKenziem. Novinářova přítelkyně si rok před tím poranila nohu, když se její pes při venčení porval s labradorem, kterého venčila Čechova manželka Martina. Novinář o této situaci napsal článek do deníku The Sun, kde Čechovu rodinu pomluvil. Spor skončil až u soudu, který Čech vyhrál a MacKenzie mu musí vyplatit sto tisíc liber. Většinu z nich chce golman věnovat nemocnici v Oxfordu, kde se léčil po zranění hlavy, které utrpěl po střetu s S.Huntem.
Účastnil se mistrovství Evropy do 16 let, kde skončil český tým čtvrtý. Na mistrovství Evropy do 18 let v roce 2000, které se hrálo v Německu, obsadilo Česko rovněž 4. místo. Účastnil se mistrovství světa hráčů do 20 let v Argentině, český tým se probojoval do čtvrtfinále. V roce 2002 získal zlatou medaili na mistrovství Evropy hráčů do 21 let ve Švýcarsku.
Petr Čech debutoval za reprezentační A-tým 12. února 2002 v zápase proti Maďarsku, český tým zvítězil 2:0. Na kontě má celkem 70 startů za A-tým.
14. října 2006, utrpěl Petr Čech frakturu lebky při střetu se Stephenem Huntem. Od té doby nosí při utkáních na hlavě ochrannou helmu.


High Dynamic Range

HDR neboli High Dynamic Range je technologie, která umožňuje větší dynamický rozsah expozice scény než je u normální snímací techniky. Používá se ve fotografii, počítačové grafice a zpracování obrazu.
V počítačové grafice HDRI znamená nasvícení scény využívající místo klasických světel simulujících reálné světelné zdroje speciální bitmapu HDR. Bitmapa HDR obsahuje informace o všech světlech umístěných na scéně. Tato metoda se používá u scén s lesklými objekty a při kompozici reálného a počítačového modelu, protože osvětlení technologií HDR vypadá velice realisticky.
Výhoda HDR je v rozsahu barev, klasické bitmapové formáty pracují s rozsahem 8 bitů na jednu barvu, což znamená hodnoty 0–255 a až následné osvětlení a dodatečné definování odraznosti. HDR definuje množství světla na daném pixelu – tedy již v HDR textuře je pamatováno, jak se bude předmět opticky chovat. Barevná informace je uložena prakticky neomezeně – používají se čísla s plovoucí desetinnou čárkou, např.: 1,1124545 nebo 4545544,45456. Tvorba HDR obrázků se většinou provádí složením několika různě exponovaných snímků. Síla této technologie, která je mezi 3D modeláři používána již nějakou dobu, je v dokonalejším zobrazení odrazů předmětů. Na Internetu je mnoho statických obrázků, které kombinují fotografii s 3D modely a u některých téměř nelze poznat přechod.
HDR používá open source formát souboru OpenEXR s příponou .exr.


Makogai

Makogai je ostrov fidžijského souostroví Lomaiviti. Pokrývá rozlohu 8,4 km2 a nachází se na 17,43° jižní šířky a 178,98° východní délky. Maximální výška ostrova je 267 metrů.
Makogai je viditelný z blízkého ostrova Ovalau. Ostrov byl využíván pro umístění nemocných leprou.


Kostel svaté Maří Magdaleny

Kostel svaté Maří Magdaleny je kulturní památka v Šebkovicích. Je filiálním kostelem farnosti Babice u Lesonic.
Kostel stojí na severozápadě obce obklopen hřbitovem. Je to původně rotunda. Zbudována byla koncem dvanáctého století jako součást širšího hradiště, plnila i obranné úkoly, o nichž dodnes svědčí tři dochované střílny. V šestnáctém století byla půlkruhová apsida nahrazena obdélníkovým presbytářem; pozdní gotika je velmi patrná v obojích dveřích spojujících presbytář se sakristií a ve svatostánku zabudovaném ve zdi. V 18. století kostel prošel barokní úpravou. V téže době má svůj původ socha patronky kostela: svatá Maří Magdalena pod ukřižovaným Kristem.
Střechu pokrývá šindelová krytina. Pod objektem je krypta. Zvony jsou z roku 1968. Kříž v čele prostoru pochází od Františka Bílka.


Python

Python je interpretovaný objektově orientovaný programovací jazyk, který v roce 1990 navrhl Guido van Rossum. Python je vyvíjen jako open source projekt, který zdarma nabízí instalační balíky pro většinu běžných platforem; ve většině distribucí systému Linux je Python součástí základní instalace.
Mimo jiné je v něm implementován aplikační server Zope, instalátor a většina konfiguračních nástrojů Linuxové distribuce firmy Red Hat.
Python je dynamický interpretovaný jazyk. Někdy bývá zařazován mezi takzvané skriptovací jazyky. Jeho možnosti jsou ale větší. Python byl navržen tak, aby umožňoval tvorbu rozsáhlých, plnohodnotných aplikací.
Python je hybridní jazyk, to znamená, že umožňuje při psaní programů používat nejen objektově orientované paradigma, ale i procedurální a v omezené míře i funkcionální, podle toho komu co vyhovuje nebo se pro danou úlohu hodí nejlépe. Python má díky tomu vynikající vyjadřovací schopnosti. Kód programu je ve srovnání s jinými jazyky krátký a dobře čitelný.
K význačným vlastnostem jazyka Python patří jeho jednoduchost z hlediska učení. Bývá dokonce považován za jeden z nejvhodnějších programovacích jazyků pro začátečníky. Tato skutečnost je dána tím, že jedním z jeho silných inspiračních zdrojů byl programovací jazyk ABC, který byl jako jazyk pro výuku a pro použití začátečníky přímo vytvořen. Python ale současně bourá zažitou představu, že jazyk vhodný pro výuku není vhodný pro praxi a naopak. Podstatnou měrou k tomu přispívá čistota a jednoduchost syntaxe, na kterou se při vývoji jazyka hodně dbá.
Význačnou vlastností jazyka Python je produktivnost z hlediska rychlosti psaní programů. Týká se to jak nejjednodušších programů, tak aplikací velmi rozsáhlých. U jednoduchých programů se tato vlastnost projevuje především stručností zápisu. U velkých aplikací je produktivnost podpořena rysy, které se používají při programování ve velkém, jako jsou například přirozená podpora jmenných prostorů, používání výjimek, standardně dodávané prostředky pro psaní testů a dalšími. S vysokou produktivností souvisí dostupnost a snadná použitelnost široké škály knihovních modulů, umožňujících snadné řešení úloh z řady oblastí.
Python se snadno vkládá do jiných aplikací, kde pak slouží jako jejich skriptovací jazyk. Tím lze aplikacím psaným v kompilovaných programovacích jazycích dodávat chybějící pružnost. Jiné aplikace nebo aplikační knihovny mohou naopak implementovat rozhraní, které umožní jejich použití v roli pythonovského modulu. Jinými slovy, pythonovský program je může využívat jako modul dostupný přímo z jazyka Python.
Programování v Pythonu klade velký důraz na produktivitu práce programátora. Myšlenky návrhu jazyka jsou shrnuty ve filosofii Pythonu.
Klasický Python je implementován v jazyce C. V něm probíhá další vývoj jazyka Python. Verze jazyka Python jsou zveřejňovány jak v podobě zdrojového kódu, tak v podobě přeložených instalačních balíků pro různé cílové platformy.
Dostupnost zdrojového kódu a vlastnosti jazyka C umožňují zabudovat interpret jazyka Python do jiné aplikace psané v jazycích C nebo C++. Takto zabudovaný interpret jazyka Python pak představuje nástroj pro pružné rozšiřování funkčnosti výsledné aplikace zvenčí. Existuje i projekt pro užší spolupráci s C++ nazvaný Boost.Python
Z těchto důvodů — a s přihlédnutím k obecně vysokému výkonu aplikací psaných v jazyce C — je CPython nejpoužívanější implementací jazyka Python.
Existuje implementace Pythonu v jazyce Java, která se jmenuje Jython. Kód napsaný v Jythonu běží v JVM Javy a může používat všechny knihovny prostředí Java. V Javě lze naopak používat všechny knihovny napsané v Jythonu.
Implementace Jython zaostává za implementací CPython. Řada význačných vlastností jazyka Python se však objevuje již ve verzi Python 2.2 a stabilní verze Jython 2.2.1 byla uvolněna v roce 2007. Při používání Jython z javovských aplikací navíc nemusí být otázka nedostupnosti novějších rysů tak palčivá. 31. října 2008 byla uvolněna beta verze Jython 2.5b0. Po vypuštění stabilní verze tedy i Jython dosáhne vlastností dosud nejpoužívanějších verzí jazyka Python.
Pracuje se na implementaci Pythonu pro prostředí .NET/Mono. Ta je známa pod jménem IronPython.
Za výhody lze považovat to, že se Python tímto stává jedním z jazyků pro platformu .NET. To současně znamená, že jej lze přímo využívat ve všech jazycích platformy .NET. Vzhledem k významu, jaký platformě .NET přikládá firma Microsoft, lze očekávat, že význam implementace IronPython dále poroste. Vzhledem k vlastnostem jazyka Python lze také předpokládat, že se implementace IronPython stane dlouhodobě podporovanou.
Verze IronPython 2.0 funkčně odpovídá Python 2.5, čímž dosahuje všech podstatných rysů jazyka.. Negativně může být vnímána skutečnost, že implementace IronPython je vyvíjena firmou Microsoft pod Microsoft Public License.
Výkon aplikací napsaných v Pythonu je dobrý, protože výkonově kritické knihovny jsou implementovány v jazyce C, s kterým Python výborně spolupracuje. I samotný jazyk je na tom v porovnání s jinými interpretovanými jazyky dobře. Je např. 3 až 5 krát rychlejší než PHP. Pro Python navíc existuje snadno použitelná knihovna Psyco, která transparentně optimalizuje kód Pythonu na výkon. Některé operace jsou pomocí Psyco urychleny až řádově.
Jak již bylo řečeno, Python se snadno vkládá do jiných aplikací, kde pak slouží jako jejich skriptovací jazyk. Lze ho najít např. v 3D programu Blender,v počítačové hře Civilizace IV, v kancelářském balíku OpenOffice.org, v textovém editoru Vim. Lze jej alternativně použít jako skriptovací jazyk aplikace GIMP, existují pythonovská aplikační rozhraní pro celou řadu dalších projektů — například pro ImageMagick. Varianta Jython jej umožňuje používat jako skriptovací jazyk všude tam, kde lze používat skripty v Javě — například v editoru jEdit.
import math # zpřístupní modul s matematickými funkcemi a konstantami
vstup = raw_input # zobrazí výzvu a načte nějaký řetězec r = float # převede řetězec na desetiné číslo S = r**2 * math.pi # umocní r na 2 a vynásobí jej pí print "Výsledek je:", S # zobrazí výsledek
f = funkce p = [1, 2, 'test', f] p[3] Lze s ní manipulovat, ukládat do proměnných, polí, objektů. Přesněji řečeno, manipuluje se s odkazem na objekt funkce. S objektem funkce je možné podle potřeby svázat i nové jméno.
Jinými slovy, z technického hlediska jsou odkazy všechny stejného typu, který nemá žádný vztah k typu odkazovaného objektu. Technicky lze tedy seznam považovat za homogenní datový typ. Z uživatelského pohledu to vypadá, že do seznamu můžeme vkládat hodnoty různého typu. Ještě jednou — do seznamu se nevkládají hodnoty daných typů, ale jen beztypové odkazy na příslušné objekty.
V jiných jazycích se při deklaraci proměnné uvádí souvislost jména proměnné s typem ukládané hodnoty. V jazyce Python je proměnná jen pojmenovaným odkazem na nějaký objekt. Typ objektu je ale vázán na odkazovaný objekt, nikoliv na jméno. Potřeba deklarace proměnné ve významu určení souvisejícího typu dat tedy odpadá.
Existují ale techniky, které umožňují prostředky jazyka zamezit možnost dodatečného přidávání členských proměnných.
Při operacích nad objekty se provádí silná typová kontrola. Na rozdíl od kompilovaných jazyků se ale provádí až za běhu aplikace.
Nejde jen o zajímavou hříčku. Běžné pythonovské funkce tím získávají vlastnosti, kterými se zabývá generické programování.
Interpret jazyka Python můžeme spustit v interaktivním režimu. Tento režim se používá především pro rychlé pokusy. Řádkový vstup je v takovém případě uvozen znaky >>>.
Python je vyvíjen s důrazem na pragmatičnost. To znamená, že vývoj jeho verzí je spíše evoluční. Přirozeným důsledkem takového přístupu je i zpětné hodnocení dobrých a horších vlastností jazyka. Jeho výsledkem byl projekt Python 3000 jako základ vývoje přelomové verze Python 3.
Stabilní verze Python 3.0 byla vypuštěna v 3. prosince 2008. Je zpětně nekompatibilní. Přechodovou verzí mezi Python 2.x a Python 3.0 představuje Python 2.6. Současně byly vyvinuty nástroje pro usnadnění konverze starších zdrojových textů do podoby pro verzi Python 3.0.
Jednou z nejviditelnějších změn v Python 3.0 je převedení příkazu print na funkci. Konstrukce print "hello" bude neplatná, správný zápis bude print.
Velmi významnou změnou je důsledné oddělení abstrakcí řetězec a posloupnost bajtů. Řetězce se důsledně mění na typ unicode. Pro posloupnosti bajtů je zaveden nový typ bytes a bytearray. Při vzájemném převodu mezi řetězcem a posloupností bajtů je nutné vždy uvádět požadované kódování. To by mělo vést k důslednému vyřešení problémů, které se projevovaly v souvislosti se znaky národních abeced.
>>> d.keys >>> [ x for x in d.keys ] # nebo list ['a', 'b']
>>> 5 / 2 2.5 >>> 5 // 2 2
Dalším příkladem porušení zpětné kompatibility je zavedení nové syntaxe pro oktalová čísla. Ta se doposud zapisují s nulou na začátku, např. 0777. Tento formát se stane neplatným a nový bude analogický se zápisem hexadecimálních čísel. Správný zápis bude tedy 0o777. Podobně bude možné zapisovat i čísla v binární soustavě. >>> 012
SyntaxError: invalid token >>> 10 == 0xa == 0o12 == 0b1010 True
Podrobnější seznam změn najdete v dokumentu What’s New In Python 3.0.


Hibernatus

Hubert de Tartas je bohatý obchodník a zastánce moderní vědy. Když je v Grónsku objeveno zmrzlé tělo neznámého muže, který se stal obětí nehody plavidla, které zde ztroskotalo v roce 1905, je naprosto fascinován, když vědci oznámí, že muž byl rozmražen, a opět ožívá. Jeho nadšení trvá ovšem jen od chvíle, než zjistí, že rozmražený muž je dědečkem jeho manželky Edmée, Paul Fournier. Ten se totiž automaticky stává majitelem továrny a veškerého majetku, který vždy patřil právě rodině Edmée.
Proto se de Tartas snaží manželku přesvědčit, že by dědečka měli nechat vědě. Ta ovšem nesouhlasí, a jediné schůdné východisko vidí v navrácení dědečka do rodiny. De Tartas je pod tlakem Edmée donucen změnit názor, jenže vědci Fourniera nechtějí vydat. Proto ho unesou a schovají v klášteře. Lékaři nakonec dědečka vydají, ovšem pod podmínkou, že nesmí prožít žádný psychický šok. Ten by ho ovšem čekal okamžitě poté, co by spatřil moderní automobil, televizor, letadlo nebo jinou vymoženost. Proto je celý de Tartasův dům i blízké okolí proměněno v idylku z počátku 19. století.
Edmée využije podobnosti dědečkovi matky, a vydává se za ní, zatímco de Tartas je nucen předstírat nápadníka své vlastní ženy, aby mohl zůstat doma. Tento stav přináší řadu komických situací, ale také silné nervové vypětí pro de Tartase, který to nakonec nevydrží, a řekně dědečkovi pravdu.
Toho žádný velký šok nepostihne, a zanedlouho se již žení s dívkou, která se měla původně provdat za de Tartasova syna.


Bonsoir

Alex ztratil jeho bydliště a najde novou postel u lesbického páru Caroline a Gloria. To šetří její dědictví, Caroline řekne jí tetu, že Gloria je její sekretářka a Alex její milovník…


Grand Prix San Marina

Grand Prix San Marina je závod Formule 1, který se konal na okruhu Autodromo Enzo e Dino Ferrari situovaným ve městě Imola, přibližně 100 Km od hranic malé a hornaté republiky San Marino.
Tento okruh zažil nejdramatičtější okamžiky 1. května 1994, během závodního víkendu Grand Prix San Marina, kdy přišli o život jezdci Roland Ratzenberger a Ayrton Senna. Po této události došlo na okruhu k bezpečnostním změnám, hlavně úpravou zatáček Tamburello a Villeneuve.
Prozatím posledním závodem na tomto okruhu byla Grand Prix San Marina 2006, v roce 2007 na okruhu probíhají stavební úpravy především v místech boxové uličky.


Gabriel Chevallier

Navštěvoval několik středních škol, nějaký čas pobyl též v církevním semináři. V šestnácti letech začal studovat malířství, po vypuknutí 1. světové války byl odveden. Po roce utrpěl na frontě zranění a vrátil se do zázemí. Vystřídal nejrůznější zaměstnání a od roku 1925 se začal věnovat psaní. Brzy si získal čtenářskou oblibu, především svou schopností nahlédnout do mentality francouzských středních vrstev a smyslem pro jemný humor.


Obecné figury

Obecné figury jsou v heraldice různá zvířata, lidé, nástroje a jiné předměty, které tvoří výplň štítu. Figury bývají stylizované, důležité je, aby co nejvíce vyplňovaly plochu štítu.
Přirozená figura, označovaná též jako Herkules, kreslí se jako nahý muž, s břečťanem kolem spánků a beder, opřený o kyj, nebo ho má alespoň přehozený přes rameno, ztělesňuje přírodní síly.
Umělá figura, jedná se o svazek prutů, převázaných červenými řemínky, z nichž vyniká sekera.
Též Merkur, muž s kloboukem, okřídlenými botami a holí, posel bohů.
Umělá figura, v heraldice se vyskytuje nejspíš jen v českých zemích, jedná se o tři ostré háky na konci spojené. Tyto háky se používaly pro pouštění žilou koním.
Též merman nebo Triton, vousatý stařec s trojzubcem, jeho tělo je od pasu dolů zakončeno rybím ocasem, bůh moří.
Též zavinutá střela, šíp k jehož konci je přivázána látka, de facto zápalný šíp.


Mother's Milk

Mother's Milk je čtvrté studiové album kalifornské skupiny Red Hot Chili Peppers. Bylo vydáno v srpnu 1989 a prodalo se ho přes 2 miliony kusů.
Album vyšlo rok po smrti bývalého kytaristy Hillela Slovaka, který se předávkoval heroinem. Ze skupiny kvůli tomu odešel bubeník Jack Irons. Na tomto albu je porpvé nahradil na kytaru John Frusciante a na bubny Chad Smith.


Ladislav Kučera

Ladislav „Huberťák“ Kučera je český kytarista, písničkář, zpěvák a výrobce kytar.
Do konce 70. let 20. století byl členem skupiny Termiti. Od roku 1980 je členem trampské skupiny Hop Trop, pro kterou složil většinu písní, a ve které hraje na kytaru a zpívá společně s pány Jaroslavem "Samsonem" Lenkem a Jaromírem "Šroubem" Vondrou. Je vyučeným výrobcem kytar v Lubech u Chebu - vyrobil mnoho kytar pro známé muzikanty.


Švédská liga ledního hokeje 1982/1983

Sezóna 1982/1983 byla 8. sezonou Elitserien. Mistrem se stal tým Djurgardens IF. Poslední tým sestoupil a předposlední hrál baráž o udržení proti nejlepším celkům druhé ligy.


Ševat

Ševat je pátým měsícem občanského a jedenáctým měsícem biblického židovského kalendáře. Jméno se vyskytuje v Bibli v knize Zacharjáš 1, 7 a také v apokryfní 1. knize Makabejské 16, 14. Existují domněnky, že jméno měsíce je odvozeno od kořene s-b-t, což v některých semitských i indoevropských jazycích znamená „bít“, „udeřit“. Jedná se o zimní měsíc, který trvá 30 dní. Znamením v zodiaku je vodnář. Podle gregoriánského kalendáře připadá ševat obvykle na leden-únor. V krajních případech může ševat končit až 1. března.


Limfjord

Limfjord je jedna z Dánských úžin. Je to systém průlivů na severu Dánska, kterým je spojeno Severní moře s průlivem Kattegat. Skládá se z jezerům podobných rozšíření, která jsou spojená úzkými členitými průtoky. Širší je na východě a užší na západě. Průliv odděluje ostrov Vendsyssel-Thy od Jutského poloostrova. Od roku 1825 neexistuje přírodní spojení mezi nimi a tak se z Vendsyssel-Thy stal ostrov. Administrativně leží Limfjord na území tří dánských okresů. Od roku 1973 okresy spolupracují na přírodní ochraně průlivu a v rybolovu. Je 180 km dlouhý. Převládající hloubka je 3 až 5 m. Celková rozloha průlivu je 1500 km2. Délka pobřeží je přibližně 1 000 km. Slanost vody je 32 až 34 ‰.
V průlivu se nachází více než 90 ostrovů. Největší jsou Mors, Fur, Agero, Livo, Egholm a Jegindo.
V průlivu je rozvinutý rybolov. Na západě je rozvinutý i lov ústřic
Hlavní přístav je Aalborg, který je přístupný pro velké lodě od východu, kde má pravidelně čištěnou a místy kanalizovanou plavební dráhu. Je spojen silničním a železničním mostem s Norresundby na druhé straně průlivu a fungují jako jedno město.


František Merta

František Merta je katolický kněz, který byl v roce 2001 odsouzen za pohlavní zneužívání mladistvých.
Těchto činů se podle rozsudku dopustil v devadesátých letech v Napajedlích, Spytihněvi, Pačlavicích a Holešově a to na minimálně pěti osobách. Svou vinu popíral, ale soud uznal shodu ve výpovědích svědků z různých míst. Odsouzen byl v roce 2001 ke dvěma letům vězení s podmínečným odkladem na 4 roky a pětiletým zákazem práce s mládeží. Arcibiskupem Janem Graubnerem byl přeložen na práci v archivu.
Trestní oznámení na něj podal Václav Novák, tehdejší student bohosloví, v květnu 2000. Václav Novák obviňoval i arcibiskupa Jana Graubnera, že o zneužívání dětí věděl a nic proti němu nedělal. Arcibiskup přesouval Mertu z jednoho konce arcidiecéze na druhý vždy, když se objevily hlasitější stížnosti. Později se hájil tím, že nemohl suspendovat kněze, který vše popřel, bez důkazů a že nebylo jeho věcí podávat trestní oznámení o věci, o níž věděl jen z druhé ruky. Policie trestní oznámení na arcibiskupa odložila jako bezpředmětné.
Václav Novák byl posléze vyloučen z teologické fakulty, protože údajně nesložil do uzavření semestru patřičné zkoušky.


Seznam serverů HTTP

Toto je seznam webových serverů, tj. software, které odesílají obsah prohlížečům v síti Internet prostřednictvím protokolu HTTP.


Audit

Audit znamená úřední přezkoumání a zhodnocení dokumentů, zejména účtů, nezávislou osobou. Účelem je zjistit, zda doklady podávají platné a spolehlivé informace o skutečnosti a obvykle také zhodnotit kvalitu vnitřní kontroly firmy. Vzhledem k rozsahu dokumentace se audit obvykle zabývá jen vzorky a jeho výsledek tedy neznamená naprostou jistotu, nýbrž jen rozumnou pravděpodobnost konečného hodnocení. Kromě finančního auditu se v poslední době zavádí i audit dopadů na životní prostředí, technický audit na kvalitu výrobků nebo bezpečnost procesů a podobně. Pro audity platí ve většině zemí státem stanovená pravidla.
Odtud auditor, kvalifikovaný člověk, který dělá profesionální audity. Výsledkem jeho práce je auditorská zpráva.
Audit může být zaměřen na různé druhy oblasti lidské činnosti. V závislosti na tom rozeznáváme různé druhy auditu, z nichž uveďme ty nejznámější:
Dále je možné audit členit podle toho, kdo ho provádí. V tomto smyslu se rozlišuje vnitřní audit, prováděný zaměstnanci firmy, a vnější audit, prováděný externí firmou.
Každá z nich v roce 2008 zaměstnávala kolem 140 tisíc lidí po celém světě a dosahovala zisk kolem 24 miliard USD. Všechny poskytují i další poradenské a daňové služby a mají lokální zastoupení v mnoha zemích světa. Kromě toho je velké množství středních a malých auditorských firem, které se jim snaží konkurovat, a to zejména po skandálu jedné z největších auditorských firem Arthur Andersen, která musela činnost roku 2002 ukončit.


Victoria Line

Victoria line je jednou z linek Londýnského metra. Městem prochází od jihozápadu na severovýchod a je značena světle modrou barvou. Je dlouhá přes 20 km.
Konstrukce začala roku 1962 a trvala do 1972, kdy byla otevřena stanice Pimlico.
Další návrhy na jména byly "Walvic line" a "Viking line".
Každá stanice byla dekorována mozaikovým motivem. Během konstrukce Jubilee line byly originální motivy na stanici Green Park nahrazney motivy odpovídající novému designu Jubilee line.


Josef Varta

Josef Varta byl podporučíkem 4. pluku Srbské dobrovolnické divize v době 1. světové války. V řadách tohoto pluku bojoval po boku dalších Čechů a Slováků proti spojencům Centrálních mocností. Padl na srbsko-bulharské frontě u Kokardže v Dobrudži.


Lišnice

Lišnice je obec, která se nachází v okrese Most v Ústeckém kraji. Leží zhruba 5,5 km jižně vzdušnou čarou od centra města Mostu. Obcí prochází silnice č. 255 do Postoloprt. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 185 obyvatel. Z jihu obec obtéká říčka Srpina. Obec je členem Mikroregionu Most - Jih.
První písemná zmínka o obci pochází až z roku 1480, kdy pražský měšťan Ondřej Maistytl odkázal majetek svým dcerám. Dcera Machna, která byla manželkou Václava Švába, obdržela Lišnici a tak se ves dostala do majetku této rodiny. Švábové z Chvatliny ji vlastnili až do počátku 18. století. Pouze v roce 1610 byla ves prodána Kašparovi Šternsdorfovi ze Šternsdorfu, ale roku 1619 ji vykoupil zpět Reinhard Gottfried Šváb z Chvatliny. V roce 1704 Lišnici a dvůr zdědila Alžběta Údrčská z Údrče, rozená Švábová z Chvatliny. Údrčtí nechali vystavět malý zámek, pravděpodobně přestavbou z původního panského domu v hospodářském dvoře. V majetku rodu Údrčtích zůstal statek a ves do roku 1798, kdy je Marie Františka Údrčská z Údrče prodala. Poté se majitelé střídali. V letech 1818-1844 zde byli majiteli Beníškové z Dobroslavi. Od něj se statek dostal do majetku advokátovi Františku Meroltovi, který jej prodal v roce 1868 průmyslníkovi Františku Preidelovi. Po jeho smrti v roce 1889 statek získal jeho švagr Alois Straka. V roce 1907 jej koupila firma Hielle & Dittrich. Po roce 1945 se zemědělský areál se zámkem stal majetkem státního staku. Dnes je v soukromých rukou.
Samotná ves se po roce 1850 stala osadou obce Havraň. V roce 1905 se osamostatnila a nedaleké vsi Nemilkov a Koporeč se staly jejími osadami.
Od roku 1750 v obci žila výrazná židovská komunita, která měla svou modlitebnu v domě č.p. 6.
Lišnice získaly právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 22 ze dne 13. 5. 2003.
V červeno-modře polceném štítě v patě stříbrné cimbuří se třemi stínkami, na krajních stojí stříbrná ovce se zlatým obojkem s rolničkou, černou zbrojí a zlatý pes s červeným jazykem a černým obojkem se zlatým kroužkem, vzpřímené a přivrácené, mezi nimi tři zlaté hrušky.
List tvoří dva vodorovné pruhy, červeno–modře polcený a zubatý bílý, v poměru 5:2. Zubatý pruh má tři obdélníkové zuby a dvě mezery. V horní části listu tři žluté hrušky. V mezerách stojí bílá ovce se žlutou rolničkou a žlutý pes s červeným jazykem a černým obojkem se žlutým kroužkem, vzpřímené a přivrácené. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Zvířata ve znaku jsou převzata z rodového erbu Švábů z Chvatliny, tři stínky na cimbuří symbolizují tři sídla - obec a její dvě osady. Stejně tak tři hrušky, které navíc upomínají na vyšlechtěnou odrůdu hrušně z Koporče.


Seznam skladeb Philipa Glasse

Následuje seznam důležitých děl amerického minimalistického skladatele Philipa Glasse, další informace naleznete v jeho hesle.


Pórovina

Pórovina je keramika s bílým pórovitým střepem, složením blízká porcelánu. Liší se menším množstvím taviv a nižší vypalovací teplotou, takže slinovací proces neproběhne do úplného zhutnění, což se projeví až pětinásobnou nasákavosti oproti porcelánu. Kaolin je ve směsích z části nahrazen tzv. pórovinovými jíly, které mají bělavou barvu a vyznačují se dobrou plasticitou. Složení směsí se mění v širokých mezích a některé druhy póroviny obsahují také vápenec. Technologie výroby je podobná jako u porcelánu a vypalovací teplota se pohybuje mezi 1100-1200°C. Glazuje se nízkotavitelnými borito-olovnatými glazurami. Z póroviny se vyrábějí především obkladačky a sanitární keramika.


Chaperon

Chaperon je speciální protein, který v buňce pomáhá skládat většinu bílkovin do jejich správného prostorového uspořádání. Tím tedy těmto proteinům umožňují vykonávat jejich funkci v buňce. Chaperony se vyskytují jak v eukaryotických buňkách, tak i u bakterií a v mitochondriích.
Chaperony jsou strážci, kteří kontrolují a zabezpečují správnou prostorovou strukturu proteinů a brání vzniku nesprávných vazeb. Chaperony hsp60 dokonce umí špatně sbalené proteiny opět rozbalit.
Je známo, že funkce bílkovin obecně není dána pouze jejich primární strukturou, ale z velké části také terciální strukturou. Právě složení do této terciální struktury je kontrolováno z velké části chaperony. V podstatě se jedná o dosažení optimální prostorové organizace molekuly proteinu. Chaperon však není součástí výsledného proteinu, nýbrž se po vykonání své činnosti opět odpojí.
Jak molekulové chaperony fungují, není zatím dostatečně dobře známo, ale některé z nich jsou ATPázy, které se váží k proteinům, a tím umožňují jejich uvolnění za vzniku energie v podobě ATP. K významným molekulárním chaperonům patří tzv. proteiny tepelného šoku.
Jsou známy čtyři základní typy chaperonů; obvykle však spolupracují s různými dalšími proteiny, např. kochaperony:
Chaperony hsp70 se vážou na hydrofobní části právě vznikajících proteinů a stabilizují je v nesbaleném stavu, proteiny pak snadněji procházejí membránami, např. do mitochondrie. Chaperony stimulují export proteinů z buněk, podílí se na konformaci replikačních komplexů, podporují odbourávání požkozených proteinů. Ke správně sbaleným proteinům se nevážou. Při vazbě pomáhá pomocný protein, samotná vazba probíhá "ATP-dependentním způsobem", kdy chaperon napřed naváže ATP a tím je schopen reagovat s pomocným proteinem, díky jeho přítomnosti se ATP změní na ADP a získaná energie umožní vazbu na nesbalený protein. Protein se uvolní, když nová molekula ATP nahradí na chaperonu ADP, což zařizuje další pomocný protein.
Chaperony hsp60 podporují sbalování nadprodukovaných proteinů, zúčastňují se sbalování fágového virionu, stabilizují proteiny určené k exportu do mezimembránového prostoru. Nesbalené proteiny přijímají od hsp70, špatně sbalené proteiny umí opět rozbalit. Proteiny sbalují pomocí zvláštní kapsy, do které protein umístí. Chaperonům hsp60 se také říká „chaperoniny“, patří mezi ně např. GroEL a GroES z E. coli.
Chaperon hsp90 se váže na steroidní receptory, inhibuje aktivitu tyrozinkinázy. U E. coli ho tvoří HtpG.
O chaperonech hsp100 se mnoho neví, pravděpodobně pracují podobně jako hsp60, vytvářejí také kapsu. U E. coli je tvoří proteiny Clp.
Proteiny, které se nenacházejí v optimální konformaci, svoji funkci plní buď špatně nebo ji neplní vůbec. Oba stavy vedou k četným patologickým stavům a mohou mít pro organismus fatální následky, jako např. neurogenerativní onemocnění.


Tramvajová trať Lidové sady - Horní Hanychov

Tramvajová trať Lidové sady – Dolní Hanychov – Horní Hanychov je hlavní a víceméně dnes jediná tramvajová trať v Liberci. Protíná město od severovýchodu k jihozápadu a zajišťuje spojení městských částí Horní Hanychov, Dolní Hanychov, Horní Růžodol, Janův Důl a Jeřáb s centrem. Trať také slouží pro turisty, jelikož spojuje turisticky atraktivní cíle – zoologickou a botanickou zahradu, Severočeské muzeum a Ještěd.
Výstavba tratě o rozchodu 1000 mm začala v květnu 1897. Část trati od nádraží k ZOO byla slavnostně otevřena 25. srpna 1897. Od nádraží vedla dvoukolejně dnešní ulicí 1. máje až k mostu přes Nisu, kde se rozdvojovala a ulicemi Jánskou a 1. máje pokračovala na Soukenné náměstí. Odtud opět pokračoval každý směr zvlášť na dnešní náměstí Dr. Edvarda Beneše: nahoru procházela trať dnešními ulicemi Revoluční a Moskevskou, dolu mířila ulicí Pražskou. Dále na dnešní Šaldovo náměstí vedla trať dnešní ulicí Sokolskou a mezi poštou a divadlem. Dále byla trať jednokolejná s výhybnami a vedla dnešní ulicí 5. května na prozatímní konečnou stanici Městský lesík. 3. listopadu 1897 byla trať prodloužena až na dnešní konečnou Lidové sady. 8. července 1904 byl zjednosměrněn úsek mezi dnešním náměstím Dr. Edvarda Beneše a Šaldovým náměstím. Po dosavadním úseku jezdily tramvaje směrem k nádraží, pro směr do Lidových sadů byla postavena jednokolejná trať spodní částí ulice 5. května. Úsek ZOO – Lidové sady byl zdvoukolejněn 12. června 1907, od června do srpna 1907 byla zdvoukolejněna také trať mezi dnešním Šaldovým náměstím a ZOO s výjimkou dvacetimetrového úseku, který tehdy zůstal jednokolejný.
Elektrická dráha si velmi rychle získala oblibu veřejnosti: v roce 1898 přepravila 800 000 cestujících.
V roce 1910 byla povolena stavba trati do Horního Hanychova. Jednokolejná trať vedla z dnešního Soukenného náměstí Barvířskou a Orlí ulicí k Viaduktu, odkud dále pokračovala do Horního Hanychova. Tento úsek byl otevřen 16. října 1912. V roce 1914 byla trať využita k přepravě diváků při prvním sáňkařském mistrovství Evropy na ještědské dráze.
Za první světové války byla většina zaměstnanců povolána do armády, a proto musel být provoz na čas omezen. Linka končila již u dnešního Spáleniště.
V dubnu 1932 byly předloženy návrhy na zřízení jednokolejné trati Žitavskou ulicí od Nádraží k Viaduktu. Návrh byl přijat a tak se Liberečané 1. listopadu 1932 dočkali přeložení linky Lidové sady - Horní Hanychov. Původní úsek tratě ze Soukenného náměstí k Viaduktu Orlí ulicí zůstal bez provozu a v období od 25. března 1934 do roku 1937 byl i zlikvidován.
Na trať stejně nepříznivě jako první světová válka dopadla i ta druhá. Trať byla na čas ukončena již v Dolním Hanychově.
Od léta do listopadu roku 1940 byl zdvoukolejněn úsek Nádraží – Viadukt. Od června do 30. listopadu 1956 byl zdvoukolejňován úsek Viadukt – Pekárna.
20. června 1950 byla na konečné Lidové sady vybudována první liberecká tramvajová smyčka. 10. března 1957 byla zprovozněna smyčka v Horním Hanychově jako druhá v Liberci. Trať byla v průběhu let různě rekonstruována.
1. května 1962 byla zprovozněna smyčka Vápenka a na konci téhož roku i smyčka v Dolním Hanychově. Koncem roku 1963 byla uvedena do provozu výhybna v Kubelíkově ulici. 24. května 1964 byla zrušena kolej kolem hlavní pošty a byla zdvoukolejněna trať ulicí 5. května mezi dnešním náměstím E. Beneše a Šaldovým náměstím. V roce byl zdvoukolejněn úsek Pekárny – Vápenka, zbytek trati do Horního Hanychova zůstal až do přestavby na přelomu 20. a 21. století jednokolejný.
Kolem roku 1970 započal na této městské trati vývoj signalizační a zabezpečovací soustavy jednokolejného provozu. V létě 1973 byla zřízena signalizace například v ulici 5. května, na náměstí Bojovníků za mír, Gottwaldově náměstí a na Vápence. Po zdvoukolejnění posledních úseků přestal být zabezpečovací systém používán na městské trati, ale od roku 1993 byl využit na meziměstské trati do Jablonce.
Jednou z nejvýznamnějších rekonstrukcí bylo přeložení trati v centru. Tramvaje od roku 1984 začaly jezdit namísto kolem radnice po nové trati Soukenné náměstí – Revoluční ulice – Rumunská ulice – Šaldovo náměstí – ul. 5. května.
Městská trať se dostala do katastrofálního stavu. Jediným řešením byla rekonstrukce trati a při té příležitosti přechod na normální rozchod 1435 mm a zdvoukolejnění zbývajících jednokolejných úseků.
V letech 1990–1992 byl zrekonstruován úsek Lidové sady – Průmyslová škola, v březnu 1993 byla zahájena rekonstrukce úseků Průmyslová škola – Soukenné náměstí a Soukenné náměstí – Nádraží a v roce 1994 i úseku Nádraží – Viadukt, kde byla vystavěna nová smyčka. Až sem byla trať rekonstruována vystavěním kolejové splítky obou rozchodů.
Od 15. listopadu 1995, po mnoha náročných pracích a úpravách v centru, byl zprovozněn nový úsek ze Soukenného náměstí Fügnerovou ulicí dále na již vystavěnou trať a manipulační trať do vozovny.
Rekonstrukce dále pokračovala až došlo i na úsek Viadukt – Kubelíkova. Ten byl úplně zprovozněn v roce 1999. Smyčka Vápenka byla zrušena a v zastávce Kubelíkova byl vybudován provizorní „triangl“ pro obracení tramvají.
Od 27. srpna 1998 byl kvůli špatnému technickému stavu a změně rozchodu kolejí ve zbytku tramvajové tratě ukončen provoz v úseku Kubelíkova – Horní Hanychov. Zůstala tak torza trati. Dopravu zajišťovala po 7 let náhradní autobusová linka. Provoz v zrekonstruovaném úseku Kubelíkova – Dolní Hanychov byl obnoven v roce 2001. Nová dvojkolejná trať s normálním rozchodem 1435 mm v úseku Dolní Hanychov – Horní Hanychov byla budována od roku 2004 a slavnostně otevřena 1. srpna 2005. Zakončena je smyčkou s otevřeným kolejovým svrškem, na zbytku trati jsou koleje umístěné v úrovni a ose vozovky.
Již 17. května 1933 byl předložen návrh na prodloužení trati až k dolní stanici ještědské lanovky, byl ale zamítnut. Znovu se o tomto prodloužení uvažovalo v souvislosti s rekonstrukcí sítě na přelomu 20. a 21. století, znovu ale nebylo realizováno. Nyní se přednostně uvažuje o rozvoji tramvajové dopravy na rychle se rozrůstající sídliště – Rochlice a Broumovská.
Dnes na trati jezdí několik linek. V úseku Lidové sady – Dolní Hanychov linka číslo 2, v úseku Lidové Sady – Horní Hanychov linka číslo 3 a v úseku Fügnerova – Rybníček - Viadukt linky číslo 5 a 11, přijíždějící po meziměstské trati z Jablonce. O svátcích jezdí po městské trati historická tramvaj „Bovera“.
Ve špičce pracovních dnů jezdí hlavní linky 2 a 3 v intervalech 12 minut, tak že v centru utvářejí šestiminutový interval. Ve večerních hodinách a o víkendech jezdí jen linka 3 a to v intervalu 10–15 min. Linky 5 a 11 jsou vedeny k Rybníčku či Viaduktu celodenně.


Karl Heinrich Dzondi

Dzondi inklinoval v mládí k teologii a 30. dubna 1799 získal magisterský titul z filozofie na Wittenbergské univerzitě. Téhož roku se stal asistentem na filozofické fakultě. Odešel studovat medicínu do Würzburgu a Vídně.
Po návratu do Saska, roku 1804, byl na veřejné náklady poslán do zahraniční na studijní cestu. Roku 1807 se stal ředitelem witteberské porodnické kliniky. V roce 1811 jej zaměstnala univerzita v Halle jako řádného profesora a ředitele chirurgické kliniky.
V roce 1813 musel místo opustit kvůli podezření ze sympatií k Francouzům. Založil si v Halle úspěšnou chirurgickou kliniku. V tomto městě zůstal až do své smrti, pouze odjížděl na vědecké cesty a přednášet na univerzitu v Greifswaldu.


Eduard Spranger

Eduard Spranger byl německý psycholog. Vyučoval v Berlíně od roku 1909, v Lipsku od 1911 a opět v Berlíně od 1920. V Tübingenu od 1946 jako žák Diltheyův budoval svou kulturní a životní filosofii i psychologii porozumění na duchovních vědách. Rozlišuje mezi subjektivní duší a objektivním duchem. Subjektivní duše se vyvíjí vrůstáním jedince do objektivního ducha, tj. do úhrnu kulturních hodnot určité doby. Stykem se světem kulturních hodnot, duchovními akty, roste individuální duše a stává se schopnou rozumět objektivnímu duchu a znovu jej oživovat.
Rozdělil lidské typ do šesti skupin, vystihujících šest kulturních oblastí:
Tato typologie byla přijata G. Allportem při výzkumu hodnotových orientací.


Muhammad Chodábende

Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Muhammad Chodábende Šáh byl perský šáh z dynastie Safíovců panující v letech 1577–1587. Jeho otcem byl šáh Tahmásp I., bratrem šáh Ismá‘íl II..
Vláda šáha Chodábenda, někdejšího guvernéra provincie Fárs, stojí ve znamení zdlouhavé války s osmanskými Turky, která se pro Peršany vyvíjela velmi nepříznivě. Pod vedením Osmana Paši, vojevůdce Murada III., ohrožovali Turci z bývalé safíovské metropole Tabrízu celý severozápad říše. Šáhův syn Hamzá sice proti nim podnikl úspěšný protiútok, avšak jiný ze synů, Abbás, se v téže době vzbouřil, obsadil město Kazvín, kde se Muhammad Chodábende zdržoval, a sám převzal vládu. Šáh, který rezignoval na trůn, strávil zbytek života v ústraní.


Žalm 95

Žalm 95 je biblický žalm. Není nijak nadepsán, je anonymní. Patrně šlo o jeden z liturgických zpěvů z období jeruzalémského chrámu. Jeho obsahem je chvála Boží dobroty a moci, jíž využívá k tomu, aby zajistil štěstí svého lidu. V závěru žalmu je ale připomenuto, že byli Izraelité potrestáni za své selhání a nevěrnost čtyřicetiletým putováním na poušti. Žalm se tedy po sedmém verši zřetelně dělí na dvě části, což vede k domněnce, že šlo původně o fragmenty dvou textů, které byly až v pozdějším období spojeny do jednoho. V římskokatolické církvi je znám pod latinským názvem Venite, exultemus Domino a je jednou z klíčových součástí liturgie hodin. Kategorie:Žalmy


Vznik první Slovenské republiky

První slovenská republika byl státní útvar vyhlášený „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14. března 1939. Vznikl několik měsíců před začátkem Druhé světové války a několik měsíců po Mnichovské dohodě na troskách Česko-Slovenské republiky jako přímý důsledek zhoršující se mezinárodní politické situace v Evropě, hrubého nátlaku nacistického Nemecka a vzrůstájících separatistických tendencí některých slovenských politiků a aktivistů. Slovenský stát geograficky ležel na území dnešního Slovenska okleštěného o značné části země viz níže. Česká část Česko-Slovenska byla druhý den po vyhlášení Slovenského státu okupována vojsky nacistického Německa a den poté, 16.března, se stala součástí Třetí říše jako Protektorát Čechy a Morava. Území Podkarpatské Rusi bylo současně anektováno Madarskem.
Mnichovská dohoda ze dne 29. září 1938 a přímé důsledky z ní vyplývající citelně zasáhly v rámci Česko-Slovenské republiky kromě českých zemí, které ztratily více než třetinu území a obyvatel, i Slovensko. V listopadu 1938 Třetí říše zabrala předmostí hlavního města Bratislavy-Petržalku a nedaleký starobylý hrad Děvín. Na Oravě a Spiši ztratilo Slovensko několik vesnic ve prospěch beckovského Polska. Největší ztráty Slovensku přinesla tzv. První vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938, podle které umožnilo Německo a Itálie horthyovskému Maďarsku okupovat 10,400 km2 Slovenského území, kde žilo 859 885 obyvatel, z toho 276 287 slovenské národnosti. Jiné zdroje uvádějí 11 833 km2 a 972 000 obyvatel.
Mnichovská dohoda přinesla Česko-Slovenské republice kromě územních ztrát také krizi vnitřního demokratického systému a zvýšení vlivu nacionalistických a ultrapravicových sil. Ty využily situace k prosazování vlastních politických plánů na nastolení autoritativního režimu, který by aktivně spolupracoval s hlavní mocností střední Evropy – Velkoněmeckou říší. Tyto tendence se projevovaly jak v českých zemích, tak na Slovensku.
6. října 1938 získala slovenská část Česko-Slovenska politickou autonomii, potvrzenou zákonem přijatým 22. prosince 1938 Národním shromážděním. Tato získaná autonomie Slovenska byla následovaná razantním nástupem národně-katolické Hlinkovy slovenské ľudové strany k moci. Tato politická síla požadovala politickou autonomii Slovenska již od roku 1925. Pod autoritativním vedením Andreje Hlinky až do jeho smrti v srpnu 1938 však byla vždy jeho stranou požadována autonomie pouze v rámci společné republiky. Po Mnichovské dohodě a jejích tragických důsledcích však dochází v HSĽS i na celém Slovensku k viditelnému zlomu.
I když v prvních slovenských autonomních vládách, kterým předsedal monsignor Jozef Tiso, převažovali realističtí politici, kteří neusilovali o úplné odtržení Slovenska, postupně se začalo v HSĽS viditelně uplatňovat radikální, národně-socialistické křídlo s jednoznačně separatistickými tendencemi, které v pomnichovském období v HSĽS rychle zesílilo. Tento názorový proud preferoval proněmeckou zahraniční orientaci a zároveň v pohledu na vnitřní uspořádání směřoval k totalitní, fašizující politice. Na autonomním Slovensku se to projevilo např. nuceným „sjednocováním“ politických stran, odborových a jiných společenských organizací, zmanipulovatelnými volbami s jednotnou kandidátkou do Sněmu Slovenské země, zesílením cenzury, zákazem vydávání opozičního tisku, zřízením tzv. Úřadu propagandy, koncentračního tábora v ilavské věznici, pouličními výtržnostmi a násilím, zastrašováním občanů členy tzv. Hlinkových gard, prvními protižidovskými akcemi, vyháněním občanů české národnosti apod.
Cíl vzniku Slovenského státu vzala nakonec za vlastní i autonomní slovenská vláda s čele s Jozefem Tisem, který ho veřejně deklaroval v programu své vlády, který předložil 21. února 1939 slovenskému sněmu.
Německo, navzdory zjevné ochotě pomnichovské pražské vlády podřídit svoji politiku do značné míry Berlínu nepřestávalo propagandisticky útočit na Československo a hledalo všechny prostředky k jeho likvidaci, ačkoliv se v Mnichově zavázalo k tomu, že už vůči němu nebude mít žádné další požadavky. Snažilo se k tomu jednak zneužít zbytek německé národnostní menšiny na území Československa, postupem času ale především napětí mezi Čechy a Slováky. Přímo i nepřímo proto podporovalo slovenské radikální separatisty za účelem definitivního rozbití Česko-Slovenska.
Zároveň se v této kritické době výrazně zintenzivněly kontakty slovenských politiků a radikálních aktivistů s představiteli nacistického Německa. Např. ministr autonomní slovenské vlády Ferdinand Ďurčanský se v říjnu 1938 setkal ve Vídni s Hermannem Göringem a referoval mu o separatistickém křídle HSĽS, radikální slovenský aktivista Vojtech Tuka dosáhl 12. února 1939 audience u Adolfa Hitlera a jako předseda slovensko-německé společnosti, kterou 30. ledna 1939 spolu s nacisty založil, prohlásil, že vkládá osud slovenského národa do rukou führera, ale i předseda autonomní slovenské vlády Tiso se setkal v listopadu 1938 v Mnichově s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem.
Pražská ústřední vláda se znepokojením sledovala narůstající separatistické tendence na Slovensku a intenzivně hledala cesty, jak jim zamezit. Jednání centrální vlády a prezidenta Háchy se slovenskou autonomní vládou žádné výsledky nepřinesly, spíš ještě umocnily rozpory obou stran. Pražská ústřední vláda trvala na centralistickém modelu uspořádání Česko-Slovenska, v HSĽS naopak sílily dezintegrační tendence, často vyjadřované slovenskými politiky ve dvojsmyslných i zcela explicitních projevech.
Centrální vláda se nakonec rozhodla učinit administrativní a mocenský zásah do událostí na Slovensku. Možní spojenci pro tento zásah proti separatistickým snahám nebyli hledáni na Slovensku, ale možnosti takového zásahu konzultovala pražská vláda s představiteli nacistického Německa. Ti navenek nejevili o plánovaný zásah zájem, tvrdíc, že jde o vnitřní záležitost ČSR. Ve skutečnosti byli připraveni využít zásahu pražské vlády na Slovensku k definitivnímu rozbití Česko-Slovenska, Adolf Hitler dokonce naplánoval datum jeho rozbití na 12. března 1939, přesně rok po tzv. Anšlusu Rakouska Německem.
V noci z 9. na 10. března 1939 byl na Slovensku vyhlášen výjimečný stav, prezident republiky Hácha odvolal slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem. Vojenské a četnické složky obsadily na Slovensku klíčové pozice a současně internovaly okolo 250 osob, převážně funkcionářů Hlinkových gard. Během zásahu nedošlo na Slovensku k žádným násilnostem ani ztrátám na životech.
Vojenský zásah byl na hraně ústavnosti a měl nakonec přesně opačný účinek, než jaký si od něj centrální vláda slibovala. Na Slovensku byl všeobecně chápán jako útok na autonomní státopravní uspořádání, nenašel zde žádnou podporu a po 24 hodinách evidentně zkrachoval. Naopak byl vodou na mlýn slovenským radikálům, kterým se podařilo vyhnout intenaci a uprchnout do Vídně, odkud vyzývali k vyhlášení samostatného Slovenského státu. Sesazená autonomní vláda zůstala k událostem pasívní, Emil Hácha jmenoval 11. března 1939 novým premiérem autonomní vlády K. Sidora.
Oficiální říští zástupci se okamžitě po jeho jmenování předsedou vlády pokoušeli K. Sidora donutit, aby deklaroval odtržení Slovenska od republiky a vyhlásil samostatný stát. V noci z 11. na 12. března mu německá delegace k tomuto účelu nabídla vídeňský rozhlas a předložila mu návrh ministrů a čelných představitelů nového státu, který byl sestaven s pomocí F. Ďurčanského. K. Sidor, dříve radikální slovenský nacionalista, všechny tyto výzvy odmítl, přičemž to zdůvodnil vlastní nekompetencí a neústavností takového aktu. Sám dával přitom najevo, že prosazuje přirozenou evoluční cestu k dosažení samostaného Slovenského státu.
Bezprostředně po tomto neúspěchu začali nacisté za přispění bratislavských Němců a speciálních agentů přepravených do Bratislavy z Rakouska uskutečňovat po městě teroristické akce a výtržnosti, které měly být připsány na účet československému vojsku a četnictvu a měly se tak stát záminkou k vnějšímu zásahu. Zároveň domácí radikální separatisté šířili po městě letáky, ve kterých obviňovali K. Sidora a další čelní představitele HSĽS se zrady slovenských zájmů. Rozhlas ale zároveň vysílal projevy vedoucích slovenských politiků, ve kterých nabádali obyvatelstvo ke klidu a umírněnosti. Veřejnost byla z nejasného vývoje značně dezorientovaná a především vystrašená.
Nacisté se v této nepřehledné situaci obrátili na Jozefa Tisa s pozváním do Berlína k A. Hitlerovi. Tiso po kratším váhání pozvání přijal a cestou přes Vídeň se speciálním letadlem dostal do Berlína, kde byl uvítán s poctami náležícím hlavě státu.
Hitler při jednání Tisovi tvrdil, že se v nejbližších hodinách chystá k definitivnímu zkoncování s ČSR a naléhal na něj, aby přímo z Berlína vyhlásil samostatný Slovenský stát, jinak prý bude Slovensko nevyhnutelně rozděleno mezi Polsko a Maďarsko, což bylo nakonec v rámci tohoto „divadelního představení“ potvrzeno i německým ministrem zahraničí von Ribbentropem, který se během jednání dostavil, aby oznámil zprávu hovořící o soustřeďujícím se maďarském vojsku na jižních hranicích Slovenska. Tiso odmítl učinit takovéto rozhodnutí sám a sdělil Hitlerovi, že státní samostanost je oprávněn vyhlásit pouze Sněm Slovenské země. Přímo z Berlína ho telefonicky svolal na 14. března v 10 hodin do Bratislavy, Hitler s tímto ústupkem souhlasil a zároveň naznačil, že říše může do budoucna garantovat hranice i existenci Slovenského státu za předpokladu určité ochranné smlouvy, kterou bude ovšem iniciovat slovenská strana.
Na začátku zasedání slovenského sněmu 14. března vědělo pouze několik přítomných poslanců o co při jednání ve skutečnosti půjde. Na začátku zasedání vystoupil K. Sidor, který neinformovaným a překvapeným poslancům oznámil demisi své pouhé tři dny staré vlády. Odůvodnil ji „novými zahraničně-politickými událostmi“ a nelegálností odvolání předchozí vlády Jozefa Tisa.
Další zasedání sněmu bylo vyhlášeno za tajné. J. Tiso v něm reprodukoval svůj dialog s Hitlerem, přičemž zdůraznil německý požadavek urychleného vyhlášení slovenské státní samostatnosti. Poslanci přijali novou skutečnost s viditelně rozporuplnými pocity. Po patnáctiminutové přestávce byli poslanci předsedou sněmu vyzváni, aby souhlas s vyhlášením slovenské státnosti projevili povstáním. Na otázku předsedajícího, kdo je pro vyhlášení samostatného slovenského státu, poslanci po několika vteřinách ticha povstali a ve 12 hodin a 7 minut zapívali oslavnou píseň Hej, Slováci. V tento den byl přijat první zákon Slovenského státu tzv. recepční norma podle níž se autonomní Slovenská krajina vyhlašuje za samostatný a nezávislý Slovenský stát. Zároveň byly přezvaty všechny dosavadní zákony, nařízení a opatření se změnami, které vyplývaly z ducha samostatnosti Slovenského státu.
Po další přestávce již opět v rámci veřejného zasedání sněm prvním přijatým zákonem právně legalizoval vznik nového státu a současně jmenoval jeho první vládu.


Bounty Bay

Bounty bay je zátoka ležící u hlavního města Pitcariových ostrovů Adamstownu. Je pojmenována po britské lodi Bounty z osmnáctého století, na které vypukla vzpoura, která byla následně mnohokrát literárně i filmově zpracována. Cesta Bounty nakonec skončila právě v této zátoce.


Jože Plečnik

Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, byl slovinský architekt a urbanista, který svou prací ve 20. a 30. letech 20. století pro československou prezidentskou kancelář významně přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu.
Narodil se jako třetí ze čtyř dětí v rodině Andreje a Heleny Plečnikových. Podle přání otce měl převzít rodinou truhlářskou dílnu. Ve škole příliš neprospíval, jeho slabinou byly zejména exaktní předměty. Už od dětství velice rád kreslil. Tuto zálibu musel ovšem často skrývat před otcem, který se obával, aby se z jeho syna nestal bohém.
Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostává na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlařinu a příbuzné obory. Zde se dostává do kontaktu se studenty stavitelství. Naučí se od nich tolik, že ho profesor Leopold Theyer přijal jako kresliče do svého ateliéru.
Nečekaná smrt otce zapříčinila to, že se z Jože Plečnika nestal truhlář, ale světoznámý architekt. Matka se starším bratrem se shodli na tom, že na převzetí otcovy dílny je ještě příliš mladý.
V roce 1892 odjíždí do Vídně, kde dva roky pracuje v továrně na nábytek k.k. Hof-Bau-Kunsttischlerei J. W. Müller. Byla to pro něj dobrá, i když velmi tvrdá škola a sám na toto období svého života vzpomínal jen velice nerad.
Koncem roku 1920 byl jmenován profesorem architektury na nově založené universitě v Lublani. Oproti pražské zde panovaly zcela odlišné poměry. Škola nedisponovala velkými financemi, chyběly prostory, odborná literatura. Vyprojektoval tedy skromnou jednopodlažní budovu v Aškenazově ulici a na podzim následujícího roku v ní přivítal první studenty.
K nejvýznamnějším dílům tohoto otce postmoderny generace Jana Kotěry, Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose patří projekty pro Pražský hrad, kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech, Langerova vila ve Vídni, Zacherlův palác, Kašna Karla Boromejského, Kostel sv. Ducha, projekty a urbanistické studie rodné Lublaně, jejíž podobu významně ovlivnil (plán regulace Lublaně, park Tivoli, kostel sv. Cyrila a Metoděje, Kněžský seminář, Národní knihovna, nebo přestavbu domu rodiny Prelovšek, pro kterou navrhl i vybavení interiéru. Bez zajímavosti nezůstává ani prezentace Plečnikova vlastního domu v Trnovu nebo projekt Kostela sv. Antonína v Bělehradě.


Lahti

Lahti je město v jižním Finsku. Leží na jižním okraji jezera Vesijärvi. Se svými necelými 100 000 obyvateli se mezi finskými městy řadí na sedmé místo mezi Oulu a Kuopio. Město se rozkládá na 154,60 km2, z čehož 19,56 km2 je vodní plochy.
Samostatným městem se stalo v roce 1905. Původně bylo součástí sousedícího města Hollola, ale dnes je již mnohem větší než jeho soused. Se současným počtem obyvatel se řadí po Tampere na druhé místo mezi finskými vnitrozemskými městy.
Město má železniční spojení s ostatním většími finskými městy. Do Helsinek vede i dálnice.
Lahti společně s Kuopiem je hlavním zimním a horským centrem. V obou městech se také skáče mistrovství světa ve skocích na lyžích


Prehistorický park

Prehistorický park je šestidílná fiktivně-dokumentární série, částečně navazující na populární sérii Putování s dinosaury. Premiéra dokumentu proběhla na britské televizní stanici ITV v roce 2006. Každá ze šesti epizod má délku kolem 1 hodiny. Vypravěčem je v anglickém originále David Jason. Pozornost zaujal také soundtrack Daniela Pembertona, vypuštěný na iTunes v srpnu roku 2007.
Hlavní postavou dokumentu je přírodovědec Nigel Marven, který se v každém díle vypraví časovým portálem do jiného období pravěku a snaží se zde zachránit a do současnosti přemístit některé z vyhynulých živočichů. Setká se tak například s tyrannosaurem, triceratopsem, mamutem, mikroraptorem, artropleurou a dalšími dávnými tvory. V současnosti je pro ně již připraven Prehistorický park, ve kterém jsou tito tvorové zachováni a je jim umožněno žít v prostředí co nejpodobnějším jejich vlastnímu. Kromě Nigela jsou hlavními postavami ještě správce parku Bob a veterinářka Suzanne. V některých epizodách se objevují ještě další postavy, které však nejsou pro děj příliš významné.
Na konci poslední série Nigel plánuje další výpravy do pravěku. Zdá se tedy být pravděpodobné, že série bude v budoucnu pokračovat.
Filmové scény byly natáčeny na mnoha místech světa, včetně Yukonu, Floridy, Chile, Nového Zélandu, Brazílie nebo Austrálie. Téměř všechna pravěká zvířata i část jejich prostředí jsou však dílem počítačových animátorů.
Kromě těchto vyhynulých tvorů z různých geologických období se v dokumentu objevují také četní zástupci současné fauny.


Pásmo

Pásmo je poetický literární útvar, zpravidla se jedná o rozsáhlejší báseň, v níž se jedna představa volně váže k druhé technikou volné asociace. Vznik tohoto útvaru úzce souvisí s poetikou surrealismu, vlastním zakladatelem žánru je Guillaume Apollinaire, prvním dílem je stejnojmenná báseň z roku 1912, tvořili je ale i jiní básníci, u nás se o tento žánr pokoušel například Vítězslav Nezval. Pásma jsou zpravidla volně veršovaná.
Guillaume Apollinaire je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vycházelo z nové skutečnosti a z nových životních pocitů na přelomu 19. a 20. století. Na základě volné asociace představ, otevírající cestu surrealismu, vytvořil novou skutečnost, kde se hroutí dosavadní hranice realistického světa. Pásmo je úvodní básní sbírky Alkoholy. Bylo napsáno roku 1912. Toto dílo přeložil Karel Čapek roku 1919. Poté, co bylo zveřejněno, byly názory na jeho kvalitu různé. Autoru ale nezáleželo na rozumu, usiloval o to, aby básně samy vytvářely skutečnost, ne jen ji reprodukovaly nebo popisovaly. Báseň ovlivnila mnohé české i zahraniční spisovatele
Báseň neobsahuje jedno konkrétní téma. Snaží se zachytit volný, spontánní proud představ, pocitů a úvah. Objevuje se prolínání časových rovin a dějišť - čtenář se neustále nachází na různých místech: v Paříži, v Praze, u Středozemního moře, v Římě a Amsterodamu. Na první pohled by mohlo čtenáře zaujmout, že je celá báseň psaná bez interpunkčních znamének. Tento jev můžeme vnímat právě jako součást avantgardního umění. Je psaná veršem volným. Setkáváme se zde s rýmem sdruženým:
Báseň je psaná jako volný průběh autorových myšlenek, avšak je zde dodržována jakási forma a rým. Vzhledem k obsahovosti díla by se dalo zařadit do lyricko-epického literárního žánru. Literárních figur mnoho neobsahuje. Je možno uvést například personifikaci:


Carex magellanica subsp. irrigua

Bumerang je jednoduchý dřevěný nástroj užívaný k lovu, jako hudební nástroj, zbraň, hračka či sportovní náčiní.
Podle účelu bumerangu se liší i jeho tvar, nejznámější je vracející se bumerang, který – v případě, že je správně odhozen – letí na zakřivené dráze a vrací se na místo vypuštění. Jiné bumerangy se ale nevracejí a některé se dokonce vůbec nevyhazují a používaly se jako ruční zbraň k boji.
Bumerang je prvotně spojován s Austrálci – původními obyvateli Austrálie, i když ho lze najít i v různých oblastech Afriky či u některých indiánských kmenů v Americe.
Na polské straně Tater byl nalezen dosud nejstarší bumerang, jehož stáří je odhadováno na zhruba 20 000 let.


Jemenské království

Jemenské království je zaniklý stát na území bývalého Severního Jemenu. V roce 1918 vyhlásilo nezávislost na Osmanské říši. V roce 1962 se uskutečnil státní převrat a revoluční síly vyhlásily republikou a tak začala občanská válka trvající až do roku 1968, kdy byli monarchistické jednotky poraženy. Od roku 1990 je území bývalého Jemenského království součástí Jemenské republiky.
V období starověku byl severní Jemen součástí Má'aribské říše a v 7. století byl ovládnut Arabskou říší. V roce 1538 severní Jemen ovládla Osmanská říše, ale od 17. století si řada místních knížectví zachovávala značnou míru autonomie. Když Britové obsadili území na jihu Jemenu snažila se Osmanská říše o pevnější připoutání území a tak bylo území severního Jemenu od 1873 zvláštní vilájet.
Před první světovou válkou tu proběhlo povstání imámů, ve kterém byla Osmanská říše poražena a tak získala oblast severního Jemenu v roce 1911 značnou autonomii. Po první světové válce bylo na tomto území vyhlášeno samostatné Jemenské království, zatímco jih zůstal britskou kolonií, respektive protektorátem. V roce 1928 podepsalo království smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Smlouvou z roku 1934 Británie uznala nezávislost Jemenského království, které se naopak zřeklo ambicí na připojení jižního Jemenu. V témže roce proběhla válka se Saudskou arábií o provincie Džizán, Asír a Nadžrán, které byly bohaté na naftu, tutu válku Jemenské království prohrálo a o tyto území přišlo.
V období po 2. světové válce se Severní Jemen resp. Jemenské království stalo v roce 1945 zakládajícím členem Ligy arabských států a v roce 1947 členem OSN. V zemi postupně sílila opozice proti monarchii, který vyvrcholila 27. září 1962 po smrti krále a imáma Ahmada bin Yahya, vojenským převratem a na myšlenkách panarabismu byla po vzoru Egypta vyhlášena republika – Jemenská arabská republika. To vedlo ke vzniku několikaleté občanské války mezi Egyptem podporovanými republikány a monarchisty podporovanými Saúdskou Arábií. Situaci zmírnilo až stažení egyptských vojsk v roce 1967, což vedlo k oficiálnímu uznání republiky Saúdskou Arábií a poražení monarchistů k oficiálnímu uznání republiky Saúdskou Arábií v roce 1970.


Bothriurus bonariensis

Bothriurus bonariensis je štír patřící do čeledi Bothriuridae. Dorůstá 45–56 mm. Vyskytuje se v Argentině, Bolívii, Brazílii, Paraguayi, Peru a Uruguayi. K chovu je vhodné terárium lesního typu. Štíři jsou choulostiví na onemocnění plísněmi a je nutné čistit terárium a odstraňovat z něj zbytky potravy. Patří mezi největší druhy rodu. U rodu Bothriurus se objevují problémy s odchovem a mláďata jsou velice drobná.


Clevelandská dohoda

Clevelandská dohoda byl první společný písemný dokument podepsaný představiteli Čechů a Slováků na počátku první světové války. Jeho účelem, jako i dalších takových prohlášení, bylo také prokázat Spojencům společný boj za národní sebeurčení těchto dvou národů válčícího Rakouska-Uherska. V květnu 1918 ji nahradila Pittsburská dohoda.
Zástupci Slováků byli ochotni zúčastnit se práce na založení společného samostatného česko-slovenského státu jen pod tou podmínkou, že se bude jednat o federaci.
Po několikaměsíčních vyjednáváních dohodu podepsali 22. října 1915 v Clevelandu zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení. Dohoda se týkala podmínek spolupráce mezi Čechy a Slováky a vyhlásila společný program s pěti body:
V dalších ustanoveních dohody se obě strany mj. zavázaly vytvořit finanční fond a společný výbor na jednání s Jihoslovany.


Headless Cross

Headless Cross je čtrnácté studiové album britské skupiny Black Sabbath, druhé, na kterém zpívá Tony Martin. Také zde bubnuje legendární a dnes již zesnulý bubeník Cozy Powell.
Na Headless Cross se skupina vrátila k okultním textům o ďáblovi a hudba má také temnější nádech. Celkově si vzalo za vzor album Black Sabbath.
Album bylo označeno za velmi dobré. V Británii se velmi dobře prodávalo a také turné po Evropě se vydařilo. Naopak v USA byly prodeje nižší.
Ve skladbě „When Death Calls“ má kytarové sólo Brian May, kytarista Queen .


Humrovití

Humrovití je čeleď poměrně velkých mořských korýšů. Mohou být významnou složkou lidské potravy. V přírodě se vyskytují v pobřežních oblastech, kde obecně žijí samotářským životem ve skrýších pod kameny. Živí se lovem drobné kořisti. Jsou rozšířeni po celém světě.


Vranovské jasany

Vranovské jasany jsou památné stromy u vesnice Vranov u Mnichova jihozápadně od Poběžovic. Dva jasany ztepilé rostou u hlavní silnice na jihozápadním konci vsi v nadmořské výšce 670 m. Jejich kmeny měří 394 a 414 cm, obě koruny dosahují do výšky 25 m. Chráněny jsou od roku 2005 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.


Luch

Luch je řeka v Ivanovské, v Nižněnovgorodské a ve Vladimirské oblasti v Rusku. Je 240 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4450 km2.
Převládajícím zdrojem vody jsou sněhové srážky, následují srážky dešťové a podzemní voda. Rozsah kolísání hladiny činí 4,5 m. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 109 km od ústí činí přibližně 17 m3/s. Zamrzá na konci listopadu a rozmrzá v dubnu.


AWK

AWK je univerzální počítačový jazyk, navržený pro zpracovávání textových dat, ať už v podobě textových souborů nebo proudů. Název AWK je odvozen z příjmení svých tvůrců, kterými jsou Alfred V. Aho, Peter J. Weinberger a Brian W. Kernighan.
AWK je příkladem jazyka, který značně využívá řetězcové datové typy, asociativní pole a regulární výrazy. Síla, stručnost a omezení programů v AWK a skriptů v sedu inspirovaly Larryho Walla k vytvoření jazyka Perl.
AWK je jedním z prvních nástrojů v UNIXu verze 7 a popularitu si získal tím, že umožnil přidat aritmetické schopnosti UNIXové rouře. AWK je standardní součástí téměř každého dnešního operačního systému unixového typu. Implementace AWK jsou jako instalovaný software dostupné také pro většinu dalších operačních systémů.
Obecně vzato jsou programu awk předány dva druhy dat: příkazový soubor a primární vstupní soubor. Příkazový soubor obsahuje sérii příkazů, které awk říkají, jak má být vstupní soubor zpracován. Primární vstupní soubor je obvykle nějakým způsobem naformátovaný text a může jím být buď existující soubor, nebo jej awk čte ze standardního vstupu. Typický program v AWK sestává z posloupnosti řádků ve tvaru:
…kde vzor je regulární výraz a akce zastupuje příkaz. AWK prochází vstupní soubor. Najde-li řádek vyhovující vzoru, provede příkaz uvedené v akci. Dalšími možnostmi jsou:
Každý z těchto zápisů může být v příkazovém souboru použit i víckrát. Řádky jsou v příkazovém souboru zpracovávány postupně, takže existují-li dvě konstrukce BEGIN, provede se nejprve první, poté druhá a pak se teprve provedou ostatní řádky. BEGIN a END nemusí být umístěny před a za ostatními řádky příkazového souboru.
Příkazy AWK se umisťují namísto akce v předchozích příkladech. Příkazy AWK zahrnují volání funkcí, přiřazování do proměnných, provádění výpočtů či libovolnou kombinaci z nich. Podporuje mnoho vestavěných funkcí a mnoho dalších je k dispozici v nejrůznějších odrůdách. Některé verze AWK podporují dynamicky linkované knihovny, poskytující mnoho dalších funkcí.
Příkaz print slouží k vypsání textu. Nejjednodušší formou příkazu je:
Toto zapříčiní vypsání zpracovávaného řádku. V AWK jsou řádky rozděleny na jednotlivá pole, tyto je možno vypisovat zvlášť:
Ačkoli tato pole mohou vypadat jako proměnné, ve skutečnosti se odkazují na pole zpracovávaného řádku. Zvláštním případem je $0 označující celý řádek. Ve skutečnosti jsou příkazy „print“ a „print $0“ svou funkcí identické.
Příkaz print může zobrazit také výsledek výpočtů nebo volání funkce:
NF - Number of Fields - Počet polí v aktuálně prováděném záznamu
Názvy proměnných lze sestavit ze znaků [A-Za-z0-9_] s výjimkou klíčových slov jazyka. Operátory + - * / označují součet, rozdíl, součin a podíl. Pro spojování řetězců se jednoduše umístí dvě proměnné vedle sebe, volitelně s mezerou mezi nimi. Řetězcové konstanty jsou ohraničeny uvozovkami. Příkazy nemusí být ukončeny středníky. A konečně, komentáře lze do programu vložit pomocí znaku # na začátku řádku.
Podobně jako v jazyku C je deklarace funkce složena z názvu funkce a jejích argumentů:
Funkce může obsahovat lokální proměnné. Jejich názvy jsou pak uvedeny na konci seznamu argumentů, ačkoli jejich hodnoty by měly být při volání funkce vynechány. Konvencí je přidat před lokální proměnné nějaké bílé znaky, aby bylo zřejmé, kde končí parametry a začínají lokální proměnné.
Následující program vypíše všechny řádky delší 80 znaků. Povšimněte si, že výchozí akcí je vypsání aktuálního řádku.
Původní jazyk AWK vznikl v roce 1977 a byl distribuován s Unixem verze 7.
V roce 1985 jej začali jeho autoři rozšiřovat, nejvýznamnější změnou bylo přidání uživatelsky definovaných funkcí. Jazyk je popsán v knize The AWK Programming Language, vydané v roce 1988 a jeho implementace byla dostupná v UNIX System V. Aby se zabránilo zmatkům s nekompatibilitou se starší verzí, byla tato verze občas označována jako „new awk“ nebo nawk. Tato implementace byla v roce 1996 uveřejněna pod licencí svobodného software a dodnes je spravována Brianem Kernighanem.
GNU awk, neboli gawk, je další svobodnou implementací. Vznikl před tím, než byla svobodně dostupná originální implementace a dodnes je široce používán.
mawk je velmi rychlá implementace Mika Brennana, založená na interpretru byte kódu.


Hasdrubal Sličný

Hasdrubal Sličný byl kartaginský vojevůdce, zeť Hamilkara Barky a muž, který konsolidoval nově dobyté území Kartága v Ibérii.
Mezi léty 264 až 241 př. n. l. Kartaginci válčili proti Římanům v první punské válce, která skončila kartaginskou porážkou a přenecháním Sicílie ve prospěch Říma. Po podepsání mírové smlouvy se vztahy mezi oběma městy vyvíjely vcelku přátelsky až do okamžiku, kdy se Římané nečekaně zmocnili Sardinie. V Kartágu poté získali na vlivu politici, kteří preferovali méně vstřícný postup vůči Římanům. Ti nakonec rozhodli o nutnosti dobytí nového zámořského panství v Ibérii, kde měly být získány prostředky na výstavbu nového vojska.
Velitelem, jenž měl na starosti uskutečnění tohoto záměru, se stal Hamilkar Barkas. Podporu v kartaginském senátu mu zajišťoval Hasdrubal, který se oženil s Hamilkarovou dcerou. V roce 237 př. n. l. se společně vydali do Gadesu, odkud započalo kartaginské dobývání Ibérie. Hasdrubal se později vrátil do Afriky, kde velel během tažení proti Numidii. V roce 228 př. n. l. Hamilkar Barkas předčasně zemřel, načež jeho vojáci vyzvali kartaginskou vládu, aby učinila Hasdrubala jejich velitelem. Senát souhlasil a Hasdrubal se brzy vrátil do Ibérie. Nový správce zabezpečil punské územní zisky v Hispánii diplomatickou cestou, především uzavíráním smíšených manželství mezi Puny a Ibery. Sám šel příkladem a mnozí další včetně Hamilkarova syna Hannibala ho následovali.
Zřejmě v roce 227 př. n. l. Hasdrubal založil nové hlavní město v Ibérii, jež bylo nazváno Carthago Nova. To leželo na strategicky výhodné pozici na poloostrově s dvěma znamenitými přístavy, v nepříliš velké vzdálenosti od stříbrných dolů. Z této základny postupoval dále na sever, přičemž dobyl řadu řeckých měst na pobřeží, která náležela římskému spojenci Massalii. V roce 226 př. n. l. tudíž do Nového Kartága dorazili římští vyslanci, s nimiž Hasdrubal uzavřel dohodu o rozdělení sfér vlivu v Hispánii. Podle ní se severní hranicí kartaginského záboru stala řeka Ebro. Hasdrubal si dále směl podržet dobyté kolonie Massalie, musel se však zdržet jakýchkoli zásahů proti ostatním řeckým obcím na severu, které si měly podržet svoji nezávislost.
Příznačné je, že dohoda byla sjednána mezi Římany a Hasdrubalem, nijak v ní tedy nefigurovalo Kartágo. Stojí za povšimnutí, že všechny dřívější římsko-kartaginské smlouvy byly uzavírány jménem obou měst. Nabízí se proto domněnka, že Hasdrubal vystupoval jakožto nezávislý král. Některé starověké prameny dokonce naznačují, že se chtěl skutečně stát samostatným vládcem. Toto je ale podle všechno chybný závěr, nicméně jeho jednání popudilo mnohé politiky v Kartágu.
V roce 221 př. n. l. byl Hasdrubal v Novém Kartágu zavražděn jedním keltským žoldnéřem. Jeho nástupcem se stal jeho švagr Hannibal.


Ludkovice

Ludkovice jsou obec ve Zlínském kraji nacházející se asi 15 km od Zlína. Jsou tvořeny dvěma místními částmi - Ludkovice a Pradlisko. Jsou součástí mikroregionu Luhačovské Zálesí. Na rozloze 1185 ha žije zhruba 700 obyvatel.
První písemné zmínky o Ludkovicích pocházejí z roku 1412, kdy patřily ke Světlovu. Název se historicky vyvíjel od tvaru Lytkowitze, až po Ludkovice Název obce odvozem od jména Ludek. Název místní části Pradlisko je odvozen od pradliska, místa na potoce kde se pere. Pradlisko rovněž od roku 1594 náleželo ke Světlovu. V letech 1850 – 1976 patřilo k obci Řetechov, v letech 1976 – 1980 bylo součástí Luhačovic a od roku 1980 je součástí Ludkovic. Severně od obce se nachází Vodní nádrž Ludkovice.


Chryzantéma

Chryzantéma neboli listopadka či dušička je rod rostlin z čeledi hvězdnicovitých původem z Číny a Japonska, kde jsou tyto květiny velmi oblíbené. Chyzantéma se dostala např. na japonskou královskou pečeť. Kvete na konci podzimu a nebo začátkem zimy. Její květy mají mnoho různých barevných odstínů. Chryzantéma je nejpoužívanější rostlinou k dušičkové výzdobě hrobů.


Chlamydie

Chlamydie mohou být stejně velké či menší než viry, a tak s nimi byly dříve i zaměňovány. Mají kulovitý tvar a v závislosti na stadiu vývojového cyklu dosahují velikosti 0,2 - 1,5 µm. Nemohou být kultivovány v bakteriálním živném médiu, pouze na buněčné kultuře.
Chlamydie mají specifický vývojový cyklus, při kterém dochází ke střídání dvou forem - klidových elementárních tělísek, které mohou přežívat mimo hostitelskou buňku a jsou infekční, a vegetativních iniciálních tělísek, které se uvnitř buňky dělí. Elementární tělíska jsou velmi malá, 0,2-0,4 µm a mají několikavrstevnou buněčnou stěnu. Cyklus začíná fagocytózou elementárních tělísek buňkou. Uvnitř buňky, v cytoplasmatickém váčku, který vznikl z cytoplasmatické membrány, se přeměňují na tělíska intermediární a dále na iniciální tělíska, která jsou velká až 1,5 µm, mají tenkou stěnu a množí se příčným dělením. Cyklus končí přeměnou iniciálních tělísek na elementární, protržením cytoplasmatického obalu a uvolněním infekčního stadia. Celý cyklus trvá asi 48 hodin.
Onemocnění způsobené chlamydiemi se označuje jako chlamydióza. Pro člověka je patogenní Chlamydia trachomatis, která způsobuje pohlavní onemocnění, ale také zánět spojivek = trachom, dále Chlamydophila pneumoniae, která způsobuje typ pneumonie a Chlamydophila psittaci která způsobuje onemocnění hlavně ptáků, psittakózu.


Vanessa Petruo

Vanessa Annelise Petruo je německá zpěvačka a herečka, příležitostně také dubérka.
Vanessa Petruo se v roce 1979 narodila jako dceta německého producenta a dubéra Thomase Petruo a jeho španělsko-peruánské manželky Mercedes.Je vnučkou rozhlasového moderátora a dubéra Heinze Petruo. Vanessa má také mladší sestru Priscillu a bratra Jona-Alexandera. V letech 1986 až 1988 chodila do katolické školy Sankt Paulus a poté navštěvovala katolické gymnázium v Berlíně.
Je vdaná za německého herce Yannise Barabana a v srpnu by se jí mělo narodit miminko, nějakou dobu prý chodila i s německým hercem Gedeonem Burkhardem. Má také psa Chica,želvu "Popel" a hada "Schlange". Mezi její oblíbené zpěvaky patří R. Martin.
V září 2000 se Vanessa přihlásila do soutěže německé televize RTL2 Popstar a díky svému talentu se dostala do pětice, kterou vybíraly diváci. Poté vydala skupina svůj singl Something About Us. Mezi největší úspěchy skupiny patří umístění v soutěži Echo. Vanessa v roce 2004 ze skupiny odešla a vydala se na sólovou dráhu.
V dubnu 2004 vydává Vanessa Petruo pod uměleckým jménem "Vany" singl Drama Queen, který se umisťuje v německé internetové hitparádě v Top 20. Vanessa se také začíná věnovat dabingu a jejím prvním dubérským úspěchem se stává animovaný film Back to Gaya . Také se začína objevovat před kamerou a to v německém akčním seriálu Wilde Engel, který se podobá americkému filmu Charlieho Andílci, tento seriál se vysílal na stanici RTL a měl u diváků úspěch. Na konci roku 2004 se Vanessa podílí na projektu firmy Plattenfirma Cheyenne Records - Pop That Melody dále spolupracuje s T. Mousse.
V listopadu 2005 vydává Vanessa další singl Hot Blooded Woman. Singl se umístil v německé internetové hitparádě v Top 100, oba singly měli veliký úspěch. 24. listopadu vydává Vanessa sólovou desku Mama Lilla Would, toto album má také velkou úspěšnost. Na CD kromě písniček, které napsala Vanessa je také skladba Miss Celie´s Blues. Po vydání CD jezdí Vanessa na vystoupení do klubů po celém Německu. V roce 2005 se Vanessa objevuje v německém akčním seriálu Wilde Engel, který byl vysílán na stanici RTL. Po úspěchu tohoto seriálu se Vanessa objevila ve filmu Wo ist Fred? Na konci prosince 2006 si Vanessa založila nový profil na MySpace, Vanessa má také profil na Facebooku. Její sólové album mělo velký ohlas a dostalo se až za hranice Německa. Během Echo 2009 udělala Vanessa rozhovor o hudebních novinkách, které by v srpnu tohoto roku měli být.


Alexandr, korunní princ Jugoslávie

Alexandr se narodil v Londýně jako jediný potomek jugoslávského krále v exilu Petra II. a jeho ženy princezny Alexandry Řecké, dcery řeckého krále Alexandra I. z dynastie Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg a jeho ženy Aspasie Manos. Byl pokřtěn ve Westminsterském opatství, a jeho kmotrem byl král Jiří VI. Anglický a jeho nejstarší dcera, princezna Alžběta Alexandra Marie, pozdější královna Alžběta II.
Aby bylo umožněno malému následníkovi trůnu narodit se na jugoslávském území, prohlásil ministerský předseda Sir Winston Churchill dne 17. července 1945 apartmá 212 v londýnském Claridge Hotelu na jeden den za státní území Jugoslávie. Pod lůžkem byla rozsypána vrstva jugoslávské půdy, aby dítě spatřilo světlo světa na půdě své vlasti.
Alexander strávil své dětství v Anglii, USA, Francii a Itálii. Navštěvoval švýcarský Internat Le Rosey, kde již studovali perský šáh, jeho manželka Soraya, králové Španělska, Belgie a Thajska, Karim Aga Khan IV., vévoda z Kentu a Emanuele Filiberto di Savoia. Poté pokračoval na Vojenské akademii Culver, Gordonstoun Scool a Millfield.
Po ukončení studií na Millfieldu šel na britskou královskou vojenskou akademii a roku 1966 přestoupil k britské armádě jako důstojník. Sloužil v 16./5. The Queen`s Royal Lancers dosáhl hodnosti kapitána. Byl umístěn na Středním Východě, v Severním Irsku, Itálii a Německé spolkové republice. Roku 1972 se stal dokonce britským mistrem armádních lyžařů. Krátce nato opustil armádu a věnuje se dráze mezinárodní kariéry, kde může uplatnit své jazykové schopnosti. Hovoří vedle své mateřské srbštiny také anglicky, francouzsky, Španělsky, německy a italsky.
Když jeho otec 3. listopadu 1970 v Denveru zemřel převzal dědictví, a s ním spojené následnictví trůnu. Titulu krále však neužívá, neboť v exilu nemá prakticky žádného významu. Ježto však jeho jméno zní "korunní princ Alexandr II. Jugoslávský", je zjevné, že se svého nároku na titul nebo dynastického práva na jugoslávský trůn nikdy skutečně nevzdal.
Alexandrově rodině byl návrat z exilu umožněn teprve po svržení Miloševićova režimu roku 2000, poté, co v socialistické éře byla královské rodině odebráno občanství a majetek. Angažuje se jako nadstraník na poli demokratizace ve své vlasti a vyjednává investice. Alexandr rovněž nabídl všem politikům Srbska rozhovor. Strana pro obnovu Srbska ministra zahraničních věcí Vuka Draškoviće je myšlence restaurace monarchie nakloněna a chce dědice původní královské dynastie podpořit.
Alexandr se oženil 1. července 1972 v Seville s princeznou Maria da Gloria Henriette Dolores Lucia de Orleans-Braganza, Dcera prince Pedra Gastaa Orleánského-Braganzy a jeho ženy princezny Maria de la Esperanza Bourbonsko-Sicilská, a je zároveň sestřenicí španělského krále Jana Karla I.. Z manželství se narodili tři synové:
Roku 1984 Alexandr poznal svou pozdější ženu, Katharinu Claire Batis, poprvé ve Washingtonu D.C. - 19. února 1985 byli se svou první ženou princeznou Marií da Glória ve Virginii rozvedeni. Jeho exmanželka se 22. října 1985 vdala za španělského vévodu Ignacia de Medina y Fernández de Córdoba, s nímž má dvě dcery, Marii de la Blanca a Lunu.
Ve druhém manželství se oženil 20. září 1985 v srbské pravoslavné katedrále v Londýně s rodilou Řekyní Katharinou Claire Batis, dcerou Roberta Batise a jeho ženy Anny Dosti. Mezi účastníky svatby byli například řecký exkrál Konstantin II. Řecký a ženichův strýc, Tomislav Jugoslávský. Pár je bezdětný.


Carlo Collodi

Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini, byl italský novinář a spisovatel. Pseudonym Collodi si zvolil roku 1856 podle vesnice Collodi, dnes části města Pescia, odkud pocházela jeho matka Angela Orzaliová.


Front national

Front national je belgická frankofonní politická strana vzniklá roku 1985. Strana se profiluje jako nacionalistický a populistický subjekt, bývá řazena na krajní pravici politického spektra. Členové a sympatizanti strany bývají běžně označováni jako frontisté.
Národní frontu vedl od jejího založení Daniel Féret, který byl ovšem roku 2007 vyloučen ze strany. Nahradil ho dosavadní místopředseda Michel Delacroix, který ovšem v listopadu 2008 odstoupil, poté co byl zveřejněn záznam na kterém zlehčoval holokaust.
Strana vznikla v roce 1985 fúzí tří subjektů: Národně sociálního hnutí, Unie za novou demokracii a skupiny Delta. Znak strany je totožný se znakem strany stejného názvu ve Francii.
Program strany je založen především na odporu vůči imigraci ze států Maghrebu a Turecka. Především svými protivníky je označována za populistickou a reakční.


Jedna polovina

Jedna polovina je zlomek který označuje polovinu celku. Je to výsledek dělení jedničky dvojkou.


Islands of Adventure

Universal's Islands of Adventure je tematický zábavní park, nacházející se ve městě Orlando, Florida, USA. Byl otevřen v květnu 1999 vedle zábavního parku Universal Studios Florida, z čehož se pak připojením CityWalk, Portofino Bay a Hard Rock hotelů stal Universal Orlando Resort.


Maxwell Montes

Maxwell Montes je horský masiv na planetě Venuši, jehož součástí je i nejvyšší bod, nacházející se na povrchu planety. Masiv leží na Ishtar Terra, na severnější ze dvou hlavních planetárních vyvýšenin a dosahuje výšky 11 000 metrů. Byl pojmenován po Jamesu Clerku Maxwellovi a je spolu s Alpha Regio a Beta Regio jednou ze tří výjimek z pravidla, podle kterého jsou objekty na povrchu Venuše pojmenovávány po významných ženách a bohyních. Kvůli jeho výšce je na vrcholech masivu nejnižší teplota a tlak na povrchu Venuše.


Panaji

Panadží, dříve portugalsky též Nova Goa, je dnes hlavním městem spolkového indického státu Góa. Panadží je dnešní úřední jméno města. Během portugalské koloniální nadvlády bylo známo jako Nova Goa, později anglicky New Goa; užívána byla i označení Pangim a zejména Panjim.
Panadží bylo původně malým předměstím města Velha Goa. Po několika epidemiích v tomto dosud hlavním městě Portugalské Indie získalo Panadží postupně na významu: roku 1759 je sem přeloženo sídlo vicekrále kolonie, roku 1843 se pak Panadží stává hlavním městem kolonie a dostává jméno Nova Goa. Po obsazení Goi indickou armádou roku 1961 se Panaji stává hlavním městem svazových teritorií Góa, Daman a Diu, od roku 1987 - kdy se Góa stává spolkovým státem - pak hlavním městem tohoto spolkového státu.
Panadží je současně i největším městem státu Góa. Rozloha činí kolem 36 km2, počet obyvatel obnáší kolem 60.000; vzhledem k mnoha vládním úřadům a organisacím však během pracovních dnů počet obyvatel značně vzrůstá.
Panadží leží na levém břehu řeky Mandovi. Především ve středu města se nachází mnoho staveb ve stylu portugalské koloniální architektury, mimo jiné barokní kostel Naší Paní Neposkvrněného početí z roku 1541; ve městě se však nachází i hinduistický chrám Mahalakšmí a mešita Džama Masžíd. Zákonem je ustavoveno, že omítka budov ve středu města musí být ročně obnovena. Další architektonické památky se nacházejí v blízkém okolí. Panadží je dnes ovšem i moderním městem se vzrůstajícím hospodářským významem.


Jonathan Edwards

Jonathan Edwards byl severoamerický evangelikální teolog a filozof, duchovní kongregační církve v Massachusetts.
Jako sedmnáctiletý absolvoval Yale College a pak soukromě studoval teologii. V roce 1721 prožil duchovní obrácení, v němž, jak sám později řekl, „do jeho duše vstoupilo a celou ji proniklo vědomí slávy božského Bytí“. Šíření této slávy je motivem celého jeho kazatelského a teologického působení. V červenci 1727 se oženil se Sárou Pierrepontovou. Měl početnou rodinu. Zemřel 22. března 1758 na následky očkování proti neštovicím.
Po krátkém působení u presbyteriánů v New Yorku se stává profesorem na Yale College, ale většinu života působí jako pastor kongregační církve v Northhamptonu, který pod vlivem jeho kázání prožívá dvě vlny duchovní obrození. To je známé jako Great Awakening, podpořené příjezdem velkého anglického misionáře George Whitefielda. Z té doby je známé například Edwardsovo kázání „Sinners in the Hands of an Angry God“, které vyšlo i tiskem.
Od roku 1750 působí jako misionář ve Stockbridge na hranicích indiánského území a píše četná pojednání, jimiž získal svůj teologický věhlas. V roce 1758 je jmenován prezidentem na Princeton College, ale týden nato umírá.


Komi-Permjacký autonomní okruh

Komi-Permjacký autonomní okruh byl subjektem na východě evropské části Ruské federace. Na základě výsledku referenda z roku 2004 se region od 1. prosince 2005 sloučil s Permskou oblasti do nově vytvořeného Permského kraje. Metropolí okruhu bylo město Kudymkar.
Region byl vytvořen jako správní celek pro Komi-Permjaky 26. února 1925, ale až do roku 1977 se nazýval Komi-Permjacký národnostní okruh. 7. října 1977 pak došlo k jeho přejmenování na Komi-Permjacký autonomní okruh.


Argument čínského pokoje

Argument čínského pokoje je myšlenkový pokus, jehož cílem je ukázat, že samotná schopnost smysluplně odpovídat na položené otázky není dostatečnou pro prokázání schopnosti porozumění, což je to nejdůležitější, co očekáváme od tzv. silné umělé inteligence.
V tomto pokusu si představíme uzavřenou místnost, naplněnou velkým množstvím čínských textů, ve kterých se hypoteticky nalézá každá smysluplná věta tohoto jazyka. Do takového pokoje umístíme člověka, který čínštinu neovládá, ale má znalost, kde případně najít na základě předaného textu odpověď. Tomuto člověku budeme písemně předávat otázky, tento člověk je teoreticky schopen v této knihovně najít dostatek materiálu na to, aby nalezl výskyt dodané otázky a prostým opsáním části kontextu vytvořil smysluplnou odpověď, kterou předá ven. Vnější tazatel by se mohl domnívat, že člověk uvnitř pokoje čínštině bez problému rozumí, přestože ve skutečnosti tomu tak není, člověk uvnitř pouze mechanicky pracuje s pro něj neznámými symboly, takže by jeho práci mohl zastat i zcela nemyslící stroj.
Argument čínského pokoje byl předložen filosofem Johnem Searlem v roce 1980.


Glen Elgin

Glen Elgin je skotská palírna společnosti United Distillers nacházející se ve městě Elgin v hrabství Morayshire, jenž vyrábí skotskou sladovou malt whisky.
Palírna byla založena v roce 1898 Williamem Simpsonem a Jamesem Carlem. a produkuje čistou sladovou malt whisky. Tato palírna patří společnosti United Distillers od roku 1936. Od té doby palírna prosperuje a od roku 1964 zvýšila počet kotlů ze dvou na šest. Produkuje whisky značky Glen Elgin, což je dvanáctiletá whisky s obsahem alkoholu 43 %. Část produkce se míchá s whisky White Horse. Tato whisky má vůni po vřesu a akáciovém medu.


Laxativum

Laxativum neboli projímadlo je léčivo nebo rostlinná droga podporující pohyby střev a jejich vyprazdňování. Laxativa jsou často používána uvolnění střev při zácpě. Předávkování může způsobit průjem. Projímadla je možno koupit v lékárnách bez lékařského předpisu, buď ve formě tablet nebo kapek v vnitřnímu užití.
Osmotické laxativum je látka, která působí fyzikální cestou. Zvětšuje objem vody ve střevech a tím dochází k podpoře peristaltiky a k vyprázdnění vodnaté stolice během 1-3 hod. Tato laxativa mohou používat těhotné i kojící ženy.
Objemové laxativum Zvětšuje objem střevního obsahu a změkčuje stolici, působí jako vláknina. Podmínkou účinku je dostatečný přívod tekutin, jinak mohou tato laxativa zácpu ještě zhoršit. Jejich užívání může snižovat vstřebávání současně užitých léků, proto je důležité jiné léky brát s minimálně dvouhodinovým odstupem. Působí v řádu několika hodin. Tato laxativa jsou vhodná pro těhotné a kojící ženy.
Kontaktní laxativum dráždí střevní sliznici a tím dochází ke zmenšení vstřebávání vody do organismu. Druhotně pak zlepšuje střevní motilitu díky zvětšenému obsahu střeva. Tyto látky jsou návykové, při dlouhodobém užívání dochází k ochabování peristaltiky a střevo ´´leniví´´. Tento reflex je již neobnovitelný. Účinek nastupuje po 6-9 hod, tato laxativa se proto užívají večer před spaním. Tato laxativa se nedoporučují užívat těhotným ženám, při kojení přecházejí do mateřského mléka a mohou vyvolat u kojenců silný průjem.


Kolektivní chování

Sociologové a psychologové, zabývající se sociálními agregáty, zjistili, že člověk se ve větším kolektivu chová jinak než by se choval individuálně. Vykazuje kolektivní chování. Může se tak dopustit těžkých zločinů jako např. lynčování, a to i přes to, že jednotlivci prošli úspěšnou socializací.
Gustave Le Bon v knize Psychologie davu už v roce 1895 popsal, že člověk v davu se chová zcela jinak, než jak by se choval jako jednotlivec. Hovoří o „zákonu mentální jednoty“, kdy se členové davu neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní. O davu hovoří jako o iracionálním uskupení řídícím se primitivními impulsy. Jeho charakteristika byla ve své době velice široce přijímána, dnes je však vnímána jako něco překonaného, protože nebyly nalezeny dostačující empirické důkazy a tato teorie nevysvětluje všechny aspekty chování davu.
Koncem 60. let přišel Philip Zimbardo s teorií, že lidé v davu či skupině zažívají stav deindividuace, tj. neřídí se vlastním svědomím a úsudkem, ale hrají v davu či skupině určitou roli, které se přizpůsobují a jednají často agresivněji a krutěji, než jak by jednali jako jednotlivci. Pokud jsou lidé deindivuduovaní, snižuje se jejich schopnost racionálního uvažování. Pro podložení svých myšlenek prováděl pokusy s elektrickými šoky, kdy požádal náhodně vybrané studenty, kteří byli oblečeni do kabátů a na hlavě měli kápi, která jim zakrývala obličej, aby dávali elektrické šoky. Zároveň měl ještě jednu kontrolní skupinu, která měla své civilní oblečení. Když obě skupiny mezi sebou porovnal, tak zjistil, že skupina převlečených dávala takřka dvakrát silnější elektrické šoky oproti kontrolní skupině. Zimbardo byl za tento výzkum kritizován, protože hábity, do kterých byli studenti převlečeni, se nápadně podobaly oblečení rasistických organizací.
Pro potvrzení hypotézy, že na intenzitu elektrických šoků má vliv to, do jaké role výzkumník své objekty situuje, provedli v roce 1979 Johnson a Downing obdobný pokus jako Zimbardo, akorát přidali ještě skupinku oblečenou jako zdravotní sestřičky. Výsledek byl, že skupina sestřiček dávala mnohem slabší elektrické impulzy než obě další skupiny. Jejich závěr tedy zněl, že lidé reagují spíše než na deindividuaci jako takovou na roli, která je jim v rámci skupiny přisouzena, nebo dle indicií které odečítají z okolí.
O rozpracování teorie deindividuace se koncem 70. let zasloužil Diener. Říká, že deindividuace se objevuje tehdy, uvědomují-li si lidé sebe sama méně a mohou tak méně své reakce kontrolovat. Jednají pak impulzivněji a mají menší zábrany. Důsledky deindividuace, které popsal, jsou následující:
Dnes se ví, že k porozumění chování davu nestačí tyto teorie, ale musí se v potaz brát širší sociální kontext a spouštěcí podněty.


François-André Danican Philidor

François-André Danican Philidor byl francouzský šachista, hudebník a hudební skladatel. Je považován za nejlepšího šachistu své doby.
Philidor byl nejslavnějším šachistou 18. století. V patnácti letech se stal jeho učitelem Legall de Kermeur, který však o tři roky později svou výuku ukončil, neboť se Philidor stal lepším hráčem než byl on. Od osmnácti let tedy již Philidor nepotřeboval žádného učitele a v Café de la Régence porážel jednoho soupeře za druhým. Když roku 1745 sehrál jako první na světě současně dvě vítězné partie naslepo, zařadili osvícenští encyklopedisté Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d'Alembert tuto událost do svých spisů.
Roku 1747 odjel Philidor do Londýna, aby se zde utkal v Slaughter's coffee house s Philippem Stammou o neoficiální titul nejlepšího hráče světa. V zápase Philidor zvítězil 8:1 při jedné remíze, ačkoliv hrál všechny partie s černými kameny (podle propozic zápasu se dokonce remízy započítávaly Stammovi jako výhry, takže oficiálně byl konečný výsledek 8:2. Partie mezi Stammou a Philidorem se boužel nedochovaly. Anglický šachista a vynikající matematik George Atwood, který sehrál s Philidorem mnoho zápasů a systematicky se zabýval zaznamenáváním jeho partií, uvádí první Philidorovu partii až z roku 1780.
Když roku 1755 porazil Philidor v Paříži v zápase, jehož výsledek není znám, svého učitele Legalla de Kermeur, nemohlo být o jeho světovém prvenství příliš mnoho pochyb, přestože se nikdy nestřetl s hráči modenské šachové školy, jejichž srovnávací síla ve vztahu k ostatním světovým šachistům není známa. Jeho názory byly však potvrzeny ve vítězných utkáních s ostatními evropskými šachisty, včetně těch, kteří z italské šachové školy vycházeli. Vyhrál také nad šachovým Turkem, ale tuto partii označil za "nejtěžší ve svém životě".
V Café de la Régence hráli s Philidorem šachy nejslavnější francouzské osobnosti té doby: Jean-Jacques Rousseau, Voltaire a také jeden z pozdějších vůdců francouzské revoluce Maximilien de Robespierre. A právě po jejím vypuknutí byl Philidor politicky perzekuován a tak roku 1792 raději odjel do Anglie. Do vlasti se mu již nikdy nepodařilo vrátit a roku 1795 v Londýně zemřel.
Philidor byl prvním reformátorem šachové hry v historii. Zatímco celý šachový svět hrával podle zásad italské šachové školy, Philidor jako první objevil hlubší zásady šachové strategie. Své názory shrnul ve svém knižním díle L‘Analyse du Jeu des Echecs, které bylo vydáno v roce 1749. Tato kniha byla přeložena do angličtiny, němčiny a italštiny, zaznamenala nejméně 70 vydání a přes sto let byla považována za standardní učebnici šachu. Phildor v ní analyzoval devět různých typů šachových zahájení a zdůrazňoval přitom budování silného pěšcového centra. Jako první totiž pochopil klíčový význam pěšců pro šachovou strategii.
Svou nejslávnější zásadou, že „pěšci jsou duší hry“, se Philidor dostal do teoretického sporu s italskými šachovými mistry. Philidor doslova napsal: “Pěšci jsou duší šachové hry. Oni vytvářejí útok i obranu a na jejich dobrém či špatném postavení závisí vítězství nebo prohra.“ Toto byla v jeho době zcela nová zásada, kterou nebyli s to plně pochopit ani Philidorovi současníci, a po dlouhou dobu ani jeho následovníci. Philidor učil opatrnému zacházení s pěšci a ospravedlňoval to tím, že se pěšci jako jediné kameny na šachovnici nemohou vracet, a tak na napravovat chyby vzniklé jejich předešlým postupem. Dokazoval, že pěšci se nemají oslabovat izolovaným postupem jednoho z nich, nýbrž že mají postupovat v sevřeném útvaru. Vhodný postup pěšců považoval za tak důležitý, že mu podřizoval i vývin figur v zahájení. Proto se v Philidorově repertoáru usídlila zvláště tato dvě zahájení: střelcova hra bílými a Philidorova obrana černými. Philidor tvrdil, že po prvních tazích 1. e4 e5 není dobrý tah 2. Jf3,, ani tah Jc3, ale tah Sc4, který žádnému pěšci v postupu nebrání. Černými hrával Philidorovu obranu, protože se domníval, že po 1. e4 e5 2. Jf3 d6 získá černý postupem f5 dobrou hru.
Philidor byl při uplatňování svých zásad mnohdy značně jednostranný, neboť podceňoval možnosti figurové souhry, kterou propagovala italská šachová škola. Rozhodně neměl pravdu vždy a ve všem, ale přesto bylo jeho pojetí šachu naprosto nové a revoluční a na jeho názorech byly postaveny první základy moderní šachové strategie.
Svou hudební kariéru Philidor strávil jako jeden z dvorních hudebníků francouzského krále Ludvíka XV. Do královského sboru nastoupil jako zpěvák ve věku šesti let roku 1732. Mezi roky 1750 a 1770 byl vůdčím francouzským skladatelem. Patří mezi zakladatele francouzské komické opery: napsal operu Tom Jones a hudbu k 21 hudebním komediím.


Václav Nekvapil

PhDr. Václav Nekvapil je český politolog. Působí jako politický analytik v Asociaci pro mezinárodní otázky, přednáší na vysokých školách, věnuje se především Francii a Izraeli, částečně též v Bělorusku a tématům soudobého antisemitismu, občanské společnosti a demokracie.
Vystudoval politologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dnes působí jako interní doktorand. V roce 2002–2003 absolvoval kurz bezpečnostních studií na Prague Security Studies Institute , v roce 2003–2004 studoval na Institut d´études politiques v Grenoblu . V roce 2008 absolvoval postgraduální studium na francouzské École nationale d´administration v Mezinárodním cyklu veřejné správy, „promotion Jean-Jacques Rousseau“.
V letech 2004–2006 pracoval jako asistent poslance a vládního zmocněnce pro lidská práva Svatopluka Karáska, v roce 2006 pak poslankyně Kateřiny Jacques. Od roku 2004 přednáší na Vyšší odborné škole publicistiky od roku 2006 také na Filosofické fakultě UK, příležitostně též na jiných školách. Absolovoval stáž na Institutu pro bezpečnostní studia Evropské unie v Paříži , působil jako pozorovatel voleb v Bělorusku a na Ukrajině. V letech 2001-2004 působil jako místopředseda sdružení studentů politologie POLIS . Od roku 2008 je členem České společnosti pro politické vědy .
Dlouhodobě se angažuje v Asociaci pro mezinárodní otázky , v letech 2005-2007 působil jako její místopředseda, řešitel grantů zaměřených na transformační spolupráci zemím východní Evropy, v roce 2007 též jako ředitel pro výzkum. Dnes je externím analytikem AMO zaměřujícím se především na Francii, její společnost, vnitřní a zahraniční politiku, dále na Izrael a izraelsko-evropské vztahy .
Publikuje knižně a v odborných časopisech, účastní se vědeckých konferencí a seminářů v ČR i ve světě a komentuje mezinárodněpolitické dění v médiích.
-: Vnější vztah Evropské unie, Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2008
-: Agenda pro českou zahraniční politiku 2008, Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2008
-: Politologie a mezinárodní vztahy. Příjimací zkoušky na vysoké školy, Fragment 2008
-: Média, kultura a náboženství, Vyšší odborná škola publicistiky, Praha 2007
-: Budoucnost Evropské unie a zelená politika, Heinrich Boell Stiftung, Praha 2007
-: Future of the European Union and the Green Policy, Heinrich Boell Stiftung, Praha 2007
-: Agenda pro českou zahraniční politiku 2007, Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2007
-: Česká zahraniční politika a volby 2006, Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2006
-: Anglicko-český / česko-anglický slovníček základních pojmů z oblasti lidských práv, Úřad vlády ČR a Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2006
-: Jak učit o Evropské unii?, Asociace pro mezinárodní otázky, Praha 2005
-: Jsme v Evropě - a co dál?, Petrov, Brno 2005
-: Impuls pro občanskou společnost, Evropský literární klub, Praha 2003
Články publikuje v odborných periodicích, v denním tisku a dalších časopisech. Všechny články a studie najdete na osobní stránce V. Nekvapila na www.vaclavnekvapil.eu.


Zápřednice jedovatá

Zápřednice jedovatá je druh pavouka, který se vlivem globálního oteplování vyskytuje také na některých místech České republiky.
Tento nápadný druh s délkou těla až 1,5 cm si během léta dělá zámotky na vrcholcích rostlin a je zajímavý tím, že se jedná o jednoho z nejjedovatějších pavouků v Česku. Jeho kousnutí působí velkou bolest, někdy může být spojené s horečkou, pocity úzkosti a chvilkovým ochrnutím okolo místa pokousání. Následky kousnutí však většinou do 24 hodin samy odezní. Reakce organismu bývají individuální, není však třeba se tohoto druhu nějak zvlášť obávat.


Fotofosforylace

Fotofosforylace je adice fosfátové skupiny na adenosindifosfát účinkem sluneční energie, čímž vzniká adenosintrifosfát. Tento děj probíhá během fotosyntézy a je umožněn fotosyntetickým elektronovým transportním řetězcem, který totiž následně vyvolává protonový gradient napříč membránou, jenž je nutný pro činnost ATP syntázy.


Christian Frei

Christian Frei je švýcarský filmový producent a režisér. Narodil se v Schönenwerdu a studoval na University of Freiburg. Svůj první dokument natočil v roce 1981 a od roku 1984 pracuje jako nezávislý filmový režisér. K jeho nejznámějším filmům patří War Photographer z roku 2001 a Obří buddhové z roku 2005. Oba filmy se věnují tématu války a netolerance.


Madouri

Madouri je soukromý ostrov v Jónském moři. Nachází se na západním pobřeží Řecka, u východního pobřeží ostrova Lefkáda. Od Lefkády je vzdálen přibližně 800 m. Ostrov je hustě zalesněný. Na ostrově stojí vila z poloviny 18. století řeckého básníka a politika Aristotela Valaoritise, jemuž ostrov patřil. V současné době vlastní ostrov jeho pravnuci, kteří zde se svými přáteli trávívají dovolenou.


Dafnion

Dafnion je klášter v Řecku nedaleko Athén. Jeho počátky sahají do středověku a dnes je klasickou ukázkou byzantské architektury. Mimo jiné je znám díky množství dobře zachovalých mozaik, které tvoří jeho vnitřní výzdobu. Od roku 1990 je tato památka součástí světového dědictví.


Hyperglykemie

Hyperglykemie je definováno jako zvýšení glykemie nad normu. Za normoglykémii u zdravých osob na lačno je považováno rozmezí 3,5-5,5 mmol/l. U diabetiků se za optimální hladinu glykémie nalačno považuje rozmezí 4-6 mmol/l, rozmezí 6-7 mmol/l je hodnoceno jako uspokojivé a nad 7 mmol/l je neuspokojivá hladina glykémie. Hodnoty glykémie po jídle rostou u zdravých osob i u diabetiků a norma pro stavy po jídle je tedy vyšší. U diabetiků je většinou často zvýšená glykémie jak nalačno tak po jídle a po jídle trvá zvýšení glykémie déle než u diabetiků. Výrazná hyperglykémie může diabetika ohrozit porušením acidobazické rovnováhy organismu, mírnější, ale dlouhotrvající hyperglykémie zvyšuje riziko rozvoje pozdních komplikací diabetu.
Může být způsobena nedostatečnou aplikací inzulinu, přejedením, anebo působením stresových hormonů. Dalšími příčinami mohou být horečnaté onemocnění, vynechání aplikace inzulinu nebo vznik diabetu.
Nejčastějšími akutními projevy hyperglykemie jsou žízeň, sucho v ústech a s tím spojené nadměrné močení. Někteří lidé také cítí velký hlad nebo vidí rozostřeně. Močí tělo spolu s vodou ztrácí i minerální látky. Dlouhotrvající hyperglykemie přispívá k narušení funkce tělesných struktur, které mají za příčinu vznik chronických pozdních komplikací diabetu. Sem se řadí diabetická retinopatie, diabetická nefropatie, diabetická neuropatie, diabetická makroangiopatie a syndrom diabetické nohy.
Hyperglykemii lze snížit na referenční hodnoty glykemie pomocí individuální odzkoušené dávky inzulinu. Pokud je glykemie nižší než cca 17 mmol/l, je možné hyperglykemii snížit pomocí fyzické aktivity. Při hyperglykemii nad 17 mmol/l se nedoporučuje sportovat z důvodu zvýšené pravděpodobnosti vzniku diabetické ketoacidózy.
V důsledku déletrvající hyperglykemie tělo cítí nedostatek zdroje energie ve svých buňkách a snaží se získat energii z dalšího nejvýhodnějšího zdroje, tj. z tuků. Rozkladem tuků vzniká energie a jako odpadní látka ketony, jejichž následkem je rozvoj diabetické ketoacidózy. Vnitřní prostředí těla se okyseluje a tím se rozvrací metabolismus ostatních metabolických drah. Neléčená diabetická ketoacidóza vede ke zhroucení metabolismu, které se může projevit hyperglykemickým kómatem, a nutnosti hospitalizace.


Skeneho žlázy

Skeneho žlázy či periuretrální žlázy jsou součástí zevních pohlavních orgánů ženy a jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
Tyto žlázy byly pojmenovány po skotském gynekologovi Alexandru Skenemu, který je roku 1880 jako první popsal pro západní medicínu.
Oblast Skeneho žláz je také známa jako Gräfenbergův bod nebo bod G.
Nově je jako bod U označováno místo okolo močové trubice a částečně Skeneho žláz. Některé ženy popisují, že dráždění tohoto místa přináší příjemné pocity až orgasmus.
Skeneho žlázy jsou pokládány za příčinu ženské ejakulace. Emanuele Jannini z italské univerzity L’Aquila nabídl v roce 2002 pro tento jev vysvětlení. Skeneho žlázy mají vysoce variabilní anatomii a u každé ženy jsou jinak velké. Právě tato rozdílná velikost by mohla být vysvětlením, proč se u některých žen ženská ejakulace vyskytuje a u jiných nikoliv.
Skeneho žlázy jsou homologické s předstojnou žlázou u mužů. Mléčná tekutina, která se objevuje během ženské ejakulace, má údajně obdobné složení jako tekutina, která se u mužů tvoří v předstojné žláze. Někteří vědci proto opouštějí název Skeneho žlázy a hovoří o nich jako o ženské prostatě.


Džiró Horikoši

Džiró Horikoši byl japonský letecký konstruktér, který pracoval pro společnost Micubiši. Proslavil se zejména konstrukcí úspěšného stíhacího letounu druhé světové války Micubiši A6M Zero.


Antikapitalismus

Antikapitalismus zahrnuje širokou škálu hnutí, ideologií a postojů, které jsou proti kapitalismu, z nichž některé jsou více proti sobě než proti kapitalismu. Antikapitalisté, v přesném slova smyslu, jsou ti, kteří chtějí kompletně nahradit kapitalismus za jiný systém, nicméně existují i názory, které mohou být charakterizovány jako částečný antikapitalismus v tom smyslu, že jen chtějí nahradit nebo zrušit určité aspekty kapitalismu spíše než celý systém. Obecně se dá říci, že antikapitalismus je zpravidla doménou levicových uskupení.


Zápěstí

Zápěstí je část horní končetiny mezi rukou a předloktím, která umožňuje prostorovou pohyblivost ruky. Skládá se z několika malých kostí, které se poměrně snadno poškodí při pádu. Zranění zápěstí jsou tak velmi častá a nebezpečná.
Při sportování se často používají chrániče zápěstí a to převážně u sportů, kde hrozí pád sportovce na ruce.
Ze spodní strany zápěstí prochází několik žil, které jsou snadno viditelné okem. Toto místo je často využíváno při sebevraždě, pro podřezání.
Kostra zápěstí je tvořena souborem osmi kostí, které jsou překlenuty k dlaňové straně tuhým vazivem. Kosti jsou seřazeny ve dvou řadách.
Kůstky jsou kost člunkovitá, kost poloměsíčitá, kost trojhranná, kost hrášková, kost mnohohranná větší, kost mnohohranná menší, kost hlavatá, kost hákovitá


Vinnufossen

Vinnufossen je vodopád v Norsku. Má výšku 860 m a je tak nejvyšší v Norsku i Evropě a šestý nejvyšší na světě. Jedná se o kaskádovitý vodopád, nejvyšší stupeň má výšku 420 m.


Vápenný Podol

Obec Vápenný Podol se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 210 obyvatel.


Wilhelm Mayer-Gross

Studoval v Mnichově, Kielu a Heidelbergu, kde roku 1913 získal doktorát a nastoupil na místní klinice jako lékař. Habilitován z psychiatrie byl roku 1924, mimořádným profesorem se stal v roce 1929.
Unikl před nacistickým režimem a roku 1933 pracoval na londýnské klinice u Edwarda Mapothera. Od něho si vypůjčil termín derealizace, který prvně použil v psychiatrické literatuře. Ve svých četných publikacích se zabýval mimo jiné účinky meskalinu v experimentální psychopatologii.


Číňanovy trampoty v Číně

Číňanovy trampoty v Číně je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Česky román vychází též pod názvem O život.
Kniha byla dvakrát poměrně úspěšně zfilmována. Poprvé roku 1931 německým režisérem Robertem Siodmakem pod názvem Der Mann, der seinen Mörder sucht v hlavní roli s Heinzem Rühmannem, podruhé roku 1965 francouzským režisérem Philippem de Brocou s názvem Les tribulations d'un Chinois en Chine s Jeanem-Paulem Belmondem v hlavní roli.
Kniha vypráví příběh mladého velice bohatého Číňana jménem Kin-Fo, který je velice znuděný životem. Když se dozví, že jeho významné invenstice ve Spojených státech zkrachovaly a že mu hrozí bankrot, rozhodne se spáchat sebevraždu. Odmítá se však sám zabít, protože chce zažít před smrtí alespoň jednou ve svém životě nějaké vzrušení. Uzavře proto životní pojistku na dvě stě tisíc dolarů a domluví se se svým přítelem, starým filozofem Wangem, aby jej zavraždil před vypršením pojistného období.
Náhle však obdrží zprávu, že informace o krachu americké banky, ve které měl uložené své finanční prostředky, byla pouze marketingový trik, a že ve skutečnosti je ještě bohatší než předtím. Okamžitě se chce spojit s Wangem a zrušit jejich dohodu, ten však již zmizel. Kin-Fo musí cestovat po celé Číně, aby Wanga našel a zrušil jejich dohodu. Po celé řadě dobrodružství, kdy mu mnohokrát hrozila smrt ze strany Wangem najatých vrahů, je nakonec Kin-Fo zajmut a se zavázanýma očima dopraven ke svému překvapení do vlastního domu, kde již na něho čekají jeho přátelé včetně Wanga. Nyní se dozví, že vše bylo Wangem zinscenováno, aby obdržel lekci o tom, jak je život cenný a krásný.


Semechnice

Obec Semechnice se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 368 obyvatel.


Vlastimil Hort

Vlastimil Hort je československý a od roku 1985, kdy emigroval z tehdejšího komunistického Československa, německý šachový velmistr a šachový teoretik. Mezinárodním mistrem se stal roku 1962 a titul velmistra mu byl udělen roku 1965.
Největšího úspěchu dosáhl Hort v mezipásmovém turnaji mistrovství světa v Manile roku 1976, kde skončil druhý a postoupil do turnaje kandidátů 1977, ve kterém v boji o postup mezi nejlepší čtyři prohrál s Borisem Spasským.
Hort je šestinásobným mistrem Československa v šachu. Zvítězil v letech 1970, 1971, 1972 a 1975; v turnajích s mezinárodní účastí, které byly uspořádány v letech 1969 a 1977, obsadil shodně třetí místo a umístil se první mezi československými hráči. Zvítězil v mistrovství Spolkové republiky Německo v letech 1987, 1989 a 1991. Úspěšně se účastnil řady dalších turnajů a vyhrál více než šedesát z nich..
V letech 1960-1984 reprezentoval Hort Československo na jedenácti šachových olympiádách a byl společně s Janem Ambrožem, Vlastimilem Jansou, Janem Smejkalem a dnes slovenskými hráči Ľubomírem Ftáčnikem a Jánem Plachetkou členem družstva, které na šachové olympádě roku 1982 v Lucernu skončilo na druhém místě. Později se stal trenérem německého reprezentačního družstva.
Od roku 2006 každoročně nastupuje v Pražském přeboru družstev za ŠK PORG.
U příležitosti 65. narozenin obdržel Vlastimil Hort Čestnou zlatou plaketu prezidenta republiky.


Omikudži

Omikudži jsou malé pásky papíru s předpovědí přinášející štěstí či smůlu pro různé životní situace, které se používají v šintoistických svatyních. Návštěvníci si tyto papírky ve svatyních kupují a pokud je na nich dobrá zpráva, většinou si je odnášejí domů. Pokud je na nich špatné sdělení, nechávají šintoisté omikudži zavěšeny na příslušných místech v prostorách svatyně a doufají, že kami tyto neradostné události zaženou.


Ernst Kaltenbrunner

Kaltenbrunner u norimberských procesůErnst Kaltenbrunner byl rakouský advokát a velitel RSHA v letech 1942-1945.
Kaltenbrunner se narodil v rakouském Ried im Innkreis. Jeho otec byl rakouský advokát. Po gymnáziu v Linci nastoupil na univerzitu ve Štýrském Hradci. Poté pracoval jako právník v Linci a Salzburku.
V roce 1932 vstoupil do rakouské NSDAP a SS. Roku 1934 se stává vůdcem SS v Rakousku. Tentýž rok byl obviněn a vězněn šest měsíců za spoluúčast na vraždě Engelberta Dollfuße. O rok později byl uvězněn znovu, opět na šest měsíců, za vlastizradu.
Po anšlusu Rakouska byl jmenován velitelem policie ve Vídni. Roku 1941 byl povýšen na generálmajora policie. Po atentátu na Reinharda Heydricha, roku 1942, převzal jeho místo v RSHA. V této funkci měl na starosti konečné řešení židovské otázky.
V roce 1944, po atentátu na Adolfa Hitlera hrabětem Stauffenbergem, měl na starosti stíhání viníků. Na konci 2. světové války, v květnu 1945, byl zajat americkou armádou. V Norimberském procesu byl souzen a odsouzen k vykonání trestu smrti oběšením. Dne 16. října 1946 byl popraven.


Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2008

Mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2008 se konalo od 13. do 24. dubna v ruské Kazani.
Ve dvou základních skupinách hrálo vždy pět týmů každý s každým. Vítězství se počítalo za tři body, v případě nerozhodného výsledku si oba týmy připsaly bod a následovalo 5 min. prodloužení a samostatné nájezdy. Tato kritéria rozhodla o držiteli bonusového bodu.
Vítězové základních skupin postoupili přímo do semifinále, druhý a třetí tým ze skupiny sehrály čtvrtfinálový zápas. Čtvrté a páté týmy z obou skupin se utkaly ve skupině o udržení, ze které sestoupily dva týmy. Také se hrál zápas o páté a třetí místo, ve kterých se střetli poražení z play-off.
V play-off se v případě nerozhodného výsledku prodlužovalo deset minut, případně následovala trestná střílení.
Skupina A se hrála v Polsku od 2. do 8. dubna 2008, skupina B v Lotyšsku ve stejném termínu.
Skupina A se hrála ve Francii od 30. března do 5. dubna 2008, zatímco skupina B v Estonsku od 23. do 29. března 2008.
Skupina A se hrála v Mexiku od 2. do 9. března 2008, zatímco skupina B od 3. do 10. března 2008 v Turecku.


Thick as a Brick

Thick as a Brick je koncepční album vydané skupinou Jethro Tull. Jeho texty jsou vytvořeny podle veršů napsaných fiktivním chlapcem, „Geraldem Bostockem“ přezdívaným „Little Milton“. Album vydané na vinylovém LP má na každé straně jednu souvislou stopu. Skladba je pozoruhodná pro svou délku a změny rytmu, stejně tak jako velký počet témat v tomto díle, což jsou spíše znaky typické pro klasickou symfonii než rockovou písničku.
Vedoucí skupiny Ian Anderson byl překvapen kritikou na předchozí album Aqualung , že je to „koncepční album“, což rozhodně odmítl. S Thick as a Brick začala skupina vytvářet album záměrně sjednocené k jednomu tématu: básně inteligentního anglického chlapce, který má potíže s dospíváním. Vedle toho, bylo album zamýšleno jako parodie na všechna zamýšlená „koncepční alba“. Recept byl úspěšný a album se stalo číslem jedna na žebříčcích ve Spojených státech.
Originální obal LP o rozměrech 305 x 406 mm, byl výtisk vícestránkových lokálních novin s příběhy, inzeráty, soutěžemi atd., parodující provincionalismus a amatérismus místního žurnalismu, který mnohde existuje dodnes. Tyto noviny též obsahovaly texty všech písniček. Původní obal byl těžko převoditelný pro formát CD, ale CD 25th Anniversary Special Edition obsahuje částečné faksimile, něco z obsahu však chybí, včetně části původní "titulní strany".


Bitva u Varny

Bitva u Varny, zvaná též "bitva národů u Varny", nebo také "první bitva národů", se konala 10. listopadu 1444 poblíž Varny ve východním Bulharsku. V této bitvě turecká vojska pod vedením sultána Murada II. porazila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jana Hunyadiho.
Po neúspěšné výpravě proti Bělehradu turecký sultán Murad II. podepsal desetileté příměří s Uherskem. Tento čas využil pro uklidnění stavu v Karmanském emirátu v Anatólii a v září 1444 odstoupil z funkce ve prospěch svého dvanáctiletého syna Mehmeda II.
Navzdory mírové smlouvě Uhersko s Benátkami a papežem Evženem IV. zorganizovali novou křížovou armádu. Jak později na tuto událost Murad II. vzpomínal, poté co se odmítal vydat na výpravu s odůvodněním, že on není sultán, jeho syn mu napsal: „Když jste sultán Vy veďte vaše vojska, když jsem sultán já, přikazuji Vám, abyste vedl moje vojska.“
Smíšená křesťanská armáda skládající se především z polské a uherské armády ale i z českých oddílů, papežských rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů se střetla s početně větší osmanskou armádou. Uherská armáda byla převážně slabě vyzbrojena a slíbené posily z Valašska a Albánie nepřišly. Benátky slíbily, že budou Turkům blokovat cestu přes Bospor, což nedodržely.
Bitvy se zůčastnil také český oddíl čítající 400 mužů, vedení hejtmanem Janem Jiskrou z Brandýsa. Byli to bývalí husité, kteří zde bojovali jako žoldáci.
30 000 křižáků bylo rozdrceno 120 000 Turky. Více než polovina spojenecké armády zahynula nebo byla zraněna. Smrt Vladislava III. v bitvě způsobila, že Čechy a Uhersko zůstaly v rukách teprve čtyřletého Ladislava Pohrobka.
Porážka spojeneckých vojsk znamenala pro východní Evropu konec nadějí na vymanění se z nadvlády Osmanské říše.


Narcis a Goldmund

Narcis a Goldmund je román německo-švýcarského spisovatele Hermanna Hesseho, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.
V románu s námětem ze středověku a s nepřehlédnutelným novoromantickým laděním se Hermanna Hesse zabývá problémem harmonizace pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Ústřední dvojice postav této knihy, mnich Narcis a umělecky nadaný Goldmund, symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad ducha a těla. I když by se postoje asketika a umělce mohly zdát nesmiřitelnými a navzájem nepochopitelnými, Narcis a Goldmund nás přesvědčují o naprostém opaku. Dokazují, že duch nemůže žít bez těla a tělo bez ducha stejně jako svět potřebuje umělce i myslitele.
Ve své knize popisuje Hesse silné citové pouto mezi pohledným osiřelým mladíkem Goldmundem, kterého otec předurčil ke kněžství, a vynikajícím zbožným myslitelem Narcisem. Narcis se snaží Goldmundovi otevřít oči a dokázat mu, že život mnicha není nic pro něj. Připomíná proto Goldmundovi jeho matku, která bývala kočovnou tanečnicí a utekla od jeho despotického otce. Goldmund konečně porozumí a vyslyší volání svého srdce - zanechá Narcise v klášteře a sám se vydá na dlouhou pouť. Objevuje ženský svět se vší jeho sexualitou, sváděním a láskou. Pozná desítky žen a zjistí, že s jejich pomocí je schopen ve svém nitru vytvářet obrazy, které dokáže umělecky ztvárnit. Vrátí se sice načas do kláštera, ale jeho vrtkavá duše znovu zatouží po volnosti cestování. Jeho poslední pouť se ale nevydaří, Goldmund se vrátí do kláštera těžce nemocen a zanedlouho poté umírá v Narcisově náruči. Umírá dříve, než stačí vytvořit obraz, který ho provází už od počátku jeho poutě a který je mu nejdražší. Je to obraz jeho zapomenuté matky, který ztotožňuje s obrazem pramáti Evy a s obrazem Madony. Matka je také pro něj personifikací průběhu lidského života. Na smrtelném loži Goldmund Narcisovi o své matce říká: „Ona byla život, láska, rozkoš, byla i strach, hlad, pud. Teď je z ní smrt“.
Kniha je zpočátku psána formou filozofických dialogů mezi Goldmundem a Narcisem. Později se dialogy vytrácí ale epické vyprávění o Goldmundově putování si i nadále ponechává filozofický ráz. Celý román pak končí Narcisovým znejistěním, zda jím zvolený život byl správný: A pak nemocný ještě jednou otevřel oči a dlouho se díval příteli do tváře. Loučil se s ním očima. A s pohybem, jako by se pokoušel potřást hlavou, zašeptal: „Ale jak jednou chceš zemřít, Narcisi, když nemáš matku? Bez matky se nedá milovat. Bez matky se nedá zemřít“. Co později ještě šeptal, tomu už se nedalo rozumět. Oba poslední dny seděl Narcis u jeho ložem dnem i nocí, a díval se, jak dohasíná. Goldmundova poslední slova mu planula v srdci jako oheň.


Xindi

Xindi je fiktivní druh ze seriálu Star Trek: Enterprise. Jejich domov je v oblasti Alfa kvadrantu známého pod jménem Delphská oblast. V polovině 22. století zaútočili na Zemi.
Xindi je velmi nezvyklý druh, skládá se z šesti ras. Všichni jsou však Xindi, vyvinuli se na stejné planetě ve stejnou dobu. Každý tento poddruh má však jiný názor na to, která rasa je nadřazená, či dominantní.
Humanoidní a opovití Xindi jsou spíše mírumilovné druhy. Naopak ještěrovití a insektoidní Xindi jsou značně agresivní a nepřátelští. Vodní poddruh je často nerozhodný, ale velmi vlivný.
Kdysi všichni Xindi žili na jedné planetě, ale značné rozdíly a jiný náhled na rozdělení rolí a na to, který druh je dominantní, vedly k řadě neshod, které vyústily až ve války. Není plně jasné, co se stalo, ale nakonec došlo ke zničení domovské planety, a tak i k záhubě létajících Xindů, ale zbývající rasy včas opustily planetu, a tak přežily. Nakonec se Xindi opět sjednotili.
Xindi na základě mylného přesvědčení, že je lidé jednou zničí, zaútočili nečekaně na Zemi. Jejich sonda vypálila paprsek, který zničil pás země v délce 4000 kilometrů od Floridy až po Venezuelu. Sonda však byla pouze testem a Xindové stavěli mnohem výkonnější zbraň. Zem nakonec nezničili jen díky posádce Enterprise NX-01.


Karlsruhe

Karlsruhe je město s přibližně 280 000 obyvateli ležící na břehu řeky Rýn na jihozápadě Německa ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko blízko německo-francouzských hranic.
Město je jedním z největších evropských měst založených podle návrhu z rýsovacího prkna. Založeno bylo roku 1775 markrabětem Karlem III, který se rozhodl přesídlit ze své středověké, stísněné rezidence Durlach do nově postaveného otevřeného moderního města, jehož ulice se budou vějířovitě rozbíhat od jeho zámku. V plánu bylo 32 ulic, většina z nich přežila dodnes.
Karlsruhe je po Stuttgartu a Mannheimu třetím největším městem Bádenska-Württemberska. Nadmořská výška Karlsruhe kolísá od 100 metrů až po 322 metrů, u televizní věže. Městem prochází 49. rovnoběžka. Je symbolicky vyznačena bílou čarou a kamenným obeliskem v městském parku.
Na břehu Rýna se nachází největší ropná rafinerie Německa a dva přístavy. Město je také významným dopravním uzlem.
V Karlsruhe od roku 1827 sídlí nejmenší státní mincovna z pěti německých mincoven, které razí německé euromince. Mince ražené v Karlsruhe nesou mincovní značku „G“.


Off the Wall

Off the Wall je páté album zpěváka Michaela Jacksona vydané 10. srpna 1979.


Idás

Idás byl v řecké mytologii syn messenského krále Afarea a jeho manželky a nevlastní sestry Arény.
Byl bratrem a dvojčetem Lynkeovým, měli stejnou matku, ale Idás popravdě byl synem boha moří Poseidóna. Zatímco Idás byl silák, Lynkeus byl obdařen tak ostrým zrakem, že viděl skrze dřevo a dokonce i ve tmě nebo do hloubi země.
Jejich bratranci byli Dioskúrové, bratři Kastór a Polydeukés, také oni měli stejnou matku, Lédu, otcem Kastóra byl spartský král Tyndareós, kdežto Polydeukův otec byl nejvyšší bůh Zeus, odtud měl Polydeukés nesmrtelnost. Oba byli nerozluční, jsou známi jako Dioskúrové, spolu prožívali všechna dobrodružství. Oba vyhrávali na olympijských hrách, zatímco Polydeukés byl proslulý v pěstním zápasu, Kastór měl pověst vojáka a krotitele koní.
Mezi oběma dvojicemi bratranců to vždycky jiskřilo. První velká roztržka přišla, když Dioskúrové unesli dcery messénského místokrále Leukippa a měli s nimi děti. Leukippovny Foibé a Hilareia byly totiž dávno zasnoubeny Idovi a Lynkeovi.
Idás se poté ucházel o Marpéssu, dceru aitólského krále Euéna. Ten měl podmínku pro uchazeče - musí s ním závodit v jízdě spřežení, prohraje-li, přijde o hlavu. Idás přijal podmínku a krále porazil. Ten z tohoto pokoření zabil své koně a sám se zabil. Nutno dodat, že Ídás prozřetelně požádal svého otce Poseidóna, aby mu pro tento závod půjčil okřídlený vůz. Po vyhraném závodě musel Idás ještě bojovat s bohem Apollónem, který chtěl Marpéssu pro sebe. Do tvrdého souboje se ale vložil Zeus, soupeře odtrhl a nařídil, ať nechají rozhodnutí na ženě. Marpéssa si potom zvolila Ida, protože nevěřila v Apollónovu stálou přízeň.
Idás i s Lynkeem se zúčastnili lovu na kalydónského kance, také výpravy Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno, na obou výpravách byli také Dioskúrové. Pak došlo k usmíření a po smrti krále Afarea dokonce podnikli společnou akci - únos stáda dobytka z Arkádie. Jinými slovy šlo o krádež dobytka. Akce byla úspěšná, ale problémy nastaly při dělení kořisti. Došlo ke sporu, pak k souboji. Idás mrštil kopím do koruny stromu a probodl Kastora, Polydeukés vyběhl k odvetě, Idás po něm mrštil balvanem z otcova náhrobku, Polydeukés zle pohmožděn, zabil Lynkea kopím. A potom už zakročil Zeus a zabil Ida bleskem.
Netřeba uvádět, že existují i jiné verze této bratrovražedné příhody, ale tak už to v bájích chodí.


Cinestar

Cinestar je jedna z nejrozšířenějších sítí multiplexů v Česku. Na českém trhu působí již od roku 2001 a soustředila se na výstavbu multikin v českých a moravských regionech a aktuálně má 9 provozoven, přičemž jedna další je ve výstavbě. Firma sídlí v Praze, ale neprovuzuje tam žádné multikino.
Cinestar je součástí Filmteamu, kam zároveň patří Falcon filmová distribuce a reklamní agentura Cinexpress zastupující v reklamě i 2 pražská multikina Village Cinemas a také provozuje síť reklamních panelů Super Vision i v multikinech ostatních provozovatelů v ČR.


Frédéric Mistral

Frédéric Mistral byl francouzský lyrický a epický básník z Provence, zakladatel hnutí za obrození provensálského jazyka a za obnovu kulturního života jižní Francie vůbec, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1904, kterou obdržel společně se španělským dramatikem Josém Echegaraym y Eizaguirre.
Fréderic Mistral se narodil roku 1830 v Maillaine na jihu Francie jako syn farmáře. Studoval na Královské koleji v Avignonu, kde si zamiloval antické básníky, a poté práva na univerzitě v Aix-en-Provence. Již v Avignonu začal s tamnějším profesorem Josephem Roumanillem studovat starou provensálskou poesii a společně se rozhodli obnovit tento národní jazyk. Roku 1852 vydali Mistral a Roumanille první sborník živých provensálských básníků Li Prouvencalo a pokusili se o reformu pravopisu. Roku 1854 založil Mistral asociaci provensálských básníků Felibrige a na jejich sjezdu ve Fontsegugne vyzval k jazykové, literární i politické renenesanci francouského jihu. Cílem asociace nebylo oživit starou okcitánštinu, ale vytvořit nový moderní a živý jazyk. Tyto snahy korunoval Mistral svým velkým novoprovensálským slovníkem Trésor dóu Félibrige, obrovitým dílem, na němž pracoval více než dvacet let, ve kterém kodifikoval bohatství okcitánských dialektů používaných mezi lidem a vybudoval tak nesmrtelný pomník znovuzrozeného jazyka. I své umělecké dílo stvořil Mistral v moderní okcitánštině, konkrétně v její provensálské variantě.
Roku 1904 mu byla společně se španělským dramatikem Josém Echegaraym y Eizaguirre udělena Nobelova cena za literaturu „… se zřetelem k originálním, geniálním a vpravdě uměleckým rysům jeho básnické tvorby, která věrně zrcadlí přírodu a život lidu jeho rodného kraje a s přihlédnutím k jeho významné činnosti provensálského filologa“. Finanční výnos z Nobelovy ceny použil Mistral k založení etnografického muzea v Arles.


Fatah

Fatah, doslova „dobytí,“ je obrácená zkratka arabského názvu Harakat al-Tahrír al-Watani al-Filastíníj. Fatah je hlavní palestinská politická strana a největší a nejdůležitější frakce Organizace pro osvobození Palestiny. V palestinské politice se nachází na středo-levé části politického spektra. Jedná se především o nacionální, sekulární socialistickou politickou stranu. Od svého založení udržuje řadu militantních teroristických skupin. Jeho hlavní vojenskou částí je al-Assifa. Na rozdíl od svého oponenta, islamistické teroristické organizace Hamas, není Fatah zařazen na seznam teroristických organizací žádnou vládou světa. Současným předsedou Fatahu je Farúk Kadúmí.
V parlamentních volbách 25. ledna 2006 strana ztratila většinu v parlamentu ve prospěch Hamasu a rezignovala na všechny vládní pozice namísto toho, aby se ujala role hlavní opoziční strany.
Akronym Fatah je vytvořen z oficiálního arabského názvu: HArakat al-TAhrír al-Watani al-Filastíníj, z kterého vznikne „HATAF,“ což bylo převráceno na „Fatah.“ Slovo Fatah bylo používáno pro islámské expanze v prvním století islámské historie a z toho důvodu má je muslimy pozitivně vnímáno. Obrácenou zkratku používá strana proto, že Hataf znamená v arabštině náhlou smrt.
Hnutí Fatah, jež obhajovalo palestinskou nacionální ideologii, že Palestina bude osvobozena akcí palestinských Arabů, bylo založeno v roce 1954 členy palestinské diaspory – především vzdělanými lidmi ze států kolem Perského zálivu, kteří byli dříve uprchlíky v Gaze a později odešli studovat do Káhiry nebo Bejrútu. Mezi zakladatele patří Jásir Arafat, který byl v letech 1952-56 předsedou Generální unie palestinských studentů na káhirské univerzitě, Salah Chalaf, Chalíl al-Wazir a Chaled Jašruti, který byl v letech 1958-62 předsedou GUPS v Bejrútu.
První teroristický útok provedl Fatah 3. ledna 1965, když se pokusil sabotovat izraelský Národní vodní přivaděč, na kterém byl nedávno zahájen provoz, a díky němuž bylo odebíráno obrovské množství vody z řeky Jordán, která po většinu svého toku tvoří hranici s Jordánskem. Útok však byl zmařen izraelskými bezpečnostními složkami a jeden z teroristů byl zajat.
Fatah se stal dominantní silou v palestinské politice po Šestidenní válce v roce 1967. Byl ranou z milosti před-baasistickému arabskému nacionalismu, což inspirovalo George Habashe z Arabského nacionalistického hnutí, bývalé dominantní palestinské politické strany. V listopadu 1959 uvedl ve vydání podzemního časopisu Fatahu – Filastinuna Nida al-Hajat, že hnutí bylo motivováno statusem palestinských uprchlíků v arabském světě:
 Mládež katastrofy je rozptýlená… život ve stanu se stal mizerný jako smrt… zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu cenou za naši čest… My, synové katastrofy, již nejsme ochotni žít tento špinavý, ohavný život, ten život, který zničil naši kulturní, morální a politickou existenci a zničil naši lidskou důstojnost.
Od počátku ozbrojeného boje, jak ukazuje palestinské povstání v letech 1936-1939 či palestinští bojovníci pod vedením Abd al-Kadira al-Husajni, bylo ústřední ideologií Fatahu osvobození Palestiny a palestinský ozbrojený boj.
Fatah se v roce 1967 připojil k Organizací pro osvobození Palestiny. Okamžitě mu bylo přiděleno 33 ze 105 křesel ve výkonném výboru OOP. Zakladatel Fatahu, Jásir Arafat, se stal předsedou OOP v roce 1969 poté, co mu byla tato funkce podstoupena Jahjá Hamúdou. Podle BBC „pan Arafat převzal post předsedy výkonného výboru OOP v roce 1969, tedy v rok, kdy Fatah podnikl proti Izraeli na 2432 teroristických útoků.“
Během roku 1968 byl Fatah a jiné palestinské ozbrojené skupiny cílem hlavních operací Izraelských obranných sil v jordánské vesnici Karame, kde měl Fatah velitelství, a kde se nacházel i středně velký uprchlický tábor. Název vesnice znamenal v arabštině „důstojnost,“ což mělo mezi Araby zvláštní symboliku, zejména po Šestidenní válce v roce 1967. Tato operace byla reakcí na útoky proti Izraeli, včetně raketových útoků Fatahu a jiných palestinských milic, na území Západního břehu. Informace o operaci byly známy dopředu a jordánská vláda informovala Arafata o přípravách izraelské operace velkého rozsahu. Po vyslechnutí této informace se mnoho teroristických skupin z města stáhlo. Patřily mezi ně například Georgem Habashem nově vytvořená Lidová fronta pro osvobození Palestiny a odštěpenecká organizace Najefa Hawatmeho – Demokratická fronta pro osvobození Palestiny. Fatahu bylo doporučeno pro-fatahským jordánským divizním velitelem, aby své muže a ústředí přesunul do nedalekých kopců, nicméně na Arafatův rozkaz Fatah ve městě zůstal a byl domluven s jordánskou armádou, že jim přijde na pomoc, kdyby došlo k těžkým bojům.
V noci z 21. května napadla IOS Karame těžkými zbraněmi, obrněnými vozidly a stíhacími letouny. Fatah se však z města, k překvapení izraelské armády vytlačit nenechal. Když Izrael zintenzivnil útok, přišla Fatahu na pomoc jordánská armáda, načež se Izrael stáhl, aby nedošlo k plné válce mezi oběma státy. Na konci bitvy bylo 150 mrtvých bojovníků z Fatahu, 20 jordánských vojáků a 28 izraelských vojáků. Navzdory vyššímu množství ztrát prohlásil Fatah, kvůli rychlému stažení izraelské armády, bitvu u Karame propagandisticky za své vítězství.
Ke konci 60. let došlo ke značnému nárůstu napětí mezi palestinskými Araby a jordánskou vládou. Silně vyzbrojené teroristické skupiny vytvořily v Jordánsku „stát ve státě“ a nakonec dokonce kontrolovaly několik strategických pozic v zemi. Po svém vítězství v bitvě u Karame začal Fatah a další palestinské milice přebírat kontrolu nad občanským životem v Jordánsku. Vybudovaly zátarasy, veřejně ponižovaly jordánské policejní složky, obtěžovaly ženy, vybíraly nelegální daně – všechno to Arafat buď přecházel nebo ignoroval.
V únoru 1970 propukly nepokoje v hlavním městě Ammánu a byl spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi Husajnovi došla trpělivost, když LFOP nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. 16. září 1970 tak vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny militantů. Během této odvety zahynulo na 2000 teroristů z OOP a několik tisíc palestinských civilistů.
Situace měla být uklidněna na setkání hlav arabských států v Káhiře. Nakonec byl předseda OOP a Fatahu Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských guerril v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací LFOP a DFOP však tuto dohodu odmítli a společně s Fatahem vyzvali prostřednictvím Rádia Bagdád ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Většina jich pak prchla do Libanonu, zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 5–10 tisíc.
V 60. a 70. letech poskytl Fatah školení pro širokou skupinu evropských, blízkovýchodních, asijských a afrických militantních, teroristických a povstaleckých skupin a provedl řadu útoků proti izraelským cílům v západní Evropě a na Blízkém východě. K Fatahu se připojila řada teroristických skupin, která prováděla únosy civilních letadel a teroristické útoky. Patří mezi ně například Černé září, Revoluční garda Fatahu Abú Nídala, skupina Abu Musy, LFOP a LFOP-HV. Fatah byl zásobován zbraněmi, výbušninami a výcvikem Sovětským svazem a některými komunistickými východoevropskými státy. Zbraně Fatahu dodávala také Čína.
Přestože zprvu Arafat a Fatah váhali zda se zúčastnit konfliktu, nakonec v libanonské občanské válce hráli významnou roli. Jednotlivé frakce OOP jako LFOP, DFOP, Palestinská osvobozenecká fronta a Fatah se nakonec přidali ke komunistickému násirovskému Libanonským národním hnutím. Přestože původně existovalo spojenectví mezi syrským prezidentem Hafízem Assadem, ten ve strachu o ztrátu vlivu v Libanonu změnil strany. Následně do Libanonu vyslal syrskou armádu společně se syrsko-palestinskými organizacemi jako Sa'ikou a LFOP-HV, aby se pod vedením Ahmada Džibríla přidala k radikálním pravicovým křesťanským silám v boji proti OOP a LNH. Hlavní složkou křesťanských milicí byli maronitští falangisté věrní prezidentu Camille Chamounovi.
V dubnu 1975 zabili Falangisté dvacet šest členů Fatahu cestujících autobusem. V roce 1976 obklíčily křesťanské milice s podporou libanonské armády uprchlický tábor Tel al-Za'atar. OOP a LNH se za to pomstili útokem na falangistickou pevnost ve městě Damour. Při tomto útoku bylo zabito 350 lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Po šesti měsících obležení padl tábor Tel al-Za'atar a při následném masakru bylo zabito tisíce palestinských Arabů. Arafat se následně s Abu Džihádem obviňovali, že nezvládli úspěšnou záchrannou operaci.
Ke konci 70. let se vystupňovaly přeshraniční útoky OOP na Izrael. Jeden z největších teroristických útoků, známý jako Masakr na pobřežní silnici, se odehrál 11. března 1978. Skupina zhruba tuctu teroristů Fatahu se přepravila na lodi poblíž hlavní pobřežní silnice spojující Haifu a Tel Aviv-Jaffu. Tam unesli autobus a povraždili cestující a stříleli na kolem jedoucí vozidla. Při tomto útoku bylo zabito třicet sedm civilistů. V reakci na tento útok zahájily o tři dny později IOS operaci Lítání s cílem převzetí kontroly nad jižním Libanonem až po řeku Lítání. Během operace IOS dosáhla svých cílů a Fatah se stáhl na sever do Bejrútu.
Poté co se Izrael z Libanonu stáhl, Fatah začal znovu raketami ostřelovat oblast Galileje, což vedlo k první libanonské válce v roce 1982. V krátké době došlo k obklíčení a bombardování Bejrútu IOS. Pro ukončení obléhání vyjednaly americká a evropské vlády dohodu, zaručující bezpečný odchod Arafata a Fatahu, hlídaný mnohonárodními silami, do Tuniska. Navzdory této dohodě však mnoho velitelů a teroristů Fatahu zůstali v Libanonu.
V roce 1993 došlo ke zvratu k izraelsko-palestinských vztazích. Jásir Arafat podepsal Mírové smlouvy z Osla, zřekl se terorismu. Došlo rovněž k vzájemnému uznání se Izraele a OOP, načež byl Arafatovi dovolen návrat na palestinská teriroria z exilu v Tunisku. 26. dubna 1996 se na mimořádném zasedání sešla Palestinská národní rada a zabývala se otázkou úpravy a následného schválení Palestinské národní charty, která musela být změněna v souladu s Arafatovými Dopisy o vzájemném uznání. Přepsaná charta, která již nevyzývala ke zničení Izraele, ještě musela být předložena ke schválení Palestinské národní radě. Podle amerického ministerstva zahraničí byla „Palestinská národní charta... pozměněna zrušením odstavce, který byl v rozporu s dopisy vyměněnými mezi OOP a vládou Státou Izraele.“
Až do své smrti v roce 2004 byl Arafat předsedou Fatahu a Palestinské národní správy, provizorního tělesa vytvořeného v důsledku Oselských smluv. Po jeho smrti se stal předsedou Fatahu Farúk Kadúmí, který je předsedou dodnes.
Organizace má status pozorovatele v Socialistické internacionále, mezinárodním uskupení levicových politických stran.
Od roku 2000 je Fatah členem Palestinských národních a islamistických sil, seskupení jenž zahrnuje organizace spadající i nespadající pod OOP, včetně teroristických organizací Hamas a Palestinský islámský džihád.
V prezidentských volbách v roce 2005 podpořil Fatah svého vrcholného politika Mahmúda Abbáse. V roce 2005 Fatah prohrál takřka ve všech volebních obvodech na palestinských územích ve prospěch Hamasu.
Mezi militantní křídla Fatahu se pokládá Fatah Hawks, Tanzim a Brigády mučedníků Al-Aksá. První zmiňovaná organizace hrála klíčovou roli během První intifády.
Prostřednictvím Jásira Arafata a zastřešující OOP hrál Fatah klíčovou roli ve vyjednávání mírového procesu, které ukončilo První intifádu, a kterým bylo podepsání Mírových dohod z Osla 13. září 1993 ve Washingtonu. Po podepsání těchto mírových dohod bylo křídlo Fatah Hawks rozpuštěno. Již za dva roky však ustanovil nové militantní jednotky Tanzim.
Jednotky Tanzim, neoficiálně označovány jako Arafatova armáda, měly být protiváhou palestinským islamistickým skupinám Hamas a Palestinský islámský džihád a zároveň jako útvar schopný zasahovat proti Izraeli. Na rozdíl od jiných teroristických skupin zasahují jednotky Tanzim pouze na území Palestinské autonomie a odmítají sebevražedné atentáty. Izraelské armádě se podařilo v dubnu 2002 zatknout vůdce Tanzimu Marwana al-Barghoutiho a izraelský soud ho následně odsoudil k několika doživotním trestům. Organizace Brigády mučedníků Al-Aksá byla vytvořena po vypuknutí Druhé intifády. Tato odnož Fatahu nemá za cíl vytvoření islámského státu. Islám je však jejich cílem pro boj za nezávislou Palestinu.


Ezra Pound

Ezra Weston Loomis Pound byl americký básník, esejista, překladatel a literární teoretik. Jeho současníci jej považovali za „pravděpodobně nejlepšího básníka své generace“. Je považován za významného modernistu, za zakladatele imagismu a vorticismu. Zajímal se o klasickou poezii, starší románskou a okcitánskou literaturu. Svými překlady a revizí děl Ernesta Fenollosy podnítil na Západě zájem o čínskou poezii. Většinu života prožil v Evropě - v Paříži a v Londýně, nejvíce pak v Itálii. V průběhu 2. světové války podporoval Mussoliniho režim a v Radio Roma propagoval fašismus. Při osvobozování Itálie byl zajat, převezen do USA a souzen. Byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde strávil 12 let. Po propuštění odjel do Itálie, kde žil až do své smrti.
Již první zveřejněné básně fascinují obtížnou krásou jazyka, snahou o dokonalost formy. Z básnických sbírek tohoto období jsou nejvýznamnější:
Posléze se básník věnuje překladům z čínštiny, zejména překladům Li-Poa. Básnická sbírka Cathay obsahuje překlady Li Poa, které významnou měrou přispěly k popularizaci čínské poezie na Západě. Tyto básně mají vliv na jeho vlastní tvorbu. Pound objevuje techniku „obrazu“, což má být způsob jak čtenáři umocnit zážitek a přiblížit jej myšlenkovému záměru autora. V Londýně a Pařiži pak přispívá do množství literárních časopisů, pro které objevuje T.S. Eliota a Jamese Joyce. Vzniká hnutí Imagistů, autoři se snaží o dodržování následujících zásad, které definuje Ezra Pound:
Ve vrcholném období svých „kratších útvarů“ - tedy básní v tradičním lyrickém stylu je Pound objevitelem staronových forem. Jeho heslem je „Make it New“ - tedy „Udělej to nově“. Mimo svých výrazně expresivních básní také edituje Eliotovu Pustou zemi. Nejpopulárnější básní Ezry Pounda vůbec je Hugh Selwyn Mauberley. Báseň má několik částí, Pound popisuje osudy fiktivního básníka, jehož snaha je i Poundovým ideálem, a to pozvednout poezii v moderní době nad ostatní umění. V tomto období básník začíná tvořit rozsáhlý epicko-lyrický cyklus Cantos. Rozsáhlé básně navazují na Homéra, Sapfó, Vergilia a na Danteho. Jde o pokus shrnout veškerou evropskou kulturní zkušenost, promísit ji s názory na ekonomiku, vývoj společnosti jako celku, přidat souvislosti s čínskou poezií a historií Spojených států amerických. I velmi vzdělaní lidé mají problémy při snaze porozumět těmto básním, zvláště v pozdějších letech. Do války lze považovat Poundova Cantos za čitelná, s nejčastějšími referencemi k Homérově Odyssei, Konfuciově učení a k dějinám Benátského dóžectví.
V průběhu války vystupoval Ezra Pound v rádiu, kde kritizoval Spojence, zejména pak USA. Naplno také dával vědět o svém antisemitismu. Na konci války byl Ezra Pound zatčen Američany a vězněn v Pise. Zde napsal Pisan Cantos, které posléze dostaly množství literárních cen. V Americe byl pak shledán duševně nemocným a nuceně hospitalizován.
CO JSI OPRAVDU MILOVAL, to ti zůstane, ostatní je drek. COS OPRAVDU MILOVAL, o to tě nikdo neoloupí, COS OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví. Čí svět, můj nebo jejich nebo ničí? NEJPRVE přišlo to spatřené, TEPRVE POTOM hmatatelné Elysium, přestože to bylo v sálech pekelných, CO JSI OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.
V nemocnici psal, setkával se s přáteli. Jedněmi byl zavrhnut, druhými vášnivě hájen. Jeho básně-epopeje z tohoto období byly stále složitější. Je velmi těžké sledovat „co tím chtěl říci“. Nakonec i samotný Pound přiznal selhání svého záměru. Přesto se snažil Cantos dokončit.
Básník odjíždí do milované Itálie, poskytoval rozhovory, pracoval na básních a esejích i na překladech. Ztrácí svoji vizi a jistotu toho, že restaurace etiky a kultury starého světa by mohla zachránit Evropu. V tomto smyslu poznamenává v rozhovoru, že je „posledním Američanem prožívajícím tragédii Evropy“.
K nejznámějším patří ABC četby, ABC ekonomie, eseje o románské literatuře, trubadúrech, o okcitánštině, o tvorbě peněz a o hudbě. Pound hodně překládal románskou literaturu, čínské básníky, Konfucia.


Děkanát Veselí nad Moravou

Děkanát Veselí nad Moravou je územní část Arcidiecéze Olomouc. Tvoří ho 15 farností. Děkanem je Václav Vrba, farář ve Veselí nad Moravou. Místoděkanem je Karel Krumpolc. V děkanátu působí 7 diecézních a 6 řeholních kněží.


Jiří Čart

Jiří Čart se narodil roku 1708 ve Vysoké u Německého Brodu. První školu navštěvoval v Německém Brodě a zde také získal základy hudebního vzdělání. Jeho učitelem hudby byl pravděpodobně Antonín Ignác Stamic, otec slavného hudebního skladatele Jana Václava Stamice. Z Německého Brodu odešel studovat hudbu do Prahy a potom jako sedmnáctiletý do Vídně. Ve Vídni si na studia přivydělával jako služebník u vídeňských aristokratů. Z Vídně odešel do polské Varšavy, kde byl členem královské polské kapely. Tato kapela se asi roku 1733 přestěhovala do Drážďan. Později Čart opět přesídlil a hrál v kapele pruského korunního prince.
Řadu let také působil jako houslista v Berlíně. V roce 1758 se stal Čart členem kurfiřtské kapely v Mannheimu. V této kapele působil dvacet let, až do své smrti v roce 1778. Složil asi čtyřicet skladeb, z nichž část je nezvěstná. Skládal houslové koncerty, sonáty a symfonie. Tiskem jich z toho bylo vydáno asi jen třináct. Jeho tvorba časově spadá do období hudebního klasicismu.


CAESAR

CAESAR je samohybná houfnice ráže 155 mm s délkou hlavně 52 ráží instalovaná na podvozku nákladního auta 6X6. Byla vyvinuta firmou GIAT Industries a je ve výzbroji Francouzské armády.
První objednávka na 5 houfnic byla podepsána 20. září 2000. Prvních pět kusů bylo dodáno v roce 2003. Po armádních zkouškách bylo objednáno dalších 72 kusů na konci roku 2004.
CAESAR je kolová, autonomní 155mm houfnice. Sama může převážet 18 dělostřeleckých nábojů. Její obsluhu tvoří 5 vojáků, v případě nouze stačí jen 3.
Vzduchem je přepravitelná transportními letouny C-130 nebo A400M nebo vrtulníky CH-53.
V roce 2006 bylo pro export určeno dalších 76 houfnic. Podle nepotvrzených zpráv má být zákazníkem Saúdská Arábie.


Giulio Caccini

Giulio Caccini - byl italský hudební skladatel, pěvec a učitel zpěvu, hráč na loutnu a harfu.
V mládí byl členem Julské kapely v Římě. Dlouho cestoval mezi Římem, Ferrarou a Paříží.
Poté co se usídlil ve Florencii, stal se členem Spolku bardů, akademie, jež na konci 16. století položila základ moderního melodramatu, které Caccini sepsal v díle „Le nuove musiche“.
Deset let po svém prvním pěveckém výstupu, na objednávku pro sňatek Ferdinanda I. Medicejského s Kristýnou Lotrinskou.
Pro žánr divadlo v hudbě - jež zejména v letech mezi 16. a 17. stoletím začala podnikat své první krůčky - zkomponoval hudbu „Il rapimento di Cefalo“ na text Gabriella Chiabrery a „Euridice“ od Ottavia Rinucciniho (text byl zhudebněn a skladba provedena v roce 1600 také Jacopem Perim.
Významným dílem jsou také dvě sbírky árií a madrigalů pro sólový hlas, napsaných v letech 1602 až 1614, které představují cestu od přísně polyfonního madrigalu k monodickému.
Caccini se roku 1604 definitivně usídlil ve Florencii, kde také v roce 1618 zemřel. V jeho stopách šla jeho dcera, Francesca, přezdívaná „La Cecchina“.


Pohár Intertoto 2000

V poháru Intertoto 2000 zvítězili a zároveň postoupily do poháru UEFA tři týmy Udinese Calcio, Celta de Vigo a VfB Stuttgart.


Vichistický režim

Tato kategorie slouží pro pahýly článků souvisejících s genetikou. Můžete Wikipedii pomoci tím, že je rozšíříte.
Na přidání článku do této kategorie použijte místo pouhého .


Caere

Caere je římské označení pro jedno z větších etruských měst ležící na jihu Etrurie, přibližně 50-60 km severozápadně od Říma. Etruskové sami ho označovali jako Cisra a Řekové o něm referují jako o Agylle. Město situované v blízkosti pobřeží leželo na tufové skále ve výšce 80 m nad mořem a obtékaly ho řeky Mola a Manganello.
V dnešní době zde leží italské město Cerveteri a oblast je známá díky rozsáhlé etruské nekropoli a značnému bohatství archeologických nalezišť.
Naleziště, známé pod jménem Banditaccia není dosud zcela prozkoumáno a předpokládá se, že stále skrývá četné artefakty z doby 700 - 300 př. n. l., kdy etruští obyvatelé regionu postupně vybudovali impozantní pohřebiště. image:Banditaccia Tumulus.jpg|Nekropole Banditaccia, mohylové pohřebiště image:Banditaccia Tomba Dei Capitelli.jpg|Nekoropole Banditaccia, mohylové pohřebiště, interiér


Mexická hymna

Mexická národní hymna byla oficiálně přijata v roce 1943. Text hymny, který poukazuje na mexická vítězství v žáru bitvy a výkřiky bránící se vlasti, sepsal v 1853 roce básník Francisco González Bocanegra poté, co jej jeho snoubenka zamkla v pokoji. Hudbu hymny složil v roce 1854 Jaime Nunó. Hymna, která má deset slok a refrén začala být používána od 16. září 1854. Od roku 1854 až do jejího oficiálního přijetí prošel text hymny, vzhledem k politickým změnám v zemi, několika úpravami.


Muškátový květ

Muškátový květ je druh koření. Jedná se o sušený míšek ze semene muškátovníku pravého. Nejedná se tedy vůbec o „květ“, jak naznačuje název.


Plejtvák myšok

Plejtvák myšok je štíhlý kytovec s šedomodrým zbarvením na zádech a s bílým břichem. Šedé má i ploutve hřbetní, ocasní i prsní. Hřbetní ploutev leží na začátku poslední třetiny těla a má vydutý zadní okraj. Na břiše má také 55-100 hrdelních záhybů. Rozeznáváme přinejmenším dva recentní poddruhy: plejtváka myšoka severoatlantického a plejtváka jihoatlantského. Obývá všechny světové oceány, od polárních až po tropické oceány. Chybí pouze ve Středozemním, Baltském a Rudém moři a v Perském zálivu. Největší část plejtváků obývá chladné severní vody.
Kromě bručivých, hučivých a skřípavých zvuků vydává plejtvák myšok i nesmírně hlasité hluboké sténání, které jde slyšet na vzdálenost několika kilometrů. Stejně jako ostatní plejtváci podniká i plejtvák myšok dlouhé migrace z vysokých zeměpisných šířek v létě do chudších tropických regionů přezimovat a rozmnožovat se. Živí se většinou krilem, korýši a rybami, např. huňáčky severními nebo sledi, které loví velmi rychlými vpády do jejich pospolných hejn. Do tlamy nabírá ohromné množství vody, zavřou tlamu, vodu vypustí a ryby, které se zachytají na kosticích poté spolkne. Jeho kořistí se mohou stát i různé druhy menších chobotnic.
Samice rodí po 11 měsících jediné mládě, které po narození měří až 6,4 m. Osamostatňuje se ve věku 9-10 měsíců, což znamená, že má jediného potomka každý druhý rok, takže slabá populace vyžaduje k zotavení několik desítek let.
Stejně jako ostatní plejtváci byl i tento druh v průběhu dvacátého století těžce pronásledován a zabíjen a dnes patří mezi ohrožené druhy. V roce 1986 Mezinárodní velrybářská komise vydala moratorium zakazující komerční lov tohoto kytovce, ačkoli několik zemí jako Island nebo Japonsko zákaz nerespektují a plejtváky myšoky loví stále. Znečišťování vod a hluk způsobovaný lidskou aktivitou v posledních letech populace plejtváků myšoků žijící v přírodě výrazně oslabily.


VDSL

VDSL nebo VHDSL je DSL technologie umožňující rychlejší datový přenos přes existující telefonní vedení, což zjednodušuje její nasazení, protože není nutné pokládat nové kabely.
Druhá generace VDSL2 využívá šířky pásma až do 30 MHz, což zajišťuje velmi vysokou přenosovou rychlost až 100 Mbit/s současně v obou směrech. Ovšem tato maximální přenosová rychlost je dosažitelná při délce vedení maximálně do 300 metrů. S delším vedením nebo jeho nižší kvalitou se přenosová rychlost snižuje.
Technologie Infineon 10Base-S™ dosahuje rychlosti až 10 Mbit/s v obou směrech stávajícím starším telekomunikačním vedením až do 1200 metrů.
Standard VDSL používá nyní 7 různých frekvenčních rozsahů, které dovolují úpravy rychlostí mezi příchozím a odchozím signálem. Díky tomu VDSL může používat různou rychlost v obou směrech podle potřeb. První generace VDSL stadardu specifikovala jak QAM tak i DMT. V roce 2006 ITU-T standardizovala VDSL v normě G.993.2, která specifikuje pouze DMT pro VDSL2.
Velké přenosové rychlosti dokazují, že VDSL je vhodné pro použití s novými „high-end“ aplikacemi, kde je možné pomocí jediného připojení realizovat například HDTV, IP telefonii a zároveň i přístup k Internetu.
VDSL není stále příliš rozšířeno, kromě Japonska a Jižní Koreji, kde je VDSL dominantní.


Chřástal malý

Chřástal malý je malý druh chřástala z řádu krátkokřídlých. Samec je zespodu modrošedý, shora hnědý s černohnědými proužky, podocasní krovky jsou černobíle proužkované. Samice a mladí ptáci jsou zespodu béžoví. Hnízdí v rákosí na hlubší vodě, vyskytuje se především ve východní Evropě. V České republice hnízdí odhadem 15-30 párů, především v jižních Čechách a středním Polabí.


Cinisello Balsamo

ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:85000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Nick Mason's Fictitious Sports

Nick Mason's Fictitious Sports je první sólové album britského bubeníka Nicka Masona, známého svým působením v art rockové skupině Pink Floyd. Album bylo vydáno v květnu 1981.
De facto se nejedná o album Nicka Masona. Mason na desce bubnuje a také ji koprodukoval, skladby jsou ale autorským dílem jazzové hudebnice Carly Bleyové. V písních účinkuje množství muzikantů, většinou známých a kamarádů Nicka Masona, který toto album zaštítil svým jménem. Deska byla nahrána již na podzim roku 1979, vydání se ale dočkala až o rok a půl později.
Album Nick Mason's Fictitious Sports se skládá z osmi jednotlivých písní různých hudebních žánrů, které v ničem nepřipomínají skladby Masonovy „domovské“ art rockové kapely Pink Floyd.
Na CD vyšlo album v roce 1995 pouze v USA.


Senica

Senica je slovenské město, ležící v Trnavském kraji. V roce 2002 zde žilo 23 700 obyvatel.
Senica se nachází v severovýchodní části Záhorské nížiny, na jejím rozhraní s Myjavskou pahorkatinou v povodí potoka Teplica, v nadmořské výšce asi 200 metrů.


Avoirdupois

Avoirdupois je britská a americká obecná váhová soustava založená na libře o 16 uncích. Její název je odvozen od starofrancouzského pojmu aveir de peis, doslova „zboží s váhou“. Pro označení tohoto váhového systému se k jednotkám někdy přidává zkratka avdp.
Soustava avoirdupois je běžně užívána v USA pro veškeré zboží kromě drahých kovů, drahokamů a léčiv. Dříve se široce používala také ve Velké Británii, dnes však byla částečně vytlačena úředně zavedeným metrickým systémem.
Základní jednotkou je libra, jejíž hodnota v soustavě SI je 0.45359237 kg.


Darjeeling

Darjeeling je v evropských zemích vysoce ceněný černý čaj z oblasti Darjeeling ze Západního Bengálska ve východní Indii.
Ukryto v podhůří zasněženého Himálaje na severovýchodě Indie leží horské středisko Dárdžiling. Nachází se ve výšce 1830 m n. m. a honosí se úchvatnou krajinou s více než 49 421 akry porostlými čajovníkem. Je-li jasno, můžete v dálce zahlédnout i Mount Everest.
Vynikající darjeelingy platí za „šampaňské“ mezi čaji. Jejich nevtíravou, muškátovou chuť a nádhernou vůni má na svědomí jedinečná kombinace chladného, mlhavého podnebí, nadmořské výšky, srážek, terénu a kvality půdy a ovzduší.
Většina zdejších čajovníkových keřů se pěstuje z čínských semen, čínských hybridů nebo křížených ásámských keřů. Čínský čajovník je odolnější vůči chladu a roste na výše položených plantážích severní části Dárdžilingu. Některým keřům se daří i na svazích ležících ve výšce nad 1830 m n. m. Množství srážek v nižších polohách na jihu zase vyhovuje čajovníku ásámskému. Sto dvě dárdžilingské zahrady produkují přibližně 16 534 tuny čaje ročně. Sběračky začínají otrhávat lístky brzy ráno a někdy se musí šplhat po terasovitých úbočích stoupajících vzhůru v úhlu 45°.
Vlivem podnebí a vysokých nadmořských výšek keře nerostou po celý rok. Lístky se sbírají od dubna do října, kdy nastává doba vegetačního klidu. Nové letorosty začínají vyrážet opět v březnu po prvních jarních deštích. Druhý sběr probíhá v květnu a červnu. Čaj vyrobený v tomto období obsahuje mnoho vlhkosti a má jen standardní kvalitu. Lístky se zpracovávají ortodoxní technologií, jsou hnědavé až černé, dobře svinuté, se spoustu zlatavého tipsu.
První nové letorosty – tzv. fleše – se sklízejí v dubnu. Z nich zhotovené speciální mladé čaje jsou velmi žádané a na světových burzách se prodávají za horentní sumy. Zámožní indičtí nákupčí o ně bojují se zahraničními makléři. Jedny z nejlepších darjeelingů míří do Ruska a Německa, kde si je znalci vysoce cení již od 60. let. Systém jejich uvedení na trh a vývozu se podobá marketingovým tahům výrobců Beaujolais Nouveau. Nová dodávka dychtivě očekávané sklizně se posílá letecky do spotřebitelských států dva až čtyři týdny po zpracování a nabízí na zvláštních degustacích a odpoledních čajových dýcháncích, jež přitahují pozornost široké veřejnosti.
Dajeelingy „In-Between“ se sbírají v dubnu a květnu a v jejich chuti se snoubí svěžest a svíravost mladých lístků z první sklizně se zakulacenější vyzrálostí listů z druhé sklizně na počátku léta. Tyto čaje nejsou všude k dostání, ale stojí za to je vyzkoušet. Pijí se bez mléka.
Druhá sklizeň probíhá v květnu a červnu a poskytuje čaje výborné kvality. Mnozí tvrdí, že jsou lepší než listy z první sklizně a vůbec nejlepší, jež Dárdžiling produkuje. Tyto čaje vynikající zakulacenější, ovocnější, vyzrálejší a méně svíravou chutí než ty z první sklizně. Lístky mají tmavší hnědou barvu a zahrnují mnoho stříbřitého tipsu.
Darjeeling „Autumnal“ se sklízí po období dešťů v říjnu a listopadu. Zpracovává se na velmi kvalitní tmavě hnědé lístky. Nálev se vyznačuje měděnou barvou, mnohem tmavší než předchozí typy.
Míšením listů z různých sklizní a dárdžilingských zahrad vzniká čaj jedinečné chuti, úžasného aroma a vysoké kvality, jejímž se tato oblast proslavila.
Přestože Dárdžiling produkuje hlavně černý čaj, vzhledem ke stoupajícímu zájmu o léčivé účinky zeleného čaje lze předpokládat růst poptávky po kvalitních nefermentovaných čajích. Dárdžiling je dnes už jednou z mnoha indických čajových oblastí, kde se pěstuje zelený čaj.


Ali Koš

Ali Koš je archeologická lokalita v jihozápadním Íránu na planině Deh Luran v provincii Chúzistán. Kromě severněji položeného Tepe Guranu jde o nejvýznamnější neolitické naleziště v Íránu. Existence osady v Ali Koši je radiokarbonovou metodou zařazována asi do let 7950 ± 200 až 6150 ± 170 př. n. l.
V šedesátých letech 20. století se systematickým průzkumem Ali Koše zabývala expedice Rice University. Jejím úkolem bylo zjistit, jaké byly fáze přechodu od lovu a sběračství k usedlému zemědělství, a v Ali Koši definovala řadu jednotlivých etap tohoto vývoje.
V Ali Koši dochází vůči staršímu Tepe Guranu k dalšímu vývoji zemědělsko-chovatelské produkce. I nadále je sice většina masa získávána z lovu, ale chované kozy už zde žijí mimo oblast svého přirozeného výskytu a ovce již nemají rohy, což je významným znakem domestikace. Obilí, dvojzrnná pšenice a ječmen už je většího vzrůstu než v divoké přírodě. Sběr nepěstovaných rostlin nadále převládá.
V druhé fázi se dokonce podíl lovených zvířat zvyšuje, avšak chovaná zvířata už se výrazněji liší od svých divokých předchůdců, také se zvyšuje podíl obilí. Domy v Ali Koši jsou poměrně velké, pravoúhlé, ze sušených cihel. Byly nalezeny výrobky z přírodní mědi zhotovené za studena. Kamenné nástroje odpovídají předkeramickému období z Kal'at Džarma.
Kolem roku 5870 př. n. l. přechází sídliště v Ali Koši do stadia středního neolitu. Toto období trvá zhruba půl tisíciletí. Kolem Ali Koše vznikají tehdy další dvě vesnice, počet alikošských obyvatel je asi 100. Objevuje se tu tzv. muhammad-džaffarská kultura s pravidelnými domy ze sušených cihel na kamenných základech. Omítky mají malované.
Poprvé se v Ali Koši setkáváme i s keramikou, dosud velmi měkkou a špatně pálenou, je do ní přidávána sláma. Je žlutošedá, někdy pomalovaná červenými geometrickými obrazci. Růst rostlinné výroby si vynutil zlepšení technologie srpových čepelí se speciálním otvorem v držadle srpu. Mrtví jsou pohřbívaní ve skrčené poloze mimo osadu. Jsou jim přikládány košíky, snad s potravinami, někdy i sošky žen z pálené hlíny.


Slovenská extraliga ledního hokeje 1993/1994

Sezóna 1993/1994 Slovnaft extraligy. Vítězem se stal tým Dukla Trenčín.


Svatováclavská vinice

Svatováclavská vinice je jednou z nejstarších vinic v Čechách. Nachází se ve východní části areálu Pražského hradu v prostoru pod dolní bránou, sevřená mezi Staré zámecké schody a ulici Na Opyší.
Vinohrad byl založen v 10. století. Za Karla IV. byla kolem pozemku vinice postavena zeď. Ve 30. letech 19. století zde vznikla také klasicistní vila - podle stavitele Emanuela Richtera nazvaná Richterova vila. V roce 2008 byla vinice poprvé v historii zpřístupněna veřejnosti.


Hjúga

Hjúga byla bitevní loď japonského Císařského námořnictva, druhá ze dvou lodí třídy Ise. Pojmenována byla podle starobylé provincie Hjúga na ostrově Kjúšú. Její stavba začala v loděnici firmy Micubiši 6. května 1915, na vodu byla spuštěna 27. ledna 1917 a dokončena 30. dubna 1918. Původně byla plánována jako čtvrtá loď třídy Fusó, ale problémy Fusó se slabou výzbrojí a pancéřováním si vynutily její překonstruování a zařazení do nové, samostatné třídy.
Na počátku druhé světové války se ještě stále počítalo s jejím nasazením, ale vzhledem k její relativně nízké rychlosti, početné posádce, velké spotřebě paliva a rovněž nedostatku vhodných úkolů nebyla nikdy nasazena v boji v roli, pro kterou byla stavěna.
Z důvodu velkých ztrát japonských letadlových lodí a nedostatku času pro stavbu nových byla Hjúga mezi 1. květnem 1943 a 1. říjnem 1943 přestavěna na hybridní letadlovou loď. Byly odmontovány dvě zadní dělové věže a nahrazeny hangárem, letovou palubou a katapulty. Letouny měly z lodi pouze vzlétat a přistávat buď na pozemních základnách nebo na klasických letadlových lodích.
Hjúga byla v říjnu 1944 součástí Ozawova Severního svazu během bitvy u Leyte a v ní byla během střetnutí u mysu Engano poškozena americkými leteckými útoky.
Mezi 24. červencem a 28. červencem 1945 byla Hjúga u ostrova Nasakedžima napadána letouny z amerických letadlových lodí Essex, Ticonderoga, Randolph, Hancock, Bennington, Monterey a Bataan. Se silně poškozenou lodí její posádka nakonec najela na mělčinu. Mezi 2. červencem 1946 a 4. červencem 1947 byla postupně rozebrána a sešrotována.


Bosanski Brod

Brod je město v Bosně a Hercegovině, které má 11 315 obyvatel a nachází se v Republice srbské.


Kongregace pro biskupy

Kongregace pro biskupy je kongregace Římské kurie, která je zodpovědná za výběr kandidátů do biskupských úřadů, jejichž jména pak předkládá papeži. Jejím současným prefektem je kardinál Re a sekretářem Francesco Monterisi.


Koloděje

Koloděje jsou bývalou obcí, nyní katastrálním územím Prahy, tvořícím území městské části Praha-Koloděje. Jádro zástavby Kolodějí má původní charakter vesnice, významným objektem je přilehlý zámek s oborou.
Je zde evidováno 40 ulic a 400 adres. Žije zde 1225 obyvatel.
Počátky Koloděj jsou spojovány se vznikem nové cesty z Prahy na východ po opevnění Starého Města pražského po roce 1230, v době Václava I. Bylo zde jedno z mála míst vhodných pro přechod Rokytky. Ves měla název podle kolářů, kteří se usadili u brodu a živili se opravami vozů. Od brodu vedla cesta dále na východ několika paralelními vyježděnými úvozy do kopce. Nejstarší dochovaná zmínka o tvrzi v Kolodějích je z roku 1346. Osada je pravděpodobně starší.
Funkci hlavní cesty však brzy převzala silnice přes Běchovice a Úvaly, které tehdy také patřila do kolodějského panství.
Les Vidrholec zasahoval ještě v 17. století až ke Kolodějům a patřil k jejich panství. Celá oblast byla po staletí ohrožována lapky a loupežníky a stala se tím příslovečnou. Již roku 1142 nechal kníže Vladislav po svém nastoupení na trůn les od loupežníků vyčistit. Katovské a soudní knihy okolních měst od 16. století obsahují množství záznamů o popravách lupičů z Vidrholce, mnozí odsouzení měli za sebou několik desítek loupeží. V 16. a 17. století musel majitel panství na příkaz komorního soudu stromy a křoviny na dostřel od císařské silnice z bezpečnostních důvodů vysekávat. Tuto historickou etapu zakončila až výstavba železnice v letech 1840–1845.
V období kolem 17. století měla ves faru a kostel, 11 poddanských usedlostí, 1 ovčín a 1 mlýn.
Na počátku 18. století v souvislosti s přestavbou zámku byla přirozená sídelní struktura vsi ovlivněna záměrnými přestavbami, které umožnily zahuštění zástavby. Během 18. století vzniklo v obci dalších 10 poddanských hospodářských usedlostí, zčásti i dělením původních, počet domů se tak zvýšil na 30. Tento trend pokračoval i v 19. století. Roku 1797 byly postaveny dřevěné chalupy v dolní části Kuťat.
Ve 20. století se jádro obce přemístilo do horní části obce, s jejímž rozvojem počítala již přestavba na počátku 18. století.
V roce 1974 byly Koloděje připojeny k hlavnímu městu Praze.
Značnou část území Kolodějí zaujímá na jihovýchodě, mezi Koloději a Hájkem, Kolodějská obora, v jejíž vstupní části ve směru od vsi vévodí Kolodějský zámek. Obora a zámek byly dvakrát konfiskovány: poprvé Lichtenštejnům československou první republikou, podruhé komunistickým Československem, a pokaždé pak sloužily k reprezentativním účelům vlády. Jedná se o jejich navrácení rodině Kumperů, která je koupila v roce 1937.
Kolodějský hrad byl ve druhé polovině 16. století přestavěn na zámek, který však stále měl původní výraznou vysokou okrouhlou věž. Jan Adam Ondřej z Lichtenštejnu v letech 1706–1712 zahájil další přestavbu. V roce 1806 prošel zámek další přestavbou, při níž zámek přišel o hradní věž.
Po konfiskaci zámku Lichtenštejnům v něm v roce 1919 občas pobýval T. G. Masaryk, než přesídlil do Lán. V letech 1937–1946 zámek vlastnil Antonín Krumpera, ředitel Waltrovky.
V roce 1947 převzalo zámek ministerstvo vnitra a zřídilo v něm školu Sboru národní bezpečnosti. V roce 1948 byl zámek vládou předán k užívání prezidentu Klementovi Gottwaldovi, kterému při té příležitosti 2. července 1948 bylo uděleno čestné občanství Koloděj. Gottwald však, podobně jako předtím Masaryk, brzy nato přesídlil do Lán a v kolodějském zámku byla obnovena vyšší politická škola Sboru národní bezpečnosti. Z roku 1955 se dochovaly doklady, že se ze zámku odstěhovala Pohraniční stráž. Od roku 1993 zámek používala k reprezentačním účelům Vláda České republiky.
Vítězslav Kumpera, potomek Antonína Kumpery, požádal o vrácení zámku s oborou, restaurací a jízdárnou v roce 1991. Po dlouhých sporech a soudních jednáních jej definitivně získal v roce 2008.
Kolodějskou oborou protéká říčka Rokytka, v oboře na ní leží rybník V Oboře. Rokytka zde tvoří okraj Pražské pánve.
Historicky bývalo centrum vsi u brodu přes Rokytku. Dnes je přirozeným centrem městské části autobusová otočka u kostela Povýšení svatého Kříže na jihu zástavby, vzdálená asi 400 m východně od zámku a obory.
Koloděje sousedí s městskými částmi Praha 21, Praha-Běchovice, Praha-Dubeč a Praha 22 a s obcí Sibřina, zejména s novou zástavbou vyrůstající severně od sibřinské osady Stupice.
Z Kolodějí vedou silnice do sousedních vesnic a čtvrtí. Ulice K Dubči vede k Dubči, ulice K Sibřině vede k Sibřině a na kraji Kolodějí z ní odbočuje silnička do Stupice, ulice V lipách vede do Újezda nad Lesy a ulice K Běchovicům vede k Běchovicům.
Ve všech těchto čtyřech hlavních směrech jezdí linková autobusová doprava Pražské integrované dopravy. Přes Dubeč jezdí celotýdenně autobusové linky ke stanici metra Skalka. Linka do Újezda nad Lesy umožňuje zejména návaznost na železniční stanici Praha-Klánovice, ale pokračuje až ke stanici metra Černý Most.
Kolodějemi prochází od Stupice k Újezdu okružní cyklistická trasa Pražské kolo. Trasa do Dubče má být v novém pražském systému cyklotras označena A248 a na západním okraji Kolodějí z ní má do Běchovic odbočovat trasa A247.
Ve směru od Uhříněvsi a Královic, podél východního okraje obory a k Běchovicům, prochází červeně značená pěší turistická trasa č. 0008.
V minulosti jakožto pouhá vesnice neměly Koloděje na vlastní symboly nárok. Znak a prapor navržený obcí jim byly uděleny až v roce 1994.
V heraldicky pravé polovině štítu je znak Prahy, v levé polovině je v zeleném poli zlaté kolo se dvanácti špicemi s oddělenou horní loukotí. V patě štítu je modré vlnité břevno stříbrně lemované. Prapor má zelený list, na němž je žluté kolo z kolodějského znaku.
 Image:Kounovská str, Prague Koloděje.jpg|Vilky v horní části Koloděj File:Church, Prague Koloděje.jpg|Kostel Povýšení svatého Kříže u Podzámecké ulice File:Meinlinova str, Prague Koloděje.jpg|Nová výstavba na severu Koloděj File:Pond, Prague Koloděje.jpg|Rybník na Rokytce v dolní části Koloděj


Záluží

Záluží je místní částí města Tábor. Nachází se 4 km severovýchodně od centra Tábora, u silnice č.137 Tábor-Mladá Vožice-Načeradec.
Vesnice vznikla patrně začátkem 15. století, později bývala samostatnou obcí.
V roce 1413 se zde připomíná jistý Lev ze Záluží, jenž v roce 1415, po upálení Jana Husa, podepsal stížnou deklaraci české šlechty ke Kostnickému koncilu. V roce 1554 kupuje ves Jan Přehořovský z Kvasejovic a připojuje jí k Měšicům. Počátkem 17. století zakoupil vesnici táborský měšťan Pavel Zálužský a v roce 1603 jí prodal městu Táboru za 2.000 kop míšenských.


Kapitula

Kapitula je sborem kanovníků, tj. společenstvím kněží konkrétní církve, jimž přísluší konat slavnostní bohoslužbu v katedrálním nebo kolegiátním kostele. Kapitula kromě toho plní úkoly, jimiž byla nadána právem nebo pověřena diecézním biskupem.
Katedrální kapituly může zákonně a dovoleně zřídit, změnit nebo zrušit Apoštolský stolec.
V rámci katolické církve existují kapituly pouze v římskokatolické církvi, protože právo řeckokatolické církve a dalších východních katolických církví tento institut nezná.
Kapitula se řídí vlastními stanovami, které schválí sídelní biskup, při zachování zakladatelovy vůle stanoví zřízení kapituly i počet kanovníků. Mimoto dále určí, které bohoslužby liturgie a další služby má kapitula a jednotliví kanovníci konat. Při dodržení ustanovení obecného práva stanoví podmínky vyžadované k platnosti a povolení jednání.
Kapitula je mimo to sborem zasvěcených osob, které se podílí v řádu či řeholní kongregaci, případně jiné společenosti zasvěceného života, na vlastní správě a životě komunity. Základní součástí klášterů je proto také kapitulní síň.
Kapituly byly zachovány taktéž v odloučených církvích, jež odvozují svůj původ od církve římskokatolické, především v anglikánské církvi. Existují také ve švédské luterské církvi, kde však mají charakter ústředních administrativně-právních orgánů diecézí.
Kapituly existují také v rámci církevních řádů. Tyto tzv. řádové kapituly představují shromáždění všech, popřípadě jen některých členů dotyčného řádu. Taková kapitula se označuje jako generální, jestliže se jí účastní členové či delegáti ze všech zemí, ve kterých řád působí.
Jako řádová kapitula se v minulosti označovalo také shromáždění nejvýznačnějších nositelů nějakého řádu, které rozhodovalo o tom, komu bude dotyčný řád udělen.


Zeď nářků

Zeď nářků, správnější označení Západní zeď je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského Chrámu obklopovala Chrámovou horu. Dnes je to nejposvátnější místo Židů, zároveň je však Zeď nářků také místem smutku nad zničením Chrámu.
Ke Zdi přichází mnoho poutníků z celého světa, aby zde vyslovili své modlitby. To bývá mnohdy provázeno zvykem, při kterém je modlitba napsaná na papírovém lístku vsunuta mezi kameny, z nichž je Zeď vybudována. Velmi často se na tomto místě odehrává také obřad Bar micva.
Zeď nářků je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu, které nechal rozšířit Herodes Veliký. Po zničení Jeruzaléma římským vojskem v První židovské válce zůstala většina zdi pohřbena pod úrovní terénu, kromě Zdi nářků a Malé zdi. Mnohé části hradby jsou dnes také často součástí domů muslimské čtvrti, které jsou ke Zdi přistavěny.
Podle rabínů však šechina i po zničení Chrámu zůstala na místě Zdi nářků. Židům tak toto místo zůstalo nejposvátnějším. Jelikož šechina není vázána na to, zda Chrám stojí nebo ne, není cílem většiny židů Chrám obnovit – tím spíše, že na místě, kde Chrám stál, stojí dnes muslimské mešity.
První zmínka o smutečních modlitbách Židů na tomto místě se nachází ve vyprávění poutníka z Bordeaux, který do Jeruzaléma dorazil roku 333:
To vše vrcholilo, jak tomu vše naznačuje, ve smutečních obřadech o Tiš'a b'Av. O výšce „děrovaného kamene“ není nic známo, jen o umístění víme, že stál přesně v místech jihozápadního roku Chrámové hory. Ve stejném období byla na Židy uvalena omezení ohledně Jeruzaléma, takže se Židé shromažďovali na úpatí Olivové hory, ze které bylo možné vidět Chrámovou horu. Židé připisovali jedinečnou hodnotu Západní stěně Chrámové hory, protože právě z ní vystupoval velekněz a jeho pomocníci, aby obětovali celopal v době Chrámu.
Roku 638 byl Jeruzalém dobyt muslimy a Chrámová hora byla opět upravována – byly na ní vystavěny mešity, které tam stojí dodnes. Sultán rovněž dovolil Židům bydlet v Jeruzalémě. V tomto období vykrystalizoval zvyk modliteb na jihozápadě hradeb Chrámové hory. Na těchto zdech se nacházejí nápisy, ve kterých jsou obsažena jména Židů, kteří je zhotovili.
Obvyklé české pojmenování Zdi jako Zeď nářků je převzato od Arabů, kteří toto místo takto pojmenovali podle Židů, kteří se ke Zdi přicházeli modlit a oplakávat zničení Chrámu. V hebrejštině se používá správný název Západní zeď.
Benjamin z Tudely, který navštívil Jeruzalém na konci 12. stol., připomíná místo naproti Skalnímu dómu: „…západní zeď, jediná ze zdí, který byla v Chrámu ve Velesvatyni, nazývají ji Brána milosrdenství a přicházejí k ní Židé, aby se u ní modlili o pomoc“. Podobný popis se objevuje v knize „Jeruzalémská cesta“, napsané roku 1333.
První zmínka, kterou lze s jistotou přiřadit k místu dnes nazývanému Zeď nářků, pochází z roku 1488. V průběhu 15. stol. zmínek hojně přibývá v cestopisech Karaitů. Brzy po dobytí Jeruzaléma Osmany přikázal sultán přestavět město a také povzbudil Židy, vyhnané roku 1492 ze Španělska, aby se usazovali po celé říši, zejména pak v Izraeli. Proto mnozí Židé mohli přicházet ke Zdi a učinit tak z ní trvalé místo modlitby.
V muslimské tradici je Zeď nářků ztotožňována s místem nazývané „Al-Burak“, na kterému uvázal prorok Mohamed své zázračné zvíře a pak vystoupil na nebe z místa, kde nyní stojí mešita Al-Aksá. To je však velmi diskutabilní. Mešita Al-Aksá totiž leží u jižní, nikoli západní zdi. Vše nasvědčuje tomu, že tato tradice vznikla až na počátku 20. stol., navíc spojení mezi Al-Burak a Zdí nářků není obsaženo ani v Encyklopedii islámu. Tato čerstvá tradice nicméně posloužila jeruzalémskému muftímu Mohammadu Aminu al-Husajnimu, aby požadoval v období Britského mandátu vlastnictví Zdi nářků.
Zeď nářků přešla během Šestidenní války pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během které ke Zdi Židé nesměli, přístupna Židům i nežidům. Po válce byly zbořena čtvrť Mugrabi, která stála naproti Zdi, a na jejím místě bylo vybudováno náměstí pro modlící se a návštěvníky. Prostor náměstí u Zdi nářků je považován za „synagogu“, a při vstupu na náměstí je proto požadováno pokrytí hlavy, stejně jako oddělení mužů a žen.


BVP-1

BVP-1 je československé lehké bojové pásové vozidlo, disponující pancéřovou ochranou, vysokou pohyblivostí a mohutnou výzbrojí. Bývá využíváno jako doplněk mechanizovaných jednotek armády, čímž zvyšuje jejich palebnou sílu a manévrovatelnost. BVP-1 bylo vyráběné na základě licence sovětského bojového vozidla pěchoty BMP-1. První stroje ověřovací série byly vyrobeny roku 1968 a oproti sovětskému originálu došlo během krátké doby k několika konstrukčním změnám. Sériově se začaly obrněnce vyrábět roku 1970 a do roku 1989 bylo vyrobeno 17 295 kusů BVP, které se vyvážely do SSSR a tehdejších socialistických a rozvojových spřátelených zemí.
Bojové vozidlo pěchoty je vozidlo nadčasové konstrukce s vysokou pohyblivostí a výbornými manévrovacími schopnostmi, vybavené mohutnými zbraněmi a pancéřovou ochranou. Zvyšuje palebnou sílu a manévrovací schopnost mechanizovaných jednotek na bojišti a to i v případě použití zbraní hromadného ničení. BVP je určené pro zvýšení pohyblivosti a palebné síly motorizovaných jednotek a k ničení obrněných cílů a živé síly protivníka. Vozidlo je vyzbrojeno 73 mm kanónem vz. 71, spřaženým 7,62 mm tankovým kulometem PKT a odpalovacím zařízením protitankových řízených střel AT-4. V bočnicích a zadních dveřích jsou umístěny střílny pro dva kulomety a sedm samopalů. BVP má dále instalováno zařízení na tvorbu neprůhledné dýmové clony. BVP-1 díky svému pancéřování, hermetickému utěsnění korby a filtroventilačnímu zařízení tvoří spolehlivou ochranu osádky před účinky tlakové vlny a pronikavé radiace v případě použití jaderných zbraní, před účinky chemických a bakteriologických zbraní, před radioaktivním prachem při pohybu vozidla v zamořeném terénu. Existuje i vylepšená verze BVP 2, která je místo kanónu ráže 73 mm vyzbrojena rychlopalným kanónem 2A42 ráže 30 mm. Podvozek BVP se také stal základem nových i zcela odlišných zbraňových systémů, slouží např. jako vyprošťovací pásové vozidlo nebo jako průzkumné pásové vozidlo zvané Sněžka.


Sveti Grgur

Sveti Grgur, chorvatský ostrov v Jaderském moři, je jedním z vězeňských ostrovů obklopující ostrov Rab.Dnes je neosídlen. Historie vězeňství na ostrovu sahá do Druhé světové války, kdy zde měly okupační jednotky Německo a Itálie. Na ostrově zbudovali lapač vody(plocha osázená betonovými kvádry o velikosti 1m*1m*0,5m a celý systém na zásobu pitnou vodou, která se sbírala do 3 nádrží a dopravovala se samospádem do domů.Dále zde zbudovali několik desítek pevnůstek typu Tobruk, mimo jiné na špatně přístupných místech na 100m vysokém spádu. Dále asi 25 domků se dvěma celami-samotkami.Ještě také dům s dieselagragátem, který je dnes v dezolátním stavu. Také 300m promenádu s domy kolem. který sloužil jako jídelna a klubovna, jak vězňům, tak jejich věznitelům.Na konci promenády je honosný dům velitele tábora-vězení Za Titovo vlády zde museli vězni nanosit kamení a z něho postavit nápis TITO a nad ním rudou hvězdu, což byla vyčerpávající práce. V roce 1989 tábor zanikl a z ostrova je turistická lokace.


Julie Andrewsová

Julie Andrewsová, rodným jménem Julie Elizabeth Wells, pseudonym Julie Edwardsová je britská herečka, zpěvačka, tanečnice, moderátorka a spisovatelka, manželka známého amerického filmového režiséra Blakea Edwardse.
Pochází z rodiny učitele a klavíristky. Jejím prvním manželem byl kanadský operní zpěvák - tenorista Ted Andrews, druhým pak výtvarník Tony Walton. Julie od dětství zpívala, vystupovala společně se svými rodiči ve varieté, v rozhlasu a v televizi. Samostatně debutovala již ve svých 12 letech. Od roku 1954 vystupobvala na Brodwayi, kde zazářila ve Muzikálu My Fair Lady coby divadelní představitelka Elizy Doolitlové, za níž byla také nominována na prestižní americkou divadelní cenu Tony. Zvukový záznam z tohoto představení vyšel na gramofonových deskách a později i na CD discích. Na Brodwayi si zahrála a zazpívala také v muzikálech Král Artuš a Kamarád. Největší popularitu a ceosvětový úspěch však dosáhla její dnes již legendární filmová role Mary Poppins, jenž byla oceněna britskou cenou BAFTA, Zlatým Glóbem i Oscarem. Následoval další známý film Za zvuků hudby, kteý jí vynesl další Zlatý Glóbus a další nominaci na Oscara.
Na konci 60. let přestala vystupovat ve filmech a věnovala se pouze zpěvu, koncertování, nahrávání desek a moderování vlastní televizní show. Vystupovala také hojně v televizi jako modrátorka různých pořadů, které byly zaměřeny na svět divadla a muzikálů. V této době také napsala několik knih pro děti pod pseudonymem Julie Edwardsová. Návrat na stříbrné plátno způsobilo až její sblížení s jejím třetím manželem známým filmovým režiserem Blaka Edwardsem, v jehož filmech začala opet hrát zralé ženy. V roce 1982 získala svůj třetí Zlatý Glóbus a další nominaci na Oscara za film Viktor, Viktorie z roku 1982.
Na konci 90. let 20. století prodělala vážné onemocnění hlasivek včetně jejich nezdařené operace. Během svého života získala celou řadu uměleckých a společenských ocenění a je považována za mimořádnou britskou umělkyni.


Heckler & Koch

Heckler & Koch je významný výrobce zbraní v Německu. Mezi nejznámější výrobky této firmy patří samopaly MP5, PDW MP7, či univerzální samonabíjecí pistole USP. Mezi další patří automatická odstřelovačská puška PSG-1 jako i řada útočných pušek G3 a G36 či řada granátometů i kulometů a sportovních zbraní. Výrobky zbrojovky Heckler & Koch jsou známé svou kvalitou vyhotovení, odolností, spolehlivostí i přesností.
Společnost roku 1949 na zbytcích firmy Mauser založili Edmund Heckler, Theodor Koch, a Alex Seidel. Značka byla registrována v roce 1950. V prosinci 2002 měla firma 700 zaměstnanců. Společnost sídlí v Obersdorfu


Mapučové

Mapučové, dříve také Araukáni nebo Araukánci, jsou domorodý národ v Chile a v Argentině. Na rozdíl od ostatních indiánských národů se Mapučům dlouhou dobu dařilo udržet si nezávislost, v Chile byli podmaněni až v 80. letech 19. století, jejich poslední velké povstání bylo potlačeno v roce 1934.


Razítková barva

Razítková barva se běžně používá v polštářcích samobarvicích razítek. Jde o barvu na bázi vody, barviva a glycerinu. Podle druhu barviva se dělí na
Otisky těchto barev a jejich kombinací mohou být okem neviditelné nebo měnit odstín při osvětlení světlem zvolené vlnové délky.


Curtiss P-36 Hawk

Curtiss P-36 Hawk byl americký stíhací letoun v konce 30. let 20 století. Patřil k prvním stíhacím letounům nové generace, jednoplošníky s celokovovou konstrukcí, zatahovacím podvozkem a výkonnými motory. Letoun, který je známý především jako předchůdce typu Curtiss P-40 Warhawk, na počátku druhé světové války již nepatřil k výkonostní špičce. Přestože americké armádní letectvo ho používalo jen omezeně, bojově ho používala Francie, Velká Británie, Finsko, nebo Čína.
Letoun Curtiss P-36 byl zkonstruován na základě soutěže v roce 1935. Celokovový letoun byl poháněn motorem R-1670 o výkonu 850 hp který byl však slabý. Stejně nedostatečná byla i výzbroj, která se skládala z jednoho kulometu ráže 12,7 mm a jednoho kulometu ráže 7,62 mm. Armáda typ přijala, roku 1937 si ho objednala a o rok později přicházely k útvarům první stroje. Průběžně však docházelo k modernizaci, do letadel byl instalován nový motor Pratt-Whitney R-1830-S1C3-G o výkonu 1050 hp, byla posilněna výzbroj.
Roku 1938 byly letouny dodány do Francie, kde se po vpádu německých vojsk staly překvapivě zdatnými soupeři německých strojů. Po pádu Francie byly kořistní stroje dodány do Finska, kde bojovaly proti letounům Rudé armády. Další stroje odebrala Velká Británie a použila je v Indii a v severní Africe pod názvem Mohawk. P-36 byly dodávány i do dalších států. Celkem bylo vyrobeno 900 kusů všech verzí.
I přes konstrukční zastaralost stroje byl letoun Curtiss P-36 významnou posilou pro státy bojující proti Německu.


Darth Sion

Byl to Pán bolesti a Sithský Pán okolo 3,951 BBY. Sion byl jedinečný v tom, že by měl být normálně mrtvý, nebýt moci nenávisti ztělesněné temnou stranou a silou vůle uzdravující jeho tělo, které bylo poškozené a tvořilo ho ohořelé kousky kůže, které Siona dělali velmi odstrašujícím. Sion velel Sith Assassinů při lovení Jedi. Byl v neustále bolesti a mluvil hlubokým chraplavým hlasem.
Když se části Sithů na Korribanu obrátili jeden proti druhému po smrti Darth Malaka a zmizení Revana, Sion byl jeden z těch Sithských Pánu, kteří unikli do Neznámých regionů galaxie. Nakonec odešel na Malachor V, kde se stal učedníkem Darth Trayi, bývalé učitelky Darth Revana v časech kdy byl Jediem. Jako výhodu mněl Sion to, že byl Sithský Marauder. Sion byl jedinečně mocný Sithtský Pán. V Trayuské Akademii se učil bolesti, mučením a zabíjením nevinných pomáhal zlepšit vlastní moc v Síle a schopnosti krmit se na vlastní bolesti a nenávisti činícího téměř nesmrtelným. Když byl poražený dokázal se vždy postavit vlastnímu utrpení. Byl také mistrem světelného meče a pravděpodobně nejslavnějším ze strašných Sith Assassinů jeho doby. Sion byl známý tím, že byl zodpovědný za smrt nespočetného množství Jediů během stínové války vedené ním a Darth Nihilusem. Avšak, aliance mezi Trayou, Nihilusem a Sionem nemohla trvat věčně. Sion a Nihilus zaůtočili na Darth Trayu a vyhnali ji. Společně dokončili stínovou válku posíláním vrahů na posledního známého „Jediho“ – Vypovězenou, která sloužila pod Revanen během Mandalorianských válek.
Avšak, Sionova stará mistryně, nyní opět známá jako Kreia, taktéž hledala Vypovězenou. Sion a jeho legie vrahů lovili Kreiu po té, co získala Ebon Hawk. Ebon Hawk, dříve Revanova loď dosáhl svůj cíl, Republikovou válečnou loď Harbinger a volal o pomoc proti Sionve válečné lodi. Sion, předstíral smrt a byl odnesen posádkou Harbingeru na jeho palubu. Jeho vrahové ale aktivovali generátory maskovacího pole a stali se neviditelnými a nalodili se rovněž na Harbinger. Sion byl umístěn v koltové nádrži na pozorovaní kvůly svému neobyčejnému vzezření. Z ničeho nic, se Sion probudil a rozbil svou nádrž a ihned začínal zabíjet posádku Harbingeru společně se svými vrahy. Během této doby zvládla Kreia na Harbingeru nalézt Vypovězenou, která byla uzamknutá v jednom z náladových prostorů. Kreia dostala Vypovězenou na Ebon Hawk a společně unikli. Sion ovládnul Harbinger a ihned začal pálit na Ebon Hawk, který právě vstupoval do hyperprostoru. Ebon Hawk téměř zničený přistál na Peraguském těžebním zařízení, protože potřebovali mnoho oprav. Toto zařízení bylo víc méně nedaleko Harbingeru. Po té co Ebon Hawk přistál na zařízení, Kreia téměř okamžitě vycítila přítomnost svého bývalého učedníka a varovala Vypovězenou, že musí odejít. Kreia a Vypovězená spolu s bývalým Sithským vrahem – nyní pašerákem, Attonem Randem, tajně přešli Harbinger, aby se dostali přes jeho palubu do jeho hangáru kde byl Ebon Hawk. Nicméně, Sion je na palubě lodi nalezl. Kreia poslala Attona a Vypovězenou dále a ona se sama Sionovi postavila. Ten se Krei vysmíval a během souboje jí usekl ruku svým světelným mečem. Sion, duševně zraněnou Kreiu, ušetřil a dovolil jí utéct. Podařilo se jí jen tak tak boha nastoupit na Ebon Hawk, který právě odlétal. Sion na Harbingeru, znovu střílel, nicméně, jedna zbloudilá střela zasáhla asteroid a asteroidové pole kolem něj explodovalo. Sionovi se podařilo uniknou a odletět na Korriban. Tam se setkal s jiným Jediem, Jedijskou Mistryní Lonnou Vash. Zajal ji a uvěznil dokud ji nepřijde vypátrat Jedi Vypovězená. Sion nakonec Lonnu zabil asi hodinu před tím než ji nalezla Vypovězená. Ta po nalezení mistryně Vash věděla, že je čas opustit odejít, ale byla napadnutá Sionem. Darth Sion chtěl Vypovězenou zabít aby zlomil svou strou mistryni. Vypovězená pochopila, že Pán Bolesti nemůže být poražen pouze v souboji na světelné meče a po té co ji Kreia radila telepaticky ústup, Vypovězená utekla zpátky na Ebon Hawk. Po té následoval souboj Vypovězené s Darth Nihilusem, který se skončil smrtí Temného Pána. Sion opustil Korriban a vydal se na Malachor V, přesněji do Trayuské Akademii. Na Malachoru se jeho mistryně vrátila jako Darth Traya. Sion jí s nechutí přijal zpět jako svou mistryni a netrvalo dlouho a Vypovězená přišla na Malachor V Trayu zastavit. Sion se pokoušel Vypovězenou zabít v souboji na světelné meče. V souboji ovšem zklamal a nebyl schopen Vypovězenou porazit a sám položil svůj život.
Přežil tak dlouho neznajíc nic jiného než nenávist, Sion byl rád, že mohl odejít nadobro. Dost zajímavé, protože Sionova schopnost ovládat svou bolest, schopnosti v boji přežili skrz temnou stranu. Vypovězená nebyla schopná ho porazit v souboji na světelné meče, ale přinutila ho aby se postavil vlastní víře. Narušila Sionovu vůli a přesvědčila ho, že Darth Traya je pro něj zhouba, a že prostřednictvím Síly se může osvobodit od strašné bolesti a nenávisti, které mu vládli. Sion nakonec podlehl Jedijskýmu vlivu, vzdal se svého polovičního života a zmizel v světlé straně Síly.


Iberia

Iberia Líneas Aéreas de Espana S.A je největší španělská letecká společnost, založena byla 28. června 1927.
Iberia disponuje flotilou 183 letadel, zejména Airbusů. Základnou společnosti je madridské letiště Barajas. Celkově Iberia provozuje lety do přibližně 220 měst, zejména pak do Evropy, Afriky, Asie a Ameriky. Společnost od roku 1999 patří do letecké aliance OneWorld. Iberia působí i v Praze.


Postřelná

Postřelná je ves, ležící 2 km východně od Velkého Valtinova a 4 km jižně od Jablonného v Podještědí, jehož je od roku 1981 součástí. Rozkládá se na úpatí kopce Tlustec v nadmořské výšce 305 - 345 m.n.m. Obcí protéká Věnný a Fibichův potok, které se poté vlévají do Panenského potoka. V roce 2001 měla ves 143 obyvatel a 43 domů.
Postřelná patřila v letech 1945 - 1949 pod politický a soudní okres Jablonné v Podještědí, v letech 1949 - 1960 byla v okrese Liberec a od roku 1961 v okrese Česká Lípa. Od roku 2007 je opět součástí okresu Liberec. V roce 1971 navrhoval ONV Česká Lípa sloučení s obcí Velký Valtinov, to se však neuskutečnilo.
První písemná zmínka je z roku 1391. Název obce je odvozen z německého Postrum, tedy "Pod stromy", podle odpočívadla pro pocestné a místa k napájení koní. Prvním majitelem obce byl Bartoš z Postřelné, toho času leník na hradě Děvíně nedaleko Hamru na Jezeře. V té době měla obec tvrz s dvorem a s 11 domy. V roce 1444 během sporů mezi Vartemberky a lužickým Šestiměstím byla tvrz Lužičany vypálena.
V roce 1515 přešla vypleněná tvrz a pustá obec do rukou Blektů z Útěchovic a byla připojena k Velkému Valtinovu. Na počátku 17. století získal obec s valtinovským panstvím Kryštof z Donína.
V roce 1623 bylo valtinovké panství Doninům za účast na protihabsburském povstání zabaveno a přiděleno Albrechtu z Valdštejna. Roku 1646 připadla Postřelná františkánskému klášteru v Praze, ale po krátké době se stala součástí majetku lemberského pána Kryštofa Rudolfa, hraběte z Bredova. V té době se uvádí, že v obci hospodařilo již 31 hospodářů. V roce 1667 byla Postřelná majetkem Pachtů z Rájova, kteří měli v té době v držení Jablonné.
Za druhého selského povstání v roce 1775 se sedláci z Postřelné přidali ke vzbouřeným poddaným lemberského panství, spojili se s mimoňskými a táhli na pomoc zákupským rebelům. Zámek v Zákupech obsadili, ale již za 2 dny byli krvavě potlačeny císařskými kyrysníky. V roce 1778 byla Postřelná zle sužována Prusy a Sasy, kteří se dopouštěli plenění a drancování.
Na konci 18. století měla Postřelná již 59 hospodářů. Obyvatelé se živili převážně zemědělskou výrobou a ovocnářstvím. Výrobky vozily převážně do Jablonného a Liberce. Určitý význam měla i těžba písku ze svahu při cestě do Jablonného a těžba štěrku z Tlustce.
Na návsi byla v roce 1731 vybudována kaple s hodinami, v roce 1775 byla po okraji obce postavena cesta z Jablonného do Mimoně a v roce 1779 byla postavena škola.
Kolem roku 1820 byl v Horní Vsi postaven dřevěnný vodovod a v roce 1846 se stavěla cesta do Velkého Valtinova a z Horní do Dolní Vsi. V roce 1863 vybudovali hasičskou zbrojnici a v roce 1878 byla postavena nová dvoutřídní škola, která sloužila až do roku 1965, kdy byla zrušena.
V roce 1866 se v blízkosti obce zdržovala vojska pruského generála Herberta von Bitterfelda.
Počátek 20. století je v Postřelné poznamenán úpadkem domácí textilní výroby. Byla zrušena ruční tkalcovna a postupně zanikla i činnost bělírny. V roce 1903 bylo vytvořeno mlékařské družstvo a založena družstevní mlékárna, která zpočátku produkovala až 2000 litrů mléka denně. Dováželi sem mléko z Polí, Valtinova a Sedliště. V roce 1904 byla postavena nová cesta na nádraží ve Velkém Valtinově.
V letech 1914 - 1915 byl při cestě do Jablonného postaven hřbitov s kaplí. Hřbitov byl zrušen v 70. letech 20. století. V době 1. světové války, v roce 1916, byly zabaveny oba zvony, ze hřbitova i z obecní kaple.
Elektrifikace obce proběhla v roce 1922 a hned v počátku bylo zaznamenáno 54 odběratů elektrické energie. V roce 1925 předvedl vrchní učitel Schier v hospodě radiový přijímač a o dva roky později bylo v obci již 5 přijímačů. V roce 1927 byl v obci vztyčen památník obětem 1. světové války se syenitovou deskou a témže roce byl v obci zřízen chudobinec pro 7 lidí.
Po 2. světové válce, v letech 1945 - 1947 bylo původní německé obyvatelstvo na základě Benešových dekretů odsunuto do Německa a na jejich místo přicházeli po výzvě vlády noví obyvatelé z Čech, ale i Volyně a Podkarpatské Rusi. Na počátku října 1945 bylo v obci již asi 60 osídlenců. Na začátku roku 1946 žilo v Postřelné asi 300 Čechů a 50 Němců. V roce 1947 se uvádí 317 obyvatel.
V březnu 1946 byl v obci zřízen místní národní výbor a v roce 1949 vzniklo jako jedno z prvních na okrese Liberec Jednotné zemědělské družstvo 25. února. V roce 1955 bylo zřízeno mechanizační středisko Strojní a traktorové stanice a o dva roky později získalo i svou čerpací stanici pohonných hmot. V roce 1956 byla zahájena výstavby nového kravína pro 111 kusů dobytka. V roce 1961 bylo JZD v Postřelné sloučeno s JZD Velký Valtínov, ale i přes toto opatření bylo družstvo ztrátové a tak bylo v roce 1964 včleněno do Státního statku Jablonné v Podještědí a později do Státního statku Cvikov.
V roce 1945 byly v Postřelné konfiskovány všechny živnosti. Postupně se podařilo obnovit kovárnu, obchod se smíšeným zbožím, ševcovskou dílnu, holičství, hospodu, truhlářství, kolářství a trafiku. Téměř všechny tyto živnosti však postupně zanikly.
V současné době jsou v Postřelné dva hostince a obchod se smíšeným zbožím. Ve vsi funguje také místní knihovna a aktivní je i Sbor dobrovolných hasičů.
Jedinou chráněnou památkou v Postřelné je kaplička před č.p. 7 uprostřed vsi.
Česká Ves | Heřmanice v Podještědí | Jablonné v Podještědí | Kněžice | Lada v Podještědí | Lvová | Markvartice | Petrovice | Pole | Postřelná | Valdov |


Nádraží Praha-Bubny

Nádraží Praha-Bubny je nádraží v Praze ležící na trati číslo 091 z Masarykova nádraží do Kralup nad Vltavou a číslo 120 do Kladna. Nádraží leží v městské části Holešovice v bývalé obci Bubny nedaleko stanice metra C Vltavská.
Jedna z tratí procházejícím nádražím – Severní státní dráha – byla zprovozněna již v roce 1850 avšak se stavbou nádraží se započalo až v roce 1866, kdy se začala stavět spojka Buštěhradské dráhy, která měla na napojit Buštěhradskou dráhu na pražské Masarykovo nádraží. Spojka ze stanice Praha-Dejvice byla zaústěna do nádraží a provoz zahájen 27. dubna 1868. Spojka prochází oborou Stromovka a nachází se na ní nejkratší a zároveň nejstarší železniční tunel na území Prahy. Současná nádražní budova pochází z roku 1923.
Součástí vybudovaného nádraží bylo i velké depo, dílny a výtopna. Největší část železničního depa vybudovala v letech 1869 až 1873 společností státní dráhy, které již nedostačovaly prostory u Masarykova nádraží. Prostory měly kapacitu až 140 vozů a patřila k nim lakovna a pila. Opravny prošly v letech 1956 až 1958 rekonstrukcí, která umožnila úpravy většího portfolia vozů včetně elektrických jednotek, hlavně řady 451. Později se začaly dílny specializovat na opravy poštovních vozů a během roku 2000 byl provoz v dílnách ukončen úplně.
Původně se nádraží nazývalo Bubna a roku 1911 bylo přejmenováno na Bubny – horní nádraží a Bubny – dolní nádraží. V roce 1933 byl název obou částí sjednocen na Bubny a v roce 1941 přejmenován na nynější Praha-Bubny.
V roce 2006 byly rozsáhlé pozemky v obvodu stanice ve výběrovém řízení prodány za 1,1 miliardy korun společnosti ORCO OMIKRON, která v oblasti plánuje v horizontu deseti let vystavět obytný, zábavní a administrativní komplex.
Železniční zastávka Praha-Holešovice leží 500 metrů severně od budovy bubenského nádraží na jeho zhlaví. Byla zřízena v roce 1890 a zastavují v ní osobní vlaky na trati 091 z Masarykova nádraží do Kralup nad Vltavou, které nádražím Praha-Bubny projíždějí. Důvodem je lepší dostupnost návazné dopravy a větší bezpečnost cestujících, protože na nádraží v Bubnech se kolejiště trati nachází až za kolejištěm trati do Kladna a tak je nutné přecházet přes velký počet kolejí.


Fairchild C-82 Packet

C-82 Packet byl dvoumotorový, dvoutrupý dopravní letoun, který používalo americké letectvo krátce po skončení druhé světové války. Byl vyvinut společností Fairchild, která postavila pouze 223 kusů, a byl většinou používán k přepravě nákladu a vojáků. Několik jich také bylo využíváno ke shozu výsadkářů a k vleku nákladních kluzáků. Několik C-82 Packet bylo použito během blokády Berlína, kdy leteckým mostem převážely do města rozmontované automobily.
V roce 1965 byl C-82 použit při natáčení amerického filmu Let Fénixe.
Fairchild později vyvinul z C-82 mnohem úspěšnější typ C-119 Flying Boxcar.


Račice

Račice jsou obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 49 obyvatel.


Účetní závěrka

Účetní závěrka představuje soubor finančních výkazů, které účetní jednotka sestavuje za účetní období k rozvahovému dni. Tyto finační výkazy vypovídají o hospodaření společnosti za dané období.
Cílem účetní závěrky je "poskytnout informace o finanční pozici, výkonnosti a změnách ve finanční pozici účetní jednotky, které jsou užitečné širokému okruhu uživatelů při tvorbě ekonomických rozhodnutí."
Obsah, rozsah a formu účetní závěrky určují účetní standardy, podle kterých se účetní závěrka sestavuje. V jednotlivých zemích platí národní účetní standardy. Účetní jednotky kotované na mezinárodních burzách sestavují účetní závěrku i podle mezinárodních účetních standardů: amerických Všeobecně uznávaných účetních principů nebo Mezinárodních standardů účetního výkaznictví.
Účetní závěrka se sestavuje na základě údajů z účetnictví. Před sestavením účetní závěrky je zpravidla potřeba účetnictví upravit; například doúčtovat účetní případy, které se během roku běžně neúčtují. Provádění těchto úprav se nazývá účetní uzávěrka.
Účetní závěrka účetních jednotek působících v České republice se řídí Zákonem o účetnictví. Povinnými částmi účetní závěrky jsou rozvaha, výkaz zisku a ztráty a příloha, která poskytuje doplňující informace k dvěma předešlým dokumentům. Přehled o peněžních tocích a přehled o změnách vlastního kapitálu jsou volitelnými částmi. Společnosti, které nemají povinnost auditu, mohou účetní závěrku sestavovat ve zjednodušeném rozsahu.
Účetní závěrku povinně ověřenou auditorem musí mít akciové společnosti, které splnily alespoň jedno, a obchodní společnosti a družstva, které splnily aspoň dvě z následujících kritérií:
Povinnost zveřejnit účetní závěrku spolu s výroční zprávou mají společnosti, které se zapisují do obchodního rejstříku, a společnosti, které předávají výroční zprávu ČNB.


Klášter Las Huelgas

Klášter Las Huelgas je španělský cisterciácký klášter vzdálený necelé dva kilometry od města Burgos.
Ženský klášter byl založen roku 1183 kastilským králem Alfonsem VIII. a jeho manželkou Eleonorou, dcerou anglického krále Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské. Poslední dcera královských manželů Konstancie se stala v Las Huelgas abatyší.
Při stavbě kláštera došlo k inspiraci francouzskými vzory. Kostel stavěný na počátku třináctého století totiž takřka do detailu kopíruje francouzské stavby z okolí Laonu.
Na počátku 14. století vznikl v klášteře hudební Codex Las Huelgas, který se zachoval dodnes stejně jako královské pohřebiště a expozice dochované pohřební výbavy zesnulých.


Sodovka

Sodová voda neboli sodovka je pitná voda uměle nasycená oxidem uhličitým.
Sodová voda vznikla v druhé polovině 18. století a její vynález je připisován dvěma autorům, kteří ji vynalezli nezávisle na sobě. V roce 1771 to byl švédský chemik Torber Bergman, kterému se podařilo smísit vodu s plynným oxidem uhličitým. V roce 1772 to byl anglický sládek Joseph Priestly, který jímal oxid uhličitý vznikající při kvašení piva a poté ho míchal s vodou.
Dnes je sodová voda základem při výrobě všech druhů limonád včetně např. Coca-coly. Vyrábí se mísením – sycením vody oxidem uhličitým.
Pro domácí použití je známá tzv. sifonová láhev nebo větší výrobníky sodové vody - sodobary.
V sodobarech je umístěn tzv. saturátor naplněný stlačeným oxidem uhličitým do kterého se rozstřikuje voda. Ze saturátoru je pak odváděna hotová sodová voda přímo k výčepnímu kohoutu.
Sodová voda je pro lidské tělo velmi zdravá a její spotřeba každoročně stoupá.
Sodovka, soda neboli sodová voda, se na Moravě nazývá sifon. Limonáda se moravsky nazývá sodovka.


Luis Váez de Torres

Luis Váez de Torres byl španělský mořeplavec a objevitel Torresova průlivu.
V roce 1612 vyplul z Peru, aby našel „jižní pevninu“, která měla ležet v jižním Tichomoří.
De Torres plul z Peru přes Tichý oceán na západ. Se svou posádkou poprvé vystoupil na břeh na ostrově Sv. Ducha, který patří k jihopacifickému souostroví Vanuatu. Chtěl tento ostrůvek prozkoumat, ale posádka jedné z jeho lodí se vzbouřila. Jedna loď se vrátila do Peru, zbývající pokračovaly v plavbě. Propluli úžinou mezi Novou Guineou a Austrálií – dnešním Torresovým průlivem - a zamířily do filipínské Manily, aby doplnily zásoby.
O Torresově životě se nic dalšího neví. Jeden z jeho společníků na výpravě, de Quiros, přemlouval španělského krále, aby financoval novou výpravu. Po dlouhých odkladech bylo povolení uděleno - to však byl Quiros již delší dobu mrtev.


Západočeská univerzita v Plzni

Západočeská univerzita v Plzni je moderní univerzita založená roku 1991. Sídlí v Plzni, ekonomická fakulta působí kromě Plzně i v Chebu.
Využívá budovy bývalé Vysoké školy strojní a elektrotechnické, Pedagogické fakulty, novou budovu Fakulty elektrotechnické atd.
Fakultě aktuálně hrozí ztráta akreditace pro doktorandské studium, neboť podle rozhodnutí akreditační komise ministerstva školství nemá kvalitní vědeckou činnost. V letech 2002 až 2006 měla jen dva vědecké projekty, z nichž jeden byl ohodnocen jako podprůměrný a druhý s nulovým výsledkem. Fakulta proti rozhodnutí podala odvolání, která má akreditační komise řešit v září 2008.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodlo podle § 79 odst. 4, § 80 odst. 2, § 105 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, o
magisterského studijního programu Právo a právní věda se studijním oborem Právo do 31. července 2012, s oprávněním konat státní rigorózní zkoušky a udělovat titul JUDr., forma studia je prezenční a kombinovaná, standardní doba studia 5 let, pro Fakultu právnickou Západočeské univerzity v Plzni.
Toto rozhodnutí se vydává na základě souhlasného stanoviska Akreditační komise ze dne 3. července 2008.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lez podle § 105 zákona ovysokých školách a § 152 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat rozklad do 15 dnů ode dne jeho doručení k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Karmelitská 7, 118 12 Praha 1.
Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zažalovala rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni, který posvětila diplomy absolventů Zakarpatské státní univerzity a případem se bude zabývat Nejvyšší správní soud. Právnické diplomy ze Zakarpatské státní univerzity zprostředkovával zájemcům z Česka Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s. r. o., ale Česká advokátní komora odmítá uznat jejich platnost. Podle rektora Západočeské univerzity Josef Průša však není důvod tyto tituly nenostrifikovat.
Od roku 1990 – vlastně již před jejím založením – pořádá Západočeská univerzita každoročně Mezinárodní jazykovou letní školu. Kromě českého jazyka pro cizince nabízí MLJŠ angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu, španělštinu, italštinu a od léta 2006 i portugalštinu. O výuku cizích jazyků se starají jak domácí učitelé, tak rodilí mluvčí. Počet zájemců o LŠ každý rok stoupá. V rocích 2005 a 2006 bylo dosaženo 700, v roce 2007 přesáhla návštěvnost 800. Od roku 1996 se MLJŠ koná na univerzitním kampusu v plzeňské městské části Bory.


Michal Ajvaz

Michal Ajvaz je český básník, překladatel a spisovatel, představitel magického realismu, současné literární fantastiky.
Vystudoval češtinu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1994 se živil různými dělnickými profesemi. Pracoval jako sálový dělník v obecním domě na Praze 4, noční hlídač parkoviště, poté jako domovník v hotelu v Krkonoších a čerpač vody u firmy Vodní zdroje. Poté pracoval mezi lety 1996 až 1999 jako redaktor Literárních novin a od roku 2003 je zaměstnán v centru pro teoretická studia Akademie Věd a Univerzity Karlovy. Do roku 1989 nenapsal žádnou knihu, ačkoliv říká, že psal v nepravidelných intervalech už od patnácti let. Svoji první knihu vydává tedy až v roce 1989 a je pojmenována Vražda v hotelu Intercontinental.
Celkově se v Ajvazově tvorbě vyskytuje mnoho symbolů – jako třeba symbol knihy, které po přečtení mizí text, symbolizující utíkající život ad. Ajvaz si uchoval svou hravost a mírnou roztomilost prozaické tvorby, čímž svá díla odlehčuje, přesto jejich vážnost udržuje na takové hranici, aby dávala smysl a působila ve své magičnosti a mýtičnosti přirozeně.
V roce 1997 napsal román Tyrkysový orel, poté v 2001 napsal fiktivní cestopis Zlatý Věk a poté ještě romány Prázdné ulice nebo Cesta na jih, v těchto knihách již opouští svou oblíbenou Prahu a rozšiřuje svoje magické reálie hluboko do světa, například Malajsie, malého alpského městečka, fiktivní jihoafrické země a další a další.
Mimo beletristické knihy psal Michal Ajvaz i filosofické spisy. V roce 1994 vydal knihu Znak a bytí, kde se zamýšlí nad Derridovou filosofií. Poté v roce 1997 vydal dvě knihy, Tiché labyrinty a Tajemství Knihy. A konečně poslední filosofický spis Světelný prales vyšel v roce 2003. Mimo to psal Ajvaz také mnohé eseje a zabýval se filosofií a tvorbou různých magických realistů. V roce 2003 mu proto vyšla kniha Sny gramatik a Záře písmen, kde rozebírá Borgesovu literární tvorbu.
Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře.
Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.
 Vypravěč se vydává po stopách druhého města a v bistru na Pohořelci se setkává s dívkou, jejíž otec dělá v druhém městě velekněze. Čím hlouběji však proniká do tajemství druhého města, tím více je zapleten do nejasností a záhad. Na střeše svatovítské katedrály hovoří s recitačním ptákem, vyslechne rozhovor dvojice, která na zaocánském parníku pluje pražskými ulicemi, střetává se s tajuplnými obyvateli druhého města a uniká jim. Teprve potom si uvědomí, že není možné pochopit druhé město, že se může jen stát jeho součástí. Protože náš svět je světem středů, vnímáme jen to, co jsme zvyklí vnímat, a opomíjíme to, co jsme zvyklí opomíjet. Nehledáme nálady skryté v záhybech záclon a hudbu ve zvucích projíždějícího vlaku. Vypravěč za sebou zanechá knihu coby zprávu o hledání a odchází vstříc zelené tramvaji, aby do druhého města odešel jednou provždy.
Kniha byla oceněna nakladatelstvím Mladé fronty jako nejlepší česká kniha za rok 2003..


Jackass

Jackass je americký televizní seriál vysílaný na MTV od roku 2000 do roku 2002. Jde o skupinu lidí, kteří vymýšlejí mnoho kuriózních, riskantních, vtipných ale i pohoršujících situací. Po skončení vysílání pořadu byly natočeny 2 filmy s protagonisty Jackass. Oba filmy ze strany odborných filmových kritiků sklidily vesměs velmi negativní kritiku. Pořad i jeho protagonisté jsou velmi oblíbení hlavně mezi náctiletou mládeží; jejich rodiče pro typ zábavy, prezentovaný v Jackass, většinou nenalézají pochopení. Přestože Jackass obsahuje úvodní varování, aby jej ti, co jej shlédnou, nenapodovali, je originální Jackass často napodobován, včetně několika skupin v Česku.


Gamezone

Gamezone byl český herní server, který zprostředkovával internetové souboje pro českou online herní komunitu. Vlastníkem serveru byl tehdejší Český Telecom. Do 1. února 2006 Gamezone spravovala společnost Allstar Group, kterou po tomto datu nahradila firma Progamers. Předání Gamezone doprovázely spory a nejasnosti a společnost Allstar o tři dny později na protest spustila konkurenční server Gamepark. Opětovné spuštění Gamezone pod vedením Progamers doprovázela řada potíží a velká část hráčů přešla na Gamepark. Server začal mít potíže a jeho provoz se stal ztrátovým. Dne 5. března 2007 byl provoz serveru ukončen.


Žralok obrovský

Žralok obrovský, též žralok velrybí či nosozubec obrovský, je největší žijící zástupce žraloků. Obvykle dosahuje velikosti kolem osmi metrů, ale v mimořádných případech až 17 metrů. Není však člověku nebezpečný, živí se planktonem a malými rybami. Vyskytuje se v tropických oblastech všech tří oceánů.
Tato největší paryba na světě má charakteristické zbarvení - světlé skvrny a pruhy na tmavém pozadí. Její kůže může být tlustá až 10 cm. Relativně velkou tlamu má umístěnou na čelní straně hlavy, napříč může mít až 2 metry a vejde se do ní až 5 lidí. Zuby jsou malé a vzadu v ústní dutině má na vnitřní straně výrůstky vytvářející jakési „síto“, v němž filtruje mořskou vodu.
Žralok obrovský je největším soudobým žralokem. Udává se, že může dorůstat až 20 m, zatím největší změřený exemplář měřil 13,7 m. Na rozdíl od ostatních žraloků není nijak zvlášť dobrý plavec, obvykle se pohybuje rychlostí okolo 5 km/h.
Se svými 15 000 maličkými zuby je však lidem neškodný, neboť se živí jen planktonem, malými rybami a olihněmi.
Je živorodý . V jednom vrhu samice rodí i 300 mláďat o délce okolo 0,5 m.
Žije ve vodách volných moří a oceánů tropického a subtropického pásma.


Jiří Malý

Prof. MUDr. Jiří Malý byl český antropolog a lékař, profesor na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se historickou a forenzní antropologií a fyzickou antropologií dítěte. Spoluautor protirasistického sborníku Rovnocennost evropských plemen. Po druhé světové válce se spolupracovníky obnovoval Antropologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Hrdličkovo muzeum člověka.


Nekódující RNA

Nekódující RNA je RNA, která se nepřekládá do proteinů. Prakticky se tedy jedná o termín pro všechny druhy RNA vyjma mRNA. K nekódující RNA patří mnoho významných skupin RNA, jako je tRNA, rRNA, ale i různé malé RNA, označované např. siRNA, snoRNA a podobně.


Cvi Cur

Cvi Cur se narodil v malém městečku Zaslav na Ukrajině v roce 1923 jako Čera Čertěnko. Ve věku 2 let emigroval s rodiči do britské mandátní Palestiny. V roce 1936, během Arabského povstání a pogromů v letech 1936 - 1938 působil v řadách Hagany a pomáhal chránit Židy před arabskými povstalci.
Po vypuknutí Války za nezávislost velel batalionu v brigádě Givati a byl zakladatelem průzkumné jednotky Samsonovy lišky vybavené džípy, která bojovala nas jižní frontě.
V roce 1956, po návratu, byl povýšen na generálmajora a jmenován náčelníkem Centrálního velení. V roce 1958 byl jmenován do funkce zástupce náčelníka Generálního štábu IOS a krátce nato odešl do Francie na studia. Do Izraele se vrátil v roce 1960. Ve funkci náčelníka Generálního štábu nahradil v lednu 1961 Chajima Laskova.
První věcí, kterou ve funkci učinil bylo jmenování generála J. Rabina svým zástupcem. Během Curova funkčního období zažíval Izrael relativní klid. Výjimkou byla operace IOS 16. března 1962, když brigáda Golani zaútočila na syrské základny na březích Galilejského jezera, aby zastavila ostřelování Izraele. Během bitvy zahynulo 7 izraelských a 30 syrských vojáků. Přesto ostřelování nebylo zastaveno a 19. srpna 1963 byli při syrském ostřelování Izraele zabiti dva civilisté.
Během svého funkčního období se Cur zasazoval o přípravu IOS na možný útok ze strany arabských zemí. Za jeho působení byla do výzbroje izraelského vojenského letectva zavedena stíhačka Dassault Mirage III, která dokázala zvrátit nadvládu sovětských MiGů-19 ve výzbroji Egypta. Mirage III se později, během Šestidenní války, podílely na izraelském vítězství. Díky Curovi byly do výzbroje také zavedeny britské tanky Centurion a protiletecká rakety MIM-23 Hawk.
Po odchodu z armády byl Cur jmenován generálním ředitelem Mekorotu, národní vodohospodářské společnosti. Na žádost Moše Dajana vstoupil do politiky a v roce 1965 byl zvolen do Knesetu za stranu Rafi. Na místě poslance vydržel ale pouze měsíc, poté odstoupil a vrátil se zpět do Mekorotu.
Po jmenování Dajana ministrem obrany v roce 1967 nastoupil Cur jako jeho poradce. Na tomto místě setrval až do roku 1974. Poté pracoval na několika řídících postech, například v izraelském leteckém průmyslu či společnostech Zim a Hevra le-Israel.
Aktivitu ve veřejných záležitostech si Cur zachoval až do konce života; 29. dubna 2004 podepsal dopis vyjadřující podporu Arielu Šaronovi a jeho plánu na stažení z okupovaných území.


Tolice vojtěška

Tolice vojtěška je fialově kvetoucí rostlina z čeledi bobovité, jež hraje důležitou roli v zemědělství jako krmivo. Jedná se o víceletou luštěninu, jež v závislosti na odrůdě a klimatu obvykle roste 3–12 let. Může dorůst až do výšky 1 metru a má poměrně rozvětvený kořenový systém široký až 4,5 m, což ji činí poměrně odolnou, obzvláště vůči suchu.


Karbon14

Karbon14 je open source vektorový editor z kancelářského balíku KOffice, který je součástí grafického rozhraní KDE.


Bburago

Bburago bylo italským výrobcem modelů aut, který působil v letech 1974-2005.
Nejprve se společnost jmenovala Martoys, ale na konci 70. let změnila své jméno na Bburago. Bburago vyrábělo modely v měřítku 1/43, 1/24 a 1/18.
Modely aut této společnosti byly převážně sportovní a závodní evropská auta, ačkoliv lze v kolekcích najít i americká auta, historická auta nebo Formule 1. Na modelech se dá najít mnoho detailů, například otevíratelné dveře, otevíratelný úložný prostor, palubní deska, volant otáčející koly a další.
V roce 2005 Bburago zbankrotovalo a bylo koupeno společností Maisto, dalším výrobcem automobilových modelů.


.la

Z celkového počtu 6 000 000 obyvatel využívá internet přibližně pouze 15 000.
Britská firma CentralNic začala doménu .la propagovat pro použití zkratky LA, která se často spojuje s městem Los Angeles, ale toto použití se příliš neujalo.


Bohuňovské skály

Bohuňovské skály je označení pro skalní útvary nalézající se v údolí říčky Křetínky necelý kilometr západně od obce Bohuňov v okrese Svitavy. Někdy jsou nazývány také Zemská brána.
Bohuňovské skály tvoří součást přírodního parku Údolí Křetinky. Samotné Bohuňovské skály jsou tvořeny skalnatou soutěskou v údolí říčky Křetínky, která zde obnažila téměř 150 m dlouhé a až 50 m vysoké amfibolitové skalní výchozy. Na těchto výchozech je místy detailně detailně zřetelné provrásnění tzv. ptygmatickými vrásami.


Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký byl druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku Československa.
Antonín Zápotocký byl synem Ladislava Zápotockého, známého českého socialistického novináře a funkcionáře.
Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojuje jako voják rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.
Po vzniku samostatného Československa se Zápotocký stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se Zápotocký zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se pokusu o levicový puč. Za tuto svoji činnost byl pak devět měsíců vězněn a propuštěn je až díky amnestii prezidenta Masaryka.
Ve dvacátých letech patřil Zápotocký ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.
Ve třicátých letech byl činný v odborovém hnutí. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Dráždanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde vykonával funkci kápa. Po skončení druhé světové války požádalo Nizozemsko o jeho vydání pro podezření ze spoluúčasti na smrti několika holandských vězňů. Zápotocký do Nizozemska nikdy vydán nebyl.
Po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
18. června–18. července 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR. 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.
Antonín Zápotocký se jako prezident snažil změnit poměry, které v padesátých letech v Československu panovaly, jsou známy jeho projevy, např. při otevírání Klíčavské přehrady, kdy mluvil proti násilné kolektivizaci venkova – říkal, že kdo ze zemědělců chce vystoupit ze sjednocených zemědělských družstev, může atd. Jeho snahy ale narážely na odpor stranického aparátu v čele s prvním tajemníkem strany Antonínem Novotným, Zápotocký proto záhy na své snažení rezignoval.
Je též velice zajímavé sledovat roli Zápotockého při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval Zápotockého vyloučení ze strany…
Role Zápotockého v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda, události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že Zápotocký dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru.
13. listopadu 1957 pak Antonín Zápotocký zemřel na infarkt – na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.
Tělo Antonína Zápotockého bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.
Vedle politické činnosti se Zápotocký pokoušel i o literaturu a publicistiku. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů - otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokáže vyrovnat s nelehkými životními podmínkami. Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan, popř. do Prahy.
Dvě z jeho děl byly v 50. letech za jeho vlády zfilmovány.


Seznam planetek 104251-104500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Sopron

Sopron '?opron je město v Maďarsku, na západě země. Je centrem stejnojmenného okresu, žije zde 55 000 lidí. Město je oficiálně dvojjazyčné, nicméně podíl obyvatel německé národnosti je v současnosti velmi malý.
Oblast dnešního Sopronu byla osídlena již v dávných dobách. První budovy zde vznikly ale až v době Římské říše. Tehdy neslo latinský název Scarabantia. Nacházelo se zde forum, na jeho místě leží dnes hlavní sopronské náměstí.
Během stěhování národů byla Scarabantia opuštěna, později se sem nastěhovali Maďaři. Ti zpevnili římské hradby, a postavili hrad. V této době získal Sopron své dnešní jméno. Roku 1153 je již zmiňován jako významné město. Roku 1273 bylo město obsazeno vojskem Přemysla Otakara II., znovu ho pro Uhry získal až král Ladislav IV. Kumán.
Osmanské vojsko sice město vyplenilo, ale neobsadilo ho. V této době sem utíkali před Turky Maďaři i z jiných měst, díky tomu tak Sopron rostla na významu. Během protihabsburské vzpoury v zemi město nepodporovalo vzbouřence, ti jej následně obsadili a vydrancovali. Roku 1676 tu vypukl požár, středověké stavby lehly popelem a místo nich byly vystavěny barokní.
Po první světové válce měl Sopron připadnout Rakousku, jako součást provincie Burgenland, což bylo stanoveno poválečnými smlouvami z Trianonu a Saint Germainu. To vyvolalo nepokoje, jejichž výsledkem bylo vyhlášení plebiscitu. V něm zvolili obyvatelé města a osmi přilehlých vesnic 65% většinou připojení k Maďarsku.
Na konci 2. světové války bylo vybombardováno a 6. března 1945 obsazeno Rudou armádou.
V roce 1989 se zde konaly protesty proti komunistické vládě, právě tudy utíkali východní Němci na Západ.
Sopron je pohraniční město, z velké části obklopené hranicí s Rakouskem. V jeho okolí se pěstuje červené i bílé víno, sídlí zde tedy mnoho vinařů. Také se zde nacházejí mnohé historické památky.


Vichystická Francie

Vichystická Francie je pojem užívaný pro Francii v období druhé světové války od roku 1940 do roku 1944. Označuje se tak jednak v širším smyslu s Německem spolupracující vláda maršála Pétaina, v užším smyslu území, které tato vláda fakticky ovládala. Formálně vláda ve Vichy vládla celé Francii, fakticky však spravovala jen území zahrnující jižní část Francie, které bylo formálně svobodné a neokupované nacistickou Třetí říší.
Tehdejší vláda Francie sídlila v lázeňském městě Vichy ve střední Francii a v jejím čele stál maršál Philippe Pétain, který 22. června 1940 podepsal kapitulaci. Touto událostí je datován začátek Vichystického režimu, který se rozpadl po vylodění v Normandii v červnu 1944.


Myšovci

Myšovci je podřád hlodavců, který se od ostatních dvou podřádů odlišuje uspořádáním žvýkacích svalů. Zahrnuje více než čtvrtinu všech druhů savců.
Známými zástupci jsou např. krysy, myši, lumíci, křečci, pískomilové a tarbíci. Myšovci mají obvykle zašpičatělý obličej, hmatavé vousky a jsou většinou malí a noční živočichové.
Vyskytují se po celém světě vyjma Antarktidy a obývají skoro všechny suchozemské biotopy.
Některé druhy, jako například hraboši, myšice a myši, si hloubí podzemní nory. Jiné jsou svázány s vodou. Druhy žijící v otevřených prostředích mívají dlouhé nohy, dlouhé ťapky a větší uši k zjišťovaní predátorů na co možná největší vzdálenost.


Marcel Balsa

Tento Francouz se narodil v první lednový den v Saint Frion, malé vesničce provincie Limousin. Dříve než propadl vášni pro sportovní vozy, pokoušel své štěstí s motocyklem a neunikl pozornosti Talbota a Delahaye. Už v roce 1939 se svezl s Bugatti T35B při příležitosti Grand Prix Pau, ale závod nedokončil. V ten samý rok však vypukla druhá světová válka a žádné závody se nekonaly. Po skončení války koupil další Bugatti tentokrát typ 51 a v prvním poválečném závodě konaném v Bologni dokázal zajet na pátém místě. V Grand Prix Marseille zajel pole position a v závodě znovu dosáhl pátého místa. Marcel Balsa byl zapáleným amatérem, ale žádným hazardérem, jezdícím na hranicích svých možností. Koncem čtyřicátých let začalo být více než jasné, že jeho Bugatti ztrácí na konkurenci, Balsa se proto rozhodl postavit si vlastní vůz Formule 2 a vybavil ho motorem BMW. S tímto vozem dokázal dobýt čtvrté místo v Grand Prix Lucemburska 1949. O rok později již řídil nový vůz Jicey BMW a umístil se na třetím místě v Grand Prix Cadours, v závodě, kde přišel o život Raymond Sommer. V roce 1952 ho mohli vidět diváci na startu Pařížské Grand Prix pro vozy F2 a později také na Grand Prix Německa, které bylo započítáváno do mistrovství světa F1. A tento závod ho proslavil i když odkroužil pouhých 6 kol. Nejenže se zapsal do statistik jako účastník Formule 1, ale v době, kdy pilotoval vůz F1, mu bylo 51 let a 206 dní a stal se tak jedním z nejstarších pilotů Formule 1. V roce 1953 se konečně dočkal svého vítězství, stalo se tak při GP Montelhery. Sportovní činnost ukončil v následujícím roce, když zahynul Guy Mairesse při testech nového vozu a poté, co Balsa skončil na pátém místě v Cadours. O Marcelu Balsovi se znovu píše až po 30 letech, když noviny z 11. srpna 1984 oznámily celému světu jeho smrt. Jeho dcera o něm řekla : « Byl to šťastný člověk, celý život dělal jen to, co doopravdy chtěl,… a naučil mě poslouchat motor »


Hotel Crowne Plaza Prague

Hotel Crowne Plaza se nachází v Praze 6 v Dejvicích a je zařazen na seznam kulturních památek.
Jedná se o jednu z nejtypičtějších ukázek socialistického realismu v Praze. Budova byla postavena v letech 1952 až 1954 z rozhodnutí tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky. Celkem má budova 16 pater, výška činí 88 m, z toho vlastní budova měří 67 m, kalich 10 m a hvězda 1,5 m.
Budova prošla v letech 1996–1997 celkovou rekonstrukcí. V současné době disponuje 254 plně klimatizovanými pokoji a osmnácti konferenčními místnostmi, jež mají kapacitu 400 osob. Součástí stavby byl také i protiatomový kryt, ve kterém by mohlo přežít 600 osob po dobu 14 dní, ten byl však nakonec přeměněn na šatny zaměstnanců.


Babočka admirál

Babočka admirál je jeden z největších denních motýlů Česka z čeledi babočkovitých. Rozpětí křídel dosahuje šesti centimetrů. Je rozšířena v téměř celé Evropě, severní Americe, Asii a severní Africe. Vyskytuje se převážně v teplejších oblastech, ale v létě migruje i dále na sever. U nás výjimečně přezimují. Velmi charakteristické jsou oranžové pruhy a bílé skvrny na předních křídlech, které jsou velmi kontrastní k tmavě hnědému podkladu. Housenky se živí kopřivami, dospělci nektarem a na podzim mnohdy zralým ovocem.


Třída New Mexico

Třída New Mexico byla třída bitevních lodí US Navy. Skládala se z jednotek USS New Mexico, USS Mississippi a USS Idaho. Dvě z lodí byly dokončeny na sklonku první světové války a jedna v roce 1919, všechny tři se zapojily do bojů druhé světové války, zejména podporovaly vyloďovací operace v Pacifiku. Krátce po válce byly dvě lodi vyřazeny, zatímco Mississippi sloužila ještě dekádu jako cvičná a experimentální loď – například na ní byly testovány řízené střely RIM-2 Terrier.
Všechny tři lodě byly stavěny v loděnicích na východním pobřeží USA. New Mexico byla stavěna loděnicí New York Navy Yard v Brooklynu v New Yorku. Kýl lodi byl založen v říjnu 1915, trup byl spuštěn na vodu v dubnu 1917 a v květnu 1918 byla loď dokončena. Mississippi stavěla loděnice Newport News Shipbuilding & Dry Dock Company v Newport News ve Virginii. Kýl lodi byl založen v dubnu 1915, trup byl spuštěn na vodu v lednu 1917 a v prosinci 1917 byla loď dokončena. Idaho postavila loděnice New York Shipbuilding Company v Camdenu ve státě New Jersey. Kýl lodi byl založen v lednu 1915, trup byl spuštěn na vodu v červnu 1917 a v březnu 1919 byla loď dokončena.
Třída New Mexico konstrukčně navázala na první americké moderní bitevní lodi tříd Nevada a Pennsylvania. Podobně jako lodě třídy Pennsylvania nesla třída New Mexico dvanáct 356mm kanónů ve čtyřech třídělových věžích, novinkou ale bylo použití děl o délce hlavně 50 ráží.
Sekundární výzbroj původně tvořilo 22 kusů 152mm kanónů o délce hlavně 51 ráží, umístěných v kasematech. Kasematy pro osm z nich byly umístěny na bocích trupu, ostatních čtrnáct již bylo nově umístěno v nástavbě. Trupové kasematy byly dosti nepraktické při zhoršeném počasí a proto z nich byla výzbroj demontována. Protiletadlovou výzbroj původně tvořily dva 76mm kanóny. Pohonný systém lodi New Mexico se od následujících jednotek lišil. Všechny lodě měly čtyři lodní šrouby a dosahovaly rychlosti 21 uzlů.
V letech 1930–1934 byly všechny lodě modernizovány. Dostaly v podstatě novou, mohutnější nástavbu, mřížové stěžně byly vyměněny za trojnožkové, byly vyměněny kotle a turbínová soustrojí, nový byl systém řízení palby a zabudována byla též protitorpédová obšívka. Výrazně narostl výtlak lodí i jejich šířka. Byly také odstraněny dvě z kasematových 127mm kanónů a lodě naopak dostaly osm 127mm protiletadlových kanónů o délce hlavně 25 ráží. Během války lodě nesly silnou protiletadlovou výzbroj tvořenou 40mm a 20mm kanóny.
Mississippi a New Mexico byly dokončeny a zařazeny do služby ještě před koncem první světové války. V roce 1919 New Mexico do Evropy dopravila amerického prezidenta Wilsona, který se zde zapojil do Pařížská mírová konference. Následující dekádu pak lodě sloužily v Pacifiku a v první polovině 30. let pak byly modernizovány.
V době vypuknutí druhé světové války sloužily všechny tři lodě v oblasti Pacifiku, v roce 1941 ale byly převedeny do Severního Atlantiku. Po napadení základny Pearl Harbor Japonskem byly všechny tři lodě převeleny zpět do Pacifiku, aby nahradily bitevní lodě, vyřazené či potopené během náletu a operovaly zde až do konce války. Vzhledem k jejich nízké rychlosti nebyly vhodné k doprovodu úderných svazů letadlových lodí a proto zejména podporovaly spojenecké vyloďovací operace.
Mississippi též bojovala v historicky posledním střetnutí bitevních lodí – bitvě v úžině Surigao dne 25. října 1944, ve které byl zničen Nišimurův Jižní svaz, skládající se z bitevních lodí Jamaširo, Fusó, těžkého křižníku Mogami a čtyř torpédoborců.
New Mexico a Idaho byly v roce 1946 vyřazeny ze služby a v roce 1947 prodány k sešrotování. Naopak Mississippi byla v roce 1946 přestavěna a sloužila jako cvičná a pokusná loď, určená ke zkoušení nových zbraní – kanónů, radarů a řízených střel. Například na ní došlo k prvnímu odpalu protiletadlové řízené střely RIM-2 Terrier. V roce 1956 byla Mississippi vyřazena a prodána k sešrotování.


Jean Lorrain

Jean Lorrain, vlastním jménem Paul Duval, byl francouzský dekadentní básník, spisovatel a novinář.
Narodil se v rodině majitele lodí v Normandii. Rodiče ho poslali do internátní školy poblíž Paříže ve Vanves a ve Arcueil, kde studoval v letech 1864-1872. Po návratu do rodného Fécamp se měl stát otcovým partnerem a nástupcem v obchodní kariéře. V letech 1875-1876 prodělal vojenskou službu. V roce 1878 začal studovat práva, ale studia v roce 1880 opustil a věnoval se literatuře. Působil jako redaktor společenské rubriky novin Courrier français, L'Écho de Paris a dalších. Byl znám svým dandysmem. Účastnil se literárních salonů, které pořádala spisovatelka a kritička Rachilde.
Jeho dekadentní povídky a romány provokovaly na svou dobu otevřeným přiznáním homosexuality a popisy nemorálních scén. Je rovněž autorem cestopisných črt z Afriky, Turecka a Korsiky. Užíval též pseudonymy Raitif de la Bretonne a Daniel de Kerlor.


Kozomín

Kozomín je obec okresu Mělník. Leží asi 6 km od města Kralupy nad Vltavou v nadmořské výšce 265 m n.m. V obci žije 268 obyvatel.
První písemné zprávy o obci jsou datovány okolo roku 1400.
V obci se nachází památkově chráněný morový sloup z roku 1777.


Velké Popovice

Obec Velké Popovice se nachází ve Středočeském kraji v okrese Praha-východ 10 km jihovýchodně od okraje Prahy. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 2095 obyvatel.
 Image:Velké Popovice, Husova str.jpg|Lékařský dům Image:Velké Popovice, Masarykova str.jpg|Masarykova ulice
Brtnice | Dub | Dubiny | Klenové | Krámský | Křivá Ves | Lojovice | Mokřany | Řepčice | Velké Popovice


Nádraží Praha-Veleslavín

Praha-Veleslavín je nácestná železniční stanice na trati 120 z Prahy do Rakovníka.
V roce 1863 byla Lánská koněspřežka nahrazena parní železniční tratí, na které byla vybudována dnešní stanice. Stanice leží mezi nádražími Praha-Dejvice a Praha-Ruzyně na 7,7. traťovém kilometru. Na dejvickém zhlaví stanice se nachází železniční přejezd se závorami a stavědlo. Druhé stavědlo se nachází na ruzyňském zhlaví.
Pro nákladní dopravu nemá stanice prakticky žádný význam. Vlečka do místní teplárny byla v roce 2008 snesena. Nádraží se nachází v těsné blízkosti tramvajové zastávky Nádraží Veleslavín na Evropské ulici.
 File:Veleslavín, nádraží, zastřešený prostor.jpg|Zastřešený prostor před stanicí určený jako čekárna Image:Nadrazi Veleslavin-stavedlo.jpg|Stavědlo na dejvickém zhlaví a přejezd Veleslavínské ulice


Ragnvald Knaphövde

Ragnvald Knaphövde byl švédským králem v roce 1125. Je zmíněn pouze ve Västgötalagenu, což je nejstarší švédská dochovaná písemná památka.
Hned, jakmile byl zvolen králem, vykonal závaznou královskou cestu po Švédsku, tato cesta se nazývá Eriksgata. Při této cestě však udělal jednu chybu, pošetilecky nepřijal rukojmí od mocných klanů. Následkem toho bylo jeho zavraždění v blízkosti Falköpingu ve Västergötlandu.


Severská kosmologie

Severská kosmologie, tak jak ji podávají prameny severské mytologie, rozeznává devět světů. Jejich názvy jsou zakončeny na -heimr nebo -gar?r. Podle současných výzkumů jména všech světů původně končila na -heimr.
Mimo Midgard se dá zbývajích osm světů rozdělit do protikladných dvojic:
Všechny světy spojuje Yggdrasil, strom světa, ale v pramenech ohledně jejich uspořádání panuje určitá nekonzistentnost. Na jednu stranu, tři kořeny Yggdrasilu vyrůstají u tří studní, které jsou umístěné ve třech různých světech, ale na stranu druhou, v Mladší Eddě je Ásgard a Álfheim umísťen do nebe. Příliš jasný není také vztah mezi Helheimem a Niflheimem.


Povstání

Povstání je forma boje proti vládnoucí vrstvě, či proti okupující armádě, kterého se účastí z pravidla větší část obyvatelstva. Boj může probíhat jak pomocí zbraní, tak i pomocí pasivních prostředků jako jsou stávky, sabotáže, či nespolupráce s vládnoucí vrstvou.
Během povstání stojí proti sobě často nesourodé skupiny obyvatelstva, kdy na jedné straně jsou armádní, či vládní složky a na straně druhé revoltující civilisti, kteří jsou jen sporadicky vybaveni ukořistěným materiálem a většinou nedisponují těžkou technikou.
Občasným rysem povstání je spontánnost, se kterou propuká, jelikož není za jistých podmínek přímo nikým řízeno, ale je to stav blízký k anarchii. Oproti tomu je druhá část povstání, u kterých se jedná o předem připravené akce, jenž mají za cíl organizované převzetí moci jinou skupinou. V takovýchto případech se používají termíny puč a revoluce v závislosti na způsobu převzetí vlády.
Na konci druhé světové války došlo k mnoha povstáním proti okupujícím nacistům, ať už v Budapešti, na Slovensku, ve Varšavě, či v Praze.
V době totality byly provedeny pokusy o vymanění se ze sféry vlivu komunismu, což vedlo k ozbrojenému povstání v Maďarsku, jenž bylo krvavě potlačeno a v Československu.


Kjeldahlova metoda

Princip: Po mineralizaci organické dusíkaté látky varem s koncentrovanou kyselinou sírovou se dusík přítomný ve formě různých funkčních skupin převede na amoniak, který zůstane vázán ve formě síranu amonného, alkalizací se ze síranu uvolní a stanoví se titračně
a. mineralizace ke vzorku se přidá kyselina sírová + peroxid vodíku nebo kyselina chloristá nebo katalyzátor [katalyzátor = směs síranu měďnatého, selenu a síranu draselného] a vzorek se zahřívá na pískové lázni nebo elektrické plotně; kyselina sírová mineralizuje bílkoviny, oxidační činidla převádějí uhlík na oxid uhličitý. Odbarvení obsahu a husté bílé dýmy oxidu sírového avizují konec mineralizace. Dusík z organických látek dává s kyselinou sírovou síran amonný
Po alkalizaci obsahu mineralizační baňky louhem sodným se uvolněný amoniak destiluje s vodní parou do o HCl + titrace nadbytku kyseliny louhem sodným, za použití metylčerveně jako indikátoru nebo do o H3BO3 + titrace KHJ2O6, což je přesnější než titrace louhem
Stanovení bílkovin krevního séra kjeldahlizací je komplikovanější o to, že v krvi jsou přítomny i dusíkaté látky nebílkovinného původu. Je proto zapotřebí stanovit celkový dusík v krvi, poté vysrážet bílkoviny, např. kyselinou trichloroctovou a v supernatantu stanovit také dusík. Dusík bílkovin pak bude rozdílem mezi dusíkem celkovým a nebílkovinným:
Metoda je obecně zdlouhavá a vyžaduje digestoř. V praxi se v podstatě nepoužívá, slouží však stále jako metoda referenční pro definici referenčních materiálů
Dříve používaná rutinní mineralizační metoda - vysrážené bílkoviny se mineralizovaly s kyselinou sírovou a: • vzniklý síran amonný se stanovil fotometricky při použití Nesslerova činidla [tetrajodortuťnatan draselný) • uvolněný amoniak reagoval za katalýzy nitroprussidem sodným s fenolovým činidlem Berthelotovou reakcí za vzniku modrého zbarvení vhodného k fotometrii


David Irving

David John Cawdel Irving je kontroverzní britský historik-samouk, publicista a spisovatel se zaměřením na literaturu faktu o období 2. světové války a nacistické Německo. Tento popírač holokaustu, rasista, antisemita, a úmyslný falzifikátor historie, blízký neonacistickým kruhům, je autorem zhruba 30 knih, mezi jinými Zničení Drážďan, Hitlerova válka, Churchillova válka, Rommel - liška pouště. Většinu knih napsal v angličtině, některé v němčině.
Na konci minulého století prohrál občanskoprávní spor s historičkou Deborah Lipstadtovou a jejím nakladatelstvím Penguin Books. Podle výsledného rozsudku je Irving popírač holocaustu, rasista, antisemita a notorický falšovatel historie. V Rakousku byl Irving odsouzen a uvězněn pro zpochybňování holocaustu, je persona non grata v Německu, Rakousku, Itálii a Kanadě. Mezi jiným zpochybňoval také existenci plynových komor v Osvětimi, na což později přehodnotil svůj názor.
David Irving se narodil roku 1938 v britském Huttonu. Jeho otec byl důstojníkem královského námořnictva, matka ilustrátorka. Po dokončení střední školy začal studovat přírodní vědy nejprve na Imperial College London a posléze na Londýnské univerzitě. Svá vysokoškolská studia však nikdy nedokončil. Historii nikdy nestudoval, v tomto oboru je autodidaktem. Jako student se účastnil činnosti britských konzervativců a v roce 1959 působil jako editor satirického časopisu Carnival Times, ve kterém se mimo jiné zastával apartheidu v Jihoafrické republice. Po ukončení studia pracoval rok jako dělník v Severním Porýní-Vestfálsku v železárnách koncernu Thyssen. Naučil se tam perfektně německy, tyto znalosti využil ve své pozdější činnosti. Potom se odstěhoval do Španělska, kde pracoval jako úředník na letecké základně.
Při svém pobytu v Německu se začal zajímat o německé dějiny a na toto téma v letech 1959 až 1961 publikoval v Británii několik článků. V roce 1962 napsal pro německý pravicový časopis Neue Illustrierte řadu 37 článků zabývajících se bombardováním Drážďan . Z nich také vycházel ve své první knize The Destruction of Dresden, zabývající se především oprávněností spojeneckých náletů na Německo a saskou metropoli ke konci války. V prvním vydání knihy Irving uvádí 100 - 250 tisíc obětí bombardování Drážďan, což je mnohem více, než do té doby publikované relevantní prameny. V dalších vydáních knihy snížil tento údaj na 50 - 100 tisíc obětí, přičemž dnes uznávaný odhad počtu obětí se pohybuje mezi 25 až 35 tisíc obětí.
V listopadu 1963 se do jeho londýnského bytu vloupal aktivista Gerry Gable se svými komplici, protože tam chtěl uloupit kompromitující materiály. V lednu 1964 byl Gable zatčen, ke svému skutku se přiznal a byl za něj následně i odsouzen.
Od té doby napsal Irving řadu knih, které se zabývají především obdobím druhé světové války. Do konce šedesátých let vyšly ještě v roce 1964 The Mare´s Nest, která se věnuje vývoji takzvaných zázračných zbraní v nacistickém Německu, roku 1967 The Virus House, věnovaná německému atomovému programu, The death of General Sikorski, která pojednává o smrti předsedy polské exilové vlády při údajné letecké nehodě u Gibraltaru a The Destruction of Convoy PQ 17 o pokažené spojenecké námořní operaci na konvojové trase do Sovětského svazu.
V dalších letech vydal řadu knih, k nimž patří biografie Erwin Rommela, Josepha Goebbelse, Hermanna Göringa, Winstona Churchilla, Erharda Milcha, knihu Hitlerova válka, v níž se snažil o vylíčení průběhu války z pohledu Hitlera a zpochybnil v ní představu Hitlera jako všemocného diktátora nezávislého na svém okolí, a Nuremberg: The Last Battle, kde vylíčil průběh Norimberského procesu a snažil se mimo jiné zodpovědět otázku, kdo poskytl Göringovi ampuli s jedem.
Od devadesátých let příležitostně spolupracuje s kalifornským Institute for Historical Review.
V poslední letech se dostaly do zájmu médií a veřejnosti jeho názory na holocaust. Již ve své knize Hitlerova válka zastával názor, že Hitler konečné řečení židovské otázky nenaplánoval a do roku 1943 ani o jeho realizaci nevěděl. Ke konci osmdesátých let a na počátku let devadesátých zastával názor, že v Osvětimi neexistovaly plynové komory, který však na základě svého studia sovětských archivů přehodnotil.
Ze strany svých některých odpůrců je označován za antisemitu a popírače holocaustu. Irvingovo dílo kromě jiných hodnotí relativně pozitivně některé radikálně pravicové, neonacistické či antisemitské organizace, což je často používáno ze strany jeho odpůrců jako politický argument proti Irvingovi.
Roku 1995 prohrál občanskoprávní spor, v němž žaloval historičku Deboru Lipstadtovou pro pomluvu, které se měla podle jeho názoru dopustit tím, že jej ve své knize Popírání holocaustu označila za popírače holocaustu a antisemitu. Soud jeho žalobu zamítl a ztotožnil se s tvrzením Lisptadové, že Irving je antisemita a popírač holokaustu, který z vlastních ideologických důvodů opakovaně a vědomě dezinterpretoval a manipuloval historické prameny. Rozsudek pro Irvinga znamenal nejen porážku v soudním sporu, ale též vážné finanční potíže a diskreditaci v očích většiny veřejnosti.
David Irving byl postupně označen za personu non grata v řadě zemí.
Když v roce 2005 na pozvání univerzitního studentského spolku Olympia navštívil Rakousko, kde na něj byl od konce 80. let pro jeho výroky ohledně holocaustu vydán zatykač, byl zatčen a odsouzen pro trestný čin popírání holocaustu na 3 roky vězení, přestože již dříve odvolal své tvrzení zpochybňující existenci plynových komor. Propuštěn byl předčasně v prosinci 2006.
Proti uvěznění Irvinga se postavila řada zastánců svobody slova, dokonce i jeho odpůrkyně Deborah Lipstadtová.
V roce 2007 se účastnil se svým vydavatelstvím Focal Point Publications Mezinárodního knižního veletrhu ve Varšavě, kde propagoval své knihy a obhajoval tezi, že Hitler nevěděl nic o holocaustu. Plánoval zde i tiskovou konferenci. Byl však z veletrhu i se svým vydavatelem vykázán, což rozhořčeně komentoval tím, že v Polsku nemají svobodu slova, a klasifikoval to jako velkou hanbu pro Poláky.
Jeho kritici tvrdí, že svých dílech projevuje snahy zkreslovat získaná fakta, účelově vybírá a falšuje zdroje a používá značně neprofesionální pracovní metody. Oproti většinově udávaným údajům a pracím jiných známých historiků prý navyšuje škody způsobené Německu, zveličuje spojenecké válečné zločiny a naopak umenšuje nebo bagatelizuje válečné zločiny Třetí říše.
Má zakázán vstup na území Německa, Rakouska, Itálie a Kanady.
Řada jeho knih vyšla v České republice, na českém trhu s historickými tituly patří k nejpřekládanějším autorům.
Někteří odpůrci Irvinga v České republice chtěli Irvingovy knihy zakázat půjčovat v českých knihovnách a prodávat v knihkupectvích. Tyto snahy však například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák, ač sám nemá Irvinga v oblibě, odmítl.


Krymský front

Krymský front byl název vojenské formace Rudé armády za druhé světové války.
== Historie == Krymský front vznikl 28. ledna 1942 při rozdělení Kavkazského frontu na Zakavkazský vojenský okruh a Krymský front. Frontu připadla vojska nacházející se na Kerčském a Tamaňském poloostrově.
Vojska frontu se v únoru dubnu 1942 třikrát pokusila zaútočit z Kerčského poloostrova směrem do vnitrozemí Krymu, ale německou obranu neprorazila. 8. května naopak přešla do útoku německá 11. armáda, už 16. května padl Kerč, zbytky sovětských vojsk se evakuovaly na Tamaňský poloostrov.
19. května 1942 byl Krymský front zrušen, vojska byla předána Severokavkazskému frontu.


Koňasové z Vydří

Byl to šlechtický rod, který sídlil v Čechách i na Moravě v období před i po Bílé hoře. Po bílé hoře jejich význam dosti upadal. Byli postiženi pobělohorskými konfiskacemi, které probíhali v Čechách. Patřil k významným moravským rodům.
Erb: v červeném štítu dva rohy s nátrubky. V klenotu jsou rohy ze štítu. Přikrývadla jsou červeno-stříbrná.
Mezi významné členy tohoto rodu patřil Antonín Koňas z Vydří. Jinak se psal Antonín Koniáš, známí jako páter Koniáš. Narodli se v únoru 1691 a zemřel 27.10. 1760 v Praze. Byl český kazatel, misionář, cenzor a náboženský spisovatel, člen jezuitského řádu.
Koniáš zasvětil celý svůj život katolické protireformaci v českých zemích. Věnoval se jí jak v kázáních tak i ve své literární činnosti. Jeho boj proti protestantské literatuře vedl ke spálení značného množství knih. Byl vynikajícím kazatelem, což vydatně uplatnil při misiích v rámci rekatolizace.
Narodil se v Praze Vojtěchu Koniášovi, knihtiskaři v jezuitském Klementinu, a jeho manžlece Kateřině. Základní vzdělaní získal při jezuitském kostele sv. Klimenta, střední koleji Klementina. V sedmnácti letech v roce 1708, vstoupil do jezuitského řádu. Po dokončení studií bohoslovectví v roce 1719 se věnoval misijní činnosti ve vychodních, jižních a západních Čechách. Antonín Koniáš horlivě kázal. Vedl asketický způsob života. „Bludné knihy" nahrazoval katolickými - „ nenapravitelné knihy" pálil, některé „opravil" a pouze zcela „nenapravitelné knihy" pálil. Bylo jich dohromady asi 30 000. Koniášovým cílem bylo „vytvořit nové katolické Čechy".
Dalšimi členy rodu Koňasů z Vydří byli: Hynek a Jindřich z Vydří, kteří drželi roku 1513 tvrz v České Olešné. Václav Koňas z Vydří držel Českou Olešnou v letech 1608-1619. Roku 1595 prodal Volf Koňas z Vydří dvůr v Rozseči zvaný Tomášovský s domem, lesem a pěti rybníky svému písaři Petru Radkovskému za 700 zlatých. Po matce zdědil Bolíkov s polovinou Slavětína. Polovinu slavětína v roce 1570 odprodal. Na Bolíkově se připomínal v letech 1566-1590. Jeho manželkou byla Johanka Stránecká ze Stránec. Hynek Koňas z Vydří byl majitelem statku v Palupíně. Zemřel roku 1635. Na palupíně Koňasové pobývali 90 let. Eufrozina Mitrovská, rozená Koňasová z Vydří darovala zvon na věž v Krasonicích. Byla příbuzná s Eliškou, manželkou Jana Kusého z Mukoděl. Jeho synům odkázala a to dospělému Štěpánovi a ještě mladistvému Vilímovi poměrně rozsáhlé statky v okolí Telče. Víme, že do rodu patřila také Justyna Polyxena Koňasová z Vydří, za svobodna Kobylková z Kobylího. Dcera Jindřicha Václava Kobylky z Kobylího. Žádné informace o ní nemáme. Josefína Franchimontová z Frankenthalu provdaná Koňasová z Vydří zdědila roku 1709 panství Nalžovice včetně zámku. Nalžovice odkázala svému příbuznému Janu Václavovi Asterlovi z Astfeldu. Koňasové z Vydří pobývali od roku 1531 až do do třicetileté války v Kostelním Vydří. Provedli zde přestavbu staré gotické tvrze, ze které zbylo několik portálků, na modernější renesanční sídlo. V letech 1520-1607 drželi Budeč. V 16. století přestavěli tvrz ve Štěpkově.


Trhanovská alej

Trhanovská alej je chráněné stromořadí mezi Trhanovem a osadou Nové Hamry. Stromořadí rostoucí okolo silnice č. 195 v nadmořské výšce 450 m je tvořeno přibližně 140 stromy lípy malolisté a velkolisté. Původní stromy jsou přibližně 350 let staré, obvod jejich kmenů je od 350 do 620 cm, nejvyšší dosahují 22 m. Přes částé ošetřování se zdravotní stav aleje horší, stromořadí je však doplňováno – několik desítek lip tak pochází ze současnosti. Alej je chráněna od roku 2001 pro svůj věk a jako krajinná dominanta.


13. říjen

13. říjen je 286. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 79 dní.


Seznam československých televizních seriálů

Seznam seriálů Československé televize. Po rozdělení státu: Seznam českých televizních seriálů a Seznam slovenských televizních seriálů


Zeiseho sůl

Zeiseho sůl je chemická sloučenina názvu trichloro-platnatan draselný. Na atom centrálního kovu jsou vázány ligandy vícestředovou tzv. haptickou vazbou.
Je to organokovová sloučenina s patnácti valenčními elektrony a jedním nepárovým elektronem. S kationtem draselným vytváří komplex iontové povahy.
Dehydratací ethanolu vzniká ethylen, který reaguje s tetrachlorplatnatanem didraselným na produkt zeiseho soli. Platina má koordinační číslo rovno čtyřem, z čehož jsou tři Cl- ligandy. Čtvrtým ligandem je ethylen, na který se platina váže haptickou vaznou ?2.


OSGi Service Platform

OSGi Service Platform je specifikace dynamického modulárního systému pro programovací jazyk Java. Standard je definován a udržován mezinárodním konsorciem OSGi Alliance. OSGi umožňuje instalaci a odebírání modulů za běhu, definuje životní cyklus modulu a nabízí infrastrukturu pro spolupráci modulů skrze služby. V současné době je OSGi Framework považován za nejvyspělejší modulární systém pro Javu. Zakládají se na něm například nové verze téměř všech velkých aplikačních serverů.
Historie OSGi sahá až do roku 1998, kdy započaly práce na první verzi specifikace. Původně bylo OSGi cíleno na potřeby systémů pro chytré domácnosti. Díky tomuto původnímu zaměření je OSGi Framework velmi kompaktní. Plná implementace aktuální verze R4 může být jediný jar s velikostí kolem 250KB. K nárůstu pozornosti kolem OSGi došlo s úspěchem platformy Eclipse, jež ve verzi 3.0 vyměnila proprietární modulární systém za vlastní implementaci OSGi Equinox. Další oblastí, kde došlo k rozšíření OSGi, na poli aplikačních serverů – je základem nových verzí serverů WebLogic, Websphere, JBoss, GlassFish, JOnAS a dalších .
V poslední době se OSGi pomalu začíná využívat na poli enterprise aplikací, které jsou tradičně doménou Java EE. Zatím se jedná spíše o první pokusy, než masovou adopci OSGi Frameworku pro tvorbu enterprise aplikací. Mnoho vývojářů považuje vývojový model OSGi za příliš komplikovaný oproti Java EE a nevidí dostatek přínosů vyvažujících přidanou komplexitu zejména u malých a středních aplikací. Hlavní silou prosazující OSGi na poli enterprise aplikací se vedle dodavatelů jednotlivých implementací stala společnost SpringSource stojící za úspěšným Spring Framework. V případě SpringSource dm Server není OSGi využito pouze vnitřně v infrastruktuře serveru, ale je i základní jednotkou nasazení.
Podívejme se podrobněji na architekturu OSGi Frameworku a její jednotlivé vrstvy.
OSGi Framework je použitelný na široké škále virtuálních strojů včetně široké škály implementací v mobilních zařízeních. Execution Environment je abstrakcí JRE definující dostupné balíčky v daném prostředí. Každý modul přitom může uvést požadovaný minimální Execution Environment potřebný k jeho běhu. Modul uvádějící jako požadovaný Execution Environment J2SE-1.5 tak půjde nainstalovat například do OSGi kontejnerů běžících nad Javou 5 či Javou 6, ale ne do kontejneru běžícího nad Javou 1.4, či virtuálním strojem podporujícím pouze Javu ME.
Bundle-SymbolicName: Jedinečný identifikátor modulu. Měl by dodržovat konvenci pro pojmenovávání balíčků v Javě a v ideálním případě být shodný s identifikátorem balíčku nejvyšší úrovně v daném modulu. Jedná se o jedinou povinnou hlavičku.
Bundle-Version: Verze modulu skládající se ze tří číselných částí a volitelně jedné textové. Pokud není uvedena, uvažuje se verze 0.0.0. Každý modul by však měl specifikovat verzi.
Bundle-Name: Člověkem čitelné pojmenování modulu například pro potřeby řídících systémů, kde se může zobrazit namísto či spolu se symbolickým jménem.
Bundle-Activator: Třída implementující rozhraní BundleActivator definující metody volané v rámci životního cyklu modulu. Definuje 2 metody, ve kterých je jako parametr předáván BundleContext – objekt umožňující interakci s okolím. Aktivátor je volitelný.
Export-Package: Jednotkou závislosti mezi moduly je jeden Java balíček. Tato hlavička říká, že balíček org.example.bundle.package obsažený v našem ukázkovém modulu má být přístupný ostatním modulům. Dále uvádí verzi exportovaného balíčku. Nakonec je uvedena ještě uses direktiva, která říká, že třídy v balíčku org.example.bundle.package využívají tříd z importovaného balíčku org.example.utility.package. Tato direktiva zaručí, že kterýkoli jiný modul importující balíček org.example.bundle.package a zároveň org.example.utility.package uvidí stejnou verzi org.example.utility.package jako tento modul. Vhodný nástroj dokáže tyto direktivy automaticky počítat.
Import-Package: Exportováním balíčku dává modul možnost ostatním modulům využívat třídy definované v daném balíčku. Aby je však ostatní jiný modul mohl využívat, musí je explicitně importovat. Tato hlavička říká, že tento ukázkový modul využívá balíček org.example.utility.package. Pokud v OSGi kontejneru není přítomný žádný modul exportující daný balíček s potřebnou verzí, nebude možné tento modul použít. Verze je v tomto případě uvedená rozsahem. Verze 1.4.0 je zřejmě verzí, proti které byl ukázkový modul vyvíjen a jeho autor zároveň vyjadřuje důvěru, že až do verze 2.0.0 daného balíčku bude použité API zpětně kompatibilní. V případě více dostupných verzí bude pro tento modul viditelná nejvyšší verze balíčku vyhovující rozsahu a zároveň nezpůsobující konflikty s ostatními importy a omezeními.
Require-Bundle: Zatímco importování balíčku nevytváří „tvrdou závislost“ na jakémkoliv jiném konkrétním modulu, tato hlavička udává přímou závislost na konkrétně uvedeném modulu. Dochází k importu všech exportovaných balíčků uvedeného modulu. Doporučuje se pokud možno používat pouze Import-Package hlavičky, kterými lze udržet minimální rozsah závislostí a předcházet tak konfliktům.
Každý OSGi modul prochází dobře definovaným životním cyklem. Pokud není Frameworkem spravován, nachází se ve stavu uninstalled, po instalaci do Frameworku se nachází ve stavu installed a je učiněn pokus o uspokojení jeho závislostí definovaných hlavičkami Import-Package a Require-Bundle. Pokud jsou tyto závislosti uspokojeny, přechází modul do stavu resolved, ve kterém jsou již jím exportované balíčky dostupné ostatním modulům. Pokud závislosti modulu nelze v dané chvíli uspokojit, zůstává ve stavu installed a po instalaci dodatečných modulů může být zopakován pokus o uspokojení jeho závislostí.
Ze stavu resolved může být modul nastartován – je zavolána metoda start jeho aktivátoru, pokud nějaký definuje. Při zpracování této metody se nachází ve stavu starting. Pakliže metoda nevyhodí žádnou výjimku, dostává se do stavu active, ve kterém zůstává až do doby jeho zastavení voláním metody stop aktivátoru. O startování a zastavování modulů se může starat jednak Framework sám, jednak může být vyvoláno z konzole a mohou je iniciovat ostatní moduly.
Operace update může být použita k aktualizování modulu na vyšší verzi či zopakování procesu uspokojení závislostí, stejně jako operace refresh, která navíc způsobí update všech modulů závislých na daném refreshovaném modulu.
Importy a exporty balíčků definují statické závislosti mezi moduly. OSGi navíc nabízí vrstvu služeb, které tvoří dynamické závislosti. Služba v OSGi je libovolný POJO objekt. Může být zaregistrován kdykoliv je modul ve stavu starting nebo active. Registrace se provádí pod názvem jednoho či více rozhraní, které daný objekt implementuje, a libovolného počtu atributů klíč-hodnota pro odlišení služeb stejného typu. Po registraci může být služba nalezena ostatními moduly v registru na základě názvu rozhraní a LDAP filtru přes další atributy. Modul může zaregistrovat ServiceLocator objekt na službu, která zatím není dostupná a čekat na její registraci.
V průběhu času mohou přicházet nové služby s tím, jak se do kontejneru instalují nové moduly. Existující služby mohou být také odregistrovány – děje se tak buď programově, nebo automaticky při zastavení modulu, který je zaregistroval. Toto dynamické chování klade specifické nároky na klientský kód, který služeb využívá. Správné použití služeb přes nativní OSGi API je poměrně složité a obnáší množství opakujícího se kódu. K dispozici je několik nadstaveb usnadňující práci se službami – například knihovna Spring Dynamic Modules , která umožňuje definovat pro každý modul springový aplikační kontext, deklarativně exportovat beany jako služby a importovat libovolnou službu jako Spring bean. Vytvořený bean je proxy objektem k požadované službě, umožňujícím například dynamickou záměnu za ekvivalentní službu, pokud je původní služba odregistrována.


Feministická kritika médií

Feministická kritika médií se soustředí na formování ženské identity vzhledem k diskriminaci nebo stereotypizaci genderových aspektů společnosti vmédiích. Kritikou je pak diktát dominantních patriarchálních hodnot, které jsou v médiích vůči publiku protežovány.
Feministická kritika médií se výrazně popularizuje v 70. letech 20. století díky článkům v časopisech Screen nebo Media, Culture and Society, ačkoli k utváření obrazu ženy jako konzumentky a hospodyně dochází již od konce 20. let 20. století. Analytici a analytičky se podle typů médií soustředí na různé formy kritiky, které s sebou přináší samotná různorodost médií.
Ideologický přístup feministické kritiky médií se objevuje v 70. letech 20. stol., diskurzivní přístup pak na něj reaguje o deset let později. Ani jeden z přístupů není nijak vymezen časovým obdobím, např. na českém poli zájmu se objevuje až se zpožděním spolu s feministickými a genderovými tématy v 90.letech.
V polovině 80.let 20.stol. prošly změnou také časopisy, kterou Andreon Stuart označuje jako populární feminismus. Angela McRobbie popisuje tyto změny jako protikladné podoby ženskosti charakteristické tím, že postmoderní jazyk těchto časopisů získal na své ironičnosti k zobrazovaným tématům, dosáhly nadhledu k pozici ženství a mužství. Vzrostl také zájem o sexualitu.
Jiným příkladem využívání feministické kritiky médií je stereotypní vnímání probíhající formou symbolického přehlížení, odsuzování či trivializování jedinců či skupin v médiích. Takové jednání se nazývá symbolické anihilace, kterou definovala Gaya Tuchman v r. 1978. Stereotypní zobrazování lidí podle jejich pohlaví, barvy pleti, národnosti, zdravotního stavu, sexuální preference či názorů se uskutečňuje pomocí tří forem:


1984

1984 je antiutopický román anglického spisovatele George Orwella dokončený v roce 1949, publikován 8. června téhož roku v Londýně nakladatelstvím Secker and Warburg. Tato kniha, z níž pochází známý výrok Velký bratr tě sleduje!, je jedním z nejzásadnějších literárních děl 20. století. Popisuje svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne Strana a cokoli proti kolektivnímu myšlení Strany je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem.
Kniha 1984 je ovlivněna dobou svého vzniku a přímo reaguje na totalitní režimy, zejména stalinismus v Sovětském svazu. Orwell se pokusil o jeho volnou extrapolaci do budoucnosti. V některých aspektech blízko fiktivnímu systému Oceánie je dnes stalinská diktatura v KLDR.
Časopis TIME zařadil 1984 mezi stovku nejvlivnějších knih od roku 1923.
Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne velmi tvrdá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc a její ústřední hesla zní:
Životní úroveň je bídná a zhoršuje se. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, jež se zabývá manipulováním minulosti, upravování dokumentů tak, aby byly stále platné. Winstonovou prací je upravovat stará čísla novin. Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stal nepřítel a z nepřítele spojenec, Winston a další úřednící přepisují všechny články, které v minulosti vyšly. Velký bratr totiž nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu. Podobně se přepisují předpovědi průmyslové výroby, válečného vývoje apod. Ve skutečnosti se nelze spolehnout na pravdivost ani u letopočtu.
Winston se nedokáže bránit myšlenkám na minulost. Postupně začíná pátrat, jaký byl život před nastolením diktatury Strany a domnívá se, že nebyl takový, jak jej líčí oficiální propaganda. Přemýšlí o své matce a sestře, které zmizely, když byl malý kluk. Začíná si psát deník. Dobře ale ví, že jej na každém kroku i v soukromí sleduje ideopolicie pomocí všudypřítomné techniky. Stejně jako všechny ostatní členy Strany. Myšlenky proti Straně jsou ideozločin, který se tvrdě trestá. A člověka může prozradit i pouhý výraz tváře či mluvení ze spaní. Děti jsou ve stranické organizaci vychovávány k udávání rodičů.
Během děje se Winston zamiluje do Julie. Láska sama o sobě i sexuální touha je ideozločin, proto se oba pečlivě skrývají. S Julií o samotě mimo dosah techniky může Winston mluvit svobodně. Jsou si ale od začátku vědomi, že ideopolicie je dříve či později odhalí a zničí.
Obyvatelstvo Oceánie se rozděluje na členy Vnitřní strany, kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost. Dokud se mezi nimi neobjeví někdo, kdo by se mohl pro Stranu stát nebezpečný. Winstonovi a Julii se do rukou dostane kniha známého odpůrce režimu Emanuela Goldsteina Teorie a praxe oligarchického kolektivismu. V ní se Winston dozvídá jak celý systém funguje, ale nedozví se proč svět vypadá právě tak. Otázka proč zůstává symbolicky nezodpovězena v celém románu.
Nakonec jsou Winston i Julie zatčeni a odvedeni do cel Ministerstva lásky. Winston při těžkém mučení prozradí vše co ví a mnohem víc. Přeje si zemřít, ale nemá možnost. Ptá se sám sebe i svých mučitelů, co po něm Strana ještě chce. Později pochopí, že cílem vůbec není dostat z vězně informace a pak jej popravit. Strana chce úplné pokoření a obrat myšlení o 180 stupňů. Chce po něm, aby upřímně miloval Velkého bratra a bezmezně mu věřil. To se zdá zhola nemožné. Ale surovost promyšleně kombinovaná s vlídnými domluvami a obdobími klidu nakonec vedou k cíli. Winston v okamžicích vrcholné hrůzy přestane dokonce i milovat Julii a je zcela pokořen.
Poté se vězeň překvapivě ocitá zpátky na svobodě. Ale už je jiným člověkem. Znovu je zaměstnán na Ministerstvu pravdy a dokonce lépe placen. Ideopolicie už se o něj nezajímá a jeho by ani nenapadlo proti něčemu protestovat, byť jen v myšlenkách. Setká se i s Julií, ale i ona ho zradila a je zcela podrobená. Winston si uvědomuje, že navzdory všemu teď Velkého bratra miluje a ctí. Čtenář ale vidí, že není jisté ani to, že Velký bratr je žijící osoba. Goldstein a jeho kniha jsou promyšleným dílem Strany. Na knize se podílelo více autorů, např. i O´Brien, který Winstonovi knihu dal a na Ministerstvu lásky ho poté vyslýchal a mučil.
Děj knihy se odehrává v jednom roce, v zemi kde neplatí žádné psané zákony a není kam utéct. Jde o vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti, přestávají myslet. Vnímají jen hesla a strojově vytvářenou zábavu. Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného.
Hlavním tématem románu je manipulace. Totalitní systém potřebuje efektivně měnit minulost a ta je určena dvěma věcmi: hmatatelnými dokumenty a lidskými vzpomínkami. K manipulaci veškerých dokumentů slouží aparát Ministerstva pravdy, umožňuje kdykoli na objednávku změnit veškeré záznamy o zvolené události či člověku na něco jiného. Lze například nepohodlnou osobu tzv. vaporizovat, což znamená vymazat z existence. Zničit veškeré zmínky o tom, že existovala, i o samotné vaporizaci. Změna minulosti však musí být naprostá, takže se např. přepisují všechny články v novinách, kde byla vaporizovaná osoba zmíněna. Tyto noviny se pak znovu tisknou a novými výtisky se nahrazují všechny staré výtisky v knihovnách a na dalších místech.To by ale na úplnou změnu minulosti nestačilo, je třeba vymazat i nehmotné vzpomínky, zmanipulovat i myšlenky.
Ke kontrole kolektivního myšlení existuje v Oceánii řada propracovaných technik, především tzv. doublethink, česky dvojité myšlení. Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže. Samo používání slova doublethink vyžaduje tuto schopnost. Jiným příkladem použití mohou být názvy ministerstev. Každý ví, že v prostorách Ministerstva lásky jsou cely a mučírny pro politické vězně, Ministerstvo pravdy se programově zabývá lhaním, ekonomika Ministerstva hojnosti vede k hladomoru, Ministerstvo míru řídí válku. Člověk cvičený v doublethinku v tom ale nevidí spor. Je vnitřně přesvědčen, že vaporizovaná osoba nikdy neexistovala, byť by šlo o vlastní matku. A jestliže Strana říká, že Eurasie je úhlavní nepřítel Oceánie, pak byla nepřítelem odjakživa bez ohledu na klamnou vzpomínku, že ještě před 10 minutami byla spojencem.
Od řadového obyvatelstva Oceánie se vyžaduje, aby upřímně jásalo nad prací Strany a ze srdce nenávidělo její nepřátele, ale zároveň o ničem moc nepřemýšlelo. Veškeré lidské emoce, city a potřeby jsou programově přesměrovány na jiné cíle v souladu s ideologií. Jedním z nástrojů k upevnění pravověrného myšlení je newspeak, jazyk uměle vytvářený speciálním oddělením Ministerstva pravdy. Do budoucna má v Oceánii zcela nahradit angličtinu, které se říká oldspeak. Cílem je zjednodušení jazyka natolik, aby ideologicky závadné myšlenky nebylo možné ani slovně vyjádřit, případně aby působily absurdně už na první dojem. Všechny vedlejší významy slov jsou potlačeny, slovní zásoba zredukována na nezbytné minimum, citové zabarvení mají jen výrazy podporující Angsoc a odsuzující jeho nepřátele.
Ideozločin je zločin, jenž může být spáchán nejenom slovy či skutky, ale též myšlením nebo v podobě myšlenky. Jiná definice je ta, že ideozločin je jakýkoli zločin proti Straně. Ideozločin je trestán stejně jako zločin, v některých případech i smrtí. Podobně jako opatření newspeaku, který pomalu ale jistě omezuje „manévrovací prostor“ pro vyjádření závadných myšlenek, v Orwellově 1984 jsou uváděny v praxi praktiky, které směřují k vymýcení ideozločinu. Jak řekla jedna z postav: brzy v Oceánii nebude možné ideozločin spáchat.
Válka mezi mocnostmi v Orwellově světě není vedena proto, aby byla vyhrána, ale aby byla udržována, aby obyvatelé nebohatli a neměli čas přemýšlet. Válka udržuje obyvatele ve strachu a odrazuje je od emocí, jichž by se mohli těšit v dobách míru. Válka udržuje nepřátelství mezi mocnostmi a svým způsobem je motorem nejenom ministerstva míru ale i Strany. Vlády všech mocností jsou si toho velmi dobře vědomy a záměrně udržují status quo.
Původní text je, stejně jako většina Orwellovy tvorby, dostupný online v mnoha kopiích, jelikož je public domain v Rusku, Kanadě a Austrálii. Na internetu se vyskytuje i český překlad Evy Šimečkové s doslovem Milana Šimečky.
V tehdejším Československu vznikal Orwellův překlad v roce 1983-4 v undergroundových podmínkách. Jeden z překladatelů se v doslovu jednoho z překladů zmínil, že v době překládání zažíval pocity velmi podobné některým momentům z knihy.


Viktor Kolář

Viktor Kolář je považován za jednoho z nejlepších českých fotografů dokumentární tvorby. Od roku 1960 se jako jeden z mála fotografů soustavně věnuje jednomu tématu, svému rodišti – Ostravě.
Narodil se zde v roce 1941 v rodině vedoucího fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami, což byla jedna z důležitých skutečností, která ho přivedla k fotografování.
Studoval Fotografický institut v Ostravě, v roce 1964 zahájil svoji pedagogickou dráhu na základní škole v Ostravě a absolvoval svou první autorskou výstavu. V roce 1968 odešel do Kanady, kde pracoval jako pomocník při těžbě molybdenu a v niklových hutích v Manitobě. Poté se dostal do fotografických laboratoří v Torontu. Díky uměleckým stipendiím nafotil soubory zachycující nákupní centra v Montrealu, kde také posléze uspořádal v Optical Gallery výstavu. V roce 1973 se však přes Paříž a Londýn vrátil zpět do Ostravy, která se v té době nacházela v hluboké normalizaci. Byl proto vyslýchán policií a následně pracoval jako dělník v Nové Huti a poté v letech 1975–1984 jako jevištní technik divadla Petra Bezruče. Také se oženil s jevištní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Především se ale dále ve svém volném čase zabýval fotografováním a toto období se dá bez nadsázky nazvat jeho vrcholným. Teprve od roku 1985 se mohl opět věnovat fotografii ve svobodném povolání. V roce 1991 získal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku. V roce 1994 začal vyučovat fotografický dokument na FAMU v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval na docenta. Ve spolupráci s básníkem Jaroslavem Žilou vydal knihu Ostrava-obležené město. Ostravský magistrát však s jejím vyzněním a obsahem nesouhlasil, a proto byla kniha stažena.
Díky Kolářovu unikátnímu souboru fotografií z Ostravy mohou ti, kteří v tomto regionu nežijí, hluboko nahlížet do života obyčejných lidí a vidět život takový, jaký zde doopravdy je. Bez nadsázky zobrazuje konfrontaci místních obyvatel s každodenní realitou, která často není příliš radostná. Z autorových fotografií je cítit jeho láska k rodnému městu a lidem.


Olivia Newton-John

Olivia Newton-John OBE je australská zpěvačka country a populární hudby, skladatelka a herečka. Je držitelkou několika cen Grammy. Natočila několik převážně hudebních filmů.
Olivia Newton-John se narodila v Cambridge ve Velké Británii Brinlay Newton-Johnovi a Ireně Bornové. Je nejmladší ze třech dětí; bratr Hugh je lékařem a sestra Rona herečkou. Matka byla nejstarší dcerou Maxe Borna, německého nositele Nobelovy ceny za fyziku, který uprchl v roce 1930 před pronásledováním se svou ženou z Německa. Otec byl důstojníkem tajné služby MI5. V roce 1954 se rodina přestěhovala do Melbourne v Austrálii, kde otec Olivie Newton-John získal místo přednosty na Ormond College Univerzity v Melbourne.
Když bylo Olivii Newton-John 14 let, založila s třemi svými spolužačkami dívčí band s názvem Sol Four. Brzy pravidelně účinkovala v místním rozhlasovém a televizním vysílání. V Go Show potkala Pat Caroll a jejího manžela Johna Farrara, kteří se později stali jejími nejbližšími spolupracovníky. Když se pak zúčastnila televizní soutěže talentů Sing, Sing, Sing Johnnyho O’Keefa s písněmi Anyone Who Had A Heart a Everything's Coming Up Roses, vyhrála první cenu, kterou byla cesta do Anglie. Olivia se zprvu zdráhala odjet, její matka ji nakonec ale k cestě do Anglie přesvědčila.
Olivii Newton-John se v Anglii stýskalo a také postrádala svého přítele Iana Turpie, se kterým spoluúčinkovala v australském nezávislém televizním filmu Funny Things Happen Down Under. Situace se změnila, když se do Anglie přestěhovala Pat Caroll. Olivia s ní vytvořila duo a společně pak vystupovali bez většího úspěchu, dokud se Caroll nemusela vrátit do Austrálie. Olivia Newton-John zůstala v Anglii, aby se zde pokusila o sólovou kariéru.
V roce 1966 nahrála první singl Till You Say You'll Be Mine u firmy Decca, nahrávka však zůstala bez většího ohlasu. O čtyři roky později byla vybrána do projektu Toomorrow amerického producenta Dona Kirshnera, známého spoluprací s The Monkees. Skupina nahrála v roce 1970 album a účinkovala ve stejnojmenném „science fiction“ muzikálu. Projekt však neměl úspěch a skupina se brzy rozešla.
V roce 1971 se dostavil první úspěch v kariéře Olivie Newton-John. V produkci Johna Farrara a Bruce Welche vydala singl s písní Boba Dylana If Not For You, který se stal mezinárodním hitem. Časopisem Record Mirror byla dvakrát vyhlášena nejlepší britskou zpěvačkou. Často vystupovala ve víkendových televizních pořadech Cliffa Richarda a účinkovala s ním také v televizním filmu The Case. Její popularita v Americe však od vydání If Not For You stagnovala až do roku 1973. Tehdy vydala album s písní Let Me Be There, která se probojovala do americké Top 10 hned v několika kategoriích, a získala cenu Grammy pro nejlepší zpěvačku country. Stejnojmenné album pak obsadilo první příčku na žebříčku alb country hudby na dva týdny.
V roce 1974 se Newton-John zúčastnila za Británii soutěže Eurovize s písní Long Live Love, kterou vybralo britské publikum, a obsadila 4. místo. Všech šest písní připravených k soutěži pak vyšlo na albu Long Live Love, prvním vydaným u společnosti EMI. Pro severoamerický trh vydala toto album společnost MCA pod názvem If You Love Me, Let Me Know, přičemž písně pro soutěž Eurovize byly nahrazené čtyřmi jinými písněmi, více ve stylu country, ve snaze navázat na úspěch písně Let Me Be There. Píseň I Honestly Love You, kterou napsali Jeff Barry a Peter Allen, přinesla Olivii Newton-John další dvě ceny Grammy v kategoriích nahrávka roku a nejlepší zpěvačka pop music. Stejnojmenné album se pak umístilo na 1. místě v žebříčku alb pop music a country.
Olivie Newton-John opustila Británii a přestěhovala se do Spojených států. Album Have You Never Been Mellow z roku 1975 se opět umístilo na nejvyšší příčce žebříčku v kategoriích pop a country. Následující album Clearly Love však již tak úspěšné nebylo. Další své album Don't Stop Believin', které nahrála zpěvačka v Nashville, se umístilo na 30. místě v žebříčku pop music a na 7. místě v žebříčku country. V listopadu 1976 uvedla svůj první televizní pořad A Special Olivia Newton-John. V roce 1977 vydané album Making a Good Thing Better se umístilo ještě hůře než album předchozí a Olivia Newton-John uvažovala o změně ve své kariéře.
Obrat v kariéře Olivie Newton-John nastal po uvedení filmové adaptace broadwayského muzikálu Pomáda v roce 1978. Roli Sandy jí nabídl producent Allan Carr po náhodném setkání na večírku, který pořádala autralská zpěvačka a skladatelka Helen Reddy. Po neúspěchu filmu Toomorrow trvala Olivia Newton-John na kamerových zkouškách s filmovým partnerem Johnem Travoltou, také proto, že si připadala na roli středoškolačky příliš stará. Tvůrci filmu se přizpůsobili jejímu australskému přízvuku změnou její postavy z rodilé Američanky Sandy Dumbrowski na Sandy Olsson, Australanku na prázdninách. Film se stal kasovním trhákem roku 1978. Soundtrack filmu měl také velký úspěch, hned 3 písně, You're the One That I Want s Johnem Travoltou, Hopelessly Devoted To You a Summer Nights s Johnem Travoltou a sborem, se umístily v Top 5 singlů. První dvě písně napsal dlouholetý spolupracovník Olivie Newton-John John Farrar pro tento film. Pomáda vynesla zpěvačce nominaci na Zlatý Glóbus v kategorii nejlepší herečka v muzikálu. Píseň Hopelessly Devoted To You byla nominována na Cenu Akademie a Olivia Newton John ji přednesla při udílení cen v roce 1979.
Proměna její postavy ve filmu, Sandy, jako by povzbudila Olivii Newton-John k podobné změně i v její kariéře. V listopadu 1978 vydala popové album Totally Hot se zřetelným příklonem k agresivnějšímu zvuku a rychlejšímu tempu. Album se umístilo v žebříčku Top 10 na 7. místě a přes patrný odklon od stylu country i na 4. příčce Country Album chart.
Začátkem roku 1980 vydala Olivia Newton-John singl I Can't Help It, duet s Andy Gibbem z jeho alba After Dark. Účinkovala ve svém třetím televizním pořadu Hollywood Nights. Objevila se opět ve filmu, v muzikálu Xanadu s Genem Kellym a Michaelem Beckem. I když film u kritiky propadl, byl nakonec komerčně úspěšný a soundtrack z filmu byl hodnocen jako dvojnásobně platinový. Nejznámějšími písněmi byly Magic Olivie Newton-John, Suddenly s Cliffem Richardem a titulní píseň s ELO. Magic byl největší popový hit Olivie Newton-John do té doby a stále je nejvýše mezi AC hity její kariéry. Film se stal nakonec kultovní klasikou a základem pro příznivě hodnocenou Broadwayskou show, nominovanou na cenu Tony, která měla v letech 2007–2008 více než 500 repríz.
V roce 1981 vydala Olivia Newton-John své nejúspěšnější studiové album, dvakrát platinové Physical. Titulní píseň, kterou napsali Steve Kipner a Terry Shaddick, vydržela plných 10 týdnů na vrcholu žebříčku Billboard Hot 100 a překonala tak rekord, který do té doby držela píseň Debby Booneové You Light Up My Life. Píseň se dokonce umístila na žebříčku R&B singlů a alb. Album doprovázely ještě další dva singly, a to Make A Move On Me a Landslide. Video, ve kterém cvičí Olivia Newton John aerobik na sugestivní melodii a rytmus titulní písně alba učinilo z písně „hymnu“ tohoto sportu. Newton-John se stala průkopnicí rodícího se hudebního videoprůmyslu. Natočila videoalbum obsahující všechny písně z hudebního alba a ještě tři starší hity. Videoalbum jí přineslo čtvrtou cenu Grammy a televizní stanice ABC jej odvysílala pod názvem Let’s Get Physical. Na úspěch alba Physical navázala Newton-John mezinárodním turné a vydala druhou kompilaci svých hitů Olivia's Greatest Hits Vol. 2. Obrazový záznam z koncertu turné pak uvedla stanice HBO pod názvem Olivia In Concert v roce 1983. Záznam pak byl vydán jako hudební video a výsledkem byla další nominace na cenu Grammy.


Sammallahdenmäki

Sammallahdenmäki je název pohřebiště z doby bronzové nedaleko finského městečka Lappi. Stáří zdejších mohyl se odhaduje až na 3 000 let. Původně se Sammallahdenmäki nacházelo na březích Botnického zálivu, avšak časem moře ustoupilo a dnes je toto místo od moře několik kilometrů vzdáleno. Od roku 1996 součástí světového dědictví UNESCO.


Petroeuro

Petroeuro je označení eura použitého k přímé platbě za ropu a zemní plyn. Jde o novotvar vytvořený podle hojně používaného pojmu petrodolar, který fungoval v podstatě jako jediné platidlo pro obchod s těmito komoditami. Určujícími faktory pro měnu používanou k platbě za ropu je přístup největších světových exportérů této suroviny, především na Blízkém východě.
Od svého zavedení 1. ledna 1999 hodnota eura k dolaru systematicky klesala – z původního kurzu 1,18 dolaru za euro až ke kurzu 0,82 dolaru za euro z 26. října 2000. V závěru roku ohlásil Irák, že tehdejší program Ropa za potraviny převede z dolarů na eura a vzájemný kurz se přestal propadat a spíše stagnoval. Toto období skončilo v dubnu 2002, kdy OPEC oznámil, že zvažuje možnost přechodu z dolaru k euru a zároveň v té samé době započal růst kurzu až na hodnotu 1,37 dolaru za euro v závěru roku 2004. Od té doby kurz poklesl a stagnuje kolem hodnoty 1,2 dolaru za euro a také byla obnovena těžba ropy v Iráku a její prodej v dolarech.
Přesto, že se nejedná o souvislosti příčina-důsledek, je shoda mezi vzájemným kurzem a vývojem na ropném trhu velmi zajímavá. Tento pohled ovšem nezohledňuje vývoj evropské a americké ekonomiky ani fiskální politiky.
Diskusi na téma síly dolaru jako platidla používaného k ropným obchodům rozvířilo rozhodnutí amerického Federálního reservního systému, že od 23. března 2006 přestane zveřejňovat údaje o množství dolaru v oběhu. Tím může umožnit např. zvýšení objemu oběživa, což je jeden z kroků předpovídaný v případě, že dolar začne oslabovat a americká vláda bude potřebovat vykrýt pokles v hodnotě rozpočtových prostředků. Tento krok se dává do souvislosti s oznámením Íránu o otevření nové ropné burzy v průběhu roku 2006, kde se bude obchodovat i v jiných měnách než pouze v dolaru. Někteří komentátoři toto označují jako výrazný podnět k realizaci kroků USA proti Íránu, přestože většina médií se spíše věnuje problematice íránského jaderného programu.


Americká občanská válka

Americká občanská válka byla vybojována v Severní Americe mezi Spojenými státy americkými a Konfederačními státy americkými, což byla koalice jedenácti států, které vyhlásily odtržení od Unie. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka někdy válkou severu proti jihu. Jako příčina války se často udává spor o povolení otroctví, ale to je značně zjednodušující, důvodů byla celá řada, podstatou většiny z nich bylo, že Jih upřednostňoval podstatně větší autonomii pro jednotlivé státy Unie než Sever, který prosazoval silnější centrální vládu. Bezprostřední otázka zrušení otroctví se často přeceňuje, byť se Jih obával, že jeho zrušení bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví ovšem stálo v pozadí i ostatních rozporů.
Válka přinesla asi 970 000 obětí, z toho kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních kofliktech dohromady. Válka přinesla první masivní využití telegrafu, železnice a kulometů v boji a skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví a zbídačení Jihu, ale i rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a mohutný hospodářský rozmach.
Když v roce 1776 byla vyhlášena nezávislost USA a po vyřešení vnitřních problémů, se Amerika pustila do obchodního a územního výpadu. Za francouzské revoluce a za napoleonských válek v Evropě bylo využíváno neutrality. Roku 1803 Spojené státy odkoupily od Napoleona stát Louisiana a tím zdvojnásobily své území. Nadále také pokračovaly problémy s Indiány, jež často končívaly masakry Indiánů. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. Roku 1823 vyhlásil prezident James Monroe tzv. Monroeovu doktrínu. Ta zaručovala vzájemné nevměšování se evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu. Reagovala na zásahy některých evropských států v Jižní Americe. Dočasně byla opuštěna během první světové války a definitivně při druhé. V roce 1845 USA obsadily Texas. V letech 1846 až 1848 vedly válku s Mexikem a získaly : Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Stále víc se také vyhrocovaly problémy mezi otrokářskými a neotrokářskými státy, které vyvrcholily občanskou válkou,která byla ta největší válka v historii USA.
Příčinou občanské války byl dlouhodobý odlišně probíhající vývoj Severu a Jihu. Na Jihu si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří budou ochotni pracovat v horkém podnebí amerického Jihu. Indiáni se velmi brzy ukázali jako málo odolní a tak se představa černochů, zvyklých na horké podnebí, zdála jako nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky byli plantážníci pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanského obyvatelstva. Jejich plantáže produkovaly většinu zemědělských výrobků celých USA. Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu. Nacházela se zde i takzvaná střední vrstva. Byli to drobní zemědělci pracující na své půdě, kteří většinou vlastnili dva až tři otroky. Většina z nich toužila po tom stát se také velkými plantážníky. Další skupinou obyvatel byla bílá chátra, což byli nemajetní bílí obyvatelé, většinou žebráci. O starém Jihu existuje spousta mýtů. Jeden mluví o pyšných, vzdělaných mužích, již otroctví brali jako nutnost, bez které by jejich plantáže nepřežily. Druhý mluví o despotech, kteří bičují své otroky, chovají se nelidsky a ve své krutosti si libují. Ani jeden z nich není ten pravý. Pravdu musíme hledat někde mezi nimi. Na severu USA se rozvíjel průmysl a rozdílný pohled na otroctví byl nejvýraznějším rysem odlišující Unii a pozdější Konfederaci. Další rozpory byly také kvůli clům vůči Britům. Jih chtěl cla co nejmenší. Naproti tomu průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu a celní ochranu. I přes společenské rozdíly byly ale dlouho snahy o kompromisní řešení.
V roce 1818 měla být do Unie přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Výsledkem byl Missourský kompromis z 20. března 1820, na základě kterého byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36° a 30' severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis byl zrušen dne 30. května 1854 zákonem o Kansasu a Nebrasce, podle kterého se občané těchto teritorií měli rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví. Výsledkem byla kritika z obou stran a to, že do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství tak jeho zastánci vedlo k občanské válce v Kansasu, kterou ukončil až zásah federálních vojsk. „Krvácející Kansas“ značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem. Byla to hlavní příčina pozdějších dějů. Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana. Hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně byla proti otroctví. V boji proti otroctví vznikly dva proudy. Abolicionisté byli pro úplné zrušení otroctví. Pomáhali utíkat otrokům do Kanady a měli značný vliv na veřejné mínění. Naproti tomu již zmiňovaná Republikánská strana byla z pragmatických důvodů jen pro zamezení šíření otroctví do nových států.
V říjnu 1859 došlo k povstání Johna Browna, při kterém bylo obsazeno skladiště zbraní v Harpers Ferry ve Virginii. Toto povstání bylo potlačeno oddíly Virginie a Marylandu a John Brown byl popraven.
V roce 1860 v prezidentských volbách zvítězil Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a plně si věřila v zastavení jižanských států. Přestože Lincoln neplánoval zrušení otroctví tam, kde již bylo, a zachování jednoty Unie pro něj bylo prvořadé, na jeho zvolení zareagovala Jižní Karolína tím, že se 20. prosince rozhodla vystoupit z Unie. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama a později Richmond ve Virginii. Konec nadějí o smírné řešení znamenal útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Oficiálním začátkem války je 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal 75 000 dobrovolníků. 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že výhodu má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil. Navíc Sever musel útočit. Jihu se stačilo bránit.
Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům,ovšem velká bitva přišla velice rychle. První velká bitva byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu. Tato bitva skončila nerozhodně, ale armáda Unie se dala při ústupu na útěk i s početným davem civilistů, který bitvě přihlížel. Bylo rovněž jasné, že půjde o delší konflikt než obě strany očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády a v r. 1863 je zavedla i Unie, ovšem počáteční porážky Unie byly zapříčiněny velice malými zkušenostmi vojáků v boji. Rebelové měli naopak zkušeností dostatek a byli vedeni dobrými generály, ale to na Unii nestačilo.
Výhodou Unie bylo silnější námořnictvo rekrutované zejména z Nové Anglie, které mělo v Atlantiku výraznou převahu. Několikrát se podílelo na přepravě jednotek do týla nepřítele a uzavřelo jižní státy do námořní blokády, širšího úspěchu ovšem nezaznamenalo.
9. března 1862 došlo v zátoce Chesapeake k námořní bitvě pancéřovaných lodí Konfederace CSS Virginia a Unie - USS Monitor. Virginie zničila tři lodě, ale když se na bojišti objevilo menší plavidlo Monitor, byla po dlouhém boji nucena ustoupit. Zanedlouho při ústupu byla vojáky konfederace zapálena a zničena v kotvišti Norfolk, aby nepadla do rukou jednotkám Unie.
17. února 1864 potopila ponorka Konfederace Hunley jako vůbec první ponorka nepřátelskou válečnou loď - USS Housatonic, když se chystal prorazit námořní blokádu Charlestownu. Loď se potopila během 5 minut a zemřelo při tom 5 členů posádky lodi. Ponorka se však krátce poté při návratu k pobřeží potopila - žádný z osmi členů posádky ponorky nepřežil.
Na západním bojišti se dlouho bojovalo o tok Mississippi jako o důležitou dopravní tepnu. Ačkoli ze severu postupovala silná říční flotila a z jihu námořní lodě, provoz lodí unie na Mississippi nebyl až do posledního roku války možný, protože trasu ohrožovala děla konfederačních pevností.
6. dubna 1862 dosáhla vojska Unie vítězství pod vedením generála Ulyssese S. Granta v bitvě u Shilohu, bylo to ovšem draze zaplacené vítězství. Po vítězné bitvě u Antietamu přednesl Lincoln 22. září 1862 Předběžné vyhlášení podle kterého byli od 1. ledna 1863 všichni otroci na územích Unie svobodní. S tímto rozhodnutím bylo úmyslně vyčkáváno na jakékoliv byť i menší vítěství, aby byla zamaskována podstata potřeby více vojáků, neboť Lincoln potřeboval po mnoha porážkách rychle podporu a navíc musel zabránit vstupu do války dalším evropským státům, které odsuzovaly násilné potlačování svobody Konfederace. Od r. 1863 začaly vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které výrazně pomohly v bitvách proti Konfederaci. Toto prohlášení rovněž částečně eliminovalo hrozbu, že by Francie, Španělsko a Velká Británie pomohly Konfederaci, protože by to znamenalo, že otevřeně podporují otroctví.
1.-3. července 1863 zuřila bitva u Gettysburgu. Vrchní generál konfederace Lee utrpěl drtivou porážku a byl donucen se stáhnout. V březnu 1864 byl Grant jmenován velícím generálem Unie. Zatímco Grant pronásledoval Leea ve Virginii, další generál Unie Sherman pronásledoval armádu Konfederace vedenou Johnstonem skrz Georgii. Johnston se snažil Shermana odlákat, ten však namísto toho pronikal stále hlouběji do území Konfederace a za sebou zanechával pruh spálené země. 21. prosince 1864 vstoupil do Savannah a rozdělil tak Konfederaci. 4. března 1865 byl Lincoln opět zvolen prezidentem. 9. dubna 1865 se sešel Lee s Grantem v Appomatoxu, kde Lee kapituloval. V průběhu několika týdnů se vzdaly všechny zbývající jižanské jednotky.
Válka Severu proti Jihu je historicky prvním konfliktem, kde byli novináři odděleni od vojska a fungovali čistě jako informátoři veřejnosti. Právě v tuto dobu v podstatě vznikl žánr reportáže a začali se objevovat první váleční korespondenti.
14. dubna 1865 byl na Lincolna během jeho návštěvy Fordova divadla spáchán atentát, na jehož následky zemřel. Vrahem byl mladý herec, který byl členem skupiny spiklenců, sympatizujících s Jihem. Plánovali zabít i další významné představitele Severu např. generála Granta. Tímto činem ale Jihu spíše uškodili, protože rekonstrukce Jihu se namísto Lincolna, který by díky svému vlivu dokázal prosadit smířlivý přístup, ujal Andrew Johnson. Tento nástupce Lincolna ve funkci prezidenta svěřil znovuobnovení Jihu radikálům toužícím po pomstě Jihu za válečné útrapy. Tzv. Rekonstrukce jihu probíhala v letech 1865–1877. Na jihu byla vytvořena vojenská správa a bylo ihned vynucováno dodržování 13. a 14. dodatku Ústavy a z větší části negramotní bývalí otroci byli dosazováni do úřadů. Tehdy také vznikla rasistická organizace Ku-Klux-Klan. Pro rostoucí vlnu odporu tak byla vojenská okupace Jihu nakonec ukončena a správa svěřena místním vládám. Občanská válka byla po genocidě Indiánů evropskými přistěhovalci druhým nejkrvavějším konfliktem na území Severní Ameriky. A přestože byli černí otroci podle zákona svobodní, neznamenalo to, že jsou z nich plnoprávní občané. Tento problém nebyl nikdy plně vyřešen a dodnes ovlivňuje nejen politickou, ale i sociální situaci USA.


Dacia

Dacia je rumunská automobilka; v září 1999 ji koupila společnost Renault.
Společnost Dacia byla založena v roce 1966 za pomoci automobilky Renault. Hlavní automobilka v Colibaşi byla postavena dva roky po založení. Automobilka pod jměnem Dacia 1100 vyráběla jen mírně upravenou verzi Renaultu 8. Dacia 1300 vyráběná v letech 1968 - 2006 byla naopak kopií Renaultu 12, Dacia 2000 Renaultu 20, Dacia D6 Renaultu Estafette. Novější automobily byly navrženy samostatně.


Johannes Ockeghem

Johannes Ockeghem byl nejslavnějším hudebním skladatelem franko-vlámské školy ve druhé polovině 15. století. Vedle skladatelských úspěchů byl rovněž ceněn jako zpěvák, sbormistr a učitel.


Basketbal na olympijských hrách

Basketball Basketbal je poprvé zařazen do programu olympijských her v roce 1936, pořádaných v Berlíně. Na první zápas byl pozván i zakladatel tohoto sportu, Dr. James Naismith, který měl tu čest zahájit rozhozem úvodní zápas turnaje . Na olympiádě v Saint Louis roku 1904, byl basketbal představen jako ukázkový sport.
Od olympijských her v a Montrealu 1976, je do programu zařazen turnaj žen.


Transakce

Transakce je dohoda, komunikace nebo výměna čehokoliv mezi dvěma samostatnými entitami nebo objekty. Může jít o:


Moréna

Moréna je odborný termín z geologie, kterým se označuje kamenný val vzniklý ledovcovou činností. Morény jsou tvořeny převážně ze špatně vytříděného materiálu, který se skládá z velkých balvanů až po malé jílové části. Sediment, který vzniká v moréně, se nazývá till. Moréna může být buď stále ledovcem transportována, či již uložena v určité oblasti, kudy či kam až ledovec zasahoval.
Morény dělíme podle místa, kde se vzhledem k ledovci nalézají:
Morény jsou časté důkazy minulého zalednění oblasti, z jejich přítomnosti se dá zpětně dohledat, kam až sahalo zalednění v dobách ledových.
V horských oblastech je po ústupu ledovce část zemského povrchu tlakem ledové masy vyhloubena. Moréna, kterou ledovec tlačil před sebou, se tak stává přirozenou hrází. V zahrazené oblasti se naskytují ideální podmínky pro vytvoření morénového jezera.


Ulm Münster

Ulm Münster neboli Katedrála v Ulmu je luteránskou katedrálou vystavěnou v gotickém stylu.
Stavba katedrály trvala od roku 1377 do roku 1890. Původně byla katedrála katolická, v období reformace přešla do rukou protestantů. Dodnes je díky věži vysoké 161,5 metru nejvyšším kostelem světa.


Albert Eichhorn

Albert Eichhorn byl jeden ze zakladatelů vědecké disciplíny, která se nazývá historie náboženství, autor Das Abendmahl im Neuen Testament, a historicko-kritické metody metodologií a strategií k porozumění a čtení křesťanských textů v kontextu kultury, která je vytvořila. Jeho pionýrská práce v historické kritice, týkající se role soudobých potřeb, víry a kultury, které vytvářely novozákonní popis Ježíšovy poslední večeře byla přeložena do angličtiny americkým historikem Georgem Bancroftem.


František Alois Hora

František Alois Hora byl pedagog, básník, dramatik, překladatel z polštiny a němčiny.
Při vydávání svých děl používal pseudonymy Horymír Vinařovský, Samuel Šídlo, Tichoslav Sklenička, K. Turek nebo iniciály F. H. a F. A. H. Sám psal kratší humoristickou prózu, parodie na operety, komedie, výchovné verše. Na reálné škole ve Vídni a později v Plzni vyučoval matematiku, krasopis a rýsování. Sestavil polsko-český a česko-polský slovník, pro který však hledal šest let nakladatele a nabízel jej k tisku zdarma. Propagátor polské literatury, jazyka a česko-polské vzájemnosti. Z polštiny překládal prózu a dramata, z němčiny pohádky.


Bezdědice

Obec Bezdědice se nachází poblíže města Hostomice, na území okresu Beroun. Nejvýznamnější památkou v této obci je bezesporu kostel Nanebevzetí Panny Marie s varhany utvořenými firmou Rejna a Černý z Vinohrad. Zajímavostí je, že v roce 1976 zde režisér Ivo Novák natočil dnes již legendární komedii "Léto s kovbojem".


Ladislav Bareš

Prof. PhDr. Ladislav Bareš, CSc. je český egyptolog a arabista, od roku 2006 ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK. Specializuje se na egyptskou archeologii a náboženství Pozdní doby, podílí se na výzkumu šachtových hrobek v Abúsíru.


Ignác Antonín Born

Ignác Antonín Born byl významný rakouský osvícenec, mineralog, geolog a montanista druhé poloviny 18. století. Za svůj život byl ve styku a přátelil se s mnoha osobnostmi v oblasti vědy, jako např. Kašpar Maria Šternberk, Jáchym Šternberk, František Josef Kinský aj.
Jednalo se o syna Ludwiga Borna, který byl podnikatelem v oblasti hornictví. Vyrůstal a studoval ve Vídni, přibližně ve svých 20 letech odchází ale studovat do Prahy a dlouhou dobu tak pobývá spíše v Čechách. Začal také studovat práva a působil u rakouského montanisty Jana Tadeáše Peithnera. V šedesátých letech působil na pražské univerzitě, kde jako profesor přednáší o problematice montánních věd. Koncem šedesátých let se stal na rok dolnouherským horním radou, jak v Uhrách, tak na Slovensku, na Slovensku také studoval Karpaty, studie věnované této problematice vyšly později, v roce 1774.
Za svůj život se také oženil a podařilo se mu získat statek Sedliště u Tachova, kde také založil botanickou zahradu, vlastnil několik svých mineralogických sbírek a podrobnou knihovnu o těchto a podobných studií. V roce 1770 se v Praze dostává do funkce přísedícího mincmistra. Později se vydává zpět do Prahy a v letech 1771-1772 začíná vydávat první přírodovědecký časopis v českých zemích – týdeník Prager gelehrte Nachrichten, časopis rozebíral věci kolem vědeckých disciplín. Rozhodl se, že také zasáhne do sporu, který probíhal mezi neptunisty a plutonisty. Spor se týkal hlavně toho, že neptunisté hlásali to, že veškeré horniny vznikly z vody. Mezi přední hlasatele neptunistů patřil Abraham Gottlob Werner – významný německý geolog. Oproti tomu plutonisté hlásali, že některé horniny zase vznikaly z ohně, hlavní představitel plutonistů byl skotský geolog James Hutton. Born se nejdřív klaněl k neptunistům, postupem času začínal být zastáncem plutonistů. Byl také účastníkem vědeckého výzkumu Komorní hůrky, vyhaslé sopky, která se nachází u Chebu, v Chebské pánvi.
V českých zemích se Born snažil hlavně o rozvoj vědy a vzdělanosti, zajímal se také i o dějiny a příbuzné vědy. V roce 1770 založil Učený klub, ze kterého vznikla v letech 1773-1774 Královská česká společnost nauk. Společnost rozšířil společně s Františkem Josefem Kinským, další členové společnosti byli Josef Sonnenfels nebo Gelasius Dobner, Karel Rafael Ungar, Mikuláš Voigt, Karel Jindřich Šteib, cílem společnosti bylo hlavně šíření vědy, přírodní vědy, sociální vědy nebo vědy týkající se humanitních oborů, členy společnosti byli později rovněž také Josef Dobrovský, Jan Evangelista Purkyně, Bernard Bolzano, Kašpar Maria Šternberk, František Palacký a další významné osobnosti. O této velké společnosti psal Born své studie.
Na konci sedmdesátých let povolala Ignáce Antonína Borna Marie Terezie do Vídně, jehož cílem bylo, aby uspořádal císařské přírodovědecké sbírky a byl také jmenován do funkce dvorního rady, co se měl starat o mincovní a horní záležitosti.
Ke konci života se uplatňoval také jako chemik a zkoumal amalgamace, psal o ní plno vědecký děl. Kriticky se také vyjadřoval proti církvi. Nejspíše měl vliv i na Josefa II. při rušení klášterů. Ignác Antonín Born umírá v létě roku 1791 ve Vídni.
Ignác Antonín Born řídil časopisy Prager gelehrte Nachrichten, časopis vycházel jen jeden rok a od roku 1775 také časopis Abhandlungen einer Privatgesellschaft der Wissenschaften. Vydal i plno ostatních děl:


Stříbrná

Obec Stříbrná se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 455 obyvatel.


Kozorožec nubijský

Kozorožec nubijský dorůstá výšky 60 centimetrů v kohoutku a váží kolem 50 kilogramů. Mají světlehnědou barvu s bílým pruhem na břiše. Samci mají dlouhé rohy zahnuté dozadu. Dosahují délky až jednoho metrů, zatímco u samic zhruba 30 centimetrům. Na rozích mají prstence, podle nichž lze určit stáří jedince.
Divoce žijící populace kozorožce nubijského se odhaduje na 1200 kusů.
 File:YaelRamon ST 07.JPG|Samice v Machteši Ramon, Izrael. File:Nubian Ibex in Negev 5.JPG|Samice v Negevské poušti, Izrael. File:Nubian Ibex.jpg|Samec v Losangeleské zoo, USA. File:Capra.jpg|Samec poblíž Machteše Ramon, Izrael.


Luís Vaz de Camoes

Luís Vaz de Camoes je považován za největšího portugalského básníka. Jeho umění verše bývá srovnáváno se Shakespearem, Homerem, Virgilem a Dantem. Napsal značné množství lyrické poezie a dramatu, ale známým je především díky svému epickému dílu Os Lusíadas. Jeho filozofické dílo Parnasum Luíse Vaze bylo ztraceno, bylo ukradeno s částí Os Lusíadasu závistivými nepřáteli při jeho návštěvě Mosambiku.
Mnoho detailů týkajících se Camoesova života zůstává neznámo, ale pravděpodobně se narodil okolo roku 1524. Luís Vaz de Camoes, jediný syn a jediné dítě Simaa Vaze de Camoes a jeho ženy Any de Sá de Macedo. Místo narození není známé. Jako jeho rodiště jsou nejčastěji uváděny Lisabon, Coimbra nebo Alenquer, ačkoliv posledně jmenované místo je založeno na tom, co může být špatná interpretace jedné z jeho básní.
Camoes patřil do rodiny pocházející ze severoportugalského regionu Chaves u Galície. V jeho raném mládí opustil Simao Vaz svého syna a ženu a odešel hledat osobní štěstí do Indie, aby zemřel hned další rok v Goe. Jeho matka se později znovu vdala.
Camoes žil z poloviny život plný výsad a byl vzdělán dominikány a jezuity. Po nějaký čas díky rodinným vztahům navštěvoval univerzitu v Coimbře, ačkoliv záznamy ho neregistrují. Jeho strýc Bento de Camoes důvěroval tomuto vzdělání, protože byl převorem Kláštera Santa Cruz a rektorem univerzity v Coimbře. Často měl přístup k drahé literatuře, včetně klasických řeckých, římských a latinských děl, četl latinsky, italsky a psal španělsky.
Camoes, jak dokazuje jeho láska k poezii, byl romantik a idealista. Povídá se, že se zamiloval do Kateřiny z Ataíde, čekatelkou na pozici královny, a také do princezny Marie, sestry Jana III. Portugalského. Je také možné, že indiskrétní zmínka o králi v jeho hře El-Rei Seleuco, stejně jako mnoho dalších incidentů hrálo roli v jeho exilu z Lisabonu v roce 1548. Cestoval do Ribateja, kde zůstal ve společnosti přátel, kteří ho ukrývali a krmili. V provincii zůstal asi po šest měsíců.
Zapsal se do zámořských vojsk a na podzim 1549 cestoval do Ceuty. Během bitvy proti Maurům ztratil zrak na pravé oko. V roce 1551 se asi vrátil do Lisabonu jako změněný člověk, který žil bohémským životem. V roce 1552 během náboženského festivalu Corpus Christi v Largo do Rossio zranil Goncala Borgese, člena královských stájí. Camoes byl uvězněn. Jeho matka prosila o jeho propuštění, navštěvovala královské ministry a omluvila se rodině Borgesů. Camoesovi bylo nařízeno zaplatit 4 000 reis a tříletá služba ve vojsku v Orientu.
V roce 1553 uprchl na lodi Sao Bento do Goy. Lodi velel Fernao Alves Cabral. Loď dorazila o šest měsíců později. V Gaje byl Camoes uvězněn kvůli dluhu. Goa se mu stala "náhradní matkou", studoval místní zvyky a geografii a historii. Na své první expedici se účastnil bitvy podél Malabarského pobřeží. Po bitvě následovaly šarvátky na obchodních cestách mezi Egyptem a Indií. V listopadu 1554 se údajně flotila vrátila do Goy. Během období na palubě pokračoval ve veřejném psaní, stejně tak psal dopisy za nevzdělané muže ve flotile.
Na konci jeho povinné služby mu byla nabídnuta pozice šéfa právní kanceláře v Makau. Byl pověřen záležitostmi majetků nezvěstných a svržených vojáků v Orientu. V tomto období pracoval v jeskyni na své epické básni Os Lusíadas. Později byl obviněn ze zpronevěry a odcestoval do Goy, aby se zpovídal z obvinění před tribunálem. Během jeho zpáteční cesty, poblíž řeky Mekong podél kambodžského pobřeží, ztroskotal, zachránil své rukopisy, ale ztratil svoji čínskou milenku. To, že přežil ztroskotání v deltě Mekongu, bylo navíc okořeněno legendami, že prý plaval podél pobřeží a nad hladinou držel rukopis své stále nedokončené básně.
V roce 1570 se Camoes konečně dostal zpět do Lisabonu, kde o dva roky později vydal Os Lusíadas. V odpověď na jeho báseň nebo snad za služby na Dálném Východě dostal malou královskou penzi od mladého a smrtelně nemocného krále Sebastiana.
V roce 1578 se doslechl o děsivé porážce v bitvě u Alcazarquiviru, kde byl král Sebastian zabit a portugalská armáda zničena. Španělské zbraně se blížily k Lisabonu, když Camoes napsal kapitánovi generálovi Lamegovi: "Všichni uvidí, že moje země mi byla tak drahá, že jsem byl ochoten zemřít nejen v ní, ale i s ní". Camoes zemřel v Lisabonu v roce 1580, ve věku 56 let.


ABAKO

ABAKO nebo Alliance Bakonga, byla kulturní a politickou organizací vedenou Joseph Kasavabuem, která vznikla v pozdních padesátých letech 20. století jako hlasitě se projevující oponent belgické koloniální vlády na území dnešní Demokratické republiky Kongo. Kromě toho, organizace sloužila jako hlavní etnicko-náboženská organizace pro Bakongo a byla úzce propojena s velmi populární Kimbagunistickou církví v jižním Kongu.
Pro své dlouhodobé stavění se Západu a pro bohaté dědictví revolučních nepokojů, stalo se jižní Kongo, domov konžského lidu, první oblastí, ze které se šířilo ohnisko radikálních anti-belgických myšlenek a aktivit. ABAKO a Kasavubu zde razili cestu etnickému nacionalismu a v roce 1956 vydali prohlášení volající po okamžité nezávislosti. Toto byla odpověď na mnohem více smířlivější prohlášení skupiny intelektuálů nekonžského původu, kteří se ztotožňovali s redakční radou léopoldvillských novin Conscience Aficaine. Tito plně podpořili myšlenky předložené profesorem A.A. Van Bilsenem v jeho nově publikovaném díle Třicetiletý plán pro politickou emancipaci Belgické Afriky. Mnohem méně netrpělivé ve svém tónu a radikální ve svých cílech žádalo ABAKO provolání : ”Raději než odložit emacipaci o dalších třicet letech, měla by nám být samospráva přiznána dnes.”
Přeměna ABAKA v hlavní nástroj antikoloniálního protestu rozpoutala značné nepokoje v jižním Kongu. V hlavním městě se tato strana stala dominantní silou. V městských volbách v prosinci 1957 získalo ABAKO 133 míst v samosprávné radě města z celkového počtu 170, a tak se v souladu s právem rozšířila moc přívrženců “naprosté nezávislosti” v afrických samosprávných oblastech. Zatímco vítězství ABAKA ve volbách značně posílilo jeho vyjednávací pozici vzhledem k vládě, na venkově se místní skupiny ABAKA rychle rozrostly a vytvořily de facto mocenskou strukturu mimo kontrolu koloniálních civilních orgánů. V Léopoldville se mezitím situace rychle vymykala kontrole. Obratem byl 4.leden 1959, kdy se belgičtí dohlížitelé dopustili fatální chyby, když rozehnali velký dav přívrženců ABAKA shromážděných na politickém meetingu. V celém městě následovaly pouliční bouře, které vyvrcholily rozsáhlým plundrováním evropského majetku. Když byl konečně za cenu přehnaných represí obnoven pořádek, bylo oficiálně oznámeno 49 mrtvých a 101 zraněných Konžanů. O týden později, 13. ledna, belgická vláda formálně uznala nezávislost jako konečný cíl své politiky. ”Je našim pevným záměrem”, slavnostně oznámil král Baudoin I “bez přílišného otálení ale bez fatálního spěchu vést Konžany k nezávislosti v prosperitě a míru”. Ačkoliv přesné datum nezávislosti nebylo stanoveno, vlnu národnostních nálad nešlo zastavit. O rok později se Belgické Kongo bude velmi rychle blížit nezávislosti.
Nehledě na svou antibelgickou orientaci bylo ABAKO prvním a nejdůležitějším konžským hnutím. Jeho soustředěná pozornost na minulou velkolepost Konžského království a na kulturní hodnoty neodmyslitelně spojené s jazykem Kikongo byly v naprostém souladu s vyhlášeným cílem směřujícím k rekonstrukci konžského politického zřízení a v jednom bodu k návrhu na rozdělení země jako nejrychlejší cesty k docílení tohoto vše zahrnujícího cíle. Tudíž, zatímco podněcovali skupiny Afričanů, aby šli za svými požadavky na okamžitou nezávislost, bylo dalším výsledkem radikálnosti ABAKO vytvoření struktur pro politický boj podle etnických skupin. Konžské skupiny v Léopoldville se v letech 1959 a 1960 dostaly do konfliktu se skupinou lidí hovořící jazykem Lingala. Tato rivalita se stala hlavní zkouškou síly mezi silami etno-regionalismu a požadavky územního nacionalismu.
Politická strana používající akronym ABAKO získala tři mandáty do Národního shromáždění ve volbách v roce 2006 .


Ženské domovy

Ženské domovy je název budovy v Praze 5 na Smíchově, postavené ve 30. letech 20. století jako ubytovací zařízení pro svobodné pracující ženy. Od roku 2002 je budova v soukromém vlastnictví a po celkové rekonstrukci slouží jako polyfunkční objekt zahrnující kromě bydlení i kancelářské a obchodní prostory, restauraci a hotel.
Sedmipodlažní budova ve tvaru písmene H byla postavena v roce 1933 ve funkcionalistickém stylu podle návrhu architekta Josefa Hlaváčka na místě někdejší smíchovské plynárny. Stavba vznikla z podnětu „Kuratoria pro zlepšení bytových poměrů mladých žen“ pod záštitou Alice Masarykové, která budovu v roce 1933 slavnostně otevřela. Ženské domovy měly sloužit jako příklad řešení bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen, a to především těch mimopražských. V budově se železobetonovým skeletem bylo celkem 900 místností, kromě pokojů také tři velké sály: divadlo, tělocvična a promítací sál s restaurací. Dle původních stanov se byty poskytovaly ženám jen na dva roky.
Za druhé světové války zde Němci zřídili lazaret, který tu fungoval až do roku 1945. Po válce se do Ženských domovů vrátily původní obyvatelky, jichž zde žilo až 1400 v 850 pokojích. Budova podléhala správě obvodního národního výboru a získala statut „ubytovacího zařízení neveřejného typu“. Dekrety na pokoj či lůžko vydával žadatelkám bytový odbor. V letech 1950–1990 byla údržba objektu zanedbávána a budova chátrala. V 70. letech 20. století došlo k částečné změně dispozičního uspořádání původních společenských prostor. V 80. letech proběhla celková oprava vnějšího pláště budovy, která nerespektovala původní barevné a materiálové řešení fasád. Po roce 1989 přešly Ženské domovy postupně do správy Městské části Praha 5. Ta budovu v roce 1994 pronajala soukromé firmě, která ji v roce 2002 odkoupila a provedla na etapy celkovou rekonstrukci, jejíž součástí byla i obnova obvodového pláště podle návrhu architekta Miroslava Čecha. V roce 2004 bylo na budově Ženských domovů přistavěno další poschodí podle návrhu architekta Davida Bartouška, které slouží jako hotel o kapacitě 140 lůžek.


Merops

Jeho manželkou byla Klymené, dcera Titána Ókeana. Proslul jedině tím, že mu jeho manželka byla nevěrná. Zplodila s bohem slunce Héliem syna Faethonta a několik dcer - Hélioven, S Titánem Íapetem měla syna Atlanta.
Jiný Merops byl proslulý věštec. Měl dva syny Adrésta a Amfía, kteří proti jeho vůli odešli do trojské války a oba v bojích zahynuli.
Uvádí se, že Merops měl s Klymené vlastní dceru Kleité, která se provdala za krále Kyzika. Když byl v nočním boji s Argonauty omylem zabit, Kleité spáchala sebevraždu. Druhá dcera Arisbé byla první manželkou trojského krále Priama.


HC DAG Rokycany

HC DAG Rokycany je hokejový klub z Rokycan, který hraje Krajské hokejové přebory v České republice.
Po několikaroční ligové pauze v sezoně 2008/09 obsadily druholigové Rokycany úžasné celkové 1.místo ve skupině západ s náskokem 14 body před druhým mužstvem.Bohužel se však nevydařilo play - off a v prvním kole Rokycany vypadly V sezóně 2008/09 hrály Rokycany 2. národní hokejovou ligu. V základní části obsadil 17. místo a to byl konec téhle sezony. V září 2009 odstoupil z 2. ligy kvůli finančním potížím.


Preila

Založena byla v roce 1843 obyvateli, kteří původně bydleli v Nagliai, vesnici, která byla v 19. století zasypána pískem. Ve vesnici se nachází několik památkově chráněných rybářských domků. Zdrojem obživy obyvatel Preily je především rybolov a turistický ruch.


Ritchie Neville

Richard Neville Dobson také známý jako Ritchie Neville se narodil 23. srpna 1979, v Solihullu, Birmingham, v Anglii. Byl jedním z členů zaniklé popové skupiny Five. Jeho rodiče byli také hudebníci. Neville navštěvoval soukromou školu Bromsgrove ve Worcsu. Od čtyř let zpíval v kostelním sboru. Během dospívání byl ovlivněn stylem grunge představovaným kapelami jako Smashing Pumpkins a Soundgarden. Založil svoji první skupinu s bizarním názvem 'Anal Beard', jejíž styl oblékání zahrnoval typické volné oblečení a dlouhé vlasy. Kouzlo jeviště a veřejného vystupování jej přilákal do Londýna, kde v sedmnácti letech viděl inzerát na konkurs v novinách 'The Stage', hledající mladé zpěváky pro novou chlapeckou skupinu. On a čtyři další mladíci, kteří se na během konkurzu sešli, se na něm dali dohromady a vystupovali jako skupina. Byli vybráni a později se stali skupinou Five.
Po rozpadu Five na začátku roku 2001 se Neville občas objevuje v televizi jako moderátor, herec a ucházel se i o účinkování v různých reality show. Na rockovou scénu se pokusil vrátit s novou kapelou v roce 2003.


Kerio

Kerio Technologies je softwarová firma, založená v roce 2001 a sídlící v Silicon Valley v USA. Zabývá se softwarovými nástroji na zabezpečení internetové komunikace, poštovních serverů a firewallů pro malé a středně velké sítě.
Společnost má centrálu v kalifornském San Jose a pobočky v České republice, Velké Británii a Rusku. Mezi partnery Kerio Technologies při vývoji softwarových technologií patří firmy McAfee a Internet Security Systems.


Jaslovské Bohunice

V obci se nachází římskokatolický kostel sv. Michaela, postavený v roce 1836.
Obec je především známá díky jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice a podniku Jadrová a vyraďovacia spoločnosť.


TEDOM

TEDOM je česká firma, vyrábějící motory, stroje, autobusy a poskytující služby. Založena byla roku 1991 a sídlí ve Výčapech u Třebíče.
Po svém vzniku se zabývala zásadně a jen výrobou kongregačních jednotek na bázi motorů. Postupem času rozšířila svojí činnost i do ostatních měst, roku 1994 vznikl holding. V Jablonci nad Nisou vlastní firma od roku 2003 závod po bývalé společnosti LIAZ, díky němuž je schopná vyrábět vlastní motory a také autobusy. Po společnostech Karosa a SOR Libchavy se tak TEDOM v roce 2004 stal třetím autobusovým výrobcem v České republice. Předností autobusů se podle výrobce má stát provoz na stlačený zemní plyn, i v tomto směru však existuje velká konkurence.


Chatíb

Chatíb je islámský učenec, který vede páteční modlitby. Při svých promluvách mimo jiné recituje verše z koránu a následně podává jejich výklad. Recitace koránu je přitom v arabštině, následná výkladová část v místním jazyce. Chatíb je obvykle i imám, občas ale tyto posty mohou zastávat dvě různé osoby.


Brandejsův statek

Brandejsův statek je původně gotický, později renesančně a barokně přestavěný dvůr. Nachází se v Praze na severu městské části Suchdol. Jeho současná podoba pochází z let 1822–1823, kdy byl po požáru v roce 1822 obnoven. V současnosti je Brandejsův statek součástí školního zemědělského podniku ČZU Lány. Je zde soustředěn chov koní.
Panský dvůr, na jehož základech současný statek stojí, byl založen pravděpodobně v letech 950 až 970. Vznikl jako dvorec při „přemyslovské“ stezce, která spojovala Levý Hradec s nově vznikajícím střediskem na Pražském hradě. První písemná zmínka pochází z roku 1045. Až do roku 1866 se zde benediktini vaří pivo.
Statek je pojmenován po Alexandru Brandejsovi, českém statkáři a podnikateli, který zde jako nájemce v létech 1874–1899 žil a hospodařil. Brandejs byl mecenášem českých především výtvarných umělců, kteří se zde často scházeli. Z nich zde v letech 1877–1879 žil Mikoláš Aleš, který zde vytvořil cyklus 12 lunet Vlast pro Národní divadlo. Z Brandejsovy stáje pocházel hřebec Ardo, podle nějž vytvořil Josef Václav Myslbek koně pro sousoší sv. Václava na Václavském náměstí.


Zdravotnický záchranář

Zdravotnický záchranář je zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu zdravotnického povolání, výkonu povolání zdravotnického pracovníka bez přímého vedení nebo bez odborného dohledu získání odborného způsobilosti.
Zdravotnický záchranář, který získal odbornou způsobilost podle odstavce c), může vykonávat své povolání bez odborného dohledu až po 3 letech výkonu povolání zdravotnického záchranáře. Do té doby musí vykonávat své povolání pouze pod odborným dohledem.
Za výkon povolání zdravotnického záchranáře se považuje činnost v rámci specifické ošetřovatelské péče na úseku neodkladné, anesteziologicko-resuscitační péče a akutního příjmu. Dále se zdravotnický záchranář podílí na neodkladné léčebné a diagnostické péči.
Zdravotnický záchranář po získání odborné způsobilosti poskytuje zdravotní péči v souladu s právními předpisy a standardy. Dbá na dodržování hygienicko-epidemiologického režimu v souladu se zvláštními právními předpisy. Vede zdravotnickou dokumentaci a další dokumentaci vyplývající ze zvláštních právních předpisů, pracuje s informačním systémem zdravotnického zařízení. Poskytuje pacientovi informace v souladu se svou odbornou způsobilostí, případně pokyny lékaře. Podílí se na praktickém vyučování ve studijních oborech k získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání uskutečňovaných středními školami a vyššími odbornými školami, v akreditovaných zdravotnických studijních programech k získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání uskutečňovaných vysokými školami v České republice a ve vzdělávacích programech akreditovaných kvalifikačních kurzů. Podílí se na přípravě standardů.
Zdravotnický záchranář dále poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace v rámci přednemocniční neodkladné péče, včetně letecké záchranné služby a v rámci akutního příjmu, specifickou ošetřovatelskou péči. Přitom zejména:
Zdravotnický záchranář se v rámci přednemocniční neodkladné péče, včetně letecké záchranné služby a v rámci akutního příjmu, podílí bez odborného dohledu na základě indikace lékaře na poskytování diagnostické a léčebné péče. Přitom zejména:


Molekulová fyzika

Molekulová fyzika je část fyziky, která zkoumá látky na úrovni atomů a molekul a vlastnosti látek bezprostředně vycházející z jejich struktury. Snaží se najít vztahy mezi makroskopickým chováním látky na základě vzájemného působení a pohybu velkého množství částic, ze kterých se látky skládají.
Molekulová fyzika využívá metody teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. Základem molekulové fyziky je kinetická teorie látek. Poznatky molekulové fyziky se uplatňují především při vysvětlování stavů těles a látek a při vysvětlování termodynamických dějů v termice.
Molekulová fyzika se nezabývá stavbou atomu, tou se zabývá atomistika.


67 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 ----


Obří sud

Obří sud na vrchu Javorníku, který je součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu, byla výletní restaurace.
V roce 1898 se ve Vídni konala Jubilejní výstava k oslavě 50 let vlády Františka Josefa I. Na výstavě byl i sud obřích rozměrů. Ten zde sloužil jako vinárna. Návštěvníkem výstavy i této vinárny byl Wilhelm Huebel, hostinský z Dlouhých Mostů u Liberce. Nápad s vinárnou v sudu se mu zalíbil natolik, že přesvědčil několik svých přátel a po skončení výstavy sud za 600 zlatých zakoupili, rozebrali a na čtyřech vagónech převezli po železnici z Vídně do Liberce. Na počátku následujícího roku bylo započato s výstavbou restaurace, jejíž součástí se stal i obří sud.
Ke slavnostnímu otevření Obřího sudu došlo dne 18. června 1899.
Později byla k objektu přistavěna i dřevěná, částečně krytá rozhledna o výšce 18 m. Otevřena byla 25. května 1924. Během druhé světové války však rozhledna značně utrpěla a na přelomu 40. a 50. let 20. století proto musela být stržena.
Dne 20. září 1974 však došlo k požáru, při němž celý objekt včetně Obřího sudu shořel. Ačkoliv se později několikrát uvažovalo o obnově jak komplexu, tak rozhledny, zatím k němu nedošlo. Do současnosti se dochovaly pouze zarostlé zbytky pilířů a základů.
V současné době se na vrcholu Javorníku nachází kovový stožár základnové stanice mobilního operátora.
Obřím sudem na vrchu Javorníku se nechali inspirovat tvůrci obdobné výletní restaurace umístěné na severní straně Jizerských hor, severně od obce Lázně Libverda, při stavbě tamního Obřího sudu.


Duna

Duna je nejznámější román Franka Herberta. Byl vydaný v roce 1965. Jedná se o kultovní dílo světové science fiction, které vyhrálo prestižní ceny Nebula a Hugo. Duna se dočkala dalších 5 dílů, práci na dalším díle zastavila smrt spisovatele. Po smrti Franka Herberta v roce 1986 v díle pokračuje syn Brian Herbert spolu se známým spisovatelem sci-fi Kevin J. Andersonem.
Román Duna byl dvakrát zfilmován, poprvé 1984 Davidem Lynchem, podruhé 2000 Johnem Harrisonem. Druhé zpracování se natáčelo na Barrandově jako televizní seriál a hrálo v něm hodně českých herců.
Děj románu se odehrává v daleké budoucnosti, asi 25 000 let ode dneška, avšak je počítán ve zvláštním kalendáři. Na počátku tedy vstupujeme do roku 10 191, lidé opustili planetu Zemi a vytvořili galaktické Impérium. Impériu vládne padišáh imperátor Shaddam Corrino IV. a spolu s ním ovládají vesmír vznešené velkorody. Nejvzácnější surovinou ve vesmíru je tzv. koření, melanž. Navigátoři Kosmické gildy, která má monopol na vesmírnou dopravu využívají onžský plyn z koření k tomu, aby mohli skládat prostor - to je jediný způsob jak cestovat nadsvětelnou rychlostí a tedy mezi hvězdami v rozumném čase. Koření rovněž potřebuje mocné Sesterstvo Bene Gesserit, které kříží genové linie lidí za účelem vypěstování Kwisatze Haderacha, vesmírného nadčlověka, jehož pomocí by Sesterstvo mohlo ovládnout Impérium. Na koření jsou závislé miliardy obyvatel Impéria, koření je vysoce návyková droga, která zlepšuje zdraví a prodlužuje lidský život o desítky let. Koření se však těží na jedné jediné planetě v celém vesmíru. Je to pouštní planeta Arrakis, známá rovněž jako Duna. Na Arrakis je absolutní nedostatek vody, je řídce osídlená a jediný, kdo zde dokáže přežít, jsou domorodí obyvatelé fremeni, náboženští poutníci, kteří na planetu uprchli před mnoha generacemi. Imperátor se obává vlivu mocného velkorodu Atreidů a tak využije jejich smrtelných nepřátel, rodu Harkonnenů, ke lsti. Vévodovi Letu Atreidovi je svěřena správa nad planetou Arrakis a tedy i těžba vzácného koření. Ve chvíli, kdy je vévoda zrazen, na planetu udeří armády Harkonnenů a fanatických imperiálních legií. Vévoda je zabit a Atreidové poraženi, avšak vévodův syn Paul a jeho matka Jessica uprchnou do pouště. Fremeni se jich ujmou, neboť v Paulovi vidí svého proroka. Paul a jeho matka, benegesseritská sestra, naučí fremeny tajuplnému způsobu boje a pod Paulovým vedením po čase zastaví harkonnenskou těžbu koření na Arrakis. Pobouřený imperátor se tedy vydává na Arrakis, aby nepokoje urovnal a potrestal zákeřného barona Vladimira Harkonnena. Paul, podstoupí zkoušku předávkování nejčistší kořennou esencí a odhalí, že on je Kwisatz Haderach. Pomocí svých schopností přivolá písečnou bouři na hlavní město Arrakisu a poté za použití zakázaných atomových zbraní rozpoutá bitvu s imperiálními legiemi. Ty jsou ale brzy poraženy, baron Harkonnen je zabit a imperátor padne do zajetí. Paul se tak stává imperátorem a založí svůj vlastní kult jako božího proroka… v dalších knihách se příběh bohatě větví a pokračuje.
Jméno planety Arrakis je odvozeno z arabského ar-raqis = tanečník; soustava Canopus, kde by se měla Arrakis nacházet, leží v souhvězdí Plachet.


Lineage II

Lineage II: The Chaotic Chronicles je počítačová fantasy hromadná online hra na hrdiny vytvořená korejskou obchodní společností NCsoft. Jedná se o pokračování počítačové hry Lineage. Podle oznámení tvůrců z 27. dubna 2006 měla hra na celém světě více než 14 milionů hráčů.
Hráč si vytvoří vlastní postavu - charakter, s níž se pohybuje v prostředí virtuálního světa Aden a Elmore ve středověkém až fantasy stylu. Může si vybrat z šesti ras: člověk, elf, temný elf, ork, trpaslík a Kamael. Postavě také vybere povolání v rozmezí od bojovníka po čaroděje. Výjimkou je trpaslík a Kamael, který můžu mít pouze povolání typu bojovníka. Avšak trpaslík má jiné výhody oproti ostatním. Hráč může se svým hrdinou prozkoumávat svět Aden, bojovat s různými monstry, dobývat pevnosti a plnit úkoly. Tyto činnosti může provádět sám nebo ve spolupráci s jinými hráči, tato spolupráce může být někdy nutná k porážce obzvláště silných nepřátel. Při tom všem hrdina získává nové schopnosti, zkušenostní body a různé předměty, rovněž je mu umožněn přístup do dalších lokací hry. Také po dosáhnutí další úrovně dostává hráč různé nově zkušenosti. Pro hráče je důležité si vybrat povolání, to se vybíra pomocí přestupových questů, jež dostane po dosáhnutí 20, 40 a 76 úrovně.
Mimo tzv. expení, tedy získávání zkušeností a skill points zabíjením monster, je podstatnou součástí hry PvPa PK systém a clan wars. Jde tedy o soupeření mezi hráči o hrady, pevnosti a také o preciznost, respekt a další…
Hra Lineage II se hraje na řadě serverů. Na základě zeměpisné polohy jsou pro nás určené oficiální servery L2NA, avšak hraní na nich není blokováno na základě původu IP, což je praxe jinde ve světě. Dále existuje celá řada neoficiálních tzv. free serverů. Na některých z těchto serverů jsou upravené tzv. raty což je násobitel počtu získaných zkušeností, zkušenostních bodů, šance na DROP celých předmětů a množství získaných aden. Zatímco na oficiálních serverech jsou raty defaultně nastaveny na 1x,na free serverech se pohybují od 1x až do nekonečna.
V zahraniční se používá označení "private server" - to vystihuje mnohem více servery u nás známé jako "free." Hrajete sice zadarmo, ale nemáte žádné záruky.


Oloncho

Oloncho je název hrdinského eposu sibiřských Jakutů. Není to název konkrétního dílu, ale spíš označení určitého žánru.
Jakuti neboli Sachové jsou vedle Burjatů nejpočetnější ze sibiřských domorodých národů. V počtu více než 350 000 obývají území dnešní republiky Sacha a přilehlých oblastí střední a východní Sibiře. Je to obrovské území v oblasti tundry a tajgy, s mimořádně drsným klimatem a řídkým osídlením. V minulosti byli usedlými či polokočovnými pastevci koní, skotu a sobů. Také lovili a rybařili. Kulturně byli poměrně na výši, uměli zpracovávat železo i keramiku a jejich domky z drnů a vepřovic měly komíny a okna pokrytá plátky slídy. Přesto až do doby příchodu Rusů v 17. století neznali písmo. Jejich společnost byla rodová, patriarchální. Nejdůležitější postavení v ní měla válečnická aristokracie – tojoni a bohatí pastevci – baajové. Bylo u nich známo i otroctví. Po příchodu ruských kozáků v 17. stol. se tato situace změnila, rodová společnost se postupně rozpadala, Jakuti byli zatíženi daněmi a později vystaveni i kulturnímu útlaku. S Rusy přišly i epidemie chorob, zejména neštovic a chřipky. Nejtěžším obdobím byla 30._40. léta 20. století, kdy vyvrcholil kulturní útlak a násilná rusifikace. Dnes mnozí z nich pracují v průmyslu či v oboru služeb, všichni umí číst a psát a vedle svého jazyka ovládají i ruštinu. I přes čtyři staletí ruské nadvlády se dodnes hlásí k šamanismu. Právě s šamanismem úzce souvisí i nejpozoruhodnější výtvor jejich kultury, oloncho.
Oloncho není název konkrétního díla. Je to obecné označení pro epické básně sibiřských Jakutů, dlouhé desítky tisíc veršů a původně přednášené zpaměti. Mezi Jakuty existují desítky oloncholar, Oloncho o Njurgunu Booturovi mezi nimi vyniká uceleností i rozsahem. Jeho devět písní má v originále asi 36 000 veršů, překlad je mírně zkrácen. Otázka vzniku tohoto oloncha není dodnes spolehlivě objasněna. Odborníci nemají jasno zvláště v otázkách kdy a kde skladby vznikly. Vzhledem k tomu, že se Jakuti do své dnešní severské vlasti migrovali asi ve 12: století z oblasti jižní Sibiře, je pravděpodobné, že oloncholar vznikala na území dnešní Tuvy či Altaje, zřejmě v 7.- 8. stol. n l., snad i dříve. Archeolog a historik A. P. Okladnikov označil za jejich tvůrce Kurykany, dávné turkitské etnikum, pokládané za přímé předky Jakutů. Jižnímu původu oloncha nasvědčují zvláště popisy stepní krajiny a zmínky o zvířatech, která na severní Sibiři nežijí, jako jsou například velbloudi a lvi. Méně průkazné a spíše nepřímé jsou zmínky o sousedních kmenech turkitského a mongolského původu, ale z literárního hlediska je možné snadno prokázat příbuznost oloncha s eposy sousedních národů, Altajců, Kyrgyzů, Mongolů, ba i Tibeťanů. . Oloncho však žilo svým životem i mnohem později a postupně, jak se Jakuti stěhovali k severu, se v něm začaly objevovat nové motivy – tajga, tundra a jejich zvířena, bojovní Evenkové a chov sobů. Zároveň vzrostl význam ducha tajgy Baaj Bajanaje. Že se vývoj nezastavil ani později, můžeme dokázat hlavně na základě jazyka – v lexiku oloncha se totiž objevují rusismy, např „teriekke“ a jiné. Takto se k otázce vzniku a vývoje oloncha staví většina odborníků, ale zůstávají otázky vzbuzující rozpaky. Například věrný popis nezamrzajících jezer na tibetské náhorní plošině, zmínky o Sachalinu, mořských vydrách či popis západního moře Araat, v němž např. A. P. Okladnikov spatřuje Aralské jezero. Názor, že se tyto zmínky dostaly do oloncha až po příchodu Rusů není pravděpodobný, stejně tak nelze jednoznačně přijmout vysvětlení pomocí vizí a šamanských letů. Snad největší dohady panují kolem zmínek o lvech, huňatých obludách a popis obřího jednorohého býka v deváté písni, v němž někteří badatelé spatřují obraz pranosorožce druhu Elasmotherium sibiricum. Lvi a ohromní jednorozí býci vystupují i v jakutských pohádkách. Bylo by ovšem unáhlené považovat tyto zmínky za důkaz extrémního stáří díla. Nejracionálnější vysvětlení je, že Jakuti nacházeli už před příchodem Evropanů v půdě zamrzlé zdechliny mamutů, pranosorožců a jeskynních lvů, které pak vylíčili jako obyvatele Podzemí. Otázka vzniku oloncholar ale stále zůstává otevřená a její vyřešení by mohlo pomoci objasnit i další nejasnosti ve vědomostech o historii Sibiře a jejího osídlení.
Oloncho je psáno bezrozměrným veršem s převahou jambických stop. V jakutském originále hraje značnou roli aliterace a zvukomalba, avšak převést je do překladu je značně problematické. Děj má rychlý spád, zemitá líčení plná metafor převzatých ze sibiřské přírody jsou v rychlém sledu střídána monology i dialogy postav v písňové formě. Tyto písně se vyznačují pravidelnějším veršem, často se v nich vyskytuje i asonance či rým. Monology ukazují vztah postav k probíhajícímu ději a zároveň zdůvodňují jejich budoucí i minulé činy. Jednu událost v nich můžeme vidět očima více postav, často i protivníků. Tytéž události tak v očích různých postav vypadají naprosto odlišně. Písně jsou zpravidla uvedeny nepřeložitelnými citoslovci, jež mají navodit situaci a rozpoložení hrdiny. Přehled citoslovcí najdete ve slovníčku. Převažujícím slohovým postupem kupodivu není vypravování, ale popis, často prostřednictvím metafor a rozvinutých přívlastků. Děj není souvisle vyprávěn, je vytvořen ze sledu popisů, které po sobě následují podobně jako políčka filmu. Pokud je popisována určitá postava či místo, popis vždy začíná „detailem“, od něhož se šíří jakoby ve stále se zvětšujících kruzích, až zahrne skutečně široký „záběr“ se všemi souvislostmi. I zde vidíme jistou podobnost s filmem. Tyto zvláštnosti ve formě oloncha jsou odrazem jeho ústního tradování a přednesu jakutskými bardy – olonchosuty. Zatímco většinu textu olonchosut rychle, monotónně recitoval, písňové pasáže a dialogy zpíval, často za doprovodu drnkání na tradiční nástroj chomus. Přednes jednoho oloncha začínal zpravidla večer a trval s krátkými přestávkami zpravidla 8 – 9 hodin. Zvláště dlouhé kusy se přednášely po částech často i několik nocí po sobě. Je samozřejmé, že takto dlouhé vyprávění kladlo na interpreta mimořádné nároky. Dobrý olonchosut ovládal 7 – 9 poloh hlasu a tři techniky zpěvu. Velmi ozdobný, falzetový zpěv ďjereňi yrja se užíval pro monology nebeských duchů ajyy, ženských hrdinek či šamanů, obyčejný zpěv degeren yrja byl vyhrazen pro mužské hrdiny, koně a démonické bytosti. Písně mužů byly zpívány basem, písně chlapců a koní tenorem. Třetí technika zpěvu, zvláštní, a těžko srozumitelné mumlání či bručení bylo vyhrazeno pro písně démonů Abaasy. v písňových pasážích vidíme zřetelně onomatopoické vyjádření ržání koní, hlasu orlů, jeřábů, potáplic i jiných ptáků. Olonchosuti se umění zpěvu učili 9 – 12 let. Pokud zvládli své umění opravdu dobře, získali možnost dosáhnout vysokého společenského postavení. V průběhu slunovratové slavnosti Yssyach a v zimních měsících obcházeli olonchosuti jednotlivé osady a tábořiště, kde na požádání přednášeli. Odměnou za dobrý přednes mohl být i kůň či stříbrné šperky, častěji to však bývalo pouze jídlo. Během cest si olonchosuti také vybírali mezi mladými chlapci své budoucí žáky, jimž později předávali umění zpěvu, hudby a skládání příběhů. V samotném textu vystupuje olonchosut jako ten, kdo dále předává dříve slyšené příběhy a písně, kdo je doplňuje a dále skládá podle starších předloh. Navíc je vypravěč i prostředníkem, který vlastně udržuje kontakt mezi postavami oloncha a posluchačem či čtenářem.,....když já budu ve shodě s ním,/s vypravěčem, s šedým starcem,/stejně splétat slovní vzory,/budu - li své verše skládat,/ vyniknou jak písně staré/ slavných, nejslavnějších pěvců. S ústním tradováním oloncha souvisí i důraz na variabilitu. Kosmologické mýty či představy o božstvech nejsou dogmaticky stanoveny. Nejsou prezentovány jako skutečnost, ale jako výsledek obecné dohody, jako něco, co „říkají starci a moudří lidé“.V první písni Oloncha o Njurgunu Booturoci se při popisu naší země uvádí: Zda je spojená s nebesy/neví žádný z našich lidí./Nebo zda se vznáší s větrem,/na třech horách zavěšena?/Nikdy toto nepoznáme. Mnoho scén působí dojmem, jako by vzniklo vylíčením šamanské vize. Například. počátek druhé písně s líčením údolí Kyladyyky a vzhledu Středního světa přímo vzbuzuje dojem šamana, letícího v transu nad zemí a popisujícího své vize:Odtud, z nadoblačné výše/celý náš Střední svět vidíš,/ do šířky a do daleka. nebo Když na koni okřídleném/letíme dál na východ,/jezero tam uvidíme/ s ostrovem uprostřed vod... I když se vyprávění oloncha udrželo u Jakutů dodnes, ztratilo z větší části svůj původní charakter. Od konce 19. století byly texty zapisovány a později vydávány, jak v překladech, tak v jakutském originále. Hlavně po roce 1945 se tímto způsobem dostávaly zapsané texty zpět mezi Jakuty. Tím, že existuje kodifikovaná verze, se ovšem omezuje tvorba nových oloncholar a dnešní vypravěči většinou jen zpětně interpretují texty zapsané na počátku 20. století. Přesto ale byla v roce 2005 tradice jakutského oloncha zařazena do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.


Univerzita v Sarajevu

Univerzita v Sarajevu University of Sarajevo je nejstarší a největší univerzitou v Bosně a Hercegovině.
Univerzita pochází z roku 1531. V tomto roce Gazi Husrev-bej v Sarajevu založili Hanikah, vysokou školu pro studium sufijské filozofii, která je v roce 1537 doplněná ústavou pro výzkum islámského práva a studii islámské doktríny.
V tomto ohledu, univerzita napodobovala třem charakterným rysům jinich Katolických univerzit na kterým se studovala teologie, práva a filosofie. Za rakousko-uherského období v roce 1887, byla otevřena Šerijatská škola, jako akademie.
Moderní historie Univerzity v Sarajevu začala otevíráním první sekulárních vysokoškolských institucí v důsledku 2. Světové války.
Jako první se otevřela Zemědělsko-lesnicka fakulta v roce 1940. rok, poté lékařská fakulta v roce 1944. Po druhé světové válce, v roce 1946, byly otevřeny a Právnická fakulta a Vysoká pedagogická škola. 2. prosince 1949 byl zvolen první rektor Vaso Butozan a Univerzita v Sarajevu oficiálně začala fungovat.


Strašov

Obec Strašov se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 313 obyvatel.


Kiiči Mijazawa

Kiiči Mijazawa byl japonský politik a 78. japonský ministerský předseda v letech 1991 - 1993, ministr zahraničí 1974 - 1976.
Mijazawa se narodil ve Fukujamě v prefektuře Hirošima. Na Tokijské císařské univerzitě vystudoval práva. Od roku 1942 pracoval pro ministerstvo financí. V roce 1953 byl zvolen do Horní komory japonského parlamentu, zde pracoval do roku 1967, kdy přešel do Dolní sněmovny.
Mijazawa zastával řadu důležitých pozic. V roce 1970 se stal na rok ministrem pro pořádání Světové výstavy v Ósace, v letech 1974 - 1976 byl ministrem zahraničních věcí; v letech 1977 - 1978 byl generálním ředitelem Agentury pro ekonomické plánování, 1984 - 1986 šéfem sekretariátu vlády. V roce 1987 si ho vybral premiér Noboru Takešita jako svého ministra financí, ale o rok později musel v důsledku korupční aféry rezignovat. Stal se také členem mezinárodní Trilaterální komise, která vznikla v roce 1973 z iniciativy Davida Rockefellera, a která má přispívat k politické a ekonomické spolupráci zemí Evropy, Severní Ameriky a Pacifiku.
V roce 1991 byl zvolen předsedou vládnoucí liberálně demokratické strany a současně převzal 5. listopadu i úřad ministerského předsedy. Jeho vláda schválila zákon, podle něhož může Japonsko vysílat do zahraničí vojenské mírové síly, a uzavřela obchodní smlouvu s USA. Mijazawa rovněž představil vizi ekonomických reforem pro povzbuzení japonského hospodářství v 90. letech. V roce 1993 předsedal skupině zemí G8. 9. srpna 1993 rezignoval, když jeho vláda ztratila důvěru parlamentu. Tím skončilo období nepřetržité vlády liberálně demokratické strany v zemi.
Později se Mijazawa vrátil do politiky jako stínový ministr, v letech 1999 - 2002 byl opět ministrem financí ve vládách Keizó Obučiho a Joširó Moriho. V roce 2003 se definitivně vzdal svého parlamentního křesla a odešel na odpočinek.


To byl Jiří Šlitr

To byl Jiří Šlitr je album připomínající tvorbu Jiřího Šlitra, jedno z alb vydaných ke čtyřicetiletému výročí Semaforu. Vydal jej B&M Music. Obsahuje 26 písniček nebo monologů v podání Jiřího Šlitra ze dvou her – Recital 64 a Ďábel z Vinohrad.
Hudbu složil Jiří Šlitr, texty písniček i monologů napsal Jiří Suchý. Výjimkou je píseň č. 9 Len túto noc, která je anonymním dílem, píseň č. 25 Nikdo nic nikdy nemá a ruský text písně Tulipán, který složil Jiří Krampol.


Oleg Kotov

Oleg Valerjevič Kotov je od června 1996 ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Roku 2007 absolvoval půlroční kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici jako palubní inženýr Expedice 15. Celkem strávil ve vesmíru 196 dní, 17 hodin a 5 minut.
==Život== ===Mládí=== Oleg Kotov pochází ze Simferopolu na Krymu, narodil se v rodině vojáka, je ruské národnosti. Roku 1988 absolvoval fakultu letecké a kosmické medicíny Vojensko-lékařské akademie S. M. Kirova v Leningradě. Poté nastoupil ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku. Zde se podílel na přípravě kosmonautů, zajišťoval jejich výcvik v barokomoře. Později se zabýval problematikou vlivu kosmického letu na lidský organismus a učil kosmonauty lékařsko-biologickým experimentům.
Roku 1993 požádal o přijetí do oddílu kosmonautů. Ještě před vyřízením žádosti se začal účastnit výcviku. Až 16. února 1996 byl Meziresortní komisí doporučem k přípravě a 7. června 1996 se konečně stal členem oddílu kosmonautů CPK. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 18. března 1998 získal kvalifikaci kosmonaut-výzkumník, v prosinci 1999 mu byla přiznána vyšší kvalifikace zkušební kosmonaut.
Od května 1998 nahradil Jurije Šargina v záložní posádce 26. základní expedice na Mir. V březnu – říjnu 1999 působil jako představitel CPK u NASA. V říjnu 2000 se stal členem záložní posádky Expedice 6, ale v srpnu 2001 byl nahrazen Saližanem Šaripovem. V prosinci 2002 se stal náhradníkem 5. návštěvní expedice na ISS, po havárii Columbie byly posádky rozpuštěny. Od prosince 2003 byl náhradníkem Expedice 14, už za měsíc byl převeden do záložní posádky Expedice 13. V červenci 2005 se stal členem skupiny 15/16/17. V květnu 2006 byl jmenován členem posádky Expedice 15.
Do vesmíru vzlétl 7. dubna 2007 v Sojuzu TMA-10 s Fjodorem Jurčichinem a vesmírným turistou Charlesem Simonyim. Členové Expedice 15 – velitel Fjodor Jurčichin a palubní inženýr Kotov převzali stanici od Expedice 14, jejíž dva členové se Simonyim po týdnu přistáli se Sojuzem TMA-9, přičemž zbývající členka Expedice 14 Sunita Williamsová přešla do nové posádky. V červnu 2007 raketoplán Atlantis přivezl Claytona Andersona, který nahradil Williamsovou. Během letu Kotov dvakrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 11 hodin a 3 minuty. V říjnu 2007 Jurčichin s Kotovem předali stanici následníkům z Expedice 16 a 21. října přistáli na Zemi.
V září 2008 byla oznámema nominace Kotova do základní posádky Expedice 22.


Mistrovství světa v atletice 2009 - Muži skok vysoký

Výška mužů na Mistrovství světa v atletice 2009 se konala ve dnech 19. srpna a 21.srpna 2009 na berlínském olympijském stadionu.
Kvalifikace výškařů byla rozdělena do dvou skupin a začala 19. srpna od 11:10 dopoledne. O postup do finále bojovalo dohromady jednatřicet výškařů. Největší zastoupení měli Rusko, Ukrajina a Spojené státy americké, tyto země zastupovali tři výškaři. Jediným českým želízkem byl Jaroslav Bába, který před mistrovstvím světa předvedl 233 cm.
Do finále postoupili ti, kteří překonali kvalifikační limit 230 cm nebo dvanáct nejlepších. Základní výška byla 210 cm a následovalo 215, 220, 224, 227 a 230 cm.
Kvalifikační limit, který automaticky zaručuje postup do finále překonalo osm výškařů. Jaroslav Bába skočil 227 cm napoprvé a jen těsně postoupil do pátečního finále. V něm se nakonec předvedlo třináct nejlepších.
Start finále se měl uskutečnit v pátek 20. srpna od 18:15. Obrovská průtrž mračen však start oddálila o více než dvě hodiny. Věci nevídané se děly na výšce 228 cm. Hned pro osm výškařů se totiž stala konečnou. Neuspěl ani český výškař Jaroslav Bába, který chtěl na MS získat jednu z medailí, když v sezóně překonal čtyřikrát hranici 230 cm. Až na desátém místě skončil halový mistr Evropy 2009 Ivan Uchov. Na 232 cm zůstali jen čtyři výškaři a všichni laťku překonali. Na následné výšce 235 cm však nikdo neuspěl a medaile se tak rozdělovali podle technických zápisů. Nejlepší měl Rus Jaroslav Rybakov a stal se mistrem světa. O bronz se podělili domácí Raúl Spank a Polák Sylwester Bednarek.


Vlajka Žemaitska

Žemaitská vlajka, Žemaitsky: Žemaitejes vieliava je vlajka západního regionu Litvy Žemaitska. Byla schválena r. 1994 Litevskou heraldickou komisí. Je jednou z nemnoha vlajek světa, která není obdélníkového tvaru. Na pravé straně vlajky je zářez. Na vlajce je zobrazen Státní znak Žemaitie. Lemování je červené, na levé straně čerchované. Bílá barva simbolizuje čestnost, spravedlivost, víru, světlo.


Flétna

Historicky se flétna pravděpodobně vyvinula z píšťaly a patří tak k nejstarším hudebním nástrojům. Flétna byla velmi populární ve starověku, kde její vynález byl často spojován s významnými bohy. Již v Antice se flétny rozdělily podle tóniny na značné množství typů. Po pádu římské říše ztratila flétna svůj význam a byla do 16. století prakticky nevyužívána.
Flétna resp. hráčí na flétnu jsou poměrně častým motivem starověkých maleb. V moderní době je známa především opera od Wolfganga Amadea Mozarta Kouzelná flétna.


Jedle balzámová

Vždyzelený strom středního vzrůstu, dosahující výšky 14-20 m, výjimečně až 30 m, s úzkou kuželovitou korunou. Borka mladších stromů je hladká, tmavošedá a pokrytá eliptickými, horizontálně protáhlými puchýřky, obsahujícími bezbarvou lepivou a velmi intenzívně vonící pryskyřici. Jehlice jsou ploché, 1,5-3 cm dlouhé, tmavozelené, se dvěma světlejšími proužky na rubu. Přestože jsou jehlice k větvičkám připojeny spirálovitě, natočení jejich řapíků způsobuje, že vytvářejí dvě spíše ploché řady na letorostech. Šišky jsou vzpřímené, 4-8 cm dlouhé, mladé jsou purpurově červené, zralé světle hnědé, rozpadávají se na stromech. Obsahují okřídlená semena, která dozrávají většinou v září.
Původně se vyskytovala v chladnějších a vlhčích horských a podhorských oblastech severovýchodních USA a jihovýchodní a centrální Kanady. Lesnicky a zahradnicky se však pěstuje v mírném pásmu na celém světě. Do Čech ji introdukovali v 19. stol. lesníci na panství rodiny Colloredo-Mansfeld na Dobříši, odkud se rozšířila i do jiných oblastí Čech.
V oblasti přirozeného výskytu se používá jako surovina pro výrobu celulosy v papírenském průmyslu.
Surová pryskyřice, která se získává ze zářezů do kůry, je známá jako kanadský balzám. Destilací se z ní připravuje kanadský terpentýn. Pryskyřice se používala k výrobě balzámu na rty a je jedním z nejlepších kloktadel proti bolestem v krku. Léčí se s ní katary a ve formě teplých obkladů pomáhá proti artritidě, ranám a pohmožděninám. Dříve se také používala na lepení čoček v optických systémech, při spojování rámečků na diapozitivy a při výrobě laků.
Pryskyřice se dá žvýkat. Děti ji dříve používaly též jako náhražku parfému.
V USA a Kanadě patří k nejoblíbenějšímu druhu vánočních stromků. Za tím účelem se pěstuje i v jiných světadílech, zejména v Evropě.
V zahradnictví je vysazována jako ozdobný solitérní strom v sadech a zahradách.
Dnes je obecně přijímán názor, že Abies balsamea var. phanerolepis je křížencem severoamerických druhů A. balsamea × A. fraseri.


Proud vědomí

Proud vědomí je literární technika, která se snaží zachytit osobní názor a psychologii postavy pomocí psaného ekvivalentu procesu myšlení dané postavy buď ve formě volného vnitřního monologu. Vnější podněty a duševní reakce postavy na ně mohou a nemusí být zachyceny. Vznik této literární techniky je spojen především s modernismem. Je přenesen z psychologie, za prvního autora, který proud vědomí použil v literatuře, je pokládána May Sinclairová.
Na proud vědomí je většinou pohlíženo jako na zvláštní druh vnitřního monologu postavy, charakterizovaného asociativním, případně disociativním spojováním myšlenek. Pravidla gramatiky, syntaxe a interpunkce jsou mnohdy záměrně porušována, což může ztížit chápání takto psaného textu, protože myšlenky a vypravěčovy pocity jsou podány velmi zlomkovitě. Vnitřní monolog je nutno odlišit od dramatického monologu, kdy vypravěč hovoří k další osobě nebo k obecenstvu - ten je užíván především v dramatu a poezii. Proud vědomí působí, jako by byl text zaslechnut ve vypravěčově mysli a je užit převážně ve fikci. Tento pojem byl užíván zprvu v psychologii, kam ho uvedl William James.
Proud vědomí je užíván například v románech Paní Dallowayová, K majáku a Vlny od Virginie Woolfové, Hluk a vřava a Když jsem umírala od Williama Faulknera, Ulehni v temnotách od Williama Styrona, Rekviem za sen a Poslední odbočka na Brooklyn od Huberta Selbyho, Brány do ráje od Jerzyho Andrzejewskiho, Píseň lásky J. Afreda Prufrocka od T. S. Eliota, Odysseus a Portrét umělce v jinošských letech od Jamese Joyce, Na cestě od Jacka Kerouaca.


Mainscreen

Mainscreen je slangové označení používané patchery Siemensů pro označení pohotovostního displeje. Výraz pochází z anglických slov main a screen. Mainscreen se dá za pomoci různých programů, témat, patchů a elfů upravovat, doplňovat a měnit. Liší se to značka od značky:
Jak je vidět z předchozího obrázku, tak se mainscreen skládá z/může skládat z:
S tím vším se dá pracovat v rámci tuningu. Na obrázku je vidět tuning ve stylu Windows Vista s upraveným mainscreenem. Z mainscreenu byly odstraněny popisky funkčních klávesy, změněny standardní ikonky, dodán indikátor teploty baterie, rozšířen ikonbar, dodána lišta s ikony, posunut a modifikován text s názvem operátora a čas a datum...


Július Toček

Július Toček je slovenský veslař, reprezentant Československa, olympionik, který získal bronzovou medaili z Olympijských her. V Tokiu 1964 získal bronzovou medaili v osmiveslici.


Haiphong

Haiphong je třetím největším městem Vietnamu po Ho Či Minově Městě a Hanoji. Toto severovietnamské průmyslové město mělo téměř 1 milion 700 tisíc obyvatel a je zároveň i významným námořním přístavem.
Založení obydlené osady, z níž po staletích vyrostlo město Haiphong, bývá přisuzováno národní hrdince Le Chân, která se aktivně účastnila národního povstání proti čínské nadvládě, vedeného sestrami Trungovými v letech 40-43 n. l. V té době prý bylo místo pojmenováno An Bien. V bezprostřední blízkostí místa se později odehrály důležité bitvy o udržení vietnamské nezávislosti – šlo o střety v ústí řeky Bach Dang v letech 938 a 981 proti čínské flotile a v r. 1288 pak proti flotile mongolské, kde se vyznamenal vojevůdce Tran Hung Dao.
Jméno Haiphong odráží právě významnou roli, již místo sehrálo z hlediska národní obrany.
Díky své poloze v deltě Rudé řeky a blízkosti k čínské hranici se město stalo během staletí důležitým přístavem s čilým obchodním ruchem. Po nastolení francouzské správy ke konci 19. století se město změnilo v nejdůležitější námořní základnu Francouzů v tehdejší Francouzské Indočíně. Přes poválečné vyhlášení nezávislosti a založení Vietnamské demokratické republiky v září 1945 se právě Haiphong, jakožto důležitý strategický bod, stal předmětem sporu s Francií, která si nadále nárokovala zdejší celní kontrolu. Spor posléze vyústil v listopadu 1946 v bombardování města, při němž bylo zabito několik tisíc civilistů. Další bombardování utrpěl Haiphong v době konfliktu s USA, zejména v r. 1972, kdy Američané chtěli tento nejdůležitější severovietnamský námořní přístav vyřadit z provozu.
V současnosti plní Haiphong nadále roli nejvýznamnějšího námořního přístavu severního Vietnamu a také zůstává jedním z hlavních průmyslových center země. Přispívá k tomu jeho příhodná zeměpisná poloha i dostatek nerostných surovin v okolí. Haiphong je jedním z pěti vietnamských měst, která mají status "města pod ústřední správou", což odpovídá statu provincie.
V 50. letech 20. století pomohlo tehdejší Československo postavit v Haiphongu Nemocnici československo-vietnamského přátelství, v níž působili i naši lékaři. V 90. letech se Česká republika podílela znovu na obnově jejího zařízení.


Výšky v letectví

Výšky většinou měříme barometrickým výškoměrem. V každé fázi letu je vhodné používat jiné výšky.
Při vzletu, přiblížení na přistání a přistání a letech pod převodní výškou je pro pilota důležitá jeho vzdálenost od země. Proto si na výškoměru nastavuje tlak QNH, který mu předá stanoviště ŘLP. Pro činnost v okolí letiště se používá letištní QNH. Pro přelety mezi letišti se používá oblastní QNH.
Při letu ve velkých výškách již nehrozí nebezpečí srážky se zemí, ale je třeba udržovat vertikální rozestupy mezi letadly. Pokud si všechna letadla nastaví na výškoměru stejný tlak, a budou udržovat přidělené letové hladiny, budou mít sice během letu různou nadmořskou výšku, ale neustále bude zajištěn bezpečný výškový rozestup mezi nimi. Standardní tlak se nastavuje po vzletu při prostoupávání tzv. převodní výšky, která je pevně daná. V ČR je 5000 ft AMSL. Zpět na QNH se výškoměr přestavuje při proklesávání tzv. převodní hladiny, což je nejnižší použitelná hladina nad převodní výškou. Vrstva mezi převodní výškou a převodní hladinou se nazývá převodní vrstva. Používá se pouze pro přestavení tlaku, ne pro cestovní let.
Při letech v přízemních výškách se používají výšky nad zemí. Tato výška se nedá měřit barometricky. Měří se radiovýškoměrem nebo pomocí laseru.
Výška se dá měřit také pomocí GPS, tento způsob však není dostatečně přesný.
Jako jednotky výšky se v letectví používají stopy, metry a letové hladiny.


Rehydratační roztok

Na 1 litr vody: 8 čajových lžiček cukru, 1 lžička soli, 1 šálek neslazeného ovocného džusu. Není-li dostupný džus nebo prostředky pro převaření vody, tak se tím samozřejmě nezabývat - příjem tekutin je cennější.
Ztráta tekutin při dehydrataci může dosahovat několika litrů. Doplňovat je potřeba po malých dávkách, ale nepřetržitě. Rehydratační roztok, na rozdíl od obyčejné vody, není zátěží pro organizmus v libovolném množství. Nejlepší nápoj je ten, který chutná, protože postižený se pak nevyhýbá jeho konzumaci.


Litochovice nad Labem

Litochovice nad Labem je místní část obce Prackovice nad Labem. Vesnice leží na levém břehu Labe, asi 1 km jižně od vsi Prackovice nad Labem. Ve vsi je železniční zastávka na trati 090.


Arthur Rimbaud

Jean Arthur Nicolas Rimbaud [rembo] byl francouzský básník, jeden z nejvýznamnějších tzv. prokletých básníků.
Jeho otec byl kapitán pěchoty, dobrodruh, který nakonec rodinu opustil. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý a na výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky reagoval výbuchy hněvu a útěky z domova.
V době pařížské komuny přichází do Paříže, kde se seznamuje s Verlainem. Verlaine kvůli němu rozbil manželství a začali spolu žít. Jejich život byl velmi bohémský. Po rozchodu s Verlainem v roce 1873, přestal psát a vstoupil do koloniálního vojska. Na Jávě dezertoval, s cirkusem prošel Švédsko a Norsko. Roku 1880 byl v Egyptě, potom na Kypru odkud se vydal jako obchodní zástupce do Adenu. Přešel celou somálskou poušť. Zemřel na rakovinu.
Rimbaud v poezii změnil strukturu a metodu. Jeho poezie stojí na subjektivních prožitcích, především pocitu rozporu mezi umělcem a společností. Pro jeho básně je typická bohatá fantazie, odpor k měšťákům a náboženství a obdiv k revoluci.
Jeho poezie se stala základem nové poetiky. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávistnou a totální revoltu proti všem hodnotám a tabu společnosti. Rimbaudovo dílo, vycházející ze zloby, z revolty a vnitřní síly a útočilo na všechny formy tradice, ovlivnilo moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty. Všechna jeho díla publikoval Paul Verlaine. Odhaduje se, že se asi osm jeho děl ztratilo.
Dále pod jeho jménem vyšly dvě sbírky sebrané podle jeho přátel:


Mlazice

Mlazice jsou jednou ze základních sídelních jednotek Mělníku. Stojí zde železniční zastávka na trati Mělník-Litoměřice. Dále je zde areál loděnic a přístavu.Nachází se zde vinařská a vinohradnická firma, jejímž majitelem je vnuk Viléma Krause.
V minulosti se zde těžil – stejně jako i v navazujících Vehlovicích – pískovcový materiál dále je zde uváděn dle Ottovy encyklopedie mlýn, cihelna, košikářství.


Graham Gristwood

Graham Gristwood je britský reprezentant v orientačním běhu, jenž v současnosti žije ve švédském hlavním městě Stockholmu. Jeho největším úspěchem je zlatá medaile ze štafet na Mistrovství světa v roce 2008 v Olomouci. V současnosti běhá za švédský klub IFK Lidingö a britský klub Octavian Droobers.


Exchange-traded fund

ETF jsou stejně tak jako akcie snadno dostupné investiční nástroje kapitálového trhu, které vytvářejí a spravují specializované finanční instituce.
Exchange-Traded Funds se v poslední době těší veliké oblibě ze strany drobných investorů, protože nabízejí jako otevřené podílové fondy možnost investování do většího množství rozlišných titulů a nástrojů kapitálového trhu koupí pouhého jediného cenného papíru. Znamená to, že pro tyto fondy je typické portfolio, do kterého zařazují v odpovídajících poměrech především akcie společností ze sledovaného indexu – tedy indexově navázaná ETF nebo obsahují jinou skupinu akcií či investičních instrumentů. Právě proto si ETF vysloužily výrazy v českém ekvivalentu znějící jako – veřejně obchodovaný fond, indexová akcie anebo v extrémních případech zvláštně konstruovaných portfolií - E.T. podíl.
Moderní ne-indexové ETF bývají ve většině případů konkrétně zaměřeny na určitý sektor, region, komoditu nebo dluhopisové nástroje a do svého portfolia pořizují kromě akcií jednotlivých společností také deriváty, futures kontrakty a obligace. Drobný investor tedy rázem může prostřednictvím ETF spekulovat na ceny komodit, měny a vývoje sazeb mezibankovního trhu bez nutnosti skládat vysoký počáteční kapitál, shánět brokera s širší licencí a nabídkou služeb a zakládat si jiný účet než takový který potřebuje pro obchodování s akciemi.
Participace investora v tomto fondu je reprezentována certifikátem, který je standardně obchodován přímo na burzovních trzích, a nabízí vesměs stejné možnosti investování právě tak jako obyčejná akcie.Lze tudíž využívat tradičních technik obchodování a tedy možnosti nákupu na úvěr, prázdné prodeje, zadávání limitních, stop-loss a časově disponovaných příkazů, opční obchody apod.
Kromě toho některé ETF také poskytují pravidelné výplaty dividend nebo kupónové platby. Na rozdíl od klasických podílových fondů ETFs zpětně neodkupují od zákazníků jejich podíly, ale ty jsou předmětem obchodování na sekundárním trhu a tak je cena ETF určována nabídkou a poptávkou, která se mění prakticky neustále v průběhu celého dne, narozdíl od otevřených podílových fondů, kdy je cena zpravidla určena až na konci obchodního dne. Čistá hodnota aktiv daného ETF se stanovuje na základě celkové tržní hodnoty cenných papírů obsažených v portfoliu fondu, k čemuž se přičtou dividendy, odečtou se náklady a suma se vydělí počtem podílů, jež fond vydal. Výsledné číslo by se mělo blížit tržní ceně k danému okamžiku, ale jen zřídkakdy jsou stejné. Nicméně rozdíl ceny by měl být u většiny ETF poměrně malý, a to i díky profesionálním investorům a arbitražerům, kteří cenu ETF korigují a udržují povětšinou v mantinelech +- 2% od skutečné aktuální hodnoty podílu, což dokládají studie věnující se rizikům kontinuálního oceňování a efektivním trhům.
Autorizovaní účastníci fondu mají možnost vytvářet nové podíly tak, že nakoupí v řádech desítek tisíc kusů tzv. „creation units“ – velké balíky ETF podílů přímo od manažera fondu za NAV, které potom tyto instituce nabízejí dalším investorům prostřednictvím burzy. Zároveň správci každého ETF mají povinnost zajišťovat neustálou likviditu, takže pomineme-li riziko selhání tvůrce trhu, nemělo by se stát, že v případě kdy ceny akcí na burze letí strmě dolů, nemáme komu prodat akcii ETF anebo od koho nakoupit.To vše dohromady zakládá prakticky neustálou obchodovatelnost, kterou je zajištěna dostatečná likvidita a flexibilita.
Nespornou výhodou investice do ETF je především úspora vstupních nákladů, které mohou být několika-násobně vyšší v případě investice do podílového fondu se stejnou strukturou aktiv. Jak už bylo řečeno, jediným přímým poplatkem je provize obchodníkovy za nákup a prodej ETF a nepřímým roční poplatek manažerům fondu za jeho obhospodařování a správu ve výši která se pohybuje v rozmezí 0,05% až 0,5% u aktivně spravovaných ETF.
Z toho jasně plyne, že investování do ETF má oproti klasickým nástrojům kolektivního investování řadu výhod především v nákladovosti, dostupnosti a likvidity přičemž je důležité poznamenat i několik málo nevýhod. Tuto problematiku a detailnější druhové rozlišení ETF rozebereme v následujících textech.
Historie ETF je datována k začátku 90. let, kdy proběhly první pokusy rozšířit investorské možnosti prostřednictvím fondů, které měly být přijaty k obchodování na burze a byly připraveny tak, aby byly dokonale synchronní s indexem S&P a nabídly tak, široké veřejnosti s několika málo dolary v kapse, možnost investice do celého spektra titulů obsažených v tomto indexu. V roce 1992 připustila SEC možnost nabídky historicky prvního ETF který se dočkal první kotace na burze AMEX o rok později. Tímto průkopníkem byl SPDRs tzv. SPIDER - Ticker: SPY který je vázán na index S&P 500. Díky rychlému přijetí investorským publikem, věhlasu a komerčnímu úspěchu Spideru zakrátko následovaly QUBEs – Ticker: QQQQ, DIAMONDs – Ticker: DIA a mnohé další. Nicméně všechna tato ETF jsou pasivně spravovanými fondy, kde se management stará pouze o to, aby se složení portfolia co nejvíce blížilo aktuálnímu koši vázaného indexu. Pasivně spravovaných ETF tedy těch, jejichž benchmarkem je konkrétní index, vzniklo za posledních 10 let jenom v USA skoro na dvě stovky. Ty se postupem času vyvíjeli a vznikaly nové ETF, které se soustředili i na zahraniční trhy stopující globální, kontinentální nebo přímo regionální indexy.
Vznik moderních ETF vyžadujících aktivní správu portfolia povolila americká SEC až teprve v roce 2008, když připravila dostatečnou regulaci především v oblasti bezpečného řízení a transparentnosti portfolií aktivně spravovaných fondů. Je nutné poznamenat, že tato nová regulace ze strany SEC za poslední rok podpořila vznik přibližně 200 dalších různorodých veřejně obchodovaných fondů Tyto Exchange-traded funds se značně liší svou skladbou portfolia od původních indexových titulů. A ve většině případů jsou oborově zaměřeny např. na sektor financí, realit, těžební průmysl, zemědělský průmysl apod. Kromě akcií společností podnikajících v daném sektoru služeb nebo výroby do svých aktiv zařazují také opce a komoditní futures kontrakty jak už bylo zmíněno výše. Rok 2008 lze tedy považovat za ETF boom, který přinesl jistě o něco zajímavější a snazší cestu k investování “ pro každého a v podstatě a naprosto do čehokoliv “, ale zároveň tato euforie vzbudila mnoho otazníků nad budoucností klasických nástrojů kolektivního investování, upozornila na potřeby redefinovat současné regulace v této oblasti, a podložit skutečnou podstatou a potřebou ETF v takovém nepřeberném množství a zaměření a zároveň ptát se zda aktivně spravovaná ETF mají a následují kvalitní analytické výzkumy a jsou dostatečným ospravedlněním pro jejich obchody a zacházení s majetkem těchto fondů.
Indexové ETF jsou složeny z takových cenných papírů, jež nejlépe dokážou kopírovat vývoj vybraného akciového indexu. K únoru 2009 se ve Spojených Státech obchodovalo s 439 indexovými ETF v celkové hodnotě 290 mld. USD, 210 mezinárodními indexovými ETF v celkové hodnotě 95 mld. USD a 69 dluhopisovými indexovými ETF v hodnotě 64 mld. USD. Investoři tak např. mohou skrze ETF spekulovat na vývoj těch největších světových akciových indexů jako Dow Jones Industrial Average, Nikkei, apod.
Stále populárnějšími se nyní stávají i komoditní ETF. Jedná se ETF, jež se snaží participovat na pohybu určité komodity od zemědělských produktů po drahé kovy. Na rozdíl od indexových ETF však nejsou složeny s akcií, ale z futures či jiných kontraktů. Pro představu, ve chvíli kdy kupujete ETF na zlato, nekupujete si ETF složené ze zlatých prutů, ale ETF obsahující aktiva, jež jsou zlatem krytá. Pro investory tak prostřednictvím komoditních ETF, jež se obchodují stejně jednoduše jako akcie, vzniká zajímavá alternativa v komparaci s jinak obtížnějším obchodováním na samotných komoditních trzích jako NYMEX, či COMEX. Např. SPDR Gold Shares, United States Oil.
Stejně jako se indexové ETF snaží kopírovat vybrané akciové indexy, tak se ta měnová pokouší kopírovat vývoj vybraných měn. Existují rovněž ETF, jež nekopírují pouze jednu specifickou měnu ale rovnou celý koš měn. Nejčastěji jsou tato ETF zkonstruována tak, že obsahují futures na vybranou měnu, nebo přímo hotovostní deposita sledované měny. Např. CurrencyShares Euro Trust, US Dollar Money Market.
Sektorové ETF pracují na stejné bázi jako ETF indexové. Nejčastěji se jedná o ETF složená z koše cenných papírů nejlépe reprezentujících sledovaný sektor jako např. finanční, biotechnický, energetický, atd.. Zároveň jsou zkonstruována ETF i na vybrané regiony popř. konkrétní státy, jež reflektují jejich performaci. Např. SPDR Consumer Staples, SPDR Basic Industries.
Pákové ETF, na rozdíl od těch běžných, reflektují vývoj vybraných indexů, či sektorů s mnohem větší citlivostí. Velmi často se u nich setkáváme s označením bullish a bearish, jež jasně demonstruje, na jaký vývoj daný instrument sází. V praxi lze tak pořídit ETF, jež kopíruje vývoj vybraného indexu např. S&P 500 s dvojnásobnou, či trojnásobnou rychlostí. Jedná se tak o velmi sofistikovaná ETF složená nejen z akcií, ale zároveň swapů, či vybraných derivátů, nejčastěji futures. Se zvýšenou volatilitou na trzích roste i popularita těchto ETF. Např. Financial Bull 3x Shares, Technology Bear 3x Shares.
Jak už bylo popsáno výše, jednou z největších výhod tohoto finančního instrumentu je jeho jednoduchost a pružnost. I přesto že ETF v sobě zahrnují velké množství rozdílných finančních instrumentů, tak samotná manipulace s nimi je stejná jako u akcií, tj. dají se nakoupit/prodat jedinou transakcí, což je efektivnější nejen z pohledu rychlosti transakce, ale i její nákladovosti. Investor tak může s podíly v ETF manipulovat v průběhu obchodní fáze, narozdíl od běžných podílových fondů, u nichž se vždy bere zavírací cena. Většina ETF instrumentů je rovněž v porovnání s klasickými podílovými fondy tzv. “tax friendly“, tj. že daně z kapitálových zisků jsou s ohledem na strukturu obchodu nižší. U ETF se daní pouze kapitálové zisky ve chvíli kdy je fond prodán, zatímco u podílových fondů jsou zisky daněny i v průběhu “života“ investice. Instrumenty ETF jsou rovněž velmi zajímavou volbou pro investory, soustředících se na krátkodobé investování a to především s nástupem strategie trendového obchodování.
V otázce nákladovosti je znovu nutné zdůraznit jejich výhodnost oproti klasickým fondům. Při nákupu a prodeji platíme pouze poplatek za zprostředkování obchodu a zcela tak odpadá platba vstupních a výstupních poplatků, stejně tak jako roční poplatky správci fondu. Sice si management ETF stahuje jistou část majetku do své kapsy jednou do roka jako poplatek za správu a řízení, ale tyto sumy zdaleka nepřekračují roční poplatky jiných fondů.
Pro příklad : Indexový fond ČSOB zaměřený na akciový index S&P 500 má vstupní poplatek 2 %. Roční poplatek za obhospodařování fondu pak činí 0,7 %. Stejně zaměřený fond Vanguard 500 Index má nulový vstupní poplatek a poplatek za obhospodařování 0,15 %. Tento roční poplatek je považován za jeden z nejnižších v rámci mutual-fondů. Naproti tomu při investici do Exchange -Traded Fund Spider se stejnou strukturou a rozložením aktiv je vstupní poplatek samozřejmě nulový a roční poplatek managementu za správu a obhospodařování činí pouze 0,08 %.
Tedy pokud zobecníme na TER, nachází se v rozmezí 0,08 % u hlavních indexových ETF s vysoce likvidními tituly do 0,60 % u specifických indexů.
Kdežto TER klasických indexových fondů se pohybuje v rozmezí 0,3 % až 1 % a tedy z tohoto pohledu mají ETF šanci být silnými konkurenty indexových fondů. Další nespornou výhodou je jistá diverzifikace v portfoliích ETF. Ty nabízejí velmi jednoduchou a efektivní cestu jak alokovat jejich prostředky po celém světě do různých odvětví, a tak i s malou částkou dosáhnout vysokého stupně rozložení rizik. Díky průběžné kotaci prakticky po celý obchodní den, máme kdykoliv přehled o vývoji cen a tak i šanci reagovat téměř okamžitě na zprávy z oblasti trhů dalším nákupem nebo prodejem podílů.
V případě medvědího trhu, tedy v době, kdy ceny akcií v důsledku negativních zpráv, paniky a hospodářských krizí klesají, nám ETF nabízí tak jako akcie možnost buď prodat naprázdno, či přímo nakoupit už předdefinovaná SHORT ETF, která fungují na úplně stejném principu jako obyčejná ETF, ale fungující naprosto opačně - tedy spekulující na pokles cen akcií indexu právě prostřednictvím short-sales. Možnost prázdného prodeje je často pro většinu investorů nedostupná a tedy SHORT ETF jim tento obchodníkův nebo právní nedostatek plně nahrazují.
A v neposlední řadě je třeba zmínit výhody ETF pákového typu, které nabízí investorovi možnost radikálněji a rapidněji zhodnocovat či znehodnocovat své finanční prostředky. Některé regulace, předpisy a obchodní podmínky obchodníků s cennými papíry totiž nedovolují každému investorovi užívat výhod úvěrového obchodování. Tento nevyužitý prostor v poslední době zaplňují právě pákové produkty, mezi které se v posledním roce zařadily i leveraged ETF, které přinášejí dvojnásobně nebo trojnásobně větší zisky a ztráty než v případě investic do standardních ETF a klasických fondů.
Za určitých okolností může být investice do ETF nevýhodná a to především při investování malých částek v častých intervalech, kdy výše poplatků může být v konečném důsledku vyšší než u klasických podílových fondů. Dalším faktorem, jenž by investory od tohoto finančního instrumentu mohl odradit, je výše odchylky mezi vývojem tržní ceny a NAV sledovaného ETF, jež při extrémních tržních turbulencích může přesáhnout až míru 10%.
Za další „slabinu“ ETF může být považováno i slabé pokrytí mimo-amerických indexů. Pokud by tak měl investor potřebu koupit zahraničně orientované ETF, zjistí, že škála aktuálně nabízených ETF je v porovnání s podílovými fondy jednoduše nedostatečná.


Alessandro Stradella

O jeho dětství není příliš mnoho známo, i údaje o datu a místě jeho narození se liší. Podle jiných pramenů se narodil 3. dubna 1644 a jako místa narození se uvádějí také Vignola nebo Monfestino. Pocházel z aristokratické rodiny. Jeho otec Marcus Antonio Stradella z Piacenzy byl v letech 1642 až 1643 vignolským guvernérem. Bratr Francesco se stal členem řádu Augustiniánů a zřejmě se těšil přízni rodu d´Este.
Detaily o skladatelově hudebním vzdělání nejsou známy. Studoval v Bologni i když není jasné u koho. Podle některých pramenů v roce 1659 vstoupil do služeb královny Kristiny Švédské. Prvni dochovaná skladby u níž je doloženo autorství pochází z roku 1672 a je to prolog k představení Cestiho opery La Dori at Rome.
V roce 1667 se usadil v Římě, kde na jedné straně skládal opery, oratoria i chrámovou hudbu a na straně druhé proslul značně nevázaným životem. Pokusil se zpronevěřit církevní peníze, byl odhalen a nucen opustit Řím. Když se po čase vrátil, znepřátelil si mocné muže města četnými milostnými aférami, takže mu nezbývalo nic jiného, než na nátlak kardinála Alderana Cibo Řím opustit natrvalo.
Zamířil do Benátek a stal se učitelem hudby milenky mocného benátského šlechtice Alvise Contarini Ortensie. Při Stradellově povaze to nemohlo skončit jinak, než že se záhy stal jejím milencem. Vztah byl prozrazen a Stradella i s milenkou uprchl do Turína. Contarini se domáhal přísného potrestání, leč Stradella byl pod ochranou savojského regenta, hraběte Giovanni Battisty de Nemours. Rodina Contariniho najala proto dva vrahy, kteří měli zrádného učitele najít a zabít. Stradella byl vážně zraněn, ale podařilo se mu uniknout do Janova.
V Janově slavil velké úspěchy jako skladatel oper a kantát, leč historie z Benátek se opakovala. Alessandro Stradella byl ubodán 25. února 1682 na náměstí Piazza Bianchi v Janově třemi bratry Lomellini, jejichž sestru svedl.
Barvitý život a krvavá smrt se stala vítaným námětem pro literární i hudební zpracování. Nejznámějším je patrně dodnes hraná opera Friedricha von Flotow „Alessandro Stradella“.
Alessandro Stradella byl ve své době neobyčejně úspěšným a vlivným skladatelem. Jeho sláva byla zastíněna až ve století následujícím skladateli vrcholného baroka Corellim, Antonio Vivaldim a dalšími.
Přes četné opery a oratoria, které byly ve své době velmi populární, jeho význam tkví v hudbě instrumentální. Dochovalo se cca 27 instrumentálních skladeb a byl to právě Stradella, který stál u zrodu tapiucké barokní hudební formy concerto grosso. První známou skladbou tohoto druhu je jeho Sonate di viole.


Homogenní směs

Homogenní směs je systém dvou nebo více složek, v němž neexistuje rozhraní mezi jednotlivými složkami, tzn., že vlastnosti v celém objemu jsou stejné. U těchto látek nelze opticky rozlišit jejich složky.
Příkladem takové směsi je např. čistý vzduch nebo mořská voda.
V závislosti na vnějších podmínkách mohou být roztoky plyné, kapalné, nebo pevné.
Roztoky se skládají z rozpouštědla a rozpuštěných látek. Rozpouštědlo je látka, ve které jsou ostatní látky rozptýlené, neboli dispergované. Rozpouštědlem je často látka, která je v nadbytku. Je-li látka kapalina, pak je kapalina rozpouštědlem. Pokud je složkou voda, tak je voda vždy rozpouštědlem.


Zlata Bartl

Po dokončení studia v Sarajevu odešla do Záhřebu, kde studovala přírodní vědy, inženýrství, biotechnologie a společenské vědy.
V roce 1955 získala místo chemického technika v Koprivnici. Zde v roce 1959 připravila Vegetu, která se stala jedním z nejpopulárnějších chorvatských výrobků.


Fylit

Fylit je metamorfovaná hornina, která vznikla čátečnou přeměnou jílových usazených hornin, především břidlice. Má břidličnatou strukturu, tj. má rovnoběžné uspořádání částic. Díky své břidličnatosti se velmi dobře štípe a používá se jako střešní krytina.
Fylit je složen hlavně ze sericitu, chloritu, křemene, albitu a z tmavé slídy - biotitu. Příměs chloritu způsobuje šedozelenou barvu horniny, sericit fylitu dodává hedvábný lesk, kterým jej odlišujeme od sedimentárních jílových břidlic. Podle velikosti částic je fylit jemně zrnitý.


Marínovci

Marínovci byla dynastie, která vládla na území současného Maroka v letech circa 1215 až 1465; do roku 1344 měli také državy na Pyrenejském poloostrově. Před nimi vládli Almohadové, po nich Vattásovci.
Marínovci byli berberského původu a od první poloviny 12. století se účastnili kmenových půtek v almohádovské říši. Po roce 1169 začali systematicky budovat svou moc a od roku 1215 programově vytlačovali Almohády z marockého území.
Roku 1248 dobyli významné město Fes a v následujících 20 letech, zakončených v roce 1269 dobytím Marrákeše, se stali hegemony západního Maghrebu. Závěrem 13. století se — ve snaze ovládnout z obchodního hlediska klíčový Gibraltarský průliv — zapojili do muslimsko-křesťanského soupeření na Pyrenejském polostrově jako spojenci Nasrovců proti Kastílii.
Počátkem 14. století dobyli Marínovci rozsáhlá území v současném Alžírsku a Tunisku, v říjnu 1340 však utrpěli zdrcující porážku od portugalsko-kastilské koalice v bitvě u Río Salado, byli donuceni se stáhnout z Andalusie a neudrželi ani většinu nedávných zisků v severní Africe.
Následný příchod moru, narůstající revolty a moc vattásovských vezírů předznamenaly úpadek marínovské moci, kteří se udrželi u moci ještě dalších sto let.


Bitva čtyř králů

Bitva čtyř králů je největším zaznamenaným násilným střetem, ke kterému došlo v zemích Koruny české v souvislosti s populárními svatodušními jízdami králů.
Došlo k tomu, že v daném roce se na lověšických pastvinách setkaly průvody obcí Lověšice, Horní Moštěnice, Bochoř a Šířava. Odvěká rivalita mezi obcemi vedlo k tomu, že se vytvořily dva zhruba stejné tábory: na jedné straně stáli moštěnští a lověšičtí, na druhé straně bochořští a šířavští.
Obě strany vyzvaly tu druhou k vydání králů a opuštění pastvin. Jelikož ani jedna neměla k něčemu takovému chuť, následovala srážka, při níž byly použity těžké hole, nože, šavle a patrně i ostrá střelba ze starých ceremoniálních pušek.
Srážka na lověšických pastvinách představuje největší násilný střet v historii jízd králů. Z 80 „bojovníků“, kteří se jí zúčastnili, jich 8 padlo na místě, z dvaceti těžce raněných jich později zemřelo ještě 5. Asi 40 dalších lidí bylo zraněno lehce. Střet měl za následek zákaz určitých zvyklostí spojených s jízdami králů.


Gennaro Gattuso

Gennaro Ivan "Rino" Gattuso je italský fotbalista a mistr světa. Jeho hlavní pozice je defenzivní záložník, ale někdy může hrát i na pravé straně zálohy. Momentálně hraje za italský klub AC Milan, dvakrát vyhrál Ligu mistrů v letech 2002-03 a 2006-07. A roku 2004 vyhrál ligový titul Serie A.


Deportace

Cizím slovem deportace označujeme nucené vystěhování, vysídlení, přesídlení, odvlečení, zavlečení, násilný transport jedné či více osob zpravidla z nějakých politických, náboženských, etnických či jiných společenských příčin - zvané též deportování.
Deportace mívají často podobu trestu a bývají prováděny často do nějakých odlehlých končin, zaostalých krajů, trestaneckých kolonii či koncentračních táborů apod.
Po provedené deportaci obvykle následuje nějaká forma internace, věznění či jiná forma nedobrovolného pobytu.
Slovní spojení de porta pak znamená : ven z brány


Samopal PPD

Děgťarev PPP byl sovětský samopal zkonstruovaný Vasilijem Děgťarevem. Jeho počátky spadají do první poloviny 30. let. První zkušební dodávky samopalů pro sovětská vojska se uskutečnily v roce 1935, přičemž se jednalo o několik kusů. Do konce roku 1936 bylo vyrobeno pouze 67 exemplářů. Větší sériová výroba započala až roku 1937, do roku 1939 bylo vyrobeno 4100 kusů vzoru PPD-34/38. Roku 1940 se rozjela výroba zmodernizovaného typu PPD-40, který byl vyráběn do roku 1941 v počtu asi 80 tisíc kusů.
Samopal Děgtarev vzor 1934 má neuzamčený závěr, zakřivený zásobník na 25 nábojů, plášť hlavně je opatřen ventilačními otvory. Přepínač způsobu střelby je umístěn před jazýčkem spouště. Pojistka na napínací páce může blokovat závěr v přední i zadní poloze. Sektorové hledí je nastavitelné do 500 m. Modifikace PPD-40 umožňuje použití velkokapacitního bubnového zásobníku na 71 nábojů.
Samopal Děgtarev vzor 1934 byl přijat do výzbroje v roce 1935 pouze v omezeném počtu. Ačkoliv roku 1938 vznikl modernizovaný vzor PPD-34/38 v roce 1939 byla výroba úplně zastavena. Teprve po zkušenostech s finskými samopaly Suomi m/1931 byla roku 1940 znovu obnovena a modifikace PPD-40 byla vyráběna až do roku 1941. Většina těchto zbraní byla ztracena v průběhu počáteční fáze německého útoku, ale omezený počet jich sloužil ještě v pozdějším období.


Kolonát

Kolonát znamená v řím. právu původně pacht pozemků; pachtýřovi říkalo se colonus. V pozdějších dobách císařských označuje se však výrazem colonatus zvláštní právní ústav, který spočíval v tom, že koloni nebyli již pouhými svobodnými pachtýři, nýbrž lidmi připoutanými k půdě, kterou vzdělávali a za jejíž užívání zavázáni byli vůči pánovi pozemku k jistým povinnostem. Každý kolon měl neustále jeden a týž kus půdy, který přecházel dědičně na jeho děti. Zciziti tuto půdu a vůbec jakkoli jí v neprospěch pánův disponovati nebylo kolonovi dovoleno.
Povinnosti kolonovy k pánovi, jež se nazývaly colonitium, colonaticum, nebývaly všude stejné, nýbrž určovány byly na každém statku zvláštním obyčejem, consuetudo praedii. Spočívaly dílem v penězích, dílem v naturáliích, dílem v osobních službách. Vzhledem k povinnostem těmto nazýval se colonus též tributarius, homo tributalis.
Ústav kolonátu není v literatuře ještě náležitě osvětlen. Mnohé otázky nebyly ještě vůbec spolehlivě rozřešeny. Dosud aspoň panují různá mínění o tom, jaké byly příčiny původu kolonátu, kde a kdy vznikl tento ústav, vyvinul-li se právním obyčejem či ustanovením zákonodárným atd. Fustel de Coulange má za to, že základem kolonátu jest právní obyčej. Kolonát vznikl sám sebou a vláda počala ústav ten upravovati, když již dávno existoval. Za Konstantina Velikého byl kolonát ústavem již sevšeobecnělým. Zdá se, že vznikl z otroctví. Lidem propuštěným z otroctví dávány byly asi od pánů pozemky k dědičnému užívání, a jakožto ekvivalent požadovány byly různé dávky a služby. Později asi po způsobu propuštěnců vstupovali v podobný poměr lidé svobodní. Řady kolonů rozmnožovány byly také osobami zajatých barbarů, kteří usazováni byli na půdě fisku nebo soukromých vlastníků nemovitostí. V pozdějších dobách zapisováni byli kolonové ve zvláštní daňové seznamy. Byliť pánové jejich zavázáni platiti státu z každého kolona jistou osobní daň.
Kolonát udržel se také v Gallii, v Bavorsku a ve Švábsku ještě ve francké době. Ve středověku nabylo slovo kolonát poněkud odchylného významu. Zahrnovalyť se výrazem tím nejrůznější právní poměry vyplývající z dědičného užívání cizích pozemků se strany sedláků.


Tracheomykóza

Tracheomykóza je vaskulární onemocnění dřevin. Je způsobováno celou řadou hub, především rodu Ophiostoma a Verticillium. Je dokázána jednoznačná spojitost tohoto onemocnění s poruchou vodního režimu a to především s nedostatkem vody a teplotními extrémy.


Jelínkův most

Jelínkův most či Jelínkova brána je krasový útvar v CHKO Český kras, nacházející se cca 1 km západně od Koněpruských jeskyní.
Skalní útvar je tvořen, úzkou, hlubokou soutěskou, jejíž cca 1 m vzdálené okraje jsou na dvou místech přiblíženy natolik, že se dotýkají a tvoří zajímavý krasový jev připomínající převýšený gotický lomený oblouk. Skalní útvar je součástí Národní přírodní památky Kotýz.
Jelínkův most má tvar úzké štěrbiny vysoké asi 9 metrů a široké nanejvýš 1 metr.


Bakteriorodopsin

Bakteriorhodopsin je integrální membránový protein obsažený ve slanomilných archeích Halobacteria. Při nízkém obsahu kyslíku tyto organismy v membráně vytváří okolo 0,5 µm široké purpurové nebo nachové oblasti, jejichž jedinou bílkovinnou složkou je právě bakteriorhodopsin.
Bakteriorhodopsin se skládá z 247 aminokyselin. Obsažená prostetická skupina je kovalentně vázaný retinal, který patří mezi chromofory a zodpovídá za purpurovou barvu bakteriorhodopsinu. Vazba mezi retinalem a Lysinem-216 je Schiffova báze -CH=NH-, podobně se váže i v rodopsinu.
Bílkovinná část obsahuje 7 ?-helikálních hydrofobních nepolárních struktur, které jsou okolo 25 aminokyselin dlouhé. Jelikož jsou téměř dokonale kolmé k rovině membrány, dobře interagují s hydrofobním vnitřkem fosfolipidové dvouvrstvy a jsou velmi stabilizované. Vnitřní skupiny jsou více polární a tvoří hydrofilní kanál, který umožňuje pruchod vodíkovým kationtům. I jiné membránové pumpy a kanály mají podobné složení. N-koncová skupina je umístěna vně buňky, šroubovice probíhají přes membránu střídavě dovnitř a ven, a proto je C-koncová skupina naopak uvnitř buňky.
Nedostatek kyslíku pro získání energine oxidací živin buněčným dýcháním je tak kompenzován energiií Slunce. Nejedná se však o fotosyntézu, neboť světelná energie se zde nevyužívá k syntéze sacharidů a podobných zásobních a stavebních sloučenin.
V klidovém stavu je Schiffova báze retinal-lysin protonovaná a celá struktura je otevřena dovnitř membrány. Po exitaci absorpcí světla nastane konformační změna, což způsobí otočení R*H+ směrem ven z membrány. Dále se zvýší disociační konstanta a dojde k uvolnění protonu vně membrány. Pumpa se posléze vrací do klidového stavu a R znovu směřuje dovnitř membrány. Relaxace způsobí pokles disociační konstanty a dojde k navázání nového protonu z vnitřní strany membrány. Pumpa se opět nachází ve výchozím stavu a výsledkem jednoho cyklu je přenos jednoho protonu z vnitřní na vnější stranu membrány. Na syntézu jedné molekuly ATP je potřeba přenést 2-3 protony.


George Town

George Town je hlavní město Kajmanských ostrovů, zámořského území Velké Británie. Leží na ostrově Grand Cayman a žije zde 30 600 obyvatel.
George Town je centrem finančnictví Kajmanských ostrovů. Svou pobočku zde má přes 600 bank, většinou se však jedná jen o jednu místnost. Ve městě se nacházejí vládní budovy a mezinárodní letiště.
Souřadnice George Townu jsou 19°17' severní šířky a 81°22' západní délky.


Karla Homolka

Karla Leanne Homolka, známá též jako Karla Leanne Teal je kanadská sériová vražedkyně, odsouzená na 12 let vězení pro „vynucenou spoluúčast“ na znásilňování, mučení, únosech, dvou vraždách a jednom úmrtí, soudem připisovaných hlavně jejímu manželovi, Paulu Bernardovi. Jejím otcem byl český emigrant.
Její nyní již exmanžel ovšem tvrdí, že vražd se dopustila ona a že únosy spoluiniciovala. Výše jejího trestu vyvolala obrovské pobouření kanadské veřejnosti, řada lidí shledala trest přehnaně mírný a nevěří v to, že její účast byla vynucena. Odsouzení Karly Homolky je též často udáváno jako vzorový případ zneužití dohody mezi provinivším se svědkem a obžalobou.
Oběťmi Karly Homolky a Paula Bernarda byly: Tammy Homolka, Leslie Mahaffy a Kristen French byly uneseny – Leslie Paulem, Kristen oběma manželi – a po několikadenním znásilňování a mučení zavražděny.


Linie kontroly

Linie kontroly je název hranice, která de facto odděluje indickou a pákistánskou část bývalého knížecího státu Džammú a Kašmír, který je dnes rozdělen mezi obě země. Pákistánem spravovaná část se nazývá Severní oblasti a Azád Kašmír, indické části zůstal název Džammú a Kašmír. Linie kontroly byla ustanovena v roce 1948 po konci první kašmírské války. V té době však nesla název Linie příměří. V prosinci roku 1971 proběhla další indicko-pákistánská válka a v červenci 1972 byla mezi Pákistánem a Indií uzavřena dohoda v Šimla, jejímž výsledkem bylo mimo jiné i přejmenování linie příměří na Linii kontroly.
V průběhu následujících let se Linie kontroly stala předmětem dalších, větších i menších indicko-pákistánských sporů. Linie kontroly je dlouhá přes 700 km a hlídají ji vojska OSN. Přístup k ní je povolen pouze na zvláštní povolení, které vydávají bezpečnostní složky.


Akstafa

Dolní Líštná | Guty | Horní Líštná | Kanada | Karpentná | Kojkovice | Konská | Lyžbice | Nebory | Oldřichovice | Osůvky | Staré Město |


Anna Munro

Narodila se v Glasgově 4. října 1881, zemřela v Padworthu, poblíž Readingu 11. září 1962. Dcera Margarety Anny MacVean a učitele Evana Macdonalda Munro. Založila pobočku WSPU v Dunfermline. Po rozkolu v řadách WSPU, se stala čelnou odštěpenecké organizace WFL. 1907 byla za svoji činnost uvězněna. Kolem roku 1912 se přestěhovala do Anglie. Roku 1913 se provdala za Sidneyho Ashmana, který jí obdivoval jako řečnici v Berkshire. Krátce na to byla uvězněna ve věznici v Holloway.


Erich Rudorffer

Erich Rudorffer je úspěšným stíhacím pilotem německého letectva za druhé světové války a je považován za jedno ze stíhacích es.
V listopadu 1939 sloužil v hodnosti feldwebel u 2./JG2. První sestřel si připsal v květnu 1940 nad Francií. V dubnu 1941 dosáhl 20 vítězství byl a vyznamenán rytířským křížem. Nalétal přes 1 000 letů a sestřelil 224 letounů. Byl 6x sestřelen; 9x opustil letoun na padáku. Létal na letounech Messerschmitt Bf 109E, G, F, Fw 190A-8 a na Schwalbe.


Frakira

Frakira je osobní zbraň vyskytující se ve světě Amber spisovatele Rogera Zelazneho. Vlastní ji postava Merlin z Chaosu.
Jedná se o polointeligentní strunu, šňůru či škrtící drát, který má schopnost samovolně se pohybovat a telepaticky komunikovat s Merlinem. Jedná se o specifickou formu magie, která se vynořila z Merlinova podvědomí během průchodu Logrem. Není vysvětleno, jestli má Merlin schopnost vytvořit další, prozatím se ale jedná zcela jistě o unikát - každý z Chaosanů má tuto specifickou magii jinou.
Obvykle je Merlin nosí stočenou na své paži. Jejím hlavním účelem je škrcení nepřátel, má ale i jiná použití - například otevírání zámků nebo hlídání okolí když majitel spí. Může se stát neviditelnou.
V knize Rytíř Stínů jí Logrus „vylepší“ - získá schopnost myslet, zlepšené vnímání a informace o podivném světě mezi stíny, kde se s ní Merlin zrovna nachází. Návrat do skutečného světa po skončení tohoto dobrodružství pro ni znamenal šok a Merlin byl přesvědčen, že svoje zlepšené schopnosti opět ztratila. Krátce poté jí přivázal ke sloupku postele, když se ho pokoušela varovat před kouzlem pod jehož kontrolu se dostával, a odletěl do Dvorů Chaosu. Již se pro ni nevrátil, dokonce zjistil, že mu chybí, až když mu hrozilo bezprostřední nebezpečí a Frakira ho nevarovala..
V povídce Jak přijít k provázku, vyprávěné právě Frakirou, se přesunula k Floře a poté k Rinaldovi, kterému pomohla naučit se zacházet s mečem Werewidle.


USS Monitor

USS ''Monitor byla americká obrněná válečná paroloď převratné konstrukce postavená podle plánů švédského inženýra a vynálezce Johna Ericssona. Jako první loď tohoto typu dala USS Monitor'' jméno konstrukci válečných lodí — monitorům.
Zúčastnila se na straně Unie americké občanské války, v níž se podílela na blokádě jižanských přístavů. V bitvě na Hampton Roads se střetla s improvizovaným jižanským obrněncem CSS Virginií v historicky prvním střetu dvou obrněných lodí. Této bitvě předcházel „masakr“, během kterého CSS Virginia zlikvidovala ještě před příjezdem Monitoru dvě ze tří seveřanských dřevěných řadových lodí eskadry blokující pobřeží a poslední přinutila uprchnout na mělčinu. Bitva zcela změnila náhled na konstrukci válečných lodí a vedla během několika let k radikální přestavbě válečných loďstev na celém světě.
USS Monitor představoval nízké plavidlo, které bylo z větší části skryto pod hladinou. Jeho výtlak byl 987 tun. Z paluby jen mírně vystupující nad hladinu výrazně vyčnívaly pouze 4 věci: 116 cm vysoká pozorovatelna pro kapitána a kormidelníka s 35cm pancéřem; 274 cm vysoká a 6 metrů široká otočná dělová věž odvětrávaná stropem, v níž se za uzavíratelnými střílnami nacházela dvě jedenáctipalcová Dahlgrenova děla; zasunovatelný komín, a vlajka vyvěšená na zádi. Vzhledem k tehdy platným řádům ohledně velikosti prachové náplně a užívaným dělům se jednalo o prakticky nezranitelnou loď. Nevýhodu představovalo komplikované doplňování zásob munice do věže a fakt, že se jednalo o pobřežní či říční loď s velmi špatnými plavebními vlastnostmi. Měla sice nízký ponor a relativně vysokou rychlost, nesnesla však otevřené moře a vlnobití. To mohlo zahltit komín, uhasit oheň pod kotli a zaplavit loď mezerami mezi věží a palubou. To se lodi stalo osudným – potopila se 31. prosince 1862 u mysu Hatteras. Monitor tam na moři zaskočila bouře, vlny uvolnily cupaninu tvořící těsnění mezi trupem a věží. Lodní čerpadla neměla dostatečný výkon, aby zvládla množství pronikající vody a loď se potopila. Vrak lodi byl nalezen roku 1973 a byl prohlášen za americkou Národní historickou památku. Jeho špatný stav neumožnil vyzdvižení.
Monitor a Merrimack byly v české literatuře zpopularizovány knihou Ludvíka Součka Rakve útočí.


Čertova stěna-Luč

Čertova stěna-Luč je národní přírodní rezervace o rozloze 140 ha nacházející se okolo úseku řeky Vltavy mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem. Vznikla v roce 1992 sloučením státních přírodních rezervací Čertova stěna a Luč. Rezervace byla roku 2005 rozšířena v oblasti pravého břehu a byl do ní také zařazen tok Vltavy mezi vlastním kamenným mořem a Loučovicemi.
Chráněné území zabírá kaňonovité údolí Vltavy včetně nezpevněných suťovitých stěn periglaciálního původu a říčního koryta nazývaného v tomto úseku Čertovy proudy. Řečiště je charakteristické nakupením obrovského množství balvanů. Většinu skalního podkladu tvoří žula, konkrétně dvojslídný granit až adamellit eisgarnského typu.
Ve vrcholových partiích Luče a Čertovy stěny se nacházejí mohutné skalní útvary. Nejznámější je vrcholová skalní hradba Čertovy stěny s mohutným balvanem zvaným Ďáblova kazatelna, o kus dále se nachází vrch Strašidelník pokrytý dosud stojícími mrtvými kmeny stromů, které padly za oběť požáru v roce 1988. Oba tyto impozantní útvary se tyčí nad řekou a poskytují turistům neuvěřitelně působivý pohled dolů i na skalní útvary Luče na protější stěně údolí. Velká část obou svahů je tvořena kamenným mořem, dále se zde nachází reliktní suťový bor tvořený borovicí lesní a břízou bradavičnatou, jehož podrost osazují hlavně nenáročné acidofilní druhy jako vřes, borůvka a brusinka s výraznou spoluúčastí mechového patra.
Vrchol Čertovy stěny je přístupný od parkoviště u silnice spojující Vyšší Brod a Loučovice, rezervací dále prochází 2 turistické značky, cyklostezka a železniční trať Lipno-Rybník. Při vybudování cyklostezky v roce 1999 se řešil spor, jak zabránit vjezdu cyklistů do vnitřních, cennějších částí rezervace, přičemž nakonec bylo rozhodnuto vystavět v místě odbočení cyklostezky masivní dřevěný plot zapuštěný do země betonovými sloupky, což vyvolává v návštěvnících i místních obyvatelích poněkud smíšené reakce.
Ze skalky poblíž vrcholu Luče je nádherný výhled na celé přilehlé vltavské údolí, Čertovu stěnu a také na část Lipna.
Poblíž řeky se nachází stanoviště s výskytem kriticky ohrožených rostlin - cídivky zimní a růže převislé. Dále se zde vyskytují ohrožené druhy vřesovec pleťový, vlochyně obecná, dub zimní, terčovka prstencová, užovka hladká, ještěrka živorodá a další.
Podle legend byl vrch Strašidelník pohanským posvátným místem, kde Slované uctívali Svatoroha.
Další legenda se váže ke vzniku tzv. Čertových proudů, které údajně vznikly tak, že čert chtěl zničit nové zbudovaný Vyšebrodský klášter: hodlal na místě zhotovit hráz a pak klášter spláchnout. Nestihl to však provést během jedné noci a se svítáním jeho čas vypršel, zbylo po něm však jeho nedokončené dílo. V korytě řeky se pak nachází jeden obzvláště velký balvan s dolíkem, který má být otiskem ďáblova palce. Tato pověst inspirovala Bedřicha Smetanu k složení opery Čertova stěna.
Jako Čertovy proudy bylo původně nazýváno řečiště Vltavy od Lipna až po Vyšší Brod. Úsek zahrnutý do rezervace představuje nejnebezpečnější část Čertových proudů plný obrovského množství až několikatunových balvanů, v nichž voda za staletí svého působení vymlela spoustu roztodivných tvarů, mimo jiné například i tzv. hrnce o průměru větším než metr.
Čertovy proudy jsou brány za normálních okolností jako naprosto nesjízdné, avšak od doby postavení Lipenské přehrady se zde jezdí různé závody ve vodním slalomu nebo jen sjíždění řeky, vyžaduje to ovšem zvýšený průtok zařízený Lipenskou přehradou, obvykle 20-30 metrů krychlových za vteřinu - obvyklý průtok jsou přitom 2 metry krychlové. Využívána je celá trasa Vltavy od lipenské hráze až po Vyšší Brod. Úsek Čertových proudů v oblasti Čertova Stěna-Luč je považován za jednu z nejtěžších přirozených slalomářských či vodáckých tratí na světě. Mj. se zde uskutečnilo mistrovství světa v raftingu v roce 2003, které se stalo předmětem sváru mezi ochranáři a přiznivci vodních sportů.
U řeky je možno nalézt pomníček věnovaný vodákovi, který zde svůj souboj s řekou v roce 1984 definitivně prohrál).
Schwarzenbergové vynaložili v 18. století obrovské úsilí a na tehdejší dobu neobvykle vysoké finanční prostředky na splavnění Čertových proudů pro dřevařské vory, avšak nakonec byli nuceni projekt vzdát.


Herbert von Bismarck

Nikolaus Heinrich Ferdinand Herbert Fürst von Bismarck byl německý politik.
Herbert von Bismarck byl nejstarším synem říšského kancléře Otto von Bismarcka. Byl ženatý s Johannou von Puttkamer.
Studoval práva, účastnil se francouzsko-německé války. V roce 1873 nastoupil na ministerstvo zahraničích věcí, kde nejprve působil převážně jako osobní sekretář svého otce. Během tohoto působení se ovšem také podílel na zahraničních cestách. Takto byl vyslán jako velvyslanecký rada do Londýna, Petrohradu a Haagu. V roce 1885 byl jmenován státním podsekretářem a v následujícím roce sekretářem ministerstva zahraničních věcí. V Pruském království se stal v roce 1888 ministrem. Díky svému hodně nevlídnému vystupování se stal u svých současníků velmi neoblíbeným. Byly mu přisuzovány dobré vyhlídky na nástupnictví v úřadu kancléře po svém otci.
Poté, co císař Vilém II. Pruský požadoval po jeho otci demisi, opustil Herbert svůj úřad pár dní poté, ačkoliv mu Vilém v tomto důrazně odporoval.
V roce 1893 byl zvolen do Reichstagu za Svobodně-konzervativní stranu.
10 let po své smrti obdržel Herbert k uctění své památky v mramoru vytvořený epitaf v kostele v Schönhausenu.


Vulkanoidy

Vulkanoidy jsou hypotetická skupina planetek, které mohou obíhat v dynamicky stabilní zóně mezi 0,08 a 0,21 AU od Slunce, uvnitř dráhy Merkura. Pojmenování dostaly po hypotetické planetě Vulkán, kterou hledali astronomové 19. století na vysvětlení stáčení perihelia planety Merkur. Prakticky všechny anomálie v dráze Merkura byly později vysvětlené všeobecnou teorií relativity. Pokud budou objevené a budou mít předpokládané albedo, jejich velikost nebude přesahovat 60 km, protože dosavadní hledání mělo tuto rozlišovací schopnost, ale nic nenašlo. Při jejich hledání astronomové zápasí s tím, že by měly být úhlově velmi blízko k Slunci a proto se dají pozorovat jen velmi brzo po západě Slunce nebo těsně před jeho východem. Proto se nejnovější výzkumy uskutečňují pomocí letadel F-18, které jednak můžou letět déle v stínu země Země, jednak také částečně eliminují atmosférické šumy. V budoucnosti se vkládají naděje do mise MESSENGER a též do malých kosmických teleskopů, které by měly vyhledávat Blízkozemní planetky.


.yu

.yu je internetová národní doména nejvyššího řádu původně určená pro SFR Jugoslávie.
V roce 1992 doménu „zdědila“ Svazová republika Jugoslávie, která se později v roce 2003 přejmenovala na Srbsko a Černá hora.
Je to jedna z mála ccTLD, které neodpovídají kódům ISO 3166-1, protože kód pro Srbsko a Černou horu byl v roce 2003 změněn na CS. Doména .cs je ovšem pravděpodobně odsouzena k zániku po vyhlášení nezávislosti republikou Černá Hora. Pro zajímavost: doména .cs byla původně používána pro Československo.
Všechny domény pod .yu jsou určeny pouze pro právnické osoby. Doména nejvyššího řádu .yu je určena pro federální instituce, vládní instituce obou republik a pro ISP.


Koff

Koff je finské pivo vyráběné v pivovaru Sinebrychoff nacházejícím se ve finské Keravě. Je zde vyráběno již od roku 1819.


Transformační gramatika

Transformační gramatika nebo Transformační-generativní gramatika, je v lingvistice gramatika, zvláště pak přirozenéh jazyka, jež byla vyvinuta v Chomského tradici.
Na začátku šedesátých let, Noam Chomsky přišel s myšlenkou, že každou větu je možno reprezentovat na dvou úrovních - povrchové a hloubkové. Hloubková struktura zahrnuje jádro sémantických vztahů a je převedena do povrchoví struktury sledem transformací. Chomsky věřil, že mezi hloubkovými strukturami všech jazyků je značná podobnost, která se ztrácí v strukturách povrchových. To však nebyl hlavní motiv zavedení pojmu hloubková struktura. Ještě předtím, než byly vymyšleny hloubkové struktury, byly vynalezeny transformační pravidla jako prostředky pro matematických a popisných možností bezkontextové gramatiky. Podobně, hloubkové struktury vznikly převážně z důvodů technické realizace teorie sémantiky.
I když transformace stále hrají důležitou roli v současných Chomského teoriích, upustil už od pojmů hloubková a povrchová struktura. Původně zavedl ještě dvě úrovně a to logickou formu a fonetickou formu, ale v roce 1990 Chomsky nastínil nový výzkumný plán známý jako minimalismus, ve kterém již nenajdeme hloubkovou a povrchovou strukturu.
Přesný význam hloubkových a povrchových struktur se s postupem času různil. V sedmdesátých letech se obyčejně nazývaly D-struktura a S-struktura. Myšlenka, že význam věty je určen hloubkovou strukturou byl opuštěn a tuto úlohu převzala logická forma.


CERGE-EI

CERGE-EI, celým názvem Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium je akademickou institucí, která poskytuje ekonomické postgraduální vzdělání po vzoru amerických univerzit a zároveň provádí výzkum v oblasti teoretické ekonomie a hospodářské politiky. Jeho budova se nachází v historickém centru Prahy.
Název CERGE-EI je zkratkou Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání – Národohospodářského ústavu. Po právní stránce CERGE-EI funguje jako společné pracoviště dvou samostatných entit: Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání Univerzity Karlovy v Praze, a Národohospodářského ústavu Akademie věd České republiky, v.v.i. Tato instituce byla založena Janem Švejnarem a Jozefem Zielencem v roce 1991 s cílem vychovat novou generaci ekonomů ze zemí bývalého východního bloku.
Na CERGE-EI studuje přibližňe 120 studentů z více než 30 zemí celého světa, zejména střední a východní Evropy a zemí bývalého Sovětského svazu. Stálými pedagogickými pracovníky CERGE-EI je v současné době 19 vědců. Většina z nich získala doktoráty z ekonomie na renomovaných univerzitách v USA a západní Evropě. Nábor nových členů fakulty probíhá prostřednictvím mezinárodně organizovaného trhu, na němž se setkávají akademičtí ekonomové a jejich potenciální zaměstnavatelé. Pracovním jazykem CERGE-EI je angličtina.
Program Ph.D. je zahájen dvěma roky výuky, po kterých následují další dva roky práce na dizertaci pod vedením vedoucího práce. Po úspěšném ukončení prvních dvou let získávají studenti magisterský titul M.A.. Část práce na dizertaci studenti obvykle tráví na partnerských univerzitách v západní Evropě a USA. Studentům bakalářského studia z USA CERGE-EI nabízí zahraniční studijní program UPCES.
Studijní program je akreditován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Radou regentů Ministerstva školství státu New York, jenž akredituje studijní programy provozované mimo území USA. V roce 2000 bylo CERGE-EI touto Radou uděleno časově omezené právo udělovat tituly Ph.D. a M.A. v oblasti ekonomie, které bylo v roce 2005 nahrazeno právem trvalým.
Absolventi CERGE-EI obvykle nacházejí uplatnění v mezinárodních institucích, na univerzitách, v konzultačních firmách, finančních institucích, centrálních bankách a ministerstvech.
CERGE-EI podporuje vedle postgraduálního vzdělávání také ekonomický výzkum. Přednášející a studenti vyšších ročníků pravidelně publikují v zahraničních recenzovaných odborných časopisech. V 90. letech si CERGE-EI vytvořilo silnou pozici v oblasti ekonomie transformujících se hospodářství. S postupným přechodem k tržním ekonomikám v postkomunistických zemích se výzkum na CERGE-EI přeorientoval do dalších oblastí, např. k dynamické makroekonomii, experimentální ekonomii, ekonomii práce a veřejného sektoru a mnoha dalším.
CERGE-EI vydává vlastní publikační řadu pracovních studií, organizuje odborné konference a provozuje vlastní knihovnu. Instituce dále pořádá pravidelné výzkumné semináře, na kterých akademici z různých zemí světa a univerzit prezentují výsledky svého současného výzkumu. CERGE-EI je rovněž regionálním zástupcem pro střední a východní Evropu ve výzkumné síti Global Development Network.
CERGE-EI je financováno pomocí vzdělávacích a výzkumných grantů české vlády, granty několika dalších institucí a také sponzorskými dary od jednotlivců, nadací a soukromých společností. Získávání finančních prostředků probíhá prostřednictvím dvou přidružených institucí, CERGE-EI Foundation U.S.A. a Nadace CERGE-EI.
CERGE-EI je řízeno Řídícím a dozorčím výborem. Tento výbor činí zásadní strategická a finanční rozhodnutí, dohlíží na vedení CERGE-EI a rozhoduje o přijímání a kariérním postupu členů fakulty. V ESC zasedají mezinárodně uznávaní ekonomičtí odborníci, zástupci Univerzity Karlovy v Praze a Akademie věd České republiky, a dále zástupci fakulty.


Edward Burns

Edward Burns narozen 29.ledna 1968 ve Woodside v New Yorku. Nějaký čas studoval na Chaminade High School, ale poté přestoupil na Hewlet High School. Po vysoké škole navštěvoval také State University of New York at Oneonta a také University of New York at Albany.
Svou kariéru pojal velmi netradičně a jako producent, režisér, scenárista a hlavní herec natočil snímky jako The McMullen Brothers, Ona, jedině ona a Neohlížej se. V posledním z uvedených roků si také zahrál jednu z hlavních rolích ve snímku Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana. V roce 2001 se objevil po boku Roberta De Nira v akčním snímku 15 minut. Další role byly například ve filmech Život nebo něco takového, kde si zahrál s Angelinou Jolie, Chladnokrevně jenž je remakem stejnojmenného snímku z roku 1967 v hlavní roli s Robertem Blakem, Pod hladinou, Lovci dinosaurů, Prázdniny, kde si zahráli třeba Cameron Diaz, Jude Law a Jack Black. Nejnověji se objevil ve filmech ZMEŠKANÝ HOVOR a 27 ŠATŮ.
Kromě hraní, ale také nezapomněl na režírování filmů a za léta natočil třeba romantickou komedii Ulice New Yorku, drama Prach a popel a nebo také komedii The Groomsemen a nejnovější dílko nese název Purple Violets.
Má dvě děti. Má také bratra Briana, který je televizním producentem.


Thomas Riley Marshall

Jednalo se o demokratického guvernéra státu Indiana v letech 1909-1913. Od 4. března 1913 do 4. března 1921 byl 28. viceprezidentem USA ve vládě demokrata W. Wilsona. Stal se dalším americkým viceprezidentem USA, téměř po sto letech, kdo vykonával tento úřad dvě čtyřletá funkční období po sobě. Převzal ceremoniální záležitosti po záchvatu mrtvice prezidenta W. Wilsona, ale odmítal převzít exekutivu. Známým se stál výrokem: Co tahle země potřebuje , to je dobrý doutník za pět centů.


Pražský kraj

Pražský kraj byl správní celek, který vznikl 1. ledna 1949 na základě správní reformy z roku 1948 ze střední části Čech a do značné míry se jeho území krylo s územím současného Středočeského kraje. Do 16. května 1954 bylo však jeho součástí i území hlavního města Prahy, které se pak od 17. května 1954 na základě zákona č. 13/1954 Sb. stalo samostatným celkem. Jeho centrem byla Praha. Kraj měl původně rozlohu 9 730 km2.
Na severu sousedil s krajem Libereckým, na severovýchodě s krajem Hradeckým, na východě s krajem Pardubickým, na jihovýchodě s krajem Jihlavským, na jihu s krajem Českobudějovickým, na jihozápadě s krajem Plzeňským, na západě s krajem Karlovarským, a na severozápadě s krajem Ústeckým.
26 okresů: Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem, Český Brod, Dobříš, Hořovice, hlavní město Praha, Kladno, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nové Strašecí, Nymburk, Poděbrady, Praha-jih, Praha-sever, Praha-východ, Praha-západ, Příbram, Rakovník, Říčany, Sedlčany, Vlašim, Votice.
1. července 1960 byla na základě další správní reformy většina území Pražského kraje začleněna do nově zřízeného Středočeského kraje, pouze malá část území se stala součástí nově zřízeného kraje Jihočeského, na západě pak Západočeského.


Kagjüpa

Kagjüpa, též linie Kagjü, je vedle Gelugpy, Sakjapy a Ňingmapy jedna ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu. Škola vznikla v 11. století. Jako jiné školy i Kagjüpa se nevyhla štěpení na různé další školy - dnes je asi nejznámější škola Karma Kagjü v čele s karmapou.
Vlastním zakladatelem školy Kagjüpa byl Gampopa, avšak podle tradice byl jejím původcem Marpa Čhökji Lodö. Marpa byl nejprve žákem Dogmiho. Za nedlouho však shledal, že jeho guru není ten pravý a vydal se do Indie hledat nového duchovního učitele. Našel Nádapádu, v Tibetu známého spíše pod jménem Náropa. Strávil s ním mnoho let a přejal od něj Šest nauk Náropy. Od Maitripy obdržel Marpa učení mahámdury. Tyto dvě komplexní učení, Šest dharm Náropy a mahámudra, dodnes tvoří jádro nauk školy Kagjüpy. Mezi Marpovy žáky patřil i Milaräpa, jehož žákem byl sám zakladatel školy Kagjüpa Gampopa. Gampopa založil první klášter školy a byl jedním z prvních tibetských autorů duchovních spisů.
Jádro učení školy Kagjüpa tvoří soubor učení vadžrajány zvaný Mahámudra a systém dharmických cvičení známy jako "šest dharm Náropy" či "Šest nauk Náropy".
Již v rané fázi se hnutí rozštěpilo na čtyři školy. Jenda z nich, Phagmodupa-kagjü se rozdělila na dalších osm, z čehož Dugpa-kagjü a Digung-kagjü se udržely dodnes. Jeden z Gampopových žáků, Düsum Khjenpa, byl rozpoznán jako první karmapa. Tato škola, známá jako Karma Kagjü, zavedla jako první v Tibetu nástupnictví vědomě převtěleného představitele - tzv. tulku. Karma Pakši byl jako dítě určen za převtělence Düsuna Khjenpa. Jak plynuly generace karmapů, škola získávala na čím dál větší vážnosti.


Sestra v akci 2

Sestra v akci 2 je pokračování americké filmové komedie Sestra v akci. Hlavní role zpěvačky Deloris Van Cartierové alias sestry Marie Clarance se opět zhostila Whoopi Goldberg.
Sestry Marie Patrick, Marie Robert a Marie Lazara navštíví Deloris, která teď hraje v muzikálu o svých zážitcích z kláštera, a žádají ji, aby se vrátila do kláštera. Deloris to odmítne, ale změní názor, když se doslechne, že je matka představená v zoufalé situaci. Jako sestra Marie Clarance začne v církevní škole v San Franciscu učit zpěv ve třídě neurvalých teenagerů. Ti se ji nejdřív snaží dostat ze školy pryč, ale postupem času si ji oblíbí.
Deloris postupně objeví jejich muzikální talent a založí s nimi sbor. Společně si opraví starou učebnu hudby. Běhm úklidu objeví mnoho trofejí, které jejich škola dříve získávala v pěveckých soutěžích. Sestry studenty na jednu soutěž přihlásí, ti se nejdřív zdráhají, ale nakonec se účastní. Mezitím vedení školy zjistí, že Marie Clarance není ve skutečnosti řádovou sestrou, ale zpěvačkou z Las Vegas. Vedení se tak vydá na soutěž, kde chtějí Deloris najít a odhlásit studenty ze soutěže. Studenti potkají otce Maurice a myslí si, že je přijel podpořit. Ten se tak rozhodne je v soutěži navzdory panu Crispovi, řediteli školy, ponechat. Sbor v soutěží zvítězí a nakonec se dozví o pravé identitě sestry Marie Clarance.


N'Djamena

N'Djamena je hlavní a zároveň největší město afrického státu Čad, u hranic s Kamerunem. Leží u řeky Šari a Logone. Město bylo založeno v roce 1900. V roce 2005 zde žilo okolo 721 000 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 12°06' severní šířky a 15°03' východní délky.


Jánské Koupele

Jánské Koupele jsou bývalé lázně ležící severozápadně od Vítkova v okrese Opava, v rozsáhlých lesích při řece Moravici.


Sardština

Sardština je indoevropský jazyk náležící do skupiny jihorománských jazyků. Je rozšířena zejména na Sardinii kde vznikla z latinských základů.
Sardština je románský jazyk jenž se nejvíce blíží vulgární latině. Ta dala základ všem románským jazykům, což je důsledkem předčasné izolace ostrova od římského impéria jež ve své době představovalo mimo jiné významný impuls jazykového vývoje. Izolace zabránila kontaktu s dalšími jazyky podobně, jako tomu bylo v případě islandštiny ve vztahu k ostatním skandinávských jazykům. Podle názoru řady jazykovědců tak vývoj sardštinu ponechal na dosti archaické úrovni; někteří sardští lingvisté však tento názor vyvracejí.
Sardštinu v současnosti používá asi 1,2 miliónu osob, zejména žijících na Sardinii, dále pak emigrantů původem ze Sardinie v Itálii a jinde ve světě. Téměř všichni ovládají současně i italštinu. Sardština není používána na celém ostrově - vyskytují se zde i jiné románské dialekty: sassarština, gallurština, tabarština a algerština.


Jiřina Rippelová

JUDr. Jiřina Rippelová je česká politička, senátorka za obvod č. 11 - Domažlice, zastupitelka Plzeňského kraje a členka ČSSD.
Maturovala na gymnáziu v Sušicích. Poté pokračovala ve studiu na Právnické fakultě UK v Praze, které ukončila v roce 1982. Roku 1983 složila rigorozní zkoušku a získala titul JUDr.
Po vysoké škole nastoupila do Státního statku Sušice, kde pracovala jako podniková právnička v letech 1982 až 1991, kdy přešla na Úřad práce Klatovy - pobočka Sušice a pracovala zde jako vedoucí referentka. Mezi lety 1992 a 1998 působila jako právnička Katastrálního úřadu Klatovy.
V roku 1998 se stala členkou ČSSD. V roce 1998 vstoupila do komunální politiky, když se stala starostkou města Sušice, tuto funkci vykonávala až do roku 2006, od tohoto roku je pouze zastupitelkou města Sušice. Ve krajských volbách 2002 a 2008 byla zvolena do zastupitelstva Plzeňského kraje.
V roce 2006 se rozhodla kandidovat do horní komory českého parlamentu za obvod č. 11, který je tvořen celým okresem Domažlice a částí okresu Klatovy. V prvním kole skončila na druhém místě se ziskem 24,93 % hlasů, když ji porazila nezávislá kandidátka za ODS Eliška Hašková-Coolidge s 26,17 % hlasů. Ve druhém kole se situace obrátila a vyhrála sociální demokratka Rippelová, protože získala 57,84 % všech platných hlasů. V senátu působí v Ústavně právním výboru a stala se předsedkyní Stálé komise pro ústavu a parlamentní procedury.


One Slip

„One Slip“ je dvanáctý singl britské skupiny Pink Floyd, který vyšel ve Spojeném království. Byl vydán v roce 1988 a pochází z alba A Momentary Lapse of Reason.
Podobně jako zbylé dva singly Pink Floyd z desky A Momentary Lapse of Reason byl i singl „One Slip“ vydán na třech různých nosičích. Klasický singl, sedmipalcová gramofonová deska, obsahuje kromě písně „One Slip“ na B straně instrumentální skladbu „Terminal Frost“ z téhož alba. Na zbylých dvou verzích, dvanáctipalcovém vinylu a CD, se nachází i třetí píseň, koncertní provedení „The Dogs of War“, které bylo nahráno 5. listopadu 1987 na vystoupení The Omni v Atlantě.


Sikkim

Sikkim je malý stát na severu Indie v Himalájích. Na západě sousedí s Nepálem, s Tibetskou autonomní oblastí na severu a východě a konečně na jihovýchodě s Bhútánem. Rozloha státu je 7 096 km2 a počet obyvatel přesahuje půl milionu, což z něj činí co do počtu obyvatel nejmenší z indických států. Hlavním městem Sikkimu je Gángtok. Stát se rozkládá v izolovaných horských údolích pod Kančendžangou, třetí nejvyšší horou světa, která je symbolem země a je pokládána za posvátnou.
V roce 1642 založil v Sikkimu buddhistické teokratické království Phubtsog Namgjal, který se prohlásil prvním chogjalem – funkce spojující světského panovníka a nejvyšší náboženskou autoritu. Země byla předmětem sporů, pokusili se ji zabrat Nepál i Tibet, v roce 1817 se stala britským protektorátem. Roku 1835 sebrali Britové Sikkimu jižní část území s důležitým městem Dárdžiling. Po zániku Britské Indie roku 1947 prohlásil Sikkim nezávislost, ale zůstal z mezinárodněprávního hlediska pod ochranou Indické republiky. Zemi oslaboval odboj hinduistického obyvatelstva, které v té době už tvořilo většinu. To vedlo v roce 1973 k abdikaci a útěku posledního chogjala a 16. května 1975 byl protektorát zrušen a Sikkim se stal svazovým státem Indie. To neuznala Čína, která se několikrát pokusila Sikkim anektovat. Až roku 2005 byla uzavřena dohoda o respektování stávajících hranic a 6. července 2006 byla přes průsmyk Nathula otevřena důležitá obchodní cesta z Indie do Tibetu.


Nářečí češtiny

5 – nářečně různorodé oblasti]]Nářečí češtiny jsou mluvené formy českého jazyka, omezené na určité oblasti Česka. Jednotlivá nářečí jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají.
Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum.
Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci jsou nářečně různorodá. Nuceně vystěhované německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českými obyvateli z jiných oblastí, případně Slováky. V pohraničních územích Čech směřuje vývoj k obecné češtině. Na Moravě a ve Slezku, kde se stýkali mluvčí až tří různých oblastí, spíše ke spisovné češtině.
Nářečí češtiny se dělí do skupin zejména podle rozdílů a změn v hláskosloví, které proběhly, případně neproběhly v jednotlivých regionech historických českých zemí. Od 15. století probíhaly v Čechách změny, které především výrazně odlišily češtinu od slovenštiny. Tyto změny však nezasáhly mnohé oblasti Moravy a Slezska. Nářečí na těchto územích se vyvíjela izolovaně. Uchovala si mnohé historické prvky, na druhou stranu se v nich objevily i inovace, které neměly větší územní přesah. V Čechách a na západě Moravy probíhal vývoj nářečí obdobně. Tato nářečí se vyznačují mnohými společnými prvky. Tato skupina vzájemně blízkých nářečí se označuje jako obecná čeština.
Zájem o rozdíly mezi jednotlivými nářečími českého jazyka lze najít v díle Jana Husa na počátku 15. století a zvláště pak v Gramatice české Jana Blahoslava. První odbornou prací je Základové dialektologie československé, vzniklé roku 1864 pod vedením A. V. Šembery s přispěním např. B. Němcové či K. J. Erbena. Česká dialektologie se pak významně rozvíjela od začátku 20. století.
Od poloviny 20. století se vlivem sdělovacích prostředků stírají rozdíly mezi jednotlivými nářečími, vznikají nadnářeční útvary.


Hořčík

Hořčík, chemická značka Mg je lehký, středně tvrdý stříbrolesklý kov, bývá nesprávně zařazován mezi kovy alkalických zemin, kam však nepatří. Využívá se při výrobě lehkých a pevných slitin, jako redukční činidlo v organické syntéze a při pyrotechnických aplikacích.
Hořčík je středně tvrdý, lehký, tažný kov, těžší než voda, vede hůře elektrický proud a teplo. Hořčík lze díky jeho dobré tažnosti snadno válcovat na plechy a dráty. Hořčík není tolik reaktivní jako další kovy alkalických zemin, a proto se neuchovává pod petrolejem nebo naftou, ale stačí nádoby se suchým vzduchem. Hořčík se velmi dobře slévá s jinými kovy, ale jen málo z nich má praktické využití, protože se většina snadno oxiduje.
Hořčík reaguje za normální teploty pomalu s kyslíkem a s vodou. Na suchém vzduchu se postupně pokryje vrstvou oxidu, která jej chrání před další oxidací, a lze jej takto uchovávat i poměrně dlouhou dobu. Při hoření hořčíku na vzduchu vzniká velmi intenzivní bílé světlo. S vodou reaguje hořčík za normální teploty velmi pomalu za vzniku hydroxidu hořečnatého. Při vyšší teplotě se hořčík slučuje velmi ochotně téměř se všemi prvky a i s některými sloučeninami - např. při hoření hořčíku v dusíkaté atmosféře vznikne nitrid hořečnatý, který se vodou rozkládá za vzniku oxidu hořečnatého a amoniaku, a při hoření hořčíku v atmosféře oxidu uhličitého vznikne oxid hořečnatý a uhlík.
Hořčík se velmi dobře rozpouští ve všech běžných kyselinách za vzniku hořečnatých solí. Při rozpouštění v koncentrované kyselině sírové uniká oxid siřičitý. Při rozpouštění v kyselině dusičné se podle koncentrace tvoří vedle hořečnatých solí i další látky. Při velmi nízké koncentraci vzniká dusičnan amonný, při reakci s ředěnou kyselinou dusičnou vzniká oxid dusný, s koncentovanější reaguje za vzniku oxidu dusnatého a s koncentrovanou kyselinou reaguje za vzniku oxidu dusičitého. S kyselinou chlorovodíkovou a zředěnou kyselinou sírovou reaguje pouze za vzniku hořečnatých solí. S alkalickými hydroxidy hořčík nereaguje.
Na konci 17. století se síranu hořečnatého používalo v léčitelství. Oxid hořečnatý byl na počátku 18. století nazýván jako hořká zemina. První, kdo začal rozeznávat hořkou a vápennou zeminu, byl Black roku 1755.
Poprvé hořčík v elementární formě elektrolýzou taveniny chloridu hořečnatého MgCl2 připravil sir Humphry Davy roku 1808.
Chemickou cestou byl hořčík poprvé připrven působením par kovového draslíku na bezvodý chlorid hořečnatý. Tuto přípravu hořčíku provedl Bussy v roce 1830.
Díky své poměrně velké reaktivitě se v přírodě hořčík vyskytuje pouze ve sloučeninách. Ve všech má mocenství Mg+2.
Hořčík je silně zastoupen jak v zemské kůře, tak ve vesmíru. Podle posledních dostupných údajů tvoří hořčík 1,9–2,5 % zemské kůry, čímž se řadí na 6. místo podle výskytu prvků. Jeho procentuální obsah odpovídá 27 640 ppm a ve výskytu se řadí za vápník a před sodík a draslík. V mořské vodě se koncentrace hořčíkových iontů udává jako 1,35 g/l a jsou tak po sodíku druhým nejvíce zastoupeným kationtem, mořská voda obsahuje zejména chlorid hořečnatý MgCl2, bromid hořečnatý MgBr2 a síran hořečnatý MgSO4. Ve vesmíru připadá jeden atom hořčíku přibližně na 30 000 atomů vodíku.
Hořčík je také velmi významným biogenním prvkem. Vyskytuje se ve všech zelených rostlinách, kde je součástí chlorofylu. V organismech živočichů se také řadí mezi výzanmné biogenní prvky.
Obsah hořčíku v mořské vodě tvoří významný podíl jeho zastoupení na Zemi.
Z minerálů je velmi hojný dolomit, směsný uhličitan hořečnato-vápenatý CaMg2, jehož ložiska se nacházejí v jižní Evropě, Brazílii, jižní Austrálii i Severní Americe. Poněkud vzácněji se vyskytuje čistý uhličitan hořečnatý, MgCO3 – magnezit, který se těží především v rakouských Alpách, na Slovensku v Koreji a Číně.
K dalším méně významným minerálům patří karnalit KCl.MgCl2.6 H2O, bischofit MgCl2.6 H2O, periklas MgO, brucit Mg2, kieserit MgSO4.H2O, epsomit MgSO4.7 H2O, kainit KCl.MgSO4.3 H2O, polyhalit K2SO4.MgSO4.2 CaSO4.2 H2O, boromagnesit Mg5B4O11.21 H2o, hydroboracit CaMgB6O11.5 H2O, spinel MgO.Al2O3, magnesioferrit MgO.Fe2O3, pleonastO.2O3, picotitO.2O3, olivín2[SiO4] a mnoho dalších fosforečnanů, arseničnanů a křemičitanů.
Ročně se vyrobí 100 milionů tun hořčíku a díky jeho vysokému výskytu v nerostech i v mořské vodě lze jeho obsah považovat za neomezený.
Kovový hořčík se průmyslově vyrábí obvykle elektrolýzou roztavené směsi chloridu hořečnatého a chloridu draselného. Chlorid draselný slouží jako přísada ke snížení teploty tání chloridu hořečnatého. Chlorid hořečnatý se získává z mořské vody nebo z koncentrovaných roztoků mořské soli nebo tavením karnalitu. Při elektrolýze se na grafitové anodě uvolňuje chlor a na železné katodě hořčík. Roztavený hořčík stoupá v tavenině na povrch a sbírá se děrovanými lžícemi.
Další tzv. termický způsob, dnes stále ještě hojně využívaný, spočívá v redukci oxidu hořečnatého karbidem vápenatým nebo uhlíkem - karbotermický způsob nebo redukcí oxidu hořečnatého křemíkem - silikotermický způsob.
Větší část hořečnatých solí se ve vodě rozpuští, ale část se rozpouští hůře nebo vůbec, všechny soli mají bílou barvu, pokud není anion soli barevný. Hořečnaté soli vytváří snadno podvojné soli a dnes i komplexy, které ale nejsou pro hořčík a i další kovy alkalických zemin typické.
Mezi organické sloučeniny hořčíku patří zejména hořečnaté soli organických kyselin a hořečnaté alkoholáty. K dalším hořečnatým sloučeninám patří organické komplexy. Zcela zvláštní skupinu organických hořečnatých sloučenin tvoří organokovové sloučeniny, mezi které patří velmi známé a dnes stále častěji používané Grignardova činidla.
Dostatek hořčíku v potravě je důležitý pro správnou činnost svalů a nervů, ale i pro uvolňování energie z glukózy a pro správnou stavbu kostí. Udržuje v dobrém stavu oběhový systém a je prevencí infarktu. Řadě žen odstraní potíže spojené s premenstruálním syndromem. Mírní deprese a přispívá ke zdravým zubům.
V kombinaci s vápníkem působí hořčík jako přirozený uklidňující prostředek. Jeho nedostatek často pociťují sportovci, diabetici a lidé, kteří pijí příliš alkoholu. Projevuje se podrážděností, nespavostí, náladovostí, špatným trávením, bušením srdce nebo arytmiemi. Může vyvolat také deprese, případně záchvat astmatu.
Přirozenými zdroji hořčíku jsou banány, mandle, ořechy, tmavá listová zelenina, obilí a celozrnné pečivo. Uvádí se, že průměrný příjem hořčíku v potravě by měl činit asi 300 mg denně.
Globální význam hořčíku je však dán jeho výskytem v molekule chlorofylu. Tato organická sloučenina má jedinečnou schopnost přeměňovat prostřednictvím fotosyntézy sluneční energii na energii chemické vazby sacharidů vytvářených z oxidu uhličitého a vody. Tím je zdrojem energie pro všechny další biochemické a biologické reakce na Zemi. Zelené zbarvení rostlin je způsobeno právě přítomností chlorofylu, který nejsilněji absorbuje červené a modré světlo.
Poranění, způsobená kovovým hořčíkem či slitinami, které jej obsahují, se špatně hojí.


Viktoria Kljuginová

Viktoria Kljuginová rozená Slivková je ruská atletka, výškařka. Bronzová medailistka z halového mistrovství Evropy 2009 v Turíně.
Mezi juniorkami si připsala dva úspěchy. V roce 1998 skončila pátá na mistrovství světa juniorů ve francouzském Annecy, když přeskočila laťku ve výšce 180 cm. O rok později získala zlatou medaili, když na mistrovství Evropy juniorů v hlavním městě Lotyšska skočila 190 cm.
Tato ruská výškařka se nezúčastnila žádné velké akce pod širým nebem mezi dospělými. V hale na sebe upozornila poprvé v roce 2000, v rámci HME v belgickém Gentu, kde skončila s výkonem 192 cm šestá. Největší úspěch své kariéry si připsala na HME 2009 v Turíně, kde za 196 cm získala bronzovou medaili.
Viktoria je vdaná za ruského výškaře, olympijského vítěze ze Sydney, Sergeje Kljugina, se kterým má dceru. Díky těhotenství vynechala sezóny 2005 a 2006. V roce 2008 zvítězila na 15.ročníku Memoriálu Josefa Odložila, když jako jediná zdolala 192 cm.
Její halové osobní maximum jsou rovné dva metry. Tuto výšku překonala 7.února 2009 v německém Arnstadtu. Pod otevřeným nebem dokázala předvést nejvíce 198 cm v roce 2008 rovněž v Německu, konkrétně v Bühlu a vylepšila si maximum z roku 1999 a 2003 o čtyři cm.


Jonathan Littell

Jonathan Littel je francouzsky píšící americký spisovatel v současnosti žijící v Barceloně. Jeho nejznámějším dílem je román Laskavé bohyně.
Jonathan Littell se narodil v židovské rodině, která emigrovala z Polska do Spojených států na konci 19. století, jeho otcem je spisovatel Robert Littell. Vystudoval pařížské lycée Fenelon a odjel do Ameriky studovat na Yale. Po třech letech na Yale odjel na tehdy válčící Balkán. V průběhu sedmi let se účastnil humanitárních akcí neziskové organizaceAction contre la faim, hlavně v Bosně a Hercegovině, ale také na různých místech po celém světě jako např. v Čečensku, Afghánistánu, Kongu nebo dokonce v Moskvě. V roce 2001 se rozhodl ukončit humanitární činnost a začal psát svůj nejznámější román Laskavé bohyně, rozsáhlou fresku vykreslující pomocí fiktivních vzpomínek vzdělaného důstojníka SS Maxmiliana Aue druhou světovou válku a východní frontu. Laskavé bohyně získaly v roce 2006 Prix Goncourt a Velkou cenu Francouzské akademie za román. Jorge Semprún tuto knihu označil za „událost století“.
Jediné Litellovo předchozí vydané dílo, kyberpunkový román Bad Voltage, vyšlo v roce 1989 ve vydavatelství Signet Book. Kniha sice neobsahuje žádné zmínky o autorovi, ale časté odkazy na Francii a autory jako Jean Genet a Charles Baudelaire a na Paříž bezpochyby ukazují na téhož autora. Několikrát zde ostatně zmiňuje pařížské podzemí, kde se děj odehrává.
V roce 2006 zveřejnil obsáhlou a podrobnou zprávu o ruských tajných službách v letech 1991–2005 The Security Organs of the Russian Federation - A Brief History 1991–2005
V současnosti žije s manželkou a dvěma dcerami v Barceloně.


Učení

Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí, hodnot a podobně. Učením se u člověka rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování, takže vzniká předávaná kultura, odlišná v různých společnostech. Učení je tak na jedné straně součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, jednak reprodukce kultury. Učením se zabývá celá řada věd: pedagogika, psychologie, antropologie, filosofie a sociologie výchovy, neurovědy a další. [[Soubor: Classroom in India.jpg|thumb| upright=1.6| Třída v Bangalore
Slovo učení a učit se vyskytuje ve všech slovanských jazycích a souvisí se staroindickým uč-yaté, zvyknout si a učitá, zvyklý. Také v češtině má mnoho souvisejících tvarů
Samovolné učení jako nabývání zkušeností se vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých i učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Teprve v diferencovanějších a složitějších společnostech nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Už ve starověku vznikaly školy, ale teprve ve městech pozdního středověku vznikla potřeba, aby soustavným vzděláváním prošli pokud možno všichni. Povinné a soustavné školní vzdělávání zavedly absolutistické vlády v průběhu novověku.
Proces učení jako cílevědomého předávání nebyčejně usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivci šetří čas a energii, které by jinak musel vložit do vlastních pokusů, a šetří mu tak i množství nebezpečných omylů. Na druhé straně zajišťuje aspoň minimální shodu uvnitř společnosti a umožňuje tak komunikaci i spolupráci. Díky učení jako soustavnému předávání se velmi urychlil také kulturní a společenský vývoj moderních společností, včetně věd a technologií.
Všeobecně se za velmi vzdělaného člověka považuje ten, kdo prošel školami od první třídy ZŠ až po vysokou školu. Ze zkušenosti však víme, že absolvování školy ještě není zárukou vzdělání. Vzdělání zpravidla vztahujeme k rozumové činnosti člověka. Vzdělaný člověk ví, protože se to naučil. Psychologové odhadují, že až 80% poznatků si člověk osvojuje mimo školu. Ve škole však získává poznatky, které jsou uspořádané a tvoří systém - mentální rámec. Umožňuje porozumění novým poznatkům tím, že jsou prostě zařazovány do poznávací struktury, postupně školou sestavované, tmelené poznáváním vztahů a příčin.
Vzdělání by člověku mělo umožňovat, aby nově získávané informace zařazoval, třídil a chápal v souvislostech. Je pochopitelné, že struktury a mentální rámce, které se dětem budují od nejútlejšího věku, jsou silně závislé na paradigmatu doby. Ještě nikdy patrně neměla lidská společnost k dispozici tolik informací, jako v současné době. Pro sebeformování cestou informací musíme mít však náležité předporozumění paradigmatu, na kterém se nám informace ukazuje.
Pohled současného člověka na svět, mentální rámec a z toho vyplývající celý jeho způsob prožívání života, stále výrazně ovlivňuje vědecké pojetí světa založené na modelech karteziánské filosofie a newtonovského mechanistického pojetí světa. Tato metodologie vznikla před více než 300 léty zásluhou francouzského filosofa Reného Descarta a anglického přírodovědce Sira Isaaca Newtona.


Měrné palivo

Měrné palivo je teoretické ideální palivo o výhřevnosti 29,31 MJ/kg. Je základem jednotky tuna měrného paliva, používané pro jednotné vyjádření energie, obsažené v palivech různé kvality.
Skutečnou výhřevnost reálných paliv lze vyjádřit koeficientem, který je podílem jejich výhřevnosti a výhřevnosti měrného paliva. Energie paliva se na měrné palivo přepočte tak, že se skutečná hmotnost reálného paliva vynásobí tímto koeficientem.
Hnědé uhlí má výhřevnost přibližně 11 MJ/kg. Koeficient přepočtu na měrné palivo je tedy přibližně 0,3. 10 tun hnědého uhlí proto odpovídá přibližně 3 t měrného paliva.


Kjachta

Kjachta, je město v Burjatské republice Ruské federace. Leží na stejnojmenné řece, u hranice se Státem Mongolsko.
K městu patří i část Troickosavsk a Usť-Kjachta. Město bylo založeno v roce 1727 a od svého založení bylo významným obchodním střediskem rusko-čínského obchodu. Městská práva získalo v roce 1934. V roce 2005 mělo přibližně 18 800 obyvatel.
Kjachta je dnes umístěna na dálnici mezi Ulán-Ude a Ulánbátarem. Je významným tranzitním střediskem rusko-mongolského obchodu. Naproti Kjachtě leží mongolské město Altanbulag.
Kjachta byla založena v roce 1727 jako obchodní stanice na nově ustavené hranici Ruského impéria a Čínské říše. 23. srpna 1727 zde byla uzavřena Kjachtská smlouva, která ustanovila Kjachtu jako exkluzivní hraniční místo, kde je povoleno provádět vzájemný rusko-čínský obchod. Tento obchod probíhal na nepeněžním základě v podobě vzájemné výměny zboží.
V roce 1860 byla otevřena k obchodování celá rusko-čínská hranice. Exkluzivní postavení Kjachty tak zaniklo a započal její úpadek. Na počátku 20. století se Kjachta přejmenovala na Troickosavsk a později zpět na Kjachtu. V roce 1934 získala Kjachta městská práva.


Giro d'Italia 2007

Etapy v roce 200790. ročník Giro d'Italia byl poprvé představen 2. prosince 2006 v Teatro degli Arcimboldi v Miláně. Zahajuje se 12. května v Caprera, aby se peloton po 21 etapách a 3 442 Km dostal do cílového města, kterým je jako obvykle Milán.
Naposled Giro startovalo na Sardinii v roce 1991. Caprera byla vybrána jako vzpomínka na Garibaldiho, oslava dvoustého výročí od jeho narození.
Dvakrát překročí peloton hranice : během 12. etapy dorazí cyklisté do Briançon, ve Francii, dále 29. května navštíví Rakousko, / Lienz.
Znovu se začne udělovat Bílý trikot, jako hodnocení cyklistů, kteří se narodili do roku 1982. Tento trikot se naposled uděloval v roce 1994, a posledním držitelem se stal Eugeni Berzin .
198 cyklistů zapsaných do startovní listiny, rozdělených do 22 týmu.
Startovní číslo jedna, které nosí obhajce prvenství z předešlého ročníku Gira, tento rok bylo přiděleno Bettinimu, na místo Bassa , který se z letošního ročníku odhlásil.
Jsou vypsany bonusi v hodnotě 20, 12 e 8 sekund pro první tři klasifikované v každé etapě a pro Traguardi Garibaldi.


Oprávněná organizace

Oprávněnou organizací, v oblasti archeologické památkové péče, se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem povolení Ministerstva kultury ČR k provádění archeologických výzkumů a zároveň uzavřela dohodu s Akademií věd o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů.


Richard Stehlík

Richard Stehlík je český hokejový obránce. Většinu kariéry strávil ve Skalici. Mezi jeho další působiště patří Sherbrooke, Lewiston, Trenčín a Sparta Praha. Nyní působí ve Vítkovicích.


Pavol Krška

Pavol Krška je slovenský klavírista, hudební skladatel v oblasti vážné hudby a hudební pedagog.


Česnek obrovský

Jedná se o vytrvalou cca 110-150 cm vysokou rostlinu s podzemní cibulí, která je bílá. Listy jsou mohutné, přisedlé, čepele jsou široce čárkovité, až 5-10 cm široké. Květy jsou uspořádány do květenství, jedná se o lichookolík, který je kulovitý, 10-14 cm v průměru. Tyčinky jsou delší než okvětí. Okvětní lístky jsou růžově fialové. Plodem je tobolka.
Druh má svojí domovinu na jihu střední Asie a v Íránu.
V ČR to je nepůvodní druh. Je občas pěstován jako okrasná rostlina.


Marymont

Marymont je stanice varšavského metra. Kód této stanice je A-19. Slouží od 29. dubna 2006 a je severní konečnou jediné linky metra. Pojmenována je podle okolní čtvrti.
Marymont je podzemní hloubená stanice s několikapatrovým ostrovním nástupištěm. Z architektonického hlediska je evidetntní, že v porovnání se staršími stanicemi z 90. let bylo již tímto směrem vynaloženo více; obklad stanice tvoří hliníkové panely, sklo, ocel a žula. V ochozu nad kolejištěm je umístěna 37 m dlouhá stěna, kde budou mladí umělci prezentovat své výtvory, ty se budou každé dva měsíce střídat.


Pastis

Pastis je druh anýzového alkoholického nápoje francouzského původu. Tento francouzský národní nápoj uvedený na trh roku 1932 Paulem Ricardem měl nahradit v té době zakázaný absint. Pastis je obvykle čirý s jantarovou barvou, avšak smíchaný s vodou se stává mléčně bílým. Obsah alkoholu je 40%.


Třída Kageró

Program 1939: Araši, Hagikaze, Maikaze, Akigumo |zahájení stavby= 1937 až 1940 |spuštění na vodu= |uvedení do služby= 1939 až 1941 |osud= |předcházející třída= Třída Asašio |následující třída= Třída Júgumo a Šimakaze |výtlak=2 033 t standardní |délka=118,5 m celkem 116,2 m na vodorysce |šířka=10,8 m |ponor=3,76 m |pohon=3 kotle Kampon
52 000 shp |rychlost=35,5 uzlů |dosah=5 000 mil při 18 uzlech |posádka=239 |výzbroj= Po dokončení: 6 x 127 mm L/50 model 1914 víceúčelová 4 x 25 mm L/60 Typ 96 8 x 610mm torpédomety Typu 92 pro torpéda typu 93 18 hlubinných náloží typu 95
Kageró v roce 1943: 6 x 127 mm L/50 model 1914 víceúčelová 8 x 25 mm L/60 Typ 96 8 x 610mm torpédomety Typu 92 pro torpéda typu 93 18 hlubinných náloží typu 95
Jukikaze v červenci 1944: 4 x 127 mm L/50 model 1914 víceúčelová 24 x 25 mm L/60 Typ 96 4 x 13 mm L/76 kulomety typu 93 8 x 610mm torpédomety Typu 92 pro torpéda typu 93 36 hlubinných náloží typu 2 nebo typu 3
V terminologii japonského námořnictva byly torpédoborce třídy Kageró torpédoborci Typu A, tedy velkými oceánskými jednotkami, určenými k doprovodu velkých jednotek japonského Spojeného loďstva. Stavba prvních 15 jednotek byla schválena na základě programu z roku 1937. Tyto jednotky obdržely trupová čísla 17 až 31.
Součástí programu z roku 1937 ale byly i tři fiktivní jednotky, které sice nikdy neměly být postaveny, ale jejichž fiktivní existence měla zakrýt alokaci zdrojů na utajovanou stavbu bitevních lodí třídy Jamato.
Program z roku 1939 pak počítal se stavbou posledních čtyř jednotek této třídy, které obdržely trupová čísla 112 až 115. Trupové číslo 116 pak dostala první jednotka následující třídy Júgumo. To vedlo po válce k častému — a chybnému — zařazení poslední jednotky Akigumo do třídy Júgumo. Proto se v literatuře lze setkat i s údajem, že třída Kageró měla pouze 18 jednotek.
Třída Kageró vycházela z předchozí třídy Asašio. Tomu odpovídala i dvoukomínová silueta s jednou dvouhlavňovou věží na přídi a dvěma na zádi. Přední torpédomet byl umístěn ve vybrání na nástavbě mezi komíny a zadní se nacházel na palubě před zadní nástavbou. Nabíjecí zařízení pro zadní torpédomet se nacházelo za torpédometem po levé straně zadní nástavby. Nabíjecí zařízení pro přední torpédomet se nacházelo po obou stranách předního komínu. Dva dvouhlavňové protiletadlové kanony ráže 25 mm se nacházely po obou stranách zadního komínu. Na zádi se nacházel vrhač hlubinných náloží.
Stejně jako ostatní lodě japonského námořnictva trpěla třída Kageró zaostalostí japonské radarové techniky a stejně jako většina předválečných torpédoborců měla v původní konfiguraci slabou protiponorkovou i protiletadlovou výzbroj.
Pozdější úpravy se hlavně zaměřovaly na zlepšování radarového vybavení a protiletadlové a protiponorkové výzbroje u přeživších jednotek. Torpédoborec Hamakaze tak jako první japonský torpédoborec získal koncem roku 1942 radar typu 22.
Všechny jednotky se aktivně účastnily bojů v Pacifiku od prvních dnů války. Doprovázely těžké jednotky floty, podporovaly vylodění, v rámci tokijského expresu dopravovaly zásoby a posily na ostrovy v Šalamounech, kryly a prováděly evakuace stahovaných jednotek. Toto nasazení si ale mezi nimi vybralo svoji daň: z 19 jednotek se konce války dočkal pouze Jukikaze. Ze zbývajících osmnácti bylo šest potopeno leteckým útokem, pět ponorkami, pět jednotek bylo potopeno v souboji s hladinovými silami nepřítele, jedna najetím na minu a dvě kombinací min a leteckého útoku.
Jediná přeživší jednotka byla po válce v roce 1947 předána Čínské republice, kde sloužila pod jménem Tang Yan až do roku 1970.


Garáž

Garáž je většinou samostatná místnost určená pro úschovu, kontrolu a drobnou údržbu motorových vozidel, někdy se jedná o hromadnou garáž, kdy je dohromady spojeno více společných parkovacích míst. Takovéto garáže bývají rozděleny na jednotlivé kóje oddělené mřížemi nebo vytažitelným pletivem.
Jedná se o specializované automobilové vozovny používaný uživané především jednotlivými dopravci především pro autobusy. Tyto garáže bývají vybaveny dílnami a dalším technickým zázemím pro provádění rozsáhlejší údržby a drobnějších oprav jednotlivých vozidel.


Mut

Visoko je město a středisko općiny ve střední Bosně a Hercegovině. Leží na řece Bosně asi 25 km severozápadně od Sarajeva v nadmořské výšce 439 m.
Podle údajů ze sčítání lidu roku 1991 mělo město kolem 15 tisíc obyvatel, celá općina pak 46 tisíc obyvatel. Visoko administrativně náleží do Zenicko-dobojského kantonu muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Město je významným střediskem kožedělného průmyslu.
Nedaleko od Visoka se nachází hora Visočica, která má jehlanovitý tvar. Mnoho lidí ji proto označuje za pyramidu záhadného původu či za mimozemskou stavbu.


Adobe Version Cue

Adobe Version Cue je program vytvořený firmou Adobe Systems se zaměřením na práci se soubory.
Adobe Version Cue se nabízí jako součást balíku Adobe Creative Suite. Prvně byl vydán v roce 2002. Již od první verze nabízí tyto funkce:
Adobe Version Cue se komplexně chová jako správce souborů, který monitoruje používání souborů, sleduje jejich verze, poskytuje ochranu proti zápisu či spravuje revize založené na formátu PDF.
Program v nové verzi doznal oproti předchozím verzím pouze kosmetického změny a to ve formě nového uživatelského rozhraní.


Malhotice

Malhotice jsou obec ležící v okrese Přerov. Mají 336 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 766 ha.


Martti Ahtisaari

Martti Oiva Kalevi Ahtisaari je finský politik, v letech 1994 až 2000 prezident Finska a nositel Nobelovy ceny míru za rok 2008.
Soubor:Martti Ahtisaari at the World Economic Forum.jpg|thumb|Martti Ahtisaari na Světovém ekonomickém fóru 2000Narodil se ve , dnešním ruském Vyborgu. Od roku 1965 pracoval pro finské ministerstvo zahraničních věcí. V roce 1973 ho prezident Urho Kaleva Kekkonen jmenoval velvyslancem v Tanzanii. V roce 1977 byl jmenován vysokým komisařem OSN pro Namibii. V lednu 1987 ho generální tajemník OSN Javier Peréz de Cuéllar jmenoval tajemníkem pro administrativu a management. V dubnu 1989 byl vyslán jako zvláštní vyslanec OSN do Namibie.
V letech 1994 až 2000 byl prezidentem Finska. Byl zastáncem vstupu Finska do Evropské unie, což se uskutečnilo v roce 1995.
V 90. letech 20. století se stal vedoucím pracovní skupiny OSN pro Bosnu a Hercegovinu a později velvyslancem Evropské unie pro Kosovo. Během svého působení přiměl Slobodana Miloševiće k přijetí podmínek Severoatlantické aliance, které v Kosovu ukončilo boje. K problémům Kosova se vrátil v roce 2008, když jako velvyslanec EU navrhoval nezávislost pro kosovské Srby.
V roce 2005 se zasloužil o mírovou smlouvu mezi vládou Indonésie a odštěpeneckou provincií Aceh, která po třiceti letech ukončila boje mezi vládou a povstalci.
V roce 2008 získal Nobelovou cenou míru s odůvodněním „za jeho důležité úsilí při řešení mezinárodních konfliktů na několika kontinentech po více než tři dekády“.


Botanická zahrada hl. m. Prahy

Botanická zahrada hl. m. Prahy je botanická zahrada v Praze-Troji. Její nejznámější částí je skleník Fata Morgana, ale k zahradě patří také venkovní expozice včetně vinice. Název zahrady je rovněž názvem městské organizace, která ji spravuje. Zahrada je stále ve stadiu rozvoje, výstavba je plánována zhruba do roku 2017.
K zahradě patří celková plocha asi 52 hektarů, z toho oplocená část tvoří 27 ha. Ředitelem Botanické zahrady je Oldřich Vacek.
Univerzitní botanická zahrada byla v Praze již před vznikem městské botanické zahrady, od roku 1775, původně na Smíchově.
K počátkům záměru na vybudování nové, městské botanické zahrady v Praze patřilo usnesení Národního výboru hl. města Prahy z 29. března 1966, které zřídilo Pražskou botanickou zahradu jako osvětově naučné zařízení určené pro krátkodobou rekreaci obyvatel Prahy, s propojením vzdělávací funkce s vědeckými aktivitami University Karlovy a Vysoké školy zemědělské v Praze. Podle původního záměru měla zahrada zaujímat v Troji plochu 130 hektarů.
K naplnění původního záměru nikdy nedošlo; jeho zbyky se začaly realizovat až o několik desetiletí později.
V roce 1992 byla na ploše 3 hektarů otevřena tzv. úvodní expozice. Té vévodí velká louka, na které se pravidelně konají výstavy soch. Obklopují ji menší expozice, rybníček apod.
V květnu 1997 přibyla expozice japonské zahrady, zakládaná od roku 1995. Japonská zahrada a expozice Turecka a Středomoří zaujímají asi 1,5 hektaru, z toho samotná japonská zahrada 0,67 hektaru. V hlavní části japonské zahrady je umělý horský potůček, japonské javory, rododendrony a bambusy. Ve vodě žijí červení koi-kapři, symboly štěstí a blaženosti. Rovněž další prvky zahrady vyjadřují japonskou symboliku. Části zahrady jsou propojeny plochou se sbírkou vřesovištních rostlin.
Od dubna 2004 je pro veřejnost zpřístupněna památkově chráněná vinice svaté Kláry, pocházející přinejmenším ze 13. století, avšak v průběhu historie několikrát rušená a znovu obnovovaná. Od 17. století patřila k Trojskému zámku. V letech 1950–1953 byla obnovena, od roku 1995 je ve správě Pražské botanické zahrady. Svou rozlohou 3,56 ha je největší pražskou vinicí a tvoří významný podíl z celkových 11 ha aktuálně registrovaných pražských vinic.
V červnu 2004 byl otevřen tropický skleník Fata Morgana, který leží mimo území vlastní botanické zahrady. Jeho vnitřní expozice jsou rozděleny do 3 oddělených částí - tropické suché, tropické vlhké a chlazené. Tropická vlhká část obsahuje i velké akvárium s podvodním tunelem.
V roce 2007 byla částečně otevřena tzv. Expozice sever u sídliště Bohnice s pivoňkovou loukou, mokřady a květenou Mexika.
Botanická zahrada má ve správě i území přírodní památky Havránka. Je zřizovatelem 3 kilometry dlouhé naučné stezky s 9 zastaveními s informačními tabulemi, vedoucí touto oblastí vně placené části zahrady.
Uvažuje se o spojení botanické zahrady a ZOO v jeden organizační celek – zábavní park.


Smyslov

Smyslov je místní částí města Tábor. Dříve býval samostatnou obcí. Leží 4 km vzdušnou čarou východně od centra Tábora. Příjezdová komunikace je ze silnice č. 137 (Tábor-Mladá Vožice z místní části Záluží asi 1 km jihovýchodním směrem.
Nedaleko obytné zástavby je železniční stanice Smyslov - trať č. 224 Tábor-Horní Cerekev. Stanice nezajišťuje odbavení, odbavení cestujících a jejich zavazadel se provádí ve vlaku.
Vesnice se původně jmenovala Zmyslov a první zmínka o ní pochází již z 20. ledna 1421, kdy král Zikmund uděluje jistému Petrovi ze Zmyslova šlechtický erb: Dvě ptačí křídla položená křížem. V roce 1464 v obci kupuje několik usedlostí Přibík z Dobronic. V 16. století obec zpustla a v roce 1534 jí koupilo, od táborského měšťana Václava Jiříka, město Tábor. Teprve poté se vesnice uvádí v obou tvarech „Zmyslov“ i „Smyslov“. Pojmenování „Smyslov“ se na trvalo uchytilo až v 19. století.
V 16. století zde žili svobodníci, z nichž Jan Starší Lhotka, obdržel roku 1536 erbovní rulu, aby se mohl psát „ze Smyslova“. Erb: Štít napříč rozdělený, vrchní polovice bílá, ve spodní červené tři zděné vršky, kde vyskakuje zajíc, přikyvadla bílá a červená, v klenotu bílé pštrosí péro. Jeho potomci, Lhotkové ze Smyslova, žili v místě ještě koncem 19. století, kdy rod vymřel po meči.
Jiné svobodnické statky byly v držení od roku 1532 Janem a Jakubem Zmyslovskými z Radvanova. 1589 získal statky Jiří Opršál z Jetřichovic a Bohuslav Mazaný ze Slavětína. Zřejmě se jedná o příbuzenstvo rodiny Zmyslovských.
Počátkem 17. století koupil ves se dvěma poplužnými dvory Kuneš Dvořecký z Olbramovic a staví v obci tvrz. Třetí dvůr kupuje Jindřich Sádlo z Vrážného sídlem na Liderovicích. Oba se zůčastnili odboje proti císaři a byli po bitvě na Bílé Hoře 1620 odsouzeni „hrdlem a ctí“. Odvolali se, císař hrdelní rozsudek zrušil a potvrdil pouze ztrátu veškerého majetku.


Fero Fenič

Fero Fenič je slovenský filmový režisér, scenárista, producent, filmový organizátor, televizní a filmový podnikatel. Jeho firma Febio je známá nejen svojí tvorbou pro Českou televizi, ale i organizací velkého filmového festivalu FEBIOFEST. Až doposud natočil asi 35 různých filmových děl. Žije a pracuje v Praze. Připravuje vysílání digitální televize Febio TV.


Karel Anděl

Karel Anděl byl český astronom, povoláním učitel. V roce 1917 se stal spoluzakladatelem České astronomické společnosti. Zabýval se hlavně kartografií měsíčního povrchu, nakreslil světoznámou mapu Měsíce Mappa Selenographica. Byl po něm pojmenován jeden z kráterů na přivrácené straně Měsíce.
Vlastníma očima - Encyklopedie vesmíru, 2007, BSP Praha s. r. o. - CD ROM


Lepicí páska

Lepicí páska je obecně pomůcka, která slouží ke vzájemnému slepování dvou různých předmětů. V dobách, kdy ještě neexistovaly plastové podložky, které jsou známé z dnešní izolepy nebo z některých typů kobercové lepicí pásky, se jednalo o pásky vyrobené z papíru opatřené po jedné straně lepicí vrstvou.
Specializovaná tenká a průhledná papírová páska se užívá pro slepení natrženého nebo roztrženého papíru, speciální podtyp této pásky určený pro slepování bankovek se nazývá bankovní lepicí páska. Široké pásky z tuhého hnědého papíru se dodnes vyrábějí a používají, kromě jiného například při papírovém balení poštovních balíků apod.


Mince v českých zemích

České denárové mince razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
Kolem roku 1050 byla uskutečněna měnová reforma, nově ražené denáry mají menší rozměry a hmotnost, jakost stříbra byla určena na 0,960
Moravské denárové mince razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
České brakteáty razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
Moravské brakteáty razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
České mince razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
Moravské mince razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:
Slezské mince razili následující panovníci, v závorce je uvedeno datum ražby:


Kostel svaté Kateřiny

Kostel sv. Kateřiny je kostel v obci Lozorno. Kostel byl postavený v roce 1629. Vysvěcený byl katolickým biskupem Jánem Pyberem 24. listopadu 1630. O stol let později se Lozorno stalo farností, od té doby se vede také matrika. V té době byl patronem farnosti gróf Károliy de Nagykároly. Kostel je postavený z cihel. Okolo původního kostela byl hřbitov. Dnešní hřbitov se začal používat až v roce 1828.
Ve farnosti se nachází socha sv. Jana Nepomuckého: Kaple sv. Vendelína byla údajně postavená v roce, kdy vznikl kostel. Dále je tu socha sv. Floriána z 20. století.


James Hunt

James Simon Wallis Hunt je bývalý britský pilot Formule 1, mistr světa z roku 1976.
Málokterý závodník v historii udělal pro popularizaci formule 1 tolik jako James Hunt. Dlouhými blonďatými vlasy, bezstarostným přístupem a vůlí po vítězství upoutal pozornost veřejnosti v době, kdy formule 1 musela bojovat za svou věc. Jakmile ve velkolepé sezoně 1976 získal titul mistra světa, britské televizní stanice dokonce usoudily, že by stálo za to vysílat závody v televizi...
V mnoha směrech to byl moderní Mike Hawthorn. Když závodil v mini, formuli Ford a formuli 3, nechával za sebou hromadu havarovaných aut. Proto se mu přezdívalo James Šrot. Neměl daleko ani ke sporům. Po kolizi v závodě na dnes již zanikém okruhu Crystal Palace v roce 1971 před televizní kamerou předvedl boxerské umění.
Naštěstí se nedal přehlédnout jeho přirozený talent. V roce 1972 si jej povšiml i bohatý lord Hesketh. Mladý aristokrat pak věnoval potřebné finanční prostředky a pomohl Jamesovi, aby pak mohl pokračovat ve formuli 2.
Spolu vstoupili do sezony 1973. James pak vkročil na půdu Formule 1. V Závodě šampionů v Brands Hatch, nezapočítávaném do mistovství světa, dojel ve vypůjčeném surteesu třetí. výborné výkony pak podával v zakázkovém marchi, hlavně ve Velké ceně USA, kde dojel druhý za Ronniem Petersonem.
S vlastním šasi Hesketh, s vlasteneckými barvami a bez ohyzdných samolepek sponzorů tým přivedl činovníky do rozpaků. Nebyli to pouzí flamendři. James třikrát obsadil třetí místo. Roku 1975 vyhrál Mezinárodní trofej v Silverstone. Ve Velké ceně Nizozemska, po boji s talentovaným obhájcem mistrovského titulu Nikim Laudou z Ferrari, se dostavilo veledůležité první vítězství v závodě mistovství světa.
Noviny se poté zaměřily raději na jeho sukničkářství a výstřelky. I když to Jamese štvalo, Formuli 1 to pomohlo získat ve Velké Británii popularitu. Jakmile Emerson Fittipaldi odešel z McLarenu do rodinné stáje, Jamesovi se otevřely dveře do McLarenu. Vněm dosáhl šesti vítězství a v závěrečném závodě v Japonsku si v lijáku získal tiul. Pomohlo mu, že kamarád a sok Niki Lauda zajel do depa a prohlásil, že je závod příliš nebezpečný. James zůstal na dráze a obsadil třetí místo, které potřeboval, aby si mohl nasadit korunu.
Za McLaren vyhrál ještě třikrát. Po neplodné sezoně 1978, kdy McLaren zůstal pozadu, neboť tvář Formule 1 změnil přítlačný aerodynamický účinek, James závodil v roce 1979 za Wolf.
Z vývoje všk byl rozčarován a během sezony dal Formuli 1 vale, protože už nechtěl riskovat v autě, které nemělo šanci vyhrát.
Nato se přesunul do do komentátorské kabiny. Jeho lakonické vyjadřování krásně kontrastovalo s výřečností Murraye Walkera. Celý automobilový svět šokovala v roce 1993 zpráva, že podlehl srdečnímu záchvatu.


Vladimír Hrabánek

Působil 49 sezon jako inspicient, herec a intendant v Divadle Semafor.
Širší veřejnosti je znám zejména z epizodních rolí v českých filmech ze 60. až 80. let 20. století jako jsou Transport z ráje, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Svatba jako řemen, Marečku, podejte mi pero!, Co je vám, doktore?, Farářův konec, Hra o jablko, Panelstory, Zítra vstanu a opařím se čajem, Dobře placená procházka, Příště budeme chytřejší, staroušku!.


Airbus A330 MRTT

Airbus A330 Multi Role Tanker Transport je tankovací letoun nové generace postavený na základě civilního dopravního Airbusu A330-200.
Jednou z největších výhod použití A330 jako tankovacího letounu je jeho obrovská kapacita palivových nádrží. 111 000 kg paliva je uskladněno v křídlech, což umožňuje převážet v trupu náklad až do hmotnosti 43 tun. Množství neseného paliva může být dále zvětšeno instalací podpodlahových palivových nádrží, které nijak neomezují kapacitu nákladového/přepravního prostoru. Další výhodou A330 MRTT je, že dvoumotorový A330 sdílí stejné křídlo jako čtyřmotorový A340. To dovoluje u A330 MRTT využít dva vnější úchytné body, na kterých jsou u A340 vnější motory, pro instalaci tankovacích podvěsů.
Australské letectvo si vybralo A330 MRTT, stejně tak jako britské Královské letectvo, aby nahradil starší tankovací letadla. U RAF má nahradit stárnoucí letouny Vickers VC10 a Tristar, u RAAF dopravní/tankovací veterány B707.
Královské letectvo bude letouny používat výhradně s hadicovým tankovacím systémem, kdežto australské stroje budou vybaveny i ráhnovým tankovacím systémem. Austrálie si původně objednala čtyři letouny s opcí na pátý, ale nakonec se rozhodla pro koupi všech pěti strojů, aby mělo letectvo možnost nasadit na dvou místech po dvou strojích s pátým jako zálohou.
EADS nabídl A330 MRTT americkému letectvu USAF jako náhradu za flotilu KC-135. Nabídka byla odmítnuta a zakázku vyhrál Boeing se svým KC-767, ale později byla objednávka zrušena kvůli nelegálním praktikám Boeingu při jejím získávání. EADS tak má další šanci nabídnout své A330 MRTT.
EADS rovněž v posledních letech získal zkušenosti s ráhnovou technologií doplňování paliva za letu. „Ráhna“ byla testována na A310 MRTT. Tím odstranil jednu ze svých nevýhod oproti Boeingu – nedostatek zkušeností s touto technologií.
Pokud by EADS získal kontrakt amerického letectva, musel by investovat 600 milionů dolarů do nového montážního závodu ve Spojených státech ve městě Mobile, stát Alabama.


Skylab 4

Skylab 4 byla kosmická loď pro dopravu třetí posádky kosmonautů ke Skylabu, orbitální stanici USA na oběžné dráze Země koncem roku 1973. Byla 47 lodí s kosmonauty Země letící do vesmíru.
Celá trojice kosmonautů USA byla ve vesmíru poprvé, byla v tomto složení
Loď určená pro tříčlennou posádku s výrobním číslem CSM-118 se skládala z velitelského a servisního modulu používaného v předchozím úspěšném programu Apollo, vážila 20 847 kg, byla vyrobena americkou společností North American Rockwell Corporation, Space Div., Downey, Kalifornie pro NASA v Houstonu. Byla později katalogizována v COSPAR s označením 1973-090A. Velitelský modul CM ve tvaru kužele vysokého 3,5 metru obsahoval kabinu, padákový systém se sedmi padáky, stabilizační motorky, baterie, optiku a záchranný systém LES, který se po úspěšném vzletu odhodil. Modul SM obsahoval hlavní motor a pohonné hmoty, baterie, zásobník kyslíku. Před přistávacím manévrem se od druhého modulu oddělil.
Kosmickou loď Skylab SL-4 vynesla na oběžnou dráhu 16. listopadu 1973 raketa Saturn IB z kosmodromu na mysu Canaveral -. Loď se skládala z velitelského a servisního modulu používaného v předchozím úspěšném programu Apollo.
Po osmi hodinách letu se loď připojila k orbitální stanici Skylab, kam posádka po odpočinku přestoupila a zahájila připravený program. Napřed se ovšem vyděsila, protože předchozí kolegové z mise Skylab 3 jí zanechali figuríny v pozicích kosmonautů při práci. Řešila i silnou nevolnost kolegy Pogue, zprvu vůči řídícímu středisku tajenou. Program zahrnoval desítky experimentů, fotografování, lékařské a biologické pokusy. Bylo opět vyzkoušeno létající křeslo, jednotka ASMU. Let byl narušen závadami na gyroskopech, protože dva ze tří se porouchaly. To zapříčinilo omezení manévnovacích možností stanice a opět se zvažovalo program letu zkrátit. Astronauti několikrát vystoupili vně lodi kvůli potřebným pracím, např. výměnám filmů či instalaci nových kamer. Byl také prodloužen, protože Gibson jakožto sluneční fyzik sledoval a fotografoval Kohoutkovu kometu i zatmění Slunce 24. prosince. Před odletem zvýšili oběžnou dráhu stanice na 456 km, aby prodloužili její životnost na oběžné dráze Země. Žádná další posádka však nepřiletěla, plánované mise NASA byly zrušeny. Sebou na Zem odváželi 92 000 fotografií a obrovské množství dalších údajů na páscích. Při přistávacím manévru zjistil velitel, že automatický systém nefunguje a přistání převzal a zvládl perfektně sám.
Na Zem přistáli 8. února 1974 na hladinu Tichého oceánu asi 370 km od San Diega. O posádku i s kabinou se postarala loď USS New Orleans . Let byl v té době světovým rekordem v délce letu, překonaným až po 4 letech Sojuzem 26.


John Phillips

John Phillips je ženatý s Laurou Jean Doellovou. Mají dvě děti. Mezi jeho oblíbené sporty patří ližování, plavání, kanoistika a turistika.


1940-1949

Roky 1940-1949, souhrnně zvané 40. léta 20. století, jsou obdobím, v němž se odehrála druhá světová válka, poválečná obnova většiny zemí, a v němž začala Studená válka.


Loose

Loose je v pořadí třetí album kanadské zpěvačky Nelly Furtado, které vyšlo 9. června 2006. Na tomto album Furtado spolupracovala hlavně s Timbalandem, se kterým nazpívala i dvě úspěšné písně Maneater a Promiscuous.
Tato deska je pro Nelly Furtado průlomová, jelikož na něm opustila zvuk, který byl pro ni typický a pustila se do hip hopu a R&B. Album bylo přijato kritikou velmi kladně a Furtado za něj získala řadu ocenění.
V České republice se její album dostalo na druhou příčku albové hitparády IFPI a její singly All Good Things a Say It Right vedly několik týdnů i český singlový žebříček.


Bogdgegén

Bogdgegén, někdy též Chalcha Džebcundampa Chutagt či Bogd-chán, je hlava lámaistické školy Gelugpa v bývalém Vnějším Mongolsku. Bogdgégen je považován za vtělení buddhy Čänräziga a tedy za živého buddhu.
Termínem Bogdgégen je obvykle míněn 8. Bogd-chán, který byl v letech 1911 - 1921 rovněž světským vládcem Mongolska. Zemřel roku 1924. Někdy bývá označován jako "slepý buddha", protože ve stáří oslepl.
9. Bogdgégen byl kvůli odporu komunistické strany introizován až roku 1999.


Misie

Misie znamená původně soustavné šíření křesťanské víry kázáním a jinou misijní činností. Člověk, který se tomuto věnuje, se nazývá misionář.
Slovo misie je sice křesťanského původu, samo šíření náboženské víry kázáním atd. je však starší. Začíná se vznikem monoteistických náboženství, která se neomezují na příslušníky určitého kmene, obce, národa nebo společnosti. U starších, tzv. pohanských náboženství, která sdružovala konkrétní lidská společenství a do nichž se lidé rodili, by nic takového nemělo smysl. Ještě v antice se předpokládalo, že kdokoli se narodí nebo přižení do určitého rodu, přistěhuje do určitého města, bude se účastnit i jeho náboženských obřadů.
Monoteismus znamená nejen obrat k jednomu univerzálnímu Bohu, ale také k jednotlivému člověku, který ho má přijmout jako svého Boha. Příslušnost k monoteistickému náboženství není dána narozením nebo původem, nýbrž rozhodnutím člověka a přijetím určité životní praxe. Monoteistická náboženství se tedy nevymezují příbuzensky a místně, nýbrž jistými požadavky, které kladou na každého věřícího. Vyžadují sice také účast na náboženském společenství a jeho obřadech, kromě toho ale i individuální přijetí nějakých naučných obsahů a mravních zásad.
Jakmile je náboženská příslušnost určena více méně individuálním rozhodnutím, otvírá se také možnost individuálního obrácení, a tedy i přesvědčování, kázání a misie. Tuto změnu lze sledovat například v textech Avesty nebo v židovství, zejména u proroků Starého zákona.
Proto se už v pozdním židovství vyskytují lidé, kteří se v něm nenarodili, nýbrž přijali je vlastním rozhodnutím, tzv. proselyté. Takový člověk ovšem obvykle nedosáhl plného uznání a označoval se jako ger.
Už vzhledem k okolnostem svého vzniku bylo křesťanství od začátku náboženství nejen monoteistické, ale také misijní, založené na kázání Ježíše z Nazareta a jeho žáků a na individuálním pokání a obrácení. V závěru Matoušova evangelia říká Ježíš svým apoštolům:
První křesťanské misie, jak ji popisují zejména Skutky apoštolů, se obracela hlavně na židovské obce ve východním Středomoří, brzy se však rozšířila – hlavně zásluhou apoštola Pavla – i mezi „pohany“. Uznání těch, kdo předtím nebyli Židy, za plnoprávné křesťany, je jedním z hlavních témat Pavlova kázání. Křesťané tedy pokládali šíření víry ve svém okolí za přímý příkaz a povinnost, uloženou samým Kristem.
Už ve 4. století, když se křesťanství ukázalo výhodným spojencem císařů a vládců, se situace změnila a křesťanská misie byla často „podporována“ a také zneužívána k politickým účelům. Tak tomu bylo v celých dějinách křesťanství, až po koloniální výboje 19. století. Problém násilného šíření náboženství se ovšem týkal podobně i islámu. Ačkoli Korán před tím na několika místech varuje, raně středověké šíření islámu bylo z velké části také spojeno s dobyvačnou expanzí, zejména na Blízkém východě a v severní Africe.
Nicméně vedle toho působila ve střední, severní i východní Evropě i upřímná misijní činnost zejména mnichů, kteří přinesli křesťanství do velké části Evropy i severní Afriky už v raném středověku. Také v našich zemích bylo šíření křesťanství většinou nenásilné, například pokračovateli misie irských mnichů nebo východní misií svatých Cyrila a Metoděje.
Novou vlnu křesťanského misijního úsilí přinesly objevitelské cesty na začátku 16. století, zčásti zamýšlené i jako cesty misijní. Když se však ukázalo, co všechno lze za mořem získat, mocenské zájmy zřetelně převládly a misijní úsilí diskreditovaly do té míry, že se tomu sami misionáři museli bránit. Misijní činnost v jihovýchodní Asii vyhradil papež Portugalcům, v Jižní Americe se o ni dělili Španělé a Portugalci.
Do misií výrazně zasáhly i křesťanské řády, hlavně františkáni, dominikáni a jezuité. Zejména v Jižní Americe budovali v nepřístupných oblastech jakási teokratická hospodářství,, jež se dobře osvědčila a dodnes zanechala zjevné stopy v Jižní i Střední Americe. V různých oblastech světa to byli právě misionáři, kteří studovali a popsali domorodé jazyky, vytvořili pro ně písmo a gramatiku a mnohé z nich tak zachránili před zánikem.
Dalším obdobím už dobře organizovaných misií – katolických i protestantských – bylo 19. století, kdy na jedné straně misionáři vypracovávali nové pojetí „samosprávných misií“ čili domorodých křesťanských společenství, na druhé straně se ovšem také stávali prodlouženou rukou kolonialismu a koloniálních správ. Kromě toho se organizované misie různých církví dostávaly do konfliktů, které se okamžitě promítaly do sporů politických. Důležitou součástí misijního úsilí se stala podpora překladů Bible do stovek jazyků celého světa, o niž pečuje Mezinárodní biblická společnost.
Spojení s kolonialismem a řevnivosti mezi konfesemi misijní úsilí silně zdiskreditovaly a vyvolaly opačná hnutí, jež zdůrazňovala kulturní svébytnost domácí populace. Ruku v ruce s emancipačním hnutím afrických národů v 60. letech 20. století byli misionáři jako představitelé kolonialismu často pronásledováni a zabíjeni. Velké křesťanské církve si proto uvědomily problematičnost organizovaných misií a právě tato zkušenost silně podpořila i ekumenické snahy.
V současné době působí po světě tisíce misionářů různých křesťanských církví, ale i muslimů a zejména „svobodných církví“ ze Severní Ameriky. Evropské církve misijní činnost spojují s rozvojovou, zdravotní a hospodářskou pomocí, kde působí tisíce dobrovolných skupin, a to i z České republiky. Současné misie se snaží co nejvíce respektovat místní kulturu, misionáři nezakládají pevné stanice, nýbrž hledají místní spolupracovníky a vytvářejí malé křesťanské skupiny, které často působí v soukromých domech a bytech, provozují malé rozhlasové stanice a šíří křesťanskou literaturu.
Zejména skupiny svobodných církví, ale také jehovistů a různých sekt působí i v zemích tradičně křesťanských, kde to vyvolává napětí s „domácími“ tradičními církvemi. Zvlášť obtížné je postavení křesťanů v islámských zemích, které někdy uplatňují těžké tresty na ty, kdo by islám opustili. Z jiných důvodů je obtížné působení misionářů v komunistické Číně a v dalších totalitních a autoritářských režimech. Pronásledování misionářů i křesťanů v misijních zemí sleduje u nás časopis Hlas mučedníků .


Bulvar admirala Ušakova

Bulvar admirala Ušakova je jednou ze stanic moskevského metra, v jižím sídlišti Butovo na Butovské lince. Nese název podle nedaleké ulice, pojmenované po Fjodoru Ušakovi.
Jedná se o stanici vybudovanou na estakádě, umístěné 9,6 m vysoko nad zemí. Konstrukčně se do velké míry shoduje s ostatními stanicemi na lince. Nástupiště je ostrovní, dlouhé 90 m, zastřešené a od okolí oddělené protihlukovými stěnami. Výstup zajišťují tříramenné krátké eskalátory, vyvedné do vestibulu umístěného pod úroveň nástupiště na povrch. Cestující mohou využít rovněž i výtah.
Stanice byla zprovozněna jako součást doposud jediného a prvního úseku Butovské linky 27. prosince roku 2003.


Sifaka malý

Délka těla se u tohoto druhu pohybuje mezi 43-45 cm, délka ocasu mezi 56-60 cm a hmotnost obvykle nepřesáhne více jak 5 kg. Má hustou, hebkou nejčastěji bílou až nažloutlou srst s hnědočernými ploškami na obličeji, temeni a na vnitřní straně končetin. Stejně jako ostatní sifaky má zvláště dlouhé a silné zadní končetiny a dlouhý ocas, který využívá k udržování rovnováhy při mocných skocích z jednoho stromu na druhý. Skoky se pohybuje nejen na stromech, ale také na zemi.
Žije v menších skupinách tvořených třemi až třinácti jednotlivci, které vede jeden dospělý samec. Jedna skupina vlastní teritorium o rozloze zhruba mezi 1 až 9 ha, které značí jak samci, tak samice. Je to společenské zvíře, které si často hraje s ostatními členy skupiny. Dorozumívá se nejrůznější škálou posunků, zvuků, pokřiků, zvláště při varovném signálu a hašteření o teritoria se ozývá nápadným zvukem znějící jako „si-fa-ka“, podle kterého dostal i svůj název. Za potravou, kterou tvoří především listy, plody, květiny a kůra, se vydává ráno a navečer, během nejslunečnější části dne odpočívá v korunách stromů.
Období páření trvá od ledna do března. Během tohoto období se samci toulají mezi skupinami a soupeří o potravu, samice a území. Samice je březí po dobu 131 až 160 dnů a rodí jediné téměř neosrstěné mládě. První 3 až 4 týdny se mládě drží na břiše matky, kde pravidelně saje mateřské mléko. Po dosažení této věkové hranice se pomalu přemisťuje na záda matky, odstaveno je ve věku 5 až 6 měsíců a plně nezávisle je zhruba o měsíc později. Pohlavní dospělosti dosahuje zhruba ve věku tří let a v zajetí se může dožít i více jak 23 let.
V současné době je sifaka malý ohrožován především masivní ztrátou přirozeného biomu a dříve, v mnoha lokalitách i dnes, zvláště lovem kvůli své kožešině. V Červeném seznamu IUCN je zařazen do kategorie zranitelných druhů a v CITES jej nalezneme v příloze I. Pozitivním faktem je, že jde o často chované a oblíbené zvíře v zajetí po celém světě.


Golden Gate Bridge

Most Golden Gate je jedním z nejdelších a nejznámějších visutých mostů na světě. Překonává stejnojmennou úžinu u ústí Sanfranciské zátoky do Tichého oceánu a spojuje tak San Francisco na jižním poloostrově s okresem Marin na severním. Není jen dopravní komunikací, ale i symbolem města San Francisca a turistickou atrakcí. O jeho stavbě bylo rozhodnuto v roce 1930 a byla zahájena 5. ledna 1933. Do provozu byl slavnostně uveden 27. května 1937 pro pěší a o den později pro automobily; tehdy byl nejdelší na světě.
Při stavbě bylo nutno vzít v úvahu častá zemětřesení v oblasti, ale i bouřlivé přílivy a odlivy. Nejobtížnější byla stavba základů pro jižní mostní pilíř. Pracovalo se z vlečných člunů za přílivu i odlivu. Po dostavení pilířů bylo nutno namontovat 2 drátěná lana. Tato montáž se prováděla z visutých lávek. Stavba si vyžádala 11 obětí na životech. Stavbu mostu vedl inženýr Joseph Baermann Strauss, jeho poradce byl architekt Irving Morrow. Projekt byl financován dluhopisy ve výši 35 miliónů dolarů; v cenách r. 2003 by jeho výstavba stála zhruba 1,2 miliardy.
Most má rozpětí pilířů 1280 m, celková délka je 2737 m. Má dvě nosná lana, každé má průměr 92 cm a skládá se ze 27 572 pramenů. Každý pilíř nese zátěž 95 000 tun, kotevní kvádry jsou vystaveny zatížení 28 500 tun v tahu. Ocelové pylony se skládají z několika tisíc snýtovaných malých ocelových krabic. Věže dosahují výšky 227,4 m nad mořem. Celé dílo váží 887 000 tun a obě věže drží pohromadě 600 000 nýtů. Poslední nýt je z ryzího zlata.
Most je natřen oranžovou barvou, která zlepšuje jeho viditelnost pro lodě při častých mlhách v oblasti. Při mlhavém počasí se však oranžová barva rozkládá a znečišťuje životní prostředí, proto musely být části mostu přetřeny našedo. Říká se že most Goldon Gate musí pracovníci barvit každý den, ale jenom při dobrém počasí.
Denně přejede přes most přes 120 000 aut; má šestiproudovou vozovku, přičemž počet pruhů pro provoz jednotlivými směry se mění podle denní doby. Za přejezd osobním autem se ve směru do San Francisca platí 5 dolarů; v opačném směru se neplatí.
V 80. letech 20. století byla do mostu namontována čidla, která hlásí pohyb konstrukce vyvolaný zemětřesením.
Golden Gate Bridge je považován za nejvyhledávanější místo pro sebevraždy na světě. Na mostě nejsou instalovány žádné zábrany, které by zamezily skokům, které jsou takřka vždy smrtelné. Statistiky uvádějí, že sebevraždu zde spáchalo přes 1200 lidí.


Středověká strava

Prvním a jedním z nejdůležitějších faktorů odrážejícím se ve výsledné podobě stravy je určitě půda. Na schopnosti náležitě ji zpracovat a relevantně využít její možnosti závisel tehdejší život všech sedláků.
V období konce raného středověku už byl lidem znám trojhonný úhorový systém. Hospodáři svá pole rozdělovali na tři části, které osévali v závislosti na ročním období a náročnosti plodin. Klasické rozdělení jařina, ozima a úhor podstatně zvýšilo výnosy půdy. Práce na poli byla náročná a vyžadovala značnou fyzickou zdatnost. Tíha všech zemědělských prací ležela především na muži, ale za časů sklizně pomáhala na poli také žena. Nástroje sloužící k obdělávání půdy byly stále primitivní. Pole se oralo jednoduchým pluhem a vláčelo brázdami. Často se zapřahal hovězí dobytek.
Na přípravě samotného pokrmu se podílela již jen žena. Suroviny, které k přípravě potřebovala, získala především ze sklizně na poli a drobnými výpěstky ze zahrady. Mnohé užitečné potraviny nabídl les. Sbíraly se houby, lesní plody, plané ovoce a zelenina, ale také některé druhy kůry a listí. Je známo, že na dvoře středověkých usedlostí bylo chováno mnohé zvířectvo. Především tur a drobná drůbež. Avšak s masem, mlékem a vejci se nakládalo velice opatrně. Většina takto získaných surovin byla určena k prodeji, a tak namísto v hrnci skončila na trhu. Jen výjimečně byla strava obohacena o ulovenou zvěř nebo nachytané ryby.
V raném středověku jsou už známy téměř všechny druhy obilí. Na polích se pěstovalo především proso, pšenice, žito, ječmen a oves. Jejich kvalitu samozřejmě nemůže srovnávat s dnešním šlechtěným zrnem. Klásky středověkého obilí byly tenké, slabé a často podléhaly krupobití, či jen prudšímu dešti. Výnosy zrna byly taktéž velmi chabé. Ve dvanáctém století se na našem území rozšířila pohanka.
V Kosmově kronice nalezneme zmínku z poloviny jedenáctého století, vysvětlující poměr stravy rostlinného a masitého původu v klášteře. Kaplan Marek rozděloval desátky tak, aby každý z církevních bratří měl ročně třicet měr pšenice, stejné množství ovsa a k tomu ještě čtyři peníze každý týden na maso.
Nejběžnějším masem ve středověku bylo maso drůbeží a hovězí. Kromě krav s telaty a slepic se na středověkých usedlostech chovali také vepři, ovce, kozy a koně. Předpokládá se, že maso koňské bylo konzumováno jen ve výjimečných situacích a u lidí nebylo oblíbeno. Chov hus a kachen nebyl běžný a na českém území se rozběhl až mnohem později.
Dobytek a drůbež, kromě masa, poskytoval další důležité suroviny. Především mléko bylo ve středověku hojně využíváno a dále zpracováváno na smetanu, tvaroh, máslo, sýr nebo syrovátku. Lidé pili jak mléko kravské a kozí, tak ovčí a dokonce i mléko kobylí.
Na středověkých zahrádkách, s pomocí rýče a motyčky hospodyňky okopávaly různé druhy zeleniny. Z překladu slovanských textů máme doloženo pěstování cibule, česneku, mrkve, ředkve, dýně, tykve, řepy, okurky, kapusty a zelí. Od poloviny dvanáctého století se písemné prameny zmiňují také o celeru.
V sadech se sadily především jabloně, hrušně a broskvoně. Již od desátého století jsou na území dnešního Česka doloženu švestku, třešeň a ořešák.
Zvláštní skupinou bylo divoké ovoce rostoucí v lese a na pastvinách. Sbíraly se plody dřínu, borůvky, maliny, jahody a moruše. Vodní ořechy, neboli plody kotvice plovoucí, byly vítanou pochoutkou středověkých lidí. Svůj význam měly i bukvice a žaludy, ze kterých se za časů hladu drtila mouka namísto obilí.
Nejtypičtějšími rybami prohánějícími se středověkými rybníky byli pstruzi a úhoři. Archeologických nálezů rybích kostí je poměrně málo, a tak se můžeme jen domnívat, jak častou součást jídelníčku ryby ve středověku tvořily. Zpráva z Kosmovy kroniky v druhé polovině jedenáctého století popisuje příděl slaných ryb s chlebem chudině v postních dnech. Dá se tedy uvažovat o hojném rozšíření, nicméně tato ojedinělá zmínka nám nedává poznat, jednalo-li se o štiku, kapra či jinou rybu.
Zvěřina byla poměrně vzácná. Chudí lidé s ní přišli do styku jen málo. Za pytláctví byly ve středověku hrdelní tresty, a tak se jen málokdo opovážil ukrást z panského. Nicméně v lesech se proháněla stáda jelenů, srn, zubrů a buvolů, stíhaná vlky, medvědy a liškami. Na stráních se běžně vyskytoval zajíc a v mezích se schovávali bažanti a křepelky.
Přes veškerou prostotu jídla existovala řada možností jak pokrmy dochutit. Příroda nabízela bohaté množství divoce rostoucího koření. Lidé mohli jako ochucovadlo využít jalovec, luční hořčici, kmín, planý kopr, několik druhů šalvěje a bezpochyby také základ tvořila divoká cibule či česnek. V Kosmově kronice je v druhé polovině jedenáctého století zmiňován kmín a cibule jako ochucovadlo k sýru se skývou chleba. Stejnou úlohu, jako koření při ochucování slaných pokrmů, mělo lesní ovoce při dochucování pokrmů sladkých.
Z dané doby jsou známy tři základní druhy pokrmů vyrobených z rostlinných surovin. Do misky tak zemědělci nejčastěji od svých žen dostali kaši, polévku nebo noky.
Sytá polévka byla jedním z nejdůležitějších raně středověkých pokrmů. Vařila se v různým obměnách a často se jedla i vícekrát za den. Její základní podoba se skládala z mouky a drobeného chleba.
Oblíbená byla forma tzv. kyselé polévky. Základ této polévky tvořila stále ještě mouka, ale ochucovala se kváskem, nálevem z kyselého zelí nebo syrovátkou. Přidat se mohlo také samotné zelí.
Z druhé poloviny dvanáctého století pochází nepřímý náznak o existenci masové polévky. Podle etnografů se jednalo o vývar s kousky masa, do něhož se zavařovaly kroupy. S jistotou to ale nevíme.
Kaše se připravovala z mouky, která byla vyrobena z hrubě nadrceného obilí vařeného ve vodě, v lepším případě v mléce. Téměř každodenním pokrmem středověku byla kaše prosná, ale hojně se vařila také kaše pšeničná či ovesná.
Tento vařený pokrm byl dosti složitý na přípravu, a tak se uvažuje, že pravděpodobně nebyl součástí běžné stravy. Těsto na noky se dělalo z kvalitněji umleté mouky, než jaká se používala na kaši nebo polévku.
Placky se vyráběly z nekvašeného těsta uhněteného z hrubě namleté mouky. Pojídaly se nejen jako hlavní pokrm, ale konzumovaly se v průběhu celého dne. Prostý lid často pojídal placky sušené z ovesné, či z ječmenné kaše.
Chléb byl obvykle tmavý, pečený z hrubé mouky, často i s otrubami. Bílý chléb se používal zejména pro církevní účely. Chléb je doložen v Čechách nálezem zuhelnatělých zbytků z 9. století. Kosmas zmiňuje také tzv. bulky - tedy z bílé mouky pečené koláče. Podle etnografických pozorování jeho výroba trvala více jak třináct hodin a byla značně náročná. Chléb se nikdy nejedl čerstvý, pekl se do zásoby.


Condé

Knížata de Condé, princové královské krve, byli větví francouzského panovnického rodu Bourbonů a tedy součástí dynastie Kapetovců.
Zakladatelem rodu se stal Ludvík I. de Bourbon, jeden ze synů vévody Karla IV. z Vendôme a strýc pozdějšího francouzského krále Jindřicha IV.. Své dětství Ludvík strávil na zámku Condé-en-Brie svého strýce, kardinála Ludvíka de Bourbon-Vendôme. Podle tohoto zámku, který po strýcově smrti zdědil, se někdy v letech 1551-7 začal nazývat knížetem de Condé.
V dalších generacích rodu se oddělil rod knížat de Conti a ustálila se titulatura: titul knížete náležel hlavě rodu, jeho následník byl titulován vévodou d'Enghien.
Vzhledem ke svému původu byli všichni členové rodu významnými postavami života ve Francii za vlády Bourbonské dynastie, přesto však mezi nimi svými osudy někteří vyčnívají.


Helsinky

Helsinky jsou hlavní a největší město Finska. Jsou zároveň jeho největším přístavem. Byly založeny roku 1550. Jejich centrum leží na malém poloostrovu ve středu Finského zálivu, ale patří k nim ještě poměrně velké území směrem na východ. Rozkládají se na 686 km2 a mají asi 570 000 obyvatel.
Se sousedními městy Vantaa, Espoo a Kauniainen tvoří hustě propojené souměstí s miliónovou populací. Spolu s osmi dalšími městy tvoří Velké Helsinky s 1,3 mil. obyvatel. To je čtvrtina celého Finska; Velké Helsinky produkují třetinu finského HDP.
Po založení Petrohradu roku 1703 byl ruský vliv byl stále citelnější. Vyvrcholením rusko-švédského soupeření v 18. století byla velká severní válka, kdy byly Helsinky v letech 1713–1721 obsazeny ruským vojskem, a opět za rusko-švédské války 1741–1743. V roce 1748 se na obranu města začala na ostrůvcích před přístavem stavět velká námořní pevnost Sveaborg, přezdívaná „Gibraltar severu“. Dnes je jako Suomenlinna oblíbeným výletním místem a turistickým lákadlem Helsinek.
Poté, co Napoleon Bonaparte a car Alexandr I. uzavřeli spojenectví, Rusko v únoru 1808 vypovědělo proanglickému Švédsku válku. Helsinky byly okupovány ruským vojskem od prvních dnů války a pevnost po krátkém ostřelování kapitulovala. Po uzavření míru bylo Finsko připojeno k Rusku jako autonomní velkovévodství. Protože dosavadní hlavní město Turku bylo příliš vzdáleno od Petrohradu, rozhodl Alexandr I. roku 1812 o jmenování Helsinek hlavním městem Finska. Spolu s titulem hlavního města se z Turku přesunula i nejstarší finská univerzita.
Po válce zničené město bylo značně přestavěno. Centrum získalo empírový styl. Nejmonumentálnější stavbou z té doby je evangelická katedrála dokončená v roce 1852. V druhé polovině 19. století Helsinky rychle rostly a staly se nejprůmyslovějším finským městem. Počet jejich obyvatel dosáhl 100 000.
V roce 1862 byly Helsinky spojeny železnicí s Hämeenlinnou na severu a v roce 1870 také s Petrohradem. Nové stavby vznikaly pod vlivem západoevropské architektury a industrialismu.
Vzniklo novorenesanční okolí tříd Esplanadi a Mannerheimintie. Nad přístavem byl roku 1868 postaven největší pravoslavný kostel v západní Evropě, chrám Zesnutí Panny Marie.
Po revolucích v Rusku získalo Finsko v prosinci 1917 samostatnost. Když 28. ledna 1918 vypukla finská občanská válka, Helsinky ihned obsadili rudí; v dubnu je dobyly německé jednotky bojující na straně bílých. Na rozdíl od Tampere neutrpěly Helsinky v bojích větší škody. Na Suomenlinně byl umístěn největší z táborů pro zajaté rudé s více než 13 tisíci vězni. Po konsolidaci poměrů v zemi se Helsinky rychle rozvíjely. Architekturu ovlivnil především klasicismus a funkcionalismus. V letech 1934–1938 byl vybudován helsinský olympijský stadión pro letní olympijské hry 1940, které však byly kvůli válce zrušeny. Během Zimní a Pokračovací války Helsinky bombardovalo sovětské letectvo, nejintenzivněji na jaře 1944, ale díky dobré protivzdušné obraně dopadlo do obytných čtvrtí jen málo bomb.
Rozvoj města se po 2. světové válce ještě zrychlil. V roce 1947 byly Helsinkám přiřčeny letní olympijské hry 1952. Kvůli rozsáhlé imigraci se vybudovala nová předměstí. K nejvýznamnějším moderním stavbám patří velké kongresové centrum Finlandia, které navrhl architekt Alvar Aalto, nová budova Opery, Muzeum moderního umění. Za zmínku též stojí ojedinělý skalní kostel Temppeliaukio.
Celková plocha katastru Helsinek je 686 km2, z čehož ale jen 168 je pevná země a zbytek vodní plochy, hlavně moře. Délka pobřeží je téměř 100 km. K městu náleží 315 ostrovů a ostrůvků.
Díky poloze u moře je klima poměrně vyrovnané, bez extrémů: Průměrná roční teplota je 5,6 °C, v červenci 17 °C a v nejstudenějším únoru -5 °C. Jezera a moře v okolí Helsinek pravidelně v zimě zamrzají. Roční srážky jsou 660 mm, z čehož v létě 190 mm a v zimě 140 mm. Vítr nejčastěji vane z jihu. V červenci slunce svítí přes 270 hodin, ale v prosinci jen 27 hodin.
V Helsinkách žije asi 575 000 lidí. Podíl žen je 53,4 % a mužů 46,6 %. Finsky mluví 87,4 %, švédsky 6,3 % a jiným jazykem také 6,3 % populace. V produktivním věku je 396 000 obyvatel, dětí je 88 000. Průměrná délka dožití je 73 let pro muže a 80 let pro ženy. V roce 2002 se v Helsinkách narodilo 6 065 dětí, zemřelo 5 176, přistěhovalo se 32 064 a odstěhovalo 32 940 lidí. V Helsinkách je asi 300 000 domácností. V 78 % domácnostech žije jen jeden nebo dva lidé. 46 % domácností si byt pronajímá. Na jednoho obyvatele v průměru připadá 33 m2 bytu. Průměrný měsíční nájem dvoupokojového bytu je 520 €; ceny starších bytů jsou 2 260 € za m2.
V helsinských nemocnicích je téměř 2500 lůžek. Denně přijde na pohotovosti asi 300 lidí, 1 100 lidí jde k zubaři, 41 k psychiatrovi a dalších 60 lidí s psychiatrem konzultuje nějaký problém. Ve městě žije 1 600 mentálně postižených.
Nezaměstnanost dosahuje asi 6 %. Ve službách je asi 85 % pracovních míst.
Helsinky náleží do kraje Jižní Finsko a provincie Uusimaa. Jako hlavní město Finska jsou sídlem mnoha státních institucí.
Helsinské zastupitelstvo má 85 členů. Volby se konají v přestupných letech. Rada jmenuje starostu na sedmileté období.
V Helsinkách je osm univerzit se 63 000 studenty. Dvě největší jsou Helsinská univerzita a Helsinská technická univerzita v Espoo.
50 % předškolních dětí chodí do školky. Ve městě je zhruba 70 dětských hřišť.
Metro v Helsinkách má jednu rozvětvenou linku se 17 stanicemi, z nichž je jen šest v centru podpovrchových. Město protkávají koleje patnácti tramvajových linek. Zbytek veřejné dopravy zajišťují autobusy a částečně také přívozy. V rámci souměstí jezdí také rychlé meziměstské vlaky.
Letecká doprava využívá dvě letiště – mezinárodní Vantaa severně od města s dvěma terminály, sloužící ročně více než 13 milionům pasažérů, a starší Malmi a moderní . Přímé linky spojují Helsinky nejen s celou Evropou, ale také s USA a východní Asií.
Několik přístavních terminálů zajišťuje odbavení cestujících do a ze Stockholmu a Tallinnu. Cesta rychlým člunem do Tallinnu trvá asi hodinu a půl, velkým trajektem asi tři hodiny, do Stockholmu velké trajekty plují asi dvanáct hodin.
Cestující do Tallinnu mohou také využít pravidelnou vrtulníkovou linku. Cesta trvá pouhých 18 minut.
Spojení se zbytkem Finska zajišťuje síť dálkových autobusů a rychlých vlaků. Vlakem Pendolino trvá cesta do Tampere asi hodinu a půl, cesta do Turku zabere o dvacet minut více. Denně jsou vypravovány dva rychlíky do Petrohradu. Nočním Santa Claus expresem je možno dojet až do Rovaniemi na severní polární kruh. Jeden z terminálů letiště ve Vantaa je vyhrazen domácím letům.
Výhledově se zvažuje podmořský tunel do Estonska; stavba by ale byla velmi náročná.
Helsinky jsou turistickým centrem a většinou prvním místem, kterém cizinci ve Finsku navštíví. Jádro centra města bylo vybudováno v empírovém a většina ostatních starších budov bylo postaveno v neorenesančním a neoklasicistním slohu. Architekturu dnešních Helsinek značně ovlivňuje funkcionalismus a moderní umění.
Nejznámější turistickou atrakcí a oblíbeným místem na procházky je bývalá námořní pevnost Suomenlinna, roku 1991 zapsaná na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Opevněné ostrovy jsou spojeny s centrem rychlým trajektem.
Ve městě je mnoho zajímavých kostelů. Nejznámější je mohutná bílá evangelická katedrála na náměstí Senaatintori. Pravoslavná církev nedaleko od ní postavila velký červený chrám Zesnutí Panny Marie. V 60. letech 20. století byl vybudován ve skalním masivu nedaleko finského parlamentu udivující kostel Temppeliaukio s excelentní akustikou.
Na ostrově Korkeasaari je zoo. Z centra na něj vozí turisty také malý trajekt. Na druhé straně města je ostrov Seurasaari se skanzenem. Nejpopulárnější park je Kaivopuisto a velmi oblíbená je v létě i pláž Hietaniemi nedaleko centra.
Městskou hromadnou dopravou je dostupný národní park Nuuksio plný jezer, skal, bažin a lesů.
Ve městě je i velký zábavní park Linnanmäki s několika horskými dráhami.
Pro technicky zaměřené návštěvníky je v Helsinkách připravena Heureka, vědecké zábavní centrum s mnoha výstavami a třírozměrným kinem IMAX.
V Helsinkách je přes 80 muzeí a galerií včetně národních a Národní opera s novou budovou z roku 1993. Známé je i muzeum umění Ateneum.
Na náměstí Kauppatori ve starém přístavu lze navštívit tradiční trh a nedaleko starou tržnici. Ze starého přístavu vyjíždějí trajekty na Korkeasaari a Suomenlinnu i okružní vyhlídkové lodě.
V Helsinkách je řada českých hospod s poetickými názvy jako Hádanka či Milenka a nostalgicky pojmenovaný bar Zetor.
V květnu 2007 se v Helsinkách konala Velká cena Eurovize, jíž se poprvé účastnil i český zástupce.


Sanforizace

Sanforizace je kontrolované kompresivní srážení textilií z celulozových vláken. Je to mechanický proces, kterým se dosáhne značného snížení sráživosti při praní.
Na speciálním stroji se textilie pěchuje podélným a příčným směrem za spolupůsobení horkého vlhkého vzduchu. Textilie prochází mezi gumovým pásem a ohřívaným měděným válcem. Přítlačný válec tiskne gumový pás na měděný válec, pryž se při tom roztahuje a s ní i textilie. Když tlak povolí, gumový pás a zpracovávaný materiál se zkrátí. Zkrácení je tím větší čím silnější je přítlak válce.
Na tomto principu se dají zušlechťovat textilie všeho druhu. Úpravou se zboží prodraží až o 10 %, zároveň se však podstatně zlepší jeho užitné vlastnosti.
První zařízení na tento způsob si nechal patentovat Američan Sanford Cluett. Ze zkratky jeho křestního jména je odvozen název licence Sanfor®, na základě které se od roku 1930 smí provádět tento proces se zárukou snížení sráživosti tkanin pod 1 %.


Ptýrov

Obec Ptýrov se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 177 obyvatel.


Mestic

Mestic je slovo pocházející ze španělštiny a znamená osobu, která je příslušníkem rasy, která vznikla zkřížením genů Evropana a původního domorodého obyvatele bývalých španělských koloniií jako byla většina jižní a střední Ameriky, Guam a Filipíny. Jednoduše se definice používá pro míšence bělocha a indiána.
Mestici poprvé vznikají v době, kdy Španělé ovládali Latinskou Ameriku. Většinou byl mestic syn španělského otce a matky, která byla domorodá Američanka. Mestici tvoří největší části populace v mnoha národech Latinské Ameriky, velké množství mesticů tvoří část populace v Mexicu, které je nejlidnatější španělsky hovořící zemí na světě.
Během koloniální éry přešlo mnoho domorodých Američanů na římský katolicismus a začalo mluvit španělským jazykem místo jejich tradičních jazyků. Navíc mnoho domorodých Američanů uzavřelo sňatky s Evropany a měli s nimi potomky, kteří byli více podobní lidem evropského typu a tímto měli tito míšenci bělochů a indiánů větší šanci na úspěch v životě.


Mončičák

Mončičák je druhově neurčitelné plyšové zvířátko. Nejčastěji má dětský obličej s velkými očima a velkýma ušima. Často si cumlá palec. Kolem roku 1985 to byla v Československu velmi oblíbená dětská hračka. Nejprve byla k dostání pouze v prodejnách Tuzex, později ji bylo možné koupit i v běžných obchodech. Původem pocházela z Japonska.
Zvířátko mělo nejprve hnědou barvu, později se objevilo i růžové, světlemodré nebo bílé.


Přepravka

Přepravka je manipulační prostředek pro transport a skladování menšího množství zboží, především v maloobchodě. Dnešní přepravky jsou vyrobeny především z plastů. Existovaly i přepravky z plechu a ze dřeva. Přepravky se využívají často pro manipulaci s potravinářským zbožím od výrobce až po jeho vystavení v samoobslužných prodejnách. Pro upoutání pozornosti jsou často opatřeny natištěným logem výrobce zboží. Přepravky patří mezi vratné obaly. Kolují mezi výrobcem a maloobchodníky. Souběžně s nimi je další zboží dodáváno v nevratných kartonových obalech. Základní požadavek na přepravky je možnost jejich snadného automatizovaného plnění zbožím, stohování a ukládání na palety. Tyto vlastnosti lze dobře demonstrovat na oblíbených přepravkách pro pivní lahve. Půdorys českých pivních přepravek je 400x300 mm, aby je bylo možné skládat na Europalety s rozměrem 1200x800 mm. Typizovaná pivní přepravky pojme 20 lahví piva o obsahu 0,5 litru. Současně musí přepravka umožňovat ruční manipulaci jediným člověkem. Přepravky tedy mají jak otvory, za které je zvedají balící stroje v pivovarech, tak vhodně umístěné otvory pro pohodlnou ruční manipulaci. Tvar obruby dna přepravky i horního okraje je zvolen tak, aby do sebe jednotlivé přepravky snadno zapadly. Zaoblení horního okraje není diktováno jen ohledem na ruce zákazníků, ale při automatizovaném stohování navádí horní přepravku do spodní. Stohování strojem probíhá tak, že přepravka, která přijela po dopravníku jako první, je zdvižena strojem o výšku mírně větší, než je výška přepravky. Pod zdviženou přepravku podjede další a první přepravka je spuštěna na tu spodní. Tento cyklus se opakuje, dokud není vytvořen stoh přepravek. Se stohem přepravek se manipuluje dále. Uvnitř přepravky je rošt, který udržuje lahve na správném místě a brání rozbití. I rošt musí být vytvarován tak, aby umožnil vložení všech dvaceti lahví naráz automatickým manipulátorem. Existují i přepravky na jiné velikosti lahví, například na lahve s minerálními vodami nebo vínem. V Česku nejsou příliš rozšířené. Dále existuje celá řada přepravek pro transport masa, zeleniny a některých mlékárenských výrobků. Jejich množství a význam zdaleka nedosahuje významu přepravek pro pivní lahve.


ČRo Radio Wave

Český rozhlas Radio Wave je digitální stanice veřejnoprávního Českého rozhlasu, zaměřená na současnou hudbu pro mladšího posluchače a publicistiku. Naladit ji lze digitálně v systému DVB-T/DVB-S, na IPTV, internetu a v kabelových televizích. Šéfredaktorkou je Judita Hrubešová.
Od spuštění 13. ledna 2006 do 31. srpna 2008 vysílala stanice také na frekvenci Praha - Cukrák 100,7 FM a byla řazena mezi regionální studia Českého rozhlasu. Analogová frekvence jí však byla vedením Českého rozhlasu na nátlak Rady Českého rozhlasu odebrána. Rozhodnutí vyvolalo vzhledem k tomu, že jde o jedinou veřejnoprávní stanici podobného zaměření, řadu nesouhlasných reakcí.
V prosinci 2008 pak vzniklo občanské sdružení PRO WAVE, jehož cílem je odvolání členů Rady ČRo, zabránění zániku rádia a obnovení analogového vysílání. Na 13. leden 2009 sdružení ohlásilo koncert Chci Wave zpět!
V říjnu 2008 bylo Radio Wave absurdně obviněno Radou Českého rozhlasu z propagace fašismu: na základě uvedení písně Swastika Eyes od skupiny Primal Scream, která naopak zastává levicové názory. Rada ČRo si najala analytika Radka Vogla, který zhotovil vadný český překlad písně. Programový ředitel ČRo Richard Medek poté prohlásil, že posluchači Radia Wave jsou menšinová skupina, která „není budoucností tohoto národa“; výrok se stal záhy proslulým a pochopitelně vyvolal protesty posluchačů rádia a příznivců nemainstreamové kultury vůbec. Někteří kolegové, včetně šéfredaktorky Judity Hrubešové proto vyzvali Medka k rezignaci.


Karbidy

Karbidy jsou sloučeniny uhlíku s elektropozitivnějšími prvky. Karbidy mají významné použití v průmyslu: karbid vápníku CaC2 výchozí surovinou pro řadu výrob chemického průmyslu a karbid železa Fe3C je v oceli složkou, která zlepšuje její vlastnosti.
Navíc řadíme mezi karbidy další binární sloučeniny uhlíku jako jsou:
Kovalentní karbidy se vazbou i strukturou podobají diamantu, a stejně jako diamant vynikají vysokou tvrdostí.
Intersticiální karbidy jsou chemicky netečné, žáruvzdorné a mají kovové vlastnosti.
U intersticiálních karbidů se předpokládá, že uhlíkové atomy vyplňují intersticiální oktaedrické polohy v krystalové mřížce kovu, pokud je poloměr kovového atomu větší než 135 pm. Jestliže krystalová mřížka kovu je plošně centrovaná krychlová s nejtěsnějším kubickým uspořádáním, mělo by zaplnění všech intersticiálních poloh uhlíkem dává stechiometrii 1:1 s krystalovou strukturou halitu. Pokud jsou atomy v čistém kovu uspořádány do hexagonální krystalové mřížky s nejtěsnějším šesterečným uspořádáním, je zaplňována uhlíkovými atomy jen polovina intersticiálních poloh, což odpovídá stechiometrii 2:1 s krystalovou strukturou typu divanadiumkarbidu V2C.
Jednoduchý předpoklad, že u těchto karbidů mřížka čistého kovu „vstřebá“ uhlíkové atomy je pravdivá jen pro monokarbidy vanadu, niobu a tantalu.
Skutečnost je taková, že monokarbidy: karbid titanu TiC, karbid zirkonia ZrC, karbid hafnia HfC mají krystalovou strukturu halitu, i když čisté kovy mají strukturu hexagonální. Tyto tři kovy jiné karbidy netvoří.
Naproti tomu vanad, niob a tantal tvoří také karbidy typu M2C s hexagonální strukturou, i když čisté kovy krystalují v krychlové tělesově centrované mřížce. Tyto tři kovy tvoří navíc karbidy se stechiometrií 4:3 – V4C3, Nb4C3, Ta4C3.
Chrom, který jako kov krystaluje také v krychlové tělesově centrované mřížce, vytváří karbidy jen se stechiometriemi 23:6, 1:3, 7:3 a 3:2. Tyto karbidy zčásti přísluší spíše do kategorie přechodných karbidů a vykazují příbuznost například s karbidy železa.
Molybden a wolfram, které rovněž krystalují v krychlové tělesově centrované mřížce, vytvářejí monokarbidy MoC a WC s hexagonální mřížkou a hexagonální jsou také jejich karbidy typu M2C. Molybden navíc tvoři karbid se stechiometrií 3:2 – Mo3C2.
Ionty přechodných kovů jsou menší než kritický poloměr 135 pm, a proto jejich struktury jsou složitější. Setkáváme se s násobnými stechiometriemi, takže například železo tvoří karbidy: 3:1 Fe3C, 7:3 Fe7C3 a 2:1 Fe2C. Tyto karbidy jsou reaktivnější než karbidy intersticiální, takže například karbidy chromu, manganu, železa, kobaltu a niklu lze hydrolyzovat zředěnými kyselinami za vzniku směsi vodíku a uhlovodíků. Tyto karbidy tedy tvoří přechod mezi inertními karbidy intersticiálními a reaktivními karbidy iontovými.


Nan-kan

Nan-kan je město v Čínské republice, leží na ostrově Nan-kan v souostroví Ma-cu v provincii Fu-ťien. Ve správním systému Čínské republiky je hlavním městem okresu Lien-ťiang.
Poblíž vesnice Ťie-šou se nachází komerční Letiště Nan-kan, jediné na ostrově. Je spravované společností Uni Air a odbavuje vnitrostátní lety do Tchaj-peje.


Čtení

Čtení je způsob získávání informací z něčeho, jenž bylo napsáno. Čtení zahrnuje poznávání symbolů, které tvoří jazyk. Čtení a poslech jsou dva nejčastější způsoby získávání informací.


Dušan Slobodník

Dušan Slobodník byl slovenský spisovatel, literární vědec, překladatel a politik.
V květnu 1944 vstoupil do organizace Hlinkova mládež, jako důvod později uváděl svůj tehdejší zájem zúčastnit se turnaje ve stolním tenisu organizovaného touto organizací.
Od 28. února do 10. března 1945 těsně před koncem 2. světové války se na podkladě povolávacího rozkazu zúčastnil kurzu pro diverzanty vedeného německou tajnou službou v Sekuliach. Těsně před maturitou byl zatknut sovětskou vojenskou kontrarozvědkou, 19. května 1945 ho sovětský vojenský soud v Novém Měste na Moravě odsoudil podle §58-6 na 15 let nucených prací. Z nich téměř 9 let strávil v několika sovětských pracovních a nemocničních táborech Gulagu. Po Stalinově smrti byl na základě amnestie propuštěn a v prosinci 1953 byl vrácen na Slovensko. Maturoval v roce 1954 ve studiu pokračoval na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1958 v době Bacílkovské prověrkové kampaně kvůli své minulosti vyloučen ze studií. Dopisem požádal Nejvyšší soud SSSR o rehabilitaci a 1. října 1960 ho Vojenské kolegium NS SSSR plně rehabilitovalo. Studia pak dokončil na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svoje vzpomínky z vězení posléze uveřejnil v knize Paragraf: Polární kruh.
Po roce 1989 se výrazně politicky angažoval, nejprve jako literární vědec a publicista, po rozdělení Literárněvědného ústavu jako ředitel Ústavu světové literatury Slovenské akademie věd.
Při své publicistické činnosti výrazně podporoval politickou linii Vladimíra Mečiara.
V červenci 1992 po druhých svobodných volbách se Dušan Slobodník stal ministrem kultury ve vládě Vladimíra Mečiara. Výraznou mírou se zasloužil o vznik samostatné Slovenské republiky od 1. ledna 1993.
V roce 1992 Dušan Slobodník žaloval spisovatele Ľ. Feldeka za verš: „esesák sa objal s eštebákom“ v básni Dobrú noc, moja milá. Žádal od něj omluvu a úhradu nemajetkové újmy. Feldek byl nejprve u Městského soudu úspěšný, ale v roce 1994 odvolací senát Nejvyššího soudu Slovenské republiky rozsudek prvostupňového soudu zrušil a nařídil Ľ. Feldekovi zaplatit 250 tisíc slovenských korun. Později dovolací senát Nejvyššího soudu SR část soudního rozhodnutí týkající se básně a nemajetkové újmy zrušil, ale část rozhodnutí o tom, že Ľ. Feldek se má omluvit, sa stala právoplatnou. Feldekův obhájce Ernest Valko podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburgu a ten 12. června 2001 vynesl rozsudek ve prospěch Ľ. Feldeka.


Kobylá nad Vidnavkou

Obec Kobylá nad Vidnavkou se nachází v okrese Jeseník, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 473 obyvatel.


Paže

Paže je největší a nejdelší úsek horní končetiny mezi ramenem a loktem. Tvoří ji jediná dlouhá pažní kost, která proximálně komunikuje kloubní hlavicí s lopatkou v ramenním kloubu a distálně ve složeném loketním kloubu s kostí vřetenní a loketní. Zde přechází v předloktí.


Internalizace

Internalizace je proces, během kterého si jedinec internalizuje objektivní svět, aby byl schopný přežít v lidské společnosti. K procesu internalizace dochází v období socializace, kdy se z lidského jedince stává sociální a kulturní bytost.


Domorazské louky

Domorazské louky je přírodní památka ev. č. 1175, která se nachází v okrese Nový Jičín jižně od obce Hostašovice. Správa AOPK Ostrava.


Tyrrell

Tyrrell byl závodní tým Formule 1, soutěže se účastnil od roku 1968, deset let před tím už jezdil ve Formuli 3. Jméno nesl po svém zakladateli, Kenu Tyrellovi. Teprve od roku 1970 jezdil s vlastními vozy. V sezoně 1984 byl diskvalifikován kvůli údajnému používání nelegálních pohonných hmot. Po roce 1998 byl přetvořen v tým B.A.R..
Stáj Tyrell byla v historii Formule 1 jediná, jenž se pokoušela o revoluční řešení konstrukce svého závodního vozu, jako jediná zkoušela v závodní praxi vůz se třemi nápravami resp. šesti koly.


Bunki

Bunki byla Japonskou érou mezi Meio ane Eišó.. Trvala od roku 1501 do roku 1504.


County Dublin

County Dublin, nebo správněji Dublin Region, je oblast ve které leží město Dublin, hlavní a největší město Irska a bývalé okresy Dun Laoghaire-Rathdown, Fingal a South Dublin.
Dublin City Council existovala po staletí, předtím jako Dublin Corporation, county borough. V roce 1994 toto bylo zrušeno a nahrazeno třemi novými okresními zastupitelstvy. Dublinský region tak teď tvoří:


Pierre Gassendi

Pierre Gassendi byl francouzský filozof, kněz, vědec, astronom a matematik, který jako kněz trávil část života v jihovýchodní Francii a v Paříži, kde vedl skupinu svobodomyslných intelektuálů. Jako první publikoval výsledky svého pozorování o přechodu Merkuru přes Slunce v roce 1631. Na jeho počest je na povrchu Měsíce pojmenován kráter Gassendi a ve městě Digne byla v roce 1852 vztyčena bronzová socha.
Napsal množství filosofických prací, které se zabývaly skepticismem a dogmatismem.


Hydraulická spojka

Hydraulická spojka je druh spojky využívající k přenosu kroutícího momentu kapalinu. Spojka se skládá ze vstupní části - čerpadla a výstupní části - turbíny. Na obou částech jsou radiálně umístěny lopatky.
Čerpadlo je roztáčeno motorem, čímž se rozpohybuje olej uvnitř spojky, který se pomocí lopatek a odstředivou silou dostává od středu spojky k jejímu okraji, kde působí na lopatky turbíny, kterou tím roztáčí. Tím, že působí na turbínu se zpomaluje a po jejích lopatkách putuje opět ke středu spojky. Nastavením lopatek se mění převodový poměr. Převodovka umožňuje reverzovat otáčky.


Berjev Be-40

Berjev A-40/A-42 Albatros je sovětský, resp. ruský obojživelný dopravní a vojenský letoun z druhé poloviny osmdesátých let 20. století. Vzlet prvního prototypu z pevné ploch se uskutečnil v roce 1986, vzlet z vodní plochy o rok později. Roku 1991 se letoun účastnil výstavy na aerosalonu v Paříži. Vyrábí se v několika typech, v projektech vznikají další modifikace.


Pavel Prošek

Prof. Pavel Prošek, CSc., je český polárník, zakladatel první české vědecké stanice na Antarktidě - Mendelovy polární stanice. V současnosti je profesorem Geografického ústavu na Masarykově univerzitě v Brně. Patří mezi přední české klimatology, specializuje se na klima polárních oblastí. V současnosti se nachází na ostrově Jamese Rosse.


Otakar Hořínek

Získal stříbrnou medaili na olympiádě 1956 v Melbourne ve střelbě libovolnou malorážkou. Zúčastnil se i soutěže ve střelbě malorážkou vleže, kde obsadil 4. místo. Na olympiádě 1960 v Římě absolvoval tyto dvě disciplíny opět a obsadil 10. a 28. místo.


Počítačový program

Počítačový program je v informatice postup operací, který popisuje realizaci dané úlohy. Počítačový program může být vytvořen programátorem zápisem algoritmu v nějakém programovacím jazyce. Zapsaný program může být v počítači prováděn interpretem nebo může být pomocí překladače nejprve přeložen do strojového kódu a teprve pak přímo prováděn mikroprocesorem.
Všechny počítačové programy označujeme souhrnně jako software. Programy můžeme je rozdělit na dvě základní skupiny:
Spuštěný program se nazývá proces. Program může být spuštěn vícekrát a vytvořit tak více procesů. Proces se v operační paměti skládá z vlastního programu a dynamicky se měnících dat. Proces může být složen z více vláken.
V současných multitaskingových systémech je spuštěno zároveň více procesů, které jsou zdánlivě prováděny současně.
První počítače byly programovány buď přímým zapojením obvodů nebo ve strojovém kódu procesoru. V současné době se programy obvykle zapisují v některém z programovacích jazyků ve formě zdrojového kódu, aby byl zápis srozumitelný pro člověka.


Mykénská civilizace

Mykénská kultura, někdy též nazývaná pozdně helladská kultura, byla civilizace doby bronzové, která existovala na pevninském Řecku přibližně mezi lety 1600-1000 př. n. l. Svůj název dostala podle Mykén, mocenského centra říše. V době svého největšího rozkvětu ovládala podstatnou část jižního Řecka včetně Iónských ostrovů a Kréty. Zanikla invazí Dórů; možná s přispěním přírodních katastrof.
Kolem roku 1600 př. n. l. se objevují první šachtové hroby. Ukazují na obrovské bohatství vládnoucí třídy. Největší rozkvět kultury nastal s pádem mínojské civilizace; kolem roku 1450 př. n. l. Mykéňané převzali krétskou nadvládu nad mořem a začali obchodovat s celým Středomořím.
Od druhé poloviny 14. století se objevuje nový fenomén, stavby a fortifikace z kyklopského zdiva. Vznikají velké citadely na kopcích jako jsou Mykény. Uprostřed těchto citadel stojí palác, jehož jádrem je megaron. Existují i paláce se dvěma megarony, například Tíryns nebo Pylos v Messénii. Podle Homéra trávili obyvatelé paláce, jak muži, tak ženy, většinu času svého pobytu v paláci právě v prostorách stinného megaronu. Městské domy stály zčásti v opevněném areálu kolem paláce a z části vně hradeb. V Mykénách byly domy mimo hradby uspořádány ve skupinách a v Tíryntu v blocích.
Paláce byly centrem veškeré moci, působili v nich řemeslníci i umělci. Na rozdíl od mínojských byly silně opevněny. Základ hospodářství z počátku tvořilo zemědělství, po ovládnutí Kréty se Mykéňané zaměřili také na obchod. Pro jeho potřeby si vybudovali hustou síť kvalitních silnic.
Domovem obyčejných lidí byly chaty skládající se z jedné nebo dvou místností. Byly postavené z vysušených cihel nebo z organických materiálů vymazaných hlínou. Měly ploché střechy a podlahy z udusané hlíny. Středně helladské typy dlouhých apsidových domů se zkracují, menší domy jsou většinou obdélného půdorysu. Větší obdélné domy půdorysem připomínají megaron. Charakteristickým znakem domů na pevnině je oproti těm krétských existence vnitřního krbu. Mykénská města byla ke konci pozdně helladského období III. rozbořena vnitřními rozbroji a vpádem Dórů. Po zániku mykénské civilizace nastala v egejském prostoru zhruba čtyři století trvající epocha všeobecného úpadku.
V mykénském umění se zachovala celá řada vyobrazení božstev a kultovních scén, často s krétskými znaky, jako je dvojitá sekera. Dvanáct olympských bohů má svůj původ v mykénské kultuře. Byli uctíváni jak ve svatyních, tak i na svatých místech, na kterých stály oltáře.


Kruchta

Kruchta je vyvýšená, zpravidla zděná a podklenutá, někdy však pouze dřevěná konstrukce v zadní části loď kostela, určená pro varhany, pěvecký sbor a hudebníky. Téměř vždy je umístěna proti hlavnímu oltáři. Někdy jsou kruchty i ve dvou patrech nad sebou. U chrámů s centrální dispozicí kruchta často ve formě ochozu zaujímá prostor kolem celého obvodu lodi.
Stavebně je předchůdcem kruchty tribuna, která v románských vlastnických kostelích sloužila majiteli kostela ke sledování bohoslužby. Tento útvar však nelze označovat termínem kruchta, stejně jako nelze tímto slovem označovat rozsáhlé empory, časté v luteránských kostelech. Tyto empory mohou zaujímat celou plochu bočních lodí. V baroku jsou často umístěny i v několika podlažích nad sebou a vypadají velmi podobně jako divadelní galerie.


Baštice

Baštice je potok v Moravskoslezském kraji, přítok řeky Ostravice, který odvodňuje malé území v podhůří Moravskoslezských Beskyd uprostřed okresu Frýdek-Místek.
Baštice pramení při samém okraji Moravskoslezských Beskyd v nadmořské výšce kolem 570 m na severních svazích hory Kyčera. Po celou cestu až k ústí sleduje potok zhruba severozápadní směr, zprvu teče otevřenou krajinou mezi obcemi Raškovice a Janovice. U Bašky byla v letech 1958 až 1961 na Baštici vybudována vodní nádrž Baška, dnes sloužící především rekreačním učelům. Po opuštění nádrže Baštice zprava přijímá potůček Skaličník, následuje průtok částí Starého Města, kde Baštice těsně před Frýdkem-Místkem v nadmořské výšce 300 m zprava ústí do řeky Ostravice, která její vody unáší dál do Odry.


Singleton

Singleton je název pro techniku, které se využívá v programování. Singleton, česky jedináček nebo unikát, představuje řešení problému, kdy v celém programu má běžet pouze jediná instance nějaké třídy. Toho se využívá například pro sdílení informací a vlastností mezi objekty.


North York Moors

The North York Moors je národní park v Severním Yorkshiru v Anglii. Tento park je jedna z největších oblastí vřesových mokřin ve Spojeném království. Rozloha národního parku je 1436 km2, a je obydlen přibližně 25 000 obyvateli. The North York Moors byl ustanoven národním parkem v roce 1952 na základě zákona o Národních parcích a přístupu ke krajině z roku 1949.


Ötztalské Alpy

Ötztalské Alpy jsou významným alpským pohořím. Leží na území Rakouska a na území Itálie. Na italskou stranu hory zasahují zhruba třetinu své rozlohy. Ötztálské Alpy jsou nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp. Ledovce zaujímají plochu více jak 350 km2, největší z nich - Gepatschferner svou délkou 9,5 km je jedním z největších ledovců Východních Alp. Nalézá se zde 130 vrcholů vyšších 3000 m. Nejvyšší vrchol je trojvrchol Wildspitze - 3770 m.n.m.
Geologické složení je obdobné jako u jiných vysokých pohoří Centrálních krystalických Alp. Mimo dominantní ruly se zde v jižní části setkáme také s dolomity a mramory.
Pohoří Ötztalské Alpy se rozkládá jižně od významné řeky Inn, které jej zároveň odděluje od západně ležící skupiny Samnaun. Geografickým vyměřením jižní hranice je údolí Vinschgau. Turisticky a komunikačně významná dolina Ötztal dělí Ötztalské Alpy od Stubaiských Alp. na východě.
Největší vodní plochou v Ötztalských Alpách jsou jezero Reschensee, přehradní nádrž Stausee Gepatsch a menší Vernagt stausee. Řeky odvodňující všechna rakouská údolí pohoří se vlévají do řeky Inn. O odvodnění jižních údolí se starají řeky Passer, Karlinbach, Saldurbach či Rio Fosse odvádějíc vodu do významné italské řeky Adige.
Pohoří podle reliéfu dělíme na několik skupin. Na prvním místě to je hlavní hřeben Hauptkamm, z něhož v uzlovém bodě na vrcholu Palla Bianca vybíhá severním směrem nejvýznamnější vysoká rozsocha Weisskamm. Mezi údolím Pitztal a Ötztal se táhne skalnatý hřeben Geigenkamm, který až na malé výjimky postrádá ledovce. Další významný příčný hřeben Kaunergrat leží mezi Pitzstálských údolím a dolinou Kaunertal. Západně od Kaunertalu leží poslední dvě horské skupiny rakouské části hor. Jsou to Glockturmkamm a menší skupina Naudere Berge.
Mezi dolinami Valle Lunga a Val Senales leží plošně největší masiv Salurnkamm s druhým nejvyšším vrcholem Ötztalských Alp Palla Bianca. Západně od údolí Senales a jižně od hlavního hřebene najdeme málo navštěvovanou skupinu Texelgruppe. Na severu leží ještě malý, ale zajímavý masiv Plaineiler Berge.
V Ötztalských Alpách je na 700 výškových bodů pod označením "vrchol". Zde jen výčet nejvýznamnějších.
Ötztalské Alpy mají velmi dobře vybudouvanou infrastrukturu a dopravní tepny vedoucí do nitra hor jsou snad nejvíce rozvinuty ze všech velkých tyrolských pohoří. Přímo pod hlavní alpský hřeben zabíhají od severu dlouhé doliny s kvalitními silnicemi. To platí především o údolích Kaunertal, Pitztal a Venter Tal. Tento strategický přístup se však také negativně podepsal na tváři krajiny vybudováním gigantických lyžařských oblastí, které výrazně narušují krásu horské přírody.
Turistika má v oblasti dlouholetou tradici. První chaty byly stavěny již na konci 19. století. O pradávném lidském působení svědčí rovněž senzační nález mumifikovaných zbytků lovce z doby bronzové v sedle Tisenjoch v září roku 1991. Mnohotvárný vývoj, dvojjazyčnost a pestré kulturní prostředí má n a svědomí nebývale velký počet kulturních a světských památek. V údolí Venosta najdeme nejvíce hradů a klášterů v celém Jižním Tyrolsku.
Většina chat v oblasti patří rakouskému Alpskému spolku Alpenverein nebo italskému CAI.
Hauptkamm: Zwickauer Hütte, Settinger Hütte, Similaun Hütte, Rif.Bellavista, Martin Busch Hütte, Hochwilde Hütte
Weisskam : Breslauer Hütte, Taschach Hütte, Vernagt Hütte, Brandenburger Haus


Süan-cang

Süan-cang byl proslulý čínský buddhistický mnich, učenec, cestovatel a překladatel, který žil za čínské dynastie Tchang. Stal ze známým především díky své cestě, během které se vydal z Číny až na Indický subkontinent a zpět. Trvala mu celkem 17 let. Cestou si psal zápisky, které se dochovaly a dodnes vycházejí v nových, revidovaných vydáních. Dnes jsou velmi cenné, jelikož zaznamenávají jedno z mála svědectví té doby o nejrůznějších končinách, kterými Süan-cang prošel.


Lardalský tunel

Lardalský tunel, v originále , je 24,5 kilometrů dlouhý silniční tunel spojující Lardal a Aurland v kraji Sogn og Fjordane v západním Norsku. Výstavba začala v roce 1995 a dokončena byla v roce 2000. Tunel je součástí silničního tahu E16, který je hlavní spojnicí mezi Oslo a Bergenem.
Železniční tunely jako jsou Seikanský tunel v Japonsku a Eurotunel mezi Anglií a Francií přesahují 50 kilometrů. Mezi silničními tunely drží Lardalský tunel prvenství, je nejdelším silničním tunelem světa.
Konstrukce tunelu bere v úvahu stresovou zátěž, jíž jsou vystavováni řidiči jedoucí dlouhými tunely, a tubus tunelu je rozdělen na čtyři části třemi příčnými tunely. Příčné tunely narušují jednotvárnost hlavního tubusu, poskytují rozptýlení a umožňují řidičům si odpočinout.


Strojově čitelná oblast dokladů

Některé osobní doklady a související dokumenty jsou opatřeny strojově čitelnými informacemi usnadňujícími automatizované zpracování pomocí OCR. Takové údaje mají podobu dvou textových řádků u spodního kraje dokladu. Udaje jsou vytištěny fontem OCR-B ve velikosti Size1. Obsah těchto dvou řádek je definován v ISO 7501 respektive ICAO 9303. Délka řádku je pro různé doklady různá.
Zbytek vyplněn znakem "<". Samostatný výskyt znaku '<' ve jménu a nebo příjmení má význam mezery. Doplňky se kódují do přijmení a oddělují '<'.
U některých typů dokladů může délka čísla dokladu přerůst 9 znaků - v tom případě je v poli "číslo dokladu" prvních 9 znaků, místo kontrolního znaku je '<', zbývající část čísla je ve volitelném poli. V takovém případě volitelné pole neobsahuje obsah obvyklý pro daný typ dokladu a zemi vydání
Veškeré údaje se kódují výhradně velkými písmeny anglické abecedy, arabskými ciframi a znakem '<'. Pro vkládání dalších znaků jsou definované transkripce. Jiné znaky nejsou dovoleny a nahrazují se znakem '<'
Každý znak se nahradí číselnou hodnotou. Cifry jsou přímo touto hodnotou, znak '<' má hodnotu 0, znaky A-Z maji hodnoty 10 - 35.
Z takto získané řady se za pomoci cyklicky opakovaných vah '7','3','1' vypočte vážený součet. Kontrolní číslicí je zbytek po dělení deseti tohoto součtu.


Théodore Agrippa d'Aubigné

Théodore Agrippa, chevalier d'Aubigné byl francouzský učenec, vojevůdce, státník a přívrženec kalvinismu. Jeho vnučka Françoise d’Aubigné, madam de Maintenon se provdala za francouzského krále Ludvíka XIV.
Jako potomek staré šlechtické rodiny ovládal několik jazyků a vynikal v oblasti vědy. Učil se u slavného Théodora de Béze, díky čemuž se stal horlivým přívržencem reformace. Připojil se k hugenotské armádě Jindřicha IV. Navarrského, který jej jmenoval maršálem, místodržitelem ostrova Oléron a později guvernérem měst Niort a Maillezais či víceadmirálem. Po smrti krále Jindřicha IV. byl vykázán ode dvora a hrozila mu perzekuce ze strany katolíků, proto se uchýlil do Ženevy. Napsal několik epopejí z dob náboženských válek. Epopej Tragické básně je považována za nejvýznamnější literární dílo francouzského raného baroka.


The Hawthorns

The Hawthorns je stadion patřící West Bromwich Albion. Všechny místa na stadionu jsou k sezení. Kapacita stadionu je 28 003 diváků. West Bromwich Albion hrál na Hawthorns poprvé v roce 1900. Stadion se svou nadmořskou výškou 168 m je nejvýšše položeným stadionem v Premier League.
Po té co klub ukončil své působebí na Stoney Lane, měl přání přestěhovat se natrvalo na větší a prostornější stadion. Do té doby byly všechny prostory kde klub hrál v cenru města, ovšem 14. května 1900 podepsal klub smlouvu o pronájmu pozemků na hranicích Handsworth, s tím že klub do roku 1914 pozemky odkoupí, stalo se tak v červnu 1913. Prní zápas na The Hawthorns se konal třetího září v roce 1900, ve kterém hrál West Bromwich Albion s Derby County nerozhodně 1-1. Nejméně diváků v historii stadionu bylo na utkání West Bromwiche a Sheffield United, ve kterém West Bromwich prohrál, ten den sledoval utkání pouhý jedentisícpadesát diváků, v té době hrál West Bromwich Druhou Anglickou divizi. Naopak nevyšší návšteva byla na čtrvtfinále FA Cupu, ve kterém se utkal domácí celek West Bromwiche a Arsenalu, domácí vyhráli 3-1, toto utkání vidělo 64.815 diváků.


Savojská dynastie

Savojská dynastie byla vládnoucí dynastií v Itálii od r. 1861 do r. 1946, kdy byla monarchie zrušena celostátním referendem.
Členové Savojské dynastie byli nejdříve hrabaty Savojskými, pak se z nich stali Savojští vévodové a roku 1720 se Viktor Amadeus II. stal Sardinským králem. Roku 1861 se stali králi sjednocené Itálie, které vládly až do roku 1946.
Po zrušení monarchie odešla část rodu do Švýcarska a část do Egypta, protože pak měli mužští příslušníci královské rodiny až do roku 2002 zakázán vstup do Itálie..
[jméno panovníka], z milosti Boží, král itálský, sardinský, kyperský, jeruzalémský, arménský, vévoda savojský, hrabě z Maurienne, markýz Svaté říše římské v Itálii, kníže piemontský, carignanský, oneglijský, poirinský, trinský, kníže a věčný vikář Svaté říše římské, vévoda carmagnolský, montmellianský s Arbinem a Francinem, vévoda bailliffský z Vévodství Aosta, vévoda z Chieri, Dronera, Crescentina, Riva di Chieri e Banna, Busca, Bene, Bra, vévoda janovský, montferratský, aostský, z Chablais, Genevois, vévoda z Piacenzy, markýz ze Saluzza, Ivrey, Susy, del Maro, Oristano, Cesana, Savona, Tarantasia, Borgomanero e Cureggio, Caselle, Rivoli, Pianezza, Govone, Salussola, Racconigi con Tegerone, Migliabruna e Motturone, Cavallermaggiore, Marene, Modane e Lanslebourg, Livorno Ferraris, Santhia Aglie, Centallo e Demonte, Desana, Ghemme, Vigone, Count of Barge, Villafranca, Ginevra, Nizza, Tenda, Romont, Asti, Alessandria, del Goceano, Novara, Tortona, Bobbio, Soissons, Sant'Antioco, Pollenzo, Roccabruna, Tricerro, Bairo, Ozegna, delle Apertole, Baron of Vaud e del Faucigni, Lord of Vercelli, Pinerolo, della Lomellina, della Valle Sesia, del marchesato di Ceva, pán v Monaku, Roccabruna a 11/12. z Mentonu, Vznešený patricij benátský, patricij ferrarský.


Panhard & Levassor Dynamic

Panhard & Levassor Dynamic je čtyřdveřová limuzína, kterou v roce 1936 představila francouzská automobilka Panhard & Levassor jako nástupce modelů CS a DS. Vůz měl elegantní proudnicovou karosérii s částečně zakrytými koly, trojdílné čelní okno použité už u vozů CS verze Panoramique a v předních blatnících integrované kryté světlomety.
Prototyp, známý jako Dynamic 20 CV, vznikl v březnu 1936 byl osazen řadovým šestiválcem o objemu 3 485 cm3. Na vývoji mechanických částí se podílel Louis Delagarde, karosérii ve stylu Art deco navrhoval Louis Bionier. Od května 1936 sériově vyráběný model Dynamic 130 používal bezventilový šoupátkový řadový šestiválec 2 516 cm3 z předcházejícího vozu CS.
Ve nejslabší verzi 130 byly vyráběny šestimístné limuzíny bez zavazadlového prostoru, čtyřmístné limuzíny se zavazadlovým prostorem vzadu, dvě karosérie kupé a jedna verze kabriolet. Celkem bylo tohoto typu do roku 1938 vyrobeno jen 358 vozů. Vyráběné vozy získaly četná ocenění v soutěžích elegance, unikátní bylo také to, že řidič, aby mohl vychutnat výhled z vozu, seděl za volantem, který byl umístěn vpředu uprostřed.
Paralelně byl vyráběn model Dynamic 140, používající motor z modelu CS Spécial s objemem 2 861 cm3 o výkonu 70 koní. Tento typ si zákazníci objednávali nejčastěji. Do ukončení výroby v důsledku začátku války bylo vyrobeno 2 230 vozů. Poslední vozy série produkované od roku 1939 už měly opět volant na levé straně. Tím také skončila výroba posledního osobního automobilu používající bezventilový šoupátkový motor licence Knight.
V roce 1937 byl představen model Dynamic 160 jako nástupce typu DS. Objem motoru byl 3 834 cm3. Do roku 1938 vzniklo 153 těchto automobilů.
 Image:MHV_P&L_Dynamic_1936_03.jpg|Panhard & Levassor Dynamic Coupé Junior Image:MHV_P&L_Dynamic_1936_04.jpg|Panhard & Levassor Dynamic Coupé Major Image:MHV_P&L_Dynamic_1936_05.jpg|Panhard & Levassor Dynamic Coupé Major Image:MHV_P&L_Dynamic_1937_01.jpg|Panhard & Levassor Dynamic Berline


Miroslav Malovec

Miroslav Malovec, přezdívaný Mirek, je český esperantista, amatérský redaktor časopisu Starto a první redaktor a správce české Wikipedie. Žije v Brně a pracuje jako prodavač elektrosoučástek.
Poté, co se Miroslav Malovec v mládí seznámil s mezinárodním jazykem esperanto, rychle se zapojil do činnosti esperantské komunity, stal se členem sekce mládeže Českého esperantského svazu a svou proesperantskou činnost zahájil vyučováním v Letním esperantském táboře v Lančově. Působí také jako lektor korespondenčních kurzů esperanta a jako člen zkouškové komise ČES. Za jeho zásluhy spojené s výukou mládeže a aktivní proesperantskou činností v prostředí internetu mu bylo v roce 2006 uděleno čestné členství v České esperantské mládeži.
Miroslav Malovec je aktivní také na poli literatury. Svými překlady českých děl do esperanta se snaží seznamovat esperantisty z jiných zemí s českou kulturou.
Spolupracoval také na několika původně cizojazyčných knihách, které byly buďto přímo z esperanta, nebo jeho prostřednictvím přeloženy do češtiny a vydány v České republice.
Je také autorem několika původních děl esperantské literatury a esperantských příruček.
Systematicky pracuje na digitalizaci veškeré esperantské literatury vydané od roku 1887 v českých zemích a počítačovém zpracování pozůstalostí významných esperantistů a je správcem knihovny Klubu esperantistů v Brně.
S osobností Miroslava Malovce jsou spojeny počátky české Wikipedie – právě on vytvořil na popud tvůrce esperantské Wikipedie Chucka Smithe první překlad hlavní stránky internetové encyklopedie Wikipedie do češtiny a stal se jejím prvním správcem. Přestože se brzy začal věnovat zejména esperantské Wikipedii, je jeho jméno úzce spojeno se vznikem a začátky české Wikipedie.


Bugatti Royale

Bugatti Royale je luxusní limuzína nejvyšší třídy, kterou konstruktér Ettore Bugatti vyráběl v letech 1928 až 1931. Postaveno bylo pouze 7 kusů.
Ettore Bugatti se dlouho zaobíral myšlenkou sestrojit luxusní a výkonný vůz, posledním impulzem byla poznámka jisté Angličanky, která poznamenala, že Bugatti vyrábí sice rychlé automobily, ale když chce někdo nejlepší, musí se obrátit na Rolls-Royce.
Bugatti původně plánoval výrobu 25 kusů typu Royale s motory o objemu válců 15 litrů, z toho jeden vůz byl určen pro španělského krále Alfonse XII., ve skutečnosti však pro hospodářskou světovou krizi bylo postaveno pouze 7 kusů, ze kterých se dodnes dochovalo 6 kusů. Ze všech motorů tedy bylo v automobilech použito pouze 7, ostatní byly použity ve speciálních aerodynamických Bugattiho lokomotivách.
Motor tohoto rozměrově obřího vozu je řadový osmiválec OHC o objemu 12 753 cm&sup3; až 14 726 cm&sup3;, který vznikl rozpůlením Bugattiho leteckého šestnáctiválce z první světové války. Motor sám byl dlouhý 1420 mm se značným točivým momentem o výkonu 275 až 300 k při 1700 ot/min, k jeho mazání bylo potřeba 23 litrů oleje a k chlazení 48 litrů vody. Vrtání/zdvih 125mm/130mm, 3 ventily na válec.
Hmotnost samotného motoru je 380 kg, jen kliková hřídel vážila 137,5 kg. První stupeň třístupňové převodovky sloužil k rozjetí a ke strmému stoupání, druhý rychlostní stupeň mohl automobil díky jeho pružnosti použít z klidu až do 150 km/h. Maximální rychlost dle druhu karoserie až 200 km/h.
Rozměry: délka až 6,5 metrů, rozvor 4320 mm, rozchod 1600/1600 mm, hmotnost 3175 kg, spotřeba 40 litrů benzínu na 100 km.
Podvozek: rám žebřinový, vpředu tuhá náprava s půleliptickými pružinami, vzadu tuhá náprava s čtvrteliptickými pružinami směřujícími dopředu. Brzdy bubnové, řízení šnekové. Spojka suchá jednokotoučová, převodovka třístupňová.
Kola a pneumatiky: 24palcové ráfky ze slitiny, pneumatiky Rapson 6,75×36.


FreeCell

FreeCell je karetní hra pro jednoho hráče. Je považována za hru ve které jsou důležitější dovednost a strategie před štěstím. I když existuje velké množství jejích počítačových variant, největší rozšíření této hry přineslo její implementace do MS Windows. Poprvé se aplikace objevila jako testovací program pro 32-bitové prostředí, od Windows 95 je součástí všech dalších verzí.
Po zamíchání se rozdá 52 karet lícem nahoru do 8 sloupců tak, že každá karta je viditelná a poslední je vidět celá. 4 sloupce mají 7 karet ostatní pouze 6. Na těmito sloupci jsou 4 volné pole na odkládání momentálně nepotřebných karet a 4 domácí pole. Cílem hry je dostat všechny karty na domácí pole, každou barvu na jedno pole, od nejnižší po nejvyšší.
Původní verze Microsoftu obsahovala 32000 náhodně generovaných her. Pozdější verze obsahovaly více her, původních 32000 však je jejich součástí. I v novějších Microsoft verzích zůstává původní soubor nápovědy s textem: „Předpokládá se, že každou hru lze vyhrát.“ Ovšem přísně vzato to nemůže být pravda. I Microsoft vložil do své aplikace tzv. „velikonoční vajíčka“ – dvě hry, které demonstrují, že existují hry, kdy jsou karty rozdané takovým způsobem, že je nelze vyhrát. Nicméně to vyvolalo vlnu zájmu, zda všechny z 32000 her lze vyhrát. Zkušení hráči dokážou vyhrát většinu her kromě hry s číslem 11982, která vzdoruje všem lidským hráčům i počítačovým programům, a je proto považována za neřešitelnou.


12 podmínek k dědictví

12 podmínek k dědictví je americký film vycházející ze stejnojmenného románu Jima Stovallse, vydaného 9. března 2007 v 816 divadlech.
Když Red Stevens zemřel, myslel si Jason a ostatní Redovi potomci, že zdědí velké jmění. Při čtení závěti byli všichni pozůstalí velmi překvapeni a i když jim Red odkáže slušnou část svého majetku, nejsou spokojeni. Největší překvapení potká Jasona, kterému Red odkázal většinu svého majetku, ovšem když splní úkoly, které mu prostřednictvím videa udělí. Jason se nejdříve dostane na ranč v Texasu, kde bude měsíc pracovat. Poté přijde o všechny své peníze i majetek, přičemž přijde o přítelkyni, a v parku se seznámí s Alexií a její dcerou Emily, která trpí leukémií. První peníze, které z dědictví získá je 1500 dolarů, které musí někomu věnovat a když se dozví, že Alexia dluží na nájemném 1600 dolarů, zaplatí její dluh, za což je mu Alexia vděčná. Dostane se i do Jižní Ameriky, kde bude pracovat v knihovně, kterou vybudoval jeho dědeček, dozví se pravdu o smrti svého otce a zajmou ho překupníci drog. Nakonec se mu podaří uprchnout ze zajetí. Emily vynahradí Vánoce, které chtěli prožít spolu, na ranči v Texasu. Jsou mu vráceny peníze i majetek a vyplacen šek na 100 milionů dolarů. Jakmile jeho bývalá přítelkyně zjistí, že má zase peníze, chce se k němu vrátit, ale on ji odmítá. Ihned rozjíždí stavbu centra pro nemocné děti a jejich rodiny nazvané Emilyin dům. Krátce na to Emily umírá. Jason předčil Redova očekávání a je mu vydáno veškeré jeho dědictví. Nakonec Redovi odpustí za smrt svého otce.
Kromě simulované Jihoamerické krajiny se film natáčel v Severní Karolíně, konkrétně v Charlotte.


Heřman

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -4,7%, což svědčí o poměrně značném poklesu obliby tohoto jména.


Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu

Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu stanovuje v České republice autorský zákon č. 121/2000 Sb. Zákon stanovuje pouze výši poplatků za přístroje k zhotovování rozmnoženin. Ty jsou stanoveny procenty z prodejní ceny. Výši odměny za tiskárny a nenahrané nosiče záznamu na základě zákona stanovuje vyhláška Ministerstva kultury č. 488/2006 Sb., která byla později novelizována vyhláškou č. 408/208 Sb. platnou od 1. ledna 2009. Vyhláška stanovuje paušální poplatky za tiskárny dle rychlosti a technologie tisku a paušální poplatky za záznamová a paměťová média dle kapacity.
Poplatky jsou povinné bez ohledu na to, jestli jsou nosiče či přístroje použity k vytvoření kopií cizích nebo vlastních děl.
Na Slovensku je výše poplatku určena přímo zákonem č. 618/2003 Z.z. Poplatky jsou určeny procenty z ceny. Na rozdíl od České Republiky jsou zpoplatněny celé počítače. Nejsou zpoplatněny samostatně prodávané pevné disky a tiskárny.
V Polsku určuje výši poplatku Rozporządzenia Ministra Kultury z dnia 2 czerwca 2003 na základě zákona. Všechny poplatky jsou určeny procenty z prodejní ceny. Na rozdíl od České Republiky je zpoplatněn i xerografický papír a scannery. Zpoplatněny nejsou tiskárny.


Náměr

Náměr je odklon osy hlavně od vodorovné roviny. Udává se ve stupních. Je-li náměr vyšší než 0° ústí hlavně směřuje nahoru, při náměru nižším než 0° směřuje ústí hlavně dolů. Pro různé druhy zbraní jsou typické různé náměry - např. pro houfnice a minomety je typická nepřímá palba vrchní skupinou úhlů a výrazně balistická dráha střely, zatímco kanony vedou palbu spodní skupinou úhlů a střela má relativně plochou trajektorii.


Kopanina

Kopanina, někdy nazývaná též Cukrák, je kopec v severní části Brd, na území obce Jíloviště, jižně od Prahy. Na vrcholu kopce stojí od roku 1961 televizní a rozhlasový vysílač Cukrák. Vrch zabírá celou plochu jižně od metropole mezi řekami Vltava a Berounka od hranice města až do několikakilometrové vzdálenosti, celý je zarostlý lesem. Ten na dvě poloviny dělí Rychlostní silnice R4, která zajišťuje spojení české metropole se zbytkem Česka. V lesích jsou vedeny turistické trasy, na vltavské straně kopce je také několik vyhlídek na údolí řeky.


33377 Večerníček

33377 Večerníček je planetka v hlavním pásu planetek, který kolem Slunce krouží ve vzdálenosti mezi 2,28 a 2,58 AU s inklinací 7,1°. Její oběžná doba je přibližně 1256,2 dnů.
Večerníček byl objeven Petrem Pravcem v Ondřejovské hvězdárně 12. února 1999. Poprvé však byla zaznamenána již v roce 1993. Alternativní označení Večerníčka je 1999 CR9.


Dmitrij Donský

Dmitrij Ivanovič řečený Donský byl velkokníže moskevský a vladimirský, vítěz v bitvě na Kulikově poli. Je svatým pravoslavné církve.
Byl synem knížete Ivana Danieloviče Kality, sám se stal moskevským knížetem jako Dmitrij III. Posiloval vliv a územní rozsah moskevského knížectví např. úspěšným bojem proti konkurenční Tveri. Největší věhlas získal v bojích s tatarskou Zlatou hordou: dokázal dvakrát porazit chána Mamaje, roku 1378 na řece Vože a roku 1380 na Kulikově poli poblíž Donu. Vítězství Dmitrij využil ke snížení poplatku, který Moskva Hordě odváděla, a pro Rusy bojující proti tatarské nadvládě bylo významnou vzpruhou. Uvolnění však nemělo dlouhého trvání: nový tatarský chán Tochtamyš roku 1382 dobyl a vyplenil Moskvu a daně opět zvýšil. V roce 1386 si Dmitrij podřídil město Novgorod a posiloval svůj vliv i v dalších ruských knížectvích. Ve sjednocování Ruska pokračoval jeho syn Vasilij Dmitrijevič.


Jamie Murray

James "Jamie" Murray je současný skotský profesionální tenista specializující se především na čtyřhru. Je starším bratrem Andy Murrayho, nejvýše postaveného tenisty v žebříčku Spojeného království. Ve své dosavadní kariéře vyhrál Jamie Murray 4 turnaje ATP ve čtyřhře.
Jamie Murray se zúčastnil 4 zápasů v Davisově poháru za tým Velké Británie s bilancí 0-1 ve dvouhře a 2-2 ve čtyřhře.


Cubase

Cubase SX je program z řady audio a midi sekvencerů firmy Steinberg. Je kombinací výkonného, kreativního, snadno ovladatelného nástroje se špičkovými zvukovými algoritmy, které řadí Cubase mezi přední světové zvukové editory. Cubase SX3 přichází s více než 70 novými vlastnostmi, které umožňují rychlejší a kreativnější přístup každého uživatele. Samozřejmostí je mixáž do prostorového zvuku Dolby Surround. Výsledný mix může být tedy nejen ve stereu, ale také jako 5 samostatných kanálů připravených ke kódování do systému Surround.
Systémové požadavky: PC Win: Procesor: Pentium / Athlon 800 MHz RAM: 384 MB Operační systém: Windows 2000/XP Zvuková karta: Windows MME kompatibilní karta Ostatní: rozlišení monitoru 1024x768 (doporučené 1152x864
Mac OS: Procesor: PowerMac G4 867 MHz RAM: 384 MB Operační systém: Mac OS X 10.2.5 nebo vyšší Zvuková karta: Core audio kompatibilní hardware Ostatní: USB konektor, rozlišení monitoru 1024x768 (doporučené 1152x864


Sulla

Lucius Cornelius Sulla, zvaný Felix, byl římský politik, vojevůdce a diktátor v době pozdní fáze existence římské republiky.
Poprvé na sebe výrazněji upozornil při ukončení konfliktu s numidským králem Jugurthou. Později se vyznamenal během spojenecké války, v důsledku čehož byl zvolen konzulem pro rok 88 př. n. l. V následujících letech vedl v Řecku vítěznou válku proti vojsku pontského krále Mithridata VI. Jako vůdčí postava konzervativní frakce optimátů v římském senátu vytáhl v letech 88 a 83 př. n. l. v čele legií proti Římu, jenž byl ovládaný jeho politickými nepřáteli populáry.
Po vítězství v občanské válce a po získání absolutní moci se Sulla v roce 82 př. n. l. nechal jmenovat diktátorem. Na základě svých neomezených kompetencí uskutečnil poprvé v římských dějinách proskripce, které připravily o život tisíce Římanů. Jím provedené reformy římské ústavy měly za cíl obnovení dominance senátu a oslabení demokratických institucí, především úřadu tribuna lidu. V roce 80 př. n. l. se Sulla vzdal diktatury a nedlouho poté se stáhl z veřejného života do ústraní. Všeobecně se soudí, že jeho hrůzovláda urychlila rozklad staré římské republiky. Jméno tohoto statečného a lstivého politika dodnes symbolizuje nelidskost, krutost a teror. Niccolo Machiavelli se o mnoho staletí později inspiroval Sullovou politickou kariérou a charakterem při tvorbě svého díla Vladař.
Sulla pocházel z jedné méně významné větve starobylého patricijského rodu Corneliů, jíž už od počátku 3. století př. n. l. zůstával odepřen přístup k nejvyššímu úřadu ve státě. Sullův děd zastával v roce 186 př. n. l. praeturu, ovšem zda tento úřad vykonával i Sullův otec Lucius Cornelius, není jisté. Jelikož Sullova matka zemřela velmi brzy, byl Sulla vychováván svou kojnou. Jeho otec poté uzavřel sňatek s jistou zámožnou ženou, avšak svému synovi ponechal jen nepatrné finance, a ten proto strávil většinu svého mládí mezi nižšími římskými vrstvami – kejklíři, herci a tanečníky. Podle Plútarcha se Sulla v této době seznámil s hercem Metrobiem, s nímž udržoval důvěrný vztah po celý zbytek života. Navzdory svému uvolněnějšímu mladistvému životnímu stylu Sulla zřejmě nabyl kvalitní vzdělání. Mluvil plynně řecky, což bylo v Římě známkou vzdělaného muže, a Sallustius se o něm vyjadřoval jako o velice sečtělém a inteligentním jedinci. Odkud Sulla získal finanční prostředky, které mu umožnily vystoupat po jednotlivých stupíncích kariéry římského politika, není úplně zřejmé, ačkoli Plútarchos se zmiňuje o dvou dědictvích; od nevlastní matky a od jisté bohaté neprovdané dámy nízkého původu.
V roce 107 př. n. l. byl Sulla zvolen quaestorem, načež byl přidělen k vojsku Gaia Maria, jenž tehdy jako konzul převzal velení ve válce proti vládci severoafrického království Numidie, Jugurthovi. Za této války nabyl Sulla i přes celkově poměrně nepatrnou vojenskou aktivitu cenné velitelské zkušenosti při vedení římského jezdectva. Boj byl víceméně rozhodnut ve prospěch Římanů už Mariovým předchůdcem Quintem Ceciliem Metellem. Marius se s pomocí populárů domohl konzulátu kritikou Metellova zdánlivě liknavého postupu, ovšem po svém uchopení velení se přidržoval takřka stejné taktiky jako Metellus. Po dobytí numidského hlavního města Cirty římskými legiemi se mauretánský král Bokchus, který byl spojencem Jugurthy, začal obávat o vládu nad svým královstvím, pročež zahájil vyjednávání s Římany. Mírové jednání vedl z římské strany Sulla, který si již dříve naklonil Bokcha příznivým zacházením s mauretánským poselstvem putujícím do Říma. Aby se vyhnul možnému potrestání za svou podporu numidskému králi, vydal Bokchus bezbranného Jugurthu hledajícího v Mauretánii azyl Sullovi. Válka tím byla v roce 106 př. n. l. definitivně ukončena. Sulla si dal poté zhotovit vítězný prsten připomínající Jugurthovo zajetí, čímž si nárokoval zásluhu na završení boje. Tento slavný čin posílil Sullovo společenské postavení v Římě a podpořil tak jeho počínající politickou kariéru. Současně vedl ke zhoršení jeho vztahu k Mariovi, který si sám přisvojoval nárok na vítězství.
Na severních hranicích římské republiky se zatím vyskytlo nové, mnohem vážnější nebezpečí římské moci. Už během války v Numidii vypukl v Galii konflikt s germánskými kmeny Kimbrů a Teutonů, které po opuštění Jutského poloostrova hledaly nová sídla. Římské legie vyslané proti tomuto mocnému kmenovému svazu utrpěly sérii ničivých porážek, jež vyvrcholily katastrofou Římanů v bitvě u Arausia. Za této kritické situace bylo velení nad římským vojskem, jež mělo zastavit postup Germánů, svěřeno Mariovi. V roce 104 př. n. l. sloužil Sulla pod Mariem nejprve jako legát a pak jako vojenský tribun. Nicméně z důvodu zhoršujícího se vzájemného poměru mezi oběma muži, byl Sulla v roce 102 př. n. l. přeložen k vojsku Mariova kolegy Quinta Lutatia Catula v Předalpské Galii. Jelikož Římané pod Catulovým velením nebyli schopní zadržet pronikající Kimbry v alpských průsmycích, museli Catulus a Sulla ustoupit za řeku Pád. V létě roku 101 př. n. l. bylo jejich vojsko posíleno Mariovými legiemi vracejícími se po předchozím vítězství nad Teutony ze Zaalpské Galie. Spojené římské vojsko se následně utkalo s Kimbry v bitvě u Vercell, v níž byla germánská hrozba konečně odvrácena. Sullovi náležel nesporný podíl na rozdrcení Kimbrů, ovšem triumf připadl pouze velitelům – Mariovi a Catulovi.
Po návratu do Říma se Sulla v roce 98 př. n. l. ucházel o úřad praetora, zůstal však bez úspěchu. Zvolen byl teprve v dalším roce hlavně vlivem masivního uplácení během voleb. Po skončení roční služby v Římě byl ustaven místodržitelem v Kilíkii v hodnosti propraetora. V době spravování Kilíkie se Sulla přičinil o posílení římské moci ve východních provinciích, když došlo k prvnímu zkřížení zájmů Římanů a pontského krále Mithridata VI., který se zmocnil Kappadokie po vymření tamější královské dynastie. V létě roku 96 př. n. l. proto Sulla shromáždil vojenské síly, s nimiž vytlačil Mithridatovy spojence z Kappadokie až k řece Eufratu a na kappadocký královský trůn dosadil římského chráněnce. V Kappadokii se Sulla setkal s vyslancem parthské říše Orobazem, což je považováno za první oficiální kontakt mezi Římany a Parthy. Při té příležitosti mu jistý chaldejský věštec předpověděl, že zemře na vrcholu moci a slávy.
V Kappadokii se Sulla zmocnil značného bohatství, kvůli čemuž byl vystaven podezření z nezákonného obohacení. Po Sullově návratu do Itálie, zřejmě v roce 92 př. n. l., byla na něho podána žaloba. Ze soudního řízení však Sulla vyšel bez poskvrny. Svou roli při tom nepochybně sehrála skutečnost, že Sulla byl optimáty stále více vnímám jako protiváha Mariovi. Přesto Sullovy šance na získání konzulátu značně poklesly. V roce 91 př. n. l. byl na Kapitolu za souhlasu senátu umístěn dar krále Bokcha – socha znázorňující Sullovo zajetí Jugurthy, což ještě více roztrpčilo Maria. Dalšímu vyhrocení vzájemného sporu zamezily hlubší politické otřesy v Itálii.
Na počátku 1. století př. n. l. byly společenské a politické poměry v Římě a v Itálii velice napjaté. Italští spojenci Římanů ztratili po letech neúspěšných snah o dosažení plnoprávného římského občanství trpělivost. Po zavraždění svého hlavního zastánce a tribuna lidu Marca Livia Drusa se Italikové rozhodli domáhat se svých nároků zbraněmi, načež byla zahájena tzv. spojenecká válka. Sulla byl přidělen jako legát k vojsku Lucia Julia Caesara, které bojovalo proti vzbouřeným Samnitům. Římští velitelé museli na počátku války snést řadu porážek. Také Sulla se nevyhnul neúspěchu, když byl překvapen Samnity a jejich spojenci, kvůli čemuž byl přinucen k ústupu. Sulla později převzal velení na místo Caesara a v následných bojích zcela předčil jak Maria tak i ostatní římské velitele. Oblehl a dobyl řadu povstalých italských měst a za projev osobní statečnosti při obležení města Nola byl odměněn věncem z trávy, což bylo nejvyšší římské vojenské vyznamenání, udělované velícímu generálovi, jenž svým činem zachránil římskou legii. V důsledku svého úspěšného vedení války se Sulla v roce 89 př. n. l. stal poprvé konzulem. Po svém zvolení se rozvedl se svojí třetí ženou Cloelií a pojal za manželku Caecilii Metellu Dalmaticu, čímž se spojil s mocnou rodinou Metellů nepřátelsky naladěnou vůči Mariovi.
Během svého konzulátu byl Sulla vybrán losem za velitele ve válce proti Mithridatovi. Ten využil nepokojů v Itálii a v roce 88 př. n. l. napadl římskou provincii Asii, kde dal povraždit přes 80 000 Římanů a Italiků. Výběr Sully popudil Maria, který, ač již velmi starý muž, sám toužil vést římské vojsko proti ambicióznímu pontskému králi. Marius proto přesvědčil tribuna lidu Publia Sulpicia Rufa, který svolal shromáždění plebejů, na němž hodlal požadovat zrušení senátního usnesení o Sullově velení, jež mělo být přenecháno Mariovi. Sulla a jeho spolukonzul Quintus Pompeius Rufus chtěli s odkazem na nepříznivá znamení zabránit konání shromáždění. V ulicích Říma však vypuklo násilí, v jehož průběhu optimáti neuspěli v pokusu připravit Sulpiciovi stejný osud, jaký stihl dříve bratry Gracchy. Sulla byl přinucen uprchnout, přičemž se zachránil pouze útěkem do Mariova domu, kde v nebezpečí života souhlasil se Sulpiciovými zákony. Jeho žádost o zastavení násilí byla ale ignorována. Nato Sulla uprchl z Říma zpět ke svému vítěznému vojsku ze spojenecké války, jež se ve svém táboře v Nole chystalo vyrazit do Řecka proti Mithridatovi. Mezitím mezi prostým lidem stále velice oblíbený Marius byl zvolen velitelem tohoto vojska. Avšak když se dva jím do Noly vyslaní vojenští tribuni pokusili převzít armádu v souladu s rozhodnutím lidu, byli Sullovými vojáky ukamenováni. Sulla poté legionářům přednesl projev, v němž prohlásil, že Marius hodlá odejít do války s jiným vojskem, čímž je, kteří tak věrně sloužili Římu, připraví o bohatou válečnou kořist. Po usmrcení vojenských tribunů proto vojáci vyzvali Sullu, aby je vedl na Řím. Sulla se tak jako první Říman postavil v roce 88 př. n. l. v čelo vojska táhnoucího proti Římu.
Jednalo se o zcela bezprecedentní čin, neboť žádný římský vojevůdce se nikdy neodvážil překročit s vojenskou mocí pomerium, posvátné hranice města. S výjimkou jediného quaestora se nikdo z důstojníků neodvážil doprovázet Sullu v jeho podniku. Řím se svým zastaralým opevněním bráněným populáry najatými gladiátory nebyl schopen zadržet útok Sullových šesti legií. Třebaže Marius nabídl svobodu každému otroku, který bude bojovat proti Sullovi, nezbylo nakonec jemu a jeho stoupencům než opustit město. Sulla ospravedlňoval svůj vojenský vstup do města tvrzením, že bylo porušeno starodávné mos maiorum, podle něhož vedení války v určitém roce příslušelo pro daný rok ustaveným konzulům. Sám sebe navíc označil za oběť Mariových intrik. Nato nařídil senátu, aby prohlásil dvanáct vůdčích populárů za nepřátele státu a dovolával se jejich pronásledování a popravení, aniž by byli vystaveni řádnému soudu. Veškeré Sulpiciovy zákony a nařízení byly anulovány. Sám Sulpicius byl chycen a zabit jedním ze svých otroků, zatímco Marius po mnoha peripetiích unikl do Afriky. Sulla omezil moc tribunů lidu a posílil vliv senátu. Přestože si byl vědom, že politické struktury státu potřebují zásadní reorganizaci, od dalšího upevnění svého postavení upustil, jelikož záležitosti na Východě vyžadovaly neodkladnou nápravu. Na nátlak svých stoupenců připustil Sulla konání voleb konzulů, v nichž se prokázala jeho klesající popularita. Vedle Sullou podporovaného Gnaea Octavia byl za konzula zvolen také Lucius Cornelius Cinna, jenž sympatizoval spíše s populáry. Sulla se poté odebral ke svému vojsku, s nímž se vypravil do Brundisia.
Sotvaže se vzdálil, rozpoutal Cinna v Římě pouliční násilnosti, kvůli nimž upadl v nemilost senátu a byl nucen k odchodu z města. Uplácením kolem sebe shromáždil značné vojenské síly, načež povolal Maria z jeho afrického vyhnanství. Koncem roku 87 př. n. l. využili Marius a Cinna Sullovy zaneprázdněnosti vedením války na Východě k násilnému obsazení Říma. Následně propukla dosud nevídaná krvavá lázeň, jíž padl za oběť nesčetný počet aristokratů a jejich příznivců včetně konzula Octavia a rétora Marca Antonia. Quintus Lutatius Catulus ušel Mariově mstě sebevraždou. Sullově manželce Caecilii Metelle a jejím dětem se jen stěží podařilo zachránit život útěkem do Řecka. Sullův dům byl zbourán, jeho majetek zabaven a sám Sulla byl prohlášen za nepřítele státu. Vítězný monument na Kapitolu byl srovnán se zemí a veškeré Sullovy reformy prohlášeny za neplatné. Ve všeobecné atmosféře strachu a teroru byli Marius a Cinna zvoleni za konzuly pro rok 86 př. n. l., avšak po pouhých sedmnácti dnech v úřadu Marius zemřel. Cinna se poté stal nejmocnějším mužem Říma, přičemž v dalších třech letech nepřetržitě zastával konzulát a sám vydával zákony.
Na jaře roku 87 př. n. l. přistál Sulla s pěti legiemi v Dyrrhachiu. Asie byla v této době okupována Mithridatovým vojskem pod velením Archeláa a rovněž Řecko s výjimkou Makedonie stálo na straně pontského krále. Sullovým prvním cílem byly Mithridatovy pevnosti v Řecku a především Athény s přístavem Pireus, jimž vládla Mithridatova loutka, tyran Aristión. Sulla se vydal jihovýchodním směrem a během rozvážného postupu Épeirem, Aitólií a Thesálií si pouhou přítomností svého mocného vojska podrobil zdejší odpadlá města. Již před začátkem léta ovládal Sulla většinu Řecka, a aniž by se mu vážněji stavěli na odpor, ustoupili Mithridatovi vojevůdci do Athén. Sullův přímý útok na přístav Pireus neuspěl, pročež Římané sevřeli Athény obrovskými obléhacími zařízeními, která je naprosto izolovala od okolního světa. Kvůli enormní potřebě dřeva Sulla neváhal vykácet posvátné řecké háje. Když mu později došly peníze k vyplácení vojska jednoduše je zcizil z chrámů. I přes neprodyšné obklíčení Athén a navzdory Archeláovým pokusům o prolomení blokády pokračovalo obléhání po celý zbytek roku. Sullův tábor záhy zaplnili uprchlíci z Říma, kteří utíkali před krveprolitím rozpoutaným Mariem a Cinnou. Hladovějící Athéňané zatím poslali k Sullovi delegaci, která však místo vážného vyjednávání poučovala Sullu o slavné minulosti města. Sulla je proto odeslal pryč se slovy, „nebyl jsem vyslán do Athén brát hodiny, nýbrž potlačit vzpouru.“ Teprve 1. března 86 př. n. l. pronikli Sullovi vojáci nedbale střeženou částí hradeb do města. Následoval nezměrný masakr poraženého obyvatelstva, kterému nakonec Sulla učinil přítrž po naléhavých prosbách svých řeckých přátel a římských senátorů v jeho táboře. Sullovo vojsko se poté zaměřilo na Pireus dosud bráněný Archeláem. Ten si byl vědom bezvýchodnosti své situace, načež opustil pevnost a unikl s většinou svého vojska po moři. Protože Sulla zatím nedisponoval loďstvem, musel bezmocně přihlížet Archeláovu nerušenému ústupu. Ještě před odchodem z Athén dal Sulla přístav vypálit do základu. Pak se vydal na pochod do Makedonie, jíž mezitím obsadil Archeláos se svým posíleným vojskem, které bylo nyní početně třikrát větší než Sullovo. S obnovenou sebedůvěrou potom Archeláos vyrazil na jih vstříc Sullovi.
Obě armády se setkaly u obce Chairóneia v Boiótii. Archeláos pochodující z Thesálie se projevil jako velice obratný velitel a rozmístil své muže ve výhodnější pozici, odkud odřízl Sullovy zásobovací a únikové cesty. Sulla byl tak nucen svést bitvu za velmi nevýhodných podmínek. Jeho veteráni však dokázali díky své kázni zadržet nápor nepřátel a sám Sulla prokázal své výtečné vojevůdcovské schopnosti osobním řízením přesunů vojáků na nejohroženější úseky linie. Aby zabránil obchvácení svých legií pontskou jízdou a válečnými vozy, dal Sulla na ochranu křídel vyhloubit široké příkopy. Hbitým posilováním kolísajících řad a využitím mezery na levém křídle nepřítele přivodili Římané zvrat v bitvě. Archeláova vlastní linie byla posléze prolomena a to, co se původně jevilo jako jeho skvělá příležitost, se nakonec změnilo v úplnou zkázu pontského vojska. Archeláos spolu s asi 10 000 muži se zachránil z bitvy útěkem, ale jeho ztráty dosahovaly mnohem vyšších čísel. Sulla byl poté svými vojáky pozdraven jako imperátor.
Jakmile si Cinna zabezpečil vládu v Římě, odeslal na Východ dvě legie pod velením Lucia Valeria Flacca. Jeho pochod Makedonií přiměl Sullu k obezřetnému postupu z Řecka na sever. Flaccus zřejmě neměl v úmyslu střetnout se se Sullou a znepokojován dezercemi svých vojáků přebíhajících k Sullovi brzy odtáhl do Asie. Archeláos zatím získal čas k doplnění svých sil a k shromáždění nového vojska na ostrově Euboia. Odtud se přeplavil zpět do Boiótie, kam ho záhy následoval i Sulla. Ke střetnutí obou armád došlo u města Orchomenos. Sulla se chystal uplatnit defenzivní taktiku polních opevnění stejně jako v předchozím boji. Náhlý příchod Archeláovy armády čítající 150 000 mužů však Římanům zabránil v dokončení svých příprav. V tvrdé bitvě Římané po dvoudenním boji opět porazili a zmasakrovali pontské vojsko, tentokrát však bylo jejich vítězství definitivní. Bitva u Orchomenu tak stvrdila římskou nadvládu nad řeckými obcemi.
Sulla strávil určitý čas po bitvě reorganizací poměrů v Řecku. Pak s pomocí Lucullem shromážděného loďstva zahájil dobývání ostrovů v Egejském moři a přesun do Asie, kde již působil Flaccus se svými legiemi. Flaccus však zakázal svým vojákům drancovat nepřátelská města. Jeho zástupce Gaius Flavius Fimbria proto nespokojené legionáře podnítil ke vzpouře. Když chtěl Flaccus rebelii potlačit, přešlo na Fimbriovu stranu celé vojsko, načež byl Flaccus popraven. Mithridatés tísněný v této chvíli dvěma římskými armádami měl spolu se Sullou, který se chtěl vrátit zpět do Říma, stejný zájem na ukončení války. Sulla a Mithridatés tudíž v roce 85 př. n. l. sjednali mírovou smlouvu, jíž byla za pro krále poměrně příznivých podmínek první mithridatická válka ukončena. Mithridatés byl nucen vzdát se všech svých výbojů, propustit zajaté Římany, poskytnout Sullovi 70 lodí a zaplatit 2000 talentů zlata. Na oplatku si směl ponechat své království a získal titul římského spojence. Naproti tomu řecká města v Malé Asii, která se podílela na masakru římských občanů o několik let dříve, byla Sullou tvrdě potrestána omezením své svobody a popravením vůdčích představitelů. Kromě těchto opatření byla celé provincii uložena pokuta ve výši 20 000 talentů. Po konsolidaci Asie vytáhl Sulla proti Fimbriovu vojsku ve svém týlu, jež dostihl ve městě Thyateira. Sulla požadoval, aby mu Fimbria přenechal velení. Jelikož se Fimbria zdráhal tak učinit s odkazem na rozhodnutí senátu, dal Sulla zahájit obléhání Thyateiry. Nicméně velikost Sullova vojska a jeho autorita přiměly Fimbriovy vojáky ke zběhnutí do Sullova tábora. Za těchto okolností se Fimbria Sullu neúspěšně pokusil zavraždit a následně uprchl do Pergamu, kde spáchal sebevraždu.
V roce 84 př. n. l. se Cinna začal připravovat k nevyhnutelně se blížícímu střetu se Sullou, avšak během vzpoury legií ve vojenském táboře v Anconě byl ukamenován vlastními muži. Sullovi posílenému uzavřením míru s Mithridatem, vítězstvím nad Fimbriou a získáním ohromné sumy peněz, jež spolehlivě zabezpečila loajalitu jeho vojáků, se tím naskytla příležitost vypořádat se se svými vnitropolitickými nepřáteli v Římě. Podle Appiána dorazila do Brundisia na počátku roku 83 př. n. l. Sullova flotila 1600 válečných lodí s vojskem o síle 40 000 mužů. V Římě nově zvolení konzulové Gaius Norbanus a Lucius Cornelius Scipio Asiagenus odvedli vojsko čítající 100 000 mužů, s nímž chtěli Sullu zastavit. Norbanus pochodoval ke Canusiu, kde byl ale vážně poražen, pročež se zbytky sil ustoupil ke Capue. Sulla nedopřál svému soupeři oddech a v krátké době nad ním dosáhl druhého vítězství. Zatím se na jih vypravil také Asiagenus. Jeho armáda ale odmítla bojovat proti zkušenějším Sullovým legionářům a přešla na stranu nepřítele. Pokračující úspěchy Sully přesvědčily správce Afriky Quinta Caecilia Metella Pia, starého nepřítele Maria, k zahájení otevřené vzpoury proti mariovcům. Nedlouho nato se k Sullovi přidali také Marcus Licinius Crassus, jenž vedl vojsko z Hispánie, a mladý soukromník Gnaeus Pompeius, který v Picenu shromáždil tři legie tvořené veterány sloužícími kdysi pod jeho otcem. Populárové však neskládali zbraně. Senát zvolil Cinnova někdejšího kolegu Gnaea Papiria Carbona potřetí konzulem spolu s Gaiem Mariem mladším, šestadvacetiletým synem velkého vojevůdce.
V roce 82 př. n. l. vytáhl Carbo na sever proti Pompeiovi, zatímco Marius se vydal vstříc Sullovi na jih. Nicméně Carbonovy pokusy rozdrtit Pompeia selhaly. Pompeius společně s Metellem navrátivším se z Afriky pak obsadili Ariminium, čímž pro Sullu zajistili Předalskou Galii. Na jihu Marius obrátil na svoji stranu Samnity a následně se utkal se Sullou v dlouhé a zuřivé bitvě. Teprve po zradě mnoha vlastních mužů musel Marius ustoupit do Praeneste. Sulla stíhal syna svého úhlavního nepřítele a sevřel toto město obležením. Dohled nad jeho dobytím ponechal svým podřízeným, načež spěchal na sever do Etrurie, kam se stáhl Carbo před dotírajícími Pompeiem a Metellem. Sulla a Carbo spolu svedli nerozhodnou bitvu, ovšem Carbonovi sevřenému mezi tři nepřátelské armády bylo jasné, že věc populárů je ztracena. Samnité pod velením Pontia Telesina se ještě pokusili vyprostit Maria obklíčeného v Praeneste. Když se jim to nezdařilo, postoupili na sever k Římu, k němuž se rychlými pochody přibližoval taktéž Sulla. Obě vojska se střetla 1. listopadu 82 př. n. l. v bitvě u Collinské brány. V tomto rozhořčeném rozhodujícím zápase, jenž si vyžádal životy přes 50 000 Římanů a Samnitů, dobyl Sulla s výrazným přispěním Crassa drtivého vítězství, díky němuž se stal nesporným pánem Říma. Další den potvrdili vyděšení senátoři zasedající v chrámu bohyně Bellony Sullu v hodnosti prokonzula. Zároveň bylo více než tisíc zajatých Samnitů usmrceno na Martově poli. Město Praeneste, poslední místo odporu populárů v Itálii, kapitulovalo poté, co Marius nařídil svému otrokovi, aby ho v jeho beznadějném postavení zbavil života. V roce 81 př. n. l. Pompeius zajal a popravil Carbona v Africe, čímž byl odpor populárů víceméně zlomen. Pouze Hispánie se nacházela pod kontrolou mariovského velitele Quinta Sertoria.
Po Sullově obsazení Říma byli oba konzulové fakticky zbaveni svých úřadů. Senát proto jmenoval Lucia Valeria Flacca do úřadu nazývaného interrex, jehož úkolem bylo co nejrychlejší uspořádání nové volby konzulů. Flaccus však místo hlasování o konzulech předložil lidovému shromáždění návrh zákona lex Valeria o jmenování diktátora. Tento starobylý a více než sto let neužívaný úřad byl v dávných dobách ustavován jen za mimořádně nebezpečných okolností na dobu šesti měsíců. Přesto lid návrh zákona schválil a ihned poté Flaccus jmenoval Sullu diktátorem legibus scribundis et rei publicae constituendae s neomezeným funkčním obdobím. Již před svým jmenováním započal Sulla skutečnou vládu teroru podobnou té, jíž rozpoutali Marius a Cinna o několik let dříve. Sulla nechal sepsat tzv. listiny proskribovaných, na nichž byla uvedena jména jeho politických oponentů, jež dal postavit mimo zákon. Proskribovaní směli být kýmkoli beztrestně usmrceni a za hlavu každého z nich byla vypsána odměna 12 000 denárů. Napomáhání nebo ukrývání proskribovaného bylo zakázáno a rovněž se trestalo smrtí. Krveprolití trvalo řadu měsíců, během nichž byli Římané bez soudu popravováni a vražděni. Pro proskribované neexistovalo žádné místo, kde by se mohli skrýt nebo kam by mohli uprchnout. Lidé hledající ochranu v chrámech byli z nich vyvléknuti a zavražděni řádící římskou lůzou.
Podle Plútarcha byla většina proskribovaných zavražděna kvůli svému bohatství a nikoli z nenávisti nebo nepřátelství k Sullovi. Majetek proskribovaných byl zkonfiskován státem a veřejně vydražen, přičemž takto nabyté prostředky naplnily státní pokladnu a rovněž kapsy Sullových oddaných stoupenců. Velkého bohatství se tehdy domohl Crassus, který se díky proskripcím stal nejzámožnějším Římanem. Synům a vnukům obětí proskripcí bylo zakázáno působení ve veřejných úřadech a toto omezení setrvalo v platností více než třicet let, čímž byly celé urozené rodiny vyloučeny z politického života. Sullovy strašlivé pomsty nebyl ušetřen ani mrtvý Marius, jehož hrob byl znesvěcen a jeho tělesné pozůstatky vhozeny do řeky Anio. Všechny Mariovy sochy a pamětihodnosti připomínající jeho velkolepá vítězství byly zničeny. Na seznamu proskribovaných bylo uvedeno i jméno Cinnova zetě a Mariova synovce Julia Caesara, kterému se podařilo předejít dopadení útěkem z Říma. Posléze byl zachráněn svými příbuznými a přáteli, z nichž mnozí podporovali Sullu. Ten se patrně zdráhal omilostnit tohoto ambiciózního mladého muže. Podle Suetonia prý varoval jeho přímluvce, když prohlásil, že „v Caesarovi je skryto mnoho Mariů.“ Samnium, jehož obyvatelé podporovali mariovce obzvlášť loajálně, bylo vypleněno a Samnité byli buď pobiti anebo zotročeni, neboť Sulla byl přesvědčen, že žádný Říman se nebude moci těšit míru, dokud si tento národ zachová svoji samostatnost. O rozsahu pohromy svědčí skutečnost, že když o tři generace později řecký zeměpisec Strabón putoval touto zemí, nenašel zde prý jedinou obec, jíž by bylo možné nazvat městem. Konečně 1. června 81 př. n. l. byly proskripce ukončeny. Sulla osobně nařídil popravu kolem 1500 příslušníků římské šlechty, celkový odhadovaný počet obětí proskripcí se pohybuje mezi 4700 až 9000 lidí.
Poté, co si vražděním a konfiskacemi konečně zabezpečil moc, vrhnul se Sulla do obnovování pořádku zavedením série zákonů, které měly podepřít vedoucí roli senátu ve státě. Vytvořením sedmi stálých senátních soudních dvorů nazývaných quaestiones odňal jezdcům projednávání soudních pří, kterážto pravomoc jim byla kdysi přiznána reformami Gaia Graccha. Mnohé loajální jezdce poté začlenil do senátu, jehož řady značně prořídly v důsledku občanské války a proskripcí. Celkový počet senátorů byl z dřívějších 300 zvýšen na 600, takže po doplnění náležely takřka tři čtvrtiny členů senátů k rodinám nepříslušejícím ke starobylým republikánským elitám. Jednalo se tedy o dosud nevídanou proměnu složení tohoto orgánu. Sulla také pozměnil podmínky vstupu do senátu. Doposud záleželo na cenzorech a na jejich subjektivním hodnocení životního stylu a velikosti bohatství jednotlivých uchazečů. Sulla ale povolil automatické přijetí každému, kdo byl zvolen alespoň quaestorem. Současně počet těchto úředníků vzrostl z osmi na dvacet. Cenzoři tím byli prakticky zbaveni své nejdůležitější kompetence, pročež v dalších více než dvaceti letech nebyli vůbec voleni.
Sulla dále stanovil povinnost zastávat všechny nižší magistratury před kandidaturou na konzulát, protože tato nepsaná zásada byla v minulých desetiletích hojně obcházena. Navíc byl pevně určen minimální věk pro ucházení se o jednotlivé úřady. Zároveň s posílením senátu Sulla omezil kompetence úřadu tribunů lidu. Těm bylo jednak zakázáno uplatňovat své právo veta ve státních záležitostech, jednak každý svůj návrh zákona museli nechat potvrdit senátem před tím, než ho předložili ke schválení shromáždění plebejů. Kromě toho byl tribunát lidu vyloučen z posloupnosti úřadů, takže ti, kteří jej vykonávali, se nemohli ucházet o žádný vyšší úřad. Pouze úcta k tradičním republikánským institucím a strach z násilností městského obyvatelstva zabránily Sullovi v úplném zrušení tohoto někdejšího mocenského nástroje populárů. Ačkoli Sulla vystupoval jako diktátor legibus scribundis a byl tedy oprávněn sám přijímat zákony, dal všechny své ústavní změny předložit ke schválení setninovému shromáždění. Nakonec, aby demonstroval svoji absolutní moc, rozšířil Sulla pomerium, jež zůstávalo nedotčeno od dob krále Servia Tullia. Sulla se tak srovnával s tímto pololegendárním vládcem, jenž měl velký podíl na formování římské ústavy.
Sulla usiloval o legitimizaci diktatury, přičemž neváhal zakročit vůči každému kritikovi a zároveň přijímal různé pocty a vyznamenání. V této souvislosti je třeba zmínit především udělení cognomina Felix, jímž chtěl vyjádřit svoji diktaturu jako logický důsledek božské vůle a náklonnosti. Na Foru si nechal vystavit zlatou jezdeckou sochu. Další Sullova socha byla umístěna poblíž plastiky Marca Furia Camilla, zachránce Římanů před Galy ve 4. století př. n. l. Koncem ledna roku 81 př. n. l. oslavil Sulla svůj triumf nad Mithridatem a za vítězství v občanské válce, během něhož byla nesena ohromná válečná kořist uloupená na Východě. Přestože byl římským lidem veleben jako „zachránce a otec“, byl si Sulla dobře vědom vrtkavosti a nestálosti přízně lidu, který nikterak nepodporoval jeho politiku. Diktátor proto nechal na svoji počest zorganizovat velkolepé a nadmíru štědré hry nazvané ludi victoriae Sullanae, jejichž každoroční konání mělo připomínat jeho vítězství nad Italiky a Mithridatem. Sulla učinil četná opatření k zaručení trvalosti jím vytvořeného systému. Mnoho svých příbuzných a přátel dosadil do vlivných politických funkcí. Svým veteránům se za jejich služby odměnil přidělením zkonfiskované půdy a usazováním do měst po celé Itálii. Appiános udává, že takto byli zaopatřeni vojáci z 23 legií. Vedle podpory veteránů si Sulla zajistil i sobě oddané svobodné občany propuštěním 10 000 mladých otroků proskribovaných. Tito propuštěnci byli nadále známi podle svých jmen jako Corneliové.
Na počátku roku 80 př. n. l. Sulla udivil Římany, když složil úřad diktátora, rozpustil legie a obnovil tradiční vládu konzulů. Spolu s Metellem Piem byl pak zvolen podruhé konzulem. O konkrétních důvodech jeho rezignace se historikové pouze dohadují. Sulla se buď cítil přesycen a unaven mocí anebo jednoduše dosáhl všech cílů, jež si stanovil. Každopádně po uplynutí ročního funkčního období Sulla propustil svoje liktory a dokonce se odvažoval nestřežen procházet po fóru, čímž každému občanu dával příležitost ho napadnout. V roce 79 př. n. l. opustil za doprovodu své páté manželky Valerie Řím a usadil se na svých statcích v Puteoli. Zde se vedle sepisování svých pamětí oddával ve společnosti herců, tanečníků a žen lehkých mravů uvolněnějšímu životnímu stylu z doby mládí. Ještě před odchodem z Říma Sulla konsternované senátní delegaci potvrdil dlouhotrvající pověsti o svém sexuálním životě oznámením, že herec Metrobius, byl jeho celoživotní milenec. Paměti, které dokončil krátce před smrtí, poskytly cenný zdroj informací pozdějším římským spisovatelům. V kruhu svých blízkých Sulla v roce 78 př. n. l. po krátké nemoci zemřel. Příznaky jeho choroby popisované současníky naznačují, že příčinou smrti mohlo být selhání jater způsobené nadměrným pitím. Z podnětu Pompeia a konzula Quinta Lutatia Catula poté senát vystrojil Sullovi na Martově poli velkolepý státní pohřeb.
Třebaže Sullovy zákony týkající se přístupu do senátu, soudnictví a úpravy správy provincií přetrvaly až do doby principátu, mnohé z jeho reforem byly zrušeny již několik let po jeho smrti. Právo tribunů lidu vetovat zákony stejně jako jejich zákonodárná pravomoc byly již záhy obnoveny, paradoxně se tak stalo za konzulátu Pompeia a Crassa v roce 70 př. n. l. Ovšem největším Sullovým nezdarem se ukázala být jeho neschopnost reorganizovat republiku takovým způsobem, aby armáda zachovávala věrnost senátu a nikoli svým velitelům. Sulla si uvědomoval existenci tohoto nebezpečí a přijal zákony, které omezovaly moc místodržitelů v provinciích. Přesto ani tato úprava nedokázala zabránit ctižádostivým jednotlivcům, jako byli třeba Pompeius nebo Julius Caesar, k obrácení legií proti republice v zájmu naplnění osobních ambicí. Obecně se soudí, že Sullův příklad inspiroval Caesara k překročení Rubikonu a k uchopení moci. Podle Ciceronových komentářů rovněž Pompeius jednou prohlásil, „Jestliže mohl Sulla, proč bych nemohl já?“ Sulla se i přes svůj pozdější ústup z veřejného života stal vzorem jedincům, kteří usilovali o diktaturu, takže místo upevnění republiky osudově napomohl její zkáze.
Sullovo hodnocení bylo v antice ovlivněno jeho paměťmi, v nichž silně sebeospravedlňujícím tónem vylíčil své jednání. Současně ale existovaly i protisullovské tendence. V důsledku těchto protichůdných stanovisek byly uznávány Sullovy válečné schopnosti a jeho kariéra až do vítězství u Porta Collina, zatímco jeho diktatura byla pokládána za klasické ztělesnění krutosti a tyranie. Hlavními prameny pojednávajícími o Sullově období jsou řecky psaná díla Appiána a Plútarcha. Appiános podává o něco příznivější obraz Sully, naproti tomu Plútarchos na něho pohlíží jako na typického řeckého tyrana. Caesar se později svojí příslovečnou politikou mírnosti distancoval od Sullovy krutosti. Marcus Antonius a Octavianus však následkem Caesarova zavraždění sáhli opět k Sullovým metodám a obnovili proskripce. Mezi badateli je velice často diskutována otázka Ciceronova vztahu k Sullovi. Cicero byl ve svých názorech poněkud rozpolcený, neboť sice odmítal absolutní moc v rukou jediného člověka, zároveň ale seznával Sullovu diktaturu jako nezbytný prostředek k nastolení pořádku a k záchraně republiky. Filozof Seneca využil ve svých pojednáních o mírnosti vládců Sullu jako odstrašující příklad a kvůli jeho masovému vraždění nepřátel ho rovněž označil za tyrana. Ačkoli z moderních badatelů se například Theodor Mommsen netajil svojí fascinací Sullou, převážná většina ostatních současných historiků sdílí negativní postoje Plútarcha a Senecy.


Polonéza

Polonéza je svým původem vznešený polský procesní tanec, tančený páry dokola v tanečním sále, hudba je v trojdobém metru a mírném tempu.
Podoba samotného tance je odvozena z taniec polski 18. století – tato forma byla postupně odvozena z tance chodzony, populárního v 17. století, kde byl znám především jako pieszy nebo i taniec chmielowy. Pozdější forma měla také své kořeny ve folklórních svatebních tancích, ze kterých se následně vyčlenila a vstoupila do tanečního repertoáru šlechty. Polské jméno tance, polonez, vychází zřejmě z francouzského termínu polonaise, který se objevil v 17. století, rovněž přijatého v Anglii. Polský termín tak nahradil dřívější jméno taniec polski v 18. století. Nejstarší polský původní hudební pramen je pravděpodobně sbírka rukopisů 62 polonéz Josepha Sychry z roku 1772.
Před koncem 16. století byly polské folklórní tance, předchůdci polonézy, “adoptovány” nižšími vrstvami vyšší společenské třídy. Zpočátku si udržovaly pouze zpívaný doprovod, ale jak se tyto tance stávaly populárnějšími mezi lidmi s “vyšším” statutem, hudba byla postupně přenesena i hudebníkům doprovázejícím dvorské taneční zábavy. Dvorská polonéza byla tak posléze hrána hudebníky na galeriích rozlehlých uvítacích sálů, zatímco slavnostně oblečené shromáždění pod nimi tančilo v procesních figurách. V této formě byl tanec přenesen do nanejvýš urozeného projevu polského národního ducha a stal se postupem času nejreprezentativnějším polským tancem v Evropě.
Nejrannější melodie polských folklórních tanců, z kterých byla polonéza odvozena, byly shromážděny Oskarem Kolbergem v polovině 19. století. Skládají se zde z krátkých frází v třídobém metru bez zdvihové doby, často charakterizovanými dvoutaktovým úsekem zopakovaným uprostřed.
Jak polonéza přestávala být tanec s výhradně zpívaným doprovodem a stávala se převážně instrumentální záležitostí, došla záhy stylistických i formálních změn. Především melodie se stávaly širšího rozsahu a více ornamentální. Polonézy začaly být také někdy prováděny s kontrastním středním dílem – triem, nebo též sledující rozvrh ronda s vracejícím se refrénem a kontrastními epizodami. Existují v zásadě dva charakteristické rytmy, dle kterých lze polonézu lehce rozeznat: osmina následovaná dvěma šestnáctinami a poté čtyři osminky v 3 taktu na začátku tance, nebo kadenční formule čtyř šestnáctek a dvou čtvrťových not.
Abychom získali představu o všech charakteristikách klasické polonaise v ne-polské umělecké hudbě, lze mezi prvními příklady najít některá díla Johanna Sebastiana Bacha. Němečtí skladatelé, pro které polonéza představovala “polský vkus a polský styl”, často uváděli polonézu jako jednu část svých rozsáhlejších kompozic – tanečních suit nebo sonát. Po roce 1800 začala být instrumentální podoba polonézy v Polsku kultivována skladateli jako Michał Kleofas Ogiński, Wojciech Żywny, Józef Elsner, Józef Kozłowski, nebo Karol Kurpiński. Popularita některých polonéz těchto skladatelů značně přispěla k rozšíření tohoto žánru napříč Evropou, zejména v jejich salonní podobě. Obecně je za největšího skladatele polonéz v klasické hudbě považován právě Fryderik Chopin, jehož skladby pro klavír učinily z tohoto tance hudební symbol Polska.
Polonézy se také objevily v oblasti hudby komorní, v koncertech i operách, často s titulem Polacca. Je možná zajímavé zmínit se o tom, že během historických úseků, kdy Rusko okupovalo až jednu třetinu Polského území, byli někteří ruští skladatelé „lákáni“ hudební formou polonézy, jež nabývala významu „vznešenosti“ či „královské důstojnosti“ a byla často spojena s postavou cara, nebo obecně vládnoucích postav. V ruských operách se také objevila jako symbol polské aristokracie, nebo např. nostalgické polonézy M. K. Ogińského se staly v Rusku velmi populární a byly i aranžovány a transkribovány pro množství instrumentálních obsazení.
Dlouhý a bohatý vývoj této hudební formy lze v dnešní době posuzovat jako velmi přínosný a obohacující pro celý hudební svět, kdy primární vnímání je stále v rovině polské noblesy a odkazu polské aristokracie.


Mýtus o Atrachasísovi

Mýtus o Atrachasísovi je známý v několika verzích z nichž nejznámější je starobabylonská, která byla nalezena v Sipparu, pravděpodobně jde o opis staršího textu. Zachovalý text pochází ze 17. stol. př.Kr., je na třech tabulkách a obsahuje 1245 veršů; psán písařem Núr-Ajja.
Mýtus začíná konfliktem mezi vyššími bohy (Anunna, Anunnaki, kteří nutí nižší bohy vykonávat všechnu těžkou práci, a nižšími bohy. Vyšší bohové se rozhodnou, že stvoří člověka, aby bohové nemuseli dělat. Na radě bohů se rozhodli, že to učiní bohyně Bélet-ilí s Enkim, člověka stvoří z hlíny, masa a krve boha Wé-ilu, který byl předtím zabit.
Lidstvo se však příliš rychle rozmnoží, začne rušit boha Enlila, který se je rozhodne zničit. Nejprve na lidstvo sešle mor, ale Enki poradí Atrachasísovi, že má obětovat Addadovi a Namtarovi, čímž se nebezpečí moru zažehná. Enlil poté zvolí možnost potopy, ale již zakáže bohům vyzradit to lidem. Enki však pošle Atrachasísovi vzkaz po rákosové chýši, Atrachasís pak podle návodu vybuduje loď, na kterou nalodí ženu, děti, vše živé i majetek. Po sedmi dnech a sedmi nocích přestane pršet a Atrachasís vypouští ptactvo, když zjistí, že vody opadly, obětuje bohům a Enki jej učiní nesmrtelným.
Enki poté zabraňuje dalšímu přemnožení lidstva a mezi lidi vypustí démona Lamaštu, který způsobuje dětskou úmrtnost.
Tento mýtus byl v neúplné podobě převzat do XI. tabulky Eposu o Gilgamešovi.


Bílé inferno

Bílé inferno je dvojCD zpěvačky a houslistky Ivy Bittové a zpěváka a kytaristy Vladimíra Václavka. Celkově zde najdeme třináct písní. Všechna hudba je od autorského dua, pět textů je od básníka Bohuslava Reynka, ostatní jsou například od obou autorů, Jana Skácela a dalších. Album bylo vydáno v papírovém digipacku, uvnitř najdeme i knížečku se všemy texty a mnoha černobílými fotografiemi z natáčení. Na obalu je kresba od malého syna Ivy Bittové.


Seznam planetek 122251-122500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Lasice hranostaj

Lasice hranostaj, krátce nazývaná též pouze hranostaj je malá šelma z čeledi lasicovití.
Jedná se o malou šelmu s protáhlým tělem a krátkými končetinami. Dorůstá délky až 24 cm a dosahuje váhy kolem 200 g. Samci jsou výrazně větší než samice.
Vyskytuje se v lesích, na loukách, ale i v křovinatých porostech a horských oblastech nebo bažinách. V létě je zbarvení hranostaje hnědé s bílým břichem, které v zimě nahrazuje hustší čistě bílý kožich. Pro hranostaje je typická černá špička ocasu, která zůstává u letní i zimní srsti. V jižnějších oblastech výskytu může být línání letní srsti pouze částečné, nebo nemusí hranostaj měnit srst vůbec. Odedávna byla zimní kožešina hranostaje vysoce ceněná a byla používána i na typická a dobře známá slavnostní roucha.
Hranostaj je noční zvíře, které je velmi přizpůsobivé a dokáže lovit bez problémů i přes den. Kořistí jsou mu především hlodavci, popř. ptáci nebo jejich vajíčka. V případě nouze se spokojí i s žížalami nebo jinými bezobratlými.
Mláďata má jednou do roka, přičemž doba březosti může být až 12 měsíců. Jedná se o tzv. utajenou březost, kdy oplozená vajíčka zůstávají v klidu až do doby příznivějších podmínek. Samotný vývoj plodu trvá asi 1-2 měsíce. K páření může docházet od května do srpna. Doupě si zřizuje v dutině stromu, ve skalní rozsedlině a nepohrdne ani opuštěným doupětem jiného zvířete.


Provincie Lleida

Provincie Lleida je provincie v severovýchodním Španělsku, v západní části autonomního společenství Katalánsko. Hraničí s provinciemi Gironou, Barcelonou, Tarragonou, Zaragozou a Huescou a s Francií a Andorrou.
Ze 414 015 obyvatel jich 30 % žije v hlavním městě Lleidě. Dalšími městy v provincii jsou La Seu d´Urgell, Mollerussa, Cervera, Tárrega, Balaguer. V Lleidě je 231 obcí.
V této provincii leží údolí Aran, zvláštní komarka s větší autonomií, kde je oficiálním jazykem aranéština, odrůda okcitánštiny.
V provincii se nachází národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici.
V provincii se daří pěstování ovoce, zejména hrušek a meruněk.
Lleida je místní katalánské jméno a také oficiální španělské jméno.
Má charakteristický katalánský dialekt známý jako lleidatá, který užívá lo, los jako mužský určitý člen místo el, els. Místní dialekt pod správným názvem severozápadní katalánština je součástí západní katalánštiny a jako takový má některé znaky podobné z valencijštinou.
 Image:Lleida-15-1 seu vella.jpg|Seu Vella v Lleidě Image:Lleida-12-2 claustre.jpg|Klášter Seu Vella Image:Lleida-13-2 seu vella capitel.jpg|Detail hlavice sloupu v Seu Vella


Audierne

Audierne je francouzská obec v departementu Finistere v Bretani. Leží ve vzdálenosti 597 kilometrů od Paříže a 37 kilometrů od Qiumperu. Je přístavním městem v ústí řeky Goyen.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:4000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:1000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:200 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Antipsychiatrie

Antipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie. Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie. Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti. Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.
Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. Podobnými otázkami se zabýval i Michel Foucault
Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody, šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.
Např. schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci – tzv. psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčiny duševních nemocí ani nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít jiné somatické příčiny.
Na přelomu 20. a 21. století je předmětem antipsychiatrické kritiky například nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.
Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek například z náboženských nebo jiných ideologických pozic. Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.
Analýzou antipsychiatrie se zabýval například C. Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie. Antipsychiatrické hnutí charakterizoval třemi body:
Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek:
Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.
Jako jedna z vůdčích platforem antipsychiatrického hnutí v současné době vystupuje Občanská komise za lidská práva, založená scientologickou církví v roce 1969.
Jako svůj cíl deklaruje boj se zločiny proti lidským právům spácháné psychiatry a ostatními profesionály, kteří se podílejí na léčení duševních chorob. Tvrdí, že se zasloužila na odhalení zvěrstev psychiatrů, podvodů v psychiatrických léčebnách apod., vydává publikace dokazující odhalení podvodu psychiatrů či celé společnosti na pacientech.
Podle českého psychologa Michala Černouška byl prvním průkopníkem antipsychiatrického uvažování anglický filosof A. Meyerson, který v roce 1936 popsal v článku Omyly v psychiatrii předsudky a přežitky obsažené v základech psychiatrického myšlení.


Klenotnice v paláci Topkapi

Klenotnice v paláci Palác Topkapi, v sídle sultánů v Istanbulu obsahuje obrovské množství stříbrných, ale především zlatých předmětů denní potřeby, ale i šperků a různých drahocenností.
Mezi nejznámější patří dýka klasického zakřiveného tvaru. Zlatá střenka je zdobená třemi velkými smaragdy. Největší z nich je zároveň i největší na světě.
Je zde také lžičařův diamant, který má 86 karátů. Má tvar i barvu velké kapky čiré vody a navíc je lemován 49 diamanty. Pověst vypráví, že v 18. století francouzský úředník Pigot dostal tento diamant od indického maháradži. Ve Francii jej prodal v aukci a koupila jej matka Napoleona. Když však potřebovala vykoupit syna z exilu, prodala všechny své šperky, mezi nimi i tento diamant. Drahokam se tak dostal k velkovezírovi Alimu Pašovi. Ale protože se aktivně zúčastnil povstání proti sultánovi Mehmedovi II., jeho majetek propadl sultánovi, čímž se diamant dostal do sídla sultánů, paláce Topkapi.
Dalším unikátním šperkem je černý otrok a šejk sedící na trůnu. Jeho zvláštností je to, že tělo šejka a nohy otroka jsou velké barokní perly.
Ukázkou mistrovské práce jsou také dva přepychové trůny. Sváteční trůn je ze zlata, lemuje ho 25 tisíc perel a váží 250 kg. Trůn vyniká dokonalou uměleckou a řemeslnou prací.


Shannon

Shannon je největší řeka na ostrově Irsko, která protéká územím Irské republiky. Je 368 km dlouhá. Povodí má rozlohu 15 700 km2.
Protéká Centrální rovinou přes řetězec jezer. Ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří estuár dlouhý 100 km.
Zdrojem vody jsou dešťové srážky. Vodní stavy jsou vysoké na podzim a v zimě a nízké v létě. Nezamrzá. Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí přibližně 200 m3/s.
Vodní doprava je možná téměř na celém toku. Do města Limerick je při přílivu dostupná i pro námořní lodě. Je spojena s kanály Grand a Royal s Dublinem. Leží na ní města Carrick na Shannonu, Athlone, Killaloe, Limerick.


Elijahu Inbal

Elijahu Inbal je izraelský dirigent. V sezóně 2009/2010 nastoupil po Zdeňku Mácalovi na místo šéfdirigenta České filharmonie.
Eliahu Inbal začal svá studia na hudební akademii v Jeruzalémě v oborech hra na housle a skladba. Po doporučení Leonarda Bernsteina získal stipendium na pařížské konzervatoři na obor dirigování, kde navštěvoval mimo jiné mistrovské kurzy Sergiu Celibidacheho. V roce 1962 vyhrál první ročník mezinárodní dirigentské soutěže Guida Cantanelliho, což mu otevřelo dveře pro velikou kariéru. Od té doby hostoval u mnoha světoznámých orchestrů.
V letech 1974 až 1990 působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru frankfurtského rozhlasu, se kterým získal ocenění za nahrávky celého symfonického díla Gustava Mahlera, Antona Brucknera a Hectora Berlioze.
V letech 1984 až 1987 byl zároveň šéfdirigentem benátského Teatro La Fenice.
Od roku 1996 do roku 2001 působil jako šéfdirigent Orchestra Nazionale della RAI v Turíně.
Mezi lety 2001 a 2006 byl šéfdirigentem Berlínského symfonického orchestru, od září 2007 se opět stal šéfdirigentem Teatro La Fenice.


Latinská rčení A

[[Soubor: Cod Aug Perg 16 seite 225v.jpg |thumb|200 px| Iniciála A


1. nikajský koncil

Koncil se zabýval sporem o nauku Areia z Alexandrie, který se týkal povahy Kristovy osoby a vztahu Božího Syna k Bohu Otci. Koncil odmítl výrazy "bylo, kdy Syn nebyl", "Syn není z jiné usie nebo hypostaze" a " nebyl, dříve než byl zrozen", čímž se chtěl jasně vymezit proti Areiovi a jeho nauce. Na koncilu bylo zformulováno nicejské/nikájské vyznání víry, které především výrazy "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z Otcovy podstaty" znovu arianismus odmítlo.
Dalším z výsledků koncilu byla shoda církví na způsobu výpočtu data pro slavení Velikonoc. Tyto svátky mají v církvi jako oslava Kristovy smrti a vzkříšení ústřední místo, a církev proto považovala za důležité Ježíšovo vzkříšení slavit ve stejnou dobu.
Koncil byl zahájen 20. května 325 v ústřední budově císařského paláce, kde byla předběžně projednána otázka ariánství. Při této diskusi, které se alexandrijský kněz Arius a jeho egyptští přívrženci nejspíše neúčastnili, hráli důležitou úlohu Areiovi zastánci z řad biskupů, zvláště biskup Eusebios z Nikomédie. Pravidelná zasedání však započala teprve s příjezdem císaře Constantina I. Po úvodní řeči v latině ustanovil císař též koncilní pořádek - způsob, kterým se mělo při jednání postupovat. Předsedajícím koncilu byl nejspíše biskup Hosius z Cordóby. Po zasedání, které trvalo celý měsíc, koncil slavnostně vyhlásil Nicejské vyznání víry. Toto vyznání víry přijala většina přítomných biskupů.
Do jednání o vyznání víry aktivně vstoupil Eusebios z Kaisareie. Přednesl vlastní vyznání víry, s nímž císař a většina biskupů souhlasila. Hlavní Eusebiovou snahou byl pokoj v církvi a Eusebios se v této věci snažil vyjít císaři vstříc. Císař Kónstantínos navrhl připojit k Eusebiovu vyznání pojem homoúsios. Nejspíše tato iniciativa vedla k vytvoření nového kréda, které se lišilo od Eusebiova vyznání nejen přijetím obratu homoúsios tó patri, „soupodstatný s Otcem“ a bylo sněmem v Níkaii přijato jako Níkajské vyznání víry.
25. července 325 byl koncil ukončen. Při závěrečné řeči Constantinus opět zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc.
Synoda roku 327 zpochybnil usnesení 1. nikajského koncilu týkající se vyloučení některých zastánců Areia a jeho nauky. Pokračovaly také teologické spory o pojetí a vyjádření vztahu mezi osobami v Trojici, které zapříčiňovaly rozdělení církve po celé 4. století.


Nobelova cena za fyziologii a medicínu

Seznam nositelů Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu od roku 1901, kdy se začala udělovat, až po dnešek.


Hermeneutický kruh

Označení hermeneutický kruh charakterizuje postup rozumění a výkladu výpovědi, textu, uměleckého díla případně události nebo dokonce celku bytí. Člověk dospívá k porozumění tak, že si nejprve vytvoří předběžnou představu čili před-sudek, který potom s textem nebo věcí konfrontuje a na základě takového porovnání si vytváří představu lepší. Nikdy se neobejde bez předběžného mínění čili předporozumění, podstatné je právě to, že si toto mínění ověřuje a je ochoten je změnit. Protože tento postup se obvykle opakuje, lze mluvit o „kruhovém“ procesu či „kruhu“.
Hermeneutický kruh je jedním z hlavních pojmů hermeneutiky, vědy o výkladu a rozumění. Na význam interpreta v procesu porozumění upozornil už Friedrich Schleiermacher, pojem hermeneutického kruhu vytvořil Wilhelm Dilthey. Originálním způsobem jej rozšířil Martin Heidegger v díle Bytí a čas a dále jej rozpracoval Heideggerův žák Hans-Georg Gadamer v díle Wahrheit und Methode.
Pojem hermeneutického kruhu hraje významnou úlouhu i v literární teorii a v dalších společenských vědách, které se zabývají rozuměním a výkladem.


Rudolf Deyl starší

Rudolf Deyl starší byl český herec, manžel herečky Evy Spurné a otec českého herce Rudolfa Deyla mladšího a herečky Evy Deylové.
Pocházel z rodiny podnikatele, otec vlastnil kožedělný podnik. Ale syn nechtěl být obchodníkem a od mládí tíhnul k divadlu.
Své první herecké zkušenosti získal u tehdejších kočovných hereckých splečností, od roku 1897 studoval herectví ve Vídni na Ottově herecké akademii. Po absolutoriu školy působil krátce do roku 1902 v Zemském divadle v Lublani, v letech 1902 až 1905 přesídlil do Plzně odkud pak přešel do pražského Národního divadla, kde setrval až do roku 1942, kdy odešel do důchodu.
Svého syna herce Rudolfa Deyla mladšího přežil o pět let a zemřel ve vysokém věku 96 let. Byl velmi znám jako velký příznivec a obdivovatel dostihového sportu a stal se pravidelným návštěvníkem pražského dostihového závodiště ve Velké Chuchli.


Sulimov

Obec Sulimov se nachází v okrese Kroměříž, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 167 obyvatel.


Estonská Wikipedie

Estonská Wikipedie je jazyková verze Wikipedie v estonštině. Byla založena 18. prosince 2003; 12. července 2007 měla 37 337 článků, 4 839 registrovaných uživatelů a 26 administrátorů.


Lelek lesní

Lelek hnízdil původně v nižších polohách celého území České republiky, v posledních desetiletích však stále ubývá a z mnoha oblastí zcela vymizel. Dnes hnízdí pravidelně především na Hodonínsku, dále v severních Čechách a v jižních Čechách. Mezi lety 1985–89 byla jeho početnost v Česku odhadována na 600–1200 párů, v letech 2001-2003 již jen na 400-700 párů.
V češtině existuje idiom chytat lelky, jenž znamená lenošit. Na jazykových hříčkách založených na tomto frazému je vystavěna píseň Lelek Karla Plíhala, jejíž úvodní sloka zní:


Marginální

Marginální znamená mezní, okrajový a užívá se v různých souvislostech:


Étampes

Étampes je město v jihozápadní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Essonne a regionu Île-de-France. Má 22 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 48,1 km.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:30000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Liam Aiken

Liam Padraic Aiken se narodil 7. ledna 1990 v New Yorku, jako jediné dítě Billa Aikena a irské imigrantky jménem Moya. Jeho profesionálním debutem se stala reklama pro Ford Motor Company na auto Ford Windstar. V divadle poprvé vystupoval v sedmi letech a to na Broadwayi ve hře A Doll's House. Ve stejném roce si poprvé zahrál ve filmu Henry Fool, jako syn Parkera Posey.
Nyní navštěvuje Dwight-Englewood School, kterou by měl zakončit v roce 2008. Poslouchá punk, hraje na electrickou a akustickou kytaru a na bubny a navíc je hlavní kytarista v kapele Saint Levi. Jeho první pes, italský greyhound, se jmenoval Kes.


Óu

Pohoří Óu je pohoří rozkládající se v oblasti Tóhoku na japonském ostrově Honšú.
Óu se táhne v délce 500 km na jih od poloostrova Nacudomari v prefektuře Aomori až k sopkám Nasu na severním okraji oblasti Kantó. Pohoří tvořilo hranici mezi provincií Mucu a provincií Dewa.


Nakadžima Kikka

Nakadžima J9N Kikka byl prototyp japonského útočného a stíhacího stroje, jehož koncepce byla inspirována německým letounem Messerschmitt Me 262.
Od roku 1943 Japonsko jednalo s Německem o předávání výsledků výzkumu a vývoje. Později japonce zaujaly především letouny Me 262A a Me 163B a bylo dohodnuto pomocí ponorek převézt do Japonska dva kusy Me 163B, proudové a raketové pohonné jednotky a kompletní technickou dokumentaci. Ponorky, které vezly části strojů a dokumentaci z Německa však byly postupně potopeny, takže se do Japonska dostala jen část fotodokumentace, fotografie motoru BMW 003 a útržky technických podkladů. Na podkladě německé dokumentace se podařilo sestrojit motor Išikawadžima Ne-20 s tahem 4,66 kN. První funkční prototyp motoru Ne-20 se rozběhl 26. března 1945, přičemž u dalších výrobců vznikaly i jiné varianty motorů založených na konstrukci BMW 003.
O vývoji stroje, odpovídajícího německému Me 262, bylo ve firmě Nakadžima rozhodnuto v září 1944. Nakonec byl v Japonsku vytvořen stroj, který byl německým vzorem inspirován, ale jinak s ním měl málo společného. Letoun byl celkově menší, měl odlišně tvarovaný trup a na rozdíl od Me 262 měl přímé křídlo. Podvozek byl příďový, přední noha se sklápěla dozadu a hlavní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu. Hlavní podvozkové nohy byly plně kryry trojdílným krytem, přední noha jednodílným krytem. Brzdy pocházely z typu Micubiši A6M. Pilotní kabinu kryl kapkovitý překryt. Palubní deska i ovladače byly dřevěné. Při startu mohly být použity dvě pomocné startovací rakety.
Prototyp byl dokončen v květnu 1945 a pojížděcí zkoušky probíhaly v červenci. Letoun poprvé vzlétl 7. srpna 1945 a po přistání letoun jeho pilot nešetřil chválou. Už při druhém letu 11. srpna ovšem došlo k havárii. Letoun startoval i s pomocnými raketovými motory, při startu měl potíže a při pokusu o jeho přerušení nestihl včas zabrzdit, opustil startovací dráhu, v příkopu přišel o podvozek a zastavil se až na břehu Tokijského zálivu. Prototyp byl těžce poškozen a o několik dní později Japonsko kapitulovalo.
Další kusy se již do konce války nepodařilo dokončit, a tak si několik rozestavěných letounů odvezli Američané jako válečnou kořist ke zkouškám do USA. Díky tomu se jeden exemplář dochoval v National Air and Space Museum.


Srážení

Srážení je označení pro pochod, při němž se z roztoku vylučuje pevná látka přídavkem činidla. Tento termín se může týkat těchto článků:


Jacques Poos

Jacques F. Poos je lucemburský politik. V letech 1999 až 2004 byl členem Evropského parlamentu.
Vystudoval ekonomii ve švýcarském Lausanne. V letech 1969 až 1976 byl městským zastupitelem v Esch-sur-Alzette, v letech 1974 - 1976 a 1979 - 1984 byl členem lucemburského parlamentu, byl ministrem financí, místopředsedou vlády a ministrem zahraničí, ministrem hospodářství, ministrem obrany a veřejných bezpečnostních sil. Třikrát zastupoval Lucembursko jako ministr zahraničí v rámci předsednictví Rady Evropské unie.
Jako člen ministerské trojky Evropských společenství se účastnil jednání, která měla vyřešit začínající jugoslávskou krizi. Evropská společenství reprezentoval také na Brionech, kde byla Brionskou deklarací mimo jiné zastavena Desetidenní válka ve Slovinsku.


Martin Herzán

PhDr. Martin Herzán je český autor literatury faktu, básník , vzděláním umělecký kovář a absolvent Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Doktorát získal na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Na regionální úrovni se angažoval v několika různých hnutích a politických stranách. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 kandidoval za KSČM na sedmém místě její kandidátní listiny v kraji Vysočina. Jeho zásluhou byla v Jihlavě umístěna pamětní deska Karlu Krylovi. Neúspěšně kandidoval též do Rady Českého rozhlasu a Rady České televize.


Usť-ilimská přehrada

Usť-ilimská přehrada je přehradní nádrž na území Irkutské oblasti v Rusku. Přehradní jezero má rozlohu 1873 km2. Je 300 km dlouhé po toku Angary a 299 km dlouhé po toku Ilimu a maximálně 12 km široké. Průměrná hloubka je 32 m a maximální 91 m. Má objem 59,4 km3.
Přehradní jezero na řece Angara za hrází Usť-ilimské hydroelektrárny se začalo naplňovat v roce 1974. Úroveň hladiny kolísá v rozsahu 1,5 m. Reguluje sezónní kolísání průtoku. Slouží k rozvoji energetiky, vodní dopravy a splavování dřeva.


Dopravní infrastruktura

Infrastruktura je skupina národohospodářských odvětví, které zajišťují předpoklady pro celkový rozvoj ekonomiky. Sem patří zejména budování dopravního a spojového systému, energetických zdrojů, vodohospodářských zařízení, bytů, škol, zdravotnictví, výzkumných institucí apod. Podle toho se infrastruktura dělí na ekonomickou a sociální
Dopravní systém státu tvoří v podmínkách ČR veřejná a neveřejná osobní a nákladní doprava. Veřejná doprava je částí dopravního systému, kterou tvoří dopravní podniky, tj. podniky vytvořené za účelem provádění přepravních služeb. Podniky veřejné dopravy mohou podnikat buď v dopravě osobní nebo nákladní, event. v obou dopravách.
Aby infrastruktura pomáhala účinně ekonomickému a sociálnímu rozvoji, musí být budována v předstihu. Převážně jde o oblast státních investic, neboť kapitálové vklady do infrastruktury jsou značné a návratnost vložených prostředků pomalá. To je obvykle pro soukromý sektor málo přitažlivé a často také nad jeho kapitálové síly a možnosti.
Ve státech s tržní ekonomikou jsou uplatněny různé způsoby ekonomického řízení a financování infrastrukturálních odvětví. Např. ve Velké Británii byla privatizována energetika, v USA jsou v soukromých rukou železnice, tunel pod Britským kanálem stavělo konsorcium bank a podnikatelů, v Itálii soukromý kapitál stavěl dálnice a vybírá poplatky za jejich použití, jinde stát staví dálniční síť a někdy vybírá a jindy nevybírá poplatky za její použití.
Eisler, J.: Podniky a podnikání v dopravě. VŠE, Praha, 2000


SHODAN

SHODAN je smyšlená umělá inteligence a hlavní protivník v počítačových hrách System Shock a System Shock 2. Představuje v příběhu hry umělou inteligenci vytvořenou společností TriOptimum a ovládá výzkumnou a težebnou stanici Citadel Station. Dvě z jejích důležitých vlastností je její zlomylnost a chaotická, nelibozvučná mluva.
Osobnost této umělé inteligence se dá shrnout jejím nejvíce známým citátem. Bohužel, její styl mluvy nemůže být adekvátně popsán textem:
Shodan pohrdá biologickým životem jako takovým. Jako důkaz své božské nadřazenosti stvořila nový druh života, takzvaný "analid". Poté co Hacker v prvním dílu System Shock zničil její databázi, ztratila nad svým, jak sama říká, "creation", kontrolu a analidé se rozrostli po povrchu planety Taou. Analidé se podobají Borgům ze Star Treku. Mají kolektivní vědomí, které samo sebe nazývá The Many.


Jindřich Percy

Jindřich Percy, 2. hrabě z Northumberlandu, byl synem Harryho Percyho a jeho manželky Alžběty Mortimerové, dcery Edmunda Mortimera, 3. hraběte z Marchu a Filipy Plantagenetové.
Roku 1416 se dočkal obnovení přízně krále Jindřicha V. a obdržel panství dědy z otcovy strany Jindřicha Percyho, 1. hraběte z Northumberlandu a také jeho titul.
Byl velkým příznivcem Jindřicha V až do jeho smrti 31. srpna 1422. Po něm na anglický trůn nastoupil jeho tehdy 8letý syn Jindřich VI.. Jindřich Percy byl zpočátku členem rady regentů mladého krále.
Později se zapojil do Války růží, která ho postavila do nezáviděníhodné situace. Jeho oddanost králi vyžadovala podporu rodu Lancasterů, ale zároveň byl bratrancem Anny Mortimerové a příbuzným Richarda Plantageneta, vévody z Yorku, vůdčího představitele rodu Yorků. 22. května 1455 se zapojil do první bitvy u St Albans, prvního válečného střetu Války růží a byl mezi obětmi této bitvy.
Percy se oženil s Eleanor Nevillovou, dcerou Ralfa Neville a jeho druhé manželky Jany Beaufortové. Mezi jeho příbuznými byli Richard Neville, hrabě ze Salisbury a Cecílie Nevillová, matka Eduarda IV. a Richarda III.


Trebouxiophyceae

Trebouxiophyceae či také Pleurastrophyceae je třída zelených řas. Jsou jednobuněčné nebo vláknité, bičíkaté stélky se vůbec nevyskytují. Rozmnožují se zpravidla nepohlavně zoosporami, někdy i pohlavně.


Majestátní plurál

Majestátní plurál, někdy též královský plurál, je způsob, kdy panovník nebo jiný vysoce postavený představitel státu nebo církve o sobě hovoří v množném čísle. Tímto způsobem dává mluvčí najevo vážnost svého postavení.
Ve vlastním životopise císaře Karla IV. Vita Caroli můžeme např. číst:


Teodor Marjanovič

Pochází z bývalé Jugoslávie a vystudoval filozofii na univerzitě ve Vídni. Působil jako redaktor deníku MF DNES, v rozhlasové stanici BBC v Londýně, v týdeníku Respekt. Od ledna 2007 vedoucím redaktorem zahraniční rubriky MF DNES.
Spolu s Robertem Tamchynou a Jiřím Ješem se stal prvním laureátem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky.


Paris Saint-Germain FC

Paris Saint-Germain FC je francouzský fotbalový klub z Paříže, který hraje francouzskou nejvyšší soutěž Ligue 1 Orange. Zatím posledním Čechem hrajícím v tomto klubu byl obránce David Rozehnal.


Monstrum z Montauku

Monstrum z Montauku je doposud neidentifikovaný druh živočicha, který byl nalezen mrtev na pláži poblíž Montauku v New Yorku v červenci 2008. Původ živočicha a pravdivost příběhů, které jej obklopují, je předmětem nevyřešených sporů a spekulací. O existenci živočicha informovaly také velké zpravodajské televizní stanice jako CNN a Fox News. Dle konsensu odborníků se však jedná zřejmě o mývala .


Steve Rothery

Steve Rothery je kytarista britské rockové kapely Marillion. Narodil se v Bramptonu, Jižní Yorkshire, Anglie. Od šesti let žije v Whitby, Severní Yorkshire.


Ibišek

Ibišek pochází z tropických částí Asie a obsahuje více než 200 druhů. Používá se především jako okrasná rostlina, např. k vytváření živých plotů. Ale uplatnění nalezla i jako potravina, v textilním průmyslu či truhlářství.
Ibišek je jednoletá i dlouhověká rostlina, dorůstající výšky kolem dvou metrů, a její tvar se dá libovolně upravit. Listy vyrůstají z dřevnatého, na koncích zeleného stonku a okraje listů bývají roztřepené. Tvar i barva listů, které mohou ale nemusí opadat, je různá, většinou sytě zelená. Ibišek kvete v teplých měsících, podle druhu a klimatických podmínek. Na jedné rostlině může být jeden i více květů najednou, podle vzrůstu rostliny a okolních podmínek. Květ nevoní, rozeznáváme jednoduchý a plný květ. Rozkvétá v mnoha barvách a barevných kombinacích. Vydrží 1 - 2 dny.
Ibišek vyžaduje slunné stanoviště, mladé rostliny by se ale neměly vystavovat přímému slunci. Je pro něj také vhodná vyšší vlhkost vzduchu a pravidelná zálivka.
U pokojových rostlin je lépe rostlinu v zimních měsících umístit na chladnější, ale přesto slunné místo, a omezit zálivku. Některé odrůdy Ibišku jsou natolik odolné, že rostliny bez problémů přezimují venku, i když mladší keře vyžadují ochranu před mrazem.
Ibišek se množí ze semen a nebo zakořeněním seříznuté větvičky ve vodě. Jako zemina je vhodná hlinitá půda, pro mladší rostliny s trochu rašeliny.


Fairey Swordfish

Fairey Swordfish byl britský palubní torpédový letoun užívaný ve druhé světové válce. Ač se jednalo o na první pohled archaický a zastaralý stroj, prokázalo toto letadlo mnohé služby, přičemž se proslavilo zejména poškozením bitevní lodi Bismarck, které skočilo jejím následným potopením.
Fairey Swordfish byl vyvinut z letounu TSR I v letech 1933 a 1934. Na jaře roku 1935 byly objednány tři předsériové stroje. Jednalo se o pomalé letadlo, které bylo potažené plátnem a jehož rychlost se pohybovala mezi 130 - 245 km/h. Jeho nosnost byla překvapivě vysoká, dokázalo nést torpédo o hmotnosti 730 kg, a osm hlubinných náloží po 45 kg. Armáda tyto stroje obdržela roku 1936. Ty byly během války postupně modernizovány, došlo k instalaci silnějšího motoru, úpravám spodní plochy křídel, kam mohly být zavěšeny neřízené rakety a k dalším vylepšením.
Po vypuknutí 2. světové války roku 1939 ochraňovaly Swordfishy britské válečné i obchodní loďstvo. Na nepřítele poprvé zaútočily 11. dubna 1940 a zasáhly u Trondheimu německý torpédoborec. Námořní letectvo využívalo letouny ke kladení min i k hlídkovým letům nad mořem. V listopadu 1940 se proslavily účastí v náletu na italské loďstvo kotvící v Tarentu, v květnu 1941 účastí při potopení bitevní lodě Bismarck a v únoru 1942 útokem na německé válečné lodě Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen. Swordfishe dále vzlétaly z palub obchodních letadlových lodí proti ponorkám při ochraně konvojů v Atlantiku i na lodních trasách do SSSR.


Severozápadní pohraniční provincie

Severozápadní pohraniční provincie je název nejmenší pákistánské provincie. Oblast je domovem mnohých etnik, zejména pak Paštunů. Na většině hraničního území sousedí s pákistánskými oblastmi, jen na severozápadě sousedí s Afghánistánem. Hlavní město provincie je Péšávar. V Severozápadní pohraniční provincii se nachází strategicky důležitý Chajbarský průsmyk. Provincie se rozkládá na území historického Paštunistánu.


Pulkov

Pulkov je vesnice, místní část obce Biskupic-Pulkova. V roce 2001 zde žilo 61 obyvatel.
Vesnice Pulkov leží při hranicích okresu Třebíč s okresem Znojmo poblíž řeky Rokytné, v jižní části svého katastrálního území.
Na silniční síť je Pulkov napojen silnicí č. III/15237, ta vychází od Biskupic ze silnice č. III/15234 vedoucí k Radkovicím nebo do okresu Znojmo k silnici č. II/400.
Na východě hraničí katastrální území Pulkova s Biskupicemi, na severu s Radkovicemi a přes řeku Rokytnou s územím Rozkoše. Nadmořská výška vesnice se pohybuje v rozmezí kolem 420 m k 385 m n. m. Nejvyššího bodu dosahuje katastrální území Pulkova na severu.
Území Pulkova bylo v pravěku hustě osídleno. V okolí obce bylo nalezeno něco broušené kamenné industrie, na pravé straně řeky Rokytné proti Hradu bronzový meč. V Pulkově snad mohlo být slovanské hradiště.
Pulkov je doložen k roku 1571. Sama vesnice byla ale založena mezi lety 1750–1775, jméno dostala od nedalekého ; to on se připomíná roku 1571.
Územněsprávně byl Pulkov v letech 1869–1921 veden jako osada Radkovic v okrese krumlovském, v letech 1930 jako obec v tomtéž okrese, od roku 1950 jako obec v okrese moravskobudějovickém a od roku 1961–1965 jako obec v okrese Třebíč. Částí obce Biskupice-Pulkov je Pulkov od 1. července 1965.


Pramen práva

Prameny práva lze rozlišovat na psané a nepsané podle nichž lze rozlišovat na země psaného práva, založeného na římském právu a země práva nepsaného. Vzhledem k tomu, že často existují paralelně oba typy právních pramenů, rozlišujeme dále na prvotní a druhotné.


Mikroregion Hvozdnice

Mikroregion Hvozdnice je dobrovolným sdružením obcí nacházející se v okrese Opava, v Moravskoslezském kraji. Mikroregion je svazkem 11 obcí s centrem v Dolních Životicích.


Evidovaná právnická osoba církve a náboženské společnosti

Evidovaná právnická osoba podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech může být orgán církve a náboženské společnosti, řeholní instituce nebo jiná církevní instituce osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti založené za účelem vyznávání náboženské víry nebo účelové zařízení pro poskytování charitativních služeb. Příkladem takových právnických osob může být farnost, biskupství, charitativní organizace, řeholní řád nebo řeholní komunita atd.
Ostatní právnické osoby založené církví a náboženskou společností se mohou stát právnickými osobami například podle Občanského zákoníku, Obchodního zákoníku, Zákona o nadacích a nadačních fondech, Zákona o obecně prospěšných společnostech atd.), nikoliv podle zákona o církvích a náboženských společnostech.
Evidovaná právnická osoba funguje jako samostatná právnická osoba, avšak v rámci církve a náboženské společnosti tvoří její součást a je církvi a náboženské společnosti, která ji založila, podřízená.
Návrh na evidenci takové právnické osoby podává do 10 dnů ode dne založení právnické osoby orgán, který je k tomu určený v základním dokumentu církve a náboženské společnosti. Návrh na evidenci právnické osoby podle musí obsahovat doklad o oprávněnosti jejího založení, vymezení předmětu její činnosti a její stanovy, pokud existují, její název, který se musí lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky nebo která již o evidenci požádala, její sídlo na území České republiky, označení jejího statutárního orgánu na území České republiky a osobní údaje členů jejího statutárního orgánu. Neobsahuje-li návrh všechny náležitosti, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne doručení návrhu orgán registrované náboženské společnosti, oprávněný k jeho podání, aby návrh doplnil, popřípadě odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, že nebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví.
Ministerstvo provede evidenci církevní právnické osoby zápisem do Rejstříku církevních právnických osob do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni jejího založení v registrované církvi a náboženské společnosti.
Ministerstvo kultury zruší evidenci právnické osoby tohoto typu na návrh oprávněného orgánu církve nebo náboženské společnosti, nebo jedná-li evidovaná právnická osoba v rozporu s vymezením své působnosti nebo právními předpisy a zřizovatel nezjedná nápravu, nebo zanikla-li registrace zřizovatele, nebo v některých případech insolvence nebo nečinnosti, nebo po uplynutí doby určité, na kterou byla založena, nebo na základě oprávněného rozhodnutí o zrušení. Zánikem evidované osoby přechází její majetek a závazky na zřizovatele.


Diuretikum

Diuretikum je léčivo nebo rostlinná droga navozující zvýšenou diurézu vody a elektrolytů v moči. Vedle navození diurézy se na výsledném efektu podílejí i jiné mechanismy, např. vasodilatační složka.


Gambit

Pod slovem gambit se rozumí šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál, aby dosáhl nějaké poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Obecně lze říci, že proti gambitu lze bojovat třemi způsoby:
V přeneseném významu označuje slovo gambit riskantní postup, kdy jedna ze stran vsadí všechno na „jednu kartu“ a přejde do konfrontace s nejasným výsledkem při vědomí toho, že ji čeká buď výhra a velký zisk, nebo prohra a katastrofa.


Erich Kühnhackl

Erich Kühnhackl je bývalý německý hokejista, bývalý trenér německé hokejové reprezentace a viceprezident německého hokejového svaz.
Kühnhackl emigroval z Československa spolu se svými rodiči po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Německa, kde se usadil v městě Landshutu. V místním klubu EV Landshut pokračoval ve své hokejové kariéře, kterou zahájil v klubu HC Baník Sokolov. Po několika letech přestoupil do Kölner EC. V závěru své hokejové kariéry pak nastupoval také ve švýcarském klubu EHC Olten. Spolu se svými spoluhráči z Landshutu Aloisem Schloderem a Klausem Auhuberem dokázal vybojovat na Zimních olympijských hrách v roce 1976 v Innsbrucku historickou bronzovou medaili. Od 16. října 2008 je viceprezidentem Německého hokejového svazu.
Svoji kariéru ukončil v roce 1989, u hokeje zůstal jako trenér.
Je ženatý, má tři děti. Jeho nejmladší syn Tom Kühnhackl je velmi nadějným hokejistou, je účastníkem MS 2009 hráčů do 18 let.¨


Martin Brest

Mezi jeho nejznámější režisérské počiny patří snímek Policajt v Beverly Hills z roku 1984 a Vůně ženy z roku 1992.


Saihódži

Saihódži je chrám zen buddhistické sekty Rinzai v kjótské čtvrti Nišikjó-ku v Japonsku. Chrám proslavený svou Mechovou zahradou je často nazýván Koke-dera – „Mechový chrám“ a rovněž je znám i jako Kóinzan Saihódži. Chrám postavený k uctívání Amitábhy byl založen mnichem Gjóki a později obnoven Musó Sosekim. Od roku 1994 je chrám spolu s několika dalšími památkami v Kjótu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“.


Jiří Javorský

Jiří Javorský byl československý tenista. Třináct let figuroval na 1. místě celostátního žebříčku ve dvouhře. Největším úspěchem je vítězství na French Open 1957 ve smíšené čtyřhře spolu s Věrou Pužejovou-Sukovou.
V roce 1948 se stal již v 16 letech dorosteneckým mistrem ČSSR, následně získal devět seniorských mistrovských titulů ČSSR ve dvouhře a jedenáct vítězství ve čtyřhře, a také ve smíšené čtyřhře. V letech 1957, 1959-60 a 1964 se stal navíc mezinárodním mistrem ČSSR ve dvouhře, trojnásobným mez. mistrem ve čtyřhře a šestinásobným ve smíšené čtyřhře. Roku 1962 vyhrál Putovní pohár města Bratislavy. V letech 1955-66 byl členem československého daviscupového družstva. V Davisově poháru odehrál 56 zápasů ve 20 mezistátních utkáních.
Největších úspěchů na mezinárodní scéně dosáhl ve smíšené čtyřhře spolu s Věrou Pužejovou-Sukovou. Roku 1957 získali grandslamový titul na French Open v mixu, do semifinále se probojovali ještě v roce 1960. V letech 1960-61 byli také v semifinále Wimbledonu.
Vynikal volejovou technikou na síti a smeči, horší byly údery od základní čáry a podání.
V roce 1968 odjel trénovat do Heilbronnu v Západním Německu. Vrátil se po třech letech, ale do stejného místa emigroval roku 1976. V Heilbronnu žil až do své smrti v roce 2002.


Estakáda

Estakáda je dopravní stavba příbuzná mostu; jedná se o komunikační těleso nesené sloupy. Na rozdíl od mostu, jehož účelem je překlenout překážku se estakády staví tam, kde by vzhledem k profilu terénu bylo nemožné nebo příliš nákladné zbudovat pozemní komunikaci, v husté zástavbě pro překlenutí vzdálenosti bez úrovňového křížení, nebo za účelem oddělení dopravní trasy od okolní krajiny.


T-10

T-10 byl sovětský těžký tank z 50. let 20. století. Jednalo se o nástupce těžkých tanků řady IS, která byla vyráběna od druhé světové války. Jednalo se také o vůbec poslední sériově vyráběný těžký tank.
První prototyp byl sestrojen roku 1953, o rok později se T-10 začal sériově vyrábět. Produkce tanku trvala až do roku 1967 a počty vyrobených kusů se dle jednotlivých zdrojů značně rozcházejí - od 2500 ks až po neuvěřitelných 8000 kusů. Ve výzbroji zůstal až do 70. let. Tanky tohoto typu byly součástí sovětských sil během invaze do Československa.
Korba tanku byla svařena z válcovaných pancéřových desek, které měly vpředu sílu až 200 mm. Pancéřové desky byly, pro zvýšení pasivní ochrany tanku, skloněny pod silným úhlem. Věž a maska kanónu byly lité. Podvozek měl sedm pojezdových kol a tři podpěrné kladky. Pásy seskládaly z 88 litých článků. Posádku tvořil řidič, nabíječ, střelec a velitel vozidla. Tank byl vybaven mohutným kanónem ráže 122 mm, spřaženým kulometem a dalším protiletadlovým kulometem na věži.


Městská autobusová doprava ve Zlínském kraji

Autobusové linky mají čísla 31–37, 51, 53, 55, 58 a 70. Nižší čísla mají linky trolejbusů. Licenční čísla 825xxx a 826xxx. Provozovatelem je Dopravní společnost Zlín-Otrokovice s. r. o. Pro předplatní jízdenky je síť Zlínské integrované dopravy rozdělena do čtyř tarifních zón.
Za první republiky zajišťovali městskou autobusovou dopravu převážně soukromí dopravci. Od roku 1944 byly ve hlavních směrech nahrazeny městskými trolejbusy. Po druhé světové válce celou MHD převzal Dopravní podnik města Gottwaldova. Do roku 1982 byly autobusové i trolejbusové linky označeny písmeny, od začátku roku 1983 dnešním číselným systémem, v němž autobusy mají dvojciferná čísla od 31 výše. Některé z linek mají více variant tras, které jsou rozlišeny doplňujícím písmenem. Vozidla mají sytě žlutý nátěr karoserie s modrou spodní částí. Autobusy mají s trolejbusy společnou vozovnu v Podvesné ulici. V některých úsecích jezdí hybridní trolejbusy bez trolejí na naftový agregát. Noční doprava je zajištěna jednotlivými spoji na několika z denních linek.
Jako MHD bývá označována linka ČSAD Vsetín a. s. z Luhačovic do městyse Pozlovice a vybranými spoji až do Podhradí, která však oficiálně nemá status městské dopravy.
Výhradně území města Slavičína obsluhuje linka ČSAD Vsetín a. s. 820354 Lukšín – Hrádek – žel. st. s vybranými spoji zajíždějícími do Divnice, oficiálně nemá status městské autobusové dopravy.
Žádná linka nemá status městské autobusové dopravy. Je-li někde zmiňována městská linka, nejvíce se jí podobá linka ČSAD Vsetín a. s. 820595 Valašské Klobouky – Brumov-Bylnice – Brumov-Bylnice, Sidonie.
Městskou autobusovou dopravu provozují Kroměřížské technické služby s. r. o. Zajišťuje ji 9 vozidel na 8 linkách s čísly 1–8. Licenční čísla linek mají formát 775xxx.
Poprvé byla krátkodobě zavedena pravidelná MHD v rámci oslav výročí přemístění říšského sněmu, a to od června do srpna 1948. Trvalá MHD byla zavedena v roce 1955 závodem ČSAD č. 1205 na dvou linkách, které zhruba odpovídají dnešním linkám 1 a 2. V 70. letech přibyly další linky. 1. června 1995 dopravu převzaly Kroměřížské technické služby s. r. o. K rozšíření sítě do ulice Kazimíra Rudého a Lupotecké a do obce Kotojedy došlo od prosince 2005, zároveň byl rozšířen rozsah provozu a zpravidelněny některé jízdní řády.
Linky 1–7, linka 1 ve Starém Městě měla dříve číslo 806001. Většina linek je polookružních, se začátkem i koncem na autobusovém nádraží v Uherském Hradišti. Dopravcem je od roku 1993 ČSAD BUS Uherské Hradiště a. s. jako nástupce dřívějšího dopravní závodu 611 národního a státního podniku ČSAD KNV Brno, který ji zajišťoval dříve. V minulosti jezdila ještě bezplatná linka z autobusového nádraží k Intersparu, která je nyní zrušena.
Obsluhu města zajišťují linky 800290, 800291, 800292 a 800293 dopravce ČSAD BUS Uherské Hradiště a. s. Oficiálně nemají status městské autobusové dopravy. Vybrané spoje zajíždějí mimo území města do zastávky Nivnice, Linea.
V červenci 2008 město uvažovalo o tom, že by od roku 2009 byla zavedena skutečná městská linka, jejíž provoz by byl zajišťován jedním vozidlem.
Linky 1–6 a 10–15, licenční čísla 945201 až 945215. Některé z linek vsetínské MHD jezdí v deseti až dvacetiminutových intervalech. Dopravcem je ČSAD Vsetín a. s. Až do roku 1995 platil ve městě bezhotovostní způsob odbavování cestujících, kteří si jízdenku museli zakoupit v předprodeji v trafikách či obchodech.
Linky 1–5, licenční čísla 946501 až 946508. Dopravcem je ČSAD Vsetín a. s..
V reakci na pokles počtu cestujících MHD byl od 14. června do 14. července 2009 v celé síti MHD zkušebně vyhlášen bezplatný tarif a vedení města uvažuje, že by tuto formu podpory MHD zavedlo dlouhodobě. Běžná roční dotace na MHD je asi 9 milionů Kč, vícenáklady na měsíční bezplatný provoz jsou asi 0,3 milionu Kč, ročně je přepraveno asi 900 tisíc cestujících. Bezplatnou MHD v předchozích letech zavedly například Třeboň nebo Hořovice. Oproti stejnému období předchozího roku užívalo ve druhé polovině června během experimentu MHD o 18 % cestujících více. Starosta plánuje zopakování experimentu na podzim.
Linky 940070 a 940071 nemají status městské autobusové dopravy. Dopravcem je ČSAD Vsetín a. s.


Farma

Farma je základní jednotkou zemědělství, ve které je umístěn chov hospodářských zvířat. V okolí farmy se rozprostírají ohraničené pozemky, které slouží k výběhu dobytka a pěstování plodin.
Rostlinná výroba představuje někdy hlavní část hospodaření farmy, nebo je jen doplňkem živočišné výroby. Na obdělávání půdy se používají zemědělské stroje.
V zemědělských podnicích se zaměřením na živočišnou produkci se chovají zvířata jednoho druhu (zpravidla i stejného plemene. Pokud se v rámci podniku chová více druhů zvířat, tak obvykle na více farmách.
Na mechanizaci živočišné výroby se používají dopravníky, dojírny a krmné vozy.


Max Elskamp

Max Elskamp byl francouzsky píšící belgický symbolista, člen Mladé Belgie. Vydal sbírky Nedělní kázání, Symbolicky k apoštolství, Šest písní chudého člověka, Iluminace, Chvála života.


Kereť

Kereť je jezero na severu Karelské republiky v severozápadním Rusku. Má rozlohu 223 km2. Největší délka je 44 km a šířka 19 km. Jezero leží v nadmořské výšce 91 m a dosahuje hloubky 4 až 5 m.
Pobřeží je nevysoké, ale skalnaté, velmi členité s množstvím zálivů. Jsou mírně kopcovité a pokryté jehličnatými lesy, které jsou bohaté na hřiby a jahody. Vyvýšeniny se střídají s bažinami. Na březích vystupuje žula a objevují se i písčité pláže.
Jezero je četnými mysy a ostrovy rozděleno na několik částí, které se od severu k jihu nazývají:
Je na něm 130 ostrovů o celkové ploše 52 km2, z nichž největší je Vinčany.
Voda snadno prohřívá, takže v horkém létě teplota dosahuje 20-21 °C. Místy jezero zarůstá vodními rostlinami.
Hlavními přítoky jsou Kerževa, Narva a Nolja. Odtéká z něj řeka Kereť, která ústí do Kandalakšského zálivu Bílého moře. Zdroj vody je sněhový a dešťový. Zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá na konci května.
Na břehu jezera leží osada Parfejevo, které leží 9 km od stanice Louchi na trase Sankt Petěrburg-Murmansk.


Taňurer

Tanjurer je řeka v Čukotském autonomním okruhu v Rusku. Je 482 km dlouhá. Povodí má rozlohu 18 500 km2.
Pramení v horském hřbetě Pekulnej a na horním toku má charakter horské řeky. Na dolním toku teče převážně Anadyrskou nížinou a rozvětvuje se na mnohé průtoky. V jejím povodí se nachází mnoho mělkých jezer, díky čemuž dosahuje jezernatosti 2,5 %. Ústí zleva do Anadyru.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Zamrzá v listopadu a rozmrzá na konci května až na začátku června.


Seznam planetek 20251-20500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, APL - Apollonova skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PHA - potenciálně nebezpečná planetka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Jeskyně

Jeskyně je podzemní dutina, vytvořená přirozenou cestou. Vzniká většinou vymíláním nebo vymýváním horniny, obvykle vápence podzemními prameny. Existují ale také jeskyně v jiných horninách, vzniklé jinými způsoby. Průzkumem a mapováním jeskyň se zabývá speleologie.
Jeskyně jsou ve většině případů vyzdobeny následným srážením vápence z vody, kdy nám vznikají sekundární krasové jevy jako například krápníky, závoje atd.
Jeskyně z pravidla vzniká v krasových oblastech, kde dochází k chemické reakci vody s horninou, která má rozpouštěcí schopností. Voda, která se dostává na zem většinou v podobě srážek se začíná vsakovat do podloží. Vzhledem k tomu, že skalní bloky nejsou jednolité, ale jsou protkány prasklinami či puklinami, dochází k vsaku vody po těchto přirozených drahách. Voda rozpouští okolní horninu, čímž dochází ke zvětšování těchto prasklinek na pukliny. V delším časovém horizontu dochází ke vzniku mohutných podzemních prostor, které nazýváme jeskyně.
Vlivem narušení podloží vlivem jeskyně se stává, že se může zřítit část jeskynního stropu, čímž vznikne propast, která se stane přirozeným vstupem do jeskyně. Jeskyně se často vzájemně propojují - hovoříme o jeskyním komplexu.
Pro existenci jeskyní je důležitá hladina podzemní vody, jelikož její kolísání může mít za následek vznik pater v jeskyním komplexu. Dříve byla hladina podzemní vody například výše a tak docházelo k rozpouštění skály v určité výšce, poté co klesla hladina podzemní vody dochází k rozpouštění o několik metrů níže, což má za následek vznik dalšího patra. Tento jev se může několikrát opakovat a tak se setkáváme s vícepatrovými jeskyněmi.
Jeskyně patří k nejnehostinějším místům na Zemi. Celý rok v nich panuje tma a zima, někdy teplota po celý rok nepřekročí 0° C. Přesto existují formy života, které se na takové prostředí adaptovaly. Nejznámější z nich jsou netopýři, dále také slepé jeskynní ryby a z rostlin to bývají různé druhy jednoduchých mechů. Zajímavostí je, že některé uzavřené jeskyní komplexy mají vyvinutý rozdílné atmosférické podmínky, na které jsou zde žijící organismy adaptované a jsou na nich existenčně závislé.
Jeskyně se staly prvními stálými příbytky lidí v dávných dobách, kteří v nich hledali útočiště před okolním světem. Jeskyně se staly jejich příbytky a místy, kde se rozvíjela umělecká tvorba. Do dnešních dnů se nám zachovaly vyobrazená zvířata, denní činnosti na nástěnných malbách.


Daviscupový tým Arménie

Daviscupový tým Arménie reprezentuje Arménii v Davisově poháru, pod vedením národního Arménského tenisového svazu. V dosavadním průběhu soutěže družstvo nikdy nepostoupilo do Světové skupiny. V současnosti hraje IV. skupinu Euroafrické zóny. Nejlepším výsledkem byl postup do čtvrtfinále II. skupiny v roce 2001.
Družstvo hraje Davisův pohár od roku 1996. Dříve arménští tenisté reprezentovali Sovětský svaz.


Samolepka

Samolepka je zvláštní druh papíru, či jiné hmoty, který je z jedné strany vybaven potiskem a z druhé strany lepící vrstvou umožňující přilepení samolepky na povrch předmětu. Samolepky se často používají jako reklamní prvek, který umožňuje snadné a rychlé umístění téměř kdekoliv. Vyrábějí se v široké škále velikostí a barev.
Samolepky se často přidávají také jako přídavek k různým druhům zboží. Známé jsou sbírky u žvýkaček, či k sušenkám atd.
Novinkou v oblasti samolepek jsou samolepicí dekorace na stěny. Vyrábí se z vinylu a umožňují opakovaná aplikace. Narozdíl od běžných samolepek, které se sloupnutím znehodnotí, tyto obsahují tzv. „elastické lepidlo“, které umožňuje opakovaně lepit.


Canada Act

Canada Act byl zákon přijatý britským parlamentem, který završil proces patriace – přerušování ústavních a legislativních propojení mezi Velkou Británii a Kanadou a z toho plynoucího osamostatňování Kanady.


CER Rt.

CER Közép-Európai Vasúti Árufuvarozási, Kereskedelmi és Szolgáltató Zártkörűen Működő Részvénytársaság je maďarský dopravce, provozující nákladní železniční dopravu.
Společnost, která byla založena 19. srpna 2004 sídlí v Budapešti, ale svůj provozní závod má v Püspökladány.
Pro provoz svých vlaků společnost využívá lokomotivy pronajaté od MÁV.


Marie Gabriela Lažanská z Bukové

Marie Gabriela hraběnka Lažanská z Bukové, rozená jako Černínová z Chudenic byla česká šlechtična, abatyše pražského ústavu šlechtičen. Zasloužila se o barokní rozkvět západočeského města Manětín.
Jako osmnáctiletá se v roce 1707 vdala za mnohem staršího Václava Josefa Lažanského z Bukové. Z manželství se narodily 4 děti Maxmilián Václav, Karel Josef, Marie Anna a Marie Josefa, přesto toto manželství budí rozpaky: v roce 1711 prodal V. J. Lažanský své ženě celé manětínské panství za 180 tisíc zlatých, ponechal si předkupní právo, a přestěhoval se na Chříč, kde spravoval tamní panství. Když v roce 1715 Václav Josef na Chříči zemřel, zdědila celé chříčské panství Marie Gabriela se svými syny.
Rok po koupi panství celé město Manětín vyhořelo, částečně i zámek a Marie Gabriela se podílela na jeho obnově. Na podzim 1715 podepsala smlouvu s Petrem Brandlem o malbě obrazů pro kostely a Brandl se v Manětíně zdržel do října 1716.


Lichtenegg

Lichtenegg je obec v okrese Wiener Neustadt-Land v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousko. V roce 2005 zde žilo 1 077 obyvatel.
Lichteneeg se nachází v oblasti zvané Buckligen Welt, na jihozápadě Dolních Rakous. Rozloha obce je 35,99 km2. 48,83 procent této oblasti je zalesněno.


Matice cyrilometodějská

Matice cyrilometodějská s. r. o. je české vydavatelství a nakladatelství specializující se na křesťanskou literaturu a související literaturu faktu. Založeno bylo v 1993 a sídlí v Olomouci. Vydává konzervativně orientovaný katolický týdeník Světlo.


Alfa Romeo Giulietta

Alfa Romeo Giulietta byl sportovní a osobní automobil italské automobilky Alfa Romeo. Vyráběla se od roku 1954 jako kupé a od roku 1955 jako sedan. Do roku 1964 bylo vyrobeno 192 917 kusů. Design kupé vytvořil Bertone zatímco spider měl na svědomí Pininfarina. Design sedanu byl dílem inženýrů z Alfy Romeo. Nahradila typ 1900 a vystřídal jí model Giulia. Sedan měl místo až pro šest cestujícíh, pokud si řidič místo předních sedadel zvolil lavici. V roce 1977 prodávala automobilka typ Nuova Giulietta. Giulietta je zdrobnělina ženského jména Jůlie, znamená to tedy Jůlinka.


Skrewdriver

Skrewdriver byla anglická, původně punk-rocková, později neonacistická hudební skupina založená roku 1976 Ianem Stuartem Donaldsonem. Donaldson založil skupinu po jednom z koncertů Sex Pistols. Skupina hrála až do roku 1979 a byla znovu obnovena o pět let později roku 1982. Obnovený Skrewdriver už byla spojen s Donalsonem založenou neonacistickou organizací Blood and Honour. Skupina začala podporovat hnutí Rock Against Communism.


Dějiny Československa

Československo vzniklo 28. října 1918 rozpadem Rakousko-Uherska jako jeden z výsledků první světové války. Zaniklo 31. prosince 1992 rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky na dva nezávislé národní státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.
Přestože Češi a Slováci hovoří příbuznými jazyky, maji odlišnou kulturu a historickou zkušenost. Předkové Čechů a Slováků byli sjednoceni po období trvání Sámovy říše v sedmém století a později byli mezi lety 833 až 907 součástí Velkomoravské říše. České knížectví se v roce 895 odtrhlo od Velké Moravy. Ve druhé polovině 1. tisíciletí České knížectví obsadilo a ovládalo území západního Slovenska po dobu třiceti let. Maďaři během prvního století získali celé Slovensko, jež se stalo součástí Uherského království.
Kontakty mezi Čechy a Slováky se objevují na konci 14. století, když Slováci začali studovat na Pražské univerzitě. V 15. století na Slovensko vpadla husitská vojska a v 17. století na Slovensko prchají čeští protestanti. Mezi 15. a 18. stoletím učení Slováci používali spisovnou češtinu, slovenštinu a latinu. České země a Slovensko byli v letech 1436 – 1439, 1453 – 1457 a 1490 – 1918 sjednoceny v jednom státě, Habsburské monarchii.
Po vypuknutí války Češi a Slováci nestáli o to válčit na straně Německa a Rakousko-Uherska proti slovanským národům, Srbům a Rusům. Mnoho Čechů a Slováků, jež padlo do zajetí, přešlo na stranu států Dohody a vytvořilo československé legie. Tomáš Garrigue Masaryk odešel na západ, kde popagoval myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu.
V roce 1916 Tomáš Garrigue Masaryk společně s Edvardem Benešem a Milanem Štefánikem vytvořili československou národní radu. Masaryk ve Spojených státech, Štefánik ve Francii a Beneš v Británii usilovně pracovali na přesvěčení Dohody o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát.
Poté, co selhala tajná jednání mezi Dohodou a císařem Karlem I., Spojenci uznali Československou národní radu za nejvyšší orgán československého národa a jeho budoucí vládu.
Na začátku října 1918 nabídlo Německo a Rakousko-Uhersko mírová jednání. 18. října ve Spojených státech Masaryk učinil deklaraci nezávislosti československého národa. Masaryk trval na tom, že nový československý stát bude zahrnovat země Koruny české včetně území obývaném německou menšinou. 21. října němečtí a rakouští poslanci vyhlásili německo-rakouský stát. Po abdikaci Karla I. 11. listopadu, československé vojsko obsadilo Sudety.
Maďarsko se 1. listopadu 1918 odtrhlo od Rakousko-Uherska. Nová maďarská vláda se snažila udržet Slovensko. S pomocí Spojenců však československá vojska vytlačila maďarská vojska ze Slovenska.
Vznik Československa byl výsledkem dlouhého boje Čechů a Slováků proti Habsburské vládě a maďarizaci. Samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října 1918 Muži 28. října. Rakousko-Uherská vláda přistoupila 27. října na Wilsonových 14 bodů Andrássyho notou. Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu československého.
Souběžně v Ženevě vyjednávala delegace Národního výboru s československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině Martinskou deklarací. Národní výbor vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáždění následně slavnostně zvolilo Tomáše Garrigue Masaryka prvním prezidentem Československé republiky.
Sant Germainskou mírovou smlouvou, která byla podepsaná v září 1919, byl formálně uznán vznik svrchované Československé republiky. Podkarpatská Rus byla připojena k Československu Trianonskou mírovou smlouvou.
Československo bylo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla založena na ideji čechoslovenského národa. První prezidentem republiky byl Národním shromážděním zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš. Československou delegaci na pařížské mírové konferenci vedli Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíž území zahrnovalo historické zemí Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher.
První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byla čeština a slovenština. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráží na pařížské mírové konferenci v roce 1920.
Nástup Adolfa Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům požadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala dramaticky zhoršovat. Sudetoněmecká strana požadovala svého zástupce, Konráda Henleina ve vládě, což bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, již po anšlusu Rakouska své nároky ještě zvýšila.
Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.


Concerto Bohemia

Concerto Bohemia je hudební soutěž pro dětské a studentské orchestry a soubory, kterou organizuje Český Rozhlas ve spolupráci s Českou Televizí. Skládá se ze dvou kol. Posláním soutěže je podporovat mladou uměleckou generaci, přiblížit široké veřejnosti umění mladých talentovaných souborů a orchestrů a propagovat českou hudbu.
Účastníci soutěže se tohoto soutěžního kola zúčastní prostřednictvím vlastní demonahrávky, zaslané Českému Rozhlasu do předem daného termínu. Soutěžní repertoár je volitelný, přičemž může být určena povinná skladba. Výkony jsou anonymně hodnoceny porotou, která určí ty snímky, které postoupí do druhého kola.
Orchestry a soubory, které do tohoto kola postoupí, nahrají profesionální soutěžní nahrávky ve studiích Českého rozhlasu. V průběhu natáčení jsou povoleny pouze tři úpravy.
Rozhodnutí poroty je zveřejněno ve výsledkové listině, ve vysílání všech stanic ČRo, na internetových stránkách ČRo a v týdeníku Rozhlas. Odměnou vítězným orchestrům a souborům soutěže je vystoupení na Koncertě vítězů v paláci Žofín v listopadu téhož roku, vysílaného v přímém přenosu stanicí ČRo 3 - Vltava a později ze záznamu také programem ČT 2.
VÍTĚZNÉ ORCHESTRY A SOUBORU 17. ROČNÍKU SOUTĚŽE CONCERTO BOHEMIA V ROCE 2008 JSOU:
Comenius - smyčcový komorní orchestr Gymnázia J. Nerudy v Praze
Collegium instrumentalis - dechový soubor studentů Gymnázia J. Nerudy v Praze


Kit Fisto

Kit Fisto je původem Nautolan z Vodního světa. Kit do rady Jedi zasedl v roce 19 BBY po smrti Colemana Trebora. Kit byl bývalý padawan Mistra Yody. Kit Fisto si jako jediný dokázal vyrobit světelný meč fungující pod vodou. Pokusil se o to i Trebor, též vodní druh, ale nepovedlo se mu to. Kit Fisto se ověřil ve svých zkušenostech v bitvě na Geonosis, kde bylo přes 200 Jediů. Jeho šlahouny vyrůstající z hlavy jsou citlivé na pach a pot, proto rozeznal co nepřítel udělá.


Gabardén

Gabardén je hustá, většinou vlněná tkanina v képrové vazbě s poměrem osnovních a útkových nití 2:1. Toto složení je na tkanině viditelné jako jemná žebrovitá struktura.
Příze na gabardénové tkaniny se vyrábí převážně v jemnosti 20-25 tex, dvojmo skaná, ze směsi 55 % polyester / 45 % česaná merinová vlna. Tkanina obsahuje například 46 osnovních a 23 útkových nití na centimetr a 1 m2 váží 300 gramů.
Typický gabardén je jednobarevný, tedy barvený v kuse. Používá se nejčastěji na pláště, pánské obleky a kostýmy.
Gabardén se dá napodobit také jako pletenina. Na osnovních stávcích je to možné s atlasovou vazbou a na zátažných strojích s pomocí různých oboulícních vazeb vzniklých posunem jehelního lůžka.
Název gabardén pochází od francouzského modelového salonu Gabartin, který jako první začal vyrábět tento druh zboží.


Luboš Motl

Luboš Motl je český teoretický fyzik, zabývající se teorií superstrun, resp. obecnými problémy kvantové gravitace.
Motl vystudoval MFF UK a Rutgersovu univerzitu. Poté působil na Harvardově univerzitě jako odborný asistent. Od roku 2007 žije v Plzni. Je jedním z autorů tzv. Maticové teorie, dále se věnuje teorii twistorů, AdS/CFT korespondenci, smyčkové kvantové gravitaci a dalším tématům teoretické fyziky.
Luboš Motl do češtiny přeložil knihu Briana Greenea Elegantní vesmír, s Milošem Zahradníkem je spoluautorem učebnice Pěstujeme lineární algebru.
Často publikuje nejrůznější texty na webu, zejména na Neviditelném psu, je jedním z moderátorů usenetové diskusní skupiny sci.physics.strings. Je rovněž znám jako vášnivý účastník diskusí a flame warů pod články, v nichž propaguje konzervativní názory, politiku ODS a kritizuje poměry v ČR, levicovost a politickou korektnost; ostře odsoudil i stav české fyzikální výuky a vědy.
Luboš Motl píše poezii pod pseudonymem Lumo. Následuje ukázka ze sbírky Hrozen Lumových veršů publikované na webu: "Pohled do okna// Jedno slunné pondělí/ okénko jsem otevřel./ Za ním úsměv nádherný/ zrakem svým jsem rázem zřel.// Stovky lidí otvírají/ denně okno průhledné,/ občas se v něm pousmějí/ tváře trošku pohledné. [...]".


Vranov nad Topľou

Vranov nad Topľou je okresní město na východním Slovensku v Prešovském kraji. Má 23 109 obyvatel.
První archeologické nálezy pochází z doby Stěhování národů. Budoucí město Vranov nad Topľou bylo tehdy malou slovanskou osadou. Ve středověku osada těžila ze svojí výhodné polohy na trase obchodní stezky vedoucí z Prešova, rozvíjel se obchod a řemesla. Ve 14. století nastal skutečný rozvoj, osada se změnila v město. Městská práva Vranov získal před rokem 1363, vznikla městská samospráva a bylo mu povoleno i vybírat daně a konat trhy. V 16. století zde vznikla škola. Vdávala se ze na již nedochovaném hradě ve svých patnácti letech Alžběta Báthoryová.O dalších 300 let později, v 19. století však patřilo město do méně rozvinutých oblastí Horních Uher, lidé se odsud stěhovali za lepšími podmínkami. Na začátku století minulého, v roce 1903 sem byla zavedena železnice, o další tři roky později i elektřina a telefonní spojení. Po vzniku Československa patřilo k méně průmyslově rozvinutým městům, hlavní roli tu stále hrálo zemědělství. Změna přišla až po roce 1945, byla vybudována panelová sídliště a průmyslové závody.


Ján Lašák

Stal se slovenskou reprezentační brankářskou jedničkou. Dostal se také do reprezentačního výběru Slovenska na zimní olympijské hry 2006 v Turíně kde nakonec nastoupil pouze v zápase proti Lotyšsku a dostal v něm tři góly. Do ZOH 2006 odehrál za Slovensko 53 reprezentačních zápasů.
Ján Lašák je držitelem čtyř slovenských ocenění z ankety Zlatý puk v letech 2002–2005.


Murad V.

Murad V. byl osmanský sultán. Vládl pouze několik měsíců po sesazení Abdulazize.
Murada V. odvolal z důvodů jeho podlomeného duševního zdraví velký muftí. Jeho mentální zdraví narušily zejména vraždy Abdulazize, Hüsejna Avniho Pašy a dalších ministrů.
Dalších 28 let strávil v paláci Čiragan, kde v roce 1904 zemřel.


Ken Miles

Ken Miles byl americký automobilový závodník narozený ve Velké Británii. Ken Miles startoval především v kategorii sportovních vozů a v roce 1961 se neúspěšně pokoušel o účast v závodě Formule 1.
Miles z počátku závodil na motocyklech než za druhé světové války nastoupil do britské armády, kde byl seržantem tanku. Po skončení války závodil s vozy Bugatti, Alfa Romeo a Alvis v kategorii sportovních vozů. V té době se dostal do služeb Frazer Nash s motorem Ford V8.
V roce 1952 Milles opustil Velkou Británii a přesídlil do Los Angeles v Kalifornii. V roce 1953 zvítězil ve 14 závodech pořádaných SCCA s vozem dle vlastního projektu a konstrukce na podvozku vozu MG. Stejný základ použil i pro svůj další projekt , který uskutečnil v roce 1955 a nazval ho "Flying Shingle". Vůz slavil úspěch v SCCA v modifikované třídě F na západním pobřeží.
Pro rok 1957 spolu s Otto Zipperem zkonstruovali vůz Pooper za použití motoru a převodovky Porsche 550S které zasadili do rámu a šasi Cooper 56. První Pooper byl Cooper z 50 let poháněný motorem Porsche 356. Vůz dominoval sezónám 57 a 58 v SCCA na západním pobřeží, které řídil sám Ken Miles. Konstruktérské úspěchy přivedly Milese do týmu Shelby Cobra, kde se stal přímo klíčovým členem. On sám potom s vozem získal druhé místo v 500 km Bridgehampton v 1963.
V roce 1966 zvítězil v závodě na 24 hodin Daytony a 12 hodin Sebringu spolu s Lloydem Rubym a vozem Ford GT40. Testování vozu Ford J 17. srpna 1966 se mu stal osudným.
V roce 2001 byl Ken Miles uveden do síně slávy Motorsports Hall of Fame of America.


Půlnoc

Půlnoc neboli polovina noci je okamžik, ve kterém Slunce leží nejdále od zenitu. V pásu mezi polárními kruhy se Slunce v tento okamžik nachází pod horizontem, proto není vidět.
Vzhledem k pohybu Země kolem Slunce není doba mezi jednotlivými půlnocemi konstantní, ale v průběhu roku se mění. V praxi se používá ještě jeden okamžik, který se nazývá půlnocí. Je to 0.00 hodin místního slunečního času. Protože se místní sluneční čas může od místního času lišit a v průběhu roku se mění i délka slunečního dne, liší se více nebo méně i takto definovaná půlnoc od půlnoci skutečné.
Půlnoc tvoří hranici mezi kalendářními dny. Přesně o půlnoci se mění datum.
Protože je půlnoc hranicí mezi dny, lze čas půlnoci zapsat dvěma různými způsoby.
Tento způsob se používá v dopravě, kdy v jízdním řádu je dojezd o půlnoci vyznačen časem 24.00 hod. a odjezd o půlnoci je označen časem 0.00 hod.


Sienna Guillory

Sienna Tiggy Guillory je anglická divadelní a filmová herečka a bývalá modelka.


Royal League

Royal League je soutěž nejlepších fotbalových klubů z Dánska, Švédska a Norska. Založena byla v roce 2004. Do Royal League se kvalifikují první, druhý, třetí a čtvrtý tým dánské ligy, norské ligy a švédské ligy. V obou dosud odehraných ročnících triumfoval tým FC Kodaň.


Petaloudes - Údolí motýlů

Údolí motýlů, Petaloúdes, je úzké, asi 5 km dlouhé zelené údolí ve stejnojmenné správní oblasti, jež se nachází v severní části ostrova Rhodos, který patří do skupiny ostrovů nazývané Dodekanés neboli Dvanáctiostroví.
Údolí vytvořené potokem, který na rozdíl od řady jiných rhodských toků údajně nikdy nevysychá, bývá v měsících červenci a srpnu domovem tisíců motýlů druhu přástevník kostivalový, kteří se sem uchylují v době páření. Láká je sem zřejmě zlatavá pryskyřice stromů druhu ambroň východní, jež voní po vanilce. Množství motýlů v posledních letech citelně klesá, jelikož je z údolí vyhání neustálý proud návštěvníků, kteří je ruší. Pro zmíněné návštěvníky je přístupná asi 1 km dlouhá část údolí, jíž vede poznávací stezka. Na jejím horním konci se nachází venkovský kostelík Moní Panagías Kalópetras z roku 1782, odkud je nádherný výhled do kraje. Na dolním konci přístupné části se v bývalém mlýně nachází muzeum motýlů celého světa.
Správní oblast Petaloudes má rozlohu 89 150 km2 a žije zde přes 12 000 obyvatel. Zahrnuje vesnice Kremasti, Paradisi, Theologos, Damatria, Maritsa a Pastida. Správním sídlem je Kremasti.


Obvod obce s rozšířenou působností Židlochovice

Správní obvod rozšířené působnosti státní správy svěřené obci Židlochovice vznikl v dnešním rozsahu 1. ledna 2003. Leží v Jihomoravském kraji v jižní a jihovýchodní části okresu Brno-venkov.
Město Židlochovice je zároveň obcí s pověřeným obecním úřadem. Správní obvod rozšířené působnosti státní správy města Židlochovice se kryje se správním obvodem pověřeného obecního úřadu Židlochovice.
Dominantou obvodu je kopec Výhon, rozkládající se v katastrech Blučiny, Nosislavi a Židlochovic.


Postabortivní syndrom

Postabortivní syndrom je soubor příznaků a obtíží, které se u části žen dostavují po prodělaném potratu, ať už samovolném či uměle vyvolaném. Je považován za specifickou formu posttraumatické stresové poruchy.
PAS se vyznačuje jednak běžnými obecnými symptomy PTSP, jako jsou např. deprese, zvýšená konzumace alkoholu a drog, návaly úzkosti a zlosti, noční můry, psychotické stavy, poruchy sociálního chování a podobně, jednak má i specifičtější projevy. Mezi ty patří např. „výroční syndrom“, strach z neplodnosti či nadměrná touha znovu otěhotnět, vyhýbání se specifickým situacím a podnětům a úzkost z nich, poruchy příjmu potravy, problémy ve vztahu k vlastním dětem, psychosexuální poruchy či náhlé nekontorlované výbuchy pláče.
Pojem postabortivní syndrom je značně kontroverzní především v tom smyslu, že hraje významnou roli ve sporu o interrupce. Zatímco odpůrci interrupcí mají tendenci klást na něj velký důraz a s poukazy na něj odrazovat ženy od podstoupení tohoto zákroku, zastánci práva na interrupci pojem PAS v souvislosti s ní většinou bagatelizují a buďto popírají, že by existoval, či se jej snaží vysvětlit čistě jako pocit viny vnucený ženě k interrupci nepřátelským okolím, byť toto neplatí obecně.
Je značně obtížné zkoumat význam postinterrupčního syndromu, neboť jeho příznaky jsou z velké části shodné s příznaky ostatních PTSP a stejně jako u nich si dotčená osoba nemusí být vědoma původu svých obtíží. Navíc podle psychologů pracujících s ženami trpícími PAS problémy nemusí vůbec přijít bezprostředně, ale mnohem později. Studií zabývajících se touto problematikou zatím není mnoho, nejsou příliš průkazné a docházejí k protichůdným výsledkům.
Např. podle studie pracovníků Univerzity Johnse Hopkinse z Baltimoru není PAS významným problémem. Naproti tomu k opačnému výsledku došla Anne Nordal Broen,, jejíž práce navíc ukazuje na určité zásadní rozdíly mezi klasickým PAS a PIS.
Každopádně se zdá, že ve významné míře se PAS projevuje pouze u malé části žen podstoupivších interrupci. Může však u nich nabývat velmi drastických podob a dovést postiženou až k myšlence na sebevraždu.
Psychologové pracující s ženami postiženými PAS charakterizují určité skupiny žen, u nichž lze očekávat výskyt postinterrupčního syndromu s vyšší pravděpodobnostní. Jde především o ženy, které


Josef Lukl Hromádka

Josef Lukl Hromádka byl ve svých počátcích český protestantský filozof a pak zejména teolog, žák Karla Bartha a teologický interpret marxismu. Orientoval se mimo jiné na sociální problematiku.
Studoval ve Vídni, Basileji, Heidelbergu, Aberdeenu a Praze. Během pastorské činnosti usiloval o sjednocení luterské a reformované církve. Od roku 1920 přebírá profesuru na Husově teologické fakultě a angažuje se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. 1939 utíká před nacismem do USA, kde přednáší dialektickou teologii, po válce se vrací zpět. Jeho pozice po převratu v roce 1948 vyvolala rozporné reakce, protože se stavěl proti slepému antikomunismu a zastával distancovanou kritickou solidaritu s československým státem. Angažoval se v ekumenickém a mírovém hnutí. Za tuto svou činnost byl nositelem Leninovy ceny míru.


Separace proměnných

V matematice se jako separace promenných označuje metoda vedoucí k řešení obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic, které je možné zapsat takovým způsobem, aby se dvojice proměnných vyskytujících se v rovnici nacházely na opačných stranách rovnice.
Separaci proměnných nelze provést u všech diferenciálních rovnic. Rovnice, u kterých lze provést separaci proměnných, bývají označovány jako separabilní.


Bedřich Hrozný

Prof. PhDr. Bedřich Hrozný byl český jazykovědec, orientalista, který rozluštil chetitský jazyk a položil základy samostatného oboru chetitologie.
Bedřich Hrozný se narodil v Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, středoškolská studia dokončil na gymnáziu v Kolíně, kdy se naučil základům hebrejštiny a arabštiny. Ve svých studiích pokračoval na bohoslovecké fakultě vídeňské univerzity. Brzy však přestoupil na fakultu filosofickou, na níž se věnoval zejména orientálním jazykům, především asyrštině, aramejštině, etiopštině, sanskrtu a sumerštině. Pozornost věnoval rovněž studiu klínového písma, které bylo ve třetím až prvním tisíciletí před n. l. rozšířeno po celém území Mezopotámie, stejně jako v Malé Asii a Persii, a jímž byly zaznamenány písemné projevy starověkých Sumerů, Akkadů, Peršanů i Chetitů. Orientalistiku studoval ještě na Berlínské univerzitě.
V roce 1904 odjel s prof. Selinem do Turecka, Sýrie, Palestiny a Egypta, kde se podílel na překladech klínopisných textů. Po návratu do Vídně pracoval B. Hrozný v Univerzitní knihovně, kde roku 1909 získal definitivu. V tomto roce se i oženil.
V roce 1906 byl v Malé Asii německou expedicí objeven velký archív chetitských králů, který obsahoval množství hliněných tabulek popsaných již známým klínovým písmem, ale neznámou řečí, která vzdorovala mnoha badatelům. Bedřich Hrozný uprostřed první světové války předložil rozluštění tohoto problému současně s prvním stručným nárysem mluvnice tohoto jazyka, jímž byl, jak se ukázalo, jazyk chetitský. Kromě toho Hrozný zjistil, že chetitština patří ke skupině tzv. indoevropských jazyků, a je tedy příbuzná s řečtinou, latinou, indickými jazyky apod.
Po vzniku Československa byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na pražské univerzitě.
Roku 1924 získal peníze na první českou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu téhož roku začaly výkopy. Později kopal na pahorku Tell Erfád, kde vykopal pozůstatky řeckých staveb, velké množství keramiky, terakotových sošek.
V roce 1925 se Hroznému na další expedici podařilo při vykopávkách v Malé Asii objevit asi 1000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem a obsahujících smlouvy a dopisy asyrských kupců. Je zajímavé, že jelikož chtěl kopat i v okolí kopce Kültepe, musel odkoupit přilehlou louku, jako majitele této louky nechal zapsat Československý stát. Při těchto vykopávkách bylo nalezeno chetitské město Kaneš. V listopadu 1925 se Hrozný musel vrátit do Československa.
V roce 1929 založil Orientální archiv. Hrozný přednášel na řadě univerzit a jeho přednášky byly velice úspěšné.
Roku 1939 měl možnost emigrovat, ale to odmítl; v téže době byl zvolen rektorem Karlovy univerzity. Roku 1940 mu bylo nabídnuto místo na ministerstvu školství, které také odmítl.
V roce 1947 obdržel Státní cenu a 12. listopadu 1952 byl jmenován členem nově založené Československé akademie věd.
Pochován byl v Lysé nad Labem na evangelickém hřbitově. Po jeho zrušení byly jeho ostatky přeneseny na obecní hřbitov. Jeho původní náhrobní obelisk nyní stojí v areálu Evangelického sboru.
Vědecká činnost B. Hrozného byla neobyčejně rozsáhlá a všestranná. Jeho první vědecká práce vyšla již v roce 1902 a celý seznam jeho vědeckých prací obsahuje přes 200 titulů. Ve svých pracích, které psal česky, německy, francouzsky a anglicky, se věnoval především Malé Asii a starověké Mezopotámii, zabýval se však také i starověkým Egyptem, Krétou a Indií.
V jeho rodišti Lysé nad Labem bylo roku 1951 zřízeno Muzeum Bedřicha Hrozného, v němž je dnes stálá expozice Život a dílo Bedřicha Hrozného s mnoha vzácnými a zajímavými sbírkovými předměty.


Arthur Cecil Pigou

Arthur Cecil Pigou byl anglický ekonom, žák a nástupce Alfreda Marshalla. V letech 1908 - 1943 byl profesorem politické ekonomie na univerzitě v Cambridge.
Jeho hlavním přínosem je rozvoj ekonomie blahobytu. Poukazuje na nedostatek tržního systému, který sice optimálně alokuje zdroje, ale nemusí zajišťovat maximální blahobyt společnosti. Společenský blahobyt je nejčastěji definován jako součet blahobytu všech jedinců. Tento blahobyt se maximalizuje, pokud blahobyt jednoho nemůže být zvýšen, aniž by se zároveň nesnížil blahobyt druhého.
Ačkoli byl Pigou zastánce liberalismu, obhajuje zároveň potřebu státních zásahů při řešení tzv. externalit. Navrhoval soustavu daní a subvencí, která má uvádět motivace soukromých subjektů do souladu s požadavkem společenské efektivnosti. S jiným řešením problému externalit přišel v roce 1960 Ronald H. Coase.


Porto Recanati

Porto Recanati je italská obec na pobřeží Jaderského moře v oblasti Marche, provincii Macerata.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:9500 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:500 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:100 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Aigisthos

Aigisthos - je v řecké mytologii syn mykénského krále Thyesta a vrah pozdějšího mykénského krále Agamemnona.
Aigisthos je děsivá tragická postava řeckých mýtů, muž, pro kterého se jen těžko hledají slova porozumění. Jeho život je plný násilí, a to vlastního, ale také jeho předků.
Jeho předkem byl Tantalos, který proslul tím, že svého syna Pelopa zabil, rozčtvrtil, uvařil a předložil jako pokrm na hostině bohů. Chtěl své hosty jenom vyzkoušet, jsou-li opravdu tak vševědoucí, že poznají, co je jim nabídnuto k snědku. Poznali a Tantalos neušel spravedlivému trestu, navěky trpí v podsvětí Tantalova muka. Jeho syna Pelopa však bohové znovu oživili.
Pelops měl syny jménem Átreus a Thyestés. Celý život se přetahovali o vládu v Mykénách a žádný prostředek jim nebyl dost.
Thyestés svedl bratrovu manželku Áeropé, aby mu pomohla k trůnu, Átreus ho podfoukl, trůnu se zmocnil a Thyesta vyhnal. Ten s sebou vzal Átreova syna Pleisthena, vychoval ho a později ho přivedl do Mykén, aby zabil svého otce. Stalo se ale, že Átreus zabil mladíka a teprve dodatečně v něm poznal svého syna. Aby se pomstil svému bratru, nalákal Thyesta do Mykén a předložil mu k uvítání příšerné hody: zabil jeho tři syny a předložil mu je na mísách. Bohové pomohli zničenému Thyestovi uprchnout.
Átreus ho dal hledat, ale našel jenom jeho posledního syna Aigistha, přivedl ho do Mykén a vychoval ho společně se svými syny Agamemnónem a Meneláem. Ti později Thyesta vypátrali, přivedli ho do Mykén a uvrhli do vězení. Átreus poručil Aigisthovi, aby svého otce zabil. Jenže vězněný Thyestés svého syna poznal a běh osudu se opět změnil: mladý Aigisthos naopak probodl mečem svého strýce Átrea.
Potom se Thyestés a Aigisthos zmocnili vlády nad Mykénami. Átreovi synové Agamemnón a Meneláos museli uprchnout a našli si útočiště u spartského krále Tyndarea. Agamemnón se však po několika letech vrátil a zabil Thyesta. Stal se mykénským králem, budoval silné království a na určitý čas se i smířil s vrahem svého otce, Aigisthem. Ten se však nikdy nerozloučil s myšlenkami na pomstu.
Poté Agamemnón, který toužil po válečné slávě, zorganizoval velké řecké vojsko, které vytáhlo proti Tróji, aby dovedli zpět krásnou Helenu, manželku Meneláa. Unesl ji Paris, syn trojského krále Priama. Válka trvala dlouhých deset let, nakonec však přinesla Řekům vítězství a Tróji totální zkázu.
Aigisthos se války nezúčastnil. Naopak - navštěvoval opuštěnou královu manželku Klytaimnéstru a sváděl ji tak dlouho, až mu podlehla. Spolu pak zosnovali plán, jak se krále zbavit. Když se Agamemnón vracel z války, dal manželce smluvenou zprávu o svém návratu. Aigisthos ho uvítal a uspořádal velkou hostinu na jeho počest, ale v průběhu hodování znamením přivolal dvanáct najatých vrahů, kteří Agamemnona a jeho druhy přímo u stolu zabili. Aigisthos nechal krále spěšně pohřbít a hned se prohlásil mykénským králem.
Mykénský lid mu nikdy ten strašný skutek neodpustil. Aigisthova krutá vláda trvala však jenom sedm let, poté se vrátil Agamemnonův syn Orestés. Nepoznán se dostal do hradu a otcova vraha Aigistha i zrádnou matku Klytaimnéstru probodl mečem.
Tato krvavá historie zajímala antické i novodobé autory, žádný z nich však Aigisthovi neprojevil ani známku porozumění.
Homér ho nazval záludným zrádcem, jiní ho nazývali tím, který „Mykény bohaté zlatem“ proměnil v „Mykény zbrocené krví“.


Železniční trať Praha - Rakovník

Železniční trať Praha – Kladno – Rakovník je převážně tvořena tratí bývalé Buštěhradské dráhy, která v úseku Praha - Kladno vedla z velké části ve stopě bývalé lánské koněspřežky. Charakterem území, kterým vede, a charakterem provozu lze považovat za typickou příměstskou železnici.
Předchůdcem trati byla v úseku Bruska – Kladno – Stochov od roku 1830 Lánská koněspřežka, historicky druhá veřejná železnice v kontinentální Evropě, o rozchodu kolejí 1120 mm. Roku 1846 obdržel kníže Karel Egon II. z Fürstenberka, majitel lánských lesů, padesátileté císařské privilegium pro stavbu odbočné trati k buštěhradským dolům a při té příležitosti požádal o povolení přestavět stávající dráhu na parní pohon a na normální rozchod a napojit ji v Praze na podmokelskou Státní dráhu. V důsledku revoluce roku 1848 byl projekt odložen. Kladenské uhelné těžařstvo prosazovalo raději dráhu z Kladna do Kralup. Teprve 20. listopadu 1855 získala koncesi pro provoz pražsko-lánské koněspřežky „Buštěhradská železniční společnost“, v níž byly kapitálově zastoupené těžařské společnosti, a Fürstenberk byl donucen postavit i trať do Kralup. Roku 1863 byla dráha přestavěna na normální rozchod a parní provoz a roku 1866 prodloužena přes tunel ve Stromovce na nádraží Bubny. Od této přestavby se trati říkalo Buštěhradská dráha. Zestátněna byla roku 1923.
Po mnoho let byl úsek Praha – Kladno ve veřejném jízdním řádu součástí tratě číslo 12, později 120, v trase Praha – Kladno – Žatec – Chomutov. Od 9. prosince 2007 byl úsek Kladno – Chomutov převeden k trati 124 a naopak dosavadní úsek trati 124 Kladno – Rakovník byl připojen k trati 120. Současně byl od prosince 2007 v jízdním řádu úsek Praha – Kladno označen jako linka S5 systému Esko.
V současnosti je tato trať využívaná hlavně pro osobní dopravu mezi největším městem Středočeského kraje Kladnem a Prahou a pro spojení Rakovníka s Kladnem.
V současnosti již probíhá příprava dlouho diskutovaného záměru modernizace této trati známého jako PRaK či modernizace železnice Praha-Kladno s odbočkou na letiště Ruzyně.


Valle Spluga

Valle Spluga je alpské údolí v severní Itálii, v provincii Sondrio. Táhne se v délce 30 km od sedla Passo dello Spluga na italsko-švýcarských hranicích, směrem na jih až k městu Chiavenna. Odděluje od sebe horskou skupinu Platta a Tessinské Alpy. Údolím protéká řeka Liro, která u Chiavenny ústí do řeky Mera. Ve Valle Spluga se nacházejí tři obce: San Giacomo Filippo, Campodolcino a Madesimo.


Brázdicí stroj B 70 E

V poválečných obdobích patřily brázdicí stroje k významným mechanizačním prostředkům. Mezi nejznámější brázdicí stroje patřil B 70 E tehdy československé výroby.
Hlavním účelem stroje bylo vytvořit v celistvé uhelné mase brázdu, aby se uhlí snadněji vydobylo ruční nebo trhací prací. Uhlí se i nadále nakládalo ručně lopatami na hřeblový dopravník. Stroj se pohyboval podél uhelné stěny buď přímo po počvě, nebo ve vyšší poloze po hřeblovém dopravníku, když bylo třeba řezat brázdu co nejblíže u stropu sloje. Pracovním nástrojem bylo rameno s nekonečným brázdicím řetězem, v němž byly upnuty nože vykonávající vlastní řez.


Hlavová stanice

Pokud je do hlavové stanice zaústěno více tratí, pak představují úvrať. V hantýrce se nazývají "šturcové" nádraží.


Aplikační software

Aplikační software je v informatice veškeré programové vybavení počítače, které je určeno pro přímou interakci s uživatelem. Účelem aplikačního software je zpracování a řešení konkrétního problému uživatele. Pro interakci s uživatelem má v počítači typicky grafické nebo textové rozhraní.
Aplikace se může skládat z několika programů, případně je několik aplikací spojeno do skupiny, kterou označujeme jako aplikační balíky, mezi které patří například kancelářské balíky OpenOffice.org a Microsoft Office.
Do skupiny aplikačního software nepatří programy, které s uživatelem přímo nekomunikují.
Aplikační software můžeme rozdělit do různých skupin. Některé aplikace mohou patřit i do více skupin a skupiny se mohou překrývat, protože rozdělení nemusí být jednoznačné:


Zevar

Zevar je rod jednoděložných rostlin z čeledi zevarovité. Čeleď zevarovité obsahuje pouze 1 rod: zevar.
Jedná se o vytrvalé rostliny s oddenky, zpravidla vodní nebo bažinné, většinou zakořeněné v zemi, výjimečně i plovoucí. Listy jsou vzpřímené nad vodou nebo i plovoucí. Jsou jednoduché, střídavé, přisedlé, uspořádané do 2 řad. Čepele jsou celistvé, čárkovité, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou ve složených květenstvích, hustých kulovitých hlávkách, hlávky uspořádány do hroznu nebo laty. Jedná se o jednodomé rostliny, květy jsou jednopohlavné, oddělené do zvláštních částí květenství, dole jsou hlávky samičí, nahoře samčí. Okvětí je šupinovité, volné, v 1-2 přeslenech. Okvětních lístků 3-4, vzácněji 1-6. Samčí květy obsahují 3 tyčinky, vzácněji 1-6 tyčinek, nejsou srostlé s okvětím ani navzájem nebo jsou nitky na bázi v různé délce srostlé. Pyl se šíří pomocí větru. V samičích květech je gyneceum složené z 1-2 plodolistů, monomerické nebo synkarpní. Semeník je svrchní. Plod je dužnatý či suchý, nepukavý, jedná se peckovici s 1 peckou nebo oříšek.
Je známo asi 20 druhů, které jsou rozšířeny v chladném a mírném pásu severní polokoule, jihovýchodní Austrálii a na Novém Zélandě, v tropech jen málo: Borneo, Nová Guinea.
V ČR můžeme v současné době potkat 3 druhy z rodu zevar, + 1 druh je považován v ČR za vyhynulý. Zevar vzpřímený má hlávky rozmístěny nejen na hlavní ose, ale i na postranních větvičkách. Je to značně variabilní druh, je rozlišováno několik poddruhů. Zevar jednoduchý má hlávky pouze na hlavní ose. Oba druhy rostou poměrně hojně od nížin po nižší horské polohy a vytvářejí často monodominantní porosty v mělkých vodách. Zevar nejmenší je velmi vzácný a silně ohrožený druh rostoucí v rašelinných tůňkách. Zevar úzkolistý se kdysi vyskytoval v Plešném a Černém jezeru na Šumavě, dnes je v ČR vyhynulý.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Adobe After Effects

Adobe After Effects je počítačový program softwarové firmy Adobe Systems pro tvorbu speciálních filmových efektů. Společně s Adobe Premiere představují nejpoužívanější dvojici programů pro tvorbu profesionálních filmů. After Effects zvládne jak základní úlohy jako je přebarvení obrazu, zvýšení gammy apod. tak i pokročilé funkce jako je práce hloubkou obrazu. Adobe After Effects lze dovybavit různými pluginy pro využití dalších efektů. V kombinaci s After Effects se také často používá 3D Studio MAX pro tvorbu realistických trojrozměrných objektů, které se pak vnáší do scény.


Jozef Markuš

Rodina Jozefa Markuše se spolu s dalšími slovenskými rodinami z okolí Nyíregyházi přestěhovala v dubnu 1947 do Horní Seče v rámci výměny obyvatelstva mezi Slovenskem a Maďarskem.
Jozef Markuš vystudoval Střední zemědelskou školu technickou v Zlatých Moravcích. Vysokoškolské studium absolvoval na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě, studijní odbor ekonomika zemědělství. V letech 1985 až 1989 působil v ekonomickém a prognostickém ústavu Slovenské akademie věd.
Od prosince 1989 byl aktivní v politice jako první místopředseda vlády národního porozumění. Od srpna 1990 je předsedou Matice slovenské.


Kyborg

Kyborg je složenina slov kybernetický organismus a představuje živou bytost obohacenou o mechanické či elektronické součástky, kyberneticky řízený organismus. Tyto součástky jsou obvykle nesnímatelné a jejich montáž nebo demontáž se provádí formou chirurgického zákroku. U kyborga je tedy vždy přítomna organická část těla zastávající nezbytnou životní funkci, mysl-vůle jí však je vnucena uměle.
Naproti tomu opačný pól je živá-přírodní bytost-mysl s uměle upraveným tělem, např. obohaceným o mechanické či elektronické součástky, ze kterého v extrémním případě mohl zůstat i jen mozek, ale stále považovaná za člověka.


Stará Kovárna aneb konec punku v Čechách

Stará Kovárna aneb konec punku v Čechách je album nahráné členy kapely Tři sestry Lou Fanánek Hagenem a Františkem Sahulou. I když Tři sestry toto album uvádějí ve své diskografii, není to řadové album. Bylo spíš nahráno jako vzpomínka na punkové mládí..
Natočeno v květnu a červnu 1994 ve studiu Propast Zvuková režie: P. Ackermann a V. Papež, Míchačka: P. Ackermann, Bouračka: Hagen, Papež a Pešout
Produkce: Fr. Moravec a Lou Fanánek Hagen, Foto: Tomáš Choura 1994, Obal: František Sahula jr. 1994


Galatie

Galatie byla ve starověku vnitrozemské území, rozkládající se v hornaté centrální Anatolii, které je dnes součástí Turecka. Keltové, pro něž Helénové užívali jména Galatové, se na počátku 3. století př. n. l. zmocnili východní poloviny Frýgie, kterou osídlili a vytvořili místní vládnoucí vrstvu. Tato oblast byla proto od oněch dob nazývána Galatií, případně „Galií Východu“.
Galatie hraničila na severu s Bithýnií a Paflagonií, na východě s Pontem, na jihu s Kappadokií a Lykáonií a na západě s Frýgii. Země se nacházela na velké maloasijské centrální plošině, jejíž nadmořská výška kolísá mezi 600 až 1000 metry, a skládala se ze dvou oblastí, oddělených řekou Halys. Menší východní region obtéká Halys, zatímco větší západní území je odvodňováno převážně řekou Sangarios a jejími přítoky. Na severu Galatie se rozprostírají planiny s poměrně dobře obdělávatelnou půdou, jež sahají až k holým svahům Paflagonských hor na severu. Většinu zbývajícího teritoria Galatie však představují bezútěšné a neúrodné vysočiny, jež protínají drobné vodní toky, a směrem k jezeru Tuz Gölü na jihu pozvolna přecházejí v rozlehlou bezlesou rovinu. Tyto vysočiny nejsou příliš vhodné k provozování zemědělství a umožňují pouze pastevectví velkých stád ovcí a koz. Klimatické podmínky jsou velice extrémní, jelikož tuhé mrazivé zimy se střídají s velmi horkými léty. Roční úhrny srážek jsou zde nejnižší v celé Anatolii. Města se zde vyskytují jen řídce a ve značné vzdálenosti od sebe. Nejvýznamnějším střediskem antické Galatie byla Ancyra, nynější hlavní město Turecka.
Ve druhé polovině 4. století př. n. l. pronikli Keltové do nitra Balkánského poloostrova, nicméně jejich vpád byl odražen, načež byli zatlačeni za Dunaj. O dvě generace později, zhruba kolem roku 280 př. n. l., se Keltové opět vypravili na jih. V roce 279 př. n. l. se ohromná masa těchto barbarů rozdělila na dvě části. První pod vedením náčelníka Brenna napadla Makedonii a po vítězství nad Ptolemaiem Keraunem tuto zemi zcela zpustošila. Galatové poté udeřili na Řecko, kde způsobili veliké zděšení. Teprve v roce 278 př. n. l. byla jejich invaze zastavena u Delf a konečně v následujícím roce je Antigonos II. Gonatás rozdrtil na Helléspontu. Druhá skupina Keltů vedená náčelníky Leonnoriem a Lutariem si mezitím podrobila Thrákii a vydrancovala četná řecká města na pobřeží včetně Byzantia a Lýsimacheie. Patrně v roce 278 nebo 277 př. n. l. se tito Keltové, čítající asi 10 000 bojovníků a stejný počet žen a dětí, přeplavili do Malé Asie, kam je pozval bithýnský král Níkomédés I. Ten využil Galatů jako žoldnéřů nejprve v dynastickém boji proti svému bratrovi, uzurpátorovi Zipoetovi, a po jeho porážce je Níkomédés přiměl k účasti na konfliktu se seleukovskou říší. Řada seleukovských spojenců padla pak za oběť řádění těchto barbarů. Seleukovský král Antiochos I. se ale rozhodl obnovit svoji otřesenou hegemonii v Malé Asii a v roce 275 př. n. l. svedl s Galaty tzv. bitvu slonů. Početně silnější barbaři byli v tomto střetnutí přemoženi díky nasazení ohromného množství hrozivých válečných slonů.
Po této pohromě hrozilo Galatům úplné vyhlazení, ovšem Níkomédés a Antiochos uzavřeli v témže roce smír, načež byla barbarům přidělena k usídlení severovýchodní část Frýgie. Nově příchozími soukmenovci z Evropy posílení Galatové poté podpořili pontského krále Mithridata I. v jeho boji s ptolemaiovským vojskem, za což od něho získali západní Kappadokii. Ve vnitrozemí Anatolie tak vzniklo rozsáhlé keltské teritorium, jež bylo od tohoto okamžiku zváno Galatií. V dalších desetiletích sužovali Galatové západní polovinu Malé Asie a plenili zemi jako spojenci nebo častěji jako žoldnéři ve službách různých soupeřících helénistických králů. K tomu jim napomáhala zvláště ústřední poloha jejich území, které představovalo ideální základnu k nájezdům do okolních krajin. Galatové se tak ukázali být trvalým zdrojem neklidu v regionu. Ve třicátých letech 3. století př. n. l. podpořili Antiocha Hieraxe, odpadlého seleukovského prince, ovládajícího Malou Asii. Hierax se pokusil zdolat pergamského krále Attala I., jenž však někdy kolem roku 232 př. n. l. uštědřil Galatům sérii vážných porážek, čímž je přinutil k poslušnosti. Na počest svého vítězství nad barbary nechal Attalos zhotovit v Pergamu řadu uměleckých děl a staveb oslavujících jeho triumf. Jedním z těchto děl byla socha Umírající Gal.
Vnitřní uspořádání galatské společnosti a státu popsal ve svém díle řecký zeměpisec Strabón. Galatové se i v Asii sdružovali podle své kmenové příslušnosti a jejich území bylo proto rozděleno na tři části: střední Galatie náležela kmeni Tektoságů, jejichž hlavním centrem byla Ancyra. Okolí západněji ležícího města Pessinus, jež bylo střediskem kultu bohyně Kybelé, osídlili Tolistobogiové. Trokmové kontrolovali okolí města Tavium na východě. Území každého z kmenů se členilo do čtyř tetrarchií, jež spravovali náčelníci spolu s jim podřízenými soudci a veliteli. Moc tetrarchů byla takřka neomezená s výjimkou hrdelních zločinů, které byly souzeny před radou 300 stařešinů vybíraných ze všech dvanácti tetrarchií. Jednání tohoto shromáždění se konala v posvátném dubovém háji zvaném Drynemeton, který se nacházel zhruba třicet kilometrů jihozápadně od Ancyry.
Vlastní populace Galatie neměla ryze keltský původ. Před příchodem Keltů byla západní Galatie obývaná Frygy, zatímco na východě žili Kappadokové a jiné domorodé národy. Původní obyvatelstvo představovalo většinu venkovské populace a téměř veškeré obyvatele měst. Místním lidem byla ponechána držba dvou třetin půdy, z níž museli odvádět část produkce svým keltským pánům, kterým patřila zbývající jedna třetina. Rovněž veškerý obchod a řemeslná výroba spočívaly v rukou domorodců. Z hlediska okolního světa byli ztotožňováni se svými vládci a byli tudíž nazýváni „Galatové“. Galatští otroci, s nimiž se čile obchodovalo na antických tržištích, se rekrutovali výhradně z tohoto porobeného obyvatelstva. Keltští dobyvatelé, jejichž počet byl poměrně zanedbatelný, tvořili třídu vojenské aristokracie. Ta se nezdržovala ve městech, nýbrž sídlila v hrazených vesnicích, kde se ve svých pevnostech a v obklopení soukmenovců zdržovali náčelníci. Galatové byli výteční válečníci, respektovaní jak svými řeckými nepřáteli, tak později Římany. Často byli najímáni jako žoldnéři a leckdy se na obou stranách účastnili četných bitev období helénismu. V důsledku pozdějšího poklesu bojovnosti Keltů nastalo jejich postupné splynutí s původními obyvateli a přijetí místního náboženství.
K prvnímu kontaktu mezi Galaty a Římany došlo během syrské války na počátku 2. století př. n. l. Galatové, kteří po Attalově smrti v roce 197 př. n. l. obnovili své ničivé útoky do Anatolie, se tohoto konfliktu zúčastnili jako spojenci Antiocha III., posledního seleukovského krále, usilujícího o obnovení kontroly nad Malou Asií. Po římském vítězství v bitvě u Magnésie však Gnaeus Manlius Vulso podnikl válečné tažení, jež v roce 189 př. n. l. zlomilo odpor Galatů. Jejich vojenská moc od tohoto okamžiku nepřetržitě upadala. V první polovině 1. století př. n. l. se Galatie zmocnil pontský král Mithridatés VI. Během Lucullových a Pompeiových kampaní proti Mithridatovi osvědčili Galatové svoji loajalitu vůči Římanům, pročež byla Galatie v roce 64 př. n. l. uznána za klientský stát Říma. Někdejší státní zřízení bylo nahrazeno ustavením společné vlády tří náčelníků. Nicméně ani toto uspořádání dlouho nevydrželo, neboť jeden z těchto náčelníků jménem Déiotaros, jenž byl současníkem Julia Caesara, se učinil pánem celé země, pročež byl Římany formálně uznán za galatského krále. Po zavraždění třetího krále Amynta v roce 25 př. n. l. byla Galatie začleněna Augustem do římské říše jako jedna z jejích provincií. Poblíž Ancyry byl v této době vybudován chrám zasvěcený Augustovi, na jehož stěnách se nám dochovala značná část díla Res Gestae Divi Augusti. Někdy po roce 70 byla Galatie sloučena s Kappadokií v jediný velký správní celek, který přetrval do roku 117, kdy byly tyto země opět rozděleny. Za Diocletiana byla kolem roku 295 z Galatie vyčleněna další, jižněji položená provincie. Během administrativní reorganizace mezi léty 386 až 395 byla Galatie rozčleněna, čímž vznikly dvě nové provincie – Galatia Prima a Galatia Salutaris.
Třebaže se jednalo o jednu z ekonomicky nejvíce stagnujících částí říše, jen málokterá provincie projevovala vůči Římu tak vysokou míru oddanosti jako Galatie. Pro zdejší obyvatelstvo bylo charakteristické praktikování římsko-keltského polyteismu, příznačného pro všechna keltská území. V 1. století se Galatie stala jedním z raných center křesťanství. Pravděpodobně kolem roku 55 navštívil tuto zemi apoštol Pavel, jenž místním křesťanským komunitám adresoval List Galatským. Nejpozději od konce 2. století se v galatských městech a posléze i na venkově začalo šířit užívání řečtiny a řecká kultura. Ovšem až ve 4. nebo 5. století, po přesunu ústředí vlády na východ římské říše, prostoupila řecká civilizace ve své křesťanské formě celou Galatií. Přesto ještě svatý Jeroným napsal na konci 4. století, že Galatové z Ancyry mluví stejnou řečí jako Treverové z Trevíru. Pořečtění Galatie zavdalo Francisi Baconovi a jiným renesančním spisovatelům podnět k užití nepřesného označení Gallo-Graeci, případně Gallo-Graecia. V následujících staletích tvořila Galatie strategicky důležitou součást byzantské říše. Po porážce Byzantinců v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 se normanský žoldnéř Roussel de Bailleul pokusil vzkřísit nezávislost Galatie. Brzy nato ale toto území zaplavili seldžučtí Turci, což přivodilo zánik zdejší pozoruhodné syntézy řecké a keltské kultury.


Sovětské raketoplány

Sovětské raketoplány, s výjimkou Buranu řada nerealizovaných projektů stavby raketoplánu v Sovětském svazu. Ani Buran sovětské kosmonauty do vesmíru nedopravil.
První plány na stavbu a využití dopravního prostředku odlišného od rakety pochází z roku 1958. Tehdy Ministerstvo obrany SSSR předložilo plány rozvoje Rudé armády, a součástí plánu byl také projekt Kosmoljotu. Mělo to být vojenské letadlo, schopné letět do výšky 60 km rychlostí 10 M. Ve stejné době konstrukční kancelář NPO Vladimíra Mjasiščeva navrhla projekt kosmické kabiny s křídly, která měla do vesmíru dopravovat sovětské kosmonauty..
Pod vedením konstrukční kanceláře OKB-1, kterou řídil Sergej Koroljov, vytvořily další podřízené kanceláře OKB-23 a OKB-256 od roku 1959 další projekty tohoto zaměření, ovšem brzy byly zrušeny. V roce 1960 v této oblasti začala pracovat nová konstrukční kancelář OKB-52 Vladimíra Čeloměje. Jejich projekt byl realizován v podobě makety MP-1.
Jednalo se o několikamístnou okřídlenou kosmickou kabinu. Měla být schopná přiblížit se na orbitální dráze k družicím USA a eventuelně je i zlikvidovat. Zkušební let byl odstartován 27. prosince 1961 z kosmodromu Kapustin Jar, maketu vynesla k suborbitálnímu letu raketa R-12. Letěla 1760 km s maximální výškou 406 km. Druhý zkušební let byl proveden v březnu 1983. Pak byly zkonstruovány nové prototypy R-1 a R-2, projekt byl však v roce 1964 zrušen.
V roce 1965 byly pověřeny konstrukční kanceláře OKB-155 vedené Mikojanem Arťjomem a další vedené Pavlem Suchojem, aby v projektování pokračovaly. Pavel Suchoj připravil projekt Spiral Jednalo se o dvoustupňový raketoplán, přičemž prvním stupněm bylo letadlo, na jehož hřbetě byl vlastní raketoplán. I jeho hlavním úkolem bylo ničit americké družice. Na rozpracování projektu pokračoval až do své smrti Koroljov. Z finančních důvodů byl v roce 1969 celý projekt zastaven. O tři roky byl konstruktérem Gluškem upraven, přejmenován na Projekt 105.11 a bylo provedeno jeho osm zkoušek ve vesmíru. V roce 1978 byl projekt ukončen podruhé..
Po úmrtí Koroljova převzal jeho OKB-1 Valentin Gluško a začal v roce 1974 mj.projektovat nový raketoplán, nazvaný Gluškoljot či podle vedoucího inženýra projektu Trufanova Trufoplán. Podle projektu měl být stroj ve tvaru kužele, který by po absolvovaném letu přistával s pomocí padáku na lyžích a v poslední fázi pomocí raketových motorků. Projekt byl inspirován plány výsazování lehkých tanků. Dopravu na oběžnou dráhiu měla obstarat raketa Proton. I tento projekt byl v květnu roku 1976 pozastaven, protože přednost byla dána projektu raketoplánu Buran.
Konstruktér Čeloměj navrhl na přelomu let 1978/1979 Leonidu Brežněvovi, že zkonstruuje alternativní raketoplán k tehdy připravovanému Buranu. Přestože s návrhem neuspěl, rozhodl se jej v jím řízeném konstrukčním středisku OKB-52 postavit tajně. Využil části jim připravovaných projektů Almaz, MP-1, M12 a za jeden měsíc prototyp v světle zeleném nátěru s rudými hvězdami vyrobil. Ač se ministrovi Ustinovi líbil, konkurenční středisko Gluška dosáhlo zrušení projektu a Čelomějev byl za nežádoucí aktivitu potrestán důtkou.
Počínaje rokem 1982 došlo k řadě letů Kosmosů, které byly menšími maketami a prototypy pozdějšího raketoplánu Buran. Jednalo se mj.o Kosmos 1374, Kosmos 1445. Kosmos 1517, Kosmos 1914. Byly označovány jako řada BOR..
Ve stejné době byl zkonstruován a odzkoušen další typ raketoplánu pod označením Uragán. Byl veliký jako čtvrtina projektovaného raketoplánu USA. Vyprojektovala jej konstrukční kancelář NPO Molnyja. Měl za úkol ničit americké raketoplány. V roce 1987 byly vypuštěny pod klamným označením Kosmos 1871 a Kosmos 1873 desetitunové makety Uragánu. I tento program byl později zrušen..
V roce 1989 byl na výstavě v Paříži představen obří letoun An-225, který měl do vesmíru vynést raketoplán MAKS na svém hřbetu. I jeho maketa byla součástí výstavy..
Z dlouhé řady projektů byl nejlépe vyřešen a realizován a odzkoušen roku 1989 raketoplán Buran, nicméně po rozpadu Sovětského svazu byl z finančních důvodů zastaven.


Jírovcová alej u Olešné

Jírovcová alej u Olešné je chráněné stromořadí mezi Olešnou a Boněticemi. Alej tvoří 192 jírovců o výšce 14–18 m a obvodu kmene 70 až 250 cm, které rostou okolo silnice č. 200 v nadmořské výšce 470 m. Na alej navazuje boční podél polní cesty z Olešně do Bonětiček. Alej je chráněna od roku 1987 jako krajinná dominanta.


Puppy Linux

- při bootu z USB se minimalizuje počet zápisů, aby se chránila flashka
Aktuálně svou modulárností umožňuje každému uživateli vytvořit si takovou verzi, kterou pro svou práci potřebuje. Při spolupráci s dalšími instalačními metodami umožňuje bezproblémovou instalaci nejen programů - balíčků ve verzi .pet a .pup, ale i .deb, .rpm a dalších Linuxových verzí. Puppy dnes již obsahuje nejen základní programy pro komunikaci - Skype, Pidgin,ale i další Hamachi, VNC server a viewer, nástroje pro síťová připojení, dále prohlížeče Opera a Firefox.
Systém podporuje všechna zařízení, která jsou Linuxem podporována. U síťových zařízení je zde plná podpora i ovladačů WIN XP, pomocí přímého a jednoduchého zavedení ovladače pomocí programu NDISWRAPPER.
Nutnou podmínkou pro běh Puppy je alespoň 128 MB RAM nebo funkční swap na disku. Nároky na procesor také nejsou nějak extrémní a bude vám stačit Pentium na 166 MHz. Díky široké podpoře médií se nemusíte obávat ani o to, že nebudete mít vhodné médium. Puppy se umí instalovat na flash, CD, ZIP disketu, hard disk a umí startovat dokonce ze sítě. Na paměťovém médiu zabírá okolo 90 MB.


Matanuska

Matanuska je řeka na jihu Aljašky v USA. Je 121 km dlouhá od soutoku východních a jižních zdrojnic.
Pramení v horách Chugach a protéká údolím jižně od pohoří Talkeetna na západ. Ústí do zátoky Knik Arm Cookova zálivu severně od Anchorage.


Podmáslí

Tradiční podmáslí je mléčný výrobek, který vzniká jako druhotný produkt při stloukání másla. Alternativně se vyrábí také kysáním mléka, případně mléka smíchaného s pravým podmáslím, pak se nazývá také kysané nebo šlehané podmáslí. Má mírně nakyslou chuť a používá se také v kosmetice.


Meänkieli

Meänkieli je příbuzná s finštinou, v podstatě se jedná o její dialekt s vysokou prestiží. Standardní finština není pro mluvčí meänkieli vždy zcela srozumitelná.
Jazyk je ve Švédsku chráněn podle Evropské charty jazyků jako regionální menšinový jazyk v uvedených obcích.


Široký Brod

Široký Brod je dnes součástí obce Mikulovice v okrese Jeseník, kraj Olomoucký.
Písemné záznamy hovoří o obci poprvé roku 1416. Název vznikl podle brodu přes říčku Bělou. Obec měla převážně německé obyvatelstvo živící se zemědělstvím, přadláctvím, ale i prací v lese. V minulosti byla na území obce naleziště zlata a granátů ve svoru.
Z roku 1946 jsou dochovány první písemné záznamy o působení českého SDH v obci. Písemné zmínky o požárním opatření před založením českého sboru se nedochovaly. První hasičskou zbrojnici postavil německý spolek dobrovolných hasičů, v současnosti se využívá hasičská zbrojnice, která se nachází blíže středu obce. V současné době vlastní sbor dva stroje PS 12, jeden stroj PS 8 a jeden dopravní prostředek. Ze zásahů sboru jmenujme alespoň hašení požáru lesa u papírny v Písečné v roce 1953, hašení zámečku v Širokém Brodě v roce 1996 a pomoc při povodních v letech 1997 a 2007.


Pavel Schmidt

MUDr. Pavel Leo Edmund Schmidt byl československý sportovec, veslař, skifař, olympijský vítěz z LOH 1960 v Římě spolu s Václavem Kozákem. Československo reprezentoval 11 let. V této sestavě reprezentoval také na ME 1961 v Praze, kde získal stříbro.
Po skončení kariéry se stal trenérem. V roce 1967 vedl mexickou reprezentaci, po okupaci v roce 1968 se do Československa nevrátil. Později lékař, který v roce 1969 odešel do Švýcarska a provozoval psychiatrickou praxi. Měl ženu Marii a syna Pavla.


Rudolf Otto

Rudolf Otto byl německý luteránský teolog, indolog a historik náboženství. Svým konceptem posvátna výrazným způsobem zasáhl i do religionistiky.
Rudolf Otto se narodil se v Peinie, města nedaleko Hannoveru. Jeho otec se jmenoval Wilhelm Otto a měl se svou ženou třináct dětí, Rudolf byl dvanáctým narozeným. Studoval gymnázium v Hildesheimu. Roku 1888 zde maturoval a poté začal studovat teologii na univerzitě v Erlangenu. Po roce však přestoupil na univerzitu do Göttingen. Studium završil obhájením disertační práce s názvem Spiritus sanctus bei Luther. Roku 1904 dostal v Göttingen mimořádnou profesuru v oblasti filozofie náboženství a začíná zde vyučovat. Po dvou letech se jeho zájem začal soustřeďovat do systematické teologie. Díky stipendiím, které obdržel, vykonal mnoho cest po celém světě, kde se seznámil s mimokřesťanskými náboženstvími. Nejvíce se začal zajímat o hinduismus. Od roku 1915 začíná působit jako profesor systematické teologie ve Varislavi, o dva roky později začíná působit ve stejné funkci na univerzitě v Marburku, kde zůstává až do roku 1929, kdy odchází do důchodu. Osm let na to umírá na zápal plic po tom, co spadl z dvacetimetrové věže. Existují nepotvrzené dohady, že se jednalo o sebevraždu. Je pohřben na Marburgském hřbitově. Rudolf Otto nablaze proslul publikování prací za nacistického režimemu v Německu, např. o árijských božstvech, které měly s vědou pramálo společného.
Asi nejvýznamnějším počinem Rudolfa Otta bylo sepsání díla Das Heilige. Über das irrationale in der Idee des göttlichen und sein Verhältnis zum Rationalen, vydaného v roce 1917. Posvátno či svato je pro Otta autonomní kategorie, která není z ničeho odvoditelná a doprovází všechna náboženství a tvoří jeho základ. Odmítá tím veškeré evolucionistické teorie o vzniku náboženství, které se snaží dokázat vývoj náboženských systémů a představ od těch neprimitivnějších až k rozsáhlým náboženským systémům s propracovanou teologií.
Ottův výklad posvátna je ovlivněn Schleiermacherovým pojetím náboženství jako absolutní závislosti člověka na něm. Rudolf Otto přichází s novým označením, které podle něj charakterizuje podstatu náboženství: mysterium tremendum et fascinas - něco co nás láká, přitahuje, ale zároveň nás to děsí a probouzí to v nás pocit strachu.
Je těžké posoudit, na koho měl Rudolf Otto vliv, a na koho ne. Německoamerický teolog Paul Tillich nicméně přiznává, že byl ovlivněn jeho prací, a stejně tak i Mircea Eliade. Eliade použil Ottův koncept posvátna jako výchozí bod pro svou knihu Posvátné a profánní. Otto ovlivnil i C.S. Lewise, zejména jeho knihu The Problem of Pain. Měl vliv i na mnohé další, např. na Joachima Wacha, Heinricka Fricka či Gustava Menschinga.


Ekonomika

Ekonomika je shrnutí hospodaření určitého subjektu například státu, organizace nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá chování subjektů, které se ekonomicky projevují, se nazývá ekonomie.
V ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb.
V ekonomickém životě společnosti mají zásadní význam následující ekonomické subjekty:
Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze shrnout do tří otázek:
Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné rozeznávat následující významné skupiny:
V ekonomice je možné rozeznat čtyři sektory, lišící se druhem ekonomické činnosti:


Moravičanské jezero

Moravičanské jezero je jezero v okrese Šumperk v České republice. Leží poblíž obce Moravičany.
Nachází se v přírodní rezervaci Moravičanské jezero poblíž Litovelského pomoraví. V jeho okolí se vyskytuje několik ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Využívá se jako zásobárna pitné vody. Je využíváno také sportovními rybáři.


Kršna

Kršna hrající na flétnuKršna nebo též Krišna je podle podle některých hinduistických tradic osmým avatárem boha Višnua a podle jiných nadřazený i Višnuovi. V knize Bhagavadgíta vystupuje jako nadřazená bytost a nejvyšší Bůh. V jeho postavě se spojuje množství různorodých prvků. Český indolog V. Miltner o něm napsal: „V postavě Krišnově stvořili si Indové boha k obrazu svému: v dětství rošťák, v mládí proutník, k stáru pak filozof. Jak hluboce lidská to boží kariéra!“.
Informace o Kršnově životě je možné čerpat z několika různých zdrojů. Předně jsou to purány, hlavně Bhágavata a Brahma Vaivarta, kde se nachází nejpodstatnější informace z jeho dětství a pak hlavně Bhagavadgíta a Mahábhárata, kde je možné se dočíst o Kršnově duchovním učení. Tyto informace působí na běžné čtenáře často velice rozporuplným dojmem, protože Kršna jako Bůh zároveň kradl i lhal, měl 16 108 žen a často vyváděl různé „necudné“ žerty a přitom byl i velice duchovní bytostí, která učí jak překonat uptrpení světského života. Tradice bhakti však všechny tyto záležitosti vysvětlují.
Všechny Višnuovi avatary měly za úkol nějakým způsobem spasit svět. Kršna měl zabít zlého krále Kamsu, který sužoval Bradžsko a také přinést lidstvu možnost dosáhnout vysvobození díky uctívání. Narodil se Dévakí a Vasudévovi, kteří byli příslušníky vládnoucího rodu v Mathuře. Stalo se to podle tradice v roce 3228 př. Kr. Jenže zlý král Kamsa už díky věštcům věděl, že právě jim se má narodit ten, kdo ho zabije. Rozkázal proto, aby byli zabiti všichni synové, kteří se Dévakí narodí. Díky zásahu Višnua se zachránil sedmý syn Balarám a osmý Kršna, který poté vyrůstal u Jašódy a Nandy v Gókulu.
Během dětství tropil malý Kršna všelijaké lumpárny a pásl krávy. Kamsa pravidelně vysílal různé zabijáky, aby ho zneškodnili, ale Kršna se s nimi vždy bez problémů vypořádal.
Podstatnou událostí bylo, když místní vesničany přesvědčil, že by už neměli obětovat bohu Indrovi, ale spíše místnímu posvátnému kopci Góvardhan. Kršna pak vystoupil jako totožný s tímto kopcem. Dle tradice bylo později na tomto kopci nalezeno zpodobení múrti Kršny. Tím se ovšem Indra velice rozlobil a spustil strašlivou průtrž mračen. Kršna vesničany i všechen dobytek zachránil tím, že na jednom prstu zvedl celý tento kopec a všichni se pod ním schovali. Indra poznal, že Kršna je mocnější a přišel se mu omluvit.
Soubor:Ravi Varma-Jamuna.jpg|thumb|right|Při oslavě vítězství nad Indrou se Kršna expandoval do mnoha podob, protože s ním chtěly tančit všechny pastýřky. Nakonec Kršna zabil i krále Kamsu se všemi jeho nohsledy, čímž opět nastal v kraji blahobyt.
Další významnou událostí byla bitva na poli Kuruů, kde byl přítomen jako voztaj Ardžuny. Ardžuna se zděsil, že v nepřátelském vojsku vidí velké množství příbuzných a začal přemýšlet nad tím jestli má bojovat a jaký to má vůbec význam. Kršna mu tedy začal vysvětlovat duchovní učení. Tento rozhovor je obsažen v asi nejslavnější knize hinduismu, Bhagavadgítě.
V boji s Kuruovci, který je popisován v Mahábháratě, Kršna často využívá i nečestné úskoky. Nábádá své spolubojovníky k nečestnosti a šíří falešné zprávy, aby tak oslabil nepřátele. Důvody tohoto jednání jsou vysvětleny v samotném textu.
Za zmínku též stojí Kršnův vztah k ženám. Už od mládí byl idolem všech pastýřek v celém Bradžsku. Jeho hry s nimi se staly oblíbeným uměleckým námětem. Z nich nejmilejší mu byla Rádha, se kterou se ale podle některých tradic oficiálně neoženil. Jeho hlavní manželkou byla později Rukminí. Mimo to se oženil ještě se sedmi princeznami a 16 000 dalších vysvobodil z vězení a poté si je také vzal. „Se všemi žil tak šťastně, že si každá z nich myslela, že je jeho jedinou ženou.“ Z každou z nich měl deset synů.
Předchozí odstavce popisovaly osobu Kršny především s ohledem na jeho životaběh, a proto by se téměř mohlo zdát, že na jeho osobě není nic moc božského. V Kršnovi se nepojí dvě kvality lidského a božského. Přesto, že se zrodil na tomto světě, je stále Bohem, kterého se „světskost“ nijak nedotýká. Sám sebe popisuje v 10. zpěvu Bhagavadgíty, kde mimo jiné říká:
„Není konce mým božským projevům, ó hubiteli nepřátel. To, co jsem ti vyjevil, jsou jen příklady rozprostření této mohutnosti.
Ať je touto mohutností, vznešeností a silou obdařeno kterékoli jsoucno, věz, že povstalo ze zlomku mé nádhery.
K čemu však ti je, Ardžuno, abys tolik poznal. Jedinou částečkou podepírám celý tento svět a setrvávám.“
Kršnu a příběhy s ním spojené přijímá mnoho hinduistických filozofických a teologických tradic. I když se někdy liší ve výkladu, některé zásadní rysy sdílejí všechny.
Kršna bývá většinou zobrazován s modrou až černou pokožkou. Mezi jeho hlavní atributy patří flétna a často je zobrazován v přítomnosti posvátných krav či své družky Rádhy. Vždy má bohatě zdobené oblečení a množství šperků. Šperk, který nosí na hrudi, se jmenuje Kaustubha a vznikl při „kvedlání“ oceánu mléka. Jeho malá černá válečná lastura se jmenovala Páňčadžanja.
Spekuluje se o falické symbolice Kršnovy flétny a též o jeho vzhledové podobnosti s Kokopelim, bohem Navajů.
Chrám zasvěcený Kršnovi v Mathuře.Kršna je nesmírně populární. Asi jen těžko by se dalo zjistit, co je toho příčinou. Navíc se Kršnova obliba ve velké míře šíří i mimo Indii hlavně díky hnutí Hare Krišna, jehož příslušníci uctívají Kršnu společně s Rádhou.
Poutních míst, která se pojí s osobou Kršny, je mnoho. Nejslavnějšími jsou města Mathura s blízkým Vrindávanem, Kurukšétra, Purí a kopec Góvardhan ve státě Uttarpradéš.
Kršna je velmi oblíbeným námětem duchovních písní a básní, kterých o jeho životě vznikl bezpočet. Mezi jednu z nejslavnějších básnických škol, která se věnovala jeho osobě, patří Osm pečetí. Do této školy náleželo osm básníků z Vallabha sampradáji žijících v 15. - 16. stol. V. Miltner, který jejich poezii překládal do češtiny, ji považuje spíše za „svérázné lidové popěvky, jadrný středověký folklor, jejž k náboženské poezii víže jen teninké pouto metafyziky“.
Téměř opačným pólem jsou básně Tukarámovy, které se spíše drží metafyzického obsahu a jen výjimečně obsahují nějaké příhody z Kršnova života. Jsou povětšinou psány formou tzv. abhangů, ve kterých prý Tukarám dosáhl dokonalosti a po jeho smrti se jim věnoval už jen málokdo.
V malířském umění jsou nejčastějším motivem Kršnovy hrátky s pastýřkami. Existují i obrazy zobrazující Kršnu s Rádhou ve velmi intimních chvílích.
Jako všichni hinduističtí bohové má i Kršna mnoho jmen. Vzhledem k tomu, že Kršna je považován za inkarnací Višnua, mohou tato jména označovat přímo Kršnu i Višnua. Tady jsou alespoň některé z nich:


Divadlo Rokoko

Divadlo Rokoko je pražská divadelní scéna, která se nalézá v Pasáži Rokoko na Václavském náměstí v městské části Praha 1 na Novém Městě pražském v bezprostředním sousedství Paláce Lucerna.
Jedná se o podzemní prostory, která byly uvedeny do provozu v době první světové války v letech 1915-1916, kdy zde byl zřízen Kabaret Rokoko, jehož ředitelem se stal Karel Hašler. Jeho tehdejší repertoár byl poskládán ze šansonů, skečů a různých parodických scének.
V roce 1916 převzal po Karlu Hašlerovi řízení kabaretu Eduard Bass, díky němu se jednalo vlastně o první setkání budoucích protagonistů legendárního kabaretu Červená sedma.
Společně se vnikem československé republiky se opět změnilo vedení podniku, v roce 1918 se jeho uměleckým séfem se stal O. Hanuš. Členoné Bassovy a Longenovy Červené sedmy později odešli, což mělo za následek, že podnik ekonomicky upadal. Z tohoto důvodu v roce 1923 získal prostor do pronájmu Vlasta Burian, nicméně ani on zde nevydžel dlouho a v roce 1925 odešel v do svého vlastního Divadla Vlasty Buriana.
V meziválečním období v době 1. československé republiky se na zdejší scéně vystřídala většina tehdejších úpěšných komiků, mimo jiné třeba Karel Hašler, Jára Kohout a Ferenc Futurista. Toto období trvalo do roku 1935, v divadelní sezóně 1935/1936 zde krátce působilo Spoutané divadlo. V roce 1936 zde působil Jiří Trnka a jeho Dřevěné divadlo. Hrály se zde také operety a různé varietní a artistické produkce.
Divadlo zůstalo po válce uzavřeno. V roce 1948 zde byla dokonce zřízena závodní jídelna. Nicméně k obnově zdejšího kulturního provozu nakonec došlo díky vystoupením armádního uměleckého suoboru Vítězná křídla.
Další rozvoj scény nastal koncem 50. let, kdy zde začal působit Darek Vostřel, který od roku 1957 až do roku 1970 vedl zdejší soubor jako ředitel. Společně s komikem Jiřím Šaškem zde vytvořil známou komickou dvojici.
V 60. letech došlo k výraznější orientaci na tehdy moderní hudebně-dramatické formy a toto divadlo začalo konkurovat tehdy velmi populárnímu Divadlu Semafor, které sídlilo nedaleko odtud.
V oné době zde působila celá plejáda tehdy začínajících zpěváků z žánru pop-music - mimo jiné například Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Václav Neckář, Waldemar Matuška, Jitka Zelenková, Pavlína Filipovská, Eva Pilarová, Karel Hála, Karel Štědrý, Hana Hegerová i Olympic. Repertoár divadla tvořily zejména kabaretní pásma a hudební recitály. Díky Ivo Fischerovi, který sde tehdy působil jako scénárista a dramaturg zde ve spolupráci se skladatelem Zdeňkem Petrem vnikly původní české muzikály Filosofská historie a Pan Pickwick. Známé byly i zdejší Rokokokoktejly.
Na očátku 70. let se zdejší repertoár se díky probíhající normalizaci postupně zaměřil prakticky pouze na recitály jednotlivých skupin a zpěváků.
Tehdejší divadelní soubor byl definitivně zrušen dne 30. června 1974, v roce 1975 divadlo přešlo definitivně do svazku Měststkých divadel pražských a bylo tak de facto organizačně přidruženo k Divadlu ABC a Divadlu Komedie, kde setrvává až doposud. V té době zde působily i některé další pozoruhodné umělecké soubory, například Kreslené divadlo F. Kratochvíla nebo baletní skupina Pavla Šmoka.
V letech 1991-1993 ve zdejších prostorách krátce hrál i Divadelní spolek Kašpar pod vedením Jakuba Špalka, nicméně po dvou letech se tato divadelní skupina rozešla do jiných pražských scén.
V sezóně 1993/1994 zde působila skupina pocházející ústeckého Činoherního studia pod vedením Petra Poledňáka, s režiséry Janou Kališovou, Milanem Pavlíkem a Zdeňkem Potužilem.
Od roku 1995 pak divadlo umělecky vedl Zdeněk Potužil, který zde působil společně s režiséry Janou Kališovou a Ondřejem Zajícem. V té době se součástí divadla stal také zdejší divadelní bar, kde byla zřízena alternativní scéna s názvem Pruhovaná zebra.


Galileiho princip relativity

Galileiho princip relativity je fyzikální princip, který říká, že zákony mechaniky mají stejný tvar ve všech inerciálních vztažných soustavách.
Na základě tohoto principu se v klasické mechanice při transformaci souřadnic mezi různými inerciálními vztažnými soustavami zachová tvar fyzikálních zákonů.
V rámci klasické mechaniky vychází Galileiho princip relativity z těchto postulátů:
Galileiho princip relativity vyhovuje pohybům s rychlostí velmi nízkou v porovnání s rychlostí světla, tj. dějům klasické mechaniky.
Důsledky tohoto principu, např. možnost neomezeného růstu rychlosti, však odporují experimentům s pohyby, jejichž rychlost se blíží rychlosti světla. Pro takové děje je nutno použít Einsteinův princip relativity.


Nobelovo náměstí

Náměstí se nachází v severní části sídliště, nedaleko výstaviště Incheba. Kolem náměstí se nacházejí důležité budovy nezbytné pro fungování celé čtvrti. Roku 2004 bylo náměstí zrekonstrované a stalo se součástí nově budovaného Petržalského korza.


Zabiják

Zabiják je sedmý román Emila Zoly z cyklu Rougon-Macquartové, který vyšel v roce 1877. Většinou je považován za jedno ze Zolových nejlepších děl. Popisuje zhoubný vliv alkoholu na osudy chudých a duchovně prázdných lidí. V románu jsou detailní popisy alkoholismu, který je tím zabijákem, který dal románu jméno.
Román začal vycházet v roce 1876 na pokračování v pařížských novinách. Kvůli naturalistickým popisům ale začali čtenáři hromadně odhlašovat předplatné a Zabiják tak byl stažen. Autor ale našel jiného vydavatele a i přes hrozby dílo vyšlo. Knižní vydání bylo nakonec neúspěšné.
Venkovanka Gervaisa přijede spolu se svým druhem Lantierem a jejich dvěma dětmi Štěpánem a Klaudiem do Paříže. Zpočátku si díky našetřeným penězům žijí "na vysoké noze", ale později postupně zastaví většinu svého majetku a přestěhují se do zapadlé části města. Lantier ji po čase opustil s milenkou, po čemž Gevaisa velmi smutnila i přesto, že ji mlátil a stále ji kvůli něčemu kritizoval. Gervaisa začne pracovat jako pradlena, stane se mezi lidmi oblíbenou a začne se o ni zajímat klempíř Coupeau. Ten ji přemluví ke svatbě, i když ta nejprve kvůli tehdejším zvyklostem, odmítala.
Protože Gervaisa i Coupeau jsou pracovití a dobře si vydělávají, stěhují se do lepšího bytu a šetří i na horší časy. Společně mají dceru Nanu, Klaudia pošlou do školy na jih Francie. Rodinná idyla se začne hroutit po tom, co jednoho odpoledne jde Gervaisa spolu s Nanou navštívit Coupeaua do práce. Nana na něj zavolá, její tatínek zakopne a spadne ze střechy. Coupeaua nemůže asi půl roku pracovat a všechny našetřené peníze padnou na jeho uzdravení. Po vyléčení už se mu znovu do práce nechtělo, a tak na vydělávání zůstala Gervaisa sama. Protože Gervaisa dlouho toužila po vlastní prádelně, půjčili si od známých peníze a zařídila si vlastní krám. Zaměstnala pradleny a zpočátku se jí i dařilo úspěšně splácet dluhy, stala se mezi známými uznávanou. Coupeau ale začal chodit do hospody a holdovat alkoholu, pomocí něhož utišoval svědomí a vyplňoval pocit prázdnoty.
Během oslavy Gervaisina svátku, na který pozvala mnoho známých, náhle se vrátil její bývalý druh Lantier, ze kterého se stal Coupeaův dobrý kamarád a podnájemník Coupeauových, nejdříve platil nájemné, ale pak se začal chovat, jako kdyby dům patřil jemu a začal rozkazovat. Rodině došly peníze, Gervaisa musela propustit zaměstnankyně a prodat prádelnu. Vypočítavý Lantier se přestěhoval k nové majitelce prádelny a jejímu manželovi, Gervaisiným i jeho známým. Coupeauvi jsou nuceni se přestěhovat do činžáku pro chudinu. Coupeau začne pracovat, ale každou výplatu hned propije. Gervaisa se také stane alkoholičkou, pomáhá jí to tak zapomenout na životní strasti. Postupně se přestane starat o děti a začne žebrat. Z Nany se stane prostitutka, Coupeau umírá v blázinci na delirium tremens. Gervaisa dále pije a umírá bez přátel ve špinavé kobce. Smrt je pro ni ale vysvobozením.


Petr Chrysolog

O životě Petra Chrysologa víme velmi málo. Někdy mezi roky 424 a 431 byl jmenován biskupem v Ravenně a když se Ravenna stala metropolí, byl jejím metropolitou. Byl oblíbeným kazatelem v tomto obchodním a přístavním městě, které tehdy zažívalo velký rozkvět. Byl blízkým rádcem a přítelem papeže Lva Velikého a měl vliv i na císařském dvoře, zejména u císařovny Gally Placidy. Ve věroučných sporech té doby se stavěl proti arianismu a monofyzitismu a jeden z jeho listů je zachován v protokolech Chalcedonského koncilu. Na mozaice v kostele sv. Jana Evangelisty v Ravenně je zobrazen mezi členy západní i východní císařské rodiny. Je pohřben v dómě v Imole, kde snad také zemřel při vizitaci.
Jeho životopisec Agnellus z Ravenny ho už v 9. století nazývá Chrysologos, snad jako protějšek slavného kazatele východní církve Jana Zlatoústého. Z jeho díla se zachovalo asi 180 kázání, vesměs výkladů na texty Nového zákona a Žalmů; některá se týkají světců jeho doby. Texty Petra Chrysologa se dodnes užívají v breviáři katolické církve.
Roku 1729 jej papež Benedikt XIII. jmenoval učitelem církve. Jeho svátek se slaví 30. července.


Litovany

Litovany jsou obec v okrese Třebíč. Ke 3. 7. 2006 zde žilo 136 obyvatel.
První zmínka o obci pochází z roku 1338. V roce 1353 je zde uváděna tvrz, která náležela Ctiborovi z Litovan. V roce 1385 předal Jan z Litovan tvrz Janu z Vejtmíle. V roce 1493 připadl statek i tvrz Hynku z Bačkovi. V roce 1555 připojil Jan Zelený z Říčan Litovany ke Krhovu a tvrz postupně zanikla a tedy od poloviny 16. století patří obec k panství krhovskému, později hrotovskému. Do historie místa se zapsal i obávaný loupežník Vilém Sudlice z Litovan, který se v r. 1408 stal nástupcem loupeživého rytíře Hynka Jevišovického z Kunštátu řečeného Suchý Čert na nedalekém hradě Rabštejn.
V obci se nachází moderní kaple sv. Otce Pia X. postavená v 60. letech minulého století a vysvěcená v roce 1970.


Busko-Zdrój

Busko-Zdrój je lázeňské město ve středním Polsku s 17 035 obyvateli.


Škoda-Sanos

Jako Škoda–Sanos jsou označovány dva typy trolejbusů, které byly kooperačně vyráběny podniky Škoda a FAS 11.Oktomvri Skopje v 80. letech 20. století. Karoserie byly vyráběny společností FAS, elektrickou výzbroj dodala Škoda.


Josef Souček

Od roku 1918 zastával úřad synodního seniora Českobratrské církve evangelické.


Apollo 15

Apollo 15, devátý pilotovaný let v programu Apollo, byl čtvrtým, kdy lidé přistáli na Měsíci. Apollo 15 odstartovalo k Měsíci 26. července 1971. Při tomto letu byla použita novější verze rakety Saturn 5. Díky vyššímu výkonu bylo možné do měsíčního modulu Falcon přidat lehký elektromobil LRV*, pojmenovaný Rover. Let byl 41 v pořadí letů do kosmu z naší planety.
Raketa s velitelským a služebním modulem Endeavour odstartovala z mysu Canaveral odpoledne 26. července 1971 z rampy 39A a tři hodiny poté z oběžné dráhy Země odletěla k Měsíci.
Po třídenním letu se loď dostala na oběžnou dráhu 17-108 km nad Měsícem. Čtyři dny po startu z Floridy zůstává na lodi samotný Worden, zatímco měsíční modul Falcon s Irwinem a Scottem přistál na základně Hadley u stejnojmenné 100km dlouhé brázdy. Po odpočinku oba vystoupili na povrch, vyložili i LRV Rover a vydali se s jeho pomocí na první projížďku ke kráteru Elbow rychlostí cca 10-12km za hodinu. Na kraji kráteru zastavili a zahájili přímý televizní přenos na Zem. Během procházky a zhruba 10km projížďky se věnovali také filmování a sběru měsíčních vzorků. Kamera ovládaná dálkově z řídícího střediska v Houstonu vysílala barevné panoramatické záběry. Podobný průběh měly i další dvě výpravy. Zbyl čas i na orazítkování dopisů pro filatelisty. Asi 10 metrů od džípu instalovali pamětní desku se jmény 14 kosmonautů USA a SSSR, kteří zahynuli při plnění úkolů, a u desky zanechali i stříbrnou sošku astronauta. Po splnění úkolů oba kosmonauti na LM odstartovali k mateřské lodi, kde spolu s ní strávili na oběžné dráze další dva dny. Zde vypustili malou družici, která měřila magnetické a gravitační pole a radiaci. Dne 4. srpna odstartovali loď k Zemi. Během zpáteční cesty Worden vystoupil z kabiny, aby přinesl kazety s filmy.
Apollo 15 přistálo 7. srpna večer v Tichém oceánu 530 km severně od Honolulu, kde na něj čekala letadlová loď USS Okinawa. Přistání bylo tvrdší než plánovaných 9,8 m/sec, protože se jeden ze tří padáků neotevřel .


Plumlov

Hrad Plumlov se nacházel nedaleko náměstí v městečku Plumlov asi 8 km západně od okrasního města Prostějov. Do současné doby se dochovaly pouze zbytky hradebních zdí na skále nad rybníkem v sousedství zámku Plumlov.
Hrad Plumlov byl založen ve druhé polovině 13. století pravděpodobně českým králem Přemyslem Otakarem II. nebo jeho levobočkem Mikulášem, vévodou opavským. Po roce 1310 prodává Mikuláš I. plumlovský hrad a panství českému králi Janu Lucemburskému. Ten jej v roce 1322 prodává Vokovi z Kravař. Rod pánů z Kravař drží hrad až do roku 1466, kdy vymírá po meči a hrad přechází na Jana Heralta z Kunštátu, manžela dcery posledního mužského potomka Jiřího z Kravař. Po Heraltovi, který rovněž zemřel bez mužského potomka přechází hrad na Vratislava z Pernštejna, manžela jeho dcery Lidmily. Začátkem 16. století byl hrad přestavěn v renesanční zámek. Pernštejnové si však v té době vybudovali novou rezidenci v Prostějově a pro své finanční problémy Plumlovský zámek zanedbali a jeho úpadek dovršil požár roku 1586.
Rekonstrukci hradu zahájil až další majitel kníže Karel z Lichtenštejna, který vybudoval arkády na nádvoří a obnovil opevňovací systém. V roce 1619 vyplenilo sídlo stavovské vojsko a za třicetileté války je dobyli, vypálili a pobořili Švédové. Po skončení třicetileté války byl renesanční zámek jen provizorně opraven, v letech 1680-1688 byl v těsné blízkosti hradu postaven zámek a původní hrad byl nakonec v letech 1801 - 1805 zbořen. Zachovalo se z něj několik základových zdí na skalce uprostřed nádvoří dnešního nového zámku.


Francisco Tárrega

Francisco Tárrega byl španělský virtuos, skladatel, pedagog a jeden z nejskvělejších kytaristů své doby. Francisco Tárrega se bezesporu stal klíčovou osobností moderní kytarové historie vůbec. Zásadní reformou techniky hry – od držení nástroje, polohy pravé ruky umožňující nové formy úderu a zvukového odstínění, po neobyčejné, důmyslné a funkční prstoklady, využívající rovnoměrně celého hmatníku, stejně jako osobním vkladem skladatelským a aranžérským otevřel novou epochu kytarou okouzlených generací 19. a 20. století.
Ačkoliv vedle hudební teorie studoval Tárrega na madridské konzervatoři hru na klavír, jeho celoživotní láskou i údělem se stala kytara. Mimořádné nadání ho předurčovalo k mezinárodnímu věhlasu, ale on na podobnou kariéru rezignoval. Byl člověkem až chorobně plachým a uzavřeným, který se cítil nejlépe v úzkém kruhu svých žáků a přátel, pro které hrál ve skromném soukromí domova. S výjimkou Paříže a Říma také veřejně koncertoval jen v Barceloně a dalších místech Španělska. Se svou rodinou žil v neustálé nouzi, často odkázán na finanční pomoc bratra Vincenta a barcelonského kroužku ctitelů „Audiciones Tárrega“. Jeho těžké lidské osudy navíc ztrpčovala vleklá oční choroba – není tedy divu, že v posledních letech života byl kritizován pro „melancholický“ repertoár svých koncertů.
Žákům věnoval neobyčejnou péči – psal pro ně individuální cvičení, skladby i úpravy. Plodnost Tárregova pedagogického zaujetí osvědčují jména jako M. Llobet, E. Pujol, D. Fortea, P.Roch, J.Robledo, R. Rodés aj., patřící ke špičkovým osobnostem světového kytarového umu počátku 20. století. Tárregův skladatelský rukopis charakterizuje romantická senzitivnost, ozvláštňující lyrikou, zpěvnou melodikou, překvapivě bohatou harmonizací, těžící mistrně z nově odkrytých nástrojových dispozic. Bohatá, vynalézavá invence činí z Tárregy mistra drobnokresby, který i z krátkých preludií,, capricha či stylizovaných tancůl vykouzlí skutečné perly kytarové literatury. Tam, kde se jeho skladby nechávají inspirovat bohatou a svéráznou španělskou lidovou tradicí, jiskří ekvilibristickou brilancí cikánského flamenca, podmanivým rytmem a neobyčejnými zvukovými efekty. To platí jak o Caprichu árabe, evokujícím maurský kolorit s vůní Orientu, tak zejména o strhující Gran jotě. Ta patřila k několika málo skladbám, které získávaly v poválečném Československu nadšené zájemce o kytarovou hru a podílela se tak na vzniku nové, dnes již slavné kapitoly české kytarové historie. Důležitou roli při návratu kytary na koncertní pódia přelomu 19. a 20. století sehrály úpravy skladeb velkých autorů minulosti i Tárregových současníků. Emancipovaly kytaru jako suverénní, rovnocenný nástroj a současně doplňovaly její, v té době nevelký koncertní repertoár. I zde osvědčil Tárrega mimořádný cit při výběru i přizpůsobování skladeb svému nástroji – bohužel většinu jeho transkripcí si časem po nepodstatných úpravách prstokladů apod. přisvojili pozdější kytaristé zvučných jmen. Protože navíc byla drtivá většina Tárregova díla publikována až po jeho smrti z nejrůznějších opisů, nese většina vedených úprav nepřesné či přímo zavádějící pojmenování.
Francisco Tárrega má nepochybně nezastupitelné místo v kytarové historii a nelze ho chápat „pouze“ jako autora Lagrimy a Recuerdos de la Alhambra.


Vlkolínec

Vlkolínec je jednou z městských částí slovenského města Ružomberok, leží v jihovýchodním výběžku pohoří Velká Fatra v bočním údolí Revúcké doliny na jižním úpatí vrchu Sidorovo v nadmořské výšce 718 m.
Vlkolínec představuje na Slovensku nejzachovalejší a nejkompletnější celek původních lidových staveb. Pro tuto jedinečnost byl v roce 1977 vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím - chovem dobytka a ovcí.
V obci Vlkolínec se nachází celkem 55 roubených dřevěnic, z nichž je trvale osídleno 18.
Mezi nejvzácnější stavby patří roubená dvoupodlažní zvonice z roku 1770, roubená rumpálová studna z roku 1860, barokně klasicistní kostel Navštívení panny Marie přestavěný v roce 1865. Na hřbitově jsou zachovány zajímavé kamenné a litinové kříže. V domech č. 16 a 17 zřídilo Liptovské muzeum expozici kultury bydlení s předměty používanými v domácnostech i zemědělství.


Hari Seldon

Hari Seldon je literární postava ze science fiction série Nadace, kterou napsal Isaac Asimov, jeden z nejznámějších autorů sci-fi a tvůrce tzv. Tří robotických zákonů.
Hari Seldon byl geniální matematik, psycholog a statistik. Narodil se roku 11 988 Galaktické éry na planetě Helicon, tedy ve stejném roce jako císař Cleon I. Stal se zakladatelem vědního oboru, psychohistorie. Pomocí této vědy předpověděl konec Galaktického impéria a následující chaos, který bude trvat 30 000 let. Proto založil Nadaci, která měla tento chaos zkrátit na 1 000 let. Poprvé se postava Hariho Seldona objevuje v knize Nadace a pak provází dílo Hariho Seldona všechny následující knihy o Nadaci. Život Hariho Seldona popisuje Asimov ve svých posledních knihách, v románu Předehra k Nadaci a v povídkách zkompletovaných v knize A zrodí se Nadace. Další postavy vystupující v posledních dvou zmíněných knihách Dors Venabili, Yugo Amaril, Chetter Hummin a Otto Dermezzel obě jména označují jednu postavu robota Daneela R. Oliwava. Pomocí této postavy Asimov spojil sérii o Nadaci a romány o Eliáši Baleym.


Diamantová sútra

Diamantová sútra je krátká sútra mahájánového buddhismu, která se řadí do pradžňápáramitové literatury. Doslova by se název sútry dal přeložit jako „Sútra nejvyšší moudrosti ostré jako diamant“. Patří k velmi oblíbeným sútram, ve východní Asii patří k nejoblíbenějším vůbec.
Kopie této sútry nalezená v Číně roku 1907, která je nyní uložena v Britské knihovně, je považována za nejstarší dochovanou ručně tištěnou knihu. Podle dodatku na konci 5m svitku byla zhotovena 11. května 868 jistým Wang Ťie.


Milow

Milow, občanským jménem Jonathan Vandenbroeck je belgický zpěvák a textař. Je znám svými hity You Don't Know a Ayo technology, stal se vítězem v MIA v letech 2008 a 2009.


Blankvers

Blankvers je nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách, většinou s mužským zakončením. Vyvinul se podle všeho v anglické literatuře, jeho autorem je patrně aristokrat Henry Howard, hrabě ze Surrey, který ho použil ve své adaptaci Aeneidy z roku 1554, třebaže jambický pentametr, byť většinou rýmovaný, má v anglické literatuře velmi starší kořeny. V anglické literatuře je také blankvers patrně nejrozšířenější, v angličtině totiž působí velmi přirozeně a není těžké ho utvořit. Byl často užíván v hrdinské epice a v dramatu, například v díle Williama Shakespeara. Blankvers byl a je užíván i v české literatuře, šlo např. o typický verš eposů Julia Zeyera. Podobným veršem je italský endekasylab, který má ale ženské zakončení a zpravidla je rýmovaný.


Svaz sociálních demokratů

Svaz sociálních demokratů je ruská politická strana vzniklá 20.října 2007 . Jedná se o druhý pokus Michaila Gorbačova o ustanovení autentické sociálně demokratické strany v Rusku. V roce 2002 založil Ruskou sjednocenou sociálnědemokratickou stranu, která však byla ústavním soudem rozpuštěna . SSD požaduje rozvoj demokratických a ekonomických reforem bez porušování sociální spravedlnosti a principů sociálního státu. Parlamentních voleb v prosinci 2007 se strana nezúčastní, vytyčila si cíl stát se masovou stranou do roku 2011.


Commodore 128

Commodore 128 byl posledním 8-bitovým počítačem, který firma Commodore Business Machines vytvořila.
C128 byl představen v roce 1985 na výstavě CES v Las Vegas přesně tři roky po nástupu svého předchůdce, nejlépe prodávaného osmibitu – C64. Hlavním designérem byl Bil Herd.
Počítač se stal výrazně vylepšeným nástupcem Commodore 64, se kterým je zpětně kompatibilní. Obsahoval implicitně 128 KB paměti RAM, kterou bylo možno externě rozšířit až na 640 kB. Další změnou oproti C64 byl RGB výstup pro monitor. Velkých změn po designové stránce doznala také klávesnice. Namísto staré CPU MOS Technology 6510 tepaly v útrobách dva procesory. Prvním z nich byl 8502, modifikovaná verze 6510, běžící na frekvenci 2 MHz, druhým byl Zilog Z80, který měl na starosti kompatibilitu s CP/M a výběr grafického módu po během bootování počítače.
C128 disponoval třemi pracovními módy: nativní C128 Mode, CP/M Mode a C64 Mode.
Jakkoliv byly grafické schopnosti C64 hodnoceny velice kladně, co se týče textové grafiky, byla na tom cé-čtyři-a-šedesátka na štíru. 40 znaků na řádek bylo pro práci s textovým editorem naprosto nedostačující parametr. Dalším podstatným minusem byla nevyhovující klávesnice, která neobsahovala dostatek kláves pro seriózní práci.
Konstruktéři Commodore 128 se tedy rozhodli do této verze počítače implantovat čip, který by se postaral o kvalitnější zobrazení. Grafický čip pod číselným označením 8563 VDC splňoval nároky na optimální grafický režim a stal se součástí hardwarové výbavy. Stejně tak byl rozšířen počet kláves na klávesnici a rovněž došlo k povýšení implementované verze BASICu z BASIC 2.0 na BASIC 7.0.
V C128 byla použita také rychlejší disketová mechanika Commodore 1570 a 1571 a Commodore 1581, což s relativně velkou pamětí, rychlejším procesorem a lepším grafickým subsystémem dovolilo použití grafické nadstavby operačního systému - GEOS.
O schopnost spustit na C128 operační systém CP/M se staral druhý procesor Zilog Z80. Počítač využíval CP/M 3.0, který byl zpětně kompatibilní s CP/M 2.2, a také terminálovou emulaci ADM31/3A.
Bohužel, CP/M běžel na C128 o poznání pomaleji, než na jiných CP/M systémech. Důvodem byla nízká taktovací frekvence Zilogu, 2 MHz, oproti strojům zaměřeným na systémovou činnost. Na rychlosti se také podepsala nová verze CP/M 3.0, která oproti verzi 2.2 opět výrazně pokulhávala.
Díky tomu, že do C128 byl implementován originální C64 BASIC a KERNAL ROM, byl C128 téměř 100% kompatibilní se svým předchůdcem.


Pierre Bourdieu

Pierre Félix Bourdieu byl francouzský sociolog.Věnoval se mj. výzkumu vzdělání a kultury.
Bourdieu vystudoval filosofii v École Normale Supérieure, kde byli jeho učiteli Louis Althusser a Michel Foucault. Pak vyučoval filosofii krátký čas v Moulin. V roce 1958 odjel do Alžírska, kde prováděl své první výzkumy. V roce 1964 je jmenován ředitelem École pratique des hautes études en sciences sociales, deset let na to zakládá Středisko evropské sociologie, které vydává časopis Actes de la recherche en sciences sociales. V roce 1981 byl zvolen členem Francouzské akademie věd.
Bourdieu je řazen k proudu tzv. kritické či angažované sociologie.
Zabýval se zejména sociologií politiky, pro niž vytvořil užitečný pojem symbolické moci a sociologií vzdělání a kultury, kde rozlišil sociální funkce tradičního ekonomického kapitálu a kapitálu sociálního a kulturního.
Zavedl pojmy: - Kulturní kapitál: způsob interpretace kulturních symbolů - nižší třída interpretuje hákový kříž jinak než vyšší třída. - Sociální kapitál: tj. „známosti“ do teorie reprodukčních strategiíí (tzn. pravidel, jimiž starší generace předává vše, co předat může či chce mladší generaci. Souhrn kontaktů, které má k ostatním aktérům ve společnosti a kterých může využívat. Sociální pole: prostory, v jejichž rámci se realizují habity. Je autorem pojmu habitus, kterým označuje sadu dispozic a předpokladů získaných v důsledku působení společenských institucí a norem.
Bourdieu se také věnoval sociologii fotografie, rolí intelektuálů v soudobém světě a možnostem sociologie ovlivnit průběh a dynamiku sociálních změn v moderní společnosti.


Łebsko

Łebsko [uebsko] je pobřežní jezero v Pomořském vojvodství na Słowińském pobřeží, třetí největší v Polsku. Łebsko leží na území Słowińského národního parku. Má rozlohu 7 142 ha. Je dlouhé 16,4 km a široké 7,6 km. Maximální hloubka dosahuje 6,3 m. Jedná se tedy o kryptodepresi, protože leží v nadmořské výšce 0,3 m.
Pobřeží je převážně nízké, bažinaté. Severní břeh tvoří Łebská kosa s pohyblivými písky, která v minulosti oddělila zátoku Baltského moře, kterou bylo Łebsko od moře.
Přes jezero teče řeka Łeba. Jezero je spojené kanály s jezery Gardno i Sarbsko.


Udumbara

Udumbara je legendární čínský kvítek, který nikdo nikdy na vlastní oči ještě neviděl. Podle legendy, Udumbara poprvé rozkvetl po narození Budhy a od těch dob kvete, ale vcelku zřídka – jednou za tři tisíce let. Budhisté posuzují tento jev jako nadpřirozený nebo jako zvláštní znamení.


Daimón

Daimón - byla v řecké mytologii zvláštní božská bytost, která má vliv na osudy člověka. Také může být chápán jako duch zemřelého.
Původ Daimóna není nijak určen. On sám mohl působit dobro nebo zlo. Křesťanství ho přejalo už jenom jako „zlého ducha“ nebo „běsa“, se všemi jeho špatnými a zlými vlastnostmi.
Výraz Daimón označoval i různé nižší božské bytosti, žijící v podzemních jeskyních, v horách nebo roklinách. Obvykle bývají spojováni s bohyní Kybelé, zvanou někdy „velká matka bohů“, jako její průvodci.


Uranius Patera

Uranius Patera je hora na povrchu Marsu s nepravidelným kráterem na vrcholku vzniklá vulkanickou aktivitou nacházející se na severní polokouli v sopečné oblasti Uranius spadající do oblasti Tharsis. Sopka se nachází východním směrem od sopek Uranius Tholus a Ceraunius Tholus, jižně od oblasti Tempe Terra, na sever od Tharsis Tholus a západně od zlomové oblasti Labeatis Fossa a Kasei Valles. V jihovýchodním směru se ještě nachází větší impaktní kráter Fesenkov.
Sopka Uranius Patera je veliká asi jako Velký ostrov na Havaji a nad okolní pláně se vypíná do výšky okolo 3 km. Na stěnách, které mají sklon od 1 do 7°, se dají pozorovat lávové proudy a na vrcholku se nachází rozměrná kaldera, které pravděpodobně vznikla důsledkem kolapsu kužele sopky do vyprázdněného magmatického krbu po skončení vulkanické aktivity. V současnosti se dá rozeznat 7 či 8 samostatných kolapsů kaldery, které se v minulosti odehrály. Celý tento depresní komplex se rozkládá přes 100 km.
Předpokládá se, že sopečný kužel je tvořen 4,5 × 104 km3 materiálu, který byl uvolňován po dobu 410 000 let.
Pojmenována byla v roce 1973 po řeckém bohu nebes - Uranosovi.


Thór

Thor je v severském panteonu druhým nejdůležitějším bohem, a to hned po Ódinovi, který je jeho otcem. Jeho matkou je Fjörgyn, bohyně země. Thórovou ženou je Sif, se kterou má dceru Trúd. Jeho znakem je svastika jakožto symbol pohybu a energie. V literatuře také označován jako Ásathór či Hromovládce. Mezi jeho rostliny patří jasan, cesmína, líska, dub, kopretina, jeřáb, sporýš, bříza, dobromysl, sedmikráska, hlodáš, kopřiva, bodlák a hloh.
Jeho jméno v němčině znamená hrom, což naznačuje jednu z jeho hlavních schopností, vládu nad bouřkou a blesky. Staří Germáni věřili, že když člověka zabil blesk, tak to byla právě Thórova vůle. Jedním z atributů Thóra je mocné kladivo Mjollni, které Thór vrhá v podobě blesku a po dopadu se mu vrací do ruky. Mjollni ale Thórovi neslouží jen k boji s obry, což jsou jeho úhlavní nepřátelé, ale používá ho i k orání půdy a tím ke zlepšení úrody. Thórovi patří ještě dva kouzelné předměty: kouzelné rukavice, které mu umožňují chytat jeho kladivo, a opasek síly, který ještě zvyšuje jeho již tak obrovskou sílu.
Je klasickým vyobrazením silného vikingského bojovníka, postava hromotluka, rudé vousy spletené do copánků, oblečen do kožešin a v ruce třímá kladivo.
Boha na jeho cestách kromě neodmyslitelného kladiva často doprovází kozlové Tanngnjóst a Tanngrisni, kteří táhnou jeho vůz. Jsou kouzelní, a proto když je Thór večer sní, ale nechá kosti i kůži, ráno jsou kozlové opět celí. Jeho sluhové jsou Tjálfi a Röskva. Dalším jeho častým společníkem a našeptávačem je Loki, který je vlastně zdrojem většiny Thórových potíží, ze kterých mu poté pod hrozbou násilí opět pomáhá.
Při poslední bitvě, soumraku bohů, zápasí Thor s obrovským hadem Midgardsormem.
Po anglosaském převzetí římského kalendáře byl Thorovým dnem 5. den v týdnu čtvrtek. V Římě byl tento den zasvěcen Iovovi, římskému bohu nebes, v Indii Indrovi a v Řecku Diovi.
V současnosti se odkazy vyskytují v mnoha jménech především severských národů. To souvisí především s historií, kdy se právě tyto národy živily zemědělstvím, tedy pod patronací Thóra, a tudíž neměly příliš v oblíbě Vikingy, plundrující cizí osady ke své obživě. Vikingové uctívali Ódina jako vládce padlých.


Joža Uprka

Joža Uprka, psáno též Jóža Úprka, byl český malíř a grafik, představitel romantického historismu a secesního dekorativismu. Jeho dílo je významným národopisným dokumentem folklóru jižní Moravy.
Pocházel ze selské rodiny z vesnice Kněždub. Byl synem rolníka a malíře samouka Jana Uprky a jeho druhé ženy Evy roz. Machálkové, jeho mladší bratr František se proslavil jako sochař. Do školy chodil ve Strážnici, středoškolské vzdělání získal v Olomouci, nejprve na německém učitelském ústavu a poté na olomouckém Slovanském gymnáziu. Ve studiích pokračoval od roku 1881 na pražské akademii u Františka Čermáka a od roku 1884 na mnichovské akademii. V Mnichově spoluzaložil spolek „Škréta“, jehož dalšími členy byli Alfons Mucha, Antonín Slavíček a Luděk Marold.
Po tříletém pobytu v Mnichově se nejdříve vrátil do Prahy a v roce 1888 přesídlil zpátky do rodného kraje, který ho inspiroval náměty a kde také vznikla stěžejní část jeho díla. Témata čerpal z každodenního života prostého lidu, práce, obyčejů a slavností, zachycoval podobu lidových krojů i krajinu Moravského Slovácka.
Na přelomu let 1892–1893 díky stipendiu navštívil Paříž, kde studoval díla starých mistrů a seznámil se se současným uměleckým děním, zejména s impresionistickým stylem. Jeho obraz „Pouť u svatého Antonínka“ obdržel na pařížském Salonu v roce 1893 ocenění Mention honorable a získal Uprkovi známost v zahraničí.
Jeho patrně nejznámější obraz „Jízda králů“ vznikl v roce 1897 ve dvojím provedení, realistickém a impresionistickém. V témže roce měl Uprka první soubornou výstavu v Topičově saloně v Praze.
Nedaleko rodného Kněždubu, v Hroznové Lhotě, koupil Uprka malý domek jako ateliér. Ten nechal roku 1904 přestavět podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na patrovou vilu s dřevěnými prvky inspirovanými lidovou architekturou. Hostil zde osobnosti ze světa kultury, jako například Aloise a Viléma Mrštíkovy, Hanuše Schwaigra, Zdenku Braunerovou, Herberta Masaryka, Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka. Malíře v Hroznové Lhotě navštívil roku 1902 i francouzský sochař Auguste Rodin a malíř Camile Corot.
15. května 1899 se Uprka oženil s lidovou malířkou Anežkou Karlíkovou ze Svatobořic.
Koncem svého impresionistického období se Uprka věnoval i grafice, hlavně technice leptu. V letech 1922–1937 žil v Klobušicích u Ilavy na Slovensku ve vlastním zámečku s ateliérem a na slovenském venkově hledal novou inspiraci. V roce 1928 zavítal do Dubrovníka, kde studoval kroje i život prostých lidí.
Za svého života se Joža Uprka dočkal několika souborných výstav v Praze, Brně a Hodoníně. Spoluzaložil Klub přátel umění v Brně a patřil k zakladatelům a stal se vůdčí osobností Sdružení výtvarných umělců moravských se sídlem v Hodoníně. Byl také vedoucí postavou spolku Moravsko-slovenská společnost, později Národopisná Morava. Roku 1925 byl zvolen předsedou Sdružení slovenských umělců v Bratislavě.
Joža Uprka zemřel 12. ledna 1940 v Hroznové Lhotě. Pochován je vedle svého bratra Františka a svého někdejšího žáka Antoše Frolky na tzv. „Slováckém Slavíně“ v rodném Kněždubu.
Joža Uprka je také autorem výzdoby nové Jurkovičovy křížové cesty na Hostýně, nástěnných maleb v obřadní síni nové radnice v Uherském Hradišti a výzdoby kostela Panny Marie Královny v Ostravě.


Nefrologie

Nefrologie je odvětví medicíny zabývající se diagnózou a léčbou ledvin, transplantací ledvin a dialýzou.


Plazopánví

Plazopánví tvoří jednu ze dvou velkých skupin dinosaurů. Tuto taxonomickou jednotku ustavil poprvé britský paleontolog Harry Govier Seeley v roce 1888. Charakteristická je trojpaprsčitá stavba pánevních kostí.
Sauropodi jsou největšími dinosaury vůbec. Mohli dosáhnout délky přes 35 metrů a hmotnosti kolem 100 tun, takže jediným soupeřem by jim byl současný kytovec plejtvák obrovský.
Do skupiny plazopánvých dinosaurů však patří i všichni dnešní ptáci, kteří se koncem jurského období vyvinuli z drobných masožravých dinosaurů.


Samokřídlo

Samokřídlo je označení uspořádání letounu, který nemá trup ani ocasní plochy.
Nejznámější konstruktéři samokřídel jsou John „Jack“ Knudsen Northrop, Alexander Lippisch, popř. i bratři Hortenovi.


Simon Lees

Simon Lees byl sólový kytarista welšské heavy metalové skupiny Budgie. Do skupiny vstoupil v roce 2003.
Lees se objevil jako účastník televizního představení „Stars in Their Eyes“ uváděného členem skupiny Aerosmith Stevenem Tylerem.
Dne 4. července 2007 oznámil, že se vzdává svého působení ve skupině Budgie a nadále se chce věnovat sólové hudební dráze a vyučování hry na kytaru. Vedlo to prakticky k rozpadu skupiny a zrušení plánovaného podzimního koncertního turné po Austrálii.


Válka volů

Válka volů je 6-dílný historický dobrodružný seriál natočený v koprodukci Rakouska, SRN a Československa. Seriál vznikl na motivy knihy Ludwiga Ganghofera Der Ochsenkrieg. Již v roce 1920 natočil režisér Franz Osten na stejné motivy dva filmy a v roce 1943 ho svým filmem následoval Hans Deppe.
Seriál zobrazuje první vzpoury sedláků proti feudálům v 15. století.


Újezd u Průhonic

Újezd u Průhonic je katastrální území o rozloze 370,38 ha, rozkládající se na jihovýchodním okraji hlavního města Prahy, územně identické s městskou částí Praha-Újezd. Je součástí městského obvodu Praha 4, rozšířenou působnost státní správy zde vykonává městská část Praha 11.
Na území leží dvě původní sídla – Újezd a Kateřinky. Hustota zalidnění v Újezdě dosahuje 607 obyvatel/km2. Počet obyvatel Újezdu se prudce zvýšil v posledních patnácti letech, vlivem výstavby panelových a řadových domů v Kateřinkách, kdy se jádro obce přesunulo z návsi v Újezdě do nově vznikajícího centra Kateřinek v nové zástavbě.
Újezd vznikl kolem roku 1483. Jeho osada Kateřinky, ležící při okraji Milíčovského lesa, je o hodně mladší, první zmínka je z roku 1727. Újezd dříve ležel stranou od významnějších cest. Nejbližší dobrá silnice vedla ze Šeberova do Průhonic, z Újezda a Kateřinek vedla jen nekvalitní místní cesta do Litochleb. Kolem roku 1788 vznikla při severním okraji Milíčovského lesa hájenka Milíčov. V Újezdě prakticky nenajdeme žádné větší památky. Nedaleko vlastní obce protéká potok Botič, najdeme tam také několik rybníků. V roce 1850 byla ustanovena obec Újezd u Průhonic, patřily k ní i Křeslice. 12.7.1971 protnula katastr Újezda dálnice D1, která zpřetrhala přirozené vazby Újezda a Šeberova. U nadjezdu nad dálnicí byla později zřízena odpočívka s čerpací stanicí a fast foodem. Obec byla k Praze připojena 1. července 1974 z okresu Praha-západ. Úředně stále platný název katastrálního území Újezd u Průhonic se od té doby již běžně nepoužívá, městská část se nazývá pouze Praha-Újezd. V souvislosti s výstavbou komplexu Jižního Města se změnilo zaústění Formanské ulice do Chodova, nově ústí do Opatovské ulice. Jak již bylo zmíněno, Újezd získal mnoho obyvatel při výstavbě malého sídliště v Kateřinkách a v dnešní době také zástavby po levé straně Formanské ulice, kde vzniklo nové centrum městské části a 2 náměstí – náměstí Pod platanem a Kateřinské náměstí. Kateřinky tímto „přerostly“ počtem obyvatel Újezd. Postupem času také asi dojde ke stavebnímu spojení těchto dvou částí Újezda.
V Újezdě najdeme stanici městské policie, obchod s potravinami a restauraci. Vzhledem k tomu, že na území Kateřinek probíhá bouřlivá výstavba, můžeme očekávat s růstem obyvatel i zlepšování služeb. Městskou hromadnou dopravu zajišťují dnes pouze příměstské autobusové linky 324, 363 a 385, které od stanice metra Opatov pokračují přes Průhonice a Čestlice buďto směrem na Dobřejovice, Modletice, Velké Popovice a Mirošovice nebo směrem na Nupaky, Říčany a Mukařov.
Újezd sousedí s katastrálními územími: Háje, Chodov, Šeberov, Hole, Průhonice, Křeslice a Petrovice.
 Image:Prague Ujezd Formanska str.jpg|Formanská ulice od Jižního Města Image:Prague Ujezd pond.jpg|Návesní rybník Image:Prague Katerinky Formanska str2.jpg|Formanská ulice v Kateřinkách


Human Traffic

Human Traffic je film z roku 1999 režiséra Justina Kerrigana, který je zároveň autorem scénáře. Popisuje zážitky skupiny přátel během jednoho víkendu.
Jip pracuje v obchodě s oblečením a je sexuální paranoik. Žije pouze pro víkendy, které tráví se svými přáteli a drogami. Film popisuje události během takového jednoho víkendu. Jip, Koop, Nina, Lulu a Moff jdou strávit páteční noc do klubu v Cardiffu. Během noci se Jip a Lulu dají dohromady a vyspí se spolu; Moff diskutuje se svým novým známým film Hvězdné války, ve kterém nachází jako hlavní motiv drogy a Koop vyčítá Nině její časté flirtování. Film končí 'romantickým' tancem Jipa a Lulu na ulici.
Hudba je důležitou součástí filmu. Ve filmu jsou slavné songy 90. let.


3APL

3APL je programovací jazyk pro tvorbu agentů a multi-agentních systémů.
Jazyk 3APL byl navržen na univerzitě v Utrechtu za účelem ověření konceptu programovacího jazyku, který by umožňoval rychle tvořit softwarové agenty založené na BDI architektuře. Vývoj v této oblasti v současnosti pokračuje jazykem 2APL, cílem je dosáhnout jediného univerzálního jazyka pro tvorbu agentů - jazyka 1APL.
Jazyk je vzhledem k tomu, o jaký typ jazyka se jedná, interpretovaný. V současné době existují 3 oficiální možnosti, jak spustit program v jazyce 3APL:
Jazyk v některých principech vychází z Prologu, jeho vlastnosti se liší v závislosti na platformě. Jazyk není case-sensitive až na následující výjimky:
Pro zpřehlednění programu je možno načíst do BELIEFBASE externí soubor s Prolog predikáty:
Dále lze v programu specifikovat počáteční belief-bázi, tedy to, co agent na začátku ví o prostředí, ve kterém bude operovat. Jednotlivé znalosti jsou přitom Prologovské predikáty. Obsah belief-báze se během činnosti agenta mění, protože agent prováděním akcí mění prostředí a je si toho vědom.
Následující příklad ukládá do belief-báze predikát, který říká, že agent je na začátku unavený.
Další součástí programu je specifikace možných akcí a jejich důsledků na BELIEFBASE agenta. Jedná se pouze o vyčtení možných akcí, podmínek, které musí být splněny, aby se mohly provést a jejich efektů. Nedefinuje se zde žádné schéma uvažování.
Následující kód například popisuje co to znamená "jít spát": když je agent unavený, může jít spát a když se vyspí, tak už není unavený a cítí se dobře. Dále je v kódu uvedena druhá akce - akce "dát si pivo". Když si agent dá pivo, cítí se dobře, ale na jeho únavu to nemá vliv.
Každý agent je navržen za nějakým účelem - tento účel je shrnut do sekce GOALBASE. Jedná se opět o sekci tvořenou Prologovskými predikáty. Cíl je považován za splněný, pokud v něj agent věří, potom se cíl odstraní z GOALBASE. V příkladu se náš agent snaží cítit se dobře...
Je možno také specifikovat počáteční plán agenta, to znamená akce, které má agent naplánovány pro provedení bezprostředně po spuštění programu.
Specifikace pravidel popisující způsob dosažení cíle je další důležitou části programu v jazyce 3APL. Má vždy následující syntax:
Cíl může být navíc prázdný, podmínka může být true, akce může být složená/jednoduchá/vestavěná...
Příklad pravidel specifikující způsob dosažení cíle - když se agent necítí dobře, měl by s tím něco dělat:
Dále je možno určit pravidla pro revizi plánu. Ta umožňují definovat chování agenta v případě, že byla zneplatněna některá z podmínek, která vedla ke stanovení současného plánu, případně je zde možno definovat složené akce pomocí akcí elementárních a vestavěných.
Příklad - když se agent necítí dobře, tak aby s tím něco dělal, musí se napřed rozhodnout, jaká je příčina a podle toho se buď vyspat, nebo si dát pivo:
Formální specifikaci jazyka 3APL lze nalézt na oficiálních stránkách. Pro základní použití jazyka pravděpodobně stačí následující seznam programátorských konstruktů, které lze v 3APL použít:
Jazyk 3APL byl odzačátku vyvíjen jako jazyk, ve kterém je možno tvořit multi-agentí systémy. Proto jazyk nutně musí obsahovat prostředky pro komunikaci mezi agenty. Je tedy k dispozici funkce Send. Pakliže agent A pošle agentovi B zprávu voláním akce Send, uloží se do BELIEFBASE agenta a predikát sent a do BELIEFBASE agenta B se uloží received. Takto agenti mohou - samozřejmě mají-li definovaná příslušná pravidla v PG-RULES - na zprávy reagovat.
Krom toho, co je "uvnitř" agenta je možno v 3APL pracovat s externím prostředím. To je možno vytvořit např. ve formě Java programu. Platforma 3APL postavená na Javě obsahuje standardní prostředí vhodné například pro výuku - prostředí BlockWorld.
Java implementace platformy 3APL má za účelem komunikace s libovolným prosředím k dispozici příkaz Java - například ve zmíněným prostředím BlockWorld je možno zjistit bomby v okolí agenta takto: Java, kde BOMBS se po provedení akce naplní seznamem dvojic.


Provincie Massa-Carrara

Provincie Massa-Carrara leží v oblasti Toskánsko, na západě sousedí s provincií La Spezia, na severu s provinciemi Reggio Emilia a Parma, na východě s provincií Lucca. Na západě její břehy omývá Tyrrhenské moře.
Provincie o rozloze 1.156 km2 má 17 obcí, nejdůležitější města jsou Massa a Carrara. K 30. listopadu 2008 zde žilo 203.734 obyvatel.
Provincie vznikla v roce 1859 oddělením historických území Lunigiana a Garfagnana od modenského vévodství. V roce 1923 k ní byly připojeny obce Calice al Cornoviglio a Rocchetta di Vara, původně náležející k provincii Spezia. Ve stejném období připadly všechny obce okresu Castelnuovo di Garfagnana k provincii Lucca jako kompenzace za odstoupení obcí v oblasti Valdinievole nové provincii Pistoia. V roce 1938 obce Massa a Montignoso se spojily v obec Apuania. V tomtéž roce vznikla la Zona industriale Apuana a provincie dostala jméno Provincia di Apuania. V roce 1947 byla nová obec Apuania zrušena a provincie znovu dostala původní jméno Provincia di Massa-Carrara s hlavním městem Massa.
Ekonomika provincie je významná, dříve byla založena především na slavném carrarském mramoru, nyní spočívá na dovozu a výrobě bloků mramoru a žuly z celého světa.


Kibera

Kibera je jeden z největších slumů v Africe, na jihozápadním okraji keňského hlavního města Nairobi ve vzdálenosti pět kilometrů od centra na rozloze 2,5 km2. Jeho populace přesahuje milion obyvatel, odhadovaná hustota zalidnění je 300 000 osob/km2. Vznikl v roce 1920, kdy britské koloniální úřady dovolily núbijským vojákům usadit se na okraji Nairobi. Z jazyka núbijských osídlenců pochází i jméno slumu - kibra v jejich jazyce znamená les, džungle. Po vzniku nezávislé Keni se ve slumu zvýšilo množství nelegálních staveb.
Obydlí ve slumu jsou většinou vyrobena z vlnitého plechu nebo z hlíny a klacků. Boudy jsou nalepeny na sebe, mezi nimi protékají stoky plné odpadků, které se rovněž povalují všude. Plocha slumu je bahnitá. Obyvatelé jsou převážně bez práce nebo se živí příležitostnými prodeji, chovem dobytka a dopravou. Průměrný věk se pohybuje kolem 35 let, AIDS má asi 80% obyvatel, polovina trpí malárií. Ve slumu je kolem 300 křesťanských kostelů a několik základních škol, v nichž vyučují místní obyvatelé.


Santa Maria Maddalena

Santa Maria Maddalena je katolický kostel v Pise, stojící na via Giuseppe Mazzini.
Modlitebna, která stála na místě současné budovy pocházela z roku 1156 a náležela Maltézskému řádu. Roku 1717 Andrea Vacca přestavěl kostel v barokním stylu, který se zachoval i přes poškození během druhé světové války. Stavba je jednolodní, s fasádou s bohatě zdobeným portálem, a s oltáři se štukovou a mramorovou výzdobou.


Plachta

Slovo plachta není zcela jednoznačné a může označovat více různorodých objektů :


Leon VI. Moudrý

Leon VI., zvaný Moudrý nebo také Filozof, byl byzantským císařem od roku 886. Zanechal po sobě četná literární díla, především významný je teoretický vojenský spis Taktika.
Basileios svěřil Leona do výchovy patriarchovi Fotiovi. Patriarcha a jeho otec Basileios I. se vzájemně nenáviděli a je možné, že Leon nebyl synem Basileia, nýbrž Michaela III. Když Leon dospěl, upadl v podezření, že proti Basileiovi osnuje spiknutí. Basileios ho proto nechal uvěznit. Vzhledem k nelidským podmínkám, které musel Leon ve vězení zakusit, přišel téměř o zrak. Pozdější loveckou nehodu, jež se stala Basileiovi osudnou, pokládal císař za pokus o vraždu iniciovaný právě Leonem.
Po nástupu na trůn donutil patriarchu Fotia k abdikaci a nahradil jej svým bratrem Stefanem. Leon byl prostopášný a flegmatický člověk se spisovatelskými sklony a rovněž se zajímal o náboženské otázky. V době jeho vlády se značně upevnila feudalizace byzantského státu. Síla maloasijských magnátů vzrůstala na úkor svobodného rolnictva, které upadalo do stále větší závislosti a ztrácelo tak svoji volnost. Současně posílil také trend byrokratizace státu.
Leon pokračoval v práci na Basilice, řeckém překladu zákonů císaře Justiniána I., která byla zahájena již za Basileia. Tato sbírka zákonů odrážela všemohoucnost císaře ve všech společenských oblastech. Leon také nechal zreorganizovat systém themové správy.
Na rozdíl od svého otce nebyl však nijak zvlášť úspěšný ve válce. Bulhaři, kteří Basileia nikdy neporazili, dokázali v roce 894 přemoci Leonovu armádu. Leon si proto na pomoc povolal nomádské Maďary, pobývající tehdy na jižní Ukrajině. S jejich pomocí se mu podařilo Bulhary porazit. Když si však bulharský car Simeon I. uvolnil ruce vytlačením Maďarů do Panonie, byl Leon proti Bulharům opět bezmocný a utrpěl těžkou porážku v bitvě u Bulgarofygonu v roce 896. V následné mírové smlouvě se Leon zavázal platit Bulharům tribut.
V roce 907 byla Konstantinopol napadena Rusy pod vedením Olega, neboť se chtěli domoci výhradních obchodních práv s říší. Leon jejich požadavek odmítl, když ale v roce 911 podnikli nový útok, raději své zamítavé stanovisko změnil a poskytl jim požadovaná obchodní privilegia.
Neúspěšný byl také ve válce proti Arabům. V roce 902 ztratil na Sicílii Taorminu, poslední byzantskou pevnost na ostrově. V roce 907 muslimští piráti z Kréty strašlivě vydrancovali Soluň. Když se Leon pokusil vyslat flotilu k znovu dobytí Kréty, Saracéni ji drtivě porazili. Krátce po této porážce Leon onemocněl a zemřel. Protože jeho syn byl ještě dítětem, stal se jeho regent, Leonův bratr Alexandr, císařem.
Leonovi se dlouho nedařilo získat syna, který by mohl být jeho dědicem. Jeho první žena, kterou mu přikázal Basileios, zemřela v roce 897. Proto se oženil znovu s dcerou svého rádce Styliana Zautza, Zoe, která však o dva roky později také zemřela. Po druhé svatbě vytvořil Leon pro svého tchána titul basilopator. Ačkoliv byl třetí sňatek církví zakázán, Leon se přesto oženil znovu. Jeho třetí žena zemřela ale již v roce 901. Místo čtvrtého sňatku, který by byl ještě větším hříchem než třetí, si Leon přivedl na dvůr milenku jménem Zoe Karbounopsina. Když mu v roce 904 konečně porodila syna, rozhodl se s ní oženit i přes odpor církve v čele s patriarchou Nikolaem Mystikem.


Klokan rudokrký

Klokan rudokrký Macropus rufogriseus je středně velký poměrně podsaditý klokan s dosti hustým kožichem, snadno se pozná podle víceméně červenohnědého týlu. Své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích.
Délka klokana rudokrkého je 66 až 93 cm, ocas je dlouhý 62 až 88 cm. Jeho hmotnost se pohybuje mezi 11 až 27 kg. Dožívá se 12 až 15 let.
Den tráví klokan rudokrký obvykle ukrytý v lese či ve stepi. Nejaktivnější je za soumraku a v noci, kdy se věnuje pastvě. Většinou se pase několik klokanů spolu najednou. Často se jedná o rodinné nebo alespoň příbuzenské skupiny, které nemají žádného vůdce a jednotlivá zvířata se pohybují podle své zvůle, zcela nezávisle na ostatních.
Když některý člen skupiny zjistí poblíž možného nepřítele, varuje ostatní dupáním nebo tlučením ocasem o zem. Skupina tehdy prchne nebo hledá útočiště vběhnutím do vody, když je v okolí.
Klokan rudokrký je podobně jako všichni klokani býložravec, živí se výhonky trav, bylinami a listy. Klokani jsou přizpůsobeni k příjmu poměrně chudé potravy a v suchých obdobích se spokojí i s bylinami, kterými by ostatní zvířata pohrdla. K tomu mají zvláštně členěný žaludek, který sice nedosahuje dokonalosti přežvýkavců, ale klokanům umožňuje trávení potravy bohaté na celulózu. Natrávenou potravu klokani také přežvykují.
Ve dvou poddruzích v jihovýchodní Austrálii od jižního Queenslandu až po jihovýchod Jižní Austrálie a na Tasmánii. Dává přednost lesům s hustým podrostem, k pastvě však potřebuje řídce porostlá místa. Je nejhojnější klokan blahovičníkových lesů. Kácení lesů mu spíše prospělo než uškodilo, neboť bylo vytvořeno více přechodů mezi lesem a travnatou krajinou.
Samice klokana rudokrkého nosí mládě ve vaku téměř nejdéle ze všech klokanů, až 40 týdnů. Klokanů se vyskytuje přes 300 000, ale poslední dobou jich začíná ubývat.
Zvířata tasmánských populací, která dobře snáší i poměrně tuhou zimu, byla úspěšně přesídlena i na jiné kontinenty, dokonce i do severní a střední Evropy. U pevninské populace se mláďata rodí ve všech ročních obdobích a u tasmánské od února do března, to znamená na vrcholu léta jižní polokoule. Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.


Jitka Zelenohorská

Jedna z hereckých hvězd české kinematografie 60. a 70. let 20. století. Nejznámější jsou její role ve filmech Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela nebo Ukradená vzducholoď režiséra Karla Zemana. Zahrála si však i ve filmu Skřivánci na niti, Zločin v šantánu a Kdyby tisíc klarinetů. V 70. letech působila jakožto herečka v hereckém souboru Filmového studia Barrandov. V divadlech vystupovala pouze pohostinsky, nejvýznamnějšími byla její hostování v Divadle Semafor a v Laterně magice.


Souhvězdí Orla

Orel je souhvězdí na nebeském rovníku. Toto malé, ale hezké souhvězdí se nachází v Mléčné dráze pod souhvězdím Labutě a je vidět od června až do konce roku. Jeho nejjasnější hvězdou je Altair. Je od nás vzdálena 15 světelných let a má desetkrát větší svítivost než Slunce, její průměr je dvakrát větší. Legenda, která se váže k tomuto souhvězdí, praví: Když jednou bohové popíjeli nektar na hoře Olymp, roznášela jim prý poháry dívka jménem Hébé. Byla prý dcerou Dia a Héry. Jednou však při rozlévání nektaru zakopla a upadla. To boha rozhněvalo, a proto ji této funkce zbavil. Po nějakém čase se Hébé stala slavnou, protože se provdala za hrdinu Herkula. Na její místo byl pak dosazen chlapec Ganymédés. Právě jej Zeus v přestrojení za orla odnesl na horu Olymp. Před Řeky nazývali toto seskupení hvězd Orlem už samotní Mezopotámci.


Dobrodružství kriminalistiky

Dobrodružství kriminalistiky je televizní seriál režiséra Antonína Moskalyka. Má 26 dílů a byl natáčen v letech 1989 - 1993. Jedná se cyklus odlišných příběhů z rozdílných historických období. V každém z dílů mají diváci možnost nahlédnout do počátků jednotlivých kriminalistických disciplín. V seriálu se objevují skutečné historické postavy a téměř autentické případy. Seriál byl natočen v koprodukci německou společností Schwarzwald Film a Krátkým filmem Praha.


Leviathan

Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, krátce a běžně jen Leviathan, je kniha napsaná r. 1651 Thomasem Hobbesem. Její název je převzat dle biblického Leviathana. Kniha je státně teoretickým pojednáním, zabývajícím se strukturou společnosti, která je efektně znázorněna i na titulní stránce zobrazením státního giganta tvořeného z jednotlivců, který nese v jedné ruce meč, v druhé biskupskou berlu.
Při hodnocení obsahu této teoretické knihy je stále nutné mít na paměti dobový kontext. Hobbes napsal Leviathana jako reakci na osobní zkušenost s krutou realitou právě probíhající anglické občanské války. Ta je pro něj obrazem společnosti v přirozeném stavu, ve které je člověk člověku vlkem.
V Leviathanovi Hobbes představil doktrínu základů společnosti a legitimních vlád. Jednalo se o jednu z prvních prací teorie společenské smlouvy. V přirozeném stavu člověka, což jiní filosofové označují jako přirozený stav, i když někteří lidé jsou silnější nebo chytřejší než ostatní, přesto nikdo není ani tak silný, ani tak chytrý, aby se nemusel obávat násilné smrti. Při hrozbě smrti si člověk v přirozeném stavu nemůže pomoci jinak, než bránit se všemi možnými prostředky. Sebeobrana proti násilné smrti je nejvyšší potřebou člověka a práva se rodí z potřeb. V přirozeném stavu má každý právo na cokoliv ve světě. Kvůli vzácnosti věcí ve světě je zde proto na právu založená stálá válka všech proti všem.
Život člověka v přirozeném stavu "trpí osamělostí a nouzí, je bídný, brutální a krátký".
Kvůli těmto praktickým zkušenostem s válkou i jejich teoretickým zdůvodněním přirozeného stavu Hobbes vytváří teorii společenské smlouvy pod vládou absolutního suveréna. Všeobecný chaos může být odvrácen pouze silnou centrální vládou. Kvůli tomu je Hobbes ochoten akceptovat i značnou míru zneužívání této centrální moci, vzpoura proti moci je nepřípustná. Výjimkou je, pokud autorita není schopná zajistit "mír a obranu", pak se smlouva stává neplatnou a člověk se vrací do přirozeného stavu, než se vytvoří společenská smlouva nová.
Suverén, ať se jedná o monarchii, aristokracii nebo demokracii, musí být Leviathan, absolutní autorita. Právo je pro Hobbese vynucováním smluv. Politická teorie se příliš neliší od jeho dvou předchozích děl The Elements of Law a De Cive.
Na úrovni jedince je smlouva výhodná, protože stav stálé války není v nejlepším zájmu člověka. Lidé mají v podstatě egoistickou a materialistickou potřebu válku ukončit, neboť se nechtějí stále bát smrti a rádi pohodlně žijí a doufají v uspokojení těchto svých potřeb ve společnosti. Proto vytváří pokojnou společnost vstupem do společenské smlouvy. Všichni jedinci ve společnosti předávají právě akorát svých přirozených práv, aby autorita mohla zajistit vnitřní mír a společnou obranu.
Hobbesův stát je silně autoritativní a zároveň minimalistický. Kromě míru, obrany a vynucování smluv by stát neměl do ničeho zasahovat. Jelikož však suverén není nijak omezen, neexistuje ani způsob, jak zaručit, že se suverén skutečně takto sebeomezí a pravidla neporuší.
Podle Hobbese má být suverén vázán svými závazky k přirozenému právu. Ačkoliv nemá povinnost tvořit legislativu, je pro něj výhodné postupovat podle zákonů, které vedou k bezpečí a míru. Závazek suveréna je zde proto jen morální a nezajištěn.
Suverén rovněž udržuje rovnost ve státě, neboť běžní lidé jsou všichni stejně "vymazáni" v jasu svého suveréna. Hobbes toto vymazání lidí přirovnává k blednutí hvězd v jasu slunce.
Hobbesova politická doktrína je "neškodit". Používá negativní verzi zlatého pravidla, tj."nečiňte jiným to, co nechcete, aby ostatní činili vám". V kontrastu s tím je křesťanská pozitivní verze "konejte ...", která je podle Hobbese pouze receptem na sociální chaos.
Hobbes odmítá dělbu státní moci. Leviathan koncentruje moc výkonnou, zákonodárnou i soudní.
Kromě toho má v Leviathanovi suverén i moc určovat záležitosti víry a vyznání, protože pokud tak nečiní, vnáší se do společnosti nesoulad. Hobbes předkládá svou vlastní náboženskou teorii, ale je ochoten se podrobit vůli suveréna poté, až se znovu ustaví, zda ji sezdá přijatelnou. Leviathan obsahuje rozsáhlé pasáže, které zpochybňují nejen četné křesťanské hodnoty, ale i věrohodnost Písma a jeho přijatelnost.
V otázce daní je Leviathan oprávněn vybírat "stejně", neboť všem stejně zaručuje ochranu. Hobbes věřil, že daně jsou nezbytné pro podporu vojska a vojsko pro zaručení vlády práva. Pro vládu práva jsou tedy daně nutné.
Anglická občanská válka vypukla r. 1642. Těsně před jejím vypuknutí Hobbes unikl do Paříže, kde se připojil k dalšímu roajalistickému exilu. V Paříži byl Leviathan rovněž napsán a vydán.
Dílo vzbudilo po vydání značný ohlas, zřejmě i díky své sdílné obálce. Paradoxně způsobilo rozchod autora s roajalistickým exilem. Pro anglikány i francouzské katolíky byla sekularistická povaha díla naprosto nepřijatelná. Hobbes se musel z bezpečnostních důvodů ještě v zimě 1651 uchýlit zpět do Anglie, pod ochranu revoluční anglické vlády.
Po restauraci království však mladý král Karel II., jehož učitelem Hobbes v exilu býval, Hobbese pozval na svůj dvůr i s penzí 100 L.
Leviathan je prvním z důležitých vyjádření teorie společenské smlouvy. V moderní době bývá Hobbesovo pojetí státu kritizováno jako v podstatě totalitářské, nicméně odráží eminentní potřebu úlevy ze stavu občanské války pomocí instituce státu, do značné míry již vnitřně strukturovaného, mocného i ideologizovaného.
Hobbesovo pojetí přirozeného stavu též do značné míry odpovídá historicky běžným stavům počátků státnosti, během nichž se budoucí státní moc etabluje zejména kořistným způsobem. Četné středověké války, trvající desítky až stovku let, představovaly podobný válečný stav, až na to, že se vedly na úrovni panstva. Rovněž různé současné válečné stavy a nepokoje, zejména v rozvojovém světě, naznačují, že přirozený stav bez dostatečné státní autority je problematický. Na druhé straně, nekontrolovatelné státní autority byly ve 20. století, co do počtu postižených osob, příčinou dosud nejtragičtějších válek a utrpení vůbec.
V samotné Anglii se koncept Hobbesovy absolutní vlády nikdy neuplatnil, a to ani po restauraci monarchie, k níž asi desítku let po vydání knihy došlo.
Tento článek je zčásti založen na překladu článku na anglické Wikipedii.


Esagila

Esagila, sumerské slovo znamenající "É, jehož vrch je povznesen, vyvýšen", byl název chrámu, zasvěceného Mardukovi, bohu-ochránci Babylonu. Nachází se jižně od známého zikkuratu Etemenanki, památce, které je některými badateli připisován biblický název Babylonská věž.
V tomto chrámu byl uložen kultovní obraz boha Marduka, spolu s dalšími kultovními zobrazeninami bohů měst, které spadaly pod hegemonii Babylonské říše od 18. století př. n. l.; dále zde bylo jezírko nazývané babylonskými kněžími Abzu. Abzu představovalo Enkiho, Mardukova otce, který byl bohem vodstva a žil právě v takovýchto Abzu.
Esagila komplex, který byl dostavěn do konečné podoby v době vlády Nebukadnesara II zahrnul i místní původní výstavbu a stal se centrem Babylonu. Areál se skládal z velké dvorany, menší dvorany a konečně z hlavní svatyně; ta zahrnovala předsíň a vnitřní oltář se sochami Marduka a jeho družky Sarpanity.
Podle Hérodota, Xerxés I. dal sochu Marduka z Esagily odstranit během svého vpádu do Babylonu r. 482 př. n. l., znesvětil chrám a poničil město. Alexandr Veliký přikázal renovaci chrámu, který byl poté užíván po celé 2. století př. n. l.; byl jedním z opěrných bodů babylonské kultury, centrem literatury a klínového písma. V době Parthské říše byl postupně opouštěn, a jeho vliv výrazně upadal v průběhu 1. stol. př. n. l.
Přez enormní vrstvou hlušiny, která ležela nad troskami, Esagila byla znovu objevena Robertem Kodeweyem v listopadu 1900, ale se seriozními pracemi na nalezišti se začalo až v roce 1910. Stoupající hladina podzemní vody zlikvidovala většinu sluncem sušených cihel a další nejstarší materiály. Většina z nálezů v Babylonu tak pochází z novobabylonského období. Údaje z tzv. Esagilské tabulky, vytvořené dle starších textů v 229 př. n. l., pomohla při rozsáhlé rekonstrukci. Tabulka, popsaná Georgem Smithem v r. 1872, zmizela v soukromých sbírkách, pak se opět objevila a byla přeložena.


Novoslobodskaja

Novoslobodskaja je stanice moskevského metra. Pojmenována je po stejnojmenné ulici vedoucí u výstupu ze stanice.
Novoslobodskaja se nachází na Kolcevské lince, v severní části okruhu. Je to podzemní, trojlodní a přestupní stanice, založená 40 m pod povrchem. Boční lodě mají průměr 8,5 m, střední loď 9,5. Všechny tři jsou spolu propojeny prostupy. Ze stanice vede jeden výstup na povrch, po eskalátorovém tunelu vycházejícím z konce střední lodě do povrchového vestibulu. Stanice je také propojena přestupní chodbou vycházející z prostředku střední lodě kolmo k ose stanice s linkou Serpuchovsko-Timirjazevskaja a spojena tak se stanicí Mendělejevskaja. Obě linky jsou spolu takto propojeny od roku 1992.
Novoslobodskaja je také jednou z typických ukázek ruské stalinistické architektury – ve střední lodi mezi prostupy je umístěno 32 dekorativních skleněných nasvícených mozaiek s tematikou socialistického realismu. Jsou to díla lotyšských umělců. Na slepém konci střední lodě se pak nachází velká mozaika zasazená do stěny pojmenovaná „Mír pro celý svět“, symbolizující ženu s dítětem v náručí na pozadí velké pěticípé hvězdy a obilných klasů. Ostatní stěny jsou obložené mramorem, stropy jsou nabílené. Osvětlení zajišťují lustry. V rámci rekonstrukce roku 2003 se všechny mozaiky opravily, pečlivě vyčistily a obnovily. Stanice veřejnosti slouží již od 30. ledna roku 1952.


DDR3

DDR3 neboli double-data-rate 3 SDRAM je evoluční nástupce operační paměti DDR2. Tato technologie se používá pro vysokorychlostní ukládání pracovních dat. Hlavní rozdíl mezi DDR2 a DDR3 je v rychlosti pamětí. Počáteční 400 MHz proti 1.066 GHz a nejvyšší 1.2 GHz proti 2.133 GHz. Bylo sníženo napětí z 1.8 na 1.5 V.
Je to nastavení, při kterém by nemělo dojít k poničení pamětí nebo jiných pamětí a kterým se standardizuje tovární nastavení pamětí.
Frekvence 2.133 GHz je zatím maximální normální rychlost u prodávaných pamětí, ale už jsou vyrobeny paměti s 2,4 GHz a víc.


Michael Ignatieff

Michael Grant Ignatieff, Ph.D., je kanadský historik, spisovatel, politik, předseda Liberální strany a šéf loajální opozice Jejího Veličenstva. Zastával prominentní funkce na akademické půdě na několika univerzitách : Cambridge, Oxfordu, Harvardu a Torontu. Jako spisovatel získal několik ocenění a pracoval rovněž i jako novinář a dokumentarista.
Dvacetdva let žil ve Spojeném království. V těchto letech působil na univerzitách v Cambridge a Oxfordu, pracoval také jako filmař a politický komentátor pro BBC. V letech 2000 až 2005 pak žil v USA. Zde působil na Harwardově univerzitě jako ředitel Carr Center for Human Rights Policy. Roku 2004 jej členové Liberální strany přesvědčili, aby vstoupil do kanadské politiky jako liberální kandidát. V roce 2005 se odstěhoval do Kanady, kde přijal nabídku jako hostující profesor v Munk Centre for International Studies na Torontské univerzitě. Poté byl veřejně zmiňován jako možný kandidát Liberální strany pro příští federální volby.
V roce 2006 byl zvolen členem kanadského parlamentu za volební obvod Etobicoke-Lakeshore. Stal se členem stínové vlády, ale tuto funkci po dvou měsících opustil, neboť se ucházel o křeslo předsedy Liberální strany. Ve čtvrtém kole volby byl poražen kandidátem Stéphanem Dionem. Byl místopředsedou strany od 18. prosince 2006 do 14. listopadu 2008. Své křeslo člena kanadského parlamentu za Etobicoke-Lakeshore obhájil i při volbách v roce 2008.
Dne 13. listopadu 2008 oznámil svoji kandidaturu na předsedu Liberální strany. 8. prosince 2008 stáhl Dominic LeBlanc svoji kandidaturu a o den později tak učinil i jeho jediný soupeř Bob Rae. Jako jediný kandidát na funkci předsedy byl 10. prosince 2008 zvolen dočasným předsedou a jeho funkce byla později potvrzena na konventu Liberální strany v květnu 2009.
Narodil se v Torontu. Jeho otec George Ignatieff se narodil v Rusku a později působil jako kanadský diplomat. Jeho matka byla Alison Grantová. Mezi jeho kanadské předky patří například George Monro Grant, který působil jako ředitel koleje na Queen's University. Mladším bratrem jeho matky byl politický filosof George Grant, jenž napsal Lament for a Nation. Jeho prateta byla Alice Massey, žena generálního guvernéra Vincenta Masseyho. Jeho pradědeček byl hrabě Nikolaj Pavlovič Ignatijev, ruský ministr vnitra ruského cara Alexandra III.. Tomu se jako jednomu z mála caristů podařilo utéct před bolševiky. Ve své knize, The Russian Album popisuje důležitost a závazek k předkům v kontextu své vlastní rodinné historie a zároveň odmítá ruský nacionalismus. Hovoří plynně anglicky i francouzsky, má základní znalosti ruštiny.
V době svédo dětství se jeho rodina pravidelně stěhovala. V jedenácti letech byl poslán zpět do Toronta kvůli školní docházce. Byl kapitánem univerzitního fotbalového týmu a zároveň i šéfredaktorem školní ročenky. Pracoval také jako dobrovolník pro Liberální stranu ve federálních volbách v roce 1965. V roce 1968 pak v této činnosti pokračoval jako dobrovolný organizátor pro Pierra Trudeaua, který se chtěl stát předsedou Liberální strany.
Po střední škole vystudoval historii na Torontské univerzitě. Zde se seznámil se studentem Bobem Raem, se kterým soupeřil v debatním kroužku a bydlel s ním během čtvrtého ročníku studia. Po dokončení svého bakalářského vzdělání pokračoval ve studiu Oxfodské univerzitě, zde byl ovlivněn historikem Isaiahem Berlinem, o kterém později i psal. V době kdy studoval na Torontské univerzitě se živil jako novinář na částečný úvazek u deníku The Globe and Mail. V roce 1976 získal titul PhD z historie na Harwardově univerzitě.
Je ženatý a má dvě děti. Jeho žena, Zsuzsanna M Zsohar, se narodila v Maďarsku. Děti se jmenují Theo a Sophie.
Jeho mladší bratr Andrew je pracovníkem místní správy. Ačkoli o sobě říká, že není church guy, tak byl vychován jako pravoslavný katolík a někdy s rodinou do kostela zajde.


Kaple svatého Jana Sarkandra

Sarkandrova kaple nebo také kaple svatého Jana Sarkandra je novobarokní kaple v Olomouci.
Fresky od Jano Köhlera v Sarkandrově kapli: Soubor:Sarkandrova kaple - freska Holesov.jpg|Freska znázorňující průvod Jana Sarkandera v Holešově a kozáci Lisovčíci Soubor:Sarkandrova kaple - freska vezneni.jpg|Freska znázorňující věznění Jana Sarkandera Soubor:Sarkandrova kaple - freska muceni.jpg|Freska znázorňující mučení Jana Sarkandera


Litenčická pahorkatina

Litenčická pahorkatina geomorfologický celek na Moravě v Středomoravských Karpatech. Nejvyšší vrchol Hradisko 518 m n.m. Členitá pahorkatina z paleogenních flyšových souvrství, zčásti překrytá spraší.


Demokratická strana zelených

Demokratická strana zelených je česká parlamentní politická strana, vzniklá v březnu 2009. Vedle parlamentní Strany zelených a hnutí Zelení se jedná o další subjekt hlásící se k prosazování zelené politiky.
Většinu členů tvoří bývalí členové Strany zelených, kteří nesouhlasili s jejím současným vedením. Do strany vstoupila i poslankyně Olga Zubová, čímž DSZ získala parlamentní zastoupení.
Prvním předsedou Demokratické strany zelených byl zvolenVladislav Koval, dříve předseda moravskoslezské organizace SZ, místopředsedou pak Jan Vondrouš, který byl zvolen předsedou liberecké krajské organizace SZ na podzim 2008, ale tato volba byla následně orgány SZ zneplatněna. Na konci června 2009 byla novou předsedkyní DSZ zvolena Olga Zubová.
DSZ neúspěšně kandidovala ve volbách do Evropského parlamentu 2009 ve kterých získala 0,6 % hlasů. Ve volební kampani se DSZ prezentovala na 350 billboardech. Volebním lídrem byl Daniel Solis, nejvýraznější tváří kampaně byla Olga Zubová a známou osobností na kandidátce byl také sociální ekolog Jan Keller.
DSZ byla iniciována koncem ledna 2009 poté, co čtyři členové tzv. Demokratické výzvy Strany zelených – Petr Bratko, Antonín Kuboš, Daniel Solis a Jiří Šteg – již neviděli prostor pro realizaci své politiky v rámci Strany zelených. Po zajištění 1000 podpisů pod petici byla strana v průběhu března 2009 zaregistrována.
Programové principy DSZ ji charakterizují jako občanskou stranu se silným důrazem na princip demokracie, subsidiarity, sociální soudržnosti a vyvážené existence lidské společnosti. V mezinárodní politice se hlásí k mírové koexistenci a spolupráci mezi státy a regiony a politice odzbrojení.
Demokratická strana zelených bývá často kritizována členy a příznivci Strany zelených. Podstatou kritiky je tvrzení, že DSZ byla účelově založena jen proto, aby poškodila SZ ve volbách a rozptýlila její voličskou základnu mezi dva subjekty, kdy ani jeden nepřekročí práh volitelnosti. Dále je DSZ kritizována za to, že je financována údajně prostřednictvím Jaromíra Soukupa a dalších osob blízkých ČSSD z peněz, pocházejících z korupce.


Portugalská koloniální válka

Portugalská koloniální válka, v Portugalsku známá též jako „Zámořská válka“ a v bývalých portugalských koloniích též jako „Osvobozenecká válka“ je označení vojenského střetnutí mezi Portugalskou říší a nacionalistickými hnutími v portugalských koloniích v Africe, podporovanými Spojenými státy i Sovětským svazem.
Portugalská koloniální válka se vedla mezi lety 1961 až 1974. Skončila rozpadem Portugalské říše a vznikem nezávislých Kapverdských ostrovů, Guiney-Bissau, Svatého Tomáše a Princova ostrova, Angoly a Mosambiku. Přispěla k pádu Salazarova autoritativního režimu v Karafiátové revoluci a portugalskému přechodu k demokracii.
Portugalská přítomnost v Africe byla z evropských států nejstarší a Portugalci byli též poslední z Evropanů, kteří z Afriky odešli.


Ostrov u Macochy

Městys Ostrov u Macochy se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1076 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349, kdy byl Ostrov uváděn pod německým názvem Preterslag.


Národní park Sundarbans

Národní park Sundarbans je indický národní park v Západním Bengálsku. Mangrovníkové lesy, které se v parku nachází, tvoří jedno z nejvýznamnějších přírodních bohatství celé Indie. Zdejší rezervace též slouží k ochraně tygra bengálského a patří k největším svého druhu vůbec. V roce 1985 byl celý park zařazen ke světovému dědictví UNESCO.


Národní kronika

Jako národní kronika je označován typ středověké kroniky, který na rozdíl od tzv. světové kroniky popisoval dějiny jednoho středověkého etnika, národa nebo státu.
Národní kroniky začaly vznikat v raném středověku, kdy se po rozpadu římské říše začaly formovat státní útvary původně barbarských kmenů a etnik, které zaplnily evropský prostor během tzv. stěhování národů. Úlohou prvních národních kronik vznikajících od 6. století byl nejen výklad dějin těchto etnik jako určité vyvážení bohatě zpracované historie římské říše, ale také jejich prokázání legitimity a práv na určité území. Tyto první národní kroniky se takřka výlučně vždy vztahují k dějinám etnika, tj. nejedná se o výklad dějin státu, ale o výklad dějin společenství lidí.
Až v 11. století se objevily národní kroniky, které svým pojetím vykládají dějiny státu, tedy národa pevně vázaného na určité území a reprezentovaného určitými institucemi.


Svatá Starosta

Svatá Wilgefortis byla podle legendy křesťanská světice; pravděpodobně jde ale o smyšlenou postavu. Její zobrazení je velmi neobvyklé: bývá zobrazována jako ukřižovaná dívka s plnovousem.
V galeriích nebo na vycházkách přírodou můžeme ojediněle narazit na zpodobení ukřižované dívky oblečené do dlouhých zdobných šatů. Podle legendy šlo o dívku, kterou chtěl její otec proti její vůli provdat za krutého muslimského vládce. Aby této svatbě zabránila, vymodlila si hustý plnovous. Pohan od svatby ustoupil, otec ji ovšem kvůli tomu nechal ukřižovat. Svatá Wilgefortis, jak je tato původem portugalská světice také nazývána, je přímluvkyní neprávem odsouzených, jimž dává na obrazech svou přízeň najevo pomocí střevíce, který jí po jejím ukřižování sklouzne z nohy. Zobrazení svaté Starosty není v Českých zemích mnoho, dále je k vidění např. v polských Vambeřicích.


DuPont

Americká společnost E. I. du Pont de Nemours and Company, známější jako DuPont je jedním z největších světových koncernů v oblasti chemické výroby, zejména výroby a zpracování polymerů.
Firmu založil 19. července 1802 Irénée du Pont jako malou továrnu zabývající se výrobou trhavin. V současnosti tvoří širokou paletu produktů firmy potraviny, elektronika, barvy, plasty a mnoho dalších. Světovou proslulost získaly firmě patenty na materiály jako Nylon, Teflon, Lycra nebo Kevlar.
Centrála firmy DuPont sídlí ve Wilmingtonu ve státě Delaware. Skupina měla v roce 2006 roční obrat okolo 29 miliard dolarů a celosvětově zaměstnává přibližně 60 000 pracovníků.


Geofyzika

Geofyzika je multidisciplinární věda, který se věnuje aplikaci znalostí fyzikálních procesů na vznik a vývoj planety Země. Původně byla jednou ze součástí geologie, v průběhu 20. století se však stala samostatným vědním oborem. Geofyzika mnohdy úzce souvisí s geologií a geochemií, které jí poskytují množství informací potřebných jako vstup do zkoumaných fyzikálních procesů.
Geofyzika je součástí věd o zemi a jako taková je využita i v planetologii.


Jason Gardener

Jason Gardener je britský sportovec-atlet, sprinter věnující se běhu na 100 metrů a 200 metrů. Na Letních olympijských hrách 2004 v Aténách získal zlatou medaili ve štafetě 4 x 100 metrů společně Darrenem Campbellem, Marlonem Devonishem a Markem-Lewisem Francisem.


Nothronychus

Nothronychus byl rodem terizinosauridního teropodního dinosaura, žijícího na území dnešních Spojených států amerických v období křídy. Stejně jako ostatní zástupci skupiny byl také Nothronychus vybaven bezzubým zobákem, "ptačí" pánví a čtyřprstými zadními končetinami. Chodil po dvou končetinách v poměrně vzpřímené pozici a dosahoval délky asi 4-6 metrů. Hmotnost činila u velkých jedinců až k 1 tuně. Tito dinosauři žili v bažinaté lesnaté krajině a živili se zřejmě bezobratlými živočichy. Mohli být také částečně opeření.
Typovým druhem je N. mckinleyi, popsaný v roce 2001 z Nového Mexika. Další druh N. graffami byl popsán v roce 2009 z území státu Utah.


Třesovice

Obec Třesovice se nachází v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký, zhruba 12 km severozápadně od centra krajského města. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 232 obyvatel.
V obci se nacházejí též dva památné duby - viz Duby v Třesovicích
 Image:Třesovice - barokní socha Panny Marie.jpg|Socha Panny Marie Image:Třesovice - boží muka.jpg|Boží muka Image:Třesovice - pomník padlým.jpg|Pomník padlých


Žimrovice

Žimrovice je část města Hradec nad Moravicí, v okrese Opava v Moravskoslezskoslezkém kraji. V Žimrovicích žilo k roku 2001 734 obyvatel a nachází se zde základní a hudební škola a papírna, která je v provozu od roku 1890.
Benkovice | Bohučovice | Domoradovice | Filipovice | Hradec nad Moravicí | Jakubčovice | Kajlovec | Žimrovice


Erotogenní zóna

Erotogenní zóna je oblast na povrchu těla, jejíž dráždění způsobuje nárůst sexuálního vzrušení.
Erotogenní se u každého jedince liší. Pro někoho je už jemný dotek velice vzrušující a někdo potřebuje delší hlazení a dráždění určitých partií. Tyto zóny jsou po celém lidském těle a u každého člověka jsou různé. Pro muže i ženy je asi nejvíc vzrušující dráždění pohlavních orgánů, ale podobná místa se nacházejí i na hlavě. V některé literatuře se uvádí, že nejvýznamnější mužskou erotogení zónou je žalud a že prožitky z dráždění ostatních erotogeních zón nejsou tak intenzivní.
Na lidském těle existují oblasti, které fungují jako erotogenní zóny pro většinu populace. Pro uspokojivý sexuální život je důležité dobře své erotogenní zóny znát a případně s nimi seznámit svého partnera.


Suchý zpívá Ježka

Suchý zpívá Ježka je album, na kterém Jiří Suchý zpívá písně Osvobozeného divadla, tedy písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které zhudebnil Jaroslav Ježek. Na albu je 12 písní a Ježkova klavírní skladba Bugatti step, kterou hraje Zoltán Liška. Kromě Jiřího Suchého na albu zpívá také Jitka Molavcová a sbor orchestru. Účinkuje Nový orchestr Jaroslava Ježka pod vedením Zoltána Lišky, který také podle dobových Ježkových originálů zrekonstruoval aranžmá skladeb.


Cena Locus

Cena Locus Award, nebo Locus, je každoročně od roku 1971 udělována čtenáři amerického časopisu Locus Magazine nejlepším dílům žánrů science fiction a fantasy uplynulého roku. Ceně je přikládán veliký význam především proto, že počet anketních lístků od čtenářů převyšuje počet hlasů u cen Hugo i Nebula dohromady a je tedy hodnocením širšího vzorku respondentů.


Military

Military neboli zkouška jezdecké všestranosti patří mezi nejobtížnější jezdeckou disciplíny. Skládá se ze tří různých soutěží : cross-country, parkuru a drezury. Jezdec který by se chtěl věnovat této disciplíně musí dobře umět všechny tři soutěžní disciplíny. Kůň vhodný pro military by měl být velmi rychlý, měl by být dobrým skokan a hlavně by si měl dobře rozumět se svým jezdcem. Zajistit vhodného koně pro military bývá někdy obtížné. Vhodný kůň může byt třeba: angloarab, holštín, hannover, irský teplokrevník.


Michelle Rodriguez

Michelle Rodriguez, vlastním jménem Mayte Michelle Rodriguez je americká herečka, narozená 12. července 1978 v San Antoniu, v americkém státě Texas. Její nejznámější role jsou Ana Lucía Cortéz ze seriálu Ztraceni, dále pak z filmů Rychle a zběsile, S.W.A.T a Resident Evil.
Otec Michelle Rodriguez Javier Eddie Rodriguez je původem z Portorika a matka Carmen Milady Pared pochází z Dominikánské republiky. Michelle má celkem deset sourozenců a byla vychována svou nábožensky založenou babičkou z matčiny strany.
Ve svých osmi letech se odstěhovala se svou matkou do Dominikánské republiky a od svých jedenácti let žila v Portoriku. Nakonec zakotvila v New Jersey. V sedmnácti odešla ze střední školy, později si však dodělala maturtitu.
Rodriguez prokázala svou ctižádostivost, když narazila na reklamu na kasting do nízkorozpočtového, nezávislého filmu Girlfight. Prorazila si cestu dalšími 350 uchazeči, až získala roli Diany Guzmán, problémové teenagerky, která si zvolila cestu agrese a stala se boxerkou. Tohle byla její první role. Film byl představen v roce 2002 a Rodriguezové výkon byl dobře přijat diváky i kritikou.
Následně dostala role v dalších úspěšných filmech, jako S.W.A.T, Resident Evil a Rychle a zběsile. V roce 2002 se umístila na 77. místě žebříčku „102 nejvíce sexy žen světa“ magazínu Stuff a 34. místě žebříčku časopisu Maxim.
V roce 2004 propůjčila svůj ve hlas videohře Halo 2 jednomu z mariňáků. Svůj hlas také poskytla Liz Ricarro v animovaném seriálu IGPX. V roce 2005 - 2006 hrála policistku Anu Luciu Cortez v seriálu Ztraceni. Rodriguez stále udržuje kontakt s jednou z představitelek hlavních rolí, Cynthií Watros.
Rodriguez jeden čas chodila s hvězdou filmu Rychle a zběsile Vinem Dieselem, v roce 2006 začala mít zájem o irského herce Colina Farella. v červenci 2006 v britském Cosmopolitanu popřela, že by byla lesbička, ale že pouze „experimentuje“ se ženami. Nicméně 14. listopadu 2006 hvězda Terminátora 3: Vpoura strojů Kristanna Loken, která se otevřeně hlásí k bisexualitě časopisu The Advocat řekla, že má s Michelle Rodriguez vážný vztah. V dubnu 2007 Kristanna Loken na otázky týkajících se Michelle Rodriguez odvětila: „Jsme skvělé kamarádky. Vždy zůstane má nejlepší a nejbližší přítelkyně a vždy budu Michelle milovat.“
V rozhovoru pro Curve Magazine se Rodriguez otevřeně přihlásila k bisexualitě a k vztahu s Kristannou Loken.
Po vztahu s Kristannou Loken si noviny dali Michelle Rodriguez dohromady s expartnerem Kylie Minogue Olivierem Martinezem.
Vzhledem k faktu, že postavy MIchelle Rodriguez i Cynthie Watros v seriálu Ztraceni zemřely, vedlo některé fanoušky k přesvědčení, že to souvisí s jejich zatčením. Nicméně jak Rodriguez i producenti seriálu tvrdí, že jejich odchod byl plánovaný ještě před začátkem natáčení a jejich zatčení je jen shoda okolností.
Tento článek byl přeložen z anglické Wikipedie, tak i zdroje a externí odkazy budou v angličtině.


Glasgowská botanická zahrada

Glasgowská botaniká zahrada se nachází v západní části Glasgow, u křížení ulic Great Western Road, Byres Road a Queen Margaret Road. Tato veřejnosti přístupná zahrada se skládá z několika částí. Původní zahrada byla vybudována již v roce 1817 při Glasgowské univerzitě a byla spravována Královským institutem botaniky. Zahrada sloužila hlavně jako kulturní místo určené zejména pro pořádání koncertů.
Venkovní park, slouží místním hlavně k odpočinku, neboť její součástí je prostorný anglický trávník, ale také ke studiu dřevin a venkovní flóry vůbec. Zimní zahrada prošla v roce 2006 celkovou inovací a obměnou. V investičním plánu byly opravy i dalších částí, v celkové výši 7 miliónů liber.
Ve skleníkové části lze spatřit kategoricky roztříděné rostliny z celého světa. Ve dvanácti místnostech je mimo jiné oddělení palem, pouště, bambusů a třeba begónií. Spolu s popisky jednotlivých rostlin je zde popsáno i několik živočichů, které mají spojitost s tím kterým druhem, nebo také popis vzniku uhlí, ropy atd.
 Soubor:Wfm glasgow botanic gardens.jpg|Hlavní skleník Soubor:Glasgow Botanic Gardens reopen 009.jpg|Největší ze skleníku, po rekonstrukci Soubor:Glasgow Botan Zahr Kaktus.JPG|Sekce kaktusů Soubor:Gla botanic gardens 1.jpg|Interiér restaurovaného skleníku


Duhový most

Duhový most je považován za největší skalní oblouk na světě. Je situován v národní chráněné oblasti Glen Canyon National Recreation Area v jižní části státu Utah. Úpatí mostu v oblouku je při zemi dlouhé 84 metrů, při vrcholu 13 metrů dlouhý a 10 metrů široký. Vznikl v období mezi geologickými etapami triasu a jury extrémním zvětráváním pískovce.


Piacenza

Piacenza je italské město v oblasti Emilia-Romagna, hlavní město stejnojmenné provincie.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:110000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:10000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:2000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Pán much

Pán much je románová prvotina nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga. Vypráví alegorický příběh o skupině chlapců, kteří se na pustém ostrově pokouší vybudovat demokratickou společnost a katastrofálně selhávají. Román pojednává o kontroverzních tématech jako jsou individuální prospěch versus obecné blaho, tyranie, fanatismus a vrozený sklon lidské povahy ke zlu.
Letadlo, které evakuovalo civilní obyvatelstvo z Anglie, se zřítilo na tropický ostrov. Zachránila se jen skupina chlapců ve věku od 6 do 12 let. První dvě postavy, se kterými se setkáme, jsou sportovně založený, sympatický Ralph a „Čunas“, tlustý chlapec s brýlemi, který má astma. Zatroubí na lasturu, aby přivolali ostatní přeživší. Společně se pak radí, kdo by se měl stát vůdcem. Zvolí Ralpha, přestože v úvahu připadal i Jack Merridew, který vedl školní sbor. Je zřejmé, že Ralphovi závidí. Ralph v něm vidí hrozbu, a proto jej ustanoví náčelníkem skupiny lovců. Z Čuňase udělá svého zástupce, přestože ho ostatní hoši nemají rádi. Poté se Ralph, Jack a Simon vydají na průzkumnou výpravu. Objeví sele zapletené v liánách, Jack tasí nůž, ale zaváhá a sele uteče. Přísahá, že příště otálet nebude.
Hoši jsou z ostrova nadšení a těší se, jaká dobrodružství je čekají. Řada z nich se však bojí netvora, nebezpečného divokého tvora, kterého údajně zahlédl jeden z mladších chlapců se znamínkem na tváři. Pomocí Čuňasových brýlí rozdělají signální oheň, který se vymkne kontrole a spálí velkou část džungle. Během požáru se chlapec se znamínkem ztratí.
Přestože si chlapci slíbili, že se budou spravedlivě dělit o práci a pomáhat si, pro Ralpha je stále těžší přinutit je, aby každý dělal to, co má. Život na ostrově začne postupně upadat. Mezi Jackem a Ralphem rostou neshody. Situace se vyhrotí v okamžiku, když Ralph obviní Jacka, že zmařil možnost záchrany: odvedl totiž na lov dvojčata Sama a Erika, kteří se měli starat o oheň, a tak loď na obzoru nemohla zachytit signální kouř. Následuje ostrá hádka, během které se rozbije jedno sklo Čuňasových brýlí.
Nad ostrovem dojde k přestřelce mezi dvěma letadly. Jeden z pilotů se katapultuje, ale zemře před nebo při přistání. Sam a Erik vyvolají paniku, protože potmě zahlédli jeho mrtvé tělo a spletli si ho s netvorem. Ralph, Jack a Roger, jeden ze sboristů, si to chtějí ověřit, a proto se vydají mrtvolu hledat. Uvidí siluetu padáku, se kterou škube vítr, a s hrůzou utečou v domnění, že to jsou netvorova křídla. Jack prohlásí Ralpha za zbabělce a požaduje novou volbu vůdce. Nedostane ale žádný hlas, a proto skupinu opustí. Založí nový kmen, kam se postupně přidá většina starších chlapců.
Nový kmen se věnuje hlavně lovu prasat. V džungli připraví netvorovi oběť, prasečí hlavu nabodnutou na kůl, kterou později objeví Simon. Děsivá hlava obsypaná mouchami v jeho halucinacích ožívá jako „Pán much“ a předznamenává jeho osud: Simon objeví mrtvého pilota a běží to povědět chlapcům, ti jsou však zfanatizovaní Jackovým válečným tancem, a proto jej považují za netvora a roztrhají.
Jackův kmen klesá až na samou hranici divošství. Napadnou Ralphův tábor a podaří se jim získat i Čuňasovy brýle, které potřebují k rozdělání ohně. Když je Čuňas požaduje nazpět, Roger na něj svalí balvan a zabije ho. Jackův kmen pak unese Sama a Erika – poslední přívržence Ralpha mezi staršími chlapci – a přinutí je připojit se k nim. Jack se Ralpha pokusí zabít, ale neuspěje a další den na něj uspořádá hon. Ralph se ukryje v husté spleti lián, a proto Jack založí v džungli požár. Dým spatří projíždějící loď – chlapci jsou konečně zachráněni. Ralph oplakává ztrátu přítele Čuňase a úplnou ztrátu dětské nevinnosti.
Ralph byl zvolen náčelníkem v demokratickém hlasování a snaží se jednat ve prospěch většiny. Může být proto chápán jako symbol demokracie nebo reprezentace ega, které ovládá id a souvisí s praktičností.
Lastura se v románu stává symbolem civilizace. Na poradách chlapců má ten, kdo ji drží, právo promluvit. Jak se řád na ostrově postupně hroutí a z chlapců se stávají divoši, lastura ztrácí svou moc. Symbolem úpadku je i její blednutí na vzduchu. Když se na ni Ralph pokusí zatroubit v Jackově táboře, dočká se jen pohrdání a spršky kamení. Čuňas ji zoufale brání až do okamžiku své smrti, kdy je zničena. Balvan, který ho zabil, značí i konec civilizovaného uvažování. V tomto okamžiku Jack konečně získává veškerou moc na ostrově. Ralph je bez autority, kterou mu lastura propůjčovala, ztracen a musí se dát na útěk před Jackovými lovci, protože už jim nic nebrání, aby ho zabili.
Čuňas je chytrý, ale ostatní chlapci ho nemají rádi. Od začátku je jeho jediným přítelem Ralph, ale i ten ho dokáže okřiknout. Na konci si však uvědomí, jak moc na jeho inteligenci spoléhal. Postava Čuňase symbolizuje logické uvažování; jeho brýle proto mohou být chápány jako symbol inteligence a vědy. Ten, kdo je vlastní, má možnost rozdělávat oheň, což druhý kmen značně znevýhodňuje. Jackovi lovci proto přepadli Ralphův tábor, aby je ukradli. Chátrání brýlí je rovněž paralelou úpadku řádu na ostrově.
Čuňasovo jasné a logické uvažování připomíná Obranu Sókratovu, podobně jako antickému filozofovi mu však jen ztěžuje život. Jeho postava – jakožto reprezentace superega – dokazuje, jak se civilizované uvažování do divošského prostředí nehodí a je proto zavrženo. I jeho tloušťka a astma ho jako trosečníka poznamenávají. Je nejvíce zženštilou postavou z celého příběhu; pro „mrňousy“ téměř nahrazuje matku. Je fyzicky slabý, ale duševně silný. Chlapcům stále vytýká, že se chovají jako malé děti a často si klade otázku, jak by v dané chvíli jednali dospělí.
Protože je fyzicky slabý, představuje i symbol civilizovaného člověka, o kterého se ostatní musí starat. Zároveň však ztělesňuje jeden ze základních principů civilizace, a tím je soucit. Když ho ostatní opustí, zavrhnou i svou slitovnost. Čuňasovy brýle, pomocí nichž se rozdělává signální oheň, jsou jedinou nadějí, jak se do civilizovaného světa vrátit. Když chlapci musí učinit nějaké důležité rozhodnutí, Čuňas si nejprve brýle vyčistí, aby si ujasnil myšlenky. Rozbití prvního skla naznačuje, že se řád na ostrově hroutí. Čuňas už pak nemá možnost vyjadřovat se k různým problémům, nebo sám raději mlčí. Když Jackovi lovci ukradnou druhé sklo, civilizace na ostrově definitivně zkolabuje. Bez brýlí je Čuňas bezmocný, požaduje je proto nazpět, ale divoši ho zabijí.
Postava Jacka může být chápána jako ztělesnění totalitarismu, protože nerespektuje výsledky demokratického hlasování. Opovrhuje lasturou, která udává řád. Nakonec neváhá použít fyzickou sílu a agresivitu, aby s pomocí svých zmanipulovaných sboristů získal moc nad ostrovem pro sebe. Je protikladem demokracie, protože se všichni musí podřídit jeho diktátorským nařízením, a dokonce i protikladem civilizace jako takové. Jak v jeho divošském kmenu narůstají obavy a pověrečnost, netvor se zdá být stále skutečnější. Jack se na atmosféře strachu přiživuje, protože prohlašuje, že chlapce před netvorem ochrání, ve skutečnosti se však bojí taky. Je je symbolem temného id, protože jedná instinktivně na rozdíl od Ralpha, který ztělesňuje racionální ego a podporuje normy dané Čuňasem, jakožto reprezentací superega.


Seznam biskupů a arcibiskupů gdaňských

Úplný seznam pomocných a sídelních biskupů a arcibiskupů gdaňskédiecéze od jejího založení až po dnešek.
 Image:Bishopcoa.png|1.Edward O'Rourke Image:Bishopcoa.png|2.Karol Maria Splett Image:Bishopcoa.png|3.Edmund Nowicki Image:Bishopcoa.png|4.Lech Kaczmarek Image:Tadeuszgoclowski.jpg|5.Tadeusz Gocłowski
 Image:Tadeuszgoclowski.jpg|1.Tadeusz Gocłowski Image:JKRUK 20080413 ABP SLAWOJ LESZEK GLODZ - KADR.jpg|2.Sławoj Leszek Głódź
 Image:Bishopcoa.png|Lech Kaczmarek Image:Bishopcoa.png|Kazimierz Kluz Soubor:Tadeuszgoclowski.jpg|Tadeusz Gocłowski Image:Bishopcoa.png|Zygmunt Pawłowicz Image:Bishopcoa.png|Ryszard Kasyna


Milada Šubrtová

Zpěv studovala pouze soukromě. Přesto se jedná o zpěvačku s mimořádným hlasovým fondem o rozsahu tří oktáv, jenž patří mezi nejlepší české sopranistky 20. století. Po válce působila nejprve v Opeře 5. května, později se v roce 1948 stala sólistkou opery Národního divadla v Praze. Má mimořádné pěvecké schopnosti i vynikající pěveckou techniku, jenž zvládne lyrické i dramatické polohy až po koloraturní party. Jednou z jejích nejznámějších a dnes již i legendárních rolí se stala postava Rusalky ze stejnojmenné opery světoznámého českého hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Do jejího kmenového repertoáru patřila i Janáčkova Jenůfa jakož i klasicistní postavy mozartovské a další klasické operní role.


Jiří Štuchal

Jiří Štuchal byl kabaretní a cirkusový herec, estrádní konferenciér, spisovatel, lidový bavič a dlouholetý rozhlasový moderátor a redaktor. Muž, jenž byl autorem mnoha set anekdot, humorných scének a skečů, skvělý vypravěč historek ze života, oblíbený moderátor silvestrovských pořadů. Byl to člověk, jenž byl považován za jednoho z posluchačsky nejoblíbenějších rozhlasových autorů a moderátorů. Velice populární byl jeho pravidelný rozhlasový pořad Šťastnou cestu. Velmi rád také vystupoval jakožto cirkusový klaun. Jednalo se o muže, jenž výrazně vynikal ve všem co dělal, člověka obdařeného nejen mimořádnou pílí a velkou dávkou pracovitosti ale i notnou dávkou osobního šarmu a charisma.


Pselaphinae

Pselaphinae je podčeleď malých brouků. Tato skupina byla původně uváděna jako samostatná čeleď Pselaphidae. Newton a Thayer je v roce 1995, na základě společných morfologických znaků, umístili do skupiny Omaliine v čeledi Staphylinidae.
Pselaphinae je druhově bohatá skupina a jsou rozšířeni hlavně v tropech. Jsou nalézáni v pralesích v humusu z trouchnivějícího listí, chomáčích trav, naplaveninách, mechu a dalších vhodných nalezištích. Jejich biologie je málo známa. Je domněnka, že jsou predátory některých chvostoskoků a pancířníků.
Pselaphinae přitahují zájem entomologů pro atraktivní a rozsáhle variabilní morfologii, která musí být studována pomocí binokulárního mikroskopu. Zájem entomologů přitahuje též myrmekofilní chování některých skupin této podčeledi bylo inspirací pro studie jejich chování. Efektní morfologie a myrmekofilie jsou nejvíce zřejmé u rodu Clavigeritae.


Škoda 120 S

Škoda 120 S vznikl jako soutěžní automobil odvozený od modelů Škody 100/110 malosériově se vyráběl v létech 1971-1974.
Soutěžní varianta Škoda 120S Rallye je čtyřdveřový dvoumístný závodní vůz s čtyřválcovým motorem OHV o objemu 1298 cm3 umístěným za zadní nápravou. motor má vrtání 75,8 mm zdvih 72 mm, dva dvojité karburátory Weber komprese 11,5 a točivý moment 127 Nm při 6000 ot/min, výkon 88 kW při 7250 ot/min závodní okruhové vozy až 135 koní. Čtyřstupňová převodovka, rozvor 2400 mm, hmotnost závodního vozu 750 kg, maximální rychlost podle převodů až 200 km/h zrychlení 0-100 km/h za 8-10s.
Škoda 120 S je civilní verzí Škody 120 S Rally postavené kvůli potřebné homologaci. Karoserie je čtyřdveřová až pětimístná s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Vůz měl náporový chladič v předním zavazadlovém prostoru. Motor řadový čtyřválec s rozvodem OHV objem 1172 cm3 vrtání 72 mm a zdvih 72 mm, komprese 9,4,jeden dvojitý karburátor Jikov, výkon 47 kW při 5250 ot/min, točivý moment 89 Nm při 4000 ot/min.,zrychlení 0-100km/h za 19,4 s., max. rychlost 150 km/h. Převodovka čtyřstupňová rozvor 2400 mm. Automobil je homologován s i bez nárazníků, Rozměry 4155x1620x1380 mm. Hmotnost 795 až 860 kg.
Aby Škoda 120 S Rally mohla být homologována muselo by se vyrobit 1000 vozů série, Škodovka ale tohoto modelu vyrobila pouze 100 kusů, aby jí komisaři mezinárodní automobilové federace tento model schválily tvrdila automobilka že neexistujících 900 vozů slouží u bezpečnostních složek tehdejší policie.


The Sims 2

The Sims 2 je pokračování slavné počítačové hry The Sims od Electronic Arts a Maxis.
Hra provází stejně jako první díl Simíky , od narození až do smrti. Hráč dbá na biologické potřeby, vzdělání, úspěch v kariéře a přátele virtuálních postav.
Na začátku si hráč vybere jedno ze sousedství, ve kterém chce hrát. Je také možné vytvořit úplně nové sousedství nebo zvolit ukázkovou hru, která učí nové hráče, jak se hra ovládá, na co je třeba dbát a co je vlastně smyslem hry.
Sousedství je město či obec, kde kolem ulic jsou umístěny obytné domy nebo obchody, parky, koupaliště či jiná veřejná místa. Na této úrovni si hráč vybere domácnost, jejíž členy bude ovládat, ale musíte mít dostatek peněz ke koupi.
Dále je možno rozmísťovat nové rezidentní či obecní pozemky určené k postavení nových budov, na volná místa umístit dekorace.
V těchto režimech je možné na daném pozemku postavit či upravit jakoukoliv budovu a vybavit ji nejrůznějšimi předměty které budou simíkům sloužit. Jedná se v podstatě o stavební prvky a předměty převzaté z reálného světa lidí.
Pokud hráč má vybranou domácnost, za kterou hraje, a aktuálně se nachází na jejím pozemku, má tyto režimy prakticky pořád přístupné. Omezen je pouze částkou peněz, které domácnost má k dispozici. Při návštěvě členů domácnosti na obecním pozemku jsou tyto režimy pochopitelně zablokovány.
Jestliže ale hráč nemá vybranou domácnost a na obecní pozemek vstoupí přímo ze sousedství, jsou naopak přístupné pouze tyto režimy. Za provedené stavební úpravy či nákupy vybavení se neplatí, je tedy možné postavit budovu omezenou pouze velikostí pozemku, počtem pater a v neposlední řadě také výkonem počítače.
Důležité je, udržovat Simíky v dobré náladě. Musí jíst, spát, umývat se, udržovat kontakt s ostatními Simíky... Když má Simík moc velký hlad, může i zemřít. Simík se může i počůrat.
Obecní pozemky jsou hlavně k tomu, aby se simík zabavil, poznal nové lidi a třeba si koupil i něco pěkného na sebe! Jen dávejte pozor, aby neměl špatnou náladu!


Provincie Vercelli

Kolem Vercelli jsou rozlehlé úrodné nížiny, omývané řekami a potoky. Jedna z nich, Sesia, protékající stejnojmenným údolím, pramení až na ledovci hory Monte Rosa, která se na území také nachází.


Online Transaction Processing

OLTP je technologie uložení dat v databázi, která umožňuje jejich co nejsnadnější a nejbezpečnější modifikaci v mnohauživatelském prostředí. Jedná se o přístup používaný v současné době v převážné většině databázových aplikací. Jako protiklad k OLTP je především k analytickým účelům nad rozsáhlými databázemi používána technologie OLAP.
Srovnání obou technologií je k dispozici v článku zabývajícím se OLAP.


Maltská konvence

Maltská konvence je zkrácený název mezinárodní smlouvy Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy. Byla podepsána v maltské Vallettě 16. ledna 1992. Úmluva vstoupila v platnost dne 25. května 1995.
Cílem úmluvy je ochraňovat archeologické dědictví jako zdroj evropské kolektivní paměti a jako nástroj historického a vědeckého studia.
Česká republika konvenci podepsala ve Štrasburku dne 17. prosince 1998. Po schválení smlouvy Parlamentem ČR a podepsání prezidentem byla ratifikační listina uložena u generálního tajemníka Rady Evropy 22. března 2000.


Eva Birnerová

Od října 2005 ji trénuje kouč Tim Sommer, má úspěchy na všech typech povrchu kurtu, mírně preferuje trávu. Tenis začala hrát od 4 let věku pod vedením svého otce.
V roce 2002 vyhrála Mistrovství Evropy do 18 let a v roce 2006 získala svůj první titul na okruhu WTA ve čtyřhře na turnaji ve Stockholmu, společně se slovenskou hráčkou Jarmilou Gajdošovou.
Postoupila do 3. kola Australian Open 2007, kde podlehla obhájkyni titulu Amélii Mauresmové ve dvou setech.


Václav Kaplický

Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie.
Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku. Studoval na gymnáziu a reálce v blízkém Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy, roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl v roce 1916 zajat, poté vstoupil do československých legií. Roku 1918 byl delegátem zakázaného vojenského sjezdu, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku.
Po návratu do Československa, se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany.
V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích, nejprve jako úředník a později jako pomocný redaktor. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře. Snažil se o prohloubení lidové četby kritickým pohledem zejména na sociální problémy, ale později se věnoval výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská, doba čarodějnických procesů a bezpráví, a také různá povstání, vzpoury a lidový odpor.
Václav Kaplický je pochován na čestném místě - vyšehradském Slavíně. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy, autora. řady portrétů známých kulturních osobností.


Komplutenská polyglota

Komplutenská polyglota je polyglota, která vyšla v letech 1513-1517 ve Španělsku; zveřejněna byla v roce 1520 se svolením papeže Lva X. O vydání se staral Ximenez, zpovědník královny Isabely Aragonské a zakladatel Univerzity v Alcale. Své jméno dostala podle města, kde vyšla - Alcalá de Henares, latinsky Complutum.
Komplutenská polyglota obsahovala hebrejský text Starého zákona, targúm Onkelos k Pentateuchu, texty Vulgáty a Septuaginty a také latinský překlad jak targúmu, tak Septuaginty. Hebrejský text připravili Alphonso z Alcaly, Alphonso ze Zamory a Pavel Coronel, všechno Židé obrácení na křesťanskou víru.
Bylo to poprvé, co Septuaginta vyšla tiskem, i když byla na mnoha místech upravena, aby více odpovídala latinské Vulgátě. Jako šestý díl byl připojen hebrejsko-aramejský slovník, později často vydávaný zvlášť.


Pohja-Malusi

Pohja-Malusi neboli Väike-Malusi je jeden z estonských ostrovů v Baltském moři.
Pohja-Malusi se nachází na severním otevřeném okraji Kolžského zálivu, přibližně v polovině mezi Jumindským poloostrovem a ostrovem Rammu. Zeměpisné souřadnice středu ostrova jsou 59° 37' 13" severní šířky a 25° 19' 12" východní délky.
Ostrov má rozlohu 3,12 ha a dosahuje nadmořské výšky 3,5 m.
Pohja-Malusi je druhým největším a zároveň nejsevernějším ostrůvkem skupiny ostrůvků Malusid, k němuž patří ještě Vahekari a Louna-Malusi, vzdálené přibližně 1,5 km a 2 km na jih.
Ostrov má široký severní okraj, z něhož na jih vybíhá rozdvojená špice. Východní pobřeží je spíše jednolité, západní pobřeží členité. Výběžky ostrova ani jimi vytyčené zálivy nemají ustálené pojmenování.
Povrch ostrova je plochý, převážně písčitý, místy štěrkovitý, částečně porostlý travou. Je rozryt mnoha krátery po dělostřeleckých granátech — ostrov před první světovou válkou sloužil za cvičný dělostřelecký cíl ruskému námořnictvu.
Ostrov je útočištěm mnoha druhů vodních ptáků a několika druhů tuleňů. Je součástí přírodní rezervace Kolžský záliv.


Jan I. Portugalský

Po smrti krále Ferdinanda I. nastala dynastická krize, jelikož zemřelý měl pouze jedinou dceru Beatrix a burgundská dynastie tak vymřela po meči. Princezna Beatrix byla zasnoubená mnohokrát a naposledy to bylo s králem Kastilie Janem I.
V okamžiku Ferdinandovy smrti se tedy nabízeli dva možní nápadníci portugalského trůnu. Snoubenec dcery zemřelého Jan I. Kastilský a nevlastní bratr zemřelého Jan, který se stal správcem království. Uchazeči o trůn spolu začali válčit, ale portugalská šlechta stála za správcem království a v dubnu 1385 zvolila králem Portugalska levobočka Jana. Jan jako nový král Jan I. preferoval spojenectví s Anglií, což stvrdil svým sňatkem s Filipou, dcerou vévody z Lancasteru.


Případ Bernardo & Homolka

Případ série vražd spáchaných manželi Paulem Bernardem a Karlou Homolkou je jeden z nejznámějších a nejotřesnějších kriminálních případů moderní kanadské historie. Oběma manželům bylo prokázáno, že v první polovině 90. let 20. století znásilnili a zavraždili tři dívky – Karlinu sestru Tammy Homolku a dvě školačky, které unesli: Leslie Mahaffy a Kristen French. Vraždy školaček, kterým v obou případech předcházelo několikadenní mučení a opakované znásilňování, svojí brutalitou šokovaly celou Kanadu.
Vztah manželů se po třetí vraždě začal kazit, Karla opustila manžela poté, co ji brutálně zbil. Když se poté kolem něj začaly stahovat sítě policejního vyšetřování, hrozba odhalení jeho a následně i stop vedoucích k ní vedla k tomu, že Karla vypovídala výměnou za mírný trest proti svému manželovi. I přes velmi podrobné vyšetřování a videokazety, na nichž si manželé nahrávali své perverzní hrátky s oběťmi, se řadu detailů nepodařilo objasnit.
Zejména není jasné, zda smrt Tammy byla zamýšlená a kdo z manželů zavraždil unesené dívky. Soud se klonil k názoru přijmout tvrzení Karly, že únosy inicioval a vraždil Paul a nakonec je za ně odsoudil na doživotí bez možnosti propuštění, zatímco Karla byla odsouzena na 12 let za spoluvinu. Řada odborníků a někteří vyšetřovatelé ovšem vyjádřili opačný názor – podle nich iniciovali manželé únosy společně a vraždit mohla i Karla. Karlin mírný trest je často udáván jako vzorový případ zneužití dohody mezi žalobcem a obžalovaným.
Kazety nebyly na veřejném zasedání v soudní síni promítány, protože byly shledány příliš drastickými. Byla promítnuta zvuková nahrávka a připojen podrobný přepis děje. Rodiny pozůstalých prosadily, že kazety i vyšetřovací spisy bylo zakázáno zpřístupnit veřejnosti, v případě kazet bylo jako trestné stanoveno i pouhé jejich shlédnutí.
Karla po 8 letech požádala o předčasné propuštění, ale žádost byla zamítnuta, vliv měla krom zamítavého stanoviska patřičné komise patrně též představa pobouření, které by předčasné propuštění nepochybně vyvolalo. Vězení opustila po vypršení celého trestu 4. července 2005. Během pobytu ve vězení vystudovala psychologii.


Přísavka

Přísavka je orgánová modifikace miskovitého tvaru sloužící k přichycení rostliny nebo živočicha k určitému povrchu. Princip přísavky funguje na principu instalatérského zvonu. Přísavka je přichycena pevně k povrchu tak, že při jejím styku s povrchem dojde k odčerpání vzduchu z miskovitého prostoru. Tím vznikne mezi podkladem a dnem přísavky podtlak a ta je tak pevně přichycena k podkladu.
U některých protistů, tedy jednobuněčných eukaryot, se často vyvinuly různé typy přísavkovitých organel na povrchu buněk. Příkladem jsou někteří kruhobrví nálevníci či endobiotičtí prvoci. U diplomonád, například, se přísavky skládají z mikrotubulů. Masivní adhezivní disk zmíněných kruhobrvých nálevníků je tvořen proteinovým skeletem. Počet a tvar těchto struktur může sloužit k determinaci prvoků.


NedWeb

NedWeb je dokumentační centrum, s databází přístupnou na internetu, vzniklé na iniciativu ústavu nizozemských studií na Vídeňské univerzitě.
Obsahuje dokumentaci nizozemské literatury, jazyka a kultury. Chce také přispět k šíření literatury a porozumění nizozemské a vlámské kultury.
Také ale obsahuje dokumentaci o literatuře a kultuře jiných jazykových skupin, jak zajímají akademiky vídeňské nederlandistiky. Jako například i o české literatuře – jeden ze vztahů nizozemské kultury, který je možný sledovat do dob Jana Amose Komenského. Podle něj dostala také jméno asociace Comenius – Vereniging voor Neerlandistiek in Midden- en Oost-Europa.
Projekt NedWeb začal dokumentací nizozemské literatury v cizině, s překlady bibliografického a sekundárního textového materiálu do němčiny. Podporován a financován je rakouským ministerstvem kultury a věd a vlámskou vládou.
Finanční podpora nizozemského ministerstva školství, kultury a věd, nizozemského ministerstva zahraničních věcí a Nizozemské jazykové unie umožnila od roku 1997 rozšířit dokumentační centrum do dnešního, širšího obsahu.


SME

Deník SME vznikl v polovině ledna 1993 poté, co ve státním deníku Smena byl odvolán šéfredaktor a ředitel. V roce 1995 došlo k opětovné fúzi s deníkem Smena, který byl mezitím zprivatizován. Vychází 6-krát týdně v rozsahu 24 až 36 stran, v nákladu více než 70 tisíc kusů.
Cílovou skupinu SME představují zejména obyvatelé měst a městských aglomerací s vyšším socio-ekonomickým statutem, ovládající cizí jazyky a práci s počítačem.


Progres 2

Progres 2 dříve hrající také pod názvem Progress Organization / Barnodaj a Progres - Pokrok
Zakládající sestava: Zdeněk Kluka - bicí, zpěv, Pavel Váně - kytara, zpěv, Jan Sochor - klávesy, zpěv, Emanuel Sideridis - baskytara, zpěv
Brněnská rocková skupina založena roku 1968. Zásadní způsobem se podílela na historii československé rockové hudby kritikou vysoce ceněným albem Progress Organization - Barnodaj. Přelomovým v kontextu české hudební scény a tvorby Progres 2 byl projekt rocková opera Dialog s vesmírem. Byl to první audiovizuální program rockové hudby v tehdejším Československu. Teprve o rok a půl později přišel tehdy režimem tolerovaný Olympic s Prázdninami na zemi.
Pavel Váně, Pavel Pelc, Karel Horký /nyní se jmenuje Daniel Forró/, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek
Pavlína Dvořáčková, Mirek Sova, Dalibor Dunovský, Milan Nytra, Zdeněk Kluka
Pavel Váně, Pavel Pelc, Zdeněk Kluka, Borek Nedorost, Ivan Manolov
Pavel Váně, Pavel Pelc, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek, Roman Dragoun, Borek Nedorost


Nedabyle

Nedabyle je obec ležící v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, zhruba 6 km jihovýchodně od centra Českých Budějovic. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 305 obyvatel.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1346, kdy Havel Kron z Nedabyle věnoval nadání kostelu ve Střížově.
V letech 1850 až 1934 tvořila Nedabyle součást obce Doubravice; od té doby podnes je samostatnou obcí vyjma období 1943 až 1945, kdy byla za Protektorátu nakrátko opět nuceně připojena k Doubravici.


Prstění

Prstění je sexuální praktika využívající jeden nebo více prstů ke stimulaci klitorisu, vagíny nebo konečníku. Společně se stimulací penisu se jedná o nejběžnější formu vzájemné masturbace.
Masáž vulvy a zejména klitorisu je nejběžnější způsob ženské masturbace.
Prstění konečníku je běžná metoda vlastní přípravy před análním sexem. Osobě která je příjemcem análního prstění by mělo způsobovat vzrušení a uvolnění análního svěrače před vsunutím penisu nebo vibrátoru.
Análním prstěním je možné stimulovat prostatu a přivodit tak příjemci orgasmus. Anální prstění může také, přes rektální stěnu, stimulovat Bod G u žen. Anální prstění je běžně užíváno osobami obou pohlaví a heterosexuálními páry.
Tato praktika se považuje za bezpečný sex v případě dodržování následujících bezpečnostních opatření: ruce by měly být čisté a nehty ostříhané a opilované. Pokud se na prstu nachází škrábnutí nebo řezná rána, měl by být zabalen do latexové nebo vinylové rukavice. Ruce by měly být důkladně umyty mýdlem. Pokud dochází ke stimulaci análu i vagíny, nemělo by dojít po prstění análu k prstění vagíny z důvodu možné infekce.
Násilné vniknutí prsty do análu nebo vagíny se považuje jako druh sexuálního zneužití ve většině právních systémů.


Směrné číslo

Směrné číslo je veličina, popisující světelný výkon fotografického blesku. Udává maximální vzdálenost v metrech, na níž by blesk dostatečně osvítil scénu, snímanou objektivem o clonovém čísle 1 na film o citlivosti obvykle ISO 100.
Směrné číslo blesků s měnitelným vyzařovacím úhlem může být různé pro různé úhly. Směrné číslo blesku se sníží použitím různých difuzorů nebo použitím k nepřímému osvětlení.


PzH 2000

Panzerhaubitze 2000 je 155mm samohybná houfnice vyvinutá společnostmi Krauss-Maffei Wegmann a Rheinmetall pro německou armádu. V současnosti je to zřejmě nejvýkonnější konvenční dělostřelecký systém v operační službě. Pozoruhodná je obzvláště velmi vysoká rychlost střelby; na první tři výstřely stačí 10 sekund, na 8 výstřelů 60 sekund a na 20 výstřelů 3 minuty. Ustálená rychlost střelby se pohybuje kolem 7 výstřelů za minutu v závislosti na zahřívání hlavně. PzH 2000 byl také vybrán do výzbroje italské, nizozemské a řecké armády a očekávají se další objednávky od armád, v kterých dosluhují starší M109 Paladin.
Nabíjení je automatické, dva operátoři by měli být schopni nabít 60krát za 12 minut.
PzH 2000 byly použity Nizozemskou armádou v srpnu 2006 proti Talibanu v provincii Kandahár v Afghanistánu během Operace Medúza.


Pohár Intertoto 1999

V poháru Intertoto 1999 zvítězili a zároveň postoupily do poháru UEFA tři týmy Montpellier HSC, Juventus FC a West Ham United.


Peter Fuss

Peter Fuss je pseudonym současného kontroverzního streetartového polského umělce, který svoji pravou identitu tají. Svoje díla vystavuje v galeriích nebo nelegálně lepí na pouliční billboardy. Díla Petera Fusse jsou obvykle politicky angažovaná, parodují například kult papeže Jana Pavla II., homofobii nebo antisemitismus.
První jeho výstava v Praze, napadající přístup Izraele k řešení izraelsko-palestinskému konfliktu, byla označena za antisemitskou, zničena a uzavřena po půl hodině po otevření.


Indiana Jones

Indiana Jones je fiktivní postava z filmové tetralogie George Lucase a Stevena Spielberga. Ve filmech hrál tuto postavu Harrison Ford, ale byly natočeny i televizní seriály, ve kterých hráli jiní herci.
Indiana Jones je archeolog s kloboukem a bičem, a také přehnaným strachem z hadů, stvořený podle komiksových hrdinů, o kterých Lucas i Spielberg rádi četli v dětství. Poprvé tento projekt diskutovali na Havaji v době vydání prvního filmu z cyklu Hvězdné války. Spielberg řekl Lucasovi, jak moc si přál režírovat film o Jamesi Bondovi, ale Lucas odpověděl, že má něco ještě lepšího.
Indiana Jones, vlastním jménem Henry Jones, Jr., se narodil skotskému profesoru středověké literatury jménem Dr. Henry Jones Sr. a jeho ženě Anně, 1. července 1899 v Princetonu, New Jersey, USA.
„Junior“ doprovázel otce na cestách Evropou, kde se naučil hovořit, číst a psát 27 jazyky, včetně francouzštiny, němčiny, italštiny, španělštiny, ruštiny, švédštiny, řečtiny, arabštiny, turečtiny, vietnamštiny, svahilštiny, latiny, čínštiny a také trochu hindštiny. Jeho rodným jazykem byla přitom angličtina.
Přestože ho otec oslovoval „Junior“, sám Henry Jr. si vybral jméno svého psa Indiana, aby ho ostatní oslovovali Indiana Jones.
V roce 1912 bydlel Indy v Utahu a navštěvoval skautský oddíl. Tam se poprvé, při ochraně kříže před zloději naučil používat bič a získal onen proslavený klobouk typu Fedora.
Aby nemusel nastoupit na Princeton University, jak chtěl jeho otec, utekl z domova vlakem. Nakonec ho v Mexiku unesli revolucionáři, ke kterým se přidal, takže se zúčastnil Mexické revoluce v roce 1916, kterou vedl Pancho Villa. Přitom potkal svého přítele, belgičana Remyho. Spolu odjeli do Afriky, kde začínala první světová válka.
Spolu narukovali do belgické armády, kde to Jones dotáhl až na poručíka. Protože se ale nevyznal v mapách, ztratil svou jednotku a namísto toho bojoval po boku britské armády. Nakonec ale s Remym přešli zpět do belgické armády, v roce 1916 byli na západní frontě.
Zajali ho Němci, kterým uprchl. Potkal Matu Hari, pracoval jako špion, onemocněl, léčil ho Albert Schweitzer. Soupeřil s Ernestem Hemingwayem o přízeň mladé zdravotní sestry. Překládal Versailleskou smlouvu.
Někdy po válce se vrátil do USA, kde studoval archeologii na University of Chicago u profesora Abnera Ravenwooda, jehož dcera Marion se mu velmi líbila.
Dr. Jones nečekaně opustil Ravenwoodovy v roce 1926 a nebyl s nimi ve styku dalších 10 let. Čas dělil mezi učení a archeologické expedice, včetně cesty do Číny a Indie v roce 1935, kde čelil gangsterovi jménem Lao Che a při útěku před ním se dostal do oblasti britské Indie, kde se utkal s kultem Kálí. V roce 1936 ho kontaktoval úřad vlády, aby získal Archu úmlovy dřív než nacisté. V dalších letech občas v práci pro vládu pokračoval. V roce 1938 zachránil otce před nacisty a pomohl mu nalézt Svatého grálu.
Na filmy o Indianovi Jonesovi navázal televizní seriál Mladý Indiana Jones, v němž se mladý hrdina seznamuje s význačnými historickými postavami a událostmi počátku 20. století. Značná část tohoto seriálu se točila v ČR.
Vzniklo i několik počítačových her, s volnými náměty dobrodružství Indiany Jonese a jeho společníků.


Dominik Furch

S hokejem začal v sedmi letech za pražskou Kobru. Zpočátku se objevoval jako hráč v poli, avšak nakonec skončil v brance coby gólman. V mládežnickém hokeji jej trénoval Jiří Hájek. Od svých šestnácti let se objevuje i v reprezentačních výběrech. V sezoně 2008/2009 byl Furch vyslán ze Slavie do Havlíčkova Brodu na hostování. V průběhu sezóny se však do Slavie vrátil, nastupoval v nejvyšší soutěži a nakonec - po odchodu Adama Svobody do ruského Omsku - se stal brankářskou jedničkou Slavie.


Jo Vonlanthen

Joseph Vonlanthen je švýcarský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1.
Jo Vonlanthem je jedním z jezdců, u kterých neplatí, že do F1 vede cesta přes úspěchy v nižších kategoriích. Tento Švýcar vlastnící autoservis závodil jen pro zábavu a nikdy nebyl továrním jezcem. Několik let jezdil F3 s vozy Tecno, Brabham a GRD. V březnu 1973 debutoval ve F2. Do F1 se začal chystat, když se měla jet GP Švýcarska na francouzském okruhu Dijon, ale tento krok se neuskutečnil. jenže "Jo" se nakonec dočkal, když vyjednával se Surteesem, Hillovým týmem Lola, s lordem Heskethem a nakonec zakotvil u Williamsu.


Karel Godefried von Rosenthal

Karel Godefried rytíř z Rosenthalu byl olomoucký kanovník a v letech 1778-1800 také světící biskup olomoucké diecéze.
V letech 1758-1762 studoval v římském Germaniku, 4. října 1761 byl v Římě vysvěcen na kněze, o rok později promován doktorem filosofie a teologie. Od r. 1762 byl díky papežské provisi jmenován nesídelním kanovníkem olomouckým, za sídelního byl přijat r. 1773. 1. března 1778 byl jmenován titulárním biskupem kafarnaumským, konsekrován byl v Brně 25. března 1779.


Epizoda

Epizoda je samostatný vedlejší děj nebo příběh, vložený do děje nebo příběhu hlavního. Tento hlavní příběh může mít podobu např. románu, eposu nebo dramatu. Epizoda může mít nebo také nemusí mít žádný vztah k ději hlavnímu.
Epizoda je část dramatického díla napr. televizního seriálu nebo rozhlasového pořadu. Epizoda je jedna z částí díla, podobně jako kapitola je částí knihy.
V přeneseném významu slova může být označením pro jakoukoliv jasně ohraničenou dílčí část nějakého rozsáhlejšího děje, jeho použitá vždy záleži na kontextu sdělení.


Karol Kuzmány

Karol Kuzmány byl slovenským spisovatelem, překladatelem, novinářem, teologem a superintendentem evangelické církve. Byl spoluzakladatelem Matice slovenské a jejím místopředsedou v letech 1863-1866.


Ordo Templi Orientis

Ordo Templi Orientis byl nábožensko-magický klášter založený roku 1885 Carlem Kellnerem a Theodor Reussem, jenž měl být původně založen na svobodném zednářství mezi jeho slavné velmistry patřil Aleister Crowley. Nejdůležitější knihou pro členy řádu je Liber AL vel Legis od jejich velmistra Aleistera Crowleyho. Členové řádu praktikovali tzv. sexuální magii spojené s prováděním sexuálních praktik se specifickým posismem. V řádu existuje církevní hierarchie a v poněkud pozměněné podobě funguje dodnes, v současné době má okolo 3000 členů v 58 zemích. Řád se také věnuje tantrickým naukám a thelémské magii. Aleister Crowley a O.T.O. jsou někdy označovány jako "zlé."Mnoho křesťanských církví považuje O.T.O. za Satanické, avšak tato doměnka je lichá, je známo a sami členové O.T.O. tvrdí, že učení Thelemy nezahrnuje Satana nebo jeho vzývání a uctívání.Tato fakta však nemění nic na tom že povaha práce a učení tohoto řádu je velmi sexuální.


Lennonova zeď

Lennonova zeď byla do osmdesátých let běžná historická zeď v Praze, ale od osmdesátých let ji lidé pokrývali graffiti inspirovanými Johnem Lennonem a útržky textů písní hudební skupiny Beatles.
V roce 1988 byla zeď zdrojem roztrpčení pro tehdejší komunistický režim Gustava Husáka. Mladí Češi na zmíněnou zeď psali stížnosti, a to bylo důvodem srážek stovek studentů a tajných policistů poblíž Karlova mostu. Pohyby těchto studentů byly následně popisovány jako lennonismus a československé státní orgány tyto lidi připodobňovaly k alkoholikům, mentálně postiženým, sociopatům a agentům západního světa.
Zeď se během času měnila a původní Lennonův portrét byl dlouho schován pod vrstvou nových maleb. Pokaždé, když byly malby přetřeny barvou státními orgány, následující den se opět obnovilo mnoho veršů a obrázků květin. Dnes zeď reprezentuje symbol svobodných ideálů, mezi které patří láska a mír. Po přelomu století se zeď stala turistickou atrakcí a navštěvují ji zástupy turistů. Původní idealistické nápisy začaly vytlačovat vzkazy všeho druhu.
Zeď je vlastněna maltézskými rytíři, kterými bylo schváleno kreslení graffiti na zeď, která se nachází na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně.


Nakadžima Sakae

Nakadžima Sakae byl japonský letecký motor vyráběný během druhé světové války firmou Nakadžima. Byl to dvouhvězdicový, 14-válcový, vzduchem chlazený hvězdicový motor. Sakae bylo označení používané japonským císařským námořnictvem. Japonská císařská armáda nazývala první sérii Ha-25 a pozdější verze Ha-105 a Ha-115. Námořnictvo verze odlišovalo jako Sakae 10, 20 a 30.
Celkem bylo vyrobeno 21 166 kusů firmou Nakadžima a 9 067 kusů jinými firmami.


Jedlí

Obec Jedlí se nachází v okrese Šumperk, kraj Olomoucký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 705 obyvatel.


University of British Columbia

Univerzita Britské Kolumbie je veřejnou univerzitou ležící na západ od kanadského města Vancouver. Její hlavní kampus se nachází v sousedství čtvrti West Point Grey v nezačleněné volební oblasti A - Electoral Area A.
Univerzita je považovaná za jednu z nejlepších univerzit v Kanadě s nejvyššími požadavky pro přijetí studentů.


NZ Stars

NZ Stars je hokejový klub z Budapešťi, který hraje Maďarskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 2001. Domovským stadionem je Budapesti Koriközpont s kapacitou 1500 lidí.


Glenn Tipton

Jejím členem se stal roku 1974 po přijetí nabídky přítele K. K. Downinga. Jeho předchozím působištěm byla skupina The Flying Hat Band.
V roce 1997 vydal sve první sólové album s názvem Baptizm Of Fire; na této desce se podílely další slavné osobnosti rockové scény např. Robert Trujillo z Metallicy, Cozy Powell z Black Sabbath, klávesista Don Airey z Deep Purple.
S Powellem a Johnem Entwistlem nahráli album Edge Of the World, které vyšlo v březnu 2006; je poněkud jiného charakteru než jeho předchůdce, ale obě alba vznikala ve stejné době.
Glenn dříve pracoval jako dělník v ocelárně, která se jmenovala British Steel a i jako zahradník. Má rád heavy, thrash a death metal, také alternativní, vážnou a scénickou hudbu. Často s K. K. Downingem hraje tenis a golf.
Citát:"Dokud do toho budeme dávat naše srdce a dokud budeme těm lidem dávat co chtějí, nebudeme vůbec uvažovat o tom, že bychom skončili."


Denzel Washington

Denzel Hayes Washington, Jr. je americký herec a režisér, dvojnásobný držitel Oscara. Za mnoho svých rolí získal uznání kritiků.
Washington se narodil v New Yorku. Jeho matka Lennis vlastnila holičství, narodila se v Georgii a vyrůstala v Harlemu. Jeho otec Reverend Denzel Washington, Sr. pracoval ve vodárenské továrně. Když měl Denzel 16 let, jejich manželství se dostalo do krize a on i se sestrou byli posláni do internátní školy, aby nebyli svědky případného rozvodu. Po střední škole šel na University of Oklahoma, ale tam se mu nedařilo, a tak studium ukončil. Titul bakaláře z herectví a žurnalistiky získal na Fordham University. Tam hrál basketball za univerzitní tým. Po promoci šel studovat do San Francisca na hereckou konzervatoř.
Krátce po absolvování univerzity absolvoval svůj herecký debut v televizním filmu Wilma. Filmový debut si odbyl v roce 1981 ve filmu Tmavohnědá kopie. Největší úspěch získal v televizním seriálu z lékařského prostředí St. Elsewhere, který běžel v letech 1982-1988. Washington byl tehdy jedním z mála herců, kteří vydrželi ve všech šesti sériích seriálu. V roce 1987 dostal možnost zahrát si ve filmu Volání svobody Richarda Attenborougha postavu Stevea Bikea. Za tuto roli byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. Toho získal až o dva roky později za postavu Tripa ve filmu Glory. V tom samém roce zazářil i jako Reuben James For Queen and Country.
Jednu ze svých nejvýznamnějších rolí odehrál v roce 1992 v životopisném filmu Malcolm X, za který získal další nominaci na Oscara. Některými je tento film považován za nejlepší snímek devadesátých let. Díky tomuto filmu se z Washingtona stal jeden z nejuznávanějších herců Hollywoodu. Odmítl hrát několik dalších rolí, např. Martina Luthera Kinga, protože nechtěl vystupovat stále ve stejných rolích.
V roce 1993 ztvárnil Joe Millera, právního zástupce Toma Hankse, který hrál nemocného AIDS, ve filmu Philadelphia. Na počátku devadesátých let hrál v dalších thrillerech jako třeba Případ Pelikán s Julií Roberts nebo Krvavý příliv s Genem Hackmanem, stejně jako v komediích jako Mnoho povyku pro nic nebo romantických dramatech jako Kazatelova žena.
Během natáčení filmu Virtuozita se Washington odmítl líbat s herečkou Kelly Lynch, protože cítil, že bílí muži, kterým byl film především určen, nebudou chtít na plátně vidět černého muže, jak líbá bílou ženu. Podobný problém nastal i s Julií Roberts při natáčení Případu Pelíkán. Nicméně v roce 1998 Washington odehrál milostnou scénu s Millou Jovovich ve filmu Nejlepší hráč.
V roce 1999 hrál ve filmu Hurikán v ringu o boxerovi Rubinovi Carterovi, který byl odsouzen za trojnásobnou vraždu. Kontroverze okolo tohoto filmu možná způsobili, že Washington nezískal Oscara, nicméně získal Zlatý glóbus a ocenění Stříbrný medvěd na Berlínském filmovém festivalu.
V roce 2001 získal Oscara za roli Alonza Harrise ve filmu Training Day. Washington se tak stal druhým Afroameričanem, který získal Oscara v kategorii Nejlepší herec. Prvním byl Sidney Poitier, který zrovna ve stejný večer získal čestného Oscara. Během dalších let se Washington objevil ve filmech jako John Q., Presumpce viny, Manchurianský kandidát, Déja Vu nebo Americký gangster.
V roce 2005 se po patnácti letech Washington vrátil do divadla. Zahrál si postavu Marca Bruta v Shakespearově hře Julius Caesar na Broadwayi.
V roce 1983 si vzal herečku Paulettu Pearson, kterou poznal při svém prvním natáčení v televizi. Pár má spolu čtyři děti - Johna Davida, Katiu a dvojčata Olivii a Malcolma. V roce 2005 obnovili svůj slib v JAR s arcibiskupem Desmondem Tutu.


Dalmore

Dalmore je skotská palírna společnosti Kyndal Spirits Ltd. nacházející se ve vesnici Alness v kraji Ross-shire, jenž vyrábí skotskou sladovou malt whisky.
Palírna byla založena v roce 1839 Alexandrem Mathesonem a produkuje čistou sladovou malt whisky. Dvanácterák, jenž je znázorněn na etiketě byl původní znak Mackenziů, kteří byli vlastníky palírny od roku 1886. Na této palírně jsou zajímavé měděné chladicí pláště z roku 1874, které slouží dodnes. Produkuje whisky značky Dalmore, což jsou 12leté, 21leté a 30leté whisky s obsahem alkoholu 40% - 43%. Část produkce se míchá se značkou Whyte & Mackay. Tato whisky mívá bohatý charakter s mírnou chutí po sherry.


Adam Müller

Adam Heinrich Müller, od roku 1826 rytíř von Nitterdorf byl německý romantický publicista, literární kritik, ekonom a politik, společně s Friedrichem Listem předchůdce německé historické národohospodářské školy.
Müller se proslavil se především svými Předáškami o německé vědě a literatuře, které pořádal v roce 1806 v Drážďanech, dále Přednáškami o výmluvnosti a jejím vztahu k poezii a spisem věnovaným filozofii státu Prvky státnického umění.
Jako politik patřil Müller po svém přestěhování do Vídně roku 1811 k prominentním představitelům Metternichovské politiky, v ekonomické oblasti byl představitelem feudální německé opozice proti hospodářskému liberalismu a západoevropské politické ekonomii, kterou považoval za nástroj britského hegemonismu.


Stratosféra

Stratosféra je zvláště důležitou částí atmosféry, neboť obsahuje ozón, který absorbuje velké množství ultrafialového záření dopadajícího na Zemi.
Nachází se ve výškách 11 až 50 km nad hladinou moře. Stratosféra je od další vrstvy oddělena stratopauzou. Až do 30 km je v ní stálá teplota od -45 do -75 °C. V horní vrstvě stratosféry teplota s výškou stoupá až na +20 °C. Vrstva stratosféry mezi 25 až 35 km se nazývá ozonosféra, protože obsahuje vysokou koncentraci ozonu.
Molekuly ozónu pohlcují krátkovlnné, především ultrafialové záření, které má zhoubný vliv na tkáně živých organismů. Díky ozónové vrstvě se k povrchu Země dostává jen asi 1% ultrafialového záření, přicházejícího ze Slunce. Ozónová vrstva se při tom zahřívá. Tím si vysvětlujeme zvýšenou teplotu v horní vrstvě stratosféry. Ozón vzniká tak, že fotony slunečního záření rozbijí molekuly dikyslíku a vzniklé atomy O se slučují s molekulami O2 na molekuly O3.
Ve stratosféře téměř chybí vodní páry a prach pozemského původu. Lze v ní pozorovat perleťová oblaka. Vznikají v ní vzdušné proudy o rychlosti až několika set kilometrů v hodině.


Soustava lineárních rovnic

V matematice a lineární algebře se jako soustava lineárních rovnic označuje množina lineárních rovnic. Například
Úkolem při řešení je najít takové hodnoty x1, x2 a x3 pro které platí všechny rovnice zároveň.
Řešení soustav lineárních rovnic patří v matematice k nejstarším problémům a má mnoho aplikací, například při odhadování, v předpovědích a v lineárním programování.
Podprostor tvořený všemi řešeními homogenní soustavy lineárních rovnic označujeme jako jádro matice, značíme Ker z anglického kernel = jádro.
Mezi lineárně nezávislými rovnicemi mohou být některé, které jsou vzájemně rozporné, tzn. levou stranu některé z rovnic lze vyjádřit jako lineární kombinaci levých stran ostatních rovnic, avšak pravá strana dané rovnice není stejnou lineární kombinací pravých stran. Soustavu lze tedy zapsat tak, že bude obsahovat dvě rovnice, jejichž levé strany jsou stejné, avšak pravé strany jsou rozdílné. Takováto soustava je vnitřně rozporná a nemá žádné řešení.
K obdobnému rozporu může dojít v případě, že počet lineárně nezávislých rovnic soustavy je větší než počet neznámých. Taková, tzv. přeurčená soustava také nemá žádné řešení.


The Offspring

The Offspring je americká punk rocková hudební skupina založená roku 1984. Po mnoha personálních změnách se její složení ustálilo na čtveřici Bryan "Dexter" Holland, Noodles, Greg Kriesel a Pete Parada.
Offspring vznikali v 90.letech současně s dalšími kalifornskými skupinami Rancid a Green Day a podíleli se tak na oživení punk-rockové scény v USA. Poprvé dosáhli velkého komerčního úspěchu deskou Smash z roku 1994. Jejich další tři alba Ixnay On The Hombre, Americana a Conspiracy Of One obdržela platinové certifikace. Prodali více než 32 milionů alb, čímž se stali nejprodávanější punk-rockovou skupinou v historii.
Spolu s britskými kapelami Kaiser Chiefs, Enter Shikari a Massive Attack patřili mezi hlavní hvězdy festivalu Rock for People 2008, kde představili i několik písní z nové desky Rise And Fall, Rage And Grace. Na post druhého doprovodného kytaristy byl dosazen Warren Fitzgerald, který, jako neoficiální člen, v kapele v současné době působí.
Na vysoké škole v Orange County se třídní premiant Bryan Holland a Greg Kriesel rozhodnou založit kapelu Manic Subsidal.O rok později si Manic Subsidal zvou do kapely Kevina „Noodlese“ Wassermanna.S odstupem času oba původní členové přiznávají,že velkou roli v přijetí Noodlese hrál fakt,že v té době už mohl bez problémů zkupovat alkoholické nápoje.Jako zkušebnu si vybrali garáž v domě Krieselových rodičů.Koncem roku 1985 měli první vystoupení v Santa Cruz a v San Francisku. V roce 1986 si kapela mění název na The Offspring. Vydávají 1000 kopií singlu “I‘ll Be Waiting“u vydavatelství Black records. V tomto roce do kapely přichází šestnáctiletý bubeník Ron Welty. Nahrazuje tak starého bubeníka, který z The Offspring odešel kvůli škole.
Roku 1989 mění The Offspring vydavatelství z Black records na Nemesis a spolu s manažerem Thomem Wilsonem vydávají své debutové album The Offspring kterého se prodalo asi 3000 kopií.V roce 1991 vydávají EP “Baghdad“ a nahrávají song “Take It Like a Man” pro kompilaci “The Big One“ časopisu Flipside.V roce 1992 Přestupují k Epitaph records a nahrávají u něj své druhé album s názvem Ignition,kterého se po světě prodalo na milion kusů.Mezi roky 1993 a 1994 kapela vystoupí na několika turné v USA, a také doprovází skupinu NOFX na jejich turné po Evropě jako předkapela.
Roku 1994 vydávají The Offspring jejich třetí řadové album s názvem Smash. Album je označováno jako fenomén a v čele s písničkami jako “Gotta Get Away“, “Self Esteem“ a “Come Out and Play“ drtí většinu světových hitparád.Prodá se víc jak 11 milionů kopií. “Come Out and Play“ se stává hitem MTV #1.Album se umístí na žebříčku TOP 200 na čtvrtém místě. V roce 1995 zakládají Dexter a Greg K vydavatelství Nitro records.The Offspring dělají cover verzi písničky “Smash It Up” od Damned,která je později použita do soundtracku k filmu Batman.Tento soundtrack bývá označován jako vůbec nejlépe prodávaný soundtrack v historii. V únoru 1997 vydávají The Offspring u Columbia records další album s názvem Ixnay On The Hombre v čele s písničkami jako “All I Want“, “I Choose“ a “Gone Away“.Prodá se víc jak 3 miliony kopií a skupina se s ním umístí na žebříčku 200 nejlepších alb na devátém místě.
V roce 1998 se na internetu objevil singl Pretty Fly z ještě nevydaného alba Americana. Během deseti týdnů si jí stáhlo 22 milionů lidí a umísťila se tak na prvním místě v žebříčku nejlepších, pirátsky šířených písní časopisu Rolling Stone. Americana byla vydána v listopadu a okamžitě pokořuje všechny obchodní rekordy. Prodalo se víc jak 10 milionů výlisků. Jako nejlepší písničky z tohoto alba bývají zmiňovány “Why Don‘t You Get a Job?“, “The Kids Aren‘t Alright“ a “She‘s Got Issues“. V roce 1999 se skupina vydala na turné, na kterém mimo jiné navštívila festival Woodstock a Reading/Leads festival v Británii. Na svém turné se zastavila například ještě v Japonsku a Austrálii.


Hr. Ms. De Ruyter

Hr. Ms. De Ruyter byl lehký křižník sloužící v Nizozemském královském námořnictvu. Byl postaven jako náhrada za lehký křižník Hr. Ms. Celebes, plánovaný třetí kus třídy Java, jehož stavba byla po první světové válce stornována. Cílem bylo mít v operační službě tři křižníky, aby vždy dva sloužily v Holandské východní Indii, zatímco třetí bude v doku v opravě.
Byl projektován v době světové hospodářské krize a silného pacifismu. Proto původně nebyl řazen mezi křižníky, ale klasifikován jako vůdčí loď torpédoborců. Vzhledem k finančním problémům byl vyprojektován jako 5000tunová loď se slabou pancéřovou ochranou a výzbrojí. Až později byla přidána dělová věž s dalším kanónem ráže 150 mm a pancéřování zesíleno.
Celá třída byla určena především pro obranu Holandské východní Indie, kde měla podpořit lodě předchozí třídy Java. Přes určitá vylepšení se úspory na kvalitách třídy De Ruyter projevily a loď měla na standard lehkých křižníků slabou výzbroj i pancéřování. Naopak měla kvalitní systém řízení palby.
Stavět se De Ruyter začal 16. září 1933 v loděnici Wilton Fijenoord dockyard v Schiedamu, spuštěn na vodu byl 11. března 1935. Námořnictvo ho převzalo 3. října 1936 a jeho prvním velitelem se stal kapitán A. C. van der Sande Lacoste.
Loď byla pojmenována po významném holandském admirálovi, který se jmenoval Michiel de Ruyter a byla sedmou lodí tohoto jména.
Od počátku druhé světové války sloužil De Ruyter v Holandské východní Indii. Po vypuknutí války s Japonskem se účastnil několika marných pokusů o zastavení japonské invaze. Od 3. února 1942 byl De Ruyter vlajkovou lodí eskadry americko-britsko-holandsko-australských společných spojeneckých sil.
Do bitvy v Jávském moři vstoupil De Ruyter jako vlajková loď holandského kontradmirála Doormana, který velel eskadře společných spojeneckých sil. Tato eskadra se při pokusu o napadení japonských invazních svazů, utkala v noční bitvě s japonskou eskadrou složenou z těžkých křižníků Nači a Haguro a 14 torpédoborců. Okolo půlnoci byl De Ruyter zasažen torpédem a ve 2:30 se potopil i s 345 námořníky na palubě, včetně admirála Doormana.


Vysoká škola Karla Engliše v Brně

Vysoká škola Karla Engliše v Brně, a. s. je soukromá vysoká škola s bakalářským programem zaměřeným ekonomickým směrem. Škola má zahraničního partnera, který ji finančně zajišťuje. Škola byla založena v roce 2001 v Brně. Školné je 40 000 Kč za rok.


Aponogeton

Aponogeton, česky uváděná jako kalatka je rod jednoděložných rostlin z čeledi Aponogetonaceae. Tato čeleď obsahuje jediný rod Aponogeton. V novějších systémech, např. APG II je řazen do řádu žabníkotvaré, starší systémy ho řadí jinam, např. Tachtadžjanův systém a Revealův systém ho řadí do samostatného řádu Aponogetonales, Goldbergův systém a Cronquistův systém do řádu Najadales, Thorneův systém do řádu Potamogetonales atd.
Jedná se o vodní vytrvalé byliny s oddenky či hlízami, kořenící ve dně. Listy jsou střídavé, ponořené i plovoucí, řapíkaté, jednoduché, se souběžnou žilnatinou. Jsou to jednodomé rostliny s oboupohlavními květy. Květy jsou v květenstvích, klasech, vykvétají nad hladinou. Jsou zygomorfické a opylovány jsou hmyzem. Okvětí chybí nebo jsou přítomny 2 okvětních lístků v jednom přeslenu, většinou bílé, méně často modré či purpurové. Tyčinek je 6, ale někdy i mnohem více. Gyneceum je apokrapní, nejčastěji z 3-6 plodolistů. Plodem jsou měchýřky uspořádané do souplodí.
Primárně je rod rozšířen v subtropické až tropické Africe včetně jižní Afriky, ale třeba druh Aponogeton distachyos byl zavlečen různě po světě, např. do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie i do jihozápadní Evropy.


Dorfl

Dorfl je literární postava golema z fantasy série Zeměplocha autora Terryho Pratchetta. Má jednu nohu kratší a tak je jeho chůze kolébavá. Nenosí žádné oblečení jako většina golemů, protože nemá ostatně co skrývat. Jako jediný golem v Ankh-Morporku mluví. Při jeho novém oživení mu byl stvořen i jazyk.
Postava Dorfla se poprve objevuje v knize Nohy z jílu - v době děje této knihy pracuje jako „golem pro všecko“ na jatkách. Zároveň je jednou z vůdčích postav hnutí ankh-morporkských golemů, které usiluje o osvobození z otrocké práce pro lidi. Za tímto účelem si golemové sestaví svého krále, který ale díky příliš mnoha příkazům vloženým do hlavy zešílí, a začne zabíjet lidi.
Dorfl je vylosován, aby šel na stanici Městské hlídky a vzal na sebe vinu za vraždy. V závěru knihy Dorfl svede boj s vraždícím králem, při kterém je zničen. Velitel Hlídky Samuel Elánius jej nechá znovu vytvořit a přijme jej jako policistu, který ale již nepracuje jako otrok na základě příkazů vložených do hlavy, ale za plat a ze svobodné vůle. Za svůj plat pomalu kupuje další golemy, aby jim mohl dát také volnost se kterými později zakládá Společnost.
V následujích knihách řady o Městské hlídce je Dorfl vedlejší postavou policisty. Navíc se díky nově nabité svobodné vůli stává ateistou - jediným keramickým ateistou na Zeměploše, což velice rozčiluje zeměplošské bohy.


Samaritánská výslovnost hebrejštiny

Samaritánská výslovnost hebrejštiny je unikátní mezi ostatními způsoby výslovnosti hebrejštiny. Od běžné hebrejštiny se liší v následujících bodech:
Samaritánská výslovnost původně neznala tiberiadský systém vokálů užívaný v biblické a moderní hebrejštině.


Lamá

Lamá, celým jménem Luís Mamona Joao. Je to hlavní reprezentační brankář Angoly. Momentálně chytá za angolský klub Atlético Petróleos Luanda.


Pakul

Tato stránka obsahuje archiv návrhu nominace nejlepších článků. Tuto stránku už laskavě needitujte.
nominace skončila: článek byl zařazen mezi nejlepší, 6. 7. 2009, 22:57
Další Dobrý článek z dílny Hobr, Svajcr. Myslím si, že má všechno co má mít a s Vaší pomocí zpětné vazby by jsme ho rádi dokopali do síně slávy.--Juan de Vojníkov 2. 6. 2009, 21:43
Zdravím. Zatím jsem pročetl kapitolu životopis a mám k tomu:


Rentabilita

Rentabilita nebo také výnosnost znamená schopnost dosahovat výnosu na základě vložených prostředků. Ukazatel výnosnosti nebo efektivnosti hospodaření se vypočte jako poměr výnosu k vynaloženým prostředkům a vyjadřuje obvykle v procentech. Je to jeden ze základních ekonomických pojmů a jedno z hlavních kritérií hospodářského podnikání.
Rentabilita je klíčové kritérium pro každého investora i podnikatele. V obecném tvaru ji lze vyjádřit v procentech jako
Rentabilita se zjišťuje zpětně, ale také odhaduje předem, zejména při plánování investic. Při takovém odhadu, jímž se pak řídí také investoři, je třeba brát ohled na faktory, které rentabilitu ovlivňují, například:


Ledňáčkovití

Ledňáčkovití jsou čeleď ptáků, jejíž druhy jsou rozšířené hlavně v Africe a Asii. Ve střední Evropě žije pouze ledňáček říční. Mají silnější tělo, krátký ocas a silný tupý zobák. Živí se nejčastěji rybami či hmyzem.


Milionář na cestách

Milionář na cestách je méně známý dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Česky román také vyšel pod názvem Clovis Dardentor, což je originální název knihy.
Román vypráví příběh dvou bratranců, Jeana Taconnata a Marcela Lornanse, kteří cestují lodí z Cette do Oranu v Alžírsku, aby z důvodů svých finančních problémů vstoupili do sedmého regimentu Afrických střelců. Na palubě lodi se setkají s poměrně nepříjemným panem a paní Désirandellovými a s jejich neschopným synem Agathoklesem, kteří se rovněž plaví do Oranu, ke se má Agathokles setka s dívkou Louisou Elissanovou, se kterou se má podle dávné dohody jejich rodičů oženit. Na této cestě doprovází rodinu Désirandellových jejich rodinný přítel, bohatý průmyslníkem Clovis Dardentor. Z diskuzí na palubě lodi oba bratranci zjistí, že Dardentor je svobodný muž bez závazků a nemá žádného dědice, kterému by odkázal své bohatství. Dardentorovi se nelíbí, že by po jeho smrti propadl jeho majetek státu, a chce proto někoho adoptovat. Zákony adopce jsou však velice přísné, zejména paragraf o tom, že adoptující musí pečovat o adoptovaného v době jeho nezletilosti nepřetržitě po dobu nejméně šesti let. Zákon ovšem povoluje jednu výjimku: pokud by adoptovaný zachránil adoptujícímu život, adopci nic nebrání. To vnukne Jeanovi a Marcelovi nápad, že by jeden z nich mohl Dardentorovi zachránit život, on by ho tak mohl adoptovat, a tím by se vyřešily jejich finanční problémy.
Po příjezdu do Oranu se všichni seznámí s Luisou, do které se Marcel zamiluje. Dardentor pozve celou společnost na dlouhý výlet vlakem a povozy po alžírském venkově. Na trase o délce 650 kilometrů by cestující měli navštívit Saidu, Dayu, Sebdu, Tlemcen a Sidi Bel Abbes. Jean a Marcel se cesty s nadšením zúčastní, neboť se tím jednak oddálí jejich vstup do vojska, a jednak věří, že se jim na cestě naskytne příležitost zachránit Dardentorovi život. Marcel je navíc spokojen, že bude na cetě ve společnosti Luisy, což nelibě nese paní Désirandellová.
Ironií osudu je, že je to právě Clovis Dardentor, který na cestě zachrání život obou mladíkům. Marcela vynese z hořícího vlaku a pro Jeana skočí do vody, když s ním jeho kůň zmizí pod hladinou při brodění přes řeku. Dardentora před smrtí zachrání nakonec Luisa, když je skupinka cestujích napadena lvy. Clovis Dardentor pak Luisu adoptuje, a ta se k obrovskému vzteku Désirandellových provdá za Marcela. Dardentor navíc prohlásí, že Jeana bude považovat za svého synovce, takže ani jeden z mladíků nemusí vstoupit do francouzské armády.
Kniha je spíše cestopisem s lehce načrtnutým příběhem, jehož vývoj je celkem předvidatelný. Sám Verne v závěru románu píše, že toto vypravování považuje za „vaudeville bez kupletů s obligátním rozuzlením - sňatkem“.


KompoZer

KompoZer je fork WYSIWYG editoru pro vytváření a správu webových stránek. Jedná se o pokračovatele WYSIWYG editoru Nvu. Jedná se tedy o editor, jehož snahou je zpřístupnit vytváření webových stránek uživatelům bez nutnosti znalosti HTML. Cílem je též opravit základní nedostatky Nvu.


Asertivita

Asertivita je schopnost prosazovat vlastní názor, stanovisko nebo zájem. Považuje se za důležitou komunikační dovednost. Vyučuje ji mnoho odborníků na vývoj osobnosti a psychoterapeutů a je také obsahem mnoha populárních příruček k vlastnímu zdokonalení. Často se překládá jako sebeprosazení.
Autorem metody asertivního tréninku je Američan A. Salter. Své žáky učil spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí a umění stát si za svým. Cílem je mimo jiné rozpoznat a zastavit manipulativní chování. Styl manipulace souvisí s typem osobnosti. Zřejmě nejdůkladnější dělení typu manipulace je Shostromova typologie manipulace, která nachází prvky manipulace v devíti charakteristických stylech osobnosti.
Slova asertivní a asertivita jsou velmi nedávno převzata z angličtiny. Slovo asertivní pochází přes středověkou francouzštinu z latinského asserere, tvrdit, domáhat se něčeho. Slovo asertivita vzniklo v Anglii kolem roku 1880.
Jako komunikační styl a strategie se asertivita liší od agrese i pasivity. Pro rozlišení těchto tří konceptů je důležité pochopit, jak se chovají ke stanoviskům svým a cizím. Pasivní řečníci nebrání svoje vlastní názory a dovolují tak agresivnějším lidem, aby je poškodili či manipulovali. Také většinou nezkoušejí přesvědčit někoho o svém stanovisku. Na druhé straně agresivní lidé nerespektují názory ostatních a jsou ochotni je i poškodit při jejich přesvědčování. Osoba, která komunikuje asertivně, se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, ale respektuje ostatní a jejich stanoviska. Proti agresivním útokům se však brání.
Asi nejoblíbenější technika obhajovaná asertivitou je technika zaseklá deska. Sestává se z obyčejného opakování požadavků pokaždé, když se člověk setká s neodůvodněným odporem. Termín pochází z gramofonových desek, které když se poškrábaly, tak mohly vést jehlu gramofonu do nekonečné smyčky několika sekund.
Dále pak existuje důležitá technika přijatelného kompromisu. Spočívá v nalezení nějaké omezené pravdy, na které se může člověk s protistranou domluvit. Dá se pak „souhlasit zčásti“ či „souhlasit v podstatě“.
Negativní otázka vyžaduje další specifickou kritiku. Negativní tvrzení je na druhou stranu souhlas s kritikou bez slevení z nároků.


Advokát

Advokát je právnicky vzdělaná osoba, která se zabývá soustavným poskytování právních služeb jiným fyzickým či právnickým osobám, a to zpravidla za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí zejména zastupování v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, poskytování právních rad, sepisování listin a zpracovávání právních rozborů. Advokáti zpravidla vytvářejí stavovské organizace, které vykonávají správu na úseku výkonu advokacie. Běžně také bývá zakotvena exkluzivita poskytování právních služeb advokáty a je zakázáno, aby právní služby soustavně a za úplatu poskytovali právníci stojící mimo stavovské organizace. Podstatným rysem advokáta je jeho nezávislost a vázanost příkazy klienta, nejsou-li v rozporu s právními či stavovskými předpisy. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, přičemž musí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.
Podmínky poskytování právních služeb advokáty upravuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Za úplatu a soustavně mohou v České republice právní služby poskytovat jen advokáti zapsaní v seznamu advokátů České advokátní komory nebo cizozemci ze států Evropské unie, států Dohody o Evropském hospodářském prostoru, případně i dalších států podle závazných mezinárodních smluv, které ve svém domovském státě získali obdobné oprávnění k poskytování právních služeb pod profesním označením, které Ministerstvo spravedlnosti České republiky oznámilo sdělením vyhlášeným ve Sbírce zákonů. Tito cizozemci se označují jako evropští advokáti. Vedle advokátů mohou právní služby poskytovat v rozsahu vymezeném příslušnými předpisy také notáři, soudní exekutoři, patentoví zástupci, daňoví poradci a případně i další osoby, kterým by takové oprávnění bylo svěřeno zákonem. Právní služby mohou poskytovat i zaměstnanci či příslušníci ozbrojených sborů, u kterých je poskytování právních služeb součástí jejich povinností vyplývajících z pracovního poměru anebo služebního poměru.
Advokátem může být pouze osoba zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory. Do seznamu komora zapíše na základě písemné žádosti každého, který splňuje následující podmínky:
Zápis do seznamu je vyloučen u toho, komu bylo uloženo jako kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, pokud se na něho pro uplynutí doby nehledí, jako by mu toto kárné opatření uloženo nebylo. Nelze také zapsat osobu, která byla v posledních pěti letech vyškrtnuta ze seznamu z důvodu prohlášení konkursu, povolení vyrovnání nebo zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku na něho nebo na právnickou osobu, v níž byl společníkem. Osoba žádající o zápis nesmí být v pracovněprávním poměru nebo služebním poměru s výjimkou pracovního poměru k České advokátní komoře, advokátovi nebo právnické osobě zřízené k výkonu advokacie, pracovního poměru vysokoškolského učitele nebo vědeckého pracovníka v oboru právo u Akademie věd České republiky. Také nesmí vykonávat žádnou jinou činnost neslučitelnou s výkonem advokacie.
U cizinců se podmínka vzdělání a právní praxe nahrazuje oprávněním k poskytování obdobných právních služeb v jiném státě, zvláštní zkouškou nebo právní praxí usazeného evropského advokáta. Advokátní zkoušce jsou postaveny na roveň dřívější i současné obdobné odborné zkoušky. Praxe advokátního koncipienta je nahraditelná odbornou praxí v jiných právních odvětvích.
Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě. Musí využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Advokát musí postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže jsou stanoveny stavovskými předpisy. Advokát může poskytnutí právních služeb odmítnout a v některých případech dokonce odmítnou musí. O všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb je povinen zachovávat mlčenlivost, které ho může zprostit pouze klient či jeho právní nástupce.
V období komunistického režimu advokáti poskytovali své služby v rámci tzv. advokátních poraden sdružených v krajských sdruženích advokátů. Krajská sdružení byla socialistickými organizacemi. Po listopadu 1989 došlo k privatizaci advokacie. Zároveň začal počet advokátů prudce stoupat; zatímco v roce 1989 jich bylo asi 500, v roce 2006 Česká advokátní komora evidovala na 8000 činných advokátů.
Osoby se mohou nechat zastupovat nejen advokátem či jiným právním profesionálem oprávněným k poskytování právních služeb. Zástupce v řízení před soudem či jiným orgánem, který není advokátem ani jinou stavovsky organizovanou osobou, se označuje jako obecný zmocněnec. Laické zastupování však není přípustné v při obhajobě obviněného v trestním řízení, v řízení o dovolání, kasační stížnosti a také v řízení před Ústavním soudem. Tento obecný zmocněnec nesmí vystupovat v různých věcech opakovaně a musí být způsobilý k řádnému zastupování.


El Nino

El Nino je původní název jevu, který pozorovali jihoameričtí rybáři ve vodách Tichého oceánu, jedná se o zeslabení studeného oceánského Peruánského proudu a s tím související oteplení tamních vod. Tato událost nastávala obvykle kolem Vánoc a proto byla rybáři nazvána El Nino Jesus, což česky znamená Ježíšek. Dnes se setkáváme výhradně s výrazem El Nino.
S jevem El Nino souvisí jev jižní oscilace, u jehož objevu byl v roce 1897 H. H. Hildebrandsson, když si u některých desetiletých řad tlaku vzduchu ze 68 stanic z celého světa všiml vztahu meziročních trendů. To potvrdili i Norman a W. J. S. Lockyer v roce 1902, když použili čistě grafické metody, zjistili, že skutečně existuje kolísání mezi Jižní Amerikou a indonéskou oblastí. Hildebrandsson měl pocit, že tento jev je vyvoláván stavem polárních moří.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se sir G. T. Walker a E. W. Bliss zajímali o předpověď příchodu monzunů v Indii. Dalším studiem zjistili, že se na jižní polokouli projevuje tento jev mnohem výrazněji, proto se ho rozhodli nazývat právě „jižní oscilací“. A zákonitosti formulovali takto, jestliže tlak v jižním Pacifiku roste, pak tlak vzduchu v Indickém oceánu klesá. A na základě toho sestavil index jižní oscilace. Dále objevili ještě mnoho jiných celoplanetárních souvislostí.
První, kdo dal do souvislosti El Nino a jižní oscilaci, byl Schell v roce 1965, našel další souvislosti mezi těmito jevy, nicméně komplexní vysvětlení podal Jacob Bjerknes v roce 1966. Bjerknes popsal interakce mezi atmosférou a oceánem, a ve svých pracích popsal, jak tyto interakce probíhají a jak se mění cirkulace nad Tichým oceánem. Byl to právě Bjerknes, kdo pojmenoval cirkulační buňku nad rovníkovým Pacifikem Walkerovou cirkulační buňkou. Dnes se tento jev souhrnně nazývá ENSO nebo se pro všechny tyto jevy používá pouze El Nino, i když správné je souhrnné označení ENSO.
ENSO je souborem interakcí jednotlivých částí celosvětového klimatického systému a jejich kolísání, které se projevuje souslednými událostmi v atmosférické a oceánské cirkulaci. ENSO je nejvýznamnějším známým zdrojem meziroční proměnlivosti počasí a klimatu v různých částech světa, ovšem ne všechny oblasti světa jím jsou ovlivněny.
Za normálního stavu nad indonéskou oblastí probíhá bouřková činnost a pasáty jsou normálně silné a odtlačují vodní masu Tichého oceánu od pobřeží Jižní Ameriky. Termoklina je jen mělce pod hladinou oceánu. Výstupné proudy přinášejí živiny z hlubin, tzv. :en:upwelling.
Při příchodu El Nina dojde k zeslabení pasátů a prohřáté vody západního Pacifiku se přesouvají v podobě nízké vlny k pobřeží Jižní Ameriky. Termoklina se dostává do hloubky. Teplá voda je zdrojem vodní vlhkosti a konvektivních oblaků u pobřeží Jižní Ameriky, zatímco v Austrálii a v západním Pacifiku panuje suché a horké počasí.
Při příchodu La Nini dochází k zesílení pasátů a chladné vody. Vytváří se typický studený jazyk na mapách povrchových teplot oceánu, který je obvykle značen modře.
La Nina je název stvořený vědci jako protiklad k El Ninu. Španělský název La Nina znamená česky holčička a je, tak jako on je, dílčím jevem ENSO. Tento jev je charakterizován zesílením pasátů a následným zesílením studeného Peruánského proudu, který přináší chladné vody až do rovníkových oblastí. Proto bývá někdy označována jako studená fáze ENSO. S projevy La Nini jsou spojeny stejně závažné jevy jako s El Ninem.


Beethoven 5

Sara Newtonová, známá z předchozích dvou filmů, se spolu s bernardýnem Beethovenem rozhodne strávit prázdniny u svého strýčka Freddyho v malém městě, kde se dříve těžila rtuť. Jednou se spolu vydají k jezeru, kde Beethoven najde starou desetidolarovou bankovku, na které je místo Alexandera Hamiltona Andrew Jackson. Vyjde najevo, že se jedná o starou bankovku z počátku 20. století. Bankovka je pravá, pochází z lupu zlodějů Moea a Rity Seligových, a vzhledem ke své výjimečnosti je velmi cenná.
Všichni obyvatelé města se vydají do lesů a k jezeru pátrat po pokladu. V místní knihovně zmiznou všechny informace o Moeovi a Ritě, později vyjde najevo, že je schoval knihovník, syn Moea a Rity. Beethoven je unesen starostou města Haroldem Hermanem, který se chce pokladu zmocnit. Beethoven mu ale uteče, vrátí se k Freddymu a Saře a pomůže jim najít peníze. Ty se jim znovu pokusí Herman ukrást, ale nevyjde mu to a je zatčen. Freddy nechá za peníze, které nalezl opravit místní knihovnu a koupí šerifce nové auto. Sara s Beethovenem se vracejí do města, ale slíbí, že příští rok přijede na prázdniny znovu.


Bratská přehrada

Bratská přehrada je přehradní nádrž na území Irkutské oblasti v Rusku. Přehradní jezero na řece Angaře za hrází Bratské hydroelektrárny bylo naplněno v letech 1961-67. Přehradní jezero má rozlohu 5470 km2. Skládá se ze dvou základních rovnoběžných částí. Je 547 km dlouhé, 370 km dlouhé a na řece Ije vytváří členitý záliv dlouhý 180 km. Na Angaře u Bratsku a na Oce u vesnice Šamanovo je maximálně 20 km široké. Průměrná hloubka je 31 m. Má objem 169,3 km3. V dolinách mnohých dalších přítoků vytváří zálivy dlouhé od 1 až 3 km do 15 km.
Reguluje dlouhodobé průtoky. Využívá se pro energetiku, vodní dopravu, splavování dřeva, rybářství a zásobování průmyslu i domácností vodou. V důsledku postavení přehrady se staly splavnými mnohé přítoky, v nichž se zvětšila hloubka. Na břehu leží města Bratsk, Svirsk, Usolje-Sibirskoje.


Ota I. Veliký

Ota nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi jako východofranský král v roce 936 7. srpna 936 byl v katedrále v Cáchách korunován německým králem, přičemž korunován byl mohučským arcibiskupem, který byl hlavním arcibiskupem říše. Už na začátku vlády vyhlásil, že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí.
V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhou a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara. Revolta pokračovala i nasledujíci rok. Gilbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu v mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězsvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Gilbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.
Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábskeho vévody Hermanna. Hermann v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.
V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.
Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěčích Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.
Roku 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu. Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a nechal se v Římě korunovat papežem na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.


Okurka setá

Okurka setá je rostlina z čeledi Cucurbitaceae a řádu Cucurbitales. Její tmavě zelený plod je označován okurka a s oblibou konzumován v sladkokyselém nálevu.


Samba

Samba je svobodná implementace síťového protokolu SMB, používaného především pro vzdálený přístup k souborům v systémech Microsoft Windows. Samba je distribuována pod licencí GNU General Public License.
V současné verzi 3 neposkytuje Samba pouze služby pro sdílení souborů a tiskových služeb pro klienty systému Windows, ale lze ji například využít pro integraci do domény Windows, buď jako primární doménový řadič nebo jako běžného člena v doméně. Může být také součástí domény Active Directory.
Samba byla původně vyvinuta pro systém UNIX Andrewem Tridgellem, nyní běží na většině UNIXových systémů, které zahrnují GNU/Linux, Solaris, BSD, Mac OS X a jiné.
Dne 20.12.2007 obdržel Samba Team kompletní dokumentaci protokolu Microsoftu. Svět OSS tím získal důležité informace k implementaci otevřeného řešení s vysokou kompatibilitou.


A Medio Vivir

A Medio Vivir je třetí studiové album zpěváka Ricky Martina, které vyšlo 12. září 1995 u Sony BMG International. Celosvětově se prodalo přes 7 000 000 kopií.


Myška drobná

Myška drobná je velmi drobný druh hlodavce z čeledi myšovitých. Společně s myšivkou horskou patří k nejmenším evropským hlodavcům. Tento druh sice nepatří k ohroženým druhům, ale jeho početní stavy trpí kvůli modernímu zemědělství.
Myška drobná žije na loukách a v okolí vodních ploch, kde vyhledává především vlhká stanoviště porostlá rákosím, na podmáčených loukách s vysokou trávou a v mokřinách. Někdy se vyskytuje i na sušších místech v křovinách podél silnic a cest nebo v zanedbávaných zahradách. Na zimní období se uchýlí do vyhrabaných nor, pod slehlé rákosí nebo do stohů slámy, do stodol nebo i do lidských obydlí. Samečci tohoto druhu si nárokují teritorium o rozloze asi 400 m2, samičky si vystačí s menším územím.
Myška drobná se mimo některých hornatých oblastí Skandinávie vyskytuje v celé Evropě a také v Asii po severovýchodní Sibiř a Dálný východ. Nevyskytuje se ale v oblastech zhruba pod 35° severní šířky.
Myška drobná má žlutohnědou barvu srsti, na břiše přechází v bílou. Někdy má srst i rezavou. V zimě přechází barva srsti v tmavší načervenalý odstín. Myška má velmi malé ušní boltce a tupě zakončený čenich s žlutým zbarvením. Dále má velmi řídce ochlupený a velmi pohyblivý chápavý ocas, který je jen o málo kratší než tělo, a který je velice důležitý pomocník v životě myšky drobné, protože jí pomáhá udržovat rovnováhu při hledání potravy a šplhání po stéblech rákosí.
Myška drobná bývá aktivní spíše ve dne a ráda šplhá po stéblech vysokých trav nebo rákosinách. Ve výšce 30-80 cm nad zemí si staví hnízdo do tvaru koule ze stébel trav o průměru kolem 10 cm. Vnitřek si vystýlá chmýřím nebo rozcupovanými travinami. Když v něm samička porodí mladé, na celý jeden týden hnízdo uzavře.
Tento hlodavec má velice rozmanitý jídelníček, který závisí na momentálním ročním období. Žere semena rostlin, bobule a jiné rostlinné plody. Občas loví hmyz, hlavně moly, kobylky a brouky. Na polích šplhá za pomoci svého ocasu na stébla obilovin a vybírají zrna v klasech. Tím sice na polích nadělá zemědělcům nějaké škody, ale díky tomu, že loví některé druhy hmyzu, hlavně mšice, jsou vcelku užiteční. Na mšicích jim nejvíce chutná medovice, kterou vylučují, protože jim chutnají sladkosti, takže myšky někdy i olizují nektar z květů.
Myšky drobné se velmi rychle množí a během jednoho roku přivádí na svět až šest vrhů vždy po 21-denní březosti. V každém bývají tři až osm mláďat, z toho srpnové a zářijové generace bývají početnější. Mláďata jsou v hnízdě zavřená 11 dní a rychle dospívají. Už po dvou dnech života umí dobře lézt a po čtyřech dnech se o sebe starají sami. Po osmi dnech už dobře vidí a v devíti dnech již přijímají pevnou potravu. Matka, když je přestane kojit, jim nosí v pravidelných dávkách potravu. Sama požírá výkaly mláďat, aby nepřilákala ke hnízdu predátory. Po 11 dnech jsou mláďata schopná opustit hnízdo a prozkoumávat okolí. Když dosáhnou věku 16 dní, jsou již plně soběstačná a jejich matka zpravidla bývá zase březí. Jedinci pak pohlavně dospívají ve věku měsíce a půl.
Myšky drobné se dají snadno chovat v domácnostech. Je dobré je chovat buď v párech nebo ve skupinkách s jedním samcem a několika samicemi. Vyžadují minimálně 1 metr vysokou klec s rozměry základny půl na půl metru s členitou vnitřní výbavou. Důležité je poskytnout jim travnatý materiál na stavbu hnízd. Krmení tvoří z asi 60% rostlinná potrava a semena, zbytek tvoří živočišná potrava. Můžou se přikrmovat i vařeným libovým masem nebo vajíčky vařenými natvrdo, případně suchary a sladkostmi. Je zapotřebí dbát na to, aby myšky netrpěly obezitou. Co se týče tekutin, postačí napáječka pro hlodavce nebo miska s vodou.


Dílo

Dílo je výsledek nějaké služby nebo lidské činnosti; obvykle se jedná o věc, konkrétní předmět nebo i jejich ucelený soubor apod.. Je-li dílo výsledkem tvůrčí činnosti osoby – původce – autora nebo kolektivu osob, jedná se o autorské dílo. Dílo může být i nehmotné povahy. Jako dílo je označována i směs pro přípravu uzenin.
V přeneseném významu slova se výraz dílo používá někdy i pro označení společné činnosti a výsledku větší skupiny osob apod.


Gymnázium Jana Keplera

Gymnázium Jana Keplera je pražské gymnázium. Nabízí čtyřleté a osmileté všeobecně zaměřené studium. Gymnázium sídlí na Praze 6 v Parléřově ulici. Škola má kapacitu 600 žáků, v současné době má 20 tříd. Gymnázium je od roku 2004 pilotní školou rámcového vzdělávacího programu pro gymnaziální vzdělávání.
Škola má bezbariérový přístup. Je vybavena obsáhlou knihovnou, 13 odbornými učebnami, školní restaurací, hřištěm s umělým povrchem, dvěma tělocvičnami, posilovnou a umělou lezeckou stěnou. V roce 2006 byla také zprovozněna WiFi síť.


Cuauhtémoc

Cuauhtémoc byl poslední nezávislý aztécký vládce, který vládl v letech 1520–1521. Španělé jeho jméno komolili na Gatemuz či Guatemozin. Celá jeho vláda byla vyplněna bojem se španělskými conquistadory. Poté, co byl zajat Cortésem, bylo jeho postavení nejprve formálně stále respektováno, později byl ovšem obviněn ze spiknutí a oběšen.


Klášter Seitenstetten

Klášter Seitenstetten je benediktinský klášter v Dolním Rakousku, na půl cesty mezi městy Amstetten a Steyr, asi půl hodiny cesty od západní dráhy.
Připomíná se poprvé 24. dubna 1109, kdy šlechtic Udalschalk z Stille a jeho švagr Reginbert z Hagenau předali klášteru v Pasově malý kanovnický klášter, který se nacházel u dnešního hřbitovního kostela sv. Víta v Seitenstettenu. Kanovníci se měli zabývat duchovní péči v tehdejší velkofaře Wolfsbach, to se však ale nestalo a proto byl konvent rozpuštěn a zboží kláštera se vrátila zakladatelům.
Roku 1112 založil nyní již jen Udalschalk na dnešním místě nový klášter, tentokrát mnišský, kterému dal všechny své majetky v Seitenstettenu, v Grünbachu a Heftu a v Stille. V klášteře se roku 1114 usadili benediktini z Göttweigu. O dva roky později byl klášter vysvěcen Ulrichem z Pasova, Udalschalkovým příbuzným a darována mu fara Aschbach. Roku 1142 obdržel klášter od biskupa Reginberta z Pasova též velkofaru Wolfsbach. Z těchto dvou velkofar pochází všech čtrnáct far, které klášter drží dodnes.


Legg Mason Tennis Classic

Legg Mason Tennis Classic je turnaj okruhu ATP, hraný od roku 1969 na otevřených antukových dvorcích ve Washingtonu.
Legg Mason Tennis Classic spadá do Olympus US Open Series, celková dotace činí 1,402,000 USD.


X PixMap

Formát XPM je grafický formát založený na ASCII textu, který je masivně využíván v grafickém prostředí X Window System. První verze XPM vznikla v lednu 1989. Má velmi jednoduchou textovou strukturu, která je odvozena od grafického formátu XBM. Díky tomu může být vytvořen a upravován v libovolném textovém editoru, např v poznámkovém bloku.
Struktura souboru sestává z barevné palety a vlastních obrazových dat. Barevná paleta se skládá z konstant a k nim přiřazeným barvám v RGB v hexadecimálním zápise. Konstantou může být znak nebo dva znaky, více se nedoporučuje. Pro použití alfa kanálu je nutné nadefinovat průhlednou barvu – barevnou konstantu jako barvu None. Následuje samotný obrázek – ten je v textu zapsán pixel po pixelu do tvaru žádaného obrázku požadovanou konstantou z barevné palety.


Downův syndrom

Downův syndrom je geneticky podmíněné onemocnění zapřičiněné genomovou mutací, jejímž výsledkem je trizomie 21. chromozómu.
Jedná se o poměrně časté onemocnění, vyskytuje se u jednoho narozeného dítěte ze 700. Jeho vznik ovlivňuje stáří matky - pokud je matka starší 45 let, činí pravděpodobnost jeho vzniku 1:40. Downův syndrom se projevuje mentální retardací, tělesnými malformacemi, anomáliemi obličeje.
Děti trpí celkově sníženým svalovým tonusem. Vzrůst je malý, muži mívají kolem 147-162 cm a ženy asi 135-155 cm. Mohou se objevovat epileptické záchvaty, postižení jsou náchylnější ke kardiovaskulárním onemocněním a v dospělosti je 3-5× častěji postihuje Alzheimerova nemoc. Jejich vzdělání většinou probíhá ve speciální základní škole.
Downův syndrom je zatím možné diagnostikovat pouze vyšetřením vzorku placenty (biopsie choria- CVS - či vody plodové - amniocentéza. Asi 30 let se vědci snaží o diagnostiku ze vzorku krve matky, ale zatím neuspěšně. CVS i amniocentéza mají bohužel riziko ztráty těhotenství v souvislosti s výkonem: 1%. Riziko amniocentézy a CVS ve zkušených rukou je stejné. Lékař, který tyto výkony provádí, by měl mít zkušenost s provedením minimálně 100 výkonů pod dozorem a provádět alespoň 100 výkonů ročně, aby si udržel dostatečnou erudici.
Nemoc poprvé popsal anglický lékař John Langdon Down, její podstatu - trizomii 21. chromozómu - objevil a vysvětlil francouzský lékař a genetik Jérôme Lejeune.


Kyalami

Kyalami je závodní okruh v Jihoafrické republice, 20 km od Johannesburgu. Ve formuli 1 se na této trati závodilo v letech 1967-1980,1982-1985,1992,1993. V letech 1998-2002 trať hostila závody série World Superbike. Jeli se na ní také závody A1 Grand Prix.


Fylodie

Fylodie či fylodium je listovitě rozšířený řapík. Podobá se v tom případě listové čepeli a má i stejnou, totiž fotosyntetickou, funkci. Fylodie se vyskytují například u rodu akácie či citlivka.
Termín fylodie však označuje i určité přeměnění jistých částí květu, a to tak, že zezelenají a podobají se listům. Tento jev se označuje též jako fylomorie, fylomorfie, případně česky zlistnatění či zelenokvětost. Mohou to způsobit různé viry či fytoplazmy.


Řízení projektů

Nejdůležitějším úkolem při řízení projektu je stanovit si realistická očekávání. Nerealistická očekávání, která jsou založená na nepřesných odhadech jsou největší příčinou selhání projektu.
Celý projekt si musíme dobře rozfázovat a stanovit jednotlivé milníky. Milník má nulovou dobu trvání a identifikuje kritické místo v plánu. Dosažení tohoto stavu musí být naplánováno a také musí být stanoven čas, ve kterém ho dosáhneme. Etapy projektu na sebe vzájemně navazují, některé mohou běžet současně a vzniká tak síťový graf, ve kterém jsou zobrazeny souběžnosti a závislosti. Výsledný graf je závislý na zvoleném životním cyklu softwaru. Pokud se v životním cyklu vyskytují smyčky musíme určit počet interací a do grafu zaznamenáváme po sobě jdoucí aktivity, nikoliv smyčky. V síťovém grafu, který reprezentuje etapy projektu, plyne čas zleva doprava. Na konci i na začátku je vždy právě jedna aktivita, mezi těmito aktivitami můžeme najít kritickou cestu.
Kritická cesta nám určuje nejdelší cestu v projektu od počátku dokonce. Na činnosti, které se na ní nacházejí, si musíme dávat pozor, protože jakékoliv nedodržení může zpomalit celý projekt. Po ukončení jednotlivých aktivit v jiném než stanoveném čase musíme síťový diagram projektu aktualizovat k stávající situaci, protože podmínky se změnily a kritická cesta se mohla přesunout na jiné uzly grafu, respektive aktivity, které tyto uzly představují.
AOA milníky mezi etapami projektu přestavují uzly, přechod mezi nimi je znázorněn šipkou s orientací ve směru přechodu. Tato varianta se vyskytuje méně.
AON milníky mezi etapami projektu zde představují šipky mezi hranami, zatímco jednotlivé činnosti jsou znázorněny jako uzly grafu. Přechod mezi hranami má nulovou dobu trvání.
Nad diagramem aktivit projektu můžeme provádět techniky CPM a PERT. Někdy se používají jako synonyma ale není to totéž.
Aktivity mají své označení, přitom toto označní musí být jedinečné, určuje se čas brzkého začátku, brzkého konce, postupujeme zleva doprava a podle dob trvání úloh spočítáme časy na každé cestě.
Při zpětném průchodu postupujeme zprava doleva a počítáme časy nejpozdějšího začátku a nejpozdějšího konce. V případě že se nenacházíme na kritické cestě, můžeme ještě počítat volnou dobu, která nezpomalí náš projekt.
Kompletní síťový diagram vytvořený v Microsoft Visio. Kritická cesta je označena červeně.
Pert je analytická metoda která zkoumá úlohy v projektu, používá se pro určení času, který potřebujeme pro dokončení každé úlohy, dále pak zjišťujeme minimální čas pro dokonční celého projektu.
Cílem tohoto plánování je rozfázování projektů, stanovení milníků, určení doby trvání úloh, nalezení souběžností, závislostí mezi úlohami a nalezení kritické cesty. Největší nevýhoda je, že předpokládáme neomezené pracovní zdroje.


Ketamin

Ketamin je léčivo používané v humánní i veterinární medicíně jako anestetikum např. pod obchodními názvy Ketanest, Ketaset a Ketalar. Jako první ho uvedla na trh americká firma Parke-Davis v roce 1962. Působí jako antagonista NMDA receptorů, ve vysokých, plně anestetických dávkách obsazuje i opioidní receptory a sigma-recpetory. Podobně jako fencyklidin vyvolává stavy nazývané disociativní anesteze a zhruba od roku 1965 je zneužíván i jako rekreační droga. Kromě anestetického účinku způsobuje halucinace a hypertenzi. Ketamin je chirální sloučenina a často se prodává jako směs obou isomerů, S-ketaminu a R-ketaminu.
Ketamin se obvykle aplikuje intravenózní nebo intramuskulární injekcí. V humánní medicíně se přes své výrazné vedlejší účinky stále občas používá jako pomocné anestetikum, protože na rozdíl od jiných anestetik jen málo zpomaluje dechovou frekvenci a neovlivňuje nebo zvyšuje srdeční činnost. Zkoumá se také jeho využití při léčbě alkoholismu, závislosti na heroinu, léčby bolestí nebo deprese. Ve veterinární medicíně se ketamin používá pro anestezi nebo analgezi u koček, psů a jiných malých zvířat.
==Rekreační zneužívání== Ketamin se zneužívá pro své disociativní účinky podobné účinkům fencyklidinu a dextromethorfanu, které trvají asi 15 minut. Aplikuje se v této souvislosti injekčně, šňupáním nebo kouřením. Vyvolává např. halucinace, pocity depersonalizace, derealizace a oddělení od vlastního těla. Na rozdíl od jiných látek s halucinogenními účinky může poměrně snadno vyvolat silnou psychickou závislost, zvlášť pokud je zneužíván soustavně.


Bertus Aafjes

Aafjes se zpočátku připravoval na církevní kariéru, poté ale absolvoval studium klasické archeologie v Löwenu a křesťanské archeologie na Papežském institutu v Říme. Dalších několik let strávil v Itálii a Egyptě. Za druhé světové války pobýval ve Frísku a psal básně o odporu. Později na zámku Hoensbroek v provincii Limburg pracoval jako spisovatel na volné noze. Používal pseudonym Jan Oranje.
Aafjes byl ovlivněn katolickým náboženstvím a německým romantismem. Kromě básní psal také například cestopisy, detektivní příběhy a přeložil Homérovu Odyseu a Shakespearova Hamleta.


Regulace toku

1. Zpevnění břehů - Zpevnění břehů pomocí betonových bariér nebo velkých balvanů


Šinkansen

Šinkansen je síť vysokorychlostních železnic na území Japonska. V současné době se skládá z osmi tratí a obsluhuje většinu významných japonských velkoměst na ostrovech Honšú a Kjúšú. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 300 km/h.
Název Šinkansen v doslovném překladu znamená nová páteřní trať. V anglofonních zemích se lze často setkat s označením bullet train, které vzniklo překladem japonského kódového názvu dangan rešša. Oficiálně se pojem šinkansen vztahuje výlučně na vysokorychlostní tratě, kdežto vlaky, které po nich jezdí jsou označovány jako hikari; v praxi se ale název šinkansen používá pro obojí, a to i v samotném Japonsku.
Japonsko bylo první zemí na světě, která vybudovala železnici určenou výlučně pro rychlou osobní dopravu. Byl to důsledek stavu japonské železniční sítě po skončení druhé světové války, kdy tamní úzkorozchodné tratě svojí kapacitou nedostačovaly stoupající poptávce.
Původní plány ze 40. let 20. století počítaly s úplnou přestavbou části státem vlastněných tratí na normální rozchod kolejí, ale kvůli finanční náročnosti k tomu nedošlo. Namísto toho v 50. letech vznikl projekt na vybudování separátních tratí pro rychlou osobní dopravu „tramvajového charakteru“. Jeho výsledkem byla vysokorychlostní spojnice dvou největších japonských velkoměst - Tokia a Ósaky, která byla pro veřejnost otevřena 1. října 1964 pod názvem Tókaidó-šinkansen, právě včas před letní olympiádou v Tokiu. Tato trať byla okamžitým úspěchem, již tři roky po zahájení provozu bylo přepraveno 100 milionů cestujících.
Stavba téměř okamžitě pokračovala rozšiřováním tratě Tokaido dále na západ, a v roce 1975 dosáhla trať své současné konečné ve městě Fukuoka na ostrově Kjúšú. Následovaly dvě tratě z Tokia severním směrem - Džóetsu do Niigaty a Tóhoku do Morioky, dokončené v roce 1982. Zpočátku vlaky na těchto dvou tratích odjížděly z tokijského severního předměstí Ómija, z tokijského hlavního nádraží jezdí až od roku 1991.
Následovaly přestavby dvou existujících tratí a vznikly tak Jamagata-šinkansen a Akita-šinkansen, pojmenované podle tehdejších konečných stanic. V roce 1997 byla také při příležitosti zimní olympiády v Naganu postavena odbočka trati Džóecu z Takasaki do Nagana. V roce 2002 byla trať Tóhoku na severním konci prodloužena do města Hačinohe, a zatím nejnovější tratí je jižní úsek trati Kjúšú-šinkansen, otevřený v březnu 2004.
V současné době má síť Šinkansen osm hlavních linií. Jsou to:
Kromě těchto osmi tratí dále existují dvě tratě s normálním rozchodem kolejí, které sice nejsou klasifikovány jako Šinkansen, ale provoz na nich zajišťují stejné typy vlaků, jako na výše uvedených tratích:
Tratě systému Šinkansen mají normální rozchod kolejí a jsou elektrifikovány napětími 25 kV 60 Hz, 25 kV 50 Hz a 20 kV 50 Hz. Kvůli bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi, a z velké části vedou po mostech a v tunelech. To proto, aby trať vedla přímo a bylo dosaženo co možná největších poloměrů výškových a směrových oblouků. Tato opatření dovolují dosahovat vysokých provozních rychlostí, standardem je na většině tratí 240 km/h.
Provoz na síti Šinkansen je zajišťován vysokorychlostními elektrickými článkovými jednotkami, celkem se za dobu provozu na síti objevilo 14 různých typů souprav pro cestující, další čtyři typy slouží ke sledování stavu kolejí a na několika dalších typech byly prováděny vývojové testy.
Společným parametrem pro většinu souprav je délka vozu přibližně 25 metrů, přičemž na tratích Tókaidó a Sanjó jsou soupravy běžně tvořeny šestnácti vozy. Taková souprava má pak délku téměř 400 metrů. Na jiných tratích jsou soupravy řazeny do šesti-, sedmi- nebo osmivozových formací, a na některých tratích jezdí dvě jednotky spojené. Váha jednotlivých prázdných vozů se v závislosti na typu pohybuje mezi 40 a 55 tunami. Zajímavostí je, že žádný v současnosti používaný typ vlaků nemá naklápěcí vozové skříně, naklonění vlaku ve směrových obloucích je řešeno přímo při stavbě tratí. Vlak s naklápěcími vozovými skříněmi je zatím ve vývoji,
Prvním typem vlaku na trati Tókaidó a historicky prvním vysokorychlostním vlakem na světě byly soupravy řady 0. Jejich nejvyšší rychlost byla 210 km/h, váha vozu 55 tun, celkový výkon 11 840 kW poháněné byly všechny nápravy v soupravě. Dnes je tento typ již dávno vyřazen z provozu, poslední vlaky dosluhují na nejpomalejších spojích na Sanjó-šinkansenu a na zmíněné trati Hakata-minami.
Síť Šinkansen je v provozu denně od 6:00 do 24:00, noční doba je vyhrazena pro kontrolu a opravy tratí.
V době vzniku prvních tratí existovala velká celostátní železniční společnost Japonské Národní Železnice, která spravovala většinu, ale ne všechny, železniční tratě v Japonsku. V roce 1986 musela být kvůli předlužení zprivatizována a rozdělena na šest osobních a jednu nákladní železniční společnost. Současný provoz na tratích systému je tedy zabezpečen takto :
Na většině tratí je provoz organizován tak, že existuje několik druhů spojů, které se mezi sebou liší tím, jak často zastavují.
Oba spoje existují také ve variantách MAX-Toki a MAX-Tanigawa, které jsou zajišťovány dvoupodlažními jednotkami typu E1 nebo E4.


Waiting For Tonight

Waiting For Tonight je třetí píseň z alba On the 6 americké zpěvačky Jennifer López, která ji vydala v roce 1999.
Nejznámější verzí této písně je remix Hexe Hectora, který tuto píseň proměnil v jeden z nejoblíbenějších remixů vůbec.
Existuje i španělská verze této písně a jmenuje se Una Noche Más.
Píseň napsali Maria Christiansen, Michael Garvin a Phil Temple. Producentského žezla se ujali Ric Wake a Ritchie Jones.
V této taneční písni López vzpomíná na neslavnou historii jejich nešťastných lásek, častých pláčů a sebelítosti . Nicméně ví, že musí čekat a doufat, že toho pravého jednou najde.
Ve videoklipu jsou vidět scény jejich dramatických vztahů a nedočkavé přípravy na večer do čeho zpívá: „Waiting for tonight… oh-oh-oh! When you would be here in my arms… Waiting for tonight, oh-oh-oh-! I've dreamed of this love for so long, waiting for tonight…“.
Píseň nepřitahovala jen posluchače ale i zlé jazyky, kteří podezřívali López z kopírování. Jeden tábor lidí tvrdil, že je moc podobná písni skupiny The Temptation „Papa Was a Rollin Stone“, druhý tábor zase poukazoval na podobnost s písní z roku 1996 This Is Your Night, kterou zpívá nizozemský zpěvák Amber.
Videoklip k písni Waiting For Tonight byl nominován i na cenu Grammy pro nejlepší taneční video.


Key

Key znamená anglicky klíč, v praxi se může jednat například o:


Rozhněvaní mladí muži

Rozhněvaní mladí muži byla anglická literární skupina, která vznikla v 50. letech 20. století.
Ve Velké Británii se výrazně projevila revolta mládeže, která v USA přerostla v Beat generaci, která poměrně dlouhou dobu ovládala nejen literární dění v USA a západní Evropě. Zrod tohoto žánru byl způsoben rozvojem universitního života v Anglii a poválečným odklonem od tradic.
Tito lidé nevytvořili žádnou skupinu, ani se nepokusili vytvořit nějaký program. Jedná se o nezávislé autory, kteří jsou spřízněni jednak generačně a jednak stylem psaní.
Jejich styl je silně levicový, kritizují konzumní společnost, britskou konzervativní morálku, zvyklosti a společenské konvence. Tyto jejich politické názory byly někdy považovány za extrémní, nicméně ve srovnáním s pozdější beat generation to rozhodně nelze tvrdit.
Jejich dílo spojuje motiv - mladý hrdina, nejlépe čerstvý absolvent univerzity, má nastoupit do zaměstnání, kde má zahájit kariéru. To však odmítá, protože má odpor ke komerční společnosti. Hlavní hrdina nakonec se společností splyne a stane se tak součástí systému, který kritizoval.


Kachovská přehrada

Kachovská přehrada je přehradní nádrž na řece Dněpr na jižní Ukrajině; leží na území Chersonské, Dněpropetrovské a Záporožské oblasti. Přehradní jezero má rozlohu 2155 km2. Je 230 km dlouhé a maximálně 25 km široké. Průměrná hloubka je 8,4 m a maximální 36 m. Má objem 18,2 km3.
Přehradní jezero za hrází Kachovského hydrouzlu bylo naplněno v letech 1955-58 a svou rozlohou je druhým největším na Ukrajině. Úroveň hladiny kolísá v rozsahu 3 m. Reguluje sezónní a částečně i dlouhodobé kolísání průtoku. Z přehrady odtéká kromě Dněpru ještě Severokrymský kanál, který slouží suché oblasti severního Krymu k zavlažování a zásobování vodou .
Výstavba přehrady vytvořila hlubokovodní vodní cestu na dolním toku Dněpru. Je zde rozvinuté rybářství.
Na pobřeží leží města Marhanec, Nikopol, Nova Kachovka, Kachovka, Beryslav, Kam'janka Dniprovska a Enerhodar; jezero zasahuje až k Záporoží, kde okolo ostrova Chortycja pod jeho vodami zanikly obávané peřeje, od kterých město odvozuje svůj název.


Dějiny Evropy

V souvislosti s evropskou integrací jsou jako nový fenomén zkoumány dějiny Evropy. Nejsou to jen dějiny mezinárodních vztahů, ale zejména obecné dějiny evropského prostoru.
Nové temné období začalo za občanské války ve Svaté říši římské za Ludvíka I. Pobožného mezi ním a jeho syny a skončilo teprve korunovací Otty I.Velikého císařem. Ve 14. století došlo v Evropě ke zhoršení klimatu, k neúrodě a s tím spojené hladomory a epidemie. Černá smrt způsobila smrt 20 milionům Evropanů.
Novověk otevírá několik důležitých procesů, které podstatně změnily evropskou společnost, hospodářství či politiku:
S nástupem renesance dochází ve vyspělých evropských státech k reformaci, v jejímž znamení je pak celé 16. století. Se zámořskými objevy se Evropě otevře svět a Evropa do něj začne pronikat. Vedoucí úlohu však nyní přestává hrát do té doby nejvyspělejší severní Itálie, nýbrž země na atlantickém pobřeží. Zároveň dochází ke změně státního zřízení a na evropských dvorech se čím dál tím více začíná prosazovat absolutismus.


AGV

AGV [a:že:ve:] je označení pro vysokorychlostní vlaky pro přepravu cestujících vyráběné společností ALSTOM, které jsou nástupci vysokorychlostních vlaků TGV. Vlaky AGV jsou elektricky poháněná vozidla, pohybující se po kolejích normálního rozchodu. Pohonný systém je na rozdíl od TGV rozložen do motorů umístěných pod podlahou vozů pro cestující. Z tohoto důvodu souprava nabízí více míst k sezení a může být sestavena ze 7, 8, 11 nebo 14 vozů s celkovou kapacitou 250 až 650 cestujících. Vzhledem k vysoké maximální provozní rychlosti, která může dosáhnout až 360 km/h, budou soupravy využívány především na vysokorychlostních tratích.
27. září 1981 byla ve Francii uvedena do provozu první vysokorychlostní trať určená pro vysokorychlostní vlaky TGV. Ty následně absolvovaly 27 let provozu bez větších problémů. Během těchto let modernizací technologií vznikli mnohé verze vlaků. Jako další generační krok byl začátek vývoje AGV.
Během vývoje byl kladen zvláštní důraz na design vlaku. V rámci změn byly zvětšeny vnitřní prostory vlaku, aniž by se musela zvětšit celková velikost. Zároveň byla o 15% zvětšena okna vlaku. Na návrhu vagonů se podíleli asi 20 návrhářů, stejný počet pak vyvíjel čelní část.
První protoptyp byl složen ze tří vozů a byl slavnostně představen za přítomnosti francouzského prezidenta Nicolase Sarkőzyho 5. února 2008.
V první polovině května roku 2008 se zúčastnil prototyp vlaku složený ze sedmi vozů označovaný jako Pégase testovacích zkoušek na testovacím okruhu u Velimi v Česku. Společnost pronajala zařízení pro testování na dobu čtyř měsíců. Během zkoušek byl prověřen brzdový systém a provedeny akustické zkoušky při jízdě rychlostí 200 km/h. Během testování najela souprava asi šedesát tisíc kilometrů. Prototyp testovaný v Česku měl délku 132 m a čtyři hnací podvozky s celkovou kapacitou 5,6 MW. Dva vagony z celé soupravy byly vybaveny sedadly, další dva sloužily jako zázemí týmu společnosti Alstom a ostatních pět vozů obsahovalo přístroje sledující chování vlaku během zkoušek.
V září 2008 byl prototyp vystaven na veletrhu Innotrans v Berlíně.
Z důvodů rychlostních limitů Cerhenického okruhu, které jsou stanoveny na 200 km/h, byla souprava po výstavě dopravena do Francie, kde od 14. prosince podstoupila zkoušky na vysokorychlostní trati LGV Est européenne. Při nich dosáhla souprava rychlosti až 360 km/h a zkoumána byla v několika směrech. V červenci 2009 se prototyp opět vrátil do Česka, kde postoupil další zkoušky. V nejbližší době bude výrobce, společnost Alstom, usilovat o úspěšný schvalovací proces vlaku ve Francii, Itálii a Německu.
Vývoj AGV byl také podpořen společností Nuovo Transporto Viaggiatori, která projevila zájem o koupi 25 kusů jedenáctivozové verze AGV. Kontrakt byl podepsán 17. ledna 2008. Do roku 2009 ho chtěla nasadit na trať z Říma do Neapole, nakonec se tak ale stane až v roce 2011 a o rok později bude AGV nasazeno také na trati do Milána.
NTV podepsalo kontrakt na výstavbu základny údržby v Nola poblíž Neapole pro její flotilu 25 souprav AGV.
Zařízení instalované v AGV umožnujě jízdu ve 4 trakčních systémech:


Dulce Provensálská

Dulce Provensálská se po otcově smrti roku 1112 provdala za barcelonského hraběte Ramona Berenguera III. Z tohoto svazku vzešlo několik dětí včetně budoucích barcelonských a provensálských hrabat. Dcera Berenguela se stala manželkou kastilského krále Alfonse VII.


Zoltán Demján

Zoltán Demján je slovenský horolezec, manažer a člen předsednictva Mezinárodní horolezecké unie. V roce 1984 se stali společně s Josefem Psotkou prvními obyvateli tehdejšího Československa, kteří stanuli na nejvyšším vrcholu Země.
Vystudoval geologii na Přírodovědecká fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zdolal mnoho vrcholů v Tatrách, Alpách, Pamíru, Ťan-šanu, Patagonii či Himalájích.


Forever, Darling

Forever, Darling je americká romantická komedie s prvky fantasy režiséra Alexandra Halla z roku 1956.
Pět let po svatbě zažívá manželství Susan a Lorenzo Vegy značnou krizi. Lorenzo pilně pracuje na vývoji nového insekticidu a takřka zapomíná, že má také nějakou ženu. Po jedné obzvlášť vyhrocené hádce se Susan zjeví její strážný anděl. Nejprve je průhledný, pak ale získá podobu Susanina oblíbeného herce Jamese Masona.
Nejprve s tím Susan nechce mít nic společného, pak ji ale její otec Charles uklidní tím, že podobné zásahy strážných andělů mají v rodině tradici. Susan si tak začne na svého anděla strážného zvykat.
Lorenzovi navrhne výlet, který by byl spojen se zkouškou jeho nového insekticidu. Zde se sice projeví, že Susan není zrovna nejpraktičtější osobou, ale také díky péči strážného anděla se dají Susan s Lorenzem zase dohromady a na příští pracovní cestu do nitra Afriky, kde bude Lorenzo hubit nebezpečný hmyz, se plánují vydat spolu.


Středověká hudba

Jako středověká hudba je označována evropská hudba, která se vyvíjela v závislosti na rozmachu křesťanství. Již v prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého liturgického zpěvu, jehož pozdějším vrcholem byl gregoriánský chorál. Z ryze duchovní hudby se v pozdním středověku posléze vyvinula i hudba světská, včetně lidové. V průběhu celého tohoto dlouhého období se dochází postupně k rozvoji vícehlasu, zdokonalování hudebních nástrojů i hudebního zápisu, který na jeho konci se již velmi přibližuje základům klasické notace.
V období nejranějšího středověku byl asi nejznámějším autorem Hilarius z Poitiers. Hilarius používal melodií ariánských duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel. Bylo to zpívané slovo na řecké melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v „klasických“ křesťanských sborech. Podobně pracoval i Efraem Syrský, který byl biskupem a ve své době známým skladatelem bohoslužebných písní. Své písně tvořil tak, že použil tehdy známé melodie ze světských i duchovních písní, k nimž dodal křesťanský text. Skládání duchovních písní se velice věnoval také Ambrož Milánský. Jeho písně nepřebíraly biblické náměty a svou formou napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Melodické písně Ambrožova typu začaly časem přejímat taneční rytmy a ztrácely proto pro liturgické použití vážnost. Proto papež Řehoř Veliký dal sebrat a upravit několik stovek starších liturgických zpěvů, kde se nápěvy zcela podřizovaly slovnímu rytmu a zněly okázale a slavnostně. Pro svou přílišnou složitost se ovšem nehodily pro nekultivovaný zpěv prostých věřících. Proto Řehoř z titulu své papežské moci nařídil, že při bohoslužbách smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží nebo řádoví bratři a liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje.
Díky vysoké Řehořově autoritě se z tohoto vzoru na několik století stal nenarušitelný model křesťanského zpěvu při bohoslužbách, nazvaný po po něm gregoriánský chorál. Z pozdějších forem gregoriánského chorálu se vyvinula lidová duchovní píseň. K nejstarším písním tohoto typu patří naše česká Hospodine pomiluj ny, která má původ možná již v 10. století, německá Christ ist erstanden a Svatováclavský chorál, které vznikly pravděpodobně ve 12. století.
Model jednohlasnosti byl přísně dodržován až do jedenáctého století, kdy se objevil vícehlas, který se stal nejcennějším přínosem středověké hudby. Ve svých počátcích to byl jen způsob přednesu gregoriánského chorálu, tedy jakési vylepšení jednohlasého zpěvu. Nejstarší památky notovaného vícehlasu jsou z 10.století, oficiálními kruhy byl však vícehlas přijat až mnohem později. Období rozvinutého vícehlasu se nazývá ars antiqua. Nejdůležitějšími hudebními formami tohoto období jsou motet, conductus a dva typy rondelu. První etapa tohoto období je nazývána Notredamskou školou, jejíž nejdůležitějším přínosem bylo vytvoření formy organum purum a zdokonalení skladebné techniky discantus. Posledním odbobím středověké hudby do nástupu renesance je tzv. „nové umění“, tedy ars nova jehož nejvýznamnějším přínosem je svěží melodika, rozmach instrumentace, rytmu, větší zájem o vertikální vztahy tónů a výrazný pokrok v notaci. Dochází k emancipaci a rozvoji harmonie, jakožto plnohodnotné součásti základních hudebních atributů.
Dramatická hudba byla zaměřena především církevně. V duchovních hrách byly zpracovávány různé biblické náměty. Oblíbené byly liturgické hry velikonoční a vánoční. Brzy však do nich začaly pronikat světská témata zaváděním komických lidových postav. Zesvětštělé útvary duchovních her nebyly už provozovány v kostele, ale většinou na veřejných prostranstvích. V původních liturgických hrách byla hudební složka velmi důležitá, ve světských měla spíše jen úlohu vsuvek. Významné české hudební památky z tohoto období jsou Hra tří Marií a Mastičkář. Současně se rozvíjela i hudba neodvozená z duchovní, tedy ryze světská. Jejími nositeli byli potulní hudebníci. Od 13. století byli přijímáni do služeb králů, šlechty a především měst. Tehdy se hudebníci začali i organizovat. Z našich hudebních dějin známe jméno původně potulného hudebníka Dobřety, kterému kníže Vladislav I. za jeho služby udělil pozemky ve východních Čechách.
Jedním z druhů středověké hudby je i světská lidová píseň, která byla základem pro vznik evropské lidové hudby jako takové. Existovala sice nesporně již mnohem dříve, ale teprve z rozhraní 9. a 10. století pocházejí první dochované památky umělé písně světské, například sbírka Carmina burana. Patří sem později i počátky rytířského básnictví a zpěvu trubadúrů a minesengrů.
Z oboru čistě nástrojové, instrumentální hudby máme z období staršího středověku památek málo, i když již od 13. století můžeme vystopovat první projevy samostatného instrumentálního slohu. Důležitými instrumentálními formami byly taneční skladby ductia a estampida, složená z několika částí. Estampidou je nejstarší památka instrumentální hudby z přelomu 12. a 13. století Kalenda maya i většina instrumentálních světských skladeb v rukopisech. Většinou jsou to však ještě skladby jednohlasé.
Od 9. století vchází v život zápis hudební myšlenky. Jako základ notace se objevují neumy, od 12. století chorální noty a od 13. století mensurální notace. Za zakladatele mensurální notace se považují autoři sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi, kapelníci mariánského chrámu v Paříži, Magister Leoninus a Perotinus Magnus. Výrazný pokrok v notaci přinesl významný teoretik Phillippe de Vitry diferenciací délky tónů a rytmů.
Jak z literatury tak i výtvarného umění si lze udělat poměrně jasnou představu i o hudebních nástrojích středověké hudby. Byly to již v podstatě nástroje všeho druhu:
Od druhé poloviny dvacátého století se reprodukce středověké a renesanční hudby stala poměrně oblíbeným zájmem. V současnosti existuje celá řada skupin a souborů, provozujících tuto hudbou s použitím originálních dobových nástrojů či jejich replik.


Podporučík

Podporučík je nejnižší důstojnická hodnost Armády České republiky a nejbližší vyšší hodnost je poručík. Hodnostní označení tvoří jedna trojcípá zlatá hvězda, hovorově tzv. mercedes.


Radar se syntetickou aperturou

Radar se syntetickou aperturou je typ radaru, ve kterém je používáno softifikovaného zpracování radarových dat k vytvoření velmi úzkého efektivního paprsku. Může být používán pouze pohybováním nástrojů přes relativně statické cíle pozorování, ale přesto dosahuje širokého použití v dálkovém průzkumu Země a mapování.
Při jednoduchém použití systému SAR je jedna anténa radaru připojena na stranu letadla. Jeden impulz antény je široký několik stupňů, protože ohyb paprsků vyžaduje velkou anténu pro vytvoření úzkého paprsku. Impuls bude široký také ve vertikálním směru, často osvětlí terén od místa přímo pod letadlem až po horizont. Přesto je ovšem možné, za předpokladu relativní plochosti reliéfu, rozeznat odrazy od různé vzdálených bodů. Rozlišení bodů podél trasy letu letadla je obtížné při použití malé kamery. Pokud je ovšem zaznamenávána amplituda a fáze signálu, vracejícího se od Země a jestliže anténa umístěná na letadlu vyzařuje série impulsů v průběhu letu, pak je možno tyto výsledky zkombinovat a použít, jako kdyby byly vytvořeny naráz jednou velmi velkou anténou;dojde k vytvoření daleko větší syntetické clony, než je délka antény (a také mnohem delší, než je délka použitého letadla.
Kombinace sérií pozorování vyžaduje použití výpočetní techniky. Ta je většinou používána na pozemních stanicích po dokončení pozorování, za použití technik Fourierovy transformace. Výsledkem je mapa radarové odrazivosti. Informace o fázi bývá při nejjednodušších aplikacích zanedbávána. Amplituda ale obsahuje informace o pokryvu Země, podobně jako černobílé obrázky. Interpretace není jednoduchá, byla ovšem vytvořena velká databáze experimentálních výsledků, vytvořená při letech nad povrchem známých vlastností.
V době, kdy ještě nebyla běžně dostupná výpočetní technika, bylo zpracování prováděno pomocí holografie. Byl to jeden z prvních efektivních analogových optických počítačových systémů. Měřítko hologramového interferenčního vzorku bylo vytvořeno přímo z analogových dat radaru. Pak laserové světlo stejného měřítka. procházející přes hologram vytvoří projekci terénu. To je možné proto, že SAR je v podstatě podobné holografie při použití mikrovln místo světla.
Systémy SAR byly a stále jsou umísťovány na mnohé družice. Mezi nejvýznamnější z nich patří:


Katherine

Katherine je město ležící v Australském Severním teritoriu cca 300 km jižně od Darwinu na březích řeky Kathrine, na území národního parku Katherine Gorge National Park.
Okolí řeky obývají již 1000 let domorodí Jawoynové. První běloši do této oblasti Severního teritoria vstoupili roku 1844 a první kolonisté roku 1878. Jedním z prvních kolonizátorů oblasti byl pastevec dobytka Alfred Giles, který na břehu řeky Kathrine zbudoval usedlost Springvale. Tento ranč je dnes nejpamátnější stavbou Severního teritoria.


BMW Sauber

BMW Sauber je německá automobilová stáj formule 1 firmy BMW, která se účastní závodů Mistrovství světa formule 1. Tato stáj vznikla odkoupením dosavadního týmu Sauber na konci roku 2005, německým výrobcem automobilů BMW.
V roce 1970 vyrobil Peter Sauber svůj první závodní vůz. Během sedmdesátých a osmdesátých let se účastnil se svými vozy závodů sportovních vozů. Velké úspěchy získal Sauber díky spojení s Mercedesem, když v roce 1989 zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans a ve stejném roce a o rok později zvítězil v Mistrovství světa sportovních vozů.
V roce 1993, s podporou Mercedesu, vstoupil Sauber do formule 1, ale spolupráce s Mercedes vydržela jen do roku 1994. Poté od roku 1997 Sauber používal motory Ferrari, přejmenované podle hlavního sponzora týmu na Petronas. Nejlepším umístěním Sauberu v závodě bylo 3. místo. Vůbec nejúspěšnější sezonu tým zažil v roce 2001, kdy v Poháru konstruktérů skončili na 4. místě.
BMW působilo ve formuli 1 jako dodavatel motorů mezi roky 1982 až 1987 a 2000 až 2005. Nelson Piquet získal v roce 1983 s vozem Brabham-BMW mistrovský titul. Během roku 2005 BMW ukončilo dohodu o dodávání motorů týmu Williams a odkoupilo Sauber. Peter Sauber zůstal u týmu jako poradce.
Pro sezonu 2006 s týmem podepsal Nick Heidfeld, který loni jezdil za Williams, zatímco mistr světa z roku 1997 Jacques Villeneuve měl platnou smlouvu z loňského roku, ze Sauberu. Třetím jezdcem týmu se stal Polák Robert Kubica. Tým navázal na práci Sauberu v Hinwilu, kde probíhala výroba šasi a testy v aerodynamickém tunelu, zatímco vedení v Mnichově bylo zodpovědné za výrobu motorů. Bývalý hlavní sponzor Sauberu Petronas obnovil smlouvu s novým týmem, stejně tak jako Credit Suisse. Novým technickým partnerem pro nadcházející sezonu se stala společnost Intel.
Nový vůz s tradiční modrobílou barvou BMW s červeným pruhem byl představen ve Valencii 17. ledna.
První body pro tým získal Villeneuve, když v malajské grand prix dokončil na 7. místě. Heidfeld musel odstoupit z 5. místa, kvůli poruše motoru. V první polovině šampionátu jezdci sbírali body především za sedmá a osmá místa. Výjimkou bylo Heidfeldovo čtvrté místo v Austrálii.
Tým vytvořil pro francouzskou grand prix nový radikální aerodynamický prvek v přední části vozu, jehož úkolem bylo efektivněji odvádět proud vzduchu k zádi vozu a zvýšit tím tak jeho výkon. Tento netradiční doplněk byl okamžitě zakázán technickou komisí FIA, protože podle ní stínil jezdci ve výhledu z kokpitu.
V německé grand prix měl Villeneuve těžkou nehodu a do dalšího závodu nemohl nastoupit. Tým byl navíc jeho dosavadními výkony zklamaný a tak ho pro zbytek sezony nahradil dosavadní třetí pilot týmu, Robert Kubica.
V Maďarsku tým získal zásluhou Heidfelda své první umístění na stupních vítězů, 3. místo. Kubica si v závodě vůbec nevedl špatně, skončil na sedmém místě, ale později byl diskvalifikován, protože jeho vůz byl pod váhovým limitem. Kubica pro BMW Sauber získal v Itálii druhé podium v sezoně, také 3. místo. Navíc v závodě vedl 5 kol, když právě probíhala první série zastávek v boxech. Heidfeld závod dokončil na 8. místě. Celkové 5. místo v Poháru konstruktérů bylo zpečetěno Hedifeldovým sedmým místem v Čině.
19. září 2006 bylo oznámeno, že Heidfeldovým týmovým kolegou pro sezonu 2007 bude Robert Kubica. Sebastian Vettel se stal testovacím a rezervním jezdcem. 21. prosince 2006 byla podepsána smlouva s druhým testovacím jezdcem s Timo Glockem. Nový vůz F1.07 byl představen 16. ledna 2007.
V Austrálii se ukázalo jaký krok dopředu ve vývoji vozu tým udělal. Heidfeld obsadil 4. příčku, ale Kubica musel v polovině závodu odstoupit z pátého místa, kvůli problémům s převodovkou. Heidfeld nadále pokračoval ve skvělých výkonech, v Malajsii resp. Bahrajnu dojel také na 4. místě. Kubica po výpadku v Austrálii a další mechanické poruše v Malajsii skončil v závodě v Bahrajnu na 6. místě.
Po kanadské grand prix vládli v týmu smýšené pocity. Heidfeld obsadil 2. místo, zatím nejlepší umístění týmu ve formuli 1, ale Kubica měl těžkou havárii. Media zpočátku tvrdila, že má Kubica zlomenou nohu, ale později se ukázalo, že z této nehody Kubica vyvázl „jenom“ s vymknutým kotníkem a otřesem mozku. Ze své havárie se Kubica vzpamatoval rychle, když ve Francii a Británii skončil na 4. místě.
Ve Spojených státech ho nahradil Sebastian Vettel, který skončil na 8. místě a ve svém prvním startu ve formuli 1 získal jeden bod. Po evropské grand prix však bylo týmem Toro Rosso oznámeno, že se Vettel stane pro zbytek sezony jejich druhým pilotem, místo vyhozeného Scotta Speeda. 21. srpna BMW potvrdilo svou stávající jezdeckou sestavu i pro příští sezonu.
Do konce sezony oba piloti pravidelně sbírali body. Heidfeld v Maďarsku dokonce vybojoval třetí místo. V celkovém hodnocení šampionátu skončil Heidfeld na 5. a Kubica na 6. místě.
V další sezoně zůstali piloty týmu Nick Heidfeld a Robert Kubica, kteří představili nový model F1.08 14. ledna v mnichovském BMW Welt a hned další den si vůz odbyl svůj debut při testování na okruhu ve Valencii. V Grand prix Kanady 2008 Kubica vybojoval první vítězství pro BMW a celkově skončil čtvtý. V poháru konstruktérů ale tým klesl na 3. místo.


Josef Dolista

Prof. Dr. Josef Dolista SDB, Th.D., Ph.D., je katolický kněz a český teolog a filosof. Je člen salesiánského řádu, zaměstnanec Filozofického ústavu Akademie věd ČR a spolupracuje s řadou vědeckých ústavů a spolků a vysokých škol. V letech 1999-2002 byl děkanem Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Od roku 2004 je rektorem Vysoké školy evropských a regionálních studií. Je předsedou redakční rady časopisu Auspicia.


Laktagogum

Laktagogum jsou léčivo nebo rostlinná droga podporující sekreci mateřského mléka.


Pako

Slovo pako není zcela jednoznačné a má několik různých významů :


Filip Polášek

Filip Polášek se zúčastnil 3 zápasů v Davisově poháru za tým Slovenska s bilancí 1-0 ve dvouhře a 2-1 ve čtyřhře.


Žárovná

Obec Žárovná leží v okrese Prachatice. Má 113 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 241 ha.
Ve vzdálenosti 8 km jihovýchodně leží město Prachatice, 9 km západně město Vimperk, 23 km severně město Strakonice a 23 km severovýchodně město Vodňany.


Bristol Bombay

Bristol Bombay byl britský transportní letoun a tzv. koloniální bombardér, který RAF používalo v době druhé světové války.
Vývoj letounu začal na základě specifikací C.26/31 britského ministerstva letectví, požadujících stavbu jednoplošníku, schopného nést 24 vojáků či odpovídající náklad pum. Bristol měl v té době jen malé zkušenosti se stavbou jednoplošníků. Oba jím doposud stavěné jednoplošníky měly vážné nedostatky. Závodní prototyp z roku 1922 i stíhací letoun Bristol Bagshot z roku 1927 trpěly nedostatečnou torzní pevností křídel, která se kroutila. Aby předešel podobným potížím, použil Bristol u křídla letounu Bombay rovnou osm nosníků, na které byla použita vysokopevnostní ocel. Křídlo tedy bylo velice pevné, ale zároveň i velice těžké.
Prototyp označený Type 130 poprvé vzlétl 23. června 1935. Brzy byla objednána sériová výroba 80 kusů, kterým bylo přiděleno jméno Bombay. Jelikož byla kapacita továrny Bristolu ve Filtonu plně využita pro stavbu lehkých bombardérů Bristol Blenheim, byla výroba Bristolů Bombay přesunuta do Belfastu, kde je stavěla firma Short Brothers. Zvládnutí komplikované konstrukce křídla letounu u Shortu vedlo ke zpoždění dodávek, takže první letouny nebyly dodány dříve než v roce 1939. Zakázka na stavbu letounu byla proto snížena o 30 kusů.
Přestože koncepce celokovového jednoplošníku byla nesporně pokroková, použití pevného podvozku bylo krokem zpět a snižovalo výkony i bojovou hodnotu celého letounu. Letoun měl hornoplošnou koncepci, ocasní plochy byly dvojité. Výzbroj se skládala ze dvou pohyblivých kulometů Vickers K ráže 7,7 mm, které byly umístěny po jednom ve věžích na přídi a zádi letounu.
Bombay byl vybaven stavitelnými vrtulemi, které byly prvním výrobkem později velice úspěšného výrobce vrtulí, firmy Rotol. Rotol vznikl jako společný podnik firem Bristol a Rolls-Royce.
Výkony letounu byly pro evropské válčiště nízké už na počátku války. Přesto bylo v roce 1940 několik letounů použito v rámci britského expedičního sboru při obraně Francie. V červnu 1940 francouzský pilot Jean-Francois Demozay ulétl s jedním strojem a 15 vojáky na palubě do Anglie, kde vstoupil do RAF a stal se stíhacím esem.
Hlavním místem nasazení letounu byla severní Afrika a Blízký východ, kde Bristol Bombay nahradil letoun Vickers Valentia. V bombardovací roli mohl letoun nést na vnějších závěsnících až osm pum o hmotnosti 113 kg. Další používanou zbraní byly 9 kg vážící protipěchotní miny, svrhované z nákladového prostoru. Během války letoun prováděl bombardovací mise na cíle v Etiopii, Italském Somálsku, Iráku a Lybijském Benghází.
Letoun už byl zastaralý, takže jeho hlavním účelem byl transport vojáků, materiálu a evakuace raněných. U jedné posádky letounu Bombay je zaznamenáno 6 000 evakuovaných raněných vojáků.
Když Německo provedlo invazy na Krétu, Bristol Bombay britské 216. squadrony evakuoval 2. května 1941 řeckou královskou rodinu z Kréty do Egypta.
Pět strojů bylo použito během války vzniklou speciální jednotkou SAS v jejich první bojové misi, kterou byl útok na pět německých předsunutých letišť. Během války zničila komanda SAS na africkém bojišti více než 250 nepřátelských letounů.
Britský generálporučík William Gott, jež zemřel v troskách Bristolu Bombay sestřeleného nad západoafrickou pouští, se stal nejvýše postaveným britským důstojníkem, který během války padl. Jeho náhradou se stal generálporučík Bernard Law Montgomery.
V průběhu války byly tyto už zastaralé letouny nahrazovány modernějšími typy.


Severní Město

Severní Město je název pro seskupení panelových sídlišť v severní části Prahy na pravém břehu Vltavy, postavených v 70. a 80. letech 20. století. Název Severní Město není oficiálně názvem žádného katastrálního území, jeho význam není přesně ustálený. Oproti názvu Jižní Město je méně vžitý, v praxi se místo něj častěji používají názvy dílčích sídlišť, protože nejde o souvislé území. Počet obyvatel Severního Města bývá uváděn kolem 30 000.


Vize Gerarda

Vize Gerarda je kniha amerického spisovatele Jacka Kerouaca. Je to jediná Kerouacova kniha, kde se zabývá vlastním dětstvím spojeným se smrtí jeho osmiletého bratra Gerarda. V době smrti Gerarda byly Kerouacovi čtyři roky. Bratrova smrt měla na pozdější Kerouacovu práci značný vliv.
Následující tabulka znázorňuje jména postav z knihy Vize Gerarda a jejich skutečné předlohy osobností z Kerouacova okolí.


Lokomotiva 350

Lokomotiva řady 350 je dvousystémová elektrická lokomotiva, přezdívaná Gorila nebo Krysa, někdy také Potkan. Patří k nejrychlejším a nejvýkonějším lokomotivám vyrobeným v Československu.
Na konci 60. let 20. století se vlivem stále rostoucí hmotnosti vnitrostátních i mezinárodních rychlíků a nedostatku výkonných lokomotiv, které by tyto rychlíky tahaly, začalo v Československu uvažovat o vývoji nové řady lokomotiv. 23. 12. 1969 podalo Federální ministerstvo dopravy ČSSR oficiální zakázku na vývoj dvousystémové, rychlíkové lokomotivy s výkonem 4 000 kW a maximální rychlostí 160 km/h. Dále byla požadována hmotnost lokomotivy do 88 tun a výkonná elektrodynamická brzda.
Vývojem nové lokomotivy byla pověřena Škoda Plzeň, šéfkonstruktérem byl Ing. František Palík, CSc.
V roce 1972 byla novým podvozkem, určeným pro řadu 350 a následně i pro lokomotivy Škoda II. generace, osazena lokomotiva E 469.3030. Na Železničním zkušebním okruhu u Velimi dosáhla tato upravená lokomotiva rychlosti 218 km/h, podvozek vyhověl. V roce 1973 byl vyroben první prototyp označený jako ES 499.0001, ten dosáhl 3. 4. 1974 na ŽZO u Velimi rychlosti 180 km/h. O rok později byl vyroben druhý prototyp, ten měl zpřevodování až na rychlost 200 km/h. Prototypy byly zařazeny do služby u ČSD 28. a 29. 12. 1974. Během podzimu 1975 bylo vyrobeno 18 sériových lokomotiv, cena jedné lokomotivy činila 6 500 000 Kčs.
Lokomotiva řady 350 měla na svou dobu moderní hranatý design. Na pravé bočnici jsou žaluzie výdechů chlazení, do kterých uprostřed zasahuje odporová skříň.
Podvozek disponuje dvoustupňovým vypružením šroubovými pružinami s příčným a svislým tlumením hydraulickými tlumiči. Na rámu podvozku jsou umístěny čtyři stejnosměrné trakční motory AL 4741 Flt, každý o výkonu 1000 kW. Regulace otáček je odporová a má 56 stupňů. Přenos síly na jednotlivé nápravy je řešen kloubovou spojkou Škoda. Tato lokomotiva je vybavena pneumatickou přímočinnou brzdou, elektrickou samočinnou brzdou, zajišťovací brzdou a také elektrodynamickou brzdou o výkonu 3600 kW, tu lze aktivovat při rychlostech vyšších než 60 km/h.
Lokomotiva řady 350 předběhla možnosti tehdejší infrastruktury a její potenciál nebyl dlouhou dobu využit.
Celkem bylo vyrobeno 20 lokomotiv řady 350, ovšem v současné době je jich v provozu jen 18. Lokomotivy jsou dislokovány v RD Bratislava. Zajišťují dopravu vlaků vlaků vyšší kvality a rychlíků na trasách:
 Soubor:Skoda 350 016-2 in Breclav.jpg|Lokomotiva 350 016-2 Soubor:Lokomotiva 350 v Holešovicích.jpg|Lokomotiva 350 012-1 Soubor:Lokomotiva 350 v Holešovicích.jpg|Lokomotiva 350 012-1 Soubor:Spiske Tomasovce-IC.jpg|Lokomotiva 350 v čele IC ve Spišských Tomašovcích


Radotínská laguna

Seznam uživatelů, kteří se o tento portál starají: Mozzan Máte-li jakékoli připomínky či návrhy na vylepšení, pište je na mojí diskusní stránku.
Na této stránce se nachází seznam posledních změn v kategorii Kolonialismus.
Prosím na stránky týkající se kolonialismu a koloniální éry vkládejte šablonu:


Mikontalo

Mikontalo je velká budova studentské koleje v Hervantě, čtvrti města Tampere ve Finsku. Přesná adresa je Insinöörinkatu 60, 33720 Tampere, Finsko.
Díky únosnému nájmu a blízkosti Technické university v Tampere je Mikontalo oblíbenou kolejí studentů prvního ročníku university a zahraničních studentů.
Mikontalo byl postaven mezi léty 1978–1980. Jeho součástí jsou 4 bloky o 12 patrech souhrnem čítající 768 pokojů. Součástí domu jsou i sauny, televizní místnosti, prádelny a samozřejmě připojení k internetu. Během let 2007 a 2008 komplex prošel renovací.
V prosinci 2007 se blok D stal obřím barevným displejem, na kterém studeti Tamperské technické univerzity demonstrovali své schopnosti. Projekt nesl název MIKONTALOLIGHTS. Každé okno představovalo jeden pixel. Přihlížející mohli pomocí mobilního telefonu ovládat ukázkové hry, například Tetris.


Akromegalie

Akromegalie nastává při vyšší produkci STH, který může být produkován i po ukončení normálního růstu. V takovém případě dochází k chorobnému zvětšování částí těla – nejčastěji článků prstů, nosu, brady, dolní čelisti, lícní kosti. Zároveň může docházet k nadměrnému zvětšování vnitřních orgánů.


Michail Bogdanovič Barclay de Tolly

Michail Bogdanovič Barclay de Tolly je jedním z nejvýznamnějších ruských generálů, který v době Napoleonských válek zmodernizoval ruskou carskou armádu a svým velením, spolu se správně zvolenou strategií, v první fázi Vlastenecké války v roce 1812 nesporně přispěl k porážce Napoleonovy půlmilionové armády.
Michail Bogdanovič pocházel z německé měšťanské hanzovní rodiny de Tolly, odvozující svůj původ z linie starého skotského šlechtického rodu Barclay s normanskými kořeny. Jeho předek, Petr Barclay de Tolly se někdy v polovině 17. století kvůli Cromwellově útlaku, coby příznivec popraveného krále Karla Stuarta ve Skotsku, přestěhoval do Lotyšské Rigy. Děd Michaila Bogdanoviče byl dokonce Rižským starostou. Jeho otec, Weinhold Gottard Barclay de Tolly odešel do výslužby z Ruské armády jako poručík a získal titul ruského šlechtice. Jeho matka Margareta Elizabeth fon Smitten byla dcerou místního kněze, či z jiných zdrojů pocházela z rodiny livonského velkostatkáře. Sám budoucí maršál se podle rodinné kroniky jmenuje německy Michael Andreas.
Místo i doba narození Michaela Andrease se do nedávné doby považovaly za spolehlivé. V uznávaných zdrojích se většinou udává, že se narodil 16. prosince 1761 v panství Pamuš, nacházející se v té části Livonska, která tehdy částečně patřila Ruskému impériu, ale dnes patří Litvě. Někteří ruští dějepisci však tvrdí, že se narodil v roce 1757. Sám maršál tvrdil, že se narodil v Rize.
Již od útlého věku byl zapsán v Novotrojickém kyrysnickém pluku. Službu začal v roce 1776 jako vachmistr pskovského karabinického pluku. V roce 1788 se stává trubačem a za osm let byl povýšen na poručíka. Jeho cizí původ se odrazil i v jeho služebním postupu. Ve službě musel být přes dvacet let, aby docílil hodnosti plukovníka. V roce 1786 byl převelen do Finského mysliveckého sboru. V roce 1788 byl jmenován generálním pobočníkem prince Anhalt-Bernburgského a účastnil se s ním Rusko-turecké války 1787–1791. Roku 1789 se účastnil útoku na město Očakov, porážky Turků u Căuşeni, dobývání Tighiny a Akkermanu. V roce 1790 byl převelen k Finské armádě, v jejichž řadách se účastnil Rusko-švédské války 1788—1790. Po skončení války byl převelen k Sankt-Petěrburgskému granátnickému pluku. V roce 1794 se s tímto plukem účastní války proti polským povstalcům a za mimořádný úspěch při dobývání hradeb města Vilno a za porážku Grabovského brigády u města Hrohna byl vyznamenán řádem svatého Jana 4. stupně. V roce 1796 jako podplukovník přechází k mysliveckému sboru a byl jmenovaný velitelem jeho prvního praporu. V roce 1798 se již jako plukovník stává velitelem tohoto pluku. Za výborný stav jednotky byl v roce 1799 jmenován do hodnosti generálmajora.
V roce 1805 se zúčastnil války proti Francii a bitvy u Slavkova. V další kampani 1806 – 1807 proti Napoleonovi velel 3. brigádě divize A. A. Gollycina. V bitvě u Pultusku velel pravému křídlu Bennigsenovy armády v Moszynském lese. Zde mu do pravého boku útočila druhá Suchetova brigáda pod velením generála Vedela a zprava sváděl krvavé boje s 34. a 88. řadovým plukem. Pak ale dostal nepřítel významné posily Daltannovy třetí divize Davoutova sboru, které v husté vánici zaútočily také na jeho pravé křídlo a donutily ho urychleně ze své pozice ustoupit. Při ústupu z Pultusku spolu s generály Markovem a Baggovutem tvoří předvoj 76 000 rusko-pruské armády. Posléze pod velením Bagrationa tvoří zadní voj Bannigsenovy armády, když se snaží uniknout z kleští, které na ně nastražil Napoleon. 6. února 1806 měl za úkol zdržet Francouze v dalším postupu a umožnit Ruské armádě se od nepřítele odpoutat. Opevnil se proto ve vesničce Hof. Po třetí hodině odpolední jeho muži odrazili tři útoky francouzské jízdy, ale podlehli třetímu, drtivému útoku kyrysníků, kteří je obrátili na ústup. Situaci stabilizovaly dva pluky kyrysníků vedených knížetem Golicynem, který vzápětí při útoku na francouzské kyrysníky zahynul. Barclay musel ustoupit, ale bojiště úplně nevyklidil. Druhého dne spolu s Bagrationem ustupuje směrem k Pruskému Jílovému. První den bitvy u Jílového obsadily Tollyho jednotky Jílovský hřbitov a kostel. Při krvavém útoku Francouzů na vesnici a ještě krvavější obraně Rusů byl Barclay de Tolly těžce zraněn do ruky, přičemž došlo i ke zlomenině kosti. Pro tuto kampaň musel opustit armádu, ale útěchou mu mohlo být, že byl povýšen na generálporučíka
V Rusko-švédské válce v letech 1808—1809 Ruské vojsko pod velením Barclaye de Tolly uskutečnilo zimní přechod Botnického zálivu a přičinilo se o pád pevnosti Umea, čímž přimělo Švédy zahájit vyjednávání a postoupit Finsko Ruskému impériu. V březnu 1809 je ustanoven generálem infanterie, jmenován vrchním velitelem finské armády a generálním guvernérem nově připojeného Finska. Při uzavření míru je vyznamenán řádem svatého Alexandra Něvského.
V roce 1809 je v Ruské armádě 61 generálporučíků. Z tohoto seznamu bylo jméno Barclaye de Tolly za věkově staršími generály na 47 místě. Tím, že byl jmenován generálem pěchoty, předběhl 46 mužů. Všichni se touto křivdou cítili dotčení. Ve vyšších kruzích o něm začali rozhořčeně mluvit jako o „podlézavci“. Do ledna 1810 zůstává vrchním velitelem ruské armády ve Finsku. Od 20. ledna 1810 do září 1812 se stává vojenským ministrem. V této funkci věnoval mnoho úsilí pro zesílení armády. Zavedl „Řád pro řízení velkých armádních celků“, v němž přesně stanovil práva a povinnosti vyšších náčelníků a personálu polních štábů. Založil novou organizaci vojenských sborů i nové vojenské stanovy, docílil zdokonalení v bojové přípravě, zvýšil početní stavy armády a rovněž se zasadil o výstavbu nových fortifikací.
Barclay de Tollymu nebyl nikdy odpuštěn jeho cizí původ, zejména ne pravověrnými Rusy. Viděli v něm stále cizáka a požadovali jeho sesazení z funkce vrchního velitele. Šlechta, carský dvůr a kupectvo nebyli nadšeni taktikou spálené země, kterou uplatňoval ve válce se silnější armádou Napoleona.
V roce 1812 Barclay de Tolly velí 1. západní armádě, která stojí na hranicích impéria v Litvě. Jeho armádu tvoří šest pěších sborů, tři jezdecké sbory a lehké jezdectvo atamana Platova, tedy cca 110 000 mužů a 558 děl. Druhé armádě velel generál Bagration, třetí záložní armádě velel generál Tormasov. Všem třem celkům však s určitými omezeními velel de Tolly. 28. června za prvních bojových potyček probíhá stahování 1. armády z Vilna k opevněnému táboru u Drissy. První větší boje proběhly v okolí Vitebska a Smolenska, ale generální bitvu Barclay de Tolly stále účelově odmítal. 2. srpna došlo ke spojení 1. a 2. armády. Bagration se neochotně podřizuje de Tollyho velení a za čas jej začne obviňovat z neschopnosti. Nezbytnost ústupu zapříčinila nelibost v zemi i u armády. Poté, co je nucen opustit Smolensk a po bojích u Valutiny Hory dál ustupuje k Moskvě, se 20. srpna 1812 ze všech stran ovlivňovaný car nerad odhodlá ustanovit velitelem všech vojsk M. I. Kutuzova. Barclay de Tolly zůstává velitelem 1. armády. Pro de Tollyho to byla obrovská rána a dalo mu mnoho úsilí nedat to najevo. Přesto své stávající povinnosti vykonával s iniciativou, jaká mu byla vlastní a tiše snáší opovržení, které k němu chová většina národa. Generálu Jermolovovi se devět dní po bitvě u Borodina svěřil, že v boji hledal smrt. V této bitvě, kterou Kutuzov musel před branami Moskvy svést, velel de Tolly středu a pravému křídlu armády. V nejtěžších chvílích podporoval generála Jermolova i Milodaroviče. V jednu chvíli Barclay de Tolly se svou svitou vjel mezi francouzské kyrysníky útočící u Velké reduty, jeden z kyrysníků už se napřahoval aby jej zabil palašem, ale zachránil ho jeho věrný podkoní, který jezdce sestřelil z koně. Na konci bitvy, když už Francouzi opanovali všechny důležité body bojiště a vojáci byli velmi unavení, posílá de Tolly ke Kutuzovovi svého pobočníka s žádostí o další pokyny, respektive navrhující ústup. Kutuzov však velmi alibisticky odpovídá: „…pokud se nebude Napoleon bít, nebudou se bít ani Rusové.“ Bylo to chytře vymyšleno, zodpovědnost za ústup tak padala na de Tollyho hlavu. Nicméně psaný rozkaz obsahoval i instrukce, aby se armáda z bojiště stáhla na úroveň vesnice Gorky a za Utický les. Zde se de Tolly snažil vybudovat další linii obrany. Bitva měla pokračovat příští den. Ale vše bylo nakonec jinak. Když Kutuzov uvěřil skutečnému stavu věcí, nařídil ústup na výšiny u Možajska. Barclay prý požadoval, aby Kutuzov necouval, ale Dochturův sbor byl již na cestě do Možajska. Nezbývalo než vést organizovaný ústup.
Po rozhodnutí opustit Moskvu, jejíž obranu považoval pro stav vojska za nemožnou, požádal de Tolly imperátora o zproštění ze služby. Na konci října dostane svolení a vydává se do Kalugu a potom později na podzim se přes Petrohrad přijel do své vesnice v Livonii. Zde napsal dlouhý dopis Caru Alexandrovi I. ve kterém se pokouší vyložit své vidění války i důvody odjezdu z armády. Jako odpověď obdržel přátelsky laděný dopis, v němž car přiznal správnosti de Tollyho činů na pozici velitele 1. armády. Dodnes všichni historici považují jeho strategii vedení války v její první fázi za správnou a vzhledem k možnostem, kterými disponoval, za nevyhnutelnou.
3. února 1813 Barclay de Tolly přijímá velení 3. armády. 25. května, po odvolání generála Wittgensteina, přijal velení rusko-pruské armády. Bylo to v předvečer příměří s Napoleonem. Po vypršení příměří se jeho armáda stala součástí České armády spojenců pod velením rakouského polního maršála Schwarzenberga. Zde se účastní bitev u Drážďan, Chlumce a Přastanova, Lipska a Paříže. Je za zásluhy povýšen do hraběcího stavu a po vítězství u Paříže 18. března 1814 obdržel hůl polního maršála. O jedenáct dní později se Napoleon vzdává trůnu a válka končí. De Tolly je po návratu do Ruska jmenován vrchním velitelem 1. armády, která kvartýruje v Polsku. V průběhu „sta dní“ se s armádou opět vrací do Francie, než však stačí zasáhnout do bojů, je Napoleon poražen v bitvě u Waterloo. 30. srpna 1815 je za skvělý stav armády carem Alexandrem I. jmenován do knížecího stavu. Také spojenci jej dekorovali řadou vyznamenání a řádů.
Počátkem roku 1818 dostává Barclay de Tolly dovolenou a odcestuje na léčení do německých lázní. Do cíle své cesty však nedorazí. Dne 15. května 1818 ve věku 57 let, necelých dvanáct kilometrů od Instenburgu, dnešního Čerňachovsku, umírá. 30. května bylo jeho tělo převezeno do Rigy, kde se konal okázalý smuteční obřad. Barclayovo srdce je pochováno na nevelkém návrší na cípu Botnického zálivu a nabalzamované ostatky zemřelého byly doručeny do rodového statku Bekrof. V roce 1823 mu nechala jeho manželka vystavět mauzoleum, které je zachováno do dnešních dnů.


Kambalovití

Kambalovití, neboli kambaly je čeleď mořských kostnatých ryb z řádu platýsů.
Stejně jako ostatní platýsi se během života pohybují jednou stranou k mořskému dnu, v jejich případě pravou. Na druhou stranu těla se přesouvá druhé oko, na levou. Nazývají se tedy též levoocí platýsi. Na rozdíl od platýsovitých je tvar těla více rybovitý. Mají malé šupiny, spodní, pravá neboli slepá strana je obvykle bílá a svrchní strana má barvu podle dna. Dochází i k velmi pestrým kombinacím jako u kambaly leopardí nebo měsíční.


Sytno

Sytno je vesnice v okrese Tachov, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 292 obyvatel.


Rendering

Rendering je tvorba reálného obrazu na základě počítačového modelu, nejčastěji 3D. Rendering obsahuje v závislosti na softwaru mnoho parametrů a nastavení, kterými lze ovlivnit konečný vzhled scény.
Jde o odvětví počítačové grafiky. Zabývá se tvorbou obrazů, napodobující reálný svět. Je to zvláštní způsob vizualizace dat. Data jsou parametry popisující reálný nebo imaginární svět s jeho objekty a jejich vlastnostmi. Úkolem syntézy obrazu je z tohoto počítačového modelu obraz, který je pokud možno nerozeznatelný od fotografie definovaného objektu v reálném světě.
Syntéza obrazu je odvětví, které významně ovlivňuje tvorbu počítačových her, programů pro tvorbu grafiky a animaci a programů CAD/CAM.
Realistické počítačové obrazy nacházejí uplatnění při tvorbě filmových efektů, architektuře, vojenství, při simulaci fyzikálních jevů nebo projektech pracující s virtuální realitou.


Turistická značená trasa 7375

Turistická značená trasa 7375 je žlutá trasa Klubu českých turistů určená pro pěší turistiku v Královéhradeckém kraji v okrese Trutnov vedená u města Dvůr Králové nad Labem.


Kraslice

Tento portál se věnuje široké oblasti erotiky a sexu a sdružuje hesla týkající se právě BDSM praxe. Cílem tohoto portálu je vytvoření můstku mezi čistě erotickými hesly a hesly z pole kulturně-historického, proto by mezi zpracovávanými hesly, krom praktik používaných v BDSM praxi, neměly chybět ani hesla týkajících se spisovatelů, malířů, režisérů, performerů a jiných umělců ovlivněných právě BDSM, stejně tak jako články o lidech, kteří z historického pohledu utvářeli veřejné povědomí o BDSM.
Na úvod by bylo dobré také vymezit, o čem tento portál není. Nejedná se o portál sloužící k propagaci jednotlivých postav BDSM scény stejně tak jako jejich stránek. Nejedná se o rozcestník, na kterém by se shromažďovaly odkazy na webové stránky zabývající se tématikou BDSM, ať již komerčního nebo soukromého rázu.


Michal Černík

Narodil se 28. 2. 1943 v Čelákovicích, vystudoval PF UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Vydal přes dvě desítky knih pro děti, dále vydal deset knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny. Od roku 1987 žije v Praze, od léta roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě.


Logrono

Logrono je hlavní město autonomního společenství a zároveň provincie La Rioja na severu Španělska. Žije zde 145 000 obyvatel, což je přibližně polovina celého společenství; přes 10 % tvoří imigranti především z Jižní Ameriky a Rumunska.
Město ležící v širokém údolí řeky Ebro obklopují vinice. Prochází tudy nejznámější větev Svatojakubské cesty a také dálnice a železnice spojující Katalánsko a Aragón s Baskickem a atlantským pobřežím.


Václav Červinka

Mons. ThLic. Václav Červinka byl římskokatolický kněz, vicerektor kněžského semináře v Litoměřicích, osobní děkan, kanovník katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích, arcibiskupský rada olomoucké arcidiecéze, soudce interdiecézního soudu v Praze.
Václav Červinka se narodil 16. ledna 1922 v městě Český Dub na Liberecku. Jako chlapec byl vychováván mezi choralisty na poutním místě Svatá Hora u Příbrami, později byl vzděláván na Biskupském gymnáziu v Bohosudově a ještě později na Arcibiskupském gymnáziu Praha-Bubeneč. Kněžské svěcení přijal 29. 6. 1946 v Praze. Od 1. 8. 1946 nastupuje jako kaplan v Semilech, po roce je povolán do Prahy jako vicerektor kněžského semináře, v této funkci zažil i stěhování semináře do Litoměřic. Od 1. 10. 1948 nastupuje jako kaplan v Železném Brodě a zároveň je ustanoven administrátorem farností Bzí a Šumburku - Jistebska. V únoru 1951 se stává administrátorem děkanství Dubá na Českolipsku, zároveň spravuje neobsazené farnosti Bořejov, Medonosy, Tuhaň a Pavlovice. V roce 1970 je jmenován osobním děkanem a o dva roky později instalován jako kanovník katedrální kapituly v Litoměřicích, od října tohoto roku administruje Litoměřické děkanství a nedalekou farnost Žitenice. 1. září 1974 nastupuje v kněžském semináři v Litoměřicích jako rektor, tuto funkci pak zastává po 13 let. V lednu 1983 se stěhuje na litoměřickou diecézní konzistoř, kde poté bydlí až do smrti a na konzistoři pracuje. Dne 11. 4. 1995 přijímá službu probošta litoměřické kapituly a tuto funkci zastává 3 roky. Dne 28. 2. 1997 jej papež Jan Pavel II. jmenoval čestným papežským prelátem. Na přelomu let 2006 / 2007 je pro zhoršující se zdravotní stav hospitalizován v litoměřické nemocnici a později v litoměřickém hospici, odkud je propuštěn domů, kde za krátký čas, obklopen příkladnou péčí, umírá 15. května 2007. Zajímavé je, že do poslední chvíle sloužil denně mši svatou. Dne 23. května 2007 byl pohřben do kanovnické hrobky na litoměřickém hřbitově.


Abd-ru-shin

Oskar Ernst Bernhardt, píšící pod pseudonymem Abd-ru-shin, byl německý spisovatel.
Oskar Ernst Bernhardt se narodil v hornolužickém městečku Bischofswerda v Sasku nedaleko českých hranic. Pocházel z dobře situované rodiny majitele koželužství a hostince. Rodiče mu určili dráhu obchodníka. Po absolvování obchodní školy se stal nejdříve samostatným podnikatelem a později podílníkem ve firmě zaměřené na export a import. To mu umožnilo v letech 1900 až 1914 cestovat téměř po celém světe. V roce 1897 se oženil s Marthou Oeser, s kterou měl dvě děti, Herberta a Edith. Po delším pobytu v USA kvůli studiím odcestoval do Velké Británie. Tam ho však zastihlo vypuknutí první světové války. Jako německého občana ho v roku 1915 internovali do internačního tábora na ostrově Man. Tam setrval až do roku 1919. V první světové válce mezitím padl jeho devatenáctiletý syn.
Cestování se mu stalo podnětem k započetí spisovatelské činnosti. Své dojmy z cest zpracoval v románech, cestopisech a divadelních hrách.
Odpovědi na podstatné otázky života začal sepisovat v roce 1923 v podobě přednášek. Uveřejňoval je pod jménem Abd-ru-shin. Tyto přednášky se staly základem jeho hlavního díla "Ve Světle Pravdy - Poselství Grálu".
V roce 1924 se rozvedl se svou první manželkou a o dva roky na to se oženil s vdovou Marií Freyer, která do manželství přivedla tři děti, Irmingardu, Alexandra a Elisabeth. V roce 1928 koupil bývalý myslivecký dům v tyrolském Vomperbergu nedaleko Innsbrucku.
Časem se do blízkosti Abd-ru-shinova nového sídla přestěhovali jeho nejbližší spolupracovníci, čímž postupně začala vznikat osada Grálu. Tato se měla stát ukázkou myšlenky, že mezi lidmi různých stupňů vzdělanosti, různých náboženství a národností může vzniknout radostné působení v plné harmonii, jestliže je spojuje stejný duchovní cíl. Tento společný cíl podle něj přináší jím napsané Poselství Grálu.
V den anschlussu Rakouska 12. března 1938 byl Abd-ru-shin zatčen a umístěn ve vazbě v Innsbrucku, odkud byl propuštěn v září téhož roku. Nebyla to jeho první vězeňská zkušenost, v roce 1936 byl souzen a odsouzen ke čtyřem měsícům vězení za nelegální vývoz měny z Německa. Osada Grálu byla zabavena, jeho majetek vyvlastněn a nacisti zakázali rozšiřování Abd-ru-shinova učení. Po těžkém věznění byl se svou rodinou z Rakouska vyhoštěn a byl mu přikázán nucený pobyt v Německu / německá strana Krušných hor v Saském lázeňském městečku Kipsdorf/ pod stálým dohledem Gestapa. Měl zakázáno veřejně šířit své učení a ani jeho stoupenci ho nesměli navštěvovat. Na následky tělesného a duševního strádání, způsobeném nepřátelstvím lidí a pronásledováním nacisty, zemřel v Kipsdorfu 6. prosince 1941. Pohřben byl 11. prosince v Bischofswerdě. V roce 1949 bylo tělo převezeno do Vomperbergu, kde je pohřben v hrobce ve tvaru malé pyramidy.


Román rodinného života

Román rodinného života je druh románu, který vykresluje běžný život střední třídy s důrazem na každodenní, obvyklé činnosti. Počátky sahají ke konci 18. století, kdy ekonomické změny daly vzniknout středostavovské třídě žen, které hledaly způsob, jak vyplnit svůj volný čas.
Prvními autory rodinného románu jsou skutečně ženské spisovatelky, které chtěly ve svých knihách zobrazit život takový, jaký jej znaly ony i jejich čtenáři. Ústředním místem je dům a domácnost a osudy a běžné starosti jeho obyvatel – zejména žen. Proto také byly zejména ženským čtenářkám určeny. S jistou nadsázkou by se tak dalo shrnout, že tento druh románu psaly ženy, o ženách a pro ženy.
K významným autorkám tohoto žánru se řadí Jane Austenová, Elizabeth Gaskellová či George Eliot.
Tento druh žánru je reakcí na tzv. gotické romány, které stavěly na výjimečných, jedinečných postavách a neobvyklých a často velmi nepravděpodobných zápletkách s přídechem tajemna a mystérie.


Li S'

Li S' byl v letech 246 př. n. l. až 208 př. n. l. vlivným prvním ministrem feudálního státu a později dynastie Čchin. Byl slavným legistickým filozofem a znám byl také jako kaligraf. Li S' sloužil pod dvěma vládci: Čchin Š'-chuangem, králem státu Čchin a pozdějším prvním čínským císařem, a jeho synem Er Š'-chuangem. Jako mocný ministr stál v centru státní politiky, včetně politiky vojenského dobývání, drakonincké centralizace státní kontroly, standardizace vah, měr a písma a perzekuce konfucianismu.
Li S' byl původem z království Čchu a v době svého mládí byl v tomto státě nižším úředníkem.
Li S', podobně jako Chan Fej, byl žákem Sün-c'a. Jedna z Li S'ových nejslavnějších próz Rada proti vyhánění imigrantů byla napsána jako reakce na striktní čchinský edikt o vyhnání všech cizích přistěhovalců z čchinského území.
Li S' pevně věřil ve vysoce byrokratický systém a má se za to, že stál za efektivitou státu Čchin a úspěchem jeho vojenského dobývání. Významnou roli při systematizaci standardních měr a měny po sjednocení Číny. Napomohl rovněž systematizaci psané čínštiny, když jako císařský standard uzákonil tzv. malé pečetní písmo, které se používalo ve státě Čchin, a zakázal variantní znaky v rámci čchinského písma, stejně jako variantní písma jednotlivých dobytých území. Li S' nicméně malé pečetní písmo sám nevynalezl, jak tvrdí obecně rozšířená legenda.
Podle S'-ma Čchienových Zápisků velkého historika byl Li S' odpovědný za smrt Chan Feje. Chan Fej, nižší princ státu Chan, byl vynikajícím spisovatelem, jehož eseje upoutaly pozornost krále Čchinů. Když stát Čchin vyhlásil státu Chan válku, byl Chan Fej vyslán jako diplomat do státu Čchin. Li S', který Chan Fejovi záviděl jeho intelekt, přesvědčil čchinského krále, že nemůže Chan Feje poslat zpět ani jej zaměstnat. V důsledku toho byl Chan Fej uvězněn a Li S' jej přesvědčil, aby spáchal sebevraždu jedem.
Podle S'-ma Čchiena Li S' také přesvědčil Čchin Š'-chuanga, aby potlačoval intelektuální opozici. Když proti tomu konfuciánští učenci protestovali, bylo 460 z nich zaživa pohřbeno. V roce 214 př. n. l. Li S' sám koncipoval edikt, kterým bylo v roce 213 př. n. l. nařízeno rozsáhlé ničení historických záznamů a literatury, včetně klíčových konfuciánských textů, které považoval za škodlivé pro blaho státu.
Když Čchin Š'-chuang-ti na své cestě mimo hlavní město zemřel, Li S' a hlavní eunuch Čao Kao zatajili, že zesnulý císař určil svého nástupce, způsobili, že korunní princ spáchal sebevraždu, a dosadili na jeho místo jiného prince, Čchin Er Š'ho, který vládl jako císař Er Š'-chuang-ti. V průběhu bouřlivého období, které následovalo, Čao Kao přesvědčil nového císaře, aby do státních funkcí jmenoval jeho přívržence. Když dostatečně upevnil svou mocenskou základnu, nechal Čao Kao Li S'e v roce 208 př. n. l. zabít, a to zvláště strašným způsobem – Li S' byl veřejně rozpůlen. Er Š'-chuang-ti se poté obrátil proti Čao Kaovi, který ale v roce 207 př. n. l. císaře zabil. Další císař, C'-jing, pak zabil Čao Kaoa, načež byl sám zabit, a dynastie zanikla.
Li S' je zmíněn v románu Eliase Canettiho Auto-da-fe. Postava Li S' se objevuje také ve filmu Stín imperátora.


Dobro

Dobro je obecný pojem, odvozený od hodnotícího slova "dobrý". Může tedy znamenat to, o čem v silném slova smyslu řekneme, že je dobré. Oblast toho, co pokládáme za dobré, lze zhruba rozdělit do tří kategorií, které se zčásti překrývají:
Vzhledem k této mnohoznačnosti a různým zneužitím typu „pro dobro lidstva“ se pojem dobra v moderní odborné řeči užívá spíše v posledním, etickém či mravním smyslu. Znamená nejvyšší morální hodnotu a protiklad zla; nicméně řada filosofů se mu raději vyhýbá.
Britský filosof George Edward Moore ve vlivném díle Principia ethica ovšem upozorňuje, že přídavné jméno „dobrý“ nelze nahradit žádným jiným a všechny takové pokusy nazývá „naturalistickým klamem“.
Moore pak kritizuje různé filosofy, kteří se domnívali, že místo „dobrý“ mohou říci „žádoucí“, „dokonalý“, „nesobecký“ a podobně. Je sice pravda, že co je dobré, může být také žádoucí, dokonalé, nesobecké atd., nicméně to není totéž. Filosofická etika sice hledá, co je různým „dobrým“ věcem společné, nicméně nesmí podlehnout omylu, že by tím mohla slovo „dobrý“ nahradit.
Zatímco přídavné jméno „dobrý“ užíváme zcela běžně, v různém smyslu a v různých situacích, vyjadřuje pojem dobro přesvědčení, že všechny tyto věci nakonec cosi spojuje. Tuto myšlenku přesněji vyjadřuje Platón tak, že různé věci se v té či oné míře podílejí na jediné a společné ideji dobra. Pokud bychom tuto ideu mohli dokonale poznat, věděli bychom v každé situaci, co je dobré a co není. Někteří Platónovi žáci a následovníci dokonce soudili, že bytí, dobro a pravost jsou totéž: jen o jsoucím lze říci, že je dobré, a to jen tehdy, je-li zároveň i pravé. Špatné a zlé je buďto nepravé, anebo nedostatečně jsoucí, a zlo je nedostatek dobra.
Platónovo pojetí kritizuje Aristotelés právě proto, že kdyby naše jednání měla vést jediná idea dobra, ztratila by se lidská svoboda a všichni by museli chtít a konec konců i dělat totéž. Proto Aristotelés místo jediné ideje dobra předkládá jako ideály jednání řadu různých ctností, které se vesměs vyznačují jistou uměřeností. Štědrý není ani marnotratný, ani lakomý, naopak je od obojího stejně a podstatně vzdálen.
Kromě toho je třeba uvážit, že označení „dobrý“ užíváme vždycky v jisté situaci a ze zkušenosti víme, že co je jednou nebo pro někoho dobré, může být jindy a pro jiného nedobré nebo dokonce špatné. Proto se Immanuel Kant snaží užívání slova „dobrý“ silně omezit a na jednom místě říká, že skutečně dobrá je jen a jedině dobrá vůle. Ještě radikálnější postoj zastával Friedrich Nietzsche. Lidé, kteří se odvolávají na dobro, se podle něho vyhýbají vlastnímu rozhodování a odpovědnosti; člověk si proto má „tvořit“ své ctnosti a o svých rozhodnutích neříkat, že jsou dobrá, ale „tak jsem tomu chtěl já“.
Podle N. Hartmanna je dobro základní mravní hodnota, která může nabývat různé formy podle toho, jak se definuje jeho vztah k ostatním základním mravním hodnotám; za takové hodnoty pokládá vznešenost, plnost a čistotu. Vznešené interpretuje dobro velkodušně a velkoryse jako to co je vysoké a ideální. Plnost zase interpretuje dobro ve smyslu co možno nejrozmanitější a nejvšestrannější účasti na hodnotě. Čistotě jde o to, aby se jednoduše a přesně zaměřovala na dobro jako jediné co je třeba. Z těchto různých interpretací dobra vyplývají různé typy étosu a morálky.
V poslední době se pojem dobra v širším slova smyslu opět oživil, a to v souvislosti s obnoveným zájmem o etiku ctností. Ve velmi hlubokém smyslu uvažovala o dobru Simone Weilová a Alasdair MacIntyre v knize Zánik ctnosti rozlišuje dvojí dobro: dobro vnitřní, například potěšení ze hry, a dobro vnější, například odměnu za vítězství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že jen vnitřní dobro motivuje hráče, aby hráli dobře, kdežto člověk motivovaný pouze vnějším dobrem může chtít dosáhnout vítězství třeba podvodem.


3. červenec

3. červenec je 184. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 181 dní.


Vítr

Vítr je horizontální proudění vzduchu v atmosféře. Je vyvolaný rozdíly v tlaku vzduchu a rotací Země. Při jeho popisu nás zajímá jeho směr, rychlost a ochlazovací účinek.
Rychlost větru se klasifikuje buďto přesným určením jeho rychlosti, nebo ve stupních, které se určují odhadem podle Beaufortovy stupnice. Rychlost větru se v čase výrazně mění, proto se často udává průměrná rychlost větru a nárazová rychlost větru.
Směr větru se udává dle směru, odkud vítr vane - buď přesněji pomocí azimutu, nebo v meteorologii pomocí světových stran.
Vítr je odpradávna ničícím živlem i pomocníkem člověka. Vichřice spolu s povodněmi jsou největším zdrojem škod v podmínkách střední Evropy, při poslední velké vichřici v listopadu 2004 došlo k poničení velké části lesů Vysokých Tater. Vítr je jedním z hlavních činitelů působících erozi a zvětrávání hornin.
Již odpradávna je větrná energie využívána formou větrných mlýnů, v Česku obvyklejších na Moravě. V současnosti jsou větrné mlýny typické pro Nizozemsko, i když i zde jsou uchovávány spíš z tradičních důvodů. Technické muzeum v Brně má jako součást své expozice Větrný mlýn Kuželov v Bílých Karpatech.
V současné době roste obliba větrných elektráren, jejichž výkon je ovšem spíše nižší a omezený na oblasti s trvalejším intenzivnějším větrem. Větší podíl větrné energie má Nizozemsko, Dánsko a některé části Indie. V Česku je funkčních větrných elektráren minimum, ovšem uvažuje se o výrazném navýšení jejich počtu, zejména v severních pohraničních pohořích.
Obvykle uváděnou výhodou větrné energetiky je její obnovitelnost ovšem to je pravda pouze pro provoz, nikoli pro výstavbu a likvidaci, nevýhodou její závislost na povětrnostních podmínkách a z ní vyplývající nutnost udržování záložních zdrojů a nejasné účinky na obyvatelstvo a živočichy a negativní vliv na krajinný ráz - zejména to platí o větším počtu elektráren na jednom místě.


Skupina armád

Značka pro skupinu armád nebo front v mapové symbolice NATOSkupina armád je druhem vojenské formace skládající se z několika polních armád a případně i menších samostatných, jí přímo podřízených jednotek. Skupina armád může být v případě koaliční války složená i z armád více států - např. spojenecká 21. skupina armád na západní frontě druhé světové války byla složena z kanadské 1. armády, britské 2. armády a americké 9. armády. Označení pro skupinu armád užívané sovětskou vojenskou teorií i praxí je front. Skupina armád je často největší jednotkou na jednom válčišti, jen zřídka na něm operuje více skupin armád jedné strany.


Nedemokratické politické systémy

Nedemokratické politické systémy jsou takové politické systémy, v nichž nejsou dostatečně dosaženy následující kritéria demokratického procesu:


Peruc

Peruc je městys nacházející se v okrese Louny, na východ od okresního města a nedaleko řeky Ohře.
První písemné zmínky o Peruci jsou z roku 1170, kdy zde vládli synové komorníka králové Sezemy – Měšek a Hroznata. Oba dva jako rytíři podnikli cestu do Palestiny. Před husitskými válkami patřila část Peruce premonstrátskému klášteru na Strahově. Později došlo k několika změnám majitelů perucké tvrze. Ze známějších rodů to byli Pětipesští a před třicetiletou válkou Hruškové z Března. V roce 1673 koupil Peruc Jan Jetřich z Ledeburu, jehož potomci zde sídlili do roku 1798. Od roku 1814 ji vlastnili Thunové. Za Ledeburů byly na Peruci postaveny dvě nejvýznamnější stavby. Přestavbu zámku prováděl známý italský stavitel Antonio Porta a po něm Petr Pavel Columbani, který také narýsoval plán kostela sv. Petra a Pavla a v jednotném architektonickém slohu projektoval i náměstí. Sochařská výzdoba zámku pochází z dílny Ignáce Platzera z doby kolem roku 1770. Do této doby se datuje i vznik zámeckého parku.
S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse.
9. března 2007 převzali zámek noví majitelé pocházející z waleského Cardiffu, kteří jej od obce koupili za 19 milionů Kč. Do oprav se předpokládají investice až 150 milionů Kč, čelní fasádu zámku opravila obec už před prodejem.
Peruc je také spojována se známou pověstí o Oldřichovi a Boženě.
Černochov | Hřivčice | Chrastín | Pátek | Peruc | Radonice nad Ohří | Stradonice |


Manželství

Manželství je univerzální lidská instituce, která tvořila základ pro rodiny v průběhu celé historie. Zatímco tradice manželského obřadu, práva a povinnosti v manželství, způsob výběru partnera, počet partnerů a dokonce i právo vstoupit do manželství se mohou lišit v závislosti na kultuře, je manželství dlouhodobě ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí.
V České republice jde o soužití trvalého charakteru, dvou osob různého pohlaví a musí být uzavřeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem.
Pokud spolu žije větší počet mužů a žen, jedná se o polygamní skupinové manželství.
Po uzavření občanského sňatku lze podstoupit obřad církevní, naopak po uzavření církevního sňatku nelze uzavřít sňatek občanský.
Musí být splněny předpoklady osobní předpoklady, předpoklady sňatečního prohlášení a předpoklady formální – procedurální.
V osobních předpokladech může být překážka absolutní či relativní. Mezi relativní překážky patří příbuzenství v přímé linii a u linie pobočné do 2. stupně. Mezi absolutní překážky patří:
Manželství obvykle přináší práva a povinnosti manželům, které se týkají výchovy dětí, společného vlastnictví, sexuálního chování, příbuzenských vazeb, členství v kmeni, vztahu ke společnosti, dědictví a lásce. Ve specifických případech manželství též ustanovuje právní otcovství dítěte ženy nebo právní mateřství dítěte otce. Manželství je tradičně jedním z požadavků na založení rodiny, o což se opírá i fungování společnosti. Manželství tedy neslouží pouze manželskému páru, ale též zájmům dětí a společnosti, jíž jsou součástí.
V židovství, islámu a křesťanství je manželství tradičně nezbytným požadavkem pro pohlavní styk. Sexuální vztahy před manželstvím tedy není v kulturních oblastech těchto náboženství podporováno, neboť je považováno za smilstvo. Ještě menší přízni se těší sexuální vztahy mimo manželství jakožto porušení manželské věrnosti.
Manželství končí v obvyklém případě smrtí jednoho z manželů. Manželství může podle zákona v případě nutnosti ukončit rozvodem soud. Dalším způsobem je anulace manželství, jíž se domnělé manželství prohlásí za neplatné od počátku.
Manželství je v židovství základním kamenem pro naplnění prvního přikázání, totiž „Buďte plodní a množte se“.
Manželství Starý zákon spojuje se stvořením člověka. Jedná se o svazek pohlavně různých, avšak rovnocenných a rovnoprávných lidí podle řádu, který je dán od počátku. Manželství je smlouvou, která má jako primární záměr zajistit pokračování rodové linie muže. Manželství klade různé požadavky na muže a ženu: muž může porušit pouze cizí manželství, žena pouze manželství vlastní. Starý zákon nezná závazek monogamie a manželství je rozlučitelné. Bezženství je Starému zákonu cizí.
Ketuba je židovská svatební smlouva, která se užívá již po tisíciletí. Byla a stále je důležitým dokladem židovského manželství. Má význam nejenom společenský, ale především právní. Zpočátku sloužila jako zákonná ochrana pro ženu v případě, že by jí muž zapudil, rozvedl se s ní nebo kdyby ovdověla. Jednalo se především o finanční zaopatření a právo ženy na část manželova majetku. Dodnes se do ketuby zaznamenává finanční obnos, který stanoví novomanželé a který se ženě vyplatí po jeho smrti nebo kterým se musí vyplatit v případě rozvodu. Minimální doporučená částka je obnos, ze kterého by rozvedená žena mohla žít přinejmenším po dobu jednoho roku nebo podle zvykového práva třetina majetku. V pozdějších dobách byla svatební smlouva rozšířena o další opatření týkající se také společného života manželů. Při svatebním obřadu stvrzuje muž svým podpisem platnost smlouvy a poté, co se podepíšou i dva přítomní svědci, muž obřadně předává ketubu své ženě. Ketuba je tedy platný dokument právně ochraňující ženu, který u sebe žena přechovává po celou dobu manželství. V případě, že muž nedodrží to, k čemu se ve svatební smlouvě zavázal, má žena právo se obrátit na židovský soud, tzv. bejt din. Pokud bejt din zjistí, že je žena v právu, může na její žádost povolit rozvod manželství.
V křesťanství je manželství právoplatným spojením muže a ženy za účelem tělesného a duchovního společenství. Většina křesťanů jej uznává za jednu ze svátostí.
Ježíš Kristus považuje manželství za ustanovené Hospodinem, za trvalé spojení jednoho muže a jedné ženy. Žena má v manželství rovnoprávné postavení, zajištěné příběhem o stvoření. Manželství má podle Nového zákona své místo v dějinách spásy a vztah muže a ženy je podle něho předobrazem vztahu Krista a církve. Na manželství se tedy pohlíží jako na znamení milostiplné Boží vůle. Krom manželství zná Nový zákon též povolání k bezvýhradnému se darování Ježíši, a to bezženským či celibátním způsobem života.
Podle katolického učení se každé platné manželství uzavřené mezi dvěma pokřtěnými považuje za svátost. Vztah v manželství obsahuje v sobě též vztah k Bohu jakožto ke svému základu a cíli a manželství je považováno za způsob zpřítomnění Ježíše a církve ve světě. Tuto svátost si udělují navzájem přímo snoubenci, kněz působí pouze jako vyžadovaný svědek církevního aktu. Základem manželské úmluvy je tedy manželský slib snoubenců. Pokud neexistují manželské překážky, mohou manželství přijmout všichni pokřtění. Přirozené manželství je v protikladu k svátostnému manželství manželstvím mezi dvěma nepokřtěnými. Účinkem manželství je manželský svazek, který je svou povahou výlučný a uzavírá se na celý život, takže platně uzavřené a dokonané manželství končí teprve smrtí jednoho z manželů.
Přelomovým pro chápání manželství se stal 2. vatikánský koncil, který se pokusil odpoutat od právního pohledu na manželství a vyzdvihl jako hlavní cíl manželství vzájemnou lásku manželů vedle plození dětí.
Kodex kanonického práva stanovuje právní podmínky pro uzavření sňatku v katolické církvi. Pro platnou formu uzavření manželství se vyžaduje aktivní účast faráře, či kněze farářem delegovaným v místě uzavření manželství a alespoň dvou svědků. V nebezpečí smrti je možná účast pouze 2 svědků. Tato forma je povinná pro všechny, kdo jsou v katolické církvi. Obvyklou přípravou na manželství jsou zásnuby, poučení manželů a ohlášky. Dispens od manželských překážek uděluje diecézní biskup. Mezi tzv. prosté překážky patří: jednoduché řeholní sliby, příbuzenství zákonné či pokrevní, rozdílnost vyznání, nezletilost, pohlavní neschopnost, ještě trvající manželský svazek, různost náboženství, přijetí svátosti svěcení, veřejné doživotní sliby, aj.
Manželství v pravoslaví je vnímáno do značné míry podobně jako v římském katolicismu. Zásadním rozdílem však je, že podle pravoslavných se manželství uzavírá požehnáním, které kněz manželům při svatbě udílí. Na rozdíl od katolického kanonického práva může církev fakticky již neexistující manželství prohlásit za mrtvé. Druhý sňatek toho, kdo nezavinil rozpad manželství, je pak možný, avšak v případě, že uzavírají další sňatek oba snoubenci, nekoná se slavnostní obřad svatby, ale jiný obřad, který je spíše kající bohoslužbou.
Pro protestanty je manželství především osobní volbou dvou snoubenců. Tato volba je sociálně stvrzena civilním sňatkem a obřad v kostele má pouze naznačit duchovní rozměr této volby. V ČR se však sňatek mezi protestanty uzavírá většinou pouze přímo v kostele.


Bitva u Tewkesbury

Bitva u Tewkesbury se odehrála 4. května 1471 poblíž města Tewkesbury v Gloucestershire a ukončila jednu etapu Války růží. Lancasterové na přechodnou dobu ztratili šanci dostat se na anglický trůn. Po ní následovalo čtrnáct let relativního klidu předtím, než Jindřich Tudor dosáhl konečného vítězství ve sporu dvou znepřátelených rodů.
V době před bitvou se Eduard IV., poté co byl svým dřívějším spojencem Richardem Neville, hrabětem z Warwicku přinucen opustit Anglii, vrátil do země a s finanční a vojenskou podporou svého švagra vévody z Burgundska snažil obnovit svou šanci vrátit se na anglický trůn. Jeho bratr Jiří, který dříve podporoval Warwicka, svého spojence opustil a s Eduardem se usmířil. Poté co Eduardovo vojsko dorazilo do Londýna utkalo se v bitvě u Barnetu s Warwickovou armádou a porazilo ji, přičemž Warwick sám byl v bitvě zabit.
Druhé části Lancasterské armády velela Markéta z Anjou, manželka Jindřicha VI., kterou doprovázel i Jindřichův jediný syn Eduard, princ z Walesu. Markéta se se svým vojskem vylodila přibližně v době, kdy byl Warwick zabit v bitvě u Barnetu. Jedinou její šancí na úspěch v boji proti Eduardovi IV. bylo spojení se silami jejího spojence Jaspera Tudora. Potřebovala překročit řeku Severn u Gloucesteru, ale to se ji nezdařilo, protože Richard Beauchamp, guvernér Gloucesteru, který stranil Yorkům, zabránil použití mostu ve městě.
Markéta byla velmi závislá na vévodovi ze Somersetu, jediném zkušeném veliteli, kterého ve svém vojsku měla. Ten se ale králi nevyrovnal a až příliš často se dopouštěl nenápadných, ale závažných chyb. Stalo se tak i tentokrát.
Yorkové měli převahu v dělostřelectvu a Somerset, aby tuto nevýhodu nějak eliminoval, rozmístil své vojsko mezi stromy a keři, které je měly chránit. Špatně však přitom posoudil své možnosti a příliš upřednostnil výběr chráněných míst a následně boj muž proti muži před celkovou pevností pozice, takže jeho jednotky byly ve výsledku příliš zranitelné z boku, čehož v bitvě obratně využil Eduardův bratr Richard. Ukázkou Eduardových schopností bylo i to, že nechal vyčlenit asi 200 kopiníků číhajících na unikající Lancasterské vojáky.
Vývoj bitvy vyvolal mezi Lancastery paniku a uvádí se, že sám Somerset zabil jednoho ze svých velitelů, lorda Wenlocka, jako trest za nedostatek aktivity nebo pro zradu. Na bojišti padla asi polovina Lancasterské armády. Někteří unikli do blízkého opatství, kde je jejich nepřátelé pronásledovali.
Jednou z obětí bitvy byl i Jindřichův syn Eduard, princ z Walesu, i když není jisté, zda padl v bitvě nebo byl popraven krátce po ní. Byl jediným nositelem titulu prince z Walesu, který padl v bitvě. Všichni Lancasterští velitelé, včetně Somerseta, byli krátce po bitvě hromadně popraveni. Královna Markéta a její snacha Anna Nevillová byly zajaty a uvězněny. Král Jindřich VI. byl uvězněn v Toweru a po několika dnech zabit.


Sodomka PRK 4

Sodomka PRK 4 je model autobusového přívěsu, který v jednom kuse vyrobila za druhé světové války firma Sodomka ve Vysokém Mýtě.
Sodomka PRK 4 je dvounápravový autobusový vlečný vůz. Odvozen je od většího a kapacitnějšího modelu PRK 6. PRK 4 měl dřevěnou samonosnou karoserii, z vnější strany oplechovanou, s ocelovými výztuhami. Zadní i přední náprava měly jednoduchou montáž, přední byla řiditelná. Sedačky v interiéru byly uspořádány podélně, v obou čelech vozu se nacházela vždy jedna sedačka. Pro výstup a nástup byly určeny jedny, ručně ovládané, tzv. bouchací dveře v pravé bočnici.
Zahájení výroby přívěsu PRK 4 bylo přichystáno na jaro 1945, vzhledem k událostem na konci války ale k sériové produkci nikdy nedošlo. Jediný vůz, prototyp, byl vyroben v roce 1943. Toto vozidlo bylo prodáno Českomoravským protektorátním drahám, které jej provozovalo v okolí Litomyšle a Vysokého Mýta s autobusem Praga RN.


Anonymita

Anonymita je utajení totožnosti osoby, případně instituce. Rozlišuje se anonymita záměrná a nezáměrná. S nezáměrnou anonymitou se setkáváme především v historii, kde je důsledkem nedochování některých informací. Záměrná anonymita bývá volena osobou či instituci z důvodu zachování soukromí či vyhnutí se postihu za jednání.
Anonymita v sociologickém výzkumu je chápána jako respektování důvěrného charakteru poskytnutých informací. Pojí se s hromadným zpracováním dat a nemožností identifikace jednotlivých respondentů. Příslib anonymity vede k větší ochotě osob spolupracovat a poskytovat pravdivé údaje. U jednotlivých technik se výrazně liší možnosti zachování anonymity. Vysoká míra anonymity je u novinových, rozhlasových, televizních či internetových anket, kde nedochází ani k výběru respondentů. Naopak u technik, které jsou založeny na přímém kontaktu, jako je interview nebo přímé pozorování, není možné anonymitu zcela zaručit.


Svatá Agáta

Narodila se na Sicílii, buď v Catanii nebo v Palermu, některé zdroje uvádějí období kolem roku 225. Umučena byla přibližně v roce 251 v Katánii. Podle legend, které se o ní vypráví, odmítla milostné návrhy římského prefekta jménem Quintianus, který ji obvinil z křesťanské víry a následně byla zavřena do nevěstince patřící ženě jménem Afrodisie. Ani zde její přesvědčení nezlomili a následně podstoupila mučení, mimo jiné jí byla uříznuta obě prsa. Je proto často ikonograficky znázorňována, jak na tácu nese svá uříznutá prsa. Tvar jejích uříznutých prsou dal vzniknout legendě o Agátě jako té, která zavedla užívání zvonů. Nakonec ji její zhrzený nápadník odsoudil k smrti upálením, avšak Agáta byla zachráněna zázračným zemětřesením. Zemřela později na následky zranění ve vězení.
Pohřbena byla v sicilském městě Catania v chrámu jenž se nazývá Duomo S. Agata.
Tato světice dala jméno Agátiným chlebíčkům pro dobytek, Agátiným cedulkám a Agátiným svíčkám na ochranu proti ohni.
Uvádí se dále jako patronka tkalců, zvonařů, zlatníků, havířů, a pasaček. Svatá Agáta ja patronkou následujících obcí:


Martin Fronc

Doc. Mgr. Martin Fronc, PhD. je slovenský politik a vysokoškolský učitel, poslanec Národní rady Slovenské republiky, místopředseda KDH a bývalý ministr školství Slovenské republiky.


Achille Lauro

Achille Lauro byla osobní dopravní loď, která je známá především kvůli únosu palestinskými teroristy roku 1985.
Loď byla objednána v roce 1938, první práce na kýlu byly započaty roku 1939 v Vlissingenu v Holandsku. Výroba byla přerušena 2. světovou válkou a dvěma nálety a loď byla dokončena jako Willem Ruys až roku 1947. Na první plavbu vyplula 2. prosince 1947. Loď délky 192 a šířky 25 metrů mohla ubytovat až 900 pasažérů. Byla vybavena 8 motory Sulzer a 2 šrouby.
Roku 1964 byla prodána firmě Flotta Lauro Line a přejmenována na Achille Lauro podle italského politika a bývalého starosty Neapole. Byla přestavěna a modernizována a byla uvedena do služby roku 1966. Byla nasazena například při evakuaci Britů uvězněných během Šestidenní války. Během cesty do Durbanu byla 30. listopadu 1994 u somálského pobřeží zachvácena požárem. Evakuovaná loď se o tři dny později potopila.
== Únos == 7. října 1985 byla loď Achille Lauro na trase z Alexandrie do Port Said unesena čtyřmi členy Palestinské osvobozenecké fronty. Únosci požadovali propuštění 50 palestinských vězňů z izraelských vězení, přičemž vyhrožovali zabitím Američanů a Židů mezi pasažéry. Loď plující podél severoafrického pobřeží nasměrovali k syrskému přístavu Tartus. Poté co jim nebylo vydáno povolení vplout do přístavu, zastřelili 69-letého amerického občana Leona Klinghoffera židovského původu. Klinghoffer, který se pohyboval na kolečkové židli a nemohl se podrobit příkazům únosců, byl zastřelen do čela a jeho tělo i kolečková židle byly hozeny do moře.
Poté byla loď nasměrována na Port Said v Egyptě. V Port Saidu došlo k dohodě mezi únosci a egyptským prezidentem Mubarakem. Bylo jim umožněno opoustit loď a odletět běžnou linkou do Tuniska. Během letu byl letoun egyptských aerolinií Boeing 737 přinucen americkými stíhačkami, které vystartovaly z letadlové lodi USS Saratoga ve Středozemním moři, přistát na základně NATO Sigonella na Sicílii. Únosci byli zatčeni. Po nedorozumění mezi USA a italskou vládou bylo umožněno zbylým cestujícím včetně hlavy únosu Abu Abásse na palubě letadla pokračovat v letu. Abbás byl zatčen roku 2003 americkou armádou v Iráku a zemřel roku 2004.
O únosu byl roku 1990 natočen film Únos lodi Achille Lauro s Burtem Lancasterem v hlavní roli.


Úřad pro přírodu a parky

Úřad pro přírodu a parky je izraelská vládní organizace, která spravuje izraelské přírodní rezervace a národní parky. Byl založen v dubnu 1998 poté, co se sloučily dvě organizace, které od roku 1964 tyto dva typy chráněných území spravovaly.
Úřad spravuje 41 národních parků a 13 přírodních rezervací. Všechny parky a rezervace se dělí do šesti hlavních oblastí:


Památník Terezín

Památník Terezín je specializovaná česká kulturní instituce, která má za úkol uchovávat památku na oběti nacistické perzekuce během 2. světové války. Památník byl založen tehdejší československou vládou v roce 1947 pod názvem Památník národního utrpení. Památník Terezín rozvíjí zejméma muzejní, výstavní, výzkumnou a vzdělávací činnost spojenou s utrpením lidí během 2. světové války a to jak v Terezíně tak i jinde.
V současnosti je hlavním sídlem Památníku Terezín tzv. Malá pevnost. Expozice v této části líčí otřesné podmínky v jakých zde žili vězni za obou světových válek, zejména pak za druhé světové války. Tato expozice je zpoplatněna, vstupenky je možno koupit u hlavní brány a projít si celý objekt s průvodcem. Prohlídkový okruh může dle zájmu návštěvníků trvat 1–3 hodiny. Vyjma původních instalací jsou zde též instalovány trvalé a přechodné výstavy. V tzv. Nemocnici je to expozice věnovaná Emě Destinová, na druhé straně pak na 3. nádvoří se nachází expozice věnovaná Koncentračnímu táboru Litoměřice. Další dvě výstavní expozice se nachází v bývalých kasárnách SS a ve 2 celách 4. nádvoří. Dále se při vstupu do památníku nachází prodejna publikací a suvenýrů, na druhé straně pak kavárna a veřejné záchody. V původním kině, naproti domu, kde bývali ubytování strážní se svými rodinami a vedoucí věznice se nachází kino i dnes. Přibližuje návštěvníkům ve všech možných jazycích historii Terezína a krutosti, které se tu udály za 2. světové války.
Současný prohlídkový okruh je koncipován na připomenutí fungování věznice hlavně za 2. světové války. Zahrnuje 1. nádvoří, kde byli vězni přijímáni, odevzdávali své osobní dokumenty a šaty a dostávali vězeňský oděv, včetně talíře, lžíce a deky. Byla zde také kancelář velitele věznice sadisty Heinricha Jöckela. Ten byl zde po válce společně se svojí ženou vězněn a odsouzen k smrti. Poprava byla vykonána v Litoměřicích. Z prvního nádvoří pak návštěvník postupuje bránou s nápisem k Bloku A a B. Tento nápis byl typický pro všechny nacistické koncentrační tábory.
Blok A zahrnoval cely kde byly během 2. světové války věznění zajatí ruští vojáci, židovští a čeští vězni, v Bloku B, pak pouze čeští vězni z Protektorátu Čechy a Morava. V menším počtu se zde vyskytovali i vězni jiných národností. Celkem prošlo vězením asi 20 národností. Vyjma cel pro vězně se v Bloku A nachází také ubikace pro trestance, kde během války zemřelo na nelidské podmínky, několik desítek vězňů. Zde mezi Bloky A a B 1. dvora se nacházeli také sprchy a místo pro dezinfekci šatů vězňů, včetně místnosti pro nemocné a umývárny, kterou však nikdy vězni nevyužili. Umývárna byla vybudována v roce 1944 a měla sloužit jako důkaz pro zástupce Červeného kříže, že je s vězni dobře nakládáno. Ti však do umývárny, stejně jako zástupci Červeného kříže nikdy nevstoupili. Blok B také obsahuje samotky, kde byli vězněni za nelidských podmínek převážně váleční zajatci, v cele 1 za 1. světové války také Gavrilo Princip, na nedalekém dvorku byli za 2. světové války vězni donuceni ukamenovat své 2 druhy.
Z 1. dvoru se pokračuje ven přes hráz k opevňovacím prvkům východního bastionu. Zde byla za druhé světové války vybudována nemocnice. Místní doktor měl k dispozici pouze hodinky, v roce 1944 sem byly dočasně přemístěny ženy z dvoru 3. Na proti bývalé nemocnici se nachází i 2 márnice, kam až do roku 1942 byla ukládána těla utýraných vězňů. Později byla těla odvážena do krematoria v Bohušovicích nad Ohří. Nachází se zde také zídka, přes kterou se povedl jeden jediný útěk z vězení.
Návštěvník dále pokračuje 500 m dlouhým tunelem v opevnění, který se však v dobách existence vojenské věznice a trestnice nepoužíval. Prochází východními opevňovacími prvky a bastiony. Šestkrát se lomí a vyúsťuje na popraviště, kam odsouzení přicházeli tzv. Branou smrti z Malé pevnosti. Na popravišti zemřelo v průběhu 2. světové války na 250 vězňů, nejčastěji zastřelením. Ještě dnes je vidět rozbitá zeď od kulek dozorců a příslušníků SS. Největší poprava se zde udála 2. května 1945, kdy zde bylo zastřeleno na 52 mladých lidí, členů protiněmeckého odboje s názvem Předvoj. Několik osob bylo také pro výstrahu oběšeno. Tunelem pak byla tělo odvážena na šance bastionu, kde byla pohřbívána do společných hrobů. Po válce bylo odsud exhumováno na 601 těl. Byly pietně pohřbeni na Národním hřbitově před Malou pevností.
Bránou smrti se pak návštěvník vrací do Malé pevnosti. Nalevo vidí bazén, postavený v roce 1942 studenty z Roudnice a židovskými vězni, jako protipožární opatření. Bazén však byl využíván k radovánkám manželek strážníků, mnoho židovských trestanců bylo při jeho výstavbě umučeno. Rodinní příslušníci strážníků a členů Gestapa, žili v domě naproti bazénu, odděleném zdí a zahradou. Manželky některých strážníků, hlídali ženské vězně na dvoře 3. V budově přilehlé k bazénu se nalézalo kino pro stráže a jejich rodiny. I dnes se zde nachází kino – dokumentuje historii Terezína a věznice.
S přibývajícím počtem vězňů se od počátku roku 1943 začal budovat třetí dvůr v příkopě jižní části. Při vstupu do této části prochází návštěvník pietní částí určenou obětem nacistické ideologie. Nalevo je pomník se jmény koncentračních a vyhlazovacích táborů, kam proudili vězni z Terezína, vlevo pak místnost s prstí z těchto míst. Dále pokračuje 4. dvůr. Napravo jsou zbytky cel, kde v jednu chvíli mohlo být ubytováno až na 600 vězňů v každé cele, nalevo se pak nacházejí samotky, kam byly uzavíráni hlavně vězni židovského původu. Na ploše 1,5 x 2 m mohlo být v jednu dobu uzavřeno až 6 vězňů.
Při návratu k hlavní bráně může návštěvník navštívit stálou expozici terezínské věznice v budově bývalých kasáren SS a těsně u východu se dostat vlevo na 3. nádvoří. Zde byla v roce 1942 vybudována ženská trestnice a v průběhu války jí prošlo na 5000 žen. Dnes se zde nachází expozice cel, samotek a Litoměřického pracovního tábora. Koncentrační tábor Litoměřice vznikl na sklonku války v roce 1944. Jeho obyvatelé pomáhali s budováním podzemní továrny v dolech Richard I a Richard II. a následně se zde vyráběly motory a jiné součástky. Na práci byly svezení vězni z různých táborů včetně Terezína. Z celkového počtu 18 000 lidí bylo 4 500 z nich utýráno.
V místech, kde se dnes nachází kavárna, bývala za dob 2. světové války kantýna pro dozorce, na dvorku za ní pak dílny, kde vězni pracovali. Vězni z Terezínského lágru pracovali jak v dílnách, tak v kuchyni či mimo vězení, kde byly nasazováni na práci na železnici a u jiných firem. Stravovací podmínky se měnily v průběhu války, stejně tak volný čas. Jednou měsíčně mohli vězni napsat v němčině dopis svým blízkým. Jakékoliv pokusy o prozrazení stavu vězení byly tvrdě trestány – veškerá poštovní korespondence byla kontrolována. Naproti pokladně se pak nachází malý výstavní sál.
Muzeum ghetta je poměrně mladou institucí Památníku Terezín, které vznikla po sametové revoluci v roce 1991. Muzeum bylo otevřeno v budově bývalé školy a nabízí stálou expozici věnovanou tématu tzv. „konečného řešení židovské otázky“. V hale před promítacím sálem je pak možno shlédnout krátkodobé výstavy věnované terezínskému umění. Kino nabízí obdobné filmy jako kino v Malé pevnosti. Hlavní část expozice se nachází v přízemí a prvním patře budovy. Přináší návštěvníkům originály prací terezínských dětí, historické fotografie a výpovědi pamětníků. Vstup do muzea je zpoplatněn, lístek lze využít k návštěvě ostatních částí tzv. Velké pevnosti a krematoria.
Expozice v bývalých Magdeburských kasárnách byla otevřena v roce 1997. V prvním patře směrem do ulice 28. října je v několika místnostech umístěna expozice věnovaná hudbě, výtvarnému umění, literární tvorbě a divadlu za dob existence Židovského ghetta mezi lety 1941–1945. První část expozice pak tvoří replika ženské ubikace z dob ghetta. Vstup je zpoplatněn.
Jedná se o expozici jedné z modliteben, která byla objevena teprve v 90. letech 20. století a složitým restaurátorským zásahem uvedena do stavu z období existence židovského ghetta. Nachází se v dnešní ulici Dlouhé ve Velké pevnosti. Vstup do modlitebny není zpoplatněn.
Tato expozice se nachází ve vnější části opevnění tzv. Velké pevnosti. Jedná se o místo uchování ostatků zkremovaných židů, které se dochovali z období židovského ghetta a které nebyly vysypány do řeky Ohře. Stejně tak jako sloužila obřadní místnost za 2. světové války, slouží i dnes k obdobným účelům – je však možno ji také navštívit. Vstup zdarma.
Krematorium se nacházelo na židovském hřbitově za městem. Dnes je součástí expozice Úmrtnost a pohřbívání v terezínkém ghettu dokumentujíce necelých 5 let činnosti za dob 2. světové války. V okolí krematoria se nachází židovský hřbitov včetně hřbitova města Terezín a hřbitova padlých vojáků za 2. světové války. Je tu také umístěna velká menora a pomník obětem z řad vojáků SSSR. Krematorium je uzavřeno v sobotu. Nachází se za městem v ulici Městský hřbitov při výjezdu směrem na jih. Vstup do krematoria není zpoplatněn.
Otevírací doba jednotlivých objektů se značně mění. Všechny objekty jsou otevřeny denně po celý rok, vyjma krematoria, které je zavřeno o sobotách. Většina objektů otvírá v 9 hodin, vyjma Malé pevnosti, která otvírá již v 8 hodin a krematoria, které je otevřeno od 10 hodin. Zavírací doba je pak mezi 16–18 hodinou. Otevírací dobu, stejně jako výši vstupného je možno ověřit prostřednictvím webových stránek Památníku Terezín.
Vstupné je možné zakoupit ve dvou variantách: a) 1 objekt; b)vstupné kombinované. Vstup do ostatních objektů je zdarma. Základní vstupné se pohybuje okolo 150 korun při návštěvě 1 objektu a 200 korun při návštěvě všech objektů. Prohlídka je možná samostatně nebo s místním průvodcem. Průvodcovský výklad je podáván v češtině a řadě světových jazyků. Průvodce je nutno objednat předem.
V exteriérech památníku je možno volně dělat fotografie bez úplatku, v interiérech je to zakázáno. Natáčení je zakázáno všude, k jeho umožnění je potřeba zvláštního povolení. Archiv Památníku Terezín je otevřen každý všední den od 8–15 hodin v areálu Malé pevnosti.


Kate Middleton

Catherine Elizabeth „Kate“ Middleton je angličanka známá zejména jako dlouholetá přítelkyně prince Williama.
Kate a William se seznámili na vysoké škole a William si jí poprvé všiml, když předváděla na módní přehlídce. Přesto, že se Kate nemůže pyšnit šlechtickým původem, respektuje ji i královna.
Po dokončení školy začala pracovat pro módní dům Jigsaw jako asistent nákupčího a intenzivně se zajímá o dětskou módu, které by se v budoucnu chtěla věnovat naplno.


Adenosinmonofosfát

Adenosinmonofosfát je nukleotid složený z nukleové báze adeninu, cukru ribózy a jedné fosfátové skupiny. Má, podobně jako mnohé ostatní nukleotidy, centrální postavení v energetickém metabolismu. V podstatě je také jedním ze stavebních nukleotidů RNA.
Zajímavostí je, že se zřejmě podílí i na vnímání chuti. Její přítomnost v potravě způsobuje, že chutná sladce, ačkoliv je jinak kyselé. Tato skutečnost by mohla hrát roli ve vývoji potravin, které chutnají sladce, ale nezpůsobují obezitu.
Adenosinmonofosfát může vznikat pomocí enzymu adenylátkinázy, který udržuje v buňce energetickou rovnováhu:
AMP vzniká i při rozkladu RNA v buňce na jednotlivé nukleotidy.
Případně také může probíhat rozklad AMP na kyselinu močovou, která je následně vyloučena z těla.


Kodikologie

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Sleduje vnitřní proměny a osudy literárních rukopisů i jako součásti určitých celků, zejména skriptorií, iluminátorských dílen a knihoven. Zabývá se i problémy penetrace, tedy obchodem s rukopisnými kodexy, dějinami středověkých knihoven a v novověku vývojem rukopisných oddělení knihoven. Kodex sloužil k uchování a předávání společensky zajímavých informací, zapsaných v určité formě.
Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Název byl přenesen na mnohalistovou knihu, do 13. století pergamenovou, později papírovou. Další formou dokumentu byl rotulus, svitek. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alain Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. V Česku se rukopisy zabývá hlavně Komise pro soupis rukopisů při AV ČR. Kodikologie tedy studuje rukopisy, které nebyly vedeny jako úřední knihy a jejichž původní sepsání a pozdější opisy sledovaly literární, vědecké či dokumentační cíle. Kodikologie má především antické či středověké objekty výzkumu, neboť rukopisná kniha se vyskytovala do vynálezu knihtisku. Na ni pak navazuje knihověda a bibliologie.
Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární funkce a sekundární funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:
Součástí výzkumu kodikologie jsou také další osudy kodexů po jejich vzniku, tj. obchod s rukopisy a dějiny kodexových knihoven, tedy jak knihoven institucionálních, tak knihoven individuálních, soukromých. Dějiny knihoven obecně tvoří součást bibliografie.


Aloisie

Aloisie je ženské rodné jméno je ženská podoba Aloise. Podle českého kalendáře má svátek 21. června.
Nejčastěji se vykládá jako obměna francouzského jména Louis, což je obdoba jména Ludvík, to znamená "slavný bojovník". Vzniklo patrně ze starofrancouzského á Louis.


Narynská oblast

Oblast hraničí se čtyřmi oblastmi Kyrgyzstánu a s autonomní oblastí ČLR Sin-ťiang na jihovýchodě.
Rozkládá se na území Vnitřního Ťan-Šanu, který se skládá ze složitého systému hřbetů. Ty jsou rozdělené rozsáhlými říčními údolími a kotlinami. V průměru roste nadmořská výška ze západu oblasti na východ. Na jihovýchodě se táhne hřbet Kokšaltau, na jihozápadě Ferganský hřbet, na severozápadě východní část hřbetu Susamyrtau a hřbet Džumgaltau, na severovýchodě západní část hřbetu Terský Alatau a hřbet Džetim. V centrální části oblasti to jsou hřbety Džamantau, Atbaši, Naryntau, Moldotau aj. Charakteristické jsou zde relativně plochá vysokohorská prostranství tzv syrty. Velké mezihorské kotliny jsou na severu Kočkorská a Džumgalská, v centrální části Narynská a Atbašinská, na jihu nejvýše položená Aksajská, Čatyrkolská a na západě Toguztorouská. Jejich nadmořská výška se pohybuje od 1 000 až 1 200 m do 3 800 m.
Klima je ryze kontinentální. Zima je tuhá a léto přiměřeně chladné. Průměrná teplota je v lednu -10,1 °? v Kočkorce a -27,7 °? v Aksajské kotlině. Průměrná teplota je v červenci 21 °? v Kazarmanu a 9 °? v Aksajské kotlině. V oblasti jsou typické velké výkyvy teploty vzduchu během 24 hodin. Množství srážek za rok se pohybuje na převážné části území oblasti mezi 200 a 300 mm. Nejvíce jich je v jarních a letních měsících. V některých kotlinách není téměř nikdy v zimě sníh. Největší zalednění je na hřbetu Koškaltau pod štítem Dankova.
Řeky náleží k povodím Narynu, Tarimu a Ču. Řeka Naryn přijímá na území oblasti významné přítoky zprava a zleva. Na severu oblasti pramení řeka Ču. Na jihu tečou řeky Aksaj, Mjudjurjum, Uzengeguš. Většina řek je ledovcovo-sněhového původu. Největší vodnatosti dosahují od března do června. Povodně nastávají v květnu a červnu. Řeky jsou velkým zdrojem vodní energie. Pro zavlažování se využívají přítoky Narynu. Na řece Ču byla vybudována Ortotokojská přehrada. Největší jezera jsou sladkovodní Sonkol a bezodtoké slané Čatyrkol. Obě leží v nadmořské výšce přes 3 000 m. Známé jsou Čatyrkolské minerální prameny.
V oblasti převládá rostlinstvo horských stepí a polopouští. V nejnižších místech se nacházejí pelyňkové a travnato-pelyňkové pouštní stepi na písčitohlinitých štěrkovitých půdách horských dolin. Vyšší části svahů jsou pokryty subalpskými a alpskými loukami. V nejvyšších horách se vyskytuje horská tundra a na východě studená vysokohorská poušť. Rostou zde keřová společenstva a lesy v dolinách a na svazích ťanšanské smrky, cypřiše aj.
Na území oblasti žijí ovce, kozorožci, sněžní levharti, kuny, vlci, lišky, svišti.


Evropská hokejová liga 1975/1976

11.ročník hokejového turnaje European Cupu.Vítězem turnaje se stala CSKA Moskva.


Saratov

Saratov je město v evropské části Ruska, na pravém břehu Volgogradské přehradní nádrže na řece Volze, asi 750 km jihovýchodně od Moskvy. Má 841 400 obyvatel a je správním střediskem Saratovské oblasti.
Slovo Saratov pochází z tatarského Sary Tau, což je česky „Žlutá hora“. Sídlo bylo založeno roku 1590, v době, kdy car Fjodor I. Ivanovič dobyl rozsáhlé oblasti jižního Povolží. V zimě 1613/1614 město shořelo; nové sídlo bylo vybudováno na opačném, tj. levém břehu Volhy, odkud bylo roku 1674 carským příkazem přeneseno opět na pravý břeh. Na město byl Saratov povýšen roku 1708, v 19. století se stal významným přístavem a jeho význam ještě více vrostl po zavedení železnice z Tambova a Moskvy v roce 1871.
Během sovětské éry se stal Saratov sídlem kraje a také uzavřeným městem, kam byl cizincům zapovězen přístup.
Saratov rychle vyrostl během 19. století a na začátku 20. století byl třetím nejlidnatějším ruským městem; dnes spadl na patnáctou příčku.
Ještě v roce počátkem 20. století žila v Saratově a okolí silná německá menšina, a to v počtu 800 000. Za druhé světové války však povolžští Němci odešli hlavně na Sibiř a do Kazachstánu; sovětský režim jim již neumožnil vrátit se zpět. V současné době zde v nevelkých menšinách žijí Kazaši, Ukrajinci a Tataři.
Velmi významným odvětvím průmyslu je zde výroba skla, převážně technického; dále se zde vyrábí chemické a petrochemické výrobky. Na výrobu skla a chemických výrobků navazují továrny na výrobu strojů, hlavně letadel, motorů a energetických zařízení - především pro armádu, jelikož Saratov má velice významnou strategickou polohu.
Město leží na křižovatce železničních tratí z Moskvy do Kazachstánu a z jižního Ruska a Volgogradu do Samary, Kazaně a dále na Ural. Hlavní nádraží Saratov-1 je nejvzdálenější stanicí, kam lze bez přestupu dojet vlakem z Prahy. Funguje zde také mezinárodní letiště; kromě toho je Saratov nadále důležitým říčním přístavem.
Městskou dopravu zajišťují tramvaje, trolejbusy, autobusy a od konce 90. let také maršrutky. Stavba metra, zamýšlená v 80. letech 20. století, nebyla realizována.
Ve městě sídlí množství muzeí, galerií a dalších institucí; nevýznamnější je Radiščevovo muzeum umění. První kamenné divadlo zde bylo otevřeno již roku 1903.
Saratov patří k předním střediskům vědy a vysokého školství v celé Ruské federaci – ve městě sídlí mnoho vědeckých a univerzitních institucí, včetně šesti ústavů Ruské akademie věd.
Kromě těchto rodáků zde žil mj. spisovatel Michail Bulgakov a studoval zde kosmonaut Jurij Gagarin.


Projekt MKULTRA

Projekt MKULTRA nebo MK-ULTRA je kódovaná název pro projekt CIA, jehož cílem bylo získat možnost řídit myšlení pomocí drog. Projekt byl spuštěn v roce 1950. V rámci projektu byl prováděn výzkum na nic netušících osobách v USA a v Kanadě, při němž jim mimo jiné byly podávány drogy, jako např. LSD.
V roce 1974 se o něm objevily zprávy v tisku, což vedlo k rozsáhlému skandálu a vyšetřování.


Udo Voigt

V minulosti pracoval pro Bundeswehr a v letech 1982 až 1987 vystudoval politologii. V NPD se angažuje od roku 1968, od roku 1996 je jejím předsedou. Pod jeho vedením dosáhla strana nejlepších volebních výsledků od 60. let a získala zastoupení v zemských sněmech v Sasku a v Meklenbursku-Předním Pomořansku.
Známými se staly jeho výroky, ve kterých k sobě přirovnal holocaust a spojenecké bombardování Drážďan.


Francesco Sorti

Francesco Sorti je italský novinář a spisovatel žijící v Římě a Vídni. Se svojí manželkou Ritou Monaldiovou spolu zatím napsali první tři díly sedmidílné románové fresky z období pozdního baroka.
Francesco Sorti vystudoval muzikologii a specializoval se na hudbu 17. století. Předtím než se stal spisovatelem, pracoval mnoho let jako novinář.
Autorům zbývají dopsat ještě další čtyři díly. Názvy knih tvoří větu: "Imprimatur secretum, veritas mysterium. Unicum..." Názvy posledních dvou knih autoři prozatím tají. Věta má prozatím tento význam: "I přesto, že je tajemství vytištěno, pravda je vždy tajemná. Jediné, co zbyde, je..."


Bulldogs Brno

Bulldogs Brno jsou brněnský florbalový klub, který hraje Fortuna Extraligu. V sezoně 2008/2009 skončili Buldoci v základní části na 4. místě, ale v play-off vypadli už ve čtvrtfinále s FBK Sokol Mladá Boleslav.


311 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 ----


Brian Paddick

Brian Leonard Paddick je britský politik a člen politické strany Liberal Democrats. V roce 2008 kandidoval za svou stranu na starostu Londýna, ve volbách skončil na třetím místě se ziskem 9,80% prvních preferenčních hlasů a s velkým odstupem za Borisem Johnsonem a Kenem Livingstonem. V minulosti byl vysokým policejním důstojníkem. Je rozvedený, nyní žije v homosexuálním vztahu.


Eparchie prešovská

Eparchie prešovská je jedna ze dvou eparchií slovenské části Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku. V jejím čele stojí arcibiskup prešovský a Slovenska, kterým je aktuálně arcibiskup Ján.


Kociánovo kvarteto

Kociánovo kvarteto je české smyčcové kvarteto, které vzniklo v roce 1972.
Založili jej v roce 1972 členové Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V listopadu 2005 převzalo kvarteto v Paříži cenu „Diapason d´or de l´année 2005“ - za nejlepší komorní nahrávku roku. Kociánovo kvarteto se svým názvem se hlásí ke slavnému českému houslovému virtuózovi Jaroslavu Kocianovi. Od roku 2001 působí ve složení:


Vzájemná indukčnost

Vzájemná indukčnost je fyzikální veličina, vyjadřující velikost vzájemné indukce dvou blízkých cívek.
Hodnoty vzájemné indukčnosti M vypočtené oběma způsoby musejí být stejné.


Gelsenkirchen

Gelsenkirchen je německé město ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Leží v severní části Porúří. V roce 2002 mělo město 274 926 obyvatel.
Gelsenkirchen je poprvé písemně zmiňován již v roce 1150, ale až do 19. století zůstal malou obcí. V období industrializace však významně vzrostl význam celé oblasti. V roce 1840, kdy zde začala těžba uhlí, žilo v Gelsenkirchenu 6000 obyvatel a do roku 1900 populace vzrostla na 138 000.
Na počátku 20. století bylo město a okolí jedním z nejdůležitějších center těžby uhlí v Evropě; bylo nazýváno „městem tisíců ohňů“ kvůli kouřícím šachtám a hořícím haldám. V roce 1928 byl Gelsenkirchen sloučen s přilehlými městy Buer a Horst a neslo jméno Gelsenkirchen-Buer, ale v roce 1930 bylo přejmenováno na současný název. V období nacismu a druhé světové války zůstal Gelsenkirchen centrem těžby uhlí a na zdejší rafinérie provedli spojenci několik náletů.
V současnosti u Gelsenkirchenu není žádný činný uhelný důl. Město hledající novou tvář se tak potýká s jednou z nejvyšších hodnot míry nezaměstnanosti v Německu. V Gelsenkirchenu je v současnosti největší německá solární „elektrárna“. V části Scholven stojí i tepelná elektrárna s nejvyššími komíny v Německu.
V Gelsenkirchenu sídlí fotbalový klub FC Schalke 04 na jehož stadionu Veltins-Arena se hrála utkání základní skupiny a čtvrtfinále Mistrovství světa ve fotbale 2006.
Město tvoří 5 městských okresů ty se dělí na 18 městských částí:


NGC 4545

NGC 4545 je galaxie v souhvězdí Drak, kterou objevil William Herschel 20. března 1790. Její zdánlivá velikost je 12,3.


Klopina

Obec Klopina se nachází v okrese Šumperk, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 598 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1335. Od první zmínky o obci z roku 1335 a po celé feudální období náležela Klopina k panství v sousedním Úsově a měla ryze zemědělský charakter s čistě českými osadníky. Obec Klopina se nachází na křižovatce cest z Úsova, Uničova, Police a Rohle. Leží v údolí říčky Okenice. Spolu s osadou Veleboř tvoří celek. Jedinou památkou je kaple sv. Floriána z roku 1783 na území osady Veleboř.
Klopina, jako jedna z mála obcí má tu výhodu, že v ní působí úspěšná společnost Úsovsko a.s. Akciová společnost ÚSOVSKO byla založena v roce 1995. Společnost je organizačně rozdělena do 5 samostatných divizí: potravinářská výroba, ovocnářství, průmyslová výroba a služby, rostlinná výroba, živočišná výroba. Je také majoritním vlastníkem několikati společností.
Plavecký bazén Klopina: Areál se dvěma bazény, se nachází na cestě do osady Veleboř.
Sportovní areál TJ Sokol: Obec krom bazénu, provozuje také areál tenisových kurtů. Ve sportovním areálu se nachází dětské a fotbalové hřiště.


Octávio Mateus

Octávio Mateus je portugalský paleontolog a biolog, specializující se na výzkum dinosaurů. Titul PhD obhájil na Universidade Nova de Lisboa v roce 2005. Dnes spolupracuje s Museu da Lourinha, proslaveném svými sbírkami dinosauřích fosílií.
Mateus se specializuje na výzkum dinosaurů z období svrchní jury, jejichž fosílie jsou objevovány v Portugalsku. Na toto téma také publikoval množství odborných statí. Popsal již několik nových druhů dinosaurů (Lourinhanosaurus antunesi, Dinheirosaurus lourinhanensis, Tangvayosaurus hoffeti, Draconyx loureiroi , Lusotitan atalaiensis, Europasaurus holgeri a Allosaurus europaeus.
Od roku 1991 organizuje Mateus pravidelné expedice do terénu. V posledních letech objevuje zkameněliny dinosaurů také při různých zahraničních expedicích, například v jihoasijském Laosu nebo v africké Angole. Spolupracuje také s různými vědeckými institucemi po celém světě, například s německou nadací Verein zur Förderung der niedersächsischen Paläontologie.


Pórobeton

Pórobeton je druh lehkého betonu s dobrými tepelně a zvukově izolačními schopnostmi. Jedná se o beton tzv. přímo lehčený, což znamená, že vylehčení bylo dosaženo při výrobě vytvořením pórů přímo do vlastní hmoty betonu. Podle složení dělíme pórobeton na plynobeton, plynosilikát, pěnobeton a pěnosilikát.
Pórobeton se stejně jako klasický beton vyrábí ze třech základních složek - plniva, pojiva a vody. V případě pórobetonů se jako plnivo používá křemičitý písek nebo elektrárenský popílek. Jako pojivo se používá cement, vápno, nebo směs cementu s vápnem.
Vazba oxidu hlinitého Al2O3, oxidu železitého Fe2O3, popřípadě oxidu hořečnatého MgO, a jejich krystalická forma je druhým kvalitativním znakem vhodnosti popílku. Létavé elektrárenské popílky vhodné pro výrobu pórobetonu obsahují nejméně 45% oxidu křemičitého, nejvýše 35% oxidu hlinitého, nejvýše 18% oxidu železitého a maximálně 2% síry SO3 a oxidu hořečnatého. Jsou velmi jemné. Zbytek na sítě 0,2mm mlže být maximálně 5% z hmotnosti vzorku na sítě 0,063 v rozmezí od 20 do 35%. Popílek má pórovitou strukturu, která má vliv na množství mikropórů. Mikropóry jsou faktorem ovlivňujícím objemové změny při změně vlhkosti.
Lehké stavební hmoty umožňují snižovat hmotnost nejen občanských, ale i průmyslových a zemědělských staveb, a tím i snižovat stavební náklady. Hlavní úspory vyplývají z měřené spotřeby stavebních hmot. V důsledku toho jsou nižší náklady na dopravu, a to jak surovin, tak i hotových prefabrikátů. Hmotnost výrobků z lehkých stavebních hmot můžeme snižovat však jen do určitých mezí v souladu s požadavky statickými a teplelně i zvukově izolačními. Autoklávovaný pórobeton je lehký beton vyrobený z křemičité jemnozrnné vápenné, cementové nebo cementovápenné malty vylehčené plynem, který vzniká chemickou reakcí hliníkové přísady, a vytvrzený parou pod tlakem.
Pórobeto rozlišujeme do čtyř skupin: P20, P25, P30 a P40. Čísla znamenají desetinásobnou hodnotu nejnižší průměrné pevnosti v tlaku o maximální průměrné objemové hmotnosti 575 kg/m3. Tepelná vodivost v suchém stavu je dána nejvyšší průměrnou přípustnou hodnotou pro jednotlivé zančky, a to 0,14 W/mK až 0,17 W/mK podle ČSN 72 1290.
Pórobeton posuzujeme na pevnost v tlaku a v tahu za ohybu a zjišťujeme modul pružnosti. Informativně uvádíme nasákavost, kapilární vzlínavost, odolnost proti marzu, tepelnou roztažnost a roztažnost vlivem změny vlhkosti.
Vlhkost pórobetonu je jednou z velmi nepříjemných vlastností. Její hodnota se výrazně mění podle prostředí.


Narvik

Narvik leží 220 km severně od polárního kruhu v kraji Nordland. Byl postavený v 19. století na poloostrově, tvořícím rozhraní Ofotfjordu a Rombakfjordu. Je obchodním střediskem oblasti, ve kterém je rozsáhlý přístav pro nakládání železné rudy, druhý největší přístav Norska. Ve městě žije přibližně 18 512 lidí.
Jedná se o nejsevernější město v Evropě, které je napojeno na železniční síť. Paradoxně není napojeno na železnici Norska, ale sousedního státu Švédska, které využívá jeho nezamrzajících přístavů pro dopravu železné rudy těžené okolo města Kiruna. Přístavy v Baltském moři v zimě zamrzají, což by znemožnilo plynulou produkci a tak byla postavena železnice do Narviku k Norskému moři. Do přístavu v Narviku mohou připlouvat lodě o výtlaku 250 000 tun a každoročně se na 220 lodích přepraví 14 milionů tun železné rudy.
Díky teplému Golfskému proudu se průměrná teplota v zimě pohybuje okolo -5 °C a v létě kolem +20 °C.
V roce 1898 byla dokončena železnice mezi Narvikem a Kirunou. Město bylo během druhé světové války téměř celé zničeno. 9. dubna 1940 se odehrála velká bitva, když přístav napadlo 10 německých lodí a město začali okupovat. Při ústupu Němci významně poničili infrastrukturu města, aby nemohlo být znovu používáno v blízké době. Znovuzískáno spojenci, vybombardováno a po napadení Francie opět dobyto německou armádou. Na dně Ofotenfjordu dodnes leží válečné lodě potopené při bitvě o Narvik. Ke konci války bylo město téměř celé vypáleno a jeho nakládací zařízení spolu s přístavištěm zničeno, jelikož Němci se obávali toho, že by mohlo padnout do ruky postupující Rudé armádě. Ta ale útok do Norska nepodnikla a zastavila se téměř na jeho hranicích.
Ve městě je dnes možno k vidění muzeum zabývající se druhou světovou válkou a boji v okolí města a celkovou situací v oblasti Nordland. Před muzeem se nachází dobový britský tank, u obchodního centra námořní mina. Hlavní ulicí města je Kongensgate, která se táhne rovnoběžně se železnicí. Na Tržním náměstí stojí radnice z roku 1961, před ní je 23 údajů o vzdálenostech, na severní pól a na další významná místa světa.


Jumpin' All Over The World

Britská verze alba obsahuje jednu bonusovou píseň, Jump That Rock!, která je předělávkou písně Whatever You Want od Status Quo z roku 1979, a originální verze písně "I'm Lonely" je nahrazena radio editem.


Thespios

Měl padesát dcer, všechny dospívaly do věku, kdy se chtěly vdát. V tu dobu do království přišel mladý hrdina Héraklés. V nedávné době v zlosti zabil svého učitele Lina a měl si odpykat trest jako pasák stád ve vzdálené zemi.
V království Thespiově řádil zuřivý a žravý kithairónský lev a Héraklés si s ním chtěl změřit síly. Lov na lva trval padesát dní a skončil smrtí zuřivého zvířete.
Král Thespios každou noc posílal do Héraklovy ložnice jednu po druhé své dcery a nabádal je, aby každá přivedla na svět potomka silného a bojovného. Stalo se, po nějaké době měl král padesát dva vnoučat, protože jeho dcera Prokris a ještě jedna její sestra přivedly na svět dvojčata.


STS-107

STS-107 byla mise raketoplánu Columbia, která odstartovala 16. ledna 2003. Mise trvala 15 dní 22 hodin a 21 minut. Jednalo se o vědecký let s laboratoří Spacehab-RDM na palubě. Let skončil 1. února havárií a ztrátou stroje i s celou posádkou během přistávacího manévru.
Tato mise byla po mnoha startech první, která neletěla k Mezinárodní vesmírné stanici. Cílem bylo provést řadu mezinárodních vědeckých experimentů v mikrogravitaci. Důraz byl kladen na lékařské experimenty, ale realizované byly také pokusy z oblasti technologického a materiálního výzkumu. V nákladním prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab sloužící k experimentům v mikrogravitaci a externí přístrojová plošina FREESTAR.
STS-107 byla jediná vědecká mise, která „přežila“ škrty v rozpočtu NASA. Původní plány totiž hovořily o jedné vědecké misi každý rok od roku 2001. Postupným snižováním rozpočtu však z celé plánované řady misí zůstala jen mise Columbia STS-107. A i ta však byla postupně odkládaná, protože přednost mělo zásobování a výměna posádek ISS. Do hry vstoupily i technické problémy. Columbia už od roku 1999 procházela rozsáhlou úpravou, která zahrnovala důkladnou údržbu, kontrolu a modernizaci raketoplánu. Tato kontrola se však prodloužila a tak se první termín startu stal nereálným. V následujících dvou letech došlo ke 13 dalším odkladům. Když byl raketoplán konečně v letuschopném stavu, bylo přijato rozhodnutí, že nejdříve se uskuteční mise STS-109 – servisní mise k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Start mise STS-107 byl plánován na červenec 2002, ale z důvodu dalších technických problémů byl opět odložen.
Lety raketoplánů nejsou označovány podle pořadí, v jakém startují, ale podle pořadí, v jakém byly naplánovány. Pořadí jejich startů se může měnit z finančních, technických a jiných důvodů. Z tohoto důvodu měla mise označení STS-107, přestože následovala po misi STS-113 a ve skutečnosti byla 113. letem raketoplánu a 28. startem orbitru Columbia.
Cesta Columbie začala 12. března 2002, kdy byl raketoplán přesunut do přípravného hangáru OPF. Tam byla do nákladového prostoru nejprve vložena přístrojová paleta EDO. 6. června jí nasledovaly Spacehab a FREESTAR a 31. října byly dveře do nákladového prostoru raketoplánu uzavřeny. 18. listopadu 2002 byla Columbia přesunuta do montážní haly VAB, kde byla o dva dny později připojena k hlavní palivové nádrži ET a pomocným motorům SRB. 9. prosince 2002 se začala přemísťovat na odpalovací rampu 39-A. Odpočítávání bylo zahájeno 13. ledna 2003. Přípravu na start a samotný start provázela zvláštní bezpečnostní opatření, hlavně kvůli přítomnosti izraelského astronauta na palubě. 7 hodin 20 minut před startem začal pozemní personál plnit nádrž ET pohonnými hmotami. Posádka začala do orbitru nastupovat v 8:30 UT. První nastoupil velitel Rick Husband, poslední Kalpana Chawlaová. Vstupní průlez byl uzavřen ve 14:17.
Start proběhl úspěšně ve čtvrtek 16. ledna 2003 v 15:39:00 UT. Šlo celkově o 113. start v rámci programu Space Shuttle a celkově třetí kosmický start v roce 2003. V čase 15:40:21 UT dálkové kamery zjistily odtržení části tepelné izolace nádrže ET a jeho zásah do levého křídla orbitru. Rychlost kolize byla vypočítána na 190 m/s, hmotnost úlomku na 1,2 kg. Podle tehdejšího úsudku techniků to nemohlo způsobit vážnější poškození křídla ani jeho tepelné ochrany. Právě tento náraz úlomku izolační pěny do křídla se však stal raketoplánu osudným.
Start pokračoval dále bez problémů. 2 minuty a 7 sekund po startu se od nádrže ET oddělily pomocné motory SRB a přistály v Atlantském oceánu. V 15:47:30 UT byly vypnuty hlavní motory SSME, a v 16:23 UT byl raketoplán Columbia naveden na operační oběžnou dráhu dvouminutovým zážehem motorů OMS.
Po dosažení oběžné dráhy mise dostala mezinárodní označení 2003-003A. Columbia se dostala na oběžnou dráhu 273-290 km a jeden oběh kolem Země trval 90,14 minut. Sklon dráhy Columbie k rovníku byl 39°. Dvě hodiny po startu byly otevřeny dveře do nákladového prostoru a za další hodinu bylo zahájeno oživování Spacehabu a aktivace soupravy EDO. Už první den letu se uskutečnilo první pozorování – měření sluneční konstanty.
Let STS-107 probíhal takřka bez problémů. Základní náplň experimentů byla dokončena s dvoudenním předstihem. Misi narušily jen dva malé technické problémy. Prvním byla porucha separátorů kondenzované vzdušné vlhkosti klimatizačního systému, která nastala 18. ledna. Druhým problémem byl zkrat na jednom ze dvojice separátorů kondenzované vody, ke kterému došlo následujícího dne. Z tohoto důvodu muselo být omezeno chlazení vzduchu, aby bylo možno udržovat na přijatelné úrovni chlazení elektroniky. Tím však začala stoupat teplota na palubě Spacehabu. Oba problémy se však posádce podařilo úspěšně odstranit. Po zvýšení klimatizačního výkonu na obytné palubě Columbie se podařilo teplotu na palubě Spacehabu udržet v rozpětí 24 až 25°C.
Celkově bylo úspěšně provedeno více než 80 experimentů. Posádka pracovala nepřetržitě ve dvou dvanáctihodinových směnách. Modrou směnu tvořili Brown, McCool a Anderson, červenou Chawlaová, Husband, Clarková a Ramon. 27. ledna v 17:36 UT se podařilo červené směně navázat spojení s posádkou Mezinárodní vesmírné stanice. V průběhu letu se uskutečnily celkem čtyři tiskové konference. Ta hlavní za účasti všech členů posádky proběhla 29. ledna. Největší pozornost na palubě poutal první izraelský astronaut Ilan Ramon, kvůli kterému se uskutečnila samostatná tisková konference 20. ledna. Ramonův bratr po havárii řekl: „Říkal, že je tak šťastný, že se ani nechce vrátit zpět na Zem… a nevrátil se.“
Zajímavostí je kresba čtrnáctiletého chlapce Petra Ginze, kterou si sebou do vesmíru vzal Ilan Ramon. Kresba znázorňuje pohled z Měsíce na Zem. Petr Ginz ji nakreslil za branami koncentračního tábora Terezín. Později zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Kromě toho měl Ramon sebou např. tóru, židovský náboženský text, který prošel německým koncentračním táborem a „košer“ potraviny speciálně balené pro použití ve vesmíru.
Jako už bylo uvedeno, STS-107 byla vědecká mise. V nákladovém prostoru raketoplánu se nacházela laboratoř Spacehab, určená pro experimenty v mikrogravitaci. Označení dvojitý výzkumný modul znamená, že tento exemplář vznikl spojením dvou menších modulů do jednoho většího. Spacehab a orbiter spojoval šestimetrový tunel, na který byla napojena také komora EAL pro výstup do otevřeného prostoru. V přechodové komoře byly dva skafandry a poutací lana přesto, že nebyl plánovaný a ani neproběhl žádný výstup do kosmu. Vesmírná laboratoř Spacehab měla tvar ležatého zkoseného válce o délce šest metrů a vnitřním objemem 60 m3. Na palubě Spacehabu bylo umístěno 3375 kilogramů nákladu a dalších 360 kg se nacházelo na obytné palubě orbitru. V zadní části nákladového prostoru raketoplánu byla umístěna plošina EDO, která zásobovala energetické články PRSD, čímž umožnila prodloužení letu ve vesmíru na šestnáct dní s třídenní rezervou. Mezi Spacehabem a plošinou EDO se nacházela další plošina zvaná FREESTAR, která nesla několik vědeckých přístrojů, konkrétně:
Přístroje a experimenty na plošině FREESTAR fungovaly buď automaticky, pasivně nebo je astronauti ovládali na dálku.
V kýlové části se nacházel mikroakcelerometr OARE, který měřil kvazikonstantní zrychlení. Kromě OARE měřil mikrogravitaci a chvění prostředí akcelerometr SAMS-FF.
Původně se uvažovalo o tom, že v nákladovém prostoru vynese Columbia místo FREESTAR družici Triana s urychlovacím stupněm, která bude potom navedena na vyšší oběžnou dráhu a bude fotografovat zemský povrch. Projekt však byl pozastaven a následně zrušen z důvodu neshod mezi Kongresem a Bílým domem.
Na palubě Columbie byly též skleníky, akvária a terária, aby se mohl studovat vliv mikrogravitace na živé organismy. Několik těchto živočichů dokonce přežilo havárii. Šlo o háďátko obecné. Astronauti sledovali například chování mravenců, pavouků a včel v beztížném stavu, studovali jikry a embrya ryb Oryzias latipes, přizpůsobení se krevního oběhového systému krys mikrogravitaci, vliv podmínek kosmického letu na růst plísní, jejich metabolismus a citlivost na fungicidní prostředky a vliv mikrogravitace na fyziologii mikroorganizmů. Prováděly se imunologické a embryologické studie na rybce Xiphophorus helleri, fyziologické studie na vodní rostlině Ceratophyllum demersum, pozoroval se vývoj rostlinných buněk citlivých na gravitaci u mechu Ceratodon purpureum a jiné.
Experimenty připravovali výzkumníci především ze USA a Izraele, ale také z dalších států: z Kanady, z evropských států sdružených v Evropské kosmické agentuře, z Japonska, Austrálie, Číny a dalších. Mezi experimenty byl také zařazen projekt vytvořený studenty. Po tragédii jeden z nich uvedl pro New York Times: „Bylo by to znevážení astronautů, když bychom výzkum zastavili. Musíme pokračovat.“
Důraz se kladl na lékařské experimenty, přičemž astronauti sloužili nejen jako výzkumníci, ale i jako pokusné objekty. Uskutečnily se například tyto lékařské experimenty:
Další experimenty byly zaměřeny například na výzkum vlivu osvětlení na hloubku spánku astronautů, studium kostního a svalového systému v mikrogravitaci, změny imunitního systému vyvolané kosmickým letem, vyhodnocení zvládání stresu po dobu letu a pod. Pro tyto účely byla posádka vybavena přípravky pro odběr slin, krve a moči, automatickým analyzátorem krve PCBA a ergometrem a pokročilým systémem pro monitorování dechu ARMS.
Realizovány byly také pokusy z oblasti technologického a materiálového výzkumu. Šlo například o studium procesu hoření, zkoušky hasícího zařízení s vodní mlhou a studium mechaniky zrnitých materiálů. Z oblasti fyziky se realizovaly pokusy krystalografie a molekulární fyziky, například tvorba vláknitých krystalů ve směsi chloridu kobaltnatého a chloridu vápenatého v roztoku křemičitanu sodného v beztížném stavu. Studovaly se různé fyzikální procesy, například vlastnosti rozhraní dvou kapalin, studium kulatých plamenů, tvorba sazí v beztížném stavu a další. Experimenty a pozorování byly též z oblasti kosmické výroby, například příprava krystalů bílkovin, výroba léčiv a podobně.
Na plošině FREESTAR byly přístroje sledující a zkoumající zemskou atmosféru a též vliv kosmického prostředí na různé materiály. Tyto materiály byly umístěny na modulu SEM-14 a experimenty s nimi spojené pocházely z 11 amerických škol. Radiometr SOLCON-3 umístěný na plošině FREESTAR zase měřil hodnotu sluneční konstanty. Na letové palubě raketoplánu se uskutečňoval experiment testování navigačního systému využívajícího družice GPS a při přistávacím manévru mělo též dojít k testování vlivu bočního větru na dynamiku přistávacího manévru.
Vně raketoplánu se sledoval účinek zážehu motorů raketoplánu na ionosféru a také pozorování zážehu motorů z družice USAF.
Ještě v průběhu letu technici analyzovali možné důsledky nárazu části tepelné izolace z nádrže ET na levé křídlo raketoplánu. 28. ledna došli k závěru, že ani rozsáhlé poškození dlaždic tepelné ochrany, které mohl tento náraz způsobit, by nemělo mít za následek destrukci raketoplánu. Ani záběry ze stanice AMOS neukázaly žádné poškození, avšak snímky nezabíraly spodní stranu orbitru. 30. a 31. ledna piloti Columbie a Chawlaová zahájili nácvik přistávacího manévru na simulátoru PILOT. Nácvik proběhl bez jakýchkoliv problémů. 31. ledna zahájila posádka prověrky Columbie před přistáním a také úklid předmětů na obytné palubě a v laboratoři.
Pokus o přistání proběhl 1. února 2003. Ve 14:03 SEČ zahájila nic netušící posádka přistávací manévr. Ve 14:10:39 byla zapojena první jednotka hydrauliky. Raketoplán byl otočen motory dopředu a ve 14:15:30 byl proveden stopadesátiosmisekundový zážeh motorů OME. Potom piloti otočili Columbii zpět do původního směru, tedy „nosem“ dopředu. Z bloků FRCS byly vypuštěny zbytky pohonných látek. Raketoplán vstoupil do vrchních vrstev atmosféry, kde jej začalo postupně obklopovat žhavé plazma. Toto plazma s teplotou přesahující 1000 °C vzniká třením řídkých vrstev vzduchu o povrch raketoplánu. Raketoplán je proti tomu chráněn vrstvou izolačních destiček. Za oficiální čas vstupu do atmosféry se považuje čas 14:44 SEČ. Zatím vše probíhalo podle plánu. S dosednutím stroje na přistávací dráhu Kennedyho vesmírného střediska se počítalo v 15:16 SEČ.
Ve 14:49 Columbie zahájila pravotočivou otáčku – manévr na snížení rychlosti. Ve 14:49 několik čidel zaregistrovalo slabý nárůst teploty. V čase 14:52 zaregistrovala mírný nárůst teploty i čidla v hydraulickém systému brzd levého podvozku. V následujících chvílích došlo ke ztrátě údajů z čidel. Teplota rostla v celém křídle a v celé podvozkové šachtě. Tyto údaje řídící středisko zaregistrovalo, ale nevěnovalo jim zvláštní pozornost. Potom došlo ke ztrátě údajů o tlaku i v pneumatikách levého podvozku. Tato skutečnost už mohla znamenat vážnou závadu, stále však mohlo jít pouze o poruchu komunikace. Spojení však bylo s raketoplánem zcela přerušeno a za několik sekund se stroj podle radarových hlášení rozpadl. Těsně před rozpadem došlo k odtržení levého křídla. V okamžiku rozpadu se Columbia nacházela ve výšce 63 kilometrů a pohybovala se rychlostí 5,5 km/s. V trase raketoplánu nadále letěly už jen žhavé trosky, které se rozptýlily a dopadly na území tří amerických států, nejvíc však na Texas. Okamžitě se rozběhly záchranné akce. Nikdo ze sedmičlenné posádky však nepřežil.
Po zničení Challengeru při misi STS-51L v roce 1986 se jednalo o druhou ztrátu v programu amerických raketoplánů. Havárie si vyžádala více než dvouletý odklad letů. Pravděpodobnou příčinou bylo poškození tepeného štítu na levém křídle v důsledku kolize s odpadávajícími úlomky pěnové izolace externí nádrže během startu. Kolizi zaznamenaly kamery, a někteří experti vyjádřili obavy z možného fatálního poškození, počítačové simulace několik dní před plánovaným přistáním však obavy rozptýlily. Bohužel program byl určen pro výpočty následků srážky s kosmickými tělesy a v tomto případě neposkytoval přesné informace. Náraz izolace do křídla způsobil poškození v rozsahu, který nikdo z odborníků nepředpokládal. Při pozdější rekonstrukci podobný kus pěnové hmoty, vystřelený proti modelu křídla, dokázal prorazit skrz jeho povrch.


Sfumato

Termín sfumato označuje techniku malby, kterou poprvé použil Leonardo da Vinci. Malíř při ní překrývá průsvitné vrstvy barvy, aby vytvořil prostorový dojem hloubky, objemu a tvaru. Míchá přitom barevné tóny tak jemně, že nejsou vidět žádné přechody.
Slovo sfumato znamená v italštině smíšený s vedlejším významem kouřový, je odvozeno od slova fumo, kouř. Leonardo popisoval sfumato jako „bez čar a ohraničení, na způsob kouře“.
Pro sfumato je nutné si uvědomit: smícháním modré a žluté barvy vznikne zelená. Žlutá tečka a modrá tečka vedle sebe na velkou vzdálenost pozorovaná - impresionismus, dá také zelenou. Sfumato barvy nemíchá - na bílý podklad se nanese film žluté, nechá uschnout, potom film modré a vznikne zelená. Čím hustější pigmentace v pojidle, tím tmavší je výsledná barva.Tyto dvě barvy mají komplementární vztah. Pakliže se pokračuje dál ve vrstvách, aby se dosáhlo výsledné barvy - musí se dokonale znát zákony komplementárních barev a vazeb nejen na další vrstvy pigmentů, ale i pojidla. Stačí maličká chyba a obraz se zhroutí.
Závěr: Světlo proniká obrazem - vrstvou filmů barev, odrazí se od podkladu - topolové dřevo, sádra, změní svoje spektrální vlastnosti a teprve nyní vnímáme onu konkrétní výslednou barevnost.


Odbory

Odbory jsou sdružení zaměstnanců, založené s cílem prosazovat jejich pracovní, hospodářské, politické, sociální a jiné zájmy.
Odbory jednají jménem pracovníků, které zastupují, pokud jednají se zaměstnavatelem nebo státem, například ohledně výše mezd nebo pracovních podmínek.
Sdružování do odborových organizací se řídí obecnou úpravou o sdružování
V některých zemích mají odbory v zákonech zakotvenu značnou svobodu. V jiných jsou politickým nebo vojenským režimem utlačovány, mají minimální, nebo žádnou svobodu a riskují násilí nebo dokonce i smrt.


Španělské kolonie

Španělské koloniální impérium bylo jednou z nejstarších a nejrozsáhlejších koloniálních říší v historii. Španělsko se v průběhu 15. a 16. století stalo průkopníkem v zámořských objevech, na nově objevených územích poté velice často zakládalo vlastní kolonie. Rozsáhlá území v Jižní Americe byla však získána na úkor tamějších kultur: španělští conquistadoři zničili mimo jiné rozvinutou aztéckou a inckou civilizaci. Španělsko dále vybudovalo rozsáhlou obchodní síť, nejčilejší obchodní ruch probíhal mezi Evropou a americkými koloniemi, obchod s Asií zabezpečovaly španělské přístavy na Filipínách.
V průběhu 16. století se Španělsko stalo přední globální supervelmocí. Díky přílivu zlata a stříbra ze svých amerických kolonií si mohlo dovolit vydržovat silnou armádu a námořnictvo, díky nimž dominovalo světovým mořím i evropským a americkým bojištím. V této době zažívá nebývalý rozkvět i španělská kultura, 16. a 17. století se proto označuje za španělský zlatý věk.
Od poloviny 17. století však španělské impérium začalo ztrácet na síle. Ve Středomoří bylo Španělsko konfrontováno s Osmanskou říší, na evropském kontinentě mu rostl významný soupeř – Francie, v zámoří muselo Španělsko čelit konkurenci Portugalců a později i Britů a Nizozemců. Také pirátství sponzorované britskou, francouzskou a nizozemskou vládou, příliš velká rozloha španělských kolonií, zvyšující se míra korupce a ekonomická stagnace měly za následek úpadek španělského impéria.
Španělsko definitivně ztratilo statut supervelmoci po válkách o dědictví španělské, kdy přišlo o Nizozemí, Sicílii a zbývající území na Apeninském poloostrově. Dokázalo si však uchovat většinu ze svého obrovského koloniálního území, a to až do začátku 19. století, kdy jihoamerické státy využily napoleonských válek v Evropě pro vyhlášení nezávislosti. Španělsku se podařilo uchovat si významná území v Karibiku, v Asii a v Oceánii až do španělsko-americké války v roce 1898, po které bylo Španělsko nuceno postoupit Spojeným státům většinu těchto území. Ze španělské koloniální říše zbývají v současnosti pod španělskou korunou jen Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla a další malá území na marockém pobřeží.
Odkazem španělské koloniální říše je zejména rozšíření španělštiny jako mateřského jazyka většiny obyvatel střední a jižní Ameriky a rozšíření římskokatolické víry do území pod španělskou nadvládou. Dlouhá historie španělské kolonizace jižní a střední Ameriky dále způsobila, že většina tamějších obyvatel má evropské předky; díky přílivu evropských imigrantů a otroků z Afriky se v Latinské Americe výjimečným způsobem prolínají původní indiánské kultury s evropskými a africkými. Z Ameriky byly do Evropy také přivezeny mnohé dnes obvyklé potraviny, mj. brambory, kukuřice, paprika, rajčata, arašídy nebo tabák.
Počátky španělské koloniální expanze sahají hluboko do 15. století, v této době Kastílie konkurovala v severní Africe Portugalsku, Jindřich III. Kastilský v roce 1402 spustil kolonizaci Kanárských ostrovů, po krvavých válkách s domorodými Guanči je Španělsko ke konci 15. století plně ovládlo. Sňatkem Katolických Veličenstev Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské bylo vytvořeno mocné soustátí, které dalo základ pozdější zámořské expanzi.
V roce 1492 byla dobytím Granady završena několik staletí trvající reconquista Španělska od muslimských Maurů, což umožnilo Španělům soustředit se po vzoru Portugalců na dobývání zámoří. V tomto roce španělští monarchové vyslali janovského námořníka Kryštofa Kolumba, aby se pokusil najít západní cestu do východní Asie. Španělské nároky na nově objevená území v Americe byly potvrzeny papežskou bulou Inter caetera z roku 1493 a Smlouvou z Tordesillas z roku 1494, ve které si Španělé a Portugalci rozdělili sféry vlivu ve světě: Španělsku měla připadnout většina Ameriky, Portugalsku naopak Afrika a většina Asie.
První trvalé osady byly úspěšně zakládány okolo roku 1500 na ostrově Hispaniola, který se stal základnou pro další expanzi: odtud dobyl Juan Ponce de León Portoriko a Diego Velázquez Kubu. První osadou na americkém kontinentu byla Santa María la Antigua del Darin v dnešní Panamě. Tři roky poté tento objevitel jako první Evropan překonal po souši Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán.
Současně s expanzí v zámoří se Španělsko účastnilo válečných střetů na evropské půdě: v italských válkách podporovalo neapolský rod proti Karlu VIII. Francouzskému a angažovalo se v bojích Francouzů s Benátčany. Právě v této době se konstituovala dlouhou dobu prakticky neporazitelná španělská armáda, velkou zásluhu na tom měl generál Gonzalo Fernández de Córdoba.
V 16. a 17. století Španělsko zažívalo nejen rychlý teritoriální rozmach, ale také nebývalý kulturní a politický rozkvět, toto období se označuje jako španělský zlatý věk. Karel V., císař vnuk Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské, po otci z habsburského rodu, byl zároveň králem španělským, císařem římským, vévodou burgundským a arcivévodou rakouským; panoval nad rozsáhlými územími v Evropě i v zámoří a jak se tehdy začalo říkat: nad „říší, nad kterou slunce nezapadá“.
Z počátku nebyly zámořské kolonie příliš profitabilní, přestože se podařilo vybudovat rozsáhlou obchodní síť s přístavy na evropském kontitnentě. K růstu bohatství výrazně přispělo až otevření stříbrných dolů: v první polovině 16. století v mexickém Guanajuatu a Zacatecas a od roku 1546 v Potosí v dnešní Bolívii. Extrémní bohatství přineslo Španělsku dobytí Incké říše, do Španělska z nově dobytých území začalo proudit ohromné množství zlata. Příliv drahých kovů ale ve Španělsku způsobil útlum investic a přispěl k velkému zvýšení inflace. Ekonomická situace byla již dříve ztížena vyhnáním Židů v roce 1492 a později vyhnáním maurských konvertitů v roce 1609, čímž bylo Španělsko ochuzeno o mnoho obchodníků a řemeslníků. Také kvůli těmto skutečnostem se Španělsko mimo jiné stalo závislé na dovozu zboží ze zahraničí.
Po Kolumbových dobách byla kolonizace Ameriky v rukou objevitelů-válečníků: conquistadorů. Jejich hlavní taktikou bylo využívání sporů mezi domorodými indiánskými státy k jejich úplnému ovládnutí. Španělská vítězství byla usnadněna také zavlečením evropských infekčních nemocí do těchto krajin, proti nimž nebyli domorodí obyvatelé imunní a které jejich populace takřka zdecimovaly. Pro rozvoj kolonií však začaly chybět pracovní síly, začali se tedy dovážet otroci z afrických zemí.
Jedním z nejúspěšnějších conquistadorů byl Hernán Cortés, kterému se podařilo mezi lety 1519-1521 s relativně malou vojenskou jednotkou podmanit si s pomocí domorodých kmenů Aztéckou říši a založit na jejím území místokrálovství Nové Španělsko. Stejné důležitosti pro pozdější vývoj bylo dobytí Incké říše Franciscem Pizarrem v polovině 16. století a následné založení místokrálovství Peru.
První trvalou kolonií na severoamerickém kontinentu mimo území Mexika byl dnešní St. Augustine na Floridě a záhy se stal důležitým opěrným bodem v oblasti. Od poloviny 16. století byly zakládány první španělské osady na Filipínách, což umožnilo vytvoření obchodních cest propojujících východní Asii s jihoamerickými koloniemi, původně muslimská Manila byla dobyta roku 1570. Filipíny spolu s okolními ostrovy zůstaly pod španělskou nadvládou až do roku 1898.
Španělsko bylo po celou dobu prakticky v neustálém konfliktu s ostatními evropskými mocnostmi, zejména s Francií a Osmanskou říší a také s protestantskými zeměmi, později sdruženými ve Šmalkaldském spolku. Španělské a benátské lodě vybojovaly v roce 1571 historické vítězství nad Osmany v bitvě u Lepanta, kterou se zastavilo rozšiřování osmanské moci ve Středomoří.
Od roku 1568 probíhaly boje Nizozemců za nezávislost na Španělsku, v roce 1581 vznikla Republika spojených nizozemských provincií, kterou si již Španělé nedokázali podmanit zpět. Španělsko také začalo být konfrontováno s rodící se supervelmocí, Anglií, která se zpočátku spoléhala také na státem podporované pirátství zaměřené zejména na španělské lodě přivážející zlato z Nového světa.
Španělsko prodělalo v průběhu 16. století z mnoha příčin několik státních bankrotů, což se odrazilo na jeho schopnosti udržovat silnou armádu.
Přestože třicetiletá válka skončila roku 1648, španělsko-francouzská válka pokračovala až do roku 1659. Skončila vítězstvím Francie a mimo menších územních zisků na úkor Španělska znamenala definitivní ztrátu jeho velmocenského postavení v Evropě.
Když v roce 1700 zemřel jako bezdětný poslední ze španělských Habsburků, Karel II. Španělský, rozhořela se válka o dědictví španělské, která nakonec skončila kompromisem: na trůn nastoupil Filip V. Španělský z francouzského rodu Bourbonů, ale Španělsko postoupilo mnohá evropská území Rakousku, Anglii a Savojsku.
Bourboni po svém příchodu začali prosazovat svou ideu centralizovaného státu, snažili se tedy omezit vliv místní aristokracie ve španělských koloniích, kterou tvořili tamější potomci evropských kolonistů. Zaměřili se také proti jezuitskému řádu, který měl ve španělské Americe velice velký vliv, z Ameriky byl tento řád vyhnán v roce 1767. Byly také zakládány nové obchodní společnosti, nejúspěšnější z nich Havana Company.
Díky reformám se podařilo španělské impérium v průběhu 18. století stabilizovat; ve druhé polovině století navíc k růstu obchodu výraznou měrou přispělo uvolnění obchodních kontrol. Přes jisté hospodářské úspěchy však efektivita zemědělství v celém impériu zaostávala za ostatními zeměmi a také průmyslová revoluce se prosazovala jen velice pomalu. Za vlády Bourbonů se Španělsko sice opět stalo relativně silným státem, pozici světové supervelmoci však již definitivně ztratilo.
Většina území Amazonie měla na základě Smlouvy z Tordesillas z roku 1494 připadnout Španělsku, tuto oblast navíc jako jeden z prvních Evropanů prozkoumal španělský conquistador Francisco de Orellana. Oblast byla však okupovaná portugalskými kolonisty, kteří ji v průběhu 17. a 18. století začali hospodářsky využívat, zejména k získávání domorodých otroků. Pro Portugalce byla oblast daleko přístupnější než pro Španěly: mohli postupovat od ústí Amazonky proti jejímu proudu. Stav faktické portugalské kolonizace byl legalizován v roce 1750 Madridskou smlouvou.
Pro Španělsko bylo první ztrátou velkého území postoupení Louisiany zpět Francii pod vládou Napoleona Bonaparte v roce 1800.
Zničení španělské flotily Brity v bitvě u Trafalgaru znamenalo výrazné oslabení možnosti kontrolovat rozsáhlá koloniální území. Vpád napoleonských vojsk do Španělska roku 1808 a následná španělská válka za nezávislost znamenala zánik španělského impéria v Americe: rozpoutaly se války za nezávislost španělských kolonií v Americe, jako první získala nezávislost Paraguay a Uruguay. José de San Martín byl hlavním strůjcem nezávislosti Argentiny, Chile a Peru, Simón Bolívar do roku 1825 osvobodil území zahrnující dnešní Venezuelu, Kolumbii, Panamu, Ekvádor a Bolívii.
Katolický kněz Miguel Higaldo y Costilla vyhlásil roku 1810 nezávislost Mexika, která byla uznána v roce 1821. V tomto období se osamostatnily i další středoamerické státy, Španělsku z amerických kolonií zbyly pouze Kuba a Portoriko; dále pak Filipíny, Guam s přilehlými ostrovy, Španělská Sahara, části Maroka a Španělská Guinea.
Španělsko zdevastované napoleonskými válkami se jen velice těžko vzpamatovávalo a bylo politicky i regionálně fragmentováno. Tato nestabilita zbrzdila slibně nastartovaný rozvoj Španělska v 18. století. Jisté krátkodobé zlepšení celkové situace přinesla jen vláda schopného krále Alfonse XII. v 70. letech 19. století.
O zbytky kolonií přišlo Španělsko po prohrané španělsko-americké válce, ve které se sice obě země střetly zejména o kontrolu nad Kubou, v roce 1898 však Španělsko muselo Spojeným státům postoupit nejen Kubu, ale i Portoriko a část Španělské východní Indie.
Španělsko vlastnilo drobná území na africkém kontinentě již od 16. století, mj. Oran, Tripolis a Ceutu. V roce 1778 získalo od Portugalska ostrov Bioko v Guinejském zálivu, Río Muni a práva na komerční využívání země mezi řekami Niger a Ogooué, výměnou za některá území v jižní Americe. Po španělsko-marocké válce v roce 1860 uznalo Maroko existenci španělských enkláv na marockém území na pobřeží Středozemního moře a dále mu postoupilo menší oblast Sidi Ifni na pobřeží Atlantiku.
Po Berlínské konferenci roku 1884 Španělsko dále získalo Západní Saharu. V roce 1912 vzniklo v severní části Maroka tzv. Španělské Maroko, Španělsko ale tlaku místních obyvatel čelilo jen s velkými obtížemi, úspěchy Maročanů v bojích proti nadvládě naplno odhalily špatný stav španělské armády i celé státní správy. V roce 1926 se Bioko a Río Muni spojily do jedné kolonie Španělská Guinea.
Poté, co Francouzké Maroko získalo v roce 1956 nezávislost, svolilo Španělsko k postoupení své části k nově vytvořenému státu, oblast Sidi Ifni a Západní Saharu si však ponechalo. Po nátlaku OSN a místních obyvatel získala Rovníková Guinea v roce 1968 nezávislost. Roku 1969 vrátilo Španělsko Maroku zpět Sidi Ifni, Západní Saharu kontrolovalo do roku 1975, kdy marocká vláda zorganizovala masový protest, tzv. Zelený pochod. Právní status této oblasti zůstává do dnešní doby nevyřešen.
Dnes spadají pod Španělsko pouze malá území mimo evropský kontinent: Kanárské ostrovy, autonomní města Ceuta a Melilla a španělské severoafrické državy, na něž si činí nárok Maroko.


Miroslav Raichl

Miroslav Raichl, byl český hudební skladatel. Vynikl zejména tvorbou pro dětské pěvecké sbory.
Prvým velkým skladatelským úspěchem Miroslava Raichla bylo zaznění jeho 2. symfonie na Přehlídce nové symfonické tvorby v Praze v roce 1961 a její zařazení do reprezentativní gramofonové edice „Musica nova bohemica et slovaca“. Dramatické plochy, kontrastující s citově zaujatými meditativními pasážemi, bohatství melodických a barevných nápadů jsou charakteristické pro tuto i další Raichlovy orchestrální skladby. Mezi nimi jsou i dvě symfonietty pro komorní orchestr.
Na poli operním po romantické prvotině „Fuente Ovejuna“ následovaly dvě aktovky na libreto Jiřího R. Picka, na jehož texty vznikla i řada sborových skladeb zejména pro děti.
V roce 1988 založil komorní vokálně-instrumentální soubor ReBelcanto, se kterým dosáhl velkých úspěchů na festivalech po celé Evropě.


Saju Makgi

Sestava, kterou se učí nositelé technického stupně 10. Kup v bojovém umění Taekwondo. Zvládnutí tohoto tulu je nutné k získání 9.kupu.
Sestava Saju Makgi není vzorem, ale pouze nácvikem 2 technik. Bloku Gunnun so sonkal najunde makgi a bloku Gunnun so an palmok kaunde yop makgi.


Shoghi Effendi

Shoghí Effendí Rabbání, známější spíše jako Shoghi Effendi byl od roku 1921 až do své smrti v roce 1957 Strážce víry Baha'i. Byl pravnukem zakladatele Baha'ii – Bahá’u’lláha a významně se zasloužil o vybudování jedinečného systému Bahá'í správy, která spočívá v demokraticky volených a pravidelně obnovovaných institucí. Od jeho smrti je nevyšší Bahá’í institucí demokraticky volený Světový dům spravedlnosti.


Josef Jiří Kolár

Vlastním jménem Josef Jiří Kolář, později uváděno Kolar i Kolár byl český herec, divadelní režisér, překladatel, spisovatel.
V Praze vystudoval gymnazium a na pražské Karlově univerzitě a později v Budapešti studoval filozofii a medicínu. Stal se vychovatelem v uherské šlechtické rodině a poznal na svých cestách Německo, Francii, Turecko. Naučil se několik jazyků.
Po návratu do Prahy jej získal pro divadlo J.K.Tyl. Vystupoval jako ochotník v českém divadle, poprvé roku 1837 na Kajetánském divadle právě pod J.K.Tylem. Později jako profesionální herec v německém souboru Stavovského divadla. Ke Stavovskému didadlu byla postavena přístavba v Růžové ulici, kde se střídal v režírování českých her s J.K.Tylem. Působil jako vrchní režisér, umělecký ředitel a herec v českých i německých hrách v Prozatímního divadla. V roce 1881 převzal nakrátko funkci dramaturga Národního divadla. Řadu divadelních her přeložil. Patřil tehdy mezi herce v Praze nejvýznačnější. Projevoval se výraznými gesty a pózami, na jevišti působil mohutným dojmem. Řadu rolí hrál po boku své manželky Anny Kolárové, rozené Manětínské. Druhé křestní jméno přijal z obdivu k G.G.Byronovi. Dalšími vzory mu byli E.T.A.Hoffmann a Jean Paul, ve filozofii Hagel.
Vrcholem jeho mnohostranné činnosti bylo herectví, i když velké zásluhy si získal i uváděním Shakespeara na české jeviště. Dále překládal Schillera, Goetha a další autory. Sám napsal řadu dramat, vesměs křiklavě romantických tragédií, opírajících se navíc silně o cizí vzory. Jeho povídková a románová tvorba stejně jako básně - až na výjimky - neměly zřetelnější úspěch. Některými svými pracemi se řadí mezi autory české literatury typu fantasy a horror..


Brodsko-posávská župa

Brodsko-posávská župa je jedna z chorvatských žup. Leží v chorvatské části Slavonie, má podlouhlý tvar a jejím hlavním městem je Slavonski Brod.
Župa hraničí na jihu s Bosnou a Hercegovinou, její entitou Republikou srbskou, v Chorvatsku pak s župami Sisačko-moslavinskou na západě, Osijecko-baranjskouna severovýchodě, Požežsko-slavonskouna severu a Vukovarsko-sremskouna východě. Svůj název získala jak podle hlavního města, Slavonského Brodu, tak podle řeky Sávy, která tvoří její jižní hranici a zároveň i státní hranici mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou. Její území je nížinné, okolo Sávy se nacházejí také lužní lesy, u severní hranice pak malá pahorkatina, dosahující výšky nejvýše 500 m. Obyvatelé jsou Chorvati, před občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie tu ale žili i Srbové; díky nim tu tak zůstalo stále mnoho opuštěných domů. Infrastruktura oblasti je pořád ještě poničená z dob ozbrojených střetů, přesto díky mezinárodní pomoci se situace v mnohém zlepšila. Rovnoběžně s řekou Sávou, městem Slavonski Brod prochází dálnice z Bělehradu do Záhřebu a stejným směrem vede i železniční trať. Území Brodsko-posávské župy lze rozdělit na tři celky:
Ve městech žije 79 004 obyv., na vesnicích žije 93 989 obyv.


Traylor Howard

Traylor Howard je americká herečka, který se proslavila rolí Layly ve filmu Já, mé druhé já a Irena.


Okres Kurbin

Okres Kurbin je okres v Albánii v kraji Lezhë. Žije v něm 54 000 obyvatel, jeho rozloha činí 235 km2. Hlavním městem okresu je Laç, kde žije zhruba polovina jeho obyvatel. Okres Kurbin hraničí s dalšími pěti okresy a má přístup k moři.


Vok I. z Holštejna

Vok I. z Holštejna byl významný moravský šlechtic, zakladatel významného rodu pánů z Holštejna.
Vok I. pocházel z rodu Hrutoviců, který měl sídlo na Huzové. Z tohoto rodu vznikly dvě větve, jedna z nich je sovinecká, která založila rod pánů ze Sovince a postavila hrad Sovinec, člen druhé větve Vok založil větev holštejnskou, když někdy ve 20. letech 14. století koupil Holštejn. Hrad po smrti posledního příslušníka rodů pánů erbu beranních rohů Hartmana připadl odúmrtí králi a ten ho vyměnil s pány z Lipé za jiný majetek. Čeněk z Lipé ho pak prodal právě Vokovi.
Vok I. z Holštejna se poprvé uvádí roku 1321 v souvislosti s úmrtím jeho matky, která byla pochována v minoritském klášteře v Brně. První přímá písemná zmínka o Vokovi z Holštejna pochází z roku 1334, kdy přiložil svoji pečeť jako svědek. Roku 1342 vystupoval Vok jako svědek na listině moravského markraběte a budoucího českého krále Karla IV. Vok I. z Holštejna se mnohokrát objevil ve svědečných řadách listin týkajících se ženského benediktinského kláštera v Pustiměři. Zdá se, že Vok byl ve službách zakladatele pustiměřského kláštera Jana Volka, protože s ním často zajížděl do Prahy. Teprve v roce 1349, krátce po otevření zemských desek, byl proveden faktický zápis o koupi hradu Holštejna a holštejnského panství od Čeňka z Lipé.
Vok I. z Holštejna nakupoval i další statky na Moravě, jednak různé vesnice, ale i hrady. Do Vokova majetku patřil dům v Brně, který ležel na místě současného Zemského muzea. Dále vlastnil tvrz v Jedovnicích, koupil hrad Vartnov, hrad Rabštejn a tvrz Zdounky. Vok velice často vystupoval jako svědek na různých listinách, a to na významných čelních místech. Účastnil se i zasedání zemského soudu. Poslední zmínka o Vokovi pochází z roku 1358. Někdy krátce na to zemřel. Zanechal po sobě pět synů a čtyři dcery.¨
nezařazen: Mikuláš Ruda z Holštejna - pravděpodobně syn Ondřeje z Holštejna nebo Jiřího z Jedovnic


Modřenec chocholatý

Modřenec chocholatý je druh jednoděložné rostliny z čeledi hyacintovité. Některé starší taxonomické systémy ho řadily do čeledi liliovité v širším pojetí. Někteří autoři, jako třeba Dostál 1989, ho řadily do samostatného rodu Leopoldia, česky pak modravec chocholatý.
Jedná se o asi 15-50 cm vysokou vytrvalou rostlinu s podzemní vejčitou cibulí, má asi 2,5-3 cm v průměru, která je obalena červenohnědou slupkou, uvnitř je růžová. Listy jsou jen v přízemní růžici, přisedlé, 3-5 z jedné cibule, kratší než stvol. Čepele jsou čárkovité, svrchu žlábkovité, asi 0,5-2 cm široké. Květy jsou v květenstvích, kterým je vrcholový hrozen, který obsahuje asi 40-100 květů. V dolní části květenství jsou fertilní květy, v horní části sterilní, tyto květy jsou od sebe baravně i tvarově nápadně odlišné. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků, které jsou skoro po celé délce srostlé v baňkovitou okvětní trubku, jen nahoře jsou krátké ven vyhnuté cípy. Okvětní trubka fertilních květů je zelenavá až hnědozelená, okvětní cípy dolních květů jsou zelenavé. Okvětní trubka sterilních květů je užší a kratší než u květů fertilních, fialová, květy tvoří nápadnou vrcholovou chocholku, stopky sterilních květů jsou 3-6x delší než květy. Tyčinek je 6, nitky srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, plodem je tobolka.
Modřenec chocholatý roste přirozeně v jižní, jihozápadní, a jihovýchodní Evropě s přesahem do střední Evropy, dále roste v severní Africe a jihozápadní Asii. Pěstovaný a zplanělý roste i jinde včetně Severní Ameriky.
V ČR roste v teplých oblastech od nížin po pahorkatiny. Roste hlavně na různých suchých stráních a loukách, na mezích, ve vinicích a v akátinách. Kvete v květnu až v červenci.


Douro

Douro je řeka ve Španělsku a v Portugalsku na Pyrenejském poloostrově. Částečně tvoří hranici mezi oběma zeměmi. Je 925 km dlouhá. Povodí má rozlohu přibližně 95 000 km2.
Pramení v Iberském pohoří ve Španělsku. Na horním a středním toku v hluboké dolině protíná Starokastilskou vysočinu. Poté opouští vysočinu a v délce 110 km protéká jedním z nejkrásnějších evropských kaňonů, který je 200 až 500 m hluboký a šířka koryta je 30 až 40 m. Na dolním toku, už v Portugalsku, teče řeka nejprve v široké dolině mezi horami a končí v přímořské nížině. Ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří estuár, který je od otevřeného moře oddělený písečným prahem
V zimě a na jaře dochází k prudkým povodním, při kterých stoupne hladina v soutěskách o 15 až 20 m a v rovinách mohou být zatopeny přilehlé oblasti. Průměrný průtok vody v ústí činí 700 m3/s) a maximální 15 000 m3/s.
Vodní doprava je možná do vzdálenosti 200 km od ústí. Na řece byly vybudovány přehrady a vodní elektrárny. Údolí řeky a jejího přítoku Pisuergy je hlavní obilnicí Španělska. V údolích, kterými řeka protéká, bylo vybudováno velké množství vinic, které produkují nejznámější vína na světě. Vinařská oblast produkující portské víno byla v roce 2001 přijata na Seznam světového dědictví UNESCO.
Na řece leží města Soria, Aranda de Duero, Zamora, Peso da Régua, Porto.


King of Pop

King of Pop je kompilační album vydané k 50. narozeninám Michaela Jacksona. Album bylo uvolněno v mnoha zemích v rozdílných verzích. Vydání alba začalo 22. srpna 2008 první německou verzí.
Datum vydání: 12. prosince - "King of Pop - The French Fans' Selection".
"King of Pop - The French Fans' Selection" - Deluxe Box Set Edition byl vydán v stejný den s 3. bonusovým diskem.
Datum vydání: 22. srpna. Německé vydání bylo v stejný den vydáno i ve Švýcarsku.
Datum vydání: 3. října - "King of Pop - The Italian Fans' Selection". Je to první kompilace obsahující úplnou verzi "Carousel" ze Speciálního vydání alba Thriller.
Datum vydání: 11. prosince - "King of Pop - The Korean Limited Edition".
Datum vydání: 13. ledna 2009 - "King of Pop - Edición Exclusiva Espana".
Datum vydání: 24. listopadu - "King of Pop - The Turkish Collection".
^ - tady je verze "Tony Moran's HIStory Edit", která byla použita i pro videoklip této skladby


Městský fotbalový stadion Srbská

Městský fotbalový stadion Srbská je současně využiván prvoligovým fotbalovým klubem 1. FC Brno. V minulosti toho zažil mnoho. V roce 1952 se tu konalo finále atletické ligy, v dalších letech se tu jezdila plochá dráha, konaly se zde koňské dostihy a každých pět let stadion sloužil k hromadným vystoupením městské spartakiády. První prvoligový klub Spartak Královo Pole, který tady hrál, se do nejvyšší soutěže probojoval na začátku šedesátých let. Udržet se mu však podařilo pouze jeden rok. Dále Spartak sbíral povětšinou třetiligové zkušenosti a ochozy chátraly. V roce 2001 začala celková rekonstrukce stadionu, která vyšla město Brno na 110 milionů korun. Celková kapacita stadionu je 12 550 míst z toho 1 550 krytých míst k sezení, 6 400 nekrytých míst k sezení, 4 000 míst ke stání a 600 míst ke stání pro fanoušky hostí. Dalších 50 míst je vyhrazeno pro novináře.


Havíř

Havíř je člověk pracující v lomu nebo dole, kde těží nějaký nerost. Jedná se o práci nebezpečnou a zdraví škodlivou. Povolání havíře je velmi staré, sahá do dob, kdy se začaly těžit nerostné suroviny.


Celebeské moře

Celebeské moře je moře v Tichém oceánu. Nachází se jižně od Suluského moře a ostrovu Mindanao, západně od Sangihských ostrovů, severně od Celebesu a východně od Kalimantanu v Indonésii. Moře má tvar velké pánve a sahá do hloubky 6 200 m. Od severu k jihu je dlouhé 837 km a od západu k východu 837 km a jeho celková plocha je 280 000 km2. Nacházejí se tam silné mořské proudy a aktivní vulkanické ostrovy.
Celebeské moře je mezinárodně proslulé kvůli pirátům, kteří tam okrádají nejen malé rybářské lodě, ale i obrovské kontejnerové lodě. V dnešní době tito piráti používají nejmodernější zbraně a výbavu jako radar a GPS navigaci a jezdí na vysokorychlostních motorových člunech.


Chlorbutanol

Chlorbutanol je organická sloučenina používaná jako chemický konzervant, sedativní hypnotikum a slabé lokální anestetikum. Má podobné vlastnosti jako chloralhydrát.
Chlorbutanol vzniká jednoduchou nukleofilní adicí chloroformu a acetonu. Reakce probíhá v zásaditém prostředí, za přítomnosti hydroxidu draselného nebo sodného. Jawwad a Kashif nedávno připravili chlorbutanol z chloroformu a acetonu katalyzovaným fázovým přenosem s vysokou výtěžností.


Ella Fitzgeraldová

Když byla malá, chtěla být tanečnicí, ale i přesto velmi ráda poslouchala desky Louise Armstronga, Binga Crosbyho a The Boswell Sisters. Conee Boswell, zpěvačku z The Boswell Sisters, přímo zbožňovala. Později o ní řekla: „Máma jednou přinesla domů jednu z jejích desek, no a já si ji prostě zamilovala… Hodiny a hodiny jsem zkoušela zpívat tak jako ona.“
Její matka zemřela při autonehodě, když Elle bylo 15. Ella tehdy zůstala s přítelem svojí matky, ovšem ten krátce nato zemřel na infarkt. Po těchto dramatických událostech Ella téměř přestala chodit do školy. To byl také jeden z důvodů, proč si našla práci barmanky v jednom nevěstinci a proč si našla nové přátele z okruhu místní mafie. Poté, co měla problémy s policií, byla svěřena do opatrovnictví a poslána do církevní školy. Z té ale brzy utekla a krátce žila jako bezdomovec.
Její první vystoupení se odehrálo v roce 1934 na soutěži mladých talentů v Harlemu v New Yorku. Původně byla sice rozhodnutá, že na pódiu bude pouze tančit, ale potom si to nechala přeci jen rozmluvit a rozhodla se pro zpěv. Vybrala si dvě skladby z repertoáru Conee Boswell a nakonec tuto soutěž vyhrála.
Její pěvecký talent byl odhalen v roce 1934, kdy ji také Benny Carter přijal do slavné kapely Chicka Webba. Po Webbově smrti v roce 1939 se Elle podařilo dát dohromady vlastní kabaretní scénu. Na výsluní se však ocitla teprve roku 1950 díky manažerovi Normanu Granzovi, který pro ni vybíral z hudebních textů i doprovodu jen to nejlepší. Ellina vrcholná kariéra v letech 1959 až 1967 vydala na devatenáctidílný zpěvník s téměř dvěma a půl stovkami písní. First Lady of Song vynikala ve scatových pasážích i pěvecké improvizaci, projevovala velký cit pro jazzový rytmus i pro humor a stesk lidových balad, okouzlovala publikum svým hlasem a zabarvením. Jako první zpěvačka populární hudby byla oceněna státním vyznamenáním pro umělce. Ella Fitzgeraldová se výrazně zapsala do dějin americké hudby.


Michal Sendivoj ze Skorska

Michal Sendivoj ze Skorska se narodil v chudé šlechtické rodině. Už během univerzitních studií se začal zabývat alchymií a navázal kontakt s mnohými alchymisty. I z tohoto důvodu začal působit v Praze mj. i na dvoře císaře Rudolfa II. Zde také publikoval v roce 1604 jedno ze svých alchymistických děl Tractatus de Lapide Philosophorum – Novum Lumen Chymicum. Další jeho práce vyšly v Paříži, Kolíně nad Rýnem a Štrasburku. V Praze také údajně v roce 1604 před očima císaře Rudolfa II. provedl úspěšnou transmutaci. Později působil v diplomatických službách a žil ve Vídni a v Polsku. Velmi zbohatl a v době stavovského povstání zachoval věrnost Habsburkům, kterým půjčoval peníze. Roku 1630 císař Ferdinand II. věnoval Michalovi místo splacení dluhu Kravaře na Opavsku, které byly po roce 1627 konfiskovány Macákům z Ottenburku. Poslední léta jeho života byly vyplněny častými spory se sousedy a poddanými. V Kravařích také jako sedmdesátiletý umírá. Jeho dcera Veronika Marie se provdala za Jakuba von Eichondorff, prapředka německého romantického básníka Josepha von Eichendorffa.


Leonidy

Leonidy jsou meteorický roj spojený s mateřskou kometou Tempel-Tuttle. Jde o jeden z nejvýraznějších a nejčastěji pozorovaných meteorických rojů. Své maximum – období, kdy je vidět nejvíce meteorů – má okolo 17. až 18. listopadu. Jeho radiant leží v „hřívě“ souhvězdí Lva.
Dráhu proudu meteoroidů, které tento roj vyvolávají, vypočítal roku 1866 italský astronom Giovanni Schiaparelli. Francouz Le Verrier a Němec Teodor von Oppolzer nezávisle na sobě dospěli k závěru, že meteory tohoto roje se pohybují po stejné dráze jako tehdy objevená kometa, dnes označovaná P55/Tempel – Tuttle. Později byly nalezeny mateřské komety i jiných meteorických rojů. Proud meteoroidů Leonid je rozložený podél dráhy komety Tempel – Tuttle, nemá však všude stejnou hustotu. Nejhustší je nedaleko dráhy komety a kdykoliv Země prolétá takovým zhuštěním, lze pozorovat spršku meteorů.
Nejpozoruhodnějším pozorováním byl déšť Leonid v listopadu 1833, kdy byo pozorováno přes 46 tisíc meteorů za hodinu. Yaleský matematik Denison Olmsted tehdy vysvětlil, že vyletování meteorů z jednoho bodu je důsledkem perspektivy. Statisíce meteorů, které té noci zazářily, se pohybovaly podél rovnoběžných drah. Proto zdánlivě vyletovaly z jediného bodu, který byl nazván radiant. Podle polohy tohoto radiantu v souhvězdí Lva byl meteorický roj nazván Leonidy. Zjištění, že meteory mají kosmický původ a nejsou čistě atmosférickým jevom, jak napovídá význam řeckého slova meteoros - „vznášející se v ovzduší“ - bylo neméně překvapivé než neobvyklý pohled na „déšť padajících hvězd“. Tento poznatek vzbudil zájem o studium meteorů a vznikl nový obor, meteorická astronomie.
Déšť Leonid se v minulosti vyskytl také v letech 902, 934, 1037, 1202, 1366, 1533, 1799 atd. Tyto údaje dokazují, že velmi hustý oblak prachu z mateřské Temple – Tuttleovy komety se po její dráze vrací po přibližně 33 letech. Při průletu Země tímto oblakem v noci 17. listopadu 1966 bylo za 20 minut pozorováno až 100 000 meteorů. Tehdy bylo též s pomocí radarových měření zjištěno, že průměr proudu Leonid činí přibližně 35 000 km. Jejich aktivitu lze pozorovat od 14. do 21. listopadu, průměrná rychlost meteoroidů je asi 71 km/s.


Jan Szczepanik

Jan Szczepanik byl polský chemik a vynálezce, průkopník na poli barevné fotografie.


Lukáš Barták

Lukáš Barták je slovenský reprezentant v orientačním běhu. Jeho největším úspěchem je 4. místo ve sprintu na Mistrovství světa v roce 2008 v Olomouci a 4. místo na juniorském mistrovství v roce 2003. V současnosti běhá za norský klub Halden SK a slovenský klub Kobra Bratislava.


Luteránství

Luteráni či luteránské církve jsou protestantským křesťanským vyznáním, které vychází z odkazu Martina Luthera a protestantské reformace. Luteráni bývají někdy označováni jako evangelíci.
Označení „luteráni“ je původně polemickým označením ze strany katolíků, kteří tak označovali protestanty coby heretiky. Později však tímto pojmem označují luteráni sami sebe a vymezují se jím vůči katolíkům i proti reformovaným církvím. Církve a sbory se často označují jako „luterské“ církve či sbory.
Bible je v luterské teologii označována jako norma normans, luterská vyznání víry pak jako norma normata. Autoritu v luterských církvích tedy tvoří především Písma Starého a Nového zákona, s výjimkou apokryfů ovšem.
Formuli svornosti neuznávají všechny luterské církve, proto se rozlišuje mezi konkordačními a nekonkordačními luterskými církvemi.
Zásada rozlišení zákona a evangelia je klíčovou nejen v teologii luterské, ale obecně v protestantské. Doplňuje reformační zásady uvozené slovem „sola“ v oblasti hermeneutiky. Zákonem se rozumí ta část Božího zjevení, v níž jsou obsaženy Boží příkazy, usvědčení z hříchu a tresty za hřích. Evangeliem je ta část Božího zjevení, která člověku, který zhřešil a propadl odsouzení zákona, sděluje, že má věřit, že Kristus sám odpykal a splatil veškerý hřích, a tak pro hříšníka bez jakékoli jeho vlastní zásluhy získal odpuštění hříchu, spravedlnost a věčný život. Formule svornosti nazývá rozlišení zákona a evangelia „jedinečně skvělým paprskem poznání“.
Luteráni odmítají úctu vůči Panně Marii, která je obvyklá v katolické církvi, papežství a hierarchické uspořádání církve. V některých luterských církvích se zachovává biskupské svěcení v apoštolské posloupnosti.
V evangelické bohoslužbě má ústřední místo kázání. Luterské církve praktikují křest malých dětí, neodmítají však křest ani v pozdějším věku. Večeře Páně se slaví pravidelně. Přítomnost Krista při Večeři Páně luteráni chápou jako přítomnost reálnou. V některých luterských církvích se Večeře Páně mohou účastnit i děti.
Luterské církve jsou synodální a episkopální. V čele synody stojí synodní senior nebo prezident. V čele církve stojí biskup či biskupka, resp. superintendent.
Zatímco SCEAV a LECAV působí zejména na Těšínsku v Moravskoslezském kraji, ECAV vedle Slováků sdružuje Čechy především v Praze, Plzni a Brně a anglickojazyčné luterány v Praze.
V důsledku činnosti misijní společnosti Thoughts of Faith vznikla v západních Čechách v 90. letech 20. století Česká evangelická luteránská církev, která dosud ale nemá status registrované církve.
K luterství, jakožto k jednomu ze svých oficiálních zdrojů, se hlásí i největší protestantská církev v ČR Českobratrská církev evangelická.
K luterství se hlásí kolem 60 miliónů lidí na Zemi. Nejdynamičtěji rostoucími luterskými církvemi jsou církve v Etiopii, Tanzanii a na Papui Nové Guinei.
Naprostá většina luterských církví je sdružena ve Světovém luterském svazu. Členské církve jsou tvořeny asi 66,21 milióny věřících. Menšina luterských církví, převážně konzervativních a konfesně vyhraněných, je sdružena v Mezinárodní luterské radě. Některé malé luterské církve nenáleží do žádných denominačních svazů.
Luterské církve jsou členy Světové rady církví. Luterské církve mají společenství s ostatními evangelickými církvemi v Evropě. Mnoho luterských církví spolupracuje v Evangelické alianci.
Z poslední doby má zásadní význam společné prohlášení k nauce o ospravedlnění mezi Světovým luterským svazem a Apoštolským stolcem, kde luterské církve a katolická církev docházejí ke shodě v základní nauce o ospravedlnění.


Víceúčelový logistický modul

Víceúčelový logistický modul je nákladní modul, který je vynášen raketoplánem k vesmírné stanici.
Na vývoji mezinárodní vesmírné stanice se podílela nejen americká NASA, ale i evropská agentura ESA a řada agentur národních. Italská kosmická agentura ASI si vzala v roce 1996 na starost dodání třech typů MPLM a pojmenovala je po italských velikánech Leonardo, Donatello a Raffaello. Zároveň se jedná o jména postaviček z komiksu Želvy Ninja, od těch proto bylo odvozeno logo pro tyto moduly. Vlastní výrobu provedla italská firma Alenio Spazio.
Pomocí kanadské ruky se modul připojí ke stanici a kosmonauti z něj vyloží náklad. Před odletem raketoplánu se modul naplní odpadky a věcmi, které mají být dopraveny na Zem. Modul je opět odpojen a naloží se do nákladového prostoru raketoplánu,který se s ním vrátí na Zem. Životnost modulů je udána na 25 letů raketoplánem, resp.10 let.


Chórezmská lidová sovětská republika

Chórezmská lidová sovětská republika byl stát vyhlášený 26. dubna 1920 jako nástupce Chivského chanátu. 20. října 1923 se přeměnil na Chórezmskou socialistickou sovětskou republiku.
17. února 1925 Chórezmská socialistická sovětská republika zanikla rozdělením mezi Uzbeckou sovětskou socialistickou republiku a Turkmenskou sovětskou socialistickou republiku.


Bifröst

Bifröst je v severské mytologii duhový most spojující Midgard, zemi lidí, s Ásgardem, sídlem bohů.
Bifröst vytvořili Ásové a každý den po něm sjíždějí k Urdině studni na setkání s ostatními bohy. Most je tříbarevný a planoucí ohně zabarvují jeho okraj do červenooranžova. Je to jediná cesta do Ásgardu, proto jej před obry musí střežit bůh Heimdall.
Během ragnaröku se most zřítí, když přes něj přejede Surt s dalšími ohnivými obry z Múspellheimu.


Hue

Hue je město ve středním Vietnamu, hlavní město provincie Th?a Thien - Hu?. Jeho populace přesahuje 300 000 obyvatel. Od počátku 19. století až do konce druhé světové války bylo sídelním městem poslední vietnamské královské dynastie Nguyen. Z tohoto období pochází množství architektonických a kulturních památek ve městě a jeho okolí. V roce 1993 bylo Hue jako jedna z prvních vietnamských lokalit zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO.
Oblast středního Vietnamu, v němž se Hue nachází, se stala součástí státu Dai Viet ve 13. století. Od 16. století bylo město, tehdy zvané Phu Xuan, hlavním městem šlechtického rodu Nguyen, který ovládal jižní oblasti země. Po sjednocení Vietnamu králem Gia Longem v r. 1802 se dynastie Nguyen stala novou celovietnamskou královskou dynastií a Hue pak hlavním městem celé země. Sídlil zde král i dvůr, konaly se zde i celonárodní konfuciánské zkoušky. Název Hue zřejmě pochází ze staršího sinovietnamského pojmenování Thuan Hoa, přičemž hoá znamená "mír" či "harmonie". Na královském trůně se postupně vystřídalo 13 panovníků rodu Nguyen, nejdéle z nich vládl Tu Duc, poslední Bao Dai byl zároveň posledním vietnamským králem vůbec.
V době francouzské kolonisace bylo Hue hlavním městem Annamu, jedné z částí tehdejší Francouzské Indočíny, jež zahrnovala i dnešní Laos a Kambodžu. Francouzi ponechali městu královský status až do roku 1945 a podporovali jeho architektonický rozkvět, role vietnamských králů však zůstala v ryze symbolické rovině. V roce 1885 eliminovali Francouzi pokus tehdejšího krále Ham Nghiho o vlasteneckou vzpouru a francouzské vojsko při té příležitosti vyplenilo a zničilo velkou část vnitřního královského města.
Po druhé světové válce, v r. 1945, abdikoval Bao Dai a Hue ztratilo výsadní posici nejdůležitějšího města Vietnamu, jímž se znovu stala Hanoj. Po skončení francouzské kolonisace v r. 1954, kdy došlo při Ženevských dohodách k rozdělení Vietnamu na sever a jih, se Hue stalo součástí jižního Vietnamu - Republiky Vietnam. V lednu 1968 přepadli v rámci tzv. Novoroční ofensivy město severovietnamští vojáci. Ti pozabíjeli ke třem tisícům lidí, považovaných za kolaboranty. Následný americký protiútok, při němž byly hojně použity bomby, a následné další raketové střely severovietnamských jednotek zničily velkou část města. V důsledku celé události zemřelo okolo 10 tisíc lidí.
Jakožto poslední imperiální sídlo zůstalo Hue mimo zájem vietnamské komunistické moci až do roku 1990, kdy mu byl přiznán status národní kulturní památky. Od roku 1993 je pak město zapsáno do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.
Hue je známo mnoha architektonickými památkami z doby dynastie Nguyen, mezi něž patří především zbytky královské pevnosti, několik velkolepých královských hrobek, Oltář nebes či Chrám literatury. Známou památkou je také pagoda Thien Mu, jejíž původ sahá do počátku 17. století. Hue proslulo rovněž svou osobitou kulturou, zejména hudbou, jakož i vytříbenou a pestrou kuchyní, v níž existují stovky lokálních specialit.


Syntetický soud

Syntetická soud je takový výrok, jehož predikát není obsažen v podmětu. Predikát zde vypovídá o podmětu něco nového, co není obsahem jeho definice, a rozšiřuje tak poznání. Příkladem syntetické věty je výrok:


Biskupské gymnázium Žďár nad Sázavou

Biskupské gymnázium ve Žďáru nad Sázavou je katolické gymnázium poskytující všeobecné čtyřleté a osmileté gymnaziální vzdělání v duchu křesťanského humanismu. Součástí výuky je jedna hodina týdně povinného předmětu náboženství. Asi 260 žáků je rozděleno do 12 tříd. Škola je komplexně bezbariérová, maximálně vychází vstříc různě handicapované mládeži a dělá všechno pro její integraci.
Škola byla založena v roce 1993 biskupstvím brněnským, v září téhož roku pak byla zahájena výuka. V roce 1994 došlo ke změně zřizovatele, kterým se stalo Náboženské společenství Adolpha Kolpinga. Škola se dělí o budovu se SŠG Adolpha Kolpinga.


Velvyslanectví České republiky v Berlíně

Velvyslanectví České republiky v Berlíně je jedním z mnoha zastupitelských úřadů Česka, které má obdobné zřízené v mnoha zemích světa.
Velvyslanectví sídlí v moderní budově na rohu ulic Wilhelmstraße a Mohrenstraße, ve východní části města. Původně byla současná velká budova z roku 1978 ambasádou ČSSR v NDR, dnes patří samostatné České republice. Jedná se o jednu z mála novostaveb v této části města a také o jednu z ukázek československého brutalismu. Architekty stavby byli manželé Machonínovi, kteří navrhli také obchodní domy Kotva a DBK.
Budova je čtvercového půdorysu, který je ještě rozdělen na dva stejně velké trojúhelníky, jeden šestipodlažní, druhý pětipodlažní. Konstrukce celé stavby je betonová, monolitická. Obklad vnějších stěn, resp. sešikmených částí parapetů, pak tvoří liberecká žula, dvoje boční schodiště z této struktury vyčnívají, ty pak byly obložené eloxovaným hliníkem v tmavé barvě. Okna u většiny místností byla použitá velká, tónovaná do kouřové barvy, naopak okna u schodišť jsou úzká, lomená. Interiér odpovídá vrcholu tehdejší normalizace; typická je například imitace dřeva použitá pro obklad jednotlivých místností, spoustu dalších dekorativních prvků bylo též dřevěných. Většina místností je navíc díky dřevěným posuvným příčkám upravitelná.
Přesto bývá stavba často kritizována. Jednak například právě kvůli kouřovým sklům, která jsou nekvalitní a neumožňují dostatek světla v pracovnách, jednak z důvodu nevyhovujícího vytápění a klimatizace.


Völkerball

Völkerball je DVD od skupiny Rammstein které vyšlo 17. listopadu 2006 v Německu a 20. listopadu 2006 v České republice. Je to shrnutí koncertů v Nîmes, Moskvě, Tokiu a Londýně.


QutIM

qutIM je multi-protokolový klient pro Instant Messaging. Tento multiplatformní klient je šířen pod GPL licencí. Projekt začal v lednu 2008, hlavním cílem bylo vytvořit rychlého a uživatelsky přívětivého ICQ klienta. V současnosti qutIM podporuje systém pro pluginy, takže je možno vytvořit jakýkoliv IM protokol.


Minimum

Minimum je matematická funkce, jejíž funkční hodnota představuje nejnižší hodnotu ze všech vstupních parametrů. Funkce provádí porovnání jednotlivých parametrů a výsledkem je hodnota toho parametru, který se při porovnání se všemi ostatními jeví jako nejnižší. Proto má použití funkce minimum smysl pouze tam, kde je definována funkce porovnání.
Hledání minima resp. maxima funkce je základní úlohou optimalizace v matematice. minimum funkce f : M › R na množině M je bod y ? M takový, že f ? f pro všechna x ? M.
Lokální minimum funkce f : M › R na množině M je bod y ? M, pro něhož existuje d > 0 takové, že všechny body x ? M vzdálené od y nejvýše d splňují nerovnost f ? f .


Mízní uzlina

Mízní uzlina nebo také lymfatická žláza je orgán lymfatického systému obratlovců. Mízní uzliny jsou součástí mízního oběhu a navazují funkčně na mízní cévy. V mízních uzlinách dochází k vychytávání cizorodých látek a antigenů. Morfologicky se skládá z vazivového pouzdra, kůry a dřeně. V kůře a dřeni jsou zastoupeny především leukocyty. Mízní uzlina má ledvinovitý tvar, dosahuje velikosti 1mm až 3 cm. V kůře uzliny jsou prosvětlená místa - zárodečná centra, která obsahují B lymfocyty. Korová vrstva je od dřeně oddělena parakortikální zónou, kde se zdržují T lymfocyty. Nejznámějšími mízními uzlinami u člověka jsou mandle.


Taranaki

Taranaki nebo také Mt. Egmont je sopka, která se nachází na západním pobřeží severního ostrova Nového Zélandu. Podle pověsti byl Taranaki vyhnán sopkou Ruapehu na pobřeží pro jeho milostný vztah k sopce Ngauruhoe.
Taranaki jako osamělá sopka vybíhá do výše více než 2,3 km. Na horu vede nádherný trek přibližně střední náročnosti.


Topoľčianky

Topoľčianky jsou obec na Slovensku v okrese Zlaté Moravce. V obci je římskokatolický kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z roku 1779.


Prázdniny

Prázdniny je pojmenování pro období volna na základních, středních či vysokých školách. Pro české základní a střední školy jsou termíny prázdnin určovány směrnicí ministerstva školství se zhruba ročním předstihem.
Nařízením Josefa II. ze dne 24. května 1786 byly hlavní prázdniny přesunuty ze září a října na červenec a srpen. Poprvé hlavní prázdniny začaly v červenci v roce 1787.
Druhy, délku a termíny školních prázdnin stanovuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhláškou.
Podle vyhlášky č. 16/2005 Sb. Období školních prázdnin tvoří v současnosti podzimní prázdniny, vánoční prázdniny, pololetní prázdniny, jarní prázdniny, velikonoční prázdniny a hlavní prázdniny. Podzimní prázdniny trvají 2 dny a přičleňují se ke státnímu svátku 28. října; jejich počátek stanoví pro každý školní rok Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Vánoční prázdniny trvají od 23. prosince do 2. ledna následujícího kalendářního roku včetně. Připadne-li 23. prosinec na úterý, začínají prázdniny již předcházejícím pondělím. Jestliže 3. leden připadne na pátek, končí prázdniny tímto pátkem. Pololetní prázdniny trvají jeden den a připadají na pátek v době od 29. ledna do 4. února. Jarní prázdniny trvají jeden týden. Termíny jejich konání se různí podle sídla školy v jednotlivých okresech. Velikonoční prázdniny připadají na čtvrtek a pátek, které předcházejí Pondělí velikonočnímu. Hlavní prázdniny trvají od skončení druhého pololetí školního vyučování do zahájení prvního pololetí v novém školním roce.
Kromě výše zmíněných řádných prázdnin mohou být vyhlášeny i mimořádné prázdniny, zpravidla v důsledku nějaké události nebo okolnosti, která činí výuku nevhodnou. Za komunistického Československa se několikráte vyskytly tzv. uhelné prázdniny - šlo o mimořádné prázdniny za mrazivých zim, kdy školy neměly dost uhlí k vytopení tříd. V současné době jsou nejčastějším případem tzv. chřipkové prázdniny v čase chřipkové epidemie, které vyhlašuje místně příslušný hygienik v okamžiku, kdy počet nemocných mezi žáky dosáhne určité meze. Účelem je omezit šíření epidemie. V roce 1995 byly dne 13. prosince vyhlášeny hlavním hygienikem dokonce celostátní chřipkové prázdniny, na které pak navazovaly řádné prázdniny vánoční.
Prázdniny na vysokých školách jsou určovány v akademickém kalendáři příslušné vysoké školy. Jejich vyhlášení je v pravomoci rektora. Zpravidla začínají po letním zkouškovém období v první polovině července a trvají do první poloviny září, kdy je zápis do dalšího ročníku. Někdy jsou prázdniny zkráceny různými praxemi. Často i během prázdnin mohou studenti konat zkoušky v opravných termínech.
Prázdniny jsou stanoveny rozdílně v jednotlivých spolkových zemích. Začátek hlavních prázdnin je zhruba v rozmezí od 25. června do 20. července, konec od začátku srpna do poloviny září. Hlavní prázdniny trvají většinou jen přibližně pět až šest týdnů.
Hlavní prázdniny jsou dvouměsíční. Ve Vídni, Dolních Rakousích a Burgenlandu začínají začátkem července a končí začátkem září, v ostatních spolkových zemích o týden později.
Prázdniny jsou stanoveny rozdílně v jednotlivých kantonech. Začátek hlavních prázdnin je zhruba v rozmezí od poloviny června do 20. července, konec od začátku srpna do začátku září. Hlavní prázdniny trvají od tří týdnů do dvou a půl měsíce, většinou však pět nebo šest týdnů.


Nilské katarakty

Nilské katarakty jsou soustavou šesti kataraktů na řece Nil. Nacházejí se mezi Asuánem a Chartúmem. Vodní hladina je zde přerušovaná četnými malými balvany a kameny ležícími na dně řeky a také mnoha malými kamennými ostrůvky. Počítáno proti proudu, první katarakt je v dnešním Egyptě, zbytek je v Súdánu.
Geologové uvádějí, že oblast severního Súdánu je tektonicky aktivní a tato aktivita způsobila, že má řeka „mladistvý“ vzhled. Dokonce i když je dno řeky odnášeno erozí, zemská masa se zvedá a udržuje tak části dna řeky odkryté.
Některé z kataraktů, které je normálně nemožné lodí proplout, se během období záplav stávají splavné.
Ve starověku se Egypt rozkládal od Nilské delty k prvnímu kataraktu, zatímco dále proti proudu řeky byla zem pod kontrolou starověké civilizace Kuš. Egypťané v jistém období ovládali území až po 4. katarakt, dále se však nedostali, protože v těchto místech teče řeka na jih a k plavbě proti proudu nebylo možné využívat severních větrů, jež zde převládají.


Trimr

Trimr je pasivní součástka, jejíž hodnotu lze měnit, ale obvykle není přístupná uživateli zařízení, v němž je vestavěna. Obvykle se tak označuje rezistor, ale existuje i kapacitní trimr.
V principu se jedná o stejný typ součástky, jako je potenciometr nebo proměnný kondenzátor, ale většinou se jedná o miniaturizovanější provedení, s podstatně menší mechanickou životností. Provádí se jím nastavení parametrů zařízení při výrobě nebo údržbě.
Odporový trimr oproti potenciometru nemusí mít vyvedeny oba kraje odporové dráhy, jezdec může být s jedním z nich propojen, nebo pouze vyveden jeden kraj dráhy a jezdec. Trimr je pak možné použít pouze jako proměnný rezistor.


Utumno

Ve Středozemi J. R. R. Tolkiena bylo Utumno první baštou Melkora na dalekém severu Středozemě.
Bylo vybudováno v prvním rozkvětu Ardy někdy kolem let 3400 pod Ered Engrin. V tu dobu Valar vybudovali Dvě Lampy, Illuin a Ormal, ale světla Lamp na Utumno příliš nedosahovala.
Udun byl základnou Morgotha po dobu 1149 let, odtud zničil Lampy a obsazoval Ardu. Pádem Lamp skončil Věk blaženosti a Valar odešli do střeženého Valinoru. V Utumnu také znetvořil nově probuzené elfy ve skřety.
Utumno bylo zničeny během Dnů blaženosti, v roce 1099 ve Válce Mocností, která byla vedena Valar na ochranu elfů. Morgoth byl poražen, Udun zničen, ale Angband nebyl dostatečně prozkoumán a Sauron tak unikl.
O Udunu se hovoří také v Pánovi prstenů, kde Gandalf nazve Balroga „plamenem Udunu“.


Ad hoc

Ad hoc [ad hók] je latinský termín, znamenající doslova „k tomuto“, překládaný jako „za určitým účelem“ nebo „pro tento jednotlivý případ“.


Entropie

Stručně řečeno, entropie je střední hodnota informace jednoho kódovaného znaku. Míra entropie souvisí s problematikou generování sekvence náhodných čísel čísel), protože sekvence naprosto náhodných čísel by měla mít maximální míru entropie. Shannonova entropie také tvoří limit při bezeztrátové kompresi dat, laicky řečeno, komprimovaná data nelze beze ztráty informace „zhustit“ více, než dovoluje jejich entropie.


Kožová hora

Kožová hora je vcelku nenápadný kopec 2 km jižně od okraje města Kladna, na jehož vrcholu stojí rozhledna z roku 1930.
Jedním z nejvyšších vrcholů okresu Kladno je kopec vysoký 456 m.n.m. jižně od města. Je téměř celý zalesněný smíšeným porostem, poměrně plochý. Na jeho vrcholu byla v roce 1930 postavena Klubem československých turistů 30 metrů vysoká hranolovitá rozhledna z železa a betonu. Na její ochoz vede 131 schodů a poskytuje výhled na Kladno, hory Říp, Milešovku, Prahu i Brdy. Autorem projektu byl roku 1929 architekt Jaroslav Beránek a vlastní stavitelské práce zajistil kladenský stavitel Vilém Procházka. Rozhledna byla slavnostně otevřena 11. května 1930. Po znárodnění v roce 1948 byla spodní část přetvořena na restauraci.
Z hlavní silnice Praha – Karlovy Vary je v obci Braškov odbočka na Kladno. Z této pak po 1 km odbočuje doprava asfaltová silnička značená modrými turistickými značkami, po 500 metrech končí u areálu budov s rozhlednou. U areálu je přírodní parkoviště a je zde výletní restaurace s celoročním provozem. Nejbližší zastávka vlaků je v Kladně 2 km daleko. Otevřená je celoročně.
U příjezdové silničky je malé polní letiště využívané např. pro lety bezmotorových kluzáků.


Messier 43

De Mairanova mlhovina je emisní mlhovina v souhvězdí Orionu, nacházející se poněkud vlevo od hvězdy Theta Orionis, v charakteristickém orionově meči. Stejně jako její sestra M42 je spojena se vznikem hvězd v tomto regionu, které jsou především modrými obry a modrými superobry. Nejvýraznější hvězdou v teto mlhovině je ? orionis, nacházející se ve vzdálenosti 1177 +/- 284 světelných let a se svítivostí minimálně stonásobku slunce. M43 se rozprostírá okolo této hvězdy.


10. červen

10. červen je 161. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 204 dní.


Spočetná množina

Pojem spočetná množina znamená zjednodušeně řečeno „množina, jejíž prvky lze spočítat“. Spočítáním se zde rozumí očíslování prvků množiny přirozenými čísly - přitom je jedno, zda použiji konečný nebo nekonečný počet přirozených čísel.
Spočetné množiny lze dále rozdělit na konečné a nekonečné podle toho, zda v očíslování, které jsem na množinu použil, existuje nebo neexistuje nejvyšší přirozené číslo. Zajímavější je samozřejmě druhý případ - nekonečné spočetné množiny
I když by se na první pohled zdálo, že celých čísel je víc, než přirozených, z pohledu spočetnosti je opak pravdou. Celá čísla lze snadno očíslovat přirozenými čísly a to takto:
Celá čísla si seřadím vzestupně podle absolutní hodnoty, pokud mají některá dvě stejnou absolutní hodnotu, dostane přednost menší z nich. Dostanu tak řadu 0,-1,1,-2,2,-3,3,… Tuto řadu pak snadno očísluji přirozenými čísly: k 0 přiřadím 0, k -1 přiřadím 1, k 1 přiřadím 2, k -2 přiřadím 3, k 2 přiřadím 4 atd. atd. Je snad dost jasně vidět, že se mi takto podaří očíslovat všechna celá čísla, takže jejich množina je spočetná.
Další příklad důkazu spočetnosti nekonečné množiny se nachází v článku Nespočetná množina.
Nabízi se samozřejmě otázka, zda vůbec existují jiné než spočetné množiny. V běžně používaných modelech teorie množin, například Zermelo-Fraenkelově teorii množin je odpověď kladná - existují nespočetné množiny - například množina reálných čísel nebo množina všech podmnožin množiny přirozených čísel.
Z Cantorovy věty dokonce vyplývá, že ke každé množině existuje množina s větší mohutností - tedy ještě mnohem „nespočetnější“, než původní množina. V tomto smyslu jsou spočetné množiny pouze vstupní branou do světa mnohem větších nespočetných oblud.


Dimitrij Nikolajevič Uznadze

Uznadze byl žákem W. Wundta a jedním ze zakladatelů oddělení pedagogiky katedry psychologie na univerzitě Tbilisi a laboratoře experimentální psychologie. Je autorem teorie zaměřenosti tzv. Ustanovky. Své práce publikoval v ruštině a němčině.


Gambie

Gambie je přímořský stát v západní Africe, rozlohou nejmenší na africkém kontinentu. Leží při pobřeží Atlantského oceánu. Jeho jediným sousedem je Senegal.
Gambie je zaostalý zemědělský stát. Sklízí se především podzemnice olejná, rýže, proso, maniok, luštěniny, kukuřice a bavlna. Chovají se skot, ovce a kozy. Významný je rybolov.
Gambie zabírá důležitou oblast uprostřed Senegalu a vzhledem k přírodním podmínkám hraje důležitou roli pro dopravu zboží v rámci Senegalu. Průjezd Gambií je proto zpoplatněn.
Důležitým hospodářským odvětvím se stává turistika, rozsáhlé turistické komplexy vyrůstají na pobřeží Atlantského oceánu. Gambijské pláže představují jedno z nejbližších celoročně teplých moří pro turisty ze západní Evropy.
Území Gambie je prakticky tvořeno pouze širokou aluviální nížinou, mírně se sklánějící k největší řece Gambia, která vytváří estuáriové ústí do Atlantského oceánu. V Gambii panuje tropické klima s letním obdobím dešťů. Průměrné roční teploty se pohybují v rozmezí 25 °C až 26 °C.
Území Gambie představuje typický příklad umělých koloniálních hranic definovaných bez přihlédnutí k místním geografickým či etnickým poměrům. Gambijské teritorium bylo určeno jako desetimílový pás na obou březích řeky Gambie v úseku její splavnosti.
V 10. a 11. století bylo území součástí říše Ghana. Ve 14. století bylo území součástí říše Mali. V 15. století sem zasahovaly hranice songhajské říše. V roce 1455 přistáli u břehů Gambie Portugalci, v ústí řeky Gambie jsou zřizovány první obchodní stanice. Během několika desítek let jsou opuštěny. V 15. - 19. stol. se na území Senegambie se nacházejí drobná soupeřící kmenová království. Vzájemné rozpory usnadňují kolonizaci oblasti. V oblasti Gambie je nejvlivnější mandinkská říše Gabu/Kaabu, zahrnující území dnešní Gambie, Casamance a Guiney-Bissau, bývalý vazalský stát říše Mali, který však od roku 1537 byl nezávislý. V 18. stol. zde probíhá prestižní soupeření o vliv v oblasti mezi Británií a Francií, ekonomický přínos oblasti však byl minimální. V letech 1763-1783 je celá Senegambie pod britským vlivem, roku 1783 dává versailleská smlouva kontrolu nad Senegambií Francii, britská přítomnost je zajišťována pouze obchodníky. Roku 1816 Britové kupují od místního krále ostrov v ústí řeky, na kterém dnes leží hlavní město Banjul, budují zde vojenskou základnu. Město, tehdy Bathurst, rychle roste.
V průběhu 19. století dochází k několika změnám statutu kolonie: v letech 1821-1843 je Gambie je spravována jsou součást Britské západoafrické federace, poté je samostatnou kolonií s vlastním guvernérem a v letech 1866-1889 - Gambie spadá pod generálního guvernéra ve Freetownu. V 70. letech 19. století se britská vláda se dvakrát snaží prodat Gambii Francii, ale brání tomu jak britská opozice, tak odpor Gambijců. Druhá polovina 19. století je ve znamení tzv. soninksko-marabutských válek - série náboženských konfliktů mezi animistickými a muslimskými obyvateli. Dochází k postupné islamizaci oblasti. V roce 1889 Velká Británie a Francie dosáhly dohody o hranicích Gambie, které získaly dnešní podobu. Od roku 1894 je země britským protektorátem, kde je ve vnitrozemí země uplatňován pro Brity typický systém nepřímé správu. Území je rozděleno na 35 oblastí v čele s náčelníky. Za druhé světové války Gambijci bojují v britských oddílech v Barmě. V roce 1962 získala Gambie vnitřní autonomii. Dne 18. února 1965 byla vyhlášena nezávislost.
Politický vývoj lze připodobnit k vývoji v jiné africké zemi – Botswaně. Probíhaly zde řádné volby, ze kterých vždy s velkou převahou jako nejsilnější parlamentní strana vzešla PPP a Jawara byl se značným náskokem opakovaně volen prezidentem země. Ani zde nikdy neproběhla demokratická výměna mocenských elit. Podobně jako Botswana, ani Gambie nepokládala za nutné investovat do armády. Až do roku 1982 neměla Gambie armádu žádnou.
Období Jawarovy vlády bývá často zjednodušeně vnímáno jasně pozitivně díky vícestranickému systému, který je v tomto období africkém kontextu výjimečný. Jawarova dlouholetá vláda, byť legitimizovaná opakovanými volbami, ve kterých opozice i kvůli značně většinovému volebnímu systému nebyla schopna získat významnější pozice, byla značně autokratická a během téměř třiceti let se vládní režim stal výrazně zkorumpovaným. Hlavní politické nebezpečí nepředstavovala demokratická opozice, tvořená z významné části uskupeními vzniklými z odštěpených frakcí vládnoucí PPP, nýbrž pokus o státní převrat v roce 1981. Jawara, pod jehož vedením do té doby Gambie neměla vlastní armádu, požádal o vojenskou pomoc sousední Senegal. Po týdenních bojích byli povstalci poraženi; krvavý střet si vyžádal přes 1000 obětí. Pokus o převrat měl dva zásadní politické důsledky. Za prvé dal o několik měsíců později vzniknout Senegambijské konfederaci, která však byla vzhledem k nerovnému postavení velkého Senegalu a malé Gambie rozpuštěna v roce 1989. Za druhé došlo k vytvoření armády, nejprve v podobě společné senegambijské. Z té se po konci konfederace vyčlenila Gambijská národní armáda.
Začátkem 90. let začala narůstat nespokojenost s Jawarovým režimem, který byl obviňován z korupce a finančních machinací. Nespokojená začala být i armáda, která opakovaně protestovala proti opožďování plateb a neuspokojivým podmínkám služby. Přes tento vývoj byl nekrvavý vojenský převrat 22. července 1994 vedený poručíkem Yahyou Jammehem překvapením. Snadnost uchopení moci patrně překvapila i samotné aktéry puče. Jawarovy žádosti o zahraniční intervenci byly neúspěšné a Jawarovi samotnému nezbylo než odejít do exilu do Velké Británie. Bezprostřední pohnutkou k pokusu o převrat byla nespokojenost v armádě. Byly problémy se stravováním a ubytováním, mladí důstojníci neviděli svoji perspektivu, neboť vyšší pozice zaujímali Nigerijci, jelikož na základě vojenských smluv Nigérie pomáhala Gambii budovat vlastní armádu. Sám Jammeh patřil k jednotce, která se účastnila mírové mise v Libérii, avšak nedostala za tento úkol zaplaceno.
Jammeh stál v čele státu nejprve jako předseda pětičlenné Dočasné vládnoucí rady ozbrojených sil. Žádný z důstojníků, kteří ji tvořili, nebyl starší 30 let. Převrat měl zpočátku širokou podporu mezi obyvatelstvem, které si slibovalo změnu po dlouholeté zkostnatělé Jawarově vládě. Jammeh ještě obratně zvyšoval očekávání svými populistickými prohlášeními plnými ušlechtilých cílů. „Kritizujte nás, kdykoliv se zmýlíme. Nechceme vaši chválu.“ vzkazoval Jammeh médiím.
Jammeh přestál několik pokusů o své svržení, včetně snahy o převrat ze strany některých ostatních členů Rady. Postupně se z pozice prvního mezi rovnými v rámci Rady stal jediným, a směřoval tak za svým cílem dosáhnout vítězství v prezidentských volbách. Návrh nové ústavy byl Jammehovi šitý na míru, kandidát musel být ve věku mezi 30 a 65 lety. Takováto věková hranice znemožnila kandidaturu řadě politických veteránů, kteří se mohli stát Jammehovými vážnými soupeři. Počet možných funkčních období prezidenta nebyl omezen. Ústava zároveň zaručovala beztrestnost členům AFPRC za minulé činy a byla schválena v referendu 8. srpna 1996.
Jammeh neponechal nic náhodě. Zákaz činnosti politických stran byl zrušen jen několik týdnů před prezidentskými volbami plánovanými na konec září 1996. Tři nejvýznamnější strany minulého režimu však byly zakázány i nadále a kandidatura byla zakázána komukoliv, kdo v letech 1964 - 1994 zastával jakoukoliv vládní funkci. AFPRC se dle očekávání transformovala v politickou stranu – Alianci pro vlastenecké přesměrování a výstavbu.
Během volební kampaně Jammeh rozdal mezi obyvatelstvo propagační trička v hodnotě pět mil. USD. Vládou kontrolovaná média využil Jammeh pro vlastní kampaň, nepohodlní novináři byli zatýkáni, protikandidáti zastrašováni. Jammeh v prezidentských volbách uspěl. Uspěla i APRC v parlamentních volbách v lednu 1997, které byly na rozdíl od voleb prezidentských opozicí i většinou mezinárodních pozorovatelů označeny za spravedlivé.
V následujících letech vystupovala Jammehova vláda nejrůznějšími způsoby proti nezávislému tisku. Nezávislost Nezávislé volební komise byla opakovaně zpochybňována. Vláda ohlásila několik odhalených spiknutí, která měla vést ke státnímu převratu. V zemi rovněž proběhlo několik protivládních demonstrací, které byly zpravidla násilně rozehnány, a došlo i k obětem na životech.
V roce 2001 byla povolena činnost tří stran do té doby zakázaných, avšak jejich představitelé, kteří byli aktivní za první republiky, se stále nemohli ucházet o státní funkce ve volbách. Jawara, který byl v roce 1996 in absentia obviněn z defraudace a posléze mu byl zabaven veškerý majetek v zemi, byl Jammehem amnestován. V červnu 2002 se vrátil do rodné Gambie, setkal se s prezidentem, rezignoval na své, byť již jen formální, předsednictví PPP a rozhodl se odejít z politického života.
Jammeh svůj úřad obhájil ve volbách v říjnu 2001, které byly mezinárodními pozorovateli označeny za celkem spravedlivé, na rozdíl od gambijské opozice, která poukazovala na machinace se seznamy voličů. Volba byla umožněna řadě Senegalců žijících v Gambii, zpravidla příslušníků Jammehova etnika Diola, zatímco Gambijci žijící v zahraničí volit nemohli.
Většina opozičních stran se rozhodla bojkotovat parlamentní volby v lednu 2002, ve kterých za velmi nízké účasti voličů získala téměř všechny mandáty APRC. Bojkotovány byly i dlouho odkládané místní volby, které proběhly poprvé od roku 1992 v dubnu 2002. Podobná situace, kterou lze označit za kvazidemokracii, panovala i v následujících letech. Rovněž poslední volby se vyznačovaly naprosto nerovnými podmínkami volební kampaně. Nebylo proto překvapením, že Jammeh byl opět zvolen prezidentem v září 2006 a následně APRC v parlamentních volbách v lednu 2007 získala 42 z 48 možných mandátů.[ref] BBC News [/ref


Swiss Made

Swiss Made je označení pro hodinky a další výrobky, u nichž je minimálně 50 % použitých komponentů vyrobeno ve Švýcarsku a současně jejichž finální montáž probíhá ve Švýcarsku. V současnosti se jedná více než o značku kvality pouze o marketingový symbol.
V roce 2008 byl zveřejněn úmysl na zvýšení požadavku podílu komponentů vyrobených ve Švýcarsku na 60 %.


Hlava válce

Hlava válců nebo hlava válce je konstrukční část spalovacího motoru nebo jiného pístového tepelného stroje, která u strojů běžné konstrukce obsahuje kanály pro sací a výfukový trakt, součásti ventilového rozvodu. U spalovacích motorů může obsahovat i další součásti vstřikovacích trysek nebo zapalovací svíčky. Hlava válců zhora uzavírá blok válců. U spalovacích motorů je v ní vytvořen spalovací prostor se sacími a výfukovými ventily.


Tornieria

Tornieria byl rod poměrně velkého sauropodního dinosaura, žijícího v období svrchní jury na území dnešní východní Afriky. Tento rod má velmi složitou historii, co se jeho popisu a zařazení týče.
Pozůstatky tohoto dinosaura byly popsány již v roce 1908 německým paleontologem Eberhardem Fraasem, který dva nově rozpoznané druhy popsal jako "Gigantosaurus" robusta a "Gigantosaurus" africanus. V roce 1928 popsal třetí druh, G. dixeyi Haughton. Brzy se ukázalo, že jméno "Gigantosaurus" již bylo použito pro jednoho evropského sauropoda, proto v roce 1911 přejmenoval Sternfeld "gigantosaura" na rod Tornieria. Později však vyšlo najevo, že T. robusta je titanosaurní sauropod, proto dostal vlastní rodový název Janenschia. T. africana může být zase africkým exemplářem rodu Barosaurus, s tím však nesouhlasí všichni paleontologové. V takovém případě by Barosaurus měl prioritu a jméno Tornieria by bylo zcela opuštěno.


26. prosinec

26. prosinec je 360. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 5 dní.


Lough Derg

Lough Derg je druhé největší jezero v Irské republice a třetí největší na celém ostrově. Leží mezi hrabstvími Galway, Clare a Tipperary. Jezero dosahuje maximální hloubky 36 m a má rozlohu 118 km2.
Jezero je poslední ze tří velkých jezer na řece Shannon, zbývající dvě leží na severu.
Jezero je s oblibou využíváno k trávení volného času na loďkách a při rybaření. Univerzita v Limericku má na jezeře centrum svých aktivit v okolí Killaloe. Na jezeře jsou k vidění kanoe, kajaky, windsurfing a jachty. Na břehu Lough Derg leží např. města a vesnice: Garrykennedy, Portumna, Killaloe & Ballina, Dromineer a Terryglass.
Jiné Lough Derg se nachází v okrese Donegal. Jeho ostrůvek Station Island je proslulé poutní místo. Bývala na něm jeskyně zvaná Očistec svatého Patrika, kterou však zničila Cromwellova vojska.


Fortran

Fortran je v informatice imperativní programovací jazyk, který v 50. letech 20. století navrhla firma IBM pro vědecké výpočty a numerické aplikace. Z počátku byl označován jako FORTRAN, ale od verze Fortran 90 se přešlo na označení Fortran.
Fortran se brzy stal jedničkou mezi programovacími jazyky a více než půl století se využíval například pro výpočty předpovědi počasí, analýzu pevných částic a další fyzikální a chemické výpočty. V novějších verzích Fortranu se postupně objevovaly různé nové vlastnosti, jako například podpora pro datová pole, objektově orientované programování a generické programování.
Vývoj FORTRANu započal v roce 1953, kdy se John W. Backus zavázal u IBM k vytvoření efektivnější alternativy k jazyku symbolických adres pro programování jejich sálového počítače IBM 704. Backusův původní tým, který pracoval na FORTRANu se skládal z programátorů: Richard Goldberg, Sheldon F. Best, Harlan Herrick, Peter Sheridan, Roy Nutt, Robert Nelson, Irving Ziller, Lois Haibt a David Sayre. Tento tým vytvořil první použitelnou verzi kompilátoru FORTRAN v polovině roku 1954. První příručka k programovacímu jazyku FORTRAN se objevila v říjnu 1956 a jazyk samotný byl ve finální verzi v dubnu 1957.
Jazyk byl široce používán vědci pro psaní numericky náročných programů. Zároveň se objevovaly kompilátory, které generují rychlejší kód. Postupně se objevilo několik standardů jazyka, jako například FORTRAN IV a FORTRAN 66, FORTRAN 77, Fortran 90, Fortran 95, Fortran 2000, Fortran 2003 a Fortran 2008.
Kolem roku 1960 byly dostupné verze FORTRANu pro počítače IBM 709, 650, 1620 a 7090. Jeho narůstající popularita způsobila, že do roku 1963 již existovalo 40 kompilátorů jazyka FORTRAN pro různé počítače. Z tohoto důvodu je Fortran považován za první kompilátor, který byl použitelný na několika počítačových architekturách.
Na počátku jazyk vyžadoval precizní formátování zdrojového kódu a bylo nutné používat čísla řádků a výraz goto. Tyto nevýhody byly postupně odstraněny novějšími verzemi jazyka.
Zatím poslední verzí je Fortran 2008, jež nahradila verzi Fortran 2003. Od verze Fortran 95 zde došlo jen k drobným úpravám a jedná se spíše o zjednodušení kódu a odladění verze Fortran 2003. V této verzi také přibyly některé módy kompatibility:
Přenositelnost byla pro Fortran problémem hlavně v jeho počátcích, kdy nebyl ještě stanoven žádný standard a dokonce se objevovaly chyby při běhu na strojích postavených dle referenční příručky IBM, neboť někteří výrobci se snažili do svých počítačů přidávat nové funkce, které pak způsobovaly chyby při migraci na nové procesory. Tyto problémy byly odstraněny standardy, které se ustanovily v pozdější době. V roce 1966 byl vydán standard pro syntax a sémantiku, ale i přesto někteří výrobci přidávali do svých programů rozšíření, která nebyla podporována. Ačkoliv si pečlivější programátoři uvědomovali, že nekompatibilní rozšíření přinášejí problémy v podobě špatné přenositelnosti, problémy s přenositelností pokračovaly až do roku 1977 , kdy byl vydán standard organizací National Bureau of Standards
Při dodržení standardu je ještě i v dnešní době možné napsat kompletně přenositený program v jazyce Fortran bez nutnosti použití rekurze preprocesoru.


Ulica Skobělevskaja

Ulica Skobělevskaja je jednou ze stanic moskevského metra. Pojmenována je podle přilehlé ulice a podle ruského bojovníka v rusko-turecké válce, M. D. Skobělevova.
Stanice se nachází na Butovské lince, v její severní části. Jedná se o nadzemní stanici; unifikované koncepce. Její výstup vychází na uliční úroveň přímo z nástupiště. A to jak po eskalátorech, tak je zde i výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí.
Ulica Skobělevskaja byla otevřena jako součást jediného a prvního úseku Butovské linky 27. prosince roku 2003.


Jaroslav Foglar

Jaroslav Foglar byl významný český spisovatel literatury pro mládež, autor příběhů chlapeckého klubu Rychlých šípů. Pod přezdívkou „Jestřáb“ vedl po celý život skautské oddíly.
Ivo Fencl o něm napsal: „Foglar splnil to, co už vyžadoval po autorech dětské knihy tvůrce doktora Dolittla Hugh Lofting. Psal se zcela dětským vnímáním reality i dětským obzorem okolo.“
Foglar se narodil na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Studoval Veřejnou obchodní školu. Zaměstnán byl jako úředník, pedagogický pracovník, redaktor časopisů Mladý hlasatel, Junák a Vpřed.
Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zahynul na srdeční nemoc jeho otec Jindřich ve věku 39 let, a od té doby žil Jaroslav Foglar s matkou a starším bratrem. V roce 1914 se přestěhovali z Nuslí na Vinohrady. Roku 1920 Foglar na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Do oddílu ještě několikrát přišli a prodávali losy Skautské loterie. Přitom si Foglar uhnal zápal plic a matka mu skauting zakázala. Jako třináctiletému mu vyšel literární pokus, báseň Měsíční noci. Roku 1923 se vydával za staršího, aby mohl společně se svým bratrem založit 48. klub oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. V roce 1924 vstoupil do 34. pražského oddílu Ohnivci. Jeho první povídka Vítězství vyšla časopisecky roku 1923.
V roce 1924 končí obchodní školu, krátce pracuje v informační kanceláři firmy Wys Müller et Company a poté přechází na třináct let jako úředník k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem. O prázdninách roku 1925 vede skautský tábor, při němž poprvé zavítá do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl slučuje se slavnou Dvojkou a Jestřáb přechází do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této pozici vydrží plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předává oddíl svému nástupci a řadí se tak mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.
V roce 1934 je Foglarovi vydána v nakladatelství Melantrich první kniha - Přístav volá. Foglar v té době stále působí jako úředník. V roce 1935 Foglar přesvědčí nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež a tak v červnu téhož roku, vychází nulté číslo časopisu Mladý hlasatel s odpovědným redaktorem Dr. Mencákem. Brzy přichází změna v názvu na Mladý hlasatel a Foglar pracuje jako externí redaktor. Období Foglarova redaktorského působení v Melantrichu, přichází v roce 1938, kdy zde začíná působit, jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vychází výzva k zakládání čtenářských klubů Ml. hlasatele a v létě téhož roku vychází první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevuje Jaroslav Foglar spolu s Karlem Burešem a od 17. prosince vychází na pokračování, dnes již legendární seriál - komiks Rychlé šípy, kreslený JUDr. Janem Fischerem. Roku 1941 je Mladý hlasatel zastaven nacisty. Po zastavení Hlasatele Foglar krátce působí jako externí spolupracovník protektorátního časopisu Správný kluk vydávaného Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Na jeho stránkách vychází Foglarův komiks Svorní gambusíni. Těsně po válce rediguje časopis Junák, brzy však odsud odchází pro názorové neshody do časopisu Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed vychází 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně. Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948.
V padesátých letech Foglar působí jako vychovatel v Městské stanici mladých turistů pod dohledem StB. Ani v tuto dobu nepřestává psát. V letech 1962-1966 spolupracuje s časopisem ABC, pro který píše komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a rediguje rubriku Kompas. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevuje Tajemná Řásnovka. V Ostravském kulturním zpravodaji začínají vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem.
V sedmdesátých letech se spisovatel věnuje převážně práci s oddílem, publikuje pouze časopisecky. Z tohoto období pochází kniha Náš oddíl, podložená více než šedesátiletou autorovou zkušeností ve vedení oddílu.
Ve věku 102 let umírá 18. února 1980 Foglarova maminka. Osmdesátá léta přináší spolupráci s výtvarníkem Karlem Saudkem na kreslených seriálech pro Českou speleologickou společnost Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.
Po revoluci roku 1989 má Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. V nakladatelství Olympia vydává stínadelskou trilogii Dobrodružství v temných uličkách. 18. listopadu 1992 je spisovatel přepaden dvěma učni, kteří ho chtějí okrást o peníze. Ubrání se a zavolá o pomoc.
Od jara 1995 je Foglar dlouhodobě hospitalizován, ale podle možností dál vyjíždí na besedy se čtenáři. K devadesátinám Jaroslava Foglara a nedožitým devadesátinám dr. Jana Fischera pořádá Muzeum hl. m. Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů.
Vychází jubilejní 15. vydání knihy Hoši od Bobří řeky s pamětním listem. V roce 1998 se v televizi Nova objevuje v reportáži Stanislava Motla při setkání s dr. Karlem Burešem po neuvěřitelných padesáti letech. V listopadu téhož roku, vychází v nakladatelství Olympia 1. kompletní knižní vydání Rychlých šípů se všemi dosud vydanými příběhy.
23. ledna 1999 Foglar zemřel v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let.


Generali Ladies Linz

Generali Ladies Linz je oficiální název turnaje hraného každoročně v říjnu v rakouském Linzi.
Je to profesionální ženský turnaj kategorie WTA International Tournaments založený v roce 1987, ale až od roku 1991 byl započítáván do okruhu WTA Tour.


UNIVAC II

UNIVAC II je počítač z roku 1958, který vznikl vylepšením staršího typu UNIVAC I, zejména zvětšením magnetické operační paměť z 1000 na 10000 slov, použitím páskové jednotky UNISERVO II, která používala pásku z umělé hmoty PET a byla kompatibilní se starými kovovými páskami pro UNIVAC I a použití tranzistorových obvodů. UNIVAC II byl kompatibilní s již existujícími programy pro UNIVAC I jak z hlediska kódu programu, tak z hlediska uložených dat.
Časy pro sčítání, odčítání a násobení uvedené níže zahrnují načtení a vykonání instrukce. Tento čas zahrnuje také vytvoření výsledku v akumulátoru. Všechny instrukce jsou vykonávány s minimálním zpožděním.
Všichni uživatelé využívají 2000 slov a 24000 číslic, paměťového prostoru magnetického operační paměti. Tento paměťový prostor je rozdělen na 42 rovin. Každá z rovin je rozdělena na dvě části, které mají rozměry 50 x 40 jader což dohromady dává 2000 jader v každé ze dvou částí roviny. Každá část roviny obsahuje jedno jádro – pro jednu binární pozici – každého z 2000 slov. Ta samá relativní binární pozice druhé poloviny slova je umístěna v paměťovém prostoru na stejném fyzickém místě, ale v jiné části roviny. Proto každá rovina obsahuje dvě binární pozice pro každé z 2000 slov; například první a čtyřicátou třetí nebo devátou a padesátou druhou. Ve skutečnosti je paměť kvádrem o rozměrech 7,25 palce x 10 palců x 12,25 palce.
Umístění v paměti tak pokaždé zahrnuje dvě jádra v každé ze 42 rovin. Tyto dvě jádra jsou určeny průnikem jednoho z 50 možných sloupců se dvěma řádky z 80 možných. V každé ze 42 rovin je jedno slovo uloženo dvakrát. Jednou je v rovině paměťového prostoru uložena první polovina slova a podruhé je uložena druhá polovina slova. Každá z obou polovin je uložena v jiné části roviny.
S pamětí je spojený vkládací registr poloviny slova, který má kapacitu 42-bitů. V průběhu odkazování se na pamět je každý bit dočasně uložen ve vkládacím registru magnetického jádra. Každé z registrů těchto jader je spojen s jednou ze 42 vrstev paměti. Když budeme zapisovat do paměti, první polovina slova se umístí do vkládacího registru a ten pomocí adresového voliče připraví příslušný sloupec a správný řádek v nejlepší části v jedné ze 42 rovin paměti. V tu chvíli jsou vkládaná data přenesena z vkládacího registru do vybrané části roviny paměti. Následně je druhá polovina slova vložena do vkládacího registru a celý proces se opakuje. Tato polovina slova je vložena do druhé části roviny paměti. Výstupy jsou realizovány stejným mechanizmem, ale v opačném směru. Rychlost paměti je závislá na rychlostí výpočetní částí UNIVACu, která povoluje vstup nebo výstup z paměti rychlostí 12 znaků za 40 mikrosekund.


Alexej Michajlovič Remizov

Alexej Michajlovič Remizov byl ruský spisovatel. Věnoval se také kaligrafii.
Narodil se v moskevské kupecké rodině, dostalo se mu náboženského vychování. Během studia na moskevské universitě byl v roce 1897 zatčen pro účast na studentském hnutí a řadu let strávil ve vězení a ve vyhnanství. V roce 1905 se usadil v Petrohradu a psal a graficky upravoval bizarní práce inspirované lidovou a středověkou literaturou. Říjnovou revoluci v roce 1917 nepřijal a v roce 1921 emigroval. Od roku 1923 žil v Paříži. V době druhé světové války projevil zájem vrátit se do své bývalé vlasti a dokonce obdržel sovětský pas.
Jeho dílo je inspirováno lidovým uměním, staroruskými vlivy a byzantskou ornamentikou. Nejvýznamnější částí jeho díla jsou romány a povídky z let 1908-1912. V apokalyptických bizarních příbězích se mísí realita s fantazií a snovostí.


Szare Szeregi

Szare Szeregi bylo krycí jméno pro harcerskou odbojovou organizaci složenou z členů ZHP, působící v Polsku za okupace v letech 1939-1945. Szare Szeregi založil sbor členů Náčelnické rady harcerů 27. září 1939. Organizace úzce spolupracovala s polským podzemním státem a se Zemskou armádou.
V širším slova smyslu zahrnovalo krycí jméno celé ZHP, které bylo po čas okupace ilegální. Do přelomu let 1943/1944 řídilo organizaci ZHP v okupovaném Polsku pětičlené náčelnictvo, poté počet členů vzrostl na šest. Vůdcem organizace byl nejprve harcmistr RP P. Jan Mauersberger, po jeho smrti v roce 1942 jej vystřídal Tadeusz Kupczyński.
Vůdci skupiny Szare Szeregi v užším slova smyslu byli náčelníci Hlavního velitelství Pasieka, kterými byli postupně Florian Marciniak, Stanisław Broniewski a Leon Marszałek.
Organizace se postupně po všech stránkách vyvíjela, jméno Szare Szeregi, původně používané pouze v Poznani, bylo přijato celou organizací až v roce 1940. Původně se pro odbojovou činnost počítalo pouze s harcery staršími 17 let, později však, z důvodu enormního zájmu mladých, ztrát mezi starými harcery i rostoucímu přídělu úkolů, byla organizace rozšířena. Její členění bylo jednak územní, jednak věkové.
Zhruba v roce 1942 se utvořilo členění na tři věkové skupiny: Zawisza, Válečné školy a Útočné skupiny. Dívky byly cvičeny odděleně od chlapců a k jiným úkolům.
V Zawiszovi se nejmladší odbojáři učili základní dovednosti pro pozdější odbojovou a podpůrnou činnost. Výjimečně se účastnili akcí, v nichž nehrozilo prakticky žádné riziko, aby získali zkušenosti. Za varšavského povstání byli chlapci i děvčata Zawiszy páteří Harcerské polní pošty či byli využívání jako poslové či pro další nebojové úkoly. Nutno poznamenat, že v rámci svých úkolů museli často překonávat zemi nikoho. Přímé bojové nasazení bylo zrpvu výjimečné, posléze se ale stalo běžným. Nezastupitelnou roli hráli chlapci tohoto věku, včetně řady členů Zawiszy, v tzv. „kanálových jednotkách“, neboť ty vyžadovaly členy drobné postavy. Děvčata byla krom polní pošty využívána ještě jako pomocná ošetřovatelská síla a pro další zázemní činnost.
Zintentzívňovala se výuka bojových dovedností, jejich členové se připravovali na přímé bojové nasazení a účastnili se i nebezpečnějších akcí, jako byly tzv. malé sabotáže či jednodušší výzvědné akce. Dívky v tomto věku byly cvičeny pro podpůrné činnosti: jako ošetřovatelky, pozorovatelky, listonošky, spojky, spojovatelky a administrativní pracovnice. Ve Varšavě vznikla zvláštní organizace pro malé sabotáže, Wawer.
Za Varšavského povstání se mužská část Waweru i dalších družin zapojila do struktur Zemské armády a účastnila se přímo bojových akcí, zatímco dívky tohoto věku nastoupily na plnění svých podpůrných rolí. Oboje skupiny utrpěly těžké ztráty nejen v boji a při dělostřeleckém a leteckém bombardování, ale též i z toho důvodu, že Němci až do oficiální kapitulace zpravidla nebrali zajatce a vzdávající se bojovníky i podpůrný personál bez ohledu na věk a pohlaví prostě povraždili.
Útočné skupiny podléhaly velení Zemské armády. Jejich členové dokončovali výcvik a zapojovali s již přímo do bojových akcí či je někdy i samostatně organizovali. Jedním z jejich nejslavnějších samostatných počinů byla legendární Akce u Arsenálu, v níž osvobodili z rukou Gestapa přes dvacet vězňů. Účastnili se i nejobtížnějších akcí a nesli všechna rizika konspirace.
Za varšavského povstání patřily harcerské jednotky k vůbec nejlepším jednotkám povstalců. Oba bojovaly až do všeobecné kapitulace, přičemž utrpěly asi 80% ztráty. Vysoce hodnoceny byly i prapory Baszta a Wigry a jednotky bojující po boku partyzánů v horách Svatého Kříže. Ženy plnily podpůrné role, na rozdíl mladších harcerek běžně působily jako polní ošetřovatelky a spojky přímo na čáře dotyku s nepřítelem. I ony utrpěly strašlivé ztráty, jednak protože Němci nerespektovali znak červeného kříže, jednak protože vraždili zajatce, včetně ošetřovatelek.


Dopravní indukce

Dopravní indukce je jev v dopravě, kdy nabídka nové kapacity spojení vyvolá nárůst poptávky po ní. Provoz, který se na nové komunikaci objeví, je jednak doprava přesměrovaná, která na tuto novou komunikaci přechází z jiné trasy a doprava indukovaná, která se dříve neuskutečňovala vůbec a byla vyvolána vylepšenými podmínkami pro tento druh dopravy.
Podobný jev lze pozorovat i v oblasti elektronických komunikacích, protože se jedná z hlediska teoretického popisu o srovnatelné systémy.
Dopravní indukce se týká všech druhů dopravy. Nejvíce se však projevuje v individuální automobilové dopravě. Podle některých dopravních odborníků politici nepřipouštějí situaci, že zvyšování silniční kapacity ve městech samo o sobě vede k podstatnému nárůstu automobilové dopravy. Podle nich takovýto postoj popírá prostou ekonomickou teorii nabídky a poptávky, stejně jako specifické teorie dynamiky dopravy v podmínkách kongesce. Volba druhu dopravy tedy závisí do značné míry na poměru doby strávené cestováním "od dveří ke dveřím" autem a veřejnou dopravou.
Míra indukované dopravy tedy závisí na podmínkách ostatních druhů dopravy, zejména veřejné dopravy.
Dopravní zácpa může být stimulem pro to, aby motoristé pro danou cestu přestali používat automobil a využívali veřejnou dopravu. Pokud se však dopravní zácpa řeší zkapacitněním silničních komunikací, tato motivace se stává výrazně nižší.


Vihára

V raném období buddhismu putující mnichové němeli své příbytky, ale v období dešťů bylo třeba se někdě uchýlit. Tak vznikaly nejdříve jednoduché lesní příbytky a domy. O jejich vystavění a také o mnišskou stravu se starala bohatší vrstva obyvatel. V současné době pojem vihára představuje buddhistický klášter, i když v některých oblastech může pojem vihára označovat i halu se sochou buddhy Šákjamuniho.


Železničná spoločnosť

Firma Železničná spoločnosť, a.s. se sídlem v Bratislavě byla největším slovenským provozovatelem drážní dopravy. Společnost používající zkratku ZSSK existovala v letech 2002 až 2004. Držitelem všech akcií společnosti byla Slovenská republika prostřednictvím Ministerstva dopravy, pôšt a telekomunikácií.
Společnost vznikla 1. ledna 2002 oddělením oddělením činností spojených s provozováním drážní dopravy od původně unitárních železnic Železnice Slovenskej republiky.
K významným mezníkům v historii společnosti patří 2. únor 2003, od kdy firma zcela zastavila provoz osobních vlaků na 24 slovenských tratích a prakticky na všech ostatních došlo k omezení počtu spojů.
Ke zrušení společnosti bez likvidace došlo k 1. 1. 2005, kdy rozdělením zaniklé firmy vznikly dvě nové, na sobě nezávislé, společnosti, které převzaly aktivity spojené s provozováním osobní dopravy a s provozováním nákladní dopravy.
ZSSK převzala od ŽSR prakticky kompletní park hnacích i tažených vozidel, vyjma některých vozidel určených pro údržbu a opravy tratí, které zůstaly s ohledem na předmět činnosti ŽSR v jejím majetku.
Společnost tak provozovala motorové i elektrické hnací vozidel pro dopravu osobních i nákladních vlaků, stejně jako tažená vozidla pro přepravu osob i zboží.


Beilsteinova databáze

Beilsteinova databáze, neboli Příručka organické chemie je jedna z největších příruček organické chemie vůbec. Její první vydání bylo publikováno po dlouhaleté práci Friedricha Beilsteina v roce 1881. Nejnovější vydání obsahuje informace o více než 9,8 milionu sloučeninách a 10,3 milionu chemických reakcí. Sloučeniny jsou zde přehledně řazeny dle speciálního číslování, které vytvořil sám Beisltein. Kniha obsahuje odkazy na vědeckou literaturu od roku 1771 až po současnost. Publikace je v dnešní době šiřitelná i v elektronické podobě.


Dálnice M1

Dálnice M1 v Maďarsku spojuje hlavní město země Budapešť s Rakouskem.
Dálnice začíná na západním okraji Budapešti, pokračuje kolem měst Tatabánya, Győr a Mosonmagyaróvár na hranici s Rakouskem. Celá její trasa měří 171 km.
Odbočují z ní dálnice M7, M0 a M15. Jejím pokračováním v Rakousku je dálnice A4.
Stavba dálnice byla zahájena v roce 1975 a dokončena roku 1996.


František Bíbl

František Bíbl byl český básník a překladatel. Pracoval jako úředník na statistickém úřadu, trpěl poruchou páteře, žil samotářsky. Debutoval pod pseudonymem Lilia velmi ceněnou sbírkou Řádky, plnou dekadentních motivů. Pod pseudonymem Lilia vydal i další sbírky. Jeho dílo bylo zapomenuto, až v roce 1982 byl vydán výbor z jeho díla pod názvem Verše tajného básníka a v roce 1995 byla znovu vydána jeho klíčová sbírka Stíny. Přesto není mezi českou veřejností příliš známý. Kromě vlastní poezie se věnoval překladům z romantických a dekadentních básníků, především z francouzštiny a z angličtiny.


Obchodní dům Prior

Obchodní dům Prior je kontroverzní stavba ve stylu tzv. brutalismu. Nachází se v historickém centru města Olomouce. Byla postavena v letech 1972–1982 podle návrhu brněnského architekta Jana Melichara.
Obchodní dům Prior je situován ve středu městské památkové rezervace na území s prokázaným osídlením už od mladší doby kamenné. Při archeologickém průzkumu staveniště OD Prior byly nalezeny mimo jiné základy románské rotundy a výjimečně dobře dochované základy románského zděného domu – hypotetické pozůstatky velmožského dvorce nejspíše z 11. století.
S obchodním domem přímo sousedí mimo jiné kostel svatého Mořice, Národní dům, zadní trakt Edelmannova paláce a barokní Merkurova kašna.
Jedná se o čtyřpatrovou členěnou budovu s celkovou prodejní plochou 5000 m2. Fasáda je částečně prosklená, částečně tvořena typicky brutalistní šedou geometrizovanou fasádou s minimem oken. Přízemí zachovává historickou uliční čáru, další patra ji překračují přibližně o 2,5 metru. Stavba má dvouúrovňovou plochou střechu, je klimatizovaná a vybavená eskalátory. Fasádu do ulice 28. října zdobí v přízemí keramický výtvarný prvek s motivem květiny.
Stavbě bývá obvykle vytýkána necitlivost vůči cenné okolní historické zástavbě a nevhodnost jejího umístění vzhledem k její komplikované dopravní obslužnosti.
 Image:Prior Olomouc1.JPG|Fasáda v Úzké ulici Image:Prior Olomouc2.JPG|Fasáda v ulici 28. října Image:Prior Olomouc3.JPG|Reliéfní členění fasády Image:Prior Olomouc4.JPG|Úzké pruhy oken


Růžená

Obec Růžená se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 310 obyvatel. Nedaleko městečka se nachází dětský tábor. Okolo tohoto tábořiště se nacházejí lesy, louky a menší potok. Zde se nachází chráněná krajinná oblast.


Buffy, přemožitelka upírů

První díl vysílala v březnu roku 1997 televizní stanice WB. Buffy a seriálu Dawsonův svět se připisuje hlavní podíl na úspěchu stanice WB v jejích prvních letech. Po pěti sériích přešel seriál pod konkurenční stanici UPN na poslední dvě série. Poslední, 144. díl se vysílal v květnu 2003. Seriál vytvořil Joss Whedon a produkovala společnost Mutant Enemy Productions, kterou založil. Název seriálu se často zkracuje jednoduše na Buffy nebo BtVS.
Vypráví příběh mladé dívky Buffy vyvolené osudem, aby bojovala proti silám zla, většinou s pomocí svého Pozorovatele a svých přátel, v originální verzi označovaných jako „Scoobies“.
Seriál byl nadšeně přijat kritiky i diváky také díky tomu, že používá nadpřirozené prvky jako metafory pro různé problémy skutečného života, zvláště ty spojené s dospíváním.
Scenárista Joss Whedon postavil seriál na opačném principu než většina hororových filmů, kde mladá blond dívka slouží jen jako hysterická oběť nebo někdo, koho může zachránit hlavní mužský hrdina. Whedon toto klišé obrátil a tak je to často Buffyin kamarád Alex, kdo potřebuju zachránit, a Buffy se o sebe dokáže postarat víc než dobře. Nicméně její osobní život je stejně zmatený a bolestivý, jako pro většinu dívek jejího věku. Tato kombinace fyzické síly a citové zranitelnosti získala pro seriál početné skupiny fanoušků.
Děj se odehrává v Kalifornii ve fiktivním městě Sunnydale, jehož střední škola stojí přímo na Pekelné bráně, která slouží jako spojení mezi naším světem a temnou říší démonů. Přítomnost brány také přitahuje do Sunnydale nejrůznější monstra a zloduchy.
Nejvíce se v seriálu objevují samozřejmě upíři, zpodobňovaní různými způsoby inspirovanými mýty, pověstmi i literaturou. Buffy a její přátelé dále bojují s démony, duchy, bohy, trolly, zombie, čarodějnicemi i mezi sebou, a často není jejich úkolem nic menšího, než záchrana světa. Mytologie seriálu je inspirována tradičními pověstmi o nadpřirozenu i dalšími kulturními, náboženskými a fiktivními zdroji. Nadpřirozené prvky mají téměř vždy metaforický nebo symbolický význam.
Buffy je Přemožitelka, další z dlouhé řady mladých dívek vyvolených osudem, aby bojovaly proti silám zla. To jí dává extrémní sílu, výdrž, obratnost, intuici, uzdravovací schopnost a částečně také dar předpovídání budoucnosti ve formě snů. Dohlíží na ni její Pozorovatel Rupert Giles, který je na začátku seriálu ve škole knihovníkem.
Pomáhají jí také její přátelé, označovaní v originále jako „Scooby gang“ nebo „Scoobies“, kvůli podobnosti s postavami z kresleného seriálu Scooby Doo. Sarah Michelle Gellar později hrála postavu z tohoto seriálu, Daphne, ve filmech Scooby Doo' a Scooby Doo 2.
Buffy je většinou ta, která podstupuje fyzické souboje. Její kamarádka Willow Rosenberg zajišťuje shánění potřebných informací na počítači, od druhé série ke svým schopnostem přidá i magii. Giles je jako knihovník zběhlý ve vyhledávání informací v běžných knihách i starých mystických textech. Alexander Harris jako jediný nemá žádnou zvláštní schopnost a sám to také později přiznává.
Seriál je zajímavý tím, jak smíchal mnoho žánrů dohromady - horor, bojová umění, romanci, melodrama i komedii. Na rozdíl od filmu, který byl špatně přijat a jeho tvůrce Whedon se od něj distancoval, dosáhl seriál velkého úspěchu jak mezi mladšími diváky, tak mezi staršími televizními kritiky. Mnozí to připisují chytře napsaným scénářům a talentu Josse Whedona.
Seriál je plný metafor k problémům a zkouškám období dospívání. V epizodě Out of Sight, Out of Mind je použita neviditelnost jako metafora k tomu, být ignorován ostatními. V dílu The Pack jsou Alex a několik dalších jeho spolužáků ovládnuti hyenami, což zpodobňuje často negativní důsledky vlivu skupiny na mentalitu jedince. Zřejmě nejdiskutovanější metaforou je následek toho, že se spolu Buffy a Angel vyspí - Buffy přijde o panenství a Angel o duši. Sarah Michelle Gellar k tomu řekla: „To je jasná metafora. Vyspíš se s klukem a on je najednou zlej.“
Seriál si za toto a další zdánlivě puritanské podtexty vysloužil hodně kritiky. Whedon ale tvrdí, že seriál se prostě jen zabývá následky činů a jejich dopadem na emoce diváků. Říká: „Nedávám lidem co chtějí, dávám jim co potřebují. … Nikdo nechce vidět v Othellovi pokojný rozvod. Lidé chtějí vidět tragédii. … Věci se musí pokazit, špatné věci se musí dít.“
Podle Whedona si seriál musí své emocionální chvíle zasloužit a tak postavy musí často bolestivě zodpovídat za své činy. Například když v šesté sérii je Buffy vzkříšena z mrtvých jejími přáteli, je spolu s ní přivolán i démon jako určité vyvážení. Její přátelé si mysleli, že byla v pekle, ona ale byla v nebi, a tak je pro ni návrat do drsné reality života velice těžký. Také díky jejímu oživení může v sedmé sérii První zlo vést válku proti linii Přemožitelek.
Děj není uzavřen do jednotlivých epizod, ale každá série má hlavní dějovou linku, kterou jednotlivé díly sledují, a svého hlavního zloducha, doprovázeného jedním nebo více menšími zloduchy.
Whedon řekl, že vždy chtěl v seriálu homosexuální postavu. Původně to měla být mužská postava. První homosexuál v seriálu byl rváč Larry, který se přiznal Alexovi, protože si mylně myslel, že je také gay. Podle mnohých tahle scéna nastiňovala možnost, že Alex bude gay. U postavy Willow se také objevily náznaky - poprvé když Alex řekl, že Willow asi nemá zájem o randění s Buffy, podruhé a o dost jasněji v díle, kdy se Willow setká se svým druhým já z jiné časové dimenze, které se očividně zajímá o osoby stejného pohlaví. Obě tyto epizody napsal a režíroval Joss Whedon.
Nakonec to byla právě Willow, která ve čtvrté sérii po rozchodu se svým přítelem Ozem naváže milostný vztah s Tarou Maclay. To vytvořilo vlnu kontroverze v médiích, samozřejmě od odpůrců homosexuality v televizi, ale i od homosexuální komunity, která brala fakt, že obě dívky jsou čarodějky, jako klasický negativní stereotyp, čemuž moc nepomohly ani konzervativní požadavky stanice WB, která tvůrcům dovolila polibek obou dívek až v polovině páté série. Joss Whedon to ale označil jako výhodu, protože ho takové zákazy nutí jako tvůrce být kreativnějším.
Láska Willow a Tary byla násilně přerušena na konci šesté série, kdy byla Tara zastřelena. V důsledku ztráty své milované se Willow obrátila k černé magii a zlu, vraha zaživa stáhla z kůže když prosil o milost a málem by zničila svět, kdyby ji nezachránil Alex. Zatímco někteří fanoušci oplakávali konec nejlepšího lesbického vztahu v televizi, jiní si stěžovali na další negativní stereotyp - lesbická postava je za své hříchy po zásluze potrestána smrtí. Tvůrci se bránili tím, že smrt Tary neměla nic společného s její orientací a že stejně tak by se zachovali k jakékoli jiné postavě.
Následující vztah Willow a potenciální Přemožitelky Kennedy v sedmé sérii mohl být pokusem utišit kritiku a vyhnout se klišé osamělé homosexuální postavy. Nicméně rychlost, se kterou Willow překonala ztrátu Tary a své kruté činy, jen posilnila hněv kritiků, kteří mimo jiné označovali Kennedy za „spratka“. Willow má s Kennedy na svém kontě ještě jedno prvenství - první scéna lesbického sexu v televizním seriálu.
V sedmé sérii přibyly ještě určité náznaky homosexuality dvou vedlejších postav - oblíbeného démona Clema a neúspěšného padoucha Andrewa Wellse, který projevoval velkou náklonost jak k vůdci své party Warrenovi, tak ke Spikovi nebo Alexovi.
V tomto díle čtvrté série přijde celé městečko Sunnydale o hlas. Postavy tak celých 26 minut neřeknou jediné slovo a musí si pomáhat gesty a psaním. Epizoda byla nominována na cenu Emmy.
16 Epizoda z 5 serie, ve které se Buffy a její přátelé vyrovnávají s náhlou smrtí její matky Joyce. Není zde použita žádná doprovodná hudba. Tento díl je vesměs hodnocen jako extrémně podařený a sugestivní, díky tomu jak realisticky zobrazuje první hodiny po takové tragické události. V závěru je ale jasné poselství, že svět se ani kvůli něčemu takovému nezastaví, a Buffy tak musí v márnici, kde je tělo Joyce, přemoci upíra. Ze všech 144 dílů seriálu by se tento dal označit za nejvíce „umělecký“.
Sedmá epizoda šesté série je natočena ve stylu muzikálu, samozřejmě s příslušným zdůvodněním ve stylu Sunnydale - celé město tančí a zpívá kvůli působení démona. Zpívání se nevyhnulo ani hlavním postavám, všechny písně si herci nazpívali sami, ačkoli sami profesionálně nezpívají. Alyson Hannigan zpívání příliš neholduje a tak odzpívala jen asi 4 věty, ostatní postavy dostaly aspoň jednu celou píseň.
Sedmnáctý díl z šesté série, tento díl víceméně zpochybnil všechny dosavadní epizody tím, že nastolil vizi reality, kde Buffy je už šest let v psychiatrickém ústavu a trpí schizofrenií. Její rodiče a doktoři se ji snaží přesvědčit o tom, že svět upírů a démonů existuje pouze v její hlavě. Buffy nakonec ve světě ústavu umírá a vrací se do reality Sunnydale, což ale také může znamenat, že opravdu zemřela a zbývajících 27 dílů se odehraje během několika minut v jejím mozku.
Dílů je celkem 144, všechny mají cca 44 minut, s výjimkou muzikální epizody Once More, With Feeling, která je o 4 minuty delší.
Postava upíra Angela, který díky cikánské kletbě získal zpátky svoji duši, se během prvních tří sezón stala velice oblíbená a získala svůj vlastní seriál Angel. Postavy z Buffy se pak objevovaly v Angelovi a naopak.
Oba seriály inspirovaly řadu komiksových adaptací, časopisů, knih, video her a sběratelských karet. Vznikl nespočet webových stránek, diskuzních skupin a příběhů napsaných fanoušky seriálu. Vydány byly dvě CD se soundtrackem a také CD s písněmi muzikální epizody Once More, With Feeling.


Valerij Charlamov

Valerij Borisovič Charlamov byl hvězdný hokejista ze Sovětského svazu a je považován za jednoho z největších hráčů historie. Zemřel při automobilové nehodě. Jeho jediný syn Alexandr byl také hokejista. V hlasování Mezinárodní hokejové federace byl v anketě 56 expertů z 16 zemí zvolen jedním z šesti hráčů Týmu století.
Narodil se v Moskvě v Sovětském svazu. Valerij Charlamov, ač malý vzrůstem, je mnohými považován za jednoho největších mistrů hokeje. Kombinoval rychlost, velké zrychlení a perfektní držení hole spolu s tvořivostí a nepředvídatelnými pohyby, kterými držel protivníka neustále mimo pozici.
Charlamov začal se systematickým tréninkem hokeje ve 14 letech, kdy vstoupil do Sportovní školy pro děti a mládež týmu CSKA na Leningradsky Prospekt, kde jeho prvními trenéry byli Vitalij Erfilov a Andrej Starovojtov. Dnes je to Specializovaná sportovní škola pro děti a mládež Valerije Charlamova pro olympijské rezervy. Ve věku 20 let byl pozván do reprezentačního týmu Sovětského svazu, aby zápasil na světové scéně. V roce 1971 hrál za CSKA Moskva v Elitní sovětské lize. Jeho gólový rekord mu vynesl jeho první cenu "Pro nejlepšího střelce" a byl zvolen do národního all star týmu. Následující rok se Charlamov dočkal mezinárodního uznání, když svůj národní tým vedl k zlaté medaili na Zimních olympijských hrách 1972. Mimořádnou sezónu korunoval vítězstvím v soutěži střelců a získal první ze svých dvou po sobě jdoucích ocenění pro nejužitečnějšího hráče Sovětského svazu.
Během Série století v roce 1972 se stal Valerij Charlamov spolu se svým týmovým spoluhráčem Vladislavem Treťjakem hvězdou hokejového světa. V Montrealu v Kanadě v prvním zápase z osmi v mezinárodní sérii proti nejlepším profesionálům z Kanady relativně neznámý Charlamov udivil kanadské fanoušky a jejich hvězdný hokejový tým svoji výbušnou rychlostí, hbitostí a sílou ve skórování. Charlamov byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem zápasu poté, co vstřelil dva góly a dovedl svůj tým k vítězství, které zatřáslo základy kanadského profesionálního hokeje.
Charlamov byl také nejtrestanějším sovětským hráčem Série, počet jeho minut převýšili pouze Kanaďané Bobby Clarke a J. P. Parise, který měl hádku s rozhodčím.
V šestém zápase divoce bojované série sekl Kanaďan Clarke z týmu Philadelphia Flyers Charlamova po levém kotníku a způsobil mu zlomeninu. Ačkoliv Charlamov v šestém zápase statečně pokračoval, nebyl schopen hrát v sedmém zápase a v posledním zápase nebyl efektivní. Někteří pozorovatelé říkají, že toto zranění bylo klíčovým incidentem, který převrátil vyrovnanost série v kanadský prospěch, když otočili z 3:1. Komentátoři se domnívali, že neustálé sekání Charlamova bylo za účelem neutralizace jeho nebezpečí při skórování. O několik let později řekl John Ferguson Sr., asistent trenéra Kanady: "Zavolal jsem Clarka ke střídačce, podíval se na Charlamova a řekl: ´Myslím, že na kotníku potřebuje náplast´. Dvakrát jsem o tom nepřemýšlel. Bylo to My proti Nim. A Charlamov nás zabíjel. Myslím, že to někdo musel udělat."
Na konci série slintali skauti z NHL po tom, získat Charlamova, ale během období studené války nebylo žádnému hráči Sovětského svazu dovoleno opustit zemi. Respekt k Charlamovovým schopnostem byl tak veliký, že ho tou dobou mnoho kanadských dětí jmenovalo jako svého oblíbeného hráče a v Sovětském svazu byl národním hrdinou a inspirací pro nejmenší začít hrát hokej.
V roce 1973 hrál za tým CSKA v sovětské lize, zůstal hvězdou a byl klíčovou částí sovětské reprezentace, která po další tři roky vyhrávala mistrovství světa. Na zimních olympijských hrách 1976 vstřelil vítězný gól ve finále a získal svoji druhou zlatou olympijskou medaili. Během severoamerického turné hrál proti Philadelphia Flyers a tvrdým hitem byl knockoutován hráčem Flyers Edem Van Impem, což způsobilo, že Charlamovi spoluhráči opustili na protest led.
Později na jaře byl vážně zraněn při automobilové nehodě a po nějaké čas byla jeho hokejová kariéra v pochybách. Nebyl schopen hrát na Kanadském poháru v roce 1976, ačkoliv se uzdravil dostatečně na to, aby se v následujících letech vrátil do sovětské reprezentace. Nikdy už ale nebyl hráčem, jakým dříve byl. Byl členem sovětského týmu, který prohrál se "Zázrakem na ledě" americkým týmem v medailovém kole Zimní olympiády 1980 v Lake Placid, ale získal stříbrnou medaili. V srpnu 1981 si další automobilová nehoda vzala jeho život ve věku 33 let. Valerij Charlamov je pochován na hřbitově Novokuncevskoe v Moskvě.
V roce 1998 byl Valerij Charlamov posmrtně uveden do síně slávy Mezinárodní hokejové federace.
V listopadu 2005 byl uveden do Hokejové síně slávy spolu s Camem Neelym a bývalým prezidentem kanadského hokeje Murraym Costellem.
Každý rok je nejlepšímu ruskému hráči NHL udělena cena Valerije Charlamova podle hlasování všech ruských hráčů v NHL.


Nukleon

Nukleon je společný název pro proton a neutron, tedy částice, z nichž se skládá jádro atomu.
Jsou to složené částice, které jsou tvořeny třemi kvarky. Proton je tvořen kvarky uud a neutron kvarky udd.
Jejich klidové hmotnosti jsou téměř shodné - proton je o něco lehčí než neutron, přičemž tento rozdíl je považován za důsledek vlivu elektromagnetické interakce, neboť proton má kladný elementární elektrický náboj, zatímco neutron má nulový elektrický náboj.
Počet nukleonů v atomovém jádře se nazývá nukleonové číslo a značí se A. Přibližně odpovídá atomové hmotnosti, protože nukleony mají každý hmotnost o něco málo větší než jedna atomová hmotnostní jednotka. Celková hmotnost jádra je vždy o něco menší, než je prostý součet hmotností jednotlivých nukleonů, které jádro tvoří.
Rozdíl hmotnosti odpovídá vazebné energii jádra podle vztahu E=mc2, kde E je vazebná energie, m je rozdíl hmotnosti a c je rychlost světla ve vakuu.
Například jádro uhlíku 12C se skládá ze šesti protonů a šesti neutronů, tedy celkem 12 částic, z nichž každá má hmotnost větší než 1 atomová hmotnostní jednotka. Samotné jádro 12C má hmotnost přesně 12 atomových hmotnostních jednotek, tedy menší, než by odpovídala prostému součtu hmotností jeho komponent. Rozdíl odpovídá vazebné energii jádra, tedy energii, která se uvolní při jeho vzniku z jednotlivých nukleonů a nebo také energii, která je nutná k jeho rozbití na jednotlivé nukleony.


Apokopa

Apokopa je gramatický jev, kdy při použití dvou různých slov po sobě odpadá koncová hláska prvního z nich; slova se vyslovují bez oddělení. Apokopa se vyskytuje převážně v románské větvi, například v italštině, španělštině, portugalštině, atd.


Béarn

Béarn je francouzská historická provincie, ležící na jihozápadě Francie, pod Pyrenejemi. Béarn spolu s baskickými provinciemi Soule, Basse-Navarre, a Labourd, a malou částí Gaskoňska tvoří současný departement Pyrénées-Atlantiques. Oblast má kolem 350 000 obyvatel a jejím centrem je město Pau.
Jméno oblasti Béarn bylo odvozeno od jejího prvního střediska Beneharnum.


ČEZ Stadion Chomutov

ČEZ Stadion Chomutov je sportovní stadion v Chomutově, kde hraje domácí zápasy KLH Chomutov. Jeho kapacita dosahuje 6000 míst. Stadion byl vybudován v roce 1948.


Altaelva

Altaelva je řeka v severním Norsku, ve správní oblasti Finnmark. Je dlouhá 229 km. Povodí řeky je 8963 km2.
Pramení v horské oblasti Finnmarksvidda, odkud teče na sever, kde se poblíž města Alta vlévá do Altafjordu na rozhraní Barentsova a Norského moře v Severním ledovém oceánu.
Na svém středním toku protéká Altaelva jedním z největších kaňonů v Evropě. K jeho dolní části nacházející se přibližně 25 km jižně od Alty vede několik značených turistických tras.
Altaelva je známá jako nejlepší lososová řeka v Norsku. V roce 1979 se na řece začala stavět vodní elektrárna. Tato stavba vyvolala obavy místních obyvatel o zachování přítomnosti lososů v řece a se stala předmětem vleklého sporu za občanská práva Saámů. Následovaly dlouhé měsíce nenásilných protestů na jejichž konci byl založen parlament Saámů, který rozhoduje o jejich záležitostech. Elektrárna byla nakonec přesto postavena, na přítomnost lososů v řece neměla žádný vliv.


Drvenik

Drvenik je malebné přímořské letovisko na Makarské riviéře, vzdálené cca 30 km JV od Makarske a 20 km SZ od Gradacu, či chcete-li 96 km jihovýchodně od Splitu a 128 km severozápadně od Dubrovníku. Je rozděleno na dvě části - Gornja Vala, jež je menší a klidnější, a Donja Vala, vzdálené od sebe několik minut chůze podél pobřeží. V celém Drveniku žije okolo 480 stálých obyvatel.
Několik desítek metrů východně od nádherných oblázkových pláží se až do výšky téměř 800 metrů prudce zdvihají skalnaté masivy Biokova. Tato kombinace dává krajině romantický a nezapomenutelný ráz.
V horách jsou zachovalé pozůstatky původní opčiny. Všechny původní stavby jsou již trvale neobydlené, slouží ale místním vinařům jako sklepy. Do hor se můžete vydat zhruba dvě hodiny trvající cestou po značené turistické stezce.
V Drveniku je velký počet hotelů, apartmánů a restaurací, v Donje Vale pak najdeme i malý supermarket, poštu, ale především významný přístav, jež je po celý den díky pravidelným trajektovým přívozům převážejícím lidi i automobily spojen s nedalekým ostrovem Hvar. Je zde ale rovněž možnost lodní dopravy na Korčulu či na poloostrov Pelješac. Pro přepravu můžete kromě trajektů rijecké společnosti Jadrolinija využít i menších plavidel: Hvar taksi na Hvar či Mali Zoran na Pelješac a podél pobřeží. Jak Korčula, tak i Hvar a především Pelješac jsou z Drveniku na dohled. Mimo přepravních společností zde působí i malý námořní spolek Gornjovalski Gusari.
Každoročně 16. srpna se v Drveniku koná slavnost „Fešta Svetog Roga“. Začíná dopolední mší v místním kostele, zasvěceném Sv. Rokovi. Po setmění nastává hlavní program - živá hudba a tanec přímo v ulicích - jež mnohdy trvá až do časných ranních hodin. Během této slavnosti nabízejí místní vinaři ochutnávky téměř čehokoliv ze své produkce, u pláže je zdarma k dispozici občerstvení v podobě grilované makrely a sklenky vína a okolo půlnoci je z pláže odpálen barevný ohňostroj.
Průzračná voda Jadranu, jejíž teplota se zde v létě pohybuje okolo 25°C, Vás přímo vyzývá k osvěžující koupeli a vodním radovánkám. Kromě oficiálních vymezených pláží, jež jsou skoro celé dopoledne téměř prázdné, avšak po poledni v obležení lidí, můžete využít i nedaleké skalnaté pobřeží, jež je po celý den liduprázdné, avšak nabízí nádherné možnosti k potápění. Jako v celém Jadranu, i zde najdete na mořském dně mnoho živočichů: škeblí, krabů, a především mořských ježků. Chcete-li se věnovat jiné zábavě, např. vodním sportům, můžete využít místní půjčovnu, jež nabízí kromě malých dřevěných člunů, kajaků a šlapadel i motorové čluny, vodní skútry, vodní lyžování nebo jízdu na banánu. K dispozici je rovněž zapůjčení kol, ranní rybaření na moři, profesionální potápění či rozličné hromadné výlety lodí.
Drvenik je místo s vysokou sluneční aktivitou a velkým počtem slunečných dnů. Občas sem z moře zavane i silný vítr - bóra.
Drvenik navštěvují lidé z nejrůznějších zemí: kromě domácích Chorvatů a turistů z nedaleké Bosny a Hercegoviny, kteří sem jezdí denně a v hojném počtu také o víkendech, tady narazíte na Čechy, Slováky, Poláky, Němce a Rakušany, ale také na Brity, Italy, Švédy, Litevce a Rusy, což ostatně o oblíbenosti tohoto letoviska již hodně vypovídá samo.


Francesca Schiavoneová

Francesca Schiavoneová je současná italská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 1 turnaj WTA ve dvouhře a 6 turnajů ve čtyřhře.
Francesca Schiavoneová se zúčastnila 15 zápasů ve Fed Cupu za tým Itálie s bilancí 16-13 ve dvouhře a 3-0 ve čtyřhře.


Nové Hrady

Obec Nové Hrady se nachází v okrese Ústí nad Orlicí, kraj Pardubický. Do 31.12.2006 obec patřila pod okres Chrudim; k 1.1.2007 však došlo ke změně hranic okresů. V roce 2006 zde žilo 299 obyvatel.
V blízkosti obce výletní hostinec Polánka v romantickém údolí Novohradky, jež tvoří osu přírodního parku Údolí Krounky a Novohradky; též skalní oblast Toulovcovy maštale.


Gustaf Johan Billberg

Billberg byl autorem knih Ekonomisk botanik, Enumeratio insectorum in museo a Synopsis Faunae Scandinaviae.


Roman Cikhart

Roman Jan Cikhart byl český pedagog a spisovatel, regionální historik, vlastivědný a kulturní pracovník.
Narodil se ve mlýně svého otce v blízkosti památné zříceniny Starý Zámek v Borotíně a zde se zřejmě zrodil i jeho zájem o historii, zejména husitství a dějiny rodného kraje; historii a pověsti vesnic na Táborsku. O rodné obci vydal již v roce 1909 samostatný spisek Borotín, nástin historický. Po základní školní docházce absolvoval Učitelský ústav v Soběslavi a již zde při studiu spolupracoval s historikem a zakladatelem místního muzea Karlem Lustigem a napsal zde dějiny Soběslavi. V roce 1910 se oženil, roku 1921 vystoupil z římskokatolické církve.
Učitelskou praxi zahájil Cikhart na škole v Radeníně, v roce 1911 přešel do Radkova a 1914 do Jistebnice. Další důležitou životní etapou se stal Tábor, kde v roce 1923 nastoupil jako odborný učitel na dívčí měšťanské škole. Působil také jako předseda učitelské jednoty Komenský. Publikoval v pedagogických listech Český učitel a Česká škola. Zastával mnoho čestných funkcí; sepsal dějiny Zemského ústředního spolku jednot učitelských.
Roman Cikhart byl autorem mnoha článků o regionálních dějinách Táborska, o historických osobách, o pověstech a vlastivědných zajímavostech, uveřejňovaných v různých listech, např. Český jih, Národní politika, Tábor, Národní osvobození, Časopis společnosti přátel starožitností českých. Podílel se na tvorbě Věstníku jihočeských muzeí a vlastivědného časopisu Kraj kalicha. Významná kapitola publikační práce učitele a historika Cikharta je spojena s Jihočeským sborníkem historickým. Zde publikoval v letech 1928 až 1956 přes osmdesát článků a statí. Mnohé cenné práce vydal Cikhart vlastním tiskem.
Práce historika Romana Cikharta je dodnes považována za základ při bádání a práci s fakty v regionální historii. Jeho významný přínos do seznamování se s historií Táborska byl oceněn již 5. února 1936, když akční výbor učitelských organizací a městský osvětový sbor uspořádal v Táboře na jeho počest oslavu. Za město Tábor zde poděkoval starosta Václav Soumar. Blahopřání a připomínání díla R. Cikharta bylo i ve všech regionálních a odborných listech.


Bledule

Bledule je rod jednoděložných rostlin z čeledi amarylkovité. Český název bledule patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem.
Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou po několika v přízemní růžici, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé na vrcholu stonku nebo ve zdánlivých okolících obsahujích zpravidla 2-7 květů. Pod květem popř. květenstvím jsou 2 listeny, které jsou volné nebo zcela srostlé a tvoří toulec. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, které jsou volné a v podstatě stejné, vytváří zvonkovitý tvar okvětí. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní. Plodem je třípouzdrá tobolka.
Je známo asi 10 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě, jihozápadní Asii a v severní Africe, jinde se vyskytují pouze adventivně.
V ČR rostou 2 druhy z rodu bledule. Ve vlhkých listnatých lesích, vzácněji na vlhkých loukách, roste bledule jarní. V moravských Karpatech se však asi vyskytuje pouze adventivně. Má zpravidla jednotlivé květy. Květensví s 3-7 květy mívá bledule letní, kriticky ohrožený druh, v ČR roste jen v jihomoravských nížinných luzích, jinde byl zaznamenán jen ojedinělý adventivní výskyt.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Dagmar Zvěřinová

Ing. Dagmar Zvěřinová je česká politička a od roku 2008 členka Senátu Parlamentu ČR za volební obvod č. 51 - Žďár nad Sázavou.
Je členkou ČSSD. Je vdaná, s manželem Pavlem vychovává dceru Petru a syna Lukáše. V senátních volbách 2008 se rozhodla kandidovat do senátu ve volebním obvodu 51 - Žďársko.


Phorusrhacos

U nás se "proslavil" v Zemanově filmu Cesta do pravěku, kde chvíli pronásleduje hlavní hrdiny.
Měl dlouhé silné nohy, které byly přizpůsobeny k rychlému běhu, a tak mohl uhánět travnatou plání stejně rychle jako dostihový kůň. Phorusrhacos měl maličká, letu neschopná křídla, která při běhu používal k udržování rovnováhy. Jeho zobák byl tak masivní a silný, že mohl drtit kosti. Pravděpodobně se živil býložravými savci Jižní Ameriky, malými příbuznými notostylopse a toxodonta. Příbuzní phorusrhaca žili až do doby před 3 mil let a někteří z nich přešli do Severní Ameriky. Phorusrhacos se silně podobal diatrymě, ale zdá se, že tyto dvě skupiny velkých masožravých ptáků se vyvíjely odděleně. Přesto jsou vzdáleně spřízněny se seriemami, které žijí v jihoamerických pampách dodnes.


Vincent Šikula

Vincent Šikula byl slovenský spisovatel-prozaik, básník a dramatik, autor literatury pro děti a mládež.
Narodil se v rodině lesního dělníka a své vzdělání získal v Dubové, v Nitře a nakonec v Bratislavě, kde studoval v letech 1956-1959 na Hudební pedagogické škole a po jejím zrušení na Státní konzervatoři hru na lesní roh. V letech 1961-1964 pracoval jako učitel v Modře, v letech 1967-1968 pak pracoval jako redaktor v časopise Romboid, v letech 1969-1973 byl dramaturgem ve Slovenské filmové tvorbě. Od roku 1973 pracoval jako redaktor ve vydavatelství Slovenský spisovatel, v letech 1994-1999 byl předsedou Spolku slovenských spisovatelů. V roce 1979 mu byl udělen titul zasloužilý umělec.
Publikovat začal krátkými prozaickými díly, která mu vyšla ve sbírce v roce 1964. Jeho díla jsou založena na životní a vypravěčské bezprostřednosti, jejich základem jsou osobní zážitky, zkušenosti, dojmy a pocity mladého člověka. Nevytváří ucelené příběhy, jen volně spojuje situace, motivy a představy, čímž zvýrazňuje naoko bezvýznamné věci a odkrývá trvalé hodnoty lidského života, jako je láska, domov, přátelství či práce. Svojí tvorbou navazuje na naturismus, ale velký vliv na jeho tvorbu měli i starší autoři, jako např. Martin Kukučín, či Jozef Gregor-Tajovský.


Texas State University-San Marcos

Texas State University-San Marcos je státní univerzita ve městě San Marcos v americkém státě Texas.
Studuje zde přes 27 000 studentů a univerzitní kampus je největší v Texas State University System. Škola je šestou největší univerzitou v Texasu.
Texas State je známá zvláště díky svému výzkumu a výuce v oborech geografie a hudební pedagogiky.
Texas State University-San Marcos byla založena v roce 1899 pod názvem Southwest Texas State Normal School a tehdy zde studovalo 303 mladých lidí. Své současné jméno škola dostala v roce 2003.


Mont-Saint-Michel

Le Mont-Saint-Michel, česky Hora sv. Michaela, je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov v severozápadní Francii ve stejnojmenném zálivu u pobřeží Normandie. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m, takže buď je „hora“ obklopena tekutými písky nebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10–15 km od pobřeží.
Nachází se zde četné historické památky. Ostrov, záliv i klášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Jakožto výrazná krajinná dominanta byl ostrov znám už Keltům. Podle legendy se roku 708 sv. Aubertovi, biskupu v nedalekém Avranches, zjevil archanděl Michael a přikázal mu, aby zde postavil modlitební kapli, což – po určitém odporu – v následujícím roce udělal. V roce 966 daroval Richard I., vévoda z Normandie, kapli benediktinům, kteří tu založili opatství, významné poutní místo a jedno ze vzdělanostních center západní Evropy. Od 11. století sloužila hora též jako pevnost pro vojáky, kteří měli být k dispozici opatství a králi. Na počátku 15. století, v době stoleté války mezi Anglií a Francií, se Angličané snažili třikrát dobýt M.S.M. – nepovedlo se. I přesto ale klášter začal postupně mocensky a finančně upadat; velkou ránu jeho duchovnímu vlivu pak zasadila reformace.
V časech francouzské revoluce bylo opatství M.S.M. zrušeno a stalo se vězením. To stát zrušil roku 1863 a o 11 let později byla hora prohlášena za národní památku. Až v roce 1966 bylo opatství symbolicky navráceno benediktinům u příležitosti oslav tisíciletého výročí jeho vzniku. Komunita benediktýnů zůstavá v opatství až do roku 2001.
24 června 2001 byla na M.S.M. povována biskupstvím Coutances-Avranche Mnišská, laická a apoštolská bratrstva Jeruzalém, která zde prodlužují 1 300 letou mnišskou přítomnost. Opatství zůstává majetkem státu a je spravováno Národním centrem historických památek a prostor.


Chanové

Chanové je čínská etnická skupina a pravděpodobně nejpočetnější etnická skupina na světě. Počet Chanů přesahuje 1 300 000 000. Chanové žijí převážně na území dnešní Čínské lidové republiky, kde tvoří asi 92 % obyvatelstva, ale i v mnoha dalších částech světa. Na Tchaj-wanu čili v Čínské republice tvoří Chanové 98 % obyvatelstva, v Singapuru 75 % a celosvětově to je asi 19 %.
Chany lze ztotožnit s Číňany a jejich jedinečnou civilizací, která trvá nepřetržitě 3000 let písemně zaznamenaných dějin a dále zpět do prehistorické a neolitické doby. Chanové se od svých sousedů – Korejců, Mongolů, Mandžuů, Tibeťanů, Ujgurů a národů jihovýchodní Asie – odlišují postavou, jazykem, kulturou a tradicemi.
Historickým centrem chanského osídlení je povodí Žluté řeky, kde se kolem roku 2500 př. n. l. objevila usedlá vesnická zemědělská společenství. Zdejší nížiny se sprašovou půdou a dostatkem pramenité vody se hodily pro zemědělství a okolní zalesněné kopce byly zdrojem potřebného dřeva.
Chanové se po staletí stěhovali na jih a na východ, kde se postupně usazovali v údolích a nížinách, přičemž původní etnické menšiny zatlačovali do vrchovin a hor. Dějiny Chanů jsou vlastně postupnou koloniální expanzí jejich kultury a způsobu života. Charakteristickým rysem rozvoje chanského státu je kontrola vodních toků coby dopravních a zavlažovacích kanálů. Dnes je oblast obývaná Chany soustředěná zejména v povodích Žluté řeky a řeky Jang-c'-ťiang.
Ve 3. století př. n. l. sjednotil Čínu a tedy Chany císař Čchin Š'-chuang-ti a vytvořil silný centralizovaný stát Čchin.
Čínský jazyk se též nazývá chan-jü, doslova „jazyk Chanů“ a patří do sinotibetské jazykové rodiny. Čínské znaky jsou jednou z nejstarších podob písma na světě. Pocházejí z doby před více než 4000 lety a jsou původně založeny na piktogramech, později byly kombinovány s ideogramy. Císař Čchin Š’-chuang-ti, který sjednotil Čínu a postavil Velkou čínskou zeď, sjednotil také systém psaní čínských znaků, jež pro tento účel zjednodušil. Čínské písmo se tak stalo významným jednotícím prvkem v čínských dějinách, neboť překonávalo babylon rozličných mluvených jazyků a dialektů.
Chanská kultura bývá často spojována s konfucianismem a úřednickou správou, která je pro ně specifická a která se stala převažujícím systémem státu. Do státní správy byli vybíráni úředníci, kteří museli prokázat své schopnosti složením celé řady zkoušek založených na konfuciánských textech.
Chanové museli svoji kulturu často bránit proti nájezdům okolních kmenů a národů. alyzovaná, zejména proti vpádům severních kmenů, Mongolů 1271–1368 a Mandžuů 1644–1911. Někdy byli nuceni ustoupit a podvolit se cizí nadvládě. Přežili však díky tomu, že dokázali uzurpátory do značné míry asimilovat do vlastní kultury a politického systému. Výsledkem tohoto složitého procesu je skutečnost, že chanská kultura je vlastně „míchanicí kultur slučující tradice všech příslušníků čínského národa, včetně národností“. Proto jsou mnohé památníky čínské tradice, jako například Zakázané město v Pekingu, symboly multietnické kultury.


Peer review

Peer review je proces hodnocení autorovy vědecké práce, výzkumu nebo myšlenky jinými lidmi, kteří jsou experti ve stejné oblasti. Peer review vyžaduje komunitu expertů v dané oblasti, kteří jsou kvalifikováni a schopni nestranného přezkoumávání. Nestranný přezkum, zvlášť u práce, který je šířeji definována nebo patří do více oborů, může být obtížné zajistit. Významnost myšlenky nesmí být současníky široce ceněna. Přestože se peer review považuje za zásadní pro akademickou kvalitu, bývá kritizována jako neefektivní, pomalá a nepochopená.
Anglické slovo "peer" vyjadřuje odbornou rovnocennost posuzovatele s autorem. Cílem peer review je zlepšit práci, nikoli ji v případě nevyhovujícího stavu pouze zamítnout.


Arisbé

Její sestrou byla Kleité, manželka krále Dolionů Kyzika. Právě v den její svatby se stalo neštěstí - Argonauti, kteří ten den z jejich ostrova odpluli, byli bouří a větrem zahnáni zpět k jeho břehům. V noční tmě se pustili netušíc do boje s Doliony, mnohé z nich pobili a krále Kyzika zabil sám Iásón svým šípem. Když za ranního rozbřesku zjistili, že bojovali se svými přáteli, nastalo veliké truchlení. Králova novomanželka Kleité žalem zešílela a oběsila se.
Arisbé se později stala první manželkou trojského krále Priama a porodila mu syna Aisaka. Ten měl věštecké vlohy po svém dědovi, předpověděl, že Paris se stane příčinou zkázy Tróje, jeho varování však nebylo vyslyšeno.
Král Priamos se oženil podruhé s Hekabou, která mu dala 19 synů, nejznámější z nich jsou Hektór a Paris.


Chemická reakce

Chemická reakce je proces vedoucí za vhodných podmínek ke změně chemické struktury chemických látek. Látky, které do reakce vstupují nazýváme reaktanty, látky z reakce vystupující jsou produkty. Při tomto procesu dochází ke změnám v rozmístění elektronové hustoty v molekule, zjednodušeně řečeno dochází k zániku a vzniku chemických vazeb. Chemické reakce popisujeme pomocí chemických rovnic.
Skupenství reaktantů a produktů značíme v chemické rovnici písmenem v závorce: s, l, g a aq.
Reakční teplo je rozdíl energie produktů a reaktantů. Podle Hessova zákona nezávisí na průběhu reakce, ale jen na stavech před reakcí a po reakci. Nejčastěji se uvádí jako stavová veličina entalpie ?H v jednotkách kJ/mol. Pokud hledisko zobecníme na příjem/uvolnění energie, klasifikujeme reakce jako endergonické/exergonické. Tepelným efektem reakcí se zabývá chemická termodynamika neboli termochemie.


Wolf Dietrich von Raitenau

Wolf Dietrich von Raitenau byl v letech 1587 – 1612 knížetem-arcibiskupem v Salzburgu. Proslul jak svými milostnými aférami, tak podporou umění, díky níž se za Alpami začíná ujímat baroko.


Rahsaan Roland Kirk

Rahsaan Roland Kirk byl slepý americký jazzový multiinstrumentalista který hrál na tenor saxofon, flétnu a mnoho dalších nástrojů. Jeho vystoupení na jevišti bylo plné vitality, mistrné improvizace doprovázené komickým žertováním, politickým chvástáním a hraním současně na několik nástrojů najednou.
Kirk se narodil jako Ronald Theodore Kirk v Columbu, Ohio, ale změnil si křestní jméno přehozením prvních dvou písmen na Roland. Jako malý chlapec oslepl díky nedostatečné lékařské péči. V roce 1970 si Kirk přidal druhé jméno "Rahsaan", poté co jej zaslechl ve snu.


Jiří Vala

Vala už jako student statoval v pražské Uranii, později opustil gymnázium a dal přednost Divadlu pražských předměstí, kde nejen hrál, ale stavěl i kulisy. Teprve na konzervatoři získal základy profesionálního herectví.
Po škole působil postupně v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, krátce ve Státním divadle v Ostravě a opět v Praze v Divadle československé armády, po patnácti letech přešel na čtyři roky k E. F. Burianovi a konečně se dostal do Národního divadla.
Filmaři mu dali příležitosti hrát většinou energické chlapíky ve filmech Synové hor, Král Šumavy, Žižkovská romance, Dům na Ořechovce, Noční host, Smyk, Poklad byzantského kupce.
Televize mu nabídla několik rolí v seriálech, z nichž byl nejvýraznější podnikatel Nedobyl ve Sňatcích z rozumu.


Nucleus CMS

Nucleus CMS je open source redakční a publikační systém. Pomocí Nucleus CMS si můžete snadno a s minimální znalostí tvorby webových stránek vytvořit blog nebo rovnou komplexní redakční systém pro rozsáhlý web zdarma. Jediné požadavky systému jsou skriptovací jazyk PHP a databáze MySQL, které systém využívá. K dispozici je i český překlad.


All You Need Is Love

All You Need Is Love je píseň, kterou složil John Lennon a Paul McCartney pro pořad Our World, který v neděli 25. června 1967 sledovalo 400 milionů diváků.
Na napsání písně měli jen pár dnů. Nahrávání začalo 14. června v Olympic Sound Studios a pokračovalo v Abbey Road ve studiu One, kam se s Beatles vešel i celý orchestr . V USA vyšla píseň 17. července u Capitolu a vyšplhala se na první příčku hitparády. Píseň vyšla na desce Magical mystery tour.
V roce 2003 byla píseň přezpívána Lyndenen Davidem Hallem a použita ve filmu Láska nebeská.


Transcendentální meditace

Transcendentální meditace, krátce TM, je meditační technika, kterou z véd obrodil a v roce 1958 začal vyučovat Mahariši Maheš Jógi. Vzhledem k přirozenosti a jednoduchosti této techniky a možnosti naučit se ji ve své mateřské řeči od učitelů TM, se tato technika rozšířila během následujících 50 let do více jak 180 zemí celého světa, mimo jiné i do České republiky. Komplexní účinek programu Transcendentální meditace je dokumentován mezinárodními vědecko-výzkumnými studiemi a TM-program je součástí systému vzdělání založeného na rozvoji vědomí, který umožňuje komplexní rozvíjení osobnosti.
Přestože velké množství vědeckých výzkumů uvádí příznivé účinky této meditační techniky v mnoha oblastech života, je TM-program pro mnohé nedostupný vzhledem k vysoké finanční nákladnosti tohoto programu. V tomto smyslu je třeba rozlišovat mezi dvěma zcela odlišnými pojmy: Meditační technika a TM-hnutím, které tuto techniku propaguje v mnoha TM-programech.
Princip Transcendentální meditace spočívá ve využití schopnosti mysli zklidnit se. TM využívá k tomuto zklidňování speciálních zvuků, manter. Tento způsob zklidňování proudu myšlenek popisuje Mahariši Maheš Jógi v knize Věda o Bytí a umění žití analogií s oceánem a bublinou následujícím způsobem:
Mahariši Maheš Jógi vyškolil docenty TM v tradičním způsobu výuky, která zaručuje přesné předání této techniky bez jakéhokoliv individuálního vlivu.
První výzkumnou práci vypracoval Robert Keith Wallace, autor knih Fyziologie vědomí a Neurofyziologie osvícení, a publikována byla v roce 1970. Mezinárodní výzkum v průběhu dalších třiceti osmi let zahrnuje přes 600 vědeckých prací z 250 universit a nezávislých institutů ve 33 zemích, jež byly publikovány ve více než 100 vědeckých časopisech.
Vědecké práce, zabývající se účinkem programu TM na komplexní zdraví zahrnují studie o zlepšení srdeční činnosti, včetně hypertenze, funkční kapacity srdce, aterosklerózy, metabolického syndromu, prevence kardiovaskulárních nemocí a redukce stresu. Dr. Hans Selye, bývalý ředitel experimentální medicíny a chirurgie university v Montrealu,, odborník v oblasti stresu uvedl:
Nová meta analýza výzkumu na lékařské universitě v Kentucky vedeném Dr. J. W. Andersonem a publikovaném v březnu 2008 v časopise American Journal of Hypertension uvádí, že TM je účinnou léčbou pro kontrolu vysokého tlaku, bez vedlejších škodlivých účinků.
Program TM je používán i v oblasti vzdělávání. U základního a středního stupně jsou dlohodobé výsledky zaznamenány ve škole ve Fairfieldu, USA, jejímž cílem je - jak uvádí oficiální stránky školy - rozvíjet vnitřního génia a plnou tvořivou inteligenci pro zdravý, šťastný a produktivní život u každého studenta. Úspěch Maharišiho školy dokumentuje a vysvětluje kniha Výjimečné výsledky a pozoruhodný úspěch školy od Dr. Ashley Deanse .
V oblasti universitního vzdělávání má nejdelší zkušenosti Maharišiho universita managementu, akreditovaná komisí pro vyšší školy , kde se podle výzkumu NSSE na účinné vzdělávání umísťují zdejší studenti na vrcholu ve srovnání s ostatními 613 institucemi nabízejícími bakalářské a magisterské studium.
Kniha o léčbě návykových drog Uzdravit sám sebe od D.F. O'Conella a Ch.N. Alexandera dokumentuje teorii, výzkum a aplikaci použití programu TM u juvenilních delikventů a ve věznicích.
Dr. Sarina Grosswald uvádí a komentuje výsledky výzkumu aplikace TM u dětí s poruchami učení a u hyperaktivních dětí.
Zkušenosti s použitím programu TM na zdraví žen uvádí Dr. Nancy Lonsdorf, autorka knihy Zralá žena a specialistka v integrační medicíně, jež komentuje významné snížení stresu u pacientek na základě snížení jejich hladiny kortizolu.
Výsledky aplikace programu TM ve věznici v rámci zlepšování profilu osobnosti dokumentuje kniha George Ellise Folsomská věznice.
Hnutí Transendentální meditace má však i mnoho kritiků a odpůrců. Ti se zaměřují především na vědecké metody používané TM a finanční nákladnost TM-programů. Už členové Beatles, kteří se u Maharišiho učili a díky kterým se Mahariši proslavil, se s ním rozešli. John Lennon, který pocházel z rozvedené rodiny, byl vychován sestrou své matky, od svých 17 let neměl žádný domov, protože byl pořád na turné, v roce 1968 vstup Yoko Ono do jeho života vedle manželky Cythie a její neakceptování skupinou Beatles, si myslel, že Mahariši vyřeší všechny jeho problémy a když se tak nestalo, tak Maharišiho obvinil z podvodnictví a z toho, že si Mahariši udělal ze všech blázny. I ve své rodné domovině Mahariši čelil již od počátků své kariéry krtitice. Ta směřovala především na skutečnost, že Mahariši dával přednost bohatým žákům před chudými a požadoval po nich týdenní plat, což bylo v rozporu s hinduistickou tradicí. I dnes stojí základní TM-kurz v Česku 19.700,- Kč.


Tchien-ťin

Tchien-ťin je centrálně spravované město na úrovni provincie na severu Čínské lidové republiky. Leží na řece Chaj-che na pobřeží Pochajského zálivu.
Název města se skládá ze slov ? tchien, což znamená „nebe“ a ? ťin, což znamená „převoz, brod“ a doslova znamená „Nebeský/Císařský brod.“
Tchien-ťin na severozápadě hraničí s centrálně spravovaným městem Pekingem, na severu a jihu pak s provincií Che-pej. Na východě jeho pobřeží omývá Pochajský záliv.


Mattoni NBL

V sezóně 2008 - 2009 hraje NBL následujících jedenáct klubů:
Sezóna se skládá ze dvou částí - dlouhodobé části hrané systémem každý s každým a play-off, kdy osm nejlepších družstev hraje vylučovacím způsobem na tři vítězná utkání.
Ještě v sezóně 2005 - 2006 byla dlouhodobá část hrána nejprve dvakrát každý s každým a pak dalších 10 kol ve dvou skupinách.
V sezóně 2006 - 2007 je dlouhodobá část hrána systémem čtyřikrát každý s každým.
V následujícím přehledu jsou uvedeny výsledky finalových utkání play-off v posledních sezónách:


Mírová a bezpečnostní rada

Mírová a bezpečnostní rada je orgánem Africké unie. Institucionalizuje a nahrazuje dřívejší Mechanismus prevence, usměrňování a řešení konfliktů založený na 29. zasedání hlav států a vlád OAJ v Káhiře v roce 1993.
Snad největší výzvou pro Africkou unii je zajištění mírového uspořádání na africkém kontinentě. Africká unie, na rozdíl od OAJ, zavádí možnost i nevyžádané vojenské intervence v členské zemi. V květnu 2004 vznikla Mírová a bezpečnostní rada, která má dohlížet nad vojenskými intervenčními misemi AU. Africká unie již vyslala vojáky do Burundi a súdánského Darfúru. Tyto mise ovšem zatím byly provázeny pochybnostmi ze strany mezinárodního společenství, které mají původ v řadě nesplněných slibů OAJ.
Nahrazení výše zmíněného Mechanismu prevence, usměrňování a řešení konfliktů Mírovou a bezpečnostní radou v rámci AU a rozsáhlejší zapojení nové organizace do řešení konfliktů v Dárfúru a v Somálsku ovšem naznačuje nové ambice, které jsou tentokrát více podloženy skutky. Do roku 2010 by měly vzniknout sbory sil rychlé reakce AU.


Armin van Buuren

Armin začal pracovat jako DJ v místním nočním klubu Nexus, poté co dokončil studium na střední škole v roce 1995 a začal studovat právo na univerzitě. V té době si přestěhoval své domácí studio do 'pravého' studia. Jedny z prvních skladeb, které vytvořil ve svém novém studio byly m.j. Touch Me a Communication. Armin má svou vlastní radio show A State of Trance, kterou provozuje už přes 5 let. Tuto radio show můžete poslouchat každý čtvrtek od 20:00 na DI.fm. V květnu 2007 oslavil Armin 300. vydání A State of Trance. A v dubnu 2009 oslavil 400. vydání.
Armin měl vždy vlastní studio, kde pracoval téměř sám. Od roku 1995 vydal Armin mnoho skladeb pod různými nahrávacími společnostmi, pokaždé s větším a větším úspěchem u posluchačů. Jeho první velmi úspěšnou nahrávkou bylo Blue Fear u nahrávací společnosti Cyber Records. Dále následovala nahrávka Communication. Na počátku roku 1999 Armin založil nahrávací společnost Armind, společně s United Recordings. První nahrávka vyšla pod aliasem Gig a měla název One, poté následovala nahrávka Touch Me. Poté Armin vydával pod aliasem Gimmick, nahrávka se jmenovala Free. Poté následoval další alias a nahrávka, a to Gaia - 4 Elements. Armin se poté pustil do spolupráce s producentem Tiësto a vytvořili dva projekty: Major League - Wonde Where You Are? a Alibi - Eternity. Následovně Armin spolupracoval s Ferry Corstenem a vytvořili spolu nahrávku Exhale.
V roce 2000 Armin začal pracovat na vlastním aliasu AVB. Díky dokonalému skloubení stylů progressive, techno a trance vytvořil kompilaci AVB001 - A State of Trance, které se prodalo přes 10.000 kopií. Poté následovala kompilace AVB002 - Basic Instinct, AVB003 - In Motion a AVB004 - Transparance.
V březnu 2001 Armin začal pracovat na radio show na ID&T Radio. Jde o každotýdenní dvouhodinovou show s názvem A State of trance, kde hraje nejnovější hudební nahrávky ve stylu trance. Když v roce 2004 ID&T Radio změnilo hudební styl, Armin tuto stanici opustil a A State of Trance si vzal s sebou, a to na nizozemské rádio Fresh FM. V současnosti je tato radio show vysílána na rádiích SLAM!FM, DI.FM a XM Satellite Radio Channel 82. Úplný seznam vysílajících radio stanic můžete nalézt na odkazu ASOT na oficiálních Arminových webovkách.
Amsterdance, Armania, Darkstar, E=mc2, Electrix, El Guitaro, Gaia, Gimmick, Hyperdrive Inc., Major League, Misteri A, Perpetuous Dreamer, Problem Boy, Rising Star, The Shoeshine Factory
Armin začal svou kariéru jako DJ v klubu Nexus v Leidenu, kde hrál pravidelně 6 až 7 hodin v kuse. Během školních prázdnin hrál i více než 4krát týdně. V roce 1999 se seznámil s Dave Lewisem, který ho jako DJ-e představil i v Anglii a USA. 11. listopadu 2006 Armin vystoupil v Ahoy Rotterdam již podruhé se svou show Armin Only (první show proběhla 12. listopadu 2005, kde bylo více jak 11.000 fanoušků, kteří si užili 9-ti hodinový set.


Gunderich

Gunderich byl králem Vandalů a Alanů. Byl synem krále Godigisela, který roku 406 padl v bitvě s Franky. Po krátkém usídlení v Galii Gunderich s Vandaly překročil Pyreneje a usadil v Andalusii. Okolo roku 426 alanský král Attaces padl v bitvě s Vizigóty a tak Gunderich přijal alanskou korunu. Na konci jeho vlády docházelo k častým bitvám s Vizigóty, díky početní převaze Vandalové často prohrávali. Po Gunderichově smrti v roce 428 Vandalové zvolili králem Geisericha, se kterým se přeplavili do severní Afriky a Španělsko tak zanechali Vizigótům.


Řepiště

Obec Řepiště se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 15. 8. 2008 zde žilo 1 641 obyvatel.


Výhrada veřejného pořádku

Výhrada veřejného pořádku je právní institut v oblasti mezinárodního práva soukromého, který umožňuje a také zavazuje stát k výjimečnému odmítnutí použití ustanovení zahraničního právního řádu, ačkoli by byl jinak povinen jej aplikovat na základě vlastní kolizní normy. Poskytuje státu ochranu před aplikací takových ustanovení právního řádu jiného státu, která jsou v rozporu se souborem jeho základních principů a určitých hodnot, na jejichž zachování musí bezpodmínečně nutno trvat.


Morfin

Morfin, také morfium, je alkaloid fenanthrenového respektive morfinanového typu, obsažený v opiu, tzv. opiát. Tvoří přibližně 10 % hmotnosti surového opia.
Používá se primárně v lékařství jako silné analgetikum a též jako surovina na výrobu dalších opioidů morfinového typu. Je prototypem silných analgetik, taktéž i referenční látkou, k níž se vztahuje účinnost ostatních opioidů. Jeho účinky na organismus i psychiku vyplývají z jeho působení na opioidní receptory především v centrální nervové soustavě. Při užívání se rychle rozvíjí tolerance. To znamená, že k dosažení stejné účinnosti je třeba podávat stále vyšší dávky. S tím souvisí i jeho silná návykovost. Morfin je omamná látka a kromě svého použití v medicíně je též zneužíván jako droga nebo surovina k výrobě heroinu. Podléhá proto zvláštnímu pravidlům zacházení při výrobě, distribuci a ve zdravotnických zařízeních.
V čisté podobě tento alkaloid jako první izoloval lékárník Friedrich Sertürner roku 1804, který mu dal jméno „morphium“. To vychází z řecké mytologie – Morpheus byl bohem snů. Název morfium byl později změněn na morfin. Přípona -in je jednotně používána při vytváření názvů alkaloidů.
Morfin je alkaloid, tj. organická dusíkatá báze přírodního původu. Má morfinanovou kostru, tvořenou pěti kondenzovanými cykly. Aminový dusík v poloze 17-morfinanoveho skeletu je terciární, má jeden volný elektronový pár, v důsledku čehož je tu molekula schopná protonizace – vzniká kation zvaný morfinium.
Morfin k medicínskemu použití je tvořen solemi morfinia – nejčastěji hydrochloridem a hemisulfátem morfinu. Lékopisný chlorid morfinia krystalizuje se třemi molekulami vody – tvoří trihydrát; lékopisný síran morfinia krystalizuje s pěti molekulami vody – tvoří pentahydrát. Méně používanými solemi morfinia jsou např. octan, vínan a polistyrex morfinia.
Kromě tohoto bazického centra je v molekule morfinu přítomné i centrum acidické – protondonorní fenolický hydroxyl v poloze 3. Proto je morfin možné silnou zásadou deprotonizovat – tvoří v silně zásaditých roztocích rozpustný anion morfinát, proto je molekula morfinu amfifilní, tj. tvořící soli s kyselinami i zásadami. Této vlastnosti morfinu se využívá především při jeho izolaci z přírodních zdrojů – opia a makoviny.
Volná báze morfinu je prakticky nerozpustná ve vodě, ačkoli tvoří s vodou hemihydrát – krystalizuje s polovičním látkovým množstvím vody. Nejlépe rozpustná je volná báze morfinu v methanolu a ve vroucím ethanolu, v jiných organických rozpouštědlech je rozpustná málo. Soli morfinu, morfinium i morfinát jsou lépe rozpustné ve vodě, chlorid trihydrát cca 57 g na litr vody při 20 °C, síran pentahydrát cca 65 g na litr vody při 20 °C, octan trihydrát dokonce až 440 g na litr vody při 20 °C, tvoří slabě kyselé vodné roztoky; morfináty alkalických kovů a kovů alkalických zemin jsou velice dobře rozpustné ve vodě, tvoří alkalické roztoky.
Totální syntéza morfinu je možná, avšak není ekonomicky výhodná – izolace morfinu z přírodní drogy je nejenom levnější, ale i jednodušší.
Morfin je modelem silně účinných opioidů. Jeho účinky mají více nebo méně vyjádřeny všechny opioidy, které jsou používány v medicíně.
V lidském organismu působí především v centrálním nervovém systému. Má plně agonistický účinek na opioidní receptory typu µ-; tyto receptory jsou po navázání morfinu plně aktivovány. Dalšími receptory, na které se morfin váže, jsou opioidní receptory typu ?- a ?-, na kterých působí rovněž agonisticky, avšak méně výrazně než na MOR. Jedná se o stejné receptory, na které se v organismu váží tzv. endorfiny a enkefaliny – látky přirozeně tlumící bolest.
Klinické účinky morfinu se dají rozdělit na centrální a periferní. Centrální účinky morfinu jsou:
Morfin má také účinky na imunitní systém a další systémy organismu, jejich význam je ovšem z hlediska okamžitých účinků méně významný než účinky centrální a muskulotropní.
Obvykle se podává morfin k tlumení akutních i chronických nesnesitelných bolestí po úrazech, chirurgických operacích, infaktu myokardu. Rovněž se používá při předoperační přípravě. Tlumivého účinku na dýchací centrum lze otoku plic k odstranění neekonomické hyperventilace a tíživého pocitu dušnosti.
V současnosti se již zřídka používá při těžkém, neztišitelném kašli při zhoubných onemocněních dýchacích cest a zcela výjimečně na utlumení jinak nezvládnutelného průjmu.
Je vysoce individuální, vždy přesně určuje lékař. U dospělých bývá referenční dávka:
Pravidlo: v důsledku tzv. first-pass efektu při podání p.o. jsou potřebné orální dávky morfinu obvykle 2- až 3-, případně i 4násobně vyšší nežli parenterální dávky a naopak; dávka 5 mg soli morfinia s.c. odpovídá obvykle 10–20 mg p.o., individuální variace jsou však značné, proto musí dávku vždy stanovit lékař.
Dávky je nutné přizpůsobit stavu pacienta. Při snížené funkci ledvin se dávka snižuje na polovinu, při snížené funkci jater se prodlužuje interval mezi dávkami 1,5–2krát. Při dialýza není nutné dávku upravovat.
Po perorálním podání je biologická dostupnost v rozsahu 20–40 % dávky. Při průchodu játry po vstřebání z trávicího ústrojí z větší části k metabolizaci. Hlavními metabolity jsou morfin-3-glukuronid a morfin-6-glukuronid, oba metabolity se tvoří u člověka v poměru 5:1 ve prospěch 3-glukuronidu. M3G se vylučuje žlučí do střev, kde dochází k jeho částečné hydrolýze. Uvolněný morfin se pak znovu vstřebává. Malá část morfinu je metabolizována na normorfin a jeho glukuronidy. U novorozenců je schopnost konjugace s glukuronou kyselinou omezena, proto se u nich morfin vylučuje z organismu pomaleji než u dospělých. Morfin i jeho metabolity se vylučují ledvinami. Biologický poločas je 2–4 hodiny.
Zvláštností M6G je, že ačkoliv je více rozpustný ve vodě, což umožňuje rychlejší vyloučení z organismu, snadno proniká i hematoencefalickou bariérou do mozku, kde působí. Vysvětluje se to tím, že při určité konformaci molekuly jsou hydrofilní skupiny zakryty. To zřejmě umožňuje průnik bariérou, kterou mohou snadno projít jen lipofilní látky.
Klinické účinky nastupují po podání morfinu p.o. během cca 30–40 minut, při s.c. a i.m. podání během cca 15 minut a při nitrožilním podání cca za 1–5 minut; analgetický účinek přetrvává po těchto formách aplikace cca 4 hodiny, proto je nutno injekce, resp. neretardované orální formy morfinu při přetrvávajících silných bolestech podávat každé 4 hodiny.
Účinek morfinu podaného v retardovaných tabletách nastupuje pozvolna během 2–3 hodin po užití a přetrvává v důsledku postupného, řízeného uvolňování morfinu obvykle 12 hodin, což značně ulehčuje dlouhodobou léčbu chronických silných bolestí, například u onkologických pacientů. Při podání v retardované formě se morfin dostává do jater v nižších koncentracích, což více využívá jejich kapacitu při tvorbě glukuronidů. Tvoří se tak více analgeticky účinného M6G.
Nežádoucí účinky morfinu plynou z jeho výše popsaného působení. Především to bývá zácpa, někdy nevolnost a zvracení, křeče žlučových až močových cest. Při dlouhodobém užívání riziko vzniku tolerance a závislosti.
Na účinky morfinu se rozvíjí tolerance, a to především u toxikomanů, jen částečně u pacientů medikovaných lege artis. Tolerance znamená postupné snižování účinnosti a potřebu vyšších dávek při dlouhodobém užívání. Souvisí s návykovostí.
Morfin je návykový, jak psychicky, tak i somaticky. Závislost na morfinu je závažným onemocněním, avšak u správně pacientů v medicíně je problematika závislosti méně závažná, než bývá obecně předpokládáno. Jen u malého počtu pacientů užívajících morfin či jiná silná analgetika na lékařský předpis a podle pokynů lékaře se rozvine časem závislost opiátového typu. Somatický návyk u dlouhodobě medikovaných pacientů bývá běžný, ovšem psychická závislost v patologickém smyslu se vyskytuje zřídka).
Zneužívaní opioidů a závislost na nich představuje závažný zdravotní i společenský problém.
Morfin je v závislosti na dávce a stavu organismu potenciálně toxický. U opioid-naivních osob působí již dávky mírně nad terapeutickými příznaky otravy, které se stupňují s citlivostí jedince a dávkou morfinu. Typickými příznaky lehké intoxikace jsou výrazná mióza, útlum, zpomalené reflexy, nevolnost a zvracení, ztížený verbální kontakt s intoxikovaným, silná ospalost. S postupujícím stupněm intoxikace pak ztráta vědomí, oslabení dýchaní, reflexů, maximální mióza bez reakce na světlo až koma. Někdy se vyskytují i epileptoidní záchvaty křečí a hypotermie. Při závažné intoxikaci může postižený zemřít v důsledku zástavy dýchání paralýzou dechového centra v CNS nebo udušením v důsledku aspirace zvratků v bezvědomí, a to i hodiny po užití morfinu.
Specifickým antagonistou a antidotem opioidů je látka naloxon, který rychle vytěsní opioid z receptorů, a antagonizuje tak jeho účinky. Naloxon má podávat pouze lékař, a to přednostně nitrožilně, v rozdělených dávkách dle stavu pacienta. Nutná je i reanimační pohotovost. Pacienta předávkovaného opioidem je nutno sledovat jistou dobu po zvrácení otravy, protože naloxon účinkuje obvykle kratší dobu než většina opioidů a někdy je nutné podat ho znovu nebo aplikovat kontinuálně formou infúze. U pacientů s návykem na opioidy naloxon často působí abstinenční syndrom, proto je nutné aplikovat ho u toxikomanů s předávkováním obzvláště opatrně za přísného monitoringu životních funkcí.
V případě úmyslného předávkování bývá často nezbytné psychiatrické vyšetření a příp. následná léčba.
Jako smrtelná dávka morfinu p.o. u opioid-naivního dospělého se uvádí 100–400 mg.
Morfin patří mezi omamné látky skupiny I, zacházení s ním podléhá ustanovením zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Ať už jako chemicky čistá látka či jakýkoliv léčivý přípravek musí být u výrobců, distributorů, v lékárnách a jiných zdravotnických zařízeních musí být uchováván v uzamčené schránce či skříni. Jakékoliv nakládání musí být předepsaným způsovem evidováno. Lékárna může přípravky vydat pacientům na základě speciálního tiskopisu receptu s modrým pruhem a zdravotnickým zařízením na základě žádanky s modrým pruhem.


Huculský kůň

Huculský kůň je malé houževnaté plemeno koně, chované původně především v Karpatech i jinde. Své jméno podle etnika rusínských horalů Huculů.
Historie tohoto houževnatého horského koníka se nepočítá na stovky, ale zřejmě na tisíce let. Je možné, že vznikl přímo z tarpana lesního již v některém z období pleistocénu. Jeho domovinou jsou především rumunské a ukrajinské Karpaty.Puvodní využiťí tohoto koně bylo v zemědělství a do zápřehu.
I když se v jeho chovu v určitém období nakrátko projevil příliv orientální a anglické krve, zachoval si typický vzhled s krátkým a kompaktním tělem, plochým kohoutkem a silnýma,hustě osrstěnýma nohama. Ostatně srst má hustou na celém těle. Hříva a ocas jsou husté.Hucul má v kohoutku kolem 125 až 135cm.Povahu má klidnou někdy až inteligentní.
Hucul byl v 50. letech minulého století křížen také s tarpanem, společně také s fjordským koněm a chladnokrevnými plemeny.
Tento kůň má předky v primitivních plemenech , avšak jeho ráz mu vetkla hlavně krajina ve které žil a to Karpaty v Podkarpatské Rusi. Koník vyniká odolností, původně to byl divoký kůň který pravděpodobně vzniknul křížením Tarpana a koně Převalského. To vysvětluje úhoří pruh na hřbetu a zebrování na nohou. Avšak toto plemeno je z řádu primitivních koní .
Je to silný a odolný kůň, v horském terénu výjimečně spolehlivý a neúnavný. Mezi jeho klady patří že pokud má svého pána , poslouchá jako pes a výjimečně si postaví hlavu. Je to kůň vhodný k dětem.
- pod sedlem i v tahu: především vyjížďky a hipoturistika, ale i skoky, hipoterapie, voltiž, stahování dřeva, tah lehkého kočáru… Ze země se dobře učí cirkusovým kouskům.
Po první a druhé světové válce, se ocitl na pokraji vyhynutí. Naštěstí bylo několik jedinců přivezeno do ČR, kde se chov opět úspěšně rozvinul.


Katerina Janouch

Katerina Janouch, rozená Kateřina Janouchová, je švédská spisovatelka a novinářka.
Dcera Františka Janoucha, jaderného fyzika a pozdějšího zakladatele Nadace Charty 77, a jeho ruské ženy bioložky Ady Kolmanové. Žije od svých deseti let ve Stockholmu, kde se její otec usadil po vypovězení z Československa v roce 1974.
Jako redaktorka, nebo samostatná novinářka pracovala a pracuje pro Mitt Livs Novell, Vecko-Revyn, švédské vydání Elle a další. Populární je její stálá rubrika o otázkách sexu v Expressen.
Její knihy, psané a vydané ve švédštině, vyšly i v jiných jazycích. Překládá také z češtiny.
S manželem Robertem Bohmanem, scénografem, mají pět dětí. Problémy s jeho závislostí na alkoholu publicisticky zpracovala mj. ve dvou ze svých knih.
česky: Kniha o orgasmu, Euromedia Group - Ikar, 2005, ISBN 80-249-0574-4
česky: „Jag jsem prisel na svet“, Mlada Fronta, 2006, ISBN 80-204-1441-X


Třímanské skály

Třímanské skály je přírodní rezervace na pravém břehu řeky Berounky nedaleko obce Třímany v okrese Rokycany. Rezervace leží v přírodním parku Horní Berounka.
Rezervace byla zřízena 15. ledna 1991 na ploše 27,10 ha pro ochranu původních porostů skalních stepí a reliktních borů, které jsou vzhledem k podloží ojedinělé.


Trolejbusová dráha

Trolejbusová dráha je specifický pojem českého práva, které dráhu pro trolejbus řadí do stejného právního režimu jako kolejové dráhy, což v mnoha státech není obvyklé.
Vyhláška ministerstva dopravy č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, vymezuje v části šesté, co je a co není součástí trolejbusové dráhy. Součástí dráhy jsou pouze ty pozemní komunikace, které jsou zřízeny výhradně pro jízdu trolejbusů. Dále jsou součástí trolejbusové dráhy elektrická zařízení, stavby a zařízení proti nepříznivým vlivům dráhy. Dále jsou součástí dráhy sdělovací zařízení, zabezpečovací zařízení k zabezpečení a řízení drážní dopravy, budovy a zařízení sloužící k organizování a řízení drážní dopravy, k odstavování a údržbě trolejbusů nebo k uspokojování přepravních potřeb veřejnosti včetně inženýrských sítí, zastávky tvořené nástupištěm, nástupní ostrůvky, vybavení a přístřešky zastávek, osvětlení dráhy a pevná zařízení pro měření, údržbu a opravy dráhy.
Hranice ochranného pásma dráhy je podle § 8 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, tvořena svislou plochou vedenou ve vzdálenosti 30 m od krajního trolejového drátu. Pro dráhu vedenou po pozemních komunikacích a vlečku v uzavřeném prostoru provozovny nebo v obvodu přístavu se ochranné pásmo nezřizuje. Vzhledem k tomu, že podle § 66 odst. 2 stavebního a technického řádu drah lze trolejbusovou dráhu provozovat jen na pozemní komunikaci, ustanovení o vymezení ochranného pásma nelze pro ni nikde uplatnit.
Pozemní komunikace sdílená s netrolejbusovovým provozem není součástí trolejbusové dráhy, trolejbusová dráha je však na ní „umístěna“. Umístění dráhy trolejbusové v prostoru pozemní komunikace je vymezeno polohou trolejového vedení a dosahem sběračů trolejbusu. Provozovat dráhu trolejbusovou lze jen na pozemní komunikaci, která musí odpovídat zatížení trolejbusovým vozidlem a dynamickým účinkům vyvolaným jízdou, brzděním a rozjezdem tohoto vozidla a jejíž podélný sklon nesmí přesahovat 12 %. Trolejbusová dráha se nesmí úrovňově křížit s elektrizovanou železniční dráhou.
S tramvajovými dráhami se trolejbusové dráhy někdy stýkají nebo kříží: v prostoru křížení trolejových vedení je obvykle na obou trolejových vedeních odizolovaný úsek.
Dnes již standardní schopnost novějších trolejbusových vozidel jet kratší či delší úsek nezávisle na přímém trakčním napájení zatím česká legislativa zatím nereflektuje.
Vlastník dráhy je povinen ji i provozovat; nemůže-li, je povinen ji přednostně nabídnout k provozování obci nebo obcím, na jejichž území se nachází. Trolejbusová dráha a provozování dopravy na ní podléhá obdobnému právnímu režimu jako tramvajová dráha a doprava.
Dopravní řád drah stanoví pro trolejbusové dráhy zcela shodný režim a shodné návěsti jako pro tramvajové dráhy. Pokud se trolejbusová dráha s tramvajovou stýká, musí být zajištěna i jednotnost návěstí stanovených provozovatelem dráhy.


Volby do Evropského parlamentu na Slovensku 2004

Volby do Evropského parlamentu v roce 2004 se na Slovensku uskutečnily 13. června 2004.
Voleb se zúčastnilo 17 politických stran nebo volebních koalicí. Účast voličů dosáhla 16,96 %, což byla jedna z nejnižších účastí v Evropské unii. Úplné výsledky jsou v následující tabulce:


Čolek obecný

Čolek obecný je 6 - 10 cm velký obojživelník. Samec je větší, dosahuje velikosti maximálně 10 cm, samice bývají menší. Je nejběžnějším druhem čolka v Česku.
Jedná se o štíhlého čolka s drobnými končetinami a dlouhou hlavou. Pokud se vyskytuje ve vodě, jeho kůže je hladká, na souši ji má suchou a jemnozrnnou. Čolek obecný má pohlavní dimorfizmus, odlišné charakteristické zbarvení pro samečka a samičku.
Samečci mají světle a tmavě podélně pruhovanou hlavu, hřbet a boky kovově zelené, hnědavé s tmavými skvrnami. Při svatebním obřadu jsou barvy intenzivnější. Mezi nejnápadnější znaky patří vysoký zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla.
Samička má obyčejně okrové nebo hnědé zabarvení s malými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách žlutavě lesklé.
Larvy jsou světle hnědavé, ploutevní lem ocasu je zakončen do špičky. Dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Přední nožky jsou slabé.
Rozmnožování probíhá ve vodě od dubna do června. Samečkům v té době narůstá vysoký hřeben. Po oplodnění začne samička klást do listů vodních rostlin 150 - 300 vajíček. Vylíhlé larvy jsou asi 10 mm dlouhé a zpočátku se nedokáží samy pohybovat. Zpočátku se živí prvoky, později začínají lovit drobné korýše a další kořist. Proměna probíhá od července do září, kdy získávají matnou suchou kůži žlutavé nebo hnědavé barvy. Žijí zahrabaní v zemi a vodu vyhledávají hlavně k rozmnožování ve stáří tří let.
Jeho potravu na souši tvoří drobný hmyz, larvy hmyzu, pavouci, svinky a malí červi, dešťovky a plži. V časném předjaří mohou hlavní potravu tvořit vajíčka skokana hnědého. Ve vodě loví hmyz, červy a drobné korýše.
Žije v listnatých lesích, parcích, na loukách, v děrách a v mechu. Rozmnožuje se na menších vodních nádržích, lesních rybníčcích a v kalužích. Můžeme se s ním setkat i v blízkosti lidských obydlí.


Paschendale

Paschendale je píseň od legendární britské heavy metalové kapely Iron Maiden. Tato skladba se objevuje na dvou albech této kapely a na EP No More Lies a na Essential Iron Maiden. Na studiovém albu Dance of Death, stejně jako na Essential Iron Maiden, je původní verze této písně, která je dlouhá 8 minut 27 sekund. Na EP No More Lies je orchestrální verze písničky, její délka činí 8 minut 28 sekund. Poslední verze se nachází na živém dvojcd Death on the Road, kde její doba trvání činí 10 minut 17 sekund.
Píseň Paschendale má děj. Ten je zasazen do doby první světové války, text písně pojednává o vizi vojáka, který bojuje v bitvě u Passendale v Belgii. Tato bitva je jednou z nejkrvavějších bitev z této války. Popsání tohoto masakru se odráží i v samotném textu, např. v části the bodies of ours and our foes, the sea of death it overflows, která se dá přeložit jako moře smrti přetéká těla našich a nepřátel.
Autory textu a hudby jsou kytarista Adrian Smith a basskytarista Steve Harris, oba dva jsou členy kapely Iron Maiden.


Guinea-Bissau

Guinea Bissau je prezidentská republika nacházející se na západním pobřeží Afriky mezi Guineou a Senegalem. Země má 36 125 km2. Kolonie pod nadvládou Portugalců, která se později změnila na zámořskou provincii, vyhlásila v roce 1974 svou nezávislost. Od té doby prošla bouřlivým vývojem i temnými obdobími, ostatně jako většina států černého kontinentu.V zemi je velmi nestabilní politická situace a návrat k principům demokracie je kvůli občanské válce v roce 1998 komplikovaný.
Okolí řek v Guinei a Kapverdské ostrovy byly prvními oblastmi v Africe, které během 15. století zkoumali Portugalci . Ti pak v roce 1446 vyhlásili Portugalskou Guineu, ale do roku 1600 založili jen málo obchodních středisek. V roce 1630 byl ustanoven velitel vojska zároveň správcem oblasti. Ve spolupráci s některými domorodými kmeny začali Portugalci provozovat výnosný obchod s otroky. Město Cacheu se svou malou pevností se tak stalo jedním z center obchodu. V 19. století začal tento obchod oslabovat, a tak se město Bissau, které bylo původně vojenským a obchodním střediskem, stalo hlavním centrem obchodu v zemi.
Až v polovině 19. století si začali Portugalci podrobovat vnitrozemí a postupně ho sjednocovat. Ztratili část Guiney, která připadla Francouzské Západní Africe, včetně obchodní oblasti kolem řeky Casamance. Spor s Velkou Británií o ostrov Bolama byl urovnán ve prospěch Portugalska až americkým prezidentem Ulyssesem Simpsonem Grantem.
Před první světovou válkou portugalské jednotky, podporované muslimskými občany, potlačily vliv domorodých kmenů a podařilo se jim pevně stanovit hranice země. Vnitrozemí Portugalské Guiney ale začalo být pod kontrolou více než 30 let po začátku ofenzivy, ke konečnému podrobení ostrovů Bijanós došlo až v roce 1936. V roce 1941 byla přesunuta hlavní správa z Bolamy do Bissau a v roce 1952 byl na základě ústavy změněn status Portugalské Guiney z kolonie na zámořskou provincii Portugalska.
V roce 1956 založili Amilcar Cabral a Raphael Barbora Africkou stranu za nezávislost Guiney a Kapverdských ostrovů. Tato z počátku tajná strana záhy přesunula své vedení do Conakry, odkud začala v roce 1960 vést odboj proti Portugalské nadvládě. Navzdory přítomnosti portugalských vojsk, jejichž počet vzrostl na 35 000, strana stále zvyšovala svůj vliv, který v roce 1968 vedl k získání nadvlády nad většinou země.
Ve stranou ovládaných územích byly zavedeny zákony a konaly se volby do Národního shromáždění. Portugalské jednotky a občané byli stále více soustředěni do pevnůstek a větších měst. Amilcar Cabral byl v roce 1973 zavražděn v Conakry, takže Aristides Pereira se stal jediným vůdcem strany a později prvním prezidentem Kapverd. Národní shromáždění PAIGC v Boe vyhlásilo 24. září 1973 nezávislost Guiney-Bissau. Následná revoluce v Portugalsku v květnu 1974 potvrdila nezávislost Guiney-Bissau 10. září 1974. USA uznaly nový národ stejného dne, jako se nevlastní bratr Amilcara Cabrala stal první prezidentem Guiney-Bissau. V roce 1980 byla vláda svržena víceméně nenásilným převratem, který zorganizoval předseda vlády a vrchní velitel ozbrojených sil Joao Bernardo "Nino" Vieira.
Od listopadu 1980 do května 1984 byla země ovládána dočasnou vládou, podléhající Revolučnímu shromáždění, vedeným Joaoem Bernardem Vieirou. V roce 1984 bylo shromáždění rozpuštěno a Národní shromáždění bylo reorganizováno. Shromáždění, v němž figurovala jedna strana, odsouhlasilo novou ústavu a zvolilo Vieiru prezidentem na následujících 5 let. Zvolilo Radu státu, což byl výkonný orgán Národního shromáždění. Díky tomuto systému se prezident stal hlavou státu, vlády, strany a velitelem ozbrojených sil zároveň.
V letech 1983, 1985 a 1993 byla údajně provedena série spiknutí proti vládě. V roce 1986 byl místopředseda Paulo Correia spolu s pěti dalšími lidmi popraven na základě zdlouhavého soudního procesu. V roce 1994 proběhly první stranické a prezidentské volby, kterých se účastnilo více stran. Ozbrojené povstání vůči trvající vládě prezidenta Vieiry přerostlo v krvavou občanskou válku, která měla za následek tisíce lidí bez domova. Prezident musel požádat vlády Senegalu a Guiney o podporu v podobě vojenských jednotek, které nakonec potlačily povstání. Prezident byl ale v květnu 1999 vyhnán vojenskou juntou. Prozatímní vláda předala v únoru roku 2000 moc do rukou opozičního vůdce Kumba Yala, zakladatele Strany společenské obnovy, který vyhrál dvoukolové transparentní prezidentské volby.
Navzdory svobodným volbám se po následující 3 roky nepodařilo demokracii zapustit kořeny. Prezident nevetoval a ani neschválil ústavu, která byla odsouhlasena Národním shromážděním v květnu roku 2001, což mělo za následek narušení základních principů zákonů. Impulzivní prezidentské zásahy do jednání vlády omezovaly její efektivitu, což vedlo k tomu, že předseda vlády Alamara Nhasse rozpustil 14.října 2002 Národní shromáždění a požádal o vyhlášení voleb. O dva dny později jmenoval Maria Pinese předsedou úřednické vlády na základě prezidentského dekretu. Volby do Národního shromáždění byly plánovány na květen roku 2003, ale později byly odloženy na červen, následně dokonce na listopad téhož roku. 12. října 2003 přednesl předseda volební komise prohlášení, ve kterém označoval za nemožné, aby volby proběhly v listopadu, jak bylo plánováno. Armáda, vedená ministrem obrany, generálem Verrisimem Correiou Seabrou zasáhla o dva dny později. Prezident Yala oznámil svou „dobrovolnou“ rezignaci a byl umístěn do domácího vězení. Vláda byla rozpuštěna a byl ustanoven 25-ti členný sněm.
Dne 28. října 2003 složil přísahu nový prezident země, obchodník Henrique Rosa, který měl podporu mnoha politických stran i obyvatel. Artur Sanha, předseda strany PRS, byl jmenován předsedou vlády. V květnu roku 2004 proběhly v zemi volby, které byly mezinárodními pozorovateli označeny za svobodné a transparentní. Předsedou se stal Carlos Gomes Junior. V roce 2005 byl znovu zvolen prezidentem Joao Bernardo "Nino" Vieira, který se snaží o rozvoj ekonomiky a národní usmíření. Druhého března 2009 byl zavražděn skupinou ozbrojených mužů přímo v prezidentském paláci. Nejspíš se jednalo o odvetu za předchozí zabití generála Batisty Tagme Na Waie.
Území má nížinný povrch, vnitrozemí je tvořeno savanami a pobřeží bažinatými plážemi. Pouze severovýchod disponuje pískovcovými vysočinami, dosahujícími výšky 200 m. n. m. Všechny řeky mají dostatek vody po celý rok a jsou propojeny přírodními spojovacími kanály. Největšími řekami jsou Geba, Corubal a Cacheu, které mají ústí široké až 15 km. Bahnité pobřeží, v délce 350 km, je členité, s mnoha ostrovy a mangrovovými porosty. Pobřežní linii 2x denně mění 4 m vysoká přílivová vlna. Bijagóské ostrovy, ležící u pobřeží, jsou pokryté tropickým pralesem. Obdělává se jen 8 % orné půdy, 40 % území tvoří pastviny a lesy.
Podnebí je tropické, monzunové s průměrnou roční teplotou mezi 25 a 30°C. Nejvíce srážek spadne u pobřeží, průměrné množství srážek dosahuje 2024 mm, směrem do vnitrozemí mírně klesají. Toto platí pro období dešťů, které je od června do listopadu. Od prosince do dubna zažívá země suché období. V tomto období vane do země vítr směrem od Sahary, který se nazývá Harmatán. Ten přináší velké množství prachu a písku ve vzduchu, které silně ovlivňuje viditelnost a může až na několik dnů zastínit slunce. Suchý opar, připomínající mlhu, se v období sucha vznáší nad krajinou a značně snižuje viditelnost.
Guinea-Bissau je jednou z nejchudších zemí světa, jejímž ekonomickým pilířem jsou především zemědělství a rybolov. Sklízí se rýže, podzemnice olejná, ovoce, kokosové ořechy, batáty a oříšky kešú. Sběr těchto oříšků se velmi zvýšil, což zemi vyneslo na šesté místo v produkci této plodiny, která má významný podíl na vývozu země. V živočišné výrobě se uplatňuje rybolov, dále chov skotu, prasat, ovcí a drůbeže. Prodej licencí pro rybolov poskytuje vládě solidní příjem. Guinea-Bissau vyváží především kešú oříšky, které jsou základním exportním artiklem, dále pak ryby a mořské produkty, spolu s malým množstvím arašídů, palmových ořechů a dřeva. Většinu sklizně však tvoří rýže, která je základem většiny pokrmů.
V zemi se nenachází téměř žádný průmysl, kromě několika vznikajících továren na zpracování kešú oříšků. Hlavními odbytišti jsou Indie, Nigérie, Ekvádor, Itálie a Jižní Korea. Boje mezi vládními vojsky a vojenskou juntou, které probíhaly od června 1998 do počátku následujícího roku, zničily většinu infrastruktury země. Občanská válka vedla pochopitelně k poškození ekonomiky - v roce 1998 se HDP snížil na 28 %, zemědělská produkce na 17 % a produkce kešú oříšků o 30 %. V letech 1999 – 2002 začalo docházet k postupnému zotavování ekonomiky. Před válkou proběhla velmi úspěšná reforma s liberalizací cen, která byla součástí strukturálních změn, podporovaných Mezinárodním měnovým fondem, na kterou po válce navázala změna měnové politiky spolu s rozvojem soukromého sektoru, což vedlo k znovupovzbuzení ekonomiky země.
V důsledku vysokých nákladů není v dohledné době možné provést výzkum možností těžby ropy, fosfátů a ostatních nerostných surovin. Nicméně nevyužité pobřežní zásoby ropy mohou poskytnout zemi tolik potřebný příjem na velmi dlouhou dobu. Vláda a mezinárodní organizace se stále snaží vypracovat plány k vysvobození ekonomiky ze současné žalostné situace. Váhavost a nevyrovnanost vlád však má za následek jen slabý růst ekonomiky a nejistou budoucnost. Systém přerozdělování příjmů je jedním z nejnevyrovnanějších na světě.
Po útlumu v roce 2006 se ekonomická situace opět začíná zlepšovat. Vláda se pokusila uměle zvýšit cenu kešú oříšků na 70 centů za kilogram, což je téměř dvojnásobek ceny, kterou byli obchodníci doposud ochotni platit. Ekonomika je rovněž soustavně posilována obrovským turistickým rozvojem a v roce 2008 má předpoklady k dalšímu růstu, nově s podporou mezinárodních organizací. Současná vláda rovněž diskutuje o obnovení programu MMF.
V zemi je díky pestré skladbě obyvatel zastoupeno mnoho zvyků, jazyků a sociálních struktur. Obyvatelstvo tvoří z 99 % původní kmeny:
Někteří lidé jsou částečně portugalského původu a portugalština je zde oficiálním jazykem. Mnoho lidí mluví dialektem zvaným kreolština a občas se vyskytuje i francouzština.
Ačkoliv se v zemi rychle šíří islám, polovina obyvatel stále vyznává tradiční náboženství a je zde zastoupeno i křesťanství. Povinná je čtyřletá školní docházka, v roce 2005 bylo gramotných 39,6 % dospělých obyvatel.
Guinea-Bissau je rozdělen 8 regionů a jeden samosprávný okruh. Regiony se dále dělí na 37 sektorů.


The Cranberries

The Cranberries byla irská hudební skupina, která vznikla roku 1990, a jejími členy byli Michael Hogan, Noel Hogan, Fergal Lawler a Dolores O'Riordan. Po U2 je to druhá vůbec nejúspěšnější irská skupina. Slávu si získala svým originálním zvukem, který mísí prvky rocku, postpunku a poprocku. Typický je pro ni hlasový projev zpěvačky, kde se nezapaře irský folklór. Mezi nejznámější písně patří bezpochyby „Dreams“, „Zombie“, „Linger“ nebo „Ode To My Family“. Po rozpadu skupiny se její členové věnují svým sólovým projektům.
Texty skupiny bývají často zaměřené protibritsky, vzhledem k existenci Severního Irska a vleklého konfliktu zde probíhajícího.
Skupina vznikla v roce 1989, kdy zakládajícími členy byli všichni členové kromě toho nejdůležitějšího, Dolores O' Riordan. Před ní zaujímal místo zpěváka Niall, který tam ale vydržel pouhých pár měsíců. Skupina se proto rozhodla udělat konkurz, kde se poprvé objevila šestnáctiletá Dolores. Skupina byla ohromena tím, že někdo malý může mít takhle silný hlas. Zajímavostí je, že Dolores zpívala jejich první hit, píseň „Linger“, kterou složila noc před konkurzem. A bylo rozhodnuto - kapela měla novou zpěvačku, která se pro skupinu stala hnacím motorem.
Již po několika měsících vydali v nákladu 300 kopií svoje první album Nothing Left At All, které bylo po několika dnech v místních obchodech rozebráno. Po tomto úspěchu si kapela změnila název na The Cranberries a začala pracovat na ukázkové kazetě pro hudební vydavatelství. Rozeslali ji všem nahrávacím společnostem, o kterých kdy slyšeli. Nakonec podepsali smlouvu se společností Island Records. V roce 1991 začali v Londýně nahrávat album Uncertain. Na něm byly umístěny první verze skladeb „Dreams“, „Linger“ a „Put Me Down“. Album nedopadlo v Anglii vůbec dobře a v anglických časopisech bylo odsouzeno.
Po tomto neúspěchu Dolores trpěla neustálými depresemi, protože skupina byla označována dokonce jako druhořadá. The Cranberries si tedy našli nového manažera a v Dublinu v roce 1992 nahráli své debutové album Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We?, i toto album bylo v Anglii kritizováno, ale i přesto se Cranberries vydali v roce 1993 na turné. Po Británii s kapelou Belly, po Evropě s Hothouse Flowers a po Americe s The a Suede. Hlavně turné po Americe bylo velice úspěšné. Do Irska se vrátili jako hvězdy. Po americkém úspěchu začalo album stoupat i v britských a evropských hitparádách. Jejich prvními hity byly „Linger“ a „Dreams“.
V roce 1994 začíná skupina nahrávat své druhé album, které se stane jejím nejslavnějším a neprodávanějším. Vše probíhalo bez problému do té doby, než se kapela vydala na prázdniny lyžovat. Dolores, která stála na svahu poprvé v životě, spadla a vážně si poranila koleno. Z tohoto důvodu se musela zrušit všechna turné k albu No Need to Argue. To ale albu vůbec neuškodilo a hity jako „Zombie“, „Ode To My Family“, „Ridiculous Thoughts“ nebo „I can't Be With You“ patří k jejím nejslavnějším. Píseň „Zombie“ se běhěm několika málo týdnů stala celosvětovým hitem a dokonce si odnesla prestižní ocenění stanice MTV „The Greatest Hit Of The Year“. Do dnešního dne se alba prodalo celosvětově okolo 17 milionů kusů, což z něj dělá jedno z nejúspěšnějších alb 90. let.
V roce 1996 skupina nahrává své již třetí řadové album s názvem To the Faithful Departed Album je věnováno příteli skupiny Dannymu Cordellovi a dědečku Dolores Joemu, kteří oba dva umřeli tentýž rok. U tohoto alba se vyskytuje několik kontroverzí. Album nebylo podle skupiny tak úspěšné a sama Dolores o něm říká, že to není dobré album. Na druhou stranu se těší vysoké oblíbenosti fanoušků skupiny a obsahuje několik hitů jako je rockpunková pecka „Salvation“, „When You Are Gone“, „Hollywood“ nebo „Free To Decide“. Alba se do dnešních dnů prodalo přes 6 milionů kopií. Toto album je jejich nejtemnější a skupina zpívá o globálních problémech a v té době aktuální válce na Balkáně.
V roce 1998 se skupina pouští do dalšího alba, kde jsou obsaženy hity jako populární „Animal Instinct“, „Promises“, „You and Me“ nebo „Just My Imagination“. Album není na rozdíl od předešlých dvou tak nostalgické a melancholické, naopak je z něj cítit pozitivní energie a album se už na začátku těšilo veliké oblibě.
Posledním řadovým albem, které skupina nahrála je Wake Up and Smell the Coffee. Singly z tohoto alba byly „Analyse“, „This is The Day“. Poté je vydáno už jen album s největšími hity a skupina se rozpadá, aby se členové věnovali svým sólovým kariérám. Naštěstí za sebou skupina zanechala nesmazatelnou stopu a zajistila si místo v hudební historii jako jedna z nejúspěšnějších rockových skupin světa, kde hlavním frontmanem je žena s nezaměnitelným hlasem.


Vozovna Slovany

Vozovna Slovany je v současnosti jediná tramvajová vozovna v Plzni.
Vozovna leží v jižní části města, mezi konečnou Slovany a konečnou Světovar, nedaleko bývalého pivovaru Světovar.
První její část byla zprovozněna v roce 1943, druhá pak v roce 1946. Roku 1989 byla mírně rozšířena, k původním dvěma halám tak přibyla ještě jedna dvoukolejná. V současnosti je vozovna ve špatném technickém stavu a její kapacita je zcela naplněna, převážně vozy typu T3, KT8D5 a Astra.


Bogd úl

Polovinu rozlohy Bogd úlu tvoří lesy. Zbytek tvoří plochy s keřovými porosty, horské stráně, louky a pastviny. Jde o nejjižnější hranici lesa v Mongolsku. Žije zde více než 40 druhů savců a desítky druhů ptáků. Roste zde více než 260 druhů rostlin.
Bogd úl byl chráněn již ve 13. století a roku 1778 byl výnosem mandžuského císaře vyhlášen Hlavní posvátnou horou čtyř chalchských provincií Vnějšího Mongolska. Ve dvacátých letech 20. století zde čínská vojska v klášteře Mandzširyn chijd držela v zajetí Bogdgegéna - hlavu Vnějšího Mongolska. Bogdgegén byl osvobozen oddíly bělogvardějského dobrodruha barona Ungern von Sternberga. Po vzniku Mongolské lidové republiky byl status chráněného území potvrzen, svatyně na Cecégün úlu a klášter Mandzširyn chijd však byly vypáleny.


Filip Renč

Filip Renč je synem spisovatele a režiséra Ivana Renče a vnukem básníka Václava Renče. Již od svých pěti let se objevoval jako herec v dětských filmech Julek, Levé křídlo, v dospělosti se objevil např. ve filmech Jana Svěráka - Kolja, Vratné lahve nebo Tmavomodrý svět.
Vystudoval filmovou režii a natočil doposud šest celovečerních filmů. Věnuje také režírování hudebních klipů, např. k písni Medvídek skupiny Lucie nebo k písním Láska je láska Lucie Bílé. Věnuje se také natáčení reklamních spotů.


Rovnoběžky

Rovnoběžky jsou v matematice dvě přímky ležící v téže rovině, které se v Euklidovské geometrii nikde neprotínají.
Rovnoběžky jsou takové dvě přímky, které mají stejný směr, ale neprotínají se v žádném bodě. I v případě prostorových přímek lze rovnoběžkami proložit rovinu.


Třicet let bojů za českou socialistickou poesii

Třicet let bojů za českou socialistickou poesii byl referát Ladislava Štolla, který stanovil závazné směrnice socialistického realismu v poezii.
Na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů dne 22. ledna 1950 měl hlavní referát Ladislav Štoll, který byl kulturním ideologem KSČ a jeden z hlavních dohlížitelů na socialistický realismus. Podle Štolla existují tři velké mezníky českého básnického vývoje. Předně překlad Leninovy knihy Stát a revoluce z roku 1920, dále přechod Neumannovy anarchokomumistické skupiny do nově vzniklé KSČ a ustavení Gottwaldova vedení KCŠ v roce 1929. Štoll se vypořádal s tvorbou levicových básníků z let 1918–1948. Nejvýše hodnotí S. K. Neumanna a Jiřího Wolkera, který včas zemřel, a proto se nemohl zapojit do frakčních bojů uvnitř KSČ. Nejníže oceňuje Františka Halase. Sympatie nemá ani pro Vladimíra Holana.
Referát později vyšel jako brožura. Byl závazný pro komunistickou kritiku. Byl pilně studován na humanitních školách tehdejší ČSR. Jeho znalost byla údajně podmínkou přijetí na humanitní vysokou školu.
První rozsáhlejší krit. rozbor duch. dramatu boje za čes. poesii v letech 1918-1948. Odhaluje střetání zákl. vývoj. tendencí v oblasti naší poesie, zápas za nový, vyšší společen. řád v tvorbě č. básníků. Štoll vysoko vytyčil úlohu S.K. Neumanna, který se dovedl probojovat všemi zmatky a vykročit v čelo socialist. poesie, která se ztotožňuje se zájmy lidu. Pozornost pak věnuje zákrutům básnické cesty Nezvalovy, jehož věrnost cílům děl. třídy nebyla ohrožena ani v období jeho formalistických výstřelků. Vysoko pak rýsuje význam J. Wolkera, který ideově nikdy nebloudil, a konstatuje pak, že proletář. poesii na scestí kosmopolitismu, směrem k poetismu a reakč. surrealismu svedl K. Teige. Na dvou taženích proti Wolkerovi nachází stopy Halase, který se stal mluvčím nálad tápající č. inteligence konce let 20. a 30. Halasovo vnitřní rozpolcení má příčinu v jeho stavech mučivého vnitř. antagonismu, v jeho nedostatku socialist. ideovosti. Štoll vidí v dvojici Wolker - Halas typic. antipody epochy. Na Halasovu chorob. skepsi a hořké rozčarování navazují pak dekadent. a rozklad. tendence existencionalist. kritika V. Černého i katol. skupiny B. Fučíka. Pochybená škol. výchova 1. republiky zavinila bloudění skupiny Bednářovy. Závěr rýsuje klady porevoluč. poesie.


Petr Čajánek

Petr Čajánek patří mezi nejlepší české lední hokejisty současnosti. Hraje na pozici centra. Tento trojnásobný mistr světa a trojnásobný vicemistr republiky se zúčastnil i zimních olympijských her v Salt Lake City a také v Turíně. Byl součástí národního týmu reprezentujícího na dosud posledním Světovém poháru v roce 2004. Celkem čtyři sezóny odehrál za tým NHL St. Louis Blues, kde nosil číslo dresu 26, zatímco v reprezentaci nosí na zádech číslo 16. Před sezónou 2006/2007 podepsal novou dvouletou smlouvu se St. Louis Blues na 3,7 mil. USD. Po skončení přípravného kempu před sezónou 2007/2008 se však od svého zaměstnavatele dozvěděl, že s ním již nepočítá a tak novou sezónu NHL v dresu St. Louis Blues již nezahájil. Přesunul se zpět do Evropy a od listopadu 2007 se stal hráčem ruské Superligy v dresu AK Bars Kazaň. Nastupoval pravidelně jako centr 2. útoku společně s křídly Olegem Petrovem a Mikou Hentunenem. I s handicapem pozdějšího nástupu do již rozjeté soutěže se zařadil na 3. místo v kanadském bodování týmu v základní části s průměrem 1 bodu na zápas a byl výraznou oporou mužstva i v playoff. Již po přesunu do Evropy se rozhodl, že v průběhu sezóny nebude k dispozici české reprezentaci. Po skončení sezóny se dohodl na novém angažmá s moskevským Dynamem, které vede český trenér Vladimír Vůjtek. Spoluhráčem mu bude i další zlínský odchovanec a bývalý hráč NHL Karel Rachůnek.
Premiéra v reprezentaci: 18. prosince 1995 Česká republika - Švédsko


Josef Jan Frič

Se svým bratrem Janem Ludvíkem Fričem založil v roce 1883 Dílnu pro přesnou mechaniku, kde vyráběli velmi kvalitní optické přístroje – např. bareoskop pro určení hustoty cukerných šťáv nebo polarimetr pro stanovení cukernatosti. Vyráběli také geodetické přístroje – především triangulační teodolity. Spolu se připravovali na stavbu hvězdárny.
Po předčasné smrti bratra zakoupil Josef Frič 21. ledna 1898 pozemek na vrchu Manda nad Ondřejovem. Za peníze, které získal z dědictví, zde začal budovat hvězdárnu. Využíval přitom své zkušenosti z výroby optických přístrojů a konstruoval unikátní dalekohledy. První pozorování zde uskutečnil 1. května 1906 s Františkem Nušlem. Hvězdy tehdy pozorovat tzv. cirkumzenitálem, což je dalekohled sloužící především k přesnému určení okamžiku průchodu hvězdy určitým místem na obloze.
František Nušl se pak stal ředitelem této Fričovy hvězdárny. Spolu hvězdárnu rozšířili, vybudoval západní a centrální kopuli a další pozorovací místa. Frič však dbal i na okolí budov a kromě parkových úprav zde vytvořil arboretum s vzácnými dřevinami.
V roce 1928 daroval Frič Ondřejovskou hvězdárnu Československému státu s podmínkou, že bude sloužit astronomické výuce na Karlově univerzitě. Jeho firma na výrobu přesných optických přístrojů však fungovala dál, přežila i Fričovu smrt v roce 1945. Nepřežila však již komunistické znárodňování, kdy byla v roce 1950 začleněna do národního podniku Metra a její program výroby optických přístrojů byl zrušen.
V roce 1928 byl Frič oceněn čestným titulem Honoris causa na ČVUT.


Sylvie Richterová

Po maturitě vystudovala tlumočnictví obor francouzština, ruština. Roku 1971 emigrovala do Itálie, kde působí na římské universitě.


Mott the Hoople

V roce 1968 založili Mick Ralphs, Verden Allen, Pete "Overend" Watts a Dale "Buffin" Griffin skupinu Silence, která hrála v Herefordu v Anglii. Když v roce 1969 přibrali sólového zpěváka Stana Tippense, skupina nahrála první písničky v Rockfield Studios v Monmouth, Walesu. Brzy poté, co vstoupil do skupiny, se Stan zranil , takže nebyl schopen pokračovat jako zpěvák. Skupina podepsala kontrakt s Island Records, přestěhovala se do Londýna aby nahrávala s Guy Stevensem jako producentem.
Stevens změnil jméno skupiny na Mott the Hoople, podle stejnojmenného románu od Willarda Manuse. Kniha je o excentrikovi, který se rozhodl ukončit spojení své existence s cirkusovým šílenstvím. Skupina naverbovala nového zpěváka a hráče na piano, Iana Huntera. Tippens se pak stal zájezdovým managerem skupiny. Jejich debutové album, Mott the Hoople, bylo kultovním úspěchem a jejich repertoár, včetně nezapomenutelných cover verzí Laugh at Me a instrumentální verze skladby You Really Got Me.
Druhé album, Mad Shadows, se špatně prodávalo a obdrželo převážně negativní kritiku, stejně jako Wildlife. Následující album, Brain Capers, se již prodávalo dobře a skupina tak prolomila počáteční neúspěch.


Karol Kotula

V letech 1951-1959 zastával úřad biskupa Evangelicko-augsburské církve v Polsku.


Nepotismus

Nepotismus označuje systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní proti ostatním, nezřídka lépe kvalifikovaným kandidátům. Nepotimus je formou protekce. K nepotismu může docházet na státní úrovni, ale i v organizacích, institucích a firmách.
Výraz nepotismus se původně začal užívat v souvislosti s papeži 15. a 16. století, kteří využívali své pravomoci k získávání významných politických funkcí pro své příbuzné. Nejznámějším případem nepotismu je jmenování dvou synovců papežem Kalixtem III. kardinály, z nichž jeden se také stal papežem pod jménem Alexandr VI. Ten pak jmenoval kardinálem bratra své milenky, který posléze nastoupil na papežský stolec jako Pavel III. a také jmenoval několik svých příbuzných kardinály – fakticky tak byla utvořena církevní quasidynastie. Teprve v 17. století se postupně podařilo papežský úřad z tohoto směru do jisté míry vymanit. Bulou Romanum decet Pontificem papeže Inocence XII. z r. 1692 bylo jmenování příbuzných do vysokých církevních funkcí zakázáno.
Nepotismus je doložen už ve starověku a v určité míře se vykytuje v každé společnosti, protože má i jistou logiku. Z biologického hlediska jde vlastně jen o aplikaci Hamiltonova zákona – většina vyšších živočichů nějakým způsobem instinktivně pečuje o potomky i příbuzné s cílem zajistit, aby jejich genetická informace přežila a byla dále replikována. Nepotismus je z tohoto úhlu pohledu snahou zajistit svým potomkům a příbuzným co nejlepší život. Sociologicky ho lze odůvodnit tak, že pokud je třeba obsadit nějakou významnou funkci, ze dvou kandidátů s přibližně stejnou kvalifikací raději zvolím toho, kterého důvěrně znám. Nicméně je nepotismus ohrožením demokracie, protože v důsledcích nutně vede k oligarchii.
V současnosti se termínu používá v širším slova smyslu v souvislosti s politikou při jmenování určité osoby do vyšší funkce, jehož příčinou je pouze politické postavení některého z jejích příbuzných.


Friedrich Schiller

Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik a překladatel.
Schiller se narodil 10. 11. 1759 v Marbachu am Neckar ve Württembersku. Schillerův otec se jmenoval Johann Kaspar a byl lékařem a oficírem ve službě vévody Karla Evžena, místního vévody, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 Schiller složil zemské zkoušky a tím si otevřel cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl Schiller studovat teologii, musel se na rozkaz vévody nastoupit do Karlsschule, kde prožil celé své mládí - žil zde od třinácti do jednadvaceti. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorčí. Vojenský pořádek akademie prostě zastupoval rodinu. Není divu, že Schiller toužil po svobodě - to se ukázalo hned v jeho prvním dramatu Loupežníci, díky kterému se stal slavným. Po uveřejnění hry jej ale stihl zákaz publikování a Schiller utekl do Mannheimu, kde pracoval jako novinář a psal. V letech 1784/5 měl Schiller finanční nouzi a také onemocněl. S velkými nadějemi roku 1787 navštívil Výmar, kde sice poznal Goetha, ale nesblížili se. O několik let později se Schiller stal profesorem pro světové dějiny na univerzitě v Jeně. V této době také onemocněl tuberkulózou.
Schiller se zasnoubil s Charlotte von Lengenfeld, kterou si také roku 1790 vzal. Roku 1794 se Goethe a Schiller potkali v Jeně a hovořili spolu po přednášce, během rozhovoru se vytvořilo přátelství, které pro oba znamenalo velké duševní obohacení. Rok 1797 je nazýván rokem balad - Schiller i Goethe vytvořili mnoho balad každý sám i dohromady. Roku 1799 Schiller přesídlil do Výmaru, roku 1802 byl povýšen do šlechtického stavu. Friedrich von Schiller zemřel 9. 5. 1805.
Den začínal stejně jako v kasárně - v pět hodin v létě, v šest v zimě byl budíček, poté rychlé vstávání, mytí, oblékání holení. Už hodinu po budíčku následovala ranní modlitba a snídaně, která se většinou skládala z bílé polévky. Od sedmi hodin, v zimě od osmi, probíhalo do jedenácti vyučování. Poté následovala hodina k údržbě uniforem, které měly být v bezchybném pořádku. Poté následoval raport, kterého se často ujímal sám vévoda, ve vojenském seskupení tak žáci napochodovali do jídelny. Oběd si musel každý vzít tiše. K pití bylo jednoduché a pravděpodobně kyselé víno. Po jídle následovala procházka, za špatného počasí cvičení uvnitř. Poté probíhalo až do půl sedmé vyučování, po němž měli žáci hodinu volno. Večeře bývala celkem bohatá, k pití byla ale jen voda. V devět hodin už všichni museli být v posteli.
Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu, nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a "dobré" lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, cítil že to Abelova slova jen potvrzují. Zapálený básník na škole také založil tajný spolek poezie.
K sepsání Loupežníků Schillera podnítila povídka básníka Schubarta. První scény vznikly roku 1777. Schiller pracoval jako posedlý. Psal dokonce i v noci, kdy riskoval, že jej při takové zakázané činnosti objeví. Jednoho květnového dne roku 1778 se Schiller s několika kamarády oddělil od skupiny a nadšeně jim předčítal. Nadšení posluchačů bylo čím dál větší. Měli pocit, že zažili hodinu, kdy se narodil významný dramatik. A měli pravdu.
Mladý hrdina Karel Moor studuje v Lipsku. Je prvorozený syn starého hraběte z Mooru. Karl odpovídá ideální postavě doby génia, jeho mladší bratr Franz jej ale nenávidí, chce se totiž stát zámeckým pánem a získat Karlovu snoubenku Amálii. Karel se rozhodne, že v domě už nechce bydlet. Jeho otec ho ale vydědí, když dostane Franzem zfalšovaný dopis. Karel založí loupežnickou bandu a stane se jejím vůdcem. Se svými druhy se pak vrátí do vlasti, protože se chce usmířit s otcem. Otce však nalézá uvězněného ve věži. Když se otec dozví, že se Karel stal loupežníkem, umírá na infarkt. Franz dostane před loupežníky strach a oběsí se. Loupežníci nakonec celý zámek podpálí. Amalia Karla stále miluje, řekne mu ale, že jej nemůže následovat, protože je loupežník. Amalia chce, aby ji Karel zabil. A Karel ji poslechne. Nyní se Karel chce vydat řádnému soudu. Potká chudého muže a řekne mu, aby ho odvedl na policii. Muž splní jeho přání a dostane odměnu. Karel je popraven.
Hlavní postavou je dóže Andrea Dória, proti němuž se spikne skupina republikánů. Středověké náměty jsou obrazem dobových konfliktů. Hrabě Fiesco se v první části sám uchopí moci, stane se tyranem, v druhé se smíří, ve třetí na jeho místo nastupuje jiný, jde o cyklus.
V této tragédii ztroskotá láska měšťanské dívky a šlechtice na intrikách tyranského a nemoralistického knížecího dvora.
Zpracovává látku z doby nizozemského boje za nezávislost, vyjadřuje touhu po kamarádství a míru.
Schiller rozlišil dvojí rovinu básnictví a dramatu: naivní a sentimentální
Trilogie začíná Valdštejnovým táborem, kde se vůbec nic neděje – dokumentární záběr – vojáci pijí, hrají, vypravují, tlustý kapucín vyhlašuje kázání, vojáci ho vyženou – v běžném dramatu např. u Shakespeara se to děje v pozadí – tady je to ústřední téma, která má připravovat další části – z prostředí vyrůstají motivy, které Schiller zobrazil ve druhé části – z Vídně přichází císařský rozkaz. Valdštejn má moc nad armádou, odmítá rozkazy, hrozí demisí, rozhoduje se, zda zachová věrnost císaři, nebo ne. Už v prostředí tábora začínají vystupovat jednotlivé dramatické postavy. Valdštejn je postava, která se nedokáže rozhodnout a má na to moc. Řeší zásadní mravní otázku: má zradit nebo se odevzdat tyranovi. Postava Valdštejna je první veliká Schillerova postava, odcizení má mravní povahu. Chtěl zobrazit člověka, který se stává zrádcem proti své vůli. Valdštejnův tábor se hrál samostatně - hry se hrály postupně ve Výmarském divadle.
Zápas Marie a Alžběty je vlastně zápas katolické a protestantské církve. Dramatičnost, která byla ve Valdštějnovi situovaná v jedné osobě, se zde rozdělila do dvou osob: Marie a Alžběty. Smrt Stuartovny byla dlouho chápána jako obět, Alžběta byla naproti tomu chápána negativně. V Schillerově hře dojde poprvé k vyrovnání těchto dvou aspektů.
Postava Jany byla v té době dost známá, ale jinak než dnes. Ve Francii se vyskytuje nejprve v eposech, bývala zobrazena v ještě horším světle, než ji zobrazil Shakespeare. Schillerova hra je první rehabilitací Jany, obecenstvo ale tuto hru nemělo rádo. Z Jany z Arku se stala populární lidová hra. Ze všech her, které napsal Schiller byla Jana nejideálnější postavou, Schiller ji měl nejradši. Panna orleánská obrazem poslušnosti.
Schiller se pokusil zrekonstruovat antickou tragédii i s chórem. Původní název zněl Bratři nepřátelé. Dramatici se často snažili vyrovnat antice.
Námět na tuto hru Schiller získal od Goetha - Goethe byl totiž ve Švýcarsku, vyslechl zde tuto pověst a vyprávěl ji Schillerovi, který ji zpracoval.


Káně lesní

Káně lesní je štíhlý pták velikosti káně rousné se zakulacenými a širokými křídly, poměrně krátkým ocasem, zakřiveným zobákem a krátkými pařáty s ostrými drápy. Zbarvení je velice variabilní od černohnědé až po bledě smetanovou. Vrchní strana těla bývá jednobarevná, spodní světlejší s hnědým pruhováním, zobák je černý, na ocasních perech má tmavé proužky. Pohlaví se zbarvením neliší.
V Evropě bývá občas zaměňována s včelojedem lesním nebo káně rousnou.
Káně lesní je široce rozšířený pták. Vyskytuje se ve východní až západní Asii a v celé Evropě s výjimkou většího území Britských ostrovů, Skandinávského poloostrova a několika menších ostrovů.
Současná žijící populace je odhadována zhruba na 4 000 000 jedinců. V posledních letech byl zaznamenán v mnoha oblastech jejího areálu rozšíření, včetně České republiky, kde hnízdí v současné době pravidelně zhruba 9,5 - 13 000 párů, mírný úbytek.
Evropská populace je z větší části tažná, v mnoha oblastech však alespoň z části migruje směrem do severní, východní a jižní Afriky, asijské populace zase především do Malé a jižní Asie. Částečně tažná je i v České republice, odkud odlétá již během října a navrací se nejdříve během první poloviny března.
Káně žije v lesích, ale za potravou se vydává na otevřená prostranství - pole, louky či lesní mýtiny.
Mimo období rozmnožování a tahu žije káně lesní po většinu roku samostatně. Často můžeme zaznamenat její přítomnost také díky charakteristickému mňoukavému „vjiéé“, kterým se ozývá zvláště za letu.
Potravu vyhlíží z vyvýšeného místa, např. stromu či drátů elektrického vedení, případně za letu. Patří mezi cenné požírače myšovitých škůdců, kteří tvoří hlavní složku její potravy. Často ji můžeme zahlédnout i u mršiny, které někdy požírá i u samých okrajů silnic, občas uloví také plaza, jiného menšího savce nebo malého ptáka.
Před spářením provádí vznášivé lety ve velké výšce, s příkrými pády a rychlým stoupáním. Během dubna až června si staví na stromech mohutné hnízdo z větví, do kterého klade 1 - 2 nažloutlá vejce s rezavohnědým skvrněním o velikosti 51 × 15 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče po dobu 33 - 35 dní. Mláďata opouští hnízdo zhruba v 46. dni života.
V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice, byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíc.
U kánětě lesního rozeznáváme 7 poddruhů, z nichž se v České republice vyskytuje pouze jeden, B. b. buteo:


Hans Weiss

Hans Weiss byl důstojník Waffen-SS a tankové eso za druhé světové války v hodnosti SS-Obersturmbannführer. Mimo jiné byl i držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně rytířského kříže nebo německého kříže ve zlatě.
Narodil se 28. srpna roku 1911 v bavorském městě Vöhringen. V roce 1936 vstoupil do SS a účastnil se anschlussu Rakouska i okupace Sudet. V roce velel SS Nachrichtenabteilung ze SS-Verfügungstruppe. S rozvojem Waffen-SS byl převelen v roce 1941 do 2. tankové divize SS „Das Reich“, kde sloužil nejprve jako velitel 4. roty u 2. tankového průzkumného praporu SS.
Na počátku následujícího roku sloužil krátce jako velitel 2. motostřeleckého praporu SS, kde nahradil SS-Hauptsturmführera Christiana Tychsena, než byl převelen zpět ke 2. tankovému průzkumnému praporu SS, kde převzal dočasně velení. S jednotkou tankového průzkumu získal také svůj Rytířský kříž.
V dubnu roku 1943 byl povýšen do hodnosti SS-Sturmbannführer a byl jmenován velitelem 1. praporu 2. tankového pluku své divize, kde nahradil SS-Sturmbannführera Herberta Kuhlmanna
Dne 20. března roku 1944 byl převelen do Francie ke 102. těžkému tankovému praporu SS, kde ve vedení vystřídal SS-Sturmbannführera Antona Laackmanna. S praporem se účastní tažení v Normandii. Ke konci srpna téhož roku by těžce raněn v obklíčené Falaiské kapse a nakonec byl zajat americkými jednotkami. Zbytek jeho jednotky, který se vyhnul obklíčení byl odvelen zpět do Německa k doplnění stavů a ve velení praporu jej nahradil SS-Sturmbannführer Kurt Hartrampf.
Válku přežil a zemřel na následky zranění, které utrpěl při autonehodě 23. října roku 1978 ve městě Ulrichsberg v Rakousku.


Ostrovec

Ostrovec je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, část obce Velečín, 4,5 km severovýchodně od Žihle. Ve vsi žije okolo 10 obyvatel a PSČ všech adres je 331 65.
Ves sousedí jen s Velečínem na západě. Ostrovec leží v přírodním parku Jesenicko, severně od vsi – ale již v okrese Rakovník – leží přírodní památka Ostrovecká olšina.


Salsa

Salsa je latinsko-americký tanec. Dnes je velmi populární i v USA a Evropě a zažívá boom i v ČR.
Jedná se o párový tanec. Tančí se na čtyřčtvrťový rytmus. Vychází z mamba, kterému je velmi podobné, ale důraz je na jiné doby.
Rytmizace je quick-quick-slow, tančí se tedy na 1-2-3, 5-6-7. Existují však i formy salsy s odlišnou rytmizací - 2-3-4, 6-7-8. Abyste tančili salsu, poslouchejte čtyři doby hudby, ale tančete jen první tři kroky. Poslední doba z taktu je „pohyb na okrasu“.
Je možné tančit v kterémkoli směru anebo úplně na místě.
Není možné, aby oba v páru dělali co chtějí. Proto má muž určitou roli, říkáme že vede partnerku. Žena se potom řídí podle partnera a chodí tam kam on chce.
Není také nutné, aby tancovali v páru muž a žena. Je možné tancovat každý sám, případně dvě ženy spolu. Ostatní kombinace nejsou příliš obvyklé.
Zvláštní forma salsy je takzvaná Salsa Rueda, která se tančí v kruhu, přičemž jedna osoba vyvolává v průběhu tance názvy figur, které tanečníci budou tančit. V této variantě tance zahrnuje mnoho figur rychlé střídání tanečních partnerů.
Dalším typem salsy je Kubánská salsa - svobodný tanec v nesvobodné zemi. Při Kubánské salse jsou charakteristické složité pohyby rukou a neobvyklá přirozenost a spontánnost. Kubánci jsou skvěle přizpůsobeni k tanci salsy a jako by jejich otáčky popíraly fyzkální zákony.


Siebel Si 204

Siebel Si 204 byl německý cvičný nebo dopravní jednoplošný, dvoumotorový letoun se záďovým zatahovacím podvozkem, který byl používán v druhé světové válce. První prototyp stroje vzlétl 23. května 1941 a ukázalo se, že se jedná o zdařilý stroj. Ten se začal vyrábět v různých obměnách a sloužil i k jiným účelům. Letadla byla vyráběna ve Francii a v okupovaném Československu. Po ukončení druhé světové války bylo pokračováno ve výrobě ve francouzské továrně SNAC a v československých firmách Aero Vodochody a ČKD Praha, které je dodávaly jak pro potřeby československé armády pod označením C-3, tak i jako civilní letouny pod označením C-103. Stroje byly užívány v mnoha státech světa.


Třída Yorktown

Třída Yorktown byla třída letadlových lodí amerického námořnictva, které byly dokončeny na prahu druhé světové války. Třída se skládala z lodí USS Yorktown, USS Enterprise a USS Hornet. Všechny tři hrály důležitou roli v první fázi války v Pacifiku, přičemž v bojích během roku 1942 byly dvě z nich ztraceny, zatímco Enterprise přečkala až do konce konfliktu a obdržením 20 vyznamenání Battle star se stala nejčastěji dekorovanou lodí US Navy.


Dryosaurus

Dryosaurus, byl až 4,5 m dlouhý býložravý dinosaurus. Byl to pevně stavěný, po dvou i po čtyřech se pohybující ornitopod. Tento poměrně primitivní zástupce infrařádu Iguanodontia celkem připomínal Hypsilophodona, až na pevnější stavbu těla. Dost se také podobal rodu Rhabdodon, byl však vyspělejší a častěji se pohyboval na zadních končetinách. Známý je z prakticky kompletní kostry a dalších pozůstatků. Žil v období svrchní jury, před 155 až 145 milióny let. Jeho fosílie byly nalezeny v USA a Tanzanii.


Optický systém

Plocha, která ovlivňuje chod paprsku při optickém zobrazení, se nazývá optický prvek. Skládáním optických prvků vzniká optický systém.
V optických soustavách se nejčastěji využívá kulových nebo rovinných ploch, a to z důvodu jednodušší výroby. Vzhledem k tomu, že se při konstrukci optických systémů využívají téměř výhradně rovinné a kulové plochy, má pro jejich konstrukci velký význam znalost optického zobrazení při odrazu na rovinné nebo kulové ploše a znalost zobrazení při lomu na kulové ploše, která dále umožňuje konstrukci čoček.
Pod pojmem optický systém si obvykle představujeme nějaký optický přístroj, tedy uměle vytvořené zařízení vytvářející optické zobrazení s požadovanými vlastnostmi. Za optický systém však lze považovat např. oko.
Při vytváření optického systému jsou obvykle jednotlivé kulové plochy umístěny tak, že jejich středy křivosti leží na společné ose. Tato osa se nazývá optická osa. Rovinné plochy jsou k optické ose kolmé. Taková soustava se nazývá centrovaná.
Při výběru souřadné soustavy pro popis optických dějů pak používáme v praxi přijímané konvence
Spojná a rozptylná čočka jsou nejjednoduššími příklady spojné a rozptylné optické soustavy.
Zobrazovací přístroje slouží k vytvoření takového obrazu předmětu, který je lépe pozorovatelný než samotný předmět. Obraz vytvořený zobrazovacím přístrojem tedy pozorujeme proto, že nám umožňuje získat více informací o sledovaném předmětu.
Podle toho zda je obraz vytvořený zobrazovacím přístrojem skutečný nebo neskutečný můžeme tyto přístroje rozdělit na objektivní a subjektivní. Mezi objektivní přístroje řadíme fotografické aparáty, přístroje k promítání, zvětšování apod. Do skupiny subjektivních přístrojů patří např. brýle, lupa, mikroskop nebo dalekohled.
Laboratorní přístroje využívají vlastnosti světla a jeho interakce s prostředím k měřícím účelům.
Refraktometry jsou optické přístroje, které slouží k měření indexu lomu. Index lomu se měří buď pomocí lomu světla, nebo pomocí interference světla.
Spektrální optické přístroje umožňují oddělení světla o určité vlnové délce a následné zkoumání vlastností světla i jeho zdroje. Při zkoumání se využívá lomu, ohybu nebo interference světla. Spektrální přístroje, které jsou vybaveny dalekohledem, a umožňují subjektivní pozorování, se nazývají spektrometry. Přístroje se záznamovým zařízením jsou označovány jako spektrografy. Ke spektrální analýze slouží také různé druhy optických hranolů, či spektroskopů, jejichž konstrukce je podobná spektrometrům.
Interferometry využívají interference světla, a to především k velmi přesnému měření vzdáleností. Přesné interferometry využívají zdrojů koherentního záření, tzv. laseru. Interferometry však slouží také např. ke zjišťování koncentrace metanu v dolech apod.
Polarizační optické přístroje umožňují sledovat materiály v polarizovaném světle, čímž lze získat mnoho informací o vlastnostech dané látky. Ke zkoumání vlastností průhledných látek v polarizovaném světle se používá polarimetr, který umožňuje určit např. koncentraci bílkovin v roztocích apod. Ke zjišťování mechanických napětí na modelech lze použít fotoelasticimetr.
Fotometrické přístroje slouží ke zjišťování fotometrických veličin, především intenzity světla. Podle hodnot intenzity dopadajícího, odraženého či prošlého světla lze určit některé vlastnosti zkoumané látky.


Mícha

Mícha je nervová trubice uvnitř páteře, která navazuje na prodlouženou míchu v mozku a končí pod prvním bederním obratlem, kde se definitivně rozpadá na jednotlivé míšní nervy. Její délka je 40 – 45 cm. Z míchy vycházejí nervy a jejím prostřednictvím získává mozek informace a reaguje na změny venkovního prostředí, mícha je také schopná některých autonomních funkcí. Obsahuje mozkomíšní mok.


Eregion

Eregion je poslední království Noldor, nacházející se ve fiktivním světě Středozem J. R. R. Tolkiena. Byl založen po zkáze Beleriandu Noldorskými elfy vedenými Celebornem a jeho ženou Galadriel. Zdejší kováři za pomoci Saurona ukuli slavné Prsteny moci včetně Vládnoucího prstenu. Během války mezi elfy a Sauronem bylo království zničeno a zbytek obyvatel zemi opustil.
Cesmínie se nachází na západ od Mlžných hor mezi řekami Mšenou a Glanduinou. Království získalo své jméno podle cesmín, které v zemi hojně rostly.
Eregion je založen v roce 750 D.v. Celebornem a Galadriel, kteří ze zkázy Beleriandu vyvedli přes Ered Luin mnoho Noldorského lidu. Hlavním městem se stalo město Ost-in-Edhil.
Prvním králem v Eregionu se stal Celeborn, který měl za ženu Finarfinovu dceru Galadriel, která za svého života po boku královny Doriathu Melian získala mnoho moudrosti. Eregionští elfové navázali vřelé styky s trpaslíky z města Khazad-dum. Toto přátelství přinášelo oběma stranám mnoho výhod. Nejlepší vztah s trpaslíky navázal Curufinův syn, vnuk Fëanora Celebrimbor. Celebrimbor se stal po svém dědovi druhým nejvýznamnějším noldorským kovářem. Mimojiné zhotovil nápis v písmu tengwar na západní bráně Morie, které elfové říkali Hadhodrond. Elfové z Eregionu také navázali kontakt s elfy z království Lóriland, které leželo na druhé straně Mlžných hor. V roce 1200 D.v. přichází do Ost-in-Edhil Sauron, který na sebe vzal sličnou podobu a vystupoval pod jménem Annatar. Obrátí na svou stranu Celebrimbora, kterého mezi lety 1350 a 1400 D.v navede k svržení vlády. Galadriel varuje lid před Annatarem, odchází skrz Khazad-dum na druhou stranu hor a usazuje se v Lórinandu. Celeborn odmítá vstoupit do trpašličího města a tak zůstává na západní straně hor. Vládcem v Eregionu se stává Celebrimbor.
Po Sauronových radách a jeho pomoci dosahují eregionští kováři vrcholu svého umění. Roku 1500 začnou pracovat na Prstenech moci. Celebrimbor nejprve vyrobí Devět a Sedm prstenů a nakonec roku 1590 své největší dílo Tři prsteny elfů. Elfové jsou však podvedeni, protože Sauron v roce 1600 tajně vyrábí Jeden prsten. Jakmile si Celebrimbor uvědomil, jaká je pravá podstata jeho díla, rozhodne se hledat radu u Galadriel. Ta mu nakáže prsteny před Temným pánem schovat. Celebrimbor jí svěřuje Nenyu a králi Gil-galadovi Vilyu a Naryu.
Jakmile se Sauron dozvýdá, že jeho plány byly prozrazeny, napadne Eregion svými vojsky. V roce 1695 je skřety napadeno hlavní město Ost-in-Edhil. Posily vyslané z Lindonu nestihnou dorazit v čas a proto je město zpustošeno. Do zajetí padne i sám Celebrimbor. Sauron se zmocní Devíti prstenů. Po mučení mu Celebrimbor prozradí, kde je ukryto Šest prstenů. Úkryt zbylých tří ale prozradit nechce, a je proto Sauronem zabit. Lindonské posily vedené půlelfem Elrondem jsou poté Sauronem napadeny. Elrond je nucen ustoupit na sever a útočiště nachází v Imladris. Sauronovým silám vpadnou dozad trpaslíci a oddíly z Lórilandu. Sauron je oslaben a proto se mu nepodaří dobýt Lindon. Po příjezdu Númenorejců je donucen se stáhnout do Mordoru. Eregion není po válce již nikdy obnoven. Zbytek přeživších se úchýlil pod Elrondovým vedením do Roklinky.


Petr Zimmermann

Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval v nemocnicích ve Stodu a v Plzni. Má atestaci v oboru interního lékařství a kardiologii.
Do ODS vstoupil v roce 1991. V letech 1994–2002 byl členem zastupitelstva města Plzeň. V letech 1995–2007 byl předseda místní organizace ODS Plzeň-Slovany. V roce 1997 byl členem zdravotní komise výkonné rady ODS. V letech 1998–2000 byl členem Rady města Plzně. V roce 2000 se stal hejtmanem Plzeňského kraje, svůj post obhájil i v krajských volbách 2004. Roku 2008 se rozhodl svoji funkci neobhajovat a vrátil se ke svému civilnímu povolání.


Iskăr

Iskăr je řeka v Bulharsku. Je 368 km dlouhá. Povodí má rozlohu 8600 km2.
Pramení v pohoří Rila a na horním toku protéká Samokovskou a Sofijskou kotlinou. Poté protíná Iskărskou soutěskou horský hřbet Staré Planiny. Na dolním toku protéká Dolnodunajskou rovinou. Ústí zprava do Dunaje.
Nejvyšších vodních stavů dosahuje na jaře, zatímco v létě hladina klesá. Průměrný průtok vody v ústí činí 54 m3/s, maximální v některých letech dosahuje až 800 m3/s.
V povodí řeky se nacházejí přehrady a vodní elektrárny. Na řece leží města Samokov, Mezdra, Červen-Brjag. Řeka protéká východním okrajem hlavního města Sofie.


Kasárna

Rekreační oblast Kasárna o rozloze asi 35–50 hektarů, ležící na severozápadním svahu Velkého Javorníku, je součástí slovenské obce Makov, ačkoliv nemovitosti na ní patří především Moravanům. V letech 1993–2001 byla tato oblast předmětem jednání mezi Slovenskem a Českem, kdy se česká vláda po zániku Ćeskoslovenska neúspěšně snažila toto území získat pro Českou republiku výměnou za jiné území. Osada je významným lyžařským střediskem Javorníků == Historické spory o hranici == Již v první polovině 16. století začala být oblast zvaná Urgatina mezi hřebenem Javorníků a Vsetínskou Bečvou s Provazným potokem třecí plochou mezi Moravou a Uhrami. Centrem sporné oblasti byly Velké Karlovice. V době počátku sporů patřila ta strana Javorníků, která spadá do povodí Vsetínské Bečvy, k Moravě. Jak vyplynulo z výpovědí svědků při komisním prošetřování v roce 1590, rožnovské a vsetínské panství kdysi dočasně povolilo přilehlým uherským vesnicím pást a sušit seno na Javorníkách. Z toho uherská strana odvozovala svůj dle Moravanů chybný výklad, že jde o uherské území. Uherský rod Podmanických se však snažil si území podmanit. Požádali uherského krále Ludvíka o přeložení zemské hranice na Vsetínskou Bečvu. Ludvík jim roku 1522 vyhověl, avšak nepožádal moravský zemský sněm o svolení ke změně hranic ani moravským pánům změnu v neprospěch Moravy neoznámil. Na sporném území začalo docházet k násilným střetům. Moravští páni vyslali do oblasti v letech 1523 a 1525 komisi, která měla hranici společně s uherskou stranou vytyčit. Došlo sice k dohodě, že hranice vede hřebenem Javorníků, ale uherská strana tuto dohodu poté nerespektovala a pokračovala v násilných nájezdech. Roku 1535 se sporem zabývali moravští stavové i panovník. Uherská vrchnost sice roku 1549 slíbila, že se bude chovat pokojně, ale nadále pokračovala například v zajímání moravského dobytka, Moravané na oplátku zajímali uherský dobytek. V říjnu 1549 císař slíbil svolání komise na 5. května 1550 a stanovil předběžná opatření, která však Podmaničtí nerespektovali a pokračovali v útocích, zajímání lidí i dobytka a vypalování moravských obydlí. Komise pak nebyla svolána. Další jednání neúspěšně proběhla v roce 1590. Od roku 1723 a pak v roce 1733 se spory opět vyhrotily do násilných akcích s oběťmi na životech i na majetku. 31. srpna 1734 byla dohodnuta kompromisní hranice. Území dnešní osady Kasárna zůstalo v části oddělené od Moravy. Úmluva byla císařem schválena rámcově 27. ledna 1735 a definitivně 27. ledna 1738. Ještě v roce 1844 se uherská strana pokusila nárokovat celé sporné území, hranice z roku 1734 však zůstala s několikaletou přestávkou zachována dodnes. V osadě Kasárna bývalo strážní středisko pro ochranu hranic mezi Moravou a Uhrami. V roce 1833 zde byla vybudována kasárna pro vojáky, kteří při epidemii cholery v Uhrách bránili rozšíření nákazy na Moravu. Na dobu 2. světové války byla hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenským státem vytyčena tak, že celé sporné území přináleželo k Moravě. Po válce však byla obnovena hranice z roku 1734. Hraniční znaky z doby 2. světové války zůstaly z velké části zachovány. == Lyžařské centrum == Lyžování na zdejších svazích začalo být populární už za první republiky. Po druhé světové válce zde byly vybudovány klubové i soukromé chaty a lyžařské vleky. Vlastníky nemovitostí byly zejména subjekty ze Zlína, Vsetína a Otrokovic. Přístupová silnice pro automobily vedla jen z moravské strany. == Spor o pozemky a změnu hranic == Při zániku Československa byla podle Generelní smlouvy ustanovena Společná česko-slovenská rozhraničovací komise. Předmětem jednání byla jak varianta, že k ČR bude připojeno celé území o rozloze 600 ha, které bylo od Moravy odtrženo roku 1734, tak varianta, že bude převedena pouze rekreační oblast Kasárna o rozloze asi 50 ha. Česká delegace navrhovala první variantu, slovenská strana žádnou z těchto variant neakceptovala. Slovenská strana kvůli podpoře svého stanoviska postavila novou silnici ze slovenské strany, a to z Makova přes osadu Kopanice do sedla Pindula, v němž křižuje hranici z doby před rokem 1734. Odtud vede členitým terénem do osady Kasárna. Práva moravských vlastníků nemovitostí zůstala zachována. Tito vlastníci obdrželi od slovenských orgánů povolení k přístupu vozidly z moravské strany. Mezistátní smlouva zároveň umožnila všem občanům ČR a SR překračovat česko-slovenskou hranici pěšky v kterémkoliv místě. Česká vláda se v roce 1994 snažila tuto oblast získat výměnou za jinou.
To se nezdařilo, českým majitelům chat byla uzavřena doposud užívaná hlavní přístupová cesta z Česka, poté na objížďce byly zavedeny hraniční kontroly, na nichž docházelo k problémům.
V roce 2001 obecní úřad Makov zaregistroval pozemky, na nichž byly nemovitosti moravských majitelů, na katastrálním úřadě jako pozemky v majetku této slovenské obce a vzápětí je obec Makov prodala slovenským občanům. Petr Pithart sliboval pomoc, majitelů chat se zastali senátorka Irena Ondrová, poslanec Bohuslav Záruba a ministr vnitra Stanislav Gross. Premiéři měli o řešení v květnu 2001 jednat.
28. května 2001 jednali premiéři Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda v Praze. Na tiskové konferenci poté prohlásili, že nechtějí do konfliktu vstupovat dříve, než se strany pokusí vyřešit problém samy, k čemuž mělo dojít na jednání do 31. května 2001. Starosta obce Makov Marián Masnica zásadně odmítá změnu státní hranice a závěr premiérů ocenil.
Účastníci sporu se 30. května 2001 sešli na schůzce v Makově a vydali společné prohlášení, podle něhož se zúčastněné strany v této věci obrátí na premiéry obou států.
Premiér Dzurinda v následujících dnech zopakoval svůj postoj, že další jednání mezi českými chataři, slovenskými majiteli pozemků a obcí Makov jsou jedinou možnou cestou, jak vyřešit spor ve slovensko-české příhraniční oblasti Kasárna ohledně zdejších pozemků, na kterých stojí české chaty, a kterákoliv ze zainteresovaných stran se v případě nespokojenosti může domáhat svých práv u slovenské justice.


Zea luxurians

Zea luxurians R.M. Bird je druh jednoděložné rostliny z čeledi lipnicovité. Jedná se o jeden z planých druhů kukuřic, nazývané teosinte, počeštěně teosint, teosinty. Tento druh se konkrétně nazývá Guatemalan teosinte, někdy také jako Florida teosinte nebo southern Guatemalan teosinte .
Jedná se o jednoletou rostlinu, dorůstající výšek 200-300 cm . Listy jsou střídavé, přisedlé s listovými pochvami, jazýček je mebránovitý. Čepele listů jsou asi 20-80 cm dlouhé a 3-8 cm široké. Je to jednodomá rostlina, ale na rozdíl od většiny trav jsou květy jednopohlavné, oddělené do samostatných samičích a samčích květenství. Samčí květenství tvoří vrcholovou latu klásků. Někdy je toto květenství interpretováno jako složené z několika hroznů klásků, které vyrážejí z hlavní osy . Samčí klásky jsou uspořádány po 2. Každý samčí klásek obsahuje 2 květy, na bázi klásku jsou 2 křídlaté plevy a nad nimi plucha. Tyčinky jsou 3. Samičí květenství vyrůstají z paždí listu, často po několika z jedné uzliny, je podepřeno pochvou listenu, na vrcholu vyčnívají čnělky s rozeklanými bliznami. Samičí klas nebo hrozen je bilaterální, dvouřadý a mnohem chudší než u běžně známých pěstovaných odrůd kukuřice seté. Je pouze 5-9 cm dlouhý a obsahuje jen 5-9 fertilních klásků . Samičí klásky jsou po dvojicích stejně jako samčí. Dolní květ je však sterilní, pouze horní květ je fertilní a vyvíjí se z něho obilka, proto z jednoho klásku se vyvine pouze jedna obilka. Na bázi klásku jsou 2 nestejné plevy, nad ní je mebránovitá plucha a pluška, u sterilních květů pluška někdy chybí. Blizny jsou 2. Plodem je obilka. Jedná se o diploida, počet chromozómů: 2n=20 .
Druh roste ve středním Mexiku v oblasti zvané Oaxaca, dále je znám z Guatemaly a z Hondurasu . Druh byl popsán už roku 1872 pod jménem Reana luxurians Durieu .


Cena Jikji

Cena Jikji je cena kterou uděluje UNESCO v rámci programu „Paměť světa“. Jejím cílem je podporovat myšlenky tohoto programu a připomínat knihu Jikji, nejstarší knihu světa vytištěnou s pomocí pohyblivých kovových liter. Cena byla založena roku 2004 a má být udělována každé dva roky osobnostem nebo institucím, které významnou měrou přispěly k uchování a umožnění přístupu k dokumentům které patří ke kulturnímu dědictví. Cena zahrnuje finanční odměnu ve výši 30 tisíc USD.


Varvažov

Varvažov je obec ležící v jižních Čechách v okrese Písek. První písemná zmínka pochází z roku 1387.


Andermatt

Andermatt je městečko v údolí Urseren švýcarského kantonu Uri a leží pod úbočím Oberalppasu. Je známým střediskem rekreace a zimních sportů a lázeňství. Úzkým údolím vede dálnice A2 na sever do Luzernu a Basileje a na jih skrz San Gotthard do Lugana a do Itálie. Na východ vede cesta přes Oberalppass, na západě lze překročit sedlo Furkapass.
Andermatt leží na dráze Furka Oberalp Bahn (nyní Matterhorn-Gotthard-Bahn, která vede na východ přes Oberalppass do Disentisu a na západ tunelem pod Furkapass do Brigu.
Je zde stanoviště speciálních vojenských jednotek „Horských myslivců“ švýcarské armády. Lyžařské středisko se rozprostírá na hoře Gemsstock na kterou vede sedačková lanovka a menší vleky. Andermatt chrání před lavinami již několik století les na svahu hory. V městečku je farní kostel Sv. Petra a Pavla, zajímavé domy s hrázděným zdivem, které jsou typické pro kanton Wallis. Zajímavým místem je stoupání silnice do sedla Oberalppass, která společně stoupá s tratí, odkud mohou návštěvníci pozorovat okolní horské velikány i údolí.


Jugoslávští partyzáni

Jugoslávští partyzáni byli antifašistická síla. K ozbrojenému boji proti okupačním silám, které na jaře 1941 velmi rychle obsadili tehdejší království, se rozhodla jugoslávská komunistická strana, a to pod vedením Josipa Tita.
Komunisté se zpočátku zařadili mezi mnohé bojující síly, avšak díky taktickým úspěchům se jim podařilo získat podstatné území, zajistit dostatečný počet lidí do boje a získat nezbytnou podporu veřejnosti. Kromě okupačních sil bojovali ale Titovi partyzáni také s Četniky, srbskými ozbrojenci. Partyzánské hnutí ale velmi rychle od národně osvobozeneckých ambicí přešlo i k záměrům vládnout. Na několika konferencích, například v Bihaći a Jajce, byly položeny základy pro budoucí státní uspořádání Jugoslávie, volně založené na státním modelu Sovětského svazu, jímž byla socialistická federace.


Big Hits

Big Hits je první best of album kapely The Rolling Stones vydané ve Spojených státech a to v roce 1966. Britská verze byla vydána až o sedm měsíců později, obsahovala jiné skladby a měla jiný obal. Album se na americkém žebříčku umístilo na třetím místě.
Toto výběrové album se v Británii objevilo na podzim 1966, tedy šest měsíců po vydání amerického Big Hits: High Tide and Green Grass. I v tomto případě se britská a americká verze desky od sebe odlišují. Díky tomu, že album určené pro britský trh vyšlo o půl roku později, reflektuje už přechod skupiny k psychedelické hudbě. Jinak ale pokrývá celé žánrové spektrum, kterým Rolling Stones do této doby prošli. Na albu se tak objevuje jak předělávka od Chucka Berryho "Come On", tak rocková vypalovačka "Have You Seen Your Mother Baby, Standing in the Shadow?", kořeny skupiny v R&B připomíná píseň "Little Red Rooster", přesah do folk-rocku zase "Lady Jane". Ani na jednom z alb však nechybí klasické hity jako "The Last Time", "Satisfaction", "Get Off of My Cloud" nebo "19th Nervous Breakdown", které zabodovaly na obou stranách Atlantiku. Tato deska nepřináší pouze to nejlepší z produkce Rolling Stones z jejich ranného období, ale je zároveň velmi zdařilou ukázkou Jaggerova zpěvu a ještě nenarušené soudržnosti skupiny.
Autory jsou Mick Jagger a Keith Richards, pokud není uvedeno jinak.
Autory jsou Keith Richards a Mick Jagger, pokud není uvedeno jinak.


Chemoterapie

Chemoterapie je jakákoli léčebná terapie, spočívající ve vpravování chemických látek do organismu. Jedná se například o antibiotika, virostatika, antipyretika... V lidové řeči se však pod pojmem chemoterapie myslí chemoterapie protinádorová, tedy léčba dávkami cytostatik, tedy látek pro buňky toxických. Tato terapie svým zásahem do buněčného cyklu nádorové buňky této brání v dalším dělení. Avšak tento postup není přesně zacílen, proto léčba cytostatiky postihuje i zdravé buňky.
Účinná: U nádorů krvetvorného systému, gynekologických nádorů, u inoperabilních nádorů
K prvním objevům cytostatik došlo po první světové válce, kdy vojáci, kteří byli v bitně u Ypres zasaženi Yperitem. Na tělech vojáků postižených tímto plynem bylo možno vysledovat zhoubný účinek především na rychle se dělící buňky.
Účinek cytostatik je především v tom, že na jejich účinek jsou citlivější právě buňky rychle se dělící. Některé typy nádorů však na cytostatika nejsou tak náchylné. Cytostatika však napadají také zdravé buňky. Typickým vedlejším účinkem je ztráta vlasů a ochlupení.


Fluorid xenonový

Fluorid xenonový je chemická sloučenina. Byl poprvé připraven v roce 1963. Lze ho připravit dlouhodobým zahříváním směsi xenonu a fluoru na teplotu 250 - 300 °C za tlaku 5 - 6 MPa v niklové nádobě. Je to pevná krystalická látka. Je těkavější než fluorid xenonatý a xenoničitý. V pevném stavu je bezbarvý, ale v kapalné a plynné fází získává žlutou barvu. Je nejreaktivnějším fluoridem xenonu, působí jako velmi silné oxidační a fluorační činidlo. Ve vodě se prudce hydrolyzuje. Reaguje i s oxidem křemičitým, proto s ním nelze pracovat ve skleněných aparaturách.
Struktura této látky není dodnes uspokojivě vyřešena. V plynné fázi tvoří tato molekula pravděpodobně nerigidní deformovaný oktaedr. V krystalické formě byly popsány čtyři různé formy. Tři z těchto forem jsou složeny z tetramerních jednotek 4. Nejlépe byla popsána čtvrtá, kubická forma, jejíž elementární buňka se skládá z 24 tetramerů a 8 hexamerů 6.


Intel 8044

Intel 8044 je osmibitový jednočipový mikropočítač firmy Intel uvedený na trh v roce 1980.


Antonín Čermák

Antonín Čermák, též Anton Cermak, Tony Cermak, byl americký podnikatel a politik, českého původu.
Jako jednoroční dítě se roku 1874 s rodiči vystěhoval do Spojených států z Kladna, kde jeho otec byl horníkem. Spolu s dalšími, přilákanými nabídkou vlády Abrahama Lincolna – 160 akrů půdy na Středním Západě v rámci programu Homestead Act. Čermákovi se usadili v Braidwoodu, Illinois, kde mladý Antonín chodil tři roky do školy, než se stal horníkem v tamějších dolech jako jeho otec. Jakmile ale mohl, odešel do Chicaga, přilákán příležitostí práce na proslulých jatkách, zásobujících zpracovatelský agrární průmysl.
Věnoval se podnikání s nemovitostmi a roku 1902 byl za Demokratickou stranu zvolen do sněmovny státu Illinois. Od roku 1909 byl členem městské rady Chicaga, kde zastupoval 12. volební obvod. Roku 1931 byl zvolen starostou Chicaga, které tehdy bylo zvané druhým největším českým městem – v té době v něm žilo přes sto tisíc Čechů. Čermák, který se hrdě hlásil ke svému českému původu, si získal velkou popularitu, nejen mezi Čechy i dalšími přistěhovalci z Evropy. Čermák rozpoznal, že jejich do té doby nevyužité hlasy jej účinně podpoří v jeho boji s tehdejším zkorumpovaným republikánským zástupcem. Podobně o něco později oslovil chicagské černochy. Od jeho časů zůstává Chicagský úřad starosty baštou Demokratické strany.
Čermák se také vehementně zasazoval za ukončení prohibice, která umožňovala vzestup gangsterů jako Al Capone, lehce profitujících z velkého černého trhu s alkoholem.
15. února 1933 doprovázel zvoleného prezidenta Franklina D. Roosevelta během návštěvy Miami na Floridě. Při veřejném projevu se jistý Giuseppe Zangara, stavební dělník italského původu, Roosevelta pokusil zastřelit. Ani jedna ze šesti střel nadcházejícího prezidenta nezasáhla, zraněno však bylo pět okolostojících, nejhůře z nich právě Antonín Čermák, který o necelé tři týdny později na následky průstřelu krajiny břišní zemřel. Tradují se jeho slova k Rooseveltovi během převozu do nemocnice: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“
Zangara, považovaný za vyšinutého anarchistu, skončil na elektrickém křesle, ale o pozadí střelby v Miami se stále vedou spory. Objevily se spekulace, že byl pouze nastrčenou figurkou chicagské mafie, a skutečným terčem atentátu byl právě populární chicagský starosta. Tomuto napovídá i fakt, že bylo vystřeleno šest ran i přesto, že měl Zangara pouze pětiranný revolver Smith & Wesson kalibru 32. V jenom z šesti těl byla ale nalezena kulka kalibru 45.
Čermák, jako ostatní emigranti, byl pyšný na svůj původ a mluvil plynně česky. V roce 1932 navštívil Československo, také Masaryka v Topoľčiankácha Bystričce. Za první světové války, kdy Čermák už byl významným politikem, Masaryk, tehdy na počátku své politické dráhy, hledal i jeho podporu.


Jiří Ramba

Doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc. je český stomatolog, specialista na čelistní a obličejovou chirurgii.
Docent Ramba je původně stomatolog, posléze vystudoval i všeobecnou medicínu, pracoval dlouhá léta na Dětské stomatologické klinice 2. LF UK a FN Motol. Má obě atestace ze stomatologie a k tomu také atestaci z ústní, čelistní a obličejové chirurgie.
Celoživotně se zajímá o dětskou traumatologii obličeje nejen akutní, ale také o problematiku dlouhodobých změn, s cílem včas odhalit vznik poúrazových deformací, a tak zabránit jejich rozvoji, negativně ovlivňujícímu psychiku dítěte. Z tohoto důvodu řešil výzkumný úkol "Biomechanika obličeje". Výsledkem je prioritní léčebný způsob spočívající v odstupňovaném dynamickém přetěžování čelistí, který příznivě ovlivňuje vývoj i ostatních kostí obličeje.
Další oblastí jeho zájmu je studium fyziologie čelistního kloubu. Nefyziologické poměry někdy přítomné ve vyvíjejícím se kloubu, jej během více jak třiceti let přivedly k závěru, že obávaná čelistní artróza je vlastně poruchou dětského věku.
Svou specializaci na obličejovou chirurgii využil i při archeologických výzkumech. Od roku 1982 se stal společně s profesorem MUDr. Jaroslavem Komínkem spolupracovníkem profesora MUDr.Emanuela Vlčka. Dostalo se mu tak jedinečné možnosti účasti na antropologicko-lékařském vyšetřování lebek historických osobností, jako byli například Bedřich Smetana, Maxmilián II., Rudolf II., Eleonora Habsburská, Karel IV., Václav IV., Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, Matouš Ferdinand Sobek, či dvou žen z doby lovců mamutů z Dolních Věstonic, zapsané v mezinárodním katalogu H. Moviuse a H.Valloise1952 pod označením Dolní Věstonice III a Brno III.


Marischal College

Marischal College je kolej patřící k univerzitě v Aberdeen ve Skotsku. Založena byla v roce 1593 Georgem Keithem, pátým earlem Marischal ze Skotska pod oficiálním názvem Marischal College and University of Aberdeen.


Ruda

Pojmem ruda se v geologii označuje takový minerál nebo hornina, obsahující ekonomicky významný podíl chemických prvků, většinou kovů, který umožňuje jejich průmyslovou těžbou nejčastěji za účelem generování zisku. Rudy se dají rozdělit na:
Rudné minerály pocházejí většinou ze skupin oxidů, sulfidů, silikátů, nebo i čistých prvků Často se používá dělení na:
Ložiska rud byla vyhledávána již od starověku. Ložiska mohou obsahovat takový rozsah mineralizace, který v určité době nemusí být díky technologii nebo ekonomickým podmínkám využitelný. Tato situace se však v závislosti na změnách cen, potřeb průmyslu nebo vojenského využití suroviny může změnit. Například stará ložiska zlata považovaná za „vytěžená“ jsou díky dnešním technologiím a stálé potřebě zlata i jeho vysokým cenám znovu exploatována.


Daví? Oddsson

Daví? Oddsson je islandský politik. V letech 1991 – 2004 byl premiérem, v letech 2004 – 2005 ministrem zahraničí. Předtím byl od roku 1982 do roku 1991 starostou Reykjavíku. Od roku 2005 předsedá radě guvernérů Islandské centrální banky.


Znamení moci

Znamení moci je jedno z nejznámějších a nejvýznamnějších děl Jana Zahradníčka. Jde o rozsáhlou básnickou skladbu o sedmi zpěvech. Není známo, kdy přesně byla napsána; jisté je, že to bylo před básníkovým zatčením a uvězněním v roce 1951, v Čechách byla poprvé vydána knižně r. 1968 přičiněním Bedřicha Fučíka. V básni autor za pomoci básnických prostředků a hlubokých alegorií vykresluje komunistický režim, který uchvátil moc v Československu a dalších zemích světa. Popisuje hroucení lidské společnosti a jejích morálních hodnot a zrůdnost režimu, který obelhal lidi a připravil je o jejich lidství. V určitém smyslu je jakýmsi završením skladby La Saletta z roku 1947 – ovšem zatímco ta první vyjadřuje obavu z toho, co může přijít, a co zatím vypadá jako nepoznaná a jakási beztvará hrůza, Znamení moci mluví o poznané hrůze, která je již zde.


.mil

.mil je generická doména nejvyššího řádu používaná Ministerstvem obrany Spojených státu a jeho dceřinými organizacemi. Je to jedna z původních domén založených v lednu 1985.
Spojené státy jsou jediná země, která může použítat doménu nejvyššího řádu pro své vojenské účely. Ostatní státy často používají domény druhého řádu jako např. .mod.uk pro Ministerstvo obrany Spojeného království.
Navzdory této výjimečnosti používají Spojené státy doménu .com pro některá svá rekrutační střediska jako goarmy.com.


Matějská pouť

Matějská pouť je tradiční sezónní provozování zábavního parku na Výstavišti v pražském Bubenči u hranice Holešovic.
Tradice pochází z výročních poutních oslav svátku svatého Matěje v jemu zasvěcené farnosti v Dejvicích u Hanspaulky. V Národní knihovně je tato tradice doložena od roku 1595.
Vzhledem ke stísněným podmínkám u kostelíku svatého Matěje byly kolotoče a stánky stavěny postupně na různých místech blíže centru Dejvic. V roce 1960 se konala v blízkosti Letné, občas i ve zcela jiných lokalitách, například v Modřanech nebo na Břevnově.
Od roku 1963 se koná v areálu Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v bubenečské Stromovce, dnes nazývaném Výstaviště Praha.
Od druhé poloviny šedesátých let 20. století je vůdčí postavou organizování Matějské pouti Václav Kočka starší. Nyní je asistentem ředitele společnosti Incheba Praha, která má od města Prahy pronajatý areál Výstaviště v Bubenči. Do jeho působnosti patří gastronomie, sportovní aktivity, kultura, stánkový prodej a občerstvení.
Pouť provozuje firma KOČKA s. r. o., zapsaná 31. května 1993, jejímž jediným společníkem i jednatelem byl Václav Kočka mladší.
Historicky nejznámější zdejší atrakcí je zřejmě horská dráha s názvem Horská dráha Cyklon, mnohé z desítek dalších atrakcí ji však v mnoha směrech předčí - pro vyznavače adrenalinových atrakcí např. centrifuga Booster či Katapult Bungee. Návštěvníci se mohou též svézt na vodní atrakci či na „myší“ horské dráze Super Mouse. Mezi další atrakce patří strašidelné zámky a domy smíchu, motion simulátory, střelnice, kolotoče, řetízkové kolotoče, houpačky, skákací hrady, houpací lodě, autodromy, zvonkové dráhy, lochnesky a samozřejmě stánky s laskominami a občerstvením.


Anarchosyndikalismus

Anarchosyndikalismus je anarchokolektivistický směr, který se snaží o zrušení klasických kapitalistických ekonomických vztahů a jejich nahrazení samosprávou dělníků, sdružených v odborových organizacích. Stejně jako komunismus prosazuje kolektivismus a revoluční vystoupení dělníků, které může mít podobu násilných činů, teroru, či pacifismu, obecněji však stávky.
Vznikl v 19. století, jeho nejvýraznějším teoretikem byl Georges Sorel a jedná se o jediný anarchistický směr, který se mohl vážněji prosadit v praxi – byl hlavním myšlenkovým základem hnutí španělských anarchistů, kteří získali významný vliv ve Španělsku zejména v roce 1936 a posléze měli nezanedbatelnou roli na straně republikánů ve španělské občanské válce. Na straně anarchistů tehdy poblíž Barcelony bojoval i spisovatel George Orwell. Anarchosyndikalisté se účastnili také tehdejšího povstání radikální levice uvnitř republikánských sil, jehož výsledkem bylo oslabení pozic španělské lidové fronty. Tento vývoj ovšem zjevně souvisel se značnou dvojznačností vojenské pomoci republikánům ze strany tehdejšího Sovětského svazu - diktátor Stalin se v té době na jednu stranu chystal uzavřít spojenectví s nacistickým Německem a Španělsko nemohl pokládat za součást svoji sféry vlivu, na druhou stranu ani nemohl potřebovat, aby kdekoliv ve světě získaly jakýkoliv vliv či pozitivní ohlas anarchistické myšlenky a činy, odmítající autoritu Třetí internacionály - tedy v podstatě autoritu jeho osoby.
Anarchosyndikalismus si ve druhé polovině 20. století jisté pozice udržel víceméně pouze v některých zemích Latinské Ameriky.


Jaroslav Mezník

Prof. PhDr. Jaroslav Mezník, CSc. byl český historik, profesor na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Odborně se zabýval středověkými dějinami střední a západní Evropy.
Jaroslav Mezník se narodil v rodině moravskoslezského zemského prezidenta Jaroslava Mezníka, který byl za německé okupace zastřelen. Po gymnáziu absolvoval historii a archivnictví na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V 50. letech jako politicky nespolehlivý sloužil u tzv. Pomocných technických praporů. V letech 1953-1956 pracoval jako archivář ve Státním archivu v Janovicích u Rýmařova a od roku 1956 v Historickém ústavu Československé akademie věd. V roce 1972 byl z politických důvodu uvězněn a ve vězení byl až do roku 1974. Po propuštění z vězení mohl pracovat jen jako skladový dělník. Byl signatářem Charty 77 a v období 1977-1989 byl znovu dvakrát vězněn. Po roce 1989 byl krátce poslancem Federálního shromáždění, vrátil se k práci v Historickém ústavu Československé akademie věd a od roku 1992 se stal profesorem starších obecných dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zde také v letech 1994-1995 působil jako děkan fakulty. Byl členem vědeckých rad Masarykovy univerzity v Brně, Slezské univerzity v Opavě a Historického ústavu AV ČR a členem redakční rady Českého časopisu historického.
V roce 1996 se ucházel o křeslo senátora ve volebním obvodě Brno-město.
V roce 1995 mu byla udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity, v roce 1998 obdržel Řád T. G. Masaryka a roku 2000 získal i Cenu města Brna. Obdržel také Medaili Františka Palackého za zásluhy o společenské vědy.


Jaroslav Kallab

Prof. JUDr. Jaroslav Kallab byl právník, profesor na PrF UK, PrF MU, děkanem PrF MU, rektorem MU, ředitelem kriminologického ústavu a členem České akademie věd a umění. Byl autorem návrhu zákona o soudnictví mladistvých, který byl předložen roku 1930. Obdržel Zlatý záslužný kříž a bronzovou pamětní medaili


Skočec obecný

Skočec obecný je oblíbená okrasná rostlina nenáročná na pěstování. Její semena obsahují jed ricin. Smrtelná dávka pro dospělce je 15–20 semen, pro dítě 3–5 semen. Smrt nastává do jednoho týdne od požití na těžká poškození jater, ledvin a sleziny. Otrava se projevuje nejprve mírně a symptomy se podobají chřipce. Později se objeví bolesti hlavy, pálení v ústech, zvracení, průjem, střevní kolika a vnitřní krvácení. Lisováním semen vzniká ricinový olej, který je po povaření zcela bezpečný a používá se v potravinářství, kosmetice a lékařství.


Genetická choroba

Genetická choroba, resp. dědičná či genetická nemoc je nemoc, která je geneticky zapříčiněna, podmíněna či podpořena. Genetické choroby studuje lékařská genetika.


Stráž

Obec Stráž se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 235 obyvatel.


XPath

XPath je počítačový jazyk, pomocí kterého lze adresovat části XML dokumentu. Pomocí tohoto jazyka lze z XML dokumentu vybírat jednotlivé elementy a pracovat s jejich hodnotami a atributy. XPath se používá v mnoha aplikacích XML, mezi nejvýznamnější patří využití v XSLT. Jazyk XPath je standardem vydaným organizací W3C.
Základní součástí jazyka je path expression, „výraz popisující cestu“. Taková cesta se zapisuje jako posloupnost přechodů mezi jednotlivými sadami uzlů, oddělených lomítky. Každý přechod je určen pomocí tří složek:
Nejjednodušší zápis používá pouze položky test a má tvar např. /A/B/C, přičemž označuje množinu elementů C, které jsou uvnitř elementů B, které jsou uvnitř elementu A, který je kořenovým elementem dokumentu. Takový zápis je podobný zápisu cesty k souboru v souborovém systému, případně URL. U složitějších dotazů se místo implicitní osy child může zapsat jiná osa, oddělená čtyřtečkou, případně predikáty, uvedené jako seznam podmínek v hranatých závorkách. Příkladem takového složitějšího dotazu je /A/B/following-sibling::*[1], který vybere všechny elementy, které jsou prvním elementem následujícím po elementu B, který je uvnitř kořenového elementu A.
Specifikace osy popisuje směr pohybu po stromové reprezentaci XML dokumentu. Je definováno celkem 13 os, mezi nimi například child, descendant, parent, ancestor, attribute apod. Pro některé často používané osy existuje zkratka zápisu, takže např. místo attribute::id lze psát @id.
Kromě výrazů popisujících cestu jsou v XPath definovány také běžnější číselné, logické ad. výrazy, které se používají nejčastěji v rámci predikátů. Příkladem je výraz popisující cestu //zboží[@sleva >= @cena div 2], který najde všechny elementy zboží, jejichž atribut sleva má hodnotu nejméně poloviny hodnoty atributu cena. V podobných výrazech lze používat operátory a funkce ze standardní knihovny.


Řecké království

Řecké království byl stát založený roku 1832 po dohodě Velké Británie, Francie a carského Ruska na konferenci v Londýně. Řecké království bylo mezinárodně uznané smlouvou z Konstantinopole, kde byla též novému státu zaručena nezávislost na Osmanské říši. Řecké království bylo nástupnickým státem za tzv. První hellénskou republiku, což je termín pro provizorní řecký stát existující během řecké války za nezávislost. Řecké království existovalo až do roku 1924, kdy byla monarchie zrušena a zřízena tzv. Druhá hellénská republika. O jedenáct let později bylo království znovu nastoleno a roku 1974 svrženo vojenskou juntou, která vyhlásila Třetí republiku.
Roku 1821 Řekové povstali proti osmanské nadvládě, což vyústilo ve válku, která trvala až do roku 1829. Od roku 1829 byl řecký národ veden hrabětem Ioannem Kapodistriadem, ale po jeho zavraždění roku 1831 hrabství upadlo do občanské války. Tehdy mocnosti přistoupily ke kroku vyhlásit samostatný řecký stát. Na konferenci velmocí v Londýně roku 1832 byl nový řecký trůn nabídnut tehdy sedmnáctiletému bavorskému princi Otovi z rodu Wittelsbachů, který nabídku přijal a stal se tak prvním řeckým králem. Protože Otto byl v době příjezdu do Řecka nezletilý, faktickou vládu za něho držel koncil regentů, který za něho vládl až do roku 1835. Otto I. se chopil vlády jako absolutistický monarcha, který se obklopoval rádci, většinou původem z Bavorska. Ti vytvořili Státní radu, v jejímž čele stanul král.
Roku 1843 naplno propukla veřejná nespokojenost s králem a jeho „bavorokracií“ a lid požadoval konstituci. Otto I. zpočátku odmítal konstituci povolit, ale ve chvíli, kdy byla z Řecka stažena německá vojska, vypukl puč. 3. září 1843 pěchota, vedená plukovníkem Demétriem Kallérgidem a uznána Revolučním kapitánem Ioannem Makriyánem se shromáždila na náměstí naproti královskému paláci v Athénách. Vzbouřenci se odmítli rozejít, dokud král neuzná konstituční monarchii. Vzbouřenci požadovali přítomnost Řeků ve Státní radě, svolání trvalého státního shromáždění a osobní poděkování krále vůdcům povstání za to, že povstali. Král nakonec podlehl tlaku zástupů a s požadavky souhlasil.
Poté, co byl král Otto I. roku 1862 sesazen, byl na řecký trůn zvolen sedmnáctiletý dánský princ Vilém. Vilém na řecký trůn nastoupil jako Jiří I. a vládl jako konstituční monarcha. Vládl padesát let a jeho vláda se vyznačovala expanzí řeckého území, ekonomickým pokrokem a přijetím konceptu, že by vláda měla být postoupena vůdci strany, která by získala nejvíce hlasů ve volbách, a ne ministrovi, který je oblíbený u krále. Král Jiří I. byl velmi politicky aktivní až do roku 1913, kdy byl v Soluni zavražděn.
Jeho nástupcem se stal Konstantin I., který se vyznačil jako vojevůdce, který připojil rozsáhlá území k Řeckému království. Králi se dostalo vzděláni v Německu a za manželku si vzal dceru císaře Viléma II. Sofii. Konstantin se dále vyznačoval politikou orientovanou na Německo, v opozici vůči jednomu z tvůrců moderní řecké politiky Eleftheriovi Venizelovi, který byl stoupencem Trojdohody. V první světové válce se král Konstantin I. otevřeně snažil držet Řecko neutrální. Elefthérios Venizelos podporovaný státy Dohody po době, která vešla do dějin jako Národní schisma, vyhlásil separatistickou vládu v Athénách a Soluni a Řecko se přidalo na stranu Dohody. Král Konstantin byl v roce 1917 donucen abdikovat ve prospěch svého syna Alexandra. Za svou podporu vítězné straně ve válce bylo Řecko odměněno rozsáhlým územím v Anatolii, včetně města Smyrna. Alexandr I. zemřel roku 1920 a jeho otec Jiří se navrátil do královského úřadu. Po katastrofální řecko-turecké válce byl král donucen znovu abdikovat a v exilu na Sicílii zemřel.
Po králi Konstantinovi I. nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Jiří. Roku 1924 byla monarchie zrušena a byla vyhlášena Druhá hellénská republika. Jiří II. opustil zemi. Roku 1935 vojenský puč vedený generálem Georgiem Kondylem obnovil monarchii jako státní zřízení. Jiří II. se vrátil do země, kde následně podporoval diktátorský režim Ioanna Metaxase. Během německé invaze do Řecka roku 1941 král i vláda odpluli do Egypta. Do Řecka se král vrátil o pět let později v roce 1946 a vládl až do své smrti roku 1947.
Na řecký trůn následně nastoupil mladší bratr zemřelého krále Pavel I., který vládl až do roku 1964, kdy zemřel. Jeho syn a nástupce Konstantin II. byl po vojenském převratu v prosinci 1967 donucen odejít do exilu. Vojenská junta jmenovala regenta a roku 1973 nechala odhlasovat zrušení monarchie. 1. června 1973 se Georgios Papadopoulos stal řeckým prezidentem. Vláda vojenské junty skončila následujícího roku, ale král Konstantin II. se již na trůn nevrátil. V prosinci 1974 bylo vystaveno všelidové hlasování, v němž se Řekové vyjádřili pro definitivní zachování republikánského zřízení.


Relikt

Relikt je druh rostliny nebo živočicha, který se zachoval na malém území jako pozůstatek dřívějšího velkého rozšíření. Rozšíření takovýchto reliktů může být endemické. Jako relikt může být označován i druh vývojově starých organismů, které přežily do současnosti, zatímco příbuzné druhy vyhynuly.
V ČR jsou známy např. glaciální relikty v horách nad hranicí lesa jako pozůstatky širokého rozšíření v glaciálech, např. vrba laponská a některé druhy hmyzu. Naproti tomu některé teplomilné druhy, uváděné jako třetihorní relikty, jsou zřejmě přistěhované později.
Na první pohled se muže zdát, že jsou oba tyto pojmy totožné. Oba označují organismus, který se zpravidla vyskytuje jen na určitém malém areálu. V případě endemismu však tento areál srovnáváme s areály jiných recentních druhů, zatímco u reliktů srovnáváme jejich rozšíření s rozšířením téhož stejného organismu v dřívější době. Endemismus tedy sleduje výskyt organismu v porovnání s jinými, ale ve stejné době, reliktnost je záležitost delšího časového období.
Dle jiného pojetí je ovšem možno za relikt označit reliktní populaci na daném území, ačkoliv se daný druh vyskytuje i jinde, kde jako reliktní není chápán.


Dušan Klein

Dušan Klein, rodným jménem Július Klein je český režisér a scenárista židovského původu. V průběhu druhé světové války byl jako dítě spolu se svou matkou a bratry vězněn v terezínském ghettu. V roce 1958 byl přijat na FAMU a během studií pracoval jako asistent režie ve FS Barrandov. Absolvoval v roce 1963. Od téhož roku do poloviny 70. let byl režisérem ve svobodném povolání a napsal několik televizních filmů.
Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří jejich místa nahradili. Od roku 1975 do roku 1991 byl režisérem zaměstnaným v barrandovských filmových studií. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra zcela neopouští a na začátku 80. let zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh by měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování. V letech 80. v žánrech jeho filmů začaly převládat komedie a též začalo stoupat povědomí o režisérovi samotném. Největšího věhlasu si získal úspěšnou pentalogií „o básnících“. Po sametové revoluci věnuje část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních několika letech projevuje zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točí televizní filmy nebo seriály.


Sergio Ramos

Celým jménem Sergio Ramos Garcia se narodil 23.3 1986 ve španělským městečku Camas.
V současné době nejtalentovanější španělský obránce současnosti, možná i celého světa. Sergio začínal s velkým fotbalem v Seville kde už od sedmnácti let hrál za sevilské “ béčko“. O rok později se dostal až do prvoligového týmu kde svými výkony upoutal pozornost velkých klubů a to především madridského Realu. Sevilla za Ramose požadovala 27 milonů eur, což se zdálo Realu mnoho a tak jeho přestupu předcházela dlouhá jednání. Nějakou chvíli se už zdálo, že přestup se vůbec neuskuteční a Sergio zůstane ve svém dosavadním klubu. Přestup byl nakonec stvrzen 5 minut před dvanáctou hodinou v noci ze středy na čtvrtek, kdy končilo přestupní období. Požadovaná cena byla nakonec splněna a Sergio se stal po pěti letech španělským hráčem, který přišel do Realu a zarověň se stal šestým nejdražším v historii. Jelikož madridský klub má už delší čas problémy v obraně, měl by se stát důležitým článkem
mužstva a hráčem, který by měl nahradit Fernanda Hierra a také v současnosti Waltera Samuela, který v zimě přestoupil do Interu Milán. Sergio Ramos sice ještě nemá jméno jako třeba Terry nebo Cannavaro, ale zdá se jako velmi výhodný nákup do budoucna. Sergi je ceněn především pro svoji univerzálnost v obraně. V podstatě může hrát na jakémkoliv místě obrany i když většinou hraje ve středu nebo na pravé straně, párkrát jsme už mohli vidět na levé straně. Real si pojistil služby tohoto nadějného obránce až do roku 2012, takovou smlouvu by si asi žádný průměrný hráč nezasloužil.
Sergio také už ve devatenácti letech reprezentoval Španělsko a zahrál si i na mistrovství světa v Německu, kde sice nijak výrazně nezazářil, ale ukázal že za pár let z něj může být jeden z nejlepších obránců.


Panamská vlajka

Vlajka Panamy - list vlajky je rozčtvrcený. První pole je bílé s modrou pěticípou hvězdou, druhé je červené, třetí modré a čtvrté bílé s červenou pěticípou hvězdou.
Bílá barva představuje mír a svobodu, červená a modrá hlavní politické strany v zemi, hvězdy věrnost a sílu. Pravidelné rozdělení barev má naznačovat střídání politických stran při řízení státu. Další verze spojuje modrou barvu s vodami dvou oceánů, mezi kterými Panama leží. Červená barva je symbolem krve vlastenců, prolitá za svobodu. Podle přání tvůrců vlajky měla modrá hvězda znamenat občanské ctnosti a červená autoritu a zákon, které je zabezpečují.
Vlajka vznikla roku 1903 a zřetelně připomíná vlajku USA, díky jejichž vlivu došlo k odtržení Panamy od Kolumbie.


Tower 115

Tower 115 je výšková budova v Bratislavě na Pribinově ulici, která v minulosti nesla názvy Presscentrum a Pressburgcentrum.
Celková výška budovy však není 115 metrů, jak říká nový název, ale 104 metry. Výška 115 metrů je výška po vrchol vysílače umístěného na střeše budovy. Proto je neprávem považována za nejvyšší budovu v Bratislavě, ve skutečnosti je nejvyšší budovou v Bratislavě Národní banka Slovenska s výškou 111,6 metrů.
Budova se nachází v městské části Ružinov v blízkosti nového mostu Apollo na Pribinovej ulici. V budoucnosti se má stát součástí nového městského centra; v okolí se počítá s dalšími výškovými budovami porovnatelné výšky.
Od roku 2005 probíhá rozsáhlá rekonstrukce a modernizace budovy; změnil se i její vnější vzhled.
Brzy ráno 14. července 2006 v budově vypukl požár. Na tísňovou linku bylo v 6:40 nahlášeno, že hoří střecha budovy, hasiči však po obhlídce zjistili, že plameny pohltily suterén a první nadzemní podlaží.


Hospitace

Hospitace je návštěva vyučovací hodiny či přednášky s cílem poznání stavu a úrovně výchovné a vzdělávací práce. Za účelem kontrolním ji vykonávají školní inspektoři a ředitelé škol. Za účelem studijním ji vykonávají učitelé a studující.


Miroslav Jodas

Fotografuje od roku 1953, nejprve amatérsky, od začátku šedesátých let profesionálně. Pro různá nakladatelství vytvářel obálky a ilustrace knih a časopisů ve spolupráci s výtvarnými umělci. Vytvářel tématické fotografické cykly, portrétoval výtvarné umělce a hudebníky, fotografuje rovněž krajinu. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách Umělecko-průmyslového muzea a Moravské galerie.


Věra Soukupová

Zpěv studovala na pražské vyšší hudební pedagogické škole a soukromě u Luise Kadeřábka a poté u A. Mustanové-Linkové. Stala se laureátkou několika prestižních mezinárodních pěveckých soutěžích.
V letech 1957-60 byla sólistkou divadla J.K.Tyla v Plzni a od roku 1960 sólistkou opery pražského Národního divadla. Krátce nato se stala také sólistkou České filharmonie, spolupracovala s dirigenty Václavem Neumannem, Martinem Turnovským, Zdeňkem Mácalem. Premiéry svých skladeb jí připsali Ilja Hurník, Pavel Bořkovec, Jiří Pauer a další soudobí skladatelé. Hostovala s úspěchem na zahraničních operních scénách a byla také mezinárodně vyhledávanou interpretkou písňové, kantátové a oratorní tvorby. Výjimečné hlasové dispozice a dokonale zvládnutá technika jí umožnily věnovat se také náročným partům klasické a předklasické hudby. Se souborem Ars rediviva uvedla v československé premiéře řadu vokálních děl Johanna Sebastiana Bacha. Natočila mnoho snímků pro nahrávací společnosti, televizi a rozhlas.


Tupolev ANT-2

Tupolev ANT-2 byl sovětský jednomotorový dopravní letoun pro přepravu cestujících z 1. poloviny 20. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 26. května 1924. V tehdejším SSSR se jednalo o průkopnický celokovový stroj, který dal základ výrobě moderních sovětských letounů.


Östersund

Östersund je město ve středním Švédsku, hlavní město provincie Jämtland. Město se rozkládá na březích pátého největšího švédského jezera Storsjön. Östersund je známý pro pořádání akcí mezinárodního významu v biatlonu a rychlobruslení, město se již dokonce ucházelo o pořádání zimních olympijských her, zatím však neúspěšně. 11 km od centra města se nachází mezinárodní letiště, deváté největší v zemi.


Místek

Místek je historické moravské město, dnes součást města Frýdek-Místek. Náměstí se stalo městskou památkovou zónou, i když jeho okolí bylo těžce narušeno novodobou sídlištní výstavbou.
Předchůdcem Místku byla tržní osada Fridberk, o které je první zmínka v testamentu biskupa Bruna ze Schauenburku z 29. listopadu 1267. Během válek mezi moravskými Lucemburky probíhajících v letech 1386–1400 byl Fridberg zničen. V roce 1402 prodali Lacek a Vok z Kravař knížeti Přemkovi Těšínskému mimo jiné osadu Newensteil, ze které vyrostl dnešní Místek. V letech 1402–1581 byl Místek připojen k Frýdecku, které patřilo rodu těšínských Piastovců. Později se Místek stal částí Hukvaldského panství.
K 1. lednu 1943 byl moravský Místek spojen se sousedním slezským Frýdkem a vzniklo město Frýdek-Místek.
 Image:Místek CoA CZ.png|Historický znak Místku Image:Místek, U Vykopnutého.jpg|„U Vykopnutého“, vlevo Kostel svatého Jana a Pavla Image:Místek, radnice, průčelí 1.jpg|Bývalá místecká radnice Image:Místek, Kostel Všech svatých, průčelí.jpg|Kostel Všech svatých


Arbitr

Arbitr je osoba, skupina osob nebo instituce, která působí jako rozhodčí určitého sporu. Arbitr bývá obvykle vybrán účastnými stranami sporu.
Arbitr je hlavním rozhodčím v tzv. arbitrážních řízeních, které se často uživají jako prostředek řešení sporů v komerční sféře, zejména v oblasti mezinárodního obchodu.
Slovo se občas užvívá v přeneseném významu coby synonymum pro osobu, která má jakoukoliv rozhodovací pravomoc v příslušné věci, např. ve sportu apod.


Knut Faldbakken

Knut Robert Faldbakken je norský spisovatel a novinář. V mládí studoval psychologii, ale ze školy odešel a strávil rok na moři. Poté začal psát, vytvořil celou řadu románů a je autorem i několika divadelních her. Některá jeho díla byla také převedena na filmové plátno. Jeho knihy se pohybují v různých žánrech od realistických zobrazení, přes detektivní romány až po sci-fi vize, vždy jsou však zaměřené na současného člověka a jeho problémy. U nás vyšly dva z jeho románů - Bídné roky a Adamův deník.


Marie Tudorovna

Marie Tudorovna byla dcerou anglického krále Jindřicha VII. Tudora a Alžběty z Yorku, a sestrou anglického krále Jindřicha VIII. Tudora.
9. října 1514 se jako osmnáctiletá provdala za tehdy dvaapadesátiletého francouzského krále Ludvíka XII. a 5. listopadu téhož roku byla korunována na královnu Francie. Král Ludvík XII. neměl z předchozích dvou manželství mužského potomka a toto přání mu nesplnila ani nová mladá žena. Starý král zemřel pár měsíců po svatbě 1. ledna 1515 a mladá francouzská královna se už 15. května znovu provdala. Svému manželovi, prvnímu vévodovi ze Suffolku, Charlesi Brandonovi, porodila tři děti. Marie toto manželství uzavřela bez souhlasu svého bratra, krále Jindřicha VIII., což jí později odpustil. Marie nesouhlasila s Jindřichovým druhým sňatkem s Annou Boleynovou.


Helena Havlíčková

Helena Havlíčková je česká katolická aktivistka a autorka. Z akomunistického režimu v Československu organizovala podporu rodin pronásledovaných katolíků a po jeho pádu shromáždila knihu svědectví o jejich pronásledování a utrpení, pojmenovanou Dědictví. Kapitoly z dějin komunistické perzekuce 1948-1989.
Po srpnové invazi emigrovala v roce 1969 i s manželem a dětmi a v roce 1971 se její rodina usadila ve Francii. V roce 1978 získala francouzské státní občanství. Od roku 1981 organizovala skupinu s krycím jménem Famille, která podporovala rodiny českých katolíků pronásledovaných komunistickým režimem.
Po roce 1989 shromáždila řadu svědectví lidí pronásledovaných a perzekvovaných v komunistickém Československu pro víru, doplnila je přehledem dějin katolické církve v područí komunistické diktatury a vydala knižně.
20. května 2009 ji olomoucký arcibiskup Jan Graubner vyznamenal medailí Svatého Jana Sarkandra.


OmegaT

OmegaT® je volně dostupný překladatelský nástroj typu CAT napsaný v programovacím jazyce Java. Původně jej v roce 2000 vytvořil Keith Godfrey, v současné době je vyvíjen týmem pod vedením Maxima Michalčuka.
Nástroj je možné provozovat pod různými operačními systémy, např. Linux, Windows, Mac OS X.
Mezi podporované formáty patří OpenDocument, OpenOffice.org, Office Open XML, Office Open XML, HTML, XHTML a prostý text.
Při překladu využívá OmegaT překladovou paměť ve standardizovaném formátu TMX, čímž je tento program kompatibilní s jinými programy podporujícími tento formát.
OmegaT podporuje i uživatelem definované slovníky, vyhledávání v překladových pamětích, zobrazování podobných překladů z překladových pamětí apod.


Drwęca

Drwęca je řeka v severním Polsku. Protéká územím Varmijsko-mazurského a Kujavsko-pomořského vojvodství. Je 252 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5500 km2.
Pramení na východních svazích hory Dylewska Góra v Mazurském pojezeří v nadmořské výšce 191 m. Protéká lesnatou rovinou na jihozápad a ústí zprava do Visly v nadmořské výšce 36,6 m ve vzdálenosti 10 km nad Toruní ve vesnici Złotoria.
Po řece je splavováno dřevo. Na dolním toku je možná vodní doprava. Horní tok je spojen kanálem Elbląg-Ostróda s Gdaňským zálivem. Na řece jsou organizovány kajakářské sjezdy.
Na řece leží města Ostróda, Nowe Miasto Lubawskie, Brodnica, Golub-Dobrzyń. V povodí se dále nacházejí Iława, Lubawa,Lidzbark Welski, Rypin, Wąbrzeźno Kowalewo Pomorskie.


Triedr

Triedr je dalekohled, tvořený soustavou čoček a hranolů. V principu se jedná o Keplerův dalekohled se dvěma spojnými čočkami. Mezi ně je navíc vložena soustava dvou optických hranolů, které obraz čtyřikrát odrazí. Hranoly jsou vzájemě pootočeny o 90°. Tím je původně převrácený obraz narovnán a navíc se tak prodlouží ohnisková vzdálenost a tím i zvětšení triedru. Triedr se vyrábí obvykle v binokulárním provedení.


Meža

Meža je řeka ve Tverské oblasti a ve Smolenské oblasti v Rusku. Je dlouhá 259 km. Povodí řeky je 9080 km2.
Pramení na Valdajské vysočině a teče rovinatou bažinatou krajinou. Ústí zleva do Západní Dviny.
Zdroje vody jsou smíšené. Průměrný roční průtok vody činí 61 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá na konci března až v dubnu.
Je splavná pro vodáky. Na dolním toku je možná vodní doprava. Na řece leží město Nelidovo.


Höfn

Höfn í Hornafir?i je rybářské městečko na jihovýchodním pobřeží Islandu. Roku 2005 zde žilo 1 662 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 64°16' severní šířky a 15°12' západní délky.


Robert David Hall

Robert David Hall je americký herec, nejlépe známý díky roli coronera Alberta Robbinse v seriálu Kriminálka Las Vegas.
Narodil se a vyrůstal v New Jersey, studoval anglickou literaturu. Je uznávaným kytaristou a bývalým profesionálním hudebníkem. Dlouho pracoval v rádiu v Los Angeles, daboval reklamy a animované filmy. V roce 1978 mu byly amputovány obě dvě nohy poté, co do jeho auta narazil náklaďák. Následný výbuch způsobil popáleniny na 65% jeho těla. Dnes používá protézy, které mu dovolují se pohybovat. Mnoho jeho postav sdílelo toto postižení. Je velkým zastáncem postižených Američanů.
Kromě Kriminálky Las Vegas se objevil v mnoha filmech jako třeba Hvězdná pěchota, Vyjednavač, i seriálech jako Západní křídlo a Právo v Los Angeles.
Je ženatý s Judy Sterns. Se svou předchozí ženou Connie Cole má syna Andrewa. Předtím byl ženatý ještě s Susan Petroni.


Asociace komunitních nadací

A.K.N. - občanské sdružení, asociace českých komunitních nadací, je nevládní nezisková organizace, založená na podzim 2006, jejímž cílem je podporovat rozvoj komunitních nadací a organizací, které se komunitními nadacemi nebo nadačními fondy chtějí stát; podporovat jejich vzájemné kontakty a spolupráci; popularizovat myšlenku působení komunitních nadací.


Fox Mulder

Fox William Mulder je agentem FBI v seriálu Akta X. Muldera hraje David Duchovny.
Zvláštní agent Mulder věří v UFO a vládní spiknutí za účelem utajení existence mimozemské civilizace. Se svou spolupracovnicí zvláštní agentkou FBI Danou Scullyovou, řeší odložené případy FBI, známé jako Akta X. Pro Muldera je řešení těchto tajemných a záhadných případů hlavní náplní jeho života.
Narodil se 13. října 1961 Billovi Mulderovi a Teeně Mulderové v Massachusetts. Jeho o 4 roky mladší sestra Samantha byla unesena mimozemšťany, nebo v to Mulder alespoň věří.
Navštěvoval psychologii na Oxfordské univerzitě, promoval v roce 1986. Následující rok nastoupil do akademie FBI v Quanticu, Virginia, USA. Během zácviku v FBI dostal přezdívku „strašidelný“ kvůli své zálibě v paranormálních jevech.
Počátkem roku 1991 objevil Akta X a s kolegyní agentkou Danou Fowleyovou je začali řešit. Fowleyová byla později přeložena.
V březnu 1992 byla k Mulderovi přiřazena agentka Scullyová, aby při řešení Akt X použila své znalosti z oblasti medicíny a konvenčních věd.


MSK-64

MSK-64 je stupnice, užívaná v seismologii k vyjádření makroseismické intenzity zemětřesení. Stupnice byla vytvořena Sergejem Medveděvem, Wilhelmem Sponheuerem a Vítem Kárníkem v roce 1964. S menšími úpravami byla v Evropě a v Sovětském svazu používána do roku 1990, kdy Evropská seismologická komise vytvořila novou stupnici EMS-98, která ale ze stupnice MSK-64 volně vychází. Stupnice MSK-64 je dosud standardně v užívání v Indii, Izraeli a zemích SNS. Přes oficiální užívání stupnice EMS-98 se někdy stupnice MSK-64 používá i v České republice.


Ptačí kupy

Ptačí kupy, též Ptačí vrchy jsou skalní skupinou tří skalních masivů v Jizerských horách. V severozápadním svahu se nachází stejnojmenná přírodní rezervace, chránící smíšené vrcholové lesy a skalní útvary. Na vrcholu a v okolí značné polomy a imisemi zdevastovaný původní prales.
Ptačí kupy patří do masivu Holubníku, konkrétně do jeho severozápadního hřebene. Ptačí kupy se nacházejí zhruba 2,5 km jižně od obce Ferdinandov a vypínají se nad hluboce zaříznutým údolím Malého Štolpichu. Ze severní strany obkružuje vrchol Štolpišská silnice, ze které míří k vrcholu červeně značená turistická stezka.
Z vrcholu výhled na Frýdlantsko, Ještědsko, Kozákovský hřeben, Krkonoše a Lužické hory.
V severovýchodním svahu se nalézá pomníček Mützelův obrázek, který zde byl postaven na památku lesníka těžce raněného v roce 1866 pytláky.


Konstantin I. Veliký

Flavius Valerius Constantinus, známý také jako Konstantin Veliký, nebo Konstantin I., východními křesťany uctívaný jako Svatý Konstantin, byl od roku 306 římským císařem a od roku 324 až do své smrti nezpochybnitelným vládcem celé římské říše.
Konstantinovo panování se vyznačovalo několika závažnými historickými událostmi, jimiž si zajistil postavení nejvýznamnějšího císaře pozdní antiky. V roce 312 zvítězil v bitvě u Milvijského mostu, k čemuž mu měl podle filozofů Lactantia a Eusebia dopomoci křesťanský Bůh. Poté v roce 313 vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. V dalších letech své vlády Konstantin křesťanství všestranně podporoval a v roce 325 svolal do města Nikaia první ekumenický koncil. Křesťané ho za tyto jeho skutky obdařili přízviskem „Veliký“. V roce 324 se rozhodl přesunout sídlo císařské vlády na východ do řeckého města Byzantion, jež bylo v roce 330 slavnostně vysvěceno a přejmenováno na Nova Roma. Po Konstantinově smrti bylo toto město na jeho počest nazváno Konstantinopol.
Konstantin se narodil 27. února kolem roku 272 ve městě Naissus v provincii Horní Moesie. Jeho otcem byl Flavius Constantius, voják místního původu, jenž byl tolerantním a politicky obratným jedincem. Mladý Konstantin strávil s otcem patrně jen málo času, jelikož Constantius byl důstojníkem v římském vojsku a sloužil tehdy jako příslušník tělesné stráže císaře Aureliana. Constantius rychle postupoval v hodnostech a za císaře Cara obdržel někdy kolem roku 283 správu provincie Dalmácie. Konstantinovou matkou byla Helena, žena nízkého původu, která se narodila v Bithýnii. Není jasné, zda byla Constantiovou zákonnou manželkou nebo zda spolu žili v konkubinátu.
V červenci 285 prohlásil císař Diocletianus Maximiana, který pocházel stejně jako Diocletianus a Constantius z Ilýrie, svým spolucísařem v hodnosti augusta. Oba vládci disponovali vlastním císařským dvorem a vojenským a správním aparátem v čele s pretoriánským prefektem. Maximianovi byla svěřena vláda nad západní polovinou říše a za svá sídla si vybral Mediolanum a Augustu Treverorum, zatímco Diocletianus panoval na východě. Toto rozdělení říše mělo pouze faktickou podobu, neboť ve skutečnosti bylo impérium v oficiálních panegyrikech nadále označováno jako nedílné. V roce 288 Maximianus ustavil Constantia svým pretoriánským prefektem v Galii. Constantius poté opustil Helenu a někdy v roce 288 nebo 289 se oženil s Maximianovou nevlastní dcerou Theodorou.
1. března 293 Diocletianus opět rozdělil říši, když jmenoval dva caesary, kteří měli vládnout částem impéria. Každý z nich byl sice podřízen jednomu z augustů, přesto však směli v přidělených provinciích vydávat vlastní zákony, takže vystupovali jako nositelé nejvyšší autority. Tento systém řízení státu se nazýval tetrarchie. Prvním, koho Diocletianus vybral pro úřad caesara, byl Constantius, druhým pak Galerius, další z dlouhé řady vojáků původem z Ilýrie. Ihned po svém povýšení se Constantius odebral do Galie, aby se zde vypořádal s uzurpátorem Carausiem a jeho nástupcem Allectem. Ačkoli Diocletianus při volbě svých spoluvládců nehleděl na vzájemné příbuzenské vztahy, nýbrž na schopnosti jednotlivých kandidátů, Konstantin se jako syn jednoho z caesarů stal jedním z potenciálních budoucích pretendentů trůnu. Konstantin zůstal tudíž na Diocletianově dvoře v maloasijském městě Nikomédii, kde žil jako pravděpodobný Constantiův nástupce.
Během pobytu na východě si Konstantin osvojil odpovídající vzdělání a ve zdejším kulturním prostředí se setkal s řadou pohanských a křesťanských myslitelů. Navštěvoval zřejmě přednášky Lactantia, předního latinsky píšícího křesťanského spisovatele. Protože Diocletianus neměl vůči Constantiovi naprostou důvěru – žádný z tetrarchů se nemohl zcela spolehnout na své kolegy – byl Konstantin držen v Nikomédii fakticky jako rukojmí zajišťující Constantiovu loajalitu. Navzdory tomu patřil Konstantin k prominentním členům dvora a účastnil se několika vojenských tažení v Asii. Zastával různé tribunáty, v roce 296 vedl kampaň proti barbarům na Dunaji a v dalších třech letech bojoval proti Peršanům v Sýrii a Mezopotámii pod velením Diocletiana a Galeria. Později obdržel hodnost tribuna prvního řádu.
Z východní hranice se Konstantin vrátil do Nikomédie v prvních měsících roku 303, tedy právě včas, aby mohl být svědkem začátku Diocletianova „velkého pronásledování“, jež se stalo nejdrastičtějším pronásledováním křesťanů v římských dějinách. Už koncem roku 302 poslali Diocletianus a Galerius zprávu do Apollónova orákula v Didymě s dotazem jak postupovat vůči křesťanům. Konstantin byl již přítomen, když Diocletianus obdržel odpověď, která ho přiměla vyjít vstříc některým svým dvořanům žádajícím zakročení proti rostoucímu vlivu křesťanů. 23. února 303 Diocletianus nařídil zboření kostela v Nikomédii, spálení všech písemností a zabavení církevního majetku. V následujících měsících se toto ničení rozšířilo po celé říši, kostely byly zapalovány, křesťané ve vysokých státních funkcích sesazováni a kněží uvrhováni do vězení. Je více než nepravděpodobné, že se Konstantin nějakým způsobem zapojil do těchto akcí. Ve svých spisech se sám prezentoval jako oponent Diocletianova „krvavého ediktu“ proti „uctívačům Boha“, nic ale nenasvědčuje tomu, že by se skutečně vzepřel tomuto běsnění. Žádný křesťan Konstantinovi nevytýkal jeho pasivitu při pronásledování, přesto nelze zcela opomenout jeho částečnou spoluodpovědnost.
1. května 305 se Diocletianus vlivem vysilující nemoci, jež ho postihla předchozí zimu, vzdal svého trůnu a v současně probíhajícím obřadu v Mediolanu učinil totéž i Maximianus. Lactantius se zmiňuje o tom, že Galerius zmanipuloval zesláblého Diocletiana k abdikaci, a kromě toho přiměl odstupujícího císaře k ustavení svých stoupenců císařskými nástupci. K tomu dále poznamenává, že dav naslouchající Diocletianově abdikačnímu projevu věřil až do poslední chvíle tomu, že za nové caesary budou vybráni Konstantin a Maximianův syn Maxentius. Přednost před těmito dvěma nakonec dostali Severus a Maximinus Daia. Některé z antických pramenů podrobně líčí úklady, které měl Galerius strojit Konstantinovi v měsících po Diocletianově odstoupení. Hodnověrnost těchto tvrzení je však značně nejistá.
Konstantin stále držený na Galeriově dvoře se každopádně ocitl v nebezpečí. Jeho život a kariéra závisely na otcově zásahu. Zřejmě už koncem jara roku 305 požádal Constantius o propuštění svého syna, jenž mu měl být nápomocen při tažení v Británii. Během jedné dlouhé večerní hostiny měl Galerius této žádosti vyhovět. Pozdější propaganda líčila dramatický noční útěk Konstantina, který se obával, že Galerius si posléze rozmyslí jeho propuštění. Proto nanejvýš spěchal od jedné stanice státní pošty k druhé a vždy přesedlal na zde ustájeného koně, zatímco ostatní ochromil, aby Galeriovým mužům znemožnil stíhání. Následujícího dne Galerius seznal, že Konstantin uprchl příliš daleko a není možné ho chytit.
Na počátku léta se Konstantin připojil ke svému otci v galské Bononii. Odtud se poté přeplavili přes Lamanšský průliv do Británie, načež podnikli cestu do města Eboracum, sídla provincie Britannia Secunda a důležité vojenské základny na severu ostrova. Konstantin strávil celý další rok v severní Británii po boku svého otce a zúčastnil se kampaně proti Piktům na sever od Hadriánova valu v létě a na podzim roku 305. Constantius, podobně jako kdysi Septimius Severus, zřejmě postoupil hluboko na sever, aniž by ovšem při tom čehokoli dosáhl. Nedlouho potom Constantius vážně onemocněl a 25. července 306 v Eboracu zemřel. Ještě před svou smrtí vyslovil podporu povýšení Konstantina do hodnosti augusta. Alamanský náčelník Chrocus, barbar v římských službách, a vojáci loajální ke Constantiově památce pak provolali Konstantina císařem. Galie a Británie tuto skutečnost rychle akceptovaly, avšak Hispánie, která náležela ke Constantiově doméně méně než jeden rok, odmítla Konstantina uznat.
Konstantin poslal Galeriovi oficiální oznámení o Constantiově smrti a svém vlastním ustavení císařem. Společně s tím odeslal rovněž svůj portrét, na němž byl znázorněn v císařském rouchu. Tím se dožadoval uznání za dědice otcova trůnu a zároveň ze sebe snímal odpovědnost za své nezákonné uchopení moci tvrzením, že byl k tomuto činu vojáky přinucen. V Galeriovi vyvolala tato zpráva zuřivost, přičemž nechal Konstantinův obraz zapálit. Jeho důvěrníci se ho snažili přimět k rozvážnosti a upozornili ho, že odmítnutí Konstantinova nároku by jistě znamenalo válku. Galerius nakonec přistoupil ke kompromisu a udělil Konstantinovi nižší hodnost caesara, zatímco titul augusta byl svěřen Severovi. Aby bylo zcela jasné, že jen on sám dodal Konstantinově panování legitimitu, Galerius osobně odeslal Konstantinovi tradiční purpurový oděv císařů. Konstantin přijal toto rozhodnutí, jelikož si byl vědom, že jen takto může odstranit pochybnosti o legitimitě své vlády.
Konstantinovi byla přidělena západní část říše sestávající z Británie, Galie a Hispánie. Pod jeho velení proto spadala jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové rýnské hranice. Po svém povýšení na císaře setrval Konstantin v Británii. Zabezpečil severovýchodní hranici dokončením Constantiem započaté reorganizace vojenských sil na ostrově a nařídil opravu zdejších silnic. Brzy poté přemístil svoji rezidenci do města Augusta Treverorum, neboť krátce po Konstantinově prohlášení císařem, překročili Frankové v zimě 306 až 307 Dolní Rýn a vpadli do Galie. Konstantin je vytlačil zpět za řeku a zajal dva jejich náčelníky, Ascaricha a Merogaisa. Zajatci včetně náčelníků byli následně předhozeni šelmám v trevírském amfiteátru při oslavě Konstantinova příjezdu.
Konstantin zahájil rozsáhlou přestavbu Trevíru. Posílil městské hradby novými vojenskými zařízeními a zahájil také stavbu palácového komplexu v severovýchodní části města. Jižně od paláce nechal zřídit rozlehlé císařské lázně. Konstantin dále finančně podporoval výstavbu řady projektů po celé Galii, především ve městech Augustodunum a Arelate. Podle Lactantia prováděl Konstantin po vzoru svého otce smířlivou politiku vůči křesťanům. Přestože nebyl křesťanem, zastával vůči církvi zcela opačný postoj než Galerius, jenž byl jedním z hlavních iniciátorů pronásledování. Ve své části říše Konstantin formálně ukončil perzekuce a vrátil křesťanům vše, oč byli v průběhu stíhání připraveni.
Protože jeho vláda dosud trvala jen krátce a navíc musel čelit výhradám pro svůj nemanželský původ, spoléhal se v oblasti propagandy na výtečnou reputaci svého otce. Rané panegyriky na Konstantina se tudíž věnovaly spíše oslavě skutků Constantia než Konstantina samého. Nicméně Konstantinovy vojenské schopnosti a stavební činnost brzy přinesly panegyrikům příležitost k příznivému srovnávání otce a syna. Konstantinovy mince, sochy a projevy naznačovaly tendenci opovrhování barbary za hranicemi. Po svém vítězství nad Alamany, nechal Konstantin vyrazit mince s nápisem „přemožení Alamani“. Vůči svým nepřátelům ostatně Římané neprojevovali nejmenší sympatie, což vystihuje výrok jednoho z Konstantinových oslavovatelů: „Je pošetilou shovívavostí ušetřit poraženého nepřítele.“
Poté, co Galerius uznal Konstantina za svého spolucísaře, byla Konstantinova podobizna nesena podle tradičního zvyku Římem. Maximianův syn Maxentius se obrazu posmíval, když na něm znázorněného Konstantina označoval za syna nevěstky. Nevražící na Konstantina prohlásil se Maxentius 28. října 306 v Římě císařem. Galerius se odmítl smířit s tímto stavem věcí, avšak při pokusu sesadit Maxentia neuspěl. Proti uzurpátorovi vyslal Severa, jenž vytáhl ze severní Itálie na Řím. Severova armáda ovšem dříve podléhala Maximianově velení a proto přešla k nepříteli. Severus byl potom zajat a vsazen do vězení. Po Maxentiově vzpouře se z ústraní vrátil jeho otec Maximianus, kterému Maxentius přenechal titul augusta. Koncem roku 307 se pak Maximianus vydal do Galie za Konstantinem, jemuž nabídl ruku svojí dcery Fausty a povýšení do hodnosti augusta. Za to měl Konstantin potvrdit dřívější rodinné spojenectví mezi Maximianem a Constantiem a podpořit Maxentia v Itálii. Konstantin s tímto souhlasil a oženil se s Faustou. Třebaže Maxentiovi vyslovil podporu, do konfliktu v Itálii se nijak nezapojil.
V první polovině roku 307 pobýval Konstantin v Británii, čímž se chtěl vyhnout střetům s ostatními císaři. Ani po uzavření aliance s Maximianem neposkytl Maxentiovi vojenskou pomoc, místo toho vytáhl v čele vojska proti germánským kmenům na Rýně. V roce 308 vyplenil území kmene Brukterů a postavil most přes Rýn poblíž města Colonia Agrippinensis. V roce 310 udeřil proti Alamanům a na severu bojoval s Franky. Pokud neválčil, cestoval po provinciích, přičemž projevoval svoji velkorysost a podporoval hospodářství a umění. Jeho zamítavý postoj k účasti v občanské válce zvyšoval jeho popularitu mezi poddanými a posiloval jeho moc na západě. Maximianus se vrátil do Říma v zimě 307 až 308, brzy se však se svým synem dostal do rozepře. Poté, co se mu nepodařilo Maxentia svrhnout, vrátil se na počátku roku 309 na Konstantinův dvůr.
11. listopadu 308 se císařové na popud Galeria setkali ve městě Carnuntum, kde hodlali vyřešit otázku neklidných západních provincií. Vedle Galeria a Maximiana byl přítomen rovněž Diocletianus. Maximianus byl nucen opět abdikovat, zatímco Konstantin měl znovu zaujmout hodnost caesara. Licinius, jeden z blízkých přátel Galeria, byl ustaven augustem na západě. Nové uspořádání ovšem nevydrželo nijak dlouho. Konstantin se odmítl smířit s titulem caesara a navzdory nesouhlasu ostatních tetrarchů se na jím ražených mincích nadále označoval jako augustus. Maximianus byl zklamán, neboť místo něho byl augustem ustaven Licinius, jemuž předtím nenáležela hodnost caesara.
V roce 310 se po moci toužící Maximianus vzbouřil proti Konstantinovi, který tehdy vedl válku s Franky. Maximianus byl nejprve s částí Konstantinovy armády vyslán do Arelate, aby bránil jižní Galii před případným Maxentiovým útokem. Zde ale vyhlásil, že Konstantin zemřel, načež se znovu prohlásil císařem. Ačkoli vojákům, kteří by se přidali na jeho stranu, sliboval velké sumy peněz, většina Konstantinových mužů zůstala věrná svému císaři. Maximianus byl tudíž záhy nucen odejít. Jakmile se Konstantin doslechl o vzpouře, ihned přerušil své tažení proti Frankům a pochodoval se svým vojskem na jih. Kvůli urychlení svého postupu nalodil ve městě Cabillum své mužstvo na vory. Na nich se plavil po řekách Saône a Rhône až do Lugduna, kde vystoupil na břeh. Maximianus mezitím uprchl do města Massilia, které bylo ve srovnání s Arelate vhodněji uzpůsobeno k dlouhému obléhání. Nicméně po Konstantinově příchodu otevřeli občané Massilie brány města. Maximianus byl zajat, odsouzen za své zločiny a potřetí sesazen. Konstantin vůči němu projevil určitou mírnost, přesto ho důrazně vyzýval ke spáchání sebevraždy. V červenci 310 se Maximianus oběsil, třebaže nelze vyloučit, že ho nakonec Konstantin nechal popravit.
I přes někdejší vzájemnou roztržku začal Maxentius po Maximianově úmrtí vystupovat jako oddaný syn svého otce. Dal proto razit mince s otcovým portrétem a veřejně oznámil svůj úmysl pomstít jeho smrt. Konstantin Maximianovu sebevraždu zpočátku interpretoval jako rodinnou tragédii. Po roce 311 však rozšířil pověst, podle níž daroval Maximianovi milost, nato se ho ale Maximianus rozhodl zabít ve spánku. Když Fausta prohlédla otcův úmysl a manžela varovala, přikázal Konstantin jednomu z dvorních eunuchů, aby spal v jeho posteli. Poté, co Maximianus eunucha zavraždil, byl zadržen a vyzván k provedení sebevraždy, s čímž měl souhlasit. Konstantin později odsoudil Maximiana prokletím jeho památky, pročež byly zničeny všechny nápisy vztahující se k Maximianovi a ze všech veřejných staveb byl odstraněn jeho obraz.
Maximianova smrt si vynutila změnu v Konstantinově prezentování své osoby. Nemohl se již více opírat o své vazby na Maximiana a potřeboval nějaké nové ospravedlnění svého panování. Tím se stalo údajné dynastické spojení s Claudiem II., císařem ze 3. století, který se proslavil vítězstvím nad Góty, jímž obnovil pořádek v říši. Konstantin se tak zdůrazňováním svého zděděného přednostního práva na vládu definitivně odvrátil od modelu tetrarchie a tím zavrhl dosud přijímaný princip rovnosti císařů. Vedle politické báze tetrarchie se Konstantin odklonil i od její náboženské podstaty, jež byla založena na existenci dvou dynastií pod ochranou Jova a Herkula. Konstantin nechal vyhlásit, že měl božské vidění, v němž mu Apollón a Victoria vložili vavřínový věnec na hlavu. To bylo vyloženo jako symbolický příslib pevného zdraví a dlouhé vlády. Navíc jako oblíbenec Apollóna se Konstantin stylizoval do role mýtického zachránce, který měl získat vládu nad celým světem, jak předvídal už básník Vergilius. Tyto změny se odrazily taktéž v mincovnictví. Bůh Mars, doposud na mincích znázorňovaný jako Konstantinův patron, byl od roku 310 nahrazen nepřemožitelným Sluncem, často ztotožňovaným a zaměňovaným za Apollóna. Neexistuje nejmenší důvod věřit, že příbuzenství s Claudiem II. nebo božská vidění byly něčím jiným než fikcí, tyto proklamace přesto posílily Konstantinovu legitimitu a zvýšily jeho popularitu mezi obyvatelstvem Galie.
Zhruba v polovině roku 310 Galerius vážně onemocněl, což mu znemožnilo dále určovat chod císařské politiky. Svým posledním činem se Galerius rozhodl odvolat svoji neúspěšnou politiku pronásledování. V ediktu z 30. listopadu 311 vyhlásil smrtelně nemocný Galerius konec perzekucí a opětné obnovení náboženské tolerance. Brzy po této události zemřel. Galeriova smrt uvrhla v trosky zbytky systému tetrarchie. Maximinus Daia se vypravil ze Sýrie proti Liciniovi a obsadil Malou Asii. Vzápětí uzavřeli dočasný mír a za hranici mezi svými doménami stanovili Bospor. Zatímco Konstantin se pohyboval v Británii a Galii, Maxentius se v Itálii připravoval k válce. Opevnil města v severní Itálii a naklonil si místní křesťanské komunity povolením volby nového římského biskupa. Maxentiovo postavení přesto zůstávalo i nadále poměrně svízelné. O svoji dřívější podporu přišel v důsledku rostoucích daní a zhoršujícího se hospodářství. V Římě a Kartágu vypukly lidové bouře a v Africe se chopil moci uzurpátor Domitius Alexander. V létě roku 311 Maxentius využil Liciniovi zaneprázdněnosti záležitostmi na východě a vyhlásil Konstantinovi válku, jíž hodlal odčinit otcovu smrt. Zřejmě v zimě 311 až 312 sjednal Konstantin spojenectví s Liciniem, jemuž nabídl za manželku svoji sestru Constantii. Tato aliance původně namířená proti Maxentiovi zneklidnila Maximina Daiu, jenž pak uzavřel s Maxentiem spojenectví, přičemž ho uznal za císaře.
Konstantinovi rádci a velitelé varovali svého císaře před preventivním útokem proti Maxentiovi a rovněž Konstantinovi věštci ho zrazovali od takového podniku s odůvodněním, že z obětí zjistili nepříznivá znamení. Konstantin však učinil hluboký dojem na své stoupence, když je přiměl věřit, že disponuje jakousi formou nadpřirozené ochrany. Jejich výhrady ignoroval a na jaře roku 312 překročil Kottické Alpy s asi čtvrtinou své branné moci. Vojsko, které ho doprovázelo do Itálie, mohlo tedy čítat kolem 40 000 mužů. Segusium, první město, jež se mu postavilo na odpor, rychle zdolal. Vojákům zakázal rabování a energicky pokračoval do severní Itálie. Poté se Konstantin od západu přiblížil k významnému městu Augusta Taurinorum, před nímž narazil na Maxentiovo vojsko, sestávající vedle pěchoty také ze silné jednotky vybrané těžké jízdy. V nastalé bitvě u Turína Konstantinova pěchota nejprve obklíčila a potom pobila Maxentiovu jízdu. Prchající Maxentiova pěchota unikla do města, avšak jeho občané otevřeli brány Konstantinovi, jehož vojáci následně zmasakrovali všechny Maxentiovi muže.
Po tomto přesvědčivém vítězství se severoitalská města podrobila Konstantinovi. Ten se mezitím přesunul do Mediolana, v němž ho uvítaly jásající davy. Konstantinovi vojáci zde setrvali až do poloviny léta 312, kdy se vypravili do města Brixia, které bylo snadno obsazeno. Nato postoupil Konstantin k Veroně, v níž byla umístěna početná Maxentiova posádka. Její velitel a Maxentiův pretoriánský prefekt Ruricius Pompeianus měl výhodné obranné postavení, jelikož město obtékala ze tří stran řeka Adiže. Konstantin vyslal menší oddíl severně od města, kde se měl nespatřen pokusit překročit řeku. Ruricius vyslal proti těmto Konstantinovým jednotkám značný počet vojáků, ovšem ti byli poraženi. Konstantinovo vojsko poté obklíčilo město a započalo obléhání. Ruriciovi se podařilo z města uprchnout, načež se vrátil v čele další Maxentiovy armády, i přesto ale Konstantin pokračoval v dobývání Verony a nepřátelům se postavil jen s menší částí svého vojska. V rozhořčené bitvě u Verony byl Ruricius zabit a jeho armáda obrácena na útěk. Verona pak kapitulovala a po ní se přidaly na Konstantinovu stranu také Aquileia, Mutina a Ravenna. Konstantinovi v tomto okamžiku již nic nestálo v cestě na Řím.
Maxentius se zatím připravoval na stejný způsob boje, jakým odrazil Severa a Galeria: vyčkával v Římě a chystal se na obléhání. Řím byl výtečně zásoben africkým obilím a ze všech stran byl obklopen zdánlivě nedobytnými Aurelianovými hradbami. Maxentius nařídil strhnout mosty přes řeku Tiberu, takže bez boje vyklidil celou střední Itálii. Oblast se následně bez odporu vzdala Konstantinovi, jenž zdržoval svůj postup po Via Flaminia, aby ještě více demoralizoval a podlomil už tak nejistý Maxentiův režim. Maxentiova podpora mezi obyvatelstvem dále klesala a během závodu vozů v cirku volající dav zesměšňoval Maxentia oslavováním Konstantinovy nepřemožitelnosti. Maxentius se proto rozhodl nespoléhat na pevnost římských hradeb, postavil provizorní most přes Tiberu a 28. října 312 vyvedl své muže před město ke svedení otevřené bitvy. Svoje vojsko, které bylo stále ještě dvakrát silnější než Konstantinovo, rozestavil nepříliš obezřetně týlem blízko k řece.
Když dorazila Konstantinova armáda, někteří z jejích vojáků měli na svých štítech znázorněny neobvyklé symboly. Místo tradičních pohanských standart byl vztyčen nový odznak, labarum. Podle Lactantia měl Konstantin v noci před bitvou sen, v němž mu bylo sděleno, aby dal vyznačit Kristův monogram na štíty svých vojáků. Podle Eusebiova výkladu měl Konstantin okolo poledne den před bitvou spatřit nad sluncem světelný kříž s nápisem „v tomto znamení zvítězíš“. Ve snu se měl poté Konstantinovi zjevit Kristus, který mu pověděl, že má své muže opatřit standartami s písmenem Chí protnutým písmenem Ró. Někteří historikové vysvětlují Eusebiův popis vidění jako možný příklad meteorologického úkazu známého jako halový jev.
Před zahájením bitvy u Milvijského mostu seřadil Konstantin své muže do linie podél Maxentiovy armády. Jezdcům nařídil zaútočit, čímž z bojiště zahnal Maxentiovu jízdu. Konstantinova pěchota vzápětí udeřila proti Maxentiovým vojákům, které zatlačila zpět k Tibeře, mnohé z nich přitom pobila, zatímco jiní se utopili. Bitva trvala celkově jen krátce, protože Maxentiovo vojsko podlehlo již prvnímu náporu nepřítele. Maxentiova jízdní garda a pretoriáni nejprve drželi své pozice, avšak po útoku Konstantinova jezdectva se obrátili na útěk. Maxentius prchal spolu s nimi směrem k městu, nicméně most sestavený z člunů nevydržel nápor ohromné masy mužů, prolomil se a přivodil tak záhubu Maxentiovi a tisícům jeho vojáků. Úspěch v bitvě nad početnějšími nepřátelskými silami Konstantina přesvědčil, že je vystaven ochraně křesťanského Boha.
Dalšího dne vstoupil Konstantin do Říma, jehož obyvatelé s nadšením přivítali jeho příchod. Maxentiovo tělo bylo vyloveno z Tibery a setnuto. Jeho hlava byla pak nesena ulicemi, aby jí každý mohl spatřit. Potom byla odeslána do Kartága, načež se Afrika poddala vítěznému Konstantinovi. Na rozdíl od svých předchůdců nepodstoupil Konstantin tradiční cestu na Kapitol, kde se konaly obvyklé oběti v chrámu Jova Největšího a Nejlepšího. Místo toho poctil svojí návštěvou budovu římského senátu a přislíbil obnovit jeho starodávné výsady a přidělit mu podíl na vládě. Vůči Maxentiovým příznivcům mezi senátory projevil mírnost. Senát přiřknul Konstantinovi privilegium prvního jména, což znamenalo, že jeho jméno bylo řazeno na čelní místo u všech oficiálních dokumentů. Senátoři ho prohlásili také „největším z augustů“. Konstantin nařídil vrátit všechen majetek zabavený za Maxentia, povolal zpět politické vyhnance a propustil Maxentiovy uvězněné oponenty. Maxentiovy obrazy byly systematicky odstraňovány ze všech veřejných míst. Samotný Maxentius byl označen za tyrana, jehož porazil osvoboditel Konstantin. Všechny významné budovy postavené za Maxentia, včetně Romulova chrámu a Maxentiovy baziliky, byly věnovány Konstantinovi. Maxentiovi nejoddanější stoupenci ve vojsku byli neutralizováni rozpuštěním pretoriánské gardy a císařské jízdní gardy. Zbývající složky Maxentiovy armády byly odeslány ke službě na rýnskou hranici.
Po vítězství nad Maxentiem si Konstantin postupně upevnil vojenskou převahu nad svými rivaly, kteří uznali jeho dominantní postavení. V roce 313 se sešel s Liciniem v Mediolanu. V průběhu tohoto setkání přijali císařové tzv. Edikt milánský, jímž stvrdili Galeriův toleranční edikt povolující svobodné vyznávání všech náboženství v říši. Jejich dřívější spojenectví bylo stvrzeno svatbou Licinia a Konstantinovy sestry Constantie. Konference byla záhy přerušena, neboť Licinius obdržel zprávu o tom, že Maximinus Daia překročil Bospor a vpadl na Liciniovo území. Licinius se vypravil proti Maximinovi, kterému v Thrákii uštědřil ničivou porážku, načež opanoval východní polovinu římské říše. V roce 314 povýšil Konstantin do hodnosti caesara svého švagra a římského senátora Bassiana, jemuž byla přidělena do správy Itálie. Bassianus však zanedlouho začal intrikovat proti Konstantinovi, v čemž ho podporoval Licinius. Konstantin dal Bassiana popravit, čímž vztahy mezi oběma zbývajícími císaři ochladly a brzy přerostly v ozbrojený konflikt. Patrně v létě 314 nebo 316 se Konstantin a Licinius utkali v krvavé bitvě u Cibalae v Panonii, v níž Konstantin přinutil svého soupeře k ústupu. Zřejmě na počátku roku 317 svedli císařové bitvu u Mardie, jež probíhala podobně urputně jako předchozí střetnutí. Aniž by kdokoli dosáhl vítězství, utrpěly obě strany těžké ztráty a během následné noci se Licinius v pořádku stáhl. Vyčerpaní vzájemným bojem uzavřeli Konstantin a Licinius v Serdice mírovou smlouvu, podle níž náležela Konstantinovi vláda nad všemi dunajskými a balkánskými provinciemi s výjimkou Thrákie. Konstantinovi synové Crispus a Konstantin a Liciniův syn Licinianus byli povýšeni do hodnosti caesarů.
V roce 320 Licinius porušil slib náboženské svobody v Ediktu milánském a ve své části říše opět nastolil pronásledování křesťanů. Napětí mezi císaři se ještě prohloubilo v souvislosti s úřadem konzulů. Podle smlouvy ze Serdicy mělo být každoroční obsazování této čistě reprezentativní funkce předmětem dohody mezi císaři. Licinius však nabyl dojmu, že Konstantin dosazuje do úřadu přednostně vlastní syny a bez ohledu na Konstantinovo mínění ustavil pro rok 322 za konzuly sebe a své syny. V reakci na to obdařil Konstantin svého třetího syna, Constantia II., titulem caesara. V témže roce pronikl při tažení proti gótským nájezdníkům na Liciniovo teritorium, což se pro Licinia stalo záminkou k obnovení války na jaře 324. Licinius, vydatně posílený gótskými žoldnéři, vystupoval v tomto konfliktu jako obránce starých pohanských zvyků. Naproti tomu Konstantin pochodoval v čele svých Franků na východ se vztyčenými křesťanskými standartami.
Třebaže Konstantinovo vojsko bylo početně slabší než Liciniovo, nadšení jeho mužů mu dopomohlo k vítězství v bitvě u Adrianopole v červenci 324. Po tomto střetu, jenž se podle Zósima proměnil ve velký masakr, uprchl Licinius k Bosporu a odtud do Malé Asie, přičemž ustavil svého velitele tělesné stráže Martia Martiniana caesarem. V námořní bitvě u Helléspontu v témže měsíci a posléze i v bitvě u Chrysopole, k níž došlo 18. září 324, byl Licinius opět poražen. Licinius a Martinianus se pak vzdali v Nikomédii Konstantinovi pod příslibem, že jejich životy budou ušetřeny. Nato byli dopraveni do Soluně resp. do Kappadokie, kde žili jako soukromé osoby. Ovšem už v roce 325 Konstantin obvinil Licinia z osnování spiknutí proti němu, pročež je oba nechal vsadit do vězení a popravit. Stejným trestem byl stižen rovněž Liciniův syn a Konstantinův synovec, Licinianus. Konstantin se tak po mnoha desetiletích stal jediným a nesporným vládcem celé římské říše.
V období tetrarchie sloužila města Trevír, Mediolanum, Soluň a Nikomédie jako císařské rezidence, význam Říma jako centra vlády tudíž podstatně poklesl. Konstantin zašel v tomto směru ještě dále, když nechal na místě řecké kolonie Byzantia, jež se rozkládalo na Bosporu, vybudovat druhé hlavní město římské říše. Rozhodnutí založit nové centrum impéria na východě představovalo vedle jeho příklonu ke křesťanství jeden z nejdlouhodobějších důsledků Konstantinovy vlády. Nové hlavní město se těšilo strategicky velmi výhodné poloze, která zajišťovala snadný přístup jak k balkánským provinciím, tak k východní hranici s Persií. Zároveň kontrolovalo úžiny mezi Evropou a Asií a disponovalo příznivými podmínkami k hospodářskému rozvoji. Kromě toho bylo také snadno bránitelné a mělo znamenitý přístav.
8. listopadu 324, sotva dva měsíce po porážce Licinia u Chrysopole, Konstantin formálně vytyčil hranice nového města, čímž zečtyřnásobil dosavadní rozlohu Byzantia. Kolem roku 328 byly dokončeny nové hradby. 11. května 330 bylo město slavnostně vysvěceno jako Nova Roma a po Konstantinově smrti bylo přejmenováno na Constantinopolis. Město se z hlediska svého geografického reliéfu a veřejných institucí, jimiž bylo vybaveno, podobalo starému Římu. Bylo vystavěno na sedmi pahorcích, mělo vlastní senát, ačkoli ten se svým složením nevyrovnal svému římskému protějšku, a jeho obyvatelstvu bylo zdarma poskytováno obilí dovážené z Egypta. Správu města měl po vzoru Říma na starosti městský prefekt. Konstantin zvětšil městský hippodrom a na jeho osu umístil Hadí sloup z Delf. Císařský palác byl vybudován tak, aby z něho vedl přímý vstup do panovníkovy lóže v hippodromu. Spíše kontroverzním monumentem byl dvacet pět metrů vysoký Konstantinův sloup nacházející se na Konstantinově fóru. Na jeho vrcholu čněla socha Hélia, jejíž rysy se nápadně podobaly Konstantinovi.
Konstantin započal se stavbou dvou velkých konstantinopolských chrámů: baziliky Boží moudrosti a baziliky Božího míru. Taktéž založil baziliku Svatých apoštolů, v níž si přál spočinout po své smrti. Město bylo údajně chráněno Kristovým křížem, jenž byl objeven během pobytu Konstantinovy matky Heleny ve Svaté zemi. Oproti starému Římu, který oplýval mnoha pohanskými chrámy a svatyněmi, byl Nový Řím koncipován jako ryze křesťanské město. Nicméně i zde nechal Konstantin postavit řadu chrámů zasvěcených pohanským bohům, mezi nimiž vynikal především chrám Fortuny.
Mezi členy Konstantinovy rodiny patrně nepanovaly nijak vřelé vztahy. Sám Konstantin byl chladně uvažující a podezřívavý člověk, což byl zřejmě důsledek zápasu o přežití, jemuž byl v mládí vystaven v prostředí intrik na Galeriově dvoře. V průběhu svého života Konstantin neváhal zřejmě odstranit svého tchána a dva švagry. Náhle v roce 326 nechal v Pule odsoudit a popravit svého nejstaršího syna Crispa, jehož matkou byla Minervina, Konstantinova konkubína nebo možná první manželka. V Trevíru v červenci téhož roku Konstantin přikázal popravit také Faustu, svoji manželku a matku tří synů. Jelikož zmínky o Crispovi a Faustě včetně jejich jmen byly odstraněny a vymazány z nápisů a literatury, neboť nad nimi bylo vysloveno damnatio memoriae, jen málo antických pramenů se zabývá zkoumáním možných motivů těchto neblahých skutečností. V době poprav se mělo obecně věřit, že císařovna Fausta udržovala s Crispem milostný vztah, případně že o takovém vztahu šířila zvěsti. Konstantin, mající podezření z jejich styků, dal oba pro jejich nemorálnost popravit. Tato interpretace jejich usmrcení se však nezakládá na žádných spolehlivých důkazech, zvláště když prameny zmiňující údajný vztah mezi Faustou a Crispem jsou pozdějšího data a nepříliš vysoké věrohodnosti.
Podle jiného vysvětlení měla Fausta usilovat o Crispův život, aby zabezpečila nástupnictví svým synům. Měla tudíž Konstantinovi namluvit, že se jí Crispus pokusil znásilnit. Zároveň podplatila několik senátorů, kteří měli potvrdit její nařčení. Kvůli těmto vážným obviněním byl Konstantin podle římského práva nucen syna popravit. Poté, co se Konstantinova matka Helena dozvěděla o této události, odhalila pozadí domluvy Fausty se senátory, a o tomto svém zjištění zpravila Konstantina. Ten pak přikázal uzavřít Faustu v přetopené lázni, v níž se udusila. V současnosti je takřka nemožné s jistotou odlišit pomluvy od skutečností a zjistit tak, čeho se Crispus a Fausta skutečně dopustili. Někteří historikové vylučují účast Heleny v dané záležitosti, nicméně nelze nijak popřít odpovědnost Konstantina za tuto rodinnou tragédii.
Konstantinovo panování se všeobecně vyznačovalo reformním úsilím. Především v oblastech civilní administrativy a organizace armády, jejichž řízení od sebe důkladně oddělil, se Konstantin přidržoval Diocletianem nastoleného uspořádání, jež dále rozvíjel. Konstantin završil reformu armády započatou Diocletianem a rozdělil římské vojsko na dvě části. Bezprostřední obranu říše vykonávaly pohraniční oddíly, zatímco k odrážení vážnějších vpádů byly nasazovány v týlu umístěné mobilní polní zálohy, které představovaly hlavní složku armády a byly z velké části tvořeny těžkou jízdou. Tento krok byl podroben kritice v leckterých pramenech, ačkoli Konstantin jím přispěl ke stabilizaci pohraničních regionů, protože nepřátelská vojska útočící na hranice říše mohla být rychleji a efektivněji zastavena. Pretoriánská garda, která si udržovala v předchozích staletích značný vliv, byla kvůli své loajálnosti k Maxentiovi rozpuštěna. Na její místo nastoupila jízdní císařská garda, nazývaná scholae palatinae, složená z mužů často germánského původu. Počet barbarů působících v římském vojsku se za Konstantina znatelně zvýšil. Sám Konstantin si velice cenil Germánů, z nichž se mnozí domohli vysokého postavení ve vojsku. Velení nad armádou svěřil Konstantin do rukou generálů, pro něž zřídil nové hodnosti vojenského velitele, velitele pěchoty a velitele jezdectva.
Významná změna se dotkla úřadu pretoriánských prefektů, jimž bylo odejmuto vojenské velení. Pretoriánští prefekti se poté vyvinuli v nejvyšší představitele civilní administrativy vykonávající soudní a finanční pravomoc. Na vrcholu správní hierarchie stál však představený úřadů, jenž měl na starosti dohled nad činností císařského správního aparátu. Dalším důležitým úřadem byl představený císařského dvora, který podepisoval císařské edikty a do jehož kompetence spadaly právní záležitosti. Nejvyšší činitelé na císařském dvoře byli označováni jako comites a tímto titulem byli obdařeni rovněž provinciální vojenští velitelé. Mnoha svým přátelům a vysokým hodnostářům říše uděloval Konstantin starodávný titul patricius.
Výdaje spojené s výstavbou Konstantinopole, zvýšené náklady na vojsko a byrokracii a štědré příspěvky církvi pohlcovaly obrovské množství finančních prostředků. Konstantin proto provedl daňovou reformu, na základě níž muselo městské obyvatelstvo, hlavně řemeslníci a obchodníci, platit daň ve zlatě nebo stříbře. Tato daň, označovaná řecky chrysargyron, byla sice placena jednou za čtyři roky, avšak pokud se někdo vzpíral jejímu výběru, bylo vůči němu uplatňováno bití a mučení. V rámci měnové reformy zahájil Konstantin ražbu nové zlaté mince nazývané solidus. Tato mince byla všeobecně přijímána a v byzantské říši setrvala v oběhu až do 11. století.
Konstantinova vláda se stávala více autoritativnější, neboť byla vydána řada přísných ediktů, jejichž nedodržení bylo sankcionováno vysloveně brutálními tresty. Členům městských rad, zvaných kuriálové, jejichž povinnosti byly stále tíživější, protože nesli odpovědnost za fungování města a za správný výběr daní, bylo nařízeno dědičné zastávání těchto funkcí. Konstantin dále zhoršil postavení kolónů, rolníků hospodařících na pronajaté půdě velkostatkářů, kteří nesměli tuto půdu opustit. Byly také přijaty edikty, podle nichž byli synové nuceni vykonávat povolání svých otců, čímž měly být potlačeny negativní dopady klesajícího počtu obyvatelstva. Tyto zásahy se ovšem týkaly pouze oborů hospodářské činnosti nezbytných pro fungování státu. Obzvláště tvrdě postihlo toto nařízení syny vojenských veteránů, jejichž zákonem stanovená povinnost byla nemilosrdně vynucována krutými tresty, šířícími strach a nenávist. Konstantin nechal zakázat taktéž gladiátorské zápasy a přísným zákonům podrobil nemravné sexuální chování.
Konstantin náležel bezesporu mezi vojensky nejzdatnější římské císaře. I po vítězství nad svými rivaly se musel vojensky angažovat, jelikož byl nucen bránit říši před jejími zahraničními nepřáteli. Na podzim 328 se v doprovodu syna Konstantina II. vypravil proti Alamanům na Rýně. V roce 332 podnikl rozsáhlou kampaň na dolním Dunaji proti Gótům, s nimiž uzavřel smlouvu. Během dalších čtyřech let se Konstantin utkal rovněž se Sarmaty a podmanil si většinu území Dácie, jíž kdysi dobyl Traianus a vyklidil Aurelianus. K posílení a stabilizaci dunajské a rýnské hranice realizoval četná opatření, jež zahrnovala zesílení stávajících pevností a stavbu řady nových opevnění.
Otázku následnictví Konstantin nevyřešil příliš uspokojivě. V roce 333 povýšil svého čtvrtého syna Constanta do hodnosti caesara a o dva roky později učinil caesarem také svého synovce Dalmatia. Konstantinovým pravděpodobným záměrem tedy bylo, aby se Constans a Dalmatius společně s již dříve ustavenými caesary Konstantinem II. a Constantiem II. podělili o kontrolu nad říší a vládli ve vzájemném souladu.
Konstantin proslul jako první křesťanský římský císař a jeho vláda proto představovala zásadní zvrat v dějinách církve. V roce 313 vydali Konstantin a Licinius Edikt milánský, který zakázal trestání osob hlásících se ke křesťanské víře, navrátil církvi a jednotlivým křesťanům veškerý zkonfiskovaný majetek a zavedl toleranci vůči všem náboženstvím. Ovšem je třeba připomenout, že už v roce 311 poskytl Galerius tolerančním ediktem křesťanům právo praktikovat své náboženství za podmínky, že se budou modlit za blaho státu. Historikové se často přou o to, zda Konstantin konvertoval ke křesťanství v mládí vlivem své matky Heleny, nebo zda si osvojil víru v Boha postupně v průběhu života. Nicméně zdá se, že se ke křesťanství definitivně obrátil až v pokročilejším věku. Často je namítáno, že Konstantinovo obrácení na víru bylo spíše důsledkem jeho politického pragmatismu než náboženského přesvědčení. To ale nelze nijak spolehlivě prokázat ani vyvrátit. Ač se přiklonil ke křesťanství, podržel si Konstantin titul pontifex maximus, který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva.
Konstantin prý věřil, že za své úspěchy vděčí božské ochraně. Tudíž všestranně podporoval církev poskytováním finančních prostředků, udělováním výsad a imunit duchovenstvu, když jim prominul placení určitých daní a zprostil je některých občanských povinností. Dále nechal budovat kostely, povyšoval křesťany do vysokých hodností v císařské správě a odevzdal církvi všechen majetek zabavený Diocletianem při perzekucích křesťanů. K nejdůležitějším Konstantinovým stavebním projektům patřilo vybudování baziliky Svatého hrobu a baziliky Boží moudrosti v Konstantinopoli a původní baziliky svatého Petra v Římě. Ještě v roce 313 obdaroval římského biskupa císařským Lateránským palácem, kde záhy vyrostla nová katedrála, Basilica Constantiniana.
Konstantin brzy narazil na vážné nesnáze a už v roce 313 byl konfrontován s problémem nejednotnosti církve v severní Africe. Nekompromisní část tamější křesťanské obce se stavěla odmítavě vůči těm, kteří zakolísali ve své víře během předchozích perzekucí a vykoupili si život obětováním. Těmto křesťanům církev později odpustila a přijala je zpět do svých řad. Odpůrci tohoto kroku si zvolili za svého biskupa jistého muže jménem Donatus, podle něhož se pak nazývali donatisté. V srpnu 314 se z Konstantinova podnětu konal koncil v galském městě Arelate, jehož účastníci vystoupili proti donatistům. Tehdejším Konstantinovým rádcem, který na něho působil zvláště v záležitosti s donatisty, byl biskup Hosius z Cordóby. Vzhledem k nedostávajícím se pramenům lze jen obtížně vylíčit přesné pozadí těchto sporů. Napětí se nepodařilo odstranit, avšak Konstantinův zásah v této rozepři přispěl k císařově změně vnímání sebe samého, neboť se od tohoto momentu pokládal za prostředníka církve. V roce 321 Konstantin vyhlásil toleranci donatismu, nicméně již záhy nato byl nucen proti němu znovu zakročit, aniž by ovšem dosáhl jakéhokoli úspěchu. V témže roce prohlásil Konstantin neděli, římský sluneční den, za svátek.
Ve východní části říše byli křesťané početně více zastoupení než na západě, přesto v obou částech impéria vyznávala křesťanství jen menšina obyvatelstva. Odhady podílu křesťanů na celkovém počtu říšské populace se pohybují zhruba okolo 10%. Konstantin proto v závěrečných letech své vlády otevřeně vystupoval jako křesťan resp. stoupenec křesťanství. Konstantinovo preferování křesťanství na úkor pohanství vedlo přirozeně k řadě konverzí mezi jeho poddanými na císařském dvoře. Lze jen stěží doložit náznaky toho, že by Konstantin uvažoval o omezování nebo přímo zákazu provádění tradičních kultů – opačná tvrzení Eusebia z Kaisareie nevyznívají příliš spolehlivě. Kulty předních pohanských božstev, jež si podržely množství příznivců v armádě i ve státní správě, zůstávaly nedotčeny a pohanské obřady a žertvy směly být i nadále vykonávány. Konstantin zasáhl pouze vůči některým kultům, jako byl třeba s chrámovou prostitucí spojený Afroditin chrám v Héliopoli. Okolo roku 326 vydal císař edikt namířený proti herezím, zahrnující zákaz shromažďování, konfiskaci majetku a výzvy k obrácení se k pravověrné křesťanské víře. Řada Konstantinových zákonů měla nepříznivý dopad na Židy, kterým bylo zakázáno vlastnit křesťanské otroky. Zapovězeno jim bylo rovněž provádění obřízky u otroků a konverze křesťanů k židovství. Také bylo omezeno scházení se Židů za účelem výkonu náboženských obřadů, avšak byl jim povolen vstup do Jeruzaléma v den Tiš'a be-av, jímž si Židé připomínali zničení Chrámu.
Konstantin zřejmě postrádal porozumění pro dogmatické a christologické spory, které měly tolik zaměstnávat jeho nástupce. Císařovy náboženské představy setrvávaly přinejmenším částečně v zajetí pohanských tradic, v čemž sehrál určitou roli i vzor jeho předchůdců, kteří o sobě prohlašovali, že jsou pod ochranou Jova nebo slunečního boha. V oficiálních zobrazeních stejně jako na Konstantinově oblouku vztyčeném na paměť vítězství nad Maxentiem byl s ohledem na pohanské obyvatelstvo Říma znázorňován sluneční bůh, jenž byl do určité doby Konstantinem stavěn na roveň křesťanskému Bohu. Své syny a následníky nechal ale Konstantin vychovat jako přesvědčené křesťany, což se nakonec ukázalo jako rozhodující pro další vývoj.
Vážnou komplikací Konstantinovy náboženské politiky posledních let jeho panování se ukázal být ariánský spor. Ariánství vycházelo z teze alexandrijského kněze Areia, podle něhož musela být doba, kdy Bůh Syn ještě nebyl, a že teprve z Boha Otce vzešel a je mu podřízen. Bůh Otec a Bůh Syn tudíž neměli být rovnocenní. Toto učení bylo v roce 318 odsouzeno alexandrijským biskupem Alexandrem, který vyloučil Areia z církve. Takto tvrdá reakce byla vyvolána tím, že principy ariánství se dotýkaly jádra celé křesťanské víry, jímž byla otázka skutečné podstaty Krista. Její zodpovězení se neomezovalo pouze na teology, neboť do této pře se zapojily i široké vrstvy obyvatelstva, kvůli čemuž byla vedena velice vypjatě. Dochované prameny týkající se tohoto sporu jsou značně problematické a tendenční. Zvláště zevšeobecňující pojem ariánství je velmi neurčitý, jelikož jsou jím často označovány poměrně rozdílné teologické úvahy.
Aby urovnal konflikt, svolal Konstantin první nikajský koncil, který se stal vůbec prvním ekumenickým koncilem. Úvodní zasedání proběhlo 20. května 325 ve velké hale paláce v Nikaji. Konstantin seděl v čele celého shromáždění a pronesl úvodní řeč, přičemž věřil, že problém bude možné snadno vyřešit, jeho optimismus byl ale zcela bezdůvodný. Biskupové účastnící se koncilu odmítli Konstantinem podporovaný kompromisní návrh. Poté se zřetelně vyhranili vůči ariánství, když přijali tzv. nicejské vyznání víry, jež se opíralo o doktrínu stejné podstaty Boha Otce a Boha Syna. Konstantin, který sledoval spíše politické než teologické cíle, následně poslal Areia do vyhnanství v naději, že tímto opatřením konsoliduje říši. Všechny zhotovené opisy ariánských tezí měly být spáleny a za jejich držení hrozil trest smrti.
Jestliže se Konstantin domníval, že koncil přinese usmíření, musel být z jeho výsledku trpce zklamán. Spor sužoval říši ještě koncem 4. století a dokonce sám Konstantin váhal jaký postoj k celé věci zaujmout. Eusebios z Nikomédie, ariánský biskup uvržený v roce 325 do vyhnanství, byl povolán zpět dva roky nato a brzy se stal hlavním císařovým duchovním rádcem. Pod vlivem své sestry Constantie, Eusebia z Nikomédie a svého životopisce Eusebia z Kaisareie se Konstantin v roce 335 rozhodl odeslat do vyhnanství v dalekém Trevíru alexandrijského biskupa Athanasia, jenž byl zarputilým protivníkem Areia a hlavním propagátorem přijetí nicejského kréda. Celkově se Konstantin projevoval v záležitostech křesťanské víry poměrně nerozhodně, což objasňuje jeho přístup vůči Areiovi. Ten byl v roce 327 rehabilitován, o šest let později byl znovu odsouzen a teprve po vypuzení Athanasia byl nakonec povolán zpět.
Zhoršující se poměry na východní hranici a v Arménii přiměly Konstantina v roce 337 k vypovězení války sásánovské Persii. Podle Eusebia z Kaisareie však Konstantin o Velikonocích v témže roce závažným způsobem onemocněl. Opustil proto Konstantinopol a vydal se na jižní pobřeží Propontidy do města Helenopolis, v němž se narodila jeho matka. V místním kostele, který nechala postavit Helena na počest mučedníka Lukiana z Antiochie, se pomodlil a seznal, že jeho život se chýlí ke konci. Konstantin usilující o očistění od hříchů se pak začal připravovat na přijetí křtu. Chtěl se ještě vrátit do Konstantinopole, ovšem jeho chatrné zdraví mu nedovolilo podniknout tak dlouhou cestu, pročež dorazil pouze k předměstí Nikomédie. Shromážděným biskupům se zde svěřil o tom, že doufá v pokřtění v řece Jordánu, kde podle Bible podstoupil stejný obřad Kristus. Umírající Konstantin následně přijal křest od ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie. Je třeba podotknout, že křtění krátce před smrtí odpovídalo tehdejším zvyklostem. Několik týdnů poté, v den Svatodušních svátků, 22. května 337, Konstantin v nikomédské vile Achyron zemřel.
Podle Eusebiova tvrzení skonal Konstantin po završení výpravy proti perské říši, přestože většina ostatních zdrojů v rozporu s tím udává, že jeho smrt nastala během příprav tažení. Císař Julianus, píšící v polovině 4. století, poznamenal, že Sásánovci unikli potrestání za své skutky, jelikož Konstantin zemřel, zatímco se chystal na válku s nimi. Podobný závěr plyne taktéž z díla Origo Constantini od neznámého autora působícího za Konstantinova života. Historiae abbreviatae od Sexta Aurelia Victora, napsaná v roce 361, se zmiňuje o tom, že Konstantin zemřel v průběhu výpravy proti Peršanům na velkostatku zvaném Achyron, jenž se nacházel poblíž Nikomédie. To potvrzuje i popis Konstantinova úmrtí v díle Breviarum, vyhotoveném Eutropiem v roce 369 pro císaře Valenta. Na základě skutečností uvedených v těchto a jiných pramenech dospěli někteří historikové k mínění, že Eusebios upravil konec Konstantinova životopisu tak, aby lépe vyhovoval císařově reputaci vítězného vojevůdce.
Konstantinovy ostatky byly vzápětí po jeho smrti dopraveny do Konstantinopole a uloženy do baziliky Svatých apoštolů. Teprve 9. září se jeho synové Konstantin II., Constantius II. a Constans ujali vlády, když každý z nich přijal titul augustus. Předtím byl však odstraněn jejich potenciální rival caesar Dalmatius, který byl zavražděn vojáky společně s mnoha dalšími Konstantinovými příbuznými.
Jako císař, jemuž náležel významný podíl na pozvednutí křesťanství do pozice dominujícího náboženství římské říše, a který navíc přemístil římské hlavní město na Bospor, se Konstantin zařadil mezi význačné historické postavy, ačkoli byl i poměrně kontroverzní osobností. Rozporné hodnocení Konstantina odráží charakter antických pramenů, vztahujících se k počátku 4. století. Ty jsou totiž i přes svoji hojnost a zevrubnost silně ovlivněny soudobou oficiální propagandou, což má za následek jejich převládající jednostrannost. Dochovaných děl, zabývajících se výhradně Konstantinovým životem a vládnutím, je pouze malé množství. Eusebios z Kaisareie napsal Život Konstantinův, jenž obsahuje prvky eulogie a hagiografie. Toto dílo vytvořené zhruba mezi léty 335 až 339 vychvaluje Konstantinovy mravní a náboženské ctnosti. Navozuje tím tendenčně pozitivní obraz Konstantina a moderní historikové proto často zpochybňují jeho hodnověrnost. O Konstantinově světském životě a činech pojednává Origo Constantini od neznámého autora. Tento spis neurčitého data vzniku se zaměřuje především na vojenské a politické události a opomíjí tak kulturní a náboženské záležitosti.
Lactantiova polemická křesťanská kronika z období vlády Diocletiana a tetrarchie, De Mortibus Persecutorum, poskytuje cenné, třebaže zaujaté podrobnosti o Konstantinově předchůdcích a raném období panování. Křesťanští historikové Sokrates Scholastikos, Sozomenos a Theodoretos popisují církevní spory ze závěru Konstantinovy vlády. Jelikož působili až za Theodosia II., jenž byl císařem téměř jedno století po Konstantinovi, jsou jejich církevní dějiny o skutečnostech a teologických sporech Konstantinovy éry plné chybných a překroucených údajů. Spisy Konstantinových současníků, pravověrného křesťana Athanasia a církevní dějiny ariána Philostorgia, se rovněž dochovaly, vyznačují se však podobnou neobjektivností jako díla výše zmiňovaných autorů.
Epitomy připisované Aureliu Victorovi a jiné od Eutropia a Rufia Festa podávají stručný souhrn o politickém a vojenském vývoji ve 4. století. Přestože tito spisovatelé byli pohané, jejich výtahy znázorňují Konstantina pozitivně, ovšem vynechávají jakékoli zmínky o jeho náboženské politice. Nepříliš lichotivě se o něm vyjadřoval Ammianus Marcellinus. Velice nepřátelský až nenávistný postoj zaujal ke Konstantinovi pohan Zósimos, který psal svoje dílo na počátku 6. století. Hodnotné údaje o politice a ideologii období tetrarchie a Konstantinova života obsahuje Panegyrici Latini, soubor panegyriků z přelomu 3. a 4. století. Literární zdroje jsou doplňovány epigrafickými poznatky z nápisů z dobové architektury, obzvláště z Konstantinova oblouku v Římě a paláců v Gamzigradu a Córdobě.
Římskokatolická církev považovala ve středověku za nepatřičné, že Konstantin byl pokřtěn teprve na smrtelné posteli a tento obřad navíc vykonal biskup pochybné pravověrnosti, což bylo vnímáno jako zostuzení papežské autority. V 8. století, patrně během pontifikátu Štěpána II., se objevil dokument, nazývaný Konstantinova donace. Podle legendy měl papež Silvestr I. vyléčit pohanského císaře z malomocenství. Vděčný Konstantin se poté dal pokřtít a současně přenechal církvi Lateránský palác. V donaci měl právě konvertovaný Konstantin pověřit vládou nad městem Římem a všemi provinciemi a městy Itálie a Západu Silvestra a jeho nástupce. V době vrcholného středověku byla tato listina přijímána jako základ světské moci papežů, ačkoli byla veřejně označena za podvrh císařem Otou III. Nicméně až v 15. století prokázal filolog Lorenzo Valla, že donace je skutečně padělkem.
Při hodnocení Konstantinova panování nelze odhlédnout od jeho obrácení na víru. Jeho veřejná činnost v oblasti náboženství se vyznačovala jistou rozporuplností, neboť na jedné straně vycházela z respektování zavedených způsobů, současně ale vedla k odklonu od dosavadních kultů, čímž byla uvedena v chod pozvolná, nicméně zcela zásadní proměna římské společnosti. Pozvolné omezování pohanství, jež se projevovalo jak ve formě zákonů, tak v podobě ojedinělého ničení pohanských svatyň a drancování jejich bohatství, bylo vyvažováno příležitostným projevováním ohledů vůči pohanství. Bylo tedy možné, aby jisté město v Malé Asii muselo na podporu své žádosti odkazovat na veskrze křesťanskou příslušnost svého obyvatelstva, zatímco jinému městu v Itálii bylo povoleno slavit místní festival zahrnující uspořádání gladiátorských her a zasvěcení chrámu císařské dynastii. Na počátku své vlády Konstantin zakázal kněžím a věštcům ve městě Římě vstup do soukromých domů, v roce 320 nebo 321 však vyzval k provádění očistných obřadů podle starých způsobů, pokud by císařský palác nebo jakákoli jiná veřejná budova byly zasaženy bleskem. Tradiční provozování magie na venkově bylo Konstantinem nadále tolerováno. Klasická kultura a vzdělanost, které byly úzce spjaty s pohanstvím, si stále zachovávaly značný věhlas a autoritu. Taktéž pohanští kněží v provinciích, kteří sehrávali výraznou roli ve veřejném životě, si udrželi své postavení ještě dlouho po skončení Konstantinovy vlády. Konstantinopol byla sice slavnostně vysvěcena jako křesťanská metropole, ale ceremonii jejího založení přihlížel i známý pohanský věštec Sopatros.
Objektivní posouzení ostatních Konstantinových činů není snadné, což je zapříčiněno jednak jeho nezměrným významem v náboženských záležitostech, jimž zasvětil svoji vládu, jednak jeho reformním a novátorským úsilím, vnímaným částí císařových současníků podobně negativně jako jeho náboženská politika. Některé z Konstantinových změn byly však jen důsledkem trendů, které probíhaly už v předchozích desetiletích. Takto lze vysvětlit reformy administrativní hierarchie a vzrůstající spoléhání se na mobilní polní armády na úkor pohraničních vojsk, čímž Konstantin pouze navazoval na předchozí vývoj. Konstantinovy daňové reformy a zavedení nové zlaté mince, která přetrvala po staletí jako základní jednotka byzantského měnového systému, by stěží mohly být uskutečněny, pokud by jeho předchůdci neobnovili politickou a vojenskou stabilitu ukončením krize třetího století. S Konstantinovou politikou byla více spjata reorganizace úřadu pretoriánských prefektů, jimž byla odejmuta kontrola nad vojenskými záležitostmi. Ovšem jistou snahu o oddělení vojenské a civilní moci projevoval i Diocletianus.
Založení Konstantinopole, jež se ukázalo být obzvláště závažným skutkem, patřilo mezi vlastní Konstantinova rozhodnutí, třebaže již Diocletianus umístil své sídlo do nepříliš vzdálené Nikomédie. Město bylo zaplněno uměleckými díly z řeckých měst, navíc na některých z jeho veřejných budov a paláců, vztyčených Konstantinovými přívrženci, se záhy začaly projevovat známky ukvapené výstavby. Konstantin byl velice známý velkorysostí ke svým příznivcům, přičemž často povyšoval muže nižšího společenského původu. V této souvislosti mu bylo vytýkáno, že jeho štědrost byla umožněna pleněním pokladů pohanských chrámů a stejně tak konfiskacemi a zaváděním nových daní. Někteří z jeho nejpřednějších zastánců nepochybně vděčili za svůj vzestup císařově náklonnosti související s jejich včasným přijetím Konstantinovy víry.
Konstantinova vojenská kariéra sestávala z nepřetržitých úspěchů, neboť triumfoval nad Alamany, Franky, Sarmaty a Góty a vybojoval řadu vítězství v občanských válkách, čehož dosáhl svou neohrožeností a strategickými schopnostmi. Vůči svým politickým soupeřům se Konstantin choval velice nemilosrdně. S výjimkou ediktů týkajících se křesťanství se jeho ostatní zákonodárná činnost vyznačovala krutostí, která se stala příznačná pro vynucování práva v pozdně římské říši. Z politického hlediska spočíval Konstantinův hlavní přínos ve skutečnosti, že zanechal říši svým třem synům a obnovil tak někdejší dědičné nástupnictví. To však mohlo být zajištěno jen sledem vražd následujících krátce po jeho smrti.
Konstantinova vláda přesto představovala jeden z nejzásadnějších momentů evropských dějin. Existence do značné míry christianizovaného císařského správního aparátu společně s nástupem Konstantinových synů, kteří byli plně oddáni křesťanské víře, vedla k pevnému zakotvení privilegované pozice křesťanství. Právě tyto příznivé podmínky, k jejichž vzniku dal Konstantin podnět, umožnily, aby se křesťanství postupně etablovalo jako dominantní náboženství v římské říši. V průběhu 4. století se tím vytvořilo prostředí, které podstatným způsobem určilo charakter byzantské a západní civilizace v dalších staletích. Vedle klasické antické kultury vyšších vrstev římské společnosti se vyvíjela křesťanská biblická kultura a zároveň se šířila nová forma náboženského patronátu mezi vládnoucími vrstvami a biskupy, křesťanskými intelektuály a svatými muži. Dílo, jež Konstantin zanechal svým nástupcům, sice zůstalo nedokončené, nicméně bylo to jeho osobní rozhodnutí v roce 312, kterým předurčil postupný přerod římské říše v křesťanský stát. Eusebios proto chápal Konstantinovo panování jako naplnění božské prozřetelnosti. Nedlouho po jeho smrti obdařili pozdně antičtí historikové Konstantina přízviskem „Veliký“. Většina východních křesťanů uznává Konstantina za svatého a v ortodoxní církvi je označován jako isapostolos – „rovný apoštolům“.


Slimák popelavý

Slimák popelavý Limax cinereoniger je druh suchozemského plže z čeledi slimákovití.
Nahý plž, měří natažený 15-20 cm, smrštěný do 10 cm. Výjimečně může měřit až 30 cm a tím je pravděpodobně největší suchozemský nahý plž na světě.
Střední část chodidla je bílá, postranní části jsou šedé nebo černé.


Gruzínsko-abcházský konflikt

Gruzínsko-abcházský konflikt je občanský ozbrojený konflikt mezi gruzínskými a abchazskými etnickými skupinami. Konflikt se odehrál v separatistické Abcházii, která formálně nálěží Gruzii, ale de facto funguje jako samostatný stát. Do průběhu bojů často zasahovalo sousední Rusko.
Tento konflikt patří k nejkrvavějším z těch, které se udály v zemích bývalého Sovětského svazu, který je dodnes nevyřešen. Svou roli zde zaujímá především dlouhodobá vzájemná nevraživost mezi těmito dvěma národy, často zbytečně vyhrocená různými nacionalistickými skupinami. Celý tento konflikt se týkal především snahy Abchazů vytvořit vlastní stát, zatímco Gruzínci chtěli národní stát, ve kterém by národnostní menšiny měly jen velmi omezenou samosprávu. Gruzie ale pak ve snaze zabránit konfliktu Abchazům nabízela ústupky ve formě příslibu široké autonomie oblasti, ale abchazská vláda i opozice vždy odmítala jakoukoliv formu jednoty s Gruzií. Abchazové považují samostatnost za své právo a za výsledek války proti Gruzii, kterou vyhrála, a často obviňovali vládu Eduarda Ševardnadzeho z nesmyslného nepřátelství a špatného vedení.
Abcházie bývala v období starověku a středověku střídavě samostatným královstvím a součástí jiného mocnějšího státu, takže Abchazové poznali mnoho kultur a sami postupně z původního pohanského náboženství přestoupili na křesťanství a pak na islám. V roce 1810 se Abcházie stala ruským protektorátem a do Abcházie Rusové přinesli pravoslaví. V roce 1917 se Abcházie stala součástí Zakavkazské federativní demokratické republiky, která se brzy rozpadla a některé muslimské národy na Kavkazu vytvořili tzv. „Horskou republiku severního Kavkazu“. Po roce 1921 se Abcházie stala součástí Sovětského svazu a v Suchumi byla vyhlášena Abcházská sovětská socialistická republika, která ale byla po několika měsících začleněna do Gruzínské SSR, což bylo stvrzeno abcházskou ústavou v roce 1925, podle níž měly mít oba národy rovnoprávné postavení.
Jenže v roce 1931 se do vedení Komunistické strany v Gruzii dostalo silně nacionalistické křídlo v čele s Lavrentijem Berijou, které s požehnáním Stalina začalo přetvářet Gruzii v unitární stát. Byla proto potlačována práva národnostních menšin tak, aby došlo k jejich asimilaci s obyvatelstvem gruzínské národnosti. Konkrétně v Abcházii to nemuselo hned vypadat tak zle, protože byla ustavena Abcházská autonomní republika pod nadvládou Gruzínské SSR. Jenže docházelo k řízené imigraci gruzínského a ruského obyvatelstva na území Abcházie tak, že se Abchazové stali menšinou ve vlastní zemi. Správa nad územím pak přešla do gruzínských a ruských rukou a ti začali „gruzifikovat“ abcházské obyvatelstvo. Když se proti tomu Abchazové v době Vlastenecké války začali bouřit, byly násilně zavřeny abchazské školy a používání abchazštiny na veřejnosti bylo zakázáno. Dokonce bylo změněno i písmo abchazštiny tak, aby se více podobalo gruzínštině. Došlo i k potlačování náboženských svobod. Gruzifikace v té době dosáhla svého vrcholu a pravděpodobně právě kvůli tomu se pak v 90. letech celý abcházsko-gruzínský konflikt rozhořel.
Po smrti Stalina a Beriji nastal obrat a abcházské školy byly znovu otevřeny. Byly stanoveny etnické kvóty na podíl moci v oblasti spočítané poměrem počtu obyvatel menšiny na celkový počet obyvatel, takže se Abchazové zase mohli podílet na správě země a výměnou za loajálnost vůči režimu došlo i v omezené míře k obrození abchazské kultury a literatury. Takovéto rozdělení moci a provomoci, které bylo běžné ve všech autonomních oblastech SSSR, bylo Abchazci považováno za diskriminační a nespravedlivé, protože si kvůli imigraci Gruzínců do Abcházie podrželi největší vliv právě etničtí Gruzínci. To vedlo jen k ještě větší nenávisti vůči nim.
Abchazská politická reprezentace se ale několikrát pokusila v rámci svých možností o nápravu tak, že v letech 1957, 1967 a 1978 předložila Moskvě žádost o přechod Abcházské ASSR z Gruzínské pod Ruskou SFSR. Později byla přepracovaná na žádost o navrácení statutu svazové republiky, jaký měla Abcházie v roce 1921. Po velkých protestech proti gruzínské nadvládě v roce 1978, když abcházská strana obvinila Gruzii z kulturní a politické diskriminace, zasáhl do sporu moskevský ústřední výbor KSSS. Ten zajistil ústupky vůči abcházskému obyvatelstvu a velké dotace na podporu místníhoo školství a kultury.
V 80. letech Abchazové, cítící pozvolný rozklad Sovětského svazu, opět chtěli přejít přímo pod ruskou nadvládu, protože vytušili, že ve svobodné Gruzii by přišli úplně o svou autonomii a práva. V roce 1988 zaslalo do Moskvy 58 abchazských komunistů stížnost na gruzínskou vládu, požadovali uznání práva na sebeurčení, správu vlastních záležitostí a větší pravomoc v rozhodování v gruzínské politice. V březnu následujícího roku byla sepsána petice požadující úplnou nezávislost Abcházie na Gruzii, kterou podepsalo 30 000 respondentů. Věci pak začaly mít rychlý spád vzhledem k událostem v Sovětském svazu, které následovaly.
Dne 16. červenci 1989 vypukly v abchazském hlavním městě Suchumi nepokoje, které se zvrhly v tvrdý ozbrojený boj, když bylo zabito 16 gruzínských studentů při zápisu na univerzitu. Po několika dnech do města vtrhla vojska Rudé armády a nastolila pořádek zavedením stanného práva. Vojáci pak obvinili extrémisty z obou táborů konfliktu ze vzájemné provokace. Tento incident bývá považován za počátek celého gruzínsko-abcházského konfliktu.
V srpnu 1990 schválil gruzínský parlament zákon, který znemožňoval účast v parlamentních volbách menším politickým stranám, většinou zastupující zájmy národnostních menšin, aby byl omezen vliv menších národů na dění v politice. Na to reagovali Abchazové tím, že dne 25. října 1990 Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie pod vedením Vladislava Ardzinby přijal Deklaraci o státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, čímž vlastně Abcházie oficiálně vystoupila ze svazku s Gruzií.
V dubnu 1991 byla vyhlášena samostatnost Gruzie a jejím prezidentem se stal nacionalista Zviad Gamsachurdia. Abcházie měla podle jeho plánu v nově vzniklém státě přijít o svou autonomii a stát se pouze regionem, proto bylo také referendum o vyhlášení nezávislosti Gruzie bojkotováno národnostními menšinami. V prosinci 1991 byla Gruzie v zájmu stability regionu uznána OSN, a to i její svrchovanost nad území Abchazské republiky. Proběhlo několik neúspěšných jednání mezi Gruzínci a Abchazci o vyjasnění vzájemných vztahů.
Prezident Gamsachurdia v jednom projevu k abchazskému národu označil Vladislava Ardzinbu za zrádce a agenta Moskvy, čímž vyvolal další vlnu protigruzínských protestů. Gamsachurdia se však rychle snažil svůj nešťastný výrok napravit tím, že při volbách do abcházského parlamentu přenastavil národnostní kvóty a Abchazové získali 28 křesel z 65, Gruzínci 26 mandátů a 11 ostatní národy. Takovéto rozdělení parlamentu na dvě dominantní frakce ale spíše ještě více prohloubilo národnostní spory v zemi. Vladislav Ardzinba proto vytvořil Abcházskou Národní gardu složenou jen z rodilých Abchazů a započal personální změny na důležitých místech správy země tak, aby je zastávali také jen rodilí Abchazové. Mezitím v Gruzii byla přijata ústava z roku 1921, která považovala Gruzii za unitární stát, ve kterém se nepočítalo s existencí autonomních oblastí, proto 23. července 1992 Abcházie vyhlásila úplnou nezávislost na Gruzii a obnovila abcházskou ústavu z roku 1925. Dodnes nebyla nikdy uznána žádným státem z mezinárodního společenství, takže je Abcházie nadále považována za součást Gruzie. Vztahy mezi Tbilisi a Abcházií se dostaly na bod varu a začala opravdová válka.
V lednu 1992 došlo v Gruzii k zhroucení režimu Zviada Gamsachurdii a jeho nahrazení režimem Ševardnadzeovým. Gamsachurdiovi příznivci se stáhli z hlavního města a byli novou vládou Gruzie obviněni z únosu ministra vnitra a dalších politiků na západ Gruzie. Šéf gruzínské obrany Tengiz Kitovani tam vyslal svou tankovou jednotku o počtu zhruba 3000 vojáků, aby našli a vysvobodili zajaté politiky. Po splnění tohoto úkolu se Kitovani patrně bez konzultace se Ševardnadzem rozhodl pokračovat v tažení až na Suchumi. Rozkaz byl obsadit budovu abcházského parlamentu a nastolit pořádek v Suchumi, dokud byla pozice Abchazů nepevná. Abchazové se ale proti vpádu gruzínské armády bránili a v Suchumi a okolí se rozhořely urputné boje, jejichž výsledkem bylo obsazení většiny území Abchazie gruzínskou armádou a mnoha mrtvými na obou stranách. Podle názoru některých politiků k válce došlo i proto, že se gruzínská vláda začala obávat toho, že by Abcházie přeci jenom dosáhla mezinárodního uznání, zejména Ruska.
Této bitvy se zúčastnily i skupiny extrémistů a dobrovolníků z ostatních Kavkazských regionů a po ní se do konfliktu vložila také Konfederace kavkazských národů ze severního Kavkazu, která se 19. září sešla v Grozném a otevřeně vyhlásila pomoc Abcházii a nepřátelství vůči Gruzii. Zároveň po prohře v bitvě v Suchumi nařídil Abcházský nejvyšší sovět v čele s Vladislavem Ardzinbou všeobecnou mobilizaci a přestěhování hlavního města do Gudauty, kde sídlila ruská letecká základna. Tento krok se později ukázal jako klíčový. V Gudautě totiž Abcházové oficiálně požádali o pomoc Rusko. Ruská armáda reagovala prohlášením odsuzující gruzínskou agresi, zatímco prezident Boris Jelcin se k žádosti postavil neutrálně a koncem září uspořádal v Moskvě setkání mezi Ševardnadzem a Ardzinbou, aby se vyjednala mírová smlouva, podle které se měla gruzínská vojska stáhnout a Abchazové měli zařídit stažení severokavkazských dobrovolníků. Nebyl ale dojednán ten nejdůležitější bod smlouvy, který měl definitivně upravit vztah Gruzie k Abchazům. To vedlo k obnovením bojů, do kterého již plně zasáhli i ti severokavkazští bojovníci, podporovaní kozáckými oddíly z oblasti Kubáně. Nejpočetnější dobrovolnickou armádou byli Čečenci, v jejichž řadách bojoval i tehdy ještě neznámý bojovník Šamil Basajev.
Bitva o Gagru se odehrála 1. až 6. října 1992 krátce poté, co ztroskotala mírová jednání v Moskvě. Malé město na pobřeží západní Abcházie bylo v tu dobu obsazeno Gruzínskou armádou, která se zde v době bojů o Suchumi vylodila. Zdejší posádka sice nebyla příliš početná, ale byla dobře vyzbrojená. Vojska aliance abcházské gardy, Konfederace kavkazských národů a Kozáků pod velením Šamila Basajeva ale nakonec dokázala vyhnat gruzínská vojska z této oblasti. Ševardnadze před bitvou obvinil Rusko z pomoci povstalcům, napomáhání odtržení Abcházie od Gruzie a narušování společné hranice. Rusko přitom ale podle svých slov jen evakuovalo 12 000 svých civilistů z oblasti bojů. Na toto obvinění Rusové reagovali prohlášením, že ofenzíva Gruzínců směrem ke Gudautě a překročení řeky Gumisty bude považováno za nepřátelský akt, proto zůstala posádka gruzínské armády v Gagře v boji osamocena a bez posil. Do konce roku 1992 se Abchazům povedlo obsadit zpět většinu abcházského území na západ od Suchumi.
V prosinci 1992 došlo ze strany gruzínců k incidentu v Tkvarčeli, když byl sestřelen vrtulník ruské armády evakující uprchlíky. Ruská armáda provedla odvetný letecký útok na Suchumi a snažila se to zamést pod koberec, ale na jaře 1993 Gruzínci sestřelili jedno ruské letadlo s ruským pilotem na palubě provádějící nálet. Moc rozruchu to ale nevyvolalo, protože v březnu 1993 začali Abcházové svoji neúspěšnou ofenzívu proti Suchumi, které bylo stále plně pod kontrolou gruzínské armády. V té době se do konfliktu vložila OSN, když od Rusů převzala úlohu vyjednávání o míru. Vyslancem generálního tajemníka OSN se stal Eduard Brunner. V květnu 1993 byla ruským diplomatem Borisem Pastuchovem vyjednána dohoda o klidu zbraní, která zahrnovala i závazek k účasti na mírové konferenci pod dohledem OSN. Abchazská strana se však jednání nezúčastnila a dohodu podepsal jen Jelcin s Ševardnadzem. Abchazové ale vyjednaný klid zbraní považovali za akt dobré vůle, nicméně po měsíci se znovu rozhořely boje v okolí Suchumi.
Během jara 1993 se začala zhoršovat bezpečnostní situace v celé Gruzii. Na západě země se totiž probudily progamsachurdiovské síly, když se do Gruzie tajně vrátil exprezident Gamsachurdia. Navíc v Tbilisi a jiných gruzínských městech různé zločinecké organizace vyplenily vojenské sklady a se získanými zbraněmi pak destabilizovali celou zemi, která se ocitla na pokraji státního bankrotu. Prezident Ševardnadze proto musel zasednout k jednacímu stolu přímo s povstalci v ruském Soči, kde byla podepsána 27. července 1993 dohoda o stažení gruzínských vojsk a kavkazských jednotek z Abcházie s tím, že se tak mělo stát do 15 dnů. Dále mělo být obnoveno hlavní město Abcházie Suchumi a na celý region měly dohlížet mírové jednotky s mandátem OSN podle rezoluce č. 858 z 24. 8. 1993.
Abchazové i přes podpis smlouvy nadále zbrojili a 16. září 1993 zahájili další mohutnou ofenzívu proti nepřipraveným Gruzíncům v Suchumi. Abchazové oficiálně argumentovali neplněním dohod ze Soči ze strany Gruzie, ale ve skutečnosti vycítili jedinečnou příležitost, jak se Gruzínců zbavit, protože gruzínská armáda byla již dost oslabená a v Rusku vypukla vleklá politická krize, která umožnila ruské armádě provádět na Kavkazu, co chce, takže mohla pomoci Abchazům v boji s Gruzínci. Po deseti dnech tuhých bojů bylo Suchumi 27. září dobyto a gruzínská armáda byla zatlačena až za řeku Inguri. Zároveň začal Zviad Gamsachurdia svůj ozbrojený odboj vůči Ševardnadzemu v kraji Samegrelo na západě Gruzie a jeho příznivci obsadili přístav Poti a klíčový železniční uzel v Samtredii, takže Tbilisi zůstalo odříznuté od moře. Gruzínské jednotky v Abcházii se musely vzdát a odevzdat zbraně Gamsachurdiovi.
Jakmile v Suchumi převzali vládu opět Abchazové, začal tzv. Masakr v Suchumi, který trval dva týdny. Severokavkazské jednotky spolu s abcházskými začaly pod dojmem vítězství ničit gruzínské části města a vyvražďovat obyvatelstvo gruzínského původu po celé Abcházii. Jenom v Suchumi bylo zavražděno v rámci těchto etnických čistek až 30 000 lidí a 250 000 dalších lidí, převážně Gruzínců, opustilo Suchumi a uprchlo přes Kodorskou soutěsku do Mingrelie, Tbilisi nebo Ruska. Během této doby bylo v Suchumi Abchazskou armádou zajato několik abchazských politiků loajálních Gruzíncům jak abchazské, tak gruzínské národnosti. Všichni byli pravděpodobně mučeni a následně popraveni, včetně Žiuliho Šartavy, hlavy Abcházské autonomní republiky. Tyto všechny události vedly k přijmutí Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 876 ze dne 19. října 1993 odsuzující porušení mírové dohody ze Soči a velmi ostře odsuzující etnické čistky, které prováděla Abchazská armáda. Kvůli tomu se několikrát sešla i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Budapešti, Lisabonu a Istanbulu. Rusko přistoupilo k totální blokádě Abcházie a přerušení dodávek elektřiny.
Zvláštní vyslanec OSN Eduard Brunner svolal jednání o míru do Ženevy, kde měly proběhnout gruzínsko-abcházské rozhovory. Dospělo se k dohodě, podle které obě strany souhlasily s umístěním ruských jednotek na hranicích Abcházie s Gruzií podél řeky Inguri pod přísným dohledem OSN a na základě mandátu SNS. Tím byla válka z let 1992-1993 ukončena. Abcházie tuto smlouvu považovala za uhájení své nezávislosti a vítězství. V květnu 1994 byla uzavřena další dohoda upřesňující podmínky pobytu ruských vojsk u řeky Inguri. 4. prosince byla přijatá společná gruzínsko-abcházská Deklarace o opatřeních k politickému urovnání gruzínsko-abcházského konfliktu, která vyjadřovala přání obou stran nastolit pořádek a obnovit zemi. Abcházská strana se konečně ze strany Gruzie dočkala uznání práva na existenci autonomní republiky, vlastní ústavy a státnosti. Abchazové se zase museli vzdát myšlenky úplné nezávislosti a do společné kompetence zařadit zahraniční politiku, energetiku, dopravu, ekologii, občanská a lidská práva a práva národnostních menšin. Součástí deklarace byl i závazek Abchazů, že umožní bezpečný návrat domů všem válečným uprchlíkům. Do Abcházie se ale po válce vrátilo už jen málo Gruzínců. Tuto deklaraci podepsali představitelé obou znepřátelených stran, Ruska, OSN a OBSE.
Šestidenní válka vypukla v roce 1998, když se v abcházském okrese Gali vzbouřila skupina Gruzínců. Boje sice ve skutečnosti trvaly déle než šest dnů, ale těch 6 dní trvala jen reakce abcházské armády ve dnech 20.-26. května. Jinak k útokům ze strany Gruzínců docházelo mnohem dříve.
Po občanské válce se v roce 1994 do okresu Gali vrátilo na 40 - 60 tisíc Gruzínců, kteří uprchli před etnickými čistkami ze září 1993. Někteří z nich byli natolik frustrovaní abcházskou nadvládou, že se chopili zbraní a vytvořili tzv. "Bílou legii" a "Bratrstvo lesa" V Suchumi odhadli jejich počet na 300 a jejich činnost za záškodnickou. Údajně měli tito povstalci přesvědčovat gruzínské obyvatelstvo, hlavně ženy s dětmi, aby rychle opustili zemi, že se blíží další válka. Na jaře 1998 se situace začala zhoršovat a tyto dvě skupiny a pár dobrovolníků na vlastní pěst začaly útočit na cíle abcházské armády, která nakonec ztratila kontrolu nad okresem Gali. K nejhoršímu útoku na Abchaze došlo 18. května, když povstalci obsadili vojenskou posádku ve vesnici Repi.
Reakce Abchazů na sebe nenechala dlouho čekat a 20. května byl zahájen protiútok na Gali, kterého se účastnilo 1500 vojáků s těžkou technikou a dělostřelectvem. Povstalci byli vyzbrojeni jen ručními zbraněmi a granátomety, se kterými vedli proti Abchazům zákopovou válku. Tato šestidenní válka skončila 26. května, když abcházská armáda obnovila kontrolu nad celým okresem. Již o den dříve ale začalo odzbrojování povstaleckých skupin, na které dohlížely Spojené národy a několik mezinárodních organizací.
Poté začalo sčítání škod a ztrát. Na gruzínské straně 17 povstalců padlo, 6 bylo pohřešovaných, 24 zraněných a 1695 domů bylo srovnáno se zemí. Na abcházské straně bylo mrtvých až 300 a další velké množství bylo raněných. Ze svých domů uteklo na 30 až 40 tísíc Gruzínců, ale po krátké době se zase vrátili. Ještě během konfliktu se spekulovalo o tom, kdo za tímto povstáním stojí a Abchazové začali podezřívat centrální vládu v Tbilisi. 22. května se sešli zástupci obou národů, aby se dojednal okamžitě mír. Eduard Ševardnadze pak ujistil Abcházii, že on ani jeho vláda s povstalci nemá nic společného.
Kodorská krize vznikla v říjnu roku 2001, když se v Abcházii v Kodorské soutěsce, která zůstala pod kontrolou Gruzínců jako jediná část Abcházie, objevili čečenští bojovníci, kteří zaútočili na zdejší vojenskou hlídku. 4. října tito Čečenci zaútočili na vesnici Giorgievskoje a 8. října sestřelili vrtulník mezinárodních pozorovatelů. 18. října byla podniknuta protiakce a než vojenské jednotky dorazily na místo, byli již Čečenci pryč ze země.
Abcházie zahájila vojenské akce proti Gruzii ve sporné soutěsce Kodori v srpnu 2008, když de facto otevřela druhou frontu bojů proti gruzínské vládě během konfliktu v Jižní Osetií Podle gruzínských zdrojů došlo v oblasti Abcházie v přístavu Ošamšira k vylodění ruské černomořské flotily o síle až čtyř tisíc mužů. Asistent generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna oznámil, že abcházké úřady požádaly o odchod vojenských pozorovatelů OSN z údolí Horní Kodori.
Podle gruzínského ministerstva vnitra začalo na Kodorskou soutěsku 10. srpna útok i Rusko a podle agentury AFP soutěsku bombardovalo ruské letectvo. Abcházie vyhlásila mobilizaci vojenských záloh, parlament schválil výnos o vyhlášení válečného stavu a prezident Abcházie Sergej Bagapš potvrdil vyslání tisíce bojovníků do soutěsky i žádost Rusku o posílení vojenské přítomnosti na gruzínsko-abchazské hranici.
Asistent generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna oznámil, že abchazské úřady požádaly o odchod vojenských pozorovatelů OSN z údolí Horní Kodori.


HC Oceláři Třinec

HC Oceláři Třinec je český hokejový klub, založený v roce 1929.
Tučně označení jsou aktívní hráči za HC Oceláři Třinec - aktualizace po sezoně 2008/2009


Oril

Oril je řeka v Charkovské, v Dněpropetrovské a v Poltavské oblasti na Ukrajině. Je 346 km dlouhá. Povodí má rozlohu 9800 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 31 km od ústí činí 13,2 m3/s. Zamrzá v listopadu až v lednu a rozmrzá v březnu až na začátku dubna.
Na horním toku byly vybudovány přehrady za účelem regulace jarního průtoku.


Případ

Případ je událost, příhoda, příběh, něco, co se opravdu stalo, jednotlivý jev, obvykle dokladující a vysvětlující nějakou entitu, příklad, možný, v budoucnosti předpokládaný nebo očekávaný jev, eventualita, okolnost, předmět, záležitost.
Podle Aristotela se jedná o něco, co není nevyhnutelné, teda o něco, co může být, ale není nebo může nebýt, ale je. Mnohé entity, které nejsou, existují už v možnosti svého bytí. Přechod z možnosti do skutečnosti je realizován pohybem. Možnost není tak vysoký a dobrý stupeň existence nějaké entity jako skutečnost. Změnu možnosti na skutečnost může způsobit pouze taková příčina, která je sama skutečností.


Bosdalafossur

Bosdalafossur je vodopád na Faerských ostorvech. Teče z jezera Sorvágsvatn do Atlantského oceánu. Výška vodopádu je 32 metrů.


Meziříčí

Obec Meziříčí se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 148 obyvatel.


Pavylon

Pavylon je jezero na severovýchodě Jakutské republiky v Rusku. Leží na jihozápadě Kolymské nížiny. Má rozlohu 119 km2. Průměrně je hluboké 29 m.
Zdroj vody je převážně sněhový. Zamrzá v září a rozmrzá na konci května nebo na začátku června. Z jezera odtéká řeka Pavylon-Sjaně


Simon Phillips

Simon Phillips je britský jazzový a rockový bubeník a perkusionista. Známý je jako člen skupiny Toto a také svou spoluprací s mnoha dalšími hudebníky jako jsou např. The Who, Jeff Beck, 10cc, Mike Oldfield, Brian Eno, Toyah, Jon Anderson, Mick Jagger, Asia, Phil Manzanera, John Wetton a mnozí další.
Phillips bubnoval na americkém turné skupiny The Who v roce 1989 a podílel se také na sólových projektech členů této kapely Rogera Daltreyho a Peta Townshenda. Pracoval rovněž s heavy metalem, když se podílel na albech Sin After Sin od Judas Priest a The Michael Schenker Group Michaela Schenkera. Simon Phillips rovněž vydal několik sólových alb.


Dopisy lásky - Vzpomínka na Blaník

Dopisy lásky - Vzpomínka na Blaník je studiové album Jakuba Smolíka, které vyšlo v roce 2003.


Placebo

Placebo je neúčinná látka, která je upravena do stejné formy jako lék. Analogicky lze použít pojem placebo i pro další terapeutický postup, u kterého se nepředpokládá, že by byl terapeutický vliv vyšší než jen nespecifický psychoterapeutický vliv léčení.
Placebo je používáno jako kontrolní vzorek při testování účinností léků a terapeutických přístrojů. Pokud se během testování prokáže, že účinnost placeba je stejná jako účinek testovaného léku, je zlepšení stavu po použití testovaného postupu pouze výsledkem sugesce. Takový výsledek testování se interpretuje tak, že testovaný terapeutický postup není účinný.
S placebem souvisí tzv. placebo efekt. Jde o to, že dokonce i placebo obvykle vykazuje jistý pozitivní dopad na pacientův zdravotní stav. Jeho podstata spočívá v psychologii pacienta.
Vysvětluje se jednak autosugescí pacienta, jednak tím, že už samo vědomí, že je o něj dobře a odborně pečováno, pacienta uklidní a může způsobit reálné zlepšení zdravotního stavu, neboť zklidnění a zlepšení psychického stavu má samozřejmě jistou odezvu i ve fyziologii organismu.
Placebo efekt působí na všechny lidi, míra účinku placeba se však může individuálně lišit. Účinnost placeba se liší u jednotlivých typů nemocí. Například bolest nebo deprese reagují na placebo poměrně silně, rakovina je obvykle ovlivněna jen minimálně co se týče pravděpodobnosti vyléčení, na placebo však mohou dobře reagovat některé průvodní jevy nádorového onemocnění nebo jeho terapie.


Aled Jones

Aled Jones je welšský zpěvák známý v mládí svým sopránem. V současnosti je jeho hlas barytonový.
Jones se narodil v městečku Bangor na severu Walesu jako syn učitelky a projektanta lodí. V místním kostele navštěvoval od svých devíti let sbor a během dvou let se stal hlavním sólistou. Na dráhu profesionálního hudebníka se vydal o málo později, první sólové album mu vyšlo již v roce 1983, tedy v jeho třinácti letech. V kariéře zpěváka pokračuje doposud.
V letech 2002–2004 se nechal na albech doprovázet londýnským chlapeckým sborem Libera.


Mzymta

Mzymta je řeka v Krasnodarském kraji v Rusku. Je 89 km dlouhá. Povodí má rozlohu 885 km2.
Pramení v horách Velkého Kavkazu. Teče v úzké dolině. Na horním toku protéká přes jezero Kardyvač a několik dalších. Ústí do Černého moře u Adleru a přitom vytváří rozsáhlý naplaveninový kužel.
Zdroj vody je smíšený. Na jaře a v létě je stav vody vysoký, při deštích dochází k povodním. Průměrný roční průtok vody u vesnice Krasnaja Poljana činí 33,2 m3/s a u vesnice Kepš 45,6 m3/s. Maximální průtok je 764 m3/s.
Řeka je splavná. Byla na ní vybudována Krasnopoljanská hydroelektrárna a za její hrází vznikla Krasnopoljanaská přehrada, která reguluje denní výkyvy průtoku.


Cytoplazma

Cytoplazma nepředstavuje homogenní emulzi. V různých místech buňky lze nalézt cytoplazmu lišící se hustotou, viskozitou, přítomnými rozpuštěnými látkami i typy organel nebo buněčných struktur. Buňka také může vyvolávat a ovlivňovat proudění cytoplazmy, a využívat ji tak k urychlení transportu látek a struktur.
Cytoplazma bývá strukturována na vnější vrstvu tzv. ektoplazmu, která tvoří lem kolem celé buňky nebo buněčných výběžků a je řidší a méně viskózní, a hustší a viskóznější endoplazmu.


MiKTeX

Význačným rysem této distribuce je snadná instalace jakož i možnost automaticky nahrávat nové verze komponent a balíčků z internetu. Současná verze MiKTeXu je 2.7.


Seznam pomníků z bitvy u Hradce Králové roku 1866 část 1 - 150

Prostor prusko-rakouské bitvy u Hradce Králové z 3. července 1866 byl vyhláškou Ministerstva kultury ČR č. 208/1996 Sb. prohlášen památkovou zónou „Areál bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové“. Evidováno je více než 460 památek, z nichž většina se nachází v této památkové zóně. Nejvíce koncentrovány jsou v lese Svib. Při honu 16. listopadu 1888 byl položen základ Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, který měl ustavující schůzi 2. prosince 1888 a začal o pomníky jednotně pečovat. Podobné spolky z dalších východočeských měst zastřešilo Centrální komité a vznikla nadace při odborné škole sochařské a kamenické v Hořicích. V roce 1891 spolek udržoval 227 pomníků ve více než 40 obcích a v následujících letech pracoval na vyhledávání a evidenci dalších pomníků. Také vyzval všechny zúčastněné vojenské jednotky, aby vybudovaly své pomníky, pokud tak ještě neučinily. V roce 1898 bylo v evidenci 319 pomníků, v roce 1901 přesně 400 a v roce 1912 již 419. Zhruba do roku 1914 nabyl soubor dnešního rozsahu. Od roku 1904 vznikalo v místech bojiště turistické značení. Na Chlumu vznikl nejprve strážní domek, pak roku 1899 rozhledna a restaurace a 3. července 1936 byla otevřena expozice Muzea války roku 1866 na Chlumu. Od roku 1993 je správcem areálu Muzeum východních Čech v Hradci Králové, které spolu s Komitétem pro udržování památek z války 1866 pečuje o památky v celé zóně. Tyto dvě organizace používají ve svých textech jednotné označení památníků evidenčními čísly.


Obvod obce s rozšířenou působností Uherské Hradiště

Pod správní obvod obce s rozšířenou působností Uherské Hradiště spadá 48 obcí. Je zde 5 měst: Kunovice, Staré Město, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Hluk, a městys Buchlovice. Pro přehled jsou uvedeny počty obyvatel v obcích k 1.1.2007.


Hoblice

Hoblice nebo též truhlářský ponk je pracovní stůl, určený pro ruční zpracování dřeva v truhlářské dílně. Hoblice je vyrobena ze dřeva. Je vybavena obvykle dvěma dřevěnými vozíky svěráků, které umožňují upnutí obráběných dřevěných výrobků.
Pracovní deska hoblice je zhotovena z masivního dřeva. Stojí na pevném podstavci, a její plocha měla by dosahovat stojícímu truhláři těsně nad zápěstí. Na koncích je opatřena svěráky a po délce má řadu otvorů pro podpěráky uchycovaného materiálu. V zadní části desky je žlab na drobné součásti a odpad.


Samoskaná příze

Samoskaná příze, je výrobek ze dvou přástů s nepravým zákrutem, které samovolným stáčením spolu vytvoří skanou přízi.
Stužky vláken vycházejících z průtahového ústrojí se zaoblují nepravým zákrutem s pomocí zaoblovacího ústrojí. K zaoblování dochází mezi dvěma válečky tak, že horní váleček vykonává mimo otáčení také příčný vratný pohyb. Při zpětném pohybu horního válečku se přástům uděluje zákrut opačného směru. Po opuštění zaoblovacího ústrojí se nepravý zákrut na obou přástech samovolně zruší, vlákna se stáčí opačným směrem, vzájemně se obepínají a takto vzniklá skaná příze se navíjí na cívku.
Zaoblovací ústrojí odvádí přásty rychlostí 220 metrů při 1000 vratých pohybech horního válečku za minutu. Za těchto podmínek se mění každých 110 mm délky příze směr zákrutu a na místě obrátky vzniká nezakroucený úsek o délce asi 20 mm. Aby se nezakroucená místa z obou přástů nesetkaly v hotové přízi, druží se obě části s posunem o určitou délku a tím se redukuje zeslabení na polovinu.
Tato „samoskaná“ příze se musí před upotřebením ke tkaní zpevnit zákrutem na skacím stroji, k výrobě pletenin se může údajně použít bez doskávání.
Samoskací stroj byl vyvinut u australské firmy REPCO v roce 1962 na základě vynálezu D.E.Henshawa a jedna anglická strojírenská firma ho vyrábí dnes ve skoro stejném provedení jako před 40 lety. .
Samoskaná příze se dá vyrábět z vlněných vláken delších než 60 mm, podíl vláken kratších než 20 mm nesmí překročit 10 %. U umělých vláken se doporučuje délka stříže přes 75 mm. Z vhodného materíálu se nechá vyrobit příze až do jemnosti 14 tex.
Přes jednoznačné výhody oproti konvenční technologii,, se výroba samoskaných přízí dosud neuplatnila v širším měřítku. Pro určité druhy tkanin se nedají tyto příze použít, protože nezakroucená místa v přízi působí rušivě na vzhled hotového zboží. Podle některých pramenů se příze používají hlavně v pletařském sektoru.


Clint Mansell

Clint Mansell, se narodil 7. ledna 1963 v Coventry, Anglii. Je hudebníkem a skladatelem nominovaným na cenu Golden Globe.
Clint Mansell byl hlavním zpěvákem a kytaristou britské skupiny „Pop Will Eat Itself“. Po jejím rozpadu v roce 1996 se Clint Mansell dostal do světa filmu, poté co mu jeho kamarád a režisér Darren Aronofsky poskytl příležitost u filmu s názvem „?“. Ačkoli byl film kritiky přijat, široká veřejnost Mansellovu tvorbu téměř nezaznamenala.
Mansellovu účast na filmu „?“ následovala účast na dalším Aronofskeho filmu "Requiem for a Dream", přičemž Mansellova účast se stala kultovním hitem. Trailer k filmu "Pán prstenů: Dvě věže" obsahoval přepracovanou verzi skladby "Lux Aeterna", s plným využitím orchestru a sboru. Nahrávka s názvem "Requiem for a Tower" byla vytvořena speciálně pro trailer. Od té doby je "Lux Aeterna" velmi populární, ať už jde o originální či orchestrální verzi, a objevuje se v mnoha reklamách a trailerech včetně trailerů k filmům Zathura, Šifra mistra Leonarda, Ztracení a Sunshine. Soundtrack k filmu "Requiem for a Dream" zároveň potvrdil svou oblíbenost díky albu "Requiem for a Dream: Remixed", které obsahovalo remixy od producentů, jako jsou např. Paul Oakenfold, Josh Wink, Jagz Kooner, Delerium a další.
Mezi další úspěšné soundtracky se řadí hudba k filmu „The Hole“ a skladba k pilotní epizodě Kriminálky New York. Za soundtrack k poslednímu Aronofskeho filmu „The Fountain“ byl Clint Mansell nominován na cenu Golden Globe.


Majdanek

Majdanek byl německý koncentrační a vyhlazovací tábor na předměstí Lublinu v Polsku. Původně se jednalo o tábor pro válečné zajatce zřízený roku 1941, ale v únoru 1943 byl jeho status změn na koncentrační tábor.
O vzniku tábora rozhodl během své návštěvy Lublinu ve dnech 20.-21. července 1941 Reichsführer SS Heinrich Himmler. Doporučil tehdy vedoucímu policie a SS v lublinského distriktu Odilo Globocnikovi, aby ve městě založil koncentrační tábor s kapacitou 25-50 000 vězňů, kteří by byli zaměstnáni v dílnách a budovách SS a policie . Nacisté považovali Lublin za "staré německé město" a po útoku na Sovětský svaz z něj chtěli vytvořit "prostředníka mezi Západem a Východem a koncový pilíř velké německé Říše" . Lublin se měl stát vojenskou a materiální základnou pro další projekty SS na Východě a plánovaný tábor zdrojem velkého množství levné pracovní síly pro německé podniky ve městě a pro výstavbu sídliště pro členy SS.
Himmler dále sdělil Karlu O. Kochovi, v té době veliteli koncentračního tábora Buchenwald, že je pověřen organizačně zaštítit nově vznikající tábor. Koch byl v září 1941 jmenován velitelem tábora a dle dodané dokumentace začal organizovat přípravné práce. Tábor měl být původně umístěn poblíž Německých zbrojních závodů na ulici Lipowa. Dle Himmlerova rozkazu, který Koch obdržel od ing. Heinze Kammlera 22. září 1941, měl být v Lublinu založen tábor pro 5 000 vězňů, jenž by se stal zároveň prvním úsekem koncentračního tábora plánovaného pro 50 000 osob. O pět dní později přišla zpráva, že tábor bude určen pro válečné zajatce . 1. listopadu 1941 byl předpokládaný počet vězňů zvýšen na 125 000 a 8. prosince se již počítalo se 150 000 zajatci a vězni . Majdanek měl fungovat souběžně jako tábor pro válečné zajatce pod vedením SS a koncetrační tábor podléhající Inspektorátu koncentračních táborů. Tato dvojakost později vedla k častým nedorozuměním .
Zvýšení kapacity tábora vedlo k tomu, že se velení rozhodlo postavit tábor v jiné lokalitě. Dalším důvodem pro toto rozhodnutí byl fakt, že původně plánovaná lokalita na ulici Lipowa se nacházela přímo ve městě, což mohlo usnadnit vězňům případné útěky a kontakty s okolním obyvatelstvem . Koch a jeho spolupracovníci se nakonec rozhodli pro území na východním předměstí, asi 5 km od centra města. Tábor byl situován na jih od cesty vedoucí z Lublinu na Zamość a dále do Lvova, v otevřené, mírně svažité krajině. Tábor tak byl viditelný téměř ze všech stran. Severní okraj tvořila výše zmiňovaná cesta, západní okraj téměř přiléhal k lublinské čtvrti Kośminka. Jižní část zvolna klesala k vesnicím Dziesiąta a Abramowice, na východě až ke vsi Kalinówka. Díky blízkosti železniční trati nebylo třeba do tábora stavět vlečku.
První známý plán tábora pochází z 7. října 1941 . Je na něm řešena pouze vězeňská část tábora, která je rozdělena na 10 vězeňských polí - 5 ve tvaru pravidelných obdélníků, 5 ve tvaru nepravidelných lichoběžníků. Pole měla být ohrazena dvojitým plotem z ostnatých drátů s 25 strážními věžemi. V táboře bylo naplánováno 236 budov, z nichž připadlo na vězeňské baráky 207 .
V listopadu a prosinci však padlo rozhodnutí o zvýšení kapacity tábora a proto začal být vytvářen nový plán. Jeho finální verze byla potvrzena Kochem 23.3. 1942 . Tento plán předpokládal výstavbu obřího tábora o celkové rozloze 516 hektarů - tj. více než 8x větší než podle původního plánu ze 7. října 1941. celková kapacita tábora byla asi 250 000 osob. Nový plán zahrnoval vězeňskou a esesmankou část. Vězeňská část byla rozdělena na 3 obrovské tábory:
Podél severní hrany těchto tří táborů se měla táhnout tzv. Lagerstrasse za níž měla být esesmanská část tábora - budova velitelství, kasárna, sklad stavebního materiálu, garáže a další hospodářské budovy.
Z celkového plánu bylo realizováno přibližně 20% všech staveb. 14. května 1942 bylo rozhodnuto, že budou postaveny pouze vězeňská pole I-VIII a případná další výstavba bude pozastavena do ukončení války. Důvodem k tomuto kroku byla především nedostatečná kapacita železnic, na nichž museli mít přednost dodávky na východní frontu. Stavbu tak rozsáhlého komplexu neumožňoval ani rozsah inženýrských sítí ve městě, neboť po připojení tábora mohlo docházet k nedostatku el. energie, plynu, uhlí atd.
Přípravné práce byly zahájeny na začátu října 1941. Vykonávali je polští váleční zajatci židovského původu, kteří na místo práce docházeli z tábora na ulici Lipowa. K těmto pracem bylo nasazeno také asi 2000 sovětských zajatců, kteří přebývali na Majdanku pod holým nebem. Tyto skupiny prováděli nivelační práce, stavěli oplocení a montovali baráky. Další pracovní silou byli tzv. civilní pracovníci, kteří vykonávali odborné práce. Na výstavbě tábora na Majdanku pracovalo v letech 1941-1944 více než 35 soukromých firem .
Vyčleněné území o rozloze 30,6 hektaru bylo rozděleno na 5 obdélníkových polí se dvěma mezipoli. Výstavba začala od pole I. Na každém poli bylo postaveno 24 baráků, po 12 na každé straně. Prostor mezi budovami sloužil jako apelplac. V roce 1942 byla na každém poli postavena šibenice. Kolem dvojitého oplocení z ostnatého drátu byla z vnitřní strany vytvořena tzv. zóna smrti - tento pětimetrový pás byl vysypán bílým štěrkem, což mělo zvyšovat viditelnost postav v noci při pokusu o ji překročit. Před zónu smrti byli umístěny cedule v němčině, polštině a ruštině, které informovaly, že vkročení do ní hrozí smrt. Kolem tábora bylo postaveno 18 strážních věží o výšce 8,8 m, na nichž byly umístěny pohyblivé světlomety. Osvětlení tábora na sloupech plotu zajišťovalo 130 lamp . Vnitřní část plotu byla od hromadného útěku sovětských vězňů v roce 1942 nabita elektickým proudem . Před vstupní bránou na každé pole stála strážní budka. V letech 1943-1944 bylo postaveno pole VI, situované přes cestu naproti poli V. V roce 1944 bylo na východní hranici tábora postaveno 8 bunkrů, které měly tábor ochránit před eventuálním útokem partyzánů.
Na prvním mezipoli bylo postaveno krematorium. V červnu 1942 v něm byly instalovány dvě pece převezené ze Sachsenhausenu. Každá z nich byla samostatná a topilo se v ní ropou. Kromě pecí byla v krematoriu také márnice, plynová komora pro dezinfekci oblečení a místnosti pro velitele krematoria Ericha Muhsfeldta a pro členy Sonderkommanda. Na počátku roku 1943 byla na prvním mezipoli postavena také prádelna a sušárna na vězeňské oblečení. Druhé mezipole sloužilo jako sklad uhlí a později tam byl postaven barák pro členy Sonderkommanda .
Kvůli zvýšenému počtu úmrtí v táboře bylo v červenci - září 1943 jižně od vězeňského pole V postaveno nové krematorium. Byla v něm kancelář šéfa krematoria, zděná márnice, místnost s betonovým pitevním stolem, sklad koksu a místnost s 5 pecemi napojených na 12 metrů vysoký komín .
Na západ od vězeňských polí bylo v roce 1942 postaveno 10 baráků určených jako sklady. V roce 1943 muselo být kvůli nedostatečné kapacitě postaveno dalších 6. Šlo o sklady majetku zabaveného vězňům, sklady potravin a sklady oděvů. Část baráku č. 43 sloužila zároveň pro příjem nových vězňů. Vedle skladů byly také postaveny dílny - stolárna, kovárna, elektrikářská, ševcovská a krejčovská dílna . Severně od těchto budov na úrovní pole I byly postaveny vězeňské koupelny pro muže a ženy. K baráku č. 41 byly v srpnu - říjnu 1942 přistavěny plynové komory. Šlo o celkem tři místnosti - jednu větší a dvě menší. Přistavěna k nim byla malá místnost pro esesmana, který měl za úkol pouštět do komor z lahví oxid uhelnatý. Do větší komory byl plyn vháněn kovovou trubkou o průměru 25mm, která se táhla kolem podlahy u východní stěny ve výšce asi 30 cm. V západní stěně byly dva otvory pro vhánění ohřátého vzduchu z vedlejší přistavené místnosti, který měl zabezpečit lepší působení plynu. Menší komora na jižním konci byla rovněž napojena na rozvod oxidu uhelnatého, tentokráte kovovou trubkou o průměru 40mm, která vedla kolem všech čtyřech stěn. Navíc měla komora ve stropě otvor pro vhazování cyklonu B. Menší komora v severní části nebyla pravděpodobně k plynování nikdy použita .
Ve volném prostoru západně od skladů bylo vytvořeno zahradnictví, v němž se pěstovala zelenina a brambory pro potřeby tábora. Na konci roku 1942 byly vyčleněny prostory na východ od vězeňských polí pro pěstování obilí a chov zvířat.
V září 1942 byla zahájena výstavba kasáren a administrativních budov pro esesmany v severní části tábora. Dokončeny byly na jaře 1943. Do té doby sídlilo velení tábora přímo v Lublinu na ul. Ogrodowa 12, strážní bydleli v budově školy na ul. Bernardyńska 14 .
Celkem bylo v letech 1941-1944 na Majdanku postaveno 280 budov, což byla pouze 1/5 plánu z 23. března 1942 .
V čele tábora stál velitel, jmenovaný Hlavním hospodářským a správním úřadem. Veliteli KL Lublin byli:
Ze správního hlediska byl tábor rozdělen na 6 oddělení :
Strážní oddíly byly z organizačního hlediska samostatné a podléhaly přímo veliteli tábora. Šlo o nejpočetnější část táborové posádky, která v roce 1943 čítala průměrně 900 osob. Skládala se ze 7 rot, z nichž každá měla asi 120 členů . Veliteli strážních oddílů byli: SS-Hauptsturmführer Walter Langleist a SS-Hauptsturmführer Martin Melzer . Úkolem strážních oddílů bylo dohled na bezpečnost tábora, ostraha všech objektů a majetku a především hlídání vězňů. Nejdůležitější část tábora - vězeňská pole - byla hlídána řetězem hlídek nepřetržitě 24 hodin denně. V noci bylo obsazeno všech 18 strážních věží, vybavených pohyblivým světlometem a kulometem. V letech 1943-1944 byly rozestaveny navíc mezi každými věžemi další 2 hlídky. Během dne, kdy vězni pracovali bylo obsazeno pouze 12 strážních věží. Tento strážní řetěz kolem vězeňských polí, zvaný malým byl doplněn druhým tzv. velkým strážním řetězem,který vedl podél hranice s městem a okolními vesnicemi. Velký řetěz stráží byl vždy obsazen ráno před odchodem vězňů do práce a stahován poté, co bylo na apelu zjištěno, že se do vězeňských polí vrátili všichni vězni. V opačném případě zůstávala hlídka až do doby než byl uprchlík chycen, nebo dokud se nerozhodlo, že další hledání nemá smysl .
V Majdanku byl jako smrtící prostředek používán plyn Cyklon B. Spolu s Osvětimí - Březinkou byl jediným místem, kde se tato látka k hromadnému vraždění využívala. Tábor byl evakuován v dubnu 1944 a nedlouho po té osvobozen Rudou armádou. Stal se tak prvním v rukou spojenců, a tak i prvním svědectvím německých bestialit.
Odhady se různí, ale táborem Majdanek prošlo více než 300 tisíc vězňů, většinou Židů a Poláků. V táboře jich zemřelo asi 235 000, 45 000 bylo přemístěno do dalších táborů, 20 000 propuštěno, 500 uteklo a 1 500 osob bylo osvobozeno.


Šepseskaf

7 let |Rodné jméno = |Trůnní jméno = |Horovo jméno = |Jméno obou paní = |Zlatý Hor = |Manželka = Bunefer |Potomci = |Otec = Menkaure |Matka = |Zemřel = |Hrobka = jižní Sakkára,
Na rozdíl od svých předchůdců si Šepseskaf zřídil jako hrobku pouze velkou mastabu na odlehlém místě v jižní Sakkáře. Přerušil tím linii stavitelů velkých pyramid. Arabové pojmenovali jeho hrobku Mastabat faraún. Malý rozměr Šepseskafovy hrobky ukazuje na pokles hospodářských možností panovníka při stavbě svého místa posledního odpočinku ke konci 4. dynastie. Odklon od předtím běžné hrobky typu pyramidy je někdy vykládán jako odpor vůči nárůstu moci kněží slunečního kultu. Pyramida byla totiž s úctíváním boha slunce velmi úzce spjata. Dokončil však pyramidový komplex svého otce.


Loch Tay

Loch Tay je jezero ve správních oblastech Perth a Kinross a Stirling ve Skotsku asi 50 km západně od města Perth. Je šesté největší ve Skotsku. Má rozlohu 26,4 km2. Je asi 23 km dlouhé a 1,5 km široké. Dosahuje maximální hloubky 150 m.
Má tvar písmene S a táhne se od Killinu na jihozápadě ke Kenmore na severovýchodě.
U Killinu do jezera ústí řeky Lochay a Dochart a u Kenmore z jezera odtéká řeka Tay.
Dříve bylo podél jezera mnoho selských dvorů, ale většina byla během 19. století při Highland Clearances zbořena. Dnes už se zde zemědělství nevyplácí, neboť základním zdrojem příjmů je turistika. Podél severního břehu jezera vede hlavní silnice č. 827, zatímco po jižním břehu vede pouze jednoproudová vedlejší silnice, která z hlavní silnice obočuje v Killinu u vodopádů Dochart Falls a znovu se na hlavní silnici napojuje u Kenmore. Břeh jezera je většinou soukromý a jen na několika málo místech u Killinu, Kenmore a na jižním břehu je přístupný pěšky nebo autem.


Eva LaRue

Je portorického, francouzského, holandského a skotského původu. Začala hrát v 6 letech, později vyhrála soutěž krásy. Po několik let nosila jméno Eva LaRue Callahan podle svého manžela Johna Callahana. S tím se ale rozvedla. Mají spolu dceru - Kaya McKenna. Je třetí sestřenicí herečky Jane Fonda.
V letech 1993-1997 a 2002-2005 hrála v seriálu All My Children, za tuto roli získala Emmy za vedlejší roli v dramatickém seriálu. Hrála také ve filmech podle Danielly Steel. V roce 2005 začala hrát postavu Natalie Boa Vista v seriálu Kriminálka Miami.


Johannes Rau

Johannes Rau byl osmým prezidentem Spolkové republiky Německo. Úřad zastával od 1. července 1999 do 30. června 2004.
Narodil se v silně věřící protestantské rodině jako třetí z pěti dětí. Jako chlapec se aktivně účastnil protinacistických aktivit. V roce 1949 odešel ze školy a živil se jako novinář a nakladatel. V roce 1958/1959 vstoupil do Sociálnědemokratické strany Německa, v letech 1964–1967 byl předsedou frakce SPD v Zemském sněmu Severního Porýní-Vestfálska, v období 1969 a 1970 pak starostou Wuppertalu.
V sociálně-liberálních vládách byl ministrem pro vědu a výzkum. Po následujících dvacet let byl předsedou zemské vlády Severního Porýní-Vestfálska. Tento úřad zastával až do roku 1998, kdy odstoupil a 23. května 1999 byl zvolen Spolkovým sněmem do funkce spolkového prezidenta, kde nahradil Romana Herzoga. Ve funkci zůstal až do 1. července 2004, kdy byl vystřídán Horstem Köhlerem.


Chodžabakirgan

Chodžabakirgan je řeka v Batkenské oblasti v Kyrgyzstánu a v Sogdijské oblasti v Tádžikistánu. Je levým přítokem Syrdarji.
Její délka činí 130 km. Povodí má rozlohu 1 740 km2.
Pramení na severním svahu Turkestánského hřbetu. Je zakončena zavlažovacím vějířem a spojuje se s Velkým Ferganským kanálem
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového. Průměrný dlouhodobý průtok je 11 m3/s ve vzdálenosti 45 km od ústí. Převážná část vody proteče od října do února, ale největší průtok je v červenci.
Na řece byla vybudována přehrada o rozloze 5,3 km2. Využívá se na zavlažování


Bloodbound

Bloodbound je švédská heavy metalová kapela založená v roce 2004. První album Nosferatu vydali v roce 2005 a druhé, Book of the Dead, v květnu 2007. Duchovními otci jsou bývalí členové Street Talk Fredrik Bergh a Tomas Olsson, ve skupině byli aktivní také Michael Bormann, Urban breed a Pelle Akerlind. Debutové album Nosferatu nazpíval bývalý člen kapely Tad Morose, zpěvák Urban breed on vocals. Vyšlo 16. prosince 2005 v, obal vytvořil Mark Wilkinson. Pouze na základě kvality jejich debutového alba byla kapela vybrána do pozice předskokana na turné skupiny Evergrey a byla jednou z hlavních hvězd na göteborském metalovém festivalu.
Na podzim roku 2006 oznámil Urban breed odchod z kapely, ke které se na krátké období přidal zpěvák Kristian Andren a odzpíval několik koncertů. V březnu 2007 oznámili příchod nového zpěváka, Němce Michaela Bormanna, s nímž vzniklo druhé album, pojmenované Book of the Dead. Bormann nicméně na žádném koncertu s Bloodbound nevystoupil: na prvním vystoupení po vydání Book of Dead, se za mikrofonem objevil opět Urban breed. Odzpíval i následující vystoupení včetně Bollnäs Festivalen 21. července 2007. Bloodbound odehráli dva koncerty se symfonickým orchestrem za zády. V říjnu 2007 oznámili, že původní zpěvák Urban breed se oficiálně vrátil do kapely a bude zpívat na turné, kde bude skupina předkapelou švédských Hammerfall.
Navzdory zjevnému black metalovému image, hudba Bloodbound nezapadá do kategorie black metalu. Podobá se více stylu heavy metalových a power metalových kapel, např. Helloween a Iron Maiden, ačkoli v textech se někdy zaobírají temnější tematikou.


DOI

DOI je komerční centralizovaný systém pro identifikaci autorsky chráněných děl přístupných v digitální podobě, jako jsou např. články z vědeckých sborníků.
Roku 1996 byl založen Asociací amerických nakladatelů za účelem ochrany autorských práv, od roku 1998 je dále rozvíjen nadací International DOI Foundation.
Povinnou součástí DOI jsou metadata, což je podstatná výhoda, protože samotné dílo nemusí být uživateli dostupné.


Střední doba mezi poruchami

Střední doba mezi poruchami je veličina slouží k ohodnocení výrobního zařízení. Vypočte se jako skutečný výrobní čas vydělený počtem poruch. Skutečný výrobní čas se vypočte jako rozdíl plánovaného výrobního času a prostojů, tedy takových časů, kdy výrobní zařízení neprodukuje.
MTBF je časová hodnota. Čím větší je její hodnota, tím je výrobní zařízení spolehlivější.


Batolec duhový

Batolec duhový je nápadný druh denních motýlů z čeledi babočkovití. Je zajímavý tím, že podle úhlu dopadu slunečního světla se barva jeho křídel mění z hnědé přes fialovou až na jasně kovově modrou a zpět.
Je rozšířený téměř v celé Eurasii. Zřídka vystupuje do nadmořských výšek nad 1200 m.n.m. Více na východ je hojnějším druhem denních motýlů, směrem na západ je vzácnější. V Česku je rozšířen po celém území, ale není hojný.
V přírodě lze vidět batolce od června do srpna. Léta hlavně na lesních cestách, na okrajich smíšených lesů, ve vlhkých údolích a na zarostlých pasekách. Ráno léta pomaleji, přičemž rád sedá na zdechliny, trus zvířat, hnijící ovoce a celkově mokré místa, hlavně okolo kaluží a mokřin. Přitahuje ho i lidský pot, a proto si někdy sedá i na upocené ruce. Později, v odpoledních hodinách, poletuje v korunách stromů. Protože žije skrytě, lze jej vidět jen zřídka. U samečka je vidět jistý stupeň teritoriálního chování, proto na místě jeho výskytu obvykle nacházíme jen jeden exemplář. Pokud ho ulovíme po relativně krátkém čase jeho místo "obsadí" jiný jedinec. Obvykle vidíme jen samečky, protože samičky se zdržují výš v korunách převážně listnatých stromů. Létají málo a to převážně v odpoledních hodinách. Někdy vydrží sedět celé hodiny v koruně stromu.
Samička klade vajíčka na listy živných rostlin, hlavně vrb. Vajíčka jsou olivově-zelená, až žlutavé, válcovitého tvaru.
Housenka se vyvíjí od července na vrba jívě, vrbě popelavé, vrbě ušaté, vrbě křehké a taky na osice. Přezimuje ve 2. larválním instaru, kdy je asi 1 cm dlouhá a je zbarvena černohnědě. V tomto období je obvykle připředená k větvičce nebo listu. V dubnu začne být znovu aktivní a svléká se. Po tomto svlečení je zelená, žlutě zrnitá, se šikmými žlutými pruhy na bocích, modrými výrůstky na hlavě a dvěma červenými hroty na análním článku zadečku. Housenka 5. instaru se zakuklí, většinou v červnu, pod listy, zavěšená hlavou dolů.
Kukla je bledě zelená s dvěma hroty na hlavě. Zpravidla bývá přichycená za kremaster.
Dospělec je velký motýl s rozpětím křídel 52-70 mm. Má hnědě zbarvené křídla ozdobené bílými skvrnami a pásky. Spodní strana křídel je červenohnědá s bílými pásky a modrým, černě lemovaným očkem. Sameček má kovově modro-fialové zbarvení vrchní strany křídel, které se mění podle toho, jak na ně dopadá světlo. Samičce toto zbarvení chybí a bývá obvykle většího vzrůstu.
I když je u nás chráněný zákonem jako ohrožený druh, tak pokud nedojde k omezení počtu jeho vhodných biotopů, nehrozí v nejbližší době jeho vymizení. Jeho areál rozšíření ve světe je dosud velký.


Vought F7U Cutlass

Vought F7U Cutlass byl palubní stíhací letoun amerického námořnictva z počátku studené války. Letoun měl neobvyklou bezocasou koncepci, která byla založena na datech, získaných na konci války u německé firmy Arado. V době vzniku letounu však američtí konstruktéři letounu odmítali jakoukoliv inspiraci německými projekty.
Typ F7U byl posledním letounem, který projektoval Rex Beisel, jenž navrhl už typ TS-1 z roku 1922, který byl prvním stíhacím letounem vyvíjeným speciálně pro americké námořnictvo.
Radikální a doposud nevyzkoušená aerodynamická koncepce letounu způsobovala při jeho provozu časté technické a provozní potíže, spojené s vysokou nehodovostí. Během vývoje typu zahynuly čtyři zkušební piloti a dalších 21 jich zemřelo při nehodách během operační služby. Více než čtvrtina vyrobených letounů byla v provozu zničena při nehodách.
Cutlass byl Voughtem vyvinut na základě specifikací amerického námořnictva z 1. června 1945. Námořnictvo požadovalo letoun, dosahující rychlosti 966 km/h ve výšce 12 192 m. Projekt zahrnoval použití šípového křídla s velkou hloubku a nízkou štíhlostí. Svislé ocasní plochy byly zdvojené a uchycené v odtokové hraně křídel. Kokpit byl umístěný co nejvíce vpředu, aby měl pilot dostatečný výhled. Tovární označení letounu bylo V-346.
Ovládání leounu zajišťovaly elevony. Na celé šířce náběžné hrany křídla byly umístěny sloty. Ovládání letounu probíhalo hydraulicky. Přední podvozková noha byla velice vysoká, aby měla křídla letoun velký úhel náběhu při startu. Vysoká konstrukce podvozkové ovšem byla velice choulostivá a její případný kolaps vždy znamenal vážnou nehodu. Stejně tak vlastnosti letounu při startu a přistání byly velice špatné.
Problémy přinášely také použité motory Westinghouse J46, které měly nedostatečný tah a v dešti měly tendenci zhasínat.
V roce 1946 byly objednány tři prototypy. První let prototypu proběhl na letecké základně Patuxent River dne 29. září 1948 a letoun tehdy pilotoval ho zkušební pilot Voughtu Robert J. Baker. Už první let neproběhl bez problémů a o několik týdnů později Robert Baker při jiném letu prvního prototypu ztratil konstrolu nad letounem a zahynul v jeho troskách.
Námořnictvo nejprve objednalo výrobu verze F7U-1, jenž se příliš nelišila od prototypů a poté pokročilejších verí F7U-2 a F7U-3 s výkonnějšími motory. Pro opoždění vývoje motorů se verze F7U-2 nerealizovala a vyráběna byla rovnou verze F7U-3 u které došlo na základě zkušeností z provozu první varianty k řadě konstrukčních změn.
Prvních 16 kusů poháněly proudové motory Allison J35-29 bez přídavného spalovácí a zbytek měl definitivně motory Westinghouse J46-WE-8B, jež mělo i 288 následujících kusů. Z verze F7U-3 byly odvozeny dvě další subverze. První byla fotoprůzkumná varianta s prodlouženou přídí F7U-3P, která ale nebyla operačně nasazena a všechny kusy sloužily jen pro testy. Druhou byly letouny F7U-3M vyzbrojené kromě kanónů řízenými střelami AIM-7 Sparrow. Bylo vyrobeno 98 kusů a dalších 48 přestavěno z verze F7U-3. Objednávka na dalších 202 kusů byla nakonec zrušena.
Další verze letounu už nevznikly, protože Vought mezitím vyvinul mnohem výkonnější a perspektivnější typ Vought F-8 Crusader.


Johann Friedrich Crell

Byl synem Ludwiga Christiana Crella. Navštěvoval školu v rodném městě a na Lipské univerzitě se stal v roce 1732 doktorem medicíny. Roku 1737 byl jmenován profesorem anatomie a fyziologie na Wittenbergské univerzitě a od roku 1741 profesorem na Helmstedtské univerzitě, kde pracoval až dokonce života.


Kumbhaméla

Kumbhaméla je hinduistická pouť, jíž se účastní obrovské množství lidí. Koná se čtyřikrát za dvanáct let a místo jejího konání se střídá ve čtyřech městech: v Iláhábádu, Haridváru, Udžainu a Násiku. Naposledy proběhla v roce 2007 a účastnilo se jí více jak 70 milionů hinduistů.
Další Kumbhaméla se bude konat v roce 2010 v Haridváru.
Kumbhaméla je vlastně spojení dvou sanskrtských slov khumba a mela, přičemž první znamená džbán a druhé setkání, tento obrat pochází z indické mytologie,


Dobrudža

Dobrudža, je historické území o rozloze 23 100 km2 rozdělené dnes mezi Rumunsko a Bulharsko. Je to území mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem, jehož součástí je i delta Dunaje a rumunské pobřeží. Dělí se na Severní Dobrudžu, která je součástí Rumunska a Jižní Dobrudžu, náležející Bulharsku.
Rumunský region Severní Dobrudža zahrnuje župy Constanţa a Tulcea. Má rozlohu 15 500 km2 a něco přes jeden milion obyvatel. Nejdůležitějšími městy jsou Constanţa, Tulcea, Medgidia, a Mangalia.
Bulharský region Jižní Dobrudža, jenž je rozdělen mezi Dobričskou a Silisterskou oblast, má rozlohu 7 565 km2 a 350 000 obyvatel. Nejdůležitějšími městy jsou Dobrič a Silistra
Oblast byla původně osídlena thráckými Géto-Dáky. V 7. a 6. století před Kr. zde vzniklo několik řeckých kolonií, jako například Tomis, Histria, Callatis, Dionysopolis, a Olbia, které sloužili pro obchodování s místním obyvatelstvem.
Roku 480 před Kr. obsadili území od jihu Thrákové. Roku 339 před Kr. území dobyl Alexandr Veliký a připojil je k Makedonii, ale po jeho smrti makedonská moc rychle slábla. Gétský král Dromichaetes v letech 300 a 292 před Kr. úspěšně bránil Dobrudžu proti Lysimachovi, makedonskému králi Thrákie.
Ve 3. století před Kr. území ovládli Skythové, a po nich roku 46 n.l. Římané, kteří ji označovali jako Malá Skythie a začlenili ji do provincie Moesie. Římané rozpoznali strategický význam území, na jehož ochranu zde vybudovali Trajánův val, dvojité opevnění táhnoucí se od Constanţy na pobřeží Černého moře k Dunaji.
Koncem 7. století území dobyli Bulhaři a začlenili je do středověkého Bulharského státu. Drastar (původně Římské město Durustorum se poté v letech 919-972 stal sídlem bulharského patriarchy. Město Malak Preslavec, situované u ústí Dunaje poblíž dnešního města Tulcea, bylo důležitým politickým a obchodním centrem první Bulharské říše. V letech 968-972 během válek knížete Svjatoslava I. s Bulharskem a Byzantskou říší sloužilo krátce jako hlavní město Kyjevské Rusi.
Kolem roku 1000 celé území spolu se severovýchodním Bulharskem obsadila Byzantská říše. Během následujících dvou století byzantské vlády Dobrudža těžce trpěla pod nájezdy Pečeněhů, Kumánů a dalších turkických kmenů. Některé z nich se zde usadili, čímž položili základ pro vznik moderní gagauzské populace v Moldavsku a na Ukrajině. Bulharsku se podařilo znovuzískat Dobrudžu po odtržení od Byzance roku 1185 a udrželo si ji s přestávkou, od poloviny 14. století do roku 1390 (kdy byla Dobrudža pod vlivem Valašska a existoval zde krátkodobý stát Dobrotičova země - Terra Dobrodici, nazvaný podle valašského knížete Dobrotiče, až do roku 1411. Oblast těžce trpěla pod nájezdy Tatarů v polovině a pak na konci 13. století, které zdecimovali zdejší populaci. Od roku 1391 pronikali do oblasti Turci, kteří ji roku 1411 okupovali a začlenili do Osmanské říše.
Následující staletí turecké nadvlády způsobila, že se zde usadilo mnoho Turků, zatímco se křesťanská populace Bulharů a Gagauzů vystěhovala do Valašska a později na konci 19. a začátku 20. století do tehdy ruské Besarábie. V rámci úsilí turecké vlády podporovat muslimský prvek ve svých evropských provinciích, se zde v 60. letech 19. století usadilo 30 - 40 tisíc Krymských Tatarů. V důsledku těchto populačních změn měl region v době svého připojení k Rumunsku roku 1878, zvláště pak jeho severní část extrémně různorodé demografické složení.
Na území Jižní Dobrudže se vyskytovala pestrá směs Bulharů, Turků, Krymských Tatarů, Rumunů, Lipovanských Rusů, Gagauzů a Rómů.
Celá Dobrudža byla součástí Osmanské říše až do roku 1878, kdy podle Berlínského míru získalo Severní Dobrudžu Rumunsko, jako náhradu za Besarábii postoupenou Rusku, zatímco Bulharsko získalo menší Jižní Dobrudžu. Po Druhé Balkánské válce ztratilo roku 1913 Bulharsko Jižní Dobrudžu Bukurešťskou smlouvou ve prospěch Rumunska. V září 1940 však bylo Rumunsko Craiovskou smlouvou vynucenou za asistence nacistického Německa, vrátit Jižní Dobrudžu Bulharsku. Součástí dohody byla i vynucená populační výměna mezi oběmame státy. Rumuni museli opustit Jižní dobrudžu, a Bulhaři zase Severní Dobudžu. Pařížská mírová smlouva z roku 1947 pak potvrdila rozdělení oblasti z roku 1940, které je dosud v platnosti.


Silmaril

Silmarily jsou tři zářící klenoty z Tolkienova světa, Středozemě. Je v nich uzavřeno světlo Dvou stromů vytvořených Yavannou. Klenoty byly vytvořeny z krystalické hmoty silima Fëanorem, elfem z Noldor, ve Valinoru během hvězdných věků.
Silmarily nejsou obyčejné klenoty, které vydávají světlo. V jistém smyslu jsou i „živé“ a „posvátné“. Nedají se poškodit žádnou silou. Jejich záře se podobá hvězdám. Jak je Fëanor dovedl vyrobit, není plně objasněno. Mocní Valar včetně kováře Aulëho nebyli schopni vytvořit jejich kopie. Ani Fëanor nemohl vytvořit nové, protože část jeho bytí přešla do jejich výroby. Cena silmarilů je v Ardě nevyčíslitelná a to i pro Valar. Varda je posvětila a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy – země, moře i vzduchu.
Když byl Fëanor donucen odejít do Formenosu, zamkl je do železné místnosti. Za nějaký čas zničil Melkor společně s Ungoliant Dva stromy, a tak jediné světlo stromů zůstalo v silmarilech. Valar naléhali na Fëanora, aby jim je dal a oni mohli obnovit život stromů, ale odmítl. Až potom se zjistilo, že Melkor zabil Fëanorova otce Finwëho, ukradl silmarily a utekl do Angbandu, své pevnosti na severu Středozemě, kde je zasadil do železné koruny.
Fëanor proklel Melkora a nazval ho Morgoth, „temný nepřítel světa“. Rozzlobil se ale též na Valar za to, že je chtěli mít pro své vlastní záměry. Společně se svými syny složil Fëanorovu přísahu, která je zavázala k boji proti komukoliv, kdo jim odepře silmarily. Tato přísaha později způsobila mnoho problémů včetně masového vraždění a bojů elfů proti elfům.
Fëanor dovedl velkou část Noldor zpět do Středozemě. Pět velkých bitev bylo vybojováno v Beleriandu, ale silmarily nebyly dobyty zpět. Jen jeden byl získán Berenem a Lúthien přes velké nebezpěčí a ztráty. Později se dostal k Eärendilovi, který plul prosit Valar o odpuštění a pomoc proti Morgothovi. Díky silmarilu se dostal přes zápověď Valar. Valar potom dali silmaril na oblohu a ten se zjevil elfům a lidem ve Středozemi jako jasná hvězda.
Další dva silmarily zůstávaly v Morgothově moci, ale na konci války hněvu mu je sebrali Valar. Ukradli je však jediní dva přeživší Fëanorovi synové, Maglor a Maedhros, kteří byli hnáni přísahou. Ale klenoty pálili jejich ruce stejně jako předtím Morgothovy, jelikož byly posvěcené a oni díky svým činům na ně ztratili právo. Kvůli nesnesitelnému utrpení skočil Maedheros do ohnivé propasti spolu s jedním silmarilem a Maglor hodil druhý do moře. Tak se dostaly silmarily do tří elementů – do vzduchu, vody a země.
Podle Mandosovy věštby bude po návratu Melkora a jeho definitivní porážce v Dagor Dagorath svět změněn a Valar získají silmarily zpět. Potom bude Fëanor osvobozen ze síní Mandosu a dá silmarily Yavanně, ta je rozbije a oživí s nimi Dva stromy. Hory Pelóri budou pak srovnány se zemí a světlo stromů zalije svět neutuchajícím štěstím.


Messerschmitt Me 210

Messerschmitt Me 210 byl německý stíhací letoun, vyvinutý jako náhrada za typ Bf 110.
Vývoj probíhal od roku 1938, jako náhrada za nedávno zaváděný Messerschmitt Bf 110. Objednávka na 1000 ks byla dohodnuta ještě před vzletem prvního prototypu.
Prototyp Me 210 V-1 vzlétl 5. září 1939. Letoun byl vybaven dvojtou směrovkou a motory DB 601 A-1 o výkonu 1050 k. Trpěl podélnou i směrovou nestabilitou, měl tendencí přepadat do vývrtky a problémy s podvozkem. Me 210 V-2 byl již vyzbrojen. Za křídly byla dálkově ovládané střeliště FDL 131 vybavená kulometem MG 131 ráže 13 mm se 450 náboji na zbraň. V přídi byly dva kanóny MG 151 ráže 20 mm po 350 nábojích a dva kulomety MG 17 ráže 7,9 mm po 1000 nábojích. Pumovnice v přídi umožňovala nést dvě 500kg pumy či osm 50kg pum. U Me 210 V-3 došlo k výměně dvojté směrovky za jednoduchou, ale ani tak se nepodařilo problémy odstranit.
Začátkem roku 1941 se začaly vyrábět první předsériové stroje Me 210 A-0 a později Me 210 A-1. Verze A-2 se nestihla dostat do výroby, protože koncem ledna 1942 došlo k zastavení výroby všech verzí. Již vyrobených 90 strojů A-1 s motory DB 601 F o výkonu 1350 k a výzbrojí shodnou s verzí V-2 bylo shledáno bojově nezpůsobilými a staženo. Nakonec se podařilo v březnu 1942 několika drobnějšími úpravami, zesílením a prodloužením trupu odstranit většinu problémů. Stávající stroje Me 210 A-1 byly upraveny a do služby se vrátily začátkem listopadu 1942. Poté bylo vyrobeno ještě dalších 84 kusů A-1.
Bylo vyrobeno několik strojů B-0 a B-1. Jednalo se o fotoprůzkumné letouny s redukovanou výzbrojí. Verze Ca-1 a C-1 byly letouny vyrobené v Maďarsku. Bylo u nich použito všech úprav z března 1942 a jako pohonnou jednotku využívaly motor DB 605 B o výkonu 1475 k. Celkem bylo v Maďarsku vyrobeno 267 letounů Me 210. Další úpravy zahrnovaly použití motoru DB 603 A o výkonu 1750 k. Tato verze byla z psychologických důvodů označena jako Me 410 Hornisse.


Petrůvky

Petrůvky jsou obec v okrese Třebíč. K 1. lednu 2007 zde žilo 90 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1519. K roku 1846 se Petrůvky připomínají jako statek třebíčského městského špitálu.
Regionální skládku tuhého komunálního odpadu vybudoval v roce 1993 svazek obcí „Skládka TKO“ nákladem 52 milionů Kč. Skládka leží asi 600 m severně od zastavěné části obce a její projektovaná výměra činí 7 ha, objem 600 000 m3 odpadu a životnost do konce roku 2012. Do provozu byla uvedena v únoru 1994. Po deseti letech provozu byla provedena rekultivace I. etapy skládky, o dva roky později se započalo s rekultivací II. etapy skládky. V roce 2005 bylo uvedeno do provozu zařízení na využívání skládkového plynu.


Libyjská vlajka

Libyjská vlajka je tvořena obdélníkovým světle zeleným polem s poměrem stran zpravidla 1:2. Je to jediná státní vlajka tvořená pouhou jednobarevnou plochou bez jakýchkoli dalších prvků. Zelená symbolizuje islám, který je libyjským státním náboženstvím a objevuje se také na státním znaku.
Současná libyjská vlajka platí od 11. listopadu 1977. Předchozí vlajku tvořily tři podélné pruhy – červený, bílý a černý. Soubor:Flag of Libya.svg|1951–1969 Soubor:Flag of Libyan Arab Republic 1969.svg|1969–1972 Soubor:Flag of Egypt 1972.svg|1972–1977 Soubor:Flag of Libya.svg|od 1977


In the Zone

In the Zone je čtvrté studiové album Britney Spears, které vyšlo 18. listopadu 2003. Tímto albem se vrátila zpátky mezi popovou elitu i díky písním Everytime a Toxic, které zabodovaly i v americkém žebříčku. In the Zone nabízí hlas Britney Spears v trochu jiných polohách než na předešlých albech ...Baby One More Time, Oops!... I Did It Again a Britney.
S albem jí pomohly i takové hudební ikony jako R. Kelly, Moby nebo Madonna. Album vzbudilo velký rozruch převážně díky písní Touch of My Hand, kde zpěvačka otevřeně zpívá o masturbaci.


Ivo Železný

PhDr. Ivo Železný je český spisovatel, nakladatel, překladatel ze švédštiny a finštiny a editor.
Ivo Železný byl zapojen do činnosti jednoho z prvních SF klubů v Praze Villoidus, kam byl zván jako host, překladatel SF literatury a byl členem soutěžní poroty v začátcích ankety o Cenu Karla Čapka na Parconech.
V roce 1984 získal na Parconu cenu Ludvík za vydanou antologii Experiment člověk a o rok později další za antologii Stalo se zítra.
Od roku 1991 do roku 2007 byl majitelem stejnojmenného nakladatelství Ivo Železný, spol. s r. o. s největším počtem vydaných titulů v Česku.


Unreal Tournament 3

Unreal Tournament 3, přejmenovaný z Unreal Tournament 2007, je akční počítačová hra vydaná v roce 2007 společností Epic Games. Je nástupcem předchozích titulů Unreal a Unreal Tournament. Hra je postavená na Unreal Enginu 3.


Astrofyzika

Astrofyzika je obor fyziky, který zkoumá vesmír, jeho struktury, objekty a procesy v něm probíhající.
Dělí se na praktickou a teoretickou. Praktická získává potřebná data. Teoretická s pomocí fyzikálních zákonů vysvětluje pozorované chování vesmírných těles. V astrofyzice jsou také ve velké míře využívány počítačové simulace a modelování.


Archeocrypticidae

Čeleď Archeocrypticidae je malá skupina brouků bez jakéhokoliv obecného jména, ačkoliv současní autoři je označují jako cryptic fungus beetles.


Kriminalistika

Kriminalistika objasňuje zákonitosti vzniku, shromažďování a využívání stop a soudních důkazů. V českém pojetí vychází zejména z trestního práva a vypracovává metody, postupy, prostředky a operace k úspěšnému odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti.
Za počátek vzniku „vědecké“ kriminalistiky se obecně považuje konec 19. století, kdy dochází k velkému rozvoji věd sloužící k identifikaci osob - daktyloskopie, bertillonáž a další.
V západním pojetí vychází z technických a přírodních věd a zahrnuje v podstatě jen úvod a techniku.
Dějiny velkých kriminalistických objevů jsou sledovány v úspěšném českoněmeckém seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Podobně úspěšný je i seriál Forenzní detektivové, soustředící se ovšem na současnost.


NGC 3593

NGC 3593 je spirální galaxie v souhvězdí Lva, objevená Friedrichem Wilhelmem Herschelem v roce 1784.
Společně s M65, M66 a NGC 3628 tvoří NGC 3593 gravitačně vázaný systém.


Variace

Termín variace znamená obměnu a používá se ve více významech:


206 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 ----


Gameport

Gameport je tradiční konektor pro vstupní zařízení sloužící pro ovládání her na osobních počítačích. Rozhraní je často integrováno přímo na základní desce nebo na zvukové kartě, případně jako rozšiřující PCI karta. Microsoft přestal gameport v operačním systému Windows Vista podporovat, a proto je pravděpodobné, že výrobci výrobu tohoto rozhraní ukončí. Důvodem opuštění od gameportu je také fakt, že je analogovým rozhraním a většina současných zařízení je digitální a připojují se přes USB.
Na rozdíl od joysticků, které se již u starších počítačů připojovaly digitálně, je gameport spíše analogovým, nežli digitálním rozhraním. Pro detekci pohybu používá ADC převodník. Jedny z prvních příruček od IBM-PC popisují tento port jako vhodný pro připojení dvou ovládacích koleček, což je zařízení s jedním kulatým otočným knoflíkem a jedním či více tlačítky. Tento přístup poskytl z historického hlediska IBM-PC převahu v simulačních hrách, obzvláště leteckých simulátorech.
Originální gameport, navržený IBM měl zpočátku čtyři analogové osy a čtyři tlačítka na jednom portu, což dovolovalo spojení dvou ovládacích pák.
Gameport je analogové zařízení, což způsobuje nejrůznější problémy. Například všechny druhy ovládacích pák potřebují kalibraci, dokonce i na arkádový styl her.
Kalibrace je stále vyžadována i pod moderními operačními systémy, jako je například Windows XP. Účelem kalibrace je změření maximálního rozsahu osy páky u analogových signálů nebo digitálních signálů. Obvykle se sestává z posunu ovládací páky kolem všech jeho os. Ovládací páky, které používají USB konektor, obvykle kalibraci nevyžadují.
V dobách operačního systému DOS musela každá hra, která používala gameport, provést vlastní kalibraci. Velmi často se stávalo, že kvůli špatně naprogramované kalibraci se po startu hry stala ovládací páka nepoužitelná. S Windows XP stačí jediná kalibrace přímo v operačním systému, který ji sdílí i s ostatními aplikacemi. Dokud nedojde k odpojení zařízení, zůstává kalibrace platná.
Microsoft nedávno oznámil, že v nových operačních systémech již nebude zahrnuta podpora gameportu. Důvodem je, že v současné době jsou mnohem běžnější herní zařízení, které se připojují k PC přes rozhraní USB. Podpora gameportu je tedy ponechána na samotných výrobcích HW zařízení.
Rozhraní gameport využívá konektor DA-15, obsahující obvykle dvojnásobek konektorů potřebných pro nástroje MIDI. Pro použití gameportu s MIDI nástroji je vyžadován kabel samec-samice konektoru DA-15 a dva 5 pinoví samci typu DIN. Ovladače a hardware gameportu, schopné pracovat s MIDI zařízeními, jsou založené na standardním Roland MPU-401 MIDI rozhraní a podporují většinu standardních MPU-401 aplikací pro Windows a DOS.


Rebutia narvaecensis

Rebutia narvaecensis je velmi zajímavý a pěstitelsky vděčný druh rodu Rebutia, nápadný hlavně svými hojnými květy s neobvyklou barvou. Pojmenován byl podle místa svého výskytu v blízkosti Narvaez.
Aylostera narvaecensis Cárd.; Cact. Succ. J. US, 43: 245, 1971
Stonek jednotlivý, v kultuře vzácně odnožující, nejprve široce okrouhlý, později ploše kulovitý až kulovitý, se sníženým temenem, až 35 mm široký a 30 mm vysoký, s vláknitými kořeny; pokožka šedozelená. Žeber 18 - 22, zcela rozložená do okrouhlých, bradavkovitých, spirálovitě uspořádaných, 4 mm širokých, 2 mm vysokých hrbolků; areoly kruhovité až slabě oválné, 1,5 - 2 mm dlouhé a 1 mm široké, pokryté krémově bílou až slabě nahnědlou plstí. Trny těžko rozlišitelné na okrajové a středové, v počtu asi 20 - 30, slabě jehlovité, 2 - 5 mm dlouhé, bělavé až nažloutlé, přímé, stranou a ven směřující; asi 6 trnů postavených více jako středové, někdy poněkud tmavší.
Květy ze starších areol, asi 45 mm dlouhé a široké, bělavě růžové, s nápadně tenkou trubkou; květní lůžko kulovité, 3 - 4 mm široké, růžové, pokryté drobnými, tmavěji růžovými šupinami, v jejich paždí bílé vlasy a několik nažloutlých štětin; květní trubka na velké části nápadně tenká, jen 2 - 2,5 mm široká, asi 22 mm dlouhá, vně světle růžová, pokrytá stejně jako květní lůžko, šupiny poněkud větší; vnější okvětní lístky kopinaté, 20 mm dlouhé a 5 mm široké, růžové nebo bílé se středním růžovým proužkem; vnitřní okvětní lístky poněkud delší i širší, světlejší až bílé; nitky bílé, vyrůstající z horních 10 mm květní trubky, 7 - 10 mm dlouhé, prašníky světle žluté; čnělka asi 25 mm dlouhá, bílá, na spodních alespoň 10 mm srostlá s květní trubkou, blizna se 6 - 7 rozevřenými rameny světle žlutá, nad úrovní nejvyšších prašníků. Plod kulovitý, asi 4 mm velký, růžově hnědý, pokrytý několika šupinami s bílou vlnou. Semena hnědočerná, polokulovité až přílbovité s velkým bazálním hilem.
Variety ani formy nebyly popsány, druh vykazuje jen velmi malé rozdíly, rostliny vedené ve sbírkách jako R. narvaecensis jsou všeobecně dosti jednotné, pokud se nejedná o výpěstky z některých starých chybných identifikací, kdy byla jako R. narvaecensis šířena také např. R. pulvinosa nebo R. muscula.
Prvotní popis R. narvaecensis byl vytvořen na základě rostlin, které nálezce Annibal Coro poslal Martinu Cárdenasovi, typ Cárd. 6331. Kromě toho byly jako R. narvaecensis označeny sběry, původně vedené jako R. espinosae, KK 841, 1150, 1302, 1518 a 1564. Zda všechny tyto sběry K. Knížete skutečně odpovídají jedinému totožnému taxonu, není zcela jisté, ale rostliny ve sbírkách žádné podstatnější rozdíly nevykazují.
Všechny sběry spojované s R. narvaecensis pocházejí z Bolívie, z okolí Narvaez (departament Tarija, provincie O'Connor. Odtud pocházel z nadmořské výšky 2700 m typový sběr. Ze stejné oblasti pocházejí rovněž všechny sběry K. Knížete, u KK 841 bylo jako místo nálezu uvedeno Junacas - Narvaez, 3000 m, u KK 1150 Piedra Larga, 2500 m, u KK 1302 Tarija, Narvaez, 2800 m a u posledních dvou nálezů Narvaez, 1800 m.
K R. narvaecensis se váže několik, ne vždy zcela jednoznačně vyřešených problémů. První je spojen s publikací druhového jména. Přestože Cárdenas většinu příbuzných rostlin, včetně řady druhů přiřazovaných dnes nejčastěji do rodu Sulcorebutia, publikoval jako Rebutia, tento druh uveřejnil jako zástupce rodu Aylostera. U druhového epiteta navíc použil koncovku, která odporuje gramatickým pravidlům, a podle pravidel ICBN je tedy správný tvar narvaecensis a nikoliv narvaecense, jak bylo použito v prvotním popisu, tato povinná změna se však týká jen koncovky, tedy nikoliv narvaezensis, jak se objevovalo v některé literatuře, zejména anglické.
Rostliny s určitostí odpovídající typovému sběru se nedostaly do sbírek a dlouhodobě byla identifikace toho druhu zcela nejasná, dokonce byly pod jménem R. narvaecensis šířeny zcela odlišné druhy z okolí Zudanez. Až následně byly s R. narvaecensis ztotožněny rostliny, které tam sbíral K. Kníže a se sběrovým číslem KK 1518 rozšířil jako R. espinosae. Přitom není jednoznačně prokázané, že je s ní původní Cárdenasova R. narvaecensis skutečně totožná, a zejména zda všechny Knížetovy sběry z okolí Zudanez spojované se jmény R. espinosae nebo R. narvaecensis představují opravdu jediný taxon popř. jediný druh.
Po určitou dobu byl s R. narvaecensis ztotožňován rovněž sběr L 329a, který pochází ze stejné oblasti a má také růžové květy, i když poněkud tmavší. Ten byl později J. Donaldem popsán jako nový druh - R. perplexa.
R. narvaecensis je vděčný a pěstitelsky nenáročný druh. Pro hojné květy nápadného zbarvení a snadné pěstování lze tento druh doporučit i pro začátečníky, je ale příjemným zpestřením každé sbírky. Snadno se množí ze semen výsevem hned po dozrání na podzim, ale i na jaře, semena si dokonce udržují klíčivost bez podstatnějšího poklesu déle, než je to u druhů rodu Rebutia obvyklé. Dobře roste na vlastních kořenech v mírně kyselé, dobře propustné půdě. Vyžaduje ve vegetaci dostatek světla a čerstvého vzduchu a nárazovou zálivku. Během zimního klidu je vhodné úplné sucho a teploty pod 10 oC, aby se rostliny předčasně neprobouzely a nedeformovaly, podle údajů v literatuře snášejí i krátkodobé poklesy k bodu mrazu. Při světlém zimování se násada poupat v následující sezoně ještě zvyšuje, množství vytvářených květů je však značné i při zimním umístění zcela ve tmě.


HMAS Nestor

HMAS Nestor byl torpédoborec třídy N, který sloužil u australského námořnictva během druhé světové války. Stavba začala 26. července 1939 v loděnici Fairfield Shipbuilding and Engineering Company, Limited v Govan ve Skotsku. Na vodu byl spuštěn 9. července 1940 a do služby byl přijat 12. února 1941.
15. července 1942 když doprovázel konvoj na Maltu byl u jihozápadního pobřeží Kréty zasažen německým bombardérem. Torpédoborec HMS Javelin ho vzal do vleku, ale poškození se ukázala natolik vážná že byl 17. července 1942 v 5:30 potopen.


Smolotely

Obec Smolotely se nachází v okrese Příbram přibližně 5 km západně od hráze orlické přehrady. Z hlediska historického vývoje se obec dělí na tři místní části. V okolí se nachází několik významných stavení a pamětihodností. Na nedalekém vrchu Maková stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské z počátku 18.století. Přímo ve obci leží dnes chátrající barokní zámek a bývalý pivovar. Po památkách okolí Smolotel vás provede naučná stezka okolím Smolotel a Makové hory.
Pravděpodobně již koncem doby bronzové v okolí dnešních Smolotel bylo první známé osídlení. V 9. století byl na území dnešní obce Smolotely pravděpodobně trh se smolou (z toho pravděpodobně pochází název dnešní název obce – Smolotely. Z roku 1336 pochází první písemná zmínka v majestátu Jana Lucemburského. První písemná zmínka o zdejší gotické tvrzi je z roku 1515. Roku 1605 koupil tvrz rod Chanovských z Dlouhé Vsi. Za třicetileté války byl východně od dnešních Smolotelek švédský vojenský tábor. Jan Felix Chanovský z Dlouhé vsi nechal vystavět v letech 1719–1722 poutní kostel na nedalekém vrchu Maková. V tomto období byla také přestavěna zdejší gotická tvrz na barokní zámek. První písemná zmínka o zámku je z 28. dubna 1732. K zámku v této době náležel ještě pivovar s chmelnicí. K zámku se postupně staví další budovy pro hospodářské účely. První světová válka ho nijak významně neovlivnila. Za druhé světové vlastnila Smolotely a zdejší panství rodina Schwarzových. Ti však byli deportování do Osvětimi, kde zemřeli v plynové komoře, z celé rodiny přežila jen dcera Ema, která emigrovala do Ameriky. Od této doby spravuje zámek stát. V období komunistické vlády bohužel chátrá. Konají se zde zábavy a filmové promítání, sídlí zde ordinace praktického lékaře a také mateřská škola. Od roku 1965 do roku 1990 slouží také kanceláři městského národního výboru. Zámek ale nadále chátrá. V roce 1996 se o zámek a další majetek přihlásil v rámci restitucí Jan Josef Kohn, potomek rodiny Schwarzů. Pivovar je zrekonstruován, ale zámek chátrá dál. V roce 2006 byla schválena vlajka a znak obce.
V obci se nachází pobočka České pošty, místní hospoda, smíšené zboží a obecní úřad.
Autem se do Smolotel nejlépe dostanete z Příbrami. Po sinici 66 těsně před Milín, před Milínem na okamžik odbočíte na silnici 4 a z té odbočíte na Pečičky. Po této komunikaci dojedete přes Pečičky až do Smolotel. Dopravu také zajišťuje autobusová linka z Příbrami z hlavního autobusového nádraží.
Vše o Smolotelích, Makové hoře a naučné stezce - http://www.smolotely.com


Eliška Pešková

Eliška Pešková byla česká herečka. Pocházela z dvojjazyčné rodiny hostinského, její otec byl Němec a její matka Češka. Ve čtrnácti letech vstoupila do německé herecké školy, později se stala členkou souboru divadla sv. Mikuláše. V roce 1849 vystoupila poprvé v Praze v několika rolích, a to s velkým úspěchem, později byla angažována v Teplicích, ještě téhož roku ji ale pozval do Prahy Josef Kajetán Tyl a osobně ji naučil česky. Ještě téhož roku vystoupila ve své první české roli. Stala se jednou z nejpopulárnějších členek českého zemského divadla. V roce 1850 si vzala známého divadelníka Pavla Švandu ze Semčic a začala vystupovat v jeho společnosti. Z Prozatímního byla údajně bezdůvodně propuštěna, vystupovala pak již jen ve Švandově společnosti. Jejím hlavním oborem byly role sentimentálních milovnic v salónních komediích, většina her, v nichž hrála, je již zapomenuta. Ovlivnila mnoho českých hereček své a následující generace. Sama také napsala asi dvacet dramat, z velké části dramatizace jiných literárních děl, údajně na 600 dramat také přeložila z francouzštiny a němčiny.


Strogino

Strogino je stanice moskevského metra, v současné době západní konečná Arbatsko-Pokrovské linky. Otevřena byla 7. ledna roku 2008, práce na ni však probíhaly již delší dobu, s výstavbou se začalo ještě před rozpadem SSSR.
Strogino je hloubená mělce založená stanice, vybudovaná v otevřené jámě. Architekty stanice jsou A.Orlov a A.Nekrasov. Má dva výstupy, v budoucnosti se očekává rozšíření linky dále na severozápad, takže se Strogino stane obyčejnou nácestní stanicí.


Chantilly

Chantilly je město v severovýchodní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Oise a regionu Picardie. Má 11 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 28,4 km.


Vodorovné ocasní plochy

Vodorovné ocasní plochy jsou část draku letadla. Skládají se z pevné nepohyblivé části - stabilizátoru a pohyblivé části - výškového kormidla. Celková mohutnost těchto ploch má vliv na podélnou stabilitu letadla.


Krnsko

Obec Krnsko se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 516 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1360,kdy se první cigán osmělil zabrat si pro sebe trochu půdy.
Obcí vede železniční trať 070 Praha-Turnov a je zde také vlaková zastávka.


Rakety Ares

Ares je nová generace nosných kosmických raket NASA, které by měly vrátit lidstvo na Měsíc a později také doletět nejen na Mars. Nosná raketa, která vynese modul s lidskou posádkou se bude jmenovat Ares I a nákladní Ares V.
Pojmenování „I a V“ je věnováno na počest vícestupňovým raketám Saturn I a Saturn V, používaných v programu Apollo, jež byly první americké kosmické lodi speciálně vyvinuté pro kosmický let na měsíc s lidskou posádkou.
Ares I bude třístupňová raketa. První stupeň tvoří jediný pěti segmentový pomocný raketový motor, který vychází z pomocného raketového motoru amerického raketoplánu. Druhý stupeň je poháněn motorem J-2X, spalující kapalný kyslík a vodík, který je odvozen z motoru J-2 používaného v programu Apollo. Je především určen k vynášení pilotované lodi Orion, jejíž posádku tvoří čtyři až šest kosmonautů. Raketa může vynést na nízkou oběžnou dráhu až 25 tun nákladu.
Během dvou a půl minut po startu vynese první stupeň raketu do výšky 60 kilometrů s rychlostí 6,1 Mach. Po spálení všech pohonných látek se pomocný raketový motor oddělí a dojde k zážehu motoru J-2X, který vynese posádku do výšky 100 kilometrů nad zemský povrch. Nakonec se oddělí nejvyšší stupeň a pohonný systém servisního modulu vykoná cestu na oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů nad Zemí.
Úkolem Ares I bude přeprava posádky na Mezinárodní vermírnou stanici a kolem roku 2020 dostat člověka na povrch Měsíce.
Ares V bude sloužit k dopravě až 130 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu kolem Země a 65 tun na Měsíc. První stupeň využívá dvou pětisegmentových pomocných raketových motorů připevněných z boku palivové nádrže, která dodává kapalný kyslík a vodík pěti raketovým motorům RS-68 upevněným pod touto nádrží. Na vrcholu nádrže je mezistupňový válec, který obsahuje oddělovací raketové motory a nově navržený nástavec, který spojuje první a druhý stupeň. Vrchní stupeň je poháněn motory J-2X spalující kapalný kyslík a vodík.
Horní kompozitní kryt chrání lunární modul, který zahrnuje stupeň pro sestup posádky na povrch Měsíce a stupeň pro výstup z měsíčního povrchu zpět do lodi Orion a následný návrat posádky domů.


Látka

Náš vesmír je tvořen rozličnými formami hmoty, z nichž nejlépe prozkoumána je forma tzv. látek. Látky mohou nabývat rovněž různých forem, resp. skupentsví či fází. Každá látka je popisována svými vlastnostmi, kromě skupenství taky tvarem, hmotností, energií, elektrickým nábojem atd.
Obecně rozlišujeme látky homogenní, u kterých se vlastnosti v celém objemu tělesa vůbec nemění, a látky heterogenní složené z fyzikálních tělísek různých vlastností - například beton je obvykle složen z tělísek kameniva, zrnek písku a jehlicovitých krystalků vzniklých krystalizací z mokré betonové směsi při jejím tvrdnutí. Jednotlivé homogenní látky, z nichž se skládá heterogenní směs se nazývají chemickými fázemi dané soustavy.
Rozlišují se také izotropní látky, což jsou takové látky, které mají v každém směru stejné určité vlastnosti, např. optické. Látky, které nejsou izotropní, se označují jako anizotropní látky.
Homogenní látky mohou mít tři skupenství - plynné, kapalné a pevné. Podrobíme-li homogenní látky cyklu ohřevu a následného ochlazování spojeného se změnou skupenství či rozpuštění ve vodě a následné krystalizaci, dochází u některých látek k tomu, že první podíly získané ochlazením mají jiné chemické složení než frakce získané později. Takové látky označují chemici jako homogenní směsi. Jen některé homogenní látky mají tu vlastnost, že při separačních procesech mají ve všech frakcích stejné chemické složení. Takové látky jsou čistými látkami a nazýváme je chemickými individui. Chemickými individui jsou jednak chemické prvky - čisté látky, které nelze rozložit na látky jednodušší, jednak chemické sloučeniny složené ze dvou či více prvků.
Z hlediska poznatků moderní fyziky je látka, tvořená atomy jen jednou z forem hmoty. V rámci kosmu existují totiž stavy, které bychom stěží mohli označit jako látku. Podle hypotézy velkého třesku látka jako forma hmoty vznikla až v určité etapě vývoje vesmíru. Různé formy záření a plasmatu či dokonce prostředí černé díry nemůžeme považovat za látky. Látkou také není ani teplo ani světlo ani magnetické pole. V užším pojetím není látkou žádné prostředí, které nemá vlastnosti plynu nebo kapaliny nebo pevné látky - nebo není některou z heterogenních směsí plynu a kapalin a pevných látek.
Vedle chápání látky jako hmotného prostředí je používáno slovo látka také ve spojení účinná látka, škodlivá látka, léčivá látka, jedovatá látka ve významu chemická specie - druh chemických částic s určitými účinky, které se projevují, i když je specie přítomna v určitém prostředí jen v malé koncentraci.


Hrad Castelnou

Hrad CastelnouHrad Castelnou je postaven nad vesnicí Castelnou ve východní části francouzských Pyrenejí nedaleko Thuir v departementu Pyrénées-Orientales.
Hrad byl založen budoucími pány z Castelnou okolo let 988-900 a stal se správním a vojenským centrem celé oblasti Vallespir. V současnosti je v hradním areálu otevřena restaurace „Le Vicomté“ a produkuje se tam vlastní víno.


Lachtanovití

Lachtanovití je čeleď ploutvonožců čítající asi 16 druhů lachtanů. Lachtani jsou poměrně velcí živočichové s hustou srstí, která bývá po namočení tmavší, a s velkou zásobou podkožního tuku, kteří jsou tímto skvěle přizpůsobeny životu ve vodě, kde tráví většinu svého života, ale k rozmnožování, odpočinku a spánku dochází na souši. Zástupci této čeledě jsou velice zdatnými plavci a některé druhy se mohou objevit i několik desítek metrů od břehu. Obývají chladné oblasti jižního Atlantického, Indického a severního i jižního Tichého oceánu.
Od jejich vzhledem podobných tuleňovitých je odlišují zvlášť jejich ušní boltce a jejich schopnost podsunout zadní ploutvovité končetiny pod tělo, což jim umožňuje rychlejší pohyb po souši. Příslušníci čeledi lachtanovitých se od svých šelmích prapředků vývojově vzdálili poměrně málo. Důkazem toho jsou právě jejich ušní boltce, ale i mléčný chrup, drápy nebo holá chodidla. Jejich zbarvení je především tmavě hnědé až do rezava, ale občas také šedé a po namočení jejich srst obvykle výrazně ztmavne a může dosáhnout i čistě černé barvy. Samec se od samice liší velikostí a tím, že má znatelně větší hlavu.
Lachtanovití jsou známí svou společenskou povahou a tím, že se v době rozmnožování shromažďují na jednom místě celá desetiletí, tedy po několik generací. V tomto období jsou samci silně brutální a kruté bojují jak o teritorium, tak hlavně o samice. Samec si samice pečlivě hlídá a po určitou dobu je nepustí ani za potravou, což na nich po skončení tohoto období zanechá znatné následky na váze, které se snaží jak samice, tak i samci co nejrychleji vyrovnat. Samice rodí jedno mládě následující rok po páření a o několik dní později se znovu páří. Páření a porody jsou tak synchronizované díky prodloužené březosti, kdy zárodek leží po určitou dobu v klidovém stádiu a teprve pak se začne vyvíjet, čímž je zajištěno načasování porodů tak, aby v kolonii nebyla mláďata různých velikostí.
Nejznámějším zástupcem je zřejmě lachtan kalifornský, který se chová díky své dovednosti učenlivosti ve většině větších cirkusů a je známou atrakcí i v zoologických zahradách.


Alina Alexandra Dumitruová

Alina Alexandra Dumitruová je rumunská džudistka, která se stala olympijskou vítězkou v Pekingu 2008 v kategorii do 48 kg Jedná se také o pětinásobnou mistryni Evropy a dvojnásobnou bronzovou medailistku z mistrovství světa.
Dne 9. srpna 2008 se stala olympijskou vítězkou, když v semifinále vyhrála nad Japonkou Ryoko Taniovou a ve finále nad Kubánkou Yanet Bermoyvou, když byla ohodnocená vysokými bodovými hodnotami. Tento její finálový zápas skončil již po 80 sekundách.


Thomas Robert Malthus

Reverend Thomas Robert Malthus byl anglický ekonom a anglikánský pastor, který se nejvíce proslavil svou teorií o růstu populace, jež se po něm nazývá malthusiánství nebo malthusianismus. Lze jej počítat mezi představitele klasické politické ekonomie. Pohledem marxistické ekonomie byl jedním ze zakladatelů "buržoazní vulgární politické ekonomie." V roce 1805 byl jmenován profesorem dějin a politické ekonomie na koleji Východoindické společnosti v Haileybury.
V roce 1798 vydal anonymně spis Esej o principu populace. V roce 1803 vydal rozsáhlejší druhé vydání, které podávalo vysvětlení jeho populační teorie. Přednesl tezi, že příčinou bídy jsou lidské pudy. Lidstvo nemá neomezené možnosti, ale naopak je spoutáno populačním zákonem. Podmínky obživy rostou lineárně, zatímco populace roste geometricky.
Odmítal sociální zákonodárství. V teorii hodnoty reaguje na růst vlivu kapitálu a tvrdí, že hodnota nemůže být závislá pouze na velikosti práce, neboť současně je vynakládán i kapitál. Mzda i zisk vstupují do nákladů.


Vellamo

Vellamo je ve finské mytologii manželka boha moře Ahtiho, s nímž bydlí v paláci v podmořské říši Ahtole.
Vellamo je též název finského výrobce minerálních vod sídlícího ve městě Viikinäinen.


Paul de Senneville

Paul de Senneville, celým jménem Paul Marie André de Senneville je francouzský novinář, hudební skladatel a producent.
Kariéru začal jako novinářr ve francouzskych dennicích France Soir a Paris-Presse. Později se stal televízným producentem. V roce 1976 založil s Olivierem Toussaintem nahrávací společnost Delphine Productions nazvanou po jeho první dcéři Delphine.
Kromě skladáni a komponování hudebných děl skládá taky hudbu k filmům. Nejznámější skladba, kterou složil se jmenuje Ballade pour Adeline. Složil ji v roce 1976 při příležitosti narození své dcery Adeline. Tuto skladbu velmi úspěšně interpretuje klavírista Richard Clayderman. V jeho interpretaci se této skladby prodalo 30 miliónů alb po celém světě.


Přejezd Cassandra

Pasažéři cestující mezinárodním expresem ze Ženevy do Stockholmu jsou nakaženi virem, který mezi pasažéry rozšířil, po nezdařeném atentátu na fiktivní „International Health Organization“, bojovník za práva zvířat. Po objevení nákazy je vlak přesměrován na jinou trať a v Norimberku je hermeticky uzavřen a cestujícím je zamezen výstup z vlaku. Poté je vlak naveden na starou železniční trať. Ta vede i přes starý železniční most Cassandra v Polsku, který už dávno nevyhovuje předpisům. Skupinka lidí, vedená dr. Jonathanem Chamberlainem se pokusí o to, aby vlak na tento most nevjel.


Pastýřova hruška

Pastýřova hruška je památný strom u obce Únějovice. Přibližně šestisetletá hrušeň obecná roste v lese Cikánovka jihovýchodně od vsi, v nadmořské výšce 500 m. Obvod jejího kmene je 435 cm a výška stromu dosahuje 17 m. Chráněna od roku 1987 pro svůj věk.


Helicops

Helicops je německý televizní seriál z roku 1998, ve kterém je do boje zapojena ta nejmodernější technika, protože běžné metody boje proti zločinu už selhávají. Jednotka dostala nejmodernější vrtulník AK-1 , který má vše a možná i vic, co je proti boji proti zločinu potřeba. Jediným pilotem, který tento stroj dokáže řídit je Charly Schumann, který předtím, než tím byl pověřen, řídil práškovací letadlo.


Pavel Karoch

Pavel Karoch je bývalý československý fotbalista hrající obvykle na pozici záložníka, který v současné době působí jako podnikatel a fotbalový expert při České televizi.
Pavel Karoch hrál za prvoligové kluby Dukly Praha, pražské Slavie a Českých Budějovic. Působil též v mládežnických fotbalových výběrech tehdejšího Československa. Účastnil se například mistrovství světa hráčů do 20 let v roce 1983, které se konalo v Mexiku.
Vedle mládežnického reprezentování se Pavel Karoch stal prvoligovým mistrem v sezóně 1978/79 v dresu pražské Dukly.
Jeho manželkou je česká herečka a moderátorka Gabriela Filippi, s níž vychovává dvě děti, dceru Sofii a syna Gabriela.
S manželkou založili společnost Země pohádek, která připravuje a organizuje pořady pro děti.


Martin Richter

Martin Richter se narodil v roce 1977 v Prostějově. Ke kladnému vztahu k hokeji byl vychováván svým otcem. V Prostějově s hokejem taky začínal. V 15 letech přestoupil do Olomouce, kde také později nastoupil za muže. Po problémech v klubu přišlo stěhování do Karlových Varů. Po dvou sezónách strávených ve Varech přišla nabídka z tamní ligy ve Finsku. To bylo Richterovi 21 let.
V době hraní ve finské lize dostal Richter nabídku ze zámořské NHL. Avšak tam se nedostal do základní sestavy a tak se vrátil zpět do Čech, kde začal hrát za barvy Sparty Prahy. V roce 2005 přišel přestup k Bílým tygrům do Liberce.


Jabloko

Jabloko je ruská politická strana vzniklá roku 1993. Předsedou strany je Grigorij Javlinskij.
Strana vznikla roku 1993 s cílem bránit občanské svobody, integraci se západem a získat členství v Evropské unii. Program strany se vymezuje jako sociálně liberální, někdy bývá označován i jako sociálně demokratický. Jabloko působí v rámci bloku proti-kremelských stran. Udržuje vztahy s liberálními stranami, je součástí Liberální internacionály.


Potenciometr

Potenciometr je elektrotechnická součástka, která slouží jako regulovatelný odporový napěťový dělič. Používá se k přímému řízení elektronických zařízení, někdy též jako snímač.
Nejjednodušší potenciometr se skládá z odporové dráhy, po níž se ovládacím prvkem pohybuje jezdec. Pokud je tento jezdec na otáčivé ose, mluvíme o otočném potenciometru, pokud je jezdec posuvný lineárně, mluvíme o tahovém potenciometru.
Odporová vrstva je obvykle realizována vrstvou uhlíku, ale používají se i potenciometry s kovovou vrstvou, odporovým drátem nebo vodivým plastem. Odporová hmota bývá nanesena na vhodné podložce, také může být tvořena hmotou, vlisovanou do drážky v podložce nebo výliskem z odporového materiálu. V případě drátových potenciometrů bývá drát navinut na těleso vhodného tvaru ať už přímého tvaru, nebo svinutého do části kruhu či spirály.
Jezdec bývá tvořen jedním nebo více kovovými perky, výliskem z elektrografitu, vodivého plastu apod.
Podle oblasti upotřebení může mít odporová dráha různé provedení. Existují lineární potenciometry, u nichž má odporová dráha po celé délce lineární přírůstek odporu. Pokud je potenciometr používán pro regulaci zvuku, mívá odpor dráhy logaritmický průběh, aby byla regulace přizpůsobena subjektivní citlivosti sluchu. Těmto potenciometrům se říká logaritmické potenciometry. Vyrábějí se i další průběhy drah pro různé charakteristiky ovládání, např. exponenciální, logaritmické s různým rozsahem regulace, s potlačenou částí dráhy apod. Pro některé účely bývají vyvedeny kromě konců odporové dráhy i některé její další body, např. střed, různé úseky pro fyziologickou regulaci hlasitosti aj. U různých výrobců se používají různé systémy značení průběhu drah, obvykle písmenem nebo skupinou číslic a písmene. Systém značení není jednotný a může v některých případech vést snadno k záměně průběhu, v některých případech jsou stejná písmena použita pro odlišné průběhy drah, nebo jsou shodné průběhy u různých výrobců označeny různým kódem.
Ve stereofonní technice, kde jsou regulovány naráz oba kanály zároveň, se používají tandemové potenciometry. Jedná se o dva stejné potenciometry se společným ovládáním. Pro vícekanálové zařízení a hlavně speciální účely se vyrábějí i s více než dvěma drahami ovládanými zároveň.
Pro různé účely se vyrábějí dvojité potenciometry. Terminologie není u všech výrobců stejná, bylo by lépe tuto skupinu označit jako sdružené. Mají více odporových drah, ovládaných např. 2 nebo 3 koncentricky umístěnými hřídeli, nebo jedním hřídelem s možností ovládání drah jednotlivě při povytažení hřídele nebo zatlačení. Toho se používalo u miniaturizované audiotechniky, zvláště u autorádií, kde jedním potenciometrem se 2 soustřednými hřídelemi bylo možné ovládat např. 4 funkce.
Potenciometr může být vybaven i spínačem nebo přepínačem - u otočných vybaveno v krajní poloze nebo ovládáno tahem či tlakem na hřídel - velmi oblíbené u radiopřijímačů v 40-70 letech minulého století), nebo tlačítkem. U tahových se pro zvláštní účely podobné spínače taky vyskytují, např. v jedné krajní poloze, nebo v prostřední poloze. Tyto spínače mohou být tvořeny segmentem odporové dráhy a jezdcem, nebo montáží mikrospínačů či optických závor.
Podle účelu použití se potenciometry vyrábějí v různých mechanických provedeních a kvalitě. U tahových existují různé délky provedení, různé jakostní třídy, různé provedení vlastních těles dle toho, jak to který výrobce vyrábí. Obdobné rozdíly jsou u otočných potenciometrů, liší se tvarem a rozměry tělesa, provedením hřídelů, možným úhlem natočení, životností a mnoha dalšími vlastnostmi. Nejobvyklejší typy potenciometrů bývají u různých výrobců mechanicky shodné nebo velmi podobné, což umožňuje jejich záměny v zařízeních.
Pro účely snímání polohy a úhlu se vyrábějí potenciometry a potenciometrické snímače v provedeních, přizpůsobených daným účelům. Mívají jakostnější ložiska hřídelů, často podstatně vyšší životnost, odolnost proti opotřebení, nepříznivému prostředí a konstrukční spolehlivost. Pro některé účely mohou být vybaveny několika odporovými drahami a jezdci, aby byla vyloučena chyba při poruše jedné části, nebo aby byla definována jednoznačně poloha hřídele.
Pro velmi přesná nastavování hodnot se vyrábějí tzv. spirálové víceotáčkové potenciometry, často v ČR známé pod označením Aripot. U těch je pro přemístění jezdce z jedné krajní polohy do druhé obvykle 10 otáček hřídele. Tyto potenciometry se často vybavují speciálními stupnicemi, na kterých je zřetelné, jaká hodnota je nastavena. Víceotáčkové potenciometry mohou být i odlišného provedení než spirálové, např. obdoba tahového provedení, kde je jezdec posouván závitem na otáčejícím se hřídeli.
Od funkčně podobného odporového trimru se potenciometr liší tím, že je určen k častému ovládání uživateli a jeho ovládání je vyvedeno ven. Trimr je obvykle určen k nastavení parametrů, které uživatel nemění, proto je jej možno nastavit pouze po rozebrání přístroje.


Linduška lesní

Linduška lesní má poměrně štíhlé tělo, poměrně dlouhý ocas a končetiny a dlouhý, štíhlý zobák. Svrchu je olivově zelená s černými proužky, zespodu je bílá s černým skvrněním. Končetiny má růžové, zobák černý. Obě pohlaví jsou zbarveny stejně. Můžeme si ji poměrně snadno splést s velice podobnou linduškou luční, která bývá na rozdíl od lindušky lesní světlejší a na spodní straně těla má namísto skvrn černé proužky.
Lindušku lesní nalezneme v otevřených lesích, na mýtinách, pasekách nebo na vřesovištích. Je částečně tažná, na zimu migruje do subsaharské Afriky. V Česku se vyskytuje jako letní host od dubna do října.
Ozývá se charakteristickým drsným „psít“ nebo „psrí“. Při zvučném zpěvu složeném z několika odlišných částí se vznáší pomalu ze stromu dolů.
Na rozdíl od ostatních lindušek tráví značnou dobu na stromech. Její potravou se stává nejčastěji drobný hmyz a jeho larvy, občas se živí i semeny různých druhů rostlin. Hnízdí od května do července a klade 5 - 6 vajec do pečlivě ukrytého hnízda na zemi. Jejich inkubační doba trvá 13 dní, mláďata opouštějí hnízdo po 12 - 14 dnech života. Často pečuje i o mláďata kukačky obecné.
V Česku hnízdí linduška lesní na většině území až po nadmořskou výšku 1 500 m. Její početnost se u nás však pomalu snižuje, v letech 2001 - 2003 v Česku hnízdilo 450 000 - 900 000 párů.


Eoin Colfer

Eoin Colfer je irský spisovatel, autor knih o Artemisi Fowlovi.
Narodil se ve Wexfordu na jižním pobřeží Irska v roce 1965. Zde také vyrůstal se svými čtyřmi bratry, otcem a matkou. Poprvé začal psát příběhy již na základní škole. Příběhy o Vikinzích později vyprávěl všem svým kamarádům. Náměty pro svoje příběhy čerpal z toho, co se naučil na hodinách dějepisu.
Později vystudoval Univerzitu v Dublinu a jako učitel se vrátil pracovat zpět do Wexfordu. V roce 1991 se oženil a spolu se svou ženou 4 roky cestoval a pracoval v Saudské Arábii, Tunisku a v Itálii. Jeho první kniha, Benny a Omar, byla vydaná v roce 1998. Použil vní své zážitky z Tuniska. Pokračování Benny a Babe následovalo v roce 1999. Po vydaní prvního svazku Artemis Fowl v roce 2001 přestal Eoin učit a soustředil se jenom na psaní. V současnosti Eoin žije v Irsku se svoji ženou a dvěma dětmi.
Řekl:“Nepřestanu psát, dokud lidé nepřestanou číst nebo dokud se nezblázním“.


Honvéd Budapešť

Budapešť Honvéd FC je maďarský fotbalový klub v Budapešti. Byl založen roku 1909. Ve své historii dokázal již 13 krát vyhrát titul.
===1.Maďarská liga === 1949-50, 1950, 1952, 1954, 1955, 1980, 1984, 1985, 1986, 1988, 1989, 1991, 1993 ===Maďarský pohár === 1926, 1964, 1985, 1989, 1996, 2007, 2009
Díky druhému místu v maďarskému poháru se účastní v sezóně 2008 poháru Intertoto. Po výhře v 1. kole nad kazašským FC Žetysu se utkal ve 2. kole s českým týmem FK Teplice, který vyřadil.


Kanacea

Kanacea je vulkanický ostrov fidžijského souostroví Lau. Ostrov leží 15 km západně od Vanua Balavu. Má rozlohu 13 čtverečních kilometrů. Ostrov má sedm vrcholů z nichž nejvyšší je 259 m n. m.
Kanacea je v soukromém vlastnictví. Jeho hlavní ekonomickou aktivitou jsou kokosové plantáže.


Meridiani Planum

Meridiani Planum je pláň na Marsu, situovaná 2 stupně jižně od rovníku. Vyskytuje se v ní neobvykle velké množství šedého krystalického hematitu. Na Zemi se hematit vyskytuje zejména u termálních pramenů nebo ve stojatých vodách. Díky tomu se mnoho vědců domnívá, že právě hematit je indikátorem pradávných vodních pramenů na Marsu. Hematit tvoří vrstvenou sedimentární horninu silnou 200 až 800 metrů. V Meridiani Planum dále najdeme například plochy vulkanického čediče a množství impaktních kráterů.
Roku 2004 se Meridiani Planum stala cílem druhé mise NASA, využívající mobilní robotická vozítka, tzv. Mars Exploration Rovers. Vozítko bylo nazváno Opportunity. Měl zde přistát i modul mise Mars Surveyor 2001 Lander, který byl však zrušen po předchozích nezdarech Mars Polar Lander a Mars Climate Orbiter.
Výsledky mise Opportunity naznačily, že v oblasti se v minulosti po dlouhou dobu vyskytovala kapalná voda, pravděpodobně o velké slanosti a kyselosti. Znaky poukazující na tento fakt jsou například šikmé zvrstvené usazeniny, přítomnost malých zakulacených oblázků, dutiny ve skalách a výskyt velkého množství síranu hořečnatého, případně jiných sulfátů.


Montpellierský oblouk

Montpellierský oblouk je jeden z konusoidů, jako řídicí křivky jsou polokružnice, dále přímka rovnoběžná s rovinou této polokružnice a pak přímka procházející středem polokružnice a kolmá k její rovině. Plocha je tvořena přímkami, které protínají všechny tři řídicí křivky. Používá se jako přechodová plocha např. mezi čtvercem a kružnicí, což je častý případ ve vzduchotechnice.


Samuel Elánius

Samuel Elánius je postava velitele ankh-morporské Městské hlídky z knih o Zeměploše anglického spisovatele Terryho Pratchetta. Velitel Elánius je vskutku mužem konfliktů – narozen v chudobě a ženatý s majitelkou největšího bohatství ve městě i v širém okolí, nenávidící aristokracii a jmenován vévodou z Ankhu, cynik idealisticky věřící ve spravedlnost. Jinak poměrně normální člověk.
Jeho rodinný život až do určité doby nestál za mnoho – jeho domovem byla strážnice ankh-morporské Noční hlídky, kde působil jako kapitán a jeho jedinou přítelkyní byla poloplná láhev whisky. Vše se ale změnilo s příchodem strážníka Karotky do města. Se svým nadřízeným, Patricijem Havelockem Vetinarim žije ve stavu jakémsi ozbrojeného příměří. Oba dva se vzájemně respektují, ale jejich rozhovory končí velmi často hlasitým bouchnutím pěsti do zdi, díky čemuž jedna ze stěn před Patricijovou kanceláří už teď potřebuje novou omítku. Na otázku "Slyšel jsem že vám říkají "Vetinariův teriér"?" odpovídá "Každý jsme něčí pes".
Oženil se s lady Sibylou Berankinovou, potomkem starobylé a velmi bohaté aristokratické rodiny a chovatelkou bahenních dráčků. Po určité době spolu strávené, se jim narodil syn Samuel junior. Od té doby pokládá za velmi důležité předčítat svému synkovi pohádku „Kdepak je má kravička?“ každý večer přesně v 6 hodin a neváhá při tom nasazovat život.


Rejstřík trestů

Rejstřík trestů je rozpočtová organizace podřízená Ministerstvu spravedlnosti, která vede evidenci osob pravomocně odsouzených soudy v trestním řízení a dále evidenci jiných skutečností významných pro trestní řízení. Údaje z evidence slouží pro potřebu trestního, občanskoprávního nebo správního řízení a k prokazování bezúhonnosti. Rejstřík trestů má sídlo v Praze, v jeho čele je ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti. Rejstřík trestů byl zřízen zákonem č. 269/1994 Sb., který také upravuje jeho fungování.
Pravomocná odsouzení Rejstříku trestů hlásí české soudy prostřednictvím tzv. trestních listů, které obsahují údaje identifikující odsouzeného a jeho trestní věc. Evidence zejména obsahuje:
Součástí evidence Rejstříku trestů jsou i údaje o osobách pravomocně odsouzených soudy, které byly shromážděny podle dříve platných předpisů, a údaje předané Rejstříku trestů na základě mezinárodní smlouvy se Slovenskou republikou. Údaje o osobách pravomocně odsouzených soudy se uchovávají 100 let od narození osoby, které se týkají.
Do evidence Rejstříku trestů se zaznamenávají také údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozhodnutí takového soudu rozhodl příslušný soud v České republice. Nejvyšší soud může rovněž na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Na takto evidovaná odsouzení cizozemskými soudy se pak hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Rejstřík dále eviduje pro potřebu trestního řízení evidenci osob, jejichž trestní stíhání bylo pravomocným rozhodnutím soudu nebo státního zástupce podmíněně zastaveno. S ohledem na mezitímní charakter takového rozhodnutí se i jeho evidence vede pouze dočasně. Po rozhodnutí o osvědčení či o pokračování v trestním stíhání, státní zástupce či soud, který ve věci rozhodl, podá Rejstříku trestů dodatečnou zprávu, na základě které se údaje vyřadí z evidence. Pokud Rejstřík trestů takovou zprávu neobdrží, vyřadí údaje z evidence po uplynutí jednoho roku od skončení zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání.
Obdobným způsobem se vede evidence osob, u kterých státní zástupce pravomocně rozhodl o podmíněném odložení návrhu na potrestání.
Jako skutecnost vyznamna pro trestni rizeni se vede tez rozhodnuti o schvaleni narovnani.
V opisu z evidence Rejstříku trestů se uvádějí všechny údaje o každém odsouzení osoby, které se opis týká, a všechny údaje o průběhu výkonu trestů a ochranných opatření i o zahlazení odsouzení. V opise se uvádějí i údaje z evidence podmíněného zastavení trestního stíhání a podmíněného odložení návrhu na potrestání, pokud nedošlo k vyřazení těchto údajů. Opis je veřejnou listinou.
Osobě, které se evidence týká, se na její písemnou žádost po ověření totožnosti umožní do opisu nahlédnout.
Ve výpisu z evidence Rejstříku trestů se uvádějí všechna dosud nezahlazená odsouzení včetně údajů o průběhu výkonu uložených trestů a ochranných opatření, pokud se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen. Údaje o podmíněném zastavení trestního stíhání se ve výpise neuvádějí. Výpis je veřejnou listinou.
Pro jiné účely lze výpis vydat, pouze stanoví-li tak zvláštní zákon. Údaje o vydání výpisu, opisu či o umožnění nahlédnutí do opisu se evidují spolu s uvedením, na čí žádost se tak stalo.
2. ledna 2007 byl zahájen provoz pobočky Rejstříku trestů v Brně a 20. února 2007 provoz pobočky v Ostravě. Tyto pobočky byly zřízeny výlučně pro vyřizování žádostí o výpis z rejstříku trestů pro potřebu fyzických osob.


Venkovská próza

Venkovská próza je literární žánr vyskytující se v české literatuře ve druhé polovině 19. století.
Typickými rysy tohoto žánru je popis prostředí a způsobu života v daném kraji, postupně nabýval na významu nejen popis krajiny a života lidí, do takto zaměřených románů začala vstupovat i snaha popsat sociální problémy typické pro daný region. Postupně se objevuje i snaha neidealizovat si venkovské prostředí a vidět i jeho nedostatky. V takových dílech jsou často ukazovány napjaté mezilidské vztahy, velmi často je zdůrazňováno nerovné postavení ženy. Některá z takto vzniklých děl však sklouzla do jednoduchého schématu, kdy bohatý sedlák je nositelem veškerých problémů a chudý vesničan je jen jeho oběť. Přesto se v mnoha dílech objevuje řada nadčasových problémů jako jsou generační spory, lidé toužící po majetku a panském životě, kteří jsou stavěni do protikladu s lidmi se smyslem pro cit, dobro a lidskost.
Za historicky první významné dílo tohoto žánru lze považovat Babičku od Boženy Němcové, která však líčí venkov velmi zidealizovaný. Tento pohled ještě přetrvává ještě u Vítězslava Hálka. Realistický pohled na venkov se projevuje již u Karolíny Světlé, tento pohled se plně prosadil od osmdesátých let 19. století, kdy se venkovský realismus stal jednou z nejvýznamnějších částí české literatury. Některá díla venkovského realismu postupně přerostla v jakési románové kroniky. Popularita tohoto žánru měla ohlas i v dramatu a později se odrazila i v tvorbě ruralistů.


Piper Halliwell

Piper Halliwell je jedna z hlavních postav amerického seriálu Čarodějky. Jedna ze čtyř sester, která je obdarována magickou silou. Spolu se svými dvěma sestrami Prue a Phoebe tvoří Moc Tří, která zastupuje největší sílu dobra. Zabíjejí démony a ochraňují nevinné. V první až třetí sérii ji dabuje Tereza Chudobová, ve čtvrté až osmé pak Jitka Moučková.
Piper je na začátku seriálu prostřední sestra a po smrti Prue nejstarší. Má schopnosti zpomalovat molekuly a zrychlovat molekuly.


Kirjat Mockin

Kirjat Mockin je město nacházející se v Haifském distriku, 8 kilometrů od města Haifa, na severu Izraele. Ke konci roku 2008 zde žilo celkem 39 800 obyvatel. Město je pojmenováno po Leo Mockinovi, jednom z organizátorů prvního sionistického kongresu, který se konal v roce 1897 ve švýcarské Basileji.
Město bylo založeno v roce 1934 na písečné půdě mezi železnicí a silnicí z Haify do Akka.
Podle Izraelského centrálního statistického úřadu je město etnicky čistě židovské bez arabské menšiny. V roce 2006 ve městě žilo 18 800 mužů a 20 900 žen. Věkové rozvrstvení obyvatelstva bylo 25,5 % mladších 19 let, 15,2 % mezi 20 a 29 rokem, 19 % mezi 30 a 44 rokem, 20,1 % mezi 45 a 59 rokem, 4,5 mezi 60 a 64 rokem a 15,9 % starších 65 let. Populační růst měl zápornou hodnotu -0,1 %.
Ve městě se nachází 12 škol s celkovým počtem 6071 studentů, z čehož je 6 základních škol a 6 středních škol. Z dvanáctých ročníků bylo v roce 2006 připuštěno k maturitní zkoušce celkem 58,4 % studentů.


Alojzov

Alojzov je obec asi 8 km jihozápadně od Prostějova. Má 230 obyvatel, 184 popisných čísel a leží v nadmořské výšce 333m. PSČ je 798 04.


Michael Caine

Sir Michael Caine narozený 14. března 1933 je anglický filmový herec. Caine hrál ve více než 100 filmech, a je jedním ze dvou herců , kteří obdrželi nominaci na Oscara za herectví v každém desetiletí od roku 1960. Považovaný za jednoho z nejlepších britských filmových herců. Stal se známým pro množství, kritiky dobře hodnocenými, ztvárněními ve filmech od 60tých, 70tých a 80tých let ve filmech jako Zulu, Agent Palmer: Případ Ipcress, Mozek za miliardu dolarů a jiné jako Harry Palmer, sukničkář v Alfie, Loupež po italsku, Chyťte Cartera, Muž, který chtěl být králem,Příliš vzdálený most, Vítězství, Rita se vzdělává. Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli získal za film Hana a její sestry a Pravidla moštárny.Dále hrál jako Nigel Powers v komedii Austin Powers - Goldmember, a také v poslední době jako Alfred Pennyworth, sluha z filmové série Batman. Caine byl v roce 2000 povýšen královnou Alžbětou II. do rytířského stavu v souvislosti s jeho zásluhami za film. Je známý svým typicky londýnským akcentem.


Téthys

Téthys je v řecké mytologii podle Pelasgického mýtu o stvoření světa dcerou Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Ókeanem byla jako každý z Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to byla Venuše. Podle Homérského mýtu o stvoření světa byla dcerou boha nebe Úrana a bohyně země Gaie, sestra a manželka nejstaršího Titána Ókeana.
Gaia se stala manželkou Úrana, když ovládl svět a zplodili dvanáct potomků, Titánů jménem Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperíón, Íapetos a Kronos a Titánky jménem Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys.
Ókeanovi zrodila nesčíslné množství potomků: všechny řeky a potoky, které ústí do moře; dále tři tisíce dcer a tři tisíce synů. Jejich úplný počet neuvádí ani Homér, Hésiodos ani žádný jiný z antických básníků.
Do mýtů se dále zapsala zejména tím, že když Zeus povstal proti svému otci Kronovi, unesla bohyni Héru a poskytla jí útočiště až dokud Zeus nezvítězil a neodvedl si ji jako svou manželku na Olymp.
Téthys také na příkaz nespokojené Héry společně se svým mužem zařídila, že Kallistó a její syn Arkas, umístění Diem na oblohu jako souhvězdí Velké medvědice a Malého medvěda, nikdy neklesnou pod obzor. Héra totiž na Dia žárlila, ale protože nemohla trestat jeho, trestala předměty jeho vášně, což byla také Kallistó. Tímto mýtem Řekové vysvětlovali, proč jsou tato dvě souhvězdí cirkumpolární.
Téthys je někdy zaměňována s mořskou vílou Thetis, manželkou Pélea a matkou Achillea.
V několikadílném cyklu Kantos Hyperionu je Téthys řekou, která teče po planetách impéria známého jako Hegemonie Člověka. Pomocí speciálních transdimenzionálních bran jsou spojeny toky na desítkách planet v jedinou řeku.


Okupační zóny Německa

Po skončení druhé světové války bylo území Německa rozděleno do čtyř částí, tak zvaných okupačních zón, spravovaných USA, Velkou Británií, Sovětským svazem a Francií. Toto rozdělení bylo smluvně potvrzeno Konferencí čtyř mocností v Londýně. Hranice okupačních zón v zásadě respektovaly dosavadní hranice pruských provincií i hranice stávajících zemí - někdejších spolkových zemí Výmarské republiky. Několik stávajících pruských provincií, a země Bavorsko a Brunšvicko však přesto byly rozděleny mezi více okupačních zón. Došlo i k několika dodatečným korekcím hranic jednotlivých okupačních zón.
Na území svých okupačních zón jednotlivé okupační mocnosti postupně přetvořily dosavadní německý správní systém vytvořením následujících zemí, které více či méně odpovídaly původním zemím Výmarské republiky a pruským provinciím:
Všechny tyto země získaly autonomii, zemskou ústavu, zemský sněm, zemskou vládu, vlajky a znak. Země Brunšvicko, Hannoversko, Oldenbursko a Schaumburg-Lippe byly roku 1946 spojeny v novou zemi Dolní Sasko. Země Lippe byla roku 1948 připojena k Severnímu Porýní-Vestfálsku.
Vzrůstající neshody mezi velmocemi o budoucnosti Německa vedly roku 1947 k vytvoření tak zvané bizónie, tedy ke sdružení americké a britské okupační zóny. Příslušnou smlouvu podepsali 2. prosince 1946 v New Yorku britský ministr zahraničí Ernest Bevin a jeho americký kolega James F. Byrnes, v platnost vstoupila 1. ledna 1947.
Jedním z hlavních cílů bylo vytvoření předpokladů pro hospodářskou obnovu válkou zničeného Německa. Za tímto účelem byla 5. až 11. září 1946 vytvořena Hospodářská rada se sídlem v Mindenu a 10. června 1947 Správa sjednoceného hospodářského území se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
K tomuto území se 8. dubna 1949 přidružila i Francie, čímž došlo k vytvoření tak zvané trizónie – s výjimkou Sárska, které se ke Spolkové republice Německo připojilo až 1. ledna 1957.
Trizónie se stala 23. května 1949 základem nově vzniklé Spolkové republiky Německo, ze Sovětské okupační zóny vznikla 7. října 1949 Německá demokratická republika.
Berlín, hlavní město poraženého Německa, ležící zcela v sovětské okupační zóně, byl z tohoto členění vyjmut. Město bylo rozděleno do čtyř sektorů, které měly být spravovány jako celek společnou tzv. Komandaturou.
Tento stav trval v důsledku vzrůstajícího napětí mezi mocnostmi jen krátkou dobu, 1. července 1948 se zástupci Sovětského svazu z práce Komandatury stáhli. Roku 1948/1949 situace eskalovala a v důsledku Berlínské blokády pak došlo k faktickému politickému rozdělení Berlína.


Konopka obecná

Konopka obecná je pěnkavovitý pták s převažujícím hnědým zabarvením, který je o něco menší než vrabec domácí. Je tažný pták. Samička je oproti samečkovi menší a nemá červeně zbarvené čelo.
Hnízdo si staví v živých plotech, v jalovcích a zeravech. Samička do něj dvakrát až tříkrát v roce snáší 5 - 6 vajíček.


Robert Burns

Je považován za skotského národního básníka, nejznámějšího z básníků, kteří psali ve skotštině, ačkoliv mnoho z jeho děl je psáno v angličtině a v „lehkém“ skotském nářečí, které je srozumitelné širšímu publiku.


Isle of Arran

Isle of Arran je skotská palírna společnosti Harold Curry nacházející se na okraji ostrova Arran na odlehlém místě zvaném Lochranza, jenž vyrábí skotskou sladovou malt whisky.
Palírna byla založena v roce 1995 a produkuje čistou sladovou malt whisky. Tato palírna vznikla poměrně nedávno i když na tomto ostrově měla kdysi své předchůdce. Kdysi zde stály tři palírny, ale ta poslední Torin zanikla v 30 letech 20. století. Úplně první whisky z této palírny vyšla 29. června 1995. Produkuje whisky značky Arran z čehož většina produkce se používá do míchaných whisek. Tato whisky má sladké rašelinovo-kakaové chuti.


Audouinella

Audouinella je rozsáhlý rod mořských i sladkovodních červených řas. Jsou to mnohobuněčné řasy s drobnými vláknitými stélkami, některé druhy jsou mikroskopické. Větší řasy tvoří černé, tmavohnědé, červené nebo namodralé chomáče tvořené tenkými vlákny, přichycené na pevném podkladu, jako jsou kameny a vodní rostliny. Sladkovodní Audouinella je mezi akvaristy známá jako černá štětičková řasa.


Václav Zelený

Václav Zelený se narodil 27. srpna 1825 v Havlíčkově Borové jako druhorozený syn rolníka Františka Zeleného. Jeho matka pocházela z učitelské rodiny. O jeho výchovu se zasloužil borovský učitel Antonín Línek, který učil také Karla Havlíčka. V roce 1837 nastoupil na německobrodské gymnázium. Po skončení gymnázia měl jít na přání matky studovat teologii. Rodiče se ale podařilo přesvědčit a Václav mohl odejít do Prahy na filozofii. Na vysokoškolských studiích se musel živit sám vyučováním dětí. V září 1850 složil státní zkoušky z dějepisu, zeměpisu, češtiny, klasických jazyků a filozofie. Jeho prvním působištěm bylo gymnázium v Jindřichově Hradci. 7. ledna 1851 se Zelený oženil s K. Mourkovou. Poté byl přeložen na akademické gymnázium do Prahy, kde se projevoval jako velký vlastenec.
V roce 1855 založil s K.J. Erbenem a K. Štorchem časopis Obzor. Zelený psal do časopisu anonymně nebo pod různými šiframi. Také byl požádán o spolupráci na Riegrově naučném slovníku. Zpracoval v něm asi 160 hesel z historie, estetiky a literární historie. Za odměnu se stal členem Královské společnosti nauk. Tehdy také začal spolupracovat s příslušníky májovské generace a přispívat do almanachu Máj. Kromě Obzoru také psal do časopisů Obrazy z Itálie, Obecné listy a Národ.
V roce 1861 byl dokonce zvolen poslancem českého sněmu a říšské rady. Na zasedání se zasloužil o prosazení rovného práva českého jazyka na středních a vyšších školách. Prohlašoval, že čeština je natolik vyspělý jazyk, aby se jím mohlo učit na všech typech škol. Po tomto projevu se obával propuštění, tak se raději sám vzal mandátu a vystoupil i ze státní služby. Chvíli pracoval jako redaktor v Kobrově nakladatelství. Tato práce ho však neuspokojovala. V roce 1865 byl jmenován ředitelem nově zřízeného malostranského gymnázia.
V roce 1871 se rozhodl, že napíše životopis Karla Havlíčka Borovského. Už v roce 1872 otiskl v časopise Osvěta několik kapitol Ze života Karla Havlíčka. Tato monografie je založená na Havlíčkových denících, dopisech a vzpomínkách. Později napsal stejným způsobem i biografii Josefa Jungmanna. Pracoval také na životopisu Jana Kollára, ten bohužel vydán nikdy nebyl. Mimo jiné byl také úspěšný překladatel z angličtiny.
Od roku 1873 se začal Zeleného zdravotní stav postupně zhoršovat. Trpěl plicní chorobou. V březnu 1874 odjel s dcerou Itálie, kde se chtěl léčit. Po návratu domů se jeho stav stále zhoršoval. 5. dubna 1875 své nemoci podlehl.


Sunbeam Dyak

Sunbeam Dyak byl stojatý řadový vodou chlazený šestiválcový letecký motor, který vyvinula britská firma Sunbeam Motor Car Co. Ltd. sídlící ve Wolverhamptonu. Motor poháněl blíže neurčené množství letounů Avro 504K. Celkem byla objednána výroba 160 motorů Sunbeam Dyak, skutečný počet vyrobených motorů není v dostupné literatuře uveden.


Astrid Lindgrenová

Astrid Lingrenová výslovnost, rodným jménem Astrid Anna Emilia Ericssonová byla velmi úspěšná švédská autorka knih pro děti. Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě. V roce 1958 jí byla udělena Cena Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih.
Astrid Lindgrenová vyrůstala ve vesnici Vimmerby ve Švédsku. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila na farmě svého otce Samuela Augusta Ericssona. Astrid byla druhým dítětem, narodila se rok po Gunnarovi, následovaly další dvě dívky Stina a Ingegerd.
V roce 1923 začala pracovat v lokálním tisku, ale do dvou let otěhotněla s ženatým kolegou a byla nucena pod tlakem okolí odejít z domova. V Kodani 4. prosince 1926 porodila syna Larse, kterého z nedostatku financí dala do pěstounské péče. Poté odjela do Stockholmu, kde začala pracovat jako sekretářka. V dubnu 1931 se provdala za Sture Lindgrena, což jí umožnilo vzít si zpět syna. 21. května 1934 se jí narodila dcera Karin. Od roku 1937 pracovala jako stenografka pro švédského profesora kriminalistiky Harry Södermana. Tato práce ji inspirovala k románům o Kalle Blomkvistovi.
Nejslavnější postava Lindgrenové Pipi Dlouhá Punčocha vznikla z příběhů, které vyprávěla své dceři před spaním. Kniha se stala rychle velmi úspěšnou a udělala z Lindgrenové mezinárodně známou autorku.
V roce 1976 Astrid Lindgrenová zjistila, že její daňová povinnost představuje 102% příjmů. Napsala proto povídku Pomperipossa ve světě peněz, která vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální Demokracie po čtyřiceti letech vládnutí.
Astrid Lindgrenová aktivně podporovala dětská a zvířecí práva, stejně jako práva menšin. Za tuto činnost jí byla v roce 1993 udělena Right Livelihood Award.
V roce 2002 po její smrti švédská vláda zavedla Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele dětské literatury.


Sovětská liga ledního hokeje 1983/1984

Sezóna 1983/1984 byla 38. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým CSKA Moskva.
Tým Sibir Novosibirsk sestoupil. Ze 2. ligy postoupil celek Avtomobilist Sverdlovsk.


Chvála bláznivosti

Chvála bláznivosti, v dřívějším překladu Chvála bláznovství, je vrcholné dílo holandského humanisty Erasma Rotterdamského z roku 1509, kterým vytvořil satiru na poměry ve společnosti. Hlavním poselstvím knihy je autorova domněnka, kterou čtenáři předává prostřednictvím vypravěčky, bohyně Bláznivosti, že veškeré štěstí v životě pochází výhradně od bláznivosti. V celé knize pak spisovatel tuto svoji teorii dále rozvíjí, přičemž jednotlivé kapitoly věnuje určitým okruhům lidí, např. hráčům, zamilovaným atp. Bohyně nám také v textu představuje sebe samu, pochází z ostrova Blaženost, kde nikdo nepracuje a kde se žije v naprosto ideální společnosti. Poukazuje též na nejšťastnější stádia v lidském životě, za něž považuje bezstarostné dětství a stáří, kdy už na nic nemyslíme.
Chvála bláznivosti byla sepsána v domě Thomase Mora, 1. část knihy je dokonce tomuto spisovateli, filosofu a autorovu příteli věnována; můžeme zde také vysledovat shodné prvky mezi Utopií a tímto textem.
Kniha byla do češtiny přeložena nejprve v 16. století Řehořem Hrubým z Jelení, v roce 1912 pak Rudolfem Mertlíkem. Existují dvě verze překladu knihy, její druhý název je Chvála bláznovství. Ten je však považován za chybný, jelikož antropomorfní bohyně byla ženského rodu.


Sapporo Dome

Sapporo Dome je japonský fotbalový stadion ve městě Sapporo. Stadion byl postaven v roce 2001 pro účely Mistrovství světa ve fotbale v roce 2002. Stadion má dvě části, jednu otevřenou a jednu krytou. Trávník se mezi nimi v případě potřeby přesunuje na unikátním systému vzduchových polštářů. Na stadioně se odehrály 3 zápasy základních skupin Mistrovství světa ve fotbale 2002.


Chřipka prasat

Chřipka prasat je onemocnění způsobované chřipkovými viry, které napadá převážně prasata. Způsobují je chřipkové viry typu A a C.
V roce 2009 se objevil zmutovaný virus chřipky prasat A/H1N1, který napadá člověka. Tento virus se šíří z prasat na člověka a byly zaznamenány i případy přenosu z člověka na člověka. Onemocnění způsobované tímto virem začalo být označováno jako „prasečí chřipka“, „nová chřipka“ či „mexická chřipka“).
Přenos z tepelně upraveného vepřového masa na člověka není možný.


Rai Tre

Rai Tre je určen především náročnějším divákům a vysílá hlavně publicistiku, diskuzní pořady, sport, přírodopisné dokumenty a filmy pro náročnější diváky. Hollywoodské filmy, seriály, soutěže či reality show nemá v programové koncepci. Program klade velký důraz na politické dění v Itálii a ve světě.


Petr Benda

Petr Benda je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým ČEZ Basketball Nymburk. Hraje na pozici 4/5. Je vysoký 203 cm, váží 98 kg.
První basketbalové krůčky započal Petr Benda v rodné Jihlavě, jejíž barvy hájil až do svých devatenácti let. Z tehdejšího třetiligového celku si ho vytáhl do Brna Miroslav Pospíšil, který již v té době u něj spozoroval nesporný talent. V průběhu šestiletého brněnského působení se Bendis, jak je mu přezdíváno, vypracoval mezi klíčové postavy A Plus, neboť dostával absolutní důvěru od Mikiho Pospíšila a hrával většinou celá utkání. Během poslední sezóny 2006/2007 v brněnských barvách odehrál v průměru 35 minut na zápas, své konto průměrně zatížil 16,8 body a doskočil 11 míčů, navíc vybojoval bronzovou medaili na úkor Děčína. Velké pocty se dostalo Bendovi nominací na Mistrovství Evropy 2007 konaném ve Španělsku, i když nedokázal český výběr porazit Německo, Turecko ani Litvu, tak šestadvacetiletý Benda, hrající na pozici vyššího křídlo nebo pivota, nezklamal. Po evropském šampionátu stála před rodákem z Jihlavy velká výzva, neboť se upsal českému mistrovi z Nymburka na 2 roky. Musel se smířit oproti brněnskému angažmá s menší vytížeností i tak ve své první sezóně odehrál bezmála 24 minut na zápas a pyšnil se skvělou střelbou z pole 67%. Pouze výjimečně scházela nymburská čtyrka v základní pětce výběru Muliho Katzurina, který se krom obhajoby titulu v Mattoni NBL a Českém poháru také zúčastnil poháru ULEB, v němž dosáhl výrazného úspěchu. V druhé nejprestižnější pohárové soutěži odehrál 12 zápasů, v níž dosáhl průměrů 9,6 bodů, 5,6 doskoků za bezmála 25 minut strávených na palubovce. Nejvydařenější utkání odehrál v Bologně a Liberci proti Turowu, když zaznamenal 14 bodů a doskočil 7 respektive 8 míčů. Aktuálně se snaží dopomoci české reprezentaci k postupu na Mistrovství Evropy 2009 v Polsku.
V osobním životě zažívá Petr Benda šťastné chvilky, protože poslední únorový den letošního roku se stal otcem syna Matyáše, jehož mu porodila, bývalá opora volejbalového KP Brno, manželka Marika.
V nové sezóně Mattoni NBL vyprší Petrovi Bendovi dvouletý kontrakt, po jehož skončení by si chtěl vyzkoušet zahraniční angažmá, nejlépe za jeho nejoblíbenější tým – Teka Real Madrid, pokud by se mu nepodařilo v osmadvaceti odejít, tak by rád zůstal v Nymburku.


403 př. n. l.

Roky: 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 ----


Římskokatolická farnost Určice

Římskokatolická farnost Určice je územní společenství římskokatolické církve v Určicích s farním kostelem sv. Jana Křtitele.
Duchovním správcem farnosti je farář Leszek Rackowiak SDS, salvatorián. Sídlí na Určické faře vedle kostela.


Ploská

Ploská je odlesněný horský vrchol na Slovensku v pohoří Velká Fatra. Má nadmořskou výšku 1532 metrů. Leží v závěru Ľubochnianské doliny, na styku tří hlavních hřebenů pohoří: směrem k severovýchodu vybíhá liptovský hřeben s horou Rakytov, k severu se táhne turčianský hřeben s nejvyšším vrcholem Kľak a k jihu hřeben s nejvyšším vrcholem celého pohoří jímž je Ostredok. Temeno je ploché, svahy však jsou velmi strmé takže v zimním období zde často padají laviny. Na západním svahu vyvěrá Necpalský potok, na východní straně pramení potok Ľubochnianka.


Jaroslav Vlček

Narodil se v Banské Bystrici v rodině českého gymnazijního profesora a slovenské matky. Brzy po jeho narození se rodina odstěhovala do Prahy, kde Vlček absolvoval základní školu. Po smrti otce se s matkou vrátil do Banské Bystrice a tam r. 1878 na gymnáziu odmaturoval.
Poté odešel studovat Filozofickou fakultu UK do Prahy. Stal se spoluzakladatelem a prvním předsedou studentského spolku Detvan.
V roce 1882 nastoupil na místo stredoškolského profesora v Brně.
Roku 1901 se stal členem Královské české společnosti nauk a téhož roku byl jmenován profesorem českého jazyka na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Přispíval do mnoha časopisů, především literárními kritikami a literárněhistorickými pracemi.


Vint Cerf

Vinton Gray Cerf je americký informatik, který je označován za „otce internetu“. Společně s Bobem Kahnem totiž vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je dnes celosvětová síť vystavěna.
Roku 2004 dostal Turingovu cenu. Od roku 2005 pracuje ve společnosti Google jako viceprezident a technologický evangelista.
„Na čem opravdu dělám přímo já, to je meziplanetární internet. O to se opravdu zajímám a jsem za to také zodpovědný. Zní to jako sci-fi, ale jde o reálný výzkum. Jak víte, v posledních čtyřiceti letech vysíláme vesmírné lodi po sluneční soustavě, a to jak NASA, tak i Evropa. A vidíme, že je potřeba, aby mezi sebou například sondy, družice a pozemní stanice lépe komunikovaly. A je jasné, že budeme potřebovat velkou přenosovou kapacitu. Snažíme se řešit problémy raději obecnou cestou, než případ od případu, jak tomu bylo doposud. A tady se právě může uplatnit meziplanetární internet - jako univerzální platforma pro komunikaci“, nechal se slyšet při své návštěvě v Praze.
Vinton Cerf věří, že v budoucnu bude možné propojit mozek a počítač a je to velký zastánce moderních technologií. Již od mládí se velmi zajímal o počítače, vystudoval Stanford a pomáhal programovat systémy pro NASA, např. pro rakety programu Apollo.


Open Sound System

Open Sound System je zvukové rozhraní dostupné na 11 různých unixových systémech. Napsal ho v roce 1992 Fin Hannu Savolainen. Po úspěchu projektu si Savolainen založil firmu 4Front Technologies, která rozhraní vylepšila a šířila ho jako proprietární software. Nepřímo tak odstartovala vývoj rozhraní ALSA, která má plně otevřené zdrojové kódy. Svobodné systémy jako je GNU/Linux nebo BSD mají vlastní implementaci rozhraní dostupnou pod GPL nebo BSD licencí.
API OSS bylo navrženo v čase, kdy byly možnosti zvukových karet omezenější než je tomu dnes. Některé vlastnosti tak nebyly v API podporovány:
Později sice byla část těchto vlastností přidána do OSS ovladačů, ale nejednotnost architektury způsobila poněkud méně elegantní implementaci. Tato omezení byla, především v případě Linuxu, další důvod k vytvoření nového rozhraní, ze kterého vznikla později ALSA.
V Linuxu bylo OSS jediným zvukovým systémem do verze 2.4. ALSA bylo představeno v testovací verzi jádra 2.5 a ve stabilní verzi Linuxu 2.6 bylo na jeho úkor označeno OSS jako zavržené. ALSA obsahuje transparentní emulaci OSS pro programy, které ještě nepřešly na rozhraní ALSA. Doporučované zvukové rozhraní pro programy, které poběží pouze na Linuxu je ALSA, ale software přenositelný na ostatní Unixové OS typicky podporuje OSS případně obě rozhraní.


Bejt midraš

Bejt midraš, někdy zkráceně pouze Midraš nebo aškenázsky Bejs medreš, je židovská studovna, kde se mohou muži a v některých neortodoxních komunitách i ženy věnovat studiu Tóry, Talmudu a další halachické literatury. Poprvé je zmíněn v talmudské literatuře v éře tzv. párů, tedy v době před rokem 100 př. n. l..
V období starověku byl Bejt midraš učenci považován za významnější než samotná synagoga a to přestože „dům učení“ sloužil mnohdy zároveň i jako „dům modlitby“ či „dům shromáždění“ - sloužil totiž i jako místo, kde se studovala Tóra a vynášela halachická rozhodnutí.
Podle halachy se v Bejt midraš činila rozhodnutí většinou až po dlouhé rozpravě a debatě. Ve většině případů slouží Bejt midraš i dnes jako synagoga, nebo slouží jako hlavní místnost ješivy zároveň ke studiu i k modlitbám. V některých případech je naopak tzv. zimní modlitebna nazývána jako Bejt midraš.


Julius Ringel

Julius Ringel byl generál horských myslivců německého Wehrmachtu, kde dostal od vojáků přezdívku Papa.
Narodil se v Korutanské městečku Völkermarkt. V roce 1905 se přihlásil do armádní školy ve Vídni, kde promoval 18. srpna 1909. Byl zařazen k 4. horskému pluku, kde dosáhl o rok později na hodnost poručíka. Když propukla 1. světová válka bojoval pod 2. horským střeleckým plukem v Haliči a později v severní Itálii. Zde také v roce 1918 upadl do zajetí. Po skončení války byl propuštěn a následně bojoval v jeho rodných Korutanech proti jednotkám nově vznikající Jugoslávie. Když vzniklo nové Rakousko zůstal v jeho armádě, kde dosáhl roku 1932 hodnosti podplukovníka.
Podporoval nacisty a nadšeně uvítal s jednocení Rakouska s Německem, které proběhlo v únoru 1938. Ringel se tak dostal do německého wehrmachtu, kde zpočátku zastával štábní funkce. Po vypuknutí druhé světové války dostal v říjnu velení nad 266. pěším plukem se kterým se účastnil tažení na západě, takzvané bitvy o Francii. V červnu 1940 se stal velitelem 3. horské divize a v říjnu téhož roku velitelem 5. horské divize. S touto divizí se na jaře 1941 zúčastnil invaze do Jugoslávie, Řecka a obsazení Kréty, za což si vysloužil Rytířský kříž. V listopadu 1941, byla jeho divize stažena zpět do Německa na doplnění a odpočinutí. Ale již za čtyři měsíce byla zase poslána zpět do bojů na východní frontu k Leningradu, kde ve Volchovské oblasti se podílela na zničení armády generála Vlasova. Po roce a půl na východní frontě byla jeho divize opět převelena, tentokrát do Itálie, kam dorázila 15. prosince na Gustavovu linii, do blízkosti Monte Cassina. V Itálii bojoval další čtyři měsíce, než se stal velitelem LXIX. horského sboru v Chorvatsku, kde bojoval proti Titovým partyzánům. Ve druhé polovině roku 1944 byl odvolán do Salcburku, kde se ujal velení nad místní vojenskou oblástí, ze které později vytvořil takzvaný Ringlův sbor, u kterého zůstal až do konce války.


Strání

Obec Strání se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 3820 obyvatel.
Narodil se zde Mons. Josef Olejník, kněz a hudební skladatel


Brožova skála

Brožova skála je přírodní památka ev. č. 818, lokalita nacházející se severoseverovýchodně od obce Sklené u Žďáru nad Sázavou v okrese Žďár nad Sázavou. Správa CHKO Žďárské vrchy.


Jan Kassián

Jan Kassián výrazně ovlivnil podobu západního mnišství. Narodil se v provincii Scythia minor a mládí prožil v klášteře u Betléma a mezi egyptskými mnichy. Kolem roku 400 přišel do Cařihradu a stal se žákem sv. Jana Zlatoústého od něhož přijímá jáhenské svěcení. Po svržení sv. Jana Zlatoústého, které se událo roku 403, byl poslán do Říma, aby vylíčil papeži proběhlé události. V Římě byl také pravděpodobně vysvěcen na kněze. V roce 415 založil v Marseille dva kláštery, které také vedl. Sepsal duchovní ponaučení pro mnichy. Zemřel v klášteře sv. Viktora v Marseille. V katolické církvi je uctíván jako svatý.
Dle Cassiana Adamův hřích svobodu vůle pouze oslabuje, proto je člověk stále schopen spolupracovat na své spáse.


NHL 1982/1983

Sezóna 1982/1983 byla 66. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým New York Islanders. Tým Colorado Rockies se přestěhoval do East Rutherfordu a přejmenoval se na New Jersey Devils, který byl zařazen do Norisovy divize. Celek Winnipeg Jets se díky tomu musel přestěhovat do Smythovy divize. Toto bylo poslední stěhování týmů až do roku 1993.


Lišta

Pojem lišta označuje podélný prvek, který může být například součástí stroje nebo stavby. V praxi se může jednat o :


Kehl

Kehl je město na západě Bádenska-Württemberska, ležící na řece Rýn. Na protějším břehu se nachází francouzský Štrasburk. Kehl je třetí největší město zemského okresu Ortenau a je středem oblasti horního centra Offenburg.


Hatzegopteryx

Hatzegopteryx byl rodem obřího ptakoještěra, který žil na konci křídového období na území dnešního Rumunska. Objevené fosílie naznačují, že tento obří pterosaurus dosahoval v rozpětí křídel až kolem 12 metrů. Tím se řadí mezi největší známé létající tvory všech dob.
Jen lebka tohoto živočicha měřila podle srovnávacích propočtů kolem 3 metrů a byla na poměry pterosaurů značně masivní. Proto se vědci domnívají, že tento létající plaz měl lebku odlehčenou buď svou unikátní stavbou nebo nějakým dosud neznámým fyziologickým mechanismem. Typový druh H. thambema byl popsán francouzským paleontologem Ericem Buffetautem a jeho vědeckými kolegy v roce 2002.


Svědectví

Svědectví je výpověď, jejíž věrohodnost se zakládá na osobě svědka. Důležité je zejména svědectví očitého svědka, který vypovídá o něčem, co sám viděl, slyšel a podobně.
Svědectví hraje velmi významnou úlohu při vyšetřování, v občanských i trestních sporech. Svědek je zde osoba, která není stranou sporu ani zaměstnancem soudu. Pokud psané a vůbec hmotné důkazy chybí, může být svědectví jediným a tedy nenahraditelným důkazem. Proto v historických i moderních právních systémech platí svědecká povinnost: občan, který něco důležitého o sporné věci ví, je povinen svědectví poskytnout. Povinnost svědčit se nevztahuje na osoby, jež jsou v dané věci vázány státním nebo stavovským tajemstvím a na případy, kdy by svědek mohl svým svědectvím uškodit sobě nebo osobě blízké.
Protože svědectví může významně ovlivnit rozhodnutí soudu, záleží na tom, aby bylo pravdivé, to jest nezkreslovalo a neskrývalo skutečnosti. Ke zkreslení skutečnosti může dojít buď proto, že se svědek mýlí, anebo proto, že chce klamat. Pravděpodobnost omylu je obvykle menší u očitých svědků, kteří danou skutečnost sami pozorovali nebo zažili. Aby se vyloučilo záměrné zkreslení, svědek před výpovědí přísahá, že bude mluvit pravdu, a je také poučen, že nepravdivé „křivé“ svědectví je trestné.
V běžné řeči se slovo svědectví používá i v širším významu, kde znamená buď zřejmý doklad, důkaz: „růst cen svědčí o nedostatku zboží“, anebo naopak nějakou osobně ručenou výpověď vůbec, například náboženskou. V tomto smyslu se slovo svědectví vyskytuje často i v literatuře, ve filmu a podobně, kde znamená autentickou výpověď, často nějaké odhalení nebo i obžalobu.
Tento význam měl i název důležitého exilového časopisu Svědectví, který v letech 1956-1990 vydával v Paříži Pavel Tigrid.


Růžový ostrov

Růžový ostrov nebo Insulo de la Rozoj byl krátce existující mikronárod, který vznikl na konci 60. let 20. století na námořní plošině, podobně jako jiný známý mikronárod Sealand. Růžový ostrov leží v Jaderském moři, vzdálen 11 km od italského města Rimini. Oficiálním jazykem ostrova bylo esperanto.


Model-view-controller

Model-view-controller je softwarová architektura, která rozděluje datový model aplikace, uživatelské rozhraní a řídicí logiku do tří nezávislých komponent tak, že modifikace některé z nich má minimální vliv na ostatní.
MVC je často chápán jako návrhový vzor, nicméně se týká architektury aplikací mnohem více než klasický návrhový vzor. Tudíž může být užitečný pojem architektonický vzor nebo možná agregační návrhový vzor.
Existuje také architektura Model 1, která odděluje pouze datový model od uživatelského rozhraní s řídicí logikou.


Montparnasse 19

Snímek popisuje poslední léta Amedea Modiglianiho, která strávil v Paříži.


Aféra Sacco-Vanzetti

Aféra Sacco-Vanzetti je označení pro soudní proces, který se odehrál ve 20. letech 20. století ve Spojených státech.
Spoutaní Bartolomeo Vanzetti a Nicola Sacco.Obžalovanými byli dva anarchisté italského původu Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti , kteří byli obviněni v dubnu 1920 z pokusu o loupežné přepadení, samotného loupežného přepadení a dvojnásobné vraždy. Soudní proces, jemuž předsedal Webster Thayer, se odehrával v Dedhamu ve státě Massachusetts. Překážkou pro odsouzení byla absence přímých přesvědčivých důkazů. Přesto atmosféra xenofobie a celkového odporu vůči politickým radikálům neumožnila obhajobě použít všechny legální prostředky a tak byl nad oběma obžalovanými vynesen rozsudek trestu smrti. To vyvolalo masové protesty v New Yorku, Amsterdamu, Londýně a Tokiu, demonstrace pracujících se uskutečnily napříč Jižní Amerikou a nepokoje také v Paříži, Ženevě, Johannesburgu či Německu. I přes protesty veřejnosti byli Sacco a Vanzetti 23. srpna 1927 popraveni.
Demonstrace na podporu odsouzených v Londýně v roce 1921.Tato kauza je interpetována jako americká obdoba Dreyfusovy aféry. Nejasnosti případu vedly následně massachusettského guvernéra Michaela Dukakise ke zřízení vyšetřovací komise nezávislých právníků, která mu měla podat doporučení, zda-li odsouzeným udělit milost nebo požadovat nový soudní proces. Přestože komise shledala řadu pochybení v práci soudu, učinila závěr o správnosti rozsudku a viny Sacca a Vanzettiho. „Všechna stigmata a potupa budou navždy sejmuty ze jmen Nikoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho. Nejsme zde proto, abychom řekli, zda tito muži jsou vinni či nevinní. Musíme říci, že vysoké normy soudnictví, na které jsme v Massachussets hrdi, v případě Sacca a Vanzettiho selhaly.“ Po tomto prohlášení kontroverze pokračovaly a Dukakis vyjádřil politování, nikoli nad samotným prohlášením, ale nad tím, že neoslovil rodiny obětí zločinu. „Byla to hrozná chyba v úsudku; o tomhle jsme vůbec neuvažovali“, řekl guvernér v novinovém článku v roce 2005.


Schizma

Slovo schizma pochází z řeckého ????µ? rozdělení a znamená rozdělení nebo roztržení, obvykle v nějaké organizaci. Schizmatik je osoba, která vytváří nebo zapříčiňuje schizma anebo člen odtrhující se skupiny.
Dějiny církve poskytují asi největší skupinu užití termínu, neboť zde schizma označuje rozdělení v církvi. Schizmatik je pak osoba, která vyvolává schisma v církvi anebo člen odtržené církve. Používá se také adjektiva schizmatický. Schizma je antonymem ke společenství, které vyjadřuje vztah jednoty v dané církvi nebo mezi nimi.
V raných staletích křesťanství bylo schizma považováno za vážnější prohřešek než hereze.


Brigády mučedníků Al-Aksá

Brigády mučedníků Al-Aksá je palestinská militantní organizace, blízká hnutí Fatah. Vznikla krátce po vypuknutí Intifády Al-Aksá a velmi aktivně se do ní zapojila. Brigády byly pojmenované po Mešitě Al-Aksá, která je symbolem hnutí za palestinskou nezávislost a jedním z nejposvátnějších míst islámu. Členové brigád se rekrutují především z řad Tanzimu, mladé skupiny v rámci Fatahu. Po smrti vůdců Fatahu Jásira Arafata v listopadu 2004 oznámily brigády, že budou dále vystupovat pod jménem Brigády mučedníka Jásira Arafata. Ministerstvo zahraničních věcí USA i Evropské unie zařadili Brigády mučedníků Al-Aksá na svůj oficiální seznam teroristických organizací.
Organizace nejdříve prohlásila, že se omezí na guerillový boj proti izraelské armádě a bude útočit pouze na izraelské vojáky a obyvatele na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Už v roce 2002 však přišla se sérií útoků na civilní cíle v izraelských městech.
Izrael kritizoval neschopnost vedení palestinské samosprávy a Fatahu zastavit činnost brigád. V dubnu 2002 Izrael zadržel jednoho z vůdců organizace Marwána Bargútího a odsoudil ho za několikanásobnou vraždu a činnost v teroristické skupině na doživotí.


Namco

Namco nebo Tengri nur je bezodtoké slané jezero na jihovýchodě Tibetské náhorní plošiny v Číně v nadmořské výšce 4627 m. Má rozlohu přibližně 2000 km2 a je protáhlé ze západu na východ v délce 80 km.


Kankan

Kankan je druhé největší město v Guinei. Nachází se ve východní části země, na řece Milo. Podle sčítání lidu z roku 1996 zde žije více než 100 000 obyvatel. Město je známé pro svou univerzitu, svou mešitu a své mangovníky. Ve městě se rovněž nachází mezinárodní letiště.


Birma

Birma patří mezi polodlouhostrsté kočky. Je to středně velká kočka, přátelská a rezervovaná. Postrádá agresivitu vůči lidem, kočkám i psům. Jen zřídka mívá kožní a nervové problémy. Úzká genetická základna znamená problémy v dědičnosti. Váží asi 4,5-8 kg.


Švýcarský Robinson

Švýcarský Robinson je dobrodružný román pro mládež od německy píšícího švýcarského protestantského kněze a spisovatele Johanna Davida Wysse.
Autor napsal své dílo, inspirované slavným románem Daniela Defoea Robinson Crusoe, v letech 1794–1798 pouze pro své děti, aniž by uvažoval o možném budoucím knižním vydání. K tomu došlo až poté, co se jeho syn Johann Rudolf Wyss, profesor filozofie v Bernu a autor švýcarské národní hymny, rozhodl v roce 1812 dílo upravit a vydat tiskem.
Román líčí osudy chudé švýcarské rodiny, která se v době napoleonských válek odhodlá opustit Evropu a vyhledat si nový domov v zámořských koloniích. Po ztroskotání lodi se rodina zachrání na neobydleném ostrově v Indickém oceánu, který nazvou Nové Švýcarsko, a prožijí zde deset let, než je jejich zkvétající kolonie objevena anglickou korvetou. Mezitím se na ostrově vítězně utkají se zcela nereálnou faunou a flórou, kterou sem autor umístil ve snaze vytvořit co nejpestřejší dobrodružný příběh a seznámit dětského čtenáře s co největším počtem různých exotických zvířat a rostlin. Rodina tak musí bojovat se lvy, tygry, medvědy, slony, hrochy, šakaly, hyenami a hroznýši, může lovit antilopy, plameňáky, velryby, lachtany, mrože, tuleně, žraloky, leguány, holuby a vlaštovky, chovat psy, krávy, buvoly, kozy, ovce, osly, prasata, slepice, husy i kachny a ochočit si orla a opici. Navíc je ostrov nalezištěm všech možných nerostných surovin. Nejstarší syn Fritz také zachrání mladou Angličanku Jenny, která ztroskotala na nedalekém sopečném ostrůvku.
Když je kolonie objevena, nikomu se z ní pryč nechce. Na chvíli odjede do Anglie jen Fritz s Jenny, aby se seznámili s její rodinou a uzavřeli zde sňatek, a prostřední syn Jakob, aby nakoupil pro kolonii některé potřebné věci. Na ostrov přibude také anglická rodina Wolstonových s dcerami a mladí lidé se do sebe postupně zamilují. Přes mnohé nedostatky a některé pasáže, které dnes vyvolávají spíše úsměv, patří Wyssův Švýcarský Robinson ke klasickým dílům literatury pro mládež. Autor v něm vyzdvihuje důležitost lidské práce a také rodinné i kolektivní soudržnosti, obětavosti a statečnosti. Propaguje návrat k přírodě, který mu slouží jako únik od evropské civilizace, která se podle jeho mínění dostává svými válkami a rozvojem průmyslové výroby do slepé uličky.
Švýcarský Robinson patřil k oblíbené dětské četbě francouzského spisovatele Julese Vernea. Příběh ho natolik zaujal, že k němu¨roku 1900 napsal pokračování pod názvem Druhá vlast. Rovněž tak motiv obydlí v obrovském vykotlaném stromě, který Verne použil ve své knize Škola robinsonů je převzat ze Švýcarského Robinsona.


Max Cavalera

Se svým bratrem Igorem Cavalerou založil skupinu Sepultura, se kterou hrál až do roku 1996. Po vydání alba Roots a smrti jeho nevlastního syna z kapely odešel. Chvíli se věnoval svému projektu Nailbomb a brzy založil skupinu Soulfly. V obou kapelách hrál na kytaru a zpíval. V polovině roku 2008 vydal se Soulfly již šesté album s názvem Conquer. Max Cavalera se v průběhu roku 2007 opět po desetileté pauze spojil se svým bratrem Igorem a z jejich usmíření vznikl projekt Cavalera Conspiracy, kde se vrací společně s Marcem Rizzem a Joem Duplantierem k Thrash metalovým kořenům Sepultury.
Na začátku 90. let se přestěhoval do Phoenixu v Arizoně za svojí manželkou Glorií a nyní je občanem USA.
Dětství prožil v brazilském městečku Belo Horizonte. Po smrti svého otce musel pracovat, aby uživil svojí matku a mladšího bratra. Po svém prvním rockovém koncertu kapely se Max a jeho bratr Igor rozhodli založit kapelu. Max se začal učit na kytaru a jeho bratr Igor na bicí. Když bylo Maxovi 14 let a Igorovi 13 let, založili spolu skupinu Sepultura. V roce 1984 vyšlo jejich Demo Bestival Devastation a v roce 1986 první album Morbid Visions.


Okino Torišima

Okino Torišima dříve nazývaný Parece Vela je nejjižnější japonský ostrov o souřadnicích 20° 25' s.š. a 136° 05' v.d. Leží ve Filipínském moři – 1 740 km na jih od Tokia, 534 km na jihovýchod od nejbližšího japonského ostrova Oki Daitódžima a 567 km jihozápadně od Minami Iódžima nejbližšího ostrova souostroví Ogasawara, ke kterým administrativně náleží. Okino Torišima v japonštině znamená „Vzdálený ptačí ostrov“. Je to druhý nejvzdálenější japonský ostrov. Okino Torišima ve skutečnosti není jedním ostrovem, ale skládá se ze tří maličkých ostrůvků:
Ostrůvky, které vyčuhují jen 0,1 až 0,2 m nad hladinu přílivu, leží v západní části laguny obklopené podvodní korálovou bariérou, na které se tříští vlny a která se táhne 4,6 km ve východo-západním a 1,7 km v severo-jižním směru. Rozloha laguny je asi 5 km&sup2;. Čtvrtý ještě menší ostrůvek se nachází na východním konci laguny. Přístup do laguny leží na jižní straně.
To, že podle mezinárodního práva má Okino Torišima status ostrova a ne neobývané skály, je napadáno Čínou, která jej nazývá ???, protože to by dalo Japonsku právo na obrovskou exkluzivní hospodářskou zónu kolem ostrova s rozlohou asi 430 000 km&sup2;.
Pro Čínu je oblast důležitá z vojenského hlediska, protože leží na půl cesty mezi Tchaj-wanem a ostrovem Guam. Je velmi pravděpodobné, že v případě vojenského konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem by americké jednotky umístěné na základnách na Guamu přispěchaly svému spojenci na pomoc. Při tom by musely proplout oblastí kolem Okino Torišimy a zde by je mohly zdržet čínské ponorky. Ale pro případné nasazení ponorek potřebuje čínské námořnictvo podrobné mapy mořského dna. A právě zde je problém, protože podle mezinárodního práva může v exkluzivních hospodářských zónách vykonávat cizí stát oceánografický průzkum jen se souhlasem daného státu. A Japonsko jako spojenec USA by to zřejmě Číně nepovolilo.
Aby se zabránilo erozi a následnému zániku ostrůvků, byl v roce 1987 odstartován projekt stavby pobřežních hrází a Higašikodžima a Kitakodžima byly obklopeny betonem. V současnosti Japonsko provádí na ostrůvcích výzkum, pozorování a údržbu hrází. V mělké části laguny mezi Higašikodžimou a Minamikodžimou byla vztyčena plošina na pilotech s heliportem.
Administrativně ostrov spadá pod obec Ogasawara, Tokio. V roce 1939 zde byla zahájena stavba námořní základny, ale se začátkem bojů druhé světové války v Pacifiku byla zastavena.


Jeruzalémský syndrom

Jeruzalémský syndrom je syndrom, který postihuje návštěvníky poutních míst v Izraeli, kdy se považují za nějakou biblickou postavu. Židů se syndrom prakticky netýká, muslimů jen okrajově. Devadesát pět procent postižených jsou křesťané. Z toho tvoří zhruba 60 procent protestanti a zbytek jsou pravoslavní a katolíci. Sedm pacientů z deseti bývají ženy .


Seznam planetek 47001-47250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: BIN - binární planetka, MBA - planetka v hlavním pásu, PLT - plutíno.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


College de France

College de France je nejprestižnější francouzská instituce, věnovaná vědám. Sídlí v Paříži v Latinské čtvrti na Rue des Écoles, poblíž staré Sorbonny a její historie začíná rokem 1530.
College de France je zvláštní instituce: jejím oficiálním posláním je „učit vědění, které právě vzniká“, moderně řečeno spojovat bádání a výuku. Má 54 profesorských míst, rozdělených do pěti oblastí:
College de France pořádá pravidelné přednášky, přístupné veřejnosti, nemá však žádné zapsané studenty, žádné studijní obory a neuděluje žádné tituly. Většina, ale ne všichni profesoři jsou Francouzi, dvě místa se obsazují hostujícími profesory. Když se nějaké místo uvolní, rozhodují profesoři o tom, kdo na ně má být povolán. Profesura na College de France je ve Francii bez diskuse vrcholem vědecké kariéry.
Roku 1530 založil král František I. na radu svého knihovníka, humanisty G. Budé Královskou kolej nebo také Kolej tří jazyků, protože se zde zpočátku vyučovala řečtina, hebrejština a latina. Profesoři byli hmotně zajištěni, později k oborům přibylo právo, matematika a medicina. Po revoluci 1789 se kolej přejmenovala na Národní kolej a od roku 1870 na College de France. Jejím heslem je od založení Docet omnia.
Mezi profesory na College de France byli a jsou také následující:


Seznam planetek 76501-76750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Radvanec

Radvanec je obec v okrese Česká Lípa, na jižním podhůří Lužických hor, poblíž Nového Boru, v nadmořské výšce 305 m n. m. Její obytná zóna je umístěna podle Dobranovského potoka, který vtéká do Radvaneckého rybníka.
První zmínka o obci pochází z roku 1384. Poloha obce umožňovala obyvatelům se věnovat zemědělské činnosti. V pozdějších letech to rozvoj tkalcovství a sklářství. Ještě počátkem 20. století se v Radvanci rylo sklo, malovalo a vodního pohonu Radvaneckého potoka využívala nejen sklářská brusírna, ale i mlýn na mletí obilí. Roku 1870 byla postavena místní škola. S výstavbou nových silnic, zejména v 19. století, se obec dostala mimo hlavní dopravní spoje a to byl jeden z důvodů, proč se z obce stala vyhledávaná rekreační oblast. Německý název obce byl Rodowitz.
Nejzajímavější dominantou obce je kaple svatého Antonína, jejíž stavba byla dokončena v roce 1818, ale také řada reliéfů, které jsou vytesány ve skalních pískovcových útvarech přímo v obci, ale také v okolních lesích. Zajímavostí je, že lesní hřbitov v Novém Boru ležel na pozemcích patřících Radvanci.


Relační vrstva

Relační vrstva je 5. vrstva modelu vrstvové síťové architektury. Anglicky session layer. Smyslem vrstvy je organizovat a synchronizovat dialog mezi spolupracujícími relačními vrstvami obou systémů a řídit výměnu dat mezi nimi. Umožňuje vytvoření a ukončení relačního spojení, synchronizaci a obnovení spojení, oznamovaní výjimečných stavů.


Seznam planetek 34751-35000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Institut für Österreichische Geschichtsforschung

Institut für Österreichische Geschichtsforschung je výzkumný a vzdělávací institut ve Vídni. Jeho úkolem je poskytovat vzdělání v oblasti pomocných věd historických a provádět výzkum historie Rakouska. Je sice začleněn do duchovědné fakulty Univerzity Vídeň, ale podléhá přímo rakouskému spolkovému ministerstvu vzdělávání, vědy a kultury.
Institut založil císař František Josef I. v roce 1854 především pro vzdělávání pedagogů dějin Rakouska. O rok později začala výuka, na kterou bylo přijato prvních šest stipendistů. Organizace výuky probíhala podle vzoru pařížské École des chartes. Trvala tři roky, přičemž první rok trval přípravný kurs a po úspěšném složení skoušky mohli posluchači pokračovat v hlavním dvouletém kursu. Škola se vyprofilovala se zaměřením na rakouské dějiny a výuku archivářů, za vedení historika a diplomatika Theodora von Sickela došlo k rozšíření výuky i pro knihovníky a muzejníky. V roce 1898 byla výuka doplněna o zkoušku pro státní archivní službu, která se stala podmínkou pro přijetí do státních archivů. V letech 1920 až 1945 měl ústav pozměněný název Österreichisches Institut für Geschichtsforschung. Od roku 1927 musí mít každý odborný archivář ve státní službě v Rakousku zkoušku z tohoto institutu. Od roku 1951 byl zrušen přípravný kurs a studium trvá tři roky.
Vedle své výzkumné činnosti nabízí institut magisterské studium pomocných věd historických a archivnictví pro odborné zaměstnance archivů, muzeí a knihoven. Tříleté studium je podmíněno ukončeným bakalářským studiem v oboru historie nebo příbuzném oboru na rakouské nebo zahraniční vysoké škole či univerzitě. Počet posluchačů je omezen na maximálně 25 osob v každém ročníku.
Studenti nejprve absolvují tzv. základní modul a poté se rozhodnou pro jeden ze tří rozšiřujících modulů. Základní modul obsahuje především rakouské dějiny, středověkou a novověkou paleografii, diplomatiku, ústavní a správní dějiny, archivnictví, muzejnictví, chronologii, heraldiku, sfragistiku, genealogii, dějiny umění, ediční a regestovou nauku.
Rozšiřovací model historické bádání obsahuje navíc přednášky z kodikologie, knihovnictví, numismatiky a umožňuje prohloubení paleografie a diplomatiky. Náplní modulu archivnictví jsou obdobné předměty a navíc právní otázky archivnictví, dějiny úřadů, archivní management a archivní techniku. Posledním modulem jsou mediální archivy, které se specializují vedle archivnictví na mediální dějiny, madiální analýzu a uplatnění v archivnictví, techniku restaurování a ukládání video, zvukových, filmových a digitálních záznamů či uplatnění na mediálním trhu.
Studium je ukončeno písemnou magisterskou prací a magisterskou zkouškou, která se dělí na písemnou a ústní část. Zkouška má platnost státní zkoušky v oboru pomocných věd a archivnictví. Po zdárném ukončení obdrží titul Magister der Philosophie a každý absolvent má právo se nazývat členem Institutu für Österreichische Geschichtsforschung.
Institut vydává od roku 1880 mj. časopis Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung. Podílí se též na vydávání historických edic.


Syrov

Obec Syrov se nachází v okrese Pelhřimov, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 60 obyvatel.


Iva Pekárková

Studovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie, ale krátce před jejím dokončením, v roce 1983, emigrovala. Zakotvila v Americe, kde vystřídala několik zaměstnání, včetně barmanky, sociální pracovnice a taxikářky v New Yorku. V roce 1997 se pak vrátila do Prahy, krátce působila v redakci MF Dnes. Od roku 2005 žije v Londýně.
Některé její knihy vyšly v překladu rovněž ve Spojených státech, Velké Británii, Německu a Španělsku.


Klecany

Klecany jsou malé město v okrese Praha-východ. Leží asi 5 km severně od okraje Prahy na pravém břehu Vltavy, v nadmořské výšce asi 180 – 280 m. Město má 1958 obyvatel.
Ačkoliv osídlení oblasti je doloženo již od starší doby kamenné, první písemná zmínka o Klecanech pochází teprve z roku 1309. Koncem 14. století doložena ve vsi tvrz. V roce 1507 král Vladislav Jagellonský povýšil ves na město. Během třicetileté války bylo město poničeno a několikrát vyhořelo. Následně statut města opět ztratilo.
Na severní straně obce bylo v meziválečném období zřízeno vojenské letiště, které mělo určitý význam během 2. světové války. Bylo zrušeno v 50. letech 20. století.
V roce 2000 bylo v místní části Na Hradišti odkryto slovanské pohřebiště z první poloviny 10. století, významem srovnatelné s obdobnými pohřebišti na Levém Hradci a Pražském hradě.
V roce 2002 byla na Vltavě při jezu zprovozněna malá vodní elektrárna v místní části Klecánky. Tato místní část byla zasažena a silně poškozena ničivou povodní v r. 2002, při níž byla zasažena řada domů a objektů, včetně elektrárny. Po obnově je elektrárna opět v provozu, instalovaný výkon dvou Kaplanových turbín je 2 x 0,482 MW.
Zvony z Klecan byly podle pověsti zapůjčeny do Brandýsa nad Labem k příležitosti vysvěcení tamního kostela sv. Václava. Zvony se však v noci vracely zpět do své obce. Při letu si zpívaly: „Hou - hou! Klecanské zvony jdou! Jdou - jdou!“ Když letěly přes Labe, jel po mostě bezbožný kočí, jemuž se bič zapletl do srdce jednoho ze zvonů. Kočí zlostně zaklel, zvony smutně zapěly: „Jdou! Jdou! Nedojdou!“ a zapadly do tůně. Jednoho dne tam pradlena máchala prádlo a jeden zvon se jí do něj zachytil. Pradlena netušila, co jí to drží, a tak hrubě vykřikla a zvon se potopil navždy. Dodnes je prý v korytě starého Labe v tůni pod jezem možno vidět na dně zvony nebo při úplňku slyšet jejich smutné vyzvánění: „Jdou! Jdou! Nedojdou!“
Jiná verze pověsti říká, že zvony se do tůně propadly, když byly do kostela dováženy a probořil se s nimi můstek.


Klaudius Kryšpín

V roce 1986 se stal členem legendární skupiny Pražský výběr, místo Jiřího Hrubeše, který emigroval do Anglie. Do roku 1988 spolupracoval se skupinou Stromboli, než sám emigroval do Austrálie. V roce 2003 se vrátil do ČR a v roce 2006 se stal členem Pražského výběru II. Je považován za nejlepšího bubeníka v České republice.


Diskografie Metallicy

Mimo USA a Kanady jsou díla Metallicy vydávána u Vertigo/Universal.


Jarvisův ostrov

Jarvisův ostrov, anglicky Jarvis Island, je neobydlený atol nedaleko rovníku uprostřed Tichého oceánu. Leží na zhruba v polovině cesty z Havaje na Cookovy ostrovy, 2220 km jižně od Havaje, 4770 km severovýchodně od Nového Zélandu, 8760 km západně od pobřeží Ekvádoru a 1850 km východně od Howlandova a Bakerova ostrova. Jeho zřejmě nejbližším sousedem je kiribatský atol Kiritimati, který leží asi 380 km na severovýchod.
Pro statistické účely se ostrov někdy zařazuje pod Menší odlehlé ostrovy USA. Dříve se také jmenoval Brown Island.
Celý ostrov patří pod přírodní rezervaci Jarvis Island National Wildlife Refuge, spravovanou U.S. Fish and Wildlife Service pod americkým ministerstvem vnitra.
Obranu ostrova mají na starosti Spojené státy. Přestože je neobydlený, každoročně ostrov navštěvují zaměstnanci U.S. Fish and Wildlife Service.
Ostrov byl objeven 21. srpna 1821 britskou lodí Eliza Francis a pojmenován podle jejího velitele, kapitána Browna.
Spojené státy se přihlásily k vlastnictví ostrova v březnu 1857 na základě Guano Islands Actu přijatého 1856; formálně ho anektovaly 27. února 1858, ale opustily ho v roce 1879, poté co z něj byly vydolovány tuny guana.
3. června 1889 ostrov pro změnu anektovali Britové, ale jejich plány pro jeho další využití nikdy nebyly realizovány. Zásoby guana byly dolovány až do konce 19. století.
Spojené státy se o ostrov znova přihlásily v roce 1935 a pokusili se ho kolonizovat v rámci stejného projektu jako Bakerův a Howlandův ostrov.
Osada Millersville v západní části ostrova se v té době příležitostně využívala jako meteorologická stanice. Znova byla krátkodobě obydlena vědci v roce 1957 během Mezinárodního roku geofyziky.
Od 27. června 1974 je ostrov přírodní rezervací. Vstup na něj je dovolen jen na zvláštní povolení amerického úřadu pro ryby a zvěř, které se obvykle vydává jen vědcům a výzkumníkům.
Ostrov leží v jižním Pacifiku, má plochu pouhých 4,5 km2. Podnebí je rovníkové, s málo srážkami a pálícím sluncem. Teploty jsou trochu zmírňovány konstantním větrem. Povrch je nízký a písečný: korálový ostrov obklopený úzkým zřaseným útesem. Nejvyšší bod leží asi 7 metrů nad hladinou moře.
Nejsou zde přístavy, lodě musí kotvit na moři a na břeh je nutné se dopravovat pomocí člunů. Ty mohou přistávat buď uprostřed západního pobřeží, nebo nedaleko jihozápadního rohu ostrova. Zhruba uprostřed západního pobřeží se nachází denní maják.
Nejsou zde přírodní zdroje pitné vody. Vegetaci ostrova tvoří roztroušené trávy a plazivé keře. Jarvis je především hnízdiště pro ptáky a mořské živočišstvo.
Spojené státy si nárokují exkluzivní ekonomickou zónu 370 km a teritoriální vody 22 km.


Arnaud Clément

Arnaud Clément je současný francouzský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře vyhrál 4 turnaje ATP ve dvouhře a 12 turnajů ve čtyřhře.
Arnaud Clément se zúčastnil 16 zápasů v Davisově poháru za tým Francie s bilancí 11-9 ve dvouhře a 6-2 ve čtyřhře.


Henri Cochet

Henri Cochet byl francouzský tenista. Mezi jeho největší úspěchy patří tituly ve dvouhře na grandslamových turnajích French Open, Wimbledonu a US Open, zisk titulu ve čtyřhře na French Open, Wimbledonu a U.S. Open. Na olympijských hrách v Paříži v roce 1924 získal stříbro ve dvouhře i mužské čtyřhře.
V roce 1976 byl zapsán do Mezinárodní tenisové síně slávy.
S tenisem začínal v tenisovém klubu, kde byl jeho otec tajemníkem.
Spolu s Jeanem Borotrou, Jacquesem Brugnonem a René Lacostem patřil k takzvaným Čtyřem mušketýrům, čtyřem francouzským tenistům, kteří patřili k nejlepším hráčům 20. a 30. let 20. století.
Francii reprezentoval i v Davisově poháru, odehrál celkem 58 zápasů, z toho 42 v dvouhře a 16 ve čtyřhře.


Sovětská liga ledního hokeje 1976/1977

Sezóna 1976/1977 byla 31. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým CSKA Moskva.
Tým Krystall Saratov sestoupil. Ze 2. ligy postoupil celek Avtomobilist Sverdlovsk.


Hydroponie

Hydroponie je pěstování rostlin bez půdy v živném roztoku. Hydroponicky je možné pěstovat téměř všechny pokojové rostliny. Nejvhodnějším substrátem je v tomto případě keramzit - expandovaný jíl. Zelenina - rajčeta, okurky a pod. nebo květiny pro produkci řezaných květů užitkové rostliny ve sklenících se také pěstují hydroponicky buď v minerální plsti nebo v roztoku na "tenké vrstvě". V těchto systémech voda cirkuluje, mimo záhony se zpět vrácený roztok filtruje, doplní se živiny, upraví pH a teplota. Podle systému a účelu pěstování se přdávají hnojiva. Pro uzavřený systém pěstování pokojových rostlin v keramzitu lze použít kvalitní tekutá hnojiva bez balastních látek a při každé zálivce zalévat slabým roztokem 0,02%. Pro tento způsob existují ještě dlouhopůsobící iontovýměnná hnojiva na bázi Lewatitu, která vyměňují živné ionty za soli obsažené v zálivkové vodě. V případě použití takového hnojiva není vhodná zálivka dešťovou vodou. Tuto lze rostlinám dodávat jednou za 3 - 4 měsíce.
Velká většina rostlin, která je pěstována hydroponicky, může růst v hydroponii i v půdě. Tento typ pěstování je vynálezem Egypťanů. Mezi výhody patří rychlejší růst rostlin, menší náchylnost k chorobám. Vděčnou hydroponickou rostlinou je např. voděnka. Tato metoda pěstování je vhodná pro alergiky.
Květinám, pěstovaným bez zemního substrátu, škodí studený vzduch a průvan, proto je nutné větrat jen opatrně. Potřebují světlo, ale je nevhodné vystavit je slunečním paprskům přímo. Pro zálivku a rosení nemají v oblibě studenou, chlorovanou a tvrdou vodu. Lol. Dejte také pozor, aby do živného roztoku nevnikly nějaké cizí látky - káva, alkohol a moč.
květiny vyrostou rychleji, takže se dřív sklízí úroda ze zelené zahrádky


Karaimové

Východoevropští Karaimové o sobě tvrdí, že jsou potomky turkického obyvatelstva říše Chazarů. Toto tvrzení odmítá většina odborníků a to z jednoduchého důvodu. Obyvatele Chazarské říše přijali rabinistickou formu judaismu ne Karaimskou formu, kterou užívají karajal Karaimové. Karajal Karaimové neuznávají Talmud ale pouze TaNaCH.
Jak je tedy možné, že se karajal Karaimové identifikuji s turkickými národy?
Nerabínští Židé se usadili na Krymu již v době, kdy toto uzemí ovládala Byzantská říše. Později se sjednotili jako ostatní nerabínské směry v Karaitském judaismu. Po ovládnutí Krymu Chazary, karaitští Židé opovrhovali Chazary, odvozovali nazev Chazar od slova Mamzer.
Ve 14. století bylo několik stovek karaitských rodin deportováno na Litvu a pak i na Ukrajinu a do Polska. Pak tato uzemí získalo Rusko.
Karaitští Židé zde měli svojí samosprávu a nepodléhali rabínské jurisdikci, museli plati stejné daně jako rabinističtí Židé. Karaitští Chachamové byli v kontaktu v karaitskožidovskými komunitami v Turecku, Erec Jisrael, v Egyptě … Jedním z nejvýznamnějších východoevropských Karaimů byl Avraham Firkovič.
Jeho knihy jsou uznávané i Karaity mimo Východní Evropu, jeho Sidur je užíván některými komunitami v Israeli. Ke konci života se Chacham Avraham Firkovič snažil přesvědčit carské uřady, že Karaimové nejsou Židé ale judaisovaní Chazaři. Padělal některé dokumenty a dokonce nechal udělat několik falešných náhrobních kamenů, které měly dokazovat nežidovskou minulost. Většina odborníků uznala že se jedná o padělky, ale carské úřady tyto falešné důkazy uznaly a postavily východoevropské Karaimi na uroveň muslimů, pro ně nebyli Karaimové vrazi Ježíše.
To znamenalo, že nemuseli platit židovské daně, směli vlastnit půdu, stěhovat se mimo „židovská“ území atd. Toto období se nazývá DEJUDAIZACE východoevropských Židů.
Koncem 19tého století Rada ruských Chachamů a Chazanů zakázala sňatky s rabinistickými Židy, ty ale nadále pokračovaly. O dokončeni DEJUDAIZACE východoevropských Karaimů se „zasloužil“ Seraja Szapszal.
Ten dovedl Firkovičovu teorii o Chazarském původu Karaimů do extrému za podpory antisemitského ruského režimu. V době 2 světové války předal Szapszal seznamy Karaimů Gestapu, aby mohli snáze identifikovat rabínské Židy, kteří získali falešné doklady o svém Karaimském původu.
Karaimové nepodléhali nacistickým rasovým zákonům tak jako rabanitští Židé. Szapszal jako mnoho spolupracovníků Gestapa začal spolupracovat s bolševiky po obsazení Litvy Sovětským Svazem. Pracoval na Sovětské Akademii Věd, kde pokračoval v dejudaizaci Karaimů. Prosadil nahrazeni hebrejského písma latinkou či azbukou ap. Naboženský život byl téměř zlikvidován, z Karaimů se stal etnický spolek.
Dnes nemají Karaimové téměř žádné povědomí o náboženství svých předků, neovládají hebrejštinu - náboženský jazyk, ani karaimštinu - tedy jazyk který adoptovali, neznají základní náboženské pojmy jako např. Talit - tvdí, že ho nepoužívají, přitom na svých stránkách mají fotky jejich Chachamů, kteři talit mají, dokonce ho mají i ve svém znaku. Neví co je to kašrut atd.
Jejich činost je omezena na vystupování v krojích, které připomínají kroje tatarské. Na Krymu je možné najít Karaitské hřbitovy se starými židovskými náhrobky. Na Krymu se také zachovalo největší povědomí o židovském původu. Někteří Karaimové po pádu komunismu odešli do Izraele.


Vincenzo Fioravanti

Vincenzo Fioravanti byl synem skladatele Valentina Fioravanti. Narodil se v Římě 5. dubna 1799. Jeho otec chtěl, aby se stal lékařem, ale Vincenzo bez jeho vědomí studoval kompozici a kotrapunkt u Jannaconiho. Později se Valentino s Vincenzovou volbou smířil a sám se ujal jeho dalšího hudebního vzdělání.
Jako jeho otec komponoval vesměs komické opery. Již jeho druhá opera La pastorella rapita, uvedená roku 1820 v Římě, zaznamenala značný úspěch. Když se však hodlal oženit, rodina jeho snoubenky si položila podmínku, že zanechá divadla. Vincenzo podmínku přijal a na nějaký čas se jako operní skladatel odmlčel. Jeho žena však záhy zemřela a Fioravanti se vrátil na scénu roku 1828 operou Robinson Crusoe nell’isola deserta.
V dalších letech zkomponoval více než 30 oper. Jeho nejslavnějším dílem se stala opera Il ritorno di Pulcinella da Padova uvedená poprvé roku 1837 v Neapoli. V nejrůznějších úpravách byla hrána po celé Evropě a na scéně se udržela po více než 80 let.
Vincenzův bratr Giuseppe se rovněž věnoval hudbě. Stal vyhledávaným zpěvákem a vystupoval v operách otce, bratra, jakož i dalších hudebních skladatelů té doby.


Le Colonel Chabert

Le Colonel Chabert je francouzská filmová adaptace slavného stejnojmenného románu Honoré de Balzaca z roku 1994.
Roku 1817 se v u pařížského advokáta Dervilla vynoří z ničeho chudě oděný cizinec. Tvrdí, že je plukovník Chabert, Napoleonův válečný hrdina, který měl zahynout před deseti lety v bitvě u Eylau.
Dervilla líčení domnělého mrtvého velmi zaujme a přejímá jeho případ. Existuje tu totiž možnost, že by byly znovu uznány Chabertova identita, manželství a s nimi spojený majetek. Nejsložitější by to bylo zřejmě pro Chabertovu „vdovu“, která se znovu vdala a právními triky se dostala k celému majetku svého prvního manžela. Může tak ztratit svůj společenský stav i mnoho peněz. Advokát Derville začíná hrát dvojitou hru: zastupuje i Chabertovu bývalou ženu, hraběnku Ferraud. Hraběnka nejprve neuznává Chabertovu totožnost. Dojde však k pohnutému setkání obou manželů. Chabert se nakonec především kvůli ohledům k manželčiným dětem rozhodne o své zmrtvýchstání nebojovat a skončí v blázinci.


Beneath Between Beyond

Album se neřadí mezi klasické studiové desky, obsahuje hlavně dema, covery a nevydané skladby, nebo skladby, které se objevili jako bonustracky k přecházejícím albům. Stejnojmený song se objevil jako bonustrack k pozdějšímu albu Cannibal. Vzniklo video ke skladbě Crash, kde se ze Static-X ale objeví jenom Wayne Static a Koichi Fukuda, a dále jen členové skupiny Mephisto Odyssey. Album vyšlo v roce 2004, následně skupina zahájila práce na dalším studiovém albu – Start a War.


Třanovice

Třanovice je obec ležící v Moravskoslezském kraji na historickém území Těšínského Slezska. Obec se dříve členila na Horní Třanovice a Dolní Třanovice. Ke dni 15. 8. 2008 zde žilo 1 004 obyvatel. Značnou část obyvatel obce tvoří polská menšina.
Své dětství trávil v Třanovicích významný právník a sociolog Eduard August Schroeder, neboť jeho otec zde byl sprácem arcivévodských statků.


Abel Tasman

Tasman pocházel z chudé rodiny z nizozemské provincie Groningen, sám se naučil číst a psát a vstoupil do služeb Východoindické společnosti. Ta nabízela možnost vyniknout, zbohatnout a získat námořní výcvik, a tak začátkem 30. let přicestoval do Východní Indie. Díky svým schopnostem dosáhl rychlého postupu - z prostého námořníka na lodníka, kormidelníka a kapitána. Své kvality plně prokázal i pod Quastovým velením. Quastovy koráby prozkoumaly japonské vody a pronikly dokonce do blízkosti Kurilských ostrovů. Přestože kurděje vyhubily téměř celé mužstvo, podařilo se Tasmanovi dovést lodě silnými tajfuny šťastně do batávského přístavu.
Přes počáteční ztráty a neúspěchy se guvernér roku 1641 rozhodl vyslat do jižních moří novou výpravu a do jejího čela postavil tentokrát Tasmana, známého už svým navigačním uměním. Měl zjistit, je - li „Zuidlandt“ součástí jižní země, jak daleko k jihu se táhne, měl nalézt námořní trasu od této země na východ a navíc ještě prozkoumat neznámé západní Tichomoří. V polovině srpna 1642 zvedly jeho lodi Heemskerk a Zeeaen v Batávii kotvy, počátkém září dorazily na Mauricius a poté zamířily k jihovýchodu. Na 50° jižní šířky je však silné bouře přiměly změnit kurz a pak už následovala nekonečná plavba širým oceánem k východu. Australská pevnina tak zůstala daleko na severu. Teprve 24. listopadu spatřily hlídky na obzoru obrysy vysokých hor - byla to Van Diemenova země, dnešní Tasmánie.
Holanďané „vzali řečenou zemi do vlastnictví“ a Tasman sledoval její východní pobřeží až do míst, kde mu silný protivítr znemožnil další plavbu. A tak 5. prosince změnil kurz, opustil „australské vody“ a zamířil k východu, na širé moře. Proto zůstala Tasmánie, kterou nikdo z účastníků výpravy ani okem nezahlédl, v zeměpisném povědomí až do počátku 19. století pouhým výběžkem australské pevniny.
Po devítidenní plavbě k východu se před holandskými loďmi vynořil strmý břeh na severozápadním okraji jižního z novozélandských ostrovů. Vítr je hnal přímo do průlivu mezi oběma ostrovy, kde 18. prosince zakotvili. Přátelská „neutralita“ tamních bojovních Maorů dlouho netrvala: přepadli „náhle bez příčiny“ holandský člun, zabili čtyři námořníky a uspořádali na břehu kanibalské hody. Tasman rychle opustil neblahé místo, jež nazval Moordenaarsbaai - záliv Vrahů. Při sledování linie pobřeží Nového Zélandu k severu si nevšiml úžiny mezi oběma velkými ostrovy a nabyl dojmu, že pluje podél rozsáhlé pevniny, zřejmě součásti Schoutenovy a Le Mairovy Země stavů. Nazval proto dnešní Nový Zéland, z něhož poznal jen západní pobřeží obou ostrovů, rovněž zemí Států - Staaten Landt. Při další plavbě objevil během roku 1643 souostroví Tonga a Fidži, minul Santa Cruz i Šalamounovy ostrovy a podél severního Nového Irska se dostal k Moluckým ostrovům a 14. června skončil šťastně svou pouť v Batávii.
Tasmanova první plavba se nepochybně řadí k největším námořním podnikům 17. století. Kromě nově objevených zemí - Tasmánie, Nového Zélandu, souostroví Tonga a Fidži, nalezl Tasman i novou cestu z Indického do Tichého oceánu v pásmu příznivých západních větrů.
Vzápětí po návratu byl Tasman vyslán na novou výpravu, tentokrát k severnímu pobřeží „Zuidlandtu“, a koncem února 1644 vyplul se 111 muži na třech nevelkých lodích. Výsledky expedice nebyly tentokrát nikterak skvělé. Prozkoumala sice celé pobřeží Carpentarského zálivu a Arnhemské země až po Severozápadní mys a dala severnímu a severozápadnímu pobřeží Nového Holandska definitivní kontury, ale nezahlédla ani sebemenší část jeho východního pobřeží. Tasman nenalezl Torresův průliv a usoudil tedy, že Nová Guinea a Nové Holandsko tvoří celek.
Tasman plul pokaždé kolem pustých břehů, kde se nenacházelo zlato, koření, ani zdroje rychlého a snadného zisku. Společnost výsledky jeho plaveb zklamaly a už ve 40. letech usoudila, že mnohem výnosnější než chimérické zlato a stříbro Zuidlandtu je zaběhnutý „obchod s veškerou Indií… a Japonskem“. Nově objevené trasy vzbuzovaly naopak obavu, že jich využijí konkurenti. Proto měli v Amsterodamu spíše zájem ne zatajení výsledků výprav a na zkončení průzkumů Nového Holandska a tato tendence zvítězila na celé čáře po van Diemenově smrti. Dalších 50 let se k australskému pobřeží cíleně nepřiblížila jediná holandská loď a jeho „doobjevení“ připadlo už lodím pod anglickou a francouzskou vlajkou. Tasmanovy služby byly oceněny hodností komodora. Po smrti svého příznivce se však ocitl v nemilosti a roku 1648 byl dokonce propuštěn a penzionován. Přes brzkou rehabilitaci se už do služeb společnosti nevrátil a několik let pak vedl na ostrovech obchod na vlastní pěst. Největší objevitel 17. století zemřel v Batávii jako vážený a zámožný obchodník roku 1659. V roce 1942 byl zřízen na Novém Zélandu Abel Tasman National Park na Tasmanovu počest.


Seznam barcelonských hrabat

Pak již následovali v držení titulu barcelonských hrabat aragonští králové.


Vojenská přehlídka

Vojenská přehlídka je prezentace vojenských sil dané země nebo organizace. Ve většině případů se jedná o prezentaci schopnosti vojenských sil včetně prezentace výzbroje a výstroje prezentovaných jednotek a techniky. Vojenské přehlídky organizovaly především vojensky orientované státy. Téměř pravidelné vojenské přehlídky byly organizovány v bývalém ČSSR nebo SSSR a jiných satelitních státech. Taktéž před a během 2. světové války organizovalo vojenské přehlídky zejména Německo, které je využívalo k vlastní propagaci síly.
Vojenské přehlídky se také konaly při blížícím se vojenském konfliktu pro uklidnění veřejnosti, nebo po jeho ukončení konaném vítěznou stranou ve formě oslavy svého vítězství. Během vojenské přehlídky většinou hraje vojenská pochodová hudba, vojska defilují parádním krokem.


Stará Červená Voda

Obec Stará Červená Voda se nachází v okrese Jeseník, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 648 obyvatel.


Oxid uhličitý

Oxid uhličitý, archaicky uhlec je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu; při vyšších koncentracích může v ústech mít slabě nakyslou chuť. Je těžší než vzduch. Vzniká reakcí uhlíku s kyslíkem:
a to vždy za vývinu značného množství tepla. Podobnými reakcemi můžeme popsat i spalování fosilních paliv a biomasy. Je také produktem dýchání většiny živých organismů, kde je spolu s vodou konečným produktem metabolické přeměny živin obsažených v potravě.
V laboratoři se většinou připravuje reakcí uhličitanů, především uhličitanu vápenatého se silnými kyselinami např. chlorovodíkovou:
Po chemické stránce je oxid uhličitý velice stálý a ani při velmi vysokých teplotách nad 2000 °C se znatelně nerozkládá. Ve vodě se snadno rozpouští, přičemž se přitom zčásti slučuje s vodou na kyselinu uhličitou:
Oxid uhličitý reaguje se silnými hydroxidy za vzniku solí, které se vyskytují ve dvou formách, jako uhličitany a hydrogenuhličitany; např. s hydroxidem sodným vzniká buď hydrogenuhličitan sodný:
V zelených rostlinách je oxid uhličitý asimilován v procesu zvaném fotosyntéza za katalytického působení chlorofylu a dodávky energie ve formě světelných kvant na monosacharidy podle celkové rovnice:
Spalování sacharidů v těle živočichů je chemickým procesem právě opačným, stejně tak kvašení cukrů působením kvasinek.
Při geologickém vývoji planetárních těles hraje v chemismu oxidu uhličitého významnou roli rovnováha mezi oxidem uhličitým a oxidem křemičitým v kompetici o vápník podle vztahu:
Za běžných teplot panujících na Zemi je tato rovnováha posunuta téměř úplně vlevo, takže velké množství oxidu uhličitého je vázáno v uhličitanových horninách. Stoupne-li teplota zhruba nad 350 °C, rovnováha se vychýlí téměř úplně vpravo a oxid křemičitý vytěsní z hornin oxid uhličitý, který přejde do atmosféry. Tímto mechanismem se vysvětluje velmi hustá atmosféra planety Venuše, složená převážně z oxidu uhličitého.
Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.
Oxid uhličitý je nedýchatelný a ve vyšších koncentracích může způsobit ztrátu vědomí a smrt. Naruší totiž uhličitanovou rovnováhu v krvi a způsobí tak acidosu. Stejně tak ovšem pokles pod jeho normální koncentraci může způsobit alkalosu.
Oxid uhličitý je běžnou součástí zemské atmosféry, přičemž jeho koncentrace v ovzduší kolísá v závislosti na místních podmínkách, na výšce nad povrchem a relativní vlhkosti vzduchu v ovzduší. V důsledku zejména průmyslových emisí jeho průměrná koncentrace ve vzduchu stále roste.
Lokálně velmi vysoká koncentrace je v místech jeho výronu sopečných plynů ze země ve vulkanicky aktivních oblastech a v některých přírodních minerálních vodách. Vzhledem k tomu, že je těžší než vzduch může se v takových místech hromadit a představovat nebezpečnou past pro zvířata i lidi. Ročně tak vulkanické aktivity dodávají do ovzduší Země přibližně 130 až 230 Tg, což představuje řádově jen 1 až 2 % produkce CO2 lidstvem.
Oxid uhličitý byl také nalezen v mezihvězdném prostoru. Je hlavní složkou atmosfér planet Venuše a Mars. Spektroskopicky byl prokázán i v komě komet.
Oxid uhličitý je průmyslově lehce dostupný plyn. Využívá se jako:
Oxid uhličitý se podílí na vzniku skleníkového efektu. Největší podíl na skleníkovém efektu však překvapivě nemá oxid uhličitý ale vodní pára, která se na něm podílí z více než 60 procent. Jeho nárůst v ovzduší, což je považováno za hlavní příčinu globálního oteplování, je způsoben zejména spalováním fosilních paliv a úbytkem lesů. Naštěstí zatím nejvýkonnější ekosystém poutající vzdušný oxid uhličitý - mořský fytoplankton - není dosud příliš narušen.
Velké množství oxidu uhličitého je také rozpuštěno ve světových mořích a oceánech, které tak regulují jeho množství v atmosféře. Pozvolný nárůst globální teploty však negativně ovlivňuje rozpustnost CO2 v mořské vodě a pozitivní zpětnou vazbou se tak dostává zpět do vzduchu další dodatečné množství tohoto skleníkového plynu. Naštěstí většina oxidu uhličitého je v mořské vodě vázána chemicky ve formě uhličitanových a hydrogenuhličitanových iontů, za což vděčíme jeho reakci s vápenatými minerály podle rovnice:
Také intenzita fotosyntézy fytoplanktonem je závislá na optimální teplotě a s jejím růstem nad optimum klesá.
Kromě spalování biomasy či bioplynu vzniká oxid uhličitý také během kompostování. Navíc část organické hmoty zůstává na poli jako posklizňové zbytky, a kořenový systém.
V průběhu anaerobní digesce a kompostování je velká část organické hmoty přeměněna na stabilizované organo-minerální hnojivo s vysokým podílem humusových látek, takže velký podíl uhlíku zůstává dlouhodobě fixován v humusu, který zlepšuje vlastnosti půd. Navíc zlepšené vlastnosti půdy mají za následek vyšší výnosy, a tedy i intenzivnější asimilaci CO2 během fotosyntézy.
Oxid uhličitý byl první chemickou sloučeninou, která byla popsána jako plyn odlišný od vzduchu. V 17. století vlámský chemik Jan Baptist van Helmont zjistil, že při spalování dřevěného uhlí v uzavřené nádobě váha zbylého popele je menší, než původního uhlí. Vysvětlil to přeměnou části uhlí na neviditelnou substanci, kterou nazval plyn spiritus sylvestre.
V polovině 18. století vlastnosti tohoto plynu studoval podrobněji skotský lékař Joseph Black. Zjistil, že zahříváním vápence nebo jeho reakcí s kyselinami vzniká plyn, který nazval „fixovatelný vzduch“, protože jej bylo možno vázat silnými zásadami. Zjistil také, že je těžší než vzduch a že na rozdíl od normálního vzduchu nepodporuje hoření a že zvířata v něm hynou. Vázání na hydroxid vápenatý použil k důkazu, že je ve vydechovaném vzduchu a také, že se uvolňuje při procesu kvašení.
Koncentrace oxidu uhličitého ve vdechovaném vzduchu od 10 % výše, má za následek rychlou ztrátu vědomí a někdy smrt. Nebezpečí hrozí např. v silážních či kanalizačních prostorech.


Sázava

Sázava je malá vesnice ve východních Čechách v okrese Ústí nad Orlicí asi 2 km východně od města Lanškroun. Protéká jí řeka Moravská Sázava. Dnes v ní žije 547 obyvatel.
První písemná zmínka o obci je v darovací listině krále Václava II. z r. 1304, kterou byla věnována lanškrounská část lanšperského panství zbraslavskému klášteru. Na začáku 14. století sídlili v okolí loupeživí rytíři, kteří vymáhali výkupné a výpalné, kořistili a loupili utiskovaný poddaný lid. V roce 1521 bylo obyvatelům Sázavi uděleno právo odúmrtí. Obec značně trpěla během třicetileté války. Na konci 17. století se v okolí objevovalo velké množství vlků, pročež byly třízovány tzv. vlčí jámy. V roce 1808 zde byla založena továrna na plátna. 1850 se obec osamostatnila.
Jednota v Sázavě byla klasická samoobslužná prodejna smíšeného zboží, kterých bylo v komunistickém Československu mnoho. Její stavba byla zakotvena do volebního programu Národní fronty a v červenci 1985 byla zahájena výstavba nové prodejny smíšeného zboží v rámci investiční akce „Z“. Stavba byla dokončena v řijnu 1987, celková hodnota díla představovala 1 433 000 Kčs. Dne 20. listopadu 1987 bylo provedeno slavnostní otevření a zahájen provoz této prodejny. Mimo potravinářského zboží zde bylo dále možno koupit uzeniny a balené maso, lahůdkářské, cukrářské a mražené výrobky, ovoce a zeleninu, drogistické a průmyslové zboží.


Ministr vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických

Ministr vnitřní bezpečnosti je hlavou ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických.
Ministerstvo vnitřní bezpečnosti bylo vytvořeno zatím jako poslední ministerstvo ve federální vládě a tím se tak jeho ministr stal posledním v linii nástupnictví na úřad prezidenta Spojených států amerických.


Silnice II/404

Silnice II/404 je důležitou spojnicí Luk nad Jihlavou a Brtnice.


Valérie Zawadská

Valérie Zawadská je česká herečka a jedna z nejznámějších českých dabérek.
Narodila se ve Šternberku na Moravě jako druhá dcera rodičů pracujících v zemědělství. Již na základní škole začala recitovat a navštěvovat taneční a pěvecký kroužek, později i divadelní. I na šumperském gymnáziu pokračovala v herectví a recitaci a dokonce vyhrála opakovaně v letech 1973-1975 celostátní amatérskou recitační soutěž Wolkerův Prostějov a i Neumannovy Poděbrady.
Po maturitě v roce 1977 nebyla přijata na JAMU v Brně, ale získala angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku jako elév. O rok později byla ale přijata na DAMU v Praze, kterou v roce 1982 úspěšně dokončila. Následovalo čtyřleté angažmá v Západočeském divadle v Chebu a později v Městských divadlech pražských, kde sama na konci roku 1993 svou působnost ukončila a od té doby je "na volné noze".
Během své kariéry se Zawadská objevila v několika celovečerních filmech jako Rozpuštěný a vypuštěný nebo Snowboarďáci, mnoha televizních inscenacích a seriálech.
V roce 1995 se jí narodil syn Jan a o tři roky později Roman. Životním partnerem Valérie Zawadské je muzikant Roman "Krokus" Kříž


Misantrop

Misantrop je divadelní hra francouzského spisovatele a dramatika Moliéra z roku 1666. Misantrop je veršovaná klasicistní komedie o pěti dějstvích. Děj se odehrává v Paříži v domě Celimenině, čas není přesně určen.
Hlavní postava Alcest miluje Celimenu. Ta však k jeho nelibosti přijímá ještě jiné své přátele a ctitele, jako je Oront nebo markýzové Klitandr a Akast. Alcest je zastáncem pravdy, stojí proti společenské přetvářce. Nenávidí lidi. Jedny proto, že jsou špatní, druhé proto, že jsou k těm špatným shovívaví. Tím se vysvětluje i název díla - Misantrop. Misantrop je člověk, který nenávidí lidi a straní se jich. Alcest si zakládá na tom, že vždy říká pravdu. Kritizuje také svou milou za její chyby, přesto její zálibu v pomlouvání toleruje. Do Alcesta je zamilovaná Celimenina sestřenice Elianta, kterou má rád Alcestův přítel Filint. Celimena má mnoho nápadníků, mezi nimi i Oronta, který se chce stát Alcestovým přítelem. Všemožně se mu podbízí a dává mu číst své sonety. Čeká chválu, ale Alcest mu jeho báseň zkritizuje. Oront je natolik rozzloben, že si na Alcesta stěžuje. Ten je vyzván před smírčí soud. Své názory neodvolá. Je však vcelku mírný a mluví o kladných vlastnostech Oronta a o jeho jiných schopnostech. Alcest pochybuje o lásce a věrnosti své milé, a tak jí dělá žárlivé scény. Pak mu Celimenina „přítelkyně“ Arsinoe ukáže milostný dopis, který psala Celimena Orontovi. Nakonec se všichni nápadníci scházejí u Celimeny a každý předčítá z dopisu od ní, ve kterém jsou ti druzí pomlouváni. Všichni kromě Alcesta se na ni zlobí a opustí ji. Alcest jí oznámí, že jí odpustí, pokud s ním odjede na samotu. Ona to odmítne, nechce se ve svých 20 letech vzdát společenského života, klepů a mužů. A tak Alcest pochopí, že ho vodila za nos. Vyzná se Eliantě z náklonosti k ní, protože právě Elianta je podle něj jediná schopná upřímnosti, ale zároveň jí oznámí, že jí není hoden. Eliante se zaslíbí Filintovi. Alcest pak odjede na venkov.


Pracovní právo

Pracovní právo je právní odvětví upravující vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, pracovní podmínky zaměstnanců, ochranu zaměstnanců a kolektivní vyjednávání. V České republice je materie roztříštěna do několika předpisů. Z nichž nejdůležitějším je zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání a zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Pokud jde o historii pracovního práva v českých zemích, za první významný předpis upravující tuto materii je obecně pokládán Horní zákoník krále Václava II, který v první knize obsahoval i úpravu práv a povinností zaměstnanců.
Mimo oblast hornictví se pracovní právo odvíjelo z cechovních řádů, které upravovaly čelední, učednické a tovaryšské smlouvy.
Do vývoje pracovního práva významně zasáhly robotní patenty, které primárně stanovily délku robotní povinnosti a pracovní dobu. Robotní povinnost přetrvávala až do roku 1848, kdy byla zrušena.
Zakotvení pracovní smlouvy přinesl Všeobecný zákoník občanský, který upravoval námezdní smlouvu, později pak smlouvu služební a o dílo. Zákon zaváděl vyvratitelnou domněnku úplatnosti smlouvy; pokud smlouva neupravovala výši platu, platil se plat přiměřený, přičemž se platil po vykonání práce. Zákoník rovněž upravoval nároky zaměstnance v nemoci – ty náležely jen domácím zaměstnancům.
Československá právní úprava se primárně zaměřovala na úpravu sociálního zabezpečení a ochrany práv zaměstnanců. Materie byla značně roztříštěna, existovaly specielní předpisy pro jednotlivé skupiny zaměstnaců, přičemž úprava Obecného zákoníku občanského byla na území Československa stále v účinnosti.
První celkovou rekodifikaci pracovního práva přinesl až zákon č. 65/1965 Sb. zákoník práce, který byl v České republice účinný až do 1.1.2007, na území Slovenské republiky pak do 1.4.2002. Zákoník práce definoval základní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, vznik, změnu a zánik pracovního poměru, nároky na dovolenou a v nemoci, odpovědnost a povinnosti v pracovním poměru.
Dne 21.4.2006 byl schválen zákon č. 262/2006 Sb. zákoník práce, který je od 1.1.2007 účinný v České republice dosud.
Zaměstnavatel je fyzická nebo právnická osoba s právní subjektivitou. Zaměstnanec je fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům.
Tyto osoby mohou být částečně invalidní, plně invalidní nebo zdravotně znevýhodněné. I tyto osoby mají právo na zaměstnání. Zdravotně postiženým osobám by mělo být poskytnuto pracovní místo ve firmách, které mají více než 25 zaměstnanců.
Zaměstnávání těchto osob znamená dodržovat řadu podmínek, které jsou uvedeny v zákoníku práce. Zaměstnavatel musí svým zdravotně postiženým zaměstnancům přizpůsobit pracovní prostředí. Další nutností je vést evidenci těchto zaměstnanců a evidenci pracovních míst. Nejpodstatnější podmínkou je zaměstnávat více než 50% osob zdravotně postižených z celkového počtu svých zaměstnanců. Pokud jsou tyto podmínky dodrženy, zaměstnavatel má nárok na příspěvek.
Další podmínky, které musí splnit, aby nepřišel o svůj příspěvek: v daňové evidenci nesmí být zachyceny žádné daňové nedoplatky a nedoplatky na pojistném.
V případě že tyto podmínky nedodrží, může mu úřad práce vyměřit pokutu až do výše 1 000 000 Kč.


Jera

Jera je dvanáctá runa germánského futharku prostého. Vyslovuje se jako české J. Její název je překládán jako „rok“. Interpretace zahrnuje převážně věci spojené s plodností, jako jsou žně, bohatá úroda a blahobyt. Kromě toho také symbolizuje rok a střídání ročních období, z čehož lze usuzovat na její spojení s pohybem, změnou a vývojem kupředu. Přeneseně také znamená sklízení plodů vaší práce, ale také vykonání spravedlnosti. Padne-li Jera při věštění, signalizuje veskrze pozitivní věci – naději a očekávání, výhled na mír a prosperitu. Slibuje úspěch a zúročení snažení v minulosti. Runa má vztah k zimnímu slunovratu.


Jaroslav Ježek ml.

Jaroslav Ježek byl český hudebník, prasynovec hudebního skladatele Jaroslava Ježka. Jedná se o zakladatele folkové skupiny Čp.8, velice úspěšné během plzeňské Porty v letech 1982–1985, skupina zde obdržela čestné uznání za Prolog života, autorskou Portu za Motýlka. Skupina Čp.8 získala hlavní cenu festivalu Porta v roce 1982.


Belgorodská oblast

Belgorodská oblast je federální subjekt Ruské federace. Oblast leží ve středním Rusku na hranici s Ukrajinou. Hlavním městem je Belgorod. Na ploše 27 100 km2 zde žije 1 513 000 obyvatel, z toho 66 % ve městech. Oblast má na ruské poměry relativně vysokou hustotu zalidnění – 55,8 osob/km2.
Oblast je významným zemědělským územím; jsou zde také zásoby železné rudy. Prochází tudy hlavní železniční a silniční tah Moskva – Charkov – Krym.
Oblast sousedí s Kurskou oblastí na severu, s Voroněžskou na východě, na západě a jihu pak se Sumskou, Charkovskou a Luhanskou oblastí Ukrajiny. Povrch tvoří mírná pahorkatina se střední nadmořskou výškou okolo 200 m, nejvyšší bod má 277 m. Největšími řekami jsou Severní Doněc a do něj se vlévající Oskol v povodí Donu; do Dněpru se naopak vlévá řeka Vorskla a Psel. Je zde úrodná černozem.
Belgorodská oblast se dělí na 21 rajónů; je zde 6 měst oblastního významu, 4 další rajónní města, 20 sídel městského typu a 1592 vesnic.


NGC 4544

NGC 4544 je galaxie v souhvězdí Panna, kterou objevil Edward D. Swift 27. dubna 1887. Její zdánlivá hvězdná velikost je 13,1.


Pictorial Photographers of America

Pictorial Photographers of America je dosud existující fotografický spolek, který v roce 1916 založili američtí fotografové Alvin L. Coburn, Gertrude Käsebierová a Clarence H. White. Mezi zakládající členy patřil také Drahomír Josef Růžička.
Spolek se hlásil k principům piktorialismu podobně jako zaniklá Fotosecese. Silný vliv ve spolku měl zejména Clarence H. White, který byl jeho prvním předsedou do roku 1922.


Olivětín

Olivětín je dnes část města Broumova v okrese Náchod, se kterým je zcela propojen přes Velkou Ves. Souřadnice obce jsou 50°36´ s.š. a 16°19´ v.d. Na okraji Olivětína protéká řeka Stěnava, v Olivětíně se do ní vlévají Svinský potok a Kravský potok. Olivětínem prochází železnice z Meziměstí do Broumova.
Benešov | Broumov | Kolonie 5.května | Nové Město | Olivětín | Poříčí | Rožmitál |


Univerzita v Lille

Charles Barrois, Émile Borel, Pierre Bourdieu, Joseph Boussinesq, Albert Calmette, René Cassin, Henri Cartan, Albert Châtelet, Jean Delannoy, Paul Dubreil, Camille Guérin, Étienne Gilson, Vladimir Jankélévitch, Pierre Macherey, Szolem Mandelbrojt, Benoît Mandelbrot, Henri Padé, Paul Painlevé, Louis Pasteur, Ernest Vessiot.


Wallis a Futuna

Wallis a Futuna je francouzským zámořským společenstvím tvořeným skupinou tří vulkanických tropických ostrovů s rozptýlenými útesy v jižním Tichém oceánu mezi Fidži a Samoou.
Ačkoliv byly ostrovy objeveny Nizozemci a Brity v 17. a 18. století, první se na ostrovech usadili Francouzi. V roce 1837 přijeli na ostrovy francouzští misionáři a konvertovali původní obyvatelstvo na katolictví.
5. dubna 1842 po částečné vzpouře původních obyvatel byla Francie požádána o ochranu. 5. dubna 1887 královna Uvefy souhlasila s francouzským protektorátem. Králové Sigave a Alo ležících na ostrovech Futuna a Alofi se připojili 16. února 1888. Ostrovy byly spravovány z francouzské kolonie Nová Kaledonie.
V roce 1917 se vyčlenila jako samostatná kolonie Wallis a Futuna stále pod správou Nové Kaledonie. V roce 1959 se změnil status na francouzské zámořské teritorium.
Hospodářství Wallisu a Futuny je založeno zejména na pěstování banánů, ze kterého mají ostrovy nejvyšší příjmy, dále se zde pěstují kokosy, pepř, kakao a exotické ovoce. Země má taktéž silně rozvinutý rybolov, který ovšem slouží pouze jako místní zdroj potravy. Mezi okrajové činnosti se řadí chov prasat a drůbeže, ovšem většina masa se dováží z okolních zemí. Stát je v dnešní době závislý na finančních dotacích z Francie, země je velmi chudá, ale mohla by prosperovat z cestovního ruchu. Nerostné suroviny zde nebyly nalezeny.
Oblast zahrnuje ostrov Wallis, ostrov Futuna, neobydlený ostrov Alofi, a 20 dalších neobydlených ostrovů, tedy celkem 274 km2. Pobřeží ostrovů má délku 129 km. Nejvyšší bod oblasti je Mont Singavi na ostrově Futuna.
Ostrovy mají horkou, deštivou sezónu od listopadu do dubna a studenou a suchou od května do října. Srážky nabývají od 2500 do 3000 mm za rok. Průměrná vlhkost vzduchu je kolem 80 % a průměrná teplota 26,6 °C.
Pouze 5 % z celkové rozlohy ostrovů tvoří orná půda. Velkým problémem státu je kácení lesů kvůli používání dřeva jako hlavního zdroje paliva. Následkem kácení lesů je náchylnost horských oblastí Futuny k erozi. Na ostrově Alofi nejsou žádná stálá obydlí kvůli nedostatku pitné vody.
Země je rozdělena do tří tradičních velitelství: Uvea, Sigave a Alo. Pouze ostrov Uvea je dále rozdělen na tři části. dříve Mua


William MacGillivray

William MacGillivray byl skotský přírodovědec, respektive ornitolog. Díky své práci v tomto oboru je považován za otce britské ornitologie.
Narodil se v Aberdeenu, ale vyrůstal na ostrově Harris. Do Aberdeenu se vrátil studovat lékařství a po studiích se přestěhoval do Edinburghu. V roce 1830 se seznámil s jedním s největších amerických ornitologů Johnem Audubonem, se kterým trávil dlouhý čas při jeho pobytech v Edinburgu a psaní ornitologických knih.


Madrigal

Slovem nejasného původu madrigal se označuje několik uměleckých forem pozdního středověku a raného novověku, vycházejících především z italské kultury. Jsou to


William Healey Dall

Dall se narodil v Bostonu. Jeho otec Charles Henry Appleton Dall,, se v roce 1855 přestěhoval do Indie jako misionář. Jeho rodina však zůstala v Massachusetts, kde Dallova matka Caroline Wells Healey byla učitelkou.
Publikoval více než 1600 dokumentů, recenzí a komentářů, popisující 5302 druhů, mnohé z nich měkkýši. Mnohé z těchto dokumentů byly krátké. Popsal některé druhy, jen na několik krátkých vět, jako "Je to malý bílý hlemýžď, žijící na Aljašce". Popisy, jako jsou tyto, jsou v podstatě k ničemu. Na druhou stranu jiné dokumenty byly vyčerpávající monografie.


Vagová stimulace

Vagová stimulace je metoda používaná k léčbě rezistentní epilepsie. Zjistilo se, že tato léčba je účinná v léčbě i jiných chorob:
U této metody se implantuje elektroda na levou větev nervu vagu ke které implantovaný stimulátor vysílá v předem daných intervalech pulzy. Stimulace pozitivně ovlivňuje spánek a téměř u poloviny pacientů zlepší náladu.
K nežádoucím účinkům patří: Chrapot, kašel, dušnost, bolesti hlavy, dyspepsie, nevolnost, zvracení.


EF Education

EF Education First je největší soukromá vzdělávací organizace na světě. Skládá se z 15 samostatných dceřiných společností a neziskových organizací zaměřených na jazykové vzdělávání, vzdělávací cesty, výměnné pobyty, au-pair pobyty a akademické studie. EF má více než 29 000 zaměstnanců. Její síť 400 škol a kanceláři v 50 zemích světa pomohla více než čtyřem milionům mezinárodních studentů ke studiu v zahraniční. Cílem EF je prolomit jazykové, kulturní a zeměpisné bariéry.
Společnost EF Education založil Bertil Hult ve Švédsku v roce 1965. V 70. letech minulého století nastal rychlý rozmach. Společnost otevřela nové pobočky v Německu, Nizozemsku, Francii, Itálii, Japonsku a Mexiku. Již v roce 1979 získavá jazyková škola EF v Anglii akreditaci od ARELS, v témže roce je publikována první EF učebnice. Roku 1983 je otevřena první škola v USA a to v San Diegu v Kalifornii. V roce 1985 EF oslavuje jeden milion studentů. Koncem 80. let se otevírá první neanglická škola v německém Mnichově. V roce 1993 společnost otevírá pobočku pro výuku angličtiny v čínském Šanghaji. K příležitosti 40. výročí vzniku EF, v roce 2005, společnost představuje svou novou studijní metodu. V roce 2008 je EF jmenována oficální poskytovatelem jazykových školení pro Letní olympijské hry v Pekingu. Růst společnosti pokračuje i nadále, v roce 2009 bylo otevřeno několik dalších škol ve Spojených státech amerických, Kanadě, Spojeném království a Singapuru.


Salcburské noky

Salcburské noky jsou spolu s Mozartovými koulemi nejznámější sladkou pochoutkou ze Salcburska. Připravuje tak, že utřeme žloutky s cukrem, k nimž pak opatrně přidáme tuhý sníh z bílků a mouku. Z těsta vytvoříme 4 noky, které vložíme do předehřáté máslem vymazané zapékací mísy. Pečeme krátce v mírně rozehřáté troubě. Po vyjmutí z trouby posypeme vanilkovým cukrem a podáváme spolu s malinovým nebo brusinkovým kompotem.


Ladoňka sibiřská

Ladoňka sibiřská neboli ladoňka nicí je druh jednoděložné rostliny z čeledi hyacintovité. Některé starší taxonomické systémy ji řadily do čeledi liliovité v širším pojetí.
Jedná se o asi 5-20 cm vysokou vytrvalou rostlinu s vejčitou podzemní cibulí, asi 1,5-2 cm v průměru, cibule je bělavá, obalená purpurovými šupinami. Listy jsou jen v přízemní růžici, přisedlé, nejčastěji 2-3 z jedné cibule. Čepele jsou čárkovité, asi 1-2 cm široké. Z jedné cibule vyráží 1-3, vzácně až 5, stvolů. Květy jsou jednotlivé nebo v máločetných květenstvích, kterým je hrozen, na jednom stvolu bývá jen 1-2 květy, jen výjimečně až 5 květů. Listeny a listénce tvoří nepravidelný límeček u báze květní stopky. Květní stopky jsou nicí, 2-5 mm dlouhé. Okvětí je zvonkovitého tvaru, okvětních lístků je 6, jsou volné, asi 12-15 mm dlouhé. Jsou většinou sytě modré barvy. Tyčinek je 6. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, čnělka je 4-6 mm dlouhá, v dolní části je mírně zaškrcená a tím od zeleného semeníku jasně oddělená. Plodem je tobolka,.
Ladoňka sibiřská je původní na Ukrajině, ve středním Rusku na sever zhruba po 55. rovnoběžku, na Kavkaze a asi i v přilehlé Asii, jako je Írán aj. Nepochází ze Sibiře, název je zavádějící,. Pěstovaná a zplanělá je však ledaskde v Evropě i v Severní Americe.
V ČR je to nepůvodní druh, ale je běžně pěstovaná jako okrasná rostlina a poblíž lidských sídel často zplaňuje. Kvete brzy na jaře, už v březnu až dubnu.


Svršek

Slovo svršek či svršky obecně označuje svrchní část nějakého předmětu, tělesa nebo objektu a může vyjadřovat :


Berchtoldové z Uherčic

Berchtoldové z Uherčic pocházeli z Vídně.Jaromír I z Telče se narodil v roce 1689 13.února a zemřel 28.prosince 1726.Když mu bylo 29 let tak se přestěhoval do hradu Buchlova.Bydlel na zámku Telč.Jeho starší bratr se jmenoval Bořivoj I z Lednice který byl císař 16.rodu.Bratr se narodil 21.Ledna 1680 a zemřel v Rakousku v roce 14.června 1719.Když byl hrad Buchlov postaven tak Bedřich Berchtold založil sál který byl vyzdoben v roce 1800 24.září.Ted v tem sálu je mumie.Kaplička svaté Barborky byla založena 1777 4.Července.Velký sál na Buchlově patřil Františka Josefa I.V roce 1836 Karel Bedřich Berctold se zabil na Bratislavě na Slovensku.Zastřelil se do hlavy.Je pohřben na Svaté Barborce.V roce 12.Března 1943 se konala svatba Petra Rozána a Karli Hroznové.Na svatbě byl i Josef Karel.


Gój

Gój je hebrejské slovo, které znamená doslova "pohan". Je to pojem označující příslušníka nežidovského národa nebo náboženství; v Bibli se objevuje více než 550krát.


Lesklecovití

Lesklecovití, je čeleď brouků z nadčeledi Cucujoidea. V současné době je známo asi 250 druhů ve 3 rodech a 2 podčeledích.


Rybák inka

Rybák inka je unikátně zbarveným druhem čeledi rybákovitých. Dospělí ptáci jsou celí modrošedí, s nevýraznou černavou čepičkou a nápadnými vousovitými bílými pery na lících. Loketní letky mají bílé špičky, které tvoří bílý zadní okraj křídla. Nohy jsou červené, zobák červený se žlutými koutky. Mladí ptáci jsou celí zbarveni do rudohněda.
Hnízdí pouze na tichooceánském pobřeží Jižní Ameriky od zálivu města Guayaquil v Ekvádoru na jih po Iquique v severním Chile. V mimohnízdní době zaletuje dále na jih po oblast města Valdivia ve středním Chile.


23 Thalia

Jejím objevitelem je J. R. Hind a objevena byla 15. prosince, 1852. Jméno nese po Thálii, jedné z řeckých múz.


Fan Si Pan

Fan Si Pan či Fansipan je nejvyšší hora Vietnamu a Indočíny. Nachází se v severozápadním Vietnamu, v provincii Lao Cai, 19 kilometrů od města Sa Pa, v pohoří Hoang Lien Son.


Třída New York

Třída New York byla třída dreadnoughtů US Navy. Skládala se z jednotek USS New York a USS Texas, které jako první americké dreadnoughty nesly kanóny ráže 356 mm a proto bývají označovány i jako tzv. „superdreadnoughty“. Na druhé straně to byly poslední americké bitevní lodě s více než čtyřmi dělovými věžmi a kotly na uhlí.
Obě lodi byly operačně nasazeny v první i druhé světové válce. Po jejím skončení byl New York použit při zkouškách jaderných zbraní na atolu Bikini v roce 1946 a o dva roky potopen jako cvičný cíl. Texas byl zachován jako muzejní loď v texasském Houstonu a je dnes jedinou dochovanou americkou prvoválečnou bitevní lodí.
Obě jednotky byly postaveny v loděnicích na východním pobřeží USA. New York byl postaven loděnicí New York Navy Yard v Brooklynu ve státě New York. Kýl lodi byl založen v září 1911, trup byl spuštěn na vodu v říjnu 1912 a v dubnu 1914 byla loď dokončena. Texas byl postaven v loděnici Newport News Ship Building and Drydock Company v Newport News ve Virginii. Kýl lodi byl založen v dubnu 1911, trup byl spuštěn na vodu v květnu 1912 a v březnu 1914 byla loď dokončena.
Třída New York konstrukčně navázala na předchozí lodě třídy Wyoming. Hlavní výzbroj lodí tvořilo deset 356mm kanónů o délce hlavně 45 ráží v pěti dvoudělových věžích. Sekundární ráži tvořilo 21 kusů 127mm kanónů o délce hlavně 51 ráží, umístěných v kasematech. Na každém boku bylo deset z nich – část v trupu a část v pancéřované citadele, poslední kanón byl na zádi. Později byl jejich počet snížen na šestnáct.
Obě lodi byly dokončeny v první polovině roku 1914, tedy ještě před vypuknutím první světové války. Od svého dokončení až do roku 1919 obě lodi sloužily v Atlantiku. Poté, co se USA do války v roce 1917 zapojily, sloužily obě lodě ve spolupráci s britskou Grand Fleet v Severním moři, kde pomohly dále zvýšit výraznou převahu Royal Navy nad německou Kaiserliche Marine.
V letech 1925-27 obě jednotky prošly modernizací. Jako první americké bitevní lodě při ní dostaly trojnoškové stožáry, nesoucí nový systém řízení palby. Dále dostaly protitorpédovou obšívku, kotle vytápěné naftou, což umožnilo odstranit jeden ze dvou komínů, zesíleno také bylo horizontální pancéřování. Počet 127mm kanónů byl snížen na šestnáct. Celkově se zvýšil výtlak lodí a mírně snížila jejich rychlost. Lodě dostaly katapult a nesly dva hydroplány. Počet členů posádky se po modernizaci zvýšil na 1 290.
V polovině 30. let byly obě lodi převedeny do Atlantiku, kde strávily převážnou část války – částečně ve výcviku. Za druhé světové války byly používány zejména k doprovodu spojeneckých konvojů a dělostřelecké podpoře vyloďovacích operací. New York a Texas podporovaly vylodění v Severní Africe v listopadu 1942. Texas dále podporoval vylodění v Normandii a Jižní Francii. New York sloužil v letech 1943–1944 jako cvičná loď. V druhé polovině roku 1944 pak byly obě lodi přesunuty do Pacifiku – podporovaly například spojenecká vylodění na Iwodžimě a Okinawě. Během války byla u lodí zesilována protiletadlová výzbroj, naopak počet 127mm kanónů byl snížen na šest.
Obě lodi se dočkaly konce druhé světové války. New York byl použit při pokusných jaderných testech na atolu Bikini v roce 1946 – Operace Crossroads, poté byl nějaký čas zkoumán v Pearl Harboru a v roce 1948 definitivně potopen jako cvičný cíl.
Texas byl vyřazen v roce 1948 a zachován v Houstonu jako plovoucí muzeum. Stal se první americkou muzejní lodí této kategorie a dnes je jedinou dochovanou americkou prvoválečnou bitevní lodí.


ČSAD AUTOBUSY České Budějovice

ČSAD AUTOBUSY České Budějovice, a. s., IČ 26060451, je autobusový dopravce v Jihočeském kraji, zapsaný 19. března 2003, od roku 2004 vlastněný z převážné části rakouskou firmou Postbus.
Zajišťuje veřejnou příměstskou i meziměstskou autobusovou dopravu zejména v okrese Písek, v okresech Prachatice a Český Krumlov a v okolí Českých Budějovic. Společnost provozuje i dálkovou a zájezdovou dopravu a má vlastní cestovní kancelář CK Saturn.
Společnost provozuje přes 150 autobusů, jedná se o vozy typu Mercedes-Benz Citaro, Karosy mnoha typů, či Bova. Podle údajů na své webové prezentaci má společnost 171 autobusů a 280 zaměstnanců, základní kapitál 89 milionů Kč a roční obrat 338 milionů Kč.
Společnost byla založena jako dceřiná firma dřívějším dopravcem ČSAD České Budějovice a. s., vzniklým privatizací státního podniku Československá státní automobilová doprava, státní podnik České Budějovice. Ten navazoval na existenci dřívějších národních podniků ČSAD, jejichž historie začala roku 1949, zejména krajských národních podniků existujících cca v letech 1952–1960 a 1963–1991. V lednu 2002 byla část majetku podniku prodána firmě ČSAD JIHOTRANS a. s., dalšímu významnému dopravci v kraji, který podniká i v nákladní dopravě.
Vlastníkem společnosti podle údajů v obchodním rejstříku jsou již zaniklé společnosti ČSAD České Budějovice a. s. a ČSAD Prachatice a. s.. ČSAD Prachatice a. s. do firmy kapitálově vstoupila dnem 30. dubna 2003; byla zapsána 1. ledna 1994, dne 2. listopadu 2004 přejmenována na 2. jihočeská finanční, a. s.. Obě tyto firmy 18. března 2005 zanikly fúzí s firmou Cestovní kancelář FISCHER, a. s.. Údajně jsou pod kontrolou společnosti Atlantik finanční trhy.
3. března 2004 dosavadní vlastníci prodali akcie představující 97,75% podíl na základním kapitálu společnosti rakouské firmě Österreichische Postbus Aktiengesellschaft. Každý z dosavadních vlastníků si ponechal jednu akcii v nominální hodnotě 1 milión Kč. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže tuto fúzi 9. dubna 2004 povolil. V obchodním rejstříku však dosud není zaznamenána. Rakouská autobusová společnost ÖP je součástí skupiny kontrolované rakouskou železniční společností ÖBB.
Ještě před Postbusem usilovala o kapitálový vstup francouzská firma Keolis SA. Souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže získala již v prosinci 2003. Prodejci však nakonec dali přednost novější rakouské nabídce.


SKS

Samonabíjecí Karabina Simonov 45 je samonabíjecí karabina sovětské výroby vyráběná v letech těsně po druhé světové válce a rozšířená dosud v rozvojových zemích celého světa.
Karabinu sestrojil S. G. Simonov, k jejímu zavedení do armády došlo s prvními automaty Kalašnikov, což byl i důvod k jejímu rychlému vyřazení z výzbroje sovětské armády. Ponechána byla pouze k ceremoniálním účelům.
Jednoduchá, odolná a výkonná karabina SKS se rozšířila po celém území sovětské sféry vlivu a v mnoha rozvojových zemích. Používána byla v Africe, na Středním východě i v jihovýchodní Asii.
Karabina SKS 45 byla vyráběna v Jugoslávii pod označením M59 nebo varianta M59/66, která je osazena nástavcem a mířidly pro střelbu granátů. Další zemí kde se modifikace SKS 45 uplatnila je Čína, zde byla karabina zavedena pod označením Typ 56. Čína produkovala i různé další odvozené varianty, u kterých došlo k mnoha vylepšením a konstrukčním změnám. Odlišně bylo řešeno uzamčení, závěr otočný podél své osy. Dále byl změněn mechanizmus odběru plynu a zvýšila se kapacita schránky. Karabina byla uzpůsobena i pro střelbu dávkou.
Zbraň pracuje na principu odběru prachových plynů, má uzamykání hlavně pomocí vykývnutí závorníku. Pevná nábojová schránka je plněna deseti náboji pomocí nábojového pásku. Umožňuje pouze střelbu jednotlivými ranami. Je to první zbraň určená pro sovětský náboj střední výkonnosti 7,62 x 39 mm, který byl později používán ve zbraních systému Kalašnikov.


Vochlování

Vochlování je pročesávání lýkových vláken vochlí. Vochle je plocha posázená jehlami nebo ostrými hroty.
Účelem je rozštěpení proužků lýka na jemnější vlákna, odstranění pazdeří a nečistot.
Ruční vochlování spočívá v protahování hrsti vláken přes hrubou vochli, což je prkno s ocelovými hroty. Vlákna se při tom urovnají a zbaví zcuchaných a zauzlených smotků.
Přiváděcí vůz předkládá hrsti třeného lnu ve skřipcích. Vochlovací jehličky na pásech štěpí vlákna z obou stran a zbavuje je koudele, pazdeří a nečistot. Přiváděcí vůz se posouvá ve směru šířky ojehlených pásů a pročesávání se několikrát opakuje. Hrsti provochlovaných vláken se pak ukládají na dopravník, kde se z nich vytváří souvislý pás o šířce asi 10 cm.
Koudel se zčesává kartáčem a odvádí přes snímací válec a zčesávací hřeben do sběrné skříně.
Vochle se používají také v hřebenovém mechanizmu průtahového ústrojí u posukovacích strojů na lýková vlákna. Jsou to ojehlené lišty, které se pohybují s pomocí šnekového mechanizmu ve směru průchodu vláken průtahovým polem. Jejichž účelem je kontrolovat pohyb krátkých vláken v posukovaném materiálu.


Rozptyl

Rozptyl je fyzikální jev, který způsobuje, že vlnění nebo pohybující se částice jsou odchylovány z přímé dráhy vlivem přítomnosti drobných poruch prostředí, kterým vlnění nebo částice prochází.
Vliv různých vlastností na trajektorii libovolné vlny nebo částice studuje teorie rozptylu.
Odchylka trajektorie od původního směru se určuje jako úhel - hovoří se o rozptylovém úhlu. Rozptylový úhel lze také charakterizovat jako úhel mezi asymptotami dráhy přilétající a rozptýlené částice. Rozptylový úhel je v mnoha případech monotónní funkcí srážkového parametru.
Rozptyl zahrnuje také odchylky úhlu odraženého paprsku od směru určeného zákonem odrazu. Odraz, který podléhá rozptylu bývá označován jako difúzní. Odrazy bez rozptylu se označují jako zrcadlové.
Ve fyzice se běžně rozlišují dva druhy rozptylu - pružný a nepružný. Při pružném rozptylu nedochází ke ztrátě energie, zatímco při nepružném rozptylu dochází ke změnám energie. Pojem pružného a nepružného rozptylu pochází ze studia srážek těles. Ráz těles bývá často používán k modelování rozptylových procesů.
Pokud v důsledku rozptylu dojde k poklesu intenzity záření, pak se proces označuje jako absorpce. Přestože jsou v klasické fyzice absorpce a rozptyl považovány za odlišné jevy, lze v některých případech považovat absorpci za mezní případ nepružného rozptylu. Např. kvantová fyzika považuje absorpci za druh rozptylu. Absorpce se bez určitého rozptylu nemůže vyskytnou. Na makroskopické úrovni je však rozdělení na absorpci a rozptyl obvykle přijatelné.
Pokud je záření rozptylováno pouze jedním lokalizovaným rozptylovým centrem, pak se hovoří o jednoduchém rozptylu. Obvykle se však rozptylová centra vyskytují v určité oblasti ve větším množství, takže záření je rozptylováno při průchodu látkou vícekrát. Takový rozptyl se označuje jako vícenásobný.
Vzhledem k tomu, že přesná poloha jednoho rozptylového centra není obvykle známá, je výsledné rozptýlené záření často velmi náhodné. Např. při rozptylu elektronu na atomovém jádře není přesně známa vzájmená poloha trajektorie elektronu a jádra, takže přesný směr pohybu elektronu po srážce nelze určit. Jednoduchý rozptyl je proto často popisován pomocí pravděpodobnostních rozdělení.
Při vícenásobném rozptylu je náhodnost jednotlivých interakcí zprůměrována velkým množstvím rozptylových událostí. Výsledná dráha záření se pak jeví jako deterministicky určené rozdělení intenzity záření. Příkladem může být rozptyl světelného paprsku procházejícího hustou mlhou. Pojem vícenásobného rozptyl je v mnoha ohledech zaměnitelný s pojmem difúze.
Popis rozptylu a rozdíl mezi jednoduchým a vícenásobným rozptylem je často i spojován s dualismem vln a částic.
Většina rozptylových problémů se zabývá předpovídáním toho, jak budou různé systémy rozptylovat záření. Problémy tohoto druhu lze obvykle řešit pomocí počítačů. Teorie rozptylu se však zabývá také opačným problémem, tzv. inverzním rozptylovým problémem, kdy se na základě naměřeného rozptylu snaží určit vlastnosti rozptylového centra nebo záření. Tento problém je obvykle mnohem složitější, neboť řešení většinou není jednoznačné a v obecném případě není tento problém řešitelný.


Amenhotep II.

Amenhotep II. |Doba vlády = 1428–1397 př. n. l. |Rodné jméno =
Aa-cheperu-Re |Manželka = Tiaa |Potomci = Thutmose IV., Aa-chepru-Re, Si-Amun,
Poškozená kartuše s rodným a trůnním jménem Amenhotepa II.Amenhotep II. byl egyptským faraonem 18. dynastie. Vládl přibližně v letech 1428–1397 př. n. l. Jako panovník měl úlohu nesnadnou, neboť na trůn nastoupil po Thutmosovi III., největším dobyvateli v historii Egypta.
Amenhotep II. měl během své vlády velmi nesnadný úkol, zdědil totiž po svém otci obrovskou říši, kterou musel udržet zevnitř a bránit před útoky zvenčí. Sídlil, podobně jako všichni panovníci 18. dynastie, ve Vasetu, vládl přibližně 25 let. Povedlo se mu udržet říši téměř v takovách rozměrech, v jakých ji získal, do Asie vyslal dvě velké trestné výpravy, které se vypořádaly s tamějšími povstáními. S poraženými zacházel velmi krutě. Podle nápisů vzbouřené náčelníky vlastnoručně zabil a jejich těla poté přivezl do hlavního města, kde je nechal pověsit na hradby hlavou dolů. Velmi rád se vychloubal svojí tělesnou zdatností, údajně jezdil jako Moncu, bůh války, a z jedoucího válečného vozu trefil šípem měděný terč o síle lidské dlaně, který prostřelil. Kromě válečnictví se během své vlády zabýval také zvětšováním Amonova chrámu v Karnaku. Zbytky jeho staveb v tomto chrámu jsou však na tolika různých místech, že se přesně neví, jaký byl jejich původní rozsah. Nevěnoval se však pouze Karnaku. U Šéch Abd el-Kurny poblíž zádušního chrámu Ramesse II. se nacházejí poměrně dobře zachovalé pozůstatky jeho chrámu. Nechal také vyzdobit kapli bohyně Hathory v chrámu královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. V době jeho vlády bylo na vysoké úrovni také výtvrané umění.
Hrobka Amenhotepa II. se nachází v Údolí králů. Je tvořena deseti místnostmi, vstupní chodbou se třemi schodišti, před pohřební komorou se nachází pilířová síň. Celou hrobku zdobí nástěnné polychromované reliéfy. Na stejném místě, jako před tisíci lety, se nachází sarkofág, který je vyroben z červeného pískovce a zdoben je modrými a zlatými obrazy ochranných bohů a nápisy. Hrobku objevil v roce 1898 francouzský egyptolog Victor Loret. Kromě mumie samotného Amenhotepa II. zde našel také několik dalších královských mumií, které sem nechali ukrýt kněžští králové 21. dynastie.
Historik Manehto uvádí, že během vlády Misfragmúthótise došlo k Deukaliónové potopě. Tím měl na mysli výbuch sopky Théry, který vedl ke katastrofickým následkům ve velké části Egejského moře.


Christian Bale

Christian Bale je britský herec. Hrál například ve filmech Království ohně, Batman začíná či Temný rytíř.


Přeborov

Obec Přeborov se rozkládá v malebné krajině zelených polí a zalesněných kopců. Je situována cca 3 km od města Milevska směrem na obec Petrovice. Obec má asi 140 obyvatel.
V obci se nachází kaplička s historickým zvonem, několik pomníčků včetně památníku obětem první světové války. V neposlední řadě se zde nachází hasičská zbrojnice místního hasičského sboru. Před nedávnem bylo v obci vybudováno sportovní hřiště s asfaltovým povrchem. V blízkosti obce se nachází několik rybníků včetně největšího v rekreační usedlosti Vášův mlýn.


Danny Glover

Chief Danny Lebern Glover je americký herec, filmový režisér a politický aktivista. Glover se proslavil rolí detektiva Rogera Murtaugha ve filmové sérii Smrtonosných zbraní.
Narodil se v San Franciscu ve Spojených státech amerických, jako syn Carrie a Jamese Gloverových. Oba dva byli zaměstnáni jako poštovní úředníci, a byly členy National Association for the Advancement of Colored People, organizace, snažící se o zrovnoprávnění černých. Vyrůstal s láskou ke sportu, stejně jako jeho otec.
Promoval na sanfranciské škole George Washingtona. Poté studoval Americkou univerzitu a Sanfranciskou státní univerzitu. Na univerzitě se také setkal se svou budoucí manželkou, Asakou Bomani, kterou si vzal v roce 1975. Jejich jediná dcera, Mandisa, se narodila 5. ledna 1976. V současné době probíhá rozvodové řízení.
6. dubna 2009 získal titul náčelníka kmene Igbo, žíjícího ve státě Imo v Nigérii. V místním jazyce získal jméno Enyioma of Nkwerre, což v překladu znamená dobrý přítel.


The Moody Blues

Jedna z nejúspěšnějších a nejdéle působících skupin rockové historie, slavná hlavně díky hitu Nights In White Satin. O jejich schopnostech hovoří i deset zlatých alb, která získali za desky vydané v rozmezí let 1967 -1981. Nejvýraznější postavou skupiny je zpěvák-skladatel a kytarista Justin Hayward, ale ke zvuku Moody Blues výrazně přispěli i další členové kapely, zejména John Lodge, Mike Pinder a Ray Thomas.
Základ skupiny The Moody Blues byl v kapele El Riot And The Rebels, kde hráli Ray Thomas a Mike Pinder. Sestava i názvy se často měnily, až se ustálilo obsazení, kde hráli také bubeník Graeme Edge, baskytarista Clint Warvick a Denny Laine. Jako hold značce piva Mitchell & Butler chtěli použít pro svůj název iniciály M a B. Nejdříve skupinu pojmenovali The Moody Blues 5, posléze The M&B 5 a nakonec jen The Moody Blues. Stylově se soustředili hlavně na americké rhythm and blues.
Z Birminghamu se dostali do slavného londýnského klubu The Marquee a díky manažeru Tony Secundovi brzy získali nahrávací kontrakt s firmou Decca. V září 1964 vyšel první singl, Steal Your Heart Away, který nevzbudil větší ohlas, ale následující skladba se valčíkovém tempu Go Now vzala útokem žebříčky v Británii i USA, prodalo se jí více jak milion kusů, takže skupina za singl obdržela i zlatou desku. Následující singly I Don’t Want To Go On Without You, vlastní From the Bottom of My Heart a Every Day se sice v žebříčcích také objevily, ale už na vlažnějších pozicích a sláva skupiny rychle vyprchávala. Úspěch nemělo ani album The Magnificent Moodies, ani následující singly a kapelu opustil nejdříve Clint Warvick, posléze i Denny Laine, který se později stal pravou rukou Paula McCartneyho ve skupině Wings.
Novým baskytaristou se na čas stal Rod Clarke, ale jeho brzy nahradil John Lodge a Eric Burdon z The Animals pak skupině doporučil jako kytaristu a zpěváka Justina Haywarda, který předtím natočil několik písniček s někdejší britskou hvězdou Marty Wildem. Skupina se tak vydala v roce 1966 na turné po Evropě, pracovala na vlastním repertoáru a v březnu začala natáčet singly s producentem Tonym Clarkem. Ani Haywardova Fly Me High, ani následující Pinderova Love And Beauty ale úspěch neměly, i když je skupina propagovala v populárních rádiových pořadech na BBC.
Podzim roku 1967 přinesl zásadní zlom v kariéře kapely, v sublabelu firmy Decca – Deram tehdy testovali nové nahrávací technologie Dynamic Sound System a rozhodli se natočit rockové podání Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Za tím účelem oslovili Moody Blues, kteří nabídku přijali, ale prosadili si podmínku, že mohou natočit i vlastní skladby. Ty se vzápětí ukázaly silnější než rockové variace Dvořákovy symfonie a výsledkem bylo koncepční album rockových písní Moody Blues kombinovaných s mezihrami Londýnského symfonického orchestru. Deska se jmenovala Days Of Future Passed a už obsahovala většinu rysů typických pro následující alba Moody Blues – psychedelická nálada skladeb s dominujícím zvukem Pinderova mellotronu, absence mezer mezi jednotlivými písněmi, zvláštně poetické texty a umělecky řešený obal. Album oživilo zájem o skupinu, v Británii obsadilo 27. místo žebříčku a ve Spojených Státech později dokonce 3.. Den před vydáním alba vyšel pouze v Británii singl s Haywardovou skladbou Nights in White Satin, která obsadila #19 a stala se jejich vůbec nejznámější písní. V USA vyšla na singlu jiná albová skladba Tuesday Afternoon a získala tam #24. Celkový prodej alba vynesl skupině nejdříve zlatou a později platinovou desku.
Skupina podpořená úspěchem začala připravovat druhé album s vlivy nábožensko-filosofických myšlenek Východu In Search Of The Lost Chord. Autorsky na desku přispěli opět všichni členové skupiny, úspěch měly i dva singly z desky Voices In The Sky a Ride My See-Saw. Deska obsahovala také zajímavou nahrávku Raye Thomase s textem o Timothym Learym Legend Of A Mind. Autorem symbolického obalu desky byl, stejně jako u pěti následujících desek, Phil Travers. Album si vedlo výborně, v UK se umístilo na #5, v USA na #23 a vyneslo skupině další zlatou desku.
V pořadí již čtvrté album Moody Blues se jmenovalo On The Threshold Of A Dream, tentokrát se na něm projevil vliv střetu náboženství a psychedelie - členové skupiny se v té době hodně zabývali transcendentální meditací. Album vyšlo v dubnu 1969 a sklidilo obrovský úspěch – v UK získalo vytouženou pozici na vrcholu žebříčku, v USA se umístilo na #20 a v Top 200 se udrželo neuvěřitelných 136 týdnů. Stejně jako jeho předchůdce získalo zlatou desku a i z něj vyšel singl, tentokrát s Haywardovou skladbou Never Comes The Day. Na koncertech Moody Blues dodnes hrají rychlou skladbu Justina Haywarda Lovely To See You a tématickou píseň o mytickém dvoře krále Artuše Are You Sitting Comfortably? skupina oživila i na svém turné v roce 2006.
Z Moody Blues byly tou dobou už hvězdy na obou stranách Atlantiku. Po vzoru Beatles založili svou vlastní společnost Threshold, která měla vydávat nejen jejich budoucí desky, ale objevovat i nové talenty. Debutem této značky byl singl Watching And Waiting, který o pár dní předcházel novou desku kapely To Our Children’s Children‘s Children. Koncepčně byla deska tentokrát ovlivněna dobýváním vesmíru člověkem. Album vyneslo Moody Blues už čtvrtou zlatou desku, v UK získalo #2, ve Spojených státech #14.
V prosinci 1969 vystoupili ve slavné Royal Albert Hall, přičemž koncert byl zaznamenán, aby mohl později vyjít na albu Caught Live +5. Rok 1970 pak znamenal změnu v nahrávacím stylu skupiny. Chtěli zjednodušit studiovou práci, aby mohli skladby lépe předvést na koncertech, což se výrazně projevilo během nahrávání alba A Question Of Balance, většina skladeb vznikala přímo ve studiu bez předešlé přípravy. V dubnu 1970 vyšel k desce pilotní singl s Haywardovou protiválečnou písní Question. Pětiminutová skladba bylo složena ze dvou zcela odlišných motivů - Hayward dle svých slov chvíli před začátkem natáčení intuitivně spojil dvě nedokončené samostatné písně, které do sebe zajímavě zapadly, a po vydání se nahrávka vyšplhala až na #2 v britském žebříčku. V srpnu singl doplnilo album A Question Of Balance, opět složené z příspěvků všech členů skupiny, k výrazným skladbám patřily např. Melancholy Man, Dawning Is The Day nebo And The Tide Rushes In. Moody Blues album vyneslo již pátou zlatou desku a titulní Question patří dodnes k finálovým skladbám jejich koncertů.
Rok 1971 přinesl další desku Every Good Boy Deserves Favour, pro jejíž název se stala inspirací upravená dětská říkanka pro zapamatování stupnice E G B D F. Opět koncepční deska s úspěšným singlem The Story In Your Eyes vynesla znovu zlatou desku za více jak milion prodaných výlisků a stala se zatím nejúspěšnější deskou Moody Blues, když v Británii získala první pozici žebříčku a v Americe druhou.
V srpnu 1972 ve Spojených státech vyšla poprvé na singlu pět let stará píseň Nights In White Satin a získala #1 v žebříčcích Cashbox a Record World a #2 v Billboard’s Hot 100. Díky tomu znovu vyšla i v Británii a vedla si v žebříčku lépe než při prvním vydání, protože se tentokrát probojovala až do Top 10. Tento úspěch ještě podpořilo další zlaté album Seventh Sojourn a následující světové turné. Ačkoliv samotná LP deska vznikala v personální krizi skupiny, obsahuje jedny z nejoceňovanějších písní Moody Blues, zejména Lodgeovy Isn’t Life Strange a I’m Just A Singer, Thomasovu For My Lady nebo Haywardovu New Horizons.
Dva roky po vydání desky Seventh Sojourn se po skončení turné v roce 1974 kapela rozhodla přerušit na čas činnost, aby se pročistilo ovzduší mezi hudebníky, Hayward později konstatoval, že pravděpodobně díky tomu nakonec skupina vydržela tak dlouho. Jedním z hlavních důvodů byla také častá absence Mikea Pindera, který zakoupil farmu v Americe, uvažoval hudební svět zcela opustit a věnovat se rodinnému životu. Nicméně čtyřletou pauzu vyplnili všichni členové kapely vesměs úspěšnými sólovými deskami, ze kterých vyčníval především projekt Blue Jays, jak pojmenovali Justin Haward a John Lodge skupinu, kterou založili pro natočení stejnojmenné desky, také velmi úspěšného singlu Blue Guitar a následného turné. Producent Tony Clarke zatím z jejich alb sestavil kompilační dvoualbum This Is The Moody Blues, které opět získalo zlatou desku za více jak milion prodaných kusů.
Na nové společné práci se Moody Blues sešli teprve v roce 1978 při natáčení alba Octave. Název - oktáva - odkazoval nejen na hudební termín pro základní tónovou řadu, ale naznačoval také, že jde o osmé album skupiny. Z odstupem ale také symbolicky poukázal na uzavření druhé kapitoly vývoje skupiny. Desku točili v americkém domácím studiu Mikea Pindera, ale už během vzniku alba bylo jasné, že Pinder v kapele nezůstane. Na propagačních filmech k desce také už nefiguruje, ačkoliv na desku přispěl výraznou skladbou One Step Into The Light. Nicméně i přes poměrně hořký vznik alba byl úspěch desky enormní, dobře se prodávaly i singly Driftwood a Steppin' In A Slide Zone a skupina ihned podnikla turné. Pouze Pindera nahradil švýcarský rodák a bývalý člen Yes Patrick Moraz, jehož mohutné klávesové aranže se staly dominantním zvukem skupiny v 80.letech.
Styl skupiny už naznačený albem Octave se po odchodu Pindera ještě výrazněji posunul, hudebně se více přizpůsobil trendům nastupující éry 80.let a pro mnohé fanoušky tak Moody Blues zůstávají především skupinou sedmi alb období 1967-1972. Vydání následující desky Long Distance Voyager bylo ohroženo soudními spory ohledně práv na užívání názvu Moody Blues, které vyprovokovali právníci Mikea Pindera, ale deska nakonec vyšla v létě 1981 a bezpečně skupině vynesla další platinové album, v Americe se usadila na prvním místě, v Británii na sedmém. Velký úspěch měly i singly Gemini Dream a The Voice.
Osmdesátá léta postupně přinesla alba The Present, komerčně úspěšná deska v produkci Pipa Wiliamse, i když v porovnání s předešlými alby měla přeci jen lehce sestupnou tendenci, dále The Other Side Of Life a Sur La Mer obě v produkci Tonyho Viscontiho. Úspěch desek podpořily i často vysílané videoklipy na MTV s tématicky koncipovanými příběhy k písním The Other Side Of Life, Your Wildest Dreams nebo I Know You’re Out There Somewhere. Poslední zmíněnou skladbu později Hayward označil za svou nejoblíbenější ze všech, které napsal, a získal za ni dokonce prestižní skladatelskou cenu Ivor Novello Award. Firma Polydor, pro kterou tehdy Moody Blues natáčeli, ovšem prosadila záměr, aby na těchto albech nezpíval Ray Thomas, jehož hlas se jim nezdál dostatečně vhodný pro komerční smeřování kapely. Tomu už se kapela vzepřela na desce Keys Of The Kingdom, kam Thomas přispěl svou Celtic Sonant a byl spoluautorem Haywardovy Never Blame The Rainbows For The Rain. Během nahrávání Keys Of the Kingdom kapelu ovšem opustil Patrick Moraz. Sám svůj odchod zdůvodňoval tím, že měl dojem, že jeho talent je nedostatečně využíván. Naopak zbytek skupiny měl pocit, že se Moraz příliš tlačí do čela a kapelu vnímá spíše jako svou doprovodnou formaci. Tak či tak v kreditech alba Keys Of The Kingdom už uvedený není. Neoficiálně jej v Moody Blues nahradil Paul Bliss.
V roce 1992 uspořádali Moody Blues monumentální koncert s orchestrem Colorado Symphony Orchestra ve skalách Red Rocks, což bylo vůbec poprvé, kdy je na koncertě doprovázel skutečný orchestr. V roce 1994 se k hudbě po 16 letech vrátil Mike Pinder a natočil album Among The Stars, čímž spustil spekulace o svém možném návratu do Moody Blues. Ačkoliv by to ale asi fanoušci přijali s nadšením, jak on, tak Justin Hayward to označili za velmi nepravděpodobné. Na další studiové album Moody Blues museli příznivci kapely počkat osm let – až rok 1999 přinesl album Strange Times, které přineslo několik překvapení. Justin Hayward napsal úvodní píseň English Sunset pod vlivem dobových trendů s prvky techna, John Lodge, který většinou představoval spíše rockovější pozici v kapele, se naopak představil s baladami Wherever You Are, Love Don't Come Easy, Words You Say a Forever Now, Ray Thomas napsal jednu skladbu na desku My Little Lovely, což byl jeho poslední příspěvek do repertoáru kapely, a Graeme Edge přispěl v duchu klasických alb Moodies závěrečnou poémou Nothing Changes. Kritiky ceněné album bylo natáčeno v Itálii a skupina se jej po mnohaletých zkušenostech rozhodla produkovat sama. V té době také Hayward, Lodge, Thomas i Edge namluvili hlasy ke svým postavám v jedné epizodě seriálu Simpsonovi. V novém miléniu pak Moody Blues vydali CD a DVD s koncertem z Royal Albert Hall a jejich muzika byla použita v 3D dokumentu IMAX Journey into Amazing Caves.
Ray Thomas se v roce 2002 po čtyřiceti letech strávených v showbusinessu rozhodl ukončit hudební kariéru a stáhl se do rodinného soukromí na svou farmu. Náhradou za něj se pro koncertní turné stala talentovaná flétnistka a zpěvačka Norda Mullen. Jako trio skupina připravila v roce 2003 vánočně laděné album December, které obsahovalo jak vlastní písně s vánoční tématikou, tak i převzaté skladby. V roce 2005 vyšlo pak další DVD se záznamem koncertní show z Los Angeles.
Moody Blues jsou stále aktivní kapelou, na turné jezdí především po Spojených státech, kde mají nejsilnější základnu fanoušků, výjimečně ale projedou i několik evropských metropolí.
Perličkou je, že v létě 1968 Moody Blues přijeli do Prahy, kde měli mít koncert, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy je britská ambasáda odvolala. Skupina tehdy na Karlově mostě natočila promo snímek k Nights In White Satin, který je k vidění i na serveru You Tube. Píseň Ride My See Saw s českým textem Ondřeje Suchého natočila skupina Beatings, píseň Nights In White Satin nazpívaly v češtině Marie Rottrová a Lucie Bílá. Za komunistického režimu u nás žádná deska Moody Blues vyjít nemohla.
- v anketách amerických časopisů Cashbox a Record World získali cenu za nejlepší skupinu světa - jen do roku 1978 prodali okolo 26 miliónů alb - stali se prvními západními umělci, kteří byli pozvání do Číny - jsou první rocková skupina, která vyprodala dvě vystoupení za jeden večer v Madison Square Garden - během let 1967 – 1981 získali za svá alba deset zlatých desek a tři platinové - během kariéry se dvakrát prakticky rozpadli a pokaždé se dokázali vrátit na výsluní slávy - Keith Emerson je označil za svou nejoblíbenější skupinu
I Don't Want To Go On Without You / Time Is On My Side
From The Bottom Of My Heart / And My Baby's Gone
Fly Me High / I Really Haven't Got The Time
Stepping In A Slide Zone / I'll Be Level With You
I Can’t Face The World / I’ll Be There Tomorrow


Óšú

Óšú je město ležící v japonské prefektuře Iwate na ostrově Honšú.
Město bylo založeno 20. února 2006 jako důsledek spojení měst Esaši a Mizusawa a obcí Maesawa, Isawa a Koromogawa z okresu Isawa.
Stará provincie Mucu, na jejímž území se moderní Óšú nachází, se rovněž nazývala Óšú.
K 1. březnu 2008 mělo město 128 111 obyvatel a celkovou rozlohu 993,35 km2.


Dirty Deeds Done Dirt Cheap

Album vyšlo pod labelem Albert Production. Modifikovaná mezinárodní verze vyšla v roce 1976 také pod Atlantic Records.


Cheltenham

Cheltenham je velké lázeňské město v hrabství Gloucestershire. Podle sčítání lidu v roce 2001 žije ve městě 112 300 obyvatel.
Cheltenham leží na okraji pohoří Cotswolds a má pověst úctyhodného a bohatého města. Lázeňským městem je Cheltenham již od roku 1716, kdy zde byly objeveny minerální prameny. Město je známé svou architekturou z období regentsví.
Cheltenhamem protéká říčka Chelt, která má sklony k pravidelným záplavám.


Citroën ZX

Citroën ZX byl tří- nebo pětidvéřový hatchback, nebo kombi Break francouzské automobilky Citroën. Výroba probíhala v letech 1991 až 1997. Je to jeden z vozů, který nemá hydropneumatické odpružení.


Seznam měst v Chile

V následující tabulce jsou uvedena města nad 40 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 21. dubna 1982, 22. dubna 1992 a 24. dubna 2002 a oblasti, do nichž města náleží. Počet obyvatel se vztahuje na město v úzkém slova smyslu, nikoliv na město ve smyslu politickém. Města jsou seřazena podle velikosti.


Mittelherwigsdorf

Mittelherwigsdorf je obec Německu, v Sasku, v Horní Lužici v zemském okrese Zhořelec, obcí protéká řeka Mandava, poblíž hranic s Českou republikou severozápadně od města Žitava. Obcí prochází spolková silnice B96 a železniční trať 089 Varnsdorf-Žitava-Liberec.
Obec se skládá z částí Eckartsberg, Mittelherwigsdorf, Oberseifersdorf a Radgendorf.


Warren County

Warren je okres amerického státu New York založený v roce 1813 rozdělením okresu Washington. Správním střediskem je okrsek Town of Queensbury s 25 tisíci obyvateli v roce 2006, a největším městem je Glens Falls na jižní hranici okresu, s 15 tisíci obyvateli. Okresem vede důležitá dálnice spojující město New York s hlavním městem státu New York - Albany a kanadským Montrealem. Tato dálnice prochází nejdůležitějšími městy okresu, kromě Glens Falls a Lake George také Warrensburgem a městečkem Chestertown.
V roce 2006 žilo v okresu 66 087 obyvatel. Ženy tvořily 51,3% populace. Z etnického hlediska je obyvatelstvo z 97,5% bělošské.
Poznámka k sídlům: City a Town jsou divizemi okresu zatímco Village a komunity spadají pod Town.
11 obcí se statusem town. Tyto okrsky se většinou skládají z městečka stejného jména a k tomu dvou až tří menších osad.


Katedrála Nejsvětější Trojice

Katedrála Nejsvětější Trojice je hlavní kostel římskokatolické žilinské diecéze. Nachází se v historickém jádru Žiliny na ulici Horní val. Bezprostředně od náměstí Andreje Hlinky, které leží pod ní, ji oddělují schody a balustráda se sousoším sv. Cyrila a Metoděje. Vedle katedrály stojí Burianova věž, která plní funkci její zvonice.
Katedrála je významnou architektonickou památkou a jedním ze symbolů Žiliny. Dominuje na pohlednicích prezentujících Žilinu i celé severozápadní Slovensko, byla zobrazena i na slovenských poštovních známkách.
Trojlodní, renesančně přestavěný gotický kostel má jednu původní 51 metrů vysokou věž a jednu dodatečně vedle přistavěnou zvonici vysokou 46 metrů. Od náměstí Andreje Hlinky jej odděluje balustráda se sousoším sv. Cyrila a Metoděje.
Hlavní oltář pochází z roku 1697, na oltářích se nacházejí vzácné obrazy od Klemense. Na budově je umístěna pamětní tabule na rekonstrukci objektu z roku 1942.
Třílodní gotický kostel Nejsvětější Trojice s jednou věží byl vybudován někdy na konci 14. století na místě starého románského kostela, který byl zasvěcen Panně Marii
V první polovině 16. století byla vedle něj z příkazu majitele Žiliny, Buriana Světlovského z Vlčnova vybudována další mohutná věž, která plnila primárně obranné a strážní účely, nicméně stala se i zvonicí katedrály. Původně se jmenovala Nová věž, později byla přejmenována na Burianovu.
Někdy okolo poloviny 16. století byla Žilina vypálena a obsazena loupežnými pány z rodu Podmanických, přičemž dotyční si z kostela udělali pevnost. Po jejich definitivním odchodu ze Žiliny byl kostel z příkazu nového majitele Mikuláše Dersffyho rozsáhle přestavěn, nitranský biskup Zachariáš Rohožník-Mošovský jej pak vysvětil jako kostel Nejsvětější Trojice.
Kostel vyhořel v roce 1678 a poté prodělal ještě v tomtéž století dvě rozsáhlé přestavby a restaurace, takže na konci 17. století měl již výrazně renesanční charakter. V roce 1762 byla ke kostelu přestavěna kaple sv. Jana Nepomuckého a obě věže dostaly barokní střechy.
21. června 1848 kostel opět vyhořel a o deset let později mu zasadilo další ránu silné zemětřesení. Poté byl znovu zrekonstruován. V roce 1886 jej znovu postihl požár, nebyl však tak ničivý jako předchozí, shořely střechy a část vybavení. V roce 1888 byly nové střechy dokončeny. Kostel pak už nedoznal významných zvěn, přestavována však byla Burianova věž a to v letech 1890 a 1941-1942.
V roce 1997 se kostel objevil na slovenské poštovní známce.
V roce 2000 bylo pod katedrálou odhaleno sousoší sv. Cyrila a Metoděje od slovenského sochaře Ladislava Beráka.
V roce 2008 byl doposud farní kostel povýšen na katedrálu nově zřízené žilinské diecéze.


Ian Anderson

Ian Anderson, celým jménem Ian Scott Anderson je britský hudebník a skladatel, vůdčí osobnost pravděpodobně světově nejproslulejší hard-folk rockové skupiny Jethro Tull, jejíž vrcholným obdobím tvorby byl přelom 60. a 70. let 20. století. Hudba Ian Andersona a jeho skupiny byla od počátku inspirována starou britskou lidovou hudbou, blues a rockem. Originální zvuk a melodicko-harmonické principy, kombinující hard-rock s charakteristickými postupy renesanční lidové hudby a tradicí pěvců a hudebníků té doby činí hudební výraz kapely i autorových sólových projektů nezaměnitelnými. Kromě dlouhé řady alb, vydaných se skupinou, z nichž některá si dobyla nejen nadšeného přijetí, ale stala se i klasikou období hard-rocku, nahrál Ian Anderson též několik sólových projektů.


Desítková soustava

Desítková soustava je poziční číselná soustava se základem 10. Pro zápis čísel používá symboly 0,1,2,3,4,5,6,7,8,9.
Tato číselná soustava je dnes nejužívanější jak v občanském životě, tak ve vědě a technice. V dřívějších dobách se používaly i soustavy s jiným základem, např. dvacítková, šedesátková nebo dvanáctková. Se šedesátkovou, zavedenou Sumery, se setkáváme při měření času a úhlů. Nově však nachází uplatnění některé jiné soustavy, např. dvojková, osmičková nebo šestnáctková, které jsou používány ve výpočetní technice a v informatice. Základ poziční soustavy však není důležitý, žádná poziční soustava není výhodnější nežli kterákoliv jiná.
Pojmenování velkých čísel není jednotné. Ve světě jsou používány dvě základní soustavy, což vede často k omylům při překladu do jiných jazyků, u nás zejména při překladu z angličtiny.
Kombinaci obou systémů užívají země bývalého Sovětského svazu a Turecko. Zde existuje termín miliarda ve smyslu dlouhé soustavy, ale pojmenování vyšších čísel se řídí soustavou krátkou.
Ve vědě a technice jsou používány předpony dle soustavy SI označující násobky základních jednotek fyzikálních a technických veličin. Předpony dle soustavy SI jsou používány jednotně v celém světě a nedochází u nich k omylům.
Princip jakým jsou tvořena jména velkých čísel udává následující tabulka:


Džamila

Djamila je ženské varianta arabského jména Jamila. V překladu do češtiny doslova znamená krásná. Rozšířené je ve všech islámských zemích, ale též například i v Rusku; v Česku je známé díky jeho nositelce, ministryni Džamile Stehlíkové. Mužskou variantou tohoto jména je Džamil.


Patricia Hy-Boulais

Patricia Hy-Boulaisová je bývalá hongkongská tenistka, který se stala občankou Kanady v roce 1991. Profesionální tenistkou se stala 12. října 1986.
Hy-Boulaisová se představila své nové zemi na Letních olympijských hrách v roce 1996 v Atlantě, kde byla vyřazena ve druhé kole Monikou Selešovou. Nejvyššího umístění v bodování WTA Tour dosáhla Hy-Boulaisová 8. března 1993 a byla na 28. místě na světě.


Líšťany

Obec Líšťany se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 427 obyvatel.


Ceuta

2719,71/km2 |----- | úřední jazyky | španělština |----- | počet provincií || 1 |----- | autonomní statut || 14. března 1995 |----- | ISO 3166-2 || ES-CE |----- |
Autonomní město Ceuta je spolu s městem Melilla jednou ze dvou španělských enkláv na pobřeží severní Afriky, ležící na nejsevernějším cípu Maghribu poblíž Gibraltarského průlivu. Na město si činí nárok Maroko. Až do roku 1995 náleželo město k provincii Cádiz. Město často využívají Afričané pro ilegální migraci do EU.
Ceuta sousedí jen s Marokem a leží na pobřeží Středozemního moře. Dominantní je hora Monte Hacho, na jejímž vrcholu je španělská vojenská základna. Podle řecké mytologie byla Monte Hacho jižním z tzv. Herkulových sloupů. Ceuta leží na výběžku sedmi vrchů, samotné město se nachází na konci úzkého mysu. Podobně jako Melilla má i Ceuta výborný přirozený přístav, kolem něhož vznikla.
Původ jména Ceuta můžeme odvodit od označení sedmi pahorků arabskou číslicí Septem > Septa > Ceita > Ceupta > Ceuta.
Strategické umístění Ceuty z ní vytvořilo rozhodující bod pro mnoho kulturních obchodních a vojenských událostí. Kartaginci v 5. století př. n. l. pojmenovali město Abyla. Okolo roku 42 toto přístavní město převzali Římané, kterým Ceuta sloužila výlučně k vojenským účelům. Asi o 400 let později je vytlačili Vandalové a později připadlo město Vizigótům a Byzantincům.
V roce 1694 Portugalsko opět získalo nezávislost. Zástupci Ceuty požádaly o setrvání pod španělskou vládou. - Marocký sultán, Moulay Ismail, napadl Ceutu a to bylo začátkem 26 let dlouhé blokády města.
Ceuta , spolu s Melillou, je autonomním městem Španělska na území Maroka, které si na obě tato města, stejně jako na několik malých španělských ostrovů při africkém pobřeží, dělá nároky. Toto porovnává s požadavkem Španělska na navrácení Gibraltaru. Ovšem španělská vláda a obě autonomní vlády Ceuty a Melilly a jejich obyvatelé toto srovnání odmítají, na základě toho, že obě autonomní města Ceuta a Melilla jsou integrální částí Španělska, kdežto Gibraltar je britské zámořské teritorium a nikdy nebylo součástí Britského království. Islámská minulost Ceuty je také mnohem kratší než zbytku jižního Španělska. Tyto argumenty Maroko považuje za irelevantní.
Ceuta oficiálně známá ve španělština jako Ciudad Autónoma de Ceuta, s postavením mezí standardním španělským městem a autonomní městem. Před získáním statutu autonomie, byla součástí provincie Cádiz.
Ceuta je součástí území Evropské unie. Město, před vstupem Španělska do Evropské unie v roce 1986 bylo svobodným přístavem.
Ceuta nemá letiště, avšak existuje tu pravidelná přeprava helikoptérou směřující na letiště do Málagy. Přístup do Ceuty je buď po zemi, nebo trajektem.
V roce 2006 byla jeho populace 75, 861 obyvatel. Populace zahrnuje obyvatelstvo s arabským, hinduistickým a židovským původem.
Oficiálním jazykem španělština. Muslimské obyvatelstvo mluví také arabsky, tato místní hlavně mluvená arabština se nazývá dariya. Ale tento jazyk není oficiálně uznán.
Hovorově se Ceuťané nazývají „caballas“ podle názvu ryby caballa – tedy makrela.
Ceuta se stala cílem migrantů z mnoha zemí Afriky, kteří se pokoušejí přes Maroko dosáhnout města, a docílit tak vstupu do Španělska a tím i EU. Město je sice chráněno před ilegálními přestupy dvěma vysokými ploty, hlásiči pohybu, infračervenými kamerami i četnými hlídkami policie Guardia Civil, ovšem obdobně jako v Melille s pochybnými výsledky. Situace se přiostřila koncem roku 2005, když se proslechlo, že Španělsko má v úmyslu bezpečnostní opatření zesílit. Při následující vlně pokusů o překonání hraničních překážek došlo i k smrtelným zraněním; Maroku pak různé organizace, jako Amnesty International a Lékaři bez hranic, vytkly, že vysadilo zajaté uprchlíky v poušti. Španělé třetí plot vystavěli. Tentokrát je vyšší, aby se zabránilo snadnému přelézání uprchlíků na domácky vyrobených žebřících. Avšak kromě toho, že je ještě vyšší, je zároveň vysoce moderní, jeho náklady se odhadují na 33 milionů eur. Je to 11 kilometrů třímetrových souběžných plotů navýšených o ostnatý drát, s pravidelně rozestavenými pozorovatelnami a se silnicí, která se mezi nimi táhne, aby posloužila policejním nebo ambulantním vozidlům v případě potřeby. Podzemní kabely spojují reflektory, hlukové a pohybové senzory a videokamery do centrální kontrolní kabiny/boudy.


Bernardo Bertolucci

Jeho snímky se vyznačují barevnou vizuální stránkou. V roce 1961 pracoval jako asistent režie na Pasoliniho filmu Acatone, v roce 1962 natočil vlastní film Smrt kmotrička. Druhým snímkem Prima della rivoluzione se zapsal jako režisér, který aktualizoval literární klasiku a obohacoval ji o politická prohlášení. Byl nominován na Oscara za režii filmu Poslední tango v Paříži a za režii a scénář k filmu Poslední císař.


Blatnička

Obec Blatnička se nachází v okrese Hodonín, kraj Jihomoravský. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 437 obyvatel.


Sevastopolskaja

Sevastopolskaja se nachází v jižní části Serpuchovsko-Timirjazevské linky, je to přestupní, mělce založená pilířová hloubená stanice. Nástupiště podpírají dvě řady celkem 26 osmibokých sloupů, obložené bílým mramorem stejně jako stěny za nástupištěm. Výstup na povrch má stanice jeden, vede do mělce založeného podpovrchového vestibulu pod ulici Azovskaja. Z nástupiště vychází ještě jedno schodiště do přestupní chodby, vedoucí do stanice Kachovskaja na stejnojmenné lince.
Stanice byla otevřena 8. listopadu 1983 jako součást úseku Serpuchovskaja–Južnaja. Denně tudy projde okolo 9 až 10 tisíc lidí, v porovnání s ostatními stanicemi se jedná o velmi málo.


Covenant

Covenant je třetí řadové album americké deathmetalové kapely Morbid Angel. Je to první deathmetalové album, které bylo v USA vydáno u velké nahrávací společnosti a podle amerického informačního systému Nielsen Soundscan i dosud nejprodávanější deathmetalové album všech dob. Ke skladbám "Rapture" a "God of Emptiness" byly natočeny klipy, přičemž klip ke druhé jmenované skladbě se dostal do obecnějšího povědomí i díky své parodizaci ve známém americkém animovaném seriálu Beavis a Butt-head.
V roce 2006 byla na vinylu vydána limitovaná edice alba v počtu 1000 kusů.


Loch Shiel

Loch Shiel je jezero, které se nachází ve Skotsku, v oblasti Highlands, 20 km západně od města Fort William. left Toto 128 m hluboké jezero je 25 km dlouhé. Má rozlohu 20 km2. Leží v nadmořské výšce 4,5 m.
Na severní straně je postaven Glenfinnan monument a je zde také Station museum.


Malajský poloostrov

Malajský poloostrov je poloostrov v jihovýchodní Asii. Jedná se o výběžek Zadní Indie jižně od šíje Kra. Má rozlohu cca. 190 000 km2, je široký 42-330 km.
Jeho břehy omývá na východě Jihočínské moře a na západě Andamanské moře. Na jihu je poloostrov oddělen od Sumatry Malackým průlivem.
Na Malajském poloostrově funguje potravinářský, textilní průmysl. Dále se zde zpracovává kaučuk.


Piková dáma

Piková dáma je novela ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina. Podle novely složil roku 1890 ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij stejnojmennou operu.
V novele nám autor vypráví o důstojníkovi Heřmanovi, který je posedlý touhou zmocnit se tajemství tří vyhrávajících karet, které zná stará hraběnka Anna Fedotovna. Vloudil se proto v noci do jejího domu, k čemuž využil pomoci stařeniny schovanky, se kterou zapředl milostný románek. Hraběnka ale tajemství nechtěla prozradit, a tak ji Heřman vystrašil nenabitou pistolí. Hraběnka psychickou zátěž nevydržela a leknutím zemřela. Zjevila se mu však ve snu a ony tři karty mu prozradila. Heřman začal na tyto karty postupně sázet a dvakrát vyhrál velkou částku. Při třetí sázce se mu však místo esa zjevila piková dáma jako memento mrtvé hraběnky a Heřmanovi se zdálo, že přihmouřila oči a ušklíbla se. Heřman vše prohrál a skončil jako šílenec. Byl zavřen do nemocnice, kde si neustále mumlal: “Trojka, sedma, eso. Trojka, sedma, dáma!“


Okružákovití

Mají celosvětové rozšíření. Žijí ve sladké vodě, ale několik druhů je schopno přežít i ve vodě brakické.
Společně s čeledí plovatkovití jsou zástupci okružákovitých častými mezihostiteli cerkarií motolic.
Předkové okružákovitých jsou s určitostí známi od jury. Moderní druhy se vyvíjely od křídy.
Ulita většiny druhů okružákovitých je planispirální. Pouze ulity několika skupin plžů jsou levotočivé. Avšak ulity všech druhů okružákovitých jsou levotočivé, což je dáno jejich anatomií.
Většina druhů má tenkou a hladkou ulitu, ale vyskytují se i různé struktury povrchu ulit a také kýl.
Výška ulity se pohybuje od 6 mm po 6 cm, ale většinou nepřesahuje 2 cm.
Na rozdíl od ostatních měkkýšů je v hemolymfě okružákovitýchí obsažen hemoglobin. Všichni ostatní měkkýši mají jako krevní barvivo hemocyanin. To umožňuje okružákovitým efektivnější dýchání kyslíku. Díky tomu má jejich tělo načervenalou či červenou barvu. Nejvýraznější červené zbarvení mají albinotičtí jedinci.
V okolí dýchacího otvoru mají přívěsky, které jim slouží k doplňkovému dýchání. Takže v okysličené vodě vydrží velmi dlouho a nemusí se nadechovat u hladiny. V málo okysličené vodě se nadechují u hladiny častěji. Někteří tak mohou dýchat celý život a nikdy k hladině nejdou, např. Ancylus fluviatilis.
Do čeledi Planorbidae jsou řazeny i rody Ancylus a Ferrissia, které bývaly dříve řazeny různě, např. do vlastní čeledi.


Přestupný rok

Přestupný rok je rok který má 366 dní. Obecně lze říci, že přestupný rok je problémem kalendářů, které se snaží běh času počítat podle cyklů navzájem nesoudělitelných.
Kalendářní rok má 365 dní. Ale protože jeden tropický rok je dlouhý 365,24219 dne, musí časem dojít k odchylce jednoho dne. To nastane jednou za čtyři roky a právě tehdy se vkládá jeden den navíc, kterému se často říká přestupný den. Tím se docílí hodnoty 365,25 dne na rok.
Ani to není dostatečně přesná délka tropického roku. Za tisíc let dojde k posunu o 7,81 dní, které budou oproti skutečnosti přebývat. Proto gregoriánský kalendář upřesnil, že roky dělitelné 100 jsou přestupné jenom tehdy, jsou-li dělitelné 400. Přestupné byly například roky 1600, 2000 apod. Přestupné nejsou roky 1700, 1800, 1900, 2100 atd.
Odchylka gregoriánského kalendáře oproti skutečnosti činí 31 dní, které budou přebývat za 100 tisíc let.
Přestupný den je zvláštní den, který se přidává do kalendáře, aby kalendářní rok svou délkou co nejvíce odpovídal tropickému roku. Takový rok se nazývá přestupný rok.
Historie přestupných dnů sahá až do starověkého Egyptu, kdy byl v roce 238 př. n. l. zaveden dodatečný den každý čtvrtý rok.
V roce 45 př. n. l. zavedl Julius Caesar stejné počítání do kalendáře používaného v Římě. Chyba tohoto systému činí 1 den na 128 let. Kvůli nahromaděným rozdílům byl v roce 1582 dekretem papeže Řehoře XIII. kalendář reformován. V tomto gregoriánském kalendáři se přestupný den vkládá každý rok, který je dělitelný čtyřmi s výjimkou celých století, která nejsou dělitelná 400. Chyba gregoriánského kalendáře činí 1 den za 2620 let. V řehořském kalendáři se přestupný den vkládá jako 29. únor. Skoro na celém světě se však přestupný den vkládá za 23. únor. Před Caesarovou reformou se používal kalendář, který zavedl král Numa Pompilius v 7. století př. n. l. Podle něj měl rok 355 dnů a každý druhý rok se do něj vkládal celý přestupný měsíc a to za svátek Terminálií, který připadal na 23. únor. Caesar tento přestupný měsíc zrušil a místo něj zavedl přestupný den.


Children of the Sun

Children of the Sun je jediné album britského folkového dua The Sallyangie. Bylo vydáno v roce 1969. Krátce poté se duo rozpadlo a jeho členové, sourozenci Mike a Sally Oldfieldovi, se vydali na sólovou dráhu. Album bylo na CD vydáno v roce 2002 s druhým bonusovým diskem.


Jamie Moses

Jamie se narodil v Anglii. Jeho matka byla angličanka, otec američan. Jeho otec byl v USAF, a tak byl vychován v amerických základnách v USA a Japonsku. Šel za svou rodinou do Anglie, když jeho otec odešel od USAF.
Poté, co dokončil školu, začal svou kariéru s kapelou s Merlin v roce 1971, který nahrál album na štítku CBS a turné na podporu David Essex. Skupina se rozpadla v roce 1976.
Jamie je také talentovaný zpěvák a autor písní. Pracoval s Bobem Geldofem na jeho CD "The Happy Club". S Bobem zahrál "Too Late God" na Freddie Mercury Tribute v roce 1992.
Později v roce 1992, kdy Brian May ztratil podporu zpěváka Chrise Thompsona a kytaristy Mike Casswella, doporučil mu Spike Edney Jamieho na obě místa. Od té doby pracuje jako pravá ruka Briana Maye na jeho turné po celém světě.
Je také členem Spike´s All Stars Band, který má každoročně několik koncertů. SAS Band funguje už od roku 1994. Skupina vydala své debutové album v roce 1998, a vy zde můžete slyšet Jamie práci "Once More", nebo jeho zpěv na celém albu.
Napsal také písničku "In a Dream Gone By", pro Paula Younga na jeho stejnojmené album
Oženil se s Deborah, sestrou klávesisty ze skupiny Merlin, Roberta Webba. V roce 19881 se jim narodila dcera Katy, v roce 1988, syn Benjamin. Rozvedli se v roce 2002.
Pracoval s Brianem Mayem, Gary Barlowem, Spike Edneym, Bobem Geldofem, Tony Hadleym, The Pretenders a Paulem Youngem. Od roku 2005 vystupuje jako kytarista ve skupině Queen + Paul Rodgers. Je také kytaristou a zpěvákem jeho vlastní skupiny, Hiding In Public.


Askánci

Askánci byl německý šlechtický rod švábsko-franského původu. Do roku 1320 vládli v Braniborském markrabství, do roku 1486 v Orlamünde, do roku 1422 v Sasku-Wittenbersku, do roku 1689 v Sasku-Lauenbursku a do roku 1918 v Anhaltsku.
Zakladatelem rodu byl hrabě Esico z Ballenstedtu, který okolo roku 1056 připojil ke svým državám hrabství Orlamünde a území v Sasku zděděné po Billunzích. Jeho vnuk Ota zv. Bohatý založil saské město Freiburg a zahájil askánskou kolonizaci slovanských zemí ve středním Polabí. Askánskou nadvládu tohoto území dovršil Albrecht I. Medvěd. Dobyl území Severní marky na pravém břehu Labe a vypudil slovanský kmen Havolanů. Na jejich dobytém hradišti zbudoval hrad Špandavu. V letech 1138-41 byl Albrecht I. Medvěd vévodou saským a dědictvím po slovanském knížeti Přibyslavovi a výboji získal lužickou a Severní marku. Roku 1157 zakládá Braniborské markrabství a stává se jejím prvním markrabětem. Synové Albrechta I. Medvěda se stali zakladateli jednotlivých linií askánského rodu.
Roku 1180 byl saský vévoda Jindřich Lev sesazen císařem Fridrichem Barbarosou. Saské vévodství pak císař rozdělil mezi hraběte Bernharda III., který tím získal titul vévody saského a kolínského arcibiskupa. Roku 1296 Albrecht II. rozdělil saské vévodství na dvě části. Bylo vytvořeno vévodství sasko-lauenburské, které získali synové jeho bratra Jana I. a vládli v něm společně do roku 1305 a vévodství sasko-wittenberské, kde vládli potomci Albrechta II. a měli kurfiřtský hlas.
 Soubor:Adalbert I Ballenstedt.gif|Adalbert I., hrabě z Ballenstedtu Soubor:Albrecht I Bar.gif|Albrecht I. Medvěd Soubor:Heinrich I Anhalt.gif|Jindřich I., hrabě z Anhaltu Soubor:Johann I Saxe_Lauenbourg.PNG|Jan I. Sasko-lauenburský Soubor:Albert II Saxe-Wittenburg.gif|Albrecht II. Sasko-wittenberský


Parthenope

Parthenope je velká jasná planetka hlavního pásu. Objevil ji 11. května 1850 Annibale de Gasparis v italském městě Neapol. Planetka byla pojmenována po jedné siréně z řecké mytologie.


Aleš Urbánek

Aleš Urbánek je český fotbalový obránce nebo záložník momentálně působící v týmu 1. FC Slovácko. V deseti letech začal hrát za Slavičín, poté prošel týmy Brumova, Šanova, Zlína a ještě jako dorostenec hrál za Prostějov. Odtud se dostal do prvoligové Sigmy Olomouc, kde strávil šest let. V březnu 2004 přestoupil do ruského Spartaku Moskva. V srpnu se však do Česka vrátil a to konkrétně na roční hostování do Sparty. Poté se vrátil do Moskvy, ale hned na konci srpna odešel opět na roční hostování, tentokrát na Slovensko, do Artmedie Bratislava. Po tomto hostování se opět vrátil do Moskvy. Od září 2006 hostoval do června 2007 ve Slavii. V Artmedii měl Urbánek ještě roční smlouvu, ale jejich šéf si koupil bratislavský Slovan, který pro něj byl prioritou. Kádr Artmedie se tak začal rozpadat a Aleše si vyhlédlo jako posilu pro Gambrinus ligu 1. FC Slovácko.


Přehled vlaků kategorie EC na Slovensku

Provozovatelem vlaků je společnost ZSSK, která vlaky provozuje většinou používáním zahraničních vozů.
Některé vlaky, které jsou v České republice zařazeny jako EuroCity je na území Slovenska vedeno jako expresy.


Dýza

Dýza je mechanický prvek sloužící k omezení průtoku plynů a kapalin. Od škrtící clony se liší tím, že má plynule měnící se průřez. Vtoková hrana je zaoblená, výtoková pak rovná.
Využívá se jí například u průřezových průtokoměrů pro zvýšení rychlosti proudění.


Libodřice

Libodřice jsou obec ležící v okrese Kolín. Mají 287 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 591 ha.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1266, kdy zde měl majetek Milhost z Libodřic.


Iks

… v Nizozemsku není hlavní město také sídelním městem vlády?
… přes polovinu povrchu Nizozemska je jeden metr pod hladinou moře?
… v roce 2007 označil UNICEF Nizozemsko za nejlepší zemi pro život dětí?
… letecká společnost KLM je jedna z nejstarších na světě?
… FloraHolland je největší aukční trh květin a rostlin na světě?
… Nizozemsko je zařazeno na deváté místo v indexu lidského rozvoje?
… v Den Haagu sídlí v Paláci míru Mezinárodní soudní dvůr?
… miniaturní město Madurodam představuje Nizozemsko v poměru 1:25 na 18 000 m2?
… pohádkový les de Efteling je zázračný svět pohádek pro děti? Článek


Sliema Wanderers

Sliema Wanderers FC je fotbalový klub z Malty, hrající nejvyšší maltskou fotbalovou ligu Premiere League, z města Sliema. Jeho domovským stadionem je Ta-Qali Stadium v hlavním městě Vallettě s kapacitou 17.500 míst. Hraje v modrých dresech. V sezóně 2009 obsadil 5. místo.


Linduška skalní

Linduška skalní je malý pták z čeledi konipasovitých. Je velmi podobná lindušce horské, od níž se liší především tmavými nohami. Vnější rýdovací pera jsou šedavá, spodina skvrněná na špinavém podkladu. Někteří ptáci mohou být jen obtížně odlišitelní. Hnízdí na skalnatém pobřeží a ostrovech. Výjimečně zaletuje do vnitrozemí, v České republice byla zaznamenána dvakrát – v dubnu 1994 na nádrži Rozkoš a v lednu 2006 u Bohumína.


Haploskupina H

Z haploskupiny H vychází Cambridžská referenční sekvence, vůči které jsou porovnávány veškeré jiné sekvence mitochondriální DNA.
Přibližně polovina Evropanů je nositeli haploskupiny H. Tato haploskupina je dále běžná v Severní Africe a na Blízkém Východě. FamilyTreeDNA, v současnosti největší laboratoř zabývající se genealogickými testy DNA, má ve své databázi přibližně 32 % vzorků, které patří haploskupině H. Z nich má přibližně 21 % mutaci 519C, která je nestálá a tudíž ji nelze využít pro zatřídění vzorků do dalších podskupin. Změna nukleotidu tRNA na pozici 4336 je u haploskupiny H spojována s nástupem Alzheimerovy choroby.
Bryan Sykes použil ve své knize Sedm dcer Eviných pro zakladatelku haploskupiny H jméno Helena.
Marie Antoinetta a všichni její předci v mateřské linii až po Bertu z Putelendorfu, patřili do haploskupiny H. Pokud nejsou její rodokmeny zavádějící, lze za nositele haploskupiny H považovat i následující příbuzenstvo: Marie Terezie, Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská, Petr II., Petr II. Brazilský, Filip III. Dobrý, Leopold II. Belgický, Fridrich Vilém II. Pruský, Ferdinand I. Bulharský, Viktor Emanuel II., August III. Polský a Stanislav August Poniatowski.
K dalším významným nositelům haploskupiny H patřila císařovna Alexandra Fjodorovna, žena posledního ruského cara Mikuláše II., a všechny její děti. Zařazení do této skupiny bylo provedeno na základě genetických testů při identifikaci jejích ostatků.
Do této skupiny tedy patří všichni její příbuzní v mateřské linii a to zpětně až po Blanku Núnez de Lara. Je to její matka královna Viktorie a bratranci princ Filip, Louis Mountbatten a Vilém II. Pruský. Mezi potomky Blanky Núnez patří Marie Medicejská, Anna Rakouská, Karel II., Jakub II. a Vilém III. Anglický, Leopold I. Belgický, Vladislav IV. a Jan II. Polský, Michal I. Rumunský, Jiří II., Alexandr I., Pavel I. a Konstantin II. Řecký, Christian VI. Dánský, Ludvík XIII., Ludvík XV. a Ludvík XIV. Francouzský, Karel XI. Švédský, Kristýna I. Švédská, Vilém I. Holandský, Filip V., Filip IV. a Karel II. Španělský a Sofie Španělská.


Janusz A. Zajdel

Janusz Andrzej Zajdel byl polský spisovatel sci-fi. V Polsku byl od konce 70. let druhým nejpopulárnějším spisovatelem sci-fi po Stanislavu Lemovi.
Janusz Zajdel vystudoval fyziku na Varšavské univerzitě. Poté nastoupil do Centrální laboratoře radiační ochrany. Zde pracoval až do 80. let, byl spoluzakladatelam místní organizace Solidarity. Byl specialistou na jadenou fyziku. Na toto téma publikoval řadu článků, skript i populárně naučných knih.
V žánru sci-fi debutoval v roce 1961 v časopise „Młody Technik“ povídkou Tau velryby. Nejprve psal tradiční technologické scifi, později se ale posunul k sociálně-kritickým dílům a antiutopii, kritizující totalitu. Prvním románem v tomto směru byl román Vynález profesora Van Trofa, další romány byly stále otevřenější kritikou socialistického systému v Polsku.
Zajdel napsal celkem přes 80 povídek a několik románů. Měl velký vliv na další generaci polských spisovatelů scifi. Jeho knihy byly přeloženy do řady jazyků včetně češtiny. Zemřel v poměrně mladém věku na rakovinu.


Nikodim Pavlovič Kondakov

Nikodim Pavlovič Kondakov byl ruský historik umění, jeden ze zakladatelů byzantologie a ikonografické metody v dějinách umění, profesor Oděské a Petrohradské univerzity a Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se hlavně byzantským a starým ruským uměním.
V letech 1861-1865 studoval Kondakov historii a dějiny umění na moskevské univerzitě, potom učil na středních školách. Roku 1870 byl zvolen docentem univerzity v Oděse, roku 1876 se habilitoval prací „Dějiny byzantského umění a ikonografie podle miniatur řeckých rukopisů“ a roku 1877 byl jmenován profesorem. V letech 1888-1897 byl profesorem dějin umění na Petrohradské univerzitě, v letech 1888-1893 byl kurátorem sbírky středověkého umění v Petrohradské Ermitáži a roku 1895 založil Ruský archeologický ústav v Cařihradu.
Od roku 1917 žil Kondakov v Oděse, od roku 1918 v Jaltě a roku 1920 emigroval do Cařihradu a do Bulharska, kde byl profesorem Sofijské univerzity. Roku 1922 se přestěhoval do Prahy, kde přednášel až do své smrti. Jeho žáci založili Seminarium Kondakovianum, od roku 1931 Kondakovův ústav, kde od roku 1929 vychází mezinárodní časopis Byzantinoslavica. Kondakovova bohatá knihovna je v majetku Slovanského ústavu AV ČR v Praze.


Organizace pro výživu a zemědělství

Organizace pro výživu a zemědělství je specializovaná agentura OSN se sídlem v Římě, založená v roce 1945.
Cílem této organizace je zajištění dostatku potravin a pitné vody pro obyvatelstvo rozvojových zemí. Zaměřuje se na pomoc těmto zemím zejména po technické, technologické, finanční a vzdělávací stránce. Snaží se dosáhnout jejich soběstačnosti ve výživě a omezit tak problémy s nedostatkem potravin a zlepšit životní podmínky venkovského obyvatelstva, závislého na zemědělství. V souvislosti s tím jsou její snahy směřovány jednak na zvyšování produktivity zemědělství v rozvojových zemích, čímž má být zajištěna produkce dostatečného množství potravy, a jednak na zajištění přístupu k nezávadným zdrojům pitné vody. V souvislosti s trvalou udržitelností hospodaření v krajině se snaží zavádět metody, které zabraňují erozi a omezit další zábory zejména lesní půdy, ke kterým běžně dochází z důvodů používání způsobů hospodaření, které vyčerpávají půdu.
Bývalé Československo je jedním ze zakládajících členů této organizace. Proto též byla snaha umístění centrály FAO v Praze, nakonec však došlo k umístění v italském Římě. Československo se pak stává členem této organizace při jejím založení v roce 1945. O 3 roky později však vystoupilo díky neúměrným členským poplatkům, které dosahovaly až 1 milión amerických dolarů za rok. Následně v roce 1969 vyvinulo Československo opětně tlak a snahu a podařilo se do organizace po druhé vstoupit. Od té doby je Československo a následně Česká republika nepřetržitím členem. V průběhu více než 30 let se zemi podařilo vyhrát několik konkurzů jak na poli lesnictví, tak i zemědělství. Z oblasti lesnictví to byl například projekt na zřízení lesnického výzkumného ústavu v Chittagongu ve Východním Pákistánu v roce 1970 za jeden a půl milionu amerických dolarů, který se však neuskutečnil kvůli občanské válce a následné válce mezi dvěma znepřátelenými zeměmi.
FAO je v ČR zastoupeno jednak domem OSN a dále knihovnou Ústavu zemědělských a potravinářských informací. Obě tyto instituce shromažďují tištěné materiály ve formě monografií, seriálů, výročních zpráv a dalších dokumentů. Knihovna UZPI je pak depozitní knihovnou FAO pro ČR.


Tektit

Tektit je hornina, která vzniká dopadem mimozemského tělesa na zemský povrch. Během dopadu se uvolňuje během krátké doby obrovské množství energie, která se přeměňuje na teplo, což má za následek proběhnutí metamorfních pochodů, během kterých se původní horniny přeměňují na novou horninu - tektit. Tektit má převážně sklovitou strukturu a dají se přirovnat k přírodnímu sklu respektive obsidiánu.
Tektity se vyskytují především na lokalitách v jižních Čechách a na západní Moravě, v Austrálii, v jihovýchodní Asii, na Pobřeží slonoviny, v Severní Americe.
Tektity se nazývají podle místa objevení, takže se můžeme setkat s:


Krivoj Rog

Krivoj Rog či Kryvyj Rih je průmyslové město na jižní Ukrajině. Leží v pahorkatině na soutoku řek Inhulec a Saksahaň. Administrativně náleží k Dněpropetrovské oblasti; vzdálenost od Dněpropetrovsku je zhruba 150 km jihozápadně. V roce 2006 zde žilo 696 000 obyvatel; Krivoj Rog je tak 8. největším městem Ukrajiny a zároveň jejím největším městem, jež není sídlem samostatné oblasti; sídlí zde správa Kryvorižského rajónu, samotné město je rozděleno na 7 rajónů.
Sídlo založili v 17. století záporožští kozáci. První písemná zmínka z roku 1775 uvádí místo jako poštovní stanici mezi Kremenčukem a Chersonem. K názvu se váže množství výkladů: Rih mělo být jméno jednookého kozáka, případně označovat mys na soutoku obou místních řek; kryvyj znamená „křivý“.
Status sídla získal Krivoj Rog teprve roku 1857, avšak již roku 1860 byl povýšen na městys v rámci Chersonské gubernie. Přelom v dějinách sídla znamenal rok 1881, kdy se začalo s těžbou železné rudy; od počátku 20. století sídlo rychle rostlo. Městem je však oficiálně až od roku 1919. Tehdy – v době občanské války – bylo jedním z center Machnova pokusu o anarchisticko-bolševické zřízení. Mezi lety 1941–1944 byl pak okupován Hitlerovými vojsky a při bojích s Rudou armádou těžce poničen.
Krivoj Rog je centrem tzv. Kryvbasu, jedné z velkých průmyslových oblastí Ukrajiny. Město je velké ocelářské a metalurgické centrum zpracovávající železnou rudu, která se těží v okolí. Největším slévárenským podnikem je Kryvorižstal, jehož privatizace se stala předmětem politických sporů.
Páteřní síť MHD tvoří od roku 1986 tramvajová rychlodráha. Dále jsou v provozu trolejbusy, autobusy a maršrutky. Město leží mimo hlavní dálkové trasy, má však spojení s většími ukrajinskými městy.


Pico Ruivo

Pico Ruivo je nejvyšší hora ostrova Madeira. Leží v okresu Santana. S výškou 1862 metrů nad mořem je třetí nejvyšší horou Portugalska
Přístup na vrchol Pico Ruivo je možný jen po turistických stezkách a to ze tří směrů:
• Z parkoviště na Achada do Teixeira. Tato cesta je nejkratší a nejméně náročná.
• Cesta z Pico do Arieiro zabere v jednom směru nejméně 2 hodiny a je fyzicky náročná.
• Z průsmyku Encumeada se na Pico Ruivo dostanete po 6 hodinách náročného výstupu.
Pod vrcholem Pico Ruivo se nachází horská chata poskytující jednoduché ubytování a občerstvení. Výhled bývá v odpoledních hodinách zakryt mlhou.


Hymna

Hymna je slavnostní píseň nebo hudební skladba, tvořící jeden z možných symbolů státu, národa, politického hnutí nebo sportovní organizace.
Státní hymna je vlastenecká píseň nebo hudební skladba hraná a zpívaná při státních oslavách a slavnostních příležitostech. Patřící ke státním symbolům a je určena patřičnými zákony či ústavou země. Na rozdíl od hymny státní může národní hymna, v případě mnohonárodnostních států, představovat specifický etnický symbol a nemusí být tedy hymnou oficiální.
Vznik státní nebo národní hymny je většinou spojován s počátky státu nebo formováním nezávislosti. Hymna je formou oficiálního vyjádření národní a státní myšlenky.
Královská hymna je vlastenecká píseň, podobně jako národní hymna, avšak svým textem obzvláště oslavující konkrétního monarchu nebo panovnický rod.
Svoji hymnu mají i různá politická seskupení států jako například Evropské unie, Organizace spojených národů a Africká unie.
Sportovní hymna je oslavná píseň nebo skladba sportovních klubů. Často je hrána po úspěšném zápasu jako oslavná píseň. Tyto hymny se také objevují pod názvem chorál.


Pozemní lanová dráha

Pozemní lanová dráha je šikmá kolejová dráha, jejíž vozidla jsou poháněna pomocí tažných lan. Slouží k dopravě, je-li třeba překonat velké stoupání. Často i lanovka sama je turistickým lákadlem a jízda lanovkou je považována za nevšední zážitek. Kromě pozemní lanovky existují ještě visuté lanovky, jejichž kabiny nebo sedačky jsou zavěšeny na lanech.
Lanová dráha má vždy nejméně dvě stanice, horní a dolní. Některé lanové dráhy mohou mít po cestě i další stanice.
U lanové dráhy obvykle stoupání nebývá větší než 45 °. Některá zařízení však jsou na pomezí mezi lanovkou a výtahem, například šikmý výtah spojující dvě budovy pražského hotelu Mövenpick na Smíchově.
Na pozemní lanovce bývají obvykle dva vozy pohybující se po kolejích každý v opačném směru. Trať může být buď v celé délce dvojkolejná, nebo ve většině délky jednokolejná a k vyhnutí je uprostřed délky výhybna s dvěma Abtovými výhybkami.
Jiným způsobem, jak umožnit kolejovému vozidlu jízdu po strmější dráze, je ozubnicová dráha.


Seat Cordoba

Seat Cordoba je malý automobil, který od roku 1993 do roku 2002 vyráběla španělská automobilka Seat. Jednalo se o sedan, kombi a kupé odvozené od typu Ibiza
Sedan první generace byl představen v létě 1993. Design navrhl Giorgetto Giugiaro. Od roku 1996 se prodávaly taktéž verze kombi a kupé. Kupé se prodávalo pod názvem Cordoba SX. Automobilka Seat homologovala tento typ pro závody v kategorii WRC. Na Cordobě byl také založen sedan a kombi třetí generace Volkswagenu Polo. V roce 1996 se Cordoba prodávala i v Číně pod názvem Volkswagen City Golf a v Mexiku pod názvem Volkswagen Derby. V roce 2000 prošel model faceliftem a přestalo se vyrábět kupé.
Cordoba WRC byla poprvé do závodů nasazena v roce 1998 na Finské rallye. Továrními jezdci byli francouz Didier Auriol a finové Toni Gardermeister a Harri Rovanpera. Vůz nevyhrál ani jeden podnik ale třikrát se umístil na stupních vítězů. V roce 1999 Gardermeister na Rallye Nový Zéland a Rovanpera na briské rallye a o rok později Auriol na Safari rallye. Projekt Cordoba WRC byl ukončen po sezoně 2000.
Vyráběla se od roku 2002 již pouze v provedení sedan. Design byl sjednocen s třetí generací Ibizy. Po ukončení výroby se druhá generace vyrábí stále v Mexiku.


Donji Milanovac

Donji Milanovac je město ve východním Srbsku. Nachází se v okrese Majdanpek v Borském kraji. Rozkládá se na pravém břehu řeky Dunaj. Sídlí zde ústředí správy národního parku Djerdap. Podle sčítání v roce 2002 zde žilo 3 132 obyvatel.


MySpace

MySpace je společenský server založený v roce 2003 v USA. Jedná se o jeden z největších komunitních serverů na světě. Jeho sloganem je "A place for friends". Kromě klasických profilů se zde nacházejí i profily hudebníků, filmařů nebo herců z celého světa. Kvůli ochraně dětí je server přístupný pouze lidem starším 14 let.
MySpace má svůj vlastní Instant Messenger MySpaceIM. Jedná se o samostatný program pro operační systém Windows, který navíc informuje o událostech na MySpace.
Další funkce serveru: chat, diskusní skupiny, sdílení videí, seznamka, blogy.


Zlatý Bažant

Zlatý Bažant - značka slovenského piva, existující od roku 1967. Vyrábí se v pivovaru v Hurbanově. Značku koupila firma Heinekenem v roce 1995. V USA má název Golden Pheasant.
Pivo se vyrábí od roku 1967, kdy byla postavena první sladovna, která měla kapacitu 35 000 tun sladu ročně. Pivovar samotný následoval o dva roky později a kapacita výroby piva byla tehdy 600 000 hl ročně. Po plánovaném rozšíření to bylo dvakrát tolik.
V roce 1971 byla v pivovaru postavena první výrobní linka na stáčení piva do plechovek v Československu.


Nico Rosberg

Nico je synem mistra světa Formule 1 z roku 1982, Kekeho Rosberga a jeho ženy Siny. Narodil se v německém městě Wiesbaden. Povětšinou ale vyrůstal se svou rodinou v Monaku, kde také dodnes žije. Rosberg mluví plynně německy, anglicky, italsky a francouzsky; finsky umí jen trochu, přesto se finštinu dále snaží naučit. Za svou kariéru už reprezentoval jak Německo, tak Finsko. Ve Formuli 1, stejně jako v ostatních šampionátech FIA, reprezentuje Německo, jelikož jezdcova národnost musí být ta, kterou zdědil po matce a má ji uvedenu ve svém pase.
Rosberg začal na motokárách v roce 1996, ve věku 11 let. Poté se přesunul do Německé Formule BMW v roce 2002, kde také získal titul. Jeho výsledky mu zajistily místo v týmu jeho otce, v evropské sérii Formule 3. Tady závodil až do roku 2004.
V roce 2005 se Rosberg připojil k týmu ART Grand Prix v nově vzniklé sérii GP2. A hned v první sezóně vyhrál mistrovský titul.
Ke konci roku 2005 byl Rosberg oficiálně potvrzen jako jezdec Williams pro sezónu 2006. V prvním závodě ve Formuli 1, v Bahrajnu, neměl Rosberg vůz schopný konkurovat těm nejlepším. Problém nastal hned v prvním kole, kdy Rosberg poškodil přední křídlo. I tak ale nakonec skončil na 7. místě, za svým stájovým kolegou Markem Webberem, a dokonce zajel nejrychlejší kolo závodu. Stal se tak nejmladším jezdcem v historii F1, který to dokázal. Ihned se začalo spekulovat, že by v budoucnu mohl jezdit třeba za McLaren.
V Malajsii se kvalifikoval na výborném 3. místě, ale motor Cosworth, použitý kvůli pravidlům již v Bahrajnu, vydržel jen 7 kol. Své další body si Nico vyjel až při Grand Prix Evropy, když vytěžil hlavně z poruchy hydrauliky svého stájového kolegy.
Zbytek sezóny nebyl příliš vydařený; Rosberg odstoupil z 4 ze 7 závodů a ani v jednom nedokázal bodovat. Nejblíže k bodům měl v Británii, kde skončil pouze o 1 sekundu za osmým Jacquesem Villeneuvem. Celkem tak Nico ve své první sezóně nasbíral 4 body, Webber nasbíral jen o 3 body víc. Sezóna tak byla pro celý tým Williams zklamáním.
Williams přišel v roce 2007 s motory Toyota a také s novým jezdcem, Alexandrem Wurzem. Rosbergův bývalý stájový kolega Mark Webber se přesunul do týmu Red Bull po bok Davida Coultharda. Na začátku testování vypadal motor Toyoty FW29 velice dobře. Rosberg ale zůstával při zemi a řekl, že „v F1 nemůžete naráz skočit z posledních míst na ta první“. V sezóně 2007 dokončil Rosberg 7 závodů na bodech. Svůj nejlepší výsledek v kariéře si vyjel v posledním závodě, v Brazílii, kde dojel na 4. místě. V Austrálii, Maďarsku a Turecku skončil na 7. místě a v Itálii a Belgii obsadil 6. příčku. V Kanadě startoval ze 7. místa a nakonec si v závodě o dvě příčky polepšil.
Rosberg nedokončil pouhé 3 závody; v Malajsii mu selhala ve 14. kole hydraulika a 5 kol před koncem musel odstoupit v USA. Porucha elektroniky ho zastavila v Japonsku. Během první půle sezóny 2007 měl více bodů na kontě Wurz, v druhé polovině ho ale Nico v poháru jezdců přeskočil. Celkově nasbíral 20 bodů a umístil se na 9. místě.
Sezóna 2008 začala pro Nica skvěle. Vylepšil si své osobní maximum a dokončil závod v Austrálii na 3. místě, vybojoval své první pódium v kariéře. Malajsie mu ale nevyšla podle jeho představ a skončil až na 14. místě. Bod za 8. místo si připsal v Bahrajnu, ve Španělsku ho ale zradil motor a musel ze závodu odstoupit.
Nico Rosberg má smlouvu s Williamsem až do konce roku 2009.
‡ Poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75% délky závodu. * Sezóna v průběhu.


Obligátní

Obligátní je výraz používaný v biologickém kontextu, v odkazu na druhy, které se musí chovat určitým způsobem, aby přežily. Obligátní znamená nutný, povinný, závazný, obyčejný, obvyklý. Dobrým příkladem je obligátní parazitismus. Aby larvy některých druhů byly schopny se vyvíjet musí nezbytně parazitovat na hostitelích. Jasným příkladem může být klíště obecné.
Obligátní symbióza je obvyklá například mezi živočichy a střevními bakteriemi a je prospěšná oběma druhům.
V biologii je opak výrazu „obligátní“ termín „fakultativní“, což znamená, že druh je schopen chovat se za určitých okolností určitým způsobem.
Rozmnožování hořavek duhových je zcela vázáno na škebli rybničnou, jde o zajímavou, oboustranně výhodnou obligátní symbiózu.
Sameček hořavky si vytvoří vhodné teritorium, které si následně chrání a láká do něj samičku ke tření. V době dozrávání jiker naroste samičce kladélko, které může dosáhnout až pěti centimetrů. Tím vpravuje dozrálé jikry do prostoru vnitřních žaber škeble. Poté sameček nad dýchací otvorem škeble vypustí mlíčí a jikry oplodní. Plůdek se líhne přibližně za 2-3 dny poté žije v žaberním prostoru škeble. Po zhruba čtyřech týdnech vyvrhne škeble plůdek z útrob ven.
Škeble při rozmnožování prochází larválním vývojem, při které se larvy zachycují na tělech dospělých hořavek a určitou dobu tam žijí.


Jaromír Nosek

Hrál např. ve filmu Rebelové, Roming, Účastníci zájezdu a Román pro ženy. Hrál také v seriálu Místo v životě.


Gryf

Gryf je bájným tvorem, jehož mytologický původ sahá přinejmenším do 7. století př. n. l. Často je zobrazován se lvím trupem, zadníma nohama a ocasem, a s orlí hlavou, krkem, křídly a pařáty. Gryf byl ochráncem zlatých pokladů a dolů v oblasti Střední Asie. Původně starověké skythské božstvo bylo pak přejato středověkou mytologií. Je možné, že na vzniku pověsti o tomto legendárním tvorovi mají podíl fosílie rohatých dinosaurů.
V heraldice je či byl gryf používán ve znacích knížat pomořanských, rytířů Stránských ze Stránky a Greiffenfelsu nebo města Sevastopolu. Je také ve znaku Islandu, kde ale není jisté, zda se nejedná o orla.


BBY

BBY je nejčastěji používaný letopočet ve světě Star Wars. Znamená Před bitvou o Yavin, která se odehrála v Epizodě IV. Před ní se používal například letopočet Po Sithských válkách.


Balón Kysibelka

Kysibelka byl balón, předváděný v rámci Jubilejní výstavy 1891 v Praze. Proslavil se především svým prvním a jediným volným letem, který skončil ztroskotáním.
Balón Kysibelka byl na Jubilejní výstavě poprvé vypuštěn 25. května 1891. Jeho vlastníkem byl podnikatel Maxmilián Wolf. Jednalo se o balón plněný svítiplynem, jeho objem činil 2000 m3. Nejprve sloužil pouze jako upoutaný balón, který byl na laně vypouštěn do výšky do 100 m. Pod tlakem veřejnosti se podnikatel rozhodl provést s ním i volný let. Ten proběhl 16. června 1891.
Balón, který se vznesl do výšky několika set metrů nevydržel tlak expandujícího nosného plynu a praskl. Čtyřčlenná posádka přežila pozvolný pád bez zranění, byť poslední chvíle letu byly značně dobrodružné. Balón se zřítil na Reissenzahnovu slévárnu a koš skončil jen nevysoko nad výhní. Posádku zachránili dělníci slévárny. Podnikatel Wolf uprchl.
Tímto pokusem ale balóny na Jubilejní výstavě neskončily - své balóny zde úspěšně předvedli ještě francouzští vzduchoplavci Eduard Surcouf, Louis Godard a Eugéne Taupin, který předváděl seskok padákem.


Proroctví

Proroctví je fantasy hra od nakladatelství ALTAR. Obsahuje řadu prvků her na hrdiny, každý hráč hraje za jednu postavu, kterou snaží vylepšit, aby byla co nejmocnější. Zbraněmi a kouzly bojuje s nestvůrami a dalšími protivníky. Cílem je získat čtyři z pěti artefaktů ukrytých v astrálních sférách, které střeží velmi silná monstra.
Na rozdíl od typické hry na hrdiny, kde se hráči smí pokusit udělat cokoli a gamemaster posoudí, zda se to podařilo, ve hře Proroctví hra probíhá podle přesných pravidel. Hra je pro 2-5 hráčů a trvá několik hodin.
Aby se hráč mohl utkat s finálními monstry v rovnocenném boji o některý z artefaktů, musí vylepšit svoji postavu některými z těchto způsobů:
Ke hře vyšla dvě rozšíření: Dračí říše a Vodní říše.


.gu

Registrace jsou zdarma, ale jsou omezené na lidi nebo společnosti s kontaktem v Guamu, a jsou omezené na registrace na třetí úrovni pod kategoriemi jako například .com.gu. Adresy .gu se příliš nepoužívají.


Minneapolis

Minneapolis je největší město státu Minnesota ve Spojených státech amerických. Město se rozkládá na celkové ploše 151,3 km2 a k r.2006 má 372 883 obyvatel. Spolu s městem St. Paul tvoří metropolitní oblast Twin Cities, s celkovou populací přes 3 miliony obyvatel.
Hispánci nebo Latinos, zároveň členy jedné z ras, tvořili 7,6% obyvatelstva.
 Soubor:Minneapolis SkyLine.jpg|Pohled na město Image:Minneapolis City Hall.jpg|Radnice Image:Minneapolis federal courthouse.jpg|Federální soud Image:Third Avenue Bridge Minneapolis.jpg|Third Avenue Bridge


Fotokatalýza

Fotokatalýza je proces chemického rozkladu látek za přítomnosti fotokatalyzátoru a světelného záření. Principielně vychází z fotolýzy, přirozeného rozkladu některých látek působením světla, urychlené přítomností fotokatalyzátoru. Je-li materiál s fotokatalytickými vlastnostmi vystaven světelnému záření vhodné vlnové délky, aktivuje se jeho povrch a spustí se charakteristická reakce. Primárně vzniklý volný pár elektron-díra a hydroxylové radikály sekundárně vznikající kontaktem excitované molekuly fotokatalyzátoru a vodní páry rozkládají přítomné organické a anorganické substance. Mezi látky rozložitelné fotokatalýzou patří např. oxidy dusíku, oxidy síry, oxid uhelnatý, ozón, čpavek, sirovodík, chlorované uhlovodíky, dioxiny, chlorbenzen, chlorfenol, jednoduché uhlovodíky, aromatické uhlovodíky, pesticidy a také bakterie, viry, houby nebo částice mikroprachu. Konečným produktem pak bývají běžné a stabilní sloučeniny. Konkrétní průmyslové aplikace principu fotokatalýzy se mohou lišit především druhem katalyzátoru. Nejčastěji je používán nanokrystalický oxid titaničitý TiO2, který je aktivován UV-A zářením.
Obě uvedené oblasti použití spolu velmi úzce souvisí - jedná s vlastně jen o dva poněkud odlišné důsledky totožné reakce. V případě samočištění je ale důraz kladen na rozklad pevných látek ulpělých na povrchu materiálu, zatímco v případě čištění okolního média je určující schopnost aktivovaného materiálu rozkládat konkrétní látku v blízkosti povrchu považovanou za nežádoucí.


Vodní říše

Vodní říše představuje druhé herní rozšíření ke stolní hře Proroctví, které vyšlo 10. 3. 2006 pod společností ALTAR. Jeho základní charakteristikou je rozšíření herních možností nad rámec základní hry. Dává možnost při vstupu do sféry na základním herním plánu pokračovat v získávání nových zkušeností, předmětů a čelit dalším bojům, než bude dobyt artefakt, jenž se v dané sféře nachází.
Toto rozšíření obsahuje ještě druhou část nazvanou Ostrov pokladů, ta dává možnost obohatit hru o další mocné předměty, které se vyrovnají moci a schopnosti artefaktů.
Oboje části, jak Ostrov pokladů tak vstup do sféry Vodní říše lze hrát současně nebo každou zvlášť, nelze je však hrát samostatně bez základní hry Proroctví.


Miloš Anděra

RNDr. Miloš Anděra, CSc. je český zoolog, ochránce přírody, ekolog, pedagog, vědecký kurátor zoologických sbírek, spisovatel-publicista, dlouholetý pracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze, v letech 1988 až 2002 vedoucí tohoto oddělení, autor mnoha desítek vědeckých i populárně naučných statí a publikací.


Michael Stich

Michael Stich je bývalý profesionální německý tenista. V roce 1993 byl na 2. místě mezinárodního žebříčku ATP. Jeho největším úspěchem je vítězství v dvouhře ve Wimbledonu v roce 1991. Kromě toho postoupil do finále French Open a US Open. Patří mu také zlatá olympijská medaile ve čtyhře z roku 1992 z olympijských her v Barceloně.
Michael Stich vyhrál za svou kariéru 18 turnajů ATP ve dvouhře:


Claude François Chauveau-Lagarde

Claude François Chauveau-Lagarde byl francouzský advokát, který proslul především jako právní zástupce prominentních osobností před Revolučním tribunálem. Obhajoval např. Brissota, Baillyho, Madamme Rolandovou, Charlottu Cordayovou, Marii Antoinettu, a sestru Ludvíka XVI.. Později byl sám zatčen, od jisté popravy však zachráněn 9. thermidorem.


Lubomír Vejr

Lubomír Vejr byl čtvrtým primátorem města Ostravy. Jednalo se o prvního představitele v této funkci, který byl zvolen po listopadu 1989. Jeho volební období trvalo jen pár týdnů, od 3. prosince 1989 do 9. března 1990.


Quake III Arena

Quake III Arena je počítačová hra, multiplayerová střílečka z pohledu první osoby vydána 2. prosince 1999. Hra byla vytvořená společností Id Software. Quake III Arena je třetí titul v sérii a odlišuje se od předchozích verzí absencí klasického módu single-player. Sólo hra je zpracovaná jako souboj v aréně proti protivníkům s umělou inteligencí, podobně jako ve hře Unreal Tournament.
Quake III Arena byl přímý konkurent hry Unreal Tournament od Epic Games, která byla vydána o 10 dní později. Obě hry si byly velmi podobné a obě byly multiplayerovým pokračováním single-playerových her, takže bylo vykonáno množství porovnání obou her. Unreal Tournament byl vyzdvihovaný pro vysokou inteligenci počítačem řízených hráčů, velkou různorodost zbraní a herních módů, zatímco Quake III Arena byla chválen za dynamickou hratelnost a výbornou grafiku.
V prosinci 2000 Id Software vydala datadisk s názvem Quake III: Team Arena. Byl zaměřený na týmovou hru a přinášel nové herní mody, mapy, zbraně a modely hráčů. Tento datadisk byl kritizovaný, protože jeho vydaní bylo příliš dlouho očekávané a jeho nové vlastnosti byly už z velké části implementované modifikacemi fanoušků.
Později společnost vydala dvoj-CD Quake 3: Arena Gold, které obsahovalo původní hru Quake III Arena a datadisk Quake III: Team Arena.
19. srpna 2005 společnost Id Software uvolnila kompletní zdrojový kód Quake III Arena pod licencí GNU General Public License, tak jako to udělala i u starších her Wolfenstein 3D engine, Doom engine, Quake engine a Quake II engine. To však neznamená, že kompletně celá hra byla vydaná pod GPL, protože textury a ostatní data zůstaly chráněné copyrightem.
18. října 2005 vyšel další díl série Quake jako pokračovaní příběhu z Quake II pod názvem Quake 4.
Neví se, před kolika staletími Vadrigaři, tajemní Mistři Arény, postavili Arénu Věčnosti pro jejich vlastní pekelné potěšení. Ve skutečnosti se o těchto bytostech neví nic kromě toho, že vyznávali krveprolévaní a prostředí skutečného boje. Takovými jako oni sami, největšími bojovníky všech dob, naplnili Arénu. A ty jsi právě vstoupil do jejich řad.
Jako gladiátor v Aréně Věčnosti musíš nejen přežít, ale i vyhrát každý boj proti stále silnějším protivníkům. Neobávej se být moc „zfragovaný“. Vadrigaři se nenechají v jejich oblíbeném sportu oklamat takou maličkostí, jako je smrt. Ti, co padnou, jsou ihned navráceni zpět k životu a okamžitě vhozeni zpět do boje, možno o trochu moudřejší ze svých chybných kroků.
Když se prach, krev a končetiny usadí, všichni bojovníci si vybojují právo bojovat znovu a poskytovat další zábavu pro Vadrigary. Ale jen ten bojovník, který zabil nejvíc nepřítel, bude vyhlášený za vítěze. Vyhrávající gladiátor postupuje do dalších a obtížnějších arén, až se nakonec on nebo ona postaví Xaerovi, Pánovi Poslední Arény.
Zbraně jsou navrhnuté tak, aby žádna ze zbraní nebyla úplně dominantní. Rovnováhy mezi jednotlivými zbraněmi bylo dosáhnuto zkušenostmi z předchozích dílů Quake a Quake II. Například raketomet byl v Quake vysoce účinnou zbraní, která dominovala deathmatchům, zatímco v Quake II byl raketomet oslabenou zbraní a hráči ji používali jen velmi málo. V Quake III Arena je raketomet už vyváženou zbraní.
Maximum brnění je 200, které klesá každou sekundu o 1 bod až na úroveň 100. Brnění jsou na ochranu nositele a absorbují 2/3 poškození.
Každý hráč začíná s 125 bodovým zdravím. Maximum života je 200, které každou sekundou klesá o 1 bod až na úroveň 100. Hráčovi, který spadne ze střední výšky na zem, se udělí 5 poškození, a z vyšší výšky 10 poškození. Brnění v tomto případě nehraje úlohu.


Břetislav Štorm

Břetislav Štorm začal v roce 1917 studium na reálném gymnáziu v Rakovníku. Byl ovlivněn malířem a grafikem profesorem Rudolfem Pucholde, cestami po kraji. Zaujala jej gotická architektura, v té době začal tvořit, šlo zejména o kresby, akvarely a první literární pokusy. V roce 1923 se přestěhoval do Prahy. Po maturitě o dva roky později byl přijat na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Zde studoval u profesorů A. Engela, A. Mendla, O. Blažíčka, R. Kříženeckého, S. Ondřeje, R. Kukače, F. Kadeřávka, A. Ausobského a Zd. Wirtha.
Břetislav Štorm zemřel 11. února 1960 v Praze. V roce 1999 získal cenu za památkovou péči Ministerstva kultury ČR in memoriam.
Působil při obnově a záchraně doslova bezpočtu památkových objektů, převážně hradů a zámků, z nichž jeho výtvarné a architektonické autorství dosud nesou Švihov, Kost a Buchlov, zatímco úpravy na Karlštejně byly odstraněny. Významné jsou i jeho návrhy zahradních zámeckých parterů v Jaroměřicích n. Rokytnou, Rájci n. Svitavou, Veltrusech, Náchodě, Mnichově Hradišti, Chlumci n. Cidlinou a Jemništi, nerealizovány byly návrhy do Liblic a do Liběchova. Nešlo nikdy o rekonstrukce, ale o autorský návrh.
Vedle architektury se věnoval užitému umění, navrhoval liturgické předměty: kalichy, monstrance a roucha, ale i šperky, profánní předměty a nábytek. V závěru života pracoval v ochraně a obnově památek. Jako grafik vynikl zvláště v heraldické kresbě, navrhoval značky, pečeti a exlibris. Graficky upravil množství knih. Zároveň byl činný jako autor básnických próz, drobných povídek a ve velké míře se zabýval publicistikou: o architektuře, životním stylu, heraldice a památkách.
architektura - realizace: Chirurgický pavilon nemocnice ve Zvolenu 1934, rozšíření kostela v Brezanech u Prievidzi 1938, rodinné domy: Florianův ve Staré Říši 1933, Dr. Hertla v Jarkovicích 1941 a vlastní ve Všenorech 1939, náhrobky: v Praze – Střešovicích, Vokovicích, v Týně n./Vlt., Poštorné a v Bratislavě
projekty: kostel v Malém Beranově 1933 a kaple v Pohořilkách 1936, Malá Kartouza do Staré Říše 1936, hrobní kaple J. Floriana do Staré Říše 1942, kostel do Somoskö 1941, kostnice řádu sv. Lazara 1951, rozšíření kostela v Príbovcích 1949, hřbitovní kaple do Všenor 1945, kaple pro Kláštor p. Znievom 1948, úpravy kostela v Hořičkách 1952. Rodinné domy: L.Kuncíře 1931 a A. Lískovce 1949
zlatnictví: insignie Palackého university v Olomouci 1946, insignie kanovníků Karlštejnské kapituly 1957, návrhy šperků a užitných předmětů pro Topičův salon 1941
památkové úpravy na hradech a zámcích: Kosti 1955, Švihově 1953, Alšovy galerie na Hluboké n./Vlt. 1952, Buchlově 1956, Boskovicích 1953, Chlumci n./Cidl. 1959, Klášterci n./Ohří 1953 a Křivoklátě 1954, zahradní partery zámků: v Jaroměřicích n. /Rok., Rájci n./ Svit. 1951, Veltrusích 1952, Mnichově Hradišti 1950, Jemništi 1953 a v Liblicích 1950, vnitřní úpravy a instalace na Karlštejně 1956
volná kresba: Erb Kristův –1939, Sv. čeští patroni 1944, Rozloučení s Karlem Schulzem – 1945
erbovníky: Erbovník Všenorský – 1945, želatinový tisk, ručně kolorováno; Rakovničtí erbovníci, záměr 1945, barevné tužkové skicy, vydáno 2008; Erbovník arcibiskupů, biskupů a opatů ČSR – 1947, tuš na pauzáku; Erbovník benediktinské kongregace Sv. Vojtěcha – 1947, želatinový tisk ručně kolorováno; Armorial – 1948, želatinový tisk, ručně kolorováno; Erbovník děkanů Královské kolegiatní kapituly na Karlštejně, asi 1957, tuš na pauzáku
redakce, úprava, články a kresby: Ročenka pro liturgické umění 1941, Erbovní knížky 1935 – 1941
próza: Smrt rytíře Růže, J. Hrachovina Praha 1933; Báječná zvířata obludy a nestvůry, O.F. Babler a B. Durych Olomouc 1935; Vladařství Růže, L.Kuncíř Praha 1937; Soví hrad, Vyšehrad Praha 1943; Pohádka o dobrém rytíři, měsíčník Živá tvorba č. 1 - 6 1943; Dobrý drak, L. Kuncíř 1944; Dobrý rytíř, Vyšehrad Praha 1946; Stará kapitula, Vyšehrad Praha 1946; Poutník - J. Picka Kladno 1957; posmrtně: Strašidla, F. Štorm Praha 1992; Knížka o životě rytířském, F. Štorm Praha 1994
odborné publikace: Znaky stavu kněžského v českých zemích, Družina literární a umělecká Olomouc 1929; Patero zemských znaků – J. Hrachovina Praha 1934; Úvod do heraldiky, Vyšehrad Praha 1940; Architektura a pokrok – Vyšehrad Praha 1941; Liturgické umění – Vyšehrad Praha 1941, posmrtně: Základy péče o stavební památky SÚPPOP Praha 1965, NPÚ Praha 2007; O. J. Blažíček a kol. Slovník památkové péče, STN Praha 1962, heslář heraldiky a heslo architektura; Břetislav Štorm, mezi žízní budoucnosti a trýzní minulosti – sborník NPÚ Brno 2008; Rakovničtí erbovníci, Rabasova galerie Rakovník 2008
publicistika v periodikách: Akce, Akord, Archa, Brána, Kuncířova ročenka, Kvart, Lidová demokracie, Marginálie, Na hlubinu, Národní obnova, Přehled, Rozmach, Řád, Stěžeň, Vyšehrad, Zprávy památkové péče
knižní úpravy: Střížovský: Svatý grál 1929, Herwig: Sv. Šebestián z Weddingu 1930, Claudel: Svaté obrázky z Čech 1932, Bridel: Slavíček velikonoční 1933, Dvě legendy o knihách 1934, Savonarola: Čiňte pokání 1935, Claudel: Křížová cesta 1936, Povídka o Aucassinovi a Nicolettě 1936, Šarič: Judit 1937, Lazecký: Odění královské 1937, Czepko, Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských 1938, Antifony, hymny a sekvence 1940, Novalis: Ryzí květ 1940, Chudoba: Španělé na Bílé hoře 1945, Helmolda kněze buzovského kronika slovanská 1947, Kempenský: Čtvero knih o následování Krista 1941, 1946
samostatné výstavy: Akademické týdny, Francouzský institut E. Denise Praha 1937; Muzeum v Jílovém u Prahy 1968; Technické muzeum v Brně 1969; Památník národního písemnictví Praha 1988; Okresní vlastivědné muzeum v Č. Krumlově 1996; St. zámek Rájec n./Svit. 1997; Centrální katolická knihovna Praha 2005; Rabasova galerie Rakovník, 2007, Galerie Sklepení Národního památkového ústavu v Brně 2008
účast na kolektivních výstavách: Rakovnický salon - Rakovník 1941, 1942, Ex libris – SVU Purkyně Praha 1947, B. Štorm - Z.M.Zenger, – Čelákovice 1969, Heraldika a současnost – Prostějov 1983
ocenění: Čestné uznání Spolku českých bibliofilů 1935, in memoriam: cena MK ČR za památkovou péči 1999
katalogy: B. Lifka: Výtvarná a literární práce Břetislava Štorma za léta 1926 až 1936, Č.A.T. Praha 1937; Břetislav Štorm: Výběr z heraldického díla – Muzeum v Jílovém u Prahy 1968, Břetislav Štorm, architekt a grafik, Rakovník 2008
zmínky a pamětní tisky: Břetislavu Štormovi - Heraldika, Muzeum v Jílovém u Prahy premie 1970; T. Mazáč: Poslední gotický rytíř - Akord 8/1990; M. Trávníček: Nostalgický lyrik řádu - Proglas 8/1993; J. Kuběna: Paní Na Duze - Petrov 1998


Silan

Silan je chemická sloučenina s chemickým vzorcem SiH4. Je obdobou methanu, jen atom uhlíku je nahrazen křemíkem. Při běžné teplotě je silan pyroforický bezbarvý plyn tj. na vzduchu dochází ke samovznícení.
Obecně označuje silan také libovolnou sloučeninu křemíku s vodíkem - podobně jako uhlovodík znamená sloučeninu uhlíku s vodíkem. Silany jsou tvořeny skupinami křemíkových atomů vázaných kovalentně na vodíkové atomy. Obecný vzorec silanu je SinH2n+2
Silany jsou méně stabilní než jejich uhlovodíkové analogy, protože vazba Si-Si je poněkud slabší než vazba C-C. V prostředí kyslíku se silany snadno rozloží, protože vazba Si-O je velmi stabilní.
Názvosloví silanů je poměrně jednoduché – nejjednodušší silan SiH4 je prostě silan, Si2H6 je disilan, Si3H8 trisilan atd. Existují i cyklosilany s atomy křemíku uspořádanými v kruhu a s obecným vzorcem SinH2n a větvené silany, u kterých v názvech používáme názvy radikálů jako silyl pro SiH3-, disilanyl pro Si2H5- atp. – analogicky k názvům uhlovodíkových radikálů - alkylů. Silanoly jsou silany, ve kterých je jeden z vodíků nahrazen hydroxylovou skupinou OH- -jsou to analogy alkanolů.
Silan SiH4 se vyrábí z metalurgicky čistého křemíku dvoustupňovým procesem. v prvním stupni reaguje práškový křemík s chlorovodíkem při cca 300 °C za vzniku trichlorsilanu HSiCl3 a plynného vodíku:
Dalším krokem je disproporcionace trichlorsilanu na silan a tetrachlorid křemíku:


Joseph Weizenbaum

Joseph Weizenbaum byl německo-americký emeritní profesor informatiky na Massachusetts Institute of Technology, autor několika kritických knih o vlivu techniky na společnost. Proslavil se i jako tvůrce programu ELIZA, předchůdce chatterbotů.
Weizenbaum se narodil 8. ledna 1923 v berlínské židovské rodině kožešníka Jechiela Weizenbauma a jeho ženy Henriette . Po nástupu Hitlera nemohl dále studovat na reálném gymnáziu a v roce 1935 musel se svou rodinou uprchnout před nacisty do USA.
V Americe Weizenbaum dokončil střední školu a roku 1941 začal studovat matematiku na Wayne State University v Detroitu. Studia přerušil po vstupu USA do války. Sloužil v meteorologickém oddílu amerického letectva. Po válce pokračoval ve studiu a roku 1950 ukončil magisterské studium. Na Wayne State University zůstal a pracoval zde jako vědecký asistent na fakultě matematiky, pracoval na analogovém počítači a pro univerzitu pomohl vytvořit jeden z prvních digitálních počítačů.
Mezi lety 1953 až 1962 pracoval Weizenbaum jako systémový inženýr pro firmu General Electric na projektu ERMA, prvním počítačovém bankovním systému, který umožnil automatizaci zpracování šeků v Bank of America. Podílel se také na konstrukci prvních sítí.
Externě působil na Stanford University. Roku 1963 začíná jeho spolupráce s MIT, kam v roce 1964 nastoupil jako docent, od roku 1970 zde pak působil jako profesor informatiky, emeritován byl roku 1988.
Roku 1966 publikoval poměrně jednoduchý program ELIZA, který zpracovával vstup od uživatele psaný přirozeným jazykem. Program napodoboval rozhovor psychologa s pacientem. Program byl pojmenován podle postavy naivní dívky v Pygmalionu George Bernarda Shawa. Přestože program pouze vybíral klíčová slova z uživatelových odpovědí a z nich tvořil další otázky, mnoho uživatelů podlehlo dojmu, že program přemýšlí, nebo že jim odpovídá člověk. Podobné programy jsou dnes známy jako chatboty nebo chatterboty.
You say you spend too much time editing wikipedia ?
Weizenbaum byl šokován, že jeho program lidé berou vážně a v sedmdesátých letech se začal zabývat dopady informatiky a umělé inteligence na společnost více filosoficky, kritizoval přílišný optimismus ohledně moderních technologií a zdůrazňoval, že rozhodovací pravomoc musí vždy zůstat člověku. Pro své kritické názory byl někdy nazýván disidentem nebo kacířem informatiky. Byl spoluzakladatelem společnosti Computer Professionals for Social Responsibility v USA a nositelem ceny Norberta Wienera, kterou tato společnost uděluje. V Německu byl členem spolku Forum InformatikerInnen für Frieden und gesellschaftliche Verantwortung, společnosti zabývající se společenskými aspekty informatiky.
Na podzim roku 1998 navštívil Weizenbaum Prahu, kam byl pozván Goetheho Institutem. V Praze na symposiu Softmoderne – Literatur im Netz vedl debatu s Oswaldem Wienerem, rakouským kybernetikem a spisovatelem.
Zemřel 5. března 2008, je pochován na berlínském židovském hřbitově.


Oakland Athletics

Oakland Athletics je profesionální baseballový klub z Major League Baseball, patřící do západní divize American League.
Klub byl založen v roce 1901 pod jménem Philadelphia Athletics. V roce 1955 se Athletics přestěhovali do Kansas City a v roce 1968 následně do Oaklandu - od toho roku nosí své dnešní jméno.
Za svou historii klub celkem patnáctkrát vyhrál American League, z toho devětkrát i následující Světovou sérii:


Wenzel Hablik

Wenzel Hablik byl malíř, grafik, architekt a návrhář textilu, představitel raného expresionismu.
Wenzel Hablik se narodil 4. srpna 1881 v Mostě. Vyučil se truhlářem po svém otci, ale zabýval se malířství na porcelán. V Teplicích proto studoval na odborné keramické škole. Další vzdělání získal v letech 1902-1905 na uměleckoprůmyslové škole ve Vídni a také na pražské Akademii výtvarných umění, kde studoval následující dva roky u profesora Franze Thieleho. V roce 1907 se usadil v německém městě Itzehoe severně od Hamburku a v Německu již zůstal. V roce 1920 získal německé občanství. V Itzehoe se Hablik seznámil s průmyslníkem Richardem Bielem, který jej podporoval. V Itzehoe v roce 1934 Wenzel Hablik předčasně zemřel.
Wenzel Hablik patřil k dlouho nedoceněným uměleckým osobnostem 20. století. Za svého života dosáhl známosti za hranicemi Itzehoe jen jako umělecký řemeslník. Od roku 1902 do své smrti vytvořil Hablik asi 600 olejomaleb, z nichž je dnes známo zhruba 250. Kromě portrétů jsou to především krajiny. Po přestěhování do Itzehoe maloval Hablik pobřeží Severního moře. Jako technicky nadaný autor, projektoval stavby, navrhoval nábytek, textilie, šperky, dekorativní předměty z kamene, mosazi, slonoviny a drahokamů i předměty denní potřeby. Tíhl k expresionismu, ale jeho pozdější tvorba má příznačné surrealistické znaky. Za svého života vystavoval Hablik nejen v Německu, ale i v Praze. V roce 1925 uspořádala Krasoumná jednota v Domě umělců výstavu jeho obrazů, kreseb a architektonických studií. Dvoumetrový obraz Křišťálová stavba v moři zakoupil do svých sbírek německý odbor Moderní galerie a dnes je v majetku Národní galerie v Praze. V letech 1935-1937 pak byly uspořádány výstavy z jeho pozůstalosti v Chemnitzu, Praze, Liberci a také v jeho rodném Mostě, kde se výstava uskutečnila v dubnu roku 1936.
Hablikovy architektonické návrhy byly tak nezvyklé, že žádný nebyl realizován a sám jejich autor upadl na dlouhou dobu v zapomnění. Zájem o jeho tvorbu probudila až v roce 1989 výstava ve Florencii. V Československu se jeho obrazy objevily v roce 1992 na výstavě v Chebu. Roku 1994 se v Praze uskutečnila výstava s názvem Mezery v historii 1890-1938, kde upoutal pozornost zmiňovaný Hablikův obraz Křišťálová stavba v moři a v témže roce uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum výstavu Wenzel Hablik - textilní tvorba a móda.
Práce Wenzela Hablika se také objevily na výstavě Expresionismus a nová věcnost uspořádané Německým muzeem architektury ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1994. Když byl v červnu roku 2002 ve Veletržním paláci v Praze otevřen první díl výstavy moderního a současného umění, bylo zde Hablikovo dílo ve společnosti takových známých jmen, jako byli zakladatel vídeňské secese Gustav Klimt nebo expresionista Egon Schiele.
V samotném Itzehoe mnohé ukázky Hablikovy tvorby zahladily důsledky druhé světové války. Hotel, který dekorativně vyzdobil, byl zničen a stejně dopadly i jím navržené interiéry Nordischer Kurier. Zůstal jen jeho dům s fasádou, kterou rok před smrtí opravil, a pozůstalost, z níž dědicové v roce 1985 založili nadaci. Pro současné muzeum ale musela radnice v Itzehoe najít v roce 1995 jiné prostory. Muzeum bylo otevřeno ve zdejším Domě umění.


Nábojový alternátor

Nábojový alternátor je elektrický generátor zabudovaný do náboje kola, nejčastěji na jízdním kole za účelem napájení světel.
Stejně jako jiné druhy alternátorů používané na jízdních kolech, i nábojový alternátor je obvykle určen na výrobu 3 Wattů při napětí 6 Voltů. Výhodou proti alternátorkům montovaným tak, aby získavaly energii přitlačením na pneumatiku otáčejícího se kola, je menší opotřebovávání pneumatik a také to, že nehrozí ztráta adheze například při deštivém počasí. Nevýhodou je vyšší cena za komplikovanější náboj, jehož konstrukce navíc není podřízena jen snaze o co nejhladší a nejspolehlivější chod, jako je tomu u nábojů bez dalších funkcí.
V letech třicátých až sedmdesátých dvacátého století byl tento způsob výroby energie docela populární v Británii, kde byla průkopníkem používání náboje s alternátorem firma Sturmey-Archer s výrobkem Dynohub. Jednalo se ovšem o poměrně těžký výrobek s ocelovou schránkou, který byl posléze víceméně vytlačen z trhu jednak pro svou váhu, jednak proto, že díky rychlému vývoji osvětlení na baterie a akumulátory celkově poklesl mezi cyklisty zájem o výrobu elektřiny vlastní silou.
Začátkem jednadvacátého století spolu s obnoveným zájmem zejména o městskou cyklistiku se opět začínají alternátory v nábojích rozšiřovat. Jsou nyní lehčí a z hlediska tření a efektivity dokonalejší než jejich půlstoletí staří předchůdci, jejich většímu rozšíření však stále brání zejména cena, nutnost kolo přeplést či je rovnou kupovat s kolem. Pro cyklistu jezdícího převážně ve dne bez osvětlení je také podstatné, že zpomalují kolo stále, i když nic nenapájí.


Seznam chorvatských králů

V letech 1945 - 1991 bylo Chorvatsko součástí republiky Jugoslávie, od roku 1991 je země samostatná.


Martin Kocián

Martin Kocián je český rapper, DJ, zpěvák a textař. Proslavil se hlavně svým působením v popové kapele Lunetic.
1. 13. komnata Martina Kociána 2. Mr.GS 3. ESO 4. Pustit žilou 5. Public limuzína 6. Pětka v pomeranči 7. ESO


Apure

Apure je jedním ze 23 států Venezuely a jihozápadě země. Hlavní město se jmenuje San Fernando de Apure.


Ad beatissimi apostolorum

Ad beatissimi apostolorum je první encyklika Papeže Benedikta XV. vyhlášená na svatopetrském náměstí v Římě na den Svátku všech svatých 1.listopadu 1914 na počest prvního roku papežova pontifikátu. Vydání encykliky se časově shodovala s začátkem Pvní světové války, kterou papež označil jako sebevraždu civilizované Evropy.
Papež zde popisuje válčící strany jako největší a nejsilnější národy Země, kterou jsou vybaveni tou nejstrašnější válečnou technikou, jež je posiluje v rafinovaném snažení zničit jeden druhého. Každý den prolitá krev prosakuje do země, která je pokryta těly zabitých a zraněných. Ve světle nesmyslného zabíjení s odkazem na evangelium sv. Lukáše 2,14 "Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle" Papež žádá o "mír na zemi všem lidem dobé vůle" s tím, že jen tak hrubě porušená práva lidu mohou být napravena
Původ ďábla tkví v přehlížení příkazu křesťanské moudrosti, obzvláště v nedostatku lásky a porozumění. Ježíš Kristus sestoupil z nebes na zemi za účelem obnovení kráslovství míru. Lidská nenávist jako opak křesťanské moudrosti a lásky se odráží v aktuálních směrech : materialismus, nacionalismus, rasismus a třídní boj.


Oratorium

Oratorium je rozsáhlejší hudební skladba, při jejímž provedení účinkuje orchestr, sbor a pěvečtí sólisté. Většinou vypráví nějaký děj, v čemž je co se týče stavby podobá opeře, v případě oratoria ale chybí scénické provedení. Sólisté zpívají určité postavy, děj je posouván dopředu pomocí árií a recitativů, častá je, podobně jako u opery, čistě instrumentální předehra. Častá je role vypravěče, která vypráví tu část příběhu, kterou není možné nebo vhodné vyjádřit pomocí árií. Téma oratorií je většinou náboženské, líčí životy svatých, biblické příběhy či příběh Ježíšova života. Existují samozřejmě i oratoria na světská témata, za první z nich je pokládáno Monteverdiho . Jazykem libret oratorií je většinou latina či italština. Oratorium se vyvinulo v Itálii z dialogů na náboženská témata, které byly zpívány v chrámech. Nejvýznamnějším autorem oratorií je patrně Georg Friedrich Händel, jehož nejslavnějším oratoriem je Mesiáš.


Jana Šteflíčková

Jana Šteflíčková je česká písničkářka a herečka. Vystudovala DAMU, hrála v Západočeském divadle v Chebu je členkou souboru Studia Y. Studovala také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jako písničkářka vystupuje buď sama nebo s kapelou Kůň, která se dříve ale jmenovala např. Filmový festival nebo Papá Leplée. V roce 2007 vydala album Jablečno, na kterém je 15 autorských písniček.


Gottfried Menzel

Gottfried Menzel byl katolický kněz a přírodovědec působící v oblasti Frýdlantska a Jizerských hor. Je autorem prvních přírodovědných pojednání o Frýdlantsku a Liberecku a nositelem několika vyznamenání. Jeho hlavním přínosem je poznání a popsání botanických, zoologických, geologických a klimatických poměrů severních Čech.
Narodil se v rodině sedláka z Krásného lesa a vystudoval nejprve na piaristickém gymnáziu v Mladé Boleslavi, pak na malostranském gymnáziu v Praze a konečně v litoměřickém bohosloveckém semináři v roce 1824, kdy byl vysvěcen na kněze. Nejprve byl kaplanem v Hrádku nad Nisou, v roce 1831 se stal katechetou na dívčí škole v Liberci. V této době vydal své první přírodovědecké dílo o místní květeně Flora der gräflich Clam-gallaschen Herrschaften Friedland, Reichenberg, Grafenstein und Lemberg mit praktischen Anmerkungen. Roku 1834 ho hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas ustanovil farářem v Novém Městě pod Smrkem.
Na tomto působišti se kromě svých povinností duchovního věnoval také přírodovědeckému bádání. Zabýval se možnostmi pěstování morušovníku, ovocnářstvím, astronomii, sběrem rostlin, léčením přírodními prostředky. Výsledky svých zkoumání dával k dispozici školám a všem zájemcům. V této době odcházelo mnoho lidí za obživou do Severní Ameriky. Aby tamní podmínky poznal a mohl poradit dalším zájemcům, vydal se v letech 1849-51 na vlastní náklady do Texasu. Své poznatky následně uveřejnil v knize Die Vereinigten Staaten von Amerika mit besonderer Rücksicht auf die deutsche Auswanderung dahin nech eigener Anschauung geschrieben, kde popsal přírodní, hospodářské a sociální poměry ve Spojených státech. Po návratu do Nového Města byl za dosavadní záslužnou práci a přínos jeho zámořské cesty jmenován děkanem.
V roce 1854 odešel do důchodu kvůli vážné oční chorobě. Nejprve se usadil v rodném Krásném Lese, roku 1875 se však vrátil do Nového Města, kde také v roce 1879 zemřel.
Jeho zásluhy ocenil již roku 1875 císař František Josef I. udělením kříže za zásluhy s korunou, byl čestným členem mnoha vědeckých spolků – například Přírodovědecké společnosti ve Zhořelci, Fyziokratické společnosti v Praze a C. k. říšského geologického ústavu ve Vídni.


World Federation of Great Towers

World Federation of Great Towers je celosvětová asociace vysokých věží a mrakodrapů. Byla založena v roce 1989. Klíčovým kritériem pro zařazení stavby do WFGT je existence veřejně přístupné vyhlídkové plošiny. V současnosti do WFGT patří 26 staveb.


Věznice Břeclav

Věznice Břeclav je jednou z věznic, které se nacházejí na jižní Moravě. Jako samostatný vězeňský objekt působí od 1. ledna 1997 a trvale se do ní umisťují pouze muži. Do roku 2005 byla věznicí vazební, výkon vazby zajišťovala pro Břeclavsko, Hodonínsko, Uherskohradišťsko a Zlínsko. Oddělení pro výkon trestu odnětí svobody sloužilo pro odsouzené zařazené v dozoru. K 1. lednu 2006 se v rámci reprofilace z vazební věznice stala věznice pro odsouzené muže zařazené do výkonu trestu odnětí svobody s dohledem a s ostrahou. Celková kapacita věznice je 176 míst, z toho zůstalo 24 míst pro oddělení výkonu vazby, která se zabezpečuje pouze pro Břeclavsko. Vazba se vykonává tzv. pevnou formou. To znamená, že cely obvinění opouštějí jen v případě úkonů souvisejících s jejich trestním řízením, návštěvou lékaře, vycházkami, návštěvou v návštěvní místnosti a v souvislosti s plněním programu zacházení. Mají povoleno používat vlastní televizní a rádiové přijímače. Jednou týdně mohou nakupovat prostřednictvím vězeňské prodejny. V rámci speciálněvýchovných aktivit se mohou účastnit muzikoterapie, pracovní terapie a kroužku výtvarných technik. Jedno oddělení pro výkon trestu odnětí svobody je určeno pro odsouzené, které soud zařadí do věznice s dohledem, druhé oddělení je pak určeno pro odsouzené, kteří jsou zařazeni do věznice s ostrahou. Součástí obou jsou specializovaná oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené. Vězni jsou zaměstnáni u podnikatelů v Břeclavi a okolí. Část z nich pracuje v režii věznice jako kuchaři, údržbáři, obsluha kotelny, uklízeči a skladníci. V programech zacházení, které představují soubor pracovních, vzdělávacích, terapeutických a volnočasových aktivit, mají odsouzení možnost trávit smysluplně a aktivně svůj volný čas v některém ze zájmových kroužků. Vzdělávání vězňů organizuje speciální pedagog. Někteří odsouzení se věnují studiu cizích jazyků. Největší zájem je o kondiční posilování a počítačový kroužek.


Směs

Směs je výsledek mechanického smíchání chemických látek, tzn. prvků nebo sloučenin. Směs je látka, která obsahuje dvě nebo více složek. Během této operace nedochází ke vzniku nebo zániku chemických vazeb, proto se nejedná o chemický děj. Z fyzikálního hlediska dochází k podstatným změnám vlastností. Mění se např. teplota varu, tání, index lomu, atd. Směs může být někdy rozdělena na jednotlivé komponenty mechanicky.
Homogenní směs je směs, která má definované složení a vlastnosti v celém svém objemu. Jedná se o roztoky a některé slitiny.
Roztok je homogenní směs jedné nebo více látek rozpuštěná v jiné látce. Např. cukr rozpuštěný ve vodě, nebo vodní pára ve vzduchu. Roztok může být kapalný, pevný i plynný. Jednotlivé částice roztoku nejsou viditelné volným okem.
Heterogenní směs nemá definované složení, jedná se např. o žulu. V jejím objemu lze identifikovat jednotlivé látky.
Koloidní roztok je směs, jejíž vlastnosti jsou mezi homogenní a heterogenní směsí. Skládá se z velmi malých částic, jejichž pohyb je ovlivněn především kinetickou energií, gravitace je téměř neovlivňuje.


Indoevropské jazyky

Indoevropská jazyková rodina je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Za těžiště a oblast vzniku prajazyka se považují stepi v dnešním jihozápadním Rusku a Ukrajině
Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština.
V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky.
Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky:


Pomerium

Pomerium nebo pomoerium, je ve starověkém Římě posvátná magická hranice latinských měst, která město chránila před negativními silami. Myšlenkově byla tato hranice spojována s prvotní brázdou vyoranou spřežením bílé krávy a bílého vola. Původně pomerium korespondovalo s městskými hradbami, později bylo uvnitř rozrůstajícího se města vyznačováno malými kůly. Byla to oblast, v níž bylo možné odvolat se proti postupu římských úředníků k tribunům a k lidu.
K účinnosti ochrany, kterou pomerium poskytovalo, bylo třeba dodržovat jistá pravidla, zejména v něm vojáci nesměli viditelně nosit zbraň a nesměl zde být prováděn kult cizích bohů.


Buzici

Buzici je jméno staročeského panského rodu. Jméno vzniklo pravděpodobně z četného používání jména Budislav.
Původ a počátky tohoto rodu jsou poněkud nejasné, jedním z prvních doložených členů tohoto rodu je Jetřich z Buzic, který zemřel ve válce proti Polákům roku 1110 v bitvě u řeky Trutiny. Jetřich je pro tento rod zajímavý i tím, že jeho synové později tvrdili, že přemohl divokou svini beze zbraně, a poté si s její hlavou ozdobil štít. Tímto se do jejich znaku dostala svině. Není bez zajímavosti, že Václav Hájek z Libočan tuto historku přisoudil Bivojovi, čímž tento rod spojil s vojvodou Krokem.
Rod lze souvisle sledovat až od Jiříka z Buzce. Jeho synem byl Jiřík z Jiříkovic, do tohoto roku byl královský stolník. Po něm tento úřad převzal jeho mladší syn Oldřich, který jej vykonával do roku 1232. Pravděpodobně tento Oldřich či nejpozději jeho syn přejali jméno Zaječek. Každopádně od Oldřicha je o jeho potomcích uvažováno jako o pánech z Valdeka a ze Žebráka pozdější Zajícové z Hazmburka.
Za zánik této větve Buziců bývá považována smrt mladého, bezdětného Zdislava v roce 1248.
Druhá větev tohoto rodu začíná Jaroslavem, který měl tři syny Heřmana, Budislava a Jaroslava. Přičemž Budislav je považován za zakladatele Lvů z Rožmitálu. Od Budislava dále svůj původ odvozovaly ještě páni z Březnice a Třemšínští páni.


Samizdat

Samizdat je způsob, jakým občanští aktivisté obcházeli cenzuru v zemích východního bloku v době Studené války.
Komunistické struktury samizdat tvrdě potlačovaly a vydávající disidenty soudily a věznily.
Myšlenkou samizdatu bylo vydávat jen malé množství výtisků, obvykle psaných přes průklepový papír na psacím stroji. Každý čtenář byl povzbuzován, aby tiskovinu opsal, nebo jakýmkoli způsobem rozmnožil a poskytl dále.
Jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Například v Československu nebo v Rumunsku podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje. Ve všech komunistických zemích byl přísně kontrolován přístup k cyklostylům, kopírkám i další podobné technice. V době kdy se začal projevovat nástup informačních technologií, došlo k pádu komunistických režimů a uvolnění cenzury. V listopadu 1989 se už počítače hojně používaly k tisku plakátů atd.
Přesto i na sklonku existence ČSSR bylo nutné se při kopírování libovolného tisku na tzv. xeroxech legitimovat občanským průkazem a sdělovat, co bude kopírováno.
Česká samizdatová produkce z období normalizace čerpala především z disentu a okruhu jeho sympatizantů. Její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity. Díky úsilí normalizátorů se po roce 1970 dostala prakticky veškerá kvalitní literatura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace. Mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – například Bohumil Hrabal po rozhovoru v Tvorbě, uveřejněném v roce 1975. Přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu. Kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. díla Alexandra Solženicyna, George Orwella a j.
První edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let. Mezi nejvýznamnější patřila Petlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou. Svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické. Důležitá byla i edice Expedice manželů Havlových, Česká expedice nebo Pražská imaginace. Celkový počet edicí lze odhadovat na desítky. Od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice. Mezi nejdůležitější patřil Kritický sborník, Obsah, Host, Akord, Vokno a ke konci osmdesátých let Revolver Revue.


Předkožka

Předkožka je zdvojená kožní řasa pyje, která obaluje žalud a chrání močové cesty, pokud penis nemá erekci. Předkožku mají téměř všichni savci včetně vačnatců a mořských savců. Pouze ptakořitní předkožku postrádají. Předkožka je někdy u lidí z náboženských či zdravotních důvodů odstraňována, tato procedura se nazývá obřízka.


DněproGES

DněproGES (zkratka z ruského ??????????? ???????????????????, Dněperská hydroelektrárna; ukrajinsky DniproHES, ??????????? ??????????????????? je největší a nejznámější hydroelektrárna na Ukrajině. Elektrárna součástí kaskády hydroelektráren na řece Dněpru. Nachází se ve městě Záporoží při hrázi Dněperské přehrady, severně od ostrova Chortycja.
Stavba elektrárny byla hlavním bodem plánu elektrifikace meziválečného Sovětského svazu. Práce začaly roku 1927, první hydroagregát byl spuštěn roku 1932, všech deset je v provozu od roku 1939; vznikla tak tehdy největší sovětská elektrárna s výkonem 560 MW, která umožnila masivní rozvoj těžkého průmyslu v oblasti Záporoží, Dněpropetrovsku a Kryvého Rohu. Během 2. světové války byla poničena, znovu byla spuštěna roku 1950.


Městská autobusová doprava v Karlovarském kraji

1. července 2004 byla první etapou zavedena Integrovaná doprava Karlovarského kraje. Integrace spočívá v zavedení tarifního zónového systému, který platí souběžně s původními tarify dopravců, a jednotném systému čipových karet. Do systému je zařazena MHD v Sokolově, regionální autobusové linky dopravců Autobusy Karlovy Vary, a. s., LIGNETA autobusy s. r. o., ČI-DU, spol. s r. o. a Jindřich Cvinger a osobní a spěšné vlaky dopravců České dráhy a. s. a Viamont a. s. V části kraje platí též celodenní síťové jízdenky Egronet.
Městskou dopravu zajišťuje asi 19 linek. Provozovatelem je Dopravní podnik Karlovy Vary a. s. Zhruba do roku 2000 se psalo o integrovaném dopravním systému IDKV, který spočíval v tarifní integrací příměstských linek městského dopravce.
V roce 1988/1989 byla v krajském knižním jízdním řádu ČSAD uvedena MHD Karlovy Vary pod číslem 32300 s 19 linkami číslovanými 1–19. Stejné jízdenky ČSAD platily i na lanovce.
Viz též články Lanové dráhy v Karlových Varech a nikdy nerealizovaná trolejbusová doprava v Karlových Varech.
Městskou dopravu zajišťují autobusové linky s označením MHD 1 Ostrov a MHD 2 Ostrov, které jezdí pouze v pracovní dny. Fakticky jde o dva směry téže linky, linka 1 od nemocnice k nádraží a linka 2 zpět, s množstvím variant trasy. Dopravcem je LIGNETA autobusy s. r. o., na jízdenkách a vozidlech je dopravce označován názvem AD Ligneta regionalbus s. r. o., vlastníkem obou společností je Petr Schmid. Dopravu zajišťuje jeden vůz značky Karosa.
V roce 1988/1989 existovaly v Ostrově dvě linky městského typu, 33050 a 33051, které však neměly oficiálně status městské dopravy. Podobný charakter měly i linky 33060 a 33070 do Jáchymova.
V minulosti byl dopravcem v MHD Ostrov podnik ČSAD Autobusy Karlovy Vary, později firma LIGNETA, po ní Bedřich Zavřel z Ostrova, od září 2006 LIGNETA jako subdodavatel Zavřela a od roku 2007 LIGNETA na vlastní licenci.
Z Ostrova do Jáchymova vedla v letech 1963 až 2006 i zkušební trolejbusová trať ze závodu Škoda Ostrov, která však nikdy nesloužila k veřejné dopravě.
Městskou dopravu zajišťuje od 3. května 2005 linka s označením MHD 1 s licenčním číslem 426003, provozovatelem je Jaroslav Doležal. Jezdí asi 6 párů spojů v pracovní den, o víkendech pouze jeden večerní pár spojů. Většinu cestujících tvoří školní děti, celkem přepraví MHD kolem 2000 cestujících za měsíc. Jízdenky jsou vydávány ze strojku Setright, od února 2007 z důvodu odcizení strojku byly dočasně nahrazeny ručně vypisovanými paragony. Řidič autobusu zajišťuje i prodej občerstvení. Na lince jezdí od podzimu 2006 malý autobus typu Mercedes-Benz O 309, předtím bulharský autobus Chavdar C-51.
Původně se uvažovalo o zavedení dalších linek, po změně vedení města však začaly být problémy i s dotováním této první linky a před červencem 2007 hrozilo i její zastavení.
Roli místní dopravy mají i regionální linky dopravce Dopravní podnik Karlovy Vary a. s., zejména směrem do Ostrova a Karlových Varů. Do Jáchymova vedla v letech 1963 až 2006 i zkušební trolejbusová trať ze závodu Škoda Ostrov, která však nikdy nesloužila k veřejné dopravě.
V roce 1988/1989 jezdily dvě linky ČSAD omezené na území města: 32480 a 32490. Neměly status MHD.
Od 9. prosince 2007 městskou dopravu v Chebu zajišťuje autobusových 7 linek v číselném rozmezí 1–7, licenční čísla 416001 až 416007. Provozovatelem je podnik Autobusy Karlovy Vary, a. s. Před touto reformou zde bylo 12–13 městských linek. Doprava v regionu je integrovaná možností použít celodenní jízdenky Egronet.
V letech 1897, 1899 a 1904 byla různým žadatelům vydána povolení k zahájení stavebních a montážních prací na tramvajové dráze z Chebu do Františkových Lázní, ta však nikdy postavena nebyla. Po druhé světové válce v této trase jezdil silniční vláček. Charakter městské dopravy má odedávna autobusová linka z Chebu do Františkových Lázní, nyní s číslem 411120. Jiná městská hromadná doprava ve Františkových Lázních není.
Po druhé světové válce byly v Chebu zavedeny tři městské autobusové linky, které až do začátku 70. let byly označeny A, B a C, provozovatelem byl chebský závod ČSAD. Později došlo k rozmachu MHD a byla do ní zaintegrována většina příměstských linek. Na hlavní lince 1 jezdívaly kloubové autobusy. Několikrát se objevily úvahy o zavedení trolejbusů, ale nikdy nedošly realizace. V roce 1988/1989 byla v krajském knižním jízdním řádu ČSAD uvedena MHD Cheb pod číslem 30930 s 9 linkami číslovanými 1–9.
V Aši jezdí autobusové linky s čísly 1 až 3, licenční čísla 415001 až 415003. Provozovatelem je podnik Autobusy Karlovy Vary, a. s. Linky jezdí pouze v pracovní dny, převážně ve špičkách. Městské i regionální linky jsou integrovány do IDOK.
Před odtržením obce Krásná byla oficiálně součástí městské dopravy s číslem 2 i dnešní linka 411280, jejíž význam pro městskou dopravu je i dnes nemalý a obsluhovaná oblast podobná dnešní lince 2.
Pro městskou dopravu má význam i linka 411110. Uvažovalo se i o její přeměně v městskou linku 4. Linkou obsluhovaná obec Podhradí dříve též patřila k Aši. Část spojů linky pokračuje až do Chebu.
V roce 1988/1989 byla v krajském knižním jízdním řádu ČSAD uvedena MHD Aš pod číslem 30940 se 2 linkami číslovanými 1–2.
V systému městské hromadné dopravy je 5 autobusových linek v číselném rozmezí 11 až 16. Jedinou frekventovanější linkou je linka 13. Linka 11 ke Kauflandu byla zavedena 1. srpna 2006. Trasa linky 16 je totožná s trolejbusovou linkou č. 6; do podzimu 2006 se však autobusy na trolejbusových linkách kvůli nedostatků trolejbusů a jejich řidičů objevovaly běžně. V roce 2008 má podnik k dispozici pro městské autobusové linky 4 autobusy.
Dopravu provozuje Městská doprava Mariánské Lázně s. r. o., jehož vlastníkem je ze 60 % město a ze 40 % soukromá firma Dopravní podnik Mariánské Lázně a. s. V minulosti zajišťoval dopravu přímo Dopravní podnik Mariánské Lázně a. s., v letech 2004–2006 Městská hromadná doprava Mariánské Lázně, a. s. stoprocentně vlastněná Dopravním podnikem Mariánské Lázně a. s.
První městská autobusová linka jezdila v letech 1913–1914 od nádraží k lunaparku. Tentýž dopravce obnovil autobusovou dopravu v roce 1922. Po městě zajišťovaly dopravu i příměstské linky jiných dopravců. Během druhé světové války byl provoz MHD přerušen. Obnovily ji až roku 1948 Elektrické a autobusové dráhy města Mariánské Lázně, později přejmenovaná na Dopravní podnik města Mariánské Lázně a Městská doprava Mariánské Lázně. Po většinu historie autobusy jen doplňovaly základní trolejbusovou síť. V 70. letech jezdilo 8 autobusových linek s čísly 10 až 18.
Viz též trolejbusová doprava v Mariánských Lázních, tramvajová doprava v Mariánských Lázních.
V roce 1988/1989 jezdily asi 4 linky ČSAD omezené na území města, které však neměly status MHD a nebyly příliš frekventované. Lince 33820 se podobá dnešní linka 421446 firmy Ligneta.
V Sokolově jezdí autobusové linky 1–6, licenční čísla 485001 až 485006. Provozovatelem je podnik Autobusy Karlovy Vary, a. s. MHD Sokolov zahrnuje i město Březová, městys Svatava a obce Dolní Rychnov, Lomnice, Citice a Těšovice a platí v ní tarif IDOK.
V roce 1988/1989 byla v krajském knižním jízdním řádu ČSAD uvedena MHD Sokolov pod číslem 38510 se 13 linkami číslovanými 1, 2, 3, 3A, 4, 5, 6, 6A, 7, 8, 9, 10, 11.
Převážně spoje mezi sídlištěm a nádražím s asi hodinovým až dvouhodinovým intervalem obsahovala v roce 1988/1989 linka ČSAD 38790, která však neměla status MHD. Dnešní linka 480790 obsahuje již jen jediný školní spoj.
V roce 1988/1989 po území města jezdily okružní linky ČSAD 39050, 39060, 39070 a linka 39080 do Lubů, které neměly status MHD. Podobné linky dnes pod čísly 480250 a 480260 provozuje Autobusy Karlovy Vary a. s.
Linka 480670 dopravce Autobusy Karlovy Vary a. s. zajišťuje městskou dopravu v Horním Slavkově a několik spojů zajíždí i do Krásna. Linka nemá status městské autobusové dopravy a je zahrnuta v IDOK.


Oldenburg

Oldenburg je město s postavením městského okresu v německém Dolním Sasku.
Leží na západě této spolkové země mezi městy Brémy a Groningen v Nizozemsku na řece Hunte.
V roce 2005 zde žilo 158 341 obyvatel, což z Oldenburgu činí čtvrté největší město po Hannoveru, Braunschweigu a Osnabrücku.


1930-1939

Roky 1930-1939, souhrnně zvané 30. léta 20. století, jsou charakterizovány především všeobecnou hospodářskou krizí, nástupem autoritativních režimů v řadě zemí světa a nakonec vypuknutím 2. světové války.


Keinosuke Enoeda

Keinosuke Enoeda byl šéf-instruktor KUGB až do své předčasné smrti v roce 2003, kdy zemřel na rakovinu. Enoeda získal za svůj život honorární 8. dan v Shotokan karate a byl celosvětově proslulý jako impozantní bojovník. Po své smrti mu byl udělen dan devátý. Poté, co graduoval na Univerzitě v Takushoku, začal studovat v dojo v Tokyu pod mistrem Masatoshi Nakayamou - šéf-instruktorem. Vyhrál Japonské mistrovství karate v roce 1963. V této době získal svoji přezdívku "tygr", poté co sensei Nakayama popsal jeho styl boje.
20. dubna 1965 byl podle následování vize JKA vyslán jako instruktor do zahraničí, aby šířil karate - cestoval do Velké Británie s dalším instruktorem Shiraiem, Kanazawou a Kase. Začal učit v Liverpoolu.
Jako šéf-instruktor KUGB Enoedovi asistovali v následujících období tito instruktoři:


Patriarchát

Patriarcha byl na základě původní definice v židovství, křesťanství a islámu jeden z biblických praotců. Později začalo být v křesťanství pojem patriarchát používán pro partikulární církve založené apoštolem: Řím, Antiochie, Alexandrie, Konstantinopol a Jeruzalém.
Postupem doby byl tento titul udělován i jiným biskupstvím. V církvích sjednocených s Římem je to titul současného hlavního představitele této církve. To platí i pro některé nekatolické církve, např. nejvyšší představitel Církve československé husitské je patriarcha. V současné době tedy patriarchát znamená jednotku územního členění větší než církevní provincie. Biskup v jejím čele se nazývá patriarcha. Titul patriarchátu byl udělován také jako čestný, pro mimořádně významné diecéze.
V zenovém buddhismu je patriarcha nositelem Buddhova předávaného učení v přímé linii od samotného Buddhy.
Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů, od níž odvozovaly též svou důstojnost. Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vkládáním rukou za přímé následníky apoštolů.
1. nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tyto tři biskupská sídla – Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi. 1. konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno:
Prostřednictvím církevního společenství si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.
V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, která jsou označována jako patriarcháty, která však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:
Patriarcha v Zenu je nositelem přímého Buddhova odkazu a jeho nejvyššího učení. Prvním zenovým patriarchou byl Mahá Kášjapa, přímý žák Buddhy. Slavný je také Bódhidharma, který přinesl buddhismus do číny a 6.zenový patriarcha Chuej-Neng, autor Tribunové sútry.
Svého patriarchu má Církev československá husitská, který je její hlavou a je volen církevním sněmem na 7 let a následně vysvěcen na biskupa. Titulu patriarchy užívají i hlavy Igreja Católica Apostólica Brasileira a Charizmatické episkopální církve. Titul se vyskytuje i u mormonů.
Jedná se o spojení slovo ????? otec a ???? počátek, vláda.


Abebe Bikila

Abebe Bikila byl etiopský voják, sportovec - atlet, běžec na dlouhých tratích, dvojnásobný olympijský vítěz v maratonském běhu z Letních olympijských her 1960 v Římě a Letních olympijských her 1964 v Tokiu. Svůj třetí olympijský maratónský běh na Letních olympijských hrách 1968 v Mexiku nedokončil pro zranění zánártní kůstky.
Jednalo se o etiopského vojáka, pozdějšího člena osobní gardy etipoského císaře Haileho Selassieho. Drobný muž, jenž v době svého vrcholného tréninku uběhl denně i 60 kilometrů naboso v nadmořské výšce 2400 až 2700 metrů.
V březnu 1969 utpěl velmi vážné zranění při autonehodě a zůstal až do smrti na větší části těla ochnutý. Svoji čtvrtou letní olympiádu 1972 v Mnichově absolvoval již jen jako její čestný host na invalidním vozíku. Zemřel předčasně pravděpodobně z důvodů celkového nedostatku pohybu, na který jeho tělo nebylo zvyklé.
Do té doby naprosto neznámý etiopský běžec na Letních olympijských hrách 1960 senzačně zvítězil v královské atletické disciplině maratonském běhu - celou trať absolvoval na boso.
Asi pět týdnů před Letními olympijskými hrami 1964 v Tokiu prodělal akutní zánět slepého střeva, který musel být odoperován, přesto dokázat zvítězit. Stal se tak prvním maratoncem v historii olympijských her, který dokázal obhájit své olympijské vítězství.


ISO 639-2

ISO 639-2 je druhou částí mezinárodního standardu ISO 639. Sestává ze 464 kódů světových jazyků. Například:
Standardem se stal v roce 1998, ale práce na něm začaly už v roce 1989.


Liliovec

Liliovec je rod jednoděložných rostlin z čeledi kýchavicovité. Někteří autoři řadí rod liliovec do čeledi liliovité v širším pojetí, další autoři zace do samostatné čeledi liliovcovité
Jedná se o vytrvalé pozemní byliny s plazivými oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými. Listy jsou převážně jen v přízemní růžici, na lodyze je několik poměrně redukovaných lodyžních listů. Listy jsou jednoduché, přisedlé, střídavé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou úzce čárkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, v květenstvích, většinou ve vrcholových hroznech. V květensví jsou přítomny listeny. Květy jsou pravidelné, okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, okvětní lístky jsou volné, vytrvalé, za květu rozestálé, za plodu vzpřímené, žlutavé nebo zelenavé. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech, nitky jsou hustě vlnaté. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, synkarpní, semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, jedná se o tobolku, většinou hluboce trojlaločnou. Semena jsou četná a nitkovitá.
Je známo asi 4-8 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě, východní Asii a v Severní Americe.
V ČR v současnosti neroste žádný druh, ale naposledy v roce 1900 rostl poblíž Slatiňan liliovec kostilomka. Možná že v 19. století rostl i v Polabí. Později vyhynul.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Brigantina

Brigantina je obvykle dvoustěžňová plachetní loď zvaná též "škunerová briga". Prakticky se jedná o zmenšenou brigu se zkrácenými stěžni. Jedná se o loď, která je vybavena jedním předním tzv. brigovým stěžněm a jedním stěžněm škunerovým. Přední stěžen je stěžněm hlavním je vybaven ráhnovými plachtami : Hlavní, podkošová, košová, brámová a oblakovka, někdy nazývána královská. Mezi předním stěžněm a čelenem jsou umístěny plachty stěhovky a kosatky. Zadní stěžeň je vybaven latinskou plachtou nebo velkou a malou vratiplachtou. Mezi stěžni mohou být napínány stěhovky.
Dvoustěžňová brignatina díky svému oplachtění nepotřebuje velkou posádku, která byla kolem deseti členů posádky.


Bazální ganglia

Bazální ganglia.Bazální ganglia jsou součástí koncového mozku a také mimopyramidového systému hybnosti.
Topografie BG na frontálním řezu mozkem.K bazálním gangliím řadíme nucleus caudatus a nucleus ''lentiformis, které je složeno z putamen a globus pallidus''. Jedná se o velká jaderná seskupení pod pláštěm mozkové kůry.
Funkčně se k bazálním gangliím řadí ještě nucleus subthalamicus, substantia nigra a nucleus ruber, které anatomicky patří do středního mozku.
Uložení BG na řezu mozku: Neostriatum - modře. Globus pallidus - zeleně. Nc. subthalamicus - žlutě. Substantia nigra - červeně.je fylogeneticky starší částí bazálních ganglií, označuje se jako paleostriatum a končí v něm nervová vlákna z nc. caudatus a z putamen. Z pallida naopak vycházejí vlákna hlavní eferentní drahou ansa lenticularis k thalamu, hypothalamu, střednímu mozku a k retikulární formaci mozkového kmene. Před globus pallidus leží ne zcela přesně ohraničená substantia innominata, ve které se nachází hlavní zdroj cholinergní inervace mozku – nucleus basalis Meynerti.
jsou fylogeneticky mladšími oddíly označovanými jako neostriatum, nebo pouze striatum. Přijímají vlákna z thalamu a mozkové kůry. V nc. caudatus končí svou dráhu vlákna z korových, hlavně tlumivých oblastí 2s, 4s, 8s. Předostřední část nc. caudatus a putamen se nazývá nc. accumbens a odlišuje se od nich mikroskopickou strukturou.
Propojení bazálních ganglií s mozkovou kůrou je poměrně bohaté a neomezuje se zdaleka na supresorové oblasti.
začíná v substantia nigra, odkud vedou nervová vlákna z těl neuronů do nc. caudatus, kde působí na excitační cholinergní a inhibiční GABA-ergní neurony. Ty pak zpětně tlumí činnost dopaminergních neuronů v substantia nigra. Globus pallidus má takové zpětné spojení s nc. subthalamicus.
V oblasti bazálních ganglií je důležité nahromadění nervových drah v capsula interna, která odděluje nc. lentiformis od mediální části nc. caudatus a thalamu. Na horizontálním řezu má capsula interna tvar „V“ se dvěma rameny.
U plazů, ptáků a dalších zvířat s rudimentární mozkovou kůrou vykonávají bazální ganglia nejvyšší funkce. Ptáci mají bazální ganglia vyvinuté v daleko větší míře, než je tomu u savců. Nejvyšším integračním centrem je u nich část bazálních ganglií zvaná hyperstriatum. U vyšších živočichů závisí jejich činnost na mozkové kůře, s níž mají vzájemné spoje a vytvářejí centrum koordinace úmyslných a neúmyslných pohybů. Zatímco vývojově mladší neostriatum se podílí na řízení celkových pohybů, tak starší paleostriatum reguluje svalové napětí.
Experimentální stimulací nc. caudatus byly utlumeny napínací reflexy, skrze tlumivé korové oblasti přes zpětné thalamokortikální vazby.
Bazální ganglia se zúčastňují organizace hybnosti, včetně volní pohybové aktivity. Jejich zvýšená činnost byla zaznamenána před začátkem pohybu, při stálých pomalých a cílených pohybech, naopak při rychlých, trhaných pohybech nikoli.
Při poškození bazálních ganglií u člověka dochází k různému stupni poruch. Podle charakteristických příznaků rozlišujeme dvě skupiny poruch:


Seznam planetek 67001-67250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Rzi

Rzi je skupina parazitických stopkovýtrusných hub, řazená například jako řád do třídy Urediniomycetes čili Pucciniomycetes.
Jedná se o obligátní parazity rostlin, tvořící podhoubí čili mycelium. Mají poměrně složitý životní cyklus a jsou schopné střídat hostitele, ačkoliv se pravděpodobně řadí mezi nejjednodušší stopkovýtrusné houby.
Jednojaderné stadium je na poměry obvyklé u hub velice rozvinuté a dokonce může převažovat nad dvoujaderným. Mycelium s jednojadernými buňkami vyroste z bazidiospory a je schopné následně proniknout i dovnitř buněk hostitele, kam obvykle vysílá větvící se haustoria. Pletivo rostliny se zbytňuje, získává oranžovou barvu a vytváří se hypertrofie a hyperplazie. Na povrchu listu se nakonec vyvinou pohlavní struktury, spermogonia produkují spermacie a nektar, zatímco tzv. receptivní hyfy vyrůstají z ústí spermogonií. Nektar láká hmyz, ten roznáší spermacie a přenosem spermacií na receptivní hyfu jiného jedince může dojít postupně k plazmogamii a ze vzniklé buňky se začne vyvíjet množství prášilek čili aecií. V nich se vyvíjejí dikaryotické výtrusy, které se šíří větrem a může z nich vyklíčit sekundární mycelium. To nese uredia, na nichž vzniká nová řada výtrusů. Tyto tzv. urediospory slouží pouze k rozšíření nákazy na svém hostiteli. Zato tzv. teliospory čili zimní výtrusy vznikají o něco později na dikaryotickém myceliu a představují klidové stadium, jež po zimě dokončí vývoj, změní se v bazidie a po meióze vzniknou čtyři bazidispory. Tím se cyklus uzavírá.


Danis Tanović

Danis Tanović je bosenský filmový režisér, scenárista a hudební skladatel.
Studoval intermediární režii na Akademii dramatických umění v Sarajevu a v prvních dvou letech občanské války vedl archiv dokumentárních filmů. V letech 1995–1997 se vzdělával při studiu režie na INSAS v Bruselu. Natočil mnoho dokumentárních snímků. Za svůj hraný filmový debut Země nikoho získal mnoho cen. V roce 1998 obdržel belgické státní občanství. Žije a pracuje v Paříži.


6

Linka 6 je jednou z linek pařížského metra a v systému MHD je značena světle zelenou barvou. Prochází převážně jižní částí města po půlkruhové dráze a spolu s linkou 2 v severní části Paříže vytvářejí nepravidelný okruh s přestupy na stanicích Nation a Charles de Gaulle - Étoile. Trať je dlouhá 13,6 km, má 28 stanic a ročně přepraví zhruba 100,7 miliónů cestujících. Linka vede většinou na viaduktech nad zemí a na dvou místech překračuje Seinu po mostech.
Původní projekt počítaly s vybudováním jedné okružní linky, která by kopírovala okružní bulváry. Později však došlo ke změnám plánu a vznikly dvě samostatné linky, nicméně výstavba viaduktů a stanic byla u obou velmi podobná. Ačkoliv linka s číslem 6 byla otevřena až v roce 1909, část dnešní linky byla zprovozněna o něco dříve. 2. října 1900 byl otevřen nejstarší úsek mezi dnešními stanicemi Charles de Gaulle - Étoile a Trocadéro. Jednalo se o rozšíření linky 1. Když byla 6. listopadu 1903 linka prodloužena od stanice Trocadéro po Passy, oddělil se úsek počínaje stanicí Étoile od linky 1 a vznikla nová linka 2 Sud, též nazývána Circulaire Sud. Tato linka byla 24. dubna 1906 rozšířena od Passy po Place d'Italie. 14. října 1907 byla linka 2 Sud zrušena a připojená k lince 5. Dosavadní linka 2 Nord byla přejmenována na linku 2.
Dne 1. března 1909 byla zprovozněna nová linka 6 mezi stanicemi Place d'Italie a Nation. Dne 12. října 1942 byl úsek Étoile - Place d'Italie opět odpojen od linky 5 a spojen s linkou 6, která tak získala dnešní podobu. Obě části vedly převážně nad zemí, zatímco linka 5 je až na výjimku vedena pod zemí. Toto spojení existovalo dočasně už v roce 1931 po dobu konání koloniální výstavy.
V letech 1972-1974 byla trať přestavěna pro provoz vlaků na pneumatikách. V listopadu 2007 byl na trati instalován automatický informační systém o pohybu vlaků.


Władysław Kiedroń

Władysław Kiedroń [vuadysuav kjedroň] byl luterským duchovním polské národnosti a občanem České republiky.
V letech 1971-1989 byl biskupem Slezské církve evangelické a. v. Je pohřben v Havířově-Bludovicích.


SMS Arminius

SMS Arminius byla pancéřová loď, sloužící v pruském námořnictvu mezi lety 1864 a 1901. Byla pojmenována po Arminiusovi, germánském náčelníkovi, který porazil Římany v bitvě v Teutoburském lese.
Stavba byla zadána britské loděnici Samuda Brothers v Poplaru. Kýl byl položen roku 1863 a loď samotná byla spuštěna na vodu o rok později - 20. srpna 1864.
Konstrukčně loď vycházela z monitoru Colesova typu. Loď byla mimo parní pohon vybavena také plachtami na dvou stěžních škunerového typu. Kvůli špatným plavebním vlastnostem byly plachty odstraněny roku 1870. Původní výzbroj čtyř 72liberních bronzových kanónů s hladkou hlavní byla nahrazena po předání Prusku čtyřmi 210 mm Kruppovými děly. V roce 1881 přibyl na přídi jeden 350 mm torpédomet a čtyři bubínková děla.
Loď od svého předání sloužila jako prvosledové plavidlo až do roku 1872, kdy byla přeřazena k hlídkové službě. Později sloužila také jako školní loď pro strojníky a také jako ledoborec v Kielu. Nakonec byla 2. března 1901 vyřazena ze služby a později v roce 1902 prodána a rozebrána.


Hrad Macumae

Hrad Macumae je hrad ležící ve městě Macumae na ostrově Hokkaidó v Japonsku. Byl sídelním hradem klanu Macumae a je také zřejmě jediným hradem z období Edo na Hokkaidó.


Fošna

Fošna je řezané dřevo z kmenů, které má obykle rozměry:


Lucemburská vlajka

Vlajka Lucemburska má tři vodorovné pruhy, červený, bílý a světle modrý, jejichž barvy jsou odvozené ze státního znaku. Do roku 1890 byla téměř shodná s vlajkou Holandska, se kterým bylo Lucembursko v letech 1815 – 1890 spojené personální unií. Potom byla zavedená modrá ve světlejším odstínu, aby se od sebe obě vlajky více odlišily.


Kamerální účetnictví

Nazývá se též kameralistika. Její název pochází z latinského camera - pokladna. Kameralistika byla zaměřena především na státní správu. Důvod jejího vzniku a rozšíření byla právě působnost ve státní správě. V kamerálním účetnictví se nesleduje stav majetku, registrují se pouze příjmy a výdaje v kamerálním deníku. Operace se zapisují do rubrik členěné na příjmové a výdajové. Úkolem kamerálního účetnictví bylo také sledování platebních povinností. Jedná se o dnes již o mrtvou účetní soustavu, v Československu byla zrušena v roce 1954.


Alexandr I.

Svatý Alexandr I. byl 6. papežem katolické církve. Jeho pontifikát se datuje do let 105/107 - 115/116.
Podle legendy zaznamenané v „Liber Pontifikalis“ skončil mučednickou smrtí stětím na Via Nomentata v Římě 3. května. Podle téže legendy byl římským občanem narozeným v Ŕímě a jeho pontifikát spadá do období vlády císaře Traiana.
Připisují se mu různá nařízení, např., aby při oběti mše svaté byl od věřících obětován pouze chléb a víno, aby k vínu byla přimíchávána voda a aby v chrámech i v domácnostech byla vždy uchovávána svěcená voda. Rovněž zavedl užití svěcené vody smíchané se solí k očištění křesťanských domácností od ďábelských vlivů. Do mešního obřadu zavedl kánon „Qui Pridie“.
V roce 1855 byla nedaleko Říma objevena hrobka s nápisem svědčícím, že zde byli pochováni mučedníci Alexander, Eventulus a Theodulus. Někteří archeologové věří, že tento Alexander je totožný s Alexandrem I. a místo je místem skutečného umučení svatého Alexandra. Jiní ovšem zpochybňují mučednickou smrt papeže Alexandra s tím, že jde o historické splynutí dvou různých osob.
Památku svatého Alexandra I. si katolická církev připomíná v den jeho údajného stětí 3. května.


Mari Boine

Mari Boine Persen je norsko-sámská hudebnice známá tím, že do joiky, tradiční formy sámské hudby, přidala jazzové a rockové prvky. Boine vyrostla uprostřed Laestadiánského křesťanského hnutí. Na vlastní kůži pocítila diskriminaci vůči Sámům. Když byla požádána, aby v roce 1994 vystoupila na Zimních olympijských v Lillehammeru, odmítla, protože pozvání vnímala jako pouhou propagaci, která měla světu ukázat, že v Norsku nejsou menšiny utlačovány. Její průlomové album bylo Gula Gula z roku 1989.
Gula Gula / Hor stammodrenes stemme / Hear the voice of the tribe's mothers.


Seznam měst na Tonze

Zdaleka největší aglomerací na Tonze je Nuku'alofa, kde 1. ledna 2005 žilo 33 102 obyvatel, což představuje asi třetinu obyvatelstva celé země.
V následující tabulce jsou uvedena města nad 800 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 30. listopadu 1996, odhady počtu obyvatel k 1. lednu 2005 a správní jednotky, do nichž města náleží. Počet obyvatel se vztahuje na vlastní město bez předměstí. Města jsou seřazena podle velikosti.


Giuseppe Cesari

Giuseppe Cesari byl italský manýristický malíř, také známý jako Il Giuseppino a zvaný Cavalier d'Arpino, protože byl jmenován Cavaliere di Cristo svým patronem, papežem Klementem VIII.. Byl podporován i papežem Sixtem V..
Cesariho otec pocházel z Arpina, ale Giuseppe sám se narodil v Římě. Zde se také učil u Pomatancia.
Byl mužem citlivého a popudlivého charakteru. Jeho bratr Bernardino Cesari byl jeho asistentem. Cesari se roku 1585 stal členem Accademia di San Luca. Roku 1607 byl krátce uvězněn novou papežskou administrativou.
Jeho přímými následovníky byli jeho synové Muzio a Bernardino. Jeho žáky byli také Pier Francesco Mola, Francesco Allegrini da Gubbio, Guido Ubaldo Abatini, Vincenzo Manenti a Bernardino Parasole. Jeho nejznámějším učedníkem byl Caravaggio. V letech 1593-94 byl Caravaggio zaměstnán v Cesariho dílně jako malíř květin a ovoce.


Jaromír Ptáček

Narodil v rodině podnikatele Josefa Ptáčka. Na pozim 1945 nastoupil do nakladatelství Melantrich jako knižní grafik. Onemocněl však tuberkulózou a v následujících letech prodělal mnoho hospitalizací v plicních léčebnách. V letech 1945 - 1952 studoval nejprve v Praze Filosofické fakultě UK a potom v Brně na Filosofické fakultě MU divadelní vědu a estetiku, absolvoval prací věnovanou české divadelní avantgardě.
V roce 1952 nastoupil jako dramaturg do Československého rozhlasu. Byl členem skupiny umělců, která od 2. poloviny 50. let usilovala o vzkříšení české rozhlasové hry. Toto úsilí vyústilo v úspěšnou vlnu původní rozhlasové tvorby. Nejprve v dramatizacích cizích látek a později ve vlastní dramatické tvorbě naplňoval vizi rozhlasové hry jako myšlenkově závažného, nepopisného a formálně experimentujícího díla. Tématicky se soustředil na existenciální situaci jednotlivce v prostředí totalitního státu. V dramatické tvorbě se inspiroval mj. německou rozhlasovou školou, moderní západní literaturou, hudbou a v neposlední řadě i výtvarným uměním. Řada českých inscenací jeho her musela být později smazána.
V 2. polovině 50. let spolupracoval jako dramaturg s Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého v Praze. V letech 1959 - 1961 byl zaměstnán v Československém státním filmu, spolutvořil dramaturgickou skupinu Brož - Ptáček. Poté se do rozhlasu vrátil a v roce 1962 vedl dramaturgii rozhlasových her.
Ptáčkovy rozhlasové hry uspěly v zahraničí. V polském překladu je uvádělo Polskie radio Warszawa, německy DeutschlandRadio Berlin, Norddeutscher Rundfunk Hamburg a Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem. Ve WDR získal Ptáček stabilní pozici, v rozmezí let 1966 - 1989 zde v překladu Heinricha Kunstmanna zaznělo 11 jeho her.
V roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od jara 1945. Zkraje 70. let se nechal hospitalizovat v plicním sanatoriu, kde přežil období politických čistek v Československém rozhlase. V roce 1975 přešel do oddělení dramatických seriálů, kde začal vznikat seriál Jak se máte, Vondrovi? Poskytoval zde práci zakázaným autorům, kteří uváděli své hry pod cizími jmény. V letech 1977 - 1981 a 1983 - 1985 probíhaly soudní spory mezi Československým rozhlasem a Jaromírem Ptáčkem o svébytnost a samostatnost textů, zakládající nárok na honorář, nebo o jejich dodání či nedodání. V obou případech Ptáček vyhrál. Když v roce 1985 dovršil důchodový věk, nebylo mu v rozporu s obvyklou praxí umožněno v rozhlase setrvat, a dál proto psal pod smyšlenými jmény.
Do rozhlasu se jako dramaturg oficiálně vrátil až v roce 1990 na výzvu Václava Daňka, který v té době zakládal redakci literárního experimentu a elektroakustické hudby Audio studio. Ptáček zde působil nejen jako dramaturg, ale pod hlavičkou Audio studia uváděl i svoje vlastní rozhlasové hry. Po zániku redakce v roce 1994 přestal psát.
V roce 2005 vydala nakladatelství Větrné mlýny a Divadelní ústav sborník 13 jeho nejvýznamnějších her Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka.
Grafiky ze 70. a 80. let byly v květnu 2006 vystaveny v prostorách Divadelního ústavu v Praze, výstavu kurátorsky připravila Věra Ptáčková.


Tramvajová doprava v Barnaulu

Barnaul, město na ruském Altaji, obsluhuje tramvajová síť od roku 1948. V současné době jezdí na síti o délce 123 km přes deset tramvajových linek a vozy jsou vypravovány z celkem tří vozoven.
První plány na zavedení tramvajové sítě v Barnaulu se objevily již roku 1911; americký konzulát v Moskvě se obrátil s prosbou vydat povolení na výstavbu a provozování sítě. V roce 1914 se tato žádost opět projednávala na městském zastupitelstvu, avšak krátce na to začala první světová válka, změnila se ekonomická situace v impériu a priority byly jiné. Plány tudíž nakonec realizovány nebyly.
9. března 1946 podepsal Josif Stalin rozhodnutí Rady ministrů SSSR o výstavbě prvního úseku tramvajové sítě v Barnaulu. Zprovoznění prvního úseku se konalo symbolicky 7. listopadu 1948. Nasazeny byly tramvaje typu Ch. Později je nahradily již rozšířenější KTM-1 s vlečnými vozy KTP-1 a KTM-2 s KTP-2. To už byla padesátá a šedesátá léta.
V 70. letech 20. století se začala zvažovat i výstavba rychlodrážní tramvaje, neboť město se již blížilo hranici 900 tisíc obyvatel a nové průmyslové čtvrti potřebovaly kvalitnější dopravní spojení. Byly tak modernizovány některé tramvajové trati a zavedeny třívozové soupravy. Realizován však systém kompletně nebyl, neboť po roce 1991 došlo k úpadku průmyslu a počet obyvatel poklesl na 650 tisíc. Výhledově se ale počítá s podpovrchovou tramvají.
Roku 1971 se pak do barnaulských ulic vydaly rozšířené T3 původem z Československa. Brzy se staly základními tramvajemi vozového parku. Dodávky od pražského výrobce pokračovaly i v 80. letech; roku 1985 byly dodány první tramvaje typu T6B5. Barnaul se stal spolu s Novokuzněckem v zemi jediným městem východně od Uralu, které provozovalo v sovětských časech právě české tramvaje. V 90. letech pak některé z nich byly převezeny do Bijsku či dalších měst, jejich místo zastoupily ruské vozy typu KTM-8.


Senátní obvod č. 70 - Ostrava-město

Senátní obvod č. 70 - Ostrava-město je podle zákona 247/1995 Sb tvořen částí okresu Ostrava-město tvořenou městskými obvody Moravská Ostrava a Přívoz, Mariánské Hory a Hulváky, Lhotka, Hošťálkovice, Nová Ves, Petřkovice, Slezská Ostrava, Radvanice a Bartovice, Michálkovice, Vítkovice, Hrabová, Nová Bělá a Stará Bělá.
Současnou senátorkou je od roku 2004 Liana Janáčková v té době zvolená za hnutí Nezávislí, v této době je členkou SSO.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


Dlouhokřídlí

Dlouhokřídlí je řád různě velkých, k rozmanitým podmínkám přizpůsobených ptáků. Vyskytují se na celém světě včetně Arktidy a Antarktidy a osidlují rozmanitá prostředí. Některé druhy žijí na otevřeném moři, u moře, některé v pouštích a pár druhů obývá husté lesy. Většina dlouhokřídlých žije blízko vody a živí se bezobratlými nebo jinými drobnými živočichy.
Hnízdí na zemi a o nekrmivá mláďata pečují oba partneři, ve většině případů jsou monogamní. Po pěvcích jsou dlouhokřídlí nejrozmanitějším řádem ptáků.
Charadriiformes, vědecký název pro dlouhokřídlé, dříve označoval řád bahňáků. Současný řád dlouhokřídlých vznikl sloučením původních dlouhokřídlých, alek a bahňáků. Tedy nově vzniklá skupina používá vědecký název jednoho původního řádu a český druhého, čímž občas vznikají omyly.
V taxonomii dlouhokřídlých je plno nejasností, je možné, že se jedná o polyfyletické umělé seskupení taxonů, a podle některých teorií jsou dokonce součástí rozšířeného řádu brodiví.
Poslední výzkumy fylogeneze dlouhokřídlých, založené na analýze mitochondriální a jaderné DNA, však prokazují monofyletický původ této skupiny. Celá skupina se pak dělí na tři výrazně geneticky odlišené klady:


Warhammer Fantasy Battle

Warhammer Fantasy Battle je stolní strategická hra s miniaturami vytvořená anglickou firmou Games Workshop. WFB není pouze simulování fantasy bitev, součástí "wargamingu" je i modelaření a sběratelství. Kromě samotné hry totiž hráči vybírají, shromaždují a postupně barví své armády, či dokonce vytvářejí vlastní "konverze" originálních figurek. Každá armáda je tudíž jedinečná. V jedné hře se může utkat jak několik desítek modelů, tak ohromné armády čítajíci stovky modelů.
První edice WFB byla vydána v roce 1983. Výraznějšího rozšíření se WFB dočkala až s vydáním třetí edice v roce 1987. Počet stran, za které je možno hrát, se během 25 let existence WFB nakonec ustálil na úctyhodném počtu šetnácti; některé armády časem zanikly pro malou hráčskou popularitu. Mezi těchto šestnáct stran patří zejména zástupci klasických fantasy ras anebo zástupci ras vytvořených teprve pro účely WFB, které ale mezi fanoušky fantasy rychle zlidověly:
Svět Warhammeru je temný a ponurý, kde každá výhra jen znamená prodloužení agónie a odsunutí nevyhnutelné porážky, útoky Chaosu jsou stále silnější a prodleva nezi nimy se neustále zkracuje Ve stejném prostředí se odehrává ještě řada jiných her, jako například Warmaster, Mordheim či BloodBowl
http://www.chaotit.cz/ - Stránky budějovického klubu hráčů her s miniaturami. Najdete zde také informace a průběžné seřazení účastníků celorepublikové série turnajů Big´Un, v čem jiném, než ve hře warhammer.
http://warhammer-lbc.blog.cz/ - Stránky libereckých hráčů warhammeru, známých také jako Hovada z hor. Obávaných protivníků na všech turnajích!
http://www.whff.cz/ - WHFF je klub skutečných WH veteránů, kteří po tomhle světě chodí už nějaký ten pátek a okusili, jak chutnají vítězství i porážky. Mezi členy klubu jsou zejména hráči WH Fantasy Battles, ale většina členů holduje i WH RPG a dobré literatuře ze světa Warhammeru.


Megalit

Megalit je velký, někdy hrubě opracovaný kámen vztyčený pravěkými lidmi mimo své přirozené souvislosti. Jako megalitické stavby by měly být označovány komory tvořené z několika takových kamenů. Někdy mohou být megalitické stavby doplňkově tvořeny i nasucho kladeným zdivem tvořeným z malých kamenů. V praxi bývají běžně tyto pojmy zaměňovány. Megality jsou nejstaršími dochovanými stavbami na světě, z období neolitu, eneolitu a staršídoby bronzové. Jejich název vznikl s řeckého megos a lithos. Sloužily pravděpodobně jako kultovní objekty, někdy i k pohřebním aktivitám. Spekulativně se o nich uvažuje i jako o astronomických observatořích.
Nejhojněji se megalitické monumenty vyskytují v Evropě od Středozemí, přes západní Francii, britské ostrovy až po Skandinávii. Nejznámějšími jsou Stonehenge a Aleje v Carnacu, které tvoří několik tisíc menhirů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách v délce asi 1 km. Pravděpodobně nejstarší megalit je z doby 6,5 tisíc let př. n. l. na Maltě.


Černobog

Černobog je bohem zla známým u polabských Slovanů. Vznikl nejspíš pod vlivem křesťanství jako obdoba ďábla, možným vlivem mohl být také zoroastrický dualismus nebo šamanismus. Jeho předpokládaná antiteze Bělbog nijak doložen není, pouze se vyskytuje v místních názvech. Je uváděn Helmondem který tvrdí že:


Pěnčín

Obec Pěnčín se nachází v okrese Liberec, kraj Liberecký Libereckém kraji, zhruba 6 km západně od města Turnov.
Albrechtice | Červenice | Kamení | Pěnčín | Střížovice | Vitanovice |


Užovka obojková

Užovka obojková je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých, podčeledi Natricinae a rodu Natrix. Aktuálně nejsou uznávány žádné poddruhy, ale má mnoho forem.
Tento had se široce vyskytuje v nížínách kontinentální Evropy, od jižní Skandinávie po jižní Itálii, na Britských ostrovech s výjimkou Irska. Obývá i severozápadní Afriku a jihozápadní Asii. Její počty však v mnohých oblastech prudce klesají.
Užovka obojková je náš nejběžnější had, kolem štíhlého a dlouhého těla má 19 řad šupin. Hlavu mají mírně odlišenou podle pohlaví. Samice ji mají širší, zploštělejší a zřetelnější krk. Samci ji mají méně odlišitelnou od krku a protáhlejší. Dosahuje délky až 120 cm. Největší exempláře v jižních oblastech však dosahují až dvoumetrové délky. Rekord je 205 centimetrů. Dožívají se až 10 let. Nejstarší jedinec se však dožil 23 let.
Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Některým jedincům půlměsíčky za hlavou chybí. Existují i exempláře šedé či černé, břicho mají však všechny užovky světlejší.
Od užovky podplamaté se kromě barvy odlišuje hlavně počtem šupin na hlavě. Užovka obojková má 7 retních štítků, 1 předoční štítek a 2 až 4 záoční štítky.
Vyskytuje se většinou v blízkosti vody, ale ani tohle není pravidlo. Často se objeví na vinicích nebo v blízkosti lidských obydlí. Živí se obojživelníky a rybami, ale příležitostně i savci, ještěrkami a hmyzem.
Přes zimu ulehá do zimního spánku a páří se krátce po jarním probuzení v dubnu až v květnu. Předtím se však vždy ještě svléká. Vejce dlouhá asi jen 3 centimetry s kožovitým povrchem jsou kladena po osmi až čtyřiceti kusech v červnu a v červenci. V některých oblastech kladou užovky vejce hromadně na jedno místo, takže se tam může najít až 1500 vajec. Většinou jsou kladena v náplavových hromadách u řek, do hromad dřeva, listí a podobně. Známé jsou také případy, kdy klade svá vejce do kompostu. Před příchodem zemědělství byly užovky obojkové daleko méně početné. Právě díky kompostům se velmi rozšířily. V poslední době však zemědělství ubývá a tak ubývá i užovek. Mláďata se líhnou po šesti až deseti týdnech. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí 15 až 20 centimetrů a jsou samostatní ihned po vylíhnutí.
Nejlepší způsob obrany je útěk, užovka obojková je proto neobyčejně rychlá na hada. Dokáže vyvinout rychlost až 6,7 kilometrů za hodinu. A protože nemá jedový aparát, na obranu produkuje pouze zapáchající tekutinu z kloaky, nebo předstírá smrt. Někdy předstírá také útok, ale neotvírá při něm čelisti. Pokud ani tento způsob obrany nezabere, tak kouše. Největším nepřítelem užovek je člověk, dalšími pak jezevci, ježci, kočky a draví ptáci. Užovky rodu Natrix však mají jedovaté sliny, které působí hlavně na obojživelníky. Pro člověka však nepředstavují vůbec žádné nebezpečí.
Příroda v ČSSR, Práce - nakladatelství a vydavatelství ROH, 1988


Nejvyšší soud České republiky

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem soustavy obecných soudů České republiky.
Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, které jmenuje prezident republiky, a dalších soudců. Soudcem Nejvyššího soudu může být jmenován právník s nejméně 10 letou odbornou praxí. Soudci tvoří dvě kolegia - Trestní kolegium a Občanskoprávní a obchodní kolegium. Předseda Nejvyššího soudu jmenuje předsedy kolegií a dva členy Rady Justiční akademie. Předseda soudu každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta soudce, který z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení.
Základem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích - o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona. Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda - uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny.
V minulosti docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o „válce soudů“. V případě trestního dovolání zastupují obžalobu státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.
Nejvyšší soud na své internetové stránce uveřejňuje v anonymizované podobě svá rozhodnutí.
Československý Nejvyšší soud vznikl v roce 1918 v Praze, brzy nato byl zásluhou tehdejšího prvního děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity a poslance Františka Weyra přesunut do Brna zákonem č. 216/1919 Sb., o Nejvyšším soudě, kde zahájil činnost 5. 11. 1919. Zde existoval i v období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-45, kdy část jeho soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. 11. 1944. Zákonem č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví byl Nejvyšší soud k 1. 1. 1950 přesunut do Prahy. V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vedle československého Nejvyššího soudu vznikl rovněž v Praze Nejvyšší soud České socialistické republiky. V roce 1991 byl schválen zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích měnící sídlo soudu dle návrhu moravské poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění Marty Buřivalové-Nazari, který znovu přesunul sídlo československého Nejvyššího soudu do Brna, což se však realizovalo až k roku 1993, kdy se přeměnil na Nejvyšší soud ČR. Dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se stal Vrchním soudem v Praze. Významnou změnou byl v roce 2000 i krok předsedkyně Elišky Wagnerové, která po vzoru Ústavního soudu, zřídila ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe, což bylo postupně upraveno na návrh poslance Zdeňka Koudelky v § 16 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, § 38b občanského soudního řádu a § 27c trestního řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.
V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil, když zrušil část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů. Následně jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud nálezem z 12. 9. 2007, když konstatoval, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž předtím konstatoval, že Bureš nebyl jako soudce přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně. Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců i právnické veřejnosti, neboť ústava výslovně stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni ze soudců bez omezení na tento soud, což je rozdíl od Nejvyššího správního soudu, kde takovéto omezení jen na soudce Nejvyššího správního soudu stanoví soudní řád správní.
Sídlem Nejvyššího soudu v Brně, Burešova 20 je budova původně Všeobecného penzijního ústavu postavená 1932 podle projektu Emila Králíka, profesora vysoké školy technické v Brně. Od 60. let 20. st. zde byl Krajský výbor KSČ, v roce 1986 podle projektu M. Steinhausera byla provedena nadstavba mansardového patra a do nádvoří byl vestavěn sál. Budova je od roku 1993 zapsaná ve státním seznamu nemovitých kulturních památek a sídlem Nejvyššího soudu.


Čokoláda

Čokoláda je obvyklou součástí nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě. Slovo čokoláda má původ v aztéckém výrazu xocolatl, jenž má stejný význam.
Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek – bobů. Výsledný produkt je známý jako „čokoláda“. Tento produkt je definován v mnoha zemích jako kakao. V americkém čokoládovém průmyslu je kakao definováno jako sušina kakaových zrn, kakaové máslo je definováno jako tuková složka, a čokoláda je kombinací sušiny a tuku. Tato směs je obvykle oslazena cukrem a jinými přísadami a zpracována do čokoládových tabulek, nebo do nápoje.
Existují tři typy kakaových zrn užívaných v čokoládách. Nejvíce ceněná, vzácná a drahá jsou zrna Criollo z mayské oblasti. Tato zrna jsou méně hořká a aromatičtější než ostatní. Dělá se z nich jen asi 10 % čokolády. Kakaová zrna v 80 % čokolády jsou typu Forastero. Stromy Forastero jsou značně robustnější než stromy Criollo a kakaová zrna z nich jsou levnější. Trinitario, hybrid zrn Criollo a Forastero, se používá asi v 10 % čokolády.
Do prodeje přichází čokoláda ponejvíce ve formě tabulek nebo jiných geometrických tvarů, často bývá též tvarována do malých figurek. Mnohdy se tyto tvary přímo vztahují k určitým svátkům, jako např. velikonoční zajíci nebo vejce, případně vánoční či mikulášské figurky anebo tvary vhodné pro den svatého Valentina. Dalším populárním tvarem jsou tzv. čokoládové „pusy“. Čokoláda bývá někdy tvarována i jako růže.
Navíc čokoláda často tvoří hlavní složku nebo přísadu v potravinách jako zmrzlina, koláče, keksy, buchty a v jiných dezertech.
Čokoláda je velmi populární pochutina a je dostupná v mnoha typech. Různé formy a chutě čokolády se vyrábějí obměňováním množství přísad.
Válcovací stolice je zařízení, jež slouží ke zjemnění chuti čokolády. Čokoládová hmota se na ni lije a roztírá.
Konšování - tento pojem znamená chuť čokolády. Když se čokoláda konšuje, přidáváme do ní dochucovací prostředky a emulgátory. Tato celá hmota se míchá, šlehá a provzdušňuje. Provzdušnění čokoládové hmotě dodá vyšší chuť. Hodně záleží na druhu čokolády, podle něj určíme, jak dlouho čokoládu budeme tzn. konšovat. zpravidla to bývá 48 až 96 hodin, při teplotě 50 až 80 °C. Po tomto procesu čokoládová hmota putuje do zásobníku, kde se homogenizuje při následné teplotě 50 až 60 °C.
Dále následuje tzv. Temperace a chlazení. Chlazení probíhá při teplotě 30 °C a poté následuje plnění do forem . Temperace slouží k odolnosti, aby se tuk neoděloval, tzn. nezpůsoboval výkvět na povrchu a také k jemné struktuře a lesklosti.
Poslední proces je chlazení, které probíhá v chladících skříních, kde čokoláda tuhne. Po ztuhnutí se čokoláda z forem vyklepne a balí.


Walther Hermann Nernst

Walther Hermann Nernst byl německý chemik, který je známý kvůli Nernstově rovnici a svému příspěvku ke třetímu zákonu termodynamiky. Za svou práci v oblasti termochemie obdržel v roce 1920 Nobelovu cenu. Nernst svou prací pomohl založit moderní fyzikální chemii a přispěl do oblastí elektrochemie, termodynamiky, fotochemie.
Narodil se v Briesenu v západním Prusku německému otci a polské matce. Studoval fyziku a matematiku na univerzitách v Zurichu, Berlíně and Štýrském Hradci. Nějaký čas pracoval v Lipsku. Poté založil Institut fyzikální chemie a elektrochemie v Göttingenu. V roce 1897 vynalezl Nernstovu lampu. Zkoumal osmotický tlak a elektrochemii. V roce 1905 vytvořil základy teorie, která se později stala známá jako třetí zákon termodynamiky.
V roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za chemii za svou práci v oblasti termochemie. Od roku 1924 do roku 1933 byl ředitelem Institutu fyzikální chemie v Berlíně. I poté pokračoval v práci v oblasti elektroakustiky a astrofyziky.
V roce 1930 vytvořil ve spolupráci s firmami Bechstein and Siemens elektrický klavír.
Zemřel v roce 1941 a je pochován Göttingenu, poblíž hrobu Maxe Plancka.


Antoniadiho stupnice

Antoniadiho stupnice je systém používaný amatérskými astronomy k stanovení kvality pozorovacích podmínek při sledování hvězd.
Antoniadiho stupnici vytvořil francouzský astronom řeckého původu Eugene Michel Antoniadi. Pracoval na observatoři Meudone poblíž Paříže ve Francii, kde se zabýval pozorováním Marsu a ostatních planet.
V současné době se používá Antoniadiho stupnice jako základní měřící systém pro určení kvality pozorování hvězd astronomy na celém světě.
Stupnice využívá pětibodový systém na ohodnocení momentálních pozorovacích podmínek, kde stupeň 1 označuje nejlepší kvalitu pozorování a 5 nejhorší. Aktuální definice jednotlivých bodů stupnice je následující:
II. - dobrý - mírný neklid s okamžiky klidného obrazu trvajícími několik sekund
III. - střední - střední viditelnost s větším chvěním vzduchu
IV. - špatný - špatná viditelnost s neustálým silným vlněním vzduchu
V. - velmi špatný - velmi špatná viditelnost, velké chvění vzduchu nedovolující zaznamenat podrobnosti objektu


Záclona

Záclona je speciální druh textilie, která se používá jako módní doplněk v interiéru a jako pomůcka pro zamezení pohledu z venku do místnosti. Z pravidla je průhledná, či poloprůhledná, což umožňuje z vnitřku snadný pohled ven a nezamezuje pronikání světla do místnosti.
Nejčastěji jsou záclony vyráběny z krajkovanou spodní částí a s nejrůznějšími vzory. Běžným zvykem je věšení záclony tak, že vytváří zvlněný povrch. Záclona je uchycena na nosnou konstrukci zvanou garnyž, jenž se nachází nad oknem, pomocí žabek, kroužků nebo „S“ háčků uchycených do řasící hlavové pásky.
Záclony jsou častým doplňkem závěsů, které jsou vyráběny z neprůhledné nebo i zcela neprůsvitné látky a které mají primárně funkci zamezující pronikání světla z/do místnosti.
Více než polovina z celkového množství záclon se dnes vyrábí na osnovních pletacích strojích a to hlavně na t. zv. rašlech. Mimo rašlů se k výrobě záclonovin stále ještě používají stroje pracující na principu tkaní, paličkování a háčkování. Stroje jsou často vybaveny žakarovým vzorovacím ústrojím a dá se na nich zhotovit obrovské množství vazeb a vzhledových kombinací.
K výrobě se vedle bavlněných přízí nejčastěji používá hladké nebo tvarované polyesterové hedvábí a v závislosti na módě občas různé efektní příze.
Na obrázku vpravo je záclona z hrubé efektní skané příze z konce 70. let minulého století, která nepatří k žádnému ze zmíněných druhů. Svislé niti jsou spojeny s vodorovnými průhlednými plastickými svorkami.
Zvláštní konstrukce, jako přechod mezi záclonou a závěsem je tzv. inbetween. Tato textilie je těžší než záclonovina, na okně je průhledná z vniřku místnosti navenek, ale neprůhledná zvečí. S inbetweenem se dekorace oken provádí bez kombinací se závěsem nebo záclonou.


Le Chesnay

Le Chesnay je město v západní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Yvelines a regionu Île-de-France. Má 29 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 16,7 km.


Duběnkový inkoust

Duběnkový inkoust je inkoust fialovo-černé barvy, vyráběný ze solí železa a taninu z rostlinných zdrojů. Jde o organokovovou sloučeninu rozptýlenou ve vodě, ve které je stabilizována pojidlem, který zajišťuje rozptýlení pigmentu v roztoku. V Evropě byl běžně používán od 12. století do 19. století.
Reakce zajišťující vznik tohoto inkoustu je doložená od dob Plinia, který používal skalici zelenou jako léčivo a dokazoval ji pomocí tříslovin.
I když byl duběnkový inkoust pravděpodobně znám velice dlouho, není jisté, od kdy se používá masivně. První zmínky jsou v knize Encyklopedie sedmi svobodných umění od Martianuse Capelly z patnáctého století. Není jisté, kdy došlo k přechodu z inkoustu vytvářeného ze sazí na duběnkový inkoust, ale ve vrcholném středověku byl hlavním inkoustem inkoust duběnkový. Hlavním důvodem přechodu byla pravděpodobně jednoduchá příprava duběnkového inkoustu. Rozlišit starý duběnkový inkoust není jednoduché a jistě jde určit jedině chemickou analýzou, protože duběnkový inkoust časem bledne a může připomínat inkoust vytvořený se sazí s příměsi, nebo inkoust sépie.
Svou povahou je duběnkový inkoust organokovová sloučenina rozptýlená v podobě suspenze v roztoku. Při nanášení na papír se pevně váže do vláken celulózy, proto nejde smýt vodou. Při psaní na pergamen se váže na kolagenní vlákna, díky čemu se nestírá, na rozdíl od inkoustů založených na sazích. Vzhledem k mechanismu adheze se dá seškrábat, tím se ale poškozuje horní vrstva. Pergamen, ze kterého byl původní text seškrábán se nazývá palimpsest.
Tento inkoust je vůči papíru agresivní, jednak schopností taninu vázat se na proteiny a katalyticky je hydrolyzovat, nebo katalyticky oxidovat podklad při přeměně železnatých iontů na železité.
Inkoust se připravoval nedlouho před psaním, protože se nedá příliš dlouho skladovat - při dlouhém skladování vytváří shluky na dně nádoby. Také může vysychat okolní kapalina.
Tanin vzniká v rostlinách jako produkt sekundárního metabolismu, sloužící k ochraně rostlin proti parazitům a proti okusu. Tanin se vyskytuje ve většině rostlinných částí, v zásadním množství v kůře a ořeších. Největší množství je ale v duběnkách, odtud název inkoustu. Tanin má schopnost vázat se na proteiny a další látky, čehož se využívá mimo jiné k činění kůží.
V duběnkovém inkoustu je tanin částečně hydrolyzován na své monomery, proto se na železo váže tanin i kyselina gallová. Složitá molekula taninu se rozkládá působením vysoké teploty během přípravy.
Hydrát síranu železnatého, FeSO4. nH2O, je druhou nezbytnou složkou tohoto inkoustu. Při reakci s taninem vytváří barevný pigment. Mezi historické názvy patří zelený vitriol a atramentum, triviální název je zelená skalice. Zelená skalice je prokazatelně známá od prvního století našeho letopočtu, nejstarší rozdělení skalic ale pochází ze šestého století před naším letopočtem ze sumerského slovníku.. Skalice se získávala především z dolů, kde se zvětráváním uvolňovala z hornin a vytvářela bílé povlaky. Síran železnatý se v přírodě vyskytuje i jako minerál melanterit. U nás je doložen obchod se zelenou skalicí od roku 1344 z Týnského dvora.
Železnaté soli se dají připravit i reakcí hřebíků se slabou kyselinou. V současné době je tato sklalice běžně dostupná v drogériích jako výživový doplně, jako čistidlo odpadních vod nebo na odstraňování mechu.
Síran železnatý může obsahovat příměsi síranu železitého, protože jeho obsah nemá vliv na tvorbu inkoustu. Část železnatých iontů časem přechází na ionty železité. Dříve se myslelo, že k tvorbě pigmentu je nutné spolupůsobení iontů mědi a železa, což se odráží v radách přidávat do zelené skalice skalici modrou, nebo aspoň inkoust vařit v měděném kotli. Měďnaté ionty ale podle moderních výzkumů vliv nemají. Tento mýtus mohl vzniknout ze špatné rozlišitelnosti zelené a modré skalice v přírodním stavu. Přírodní modrá skalice je navíc často kontaminována skalicí zelenou, proto může také dávat černé zbarvení při reakci s taninem. Anglický výraz copperas označující zelenou skalici ukazuje na záměnu těchto sloučenin
Většina inkoustů se vyrábí z vody. Její příměsi mohou negativně ovlivnit výsledný produkt, proto se v minulosti doporučovala voda dešťová, v současnosti je nejlepší pro přípravu destilovaná voda.
Někdy se používalo víno, pivo nebo ocet, protože se věřilo, že jde o čistější tekutiny. Alkohol navíc působí jako konzervant a snižuje povrchové napětí inkoustu, proto se s ním pak lépe pracuje. Alkohol se ale při vaření rychle vypařuje, takže je nutné část přidat až po dokončení přípravy.
Arabská guma je pryskyřice získávaná z některých druhů akácií, které rostou v severní Africe. Jde o dobře stravitelnou směs sacharidů a glykoproteinů, která se používá v potravinářství jako stabilizátor. Dále se využívá jako lepidlo na poštovních známkách, jako součást klovatiny, nebo jako fixativ v malířství. V duběnkovém inkoustu pomáhá udržet pigment v tekutině tím, že zabraňuje jeho usazování.
Starý duběnkový inkoust jde napodobit směsí chemikálií, které tento inkoust připomínají. Bylo toho zneužito při tvorbě Rukopisu zelenohorského.


Ostřice zčernalá

Ostřice zčernalá je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité. Někdy je udávána i pod jmény ostřice nejtmavší nebo ostřice tmavá zčernalá.
Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-60 cm. Bývá vyšší než blízce příbuzný druh ostřice tmavá, která dosahuje jen výšky cca 15-30 cm. Je vytrvalá, trsnatá s krátkými oddenky. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná, nahoře drsná, delší nebo stejně dlouhá jako listy. Čepele jsou asi 5-11 mm široké, ploché nebo někdy nadvinuté, bledě až sivě zelené. Ostřice tmavá má listy užší, nějčastěji 3-6 mm široké. Pochvy bazálních listů jsou nachově černohnědé až černé, jen slabě vláknitě rozpadavé. Ostřice nejtmavší patří mezi různoklasé ostřice, avšak vrcholový klásek není pouze samčí, ale je smíšený. Dole jsou samčí květy, na špičce klásků jsou samičí. Bočních klásků je nejčastěji 1-4 cm a jsou zpravidla celé samičí. Dolní listen je často delší než celé květenství. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3, vzácně 2. Plodem je mošnička, která je široce vejčitá, 4-5 mm dlouhá, žlutozelená, později nachově černá, na vrcholu zúžená do velmi krátkého zobánku. Podobná ostřice tmavá má mošničky nejčastěji 3-4 mm dlouhé. Každá mošnička je podepřená plevou, která je nachově černá se světlejším lemem, špičatá. Kvete nejčastěji v červnu až v červenci. Počet chromozómů: 2n=54.
Ostřice zčernalá roste v horách jižní a střední Evropy, hlavně v Alpách, Karpatech a Sudetech, dále je rozšířena na jižním Urale.
V ČR roste roste velmi vzácně v subalpínských polohách Krkonoš a Hrubého Jeseníku, v minulosti rostla možná i na Králickém Sněžníku. Je to silně ohrožený druh flóry ČR, kategorie C2. Jedná se o blízce příbuzný druh ostřice tmavé, proto byla někdy udávána i jako její poddruh, ostřice tmavá zčernalá.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Jiří Stivín

Jiří Stivín je významný český jazzový hudebník, multiinstrumentalista a skladatel, původním povoláním filmař.
Jeho maminkou je známá česká televizní a filmová herečka epizodních a malých rolí paní Eva Svobodová, jeho sestra Zuzana je bývalá česká herečka někdejší členka Divadla Semafor, jeho dcera Zuzana je také herečkou zpěvačkou.
Studoval kameru na FAMU, ale po absolutoriu se věnoval výhradně hudbě. Jeho hudební projev charakterizuje nespoutanost, improvizace, časté přecházení mezi jednotlivými hudebními styly. Vystupoval v rockové kapele Sputnici, byl členem činoherního souboru hudebního divadla v Karlíně. Jeho hlavním oborem je však jazz. Spolu s Martinem Kratochvílem založil v šedesátých letech soubor Jazz Q. V rámci ročního pobytu v Londýně studoval Královskou hudební akademii. Po návratu do Československa založil soubor Stivín & Co. Jazz Systém. V letech 1970 – 73 účinkoval jako člen, sólista a v nakonec i dirigent činoherního orchestru Národního divadla v Praze. Později utvořil s Rudolfem Daškem uskupení System Tandem, které se setkalo s velkým úspěchem jak u posluchačů tak u odborné veřejnosti na mnoha předních evropských jazzových festivalech. V osmdesátých letech působil především jako sólista účastnící se mnoha vlastních i cizích hudebních projektů. Jeho dvojalbum Výlety bylo v roce 1981 zařazeno mezi nejpozoruhodnější evropské jazzové projekty roku. Od osmdesátých let se především se souborem Collegium Quodlibet hojně věnuje provozování skladeb klasické hudby, v níž se specializuje na období renesance a baroka. V této oblasti získal zkušenosti zejména díky Milanu Munclingerovi, který učil Stivína hře na flétnu a seznámil ho s předklasickou interpretační praxí. S Milanem Munclingerem a členy souboru Ars rediviva také často vystupoval v proslulých Hovorech s flétnou a posluchači. Od poloviny osmdesátých let také pedagogicky působí na Pražské konzervatoři, kde vyučuje hru na flétnu. Věnoval se i tvorbě hudby pro film a divadlo. 28.10.2007 mu prezident ČR Václav Klaus udělil Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.


Gluon

Gluony jsou elementární částice zprostředkující silnou interakci mezi kvarky. Důsledkem působení gluonů je možnost vzniku atomového jádra, neboť umožňuje vytvoření vazby mezi protonem a neutronem v atomovém jádře.
Název vychází z anglického glue - lepidlo, protože gluony jsou tím, co drží jádro atomu pevně pohromadě.
Byl objeven v roce 1979 v DESY v Hamburgu po deseti letech od jeho předpovězení.
Gluony mají nulovou klidovou hmotnost a nulový elektrický náboj. Gluon je částice se spinem 1, tzn. jde o boson.
Gluony tvoří spolu s kvarky za speciálních podmínek kvark-gluonové plazma.


Bytča

Bytča je okresní město na severozápadě Slovenska, v Žilinském kraji. Leží převážně na pravém břehu Váhu, v Bytčianské kotlině. Ze severu město ohraničují Javorníky a z jihu Súľovské vrchy.


Ceny pro Velkého bratra

Ceny pro Velkého bratra je soutěž, v níž jsou vybírány subjekty, které nejvíce narušily soukromí lidí, zejména novými technologiemi. Aktuálními tématy je ochrana soukromí při cestování, používání čipů, počítačů a kamerových systémů a soukromí lidského těla. Účel soutěže je zejména osvětový: tedy upozornit veřejnost na způsoby, jakými bývá soukromí narušováno. Název má soutěž podle postavy Velkého bratra z Orwellova románu 1984.
Kdokoliv z veřejnosti může do soutěže nominovat jak úřady, tak firmy. Odborná porota pak vybírá „vítěze“ v několika kategoriích. První ročník se konal roku 1998 ve Velké Británii, postupně se přidávají další národní soutěže, do roku 2007 již proběhla alespoň jednou ve 14 evropských zemích a 5 mimoevropských, v roce 2007 byla poprvé vyhlášena i mezinárodní soutěž. V České republice národní soutěž organizuje občanské sdružení Iuridicum Remedium od roku 2005, v roce 2007 proběhl třetí ročník. Vítěz je v české soutěži vyhodnocován v osmi kategoriích:
Ceny byly předávány 28. října 2005 v Divadle Na zábradlí.
Výsledky byly vyhlášeny 30. října 2006 v divadle Alfred ve dvoře.
Členy poroty byli: Petr Jakubíček, Karel Neuwirt, Miroslav Ouzký, Lenka Nejezchlebová, Petr Krčmář, Martin Elger, Petra Du Toit.
Ceny byly předávány 13. listopadu 2007 v prostoru NoD Roxy v Praze.
Členy poroty byli Mgr. Martin Elger, Petr Jakubíček, Petr Krčmář, Aleš Miklík, Lenka Nejezchlebová, RNDr. Karel Neuwirt, JUDr,. Ing. Helena Svatošová, Petra Du Toit.
Ceny vybrané z více než 70 nominací byly vyhlašovány, případně předávány 14. listopadu 2008 v Experimentálním prostoru NoD Roxy v Praze.
V porotě byli Petr Krčmář, RNDr. Karel Neuwirt, Lenka Nejezchlebová, poslanec Evropského parlamentu MUDr. Miroslav Ouzký, Radek Smolík, Ing. JUDr. Helena Svatošová a advokát JUDr. Václav Vlk.


Ladislav

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -2,5%.


Kajak kross

Kajak kros je nová disciplína v oblasti divoké vody. Pravidla jsou obdobná jako u ski krosu nebo boarder krosu, tedy v jedné jízdě bojují 3 až 5 závodníků na kajacích nebo singlech o postup do dalšího kola. Vítězem rozjížďky je ten, kdo jako první projede cílem. Je to poměrně mladý sport, který vznikl nenápadně jako spíše způsob zábavy, který přerost v poměřování sil. A tak se začaly pořádat závody i v této disciplíně.
Historie tohoto odvětví není příliš není moc obsáhlá. Jednou z příčin je počátek výroby plastových kajaků. Ty se začaly vyrábět koncem 80.let minulého století. Díky tomu se mohli designeři plně pustit do vymýšlení nových tvarů lodí pro různé účely a vznikla spousta dalších odvětví divoké vody. Jedním z prvních novodobých bylo rodeo, neboli freestyle na divoké vodě. Vznikla Česká národní asociace whitewater rodeaa pořádaly se stále větší závody, které divákům nabízely i podívanou, než jen rodeo, ale i různé sranda slalomy fun slalom, a nakonec i kajak krosy. Není přesně známo, kdy se konal první oficiální závod v této disciplíně. Kajakáři celého světa se však schodují na tom, že myšlenka vznikla v Evropě. V České republice se první oficiální kros jel v roce 2002 jako zpestření již zmíněných závodů ve freestylu. Až roku 2005 se vodáci z Choceňské loděnice rozhodli uspořádat samostatný závod, po vzoru jiných evropských zemí. Tento první český karak kros se paradoxně konal v Rakousku na jedné z nejoblíbenějších, ale také nejtěžší řece, Oetztaler Ache.
Kategorie jsou mužské a ženské. Muži se dále dělí na kajakáře a singl kanoisty. Kvalifikace bývá nejčastěji obyčejná jízda na čas kombinovaná se slalomem, po kterých postupuje nejčastěji 32 nebo 64 nejrychlejších do hlavní soutěže. Potom už vždy startují po čtyřčlenných skupinkách a jezdí se vyřazovacím způsobem. Do každého dalšího kola postupují většinou první dva. O nasazení do skupin prvního a dalších kol rozhoduje přehledný postupový klíč předem sestavený tak, aby se nejrychlejší z kvalifikace utkali až ve finále. Při závodě dochází často ke střetům a úzký kontakt v mezích fair play je tolerovaný. Tato disciplína je řazena mezi tvrdší sporty.
Zavodí se na úseku řeky o délce kolem 200 až 300 m. Vybírají se ta nejzajímavější místa, kde jsou například četné překážky a technické pasáže, vlny a válce. V některých podmínkách, např. v Alpách, není nouze o různé skoky a vodopády. Na trati mohou být umístěny plovoucí bojky, které je nutné objíždět. Za chybné projetí tratě je závodník diskvalifikován.
Nastup do závodu je podmíněn ochranným vybavením každého vodáka, tedy plovací vestou a přilbou. Parametry lodě jsou přesně určeny, musí být plastová a vybavena nafukovacími vaky ve špičkách pro snažší záchranu. Nesmí to být slalomový ani sjezdový speciál. Ze strategických důvodů volí závodníci délší a objemnější lodě, které jsou rychlé.
V roce 2008 vznikla v ČR nová sesterská asociace CNAWRu, EKC, která si vzala pod křídla právě pořádání samostatných kajak krosů. Pohár v krosu na divoké vodě se skládá z pěti závodů. První dva se jezdí na jaře, a to na Kamenici a na Labi. Další dva jsou spojeny s utkání v rodeu. Vrcholný závod a zlatý hřib sezóny se koná na konci léta na Vltavě v úseku Čertovy proudy. Mezinárodní závody se konají především v Alpách, v Rakousku, Itálii, Švýcarku, ve všech zemí, kde tečou divoké řeky. První mistrovství světa se konalo v roce 2007 na již zmíněné Otztaler Ache v Rakousku. Tato disciplína se rázem stala nejoblíbenější mezi vodáky a zažívá prudký vzestup.
O tomto netradičním sportu moc lidí neví, několikrát o tom však informovala různá rozhlasová i televizní zpravodajství, o každém závodu se hojně píše na různých vodáckých webech. Jedním z hlavních propadátorů je i vodácký časopis Hydro.
Jelikož je sezona krátká, vodáci nelenili a začali závodit v krosu v zimě. Jen ne na vodě, ale na sněhu! Vznikl další úlítlý sport, a to snowkajak kros. Letos se konalo již třetí mistrovství světa. V historii tohoto odvětví má ČR velké úspěchy, například druhé místo v halovém mistrovství 2007 v Holandsku a titul vicemistryně světa 2008 z rakouského Lienzu.


Římská literatura

Římská literatura je součástí tzv. latinské neboli latinsky psané literatury. Nazýváme ji podle jazyka, kterým je psána.
Římskou literaturu velmi ovlivnila řecká literatura, někteří autoři dokonce přebírali nejen témata, ale i celé kusy her. Toto ovlivnění je nejpatrnější v raných fázích římské literatury, později byl vliv řecké literatury oslaben. Na rozdíl od Řecka byla v Římě hlavním proudem divadelní tvorby komedie.
Dalším literárním žánrem, který vypovídá o tehdejším životě, se staly politické projevy. Mnoho politicky činných osob známe prakticky pouze z těchto projevů. V římské literatuře se projevil výraznější zájem o faktografii, což vedlo k prudkému rozvoji dějepisectví a úřední literatury vůbec.
Prakticky lze říci, že do roku 240 př. n. l. Římané nevěnovali literatuře téměř žádnou pozornost, v podstatě ji považovali za něco podřadného, za něco, čemu se člověk má věnovat až po práci. Přestože písmo znali již od 7. století př. n. l. používali ho po dlouhou dobu pouze k úřednímu styku. Je velmi složité zjistit, proč se u nich literatura prosadila tak dlouho po objevení písma. Pravděpodobně to bylo způsobeno stálými boji a velkou vůlí vybudovat silný stát. Tato vůle je u jiných starověkých národů téměř neznámá.
Před rokem 240 př. n. l. vznikala díla, na která další římská literatura nenavázala. Jedná se především o rodinné kroniky, nápisy na hrobech a domech atp.
Téměř všechny písně dochované z tohoto období sloužily k bohoslužebným účelům:
V tomto období vznikalo mnoho překladů řecké literatury, díky nimž latina získávala nová slova a obraty. Díky tomu se postupně stávala výhodnou pro uměleckou tvorbu. Většina z prvních překladů měla závažné nedostatky, ale právě tyto překlady položily základy římské literatury a podnítily v Římě větší zájem o umění. Později si římští politici uvědomili, že šíření kultury je jedna z nutných podmínek jak ovládat nová území a podrobené národy, i z tohoto důvodu začali kulturu štědře podporovat.
Prvním významnějším autorem, který je s římskou literaturou spojen je Lucius Livius Andronicus, který uvedl několik překladů řeckých her a přeložil Homérovu Odysseiu. Za počátek tohoto období bývají označovány Ludi Romani, což byly hry hrané v latině, tyto hry (od 240 př. Kr. měly velký úspěch a Římané pak zařadili hry na řadu slavností. Za dalšího významného římského spisovatele lze považovat současníka a nástupce L. Andronia, kterým byl Gnaeus Naevius, který rozvinul římskou satiru, za tuto činnost byl dokonce krátkodobě uvězněn, po svém propuštění byl vypovězen do Afriky, kde zemřel.
Prvním opravdovým klasikem římské literatury, jehož význam zdaleka přesáhl jeho dobu a ovlivnil i pozdější období byl Quintus Ennius. Tento spisovatel ovlivnil svým dílem Annales především historický epos, jeho přístup k dramatu ovlivnil přístup k římské tragédii na delší dobu. Tragédii po něm rozvíjelo několik dalších literátů z nichž se nejznámějšími v tomto období stali Marcus Pacuvius a Lucius Accius.
V populárnější komedii v tomto období vynikl především Titus Maccius Plautus a Gaius Caecilius Statius, kteří zpracovávali témata řeckých komedií, proto se prosadil žánr tzv. komedií každodenního života, někdy též togaty. V těch vynikli zejména Lucius Afranius, Titus Quinctius Atta a Laelius Gaius. V Římě vznikla satira, kterou psali již Quintus Ennius a Marcus Pacuvius, jejich díla však neměla velký význam, ale v díle Gaia Lucilia se již satira prosadila jako samostatný obor.
Teprve po rozvoji poezie se začala prosazovat i latinsky psaná próza, většina autorů psala ještě řecky, protože latina nebyla považována za jazyk vhodný pro taková díla. V této době byla řecká kulturní převaha značná, ale Římané začali latinu pozvolna přizpůsobovat i potřebám prózy a řečnictví vůbec. Tím se do latiny dostaly prvky, které byly v pozdější době velmi využívány. Dalo by se říci, že základy rétoriky, které Římané potřebovaly v politice, filosofických debatách atp., převzali od Řeků. To umožnilo, resp. urychlilo, další vývoj latiny. Později bylo v latinské próze populární především dějepisectví a řečnictví. Dějepisné spisy se objevují teprve na konci druhé punské války.
První dějepisné spisy byly také psány v řečtině, bez kritiky a náležitého zpracování dat. Autoři, kteří takto psali, byli nazváni annalisty. Dějiny zpravidla zahajovaly příchodem Aenea do Itálie a končili svojí dobou, starší dějiny byly pojaty stručně – novější obsáhleji. V tomto období byly také napsány první autobiografie, jednalo se o klasické obhajoby politiků a jejich činů
První latinsky psané spisy psal Cato Marcus Poricus příjmením Censorius, známý především jako Cato starší. Jeho díla a díla lidí seskupených kolem něj jsou považována za první vrchol římské literatury. Dalšími významnými dějepisci a řečníky tohoto období byli především Lucius Calpurnius Piso Frugi a Lucius Coelius Antipater, který se pokoušel přihlížet i ke slohové kvalitě díla. Prvním, kdo se pokusil o pragmatický přístup k dějinám a o hledání dějinných souvislostí, byl Sempronius Asellio.
Na konci této doby se opět objevila díla pojednávající o celých dějinách, tito spisovatelé byli nazváni mladší annalisté (Quintus Claudius Quadrigarius, Gaius Licinius Macer, Valerius z Antia a především Lucius Cornelius Sisenna. Spolehlivost těchto pramenů je individuální od velmi spolehlivých po prakticky historicky bezcenná díla, samozřejmě přesnost klesala čím dále do historie šli, ale od historických událostí zase tito autoři dokázali udržovat určitý odstup.
V Římě se velmi rozvíjelo řečnictví, protože každý, kdo se chtěl prosadit v politice, musel být dobrý řečník. Římané řečnili všude – na pohřbech, na tržištích, u soudu atp., proto byly zakládány rétorické školy. Na konci tohoto období byla sepsána teorie rétoriky Rhetoricorum libri ad Herennium. Dále byly vydávány jednotlivé řeči.
Další literaturou byly spisy z jednotlivých oborů, např. právo (S. A. Paetus – Tripartita což byl výklad zákonů dvanácti desek. Poměrně značné množství úspěšných spisů vzniklo v oborech jako matematika, gramatika a filosofie.
Toto období je považováno za vrchol římské literatury a to jak v próze, tak i v poezii, literatura tohoto období proto také bývá označována jako klasická próza a poezie. Za klasickou bývá považována i latina tohoto období. Latina se velmi zjemnila a studiem řeckých spisů dosahují autoři čistoty jazyka, věcné a kompoziční.
Próza dospěla ke svému vrcholu dříve než poezie. V této době se velmi rozvíjelo řečnictví a část politických i jiných projevů nám zůstala zachována. Také dějepisectví se rozvíjelo, především díky studiu řeckých pramenů a systematizaci v psaní děl tohoto typu. V řečnictví se prosadily tři známé slohy:
Toto období bývá občas nazýváno obdobím Ciceronovým, protože by šlo říci, že literaturu této doby ovlivnil nejvíce právě Marcus Tullius Cicero, kterého lze považovat za jednoho z nejvýznamnějších řečníků vůbec. V tomto období vznikla velmi významná historická díla Sallustiova, Caesarova, Pompeia Troga a moralistická díla Cornelia Nepota. Mezi historické autory bývá řazen i polyhistor Marcus Terentius Varro Reatinus, který se proslavil především svými encyklopedickými díly, ačkoli skládal i poezii.
Poezie byla nejprve ve stínu těchto historických děl a v některých případech byla těmito díly i přímo ovlivněna. Dalšími významnými básníky počátků tohoto období byli Titus Lucretius Carus, Gaius Valerius Catullus, Laevius a Porcius Licinius.
V Augustově době dospěla poezie ke svému vrcholu a tím se dostala do popředí zájmu. Tato situace nastala díky nadání jednotlivých básníků a podpoře císaře Augusta, který tento druh umění podporoval přes svého cháněnce a ministra Cilnia Maecenata. Dalším významným faktorem v rozvoji římské literatury byl fakt, že Gaius Asinius Pollio založil veřejnou knihovnu a zavedl veřejné předčítání nových děl – tzv. recitationes.
Básníci byli často ovlivněni řeckou poezií, vzorem se jim v této době stala klasická poezie, což znamenalo značný posun v tématech. Výběr jejich témat dále ovlivnila již zmíněná podpora Augustova, která vedla k oslavě Říma, což bylo téma, které bylo u Římanů nejen žádané, ale vyhovovalo i naturelu básníků, proto jsou tato díla považována za nejlepší díla římské literatury.
Mezi představitele poezie tohoto období patří Quintus Horatius Flaccus, Lucius Varius Rufus, Sextus Propertius, Albius Tibullus a především Publius Ovidius Naso.
Řečnictví v době Augusta ztratilo svůj význam, přesto patřilo k významným oborům literatury. Za nejvýznamnějšího řečníka přelomu letopočtu je považován Gaius Asinius Pollio. Díky rozmachu cenzury se za vlády Augusta řečnictví přestalo týkat politiky a rozvíjelo se především u civilních soudů a na školách, kde se však žáci vyjadřovali pouze k fiktivním tématům.
Histografie je poznamenána menší svobodou, protože již nebylo možné psát svobodně o tehdejší době nebo o době nedávné. Vznikalo značné množství tendenčních děl, nebo díla z doby vzdálenější, která byla méně přesná. Často byly schvalovány knihy servilní. Ostatní díla byla zakazována a někdy i ničena. Takto byla senátem zakázána a spálena díla T. Labiena a Cassia Severa. Pravděpodobně nejvýznamnějším historickým dílem této doby jsou Ab urbe condita libri, které napsal Titus Livius. Známým se stal i Pompeius Trogus, historik Augustovy doby.
Dále je známo značné množství odborných děl, především z oblasti práva, k nejvýznamnějším autorům v tomto oboru patřil Gaius Trebatius Testa, Gaius Ateius Capito, Marcus Antistius Labeo a Gaius Iulius Hyginus.
Z ostatních oborů se proslavil Vitruvius Pollio, který napsal deset knih o stavitelství, které se zachovaly. Toto dílo bylo velmi důležité po odborné stránce, po literární stránce je považováno za méně zdařilé.
Zajímavé je, že se při tomto velikém rozmachu literatury téměř vůbec nepsalo drama. Velmi populární se stal pantomimismus, zavedený za Augusta. Zde se nejvíce hrály mytologická témata – představovaná posunky a tancem.
Toto období pokrývá dobu tzv. raného císařství, začíná smrtí císaře Augusta a nástupem Tiberia, za její konec se považuje smrt císaře Traiana a nástup Hadriana. Vlády těchto císařů nevytvořily ostrý předěl, přesto lze najít pozvolnou hranici ve stavu římské říše, což se samozřejmě odrazilo i na literatuře.
Literatura této doby je poznamenaná dalším omezováním svobody slova, což některé autory odradilo nebo alespoň limitovalo. Velký vliv na literaturu této doby měly rétorické školy, ty se však již nevyjadřovaly k císařské moci ani k aktuální politické situaci. Po Augustově smrti ještě postupně ubylo příležitostí k řečnění, přesto se vliv rétoriky projevil prakticky ve všech odvětvích literatury. I proto začalo docházet k propojení a mizení ostré hranice mezi prózou a poezií. Próza a poezie se v tomto období staly zhruba stejně populární.
Omezení svobody vedlo k jisté servilnosti a přehnanému lichocení na straně jedné a na straně druhé k jisté zarputilosti a rezignaci. Pokud však došlo k přímé kritice systému, nebo císaře, následoval trest, většinou v podobě vyhnanství a stažení děl, výjimečně i trest smrti. V tomto období se prosadilo poměrně méně umělců než v období předchozím, ale tento rozdíl nebyl nijak dramatický, zajímavé je, že se výrazně snížil počet průměrných autorů.
V tomto období se mimo klasickou římskou literaturu v Římě objevují ještě počátky křesťanské literatury, za Nerona došlo k prvnímu velkému pronásledování křesťanů a je poměrně zajímavé, jak málo se to odrazilo v dobové literatuře.
Prakticky nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byly řečník a právník Annaeus Lucius Seneca známý jako Seneca starší a jeho stejnojmenný syn známý jako Seneca mladší. Výrazně známějším se stal filosof a spisovatel Seneca mladší. Proslulost mu zajistila především jeho schopnost jasně a stručně vyjádřit myšlenku, jinak lze říci, že Seneca mladší zasáhl prakticky do všech literárních žánrů své doby. Další výraznou příbuzenskou dvojicí byli polyhistor Plinius starší a jeho nevlastní syn Plinius mladší. Mimo těchto příbuzenských dvojic se nejznámějším stal Petronius Arbiter, o němž se toho sice ví velmi málo, přesto zůstal pověstný svým vkusem.
Mnoho spisovatelů vystudovalo rétoriku a umožnili tak pronikání některých prvků z této oblasti do literatury, mezi takové spisovatele bývá řazen především servilní autor epigramů Marcus Valerius Martialis, jehož některé epigramy lze považovat až za obscénní. Rétoriku vystudoval i satirik Decimus Iunius Iuvenalis, u kterého je patrná oblíbená myšlenka literatury, tj. úpadek mravů. Podobně moralizující přístup měl i další satirik a básník Aules Persius Flaccus a bajkář Phaedrus.
Z básníků se stal nejznámější bratr Seneky mladšího Marcus Annaeus Lucanus, Gaius Valerius Flaccus Setinus Balbus a částečně i Titus Catius Asconius Silius Italicus, který nesledoval tehdejší směr římské poezie a psal ve stylu římské klasické epické poezie.
Tradičně významným odvětvím literatury byla historická literatura, v tomto období existovala celá řada velmi servilních historiků a proto je nutno k některým informacím přistupovat velmi opatrně a kriticky. Nejvýznamnější z historiků této doby byl Tacitus, který se nesnažil dějiny pouze popsat, ale i najít historické souvislosti a příčiny. Další historici, např. Gaius Suetonius Tranquillus se snažili spíše o lehčí a čtivější přístup k historii. Historicko-právní přístup lze najít v komentářům Ciceronových řečí, tyto komentáře sepsal Quintus Pedianus Asconius
Dalším oblíbeným tématem římské literatury byla právnická literatura, zde se prosadil především Plinius starší a Plinius mladší. Významným právníkem, který se literárně proslavil spíše jako básník byl Titus Catius Asconius Silius Italicus.
Z oborů méně atraktivních pro Římany se prosadil především geograf Pomponius Mela a jeho slavný spis De chorographia, nejslavnější učebnici rétoriky této doby sepsal Marcus Fabius Quintilianus.
Toto období samozřejmě nemá přesně vymezený počátek, obecně za počátek úpadku římské literatury bývá označován rok 117, tedy smrt císaře Traiana a následný nástup Hadriana. Obecně lze říci, že za vlády Hadriana převážily tendence vedoucí k poklesu kvality římské literatury, samotný pokles se projevil spíše až po smrti Marca Aurelia.
Pro toto období je typické, že se literatura rozvíjí především v provinciích, v samotném Římě či Itálii, což byla dosavadní literární centra, určující vkus, začíná pomalu literatura stagnovat. Tento přesun podpořil již nastalou tendenci stagnace a autoři se začali obracet zpět k památkám starším a to nejen řeckým, ale i římským. To způsobilo, že se literatura přestala dále vyvíjet a začala upadat.
To vedlo k tomu, že v tomto období je v literatuře málo výrazných osobností, které svým působením literaturu ovlivnili, nebo alespoň dosáhly kvalit předchozích autorů. V průběhu 3. století se tradiční římská literatura ocitla v obrovské krizi, během které málem zanikla.
Ke konci Říma a zvláště po zániku západořímské říše literatura v Evropě upadla prakticky na úroveň archaické doby. Evropa dlouho nečetla řecké spisy a literaturu psanou latinsky pouze sporadicky. Po rozpadu Říma se postupně snižovala vzdělanost a nakonec došlo k tomu. že číst uměli pouze vzdělanci.
Trendy vedoucí k úpadku, především oslabení vlivu Říma a návrat k minulosti, který byl podporován nejen císaři, ale i bohatými občany Říma, kteří tradičně sponzorovali umění, byl pochopitelný, protože docházelo k postupnému úpadku Římské říše a lidé se obraceli do jeho slavných dob – často i republikánských. Úpadek římské literatury se nejprve a nejvýrazněji projevil v poezii, ve které v tomto období nevznikla prakticky žádná významnější díla. Za významnější básnické dílo, v tomto období, lze považovat patrně Parenthaliu a Mosellu, jejichž autorem je Decimus Magnus Ausonius. Dalšími významnějšími básníky tohoto období byli především Aurelius Prudentius Clemens, kterého lze spíše řadit do křesťanské literatury a Claudius Claudianus. Za chronologicky prvního básníka tohoto období lze považovat Marca Cornelia Fronta, který byl hlavním propagátorem návratu k archaickému stylu.
Poezii v této době psala ještě celá řada autorů, ale žádný z nich již nedosáhl většího významu. Ve své době byla významná ještě celá řada autorů, ale jejich díla byla z hlediska celé římské literatury spíše podprůměrná. Mnohem většího významu než poezie dosáhla v této době próza, kde se prosadilo větší množství oborů a odvětví, a tak byla zachována její rozmanitost, ale ani próza nedosahovala dřívějších kvalit. Proto mnoho tehdejších autorů mělo význam jen pro tehdejší dobu, nebo jen pro některý region.
Na přelomu 3. a 4. století vznikla tzv. panegyrická literatura, jednalo se o jakési oslavné řeči panovníků a jejich zástupců. V těchto chvalořečech vynikli Galové, několik takovýchto literárních děl se zachovalo.
Dalším prvkem způsobujícím úpadek tradičního nahlížení na literaturu byl prudký vzestup křesťanství, jehož literární památky tvoří v římské literatuře samostatný proud. K nejvýznamnějším odpůrcům křesťanství a zároveň i autorem několika oslavných děl byl Quintus Aurelius Symmachus Eusebius. Zvláštní pojetí životopisných děl, kde se projevil nejen zájem o detaily, ale i různé drby a skandální informace objevil v tomto období Gaius Suetonius Tranquillus. Tento styl životopisů se stal základem životopisů psaných v Evropě až do období baroka.
Z klasických literárních oborů se v tomto období prosadila řada právníků, kdy ve 3. století zažila právnická literatura svoji renesanci a postupně byl nastolen trend kodifikace práva, jehož vrcholem se stal Corpus iuris civilis, což je kolektivní dílo právníků vypracované vydané v roce 533 na příkaz císaře Iustiniana I. Na díla sepsané v tomto období navazovalo právo i v pozdějších dobách.
Nástup právnické literatury byl zahájen již ve 2. století Gaiem. Největším teoretikem práva tohoto období byl patrně Domitius Ulpianus a Aemilius Papinianus, tento rozvoj teorie neznamenal i rozvoj praktického práva, které naopak prožilo poměrně velkou krizi.
Z historiků tohoto období se stal nejslavnější patrně Ammianus Marcellinus, který je považován za posledního velkého římského historika. O dějinách psal z klasicky římského hlediska, dějiny z křesťanského pohledu popsal Paulus Orosius.
O gramatice vznikalo méně spisů než v předchozích obdobích, přesto v tomto obdobná vznikla nejrozsáhlejší, do dnešní doby dochovaná latinská gramatika – Institutiones grammaticae, kterou napsal Priscianus z Kaisareie. Z odborné literatury se dochovala i filosoficko-literární kompilace Aula Gellia. Filosofií se v tomto období zabýval Macrobius Ambrosius Theodosius a Martianus Minneus Felix Capella, který zasáhl do více oblastí římské literatury.
Z ostatních oblastí se objevila i díla o astronomii. V této oblasti vynikl ve 4. století především Julius Firmicus Maternus. Poměrně na ústupu byla i vojenská literatura, kterou v tomto období zastupuje především Flavius Vegetius Renatus. O zemědělství psal především Rutilius Taurus Aemilianus Palladius. Z odborných děl je velmi zajímavé lékařské dílo Sexta Empirica
Od druhého století se v Římské říši rozvíjela křesťanská literatura, ta se začala postupně rozvíjet koncem 2. století, v průběhu 3. a 4. století se v Římské říši stala dominantní, přesto nedosáhla kvalit klasické římské literatury a jako taková do ní nebývá řazena, protože obsahově patří do literatury, která ovlivnila evropské myšlení dalšího období, ačkoli to na ni v mnoha případech nenavazovalo. Tuto literaturu nazýváme patristickou, protože autoři se stali tzv. církevní otcové. Zpravidla se jednalo o výklad Kristova učení, v této době byl mj. sepsán i Nový zákon.
Nejstaršími představiteli křesťanské literatury v Římě byl Quintus Septimus Florens Tertullianus, který společně s Marcem Minuciem Felixem ovlivnili vývoj křesťanského pojetí svaté Trojice. Skutečně zajímavou postavou křesťanské literatury tohoto období byl Ambrosius, jehož díla ovlivnila nejen pozdější křesťanský svět, ale i myšlení v Římské říši. Patrně největší vliv na pozdější vývoj křesťanství měl Augustinus Aurelius, známější jako svatý Augustin.


Coimbra

Coimbra je město v Portugalsku. Nachází se v centrální části Portugalska, v regionu Beira. Leží na řece Mondego, 120 km jižně od Porta a 195 km severně od Lisabonu. Město má zhruba 150 000 obyvatel, nicméně v celé metropolitní oblasti žije asi 435 000 obyvatel.
Na pahorku Alçacova založili Římané město Aeminium, jehož význam postupně rostl tak, že časem pohltilo i nedalekou Conimbrigu. V této době bylo město důležitým bodem mezi Lisabonem a Bragou. V roce 711 se města zmocnili Maurové, čímž se město stalo spojkou mezi křesťanským severem a muslimským jihem. V roce 878 bylo město dobyto zpět, ale pouze na sto let, poté se ho znovu zmocnili Maurové. Nakonec v roce 1064 osvobodil Coimbru kastilský král Ferdinand Veliký. V polovině 12.století se první portugalský král Afonso Henriques rozhodl Coimbru učinit hlavním městem Portugalska. Této pocty město požívalo do roku 1256. V Coimbře se narodilo 6 portugalských králů.
V historickém jádru, vysoko nad Mondegem, se tyčí katedrála, univerzita a muzeum. Na březích řeky působí Coimbra spíše jako obchodní město. Převládají zde obchody, dopravní ruch a železnice. Vhodným výchozím bodem je Largo da Portagem a nedaleko odtud, u Parque Dr Manuel Braga, vyplouvají výletní lodě.
Z Larga da Portagem se ulicí Rua Ferreira Borges, lemované obchody, bary, restauracemi a pastelarias, dostanete na rušné náměstí Praça do Comércio. V jednom rohu stojí kostel Săo Tiago. Jeho strohá fasáda napodobuje původní stavbu z 12.století, ale uvnitř je bohatě zdobený oltář z pozlaceného dřeva. Ulice Rua Visconde vede na další náměstí, Praça 8 de Maio, a k historickému kostelu Santa Cruz. Za náměstím vstoupíte do Rua de Sofia, pojmenované podle někdějších teologických fakult. Dochovaly se zde jen sousední klášterní kostely – Igreja do Carmo s retáblem ze 16.století a Igreja da Graça, který v roce 1543 založil Jan III.
Přestavěný a zrenovovaný Arco de Almedina z 12.století blízko ulice Rua Ferreira Borges je vstupní bránou do starého města. Schody nahoru vedou kolem věže Torre de Anto, jejíž renesanční okna a medailony pocházejí z dílny sochaře Jeana de Rouen. Ve věži je dnes galerie uměleckých řemesel. Dvě coimberské katedrály, Sé Velha a Sé Nova, stojí ve stínu univerzity. Za nimi se rozprostírá hlavní náměstí horní části města, Praça da República.
Z druhého břehu Mondega je krásný výhled na starou Coimbru. Nacházejí se zde dva kláštery, Santa Clara-a-Velha a Santa Clara-a-Nova.
Tato stará katedrála je pokládána za nejkrásnější románskou stavbu v Portugalsku. Byla postavena jako oslava vítězství nad Maury v roce 1064. Syn prvního krále národa Alfonse I., Sancho I., byl zde korunován. V kapitulní síni se nachází hrobka prvního křesťanského guvernéra města, Sisinanda, jenž zemřel v roce 1091. V severní boční lodi je umístěna hrobka Byzantinky dony Vetaçy, která byla společnicí a učitelkou manželky krále Dinise, „svaté královny“ Isabely.
Katedrála nedaleko univerzity byl založena jezuity v roce 1598. Markýz de Pombal zakázal roku 1759 jezuitský řád, ale kostel se v roce 1772 stal episkopálním sídlem. Z průčelí shlíží dolů jezuitští světci. V kněžišti ze 17.století je oltář s dalšími jezuitskými světci a po jeho stranách stojí dvojice varhan z 18.století.
V muzeu, bývalém biskupském paláci ze 16.století, jsou vystaveny jedny z nejlepších plastik portugalského sochaře Joaquima Machada de Castra. Sbírka obsahuje vedle zařízení a rouch i obrazy z 12. až 20. století. Je zde například vzácný obraz ze 16. století Nanebevzetí Máří Magdaleny od Mistra ze Sardoalu. Velmi zajímavým prvkem je Criptoportico de Aeminium, labyrint podzemních římských chodeb.
Kostel a klášter Santa Cruz byl založen v roce 1131. Soustřeďuje mnoho ukázek coimberské školy raného 16.století. Kapitulní síň od Dioga Boitaka je v manuelském slohu, stejně jako Claustro do Silencio a vyřezávané chórové lavice z roku 1518. Jsou zde také pohřbeni dva portugalští králové. Jejich honosné náhrobky pravděpodobně vytvořil Chanterene, který zde také našel věčný klid.
Dva kláštery Santa Clara-a-Velha a Santa_Clara-a-Nova na jižním břehu jsou spjaty se svatou Isabelou a Iňes de Castrovou, nešťastnou milenkou Pedra I., která tu byla ubodána k smrti v roce 1355. Podle pověsti na tomto místě vytryskl pramen. Kašnu Fonta dos Amores lze spatřit v zahradě Quinty das Lágrimas, nyní hotelu.
Univerzitu založil v roce 1290 král Dinis na žádost církve. Patří k nejstarším a nejslavnějším univerzitám na celém světě. Stojí na vrcholu kopce ve staré části města, vysoko nad řekou Mondego. K univerzitě vede několik malých uliček, kde se nacházejí koleje a četné hospůdky a bary. Hlavní nádvoří univerzity je po třech stranách obklopeno historickými budovami a zvonicí. Zvonice, jež je symbolem univerzity, je viditelná z kteréhokoliv místa ve městě. Nejznámější ze tří zvonů, zvaný cabra, neboli kozel, svolává studenty k přednáškám již od roku 1733. Nachází se zde také pozoruhodná barokní knihovna Biblioteca Joanina, kterou nechal roku 1720 postavit král Joăo V. Ve třech pozlacených a bohatě vyzdobených místnostech je uloženo na 300 000 v kůži vázaných knih v mnoha jazycích. Na téže straně nádvoří je i Muzeum sakrálního umění a kaple svatého Michala s velkými barokními varhanami. V protější budově se nachází bohatě vyzdobená aula, Sala dos Capelos, středisko univerzitního života, kde se odehrávají promoce. Studovala se zde především teologie, právo a lékařství. Její osnovy byly rozšířeny až v 70.letech 18.století, kdy Markýz de Pombal provedl potřebné reformy. Mezi významné absolventy patří několik literárních osobností 19.století, například Ecu de Queirós.
V květnu, na konci akademického roku, se koná studentská ceremonie Quiema das Fitas, což je obřad, při kterém studenti pálí své fakultní stužky. Podle tradice má každá fakulta svou barvu stužky - právo červenou, medicína žlutou a literatura tmavomodrou.
Dva břehy města jsou spojeny třemi hlavními mosty: Ponte do Açude, Ponte de Santa Clara, který je nejstarší, a Ponte Rainha Santa, známý také jako Most Europa, který je nejnovější, dokončený v roce 2004. Ve městě funguje autobusová doprava SMTUC- Dopravní společnost města Coimbry. V minulosti měla Coimbra také tramvajovou síť, ta se už ale nyní nepoužívá. Je možné využít i služby místních taxikářů., jejichž auta jsou věšinou zelenočerná.
U města nacházejícího se 17 km jižně od Coimbry leží největší a nejzajímavější římské vykopávky v Portugalsku. Přestože ještě nebylo vše vykopáno, k vidění jsou tu zbytky fontán, termální bazény, velká vila a barevné mozaiky. Conimbriga se stala významným římským městem už v roce 25 před n.l.
Jeden z nejstarších lesnatých porostů v Portuglasku se nachází 25 km severně od Coimbry v pohoří Buçaco. V lese roste na 700 různých druhů stromů a býval kdysi výlučným územím benediktinských mnichů, kteří se o něj starali. Les ukrývá proslulý, bohatě zdobený Hotel Palace do Buçaco, kdysi královské letovisko a zajímavou budovu kláštera Mosteiro dos Carmelitas.


Nelly Furtado

Nelly Kim Furtado je kanadská zpěvačka, textařka, instrumentalistka, hudební producentka a příležitostná herečka. První velký úspěch zaznamenala v roce 2000 s albem Whoa, Nelly!, za které obdržela i prestižní cenu Grammy díky songu I'm Like a Bird. Po narození dcery v roce 2002 se vrátila na hudení scénu s albem Folklore, kde hlavní pozornost vzbudil singl Força, který byl oficiální hymnou k mistrovství Evropy ve fotbale 2004 v Portugalsku. V létě 2006 vydala své třetí album nazvané Loose, na kterém jsou i velmi úspěšné hity Maneater nebo Promiscuous.
Furtado je hlavně známá svým experimentováním s různými instrumentálními nástroji, díky němuž na svých albech představuje rozmanitou hudbu a míchání různých stylů a kultur.
Furtado se narodila v Londýně a pochází ze tří dětí. Dětství prožila ve Victorii. Její rodiče Maria Manuela a Antonio Jose Furtado pocházejí z Portugalska. Jméno dostala po sovětské gymnastce Nelli Kimové.
Rodiče Nelly Furtado emigrovali z Portugalska do Kanady na začátku 80. let. Rodiči byla společně se sourozenci vedena ke vztahu k oběma kulturám, a proto umí i výborně portugalsky.
Toto míšení kultur od dětství na ni mělo vliv, první písničky, které skládala, byly vesměs dvojjazyčné. Později se ve škole začala učit i španělsky a hindsky.
Jelikož její rodiče neměli mnoho peněz, chodila od mladých let do práce, se svou matkou pracovala jako pokojská, později dostala místo hospodyně. Jak později přiznala v jednom rozhovoru, toto ji pomohlo objevit své pravé já a navedlo ji na pozitivní cestu.
První vystoupení měla Furtado v kostele se svou matkou při oslavách Portugalského dne. Když jí bylo devět, začala se učit hrát na pozoun a ukulele, později i na kytaru a klávesy.
Ve dvanácti letech začala hrát ve své první skupině. Zpívali tehdy portugalsky a texty psala Nelly. V pozdějších letech jí začali hlavně ovlivňovat různí DJové a rappeři. Během návštěvy Toronta v roce 1996 se potkala s kanadskou hip-hopovou kapelou Join to Ranks a to ji nejvíce ovlivnilo. V létě 1996 se dala dohromady s duem Nelstar a Newkirk a společně začali koncertovat. O pár let později se všichni osamostatnili a Nelly nahrála pár demo nahrávek, se kterými začala obcházet hudební nakladatelství, nejvíce pozornosti se těšila v nakladatelství DreamWorks.
K natočení svého debutového alba přizvala producenty Eatona a Westa, kteří jí pomohli k vydání alba v říjnu 2000. Hlavní úspěch zaznamenaly na tomto albu první tři singly, které se jmenovaly I'm Like a Bird, Turn off the Light a …On the Radio. V roce 2002 obdržela 4 nominace na prestižní ceny Grammy, nakonec dostala jeden gramofon a to za nejlepší ženskou nahrávku za píseň I'm Like a Bird. Mimoto byla Furtado kritiky chválena za směsici různých zvuků a žánrů. Prestižní časopis Slant označil album za „rozkošné a svěží“. Úspěšnou desku završila úspěšným turné, které absolvovala společně s Mobym.
Předtím, než vydala své druhé album, porodila své první dítě, dcerku, která dostala jméno Nevis. Album Folklore vyšlo v listopadu 2003 a hodně songů bylo napsáno ve vzpomínce na bezstarostné dětství, jeden ze songů, Childhood Dreams, věnovala i své malé dcerce. Nejvíce do podvědomí posluchačů se vryl song s názvem Força, který Nelly zpívá ve své rodné portugalštině a který se stal oficiální hymnou Mistrovství Evropy ve fotbale 2004. Píseň zazpívala i před finále, které se konalo 4. července 2004 v Lisabonu. Dalšími významnými písněmi se staly balada Try nebo pilotní Powerless.
Album ale nebylo tak úspěšné jako její debut, vina padla na vydavatelství s tím, že jej málo propagovala, proto Nelly koncem roku 2005 odešla od nakladatelství DreamWorks ke Geffen Records.
Třetí album Nelly Furtado vyšlo v červnu 2006 a podařilo se mu navázat úspěch prvního Whoa, Nelly. Zpěvačka se dala do spolupráce s mnoha významnými umělci jako jsou Timbaland nebo Juanes. A podařilo se jí to, co ještě žádnému umělci. V Evropě vydala song s názvem Maneater načež v Americe song, který se jmenoval Promiscuous, a s oběma v jednom týdnu vedla jak prestižní hitparádu v Británii, tak v USA.


Džinismus

Džinismus, někdy též džainismus je neortodoxní systém indické filosofie, který vznikl jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Zakladatelem džinismu byl v 5. st. př.n.l. Vardhamána Mahávíra, přezdívaný Džaina.
Kolem roku 540 př. Kr., ve věku 28 let, opustil Mahávíra svou, snad bohatou, rodinu jež patřila k sektě, která svým způsobem přikazovala ukončení života sebevraždou a tak jeho rodiče skončili i svůj život dobrovolným vyhladověním a on pod dojmem těchto událostí se vzdal světských radostí a dvanáct let žil jako asketa z almužen, putoval a meditoval. Když mu bylo 40 let, dosáhl vševědoucího osvícení. Od té doby zasvětil Mahávíra celý svůj život předávání znalostí a během 72 let kázal své náboženské přesvědčení. Každý je zodpovědný, říkal, za svou spásu a může ukončit cyklus opakujících se zrození. Džinismus začali propagovat Mahávírovi žáci. Věřili, že Mahávíra je dvacátým čtvrtým z Tírthankarů, tj. vykupitelů, kteří se pravidelně zjevují na zemi. Texty, které jsou podstatou náboženství, byly zachyceny v písemné podobě až mnohem později, v 5. stol.
Základní myšlenkou džinismu je nenásilí. Jeho projevem je respektování veškerého života: lidí, zvířat, rostlin. Učení je praktického rázu, kdy se člověk skládá z:
Důležitá je také Anekantavanda, zásada mnohostranného pohledu na svět, pramenící v podstatě z Ahinsy, protože nepotlačujeme ani pravdy.
Někteří mniši mají přes ústa pruh látky, jiní před sebou při chůzi nebo před usednutím zametají jen proto, aby neusmrtili ani toho nejmenšího tvora. Všichni džinisté jsou vegetariáni. Nemohou vykonávat určitá povolání, nemohou např. obdělávat půdu jako rolníci, kteří při své práci mohou poranit zvířata. Mniši a mnišky vytvářejí komunity, v jejichž čele stojí učitel. Živi jsou z almužen. Skládají slib čistoty a chudoby. Nesmějí lhát ani krást. Věřící navštěvují chrámy, kde se modlí a obětují Džinnům jídlo, parfémy, květiny nebo peníze. Sedí u nohou sochy, přednášejí hymny a čtou Písmo. Důraz je kladen i na meditaci. Jednou za dvanáct let se džinisté shromažďují u sochy mudrce Bahubaliho, který završil reinkarnační cyklus. Je to elitní menšina stoupenců, jež dnes čítá na 3 miliony lidí, a její známé sekty jsou např.: bíle odění, vzduchem odění atd. Velké úctě mezi Džinisty se těší kromě mužských řádů také řády mnišek.


Litai

Litai - v řecké mytologii byly dcery nejvyššího boha Dia. Byly to bohyně proseb. Jako jejich matka se obvykle uvádí bohyně pomsty Eris, někdy nebývá uvedena vůbec.
Litai byly staré, vrásčité, chromé a šilhavé ženy. Provázely svou sestru Áté, bohyni zaslepené a nezkrotné vášně a zmaru. Áté zatemňovala mysl lidí, kteří poté prováděli zlé činy, přinášející zkázu. Lidé potom volali o pomoc, ale Litai vždy přicházely pozdě, protože byly staré a kulhavé. Platilo však u nich do písmene „pozdě, ale přece“.
Pomáhaly provinilým a potrestaným lidem, vždy však jenom těm, kteří v ně měli důvěru. Člověk, který Litai neuznával a nedůvěřoval jim, jejich pomoci se nikdy nedočkal. Naopak - Litai na ně znovu přivolaly ještě větší hněv své sestry Áté a lidé byli ztraceni a nebylo jim pomoci.


Klučovský kopec

Klučovský kopec je přírodní památka ev. č. 872, která se nachází v okrese Třebíč západně od obce Klučov. Správa AOPK Havlíčkův Brod.
Na kopci se nachází vysílač šířící zvláště televizní signál pro město Třebíč.


459 př. n. l.

Roky: 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 ----


Jan ze Salisbury

Jan ze Salisbury byl anglický diplomat, právník a scholastický filosof, tajemník biskupa Tomáše Becketa. Mnozí jej pokládají za zakladatele středověké politické filosofie.
Narodil se v blízkosti města Salisbury, patrně v nemajetné rodině. Kolem roku 1136 začal studovat v Paříži, kde mezi jeho učiteli byl i Thierry z Chartres a Pierre Abélard. Po ukončení studia teologie roku 1147 byl vysvěcen na kněze, strávil nějakou dobu na papežském dvoře v Římě a roku 1159 napsal, že „už desetkrát překročil Alpy“, patrně též ve službách svého přítele, prvního anglického papeže Hadriána IV.
S doporučením Bernarda z Clairvaux vstoupil do služeb arcibiskupa z Canterbury jako právník a sekretář. Ve funkci pokračoval i za nového arcibiskupa Tomáše Becketa, ale z neznámých důvodů se dostal do konfliktu s králem Jindřichem II. a ještě dřív než Becket odešel do exilu do Francie, kde žil u svého přítele, opata v Remeši. Vrátil se až roku 1170 v čele poselstva, které vyjednalo Becketův návrat. Není pravděpodobné, že by byl očitým svědkem Becketova zavraždění. Od roku 1174 byl pokladníkem biskupa v Exeteru a roku 1176 byl zvolen biskupem ve francouzském Chartres, kde o čtyři roky později zemřel.
Jan ze Salisbury byl horlivý čtenář antické literatury, z níž rád čerpal své příklady. Možnosti lidského poznání posuzuje s mírnou skepsí, odsuzuje snahy o naprostou jistotu, jíž v pozemských věcech nelze dosáhnout. Proto je třeba se spokojit s pravděpodobnými soudy a podle nich také jednat. V dobovém sporu o univerzálie zastával středovou pozici Aristotelovu, že univerzálie jsou pojmy pro obecné skutečnosti. Ve svých raných spisech hájil latinské literární a filosofické vzdělávání, které může člověka vybavit zásobou vzorů jednání, a nepřál příliš subtilním logickým spekulacím. Ve spise Metalogicus kritizuje soudobé učitele, kteří se spokojují s Boethiovými spisy o logice, a vyžaduje, aby se učila podle celého Aristotelova Organon.
Ve svém nejznámějším spise Policraticus jedná o úloze panovníka, o jeho povinnostech a o lidském štěstí. Společnost a stát chápe jako organický celek ve třech vrstvách. První tvoří panovník jako hlava, soudci a senát jako oči a ústa a církev jako duše. Ti musí být vzdělaní a řídit se dobrým svědomím. Do druhé patří vojáci a úředníci jako ruce. Těch je ovšem mnoho a nelze předpokládat, že by všichni byli ctnostní; musí se tedy motivovat odměnami a tresty, panovník je ovšem odpovědný za jejich vzdělávání. Do třetí vrstvy patří sedláci, řemeslníci a obchodníci jako nohy společnosti; první dvě vrstvy jsou zde kvůli nim a mají pečovat o jejich pozemské i věčné blaho.
Štěstí člověka je dvojí: pozemské a věčné. Pozemské štěstí je sice omezené, ale přesto cenné samo o sobě a člověk je má sledovat s nasazením svých schopností. Vztah mezi státem a církví je dán tím, že každý má jiné úkoly a poslání. Panovník není nadřízen církvi a církev není nadřízena panovníkovi, ale protože úkolem církve je pečovat o věčný život, je její poslání vyšší a vznešenější.
Ze své bohaté zkušenosti s životem na panovnických dvorech Jan ze Salisnury kritizuje obvyklé nemravy a klade zvláštní důraz na právo, které panovník sice vyhlašuje, je však přitom vázán povinností nerušit přirozený zákon a jednou vyhlášenému právu sám také podléhá. Podle amerického právního historika H. J. Bermana je to první evropská politická teorie.
Napsal knihu o Remešském koncilu, jehož se zúčastnil jako papežský vyslanec, dále životopis Anselma z Canterbury a životopis Tomáše Becketa, jež měly sloužit pro jejich prohlášení za svaté. Zachovala se také jeho rozsáhlá korespondence.


Fourth Dimension

Fourth Dimension je album finské power metalové skupiny Stratovarius. Je to první album s jejich novým zpěvákem Timem Kotipeltem a poslední s bubeníkem Tuomou Lassilem a klávesistou Anttim Ikonenem. Timo Tolkki byl na tomto albu pořád ještě pomocný zpěvák, než úplně přestal pro skupinu zpívat.


Čištění vody

Soubor několika metod zajišťujících podrobné stanovení vlastností vzorku a následný soubor technologických procesů zajišťujících snížení koncentrací sledovaných hodnot na požadovanou velikost. Rozlišujeme dle požadavků na kvalitu čištěné vody na:
Samotnou vodu poté chrakterizují následující vlastnosti, které je třeba stanovovat. Každá z těchto vlastností má mezní hodnotu pro daný typ vody.
Pitná voda je definována jako voda, která přosla procesem úpravy a vyhovuje stanoveným požadavkům.
Upravuje vyhláška 252/2004 Sb. o hygienických požadavcích na pitnou a teplou vodu a četnost kontrol.
Zvláště pak v příloze 1 je tabulka, která ustanovuje nejnižší a mezní koncentrace a hraniční hodnoty jednotlivých vlastností vzorků vod.
Při procesu čištění odpadní vody dochází k oddělení vody, která je ještě dále přečišťována, a tzv. kalů a dnových sedimentů
Kaly - zbytky vloček usazujících se procesem sedimentace či dalších proceů, pojem tzv. aktivovaný kal


Kamikaze

Kamikaze a Kamikaze Strong Energy jsou nealkoholické energetické nápoje určené pro okamžité povzbuzení a silnou stimulaci. Výrazně zvyšují fyzickou a psychickou výkonost v krizových situacích.
voda, sacharóza, fruktóza, extrakt z konopných semen, Tribulus terrestris extrakt, buvolí tráva extrakt, guarana extrakt, přírodní kofein, Citrus Aurantium extrakt, chilli extrakt, aroma, komplex vitamínů, kyselina: kyselina citrónová, stabilizátory: arabská guma a karboxymethylcelulóza, barviva: azorubín a brilantní modř
100ml obsahuje: 165,20 kJ, bílkoviny 0 g, sacharidy 9,6 g, tuky 0 g, vit. B1 0,167 mg - 11,92% DDD, vit. B6 0,242 mg - 12,10% DDD, vit. B12 0,300 µg - 30,00% DDD
voda, sacharóza, glukóza monohydrát, taurin, regulátory kyselosti: kyselina citrónová a citronan draselný, oxid uhličitý, přírodní kofein, komplex vitamínů, guarana extrakt, Tribulus terrestris extrakt, Citrus Aurantium extrakt, aroma, zahušťovadlo: karboxymethylcelulóza, konzervanty: benzoát sodný a sorbát dreselný, barvivo: karamel
100ml obsahuje: 211,5 kJ, bílkoviny 0,8g, sacharidy 11,3 g, tuky 0 g, vit. B1 0,167 mg - 11,92% DDD, vit. B6 0,242 mg - 12,10% DDD, vit. B12 0,300 µg - 30,00% DDD


Kanasta

Kanasta je karetní hra z rodiny Rummy pro 2 až 6 hráčů. Hraje se s několika balíčky francouzských hracích karet, v každém balíčku jsou karty o hodnotách 2–10, J, Q, K, A ve čtyřech barvách a dva žolíky. Hráči se snaží získat co nejvíce kanast – skupin sedmi karet stejné hodnoty, z nichž až tři mohou být nahrazeny divokými kartami, kterými jsou v kanastě žolíky a dvojky. Každý hráč ve svém tahu táhne jednu kartu z balíčku, vykládá a odloží jednu kartu na odkládací hromádku. Hra končí, když se některý hráč zbaví všech svých karet. Po skončení hry se sečte celkové skóre hráčů, závislé na počtu získaných kanast a na bodovém ohodnocení vyložených karet.
Jedna hra se skládá z několika rozdání a končí tehdy, když některý hráč nebo dvojice získá stanovený počet bodů. Celkovým vítězem se stane hráč nebo dvojice, který získá nejvyšší počet bodů.
Původní verze byla určena pro 4 hráče, existují však verze pro 2 až 6 hráčů, které se liší jen nepatrně. Hraje-li 4 nebo 6 hráčů, hrají proti sobě 2 nebo 3 dvojice spoluhráčů, kteří sedí naproti sobě a jejich vyložení a skóre se počítá dohromady, třebaže každý z nich má vlastní ruku karet, kterou spoluhráč nevidí, a navzájem se nedomlouvají. Hraje-li jiný počet hráčů, hraje každý sám.
Existuje mnoho variant kanasty, vzniklých zejména v Severní Americe. Některé z nich se od původních pravidel značně liší.
Název hry je odvozen ze španělského slova canasta – koš.
Kanastu vymysleli v roce 1939 architekt Alberto Serrato a prokurátor Segundo Santos v uruguayském Montevideu. Santos jí později dal název canasta podle koše, do něhož si ukládali karty. Hra se časem rozšířila do celé Uruguaye, turisté ji zanesli do Argentiny a později do Chile, Peru a Brazílie. Po druhé světové válce se rozšířila i do USA, později díky americkým vojákům sídlícím v Japonsku a Německu i do Asie a Evropy. Vrcholu popularity dosáhla kanasta v 50. letech 20. století.
I přes snahu o standardizaci pravidel vznikl ve druhé polovině 20. století velký počet variant, někdy i značně odlišných od původní kanasty. Liší se zejména v počtu používaných balíčků karet, v pravidlech pro táhnutí karty z odkládací hromádky, v pravidlech pro vykládání, pro ukončení hry i v bodování.
Ke každé variantě navíc existuje několik jejích verzí, pojmenovaných zpravidla podle zemí nebo měst v Latinské Americe. Některé verze kombinují dvě nebo více uvedených hlavních variant.
Mnoho pravidel je volitelných nebo má více variant, takže je důležité, aby se hráči před první hrou přesně dohodli na tom, podle kterých pravidel budou hrát.
Hraje-li 2, 3 nebo 5 hráčů, hraje každý hráč sám za sebe. Hraje-li 4 nebo 6 hráčů, hrají proti sobě 2 nebo 3 dvojice spoluhráčů. Spoluhráči sedí naproti sobě. Hraje se s dvěma balíčky francouzských hracích karet, v každém balíčku jsou karty o hodnotách 2–10, J, Q, K, A ve čtyřech barvách a dva žolíky. Všechny žolíky a dvojky se považují za divoké karty, kterými lze při vykládání nahradit kteroukoli jinou kartu.
Hráč, který bude rozdávat při prvním rozdání, je zvolen losem, při dalších rozdáních se tato funkce střídá po směru hodinových ručiček. Rozdávající zamíchá všechny karty, hráč po jeho pravici je sejme a rozdávající rozdá každému hráči 11 karet.
Zbylé karty zůstanou v balíku lícem dolů uprostřed stolu. První karta z balíku se otočí a stane se první kartou odkládací hromádky. Je-li to divoká karta nebo červená trojka, je balík zmrazen. Na ni se otáčejí další karty, dokud nebude první kartou odkládací hromádky jiná karta než trojka nebo divoká karta.
Každý hráč, který má mezi rozdanými kartami červenou trojku, ji musí okamžitě vyložit na stůl a táhnout za ni novou kartu z balíku do ruky.
Hru začíná hráč po levici rozdávajícího, pak pokračuje po směru hodinových ručiček. Hráč ve svém tahu provádí následující akce v uvedeném pořadí:
Každý hráč nebo dvojice hráčů má své vyložené karty před sebou, odděleně od vyložených karet jiných hráčů nebo dvojic. Hráč může z ruky vyložit skupinu alespoň tří karet stejné hodnoty, přičemž nejméně dvě z nich musí být originální, ostatní mohou být nahrazeny divokou kartou. Například skupiny 5-5-2, 8-8-8-2-2-žolík, 9-9-2-2-2 je možné vyložit, ale 4-2-žolík není možné vyložit, protože tato skupina obsahuje jen jednu originální kartu. Někdy platí pravidlo, že ve skupině musí být nejméně o jednu více originálních karet než divokých. Podle tohoto pravidla by tedy skupiny 8-8-8-2-2-žolík, 9-9-2-2-2 nebylo možné vyložit.
Na barvách při vykládání nezáleží. Nelze vyložit červené trojky. Černé trojky lze vyložit jen tehdy, když hráč uzavírá kolo, a nelze je nahrazovat divokými kartami.
Kanasta je skupina nejméně 7 karet stejné hodnoty, z nichž jsou nejméně 4 karty originální. Kanasta složená pouze z originálních karet se nazývá čistá, zatímco kanasta obsahující divoké karty se nazývá smíšená. Často bývá zvykem hotovou kanastu shrnout na jednu hromádku, na jejímž vrchu je červená karta u čisté kanasty a černá u smíšené.
Pokud hráč nebo dvojice hráčů vykládá v tomto kole poprvé, musí vyložené karty dosáhnout určité bodové hodnoty, která závisí na skóre tohoto hráče nebo dvojice dosažené v minulých kolech:
Příklad: Dosáhl-li hráč skóre 1600 bodů a v tomto kole vykládá poprvé, nemůže vyložit 5-5-5, Q-Q-Q-2 bez dalších skupin, protože by dosáhl jen 65 bodů a potřebuje 90. Mohl by vyložit 5-5-5, A-A-A-2, protože tím dosáhne 95 bodů. Kdyby jeho dosažené skóre bylo nižší než 1500, mohl by vyložit obojí; kdyby však dosáhl více než 3000 bodů, nemohl by vyložit ani jedno.
Na začátku svého tahu hráč může namísto táhnutí karty z balíku vzít celou odkládací hromádku, ale jen za následujících podmínek:
Hráč může ukončit hru zbavením se všech svých karet v ruce jen tehdy, má-li nejméně jednu čistou kanastu. Ukončit hru může buď vyložením všech svých karet, nebo vyložením všech karet kromě jedné a odložením zbývající karty. Při ukončení hry mohou být vyloženy černé trojky, ale nesmí k nim být použita divoká karta. Ihned poté, co se hráč zbaví všech karet, toto kolo končí.
Hraje-li se ve dvojicích, hráč se před ukončením může zeptat spoluhráče, zda souhlasí s ukončením. Jeho odpovědí se musí řídit.
Je-li balík vyčerpán a některý hráč má táhnout kartu, pak kolo okamžitě končí a hráč už nemůže vykládat. Může-li si hráč v takové situaci vzít vrchní kartu z odkládací hromádky, musí to udělat.
Na konci kola se každému hráči nebo dvojici přičtou body za všechny vyložené karty a za bonusy dle následující tabulky a odečtou se body za karty, které hráči zbyly v ruce.
Skryté ukončení kola znamená, že hráč ukončí kolo ve stejném tahu, v němž uskutečnil první vyložení.
Jestliže hráč nebo dvojice v tomto kole vůbec nevyložila, pak se bonusy za její červené trojky odečítají, nikoli přičítají.
Celá hra končí po kole, v němž hráč nebo dvojice dosáhla 5000 bodů. Vítězem je hráč nebo dvojice s nejvyšším počtem bodů.
Původní pravidla kanasty, hrané v Uruguayi, jsou téměř stejná s následujícími odlišnostmi:
Při hře dvou nebo tří hráčů hraje každý hráč sám za sebe. Každý hráč na začátku kola dostává 13 karet při hře tří hráčů a 15 při hře dvou hráčů. Při hře dvou hráčů může platit, že hráč táhne na začátku svého tahu dvě karty. Při tomto pravidle také platí, že hráč nemůže ukončit kolo, nemá-li aspoň dvě kanasty.
Pro strategii ve hře tří hráčů je důležité, že hráč může přijít o odkládací hromádku bez vlastní viny, když protivník, který netáhne hned před ním, odloží kartu, která se hodí následujícímu protivníkovi. Při hře dvou hráčů nebo dvojic hráčů může hráč nebo dvojice přijít o odkládací hromádku jen tehdy, když on sám nebo spoluhráč odhodí kartu, která se hodí protivníkovi.
Samba je jedna z nejstarších variant kanasty. V literatuře je popsána již v 50. letech 20. století. Je připisována Johnu R. Crawfordovi, americkému trojnásobnému mistru světa v bridži a hráči vrhcábů. Od klasické kanasty se liší v následujících pravidlech:
Hand and Foot je varianta kanasty, která vznikla pravděpodobně v severní Americe v 80. letech 20. století. Někdy se považuje za samostatnou hru, ne za variantu kanasty. Podle některých hráčů je vhodnější pro začátečníky než klasická kanasta. Důležitými rozdíly oproti ní jsou:
Tato kanasta je široce rozšířená zvláště v USA a byla to oficiální turnajová verze Americké kanastové asociace. Kvůli své složitosti a poměrně přísným bodovacím pravidlům, která dávají velké postihy za některá vyložení, která jsou v jiných verzích přijatelná nebo dokonce výhodná, to není nejlepší verze pro začátečníky, na rozdíl od klasické kanasty nebo Hand and Foot.
Pokud však dvojice vyloží divoké karty, ale tuto kanastu nedokončí, ztrácí 2000 bodů.


Clemens August von Galen

Biskup Galen byl jedním z nejhlasitějších a nejostřejších kritiků Hitlerova režimu, jeho ostrá protinacistická vystoupení mu vynesla přezdívku Lev z Münsteru či Vestfálský lev. Kritizoval filosofické základy nacismu a jeho stěžejní díla, jakož i spoustu jeho zločinů. Opakovaně ostře vystupoval proti perzekucím katolické církve a „nepotřebných a škodlivých jedinců“. Jeho kázání proti nacistickým euthanasijním programům vyvolala takové pozdvižení, že nacisté nakonec veřejně ustoupili od jejich provádění.
Stejně ostře jako proti nacistickým zločinům vystupoval po válce proti zločinům páchaným spojeneckými okupačními úřady a jednotkami v Německu. Jeho vztahy s britskými okupačními představiteli se rychle zhoršily do té míry, že musel svá kázání distribuovat tajně, stejně jako tak činil za nacismu, a když jej Pius XII. jmenoval kardinálem, úřady mu zakázaly použít k cestě do Říma letadlo.
Zemřel krátce po jmenování kardinálem na perforaci apendixu, pohřben je v münsterské katedrále. V roce 2005 byl prohlášen za blahoslaveného.
Clemens August von Galen se narodil ve starém šlechtickém rodu Galen, jakožto jedenáctý potomek významného politika strany Centrum, hraběte Ferdinanda Heriberta von Galena, a jeho ženy Elisabeth, rozené von Spee.
Vystudoval rakouskou jezuitskou internátní školu Stella Matutina. Po svém setkání a soukormém rozhovoru s papežem Lvem XIII. se rozhodl pro kněžskou dráhu. Teologii studoval nejprve v Insbrucku a posléze v Münsteru, kde 28. května 1904 obdržel kněžské svěcení z rukou biskupa Hermanna Jakoba Dingelstada.
Jako kněz nejprve pracoval pro svého strýce Maximiliana Gereona von Galena, který byl pomocným biskupem münsterské diecéze, později se přesunul do Berlína, kde působil nejprve jako kaplan a posléze jako farář při farnosti svatého Matyáše. Zde se s přátelil s tehdejším nunciem Pacellim. V roce 1933 byl navzdory nesouhlasu a protestům nuncia Orseniga zvolen a 5. září i jmenován biskupem münsterským. Biskupské svěcení obdržel 28. října 1938 z rukou kardinála Schulteho, spolusvětiteli byli biskupové Berning a Bornewasser.
Biskup Galen byl jedním z nejhlasitějších a nejostřejších kritiků Hitlerova režimu, jeho ostrá protinacistická vystoupení mu vynesla přezdívku Lev z Münsteru. Již krátce po nástupu do úřadu podrobil zdrcující kritice knihu předního nacistického ideologa Alfreda Rosenberga Mýtus 20. století, za což byl poprvé perzekvován nacionálně socialistickým režimem. Opakovaně ostře vystupoval proti perzekucím katolické církve a „nepotřebných a škodlivých jedinců“. Jeho kázání proti nacistickým euthanasijním programům vyvolala takové pozdvižení, že nacisté nakonec veřejně ustoupili od jejich provádění.
Od roku 1941 měl omezen pohyb a byl neustále sledován. Mnoho předních nacistů požadovalo jeho likvidaci, proti tomu se ovšem postavil Goebbels, který poukazoval na obrovskou Galenovu popularitu v celém Vestfálsku a nedozírné propagandistické důsledky takovéhoto neuváženého činu. Už takto proti Galenově omezování opakovaně protestovali i vysocí důstojníci německých ozbrojených sil. Proto bylo rozhodnuto, že zatím není pro závěrečný zásah proti biskupovi ten vhodný čas. Byla však zatčena a popravena řada kněží a věřících, šířících opisy jeho protinacistických kázání.
Jeho bratrancem a dalším hlasitým odpůrcem Hitlerova režimu byl Konrad von Preysing, biskup berlínský, papež Pius XII. je po válce oba jmenoval kardinály. Galen se ovšem dostával na konsistoř s potížemi, protože spojenečtí úředníci, rozzuření jeho protesty a veřejnými vystoupeními proti zločinům páchaným v Německu spojeneckými okupačními jednotkami, mu nepovolili použít letadlo. Kardinálskou červeň dlouho neoblékal. Zemřel krátce po návratu z Říma na zánět dutiny břišní, vyvolaný perforací pozdě diagnostikovaného zapáleného apendixu.
Kardinál von Galen byl pohřben v své Katedrále svatého Pavla v Münsteru. 9. října 2005 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za blahoslaveného.


Jan Vilímek

Jan Vilímek se narodil 1. ledna 1860 v Žamberku č. 86 Janu Vilímkovi toho času hostinskému v Žamberku č. 86 a Josefě Suchankové z Vamberka. Otec Jan Vilímek se do Žamberka přistěhoval v roce 1859 ze sousedního Vamberka, kde byl mlynářem na mlýnu čp. 171. Jan a Josefa byli oddáni ve Vamberku dne 5. ledna 1849. Josefa Suchanková byla dcera Václava Suchanka hostinského v panském domě č.26 ve Vamberku. Jan Vilímek měl bratra Josefa, Oldřicha a sestry Boženu a Josefu. Když otec Jan Vilímek dne 5.9.1878 zemřel v Kateřinském špitálu v Žamberku, přestěhovala se rodina do Prahy. Zde Jan vystudoval pražskou malířskou akademii. Jan Vilímek starší se narodil 19.5.1820 na mlýnu v Koldíně č. 15 u Chocně Josefovi Vilímkovi mlynáři z Častolovic a Magdaléně Minařové ze Skořenic. Oddáni byli dne 15.1.1815 v Koldíně, patřící k Choceňské faře. Na mlýnu v Koldíně se narodily děti Josef, Anna a Jan. Další děti se narodily již ve Vamberku na horním mlýnu č. 171 a to syn František, syn Václav a Josef). Syn Václav Vilímek se oženil 11.4.1853 ve Vamberku s Terezií Krskovou a pokračoval v mlynářském řemesle na mlýnu č. 81 ve Vamberku. Syn Josef Vilímek, který později přijal jméno Josef Richard Vilímek, se oženil dne 10.11.1857 ve Vamberku s Annou Zabrodskou, dcerou hostinského z Vamberka.
 File:Antonin_Pulda_Vilimek.jpg|Antonín Pulda File:Ferdinand Schulz Vilimek.jpg|Ferdinand Schulz File:Josef Stolba Vilimek.jpg|Josef Štolba


Pataňdžali

Pataňdžali je znám jako autor jóga súter a obšírného komentáře na Pániniho Osmero pojednání, kde komentuje sanskrtskou gramatiku. Není ale dokázáno, že obě tato díla pochází od toho samého autora. Jeho nejznámějším dílem jsou Jóga sútry, které komponoval v letech 200 až 150 př.n.l. Pataňdžali je považován za zakladatele jógy, přestože jeho výklad o józe je založen na sankhja škole a Bhagavadgítě, které jsou starší. Zmínky o sjednoceném vědomí jsou i ve védách, které jsou považovány za jedny z nejstarších indoevropských spisů a jsou v nich zmínky o dobách až 8000 př.n.l.
Na základě Pataňdžaliho Jóga súter vznikla různá odvětví jógy, mimo jiné Hatha jóga, Džňána jóga, Bhakti jóga, Dhjá­na jóga nebo Radža jóga. Jóga je jeden ze šesti systému ortodoxní indické filosofie a podle této filosofie přináší jóga způsob jak zažít tu nejzažší realitu.
Jóga znamená splynutí individuálního bytí s universálním bytím. Podle Pataňdžaliho Samádhipáda je jóga zastavení proměn mysli a vysvětluje v Sadhanapáda osm odvětví jógy, závislých na stavu vědomí, které vedou ke sjednocení:
Pataňžali byl originálním myslitelem, nejenom komentátoren jiných spisů, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přesto ale objasnil vědění jiným způsobem než například pravděpodobný autor Mahábháraty, Véda Vjása. Jeho zásluhou byly védy a upanišády pochopeny v mnohem větších souvislostech, protože teoretické vědění bylo potvrzeno osobním zážitkem. To, co bylo příliš abstraktní bylo najednou konkrétní. Pataňdžali, popsal do detailu různé cesty, které k tomuto přímému zážitku vedou. Právě proto jsou jeho Jóga sútry praktickým návodem pro ty, kteří chtějí poznat podstatu života.


Bohuslav Všetička

Bohuslav Dimitrij Všetička byl český generál, legionář, čelný představitel Obrany národa.
Divizní generál ing. Bohuslav Dimitrij Všetička sloužil v letech 1. světové války jako důstojník v československé legii v Rusku; v letech 1919 až 1920 vykonával jako plukovník funkci náčelníka štábu „československého vojska na Rusi“; v ČSR zastával od r. 1920 velitelské funkce u dělostřelectva. V letech 1932 až 1937 byl zemským velitelem dělostřelectva v Brně a 1937 až 1939 velitelem divize v Trenčíně.
V březnu 1939, hned od začátku německé okupace, se stal členem vojenské odbojové organizace Obrana národa, kde přijal funkci velitele Zemského vojenského velitelství Morava. Tato odbojová organizace vyvíjela značnou aktivitu v boji proti německým okupantům a proto se brzy dostala do hledáčku jejich tajné policie. Při první velké zatýkací akci Gestapa proti příslušníkům Obrany národa v druhé polovině roku 1939 se gen. Všetičkovi podařilo uniknout a odejít do Prahy, kde se skrýval. V únoru 1940 se však vrátil do Brna, kde byl 29. 2. zatčen. V červnu roku 1940 byl z Brna převezen spolu s dalšími zatčenými důstojníky do věznice v Breslau a odtud do Berlína. Zde byl nejprve držen ve věznici Alt-Moabit a nakonec ve věznici Plötzensee, kde jeho život skončil dne 19. 8. 1942 na popravišti.


Ochranný oděv

Ochranný oděv spadá do oblasti ochranných prostředků v civilní sféře a OPZHN, PIO v oblasti armádní. Slouží k částečné nebo úplné ochraně těla před nebezpečnými toxickými, radiačními nebo biologickými látkami.
Dělení ochranných obleků je v dnešní době závislé na aspektu, dle kterého rozdělení provádíme. Podle druhu poskytované ochrany můžeme tedy dělit obleky na nehermetizované, filtrační, izolační a pak izolační hermeticky uzavřené s vlastní zásobou vzduchu. Vzhledem k ochraně proti látkám pak na protiradiační, protichemické a proti nebo antibakteriologické. Toto dělení odpovídá armádním standardům obleků jednotek NATO. V civilním sféře se může vyskytovat další členění a rozdílná označení
Obvykle je tvořen pláštěnkou, návleky na obuv a rukavicemi. Má pouze základní ochranné vlastnosti. Chrání dobře před nebezpečnými látkami ve formě kapaliny či hrubě dispezních aerosolů, středně před prachem a jemným aerosolem a minimálně před plyny. Civilní ochranné oděvy jsou obvykle svým materiálem zaměřené na určitý druh škodliviny, s kterou se typicky obsluha v tomto oděvu setkává, vojenské jsou univerzální a co nejvíce odolné k pronikání otravných bojových látek. Rezistence, schopnost odolávat bojovým chemickým látkám, se u armádních obleků testuje kapkou yperitu. Látka yperit má schopnost doslova se zažrat do povrchu na molekulární úrovni, čímž je brána jako nejnebezpečnější z okruhu bojových chemických látek. U armády Česka je momentálně ve výzbroji JP-75 a JP-90, které se používají s M-10 a OM-90. Vlastním určením není nehermetizovaný prostředek ochrany určen k dlouhodobému operování v prostoru kontaminace, leč k ochraně proti prvotním projevům látek při vytvoření kontaminace a poté k rychlému opuštění zasaženého prostoru. Nehermetizovaný oblek také bývá používán jako doplňkový materiál k ochraně filtračních oděvů proti vlhkosti.
Filtrační oděv je ochranný prostředek tvořený většinou třemi vrstvami. První vrstva je hrubá a má za úkol zamezit pronikání nečistot, prachu a částečně vlhkosti, druhá, vnitřní vrstva, bývá tvořena materiálem do kterého je zapracováno aktivní uhlí. Aktivní uhlí má schopnost absorbovat vzdušnou vlhkost, na které je vázána chemikálie. Třetí, spodní vrstva, je jemná tkanina, která má za úkol omezit pocení a negativní dopady nošení obleku na uživatele. Oblek má obvykle střih kombinézy pokrývající celý povrch těla, doplněné kapucí, přezůvkami a rukavicemi. Pod filtrační oděv se obléká podvlékací prádlo nebo normální oděv. Doba použití tohoto obleku je limitována rychlým nasycením aktivního uhlí vlhkostí a tím omezení jeho filtračních schopností. Oblek umožňuje, ač v omezené míře, pokožce dýchat, je proto šetrnější k uživateli než hermeticky uzavřené obleky, které samozřejmě ovšem poskytují mnohem vyšší úroveň ochrany. Obleky se používají ve spojení s ochrannou maskou. Armáda české republiky je vybavena obleky FOP-85 a FOP-96. Tyto PIO jsou určeny pro vojskové jednotky a chemické specialisty ke krátkodobé činnosti v prostoru kontaminace.
Poskytuje vysoký stupeň ochrany díky celkové izolaci těla od okolního prostředí. Izolační oděvy využívají např. vojenští chemici, členové Hasičského záchranného sboru při likvidaci havárií nebezpečných látek apod. Nevýhodou tohoto oděvu je kompletní izolace, takže hlavně v letních měsících velmi rychle dojde k přehřívání organismu uživatele, čemuž se brání různými ochlazovacími návleky nebo ventilačními jednotkami. Oblek je většinou vyroben z odolných kombinací tkaniny a kaučuku, kde je zabezpečeno, že při malých trhlinách bodového charakteru dojde k samovolnému zatažení do doby, než bude možná oprava. Délka rezistence bývá kolem 120 minut. Obleky se používají v kombinaci s ochrannou maskou, která může být ale také již pevnou součástí obleku. Armádní a hasičské jednotky dnes používají OPCH-70 s možnými úpravami. Používaný oblek OPCH-90 byl vyřazen z důvodu netěsností a v několika dalších letech jej nahradí nový oblek OPCH-05, který byl v roce 2006 testován armádními speciálními složkami.
Tyto obleky jsou nejvyšším možným stupněm ochrany a jsou používány specialisty chemického vojska nebo civilních složek pro odpověď na incident s výskytem kontaminace nebezpečnými látkami. Oblek je kompletně uzavřen a zásobu vzduchu si nese uživatel uvnitř v přenosných láhvích. Tím se samozřejmě omezuje operaceschopnost na dobu, po kterou vystačí kapacita dýchacího zařízení. Ta se pohybuje od 30 až po 120 minut. U armádních speciálních sil jsou tyto obleky využívány zejména jednotkami určenými k odběru vzorků nebo průzkumnými jednotkami zjišťujícími kontaminaci biologických prostředků. V civilním sektoru používají tento stupeň ochrany všechny průzkumné a monitorovací složky, u kterých je reálný předpoklad, že přijdou do přímého kontaktu s kontaminantem. Činnost těchto jednotek musí být přesná a vysoce profesionální, neboť zásoba vzduchu musí vystačit nejen na provedení činnosti, ale také na dekontaminaci. U složek, které s tímto stupněm ochrany pracují, je používán oblek OPCH-90PO, který se vyskytuje ve třech modifikacích. Modrý pro výcvik, žlutý pro ostré nasazení a zelený, který je dvojitý a zodolněný. Pod oblek se obléká speciální prádlo k maximalizaci nasátí potu nebo běžné operační oblečení.
Jakákoli činnost v jakémkoli ochranném obleku je namáhavá a vysilující. Faktor stresu a únavy stoupá se zvyšující se úrovní ochrany a ke zvládnutí všech negativních dopadů na fyzikální ale hlavně psychický stav uživatele je potřeba dlouhého výcviku a přípravy, stejně jako precizní zvládnutí všech procesů, postupů a metodik. Všeobecné pravidlo je, že osoba, pracující v ochranném obleku by měla mít zajištěn po ukončení činnosti odpočinek nejméně v délce trojnásobku doby nasazení. Poškození zdraví se předchází pravidelným podáváním tekutin během odpočinku, vysoce hodnotnou stravou a dostatkem plnohodnotného odpočinku a střídáním směn. U osob, které dlouhodobě používají ochranné prostředky se vyskytuje nakumulovaná svalová únava, dehydratace, stres vyvolaný omezenou pohyblivostí a vysokým nebezpečím kontaminace a občas také alergické kožní reakce. Mohou se vyskytnout závratě, rozostřené vidění a silné migrény.
Tyto obleky bývají tvořeny pouze vrstvou, která má za úkol zachytit na svém povrchu prachové částice a další zářiče. K ochraně dýchacího ústrojí často postačí respirátor. Ochrana proti záření je zabezpečována radioprotektivními látkami. Protiradiační obleky jsou doplněny přezůvkami nebo návleky a rukavicemi, na které nejsou kladeny tak velké nároky jako u ostatních skupin. Jedná se pouze o překrytí těla, dezaktivace se provádí ometením nebo vytřepáním obleků od zářičů.
Mají rozdílné úrovně ochrany podle druhu látek, proti kterým se chráníme. Vždy je základem maska, která je vybavena standardním nebo speciálním filtrem nebo dýchacím přístrojem. Maska chrání dýchací ústrojí, obličej a oči. Dále zde je ochrana těla, rukou a nohou. Všeobecné, ale velice striktně dodržované pravidlo je, že v prostoru kontaminace se nesedá, nelehá, neopírá ani nesahá na nic, na co nemusíme. Každý kontakt je vysokým nebezpečím kontaminace. Součástí ochranných prostředků bývá také individuální dekontaminační sada pro okamžité řešení nenadálých událostí. Činnost v masce je ztížena zhoršeným viděním skrz zorníky a omezením periferního vidění. Pokud osoby pracují ve skupině, činnost probíhá vždy tak, aby byl zabezpečen vizuální kontakt. Je-li vyžadováno skupinu rozdělit, postupují osoby vždy a bezvýhradně minimálně ve dvojicích, kdy dochází ke vzájemné periodické kontrole operaceschopnosti. Činnost v ochranných prostředcích musí být vždy metodická a promyšlená, ne zmatečná a nekoordinovaná.
Jsou často schodné s protichemickými, ale vždy je zabezpečen vlastní zásobník se vzduchem. Pokud je personál na základně, je časté řešení napojení obleku, pomocí hadice, na centrální rozvod vzduchu. Pravidla činnosti jsou stejná jako u protichemických obleků, jen větší důraz je kladen na možnosti poškození obleku a je přísně zakázán přímý kontakt s předměty nebo osobami v prostoru kontaminace. Jako preventivní ochrana je zde organizována profylaxe. U personálu operujícího v prostoru kontaminace se provádí periodické odebírání krevních vzorků a následovná analýza v laboratořích pro vyloučení nebezpečí kontaminace.


Seznam měst v Kostarice

Zdaleka největší aglomerací v Kostarice je San José, kde 1. ledna 2006 žilo 1 611 616 obyvatel, což představuje asi čtvrtinu obyvatelstva celé země.
V následující tabulce jsou uvedena města nad 20 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 10. června 1984 a 28. června 2000, odhady počtu obyvatel k 1. ledenu 2006 a provincie, do nichž města náleží. Počet obyvatel se vztahuje na město v úzkém slova smyslu, nikoliv na město ve smyslu politickém. Města jsou seřazena podle velikosti.


Astrid Švédská

Princezna Astrid Sofie Lovisa Thyra Švédská z dynastie Bernadotte byla po provdání královnou belgickou.
Astrid Sofie Lovisa Thyra byla třetí dcerou prince Karla, vévody Westrogothského, syna krále Oskara II. Švédského a jeho ženy, princezny Ingeborg Dánské, dcery krále Bedřicha VIII. Dánského. Její sestra Märtha se vdala do norské královské rodiny.
4. listopadu 1926 se princezna Astrid ve Stockholmu vdala za belgického následníka trůnu a pozdějšího krále Leopolda III., nejstaršího syna krále Alberta I. Belgického a princezny Alžběty Gabriely Bavorské. Z jejich svazku vzešly tři děti:
29. srpna 1935 ztratil král Leopold na klikaté silnici v blízkosti Villy na březích Lucernského jezera vládu nad svým vozem a ten se propadl o několik metrů z prudkého svahu vodního koryta. Královna, jež byla v očekávání čtvrtého potomka, byla při nehodě vymrštěna z vozidla a vržena proti jednomu ze stromů. Skonala v náručí krále na těžká poranění.
Při pohřbu v královské hrobce kostela milosrdné Panny v Laekenu, městské části Bruselu byla její hlava položena v obvazech. Leopold zakázal v zájmu jejich tří dětí, aby se o Astrid jen promluvilo a nechal její komnatu nedotčenou a ochraňoval skálu potřísněnou její krví.
Město Küssnacht věnovalo Leopoldovi pozemek, na němž se nehoda odehrála. Panovník tam nechal zbudovat Astridinu kapli jako její pomník.
 Image:Astridkapelle.jpg|Kaple zasvěcená Astrid v Küssnachtu Image:Queen Astrid with her children.jpg|Královna Astrid se svými dětmi


Ukradené Vánoce

Ukradené Vánoce je americký loutkový animovaný muzikál z roku 1993, jehož název je do češtiny překládaný také blíže originálu jako Předvánoční noční můra. Film byl vytvořen technikou stop motion a režie se ujal animátor Henry Selick, který vycházel z veršů a obrázků Tima Burtona. Sám Burton jen schvaloval průběžnou práci, Selick se proto později vyjadřil, že nejlepší film Tima Burtona nenatočil Tim Burton. Tim Burton v roce 2005 na poetiku Ukradených Vánoc navázal filmem Mrtvá nevěsta.
Král halloweenských strašidel Jack Skellington je smutný, protože jeho existence se mu zdá prázdná a je znuděný. Při procházce lesem se dostane do Vánočního města a je okouzlen. Jack si usmyslí, že příští Vánoce si vezmou na starost halloweenská strašidla. Nemůže ale přijít na kloub vánoční poetice, ačkoliv používá i vědecké metody. Do děje zasáhne i Sally, hadrová panenka zamilovaná do Jacka. Vánoce se ale strašidlům poněkud vymknou z ruky. Děti vybalují umrlčí lebky, živé plyšové hady a žravé netopýry.


Souostroví

Sooustroví znamená v zeměpise skupinu ostrovů, které k sobě patří.
Výraz archipel se pak v širším slova smyslu používá jako místní označení celé řady souostroví.


Největší hity

Největší hity je název výběrového CD a DVD písní Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Písničky vybral z archivních materiálů přímo Jiří Suchý a oba disky vydal Supraphon ve spolupráci s Českou televizí a v případě CD i se Státním fondem České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Ačkoliv obsahují jiný výběr písní, a vyšly odděleně, oba disky spolu tvoří jeden komplet. Ten byl v roce 2007 doplněn o DVD Největší hity 2.


Jean Joseph Ange d'Hautpoul

Jean Joseph Ange d'Hautpoul byl francouzský generál v době Velké francouzské revoluce a především Prvního císařství.
Narozen v rodině předrevoluční langedocké šlechty, vstoupil jako dobrovolník do korsické legie r. 1769 ve věku 15 let. Pak roku 1777 přešel do Langedockého pluku. Tam slouží nejprve jako kadet a přes svůj šlechtický původ se díky podpoře a intervenci svých vojáků stává nakonec plukovníkem. Je účastníkem památných bojů revolučních v letech 1794 a 1795 a velí kavalerii předvoje armády na Sambře a Meuse. 26. červen 1794 bojuje u Fleurus. 4.června 1796 je povýšen na divizního generála ve funkci inspektora kavalerie. 18.dubna 1797 je účastníkem bitvy u Neuwiedu. Jourdan se snažil přičíst mu podíl na neúspěchu u Stockachu. D’Hautpoul je však zproštěn viny a významně se podílí na bojích u Engen, Biberachu a konečně u Hohenlinden 3. prosince 1800.
Proslavil se v bitvě u Slavkova brilantním provedením útoku na střed nepřátelské sestavy. Napoleonem je jmenován senátorem a obdržel stužku Čestné legie s vysokým důchodem. Jako jeden z nejuznávanějších velitelů těžkého jezdectva se vyznamenal v tažení 1806-1807. V čele kyrysnické divize provádí rozhodující útok v bitvě u Jeny. Den před bitvou u Eylau vede u Hoffu s naprostým úspěchem útok na ruské vojsko v silné obranné posici. Jaký dojem tato ataka vyvolala u očitého svědka dokládá citát z Pamětí barona Marbota : «Napoleon rozkázal, aby zaútočili strašliví kyrysníci generála d’Hautpoula, kteří přejeli most…a vrhli se na ruské řady s takovou rychlostí, že je doslova zadupali do země…pobili téměř zcela 8 ruských batalionů…. Nikdy neviděl jsem útok jízdy s tak dokonalým výsledkem.» V bitvě u Eylau provedl v čele své 2. kyrysnické divize několik útoků a během památného Muratova útoku 12000 jezdců utrpěl komplikované střelné poranění kartáčem, kulkou z muškety a také bodákem na pravém stehnu.
Odmítl provedení amputace dolní končetiny i přes osobní intervenci slavného chirurga Larreye a umírá 4 dny po bitvě 12.2.1807. Napoleon zamýšlel povýšit generála D’Hautpoula do hodnosti maršála. Je pohřben ve Vornen. Jeho syn hrabě Alphonse Napoleon d’Hautpoul exhumoval ostatky, aby je převezl do Paříže. Generálovo srdce je uloženo v kryptě Invalidovny. Napoleon nechal jeho jméno vyrýt na Vítězném oblouku.


Poapoštolská doba

Jako poapoštolská doba se v historiografii křesťanství označuje období vymezené úmrtím posledního z apoštolů a zahrnující období apoštolských Otců a apologetů. Jako její závěr můžeme označit mučednickou smrt lyonského biskupa Ireneje z Lyonu. Studium tohoto období má velký význam pro chápání počátků křesťanství a rozvoje základních nauk tohoto období. Nejranějším spisem tohoto období je Didaché, datovaná do posledních desetiletí 1. století, která zachycuje všední detaily života rané církve. Největší skupinou spisů, která nám svědčí o tomto období, jsou spisy apoštolských Otců. První kontakt křesťanství s helénskou kulturou vytvořili prostřednictvím písemných děl tzv. apologeté neboli spisovatelé bránící svou víru před pohany – zde se jedná zvláště o Justina Mučedníka. Období vrcholí teologií Irenejovou, který vytvořil nejvýraznější dílo v konfrontaci s gnosticismem, který představoval velké ohrožení pro církev 2. století.


Státní znak Irska

Státním znakem Irska je zlatá dvanácti strunná harfa na modrém štítu. Současná podoba znaku byla oficiálně přijata 9. listopadu 1945. Symbol harfy má v Irsku staletou tradici, která sahá až do Keltského období. Na mincích se harfa poprvé objevuje ve 13. století. Po sjednocení Irska s Velkou Británií se harfa dostává i do 3. pole královského znaku Spojeného Království. Dnes je obraz harfy na irských mincích, cestovních pasech a vládních dokumentech a také na oficiální pečeti prezidenta, ministrů a státních úředníků.


Manuel de Falla

Manuel de Falla byl španělský skladatel a klavírista. Studoval v Madridu. Věnoval se studiu španělského folkloru, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo jeho tvorbu. V roce 1907 se usadil v Paříži odkud podnikal četná koncertní turné po Evropě. Poté se usadil v Granadě. Mezinárodního úspěchu dobyl balety Třírohý klobouk a Čarodějná láska, zpěvohrou Divadélko loutkáře Pedra a koncertem pro cembalo. Teprve posmrtně byla provedena jeho největší práce, opera Atlantida. V roce 1940 emigroval do Argentiny, kde zemřel.


Slightly Magic

Slightly Magic je adventura od Code Masters. Hlavním hrdinou je začínající čaroděj, jehož úkolem je osvobodit princeznu. Proti jiným adventurám se tedy v této hře kromě použitelných věcí vyskytuje i několik kouzel. Hra má tři kola, ve druhém kole se hlavní hrdina změní v rybu a jeho cílem je vytáhnout špunt ze dna rybníka. K vykonání tohoto úkolu má pouze omezený čas. Celkově hra není příliš dlouhá, v některých situacích pouze poněkud obtížnější.
Hra byla vydána pro počítače Sinclair ZX Spectrum, Amiga, Amstrad CPC, Commodore 64 a Atari ST v roce 1991.
Verze hry pro Sinclair ZX Spectrum byla jak pro počítače se 48 kB pamětí, tak pro počítače se 128 kB pamětí. Pro počítače se 128 kB pamětí byly na médiu speciální části, obsahující rozšířenou grafiku, nějaké animace a hudbu.


Steffi Neriusová

Steffi Neriusová je německá atletka, oštěpařka. Mezi největší úspěchy patří titul mistryně světa z roku 2009, dále stříbrná medaile z OH 2004 a tři bronzové medaile z mistrovství světa v atletice 2003, 2005 a 2007.


Lidská oběť

Lidská oběť je obětování člověka bohu či bohům vyhasnutím jeho života.
Obětování lidí se vyskytovalo už v pravěku, dále je známe například u Keltů, Germánů, v starověkém Řecku, v starověkém Římě, u Féničanů, v Mezoamerice, v Andách, v Číně a v mnoha jiných kulturách.


Útok na hotel King David

Útok na hotel King David byl bombový teroristický útok militantní sionistické organizace Irgun na jižní křídlo hotelu King David v západním Jeruzalémě, v němž sídlily orgány britské mandátní správy v Palestině. Útok byl namířen na křídlo, ve kterém sídlilo kromě vládních kanceláří i CID a vojenské velitelství, jako odvetu za „Černý Šabat“ a následné zátahy z 29. 6. 1946.
Útok nařídil velitel Irgunu Menachem Begin, pozdější premiér Izraele. Čas byl stanoven na 11:00. Členové Irgunu Josef Avni a Jisra'el Levi podminovali hotel pomocí dynamitu umístěného ve velkých konvích na mléko. Tyto konve se jim podařilo pronést v přestrojení za Araby a číšníky do spodních pater budov, do kuchyně. Když odcházeli, byli odhaleni, ale podařilo se jim prostřílet ven a utéct. Konví si nikdo nevšímal. Podle Beginova líčení byl CID varován telefonicky, ale podle Britů žádné varování nedostal. Některé vnitřní informace od britské policie, které během sedmdesátých let prosákly na veřejnost, údajně potvrdily, že Britové skutečně varováni byli.
25 minut po údajném telefonickém varovaní došlo k explozi, která celé křídlo rozmetala a zabila 91 lidí a 45 bylo zraněno. Některé zdroje uvádějí 92 zabitých.
Ve dnech následujících ihned po útoku bylo CID prošetřováno několik tisíc lidí, byla zadržena řada „nelegálních přistěhovalců“, kteří byli i s rodinami a dětmi internováni ve sběrných táborech na Kypru.
Útok je považován ze jeden z momentů, po kterém se Britové rozhodli složit svou správu nad mandátem Palestina a předat záležitost OSN.
Připomenutí 60. výročí teroristického útoku za účasti oficiálních izraelských politiků vyvolalo ostrou diplomatickou reakci Velké Británie.


General Catalogue

General Catalogue je zkrácený název jednoho ze dvou astronomických katalogů:


Hlubočky

Hlubočky je obec v okrese Olomouc. Nachází se 11 km sv. od tohoto okresního města a je součástí mikroregionu Bystřička. Ke 3.7.2006 zde žilo 4423 obyvatel.
Obec leží v oblasti Nízkého Jeseníku v údolí řeky Bystřice. V katastru obce leží dvě chráněná území. Jsou to Přírodní park Údolí Bystřice u Hluboček vyhlášený v roce 1995 a Přírodní rezervace Hrubovodské sutě existující od roku 2000. Obec je rekreační oblastí krajského města Olomouc, nachází se zde několik chatových oblastí a Ski areál Hlubočky.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1368. První zmínky o vesnicích Velké a Malé Hluboky jsou z roku 1364). Obec patřila k panství hradu Hluboký, poté k panství zámku ve Velké Bystřici. V roce 1827 zde Jan Zvěřina založil hutě a železárny, k nimž se váže i založení osady Mariánské Údolí. Roku 1870 díky I. K. Machánkovi vznikla akciová společnost Moravia.
V roce 1992 byl schválen vlastní obecní znak a prapor. Ve znaku je stříbrná špice v zeleném štítu s modrou patou, která znázorňuje údolí řeky Bystřice zařezané v lesnatých stráních. Nad řekou je potom umístěno upravené logo továrny Moravia, tedy mísa se šlehajícími plameny. V letech 1789, 1914, 1997 a 2006 zažila obec velké povodně.
V obci se nachází dvě základní školy, jedna úplná a jedna neúplná. Jsou zde také dvě mateřské školy, v místní části Hlubočky - Dukla a Mariánské Údolí.
Obcí vede silnice III. třídy z Velké Bystřice do Hrubé Vody. Údolím Bystřice též prochází železniční trať číslo 310 z Olomouce do Krnova a cyklotrasy 6009 a 6030.


Keihin

Keihin je název pro oblast na západním pobřeží Tokijského zálivu. Skládá se z měst Óta, Kawasaki a Jokohama. Výraz se většinou používá při popisu těchto měst jako průmyslové oblasti. Je odvozen z druhého znaku v názvu Tokio, ?, který může být čten jako kjó nebo kei, a druhého znaku názvu Jokohama, ?, který má možná čtení hin nebo hama.


Felice Bonetto

Byl známý jako „Il piráta“ pro svojí nebojácnost a také proto, že často jeho jízda patřila do kategorie ztřeštěných. Hodně dlouhou dobu se soustřeďoval jen na závody v Itálii, a jeho výkony v soukromém týmu Alfa Romeo na Mille Miglia přilákaly pozornost velkých fabrik. Nejprve Cisitalia a později i Ferrari, kterému přivezl druhá místa z Mille Miglia, Monzy a Neapole v roce 1949. V roce 1950 jezdí v Týmu Maserati Milano ve formuli 1 a ve sportovních vozech Alfa Romeo a skutečnost, že vyhrál GP Oporto a vedl v Mille Miglia, zapříčinila, že získal místo třetího pilota u Alfy Romeo pro rok 1951. Pro rok 1952 podepsal kontrakt s Lancii a reprezentuje jí tak při závodech sportovních vozů. A toto spojení je velice úspěšné, zvítězili na velmi obtížném závodě okolo Sicílie-Targa Florio. Čerstvý padesátník Felice Bonetto, je aktivnější než kdy jindy. Ve Formuli 1 se objevuje s novým typem Maserati a pravidelně se umisťuje na předních pozicích. Ve sportovních vozech kočíruje znovu Lancii a na Mille Miglia je třetí. Ještě než se přesunul do Mexika zvítězil na Grand Prix Portugalska. Osudné Mexiko ukončilo jeho kariéru, při závodě Carrera Panamericana nezvládl svůj vůz a narazil do pouliční lampy ve vesnici Silao, na pomoc mu přiběhl Piero Taruffi , ale již bylo pozdě, Felice Bonetto na místě zemřel.


Zlín

Zlín je statutární město na východě Moravy. Leží v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Je centrem Zlínského kraje a má 79 538 obyvatel. Ve zlínské aglomeraci žije 108 298 obyvatel.
První písemná zmínka pochází z roku 1322, kdy byl Zlín řemeslnicko-cechovním střediskem okolního valašského osídlení. Za třicetileté války se obyvatelé Zlína účastnili valašského protihabsburského povstání. Až do konce 19. století se příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice.
Město se v 19. století nacházelo na rozhraní tří moravských národopisných oblastí Valašska, Slovácka a Hané. Nejblíže mělo svým charakterem k Valašsku.
Zlín byl sídlem panství. Další panské sídlo se nacházelo v tehdy samostatném městečku Malenovice, které je dnes městskou částí Zlína. Po zřízení okresů v roce 1850 byl Zlín přičleněn k soudnímu okresu Napajedla a politickému okresu Uherské Hradiště. V 19. století počet obyvatel nepřesáhl 3000. Pro další rozvoj města je velmi důležitý rok 1894, kdy zde založil svou obuvnickou firmu podnikatel Tomáš Baťa. Během několika let vybudoval prosperující a rychle rostoucí podnik. Díky této skutečnosti se do města přistěhovalo hodně obyvatel, především z chudého Valašska ale i ze Slovácka, Hané a vzdálenějších oblastí Československa. S rozvojem Zlína zároveň docházelo k pozvolnému ukončení masivního valašského vystěhovalectví do Texasu. V Letech 1910–1938 se počet obyvatel zvýšil na desetinásobek z 3600 na 38 000. Po roce 1926 se Zlín stal moderním městským centrem. Tomáš Baťa pozval do Zlína mnoho renomovaných architektů, a tak se město změnilo aglomeraci plnou funkcionalistické architektury. Rostly kolonie typických „baťovských“ staveb – rodinných domků, ale také výškových domů. Nejproslulejší stavbou z té doby je 77,5 m vysoký mrakodrap „Jednadvacítka“ – tehdejší sídlo ředitelství firmy Baťa, známé například „pojízdnou“ kanceláří ředitele firmy. Tato budova byla vystavěna v letech 1937 a 1938. Mrakodrap "21" v pohledu od autobusového nádraží.Za druhé světové války, v roce 1944, bylo město bombardováno. Již v roce 1945 byly Baťovy závody znárodněny.
Od 1. ledna 1949 bylo město přejmenováno na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda. Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který ale neměl dlouhého trvání a zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. V 30. letech vznikly zlínské filmové ateliéry, které proslavili svými animovanými díly především Karel Zeman a Hermína Týrlová. Po roce 1968 začala výstavba největšího zlínského panelového sídliště Jižní svahy, které bylo dokončeno až v 80. letech. V prosinci 1989 navštívil Gottwaldov Tomáš Baťa mladší a bylo rozhodnuto o navrácení původního názvu Zlín, k čemuž došlo k 1. lednu 1990. V roce 1990 se Zlín stal statutárním městem. V 90. letech docházelo ve městě k rozvoji soukromého podnikání, ale zároveň také zanikly některé významné průmyslové závody – např. obuvnický podnik Svit – nástupce Baťovy firmy. V roce 2001 byla založena Univerzita Tomáše Bati a vznikl samosprávný Zlínský kraj.
Od roku 1990 narůstá mezi občany některých okrajových částí Zlína nespokojenost se správou města, jejímž důsledkem bylo osamostatnění několika bývalých částí Zlína, a sílí požadavky na přeměnu Zlína v územně členěné statutární město se samosprávnými městskými částmi, čemuž se však magistrát brání . O osamostatnění v poslední době usilovali zejména obyvatelé Želechovic nad Dřevnicí, ve kterých se konalo 17. května 2008 referendum, v němž si obyvatelé odhlasovali odtržení, k němuž došlo k 1. lednu 2009. .
Dnes je Zlín sídlem Zlínského kraje, ale zejména významným průmyslovým, obchodním a kulturním centrem východní Moravy. Ve městě je soustředěno velké množství středních škol a univerzita. Nacházejí se zde tři nemocnice.
Zlín se v roce 2008 prezentuje v New Yorku prostřednictvím výstavy ZLíNY. K této výstavě vznikl i propagační film Zlína, který mapuje jeho současnost:
V květnu 2008 bylo dostavěno na zlínském náměstí Míru obchodní a zábavní centrum Zlaté jablko. Nachází se na místě bývalé historické budovy Záložny. Při stavbě tohoto centra byla jedna z podmínek zachování přední části domu z důvodu historické významnosti pro město Zlín.
Ve Zlíně se nachází Městské divadlo, Filharmonie Bohuslava Martinů, Velké kino, Krajská knihovna Františka Bartoše, Krajská galerie výtvarného umění, ve zlínském zámku sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy s expozicí S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, Archiv H+Z, který spravuje cestovatelský odkaz Hanzelky a Zikmunda, ale také Jana Havlasy, Stanislava Škuliny, Heleny Šťastné-Bübelové a Eduarda Ingriše. Ve stejnojmenné okrajové části se nachází hrad Malenovice. Ve Zlíně je také Muzeum obuvi, divadlo Malá scéna a folklorní soubory Kašava, Vonica a Bartošův soubor písní a tanců. Každoročně se zde konají festivaly vážné hudby Harmonia Moraviae a Talentinum, festivaly folklorních a dechových ansámblů FEDO a Zlínské besedování, divadelní festival Setkání-Stretnutie, ale také festival cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá Země. Nejznámější akcí je Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Ve Zlíně je také zoologická zahrada.
Ve městě se nachází fotbalový stadion Letná, Zimní stadion Luďka Čajky, PSG Arena, atletický stadion, městská hala, krytý bazén, koupaliště, turistické a cykloturistické stezky a další menší sportoviště. V zimním období je v provozu lyžařská sjezdovka v centru města. Ve Zlíně a okolí se každoročně jezdí motoristický závod Barum Rallye.
Zlín leží relativně stranou od hlavních dopravních tahů. Je to dáno jednak tím, že k rozvoji města došlo až ve 20. století, kdy již existovala hlavní železniční síť. Dále tím, že se vinou druhé světové války neuskutečnily dopravní projekty plánované firmou Baťa. Třetím důvodem je rozpad Československa v roce 1993. Tehdy se Zlínsko stalo pohraniční oblastí a rozvoj dopravních tras v tomto regionu se dostal na okraj zájmu centrálních orgánů.
Ve východo-západním směru město protíná silnice I/49. Tato silnice spojuje Otrokovice s Valašskou Polankou na Vsetínsku.
Zlín neleží na žádném významném železničním tahu. Jedinou tratí, která protíná město rovnoběžně s hlavní silnicí, je jednokolejná trať Otrokovice - Vizovice. Železniční stanice v Otrokovicích tak plní úlohu hlavního železničního terminálu pro zlínskou aglomeraci. Se Zlínem je dopravně propojena nejen místní dráhou, ale i trolejbusovou dopravou.


Oriové

Oriové je fiktivní rasa v americko-kanadském sci-fi seriálu Hvězdná brána. Oriové jsou skupinou povznesených bytostí, kteří však na rozdíl od Antiků užívají vyspělé technologie a znalosti k tomu, aby ospravedlnili uctívání sama sebe jako bohů.
V seriálu se objevují v epizodě Počátek deváté řady, ve které nahradili Goa'uldy jako hlavní protivníky SG-1. Zatímco Goa'uldi užívají své vyspělé technologie k tomu, aby byli uctíváni jako bohové, Oriové využívají jak nadpřirozených schopností povznesených bytostí, tak i velmi vyspělé technologie. Jako povznesené bytosti existují na vyšší úrovni existence s mocí a znalostmi a pochopením vesmíru.
Oriové vymysleli náboženství Počátek, kterým manipulují lidmi, z jejichž víry získávají moc. Jejich konečným úmyslem zničit Antiky, jelikož Antikové věří v opačnou filosofii. Oriové hlásají, že nevěřící mají být zničeni a nabízejí svým stoupencům osvícení, jež však nemají v úmyslu naplnit. Víra v Orie dává Oriům moc získanou vzdáním se svobodné vůle věřících. Slib povznesení v Počátku je lež, jelikož Oriové nechtějí sdílet moc získanou z víry svých věřících.
Oriové nesouhlasí s politikou Antiků nezasahování do nižších sfér. Považují se za bohy, což ospravedlňují tím, že jsou stvořiteli lidské rasy jakož svým povzesením. Antikové věří ve svobodnou vůli. Nezasahují do nižších sfér, i když pro ně Oriové představují hrozbu. Podle Oriů je nesdílení znalostí vesmíru zlo a ti, kteří nenásledují Orie v jejich víře, musí být zničeni.
Tyto rozdíly názorů nejsou bez příčiny. Podle Orlina mohou být povznesené bytosti posilovány z nižších sfér lidmi, kteří je uctívají. To vedlo Antiky k ustavení pravidel, aby se vyhnuli podobnému zkažení. Antikové také skryli druhou evoluci lidského druhu v Mléčné dráze před Orii a brání Oriům používat jejich moc v Mléčné dráze. Přesto Antikové nebudou zasahovat proti jejich stoupencům, šířícím Počátek.
­Adria vysvětlila Danielovi, že válka mezi Antiky a Orii je ospravedlněna a odůvodněna tím, že Antikové nebudou tolerovat nic a nikoho, kdo se neřídí jejich pravidly. Podle Adrie by Antikové Orie zničili, pokud by Oriové nezískávali moc prostřednictvím svých věřících.
Před mnoha miliony let Oriové a Antikové žili v jedné společnosti a směřovali k evolučnímu povznesení. Filosofické rozpory mezi nimi je však rozdělily na dvě frakce, které si oponovaly. Oriové se stali fanatickými ve své náboženské víře, kdežto Antikové „věřili“ ve vědu. Oriové se nakonec pokusili Alterany zničit. Aby se Antikové vyhnuli občanské válce, rozhodli se opustit galaxii a nakonec se usadili ve Mléčné dráze. Obě skupiny však přesto zůstaly nadále znepřátelené. Oriové mohli být podle Daniela Jacksona zodpovědni za pandémii, jež v Mléčné dráze postihla Antiky. Nakonec se Antikové a Oriové povznesli a vytvořili znepřátelené skupiny. Podle Orlina je konečným úmyslem Oriů zničit Antiky.
První kontakt s Orii navázali Daniel Jackson a Vala Mal Doran pomocí komunikačního zařízení Antiků. Tím však na Mléčnou dráhu obrátili pozornost Oriů. Oriové se rozhodli šířit Počátek do naší galaxie a vyhlásili k tomu účelu křížovou výpravu. Vyslali do Mléčné dráhy převory, fanatické misionáře, pomocí Hvězdných bran. Začali stavět lodě a cvičit vojsko ke křížové výpravě proti nevěřícím v Mléčné dráze. Nejprve vyslali převory na jednotlivé planety s cílem přesvědčit nevěřící. Pokud však obyvatelé odmítli, byli zničeni. Poté se Oriové pokusili o vojenskou invazi do Mléčné dráhy pomocí Superbrány, během tohoto pokusu zničili Jaffskou planetu Kalana, jež byla přeměněna v singularitu a zhroutila se do černé díry. Tento útok byl odražen, když Vala narušila silové pole superbrány, a tim ji zničila.
Oriové se poté pokusili zkonvertovat Jaffy k Počátku. Učinili Jaffu Geraka převorem, ten se však vzepřel jejich vůli a na Zemi vyléčil nemocné převorskou nákazou v SGC. Na planetě Tegalus převor přesvědčil Protektorát Rand, aby přestoupil k Počátku, což však vedlo k válce na planetě a také k zničení pozemské lodi Prométhea.
Vala v Orijské galaxii zjistila, že Oriové připravují lodě ke křížové výpravě. Kontaktovala SGC a varovala Zemi před druhou superbránou. Daniel Jackson a Samantha Carterová zjistili, že povznesený Antik Merlin pokládal Orie za hrozbu pro Antiky a lidstvo v Mléčné dráze a rozhodl se desendovat a vyvinout sangraal, zbraň schopnou zničit povznesené bytosti. Později Daniel a Cameron Mitchell zjistili, že sangraal není na Camelotu a že Artuš a jeho rytíři se jej vydali hledat už dávno. Mezitím Jaffové objevili druhou superbránu. Ani kombinovaná palba jejich lodí nedokázala superbránu zničit. Samantha Carterová se spolu s Kvazirem pokusila spustit superbránu na jejich konci a zablokovat ji, což se však nepodařilo.
Oriové otevřeli bránu a tou prošly čtyři válečné lodě. V následující bitvě porazili spojenou flotilu Tau'ri, Tokrů, Asgardů, svobodných Jaffů a Luciánské aliance. Koroljov byl zničen a Odysea byla vážně poškozena. Během bitvy Vala porodila Adriu. Podle Orijského plánu měla být Mléčná dráha dobyta během jednoho roku.
Aby zabránili Oriům vyslat další posili superbránou, SG-1 odletěla na Odysey do galaxie Pegasu s plánem otevřít bránu v Pegasu a využít přeskoku z Hvězdné brány na Superbránu. Důsledkem bylo také zničení jedné Wraithské lodi a jedné Orijské lodi. Daniel Jackson a Vala Mal Doran se na Atlantis setkali s Morganou le Fay, tu však ostatní zastavili.
Svobodní Jaffové se rozhodli použít zbraň na Dakaře proti vojskům Oriů, čímž zničili posádku orijských lidí. Adria však útok Jaffů díky osobnímu štítu přežila, Dakaru dobyla a zbraň zničila. Ve snaze zastavit Orie, začal tým SG-1 hledat Merlinovu zbraň. Při hledání narazili na Adriu a Ba'ala. Adria jim pomohla Merlinovu zbraň najít. Poté, co překonali několik testů, byla SG-1 transportována na jinou planetu, kde byl Merlin uvězněn ve stázi, do které ho uložila Morgana le Fay. Věděla, že sangraal je hrozbou a Antikové by ho zničili, proto ponechala na živu jediného člověka, který byl schopen zbraň schopnou neutralizovat povznesené bytosti vyrobit, aby mohla být později znovu vyrobena a použita proti Oriům.
Adria užívající znalostí Oriů však tým dohnala a v souboji přemohla Daniela. Daniel, předstírající, že ho zkonvertovala k Počátku dokončil sangraal, a s pomocí týmu SG-1 poslal aktivovanou zbraň na orijské lodi do orijské galaxie. Zda byli Oriové skutečně zničeni, zůstalo nejasné.
Poté, co se Adria vrátila, přišla Vala Mal Doran s nápadem zajmout Adriu a ukončit válku. Vala byla použita jako návnada. Plán však nevyšel, jelikož se objevil Ba'al. Transportoval Adriu na svou loď a implantoval symbionta. SG-1 se poté s pomocí Odysey na Ba'alovu lod transportovala, Ba'ala zabila a vzala Adriu na Odyseu. Tok'rové se pokusili symbionta vyjmout, ale Ba'al vypustil nervový jed, který by Adriu zabil. Při pokusu ji další dávkou usmrtit se však Adria probrala a uzavřela se v místnosti. Nakonec se povznesla, nechávajíce Orijskou armádu bez vrchního velitele.
V epizodě Bez konce předali Asgardé své znalosti a techologie Tau'ri, Páté rase. Odysea použila asgardské zbraně a v bitvě zničila dvě nepřátelské lodě. Tau'ri je nyní největší hrozbou pro Orie.
Ve filmu Stargate: The Ark of Truth Adria potvrdí, že Oriové byli Merlinovou zbraní zničeni. Tým SG-1 zde našel a použil Archu pravdy na převora. Tím přiměl všechny ostatní převory v galaxii, aby v Orie nadále nevěřili.
Převorové jsou kněží ve službách Oriů. Jejich úkolem je upevňovat víru vojáků na výpravě a získávání věřících a jejich konverzi. Pokud se nějaký člověk zaváže slibem být nástrojem Ori, Ori sami jej přemění v převora. Tento proces není bohužel detailně popsán, dá se však odvodit, že Ori částečně změní DNA jeho majitele. Tím mu navýší celkovou mozkovou aktivitu, což mu umožňuje plně využívat schopnosti typické pro převory. Základem je ovládání převorské hole, která mu dává potřebnou ochranu i útočný potenciál. Dokáže s ní zabíjet i léčit, vytvářet silové pole nebo řadu dalších parapsychologických dovedností typických pro jedince s dostatečně vysokou mozkovou aktivitou. Není známo, jestli může tyto schopnosti užívat i bez přítomnosti hole, pravděpodobně však nebudou tak účinné. Další nezbytnou dovedností je spojení hole s ovládacím křeslem na můstku Orijských mateřských lodí. Tak dokáže celou loď ovládat pomocí myšlenek. Na druhou stranu je do DNA zavedem bezpečnostní řetězec, který majitele zničí v případě, že přestane věřit v Ori. V takovém případě nastává nějaký způsob buněčného rozpadu - upálení. Jediným efektivním způsobem eliminace převorů je přístroj, který vymyslela Samantha Carterová. Jde o přístroj, který vytváří elektromagnetické pole narušující mozkovou aktivitu převorů. V podstatě zablokuje po omezenou dobu jejich nadpřirozené schopnosti. Není však známo, jak dlouho je přístroj účinný, protože převorové mohou účinky tohoto pole po nějaké době překonat. Stejně tak byl využit k potlačení schopností Adrie a také Daniela Jacksona, když byl po omezenou dobu také převorem.
Život a smrt, světlo a temnota, naděje a zoufalství. V den, kdy byly stvořeny protiklady, byli stvořeni i Ori.
Ale nenávist těch, kdož sešli z Pravé cesty, propukla a vykvetla v temných zákoutích lakomství, kam byli uvrhnuti. A stráveni touto nenávistí, otrávili všechno, čeho se dotkli, přinášejí smrt, temnotu a zoufalství.
A duše jejich obětí nenašly mír, dokud jim Ori nepošeptali: "Spěte až do času posledního soudu" A v ten den se budou všichni radovat, že Ori přicházejí a propustí je.
Skvostní jsou Ori, kteří nás vedou ke spáse. Kdo bojoval se zlem, připravoval zkázu jako smrtelný hřích. Oni porazili staré duchy a vyhnali je pryč. A teď posilme svou vůli, zavolají nás, abychom triumfovali proti zkaženosti všech nevěřících.
Ori nebrání sdílet vědomosti s ostatními jako ostatní, sobecky v jejich mocné pokročilosti. Povedou tě do svého království cestou, která leží v knize Počátku. Vše co potřebuješ je následovat jejich učení.
Síla a velikost Ori nemůže být popírána! Ti co odmítnou cestu k osvícení, musí být zničeni.
Spálilo vás zlo. Ale nedovolte, aby vám to zabránilo přijmout teplo a světlo věčného plamene. Nechť vám Počátek ukáže cestu.
Ti co zbloudili musí být přivedeni zpět na Cestu Pravdu je těžké vidět pro ty, kteří ji nevidí oběma očima.
Co se mnou uděláte, nic nezmění. Ale vězte, že Ori jsou vševidoucí. Již o tomhle vědí. O vzepření se jejich velikosti a srazí k zemi ty, kdo se jim opovážili vzdorovat.
Neboj se Ori. Boj se temnoty, která může zakrývat tajemství vesmíru. Věř v pravdu všech věcí a můžeš najít cestu k osvícení.
Odkud jsem sem přišel a kam kráčím, jedno jest. Je vůli Ori, že musíme rozšiřovat Počátek všem, kteří byli požehnáni jejich stvořením.
příběh Petrias: Jak tady umíral na slunci, písek pouště okolo něho, Petris mluvil do skály. Ne ústy, ale jeho myšlenkami. Kámen plakal čistou vodu a jeho žízeň byla uhašena.
příběh Amica: Toto je příklad muže, který se bránil vůli Ori, ale byl mu odpuštěný jeho hřích a našel svůj směr zpět na cestu.
příběh Hannor Mir: On spadl shůry a učil se letět dolů na cestu.
příběh Andrase: Andras chtěl ulovit lva a byl sežrán svou kořistí.
příběh Markon a velkého hladomoru: Velký hladomor, který udeřil na vesnici Viromesh; kde Markon šel k páterovi Articusovi a požádal, aby mohl jít do lesa pro jídlo. Prorok nabídl jemu trpělivost a řekl, že Ori poskytují spásu všem, kdo mají víru, kterou Markon neměl. Prorok nakreslil čáru v písku a řekl "překroč přes a můžeš si dělat co chceš.". Markon to udělal a opustil vesnici hodoval na divokých bobulích. Ovoce bylo hořké a neuspokojilo ho. On toužil vrátit se do vesnice, ale zjistil, že čára se stala ohromnou propastí a bylo mu řečeno páterem, že se nic nezměnilo, kromě Markona samotného. Bylo mu řečeno, aby kráčel napříč jestli on opravdu věřil. Markon prosil o odpuštění u Ori. Potom co si uvědomil svou chybu, Ori přijali ho zpět. Vesnice byla také požehnaná jejich světlem a prosperovala.


Kapitál

Kapitál s podtitulem Kritika politické ekonomie je hlavní dílo německého filozofa Karla Marxe. První díl autor vydal roku 1867, další dva díly posmrtně zeditoval a vydal Marxův spolupracovník a přítel Friedrich Engels v letech 1885 a 1894. Sporný čtvrtý díl, Teorie nadhodnoty, často nepovažovaný za součást díla, poprvé publikoval Karl Kautsky v letech 1905 až 1910.
Obsahem knihy je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků.
První díl, Výrobní proces kapitálu, popisuje proces výroby, tvorbu nadhodnoty a vznik moderního kapitalismu.
Druhý díl, Proces oběhu kapitálu, rozebírá kapitalistické zbožní a peněžní vztahy.
Třetí díl, Celkový proces kapitalistické výroby, analyzuje tvorbu zisku a shrnuje celé dílo.
Autoři vycházeli z klasické teorie hodnoty a teorie přebytku. Vyzdvihli úlohu ekonomických vztahů (vlastnických, které představují společenskou formu rozvoje "výrobních sil společnosti". Tyto ekonomické vztahy tvoří tzv. ekonomickou základnu společnosti nad kterými je tzv. společenská nadstavba. Společenské vztahy jsou spojeny s vývojem výrobních sil, ale zpětně ovlivňují jejich rozvoj, a proto tento rozvoj mohou zpomalit nebo zastavit. Neshoda mezi ekonomickými vztahy a výrobními silami vede k nezbytnosti revoluce, která zajistí obnovení souladu výrobních sil a ekonomických vztahů a to směnou ekonomických vztahů. Nezbytná revoluční směna kapitalismu za společenský systém, který se bude opírat o společné vlastnictví výrobních prostředků.


Kontrola porodnosti

Kontrola porodnosti je pojem označující činnost za účelem získat kontrolu nad rozmnožováním člověka – obvykle ve smyslu zabránění rození nechtěných dětí či docílení toho, aby se děti rodily pouze, když je to žádoucí a plánované.
V klasických demokratických státech je kontrola porodnosti otázkou samotných párů, státní instituce maximálně apelují na určitý typ chování, které někdy i finančně zvýhodňují. V západních zemích byla v druhé polovině 20. století kontrola porodnosti zaměřená na omezení počtu dětí považována za extrémně žádoucí, měla zabránit přelidnění. V současné době již není chápána tak jednoznačně pozitivně, neboť lidé ji začali využívat do té míry, že v řadě vyspělých zemí došlo k takovému propadu porodnosti, že nestačí ani k udržení stávající velikosti populace. To vede jednak k úbytku počtu obyvatel, jednak k nezdravým změnám struktury společnosti, kde rychle roste podíl důchodců a klesá podíl obyvatel v produktivním věku. Řadu států to vede k programům na podporu porodnosti, kdy finančně podporují rodiny s dětmi.
Na světě existují i diktátorské režimy, které vynucují kontrolu porodnosti i proti vůli samotných zainteresovaných obyvatel – nejznámější z nich je Čína, která nejen stanoví vysoké pokuty za překročení pravidel její politiky jednoho dítěte, ale případně i násilím nutí matky takovýchto nadpočetně počatých dětí k interrupci. Čína též v rámci počínštění Tibetu násilím sterilizovala či nutila k interrupcím tisíce Tibeťanek.
Na významu nabývá i kontrola porodnosti samotným jedincem či párem. Od 80.let 20,století jsou vytvářeny organizace i programy, které mají v názvu termín "childfree",motivace k bezdětnosti je velmi různorodá.


Bohumil Holý

Bohumil Holý se narodil jako prvorozenec domácího tkalce a později faktora Jana Holého a jeho manželky Marie, rozené Čtvrtečkové. Měl ještě deset sourozenců, z kterých dva zemřeli ještě v dětském věku. Vychodil s výborným prospěchem reálnou školu v Náchodě. Již od roku 1905 učiteloval, dva roky byl kancelářským pomocníkem u okresního soudu, doplnil si učitelskou maturitu, v roce 1908 složil státní zkoušku z těsnopisu, rok nato z francouzštiny a v roce 1910 z učitelské způsobilosti. Učil na různých obecných školách, na měšťance, na učitelském ústavu v Litomyšli. Nakonec zakotvil v Mezilesí, kde bydleli jeho rodiče, a působil tam až do 2. června 1930. Po zdravotní dovolené od školního roku 1929 - 1930 odešel na dočasný odpočinek a byl zproštěn aktivní služby na okrese. Není jasné, zda příčinou jeho onemocnění bylo dobrovolné hladovění, které si přivodil, aby nemusel bojovat za Rakousko, či španělská chřipka, kterou jeho podvyživené tělo nezvládlo. Už 1. února 1915 nastoupil totiž vojenskou službu jako domobranec, pak dezertoval a ukrýval se na půdě domu č. p. 37 v Mezilesí. Následky nemoci, především omezení v chůzi a v řeči, snášel až do smrti, která ho stihla 3. dubna 1947. Matka ho přežila o půl roku, zemřela ve věku 82 let.
Pan řídící na dvoutřídce v Mezilesí nikdy nezahálel. Zabýval se různými těsnopisnými soustavami a srovnávacím jazykozpytem slovanským, společně se starostou Stanislavem Holým „Sedlickým“ pracoval v ochotnickém souboru a roku 1919 s ním založil sokolskou jednotu v Mezilesí. Jazykové znalosti využíval na cestách, mimo jiné na Balkán a do Itálie. Cesty prý hradil i starostovi, aby měl společníka. Do roku 1929 vedl pamětní knihu mezileské školy, kam zapisoval - krasopisně - události nejen místní, ale i zprávy o politických poměrech, o přírodních katastrofách ve světě, v archeologických nálezech apod. Jako vlastenec a slavjanofil se projevoval někdy až nekriticky, např. při etymologických výkladech, kde cizím slovům podkládal slovanský původ. Obhajoval pravost Rukopisů. O Rusku se v úvodu své první brožury vyjadřuje s nádechem antisemitismu. Kriticky se stavil i k T. G. Masarykovi. Podivínsky se jeví jeho snaha používat starý slovanský letopočet i to, jak se snažil zavést pro obec Mezilesí název „Mezlesí“. Zůstal svobodný, byl však hodným strýčkem pro děti svých sourozenců, které do Mezilesí jezdily na prázdniny. Pokud ještě mohl, chodil s nimi do přírody. I jejich vrstevníci dosvědčují, že legraci nikdy nezkazil, takže všichni, kdo ho znali, na něho s láskou vzpomínali.
Bohumil Holý byl autorem projektu všeslovanštiny, která měla přispět k lepšímu dorozumění mezi slovanskými národy. Na tomto úseku jazykovědy však nebyl první. Kromě několika set projektů neutrálního plánového mezinárodního jazyka, z kterých se dnes jako mluvený jazyk s dosti rozsáhlou původní literaturou používa prakticky jedině esperanto, bylo pro Slovany takových projektů vytvořeno několik, vesměs s cílem usnadnit dorozumění mezi Slovany v habsburské monarchii. První z nich jeho autor, Chorvat Jurij Križanič, ve svých knihách prakticky propracoval a nazval „Russki jezik“ již mezi lety 1659 a 1666. V roce 1826 vydal Slovák^ Jan Herkeľ v Budíně latinsky svůj projekt „Lingua slavica universalis“.
Další projekty jsou dílem Čechů. V roce 1907 vydává v Kroměříži německy vlastním nákladem podrobnou mluvnici „novoslovanštiny“, „Gramrnatik den neuslavischen Sprache“, bohemista a dialektolog Ignác Hošek. V roce 1909 zařazuje novoslovanštinu do své konverzační příručky „Slovanský tlumočník“. Roku 1912 vydává středoškolský profesor v Jevíčku Edmund Kolkop, francouzštinář a aktivní esperantista, svůj šestnáctistránkový „Pokus o dorozumívací jazyk slovanský“ a Josef Konečný z Prahy-Nuslí 32 stránkovou brožuru „Mluvnička slovanského esperanta Slavina“. Konečně pak v roce 1920 vychází v Novém Městě nad Metují 20 stránková brožura „Slavski jezik“, na které je jako autor uveden „stenograf B. Holý s pomocí spolupracovníků“.
Pro vytvoření projektu „všeslovanštiny“ měl Bohumil Holý dobrou přírpravu: ovládal nejen všechny spisovné slovanské jazyky, ale zřejmě i esperanto, znal práce svých předchůdců Hoška a Kolkopa a z jejich nedostatků se poučil. Svůj projekt, na kterém pracoval deset let a který sám pro tisk vysázel, ještě dále zdokonaloval: v roce 1930 a 1932 vydal v Náchodě další dvě brožury pod názvem „Všeslovansky“.
„Kral Alexandr Veliki, Makedonski, imel koň velmi skori, jego ime v slavski letopisi su Dučipal, helenske Bukefalos. - Každi musu rabotat. - Čo chťu, to tež mogu. - Gde su vichod? - Gospodi, ja prošu, sednite, dnes vi su moji gosti! - Děkuju! - Dobri utro! - Pokojni noč!- Neki človek imel dva sini… - Takto molite se: Otec naš, iže ti su na nebesa! Da svetu se ime tvoj! Pridi tvoj carstvo! da budu volja tvoj i na zem kak na nebo. No da budu vaš slovo: Da! da! Ne! ne! I čto su bolše nad to, to su ot zli. Vi slišali, že proroki rekli: Oko za oko, zub za zub. No ja govoru a vi: Neprotivite se a zli! No kto udaru ti na tvoj desni lice, obrati k on i levi! Ne sudite, da vi ne su sudeni! I proč smotru ti na suček v oko de tvoj bratr i ne vidu ti brevno v svoj oko?“
Holého všeslovanština nemá složité časování a skloňování - na rozdíl od Hoškovy novoslovanštiny a Konečného Slaviny. Nezná dlouhé samohlásky - na rozdíl od oněch dvou předchůdců. Používá českou latinku, nemá zvláštní písmena pro souhlásky s háčky - na rozdíl od Kolkopa a Konečného, jen při ručním psaní doporučuje místo hačků tečky, tzv. Husova nabodeníčka. Písmena q, w, x a y jsou jen v cizích jménech. Přízvuk je na předposlední slabice, u rozkazovacího způsobu na poslední. Při podrobnějším srovnání těchto čtyř projektů českých autorů vychází Holého projekt jako nejvhodnější.
V této souvislosti nebude bez zajímavosti si připomenout, že autorem dalšího, posledního projektu „mežduslavjanského jezika“ z roku 1954 je Ladislav Podmele, což je občanské jméno básníka Jiřího Karena.


Gibraltarská vlajka

Vlajka Gibraltaru se skládá z dvou vodorovných pruhů, bílého a červeného. V bílém pruhu je umístěná červená hradba se třemi věžemi, ze kterých visí do červeného pruhu žlutý klíč obrácený k žerdi. Znak symbolizuje skutečnost, že Gibraltar je klíčem k Středomoří. Byl městu udělený Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou roku 1502. Angličané ho potvrdili roku 1936.
 Image:Government Ensign of Gibraltar.svg| Vládní vlajka Gibraltaru Image:Civil Ensign of Gibraltar.svg| Civilní vlajka Gibraltaru


Roland Freisler

Roland Freisler byl německý soudce, jeden z vrcholných představitelů nacistické justice. Za Hitlerovy vlády byl nejprve státním sekretářem Říšského ministerstva spravedlnosti a posléze předsedou Lidového soudu. Podílel se na nacistickém přebudovávání německé justice, které vnutil zásadu, že Hitlerova vůle a program jeho strany jsou důležitější normou, než samotné zákony, a zbavil funkce ty soudce, kteří se tomu odmítli podřídit.
Ve druhé funkci vedl celou řadu divadelních procesů s odpůrci Hitlerova režimu a byl zodpovědný za tisíce justičních vražd. Pro své až nepříčetné projevy v soudní síni, kdy na obžalované řval, sprostě jim nadával a ponižoval je, byl znám též jako Zuřivý Roland. Když zahynul při náletu, řada lidí vyjádřila názor, že šlo o Boží trest, kterémužto tvrzení nahrávaly i okolnosti toho skonu.
Mezi lidmi, které osobně poslal na smrt, byli například členové Bílé růže či atentátníci na Hitlera.
Freisler se zúčastnil 1. světové války v roce 1914 v hodnosti důstojnického kadeta, v roce 1915 byl již poručíkem a krátce před tím, než byl v říjnu 1915 zajat ruskou armádou, byl vyznamenán. Během zajetí se naučil rusky a začal se zajímat o marxismus. V roce 1920 se do Německa navrátil již jako přesvědčený komunista. Po návratu do vlasti začal studovat práva na univerzitě v Jeně, kde v roce 1922 svá studia úspěšně ukončil.
Od roku 1924 působil jako právník v Kasselu a byl též radním za Lidově-sociální blok. Členem NSDAP se stal v červenci 1925 a působil jako obhájce členů strany, kteří se dostali do potíží se zákonem. V roce 1932 byl za NSDAP zvolen do pruského zemského sněmu a později do Reichstagu.
V letech 1933 až 1934 zastával funkci státního tajemníka na pruském ministerstvu spravedlnosti a v letech 1934 až 1942 tutéž funkci na říšském ministerstvu spravedlnosti. Od roku 1939, byl pověřen vytvořením speciálních soudů pro „stanné soudy na domácí frontě“. Freisler se jako zástupce ministra spravedlnosti Franze Schlegelbergera zúčastnil i konference ve Wannsee.
V srpnu 1942 nahradil Otto Thieracka na postu předsedy Lidového soudu. Předsedal 2600 soudům, které skončily trestem smrti. K trestu smrti či k doživotí bylo odsouzeno vysoké procento obžalovaných, které Freisler soudil. Soudil mimo jiné i členy odbojové skupiny Bílá růže či atentátníky na Hitlera. Pro své vystupování v soudní síni získal přezdívku Zuřivý Roland.
Roland Freisler zemřel 3. února 1945 během spojeneckého náletu na Berlín, když se na něj přímo v soudní síni, do které se během náletu vrátil pro spis obžalovaného Fabiana von Schlabrendorff, zřítil trám.


Lucie Ondraschková

Lucie Ondraschková je bývalá juniorská reprezentantka v atletice. Je to držitelka celkem devíti titulů mistryně České republiky . S atletikou začala v roce 1999, kdy nastoupila na sportovní ZŠ Englišovu, od té doby také závodí za Sokol Opava. Zprvu se soustředila na skok daleký, když pak ke konci studia na ZŠ přišlo období stagnace výkonnostního růstu na této disciplíně, více se zaměřila na sedmiboj. Nyní se mu plně věnuje - trénuje v Ostravě - již přes dva roky. Mezi její stěžejní disciplíny patří: skok daleký, skok vysoký a běh na 800 m.


Lionel Messi

Lionel začal s fotbalem v pěti letech, kdy začal hrát s týmem Grandoli, kde trénoval jeho otec. V roce 1995 začal působit v Newell's Old Boys. V jedenácti mu byl diagnostikován nedostatek růstových hormonů.
Tehdy o něj projevilo zájem River Plate, ale Messiho rodiče tehdy neměli peníze, aby platili synovu léčbu. Carles Rexach tehdejší ředitel Barcelony nabídl Messimu kontrakt, včetně zaplacení celé léčby a stěhování do Španělska.
V říjnu 2004 měl Messi svůj oficiální debutový zápas za A tým Barcelony proti RCD Espanyol a stal se tak třetím nejmladším hráčem v dresu Barcelony. 1. května 2005 střelil za Barcelonu svůj první gól. Bylo mu tehdy 17 let, 10 měsíců a 7 dnů a stal se nejmladším střelcem v dresu Barcelony.
Messimu bylo nabídnuto hrát za španělský národní tým, on ale odmítl a rozhodl se nastupovat za zemi, ve které se narodil. V červnu 2004 byl povolán do reprezentace do 20 let na přátelský zápas proti Paraguayi.
O rok později v červnu 2005 hrál na Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let, které se konalo v Nizozemsku. Tam se stal nejlepší střelcem, vsítil celkově šest branek a byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje.
V té době začal být srovnávám s Diegem Maradonou, jedním z nejlepších fotbalistů všech dob. 27. června 2005 podepsal kontrakt s Barcelonou až do roku 2010 s klauzulí, že při případném odchodu musí dostat Barcelona odstupné 150 milionů eur.
V srpnu 2005 povolal Messiho do reprezentace José Pekerman. Na hřiště šel v 63. minutě v zápase proti Maďarsku, ale vydržel na hřišti pouze 40 sekund. Rozhodčí Markus Merk jej vyloučil za strkanici s maďarským obráncem. Platné nebyly Messimu ani jeho slzy. Rozhodnutí rozhodčího rozčílilo mnoho hráčů včetně Diega Maradony, který sám prohlásil, že vyloučení bylo neregulérní.
V září 2005 pouhé tři měsíce po uzavření nového kontraktu, prohlásila Barcelona, že s Messim uzavřela novou smlouvu. Ta zaručovala hráči vyšší plat, ale také působení v Barceloně až do roku 2014.
25. září 2005 přijal Messi španělské občanství a začal splňovat tak kvótu pro hráče Evropské unie. V prosinci 2005 dostal Messi ocenění pro Nejlepšího hráče do 21 let v Evropě.
Jeho temperament pomohl Barceloně k vítězství nad Chelsea nebo Realem Madrid v Lize Mistrů, ale klubová sezóna pro něj skončila předčasně 7. března 2006, kdy si přetrhal stehenní sval v pravé noze během druhého zápasu s Chelsea.
Zranění z března mu značně zkomplikovalo účast na MS, přesto jej trenér nominoval. Zahrál si i na samotném turnaji. V druhém zápase skupiny vystřídal Maxi Rodrigueze a zahrál si proti Srbsku a Černé Hoře. Tehdy Argentina rozdrtila Srby 6:0 a Messi také přispěl gólem, který z něj učinil na Mistrovství světa v Německu nejmladšího střelce, a šestého nejmladšího v celé historii šampionátu.
5. ledna 2007 oznámily italské noviny, že prezident Interu Milán hodlá Messiho koupit za 71 milionů liber. Přestup se ale nakonec nekonal.
Od začátku listopadu laboroval se zlomenou zanartní kůstkou, do hry se vrátil v únoru. 18. dubna napodobil svého slavnějšího krajana Diega Maradonu , když v zápase domácího poháru proti Getafe obehrál pět hráčů soupeře, brankáře a rozvlnil síť. Maradonu napodobil i v závěru ligového ročníku. V utkání proti Espanyolu Barcelona Messi evidentně dopravil do sítě míč rukou, stejně jako Maradona na MS 1986 proti Anglii.
Byla pro něj velmi vydařená dokud se nezranil.Plakal on, plakala celá Barcelona.Když se tento útočný záložník či útočník vrátil už Barceloně nepomohl. Dokonce byl i kapitánem a vysloužil si přezdívku Mesiáš.Messi neboli Mesiáš je velmi drobný fotbalista, ovšem pokud dostane míč už ho zastaví soupeř pouze faulem.Jeho nevýhodou je malý vzrůst, tím pádem je nepoužitelný v hlavičkových soubojích.


Přírodní park Bohdalov-Hartinkov

Přírodní park Bohdalov-Hartinkov rozprostírající se v JZ části Zábřežské vrchoviny asi 4 km severovýchodně od Městečka Trnávka a byl zřízen v roce 1996 Okresním úřadem Svitavy v širším okolí obcí Bohdalov a Hartinkov na celkové ploše cca 6265 ha k ochraně esteticky a biologicky hodnotné krajiny s četnými významnými krajinnými prvky. Přírodní park navazuje na sousední Přírodní park Kladecko v okrese Prostějov.
Zajímavá krajina je dána i pestrou geologickou stavbou od prvohorních břidlic až po svrchnokřídové usazeniny s vysokým podílem vápníku.
Přírodní park je z velké části lesnatý a tvořený mozaikou polopřirozených a přírodně blízkých luk a pastvin. Menší hodnotná území jsou registrována jako významné krajinné prvky. Roste zde mnoho chráněných druhů rostlin a vyskytuje se zde mnoho chráněných a zajímavých druhů živočichů.
Státní správu Přírodního parku Bohdalov-Hartínkov vykonává Městský úřad Moravská Třebová, odbor ŽP a Krajský úřad Pardubického kraje, odbor ŽPaZ.
O značení pečuje Český svaz ochránců přírody, základní organizace Moravská Třebová.


Rihand

Rihand je řeka ve státech Čhattísgarh, Madhjapradéš a Uttarpradéš v centrální části Indie. Je to pravý přítok Sonu. Je 250 km dlouhá. Povodí má rozlohu 12 500 km2.
Maximální průtok má od července do září. Průměrný roční průtok vody je 200 m3/s.
U města Pipri bylo v letech 1953-61 vybudováno komplexní hydrotechnické zařízení, které zahrnuje hráz, přehradu a hydroelektrárnu. Voda se využívá na zavlažování území o rozloze 8 500 km2.


Ptačí oblast Králický Sněžník

Ptačí oblast Králický Sněžník je navržena na území Pardubického a Olomouckého kraje. Ačkoliv se lokalita jmenuje Králický Sněžník, patří do ní jen okraje tohoto pohoří, hora Králický Sněžník a téměř celá NPR Králický Sněžník leží mimo tuto ptačí oblast. Ptačí oblast zahrnuje okraje pohoří Králický Sněžník, nižší polohy Hanušovické vrchoviny, část Bukovohorské hornatiny, která je jihovýchodním koncem Orlických hor a na východ zasahuje ptačí oblast až na úpatí Hrubého Jeseníku. Celková rozloha ptačí oblasti je asi 30.225,33 ha
Předmětem ochrany je jediný druh ptáka, chřástal polní. V celé ptačí oblasti hnízdí asi 150-170 párů a jedná se tedy o jednu z nejpočetnějších populací v ČR. Biotopem tohoto druhu jsou právě extenzivně využívané louky, kterých je v této oblasti nyní dostatek, protože kvůli chladnějšímu klimatu a málo úrodné půdě zde klasické zemědělství příliš neprosperuje.
Kromě chřástala polního hnízdí ve vymezené ptačí oblasti několik dalších druhů chráněných projektem Natura 2000, které však nejsou předmětem ochrany tohoto ptačího území. Jedná se o čápa černého, čápa bílého – 3 páry, jeřábka lesního – 10 párů, výra velkého – 5 párů, kulíška nejmenšího, sýce rousného – 30 párů, ledňáčka říčního, žlunu šedou, datla černého – 50 párů, lindušku horskou, kosa horského a ťuhýka obecného – 100 párů.


Zavřená přední nezaokrouhlená samohláska

Zavřená přední nezaokrouhlená samohláska je zvuk, který se vyskytuje v různých jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem i, číselné označení IPA je 301, ekvivalentním symbolem v SAMPA je i.
Při krátké kvantitě je tendence k centralizované výslovnosti, což se v IPA se označuje symbolem ?, číselné označení IPA je 319, ekvivalentním symbolem v SAMPA je I.
Při krátké výslovnosti mají samohlásky v extrémních polohách „vokalického čtyřúhelníku“ tendenci k centralizované výslovnosti. V tomto případě je samohláska více otevřená a jazyk se nachází více vzadu.
V češtině se tato hláska zaznamenává písmenem I, i nebo Y, y. Délka samohlásky [i?] se vyznačuje čárkou nad písmenem Í, í nebo Ý, ý. Rozlišení „měkkého“ a „tvrdého“ je v pravopisu dáno historicky. „Tvrdé“ se v minulosti vyslovovalo jako střední hláska [[Zavřená střední nezaokrouhlená samohláska|[?]]], již od středověku se však tento rozdíl ve výslovnosti vytratil.
Na Moravě je tendence tuto hlásku vyslovovat více uzavřeně, v Čechách, zejména v Praze, je naopak tendence k otevřenější výslovnosti.


Naši

Naši je ovoce mírného pásu, přesněji druh hrušky. Někdy se s tímto ovocem lze setkat pod označením japonské nebo asijské hrušky.
Původně pochází z Číny. V současnosti je rozšířeno v celé východní Asii a Japonsku. V posledních letech se s jeho pěstováním začíná i v Chile, Francii a Itálii. Plody jsou v Česku méně obvyklým druhem ovoce.
Plod hrušky naši má kulovitý až mírně zaoblený tvar a většinou žlutavou barvu. Je šťavnatější a sladší než evropská hruška, vypadá a chutná jako kříženec mezi hruškou a jablkem.


Ras Tanura

Ras Tanura je město ve východní provincii Saúdské Arábie. Nachází se na poloostrově, zasahujícího do Perského zálivu. V této oblasti žije 3200 obyvatel.
Název Ras Tanura též označuje průmyslovou oblast dále na šelfu, která slouží jako hlavní přístav a ropný exportní terminál od saúdské společnosti Saudi Aramco, která je považována za největší ropnou společnost na světě. Protože ropné tankery potřebovaly více místa a větší hloubku vody pro kotvení v přístavu, Saudi Aramco v oblasti vybudovala několik málo umělých ostrovů pro snadnější dokování, a též mořské ropné plošiny a produkční zařízení byly vybudovány v okolních vodách, kromě Aramca též společnostmi Schlumberger a Halliburton. Poblíž Ras Tanura je situována také RAS-201 - jediná mořská ropná plošina Saudi Aramco.
Průmyslová zóna Ras Tanura je jedna ze čtyř rezidentních oblastí Aramca, vybudovaná ve 40. letech a jediná v Perském zálivu. Tamní ropná rafinerie je obehnaná plotem a přísně střežena. Zaměstnanci zóny mohou žít uvnitř rezidentní oblasti, která je též hlídána ale méně. Zóna samotná, ve které žije menšina původních obyvatel Velké Británie a Spojených států, byla od začátku navržena tak, aby mohla těmto lidem ze západní civilizace dopřát více komfortu, který by současně nepůsobil rozruch ze strany okolního radikálního islámského prostředí.
S exportem mezi 6-7 miliony barelů za den je Ras Tanura největším ropným terminálem a jednou z největších rafinérií světa. Je to pravděpodobně nejdůležitější místo na světě z hlediska distribuce ropy. Její případný výpadek by způsobil odstávku asi 10 % světové produkce ropy. V letech 2004 a 2006, teroristická skupina al-Kaidá pohrozila útokem na tento ropný terminál a následkem bylo zvýšení cen ropy . Zájem o stálost dodávek byl a je takový, že byla příslušná oblast kolem poloostrova v kritické době hlídkována anglickým námořnictvem.
Ložiskový geolog Václav Cílek vyjádřil myšlenku, že „Ras Tanura je možná nejcitlivější místo současného světa.“


Placka pomořanská

Placka pomořanská je ryba z čeledi sleďovití. Žije v moři, ale vytírá se ve sladkých vodách. Nyní jich velmi ubývá, kvůli silnému znečištění řek, ve kterých se tře.
Obývá pobřežní vody Evropy v Atlantiku, Baltském a Severním moři.
Živí se drobnými živočichy, jako jsou drobní korýši, larvy hmyzu či malé ryby.
Má prodloužený břišní kýl. Za skřelemi bývá jedna tmavá skvrna. Dosahuje hmotnosti 2,7 kg.


Anatra Anasalj

Anatra DS Anasalj byl ruský dvousedadlový průzkumný dvojplošník z první světové války. Byl postaven ve firmě Anatra v Oděse v Ruské říši.
Letoun byl vybaven 150 kW motorem Salmson, který byl vyráběn v licenci v Rusku. Letoun poprvé vzlétl 7. srpna 1916. Po dlouhých zkouškách začala produkce až v létě 1917, a do sovětské revoluce v listopadu 1917 bylo vyrobeny zhruba 70 kusů. V březnu 1918 byla jižní Ukrajina obsazena rakousko-uherskými vojsky a továrna v Oděse produkovala další letouny pro Rakousko-Uhersko až do září 1918. V tomto období bylo dodáno 114 kusů, z nichž 23 letounů zůstalo po ukončení první světové války v Československu. Další letouny obdrželo Maďarsko a Polsko.
Jeden kus se zachoval a je vystaven v leteckém muzeu Praze-Kbely.


TKM

TKM je zkratka polského rčení Teraz kurwa my používané některými politiky a novináři jako obrazné označení poměrů panujících v polské politice a jejích problémů. Týká se „mentality vítězů“, kdy po parlamentních volbách vítězná politická strana obsazuje různé funkce podle zásady dělení na „my“ a „oni“ a ne na základě věcných hledisek a odborných schopností.
Toto označení bylo použito řadou novinářů z významných polských médií, jako např. novin Gazeta Wyborcza, Rzeczpospolita, časopisů Polityka, Wprost, televize TVN, rozhlasových stanic Radio Zet, Radio RMF a mnoha dalších.
Termín TKM jako první použil politik Jarosław Kaczyński v roce 1997během vysvětlování důvodů, proč nekandidoval ve volbách do Sejmu na listině strany AWS, ačkoliv se podílel na jejím založení. Konstatoval tehdy, že v AWS má příliš velké slovo neformální strana TKM. Tato „strana“ měla být podle jeho slov charakteristická touhou obsadit funkce ve vládě a využívat různých formálních i neformálních vztahů a struktur vytvořených předchůdci namísto toho, aby prováděla reformy.
Úspěch hesla TKM je dán zejména skutečností, že připomíná rozšířené několikapísmenné zkratky názvů politických stran a také tím, že stručně, výstižně a jadrně popisuje problematické jevy.
Tato zkratka se stala součástí klasických politických citátů v Polsku a byla mnohokrát používána, a to dokonce i v pozměněném významu. Když na podzim roku 2005 vítězná strana PiS překvapivě navrhla na funkci premiéra Kazimierze Marcinkiewicze namísto očekávaného předsedy strany Jarosława Kaczyńského, interpretoval Marek Borowski z levicové strany SdPl onu zkratku jako Teraz Kolega Marcinkiewicz. Termín TKM byl také pro polskou komerční televizi TVN inspirací k názvu publicistického pořadu Teraz my.


SS Ceramic

SS ''Ceramic'' byl zaoceánský parník společnosti White Star Line vybudovaný v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu. Po své první plavbě se plavil na lince Liverpool - Austrálie, kde byl na dlouhou dobu největší lodí, poté sloužil jako transportní loď během 1. světové války, po níž se vrátil zpět na svou linku. V roce 1934 se White Star Line sloučila s Cunard Line a Ceramic byl prodán společnosti Shaw, Savill a Albion, ale zůstal na stejné trase. Na počátku 2. světové války se stal Ceramic znovu transportní lodí, ale brzy se vrátil zpět do civilní služby. V noci 6. prosince 1942 byl západně od Azor na cestě do Austrálie, když ho zasáhly 3 torpéda z ponorky U-515. Ceramic byl poškozený, ale stále se držel na hladině, přesto bylo spuštěno 8 plně obsazených záchranných člunů. O dvě hodiny později vystřelila U-515 dvě další torpéda, které zasáhly loď a ta se hned potopila.


Andělika lékařská

Andělika lékařská nazývaná též děhel lékařský je dvouletá až víceletá mohutná bylina z čeledi miříkovitých.
Ve volné přírodě se s ní setkáte v podhůří zejména v teplých humózních půdách
Původní areál výskytu zahrnoval severovýchodní části Evropy, Skandinávii, Island, Grónsko - původní areál sahá zhruba od východního Německa po Ural. Dříve se často pěstovala jako léčivka, na mnoha místech tedy zplaněla, a proto dnes roste na mnoha místech i mimo své původní areály.
V Česku se mezi původní místa výskytu počítají pouze Krkonoše, na ostatních místech je pravděpodobně zplanělá. Vyskytuje se v ostatních pohořích i v nížinách, zejména u řek.
Andělika lékařská je významnou léčivou rostlinou používanou již od středověku. Jako léčivá droga se používá kořen s oddenkem a to nejčastěji ve formě prášku či macerátu.
Využívá se zejména v oblasti problémů s trávením: tlumí nadýmání, při hnilobné i kvasné dispepsii a při žaludeční neuróze. Díky těmto vlastnostem bývá součástí žaludečních likérů.
Rizika: Ing. Jiří Janča, CSc. a Josef A. Zentrich v knize „Herbář léčivých rostlin“ nedoporučují léčbu Andělikou lékařskou při zánětech ledvin a při vředových chorobách trávicího ústrojí.
Obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, cukry a jiné látky.


Slovinská vlajka

Vlajka Slovinska má tři horizontální pruhy - bílý, modrý a červený se slovinským znakem; znak je umístěný v levé horní části vlajky a částečně překrývá bílý a modrý horizontální pruh.
Dříve Slovinská socialistická republika v rámci Jugoslávie přijala podobně jako ostatní republiky národní trikolóru doplněnou „jugoslávskou“ hvězdou z federální vlajky. V roce 1991 byla hvězda odstraněná a vlajka byla doplněná znakem v horním rohu.


Snake handling

Snake handling je náboženský rituál několika křesťanských církví v USA, zpravidla letničních křesťanů ze zemědělských regionů. V roce 2004 bylo založeno několik kongregací v kanadských provinciích Alberta a Britská Kolumbie.
Spočívá v kontaktu s jedovatými hady, někdy i štíry, nebo v pití otrávených nápojů. Věřící se také pálí plamenem.
Rituál neprovádějí všichni členové církví. Pití jedů je více rozšířeno než zdvihání jedovatých hadů. Ještě více převažuje pití jedů nad zdviháním hadů mezi ženami.
Členové těchto církví se konzervativně oblékají. Zásadně nenosí šperky, za něž považují i snubní prsteny a náramkové hodinky.
Zásadně nepijí alkohol, kávu, nekouří, nedívají se na televizi, neslaví narozeniny ani většinu svátků.
Jsou přesvědčeni o starobylém původu tohoto zvyku a dokládají ho biblickými verši
„budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
„Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí“.
Ve státech Alabama, Kentucky a Tennessee je zakázáno přinášet jedovaté hady na místa, kde by mohli ohrožovat životy, zákon státu Kentucky se výslovně zmiňuje o bohoslužbách. Státní orgány si však této praktiky zpravidla nevšímají, dokud nedojde k úmrtí.


Sauber

Sauber byl tým Formule 1, který závodil v letech 1993–2005. Malá, avšak velice agilní švýcarská stáj, sídlila v Hinwilu, kde měla mj. vlastní vývojovou laboratoř a dílnu špičkové úrovně. Původně zcela nezávislá, později z finančních důvodů nastoupila alianci s malajskou naftovou společností Petronas a začala jezdit pod jménem Sauber-Petronas; zakladatel a dosavadní majitel Peter Sauber si ponechal většinový podíl. V roce 2005 dostal nabídku na odkoupení od BMW a především s ohledem na svůj blížící se důchodový věk se rozhodl využít příležitosti a prosperující stáj předat do spolehlivých rukou, když se nabízí možnost, která by za ony tři roky, až dovrší pětašedesátku, nemusela být. Ve stáji, která nyní jezdí pod označením BMW Sauber, si mohl ponechat poradenskou funkci.


Vardar

Vardar je řeka, která protéká v Republice Makedonii a v kraji Střední Makedonie v Řecku. Je 388 km dlouhá. Povodí má rozlohu 25 400 km2.
Řeka pramení v makedonských horách Šar planina a Sucha Gora u Vrutoku. Teče přes mezihorské kotliny, které jsou oddělené soutěskami. Ústí do zálivu Termaiko Egejského moře, asi 20 km jihozápadně od Soluně.
Maxima dosahuje na podzim a v zimě a také na jaře.Minimum má od července do září. Průměrný průtok v místech, kde vtéká do Soluňské nížiny činí přibližně 151 m3/s.
Využívá se na zavlažování. Na řece leží města Gostivar, Jegunovce, Skopje, Veles, Negotino, Demir Kapija, Gevgelija, Polykastro a Axioupoli.


Rica

Rica je horské ledovcovo-tektonické jezero na západě Kavkazu v Abcházii, v Gruzii. Leží v nadmořské výšce 950 m v dolině řeky Lašipse na východ od Gagerského hřbetu. Má rozlohu 1,49 km2, délku 2,5 km a maximální šířku 1,05 km. Průměrnou hloubku má 63 m a maximální hloubku 116 m.
Průměrná teplota vody u hladiny je 10 °C, nejvyšší je 17,6 °C v srpnu.
Zdroj vody je dešťový a sněhový. Sezónní změny výšky hladiny jsou 2 až 3 m. Z jezera odtéká řeka Jupšara.
Díky své malebnosti je jezero častým cílem turistů. Spolu se svým okolím je součástí Ricinské přírodní rezervace. Na břehu jezera je hotel. Silnice vedoucí údolím řek Bzyb, Jupšara a Gega ho spojuje s lázněmi na břehu Černého moře.
V jezeře žijou pstruzi a také se zde aklimatizoval síh.
Nedaleko se rozkládá jezero Malá Rica o rozloze 0,2 km2.


Hohol severní

Je velký přibližně jako kachnička mandarínská, dorůstá 40 - 48 cm, váží 600 - 1300 g a v rozpětí křídel měří kolem 77 - 83 cm. Všichni hoholové mají velmi svérázný vzhled a jsou poměrně snadno rozpoznatelní podle zvláštního tvaru hlavy. Samec má tmavou hlavu s jasně zelenavým odstínem, výraznou bílou skvrnu na obličeji, tmavý zobák, černý hřbet a ocas, příčné černobílé pruhování na bocích, světlé břicho, hruď a hrdlo a oranžové končetiny. Samice jsou celé hnědé a mají černožlutě zbarvený zobák.
Hohol severní hnízdí u větších vodních ploch obklopenými stromovým porostem zejména v Kanadě a na severu Spojených států, ve Skandinávii a při severním pobřeží Asie. Je převážně tažný, každým rokem se pravidelně stahuje směrem k mořskému pobřeží a na větší nezamrzající vnitrozemské vodní plochy v oblastech s mírnějším klimatem. Pravidelně po celý rok se vyskytuje i v některých vnitrozemských státech střední Evropy. Výjimkou není ani Česká republika, kde ročně hnízdí přibližně 60 - 90 párů a přezimuje zhruba 500 - 1000 jedinců.
Hohol severní se mimo hnízdní období zdržuje většinou v menších rozvolněných hejnech. Často se potápí. Největší složku jeho potravy tvoří korýši, vodní hmyz, měkkýši a drobné rybky, občas požírá i jikry a vodní rostliny. Sám se stává kořistí především orlů, sov a jiných velkých dravců, samice na hnízdě, vejce a mláďata padají často za kořist medvědům, lasicím, norkům nebo mývalům. Samec v toku se ozývá zejména pronikavým „knirrr“, samice hrčivým „garrr-gra“.
Hnízdí v dutinách stromů, často využívá opuštěné dutiny datlů. Samice klade průměrně 7 - 16 nazelenalých, 48,3 × 59,3 cm velkých a přibližně 64 g těžkých vajec. Zhruba po 1 - 2 dnech samec samici opouští a na vejcích sedí proto sama. Jejich průměrné inkubační období trvá přibližně 28 - 32 dnů. Mláďata hnízdo opouští již po 24 - 36 hodinách a jsou vzletná kolem 55 - 65 dnu života.
Hohol severní se na svém rozsáhlém areálu rozšíření vyskytuje celkem ve 2 poddruzích:


Norsko

Norsko je stát ve Skandinávii. Má zhruba 4,5 mil. obyvatel. Hlavním městem je Oslo. Státním zřízení Norska je unitární stát a parlamentní monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, Finskem a Ruskem na severovýchodě.
Norsko se rozkládá v severní Evropě na západní straně Skandinávského poloostrova a na mnoha ostrůvcích v Severním moři, Norském moři, Barentsově moři a Severním ledovém oceánu. Pevninskými ostrovy jsou Lofoty a severněji ležící Vesteraly. K Norsku také patří ostrov Jan Mayen , Špicberky a Medvědí ostrov a Bouvetův ostrov.
Kontinentální část Norska leží mezi 58° s. š. a sahá až k nejsevernějšímu výběžku pevninské Evropy na Nordkinnu . Místa jsou od sebe vzdálená 1700 km.
Reliéf Norska byl modelován mnoha ledovci, na západním pobřeží jsou četné fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Pobřeží je členité, příkré a fjordové s mnoha drobnými ostrovy a zálivy. K jihovýchodu je pobřeží méně členité a pozvolné, ale přemodelování ledovci je také patrné. Celým Norskem se od jihu táhne Skandinávské pohoří s recentním zaledněním. Nejvyšší horou je Galdhopiggen s 2469 metry nad mořem. Ve Skandinávském pohoří se nachází největší pevninský evropský ledovec Jostedalsbreen.
Podnebí Norska je ovlivněno oceánem, zejména systémem Golfského proudu. Nejvýrazněji se projevuje větev Norského proudu. Jižní oblasti Norska jsou řazeny k mírně teplému, vlhkému podnebí západních pobřeží, v Köppenově klasifikaci podnebí označované Cfb. Nejvíce srážek spadne na podzim. Severně od Alesundu až k 70° s. š. se táhne podnebný pás, který odpovídá mírně teplému podnebí západních podnebí s chladným létem Cfc. Na východ od Skandinávského pohoří se táhne pás mírně studeného kontinentálního podnebí s chladným létem Dfc. Oblast jižního Skandinávského pohoří je pod vlivem horského podnebí H. Za polárním kruhem panuje podnebí tundry ET.
Z tabulky je patrné, že Norsko je srážkově bohaté. Četné a vodné řeky s velkým spádem jsou velkým norským bohatstvím. Říční síť je hustá, neboť se utvářela jen velice krátce. Spádové křivky řek jsou charakteristicky nevyrovnané. Hlavními řekami jsou: Glomma a Gudbrandsdalslagen, Dramselv, Numedalslagen, Otra, Sira, Namsen, Vefsna, Altelv, Tana, Lundeelv, Songa, Kvenna.
V Norsku jsou četná jezera a silně podmáčené oblasti. Norsko by mohlo být, podobně jako Finsko, nazýváno „Zemí tisíců jezer“. K největším jezerům patří jezero Mjosa, Rosvatn, Femunden, Randsfjorden, Tyrifjorden, Snasavatnet, Tunnsjoen, Limingen, Oyeren a Blasjo. Hornindalsvatnet je nejhlubší norské a evropské jezero, jeho hloubka dosahuje 514 metrů.
Půdy jsou v nižších polohách podzolované, ve větších nadmořských výškách Skand jsou půdy slabě vyvinuté. V teplejších částech Norska jsou i luvisoly. Četné je i zastoupení histosolů.
Prvními obyvateli Norska byli Vikingové, kteří zde žili již od konce doby železné. Růst populace a nedostatek půdy vedl k loupežným výpravám. V 9. století Vikingové osídlili Faerské ostrovy, Orkneje a Island Roku 985 založili první osady v Grónsku.
Norsko bylo dlouhou dobu spojeno s Dánskem. Norsko roku 1380 vstoupilo do personální unie s Dánskem. Spolu s ním vstoupilo roku 1397 do Kalmarské unie. Po zániku Kalmarské unie zůstalo Norsko spojeno s Dánskem. Dánsko o Norsko přišlo, protože bojovalo po boku Napoleona proti koalici, ve které bylo Švédsko, a to požadovalo území Norska. Než Norsko vstoupilo do personální unie se Švédskem vyhlásilo roku 1814 svoji nezávislost. Ta nebyla uznána.
Moderní Norsko vzniklo roku 1905 kdy se většina obyvatel rozhodla pro nezávislý stát. Za první světové války bylo Norsko neutrální. V roce 1940 bylo Norsko přepadeno Německem a přes odpor bylo obsazeno. V Norsku se zmocnil vlády kolaborant Vidkun Quisling. Země byla okupována až do roku 1945. Po válce Norsko vstoupilo do NATO.
Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropy a zemního plynu, a dalších nerostných surovin. Především kvůli případnému omezení těžby ropy a rybolovu Norsko opakovaně odmítlo vstup do EU. Norsko je velkým výrobcem poměrně čisté elektrické energie, která se z více než 99% vyrábí v hydroelektrárnách.
Před průmyslovou revolucí bylo norské hospodářství založeno převážně na zemědělství a rybolovu. Norové žili v nedostatku, ale hladomory byly vzácné. Kromě několika úrodných oblastí v Hedemarken a Ostfold se zemědělská výroba omezovala na obiloviny – oves, žito a ječmen, a hospodářská zvířata – ovce, kozy, skot, prasata a drůbež. Na některých místech bylo zemědělství doplněno lovem.
V severním Norsku přebývají Sámové, kteří kočovali a kočují se stády sobů, jiní Sámové soby chovají a věnují se rybolovu.
Rybolov byl podél celého pobřeží drsnou a nebezpečnou prací. Rybí populace byly velice hojné, lovili se sledi, tresky, platýzi a další spíše chladnomilnější druhy. S příchodem brambor se Norům značně ulevilo.
Hospodářská situace v Norsku nikdy plně neumožnila rozvoj feudálního zemědělství, přestože někteří králové odměňovali půdou své oddané.
Samostatně hospodařící zemědělci měli a stále mají hlavní podíl při obhospodařování půdy.
Na počátku 19. století byla všechna dostupná zemědělská půda zcela zabrána a mnoho rodin pracovalo v nájmu pachtýřů, to se stalo hlavní hybnou silou norské emigrace do Spojených států a Kanady.
Třída obchodníků a úředníků byla v Norsku jen málo vyvinuta. V některých městech, zejména v Bergenu, vzrůstal obchod s různým zbožím. První skutečně zámožní lidé byli mezi lodními přepravci.
Kromě dolů v Kongsbergu a Rorosu přicházela industrializace v podobě prvních textilních továren, které byly v Norsku budovány v polovině 19. století.
První velké průmyslové podniky byly budovány kolem zdrojů vodní energie. Samem Eydem bylo roku 1905 založeno Norsk Hydro a průmyslové společnosti začaly růst na místech jako je Rjukan, Odda a jinde.
V roce 1910 norská průmyslová výroba přesáhla výrobu zemědělskou. Přínos průmyslu byl zjevný, kapitál byl více a více dosažitelný. Byly otvírány manufaktury – mlékárny, továrny na zpracování ryb, papírny, hutě, továrny na zpracování dřeva, atd. Rozvoj průmyslu měnil i politiku, vedl k zakládání bank, které sloužily dalším potřebám průmyslu.
Do průmyslu odcházel velký počet lidí, které již nebyl schopen pojmout zemědělský sektor. Mzdy v průmyslu začaly přesahovat výdělky v zemědělství. V tu dobu začal dlouhodobý trend snižování podílu obdělávané půdy a trend snižování počtu venkovského obyvatelstva. Pracující třída se stávala výrazným fenoménem Norska, měla vlastní čtvrtě, kulturu a politiku.
Norsko je dědičná konstituční monarchie, jejíž oficiální hlavou je král. Moc zákonodárná je v rukou parlamentu – Storting, který je volen na čtyři roky. Moc výkonná je v rukou norské vlády v čele s ministerským předsedou.
Král je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele Norské církve, Vrchní velitel Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce. Vládnoucí panovník je také Velmistrem Norského královského řádu svatého Olafa.
Norský parlament sídlí v Oslo. Storting se dělí na Lagting a Odelsting. Počet křesel ve Stortingu se měnil: v roce 1882 měl 114 křesel, v roce 1903 117, v roce 1906 123, v roce 1918 126, v roce 1921 150, v roce 1973 155, v roce 1985 157, v roce 1989 165 a v roce 2005 169 křesel.
Norsko je rozděleno na 19 krajů, do roku 1918 známých jako amt, pl. amter. Ty mají 433 samosprávných obcí. Hlavní město Oslo je považováno za kraj a samosprávné město. V mapě krajů je uveden oficiální číselník ISO 3166-2:NO, který má začátek na jihovýchodě a jde do vnitrozemí a pokračuje dále podél pobřeží k severu Norska. Číslo 13 bylo vypuštěno ze systému v roce 1972, když se Bergen s číslem 13 sloučil s Hordalanským krajem s číslem 12.
Abecední seznam norských krajů a jejich správních center s jejich hlavními městy:
Norsko má podobně jako další skandinávské země aktivní politiku ochrany životního prostředí. V poslední době zavedla např. zákonné restrikce týkající se rtuti nebo bromovaných zpomalovačů hoření, opatření pro snížení emisí oxidů dusíku nebo o projekt zachycování a skladování oxidu uhličitého. Norsko také navrhlo zařazení hexabromcyklododekanu, který se v řadě zemí používá jako bromovaný zpomalovač hoření, na černou listinu perzistentních organických látek regulovaných Stockholmskou úmluvou.
Spory vyvolává norské rozhodnutí ignorovat zákaz komerčního lovu velryb, který v roce 1986 vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise. Norsko od roku 1993 pravidelně velryby loví a pro rok 2009 úřady vydaly povolení ulovit pro obchodní účely 885 plejtváků malých, kteří patří mezi ohrožené druhy.
 Image:Ibsen photography.jpg|Henrik Ibsen Image:Norway-_Fjord_on_a_rainy_day.jpeg|Fjord a duha Image:Troll1.JPG|Trollí značka Image:The_Little_Road_Tunnel_on_Norway.jpg|Tunel v Norsku


Herulové

Herulové byli východogemánský kmen, pocházející zřejmě z jižní Skandinávie. Přibližně na začátku 3. století n.l. opustili Jutsko a vydali se na východ. Usadili se na pobřeží Černého moře. Postupně se sblížili s Ostrogóty. V roce 267 úspěšně zaútočili na Byzantion, ale o 2 roky později byli poraženi v bitvě u Niše, tím byla zničena jejich východní říše, západní říše je zmíněna v roce 289 u ústí Rýna. Ve 4. století se dostali do područí Ostrogótů, později spolu s Ostrogóty do područí Hunů. Po pádu hunské říše v roce 454 založili království na jižním Slovensku, které však brzy zaniklo. Část Herulů se poté spojila s Langobardy, někteří hledali útočiště u Gepidů. V druhé polovině 5. století se herulští bojovníci usadili v Itálii a Rakousku, ale jejich moc brzy zlomil Theodorich Veliký. Okolo roku 550 Herulové definitivně mizí z historických záznamů.
Podle Prokopia se část Herulů vrátila do Skandinávie, kde se usadili poblíž Gétů. Prameny také vypovídají, že mnoho Herulů sloužilo v byzantských armádách řadu let, zvláště ve Belisarových taženích, když Byzanc dobývala někdejší državy římské říše. Několik tisíc Herulů sloužilo v osobních Belisarových strážích. V anglosaských, franských a skandinávských kronikách nejsou o Herulech zprávy, zřejmě byli známi pod jiným názvem. Na konci 3. století jsou Herulové zaznamenáni jako nájezdníci v Galii a Hispánii, tito Herulové jsou označováni jako západní, jejich sídla jsou doložena na dolním toku Rýna.
Vrch Žuráň na katastru obce Podolí u Brna je podle některých historiků mohylou herulského krále Rodolfa.


Horst Wessel

Horst Ludwig Wessel byl německý nacista, příslušníkem SA a autor textu písně Die Fahne hoch, který byl v roce 1930 zabit komunisty a posléze glorifikován nacistickým režimem.
Pocházel z rodiny pastora. V roce 1926 zanechal studia práv a vstoupil do bojůvek nacistické strany SA. Brzy si získal pozornost Josepha Goebbelse, který jej v roce 1928 vyslal do Vídně organizovat tamní nacistické bojůvky.
Mezi jeho činnost v SA patřilo obcházení barů a kaváren v oblasti Alexanderplatzu, kde získával pro NSDAP a SA nové členy a sympatizanty. Při jedné z těchto návštěv potkal osmnáctiletou prostitutku Ernu Jaenicke. Jejich vztah brzy přerostl v lásku a Horst a Erna, která kvůli jeho vlivu zanechala prostituce, začali společně žít. Komunisté jej kvůli tomu po jeho smrti nepravdivě označovali za kuplíře.
Byl inteligentní a politicky bystrý, ale též extrémně násilnický. Po svém návratu do Berlína zorganizoval mnoho násilných akcí proti berlínským komunistům. 14. ledna 1930 měl spor se svou domácí, vdovou po členu Komunistické strany Německa, která na něj zavolala své komunistické známé. Do jeho bytu se vydali dva muži; Albrecht Höhler a Erwin Rückert. Když jim otevřel dveře, Albrecht Höhler jej střelil do hlavy. Za více než měsíc v nemocnici svému zranění podlehl.
Několik měsíců před svou smrtí napsal text písně, známé jako Horst Wessel Lied. Tato píseň se však stala známou až smrtí a zejména pohřbem jejího autora.
Jeho vražda ještě více vyhrotila násilné střety nacistických a komunistických bojůvek. Wesselova pohřbu se zúčastnilo na 30 000 lidí včetně Augusta Viléma, syna posledního německého císaře Viléma II. Nacisté si z něj ještě před svým nástupem k moci udělali svého mučedníka. Hanns Heinz Ewers o něm napsal oslavný román, berlínská čtvrť Friedrichshain byla, stejně jako mnoho ulic, pojmenována jeho jménem, jeho jméno nesla i divize Waffen-SS a Horst Wessel Lied se stala hymnou nacistické strany.


Landsat 4

Landsat 4 byl satelit Země vypuštěný jako čtvrtý z programu Landsat agentury NASA v roce 1982 určený k podrobnému snímkování naší planety.
Družice byla vypuštěna 16. července 1982 s pomocí nosné rakety Delta 3920 na kosmodromu Vandenberg Air Force Base. Byla katalogizována v COSPAR pod číslem 1982-072A.
Létala po téměř kruhové dráze, zpočátku ve výši 710 km nad Zemí, která se však stále snižuje. Hmotnost je 1938 kg. Její aktivní činnost byla ukončena v roce 1993, v tu dobu kolem Země létaly další družice tohoto typu.
Družice Landsat je vybavena několika druhy kamer, novým mechanickým skenerem typu TM a zařízením pro přenos dat na příslušné monitorovací stanice na Zemi.


Josef Popelka

Absolvoval Konzervatoř v Kroměíži a Hudební fakultu AMU v Praze. Získal ceny na mnoha soutěžích, především 2. cenu a titul laureáta z Mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara v roce 1979. Pro Panton natočil Bachovu Hudební obětinu - tento snímek byl oceněn "Zlatým štítem Pantonu" a pro firmu Bonton pak realizoval nahrávku Umění fugy. Nyní je pedagogem Pražské konzervatoře a Hudební fakulty AMU v Praze.


Nicola Cabibbo

Nicola Cabbibo je italský jaderný fyzik známý pro své výzkumy slabých jaderných interakcí. Byl prezidentem italského Národního ústavu jaderné fyziky, od roku 1993 je prezidentem Papežské akademie věd.


Pravidla moštárny

Pravidla moštárny je americké filmové drama z roku 1999, natočené režisérem Lassem Hallströmem, podle stejnojmenné novely Johna Irvinga z roku 1985. Film získal 2 Oscary a na dalších 5 byl nominován.
Homer Wells je sirotek, který vyrůstal v sirotčinci řízeném Dr. Wilburem Larchem, potom co ho pěstouni dvakrát vrátili. První pěstouni si mysleli, že byl příliš tichý a zamlklý a druzí ho bili. Dr. Larch tajně prováděl potraty a učil Homera v oblasti gynekologie a potratů, navzdory tomu, že Homer nikdy neabsolvoval žádnou vysokou školu.
Film pokračuje, Homer se rozhodne opustit sirotčinec s mladým párem Candy Kendallovou a Wallym Worthingtonem, který pracuje na Worthingtonově jablečném sadě a který přišel na kliniku, aby jim Dr. Larch udělal potrat. Wally za 2.sv. války odejde do boje. Zatímco je Wally pryč, Homer a Candy se sblíží. Později je Wallyho letadlo sestřeleno a on se vrací domů od pasu dolu ochrnutý. Candy se rozhodne se o něj postarat a proto opouští Homera.
Od té doby co opustil sirotčinec, žije na Worthingtinivě statku. Chodí sbírat jablka s týmem pana Rose, který složen převážně z migrujících pracovníků. Pan Rose oplodnil svou vlastní dceru a přesto, že Homer nesouhlasí s potraty, rozhodne se jí pomoci a potrat jí provede. Později, když ji bude pan Rose zase obtěžovat, vezme nůž a bodne ho, ale jeho poslední přání před smrtí bude, aby řekli policii, že to byla sebevražda.
Po smrti Dr. Larche se Homer rozhodne vrátit do sirotčince, dozvídá se, že se Larch otrávil etherem a že teď funguje jako ředitel. Na konci filmu se dozví, že Larch zfalšoval jeho lékařské záznamy, aby nemusel do války a později i falešné diplomy pro Homera s cílem přesvědčit radu, aby Homera jmenovali jako dalšího ředitele. Na konci filmu bude Homer plnit rodičovskou roli pro děti ze sirotčince stejně jako Dr. Larch.


Jacek Baluch

Jacek Baluch, je polský literární historik, překladatel a popularizátor české literatury, profesor na Jagiellonské univerzitě v Krakově, člen polského PEN klubu.
V letech 1960-1961 studoval na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1990-1995 byl velvyslancem Polské republiky v ČR.


Národní obec fašistická

Národní obec fašistická byla česká fašistická politická strana, která působila v období 1. republiky, 2. republiky a Protektorátu Čechy a Morava.
Národní obec fašistická byla založena v roce 1926. V jejím čele stanul bývalý představitel Československých legií v Rusku, účastník bitvy u Zborova a bývalý náčelník československého generálního štábu Radola Gajda, který ve funkci vůdce strany zůstal až do připojení k Národnímu souručenství.
Strana nikdy nedosáhla významného politického vlivu, v parlamentních volbách v roce 1929 kandidovala jako součást Ligy proti vázaným kandidátním listinám, která získala tři poslanecké a jeden senátorský mandát. Ve volbách v roce 1935 kandidovala NOF samostatně a získala šest poslaneckých mandátů.
Národní obec fašistická se inspirovala italským fašismem, který přizpůsobovala českým podmínkám. Požadovala silný národní stát založený na korporativním principu, vystupovala též výrazně protiněmecky a protižidovsky. V roce 1935 se stavěla proti volbě Edvarda Beneše prezidentem republiky a v době Mnichovské krize vystupovala za obranu republiky proti nacistickému Německu.
V době druhé republiky se NOF stala součástí Strany národní jednoty, ale stále si zachovávala svou organizační strukturu. K zániku došlo v roce 1939 sloučením do Národního souručenství. V době Protektorátu Čechy a Morava vznikla z některých členů kolaborantská organizace téhož jména, která však nehrála významnější roli a byla v roce 1943 zakázána. Gajda se stáhl do ústraní na svůj statek na Strakonicku a finančně podporoval emigraci českých vojáků do Polska. Někdejší významný funkcionář NOF Zdeněk Zástěra se zapojil přímo do protiněmeckého odboje, což ho stálo život, když v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře
Po druhé světové válce nebyla a nesměla být Národní obec fašistická obnovena.


Valkeřice

Obec Valkeřice se nachází v okrese Děčín, kraj Ústecký. Leží nedaleko Františkova nad Ploučnicí. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 391 obyvatel. Již minulostí je kostel Svaté Barbory, který byl zbořen za minulého režimu. Nad obcí se nalézá rozhledna na Kohoutím vrchu. Mísí se zde několik stylů - klasické roubené, hrázděné a několik podstávkových chalup. Většina z nich jsou památky chráněné státem. Další pamětihodností je v současnosti rekonstruovaná fara, poblíž ní stával barokní kostel. Domy ve Valkeřicích se rozkládají jen podél místní komunikace, díky tomu je délka obce přibližně 4 kilometry. Celá obec leží ve svahu.


Lymfatická soustava

Lymfatická soustava je jednosměrná soustava lidského těla, vedoucí z mezibuněčných prostor do krve mízními cévami. Větší mízní cévy se označují jako mízovody.


Bohuslav Schnirch

Bohuslav Schnirch byl jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, dlouholetý předseda výtvarného odboru Umělecké besedy, aktivní sokol a přesvědčený český vlastenec. Byl také prvním předsedou v roce 1888 založené organizace Česká asociace šachová a 80. letech 19. století navrhl originální tvar šachových figurek, se kterými se pod názvem české klubovky hraje dodnes. Pocházel z významné rodiny pražských stavitelů. Jeho otec byl známý stavitel Josef Schnirch, projektant železnic, mostů a jiných komunikací.
Schnirchův sochařský styl vycházel z novorenesančního klasicismu. Je autorem celé řady známých děl, jako jsou výzdoba Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Zemské banky či Pražské městské pojišťovny. Vytvořil také pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV. a Jiřího z Poděbrad. Naopak neúspěšný byl s návrhem na svatováclavský pomník v Praze, když byl upřednostněn projekt jeho významného konkurenta, sochaře J. V. Myslbeka.
Schnirch byl posluchačem architekta Josefa Zítka na pražské technické univerzitě. Studium absolvoval nejprve ve Štýrském Hradci, v dalším studiu pokračoval ve Vídni u profesorů Franze Bauera a Františka Melnického a Mnichově u profesora Maxe Widenmanna. Pobyt v Itálii v letech 1871–1873, kde jej velice ovlivnila renesance, měl pro jeho tvorbu velmi zásadní význam.
=== Národní divadlo === Po návratu do Čech byl osloven architektem Josefem Zítkem, který právě projektoval budovu Národního divadla, aby tuto důležitou budovu ozdobil. Lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem do budovy nese sochy Schnirchovi sochy Apollon a devět múz. Největší a bezesporu nejznámější dílo Schnircha jsou obrovské bronzové Trigy s bohyněmi Vítězství na nárožních pylonech budovy, na kterých pracoval tři desítky let. Původní trigy však byly zničeny při požáru Národního divadla a nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šalounna. Na divadle umístěny v roce 1911, tedy až po Schnirchově smrti.
Dalším projektem na kterém se Bohuslav Schnirch podílel byla stavba Rudolfina, jež společně projektovali Josef Zítek a Josef Schulz. Schnirch byl jedním ze sochařů, kteří vytvořili sochy slavných hudebníků na atice budovy.
Schnirchových služeb využil také Zítkův následovník Josef Schulz, který mu svěřil výrobu monumentálních sousoší zdobících nárožní pilíře hlavní věže Národního muzea. Zde Schnirch vytvořil alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti na nárožních pilířích, jež představují charakterové vlastnosti a záliby, které stály při vzniku muzea a jeho sbírek. Čtyři sokly sloupů v průčelí navíc zdobí reliéfy zhotovené podle Schnirchových modelů, jež představují alegorie Země, Vody, Ohně a Vzduchu. Římsu tympanonu na obou krajích zdobí dvě pískovcové akroterie v podobě gryfů, které Schnirch vytvořil v roce 1887.
Dále se podílel na výzdobě dvorany hlavního schodiště, jež je ústředním prostorem budovy Národního muzea. V úrovni druhého patra jsou kolem schodištní dvorany je umístěno 17 bronzových bust mužů zasloužilých o muzeum. Schnirch vytvořil čtyři z nich, z toho první dvě v roce 1898 a ostatní v roce 1900.
Průčelí budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, vystavěné v letech 1897—1899 ve stylu italské renesance dle projektu architekta Josefa Schulze, vyzdobili společně sochaři Schnirch a Antonín Popp.
Jednou z posledních Schnirchových prací je dvojice sousoší umístěná po stranách vrcholu štítu Pražské městské pojišťovny na Staroměstském náměstí. Vlevo je socha pojmenovaná Hasič, představující hasiče zachraňujícího oběť z plamenů, která je jedním z posledních děl Bohuslava Schnircha před jeho smrtí. Druhé sousoší, pojmenované jako Volání na poplach už Schnirch před smrtí v roce 1901 nedokončil a musel ho dokončit Schnirchův žák Ladislav Šaloun.
Pro ozdobu vstupu do areálu ústředních jatek v Holešovicích, od architekta Josefa Srdínka z let 1893–1895, vytvořili sochaři Bohuslav Schnirch a Čeněk Vosmík dvojici soch. Schirch pro toto místo vytvořil sousoší Muž s býkem.
Schnirch byl ve své době nesmírně oblíbený autor. Za nejzdařilejší a dnes také nejznámější bývá považován pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Pomník vystihuje Jiřího z Poděbrad v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi. Socha je ve dvojnásobné životní velikosti a byla, pro snížení výrobních nákladů, vytepána z měděných plátů, které pod autorovým vedením na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schnorcht. K Poděbradům měl Schnirch docela blízký vztah, jeho sestra se sem provdala a z nedalekých Nových Mlýnů si přivedl svou manželku.
Schirch zde dále vytvořil kamenné reliéfy se znakem proboštství, umístěné nad portály vstupních dveří kostela Povýšení sv. Kříže a probošství v Poděbradech. Jeho plastiky udobí průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a také pamětní deska Františka Turinského na budově staré radnice v Poděbradech je jeho dílem.


Nouvelle Vague

Nouvelle Vague je francouzské hudební uskupení jehož jádro tvoří skladatelé Marc Collin a Olivier Libaux. Název skupiny je jakousi slovní hříčkou odkazující v první řadě na tradici francouzské filmové Nové vlny 60. let minulého století, dále na hlavní zdroje jejich hudby a v neposlední řadě i na zvuk jejich skladeb vycházející ze stylu bossa nova 60. let.
Ke členům tohoto hudebního uskupení patří mnoho samostatně působících francouzských umělců, kteří se hlásí k „hnutí za obrodu francouzského šansonu“: Anais Croze, Camille Dalmais, Phoebe Killdeer, Mélanie Pain a Marina Céleste.


Miss Independent

Miss Indepedent je druhým singlem poprockové zpěvačky Kelly Clarkson, který se vzešel z jejího multi platinového alba Thankful. Vyšel v roce 2003.
Píseň napsali společnými silami Kelly Clarkson, Rhett Lawrence, Christina Aguilera a Matt Morris. Producentem tohoto songu byl Rhett Lawrence.
Vydání této písně vyvolalo horlivé debaty, jelikož Rhett Lawrence tento song napsal původně pro hudební skupinu Destiny's Child. Tento song z velké části napsala Christina Aguilera, poté se jí tato píseň ale nevešla do užšího výběru jejího alba Stripped. Pro Kelly Clarkson udělali na této písni už jen drobné úpravy.
Nakonec se tahanice o tento singl dostaly až k soudu, protože skupina Destiny's Child si na tento song dělala nárok, jelikož jí byl producentem přislíben už dva roky před tím, než Kelly Clarkson vyhrála American Idol.
Zajímavostí je, že song Miss Independent byl vypušten do rádií ve stejné době, kdy Christina Aguilera vydala svůj song Fighter, nakonec se úspěšnějším singlem stal ten, který Aguilera jen napsala.
Song ve kterém si sama Kelly Clarkson dovolí se zamilovat slavil velké úspěchy.
Pro Miss Independent se v hitparádě Billboard Hot 100, stala nejlepší 9. příčka. Pro mnoho odborníků to bylo považováno za hodně nízké umístění. Song byl úspěšný v mnoha jiných hitparádách stal se nejhranějším songem v USA a stal nejvíce stahovaným singlem roku 2003, nicméně tento žebříček nejvíce stahovaných songů se započítává do Billboard Hot 100 až od roku 2005, tudíž ji to v umístění nikterak nepomohlo.
V mezinárodních kruzích se tato píseň také stala hitem, v Kanadě obsadila 6. příčku, ve Velké Británii i Austrálii se singl stal nesmírně populárním.
Videoklip se odehrává na jakési zábavě. Video se setkalo s velkou kritikou, jelikož téma písně je zajímavé a odborníci očekávali lepší téma zvolené pro videoklip.
Lidé blízcí Kelly Clarkson dokonce přiznali, že ji producenti nutí stále do image Holky od vedle, kterým se právě prezentovala v tomto klipu. Díky záhadnému konceptu se video objevilo i v ročence MuchMusic, který dokumentuje nejhorší videoklipy roku, Miss Independent obsadilo v této nelichotivé ročence druhé místo hned za Britney Spears a jejím klipem Me Against the Music.


Autonomní okruhy Ruské federace

[[Image:Autonomous districts of Russia.png|300px|thumb|Autonomní okruhy Ruska k 1. březnu 2008:
Ruská federace sestává z 83 samostatných subjektů, z nichž 4 jsou autonomní okruhy.
Pod původním názvem národnostní okruhy byly první z nich vytvořeny v roce 1920 k poskytnutí autonomie malým národům na severu Ruska a v roce 1930 došlo k dalšímu rozšíření jejich počtu . V roce 1977 došlo ke změně ústavy Sovětského svazu, která také měnila název národnostních okruhů na autonomní, aby se zdůraznil právě aspekt autonomie. Ústava z roku 1977 předpokládala podřízení autonomních okruhů jednotlivým oblastem a krajům. Nová ústava z 15. prosince 1990 tento status změnila a autonomní okruhy se staly plnoprávným subjektem v rámci Ruské federace.
V roce 1990 existovalo v rámci Ruské federace celkem 10 autonomních okruhů. V rámci administrativních změn došlo ke sloučení některých z nich s kraji nebo oblastmi. Je pravděpodobné, že tento trend bude i nadále pokračovat. Níže je uveden seznam autonomních okruhů v roce 1990 a jejich současný status:


Lesy hl.m. Prahy

Organizace Lesy hl. m. Prahy je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy. Vznikla v roce 1992. V současnosti má tři střediska: lesy, vodní toky a okrasné školky.
Středisko lesy obhospodařuje více než 2400 ha městských lesů v majetku hl. m. Prahy a správy Odboru ochrany prostředí magistrátu, dále vykonává funkci odborného lesního hospodáře.
Středisko vodní toky provádí údržbu více než 90 malých vodních toků na území Prahy a spravuje více než 100 vodohospodářských děl, které jsou v majetku města. LHMP také pečují o zeleň podél těchto vodních ploch a zpracovávají výsledky měření kvality vody na tocích.
V pražských okrasných školkách v Ďáblicích a ve Kbelích se pěstují dřeviny i květiny pro prodej a realizaci akcí v oblasti městské zeleně na území Prahy.
Předchůdcem ve správě lesů byl od roku 1949 komunální podnik Sady, lesy a zahradnictví Praha, od 1. ledna 1989 transformovaný na státní podnik, od 10. března 1993 v likvidaci.
Malé vodní toky dříve spravoval státní podník Pražská kanalizace a vodní toky, který byl v roce 1998 sloučen se státním podnikem Pražské vodárny do akciové společnosti Pražské vodovody a kanalizace.


Libavka Miquelova

Líbavka Miquelova je druh stálezelené rostliny z čeledě vřesovcovité, je původní v Japonsku. Byla nalezena v nadmořské výšce 3,900 metrů. Plody jsou červené bobule. I když plody jsou jedlé, jsou bez chuti. Rostliny jsou někdy pěstovány jako okrasné rostliny.
Keřík vysoký asi 30cm. Listy lesklé, světle až středně-zelené, oválné celokrajné listy vejčité až obvejčité nebo eliptické, 1–4 cm dlouhé, žláznatě pilovité, naspodu roztroušeně hnědě žláznaté. Během zimy získají bronzový odstín, mladé letorosty jsou jemně chlupaté. Kvete od května do června bílými květy, květy zvonkovitě až kulovitě baňkovité, vonné, bílé, koruna 6 mm velká, kvete v malých úžlabních hroznech 2–6 cm dlouhých. Plody jsou nápadné, relativně velké, červené bobule, 1 cm v průměru.
Rostliny vhodné pro začátečníky, nevyžadují zvláštní péči. Mají raději plné slunce, ale snesou polostín. Vyžadují propustnou, vlhkou, kyselou půdu , nejlépe promísenou s rašelinou. Dává přednost hlinité, kyselé půdě, ale snese bažinaté podmínky. Je mrazuvzdorná. K rostlinám je vhodné přidávat pro udržení kyselosti pravidelně rašelinu a pravidelně během léta zalévat. Rostliny jsou partenokarpické.
 Soubor:Gaultheria miqueliana 01.jpg|líbavka Soubor:Gaultheria miqueliana aka Miquels spicywintergreen in botanical gargen gothenburg sweden.jpg|Gaultheria miqueliana, botanická zahrada Švédsko


Billy Connolly

William „Billy“ Connolly je britský komik, hudebník a herec. Na začátku 60. let pracoval jako svářeč v glasgowských loděnicích, což bylo jeho první zaměstnání. Na konci 60. let se stal známým folkovým zpěvákem. V polovině 70. let opět změnil svoji práci a stal se komikem, kterým je dodnes. Connolly rovněž hrál v několika filmech.


Kyperská libra

Kyperská libra byla zákonným platidlem středozemního ostrovního státu Kypr. Kyperskou libru používaly i britské Suveréní vojenské základny Akrotiri a Dhekelia. Severní část ostrova, kde se nachází separatistický stát Severní Kypr, který mezinárodně uznává pouze Turecko, používá jako platidlo tureckou liru. Jedna setina libry se nazývala cent. ISO 4217 kód kyperské libry byl CYP.
Kypr byl po dlouhou dobu kolonií Spojeného království, proto kyperská měna dostala při svém zavedení v roce 1879 název odvozený od britské libry šterlinků.
Kypr vstoupil 1. května 2004 do Evropské unie. Jedním z závazků vyplývajících z přistoupení k EU je, že vstupující stát, až splní všechny podmínky, zavede místo své národní měny společnou evropskou měnu euro.


Secret Society

Secret Society je osmým studiovým albem švédské hard rockové skupiny Europe. Vydáno bylo 25. října, 2006 společností Sanctuary Records.


René Goscinny

René Goscinny byl francouzský spisovatel a scenárista kreslených seriálů s postavou Asterixe.
Jeho otec, inženýr v chemickém průmyslu, pocházel z Polska a matka z Ukrajiny. V roce 1928 rodina přesídlila za prací do Argentiny. Goscinny vystudoval francouzské lyceum v Buenos Aires, poté krátce pracoval v New Yorku.
Po návratu do Francie počátkem 50. let 20. století se plně věnoval literární tvorbě. Společně s ilustrátorem Jean-Jacques Sempé vytvořili postavu malého Mikuláše jehož příběhy zaznamenaly značný úspěch. Goscinnyho však nejvíce proslavily kreslené příběhy s postavičkami Asterixe, Obelixe a dalších Galů jež kreslil Albert Uderzo. Tyto příběhy byly přeloženy do více než stovky jazyků a patří k nejčtenějším dílům francouzské literatury.
K dalším jeho kresleným seriálům, které vznikaly současně, patří Lucky Luke, Iznogoud a jiné. Goscinny byl také šéfredaktorem časopisu kreslených seriálů Pilote a založil společně s A. Uderzem a Dargaudem studio kresleného filmu Studios Idéfix. V něm vznikla řada animovaných filmů jako např. Asterix a Kleopatra, Daisy Town, Daltonovi na výletě aj. Za svůj přínos kinematografii obdržel Goscinny posmrtně filmové ocenění Césara.


Jakub Smolík - Koncert

Jakub Smolík - Koncert je koncertní album Jakuba Smolíka, které vyšlo v roce 2007 jako DVD.


Filammón

Filammón byl bájný řecký rapsód. Není známo, jestli vůbec reálně existoval a o jeho životě se také dochovalo poměrně málo zpráv, např. u Eusébia. Měl být synem boha Apollóna nebo rapsóda Chrysothemida, jeho synem měl být pěvec Thamyridos. Žil v Delfách, kde zavedl chrámové dívčí sbory a složil hymny k poctě bohyně Artemis a boha Apollóna. Údajně padl v boji s Thráky.


Ur-Nungal

Ur-Nungal z Uruku byl podle Sumerského královského seznamu šestým vládcem Sumeru z první dynastie Urské. Není zcela prokázáno, zda se jedná o historickou osobu, ale podle dostupných údajů měl být synem a nástupcem známého Gilgameše. Podle královského seznamu vládl 30 let.


Všeobecný útočný odznak

Všeobecný útočný odznak byl německý válečný odznak udílený nepěchotním nebo tankovým osobám Waffen-SS nebo Wehrmachtu za druhé světové války.
Odznak byl zaveden 1. června roku 1940 a byl vytvořen pro ženijní jednotky a později rozšířen i pro jiné podpůrné jednotky, které nebyly oprávněny získat útočný odznak pěchoty nebo tankový útočný odznak.
Odznak byl oválného tvaru, při čemž po celém obvodu byly dubové listy a uvnitř kruhu byla německá orlice svírající svastiku a pod ní byl zkřížený bajonet a ruční granát Model 24 Stielhandgranate. Odznak se vyráběl a udílel pouze ve stříbrné verzi.


Okres Plzeň-sever

Okres Plzeň-sever se nachází v západních Čechách, v severovýchodní části Plzeňského kraje.
Sídlem okresu je Plzeň, která ovšem není jeho součástí. Rozlohou 1286,79 km2 i počtem obyvatel je okres třetí největší v kraji. Hustota zalidnění 55 obyvatel na 1 km2 je v rámci kraje i republiky podprůměrná. Okres tvoří území 98 obcí, z toho 10 měst.
V rámci kraje sousedí s okresy Plzeň-město a Plzeň-jih, Rokycany a Tachov. Severovýchodní hranici má okres společnou se Středočeským krajem, okresem Rakovník. Na severu území má krátký, asi čtrnáctikilometrový úsek hranice s Ústeckým krajem, okresem Louny, a na severozápadě hraničí s Karlovarským krajem, okresem Karlovy Vary a Cheb. Nejdelší hranici má severní Plzeňsko s tachovským okresem.
Od reformy veřejné správy, která vstoupila v platnost 1. ledna 2003 je území okresu tvořeno dvěma správními obvody obcí s rozšířenou působností – Nýřany a Kralovice. Správní obvod Nýřany je tvořen i velkým množstvím obcí, které mají podstatně výhodnější spojení s Plzní než právě s Nýřany. Tyto obce ale nemohly být přeřazeny přímo pod správu města Plzně, protože by se tím správní obvod krajského města neúměrně zvětšil a došlo by ke značným rozdílům mezi hranicemi okresů a správních obvodů. Proto bylo přímo v Plzni v objektech bývalého okresního úřadu otevřeno detašované pracoviště MěÚ Nýřany.
Správní obvody jsou dále členěny na pověřené obce: ve SORP Nýřany jsou to kromě Nýřan ještě Všeruby, Město Touškov a Třemošná. V obvodě Kralovice jsou kromě Kralovic dále pověřené obce Plasy a Manětín.
Okres vznikl v červenci 1960 sloučením obcí ze severní, severozápadní a severovýchodní části dosavadního okresu Plzeň, většiny obcí okresů Plasy, a některých obcí z okresů Stod, Stříbro, Toužim a Podbořany. K datu vzniku tvořilo okres 122 obcí a okres měl rozlohu 1377 km2.
K první změně okresní hranice došlo v roce 1962, kdy byla obec Sulislav přeřazena do okresu Tachov, v roce 1964 byla do karlovarského okresu logicky připojena obec Chyše, od Plzně vzdálená přes 50 km. V roce 1976 byla provedena delimitace okrajových obcí Křimice, Radčice a Červený Hrádek do okresu Plzeň-město. O 27 let později, v roce 2003, byly k Plzni připojeny také Malesice. Poslední, a zároveň největší, změna okresní hranice nastala v roce 2007, kdy byly v souvislosti se sjednocováním hranic správních obvodů a okresů přeřazeny obce Kyšice, Dýšina a Chrást do okresu Plzeň-město. Paradoxně se však zatím nestaly přímou součástí města Plzně.
Ve 20. století zaniklo na území okresu Plzeň-sever několik obcí a osad. Lze je dělit do dvou skupin: sídla zaniklá vlivem poválečného odsunu německých obyvatel a sídla zaniklá vlivem výstavby vodní nádrže Hracholusky. Přestože se severní Plzeňsko nachází již relativně ve vnitrozemí, bývalo zejména v severozápadní části obydleno převážně německým obyvatelstvem. Po odsunu v l. 1945 – 1946 se tak velké množství sídel vylidnilo a některá z nich se nepodařilo dosídlit ani částečně. Tato často odlehlá sídla později chátrala, až zcela zanikla. Jedná se konkrétně o obce a osady Balková, Ovčí hora , Račín a Umíř. Vodní nádrž Hracholusky byla postavena na řece Mži v l. 1959 – 1964. Na území severního Plzeňska byly zatopeny vesnice Dolany a Těchoděly. Likvidace proběhla mezi roky 1962 a 1964.
Nadmořská výška území okresu se převážně pohybuje mezi 400 – 600 m a zvyšuje se postupně směrem k severu. Jižní část okresu je tvořena relativně nízko položenou Plzeňskou pánví. Severně od Města Touškov se již začíná zvedat Plzeňská pahorkatina, jejíž vrcholy v nejvyšších partiích přesahují 600 m. Východní hranice okresu je tvořena relativně hlubokým údolím Berounky, v němž také najdeme nejníže položený bod území. Severozápadní oblasti okresu jsou položené naopak nejvýše. Plzeňská pahorkatina tam již přechází v Tepelskou vrchovinu. Právě v této oblasti se nedaleko Úterý, na hranici s okresem Cheb, nachází nejvyšší bod okresu – Stěnský vrch.
Nejvýše položenou obcí okresu je Bezvěrov. U nedaleké osady Krašov najdeme významný televizní vysílač pro celou oblast západních Čech, který byl záměrně poškozen v prvních dnech srpnové okupace v roce 1968.
Naopak nejníže položenou obcí jsou Nadryby - na řece Berounce.
K 31. prosinci 2003 měl okres celkovou plochu 1314,08 km2, z toho:
Celý okres je odvodňován řekou Berounkou a jejími přítoky. Pro severní Plzeňsko má největší význam řeka Střela pramenící u Toužimi v Tepelské vrchovině. Na území okresu vstupuje hlubokým kaňonem u Rabštejna, protéká městem Plasy, stáčí se na východ a u Liblína ústí zleva do Berounky. Jejími významnějšími přítoky jsou například Manětínský nebo Kralovický potok.
Řeka Mže vstupuje do okresu v jeho západní části ve vodní nádrži Hracholusky. V jedné z jejích zátok přijímá zleva Úterský potok tvořící přirozenou hranici okresů Plzeň-sever a Tachov. V Plzni po soutoku se všemi tamními řekami se z ní stává Berounka, která se opět objevuje na území okresu a tvoří hranici s okresem Rokycany. U Kaceřova se do ní zleva vlévá potok Třemošná přitékající z oblasti Plzeňské pahorkatiny. U Liblína následuje již zmíněný soutok se Střelou. Po dalších 20 km, na samé východní výspě okresu se do Berounky nedaleko Zvíkovce zleva vlévá potok Javornice, přitékající od Kožlan, který tvoří přirozenou hranici okresů Plzeň-sever a Rakovník.
Nejrozsáhlejší vodní plochou okresu je vodní nádrž Hracholusky, z čehož přibližně polovina leží již v okrese Tachov. Nádrž má zejména rekreační využití.
Velmi pozoruhodná jsou dvě jezera okresu: Odlezelské a Hromnické. Odlezelské jezero vzniklo teprve v roce 1872 vlivem sesuvu půdy, který přehradil rozvodněný Mladotický potok. K sesuvu došlo jednak kvůli vytrvalým dešťům, a jednak také kvůli snížení stability svahu způsobeného výstavbou zářezu železniční trati Plzeň-Žatec. Hromnické jezírko vzniklo závalem odvodňovací štoly v původním břidličném lomu. Vlivem zdejší původní výroby kyseliny sírové z břidlice má jezírko dodnes načervenalou barvu a voda v něm je zcela bez života.
Severní Plzeňsko je relativně bohaté na nerostné suroviny. Nejvýznamnější surovinou je kaolín, který se dodnes těží v okolí Kaznějova. Používá se zejména k výrobě užitkové keramiky, obkladaček a žáruvzdorných výrobků. Závody na zpracování této suroviny najdeme zejména v nedaleké Horní Bříze. U Žihle a Kožlan se vyskytují cihlářské hlíny. Dnes již většinou vytěžená ložiska černého uhlí se nacházela v Plzeňské pánvi, v okolí města Nýřany, které se díky těžbě stalo průmyslovým střediskem.
Okres Plzeň-sever se řadí mezi průmyslově-zemědělské oblasti. Průmyslová výroba je soustředěna zejména do blízkosti Plzně, zatímco největší zemědělská družstva mají svá sídla spíše v centrálních nebo periferních částech okresu. V březnu 2008 byla míra registrované nezaměstnanosti na severním Plzeňsku 3,7 %, což bylo mírně pod průměrem kraje. V poslední době lze pozorovat pokles nezaměstnanosti, což svědčí o zlepšování životní úrovně obyvatel okresu. Počátkem roku 2007 dosahovala nezaměstnanost ještě cca 5 %, v roce 2001 až skoro 6 %. Nejnižší míru nezaměstnanosti mají podle nejnovějších údajů ÚP Plzeň-sever Lochousice. V okolí se jedná ale spíše o výjimku. Nejhorší situace je v odlehlých severozápadních obcích okresu jako jsou Úterý, Bezvěrov nebo Nečtiny. Nezaměstnanost tam dosahuje 10-15 %. Naopak nulovou nezaměstnanost mají obce Dolní Hradiště a Velečín. Relativně nejméně nezaměstnaných je ale v obcích v bezprostřední blízkosti Plzně.
I po roce 1989 zůstala nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím okresu výroba keramiky, která byla ale oproti předchozímu stavu omezena a rozdrobena do většího množství podniků. Část výroby zaniklých ZKZ Horní Bříza převzal koncern Lasselsberger, technickou a žáruvzdornou keramiku ale vyrábějí v Horní Bříze například také firmy VUK nebo HOB CerTec.
Nové průmyslové závody vznikly v posledních 10 letech při novém úseku dálnice D5 u Nýřan. Jedná se zejména o firmy vyrábějící elektrotechnická a elektronická zařízení – např. DIOSS nebo ZIEGLER Automobiltechnik.
V Heřmanově Huti sídlí sklárny vyrábějící užitkové i nápojové sklo. Na tradici chemické výroby navazuje v Kaznějově podnik OMGD, který se v současné době specializuje na výrobu kyseliny citronové.
V okrese je 671,98 km2 zemědělské půdy, z toho tvoří asi 82 % orná půda.
Rostlinná výroba okresu se orientuje zejména na pěstování kukuřice krmné a na siláž, dále také pšenice, ječmene a řepky.
Živočišná výroba je zaměřena na chov skotu, prasat a drůbeže.
Největší statek na okrese sídlí v Únešově a zabývá se výrobou a zpracováním masa a konzervací brambor. Další velká družstva najdeme v Kralovicích, Kožlanech, Hromnicích a Žihli. Oblast severního Plzeňska zásobuje mléčnými výrobky Kralovická mlékárna.
Silniční síť okresu měří celkem 897 km, z toho 19 km dálnic, 82 km silnic I. třídy, 266 km silnic II. třídy a 530 km silnic III. třídy.
Dálnice D5 Praha-Plzeň-Rozvadov prochází jihozápadní částí okresu u Nýřan. V celém úseku Plzeň-Rozvadov byla otevřena 6. listopadu 1997. Na severním Plzeňsku jsou z dálnice 3 sjezdy: Plzeň západ, Nýřany a Heřmanova Huť. Přibližně 8 km severně od její trasy je s dálnicí rovnoběžná původní hlavní silnice č. 5, která je dnes vedena jako silnice II/605.
Z Plzně vycházejí hvězdicovitě 3 silnice I. třídy. Silnice I/26 směřuje na Domažlice a území okresu se dotýká jen v obcích Zbůch a Líně. Silnice I/20 stoupá z Plzně severozápadním směrem na Všeruby, Únešov, Bezvěrov, Toužim a Karlovy Vary. Silnice I/27 vychází z Plzně přímo na sever směrem na Třemošnou, Plasy, Kralovice a dále na Žatec a Most.
Severním Plzeňskem procházejí 3 tratě celostátního významu a 3 lokálky.
Nejvýznamnější železniční drahou je trať 170 Praha-Plzeň-Cheb. Na území okresu je vedena mezi stanicemi Plzeň-Křimice a Pňovany. Je elektrizovaná a dvoukolejná. V současné době probíhá její celková přestavba na parametry železničního koridoru, která si v období od března do června 2008 vyžádala úplné vyloučení provozu mezi Kozolupy a Stříbrem. V žst. Pňovany vychází z hlavní tratě lokálka Pňovany-Bezdružice, která má ale význam pouze pro obsluhu Tachovska.
Druhou významnou železnicí je trať 180 Plzeň-Domažlice. Přestože je jen jednokolejná a bez elektrického provozu, jsou po ní vedeny i mezinárodní rychlíky do Mnichova. Na území okresu je mezi stanicemi Vejprnice a Zbůch. Ze stanice Nýřany vychází desetikilometrová lokálka do Heřmanovy Huti.
Pro obsluhu severního Plzeňska má bezesporu největší význam trať 160 Plzeň-Žatec, která vede okresem přibližně mezi stanicemi Třemošná a Blatno. Také po této trati jsou vedeny i rychlíky, ale ani tato trať není dvoukolejná ani elektrizovaná. Nejvýznamnější stanice na jejím úseku jsou Třemošná, Horní Bříza, Kaznějov, Plasy, Mladotice a Žihle. Z Mladotic vycházela dříve lokálka do Rakovníka, na níž byl ale asi v roce 1997 pro špatný technický stav přerušen provoz v úseku Mladotice-Čistá. Později byl provoz obnoven pouze do Kralovic, a tak byl zbylý jedenáctikilometrový úsek v podstatě odsouzen k zániku.
Severní Plzeňsko je velmi významným rekreačním zázemím Plzeňanů. Najdeme zde čistou nedotčenou přírodu: hluboké a tiché lesy, přitažlivá údolí Střely, Berounky a jejich přítoků nebo jen obyčejnou podhorskou, odlehlou krajinu.
Zároveň však můžeme v oblasti obdivovat také mnohé stavební památky od klášterů v Mariánské Týnici a v Plasích přes „barokní perlu západních Čech“ – Manětín, hrad Krašov až po stará hornická městečka Úterý a Rabštejn nad Střelou.
Velké rekreační možnosti nabízí vodní nádrž Hracholusky na Mži, na jejíchž březích najdeme několik kempů a ubytovacích zařízení. V provozu je tam také sezónní lodní doprava po přehradním jezeře. Za návštěvu rozhodně také stojí méně známá místa okresu, jako jsou např. Nečtiny s novogotickým zámkem nebo románský kostelík v Potvorově.
Z přírodních krás jmenujme hlavně povodí Střely mezi Mladoticemi, Manětínem, Rabštejnem a Žihlí. Najdeme tam rozsáhlá lesní žulová skalní městečka se zajímavými úkazy, jakými jsou bezesporu např. viklany. Jižně od Manětína se rozkládá obrovský lesní komplex s rozlohou skoro 100 km2. Velmi pěkné je také údolí Úterského potoka.
Jedinou překážkou rozvoje turistického ruchu je špatná dopravní dostupnost některých oblastí pro nemotorizované návštěvníky.
Ve východní části okresu do něj zasahuje výběžek CHKO Křivoklátsko, vyhlášené v roce 1978 se sídlem ve Zbečně na Rakovnicku.
Na území okresu byly v roce 1978 vyhlášeny 3 oblasti klidu – dnes přírodní parky. Přírodní park Horní Střela má rozlohu 68,5 km2 a zahrnuje hluboké údolí a meandry řeky Střely s širším okolím v oblasti mezi Mladoticemi, Rabštejnem nad Střelou a Žihlí. Dalším přírodním parkem je Manětínská zahrnující lesní komplex jižně od Manětína, a Úterský potok.
Dále je jednotlivě chráněno 6 přírodních památek. Všechny jsou ve správě AOPK Plzeň.
Do 1. ledna 2007 byly v okrese Plzeň-sever také obce:


FK Sezimovo Ústí

FK Spartak MAS Sezimovo Ústí je fotbalový klub ze Sezimova Ústí hrající Českou fotbalovou ligu. Klub byl založen roku 1926.


.sk

.sk je národní doména nejvyššího řádu pro Slovensko. Doménu spravuje SK-NIC. Registrace je možná pouze přes akreditované registrátory.
Před rozdělením Československa v roce 1993 se používala doména .cs.
Pravidla registrace se v průběhu roků několikrát změnila. Nejdříve byl zahájen unikátní projekt, ve kterém mohla jakákoli osoba na území Slovenska registrovat zcela zdarma až pět doménových jmen, pro další domény bylo nutné podat žádost o navýšení limitu. Později se musely domény zaplatit a přešlo se na placený systém. Dnes je registrační proces je zcela standardní, ale doménu může vlastnit jenom občan Slovenska nebo firma která podniká na území Slovenska.


Vsetínská Bečva

Vsetínská Bečva nazývaná též Horní Bečva je řeka ve Zlínském kraji, jedna ze dvou zdrojnic řeky Bečvy. Délka toku je 58,8 km. Plocha povodí měří 734,1 km2.
Řeka pramení v Beskydech pod vrchem Čarták v nadmořské výšce 910 m. Její tok směřuje nejprve jihozápadním směrem. Protéká obcemi Velké Karlovice, Karolinka, kde přibírá stejnojmenný potok z vodní nádrže Stanovnice v nadmořské výšce 472 m n. m., Nový Hrozenkov a Halenkov. Od Huslenek teče na západ. Pod ústím říčky Senice se její tok obrací k severu. Protéká územím města Vsetína, kde přijímá zprava Jasenici, zleva Rokytenku. Dále přibírá ještě zleva Ratibořku u Jablůnky a zprava v obci Bystřička stejnojmennou říčku. Severní směr si řeka udržuje až k soutoku s Rožnovskou Bečvou ve Valašském Meziříčí v nadmořské výšce 288 m, odkud jejich společný tok nese označení Bečva.
Průměrný průtok Vsetínské Bečvy v obci Jarcová nedaleko jejího soutoku s Rožnovskou Bečvou činí 9,18 m3/s.
 Soubor:VB01 Pramen Vsetínské Bečvy pod Trojačkou.jpg|Pramen Vsetínské Bečvy Soubor:VB12 Vsetínská Bečva nad Karolinkou.jpg|Řeka nad Karolinkou Soubor:VB18 Vsetínská Bečva N Hrozenkov pod Čínou 2.jpg|U Nového Hrozenkova Soubor:VB23 Vsetínská Bečva Halenkovský jez.jpg|Jez v Halenkově


Národní shromáždění

Národní shromáždění v Rakousku Nationalversammlung je označení pro rozličné historické a současné parlamentární shromáždění, v německém prostředí zejména pro ústavodárné shromáždění. Výraz pochází z národního shromáždění za francouzské revoluce z roku 1789.
V mnoha zemích je parlament nebo jedna z parlamentních komor onačována jako národní shromáždění, například:


Tramvajová doprava v Jablonci nad Nisou

V severočeském městě Jablonci nad Nisou byla mezi lety 1900 a 1965 v provozu poměrně rozsáhlá tramvajová síť.
První úvahy o zřízení tramvajové dopravy v Jablonci se objevily již v roce 1892. O tři roky později továrník Gustav Hoffmann získal předběžnou koncesi pro provoz a byl rovněž vypracován první projekt. V roce 1898 začaly přípravné práce a o rok později vznikla společnost Gablonzer Strassenbahn und Elektrizitäts Gesellschaft. První tramvaje vyjely v Jablonci 7. února 1900 na trati spojující dnešní Mírové náměstí s Rychnovem. Celý úsek byl jednokolejný s výhybnami, měl rozchod 1000 mm a měřil přibližně 9,3 km.
Ještě téhož roku byla vybudována prakticky celá síť. V dubnu byla zprovozněna trať od divadla přes Mírové náměstí na náměstí Boženy Němcové, v květnu z Mírového náměstí do Rýnovic k poště a od divadla do Brandlu. V září byl zahájen provoz na úsecích Rýnovice, pošta – Janov nad Nisou a z Brandlu do Rýnovic. Celá tramvajová síť měřila přibližně 21 km a vedla hodně členitým terénem. Jablonecké tramvaje měly spíše charakter malodráhy, protože spojovaly s Jabloncem obce v blízkém i vzdálenějším okolí.
Jediné rozšíření v období téměř 30 let nastalo v roce 1904, kdy byla prodloužena trať z náměstí Boženy Němcové do Jabloneckých Pasek.
Zatímco koleje se neprodlužovaly, obrovský rozvoj zaznamenala v letech 1902 až 1904 nákladní tramvajová doprava. Na celé síti vzniklo několik nákladišť a vleček do různých podniků. Navíc od roku 1904 byla zahájena pravidelná přeprava pošty pomocí tramvají.
V období první republiky se uvažovalo o propojení sítí libereckých a jabloneckých tramvají. Návrh byl ale zamítnut a podobný projekt byl uskutečněn až v 50. letech. V roce 1928 byl původní úsek vedoucí k železničnímu nádraží přeložen do ulice Poštovní.
Nad jabloneckou tramvajovou dopravou se začalo smrákat již za války, kdy byla zrušena trať od Brandlu k divadlu. V roce 1945 také skončila přeprava pošty. V roce 1950 byl ukončen provoz na trati Brandl – Rýnovice.
I přesto se v Jablonci začala stavět nová tramvajová trať. Šlo o meziměstskou trať do Liberce. Stavět se začalo právě v Jablonci a první úsek do Proseče byl zprovozněn na podzim roku 1953. Od jara následujícího roku se mohlo jezdit do Vratislavic, celá trať do Liberce je v provozu od 1. ledna 1955. Stejně jako jablonecká síť, byla i tato trať jednokolejná o rozchodu 1000 mm.
Tramvajový systém o tomto rozsahu vydržel přibližně čtyři roky, na jaře roku 1959 byla zrušena trať Nádraží – Jablonecké Paseky. Poslední jablonecké tramvaje vyjely do města 31. března 1965. Kvůli sněhové kalamitě byly tento den na poslední trati Rychnov – Janov tramvaje nahrazeny autobusy.
Stále však existuje trať do Liberce, kterou jablonecký dopravní podnik provozoval společně s libereckým do roku 1970, poté ji plně převzal liberecký.
Pro zahájení provozu bylo v roce 1900 dodáno 16 motorových vozů ze Štýrského Hradce, o dva roky později přibylo dalších šest vozů stejného typu. V letech 1925 a 1930 bylo zakoupeno celkem 12 tramvají z vagónky Ringhoffer. Další motorové vozy přišly do Jablonce až v 50. letech 20. století – jednalo o typ Tatra 6MT. Nejdříve bylo zakoupeno 8 těchto tramvají, v roce 1959 přišlo 12 ojetých vozů z Mostu.
V roce 1900 bylo pro zahájení provozu dodáno 10 vlečných vozů ze Štýrského Hradce. Další následovaly až ve třicátých letech, kdy byly zakoupeny čtyři vozy od Ringhoffera a dva z vagónky Česká Lípa. Poslední dva vlečné vozy byly zakoupeny z Bratislavy v 50. letech.


Nordic Walking

== Nordic Walking == je běžná chůze se speciálními hůlkami, podobnými lyžařským hůlkám. Kolébkou tohoto nového sportovního odvětví je Finsko.
Je možno jej provozovat celý rok, kdekoliv a ve všech věkových a výkonnostních skupinách. Jeho sportovní úroveň lze velice rychle přizpůsobit vlastní sportovní úrovni.
Původ Nordic Walkingu. Nordic Walking je běžná chůze se speciálními hůlkami. Kolébkou tohoto nového sportovního odvětví je Finsko. Zde se Nordic Walking vyvinul velmi rychle v lidový sport , poté se rozšířil po celé Skandinávii a pak i do střední a jižní Evropy. I v německy mluvících zemích získává tento sport stále na větší popularitě. Je možno jej provozovat celý rok, kdekoliv a ve všech věkových a výkonnostních skupinách, protože jeho sportovní úroveň lze velice lehce přizpůsobit vlastní sportovní úrovni.Z klasické chůze se tak stává bez zvláštní extra námahy a nároků na vybavení vysoce účinný trénink celého těla, který podporuje optimální tréninkové efekty. Toto odvětví se v podstatě vyvinulo z lyžařského běhu. Vrcholoví běžci na lyžích a biatlonisté využívají dnes tento nový sportovní druh k letnímu tréninku. Jeho technika se blíží technice při klasickém běhu na lyžích. Nordic Walking je velice příjemný druh pohybu, který může vykonávat každý, výkonnostní sportovec i začátečník, mladý člověk i lidé v pokročilém věku. Tepová frekvence se nachází v oblasti, ve které se dlouhé hodiny můžeme cítit dobře, a přesto je spotřeba energie velmi vysoká, stoupá až o 40 %. Výkon při NW je vyžadován od 600 svalů, a to je zhruba 90% všech svalů v těle. Většina běžné populace se ale příliš nepohybuje a má často problémy s nadváhou, postižením kloubů,s civilizačními nemocemi. Lidé s nadváhou pak jen těžko nacházejí odhodlání k aerobnímu typu tréninku. Nordic Walking ale mohou provozovat bez problémů. Pomocí holí jsou namáhány svaly celého těla a klouby dolních končetin jsou odlehčeny.


Ty Syčáci

Ty Syčáci je alternativní brněnská hudební skupina kolem Petra Váši. Jeho spoluhráči jsou baskytarista Tomáš Fröhlich a kytarista Petr Zavadil a řada hostů na nahrávkách.


Václav Brožík

Brožík pocházel z nejchudších poměrů. Učil se litografem a v porcelánce. Od roku 1868 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, Drážďanech a Mnichově. V roce 1879 podnikl studijní cestu do Nizozemí, kde studoval staré vlámské a holandské malíře.
Oženil se s dcerou bohatého pařížského obchodníka s obrazy. Byl povolán jako profesor na pražskou Akademii a svůj čas až do smrti dělil mezi Prahu a Paříž, kde měl rodinu. Byl součástí tzv. "Generace českého Národního divadla".
Přičiněním svého tchána dosáhl v Paříži mnoha cen a vyznamenání a nakonec byl zvolen členem Francouzského institutu. Z tchánova podnětu namaloval obraz na téma Tu felix Austria nube, jímž měl získat přízeň rakouského císaře, což se mu podařilo a císař pak Brožíka povýšil do šlechtického stavu.
Stal se nejznámějším českým malířem v Evropě poslední čtvrtiny 19. století, který jako člen Francouzského institutu vstoupil mezi „čtyřicet nesmrtelných“, což se žádnému jinému českému umělci nikdy nepodařilo. Dosáhl obrovského veřejného úspěchu. Byl ctěn jako největší žijící český malíř.
Brožík byl representantem akademické historické malby. Modernisté považují jeho tvorbu za symbol období rozkladu a úpadku akademismu. Podle jejich příkrého odsudku rozměrné historické kompozice z českých dějin, které měly posilovat národní uvědomění, trpí teatrálností, malířova píle a houževnatost nebyla vždy vyvážena talentem, což vedlo k ilustrační povrchnosti a nevalné invenci, suché kresbě a dekorativnímu koloritu.
Krajiny a žánrové výjevy z venkovského života berou modernisté na milost. Jsou podle nich přitažlivější. Brožík je maloval na podnět svého tchána.
U podobizen šlo Brožíkovi o věrné vystižení podoby a společenského postavení portrétovaného a ne o jeho psychologickou charakteristiku.
Zaujaté odsudky modernistů návštěvníci galerií nikdy nesdíleli. Naštěstí je od počátku 80. let 20. století akademismus rehabilitován i oficiální kunsthistorií. I Brožíkovy obrazy byly vytaženy z depositářů. Velká Brožíkova výstava v Praze na konci roku 2003 se setkala s nadšením veřejnosti.


Fiat Multipla

Fiat Multipla je osobní automobil italského výrobce automobilů Fiat. Auto, jehož produkce byla zahájena v roce 1998, je určeno zejména početnějším rodinám. V nárazových testech EURO-NCAP obdrželo tři hvězdičky.
Slovo Multipla použil Fiat k označení šestimístné verze Fiatu 600 s jednoprostorovou karoserií představené v roce 1956. O čtyřicet let později zdědilo toto označení moderní MPV s originálním designem a uspořádáním sedadel do dvou řad po třech. V té době bylo novinkou umístění řadicí páky na střední konzolu blízko volantu, což spolu s ukotvením prostředního sedadla přední řady poněkud vzadu poskytlo dost místa pro nohy a ramena. Tvar přední části Multiply se pak stal mnohem konvenčnější, nicméně uspořádání interiéru zůstalo zachováno.
Pro Fiat Multipla jsou určeny dva motory – benzinový čtyřválec 1,6 16V a čtyřválcový turbodiesel 1,9 Multijet.


Casablanca

Casablanca je film z roku 1942, jehož děj se odehrává za druhé světové války především v marockém městě Casablanca. Toto místo je součástí formálně svobodné vichystické Francie, fakticky pod značným vlivem Třetí říše a je centrem uprchlíků snažících se dostat z okupované části Evropy do portugalského Lisabonu a odtud dále do Ameriky.
Film režíroval Michael Curtiz a hlavními hvězdami jsou Humphrey Bogart a Ingrid Bergmanová.
Film se stal okamžitě hitem a velmi oblíbený zůstává dodnes. Filmoví kritici chválí především herecký výkon Humpreyho Bogarta a Ingrid Bergmanové, „jiskření“ mezi touto dvojicí, napínavou režii, vtipný scénář a emocionální sílu díla jako celku. Z celkem osmi nominací na Oscara získal tři.
Film se odehrává za druhé světové války. Francie byla poražena a částečně obsazena německou armádou, ne však francouzské Maroko, které patří k francouzské severní Africe spravované vichystickým režimem. Mnoho lidí utíká do Casablancy a doufají, že odtud budou moci odjet do neutrálního Lisabonu, odkud by se mohli dostat do Ameriky. Většina uprchlíků se však z Casablancy nedostane. Zkorumpovaný francouzský policejní prefekt Louis Renault, který spolupracuje s Němci, dává víza za úplatky. Ital Ugarte zase víza prodává na černém trhu za vysoké sumy.
Ve městě má Američan Rick Blaine noční bar, Rick’s Café Américain, ve kterém se scházejí emigranti. Rick ve 30. letech pašoval zbraně pro Etiopii napadenou Itálií a bojoval ve španělské občanské válce na straně republikánů. Stal se z něho cynik bez iluzí.
Jednoho dne jsou zabiti dva němečtí důstojníci a jsou jim ukradena tranzitní víza, která měli u sebe. V Casablance začíná pátrání po pachateli, kterým je Ugarte. Jeho zatčení má proběhnout v Rickově baru. Do Casablancy přijede německý major Strasser, aby byl přítomen zatčení. Ugarte stačí schovat tranzitní víza u Ricka, který je ukryje v klavíru svého pianisty Sama. Večer je Ugarte v baru Renaultovými lidmi zatčen a zanedlouho zabit. Víza se však policistům objevit nepodaří.
Od Renaulta se Rick dozví, že do Casablancy míří známý a vlivný československý odbojář Viktor László. Podařilo se mu už vícekrát uniknout před nacisty a nyní se chce se svou partnerkou dostat do Ameriky, k čemuž potřebuje dvě tranzitní víza.
László a jeho žena Ilsa Lund přijdou do Rickova baru. Ilsa je Rickovou bývalou milenkou. Poznali se před rokem v Paříži a prožili vášnivý vztah. Ilsa pozná Sama a požádá ho, aby zahrál písničku As Time Goes By, jak ji hrával v Paříži. Rick uslyší písničku a pak si všimne Ilsy, která mu tenkrát zlomila srdce. V noci zůstane vzhůru, opíjí se a vzpomíná na čas v Paříži. Když Němci napadli Francii, chtěli s Ilsou společně z Paříže odjet, ale ona nepřišla na smluvené místo. Nechala mu jen vzkaz, že s ním nemůže odjet.
Ráno se László snaží v Casablance sehnat tranzitní víza. Ptá se Ferrariho, který ve městě vlastní bar. Ferrari mu sdělí své podezření, že víza má Rick. Zkusí to večer i u Ricka a nabízí mu za ně v baru 200.000 franků. Rick se zdráhá pomoci svému sokovi. Jejich jednání je přerušeno zpěvem německé vlastenecké písně majorem Strasserem a jeho lidmi. László požádá muzikanty, aby zahráli Marseillaisu, francouzskou národní hymnu. Nejprve Lászlo zpívá sám, postupně se k němu přidávají hosté v baru. Poté major Strasser nařídí Renaultovi, aby nechal bar zavřít.
Rick víza nevydá ani Ilse, která je po něm požaduje s revolverem v ruce. Ilsa přizná Rickovi, že k němu stále něco cítí. Řekne Rickovi, že za Viktora byla provdaná už před rokem v Paříži, myslela si ale, že byl zabit nacisty. Když se dozvěděla, že žije, opustila Ricka a vrátila se ke svému muži.
Mezitím Renault zatkne Lászla za jeho účast na ilegální schůzi.
Rick navrhne Renaultovi dohodu: Rick pomůže policii usvědčit Lászla z napomáhání vraždě kurýrů, když bude moci s Ilsou opustit zemi. Renault s návrhem souhlasí.
K večeru dojde v Rickově baru k setkání Ricka s Ilsou a Lászlem. Když chce Rick Lászlovi předat víza, je László zatčen Renaultem. Rickův návrh však byl pouze trikem: Rick ohrožuje Renaulta zbraní. Všichni jedou na letiště. Zde trvá Rick na tom, aby Ilsa odjela s Lászlem, který ji více potřebuje. Ilsa zprvu váhá, pak nastoupí s Viktorem do letadla, které směřuje do bezpečí do Lisabonu. Na letiště přijíždí major Strasser a když chce o odletu informovat kontrolní věž, je Rickem zastřelen. Příchozímu policistovi dá Renault příkaz „Zadržte obvyklé podezřelé!“ a postaví se tak na Rickovu stranu. Doporučí Rickovi, aby odjel z Casablancy a přidal se k Free French v Brazzaville. Film končí Rickovými slovy: „Louisi, myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“
Mnoho citátů z filmu se stalo známých a často používaných.
Vedle Chaplinova Diktátora a filmu Ernsta Lubitscheho Sein oder Nichtsein je Casablanca třetím známým hollywoodským filmem, jehož tématem byl nacionální socialismus a který přišel do kin počátkem 40. let. Zatímco Charlie Chaplin a Ernst Lubitsch zvolili komediální přístup, ukazuje Casablanca situaci uprchlíků jako thriller.
Casablanca je propagandistickým filmem proti nacistickému Německu. Lze to pozorovat ve scéně, kdy major Strasser zpívá se svými lidmi Wacht am Rhein. Němci jsou však hosty v baru přehlušeni. Hosté na popud Lászla povstanou a zpívají Marseillaisu. Němci přestanou zpívat. V jiné scéně, na konci filmu, policejní prefekt Renault vyhodí do odpadkového koše láhev od minerální vody z Vichy. Vichy bylo sídlem režimu maršála Pétaina, který kolaboroval s Němci.


Seznam východofranských králů

Seznam východofranských králů zahrnuje všechny vladaře východní části franské říše od uzavření verdunské smlouvy roku 843. Horní hranice je v případě východofranské říše velmi nezřetelná, tvoří ji však nejspíš vláda Jindřicha Ptáčníka, zakladatele saské dynastie. Od nástupu jeho syna Oty I. Velikého, který roku 962 získal císařský titul, došlo totiž ve východofranské říši k takovým změnám, že již lze mluvit o Svaté říši římské, třebaže sám název je doložen až později. Zmíněné dělení je jen pomocné, periodizační, protože Ota Veliký náležel k téže saské dynastii jako jeho otec Jindřich Ptáčník. Na druhé straně je takové členění nutné, neboť Jindřicha, jehož mocenskou základnou bylo v podstatě jen Sasko, nelze pokládat za panovníka Svaté říše římské.
Dva vladaři východofranské říše – Karel III. Tlustý a Arnulf Korutanský – měli současně s královskou hodností titul císaře, Karel Tlustý pak nakrátko ovládl prakticky celou franskou říši v hranicích před rokem 843. Pokud jde o krále Konráda I., ten byl původně franským vévodou a na trůn se dostal volbou po vymření východofranské linie Karlovců.


USS Astoria

USS Astoria byl těžký křižník třídy New Orleans sloužící během druhé světové války v americkém námořnictvu. Konstrukce lodi byla vylepšením předchozí třídy Northampton.
Astoria doprovázela americké letadlové lodě v bitvách v Korálovém moři a u Midway. Křižník byl potopen dne 9. srpna 1942 v bitvě u ostrova Savo. Japonskému císařskému námořnictvu se zde podařilo spojence zcela zaskočit a v noční bitvě byly potopeny celkem čtyři spojenecké těžké křižníky.


Nachum Nir

Narodil se ve Varšavě, tehdy součástí Ruského impéria, studoval v Chederu, poté studoval přírodní vědy na universitě ve Varšavě, Curychu a Petrohradu. V Petrohradě také studoval práva, které zakončil v roce 1908 jako doktor práv.
V roce 1903, během svých studentských let, se přidal k studentské sionistické organizaci Kadima a byl delegát na šestém sionistickém kongresu téhož roku. O dva roky později se přidal k Poalej Cijon a byl spoluzakladatel hnutí World Poale Zion. Nir byl také hlavou polské Waiter's Union. Toho roku byl poslán do vězení jako politický aktivista, ale stále navštěvoval sedmý sionistický kongres. V roce 1919 byl zvolen do Rady města Varšavy.
Když se Poalej Cijon rozpadl, Nir se přidal k levicové frakci. Sloužil jako její sekretář a byl zapojen do jednání spojení strany s kominternou.
V roce 1925 imigroval do britského mandátu Palestina a pracoval jako právník. Pokračoval nadále v levicové dělnické frakci a před nezávislostí byl členem Židovské národní rady. Byl také členem Provizorní státní rady a v roce 1948 byl jedním ze signatářů deklarace nezávislosti.
V tom samém roce se jeho stran spojila se stranou Mapam a Nir byl v roce 1949 zvolen mezi první poslance Knesetu. Byl předsedou Knesetu a předsedal též ústavním, právním a justičním výborům. Roku 1954 se od Mapamu oddělila Achdut ha-Avoda a Nir se stal jejím členem. Po volbách v roce 1955 se navrátil do Knesetu a znovu předsedal ústavním, právním a justičním výborům.
Byl původně předseda Knesetu, ale po smrti Josefa Sprincaka v lednu 1959, Nir pozastavil svoji kandidaturu na předsedu proti Mapaj. Vyhrál volby s podporou pravicové opozice a mnoha menších levicových opozičních stran, to bylo jedinkrát kdy, byl předseda zvolen z nevládní strany.
Nir si udržel svoji pozici po znovuzvolení v listopadových volbách 1959 a předsedal výboru pro veřejné služby, ale byl degradován zpět na předsedu. Po znovu zvolení v roce 1961 sloužil znova jako předseda Knesetu a předsedal výboru pro veřejné služby. Ztratil své místo po volbách v roce 1965.


Sací brzda

Sací brzda je systém brzdy používaný na železnici. Využívá rozdílu tlaku na pístu brzdového válce. Jedná se o průběžnou brzdu.
Systém sací brzdy byl vynalezen roku 1877 v USA, kde se těšil pouze krátkému období popularity, zejména na úzkorozchodných drahách. Naproti tomu byl značně rozšířen ve Spojeném království, až do roku 1970 byl základním systémem vlakové brzdy. Dnes je již vakuová brzda opuštěnou technologií. Zejména z praktických důvodů její místo zaujala tlaková.
Vakuová brzda umožňuje samočinné brzdění celého vlaku. Je snadno ovladatelná ze stanoviště strojvedoucího. Je bezpečná při poruše, v případě přetržení vlaku nebo jiného porušení brzdového potrubí dojde k samočinnému zabrzdění.
Zavedení vakuové brzdy bylo velkým krokem vpřed v oblasti bezpečnosti vlakové dopravy. Před jejím zavedením byly vlaky brzděny pouze brzdou lokomotivy a ručními brzdami na vozech ovládanými brzdaři. To omezovalo brzdící sílu a tím i rychlost a délku vlaku. Brzdaři se řídili návěstmi dávanými lokomotivní píšťalou, byla nutná jejich dobrá souhra. V případě nerovnoměrného brzdění vznikaly ve vlaku rázy a hrozilo nebezpečí přetržení. Sací brzda byla v počátcích průběžného brzdění vlaků upřednostňována před brzdou tlakovou, a to zejména z důvodu jednoduchosti - namísto velkého, složitého a nevzhledného parního kompresoru zde byl jednoduchý parní ejektor bez pohyblivých částí.
Postupem času však byly vakuové brzdy téměř vytlačeny brzdami tlakovými. Ty pracují na podobném principu, avšak díky většímu rozdílu tlaků umožňují vyvinout větší brzdící sílu při menších rozměrech brzdových válců. U moderních trakcí je konstrukce kompresoru i vývěvy podobně složitá, čímž odpadla hlavní výhoda vakuové brzdy.
Každé vozidlo je vybaveno nejméně jedním brzdovým válcem. Bývá velkého průměru, aby bylo možno dosáhnout patřičného přítlaku zdrží. Maximální dosažitelný přetlak je totiž dán jen velikostí atmosferického tlaku. Brzdový válec je tlakotěsný, namontovaný svisle, dole s otvorem pro pístnici. K pístnici je připojeno tyčoví brzdy, které tvoří převod, na jehož konci jsou zdrže působící na kola.
Po připojení lokomotivy a propojení potrubí je v celém systému vytvořen podtlak pomocí velkého parního ejektoru. Každý válec je připojen tak, že vakuum se nachází na obou stranách pístu. Píst vlivem vlastní tíhy poklesne do spodní polohy a brzdy se uvolní. Poté se velký ejektor uzavře a malým ejektorem, popřípadě pumpou poháněnou od rozvodu se udržuje podtlak.
Pokud dojde ke vpuštění vzduchu do brzdového potrubí, ať už zásahem strojvedoucího nebo porušením potrubí, záklopky v brzdových válcích způsobí, že vzduch vnikne pouze pod píst. Rozdíl tlaků pod pístem a nad pístem tlačí píst do horní polohy, ten působí prostřednictvím pákoví na zdrže, které jsou přitisknuty na kola. K odbrzdění je potřeba znovu vytvořit v systému vakuum.
Postupné snižování vakua ovládá strojvedoucí brzdičem, který je obvykle spojen s ovládáním vstupu páry do ejektoru. Ke kontrole podtlaku slouží strojvedoucímu vakuometr. Obvyklé vakuum dosahuje hodnot 21 - 25 palců rtuťového sloupce, t. j. v přepočtu asi 0,3 - 0,2 bar, při mírném zabrzdění stoupne tlak asi na 0,5 bar, při silném brzdění na zhruba 0,7 bar. Při nouzovém brzdění je v potrubí tlak atmosferický. Při odbrzďování, pokud je vlak v pohybu, je potřeba snižovat tlak v potrubí zvolna, aby se brzdy povolovaly v celém vlaku stejnoměrně. Jinak hrozí rázy a přetržení.


Djembe

Djembe pochází od kmene Malinků, kteří žili před 2000 lety západně od dnešního Bamaka, hlavního města Mali. Malinkové obývali území nazývané Mandingo a ve 3. století na tomto území založili království Mandin, které bylo až do 12. století vazalským státem říše Ghana. Ve 13. století Malinkové vytvořili velký státní útvar, říši Mali, jejíž centrum tvoří Mandingo, území od Bamaka po severní Guineu, kterou obývají stejnojmenné kmeny Madingo. Djembe se tak víceméně stalo dominantním nástrojem u etnických skupin v Mali. Po rozdělení západní Afriky na novodobé státy, vlivem kolonií, můžeme potomky Malinků najít v oblasti zahrnující Mali, Senegal, Guineu, Pobřeží slonoviny atd. Djembe tak nezůstalo jen u Malinků, ale stalo se charakteristickým hudebním nástrojem prakticky pro celou západní Afriku. Zájem Evropy a Ameriky o djembe a způsob hry je spojený se začátky turné afrických skupin po světě. Takže okolo 50. - 60. let se mezinárodní publikum blíže seznámilo se západoafrickou hudbou. Dnes je djembe známé po celém světě.
Djembe se řadí do skupiny bubnů tzv. „pohárovitých“, a jednohlavých. Velikost djembe se většinou pohybuje 50-65 cm výšky a 30-38 cm průměru. Vyrábějí se i v menších velikostech, ale ty se v Africe tolik nepoužívají, ale zato jsou oblíbeny v Evropě.
Jeho tělo je vyrobeno z kmene stromu - tropické dřeviny, které mají různé africké názvy: lenké, dugura, worojiri, dogora, guéni, caicedrat…Pod těmito názvy jsou ukryty hlavně druhy afrického mahagonu, nejčastěji je to mahagon bissilon. V rodné oblasti djembe se dnes používají dřeviny nazvané v jazyce Malinků a Bambarů lenké a dogura. Djembe vyrobené ze dřeva lenké mají zpravidla charakteristickou tmavě-hnědou barvu, která často v nejširší části korpusu ostře přechází do světle žluté. Djembe z dogury jsou zbarveny červeno-hnědou.
Korpus je nejdůležitější část djembe. Nedá se vyměnit a jeho úprava je omezená. Je ručně vytesaný a vydlabaný z jednoho kusu dřeva, který je na počátku častí celého kmene. Z něj je potom „podle oka“ vyrobený celý, skoro úplně okrouhlý a symetrický korpus djembe. Jsou přitom použity jen speciální sekery, dláta a nože. Nejzkušenější a nejzdatnější výrobce je schopen vyrobit dva až tři korpusy velkého djembe za jediný den. Na korpusu je možné vyhradit tři části: tělo, nohu a prsten. Tělo je horní část ve které se vytváří zvuk, směrem dolu se zužuje a přechází na nohu, která se směrem dolu mírně rozšiřuje. Střední, nejužší část bubnu, od které se noha začíná rozšiřovat se nazývá prsten.
Kvalitu, rozsah a barvu zvuku djembe však neurčuje jen vnější tvar korpusu, případně přechod těla na prsten uvnitř. Velkou roli tu hraje kvalita opracování celého vnitřku djembe. Ten by měl být tak hladký jako vnější strana. V Africe je zvykem namazat vnitřek djembe tukem z kokosových ořechů. Důvodem je hlavně impregnace dřeva proti vlhku. Korpus djembe bývá napuštěn i z venku. Dnes se můžeme setkat s použitím bezbarvého laku, jako vnějším nátěrem djembe.
Kůže je na djebme na rozdíl od korpusu jen epizodou. Dříve se djembe potahovalo kůžemi z antilop, které byly časem nahrazeny kozími kůžemi. Usušená kůže se několik hodin máčí ve vodě a za mokra se natahuje na djembe pomocí kovových obručí a provazu. Natažená kůže se ještě za mokra mechanicky zbaví srsti a nadbytečná kůže se po obvodě odřeže. Djembe se nechá usušit a potom se kůže dopne. Tradiční africké hraní vyžaduje maximálně napnutou kůži. Každá kůže má svůj charakteristický zvuk, který je daný její tloušťkou. Tenčí kůže má i tenčí tón a netřeba ji až tak dopínat jako tlustou. Když máme novou kůži, tak se dá říct, že se její zvuk po pár týdnech hraní zlepší. Je to dané tím, že se kůže líp usadí a získá pružnost. Přitom je běžné, že po nějaké době povolí a musí se dopnout. Ale musí se počítat s tím, že k povolení dochází i po delším hraní. Nejlepší je kůži dopnout před hraním nebo pár hodin po hraní. Ne hned po nebo při hraní, to se kůže zúží a snižuje se její životnost.
Na djembe se zpravidla hraje dlaní a prsty. Při hře rozeznáváme tři základní zvuky - basový, středový a výškový.
U obou vnějších úderech musí být palec odtažen od dlaně, jinak si ho omlátíte o obruč. U všech úderů by mělo být předloktí s dlaní v rovině. Tyto základní údery bývají doplněny množstvím dalších úderů, poloúderů a tlumení.


Rázostroj

Rázostroj neboli Newtonova houpačka je zařízení k názorné demonstraci srážek a zákonů zachování energie a hybnosti. Základem konstrukce je několik koulí umístěných na závěsu bezprostředně vedle sebe. Pro odstranění boční výchylky je závěs dvojitý. Často se rázostroj také využívá jako zajímavý doplněk kanceláře nebo pracovny.
Jde o řadu kyvadel na dvojitém závěsu. Jako závaží těchto kyvadel se používají pravidelné koule. Materiálem těchto závaží bývá kov, někdy také sklo nebo dřevo. Důraz je ovšem kladen především na tvrdost.
Na rázostroji se pozorují jevy související s výměnou kinetické energie a hybnosti a to konkrétně při kolizi jednotlivých koulí. Materiál musí být tvrdý, aby docházelo pokud možno k ideálně pružným srážkám – energie se při srážce nesmí přeměňovat v teplo ani v deformační energii. Žádný rázostroj ve skutečnosti nepracuje beze ztráty, ovšem může být v chodu velmi dlouhou dobu. Jedná se o téměř dokonale izolovanou soustavu, neboť při pohybu koulí je zanedbatelný odpor vzduchu i práce potřebná k ohnutí nití nebo vlasců, na kterých jsou koule zavěšeny.
Základním pokusem je ukázka zákona zachování hybnosti – jedno z krajních kyvadel je vychýleno a po uvolnění dojde k pohybu a srážce závaží. Hybnost je z jednoho dotýkajícího se závaží přenášena na druhé a až u posledního dojde k výkyvu. Ostatní zúčastněné koule zůstanou bez pohnutí na svých místech.
kde M je neznámá hmotnost, která by měla být odmrštěna a V rychlost tohoto odmrštění.
Původní idea pochází od francouzského fyzika Edme Mariotta. Rázostroj byl dlouho oblíbený především jako dětská hračka a v současnosti je možné ho sehnat jako zajímavou dekoraci.
Kromě lineárně řazených závaží existují i složitější rázostroje plošné a například i kulečník je typickým představitelem tohoto typu zařízení – zde ovšem do hry vstupují i vektory.


Rohov

Vesnice Rohov se nachází v okrese Příbram, přibližně 4 km jihovýchodně od Sedlce-Prčice. Má 14 stálých obyvatel a administrativně je místní částí města Sedlec-Prčice.
První písemná zmínka pochází z roku 1391. Od 1. ledna 2007 vesnice přešla spolu s městem Sedlec-Prčice z okresu Benešov do okresu Příbram.


Bridget St John

Bridget St John je britská zpěvačka a písničkářka známá především díky svým třem albům, které nahrála mezi lety 1969 a 1972 pro vydavatelství Johna Peela Dandelion Records.
Její popularita vyvrcholila v roce 1974, kdy ji čtenáři časopisu Melody Maker zvolili pátou nejpopulárnější zpěvačkou roku. O dva roky později se přestěhovala do New Yorku a tak na více jak 20 let zmizela z očí veřejnosti. Roku 1990 se podílela na albu Amarok multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. V roce 1999 se zúčastnila v New Yorku koncertu na počest britského písničkáře Nicka Draka. Roku 2006 absolvovala turné po Japonsku s minimalistickou francouzskou hudebnicí Colleen. O rok později spolupracovala s Kevinem Ayersem na jeho albu The Unfairground.


Státní sociální podpora

Státní sociální podpora je v rámci práva sociálního zabezpečení státem organizovaná solidarita mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Je tvořena systémem státních dávek učených především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Všechny dávky státní sociální podpory mají obligatorní charakter, hlavním kritériem pro přiznání některých z nich je příjmová situace rodiny.
Systém státní sociální podpory byl zaveden zákonem č. 117/1995 Sb. a zohledňuje tři základní přístupy:


Myxaméba

Myxaméba je bezbičíkaté stadium mnohých hlenek. Pohybuje se amébovité, má jedno haploidní jádro a v určitých případech může být i pohlavní buňkou. Živí se obvykle bakteriemi, dělí se binárně, a to dokud není vyčerpána dostupná potrava.
U parazitických hlenek vzniká po průniku myxomonády do buňky hostitele.


Léno

Jako léno byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, eventuálně úřadů. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.
Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna. Držitel propůjčené půdy se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi - seniorovi povinni „radou a pomocí“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které král svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc.
Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora. Vlastníci lén byli feudální vrchností - pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost. Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9. - 13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.
Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „radu a pomoc“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců. V 9. - 11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální.
Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začali nahrazovat nájemní vojáci, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.


Henrich Focke

Henrich Focke byl nejznámější německý konstruktér a průkopník stavby vrtulníků. V roce 1924 založil v Brémách společnost Focke-Wulf-Flugzeugbau AG a v roce 1937 s Gerdem Achgelisem firmu Focke-Achgelis.
Henrichův otec Johann Focke byl zakladatelem Zemského muzea historie umění v Brémách. Henrich byl celý život fascinován velkými možnostmi letectví. Se svým bratrem stavěl modely letadel. V roce 1908 začal studovat konstrukci strojů na Technické univerzitě v Hannoveru, ale studium zakončil získáním diplomu až po skončení první světové válce v roce 1920. Za války sloužil nejprve jako infanterista, později u letectva. Už během studia stavěl společně s G. Wulfem, bratrem a dalšími první kluzáky a letadla. V roce 1921 s G. Wulfem postavili první úředně schválený letoun A7.
Focke, Georg Wulf a Dr. Werner Naumann společně založili v roce 1924 firmu Bremer Flugzeugwerke, která se ještě v tom roce změnila na akciovou společnost Focke-Wulf AG. Cílem firmy bylo zejména bezpečné létání. Do roku 1933 vzniklo 29 různých typů letounů, celkem bylo postaveno asi 140 strojů. Mezi nimi byl A 19 Ente. Využíval patentu z roku 1908, na kterém se podílel bratr Wilhelm Focke. S jedním z postavených strojů v roce 1927 havaroval při testovacím letu Georg Wulf a na následky poranění páteře bohužel zemřel.
Po fúzi Focke-Wulf s firmou Albatros Flugzeugwerke v roce 1931 začal Henrich Focke pracovat i v oblasti konstrukce vírníků. Sbíral zkušenosti s provozem i stavbou autogyr Cierva C.19 a C.30, které firma vyráběla v licenci.
V roce 1931 byl jmenován profesorem. Přednášel i na brémském technickém učilišti. V roce 1933 musel po vnějších tlacích opustit místo ve vedení společnosti Focke-Wulf AG, ale ve stavbě vírníků a předchůdců vrtulníků mohl pokračovat. Výsledkem vývoje bylo představení prvního skutečně letu schopného vrtulníku Fw 61 v roce 1936 v Brémách. Fw 61 mohl, oproti vírníkům startovat i přistávat kolmo. Vedení společnosti Focke-Wulf však ve vývoji této koncepce nevidělo praktický význam a činilo Fockemu různé těžkosti, takže se Henrich i na nátlak akcionářů rozhodl firmu opustit.
Henrich Focke společně s akrobatickým mistrem světa Gerdem Achgelisem založil firmu Focke-Achgelis v Delmenhorstu. Ještě před začátkem druhé světové války Focke-Achgelis vypracoval plány na přestavbu civilní nákladní helikoptéry Fa 266 na pozdější vojenskou Fa 223 Drache. V roce 1944 se firma sloučila s Weser-Flugzeugbau GmbH.
Po druhé světové válce v letech 1945 až 1948 byl Focke jako válečný zajatec přinucen pracovat ve Francii. Pracoval jako poradce při přestavbě Fa 223 u státní společnosti SNCASE v Paříži. Helikoptéra nesla označení S. E. 3000. V té době se vyráběla i jednorotorová S. E. 3101, předchůdce vrtulníku Alouette.
V roce 1948 založil Focke konstrukční kancelář v Brémách. Protože však spojenci v Německu nedovolili vyrábět letadla, přenesl své zkušenosti do oboru lodní dopravy a stavebnictví. Mezi lety 1948 a 1958 byl Focke technickým poradcem britského ministerstva letectví pro výrobu vrtulníků. Od roku 1950 pracoval jako konstruktér u Norddeutschen Fahrzeugwerke ve Wilhelmshavenu. O rok později vyvinul v Amsterdamu Convertiplan, čtyřrotorový letoun s kolmým startem. Od roku 1952 působil čtyři roky v Brazílii ve vývoji dvoumístné lehké helikoptéry Beija Flor.
Po zastavení projektu v roce 1956 se Focke znovu vrátil do Brém. V roce 1957 si dal patentovat princip „prstencového křídla – koleoptéry“ Focke Rochen s kolmým startem, na kterém pracoval už od roku 1944. V brémské firmě Borgward Automobilwerken poté pokračoval ve vývoji vrtulníku s označením Kolibri, který Focke vyvíjel v Brazílii. První let proběhl v roce 1958. Další výzkum musel být zastaven kvůli konkursu vyhlášenému v roce 1961 na firmu Borgward.
Na přelomu padesátých a šedesátých let postavil v centru města v dílně v zadním traktu aerodynamický tunel a s jeho pomocí se snažil vylepšit vlastnosti vrtulníků. Zde také zkoumal jiné problémy z oboru aerodynamiky, mezi jinými proudění vzduchu při pomalém letu. Tunel byl znovu objeven Kai Steffenem v roce 1997 a dnes je hlavní atrakcí malého muzea.
Až do roku 1965 se Henrich Focke věnoval práci jako poradce ve firmě Vereinigte Flugtechnische Werke v Brémách a v Německém výzkumném ústavu letectví a vesmír. Henrich Focke, mnohokrát vyznamenaný a vážený občan zemřel 25. února 1979.


Tutu

Tutu byl babylonský a akkadský bůh. Byl patronem či poručnickým bohem města Borsippa nedaleko Babylonu v době vlády krále Chammurapiho. V této roli byl nahrazen dalším bohem, Nabu.
V mýtu Enúma eliš se o něm uvádí, že: "je nositelem kouzla, díky němuž mohou bohové odpočívat", a dále že "on je nejvyšší mezi shromážděnými bohy a žádný z nich nedosahuje jeho výšin". Jiná verze uvádí, že Tutu "utěšuje plačící, vnáší radost do smutných a nemocných srdcí".


Panča šíla

Panča šíla jsou zásady vzájemných vztahů mezi Indií a Čínou. Jedná se o pět zásad, které byly převzaty ze základních příkazů pro život buddhistů a byly aplikovány jako všeobecné zásady mírového soužití mezi státy s rozdílnými sociálními a politickými systémy:
Důležitým faktorem pro aktivitu rozvojových zemí a stabilitu v Asii po Druhé světové válce byl rozvoj vztahů mezi dvěma největšími zeměmi tohoto kontinentu - Indií a Čínou. O přestávce Ženevské konference o Indočíně a Koreji indický a čínský premiér Džavaharlál Nehrú a Čou En-laj podepsali koncem dubna 1954 dohodu o obchodních stycích s Tibetem. Význam této dohody, vedle konkrétních ujednání, spočíval především v tom, že v její preambuli byly formulovány zásady vzájemných vztahů mezi těmito dvěma státy, které jsou známy jako panča šíla.
Principy panča šíla byly dále rozvedeny v deseti zásadách, jimiž se měly řídit vztahy mezi státy, které se účastnily konference v Bandungu v druhé polovině dubna 1955.


Umask

Příkaz umask slouží v systému Unix k nastavení implicitní masky práv nově vytvořených souborů.
Bez parametru vypíše aktuální nastavení práv, pokud parametr přidáme, dochází ke změně nastavení. Parametr se nastavuje tak, že zapíšeme tři osmičková čísla jako při příkazu chmod s tím rozdílem, že zadáme ta práva, která budou novému souboru nebo adresáři chybět.


Fraktura

Fraktura je odborné označení pro zlom či zlomeninu. Termín se používá v mnoha odvětvích. Slovo původně pochází z latinského slova .


Grand Prix San Marina 2001

Grand Prix San Marina XXI Gran Premio Warsteiner di San Marino


Vought

Vought je jméno amerického leteckého výrobce. Oficiální jméno společnosti se v minulosti často měnilo. Postupně byla pojmenována Lewis and Vought Corporation, Chance Vought, Vought Sikorsky, LTV Aerospace a Vought Aircraft Companies. Současný název společnosti je Vought Aircraft Industries.
Svou úplně první společnost Chance M. Vought založil společně s Birdseyem Lewisem v roce 1917. Letoun firmy Vought byl prvním americkým letounem, který vzlétl z americké letadlové lodi. V masovém měřítku začala firma vyrábět v době druhé světové války. Tehdy se jejím nejznámějším výrobkem stal palubní stíhací letoun Vought F4U Corsair. V následujících dvou dekádách byly vyvinuty ještě především úspěšné typy Vought F-8 Crusader a Vought A-7 Corsair II.
V roce 1961 se Vought stal součástí konglomerátu Ling-Temco-Vought a v 90. letech ho pohltil zbrojařský koncern Northrop Grumman společně s korporací Carlyle Group. Po reorganizaci firma obdržela své nynější jméno Vought Aircraft Industries a v letectví působí dodnes. Stal se z ní však subdodavatel součástí pro jiné letecké výrobce. Od 60. let nepřišel s vlastním úspěšným typem.
Lewis a Chance Vought, který byl dříve hlavním inženýrem u Wright Company bratří Wrightů, svou společnost Lewis and Vought Corporation založili v roce 1917. Když v roce 1922 Lewis odešel do důchodu, změnila se společnost na Chance Vought Corporation. Firma sídlila v New Yorku v Queensu.
Chance Vought zemřel v roce 1930, ale do té doby vytvořil řadu stíhacích, cvičných, průzkumných letounů a létajících člunů. Cvičný letoun Vought VE-7 se zapsal historie tím, že v roce 1922 vzlétl z paluby americké letadlové lodě USS Langley a stal se tak prvním americkým palubním letounem. Vought se tehdy více zaměřil na palubní lertouny a tak brzy vznikl palubní stíhač Vought VE-11 a průzkumný letoun Vought O2U Corsair, první nositel tradičního jména firmy.
V roce 1928 Vought ovládl holding United Aircraft and Transport Corporation, ale Vought byl v jeho rámci zachován jako samostatná divize.
I průběhu světové hospodářské krize Vought pokračoval ve stavbě letadel. Po smrti svého zakladatele se ale společnost přestěhovala do East Hartfordu v Connecticutu. V roce 1934 byl holding United Aircraft and Transportation Corp. zákonem donucen rozdělit se na několik společností. Vznikl tak samostatný Boeing, aerolinie United Airlines a samotná United Aircraft Corp., ve ktéré zůstal i Vought. V roce 1939 se Vought přesunul do Stratfordu ve státě Connecticut, kde už v té době sídlila divize Sikorsky a obě firmy zde byly sloučeny do společnosti Vought-Sikorsky Aircraft.
Ze strojů vyvinutých ve třicátých letech se tři dočkaly nasazení ve druhé světové válce. Prvním byl střemhlavý bombardér Vought SB2U Vindicator, který byl v době vstupu USA do války už poněkud zastaralý. Dále šlo o hydroplán Vought OS2U Kingfisher, stavěný ve velkých sériích a používaný jak v US Navy, tak v britském námořnictvu.
V roce 1938 začal pod vedením hlavního konstruktéra Rexe Bisela vývoj prototypu XF4U, ze kterého později vznikl slavný stíhací letoun Vought F4U Corsair. K prvnímu letu stroje došlo v roce 1940 a během války byl vyráběn ve velkých sériích. F4U byl vyráběn až do roku 1952 a na jeho výrobě se podílela řada dalších firem, jako například Goodyear a Brewster.
V roce 1949 se firma opět přestěhovala. Velení US Navy totiž došlo k závěru, že je příliš riskantní mít oba své hlavní letecké výrobce soustředěné na východním pobřeží USA. Celý Vought se tedy s celkem 1 300 zaměstnanci a 27 miliony liber materiálu přestěhoval do texaského Dallasu, kde převzal továrnu původně vlastněnou společností North American. Ve své době se jednalo o úctihodný logistický výkon. V roce 1954 se pak Vought zcela osamostatnil na mateřském koncernu a vytvořil samostatnou společnost Chance Vought Aircraft Inc.
Společnost v té době dodávala US Navy řadu palubních stíhacích letounů, se kterými se snažila navázat na tradici úspěšného F4U Corsair. Projekt neortodoxně řešeného stíhače Vought XF5U Flying Flapjack však skončil fiaskem, konzervativněji řešený Vought F6U Pirate byl pro nízké výkony zrušen po stavbě 33 kusů a opět odvážně řešený Vought F7U Cutlass se ve službě příliš neosvědčil.
Zlom nastal až se strojem Vought F-8 Crusader, jehož vývoj začal v roce 1957. Crusader byl jedním z prvních nadzvukových stíhacích letounů US Navy a také poslední stíhací letoun US Navy, vybavený pouze kanóny. Konstrukce Crusaderu byla natolik pokroková, že v 60. letech byl na jeho základě ještě vyvinut úspěšný palubní útočný letoun Vought A-7 Corsair II, který se uplatnil především ve vietnamské válce, ale sloužil až do války v Perském zálivu.
V roce 1962 Vought koupil americký podnikatel James Ling a tím vznikla společnost Ling-Temco-Vought. Firma v té době pracovala rozdělená na divize Vought Aeronauticsa Vought Missiles and Space a i v následujících letech prošla řadou reorganizací.Vought v té době již nevyvinul vlastní bojový letoun a fungoval začal fungovat jako subdodavatel částí letounů jiných výrobců. V roce 1992 odkoupil leteckou divizi Voughtu zbrojařský koncern Northrop společně s Carlyle Group, zatímco divize vyrábějící řízené střely byla prodána firmě Loral Corporation.
V roce 1994 odprodal nedávno vzniklý koncern Northrop Grumman své akcie Voughtu. Od roku 2000 je Vought, přejmenovaný na Vought Aircraft Industries, Inc. zcela ve vlastnictví Carlyle Group. V současnosti je Vought i nadále především subdodavatelem jiných výrobců. Ve značné míře se podílí na stavbě typů Boeing 747, Boeing 787 a dodává komponenty i pro typy Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor, Lockheed Martin F-35 Lightning II a Bell/Boeing V-22 Osprey.
V roce 2003 se Vought spojil s dalším leteckým výrobcem vlastněným Carlyle Group, firmou Aerostructures Corp., která sídlí ve městě Nashville v Tennessee. Nashvillská pobočka Voughtu vyrábí komponenty dopravních letounů Airbus A319, Airbus A320, Airbus A330 a Airbus A340.


Nadívání

Nadívání je potravinářská technologie, při které je dutina v jedné potravině naplněna jinou potravinou nebo směsí. Směs se obvykle nazývá nádivka.
Nadívání patří k tradičním kuchařským technikám. Recepty na nadívané kuře, zajíce, prase a nadívaného plcha obecného jsou doloženy v nejstarší známé kuchařce, De re coquinaria kterou sepsal říman Apicius.
Řada nadívaných jídel se vyskytuje i v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové.
V literatuře je popsáno nadívání velkých zvířat zvířaty menšími na způsob matrjošky. Bohumil Hrabal ve své povídce Obsluhoval jsem anglického krále popisuje, že pro etiopského císaře Haile Selassie byl připraven nadívaný velbloud plněný dvěma antilopami, které byly nadívány dvaceti krocany. Na nadívání krocanů bylo použito třicet ošatek housek a několik set vajec natvrdo. Ze světové literatury je znám popis velblouda nadívaného ovcí nadívanou dropem domácím, který je nadíván kaprem nadívaným vejci . Běžnější je kreace, kdy je kachna nadívána kuřetem.
V dnešní době se nadívá zejména drůbež. Mezi nejoblíbenější nádivky patří nádivka mandlová, kaštanová a kopřivová.
Ačkoliv se nadívání provádí většinou ručně, existují i nadívací stroje zvané nadívačky. Nadívačka je potravinářský stroj určený k nadívání např. nadívaných oliv. Existují modely schopné naplnit až 4 000 oliv za den.


Batizovské vodopády

Batizovské vodopády jsou ledovcové vodopády ve Vysokých Tatrách v okrese Poprad na severním Slovensku.
Nachází se v Batizovské dolině a jejich podloží je tvořené granodiority. Vodopád vytváří Batizovský potok, který je nad nimi v nadmořské výšce 1870 m široký 2 m.
Nad vodopády prochází soubor:Szlak czerwony.svg tatranská magistrála od Popradského plesa do Velické doliny, z níž odbočuje soubor:Szlak żółty.svg žlutá turistická značka do Vyšných Hág.


Izolovaný dělostřelecký srub

Izolovaný dělostřelecký srub je stavba, která měla být v rámci československého opevnění budována na místech, kde s ohledem na vysokou hladinu spodní vody, nevhodné složení půdy, anebo čistě z důvodů úspor finančních prostředků, nemělo dojít k výstavbě dělostřeleckých tvrzí. Měl spojit vlastnosti tvrzových dělostřeleckých srubů, vchodového objektu a zároveň měl akceptovat veškeré konstrukční zásady platné pro izolované pěchotní sruby.
Úkoly kladené na tyto objekty a podmínky pro jejích umisťování v terénu byly naprosto shodné s tvrzovými dělostřeleckými sruby, a tak není divu, že i jejich výzbroj se od tvrzového dělostřeleckého srubu nijak nelišila – tvořily ji tři rychlopalné 100 mm houfnice vz.38 umístěné ve střílnách o odměru 60stupňů a náměru +38 stupňů až -10 stupňů, zabetonovaných v boční stěně objektu. Podle směru palby hlavních zbraní se i izolované dělostřelecké sruby dělily na levo a pravostranné.
Okolí objektu mělo být chráněno dvojicí lehkých kulometů vz.26 v pěchotních zvonech a třemi kulomety vz.37 v pomocných střílnách pod betonem. Vjezd do srubu mohl navíc bránit 47 mm kanón vz.36 umístěný ve střelecké místnosti po pravé, nebo po levé straně vchodu. Kolem objektu byl vytvořen také pás překážek a to proti pěchotě nebo proti útočné vozbě ty se využívaly podle terénu.
Na rozdíl od tvrzových objektů nebyl izolovaný dělostřelecký srub budován ve IV., ale pouze ve III. stupni odolnosti, což byl důsledek jeho umístění za linií těžkého opevnění. Konstruktéři ŘOPu totiž předpokládali, že se snížením odolnosti objektu se zmenší i jeho půdorys a tak se sníží i pravděpodobnost případného zásahu.
byl rozvržen do tří pater, přičemž patro horní a patro střední bylo půdorysně shodné. Dolní patro bylo na rozdíl od předcházejících dvou podstatně menší a vzhledem ke značné hloubce, v niž se nacházelo, měly jeho obvodové stěny pouze minimální tloušťku. Horní patro obsahovalo prostorné překladiště pro dva nákladní automobily, řešené obdobně jako u vchodového objektu tvrze, dále pak střelecké místnosti zbraní, chránících vchod pro pěší a vjezd do objektu, střeleckou místnost s trojicí houfnic a několik skladišť munice. Ve středním patře se nacházely tři kobky na odpad vystřelených nábojnic, ubikace části mužstva, sociální zařízení a rozsáhlé sklady střeliva nahrazující sklady M2 v podzemí tvrze. Konečně v dolním patře bylo umístěno stanoviště velitele srubu, ubytoven, skladiště pohonných hmot a strojovna výtahu, který navzájem spojoval všechna tři patra objektu.
Izolovanému dělostřeleckému srubu měl velet štábní kapitán dělostřelectva, kterému v době války podléhala osádka skládající se ze dvou důstojníků, dvou rotmistrů, 29 poddůstojníků a 88 vojínů.
Do září roku 1938 se ani jediný objekt tohoto typu postavit nepodařilo, a tak se údaje o jeho konstrukci a úkolech dochovaly pouze v archivních dokumentech, z nich mimo jiné vyplývá, že ŘOP pro léta 1938-1939 počítalo se zadáním a výstavbou 12 izolovaných dělostřeleckých srubů. Pět mělo být vybudováno na severní Moravě, dalších sedm mělo posílit obranu jižních hranic republiky.


FALF Player

FALF Player je jednoduchý audio přehrávač pro KDE napsaný v jazyce C++, obsahuje více než 10 000 řádek kódu. Používá knihovny Qt, KDE, xine a taglib. Jedná se o alternativu k přehrávači foobar2000, který je dostupný pro Microsoft Windows. Projekt založil a rozvíjí pouze jeden programátor.
Program je dostupný v 9 jazycích včetně češtiny od verze 1.0rc4 z února 2007.


Brooks

Anglosaské příjmení Brooks nosí více různých osob a osobností :


Palau de gel de Puigcerda

Palau de gel de Puigcerda je sportovní stadion v Puigcerdě, kde hraje domácí zápasy Club Gel Puigcerda. Jeho kapacita dosahuje 1450 míst. Stadion byl zbudovaný v roce 1972.


Katolické gymnázium Třebíč

Katolické gymnázium Třebíč je katolické gymnázium, které se nachází na třebíčském Jejkově. Jižně od gymnázia, v kopci se nachází zimní stadion, na kterém hraje tým SK Horácká Slavia Třebíč. Katolické gymnázium navazuje na tradici bývalé jejkovské serafínské školy.
V roce 1934 vznikla při klášteře v Třebíči serafínská škola, dnešní Katolické gymnázium. Oficiální název byl: Ústav řádu kapucínského pro výchovu kněžského dorostu řádového. S budováním se začalo v srpnu 1934, svěcení základního kamene se konalo 4. září 1934, do zimy byla hotova hrubá stavba s přívodem vody. Při výstavbě školy byla ubourána severní část starobylého kláštera, s kterým byla škola propojena. Tato část stavby měla kapacitu 70–80 studentů. Stavba byla dokončena a vybavena v první polovině roku 1935, vysvěcena a otevřena byla 21. července 1935. Byl to velký úspěch řádu a uspořádání slavnosti se zúčastnilo velké množství našich i zahraničních církevních osobností. Vzhledem k této realizaci stavby bylo v roce 1934 přijato jen pět chlapců, které vychovával je P. Jan Bubeník. Chlapci bydleli v budově kláštera, studovali zde, ale na konci každého pololetí skládali zkoušky na některém veřejném gymnáziu. V roce 1938 již zde studovalo 40 chlapců. V roce 1939 došlo ke spojení pražské a třebíčské serafínské školy. V roce 1941 byla budova zabrána a sloužila potřebám očního a ušního oddělení okresní nemocnice; nemocnice školu opustila až v srpnu 1947. Ve školním roce 1947/48 bylo v této serafínské škole opět zapsáno 32 žáků, v roce 1948 však serafínská škola u třebíčského kláštera zanikla.
O katolickém gymnáziu se začalo poprvé hovořit v září 1991. Za podpory JUDr. Ing. Jiřího Karase, pana učitele Josefa Bočka a s pomocí vikáře P. Pavla Dokládala byla škola zřízena listinou dne 1. července 1992 a zaregistrována Ministerstvem školství dne 1. září 1992. Svou činnost gymnázium zahájilo ve školním roce 1993/1994 v budově podklášterské školy. Do prvních dvou tříd nastoupilo 49 žáků z Třebíče a okolí. Povinnou výuku předmětu „křesťanství a život“ vedl P. František Puchnar. Vzdělávání v osmiletém oboru gymnázium nabídlo později; jeho otevření vedení školy vázalo až na dobu po přemístění do historických prostor v bývalém klášteře.
Škola se nastěhovala do budovy bývalého kapucínského kláštera a bývalé serafínské školy roku 1999. První pedagogický sbor: P. František Puchnar, Ing. Miriam Dufková, Mgr. Marie Velebová, Mgr. Eva Hortová, Mgr. Jiří Novotný, Mgr. Pavel Novák. Pomáhali zde také PhDr. Stanislav Pacner a MUDr. Karel Tomek. První ředitelkou byla Mgr. Marie Velebová. Pak přišla Mgr. Eva Hortová a Ing. Miriam Dufková. Ostatní pedagogové vyučovali jako externisté: Mgr. Jiří Novotný, Mgr. Pavel Novák, PhDr. František Malý, Ing. Hana Puková, RNDr. Zdeněk Tůma, Leoš Kratochvíl, P. František Puchnar a P. Pavel Dokládal. O hospodářství školy se staral pan František Krul a o dva roky později i paní Jarmila Kružíková.
Škola sídlí v budově bývalého kapucínského kláštera. Ve škole je 12 tříd a díky novému areálu navíc počítačová učebna, specializované učebny fyziky, chemie, biologie, zeměpisu. U školy je také domeček, kde Halahoj koná různé akce, např. tábory, přespání v domečku. Ve škole je také knihovna a bufet. Škola má vlastní kapli a aulu, v aule se jedno ráno v týdnu koná mše svatá se spirituálem školy. V aule se pravidelně konají i třebíčská nokturna. Udržela se také tradice duchovních obnov se spirituálem. Zřizovatelem školy je biskupství brněnské.
Gymnázium je zaměřeno hlavně na jazyky: povinná angličtina, němčina a latina. Povinně se také vyučuje náboženství. Navíc a nepovinně se jako novinka dá studovat čínština.


Fajáns

Fajánsje proslavený druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou. Jsou považovány za jemnou keramiku, i když vzhledem často připomínají porcelán.
Jemná hmota k jejich výrobě se dobře vytáčí na hrnčířském kruhu a pak vypaluje při teplotě 1100 stupňů Celsia. Po ochlazení jsou výrobky glazovány a ještě jednou vypáleny při teplotě asi 900°C. Malovaný dekor se nanáší buď před glazováním, nebo až na hotové vypálené kusy. V tom případě jde o tzv. muflované barvy a výrobek se slabě vypaluje ještě potřetí.
V Egyptě a Mezopotámii byla rozvíjena výroba glazovaných výrobků již 4 000 let př. n. l.; nejstarší známé hliněné glazované nádobí na světě pochází z Egypta, z období 3300 př. n. l. "Fajáns, částo také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př.n.l. se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů."
V Evropě nalézáme importovaný fajáns z hellénistického období Egypta - z období 100 let př. n. l. V západní Asii se fajáns objevila v 5. století, prostřednictvím Maurů se dostala do Španělska a odtamtud do Itálie. V Itálii se od roku 1466 vyráběla ve městě Faenza, dále v Urbinu a ve Florencii.
V 17. století až 18. století se výroba fajánse dostává z Itálie do Francie a Nizozemska. Holandská modrobílá fajáns, která se začala vyrábět v Delftu, měla velký úspěch ve světě. Francie vděčí za rozkvět fajánse králi Slunce, Ludvíku XIV. Ten poté, co ho finančně vyčerpala nákladná válečná tažení, nechal roztavit své zlaté a sříbrné nádobí a nahradil je nádobím z fajánse.
V Německu byly založeny fajánsové manufaktury v Hanau, Hamburku, Ansbachu a v Beyreuthu kolem roku 1660. Od začátku 19. století začíná výrobu fajánse vytlačovat porcelán a anglická kamenina.
První glazury se rozvíjely kolem roku 4000 př.n.l. v Egyptě nebo v Mezopotámii. Fajáns, částo také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př.n.l.se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů.
U nás ji vyráběli Habáni zhruba 140 let od konce 16. do 30. let 18. století. Poté splynula s lidovou keramikou moravskou a slovenskou. Vliv italské renesance je patrný v šálech, soudcích, džbánech se střídmou heraldickou nebo rostlinnou dekorací.
Nejstarší manufakturu na výrobu fajánse na území Rakouska — Uherska v Holíči založil roku 1743 František Štěpán Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie.
Této keramice v období Italské renesance se rovněž říká majolika podle jména ostrova Mallorca, přes který vedla obchodní cesta španělské fajánse do Itálie. V současné době se termín majolika používá i jako obecný název pro všechny keramické výrobky s cíničitou glazurou včetně delftské fajánse, francouzské fajánse atd.


Magnetit

1. Magmaticky. Vykrystalizované minerály dávají hornině tmavou barvu. Působením snadno těkavých složek vzniklo největší nahromadění železných rud na Zemi, a to ve Švédsku Kiruně. V rudní oblasti je těleso o délce cca 15 km a o tloušťce 1km. V něm jsou uložené zásoby cca 1,5 miliardy tun železa.
2. Kontaktně pneumatoloticky: Působením magmatických plynů na uhličitanové horniny s obsahem sulfidů a křemičitanů
3. Regionální metamorfózou: Z dříve pravděpodobně usazeného magnetitu: Sydvaranger/Norsko; naleziště železných rud ve středním Švédsku.
4. Kontaktní metamorfózou: V německém Siegerlandu ze sideritu při kontaktu s čedičem.
5. Velmi vzácně vzniká magnetit usazováním: železná ruda zvaná mineta.
V přírodě tvoří černé kovově lesklé krystalky. Má magnetické vlastnosti. Ve většině případů se nachází jako jemně krystalický, zrnitý nerost se strukturou kubického spinelu. Teplota tání: asi 1 550°C.
Krystalky magnetitu jsou součástí některých živých organismů, jako např. magnetocitlivých bakterií, včel, holubů aj. Považuje se za pravděpodobné, že jim může sloužit k orientaci díky magnetickému poli Země.


Zákony o svrchovanosti

Zákony o svrchovanosti jsou zákony anglického parlamentu, které stanovují, že „jedinou nejvyšší hlavu anglické církve“ je anglický panovník, jemuž přísluší všechna „čest, hodnost, vznešenost, privilegia, autorita, imunita, prospěch a majetek odpovidající jeho důstojnosti“. Na základě těchto zákonů je každý akt věrnosti římskému biskupu, papeži, považován za vlastizradu.
Poprvé byl zákon o svrchovanosti vyhlášen roku 1534 za Jindřicha VIII., který tím odtrhnul anglickou cirkev od katolické, protože mu papež Klement VII. odmítl anulovat jeho manželství s Kateřinou Aragonskou. Jeho dcera, královna Marie I., věrná katolické víře, tento zákon zrušila. Roku 1559 byl ovšem znovu uzákoněn za vlády královny Alžběty I.


William Golding

William Gerald Golding byl anglický spisovatel a básník, oceněný Nobelovou cenou.
Golding se narodil v St. Columb Minor, vesnici poblíž Newquay v Cornwallu. Začal psát již ve svých sedmi letech. O jeho cornwallském původu se zřídkakdy mluví, nicméně jako mladík se učil kornsky.
Jeho otec byl místním učitelem a intelektuálem s radikálním politickým přesvědčením a silnou vírou ve vědu. S rodinou se přestěhovali do Marlborough, kde navštěvoval gymnázium. Později na Oxfordské univezitě studoval přírodní vědy a angličtinu. Jeho první kniha, sbírka básní, spatřila světlo světa rok předtím, než získal bakalářský titul za umění.
V roce 1939 se oženil s Ann Brookfieldovou, analytickou chemičkou. V Salisbury se stal učitelem angličtiny a filosofie na Bishop Wordsworth's School.
Během druhé světové války sloužil u královského loďstva, a pomohl tak k potopení německé nejmocnější bitevní lodě Bismarck. Účastnil se vylodění v Normandii a na konci války se mohl vrátit k psaní a vyučování.
V roce 1961 mu jeho úspěšné knihy dovolily opustit učitelský post a strávit rok psaním na Hollins College ve Virginii. Později se stal spisovatelem z povolání. Stejně jako James Lovelock žil ve Wiltshiru a když Lovelock vysvětloval svoji teorii, Golding navrhl nazývat ji Gaia podle řecké bohyně země.
Goldingova alegorická beletrie často používá narážek na klasickou literaturu, mytologii a křesťanskou symboliku. Ačkoli žádné konkrétní vlákno nespojuje jeho romány a jeho technika se mění, Golding se principielně vypořádává se zlem, čímž vzniká druh temného optimismu. Goldingův první román Pán much představuje jedno z opakujících se témat v jeho románech - konflikt mezi lidským přirozeným barbarstvím a civilizujícím vlivem rozumu. Dědicové zasahuje do prehistorického období a rozvíjí tezi o evolučních předcích lidstva, vítězících nad jemnější rasou jak násilím a lstí, tak přirozenou nadřazeností. Ve Ztroskotání Christophera Martina a Free Fall Golding zkoumá základní problémy existence, jako přežití a lidská svoboda, pomocí snových vyprávění a retrospektiv. Věž je alegorií týkající se hrdinova posedlého předurčení postavit obrovskou věž katedrály bez ohledu na následky. Pozdější Goldingovy romány už nedosáhly takového uznání, jako se se to zdařilo těm z počátků jeho tvorby. Patří sem Darkness Visible a historická námořní trilogie Rites of Passage, Close Quarters, a Fire Down Below.
V roce 1988 mu královna Alžběta II. udělila čestný rytířský řád.
William Golding zemřel ve svém domově v Perranarworthal, poblíž Trura, Cornwall 19. června 1993 a byl pohřben na kostelním hřbitově v Bowerchalke, Wiltshire v Anglii.


ČD 51 54 19-41 A

Vozy ČD 51 54 19-41 A, resp.A, jsou řadou osobních vozů z vozového parku ČD. Všechny tyto vozy vyrobil VEB Wagonbau Bautzen.
Jsou to neklimatizované vozy 1. třídy s max.rychlostí 140 km/h. Mají 9 oddílů po 6 místech (celkem 54, takovýto je také počet lehátek ve voze ČD 51 54 59-41 Bc. Vozy mají podovzek Görlitz V. Nátěr je zelený a zbytek je bílý. Od nátěru vozu řady ČD 51 54 20-41 B se liší jen tím, že má nad okny žlutý pruh.


Jevgenij Zamjatin

Narodil se v Lebedani v ne příliš bohaté šlechtické rodině. V dětství ho ovlivnilo rodinné prostředí. Dalším významným vlivem bylo prostředí rodné Lebedaně, o které psali i Ivan Sergejevič Turgeněv, Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Ivan Alexejevič Bunin. V roce 1896 nastoupil na gymnázium ve Voroněži, které absolvoval se zlatou medailí.. V roce 1902 odešel studovat lodní inženýrství na techniku v Petrohradu. V rámci letní praxe hodně cestoval. Navštívil mimo jiné Konstantinopol, Smyrnu, Bejrút, Port Said, Jaffu, Alexandrii a Jeruzalém. V roce 1905 byl v Oděsse svědkem povstání na křižníku Potěmkin, což se odráží v jeho povídce Tři dny. Po návratu do Petrohradu vstoupil do Bolševické strany a účastnil se revolučních událostí roku 1905. Po neúspěšné revoluci v prosinci 1905 byl zatčen za bolševickou agitaci a vězněn. Na jaře 1906 byl propuštěn a posléze vypovězen do Lebedaně, ilegálně se ale vrátil zpět do Petrohradu a pokračoval ve studiu.


Birdova hra

Birdova hra je šachové zahájení charakterizované tahem 1. f4. Mezinárodní šachová klasifikace jí přisuzuje kódy A02 a A03. Zahájení bylo pojmenováno po Henrym Edwardu Birdovi, anglickém mistrovi 19. století.


Istiklal Caddesi

Ulice se nachází ve čtvrti Beyoglu, vede zhruba od Taksimského náměstí ke Galatské věži. Je známá jako velmi významné obchodní korzo s mnoha obchody prodávající různé druhy zboží. Denně tudy projdou tři miliony lidí. Není přístupná pro automobilový provoz; je upravena jako pěší zóna. Od konce 90. let 20. století tu je zavedena linka historické tramvaje. Za dob Osmanské říše se nazývala Cadde-i Kebir, vzhledem k tomu že Istanbul býval tureckou metropolí tu sídlily i zastupitelské úřady mnoha zemí. Po založení republiky v roce 1923 získala své dnešní jméno, podle války za nezávislost.


Schizofrenie

Schizofrenie je závažná duševní choroba, kterou provází výrazná změna myšlenkových pochodů a vnímání reality, dále dochází k poruchám emočních reakcí na vnější podněty a schopnost komunikace s okolím. Hlavnímy příznaky jsou především úzkost, bludy a halucinace, dezorganizované a neklidné chování. Dochází k rozštěpu mysli. Bohužel tento řecký název zavedený roku 1908 Dr. Eugenem Bleulerem dal vzniknout všeobecně přijímanému omylu o rozdvojené osobnosti, který podněcuje stigmatizaci nemocných jako nepřičetných.
U pacienta, jenž trpí schizofrenní poruchou dochází k rozštěpu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient je vztahovačný, pronásledovaný bludy a smyšlenkami, mluví si pro sebe, vytváří umělý svět. Citové strádání a posměch neznalých lidí, pouze prohlubuje pacientovy problémy a schizofrenik tim velice často nepříčetně trpí . K paranoidním vlivům se občas přidružují psycho-motorické poruchy. Citová otupělost, jindy extrémní přecitlivělost je doprovázená tvorbou neologismů a nesmyslných sousloví. Schizofrenik je velmi plachý a neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve společnosti. Emoce jsou vystupňované a neodpovídají situacím, které život naskýtá. Schizofrenici mají¨vysoké sklony k sebevraždám a až 10 % pacientů dobrovolně ukončí svůj život sebevraždou. Schizofrenie nemusí v lehčích případech příliš omezit pacientův sociální život. V těžkých případech je, ale ovšem často nutná hospitalizace a lidé postižení touto chorobou jsou velmi často vystaveni stigmatům blízkého i všeobecného okolí. Rovněž sluchové a vizuální halucinace také patří mezi hlavní příznaky choroby. Není vymezena přesná doba projevu nemoci, nicméně nejčastěji ke schizofrenii dochází mezi 16. - 25. rokem života. Premorbidní osobnost schizofreniků je spíše úzkostná a samotářská. Schizofrenie může vážně poškodit lidskou strukturu osobnosti, ale také může rázem odeznít bez poruch kognitivních funkcí. Dědičnost zde hraje velkou roli při vzniku choroby. Schizofrenií trpí přibližně 0,5 - 1 % světové populace.
Toto dělení se však v poslední době opouští, důvodem je skutečnost velké variability příznaků tohoto onemocnění. V praxi takřka nelze najít nemocného, který by přesně vyhovoval tomuto popisu. Schizofrenií trpí v poměru stejně muži i ženy, i když u mužů je nástup choroby statisticky dříve. I když schizofrenici obvykle nemají děti, jsou 0,5 - 1 % nemocných v populaci konstantní. Částečně hraje úlohu i dědičnost. Je-li jeden z rodičů schizofrenik, pak je pravděpodobnost výskytu choroby u dětí 13 %. Trpí-li tímto onemocněním oba rodiče, je pravděpodobnost výskytu u dětí 24 %.
Na vzniku schizofrenie se také spolupodílí psycho-sociální vlivy a vlivy prostředí. Rizikové faktory:
Schizofrenie obvykle začíná v pozdní adolescenci, nebo časné dospělosti. Nejvyšší riziko představuje období mezi 15. a 30. rokem života.
Začíná nespecifickými obtížemi - plachost, sociální stažení s chudým vztahem k vrstevníkům, může být i disociální chování, depresivní nálada, neklid, vztahovačnost, emoční oproštění. Poté se může manifestovat buď akutně, nebo může být rozvoj příznaků postupný.
Jednou z hlavních teorií o vzniku většiny psychotických příznaků schizofrenie je zvýšená tvorba neurotransmiteru dopaminu a hypersenzivita dopaminových D2 receptorů. Tento neurotransmiter je produkován v limbickém systému mozku a jedním z jeho úkolů je hierarchizace našich zážitků. Pokud člověk zažije něco závažného, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, vyplaví se v limbickém systému dopamin. Tímto způsobem je člověk schopen v životě rozlišovat mezi důležitými a nedůležitými informacemi. U schizofreniků je správná produkce dopaminu narušena a dochází k jeho nekontrolovatelnému vylévání do limbického systému. Což má za důsledek, že schizofrenik, aniž by chtěl, nesprávně vyhodnocuje některé vjemy jako důležité, aniž by k tomu byl jednoznačný důvod. Postižený si však musí nějak vědomě odůvodnit, proč zrovna tu kterou informaci považuje za důležitou, což potom dává vzniknout bludům.
K léčbě schizofrenie se využívají léky ze skupiny antipsychotik. Jsou to psychofarmaka, která ovlivňují pozitivně pochody myšlení a zbavují nemocné halucinací, oslabují bludy nebo mění vztah k nim, pacifikují neklidné a agresivní pacienty atd. Farmaka navzdory n.ú. představují v současné době jedinou účinnou léčbu schizofrenie.
Antipsychotika však mají relativně mnoho nežádoucích účinků. Mezi nejzávažnější patří parkinsonský syndrom, který se může vyvinout u 75-80 % pacientů při dlouhodobém podávání antipsychotik se silným účinkem a vzniká na základě změn v přenosu dopaminu ve striatu. Je to většinou vratný proces, který ustoupí po snížení dávky nebo vysazení léčiva. Pokud se pokračuje v terapii navzdory viditelným změnám, může se, zejména u starších pacientů, vyvinout trvalý iatrogenní parkinsonismus. Další nežádoucí účinky jsou neuroleptická hypotenze, tachykardie, pseudogravidita způsobená ovlivňováním endokrinního systému, sedace a psychomotorický útlum, ikterus, zvýšená pohotovost k epileptickým záchvatům, poruchy jaterních funkcí, sucho v ústech, zácpa, akineze, akatizie, rigidita, tremor, dermatitidy, fotosenzitivita a ucpaný nos.


Anthony Carlisle

Sir Anthony Carlisle byl anglický chirurg. Roku 1800 spolu s Williamem Nicholsnem objevili elektrolýzu vody, která se průchodem elektrického proudu rozložila na vodík a kyslík.
Byl zvolen členem Royal Society roku 1804. Členství získal také v Fellowship of the Royal College of Surgeons.


TJ Tempo Praha

TJ Tempo Praha je jeden z nejstarších softballových a baseballových klubů v ČR. Byl založen v roce 1963. Klub je registrován jako občanské sdružení. Softballová část klubu hraje nejvyšší soutěž jak v kategorii mužů tak žen.
Baseballové týmy TJ Tempo Praha se sloučily s baseballovým klubem Tegola Praha. Baseballový oddíl nese název Tempo Titans Praha. Mužský „A“ tým hraje Českou baseballovou extraligu.
 Soubor:TJ Tempo Praha Baseball.jpg| Soubor:TJ Tempo Praha Softball 1.jpg|


Lorenzo Medicejský

Několik významných členů rodu Medici neslo jméno Lorenzo. Byli to:


Velký zápach

Pojmem Velký zápach je označováno období v létě roku 1858, během něhož zápach ze splašků téměř ochromil život v centru Londýna.
Část tohoto problému byla způsobena používáním moderních splachovacích záchodů. Zatímco tyto záchody byly pokrokem vůči nočníkům, zvýšily zároveň spotřebu vody a množství splašků, které byly odváděny do žump. Tyto byly napojeny na veřejnou kanalizaci, která byla původně navržena pro odvod dešťové vody, ale nyní do ní byly odváděny i odpady z továren. Splašky zamořovaly město zápachem před tím, než odtekly do Temže.
Ve 40. letech 19. století se v Londýně velmi rozšířila cholera. Důvodem byla i představa, že se cholera šíří vzduchem. Až v roce 1854 londýnský lékař John Snow zjistil po epidemii cholery v Soho, že zdrojem přenosu je voda. V roce 1848 byla ustanovena Metropolitní komise pro kanalizaci - sdružení místních úřadů pro řešení problémů s odváděním odpadních vod.
Léto roku 1858 bylo nezvykle horké. Temže a její přítoky byly extrémně znečištěné a horký vítr podporoval bujení bakterií, které vyvolávaly tak silný zápach, který vyvolal aktivitu Dolní sněmovny a soudního dvora. Hustý déšť ukončil horké léto a zápach z odpadních vod se stal snesitelnějším. Přesto Dolní sněmovny ustavila výbor pro řešení tohoto problému.
Na konci roku 1855 byla komise nahrazena institucí Metropolitan Board of Works, která akceptovala v roce 1859 návrh svého hlavního inženýra Josefa Bazalgetta - soustavu 2 100 km tunelů a potrubí pod povrchem Londýna, které by odváděly splašky a rozváděly pitnou vodu. V průběhu dalších šesti let byl položen základ Londýnské kanalizační sítě. Důsledkem vybudování této soustavy výrazně poklesl výskyt cholery a jiných nakažlivých nemocí v Londýně.


Xylém

Příčný řez stonkem celeru odkrývá přítomnost vodivých svazků, které zde zahrnují jak xylém tak floémXylém je botanické označení pro druh pletiva cévnatých rostlin, které přivádí a rozvádí minerální živiny z kořenové soustavy rostliny směrem nahoru do jejích nadzemních částí. Slovo „Xylém“ je odvozeno ze starořeckého slova xúlon, což znamená „dřevo“.
Dřevo, tedy xylém, je u velké části rostlinných druhů uloženo uvnitř stonku. Ale cévní svazky mají obecně v rostlinném stonku různá uspořádání, která závisejí na rostliném druhu a na tom, zda jde o nadzemní nebo podzemní část rostliny.
Xylém může mít v rostlině funkci mechanickou, transportní a zásobní. Živiny se pohybují uvnitř xylému na základě tzv. kořenového vztlaku.


Volusianus

Gaius Vibius Afinius Gallus Veldumnianus Volusianus byl římský císař vládnoucí v letech 251–253. Jeho otcem byl císař Trebonianus Gallus, matkou Afinia Gemina Baebiana.
Volusianus měl od června 251, kdy se Trebonianus Gallus stal císařem, hodnost caesara, tj. mladšího spoluvladaře, od srpna téhož roku pak i titul augusta se všemi obvyklými poctami. Nezdá se, že by nějak výrazně zasahoval do vládních záležitostí – směr politiky pravděpodobně určoval otec.
Volusiana zabili spolu s Gallem vlastní vojáci u Interamny, patrně proto, že od uzurpátora Aemiliana očekávali vyšší odměnu. Nad jeho památkou bylo nejprve vyhlášeno damnatio memoriae, již za Valerianovy vlády ho však zařadili mezi bohy.


Letiště Mogadišu

Letiště Mogadišu, od roku 2007 přejmenované po prním somálském prezidentovi Adenu Abdullahu Osmanu Daarovi na Aden Adde International Airport, je mezinárodní dopravní letiště somálského hlavního města Mogadiša. Leží 12 kilometrů jihozápadně od města. Přímo na pobřeží indického oceánu a disponuje jednou asfaltovou dráhou.
Roku 1977 zde byla německou GSG9 osbobozena rukojmí z uneseného letadla Landshut.
Během operace UNOSOM po somálské občanské válce sloužilo letiště jako základna americké námořní pěchoty. Poté nemohlo být osm let používáno kvůli válce. Letiště bylo znova otevřeno 15. června 2006 Unií Islámského práva která získala kontrolu nad velkou částí somálska.


Devoluy

Devoluy je pohoří v Západních Alpách, ležící ve Francii v departementech Hautes-Alpes a Drôme v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Hlavním stavebním prvkem masivu je vápenec, který zde vytváří působivě formované vrcholy a stěny. Turisticky je však většina z nich nepřístupných. Nejvyšším vrcholem je osamělý skalní zub Obiou.
Rozloha pohoří je 900 km2. Pohoří Devoluy je od Dauphineských Alp odděleno údolím řeky Drac, která se později vlévá do toku Isere. Na západ od masivu leží pohoří Diois. Zde tvoří hranici spojnice mezi městy Grenoble a Aspres sur-Buëch. Na této komunikaci leží silniční sedlo Col de la Croix Haute. Na severu sousedí Devoluy s pohořím Vercors.
Masiv Devoluy se dělí na západní a východní část a samostatné masivy Bochaine a Ceüse ležící na jihu pohoří.
V pohoří pramení a protéká řada řek a říček. Nejvýznamnější z nich jsou Petit Büech pod vrcholem Tete de Clappe, Ribiére a Souloise vtékající do přehradního jezera Lac du Sautet. Potok Béoux protéká pohořím ve směru sever - jih a pramení v sedle Col du Festre, které je nejvýše položeným silničním sedlem masivu. Hlavními odvodňujícími toky je Drac na severu území a Durance zachytávající vodu na jihu.


Katechetika

Katechetika je teologicko-pastorační disciplína, která se zabývá katechezí. Jinými slovy: Katechetika je dílčí disciplína praktické teologie, která se zabývá vyučováním. Jednodušší definice: Katechetika je nauka o vyučování náboženství.
Katecheze je označení pro předávání základních pravd víry druhým s využitím pedagogických a didaktických dovedností. Původně se tak označovaly výklady pro katechumeny, nyní častěji jednodušší výklady pro děti, které mohou probíhat buď samostatně, nebo například v rámci mše místo homilie, která je určena dospělým posluchačům a pro děti by byla příliš složitá. Na základě hlavních okruhů témat se vydělují dvě hlavní skupiny katechezí, katecheze biblické a katechismové.


Josef Mukařovský

Narodil se v mohučské pevnosti v Německu v rodině důstojníka. Strávil tam osm let, poté navštěvoval školy v Praze a Vídni a absolvoval pražskou malířskou akademii. Od roku 1870 přispíval svými ilustracemi, zejména portréty a žánrovými kresbami, do Světozoru aj. časopisů; během čtrnácti let jich uveřejnil přes 400. K jeho dalším dílům patřila výzdoba schodiště Thunovského paláce. V 80. letech 19. století pobýval dlouhodobě v Mnichově.
Ukázky tvorby: File:Emanuel Krescenc Liska 1884 Mukarovsky.png|Emanuel Krescenc Liška File:Emanuel Boricky 1878.png|Emanuel Bořický File:Ignac Vondracek 1880.png|Ignác Vondráček File:Rudolf Mayer Mukarovsky.png|Rudolf Mayer


Dolany

Dolany jsou rekreační osadou v severovýchodní části okrese Plzeň-sever. Osada leží na terase nad místem původní zaniklé vsi v údolní nivě Berounky na katastrálním území obce Hlince, 12,5 km východně od Kralovic.
Původní ves je poprvé uváděna k roku 1358, ale místo bylo osídleno mnohem déle. Ves byla v majetku drobných šlechticů, stála v ní též tvrz, ale k roku 1481 jsou Dolany uváděny jako pusté. Okolo roku 1838 byly Dolany částečně obnoveny výstavbou pěti domků pro osadníky, kteří robotovali ve Chříči.
Na místě původní vsi se zachovala zřícenina gotického kostela sv. Petra a Pavla, která je v současnosti obnovována.
Dolany sousedí na severu se Studenou, na jihu s hospodářským dvorem Ptyč a na západě s Hlinci. Jižně od osady v malém údolí protéká Dolanský potok. Na protilehlém břehu Berounky se rozkládá národní přírodní rezervace Chlumská stráň a jižně proti proudu řeky u Ptyče začíná přírodní park Hřešihlavská.


Valais

Kantonu dominuje široké ledovcové údolí řeky Rhôny. Nachází se zde řada postranních údolí, která odbočují z hlavního rhônského údolí. Padesát zdejších vrcholů převyšuje 4 000 m. Také se zde nachází řada ledovců.
Řeka Rhôna odtéká hlavním údolím od východu na západ až do Martigny, potom pravým úhlem zamíří k severu, kde ústí do Ženevského jezera. Hlavní údolí je na severu ohraničeno Bernskými Alpami a Walliskými Alpami na jihu. Úrodná je pouze asi polovina rozlohy kantonu.
Kanton má několik jak švýcarských, tak i světových NEJ. Samotný Wallis lemuje okolo 40 čtyřtisícovek, je zde i největší hora Švýcarska Dufourspitze ale i světoznámý „Dračí zub“ Matterhorn.
K nejdůležitějším odvětvím zdejšího hospodářství patří produkce vína a cestovní ruch. Mezi zdejší velké turistické atrakce náleží Matterhorn poblíž obce Zermatt, nicméně oblíbené jsou i další části zdejších hor. Vedle turistiky je stále důležité i zemědělství. Zdejší vinařství má v celém Švýcarsku nejsilnější postavení.


Oldenbursko

Oldenbursko je zaniklý stát na území současného Německa resp. na území spolkové země Dolní Sasko. Oldenbursko vzniklo v roce 1180 a zaniklo v roce 1946. Během své existence bylo až do roku 1918 monarchií resp. velkovévodstvím a od roku 1918 až do svého zániku bylo Svobodným státem Výmarské republiky.
Oldenbursko založil roku 1108 lerigavský hrabě Egilmar II. a po něm nastoupil jeho syn Kristián I. Oldenburský.
V roce 1180 bylo Oldenbursko ustanoveno jako hrabství. Hrabě Kristián I. Oldenburský, byl zbaven hrabství Oldenburského vévodou saským Jindřichem Lvem, avšak když vévoda byl vypověděn, hrabství bylo vráceno synům Kristiána, kteří dosáhli říšské bezprostřednosti. V roce 1334 se rozdělila panovnická rodina na větev Oldenburskou a Delmenhorstskou, která však r. 1435 vymřela a tak se všechna území vrátila zpět starší linii ''Oldenburské'.
Nejdůležitější rok pro vládnoucí Oldenburky se stal rok 1448 kdy byl hrabě Kristián VIII. Oldenburský zvolen za krále dánského, norského a švédského. Naproti tomu rodné země zůstaveny jeho dvoum bratrům, z nichž Gerhard získal Oldenbursko. Jeho syn Jan XIV. Oldenburský získal zemi Stedingnskou a Budjadingskou, naproti tomu ztratil Delmenhorst, jenž získalo biskupství Münsterské, a Jever, jenž byl postoupen Východnímu Frísku. Roku 1547 hrabě Antonín I. Oldenburský získal zpět Delmenhorst a stal se říšským hrabětem. Když opětovně založená vedlejší větev Delmenhorstská opět vymřela, byla opět spojena rodná územi v jediný celek, k němuž připadlo v roce 1575 i panství Jever a v roce 1624 panství Kniphausen.
Avšak již v roce 1667 vymřel původní hraběcí rod Oldenburků hrabětem Antonínem Vintířem a dědice těchto území se stal právě dánský král a vévoda šlesvicko-holštýnsko. Proti tomuto dědickému pořízení protestoval bližší příbuzný Antonína Vintíře, vévoda šlesvicko-holštýnsko-plönský, jemuž byly také Oldenbursko a Delmenhorst přiřčeny. Ten tato území však odstoupil je rv roce 1676 dánskému králi Kristiánovi V., kdežto Jever jako ženské léno připadl jeho sestře kněžně Magdaleně, jenž byla kněžnou Anhaltsko-Srbišťskou a Kniphausen připadl říšskému hraběti Antonínovi z Aldenburku, přirozenému synu Antonína Vintíře.
V letech 1667-1773 bylo tedy Oldenbursko včetně Delmenhorstu součástí Dánska. V roce 1773 však připadly ruskému velkoknížeti Pavlovi, jenž se za to zřekl se svého majetku ve Šlesvicko-Holštýnsku, ale ponechal si titul vévody Holštýnsko-Gottorpského. V roce 1774 připadlo území Oldenburska vedlejší větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1777 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství.
V roce 1774 připadlo území Oldenburska vedlejší větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1777 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství jehož panovníkem se stal Fridrich August I. Oldenburský z dynastie Holstein-Gottorp-Oldenburg vedlejší větve dynastie Oldenburků jenž dostala své jméno právě Oldenburského hrabství. V roce 1785 se stal regentem za chorobymyslného vévodu Viléma jeho bratranec Petr Bedřich Ludvík Oldenburský a v roce 1803 bylo k Oldenburskému vévodství připojeno území bývalého biskupství Lübeck a čásť biskupství Münster. Za napoleonských válek obsadili ceké Oldenbursko Francouzi, kteří jej proměnili ve 2 departementy, ale v roce 1813 převzal opět vládu domácí panovnický rod Oldenburků a to za choromyslného vévodu Petra Fridricha Viléma vládl jako regent opět jeho bratranec Petr Bedřich Ludvík Oldenburský, který se stal v roce 1823 sám vévodou a je přímým zpředkem všech po něm následujících panovníků Oldenburska.
Po skončení napoleonských válek bylo na vídeňském kongresu Oldenbursko spolu s oběma jeho exklávami knížectvím Birkenfeld a bývalým biskupstvím Lübec povýšeno na velkovévodství a vstoupilo do Německého spolku. V roce 1823 se vévodou reps. velkovévodou stal bývalý regent Petr Bedřich Ludvík Oldenburský jako Petr I. Oldenburský jenž však nikdy nepřijal titul velkovévody a vládl do své smrti jako vévoda Oldenburský a je přímým zpředkem všech po něm následujících panovníků Oldenburska. Po něm nastoupil v roce 1829 jeho syn Pavel Fridrich August Oldenburský jenž vládl do roku 1853. Po něm nastoupil jeho syn a vnuk Petra I. velkovévoda Petr II. Oldenburský, který vládl až do roku 1900 za jehož panování odstoupilo území při ústí řeky Jade Prusku k založení válečného přístavu Wilhelmshavenu, r. 1854 pak připojilo se k Německému celnímu spolku, kdežto Lübeck v záležitostech celních a poštovních příslušel k Dánsku. Zároveň připojeno bezprostředně k státu panství Kniphausen a Varel, r. 1863 a 1865 však marně prohlašovány nároky velkovévodské rodiny na Šlesvik-Holštýn. V r. 1866 O. postavilo se rozhodně na stranu Pruska, vzdalo se všech práv na Šlesvik-Holštýn a postavilo své sbory k disposici Prusku, se kterým r. 1867 sjednána vojenská konvence. V náhradu za tyto ústupky obdrželo 1 milion tolarů a holštýnský amt Ahrensböck a přistoupilo k Severoněmeckému spolku. V roce 1871 se stalo spolkovou zemí Německého císařství. V roce 1900 nastoupil jeho syn Fridrich August II. Oldenburský, jenž se stal posledním Oldenburským velkovévodou a v roce 1918 byl okolnostmi německé revoluce abdikovat.
V důsledku německé prohry v první světové válce a následné německé revoluce byl v roce 1918 nucen velkovévoda Fridrich August II. Oldenburský abdikovat čímž Oldenburské velkovévodství zaniklo a skončila tím 800-setletá vláda Oldenburské dynastie nad Oldenburskem, jenž bylo místem jejího původu a dalo jí jméno. Nedlouho po velkovévodově abdikaci byl vyhlášen Svobodný stát Oldenbursko jenž se stal spolkovou zemí Výmarské republiky. V roce 1937 získalo od Pruska hannoverské přístavní město Wilhelmshaven, které bylo spojeno s oldenburským Rüstringenem v jeden městský okres Wilhelmshaven. Dále získalo osadu Eckwarderhörn, která byla připojena k oldenburské obci Butjadingen v zemském okrese Wesermarsch. Oldenbursko naopak ztratilo obě svoje exklávy Birkenfeld, jež se stala jako zemský okres Birkenfeld součástí pruské provincie Porýní, a Lübeck, která byla začleněna do pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko jako součást nově vytvořeného zemského okresu Eutin. Postupem č kdy došlo de facto k zrušení federativních států a jejich přeměněn nebo rozdělení na župy, bylo i Oldenbursko začleněno do župy Weeser-Ems, tím de facto přestalo na řadu let existovat.
Po válce bylo Oldenbursko obnoveno. Záhy bylo britskou okupační správou téměř celé území Oldenburska od 9. prosince 1946 začleněno jako část území tehdy ustaveného Dolního Saska, kromě oldenburských exkláv Lübeck, který se stal součástí země Šlesvicko-Holštýnsko a Birkenfeld jenž se stal součástí země Porýní-Falc.


Černé indie

Černé indie je méně známý vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty.
Kniha má poněkud podivný název, který nemá nic společného s Indií. Jde totiž o překlad anglického výrazu „black indies“, kterým se označují rozsáhlé britské uhelné revíry. A román se také skutečně odehrává na Britských ostrovech, konkrétně ve skotském hrabství Stirlingshire. Jules Verne v něm popisuje vznik a historii ideálního hornického města Coal-City, vybudovaného v jeskyni Nová Aberfoylie. Na počátku příběhu stojí objev rozsáhlých uhelných slojí důlním předákem Šimonem Fordem ve starém vytěženém dole, kde Ford bydlel i se svou rodinou v chatě hluboko pod zemí. Toto bohatství podnítilo důlního inženýra Jamese Starra k výstavbě velikého podzemního města, ve kterém bydleli zaměstnanci dolu i se svými rodinami.
Město leželo 450 metrů pod zemským povrchem na břehu podzemního Malkomského jezera a se světem jej spojoval tunel dlouhý téměř 11 km. Srdcem města byla elektrárna. Elektřina se využívala nejen pro svícení, ale také k těžbě uhlí. Pro věřící zde byla na přirozené terase nad jezerem vybudována kaple. Obyvatelům se ve městě tak líbilo, že jen zřídkakdy vycházeli na povrch.
Vlastní děj románu se točí kolem různých podivných a nebezpečných událostí, které byly obyvateli města nejprve příčítány nadpřirozeným bytostem, ale za kterými ve skutečnosti stál bývalý zaměstanec dolu Silfax, který se svými cvičenými sovami důl také od jeho uzavření obýval. Nechybí ani milostný motiv.
 Image:Verne-indie1.jpg|Černé indie, původní ilustrace Julesa Férata. Image:Verne-indie2.jpg|Černé indie, původní ilustrace Julesa Férata.


Handley Page Halifax

Handley Page Halifax byl čtyřmotorový těžký bombardér používaný za druhé světové války britským RAF. V rámci RAF tyto letouny používaly i squadrony složené z personálu pocházejícího z britských dominií — squadrony 6. skupiny RAF a australské squadrony číslo 460, 462 a 466. Pod velením 4. skupiny RAF také operovaly francouzské squadrony číslo 346 a 347. V oblasti Středomoří s nimi létala 301. polská squadrona, ta byla mezi listopadem 1944 a březnem 1945 vyzbrojena Halifaxy Mk.II a Mk.V. Podobně jako jeho současník, bombardér Avro Lancaster byl používán ještě v padesátých letech 20. století. Do roku 1961 tento typ létal v letectvu Pákistánu.
Vznik typu byl poměrně komplikovaný. V roce 1936 byla vydána dvojice zadání na vývoj nových typů bombardérů, která měla mimořádný vliv na výzbroj Bomber Command RAF v nadcházející válce. První, B.12/36, požadovaly vývoj těžkého čtyřmotorového bombardéru, který měl dosahovat cestovní rychlosti 230 mph ve výšce 15 000 ft a operační dostup měl být 28 000 ft. Při přetížení měl mít dolet 3000 mil s pumovým nákladem 8000 lb, při sníženém množství neseného paliva, s požadovaným doletem 2000 mil, měl být schopen nést až 14 000 lb pum. Druhé, P.13/36, požadovaly spíše vývoj víceúčelového stroje — v kategorii označované písmenem P doposud vznikaly spíše lehké stroje jednomotorové, kupř. podle specifikací P.27/32 vznikl typ Fairey Battle a podle P.4/34 byl postaven typ Hawker Henley. Typ vyhovující specifikacím P.13/36 měl být pouze dvoumotorový, měl plnit roli rychlého středního bombardéru, průzkumného letounu a také měl být schopen torpédových útoků — měl být schopen nést v pumovnici dvojici torpéd.
Dalším, ovšem mimořádně náročným, byl požadavek na schopnost střemhlavého bombardování, přičemž stroj měl být schopen letu až pod úhlem 70 stupňů. Požadované výkony byly mimořádné: cestovní rychlost měla být 275 mph ve výšce 15 000 ft, operační dostup 28 000 ft. S pumovým nákladem 4000 liber měl mít dolet 3000 mil, s maximálním pumovým nákladem 8000 liber pak 2000 mil. Stroj měl být schopen operovat ve dne i v noci, rovněž byla požadována schopnost operovat v různých klimatických podmínkách.
Posledním požadavkem, společným pro specifikace B.12/36 i P.13/36, bylo že při maximální vzletové hmotnosti budou letouny startovat pomocí katapultů, instalovaných na letištích.
Firma Handley Page v té době pracovala na vývoji projektu dvoumotorového bombardéru s továrním označením HP-55, který vznikal na základě specifikací B.1/35. Na základě kontraktu 441975/35 byla objednána stavba prototypu. Dne 24. srpna 1936 byly zveřejněny již zmíněné specifikace P.13/36, podstatně náročnější a fakticky, v případě úspěšné realizace, předem odsuzující k neúspěchu konstrukce vznikající podle specifikací B.1/35, vydaných o pouhý rok dříve. Výsledkem jednání mezi Air Ministry a firmou Handley Page bylo přerušení vývoje HP-55 a jeho nahrazení dvoumotorovým HP-56. Projekt časem procházel mnoha změnami, na základě postupného upřesňování požadavků Air Ministry a řadě diskusí mezi ministerstvem a firmou Handley Page. Projekt vznikal v celé řadě verzí, ve finále krystalizoval ve dvou variantách, buď s motory Bristol Hercules, nebo teprve připravovanými kapalinou chlazenými čtyřiadvacetiválci Rolls-Royce Vulture — ty měly podle předběžných dat od firmy Rolls-Royce měl zprvu dávat výkon 1700 hp. Stroj koncepčně vycházel z HP-55, ovšem měl být poněkud menší — HP-55 měl mít křídlo s rozpětím 95 ft zatímco HP-56 měl mít křídlo s menší nosnou plochou a rozpětím 90 ft. Na základě předložených projektů byly 30. dubna 1937 podepsány objednávky na stavbu prototypů — firma Handley Page měla postavit dva HP-56 a Avro dva stroje Type 679, konstrukce obou firem měly pohánět motory Vulture.
Bohužel, motory Vulture přitom stále nebyly k dispozici, navíc byly obavy z toho, bude-li firma Rolls-Royce schopna zajistit dodávky požadovaného množství motorů — RAF tehdy objednávala, v souladu s rozsáhlými programy rozvoje, značně rozsáhlé výrobní série nových letounů, přičemž Rolls-Royce mezitím byl doslova zahlcen objednávkami motorů Merlin; ty již mj. poháněly stíhačky Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire, či bombardéry Fairey Battle. Navíc panovala oprávněná obava z možnosti vyřazení rozsáhlých výrobních kapacit leteckými útoky, proto se hledali další možní producenti, a to i mimo dosavadní zavedené výrobce draků a motorů. Výsledkem byl návrh použít jiné motory, popřípadě typ změnit na čtyřmotorový — tím vznikla záloha pro případ zpoždění vývoje motorů Vulture, které měly zůstat pouze u typu Avro 679. Nevýhodou přitom bylo, že instalace čtyř motorů zkomplikuje motorovou i palivovou instalaci, což nutně povede k nárůstu hmotnosti stroje, dalším záporem byl dodatečný aerodynamický odpor dalších dvou motorových gondol. Přesto bylo během července a srpna 1937 na základě debat mezi konstruktéry firmy a příslušných oddělení Air Ministry rozhodnuto, že projekt HP-56 bude nahrazen čtyřmotorovým HP-57, který bude poháněn motory Rolls-Royce Merlin X, které dávaly vzletový výkon 1075 hp. Objednávka dvou prototypů přitom byla převedena na projekt HP-57. V průběhu jednání také byly zcela opuštěny některé z původních požadavků specifikací. Nejprve to byl požadavek na schopnost nést dvojici torpéd, dále start letounu pomocí katapultu — předběžné výpočty ukazovaly, že čtyřmotorový stroj bude schopen vzlétnout na dráze 649 metrů, a nakonec byla zcela opuštěna i myšlenka na střemhlavé bombardování. Přesto ovšem čtyřmotorový stroj vycházel podstatně rozměrnější a těžší, než vycházelo z původního projektu, přičemž stroj postupně přerůstal do kategorie, kterou původně specifikovaly požadavky B.12/36.
Firma i své předchozí modely označovala jmény měst, jméno Halifax letoun dostal podle města v hrabství Yorkshire. RAF objednala prvních 100 kusů ještě předtím, než prototyp vzlétl. První let Halifaxu se uskutečnil 25. října 1939, jen několik týdnů po začátku druhé světové války. Za řízením stroje seděl major James Lucas Brome Hope Cordes, šéfpilot firmy Handley Page.
Na výrobu verze Mk.I, která přímo vycházela z konstrukce druhého prototypu, úzce navazovala verze Mk.II. Nejpodstatnější změnou prvního provedení „dvojky“ byla montáž výkonnějších motorů Merlin XX, či později Merlin 22. Další důležitou změnou bylo odstranění příďové střelecké věže, přičemž přední část trupu dostala aerodynamicky výhodnější tvarování ve tvaru vřetene. V bohatě prosklené přídi zůstalo stanoviště bombometčíka, který také ovládal kulomet uložený v kloubovém závěsu. Tato modifikace se poprvé objevila na strojích Halifax Mk.II Srs.1A a Mk.V Srs.1A a stala se standardem u všech následujících verzí Halifaxu. Verze Mk.II bylo vyrobeno 1976 a Mk.V 904 kusů.
Nejrozšířenější byla verze B Mk.III, tato i jinak upravená řada používala mnohem silnější motory Bristol Hercules VI nebo XVI se vzletovým výkonem. Nejvýkonnější verzí se stal Halifax B Mk.VI poháněný motory Bristol Hercules 100 o výkonu 1800 hp. Podle označení poslední bombardovací byla verze Mk.VII, tu poháněly slabší Herculesy XVI. Obou verzí bylo však postaveno již jen menší množství — Mk.VII vzniklo 413 a Mk.VI 467 kusů.
Posledními verzemi byly neozbrojené transportní C Mk.VIII a výsadkové A Mk.IX.
Halifaxy vstoupily do služby u 35. bombardovací perutě RAF na základně Linton-on-Ouse v listopadu 1940 a první operační let na Le Havre se uskutečnil v noci z 11. na 12. března 1941.
Ve službách RAF Bomber Command Halifaxy nalétaly 82 773 operačních letů, při kterých svrhly 224 207 tun bomb, při vlastních ztrátách 1 833 strojů.. Mimo bombardování sloužily také jako vlečné letouny pro kluzáky, letadla elektronického boje, či pro vysazování agentů a dopravu zbraní do okupovaných území Evropy. Používány byly také RAF Coastal Command v boji proti ponorkám a pro meteorologický průzkum. Poslední stroj byl vyroben v listopadu 1946. V dobách největší výroby sjížděl z výrobní linky jeden kompletní stroj každou hodinu.
Celkem bylo RAF převzato 6176 strojů. Bylo převzato 84 kusů verze Mk.I, 1976 Mk.II, 2091 Mk.III, 904 Mk.V, 467 Mk.VI, 413 Mk.VII, 96 Mk.8 a 145 Mk.9.
Po skončení války Halifaxy zůstaly ve službě RAF Coastal Command a RAF Transport Command a francouzského letectva až do roku 1952. Letectvo Pákistánu převzalo zbylé letouny a provozovalo některé až do roku 1961.
Typy H.P. 70 nazvané Handley Page Halton byly vyráběné po válce jako letadla pro přepravu cestujících i nákladu.
Dnes na světě existují pouze dva restaurované Halifaxy. Jeden je v Yorkshire Air Museum na bývalém letišti RAF z druhé světové války v Elvingtonu. Druhý stroj kanadského letectva byl vyzdvižen z norského jezera Mjosa v roce 1995. Stroj byl převezen do Kanady a kompletně rekonstruován až do roku 2005. Je vystaven v RCAF Memorial Museum na základně v Trentonu v Ontariu. Třetí Halifax byl nalezen a vyzdvižen týmem potápěčů RAF v norském jezeře Hoklingen. Stroj byl zakonzervován, ale nerestaurován a je vystaven v muzeu RAF v Hendonu v Londýně.
Halifaxy mimo firmu Handley Page vyráběly také English Electric, London Aircraft Production Group, Rootes Securities a Fairey.


Henschel Hs 126

Henschel Hs 126 byl průzkumný letoun německé Luftwaffe během druhé světové války. Vyráběny byly dva modely. I když byl primárně určen pro průzkum, mohl nést až 50 kg bomb a byl vyzbrojen dvěma 7,92mm kulomety, kupředu střílejícím pevným MG 17 a pohyblivým MG 15, který ovládal pozorovatel/střelec. Během pozdějších let války byl používán k vleku kluzáků a pro noční útoky na pozemní cíle. Nakonec byl zcela nahrazen letouny Focke-Wulf Fw 189.


Zmrzlinový pohár

Několik kopečků zmrzliny je většinou podáváno se šlehačkou, ovocnou či čokoládovou polevou, kousky ovoce či jinými ochucovadly ve vysokém poháru.


Přírodní zdroj

Přírodní zdroj je druhem environmentálního zdroje. Jedná se o ty enviromentální zdroje, které buď již jsou využívány člověkem nebo budou moci být využívány v budoucnosti. Do přírodních zdrojů v širším slova smyslu lze zahrnout:
Pro ekonomiku jsou významné především přírodní zdroje, které jsou v současnosti či v budnocnosti využitelné ve výrobě či ve spotřebě. Ekonomie se zabývá především takovými přírodními zdroji, které existují v omezeném množství vzhledem výrobním či spotřebním potřebám a je potřeba s nimi hospodařit.
Velikost přírodního bohatství také ovlivňuje ekonomický a vědecko-technický pokrok. Na jedné straně díky němu dochází ke spotřebovávání přírodních zdrojů a jejich omezenost, na druhé straně jsou nacházeny nové přírodní zdroje a způsoby jejich přetváření, čímž je omezenost neustále překonávána.
Významným hlediskem pro klasifikaci přírodních zdrojů je hledisko reprodukovatelnosti. Podle tohoto hlediska dělíme přírodní zdroje na:
Obnovitelné jsou ty zdroje, které umožňují určitou míru využívání, aniž se likviduje jejich zásoba. K jijic reprodukci přitom může docházet pouze působením přírodních procesů nebo lez k jejich reprodukci přispívat vynakládáním práce a kapitálu. Neobnovitelné jsou ty zdroje, které mají svůj kvantitativní limit. Jejich reprodukce je vzhledem k časové dimenzi lidského života téměř nulová. Typickým příkladem jsou přírodní zdroje nerostného původu. Pozemky jsou přírodním zdrojem, který sice můžeme využívat po neomezenou dobu bez jeho technického opotřebení, ale nemůžeme jej reprodukovat.


Bark

Bark byl poslední typ velké obchodní plachetnice, se třemi až čtyřmi stěžni.
Vznikl na přelomu 19. a 20. století, kdy klipery už prohrávaly obchodní válku s parníky. Aby mohly soutěžit s parníky, musely mít barky větší nosnost a prostornost než klipery.
Po II. světové válce, kterou přežilo 10 obchodních plachetnic, jen dvě z nich ještě jednou obnovily mezi sebou regaty. Byly to Pamir a Passat, hned je ukončily, čímž uzavřely bohatou a slavnou historii světové obchodní námořní dopravy plachetnicemi.


Štěpánov nad Svratkou

Štěpánov nad Svratkou je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 701 obyvatel.
Obcí protéká řeka Svratka, do které se zde vlévá říčka Hodonínka.


Roztroušené ostrovy

Roztroušené ostrovy v Indickém oceánu jsou čtyři korálové ostrůvky a jeden atol v Indickém oceánu. Nejsou trvale obydlené. Čtyři z nich leží v Mosambickém průlivu, pátý Tromelin leží východně od Madagaskaru a severně od Mauricia a Réunionu. Od 3. 1. 2005 jsou tyto ostrovy spravovány správcem Francouzských jižních a antarktických území sídlícím na Réunionu.
V únoru 2007 se staly pátým okresem Francouzských jižních a antarktických území. Roztroušené ostrovy spolu s Réunionem a Mayotte poskytují Francii exkluzivní ekonomickou zónu pokrývající více než 1 000 000 km2 západního Indického oceánu.


Jim Čert

Jim Čert, vlastním jménem František Horáček, je český zpěvák a akordeonista zpívající vlastní protestsongy a balady, pohybující se mezi rockem a písničkářskou formou.
Jim Čert se narodil 25. února 1956 v Praze. V rámci povinné školní docházky absolvoval Hudební školu umění se zaměřením na komposici, harmoniku a zpěv. Pozdeji vystudoval obor soustružník. Od konce 70. let se věnuje tvorbě a interpretaci vlastních písní. V roce 1989 poprvé vyjíždí koncertovat do zahraničí, a to různě po Evropě: Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Itálie, Slovinsko. V roce 1991 odcestoval do USA, kde se i nadále věnoval tvorbě. Vystupoval zde na několika festivalech: San Francisco INT. Street Festival, Making Waves, Burning Man, Cotati Accordeon Festival, Henry Miller Library - Big Sur. V Kalifornii vytvořil ve spolupráci s Erno Šedivým rockovou kapelu Life After Life a společně uspořádali turné po Evropě:. V současné době žije Jim Čert v České republice a vystupuje sólově v různých barech a klubech.
Jim Čert je často kritizován za spolupráci s komunistickou státní bezpečností, což ještě v roce 1996 zapíral. Spolupráci podepsal 21. června 1979 v Hradci Králové pod krycím jménem „Akord“. Od 23. října 1981 byl v Praze jako „Homér“. Známé je také udání Michala Hýbka, který kvůli tomu strávil 18 měsíců ve vězení. Pod záminkou chronického zánětu jater byla spolupráce ukončena 14. března 1989. Za celou dobu mu byla vyplacena z tajných fondů částka přibližně 8 200 korun.


Holedeč

Obec Holedeč se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 519 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. V roce 1924 zde podle Stručného popisu politického okresu Žateckého žilo 657 obyvatel, z toho 57 Čechů a 600 Němců. V místní části Holedeček žilo 214 obyvatel, z toho 12 Čechů a 202 Němců. Materiál se dále zmiňuje o četném výskytu chmelnic v okolí a o velké povodni z roku 1872, při níž zahynulo 15 místních obyvatel.
Obcí protéká říčka Blšanka. Východně od obce se nachází vodárna, vybudovaná v letech 1930-1931, se zachovalým původním vybavením. Podzemní voda je čerpána z několika vrtů v pískovcovém podloží svrchní křídy. Čerpací stanice Holedeč zásobuje velkou část města Žatec pitnou vodou. Pěší turisté a cyklisté mohou navštívit lesní naučnou stezku, která začíná vlevo u silnice směrem na Rakovník asi 200 m za obcí. Stezku tvoří dva 4 km dlouhé okruhy. Trasa prochází převážně borovými lesy a podél výslunné louky Na Pískách s bohatou teplomilnou vegetací.


Dějiny Brazílie

Dějiny Brazílie začínají v roce 1500, kdy přistál na brazilském pobřeží portugalský admirál Pedro Álvares Cabral a od roku 1532 začala portugalská kolonizace. Za napoleonských válek roku 1807 uprchl do Brazílie portugalský dvůr v čele s králem Janem VI., který zde vládl 13 let. V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Nezávislým císařstvím se Brazílie stala 7. září 1822. Dne 15. listopadu 1889 byla svržena monarchie a vyhlášena federativní republika. Po vzoru USA byla roku 1891 přijata ústava a vyhlášeny Spojené státy brazilské.


Psychoaktivní droga

Psychoaktivní droga je chemická látka primárně působící na centrálně nervovou soustavu kde mění mozkové funkce a způsobuje dočasné změny ve vnímání, náladě, vědomí a chování. Záměrně bývá využívána k rekreačním účelům, jako entheogen pro rituální a duchovní účely, jako nástroj pro studium a rozšíření mysli nebo jako léčivo.
Pojem droga sám o sobě označuje usušené části rostlin či živočichů používané v lékařství. Původ slova je v nizozemském droog „suchý“. Později začal být tento výraz pro psychoaktivní látky. V přeneseném smyslu se slovem droga označují i pro jedince velmi oblíbené situace či přímo závislosti, jako třeba pohlavní styk nebo hazardní hry.
Protože psychoaktivní drogy působí subjektivní změny v náladě a vědomí jež mohou být příjemné nebo výhodné je mnoho z nich návykových. To vede k nepřesnému označení těchto substancí jako návykových látek, přestože některé závislost nevyvolávají. Časté užívaní psychoaktivních návykových látek může vést ke vzniku fyzické či psychické závislosti. Léčba závislosti je pak kombinací psychoterapie, skupinových sezení a jiných psychoaktivních látek jež má vést ke zlomení závislosti.
Etické aspekty užívání psychoaktivních látek jsou kvůli návykovosti a jiným nebezpečím s ním spojených předmětem mnoha diskusí. Státní moc zpravidla omezuje produkci a obchodování s těmito substancemi, podle míry restrikcí se dá mluvit o ilegálních a legálních drogách. Český právní řád používá pro psychoaktivní drogy pojem návykové látky.
Psychoaktivní drogy neužívají pouze lidé, ale také zvířata, jež konzumují různé omamné rostliny a zvířata aby dosáhli intoxikace jako například kočky po požití šanty kočičí. Podle mnoha mýtů naučili lidi užívat drogy právě zvířata.
Užívání psychoaktivních drog člověkem sahá do prehistorie, archeologické nálezy dokazují jejich užívání až do doby před deseti tisíci lety. Nejstarší záznamy o kulturním užívání pocházejí z doby před pěti tisíci lety. Důležité místo měly především v lékařství, ale také v náboženství a jako rekreace. V 19. století bylo izolováno mnoho aktivních složek z různých psychoaktivních rostlin, jako například morfin, kokain nebo mezkalin.
Během 20. století začalo bylo rekreační užívání, výroba a obchodování s psychoaktivními látkami většině států světa kriminalizováno. Příkladem může být prohibice kdy byla ve Spojených státech amerických třináct let zakázáno užívání alkoholu. Přesto se objevovaly nové drogy, jež ještě nebyly kriminalizovány, například amfetaminy nebo LSD. V dnešní době výrobou „tvrdých“ drog zabývá především organizovaný zločin, někdy nazývaný „narkomafie“. V některých náboženstvích jako Native American Church je užívání ilegálních drog státem povoleno z důvodu náboženské svobody.
Anestetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k blokování bolesti a jiných vjemů u lékařských pacientů. Mnoho anestetik způsobuje bezvědomí a umožňuje prodělat lékařské zákroky bez fyzické bolesti či emociálního traumatu. K dosažení bezvědomí působí na GABA a NMDA systémy. Patří mezi ně například éter, ketamin a některé barbituráty.
Analgetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k tlumení bolesti. Patří mezi ně opioidy, jako morfin a kodein a nesteroidní antiflogistika, jako aspirin a ibuprofen.
Psychiatrická léčiva slouží k tlumení mentálních a citových poruch. Existuje jich šest hlavních skupin :
Mnoho psychoaktivních látek je pro své příjemné a užitečné účinky. Klasické rozdělení drog užívaných k rekreaci je:
Držení a užívání většiny psychoaktivních látek je ve většině zemí trestné. Míra perzekuce výrobců a distributorů, případně uživatelů drog se však v jednotlivých zemích výrazně liší. Zejména v euroamerickém světě probíhají zhruba už od začátku 21. století intenzivní veřejné diskuze na toto téma. Podle některých odborníků kriminalizace a represe uživatelů psychoaktivních látek, především konopí, vedou k prohlubování drogového problému a ne k jeho řešení.
V některých zemích můžou určité náboženské skupiny jako Native American Church užívat legálně zakázané psychoaktivní drogy na základě práva na náboženskou svobodu. Jinde bylo tyto snahy naopak neúspěšné. V některých zemích jsou však zakázány drogy v jiných zemích běžné, jako například alkohol v některých muslimských zemích.
Legální psychoaktivní drogy ve většině zemí podléhají mimořádnému legislativnímu, celnímu a daňovému režimu - většinou na ně bývá uvalena spotřební daň. Řada látek, zvláště tlumících bolest, je přístupná pod lékařským dohledem jako léky. V mnoha západních zemích existuje problém se zneužíváním snadno dostupných hypnotik, jako jsou například benzodiazepiny, a závislostí na nich. V Německu je na sedativech a analgetikách závislých 4.7% obyvatel, ve Spojených státech amerických 10% lidí přiznává že někdy zneužívali prášky na spaní.) Tyto látky způsobují fyzickou i psychickou závislost.
Psychoaktivní drogy bývají někdy dělené na tzv. měkké a tvrdé drogy, toto rozdělení má vyjadřovat míru nebezpečnosti užívaní těchto látek pro uživatele. Někdy se mluví o drogách s akceptovatelným rizikem a drogách, u kterých je riziko spojené s jejich užíváním příliš velké, tedy neakceptovatelné.
Do kategorie měkkých drog bývá řazena především marihuana, hašiš, kofein a thein. Někdy k ním bývají řazeny i psychedelika jako LSD či peyotl, především však psilocybinové houby. Na hranici stojí alkohol, někdy označovaný za tvrdou drogu a MDMA, někdy označované za měkkou drogu. Mezi tvrdé drogy patří především nikotin, pervitin, kokain, toluen a opioidy.
Toto rozdělení je ovšem velice nepřesné, protože kombinuje míru návykovosti a riziko poškození organismu. Závislost v pravém slova smyslu na psychedelika či marihuanu neexistuje a například na nikotin je relativně silná, a ještě silnější je u opiodů, především heroinu. Co se rizika poškození organismu je u psychedelik, někdy označovaných za „měkké“ drogy, relativně vysoké, respektive rizika která psychedelika přinášejí jsou velmi specifická a často je proto příležitostní uživatelé neznají nebo podceňují. Při dodržení jistých pravidel setu a settingu jsou tyto látky jedny z nejneškodnějších, ale při nedodržení, k němuž často u nezkušených uživatelů dochází, mohou již při prvním užití způsobit velké psychické potíže, psychózy, týdny trvající noční můry apod. Fyzicky ale většina psychedelik organismus nepoškozuje.
Rozdělení podle míry nebezpečnosti se promítá i do zákonů mnoha států. Například Spojené státy americké mají čtyři kategorie drog, označované jako A, B, C a D, ve Spojeném království a Švýcarsku se zas používá model s třemi kategoriemi. Rozdělení na měkké a tvrdé drogy používá i nový trestní zákoník České republiky jež bude platný od 1.1. 2010.


Roberto Micheletti

Roberto Micheletti Bain je současný prezident Hondurasu a bývalý prezident Honduraského národního kongresu. Je členem Liberální strany Hondurasu.
Roberto Micheletti se stal úřadujícím prezidentem Hondurasu po vyvrcholení tamní politické krize v červnu 2009. Od 28. června plní de facto funkci prezidenta země. Stalo se tak poté, co armáda z rozkazu nejvyššího soudu zadržela tehdejšího prezidenta Manuela Zelayu z důvodu nedodržování ústavy.
Micheletti byl uveden do úřadu Honduraským národním kongresem, který v zemi plní funkci moci zákonodárné, krátce poté, co byl Zelaya zatčen a vyhoštěn armádou ze země. Do této doby zastával Micheletti funkci prezidenta Národního kongresu a poslance za Liberální stranu Hondurasu.


Zvonek

Zvonek je český název některých pěnkavovitých ptáků z rodu Carduelis. Ačkoli se v češtině používá jako název rodový, představuje podrod Chloris. Jde o bazální skupuinu rodu Carduelis. Je známo pět druhů. Do podrodu Chloris se nově řadí také Carduelis obsoletus dříve řazený do rodu Rhodopechys a česky nazýván hýl pustinný. Jediným českým druhem zvonka je zvonek zelený.


Sakaryjská provincie

Sakaryjská provincie je tureckou provincií, nachází se v severozápadní části Malé Asie. Rozloha provincie činí 4 895 km2, v roce 2007 zde žilo 835 222 obyvatel. Hlavním městem je Adapazari.


Hrozová

Hrozová je vesnice v okrese Bruntál a tvoří místní část obce Rusín.
První písemná zmínka o Hrozové je z roku 1309, ale místo bylo osídlené již dříve. Hrozová byla ostrůvkem dřívějšího slovanského osídlení. Slovanské kmeny se objevily na Osoblažsku v 5.-6. století našeho letopočtu a jejich zbytky potom splynuly s kolonisty ze druhé, vnější vlny německé kolonizace na konci 1. poloviny 13. století.
Z dochovaných archiválií v Zemském archivu v Opavě a v arcibiskupském archivu v Kroměříži vydalo občanské sdružení Královský stolec sborník o Hrozové.


Hagiografie

Hagiografie je literární termín odvozený z řeckého hagios svatý a graphein psát. Paralelně se používá pojem legendistika.
Hagiografie je literární žánr, který se zabývá životopisy světců a mučedníků. Tvořil těžiště středověké umělecké tvorby a ve své době plnil účely liturgické i literární. Základní osou je vyprávění o narození, životě, smrti, přenesení ostatků a zázracích osoby, o které se soudilo, že se za své skutky dostala jistě do nebe. To zda ona osoba byla prohlášena za svatou či blahoslavena však nebylo rozhodující. Účelem legend tedy bylo oslavit památku příkladných křesťanů.
Hagiografie vznikla na sklonku antiky, když se klasická biografie rozšířila o prvky z bible. Křesťanská legenda pak má své počátky v novozákonních evangeliích. Charakter legendy mají již Skutky apoštolů, nicméně stěžejním dílem, které určilo charakter hagiografie, jsou tzv. Pseudoklementina vyprávějící o skutcích apoštola Petra.
Do Čech se legendy dostávají od 9. století s působením misionářů. Zásadní však bylo působení svatých Cyrila a Metoděje, s jejichž jmény jsou první legendy vzniklé na našem území spojeny.


MOSFET

Tranzistor MOSFET je polem řízený tranzistor, kde je vodivost kanálu mezi elektrodami Source a Drain ovládána elektrickým polem vytvářeným ve struktuře kov-oxid-polovodič napětím přiloženým mezi hradlo a Source.
Oxid nejčastěji tvoří SiO2 z důvodu jeho relativně snadné přípravy na povrchu křemíku. Elektroda hradla může být tvořena hliníkem. V technologii integrovaných obvodů je dnes velmi rozšířeno použití dotovaného polykrystalického křemíku, protože umožňuje výrobu tranzistorů s větší hustotou integrace a menšími parazitními kapacitami.
Tranzistory MOSFET jsou základním aktivním prvkem většiny současné elektroniky, ve většině oblastí vytlačily klasické bipolární tranzistory. Používají se nejen v signálových digitálních a analogových obvodech, ale také ve výkonové elektronice, kde bylo jejich využití donedávna limitováno díky křemíkové technologii napětím zhruba 600V. V současnosti se již podařilo vyrobit tranzistory MOSFET i na bázi SiC a GaAs, což umožnilo rozšířit aplikační oblast do vyšších napětí a frekvencí.
Do povrchu slabě dotované základní destičky z křemíku, která má vodivost P, jsou difúzí vhodné příměsi vytvořeny 2 rovnoběžné příkopy se silnou koncentrací příměsí, které tvoří drain a source. Mezi nimi je tenčí méně dotovaná vrstva N tvořící kanál. Nad ním je izolantem oddělené hradlo. Přiložíme-li na hradlo záporné napětí proti source UGS<0 odpor kanálu se zvětší a při zvětšování UDS stoupá proud ID mírněji než při 0 předpětí hradla - tranzistor pracuje v režimu ochuzení.
Při závěrném předpětí UGSz vytlačí elektrické pole z kanálu všechny volné elektrony a proud ID klesne na nulu. Bude-li předpětí hradla proti source kladné, přitáhne naopak elektrické pole do prostoru kanálu volné elektrony ze základní destičky. Tím se zvětší vodivost kanálu a proud ID vzroste. Za této situace pracuje tranzistor v režimu obohacení.
Mezi difundovanými příkopy tvořícími source a drain není vytvořen vodivý kanál a proto při UGS=0 neprochází drain a source žádný proud. Kanál vznikne vyloučením děr z procesu mezi drain a source a přitažených volných elektronů ze základní destičky při přiložení kladného napětí na hradlo G. Pod G převládne počet elektronů nad dírami a vznikne nová vrstva, která se chová podobně jako vodivý kanál s vodivostí typu N - toto platí pouze při kladném napětí hradla UGS>0.


Šindelný vrch

Šindelný vrch je vrchol v pohoří Žďárských vrchů. Nachází se 4 km jihozápadně od obce Herálec a 6 km západně od Devíti skal.


Marian Sawa

Vysokoškolské studia absolvoval na univerzitě Akademia Muzyczna im. Fryderyka Chopina ve Varšavě ve varhanické třídě Felikse Rączkowského i v skladatelské třídě Kazimierze Sikorského. Jako hudební pedagog pracoval ve varšavských školách na střední i vyšší úrovni: ve Sdružení státních hudebních škol Josefa Elsnera, Karola Szymanowského, Akademie muzických umění F. Chopina a také na Univerzitě Kardinála Stefana Wyszyńského specializující se teoretickou i praktickou muzikologií.
Koncertoval jako sólista i s doprovodem v zemích EU a Rusku. Nejvíce koncertoval ve svém rodném Polsku. Nahrál řadu desek LP i CD pro producenty jakými například jsou: Polskie Nagrania, Polskie Nagrania Edition, Veriton, Polonia Records, Arston, DUX, Acte Prealable.
Marian Sawa je držitelem mnoha skladatelských ocenění, například ocenění na konkurzu mladých skladatelů ZKP za dílo Assemblage pro orchestr, dvou státních vyznamenání – ocenění od ministra kultury a ministra školství.
Dílo Mariana Sawy obsahuje okolo tisíce skladeb - díla instrumentální, vokální a vokálně-instrumentální. Známý je převážně jako autor hudby varhanní. Mnoho jeho děl vychází z inspirace náboženstvím. Ve své hudbě často navazoval na gregoriánský chorál, polské kostelní písně a polský folklór, často tyto prvky spojoval v jedné skladbě.
Skladby Mariana Sawy byly zaznamenány na více než čtyřiceti CD, mj. vydavatelstvími Acte Prealable a Musica Scara Edition. Jeho dílo na varhanech vykonávali: Andrzej Chorosińský, Joachim Grubich, Marietta Kruzel-Sosnowská, Józef Serafin, Jan Szypowsky, Irena Wiseła-Cieślar.
V roce 2006 při příležitosti prvního výročí smrti skladatele vznikl spolek: Towarzystwo im. Mariana Sawy, jehož cílem je propagování umělcova díla, publikování jeho děl, organizování koncertů a festivalů věnovaných jeho tvorbě. Po smrti skladatele jsou majitely díla jeho děti Radoslaw a Alexandra Sawa, kteří spolupracují se spolkem.


Mrlina

Mrlina je řeka v Královéhradeckém a Středočeském kraji, pravý přítok Labe. Odvodňuje části okresů Nymburk a Jičín. Je 51,6 km dlouhá. Povodí má rozlohu 642,6 km2.
Pramení v nadmořské výšce 378 m pod vrchem Čakan u osady Příchvoj v okrese Jičín, asi 9 km západně od Jičína. Odtud teče na jihovýchod asi 15 km k Žitětínu, kde se stáčí k jihozápadu. Pod Rožďalovicemi teče plochou krajinou mezi loukami, pastvinami a poli. Tímto směrem pokračuje až do Nymburka, kde ústí do Labe. Horní tok leží v Turnovské pahorkatině, střední tok protéká Mrlinskou tabuli, dolní tok Nymburskou kotlinu.
Významným levým přítokem Mrliny je Štítarský potok; zprava do řeky ústí mj. Hasinský potok a Křinecká Blatnice. Mrlina též 4 km před ústím do Labe zleva přibírá Sánský kanál, který ji propojuje s Cidlinou.
Od Rožďalovic je většina koryta řeky regulovaná; z původních pěti jezů v roce 2006 zůstaly jen dva u Křince a Vestce. Jižně od Rožďalovic se v rámci protipovodňové ochrany území plánuje zřízení několika polderů.
Mrlina protéká městy Kopidlno, Rožďalovice, Nymburk, a větší obcí Křinec. Mimoto protéká též obcemi a osadami Nadslav, Střevač, Chyjice, Žitětín, Bartoušov, Pševes, Mlýnec, Podlužany, Vestec, Rašovice a Budiměřice.
Na toku Mrliny nebo v jeho těsné blízkosti leží řada rybníků, z nichž čtyři jsou z důvodu výskytu vzácných vodních a vlhkomilných rostlin a hnízdění vodního ptactva chráněny jako přírodní památky. Soustava rybníků v okolí Rožďalovic je chráněna jako ptačí oblast Rožďalovické rybníky. Dalším chráněným územím v údolí Mrliny je přírodní památka Chyjická stráň – floristicky bohatý lesní porost.


Smrk v údolí Kozolupského potoka

Smrk v údolí Kozolupského potoka je památný strom u Sviňomaz severně od Stříbra. Smrk ztepilý roste severozápadně od vsi v údolí Kozolupského potoka v nadmořské výšce 406 m. Obvod jeho kmene měří 414 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 35 m. Smrk je chráněn od roku 2005 pro svůj vzrůst a genetickou hodnotu.


Washington D.C.

do cestiny prelozene :en:Image:Snells law.svg, original je public domain, tak to tak nechavam


Nikšić

Nikšič, : , , je s téměř 60 000 obyvateli druhé největší město Černé Hory. Nachází se asi 50 km severně od černohorského hlavního města Podgorici. Ve městě je výrazné zastoupen dřevařský průmysl a produkuje se zde jedna z nejznámějších značek piva bývalé Jugoslávie Nikšićko Pivo.


Joseph von Eichendorff

Joseph Karl Benedikt Freiherr von Eichendorff byl významný prozaik, básník a dramatik německého romantismu.


Miroslav Opálka

V roce 1987 vystudoval Vysokou školu politickou v Praze. Pracoval v hotelnictví a jako funkcionář mládežnického hnutí.
Od roku 1998 zastupitelem města Opava. V letech 2000 až 2002 byl zastupitelem Moravskoslezského kraje. V letech 2004 až 2005 zastupoval KSČM ve vyjednávání příprav důchodové reformy. Od roku 2002 je členem Poslanecké sněmovny PČR, kde působí dodnes. Od roku 2006 je místopředsedou Výboru pro sociální politiku.


Auribeau

Auribeau je francouzská vesnice v departementu Vaucluse, v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Protéká jí říčka Aigue Brun.
ImageSize = width:350 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:100 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:10 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Zelená

Zelená je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 520 až 570 nm.
Zelenou lze při subtraktivním míchání barev získat jako kombinaci žluté a modré barvy.
Zelená barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání, jejím doplňkem je fialová.


HC Moravské Budějovice

HC Moravské Budějovice je hokejový klub z Moravských Budějovic, který hraje Krajský hokejový přebor v České republice.
V sezóně 2008/2009 se v baráži o 2. ligu umístil na 3. místě.


Bitva u Selangeru

Bitva u Selangeru byla poslední bitvou severní války. K bitvě došlo 25. května 1721 a skončila ruským vítězstvím.
V roce 1720 si švédský král Frederik uvědomil že válku již nelze vyhrát a zahájil mírová jednání v Nystadu. Jednání však kvůli Livonsku uvázla. Z toho důvodu ruský car vyslal flotilu vedenou generálmajorem Lacym proti švédskému pobřeží.
Lacy se vylodil 150 kilometrů severně od Stockholmu a napadl město Gefle ale nedokázal ho dobýt. Poté se vydal na jih a cestou vypálil 506 vesnic, 3 města a devatenáct farností.
K bitvě došlo obou armád 25. května. 1721 když ruská flotila zaútočila na Sundeval po těžkém boji nakonec byli Švédové poraženi.
Švédsko se poté vzdalo Livonska a Lacy byl později stažen


Miloš Melčák

Ing. Miloš Melčák, CSc. je český politik, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ve volbách v roce 2006 byl zvolen za Českou stranu sociálně demokratickou. V lednu 2007 spolu s poslancem Michalem Pohankou, ač opoziční poslanci, umožnili, aby druhá vláda Mirka Topolánka získala důvěru.
Po studiu na Střední průmyslové škole strojnické ve Zlíně a na Fakultě strojní Vysokého učení technického v Brně pracoval v letech 1967–1979 jako externí aspirant na katedře obráběcích a tvářecích strojů VUT Brno. Pracoval jako konstruktér, vedoucí konstrukční skupiny, zástupce vedoucího oddělení Obchodně technických služeb, vedoucí referent v kontrole technické diagnostistiky obráběcích strojů, vedoucí oddělení tamtéž, zástupce vedoucího divize, zástupce vedoucího výrobní divize, samostatný vývojový pracovník, ředitel Firemní školy, ředitel a předseda představenstva ZPS Zlín atd.
V letech 1994–1996 pracoval jako pedagogicko-vědecký pracovník na VUT Brno, v roce 1996 byl krátce i jejím proděkanem.
V mládí byl v letech 1961–1970 členem KSČ; vyloučen byl v rámci tzv. vnitrostranických čistek. V roce 1991 vstoupil do ČSSD. Kromě funkcí v ČSSD byl také členem Zastupitelstva města Zlín. Podporoval velký projekt stavby kanálu Dunaj-Odra-Labe. Jako člen Stálé delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy se jej snažil prosazovat i zde.
Do Poslanecké sněmovny byl poprvé zvolen v roce 1996. Jako poslanec pak hlasoval pro ústavní zákon, který umožnil zkrácení volebního období. V roce 2009 pak podobný zákon napadl u Ústavního soudu. Do Poslanecké sněmovny pak byl zvolen znovu v letech 2002 a 2006. Kandidoval vždy za ČSSD ve zlínském kraji. Ve sněmovně pracuje v Hospodářském výboru a ve Výboru pro evropské záležitosti.
Do vyloučení ze strany 10. února 2007 byl považován za jednoho z představitelů levého křídla v ČSSD a za stoupence bývalého předsedy ČSSD Miloše Zemana.
Na základě jeho stížnosti odložil 1. září 2009 Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí prezidenta Klause o vyhlášení předčasných voleb do Poslanecké sněmovny, které se měly uskutečnit 9. a 10. října 2009.
Miloš Melčák se spolu s dalším poslancem ČSSD Michalem Pohankou dohodli s Mirkem Topolánkem a dalšími představiteli koalice, že budou tolerovat druhou vládu Mirka Topolánka.
19. ledna 2007 se nezúčastnili hlasování Poslanecké sněmovny o důvěře vládě Mirka Topolánka, čímž došlo ke snížení hlasovacího kvóra. Díky tomuto kroku poslanci ODS, KDU-ČSL a Strany zelených vyslovili vládě důvěru, a byl tak ukončen politický pat, který nastal po volbách v červnu 2006.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek Miloše Melčáka nařkl z korupce a oznámil, že na něho podá trestní oznámení. Prohlásil také, že bude sledovat jeho majetek: „Budeme sledovat jejich majetkové poměry za pět, deset let“.
Ve své odpolední řeči ve Sněmovně Miloš Melčák přednesl své a Pohankovo stanovisko a odmítl Paroubkův postup a jeho obvinění.
27. ledna byl Miloš Melčák odvolán z předsednictva ČSSD. Jeho mateřská základní organizace ve Zlíně mu však 29. ledna navzdory tlakům z vedení ČSSD nezrušila členství ve straně. Ústřední výkonný výbor ČSSD proto využil možnosti, kterou mu dávají stanovy, a 10. února 2007 vyloučil Miloše Melčáka ze strany. Pro hlasovalo 132 jeho členů, proti 10.
Vedení sociální demokracie a část české veřejnosti ho kvůli toleranci Topolánkově vládě následně začala označovat za zrádce. Miloš Melčák svým jednáním a podporou Topolánkovy vlády neporušil Ústavu, neboť dle ní není poslanec vázán rozhodnutími strany, ani jinými příkazy.


Hustota elektrického proudu

Hustota plošného proudu se obvykle značí i nebo JS a její jednotkou je 1 ampér na metr.


Vratislavice nad Nisou

Je pravděpodobné, že na území dnešních Vratislavic bylo souvislé osídlení již někdy ve 13. století, kdy bylo toto místo obydleno českými osadníky. První písemná zmínka o této osadě je však ze šedesátých let 14. století, kde je v knihách pražského arcibiskupství zmiňován zdejší kostelík. Tato původní osada stávala na levém břehu Nisy. Dnešní hlavní část městského obvodu na pravém břehu byla osídlena až v 16. století slezskými Němci, kteří zde založili vlastní nezávislou osadu. Tak zde vlastně byly v těsném sousedství dvoje Vratislavice: české se jménem Wratislawicz a německé se jménem Meffersdorf. Německé jméno bylo později zkomoleno na Maffersdorf a někdy po třicetileté válce přešlo i na českou část osady.
Ke jménu Vratislavice se obec vrátila až po sloučení obou částí 1. ledna 1901, kdy jej začali používat její čeští obyvatelé. Brzy po svém sloučení byla obec povýšena na městys a dostala svůj první znak. Jméno bylo oficiálně používáno po vzniku československé republiky. Po roce 1945 a po vysídlení místních německých obyvatel se již používalo jen označení Vratislavice nad Nisou.
Deset let poté, co Vratislavice získaly nový znak, byly 1. července 1980 připojeny k Liberci jako jeho třicátá čtvrť. Po sametové revoluci se vratislavičtí obyvatelé pokoušeli opět osamostatnit, což vedlo k zřízení zvláštního městského obvodu, který začal oficiálně fungovat 1. července 1991.
Dnes již neaktuální znak obceVratislavice používaly od roku 1906 městský znak, na kterém byly dvě ženy. Levá oděná v zelené symbolizovala levobřežní část Nisy jako zemědělskou oblast, pravá žena v červeném symbolizovala průmyslový charakter pravého břehu řeky. Znak byl Vratislavicím udělen Františkem Josefem I. čtvrt roku po jeho návštěvě obce.
Druhý znak získala obec v sedmdesátých letech 20. století. V levé části znaku byl tkalcovský člunek symbolizující výrobu koberců v místním závodě Bytex. Pravá strana obsahovala zřídlo vody zastupující Vratislavickou kyselku.
Protože však v roce 2006 již ani jeden z těchto podniků nevyráběl a symboly na městském znaku se tak staly pouhými ikonami bez obsahu, rozhodlo se zastupitelstvo obce vrátit se k původnímu znaku. Tuto změnu také odsouhlasil Parlament České republiky.
Každá obec má své významné dny, důležitá výročí hodná velkých oslav i doby celkem bez významu. Všechny doby jsou však stejně důležité. Založení obce, otevření kostela, epidemie, války, narození významných osob. Zde je chronologický přehled událostí, tak jak jej zachytili vratislavičtí kronikáři.
Když za třicetileté války táhli zemí Švédové a shazovali zvony z věží, aby je mohli přetavit na děla, rozhodli se vratislavičtí zakopat svůj zvon do země. O úkrytu věděli jen kostelník a starosta, kteří však nechtěli nic prozradit, a tak je rozlícení Švédové oba zabili. Vratislavice pak byly vypáleny, ale po válce byla obec obnovena - jen zakopaný zvon už nikdy nikdo nenašel - víme jen, že byl ukryt na tajném místě pod velikým kamenem. Nalezne se, až na světě zavládne úplný a trvalý mír.
Kromě libereckých městských autobusů přes Vratislavice vede také meziměstská liberecká tramvajová trať Liberec–Jablonec.
čerpáno z brožurky "Vratislavice nad Nisou"; vydal: Kalendář Liberecka pro Úřad městského obvodu Vratislavice nad Nisou; autor článku: Marek Řeháček; vydáno: 1997 ještě zde jezdí vlak Liberec-Smržovka oba směry


Anna Čurdová

Vystudovala Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze a pracovala jako učitelka.
V letech 2002 a 2006 byla zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České Republiky, v níž působí dodnes.


Budapešťský gambit

Je zřídkakdy hrán na nejvyšší úrovni, ale je občas viděn mezi amatéry. Má dva ECO kódy A51. a A52. Černý obětuje minimálně dočasně jednoho pěšce. Bílý obvykle doufá že získá výhodu ve vývinu, zatímco černý získává zpět svého pěšce.


Manaslu

Manaslu je s 8163 metry osmou nejvyšší horou světa. Nachází se v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název pochází ze sanskrtu a lze jej přeložit jako „Hora ducha“. Manaslu je nejvyšším vrcholem masívu Gurkha a leží asi 70 km východně od osmitisícové Annapurny. Ze svahu hory stékají do údolí ledovce Manaslu, Pungen a Thulagi.
Vrchol Manaslu poprvé zdolali dne 9. května 1956 japonský horolezec Toshio Imanishi a nepálský šerpa Gyalzen Norbu, členové japonské expedice. Druhý den je následovali ještě Kichiro Kato a Minoru Higeta.
Nižší východní vrchol Manaslu byl poprvé zlezen v roce 1986. Severní Manaslu zlezla poprvé česká výprava v roce 1979 S hřebenem.
Manaslu stojí v centrálním Nepálu a byla proto nepřístupná z politických důvodů až do roku 1949. V roce 1950 ji prozkoumal britský cestovatel a horolezec William Tilman, držitel výškového rekordu výstupem na Nanda Devi z roku 1936. V letech 1952, 1953 a 1955 se o výstup na Manaslu pokoušeli Japonci SV úbočím. Ve třetím případě dosáhli výšky 7750m.
Druhý výstup klasickou cestou zkoušejí Korejci v letech 1971 a 1972. Druhá expedice končí jedním z největších neštěstí v Himálaji, když v lavině přichází o život 15 jejích členů. Druhý výstup klasickou cestou se pak daří až německé výpravě roku 1973.
V roce 1974 vystupuje na Manaslu klasickou cestou japonská ženská expedice. Japonskám se tak daří první ženský výstup na osmitisícovku. Na vrchol hory vystoupily Naoko Nakaseko, Masako Uchida, Mieko Mori a Šerpa Jambu.
První zimní výstup na Manaslu se daří polským horolezcům v lednu 1984. Klasickou cestou stoupají k vrcholu Maciej Berbeka and Ryszard Gajewski.
Zleva V hřeben, SV úbočí na slunci, vpravo ve stínu SZ stěna.
Celkem vede k vrcholu Manaslu 7 cest. Z nich jen dvě byly opakovány. Možností nové trasy je přímá cesta středem J stěny a dosud nezlezená JV stěna.


Běsno

Běsno je vesnice v okrese Louny, 9 km jihovýchodně od Podbořan. V roce 2001 mělo Běsno 104 obyvatel. Patří pod obecní úřad Kryry.
První zmínka o obci pochází z roku 1342, kdy byla vesnice církevním majetkem. Český název Běsno je odvozen od staroslovanského výrazu „běs“. Německý název v 17. - 20. stol. byl Wiessen. Od roku 1623 byla ves trvale připojena k panství Nepomyšl. Samostatná škola byla v obci zřízena už v roce 1801. Nejvíce obyvatel měla obec v roce 1900 - celkem 1519. V roce 1921 zde žilo 93 % Němců.
Západně od vsi se nacházejí rozsáhlé chmelnice. Chmel, pěstovaný v okolí, patřil již v 19. století k nejlepším v oblasti. Podél silnice směrem na Soběchleby roste stará třešňová alej s vyhlášenými odrůdami a dalekým rozhledem do kraje.


Surgut

Surgut je město v Rusku, správní středisko Surgutského rajónu v Chanty-Mansijském autonomním okruhu, největší město oblasti a jedno z mála ruských měst, které počtem obyvatel i průmyslovým potenciálem převyšuje správní středisko oblasti. V roce 2005 zde žilo 291 800 obyvatel a plocha města byla 210,09 km2. Nachází se zde vlakové nádraží, přístav na pravém břehu řeky Ob a mezinárodní letiště. Jakožto hospodářské centrum větší těžařské oblasti bývá Surgut neoficiálně nazýván jako ruské hlavní město ropy. Primátorem města je Alexandr Leonidovič Sidorov.
Město Surgut patří k nejstarším sibiřským městům. Byl založen na příkaz cara Fjodora Joanoviča 19. února 1594 vévodovi knížeti Fjodoru Borjatinskému. 60. léta minulého století byla časem obrození města, které se stalo centrem těžby ropy a zemního plynu. V polovině 20. let akademik Gubkin předpověděl, že jsou na západní Sibiři obrovské zásoby zemního plynu a ropy, ale kvůli začátku 2. světové války a dalších problémů se s využitím ropných a plynových nalezišť muselo počkat delší dobu. Až v polovině 60. let výprava pod vedením Salmanova, které se zúčastnilo 30 rodin geologů, přišla do okolí Surgutu. A vcelku brzy na místě dnešního Surgutu vytryskl první ropný vrt.


Liga mistrů UEFA 2009/10

Sezóna 2009/10 Ligy mistrů je 55. ročníkem klubové soutěže pro nejlepší evropské fotbalové týmy. Finálový zápas se bude hrát na madridském stadionu Santiago Bernabéu 22. května 2010.
Tohoto ročníku se bude účastnit celkem 76 týmů z 52 členských zemí UEFA. Každá země má přidělen počet míst podle koeficientů UEFA:
Oproti minulým ročníkům doznal systém předkol změn podle návrhu Michela Platiniho. Stávající systém by měl zvýhodňovat mistry zemí oproti týmům umístěných na nižších příčkách ligových soutěží.
3. předkolo: Ve třetím předkole jsou proti sobě nalosováni zvlášť mistři svých lig a zvlášť týmy umístěné na nižších pozicích.
4. předkolo: Ve čtvrtém předkole jsou proti sobě nalosováni zvlášť mistři svých lig a zvlášť týmy umístěné na nižších pozicích.
Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 22. června 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 30. června a 1. července, odvety 7. a 8. července 2009.
Úvodní zápasy se odehrály 14. a 15. července, odvety 21. a 22. července 2009.
Los třetího předkola se uskutečnil 17. července 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 28. a 29. července, zatímco odvety 4. a 5. srpna.
Los čtvrtého předkola se uskutečnil 7. srpna 2009 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 18. a 19. srpna, odvety 25. a 26. srpna.


Ido

Ido je umělý jazyk vypracovaný v roce 1908 na základě esperanta, proto se mu také někdy říká reformované esperanto. Autory byli Louis Couturat a Leopold Leau. Cílem reformy bylo odstranit některé kritizované vlastnosti esperanta, například koncovku čtvrtého pádu, a zlepšení znění jazyka. Po Idu se objevilo množství dalších reformujících projektů. Ido se vyvinulo na začátku dvacátého století a udržuje si poměrně stálé stoupence, zejména v Evropě. V současné době je Ido společně s Esperantem a Interlinguou jediným pomocným jazykem s vysokým počtem textů a relativně širokou základnou mluvčích.
Jelikož ido vychází z esperanta, je i většina jeho slovní zásoby shodná či podobná. V idu neexistují homonyma.
Většina písmen se tedy v idu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Pouze j se vyslovuje jako ž ve slově žába. Skupiny au, eu se v idu vyslovují jako dvě dvojhlásky, v češtině jako ve slovech auto, euro. Slabiky di, ti, ni se vyslovují nezměkčeně, stejně jako ve slovech diktátor, tinktura nebo nikotin.
Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků a především z esperanta. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z latiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny. Kvůli značné shodě kmenů v těchto jazycích se mnoho esperantských kmenů objevuje ve více národních řečech.
Ido je jazyk hodně založený na příponách a předponách. Díky nim se dá z jednoho kořene vytvořit i přes 50 slov. Příklad: manjar - jíst; manjajo - jídlo; manjerio - restaurace; manjita - snězený; manjeyo - místo pro jezení;
Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -i. Ido má pouze dva mluvnické pády: nominativ a akuzativ. Akuzativ se tvoří připojením koncovky -n: la patro – la patro'n, ''la patri – la patri'''n. Akuzativ se vyjadřuje pouze v případech, kdy předmět předchází podmětu. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro – s otcem, al patro – k otci, de la patro – od otce.
Přídavné jméno má vždy koncovku -a a neskloňuje se. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce plu – více, třetí pomocí příslovce maxim – nejvíce; slovo než se překládá jako kam: např. plu blanka kam nivo – bělejší než sníh; la maxim blanka – nejbělejší. V idu se dá však stupňovat i dolů. min blanka kam nivo – méně bělejší než sníh; la minim blanka – nejméně bílý.
Osobní zájmena jsou: me – já; tu – ty,vu – Vy,vi – vy; ilu – on; elu – ona; olu – ono,lu – on/ona/ono; su – se; ni – my; li – oni, ony, ona; ili – oni; eli – ony; oli – ona; . Tu se používá při tykání si, obvykle si tykáme s dětmi, zvířaty a blízkými přátely. Zájmeno onu se užívá k vyjádření neurčitého podmětu, podobně jako německé man či francouzské on: onu dicas – říká se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a: mea – můj. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: men – mě, mne.
Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: me facas – dělám, la patro facas – otec dělá, li facas – oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -ez, neurčitý způsob -ar.
Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování přehledně ukazuje tabulka.
Příslovce odvozená od přídavných jmen mají koncovku -e, stupňují se také jako přídavná jména: bona – dobrý, bone – dobře; Mea fratulo kantas plu bone kam me. – můj bratr zpívá lépe než já.
Existuje i člen le pro vyjádření množného čísla tam, kde to nejde pomocí koncovky. Například u přídavných jmen, která nejsou spojena s podstatným jménem. le blanka = ti bílí


Zákon o péči o zdraví lidu

Zákon o péči o zdraví lidu byl přijat jako základní právní předpis zdravotnického práva v Československu. Vymezuje povinnosti státu, zdravotnických zařízení i uživatelů zdravotnických služeb a zásady zdravotnické péče. Od roku 1966 až do roku 1990 nebyl ani jednou změněn, od té doby byl upraven mnoha novelizacemi, které byly prováděny pro každý stát federace zvlášť. Při zániku federace zůstal zákon platným v České republice i Slovenské republice. V ČR platí po řadě novelizací dále, několik návrhů na jeho nahrazení novým zákonem o zdravotní péči neprošlo úspěšně legislativním procesem. Ve Slovenské republice byl přijat zákon nový, 277/1994 Zb., o zdravotnej starostlivosti, a poté 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
Zákon byl s působností pro Českou republiku novelizován těmito zákony:
Ve Slovenské republice byl zákon č. 20/1966 Sb. novelizován zákony č. 196/1990 Zb., 419/1991 Zb., 27/1992 Zb., 193/1992 Zb., 295/1992 Zb. a zákonným opatřením č. 305/1992 Zb. Zrušen byl k 1. lednu 1995 zákonem č. 277/1994 Z. z., o zdravotnej starostlivosti.
Obecně lze říci, že tento zákon stanoví práva a povinnosti občanů v oblasti zdravotnictví, ujasňuje vztahy mezi subjekty, které do procesu spojeného se zdravotnictvím vstupují. Dále hovoří o některých povinnostech těchto subjektů, financích, atp. Dále je zde zmiňována nutnost rozvoje vědy a techniky a uplatňování tohoto rozvoje v praxi a o důrazu na prevenci a ochranu zdraví.
Zákonem je dále stanovena spolupráce a vztahy mezi ministerstvem zdravotnictví České republiky, profesními organizacemi, občany a cizími státními příslušníky a to nejprve v rovině obecné a poté i v rovině konkrétnější. Z této oblasti mezi nejzajímavější patří mezi nejdůležitější § 11, kterým je definován způsob úhrady a kdo může zdravotní péči poskytovat.
Tímto zákonem je upravena, resp. nastavena i léčebně preventivní péče, která zahrnuje především: ambulantní péči, Záchrannou službu, Lázeňskou péči, Lékárenskou péči, Posudkovou činností. Stanovuje jejich základní idee a udílí, zpravidla ministerstvu zdravotnictví ČR právo vyhláškou upravovat jejich činnosti. Dále je nastíněna problematika platby nejen občanů ČR, ale i cizím státním příslušníkům.
Zákon se dále zabývá problematikou „odnímání částí lidského těla v souvislosti s léčebně preventivní péčí, lékařskou vědou, výzkumem a výukovými účely, odběr krve, tkání a orgánů.“, kde definuje obecně platné principy v některých případech dává ministerstvu zdravotnictví ČR pravomoc řešit věci vyhláškou. A řeší problematiku tzv. speciálních výkonů, takovéto úkony mohou být prováděny na vlastní žádost, někdy i v souladu s vyhláškou ministerstva zdravotnictví.
Část zákona se věnuje pravomocím ministerstva zdravotnictví ČR a orgánů státní zdravotní správy, dále zde nalezneme řešení problematiky posudků a odvoláním proti nim.
Článek II hovoří o nutné snaze každého jednotlivce žít zdravě a o povinnosti každého občana „aktivně přispívat k vytváření zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce“ . To dále rozvádí § 8. Další povinnosti občana stanoví § 9 z nichž nejdůležitější jsou: poskytnoutí či zajištění pomoci člověku, který je v nebezpečí smrti či při podezření na vážné poškození zdraví. Dále je zde zakotvena povinnost účasti na školení atp. v případě obecného zájmu a v některých případech i povinnost podrobit se léčení či jiným procedurám
O právech občanů se hovoří v § 9, kde je jmenováno právo na poskytování zdravotní péče, což je dále specifikováno tímto zákonem a dalšími zákony zejména zákonem o všeobecném pojištění a zákonem o ochraně veřejného zdraví. Druhým významným právem je právo volby lékaře, ze kterého je několik výjimek.
Významná práva, zabývající se preventivní léčbou, každého pacienta jsou definována v § 23 , kde je stanoveno, že lékař je nemocného poučit o jeho nemoci, potřebných výkonech, atp. Je zde však tato povinnost oslabena tím, že to má učinit „vhodným způsobem“ a formulace směřuje k tomu, že tak činí za účelem, aby pacient mohl spolupracovat s na svém ozdravění. Toto je v rozporu se světovými trendy, které jednoznačně vedou k nároku na plné informování pacienta. Přesto je § 67b zajištěna plná informovanost a „pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu“. Dále zákon ukládá, že „za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na tyto informace jejich zákonní zástupci“.
Dále je zde stanoveno, že vyšetření i léčba se musí dít se souhlasem pacienta. Pokud tento souhlas pacient neudělí, pak si tento fakt lékař musí nechat písemně potvrdit. Tímto paragrafem jsou i stanoveny výjímky z tohoto ustanovení, jde především o děti a jinak k právním úkonům nezpůsobilé osoby, kde se v případě ohrožení života rozhodovací pravomoc přenáší na ošetřujícího lékaře. Další specifické případy jsou nemoci stanovené zvláštním předpisem, při ohrožení jiných osob, nebo pokud není možno si takový souhlas vyžádat. Pokud k takové situaci dojde je zdravotnickému zařízení uložena povinnost tuto skutečnost do 24 hodin oznámit soudu.
Tímto zákonem je řešena a vlastně i specifikována tzv. „soustava zdravotnických zařízení“, kterou tvoří veškerá zdravotnická zařízení, alei např. vědecká pracoviště, distributoři a výrobci léčiv a zdravotní techniky, školská a školicí zařízení, atp. a to bez ohledu na zřizovatele. Zákon ukládá těmto zařízením povinnosti, specifikuje obecné podmínky za jakých mohou být taková zařízení zakládána (nejedná se pouze o nemocnice či specializovaná pracoviště, ale např. i lékárny a opravňuje ministerstvo zdravotnictví ČR zakázat zřízení či provoz zařízení jež by tyto podmínky nesplňovalo.
Co se pracovníků v tomto oboru týče, je ministerstvo zdravotnictví ČR povinno vyhláškou stanovit podmínky, průběh a funkce, které ve zdravotnických organizacích a zařízeních v působnosti ministerstva zdravotnictví a obcí budou obsazovány výběrovým řízením. To mu dává poměrně velkou moc kontrolovat jednotlivá zdravotnická zařízení a prosazovat v nich svoji politiku. § 55 jsou stanoví povinnosti pracovníků ve zdravotnictví.
Zákon se dále zabývá výchovou, výukou a dalším vzděláváním, kde zmocňuje ministerstvo zdravotnictví ČR určit tato pracoviště, podílet se na jejich rozvoji jmenovat a odvolávat jejich vedoucí pracovníky v některých případech je nuceno sladit svůj postup s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
Z povahy zdravotnických zařízení je zřejmé, že se jejich zaměstnanci nutně setkávají s citlivými osobními údaji, zejména o zdravotním stavu. Takové údaje jsou zpracovávány ve zdravotnické dokumentaci, zákon stanovuje její formu, ale i pracovníky oprávněné nahlížet do této dokumentace, jedná se o poměrně široké spektrum lidí, což bývá taktéž předmětem kritiky. Osoby s tímto právem jsou povinny o skutečnostech, o nichž se ze zdravotnické dokumentace dozvěděly, zachovávat mlčenlivost. Dále je zde řešena problematika změny lékaře, zániku zdravotnického zařízení, atp. kdy je lékař, zdravotnické zařízení či další zúčastněné osoby či instituce, kdy jsou tyto povinni zachovávat mlčenlivost a předat tyto údaje správnímu úřadu, který má přesně určenu další činnost, jejímž cílem je zabránit nahlížení nepovolaným osobám do této dokumentace a zajistit co nejrychlejší zajištění nové adekvátní péče.
Přílohu zákona tvoří seznam národních zdravotních registrů, u každého je uvedeno jaké zpracovává údaje a jak je s těmito údaji nakládáno.
Národní onkologický registr, Národní registr hospitalizovaných, Národní registr rodiček, Národní registr novorozenců, Národní registr vrozených vad, Registr lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, Národní registr potratů, Národní registr cévní chirurgie, Národní kardiochirurgický registr, Národní registr kloubních náhrad, Národní registr nemocí z povolání, Národní registr kardiovaskulárních intervencí, Národní registr uživatelů lékařsky indikovaných substitučních,
Oblasti zdravotnictví se týká řada dalších zákonů i prováděcích předpisů, například:


Panenská skála

Panenská skála je nejednoznačný pojem, který může mít následující významy:


Buněčná teorie

Buněčná teorie je vědecká teorie, která je jedním ze základních kamenů biologie. Mezi všeobecně přijímané teze buněčné teorie patří:
V roce 1838 botanik Matthias Jakob Schleiden a fyziolog Theodor Schwann objevili, že rostlinné i živočišné buňky mají jádro. Toto poznání je vedlo k názoru, že všechny živé soustavy jsou složeny z buněk. Nejdříve v roce 1838 Schleiden a následně v roce 1839 Schwann publikovali své poznatky a prvně formulovali buněčnou teorii ve smyslu, že veškeré živé organizmy jsou tvořeny jednou či více buňkami, a že je základní strukturní jednotkou všech organismů. Samotné základy buněčné teorie nejsou podloženy jen jejich prací, ale zakládají se na předchozích pracích Purkyněho a dalších.
Teorie byla později doplněna o poznatek, že buňky mohou vzniknout jen z jiných už existujících buněk jejich dělením popř. splýváním a rozvinula se o poznání významu heterogenního obsahu buněk na jejich funkci.


Videokonference

Videokonference představuje moderní způsob multimediální komunikace umožňuje současný přenos zvuku, obrazu a dat mezi dvěma i více účastníky. Je to také komunikace na libovolnou vzdálenost probíhající v reálném čase. Její způsob závisí na programovém vybavení.


Waymarking

Waymarking je hra provozovaná společností Groundspeak. Jejím cílem je objevovat nová místa na této planetě a přidávat je do internetové databáze spolu s jejich geografickými souřadnicemi. Hra vznikla jako nástupce zrušených „Virtuálních cache” hry Geocaching na serveru Geocaching.com.
Hráč si na ze serveru waymarking.com stáhne souřadnice zajímavých míst a následně je hledá s použitím navigačního systému GPS. Pokud uspěje, nalezené místo přidá do seznamu svých nálezu.
Každý účastník také může přidávat vlastní místa a sledovat statistiky nálezů sebe, jiných hráčů i daných míst.


Abel

Abel je jméno biblického původu, které se dále používalo v mnoha evropských jazycích.


Sex ve městě

Sex ve městě je americký komediální seriál společnosti HBO natočený podle románu Candace Bushnellové Sex ve městě. Poprvé byl seriál uveden v roce 1998. Má šest sérií.
Děj se odehrává v New Yorku. Hlavními postavami jsou čtyři přítelkyně, které hledají ideální vztahy, sex a dokonalý život. Hlavní postavou je Carrie Bradshaw - novinářka, píšící sloupky o vztazích s názvem "Sex ve městě".
Na základě úspěšnosti seriálu bylo natočeno filmové pokračování Sex ve městě, které právě běží v kinech.


Dětská práce

Dětská práce je pracovní činnost vykonávána dítětem, která negativně ovlivňuje jeho zdraví a duševní rozvoj a znemožňuje mu dosáhnout vzdělání. V roce 2004 bylo na světě podle údajů Mezinárodní organizace práce 218 milionů pracujících dětí. Tato statistika však započítává jen ty děti, které za svou práci dostávají - i když minimálně - zaplaceno. Několikanásobně více dětí však pracuje v domácnosti či na polích zdarma, do školy však také chodit nemohou. Dětskou práci omezují dvě hlavní konvence ILO, ale ne všechny státy se k nim připojily. Protože většina velkých firem dnes vyrábí v rozvojových zemích, je třeba si uvědomit, že děti se podílely na výrobě velké části produktů v evropských obchodech.
V době, kdy Charles Dickens psal o problémech dětí v průmyslové Anglii, však už v Habsburské monarchii byla zavedena povinná školní docházka, která fakticky znemožňovala dlouhodobé a pravidelné zaměstnávání dětí. V italských Benátkách zakázali zaměstnávat děti do třinácti let už v roce 1396.
V Západní Evropě a USA se první zákony na omezení dětské práce objevily v 19. století - například v roce 1833 bylo v anglickém textilním průmyslu zakázáno zaměstnávat děti do 9 let a u ostatních byla omezena pracovní doba na 12 hodin denně. Podobně se zachovaly i některé americké státy. I přesto však ještě v roce 1860 pracovala polovina anglických dětí ve věku 5-15 let a v roce 1870 podle sčítání lidu v USA pracovalo 750 000 amerických dětí.
V roce 1919 byla založena Mezinárodní organizace práce, která se postupně stala hlavní institucí monitorující a regulující dětskou práci ve světě. Ve světě však zaměstnávání dětí pokračovalo - Československo sice zdědilo zákaz zaměstnávání dětí už z rakousko-uherské legislativy, ale například ve Velké Británii bylo zakázano zaměstnávat děti do 13 let až v roce 1933. V Indii, kde dnes žije vůbec nejvíce pracujících dětí světa, bylo ústavou z roku 1937 zakázano zaměstnávat děti do 14 let v dolech, továrnách a na dalších nebezpečných pozicích.
Dětskou práci omezují zákony a ústavy jednotlivých zemí. Existuje ale několik mezinárodních úmluv, jejichž podpisem se většina států světa zavázala potírat dětskou práci. Nejdůležitější z nich jsou:
Hlavní příčiny dětské práce jsou ekonomické - rodiny potřebují děti k pomoci na polích či v domácnosti nebo k přispívání do rodinného rozpočtu. Podle odhadů nevládních organizací jen v Indii 15 milionů dětí prací splácí dluhy svých rodičů. Vedle toho ale také hrají velkou roli kulturní zvyklosti, kdy v mnoha zemích například rodina spíše pošle do školy chlapce než dívku.
Některé státy sice přijaly zákony omezující dětskou práci, ale jen těžko je dovedou aplikovat v praxi. V některých zemích ale vláda recept proti dětské práci vůbec nehledá.
Je tedy patrná souvislost mezi dětskou prací, chudobou a vzděláním. Chudí lidé si nemohou dovolit posílat své děti do školy. Tyto děti ale zůstanou negramotné a v budoucnu se jim nepodaří najít slušnou práci - ani jejich děti tak nezískají vzdělání a kruh se uzavírá. Proto je pro řešení problému dětské práce nezbytný koordinovaný postup místních vlád, nevládních organizací i mezinárodního společenství. Základním krokem k odstranění dětské práce je pak zajištění dostupného vzdělání pro všechny děti na světě.


Kenneth Kunen

Kenneth Kunen je žijící americký matematik, profesor matematiky na univerzitě ve Wisconsinu.
Proslul především svými pracemi v oblasti pokročilé teorie množin a topologie.
Je po něm pojmenována tzv. Kunenova bariéra, která stanovuje horní hranici pro bezespornost existence velkých kardinálních čísel.


Jihomoravský kraj

Zatímco západ a severozápad kraje pokrývají výběžky Českomoravské vysočiny, např. Drahanská vrchovina s Moravským krasem do východní části už zasahují ze Slovenska Karpaty. Ty jsou od západních vrchovin odděleny Dolnomoravským úvalem. O své nejvyšší pohoří, Bílé Karpaty, se kraj dělí se Zlínským krajem i se Slovenskem. Nejvyšší hora pohoří, Velká Javořina / Veľká Javorina už však leží kousek za hranicí kraje, jehož nejvyšším bodem se tak stal zalesněný vrchol málo známé Durdy.
Celý kraj náleží k úmoří Černého moře a k povodí Dunaje, do kterého vody z kraje odvádí řeka Morava. V nížině u česko-slovensko-rakouského trojmezí se k ní přidávají i další důležité řeky regionu: Dyje, Svratka a její přítok Svitava.
V Jihomoravském kraji je řada chráněných přírodních území: Bílé Karpaty, Moravský kras se známou jeskyní a propastí Macochou, Pálava a zejména Národní park Podyjí
Území kraje je vymezeno územími okresů Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo.
K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě okresních měst Blanska, Brna, Břeclavi, Hodonína, Vyškova a Znojma, jsou jimi také Boskovice, Bučovice, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Židlochovice. Tyto správní obvody se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem.
V kraji je 672 obcí, z toho 21 obec s rozšířenou působností, 48 obcí má status města. Dále zde existuje 1 vojenský újezd. Sídelním městem kraje je statutární město Brno. To je druhým největším městem v Česku a jeho význam přesahuje hranice kraje - je např. sídlem Ústavního soudu.
Dne 1. ledna 2005 byla z okresů kraje Vysočina převedena do okresu Brno-venkov pod Jihomoravský kraj řada obcí západně od Tišnova a obec Senorady západně od Oslavan.
Kraj jako vyšší územní samosprávný celek České republiky vznikl v roce 2000. Původně se jmenoval Brněnský kraj. Jihomoravský kraj existoval už v Československu od roku 1960 do roku 1990. Byl větší než současný Jihomoravský kraj, patřily k němu i části dnešních krajů Vysočina, Olomouckého a Zlínského. Po roce 1990 tento kraj sice ještě formálně existuje, ale už nemá správní orgány s obecnou působností, je pouze obvodem Krajského soudu v Brně a některých dalších orgánů státní správy.
Už prehistorické doby proslavily jižní Moravu více než jiné části Česka. Dolní Věstonice, u nichž se našly známé památky z doby lovců mamutů, leží právě zde.
Na jižní Moravě bylo jedno z center Velkomoravské říše v 8. a 9. století. Po připojení Moravy k českému knížectví se její jih dělil na úděl brněnský a znojemský. U Znojma najdeme jednu z nejstarších rotund na českém území. Brno, dnešní hlavní město kraje, bylo už od 14. století sídlem moravského zemského sněmu, který střídavě zasedal v Brně a Olomouci.
Jednou ze světově nejproslulejších událostí, která se na jižní Moravě udála, je bezesporu také bitva tří císařů u Slavkova u Brna 2. prosince 1805, kde francouzský císař Napoleon porazil spojená vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra.
Přes 60 % plochy kraje tvoří zemědělská půda, z níž 84 % připadá na půdu ornou. Je zde centrum českého vinařství i ovocnářství; přes 96 % všech vinic v Česku leží právě na jižní Moravě.
Krajské město Brno je důležitým železničním i silničním uzlem. Dálnicemi či rychlostními silnicemi je napojeno na Prahu, Olomouc i slovenskou Bratislavu, dobré spojení je i do nedaleké rakouské Vídně. Nachází se zde i mezinárodní letiště Brno Tuřany. Nesmíme zapomenout ani na sportovní letiště Brno-Medlánky.
V Brně je Janáčkova akademie múzických umění, Masarykova univerzita, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Univerzita obrany, Veterinární a farmaceutická univerzita a Vysoké učení technické.


Luboš Hucek

Dále spolupracuje se soubory: Ars Instrumentalis Pragensis, Barocco sempre giovane, Česká dechová filharmonie a další.


Grand Prix Turecka 2006

Trofej pro vítězného Felipe Massu předával prezident Severokyperské Turecké Republiky Mehmet Ali Talat. Fernando Alonso převzal cenu z rukou prezidenta Union of Chambers & MSO Rifata Hisarcikliogulu. Michael Schumacher převzal cenu pro třetího v cíly od Murata Yalçintase zástupce ASN. Vítěznému týmu Ferrari předal cenu zástupce Petrol Ofisi Hanzade Dogan.


Nebukadnesar II.

Nebukadnesar II. byl nejvýznamnějším z novobabylonských králů. Vedl boje s judským královstvím, nad kterým roku 587 př. n. l. zvítězil a zbořil celý Jeruzalém, včetně slavného Jeruzalémského chrámu. Dále opanoval Sýrii a Egypt. Roku 567 př. n. l. znovu bojoval s Egyptem a více než polovinu jej vyplenil. K tomuto všemu se ještě snažil válčit s Arábií pro navázání snazších obchodních styků.
Stejně tak důležitá je i jeho budovatelská snaha. Nechal vystavět kolem hlavního města Babylónu vysoké hradby. Nechával vybudovat mnoho božích chrámů a i nejslavnější klenot, jeden ze sedmi divů světa - Visuté zahrady Semiramidiny.
Za jeho vlády čítalo obyvatelstvo Babylónu neuvěřitelných 250 tisíc a s tímto počtem to bylo největší město tehdejšího světa.
Po Nebukadnesarově smrti se panovníci na novobabylonském trůnu střídali, vládl více chaos než pořádek, a nakonec celá Novobabylonie zanikla pod nájezdy Kýra II.


Delvinë

Delvinë je malé město ležící v jižní Albánii. Město má asi 4200 obyvatel. V Delvinë, stejně jako ve stejnojmenném okrese, žije početná řecká menšina. Před druhou světovou válkou zde žila i významná židovská komunita původem ze Španělska. Po válce téměř celá komunita emigrovala do Izraele.


Zpododěr

Některé druhy lze použít jako okrasné rostliny, dekorativní letním až podzimním kvetením a plody.


Everton FC

Everton je anglický fotbalový klub z Liverpoolu, založený roku 1878. Everton je jeden z nejúspěšnějších anglických fotbalových klubů; odehrál nejvíce sezón v nejvyšší soutěži a získal více bodů v nejvyšší soutěži než kterýkoli jiný tým.
Domácí stadion, Goodison Park, má kapacitu 40 569 míst. Fanoušci Evertonu se nazývají „Evertonians“. Everton je také známý pod přezdívkou „The Toffees“, a nedávno si klub osvojil motto „the people's club“, po příchodu manažera Davida Moyese.
V roce 1868 se Anglické metodistické shromáždění New Connexion rozhodlo vybudovat novou kapli v Liverpoolu. V následujícím roce koupili pozemek na Breckfield Road North mezi St. Domingo Vale a St. Domingo Grove. Pozemek se nacházel poblíž oblasti Everton, která se stala součástí města Liverpool v roce 1835.
Nová kaple byla otevřena v roce 1871 a o šest let později byl rev. B.S. Chambers jmenován mimistrem. Byl zodpovědný za založení farního kriketového týmu pro mládež. Protože se kriket mohl hrát pouze v létě, hledali aktivitu, která by se provozovala i v ostatních ročních obdobích. Proto byl v roce 1878 založen fotbalový klub St. Domingo F.C.
Mnoho lidí mimo faru se chtělo připojit k fotbalovému klubu a proto bylo rozhodnuto, že se změní název. V listopadu 1879, na schůzce v hotelu Queen's Head, bylo jméno změněno na Everton Football Club.
Jednoduše, „Dixie“ Dean byl nejlepší střelec, kterého kdy Anglie měla. Poté co hrál za Tranmere Rovers byl přilákán přes řeku Mersey, aby hrál za Everton. Ve své první sezóně vstřelil 32 gólů v 38 zápasech. O rok později 21 gólů v 27 zápasech a v další sezóně se zapsal do historie: ve skvělé formě hrající Dean skóroval 60x ve 39 zápasech a ustanovil rekord, který pravděpodobně nikdy nebude překonán.
Vypadá neuvěřitelně, že o pouhé dva roky Everton sestoupil do druhé divize. Ale v opět skvělé formě hrající Dean nasázel 39 gólů během 37 zápasů a vytáhl Toffees zpátky do první divize.
V další sezóně Dean vstřelil 45 branek a Everton opět získal titul. V roce 1933 vyhráli FA Cup a Dean se stal prvním 'číslem 9' ve finále proti Manchesteru City. 'Číslo 9' se stalo synonymem pro kvalitní, skórující střelce, což Dean ztělesňoval.
Přezdívka 'Dixie' má nejasný původ, ale má se za to, že ji Dean získal díky svému účesu, jenž byl podobný vlasům afrického etnika, kterému se tehdy přezdívalo 'dixies'. Poslední zápas za Everton hrál 11. prosince 1937. Za celou svou kariéru vstřelil 383 branek ve 433 zápasech. Zemřel při Merseysidském derby v roce 1980.
V sezóně 1938-39 Everton s Joe Mercerem, T.G. Jonesem and Tommym Lawtonem opět vyhrál anglickou ligu. Lawton, který měl pouhých 19 let vstřelil 34 gólů. Druhá světová válka však na šest roků přerušila dráhu týmu, který mohl několik let dominovat.
Přestože devadesátá léta jsou považována za špatné období, tato dekáda byla ještě horší. Skvělý předválečný tým byl v roce 1946 rychle rozdělen. Tommy Lawton byl nespokojený a přestoupil do Chelsea, Joe Mercer nesouhlasil s manažerem Theo Kellym a byl prodán do Arsenalu, a také byl zamýšlen prodej T.G. Jonese do AS Řím. Navíc Ted Sagar brzy poté skončil s aktivní kariérou.
Pod novým vedením Cliff Brittona, Everton sestoupil do druhé divize. Tentokrát to trvalo tři sezóny než se Toffees v roce 1954 vrátili zpět.
I přesto v této době hrálo za Everton několik skvělých hráčů, jako byli Dave Hickson a Bobby Collins. V roce 1956 Everton vyhrál 5-2 na Old Traffordu a ukončil dlouhou sérii Manchesteru United bez porážky.
Šedesátá léta jsou mnohými fanoušky považována za zlatou éru fotbalového Evertonu. Po neúspěšných 50. létech převzal v roce 1961 klub Harry Catterick. Tým začal být označován jako „School of Science“, díky návratu k tradičnímu stylu hry, který Toffees praktikovali ve 20. letech, kdy si tým získal právě tuto přezdívku. V první sezóně pod Catterickovým vedením tým obdržel nejméně branek z celé ligy a skončil čtvrtý.
Následující sezónu Everton prohrál pouhých šest zápasů a získal mistrovský titul. Útočná dvojice Roy Vernon a Alex Young nastřílela dohromady 46 branek. Tým tehdy tvořili hráči jako Billy Bingham, Jimmy Gabriel, Derek Temple, Bobby Collins a Brian Labone.
V roce 1966, kdy Anglie vyhrála Mistrovství světa, Toffees zvítězili v FA Cupu. V roce 1968 Everton opět došel až do finále, ale nastačil na West Bromwich Albion FC.
O rok později tým opět vyhrál ligu i díky střeleckým schopnostem Joea Royla. Tým hrál totální fotbal a byl dirigován 'svatou trojicí' - Howardem Kendallem, Alanem Ballem a Colinem Harvey. Spolu s kapitánem Labonem uprostřed zálohy a Roylem v útoku byla sestava považována jako nejsilnější v historii klubu.
Všechno nasvedčovalo tomu, že dominance Evertonu bude pokračovat, ale tým v následujících letech skončil 14., 15., 17. a 7. Zdravotní stav manažera Harry Cattericka se zhoršil a rezignoval v roce 1974. Tým převzal Billy Bingham a dlouho to vypadalo, že Toffees opět vyhrají ligu, ale stačilo několik překvapivých proher se slabými týmy a Everton skončil až čtvrtý. Bingham odešel po dalších dvou relativně slabých sezónách v roce 1977. V období, kdy tým neměl manažera, došel až do finále Ligového poháru, ale neuspěl. V sezóně 1977/78 Bob Latchford nastřílel 30 branek.
Pod vedením Gordona Lee skončil Everton třetí a čtvrtý, ale tyto výsledky nenaplnily očekávání, které bylo vysoko díky tehdejším úspěchům Liverpoolu a Lee odešel v roce 1981.
V 80. letech byl Everton jedním z nejlepších evropských fotbalových týmů díky Howardu Kendallovi a uchvatnému týmu, jehož kostru tvořili hráči jako Neville Southall, Gary Stevens, Trevor Steven, Kevin Sheedy, Andy Gray a Peter Reid. Gary Lineker stihl v sezóně 1985/86 nastřílet 40 branek v 42 zápasech. Poté přestoupil do Barcelony.
Doma Everton vyhrál FA Cup v roce 1984 a ligu v letech 1985 a 1987. V roce 1984 porhrál finále Ligového poháru. V roce 1986 skončil druhý v lize a prohrál finále FA Cupu. A opět prohrál finále FA Cupu v roce 1989. Ve všech případech se radoval městský rival FC Liverpool.
Významného evropského úspěchu Everton dosáhl v roce 1985, kdy vyhrál Poháru Vítězů Pohárů. Na své cestě za úspěchem porazil University College Dublin, Inter Bratislava, Fortunu Sittard, Bayern Mnichov a ve finále zničil rakouský klub Rapid Vídeň 3-1.
V roce 1985 Everton málem dosáhl triplu, ale ve finále FA Cupu podlehl Manchesteru United. Nicméně i tak to pravděpodobně byla nejúspěšnější sezóna v historii klubu.
Po úspěchu v Poháru vítězů pohárů se očekávalo, že Everton dosáhne dalších velkých evropských úspěchů. Kvůli fanouškům druhého liverpoolského klubu byly všechny anglické týmy potrestány zákazem startu v evropských pohárech. Po vypršení trestu už Everton dávno nebyl tím silným klubem z roku 1985.
Kendall odešel v roce 1987 a klub manažeroval Colin Harvey.
Devadesátá léta 20. století byla pravděpodobně nejvíce deprimující dekáda v historii klubu. Rok 1990 klub začal pod vedením Colina Harveyho. Evertonu se nevedlo a v listopadu byl Harvey nahrazen Howardem Kendallem. Klubu se příliš nedařilo a Kendall byl odvolán v roce 1993. Z Norwich City přišel manažer Mike Walker. A po méně než roce byl odvolán. V této době už ze skvělého týmu z 80. let zůstali pouze Neville Southall a Dave Watson - zbytek týmu tvořili ne moc kvalitní hráči. V sezóně 1993/94 Everton jen těsně unikl sestupu.
Na chvíli to vypadalo, že nový manažer Joe Royle bude mít úspěch. Jeho první zápas na manažerském postu Toffees památně porazili v Merseysidském derby Liverpool 2-0. A v roce 1995 dovedl Everton k zisku FA Cupu. Ale po šestém místě v lize a slibnému začátku v další sezóně přišel útlum a Everton opět podával podprůměrné výkony. Royle odešel v roce 1997 a do funkce manažera byl potřetí a naposled jmenován Howard Kendall. Kendall vydržel ve funkci pouhý rok, Toffees se zachránili až v posledním zápase sezóny.
Příchod Waltra Smithse přinesl jednotvárný fotbal a … opět neúspěchy. Smith, který 7x v řadě vyhrál skotskou ligu s Glasgow Rangers, úspěšný v Anglii nebyl. Klub byl sužován špatnou finanční situací a častými zraněními klíčových hráčů. Smith sice přivedl spoustu dobrých hráčů, jako např. Slavena Bilice, Marca Materazziho nebo Dona Hutchinsona, ale nebyl schopen vytvořit fungující tým a mnoho hráčů, které přivedl odešlo, aniž by předvedlo svůj potenciál. Na konci 90. let byl Everton klubem, který odborníci i fotbaloví fanoušci každoročně tipovali jako kandidáta na sestup.
Walter Smith byl odvolán v březnu 2002 po čtyřech traumatických sezónách, kdy nedokázal klub dostat na lepší než 13. místo.
Na jeho místo nastoupil David Moyes a Everton se začal posouvat kupředu. Všechny překvapil, když v sezóně 2002/03 dovedl klub na celkovou 7. příčku a jen těsně zaostal za místy zajišťující účast v 'pohárové Evropě'. V tomto roce se také objevila nová hvězda; teprve 17letý Wayne Rooney, který v říjnu 2002 senzačně svým gólem z poslední minuty sestřelil Arsenal. Stal se také nejmladším reprezentantem v historii Anglie, když odehrál zápas proti Austrálii v únoru 2003.
Následující sezóna byla ale opět velmi špatná - Everton skončil pouze jedno místo nad sestupovými příčkami a získal nejméně bodů v sezóně za celou klubovou historii. V srpnu 2004 byl do Manchesteru United prodán Wayne Rooney za 27 mil. liber.
I když měl klub pouze minimální hráčský kádr, v sezóně 2004/05 skončil v lize na senzačním 4. místě, což byl nejlepší výsledek za posledních téměř 20 let a navíc Toffees skončili výše, než rivalové z FC Liverpool. Za tímto úspěchem stála hlavně Moyesova taktika s pěti záložníky a také skvělé výkony dánského záložníka Thomase Gravesena, který v průběhu sezóny odešel do Realu Madrid.
Během letní pauzy klub nakoupil řadu nových hráčů - Simova Daviese z Tottenhamu, Mikaela Artetu z Realu Sociedad, dánského stopera Pera Kroldrupa z Udinese Calcio, z Manchesteru United přišel Phil Neville, z Porta byl koupen Nuno Valente a z milánského Interu Andy van der Meyde. Everton také posílil Matteo Ferrari, který přišel z AS Řím na roční hostování.
Hned na začátku sezóny se klub nedostal do Ligy Mistrů, když dvakrát prohrál 1-2 s pozdějším semifinalistou Villarealem. Týmu se nedařilo ani v domácí soutěži, Everton se dlouho pohyboval na posledním místě tabulky a ještě 28. prosince byl na sestupové pozici. Pak ovšem přišlo výrazné zlepšení a Toffees nakonec ukopali celkové 11. místo. V posledním zápase proti W.B.A. se gólem rozloučil evertonský srdcař 'Big Dunc' Ferguson, kterému po sezóně vypršel kontrakt.
V Premier League Everton dosáhl bilance 14-8-16, tzn. 50 bodů, při skóre 34-49. Nejlepším střelcem byl s 11 brankami James Beattie.
V květnu 2004 byla vyhlášena anketa „Greatest Ever Everton Team“.


The Opry House

The Opry House je krátký animovaný film s Mickeym Mousem, který byl vydán 28. března 1929. Je to v pořadí pátý film Mickeyho. Jeho režiséry byli Walt Disney a hlavní animátor Ub Iwerks. Je to vůbec první snímek Mickeyho Mouse, ve které nosí rukavice.
Mickey zametá před budovou opery a baví se tím, že tančí a hraje na koště. Když přijede na oslu tlustý návštěvník a nemůže se vejít do dveří, Mickeyho napadne jej vypustit, čímž host může vstoupit do operní budovy. Všechen další děj se odehrává přímo v operním sále. Zvířata s lidskými rysy tam hrají na různé hudební i netradiční nástroje, jako jsou např. bubliny. Ve vystoupení hraje i Mickey, který ztvárňuje krotitele hadů. Po jejich vystoupení se zatáhne opona a po jejím zvednutí na scénu opery přichází osamocený Mickey, který začne hrát sólo na piano. Po jeho komické hře, kdy jej na chvíli oživlé piano i nakopne, Mickey své vystoupení v opeře končí. Ještě se s pianem i židličkou ukloní, děj filmu končí ve chvíli, kdy na Mickeyho spadne opona.


Urmi

Urmi je řeka v Chabarovském kraji v Rusku. Je dlouhá 458 km. Plocha povodí měří 15 000 km2.
Pramení na jižním svahu Badžalského hřbetu a teče podél Burejinského hřbetu. Na dolním toku protéká Dolnoamurskou nížinou. Je pravou zdrojnicí řeky Tungusky.
Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 204 km od ústí činí 170 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá na konci dubna až na začátku v května.
Řeka je splavná v délce 260 km a je na ní rozvinutá vodní doprava prostřednictvím kutrů.


Království Čchu

Čchu bylo království v oblasti současné jižní Číny během Období Jara a Podzimu a Období válčících států.
Původně bylo známé jako Ťing a později jako Ťing-čchu. Na vrcholu své moci zahrnovalo jeho území současné provincie ČLR Chu-nan, Chu-pej, Čchung-čching, Che-nan, Šanghaj a časti provincie Ťiang-su. Hlavním městem království byl Jing.


Karlovci

Karlovská dynastie byla šlechtickou a později panovnickou dynastií, která vládla ve Franské říši v letech 751 — 987 a stala se obnovitelkou říšské ideje v západní Evropě. Svůj název odvozuje od svého nejvýznamnějšího člena, císaře Karla Velikého. S Karlovci se setkáváme již od dob Pipina Staršího až do dob posledních Karlovců vévody dolnotrinského Oty a nelegitimního syna krále Lothara arcibiskupa remešského Arnulfa.
Dynastie Karlovců založila první bohatou a mocnou evropskou říši. Její obyvatelé pocházeli z germánských „barbarů“, Franků. Frankové se usadili na území dnešní Belgie a severní Francie. Jejich vůdce Chlodvík z dynastie Merovejců si za své sídlo vybral město Paříž. Chlodvík přijal křesťanství a získal tak římskou podporu. Sjednotil franské kmeny, porazil Galy i Alamany a Vizigóty. Založil novou říši, která se rozkládala zhruba na území dnešní Francie. Dynastie Merovejců panovala nad franskou říší celkem 263 let. Jen 72 roků stál v jejím čele pouze jediný král.
Od 7. století přecházela stále podstatněji moc z krále na „správce paláce“, majordomy. Od roku 700 měla celá franská říše jen jediného , neustrijského vládce. Za Austrasii a Burgundsko zodpovídal úřad majordoma. V obou případech ho vykonávaly stále stejné rody, protože nástupnictví bylo dědičné. A jestliže král, který vládl a používal svou autoritu tzv. auctoritas, představoval mystickou sílu, pak majordomus nebo princeps spravující říši vykonával skutečnou moc, potestas.
Takovym majordomem-principem byl i Pipin II. Byl to majordomus Austrasie, který převzal moc po bojích s Frísy a Sasy na konci 7. století. Jeho nemanželský syn Karel – anglosasky Cearl, ve staré němčině Charal nebo Karal, francouzsky Charles. Karel porazil v roce 719 Neustrijce, zajistil si vládu nad celou Austrasií, pronásledoval Sasy až k Veseře a také dobyl na Frísech Utrecht. Karlovi se dostalo přezdívky Martel, Kladivo. Aby vybudoval silné vojsko, rozděloval urozeným i svobodným mužům církevní statky. Toto rozhodnutí vyvolalo odpor mnohých duchovních. Jako protislužbu za tato beneficia stavěl vazal nebo družiník krále namísto placení daně jednoho bojovníka se zbraní a koněm. Tímto způsobem si zřídili Karel a jeho nástupci skutečné profesionální vojsko. Syn Karla Martela Pipin III. Krátký a vnuk Karel, který byl později zvaný Veliký, přivedli tento systém k dokonalosti a dosáhli vyrovnání s církví tak, že každý uživatel takového statku jí musel odvádět desátek. Karel Martel nakonec od roku 732 vládl pouze sám, bez krále. Podle mě to byl velmi úspěšný vládce, nechával zřizovat opevněná místa a podle římského vzoru stavěl také po celém Německu silnice se stanicemi pro přepřahání koní. Ty poskytovali kolonisté, které usazoval na dobytých územích. Do tohoto systému byli zařazeni Hesenci, Frankové a Durynkové, dále Alemani a obyvatelé severu Bavorska. Tam Karel Martel podporoval misii vedenou sv. Bonifácem. Vedl také i velké boje, drancoval Akvitánii. V roce 732 se Karel a Abd al-Rahmán , který se zmocnil Španělska, střetli u Poitiers na jihu Francie. Arabové byli poraženi a jejich velitel zabit. Tím byl jejich postup zastaven a Karel tak získal přezdívku Martel. O dva roky později připravil krvavé boje proti Frísům. Byl tak úspěšný, že s pomocí Langobardů ovládl Provence.
Podle Karla Martela byla pojmenována dynastie Karlovců. Jeho syn Pipin III., zvaný Krátký, poté postupně vytlačil svého bratra Karlomana a pokračoval v otcově politice. Hledal přitom podporu u papeže, kterého chránil proti Langobardům. Přineslo mu to dva veliké úspěchy – obnovil jednotu Austrasie a Neustrie a roku 751 dosáhl sesazení posledního merovejského krále. Založil tak dynastii Karlovců. Poté přišli další triumfy – nejprve prohlásil papež, že Pipinovi náleží královský titul, poté s ním spojená volba velmoži říše, pomazání sv. Bonifácem a nakonec ho čekala roku 754 korunovace samotným papežem, který mu ještě nadto propůjčil titul „ochránce Římanů“. Jako protislužbu předal Pipin ve stejném roce papeži dar: město Řím s velkými částmi Itálie. Jako první vládce Karlovské dynastie měl tak veliké úspěchy. Pipin Krátký zemřel roku 768 a byl pochován v bazilice Saint-Denis. Svým synům Karlovi a Karlomanovi, druhému toho jména v dynastii Karlovců, přikázal, aby tu vybudovali větší a krásnější kostel.
Obecně se má za to, že říše Karla Velikého je první tzv. opravdovou konstrukcí a že Karel Veliký je otcem Evropy. Někteří historikové to však vidí jinak. Třeba významný historik Jacques Le Goff s tímto tvrzením nesouhlasí, protože si nemyslí, že by měl ideu Evropy. Myslí si, že Karel Veliký měl v podstatě dva cíle: restaurovat římské impérium a snažil se také prosadit franský nacionalismus. Je potřeba se zmínit také i o tom, že Karel I. Veliký podporoval nový rozmach vzdělanosti v éře známé jako karolinská renesance.
Karel zvaný Veliký se narodil pravděpodobně v Cáchách v dnešním Německu v roce 742 nebo v roce 747. Byl to nejstarší syn franského krále Pipina Krátkého a Bertrady. V roce 768 začíná vládnout společně se svým bratrem Karlomanem. Ten však již tři roky nato zemřel a Karel se stal jediným vládcem.
Dá se říci, že to byl z mnoha hledisek neobyčejný muž. Měl vlastnosti velkého válečníka a současně to byl chytrý a nápaditý diplomat. I Karel Veliký měl podporu u papeže, stejně jako jeho otec. Pro Francouze byl bojovníkem za víru, pro Němce zákonodárcem. Někteří ho považovali téměř za svatého. Karel Veliký byl především úspěšným dobyvatelem. Překročil např. Galii, zdržoval se v Římě, pohyboval se po Francii a za Pyrenejemi, o něco málo později se ocitl také v italské Capui. Vyskytl se také u břehu Severního moře. Někdy v roce 800 ho můžeme zastihnout na atlantském pobřeží, v Cáchách, kde si postavil rozlehlý palác. Osoba Karla Velikého se dala zastihnout také ve Spoletu, v Salcburku. Často pobýval v Sasku. Čtyři výboje byly obzvláště významné – do Itálie, Německa, východní marky a Španělska.
V Itálii Karel ochránil papeže před Langobardy, kteří útočili na Ravennu a směřovali k Římu. Ovládl Lombardii, roku 774 donutil Langobardy kapitulovat a prohlásil se jejich králem, zatímco celou střední Itálii přenechal papeži.
Po tomto úspěchu se Karel obrátil na sever proti franské Austrasii. Především Sasko, země mezi Emží a Labem, mu bylo osudným, zůstalo ovšem zcela pohanským územím – stejně jako oblast dnešního Hesenska. Tato dobyvačná a krutá tažení do těchto oblastí trvala třicet let. Sasům a Hesencům nezbývalo než volit mezi křtem a katovým mečem. Teprve v roce 804 byli Sasové definitivně poraženi. Karlova říše se tak nyní rozšířila až k Dánsku.
V Bavorsku, tehdy již christianizovaném, musel roku 788 odstoupit vévoda Tassilo III. Protože se spojil s Avary, odsoudil ho Karel k smrti. Nakonec ho Karel omilostnil a trest změnil na doživotní pobyt v klášteře. To samé platilo i pro Tassilovu rodinu.
Své nové zisky jistil Karel pomocí tzv. pohraničních marek. Marky měly tlumit první nápor nepřátel. Vznikly na jižní hranici proti španělským muslimům a na východním pomezí proti různým germánským kmenům. Marky střežily ozbrojené jízdní jednotky, které bránily dlouhé hranice říše proti nájezdům nepřátel. Tak zdolal na jihovýchodě Avary a zatlačil je zpět za Dunaj. Poté vpadl do dnešních Uher a učinil si z avarského náčelníka svého vazala, jenž musel přijmout křest. Svým vlivem zasáhl Karel Veliký i oblasti východně od Labe, kde si zavázal slovanské obyvatelstvo povinností platit mu tribut a stát se jeho spojencem.
Čtvrtý směr Karlových válečných výbojů mířil do Španělska. Hodlal i tuto zemi připojit ke své říši. Útok na Pamplonu a Zaragozu však roku 778 ztroskotal. Během ústupu pobili Baskové u průsmyku Roncesvalles franský zadní voj, vedený bretaňským markrabětem Rolandem. Legenda pak učinila z Rolanda králova synovce. Karlovi se podařilo vytvořit v Katalánii pohraniční marku, pevně se uchytit v Barceloně a Tortose a hrát tak na Iberském poloostrově aktivní politickou roli. V Galicii a Asturii podporoval křesťanského krále, který se roku 798 zmocnil Lisabonu. V Cáchách Karla dokonce vyhledal jeden maurský uchazeč o córdobský trůn, aby získal jeho podporu.
Na konci dobyvačných tažení obklopovaly Karlovu říši pohraniční marky: bretaňská na severozápadě s městy Vannes, Nantes a Rennes, španělská na druhé straně Pyrenejí, marka Friaulská v Itálii a východní marky avarská, svébská, vendská a dánská. V pohraničních markách vládl vévoda nebo markrabě, jenž současně velel místnímu vojsku. Hrabata a ostatní reprezentanti krále ve všech částech říše se scházeli jednou ročně před Karlem Velikým na říšském shromáždění či na dvorském sněmu. Královští poslové, projížděli všechny části říše a předávali králova nařízení. Biskupové se stali, stejně jako opati, součástí Karlovy správy říše. V Karlově říši se vyskytoval pojem potentes, hodnostáře říše. Tento pojem je znám mnohem lépe, než pauperes, svobodné či dokonce rolníky. Ti byli pevně připoutáni k půdě. V říši Karla Velikého žili i otroci. Označovali se jako sclavi nebo sclavoni, protože to často bývali slovanští zajatci.
Za dobyvačnými úspěchy stálo kvalitní Karlovo vojsko. Dlouhou dobu se soudilo, že jeho vojsko nemělo více než pět tisíc mužů. Tak tomu ale být nemohlo. Vedle pravidelných válečných houfů musely být k dispozici i jednotky pro obsazování posádek na dobytých územích. Celá říše byla rozdělena na církevní obvody: arcibiskupství, biskupství a opatství, v nichž působil jako vojenský velitel hrabě coby zástupce krále. Jakmile hrabě obdržel královo nařízení, mobilizoval své vazaly a jejich rytíře. Biskup nebo opat poskytli koně, potravu a velké povozy kryté koženými celtami. Každý hrabě – bylo jich asi 500 – sebral mezi dvaceti až třiceti ozbrojenci. Početnější vazalové zase stavěli pro krále až dvanáct bojovníků. Tak by se mělo dojít k číslu asi až 50 000 rytířů a ještě většímu počtu pěších. Ve vojsku se velice přísně hlídalo dodržování kázně. Ne proto, že by byl Karel Veliký osobně krutý, ale považoval za svou povinnost starat se o to, aby mu byla prokazována poslušnost. Tak nechal například roku 782 po jednom povstání Sasů, kteří zničili franské vojsko, popravit u Verdenu na řece Aller čtyři tisíce Sasů a získal si tímto krvavým činem přezdívku „saský řezník“.
I toto vojsko mělo však své slabiny. Vojsko bylo vynikající pro dobyvačné války, bylo však naprosto nepoužitelné pro obranné účely. Když šlo o útok, tak stála při sobě franská říše jako jeden muž. Útočilo se ve jménu „křesťanského lidu“. Neexistovalo však žádné stálé vojsko, žádné opravdové opevnění, chyběly finanční prostředky, vládci scházela dokonce i široká podpora mezi lidmi.
Nedostatečnost celkové obranné politiky vedla nakonec k budování soukromých hradů ze dřeva a hlíny. V Itálii, která mohla být bráněna lépe, žili obyvatelé uvnitř speciálních hradebních systémů.
Roku 800, po třiceti dvou letech vlády, se nechal Karel Veliký korunovat císařem. Ještě roku 792 se Karel označoval jako rex Francorum et Langobardorum atgue patricius Romanorum, král Franků a Langobardů, ochránce Římanů. Naproti tomu v Konstantinopoli sídlil Basileus, východořímský císař. Když papež Lev III. nabídl franskému králi císařskou korunu, chtěl tím pro sebe získat ochránce, který bude všechny ostatní převyšovat, současně ale bude dostatečně daleko, aby se nestal pro papeže nebezpečnou zátěží. Karel chtěl být císařem celého křesťanstva. Papež proto doufal, že bude moci obnovit svou nadřazenost nad Východem. Karel si naproti tomu přál dosáhnout s byzantským císařem rovnosti.
V dubnu roku 799 zmítal Římem neklid, vypukly nepokoje a papež byl obviněn římskou šlechtou, že se na nich podílí. Byl přepaden a utrpěl přitom zranění. Došlo i k pokusu oslepit ho. Jakmile se papež uzdravil, vyhledal v Paderbornu Karla Velikého a žádal ho, aby se odebral do Říma. Franský král se na svou cestu pečlivě připravoval, vyslal do Říma své vyslance, kteří tam uspořádali jakýsi soud, jenž měl především očistit papeže Lva III. Krátce před Vánoci roku 800 se Karel objevil v Římě. Papež před králem vysvětloval svou nevinu. Na Boží hod však Karla Velikého korunoval císařem. Karel chtěl být především císařem křesťanstva, kterého Bůh vyvolil, aby vládl nad lidmi. Na mincích se nechal zobrazit s vavřínovým věncem a pláštěm římských imperátorů, sepnutým na ramenou sponou. Měl ale také veliké zásluhy na rozšiřování pěstování vína.
Nyní šlo o to dosáhnout uznání císařského titulu v Byzanci. Basileus však tento požadavek odmítl a Karel mu vypověděl válku. Na Jadranu dosáhli Byzantinci nad Franky velké převahy, ale na pevnině vítězil Karel. Obsadil Friaulsko, Istrii a především Benátky, které chtěly zachovat neutralitu, aby si ochránily svůj rozvíjející se obchod. Teprve roku 812 bylo dosaženo dohody z Byzancí. Řekové uznali císařský titul Karla Velikého a jako vstřícné gesto získali Benátky. Karel Veliký si ovšem uchoval Friaulsko a další oblasti na severu Jadranu. Jeho synovi a nástupci byl přiznán titul „imperátor augustus“, který si nárokovali Byzantinci jen pro sebe.
Po zániku Západořímské říše v roce 476 vymizela ve značné míře i antická vzdělanost. Hrozilo nebezpečí, že myšlenkové dědictví evropského starověku zanikne. Nepočítá-li se samotný Řím, přežilo jen v Británii a v Irsku. Karel Veliký založil při svém paláci školu a sezval do ní učence z celé Evropy. Palácový kroužek psal básně a pyšnil se znalostmi antických děl, neoplýval však původními myšlenkami. Ve snaze šířit gramotnost Karel Veliký nařídil, aby se ve všech církevních institucích vyučovalo čtení a psaní. Podporoval opisování knih a v jeho době se vyvinulo nové, dobře čitelné písmo, karolínská minuskula. Rozkvět prožívala i knižní malba nebo iluminace. Karlův palác v Cáchách, které se staly hlavním císařským sídlem, dokládá nový rozmach klasické architektury. Poprvé od římských dob vznikaly mohutné a vznešené stavby, například kláštery v pikardském St.-Ricguieru, v saském Corvey a v Sankt Gallenu v dnešním Švýcarsku.
Karel Veliký si zajistil na dlouhá staletí pověst otce-zakladatele evropského školství. Studium zahrnovalo sedm svobodných umění, artes liberales:trivium – gramatiku, rétoriku a dialektiku, a guadrivium s aritmetikou, astronomií, hudbou a geometrií. Vrcholem těchto oborů byla teologie – paní věd.
Karel Veliký se snažil získat pro svůj dvůr nejlepší učence Západu. Z Itálie přivedl gramatiky Petra z Pisy a Pavla z Aguileje, stejně jako dějepisce Pavla Diakona, z Anglie Alkuina, jednoho z mnoha žáků Bedy Ctihodného. Beda Ctihodný byl mimořádný učenec. Alkuin osobně navštívil Řím a vedl školu při katedrále v Yorku. Stal se Karlovým přítelem a učitelem.Ten mu mimo jiné svěřil opatství sv. Martina v Toursu a sv. Lupuse v Troyes. Podobně jako Beda představoval Alkuin učence s encyklopedickými znalostmi a znamenitého teologa. Inspiroval franské školství.
Dalšími významnými představiteli karolínské renesance byli Hrabanus Maurus z Mohuče, Alkuinův žák, opat ve Fuldě a budoucí mohučský arcibiskup, přezdívaný Praeceptor Germaniae, dále Vizigót Theodulf, jenž přišel za Karlem ze Španělska, spoluautor Libri Carolini, biskup v Orléansu a královský vyslanec, a také pomohanský Frank Einhart důvěrník a rádce Karla Velikého a autor prvního panovnického životopisu ve středověku, Vita Caroli magni.
Ve franském stavitelství a výtvarném umění té doby lze zaznamenat byzantský vliv. Karel nechal zřídit mnoho kostelů a chrámů, například v Kolíně nad Rýnem, Paderbornu a Saint-Denis. Mnoho z nich bylo později přestavěno nebo zničeno. Skvostný dóm v Cáchách a kostel Germigmy-des-Prés v Orleánsu. Skutečnou vzácností jsou karlovské miniatury, rozeseté po celé Evropě.
Z evropského hlediska si zaslouží zvláštní ocenění reforma písma, zavádějící tzv. karolínskou minuskulu, rozvíjenou zejména ve francouzských skriptoriích. Ta se nakonec prosadila v celé Evropě, včetně Španělska, Anglie a jižní Itálie, když už žádní Karlovci nebyli. Naše malá písmena pocházejí z tohoto písma, „majuskule“, mají původ v římských nápisech. Karel Veliký ostatně uměl jen číst a psát neuměl vůbec.
Když Karel Veliký roku 814 zemřel, zdálo se, že vše je dokončeno. Dokonce i Byzantinci uznali jeho říši. Neuplynulo však ani třicet let, a toto obrovské dílo se ocitlo v troskách. Karel Veliký byl pochován v Cáchách. Po celý středověk byl uctíván jako dokonalý a úspěšný panovník. Byl nejslavnějším Karlovcem.
Ludvík Pobožný, korunovaný již na císaře, se nacházel poblíž Saumuru, když ho zastihla zpráva o otcově smrti. Odebral se do Cách, kde nahradil otcovy rádce a služebníky. Jako nejdůležitější tzv. ideový inspirátor mu stál po boku sv. Benedikt z Anianu. Ludvík se silně vyznačoval úctou ke kněžím a mnichům. Později mu přezdívali Dobromyslný. V této době se všude ve franské říši rozvíjel lenní systém. Velmožové na špici lenní pyramidy, duchovní i světští hodnostáři, si počínali stále nezávisleji na králi. Karel Veliký je dokázal donutit k poslušnosti, Ludvík Pobožný však toho již schopen nebyl.
Ludvík měl tři syny. V důsledku toho došlo k rozdělení říše: Lothar, nejstarší Ludvíkův syn, získal císařský titul, další dva synové se stali králi: Pipin v Akvitánii a Ludvík – budoucí Ludvík Němec – v Bavorsku, Rakousku, Panonii a Korutanech. Současně však vydal císař Ludvík Pobožný řadu opatření, aby zajistil jednotu říše. Proces dělení vyvrcholil, když se Ludvíkovi, který se podruhé oženil, narodil z bavorské manželky ještě jeden syn, Karel. I jemu tak musel Ludvík zajistit dědický díl, pozice říše se navíc zhoršovala. Situaci totiž zhoršovaly nepokoje na severu při hranici s Dány, invaze Bulharů na východě a povstání ve španělské marce na jihu, jehož se snažili využít Arabové. Podle všeho za to mohlo chybování rádců císaře.
Když sedmiletý Karel dostal roku 829 Alemanii s Alsaskem, Raetii a část Burgundska jako dědictví, postavili se proti tomu jeho tři starší nevlastní bratři a zahájili odboj proti otci, Ludvíkovi Pobožnému. Ten sice zpočátku vítězil, ale vzpoura se šířila dále. Když se Ludvík nedaleko Kolmaru setkal se silným vojskem svých synů, nechal se přesvědčit k jednání. Lothar nechal Ludvíka Pobožného a jeho syna Karla zajmout. S císařem pak jednal, jako by byl sesazen. Zanedlouho se ze tří synů-spojenců stali rivalové. Pipinova smrt roku 838 a skon císaře Ludvíka roku 840 ukončily tyto spory, vznikl však nový problém: nástupnictví v čele říše. Lothar se prohlásil císařem a získal podporu biskupů, přesto ale oba jeho mladší bratři Karel a Ludvík, stejně jako velké množství šlechty vůči němu zaujali nepřátelský postoj.
14. února roku 842 si přísahali Karel Holý a Ludvík Němec ve Štrasburku vzájemné spojenectví. O rok později donutili Karel Holý a Ludvík Němec nejstaršího bratra, aby byla říše rozdělena. Stalo se to v srpnu roku 843 u Verdunu. Podle verdunské smlouvy připadla Západní Francia, země západně od Saony a Rhony, Karlu Holému. Východní Francia se Saskem, bývalou Austrasií, Alemanií a Bavorskem přešla na Ludvíka Němce. Mezi oběma královstvími se od Fríska k Provenci a Lombardii rozprostírala oblast vlády císaře Lothara, Lotharingie – nejbohatší, ale obtížně hájitelná území franské říše. Střední Itálie s Ravennou a Římem patřila papeži, zatímco jih Apeninského poloostrova zůstal pod byzantskou mocí.
Po Lotharově smrti byla jeho říše rozdělena mezi jeho tři syny. Jeden z nich Ludvík II. se stal císařem, jenže Karel Holý se spojil s Ludvíkem Němcem proti němu. Když pak Ludvík II. roku 875 zemřel bez mužského potomka, proklamoval papež Jan VIII. císařem Karla. Ludvík Němec toto rozhodnutí neuznal a zahájil proti bratrovi válku – a to byl konec evropské říše.
Po abdikaci Karla III. Tlustého roku 887 a oslabení rodu se na dílčí královské trůny dostávají příslušníci franské aristokracie, obvykle s Karlovci spříznění Bosovci, Robertovci, Welfové. Posledním císařem z dynastie Karlovců byl Arnulf Korutanský. V roce 911 vymřeli Karlovci v říši východofranské. V říši západofranské se Karlovci v domácích bojích a rozvoji feudálních řádů nebyli schopni prosadit tak obratně jako Robertovci – Kapetovci. Po Karlu III. se vlády dočasně zmocnili Robertovci a po nich Bosovci. Protože moc Kapetovců nebyla ještě dost autoritativní, obnovili sami Kapetovci vládu Karlovců povoláním Ludvíka IV. Zámořského z Anglie. Ten upevnil svou moc sňatkem s Gerberou, dcerou Oty I. Velikého. Jejich starší syn Lothar se stal králem a mladší Karel vévodou dolnotrinským. Po smrti krále Lothara záhy zemřel bez potomků jeho syn Ludvík V.. Na trůn byl povznesen Hugo Kapet, který odrazil nároky posledních Karlovců. Ti vymřeli po meči synem vévody Karla vévodou dolnotrinským Otou a nelegitimním synem krále Lothara arcibiskupem remešským Arnulfem.


Message Passing Interface

Message Passing Interface je knihovna implementující stejnojmennou specifikaci pro podporu paralelního řešení výpočetních problémů v počítačových clusterech. Konkrétně se jedná o rozhraní pro vývoj aplikací založené na zasílání zpráv mezi jednotlivými uzly. Jedná se jak o zprávy typu point-to-point, tak o globální operace. Knihovna podporuje jak architektury se sdílenou pamětí, tak s pamětí distribuovanou. Z pohledu referenčního modelu ISO/OSI je protokol posazen do páté, tedy relační vrstvy, přičemž většina implementací používá jako transportní protokol TCP.
Toto API je nezávislé na programovacím jazyce, neboť se jedná především o síťový protokol. Nejčastěji se však setkáme s implementací v C, C++, Javě, Pythonu, Fortranu a výjimkou není ani podpora přímo na úrovni hardwaru. Při návrhu celého rozhraní i při jeho implementaci byl vždy kladen důraz především na výkon, škálovatelnost a přenositelnost. K nevýhodám, ale zároveň také výhodám této knihovny patří její nízkoúrovňový přístup. Nehodí se tedy pro rychlý vývoj aplikací, ale spíše pro aplikace, kde je rozhodující rychlost běhu aplikace, což je ale pro paralelní systémy typické. To je i možná důvodem, proč se stala v této oblasti de-facto standardem. Ke standardizačnímu řízení u některé ze známých organizací zabývajících se standardy, jako např. ISO, IEEE apod., však zatím nedošlo.
První návrh standardu MPI byl uveřejněn v časopise Supercomputing v roce 1994. V současné době existují dvě hojně používané verze: Starší verze 1.2, která klade důraz na posílání zpráv, a verze 2.1, která přináší navíc paralelní vstupně výstupní operace, dynamickou správu procesů a vzdálené operace s pamětí. Verze 1.2 obsahovala okolo 128 funkcí, zatímco verze 2.1 čítá více než 500 funkcí. Přičemž verze 2.1 zpětně kompatibilní s 1.2, čili programy napsané pro verzi 1.2 by měly s verzí 2.1 bez problému fungovat. Pouze budete u některých funkcí upozorněni, že jsou již zastaralé. Vzhledem ke stále velkému počtu aplikací psaných pro verzi 1.2 byla zpětná kompatibilita nutností.
Účelem rozhraní knihovny MPI je poskytnout nezbytnou virtuální topologii a funkce pro synchronizaci a komunikaci mezi množinou procesů nezávisle na programovacím jazyce, avšak zároveň se přizpůsobit možnostem daných programovacích jazyků. MPI programy pracují vždy s procesy, ačkoli se často hovoří o procesorech. Pro dosažení nejlepšího výkonu je zapotřebí přidělit každému procesu jeden procesor, odpadá tím tak zpoždění způsobené přepínáním kontextu. K tomuto mapování však nedochází v době překladu aplikace ale v době běhu aplikace, a to prostřednictvím agenta, který MPI program spustil. Většinou se tento agent jmenuje mpirun nebo mpiexec.
Jednou z nejdůležitějších věcí pro pochopení knihovny MPI jsou komunikátory. Komunikátory jsou skupiny procesů při běhu MPI aplikace. Komunikátory se dají dynamicky vytvářet. Skupina MPI_COMM_WORLD existuje vždy a obsahuje všechny procesy dané aplikace. Proces je identifikován podle ranku, což je jeho pořadové číslo od nuly uvnitř skupiny. Pro komunikaci jsou pak k dispozici dva mechanismy: message passinga remote memory access. [6]
Velká část funkcí v MPI je určena pro realizaci komunikace mezi dvěma procesy. Klasickým příkladem je funkce MPI_Send, která pošle zprávu od jednoho procesu jinému procesu. Často jsou tyto funkce používány programových architekturách typu master-slave, kde je řídící uzel zodpovědný za činnost svých „sluhů“. Typicky master pošle dávky instrukcí nebo dat každému podřízenému, počká až přijdou všechny odpovědi a pak je poskládá do jednoho celku.
Parametr buf je ukazatel na data která chceme odeslat, respektive na místo v paměti, kam chceme uložit přijatou zprávu. count udává počet přijatých hodnot, datatype jejich datový typ, source identifikuje proces, od kterého chceme číst, tag identifikuje zprávu a slouží spíše pro vizualizaci nebo ladění, comm je handle komunikátoru a konečně status obsahuje informaci o stavu operace.
Tyto funkce fungují stejně jako jejich blokující protějšky, pouze s tím rozdílem, že program nečeká na jejich dokončení.
Implementací MPI existuje celá řada, a proto zde zmíníme jen ty nejdůležitější: MPICH, LAM/MPI a OpenMPI.
Je původní implementací standardu MPI 1.x. Správná výslovnost této zkratky má být „em pí aj sí ejč“, nikoli jako „m-pitch“. Tato implementace vznikla v Argonne National Laboratory a na vývoji se také podílela Mississippi State University. První ze zmíněných pak pokračovala ve vývoji celé následující desetiletí a nyní nabízí MPICH 2, jež implementuje standard MPI 2.1. Tato knihovna je například součástí distribuce Debian.
LAM/MPI je zkratka z Local Area Multicomputer / Message Passing Interface. Tato implementace vznikla v Ohio Supercomputing Center. Dále se na jejím vývoji podílely týmy z Ohio State University, University of Notre Dame a Indiana University Ti nyní také udržují webové stránky knihovny. Více o autorech lze najít v [1]. Podle informací dostupných na oficiálních webových stránkách projektu [2] však byl vývoj LAM/MPI zastaven a snaha jeho vývojářů LAM/MPI se přesunula k projektu Open MPI. Uživatelé LAM/MPI jsou zároveň vyzýváni k přechodu na Open MPI.
Pro komunikaci mezi výpočetními uzly LAM/MPI podporuje TCP/IP, sdílenou paměť, Myrinet a Infiniband. LAM/MPI implementuje kompletně MPI-1 a z velké části také MPI-2. Aplikace psané pro LAM/MPI jsou plně kompatibilní a snadno portovatelné na jiné implementace standardu MPI. Navíc však LAM/MPI přidává kvalitní podporu ladění. Monitorování probíhá na dvou úrovních: Jednak knihovna dokáže kdykoli pozastavit proces a vytvořit jeho snímek a odeslat informace o jeho stavu. Takovýto snapshot pak obsahuje veškeré aspekty synchronizace, členství ve skupinách komunikátorů a také obsah zpráv. A za druhé, knihovna MPI je navržena tak, aby mohla poskytnout globální záznam veškeré komunikace, a to jak za běhu, tak po jeho skončení. Tento záznam může být dokonce vizualizován.
Open MPI je poměrně nový, avšak slibný projekt, který se pokouší o spojení několika ostatních implementací MPI s tím, že z každé implementace si vezme to, v čem je nejlepší. Vznikla tak kompletně nová implementace MPI-2. Za jejím vývojem stojí celé konsorcium firem a univerzit, mezi něž patří i např. University Of British Columbia, Cisco, IBM nebo Sun Microsystems. Kompletní seznam organizací podílejících se na vývoji lze najít v [3].
Její vývoj začal v říjnu roku 2005 [4]. V březnu roku 2006 spatřilo světlo světa verze 1.0. Vývoj pak pokračoval plynule dále. Sedmého dubna 2008 pak vyšla momentálně aktuální stabilní verze 1.2.6. Kromě toho je také možné si stáhnout nestabilní snapshot vývojové verze, který vychází každý den, nebo rovnou získat aktuální obsah vývojového repozitáře pomocí SVN. Tato knihovna je také součástí mnoha populárních distribucí Linuxu.
Poznámka: následující příklady byly testovány pouze na Open MPI, a proto nemusejí fungovat správně s jinými implementacemi.
Prvním krokem úspěšného vytvoření MPI aplikace je instalace potřebných knihoven. Instalace z vaší distribuce bude pravděpodobně nejrychlejší, kdežto instalace kompilací zdrojových kódů stažených přímo z oficiálních stránek vám přinese nejčerstvější verzi. Dále je potřeba vytvořit soubor obsahující zdrojový text, např. main.c, do kterého napíšeme standardní kostru programu v jazyce C a navíc přidáme tyto tři řádky:
K běhu takovéto aplikace nám bude stačit jeden počítač. Kompilace se provede příkazem: $ mpicc main.cSpuštění pak jako obvykle: $ ./a.out
V případě, že budeme chtít v programu používat více procesů a tedy i počítačů, musíme nejprve vytvořit soubor openmpi_hosts, do kterého dáme jména těchto počítačů a kolik slotů mají používat. Jestliže potřebujeme používat více strojů, ale máme jen jeden, můžeme využít možnost takzvaných slotů: jednoduše napíšeme, kolik procesů může běžet na kterém stroji. Takže jestliže potřebujeme deset procesů a všechny na našem počítači, napíšeme do openmpi_hosts pouze toto:
Takto můžeme pro každý počítač specifikovat počet procesů na něm běžících. Takže takový soubor pak může vypadat například takto:
V tomto případě však již nemůžeme aplikaci spouštět jako předtím, ale musíme k tomu použít již výše zmíněný démon mpiexec:
Parametr -np pak udává, kolik kopií programu se má spustit a parametr - -hostfile udává cestu k souboru mapujícímu procesy na hosty.
Ačkoli je standard MPI v oblasti paralelního počítání velmi rozšířený, není jediným. Jeho hlavním „konkurentem“ je systém PVM.


Stanislav Vlček

Stanislav Vlček je český fotbalový útočník, momentálně působící v týmu SK Slavia Praha. S fotbalem začínal v Jawě Divišov. Od třinácti let hrál za Bohemians, za které ještě v sezoně 1992/1993 stihl odehrát 1. československou ligu. V sezoně 1994/1995 byl na hostování v Karviné. Odtud se vrátil zpátky do Bohemians, ale v létě 1996 přestoupil do Českých Budějovic. Tam vydržel jen jednu sezonu. V létě 1997 přestoupil do Sigmy Olomouc, ve které působil 7 sezon. V lednu 2004 odešel za trenérem Hřebíkem do Dynama Moskva, ale po jeho vyhazovu byl Vlček bez angažmá a stal se volným hráčem. V srpnu 2004 ho získala Slavia. Zde zastupoval zraněného Lukáše Jarolíma na pozici kapitána při zápase s Libercem, při kterém Slávisté odešli na protest proti výkonu rozhodčího ze hřiště. Kvůli tomu byl potrestán zákazem výkonu funkce kapitána v 1. fotbalové lize na 2 roky. Jeho největším úspěchem je zatím domácí zápas třetího předkola Ligy mistrů s Ajaxem, ve kterém dal dvě branky a díky nimž postoupila Slavia v sezóně 2007/2008 poprvé ve své historii do Ligy mistrů.
V polovině sezony 2007/2008, když přestupoval do Anderlechtu Brusel, byl po podzimní části se sedmi góly nejlepší střelec ligy společně s mosteckým Toleskim, který po odchodu Vlčka přišel do Slavie místo něj. V této sezoně také získal se Slavií mistrovský titul. Po roce a půl se ze svého rok a půl dlouhého angažmá v Bruselu vrátil zpět do Slavie, kde jako volný hráč podepsal smlouvu do roku 2011 s roční opcí.
Stanislav Vlček má za sebou několik reprezentačních startů. Zúčastnil se například mezistátního utkání proti Německu, který ČR vyhrála ve vyprodané Allianz Areně s podporou 65000 fanoušků 3:0. V roce 2008 byl členem týmu, který Českou republiku reprezentoval na Mistrovství Evropy.
Vlčkovou hlavní předností je rychlost, rád čeká na přihrávky na hranici ofsajdu. Nebezpečný je obzvláště, když dostane míč do běhu. Vytváří si v zápasech hodně šancí, ale hodně jich také nepromění.


Bode

Bode je řeka v Německu, přesněji ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, odvodňující východní část pohoří Harz. Je to třetí nejvýznamnější přítok řeky Sály ústící do ní zleva u města Nienburg v nadmořské výšce 56 m. Délka řeky s pramenem Warme Bode je 168,5 km. Plocha povodí měří 3297,4 km2.
Řeka má dvě zdrojnice Warme Bode a Kalte Bode, které se stýkají u obce Königshütte. Obě pramení v pohoří Harz, jižně až jihozápadně od jeho nejvyššího vrcholu Brocken. Warme Bode pramení v oblasti Bodebruch v nadmořské výšce 843 m na území spolkové země Dolní Sasko. Její délka je 25 km. Kalte Bode, dlouhá 17 km, pramení v nadmořské výšce 873 m v rašeliništi Bodesprung na území Sasko-Anhaltska. Řeka teče v úzké dolině nejprve východním směrem k městu Thale. Odtud pokračuje na severovýchod, protéká městem Quedlinburg. Od tohoto města teče převážně na sever k Oscherslebenu, kde se její tok otáčí k jihovýchodu. Tento směr si řeka udržuje až ke svému ústí do řeky Sály u města Nienburg.
Na horním toku byly vybudovány přehrady a vodní elektrárny. Na řece leží města Thale, Quedlinburg, Wegeleben, Gröningen, Oschersleben, Egeln a Stassfurt.


Starý mládenec

Starý mládenec je dospělý muž, který nebyl nikdy ženatý. Termín bývá vyhrazen mužům, kteří aktivně nehledají manželku nebo partnera/ku. Sociologové Richard Pitt a Elizabeth Borland podali definici starého mládence jako „muže, který žije samostatně, nezávisle na rodičích či jiné instituci a který ani není ženatý, ani nekohabituje. Existuje i termín zapřísáhlý starý mládenec, od viktoriánské éry byl chápán jako eufemismus pro gaye . Dnes je užíván i pro heterosexuální muže, kteří jednoznačně nejeví zájem o svatbu.
Žádoucí starý mládenec je všeobecně používaný termín, který označuje volné muže, vhodné ke svatbě. . Klasickou přestavu takového muže ztělesňuje filmový představitel agenta 007 James Bond.
Slovo baccalarius v latině označovalo vazala, ve staré francouzštině „bacheler" znamenal rytíř ve výcviku. Slovo přešlo do angličtiny a znamenalo od roku 1300 nejnižší stupeň rytířství. Bachelor ve významu neženatý muž se používalo od roku 1385, pro ženy se používalo od téže doby bachelorette ,což nahradilo dřívější bachelor-girl. V 19. století se používal i slangový termín „ bach ", nevešel však v běžné užití.
Blumfeld, starši mládenec, stoupal jednoho večera nahoru do svého bytu, což byla namáhavá práce, neboť bydlel v šestém poschodí. Stoupaje do schodů pomyslel si, jako poslední dobou časteji, jak protivný je tenhle naprosto osamělý život, že teď musí potají vyšlapat těch šest pater, nahoře pak přijde do svého prázdného pokoje, tam si zase potají oblékne župan, zapalí dýmku, trochu si počte v jednom francouzském časopise...Blumfeld by velice uvítal nějakého průvodce, nějakeho diváka při těchto činnostech. Uvažoval, jestli by si neměl opatřit nějakého psíka. Takové zvíře je veselé a především vděčné a věrné....Ovšemže pes má i své nevýhody. I když je držen k sebevětši čistotě, přece jen zaneřádí pokoj....Nečistotu v pokoji však zase nesnaší Blumfeld, čistota pokoje je pro něho něco nepostradatelného... I zůstane tedy Blumfeld přece jen sám, nemá choutky staré panny, ktera chce mít ve sve blízkosti nějakou podřízenou živou bytost, již smí chránit, k níž může být něžná, již chce ustavičně obsluhovat, takže ji stačí kočka, kanárek nebo dokonce i zlaté rybičky. A není-li ani to, spokojíi se i s květinami za oknem. Naproti tomu Blumfeld chce mít jen průvodce, nejaké zvíře, o než by se nemusel příliš starat, jemuž by tu a tam neuškodil kopanec, jež by v nejhorším mohlo i přespat na ulici, jež by však, kdyby se Blumfeldovi zachtělo, bylo ihned k dispozici se štekotem, skákáním, olizovaním ruky. Takového něco chce Blumfeld, jelikož by to však, jak nahlíží, nemohl získat bez příliš velkých nevýhod, raději se toho vzdá, ovšem - protože je povahy důkladné - přece jen čas od času, například dnes večer, se k těmto úvahám vracívá. F.Kafka, povídka Blumfeld, starší mládenec


Železniční trať Kojetín - Tovačov

V současné době pravidelně pořádá zvláštní osobní vlaky s historickými vozidly občanské sdružení Kroměřížská dráha.


Sabinianus

Svatý Sabinianus byl papežem od 13. září 604 do 22. února 606.


Magnetická rezonance

Magnetická rezonance je zobrazovací technika používaná především ve zdravotnictví k zobrazení vnitřních orgánů lidského těla. S pomocí MRI je možné získat řezy určité oblasti těla, ty dále zpracovávat a spojovat až třeba k výslednému 3D obrazu požadovaného orgánu. Magnetická rezonance využívá velké magnetické pole a elektromagnetické vlnění s vysokou frekvencí. Nenese tedy žádná rizika způsobená zářením. Podstatou barevného odlišení jednotlivých tkání je jejich rozdílné chování při stejném vnějším působení.
Jako synonymum bývá někdy používáno výrazu jaderná tomografie, od něho je ale upouštěno, protože mylně vzbuzuje dojem jakési souvislosti s jadernou energií. Více používaná zkratka MRI pochází z anglického sousloví Magnetic Resonance Imaging.
Další rozvoj této metody vedl v poslední době k vývoji funkční magnetické rezonance a DTI = DT-MRI.
Fyzikální princip magnetické rezonance představuje nukleární magnetická rezonance. Ta využívá skutečnosti, že
Pokud je transverzální pole odpojeno, rotuje jádro stále v rovině XY. Přiblížením cívky do blízkosti rotujícího magnetického momentu se v ní indukuje napětí, které je následně měřeno. Zjednodušeně je velikost naměřeného napětí závislá na poloze a typu tkáně.
Na základě naměřeného indukovaného napětí a dalších parametrů je signál pomocí složitých procesů a algoritmů převeden na škálu šedé. Právě kvůli tomu, že výsledný signál závisí na mnoha parametrech, nedá se použít žádné stupnice, která by přesně určila jednotlivé tkáně, proto se k interpretaci obrazů používá spíše rozhraní, na kterých se mění intensita signálu.
Výhodou MRI vůči ostatním zobrazovacím metodám v diagnostické radiologii je větší přesnost při zobrazení většiny orgánů, jež je důsledkem rozdílné intenzity signálu u odlišných měkkých tkání. Navíc toto zobrazení probíhá bez možného škodlivého ionisujícího záření. Některé orgány jako nervy či mozková tkáň bylo možné neinvazivně zobrazovat až právě pomocí MRI. Díky rozsahu nastavení vyšetření je možné dosáhnout rozlišení, které dalece přesahuje možnosti rentgenu či CT. Dalšího zlepšení může být ještě dosaženo podáním kontrastní látky, která pomůže odhalit přítomnost zánětů nebo nádorových tkání.
Nový vývoj umožnil zkrátit časový interval získání jednoho snímku na několik milisekund. To umožnilo tzv. MRI-Fluoroskopii, při které jsou pohybující se orgány zobrazovány v reálném čase, což nachází široké uplatnění v intervenční radiologii.
Hlavní nevýhodou této metody jsou vysoké pořizovací i provozní náklady, stejně jako vyšší časové nároky oproti jiným typům vyšetření.
Pro pacienty jsou hlavním nebezpečím vedlejší účinky při přítomnosti kovových materiálů v těle, které se mohou zahřát a způsobovat nebezpečí. U nových materiálů by neměl být ale žádný problém. Větší nebezpečí hrozí u pacientů s kardiostimulátory a jinými elektrickými přístroji, u kterých je ve většině případů nemožné vyšetření provést.
Ve srovnání s CT se artefakty vyskytují častěji a snižují kvalitu výsledného obrazu.
Trvání jednoho MRI vyšetření se odvíjí od vyšetřované části těla, požadavků ošetřujícího lékaře a používaného přístroje. Nejčastěji prováděná vyšetření trvají 10-30 minut. Čím větší je požadované rozlišení, tím se doba prodlužuje. Tento faktor musí být proto brán na zřetel vzhledem ke schopnostem pacienta vydržet danou dobu v klidu. U kojenců a dětí je obvykle nutná narkóza.
Pro ukládání výsledků vyšetření se všeobecně úspěšně prosadil DICOM-Standard, takže je možné, aby si pacient po vyšetření odnesl své snímky na CD domů.
MRI byla jako zobrazovací NMR vyvíjena od roku 1973 dvojicí Paul C. Lauterbur a Peter Mansfield. Oba za své přispění k jejímu rozvoji získali v roce 2003 Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.


Vinaře

Obec Vinaře se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský, zhruba 8 km východně od Čáslavi. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 250 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1192 na listinách krále Václava, kdy dal Jan, syn Zdislavův, polovinu vsi řádu německých rytířů.


Saab 96

Saab 96 byl osobní automobil vyráběný firmou Saab od roku 1960 až do ledna 1980. Během dvaceti let bylo vyrobeno více než 540 000 vozů všech verzí. Vozy se proslavily v závodech rallye.
Saab 96 byl s malými změnami nástupcem Saabu 93. Až do roku 1966 byl osazován osvědčeným dvoutaktním tříválcovým motorem s objemem 841 cm3, od roku 1969 byl dodáván pouze s čtyřválcovým motorem do V Ford s objemem 1,5 l. Během tří let se sedany Saab 96 a kombi typu 95 dodávaly s dvoudobými i čtyřdobými motory.
Kořeny modelu 96 sahají až k vozu s označením 92 z roku 1945, který byl zkonstruován v souvislosti se snahou koncernu Saab rozšířit svou výrobní činnost v oblasti leteckého průmyslu v letech 1950 až 1956. Díky tomu vůz dostal aerodynamickou karoserii. Typ 93, který po něm následoval měl výkon 55 koní.
V roce 1960 byl uveden typ 96, který po svých předchůdcích zdědil podobnou karoserii na které bylo pozměněno pouze zadní sklo. Vůz dostal nový dvoudobý tříválec o výkonu 38 koní. Maximální rychlost dosahovala 125 km/h. Existovaly také modely Sport a Monte Carlo s čtyřstupňovou převodovkou, předními kotoučovými brzdami nebo tlakovým mazáním, které skoncovalo s nutností vytvářet směs oleje a benzinu při tankování. Maximální rychlost se zvýšila na necelých 150 km/h. S tímto provedení vozu vítězil Erik Carlson v závodech rallye.
V roce 1968 byl nahrazen dvoudobý tříválec výkonnějším vidlicovým čtyřválcem Ford. Výkon vzrostl na 65 PS. Existovala také varianta Saab 95 s karoserií kombi. Vůz se stal oblíbeným díky dobrým jízdním vlastnostem a solidnímu dílenskému zpracování.


Erco-Tianetie

Erco-Tianetie je historická provincie, která se rozkládala na úpatí Velkého Kavkazu v údolí podél horního toku řeky Jori ve východní Gruzii na území dnešního regionu Mccheta-Mtianetie. Tato provincie se dále dělila na dvě části, Erco a Tianetii. Erco-Tianetie hraničila na severu s dalším gruzínským historickým regionem Pšavi, na jihu a východě s Kachetií a na západě s Kartlií podél toku řeky Aragvi.
První zmínka o tomto regionu pochází z opisu dokumentů z 11. století, ve kterých byly zaznamenány události z let 330 až 340, kdy Gruzie přijala křesťanství. V roce 1614 byl tento region zcela vylidněn kvůli invazi Peršanů do Kachetie, jejíž součástí byl region i Erco-Tianetie. Lidé z okolních horských provincií pak tento region znovu zalidnili.


Le Boupere

Le Boupere je francouzská obec v departementu Vendée v Pays de la Loire.


Fender Telecaster

Fender Telecaster, známý také jako Tele, je typická dvousnímačová elektrická kytara vyráběná Fenderem. Její jednoduchý design a revoluční zvuk nastavily nový trend výroby elektrických kytar a populární hudby. Pro celostátní distribuci byl představen jako Broadcaster na podzim roku 1950. Byla to první kytara svého druhu prodávaná v takovém měřítku.
Fender Telecaster vyvinul Leo Fender ve Fullertonu, Kalifornii ve čtyřicátých letech. Před jeho příchodem, vyrábělo v letech 1932—1949 elektrické kytary několik nezávislých řemeslníků a společností, ale žádný z těchto nástrojů neměl takový úspěch. Jedním z prvních hudebníků, který použil Telecaster, třeba k nahrání "Guitar Boogie", byl v roce 1947 Arthur "Guitar Boogie" Smith.
Fender měl elektronickou opravnu s názvem Fender's Radio Service, kde nejdřív opravoval, a poté navrhoval, zesilovače a elektromagnetické snímače pro hudebníky — především pro hráče na elektrické a poloakustické kytary, elektrické havajské kytary a mandolíny.
První model se objevil roku 1950 a jmenoval se Esquire. Pod tímto jménem bylo vyrobeno okolo padesáti kytar, ale většina z nich musela být ještě během záruky vyměněna. Modely Esquire totiž ještě neměly krky vyztužené ocelovou tyčí, kterou lze upravovat prohnutí krku, a řada z nich musela být vyměněna právě kvůli ohnutému krku. Později v roce 1950 byla výroba jednosnímačového modelu Esquire ukončena a následující dvousnímačový model byl přejmenován na Broadcaster. Tyto kytary již měly krk vyztužený ocelovou tyčí. Společnost Gretsch, jež také vyráběla elektrické kytary, si však stěžovala, že kytara Broadcaster porušuje ochrannou známku její stejnojmenné řady bicích, a proto Fender jako nováček v tomto oboru, raději změnil jméno kytary na Telecaster.
V roce 1951 Fender také představil svoji Precision Bass jako basový protějšek Telecasteru. Později, když byl model Precision Bass upraven tak, aby se více podobal Stratocasteru, byl přejmenován na Fender Telecaster Bass.
Jednoduchý design vedl Leo Fendera k masové výrobě a zjednodušil opravu poškozených kytar. Kytary se nezhotovovaly jednotlivě, ale součástky se vyráběly rychle a levně a ve větším množství a byly sestavovány v kytaru na lince. Fender nepoužíval tradiční slepovaný krk. Jeho krk byl k tělu kytary přišroubovaný. To nejenže usnadnilo výrobu, ale krk byl pro potřeby opravy či výměny jednoduše odnímatelný. Navíc klasický krk Telecasteru byl z jednoho kusu javorového dřeva a pražce byly vtlačeny přímo do hmatníku — v té době velmi neobvyklé řešení. Díky odnímatelnému plastovému krytu byla elektronika snadno přístupná pro opravy či výměnu, což byla oproti předchozím modelům kytar také nesporná výhoda.
V klasickém tvaru, je tato kytara sestavena velice jednoduše, s krkem a hmatníkem z jednoho kusu javoru, přišroubovaným k jasanovému nebo olšovému zepředu i zezadu rovnému tělu s ostrými hranami. Hardware obsahuje dva single coil snímače ovládané třípolohovým přepínačem, ovládnání hlasitosti a tónovou clonou. Pickguard je přišroubován pomocí pěti šroubků přímo do těla. Kobylku tvořily tři posuvné kameny se dvěma strunami na každém z nich. Velký chromovaný kryt kobylky pro její lepší ukotvení však bývá jen těžko k vidění. Většině hráčů totiž překážel při hraní, a proto ho sundavali.
Typické moderní Telecastery se od klasických liší v některých úpravách. Hmatník má dvaadvacet pražců namísto jednadvaceti. Původní kobylku tvořenou třemi posuvnými kameny nahradila novější verze se šesti kameny, jež dovoluje samostatné nastavení ladění pro jednotlivé struny. Dlouhé šrouby, jež připevňují kobylku k tělu, poskytují při nastavování ladění více možností. Klasická krytka přes kobylku byla nahrazena prostou kovovou deskou pod kobylkou (což pomáhá jak usazení kobylky, tak zvyšuje pohodlí při hraní, zvláště kytaristům, kteří rádi tlumí struny dlaní. Jiné je i zapojení snímačů: třípolohový přepínač přepíná v první pozici na snímač u krku, v druhé pozici na snímač u krku společně se snímačem u kobylky a ve třetí pozici na snímač u kobylky. Dva potenciometry pro hlasitost a tónovou clonu zůstávají stejné.
Modely jako American Deluxe a Plus Series Telecasters mají často pro pohodlnější hraní tělo tvarované jako Stratocaster.


Tequila

Tequila je silný destilovaný alkoholický nápoj vyráběný především v okolí města Tequila v mexickém státě Jalisco, 50 km od Guadalajary. Vyrábí se z mexického druhu Agave tequilana, zvané Weberova modrá agáve. Nejběžnější druhy tequily obsahují 38 až 40 % alkoholu.
Podle mexických zákonů se může tequila vyrábět pouze v pěti oblastech. A to v celém státě Jalisco, kde je nejvíce rozšířen výskyt Weberovy modré agáve. Dále pak v určitých oblastech států Guanajuanto, Michoacán, Nayarit a Tamaulipas
Na každé láhvi tequily by mělo být označení NOM a číslo. Název NOM znamená zkratku „Normas Official Mexicana“. Je to ochranná známka tequily mexickým zákonem. Číslo připojené ke zkratce NOM uvádí místo, kde byla tequila vyrobena.
Po deseti letech pěstování a ošetřování Weberovy modré agáve nastává období zralosti, kdy se tuhé listy rostliny osekají ze srdce agáve - tzv. pini. Pina se posléze dopraví do palírny, kde je s pomocí speciálního nože - jima - půlena.
Rozřezané části se vloží do kotle vytápěného parou, kde se budou několik hodin vařit. Vůně varu kupodivu připomíná marmeládu. Dlouhý var rozruší pletiva, škrob se rozloží na zkvasitelné cukry, šťáva se zahustí a dojde ke změně barvy z bílé až na hnědou.
Hmota připomínající povidla se lisuje a naředí vodou, protože nyní bude tři dny kvasit v kádích. Destiluje se dvakrát až třikrát na lihovost v rozmezí 50 - 60%. Vzniklý destilát ještě není tequilou ale tzv. tubou.
Ve finální fázi se může tuba uložit k zaokrouhlení chuti a vůně do inertních nádob nebo se nechá zrát v dubových sudech.
Appellation of Origin Tequila se skládá přibližně z 11.8 million hektarů. Pouze 3% této zemědělské oblasti v současnosti slouží k pěstování Agave Tequilana Weber blue variety.
Chráněná oblast zahrnuje 180 samosprávních celků v 5 státech: 124 ve státě Jalisco 8 ve státě Nayarit 7 ve státě Guanajuato 30 ve státě Michoacán 11 ve státě Tamaulipas
Consejo Regulador del Tequila zaznamenal za rok 2008: 901 registrovaných značek od 128 výrobců z toho je 76 palíren registrovaných v Národní komoře průmyslu tequily
V roce 1905 byl německým botanikem Franzem Weberem stanoven jeden druh agáve, který je vhodný pro výrobu tequily. Na jeho počest byl tento druh pojmenován Agave Weberi, nebo také Agave tequilana. Agáve nepatří do rodu kaktusovitých rostlin, ale do rodu amarylkovitých.
V Mexiku je více jak 200 různých druhů agáve. Agáve zraje 6-10 let. Ze 7 kg agáve lze vyrobit 1l tequily. Průměrná váha 1 agáve 40-60 kg. 300 mil těchto rostlin se sklidí za 1 rok Průmysl tequily zaměstnává na 38.000 lidí Ročně se vyrobí 1 mil. litrů tequily běžné kvality
agáve pěstované na vysočině mají díky procesu růstu více ovocnou chuť agáve pěstované na západní straně kopců mají více slunečních dnů, a tím jsou větší, širší a šťavnatější agáve pěstované v nížinách mají více zemitou chuť
Stařená tequila ze 100% šťávy agáve. V této kategorii najdeme bezkonkurenčně nejkvalitnější tequily. Tequila Anejo zraje minimálně 12 měsíců ve státem zaplombovaných sudech o obsahu maximálně 600 litrů. Obvykle se jedná o staré 190 litrové sudy po whiskey z Kentucky. Tato tequila má vlastnosti jako jiné destiláty zrající v sudech, např. cognac, whisky a bourbon. Špičková tequila Anejo zraje minimálně 3 až 5 let v sudech, nejčastěji dubových. Umění při výrobě špičkové Anejo tequily je dosáhnout harmonickou souhru mezi chutí agáve a měkkou stavbou těla, vanilkovým aroma a kořenitostí, kterou vyvolává dubové dřevo. Anejo tequila ze 100% agáve se podává výhradně v koňakových sklenkách.
Uleželá tequila ze 100% šťávy agáve, tato tequila musí zrát ze zákona minimálně 60 dní až 12 měsíců. Tequila Reposado zraje v sudech o obsahu 10 000 až 30 000 litrů. Jsou ale i výjimky, které zrají v malých 100litrových sudech. Tequila Reposado je pobytem v sudu měkčí a o něco jemnější než blanco tequily.
Také nazývána Silver či Plata je ze 100% šťávy agáve. Tato tequila je ze zákona dvakrát destilována a vyrábějí se z ní jak Anejo, tak i Reposado tequily. Převážná většina Blanco tequil nezraje v sudech, ale i tady existují výjimky. Podle zákona je každá tequila, která nebyla déle než 60 dní uložena v sudech, Blanco tequilou. Jen výjimečně dávají výrobci Blanco tequilu na krátký čas do sudů. Odeberou ji tím její přirozenou tvrdost, ale zachovají její charakter. Čistá Blanco tequila z modré agáve má po dvojí destilaci květinové, bylinné a pepřové aroma, které je zakončeno přirozenou sladkou chutí agáve. Blanco tequila má větší říz než Anejo a Reposado.
Řezané tequily jsou vyrobené z 51 až 99% z vykvašené šťávy modré agáve. Zbývající 1 až 49% jsou cukry které jsou přidávány během procesu kvašení. Většinou jde o třtinový cukr nebo melasu. V drtivé většině se jedná o poměr 51 % šťávy z agáve a 49% jiných cukrů. Zjednodušeně řečeno je to tequila řezaná napůl s rumem. Tyto méně kvalitní tequily se vyskytují ve všech barech v Česku. Na etiketách těchto tequil je nápoj označen jen jako tequila. Toto označení je zavádějící a neznalého zákazníka mýlí, neboť není schopen rozlišit, zda se jedná o kvalitní destilát. Jen pravá tequila smí na přední etiketě nést označení, jenž je obvykle v těchto formách: 100% de Agave, 100% Puro de Agave, 100% Blue Agave nebo 100% Agave Azul.
Vyrábí se jen výjimečně vzhledem k velké poptávce po tequile Anejo ze 100% agáve. Světlou výjimkou je velice kvalitní Sauza Conmemorativo Anejo Mixto. Obecně však tyto tequily jinak nevybočují z průměrnosti a nemohou se vůbec svojí chutí a kvalitou rovnat prémiovým tequilám ze 100% agáve. Přítomnost třtinového cukru nebo melasy) je i zde znatelná, ačkoli zrají v sudech. Jinak se na ni vztahují stejné požadavky na výrobu jako u tequily ze 100% agáve.
Vyrábí se z tequily Blanco Mixto a platí pro ni stejná doba zrání a ukládání do sudů jako u tequily Reposado ze 100% agáve. Ve většině Reposad Mixto zůstává na závěr ocas, který je příznačný pro Mixto tequily. Existují však i výjimky bez ocasu, jako je např. Reserva Rio de Plata Reposado Mixto, jež zraje 14 měsíců v dubových sudech.
Nazývána také Silver a Plata Mixto, je stejně jako tequily ze 100% agáve dvakrát destilována. U Blanco tequily Mixto se nejlépe pozná kvalita daného produktu. Chuť není ničím ovlivněna a hned víte, na čem jste. To se u Zlaté, Reposado nebo Anejo Mixto tequily říci nedá. Tequily Blanco a Oro se smějí vyvážet z Mexika ve velkých tancích a mají 55% alkoholu. Až na místě určení se ředí destilovanou vodou. U nás je tímto známá tequila Black Death a Olmeca. Většina tequil Blanco Mixto, jež se k nám dovážejí, pokulhává ve své kvalitě. Nejlépe se o tom přesvědčí každý, kdo se napije nejdříve Blanco tequily Mixto a pak tequily Blanco ze 100% agáve. Tequily Blanco Mixto mívají nejen ocas, ale i spousta pachutí – často chuť po petroleji. Stávají se tím obyčejnou výčepní lihovinou.
Poslední kategorií, a to nejen v řadě, ale i kvalitou, je Zlatá tequila nebo také Oro tequila, v Mexiku označovaná jako Joven Abocado. Vyrábí se téměř výhradně z Mixto tequily Blanco. Tento typ tequily je bohužel mylně většinou zákazníků, ale i barmanů a restauratérů považován za „nejlepší“. Je tomu právě naopak. Zlatá tequila je všeobecně tequilou nejhorší kvality, proto je v našem rozdělení zařazena až na sedmé místo ze všech skupin tequil. Je dvakrát destilovanou tequilou Blanco Mixto, do které byla po destilaci přidána barviva a aromatické látky. Nejčastěji se přidává karamel. Cílem výrobce je navodit dojem, že nápoj zrál v sudech. Tyto látky vezmou nezralé tequile část její typické síly.
V Mexiku se Tequila nepodává s pomerančem a skořicí, jak jsme zvyklí, protože jde jen o komerční tah výrobců Zlatých tequil pro trhy, jako je Evropa. Tímto rituálem se často zastírá nekvalita Zlaté tequily Mixto. Vysoce kvalitní Blanco tequilu ze 100% agáve se obvykle vychutnává po malých doušcích. Použití soli má své odůvodnění: když pijete nadměrné množství tequily v prostředí, jako je v Mexiku, tak sůl zadržuje vodu v těle, aby nedošlo k odvodnění. Citrón, též podávaný k tequile, obsahuje enzym s názvem purin, který napomáhá rychlejšímu odbourání alkoholu v těle. Tequila ze 100% agáve obsahuje velké množství fruktózy, kterou náš organismus mění rychle na energii.


Extensible Messaging and Presence Protocol

Extensible Messaging and Presence Protocol, neboli „rozšiřitelný protokol pro posílání zpráv a zjištění stavu“, původně vznikl jako protokol pro instant messagingovou síť Jabber. Brzy se ale ukázalo, že kromě IM může být s výhodou použit i pro vzájemnou komunikaci programů nebo pro ovládání různých automatických služeb. Později byl adoptován jakožto standard Internetu do RFC dokumentů - základní normy jsou RFC 3920 a RFC 3921. RFC obsahující některá další rozšíření XMPP protokolu jsou například RFC 3922 a RFC 3923. O vývoj protokolu se stará XMPP Standards Foundation. Rozšíření nad rámec RFC jsou vydávána v podobě tzv. XEP, kterých je momentálně kolem dvou set. XMPP je implementací obecného značkovacího jazyka XML. Specifikace jsou zcela otevřené a dostupné všem, kdo mají zájem o implementaci software s podporou XMPP. Servery XMPP protokolu běží standardně na TCP portu 5222. Pro vzájemnou komunikaci serverů je pak vyhrazen port 5269.
Síť využívající XMPP protokol není centralizovaná do jednoho místa, jako je zvykem u většiny ostatních IM, ale je distribuovaná na servery po celém světě, na kterých je možno si založit uživatelské konto. Identifikátory uživatelů jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server. To ale není vše. Uživatel si může dále své konto rozdělit podle potřeby, například se může jeho klient z domova hlásit jako uzivatel@server/doma, a zároveň třeba i uzivatel@server/prace. Na jedno uživatelské konto může tedy být přihlášeno i více klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud jí druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority.
Uživatel se připojuje vždy pouze ke svému serveru, protože jenom tento server je schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit „prezenci“, tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby - například služba víceuživatelských diskuzí, uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu.
IM služba společnosti Google, nazvaná Google Talk, taktéž pracuje na protokolu XMPP. Google dokonce s touto službou přinesl rozšíření sloužící k internetové telefonii, jehož specifikace zveřejnil a následně se staly základem XEP dokumentů pod názvem Jingle, které se dále rozvíjejí. Dnešní XMPP klienti většinou buď toto rozšíření již podporují, nebo se pracuje na jeho implementaci


Schiedam

Kolem roku 1250 byla na řece Schie vybudována přehrada kvůli ochraně polderů. Přehrada přilákala obchodní aktivity a díky nim kolem přehrady vzniklo malé město. To získalo v roce 1275 práva města od Aleidy van Avesnes, sestry Viléma II.


Pelyněk estragon

Je to vytrvalá rostlina až jeden metr vysoká. Má přímou lodyhu, hustě prutnatě větvenou a celokrajné, čárkovitě kopinaté přisedlé listy. Květní úbory jsou žlutokvěté, stopkaté.
Estragon se vysévá v dubnu do truhlíčků, pěstuje se i na okenní římse a sazenice se vysazují do záhonu v polovině května na slunné a teplé stanoviště. Na záhonu vyžaduje vydatnou zálivku, v květináči ale nesnáší přelití. Prospívá mu přihnojení kopřivovým výluhem.
Estragon má svůj původ ve střední a jihozápadní Asii, je proto častou součástí pokrmů v kuchyni Arménů a Turků. Listy estragonu mají jemnou hořkosladkou kořeněnou chuť. Používá se k aromatizování vinných nebo ovocných octů, bylinkových másel, do nádivek, drůbeže, k pečeným a dušeným masům, do omáček, při nakládání zeleniny, do salátů, polévek a marinád. Jako koření se používají čerstvé i sušené listy, často spolu se stonky. Pokrmům dodává pikantně trpkou příchuť.
Estragon významně podporuje tvorbu žluči, působí mírně močopudně, zvyšuje chuť k jídlu a zlepšuje trávení. Má i prokazatelný vliv antisklerotický a tonizační. Tlumí křečové bolesti při dyspepsii a podobných poruchách trávení. V lidovém léčitelství se používá na střevní parazity. Používá se v čerstvém i sušeném stavu, ale v malém množství.


Cizinec

Cizinec je podle českého zákona o zaměstnanosti 435/2004 Sb. definován jako občan, který není státním příslušníkem EU, EHS nebo ESVO. Pro cizince platí příšnější podmínky pro získání zaměstnání v ČR, musí žádat úřady práce o vydání pracovního povolení. Evidence počtu cizinců je velmi nepřesná, oficiální data jsou pouze o počtu zaměstnaných cizinců v ČR
V obecnějším významu je v České republice za cizince považován každý člověk, který nemá české státní občanství. Podle statistik u nás žije víc než 300 tisíc cizinců a stále jich přibývá.
Na území ČR je cizinec oprávněn vstoupit v místech stanovených jako hraniční přechod, tzn. na vymezených místech na vnějších hranicích státu, v prostoru mezinárodního letiště, popř. v prostoru mezistátního vlaku. Při překročení hranice je nutné se podrobit kontrole dokladů po výzvě policie. V zásadě platí, že občané EU s nimiž má ČR sjednanou mezinárodní smlouvu o bezvízovém styku, předkládají při hraniční kontrole cestovní doklad. Cizinci, kteří mají ve vztahu k ČR vízovou povinnost jsou povinni dále předkládat platné vízum, doklad o zajištění prostředků k pobytu, doklad o zdravotním pojištění, doklad o zajištění ubytování, popř. vízum státu, do kterého hodlá cizinec přes území ČR cestovat.
Může být umožněn na základě: a.) přechodného pobytu na krátkodobá víza • vízum k pobytu do 90 dní • průjezdní vízum • letištní vízum • výjezdní příkaz b.) přechodného pobytu na dlouhodobá víza • vízum k pobytu nad 90 dní • vízum za účelem strpění pobytu c.) povolení k dlouhodobému pobytu • za účelem společného soužití rodiny na území • rezidentovi jiného státu EU • za studia na území ČR • za účelem ochrany na území • strpění pobytu na území
a.)povolení k pobytu • bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR • za podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR po ukončení azylového řízení • za podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR
3.) Další druhy pobytu: • pobyt občana EU a jeho rodinných příslušníku v ČR • pobyt cizince narozeného na území ČR
V určitých zákonem stanovaných důvodech může policie rozhodnout o vyhoštění cizince z území ČR. Jedná se v tomto případě o tzv. správní vyhoštění. Vedle toho existuje ještě tzv. trest vyhoštění, který může uložit soud osobě, která se na území ČR dopustila trestného činu.


Benešov u Semil

Obec Benešov u Semil se nachází v okrese Semily, kraj Liberecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 820 obyvatel.


Rozjezdový odporník

Rozjezdový odporník nesprávně také zvaný rozjezdový odpor je speciální druh rezistoru, který je používán při odporové regulaci výkonu, případně při elektrodynamickém brzdění.
Rozjezdové odporníky bývají vyrobeny z litiny nebo z materiálu Fechral. Litinové odporníky se používaly na elektrických lokomotivách ŠKODA 1. generace, vyznačují se pouze omezenou dobou zatížení - po několika sekundách je nutné zařadit vyšší stupeň, protože odporníky těchto lokomotiv nejsou dostatečně tepelně dimenzovány pro dlouhodobé nebo trvalé zatížení. Naopak fechralový odporník z lokomotiv 2. generace je možné zatížit dlouhodobě - to je proti litinovému odporníku významná výhoda, ovšem na druhou stranu je nutné počítat se značným oteplením při zatížení, což se kompenzuje intenzivním chlazením. Samotný materiál Fechral je slitinou železa, chromu a hliníku - z chemických názvu těchto tří prvků je ostatně odvozen také jeho název: FErrum, CHRomium, ALuminium.
Rozjezdové odporníky jsou obvykle umístěny přímo na střeše lokomotivy nebo ve stropě strojovny ve zvláštní skříni. Ta je rozpoznatelná podle žaluzií, umožňujících nasávání a vyfukování chladicího vzduchu. Samotné chlazení zajišťuje několik ventilátorů, poháněných elektromotory. Tyto elektromotory jsou napájeny z úbytku napětí na odporníku, což znamená, že čím více energie zaniká na odporníku, tím více energie je přiváděno na ventilátory a úměrně tomu rostou jejich otáčky a chladicí výkon.
Elektrické odporníky se běžně používají nejen v železničním provozu u lokomotiv, ale u u jiných elektrických trakčních vozidel poháněných stejnosměrnými elektromotory, kromě lokomotiv se jedná o tramvaje, vozy metra a trolejbusy.


Index biologické stability

Index biologické stability je velmi jednoduchý, avšak zdlouhavý test biologické stability, založený na úbytku hmotnosti měřených materiálů v simulovaných podmínkách substrátů v květináči. Známé množství substrátu se vloží do plastového květináče a překryje se černou plastovou fólií, v průběhu pokusu se udržuje substrát stejně vlhký přídavkem vody. Každý měsíc se provádí vážení substrátů vysušených do konstantní vlhkosti. Ztráta hmotnosti organické hmoty se vyjadřuje v procentech a slouží jako ukazatel stability. Pokus trvá 120 dní.
Zajímavým zjištěním publikovaným v práci Lemaire je, že rašelina je méně stabilní než faremní komposty.
Tabulka 4: Některé materiály a jejich index biologické stability dle Lemaire


Polská armáda

Polská armáda je jméno ozbrojeného sboru Polska. Tento název užívá již od 19. století. Od roku 1999 je polská armáda součástí spojeneckých sil NATO a v současnosti prochází rozsáhlým modernizačnínm programem.
Po získání nezávislosti v roce 1918 bylo započatu s budováním nové armády. V té době byli polští vojáci rozděleni do několika armád. Ve Francii byla tzv. Modrá armáda které velel generál Józef Haller. Na formování polské armády měl velký vliv Józef Piłsudski, který byl náčelníkem státu. Po získání nezávislosti byly důležitým tématem hranice nového státu, proto měla polská armáda významné postavení. V roce 1920 došlo k obsazení Vilna, které provedl generál Lucjan Żeligowski. Po Rusko-polské válce byl Sovětský svaz i nadále považován za hlavního nepřítele Polska. Polsko proto uzavřelo obrannou alianci s Rumunskem proti SSSR.
V roce 1939 bylo Polsko přepadeno Německem – tím začala Druhá světová válka. Poláci měli malé a zastaralé letectvo, které se nemohlo měřit s Luftwaffe, nedostatek tanků a jejich vojenská doktrína byla zaměřena na ofenzivní pojetí války, k dalším problémům patřila nedokončená mobilizace nebo nedostatečná protivzdušná obrana. Vrchním velitelem armády byl maršál Edward Rydz-Śmigły. Dalším problémem byla sovětská okupace východních částí státu, která začala dne 17. září 1939 s odůvodněním, že polský stát přestal existovat. Dne 28. září se vzdala Varšava a Poláci podepsali kapitulaci. Přesto ještě pokračovala malá část jednotek v odporu až do října. Po pádu Polska se část vojáků dostala přes Rumunsko do Francie, kde se začali formovat nové jednotky. V exilu měl významné postavení generál Władysław Sikorski, který byl ministrem obrany a zároveň vrchním velitelem polské armády. Po přepadení Norska nacistickým Německem v dubnu 1940, přišli na pomoc Norům, vedle Britů a Francouzů také polští vojáci. Po pádu Francie se polští vojáci přesunuli do Velké Británie. Výraznou změnou pro Polsko bylo přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. června 1941. V Sovětském svazu bylo mnoho Poláků internovaných po okupaci východních území. V roce 1940 došlo k masakru v Katyni kdy členové NKVD povraždili asi 15 tisíc polských důstojníků. Když v roce 1943 zveřejnila německá armáda nálezy, tak je sovětský režim popřel. Polská exilová vláda požadovala vyšetřování což vedlo k roztržce mezi Exilovou vládou v Londýně a Moskvou.


Josef Effenberger

Josef Effenberger byl československý gymnasta, olympionik, který získal stříbrnou medaili z Olympijských her. V Amsterdamu 1928 získal stříbro v soutěži družstev.


Kovářství

Kovářství je řemeslo zabývající se zpracováním železa, oceli a zřídka i jiných kovů zpravidla za tepla.
Kovářství patřilo k nejvýznamnějším oborům lidské činnosti, lze říci, že schopnost zpracovávat železnou rudu patří k jednomu ze základních hledisek nahlížení na vyspělost starověkých civilizací. Podle stupně vývoje, lze hodnotit nejen kvalitu zpracování předmětů, ale i množství specializace.
V dnešní době je kovářství ve vyspělých zemích okrajovým a spíše uměleckým řemeslem, díky zániku mnoha oborů, navazuje kovářství dnešní doby ve velké míře na kovářství vesnické, kde kovář dělal veškerou práci s železem za tepla. Ceny kovářských výrobků jsou dnes velmi vysoké a díky nedostatku kovářů mají stoupající tendenci.
Nejdůležitějším nástrojem kováře je kovadlina u které je velmi důležité jednak jaký druh kovadliny kovář používá a jednak její osazení. Váha a rozměry jsou různé, ale hlavní kovadlina mívá přes 200 kg a zpravidla se její délka blíží k jednomu metru. U kovadliny je klíčové její osazení, to musí být vodorovné, jinak by se poškozovaly nástroje a kovadliny, navíc by šikmé osazení zvyšovalo pravděpodobnost úrazu. Kovadlina se připevňuje na špalek a to podle výšky kováře, ale tak, aby byla níže než výheň. Kontrolu kovadliny provádí kovář lehkým poklepem kladivem na kovadlinu, správně osazená kovadlina bez vnitřních trhlin vydává jasný zvuk. K udržování ohně kovář používá měchy, které byly poháněny ručně nebo šlapáním, nyní existují i elektrické měchy.
Co se týká nářadí, tak je vybavení kovárny různé, podle ambicí kováře. V moderních kovárnách bývají využívány stroje, především frézy a nýtovačky.
Historicky se nářadí ustálilo velmi brzy, základním nástrojem je samozřejmě kladivo, respektive kladiva, za základní kladivo lze považovat jednoruční kladivo a dvouruční kladivo jehož váha se pohybuje od 4 do 10 kilogramů s násadou dlouhou až 90 cm. Jednoručním kladivem se dělají drobné práce. Pomocí tohoto kladiva kovář řídí práci pomocníka, který pracuje s dvouručním kladivem. Na specializované práce se používají různé druhy kladiv, jako jsou sekáče, které se dělí podle určení na sekáče určené k sekání za tepla a za studena.
Dalším velmi důležitým kovářským náčiním jsou kleště, kterých se v kovárnách používá devět hlavních typů, kromě těchto základních typů používá kovář velký počet doplňkových kleští.
Kromě obvyklých nástrojů jako jsou např. pilníky, nalezneme v kovárně i několik dalších pro kovářství typických nástrojů. K prorážení děr se používají různě velké a tvarované průbojníky. Specifickým nástrojem, který je v každé kovárně jsou hřebenovky, jsou to vlastně ocelové desky s otvory, kterými se pěchují hlavy hřebíků. Stejný účel i vzhled má nástroj, který se jmenuje hlavičkář a kterým se pěchují hlavy nýtů.
Specifickými nástroji je pak mnoho druhů utínek, zápustek, zápustkových či rovnacích desek atp.
Prvotním materiálem používaným ke kování bylo meteorické či zemní železo, již v této době se vědělo, že existují značné rozdíly v kvalitě materiálu. Poté co se železo začalo těžit systematicky, byl tento rozdíl znám velmi dobře a projevoval se samozřejmě především v ceně. Během krátké doby byly objeveny slabiny i výhody jednotlivých materiálů, což ovlivnilo jejich další využití.
Nejdůležitější vlastností z hlediska kováře je kujnost materiálu, kujností je myšlena schopnost materiálu trvale měnit tvar, tuto schopnost má samozřejmě každý kovářský materiál, ale záleží na tom, ze jakých podmínek ji získává. Čím je materiál kujnější, tím jsou finální výrobky měkčí. Historicky první kovářské výrobky byly z velmi kujného materiálu, protože kováři ještě nedovedli s ocelí správně pracovat. To vedlo k jejich měkkosti, která srážela jejich cenu. V tomto období byly bronzové výrobky dražší než výrobky ze železa. Kujnější materiál museli používat např. i Keltové na meče, což vedlo k tomu, že se jejich meče ohýbaly, toho v některých bitvách využívali Římané.
Za další, z hlediska kováře, důležité vlastnosti lze považovat tavitelnost a svařovatelnost, tj. schopnost materiálu se spojit. Nejlépe se svařuje měkká ocel.
Z hlediska výrobků je pak důležitá jeho křehkost a odolnost vůči korozi, stálost, především pak pevnost, tvrdost a houževnatost.
Po drtivou většinu kovářské historie byla známa a využívána především uhlíkatá ocel, legovaná ocel byla objevena teprve nedávno, proto do historie a vývoje kovářství nijak nepromluvila.
O vlastnostech oceli rozhoduje především obsah uhlíku. Vyšší obsah uhlíku zvyšuje pevnost, ale i lámavost a křehkost finálního výrobku. Navíc se s množstvím uhlíku zhoršuje svařitelnost a snižují se možnosti obrábění. Z dalších prvků které se významným způsobem podílejí na vlastnostech výsledného výrobku lze jmenovat především síru, fosfor, mangan, nikl a křemík.
Železo a měkká konstrukční ocel nejsou kalitelné, ale jsou velmi houževnaté, proto je kováři využívali především na výrobu kování, skoby, atp.
V kovárnách se dříve používalo výhradně dřevěné uhlí, které má vynikající vlastnosti a výhřevnost do osmi tisíc kcal. Velkou výhodou je dokonalé spalování, které je čisté. Nevýhodou je rychlé hoření a v dnešní době vyšší cena. Dnes se pro vyšší cenu využívá velmi málo a to především na malé předměty z velmi kvalitní ocele.
V současnosti se v kovárnách nejčastěji používá kamenné kovářské uhlí, toto uhlí má výhřevnost do šesti tisíc kcal. Výhodou je především příznivější cena. Toto uhlí se na výheň přikládá mokré, při hoření se spéká čímž chrání ohřívaný materiál před ochlazením. Nevýhodou je značný obsah síry, nižší výhřevnost a tvorba odpadní škváry. Pokud je potřeba dosáhnout nižšího obsahu síry je uhlí nutno propírat.
Na větší práce lze využít i koks, který má výhřevnost do 7300 kcal a nevytváří škváru, ale jeho způsob hoření není pro kovářskou práci příliš výhodný. Výhodou je pouze cena.
Ve 20. století se začala využívat i celá řada moderních paliv jako je elektřina, nafta, či svítiplyn, atp. Nevýhodou je, že na takové vytápění nejsou starší kovárny zařízeny a navíc dochází k jinému hoření, což je na výsledných produktech poznat.
V kovárnách je potřeba značné množství vody, která se používá především ke kalení, kvalita a složení vody mají na finální produkt velký vliv. Ke kalení se nejlépe hodí voda, která již byla ke kalení několikrát použita, proto je prováděno tzv. zakalování vody.Voda je dále využívána k chlazení nástrojů a ke skrápění ohně.
Mezi pomocné prostředky lze dále řadit mnoho druhů cementačních prášků, kalících prostředků a svářecích přípravků.
V kovárnách vzniká značné množství odpadu, který je označován jako kovářská struska. Tu tvoří popel a zbytky paliva a tzv. okuje. Okuje a zbytky paliva se spékají do škvárovité hmoty.
Při tepelném zpracování zůstává neměnný tvar, mění se pouze struktura zpracovávaného materiálu. Nedochází tedy k roztavení oceli, to vede k tomu, že kovář pracuje s polotovarem. Vlastní kovářská práce začíná ohřátím materiálu ve výhni. Přičemž platí několik základních pravidel, materiál se do rozžhaveného paliva dává tak, aby nedocházelo k ochlazení přiváděným vzduchem, protože jinak by docházelo k oxidaci železa a spalování uhlíku. U předmětů, které budou mít ostří se materiál vkládá tak, aby strana s ostřím byla otočena směrem od vzduchu.
V moderních kovárnách existují možnosti jak pomocí přístrojů určit teplotu. Dříve a nyní i v malých kovárnách se teplota určuje podle zabarvení, tvaru jisker atp. Zhruba při 600 °C začínají kovy svítit a zbarví se do čevenohněda, tato barva při překročení 650 °C přechází do červené. Červené zabarvení má kov poměrně dlouho, ale jeho odstíny se výrazně mění. Při teplotě přes 860 °C začíná kov žloutnout, aby přes několik odstínů žluté při teplotě nad 1250 °C postupně zbělel. Počáteční teplota kdy začíná být železo či ocel tvárná je závislá na kvalitě materiálu, obecně lze říci, že se jedná o teploty od 700 °C. Teplota kdy materiál začíná být tvárný je označována jako konečná kovací teplota. V závislosti na tom co kovář zamýšlí s materiálem dělat, může materiál zahřívat až na tzv. počáteční kovací teplotu, která je u většiny ocelí kolem 1200 °C. Doba zahřátí na kovací teplotu je závislá na kvalitě a velikosti kovaného materiálu. Odhad ohřátí ocele je poměrně složitý a musí být i relativně přesný, neboť pokud dojde k nedokonalému ohřevu, není ocel dostatečně tvárná, nebo je tvárný pouze povrch, ale jádro předmětu má nižší teplotu, to způsobí vnitřní pnutí, které vytvoří neviditelné trhlinky, čímž se sníží kvalita výsledného výrobku. V opačném případě může dojít k přehřátí oceli, což způsobí oduhličení oceli na povrchu a výrobek ztrácí svoji pevnost.
Přehřátí oceli lze částečně spravit překováním výrobku na teplotě o trochu nižší teplotě než je počáteční kovací teplota. Oduhličení lze napravit žíháním. Extrémní formou přehřátí je tzv. spálení, tj. stav kdy dojde k okysličení nejen povrchu, ale i jádra materiálu, ocel se pak při vyndání z výhně rozpadá, taková ocel je pak již nepoužitelná.
Někdy je cílem zahřát výrobek pouze na konečnou kovací teplotu či lehce nad a udělat pouze úpravy tvaru a poté lze výrobek po vychladnutí bez dalších postupů používat u jiných výrobků je cílem zahřátí na počáteční kovací teplotu čímž dochází k překrystalizaci a tím ke změně vlastností. To je samozřejmě doprovázeno dalšími pracovními postupy jako je kalení, atp.
Vlastní vytváření výrobku stojí na několika základních technikách a jejich vzájemné kombinaci, tyto techniky jsou v kovářství známy velmi dlouhou dobu, většina těchto technik byla známa ve starověku a znovu objevena ve středověku. Samozřejmě záleží především na zručnosti kováře, jak dovede jednotlivé techniky kombinovat a jak precizně je zvládne. Některé z těchto technik vyžadují značnou fyzickou sílu a jsou poměrně namáhavé, u některých je nutností práce dvou lidí.
Utínání je nejzákladnější kovářská technika, která je základem kovářské práce, jedná se o jednoduchou techniku, kdy se materiál pomocí sekáče přesekne na dvě části. Utínání lze u slabších prutů či plechů provádět i za studena. U silnějších materiálů se provádí tak, že se materiál nahřeje na teplotu zhruba 900 °C. Provádí se tak, že se sekáč přiloží na místo, kde je žádoucí useknutí, a kladivem se do něj udeří. Při sekání lze použít utínku, která se položí pod místo určené k useknutí. Sekáč je vlastně kladivo s ostřím, na sekání za tepla má menší úhel ostří než pro sekání za studena. Výhodou sekání za studena je, že není nutno věc odseknout zcela, protože ji lze kladivem urazit.
Vytahování je technika, jejímž cílem je prodloužit materiál, tím se zmenšuje jeho šířka. Tato technika se využívá prakticky pouze za tepla, ačkoli je možno o několik milimetrů prodloužit materiál i za studena. To se dělá pomocí lehkých poklepů nosem kladiva na kovadlině.
Při potřebě většího protažení se ocel nahřeje až k teplotám blížícím se 1200 °C, při ohřevu záleží na typu ocele, čím uhlíkatější, tím nižší teplota stačí. Minimální teplota je o více než sto padesát stupňů nižší. Při větších prodlužováních je nutné materiál ohřívat několikrát, protože pokud se teplota materiálu dostane pod 800 °C je tato technika nevyužitelná. Na každý ohřev je nutno počítat s určitou ztrátou hmotnosti materiálu.
Existuje několik základních technik prodlužování. Materiál se dá buď na rovnou plochu nebo na hranu kovadliny a údery kladiva dojde k prodloužení. To způsobí také nežádoucí deformace, proto je pak materiál nutno ještě vykovat do požadovaného tvaru. Pokud se prodlužuje do špičky, vyková se napřed špička. U silnějších materiálů je potřeba pomocník. Při práci s pomocníkem kovář drží materiál na kovadlině a pokládá osazovací kladivo na patřičné místo a pomocník na něj tluče dvouručním kladivem.
Nejvíce lze prodloužit materiál pomocí utínky, na kterou se položí rozžhavený materiál. Naproti utínce se položí osazovací kladivo na které pomocník tluče dvouručním kladivem. Po každém úderu pak kovář vytahovaný materiál posune. Po takovémto prodlužování je výrobek velmi nerovný a je potřeba ho srovnat.
Jedná se o techniku, prakticky shodnou s vytahováním, ale při rozkovávání je cílem zvětšit šířku. Co se ohřevu týče, je totožný s vytahováním. Následná práce je celkově podobná vytahování. Pokud je potřeba materiál nejen rozšířit, ale i prodloužit, ková se ploskou kladiva, pokud se má jen rozšířit, ková se nosem kladiva. Rozšiřování se provádí od středu a to střídavými údery nalevo a napravo. Pokud se rozšiřuje silný materiál, je potřeba pomocníka.
Pěchování je vlastně opak vytahování, cílem je zesílit a tím i zkrátit předmět. I zde je ohřátí prakticky shodné se způsobem ohřátí u vytahování. Materiál musí být nahřán rovnoměrně, jinak by vznikaly různé deformace. Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba napěchovat jen část výrobku, v případě, že se jedná o koncovou část, nahřeje se pouze konec, v případě, že jde o středovou část, je nutno okolí ochladit.
Pěchuje se podle toho, co se pěchuje. Nejlépe se pěchují dlouhé tyče, které se prostě zdvihnou do výšky a udeří se s nimi o ocelovou desku na zemi v kovárně, tyč se pak napěchuje svojí vahou. Jestli je pěchovaný kus delší než širší, postaví se na kovadlinu žhavým koncem a do studeného se pak tluče kladivem. Pokud je to opačně, tluče do žhavého. Pěchování se využívalo mj. k výrobě hřebů. Jediná vyjímka:nelze pěchovat rychlořeznou ocel-doslova se roztrhá.Lze ji jen prodlužovat nebo ohýbat..
Zde je třeba říci, že tenký materiál z měkké ocele je lépe ohnout za studena, což se dělá kladivem na rohu kovadliny. Pokud je potřeba ohnout silnější materiál, je potřeba nahřát patřičnou část, zpravidla lehce nad konečnou kovací teplotu. Ohýbání se provádí tak, že se rozžhavené místo ohybu přiloží na hranu kovadliny, pomocník ho pak dvouručním kladivem přitlačí ke kovadlině a kovář poté kladivem materiál ohne. Dlouhé a těžké předměty se ohýbají na litinové ohýbací desce. Pokud je třeba tvořit kruhovité zahnutí, dělá se na hrotu kovadliny, v případě, že je třeba docílit menšího průměru, použije se nástroj jménem vlček.
Zkrucování je velmi náročná technika užívaná především v uměleckém kovářství, ačkoli dříve se využívala při kování na voze. Zkrucování lze do šířky materiálu lehce přes dva centimetry udělat za studena, jeden konec tyče se uchopí do svěráku, na materiál se nasadí trubka patřičného průměru a pomocí vratidla se zkroutí. Pokud je potřeba zkrucovat silnější materiál, je nutné dbát na rovnoměrné prohřátí materiálu, pokud je materiál prohřátý nerovnoměrně, tvoří se nestejně velké závity, což působí nepěkně. Technika je víceméně stejná jako za studena, studený konec se uchytí do svěráku a pomocí kleští nebo klíčů se materiál otáčí. To je poměrně náročné na fyzickou sílu i na rovnoměrnost pohybů, tato technika vyžaduje již poměrně značné zkušenosti.
Probíjení je nejjednodušší metoda, jak udělat do ocele díru, výhodou této metody oproti vrtání je, že nenarušuje strukturu a tím i pevnost materiálu. To umožňuje udělat díry velikosti, které vrtání prakticky neumožňuje. Rozžhavený materiál se položí na kovadlinu na její otvor, do místa zamýšlené díry se položí průbojník, nebo probíjecí kladivo. Do toho se lehce udeří, poté se vyndá průbojník a do díry se vloží okuje. To se dělá proto, aby pak šel průbojník lépe vyndat. Poté se průbojníkem protluče otvor zhruba do dvou třetin, pak se průbojník vyjme, ochladí se a díra se dodělá z druhé strany. Proražený otvor lze pomoci kovadliny různě zvětšovat. Poté se otvor upraví trny. Takto se dělají např. otvory na nasazení kladiva, atp. Existují ještě další možnosti probíjení, ale ty jsou používány pouze ve specifických případech.
Štěpení se provádí, pokud se má konec, či hrana rozdělit. Provádí se pouze ze tepla a to tak, že se na konci štěpu materiál probije, aby se štěp nedostal dále, než je zamýšleno. Poté se sekáči nebo probíjecím kladivem materiál seká od konce, až k probitému otvoru.
Tato práce je jedna z tzv. zakončovacích prací, cílem této činnosti je zarovnat a zahladit povrch výrobku. Toto se provádí hladícím kladivem. Materiál se ochladí na takovou teplotu, kdy lze ještě poklepem rovnat, ale klepnutí již nezanechá stopu. Na konečné zahlazení se používá sedlík, na kruhové materiály se používá zápustka.
>Druhým, dnes spíše vzácně používaným způsobem sváření je svařování přeplátováním. Historicky je však tato technika sváření asi nejstarší a patřila k nejpoužívanějším. V tomto případě se také oba konce napěchují, poté kovář oba konce zaostří a nahřeje je na stejnou teplotu. To v je případě, že se svařují dva druhy materiálu či nestejně silná ocel obtížné a vyžaduje to značné zkušenosti. Po zahřátí oba konce zbaví nečistot, spojí je a udeří do nich kladivem, tento úder je nutno vést šikmo, proto se vede hranou plosky přitloukacího kladiva. Poté se svár proková. Při obou typech sváření hrozí riziko nekvalitního spoje, proto je nutno svár po ochladnutí pečlivě prohlédnout, pokud by byl jakkoli patrný je nutno kov znovu nahřát na svářecí teplotu a prokovat, při tomto druhém nahřátí se zpravidla používají svařovací prášky.
Pracovním postupem je míněna obecně taková činnost, která ovlivňuje vlastnosti materiálu. Takových postupů existuje značné množství, přesto lze říci, že existují čtyři základní, nejvíce využívané postupy ke změně vlastností oceli či jiného kovu. Tyto postupy jsou kovářům známy velmi dlouho.
Kalení je mezi laiky nejznámějším kovářským postupem, je na něm ve filmech často ukazována kovářská činnost, ve filmu se často zakalují věci, u kterých kalení nemá žádný smysl. Cílem kalení je zvýšit tvrdost výrobku, nevýhodou je, že zvyšuje křehkost. Kalení v kovárnách je v některých ohledech odlišné od kalení, které je průmyslově prováděno v kalicích pecích.
Při kalení dochází k prudkému ochlazení předem rozžhaveného materiálu, toto ochlazení vyvolá v oceli obrovské pnutí, proto hrozí riziko, že při moc prudkém ochlazení výrobek popraská. K tomu dochází, protože povrch se ochlazuje výrazně dříve a rychleji než střed výrobku. Aby kalení proběhlo úspěšně, musí být splněno několik podmínek. Základní podmínkou je kalitelnost materiálu – např. železo kalit nelze, zrovna tak není možné kalit některé druhy ocele – především měkké konstrukční ocele jsou nekalitelné. Druhou podmínkou je správný ohřev, ten je nutno provádět tak, aby se zabránilo přístupu vzduchu k ohřívanému materiálu, proto musí být dokonale obklopen žhavými uhlíky. Dále je nutné kalený kus správně prohřát, při přehřátí vzniká nebezpečí popraskání.
Kalení se provádí nejčastěji ve vodě, jejíž ochlazovací schopnosti lze měnit pomocí přísad, méně časté je kalení v různých olejích. Provádí se tak, že se předmět svisle ponoří do kalící látky, poté se s ním pohybuje nahoru a dolů. Zcela výjimečně lze také kalit vzduchem. Rychlořezné oceli obsahují takové množství legur, že jsou samokalitelné-případně proudem vzduchu. Kalení je zakázáno u součástek, které by při nečekaném prasknutí způsobily úraz. Např.: U kovaných háků zvedacích zařízení platí zásada, že při přetížení se musí hák natahovat a tím varuje obsluhu. Kalený by nečekaně praskl a břemeno by spadlo. Dále ruční páčidla a pod.
Popouštění je postup, který úzce souvisí s kalením, jeho cílem je zvýšit houževnatost zakaleného výrobku. Při tomto procesu klesá tvrdost výrobku velmi málo, ale houževnatost se zvyšuje výrazně. Jedná se vlastně o překalení za nižších teplot. Očištěný zakalený předmět se při popouštění neohřívá ve výhni, ale položí se na ohřátou ocelovou desku, která předmět ohřeje na 210 °C – 310 °C. Aby se předmět dokonale prohřál, je nutno ho otáčet ze všech možných stran. Po prohřátí se předmět ponoří do kalící lázně.
Někdy se tato technika kombinuje s kalením, tzn. po zakalení části předmětu se zakalená část očistí a nezakalená jí pak předá potřebné teplo na popouštění. Správná teplota je opět určována podle barvy, např. sekery se popotahuje při teplotě cca 290 °C, čemuž odpovídá fialová barva ocele, nože pak při 220 °C čemuž odpovídá světle žlutá barva. Z hlediska bezpečnosti práce musíme dbát,abychom popouštění nikdy nevynechali.Např. pouze zakalený sekáč se může vyštípnout a vyrazit oko.A pod.
Cílem tohoto procesu je zvýšit povrchovou tvrdost výrobku,přičemž střed zůstane měkčí a houževnatější. Protože tvrdost výrobku je závislá především na množství uhlíku, je nutno uhlík do oceli přidat. Ve dvacátém století byly objeveny cementační pece a cementování tak začalo být praktikováno ve velkém. Dříve a v malých kovárnách stále se jedná o časově velmi náročný proces. Výrobek se nahřeje na vysokou teplotu a poté se vloží do směsi bohaté na uhlík, ze které se uhlík dostane do ocele. Cementovaná věc musí být zcela obalena směsí, aby se k ní nedostával vzduch.
Cílem žíhání je zbavit ocel vnitřního pnutí, při tom dochází k jeho změkčení. Proces žíhání je taktéž časově velmi náročný, provádí se tak, že se železo či ocel rovnoměrně a pomalu zahřívá na teplotu pod 900 °C, tato teplota nesmí být překročena. Poté se materiál nechá pomalu chladnout. Zahřívání při žíhání trvá několik hodin, na fázi chladnutí zde záleží nejvíce a platí, že čím pomaleji žíhaný materiál chladne, tím většího efektu je docíleno.
Zdobení se neprosadilo pouze ve městech, ale i na vesnicích. Na vesnicích se vytvořila řada regionálních stylů, kde lze rozeznat nejen jednotlivé regiony, ale i jednotlivé kováře. Co se regionálního zdobení týče, tak v Čechách se stal známý valašský styl. Podobně regionální ráz zdobení vznikal prakticky po celé Evropě, v Asii byla situace dost odlišná, zde vznikaly jakési národní slohy či styly opravdu velkých regionů.
Po zrušení poddanství se kováři snažili odlišit svá díla, proto se objevují jakési podpisy na jednotlivých výtvorech. Nejednalo se o podpis kovárny, ale o podpis skutečného kováře, který se nedědil. K podpisu býval někdy připojen letopočet. Způsob podpisu, lze rozdělit do čtyř skupin:
Rýhování byl a u uměleckých kovářů stále je nejrozšířenější způsob zdobení. Provádí se tak, že se na výrobek nakreslí vzor, který se pak rýhováky vyryje. Rýhovák je v principu tupý sekáč, tímto ztupením se určuje hloubka rýhy. Ostří některých rýhováků může mít ozdobný tvar.
Jedná se o jednu z nejstarších technik zdobení, tato technika nemá s kovářstvím nic společného, vyjma toho, že ji dělali a dělají kováři. Existují dva způsoby jak lze výrobek leptat. V obou případech se nakreslí vzor a poté se nějakým, kyselině odolným přípravkem potře výrobek a jehlou se vyškrábe buď kresba, nebo její okolí. Poté se na výrobek nanese kyselina, když se nepokrytá část patřičně vyleptá, výrobek se opláchne a zbaví látky nepropouštějící kyselinu.
Pod tímto pojmem myslíme nejen zlacení, ale i stříbření atp. K pozlacení vytepaného vzoru se používal tzv. zlatý éter, což byla směs éteru, lučavky a pozlátka, ten se pak nanášel štětcem do obrazce. Pokud bylo potřeba pozlatit, postříbřit, či pomědit celý předmět, byl tento namočen do speciální směsi.
Další technikou je zlacení, stříbření, atp. zlatými, stříbrnými plátky, tato technika však byla v kovářství téměř nevyužívaná, protože tuto práci prováděl zpravidla zlatník.
Někdy se využívalo nielování a vytepaná místa byla vylévána patřičným kovem a pak zabroušena.
Ve 20. století se prosadilo galvanické pokovování, které nemá s kovářstvím nic společného. K této technice je nutné zařízení, které se v kovárnách nepoužívá. Protože tento způsob je možno využívat průmyslově, byla technika zlacení z kováren prakticky vytlačena.
Cizelování ve smyslu tepání ornamentů se stalo součástí uměleckého kovářství teprve v minulém století a to po zániku cizelérství jako samostatného odvětví. Cizelovat lze za tepla i za studena a používají se na to speciální nástroje tzv. puncny.
Taušírování patří ke kovářství jen velmi okrajově, historicky bylo využíváno snad jen platnéři a to jen u brnění, která již měla pouze dekorativní charakter. V dnešní době se tato technika pro svou pracnost a nákladnost již téměř vůbec nepoužívá.
Kovářství, protože pracovalo s ohněm bylo považováno za „tajemné řemeslo“. Tato práce s ohněm obklopila kovářství mnoha kulty, mýty a pověrami.
Celosvětově lze tvrdit, že kovář měl dobré společenské postavení, byl postaven nad ostatní řemeslníky, protože práce kováře je těžká a vyžaduje značnou sílu, byl kovář zpravidla i silný, což vedlo ještě k rozšíření řady pověr. Kovárna byla na vesnicích, ale i ve městech jedním z center života, kde se scházela řada lidí. Tento přístup patrně vychází nejen z praktické stránky věci, že ke kováři zpravidla chodili formani, ale i z historie, kdy kováři putovali za prací a byli tak šiřiteli zpráv a příběhů.
Do mytologie a náboženství pronikali kováři relativně často, o velkém významu kovářů svědčí i fakt, že se prakticky jako jediní řemeslníci stávali bohy. Nejznámějším kovářem-bohem je řecký Héfaistos, který jako kovář velmi reorganizoval život na Olympu. Héfaistos, byl bohem ohně, kovářství a fungoval i jako zbrojíř bohů. Héfaistos ovlivnil i pojetí římského boha Vulcana, který měl stejné funkce. Vulcanus měl dílnu pod Etnou. Legendární božští kováři často ovládali blesk a hrom.
V primitivních či polyteistických náboženstvích je představa kováře jako vládce ohně zakotvena ještě pevněji, např. u Jakutů byl kovář roven šamanovi, kdy kovář léčil přirozenými prostředky a šaman pomocí duchů. Tento pohled není nikterak neobvyklý, v Evropě bylo zvykem, že manželka kováře byla kořenářka, kovář trhal zuby, atp. Kromě léčení do kompetencí kovářů spadalo i tzv. dešťové kouzlo. Protože ovládal oheň, který je spjat s představou podsvětí a pekla, byl kovář někdy považován za černého šamana.
V Africe je relativně běžné, že se kovář chová ke kovadlině, jako k nevěstě, to znamená že se s přinesením kovadliny pojí regulérní svatební obřad, včetně kropení vodou, které má zajistit plodnost, to se děje např. u kitarů. I zde je kovář považován za vládce ohně a často je něco jako bratr šamana, občas jím je vyžadováno, aby jím byl i reálně. V Africe je s kovářstvím spojeno značné množství pověr, za nejzajímavější lze považovat, že u některých národů je v době, kdy se ková, vyžadován sexuální půst a to často nejen od kováře, ale i od celé vesnice, protože sex by mohl zkazit dílo. Zde je potřeba zdůraznit, že u takových národů neproběhlo rozdělení na hutníky a kováře a že tyto národy neprovozují metalurgii běžně, ale pouze v určitém období. Do ohně v kovárně se přidávají ochranné přísady, jako je kuřecí krev, které mají za úkol zabránit zlým duchům kazit dílo.
Zvláštností je Indie, kde se v mýtech spojených s kovářstvím objevuje řada lidských obětí, přičemž podle jednoho mýtu došlo k usmrcení většího počtu kovářů, protože bohům vadil kouř z jejich kováren.
V některých slunečních kultech se objevuje myšlenka, že jakýsi kovář, často bůh či jeho pomocník ukul slunce, to je silně patrné např. u východních Slovanů, kde tuto funkci měl Svarog. Tato myšlenka však pochází z Pobaltí.
Kováři v Českých zemích měli zelenou korouhev s oděncem v ostruhách a mečem, jejich patrony byli Eligius, Linhart, apoštol Matěj a Patrik. Ve velké části světa je podkova vyvěšována, aby přinesla štestí a bohatství. V Českých zemích existovala řada pověr a pořekadel, které se zpravidla pojily s léčením koní. Chtěl-li kovář zaříkávat musel od Nového roku do svatého Jiří zamáčknout dvěma prsty pravé ruky krtka. Některé rady, které byly běžně rozšířeny, působí v dnešní době úsměvně, např. proti uřknutí se běžně radilo: Chyť kocoura pitomého, a nalej plný škopek vody, potom ho třikráte v té vodě potop a pak s ní zmej koně. Na klisnu vem kočku.
První pokusy lidí zpracovávat železo spadají do 3. tisíciletí př. Kr., nálezy z tohoto období jsou velmi vzácné a pocházejí z oblasti Mezopotámie. V tomto období byl zpracováván náhodně nalezený materiál zpravidla meteorického původu. Na takto nalezených předmětech je možno pozorovat základní kovářské techniky jako je vytahování, rozštěpování, ostření a probíjení. Příkladem je železná dýka z hrobu krále Meskalamšara či Dýka z Alaca Höyür. V tomto období byly kovové předměty velmi drahé a bylo s nimi zacházeno s úctou. V hrobech jsou nalézány na čestných místech. Železo bylo velmi drahý kov.
Větší rozvoj kovářství nastal zhruba ve 12. století př. Kr. v Asii, kde se v se začínají dělat první kovové předměty určené k denní potřebě.
V halštatském období nastal relativně prudký rozvoj používání železa a s tím i kovářství, ačkoli se jedná o období, kdy je využíván především bronz, postupně na území střední Evropy pronikla i snaha o zpracování železa. Problémem bylo, že železo bylo zpočátku tohoto období nutno dovážet, čímž vznik hutí zaostával za kovářstvím. V tomto období se poprvé začalo využívat polotovarů a to železných lup a hřiven.
Naše znalosti o kovářství tohoto období vycházejí pouze z nalezených předmětů, nebyla nalezena žádná kovárna, proto lze v literatuře nalézt i rozporuplné údaje. Z nástrojů byly nalezeny nejen perlíky a malé kovadliny, ale i pérové kleště. Z nálezů lze usuzovat, že v kovárnách byla využívána těžká kovová kladiva. Kováři tohoto období rychle zvládli starší techniky a postupně je začaly i rozvíjet. V tomto období byla již objevena značná část kovářských technik, jako je sekání kovu za tepla, probíjení, pěchování a tepání. Koncem tohoto období bylo používáno dokonce i nýtování a hlazení povrchu. Z předmětů denní potřeby lze usoudit, že byla známa i technika štěpení a ohýbání železných prutů.
Jako materiál byla zpravidla využívána nestejnoměrně nauhličená či měkká ocel, taková ocel se samozřejmě lépe zpracovávala, ale nástroje z ní nebyly příliš pevné. Proto se začala objevovat technika tvrzení, kdy rozžhavený nástroj byl několikrát vložen do hromady dřevěného uhlí s přísadami, čímž došlo k nauhličení. Zajímavé je, že ačkoli bylo známo kalení, bylo využíváno velmi sporadicky. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, že kováři nevěděli, co kalit lze a co ne, a při ceně materiálu se báli experimentovat.
Doba laténská je období mladší doby železné, nejzručnějšími kováři tohoto období byli Keltové. V tomto období se kovářství oddělilo od hutníků. Toto oddělení vyvolala nejen vyšší poptávka po ocelových předmětech, ale především rozšíření výroby mečů, se kterou stoupaly i nároky na kvalitu. Kováři zpracovávali polotovary a postupně začali vyrábět značné množství nových předmětů, jako byla kování, klíče, jednoduché zámky, atp. Jejich výrobky dosahovaly vysoké kvality a ovlivnily tak další vývoj kovářství.
S nárůstem potřeby ocelových předmětů narůstal i počet kovářů, ti získali výjimečné společenské postavení, a protože ovládali oheň, byli mj. považování i za znalce magie. Jejich kovářskou techniku převzaly postupně germánské kmeny a později tyto znalosti ovlivnily i slovanské kovářství.
Římské kovářství přímo navazovalo na prvky kovářství antického Řecka a keltského, navíc postupně přijímalo zajímavé inovace a prvky z jiných kultur. I díky kvalitativní převaze v tomto řemesle získávali Římané převahu v boji.
V tomto období byly známy prakticky všechny základní techniky, které kovářství využívá. Římská kovárna se přiblížila podobě kovárny 19. století, měla krytou výheň, dmychadlo a kovář používal velmi podobné nářadí. V tuto dobu se sortiment kovářských výrobků velmi rozšířil a zasahoval od výroby nářadí, přes umělecká díla až po výrobu např. příborů či psacího náčiní. To nutně vedlo ke specializaci jednotlivých kováren. V jednotlivých kovárnách pracoval jeden kovář s jedním či dvěma pomocníky, kovář u práce seděl.
Po úpadku Keltů nastal v oblasti střední a východní Evropy úpadek kovářství. V 7. století do této oblasti pronikli Slované, kteří prokazatelně přišli se základními kovářskými znalostmi a velmi rychle odpozorovali znalosti germánských kmenů. Po vzniku Velké Moravy prakticky navázali na keltské znalosti, které začali zdokonalovat. Kováři již byli odděleni od hutníků, ale nebyli nijak specializováni. Postupně vznikl rozdíl mezi kováři v hradištích a vesnickými kováři. Kováři pracující v hradištích se postupně dostávali i k náznaku umělecké práce.
I u slovanských kmenů bylo povolání kováře velmi ceněno, kovář byl považován nejen za řemeslníka, ale i léčitele a jakéhosi ochránce vesnice od zlých duchů. Kovářským bohem byl Svarog.
Bylo nalezeno několik poměrně zachovalých kováren, které velmi přesně dokumentují jak vypadala slovanská kovárna v 8. století. Kovář používal velké množství nářadí, nebyl schopen pracovat sám, pravděpodobně mu pomáhali členové jeho rodiny a řemeslo se tak dědilo z otce na syna.
V průběhu 9. století se ve značné části Evropy prosadil románský sloh, který zasáhl i do kovářského řemesla. I v tomto období se většina kovářů zabývala výrobou pro zemědělce nebo výrobou zbraní. V jednotlivých kovárnách tak vznikla specializace, kde se vesničtí kováři věnovali především zhotovování a údržbě zemědělského nářadí. Kováři ve městech se zabývali potřebami měšťanů, navíc se formovaly kovárny zabývající se pouze výrobou zbraní.
Velice úzká část kovářů pak získávala zakázky na umělecká díla a to především náboženského rázu. U církevních staveb se nejednalo pouze o mříže, ale i o doplňky jako je např. svícen, kování atp. U těchto výrobků již začínala být požadována nejen funkčnost, ale i estetická funkce. Ve druhé polovině 12. století začal růst hospodářský význam měst. V tomto období se z kovářství začínají vyštěpovat jednotlivé obory, jako bylo kotlářství, výroba střelných zbraní, nožířství, atp. Koncem tohoto období se jednotliví řemeslníci začínali spojovat a tím vznikal základ pro pozdější cechy. Nejcennějšími doklady umělecké práce jsou mříže kostelů ve významných městech.
Gotika se poprvé objevila ve druhé polovině 12. století ve Francii a odtud se během zhruba dvě stě let rozšířila do téměř celé Evropy. V tomto období se města dostala na vyšší úroveň, čímž se městské kovářství postupně stále více zabývalo i estetickou hodnotou a stávalo se tak uměleckým řemeslem. Výrazný vliv na tuto skutečnost měl fakt, že přibývalo zakázek tohoto typu, to bylo způsobeno jednak rozmachem církve a jednak faktem, že zadavatelem luxusních děl přestala být pouze církev, ale stala se jimi i aristokracie a časem i bohatí měšťané. V tomto období se podstatně posílila moc cechů, což vedlo k odštěpování dalších oborů z kovářského řemesla.
Ve 14. století bylo objeveno lití železa, které nepatří do kovářské práce. Dalším zásadním řemeslem, která se osamostatnilo bylo zámečnictví. Mezi zámečníky a kováři vznikala postupem doby řada sporů, které městské rady řešily různě, přesto lze říci, že koncem tohoto období obecně platilo, že kovářství zahrnovalo práce, které se v uměleckém kovářství objevují dodnes. Tímto vývojem prošla různou rychlostí téměř celá Evropa.
Zvláštním případem bylo vesnické kovářství, které bylo novými proudy víceméně nezasaženo. Poněkud stranou stáli zbrojíři, kteří sice nespadali pod kovářský cech, přesto se jejich techniky často potkávaly a ovlivňovaly. Přesto v mnoha ohledech měli zbrojíři blíže k zámečníkům než kovářům.
Klasickým příkladem práce tehdejších kovářů jsou korouhve, kování, kříže a mříže. Umělecké ambice se nejvíce projevovaly na mřížích, které byly zpravidla tvořeny svislými a vodorovnými čtyřhrannými tyčemi, jednotlivá pole pak byla zdobena různými spirálami atp. Na počátku 16. století se tyto motivy vyčerpaly, ve stejnou dobu se však vyčerpala i gotika.
V 16. století došlo k nástupu renesance, která ovlivnila celou tehdejší společnost a její pohled na svět. Postupně se prosazovaly myšlenky obracející se k antice a navracející životu jeho světský charakter. Tím stoupala i poptávka po kovářské umělecké práci, která se kromě mříží dostala i na drobnější předměty. Základem uměleckého kovářství byly stále mříže. Typickou renesanční mříž tvořily pruty provlékané do obloukovité spirály, jejich konce byly zpravidla bohatě zdobeny zvířecími či lidskými motivy. Dalším oblíbeným motivem byla jablka a listy.
V tomto období se cechy postupně stávaly součástí městské politiky, to vedlo ke značnému omezení vlivu jednotlivců na cech. V Čechách se navíc do řemesel zapletla politika, kvůli husitství prakticky odešla většina Němců a na jejich místo se dostali Češi. To způsobilo snížení kvality všech řemesel včetně kovářství. Do podmínek tovaryšství a následně i k udělení titulu mistra se mj. dostala i podmínka přijímání podobojí. Příkladem renesanční kovářské práce je mříž kolem studny na staroměstském Malém rynku.
Lze tvrdit, že kovářství v tomto období dosáhlo svého vrcholu, nároky na umělecké kovářství byly opravdu velké a kovářské řemeslo bylo často využíváno. Největší rozmach byl ve Francii, která se tak stala vzorem nejen tehdejší kovářské práce. Barokní architektura zvládla využít kovářství prakticky na maximum, dekorativní mříže a kovářské prvky se začaly objevovat v parcích, balkónech, nádvoří, krbech atp. V tomto období se umělecká práce prosadila mj. i na klepadlech, klíčích, zámcích a dalších předmětech doplňujících architekturu. V tomto období byl zájem o kovářskou práci obrovský a právě v tomto období se změnila i práce ve venkovských kovárnách a kováři se začali zajímat nejen o funkčnost výrobku.
Barokní kovářství již nedrželo jednotný směr, ale rozdělilo se na dva základní proudy, z nichž jeden dodržoval symetrii a měl poměrně přesný a přísný řád, tento směr se nazývá klasicistní. Druhý směr, tzv. radikální, se vyznačoval velkou bohatostí forem a tvarů. Tento směr byl velice volný a oblíbený především v aristokratických kruzích a v Itálii. V některých případech, především v pozdním baroku, tento proud působil těžkopádně, nepřirozeně a lze říci i přeplácaně.
Z technik se v tomto období prosadilo plátování, populární bylo svařování a relativně běžné se stalo nýtování, velmi častou dominantou kompozice byla zdobená spirála.
Nejvýznamnější díla vznikla ve Francii, za vrchol kovářského řemesla, nejen tohoto období, bývají označovány kovářské práce v Louvre či Versailles. V Českých zemích nevznikla díla světového významu, přesto se objevila díla mimořádných kvalit, např. mříže katedrály svatého Víta v Praze. V tomto období byl zesílen tlak na změnu cechovního uspořádání. Roku 1731 vydal Karel VI. nové řemeslnické patenty, které rozkládaly cechovní strukturu – jednak nutily cechy přijmout i volné řemeslníky a jednak dostaly cechy pod přímý vliv magistrátů. Tato nařízení byla zpočátku obcházena, ale již ve druhé polovině 18. století se ukázalo, že cechovní uspořádání se kvůli velkovýrobě brzy stane neudržitelné.
Rokoko se překrývalo s pozdním barokem a jejich prvky se samozřejmě ovlivnily, v kovářství je tento vliv silně patrný především ve Francii. Pro rokokové kovářství zůstala typická ornamentální zdobnost, kde se prosadil především tzv. rokaj. V této době ztratila kovářská díla svoji funkci a byla zcela podřízena funkci dekorativní, což se nejvýrazněji projevilo na mřížích. V rokoku nastal rozvoj především menší kovářské práce, jako byly lucerny, zábradlí atp. Rychlý konec rokoka byl způsoben i počátkem manufakturní výroby, která výrazně ovlivnila další vývoj všech řemesel.
Klasicismus vychází z baroka, ale hledá nové motivy v římských resp. helénistických vzorech. Tomuto novému trendu se přizpůsobilo i kovářství, čímž se zjednodušily a jakoby odlehčily vzory.
Empír čerpal z nejstarších antických památek. Dórský styl kovářství vyhovoval nejlépe, začala se využívat hladká tyč, zdobení bylo jednoduché s opakujícími se geometrickými či rostlinnými motivy. Ani v této době nevznikl jednotný kovářský styl, ale stylová rozmanitost umožnila kovářské práci vyniknout. Ta v tomto období začala být postupně nahrazována sériovou výrobou a postupně se vytrácel individuální prvek, který se znovu zdůraznil až ve druhé polovině 20. století.
Ve druhé polovině 19. století existovala řada stylů, ve kterých se kovářská práce nemohla prosadit. Proto postupně nastal úpadek kovářských děl, která byla zcela ovlivňována zakázkami a prakticky nevznikala umělecky hodnotná díla. Lze tvrdit, že v tomto období kovářská umělecká práce téměř neexistovala.
V první polovině 20. století se objevila celá řada uměleckých stylů, které existovaly současně. Některé z těchto stylů byly v kovářské práci poměrně oblíbeny, přesto ani moderna, funkcionalismus či konstruktivismus nemohly kovářství více ovlivnit. Zvláštní je, že vznikala i kubistická díla, kde se tento pro kovářství zcela nevhodný směr výrazně projevil.
Po druhé světové válce nastal útlum kovářství a to jak uměleckého tak venkovského, zvláště v socialismu bylo kovářství téměř na vymření a teprve v 70. letech nastala renesance uměleckého kovářství, kdy znovu začala být ceněna ruční práce. Západní Evropa prošla podobným vývojem, ale zájem o kovářské výrobky započal pod vlivem brazilské a mexické architektury zhruba o deset let dříve. V poslední době se zájem spíše než na mříže soustředí na doplňky interiéru. V této době již zcela vymřela celá řada řemesel, která pracovala z kovy a jejich funkci opět převzali kováři, skutečností je, že tato řemesla zanikla po vzniku manufaktur, a do této doby prakticky nebyl zájem o jejich výrobky.
Evropské kovářství se v tomto období protnulo s některými motivy, asijského kovářství a bylo tak obohaceno o některé nové prvky. Dějiny neevropského kovářství jsou ovlivněny styly, jimiž asijské umění, především islámské prošlo. Lze říci, že tamní vliv kovářství byl výrazně menší a že bylo zaměřeno spíše na výrobu zbraní či praktických věcí obdobně jako vesnické kovářství. V těchto zemích neproběhlo tak výrazné oddělení některých řemesel a proto kovářství zabírá širší pole působnosti. Neexistence městských kováren, vede k tomu, že umělečtí kováři působí prakticky pouze na venkově.
Jedná se o specifické, některými znalci nazývané pravé, řemeslo. Hlavním požadavkem byla funkčnost, proto se vesničtí kováři zaměřili na zemědělské náčiní, jeho údržbu a výrobu. Lze tvrdit, že v Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vesnici vyčlenili v průběhu 14. století. V této době se kovářská díla rozdělila na tzv. kovářská díla bílá a kovářské dílo černé.
Toto kovářství neprocházelo téměř žádným vývojem, respektive vývoj byl závislý na vývoji zemědělství. Přesto i zde kováři vytvářeli díla se snahou o zdobnost a snažili se určitým způsobem napodobovat moderní styl. V českých zemích se velká část kovářů neuživila pouze kovařinou a měla ji jako doplňkovou činnost k hospodaření na svém statku. Navíc většina větších statků, měla i malou výheň a drobné opravy si tak tito zemědělci dělali sami. Poměrně specifickým prvkem byly obecní kovárny, které obec pronajímala kováři. Z tohoto pronájmu plynuly jisté výsady a jisté povinnosti.


Gobiceratops

Gobiceratops byl velmi malým rohatým dinosaurem, žijícím v období svrchní křídy na území dnešního jižního Mongolska.
Jediná dochovaná lebka mláděte tohoto druhu z lokality Khermin Tsav měří pouze 3,5 cm na délku. Je pravděpodobné, že Gobiceratops byl příbuzný rodu Bagaceratops a spadá tak zřejmě do čeledi Bagaceratopidae. V roce 2008 popsal typový druh G. minutus ruský paleontolog Vladimir Alifanov.


Tlusté střevo

Tlusté střevo je konečný úsek trávicí trubice, kde probíhá konečné zahušťování a vyměšování potravy z těla.


Seznam měst ve Venezuele

Největšími aglomeracemi ve Venezuele jsou Caracas, kde žije 3 723 728 obyvatel, a Maracaibo, kde žije 2 063 461 obyvatel. Dohromady to představuje asi čtvrtinu obyvatelstva celé země.
V následující tabulce jsou uvedena města nad 100 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z 20. října 1981 a 21. října 1990, odhady počtu obyvatel k 1. ledenu 2005 a správní jednotky, do nichž města náleží. Caracas představuje samostatný distrikt a nepatří do žádného spolkového státu. Počet obyvatel se vztahuje na vlastní město bez předměstí. Města jsou seřazena podle velikosti.


Prsten čistoty

Prsten čistoty či prsten cudnosti je označení symbolu v podobě prstenu, který začal být používán v polovině 90. let 20. století mladými evangelikály v USA a posléze se začal šířit i do dalších křesťanských skupin a zemí, zejména anglofonního světa. Jeho nošením dávají mladí lidé najevo rozhodnutí respektovat křesťanské učení o sexualitě a zdržet se sexuálních aktivit až do manželství.
Prsten se obvykle nosí na levé ruce na prsteníčku nebo prostředníčku. Neexistuje žádný jednotný vzhled prstenu, nicméně v anglosaských zemích obvykle nese symbol kříže nebo několika křížů či stručný nápis typu Love waits. Občas se vyskytuje i úlomek diamantu či jiného drahého kamene.
V Polsku se mezi katolíky ujalo stvárnění označované prsten blahoslavené Karoliny, které má podobu stříbrného prstýnku s liliovým květem.
Prsten čistoty původně vzešel z evangelikálního hnutí v USA, nicméně časem se rozšířil i do jiných oblastí a církví. Někdy je jeho nošení čistě soukromým rozhodnutím, jindy je jeho prosazování součástí kampaní různých náboženských skupin, které prosazují sexuální abstinenci před svatbou. V USA pak je v křesťansky orientovaných rodinách poměrně rozšířený zvyk, že prsten dostávají dívky jako dar od svých rodičů. Nejvýznamnější organizací prosazující programy sexuální abstinence před svatbou, která věnuje prsten čistoty těm, kteří absolvují její kurzy sexuální výchovy a rozhodnou se jej nosit, je Silver Ring Thing působící v USA, Jihoafrické republice a Spojeném království. Není však jediná – existuje řada podobných organizací a hnutí, byť nejsou tak velké a často nemají tak propracovaný výchovný program.
V České republice působí cca od poloviny prvního desetiletí 21. století katolická Čistá láska, která sdružuje mladé lidi zavazující se k sexuální abstinenci a propagující tento styl života – i její členové nosí jako znak prostý stříbrný prstýnek.
Nošení prstenu cudnosti může být v některých zemích za určitých okolností problematické. Ve Velké Británii vzbudil velikou pozornost případ Lydie Playfoot, které její škola pod hrozbou vyloučení zakázala prsten nosit, neboť podle ní narušuje jednotnou politiku školní uniformy, přičemž jeho nošení nepředstavuje nepominutelnou součást náboženských povinností. Nebyl to jediný případ ve Velké Británii, ovšem na rozdíl od jiných, dívka a její rodina argumentaci školy odmítly a označili postup školy za nezákonný a porušující Lydiina náboženská práva. Lydia sice kvůli hrozbě vyloučení přestala prsten nosit, vznesla však proti své škole zároveň žalobu pro porušení práva na svobodné vyjádření své víry a diskriminaci křesťanů. V červnu 2007 se případem začal zabývat Nejvyšší britský soud. V červenci pak žalobu odmítl a dal za pravdu argumentaci školy.


Albert Hofmann

Vystudoval chemii na Universitě v Curychu. Zajímal se hlavně o chemii rostlin a zvířat a později prováděl výzkum chemické struktury běžné živočišné látky chitinu, za což dostal doktorát. Hofmann se připojil k farmaceutickochemickému oddělení laboratoří Sandoz a studoval léčivou bylinu ladoňku a houbu paličkovici nachovou s cílem rafinovat a syntetizovat jejich aktivní složky k farmaceutickým účelům.
Jeho bádání v oblasti kyseliny lysergové, centrální součásti námelových alkaloidů, nakonec vedla v roce 1938 k syntéze LSD-25. O pět let později, při opakování syntézy téměř zapomenuté látky 16. dubna 1943, Dr. Hofmann objevil po náhodném požití psychedelické účinky LSD. Tři dny na to Hofmann záměrně požil 250 mikrogramů LSD, dávku, od které očekával podstatně nižší účinek, než jaký se potom dostavil. Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Dr. Hofmanna. Poprvé pak napsal o svých experimentech 22. dubna.
Stal se ředitelem oddělení přírodních produktů v Sandozových laboratořích a odjel studovat halucinogenní látky objevené v Mexických houbách, jež se rovněž vyskytovaly i v jiných rostlinách užívaných domorodci. To vedlo k syntéze psilocybinu - aktivniho činidla mnoha tzv. „magických hub“.
Hofmann se rovněž začal zajímat o semínka mexických rostlin rodu Rivea corymbosa, která domorodci nazývali Ololiuhqui. Byl překvapen tím, že našel aktivní sloučeninu ergin, úzce související s LSD.
V roce 1962 odjel společne se ženou Anitou do jižního Mexika hledat rostlinu „Ska Maria Pastora“, později známou jako Salvia divinorum. Získal rovněž vzorky těchto rostlin, ale nikdy se mu nepodařilo identifikovat jejich aktivní chemikálie.
Nazýval LSD „lékem pro duši“ a byl znechucený celosvětovou prohibicí, která jeho objev zašlapala do země. Tvrdil také, že LSD bylo 10 let velmi úspěšně používáno v psychoanalýze. Droga byla později spojena s hnutím Hippies, neférově démonizována vládami, kterým hnutí oponovalo. Hofmann uznal, že by LSD mohlo být nebezpečné v nesprávných rukách.
Byl rovnež autorem stovek vědeckých článků a napsal několik knih. Kniha „LSD: My Problem Child“ je částečnou autobiografíí a popisuje Hofmannovu slavnou cestu na kole z práce domů.
U příležitosti jeho stých narozenin 11. ledna 2006 byl středem pozornosti na mezinárodním sympoziu, které uspořádala media jako připomínku k objevu LSD.
"Myslím si, že v lidské evoluci nebylo tak důležité objevení této látky - LSD", řekl Hofmann. "Je to pouze nástroj k přeměnění nás v to, co bychom měli být."
Zemřel ve svých 102 letech na selhání srdce dne 29. dubna 2008. Až do své smrti zastával zásadu žití člověka v souladu s přírodou.


Klávesa Windows

Klávesa Windows je klávesa s logem Microsoft Windows na počítačové klávesnici. Je-li na klávesnici přítomna, bývá pod blokem písmen, a to dokonce dvakrát. Klávesa Windows slouží v systému Windows k zobrazení nabídky Start, v Linuxu se používá jako modifikátor, podobně jako klávesy Ctrl, Alt, Shift či Fn.


Ján Režňák

Ján Režňák byl největší letecké eso Slovenských vzdušných zbraní a nejúspěšnější slovenský pilot druhé světové války. Bojoval na straně Slovenského státu a zúčatnil se tažení proti Sovětskému svazu.
První bojový turnus na východní frontě absolvoval mezi červnem a srpnem 1941 a odlétal během něj 13 bojových misí nad Ukrajinou.
Během svého druhého nasazení na východní frontě odlétal Ján Režňák 194 bojových misí, zúčastnil se 36 vzdušných soubojů a dosáhl 32 potvrzených sestřelů. Další tři sestřely mu nebyly potvrzeny.
SNP se Režnák nezúčastnil. Zůstal v Němci okupovaném západním Slovensku až do konce války. Na konci odmítl německou nabídku pokračovaní kariéry v Luftwaffe. Krátce po válce byl zatčen, ale zanedlouho opět propuštěn. Do roku 1948 sloužil v armádě, později byl leteckým instruktorem. Od roku 1951 pracoval jako konstruktér v Piešťanech a Považské Bystrici.
Roku 1979 odešel do důchodu a žil v Piešťanech. Zemřel 19. září 2007 v Martině ve věku 88 let.


Básnické tropy

Básnické tropy jsou založeny na obměnách, původní trvalé významy jsou potlačeny a vzniká nový význam.


Tobias Regner

Proslavil se jako vítěz třetí řady Deutschland sucht den SuperStar, kterou vysílala od listopadu 2005 do března 2006 německá televizní stanice RTL.


Kampala

Kampala je hlavní město Ugandy. V Kampale žijí podle údaje z roku 2002 1,208,544 obyvatelé. Kampala je tedy nějvětší město státu Uganda. Kampala se nachází v části nazvané district of Kampala, v nadmořské výšsce 1,190 mnm. Mesto je rozdelene do peti kampusu, ktere se nazyvaji Central, Kawempe, Makindye, Nakawa a Rubaga.


Gordias

Gordias bylo frýžské královské jméno. V řeckých mýtech se frýžští králové jmenují buď Gordias nebo Midás.
První Gordias byl farmář, kterému na pluhu přistál orel. Vyložil si to jako znamení bohů, že se jednoho dne stane králem. Frýgové v té době hledali krále a požádali o pomoc věštce. Bylo jim řečeno, že si za krále mají zvolit toho, který jako první přijede do chrámu na voze. Prvním byl Gordias, který vjel do chrámu na volském potahu.
Gordias založil frýžské hlavní město Gordion. Jeho vůz byl uchováván na akropoli a v chrámu byl umístěn pověstný Gordický uzel. Pověst říká, že ten, kdo by ho rozvázal, by se stal pánem celé Asie. Nikomu se to nepodařilo a Gordický uzel se stal symbolem nesplnitelného úkolu. Až roku 333 př. n. l. do chrámu vstoupil Alexandr Veliký a problém vyřešil po svém - uzel rozsekl.
Další Gordias byl frýžským králem a otcem Adrasta, který zabil svého bratr a musel utéci do Lýkie.


Eva tropí hlouposti

Eva Norová přijede navštívit svou tetičkou Pa, která má brzy 60. narozeniny. Tetiným přáním je získat návod na pěstování odrůdy růže, kterou vyšlechtil její soused továrník Záhorský. Se sousedem však nemá přátelské vztahy. Eva předstírá, že se uchází o místo sekretářky a návod na pěstování růže ukradne. Do domu Záhorských se také dostane Evin bratr Michal, který je zamilovaný do Elišky, dcery Záhorských. Eva se zamiluje do tajemníka Záhorských Jiřího Kučery, který se však ve skutečnosti do rodiny vloudil proto, aby získal zpět dříve odcizený rodinný šperk. Když Eva tetě přinese návod na pěstování růže, zjistí, že teta ho má už týden od své mladé přítelkyně Elišky Záhorské. Eva návod vrátí zpět. Nakonec vše dobře dopadne, Záhorští se spřátelí s Evinou tetou a sami jí návod na pěstování jejich růže dají, šperk je vrácen, Michal se zasnoubí s Eliškou a Eva se dá dohromady s Jiřím.


Epulopiscium fishelsoni

Epulopiscium fishelsoni je grampozitivní bakterie z kmene Firmicutes, která má symbiotický vztah s rybami z čeledi Acanthuridae. Je to jedna z největších bakterií na světě, má 200-700 µm na délku a asi 80 µm v průměru. V tomto ohledu ji překonává jen Thiomargarita namibiensis, bakterie objevená roku 1999.


Titrace

Zakládá se na stanovení neznámé koncentrace známého objemu vzorku změřením objemu titračního standardu, který jsme spotřebovali, aby látky právě a beze zbytku zreagovaly.
Aby se jednoznačně a přesně zjistilo, kdy nastal bod ekvivalence, většinou se přidává do titrovaného roztoku tzv. indikátor - látka, která výrazně mění barvu podle podmínek. Indikátory jsou většinou buďto selektivní, nebo acidobazické. Některé další metody určení bodu ekvivalence jsou spektroskopie nebo konduktometrie.
Titrace se obvykle provádí čtyřikrát, z toho poprvé je jen orientační.
Zpětná titrace měří, kolik zbylo ze známého množství přidané látky, s níž zreagoval měřený vzorek.
Pro acidobazické titrace je charakteristická titrační křivka, která v bodě ekvivalence prudce změní hodnotu a jinak je poměrně stálá. Pro vícesytné kyseliny je takových „schodů“ více, každý odpovídá danému počtu vazeb.


Viničné Hory

V roce 1788 byla v sousedství města Prahy uměle vytvořena katastrální obec Viničné Hory, která pokrývala rozsáhlé území dnešního Žižkova a Vinohrad, do níž byla začleněna západní část Olšan, zatímco zbývající část Olšan byla začleněna do katastrálního území Strašnice.
V roce 1867 byla katastrální obec Viničné Hory přejmenována na Královské Vinohrady avšak již po osmi letech byla tato obec rozdělena na dvě obce s názvy Královské Vinohrady I. a Královské Vinohrady II. Po roce 1877 byl pro obec Královské Vinohrady I. přijat název Žižkov, a obec Královské Vinohrady II. dostala původní název Královské Vinohrady.


521 př. n. l.

Roky: 526 525 524 523 522 – 521 př. n. l. – 520 519 518 517 516 ----


Tom a Jerry

Tom a Jerry je americký animovaný seriál se 161 díly, natočený v letech 1940 až 1967.
Tom je kočka, která neustále honí myš Jerryho, který na oplátku dělá kocourovi naschvály. Autorská práva vlastní MGM. Jednotlivé díly natočili William Hanna a Joseph Barbera.
V mnoha dílech se kromě titulních hrdinů objevují ještě další postavy, například šedý myšák Tuffy či dva buldoci – Bulda a Bulínek.
V prvním díle Jak kočka dostala padáka se ještě kočičí představitel Toma jmenoval Jesper, jméno Tom získal až ve druhém díle. Další zajímavostí je, že jelikož kreslíři společnosti MGM nebyli dostatečně výkonní, společnost zadávala zakázky na výrobu dílů dalším společnostem. V letech 1961–62 mezi ně patřil Rembrandt Films Williama L. Snydera, který působil v Praze, a na výrobě se podíleli čeští kreslíři ze společnosti Bratři v triku. Celkem vytvořili 13 epizod, které však bývají hodnoceny jako méně podařené.
V roce 2005 byl natočen celovečerní film Tom a Jerry letí na Mars.
Některým filmovým kritikům se nelíbily scény, ve kterých jde doslova o život. Častokrát se o tom s tvůrci přeli. Fiktivní pořad Itchy & Scratchy Show, který se objevuje v mnoha dílech seriálu Simpsonovi, paroduje zejména takovéto surové scény.


Skutina

Dělostřelecká tvrz Skutina je tvrz, která byla plánována v důsledku zvolení Adolfa Hitlera kancléřem v Německu. Patřila mezi páteř obrany československého opevnění na severní hranici Československa. Stavba tvrze byla navržena do prostoru kóty 736 Skutina mezi Sedloňovem a Novým Hrádkem v Orlických horách. Velikost osádky se plánovala na 679 vojáků. Stavba tvrze byla zadána stavební firmě Dr. Ing. Karel Skorkovský, civilní inženýr stavební a stavitel, akciová společnost a 14. prosince 1937 byla započata výstavba. Zadávací částka činila 31 843 990,40 Kč.
Tvrz měly tvořit dva pěchotní sruby, dělostřelecká otočná věž, minometná věž, dělostřelecký srub a vchodový objekt. Minometná věž současně s tvrzí zadána nebyla, ta měla být dodatečně doplněna, avšak na jejím předpokládaném místě byla zřízena šachta do podzemí. Jako u všech tvrzí měly být postaveny jako první pěchotní sruby, které měly uzavřít linii opevnění. V červenci 1938 byl vybetonován první pěchotní srub N-S 48 a o měsíc později i druhý N-S 49. Oba sruby dodnes stojí ve výkopech, nebyly zavezeny. Doposud lze v okolí těchto srubů nalézt známky po pracovních barácích, těžebních jam apod. Podzemí tvrze je pravděpodobně celé vyražené. A jelikož celá oblast je bohatá na podzemní vody, dá se očekávat, že celé podzemí je zatopené.
Tvrzové zbraně měly nalevo podporovat linii pěchotních srubů až k Náchodu a palebný vějíř dělostřeleckého srubu se měl překrývat s palebným vějířem srubu N-S 76 Amerika z nalevo situovaného Dobrošova. Palba dělostřelecké otočné věže mohla podporovat palbu i obranu linie a spolupracovat s otočnou věží z Haničky napravo.


Bizarní

Bizarní mohou být jak přírodní útvary, tak také stavby, oblečení a někdy i myšlenky a nápady. Slovo může mít pejorativní význam, ale nemusí.
Slovo bizarní pochází z baskického bizarro, brada a znamenalo původně „statečný, mužný“. Později bylo převzato přes španělštinu do francouzštiny a do dalších jazyků, kde nabylo dnešní význam.


Marijampole

Marijampole je město v jižní části Litvy, blízko hranic s Polskem a s Kaliningradskou oblastí. Podle údajů z roku 2003 zde žije zhruba 48 700 obyvatel a Marijampole je tak sedmým největším městem v zemi. Městem protéká řeka Šešupe, jež dělí město na dvě části, které jsou spojeny šesti mosty. V letech 1956 - 1989 bylo město známé pod názvem Kapsukas podle Vince Kapsuka, zakladatele Litevské komunistické strany.


Ján Kvačala

Ján Kvačala též Johann Kvacsala či János Kvacsala či ???? ??????? byl slovenský pedagog, zakladatel komeniologie, církevní historik, a evangelický kazatel.


Rita Wilson

Rita Wilson, rodným jménem Margarita Ibrahimoff je americká herečka a producentka, manželka herce Toma Hankse.


Little Italy

Little Italy je území ležící v městské části Grandview-Woodland ve východní části kanadského města Vancouver, které bylo historickou enklávou etnických Italů. Obchody a kulturní zařízení se v Little Italy nachází podél Commercial Drive, jenž je zároveň sociálním centrem východní části města. Etničtí Italové měli v této oblasti velký vliv od 30. až do 70. let.
Po první světové válce osídlili emigranti z Itálie chudou oblast v okolí Commercial Drive a velkou měrou přispěli k jejímu rozvoji. V roce 1975 kombinace kulturní asimilace, příliv zahraničních přistěhovalců, stěhování Italů na předměstí a náboženské schizma v komunitě vedly k úpadku vlivu a koncentrace etnických Italů ve Vancouveru.
V současnosti je v oblasti Metro Vancouver několik italských obchodů, kulturních skupin a seskupení, přesto v žádné části okresu obyvatelé původem z Itálie nedominují.
V přilehlém městě Burnaby, v oblasti Burnaby Heights sice nemají Italové většinu, i když značná část obyvatel je z Itálie. Na East Hastings Street, mezi Boundary a Duthie, je další obchodní centrum pro italskou komunitu. Nachází se zde množství kaváren, cukráren, restaurací a obchod s dětským oblečením dovážející svoje oblečení přímo z Itálie. St. Helen's a Holy Cross jsou dva katolické kostely sloužící bohoslužby v italštině. V parku Confederation Park se často scházejí starší lidé, kde hrají bocce.


Lakija

Lakija nebo Lakje je beduínské město a místní rada v Jižním distriktu v Izraeli. Podle Centrálního statistického úřadu zde v roce 2008 žilo 9400 obyvatel. Populační růst byl v roce 2008 celkem 6,9 %. Lakija byla založena v roce 1982 jako součást vládního projektu trvalého usídlení beduínských kmenů v okolí. Status místní rady získala v roce 1996.


Krmné okopaniny

Krmné okopaniny patří mezi vodnatá sacharidová krmiva obsahující málo hrubé vlákniny a hrubého tuku. Mají vyšší obsah bílkovin, vitaminu C a draslíku; méně vápníku a fosforu, než jiná krmiva. Hlavními krmnými okopaninami v mírném pásu jsou brambory, krmná řepa, krmná mrkev a další. V tropech a subtropech pak batáty, maniok, ale i krmná řepa. Většina okopanin obsahuje jedovaté látky, které se ničí tepelně, nebo jedovaté látky vznikající po rozrušení pletiv.
Brambory jsou podzemní hlízy lilku bramboru. Obsahují 20-25 % sušiny, 1,2 % stravitelných dusíkatých látek, bílkovinu tuberin, glykosid solanin, který může způsobovat otravy. Z potravinářského hlediska se vyznačují příznivými dietetickými a mírně projímavými účinky. Krmí se buď syrové, pařené, silážované, bramborové řízky či bramborové vločky.
Krmná řepa se zkrmuje hlavně v mírném pásu, ale i v subtropech. Působí příznivě dieteticky a mírně projímavě.
Obsahují 28 % sušiny, 1,5 % stravitelných dusíkatých látek, hodně karotenu a vitamínu C. Dále více vápníku a fosforu než brambory. Zkrmují se sušené.
Maniok je tropická okopanina. Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolizován enzymem linamarázou na kyanovodík. Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Dávky vyšší než 100 mg HCN/kg krmiva jsou smrtelné. Zkrmuje se v podobě řízků, maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám.
Mezi další okopaniny patří druhy rodu Dioscorea obsahující jedovatý alkaloid dioscorin. Dále taro, škrobnaté oddénky Maranta arundianacea, Canna edulis, škrobnaté hlízy Cyperus esculentus, Xanthosoma sagittifolium, topinambur, krmný vodní meloun, krmná tykev, vodnice, tuřín a krmná kapusta.


Adéla Matasová

Prof. Adéla Matasová - česká akademická malířka a výtvarnice, vysokoškolská profesorka. Zabývá se nejen grafickou tvorbou, ale též reliéfní tvorbou, prostorovými objekty a instalacemi. Ve svých dílech akcentuje konceptuální umění ovlivněné minimal artem.
Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru monumentální malby u prof. Vladimíra Sychry. Na základě stipendia UNESCO byla v roce 1968 na dvouměsíčním pobytu ve Francii. Od 70. let se začíná intenzivně věnovat práci s papírovou hmotou, ať už v grafice, kresbě a později v reliéfech, prostorových objektech a instalacích. Od roku 1989 soustavně pracuje na instalacích objektů v prostoru. Jejich součástí je vždy zvuk, který si vybírá z prací současných hudebních tvůrců v oblasti minimal artu.
Její práce byly prezentovány na celé řadě mezinárodních výstav, jmenujme alespoň ART 17 v Baselu, CIAE v Chicagu, a v roce 1994 Festival českého umění v New Yorku. V roce 2004 měla samostatnou výstavu v Muzeu moderního umění v Denveru, USA.
V letech 1990–2003 zastávala místo profesorky v ateliéru alternativních technik na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2000 přijala místo hostující profesorky v Oddělení umění na University of Colorado, Boulder, USA. V období 2004–2005 působila jako prorektorka pro uměleckou činnost na Literární akademii, soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého. Je členkou spolku Umělecká beseda. Žije a pracuje v Praze.
Svými pracemi je zastoupena v národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, oblastní galerii Vysočina v Jihlavě, v Galerii umění v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří, v Městské galerii v Lublani, v Galerii města Budapešť, v Galerii města Krakov a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Ze samostatných výstav jmenujme alespoň ty nejdůležitější:
V roce 1982 získala cenu na mezinárodním bienále kresby v Rijece v Jugoslávii.


298 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 ----


Metro v Ciudad de México

Ciudad de México jako jedno z největších měst na světě a hlavní město Mexika provozuje rozsáhlou síť podzemní dráhy. Oficiální název systému zní Sistema de Transporte Colectivo Metro, což se zkracuje na STC Metro.
Na 11 linkách o celkové délce 201,7 km se denně přepraví mezi čtyřmi a pěti miliony cestujícími, což řadí síť ve vytíženosti hned za Moskvu a Tokio.
Nejvíce cestujících bylo přepraveno celkem 1. prosince 1989, a to 5 263 008 osob. Počet cestujících přepravených do roku 1995 se vyšplhal na 1,474 miliardy. Vozový park se skládá z 2,5 tisice vlaků, ty ročně najezdí více než 35 miliónu kilometrů.
Systém je koncipován podobně jako v jiných městech, nachází se zde ale poměrně mnoho linek tangenciálních směrů. Trasy jsou vedeny ve středu města v podzemí, v okrajových částech jsou pak vedeny po povrchu.
Soupravy jsou většinou mexické výroby, některé jsou ale také španělské, francouzské nebo kanadské. V provozu je deset typů vlaků, ty nejstarší jsou z roku 1968. Kola všech souprav jsou opatřena pneumatikami, jako je tomu například i v Paříži nebo Santiagu de Chile. Některé vagóny jsou zvlášť vyhrazeny pro ženy a děti, toto rozdělení však není striktně dodržováno.
Systém metra v hlavním městě patří i k těm s nejnižšími sazbami jízdného. Díky podpoře města stojí základní jízdenka jen dvě mexická pesa; přestože cena reálných nákladů by byla dvoj- až trojnásobná.
Metro v Ciudad de México se stavělo v několika etapách:
Vytvořeny byly nejstarší úseky pro první tři linky, postaveno 42,4 km tratí a 48 stanic. Na stavbě těchto tras se podílelo několik tisíc specialistů z mnoha oborů a mnoha zemí a další tisíce dělníků. Výstavba probíhala velmi rychle, některé nalezené archeologické vykopávky byly přímo začleněny do konstrukí stanic. Na obklad stanic byly použity pouze materiály vyskytující se v Mexiku. Skupina architektů se snažila za každou cenu navrhnout systém tak, aby nebyl přeplněný a nepůsobil stísněným dojmem.
O dalších deset let později se síť metra rozrostla o 37,3 km, zprovoznily se linky 4 a 5, prodloužila se navíc i linka 3 oběma směry. Celkem přibylo dalších 32 stanic. Etapa byla zahájena vytvořením několika komisí; nejprve Technické komise pro metro a později roku 1978 Komise pro silniční a městskou dopravu ve federálním distriktu. Jejím hlavním úkolem bylo celou výstavbu naplánovat a zorganizovat. II. etapa probíhala ve dvou fázích; nejprve se prodloužila linka 3 a později vznikly linky 4 a 5. Zpracovaly se další plány rozvoje sítě metra na další období. Po otevření všech úseků se síť rozrostla téměr dvojnásobně, na délku 79,5 km s 80ti stanicemi. Nová linka 4 byla postavena jako nadzemní, na 7,5 m vysokém viaduktu; linka 5 pak jako povrchová s některými podzemními úseky, otevírala se ve třech fázích..
Tato etapa byla mnohem kratší než obě předchozí; prodlužovaly se stávající linky a vznikly i nové. Počet stanic se zvýšil již na 105. Nové úseky se otevřely na linkách 3 a na lince 1; vznikl i dnešní velmi významný terminál Pantitlán. I linka 2 se rozrostla o nový úsek; je mezi stanicemi Tacuba – Quatro Caminos a byl otevřen 22. srpna 1984. První zcela novou linkou III. etapy byla tangenciálně vedená linka šestá, jejíž 9,3 km dlouhý úsek s šesti stanicemi spojil stanice El Rosario a Instituto del Petróleo, pro veřejnost se zprovoznil k 21. prosinci 1983 a umožnil se tak přestup mezi linkami 5 a 7 v severní části města. Sedmá linka, také tangenciální, byla také v této etapě uvedena do provozu též; vede však na poměry hlavního města velmi kopcovitou krajinou a proto je založena hluboko pod zemí v tunelu. Otevírala se ve třech etapách; první úsek Tacuba - Auditorio veřejnost využívá od 20. prosince roku 1984, další, Auditorio - Tacubaya od 23. srpna 1985 a poslední, Tacubaya - Barranca del Muerto od 19. prosince 1985. Nová linka přidala síti metra 13,1 km tratí s 10 stanicemi.
Tentokrát vznikla jen jedna nová linka, a to s číslem devět. Byla vybudována ve dvou fázích, ty se obě dokončily úspěšně roku 1987. Prodloužily se také linky č. 6 a 7. První z nových úseků, prodloužení linky 6 o 4,7 km, bylo otevřeno 8. července 1988; nový úsek sedmé linky pak 29. listopadu téhož roku. Linka 9 vznikla jako zcela nová. Vybudovala se ve dou fázích; v té první se zprovoznil úsek Pantitlán – Centro Medico 27. srpna 1987, o rok později pak přišla i druhá fáze a zprovoznění západní části trasy. Nová linka k síti přidala 12 stanic a 15,3 km tratí. Je vedená částečně v podzemí a částečně na viaduktu.
Vznikla první příměstská linka označená písmenem A. Spolu s dalším nově otevřenými úseky přibylo dalších 37 km tratí a 29 stanic. Výstavba linky A pátou etapu budování metra v podstatě zahájila. Vznikla první linka, vedoucí za hranice samotného města do státu Estado de México, navíc konstruovaná na klasické vlaky bez pneumatik a s pantografem. Otevření jejího prvního úseku s délkou 17 km proběhlo 12. srpna 1991. Vytvořena byla i osmá linka, její výstavba však byla mnohem náročnější než u té předchozí. Její trasa vede přímo pod historickým jádrem a při výstavbě bylo velmi náročné ji postavit tak, aby nedošlo k poničení významných památek. Osmá linka podchází i náměstí Plaza de la Constitutión, největší a nejdůležitější ve městě.
Federální distrikt města Cd. México se pomocí poslední otevřené příměstské linky B spojil s okolními městy Nezahualcóyotl a Ecatepec. Nová trasa byla dlouhá 23,7 km. První studie a projekty této linky se objevily kolem roku 1993. Výstavba začla 29. října 1994, první úsek v rozsahu Villa de Aragón – Buenavista se zprovoznil 15. prosince 1999, druhý mezi stanicemi Nezahualcoyótl a Cudad Azteca pak k 30. listopadu 2000. Celá má být dokončena v druhé polovině prvního desetiletí 21. století. Linka je navržená k přepravě 600 000 cestujících denně.
Veřejnosti slouží dohromady 176 stanic, z nichž 106 je podzemních, 53 povrchových a 16 nadzemních. 24 stanic je přestupních. Nejvýznamnější stanicí v celém systému je Pantitlán; přestupní stanice která je největší ve městě a jedna z největších i ve světě, kříží se zde čtyři linky metra a spoustu dalších návazných linek autobusů.
Hlavní zvlášností metra v Ciudad de México jsou symboly stanic; každá stanice metra má vlastní znak. Důvodem je usnadnění orientace v metru pro cestující se špatnou schopností čtení nebo částečnou negramotností. Symboly vždy představují to, co se poblíž stanice nachází, jsou provedeny bílou barvou na barevném podkladě; barva je pak stanovena podle linky. U přestupních stanic je použito barev více.
Současná síť metra má devět klasických linek, které jsou značené různými barvami a potom dvě linky příměstské. Linka A je jako jediná konstruována s klasickými železničními kolejemi a elektřinu odebírá z pantografu.


Hyman Kaplan

Boubelatý muž s jablkovitými tvářemi, nažloutlými plavými vlasy a modrýma očima. V náprsní kapse zásadně nosil dvě pera. Téměř vždy se usmíval, dokonce i když byl kritizován za ty nejhorší chyby.
Pan Kaplan je žákem Večerní přípravné škole pro dospělé v New Yorku, kam se přistěhoval již patnáct let před dějem druhé části knihy Pan Kaplan má stále třídu rád. Jeho zaměstnáním je „číhač na pánský saky“. Ve třídě, kde studuje, je vyučujícím profesor Parkhill.
Pan Kaplan je snaživý žák, urputný, nicméně základy anglického jazyka mu činí notné potíže. Zároveň je ale velmi sebevědomý a přesvědčený o své pravdě, kterou hájí za každou cenu, do roztrhání těla - svého i ostatních žáků. Neustále se střetává s ostatními žáky, kteří jsou rozděleni na dva tábory: Jedni obdivují Kaplanovu houževnatost, druzí bojují proti jeho demagogii. Nutno dodat, že v naprosté většině případů je vítězem těchto soubojů pan Kaplan.
Styl mluvy pana Kaplana, jeho urputnost a neústupnost jsou základem komičnosti knih o něm.
Hyman Kaplan se podepisoval způsobem pro profesora Parkhilla nezapomenutelným: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Podepisoval se velkými hrdými písmeny, každé vykreslené červenou pastelkou a obtažené modrou. A mezi každými dvěma písmeny byla nádherná zelená hvězdička.


Korálnatci

Korálnatci se vyskytují v teplých mořích. Stádium je polyp, medúza se nevyskytuje. Rozmnožují se oběma způsoby. Většinou jsou hermafrodité. Láčka je rozdělena na šest nebo osm přepážek - sept. Tvoří vnější kostru - exoskelet a vnitřní kostru - endoskelet. Ty jsou tvořeny uhličitanem vápenatým či koralinem, který je červený. Z koster vznikají korálové útesy a dokonce ostrovy, na kterých žije mnoho vzácných živočišných druhů.
Třída korálnatci se dělí na dvě skupiny. Osmičetné koráli mají osm přepážek, osm chapadel a tvoří kolonie. Patří mezi ně korál červený, jehož skelet se zpracovává na šperky.
Druhá skupina jsou šestičetné koráli. Počet jejich chapadel je v násobku šesti. Patří mezi ně:


Parohy

Parohy či paroží mají pouze samci a je to výrazný znak pohlavního dimorfismu. Jedná se o kostěné části těla jelenů, daňků a srnců a dalších samčích jedinců z čeledi jelenovitých savců.
Jsou plné a kryté lýčím. Každý rok je zvířata shazují a na jaře jim narůstají nové. Výjimku tvoří pouze sobi, u kterých mají parohy i samice, a srnčíci, kteří nemají paroží, ale špičáky přeměněné na kly.
Jedná se o ceněnou loveckou trofej, která bývá předmětem lovcovy chlouby. I schozené parohy mohou dobře posloužit jako pěkný dekorativní předmět


Keith Devlin

Devlin je profesorem na Stanford University, kde taktéž spoluzakládal několik výzkumných institutů. Působí taktéž jako komentátor v rádiu.
K roku 2008 byl autorem 28 knih. Několik jeho knih týkajících se matematiky je určeno veřejnému neodbornému publiku a bylo přeloženo i do češtiny. Jeho kniha Problémy pro třetí tisíciletí se např. laickému čtenáři snaží vysvětlit, čeho se týkají důležité matematické problémy, za jejichž řešení je vypsaná vysoká finanční odměna – tzv. Millenium Prize Problems.
Devlin je taktéž držitelem několika ocenění za popularizaci vědy – např. Carl Sagan Prize.


Udajpur

Udajpur pronunciation, známý také jako “Město jezer” je hlavním administrativním centrem distriktu Udajpur a nachází se ve státu Rádžasthán v západní Indii. Je historicky hlavním městem bývalého královstvím Mevár. Jezera Pičola, Fateh Sagar, Udaj Sagar a Svarúp Sagar nacházející se ve městě jsou považována za jedna z nejkrásnějších v zemi.
Udajpur je známý také paláci, obzvláště Jezerním palácem, který se rozkládá na ostrově jezera Pičola. Mnohé z paláců byly přestavěny na hotely.
Udajpur byl hlavním městem království Mevár, které patřilo rádžputskému rodu Sisodia. Za zakladatele Udajpuru je považován Rána Udaj Singh a původní hlavní město Meváru bylo město Nagda, ležící na řece Banás severovýchodně od Udajpuru.
Podle legendy se král Udaj Singh náhodou na lovu setkal s poustevníkem. Poustevník mu požehnal a na jeho radu král na místě setkání vystavěl dobře opevněný palác, kde se také usadil. Roku 1568 mughalský vládce Akbar dobyl město a výynamnou pevnost Chittorgarh a Udaj Singh byl nucen přesunout hlavní město do svého bydliště, čímž byl nově založený a dobře opevněný Udajpur. Akbar Mevár dlouho a těžce dobýval, protože ho mahárána Pratáp odmítal uznat za sobě nadřazeného. Jeden z hlavních generálů ve službách Akbara byl Man Singh I., král sousedního Dhúndháru, jehož hlavní město byl Amber.
Když později mughalská moc zeslábla, vyhlásila místní šlechta nezávislost a získala zpět většinu Mevárského království s výjimkou pevnosti v Chittorgarh. Udajpur již hlavním městem státu zůstal a roku 1818 se jako knížecí stát připojil Britské Indii. Po vyhlášení indické nezávislosti roku 1947 přijal tehdejší mahárána novou indickou vládu a Mevár byl začleněn do indického státu Rádžasthán.
Udajpur je dobře spojen se všemi hlavními městy Indie, po silnici, železnicí i letecky.
Město leží na cestě mezi Dillím a Mumbají národní silnicí číslo 8, leží zhruba 700 km od každého z těchto měst. Cesty jsou v této oblasti zpevněné a vhodné i pro osobní automobily. Cesta autem z Džajpuru trvá asi 8 hodin, ze Suratu 9 hodin.
Udajpurské letiště Dabok leží 24 km od centra města. Indian Airlines denně létají z Udajpuru do Džodpuru, Džajpuru, Aurangabadu, Mumbaje a Dillí . Denní lety do Udajpuru provozuje také Jet Airways a Kingfisher Airlines. Letiště by podle rozhodnutí regionální vlády mělo roku 2011 získat mezinárodní status.
Udajpur je dlouhodobě dobře dostupný po železnici především z Dillí, Džajpuru a Ahmedabadu. Tato spojení nedávno rozšířil „Mewar Express“, který v Udajpuru spojuje navíc s městy Kóta a Mathura a „Ananya Express“ spojuje od roku 2007 Udajpur s Kalkatou. Udajpur nemá přímé vlakové spojení s jihem země, je obvykle nutné přestoupit v Ahmadabadu nebo Suratu.
Leží na východním břehu jezera Pičola a skládá se z několika masivních kamenných paláců postavených v různých dobách po roce 1559. Palác poskytuje překrásný výhled na „Jag Niwas“ – hotel na jezeru Pičola a také na staré centrum města na druhé straně. Jako hlavní palácový vchod slouží velká klenutá brána, tzv. Tripolia, postavená roku 1725. Za ní vede cesta několika dvory na palácové terasy a do zahrad. V paláci se nachází Surádž Gokhda – místo, odkud mahárádžové v těžkých časech promlouvali k lidu. Dvůr zvaný Mor-čók získal své jméno podle skleněné mozaiky, které zdobí jeho stěny. Patrně nejpozoruhodnějším z paláců je Chini Chitrashala, jehož stěny zdobí různé malby boha Krišny. V komplexu se nachází množství dalších oddílů - Dilkhush mahal, Sheesh mahal, Moti mahal a Krishna vilas. V dnešní době slouží většina z nich jako muzea a navštěvují je denně tisíce turistů.
Byl postaven v letech 1743-1746 z mramoru na ostrůvku Džag Nivas na jezeru Pičola a původně sloužil jako královský letní palác. Nyní byl přeměněn na pětihvězdičkový hotel a je provozován společností Taj Hotels Resorts and Palaces.
Monzunový palác byl postaven mahárádžou Sadždžan Singhem roku 1884 a je znám též jako Sajjangarh. Jako bývalé letní sídlo mahárádžů leží na vrcholku kopce s krásným výhledem na město a jeho jezera. Palác byl pro nedostatek pitné vody vybaven důmyslným zařízením pro zachytávání dešťové vody. Pevnost leží přibližně 5 km od Udajpuru v nadmořské výšce 940 metrů nad mořem. Nejlepší dobou k návštěvě paláce je období dešťů. Palác obklopuje přírodní rezervace.


Koldín

Koldín je obec v okrese Ústí nad Orlicí, nacházející se cca 5 km na sever od města Choceň. Ke 3.7. 2006 zde žilo 323 obyvatel.
V obci najdete mateřskou školu, obchod se smíšeným zbožím i pohostinství. V okolí Koldína je nádherná příroda, rybníky, i lesy plné hub.
Za zmínku stojí renesanční tvrz, postavená Janem Hylebrantem z Ryzemburka v 16. století.


The Early Years

The Early Years je album vybraných skladeb křesťanské rockové skupiny Sonicflood. Bylo vydáno 15. srpna 2006. Uvádí deset dřívějších hitů.


Modřišice

Obec Modřišice se nachází v okrese Semily, kraj Liberecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 370 obyvatel.


IAAF

Mezinárodní asociace atletických federací je nejvyšší světovou organizací, která řídí atletiku. Byla založena v roce 1912 sedmnácti národními federacemi. V roce 2006 je členy IAAF 212 národních federací, včetně Českého atletického svazu, který organizuje a rozvíjí atletiku na našem území.
IAAF je zastřešujícím pořadatelem několika největších světových atletických soutěží, mezi něž patří například:


Citlivost

Citlivost ve fotografické technice je jeden ze tří základních parametrů určující expozici výsledného snímku. Zbylé dva jsou clona a expoziční čas.
Citlivost je v dnešní době nejčastěji udávaná dle normy ISO 5800. Ta vychází z jednotek ASA. V digitálních fotoaparátech je parametr jednoduše nazýván ISO. Citlivost ISO se pohybuje obvykle v rozmezí od 12 do 3200, obvyklé hodnoty jsou 100, 200 a 400.
Ve starší literatuře se lze setkat také s dalšími jednotkami, obvykle pojmenovanými podle tvůrce nebo organizace, kteří je stanovili. Jsou to:
Ty jednotky, které jsou ve výše uvedeném seznamu označeny jako stupně, jsou logaritmické. U všech těchto logaritmických stupnic odpovídá zvýšení o 3 stupně dvojnásobné citlivosti.
Přesný přepočet citlivosti konkrétního materiálu mezi stupnicemi není úplně možný, protože některé z nich zohledňují i strmost materiálu a použité vyvolávací chemikálie. Někteří výrobci navíc mírně korigovali své údaje.
Dvojnásobná citlivost snižuje potřebný expoziční čas na polovinu. Tedy při dvakrát větší citlivosti stačí pro stejnou úroveň expozice pouze polovina dopadajícího světla. Při zdvojnásobení citlivosti beze změny množství dopadajícího světla tedy můžeme:
Při kreativním fotografování je také častá změna citlivosti na menší, kdy se prodlužuje čas potřebný k expozici nebo je možné snížit clonové číslo.
Citlivost filmu má v praxi vliv na kvalitu fotografie – způsobuje větší šum a zrno:
Na rozdíl od zrna klasického filmu je šum v digitálním záznamu extrémně degradujícím faktorem. Kazí kvalitu fotografie, snižuje její ostrost, pohlcuje detaily a zakrývá jinak ostré barevné přechody. Lze jej eliminovat pouze na úkor detailů fotografie. Eliminace šumu je čím dále více patrná především u digitálních fotoaparátů s malým čipem, který má velké rozlišení.
Vývoj čipů jde kupředu především v hustotě světlocitlivých buněk. S ohledem na výrobní náklady není často kladen důraz na snižování jejich vlastního elektrického šumu, který má na zkreslení výsledné informace o intenzitě dopadajícího světla největší vliv. Problém je řešen až odšumovacími algoritmy v procesoru fotoaparátu, který fotografii před uložením „vyčistí“. Zanikají tím detaily, snižuje se čitelnost kresby a v nejhorším případě je pak výsledek více podobný malbě než fotografii. Je to levné řešení se snadnou výrobou nových modelů fotoaparátů, ale řešení s velmi nízkým skutečným růstem technické kvality fotografie při rostoucím rozlišení.


Stálkov

Stálkov byl dříve samostatnou obcí 6 km severozápadně od Slavonic v nadmořské výšce 637 m. Malá obec, ve které žilo německé obyvatelstvo, po roce 1918 s českou menšinou, po r. 1945 české obyvatelstvo. V roce 1850 měla obec podle Vlastivědy moravské 335 obyvatel a katastr obce měl v té době výměru 774 ha. V současné době je obec místní častí Slavonic a je v ní 34 obytných domů, z nichž necelá polovina je obydlena trvale. Ostatní jsou využívány jako rekreační chalupy zvláště v letních měsících. Ve vesnici je po dobu letní turistické sezóny provozována ubytovna pro cyklisty. Obcí prochází i značené cyklotrasy a turistické stezky. V okolí vesnice je řada rybníků a neposkvrněná příroda je v létě cílem mnoha letních táborů mládeže, zvláště z Brna.
Škola ve Stálkově existovala již koncem 18. století, ale školní budova byla postavena v r. 1804. V roce 1899 však byla zbořena a postavena nově. Jako jednotřídní byla provozována až do 50. let minulého století, kdy pro malý počet žáků byla zrušena a žáci chodí od té doby do školy ve Slavonicích.
V blízkém okolí obce se nachází jednak řada skalních útvarů, vzniklých působením procesů zvětrávání a odnosu landštejnské žuly, jednak doklady po starých plužinách. Základním tvarem zvětrávání žuly jsou strukturně podmíněné nízké žulové klenby, rozdělené systémy vertikálních a i subhorizontálních puklin na bloky různé šířky a velikosti. Příkladem takové klenby může být i Bukový vrch 720 m n. m., vpravo od silnice ze Stálkova do Matějovce. Původně kompaktní žulové klenby se rozvolňují podle puklin na různě velké skupiny žokovitých balvanů, které spočívají jak na skalních podstavách původních kleneb, tak v rozvolněných sestavách, které podlehly destrukci a po sesutí vytvářejí řadu bizarních útvarů. Větším seskupením skalek a balvanů vznikají menší skalní města. Východní částí katastru Stálkova prochází naučná stezka ze Slavonic do Českého Rudolce, vedoucí kolem několika skalních skupin s typickými ukázkami zvětrávání žuly. V lese vpravo od silnice ze Stálkova do Matějovce, se na plošině s několika drobnými žulovými klenbami zachovala i část zaniklé plužiny, s dobře patrnými řadami mezí.
 File:Stalkov 3.JPG|Severní část návsi File:Stalkov 1.JPG|Pohled na vesnici při příjezdu od Slavonic File:Stalkov 4.JPG|Kamenný kříž při cestě do Českého Rudolce


Prase domácí

Prase domácí je domestikovaný savec, vyšlechtěný z prasete divokého. Domestikace proběhla přibližně před 9 tisíci lety. Jedná se o nejvýznamnější druh dobytka ve střední Evropě, např. v České republice se jich k 31. prosinci 2005 chovalo celkem 2 876 834. Je všežravé. Prasata domácí, která uniknou do přírody, zdivočí a mohou působit značné škody. Jako pracovní zvíře se využívá pro hledání lanýžů.
Prase rychle přibývá na váze a je velmi plodné, v průměru mívá 8 až 14 mláďat. Většinou nezemře přirozenou smrtí, protože je poraženo pokud dosáhne určité porážkové hmotnosti. Pokud zvíře dosáhne tělesné dospělosti, již dále neroste. S takovými zvířaty se ale v chovech rozvinutých zemí nesetkáme, protože ta jdou na porážku mnohem dříve. Prasata jsou chována v zemědělských zařízeních zvaných vepřín. Menší zařízení na statku se nazývá chlívek. V případě vepřína se prasata nejčastěji chovají v kotcích po více kusech nejčastěji stejné kategorie. Někdy může být u vepřínu i výběh. V některých zemích se chovají prasata pod otevřeným nebem - tedy extenzivně. V tomto případě mají malou boudičku, ve které spí, a ohrazený výběh, ve kterém se mohou pohybovat, nebo v kališti rochňat.
Vykastrovaní samci prasete se nazývají vepři, nevykastrovaní se nazývají kanci. Kanci obvykle nejsou vhodní pro potravinářskou výrobu, neboť maso jistého procenta z nich páchne. Samice se nazývá prasnice, samice, která již rodila se nazývá svině nebo bachyně. Samice v říji se bouká. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila se oprasila. Mládě se nazývá sele nebo podsvinče. Odrostlejší mládě se nazývá běhoun nebo pašík.
Prase vydává zvuky tzv. chrochtání nebo kvičení. Je porostlé štětinami. Muslimové a Židé mají dle náboženských pravidel zakázánu konzumaci vepřového masa. Tyto zákazy možná mohou pramenit z toho, že jeho maso může obsahovat svalovce. V Japonsku ho vodí na vodítku jako v Evropě psa.
Oslovení „prase“ se v lidské společnosti už dlouho používá jako nadávka. Bývá tak označován člověk, který je nečistotný, zanedbaný nebo se nevhodně chová. Označení „svině“ se v lidské společnosti používá jako ještě silnější nadávka. Bývá tak označován člověk, který je zákeřný nebo záměrně škodí jiným lidem.


Lama krotká

Lama glama, neboli lama krotká patří mezi domestikované druhy. Jde pravděpodobně o domestikovanou formu guanako, protože je morfologicky podobná Guanaco cacsilensis. Podobně jako alpaka obývá oblasti Altiplána v Bolívii a v Peru. Malé populace jsou také v severním Chile, Argentině a Ekvádoru. Pase se na horských svazích a spásá střední až dlouhé trávy.
Lama je vysoké robustní zvíře, dosahující výšky 110 až 150 cm a hmotnosti 130 až 155 kg. Uši jsou dlouhé, obličej je ze srsti, nosní část je dlouhá, rovná, špička nosu je okrouhlá. Hřbet je plochý od plece až po záď, ocas se stáčí nahoru a na hřbet. Lamy se poněkud liší podle místa rozšíření hustoty srsti a podle její barvy.
Rozlišují se dva typy: Chaku a Qara. Většina andských lam patří k typu Qara, který je charakterizován holým obličejem a nízkou srstí. Méně obvyklý je typ Chaku, který jak název naznačuje, produkuje víc vlákna a má čelo a uši porostlé srstí. Vyskytují se však také kříženci mezi těmito typy.
Lama je cenným zdrojem masa a vlákna. Maso je libové, červené barvy, nemramorované, jateční výtěžnost je 60 %. Kůže se hodí k výrobě sandálů, bot a vaků. Poskytuje asi 2 kg srsti ročně. Vlákno, které se vyskytuje ve škále od bílé po černou, je dlouhé a hrubé.
Používá se k výrobě provazů, vaků, pytlů, pokrývek i látek k výrobě oděvů. Avšak vzhledem k robustní stavbě těla se lama vždy chovala především k účelům soumarským pro transport různého materiálu. Pohybuje se většinou v karavanách. Vyznačuje se vysokou odolností vůči drsným podmínkám prostředí a velkou vytrvalostí v přenášení nákladů o hmotnosti až 40 kg. K tomuto přenášení se většinou používají kastrovaní samci. Lama je symbolem živočišné výroby Bolívie.


Martin Rázus

Martin Rázus byl slovenský básník, prozaik, dramatik, publicista a politik a evangelický farář.
Narodil se v rolnické rodině. Vzdělání získal v Liptovském Mikuláši, Kežmarku a později na teologickém semináři v Bratislavě. Působil jako evangelický farář v Modré, ale za krátkou dobu pokračoval v teologickém studiu ve skotském Edinburghu. Po jeho dokončení pokračoval v působení v Modré, později v Pribylině, kde s v roce 1913 oženil se svou manželkou Elenou, a Moravském Lieskovém. Od roku 1930 působil jako farář v Brezně. Pohřbený je v Banské Bystrici.
Jako politik byl členem Slovenské národní strany a zastáncem slovenského autonomismu. V lednu roku 1920 vystoupil z SNS, která se před volbami spojila s Národní republikánskou stranou rolnickou. Zpět do SNS se vrátil, až když se v programu SNS z roku 1922 opět objevil požadavek administrativní a kulturní autonomie Slovenska. Stal se významnou osobností své strany a snažil se program strany zaměřit na sociální a hospodářské problémy své země a na prosazování národní a politické autonomie Slovenska. Od roku 1929 až do své smrti byl předsedou SNS. Jeho zásluhou a díky dohodě s Československou národní demokracií získala SNS v roce 1929 první poslanecký mandát v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění, poslancem byl Rázus až do roku 1937. Pod jeho vedením začalo sbližování SNS s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Tyto strany spolu vytvořili takzvaný Autonomistický blok.
Své první verše napsal už na základní škole, ale uveřejňovat je začal až od roku 1911. Publikoval např. v časopisech Dennica, Prúdy, Živena, Stráž na Sione či Národnie noviny. Psal poezii, prózu, ale je též autorem dvou divadelních her.


Kyselina gallová

Tato kyselina má na benzenové jádro napojené dvě funkční skupiny: hydroxylovou a karboxylovou, což jí umožňuje vytvářet řadu derivátů, esterů a solí. Tyto dvě skupiny mohou reagovat navzájem a vytvořit kyselinu digallovou. Při odštěpení CO2 vzniká pyrogallol. Při reakci se železnatými solemi vytváří černý pigment, který se používal jako inkoust. V raných počátcích fotografie se také používala jako vývojka.
Nejvýznamnější sloučeniny odvozené od této kyseliny jsou taniny, které vznikají připojením kyseliny gallové na cukr. Tato kyselina má antimikrobiální účinky a působí jako antioxidant.


Nicov

Ke dni 29. 5. 2009 v obci žilo 84 obyvatel.
Ve vzdálenosti 13 km jihovýchodně leží město Vimperk, 14 km severozápadně město Sušice, 26 km severovýchodně město Strakonice a 30 km východně město Prachatice.


Paličkovice nachová

Paličkovice nachová je druh vřeckovýtrusné houby, která tvoří mycelium v semeníku lipnicovitých a mění ho v tmavý tvrdý útvar tzv. černý námel. Námel je zdrojem jedovatých alkaloidů a pokud dojde k rozemletí většího počtu námelů do mouky, může požití z ní vyrobených potravin způsobit otravu: ergotismus. Avšak některé alkaloidy z námele se používají k výrobě léčiv nebo drog. Paličkovice nachová obsahuje především tyto látky: ergotamin a ergotoxin, které mají halucinogenní účinek, používají se v porodnictví a v interní medicíně především na hladké svalstvo.
Zmíněná sklerocia jsou struktury vzniklé zbytěním pletiv semeníku napadené rostliny a v životním cyklu paličkovice představuje trvalé stadium, v němž houba setrvává po dobu nepříznivých podmínek. Sklerocium na zimu vypadne z klasu a přečká zimu v půdě. Na jaře z něj vyrůstají typické paličkovité útvary s plodničkami - jedná se o kulovitá stromata na stopce, ve kterých se tvoří drobné lahvicovité plodničky ústící na povrch stromata úzkými otvory, které obsahují spory dávající vznik novým jedincům. Celý děj se poté opakuje.


Lüganuse

Lüganuse je městečko v estonském kraji Ida-Virumaa, samosprávně patřící do obce Lüganuse, jejímž je administrativním centrem. Městečko leží bezprostředně severně od města Püssi.
Nejstarší historickou zmínkou o Lüganuse je Kniha počtů království dánského, která je zmiňuje ve 13. století pod jménem Lygenus jako jednu z větších vesnic Vironska.


Kaňk

Kaňk je jednou ze třinácti místních částí města Kutná Hora. Nachází se 3 km severně od centra Kutné Hory. V současné době je zde registrováno asi 312 domů. PSČ je 284 04.
Kaňk vznikl ve druhé polovině 13. století současně s nedalekou Kutnou Horou v souvislosti s objevem rozsáhlých nalezišť stříbra a také mědi. Původní hornická osada tvořící předměstí Kutné Hory byla Ferdinandem II. roku 1621 povýšena na město se stejnými právy, jaká měla samotná Kutná Hora. Těžební činnost probíhala v okolí Kaňku až do 20. století, kdy se zde těžily zinkové a olověné rudy. Těžba také dala Kaňku jméno, neboť německý název Gang znamená mj. důlní chodbu.


Akanština

Akanština je jedním z hlavních jazyků Ghany. Patří do rodiny nigerokonžských jazyků. Sestává z těchto dialektů:
Oba mají psané formy v latinské abecedě. Úřad pro ghanské jazyky sestavil seznam 20 000 jejich slov a jednotný pravopis, jenž však zatím není šířeji používaný.
Jazyk se společně s otroky dostal také do Jižní Ameriky, především do Surinamu. Bývalí uprchlí otroci v surinamském vnitrozemí tak i dnes používají jednu z forem tohoto jazyka, včetně zvyku pojmenovávat děti podle dne v týdnu, v němž se narodili. V Surinamu jsou také velmi známé příběhy pavouka Anansi.


Panaro

Panaro je řeka v Itálii. Je 166 km dlouhá. Povodí má rozlohu 2300 km2.
Pramení v Toskánsko-Emiliánských Apeninách. Protéká převážně Pádskou rovinou. Na dolním toku jsou kolem koryta vybudované hráze na ochranu před povodním. Je to pravý přítok Pádu
Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí 45 m3/s. Nejvyšší vodnatosti dosahuje na jaře a na podzim.
Řeka je regulovaná a je na ní umožněna vodní doprava. Leží na ní město Vignola.


Karel VI. Schwarzenberg

Spisovatelské činnosti se věnoval již před válkou, ale až v exilu rozvinul svoji práci naplno. Psal především česky, ale také německy a anglicky. Část jeho práce však dodnes zůstává v rukopisech.
Jedná se o otce bývalého českého ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga.
Narodil se jako první syn Karla V. z orlické sekundogenitury Schwarzenbergů a Eleonory hraběnky Clam-Gallasové, ale již ve třech letech o svého otce přišel v první světové válce. Studoval v Praze nejprve lesnictví a potom historii a heraldiku u prof. Josefa Pekaře.
Před mnichovskou dohodou napsal dopis prezidentu Edvardu Benešovi, v němž stvrdil svoji loajálnost k republice. Po obsazení Československa Hitlerem se odmítl stát říšským občanem a na jeho majetek byla uvalena nucená správa.
Po válce sice převzal kontrolu nad svým majetkem, ale již v roce 1948 byl majetek orlické větve zabrán a Karel VI. posléze opustil republiku a odstěhoval se do Rakouska. Ve Vídni se věnoval převážně zpracovávání informací v rodinném archivu, nicméně značnou pozornost věnoval také českým dějinám.


Olof Mellberg

V roce 1998 odešel ze Švédka hrát do španělského klubu Racing Santander, jeho dalším zahraničním angažmá se stala v roce 2001 anglická Aston Villa.
Mellberg je znám tím, že je dobrý hlavičkář, a že se dokáže snadno vyrovnat s psychickým tlakem během zápasu. V roce 2003 dostal ocenění švédský fotbalista roku a nejlepší obránce.


Theatrum Kuks

Festival barokní kultury, především hudby, divadla a tance Theatrum Kuks se od roku 2002, kdy proběhl tzv. nultý ročník, koná vždy koncem srpna v prostorách barokního komplexu Kuks. Doprovodnými akcemi festivalu jsou odborné přednášky, workshopy, instalace, výstavy a další aktivity.
Ředitelem a dramaturgem festivalu je muzikolog a hudební historik Stanislav Bohadlo. Koncerty a představení se konají v různých prostorách kukského areálu a jeho okolí: kostel Nejsvětější Trojice, Lapidárium, nádvoří špitálu, podzemní hrobka, Comoedien-Haus, Hubertův dvůr, Braunův Betlém.
Motto festivalu: „Projekt Theatrum Kuks, nastartovaný u příležitosti třístého výročí otevření Comoedien-Hausu v Kuksu roku 1702, probouzí k životu zapomenutý fenomén Šporkova Gesamtkunstwerku a jeho uměleckých vizí o spojení barokního divadla, opery a hudby v celém kukském údolí.“
Na festivalu Theatrum Kuks pravidelně vystupuje řada významných hudebníků - Jiří Stivín, Václav Hudeček, Václav Uhlíř, Jaroslav Tůma, Pavel Svoboda, Riccardo Minasi, Gottfried Greiner a souborů, které se specializují na barokní hudbu - Hipocondria Ensemble, Barocco sempre giovane, Musica Florea, SHQ Collegium. Pravidelným účastníkem festivalu se stalo Trio Sweets-Sporck, jehož členem je jeden z vídeňských potomků hraběte Šporka. Během uplynulých ročníků na festivalu zazněla řada hudebních děl v novodobé premiéře. Součástí festivalu bývají pravidelné interpretační dílny, jejichž výsledky jsou zde prezentovány.
Divadelní část festivalu zahrnuje představení barokních divadelních her, interludií i inscenací, které se období baroka týkají tématicky. Pravidelně zde hostují profesionální, školní i amatérská divadla z celé republiky i ze zahraničí. Domovskou scénu si zde vytvořil soubor Geisslers Hofcomoedianten, který volně navazuje na činnost Šporkovy divadelní společnosti Josepha Antona Geisslera a zaměřuje se na moderní interpretaci barokních textů, většinou svým vznikem spjatých s Kuksem. Každoročně v rámci festivalu uvádí nejméně jednu novodobou premiéru některého nově objeveného textu ze šporkovské knihovny. Pravidelným hostem festivalu je rovněž pražské Malé vinohradské divadlo. Na některých rozsáhlejších projektech oba soubory spolupracují. Součástí divadelního programu jsou pravidelně dílny zaměřené na commedii dell´arte, které vede italský divadelník Luca Cairati. Inscenace, které jsou jejich výsledkem, jsou rovněž v rámci festivalového programu prezentovány.
Pravidelnou součástí festivalu jsou i produkce na pomezí žánrů, např. hudebně-dramatické zpracování Tance smrti na texty pátera Patricia Wasserburgera a s hudbou Šporkova kapelníka a hofmistra Tobiáše Antonína Seemanna, inscenované ve Šporkově hrobce. Velký prostor je na festivalu věnován také tanečním vystoupením domácích i zahraničních sólistů a souborů.


Walking on a Thin Line

Walking on a Thin Line je třetí a poslední studiové album kapely Guano Apes. Bylo vydáno 3. února 2003 vydavatelstvím BMG a obsahuje singly "You Can't Stop Me", "Pretty in Scarlet" and "Quietly".
Album bylo vydáno ve speciální edici Digipakse dvěma bonusovými skladbami: "Electric Nights" a "Counting the Days"


Chaplin se vrací z flámu

Chaplin se vrací z flámu je americká filmová groteska z roku 1916, kterou Charles Chaplin natočil v době svého působení pro společnost Mutual.
Pro natočení svého v pořadí čtvrtého filmu pro společnost Mutual, se kterou na počátku roku 1916 podepsal kontrakt na dvanáct dvoudílných snímků a pro jejichž natočení dostal naprostou svobodu, se Chaplin nechal inspirovat svými music-hallovými a kabaretními počátky, a to především svým slavným skečem z dob působení v Karnově skupině „Noc v londýnském kabaretu“. Film Chaplin se vrací z flámu se odlišuje nejen od celé série pro Mutual, ale nemá obdobu v celé jeho tvorbě. Film samotný je ve skutečnosti Chaplinovým sólovým výstupem, pouze v úvodní scéně filmu je na plátně přítomen jiný herec v roli zcela pasivního řidiče taxislužby, poté jsou Chaplinovými spoluhráči, a to zcela rovnocennými, již jen neživé předměty jeho domácnosti.
Film, jehož premiéra se uskutečnila 7. srpna 1916, byl natočen v ateliérech Lone Star společnosti Mutual, stejně jako většina ostatních Chaplinových filmů pro tuto společnost.
Před domem zastavuje vůz taxislužby a v něm se po prohýřené noci vrací domů silně společensky unavený elegán s pelerínou a cylindrem. Taxikář nehnutě sleduje počínání svého nočního zákazníka, který se snaží vystoupit z auta a zaplatit. Před domem se elegán s vervou pouští do hledání klíče od domu. Když jej ani po usilovném hledání nenachází, rozhodne se do domu dostat oknem. V okamžiku, kdy se dostává do svého bytu oknem nachází dlouho hledaný klíč a proto se oknem vydává opět ven, aby si mohl odemknout a vstoupit do domu dveřmi. Ve svém domově je již opilý elegán obklopen pouze již jen neživými běžnými domácími předměty, které pro něj představují rovnocenného partnera. Kluzký koberec je následován kulatým stolem ve vstupní hale, kolem kterého se rozpoutá divoká honička za láhví whiskey. Medvědí kožešiny na zemi se mění v divokou zvěř, se kterou svádí opilec nelítostný boj. Je čas jít se uložit ke spánku a tak se opilec vydává po dvojitých schodech do prvního patra, odkud je hodinami s obrovitým kyvadlem navrácen do přízemí. Následují další a další marné pokusy, a to nejenom po schodišti, ale také šplhem po věšáku. Když se konečně dostává do své ložnice, čeká jej rozhodující zápas se záludným mechanismem skládací postele. Boj končí opilcovým rezignovaným ulehnutím ke spánku do vany.


Salvátor

Salvator znamená latinsky Spasitel. Postupem času se toto slovo stalo jiným, zástupným označením pro Ježíše Krista jakožto Spasitele světa, zasvěcení kostelů svatému Salvátoru tedy v naprosté většině případů znamená zasvěcení Ježíši Kristu. V románských zemích se používá i jako křestní jméno, je také součástí některých geografických názvů, například názvu státu Salvador a jeho hlavního města San Salvador. V podstatě synonymem slova Salvator je také latinské Redemptor, Vykupitel. Spasitelným dílem Ježíše Krista se zabývá soteriologie.
Svatým nebo Nejsvětějším Salvátorem bývá nejčastěji míněn Ježíš Kristus. Některé kostely jsou ale pojmenovány i po světcích, nesoucích jméno Salvator.
Původní latinské označení salvator je dnes oblíbeným křestním jménem v románsky hovořících zemích – základní španělská a portugalská podoba je Salvador, italská podoba je Salvatore.
Po Nejsvětějším Spasiteli je pojmenován také stát Salvador a jeho hlavní město San Salvador, oba názvy nesou i další místa v Latinské Americe. Ostrov označovaný jako San Salvador bylo první místo přináležející k americkému kontinentu, kterého Kryštof Kolumbus během objevení Ameriky dosáhl.
V češtině se latinské označení salvator dochovalo v názvu řádu salvatoriánů. Dalším řádem, který ve svém názvu nese Ježíše Krista, jsou redemptoristé.
Salvator mundi je také označení pro specifický ikonografický výjev znázorňující žehnajícího Krista.


Posse comitatus

Posse comitatus je všeobecné právo místní autority povolat domobranu z mužů starších 18 let za účelem udržení pořádku nebo pronásledování a zadržení zločince. Je ekvivalentem povolání milice pro vojenské účely u „zákon-vynucujících“ státních složek.
Fráze Posse comitatus v latině znamená „moc země,“ ale ryze právně je myšlena jako moc místní domobrany.
Během anglické občanské války, v roce 1642, použil Sir Ralph Hopton použil posse comitatus před Vrchním soudem pro obvinění parlamentaristů z vytváření milic na základě nelegitimní autority a podněcování nepokojů, čímž dokázal přesunout dění války z Cornwallu.
Posse comitatus existuje doposud existuje v těch státech USA, které jej nezrušily místními statuty. V době „divokého západu“ existovala reálná nebezpečí eskalace bezpráví a teroru samozvanými gangy, na druhé straně toto právo mohlo být i zneužito.
V roce 1878 byl ve Spojených státech amerických schválen Posse Comitatus Act, který zakazuje, aby vláda použila armádu v případech, které řeší orgány činné v trestním řízení. V říjnu 2006 prezident G. W. Bush však podepsal John Warner Defense Authorization Act of 2007, který Posse comitatus téměř zcela ruší a umožňuje prezidentovi vyhlásit stav nouze a poslat vojáky kdekoli uvnitř Spojených států i navzdory nesouhlasu guvernéra daného státu či místní autority; dále použít armádu v případě pohromy, epidemie, teroristického útoku nebo incidentu na území jakéhokoli státu nebo závislého území Spojených států. Tento výnos byl v roce 2008 zrušen.


Amyláza

Amyláza je enzym, který zajišťuje štěpení škrobu na jednodušší cukry. Amyláza patří mezi hydrolázy. Amyláza je první enzym, který byl nalezen a izolován pod jménem diastáza Anselmem Payenem roku 1833. Existují tři typy amylázy : ?-amyláza, ß-amyláza a ?-amyláza. ?-amyláza produkovaná slinnými žlázami se nazývá ptyalin. Ptyalin obsažený ve slinách při styku s potravou začne štěpit škrob a složené cukry. Amylázu produkuje také pankreas, která se nezastupitelně podílí na rozkladu cukrů, tuků a bílkovin. Pankreatická amyláza se podílí na dalším štěpení cukrů.


Brades

Brades je vesnice a de facto hlavní město Montserratu, zámořského území Velké Británie. Žije zde přibližně 1 000 obyvatel. Nachází se v blízkosti Carrova zálivu, na severozápadě ostrova.
Brades je hlavním městem od roku 1998, jelikož oficiální hlavní město Plymouth bylo pohřbeno při erupci sopky Soufriere Hills v roce 1995. Plymouth byl následně v roce 1997 opuštěn a prozatimní vládní budovy byly postaveny v Brades.


William Wyler

William Wyler byl americký filmový režisér židovského původu, který je dnes považován za jednoho z klasiků amerického hraného filmu. Jedná se o čtyřnásobného držitele ocenění Americké filmové akademie Oscar.
Jeho rodiče pocházeli z Alsaska, z oblasti na pomezí Francie a Německa, do USA se přistěhovali v roce 1920. Wiliiam začínal pracovat v Hollywoodu zejména díky tomu, žejeho bratranec byl zaměstancem studia Universal Pictures. Nejprve působil jakožto pomocný režisér a asistent režie, kde točil různé krátké westerny a dobrodružné filmy. K vlastnímu režírování se dostal až s příchodem zvukového filmu na počátku 30. let. 20. století.


Jaroslav Štercl

Jaroslav Štercl byl český herec, estrádní a kabaretní komik, originální lidový bavič, muzikálový a operetní zpěvák a trampský muzikant.
Ačkoliv patřil celý život k nejoriginálnějším českým komikům, jeho humor zůstal dodnes nedoceněn. Za svůj život si zahrál mnoho desítek drobných a epizodních roliček ve filmu a v televizi. Celý život se hrdě hlásil k trampské osadě Ztracenka, odkud pocházela i skupina Settleři či Jarka Mottl i mnozí další významní trampští muzikanti a umělci.


Frederuna

Frederuna byla sestrou hraběte Dietricha z rodu Immendingerů a Matildy z Ringelheimu, která se později provdala za východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka.
V roce 907 si Frederuna vzala západofranského krále Karla III., se kterým měla celkem šest dcer. Silně věřící a nábožná Frederuna byla svým manželem zapuzena a zemřela v roce 917 v Lotrinsku. Pochována byla v bazilice v Remeši.


Mars Polar Lander

Sonda vzlétla 3. ledna 1999 z kosmodromu Eastern Test Rande pomocí rakety Delta II 7425. K Marsu dorazila po jedenácti měsících 3. prosince 1999. Třicetiminutový korekční manévr na oběžné dráze začal ve 12:45 UTC. Do marsovské atmosféry vlétla sonda ve 20:00 hodin. Se sondou se poté již nepodařilo navázat spojení.
Vyšetřování zjistilo, že jedno řídící středisko odesílalo na sondu instrukce s anglickými mírami, zatímco sonda je očekávala v metrických mírách. Kvůli této chybě se sonda roztříštila o povrch Marsu.
Sonda Phoenix, která na Marsu úspěšně přistála v roce 2008, má na své palubě některé shodné vědecké přístroje, jako Mars Polar Lander.


Alphen aan den Rijn

Alphen aan den Rijn je nizozemské město ležící v provincii Jižní Holandsko.
Město je situováno na břehu řeky Starý Rýn mezi městy Leiden a Utrecht. Rozloha města je 57.68 km2, z čehož 2.61 km2 je pokryto vodou.
Magistrát v Alphenu spravuje ještě dva okolní města Aarlanderveen a Zwammerdam. Prostředí, kde se město nachází se říká Zelené srdce Nizozemska, který spolu spojuje společně s Alphenem i Utrecht a Haag.
Během posledních pěti let se velká část města rekonstruovala. Mnoho starších budov postavených v 50. letech a dříve byly zbourány a místo nich se postavily moderní architektonické budovy. Plány do budoucna vzhledem k obnově města směřují hlavně k postavení nového náměstí, které by mělo být blízko řeky a výstavbě kulturní budovy.
V roce 2006 skončila výstavba nových obchodů a nové pěší zóny, která nahradila starou nevyhovující.


Rámcový vzdělávací program

V roce 2004 MŠMT schválilo nové principy v politice pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Toto rozhodnutí změnilo systém kurikulárních dokumentů, které jsou nyní vytvářeny na dvou úrovních a to na úrovni státní a na úrovni školské.
Státní úroveň představuje Národní program pro rozvoj vzdělávání a rámcové vzdělávací programy. Národní program vzdělávání vymezuje počáteční vzdělávání jako celek a rámcové programy pak vymezují závazné „rámce“ pro jednotlivé etapy vzdělávání.
Školní úroveň pak představuje školní vzdělávací programy, podle kterých se uskutečňuje výuka na jednotlivých školách.
Schválením zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání dne 24. 8. 2004, dostali učitelé do rukou možnost vytvořit si vlastní vzdělávací program, založený na jejich představách a zkušenostech s výukou. Společným úsilím všech pedagogů na škole, je možno bez dalšího schvalování utvořit ucelený Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání, podporující pedagogickou autonomii s ohledem na potřeby žáků.
Učitelé už tak nebudou vázáni na tradiční „osnovy“, kterých se musí držet, protože učitel v plánech nepopisuje, „co má probrat“, ale popisuje, jaké dovednosti mají jeho žáci mít. Lze tedy velmi snadno některé méně podstatné pasáže látky vynechat či zredukovat, za účelem splnění základních cílů výuky nebo naopak některý přínosný projekt prodloužit.
Pro tvorbu školního vzdělávacího programu je připraven dokument od MŠMT nazvaný jako Manuál pro tvorbu ŠVP. Ten obsahuje kompletní rozbor toho, jak by měl takový program vypadat, co by měl obsahovat a jak ho vytvořit.
Všechny základní školy v České republice budou mít povinnost připravit do začátku školního roku 2007/8 svůj školní vzdělávací program a od 1. 9. 2007 podle něj začít vyučovat v 1. a 6. ročníku.
RVP vycházejí z nové strategie vzdělávání, která zdůrazňuje klíčové kompetence, jejich provázanost se vzdělávacím obsahem a uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě. RVP vycházejí z koncepce celoživotního učení, formulují očekávanou úroveň vzdělání stanovenou pro všechny absolventy jednotlivých etap vzdělávání a podporují pedagogickou autonomii škol a profesní odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání.
Ve vzdělávacím obsahu RVP ZV je učivo chápáno jako prostředek k osvojení činnostně zaměřených očekávaných výstupů, které se postupně propojují a vytvářejí předpoklady k účinnému a komplexnímu využívání získaných schopností a dovedností na úrovni klíčových kompetencí.
Vzdělávací obsah základního vzdělávání je v RVP ZV orientačně rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí. Jednotlivé vzdělávací oblasti jsou tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více obsahově blízkými vzdělávacími obory:
Významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání jsou i okruhy reprezentující soudobé problémy světa. Ty jsou v RVP ZV reprezentovány jako „průřezová témata“ a mají formovat zejména postoje a hodnoty žáků. Tematické okruhy průřezových témat jsou jednotné a procházejí napříč vzdělávacími oblastmi, kde umožňují propojení vzdělávacích obsahů jednotlivých oborů. Tím přispívají k ucelení vzdělávání žáků a pozitivně ovlivňují proces utváření a rozvíjení jejich klíčových kompetencí.
Škola vytváří ŠVP pro „své“ žáky v důvěrně známých podmínkách, „šitý na míru“ tomu, co dobře zvládá a způsobem, který si sama stanoví a dál bude rozvíjet.
Učitelé se můžou společně radit, pomáhat si, hledat nové možnosti efektivního vzdělávání i nejvhodnější způsoby jeho vymezení v dokumentu. Můžou také vyřadit vše nepodstatné, zatěžující, a nevyhovující.
Učitelům se nabízí propojit to, co možná dosud dělali každý zvlášť a s různými záměry. Učitelé si zde vytváří dokument, který bude jejich, který budou společně obhajovat i realizovat, což je vždy lepší u materiálů vlastních než u „nadiktovaných“.
Představy některých pedagogů se mohou omezit jen na tvorbu ŠVP, tento dokument je ale pouze začátek předpokládaných změn, jeho vstupní fází, od níž se budou dlouhodobě odvíjet skutečné kvalitativní změny ve vzdělávání a v činnosti celé školy. Jde o zcela nový krok, který může přinášet jisté osobní nejistoty, obavy z nevyzkoušeného nebo i názorové střety apod. Příprava ŠVP se může stát záležitostí jen několika lidí na škole, bez potřebné aktivity a zájmu ostatních pedagogů, bez nutné spolupráce všech, bez ochoty se o mnohém dohodnout a osvojit si nové věci.
Ze začátku může být i omezené množství materiálů, osob, škol či institucí, na které se škola může obrátit o radu. Tvorba ŠVP bude prací, na kterou zatím učitelé nebyli speciálně připravováni a teprve postupně získají potřebné dovednosti a zkušenosti.


Půdorys

V architektuře je půdorys plán, který ukazuje rozmístění jednotlivých místností budovy v konkrétním podlaží. Půdorys se podobá mapě. Je to pohled shora a znázorňuje umístění a tloušťku jednotlivých stěn a příček asi ve výšce 1 metru nad zemí. Proto jsou na půdorysu vyznačné i okenní otvory a jiné průchody stěnou.
Termín půdorys bývá obecně používán i pro jiné způsoby prezentace, které znázorňují umístění a základní vztahy jednotlivých objektů.


Okres Galanta

Okres Galanta je jedním z okresů Slovenska. Leží v centrální části Trnavského kraje. Na severu hraničí s okresem Trnava a Hlohovec, na jihu s okresem Dunajská Streda. Hraničí na západě také i s okresem Senec a na východě s okresy okresem Šaľa a okresem Nitra


Var

Var je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na plyn v celém svém objemu.
K varu dochází při zahřátí kapaliny na teplotu varu. Teplota varu je různá pro různé kapaliny. Její velikost závisí také na tlaku nad kapalinou. To má vliv i na průběh varu v nádobách s nezanedbatelnou výškou.
Teplo potřebné ke změně skupenství při varu se nazývá skupenské teplo varu.
Při přípravě potravin var představuje vkládání příslušné potraviny do vařící vody nebo jiné kapaliny založené na vodě.
Pokud se potravina vkládá do vařícího oleje, nejedná se o vaření, ale o smažení.
Převaření a následné ochlazení vody se používá jako účinný prostředek dezinfekce vody. Vařící voda během několika minut usmrtí většinu bakterií.


Alexander Hackenschmied

Alexandr Hackenschmied byl český fotograf, publicista, kameraman a režisér, jenž patřil k nejvýznamnějším osobnostem české filmové a fotografické avantgardy.
Na počátku 30. let 20. století byl propagátorem světových avantgardních hnutí, uspořádal jednu z prvních projekcí avantgardních filmů v Praze, kde uvedl například filmy fotografa Man Raye. Publikoval texty o filmu a fotografii, mj. v časopisu Pestrý týden. V Čechách natočil několik krátkých autorských filmů a spolupracoval jako kameraman, střihač a umělecký poradce na řadě hraných filmů a dokumentů. Od roku 1935 pracoval pro propagační oddělení firmy Baťa ve Zlíně a měl mimo jiné příležitost doprovázet Jana Antonína Baťu na jeho „cestě kolem světa“. Od výpravy se však po zhruba dvou týdnech oddělil a natáčel vlastní materiál na Šrí Lance a v Indii. Z tohoto materiálu později Elmar Klos sestříhal tři dokumentární filmy - Chudí lidé, Řeka života a smrti a Vzpomínka na ráj.
V roce 1938 mu byla nabídnuta práce kameramana na dokumentárním filmu Herberta Klina Krize o politické situaci v česko-německém pohraničí. Dokončení filmu v roce 1939 však proběhlo již v USA, kam na začátku roku přes Francii emigroval.
Do dějin kinematografie se zapsal především jako autor filmu Meshes of the Afternoon, který natočil společně se svou tehdejší manželkou Mayou Deren. Tento film je dnes uváděn jako iniciační a zároveň nejpodstatnější titul tzv. druhé americké avantgardy. Později spolupracoval jako kameraman a střihač i na dalších filmech Deren.
Po roce 1961 začal spolupracovat s F. Thompsonem a jako spolurežisér a střihač vytvořil řadu multiprojekčních a IMAX filmů pro světové výstavy.
Objevná je i jeho fotografická práce, zhodnocená teprve nedávno. Hammidův rukopis je ovlivněn jeho kameramanskou zkušeností, jeho formálně čisté fotografie se řadí do české Nové fotografie.
Bezúčelnou procházku přepracovali do nového díla s názvem Periferie v roce 2004 střihač Martin Blažíček a videoartista Filip Cenek.


Ergosféra

Ergosféra je označení pro oblast, která se nachází kolem černé díry. Vyskytuje se okolo černých děr, které mají nenulový úhlový moment hybnosti. Tvarem se jedná o toroidální oblast ležící vždy nad vnějším horizontem černé díry, která se na ose symetrie napojuje na vnější horizont.
Jednoduše ji lze popsat jako oblast pod plochou tzv. statické limity, na které dosahuje rychlost rotace okolního časoprostoru rychlosti světla, neboli, okolní prostoročas je na této ploše strháván rychlostí světla. Pod touto plochou pak je strhávání okolního prostoročasu větší než rychlost světla. Nad ní naopak s rostoucí vzdáleností rychlost strhávání klesá. Jakýkoliv objekt je tedy při pádu na černou díru v rotaci strháván. Od plochy statické limity - ergosféry - až po vnější horizont neexistuje žádný objekt, který by mohl být nerotujícím vzhledem k pozorovateli v nekonečnu. Jeho pohyb je vždy korotující - stržen ve směru rotace.
Oblast vně vnějšího horizontu událostí, ale uvnitř plochy statické limity je nazývána ergosférou. Částice padající do ergosféry je donucena rotovat rychleji a tedy získává na energii. Protože jsou však stále nad vnějším horizontem, mohou ještě černou díru opustit. Tento proces pak má charakter vyzařování energetických částic a teoreticky umožňuje extrakci energie z rotující černé díry.
Možnost extrahovat rotační energii z rotující černé díry navrhl poprvé Roger Penrose v roce 1969 a tak je tento proces nazýván Penroseův proces.


Esperantské předpony a přípony

Toto je seznam koncovek, předpon a přípon používaných v jazyku Esperanto. Slova se pak vytvoří jednoduchým pospojováním s kořeny slov. Je třeba však upozornit na to, že v esperanto se nerozlišuje striktně mezi příponou, předponou a jednotlivými slovy; většina předpon je zároveň slovním kořenem, z něhož se dají odvozovat samostatná slova.


Pseudokód

Pseudokód je kompaktní a neformální způsob zápisu počítačového algoritmu který používá strukturní konvence programovacích jazyků avšak nezahrnuje detailní syntaxi jako jsou deklarace proměnných, podprocedury nebo jiné konstrukce specifické pro konkrétní programovací jazyk. Zápis je pro srozumitelnost částečně doplněn popisy podrobností v přirozeném jazyce nebo kompaktně vyjádřeným matematickým zápisem.
Za jednu z možností grafického zápisu pseudokódu lze považovat vývojové diagramy.


Operace Spelter

Operace Spelter byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během druhé světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava.
Desant tvořili št. kpt. Břetislav Chrastina, rtn. Jaroslav Kotásek, rtn. Rudolf Novotný a čet. Jan Vavrda. Jejich úkolem byla podpora a rozšiřování odbojové činnosti a dále sběr zpravodajského materiálu a udržování radiového spojení s Londýnem. Pro tento úkol byli vybaveni vysílačkou Lenka.
Desant byl vysazen ze 4. na 5. května 1944 poblíž Kramolína. Po seskoku došlo ke komplikacím; Kotásek zůstal uvězněn v padákovém postroji na stromě, následně nemohly být padáky zamotané v korunách stromů ukryty. Během přesunu ztratil Chrastina při brodění potokem boty a se sdělením, že si sám opatří jiné skupinu opustil, ale znovu se s ním ostatní členové výsadku neshledali. Mezitím Gestapo začalo po výsadku pátrat.
Poblíž Boňova se zbývající členové desantu setkali s tzv. noční hlídkou. S její pomocí získali přechodný úkryt. K dalším obtížím došlo i při pozdějším přesunu; na kontaktní adrese nebyli přijati. Velitel skupiny kpt. Chrastina se neobjevil a velení převzal Kotásek. Z bezpečnostních důvodů zůstával v úkrytu i materiál a skupina nemohla plnit naplánované úkoly. Brzy došlo s pomocí místních k přesunu do hájovny v lesích na Ostrém nedaleko Myslibořic. Kromě navázání spojení s místním odbojem bylo navázáno spojení s Londýnem a to v noci z 5. na 6. června.
O pobytu výsadkářů vědělo čím dál více lidí. Nakonec se o nich přes své konfidenty dozvědělo i gestapo. Díky tomu byli výsadkářům při jednání nastrčeni místo zástupců brněnské odbojové organizace gestapáci. Část příslušníků gestapa chtěla využít výsadkáře k radiové hře proti Londýnu a k akci proti Carbonu. Další část navrhovala likvidaci skupiny. Nastrčení spolupracovníci gestapa byli ale odhaleni jiným konfidentem a příslušníci Spelteru byli přes Londýn varováni, že jednají se zrádci.
Gestapo se rozhodlo pro likvidaci skupiny a zatklo jednoho ze spolupracovníků Spelteru Ladislava Papulu. Od něj se snažili získat informace o pobytu výsadkářů. V noci z 15. na 16. června došlo při pokusu o zatčení výsadkářů k boji mezi nimi a gestapem; Novotnému a Vavrdovi se podařilo uprchnout, Kotásek padl. Mnoho jejich pomocníků se ale dostalo do rukou gestapa.
Díky kontaktům z doby před zatýkáním se oběma zbývajícím členům Spelteru podařilo ukrýt v Šašovicích a poté v Želetavě. Získali nové falešné doklady a díky provizorně sestavené vysílačce znovu navázali spojení s Londýnem. Oba výsadkáři navíc dokázali sjednotit 12 různých odbojových skupin s přibližně 200 členy. Vzniklá odbojová organizace, která po válce dostala název Lenka - Jih. Skupina působila Brtnice až Moravské Budějovice a zaměřovala se zejména na zpravodajskou a sabotážní činnost. Zároveň zorganizovala a přijala dva shozy materiálu.


Michail Tuchačevskij

Michail Nikolajevič Tuchačevskij byl ruským a posléze sovětským vojenským velitelem a hlavním motorem reforem Rudé armády na přelomu 20. a 30. let 20. století. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády. Každopádně byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálové Vorošilov a Kulik. Stal se jednou z nejznámějších obětí Stalinovy Velké čistky.
Tuchačevskij se narodil ve Smolensku na západ od Moskvy v rodině aristokratů polského původu. V roce 1914 dokončil studia na vysoké škole a připojil se ke strážnému regimentu. Během první světové války dostal několik vyznamenání za odvahu v bitvách. V únoru 1915 se stal vězněm Němců. Čtyřikrát jim utekl z tábora, potom jej jako nepolepšitelného zavřeli do ingolstadtské pevnosti, kde se mimojiné setkal s Charlesem de Gaullem. Jeho pátý útěk byl úspěšný, do Ruska se vrátil v roce 1917. Po bolševické revoluci se připojil k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval na stupnici vojenských hodností díky svým vojenským schopnostem. Během ruské občanské války byl zodpovědný za obranu Moskvy. Lev Trockij mu svěřil do rukou velení páté armády. Vedl kampaň, jejímž cílem bylo dobytí Sibiře z rukou admirála Alexandra Kolčaka, poté se podílel na tažení proti generálu Antonu Děnikinovi na Krymu.
Tuchačevský velel Rudé armádě během rusko-polské války v roce 1919-1921. Probil se až k Varšavě, kde však byla jeho vojska zcela zničena polskými jednotkami vedenými maršálem Piłsudskim. Během této války se poprvé dostal do sporu se Stalinem. Nejdříve se spolu přeli o jednotky, neboť Stalin velel útoku na Lvov a protože úkol zvládal jen těžko, odebíral na základě své politické funkce jednotky Tuchačevského skupině útočící na Varšavu. Po bitvě se navzájem obviňovali ze zavinění neúspěchu ve válce, prohra v bitvě o Varšavu se ukázala být rozhodující. Tuchačevskij byl kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení a zničení svého uskupení. Sám pak namítal, že si nemohl z politických důvodů vybrat vhodné velitele svých divizí a poukazoval na to, že Stalin svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídlu Buďonného jízdní armádu a kriticky je tak oslabil. Zde vzniklo nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským, které zřejmě nikdy neskončilo. Na druhé straně všechny tyto okolnosti nemohou popřít fakt hrubého selhání Tuchačevského, který u Varšavy slepě nakráčel do pasti, kterou mu Piłsudski nastražil, a prakticky po celou dobu postupoval přesně podle jeho plánů a předpokladů.
Po porážce u Varšavy se Tuchačevskij ještě pokoušel zvrátit situaci, jeho narychlo nově utvořená armáda však byla rozdrcena v bitvě na řece Němen a bolševické Rusko bylo přinuceno požádat nejprve o příměří a posléze i o mír za splnění polských podmínek. Po občanské válce Tuchačevského jednotky s velkou krutostí potlačily některé rolnické rebelie v zemi a zejména pak rozdrtily povstání v Kronštadtu.
V letech 1925-1928 byl Tuchačevskij hlavou výboru Rudé armády a jako zástupce komisaře pro obranu. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující, profesionální vojsko a napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví, zejména o tankové válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Ovšem po celou tuto dobu, i v následujících letech musel překonávat odpor staré školy a amatérů: zejména Vorošilova, Buďonného a Kulika.
V roce 1931 mu byla svěřena hlavní role při reformě armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva. V roce 1935 se Tuchačevskij dostal na vrchol, byl povýšen na maršála SSSR. V lednu 1936 postupně navštívil Británii, Francii a Německo. Údajně se na těchto cestách spojil s mimoruskými odbojovými organizacemi a začal kout plány proti samotnému Stalinovi a jeho režimu. 22. května 1937 byl uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími 8 veliteli popraven dne 12. června 1937.


Druhý demografický přechod

Druhý demografický přechod je proces významné změny demografických vlastností západní společnosti, který proběhl přibližně mezi roky 1965 a 1985 v severní a západní Evropě, ve zbytku Evropy s mírným zpožděním. Je charakteristický především významným poklesem porodnosti a to až pod hranici prosté reprodukce. Porodnost tak nestačí populaci obnovovat. Tento proces se vysvětluje jako důsledek změny hodnot, především nárůstu individualismu. Změněné hodnoty přinesly změnu demografického chování lidí, například větší počet nesezdaných soužití, relativně větší počet dětí narozených mimo manželství a růst věku matek v době prvního porodu. Nezanedbatelný vliv se připisuje též masovému rozšíření antikoncepce. Dalším významným znakem druhého demografického přechodu je trvalé zlepšování naděje dožití v důsledku soustavného vzrůstu životní úrovně. Tento jev v kombinaci s poklesem porodnosti má za důsledek demografické stárnutí populace.
Od konce druhého demografického přechodu došlo k menšímu nárůstu porodnosti, což bylo v zásadě neočekávané. Zda se však jedná pouze o výkyv, či nový směr, kterým se bude ubírat demografický vývoj, ještě není jasné. Samotný druhý demografický přechod je předmětem sporů mezi demografy. Někteří z nich ho nepovažují za tak důležitý, aby byl staven na roveň s demografickou revolucí, respektive prvním demografickým přechodem.


Samuel Mikovíny

Narodil se v roce 1686 v Cinobani-Turíčkach. V roce 1719 se vyučil v Norimberku mědirytectví a později studoval na německých univerzitách v Altdorfu a Jeně, a nakonec kartografii na vojenské akademii ve Vídni. Krátce působil jako dvorní matematik saského knížete, v letech 1725 až 1735 byl stoličným matematikem-inženýrem Bratislavské stolice, věnoval se zejména melioračním pracím. V roce 1735 ho jmenovali profesorem báňské školy v Banské Štiavnici a inženýrem středoslovenských báňských měst.
Měl mimořádně rozmanitou a rozsáhlou činnost, jejíž těžiště bylo v kartografických a různých stavitelských pracích v oblasti vodních, báňských a z části i fortifikačních a jiných staveb. Byl jedním z hlavních spolupracovníků Mateja Bela při zpracování jeho rozsáhlých vlastivědných projektů, v rámci kterých vyhotovil mapy všech slovenských, a velkou část uherských, stolic. Jeho rozsáhlá kartografická tvorba znamenala kvalitativní skok v dějinách kartografie na Slovensku i v Uhersku, zejména exaktností měřících metod, ale i způsobem zpracování. Ve své kartografické činnosti kromě triangulace využíval i astronomického pozorování, v Bratislavě zřídil observatoř, pravděpodobně první na Slovensku.
Výukou báňských odborníků v Banské Štiavnici položil též na exaktně matematické základy; sám přitom přednášel kromě technických předmětů i matematiku, zejména geometrii. V souvislosti s vědeckým sporem svého bývalého učitele, dvorního matematika J. J. Marinoniho, se věnoval i problému kvadratury kruhu a pomocí Lagnyho řádu vypočítal hodnotu ? na 25 desetinných míst.
V čele této báňské školy v Banské Štiavnici, předchůdkyně štiavnické akademie, stál do roku 1748, poté se věnoval už jen inženýrské činnosti. Během terénních prací na výstavbě protipovodňové hráze v Trenčíně onemocněl a krátce na to při návratu domů do Štiavnice zemřel 23. března 1750 na neznámém místě.
Při příležitosti 250. výročí jeho úmrtí vydala Národná banka Slovenska pamětní minci v nominální hodnotě 500 Sk.
 File:Mikoviny Samuel.jpg|Portrét Sámuela Mikovinyho od Sebestyéna Zellera s mapou Maďarska v ruce a Bratislavským hradoem v pozadí. Popis: „O Cara Patria quae me genuisti, dulcis Panonia“ - „Ó, moje sladká rodná zem, která mě porodila, Panónie“ File:smolenice rytina.jpg|Rytina Smolenického zámku od Samuela Mikovínyho File:Banska stiavnica-prva banska skola.jpg|Budova první báňské školy v Banské Štiavnici. Samuel Mikovíny na škole přednášel v letech 1742-1746, což připomíná pamětní tabule na budově File:Samuel Mikoviny breast sculpture.jpg|Busta ve města Tata


Viktorin Vojtěch

Prof. Dr. Viktorin Vojtěch - profesor fotochemie a vědecké fotografie Karlovy univerzity v Praze.
V. Vojtěch si oblíbil fyziku a chemii již jako středoškolák. V roce 1904 absolvoval Karlovu univerzitu v Praze a hned nato odjel na univerzitu v Lipsku, aby studoval fyzikální chemii a do Vídně, aby studoval fotochemii u profesora Edera na tamním Grafickém ústavu.
V roce 1914 byl v Praze na Karlově univerzitě habilitován pro obor fotochemie a vědecké fotografie, a v roce 1922 se stal v tomto oboru řádným profesorem. Vedle toho působil od r. 1918 jako docent na české technice, od r. 1920 jako ředitel Státní grafické školy a od r.1931 jako profesor na Přírodovědecké fakultě. Dále také založil Státní grafický ústav a inicioval založení Společnosti pro vědeckou fotografii.
Na přání České akademie věd a umění se ujal výzkumu Rukopisů z počátku jako skeptik, který sdílel všeobecné mínění, že jde o podvrhy. Zevrubný fotochemický výzkum jej však přivedl k závěru, že Rukopisy nemohly být napsány v době, kdy byly nalezeny, ale o pár set let předtím. Tyto výzkumné výsledky publikoval ve spisu Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský – dokumentární fotografie, který se stal východiskem ke knize obránce pravosti Rukopisů František Mareš|profesora Mareše „Pravda o RKZ“. Publikováním svého spisu stal profesor Vojtěch terčem bezohledné novinářské kampaně. Přesto profesor Vojtěch převzal v březnu 1937 na valné hromadě funkci předsedy Československé společnosti rukopisné, a to doživotně.
Na konci války byl jeho dům zničen a on sám vyvázl jen zázrakem. Neměl však kde bydlet a tak přespával v laboratoři svého ústavu. Ačkoliv vážně onemocněl, nebyl mu nikdy přidělen náhradní byt. Zemřel 11. 7. 1948 a byl pohřben v den svých nedožitých narozenin.


Strana důstojného života

Strana důstojného života je česká politická strana středolevicové orientace, jejíž zakládající sjezd se konal dne 31. března 2007 v Jihlavě . Strana vznikla transformací ze strany Svobodní díky čemuž nemusela shánět zákonem předepsaných tisíc podpisů ke své registraci . První předsedkyní strany je Jana Volfová, bývalá členka České strany sociálně demokratické. Část strany utvořili bývalí členové zaniklé Strany za životní jistoty, část členové strany Svobodní, případně bývalí členové ČSSD a také nestraníci. Na sjezdu kromě Miloše Zemana, který pouze o několik dní dříve vystoupil z ČSSD promluvil i předseda strany Moravané, se kterým Volfová jednala už během příprav na založení strany . V současné době probíhá proces integrace Strany venkova do SDŽ.
Programové priority strany jsou demokracie, odpovědnost, morálka, odvaha a vlastenectví.
Na kandidátkách strany se ve volbách do zastupitelstev krajů 2008 objevilo mnoho bývalých sociálních demokratů blízkých Miloši Zemanovi . Celkem strana získala 12 602 hlasů, přičemž nejsilnějšího výsledku dosáhla v Jihočeském a v Karlovarském kraji, nejslabší výsledek zaznamenala v Jihomoravském kraji.
Do senátních voleb postavila kandidáta v 15 z 27 obvodů, žádný nebyl zvolen. Jaromír Dušek, bývalý předseda Odborového sdružení železničářů, který kandidoval za SDŽ ve volebním obvodě 3 - Cheb, obdržel 5,61 % hlasů v 1. kole. Významnější podíl hlasů dále SDŽ získala ve volebním obvodě 30 - Kladno a v obvodě 36 - Děčín, v ostatních obvodech byl zisk nižší než 3 %.
Ve volbách do Evropského parlamentu konaných v červnu 2009 obdržela SDŽ 0,72% hlasů.


Tamuz

Tamuz je desátý měsíc občanského a čtvrtý měsíc biblického židovského kalendáře. Jedná se o letní měsíc, který trvá 29 dní. Podle gregoriánského kalendáře připadá tamuz obvykle na červen-červenec. Jméno měsíce bylo převzato z babylonského kalendáře, ve kterém byl měsíc pojmenován po jednom z hlavních babylonských bohů Tammuzovi.


Herci

25px Joe Kelly Joe Kelly – Absolvoval 2 Grand Prix v roce 1950 a 1951, vždy v Grand Prix Velké Británie. Zemřel ve věku 80 let. 25px 'Mike Fisher '' Mike Fisher – Startoval ve dvou Grand Prix, nejlépe se umístil na 11. místě Grand Prix Kanady 1967. Zemřeli...'''
25px Gene Hartley Gene Hartley – Startoval v 8 Grand Prix, nejlépe dojel devátý v 500 mil v Indianapolis 1953. Zemřel v roce 1994 ve věku 68 let. 25px 'Bayliss Levrett' Bayliss Levrett –startoval v 500 mil v Indianapolis 1950. Zemřel v roce 2002 ve věku 89 let.


Archangelskij Ar-2

Sovětský bombardovací letoun Archangelskij Ar-2 vychází z konstrukce bombardéru Tupolev SB-2. Plán letadla sestrojil konstruktér A. Archangelskij roku 1939. Prototyp, který byl označený jako SB-RK, poprvé vzlétl roku 1940. Po krátkých zkouškách začala jeho sériová výroba pod označením Ar-2. Letadla se výborně hodila do těch nejdrsnějších sovětských podmínek, proto byla používána v bombardovacích letkách v severozápadních oblastech Sovětského svazu. Sloužila v jednotkách severního mořského letectva, operovala v Barentsově a Bílém moři. Několik letadel ukořistili Finové, kteří je zařadili do výzbroje.


Nadčlověk

Nadčlověk je ústřední pojem vrcholného období filosofie Friedricha Nietzscheho, zejména v knize Tak pravil Zarathustra.
Nietzsche vychází z evoluční teorie a předpokládá, že tak jako člověk vývojem "překonal" své předchůdce, je třeba, aby i on sám byl překonán. Na rozdíl od předchozího spontánního vývoje k člověku se to však neobejde bez jeho aktivní účasti. Nietzsche proto vybízí své současníky, aby si jako cíl stanovili "překonání člověka", aby se stali "mostem k nadčlověku".
Nietzschův Zarathuštra tvrdí, že „člověk je cosi, co má býti překonáno“ a ptá se: „Co jste vykonali, aby byl překonán?“
Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice — více než kterákoli opice.|Friedrich Nietzsche}}
O přesném významu a interpretaci pojmu nadčlověk i o tom, jaký význam mu sám Nietzsche přisuzoval, se mezi odborníky stále diskutuje.
Podobný pojem "nadčlověka" užil už v 1. století př. n. l. Dionýsios z Halikarnassu, ale už Lúkianos ho užívá ironicky, podobně jako později někteří němečtí teologové nebo Johann Wolfgang Goethe. Pojem se vyskytuje také u Herdera nebo u indického filosofa Sri Aurobindo. Začátkem 20. století jej převzali němečtí nacionalisté a někteří teoretici nacismu o něj opírali teorii o "panské rase"; Nietzsche sám však byl odpůrcem rasismu i nacionalismu, i když ne zcela důsledným. Z hlediska současného pohledu na evoluci překvapuje, že Nietzsche neviděl, jak evoluce lidstva probíhá zejména v oblasti kulturní a společenské, takže ji chápal pouze jako individuální a myšlenkovou.


Warsaw Open

Warsaw Open je profesionální ženský turnaj kategorie Premier Tournaments na okruhu WTA Tour založený v roce 1995. Hraje se ve Varšavě na otevřených antukových dvorcích.


Gabriela Vránová

Gabriela Vránová je česká herečka a divadelní pedagožka. Jedná se o dlouholetou členku hereckého souboru Divadla na Vinohradech v Praze. Gabriela Vránová je matka herce a režiséra Ondřeje Kepky, švagrová herce Jaroslava Kepky.
Po absolutoriu brněnské JAMU v roce 1960 působila nejprve dva roky v Ostravě, poté odešla do pražského Vinohradského divadla. Zahrála si v celé řadě filmů a televizních inscenací. V současné době je bez stálého divadelního angažmá.


Uwe Timm

Uwe Timm je soudobý německý spisovatel. Za svoje rozsáhlé dílo již obdržel několik cen a ocenění, naposledy obě dvě prestižní italské ceny za literaturu. Vedle románů vytvořil mnoho rozhlasových dramat, scénářů a knížek pro děti.


Křesťanskodemokratická unie

Křesťanskodemokratická unie Německa je největší konzervativní strana v Německu. V Bavorsku CDU činnost nevyvíjí, protože je tam tradičně nahrazována jinou stranou, Křesťanskosociální unií. Na spolkové úrovni ale tyto strany vystupují společně jako CDU/CSU, mají i společný poslanecký klub.
CDU byla založena v roce 1945 jako strana německých katolíků a protestantů, požadovala návrat k tradicím, hlásila se k zásadám křesťanského socialismu, liberalismu a konzervativismu. Navazovala na předválečnou katolicky zaměřenou stranu Deutsche Zentrumspartei.
Původně působila pouze v Západním Německu, posléze byla vyvinuta i víceméně loutková východoněmecká část. Má poměrně širokou a dobře organizovanou základnu, zaměřuje se na dění v regionech. První demokratické volby v SRN CDU vyhrála s 31% získaných hlasů, prvním spolkovým kancléřem se proto stal její kandidát Konrad Adenauer. Do opozice byla nucena přejít až v roce 1969, kdy byla vystřídána koalicí SPD a FDP, opět se ale vrátila roku 1982 pod vedením Helmutha Kohla, kde zůstala následujících 17 let. V roce 2005 opět zvítězila ve volbách a kancléřkou se stala její kandidátka Angela Merkelová. V současné době CDU/CSU vládne koalici s SPD.
CDU klade velký důraz na regionální sféru, její členové a příznivci jsou většinou křesťansky orientovaní lidé ze všech vrstev společnosti. CDU má mnoho přidružených organizací.
Přestože CDU se snaží zastávat myšlenky křesťanského učení bez užšího rozlišení na vyznání, největší vliv na ni mají katolíci. CDU je konzervativní strana, obhajuje soukromé vlastnictví a odmítá přehnané státní zásahy do ekonomiky, bojuje proti projevům komunismu a zastává křesťanské hodnoty.
Tradičně má širokou podporu v Porýní, na venkově a v jižní části Německa.


Solný důl Wieliczka

Solný důl Wieliczka se nachází pod městem Wieliczka v blízkém okolí Krakova. Byl v provozu nepřetržitě od 13. století až do prvního desetiletí 21. století, kdy byla z důvodu vysokých nákladů těžba soli ukončena. Patří k nejstarším světovým solným dolům vůbec a je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Důl je 327 m hluboký. Celková délka chodeb dosahuje 300 km, přičemž veřejnosti je zpřístupněno přibližně 2 % z celkové délky chodeb. Všechny chodby se rozprostírají celkem na devíti úrovních, které jsou propojeny buď velkými komorami, speciálními tunely, či šachtami a výtahy.
Turisté si zde mohou prohlédnout 3,5 km dlouhou trasu, která zahrnuje prohlídku soch historických i mýtických postav, vytvořených z kamenné soli. Kromě skutečného a vědeckého vysvětlení vzniku rozsáhlých solných ložisek je také návštěvníkům přiblížena i pověst o vzniku dolu, spojená se středověkými panovníky polskými a uherskými.
Za pozornost stojí také klenuté síně, kaple, podzemní jezero a výstava, přibližující historii těžby soli. Důl tak bývá nazýván také „polskou solnou katedrálou“.
Během uplynulých staletí důl navštívila řada slavných osobností, mezi něž se řadí např. Mikuláš Koperník, Johann Wolfgang von Goethe, Alexander von Humboldt, Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Bolesław Prus, Ignacy Jan Paderewski, Robert Baden-Powell, Jacob Bronowski, Karol Wojtyła, bývalý prezident USA Bill Clinton, významní panovníci a mnozí další.
Během 2. světové války byl důl využíván německými okupanty pro válečnou výrobu.
Respekt vzbuzující, starobylý, labyrintu podobný solný důl se stal Bolesławu Prusovi inspirací k Labyrintovým scénám jeho románu Faraón.
V roce 1978 byl solný důl Wieliczka zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako jedna z vůbec prvních památek v zemi. Dnes je významnou turistickou atrakcí; návštěvují jej výpravy z mnoha zemí, takže se prohlídky konají v mnohých jazycích. Kromě známé turistické trasy, která se nachází 64 - 135 m pod povrchem se konají také i výpravy geologické pro odborníky z oblasti mineralogie a těžby, i ty však nezacházejí do nejhlubších pater dolu.


Dějiny anglosaské Anglie

Dějiny anglosaské Anglie zahrnují období raného středověku od konce vlády Římanů okolo roku 410, vznik a rozvoj anglosaských království až do ovládnutí Anglie Normany roku 1066. Období po odchodu Římanů bývá označováno jako subrománská Británie, v 6. století se začaly utvářet anglosaská království, od konce 8. století přinesly důležité změny nájezdy Vikingů a vztahy s kontinentem ovlivnily poslední období vlády Anglosasů.
Je obtížné sestavit souvislou chronologii událostí po odchodu Římanů z Británie a počátek vytváření anglosaských království. Archeologické nálezy ukazují, že poslední období vlády Římanů znamenalo úpadek venkovského i městského života.
Informace o anglosaských královstvích Kent, Bernicia, Deira a Lindsey pochází z keltských pramenů. Západní království Wessex a Mercie nejsou v těchto pramenech zmiňována. Tyto zdroje jsou doplněny archeologickými nálezy o rozšiřujícím se osídlování Británie Anglosasy. Není ani zcela zřejmé, zda Anglosasové nahradili původní obyvatele na jihu a východě země nebo s nimi žili pospolu. Podobně ve 4. století Keltové z Británie migrovali na kontinent do oblasti Galie a osidlovali Bretaňský poloostrov a na sever Španělska.
I když informace o místě a době není spolehlivá, zdá se, že roku 495 po Bitvě u Mount Badon porazili původní obyvatelé Anglosasy a zastavili tak jejich postup na východ na několik desetiletí.
Křesťanství se začalo v anglosaské Anglii šířit okolo roku 600. Prvním canterburským arcibiskupem byl jmenován roku 597 Augustin. Roku 601 pokřtil prvního anglosaského krále Ethelberta z Kentu. Anglosaská křesťanská misie na kontinentu začala v 8. století a vedla k rozšíření křesťanství na celou Franskou říši.
V průběhu 7. a 8. století se moc přelévala mezi jednotlivými královstvími. Beda Venerabilis uvádí, že v 6. století byl nejmocnějším králem Ethelbert z Kentu ale později se centrum moci přesunulo na sever do království Northumbrie, které vzniklo sjednocením Bernicie a Deiry. Dominance Northumbrie skončila po dvou porážkách roku 679 v Bitvě u Trentu od Mercie a roku 685 v Bitvě u Nechtanesmere od Piktů. Problémy s nástupnictvím způsobily, že se později stala dominantní Mercie. Mercie si uchovala svůj vliv v průběhu 8. století, zvláště za vlády králů Ethelbalda a Offy. Ten byl oslaben na konci tohoto století vznikem dalších menších království a hlavně vlivem vzrůstající síly Wessexu.
Toto období bývá někdy označováno jako Heptarchy. Toto označení vychází z existence sedmi důležitých království Northumbrie, Mercie, Kentu, Východní Anglie, Essexu, Sussexu a Wessexu, které byly hlavními mocenskými centry na jihu Británie. Poslední výzkumy ukazují, že dalšími významnými královstvími té doby byly i Hwicce, Magonsaete, Lindsey a Střední Anglie.
Prvním zaznamenaným nájezdem Vikingů byl roku 793 jejich útok na klášter v Lindisfarne, uváděný v Anglosaské kronice. V té době už zřejmě byli Vikingové usídleni na Orknejích a Shetlandách a je pravděpodobné, že některé jejich předchozí nájezdy nejsou zaznamenány. Invaze Vikingů, především Velké dánské armády, změnily politickou a sociální situaci v zemi. Vítězství Alfréda Velikého roku 878 u Ethandunu zastavilo na určitou dobu jejich expanzi. Podobně měl vpád Vikingů vliv na sever ostrova a zřejmě bylo důvodem vytvoření království Alba, které bylo předchůdcem Skotska.
Po určitém období kdy Vikingové jen loupili a plenili se začali v Anglii i usidlovat. Jejich důležitým centrem byl York. Vznikaly různá spojenectví mezi vikingským královstvím Yorku a Dublinem. Osidlování Dány a Nory mělo vliv i na angličtina, což se projevuje především v pojmenování míst, kde byli usídleni.
Důležitou událostí v 9. století byl růst moci království Wessex. Ke konci Alfrédovy vlády ovládal tento panovník západních Sasů území Wessexu, bývalého Sussexu a Kentu a několik králů jižnějších waleských království ho uznávaly jako svého svrchovaného pána, stejně jako Mercia v době kdy tam vládl jeho zeť Ethelred.
Alfréd zemřel roku 899 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Ten spolu se svým švagrem Ethelredem bojovali proti Dánům a zahájili expanzi na území obsazená Dány a začali tam budovat opevnění na jejich obranu. Po Ethelredeově smrti převzala jeho vládu jeho manželka Ethelfleda a spolu s Eduardem pokračovala v expanzi. Roku 918 Eduard ovládal veškerá území Anglie na jih od Humberu. V tomto roce zemřela Ethelfleda a Mercie se stala součástí Wessexu. Ethelstan byl prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie poté co roku 927 dobyl Northumbrii. Odrazil útok směřující k změně vlády v Northumbrii a v Bitvě u Brunanburghu porazil spojená vojska Skotů a Vikingů. Po jeho smrti jeho následníci Edmund II. i Edred ztratili kontrolu nad Northumbrií. Až Eadredův následník Edgar dosáhl trvalého sjednocení Anglie.
Na konci 10. století obnovili Vikingové své útoky na Anglii. Ethelred II. vládl dlouhou dobu, ale nakonec podlehl Svenovi, králi Dánska, i když po jeho smrti se znovu ujal moci. Nicméně jeho syn Edmund II. zemřel krátce nato a anglickým králem se stal Svenův syn Knut a Anglie se stala součástí velké říše rozkládající se kolem Severního moře.
Vláda nad Anglií přecházela na následníky Ethelreda a Knuta po celou polovinu 11. století. Roku 1066 dospěla po smrti Eduarda Vyznavače do situace, kdy si na anglický trůn činili nárok Harold II. Godwinson, který se stal anglickým králem, ale i Vilém, vévoda z Normandie a Harald III..
Situace se vyhrotila invazí Vikingů i Normanů. Harold porazil v Bitvě u Stamford Bridge vojska Haralda ale byl poražen v Bitvě u Hastingsu Vilémovým normanským vojskem. Vilém byl 25. prosince 1066 korunován anglickým králem.


Tibor Andrašovan

Narodil sa 3. dubna 1917 jako jeden z devítí dětí kováře ve Slovenské Ľupči. V roce 1920 se rodina přestěhovala do Banské Bystrice a otec změnil svoje povolání na řezníka. Využil konjunkturu velmi zbohatl. V roce 1928 ho ale postihla hospodářská kríze a přišel o celý majetek. V zoufalství spáchal sebevraždu. V důsledku této situace sa Tibor Andrašovan už ve svém 15. roce života musel sám živit tak, že při studiu ve škole hrával jako klavírista v tanečních školách, kavárnách a v době prázdnin i po barech.
Zúčastnil se Slovenského národního povstaní. Po válce, v době svého působení v Bratislavě, vystupoval jako hudebník na mnoha schůzích a manifestacích Komunistické strany Slovenska.
Dne 25. června 1949 se oženil ve Varně v Bulharsku. Jeho manželkou sa stala Bulharka Ivanka Dimitrova Stoičkova.
Zemřel v Bratislavě 14. června 2001. Je pochován v Bratislavě na hřbitově v Slávičom údolí.
V roce 1937 odmaturoval na Učitelském ústavu v Banské Bystrici. V letech 1937–1941studoval na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, obor hudební věda, kde získal aprobaci pedagoga pro učitelské akademie. Od roku 1940 do 1945 byl současně i studentem Konzervatoře v Bratislavě, studoval zde skladbu u profesora Eugena Suchoně, a dirigování u Josefa Vincourka a Kornela Schimpla. V roce 1947 konzervatoř absolvoval. V době svých posledních prázdnin byl na kurzu mistrovské školy v Praze. V roce 1945 absolvoval kurzy orchestrálního dirigování u Pavla Dědečka a sborového dirigování u Miroslava Doležila v Praze. Současně studoval na Filosofické fakultě Karlovy univerzity u profesora Zdeňka Nejedlého a Josefa Huttery.
V roce 1937, prakticky ihned po maturitě, se stal učitelem v Mýtě pod Ďumbierem. Přitom ale studoval hudbu. Po absolvování Filosofické fakulty UK od 1. září 1941 nastoupil jako středoškolský profesor na Učitelské akademii v Modře a od roku 1944 působil jako státní profesor na Učitelské akademii v Bratislavě až do 31. srpna 1946. V době Slovenského národního povstání pracoval ve „Svobodném slovenském vysílači v Banské Bystrici“ a to až do potlačenípovstání. Po zákazu činnosti vysílače utekl do hor. Po skončení Druhé světové války se usadil v Bratislavě, kde byl pověřen zestátnit „Uršulínský cirkevní učitelský ústav v Bratislavě“. Tuto úlohu splnil.
Od 1. září 1946 působil jako korepetitor a kapelník scénické hudby ve Slovenském národním divadle, až do 31. srpna 1947. Medzitím v době od 1. října 1946 až do 31. prosince 1946, vykonával vojenskou službu. Do funkce dramaturga opery Slovenského národního divadla v Bratislavě nastoupil 1. března 1951. Tuto funkci vykonával do 31. srpna 1951, a potom opětovne od ledna 1952. V letech 1955–1957 byl uměleckým ředitelem Slovenského lidového uměleckého kolektivu. Potom v letech 1957–1968 působil jako umělec ve svobodném povolání. Uměleckým ředitelem Slovenského lidového uměleckého kolektivu se stal opět v letech 1968–1972 a od 1972 účinkoval znova jako umělec ve svobodném povolání.
Tibor Andrašovan je pokládán za zakladatele slovenské baletní tvorby. Byl autorem oper, filmové a scénické hudby, sborové a symfonické hudby, skladeb pro slovenské soubory. Známé jsou jeho úpravy lidových písní.
Napsal hudbu k filmu „Rodná zem“, a též k filmu „1.máj“, který byl věnován jako dar k IX. Sjezdu Komunistické strany. Jeho dílem je i hudba k baletu „Píseň míru“, který byl v repertoáru Slovenského národního divadla. V roce 1949 dostal národní cenu za filmovou kompozici „Píseň strojů“.


Luční bouda

Luční bouda je horský hotel v Krkonoších, na Bílé louce na levém břehu Bílého Labe nedaleko západně pod Úpským rašeliništěm, prameništěm Bílého Labe i Úpy, v nadmořské výšce 1410 m, vzdušnou čarou asi 1,2 km severovýchodně od vrcholu Luční hory a 1 km severozápadně od vrcholu Studniční hory. Hlavní přístupová cesta vede z Pece pod Sněžkou, v jejímž katastru hotel stojí. Původně však pozemky hotelu náležely do katastrálního území Špindlerův Mlýn.
Luční bouda, která v různých obměnách existuje asi od 17. století, je nejstarší horskou chatou na hřebenech Krkonoš a jednou z největších v Evropě. Dnešní podoba pochází z let 1939–1940 a zaujímá 5600 m2 zastavěné plochy, od té doby však prošla dalšími rekonstrukcemi.
Luční bouda je nejstarší chatou na hřebenech Krkonoš. V místech Luční boudy bylo již v roce 1625 hospodářské stavení při Slezské cestě, obchodní stezce z Čech do Slezka. Při přestavbě zařízení mlýnského kola v roce 1869 byl objeven základní kámen s letopočtem 1623. Během historie několikrát vyhořela a byla vždy znovu obnovena a rozšířena. Postupně se stala významným hospodářským, obchodním, badatelským a turistickým střediskem. Známými majiteli byli Rennerové. Zdrojem obživy byl chov dobytka, sklizeň sena z okolních luk, později i turistická návštěvnost daná blízkostí Sněžky. Zdejší specialitou byl horský bylinný sýr.
Roku 1914 byla dokončena nová velká bouda se 120 pokoji a několika noclehárnami. Po Mnichovské dohodě Luční i nedaleká Rennerova bouda 2. října 1938 vyhořely.
Za 2. světové války chatu obnovil německý wehrmacht a využíval ji pro školení leteckých radistek. Postavena však byla jen menší část z plánovaného rozsahu, menší než předválečná chata. Po válce chatu využívala československá armáda. Později chatu převzal Československý svaz tělesné výchovy a po roce 1990 připadla Klubu českých turistů.
V roce 1993 chatu odkoupila od Klubu českých turistů firma CDH Chrastava a následně ji včetně pozemku za necelých 48 milionů korun zastavila Investiční a poštovní bance. V říjnu 2002 byla bouda nabízena v rámci konkursního řízení k prodeji za 12 milionů Kč, přičemž bylo známo, že výjimka pro vypouštění nedostatečně vyčištěných odpadních vod, platná do konce roku 2002, nebude prodloužena. Živiny z odpadních vod způsobovaly růst řas v Bílém Labi a tím přežívání nepůvodních živočichů a rostlin. Obec Pec pod Sněžkou měla sice na čističku přislíbenou státní dotaci, ale nepodařilo se převést na obec část objektu, kde měla být čistička umístěna. Chata byla zamořena plísněmi, kvůli nimž byla z objektu odstraněna expozice ze sbírek geologa, polárníka a horolezce Josefa Sekyry. Koncem roku 2002 se psalo se o možném zániku boudy.
Od listopadu 2002 byla chata uzavřena, čímž i horská služba přišla o své jediné stálé zimní hřebenové stanoviště. V roce 2003 byl vyhlášen konkurs na tehdejšího majitele Luční boudy, firmu CDH Leas. Správce konkursní podstaty Petr Tandler stanovil minimální cenu 5 milionů Kč. Správa KRNAP sice měla o koupi zájem, ale vzhledem k nutnosti objekt za desítky milionů zrekonstruovat, nedokázala nabídnout ani tuto minimální částku.
Za 10,5 milionů Kč boudu koupila společnost AEZZ z Prahy, která ji opravila a 19. června 2004 její hlavní část zprovoznila. Počet lůžek hodlala následně zvýšit z 50 asi na trojnásobek. Ředitel Správy KRNAP Jiří Novák se tehdy vyjádřil: „Jsem rád, že chata opět začíná žít. Je vidět, že nový majitel to myslí s její záchranou opravdu vážně. … Pokud se záměr nového majitele Luční boudy naplní a chata začne poskytovat kvalitní sociální zázemí pro návštěvníky vrcholových partií Krkonoš, tak to bude velký přínos i pro ochranu přírody.“
Majitel pořádá na chatě klubové koncerty a jiné kulturní akce. Byl opakovaně pokutován za porušení podmínek přepravy návštěvníků. Koncem roku 2005 po koncertě skupiny Mig 21 26. listopadu 2005, který navštívilo asi 150 lidí, a Borůvkovém country bálu bylo zjištěno poškození kleče a tundrových trávníků od pásů rolby při necitlivém frézování, za což Správa KRNAP udělila pokutu 250 000 Kč a ministerstvo životního prostředí ji v odvolacím řízení potvrdilo. V březnu 2007 byla za podobný delikt udělena další pokuta. Asi 500 návštěvníků koncertů se sdružilo do Klubu přátel Luční boudy a jako vstupenka na koncerty údajně slouží jejich tajný pozdrav. V sobotu 29. března 2008 zde Divadlo Járy Cimrmana provedlo divadelní hru Dobytí severního pólu. V březnu 2008 byla zprovozněn on-line webový přenos z kamery na Luční boudě.
V květnu 2008 Ministerstvo životního prostředí ČR oznámilo, že posuzuje nabídku vlastníka na prodej Luční boudy do státního vlastnictví. Ministerstvo zvažuje, že by ji přebudovalo na středisko ekologické výchovy. Správa KRNAP má do konce června 2008 zpracovat podrobnou studii tohoto záměru a ministerstvo se hodlá rozhodnout zhruba do konce roku 2008.
Na severoseverovýchod vede od Luční boudy žlutě značená spojka k hřebenové červeně značené pohraniční stezce, která v tomto úseku vede územím Polska. Kolem Luční boudy dále vede modře značená trasa od západu ze Špindlerova Mlýna údolím Bílého Labe, od Luční boudy pokračuje dále na východ k bývalé Obří boudě pod Sněžkou a na jih do Pece pod Sněžkou. Ze Špindlerova Mlýna k Luční boudě vede též červeně značená trasa ze Špindlerova Mlýna přes vrchol Krakonoš, od Luční boudy pokračuje na jihozápad k Vrchlabí. Přímo na severozápad vede cesta po Stříbrném návrší, která však není turisticky značená. Na polskou stranu je nejbližší přístup k městu Karpacz.
Cyklistické trasy k Luční boudě nevedou. Dokonce i po asfaltové cestě z Výrovky je vjezd cyklistům zakázán.
Příjezdová cesta pro obslužná vozidla vede z Pece pod Sněžkou na severozápad po Širokém hřbetu kolem Richterových bud k Výrovce a pak na severovýchod sedlem mezi Luční a Studniční horou. V Lučním sedle je kaplička zasvěcená obětem hor, tzv. Rennerův kříž, připomínající smrt majitele Luční boudy Jakuba Rennera při sněhové bouři 11. dubna 1868. Na příjezdové cestě bývají až osmimetrové závěje.


Františkovy Lázně

Léčivé účinky tamějších pramenů jsou známy od 15. století. Vodu z pramenů používali nejen místní obyvatelé - byla prodávána i po celém Německu. Je doloženo, že v roce 1700 v Německu prodej františkolázeňské vody převýšil objem vody pocházející ze všech německých lázní. Město bylo založeno v roce 1793 císařem Františkem I. jako první slatinné lázně na světě.
Ochrana zdrojů minerálních vod a celé zřídelní struktury prošla postupným vývojem. V roce 1866 bylo výnosem č. 1086 stanoveno ochranné pásmo s poloměrem 1500 m a středem na zdroji Solný.
Horní hejtmanství v Praze výnosem 374 z 4. března 1882 provedlo změnu - stanovilo kruhové ochranné pásmo s rozlišením na vnitřní a vnější. První dlouhodobě platné a uznávané ochranné obvody byly však stanoveny až výnosem Báňského hejtmanství 1. října 1883 pod č. 2387. Výnos vymezil užší a širší obvod ochrany františkolázeňských pramenů proti hornické činnosti. V užším pásmu byla zakázána veškerá hornická činnost, zatímco v širším ochranném obvodu hornická činnost omezena nebyla v terciéru, avšak byly zakázány všechny práce v krystaliniku pod úrovní výtokové roury pramene František.
Tyto ochranné obvody platily až do roku 1959, kdy byla výměrem ministerstva zdravotnictví LZ/3-2884-15.9 stanovena prozatímní ochranná pásma pro Františkovy Lázně. Stalo se tak jednak na základě nových poznatků z komplexního výzkumu chebské pánve, a zejména v reakci na negativní vliv erupce na vrtu H11. Tak byl zpřesněn průběh hranic užšího ochranného pásma podle rozsahu zřídelní struktury a značně rozšířeno vnější ochranné pásmo. Stalo se tak zejména z důvodu ochrany infiltračního povodí a území nebezpečného pro nepřímé ovlivnění režimu pramenů.
Návrh nových ochranných pásem předložený v roce 1962 nebyl přijat pro zásadní nesouhlas ministerstva paliv, neboť stanovil zákaz těžby. V roce 1975 byla prozatímní pásma rozšířena výnosem MZ ČSR č. 40/1975 částka 16-17/1975 Sb. Druhý návrh definitivních pásem, předložený v roce 1978 opět nebyl přijat. Tentokráte pro zásadní nesouhlas ministerstva zdravotnictví, neboť naopak těžební činnost povoloval.
Definitivní ochranná pásma byla stanovena až po změně režimu nařízením vlády 152/1992 Sb., a to na základě dalšího komplexního průzkumu a zhodnocení. Pásma respektují zákaz těžby hnědého uhlí v rozsahu všech tří stupňů ochrany.
Aktivně je využíváno 23 pramenů vody typu Na2SO4, které jsou zachyceny mělkými jímkami a vrty, jenž produkují přibližně 700 až 1 000 l/m. Teplota vody se pohybuje v rozmezí 8 až 13 °C o mineralizaci 1-20 g/l, obsah CO2 je v mezi 1,1 až 2,8 g/l.
Historikové kladou počátky využití pramenů až do pravěku, o čemž svědčí paleontologický nález osídlení, učiněný u zdroje Palliardi v roce 1960.
První konkrétní zmínkou o minerální vodě je kupní smlouva z roku 1406, konkrétnější údaje pochází až z roku 1502 a 1542. V roce 1545 Agricola popisuje dnešní plynový Mariin pramen. První podrobnější popisy se týkají vývěrů minerální vody v oblasti dnešního Františkova pramene, další pak Plynového pramene. První léčebné budovy byly postaveny u pramene již roku 1694 a zmínka o první stáčírně pochází dokonce z roku 1661.
Je zřejmé, že intenzivnější využívání minerálních vod je historicky poměrně staré. Z osmnáctého a devatenáctého století jsou známé zejména práce Adlera, Reusse, Hoffera, von Osanna, Palliardiho nebo Lautnera. Lázně se začínají rozvíjet podle předem připravených plánů.
Od konce osmnáctého století význam lázeňství rychle roste a atraktivita na sebe váže velkou návštěvnost. Vzhledem k investicím do zřídelní základny byly v poměrně rychlém sledu nalezeny a podchyceny prameny minerálních vod v mělkých studních cca 3-4 metry pod terénem viz následující přehled.
Bosse, Cartellieri, František, Herkules, Loimann, Luční, Luisa, Natálie, Nový, Palliardi, Plynový pramen Marie, Solný, Studený, Štěpánka, Wiedermann, Západní prameny, Železnatý a Žofie.
Jímací zařízení byla postupně zdokonalována a rekonstruována nejčastěji do podoby vyzdívaných jímacích zvonů. Některé z vyjmenovaných pramenů již zanikly.
Hlubší zachycení minerálních vod není zcela jasně zmapováno, zejména ve svých počátcích. První údaje o záchytu minerálních vod ve spodním souvrství se týkají tzv. „Vrtu v Císařských Lázních“, který byl vyhlouben v roce 1889. Dochované údaje však pocházejí až z let 1919 a 1922. Jednalo o vrt hluboký 34,5 m, který se nacházel ve dvoře Císařských Lázní – kabině 11, které zásoboval přetokem cca 600 l/min.
Vysoká návštěvnost, vrcholící v roce 1912, nároky na zásobování v letech 1917-1918 vybudovaného nového velkého lázeňského domu Harwey, stejně jako snaha o zatraktivnění a zabezpečení rozsáhlejší zřídelní základny, vedly koncem první dekády k průzkumným pracím, které měly objevit nové zdroje minerálních vod. Finančně, časově i technicky náročná akce vrtného průzkumu byla hrazena z prostředků obecních, okresních a státních. K realizaci byla vybrána firma Rumpel GmbH ze Šanova u Teplic. Průzkum firmy Rumpel 1919 - 1936 byl zdokumentován velmi precizně a systematicky. Postupně bylo během 20 let vyhloubeno minimálně 23 vrtů, z nichž sedm bylo uvedeno do trvalého provozu.
Po druhé světové válce došlo k pokusu zachytit mělké zdroje vrty, avšak žáný nebyl úspěšný a staré mělké záchyty byly zrekonstruovány. Jedinými novými zdroji se tak staly vrty H12N Sluneční a BJ2 Stanislav. Další rozvoj zřídelní základy nastal až po pádu socialistického zřízení, kdy byly vyhloubeny a zprovozněny vrty E1 Erika, LII Císařský, HJ2 ČKD, A1 Nový Kostelní.
Mělké jímky odebírají vodu ze svrchního jílovito-pisčitého souvrství z báze slatiny tj. hloubky cca 3-4 m. Většina jímek nemá aktivní přetok a je čerpána. Vrty odebírají vodu ze spodního jílovito-písčitého souvrství, které je od svrchního souvrství odděleno vrstvou uhlí. Hloubka jímání je různá od cca 20 do 70 m. Jediný vrt Glauber IV jímá minerální vodu ze zvětralých podložních fylitů.
Minerální voda je využívána k pitným kúrám, ke koupelím a k přípravě slatinných zábalů. Využíván je i zřídelní plyn. Do balneoprovozů jsou jímány vody ze zdrojů BJ2 Stanislav, A1 Nový Kostelní, Glauber III, LII Císařský, E1 Erika, HJ2 ČKD, Adler, XIVd, Palliardi, Cartellieri a Štěpánka.
Dle léčivých indikací má zdejší voda pozitivní účinek na choroby srdeční a oběhové soustavy.


Ra

Ra je fiktivní postavou ze světa Hvězdné brány. Objevil s v prvním a třetím filmu a v seriálu Hvězdná brána,.
Ra byl mocný Goa'uld, jež prvně objevil lidi na Zemi. Na Zemi byl personifikací egyptského boha slunce Raa. Byl vrchním vládcem soustavy a vládcem všech Goa'uldů. Jeho družkou byla Hathor a synem Her'ur. Apophis byl jeho bratr. Odboj jménem Tok'ra vychází z toho, že byl pokládán za vraha královny Egerie.
Ra byl jedním z vládců ve službách Apepa společně s Thoftem a Nut. V této době se Goa'uldi rozšířili po celé galaxii a tak skoro vyhubili Unase.
Poté, co Anubis zavraždil Apepa, vedl ostatní Goa'uldy proti Anubisovi. Válka trvala tři sta let a téměř vyhladila samotné Goa'uldy. Kolem roku 17 400 př. n. l. byl Anubis poražen a vyhnán z kolektivu vládců soustavy. Ra se stal vrchním vládcem Goa'uldů na místě Apepa.
Nástupem Raa a ostatních skončila první dynastie. Ra prosadil svou autoritu.
Kolem roku 14 000 př. n. l. objevili Goa'uldi naquahdah. Zahájili novou expanzi, hledajíce nové zdroje. Kolem roku 13 816 př. n. l. Asgardi zahájili válku s Goa'uldy.
Dokázal získat Asgarda Faramira jako hostitele, ale Asgardská fyziologie jej začala odmítat. Prchající před Asgardy, nalezl dosud neznámý svět, Zemi. Na planetě nalezl rasu Lidí, kteří se ukázaly být téměř dokonalými hostiteli pro jeho rasu.
Ra přivezl na lodi hvězdnou bránu a přivedl ostatní Goa'uldy na Zemi. Asi před 5 tisíci lety lidé na Zemi povstali proti němu a pohřbili hvězdnou bránu v Egyptě. Aby zabránil povstání na Abydosu, zakázal lidem čtení a psaní. Ra porazil Goa'ulda Shaq'rana a také královnu Tok'rů Egerii. Byl nejvyšším vládcem Goa'uldů.
V roce 1928 byla hvězdná brána znovu objevena týmem vědců vedených Dr. Langfordem. Po delší době USA aktivovaly bránu a poslaly plukovníka Jacka O'Neilla, dr. Daniela Jacksona, majora Charlese Kawalskyho a poručíka Louise Ferrettiho na Abydos.
Týmu se podařilo pomocí jaderné zbraně Raa zabít a zničit jeho loď, čímž obyvatele Abydosu osvobodili od jeho vlády.
Ale tím samozřejmě plukovník o'nell nesplnil svůj ůkol vyhodit hvězdnou bránu do vzduchu a na základně generálovi lhal.


Petljakov Pe-3

Petljakov Pe-3 byl sovětský dvoumotorový stíhací letoun s dlouhým doletem. První prototyp stroje vzlétl 7. srpna 1941 a jednalo se prakticky o pozměněný letoun Petljakov Pe-2. Ten měl po zavedení výroby koncem srpna 1941 značné problémy, protože jeho rychlý vývoj byl nedostatečný. Proto byl v září vyroben zlepšený stroj Pe-3bis. Jeho výzbrojí byly dva kulomety UBK ráže 12,7 mm a jeden 20 mm kanon ŠVAK. Na požadavky pilotů bylo instalováno čelní pancéřování, pro zlepšení přistávací charakteristiky dostaly náběžné hrany křídel automatické sloty, přibyla možnost instalace průzkumné kamery a další drobné změny. Letoun se vyráběl v malých sériích až do roku 1944.


Nová Dědina

Obec Nová Dědina se nachází v okrese Kroměříž, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 417 obyvatel.


Děkanát Velké Meziříčí

Děkanát Velké Meziříčí nebo děkanství velkomeziříčské je územní část brněnské diecéze. Zahrnuje 17 římskokatolických farností.


Olbersův paradox

Olbersův paradox, popsaný německým astronomem Heinrichem Wilhelmem Olbersem poprvé roku 1823 a již dříve také Johanem Keplerem v roce 1610 a astronomy Halleyem a de Cheseaux ve 18. století, je fyzikálně paradoxní pozorování toho, že noční obloha je temná – zatímco ve statickém nekonečném vesmíru by noční obloha musela být jasná. Toto pozorování je jedním z důkazů pro některý ze současný modelů dynamického vesmíru, jako je třeba model velkého třesku.
Jestliže předpokládáme, že vesmír je nekonečný a že obsahuje nekonečný počet rovnoměrně rozprostřených svítivých hvězd, měla by každá myslitelná linie přímé viditelnosti nakonec končit na povrchu nějaké hvězdy. Jasnost povrchu není závislá na jeho vzdálenosti, tedy každý bod na obloze by měl být tak jasný, jako povrch nějaké hvězdy.
Aby byly hvězdy „rovnoměrně rozprostřeny“ v prostoru, tak musí být také rovnoměrně rozprostřeny v čase – protože do čím větší vzdálenosti hledíme, tím déle také hledíme do minulosti. Pokud počítáme s nekonečnou velikostí vesmíru, tak to také znamená, že vesmír musí být nekonečně starý, a povaha hvězd se během této nekonečné doby nesmí žádným zásadním způsobem měnit.
Kepler toto pokládal za argument buď pro konečnost vesmíru, anebo pro konečný počet všech hvězd. Současný vědecký konsensus je takový, že obecná relativita současně s teorií velkého třesku a předpokladu konečného stáří našeho vesmíru sice skutečně vedou ke konečné velikosti pozorovatelného vesmíru – ale je to astronomické pozorování rudého posuvu, které nejlépe vysvětluje, proč je obloha v noci temná.
Pozorování temné noční oblohy je tedy stále považováno za paradoxní – i přesto, že náš vesmír dnes všeobecně není pokládán za statický a nekonečný.
Vysvětlení tohoto paradoxu, které je obecně přijímáno vědeckou komunitou, poukazuje na konečnost rychlosti, kterou světlo cestuje prostorem. Vzhledem k této konečné rychlosti nemohlo světlo z nejvzdálenějších hvězd dosud procestovat větší vzdálenost, měřeno ve světelných letech, než je stáří hvězdy. Toto vysvětlení poprvé navrhl v roce 1848 básník a spisovatel Edgar Allan Poe, který ve svém díle Eureka napsal, že „kdyby posloupnost hvězd byla nekonečná, pak by se nám pozadí oblohy jevilo jako jednolitě zářivé, tak jako se nám jeví Galaxie - protože by nemohl na celé obloze existovat jediný bod, ve kterém by neexistovala hvězda. Jediný způsob, jakým za takového stavu věcí můžeme pozorovat onu prázdnotu, kterou našimi teleskopy v nesčetných směrech pozorujeme, by byl předpoklad tak nezměrné vzdálenosti neviditelného pozadí, že žádný paprsek z takové vzdálenosti k nám ještě nikterak nemohl dosáhnout“.
Podle nejčastěji akceptovaného modelu velkého třesku je náš vesmír starý přibližně 13,7 miliard let, takže největší vzdálenost, kterou za tu dobu světlo mohlo nejvýše procestovat, je odpovídající číslo ve světelných letech. Tedy, i kdyby každá nekonečná trajektorie vycházející ze Země nakonec procházela skrze hvězdu ve vzdálenějších oblastech vesmíru, tak světlo z takových hvězd zatím ještě na Zemi nemohlo dorazit. Ve skutečnosti toto není správným vysvětlením temnoty noční oblohy, protože světlo velkého třesku bylo neuvěřitelně intenzivní a bylo vyzářeno ve všech směrech současně. Nicméně v souladu s obecnou teorií relativity došlo k rudému posuvu vlnového délky tohoto záření směrem k mikrovlnné části elektromagnetického světla, ve které ho pozorujeme jako tzv. reliktní záření – mikrovlnné záření kosmického pozadí.
Takže ve skutečnosti vysvětlením temnoty noční oblohy je rudý posuv všeho světla ze vzdálených objektů, a ne přímo konečného stáří vesmíru – ačkoliv proces rudého posuvu a stáří vesmíru spolu ve většině teorií úzce souvisí.
Alternativní vysvětlení, které často navrhují osoby bez vědeckého zázemí, je, že vesmír není průhledný a že světlo ze vzdálených hvězd je zastíněno mezilehlými temnými hvězdami či pohlceno prachem nebo plynem, takže existuje hranice pro maximální vzdálenost, ze které ještě světlo může dorazit k pozorovateli. Ovšem tato argumentace paradox neřeší. Podle prvního termodynamického zákona musí dojít k zachování energie, takže mezilehlá hmota by se ohřála a brzy znovu vyzářila pohlcenou energii. Toto by opět vyústilo v jednolité záření přicházející ze všech směrů - které nepozorujeme.
Odlišný závěr, který není závislý na teorii velkého třesku, navrhl Benoît Mandelbrot. Prohlásil, že pokud by hvězdy ve vesmíru byly rozmístěny fraktálně, tak by nebylo nezbytně nutné spoléhat na teorii velkého třesku, abychom byli schopni Olbersův paradox vysvětlit. Tento model by nevylučoval velký třesk, ale umožnil by existenci temné oblohy i v případě, že by velký třesk nikdy nenastal. Lze říct, že jde spíše o demonstraci důsledků fraktální teorie, spíše než skutečné rozřešení tohoto paradoxu - protože astronomičtí pozorovatelé nenašli žádné důkazy o fraktálním rozmístění hvězd.
Myšlenku hierarchické kosmologie, kterou bychom nyní nazvali teorií fraktální kosmologie, navrhl v roce 1908 Carl Charlier.


Epanterias

Epanterias je rodem velkého teropodního dinosaura, který je nejspíš jen velkým jedincem rodu Allosaurus. Byl objeven v roce 1878 a jeho velikost jej řadí mezi největší dravé dinosaury. Žil v pozdní juře na území západu dnešních Spojených států amerických. Typovým druhem je Epanterias amplexus.


John Pilger

John Richard Pilger je australský žurnalista a dokumentarista, žijící a pracující v Londýně.
Narodil se v australském Sydney, dokončil Sydney Boys High School na které se již začínal zajímat o novinářskou práci – založil tamní studentský magazín. V roce 1958 dostal práci v Daily Telegraph a na začátku 60. let přijat práci v britském The Daily Mirror a od té doby žije v Londýně.
Stal se zahraničním respondentem, válečným zpravodajem, částečně jej též zajímala sociální témata, zahraniční politika. Zprávy přinášel z mnoha zemí světa, zejména Asie a Afriky později se věnoval např. problémům zemí Jižní Ameriky nebo otázkám dětské práce v Indonésii. V průběhu let svou práci vydal i v knižní podobě či jako dokumentární filmy určené pro televizi a později též na DVD.
Jeho postavení v politickém spektru by se dalo charakterizovat jako středolevicové až levicové.
Jedná se o kritika globalizace, geopolitické a ekonomické hegemonie Prvního světa vůči rozvojovým zemím a exploatace jejich přírodního bohatství. Je zastáncem principů jako je právo národů na sebeurčení, přímá demokracie a další.
Nesouhlasí s expanzivní zahraniční politikou Spojených států amerických a několik svých filmů věnoval odkrývání její odvrácené tváře (někdy až s prvky antiamerikanismu. Pilger stejně tak nesouhlasí s jednotlivými válečnými kampaněmi USA. Antipatie chová nejen k administrativě George W. Bushe ale i Tonyho Blaira. Naopak, sympatie chová např. k Hugo Chávezovi nebo Evo Moralesovi.
John Pilger natočil celkem asi 50 dokumentárních filmů. Toto je jejich výběr.
Získal několik žurnalistických a lidsko-právních ocenění. Je jeden ze dvou lidí, kteří obdželi cenu Britain's Journalist of the Year Award více než jednou. Jeho filmové a televizní dokumenty jsou většinou vysoce hodnoceny a též získaly několik cen ve Spojeném království a Spojených státech.
Celkem od roku 1966 obdržel přes dvě desítky cen a sedm vyznamenání.


Joseph Lister

Chirurgické výkony bez antisepse si dnes už ani neumíme představit. Když se podíváme na úzkostlivou čistotu chirurgických sálů, kde se každý příchozí musí důkladně umýt a převléct se do desinfikovaného obleku, je až neuvěřitelné, ža tato opatření se dějí ani ne od poloviny 19. století. Předtím se konaly operace bez zvláštního důrazu na čistotu. Proto byla tak častá pooperační hnisání a pochopitelně i pooperační úmrtí. Převrat v tom způsobil právě Joseph Lister objevem antisepse.
Lister byl ovlivěn Pasteurovými a Kochovými pracemi o bakteriích. Uvědomil si nebezpečí, jež hrozí otevřeným ranám od mikrobů přenášejících nemoci a mezi jiným způsobujících zánětlivé hnisání. Dospěl tedy k názoru, že se nákaze při operaci musí předejít. Zrodil se pojem antisepse. Udává se, že první operaci pod antisepsí provedl Lister v roce 1865. Antisepse docílil obvazem nasáklým karbolovou kyselinou. Nedlouho poté, v roce 1867 na sjezdu anglických lékařů v Dublinu, přednesl Lister sdělení o antisepsi. Zde měl naprostý neúspěch, irští lékaři antisepsi neuznali.
Lister se však nedal odradit. V témže roce publikoval své názory na zavádění antisepse v anglické lékařském časopise Lancet.
Lister si v karbolové kyselině především myl ruce, myl i všechny chirurgické nástroje, přikládal na operační ránu obvazy v ní namočené, ba dokonce ji rozprašoval po operačním sále. Zprvu se Lister setkával s nedůvěrou u většiny chirurgů, antisepse pro ně znamenala cosi nezvyklého, ale v sedmdesátých letech 19. století už se našli chirurgové, kteří s ním souhlasili a přidávali se k němu. Antisepse si klestila cestu do více a více operačních sálů a chirurgických pracovišť.
V roce 1891 byl v Londýně otevřen Listerův ústav preventivního lékařství, jenž za více než sto let existence vyprodukoval množství důležitých vědeckých prací. Po jeho vzoru se zařizovaly a zařizují jiné podobné ústavy, zejména v Evropě a Americe.
Antisepse, již vynalezl Joseph Lister, způsobila revoluci v chirurgii a tím záchranu miliónů operovaných. Proto má Joseph Lister v dějinách světového lékařství své přední místo.


Paul de Man

Paul de Man se narodil 6. prosince 1919 v belgických Antverpách. Na bruselské Svobodné universitě studoval chemii a společenské vědy. Za války se živil jako žurnalista a překladatel. V roce 1947 emigroval do Spojených států amerických, kde v 50. letech studoval na Harvardu. Přednášel na Cornellu, Curyšské univerzitě, John Hopkins University a od roku 1970 do své smrti na Yale. Paul de Man zemřel 21. prosince 1983 v New Havenu, Connecticut na rakovinu.
Paul de Man byl vůdčím představitelem avantgardní literární teorie v USA.
V teorii poznání a interpretace vychází z kritiky tradičních sémantických koncepcí. Ty byly podle de Mana založeny na jednotě znaku a významu. To je podle něho scestné, protože jazyk přesně neznázorňuje mimojazykovou oblast.
Odmítl konstituování vědeckého jazyka, který by byl univerzální, popsal by zkoumání kultury, umění a literatury a to i z jiných kulturněhistorických období.
Kritizuje strukturalisty za prosazování privilegovaného hlediska. Struktura není organizující princip. Struktury jsou klamné, jsou to mýty.


Skjern

Skjern je městečko na západě jutského poloostrova. Mezi ním a městem Egvad se náchází přírodní rezervace „Delta řeky Skjern“, která byla rekultivována v 90. letech 20. století za více jak 1 miliardu dánských korun.


Send Me an Angel

„Send Me an Angel“ je rocková balada z roku 1990 od kapely Scorpions. Vydána byla na albu Crazy World. V žebříčku Top 100 časopisu Billboard se umístila na 44 místě.


Džerba

Džerba je ostrov ve Středozemním moři, který patří Tunisku a má rozlohu 520 km2. Jedná se o největší ostrov severní Afriky. Žije zde zde něco přes 120 tisíc obyvatel. Na ostrově se nachází i mezinárodní letiště. Hlavním městem Džerby je Houmt Souk s 60 tisíci obyvateli.
Z pevniny je možno se na něj dostat buď trajektem nebo po nasypané hrázi, která stojí na starých základech vybudovaných Římany.
Džerba láká turisty svými písečnými plážemi a vlídným počasím. Je oblíbeným cílem Francouzů, Němců, Italů i Čechů. Je jedním z mála míst v Tunisku, kde se stále mluví berbersky. Turisty sem láká také fakt, že v roce 1977 byly ve městě Ajim umístěny exteriéry Mos Eisley z prvních Hvězdných válek.
Djerba je nadměrně slunečným ostrovem a stává se často cílem turistů. Například se vyznačuje 320 slunečními dny v roce. Celé území djerby je pokryto více než milionem datlových palem, to více než dost vystihuje podnebí v Djerbě.


Korýtka

Korýtka jsou vesnice ve střední části okresu Plzeň-sever, část obce Pláně, 4,5 km severozápadně od Plas. Ve vsi žije okolo 35 obyvatel, její katastrální území je 274,94 ha a PSČ všech adres je 331 01.
Korýtka sousedí na severovýchodě s Vrážným, na jihovýchodě s Plasy a na severozápadě s Pláněmi.


Sup

Supi jsou mrchožraví ptáci, řazení do několika rodů v rámci čeledi jestřábovití. Dokážou sníst i zbytky zvířat, které jsou pro ostatní zvířata nestravitelná. Někdy sežerou tolik potravy, že nedokážou vzlétnout. Vyskytují se na všech kontinentech mimi Austrálii a Antarktidy. Na hlavě a na krku nemají peří. V literatuře symbolizují smrt.


Cacibupteryx

Cacibupteryx je rodem ramforynchoidního ptakoještěra, žijícího v období svrchní jury na území dnešní Kuby. Typový druh C. caribensis byl popsán v roce 2004 Zulmou Gaspariniovou a jejími kolegy. Nález sestává především z částečné, ale dobře zachované lebky o délce 17 centimetrů. Rozpětí křídel nebylo autory studie odhadnuto, cacibupteryx však patřil mezi větší ptakoještěry. Typový materiál nese označení IGO-V 208.


Tenisový rozhodčí

File:Tennis referee.jpg|thumb|Hlavní rozhodčí ve Wimbledonu.Tenisový rozhodčí je jedním z účastníků tenisového utkání. Technickou funkcí rozhodčího je řízení soutěže, turnaje či daného zápasu. Jednání vychází z platných norem, pravidel tenisu, soutěžního řádu a rozpisu soutěže, které jednoznačně definují podmínky hry a její regulérní průběh.
Hlavní rozhodčí řídí zápas, komentuje jeho průběh, uděluje napomenutí hráčům a má právo měnit rozhodnutí rozhodčích nižší úrovně. Hlavním cílem je plynulý průběh hry. Vede protokol o utkání. Sedí na vyvýšené stolici nazývané umpire [empajr].
Čárový rozhodčí pomáhá hlavnímu při kontrole správnosti dopadu míče "do" nebo "mimo" tenisový dvorec. Stojí při okraji plochy tenisového dvorce ve směru probíhající čáry kurtu. Pro případ, že hlavní rozhodčí neslyší jeho výrok, gestikuluje pohyby ruky - připažení obou rukou směrem dolů je dobrý míč, upažení jedné ruky směrem ven z kurtu je míč mimo kurt. Čárový rozhodčí stojící na úrovni základní čáry dvorce kontroluje správné postavení tenisty při podání a signalizuje přešlap, tzv. chybu nohou. Před nástupem elektronického snímání dotyku míče sítě při podání, existoval i síťový rozhodčí, který oznamoval tento úkon.
Pro úplný stav je třeba dvorec obsadit při dvouhře 12 a při čtyřhře 16 čárovými rozhodčími.
Vrchní rozhodčí má v gesci dodržování tenisových pravidel a soutěžního řádu dané soutěže. Má právo rozhodnout všechny sporné momenty vyplývající z pravidel, rozhoduje o způsobilosti dvorce a míčů, o přerušení či ukončení zápasu pro tmu nebo z jiných důvodů.


Fanka

Fanka je slangové pojmenování zednické naběračky, což je malá otevřená plechová nádoba, používaná ve stavebnictví při zdění a transportu malty.
Má tvar komolého kužele, přičemž průměr okraje je 2-3× větší než průměr dna a její šířka je větší než výška. Z boku vyčnívá vodorovná rukojeť s malým háčkem. Fanka má obvykle objem kolem 1 l. Zednická naběračka pro zdění je s ručkou, naběračka pro transport je opatřena tulejí, do které se vsazuje dostatečně dlouhá násada. Zednická naběračka se používá především jako příruční nádoba na maltu, štuk nebo jiné stavební hmoty, které v ní lze dopravit v jedné ruce i do obtížné přístupných míst.


Jak se vám líbí

Jak se vám líbí je hra od William Shakespeara napsaná pravděpodobně v roce 1599 nebo na začátku roku 1600.
Orlando, syn zesnulého Rolanda de Boys si stěžuje Adamovi, starému sluhovi, že jeho nejstarší bratr Olivier mu nedává peníze na studium tak jako dává jeho bratru Jakubovi. Charles, zápasník od dvora, sděluje Olivierovi, že jeho bratr Orlando ho vyzval na souboj. Oliver říká ať mu klidně přeláme kosti – nemá ho rád. Rosalinda, dcera vyhnaného vévody, s Célií, dcerou Fredericka – bratra bývalého vévody, který ho vyhnal, jsou nejen sestřenice, ale i nejlepší přítelkyně. Rozmlouvají o Štěstěně spolu s šaškem Prubíkem. Dozvídají se o zápase, Frederik je žádá, aby to mladému hochu rozmluvily – snaží se o to – nemá to cenu, nezáleží mu na životě a nemá přátele. Souboj vyhraje Orlando. Frederik zjišťuje, že je to syn přítele jeho bratra, nechce, aby se dále zdržoval u nich. Rosalinda se do něj zamiluje, dává mu šperk na krk. Frederik si uvědomí, že lid má raději Rosalindu, než jeho dceru, protože s ní soucítí – vyžene Rosalindu. Célie uprchne spolu s R a šaškem Prubíkem do Ardenského lesa, kde přebývá vyhnaný vévoda, před strachem před lupiči se R vydává za chlapce Ganymeda a Célie za Alienu. Koupí si ovčinec od Corina, starého ovčáka, přítele Silvia, který je nešťastně zamilován do Phoebe. Orlando se od Adama dozvídá, že jeho bratr ho chce zabít – zapálit jeho příbytek, spolu se starým A a jeho penězi se vydává do Ardenského lesa, zcela vyhládlý O potkává vyhnaného vévodu, zjistí, že je to přítel jeho otce, může přivést A a nají se. Orlando po stromech píše dopisy Rosalindě – R si jeden z nich přečte – uvídí Orlanda a předstírá, že je chlapec, který umí vyléčit ze zamilovanosti. O za ní dochází, oslovuje ji „Rosalindo“ a ona mu předvádí všechny ženské nešvary, O musí odejít za vyhnaným vévodou, slibuje, že se ještě ten den vrátí. Olivier je Frederikem vyhnán a jeho majetek je zabaven, dokud nepřivede bratra Orlanda, F se domnívá, že jeho dcera je mu nablízku. Místo Orlanda přichází k R Olivier – Orlando ho zachránil od hada a od lvice, teď je raněný u vévody. Phoebe se zamiluje do R, když jí R vytýká, jak krutě se chová k Sylviovi, posílá mu po S dopis plný lásky. Olivier se zamiluje do C, už vychází se svým bratrem. Přichází k nim Rosalinda, organizuje svatbu Oliviera s Célií a slibuje Orlandoví, že se zítra ožení s R, Phoebe slibuje, že jestli ho bude chtít, vezme si ho, nebude-li ho chtít, musí slíbit, že si vezme Sylvia. Připravuje se svatba, přichází Jakub, bratr Orlanda a Oliviera a přináší zprávu, že Frederik chtěl vtrhnout do Ardenského lesa s družinou, poustevník ho však přemluvil a on přenechává majetek i vládu bratru, vyhnanému vévodovi. Koná se svatba, Olivier si bere Célii, Orlando si bere R, Phoebe, když zjistí, že R je žena, nechce ji, bere si S, „vtipný – duchapřítomný“ šašek Prubík si bere „nepoetickou“ prostoduchou Kačenku. Jejich majetek a budoucnost je zajištěna. R pronáší epilog, i když není zvykem, aby epilog pronášely ženy, … „berte tuto komedii jak se vám líbí“…


Viktor Polesný

Viktor Polesný je český režisér a scenárista. Otec Viktor byl důstojníkem, matka Emilie Hořejšová. Vystudoval dokumentární tvorbu v Praze na FAMU. Poté nastoupil do Československé televize, následně do roku 1990 v Krátkém filmu Praha.
Naděje - Zrada - Bezčasí v rámci projektu Cirkus totality. Naděje, první díl triptychu, zachycuje společenské a kulturní uvolnění v Československu před sovětskou okupací 21. srpna 1968. Zrada vypráví o postupném procitání z euforie do reality posrpnových měsíců. Závěrečná část Bezčasí zobrazuje československou společnost v období normalizace na cestě ke kolaboraci a zapomnění. Diváka dovede až k listopadu 1989. Viktor Polesný při tvorbě dokumentů vycházel z archivních materiálů Krátkého filmu a České televize.


Archeologie v Izraeli

Archeologický výzkum v Izraeli probíhá intenzivně v rámci univerzit a specifickým odvětvím archeologie v Izraeli je biblická archeologie. Archeologický výzkum oblasti starověkého Izraele započal v 19. století. Problém biblické archeologie byl však v tom, že většině archeologů nálezy nesloužily k rekonstrukci historie, ale k dokazování pravdivosti Bible. Tento způsob však vedl na scestí, protože mezi přibývajícími nálezy a biblickým textem se objevovaly stále závažnější rozpory.
V minulosti došlo k nenapravitelným ztrátám na archeologickém dědictví Izraele, a to vinou palestinských Arabů. V roce 1999 zničili muslimové na Chrámové hoře na 18 000 m3 archeologického materiálu, jenom proto, aby zahladili všechny stopy židovského původu tohoto místa.
Odkrývání archeologických nalezišť probíhá poměrně rychle a vše je vedeno podle nejvyšších standardů. Archeologové se každý rok navracejí do množství klíčových lokalit, které byly vybrány pro jejich vědecký a kulturní význam. V současné době probíhají vykopávky mimo jiné v Aškelonu, Chazoru, Megidu, Gamle a Rechovu.
V první polovině roku 2008 byla při dělnických pracích v západní Galileji náhodně objevena velká stalaktitová jeskyně s velkým množstvím prehistorických artefaktů. Jde o unikátní nález, který nemá v uplynulém půl století obdoby. Vedoucí archeologických prací, Dr. Marder prohlásil: „Uvnitř je nahromaděná půda, obsahujcí řadu pazourkových nástrojů, které byly otesány člověkem, a různé pozůstatky zvířat, které dnes již v naší zemi nežijí, jako je červený jelen, daněk, bizon a dokonce pozůstatky medvědů.“ Podle předběžných odhadů pochází nálezy z mladého paleolitu.
 Image:Face in mosaic.JPG|Galilejská Mona Lisa, Cipori Soubor:Megiddo 0665.jpg|Trosky Megida, v pozadí Jizre'elské údolí Image:Masada02 ST 04.jpg|Masada Image:Israel 2 001. Qumran.jpg|Kumrán Image:Beit Alpha.jpg|Mozaika zvěrokruhu z 6. století v synagoze v Bejt Alfa Image:Caesarea-S-148.jpg|Caesarea Maritima Image:Shivta01 ST 05.JPG|Šivta Image:1900s Jerusalem old city.jpg|Staré město v Jeruzalémě počátkem 20. století. Židovská čtvrť se nachází ve spodní části obrázku. Dvě velké kupole jsou synagogy Churva a Tiferes Jisra'el. Obě byly v roce 1948 zničeny Jordánskem.


Mandala

Mandala je harmonické spojení kruhu a čtverce, kde kolo je symbolem nebe, transcedence, vnějších sil a nekonečna, kdežto čtverec představuje vnitřní síly, to, co je spojené s člověkem a zemí. Oba obrazce spojuje centrální bod, který je zároveň počátkem i koncem celého systému.
Existují různé druhy mandal – očišťující, posilující určité vlastnosti či jednotlivé oblasti lidského života. V nejširším smyslu jsou mandaly diagramy, které ukazují, jak se chaos stává harmonickou formou. Nejstarší obrazce tohoto druhu se vyskytují už v paleolitu. Dá se také najít v půdorysu staveb ze starého Egyptu, Babylónu a Jávy.
Obrazy se vytvářejí z obarveného písku, rýžové mouky či jiného sypkého materiálu. Jejich tvorba vyžaduje velkou pečlivost a trpělivost, čímž představuje určitý rituál. Mandala je vytvářena obvykle při příležitosti nějaké slavnosti či obřadu a její forma se řídí smyslem a významem příležitosti, ke které je vytvářena. Tvůrce na jejím povrchu vyjadřuje geometrickými obrazci a pro zasvěcené srozumitelnými symboly svoje vidění světa, přírodních sil, koloběhu života, astrologických znamení, božstev i svoje nejniternější náboženské vyznání. Při ukončení slavnosti nebo obřadu, pro který byla mandala vytvořena, je tato veřejně smetena a vržena do řeky, nebo rozprášena po větru.
Čtyři brány otevírající se do čtyřech hlavních světových stran, směřují ke všemu, co leží mimo naše vědomí, k tomu, co je mimo naši kontrolu, v temnotě, co je ale dosažitelné pomocí různých symbolických hrozných postav – démonů. Proto jsou brány často „střeženy“ hrozitánsky vyhlížejícími strážci, kteří nás chrání jak před zlými a nečistými silami zevnitř, ale také před zlými silami v místě, kde konáme rituál mandaly. Mandala znamená manušja anda,kruhová záře kolem člověka a okolo mýtického vesmírného obra puruši. Puruša byl dle Rgvédu rozdělen na díly a z nich vznikli bohové, lidé a světy, kasty indické společnosti. Nejstaší půdorzsz mandaly objevili archeologové v středoasijské kultuře BMAC,před 4000 lety. Půdorysy svatyně ohně jsou čtvercové se čtyřmi klasickými branami dle modelu jantry. Později se za védské civilizace rozvinul model vesmíru jako času vetknutého do oběiště a védský obětní rok byl svázán paleoastronomickými obřady. Rok, dny a noci se opakují a proto kruh je země a čtverec nebe. Čtverec ohraničovaly body rovnodenností a slunovratů. Jedna polovina roku náležela bohům, druhá předkům. Tyto a mnohé jiné parametry sloužily za podklad védského božiště, předlohz mandaly. Do základů božiště se vkládaly obřadní předměty a z toho za buddhismu povstal obyčej mandaly jako stavby dágoby, která ukryvá zářiče drahokamů, ochrany bohů před zlymi silami. Převod védského obětiště do mahájánového buddhismu nejlépedokumentuje mandala velkého času, Kálačakra mandala mudrce Asangy. Za buddhistického období vznikly celé stovky mandal od meditačních, kosmologických po léčivé a dodávající zvláštní duševní síly. V křesťanském období se setkáváme s podobnými obrazci s Kristem namísto Buddhou či horou bohů Méru uprostřed kopule chrámu. Mandaly jsou živou formou abstraktního ornamentu, která je sice dnes na hony vzdálena původní symbolice a účinu buddhistických děl, ale žije si svým novým uměleckým životem.


Lockheed P-80 Shooting Star

Lockheed P-80 Shooting Star byl prvním americkým bojeschopným proudovým stíhačem a prvním americkým proudovým letounem, který zvítězil ve vzdušném souboji, a také prvním, který získal vítězství v boji mezi proudovými letouny. Jako první letoun tankoval při bojovém letu ve vzduchu.
Vývoj na proudových letadlech v USA začal již počátkem druhé světové války, přičemž Spojené státy úzce spolupracovaly s Velkou Británií. Na vzniku amerických strojů nové generace se podílelo více fierm. První americký proudový letoun Bell P-59 létal již na sklonku roku 1942, ovšem pro bojovou činnost byl kvůli nízkým výkonům nepoužitelný. V továrně Lockheed vzlétl 8. ledna 1944 prototyp letounu XP-80. V březnu 1944 následovala objednávka na stavbu třinácti předsériových YP-80A, první z nich vzlétl 13. září 1944. Výsledky byly tak povzbudivé, že si jich americké letectvo postupně objednalo 5000 kusů. První stíhačku P-80A obdrželo americké válečné letectvo v únoru 1945. S koncem války byl kontrakt byl seškrtán na 917 strojů. Výroba se znovu plně rozeběhla až za Korejské války a v dobách studené války, přičemž stroj byl postupně modernizován. Celkem bylo vyrobeno 6447 kusů, z toho v USA 5691, v Japonsku 210 a v Kanadě 656 kusů.
Účast P-80 na válčištích 2. světové války se omezila jen na nebojové lety nad Itálií a Velkou Británií. Ovšem nebezpečí strojů Messerschmitt Me 262 dokázala plně eliminovat moderní pístová letadla. Letoun P-80 tak byl bojově vužíván v Korejské válce. Sloužil až do roku 1959, a to u více než u třiceti letectev.


Geodata

Geodata se někdy označují také jako geografická data, geoprostorová data, a podob. Jsou to data s implicitním nebo explicitním vztahem k místu na Zemi.


Albatros D.IV

Albatros D.IV byl německý jednomístný dvouplošný stíhací letoun projektovaný jako experimentální během první světové války u firmy Albatros Flugzeugwerke.
Vývoj tohoto typu stíhacího Albatrosu byl zahájen, aby vyzkoušel použití motoru Mercedes D.III s reduktorem. Na rozdíl od verze bez reduktoru byl tento motor celý vestavěn do trupu letounu. Konstrukce stroje kombinovala nosný systém křídel z Albatrosu D.II a trup z moderního typu D.V s menšími změnami vyvážení směrovky a výškovky. Byly postaveny pouze tři kusy tohoto typu, které byly objednány v listopadu 1916. Do vzduchu se však pravděpodobně dostal jen jeden z nich, který byl testován s několika vrtulemi, ale kvůli příliš velkým vibracím, které se nepodařilo vyřešit byl vývoj tohoto typu ukončen.


Podkost

Podkost je vesnice ležící v Královéhradeckém kraji, v okrese Jičín a spadá pod obec Libošovice, od které leží asi 1,5 km západním směrem. V katastrálním území vesnice se nachází také gotický hrad Kost.


Fieldův kov

Fieldův kov nebo také Fieldova slitina, je za normálního tlaku snadno tavitelná slitina s teplotou tavení přibližně 62°C.
Jedná se o eutetickou slitinu bizmutu [32,5%], india [51%] a cínu [16,5%].
Pro svou nízkou teplotu tavení nachází uplatnění převážně ve slévárenství při výrobě modelů. Další slitinou s nízkou teplotu tavení je Woodův kov, avšak pro obsah toxického kadmia a olova není běžně využíván.


Andrea Hlaváčková

Andrea Hlaváčková je česká profesionální tenistka. Tenis hraje od svých pěti let. Na okruhu WTA Tour vyhrála zatím 4 turnaje ve čtyřhře.


Thomas Maclear

Sir Thomas Maclear byl anglický astronom, narozený v Irsku. Svá pozorování prováděl jako Královský astronom na mysu Dobré naděje v jižní Africe.
Narodil se jako nejstarší syn Jamese Macleara, V roce 1808 byl poslán do Anglie, aby získal doktorské vzdělání. Poté co úspěšně složil zkoušky, byl v roce 1815 přijat do Royal College of Surgeons of England. Později pracoval jako domácí ošetřovatel v Bedford Infirmary.
V roce 1825 se oženil s Mary Pearse, dcerou úředníka v Bedfordu Theeda Pearse.
Dr. Maclear se zajímal o astronomii a stal se členem Královské astronomické společnosti. V roce 1833, když se uvolnilo místo královského astronoma na mysu Dobré naděje, získal toto místo a odcestoval s celou svou velkou rodinou do jižní Afriky.
Když zde v letech 1833 – 1838 konal pozorování jižní oblohy John Herschel, spolupracoval s ním na jejím mapování. Rodiny Thomase Macleara a Johna Herschela se velmi spřátelily, manželky spojilo neobvyklé zaměstnání jejich mužů a starosti o své velké rodiny.
V letech 1841 a 1848 byl Maclear zaměstnán geodetickým průzkumem za účelem přepočtu rozměrů Země, které určil v roce 1750 Abbe Nicolas Louis de Lacaille. Měření abbého bylo zatíženo chybou, která vznikla tím, že se zde nachází pohoří. Za tuto práci byl v roce 1859 při návštěvě Anglie povýšen do rytířského stavu.
Seznámil se také s Davidem Livingstonem a stali se dobrými přáteli.
Kromě astronomického pozorování, nashromáždil Thomas Maclear během svého pobytu v jižní Africe mnoho meteorologických dat, údajů o zemském magnetismu a o přílivu a odlivu.
V roce 1863, dva roky po smrti manželky, odešel Thomas Maclear na odpočinek, ale v astronomickém pozorování pokračoval až do roku 1870. O šest let později ztratil zrak a zemřel v roce 1879 v Kapském městě. Je pohřben na pozemku Královské hvězdárny, vedle své manželky.
Jeho syn, John Fiot Lee Pearse Maclear, se stal námořním kapitánem, který byl ke konci života jmenován admirálem. Oženil se s jednou z dcer Johna Herschela jménem Julia Mary Herschel.
[[Difuzní skleróza]] difuzní skleróza, známá též jako Schilderova nemoc, je velmi vzácné neurodegenerativní onemocnění, které se klinicky projevuje jako pseudotumorová demyelinizační léze. Nemoc obvykle začíná v dětství a postihuje děti ve věku 5 až 14 let. Onemocnění dospělých je však také možné. Nemoc je považována za jednu z hraničních forem roztroušené sklerózy.
Symptomy jsou podobné jako u RS a mohou zahrnovat demenci, afázii, záchvaty, změny osobnosti, zhoršenou pozornost, tremory, inkontinenci, svalovou slabost, špatnou stabilitu, bolesti hlavy, zvracení a zhoršení zraku a řeči.


Muonio

Muonio je řeka ve na státní hranici Finska a Švédska. Je to levý přítok řeky Torne. Je 333 km dlouhá. Povodí má rozlohu 14 400 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný průtok činí přibližně 165 m3/s. Maxima dosahuje v květnu a červnu. Zamrzá na 7 až 8 měsíců.


Firth of Tay

Firth of Tay je záliv ve Skotsku, na východním pobřeží Severního moře, do kterého ústí řeka Tay.


Endrin

Endrin je pesticid dříve používaný zejména pro obilniny a ovoce, ale i pro bavlnu, tabák nebo cukrovou třtinu. Používal se ako insekticid, rodenticid a avicid.
Čistý endrin je krystalická bílá látka, která taje při teplotě 226 až 230 oC, přičemž dochází přitom k částečnému rozkladu. Endrin je velmi špatně rozpustný ve vodě.
Jako komerční přípravek je žlutohnědý s charakteristickým zápachem. Obvyklé příměsi tvoří isodrin, ketoendrin, dieldrin, aldrin. atd.
Endrin je toxický i pro tzv. necílové živočichy. Obzvláště toxický je pro ryby, vodní bezobratlé organismy a pro fytoplankton. Je schopen se kumulovat v tělech organismů, a tak dochází k jeho hromadění v rámci potravních řetězcích. Z tohoto důvodu jsou nejvíce ohroženy populace ptáků a šelem. I proto byla ve většině zemí, včetně České republiky, výroba a použití endrinu zakázána.
Může vstupovat do těla kůží, inhalačně nebo orálně. Způsobuje bolesti hlavy a závratě, zvracení, nespavost ale i reverzibilní hluchotu. Vyšší dávky vyvolávají křeče, obtížné dýchání, třes a zmatenost. Chronická expozice vede k poškození jater.


Ruské carství

Ruské carství byl oficiální název pro ruskou zemi mezi rokem 1547, kdy si Ivan Hrozný přisvojil titul car a rokem 1721, kdy Petr Veliký založil Ruské impérium.
V mnoha západních pramenech se lze setkat s názvem Moskevké Rusko; termínem, který se původně používal pro jeho předchůdce - Moskevské velkoknížectví.


Danio pruhované

Tělo je podlouhlé štíhlé, ze stran mírně stlačené. Hřbet má rybka tmavý až olivově hnědý. Oblast bříška má zlatavý nádech. Na bocích je obvykle 7-9 kovově modrých pruhů pruhů. Tyto pruhy jsou také na ocasní a řitní ploutvi. Hřbetní ploutvička je tmavší se zlatým lemováním. Z koutků tlamky vyrůstají dva páry vousků, jeden z párů je výrazně delší.
Existuje množství barevných variet: závojová, závojově zlatá, kovově lesklá apod.
V přírodě se živí drobným hmyzem, který spadne na hladinu. V akváriu ochotně přijímá sušenou a mraženou potravu.
Teplota vody pro danio pruhované by měla být kolem 20-26 °C. Voda by mela být slabě kyselá PH 6-6,5 a měkká. Danio je velice přizpůsobivá rybka i co se týče chemismu vody a tak nevadí drobné odchylky v PH a tvrdosti.
Danio je mírumilovaná ryba. Velmi čilá a plná energie. Většinu času se dania mezi sebou u hladiny prohání a málokdy je uvidíte v klidu. V noci spí u dna.
Akvárium by mělo mít co největší délku i na úkor šířky. Hodně vodních rostlin je samozřejmostí. Do těch se dania budou pravidelně třít.
V přírodě se dánia rozmnožují v období dešťů, tedy velké změně chemismu vody. Třou se ve skupinách, svoje jikry rozptylují do vegetace. Na tření připravíme nádrž o objemu 10 litrů, bez dna, ale s roštem nebo něčím co zabrání rodičům požírat jikry. Na tření vybíráme dobře živení 6 měsíční jedince. Nádrž obohatíme jemnolistými rostlinami. Voda v nádrži by měla být čerstvá, měkká a kyselá. Pozdě večer do nádrže umístíme samečky a další den ráno za svítání samičky. K tření dochází téměř okamžitě. Třou se kolem dvou hodin, z jiker se do 48 hodin vykulí potěr, který se za týden rozplave. Krmíme drceným sušeným krmivem. Za 3 měsíce dosáhne potěr prodejní velikosti.


Al-Vádí al-Gadíd

Poloha guvernorátu na mapě EgyptaAl-Vádí al-Gadíd je dle rozlohy největší, avšak podle počtu obyvatel a hustoty zalidnění nejmenší egyptský guvernorát. Nachází se ve západní a jihozápadní části země. Tvoří část jižních hranic Egypta se Súdánem a část hranic s Libyí. Jeho rozloha je 376 505 km2, v roce 2004 zde žilo 166 211 obyvatel. Hustota zalidnění tehdy činila 0,44 ob./km2. Hlavním městem guvernorátu je město Charga, které se nachází ve stejnojmenné oáze.


Jižní Bug

Jižní Bug je řeka protékající jihozápadní a jižní Ukrajinou. Pramení v Podolské vysočině asi 85 západně od města Chmelnyckyj. Na středním toku tvoří hluboké údolí. Větší města, kterými protéká, jsou Chmelnyckyj, Vinnycja, Pervomajsk, Voznesensk a Mykolajiv, poblíž něhož se po 806 kilometrech vlévá do Černého moře.


Seznam představitelů Kojetic

Seznam představitelů Kojetic je soupis všech starostů a předsedů místních národních výborů v obci Kojeticích od roku 1887.
V letech 1980 až 1990 byly sloučeny obce Kojetice, Mikulovice, Horní Újezd a Vacenovice a sdílely jeden místní národní výbor.


Klára Jarunková

Klára Jarunková byla slovenská prozaička a autorka knih pro děti a mládež.
Narodila se v rodině poštovního úředníka, její otec se později stal správcem horské chaty v Nízkých Tatrách. Vzdělání získala na dívčím gymnáziu v Banské Bystrici, kde také v roce 1940 maturovala. Při zaměstnání pak začala studovat slovenštinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, avšak toto studium nikdy nedokončila. Začala pracovat jako učitelka, později byla zaměstnána na bratislavské radnici, v Československém rozhlase a nakonec se usadila v redakci časopisu Roháč.
V roce 1953 začala psát pro rozhlas a později i pro časopis Roháč a pro další časopisy a deníky. První kniha jí však vyšla až v roce 1960. Její přístup k dětské literatuře v té době nezvyklý – příběhy podávala z pohledu dítěte a psala je v první osobě, čímž dávala dětem možnost lépe se vcítit do děje a ztotožnit se s ním. Kromě pohádek psala i dívčí romány a umělecko-naučnou a cestopisnou literaturu. Díla jako Jediná a Bratr mlčenlivého Vlka se díky sedmdesáti překladům stala součástí zlatého fondu světové literatury pro děti a mládež. Její díla jsou přeložena do téměř 40 jazyků.


Oběti Jeffreyho Dahmera

Oběti Jeffreyho Dahmera byly bestiálně zavražděny v průběhu let 1978 až 1991, kdy byl Jeffrey Dahmer zadržen.
Upozornění: Článek obsahuje drastické detaily. Nic vhodného pro slabší povahy.


Luminofor

Luminofor je látka, schopná uchovat dodávanou energii a následně ji vyzařovat ve formě světla.
Luminoforem je pokrytý vnitřní povrch všech zářivek a většiny výbojek. Tato vrstva mění energii elektrického výboje na viditelné světlo. Právě složení luminoforu určuje barvu světla u zářivek. V průmyslu se využíval k vytváření obrazu v CRT monitorech počítačů, nebo v různých starších zařízeních vybavených složitější zobrazovací jednotkou. Může existovat v různých barvách, největší využití našel žlutozelený luminofor pro svou vysokou svítivost.
Součástí recyklace počítačových a televizních obrazovek je i recyklace luminoforů. Luminofory jsou cenné, protože obsahují kovy vzácných zemin, ale ze stejného důvodu se jedná o toxické látky. Je nutné je odstranit především proto, aby při další recyklaci skleněných obrazovek neměnily nežádoucím způsobem optické vlastnosti skla. Luminofor se může oddělit z rozřezané obrazovky odsátím, kartáčováním, pískováním nebo ostříkáním tlakovou vodou. Při klasické recyklaci obrazovek jejich rozdrcením lze použít vibrační síto a oplachování vodou, skelný prach se od luminoforů částečně odděluje i flotací. Z oddělených kalů luminoforu lze kapalinovou extrakcí separovat yttrium a europium.


BMD-2

BMD-2 je sovětské, resp. ruské obojživelné obrněné vozidlo určené pro přepravu měnší skupiny výsadkářů. Jedná se o lehký stroj, který je schopen shozu na padácích. Jedná se o modernizaci stroje BMD-1. Prototyp BMD-2 byl sestrojen roku 1983, sériově se začal vyrábět od roku 1985. Základním rozdílem oproti předchůdci je použití nové věžičky a instalace 30 mm kanónu se spřeženým kulometem ráže 7,62 mm.
Obrněná vozidla BMD byla bojově použita při invazi do Afghánistánu.


Pozemní hokej

Pozemní hokej je populární sport určený pro ženy i muže, v České republice spíše ustupující do pozadí na úkor ledního hokeje, hokejbalu a florbalu. Jedná se o klasický staroanglický sport, mezi které lze zařadit i kriket a ragby. Ve světě se setkáme obecně s názvem hokej „hockey“, v české republice se termín hokej používá primárně pro hokej lední.
Pozemní hokej je na světové scéně prezentován několika turnaji v mužské i ženské kategorii. Znám je především jako olympijský sport a to již od roku 1908. Jednou za čtyři roky je možné sledovat Mistrovství světa v pozemním hokeji „Hockey World Cup“. Každý rok se 6 nejlepších týmů, dle žebříčku FIH – International Hockey Federation, utká na Poháru Mistrů „Champions Trophy“. Velmi prestižní je i Mistrovství světa juniorů do 21 let.
Do osmdesátých let 20. století dominovaly světové scéně pozemního hokeje Indie a Pákistán a to především díky skvělé technické vyspělosti hráčů. Od té doby se na špičku tlačí především týmy Nizozemska, Německa, Španělska, Nového Zélandu a Austrálie. Mezi silné evropské týmy patří také Anglie a Belgie. Ostatní evropské země včetně České republiky trpí výkonnostními výpadky a nepatří mezi světovou mnohdy ani evropskou elitou.
Dle „ABN AMRO WorldHockey Team Rankings“ mužů je k 30. červnu 2008 Česká republika na 22. místě na světě, což je asi nejlepší umístění v historii. 1. Austrálie, 2. Německo, 3. Nizozemí, 4. Španělsko, 5. Jižní Korea, 6. Argentina, 7. Pákistán, 8. Anglie, 9. Indie, 10. Japonsko, 11. Nový Zéland, 12. Belgie, 13. Jihoafrická Republika, 14. Malajsie, 15. Kanada, 16. Francie, 17. Čína, 18. Irsko, 19. Egypt, 20. Chile, 21. Polsko, 22. 'Česká republika'…
V ženském hokeji byl dlouho nejlepším týmem Nizozemsko, ovšem v posledních letech jim velice silně šlape na paty Austrálie. Velice silné jsou také týmy Indie, Číny, Jižní Koreje, Argentiny a Německa.
Pozemní hokej je celosvětově zastřešen International Hockey Federation. Český svaz pozemního hokeje spadá ještě pod European Hockey Federation.
Pro mediální zviditelnění pozemního hokeje byla v roce 2007 ustavena European Hockey League – obdoba fotbalové ligy mistrů. Jejím prvním vítězem se stal tým německý tým Ulenhorster HC po vítězství nad nizozemským HGC. Soutěž je pořádána každý rok za účasti 24 nejlepších klubových týmů Evropy.
Pozemní hokej se v Evropě i ve světě hraje na mnoha klubových úrovních, ale jen málo hráčů je skutečnými profesionály. Většina hráčů se věnuje hokeji během studia, případně během zaměstnání na částečný úvazek, který doplňuje trenérskou činností v klubech.
V České Republice stejně jako v Německu, Polsku a Rakousku je velice populární zimní varianta pozemního hokeje – halový pozemní hokej. Jde o variantu hranou v hale o šesti hráčích včetně brankáře na každé straně. Halový hokej je velice atraktivní pro diváka a vyžaduje excelentní techniku od hráčů.
Zmínky o hře se zahnutou hokejkou a míčkem jsou známy z historie. Nejstarší vyobrazení připomínající pozemní hokej jsou 4000 let staré kresby z Egypta.
Pozemní hokej jak ho známe dnes se začal utvářet během 19. století na anglických školách. První klub vznikl v roce 1849 v Blackheath na jihu Londýna. Ovšem moderní pravidla pozemního hokeje se vyvinula až z verze hrané Middlesex kriket kluby během zimního období. Oficiálně prvním klubem pozemního hokeje, který přijal pravidla střeleckého kruhu a balonek z gumy byl Teddington Hockey Club na jihozápadě Londýna, následovaný dalšími dodnes známými kluby.
Hokejová asociace byla založena v roce 1886. První mezistátní utkání mezi Irskem a Walesem bylo sehráno v roce 1895 a mezinárodní výbor pro pravidla byl ustanoven v roce 1900. V roce 1908 a 1920 se pozemní hokej dostal na pořad olympijských her. V roce 1924 byl pozemní hokej vyřazen z programu OH, což vedlo k založení Fédération Internationale de Hockey sur Gazon – řídící orgán evropského pozemního hokeje, u jehož založení stálo i Československo. International Hockey Federation bylo založeno v roce 1970.
Pozemní hokej byl exportován do anglických kolonií a zemí společenství národů, kde se v mnoha případech stal nedílnou součástí kulturního bohatství některých zemí.
Pozemní hokej se do poloviny 70. let 20. století hrál na přírodní trávě, v Československu, ale i jinde nebylo výjimkou hrát utkání na škvárovém povrchu. Později se začal prosazovat umělý povrch. Šlo o umělou trávu prosýpanou pískem nebo lépe kropenou vodou. S příchodem umělých povrchů došlo i k výše zmíněným změnám v pořadí týmů na světové špičce, jelikož pro doposud dominující země byl umělý povrch příliš drahý. S příchodem umělé trávy se změnil styl hry, taktika a především rychlost. Dominovat začali Nizozemci, Němci a Australané.
Ženský pozemní hokej byl uveden na olympijských hrách až v roce 1980 a právě na těchto hrách Československý ženský tým dokázal obsadit druhé místo a získat historicky první a doposud poslední medaile v tomto sportovním odvětví pro naši zemi.
Rozměry hřiště na pozemní hokej byly původně udávány v imperiálních jednotkách. V současné době jsou ovšem oficiálně používány metrické hodnoty dle International Hockey Federation "Rules of Hockey 2007".
Pozemní hokej hrají dva týmy o 11 hráčích na obdélníkovém hřišti o rozměrech 91.40 m × 55 m. Na každé straně hřiště je branka 2.14 m vysoká a 3.66 m široká uzavřená v půlkruhu vzdáleném 14.63 m od brány. Tento půlkruh je znám jako střelecký kruh „shooting circle“ a je vyznačený silnou lajnou. 22.90 m od zadní čáry je s ní vodorovná dělící lajna zvaná třetina. Další čárou je „půlka“ dělící hřiště na dvě poloviny. Penalta neboli místo pro trestný úder se nachází před bránou ve vzdálenosti 6.40 m od středu brankoviště.
Dříve tradiční přírodní travnatý povrch stále častěji střídají syntetické povrchy. Nejkvalitnější variantou pro hru jsou takzvané „waterbased“ neboli vodní umělé trávy. Tyto musí být pravidelně kropeny, aby jejich mokrý povrch umožnil přilnavost balonku k ploše. Vodní povrchy jsou rychlejší a nezpůsobují odřeniny jako pískové umělé trávy. Písková „sandbased“ umělá tráva je prosýpána pískem, který zabraňuje nadměrnému poskakování balonku. Existuje samozřejmě mnoho provedení umělých povrchů, ale výše zmíněná provedení jsou pro pozemní hokej nejčastější. V poslední době se prosazují ještě hybridní varianty kombinující pískové provedení lehce kropené vodou. Jsou méně náročné na spotřebu vody a zachovávají kvality vodní umělé trávy.
Vodní umělé trávy najdete na hřištích v Rakovníku, na Slavii, v Hostivaři, v Praze na Zeleném Pruhu a v Českých Budějovicích. Hybridní plochu vlastní družstvo z Plzně-Litic. Písková umělá tráva je v Mnichovicích, ale nejlepší léta má již za sebou. V Hradci Králové mají umělý povrch sypaný gumovou drtí, který způsobuje nepříjemné odskakování balonku a není mezi hráči příliš oblíbená.
Cílem hry je dopravit pomocí hole do protivníkovy branky míč. Ten je vyroben z tvrdého plastu a má průměr 7,1 až 7,5 cm. Míč se také rozděluje podle povrchu, na kterém se bude hrát - lze hrát s míčem hladkým nebo tečkovaným.


Kolem Romandie

Kolem Romandie je etapový cyklistický závod v oblasti Romandie, frankofonních částech Švýcarska. Po několika jednorázových tzv. jarních klasikách je zásadní přípravou pro cyklisty na Giro d'Italia. Je součástí seriálu ProTour.
Poprvé se konal v roce 1947. V posledních letech je tradicí, že zahrnuje dvě časovky jednotlivců, první jako prolog v Ženevě, druhou a delší jako závěrečnou etapu v Lausanne. Mezitím vede jeho trasa do těžkých terénů v pohoří Jura a ve švýcarských Alpách.
Zvítězit v závodě opakovaně se dosud povedlo jedenácti cyklistům, z nich ale jen Stephen Roche z Irska vyhrál závod třikrát v letech 1983, 1984 a 1987.


Kaple Panny Marie

O její stavbu ve slohu barokovém postaral se v roce 1802 chrástecký rychtář Jiří Martínek. Původně byla zasvěcena sv. Martinu. Postavil ji uprostřed vsi vedle své rychty. Její půdorys má tvar osmiúhelníku se stranami střídavě delšími a kratšími, téhož tvaru je i střecha kaple, nad níž vztyčena je čtyřhranná lucerna, zakončená křížkem. Ve zdech kaple jsou tři elipsovitá okna a vchod opatřený jednoduchým pískovcovým portálkem. Ke zvýšenému vchodu vedou tři schody.
Pro novou kapli koupil rychtář Martínek starý oltář ze zrušeného kláštera v Plasích. Na oltáři vynikal zvláště obraz Panny Marie, jenž byl namalován na dřevě dle památné sochy Plzeňské madony. Pravděpodobně kolem roku 1860 byl nahrazen oltáříkem ze zrušeného kláštera Dominikánského v Plzni. Původní obraz byl zakryt novým obrazem, malovaným na plátně. Kolem něho byly nejen vyřezávané části oltáře, ale zdobily jej pečlivě provedené sošky andílků. Nad oltářem byla připevněna oltářní koruna s četnými paprsky.
Do výklenků po stranách oltáře byly postaveny dvě velké sochy, jež dle způsobu provedení byly vyřezány asi kolem roku 1500. Byly umělecky velmi cenné, ale již před 30 lety byly velmi poškozeny. O záchranu obou soch – Panny Marie a sv. Bartoloměje – postaral se tehdy dýšinský kaplan P. Alois Černý, nynější arciděkan plzeňský. Dal je důkladně opraviti a tak je zachránil pro chrásteckou kapli.
Kaple byla opravena v květnu 1850. Roku 1895 v květnu byla zdejší kaple opět jak zevně tak i uvnitř opravena. Renovování oltáře, soch, jakož i vymalování provedl zdejší občan František Honzík, vulgo Dufíček, takto nožíř, jinak ale všeuměl. Zaplaceno mu bylo 60 zlatých.
V únoru 1897 praskl ve zdejší zvonici zvonek. Nákladem obce byl pořízen nový zvon, mnohem těžší, jenž zhotoven byl firmou Robert Perner v Plzni. Stál 85 zlatých. Tento nový zvon byl v době 1. světové války rekvírován pro vojenské účely. Místo něho byl zavěšen opět starý zvonek, jenž byl uložen ve statku p. Hřícha.
Před okupací za starosty Ing. Otty Šnajdra byla kaple z vnějšku opravena, opatřena trvalou omítkou a její střecha vyspravena. Za okupace a po ní stará krytina kaple byla značně poškozena větry, deštěm a mrazy, takže tašky na některých místech sjely, a voda tekla přímo na horní stranu klenby.
V roce 1954 byl i vnitřek kaple shora až po okna provlhlý a její klenba byla tím ohrožena. Kaple větrala sice rozbitými okny, ale těmi zanášel tam vítr do ní prach i sníh, čímž trpělo vnitřní zařízení kaple, zvláště obraz Panny Marie a vyřezávané části oltáře. Vlhko poškozovalo oltář také zdola, poněvadž k zadní stěně kaple přiléhala hromada popele, a dešťová voda nemohla podle kaple odtékati. Vnějšek i vnitřek kaple volaly po rychlé a důkladné opravě.
Podnět k jejímu provedení dala paní Marie Krejzarová, která na počátku srpna 1954 požádala MNV v Chrástu, aby opravu kaple povolil a přispěl na ni darováním potřebného stavebního materiálu v ceně asi 800 Kčs. Získala pak zdejšího tesařského mistra Vojtěcha Riedla, který ochotně a zdarma postavil potřebné lešení, aby mohla býti provedena nejprve nutná oprava vnější, zvláště střechy. Tu provedl důkladně a zdarma zdejší pokrývač Uhlík. Potom provedli nutné zednické práce ochotně Fr. Hájek, Oliberius a Veselý, portálek očistil kameník Korelus z Nadryb, dveře nabarvil Beran ze Stupna a kapli uvnitř vkusně vymaloval Hupač z Plzně-Doubravky.
Pro opravu byl v roce 1954 rozebrán oltář a tu bylo zjištěno, že pod obrazem Panny Marie, malovaným na plátně, byl starší podobný obraz, malovaný přímo na dřevě, které však zvláště dole bylo značně ztrouchnivělé. Starý obraz byl mimo to velmi poškozen tím, že na zadní stranu prken byly přibity svlaky dlouhými hřeby, jež prorazily obrazem, byly na něm zahnuty a zrezivěly.
Na žádném z obrazů nebylo nalezeno označení, kdo je maloval. Dle posudku znalců vymaloval starší obraz na dřevě kolem roku 1690 asi plzeňský malíř František Karel Seeblumer, jehož mnohé práce byly v plaském klášteře. Modelem pro obraz byla mu socha Plzeňské Madony. Druhý obraz na plátně zhotovil plzeňský malíř Jan Herzog kolem roku 1880 dle téhož modelu, ale kolem postavy Panny Marie s Ježíškem přimaloval matné hlavičky andílků.
Obou poškozených obrazů se ujal dp. arciděkan plzeňský Alois Černý, který se postaral o to, aby byly v Pelhřimově odborně opraveny a tak oba zachovány. Oba opravené obrazy byly v neděli dne 15. května 1955 vystaveny v dýšinském kostele a znovu posvěceny. Starší obraz, malovaný na dřevě, byl zapůjčen do kostela v Dýšině, druhý byl ponechán pro kapli chrásteckou.
Důkladnou opravu oltáře provedl plzeňský pozlacovač František Jäger, který opatrně odstranil nevhodné barvy, pečlivě natřel všechny části oltáře a některé z nich i pozlatil. Rovněž opravil obě velké sochy, jakož i menší sošku sv. Anny, jež byla uložena v bývalé rychtě Jiřího Martínka. Od Jägra byl zakoupen také dřevěný pozlacený křížek, jenž byl postaven na oltář.
Uvnitř oltáře jsou v kamenné schránce uloženy ostatky sv. Valentina, u ní je také malý křížek, jenž stával dříve na oltáři. Po stranách oltáře byly zavěšeny dvě lampy pro věčné světlo, které věnoval chrástecké kapli dp. arciděkan Černý. Ozdobné konsolky na jejich zavěšení dovedně vykoval zdejší kovář Dlouhý. Dopravu součástí oltáře do Plzně a zpět ochotně opatřil pan Harant, řezník z Chrástu. Opravu stolu oltáře provedl zdejší truhlář Košan.


Přívětice

Obec Přívětice se nachází v okrese Rokycany, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 200 obyvatel.


Aengus

Aengus je irský keltský bůh z rodu Tuatha Dé Danann, syn Dagdy a Boann. Dalšími variantami jeho jména jsou Oenghus a Aonghus. Jeho příjmení je MacOg, což znamená "syn mladých" nebo "syn panny". Toto přízvisko získal kvůli okolnostem, jež doprovázely jeho narození. Aby se o Boannině těhotenství nedozvěděl její manžel Nechtan, Dagda přinutil slunce, aby stálo na nebesích po devět měsíců, takže měl Nechtan pocit, že uplynul jediný den.
Aengus je, podobně jako velšský Mabon archetypálním "mladým mužem" či "božským mladíkem". Na základě své úlohy v mýtech je pokládán za patrona milenců v nesnázích, a přestože sám nebyl zobrazován jako bard, je také patronem básníků a hudebníků.
V jednom z nejstarších mýtů, ve kterých vystupuje, pomohl Aengus prchajícím milencům Diarmuidovi a Grainne uniknout před hněvem Grainnina manžela Fionna MacCumhala, když pro ně u něj vyprosil slitování. Také pomohl smrtelné dívce Étain, do které se zamiloval bůh Midir, přestože už měl za manželku Fuamnach. Fuamnach Étain ze žárlivosti několikrát proklela - proměnila ji v jezírko, červa a v purpurovou mouchu, kterou nakonec nechala odfouknout magickým větrem. Aengus ji však zachránil a ubytoval ve svém paláci na řece Boyne. Svou mocí kletbu částečně zrušil, takže Étain od soumraku do úsvitu znovu nabývala lidské podoby. Posléze byla jako moucha znovu odfouknuta a spadla do poháru s pitím, které pak i s mouchou vypila Etar. Étain se znovu narodila o 1000 let později, ale Midir si ji nakonec našel i v její nové inkarnaci.
Také sám Aengus byl zasažel „nedosažitelnou“ láskou - zamiloval se do Caer Ibormeith, dívky, kterou viděl ve snu. Nakonec se mu ji podařilo vypátrat u jezera, kde se každý druhý rok o svátku Samhain spolu se svými družkami měnila v labutě. Caeřin otec Aengusův zájem o svou dceru odmítl, a tak se Aengus o Samhainu také proměnil v labuť a spolu s Caer zazpívali kouzelnou labutí píseň, která celé Irsko uspala na tři dny. Během této doby oba uprchli do Aengusova sídla na Boyne.


Bigotní

Bigotní znamená pobožnůstkářský, pověrčivý, zarytě netolerantní, nesnášenlivý, případně také pokrytecký.
Slovo se vyskytovalo jako nadávka už ve středověké francouzštině, ale jeho původ není jasný. Podle jedněch je to zkomolenina z germánského bei Gott nebo by God, podle jiných souvisí s názvem Vizigótů.
Bigotnost čili bigoterie jako nepěkná lidská vlastnost je ještě daleko starší. Měl ji patrně na mysli Hérakleitos, když řekl:


Zemětřesení v Biháru 1934

Zemětřesení v Biháru v roce 1934 bylo jedno z nejhorších zemětřesení v Indii, při kterém mělo přijít o život okolo 30 000 lidí. Zemětřesení mělo za následek zničení bihárských měst Mungér a Muzaffarpur a dosahovalo 8,4 stupně richterovy škály. Nastalo 15. ledna 1934 okolo 14:13 a způsobilo rozsáhlé škody v oblasti Nepálu a severního Biháru. Epicentrum zemětřesení se nacházelo ve východním Nepálu, asi 240 km od Káthmándú.
Nejvíce byly poškozeny oblasti, které lze vymezit Purnéou na východě po Čampáran na západě a od Káthámdú na severu po Mungér na jihu. Otřesy však byly cítit až na severu ve Lhase, na jihu v Bombaji, v Ásámu na východě a v Paňdžábu na západě. Zemětřesení rovněž zasáhlo Kalkatu, hlavní město dnešního Západního Bengálska, a poničilo zde mnoho budov včetně věže Katedrály svatého Pavla.
Bylo poničeno též množství komunikací a mimo Káthmándú i další centra Káthmándského údolí Pátan a Bhaktapur.


Prince of Persia

Prince of Persia je počítačová hra, která byla vytvořena v roce 1989 vývojářským týmem Broderbund pro Apple II. Tým vedl Jordan Mechner a o rok později hru vyvinuli i pro Amigu, Atari ST a IBM PC. Jedná se o 2D plošinovku.
V jednom království za nepřítomnosti Sultána se zmocní trůnu vezír Jaffar. Sultánova dcera je uvězněna a vezír jí dává jednu hodinu na rozhodnutí – buďto si ho vezme nebo zemře. Nyní nastupuje na scénu princ, který má za úkol během oné hodiny princeznu zachránit.
Hra má celkem 12 úrovní. Téměř na každém kroku na nás číhá nějaká past – bodce trčící z podlahy, propasti, propadající se podlaha, stráže, kostlivec a mnoho dalších. Začíná se bez meče a se třemi životy, které je možné během hry pomocí velkých červených lahviček navýšit.
Hra byla velmi úspěšná a fanoušci této hry vytvořili mnoho modifikací této hry. Nejznámějšími modifikacemi jsou 4D Prince of Persia a Prince of Persia: The Great Escape.
Spuštěním hry s parametrem "megahit" je možno poté stisknutím některých kláves provádět cheaty. Spouštění s parametrem vypadá asi takto : "c:\hry\princ\prince.exe" -megahit Seznam cheatů:


Seraf

Seraf je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajášova. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů tzv. kůrů.
Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové neboli serafíni v hierarchii andělů nejvyšší andělský kůr patřící do první trojice andělských kůrů. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají Bohu chvalozpěvy: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy.“ Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla, jejichž světlo a žár jsou tak prudké, že by smrtelné bytosti v mžiku sežehlo. Spolu s cherubíny a trůny jsou tyto andělské bytosti nejblíže samotného Boha, tedy v Sedmém nebi přímo u božího trůnu. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost – proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti zářivými křídly. Jejich základním posláním je vstřebávat a odrážet božské světlo dalším andělským kůrům.
V umění se o serafech zmiňuje např. známá symbolistická báseň Havran Adgara Allana Poea.


Střekov

Hrad Střekov patří mezi nejlépe dochované hradní zříceniny v České republice. Je vybudován na nepřístupné skále vysoko nad pravým břehem řeky Labe, zhruba 2,5 km jihovýchodně od centra Ústí nad Labem. Dal ho vybudovat před rokem 1319 Jan Lucemburský k ochraně labské plavby. Vlastní stavbu provedl pražský měšťan Pešík z Veitmile. Téměř celé 14. století byl hrad v majetku rodu Vartemberků. Jedná se o přirozenou dominantu a jeden ze symbolů města Ústí nad Labem.
Střekov byl přestavěn na přelomu 15. a 16. století, byly rozšířeny obytné prostory. Roku 1563 hrad přešel do majetku rodu Lobkowiczů, kteří provedli kolem roku 1565 některé další úpravy. Za třicetileté války obsadili hrad v roce 1631 Sasové, v roce 1634 krátce Švédové a pak opět v roce 1639 byl hrad opěrným bodem Švédů, ze kterého ovládali okolní kraj. Po roce 1645 sloužil hrad jako posádka také vojskům Torstensonovým. V tomto období také švédská posádka prohloubila a rozšířila koryto Labe, aby umožnila plavbu větších lodí s válečnou kořistí.
Od konce 17. století přestal být Střekov trvale obydlen a zůstal opuštěn. V 19. století byl hrad znovu objeven romantiky a obnoven. Dojmy z hradu líčil ve svých dopisech např. Richard Wagner nebo Johann Wolfgang Goethe. Z českých romantiků jej navštívil Karel Hynek Mácha.
V roce 1992 byl hrad v rámci restitučních zákonů vrácen zpět rodu Lobkowiczů, takže je dnes soukromou, avšak celoročně veřejně přístupnou kulturní památkou.
Z hradu je velmi krásná vyhlídka na celé údolí Labe, kromě města Ústí nad Labem se také jedná o Střekovskou přehradu, která je vlastně poslední umělou přehradou na Labi na cestě jeho vody do Severního moře.


Stanislav Penc

Stanislav Penc je český aktivista, regionální politik a ekologický zemědělec.
V 80. letech působil jako aktivista nezávislých iniciativ. Komunistickým režimem byl trestně stíhán za distribuci letáků k připomenutí 20. výročí Pražského jara a okupace ČSSR armádami Varšavské smlouvy. V roce 1996 založil Dokumentační středisko pro lidská práva, které působí doposud. Byl spoluzakladatelem a mluvčím Mírového klubu Johna Lennona, stál u zrodu Helsinského občanského shromáždění a byl člen přípravného výboru kulturní organizace Artforum - Jazzová sekce. Je členem syndikátu novinářů a angažuje se v různých sdruženích za podporu lidských práv.
Několik let byl členem Strany Zelených, za kterou v roku 2006 kandidoval za v Královéhradeckém kraji v parlamentních volbách.. Je předsedou Krajské organizace Strany zelených v Královéhradeckém kraji a předsedou Základní organizace Strany zelených ve Vrchlabí. Na sjezdu Strany zelených v únoru 2007 byl zvolen do její Republikové rady. V listopadu 2008 oznámil, že nesouhlasí se směřováním strany, odstupuje z funkce předsedy krajské organizace, opustí stranu a odejde i z funkce poslaneckého asistenta předsedy Martina Bursíka.
V březnu 2009 požádal Ústav pro studium totalitních režimů o poskytnutí kopií databází, které Ústav převzal od ÚZSI, BIS, Vojenského zpravodajství, Ministerstva vnitra ČR a Ministerstva obrany ČR v elektronické podobě. Protože mu Ústav nevyhověl, zveřejnil 7. července 2009 na internetu dvě z databází bývalé StB. Jde o počítačové registry EZO a SEZO, které StB dokončovala před Listopadem. Archiv bezpečnostních složek předtím databáze odmítl zpřístupnit s tím, že mu to údajně nedovoluje zákon. Podle Ústavu a ABS jsou materiály navíc zatíženy chybami, ovšem doposud z jejich strany nebyly specifikovány.


Mys hrůzy

Bart s Lízou sedí na pohovce a sledují televizi, když v tom přijde Marge a Bart dostane dopis ve kterém stojí: „Chystám se tě zabít“. Bart je zděšen a vůbec netuší, kdo tento hrozný dopis poslal. Ještě téhož dne dostane Bart takových dopisů s výhrůžkami smrti spousty. Začíná mít velký strach, je paranoidní a nikomu nevěří. Pravý adresát dopisů se však ukáže a není jim nikdo jiný než starý Bartův nepřítel Levák Bob, který okouzlí u soudu porotu a je předčasně propuštěn.
První setkání na sebe nenechá dlouho čekat a celá rodina Simpsonových se setká s Bobem v kině. Bart si uvědomí, že od Boba nebude mít klid, dokud nezemře. A proto se Bart přihlásí do Programu na ochranu svědků. Je jasné, že celá rodina musí být přemístěna. FBI tedy změní jméno rodiny Simpsonových na Thompsonovi a najde jim nový domov - Mys hrůzy. Tam se, teď už Thompsonovi, odstěhují a všichni si myslí, že jsou před Levákem Bobem v bezpečí. Netuší ale, že je Bob našel a dokonce se setkal s Bartem. Jednoho večera se Bob dostane na hausbót, kde rodina žije, přesekne lano, které drží hausbót a vydá se zabít Barta.
Bart Levákovi Bobovi utíká, ale nemá se kam schovat a očekává svůj konec. Když v tom ho něco napadne. Trochu Bobovi zalichotí a přesvědčí ho, aby zazpíval operu s názvem Admirál jejího Veličenstva. To se nakonec podaří, ale když je konec opery, Bob se chystá Barta definitivně umlčet. To se mu však nepodaří protože hausbót narazí do malé skalky a Levák Bob je zatčen policií, která projížděla okolo a je poslán zpět do vězení. Celá rodina, která už je zase Simpsonovými se vrací zpět do Springfieldu a je šťastná, že to nakonec vše ustáli.


NAe Sao Paulo

NAe Sao Paulo je brazilská letadlová loď francouzské třídy Clemenceau, sloužící v brazilském námořnictvu od roku 2001 předtím sloužila pod jménem Foch v letech 1963 až 2000 ve francouzském námořnictvu. V roce 2000 byla lod prodána do Brazílie, opravena a v roce 2001 dorazila do Brazílie jako NAe Sao Paulo.
Jde od druhou brazilskou válečnou loď, která byla pojmenována Sao Paulo, tou první byla bitevní lod, která sloužila v letech 1910 až 1951.
NAe Sao Paulo je vlajkovou lodí brazilské flotily od roku 2000, když na tomto postu nahradila nosič NAe Minas Gerais, z jehož paluby operovaly pouze protiponorkové stroje a to letadla Grumman S–2 Tracker a vrtulníky Sea King. Když byla v roce 2004 Minas Gerais vyřazena, zůstala Sao Paulo jedinou brazilskou letadlovou lodí a také jedinou letadlovou lodí v jižní Americe. Letecký park tvoří eskadra Skyhawků, které Brazílie koupila od Kuvajtu. Je to 12 útočných AF 1 a tři cvičné AF 1A. Jejich bojeschopnost je sporná, což ale nic nemění na faktu, že Brazílie patří k pouhým čtyřem zemím světa, jež vlastní letadlové lodě pro letouny s konvenčním startem.


Šúsakovo zahájení

Šúsakovo zahájení nebo Šúsakovo fuseki je tradiční fuseki ve hře go. Honinbó Šúsaku, po němž je pojmenováno, jej sice nevynalezl, ale propracoval jeho teorii a nejlepší varianty do vysokého stupně dokonalosti.
Toto zahájení bylo od poloviny 19. do 30. let 20. století považováno za nejlepší černého zahájení, které pro profesionálního hráče znamená velkou šanci na výhru. Tato výhoda byla ale později zredukována zavedením komi - bodovou penalizací výhody prvního tahu.


Muréna obecná

Muréna obecná je druh mořské dravé ryby z čeledi murénovitých s typickým hadovitým tělem, které může dorůstat až délky 150 cm o hmotnosti až 14 kg. Muréna obecná se nejčastěji vyskytuje v oblasti Středozemního moře, ale je možné ji potkat v oblasti rozprostírající se od Senegalu, přes Azory, Kanárské ostrovy až po Britské ostrovy.
Muréna obecná je pro člověka nebezpečná ryba, která ho může v ohrožení napadnout a bolestivě pokousat. Jsou známy ale i případy, kdy muréna zaútočila bez vyprovokování. Dříve se věřilo, že její zuby jsou jedovaté, ale nověji se uvádí, že jed neobsahují.
Muréna obecná má podlouhlé úzké tělo, které je velmi podobné hadům. V přední části se nachází hlava s tlamou plnou ostrých zubů, která se táhne až pod oči. Na vrcholku hlavy se nachází dvě malé oči, za kterými jsou umístěny žaberní otvory. Oproti ostatním rybám nemá muréna velké ploutve. Částečně ale splývají s tělem, čímž vzniká lem kolem celého těla.
Muréna využívá částečně kamufláž, proto je její tělo zbarveno jako okolní skály. Nejčastěji má tělo barvu hnědou, či tmavě šedou, na kterém se nachází malé žlutobílé skvrny, které se směrem k ocasu ztrácí. Povrch těla je kluzký a bez šupin.
Muréna obecná je příbuzná s Muraena augusti a murénou černoskvrnnou.
Muréna obecná obývá převážně hloubky od 15 do 50 metrů. Obývá oblasti subtropického pásu vymezeného přibližně 13 až 52° severní šířky a 32 až 36° západní délky, což odpovídá oblasti východního Atlantiku a přilehlým mořím. Jedná se o teritoriální rybu, která se zdržuje převážně na jednom území.
Muréna se živí převážně menšími živočichy v podobě korýšů, ryb, či sépií, které loví částečně schovaná ve skalnatých dutinách, vracích převážně v noci. Z těchto míst kouká přibližně 1/3 až 1/2 jejího těla a pokud se kořist přiblíží do její blízkosti, střelhbitě vyletí a chňapne po kořisti. Vlivem sady ostrých zubů uchopí kořist velmi pevně a ta již nemůže uniknout.
Muréna je dimorfní ryba. Rozmnožuje se převážně v zimním období, kdy jedinci plavou do oblastí s mělčí vodou. Zde se ryby vytřou a nechají volně plavat jikry ve vodě, které je následně vlivem mořských proudů unáší do okolí. Přesný mechanismus jejího rozmnožování ale není znám. Předpokládá se, že jedna samice vypustí okolo 60 000 jiker.
Muréna je lovena převážně sportovními potápěči pomocí harpuny jako trofej, či na kousky rybího masa, které se používá jako návnada pro sportovní rybaření. Její maso není příliš ceněno a jedná se o levnou rybu, která se dá upravovat vařením, pečením, či grilováním. Vyjma lovení se murény často chovají jako dekorační ryby ve větších akváriích, či v zábavních oceániích. Její kůže se občas používá pro výrobu kožených předmětů.


Jack Cohen

Jack Cohen je anglický biolog, vyučující na univerzitě ve Warwicku. Pracuje především jako konzultant pro scifi autory, radí převážně v oblasti mimozemského života.
Spolupracoval například s Anne McCaffrey na cyklu Drakeni z Pernu, na cyklu Legacy of Heorot, na seriálu Akta X a s Terrym Pratchettem a matematikem Ianem Stewartem na cyklu knih Věda na Zeměploše. S již uváděným Ianem Stewartem dále spolupracoval na několika populárněvědeckých knihách z oblasti gnozeologie a filozofie vědy.
Jedním z jeho žáků je biolog Paul Nurse, který získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství v roce 2001 za objevy klíčových regulárorů buněčného cyklu.
V roce 1999 jeho a Iana Stewarta Terry Pratchett jmenoval "čestnými mágy Neviditelné univerzity", ceremoniál se konal na Univerzitě ve Warwicku.
Vydal mnoho odborných i populárněvědeckých prací, několik scifi knih, nicméně v češtině vyšly pouze knihy, na nichž spolupracovali s Terrym Pratchettem, totiž knihy Věda na Zeměploše a Koule - Věda na Zeměploše.


Bernolákovo

Bernolákovo je obec na jižním Slovensku v okrese Senec. V roce 2006 zde žilo 5053 obyvatel. V obci se nachází římskokatolický kostel sv. Štefana Krále z roku 1955 a kaplička sv. Anny z roku 1835.
Území Bernolákova bylo osídleno už v období neolitu a v starší době bronzové.Více hmotných památek pochází z 8. století z období slovansko-avarského soužití.
První písemné prameny pocházejí z roku 1209. V tomto roce král Ondrej II. daroval správci Šebešovi obec i panství Svätý Jur, kterého součástí byla i dědina Ceki. Už v roce 1216 nesla obec jméno Cheki. V tomto období se na území dnešního Bernolákova nalézaly dvě osady Čeki a Lužnica. Obě osady se později spojily a postupně se měnil i název obce.
Nad obcí se tyčí vršek Várdomb, na kterém je stylově postavena vodárenská věž. Připomíná místo, kde byl okolo roku 1290 vybudován Čeklíský hrad. Počátkem 18. století byl za povstání Františka Rákoczyho II. zničen. Významnou stavbou byl také původní gotický kostel ze 14. století, v letech 1764-1773 byl přestavěn. Zasvěcen byl sv. Štefanovi - patronovi kostela. Počátkem 16. století měl obecní úřad v pečeti tři lilie. Tehdy se také používalo krátkodobě pojmenování Drei Lilien Stadt. V roce 1523 obdžela obec první výsadní listinu, ale městečkem se stala až v rozpětí let 1606-1630.
V dalším období se obec spojila s významným rodem Esterházyů. Hrabě Jozef Esterházy zde v letech 1714-1722 dal postavit honosný zámeček. Jeho monumentální architektura byla ovlivněna vídeňským barokem. Autorem projektu byl pravděpodobně slavný rakouský architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu. Později, v první polovině 18. století byly provedeny menší úpravy architektem J. Fellnerem. Svým řešením patřil mezi nejskvostnější barokní zámky na Slovensku. V okolí zámečku se rozprostíral zámecký park ve stylu francouzských parků. V zámeckém parku byla vybudována i barokní kaplička svaté Anny. Zajímavostí byl i mariánský sloup od Ľ. Godeho.
Majitelé zámečku byli velmi významným šlechtickým rodem. Svědčí o tom i rok 1766, kdy byl hostem Esterházyů celý uherský královský dvůr. Ve stejném roce zde panovnice císařovna Marie Terezie zřídila první manufakturu - kartounku.
Ze 17. století se dochoval sloup hanby. Významnou historickou kapitolou obce bylo působení mladého katolického kněze Antona Bernoláka v letech 1787-1791. Byl představitelem mladé slovenské inteligence, která se snažila o pozdvižení slovenského národa i jeho jazyka. Nejvýznamnějším činem Antona Bernoláka byla kodifikace spisovné slovenštiny v roce 1787. Dne 10. října 1937 zde byl odhalen jeho pomník a od roku 1948 obec nese na jeho počest své jméno - Bernolákovo.


Šepses-chet

Laputa: Zámek v oblacích je japonský animovaný film, který režíroval Hajao Mijazaki v produkci studia Ghibli. Film vyšel 2. srpna 1986. Příběh vypráví o chlapci Pazu a dívce Šítě, kteří hledají tajemný létající ostrov Laputa.
Název Laputa: Zámek v oblacích není oficiální, jde o název zvolený amatérskými českými překladateli titulků - poněvadž jde však o jediný český překlad, v českém prostředí se poměrně rozšířil. Film je známý i pod svým anglickým názvem Castle in the Sky.
Název létajícího města Laputa je inspirován Gulliverovými cestami od Jonathana Swifta, jinak však oba příběhy nemají nic společného. V japonské verzi filmu Pazu říká, že Laputa je uvedena v Gulliverových cestách, ale jde o nepravdivý příběh. V japonském názvu je Rapjuta kvůli snadnější japonské výslovnosti; slovo Laputa v oficiálním anglickém názvu chybí, poněvadž ve španělštině je „la puta“ vulgarismus. To Swift nepochybně věděl, ovšem Mijazaki zřejmě nikoliv.


Mlýnská brána

Mlýnská brána bývala součástí hradebního opevnění města. Raně barokní úpravu připomíná dochovaný fragment malby průčelí věže, který dokumentuje podíl biskupa Karla II. z Lichtenštejna na obnovení Kroměříže. Nápis Carolus vrbem reparare stvdet má v chronogramu letopočet 1665. Nynější podobu získala brána v druhé polovině 19. století, částečně podle návrhu architekta Antonína Archeho. Jde o poslední dochovanou městskou bránu v Kroměříži, další dvě, Vodní a Kovářská, byly zbořeny v letech 1855 až 1857. Mlýnskou branou vedla cesta na sladovnické předměstí k vrchnostenským stavbám, především k mincovně, panskému mlýnu a pivovaru. Brána přiléhala k hradnímu příkopu, byla spravována biskupem a hlídána jeho gardou. Po roce 1833 byl zasypán hradní příkop kolem zámku, vznikla tu budova arcibiskupské gardy a jejím patrem vedla chodba ze zámku přes Mlýnskou bránu a Arcibiskupské gymnázium až do kostela sv. Mořice.
Když bylo Arcibiskupské gymnázium na počátku 20. století rozšiřováno, byl vedle vlastní úzké brány prolomen průchod pro chodce.
== Galerie== Image:Mlýnská brána 1.jpg|Pohled ze Sněmovního náměstí Image:Mlýnská brána 3.jpg|Pohled z Pilařovy ulice


Volby do Senátu Parlamentu České republiky 2002

Volby do Senátu Parlamentu České republiky 2002 nebo taky Senátní volby 2002 se uskutečnily v říjnu a listopadu 2002. Vítězem se stala ODS. Volila se třetina Senátu, obměnilo se tedy 27 z 81 mandátů.
První kolo senátních voleb se konalo 25. října a 26. října. Druhé kolo voleb se podle zákona koná v obvodech, kde v 1. kole žádný kandidát nezískal nadpoloviční většinu platných hlasů. Uskutečnilo se o týden později, tj. 1. a 2. listopadu ve stejné časy, a to ve 26 obvodech.
Volit do Senátu v tom kterém kole mohl každý občan Česka, který aspoň druhý den voleb dosáhl věku 18 let. Senátorem mohl být zvolen každý občan Česka, který aspoň druhý den voleb dosáhl věku 40 let.
V senátních volbách v Česku byly zatím vždy úspěšnější pravicové strany.
Větší procentní podíl hlasů tradičně získává rovněž KSČM, která je však znevýhodněna většinovým volebním systémem, svou izolací v politickém spektru a nechutí většiny voličů vůči ní.
Už v prvním kole se ukázala jako nejúspěšnější ODS, jejíž kandidáti postoupili do druhého kola v 19 obvodech. Ve druhém kole jich uspělo 9. ČSSD získala 7 mandátů, KDU-ČSL 1. Uspěli také dva nezávislí, a to jeden dokonce v prvním kole, konkrétně Vladimír Železný na Znojemsku.


Nových sedm divů světa

Dne 7. července 2007 bylo podle počtu hlasů zaslaných lidmi z celého světa zvoleno nových sedm divů světa. Anketu inicioval švýcarsko-kanadský dobrodruh Bernard Weber. Kritici, včetně expertů z UNESCO, se však od této aktivity distancují.


Chancellor

Chancellor je méně známý dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty.
V jednom svazku s tímto románem vyšla současně Vernova historická novela Martin Paz z roku 1851.
Román vypráví formou deníku jednoho z cestujících jménem J. R. Kazallon příběh zániku trojstěžníku Chancellor uprostřed Atlantického oceánu. Autor líčí jak během plavby lodi z Charlestonu v Jižní Karolíně do Liverpoolu vypukl na lodi požár, když se vznítil náklad bavlny. Popisuje marné pokusy posádky loď zachránit a její následné utrpení na voru, který si musela vyrobit z trosek lodi. Kolem voru krouží žraloci, trosečníci trpí hladem a žízní, mají halucinace a mnozí z nich spáchají sebevraždu. V kritických situacích vychází najevo skutečná povaha mnohých postav, kterou do té doby skrývaly pod slupkou civilizace. Pouze záchrana v poslední chvíli zabrání tomu, aby na voru došlo k vraždě a snědení jednoho z cestujících.
Jules Verne napsal svůj román výstižným slohem a bez příkras, s vynecháním u něho jinak běžných poučných pasáží a veselých scén, které by ostatně vzhledem k námětu byly sotva vhodné. Dílo kromě napínavého děje přináší působivou studii toho, kam až může člověk klesnout, když jde o holé přežití. Přesto, že byl Verne při psaní patrně silně ovlivněn dílem amerického básníka Edgara Allana Poea Příběhy Arthura Gordona Pyma, patří k Chancellor k jeho nejpozoruhodnějším románům.
 Image:Verne-Chncellor-2.jpg|Le Chancellor, původní ilustrace Édouarda Rioua. Image:Verne-Chncellor-3.jpg|Le Chancellor, původní ilustrace Édouarda Rioua. Image:Verne-Chncellor-4.jpg|Le Chancellor, původní ilustrace Édouarda Rioua.


Rudolf Kohoutek

Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc. je český pedagogický psycholog a vysokoškolský učitel Masarykovy univerzity v Brně.
Vystudoval v letech 1957-1962 odbornou psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, poté téměř čtvrt století pracoval v psychologickém poradenství a v pedagogické i klinické psychologii. Začínal pracovat jako klinický psycholog v Psychiatrické ambulanci pro děti a mladistvé KÚNZ v Hradci Králové a poté jako pedagogický psycholog Dětského domova třídicího pro Jihočeský kraj ve Vodňanech. Odtud přešel v roce 1964 do Brna, kde byl odborným psychologem i ředitelem Pedagogicko-psychologické poradny města Brna, která vznikla roku 1957 jako první dětské poradensko psychologické a klinicko psychologické pracoviště rezortu školství v České republice. Problematiku psychologického poradenství externě vyučoval na Filozofické a Pedagogické fakultě v Brně. Zabýval se také výzkumnými projekty v oblasti pedagogicko-psychologického poradenství pro děti a mládež, a to zejména ve spolupráci se slovenskými psychologickými pracovišti. Jako spoluautor celostátní československé učebnice Poradenská psychológia byl v roce 1987 vyznamenán Cenou SPN Bratislava za původní dílo v oblasti odborné a metodické literatury. Zabýval se rovněž profesiografií a metodikami psychologického poradenství při výběru povolání. Od roku 1990 do roku 2003 působil jako docent psychologie a vedoucí Ústavu společenských věd FAST Vysokého učení technického v Brně. Od roku 2004 pracuje jako profesor pedagogické psychologie na Katedře psychologie pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je členem vědecké rady Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a je předsedou redakční rady časopisu Diagnostika a terapie poruch komunikace.
Vybrané výzkumné aktivity na kterých se Rudolf Kohoutek podílel jako řešitel, spoluřešitel nebo člen výzkumného týmu:


Fridtjof Nansen

Fridtjof Nansen byl původním zaměřením zoolog a postupně rozšířil svůj zájem i na oceánografii, matematiku, astronomii a další obory. Od mládí snil o polárních výzkumech a připravoval se na ně především vědeckým studiem a pravidelným tělesným cvičením.
Polární „kariéra“ tohoto muže začala v létě roku 1882, kdy se dal jako jedenadvacetiletý najmout na velrybářskou loď, lovící mezi Špicberky a Grónskem, aby se seznámil s tamními ledovými podmínkami. O něco později ho zaujal Nordenskjöldův pokus projít napříč Grónskem a usmyslil si, že sám zdolá nekonečnou pustinu ledového příkrovu ostrova na lyžích. Přestože ho mnozí znalci varovali před dobrodružným podnikem, získal nakonec finanční prostředky z Dánska a Norska a pečlivě výpravu naplánoval a zajistil.
V květnu 1888 vyrazil spolu s dalšími třemi Nory a dvěma Laponci z východního pobřeží a během 40 dní zdolali na 650 km k západnímu pobřeží podél 64. rovnoběžky. Čelili sněhovým bouřím a celé týdny vlekli nákladní sáně při teplotě až -50°C přes terén, dosahující někde i výše 2700 metrů. Museli přezimovat mezi Eskymáky a do vlasti se vrátili teprve v roce 1889.
Nansen přivezl výsledky četných meteorologických měření a oproti dosavadním názorům prokázal, že celé grónské vnitrozemí pokrývá ledový příkrov. Vzápětí po návratu z Grónska začal neúnavný Nor plánovat další, mnohem odvážnější výpravu. Tentokrát hodlal dospět k severnímu pólu nebo se mu co nejblíže přiblížit na speciální lodi, kterou by unášel mořský proud, směřující podle některých zjištění od východosibiřského pobřeží přes centrální Arktidu k východnímu Grónsku - tedy „využít pohybu ledových ker jako dopravního prostředku“.
Roku 1890 se obrátil ze svou myšlenkou na Norskou zeměpisnou společnost, ale plán měl mnoho odpůrců, kteří pochybovali, zda je nějaká loď s to vydržet tak dlouho v ledovém krunýři. S „nejdobrodružnějším programem, jaký byl kdy předložen Královské zeměpisné společnosti“, neuspěl ani o dva roky později v Londýně. Nakonec poskytla většinu potřebných prostředků norská vláda a sněm a zbytek „sponzoři“ v čele s králem Oskarem II.
Zakrátko byla zkonstruována speciální 400tunová loď Fram s vyztuženým oblým trupem, jehož tvar zaručoval, že jí strašlivý tlak ker nerozdrtí, nýbrž pozvedne na led.
Dne 24. června 1893 opustila Fram s Nansenem na palubě Kristianii a zamířila do Arktidy. Jeli několik měsíců na rozbouřeném moři až konečně dojeli, ale dál kvůli tvrdému ledu museli jít na lyžích. Potraviny na sto dní táhli tažní psi, ale před nimi ještě bylo 400 km cesty do cíle. Došli asi za 60 dní a museli se vrátit zpět, což bylo ještě horší kvůli nedostatku potravin. V létě 1896 se všichni vrátili do vlasti od té doby byl Nansen velice uctíván, nejenom obyvatelstvem, ale také vládou.
Nansen pořádal ještě několik menších plaveb nebo výprav do nebezpečných terénů a vždy je zdolal. V roce 1922 Nansen obdržel Nobelovu cenu za mír a v roce 1930 zemřel.


Ellen Ochoaová

Ellen Lauri Ochoaová je kosmonautka USA. Byla první hispánskou astronautkou, která v roce 1993 odsloužila devítidenní misi na palubě raketoplánu Discovery. Astronauti studovali ozónovou vrstvu Země.


Departement Boyacá

Boyacá je departement v centrální části Kolumbie. V letech 1857 - 1886 tvořilo území dnešního departmentu součást stejnojmenného spolkového státu tehdejších federativních Spojených států Kolumbijských. Nachází se v horské oblasti Východních Kordiller. Západním cípem protéká řeka Magdalena. Boyacá je znám jako Země Svobody, neboť zde vyhrála Kolumbie válku za nezávislost proti Španělsku. Tento souboj začal 20. června 1810 v Pantano de Vargas a skončil 7. srpna 1819 v Puente de Boyacá. Metropolí departementu je Tunja. Má 23 189 km2 a 1 411 239 obyvatel.


Artycok.tv

==Artycok.tv== Artyčok.TV je nezávislá internetová HD televize při Akademii výtvarných umění v Praze, publikující novinky ze současné výtvarné scény. Hlavní stránka nabízí deset posledních příspěvků, databáze portálu obsahuje reportáže z vernisáží výstav, rozhovory s umělci a kurátory, záznamy workshopů, soutěží či přednášek. Délka příspěvků se pohybuje od několika minut do přibližně dvou hodin. Projekt se postupně rozvíjí ke spolupráci s dalšími podobnými týmy při vysokých uměleckých školách Střední a Východní Evropy, které monitorují příslušné lokální výtvarné scény. Nejmladší aktivitou domény je sekce videoart, prezentující progresivnější evropskou audiovizuální scénu. Veškeré programy jsou uvolňovány pod licencí Creative Commons.
Televize Artyčok vznikla v Digitální laboratoři AVU v Praze v rámci rozvojového projektu "HDV centrum AVU" Fondu rozvoje Cesnet. Vysílání začalo 9.února 2006 reportáží z výstavy Miloše Šejna Miscellanea. V roce 2008 se uskutečnil přechod distribuce pořadů z platformy Windows Media Player na Flash Media Player a oproti počátečním snahám o maximalizaci obrazové kvality je nyní kladen důraz spíše na širokou dostupnost materiálu uživatelům.
Projekt Artyčok postupně koordinovali Dušan Záhoranský, Jan Zahradníček, Jan Vidlička a František Zachoval. Redakční tým se v roce 2007 rozšiřuje o Ivana Svobodu, později o Míru Podorského, Illah van Oijen, Davida Landu a Miru Gáberovou. O design a jádro systému se stará Jan Mucska a Jan Habrman.


Příměří

Příměří je dohoda o dočasném zastavení vojenských operací. Může být uzavřeno na dobu určitou nebo neurčitou a může mít globální nebo lokální platnost. Z formálního hlediska je nelze považovat za ukončení války, může mu ale předcházet a může být považováno za faktický konec války, pokud trvá až do okamžiku uzavření mírové smlouvy.
Zvláštní variantu představuje tzv. jednostranné příměří, které je vlastně deklarací jedné strany o ochotě jednat o příměří nebo míru a obvykle je spojeno s pozastavením útočných operací strany, která je vyhlásila.


Alexandr Ivanovič Lebeď

Generál Alexandr Ivanovič Lebeď byl populární ruský voják a politik. Bojoval v Afghánské válce , účastnil se zásahů proti antiarménským pogromům v Ázerbájdžánu a demonstrantům v Tbilisi. Jeho vojenská kariéra byla příkladná a vynesla mu hodnost generálporučíka a post velitele elitní 106. výsadkové divize.
Lebeď využil své pověsti schopného generála a vyjednavače k politické kariéře. V roce 1996 kandidoval v ruských prezidentských volbách a v prvním kole získal 14,5 % hlasů, poté podpořil ve druhém kole Borise Jelcina, za což obdržel post předsedy Bezpečnostní rady Ruské federace, brzy však byl odvolán. Vedl jednání s čečenskými separatisty vedenými Aslanem Maschadovem, která v roce 1997 vyústila v ukončení první čečenské války a odchod ruských jednotek z Čečenska. V roce 1998 se stal gubernátorem Krasnojarského kraje, kterýžto post si udržel až do své smrti.
Generál Lebeď zemřel podle ruských úřadů na následky zranění, které utrpěl při havárii své helikoptéry typu Mi-8, přičemž oficiální příčinou nehody byla mlha, dezorientace pilota a náraz do drátů vysokého napětí. Kolem celého případu však existuje řada různých neoficiálních teorií - podle některých z nich se stal obětí atentátu, za kterým stál buďto Vladimir Putin v rámci svého tažení proti příliš samostatným gubernátorům nebo, což se uvádí ještě častěji, Lebeďovi konkurenti, s nimiž vedl válku o ovládnutí klíčových průmyslových podniků. Důkazy pro žádnou z těchto hypotéz ovšem neexistují.


Jiří Pomeje

Jiří Pomeje je český herec a producent, bývalý manžel herečky Michaely Kuklové. Současnou, druhou ženou je zpěvačka Iveta Bartošová.
Narodil se 13. prosince 1964 v Českých Budějovicích rodičům Jiřímu a Jaroslavě. Má o 3 a půl roku mladší sestru Petru.
Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. Tanci se věnoval 12 let, z toho 10 let závodně. Účinkoval také v baletu českobudějovického divadla, kde nastudoval představení Borise Asafjeva Bachčisarajská fontána.
Přihlásil se na DAMU. Přijímací řízení udělal, ale byl nepřijat z důvodu vyloučení jeho otce z komunistické strany.


Ku

Ku je fiktivní kontinent na Zeměploše, světě Terry Pratchetta, který zmizel v hlubinách oceánu. Kontinent mizel přibližně 30 let a obyvatelé strávili většinu času ucpáváním děr. Do dějin se toto zmizení zapsalo jako nejtrapnější přírodní katastrofa.
Jediná písemná památka, ve které se zachovaly důvěryhodné informace o tomto kontinentu, je 7dílné pojednání O některých méně známých aspektech kuských deštných rituálů od Břízolita Šprudláka, arcikancléře Neviditelné univerzity.


Minulý opakovaný čas

Minulý čas opakovaný je zvláštní druh mluvnického času, který se v češtině nevyskytuje. Používá se pouze v litevštině a vyjadřuje opakovaný minulý děj.
Při tvorbě tohoto času se přidává přípona -dav- ke slovesu před osobní koncovku, například:
Tento čas pravděpodobně vznikl o mnoho později než ostatní tři časy, protože se v příbuzné lotyštině nevyskytuje.


ISO 9660

ISO 9660 je standard popisující způsob uložení souborů na CD nebo DVD. Rovněž se tak nazývá souborový systém, který vznikne uložením souborů podle této normy. Od většiny ostatních souborových systémů se liší tím, že do něj nelze přidávat soubory - musí se vytvořit rovnou se všemi soubory co v něm jsou. Vzhledem k tomu, že na CD-R lze zapisovat jen jednou a ani CD-RW nemá rádo příliš mnoho přepisů, nevadí to.
Pro DVD-RAM, které lze už přepisovat dostatečně často, lze kromě ISO 9660 použít i souborový systém UDF, který přidávání umožnuje a je pro specifika DVD-RAM optimalizován; případně jakýkoli jiný souborový systém určený pro pevné disky.
Původní ISO 9660 má mnoho omezení, například délka jména souboru je omezena na 31 znaků. Oficiálně těmito znaky mohou být pouze velká písmena, číslice a podtržítko; většina operačních systémů ovšem přečte téměř komplet ASCII.
Windows implementují rozšíření zvané Joliet, umožňující delší jména v unicode. Linux kromě podpory Joliet podporuje také složitější rozšíření zvané Rock Ridge, případně HFS. Tato rozšíření kromě delších jmen souborů podporují i práva, symbolické linky a další speciální typy souborů. V jednom souborovém systému může být více těchto rozšíření současně, operační systém si může zvolit dle svých možností, které z nich použije. Navíc každé rozšíření může obsahovat jiné odkazy na původní názvy v ISO 9660. Tímto jednoduchým trikem je možné skrýt soubory, které jsou pro daný operační systém nepodstatné nebo nežádoucí.
Dalším rozšířením je El Torito, které umožňuje z CD bootovat.


Vážený průměr

Vážený průměr zobecňuje aritmetický průměr a poskytuje charakteristiku statistického souboru v případě, že hodnoty v tomto souboru mají různou důležitost, různou váhu. Používá se zejména při počítání celkového aritmetického průměru souboru složeného z více podsouborů.
Pokud jsou všechny váhy stejné, je vážený průměr totožný s aritmetickým průměrem. Ačkoli se vážený průměr chová podobně jako aritmetický průměr, má několik nezvyklých vlastností, které jsou například vyjádřeny v Simpsonově paradoxu.
Vážené verze jiných průměrů lze také spočítat. Příkladem je vážený geometrický průměr nebo vážený harmonický průměr.
Řekněme, že škola má dvě třídy, jednu s 20 studenty a druhou s 32. Známky v každé třídě při jednom testu byly
Nyní jsme již nepotřebovali k spočtení aritmetického průměru všech známek znát jednotlivé známky, stačily nám pouze aritmetické průměry a počty studentů v jednotlivých třídách.


Zaječov

Obec Zaječov se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 1366 obyvatel.


Radiant

Radiant je v astronomii označení bodu na obloze, z něhož zdánlivě vyletují meteoroidy daného meteorického roje.
Vedlejší nákres schématicky znázorňuje stopy meteorů na noční obloze. Prodloužením jejich drah lze konstatovat, že se protínají v jednom bodě, který je na nákresu označen kroužkem. Protože pohyby Země i meteorického roje ve sluneční soustavě jsou malé, lze tento bod považovat za neměnný. Souhvězdí, v němž se tento bod nachází, pak slouží pro označení meteorického roje; například radiant perseid leží v souhvězdí Persea.
Meteorické roje jsou důsledkem sloupců prachu a drobných úlomků které za sebou zanechávají komety. Tento prach a částice letí ve směru pohybu komety; meteorický roj vzniká, jestliže se atmosféra Země dostane se zbytky komet do styku. Vzhledem k tomu, že úlomky se pohybují všechny přibližně stejným směrem, meteoroidy dopadající do atmosféry zdánlivě vyletují z jednoho bodu na dráze komety.


MIREL

MIREL je vozidlová část vlakového zabezpečovače používaného na slovenských železnicích. Spolupracuje s traťovou částí zabezpečovače LS a je schválen pro použití i na českých železnicích. Používá se i na hnacích vozidlech ČD a Viamont a je instalován i na některých vozidlech dalších dopravců - například na strojích ř. 1216 ÖBB, které zajíždějí na území Česka a Slovenska. Existuje i verze schopná spolupracovat s traťovou částí maďarského zabezpečovače EVM 120.
Vlakový zabezpečovač MIREL je elektronické mikroprocesorové zařízení. Je schválen pro maximální rychlost 160 km/h. Základní zdokonalení proti zabezpečovačům typu LS spočívá v kontrole rychlosti vlaku a generování brzdné křivky, při jejímž překročení dojde k samočinnému zastavení vlaku.
Před uvedením vozidla do chodu je třeba zvolit režim, ve kterém má zařízení pracovat. Jsou čtyři možnosti:
Maximální rychlost vozidla je 40 km/h. Při rychlosti nad 20 km/h je třeba obsluhovat tlačítko bdělosti.
Před jízdou je třeba zadat maximální dovolenou rychlost vlaku. Za jízdy platí v závislosti na přijímaném kódu tyto maximální rychlosti:
Pokud zařízení přijme kód, který návěstí rychlost nižší, než je okamžitá rychlost vlaku, začne generovat brzdnou křivku. Vypočtená maximální rychlost podle této křivky se zobrazuje na displeji. Při jejím překročení vlak samočinně zabrzdí, pokud ovšem předtím nepřepne strojvedoucí zabezpečovač do režimu manuál.
Používá se, pokud je strojvedoucí zpraven o výluce traťové části vlakového zabezpečovače. Všechny funkce jsou zachovány, kromě přenosu návěstních znaků, takže zařízení se chová, jako při jízdě na nekódované trati.
Zařízení kontroluje maximální rychlost a směr, je-li nastaven. Tento režim se používá, pokud z vozidla není ovládána průběžná brzda.
Jedná o zařízení na úrovni doby, které v rámci daných možností přispívá k dalšímu zvýšení bezpečnosti a snížení pravděpodobnosti nerespektování návěstí, základní omezení zabezpečovače LS zde zůstávají. Ke čtyřem kódům jsou přiřazeny určité rychlosti, avšak značná část odpovědnosti zůstává na strojvedoucím. Zařízení nedostane informaci o konkrétní rychlosti, proto v případě, že je návěstěna rychlost vyšší, než 40 km/h, musí strojvedoucí přejít na režim manuál. Stejně tak v případě, že je přenášen kód červené a oddíl je o hodně delší, než uvažovaných 1000 m. I při dodržení brzdné křivky tato končí v rychlosti 30 km/h a při obsluze tlačítka bdělosti není žádná další podmínka pro zastavení vlaku, pokud dojde k projetí návěstidla v poloze stůj.
Zabezpečovač MIREL je pravděpodobně vrcholem vývoje zabezpečovače LS. Další cesta vede pouze směrem k evropskému zabezpečovači ETCS.


228 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 ----


Luis de León

Luis Ponce de Leon byl španělský básník. Vystudoval v Salamance teologii, stal se knězem a augustiniánským mnichem, a také profesorem na salamancké universitě. Získal velkou pověst jako biblický exegeta a překladatel, jeho vývody byly někdy kontroverzní a pro svůj překlad Písně písní byl také na pět let uvězněn inkvizicí, později se ale vrátil do učitelské funkce, a stal se velmi slavným pedagogem. Ve vězení napsal svá hlavní teologická díla, zejména O jménech Krista, komentář k Písni písní Dokonalá žena, Výklad Joba, dále vytvářel velmi kvalitní básnické překlady. Jeho básně jsou především náboženské, věnované různým svatým, patří k formálně nejdokonalejším španělským básním, např. Óda na sv. Jakuba, Óda na všechny svaté, Nanebevstoupení, Ukřižovaný Kristus.


Vakdžírský průsmyk

Vakdžírský průsmyk je vysokohorské sedlo ve východním Afghánistánu, kterým prochází afghánsko-čínská hranice. Uzavírá 300 km dlouhý, místy jen 15 km široký Vachánský koridor. Pro svou nadmořskou výšku 4 923 metrů nad mořem je velmi těžko dopravně průchodný a většinu roku je pod sněhem.


Květnice

Obec Květnice se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 513 obyvatel. Obcí protéká potok Výmola.
Obec leží na obou březích potoka Výmola v ploché krajině na východ od Prahy, přibližně 2,5 km východně od Koloděj a 2,5 km jihozápadně od Úval. Uprostřed obce se nad potokem zvedá nízký, ale příkrý skalnatý pahorek, jehož vrchol zaujímal ve středověku hrádek.
Počátky obce Květnice jsou nejasné. Roku 1352 se uvádí spolu s obcí Sibřinou pod jménem Plumau. Roku 1358 je však uvedena ve Staroměstské soudní knize. Tehdy patřila spolu s blízkou farní vsí Lhotou pražskému měšťanskému rodu Olbramoviců.
O Václavovi, Poncovu synu z tohoto rodu, je k roku 1360 zmínka, že podával faráře do Lhoty. Od něho roku 1362 koupil Květnici, Sibřinu a Lhotu jeho strýc, staroměstský měšťan Pešlín, syn Bohuslavův. Tento se připomíná r. 1377 jako patron kostela ve Lhotě.
Po jeho smrti získal Květnici r. 1386 jeho syn Johánek, který se jako první psal po vladyckém způsobu "z Květnice". Ten si patrně postavil kolem roku 1390 v Květnici tvrz, o níž je však první zmínka až k roku 1418. Není však vyloučeno, že tvrz vznikla již dříve.
Potom přešla Květnice na Johánkova příbuzného Petra, řečeného Bohuslav, jenž roku 1402 podával faráře do Lhoty. Jemu patřila Květnice ještě v roku 1408. Brzy ji však prodal, neboť již v roku 1421 byl majitelem jednooký Prokůpek Trčka z Kralovic. Ten však byl katolíkem a zůstal jím i po roce 1421, kdy bylo již celé okolí pod mocí Pražských Husitů. Ti proti němu vytáhli a při Hodu sv. Ducha Květnici dobyli. Dobytí tvrze přežil Prokop jen o několik měsíců, neboť byl v souboji na Pražském hradě zabit svým bývalým sousedem Janem Ohnišťkem ze Škvorce. Ten za tento čin – porušení sněmovního míru – byl odsouzen a sťat.
Roku 1434 vlastnil Květnici Strachota z Kralovic a od roku 1443 staroměstský měšťan Vaněk Holec z Květnice. Potom Květnice připadla Prokopovi Z Hobšovic, který však měl značné dluhy. Proto jeho věřitelé tvrz obsadili a roku 1451 ji svěřili Petrovi Lopatovi ze Slaného a Jankovi ze Sibřiny, aby se nemohla dostat do rukou Prokopovu synu Mikuláši z Hobšovic. V této době tvrz ještě stála. Když však byla roku 1510 Květnice přikoupena ke Škvoreckému panství, byla tvrz již zřejmě opuštěna.
Roku 1532 se připomíná na panství Škvoreckém v Květnici zámek pustý a dvůr poplužní. Pustá tvrz s dvorem patřila ke Škvorci až do roku 1558. Tehdy ji prodal Jaroslav Smiřický bratřím Matyášovi a Burjanovi Pechanovcům z Kralovic. Ti ji připojili ke Křenicím. Roku 1563 byla přidělena Burjanovi a po jeho smrti připadla královské komoře.
V roce 1575 koupil Květnici Jaroslav ze Smiřic a na Kostelci a připojil ji definitivně k panství Škvoreckému.
V berním katastru z roku 1654 se obec Květnice uvádí jako pustá.
Květnická tvrz ve své době představovala opevněné sídlo, které zastiňovalo svým významem a pevností všechny ostatní lokality v okolí, snad jen s výjimkou Kolovrat a hradu ve Škvorci.
F.A. Heber v historické knize z roku 1843 o Květnické tvrzi píše: "Tvrz nebyla velikého rozsahu, přesto však byla dostatečně prostranná, aby mohla sloužit pro početnou panskou rodinu. Se zřetelem na svou pevnost nechala za sebou daleko mnohé sousední hrady, neboť byla chráněna před každým napadením svými kolmými podpěrnými skalními stěnami, východní a jižní, jak je ještě dnes můžeme zřetelně pozorovat, ze třetí strany byla obklopena vodou a na čtvrté straně nejslabší, obrácené dopředu dvěma hlubokými, ve skále vylámanými příkopy a vysokým zemním valem. V tehdejší době mohl sotvakdo něco podniknout proti jeho zdem, a přece byl ve válečném ohni násilně do základů zničen". Během staletí byly na tvrzišti stavěny domky a původní zdivo bylo z části rozebráno na stavební kámen.
U panství Škvorec zůstala Květnice až do zrušení vrchnostenské správy r. 1848–1850. Po zrušení poddanství patřila Květnice od roku 1850 jako osada obce Dobročovice do okresu Český Brod. V r. 1923 bylo povoleno odloučení obce Květnice z obce Dobročovice. V roce 1960 byla Květnice samostatnou obcí v nově vzniklém okrese Praha-východ, v letech 1964–1990 osadou obce Sibřina, od roku 1990 opět samostatnou obcí okresu Praha-východ.
 Soubor:Květnice, kaple.jpg|Kaplička Soubor:Květnice, 3.jpg|Historická část vesnice Soubor:Květnice, 2.jpg|Nové domy v jižní části obce Soubor:Květnice, tabule.jpg|Uvítací tabule na silnici od Sibřiny


Tunelový jev

Tunelový jev je kvantový jev známý z kvantové mechaniky, při němž částice porušuje principy klasické fyziky tím, že prochází potenciálovou bariérou, které je vyšší než energie částice.
Pokud je energie částice menší než výška bariéry, pak by se podle klasické mechaniky měla částice od takové bariéry odrazit zpět. Klasická mechanika neumožňuje průchod takové částice skrz bariéru. Kvantová mechanika však částici umožňuje, aby s určitou pravděpodobností prošla skrz potenciálovou bariéru.
Pomocí kvantového tunelování objasnil George Gamow v roce 1928 alfa rozpad atomových jader. Z klasického hlediska jsou částice udržovány v jádře proto, že opuštění jádra vyžaduje překonání velmi vysoké potenciálové bariéry a částice by tedy k opuštění jádra musely mít velmi velkou energii. Z hlediska klasické fyziky je tedy k rozdělení takového systému potřeba velmi velké množství energie. V kvantové mechanice však existuje určitá pravděpodobnost, že se částice protuneluje skrz potenciálovou bariéru a unikne z jádra. Gamow vytvořil model potenciálu jádra a určil vztah mezi poločasem rozpadu a energií částic při vyzáření.
Max Born rozpoznal, že kvantové tunelování není jev související pouze s jadernou fyzikou, ale že se jedná o obecný jev vyplývající z kvantové mechaniky, jehož projevy lze nalézt u různých systémů. S kvantovým tunelováním se dnes lze setkat např. v kosmologii, v polovodičích nebo v řádkovacím tunelovém mikroskopu.


Epicrates cenchria maurus

Epicrates cenchria maurus je rozšířen převážně na ostrovech Trinidad, Tobago, Margarita, dále na území Kostariky, Kolumbie a Venezuely. Je to nejsevernější druh hroznýšovců rodu epicrates. Patří do CITES - 2, není však nutná registrace.
Jedná se o mírumilovného hada, velmi rychle si zvyká na lidskou ruku. Brání se jen v případě, že je zrovna nažraný, nebo se cítí ohrožen.
Je to dravec, požírá hlodavce přiměřené velikosti. Nedoporučuje se dávat potkany pro mladé jedince, nejsou obvykle schopní potkana bezpečně usmrtit, ten je může dokonce i poranit. Už ve věku 1 měsíce je schopen pozřít hole potkana nebo malou myš. Starší hadi nepohrdnou ani menšími ptáky. V teráriu obvykle nebývá problém s rozkrmením. Doporučuje se počkat do prvního svleku a poté krmit. Krmit se doporučuje u mláďat jednou za týden, u starších asi za 14 dní.
Mláďata epicrates cenchria maurus jsou velmi pestře zbarvená, zvláště po svleku. Postupem času se pestré zbarvení mění na bronzovou barvu, starší hadi jsou bronzoví a na bocích mají výrazné tečky. E. c. maurus má schopnost barvoměny, ve dne je bronzový, v noci je zbarven pestřeji, podobně jako mláďata.
Epicrates cenchria maurus je vhodné chovat ve větším teráriu s větví na šplhání a miskou s vodou. Při nízké vlhkosti má had problémy při svlékání. Doporučuje se rosit minimálně dvakrát v týdnu. Jako podestýlka se může použít směs lignocelu, ale přípustná je jakákoli jiná jako například rašelina, odštěpky. Velikost terária by měla být 100×50×50 a větší. Je to jednoduchý had a doporučuje se na chov pro začátečníky.


Slovenská extraliga ledního hokeje 2001/2002

Sezóna 2001/2002 Slovnaft extraligy. Vítězem se stal tým HC Slovan Bratislava.


Anton Goroděčkij

Anton Goroděckij je fiktivní postava v knižní sáze Noční hlídka Sergeje Lukjaněnka.
Anton je Jiný. Má schopnosti, které běžný smrtelník nemá. Umí chodit v šeru, což je další hladina reality, kde čas plyne pomaleji a barvy jsou ztlumené. Když se poprvé ocitnul v šeru, rozhodl se, že bude bojovat za stranu dobra, a tak se stal Světlým. Posléze ho objevil šéf moskevské pobočky Noční hlídky Boris Ignaťjevič a stal se Antonovým patronem. Anton v hlídce nejdříve pracoval sedm let jako analytik, poté je nasazen jako aktivní pracovník, aby dohlížel na dodržování pořádku ze strany Temných. Jednu chvíli má za kolegyni sovu Olgu. Jeho pracovní zařazení je mág druhé kategorie.


Norton Commander

Norton Commander byl správce souborů napsaný Johnem Sochem a vydávaný Peter Norton Computing. Tento souborový manažer byl vyvíjen mezi lety 1986 až 1998 a stal se de facto standardem v oblasti správců souborů. Program začal ztrácet na popularitě díky nástupu Windows 95, ale dodnes je na jeho základních myšlenkách založeno řada souborových managerů jako Total Commander, GNOME Commander, Krusader, FAR manager či Altap Salamander. Poslední verzí Norton Commanderu je verze 5.51, která byla uvolněna 1. července 1998.


Jamie Farr

Jamie Farr je americký televizní, filmový a divadelní herec, který se proslavil postavou desátníka Maxe Klingera v americkém komediálním seriálu společnosti CBS M*A*S*H.
Jamie Farr se narodil 1. července 1934 v Toledu, Ohio, jako jediný syn Samuela, kupce, a jeho ženy Jamielie Farahové, která byla švadlenou. Jeho herecká kariéra začala v 11 letech, když vyhrál 2 dolary v místní soutěži talentů. Jamie Farr absolvoval Woodward High. Po tři roky byl prezidentem třídy, také napsal a hrál ve dvou varietních show, byl editorem školních novin, presidentem Radio clubu a manažerem fotbalového a basketbalového týmu. Stal se členem National Honor society a po absolvování se s rodinou přestěhoval do jižní Kalifornie, kde navštěvoval kurzy herectví na Pasadena Playhouse, kde jej objevil hledač talentů společnosti MGM. Vyhrál svou první filmovou roli, duševně zaostalého studenta jménem Santiniho ve snímku The Blackboard Jungle. V tomto svém filmovém debutu vystoupil ještě pod svým pravým jménem Jameel Farah. Později, při natáčení filmu The Greatest Story Ever Told, si své jméno změnil na Jamie Farr. Následně sloužil dva roky v armádě v Koreji a Japonsku.
V roce 1954 si odbyl svůj televizní debut, když se jako host objevil v seriálu Dear Phoebe. Po návratu z armády si vybudoval televizní kariéru účinkováním v klasických amerických show jako The Red Skeleton Show, The Danny Kaye Show, The Dick Van Dyke Show, The Andy Griffith Show, My Three Sons, Gomer Pyle, U.S.M.C., Get Smart a mnoha dalších. Zlomem v jeho kariéře se však stal rok 1972. Během první sezóny vysílání seriálu M*A*S*H byl totiž najmut na jednodenní práci na roli pseudotransvestity Maxe Klingera, který usiluje o propuštění z armády na paragraf 8. Jeho ztvárnění této postavy mělo úspěch a tak se nakonec s jednodenní práce stala práce na jedenáct let. Ve třetí sezóně se stal řádným členem osazenstva. Jako jeden ze čtyř hlavních postav vydržel v seriálu plných 11 let.
Svůj profesionální debut si odbyl v roce 1954 v Los Angeles v divadelní produkci „Mr. Roberts“. Na divadelní prkna se po celou svou kariéru vracel. Zúčastnil se turné s Johnem Davidsonem se hrou Will Rogers’s Follies, zahrál si Oskara Madisona v národním turné s hrou The Odd Couple se seriálovým kolegou Williamem Christopherem. Na Broadwayi debutoval ve hře Guys and Dolls v roli Nathana Detroita. K dalším rolím ztvárněným na divadelních prknech patří Fagin v Oliverovi, Scrooge v A Christmas Carolových, Ali Hakim v Oklahomě a jiné.
Jamie Farr se také objevil na stříbrném plátně. Kromě filmu Blackboard Jungle, kde si zahrál po boku Glenna Forda či Sidneyho Poitiera jsme jej mohli vidět ve filmech The Greatest Story Ever Told, Who’s Minding the Mint?, dvou dílech The Cannonball Run s Burtem Reynoldsem nebo ve filmu Scrooged s Billem Murrayem.
Jamie Farr je od roku 1968 ženatý s Joy Ann Richards, s níž má dvě děti, syna Jonase a dceru Yvonne. Jamie má starší sestru Yvonne. V roce 1985 získal svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy, na svém kontě má jednu nominaci na cenu Emmy, získal dva čestné doktoráty, byl národním mluvčím pro Mars candy bars, IBM computers a After Six tuxedos. Hostil dva národní pořady v rádiu – A Maalox Moment a Kellogg’s Travelin Farr. Byl oceněn Ellis Island Medal of Honor. V roce 1994 vydal Jamie Farr knihu Just Farr Fun, ve které s humorem vzpomíná na herecký život a kariéru. V jeho rodném městě po něm pojmenovali park, Jeden z turnajů LPGA nese jeho jméno, The Jamie Farr Kroger Classic.


Róbert Ruffíni

Róbert Ruffíni je bývalý československý a později slovenský atlet, specializující se na skok do výšky, který získal stříbrnou medaili na juniorském mistrovství Evropy v roce 1985. Jedná se o držitele slovenských rekordů.
V roce 1986 skončil pátý na mistrovství světa juniorů v Athénách, kde suverénně zvítězil držitel světových rekordů v hale i venku Javier Sotomayor. Mezi jeho nejúspěšnější sezónu patří především rok 1988. To dokázal vybojovat páté místo na HME v Budapešťi a reprezentoval na olympijských hrách v Soulu, kde skončil na předposledním patnáctém místě. Rovněž si vylepšil osobní rekordy.
Róbert Ruffíni je čtyřnásobný mistr Československa na dráze z let 1987, 1988, 1989 a 1991 a trojnásobný halový mistr z roků 1987, 1989 a 1990. Po rozdělení Československa se stal dvojnásobným slovenským mistrem na dráze v roce 1993 a 1995, v obou případech za 228 cm.
Jeho osobním rekordem pod otevřeným nebem je 234 cm, laťku v této výšce překonal 3.července 1988 v Praze. V hale je jeho maximem 232 cm, tento výkon předvedl 26.února 1988 v Berlíně. Třikrát vyhrál na novinářské laťce.


Hydrometeorologie

Hydrometeorologie je odnož meteorologie, která zkoumá především přenos energie a vody mezi zemským povrchem a nižšími vrstvami atmosféry. Rovněž ji lze chápat jako nauku o srážkách a o koloběhu vody v přírodě. Dále se zabývá předpovědí povodní a také předpovědí srážek v aridních oblastech.


Bez černý

Čerstvé plody jsou jedovaté, tepelná úprava jed neutralizuje. Jedovaté jsou i listy a kůra.
Všechny části rostliny mají léčivé účinky a v minulosti se s nimi léčilo téměř všechno, výhonky bezu se používaly na zmírnění bolesti zubů, mladé lístky smíchané s ječnou moukou léčily popáleniny a přikládaly se též na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu.
Moderní farmaceutický průmysl má zájem hlavně o plody a květy. Ty kvetou v bohatých soukvětích v červnu a červenci. Mají žlutavou barvu – někdy bílou, někdy odstín slonovinové kosti. V době květu se šíří kolem bezu omamná vůně a i po odkvětu má tato rostlina zvláštní aroma. Soukvětí je chocholkovatý mnohoramenný „vrcholík“. Lidé ho obalovali a smažili podobně jako květák. Květy obsahují glykozity, aromatické oleje, tříslovinu, slizovité látky a některé kyseliny. Odvar ze sušených květů je močopudný a podporující pocení. Má diuretické účinky, snižuje horečku a mírní kašel. Z květů se kvašením dá připravit osvěžující limonáda. Bezové víno má výbornou chuť a vůni. Je též využíván jako chuťové korigens.
Plody bezu jsou černé kulaté peckovice a šťáva lisovaná z plodů se dlouho používala na barvení látky, protože má intenzivní tmavěčervenou barvu. Plody obsahují i organické kyseliny, cukr a vitamíny A a C, celá rostlina obsahuje fytoncidní látky, které účinně působí proti bakteriím a mnohým houbám. Šťáva z plodů působí blahodárně při léčení migrén a nervových chorob, zejména při zánětu trojklaného nervu. Čerstvé plody mají projímavý účinek, naopak sušené se používají proti průjmům.
Plody jsou i vyhledávanou potravou některých ptáků, kteří v trusu roznášejí nestrávená semínka po okolí a tím napomáhají rozšiřování rostliny. Bez dříve rozšiřovali i lidé, vysazovali ho ve svém okolí v blízkosti obydlí a chlévů, protože věřili že zahání dobytčí mor. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech, na rumištích a má rád půdu bohatou na dusík.
Na Slovensku je bezové dřevo významnou surovinou pro výrobu tradičních hudebních nástrojů – fujar a i na výrobu různých píšťalek. V neposlední řadě se ukazuje být dřevo bezu černého v našich končinách vhodné na výrobu hudebního nástroje didgeridoo, a to technologií klasického ručního vrtání.


Tower 42

Tower 42 je nejvyšší mrakodrap v Londýnské City na Old Broad Street. Původně byl postaven pro National Westminster Bank, což vysvětluje její původní označení NatWest Tower. Při pohlednu shora budova svým tvarem připomíná logo této společnosti. Stavba, navržená Richardem Seifertem, byla postavena v období let 1971 až 1979 a byla otevřena roku 1980. Náklady dosáhly výše 72 miliónů liber.
Výška budovy je 183 m, což ji řadilo na první místo nejvyšších staveb v Londýně až do výstavby 1 Canada Square v oblasti Docklands roku 1990.
Byl to první mrakodrap v City a první výjimka z omezení, které v té době platilo pro stavbu výškových staveb v City.
Budova je vystavěna kolem masivního betonového jádra z něhož jsou vysunuta jednotlivá poschodí, což však snižuje využitelnou plochu.
24. dubna 1993 vybuchla na Bishopsgate bomba nastražená IRA, která způsobila poškození Tower 42 i jiných okolních staveb. Budova musela být opravena a většina interiéru vyměněna. Po opravě se společnost NatWest rozhodla budovu přejmenovat na Mezinárodní finanční centrum a prodat. Novým vlastníkem se stala společnost Greycoat a ta ji přejmenovala na Tower 42, název odvozený z počtu poschodí budovy. V současnosti kanceláře v budově využívá velké množství různých společností.
V budově se nacházejí dvě restaurace – Rhodes Twenty Four na 24. poschodí a Vertigo 42 na 42. poschodí. Vertigo 42 je exkluzivní bar specializovaný na pokrmy z mořských živočichů a šampaňské. Poloha ve 42 patře budovy poskytuje hostům nádherný výhled na centrum Londýna.
Tower 42 byl po 10 let nejvyšším mrakodrapem v Londýně a Velké Británii. Po své dostavbě překonal tehdy nejvyšší 143 m vysoký Guy's Tower, nemocnici v londýnském obvodu Southwark.
Dopravní spojení - metro - Aldgate, Bank; DLR - Bank.


Marie Terezie Brichtová

Marie Terezie Brichtová je česká mniška dominikánského řádu a významná překladatelka a recenzentka katolické literatury.
Narodila se jako Věra Brichtová. Studovala na Vysoké škole politické a sociální, odkud byla v roce 1949 pro nevhodný kádrový profil vyloučena. V roce 1950 se stala dominikánskou mniškou a přijala řeholní jméno Marie Terezie.
Po likvidaci kláštera komunistickým režimem měla mnoho různých zaměstnání, manuálních či úřednických. Přitom se v rámci katolického samizdatu podílela na překladech liturgických textů a církevních dokumentů. Z francouzštiny přeložila Úvod do teologie. Roku 1988 stála u zrodu Karmelitánského nakladatelství, na jehož ediční činnosti se dodnes významně podílí.


Moták stepní

Moták stepní dorůstá 40 – 48 cm. Samec je svrchu zbarven převážně šedě s tmavými konci křídel a ze spodní strany čistě bíle. Samice je nenápadně hnědá se světlejší spodinou těla.
Hnízdí na jihu východní Evropy a střední Asie a zimuje převážně v Africe, Indii a v jihovýchodní Asii. Vzácně zalétá také do západní Evropy a na Britské ostrovy. Obývá otevřené krajiny, nejčastěji stepi, bažiny, mokřiny a vřesoviště, loví i na polích.
Živí se malými savci, ještěrkami a menšími druhy ptáků. Při pátrání po potravě létá těsně nad zemí. Do hnízda, které mu poskytuje hromada trávy, klade 4 - 6 světlých vajec, na kterých sedí po dobu 30 dnů pouze samice, samec se účastní až na péči o vylíhlá mláďata.


I'm Not a Girl, Not Yet a Woman

I'm Not a Girl, Not Yet a Woman je třetí píseň z alba Britney, které vydala americká zpěvačka Britney Spears. Píseň vyšla ve první čtvrtině roku 2002.
Píseň společně napsali a produkovali Max Martin, Rami a anglická zpěvačka Dido.
Text je jednoduchý, Britney zpívá, že už se necítí jako dívka, ale ještě se necítí být ženou.
Režie klipu se ujal Wayne Isham. V Japonskou tento klip získal ocenění za nejlepší zahraniční videoklip.
Byly vytvořeny dvě verze tohoto klipu. V první verzi je pouze Britney, jak se prochází po kaňonu a v horách. V druhé verzi jsou záběry i z jejího filmu Crossroads.
I'm Not a Girl, Not Yet a Woman se stala druhou písní této zpěvačky, která se nedostala do Top 100 v prestižní americké hitparádě Billboard Hot 100. Proto byla následně zařazena do hitparády nazvané Bubbling, kde bojují o první místo písně, které propadly.
V mezinárodním měřítku se píseň dočkala smíšené odezvy. Výraznější úspěch zaznamenala ve Velké Británii, kde se jí prodalo 132 000 kusů.


Neutronová hvězda

Neutronová hvězda je sbírka povídek Larryho Nivena, vydaná v roce 2001. V těchto povídkách poprvé vykreslil hrubý obrys tzv. Známého vesmíru, jak je označována část vesmíru osídlená lidmi nebo dalšími rasami, s nimiž se lidé setkali. V tomto vesmíru se odehrává většina jeho knih, včetně nejznámější ságy o Prstenci.
Douglas Hooker je prezidentem společnosti Skyhook Enterprises, která vyrábí ramscoopové kosmické lodě. Ve svých 74 letech žije samotářským životem. Od narození je vážně nemocný - je potencionální paranoik. Jednou měsíčně se musí nechat ošetřit autodocem, který upraví jeho metabolizmus. Jeho žena Clarisa ho opustila před více než dvaceti lety, protože Rada plodnosti neschválila jejich žádost o dítě. Před třinácti leti odletěl jeho jediný přítel Greg Loeffler a s ženou Joannou odletěl kolonizační lodí do soustavy Tau Ceti k planetě Planetau.
Díky velkému pracovnímu vytížení a samotě výrazně roste spotřeba chemických látek v jeho autodocu. Když se přepálí červená kontrolka, začne se Douglesovo chování pomalu měnit. Má pocit, že je inteligentnější a začně přemýšlet, proč je pořád tak sám. Má pocit, že jeho život je jen sen o laciné prohře. Ale kdo za to může? Kdy to začalo? Když ho opustila Clarisa? Nebo když odjel Greg? No jasně, všechno zosnoval on, do spiknutí je dokonce zatažená i OSN! Zbývá jen jedno, ukrást ramscoopovou loď, odletět na Planetau a pomstít se Gregovi.
Jako handicapovaní jsou označovány rozumné bytosti, které se vyvinuly s myslí, ale bez čehokoli, co by sloužilo jako ruce. Na planetě Down žijí také handicapovaní - Grogové. Vypadají jako půldruha metru vysoký srstnatý kužel s lysým oblým vrcholem. Mají dva páry zakrnělých nepoužitelných tlap, asi metr široká ústa. Žádné oči. Ale hlavně velký mozek, který je známkou inteligence.
V raném stádiu jsou pohybliví, později přisednou na vhodný plochý kámen a přestávají se pohybovat. Míchu mají zakrslou, takže mozek nemůže nic ovládat. Celé dny pouze sedí a čekají na náhodnou kořist. Proč tedy mají inteligenci, k čemu jim je, když jen sedí a ani nic nemohou vidět … ?
Dr. Richard Schultz-Mann zkoumá na planětě Mira Ceti-T zvláštní druh rostlin - stupňovité stromy. Jedná se o pozůstatek Otrokářské říše, pro Otrokáře je vypěstovali tnuctipští otroci, kteří byli biologickými inženýry. Jednou přiletí na planetu loď pirátů, kterým se podařilo odhalit nejpřísněji střežené tajemství vesmíru - pozici loutkařské domovské planety. Zajmou Richarda a chtějí se na planetě ukrýt. Richard využije svých znalostí stupňovitých stromů aby se svých věznitelů zbavil. Podaří se mu to?
Loutkařská společnost General Products je téměř výhradním dodavatelem lodních trupů pro kosmické lodě v celém Známém vesmíru. Trupy General Products jsou totiž absolutně nezničitelné. Nic jím nemůže projít. Žádný druh elektromagnetické energie kromě viditelného světla. Žádný druh hmoty od nejmenších elementárních částic až po nejrychlejší meteory.
Když je objevena loď s trupem General Products, která zkoumala první objevenou neutronovou hvězdu, s dvěma mrtvými lidmi uvnitř, zavládně mezi Loutkaři zděšení. Za pomoci vydírání najmou bývalého pilota Beowulfa Shaeffera, aby podnikl druhou cestu k neutronové hvězdě a zjistil, co se stalo první výpravě. Ten cestu podniknne a objeví důvod: Loutkáři neuvažovali s extrémními slapovými silami u neutronové hvězdy.
Loutkařská společnost General Products vyrobila novou loď, která je schopná cestovat mnohem rychleji než běžné hyperprostorové lodě. Vzdálenost čtyř světelných let je schopna urazit za pět minut zatímco běžná loď za 12 dní. Loď je obrovská, většinu místa zabírá hyperprostorový motor, cestovat v ní může pouze jeden člověk.
Lotkaři opět najímají pilota Beowulfa Shaeffera, aby podnikl reklamní cestu daleko za hranice Známého vesmíru, přímo do středu naší galaxie. Na místě Shaeffer velmi znepokojující věc, jádro galaxie vybuchlo a galaxií se šíří vlna radioaktivního záření, která je schopná zničit veškerý život. Do Známého vesmíru se dostane za dvacet tisíc let.
Jason Papandreu je se svou ženou Anne-Marií a loutkařem Nessem na cestě na Jinx. Nessus je považován za šíleného, protože má odvahu. Na palubě mají Otrokářskou stázovou schránku, kterou se jim nepodařilo otevřít. Cestou si udělají malou odbočku, aby viděli nádhernou dvojhvězdu Beta Lyru s mlžným pásem červeného kouře ve spirále okolo. Jen tak pro štěstí prozkoumají soustavu dálkovým radarem a k jejich velkému překvapení objeví na jedné planetě další stázovou schránku.
Rozhodnou se přistát a brzo zjistí, že jde o kzintskou past. Čtyři Kzinti je zajmou a zabaví stázovou schránku. Uvnitř najdou podivný přístroj s ovládací osmipolohovou páčkou, který v každé poloze mění tvar i funkčnost. Jason si brzy uvědomí, že se nejedná o otrokářskou, ale tnuctipskou schránku, úplně první objevenou. Pokud by záhadný přístroj byl neznámá zbraň, v rukou Kzintů by byl pro lidstvo velmi nebezpečný.
Podaří se dvěma lidem a šílenému loutkaři uniknout ze zajetí Kzintů a zabránit tomuto nebezpečí?
Beowulf Shaffer se na palubě jedné linkové lodi seznámí s člověkem jménem Elefant. Toho hodně trápí, že jako obyvatel Země je pro všechny „přízemák“, přestože v kosmu strávil více než padesát let.
Po čase navštíví Beo Elefanta na Zemi. Tady se dozví, že se vlastně jedná o jednoho z nejbohatších lidí Gregory Peltona. Spolu vymyslí plán, jak Elefanta zbavit přezdívky „přízemák“. Musí udělat něco vělkého, něco jako byla Shafferova cesta do jádra galaxie. Seženou si loď a vyrazí za Outsidery koupit informaci o nějakém neobvyklém místě ve Známém vesmíru. Planeta, o které jim Outsideři řeknou, je opravdu velmi neobvyklá, ale také velmi nebezpečná.
Beowulf Shaffer cestuje na palubě kosmické lodi z Downu na Gummidgy. Na palubě lodi je kromě lidí i několik mimozemšťanů: delfín Pzzz, dva přisedlí Grogové a kdatlynský sochař Lloobee. Cestou udělá kapitánka Margo zastávku, aby mohli sledovat nedaleko prolétající Hvězdné semeno. Všem se naskytně úchvatný pohled, jak semeno při změně směru letu rozvinuje plachtu a díky slunečnímu větru odplouvá.
Po skončení podívané najednou Beo ztrácí vědomí. Když procitne, zjistí, že ve stejný okamžik se probrali i všichni ostatní. To znamená jediné, někdo je omámil plynem. A navíc zmizel Kdatlyn Lloobee. Po přistání na Gummidgy se Beo s přítelem Emilem pouští do pátrání na vlastní pěst. Zkontrolují lodě, které zde přistály, vyloučí příliš malé pro Kdatlyna a to je přivede na stopu Bellamyho, kdysi známého Shaffera.
Pronajmou si vznášedlo a vyrazí hledat místo přistání Bellamyho lodi. Nakonec objeví Lloobeeho v umělé jeskyni a zjistí, že Bellamymu s únosem pomáhala i kapitánka Margo. Důvod únosu je poněkud překvapující. Lidé žijící díky životabudiči několik staletí už téměř všechno zažili a tak se nudí. Proto se pouštějí do stále nebezpečnějších podniků, při kterých může jít o život.


Přívlastek

Přívlastek je větný člen, který rozvíjí jiný jmenný větný člen. Na přívlastek se ptáme otázkami: Jaký?, Který?, Čí?.
Rozvíjeným členem bývá nejčastěji podstatné jméno, ale může jím být i zájmeno, jmenná konstrukce, zpodstatnělé přídavné jméno nebo jmenná číslovka.
Přívlastek bývá nejčastěji vyjádřen přídavným jménem, méně často zájmenem, číslovkou, podstatným jménem, zřídka i infinitivem nebo příslovcem. Přívlastek shodný vyjádřený holým nebo rozvinutým podstatným jménem se zpravidla nazývá přístavek.
Obsahuje-li rozvíjející spojení i sloveso v aktivním tvaru, nenazývá se toto spojení přívlastkem, ale přívlastkovou vedlejší větou.
Podle tvaru rozlišujeme přívlastek shodný a neshodný, podle významu přívlastek volný a těsný.
Přívlastek shodný se shoduje se s podstatným jménem v pádě, rodě a čísle a mění tyto kategorie shodně se skloňovaným rozvíjeným jménem. Stojí většinou před podstatným jménem a nejčastěji je reprezentován přídavným jménem nebo zájmenem zastupujícím přídavné jméno.
Za jménem stojí přívlastek shodný pouze v některých specifických případech:
Přívlastek neshodný se neshoduje s podstatným jménem v pádě, rodě nebo čísle, nemění svůj tvar, zůstává stejný bez ohledu na pád rozvíjeného jména. Nachází se nejčastěji za podstatným jménem, může být reprezentován téměř libovolným slovním druhem, nejčastěji podstatným jménem
V přivlastňovacích spojeních jej lze vložit i před jméno: tatínek 'Jirky i Jirky tatínek'', Palackého' Dějiny je vhodnější než Dějiny Palackého. Před jménem stojí také v některých ustálených spojeních: z mrtvých vstání, na nebe vzetí, před slunce východem''.
Neshodný přívlastek tvořený bezpředložkovým druhým pádem je poměrně běžný, a proto se dále člení do několika kategorií, v nichž vyjadřuje:
Přívlastek těsný zužuje význam podstatného jmena nebo zájmena, k němuž se vztahuje; vymezuje ze souboru objektů, které je možno označit užitým podstatným jménem nebo zájmenem, jen ty, které zároveň vyhovují i vlastnosti vyjádřené přívlastkem. Zpravidla jej tedy nelze vypustit z věty, aniž by se změnil její význam.
Těsný přívlastek se v češtině neodděluje čárkami. Je-li holý a shodný, uvádí se v moderní češtině zpravidla před rozvíjeným jménem. Rozvinutý přívlastek se spíše uvádí za rozvíjeným jménem, rovněž neoddělený čárkami. V archaické a odborné češtině ovlivněné latinou se někdy i holý těsný přívlastek uvádí za jménem. Uvedení těsného přívlastku až za jménem může být také prostředkem zdůraznění, protože v češtině je obvyklé jádro výpovědi klást na konec věty.
Pokud přívlastek vinoucí se údolím má odlišit cestu od jiných cest nebo pokud přívlastek pasoucí se na Kosí hoře má rozlišit toto stádo od jiných stád ovcí, není možné tyto přívlastky vypustit, aniž by se změnil smysl věty. Proto jde o přívlastky těsné. Pokud bychom však těmito přívlastky pouze vysvětlovali nebo popisovali, nikoliv rozlišovali, šlo by o přívlastky volné, a ty by se oddělovaly čárkami.
Přívlastek volný nemá upřesňující ani rozlišující význam, ale podává další samostatnou informaci, doplňující nebo vysvětlující. Lze jej vypustit z věty, aniž by se změnil její základní význam.
Volný přívlastek se v češtině uvádí vždy za rozvíjeným jménem a odděluje se na začátku i na konci od dalších částí věty čárkami.
Pokud přívlastek nemá adresátovi věty určit, o kterou z cest jde, ale popsat vlastnost určité konkrétní cesty, která zřejmě byla rozlišena v předchozím hovoru, nebo pokud přívlastek pasoucí se na Kosí hoře nemá vyjádřit, o které ze stád jde, ale doplnit informaci o tom, kde se právě nacházelo určité konkrétní stádo, pak jde o přívlastek volný.
Pokud je jméno rozvíjeno více přívlastky, je nutné rozlišovat mezi přívlastkem několikanásobným a přívlastkem postupně rozvíjejícím.
Je-li vztah mezi více přívlastky souřadný, tj. všechny rozvíjejí totéž jméno, nazývá se seskupení těchto přívlastků několikanásobným přívlastkem.
Souřadně spojené přívlastky se v rámci několikanásobného přívlastku v češtině oddělují čárkou nebo souřadnými spojkami. Pokud se oddělují souřadnými spojkami, pak ve významu slučovacím se před spojkami nepíše čárka, v jiných významech se před nimi píše čárka. Přívlastek několikanásobný lze od postupně se rozvíjejícícho rozeznat tím, že mezi přídavná jména lze vkládat souřadné spojky.
Volné přívlastky, protože mají vysvětlující a nevymezující povahu, se zpravidla spojují souřadně, do několikanásobného přívlastku.
O několikanásobný přívlastek jde zpravidla tehdy, pokud vyjadřují vlastnosti, které nemůže mít současně tentýž předmět. Několikanásobný přívlastek pak vyjadřuje buď více alternativních možností anebo různé vlastnosti souhrnu předmětů.
Pokud jednotlivé přívlastky vyjadřují navzájem slučitelné vlastnosti, pak bývá možné je použít jak v několikanásobném, tak v postupně se rozvíjejícím spojení a ta se od sebe liší významem.
Několikanásobné přívlastky mohou být shodné, neshodné, i jejich kombinace.[ref]Běžné učebnice zpravidla uvádějí jen přívlastky shodné, ale terminologii lze vztáhnout i na přívlastky neshodné a jejich kombinace. Konzultováno s Ústavem pro jazyk český[/ref Příklady:
Pokud další těsný přívlastek nerozvíjí totéž jméno jako první těsný přívlastek, ale rozvíjí celé již rozvinuté spojení, nazývá se seskupení těchto přívlastků postupně rozvíjejícím přívlastkem. Jednotlivé členy nemají v češtině mezi sebou čárku a nelze je bez změny významu spojit ani souřadnými spojkami. Je důležité rozlišovat několikanásobné přívlastky od postupně rozvíjejících, bez znalosti kontextu ovšem nemusí být rozdíl zřejmý.
Postupně rozvíjející přívlastky mohou být shodné, neshodné i jejich kombinace. Příklady:


Vydra říční

Vydra říční je velká lasicovitá šelma s protáhlým, štíhlým tělem, krátkými končetinami s plovacími blánami a svalnatým, zužujícím se ocasem. Má krátkou světle až tmavě hnědou srst s bílou spodinou. Přítomnost vydry říční můžeme zaznamenat i podle trusu protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší.
Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života. Je vysoce teritoriální a žije na území mnohdy větším jak 30 km, které si značí trusem. Velikost teritoria je značně proměnlivá a závisí na množství potravy a kvalitě vod. Své teritorium si však střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají.
Vydra je skvělý plavec a potápěč a ve vodě může vydržet i déle jak 5 min, přičemž může uplavat až 400 m. Na lov se ve většině lokalitách vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho vydřích predátorů. Za jeden den zkonzumuje vydra říční velké množství potravy. Živí se přitom především vodními živočichy, zvláště pak rybami, občas i měkkýši, obojživelníky, drobnými savci nebo mladými vodními ptáky.
Pářit se může v různých částech roku, od února do června. Páření přitom probíhá ve vodě. Délka březosti je značně proměnlivá, ale nejčastěji trvá 63 dnů, přičemž občas dochází i k utajené březosti. V jednom vrhu bývá jedno až čtyři mláďata, která se rodí slepá a téměř neosrstěná. Oči se jim otevírají po 31-34 dnech života, s matkou zůstávají jeden rok a pohlavní dospělosti dosahují ve druhém až třetím roce života. V přírodě se mohou dožít i více jak 18 let.
Během 20. století byl v některých lokalitách jejího areálu rozšíření zaznamenán až drastický pokles volně žijících vyder díky jejich náchylnosti na vodu znečištěnou jedovatými látkami, ale svůj podíl na tom jistě má i ilegální lov pro vysoce ceněnou kožešinu a ztráta přirozeného biomu.
V mnohých částech Evropy se však díky přísným záchranářským opatřením podařilo stav vydry říční znovu stabilizovat. V mnoha státech také platí přísná ochranářská opatření až dodnes a ze jeho porušení se vybírají přísné pokuty.
Dle Červeného seznamu IUCN z roku 2001 se zatím jedná o téměř ohrožený druh.
Ani České republice, kde je v současné době vyhodnocena jako kriticky ohrožený druh, se nevyhnul vysoký pokles populací. Dnes ji můžeme zastihnout kdekoliv na vhodných tocích, ale nejhojněji se vyskytuje na Plzeňsku, Šumavě, jihočeské pánvi na Českomoravské vrchovině, vzácněji pak na Ohři, v severozápadních Čechách nebo na Dyji.
Ochranou vydry v Česku se zabývá Český nadační fond pro vydru.


Sokotra

Sokotra je název ostrova a malého souostroví čtyř ostrovů v severozápadní části Indického oceánu asi 240 km od východního pobřeží Somálska asi 350 km jihovýchodně od Arabského poloostrova. Ostrov je součástí Jemenské republiky. Největším městem je Hadibo se 43 000 obyvateli.
Sokotra leží v blízkosti Afrického rohu a geograficky je považovaná za integrální součást Afriky.
Rozloha ostrova je 3796 km2 a žije zde asi 80 000 obyvatel. Jeho délka je od východu k západu asi 135 km a od severu k jihu 42 km. Velkou část ostrova tvoří náhorní plošina nad níž se vypíná pohoří Haghier vysoké 1525 m.


Dreamland

Dreamland je debutové album Roberta Milese, vydané 7. června 1996 v Evropě, kde se stalo hitem a o několik dní později i v USA s novou stopou zpívanou Marií Nayler, „One and One“. Tato nová stopa se stal velmi populární a byla později vydána jako singl v USA a Německu. Na konci roku 1996, Miles vydal v Německu novou verzi Dreamland, nazvanou Dreamland - Winter edition. To bylo velkou měrou podobné jako Dreamland, ale obsahovalo stopu "One and One".


Nicole Kidman

Nicole Mary Kidman, nositelka Řádu Austrálie je americko-australská herečka oceněná Oscarem. Narodila se na Havajském Honolulu australským rodičům, proto má dvojí občanství.
Po několika rolích ve filmu a televizi se stala slavnou rolí ve filmu Úplné bezvětří z roku 1989. Chválu kritiky si získala i rolemi v dalších filmech, například Zemřít pro..., Moulin Rouge! a Hodiny. Získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Je také ambasadorkou dobré naděje organizací UNIFEM a UNICEF, také je zpěvačka. Je také známá pro své dlouholeté manželství s Tomem Cruisem a současné manželství se zpěvákem country Keithem Urbanem.


Robert Owen

Od dětství pracoval v obchodě jako příručí, v 19 letech začal podnikat. O 20 let později patřil k nejbohatším továrníkům v Anglii. Ve své továrně vytvořil vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy. Zavedl podporu na stáří a nemocenskou podporu. Pracovní den omezil na 10 h. Zakázal práci dětem. Později odešel do USA, kde zakoupil půdu, na níž vybudoval kolonii New Harmony. V ní se pokoušel o nový způsob bezpeněžního hospodaření. Pokus se mu nezdařil. Owen se vrátil do Anglie, kde se věnoval organizátorské činnosti mezi dělníky.


Jan Šedivý

Jan Šedivý je český reprezentant v orientačním běhu. Mezi jeho největší úspěch patří druhé místo ze štafet z juniorského mistrovstí světa 2004 v Polsku. V současnosti běhá za český klub SK Praga a současně je členem švédského klubu Sotra Tuna IK, za který startuje ve Skandinávii.


Seznam estonských obcí

Toto je abecední seznam estonských obcí, tedy samosprávných územních jednotek, které nemají status města. Obce jsou uvedeny svým úplným estonským názvem. Pro samosprávné jednotky se statusem města viz Seznam estonských statutárních měst. Pro všechny samosprávné jednotky viz Seznam estonských samospráv.
Abja vald - Aegviidu vald - Ahja vald - Alajoe vald - Alatskivi vald - Albu vald - Ambla vald - Anija vald - Antsla vald - Are vald - Aseri vald - Audru vald -
Haanja vald - Haaslava vald - Halinga vald - Haljala vald - Halliste vald - Hanila vald - Harku vald - Helme vald - Hummuli vald -
Kaarma vald - Kadrina vald - Kaisma vald - Kaiu vald - Kambja vald - Kanepi vald - Kareda vald - Karksi vald - Karula vald - Kasepää vald - Kehtna vald - Keila vald - Kernu vald - Kihelkonna vald - Kihnu vald - Kiili vald - Koeru vald - Kohtla vald - Kohtla-Nomme vald - Koigi vald - Kolga-Jaani vald - Konguta vald - Koonga vald - Kose vald - Kullamaa vald - Kuusalu vald - Kolleste vald - Kopu vald - Korgessaare vald - Koue vald - Koo vald - Käina vald - Kärla vald -
Laekvere vald - Laeva vald - Laheda vald - Laimjala vald - Lasva vald - Lavassaare vald - Leisi vald - Lihula vald - Lohusuu vald - Luunja vald - Lüganuse vald -
Maidla vald - Martna vald - Meeksi vald - Meremäe vald - Mikitamäe vald - Misso vald - Mooste vald - Muhu vald - Mustjala vald - Moniste vald - Mäetaguse vald - Mäksa vald -
Olustvere vald - Orava vald - Orissaare vald - Oru vald -
Padise vald - Paide vald - Paikuse vald - Paistu vald - Pajusi vald - Pala vald - Palamuse vald - Palupera vald - Peipsiääre vald - Piirissaare vald - Pihtla vald - Puhja vald - Puka vald - Puurmani vald - Podrala vald - Poltsamaa vald - Polva vald - Pärsti vald - Pöide vald -
Raasiku vald - Rae vald - Raikküla vald - Rakke vald - Rakvere vald - Rannu vald - Rapla vald - Ridala vald - Risti vald - Roosna-Alliku vald - Ruhnu vald - Rongu vald - Rouge vald - Rägavere vald -
Saarde vald - Saare vald - Saarepeedi vald - Saksi vald - Saku vald - Salme vald - Sangaste vald - Saue vald - Sauga vald - Sonda vald - Surju vald - Suure-Jaani vald - Somerpalu vald -
Tabivere vald - Taebla vald - Taheva vald - Tahkuranna vald - Tali vald - Tamsalu vald - Tartu vald - Tarvastu vald - Toila vald - Tootsi vald - Tori vald - Torgu vald - Torma vald - Tudulinna vald - Tolliste vald - Tostamaa vald - Tähtvere vald -
Vaivara vald - Valgjärve vald - Valjala vald - Vara vald - Varbla vald - Varstu vald - Vasalemma vald - Vastse-Kuuste vald - Vastemoisa vald - Vastseliina vald - Veriora vald - Vigala vald - Vihula vald - Viimsi vald - Viiratsi vald - Vinni vald - Viru-Nigula vald - Vormsi vald - Voru vald - Vonnu vald - Väike-Maarja vald - Vändra alev - Vändra vald - Värska vald -


Protokol SMTP

Více zpráv naleznete na Portálu Třebíč v sesterském projektu Wikizprávy.


Grand Prix Argentiny 1975

Grand Prix Argentiny v roce 1975 se uskutečnila 12. ledena 1975 na okruhu Autódromo Oscar Alfredo Gálvez nedaleko Buenos Aires.
Tým Mclaren, který obhajoval titul, přišel o Denny Hulmeho jenž se rozhodl koncem roku 1974 ukončit kariéru. V týmu k obhájci titulu Fittipaldimu, nasadili Masse. Lotus i Tyrrell nastoupil k úvodnímu závodu beze změn. Také tým Brabham v jezdeckém složení nedělal žádné změny, tým získal silného partnera v podobě italského výrobce vermutů Martini. Nejsložitější situace byla v týmu March, který měl finanční potíže a na poslední chvíli získal částečnou výpomoc od výrobce nářadí Beta, který podporoval Vittoria Brambillu. Ferrari přivezlo velice stabilní tým a zařadili se tak mezi největší favority na zisk titulu. Frank Williams opustil vozy Iso a poprvé startoval s vozy vlastní konstrukce, které svěřil již osvědčené dvojici Arturo Merzario a Jacques Laffite. Stejně jako March čí BRM také Surtees nasadil pouze jediný vůz. Emerson Fittipaldi následoval své kolegy Surteese a Hilla a nasadil do závodu vlastní tým s bratrem Wilsonem.
Velkým překvapením byla velká rychlost vozu Shadow DN5, se kterým Jean Pierre Jarier zajel nejrychlejší kolo v kvalifikaci a téměř o půl sekundy porazil druhého Carlose Paceho s Brabhamem. Druhou řadu obsadili Carlos Reutemann na druhém Brabhamu a Niki Lauda s Ferrari. Ve třetí řadě stál mistr světa Emerson Fittipaldi a James Hunt, dále je následoval Clay Regazzoni s Ferrari a dva vozy Tyrrell; Patrick Depailler a Jody Scheckter do první desítky se vtěsnal ještě Mario Andretti. Překvapivě stáj Lotus neprokázala své kvality, Ronnie Peterson obsadil 11. místo na startu a Jacky Ickx dokonce až 18. místo.
Jean Pierre Jarier s vozem Shadow nenastoupil do závodu pro poruchu na rozvodech a tak místo na pole position zůstalo opuštěné. Do čela závodu se po startu dostal domácí pilot Carlos Reutemann před týmovým kolegou Pacem. Hned v první zatáčce kolidovali Mass a Scheckter a oba vozy musely do boxu. Lauda kroužil na třetí pozici s Huntem těsně za zádí. Hunt v osmém kole předjel Laudovo Ferrari a začal stíhací jízdu na oba vozy Brabham.
Ve 12 kole se nový vůz Fittipaldi dostal mimo kontrolu svého jezdce a narazil do svodidla a začal hořet. Wilson Fittipaldi vystoupil z vozu bez zranění, ale automobil byl zcela zničen. O pár kol později se Pace snažil dostat na vedoucí pozici, ale po chybě se propadl až na 7. místo. Mezitím se k vedoucímu Reutemannovi přibližoval Hunt a v 26. kole ho předjel a ujal se vedení. Stejným způsobem si Fittipaldi poradil s Laudou. Carlos Reutemann zažil deprimující situaci, když byl v 26. kole předjetý Huntem a v následujícím kole také Fittipaldim. Fittipaldi poté zaútočil i na vedoucí pozici a ve 35. kole šel před Hunta.
Pozice na čele závodu se již neměnila a tak cílem projel jako vítěz Emerson Fittipaldi před Huntem a Reutemannem. Pace jezdil na čtvrtém místě až do doby než musel odstoupit pro poruchu motoru a přepustil tak místo Regazzonimu na Ferrari. Se stejným počtem kol projeli cílem ještě Depailler na Tyrrellu a Lauda s Ferrari.


Jana Fabiánová

Jana Fabiánová, rodným jménem Linda Nemejovská je česká zpěvačka, herečka, textařka, tanečnice, módní návrhářka.
V roce 2001 si změnila úředně jméno z Linda Nemejovská na Jana Fabiánová .
Malá Linda měla k hudbě blízko od dětství. Narodila se totiž slavné české zpěvačce a herečce Nadě Urbánkové a profesoru angličtiny, překladateli a textaři Janu Nemejovskému. Od dětství navstěvovala hodiny tance, hry na klavír nebo zpěvu a soukromě studovala herectví u režisérky Evy Sadkové. Od svých 4let totiž cítila, že hudba a divadlo jsou jejím místem... ale rodiče pochopitelně chtěli, aby měla vystudovány "normální" školy.
Po maturitě byla přijata ke studiu germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Druhým oborem, který studovala současně s germanistikou, bylo učitelství náboženství, etiky a filosofie na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Při studiu si přivydělávala např. jako tanečnice, hrála epizodní role ve filmech, vizážistka, překládala a vyučovala německý jazyk. Ani jedno vysokoškolské studium nedokočila. V tutéž dobu totiž zvítězila v soutěži Rozjezdy pro hvězdy, která jí otevřela dveře do českého showbusinessu.
Roku 2002 se seznámila s DJ Neo. Dohodli se na spolupráci a začali společně tvořit. Jana si úředně nechala změnit jméno aby nebyla na uměleckém poli neustále spojována s matkou, Naďou Urbánkovou, což jí v ČR zavíralo dveře na konkurzy. Janina tvorba v duu s DJ Neem byla charakteristická poetickými texty a melodickou popovou linkou. Jejich skladby by se daly označit za klubovou elektroniku. V tom samém roce na sebe Jana strhla pozornost veřejnosti úspěchem v soutěži TV Nova - Rozjezdy pro hvězdy. V červnovém finále vítězů jednotlivých kol dokonce předstihla v té době téměř neznámou Anetu Langerovou. A zvítězila. Úspěch ji přinesl smlouvu s nahrávací společností EMI Czech republic na 3 alba. První deska Zamilovaná ničitelka vyšla na podzim 2003. Z této desky se na radiovém trhu uchytil singl Nostalgie.
V roce 2004 se objevila ve filmu Bolero režiséra F. A. Brabce. Dostala možnost předvést svůj herecký talent v roli korunního svědka/a zároveň podezřelé z vraždy/ Lucie Medkové. Druhé hudební album Život je video inspirované hudbou 80. let 20. století při porovnání s debutem tolik úspěšné nebylo. Jana se pomalu odklání od popové tvorby a vrhá se do do spolupráce s Jazzappeal Bandem. V roce 2006 byla jejich produkce zdokumentována záznamem živého charitativního koncertu, který vyšel jako deska Jazz Memories. Nahrávka obsahuje slavné jazzové standardy proslavené Ellou Fitzgerald, Frankem Sinatrou či Rayem Charlesem atd.
Jana působí v současnosti v těchto divadlech: Kalich - Touha, SeMaFor - Pension Rosamunda, Pokušení Sv. Antonína, Lysistrata, Ten čtvrtek platí, Život je náhoda v obnošený vestě, Palace - Bílý Dalmatin, ND - Dobře placená procházka.


OpenArena

OpenArena je zdarma dostupná open source 3D počítačová hra která patří do žánru "stříleček v první osobě". OpenArena měla své první veřejné testovací vydání 19. srpna 2005, den po uvolnění zdrojových kódů id Tech 3 pod GPL a také poslední den Quake Expa 2005.
OpenArena je vyvíjena především open source nástroji. Například jádro hry je GPL id Tech 3 od id Software. OpenArena je kompletně svobodná, jako svoboda projevu. Jádro hry, kód hry a data jsou svobodná a volně dostupná.
Hra je stále na počátku vývoje. Navíc je plánován přídavek „missionpack“ který využije přednosti GPL zdrojových kódů Quake III: Arena.
Hraní OpenAreny je úplně stejné jako hraní Quake III Areny – získáváním fragů se snažíte vyhrát za použití vyvážené nabídky zbraní určených pro různé situace. Herní módy jsou populární Deathmatch, Team Deathmatch, Tournament a Capture the Flag. Všechny módy jsou také v původní hře. Od verze 0.6.0 je možné hrát proti botům.
OpenArena prošla testováním kompatibility s různými Quake 3 mody. Seznam testovaných modů naleznete zde .
 Image:Open Arena 0.6.0.jpg|Je tam někdo?.... Image:OpenArena-Gargoyle.jpg|Střílení do obludy Image:OpenArena-Gauntlet.jpg|Jiná zbraň.... Image:OpenArena-Gibs.jpg|S pistolí v ruce postupovat kupředu... Image:OpenArena-HoppingCorpse.jpg|Postava Kyonshi Image:OpenArena-Rocket.jpg|Střílení Image:Openarena-machinegun.png|Záběr ze hry - střílení


Tošovský

České příjmení Tošovský je pravděpodobně odvozeno od názvu obce Tošov.


Bulva

Bulva je ztlustlý kořen přecházející v ztlustlou dolní část stonku. Tím se liší od kořenové hlízy, která je jen ztlustlým kořenem. Zelenina, která se pěstuje pro bulvu, se nazývá bulevnina. Mezi bulevniny patří například celer, cukrovka nebo krmná řepa.


Ivano-Frankivsk

Ivano-Frankivsk je historické město ležící v Haliči na západě Ukrajiny; je střediskem Ivanofrankivské oblasti a vedle Lvova největším kulturním a hospodářským centrem ukrajinské Haliče. V roce 2006 zde žilo přes 220 000 obyvatel, společně s přilehlými rajóny pak tvoří půlmilionovou aglomeraci.


Mk VIII Harry Hopkins

Lehký tank Mk VIII Harry Hopkins vznikl na základě předchůdce Mk VII Tetrarch. První prototyp byl vyroben roku 1941. Tank měl zesílený pancíř, což ovšem znamenalo zhoršení jízdních vlastností oproti Tetrarchu. Celkem bylo vyrobeno 99 kusů tanků Mk VIII Harry Hopkins.


Message-Digest algorithm

Message-Digest algorithm je rozšířená rodina hašovacích funkcí, která vytváří ze vstupních dat výstup fixní délky. Otisk je též označován jako miniatura, kontrolní součet, fingerprint, hash. Jeho hlavní vlastností je, že malá změna na vstupu vede k velké změně na výstupu, tj. k vytvoření zásadně odlišného otisku.
Algoritmus MD5 se prosadil do mnoha aplikací. MD5 je popsán v internetovém standardu RFC 1321 a vytváří otisk o velikosti 128 bitů. Byl vytvořen v roce 1991 Ronaldem Rivestem, aby nahradil dřívější hašovací funkci MD4.
V roce 1996 byla objevena vada v návrhu MD5, a i když nebyla zásadní, kryptologové začali raději doporučovat jiné algoritmy, jako je například SHA. V roce 2004 byly nalezeny daleko větší chyby a od použití MD5 v bezpečnostních aplikacích se upouští.
Stačí malá změna vstupního řetězce, aby byl otisk úplně odlišný:
MD5 se často používá pro ukládání hesel. Přidáním soli k heslu se ztěžují útoky na získání hesla a účinnost slovníkových útoků s využitím předpočítaných tabulek. Tento postup lze použít i pro jakékoli kryptografické hašovací funkce, které lze dopředu "předpočítat", jejich výsledný haš uložit a pak rychleji vyhledat v databáze srovnávaním s hašem, na který se útočí.
Pro jisté zvýšení bezpečnosti je možné kombinovat například heslo a uživatelské jméno, v takovém případě pokud dva uživatelé použijí totožné heslo, otisk jejich hesel bude zásadně odlišný, protože jejich uživatelská jména se určitě budou lišit. Další možností částečného zvýšení bezpečnosti je použití více hašovacich algoritmů najednou, například kombinace MD5 a SHA. Postup zajistí vyšší odolnost chránené informace v případě, že bude při jedné z funkcií nalezena kolize. Například:


Nov

Nov je fáze Měsíce, kdy není přivrácená část jeho povrchu k Zemi osvětlena Sluncem. Jinými slovy je to fáze, kdy je Měsíc přikloněn k Zemi pouze neosvětlenou stranou.
Jen tehdy, když je Měsíc v novu, může nastat částečné nebo úplně zatmění Slunce.


Ruminahui

Ruminahui je dlouho vyhaslý stratovulkán ležící 45 km jižně od hlavního ekvádorského města Quita 13 km od sopky Cotopaxi. Nachází se v národním parku Parque Nacional Cotopaxi. Výstup je poměrně snadný, vulkán nebývá pokryt sněhem. Cesta na vrchol začíná u jezera Laguna Limpiopungo. Ruminahui má tři vrcholy – centrální, severní a jižní.


Soupiska ruské hokejové reprezentace na ZOH 2002

Sestava ruské hokejové reprezentace, která skončila na celkovém 3.místě olympijského turnaje v roce 2002
Trenéři tohoto výběru byli Vjačeslav Fetisov, Vladimír Jurzinov a Vladislav Treťjak


Moliere

Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období klasicismu.
Syn měšťana, proti vůli rodiny se stal komediantem. Původně byl členem kočovné společnosti, později si založil svoji vlastní kočovnou společnost. Brzy se svými hrami proslavil, především mezi chudinou. Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou. Protože ve svých hrách kritizoval a zesměšňoval společnost, dostával se do častých sporů s královským dvorem. Jeho hry se dodnes objevují na jevištích.
Moliere patří k nejslavnějším dramatikům éry francouzského i světového klasicismu. Začínal jako herec v kočovné společnosti, později se stal ředitelem vlastního kočovného souboru, se kterým cestoval po třináct let po francouzském venkově. Poté, co se proslavil, účinkoval také na královském dvoře, kde často spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Moliere se věnoval zejména tzv. nízkým literárním žánrům. Jeho díla byla v tehdejší době velmi odvážná zejména v kritice společenských poměrů své doby. V satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtu a její snobskou morálku a v neposlední řadě v 18. století zatracovanou církev. Tvořil v typově barvité škále veseloher, od lidové frašky po propracovanou charakterovou zápletku. Problematika Molierova díla je velmi rozsáhlá.
Před představením své poslední hry Zdravý nemocný Moliére řekl: "Dnes se mi bude špatně hrát". Chvěl se po celém těle, hlava mu hořela, ale ruce měl studené. Ale rozodně odmítl návrh kolegů aby se představení zrušilo. Nechtěl zklamat početné publkum. Ve vysoké horečce sváděl zoufalý boj s přívaly kašle s krvavými hleny, které překrýval smíchem, aby vše vypadalo tak, jako ve scénáři. Když hra skončila, divácizačali nadšeně tleskat. Nikdo však neměl tušení, že Moliére svedl poslední boj o svůj život. Jakmile zmizel z jeviště, spadl na zem. Začal silně kašlat a na rtech se mu objevili krvavé sraženiny. Jeho kolegové nevěděli, jak Moliérovi pomoci, a odvezli ho domů. Pak ale dostal další záchvat chrlení a v deset hodin večer zemřel.
Molierovo dílo tvoří převážně satirické komedie, veršované i prozaické, tématicky se zaměřující na nešvary francouzské vyšší společnosti. Zápletka komedií nebývá příliš důmyslná, většinou se točí kolem sbližování milenců nebo nevěry. Používá ovšem velmi důmyslný jazyk a humor - zde vždy činí rozdíl mezi cílovou skupinou, pro niž je ta která hra určena - a břitkou a výstižnou satiru. Některé postavy a fráze z jeho her jsou natolik známé, že přešly i do běžné řeči.
Seznam českých vydání neobsahuje pro svou rozsáhlost divadelní programy s texty her a také různá přepracování původních autorových textů.


STS-92

STS-92 byla mise amerického programu raketoplánů, konkrétně stroje Discovery v říjnu 2000. Byl to 100. start raketoplánu a 28. let stroje Discovery. Hlavním cílem letu byla doprava základní části příhradového nosníku Z1 k Mezinárodní vesmírné stanici. Uskutečnily se 4 výstupy do otevřeného vesmíru.
V závorkách je uveden celkový počet letů do vesmíru včetně této mise.


Aleksander Brückner

Aleksander Brückner byl polský jazykovědec zabývající se slovanskými jazyky a literaturou, filolog, lexikograf a historik literatury. Patří mezi nejvýznačnější učence konce 19. století a počátku 20. století. Byl prvním, který připravil kompletní monografii historie polského jazyka a kultury. Vydal více než 1 500 titulů.
Brückner se narodil v Březanech v Galícii v rakouském císařství do rakousko-polské rodiny, která sídlila na východě. Vzdělán byl v Lembergu pod Omelianem Ohonovskym, ve Vídni pod Francem Miklošičem a v Berlíně pod Vatroslavem Jagićem. Brückner nejprve vyučoval v Lembergu. V roce 1876 získal doktorát na vídeňské univerzitě a v roce 1878 habilitoval za studii slovanského osídlení v okolí Magdeburgu. V roce 1881 začal učit v Berlíně, kde byl dlouhodobým vedoucím katedry slovanské filologie. Byl členem mnoha učených společností, včetně Polské akademie učení v Krakově, Petrohradské akademie věd, Ševčenkovi vědecké společnosti v Lembergu a Bulharské akademie věd, stejně jako akademií v Praze a Bělehradě.
Brückner psal především polsky a německy o historii slovanských jazyků a literatury, především polské, o folklóru, starověké slovanské a baltské mytologii a o historii polské a ruské literatury. Jeho nejvýznamnější díla zahrnují historii polského jazyka, několik historií polské literatury v polštině a němčině, historii ruské literatury, etymologický slovník polského jazyka, díla o slovanské a baltské mytologii, encyklopedii starého Polska, čtyřdílnou historii polské kultury. Brückner byl specialistou na starší období polské a slovanské kultury a byl objevitelem, interpretem a vydavatelem nejstaršího známého rukopisu v polštině "Svatá křížová kázání/Kazania Swietokrzyskie". Měl neporovnatelné znalosti středověké polské literatury, kterou znal z původních rukopisů a byl expertem na renesanční a raně moderní polskou literaturu.
Všeobecně se Brückner snažit zvýšit prestiž staroslověnské kultury jak v očích svých kamarádů Němců, tak v očích Poláků. Byl kritikem ruské autokracie a centralistického ruského státu té doby, včetně ruských liberálů, kteří centralistický stát podporovali a stáli v opozici proti buď federalismu, nebo národní autonomii neruských občanů ruské říše. Během první světové války podporoval centrální mocnosti, ale byl proti brestlitovskému míru, který byl podle něho namířen hodně proti ožívajícímu Polsku a co víc, povolil hluboké ústupky Ukrajinců v jeho rodné východní Galicii. Nicméně to bylo studium, nikoliv politika, co vždy zůstalo jeho hlavním zájmem.
Co se týká nejcentrálnější otázky slovanského bádání, domníval se, že ve starověku měli slovanské a baltské jazyky jednoho původce a vždy zdůrazňoval toto baltsko-slovanské spojení. Původní domovinu Slovanů umístil daleko západněji než většina Slovanů, na území dnešního Polska. Věřil, že slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj přišli na myšlenku své mise sami od sebe a ne na pozvání z Moravy; a konečně, ve sporu s ukrajinským historikem Michailo Hruševskym, převzal normanskou pozici původu Rusi, zdůrazňoval jazykové a historické záznamy o skandinávském spojení.
Po první světové válce, to znamená v roce 1924, odešel z univerzity a většina svého času trávil psaním o polské kultuře a jazyku, zvláště o období starého Polska. Po jeho smrti v Berlíně nebyla jeho poslední kniha, krátká syntetická historie o polské kultuře v němčině, nikdy vydána.


Westland Wyvern

Westland Wyvern byl britský námořní vrtulový bitevní letoun s pevným křídlem. Letoun měl původně pohánět pístový 24válec Rolls-Royce Eagle, ve skutečnosti byl motor Eagle použit pouze na prototypech, zatímco sériové letouny byly poháněny turbovrtulovými motory. V aktivní službě byl i v roce 1956 při Suezské krizi, během které také byl bojově nasazen. Šest prototypů a deset strojů W.34 Wyvern TF Mk.1 bylo poháněno motory Rolls-Royce Eagle 22 o výkonu 3500 hp, další tři prototypy byly poháněny turbovrtulovými motory. Z toho jeden motorem Rolls-Royce Clyde a zbývající dva motorem Armstrong Siddeley Python 3 o výkonu 3065 kW. Motorem Armstrong Siddeley Python 3 byla vybavena i zkušební série 13 kusů W.38 Wyvern T Mk.2, jeden dvoumístný W.38 Wyvern T Mk.3 a sedm kusů W.35 Wyvern TF Mk.4 se změněným krytem motoru a dvěma pomocnými kýlovými ploškami namontovanými na stabilizátoru, zlepšujícími směrovou stabilitu stroje.


Straight Outta Compton

Straight Outta Compton je v pořadí druhé album americké hip-hopové skupiny N.W.A, které definovalo žánr Gangsta rap. Vyšlo v roce 1988 a obsadilo 37. místo amerického žebříčku The Billboard 200. I bez podpory rádií se stalo 2x platinovým a díky tracku Fuck Tha Police měli dokonce problémy s FBI.


Smil z Líšnice

Smil z Líšnice byl moravský šlechtic, který pocházel z líšnické větve rodu pánů z Kunštátu.
Jeho otcem byl zakladatel líšnické větve Boček z Líšnice. První písemná zmínka o Smilovi pochází z roku 1355, kdy ho jeho matka Anka vzala ve spolek na své věno. Roku 1365 se Smil oženil s vdovou po zámožném brněnském měšťanovi a vyženil tak mimo jiné i dům v Brně, kam se nastěhoval a snažil se vést společenský život, který ho nakonec dostal k stykům s moravským markrabětem. Roku 1371 figuroval mezi biskupskými leníky a v roce 1373 ho pověřil Jan Jindřich kontrolou brněnských účtů. Od roku 1375 se účastnil zemských soudů. Smil ovdověl a vzal si Keruši z Vartenberka, která se uvádí roku 1371. Smil se snažil rozmnožovat své majetky, je uveden na velkém množství transakcí. V polovině 80. let se dostal k významnějšímu postavení na markraběcím dvoře, roku 1385 se účastnil tažení moravských markrabat Jošta a Prokopa do Uher, jehož cílem mělo být získání Uher pro svého bratrance Zikmunda. V letech 1386 - 1388 působil Smil ve funkci bratislavského župana a kastelána jako zástupce moravských markrabat. Ke konci svého života si pořídil dům v Olomouci, kam se přestěhoval. Naposledy se uvádí roku 1396, kdy pravděpodobně zemřel.
Miroslav Plaček, Peter Futák, Páni z Kunštátu - Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, ISBN 80-7106-683-4


Lychas

Lychas je rod štírů. Jeho zástupci jsou rozšířeni převážně v Asii ale lze je nalézt i v Austrálii a Africe. Způsobem života se jedná o stromové štíry. Lze je nalézt na bromeliích, listech stromů a větvích. Štíři rodu Lychas rychle rostou a dobře se množí a to je také jeden z hlavních důvodů proč se jedná o velice často chované štíry v Evropě. Nejčastěji chovaným druhem je Lychas mucronatus. Velikostí se pohybují mezi 25 a 45 mm. Jedovatostí se řadí ke štírům se silným jedem a pro alergické osoby a děti může být jed nebezpečný. Štír Lychas marmoreus z Austrálie je pravděpodobně zodpovědný za jediné úmrtí po bodnutí štíra na australském kontinentu. Bodnutí zdravého člověka není nebezpečné, ale je bolestivé. Typovým druhem je Lychas scutilus.


Kroužek

Kroužek je místní částí města Rousínova. Původní obec se nachází v uzavřené kotlině 1 km jihovýchodně od Rousínova ve výšce 260 m. n. m.
Původní zemědělská obec náležela panství kojetínskému a v roce 1502 byla pustá. Obnovena byla roku 1690. 22.května 1871 byl zaznamenán velký požár jemuž podlehlo 18 stavení a 10 stodol. Další pohromou bylo krupobití z let 1891 a 1898.


Kuna lesní

Kuna lesní je štíhlá, dlouhonohá šelma s dlouhým huňatým ocasem a světle hnědě, čokoládově až černě zbarvenou srstí. Přední i zadní končetiny má vyzbrojeny ostrými drápy, tlamu zase ostrými zoubky vhodnými k rychlému usmrcení kořisti. Od jiných lasicovitých ji můžeme rozeznat podle celkem velkých ušních boltců. Na rozdíl od jediné příbuzné vyskytující se na území ČR kuny skalní má na hrdle žlutě zbarvenou skvrnu nedosahující až na přední končetiny. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, pouze velikostí.
Kunu lesní nalezneme ve vlhkých lesních komplexech, nejčastěji pak v jehličnatých nebo smíšených, občas se objeví i v parcích, na vesnicích nebo v menších městech. Je aktivní večer a v noci, kdy se vydává za potravou, kterou tvoří především malí savci, ptáci, hmyz, žáby, ale i ptačí vejce, různé plody nebo med, příležitostně i mršiny, občas uloví i větší živočichy až do velikosti veverky obecné. Má skvěle vyvinutý sluch a zrak, kterým dokáže zaznamenat i malé druhy živočichů. Sama se přitom občas stává obětí vlků, zdivočelých psů, větších dravců nebo lišek.
Přes den se ukrývá ve vlastnoručně vyhloubených doupatech v dutých stromech nebo opuštěných veverčích i ptačích hnízdech vystlaných trávou nebo jinými rostlinami. Na stromech umí dobře šplhat a skákat a pokud je to nutné, tak dokáže na zemi i poměrně rychle běhat. Kuna lesní je územní a své teritorium si značí trusem.
Pohlavní dospělosti dosahuje ve druhém až třetím roce života. Páří se v červenci a srpnu a díky utajené březosti rodí 2-6 mláďat v březnu nebo dubnu, po 8-9 měsících březosti. Mláďata se rodí zcela nemohoucí, slepá a málo osrstěná. Oči se jim otevírají po 7 dnech života a mateřské mléko sají po dobu 3 měsíců. Svá rodná doupata opouštějí po dvou měsících a plně nezávislá jsou po šesti měsících života. V přírodě se dožívá průměrně 10 let.
Kuna lesní je na území České republiky hojně rozšířeným druhem vyskytujícím se až do nadmořské výšky kolem 1 600 m. n. m. Dlouhá léta podléhala tvrdému pronásledování a lovu díky její vysoce ceněné kožešině, která je nejcennější v porovnání s jinými šelmami žijícími na území ČR. Díky přísným ochranářským opatřením je však její početnost dnes znovu pod kontrolou a dle Červeného seznamu IUCN se jedná o málo dotčený druh. V Česku je celoročně chráněná s výjimkou období od 1. listopadu do konce února.


Župa

Župa je vyšší územně správní celek v některých zemích, převážně střední a východní Evropy.
V Uherském království existovaly župy jako administrativní jednotky od roku 1849. Nahradily tehdejší šlechtické stolce. I přes rozpad Uher a mnoho reforem správního zřízení se župy dochovaly a v dnešní Maďarsku je jich 19.
Na Slovensku župy existovaly již od doby uherské nadvlády a v té době navazovaly na kmenové celky ještě z doby před příchodem Maďarů. Více v článku Uherské župy na území Slovenska. Po vyhlášení ČSR v roce 1918 byla stará státní správa převzata, jejich hranice se pouze přizpůsobily nové státní hranici s Maďarskem. Od roku 1923 existovaly tzv. velkožupy, kterých bylo šest, protože schválená reforma státní správy byla nakonec realizována pouze na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Zanikly reformou a vytvořením krajinského zřízení v roce 1928.
a) Župa Bratislavská b) Nitranská c) Považská d) Zvolenská e) Podtatranká f) Košická
Obnoveny byly v změněné podobě pouze krátkodobě, za 2. světové války v tehdejším Slovensku. Od roku 1996 se Slovensko člení na kraje jako jednotky státní správy, a na samosprávné kraje, kterým se neoficiálně říka župa. Představiteli samosprávního kraje je neoficiálně říka župan.
Rozdělení Rumunska na župy bylo vytvořeno v 19. století podle vzoru francouzských departementů. V době socialismu se členění Rumunska změnilo na rajóny podle sovětskeho vzoru, ale za nedlouhou dobu se opět vrátilo k rozdělení platnému dodnes.
V zemi bylo v roce 1992 na základě ústavy z roku 1990 zavedeno župní zřízení a jen s malými změnami přetrvalo až dodnes.
V době Jugoslávie se Chorvatsko dělilo na tzv. opčiny, ty byly menší než dnešní župy. Tento název dnes nesou okresy, na něž se současné župy dělí. Dnešní opčiny jsou ale menší, než jejich předchůdkyně.
Každá župa má svůj vlastní sněm, který je volen na čtyřleté období. Župní sněm volí vládu župy, schvaluje roční rozpočet, rozhoduje o majetku župy a tak podobně.


Aulë

Aulë je postava ve Středozemi J. R. R. Tokiena. Je jedním z Valar, jen o trochu méně mocný než Ulmo. Vládne nad všemi látkami v Ardě. Na počátku Ardy vytvářel zemi spolu s Manwëm a Ulmem, práci jim však kazil Melkor. Je zručným kovářem a mistrem všech řemesel. Rád vytváří vlastní věci a těší jej chvála jeho dovednosti. Ze všech Valar je nejpodobnější Melkorovi, a to jak myšlením, tak schopnostmi. Melkor na něj proto žárlil a kazil mu jeho díla. Byl přítelem Noldor a ti se od něho nejvíc naučili. Jeho manželkou byla Yavanna.
Trpaslíky stvořil Aulë v temnotě Středozemě před příchodem Eruových dětí, po nichž velmi toužil, aby měl další žáky. Kvůli Melkorově moci je udělal silnými a nepoddajnými. V obavě před výtkami ostatních Valar pracoval tajně. Nejprve stvořil sedm otců trpaslíků. Neměl však moc jim vnuknout vlastní život, a tak poslouchali pouze jeho vůli a když na ně nemyslel, tak se nehýbali.
Jakmile je začal učit jazyku trpaslíků, Khuzdulu, promluvil k němu Eru Ilúvatar a ptal se ho, proč je vytvořil, když ani nemají vlastní vůli. Aulë mu odpověděl, že toužil po jiných bytostech v Ardě, ale že se nebude protivit jeho vůli a v pláči se ohnal po trpaslících kladivem. Ilúvatar se však na ním slitoval a dal jim samostatné myšlení, takže před Aulëho ranami sami uhýbali. Podmínkou bylo, že trpaslíci budou spát, dokud na svět nepřijdou Ilúvatarovi Prvorození. Ilúvatar mu také řekl, že bude hodně svárů mezi jeho dětmi a trpaslíky.
Trpaslíci věří, že po smrti se vrací do Aulëho síní. Tam čekají, až budou povoláni při obnově Ardy po Dagor Dagorath, poslední bitvě, která kdy přijde.
Několik Maiar bylo přidruženo k Aulëmu: Sauron, než byl sveden Melkorem, byl asi nemocnějším z těch, kdo mu sloužili, Curumo, který ve Třetím věku odešel bojovat proti Sauronovi do Středozemě jako Saruman.


Hans-Ulrich Geschke

Dr. Hans-Ulrich Geschke byl důstojník SS a válečný zločinec v období druhé světové války, který byl známý svojí účastí na vyhlazení obce Lidice u Kladna, když působil jako šéf řídící úřadovny Gestapa v Praze.
Narodil se 16. května roku 1907 ve Frankfurtu nad Odrou na území Braniborska. V mládí studoval práva na univerzitách v Berlíně a v Göttingenu, které úspěšně dokončil kolem roku 1930. V roce 1932 vstoupil do NSDAP a byla mu nabídnuta funkce právního poradce místní pobočky v Hannoveru. Odtud přešel v listopadu roku 1934 do Dortmundu, kde začal pracovat u místní pobočky Gestapa. Roku 1935 mu byla udělena hodnost SS-Hauptsturmführer a bylo mu svěřeno velení služebny Gestapa v Kielu.
V červnu roku 1939 byl povýšen a převelen z Kielu do Prahy, kde se stal šéfem řídící úřadovny Gestapa. Během této doby se stal neblaze slavným po celém městě a na jeho rozkazy byly zatýkány, vyšetřovány a vražděny stovky lidí. Během svého působení v Praze byl i povýšen dne 1. listopadu, 1941 do hodnosti SS-Standartenführer. Geschke dokonce osobně zatýkal bývalého předsedu vlády generála Aloise Eliáše, na kterého později vypracovával žalobu, na základě které byl generál Eliáš popraven. Geschke nese také hlavní podíl viny na vypálení obce Lidice.
V říjnu roku 1942 opudtil pražské Gestapo a území protektorátu a byl převelen do Drážďan, kde působil jako inspektor SD až do května roku 1944. Ve funkci velitele pražského gestapa jej nahradil SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke.
Poté byl převelen do Poznaně, kde zastával opět funkci velitele SD a jeho posledním služební místem se mu stala Budapešť. Zde byl vrchním velitelem bezpečnostní policie a SD pod velením vyššího policejního šéfa pro území Maďarska SS-Obergruppenführera Otto Winkelmanna. Zde se opět podílel na masových zvěrstvech páchaných na židovském obyvatelstvu a během roku 1944 byl za „zásluhy“ povýšen na SS-Oberführera. V únoru roku 1945 zde po něm končí všechny stopy, nejpravděpodobnější verze bude patrně ta, že padl v bitvě o Budapešť. Na jeho místo nastoupil SS-Obersturmbannführer Reiner Gottstein, který později také padl v Budapešti.
V roce 1959 byl prohlášen vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu nad Mohanem za mrtvého.


Pánevní dno

Panevní dno je tvořeno musculus levator ani spolu s fasciemi, m. iliococcygeus a m. coccygeus. Ohraničuje dolní okraj břišní dutiny člověka a rozděluje dutinu malé pánve od krajiny hráze. Je mediálně doplněno vazivově-svalovou destičkou trojúhelníkovitého tvaru - diaphragma urogenitale. Protože se tu v těsné blízkosti setkává více složitých orgánových systémů, má složitou anatomii. Detailní znalost anatomie pánevního dna je základem pro diagnostiku a chirurgickou léčbu vrozených a získaných onemocnění v této oblasti.
Nejdokonalejší in vivo zobrazení pánevního dna v současnosti poskytuje magnetická rezonance. In vitro se studuje anatomie a vývoj pánevního dna pomocí makroskopických a mikroskopických anatomických a histologických preparátů, které se získávají z embryí a v rámci pitvy zemřelých.


Antonín Frič

Prof. Dr. Antonín Frič byl významným českým přírodovědcem, geologem a paleontologem přelomu 19. a 20. století. Byl také profesorem Karlovy Univerzity a později ředitelem Národního muzea, kde se zasloužil mimo jiné o získání proslulé sbírky Joachima Barranda pro paleontologické oddělení.
Mezi jeho nejvýznamnější objevy patří živočichové a rostliny českého permokarbonu a popis jediného dosud známého českého ptakoještěra, dále také fosílie možných dinosaurů – Procerosaurus exogyrarum a Albisaurus scutifer. Frič byl také velkým znalcem ichtyologie a zavedl na našich řekách členěná pásma podle jejich převažujícího výskytu. Frič také udržoval na svou dobu neobvyklé korespondenční styky s britskými vědci, například Harry Govierem Seeleym. Patří k nejvýznamnějším českým vědcům 19. století.
Fričova kniha Malá geologie se stala se základním studijním materiálem pro studenty geologie i amatéry. V letech 1854 až 1871 vydával dílo Evropské ptactvo, ve kterém popsal 451 druhů ptáků a které je dodnes citované. Byl také autorem studií Losos labský, České ryby, České ryby a jich cizopasníci nebo rybářské mapy Fischereikarte des Königsreichs Böhmens.


Johann Gottfried Galle

Johann Gottfried Galle byl německý astronom. Na observatoři v Berlíně s pomocí svého studenta Heinricha Louise d'Arresta v noci z 23. na 24. září 1846 jako první člověk vědomě pozoroval planetu Neptun. Pozici planety zjistil z výpočtů francouzského astronoma Urbaina Le Verriera. Po dokončení observatoře v Berlíně roku 1835 pracoval jako pomocník Johanna Franze Enckeho. Od roku 1851 působil ve Vratislavi jako profesor astronomie a ředitel tamní pozorovatelny.
Během své astronomické kariéry studoval komety a s pomocí svého syna Andrease Galleho v roce 1894 publikoval seznam 414 komet, sám objevil mezi 2. prosincem 1839 a 6. březnem 1840 3 komety. Jméno Galle nese také kráter na Měsíci a jeden z Neptunových prstenců.
Roku 1845 dokončil Galle disertační práci, ve které se zabýval rozborem Romerovy práce o přechodech hvězd meridianem v období od 20. do 23. října 1706. Práci s věnováním poslal ještě v témže roce Le Varrierovi, který mu o rok později poslal odpověď s poděkováním a s nedávno vypočtenými elementy dráhy nové planety. Galle je dostal 23. září 1846 a ještě téhož dne večer se pokusil vyhledat těleso, které působilo odchylku oběžné dráhy Urana kolem kolem Slunce. K orientaci na obloze používal čerstvě vytištěnou Besselovu mapu. Po chvíli objevil hvězdu, která nebyla na Besselově mapě vyznačena. Pozorování následující noci potvrdilo že jde o planetu, hvězda totiž změnila polohu mezi jinými hvězdami. Objevilo se více návrhů, jak planetu pojmenovat, nakonec však zvítězil Le Verrierův návrh pojmenovat planetu Neptun.


Ach synku, synku

Ach synku, synku je známá česká lidová píseň. Údajně měla být nejoblíbenější písní prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, ale dle životopisu Masaryka sepsaného Zdeňkem Nejedlým to byla píseň Teče, voda teče.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 2002

Olympijský hokejový turnaj se odehrál od 9. do 24. února 2002 v Salt Lake City v halách E-Center a Peak Ice Arena. Podruhé byla kvůli olympijského turnaje přerušena NHL, aby se mohli zúčastnit i hráči hrající tuto ligu. Vítězem se stala reprezentace Kanady, která ve finále porazila USA.
Turnaje se zúčastnilo 14 týmů. 8 horších týmů hrálo kvalifikační skupiny A a B, z nichž pouze vítěz postoupil do základních skupin C a D, v kterých bylo nasazeno 6 nejlepších výběrů. Týmy, které nepostoupily z kvalifikačních skupin sehrály jeden zápas o umístění. Ze základních skupin postoupilo všech 8 týmů do čtvrtfinále, v kterém se utkaly křížově. Poražení čtvrtfinalisté už o umístění nehráli. Poražení semifinalisté se střetli v zápase o 3. místo.
Ženský hokejový turnaj probíhal od 11. do 21. února 2002. Účastnilo se ho 8 reprezentací. Byly rozděleny do dvou skupin, z nichž první dva týmy postoupily do play-off. Týmy na třetím a čtvrtém místě si zahrály o umístění.


Hymna Lužických Srbů

Rukopis hymnyPíseň Rjana Łužica je hymna Lužických Srbů. Autory jsou Handrij Zejler a Korla Awgust Kocor.


Slezan

Slezan a.s. je textilkou ve Frýdku-Místku, která byla založena roku 1990 Fondem národního majetku, jako přímý nástupce Slezských bavlnářských závodů n.p., které vznikly roku 1946 po znárodnění čtyř největších frýdecko-místeckých textilek.
Výroba textilií měla ve Frýdku, Místku a okolí dlouholetou tradici, až do 19. století však probíhalo ve formě podomácké výroby. První textilka vznikla ve Frýdku roku 1832, šlo o textilku frýdeckého Žida Josefa Munka. Další textilky vznikaly v 60. letech 19. století, založili je většinou Židé – Filip Landsberger, Alois Lemberger, později také bratři Neumannové a nežidovský podnikatel Jan Elzer.
Roku 1945 byly vydány dekrety o znárodnění a zestátnění průmyslu, bank a dolů, na jehož základě byly zestátněny a centralizovány i frýdecko-místecké textilky – vznikl národní podnik Slezské bavlnářské závody, které měly pobočky i v jiných městech.
Po pádu komunismu byla roku 1990 Fondem národního majetku založena akciová společnost Slezan. Některé jeho provozy byly v 90. letech 20. století uzavřeny a byly přebudovány, či zbourány a na jejich místě postaveny jiné budovy.


Aberdeen-Angus

Tato kategorie slouží pro pahýly článků souvisejících se Star Trekem. Můžete Wikipedii pomoci tím, že je rozšíříte. Na přidání článku do této kategorie použijte místo pouhého .


Martin Suter

Martin Suter je švýcarský spisovatel, známý zvláště díky svým sloupkům Business Class a od konce devadesátých let také díky svým románům.
Martin Suter je ženatý s architektkou Margrith Nay Suter. Žije střídavě na španělském ostrově Ibiza a v zimě v guatemalském Panajachelu.
Původně pracoval v reklamní agentuře, pak založil vlastní, svého času ve Švýcarsku největší a také předsedal sdružení Art Directors Club.
Psal také reportáže pro časopis Geo a je autorem řady televizních a filmových scénářů. Od roku 1991 pracuje zprvu jako žurnalista, dnes spisovatel na volné noze.
Proslavil se svými pravidelnými týdenními sloupky Business Class zprvu v časopise Die Weltwoche a nyní ve víkendové příloze Das Magazin deníků Tages-Anzeiger, Basler Zeitung, Berner Zeitung a Solothurner Tagblatt.
Výběry sloupků vycházejí také knižně, poprvé v roce 2000 pod názvem Business Class.
V roce 1995 Cena rakouského průmyslu na soutěži Josepha Rotha v Klagenfurtu, za Bussines Class.
Small World byl oceněn 1997 Čestným darem kantonu Curych a 1998 francouzskou Cenou prvního zahraničního románu.
Ein perfekter Freund získal 2003 druhé místo Německé ceny detektivek.


Provincie Savona

Savona je provincie v oblasti Ligurie. Sousedí na západě s provinciemi Imperia a Cuneo, na severu s provinciemi Alessandria a Asti a na východě s provincií Genova. Na jihu její břehy omývá Ligurské moře.


Multiverbizace

Multiverbizace je typ sousloví, které je utvořeno z jediného slova. Multiverbizace se uplatňuje především v publicistickém stylu, protože umožňuje rozšíření textu a někdy poněkud oslabuje, zjemňuje původní význam. Přílišné užívání multiverbizací ovšem vede k znepřehlednění textu. Opačný proces, tedy vytvoření slova ze sousloví, se nazývá univerbizace.
Multiverbizace je zpravidla utvořena ze slovesa, které je nahrazeno jménem s předmětovým slovesem: navštívit - vykonat návštěvu, zkoumat - provádět výzkum, popravit - vykonat popravu, nařídit - vydat nařízení.


Kousek nebe

Kousek nebe je český romanticko dramatický film natočený režisérem Petrem Nikolaevem.
Film se odehrává ve vězeňském prostředí v době po komunistickém převratu v padesátých letech. Hlavním tématem je přátelství a láska, která pomáhala nespravedlivě odsouzeným lidem přežít kruté podmínky ve věznicích té doby. Hrdina filmu, Luboš, potkává ve vězení slovenku Danu. Vznikne z toho láska, která oba milence, ačkoliv se spolu téměř nemohou stýkat udržuje daleko od krutostí a naschválů místních dozorců.


Communiqué

Communiqué je druhým studiovým albem britské rockové skupiny Dire Straits, kterým se snažila rychle navázat na své debutové album. V USA získalo zlatou desku.
Druhé album bylo natočeno v prosinci 1978 na Bahamách a vydáno posléze v době, kdy se teprve výrazně v žebříčcích prosadilo první album Dire Straits. Špatné načasování vydání alba Communiqué se projevilo i na singlu Lady Writer, který se v žebříčcích v Británii a USA dostal pouze na hranici první padesátky. Album, na němž vynikly hlavně písně ve volnějším tempu, zůstává do jisté míry opomíjené v historii kapely dodnes.


Kiekkoreipas

Kiekkoreipas je profesionální finský hokejový tým. Byl založen v roce 1975. Zánik A-mužstva přišel roku 1989. Dnes za tým nastupují jen Dorost a Junioři. Největší úspěch klubu je postup do SM-liga v roce 1976.


Trichinelóza

Trichinelóza je parazitární onemocnění zvířat a člověka způsobené hlísticí rodu Trichinella charakterizované tvorbou kapsul v kosterní svalovině.
Onemocnění způsobuje hlístice rodu Trichinella patřící do kmene Platyhelminthes, třídy Nematoda, čeledi Trichinellidae. V minulosti byl pokládán za původce onemocnění pouze jeden druh - svalovec stočený Trichinella spiralis. Dnes je již popsáno celkem 7 druhů svalovců:
Jednotlivé druhy se liší ve své patogenitě, spektru hostitelů a rozšíření. Dospělé pohlavně zralé trichinely žijí ve střevě. Samci měří 1-1,8 mm, samice 1,3-3,7 mm. Larvy v kapsulách ve svalovině jsou dlouhé až 1,3 mm.
Je známo více než 150 vnímavých druhů zvířat, u kterých byla zjištěna přítomnost trichinel .
U trichinel existují velmi komplikované cykly přenosu v prostředí. Rozlišujeme základní sylvatický, synantropní a smíšený cyklus. U synantropního cyklu dominují prasata domácí, hlodavci a člověk. U sylvatických cyklů je počet zvířat daleko vyšší a vztahy dost komplikované. Významnou roli v přenosu v sylvatickém cyklu hraje kanibalismus, karnivorismus a nekrofágie.
Člověk se nakazí konzumací nedostatečně tepelně upraveného masa. V našich podmínkách nejčastěji z masa vepřového či z divočáka. Riziko však představuje i maso koňské, z jezevce, z rysa a řady dalších masožravců. Svalové larvy trichinel jsou odolné vůči mrazu . Při teplotě -20 °C přežívají larvy v mraženém mase až 3 týdnů .
Trichinelóza se u člověka vyskytovala už v dobách minulých a její výskyt byl vždy spojen s konzumací syrového nebo polosyrového masa. Nejstarším nálezem je průkaz původce v mumii mladého Egypťana z doby před 1200 př. n. l . Parazita objevil v Londýně v roce 1835 student medicíny James Paget a ve stejném roce jej Robert Owen popsal a pojmenoval jako Trichina spiralis. O 60 let později byl parazit přejmenován na dnešní Trichinella spiralis.
První epidemie byla na území Čech a Moravy zaznamenána poprvé v roce 1865. Tehdy v pěti obcích na Liberecku onemocnělo 34 lidí. Od té doby bylo na našem území zjištěno 19 epidemií, trichinelózou onemocnělo 1000 lidí a 50 z nich zemřelo. Na Slovensku proběhla celé řada epidemií, přičemž zřejmě největší proběhla v roce 1998. Zdrojem nákazy nebylo maso domácích nebo divokých prasat, ale maso psí. K výrobě tradičních klobás bylo použito maso čtyř k tomuto účelu vykrmených psů. Malou obec ve středu Slovenska navštívili lidé z jiných koutů Slovenska, klobásy ochutnali a ještě dostali výslužku. Nákaze se tak dostala i do jiných krajů. Celkem onemocnělo 336 lidí, nejčastěji muži v aktivním věku. Nejmladším nakaženým bylo tříleté dítě, nejstarší pacient měl 65 let. Žádný z pacientů nezemřel, ale 2 gravidní ženy po infekci potratily .
Inkubační doba závisí na množství pozřených larev, druhu trichinel, imunitním stavu člověka. Obvykle se pohybuje od 1 do 4 týdnů.
Vzhledem k charakteru vývojového cyklu parazita má onemocnění dvě základní fáze:
Onemocnění zpravidla začíná nespecifickými příznaky: horečka, třesavka, bolest hlavy, intenzivní pocení. Postupně se přidává edém obličeje, nevolnost, zvracení a průjem. Jakmile se larvy dostávají do svaloviny vznikají bolesti svalů, svalové třesy atd. Mezi komplikace, které mohou vzniknout při trichinelóze, patří:


Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Řád Tomáše Garrigua Masaryka je vyšším státním vyznamenáním České republiky a bývalého Československa. Prezident republiky je uděluje, nebo propůjčuje osobám, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Řád Tomáše Garrigua Masaryka má pět tříd, z nichž I. třída je nejvyšší. Prezidentu republiky přísluší řádová insignie I. třídy, která mu po ukončení úřadu může být usnesením Poslanecké sněmovny a Senátu propůjčena doživotně.
Řád vznikl v roce 1990 jako vyznamenání určené pouze pro československé občany; po rozpadu federace byl obnoven roku 1994. Autorem výtvarného řešení je Vladimír Oppl. Tvoří ho modrá pěticípá hvězdice s portrétem TGM. Na druhé straně je heslo "Věrni zůstaneme". Řád 1. a 2. třídy doplňuje osmicípá stříbrná paprsková hvězdice, taktéž s portrétem TGM uprostřed.


Frem

Red Alert 2 je real-time strategie, která vyšla v roce 2000 a je úspěšným pokračováním předchozího dílu Red Alert. Přináší nám mnohem lépe propracovanou grafiku, více budov a jednotek. Jako u minulého dílu je to počin studia Westwood. Ve hře proti sobě stojí dvě strany Sověti a Spojenci. Sověti zde napadli Spojence a jak už tomu tak bývá, tak se Spojenci potažmo USA snaží zbavit svých okupantů.
Spojenci jsou strana bojující za dobrou věc, z hratelných států sem patří USA, Velká Británie, Německo, Francie a Korea. Ovládají vyspělé technologie a mají na své straně i Alberta Einsteina, který pro ně navrhl Chronosféru ,Ovladač počasí, který je schopný vyvolat bouři jen trochu slabší naž atomová bomba Sovětů anebo Prism věž a Prism tank, jenž střílejí laserové paprsky skvělé proti pěchotě a hlavně budovám. Prism věže se nabíjejí navzájem, a tak vytvoří jeden silný paprsek ze tří věží. Můžou využívat špióny, jejich pěchota se může ohradit zdí z pytlů písku a mají síhačky.
Sověti nebo Rusové jsou jako vždy státem, který upřednostňuje těžký průmysl před lehkým, a proto zde uvidíme třeba dvouhlavňové Apocalypse Assault Tanky, Rhino tanky, Kirovy, a aby Sověti nebyli pozadu mají svojí atomovou bombu, bez které by snad ani Sověti nebyli Sověty a jako další vynálezli klonování vojáků a ovladání mysli.


Pyroluzit

Pyroluzit, chemický vzorec MnO2, je čtverečný minerál. Starší český název je burel.
Název je složen z řeckých slov pyr – oheň a loýo – mýt, neboť byl používán k odstraňování skvrn při výrobě skla.
Krystaly jsou velmi vzácné, dlouze nebo krátce prizmatické souběžně s [001], čtvercového průřezu. Nejčastěji tvoří agregáty celistvé, vláknité, nebo hroznovité či povlaky, dendrity, hlízy a krápníky. Vzácně i drůzy mikroskopických krystalů. Dendritické uzavřeniny pyroluzitu v chalcedonu se nazývají mechový achát.
Manganová ruda. V metalurgii se mangan používá k odstranění síry a kyslíku z taveniny železa, jako přísada zvyšuje tvrdost oceli. Tzv. Hadfieldova ocel obsahuje cca 13 % manganu. Vyrábějí se z ní součástky odolné proti nárazu a opotřebení, např. čepy pojezdových pásů u pásových vozidel, nejnamáhanější součásti bagrů, rypadel, kolejových výhybek. Ve sklářství k odbarvování skla. V suchých článcích slouží jako depolarizátor.


Aigars Kalvitis

Aigars Kalvitis je lotyšský politik, v letech 2004 - 2007 předseda vlády.
Vystudoval ekonomii, v roce 1992 absolvoval na Lotyšské zemědělské univerzitě. V letech 1992–1998 vedl několik firem v oboru zemědělství. V roce 1997 spoluzaložil Lidovou stranu, od roku 1998 poslancem Saeimy. V letech 1999–2000 zastával funkci ministra zemědělství, v letech 2000–2002 ministra hospodářství. Od roku 2002 předseda parlamentního klubu Lidové strany.
V listopadu 2004 jmenován premiérem, 2. prosince byl parlamentem ve funkci potvrzen.
Kalvitis se stal staronovým předsedou vlády i po parlamentních volbách, které se konaly 7. října 2006 a v nichž Lidová strana s 19,3 % hlasů zvítězila. Funkci opustil 20. prosince 2007 pod tlakem opozice i veřejnosti. Důvodem byla zhoršující se hospodářská situace a také Kalvitisův neúspěšný pokus odvolat z funkce bezpartijního šéfa protikorupčního úřadu Aleksejse Loskutovse. Kalvitisovým nástupcem se pak stal Ivars Godmanis.


Nezávislost Skotska

Nezávislost Skotska je politickým cílem řady politických stran, nátlakových skupin a jednotlivců ve Skotsku, jejichž snahou je oddělit Skotsko od Spojeného království. Skotské království bylo nezávislým státem od svého sjednocení v roce 843 až do roku 1707, kdy skotský parlament schválil Zákon o unii vedoucí k vytvoření jednotného Království Velké Británie. Zákony o Unii, které smlouvu uvedly v platnost, provedly sloučení obou států rozpuštěním skotského a anglického parlamentu a jejich nahrazení novým parlamentem Velké Británie. Jako důsledek ustanovení smlouvy a také relativní skotské izolovanosti zůstaly mnohé skotské instituce oddělené a skotská národní identita tak zůstala silná a výrazná. Spojení obou parlamentů bylo ve své době velmi nepopulární jak ve Skotsku tak v Anglii. Skotští signatáři smlouvy museli dokument podepsat v soukromí kvůli hromadným nepokojům ve skotském hlavním městě Edinburghu.
Ti, kteří jsou proti skotské nezávislosti a hlásí se k pokračování unie, rozlišují mezi nacionalismem a patriotismem a věří, že Skotsko jako součást Spojeného království je ve skotském národním zájmu. Zdůrazňují, že kulturní, sociální, politické, diplomatické a ekonomické vlivy a výhody, jimž se Skotsko jako část velmoci těší, aniž by museli ustupovat své odlišné národní identitě, vyvažují ztrátu plné skotské suverenity. Příznivci skotské nezávislosti naopak tvrdí, že ztráta nezávislé skotské reprezentace na mezinárodním poli je na škodu skotským zájmům a jestliže britská vláda jedná prvotně v zájmu celého Spojeného království, může to být ve specifických případech k neúmyslnému či citelnému poškození specifických skotských zájmů.
Po roce 1979 za vlády konzervativců vzniklo Hnutí za skotské shromáždění, které nakonec v roce 1988 zveřejnilo dokument nazvaný Požadavek práv 1989. Na jeho základě se utvořilo Skotské ústavní shromáždění, sdružení skotských politických stran. Toto shromáždění se dohodlo na konsensu ohledně decentralizace Británie na mezistranickém principu, ačkoli Konzervativní strana odmítla spolupracovat a Skotská národní strana se stáhla z diskusí, když se stalo zřejmé, že shromáždění není ochotno diskutovat o skotské nezávislosti jako o ústavní variantě. Argumenty proti předání pravomocí skotské autonomii a proti skotskému parlamentu vyjadřované hlavně Konzervativní stranou byly, že parlament vytvoří "kluzký svah" ke skotské nezávislosti a Skotské národní straně usilující o nezávislost poskytne cestu k vládě. John Major, konzervativní ministerský předseda, užil v roce 1997 v parlamentních volbách heslo "72 hodin k záchraně unie".
Labouristická strana vyhrála v roce 1997 britské parlamentní volby a Donald Dewar, vládní pověřenec pro Skotsko, souhlasil s návrhem vytvoření skotského parlamentu. V září téhož roku se konalo referendum a 75 procent zúčastněných souhlasilo s plánem udělení autonomie. Parlament Spojeného království následně schválil Zákon o Skotsku, který vytvořil skotský parlament kontrolující většinu domácí skotské politiky. V květnu 1999 se ve Skotsku konaly první volby do autonomního parlamentu a v červenci se parlament sešel, poprvé od roku 1707, kdy bylo odročeno zasedání předchozího skotského parlamentu. Prvním ministerským předsedou Skotska se stal Donald Dewar z Labouristické strany, Skotská národní strana se stala hlavní opoziční stranou.
Skotský parlament má právo vydávat zákony ve všech věcech týkajících se Skotska, které nejsou svěřeny britskému parlamentu, a má omezené právo pozměňovat daň z příjmu. Své autonomní záležitosti může opět postoupit bristkému parlamentu, pokud uzná, že zákon s celobritskou působností bude pro konkrétní záležitost vhodnější. Skotsko je nadále 59 poslanci zastoupeno v britském parlamentu v Londýně. V roce 2007 vyhrála skotské parlamentní volby Skotská národní strana a prolomila tak dominanci Labouristické strany ve skotské politice. Předseda Skotské národní strany Alex Salmond se stal předsedou skotské menšinové vlády.
V roce 2007 vydala Skotská národní strana manifest, v němž slíbila v roce 2010 uspořádat referendum o nezávislosti. Po vítězství ve skotských parlamentních volbách skotská vláda tvořená Skotskou národní stranou vydala dokument nazvaný Volíme budoucnost pro Skotsko, který nastiňuje alternativy skotské budoucnosti včetně nezávislosti. Skotští labouristé, skotští konzervativci a skotští liberální demokraté se postavili proti referendu, které by jako jednu z možností nabízelo nezávislost. Svůj nesouhlas vyjádřil také předseda britské vlády Gordon Brown. V květnu 2008 se pro konání referenda vyslovila Wendy Alexandrová, předsedkyně labouristického klubu ve skotském parlamentu, navzdory labouristickému odporu ke konání referenda, později však z vedení klubu byla nucena odstoupit. Pro referendum, jehož jednou z možností bude i nezávislost Skotska, se po svém zvolení předsedou Skotských liberálních demokratů v srpnu 2008 vyslovil i Tavish Scott.
Zákonná platnost referenda za nezávislost Skotska na Spojeném království je nicméně sporná. Úplnou parlamentní suverenitu má Parlament Spojeného království a jakékoli ústavní změny patří mezi záležitosti vyhrazené jemu. To znamená, že britský parlament může kdykoli změnit Zákon o Skotsku a změnit pravomoci skotského parlamentu a legálně tak zamezit jakémukoli návrhu na nezávislost přednesenému skotskou vládou. Zákonnost dosažení faktické nezávislosti některé ze zemí tvořících Spojené království nebo její jednostranné vyhlášení nezávislosti mimo rámec ústavních zvyklostí Spojeného království je nejistá. Převažující právní mínění založené na rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ohledně práva Québeku na odtržení od Kanady je, že Skotsko by nemohlo jednostranně vyhlásit nezávislost podle mezinárodního práva, kdyby vláda Spojeného království umožnila referendum o sporné otázce secese. Je nejisté, jak jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 a jeho následné uznání Spojeným království změnilo postavení tohoto právního mínění. Britští premiéři nicméně uznali právo skotského lidu rozhodnout o vlastní budoucnosti.


Seznam planetek 125001-125250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Pseudoparenchym

Pseudoparenchym je houbové nepravé pletivo, které je sice složeno z hyf, ale ty ztratily vláknitý charakter a nahloučily se do kompaktního útvaru. Buňky jsou oválného tvaru a připomínají parenchym rostlin. Na rozdíl od parenchymu však nevznikají díky meristematickému dělení.


364 př. n. l.

Roky: 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 ----


Freycinetův gabarit

Freycinetův gabarit je standard pro parametry vodních cest, platný od 5.srpna 1879 na základě zákona schváleného během působení Charles de Freycineta jako předsedy vlády Francie. Zákon určuje minimální rozměry plavebních komor na 39 m délky, 5.2 m šířky a minimální hloubku vody 2,2 m. Určena je i minimální podjezdná výška mostů a ostatních staveb postavených na vodních cestách na 3.7 m. Maximální rozměry lodí, postavených pro tento standard, byly určeny na 38.5 m délky, 5.05 m šířky a ponor 1,8 m, přičemž dosahovaly nosnosti 300 až 350 tun. Na konci 19. a začátku 20. století bylo na Freycinetův gabarit modernizováno mnoho francouzských průplavů. Celkem pak existovalo ve Francii 5800 km splavných vodních cest odpovídajících tomuto standardu.
Freycinetův gabarit dnes odpovídá třídě I evropské klasifikace vnitrozemských vodních cest. Tyto vodní cesty nejsou v současnosti považovány za perspektivní pro nákladní plavbu, ale nabývají na významu pro plavbu rekreační. Přesto bylo ve Francii ještě v roce 2001 na těchto vodních cestách realizováno 23% přepravního výkonu francouzské vnitrozemské plavby.


The Great Rock'n'Roll Swindle

The Great Rock'n'Roll Swindle bylo album vydané kapelou Sex Pistols v roce 1979. Je na něm celkem 24 písní.


Jan Sahara Hedl

Jan Sahara Hedl je český zpěvák, textař a písničkář, někdejší člen skupin Precedens či Duševní hrob. Sám vydal několik singlových alb, z nichž se s největším úspěchem setkalo třetí album, Matka zebra.


Stolní tenis na Letních olympijských hrách 2008

Soutěže ve stolním tenise na Letních olympijských hrách 2008 se konaly ve dnech 13. až 23. srpna ve sportovní hale Pekingské university. Soutěží se zúčastnili sportovci z 56 zemí.
V soutěžích ve stolním tenise zcela dominovali reprezentanti Číny, kteří získali všechny zlaté medaile.


Jirny

Obec Jirny se nachází v okrese Praha-východ u stejnojmenného sjezdu z dálnice D11. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1717 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352. První písemná zmínka je k roku 1307, kdy Jakeš Balkara z rodu Velfloviců a Pešek z Klučova, sem faráře podávali, J. Špaček, M Čelákovice
Na rozdíl od většiny okolních obcí, které svůj rozvoj založily na podpoře výstavby kolonií rodinných domků, Jirny nabídly své území pro velkosklady. Nachází se zde mj. sklad obchodních řetězců Billa a Globus, překladiště DHL a středoevropské distribuční centrum hraček Lego. Jirny tak využily blízkosti dálnice D11.
Výstavba nových rodinných domlů však v Jirnech probíhá také, nejvíce na východě a na jihozápadě obce.
V obci je základní občasnká vybavenost: základní škola, mateřská škola, kutlurní dům, pošta, obchod se smíšeným zbožím, hostinec s cukrárnou a knihovna. Od roku 2007 mají Jirny své soukromé zdravotnické zařízení.
 Image:Zamek Jirny1.jpg|Zámek v Jirnech Image:Skola Jirny.jpg|Budova školy v Jirnech Image:Sklad u Jiren.jpg|Skladový areál u Jiren mezi dálnicí D11 a silnicí II/611


Stolyčnyj Ekspres

Stolyčnyj Ekspres je prestižní denní rychlíkový spoj ukrajinských státních drah Ukrzaliznycja. V současnosti je provozován na dvou trasách:


Inocenc I.

Svatý Inocenc I. byl papež katolické církve od 21. prosince nebo 22. prosince 401 do 12. března 417. Jak se píše v Liber Pontificalis, byl synem Inocence z Albana; podle jeho současníka Jeronýma byl ale jeho otcem papež Anastasius I., po jehož smrti nastoupil hned druhý den do úřadu díky jednomyslné podpoře kléra i laiků.
Během papežství Inocence I. obléhal Řím vizigótský král Alarich I. a nakonec jej roku 410 vyplenil. Papež byl v té době mimo město v Ravenně u císaře Honoria, kterého se pokoušel přimět, aby Alarichovi zaplatil výkupné.
Inocenc I. využil každou příležitost k udržení a rozšíření autority Říma jako konečné instance pro všechny spory. Ve sporu vyhnaného konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého se stavěl důsledně, ač marně, za jeho návrat proti alexandrijskému patriarchovi Theofilovi. Rozhodl o sporu britského mnicha Pelagia, jeho exkomunikací potvrdil rozhodnutí synody provincie Afrika vynesené v Kartágu v roce 416.


Tom Boonen

Tom Boonen je profesionální silniční cyklista stáje Quick Step. Měří 192 cm a váží 82 kg. V roce 2005 se ve Španělsku stal mistrem světa v silniční cyklistice.
Kromě sportovních úspěchů ho provází problémy s kokainem. Naposled u něj byl zjištěn 27. dubna 2009. Hrozilo mu, že se nebude smět zúčastnit závodu Tour de France. Start na tour de France 2009 mu nakonec byl oznámen až den před jejím startem. 18. července Boonen ze závodu kvůli nemoci odstoupil.


Trenton

Trenton je od roku 1790 hlavní město amerického státu New Jersey a okresní město Mercer County. Podle sčítání lidu měl Trenton v roce 2007 82 804 obyvatel. Město zabírá plochu 21,1 km2, z toho 19,8 km2 je pevnina a 1,3 km2 voda.
Podle sčítání lidu v roce 2000 ve městě sídlilo 85 403 obyvatel, 29 437 domácností a 18 692 rodin. Hustota zalidnění byla 4 304,7 obyvatel/km2.


Don Airey

Tvoří a na hudební scéně se pohybuje již mnoho let, spolupracoval s muzikanty jako Gary Moore, Ozzy Osbourne, Judas Priest, Black Sabbath, Jethro Tull, Whitesnake, Colosseum II, Sinner, Michael Schenker, Uli Jon Roth, Rainbow, Divlje jagode a Living Loud, spolupracoval též s Andrew Lloyd Webberem.
Na piano začal hrát v 7 letech, vystudoval univerzitu v Nottinghamu a v roce 1974 se přesunul do Londýna, kde se připojil ke skupině Cozy Powella - Hammer.


Formule 1 v roce 1968

Sezóna Formule 1 1968 byla v pořadí 19. v šampionátu FIA Formule 1.
Konalo se 12 závodů, z nichž první se jel 1. ledna a poslední 3. listopadu. Body se jako dosud rozdělovaly podle pořadí 9-6-4-3-2-1. Platil limit objemu motoru 3 l, minimální hmotnost vozu byla 500 kg. Pneumatiky byly značek Firestone a Goodyear.
Graham Hill v tomto roce podruhé v mistrovství celkově zvítězil. Lotus se potřetí stal vítězem poháru konstruktérů.


26. únor

26. únor je 57. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 308 dní.


Honování

Honování je dokončovací technologie, jež má za cíl zajistit dokonalou jakost povrchu. Honují válcové součásti: vnitřní a vnější plochy.
Používá se k dokončování válců spalovacích motorů, kompresorů a hydraulických zařízení. Je to v podstatě broušení honovacími kameny, upnutými v honovací hlavě a přitlačovanými na obráběnou plochu. Honovací hlava koná při práci složený pohyb - otáčivý a přímočarý ve směru své osy. Nastavení rozměru a přítlačné síly se děje pomocí rozpínacích kuželů. Přídavek na honování se volí podle druhu obráběného materiálu a bývá 0,02 až 0,08 mm. K chlazení a odplavování brusiva se používá olej s parafínem nebo sířený olej. Brousících kamenů bývá 3 až 12 podle průměru díry. Brousící kameny pro - Litinu - karborundum
Honováním dosahujem přesnosti IT 5 a drsnosti povrchu Ra 0,1 až 0,2, dále dosahujeme vysoké geometrické přesnosti tvaru, odstraňuje se ovalita, kuželovitost a vlnitost ploch.


Cikáni

Pojem Cikáni se všeobecně používá jako souhrnné označení různých větví národa, pocházejícího původně z Indie, jehož nejznámějšími představiteli jsou Romové a Sinti.
Původ pojmu cikán není zcela vyjasněn. Nejčastěji se poukazuje na řecký původ, kde athinganos znamená nedotknutelný. Jako další možnosti jsou jmenovány mj. následující vysvětlení:
V žádném případě se však nejedná o pojem, který by byl odvozen z řeči národů, které má označovat, to je ale v češtině i jiných jazycích běžné i u mnoha jiných etnonym.
Pouze ve španělštině, angličtině, částečně francouzštině a také v řečtině poukazuje označení na dříve rozšířený ale mylný názor, že Romové a další jejich skupiny a podskupiny pocházejí z Egypta.
Použití výrazu cikán je neméně sporné jako i nejasnosti jeho vzniku, přičemž lze najít jak argumenty pro tak i proti. Nehledě na rasismus a diskriminaci romského obyvatelstva má v mnoha zemích toto označení někdy více někdy méně hanlivý přídech, je někdy užíváno až jako nadávka. V mnoha případech se pak jednalo o pojem užívaný policejními aparáty ke kriminalizování cikánského obyvatelstva. To vedlo k tomu, že v mnoha případech se začalo užívat označení Romové jako souhrnného názvu pro všechny skupiny.
I toto řešení je však zčásti nejednotné. Kritizována je hlavně skutečnost, že pojem Romové, pokud je užíván souhrnně, nerespektuje existenci jiných skupin cikánského národa. Tento název, jakkoli politicky korektní, diskriminuje jiné. Tento názor je zastáván silně v Německu, kde je podporován i skutečností, že svaz Sinti Allianz Deutschland označení cikán považuje za neutrální a za správné, protože zahrnuje všechny cikánské národnostní skupiny.
V popředí však zůstává rozhodnutí a přání všech těchto skupin, vyhnout se pokud možno často hanlivému označení cikán, takže jako politicky korektní je nutno označit používání pojmu Romové resp. Romové a Sinti.
I v České republice je výraz cikán považován za hanlivý a rasistický. Díky „lidové tvořivosti“ však vznikly v českém jazyce současně desítky jiných urážlivých až rasistických označení pro cikány, které většinou reflektují převažující snědou barvu pleti tohoto etnika.
Tradičně se cikánský národ dělí na dvě větve: Romové, původní cikánské obyvatelstvo přibližně ve východní Evropě, a Sinti, kteří přišli do západní Evropy již ve středověku a dodnes zde žijí. Toto dělení je poněkud nepřesné. Mimo tyto dvě skupiny jsou uváděny i následující:
Národní skupina Jeniše, často mylně zařazovaná do skupiny Romů, má s cikánským obyvatelstvem mnoho společných historických a sociologických stránek, jedná se však o samostatnou národní skupinu.


Bezosetka

Bezosetka je rod jednoděložných rostlin z čeledi šáchorovité. Někteří autoři řadili druhy rodu bezosetka do rodu skřípina v širším pojetí. Něteří zase uznávali rod Isolepis, ale řadili sem i některé druhy rodu skřípinec, např. skřípinec poléhavý. Tato 2 pojetí nejsou v tomto článku uznávána.
Jedná se o jednoleté až vytrvalé trsnaté nebo netrsnaté byliny, s oddenky nebo bez nich. Jsou jednodomé, převážně s oboupohlavnými květy. Lodyhy jsou oblé. Listy jsou větřšinou jen na bázi, zpravidla redukované na listové pochvy, čepele jsou zakrnělé, jazýčky chybí, fotosyntetickou funkci přebírá hlavně stonek. Květy jsou v květenstvích, v kláscích. Klásky skládají hlávkovitě stažený kružel, který je vrcholový, i když někdy zdánlivě boční. Někdy je klásek jednotlivý. Pod květenstvím je listen, který často napodobuje pokračování stonku, potom se zdá květenství zdánlivě boční. Květy vyrůstají z paždí plev. Okvětí chybí, vzácněji je přítomno ve formě 3-4 zakrnělých štětinek. Tyčinky jsou 1-3, jsou volné. Gyneceum je složeno ze 2-3 plodolistů, je synkarpní, blizny jsou 2 nebo 3, semeník je svrchní. Plodem je nažka, která je bikonvexní nebo trojhranná.
Je známo asi 70 druhů , které jsou rozšířeny nejvíce v Africe a v Austrálii, méně i jinde po celém světě od tropů po mírný pás.
V ČR roste jediný druh: bezosetka štětinovitá. Najdeme ji roztroušeně na vlhkých obnažených půdách od nížin do podhůří.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Vysoké Pole

Obec Vysoké Pole se nachází v okrese Zlín, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 802 obyvatel.


Hoy No Circula

Hoy No Circula je název programu, který byl zaveden v Ciudad de México za účelem zvýšení kvality ovzduší a snížení exhalací z automobilového provozu. Zaveden byl ke konci roku 1989; k hlavnímu městu se později přidal i sousední stát Mexiko.
V rámci programu byl v určitý den v týdnu zakázán výjezd určité části automobilů. Tato část se mění každý den; každý den v týdnu je označen určitou barvou a té přísluší určitá čísla. Pokud registrační značka automobilu končí na toto číslo, v daný den vyjet do ulic nemůže. Původně byl program zaměřen pouze na zimní sezónu, kdy se kvalita ovzduší zhoršuje díky inverzi nejvíce, nakonec byl ale od zimy 1990 zaveden permanentně. Výjimku získala pouze auta poháněná například na LPG či jiné ekologičtější druhy pohonu; díky zavedení katalyzátoru však byl později zákaz zmírněn jen na ty, které úspěšně neprošly měřením emisí. Roku 2003 tak v ulicích chybělo ne 20 %, ale pouhých 7,6 % vozů.


Marie Poledňáková

Marie Poledňáková je česká scenáristka, režisérka a mediální podnikatelka. Od roku 1961 až do roku 1983 pracovala v Československé televizi, zde nejprve 10 let ve funkci asistentky režie, teprve poté jakožto scenáristka a režisérka. Od roku 1983 pracovala šest let jako režisérka Filmového studia Barrandov. V roce 1990 spoluzaložila akciovou společnost FTV Premiera, která získala první licenci pro soukromé televizní vysílání v Česku. Po prodeji obchodního podílu v roce 1994 podniká v nakladatelství a vydavatelství Premiéra Studio.


Most Vysočina

Most Vysočina je most na 144. kilometru dálnice D1, který překlenuje údolí řeky Oslavy ve Velkém Meziříčí. Ve skutečnosti se jedná o dva souběžné ocelové mosty, jejichž 425 metrů dlouhá mostovka se nachází ve výšce 76 metrů. Díky těmto rozměrům se jedná o nejvyšší a druhý nejdelší most na dálnici D1. Dálnice na mostě je postavena v kategorii D26,5/120.
Soutěž na přemostění údolí řeky Oslavy byla vypsána v roce 1967 a kromě ocelové konstrukce byla také zvažována varianta betonová. Vítězná varianta dvou souběžných ocelových mostů o šířce 13,7 m a 13,8 metru byla vybrána v roce 1971. Projekt konstrukce vypracovala brněnská pobočka Vítkovických železáren pod vedením Ing. Antonína Pechala a vlastní kontrukci o váze 5 660 t dodaly Vítkovické železárny Ostrava. Na stavbě spolupracovaly firmy Dopravní stavby Olomouc, Vítkovické železárny a Hutní montáže Ostrava. Stavba byla zahájena v dubnu 1972 a most byl zprovozněn 28. listopadu 1978.
Mostovku tvoří spojité trámy o čtyřech polích s rozpětím 80, 110, 134 a 100 metrů, které jsou podpírány třemi mezilehlými betonovými pilíři. Ocelové obdélníkové uzavřené trámy mají rozměr 6,0 × 4,1 m. Model mostu i další informace o něm lze nalézt v muzeu silnic a dálnic ve Velkém Meziříčí.


Bahrajnská vlajka

23pxSoubor:FIAV normal.pngVlajka Bahrajnu Poměr stran: 3:5 Národní vlajka Bahrajnu se skládá z bílého pruhu v žerďové části, který je od červené plochy listu oddělen pěti bílými trojúhelníky, které tvoří pilovitě klikatou čáru.
Červená barva a bílý pruh jsou tradiční pro vlajky zemí v oblasti Perského zálivu. Pět vrcholů trojúhelníků symbolizuje pět pilířů Islámu.
Nejstarší bahrajnské vlajky byly celé červené, ale v 19. století byl přidán bílý pruh jako důkaz příměří s okolními státy a pilovitá čára pro odlišení od sousedů. Původně bylo na vlajce více trojúhelníků, ale v roce 2002 byl jejich počet změněn na pět, aby mohly symbolizovat pět pilířů Islámu.


Lehký křižník

Lehký křižník je označení pro válečné lodě, po londýnské dohodě z r. 1930 vyzbrojené děly ráže do 155 mm, výtlakem 4 - 10 tisíc tun, parními turbínami, kotly vytápěnými naftou či olejem, rychlostí až 35 uzlů, pancéřováním od 25 do 200 mm; postupně přibývalo protiletadlových děl, torpédomety bývaly odstraňovány.
První lehký křižník byl postaven v Británii roku 1879. Okolo 1. světové války byly britské křižníky vyzbrojeny buď 2 děly ráže 152 mm a případně 8 děly ráže 100 mm nebo jednotnou výzbrojí děl ráže 152 mm a další výzbrojí s výtlakem okolo 5000 tun. Německé křižníky byly během války přezbrojovány z děl ráže 105 mm na děla ráže 150 mm.
Lehké křižníky dostávaly rozmanitou řadu úkolů. Po 2 . světové válce rozlišování mezi lehkým a těžkým křižníkem postupně zmizelo.


Zoologická zahrada Praha

Zoo Praha – plným názvem Zoologická zahrada hl. m. Prahy – je zoologická zahrada v dolní části pražské Troje, otevřená 28. září 1931. Jde o vysoce moderní zahradu, která ukazuje zvířata v podmínkách, které se co nejvíce blíží jejich přirozenému prostředí. Podílí se na záchraně mnoha ohrožených živočišných druhů a u některých vede jejich celosvětové plemenné knihy.
V pražské zoo bylo k 31. prosinci 2007 k vidění 4298 zvířat. V posledních letech se počet návštěvníků pohybuje nad hranicí 1 miliónu ročně.
Zoo Praha je členem Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií a jiných organizací a účastní mnoha záchovných a reintrodukčních programů. Mezi české patří záchrana čápů bílých i černých, sovy pálené, sýčků, puštíků a syslů.
Mezi mezinárodní projekty patří návrat do přírody koně Převalského, orlosupů a zubrů. V rámci Evropského záchovného programu chová pražská zoo mnoho druhů zvířat např. slony indické, gorily nížinné, levharty, lvíčky zlatohlavé, orangutany, pandy červené, žirafy Rothschildovy, tučňáky Humboltovy a mnoho dalších. Pražská zoo vede mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, leguána kubánského, hroznýšovce kubánského, želvy černavé a orlície bornejské a evropskou plemennou knihu ocelota stromového. Od roku 2004 je Zoo Praha i oficiálním záchranným centrem CITES pro zabavená zvířata.
Pražská zoo nabízí mnoho vzdělávacích programů jak pro školy, tak i pro širokou veřejnost. Mezi ně patří i přednášky v budově vzdělávacího centra průvodci po zoo, komentovaná krmení zvířat a mnoho dalších. Zoo Praha také spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, Českou zemědělskou univerzitou a jinými vysokými školami.
V Zoo pracuje 204 osob, jejichž průměrný věk je 39 let – nejvíce z nich v chovatelských odděleních zoologického útvaru. Roční náklady na provoz Zoo se pohybují kolem 200 miliónů Kč.
Zoo byla otevřena 28. září 1931, tehdy ještě jako staveniště zoologické zahrady na ploše 24 hektarů. O její vznik se velmi zasloužil především její první ředitel prof. Janda.
Jako první byla postavena administrativní budova u hlavního vchodu a voliéra dravců. Prvním zvířetem v pražské zoo byla vlčice Lotta. Dalšími zvířaty byli koně Převalského. Herec Vlasta Burian daroval v roce 1934 do pražské zoo lachtany Hýtu a Batula.
Pražskou zahradu velmi poznamenaly ničivé povodně v srpnu 2002, kdy byla zatopena téměř polovina areálu. Povodně znamenaly úhyn mnoha zvířat a nutnost demolice poničených objektů. Namísto nich však v Tróji vyrostlo několik unikátních staveb, které se svým pojetím blíží novému pohledu na funkčnost a smysl zoologických zahrad.
Symbolem povodní se stal lachtan Gaston, který uplaval po Vltavě a podařilo se jej odchytit až u Drážďan. Při převozu zpět však pro velké vyčerpání uhynul. V dolní části Zoo má originálně řešený podvodní pomníček.
Indonéská džungle je největší a nejnákladnější pavilon pro zvířata v dějinách českých zoo. Byl postaven v letech 2002 - 2004 na místě 50 let starého Pavilonu opic a jeho cena přesáhla 185 milionů Kč. Indonéská džungle byla slavnostně otevřena 29. listopadu 2004. Expozici tvoří eliptický skleník a stavba budí dojem džungle s úzkými cestičkami pro návštěvníky. Dvoupatrová expozice zahrnuje vyhlídkové terasy na orangutany a gibony na ostrovech, varany komodské, rozsáhlé vodní plochy, vodopád a jeskynní chodby, kde lidé mohou nahlédnout do života nočních tvorů.
Kromě indonéské džungle patří mezi významné stavby také komplex opičích ostrovů v dolní části zoo, průchozí voliéry ptáků, dětská zoo, kde mohou děti vstoupit mezi zvířata a krmit je, pavilon Afrika zblízka a také nové výběhy pro soby, losy, levharty a tygry v horní části zoo. Nově jsou přestavěny venkovní výběhy v pavilónu šelem.
Mezi budoucí velké stavby bude patřit nový pavilon slonů a hrochů.
K trojské zoologické zahradě již desítky let jezdí autobusová linka 112 z Holešovic. V minulosti sem bývaly v sezóně provozovány jako posila i speciální zrychlené autobusové linky. Dnem 5. dubna 2008 byla zahájena doprava na lince tzv. zoobusu, rychlíkové linky, které bez zastavování v mezilehlých zastávkách jezdí po trase Nádraží Holešovice – Zoologická zahrada. Linku objednává a platí zoologická zahrada, pro cestující je přeprava bezplatná, dopravcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. Linka jezdí o sobotách, nedělích a svátcích, a to v desetiminutovém intervalu. Linka je označena písmeny ZOO, interně má číslo 783, oficiální licenční číslo linky nebylo zveřejněno.
Turisticky atraktivní je doprava lodí, které mají nedaleko zoo přístaviště pravidelných plaveb. Podél Vltavy jsou parkoviště pro zájezdové autobusy a osobní automobily. Oblast je i cyklisticky atraktivní - po břehu řeky vede značená cyklotrasa č. 2 Praha - Drážďany. Zoo je vybavena stojany na jízdní kola a lze zdarma zapůjčit zámky pro jejich uzamčení. Silnice od sídliště Bohnice z důvodu nedostatečných parametrů není pro linkovou dopravu využívána, ač to bývá často navrhováno. Z důvodu velké vytíženosti linky 112 uvažuje pražský magistrát u o tramvajové trati k jižní části Zoo. V nejbližších letech však její výstavba není pravděpodobná.
Horní a dolní část zoologické zahrady spojuje od roku 1977 sedačková lanová dráha, kterou provozuje Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. Po zahradě jezdí také silniční vláček. Pro děti je v dolní části Zoo určena i dětská tramvaj.


Biskupské gymnázium J. N. Neumanna

Biskupské gymnázium J. N. Neumanna je českobudějovické katolické gymnázium se všeobecným zaměřením, kladoucí důraz na výuku jazyků a výchovu v duchu křesťanské etiky. Jeho kapacita činí 660 studentů a nabízí čtyř-, šesti- a osmileté studium.
Gymnázium založil v roce 1990 budějovický biskup Miloslav Vlk. Je pojmenováno po J. N. Neumannovi, jihočeském katolickém misionáři z 19. století, r. 1977 svatořečeném. Zprvu si škola prostory pronajímala, v roce 1995 získala vlastní budovu v centru města a později k ní zřídila i internát pro 90 studentů a školní jídelnu. Od roku 2002 je organizačně propojena s Církevní základní školou sídlící na Rudolfovské ulici, která má rozsah 1. až 9. ročník a 450 žáků a nabízí rozšířenou výuku informační techniky a jazyků.
Podle zprávy České školní inspekce z inspekce v roce 2005 má škola velmi dobré personální a dobré materiálně-technické zabezpečení výuky, sledované oblasti výuky jsou velmi dobré až vynikající a výsledky vzdělávání na škole jsou trvale na velmi dobré úrovni.


Racek reliktní

Dospělí ptáci ve svatebním šatu mají černou hlavu s tmavočerveným zobákem, bílé tělo a ocas, světle šedá křídla s černou kresbou na špičce a bílými skvrnami u špiček krajních dvou letek. V prostém šatu mají hlavu bílou s nevýraznými šedými skvrnami nad okem a v příuší. Mladí ptáci se velmi podobají mladým rackům černohlavým.
Racek reliktní hnízdí na několika jezerech v polopouštích střední Asie. Tažný, zimuje na pobřeží východní Asie od východní Číny po Vietnam. Zatoulaní ptáci byli zjištěni v Japonsku, ptáci kroužkovaní v oblasti hnízdění tohoto druhu byli nalezeni v Bulharsku a východním Turecku.


David Robinson

David Robinson je bývalý americký profesionální basketbalista. Je považován za jednoho z nejlepších podkošových hráčů všech dob.
Celou svou profesionální kariéru v NBA strávil Robinson v týmu San Antonio Spurs, se kterým vyhrál v letech 1999 a 2003 finále NBA. V roce 1995 byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem NBA, celkem desetkrát byl zařazen v NBA All-Stars týmu.
Za svou kariéru v NBA dosáhl celkem 20790 bodů, což dává úctyhodný průměr 23,2 bodu na zápas.
David Robinson je držitelem dvou zlatých medailí z olympijských her - z Barcelony 1992 a Atlanty 1996.


Milá

Milá je skalnatý čedičový vrch v západní části v CHKO České středohoří v Chožovském středohoří. Nachází se na katastru osady Milá asi 500 metrů severovýchodně od ní a asi devět kilometrů severně od Loun, 12 kilometrů jižně od města Bílina a asi 3 km severně od Rané. Vrch je z části pokryt lesem, krom něj se zde také nachází maloplošné stejnojmenné chráněné území Milá s výskytem teplomilné skalní a stepní flóry.
 Image:Mila from Rana CZ 076.jpg|Milá ze severozápadního úbočí Rané Image:Mila_Ceske_stredohori_CZ_from_S.JPG|Pod jižním svahem Milé Image:Rana from Mila CZ 058.jpg|Raná z Milé Image:Oblik Srdov Brnik from Mila CZ 064.jpg|Oblík, Srdov a Brník z Milé


Radiměřský komorní sbor

Rakos - Radiměřský komorní sbor působí pod vedením Pavla Janáka od roku 2006. Tento smíšený pěvecký sbor navázal na tradici ekumenického pěveckého sboru Josefa Trnečky. V současné době má sbor 13 členů a schází se na pravidelné páteční zkoušky téměř po celý rok.
Repertoár sboru je velmi široký a tvoří jej především duchovní písně různých období, dále spirituály, kánony, ale i lidové a populární písně českých i světových autorů.
Sbor zpívá při slavnostních katolických i evangelických bohoslužbách, každoročně pořádá vánoční a velikonoční koncerty, účastní se festivalů a jiných významných společenských událostí.
Radiměřský komorní sbor spolupracuje s dalšími pěveckými sbory, např. Festivia Chorus.


Bučovice

Bučovice jsou město ležící v údolí na pravém břehu Litavy v nadmořské výšce 226 m. n. m. Od Brna jsou Bučovice vzdáleny 28 km. Město leží na severním okraji Ždánického lesa. Ke dni 25. 2. 2008 zde žilo 6 494 obyvatel, z toho 3 246 mužů a 3 248 žen.
Bučovice jsou poprvé uváděny v Knize počtů města Brna z roku 1343
Čsl. armády, Fučíkova, Hájecká, Hájek, Jiráskova, Jižní svahy, Koliba, Komenského, Legionářská, Lipová, Lišky, Mánesova, Mírová, Nádražní, náměstí Svobody, náměstí Vítězství, Na Padělcích, Na Vyhlídce, Nová, Polní, Příční, Příhon, Revoluční, Sadová, Slavkovská, Slovenská, Smetanova, Sokolovská, Součkova, Sovětská, Studentská, Trávnická, U Dráhy, Úlehla, U Litavy, U Škol, Vinohradská, Vyškovská, Zahradní, Zámecká, Zámek, Ztracená, Ždánská


Čuvaši

Čuvaši jsou národ žijící v Rusku, zejména v Čuvašsku, kde tvoří 70% obyvatel, dále v Tatarstánu a Baškortostánu – celkem jde o 2 miliony lidí. Hovoří čuvaštinou, která patří mezi turkické jazyky v altajské jazykové rodině, nejčastěji vyznávají křesťanství se zbytky animismu.


Ashmolean museum

Ashmolean Museum je světově prvním univerzitním muzeem. Nachází se v britském Oxfordu a bylo založeno mezi lety 1678 až 1683. Jeho vznik bývá dáván do souvislosti s osobou Sira Christophera Wrena, britského matematika, fyzika, geometra a astronoma. Jméno muzea je odvozeno od dalšího britského vědce, astrologa a politika Eliase Ashmolea, který původnímu ústavu věnoval v roce 1677 své sbírky v rámci jakéhosi kabinetu kuriozit. Současná budova, která prošla v letech 2006-2009 celkovou rekonstrukcí, pochází až z roku 1845.
Muzeum je známé také jako první instituce, v jejíž sbírkách se nacházela prokázaná fosílie dinosaura, kterou zobrazil první představený muzea Robert Plot.


Seznam planetek 20501-20750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Lýza

Lýza je rozklad či destrukce, a to nejčastěji smrt buněk v důsledku rozpadu jejich vnější membrány.
Nejčastěji se používá jako přípona k určitým biologickým termínům, jako je:
---- Lytický cyklus u virů je takový, při něž viry způsobují destrukci buňky.


Jindřich IV. Navarrský

Jindřich IV., známý též jako Jindřich IV. Navarrský, byl francouzský král v letech 1589 – 1610. Pod jménem Jindřich III. králem Navarry v letech 1572 – 1610. První francouzský král z dynastie Bourbonů, která této zemi následně vládla až do roku 1830. Jeho otcem byl Antonín Bourbonský, vévoda de Vendôme, v přímé mužské linii potomek krále Ludvíka IX. Antoine se stal díky výhodnému sňatku králem navarrským. Jeho manželkou a Jindřichovou matkou byla Johana III. Navarrská, královna Navarry, dcera Jindřicha II. Navarrského.
V roce 1572 si Jindřich III., král Navarrský, vzal za ženu Markétu z Valois, dceru francouzského krále Jindřicha II., které v rodině přezdívali Margot. Tato svatba měla původně ukončit dlouhodobé náboženské rozbroje ve Francii a nastolit mír. Země byla vnitřně rozpolcena a sužována neustálými spory mezi katolíky a protestanty, kteří vzájemně soupeřili o moc v zemi. Královská rodina Valois se navíc hlásila ke katolictví, zatímco Bourboni, k nimž patřil Jindřich Navarrský, byli převážně hugenoty. Další příbuzní Jindřicha Navarrského stáli paradoxně v čele obou znepřátelených táborů. Hlavou protestantů byl do roku 1569 Jindřichův strýc Ludvík I. de Condé a zájmy katolíků zastupoval Jindřich I. de Guise, který měl s Jindřichem Navarrským zase stejného pradědečka Františka de Bourbon.
V den své svatby se Jindřich Navarrský zdál tím nejméně možným a vhodným budoucím kandidátem na francouzský trůn. Byl sice přímým mužským potomkem krále Ludvíka IX Svatého, ale dělila je propast času a devět generací. Šance na získání francouzského trůnu se nezvýšila ani sňatkem s Markétou z Valois, jelikož ta měla v době svatby ještě tři žijící bratry, z nichž jeden byl králem a další dva následníky trůnu. Budoucnost rodu Valois se zdála být velmi nadějná a ostatní příbuzní neměli nejmenší důvod pomýšlet na panovnické žezlo.
Královská rodina se nakonec opravdu rozhodla náboženské spory ve Francii ukončit právě v den svatby Jindřicha a Markéty. Ovšem násilím. Svatba a následné události vstoupily do dějin pod označením Bartolomějská noc. Ta si jen v Paříži vyžádala na 3000 obětí z řad hugenotů. Dalších 20 000 náboženských odpůrců bylo zavražděno po celé Francii v následujících dnech. Jindřich Navarrský byl ušetřen, ale přišel o většinu svých přátel, členů družiny a některé příbuzné.
V roce 1574 umírá bratr Markéty z Valois král Karel IX. Na francouzský trůn usedne další Markétin bratr Jindřich III. Ačkoli hugenoti přišli při bartolomějské noci o své vůdce, začali další boj s katolíky. Jako reakci na tuto situaci vydává roku 1584 Jindřich III. jako poslední žijící a bezdětný člen rodu Valois namurský edikt, kterým vyloučil do budoucna z následnictví francouzského trůnu jeho právoplatného dědice, vůdce hugenotů a manžela své sestry Jindřicha, krále Navarrského. Tímto okamžikem vypukla poslední, osmá hugenotská válka. V té získala převahu katolická strana a její vůdce Jindřich I. vévoda de Guise si začal klást nároky na francouzský trůn. Král Jindřich III., který se obával konkurence ze strany vévody de Guise přešel do druhého tábora. Nejprve uzavřel s hugenoty dohodu proti Katolické lize a v roce 1588 nechal vévodu de Guise zavraždit. Sám umírá o rok později rukou atentátníka z řad katolíků, mnicha Jacquese Clémenta, během obléhání Paříže. Jindřichem III. vymřela dynastie Valois.
Následníkem trůnu se stává Jindřich IV., král Navarrský, ale většina obyvatel by raději viděla na jeho místě katolíka. Jindřich Navarrský nejprve vojenskou silou zlomí odpor Katolické ligy, ale nakonec se podřídí vůli většiny a v roce 1593 přestoupí na katolickou víru. O rok později je konečně Jindřich III., král Navarrský a vévoda Bourbonský korunován jako Jindřich IV. králem Francie. V roce 1598 vydal Jindřich IV. nantský edikt, který hugenotům zaručoval svobodu vyznání. Provedl také finanční, správní a soudní reformy, podporoval stabilizaci ekonomiky a koloniální expanzi. V roce 1599 se po vzájemné domluvě a shodě rozvádí s Markétou z Valois, s níž nemá žádné děti, a o rok později se ožení s Marií Medicejskou z rodu Medici. Poté, co je Jindřich IV. roku 1610 zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem, nastupuje na trůn jeho syn Ludvík XIII., který v pozdějších letech dále upevňoval absolutistickou královskou moc a v zahraniční politice navázal na svého otce – především snahou o další rozšíření území Francie a omezení moci Habsburků v Evropě.
Pozn. k prvnímu odstavci- Katolická liga v tomto případě nebyla organizací protihabsburského odporu v době Třicetileté války, nýbrž protihugenotský spolek pod vedením Jindřicha I. de Guise založený roku 1576 ve Francii.
Jindřich IV. byl otcem čtrnácti dětí. Se svou druhou ženou Marií Medicejskou měl šest dětí. S milenkou Gabrielou d´Estrée měl tři děti, ty se staly nositeli titulu de Vendôme. S dalšími milenkami Henriettou d´Entragues, Jacquelin de Bueil a Charlotte des Essorts měl dohromady dalších pět dětí.


Karel Texel

Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor režie. Titul JUDr. mu byl udělen po sametové revoluci. Byl čtyřikrát ženatý, s Marií Texelovou, herečkou a režisérkou ČRo Plzeň, má dceru MUDr. Alexandru Texelovou. Pracoval v Divadle Jiřího Wolkera, zdramatizoval např. Královnu koloběžku. Vzhledem k jeho závislosti na alkoholu zemřel relativně mlád v Městské nemocnici v Plzni. Jeho jediný vnuk též studuje JAMU, obor činoherní herectví.


Velkej biják

Velkej biják je americká komedie, která paroduje například filmy Lev, čarodějnice a skříň, Karlík a továrna na čokoládu, Šifra mistra Leonarda, Boží zápasník, Hadi v letadle, X-Men a další.
Čtyři sirotci obdrží hnědý tiket. Lucka, Eduard, Zuzana a Petr se tak dostanou do továrny na čokoládu Wallyho Wanky. Ten jim řekne, že jeho sladkosti jsou tak chutné, protože obsahují tajnou ingredienci - lidské maso. A oni čtyři se mají stát součástí těchto sladkostí. Všichni čtyři jsou drženi v zajetí, Lucka tam ale nalezne skříň a dostane se do Gnarnie, kde potká fauna. Ten ji v Gnarnii uvítá a ukáže jí svůj dům.
Eduard se přes skříň dostane do Gnarnie také a potká čarodějnici Bílou čubku. Ta mu řekne, aby dovedl zbylé tři sirotky. Každý ze sirotku se dostanou svou cestou do Faunova domu, kde zjistí, že jsou sourozenci a že Bílá čubka zabila jejich rodiče. Eduard se vydá za Bílou čubkou, nejdřív jí dá informace o sourozencích, ale pak zjistí, že je zlá, a odmítá to. Ta ho ale lstí přijme mu informace stejně poskytnout.
Lucka, Zuzana a Petr jdou trénovat na válku. Potkají šedivého Harryho Pottera, plešatého Rona Weasleyho a těhotnou Hermionu Grangerovou, kteří jim pomohou se připravit na boj. Bílá čubka mezi tím připravuje zbraň hromadného ničení, pomocí které by zničila Gnarnii a vytvořila místo ní nový kontinent, který by měla pouze pro sebe. Eduard uteče z vězení za pomoci kapitána Jacka Svalouše, který pak ale Eduarda prodá Bílé čubce. Ta ho znovu uvězní a Jacka Svalouše zabije. Eduard se ale zmocní zbraně hromadného ničení a omylem ji hodí do vody.
Lucka, Zuzana a Petr se dostanou do Aslova tábora. Ten jim slíbí pomoc ve válce proti Bílé čubce. Krátce na to ale zemře v boji se Silasem, služebníkem Bílé čubky, ale podaří se mu osvobodit Eduarda. Když se Lucka, Zuzana, Petr a Eduard postaví armádě Bílé čubky, zjistí, že nepřišel nikdo z Aslova tábora bojovat s nimi. Lucka, Zuzana a Eduard jsou zraněni, Petr najde na zemi ovladač, který použije k tomu, aby zastavil dění okolo a uzdravil své sourozence. Společně pak zabijí celou armádu Bílé čubky. Petr chce Bílou čubku postavit před soud, ale zabije ji Jack Svalouč na svém mlýnském kole. Lucka, Zuzana, Eduard a Petr jsou korunováni králi a královnami Gnarnie, které vládnou po mnoho let. Pak ale znovu naleznou skříň a vrátí se jako mladí. Objeví se Borat a gratuluje jim, ale Jack Svalouš je přejede na svém kole.


Liniový graf

Tento typ grafu je nejjednodušším typem, který se ve finančnictví používá. Jak můžete na obrázku vidět, jde o jednotlivá minulá data, které jsou spojená čárou.
Většinou se používají data uzavírací, tedy cena, která nastala na konci vybraného časového úseku.


Kvintet

Kvintet je označení pro hudební těleso o pěti prvcích nebo pro skladbu o pěti hlasech.
Vokální kvintety jsou nejčastěji psány pro seskupení hlasů soprán, alt, tenor, baryton, bas.
Nevokální hudební tělesa bývají správněji označována jako kvinteto. Dechový kvintet hraje ve složení v obsazení flétna, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot. Ač by se mohlo zdát, že je složen pouze z dřevěných nástrojů, není to pravda. Lesní roh díky své zvukové barvě zdobí jak dechový, tak žesťový kvintet. Kromě lesního rohu tvoří žesťový kvintet zpravidla dvě trubky, pozoun a tuba


A Matter of Life and Death

A Matter of Life and Death je zatím poslední album legendární skupiny Iron Maiden, vydané 28. srpna ve většině zemí, 29. srpna v Kanadě a 5. září 2006 v USA. V pořadí se jedná o čtrnácté studiové album a zároveň třetí studiové album vydané ve spolupráci s producentem Kevinem Shirleyem. Skupina se pustila do psaní nových skladeb ke konci roku 2005, po skončení velice úspěšného turné po USA a Evropě. Po Vánocích už byly skladby hotové, a tak začalo nahrávání, které se konalo ve studiích Sarm West v Londýně. Album není koncepční, jak se dříve spekulovalo.
Na tomto albu můžeme být svědky nejprogresivnějšího přístupu skupiny k hudbě od dob alba Seventh Son of a Seventh Son.
První singl k albu – „The Reincarnation of Benjamin Breeg“ – vyšel 14. srpna. .
Druhá skladba na albu, „These Colours Don't Run“ vypráví o pocitech vojáka ve válce. Vysvětlil to v interview zpěvák skupiny Bruce Dickinson: „tato skladba se snaží dát lidskou tvář lidem, kteří bojují ve válkách. Říká se tomu udržování míru, ale tito lidé se sami ucházejí o bolestivou cestu, a ať už souhlasíte s důvody proč to dělají nebo nesouhlasíte, oni zkrátka dělají svoji práci.“
„Brighter Than a Thousand Suns“ je o atomové bombě. Dickinson to zmínil v interview s magazínem Kerrang!: „Vědci, kteří viděli vybuchnout první bombu říkali, že záře byla jasnější než tisíc sluncí. Myšlenka, že lidstvo může zničit samo sebe úplně změnila způsob, jakým lidé uvažují.“
Ze seznamu skladeb vidíme, že deska nemá název podle žádné svě skladby. Stejně na tom byly tyto předcházejíci alba: Piece of Mind, The X Factor a Virtual XI.


Angerost

Ne? A jaktože jsem si ho všimla asi už ve čtyřech hudebních e-shopech??? --193.165.105.199
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Kamenný vrch nad Myslivnou

Kamenný vrch nad Myslivnou je přírodní rezervace v České republice, okrese Brno-město, v katastrálních územích Nový Lískovec a Kohoutovice. Důvodem ochrany je bohatý výskyt koniklece velkokvětého. Rezervace se překrývá s evropsky významnou lokalitou Kamenný vrch, s kódem CZ0624067 o rozloze 13,7752 ha. U ní je důvodem ochrany teplomilná květena a také výskyt střevlíka maďarského Carabus hungaricus. Na Kamenném vrchu se nachází populace koniklece velkokvětého Pulsatilla grandis čítající 55 tisíc trsů těchto rostlin, čímž je největší v celé Evropě.
Lokalita je z jihu a západu ohraničena ulicí Travní, její nejdůležitější částí jsou stepní porosty, v severní části zahrnuje také okraj lesa. Je částečně chráněna oplocením a vybavena naučnou stezkou z 8 panelů, zaměřenou především na dětské návštěvníky. Péče o rezervaci spočívá kromě údržby vybavení také v úklidu po návštěvnících, pravidelném kosení a odstraňování příliš rozrostlé nepůvodní vegetace.
Lokalita Kamenný Vrch byla vyhlášena chráněnou přírodní památkou usnesením Národního výboru města Brna 23. března 1978, jeho vyhláška ze dne 20. dubna 1989 ji určila jako chráněný přírodní výtvor. Do kategorie přírodní rezervace bylo toto území přeřazeno vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR 395/1992 Sb. ze dne 11. června 1992 pod názvem Kamenný vrch nad Myslivnou. Dne 22. prosince 2004 byla na tomto území nařízením vlády 132/2005 Sb. rovněž vyhlášena evropsky významná lokalita Kamenný vrch.


Nezbavětice

Nezbavětice jsou vesnice v okrese Plzeň-město, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 v obci žilo 186 obyvatel.
Přestože je obec od 1. ledna 2007 součástí okresu Plzeň-město, přímou součástí města Plzeň se zatím nestala. Do konce roku 2006 byla obec součástí okresu Plzeň-jih.


NHL 1992/1993

Sezóna 1992/1993 byla 76. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Montreal Canadiens. NHL byla rozšířena o týmy Ottawa Senators a Tampa Bay Lightning.


Politická kampaň

Politická kampaň je organizované úsilí politických stran, nebo kandidátů na zastupitelská místa, přesvědčit potenciální voliče, aby podporovali předložený program politické strany ve volbách.
Politické kampaně představují v demokratické společnosti důležitou roli při seznamování voličů s politickým programem a při hledání podpory u obyvatelstva.


Metro v Almaty

Almatské metro je kapacitní dopravní systém v největším kazašském městě Almaty. S několikaletým přerušením se buduje již od roku 1988 a zprovozněno pravdepodobně bude v roce 2010. Almatské metro je sovětského typu a vedle metra v uzbeckém Taškentu půjde o jediný dopravní systém svého druhu ve střední Asii.
Hlavní město Kazašské sovětské socialistické republiky Alma-Ata se v 60. a 70. letech potýkalo s narůstajícími dopravními komplikacemi. Aby se situace ve městě alespoň částečně zklidnila, zažádala Alma-Ata o výstavbu metra. Úředně byl projekt almatského metra schválen v roce 1981, přípravné práce byly zahájeny ještě téhož roku. Během prací ale byly zjištěny geologické problémy, vyplývající z podhorské polohy města. Stavitele tak čekaly zhoršené podmínky se stavbou tunelů a stanic, kladení většího důrazu na bezpečnost pro případ zemětřesení a dalšími problémy. Projekt musel být několikrát předělán a přípravné práce se tak protáhly na dlouhých sedm let.
Vlastní stavba almatského metra byla zahájena v roce 1988, kdy se začala stavět 1.trasa v úseku Alatau - Ulitsa Rayimbeka, součástí stavby bylo i depo. Stavba časem nabývala jasnějších a konkrétních obrysů, termín otevření 1. úseku metra byl odhadován na rok 1994. V prosinci 1991 se však rozpadl Sovětský svaz a Alma-Ata přišla o štědré dotace z Moskvy na výstavbu metra, které nová Republika Kazachstán nebyla schopna poskytnout. Stavba metra tak musela být přerušena.
V 90. letech se několikrát objevily návrhy na dostavbu metra, ale všechny byly zamítnuty. Následné stěhování hlavního města z Almat do Astany uložilo celý projekt na několik dalších let prakticky k ledu.
Dostavba almatského metra byla schválena až v roce 2003 kazašským parlamentem. Stavba metra tak postupně pokračuje a blíží se k definitivnímu dokončení. Na dostavbě má nemalou zásluhu současný kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, který almatskému metru zajistil nezbytné finanční prostředky. Termín otevření 1.úseku metra je podzim 2010.
Dokončovaná 1.trasa, označována červenou barvou, bude začínat a končit na severním okraji centra stanicí Ulitsa Rayimbeka, poblíž které bude depo. Stanice se nachází poblíž nádraží Almaty-II, přímá vazba z nádraží na metro ale nebude. Trasa povede centrem města na jih a poté se stočí na západ, až dosáhne konečné stanice Alatau. Trasa se sedmi stanicemi bude měřit 8,56 km a bude na ní operovat 20 pětivozových vlaků typu 81-71, pravděpodobně v modernizované verzi. Existovala varianta, že Škoda Plzeň do Almat dodá soupravy 81-71M, k oficiálním jednáním ale nakonec ani nedošlo. Celková doba jízdy z jedné konečné stanice na druhou , při max. rychlosti 40km/h, bude 12 minut.
Po dokončení 1. úseku se začne budovat druhá trasa, která povede od Parku Gorkogo na západ centra, odkud se bude stáčet na jih, na Alatau. S 1.trasou se překříží ve dvou stanicích a vytvoří tak centrální čtyřúhelník almatského metra. 2. trasa pak povede dále na jihovýchod do stanice Orbitau, kde bude mít vlastní depo. Prodloužená bude rovněž i 1.linka směrem na západ.
3.trasa povede od Ulitse Rayimbeky, kde bude vazba na 1.linku, směrem na severní okraj města, k nádraží Almaty-I. Trasa je značená modrou barvou a bude vybudováno jako lehké metro.
Časový horizont zprovozňování nových úseků není znám, ale vzhledem ke skutečnosti, že 1.úsek se budoval více než dvacet let je pravděpodobné, že výstavba dalších úseků potrvá spousty dalších let. Vše závisí na dotacích, které by však prezident Nursultan Nazarbajev uvolnit mohl. Další vývoj almatského metra bude určitě zajímavé sledovat.


Káhirská konference

Pamětní foto tří účastníku Káhirské konference: zleva Čankajšek, Roosevelt a Churchill.Káhirská konference byla schůzkou amerického prezidenta Franklin D. Roosevelta , britského premiéra Winstona Churchilla a čínského generalissima Čankajška v egyptské Káhiře.
Setkání se uskutečnilo mezi 22. až 26. listopadem 1943 především nad dalším společným plánem vedení válečných operací proti Japonsku a případném uskutečnění vojenské akce v Barmě. Na setkání bylo uvolněno prohlášení, které referovalo o zřeknutí se jakýchkoli územních požadvků vůči Japonsku a potvrzení výsledků konference v Casablance, což znamenalo zopakování požadavku japonské bezpodmínečné kapitulace.
Winston Churchill chtěl také káhirskou konferenci využít k bližším konzultacím s americkou stranou před nadcházející schůzkou v Teheránu, kde měla být přítomna i sovětská strana s Josifem V. Stalinem. Cílem premiéra bylo získat souhlas Spojených států amerických k větší intenzitě vojenských operací Spojenců ve Středomoří. Franklin D. Roosevelt se však obával, aby případná jednota v amerických a anglických postojích, nevzbudila nedůvěru u Josifa Stalina. I proto nebyly klíčové plány vyřešeny.
1. prosince 1943 byla vydána tzv. káhirská deklarace, která obsahovala její výsledky. Důležitý byl jasný odsudek japonské agrese v Číně a Tichomoří, stejně jako požadavek navrácení jím anektovaných území.


Opatov

Opatov je obec v okresu Svitavy a Pardubickém kraji. PSČ obce je 56912, její nadmořská výška 438 m. K 1. lednu 2005 zde žilo 1128 obyvatel.
V obci je od 17. července 2006 v provozu druhá největší sluneční elektrárna v Česku využívající solární články s výkonem 60 kilowattů.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1347. V roce 1930 byla většina z 1981 obyvatel německé národnosti. K obci náleží osady Hvězda při bývalém panském dvoře se správní budovou a Nový Rybník při cestě do Semanína.
Jednou se na louce za obcí pásla prasata a jedna svině vyryla ze země zvon. Lidé se z toho velmi radovali, protože jejich obec dosud zvon neměla. Když jej však zavěsili do kostela a rozhoupali, zvon při zvonění volal: „Sau! Sau!“. Lidem bylo líto krásných ozdob na zvonu, leč nezbylo, než jej nechat přelít. Po přelití už zvonil krásně.


Bovinae

Více informací o těchto šablonách je na stránce Wikipedie:Šablony/Úpravy článků.


Princezna Arabela

Princezna Arabela je postava ze seriálu Arabela a Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Jedná se zde o pohádkovou bytost, která pochází z fiktivní Říše pohádek a shodou okolností se zamiluje do skutečného člověka pocházejícího z "reálné" říše lidí.
Arabela pochází ze vznešené královské rodiny ve fiktivní Říši pohádek.


Sondáž

Slovem sondáž označujeme lidskou činnost zvanou sondování. Jedná se o odborný průzkum zpravidla prováděný pomocí nějakého specializovaného technického zařízení - sondy. Technika sondáže se tedy používá především pro cílený průzkum míst, která jsou běžnými prostředky buďto zcela nedostupná nebo jsou jen velmi obtížně přístupná.
Technika sondáže se používá zejména v meteorologii, geofyzice a v sociologii popřípadě i v dalších oborech lidské činnosti.
Používají se zde meteorologické sondy respektive radiosondy pro zjišťování teploty, tlaku, vlhkosti vzduchu a dalších parametrů horních vrstev zemské atmosféry.
Sondáží v sociologii rozumíne obvykle průzkum veřejného mínění, kdy se z menšího vzorku obyvatelstva provádí odhad platný pro celou populaci.


275 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 ----


Vendryňské vápenky

Vendryňské vápenky jsou technickou památkou nacházející se v obci Vendryně blízko Třince, asi 2 km severně od železniční zastávky ČD. Nejlepší přístup je této železniční zastávky a dále po zelené značce, která se pod Malým Ostrým napojuje na hřebenovku vedoucí na Velkou Čantoryji.
Vznik těchto pecí se datuje na začátek 19. století, kdy zde probíhaly geologické průzkumy zaměřené na ložiska železné rudy pro zdejší železárny. Na území obce Vendryně se těžila ruda nejprve pro huť v nedaleké polské Ustroni a později pro nově založenou huť v Třici. V této době se rovněž začal těžit vápenec, jako nepostradatelná surovina pro výrobu železa ve vysoké peci. Ve Vendryni byl těžen ve třech lomech a následně zprcováván ve vápenných pecích. I když těžba železné rudy v blízkém okolí brzy ustala pro svou malou vydatnost, vápenné pece sloužily zdejším obyvatelům dále. Jelikož se pece využívaly neustále musely být čas od času opraveny. Oprava takové pece nebyla nikterak náročná, prováděla se jednak formou vyzdívání a pro udržení stability se používaly ocelová obinadla a výztuže. Provoz pecí byl definitivně ukončen až v roce 1965, čili celých 40 let upadly do zapomění a chátraly. V roce 2003 byly opraveny a restaurovány, aby tak sloužily jako technická památka.
Vendryňské vápenné pece jsou dvě: starší, kamenná a mladší, cihlová. Starší kamenná pec je vysoká 9,3 m, z toho je do 5. metrů vyzděna z kamene, zbylá část tvoří cihly. Průměr u paty konstrukce činí 3,7 m, a stabilitu pece zajiš´tují 3 ocelové obruče. Navážecí rampa se u této pece nedochovala. Mladší „cihlová“ pec je vysoká přes 10 m, průměr u paty konstrukce je 3,45 m a stabilitu zajišťuje 10 ocelových lan. Zde se zachovala navážecí rampa i s vozíkem. Obě pece mají 2 otvory, první je pro násyp vsázky z rampy, a druhý pro odběr páleného vápna.
Výroba vápna probíhala střídavým navážením vsázky. Uhlí sloužilo jako přísada pro odstranění nežádoucího uhlíku ve složení vápence. Tím jak vsázka hořela, neustále se propadávala dolů do pece a vzniklé zplodiny CO2 odcházely komínem pryč. Po ukončení této jednoduché reakce zůstalo na dně pece pálené vápno CaO, které se expedovalo na místo potřeby.


Třída Čapajev

Třída Čapajev byla třída lehkých křižníků sovětského námořnictva. Oproti předchozí třídě Kirov byly tyto lodě výrazně mohutnější.
Hlavní výzbroj obou lodí mělo tvořit dvanáct 150mm kanónů ve čtyřech třídělových věžích a sekundární výzbroj dalších osm 100mm kanónů. Ty měly doplňovalo 24 kusů 37mm a lodě také nesly šest 533mm torpédometů. Plavidla této třídy také byla vybavena pro nesení až 200 min. Pancéřování bylo řešeno stejně jako u těžkých křižníků třídy Kirov.
V letech 1939–1940 bylo rozestavěno celkem sedm jednotek této třídy, přičemž jich bylo dokončeno pět – Čapajev, Čkalov, Železňakov, Frunze a Kujbyšev, zatímco Oržonikidze a Sverdlov byly v roce 1940 zrušeny. Dokončení celé pětice se však díky válce protáhlo až mezi léta 1949–1950.


Ramočhe

Ramočhe je buddhistický klášter ve Lhase a jeden z nejvýznamnějších tibetských chrámů. Nachází se v severozápadní části Lhasy východně od Potály a severně od Džókhangu. Ramočhe patří k vyhledávaným turistickým cílům Lhasy a k nejstarším památkám Tibetu.
Stavba vykazuje poměrně silný vliv čínské architektury doby Tchang. Ramočhe byl postaven již v 7. století pro potřeby čínské princezny Wen-čcheng. Princezna tehdy přicestovala z Číny, aby se stala ženou tibetského krále Songcän Gampa. Do Tibetu si s sebou přinesla sochu Buddhy Šákjamuniho; právě pro tuto sochu pak byl chrám vystavěn. Později se socha přemístila do Džókhangu.


Dispozice

Slovo dispozice nebo disposice má celou řadu různých významů, které mají společný původ:


Sphenophyllopsida

Sphenophyllopsida je vymřelá třída vyšších rostlin z oddělení přesličky. Na Zemi se vyskytovaly od devonu po trias, pak vymřely. Zařazení mezi přesličky není úplně jisté. Byly to šplhavé rostliny až liány kolem 1 m vysoké, stonek byl dlouze článkovaný. Listy byly vidličnatě větvené, často v šestičetných přeslenech. Sporofyly byly v koncových strobilech, které byly děleny na fertilní a sterilní segmenty. Většinou byly isosporické, ale některé snad i heterosporické. Je znám řád Sphenophyllales, čeleď Sphenophyllaceae, rod Sphenophyllum.


Tokatská provincie

Poloha Tokatské provincie na mapěTokatská provincie je tureckou provincií, nachází se v severní části Malé Asie. Rozloha provincie činí 9 912 km2, v roce 2000 zde žilo 828 027 obyvatel. Hlavním městem provincie je Tokat.


Van der Waalsův plyn

Kde p je tlak, v měrný objem, tedy objem na jeden mol látky, T termodynamická teplota a R plynová konstanta. a, b jsou konstanty související s tím, o jaký plyn se jedná, většinou jsou zjištěny empiricky. Vidíme tedy, že Van der Waalsův model plynu má dva volné parametry. V tomto smyslu můžeme považovat ideální plyn za speciální případ plynu Van der Waalsového, když a=b=0.
Pro tento model plynu je charakteristické, že zde již energie plynu obecně závisí i na jeho objemu, nikoliv tedy pouze na teplotě, jako u ideálního plynu, kde jsou zcela zanedbány velikosti molekul.
Pomocí Van der Waalsova modelu taktéž můžeme nahlédnout, v jakém případě nastane fázový přechod mezi kapalnou a plynou fází. Od určité teploty totiž izotermy tohoto plynu mají nezvyklý tvar, objevuje se u nic minimum a hned vedle maximum. Maximální teplotu, při které se ještě tento jev vyskytuje nazýváme kritickou teplotou, nad touto teplotou se již stírá rozdíl mezi kapalinou a plynem, žádný skupenský přechod tedy nenastává.


Preikestolen

Preikestolen je obrovský kvádrovitý skalní blok vysunutý ze svislé skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad modrou hladinou Lysefjordu v Rogalandu v Norsku.
Plochá vyhlídková plošina Preikestolenu poskytuje kruhový rozhled do dálky. Je jednou z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších přírodních lokalit v Norsku, mnohými odborníky považován za jeden z velkých přírodních divů celé Evropy. Měří 25x25 metrů.


Antea

Antea - byla v řecké mytologii dcera kárského krále Íobata a manželka zakladatele Tírynthu Proita.
Antea, též Anteia, je v řecké mytologii také často uváděna pod jménem Stheneboia. Její manžel Proitos byl synem argejského krále Abanta. Jeho bratr Akrisios ho po otcově smrti vyhnal z Argu a Proitos odešel do nedalekého Tírynthu a s pomocí Kyklopů, jednookých obrů, postavili pevný mohutný hrad. Tam potom vládl jako první tírynthský král.
Proitos se oženil s dcerou lydského krále Anteou. Byla to nemravná a bezcharakterní žena. Zamilovala se do mladého Bellerofonta, když našel útočiště v Tírynthu. Pokusila se ho svést, on ji odmítl a ona obvinila u svého manžela ze znásilnění. Proitos ho nechtěl trestat, poslal ho ke králi Íobatovi. Ten ho rovněž nepotrestal, ale uložil mu těžký úkol: zabít obludu Chiméru. Jenže Bellerofón úkol s pomocí svého koně Pégasa splnil a vrátil se do Tírynthu. Když Antea nepřestávala s intrikami, navrhl jí společný útěk a cestou ji shodil do moře, kde utonula.
Jiná verze vypráví však, že králi Íobatovi nestačilo, že Bellerofón zabil Chiméru, ale poslal ho plnit další úkol, a to bojovat proti Solymiům a jejich spojencům Amazonkám. I tady si vedl Bellerofón skvěle, vznesl se vysoko nad protivníky a házel jim na hlavy veliké kameny a tak je porazil. Nakonec král usoudil, že obvinění proti Bellerofónovi byla neoprávněná, nechal si celou situaci vysvětlit a poté se omluvil. Navíc mu dal svou dceru Filonoé za manželku a jmenoval ho dědicem lykijského trůnu. Jenže později Bellerofón podnikl zoufalý pokus vyletět na svém Pégasovi na Olymp a bohové ho za tuto troufalost srazili na zem.
Proitos a Antea měli dcery Lýsippu, Ífinu a Ífianassu. Všechny byly krásné, ale také bezbožné. Nechovaly v úctě boha Dionýsa a ten na ně za trest seslal šílenství. Z něj je vyléčil messénský věštec Melampús, který se poté s jednou z dcer oženil. Druhou si vzal jeho bratr Biás. Mezi ně dva potom rozdělil Proitos své království.


Průlomové údolí

Průlomová údolí jsou říční údolí, která spojují dvě níže položené oblasti skrz výše položenou oblast. Díky tomu často představují nejvýhodnější spojnici přes vysočiny a často jimi procházejí cesty, silnice a železnice.
Antecedence a epigeneze jsou procesy schopné vytvoření mnohem rozsáhlejších útvarů, než jsou průlomová údolí. Například Grand Canyon řeky Colorado vznikl jejich kombinací.
Horní tok řeky nad průlomovým údolím může být načepován jiným vodním tokem. Z říčního údolí se tak stane nízko položený průsmyk. Tento typ terénu se vyskytuje v Appalačském pohoří v povodí řeky Shenandoah
Průlomová údolí mohou v závislosti na rozsahu překonávané vysočiny dosahovat různých délek, řádově od stovek metrů až po stovky kilometrů.


Okres Tata

Okres Tata je okres v severním Maďarsku v župě Komárom-Esztergom. Jeho správním centrem je město Tata.


Gustav Machatý

Gustav Machatý byl český filmový herec, scenárista, režisér a filmový pedagog.
U filmu začínal už v době konce první světové války. V roce 1918 působil ve vlastní filmové společnosti jako herec, asistent režie, výtvarník a scenárista. Z té doby také pochází jím režírovaný první film Teddy by kouřil, který se do dnešních dob bohužel nedochoval. V letech 1920 až 1924 pobýval a Americe na studijním pobytu u amerických filmařů. Po návratu do vlasti opakovaně debutoval němým filmem Kreutzerova sonáta z roku 1926, v roce 1928 následoval legendární snímek Erotikon, který se jako vůbec první snímek v našich filmových dějinách systematicky zaměřil na erotiku a lidský sexuální pud. V roce 1931 natočil svůj první zvukový film Ze soboty na neděli, což bylo dílo inspirované literární předlohou od Vítězslava Nezvala. V roce 1932 natočil další film Načeradec král kibiců, který ale nebyl příliš úspěšný. Následoval druhý legendární film Extase, jenž tématicky vycházel z prvního filmu Erotikon. Právě tento film způsobil světovou senzaci a na II. filmovém festivalu v Benátkách sklidil velký úspěch. Tento film byl na tehdejší společenské poměry značně odvážný a svým způsobem i pobuřující, neboť rakouská herečka Hedy Kieslerová v některých scénách tohoto filmu vystupovala nahá. Nicméně sám režisér filmu byl považován za rozporuplnou bytost se značně nestálou a dosti nevyrovnanou povahou, která se promítala jak do jeho režijní práce tak i do jeho osobního života. V roce 1936 odešel do ciziny a střídavě pobýval v Americe, v Itálii v Rakousku, v Československu přestal natáčet zcela. V zahraničí dál natáčel filmy, z nichž patrně nejlepší a nejznámější je film Žárlivost z roku 1945. Po 2. světové válce se natrvalo usídlil ve Spolkové republice Německo, kde působil jako učitel na filmové škole. Přes všechny umělecké kontroverze a faktické rozpory, které se projevily v jeho filmové tvorbě i v osobním životě, se jedná o velmi významnou průkopnickou osobnost v dějinách nejen českého ale i světového filmu.


Největší jezera ve Finsku

Finská jezera. Tabulka obsahuje přehled přírodních jezer ve Finsku s plochou přes 200 km2. Je seřazena je podle rozlohy. Hodnoty jsou zaokrouhlené na celá čísla. Jezera Saimaa a Iso-Kalla jsou započítána, včetně přirozeně připojených jezer.


O5&Radeček

O5&Radeček, známá též jako Radečkové, je šumperská hudební skupina, jejíž tvorba se postupně vyvíjí od folku a country k folk-rocku a bigbítu.
Zárodek skupiny v podstatě vznikl roku 1992, kdy sourozenci Tomáš a Ondřej Polákovi vytvořili dětské folkové těleso TOPOL. Postupně přibrali další členy a sklízeli tu větší, tu menší úspěchy na folkových a country festivalech. V letech 1998-2000 skupina zakupuje elektrické kytary s příslušnou aparaturou a postupně přechází na žánr rocku. Pod novým názvem O5 vystupovali jako předskokani na různých koncertech. Vzhledem k mediálnímu úspěchu a příznivým kritikám, které získali za vystoupení pod názvem O5&Radeček, se název ustálil ustálil v této podobě, přestože k tomu někteří členové skupiny mají stálé výhrady. Navzdory nesporné oblibě skupiny u posluchačů na koncertech a několika hitům které úspěšně zabodovaly v regionálních rádiích, měla skupina dlouhodobé problémy sehnat vydavatele na album a několik si jich vydali vlastním nákladem. Teprve na podzim 2003 jim Universal Music vydává album Na pokraji slávy a skupina natáčí i první videoklipy. Během roku 2004 zaznamenala fenomanální úspěch s písničkou Praha. Několik rádií s celostátním pokrytím ji zařadilo na svůj playlist a Praha se díky tomu stala druhou nejhranější skladbou roku. V roce 2005 vychází druhé oficiální album Mainstream, zatím poslední album kapely nese název Slast Minute.
V současné době má skupina čtyři stálé členy plus hostujícího bubeníka:


MP40

MP 40 byl německý samopal používaný v letech druhé světové války. S počtem více než milionu vyrobených kusů to byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. MP 40 patřil do řady samopalů MP 38, MP 38/40 vyráběných německou firmou Erma Werke, kterou německá vláda pověřila vývojem nového samopalu v letech těsně před druhou světovou válkou. Při vývoji dala firma důraz na jeho jednoduchou výrobu. Navrhl ho konstruktér Heinrich Vollmer; i když je samopal někdy nesprávně označovaný Schmeisser, oproti tomu, že konstruktér Hugo Schmeisser s jeho vývojem neměl nic společného.
Německá firma Erma Werke v Erfurtu roku 1936 zkoušela nový typ samopalu používající mechanizmus systému Vollmer, který byl vybaven sklopnou ramenní opěrou, pistolovou rukojetí a dřevěným předpažbím. Německá armáda se teprve těsně před válkou rozhodla zavést do výzbroje samopaly pro potřeby tankového vojska a výsadkářů, proto byl přijat roku 1938 zdokonalený samopal firmy Erma pod označením MP 38. Tento samopal mimo firmy Erma Werke vyráběla rovněž zbrojovka v rakouském Štýru.
Samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pistolovou rukojetí a sklopnou ramenní opěrkou. Má neuzamčený, masivní závěr s předzápalem. Úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného pro střelbu do 100 m a sklopného do 200 m. Muška je chráněna prstencovým chránítkem. Pažba samopalu je vyrobena z kovu, pod hlavní je hliníková lišta a výstupek sloužící jako opěrka při střelbě z úkrytu. Z bakelitu byla lisovaná opěrka mezi spouští a zásobníkem.
V průběhu výroby samopal prodělal řadu úprav. Například v roce 1940 masívní a nákladné tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým a lisovaným. Objímka pro zásobník, která měla původně na boku dva otvory, potom byla bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Nejpodstatnějším rozdílem byla konstrukce pojistek. U různých modifikací bylo používáno buď držadlo napínací páky závěru ve tvaru skoby, které zajišťovalo zbraň pouze při nataženém závěru umístěním držadla do zalomeného výřezu v těle zbraně. Nebo válcové držadlo s čepičkou, které mohlo účinně blokovat závěr i v přední poloze.
Za války byly zkoušeny rovněž samopaly MP 40 s úpravou pro nasazení zdvojeného zásobníku.
Vylehčená verze vyráběná v menším množství s tělem zbraně z lehké slitiny.
Verze vyráběná od roku 1940. Technologická zjednodušení a zlevnění výroby. Pouzdro závěru nahrazeno lisovaným. Nejpočetnější masově vyráběná verze. Od roku 1942 se vyráběla verze MP 40 II. model.
Modifikace s dřevěnou pažbou namísto sklopné ramenní opěry vyrobená roku 1941. Možnost střelby dávkou i jednotlivými ranami. Vyráběna firmou Haenel v Suhlu v poměrně malé sérii. Nebyl oficiálně zařazen do výzbroje německé armády. Používán bezpečnostními složkami, vojsky SS a exportována do zahraničí. S počtem 2000 kusů to byl od roku 1944 nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského státu.
Na začátku války měly německé polní jednotky ve výzbroji 8773 těchto samopalů. První výrobní verze MP 38 byla použita při invazi do Polska. Používali ho hlavně výsadkáři, či velitelé čet pěchoty a přednostně jím byly vyzbrojovány jednotky SS. Pro svůj malý dostřel byl vhodný na boj ve městech a v zákopech. Jeho nevýhodou byl dlouhý zásobník, který znesnadňoval střelbu v leže.
 File:MP 40 AYF 2.JPG|MP40 s rozloženou ramenní opěrkou. File:MP 40 AYF 3.JPG|MP40 se sklopenou ramenní opěrkou. File:Bundesarchiv Bild 101I-278-0899-26, Russland, Soldat mit MP 40 im Schnee.jpg|Německý voják na Východní frontě. File:Bundesarchiv Bild 101I-571-1707-08A, Italien, Fallschirmjäger mit MP im Schnee, feuernd.jpg|Palba z MP40 v Italských Alpách.


Jan Zelenka

Jan Zelenka byl český komunistický politik, redaktor, novinář a funkcionář KSČ, někdejší dlouholetý Ústřední ředitel Československé televize. V letech 1986 až 1989 byl členem Ústředního výboru KSČ, od roku 1971 do roku 1989 také vykonával veřejnou funkci poslance československého Federálního shromáždění. Jednalo se o osobu neblaze spjatou s obdobím normalizace po srpnových událostech v roce 1968.


Remízová smrt

Remízová smrt je obava vrcholových šachistů o takové zdokonalení šachového umu, že všechny partie předních velmistrů skončí remízou. První s tímto názorem přišel José Raúl Capablanca, jenž kvůli tomu navrhl i svoji vlastní variantu šachu. Později se jí bál i Robert J. Fischer a vymyslel proto Fischerovy šachy. S nástupem výpočetní techniky a rostoucí úrovní světové špičky se obava z remízové smrti zvyšuje.


Orion 12

Orion 12 je označení pro plánovanou generální pilotovaná zkoušku lodi Orion a lunárního výsadkového modulu Altair na oběžné dráze Měsíce. Půjde o první pilotovanou lunární misi od roku 1972.
Přistání se uskuteční buď v Tichém oceáně nebo poblíž kalifornské základny


1900-1909

Roky 1900–1909 jsou přechodem ze „století páry“ do „století elektřiny“.


Marie Buzková

Marie Buzková byla od prosince 2008 nejstarší obyvatelkou České republiky.
Žila v Klisinci, části obce Hrazany na Písecku. „Štafetu“ dlouhověkosti převzala od Marty Pokorné, které zemřela 30. prosince 2008 ve věku 108 let.


Bazar

Slovo bazar vyjadřuje několik vzájemně souvisejících významů. V původním významu slova se jedná o arabský výraz pro trh či tržiště, ten se však píše "bazaar" v dalším přeneseném významu slova pak o jakékoliv exotické tržiště či tržnici kdekoliv na světě.
V nejběžnějším význam slova pak toto slovo označuje českou maloobchodní prodejnu nazývanou souslovím obchod s použitým zbožím - slangově také někdy označovanou jako sekáč. Bazar pod širým nebem se nazývá bleší trh, lidově blešák.
Tyto maloobchodní jednotky bývají někdy spojeny s dalšími doprovodnými službami jako jsou půjčovny průmyslového zboží nebo zastavárny.
Rovněž lze jako bazar nazvat internetový portál, který interaktivně nabízí uživatelům možnost prezentovat, nebo nabídnout ostatním uživatelům věci k prodeji, či poptávce a umístit jen fotografie, popřípadě videa na internetové stránky. Zde se lidé jdoucí do bazaru nepotkávají osobně. Rovněž se takovému bazaru říká inzerce, kdy internet umožňuje tyto v základu rozdílné pojmy sloučit v jeden. Většina inzertních portálů, nebo-li internetových bazarů, poskytuje své služby uživatelům zdarma.
Specializované zařízení pro nákup a prodej ojetých motorových vozidel se nazývá autobazar. Ten však také bývá shrnutý i do všeobecných inzertních serverů jako jedna z mnoha kategorií.
V dalším významu se také může jednat o jednorázovou prodejní a společenskou akci, při které jednotliví občané nabízejí ke koupi nepotřebné předměty denní potřeby jiným lidem.


Čmelák zemní

Čmelák zemní je nejznámějším druhem našich čmeláků. V České republice patří mezi chráněné druhy.
Tělo čmeláka zemního je oválné, černé barvy se žlutohnědým pruhem za hlavou na předohrudi a uprostřed na druhém zadečkovém tergitu a bílým koncem zadečku. Dělnice měří okolo 16 mm, matka 25 mm. První dělnice jsou velké jen 8 až 10 mm.
Patří mezi první jarní opylovače. Opyluje ovocné stromy, patří k důležitým opylovačům jetelových kultur.
Vyskytuje se v celé Evropě, v Malé Asii, v severní Africe a na Kanárských ostrovech. Zavlečen byl na Nový Zéland a do Austrálie.


Ammergauské Alpy

Ammergauské Alpy jsou pohoří nacházející se na hranicích Rakouska a Německa. Zde také leží zhruba tři čtvrtiny rozlohy. Nejvyšším vrcholem je Danielležící na jihovýchodě masivu, v rakouské části. Geomorfologicky se pohoří řadí do Severních vápencových Alp.
Severní a východní hranici tvoří tok řeky Ammer. Na západě je pohoří vymezeno tokem řeky Lech a jezerem Forggensee. Na jihu odděluje Ammergauské Alpy od sousedního masivu Wetterstein a Lechtalských Alp spojnice měst Reutte - Heiterwang - Lermoos.
Na severu, v německu, mají hory charakter spíše travnatých, holých kopců nebo zalesněných hřebenů. Čím více pokračuje pohoří na jih tím se stává jeho scenérie drsnější a vrcholy dostávají zajímavé tvary, díky majoritnímu výskytu vápence. Nad travnaté holiny vystupují bílé vápencové vrcholové partie hor. Pohoří je velmi bohaté na vodu. Kromě významných řek, zde protékajících, jako je Lech či Ammer, zde nalezneme údolní potoky Erzbach, Pöllatbach či Elmaubach. Alpský ráz krajiny dotvářejí velká ledovcová jezera Forggensee či Banwaldsee na západě masivu, Plansee a Heiterwangersee v rakouské části pohoří.
Středem pohoří prochází státní silnice, která přesně na hranicích dosahuje silničního sedla Ammersattel a klesá k turisticky vyhledávanému zámku Linderhof. V západní části hor, poblíž města Schwangau stojí pohádkově vypadající zámek Neuschwanstein. Zde se také nachází zimní lyžařské středisko s několika vleky a sjezdovými tratěmi. Dalším významným zimním střediskem oblasti je město Oberammergau a především olympijské město Garmisch-Partenkirchen, ležící zcela na východě pohoří. Vzhledem k dobré přístupnosti vrcholů je v horách velmi málo horských chat. Většinu túr lze zvládnout v jednom dni.


Igor Blaževič

Igor Blaževič je novinář a lidskoprávní aktivista bosenského původu žijící v České republice.
Od roku 1992 působil v mezinárodním sekretariátu Helsinského občanského shromáždění a od roku 1994 pracuje v organizaci Člověk v tísni.
Účastnil se řady humanitárních misí např. v Sarajevu, v Čečensku, v Kambodži nebo v Barmě či Východní Timor. Podílel na natočení řady dokumentárních filmů, např. Otázky z Asie, Město stínů, Uprchlíci dvacetileté války, Malé sny ulice, Jen 500 mrtvých, Barmští vězni.
Od roku 1999 je ředitelem filmového festivalu Jeden svět a podílí se i na udělování ceny Homo Homini, kterou Člověk v tísni uděluje lidem prosazující lidská práva.
Za své aktivity získal Cena Františka Kriegla a cenu Prix Irene.


Dobrá voda

Dobrá voda je název českého sedmidílného seriálu z roku 1982 z dostihového prostředí. Jeho autory jsou Jiří Hubač a režisér František Filip, hlavním hrdinou příběhu inženýr Josef Hovora, zemědělský odborník, který chovu ušlechtilých koní věnoval celý svůj život. Seriál je zároveň sondou do rozdílných charakterů dostihových jezdců. Ústředním motivem příběhu pak boj o záchranu chovu dostihových koní, kterému konkuruje myšlenka ekonomicky výhodnějšího chovu skotu. Seriál končí happy endem v podobě dvojnásobného úspěchu na Velké pardubické.
Seriál Dobrá voda se nyní vysílá v premiéře na TV Nova každou neděli od 8. 3.2009 vždy před polednem.


Sosialurin

Sosialurin je název druhého nejčtenějšího faerského deníku. Vychází pětkrát týdně v nákladu 8100 výtisků. Založen byl v roce 1927.


Čížkovice

Čížkovice jsou obcí v okrese Litoměřice, asi 5 km jihozápadně od Lovosic na jižním okraji Českého středohoří a severním konci Polabí. Žije v nich zhruba 1 300 obyvatel a mají asi 280 domů na katastrální výměře 705 ha.
V obci je škola se sportovní halou, fotbalové hřiště, několik obchodů, dvě hospody, knihovna, pošta a domov důchodců. Sídlí zde také diagnostický ústav. Celá obec je plynofikovaná a má vodovod a kanalizaci. Obec se dělí na dvě části, vlastní Čížkovice a Želechovice, což je ves asi 1 km jihovýchodně od Čížkovic. V katastru obce se nachází cementárna a její lomy druhohorního vápence. Obcí protéká potok Modla.
Znak udělil Čížkovicím předseda PS PČR 18. listopadu 1998. Ve stříbrno-modře děleném štítu je nahoře červený heroldský kříž a dole položené červeno-zlatě šachované orlí křídlo. Červený kříž ve stříbrném poli nacházíme na štítu a korouhvi sv. Jiří ve znaku kláštera benediktinek na Pražském hradě. Šachované křídlo bylo převzato z erbu Kaplířů ze Sulevic.
Obec má poměrně dobré spojení s Lovosicemi i ostatními obcemi v okolí. Leží na silnici mezi Lovosicemi a Třebenicemi, která ji spojuje se sousedními vesnicemi Sulejovice a Jenčice. Na jihu a jihovýchodě je silnicemi spojena s obcemi Úpohlavy a Siřejovice. Ke vsi také patří železniční nádraží, které slouží jako dopravní křižovatka na tratích 113 Lovosice-Obrnice a 114 Lovosice-Louny.
9. prosince 2007 byl zastaven provoz vlaků na trati 113 do Obrnic z důvodu prodělečnosti.
Oblast Čížkovic byla zcela jistě osídlena již v 5. století př. n. l., protože nedaleko obce bylo odkryto bohaté starolaténské pohřebiště. Našly se dřevěné nádoby a unikátní bronzové kování datované právě do doby před 2 500 lety.
První písemná zmínka o Čížkovicích je známa z roku 1276, kdy obec byla rozdělena na dvě části. Menší část patřila vladykovi Čáslavovi. Větší pak byla majetkem kláštera sv. Jiří v Praze, jenž držel i blízké Třebenice. Ve větší části Čížkovice stálo několik menších statků. Jejich majitelé schvalovali faráře místního kostela sv. Jakuba.
Z roku 1363 pochází i zmínka o želechovickém statku, který vlastnil Vít z rodu Suleviců. V 15. století byly Želechovice rozděleny na dvě části, jedna patřila k Sulejovicím a druhá ke Košťálovu. Košťálovu později připadl i zbytek vsi.
Roku 1389 se prameny zmiňují o čížkovické horní tvrzi. Tuto část získali Kaplíři ze Sulevic po té, co ji během husitských válek zastavil císař Zikmund Lucemburský. Císař Zikmund zastavil roku 1436 větší část vsi Janu Kaplíři ze Sulevice na Košťálově, který již držel z dřívějšího období menší část vsi, kde byla i horní tvrz. Vesnice tak byla spojena a když v roce 1486 došlo k dělení majetku košťálovských Kaplířů mezi syny Buška Kaplíře ze Sulevic, dostal celé Čížkovice i s několika okolními vesnicemi Jan Kaplíř ze Sulevic. Roku 1529 byly opět Čížkovice rozděleny mezi jeho dva syny Albrechta a Felixe. Albrecht obdržel starou, horní tvrz a Felix se rozhodl pro stavbu nové tvrzi v dolní části vesnice, na území tzv. Na Lavičkách. Po roce 1529 pak byla postavena i dolní renesanční tvrz a později založen pivovar. Felix se po Albrechtově smrti roku 1554 stal jediným držitelem vsi a obec byla opět spojena. Obec patřila Kaplířům až do roku 1623. Ztratili ji díky konfiskacím kvůli účasti Adama Kaplíře ze Sulevic na stavovském povstání a bitvě na Bílé hoře.
V roce 1615 postavil v Želechovicích jejich majitel Felix Častovec Kaplíř tvrz, kterou prodal Vchynským. I těm, podobně jako Kaplířům, byl majetek roku 1634 zkonfiskován. V té době již byla tvrz zbouraná. Želechovice pak až do roku 1850 patřily do teplického panství Aldringenovců.
Během třicetileté války byla obec silně zasažena epidemií cholery, která zdecimovala obyvatelstvo a na krátký čas zůstaly Čížkovice bez osídlení. Roku 1623 koupil statek Čížkovice císařský rada Volf Ilburk z Vřesovic, který jej postoupil Marii Magdaleně rozené z Lobkovic, manželce Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Po její smrti roku 1633 odkázal Jan Rudolf Trčka Čížkovice nejvyššímu purkrabímu českému Adamu z Valdštejna. V roce 1638 koupila Čížkovice spolu se statky Borčí a Košťálovem do dědičného vlastnictví za 83 578 zlatých rýnských Anežka rozená z Eberštejna, vdova po plukovníku Jiřím Waldemarovi z Varrensbachu, znovu provdaná za plukovníka Wernera z Palantu. Při švédském vpádu roku 1639 byly celé Čížkovice vypáleny a zpustošeny.
Roku 1655 po smrti své matky Anežky z Palantu zdědil obec hrabě Gustav Adolf z Varensbachu, který nechal dolní zpustlou tvrz přestavět na barokní trojkřídlý, jednopatrový zámek. K přestavbě došlo patrně v letech 1658 až 1665. Šlo o první samostatné dílo Giulia Broggia, který se zde roku 1658 i oženil a zůstal zde bydlet. Přestavěný zámek byla trojkřídlá jednopatrová barokní stavba s mírně vystupujícím rizalitem, v němž je hlavní portál v pilastrové edikule s rozeklanou římsou. V přízemí se zachovaly ještě původní valené barokní klenby s výsečemi. Bývalý hlavní sál a další místnosti mají jednak raně barokní štukovou výzdobu stropu a jednak výzdobu pocházející z 19. století. V zámku se zachovaly i zbytky tvrze – východní armované nároží příjezdové a severní strany. Guilio Broggio zahájil také přestavbu kostela, ale do barokní podoby se zvonicí ji dokončil až jeho syn Ottavio, který se v Čížkovicích narodil. V čížkovickém kostele sv. Jakuba je k vidění obraz zobrazující šlechtické donátory hraběte z Varensbachu s manželkou – v ruce držící model nového budoucího kostela. Pohled na kostel a náves se zámkem je zobrazen na Mánesově obraze z poloviny 19. století ve své původní podobě před poslední přestavbou z 50. let 19. století. Děti druhé manželky Gustava Adolfa z Varrensbachu pak Čížkovice prodaly roku 1692 zpátky klášteru sv. Jiří a tak se obec vrátila svému nejstaršímu majiteli. Zámek se stal letním sídlem abatyší a byl proto nově upraven. Byl obehnán vysokou zdí, na níž byly umístěny rokokové vázy a byl při něm založen park.
Během druhé poloviny 18. století za tzv. bramborové války v letech 1778 až 1779 o dědictví bavorské bylo v Čížkovicích hlavní ležení pruských vojsk. Štáb pruské části armády pod velením prince Jindřicha Pruského sídlil v budově fary v sousedství kostela.
Když byl klášter za vlády císaře Josefa II. roku 1782 sekularizován, obec připadla náboženskému fondu. V roce 1819 ji pak ve veřejné dražbě koupil za 20 600 zlatých Josef Glaserfeld, který nechal zámek opět výrazně přestavět v empírovém stylu. Tento majitel daroval rovněž židovské komunitě pozemek k založení židovského hřbitova v obci.
3. června 1838 se na čížkovickém zámku narodil Moritz Thausing, německy píšící spisovatel. Thausing studoval na univerzitě v Praze, Vídni a Mnichově obory dějiny a germánská filologie. Roku 1873 se stal profesorem teorie umění na vídeňské univerzitě. Thausing spáchal sebevraždu 14. srpna 1884 v Litoměřicích.
První železniční trať procházející Čížkovicemi Lovosice-Libochovice byla otevřena 22. října 1882. Dnes je součástí trati 114. Trať z Čížkovic do Obrnic pak byla zprovozněna 19. prosince 1898. Dnes je součástí trati 113.
Roku 1893 byla v Čížkovicích založena vápenka a o pět let později i cementárna. Majitel cementárny si později nechal na severním konci vsi postavit velkou vilu se zahradou. Z vily se otevírá pohled na obec, horu Říp a zříceninu Házmburk. Dnes v ní sídlí diagnostický ústav starající se o mentálně postižené.
Těsně před druhou světovou válkou byl roku 1937 zavřen místní pivovar - k velké lítosti znalců, kteří čížkovické pivo považovali za velice chutné a kvalitní. Pivovar vařil mj. pivo Březňák nebo Kapucínské pivo a vydával své vlastní pivní etikety a tácky.
Mnichovská dohoda sama a následné nové vytyčení hranic mezi Německem a druhou československou republikou se života obce velmi dotkla. Čížkovice zůstaly v Sudetech, které připadly nacistickému Německu, přičemž okolní obce Úpohlavy a Třebenice, kam vedly obě železnice, zůstaly Československu - po 15. březnu 1939 v protektorátu. Po válce byla z Čížkovic odsunuta naprostá většina německého obyvatelstva. Uvolněná místa zaujali nově příchozí z celého tehdejšího Československa. Imigrace byla podporovaná i během následujících desetiletí, protože zde bylo potřeba dostatek pracovních sil do cementárny a vápenky.
Po konfiskacích v roce 1945, kdy byla mimo jiné znárodněna i místní cementárna, byli do čížkovického zámku dočasně umístěni rekonvalescencující se političtí vězni propuštění z terezínské věznice. Později byl zámek přeměněn na domov důchodců, který zde působí dodnes. Žije v něm dnes přes 50 starých lidí. V přilehlém povrchovém vápencovém lomu pracovali v roce 1946 němečtí spoluobčané internovaní z okolních obcí. Nucené práce byly součástí odsunu německého obyvatelstva z českého vnějšího pohraničí.
V roce 1975 byla zavřena původní cementárna a vápenka a na místě bývalého lomu byl otevřen nový závod. V roce 1992 přišla do cementárny jako nový vlastník francouzská společnost Lafarge. Vápenka byla zrušena a zbytek závodu byl zmodernizován.
Podobnou modernizací jako čížkovický závod prošla rovněž základní škola, která poskytuje vzdělání dětem z Čížkovic a Želechovic, vzděláváni jsou rovněž klienti diagnostického ústavu.
Významnou památkou v Čížkovicích je vedle zámku a kostela sv. Jakuba židovský hřbitov. Židovský hřbitov v Čížkovicích leží 500 m severně od vsi na kraji pole v místní části zvané „Na Svobodě“. Svoji rozlohou patří k nejmenším židovským hřbitovům v České republice. Byl založen údajně roku 1800. Pohřbívali se tu Židé z okolí Třebenic, Milešova a Terezína. Na hřbitově se nachází cca 50 náhrobků, téměř všechny jsou v torzálním stavu. Nejstarší náhrobky pocházejí z I. poloviny 19. století, nápisy na náhrobcích v němčině a hebrejštině. Na podzim roku 2003 byl hřbitov zbaven náletových dřevin a křovin.


Sintr

Sintr je silně porézní bělavá hornina chemogenního původu, která vzniká vysrážením uhličatanu vápenatého z roztoků obsahujících rozpuštěný vápenec. K jeho tvorbě dochází na stropech, stěnách a podlahách jeskyň při vypařování vody. Ze sintru se vytvářejí výplně krasových jeskyň. Sintrové jeskynní tvary mají mnoho forem - brčka, stalaktity, stalagmity, stalagnáty, sintrové kůry a povlaky, květákové sintry, korálové sintry, jeskynní perly, sintrové záclony, sintrové vodopády a podobně.


Eva Hudečková

Eva Hudečková, rozená Eva Trejtnarová je česká herečka a spisovatelka, manželka houslového virtuóza Václava Hudečka.
Vystudovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Herecké profesi se věnovala do roku 1984. Ztvárnila řadu zajímavých rolí v divadle, v televizi i ve filmu, byla oceněna několika cenami.


Statut města

Statut města představuje v České republice a Rakousku základní organizační vyhlášku statutárního města. Na Slovensku mají vlastní statut města všechna města bez rozdílu. Vlastní statut zde však na rozdíl od Česka a Rakouska mají i všechny ostatní obce. Stejně jako na Slovensku je tomu i ve Slovinsku či Itálii.


Koksu

Koksu je řeka ve Východokazašské oblasti v Kazachstánu. Je 205 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4 670 km2.
Pramení na jihozápadních svazích Džungarského Alatau. Od pramene k ústí řeky Kazan se nazývá Karaaryk. Je levým přítokem řeky Karatal.
Průměrný roční průtok ve vzdálenosti 46 km od ústí je 57 m3/s.


Elektrárna Dürnrohr

Dürnrohr je tepelná elektrárna postavená v dolním Rakousku jako náhrada za nedostavěnou jadernou elektrárnu Zwentendorf. Elektrárna rovněž slouží jako spalovna odpadu.
Má dva bloky, které spalují české a polské uhlí, mohou ale též pracovat na zemní plyn. Do provozu byla uvedena v roce 1987. Využívá elektrické vedení určené původně pro elektrárnu Zwentendorf.
Komín elektrárny je nejvyšším komínem v Rakousku a 3. nejvyšší budovou v Rakousku.


Ernst Boris Chain

Sir Ernst Boris Chain byl britský biochemik německého původu, profesor na univerzitě v Oxfordu a v Londýně. V roce 1945 mu byla spolu s A. Flemingem a H. W. Floreyem udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za objev penicilinu.


Dany Heatley

Daniel "Dany" James Heatley je kanadský hokejový útočník hrající v týmu San Jose Sharks. Dany patří mezi nejlepší současné hokejisty a již nyní je legendou světového hokeje a momentálně je nejlépe placeným hokejistou světa.


Hajo Banzhaf

Hajo Banzhaf byl astrolog a nejznámější odborník na tarot v německy mluvící oblasti. Po studiu filozofie dvanáct let úspěšně pracoval v jedné mnichovské bance. Od roku 1985 byl na volné noze jako autor, astrolog a vedoucí školy tarotu v Mnichově.
Hajo Banzhaf byl mnoho let vydavatelem knižní řady „Kailasch“ v mnichovském nakladatelství Heinrich Hugendubel. Jako autor nebo spoluautor napsal řadu knih o astrologii a tarotu, přeložených do 21 jazyků.


Gastrolit

Toto slovo vzniklo z řeckého gaster a lithos. Jedná se kámen, který slouží k mechanickému rozmělňování potravy.
Živočich spolkne kámen, a ten mu pomáhá ve svalnatém žaludku rozmělňovat rostlinnou potravu. Teprve po rozmělnění stěny rostlinné buňky mohou enzymy začít vlastní trávení. Využívají toho například ptáci či v pravěké minulosti neptačí dinosauři.


Lysovice

Lysovice jsou obec Jihomoravského kraje ležící v jižní části okresu Vyškov. Nacházejí se 11 km jižně od města Vyškov u silnice z Rostěnic do Kučerova v nadmořské výšce 270 m. n. m. Obec s 262 obyvateli je půdorysně tzv. návesní silnicovka, kterou protéká Lysovický potůček ústící do Rostěnického potoka. Nad jih od obce ční kopec Větrník.
Obec Lysovice byla až do 2. světové války součástí německého ostrůvku v okrese Vyškov. Po válce byli Němci z Lysovic vystěhováni a obec byla nově osídlena českými rodinami. Je zde historická památková zóna s domy se žudry a filiální kostel Nejsvětějšího Srdce Páně.
Dnešní obec je součástí mikroregionu Větrník, v obci je několik podnikatelských subjektů zaměřených převážně na obchod, stavebnictví a zemědělství.
První písemná zmínka o Lysovicích pochází z roku 1465, kdy je obec uvedena v souvislosti s placením poplatků olomouckému biskupství pod názvem Lissowicz. Další dochovaná zmínka je záznam o vlastnictví Lysovic dominikánkami od svaté Kateřiny v Olomouci, které obec drželi v roce 1519. Podle tehdejších příjmení obyvatel lze soudit, že převážná část osadníků byli Němci, zřejmě potomci německých kolonistů, které na Vyškovsko uvedli na konci 13. století páni z Obřan. Dominikánskému klášteru obec náležela až do roku 1685, kdy se stal jejím novým majitelem Dominik Ondřej hrabě z Kounic. Ten upravil lysovickým roboty a připojil obec k slavkovskému panství.
V roce 1718 bylo v obci zaznamenáno 43 usedlostí s převážně německým obyvatelstvem. Lysovičtí Němci se živili hlavně zemědělstvím a navíc si přivydělávali povoznictvím do Polska. Pozemkové knihy se dochovaly od roku 1807. Roku 1822 bylo v Lysovicíh 54 usedlostí. První německá škola v obci vznikla v roce 1846. Nová německá škola byla původně jednotřídní, v roce 1918 navýšila svou kapacitu díky přeložení německé měšťanské školy.
Z původních německých spolků lze zmínit zejména spolek hasičů z roku 1880, dále pak chovatelský z roku 1911, pěvecký a malozemědělský spolek z roku 1924. V obci též působila německá organizace .
Ve volbách v období první republiky v obci dominovaly německé strany: v roce 1929 vyhrála volby Německá křesťansko sociální strana lidová, v roce 1935 pak Sudetoněmecká strana. Při osvobozování 20. dubna 1945 byly Lysovice zasaženy sovětskými bombardéry, které prováděly nálety na německé pozice na Vyškovsku. Po druhé světové válce byli Němci z Lysovic vystěhováni a obec osídlily české rodiny. Ve volbách po roce 1946 zvítězila před komunisty a sociálními demokraty Československá strana lidová. Záhy v již čistě české obci byla otevřena česká škola, později i škola mateřská.
Obec je součástí Jihomoravského kraje a svou polohou náleží k okresu Vyškov. V místních volbách je voleno 7 členů obecního zastupitelstva, kteří poté ze svých řad vybírají pětičlennou obecní radu, která je ze své činnosti odpovědná celému obecnímu zastupitelstvu. Ti pak dále volí ze svého středu starostu a místostarostu. Při volbách do obecního zastupitelstva na funkční období 2006–2010 ve dnech 20. a 21. října 2006 byla v Lysovicích volební účast 72.77% s následujícími výsledky:
Podle sčítaní lidu, domů a bytů z roku 2001 zde žilo 237 obyvatel, z toho 125 mužů a 112 žen. Národnostní složení obyvatel města je poměrně homogenní – 194 obyvatel se hlásí k národnosti české a 41 k národnosti moravské. Z celkového počtu obyvatel se jich k víře hlásí 144, přičemž 135 věřících k římskokatolické církvi.
Škola byla založena v roce 1846. V roce 1918 sem byla přeložena z Vyškova německá měšťanka. Česká obecná škola byla otevřena v roce 1945 a mateřská škola v roce 1946. Dnes v Lysovicích škola není, žáci navštěvují ZŠ v Rostěnicích. V obci je filiální kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Obec je tak přifařena do Kučerova. Kostel se nachází v severovýchodní části obce, za objektem je situován hřbitov.
Pro konání kulturních akcí je možné využívat sál s kapacitou 120 míst, který se nachází v budově Kulturního domu. Knihovna v obci není, nejbližší takové zařízení je v budově Obecního domu v Rostěnicích.
V obci je sportovní areál, který provozuje Tělovýchovná Jednota Lysovice. Tento areál stojí v severovýchodní části obce. Dále pak je v obci jedno oplocené hřiště pro volejbal a košíkovou. Na návsi též stojí tělocvična a nové hřiště pro děti.
V obci se nachází areál bývalého zemědělského střediska, jenž v dnešní době zemědělským účelům již neslouží a je využíván jen ke skladování. Tento areál je v pásmu hygienické ochrany vyhlášené v roce 1989 pro zemědělské družstvo Rozvoj Rostěnice - středisko Lysovice. Mezi tímto areálem a obcí jsou umístěny nefunkční betonové silážní věže, které nejsou využívány a chátrají.
Dopravní obslužnost je zajištěna silnicí 3. třídy III/4316 Rostěnice - Zvonovice - Lysovice. Ta se v Rostěnicích připojuje na stykovou křižovatku tvaru „T“ se silnicí III/4314. Silnice III/4314 křižuje II/430 Brno - Holubice - Rousínov úrovňovou křižovatkou. V obci je vybudována jedna autobusová zastávka, jenž zároveň slouží jako turistické odpočívadlo. Autobusovou dopravu zajišťuje jeden linkový spoj z Vyškova do Lysovic. Tento spoj je součástí Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje.
Na katastrálním území Lysovic se nenalézají žádné areály průmyslové nebo stavební výroby. Nacházejí se zde jen provozovny drobné výroby jako je autoservis nebo sídlo firmy pro zemní a stavební práce.
Obec Lysovice není díky zemědělskému charakteru s velkými plochami polí příliš turisticky atraktivním místem. Krátkodobým cílem v obci jsou zejména památkově hodnotné prostory a církevní objekty. Přes obec prochází červená turistická značka ze Skalice nad Svitavou až do Starého Města u Uherského Hradiště. V úseku z Vyškova do Bučovic je tato turistická cesta díky bezlesnému úseku poměrně málo využívaná. Její označník stojí uprostřed návsi poblíž nově zbudovaného turistického odpočívadla.
Svazek obcí mikroregionu Větrník byl zaregistrován 20. listopadu 2000 a tvoří jej celkem 8 obcí: Rostěnice-Zvonovice, Bohdalice-Pavlovice, Dražovice, Kučerov, Lysovice, Hlubočany a Tučapy. Předmětem činnosti tohoto svazku obcí je vzájemná rozvojová pomoc při řešení samosprávných, kulturních, environmentálních i hospodářských problémů a získávání finančních prostředků na podporu cestovního ruchu a projektů v regionu apod. Sídlem svazku obcí byl ustanoven Obecní úřad v Rostěnicích-Zvonovicích. Nejvyšším orgánem svazku obcí je valná hromada, poté správní rada, dozorčí rada a jednatel.


Vouilly

Vouilly je francouzská obec v departementu Calvados v Dolní Normandii. Nachází se na místě bývalého římského tábora.
Vouilly leží v kraji Bessin, dvacet kilometrů od Bayeux a osm kilometrů od Isigny-sur-Mer.
Sousedící obce: Lison, Cartigny l'Epinay, Castilly, Longueville, Bernesq, Colombieres, Ecrammeville, Canchy, Saint Germain du Pert, Saint Martin de Blagny, Bricqueville, La Folie, Monfreville, Saint Marcouf.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:500 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:50 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:10 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Maebaši

1. dubna 1892 získalo Maebaši statut města. 5. prosince 2004 se město Ógo a obce Kasukawa a Mijagi z okresu Seta spojily s městem Maebaši. Po tomto spojení v něm žije, s použitím odhadu z roku 2003, 321 813 obyvatel a hustotu zalidnění je 1334 ob./km2. Celková rozloha je 241,22 km&sup2;.
V období Edo bylo město distribučním centrem výroby hedvábí a zásobovacím zázemím tehdejšího Eda.


Optické vlákno

Optické vlákno je skleněné nebo plastové vlákno, které přenáší signály prostřednictvím světla ve směru své podélné osy. Optické vlákno je výsledkem aplikace vědeckých poznatků v inženýrství. Optická vlákna jsou široce využívána v komunikacích, kde umožňují přenos na delší vzdálenosti a při vyšších přenosových rychlostech dat, než jiné formy komunikace. Vlákna se používají místo kovových vodičů, protože signály jsou přenášeny s menší ztrátou, a zároveň jsou vlákna imunní vůči elektromagnetickému rušení. Vlákna se používají také pro osvětlení a jsou pak balena ve svazcích, takže mohou být použita k přenosu obrazů, což umožňuje zobrazení v těsných prostorách. Speciálně konstruovaná vlákna se používají pro řadu dalších aplikací, včetně snímače a vláknového laseru.
Optické vlákno je dielektrický vlnovod, ve kterém se šíří elektromagnetické vlny ve směru osy vlákna s využitím principu totálního odrazu na rozhraní dvou prostředí s rozdílným indexem lomu. Vnitřní část vlákna se nazývá jádro, okolo jádra je plášť a primární ochrana. U optických vláken používaných v datových sítích se udává průměr jádra a pláště v mikrometrech, a používají se mnohavidová vlákna o průměrech 50/125 µm nebo 62,5/125 µm. V telekomunikacích se dnes výhradně používají jednovidová vlákna o průměru 9/125 µm. Jedná se především o standardy G.652, G653, G.655 a G. 657.
Optická vlákna mohou být použita pro stavbu telekomunikačních sítí, protože jsou ohebná a mohou být svázána do svazků jako kabely. Jsou výhodná zejména na dlouhé vzdálenosti, protože světlo prochází přes vlákno s malým útlumem ve srovnání s elektrickými kabely s kovovými vodiči. Kromě toho můžeme dosahovat rychlosti přenosu až 111 gigabits za sekundu, i když 10 nebo 40 Gb / s jsou rychlosti typické v aplikovaných systémech. Každé vlákno může přenášet mnoho nezávislých signálů, každý s použitím jiné vlnové délky světla. Vytváření sítí na krátké vzdálenosti pomocí optických kabelů, jako například v budově, šetří prostor v kabelovém vedení, protože jediné vlákno může přenášet mnohem více dat než jeden elektrický kabel. Vlákno je také imunní vůči elektrickému rušení. Optické kabely nejsou elektricky vodivé, což je dobré řešení pro ochranu komunikačních zařízení umístěných na vysokém napětí, jako jsou např. sloupy vysokého napětí a kovové konstrukce náchylné na úder blesku. Mohou být také použity v prostředích, kde jsou přítomny výbušné výpary, bez nebezpečí vznícení.
Přestože vlákna mohou být vyrobena z průhledného plastu, skla, nebo kombinace obou, na velké vzdálenosti u telekomunikačních aplikací jsou vždy použita vlákna skleněná z důvodu nižších optických útlumů. Jak multividová tak i jednovidová vlákna se používají při komunikaci, kde multividové vlákno se používá převážně na krátší vzdálenosti do 550 m, a jednovidové vlákno se používá pro delší vzdálenosti.
Optické vlákno je válečkový dielektrický vlnovod, který přenáší světlo podél svojí osy procesem úplné vnitřní reflexe. Vlákno je složeno z jádra obklopeného tenkou vrstvou. K vazbě optického signálu na jádro musí být lomivý index jádra vyšší, než má obal. Rozhraní mezi jádrem a obalem může být náhlé, buď ve vláknu se skokovým profilem lomu, nebo postupné v gradientním vláknu.
Index lomu vyjadřuje změnu rychlosti šíření světla při přechodu mezi různými prostředími. Světlo se pohybuje nejrychleji ve vakuu, jako například ve vesmíru. Rychlost světla ve vakuu je asi 300 milionů metrů za sekundu. Index lomu se vypočítá vydělením rychlosti světla ve vakuu rychlostí světla v hmotném prostředí. Běžná hodnota indexu pláště optického vlákna je 1,46. Typická hodnota pro jádro je 1,48. Čím větší je index lomu, tím pomaleji se světlo pohybuje v tom daném prostředí.
Když se světlo pohybuje v hustém prostředí a dopadá na rozhraní pod šikmým úhlem, světlo bude kompletně odraženo. Tento efekt je využíván v optických vláknech k udržení světla v jádru. Světlo se šíří kolem vlákna a dále pryč z rozhraní. Světlo musí narazit na odrazovou plochu i úhlem větším než kritický úhel, pouze světlo které vstoupí do vlákna v určitém rozsahu úhlu se může šířit bez propuštění. Tento rozsah úhlů je nazýván „vstupní kužel“ vlákna. Velikost tohoto vstupního kuželu je funkcí indexu lomu a rozdílu mezi jádrem vlákna a obložením.
Vícevidové optické vlákno je v informatice typ optického vlákna který je nejčastěji používán pro komunikaci na krátké vzdálenosti, jako například uvnitř budovy nebo areálu. Rychlost přenosu u vícevidových linek se pohybuje okolo 10 Mbit/s až 10 Gbit/s na vzdálenosti do 600 metrů, což je více než dostačující pro většinu prostor.
Jednovidové optické vlákno je v informatice typ optického vlákna, který je používán pro přenos dat na větší vzdálenosti. Obecně našla optická vlákna uplatnění v telekomunikacích a pro vysokorychlostní přenosy v Internetu. Na kratší vzdálenosti se používají levnější vícevidová nebo gradientní optická vlákna.
Některé zvláštně-účelová optická vlákna jsou konstruovány s neválečkovitým jádrem a nebo obkládací vrstvou, obvykle s elipsovitým nebo obdélníkovitým příčným řezem. To zahrnuje polarizaci udrčující vlákno a vlákno navržené k potlačení šíření. Fotonické krystalové vlákno je děláno normálním způsobem. Ale tyto vlákna používají efekt ohybů, namísto totální reflexe, aby zadržely světlo v jádře vlákna. Vlastnosti vláken mohou být přizpůsobeny širokou škálou možností.
Hodnota útlumu u křemíkových vláken se řádově pohybuje v desetinách decibelu na kilometr. Plastová vlákna mají útlum přibližně 50-100 dB/km.
Útlumová charakteristika křemíkových optických vláken vykazuje několik vrcholů a mezi nimi jsou úseky s nižším útlumem, kterým se říká okna. Podle ITU-T jsou definována tato okna:
Disperze je příčinou zkreslení přenášeného signálu, dochází ke zpožďování impulsů a změně jejich tvaru. Druhy disperze v optických vláknech:
Bezrozměrná veličina, která vyjadřuje schopnost optického vlákna navázat z okolí do svého jádra optický výkon. S rostoucí NA roste tato schopnost.
Přesnější definice může znít: sinus polovičního úhlu dopadu svazku na plochu vlákna, který ještě vstoupí do prostoru vlákna. Maximální NA je 1, ale jde o teoretickou hodnotu, v praxi nedosahovanou.
V praxi jsou důležité ztráty numerickou aperutoru. Ty vznikají na místě spojů mezi dvěma vlákny, mezi vláknem a zdrojem světelného toku. Mezi dvěma vlákny dochází k tomu, že pokud vlákno, které přijímá světelný tok má nižší NA, bude maximální úhel, pod kterým mohou paprsky na vlákno dopadat, menší. Paprsky vycházející z prvního vlákna pod úhlem větším než je daný NA přijímajícího vlákna nebudou přenesena a můžeme je zahrnout ke ztrátám. U světelných zdrojů je vyzařovací úhel podstatně vyšší, než NA optického vlákna. Dochází ke ztrátám, ale nejsou to samozřejmě přenosové ztráty.
Z hlediska použití pro účely přenosu signálu mají optická vlákna následující výhody oproti metalickým vodičům:
Skleněná optická vlákna jsou téměř vždy vyrobená z křemene, ale některé další materiály, jako jsou např. chalcinogení skla, jsou použity pro delší- vlnovou délku. Stejně jako ostatní skla, i tyto skla mají index lomu asi 1,5.
Plastová optická vlákna jsou běžně vlákna s jádrem o průměru 0,5 mm nebo větší. POF obvykle mají vyšší útlum než skleněná vlákna, 1 dB / m nebo vyšší, a tento vysoký útlum omezuje rozsah pro POF - založené systémy.
Standardní optická vlákna jsou nejprve konstruována o velkém průměru preforem s pečlivě kontrolovaným profilem indexu lomu, a pak tahem preforem se tvoří dlouhé, tenké optické vlákno. Preformy se běžně provádí třemi druhy chemických uložení páry: vnitřní uložení páry, vnější uložení páry a axiální uložení páry.
Optické vlákno se skládá z OBALU JÁDRA a JÁDRA kde:


OKI

OKI Printing Solutions - zkráceně pouze OKI – je v současnosti jeden z nejvýznamnějších výrobců tiskáren a multifunkčních zařízení. Historie společnosti sahá do roku 1881, kdy v Japonsku založil Kibataro Oki její mateřskou firmu Oki Electrics. Boom v rozvoji a prodeji svých výrobků OKI zaznamenala v 90. letech 20. století, kdy na trh uvedla výrobky, jež pracovaly s LED technologií.
V současné době má společnost OKI zastoupení ve 120 zemích světa a má čtyři regionální centrály:
OKI zaměstnává celosvětově přes 22 000 lidí a příjmy z prodeje v roce 2008 dosáhly 1,63 mld. dolarů. OKI Printing Solutions vyrábí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, jehličkové tiskárny a faxy. Většina jejích produktů však nachází uplatnění hlavně v kancelářích firem a podniků.
Když v roce 1881 založil Kibataro Oki společnost Meikosha Ltd., firma se usadila v pronajatém dvoupatrovém kancelářském bloku v srdci Tokia. Její zakladatel, povoláním stříbrotepec, byl nadšenec do technických vynálezů a věřil, že Japonsko stojí na prahu nového věku – věku komunikací.
Krátce po založení firmy představil Oki-san jeden z prvních velkých vynálezů – zařízení Microsound, což byl telefon „edisonovského“ typu, který měl mikrofon s uhlíkovým práškem namísto uhlíkových tyčinek, které využívali konkurenční výrobci. Výsledkem této inovace byla lepší citlivost a kvalita zvuku. Tento vynález přinesl zakladateli firmy druhé místo na 2. národní průmyslové výstavě v Japonsku.
Dalším vynálezem byl lakem izolovaný drát, který nahrazoval dosud používaný drát s hedvábnou nebo bavlněnou izolací, který Kibataro Oki představil na Mezinárodní výstavě vynálezů konané v Londýně v roce 1885.
O tři roky později se zrodila značka OKI, když se Meikosha změnila na Oki Electric Works. Věhlas si nová společnost získala v Japonsku záhy. Když na začátku 90. let 19. století nainstalovala telefonní linky, které umožnily komunikaci mezi prvním a dvanáctým patrem v Ryounkaku, což byla tehdy nejvyšší budova v Japonsku, postavená podle vzoru Eiffelovy věže. Než Kibataro Oki v roce 1906 zemřel, byla již jeho společnost úspěšným telekomunikačním výrobcem.
V šedesátých letech 20. století nastal zásadní obrat v zájmech společnosti. OKI se vrhla probádat nové možnosti a rozhodla se soustředit úsilí na poli elektroniky. Stačil jí rok, aby vyvinula svůj první elektronický počítač OKITAC-5090. Byl to první v Japonsku vyráběný počítač, který používal paměť z feritových jader. V roce 1964 pak světlo světa spatřila první sériová jehličková tiskárna. Za tři roky vývojové centrum OKI slavilo další úspěch. Společnost Fuji Bank nainstalovala svůj on-line systém spořitelních účtů s použitím terminálů OKISAVER. V stejném roce, kdy společnost IBM začala účtovat zvlášť za hardware a software, založila Oki Electric softwarové oddělení, jelikož do té doby byla běžná praxe, že si každá divize psala svůj vlastní software.
Postupem času se stále více začínaly prosazovat inovace v oblasti tiskáren. V roce 1972 zavedla OKI řádkovou tiskárnu DP100 jako periferii pro malé a střední počítače. V tomto období také nebývale narostl export tiskáren do světa. DP100 se prodávala i v USA. Spojené státy dobýval v téže době i dálnopis MT100 s jehličkovou tiskárnou. Ten byl následně exportován do zemí v jihovýchodní Asii a států Středního východu.
Na další zásadní objev v technologii si musela OKI počkat do 90. let, kdy její inženýři vyvinuli revoluční LED technologii, která je svou kvalitou tisku a technologií řazena vedle technologie laserové. LED technologie má řadu výhod, jelikož přesnější zdroj světla vede k vyšší kvalitě tištěné grafiky. Navíc rychlost tisku na rozdíl od laserových tiskáren není u LEDkových přístrojů závislá na rozlišení, a proto při větším rozlišení rychlost tisku neklesá. Není totiž třeba rozmítat laserový paprsek, osvit je řešen prostřednictvím LED diod.
V současné době většina tiskáren, multifunkcí i faxů značky OKI používá vylepšenou víceúrovňovou digitální LED technologii. Tuto metodu nabízejí u svých tiskáren i další výrobci. Například nedávno uvedl Xerox na trh novou multifunkci s HiQ LED technologií.
Během své mnohaleté historie společnost OKI vyvinula mnoho různorodých výrobků. V začátcích se kromě telefonů a izolovaných drátů firma věnovala také výrobě a instalaci elektrických zvonků a bleskosvodů. S érou počítačů přišly dálnopisy, elektronické ústředny, tiskárny a faxy. Právě poslední dva produkty se úspěšně prodávají až dodnes.
V současnosti OKI Printing Solutions nabízí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, faxy, jehličkové a řádkové tiskárny.
Společnost OKI působí v České republice a na Slovensku prostřednictvím své pobočky Oki Systems, s.r.o.
Značka OKI dosáhla podle nezávislých dat společnosti IDC v roce 2008 v České republice dle počtu prodaných kusů těchto výsledků:
Konkurenty OKI jsou výrobci tiskáren a multifunkcí Brother, Canon, Epson, HP, Konica Minolta, Kyocera Mita, Lexmark a Xerox.


Hudební nástroj

Hudební nástroj je zařízení k vydávání tónů a zvuků používaných v hudbě. Téměř vše, co vydává zvuk, může být použito jako hudební nástroj.
Jedním ze způsobů klasifikace hudebních nástrojů je Hornbostelova a Sachsova systematika hudebních nástrojů. Tato systematika byla navržena zejména pro folkloristické potřeby a zahrnuje tak i skupiny nástrojů, které již nejsou běžně používány nebo které nejsou vlastní euroamerické kultuře. Současná forma původně evropské systematizace nástrojů vychází z dělení do základních pěti skupin podle principu vytváření zvuku nástrojů:
U samozvučných nástrojů vzniká tón chvěním celého nástroje nebo jeho jednotlivých součástí. Patří mezi ně nejrůznější typy zvonů, gong, xylofon, vibrafon, triangl, kastaněty, kabasa apod.
U nástrojů tohoto typu se tóny tvoří rozechvěním blány. Takovými jsou nejrůznější typy bubnů a bubínků, tympány, tamburína, darbuka, tabla atd.
Zde se tón vytváří rozechvěním struny, která je napjata mezi dvěma pevnými body. Podle toho, čím se strunné nástroje rozechvívají, dělíme je na
Tyto nástroje vznikly až v průběhu 20. století. Společným znakem všech je přeměna elektrických kmitů v kmity akustické. Elektrické kmity lze generovat např. různými elektronickými oscilátory, které mohu být elektronkové, tranzistorové, doutnavkové a další. Lze použít i generátory fotoelektrické, elektrostatické, magneto-elektrické a pod. Pomocí mikrofonu nebo snímače lze na elektrické kmity převést i kmity mechanické. Po zpracování elektrického signálu frekvenčními filtry a dalšími obvody a zesílení zesilovači je elektrická energie přeměněna v akustickou a ta je vyzářena do prostoru pomocí reproduktorů. Podle vzniku tónu se elektrofony dělí na:


Severní polární kruh

Severní polární kruh je myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce za letního slunovratu - tedy, kde Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor, a na nichž Slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor.
Jeho pozice je určena sklonem zemské osy, jenž je ovlivňován působením Slunce, Měsíce a ostatních planet Sluneční soustavy. V průběhu 40 000 let se pozice severní polární kruh pohybuje na sever a na jih v pásu dlouhém 180 km, v průběhu 18,6 roku se také pohybuje v pásu širokém 570 m.
Severní polární kruh dosáhne své nejsevernější polohy v roce 12 000, vrátí se zpět v roce 22 000, své nejsevernější polohy dosáhne v roce 32 000 atd. Nynější geografická poloha severního polárního kruhu je přibližně 66° a 33' severní šířky.
Severní polární kruh leží severně od hlavního ostrova Islandu, ale protíná několik menších ostrůvků, z nichž jen Grímsey je obydlený.
Za severním polárním kruhem žije pouze málo lidí. Největšími městy jsou Murmansk s 325 000 obyvateli a Norilsk se 135 000 obyvateli, obě leží v Rusku. V norském Tromso žije 62 000 lidí a finském Rovaniemi, které však leží několik kilometrů jižně od polárního kruhu, asi 58 000 lidí.


Zugdidi

Zugdidi je město v západní Gruzii rozkládající se při jižní hranici s Abcházií 25 km od Černého moře. Zároveň je krajským městem regionu Samegrelo-Zemo Svaneti. V roce 2002 mělo město 75 894 obyvatel. Název Zugdidi v mingrelštině znamená česky „Velký Kopec“.
Osada Zugdidi byla poprvé zmíněna v 17. století, ačkoliv byla založena mnohem dříve. Dokladem toho je místní kostel zbodovaný v polovině 14. století. Od roku 1803 se Zugdidi stalo sídelním městem šlechtických rodů z Mingrelie a hlavním městem tehdejšího knížectví Odiši. Město zaznamenalo rozmach v letech 1860 - 1890, když nechal mocný rod Dadiani vybudovat palác s kostelem a botanickou zahradu. Toto dílo se povedlo díky investici Achilla Bonaparteho, strýce Napoleonovy sestry Karolíny Bonaparte, který se v roce 1868 oženil s poslední mingrelskou panovnicí Salome Dadiani. Palác však dvakrát vyhořel, ale byl v obou případech obnoven.
V roce 1993 se z tohoto města stala bašta povstalců proti vládě prezidenta Ševarnadzeho, které vedl svržený první postkomunistický prezident Zviad Gamsachurdia.


V354 Cephei

V354 Cephei je hvězda v Mléčné dráze. Patří mezi červené veleobry, je jednou z největších známých hvězd - přibližně 1 520 krát větší než Slunce, od něhož je vzdálena přibližně 9 000 světelných let.


Micubiši A6M

Micubiši A6M byl japonský palubní stíhací letoun, který během druhé světové války sloužil v japonském císařském námořnictvu a po válce i v Číně. V japonském námořnictvu byl letoun označován jako palubní stíhací letoun typ 0 nebo zkratkou Reisen. Mezi spojenci znám jako Zero.
Jeho vývoj začal v roce 1937, jako náhrada za typ A5M, s maximální rychlostí přes 500 km/h, lepší výzbrojí, obratností a stoupavostí. Vznikl tak první palubní stíhač, který se vyrovnal stíhačkám startujícím z pozemních základen.
Prototyp vzlétl roku 1939 a v září byl zařazen do služby jako A6M1. Verze A6M2 měla silnější motor a 15 strojů bylo nasazeno v Číně, kde nad Čunkingem sestřelily všechny čínské obranné stíhačky.
V roce 1942 se k útvarům poprvé dostala verze A6M3 s výkonnějším motorem, menším doletem a novým křídlem.
Až na konci roku 1944 se objevila verze A6M6c se silnějším motorem, ale vzniklo pouze několik kusů, protože továrna Nakadžima, kde se motory montovaly, byla z velké části zničena.
Poslední verzí byla A6M7, šlo o stíhačky přestavěné na střemhlavé bombardéry, ale i před touto verzí vznikly stovky letounů určené pro útoky kamikaze. Nástupce Zera měl být Micubiši A7M Reppú, ale problémy s jeho vývojem způsobily, že Zero zůstalo hlavním stíhacím typem japonského námořního letectva až do konce války.
O nové japonské stíhačce byly USA informovány velitelem americké dobrovolnické skupiny Létající Tygři v Číně Clairem Chennaultem. Poprvé mohli Spojenci prozkoumat vrak nové zbraně nepřítele poté, co bylo 20. května 1941 při útoku na letiště Tchajping-su a Šuanglin poblíž Čcheng-tu sestřeleno protiletadlovou palbou jedno A6M od 12. kókútai. Jednalo se vůbec o první Zero ztracené v akci. Na základě nálezu byla odhadnuta výkonnostní tabulka pro nový stroj, která byla až pozoruhodně přesná. Hlášení se ale ztratilo v Singapuru mezi ostatními zpravodajskými informacemi. O to bylo překvapení nad Pearl Harborem, v Malajsii a na Filipínách větší.
Vůbec první téměř nepoškozené Zero se dostalo do rukou Číňanů ještě před Pearl Harborem, když 26. listopadu 1941 nouzově přistála dvě A6M2 od Tainan kókútai na pláži poloostrova Lejčou v jižní Číně. Zero V-174, které pilotoval nitó hikó heisó Taka-aki Šimohigaši, bylo při přistání poškozeno a tak ho Číňané pouze ukryli. Zero V-172 výrobního čísla 3372, které pilotoval itó hikó heisó Šimezoh Inoue, bylo ale pouze lehce poškozeno a Číňané ho nejprve ukryli, rozebrali a posléze převezli do neokupované části Číny. Později bylo Zero 3372 převezeno do Států. Toto bylo opravdu první Zero, které se dostalo do rukou Spojenců v relativně nepoškozeném stavu, ale vzhledem ke komplikované a zdlouhavé přepravě z Číny jeho testy začaly až po „Akutanském Zeru“ DI-108 v. č. 4593.
V červnu 1942 spojenci získali téměř nepoškozený vzorek letounu DI-108 z letadlové lodě Rjúdžó, který nouzově přistál na ostrově Akutan poblíž Dutch Harboru během japonského útoku na Aluety. Následné zkoušky ve Státech ukázaly jeho nedostatky.
Na začátku války Zero překonal kterýkoli spojenecký letoun na pacifickém bojišti. V bitvě u Midway Američané nasadili proti Zerům ve verzi A6M2 své Wildcaty ve verzi F4F-4. Proti nim měla Zera stále ještě výhodu lepší obratnosti a stoupavosti, ale těžší Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu, měl samosvorné nádrže a pancéřovanou kabinu. Koncem roku 1942 se na bojišti objevila nová verze: A6M3 s „useknutými“ koncovými oblouky. Nové, silnější a lépe pancéřované letouny, jako například Corsairy a Hellcaty ale postupně získaly převahu.


Antinoos

Antinoos byl řecký mladík, společník a milenec císaře Hadriána. Jednalo se o šlechtice z Klaudiopole, který se stal Hadriánovým chráněncem a oblíbencem. V roce 130 se Antinoos při Hadriánově návštěvě Egypta utopil v Nilu. Podle některých pramenů se jednalo o nehodu, podle jiných o sebeobětování za svého pána, neboť věštci tvrdili, že jen tak se prodlouží císařův život. V každém případě smrt dvacetiletého muže citově velmi zasáhla Hadriána. Ten na Antinoovu památku postavil město Antinoúpolis, dal Antinoovi přiznat božské pocty a zasvětil mu chrám.


Městské muzeum Mariánské Lázně

Městské muzeum v Mariánských Lázních bylo založeno již v roce 1887, nyní sídlí na Goethově nám. č.p. 11 v bývalém lázeňském domě Zlatý hrozen, později Goethe-Haus, kde jsou umístěny správní kanceláře i výstavní prostory muzea. Muzeum je členem Asociace muzeí a galerií České republiky.


Střídmost

Střídmost, je jednou ze sedmi ctností, je to uměřenost, sebekontrola, zdrženlivost a míra, umírněnost, vnímání plnou myslí, sebeovládání nebo „uzda“.


Sáva

Sáva je mužské křestní jméno hebrejského původu. Vykládá se jako „děd, stařec“. Další variantou jména je Sába.


Rory Gallagher

Rory Gallagher, vlastním jménem Liam Rory Gallagher, byl irský blues/rockový kytarista. Narodil se v Ballyshannon, County Donegal, Irské republice a vyrůstal Corku. Nejvíce je znám pro svá sólová alba a své účinkování ve skupině Taste koncem 60. let minulého století. Jako multi-instrumentalista si získal reputaci svými charismatickými živými vystoupeními a prodej jeho alb přesáhl celosvětově 30 milionů výlisků.


Architekt

Architekt je člověk tvořící architekturu, tedy plán realizace budovy nebo souboru budov a také dohlíží na jeho realizaci. Slovo „architekt“ je odvozeno z latinského architectus pocházejícího z řeckého slova arkhitekton. V nejširším smyslu je architekt osobou, která transformuje potřeby uživatele do požadavků na stavitele. Architekt musí důkladně rozumět principům, vlastnostem a předpisům, kterým musí jeho design stavby odpovídat. Dále musí znát všechny prostředky, které může stavitel použít pro realizaci potřeb uživatele, aby byl schopen navrhnout co nejlepší kompromisní řešení s ohledem na požadavky, čas a náklady.
Architekti jsou profesionálové, kteří musí často navrhovat stavby s ohledem na bezpečnost a zdraví lidí. Je tedy vyžadováno jejich odborné vzdělání potvrzené licencí anebo zkouškou.
Stalo se pravidlem, že architekti soutěží o získání úkolu na významná veřejná díla v architektonických soutěžích, které se běhu doby staly osvědčeným nástrojem.
Vybrané činnosti ve výstavbě, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získali oprávnění k výkonu těchto činností podle zákona č.360/1992 Sb. jako autorizovaný architekt, autorizovaný inženýr nebo autorizovaný technik.
Autorizované osoby v české republice registrují Česká komora architektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě
Nejprestižnějším oceněním pro architekty je Pritzkerova cena, často nazývaná „Nobelovou cenou za architekturu“.
Přestože je architekt chápán nejčastěji v souvislosti s designem a plánováním staveb, v širším pojetí se jedná o někoho s hlubokým vzděláním a zkušenostmi ve svém oboru a se schopností racionálně konstruovat funkční celky. Může se tedy jednat také o softwarové architekty, projektanty a absolventy odborných uměleckých a průmyslových škol.


Trosečníci z Vlaštovky

Trosečníci z Vlaštovky je román anglického spisovatele Arthura Ransoma. Kniha, jejíž doslovně přeložený název zní Údolí Vlaštovky, je druhým dílem autorova románového cyklu o prázdninových dobrodružstvích dvou dětských sourozeneckých skupin, které se nazývají Vlaštovky a Amazonky.
Příběh se opět odehrává u jezera v tzv. Jezerní oblasti v severozápadní Anglii a začíná ztroskotáním plachetnice Vlaštovek u pobřeží ostrůvku Divokých koček. Navíc Amazonky nemohou na ostrově tábořit, protože na návštěvu přijela staromódní prateta, a tak místo dobrodružných pirátských výprav musí být nastrojené ve svátečních šatech.
Protože Vlaštovky přišly o loď, odehrávají se další dobrodružství na souši, z nichž nejzajímavější je zdolání hory Kančenžangy. Kromě pirátského kapitána Flinta se zde objevuje malá Bridget Walkerová, která je povýšena do hodnosti lodního mazlíčka, a také tajemná postava, o jejíž existenci lze pochybovat. Je to vysloužilý námořník Petr Kachna, věrný strážce tábora v údolí Vlaštovky, kterého si jako vlastní literární postavu vymyslela Titty.


Turov

Turov je ves v okrese Ústí nad Orlicí, asi 5 km severovýchodně od středu Chocně. Od roku 1960 je součástí obce Podlesí. Obec Podlesí vznikla uměle, když se sloučil Turov s Němčím a osadou Olešná.
Ves Turov je poprvé doložena v roce 1382. Vznikla ale s velkou pravděpodobností už dříve. Těseně za vsí u lesní cesty směrem na Koldín se nacházejí zbytky tvrze Chlumek. Toto místo je dějištěm povídky Aloise Jiráska Na Chlumku. Z historických památek tu je kromě tvrze také kaple z roku 1837.


Tanvaldská ozubnicová dráha

Dráha byla postavena v roce 1902 se záměrem propojit stávající tratě Liberec-Tanvald a Železný Brod-Tanvald s plánovanou tratí Jelenia Góra-Kořenov, neboli propojit Rakousko-Uhersko s Pruskem. Po druhé světové válce bylo pruské Slezsko obsazeno Polskem a přeshraniční provoz byl zastaven. Po výměně území s Polskem byla česká část prodloužena až do Mýtin, přičleněných k obci Harrachov. Od 80. let 20. století je však běžný provoz na této dráze zabezpečován adhezně. Ozubnicové lokomotivy se tak v současnosti používají pouze při nostalgických jízdách. S výjimkou několika příležitostných jízd v 90. letech 20. století a v rámci oslav stého výročí trati v roce 2002 nebyl obnoven ani přeshraniční provoz. Po převzetí polského úseku neprovozované tratě Dolnoslezským vojvodstvím od PKP PLK na základě soukromoprávního institutu věčného užívání v únoru 2008 nabrala situace rychlý spád. Byla předložena žádost o spolufinancování z prostředků, alokovaných v Operačním programu evropské přeshraniční spolupráce Česká republika - Polská republika 2007-2013. V první výzvě tohoto programu žadatelé neuspěli z důvodu materiálních nedostatků žádosti, výzva druhá na podzim 2008 byla zakončena akceptací žádosti. V březnu 2009 byl projekt navržen ke spolufinancování, v květnu 2009 byly zahájeny první stavební práce na opravě polského úseku neprovozované přeshraniční tratě. Po téměř dvaceti letech snah tak bude uvedená železniční trať zprovozněna v plné délce.


Neštovice

Neštovice jsou virové onemocnění projevující se vyrážkou a strupy na kůži. Existují různé typy této choroby. Nejznámější formy jsou pravé neštovice, plané neštovice a hovězí dobytek napadající kravské neštovice.
Pravé neštovice jsou vysoce nakažlivým onemocněním s vysokou úmrtností. Přeživší pacienti bývali často nadosmrti poznamenáni drobnými jizvami.
Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300-500 milionů lidí. Ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. O deset let později se tato nemoc stala zatím jedinou na světě, kterou se soustředěným úsilím a celosvětovým očkovacím programem podařilo zcela vymýtit. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1977. Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy WHO prohlásilo pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích - jedna v USA a jedna v SSSR. Podle svědectví Kanatjana Alibekova však SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy s cílem ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a měl vyrobit značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi.
Neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na Americký kontinent přivlekli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o úděsných 90 %. Evropané se rychle chopili příležitosti a v řadě případů použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně. Vysoký úspěch této metody byl dán zejména tím, že se neštovice přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem evropanů na Americký kontinent byly zde chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější, nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací.
Okolnost, že se Variola přenáší výhradně mezi lidmi, byla sice ve svých důsledcích pro zmíněné severoamerické indiány poměrně tragická, ale pro lidstvo velmi výhodná. Díky velmi účinnému očkování se totiž podařilo variolu jakožto zatím jedinou vážnou chorobu zcela eradikovat. Princip byl prostý: nemocné izolovat a veškeré jejich okolí proočkovat. Bylo to sice pracné a nákladné, ale účinné. Je to doposud jediná choroba, u které se to podařilo. U ostatních chorob tomu krom pracnosti a vysokých nákladů brání právě fakt, že mají své přirozené rezervoáry mezi divoce žijícími živočichy.
V současnosti se Variola považuje za vymýcenou a řadu let se již očkování neprovádí. Pokud by tedy byla tato choroba použita jako biologická zbraň, mělo by to fatální následky. Existují sice zásoby očkovacích látek, ale jejich množství je omezené a případná výroba by jistě trvala delší dobu. Její dostupnost v ostatních zemích by byla spíše iluzorní. Existuje i riziko, že by se tento virus dal získat z hrobů zemřelých na tuto chorobu, kterých se po světě vyskytuje nepřeberně.
Plané neštovice jsou vysoce nakažlivým onemocněním, které má pověst dětské nemoci, neboť většina lidí se nakazí již v útlém věku a prodělání choroby dotyčnému zajistí doživotní imunitu. Onemocní-li člověk dospělý, vede to obecně k těžšímu průběhu nemoci. Nemoc se šíří zejména vzdušnou cestou. Infekčním materiálem je kůže a je možné, že i respirační sekrety.
Prvními příznaky jsou horečka, malátnost, bolesti hlavy. Po několika hodinách se objeví svědění kůže a její zarudnutí, které se rychle změní v charakteristické pupeny. Pupeny se postupně mění ve vodnaté svědivé puchýřky, na kterých během 4-6 hodin vznikají krusty. Vyrážka se vyskytuje jen na části těla, nebo v těžších případech prakticky na celém těle, včetně víček, sliznice dutiny ústní a pohlavních orgánů. Akutní onemocnění trvá 4-8 dnů. Je nutno dávat pozor na možné sekundární infekce, které by mohly proniknout do oslabené kůže a které jsou zpravidla nebezpečnější, než nemoc sama, jež se obecně považuje za hrozbu pouze pro novorozence a lidi starší 20 let. Léčba spočívá v užívání různých mastí a pudrů na velmi svědivou kůži a v případných léčebných zákrocích proti sekundární infekci. Proti nemoci existuje účinná očkovací vakcína. V současné době většina lékařů nedoporučuje puchýřky něčím mazat, aby mohla kůže lépe dýchat a urychlil se proces hojení. Lepší je použít dostupná Antihistamika pro potlačení svědění.
Kravské neštovice napadají hovězí dobytek. Jejich původce byl v roce 1796 použit anglickým lékařem Jennerem jako imunizační agens proti pravým neštovicím. Traduje se, že jej k tomu zjištění přiměla slova jakési mladé venkovanky, která na jeho podezření, že je infikována Variolou odvětila: „Ale já přeci nemůžu mít neštovice, vždyť jsem měla kravské“.
Varilola je první nemocí, proti které byla objevena vakcína a následně aplikováno očkování. O jeho významu svědčí následující příklad: během prusko-francouzské války zemřelo na variolu 23 000 francouzských vojáků, zatímco očkovaná pruská armáda takto ztratila 278 mužů.
V Československu bylo v roce 1919 očkování dětí proti variole uzákoněno jako povinné.


Hermann Zabel

Zabel byl specialistou na dendrologie. V letech 1854 až 1860 působil jako asistent v botanické zahradě a muzeu v Greifswaldu. V letech 1869 až 1895 byl ředitelem lesnické akademie v Hannoversch Münden. Rostlinný rod Zabelia z čeledi Linnaeaceae nese na jeho jméno.


Miloš Čižmář

Specializuje se dobu laténskou. Iniciátor a organizátor každoročních pracovních setkání českých a slovenských badatelů o době laténské. Do r. 2006 organizátor konferencí o záchranných výzkumech na Moravě a ve Slezsku. Roku 2002 zvolen členem-korespondentem Německého archeologického ústavu. Výkonný redaktor a editor nové řady moravského časopisu Pravěk a jeho Supplement. Spolutvůrce a spolueditor řady "Postavy moravské archeologie". Na Masarykově univerzitě v Brně přednáší o době laténské a o pravěkých a raně středověkých hradištích, o hradištích i na Slezské univerzitě v Opavě.
poslední bibliografie z r. 2006 zahrnuje 213 titulů, z toho 7 monografií:


Postupné vlnění

Při postupném vlnění postupuje vlna v prostoru. Výchylka se přesunuje z jednoho bodu prostoru do druhého. Při postupném vlnění dochází prostřednictvím vlnění k přenosu energie mezi jednotlivými částmi prostředí.
Příkladem postupné vlny je např. příčná nebo podélná harmonická vlna.
S postupnou vlnou se lze setkat např. při deformacích těles, při změnách tlaků, teplot, intenzity elektromagnetického pole apod.


Paralingvistika

Paralingvistika zkoumá zvukovou stránku neverbální komunikace, která je používána k pozměnění jejího sdělení či zprostředkovat emoce. Parajazyk může být vyjádřen vědomě i nevědomě. Zahrnuje také v komunikaci použitý tón, hlasitost a někdy též intonaci řeči. Někdy je definice paralingvistiky omezena na zkoumání použití lidského hlasu.
Paralingvistické hledisko hraje důležitou roli v lidské řečové komunikaci. Řeč vždy obsahuje paralingvistický aspekt, jelikož je modulována hlasem. Paralingvistika se liší nejen od lingvistiky, ale i od psaného textu či znakového jazyka.


Šarpej

Šarpej není příliš velký, jeho velikost je 44 až 51 cm. Jeho srst je krátká, kůže je volná, tvoří záhyby a vrásky. Může být černá, červená, zlatá, krémová, modrá, isabell, lila, apricot. Šarpej má plochou a širokou mozkovnu, tmavé oko, modrý jazyk, u krémově zbarvených jedinců může být zabarvení světlé, uši jsou malé, trojúhelníkovitého tvaru, jsou klopené, hřbet je mírně spadající a krátký. Jeho ocas je silný, kulatý, zužuje se do špičky, je vysoko nasazený a přetočený přes hřbet. Končetiny jsou rovné, mají silné kosti. Skus nůžkový.
Šarpej pochází z Číny, kde byl chován po staletí v naprosté izolaci. Do Evropy se dostal až v 80. letech minulého století. Je to velmi staré plemeno, jeho předci nejsou známi, psy podobného typu můžeme spatřit na soškách z roku 206 př. n. l.. Původně byl možná psem loveckým a hlídacím. Podle některých záznamů byl i psem bojovým.
V současnosti je to obdivovaný a exkluzivní společenský pes. Ačkoli vypadá líně a neohrabaně, je živý, nervní a neustále v činnosti. Ke své rodině je milý a přátelský. Jeho bojovnost a povaha se projevuje jen v případě ohrožení. Jeho srst nevyžaduje příliš velkou péči, ale musí se pečlivě pečovat o jeho kůži a záhyby na ní.


Koučování

Koučování či koučink nebo koučing v psychologickém smyslu slova, je nový fenomén. Pojem má tři možné významy: Jádrem je metoda koučování , forma rozvoje dospělých lidí, založená na mocném způsobu učení se. Metodu užívá profesionální kouč při práci s klientem. A nakonec koučovací přístup, který je klient po nějaké době sám schopen aplikovat ve vlastním přístupu k lidem.
Česká definice koučování jako metody vyzdvihuje, že ..."dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností"... A nedirektivní přístup koučů ..." metoda užívaná k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování "...
Americké definice vypovídají o delší praxi: "Koučování je strukturovaný proces, řízený vztahem mezi koučem a jeho klientem"... Konečným záměrem koučování je vyvinout vnitřní a vnější struktury, které lidem pomohou dosáhnout úspěchu. Koučování rozvíjí potenciál lidí rozšířením jejich smyslu pro to, co je možné. Koučování je o objevování, uvědomování si a volbě. Lidé, kteří se nechávají koučovat, chtějí vidět výsledky.
Koučování není psychoterapie. Smyslem koučování není léčba, odstraňování nedostatků nebo skrytých příčin. I když může koučování mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, cesta k němu nevede přes psychologické a psychoterapeutické teorie, ale klient si našel, vybudoval k výsledku vlastní cestu.
Metoda samotná je založena na mnohaúrovňovém koučovacím procesu: Prvoplánově jde o nalezení a jasné vymezení cíle, kterého chce klient dosáhnout, s následným vyhledáváním vhodné cesty k němu. Paralelně s tímto zaměřením na cíl, jako "vedlejší produkt", dochází ke zlepšování sebereflexe, sebedůvěry, sebevědomí, sebeúcty. Dále schopnosti rozhodovat se a také se zvyšuje schopnost přijímat větší odpovědnost. Skrze změny myšlení a postojů a zlepšování vztahu k sobě sama se rozšiřuje pole možností daného člověka. Zpřístupňují se zejména jeho vnitřní zdroje. V souvislosti s tím se zlepšují jeho vztahy i k druhým lidem. Podporováním pozitivní energie dochází k aktivizaci klienta, k rozvoji jeho tvořivosti a intuice. Ještě na hlubších úrovních se koučování může zabývat identitou, integritou, případně smyslem života nebo posláním. Zlepšení jednotlivých kvalit se může stát i samotným cílem koučování. Za podmínky, že klient je ochoten přijmout odpovědnost, tedy samostatně volit a rozhodovat, lze koučování považovat za univerzální metodu dosahování stanovených cílů. Koučování odstraňuje obavy, strach a stres. Řeší problém vyhoření a umí pracovat i s organizací času a sil.
Vedle práce s cílem koučování spouští změnu postojů a smýšlení lidí. Jde o "jasnost": klient si vyjasňuje, lépe uvědomuje co chce, své postupy, přístupy a postoje. Koučování doposud nebývale ctí a podporuje individualitu, jedinečnost člověka. Těžiště hodnocení se pozvolna přesouvá do nitra jedince. Sebehodnocení se stává důležitější než hodnocení vnější autoritou. Vztah s koučem vytváří bezpečné podporující prostředí pro další růst člověka. Člověk se pak stává aktivním tvůrcem svého života a opouští reaktivní model, při kterém se zříká své odpovědnosti a stává se více méně obětí vnějších podmínek. Získává větší pocit moci nad svým životem, lepší odhad, větší kompetenci, pocit oprávněnosti když je ochoten přijmout svou odpovědnost. Koučování je dobrý způsob jak začít něco s rozmyslem měnit. Vede i k umění "sebekoučování".
Koučové zpravidla kombinují svůj osobní přístup s několika různými teoriemi.
V koučovacím procesu jsou koučové vnímáni jako spolupracovníci, průvodci, důvěrníci, partneři. Pracují s jedinci tak, že je navigují pomocí otázek k různým úhlům pohledu na věc, dávají podporu a povzbuzení. Kouč klientovi neradí a neovlivňuje ho svým postojem. U kouče je důležitá jeho osobní zralost.
Koučování je mladý obor, jehož kvalifikační i etické standardy rozpracovávají profesní organizace koučů:
Koučovací přístup představuje nový typ přístupu k lidem, jejich vedení a řízení. To se týká i vztahu k sobě. Vztah k druhým lidem se obvykle odvíjí od toho, jaký vztah máme sami se sebou. Jestliže koučování obecně zlepšuje vztah klienta sama k sobě, jeho sebevědomí a sebedůvěru, lze předpokládat, že se změní i jeho vztah k druhým lidem. Místo rivalizační potřeby ega se stává dominantou jednáním s lidmi podpora jejich potřeb. Koučovací přístup nepoužívá přikazování, přesvědčování, ovlivňování ani kontrolu. Jeho vlivem dochází k lepší komunikaci. Užívání koučovacího přístupu ve stále širším měřítku podle Johna Whitmora přinese změnu naší "západní kultury", která se přemění z autoritativní na "koučovací kulturu". Pro svou vizi nachází podporu v tlaku, kterým na lidi působí informační věk. Nárůst informací vede k nutnosti, aby lidé v organizacích byli schopni samostatně rozhodovat. Pak se manažeři stávají kouči svých podřízených, za současného stíráni hierarchických rozdílů postavení lidí v organizacích. Koučovací přístup lze charakterizovat jako přechod od nátlaku k volbě. Je to podpora lidské schopnosti řídit sám sebe.


Gaidžin

Gaidžin je román Jamese Clavella z roku 1993, chronologicky je třetí v Clavellově Asijské sáze, i když byl vydán jako poslední.
Příběh se odehrává 20 let po událostech popsaných v Tchaj-panovi. Zachycuje dobrodružství Malcolma Struana, dědice obchodní společnosti Struan's, v Japonsku roku 1862. V ději je do značné hloubky vysvětlena politická situace v Japonsku a obtíže, kterým byli „západní“ cizinci nuceni čelit. Kniha byla inspirována tzv. Namamugijským incidentem a následující Britsko-Sacumskou válkou.


Nimralův list

Nimralův list je filozofická povídka, napsaná J. R. R. Tolkienem v letech 1938 – 1939. Poprvé byla publikována v časopise Dublin Review v lednu 1945. Je součástí knihy Strom a list, vyskytuje se ale i samostatně v povídkových sbírkách autora. Povídka je alegorií Tolkienova tvůrčího procesu i jeho vlastního života.
Povídka vypráví o malíři jménem Nimral, žijícím ve společnosti, v níž výtvarné umění není ceněno. Maluje výlučně pro vlastní potěšení, maluje obrovské plátno s obrazem velkého Stromu uprostřed Lesa. Zobrazuje podrobně a posedle detailně jedenkaždý list svého stromu, takže každý list je krásný a jedinečný. Od práce na obraze ho ale odvádí mnoho světských a všedních starostí, takže obraz zůstává nedokončen. Kvůli obrazu opomíjel své ostatní projekty.
Když Nimral zjistí, že se musí „vydat na cestu“ a musí se na ni připravit, vyruší ho jeho soused Parish s tím, že on i jeho žena jsou nemocní a potřebují lékaře. Nimral se proto vydá pro lékaře, ale nestihne se připravit na cestu. Protože není připraven, skončí v jakémsi ústavu, kde musí vykonávat podřadnou práci.
Po čase je z ústavu propuštěn do lesa, kde má vykonávat práci zahradníka. Tam zjistí, že les je vlastně Les jeho obrazu, který je nyní opuštěn a zničen s výjimkou jediného dokonalého listu, který je uchován v muzeu. Domů se vrátit nemůže, musí žít zde a skutečně realizovat svou vizi.
Posléze se k němu připojí jeho soused Parish, který se také stane zahradníkem, a společně tak mohou zvelebovat Les. Časem se Nimralova putování po lese stávají rozsáhlejšími, až se nakonec vydá do hor, které jsou na jeho obraze zobrazeny pouze v obrysech.
Je-li Nimralův list čten jako náboženský text, je možno dojít k názoru, že je alegorií života, smrti, očistce a ráje. Nimral není připraven na svou nevyhnutelnou cestu, stejně jako lidé nejsou připraveni na smrt. Práce v ústavu představuje očistec a pobyt v Lese ráj.
Nimralův list může být také interpretován jako alegorie Tolkienovy náboženské filozofie stvoření: skutečné stvoření je výsadou Boha, a ti, kdo se snaží tvořit, mohou vytvářet pouze ozvěny nebo zesměšnění skutečnosti.
Nimralova touha po pravdě a kráse se odráží v jeho obraze, po smrti je odměněn tím, že se jeho obraz stane skutečností. Další možnou interpretací je, že Strom skutečně existuje a v jeho obraze je jednoduše odrážen.
Postava Nimrala je autobiografická – světské starosti Tolkiena odrazovaly od literární tvorby. Tolkien byl ve své literární tvorbě perfekcionistický, usiloval o dokonalou realitu svého světa, stejně jako Nimral odsunul ostatní projekty a věnoval se cele práci na Středozemi.


Gestalt terapie

Gestalt terapie, kterou ve 40 a 50 letech 20: století zavedli Fritz Perls, Laura Perls a Paul Goodman, je humanistický směr v psychoterapii a organizačním poradenství, který má své kořeny v psychoanalýze, gestalt psychologii a fenomenologii. Inspiruje se také existencialismem, holismem a východními duchovními naukami, v prvé řadě zen-buddhismem. Zaměřuje na přítomnost, na prožívání a vyjadřování emocí.
Gestalt terapie je ve své podstatě otevřený systém - jeho prvním principem je totiž "teď a tady". Je to vlastně jediné "dogma", které Gestalt terapie má. Její další principy, jakkoli jasné a vyhraněné, se jinak podřizují realitě, v níž se terapeut a jeho klient právě nacházejí.
Teď a tady - Gestalt terapie se neslučuje s kauzálním přístupem, ani s přístupem finálním. Minulost a budoucnost si uvědomujeme - někdy dost koncentrovaně - v přítomném okamžiku. Tím není řečeno, že se nemůžeme dívat zpět či dopředu - často je to dokonce nutné, ale i o tom se rozhodujeme zase jen z pozice "teď a tady".
Uvědomění - Co si neuvědomuji, není moje a nemohu s tím zacházet. Naopak to, co si uvědomím, mi nabízí možnost být bohatší, celistvější, zdravější… Každý má široký repertoár způsobů, jak se vyhnout uvědomění; rozpoznat tyto způsoby - totiž uvědomit si je - bývá často první krok ke změně.
Zkušenost - Co si zažiji, mohu pochopit a integrovat. Osobní zkušenost je předpoklad i prostředek osobní změny. Zvlášť důležitá je zkušenost senzorická; nicméně pro zakotvení změny je důležitá i zkušenost kognitivní.
Kontakt - Každý člověk si vytváří a obnovuje vědomí, že "já" není "ty", ačkoli koexistují. Být v kontaktu se sebou nebo s okolím znamená být v napětí mezi tím, co je staré, známé a rigidní a tím, co je nové, neznámé a zdravé.
Fenomenologie - Svět je takový, jaký se nám jeví, neboť je to člověk/subjekt, kdo jej vnímá a zároveň spoluvytváří. Proto je možné, či dokonce užitečné, věřit svým smyslům, věřit tomu, co cítím a co si myslím, neboť to je nejen můj dojem, ale i součást reality. Vyměňují-li si klienti a terapeuté své "dojmy", své pocity a myšlenky, jsou v realitě a mají reálný vztah.
Pole - Jak klienti, tak terapeuti existují v určité, velmi konkrétní síti vztahů. Pro terapii má největší význam jejich vzájemné pole, jejich vzájemný vztah, v němž se dříve či později reprodukují zážitky, vzorce, postoje z jejich života; jinak řečeno, toto pole se organizuje ve shodě s potřebami klienta. Změna v poli terapeut - klient pak zpětně navozuje aspoň možnost změny v poli klienta.
Holismus - Jsme částmi celku a sami jsme celek, který má své části - jsou jimi tělo, emoce a mysl. Soulad těchto částí je smyslem osobního růstu i terapie.
Dialog - Terapeut a jeho klient jsou partneři. Jediný významný rozdíl mezi nimi je v tom, jak si uvědomují vnitřní a vnější svět: terapeuté jsou v tomto smyslu "pokročilejší", a proto i kompetentní k tomu, aby poskytli doprovod druhému. Klienti si do terapie přicházejí pro podporu - a opouštějí ji tehdy, když nalezli zdroje své sebe-podpory.
Zodpovědnost - Terapeut má funkci toho, kdo nabízí uvědomění, sebepoznání a změnu a je na klientovi, zda tuto nabídku přijme či odmítne - je to jeho osobní zodpovědnost, a tu z něho terapeut nesejme. Brát si zodpovědnost za sebe, byť "jen" v terapii, je postoj, který Gestalt terapie preferuje. Nejde o morální hledisko, nýbrž o schopnost reagovat na výzvy, které přináší realita.
Kreativita - Kdo přijme princip "teď a tady" za svůj, připouští, že život je vlastně neustálá improvizace. Terapeut se nemůže plně spolehnout na osvědčené postupy a a jiná schémata, nýbrž jen na svoje uvědomění, a to znovu a znovu nabízí klientovi. Tak spolu-vytváří prostor pro uzdravení a změnu.
Růst - Zaměří-li se terapeut na patologii, posiluje ji. Proto Gestalt terapie programově odmítá patologické paradigma a jako alternativu nabízí růst: ať už osobní či duchovní.
Dle Pearlse mají uzkostní pacienti špatný kontakt se svým tělem, se svým okolím, proto se zaměřuje na tuto oblast. Pacienti dostávají úkoly aby vnímali např. při jídle chuť, vůni jídla, cítili pohyb sousta v ústech atp. Terapeut se pacientů ptá co se děje v tomto okamžiku, co cítíte nyní. Dále dle Gestalt terapie lidé podléhají konvencím místo toho, aby žili a vyjadřovali se autenticky.


Bledské jezero

Bledské jezero je jezero, které leží na severozápadě Slovinska. Vzniklo na konci poslední doby ledové roztáním Bohinjského ledovce. Jezero nemá žádný významný napaječ, vodou ho zásobují především podzemní zřídla. Tektonický původ prozrazují termální prameny v jeho severovýchodní části. Ty způsobují fakt, že voda v jezeře je příjemně teplá - až 26°C, takže umožňuje koupání přes celé léto až do září.
Okolí jezera tvoří lesnaté stráně pohoří Pokljuka a Jelovica, za nimiž vystupují Karavanky a hřebeny Julských Alp. Fotogeničnost místa umocňuje ostrov pojmenovaný „Blejski Otok“ s poutním kostelem panny Marie se staroslovanským hřbitovem. Kostel se nalézá takřka uprostřed jezera. Na ostrov jezdí loď v programu jedenapůlhodinového výletu, kdy půlhodina je věnována právě tomuto poutnímu místu. Dalším místem, které upoutá návštěvníkovu pozornost je skalní bralo s hradem na vrcholu. Část hradu je dnes upravena jako stylová restaurace, zbytek slouží jako městské muzeum.
Bledské jezero je vyhledávaným střediskem vodních i zimních sportů. Pravidelně se zde pořádají veslařské regaty a několikrát se zde konalo mistrovství světa ve veslování. Mezi sportovci je jezero velice oblíbeno, pro kouzlo zdejší krajiny, jež převyšuje uměle vybudované kanály.
Na západním břehu jezera je přístav sportovních lodí a kemp.


Vegeta

Vegeta je celosvětově prodávaná přísada do jídla. Tvoří ji směs koření a různých druhů zeleniny.
Vegeta je vyráběna společností Podravka, sídlící v chorvatském městě Koprivnica. Tato společnost má taktéž pobočku v Polsku a dvě licenční výrobny v Rakousku a Maďarsku. Díky její značné popularitě se na trhu objevilo již kolem padesáti výrobků, které ji napodobovaly.
Vegeta obsahuje: sůl, dehydratovanou zeleninu, glutaman sodný, cukr, kukuřičný škrob, koření, inosinát sodný, riboflavin.
Vegeta byla vytvořena v roce 1958 v laboratořích společnosti Podravka týmem profesorky Zlaty Bartl, pocházející z bosenského Sarajeva. Výrobek byl uveden na trh v Jugoslávii v roce 1959 pod názvem „Vegeta 40“ a záhy se stal velmi populárním. Tím i mnohonásobně vzrostla jeho výroba. Roku 1967 byla Vegeta 40 poprvé exportována do Maďarska a SSSR. Společnost Podravka dokonce v roce 2001 založila fond pro vysokoškolské a postgraduální studenty pojmenovaný podle ní. V současné době je Vegeta údajně prodávána ve více než třiceti zemích světa.


Martin Penc

Martin Penc je český cyklista, reprezentant bývalého Československa, v jehož dresu vybojoval spolu s Teodorem Černým, Jiřím Pokorným a Igorem Slámou bronzovou medaili ve stíhacím závodě mužstev na 4 000 metrů v dráhové cyklistice na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V individuálním závodě na 4000 metrů skončil osmý.


Makaróny

Makaróny jsou těstoviny podlouhlého tvaru, hlavní rozdíl mezi makaróny a špagetami je, že makaróny jsou duté a obvykle i kratší.
Připravují se vařením v osolené vodě, doba vaření je typicky 5 až 10 minut v závislosti na druhu.


Vlastenecká unie Kurdistánu

Vlastenecká unie Kurdistánu je socialistická či sociálně demokratická strana působící v irácké části Kurdistánu. Důležitou součástí programu je i kurdský nacionalismus. Byla založena 1. června 1975, barvou strany je zelená. Strana je součástí kurdské Demokratické vlastenecké aliance a Socialistické internacionály.


Závěť výstředníka

Závěť výstředníka je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Česky kniha také vyšla pod názvem Hra o dědictví.
Román se odehrává ve Spojených státech amerických na sklonku 19. století a vypráví příběh skupinky šesti vylosovaných občanů, kteří po smrti chicagského milionáře a člena místního Klubu výstředníků Williama J. Hypperboneho hrají tzv. „husí hru“ o šedesátimilionové dědictví, a to nikoli jako společenskou hru v místnosti, nýbrž jako dobrodružnou cestu po celých USA, jejichž mapa je překreslena jako hrací deska. Postup hráčů po této desce je pak určen hodem kostkou, ovšem pod dohledem notáře. Podle dodatku k Hypperboneho závěti se kromě vylosovaných hráčů hry zúčastní i záhadný hráč známý jen jako „XKZ“.
V knize jsou podrobně popisováno cestování jednotlivých hráčů po jednotlivých státech USA, což umožňuje Vernovi uplatnit své hluboké geografické znalosti a popsat také nejvýznamnější americké pamětihodnosti.
Jak čtenář knihy správně tušil, hru nakonec vyhrál neznámý „XKZ“. Z toho se ke všeobecnému překvapení vyklubal zesnulý William J. Hypperbone, oběť zdánlivé smrti. Hypperbone se po pohřbu do mauzolea probudil v rakvi a voláním na sebe upozornil místního strážníka. Jako správný výstředník se rozhodl, že hra o jeho dědictví se uskuteční, i když je naživu, a dopsáním dodatku do své závěti zařídil, aby se mohl hry zúčastnit i on a vyhrát svůj majetek, což se mu skutečně podařilo.


Vyšší odborná škola a Střední škola veterinární, zemědělská a zdravotnická Třebíč

Vyšší odborná škola a Střední škola veterinární, zemědělská a zdravotnická Třebíč je střední škola v Třebíči. Založena byla v roce 2004 sloučením zdravotnické a zemědělské školy. Škola sídlí u rybníka Kuchyňka na Žižkově ulici.


Salvatore Maranzano

Salvatore Maranzano byl jeden z předních mafiánských bossů ve 20. letech dvacátého století. Pokoušel se prosadit jako Capo di tutti capi, boss všech newyorských bossů, což nakonec vedlo k jeho smrti.
Narodil se roku 1886 na Sicílii. Jako mladík se věnoval studiu náboženství, chtěl se stát knězem. Studia však zanechal a věnoval se zločinu.
Po první světové válce připlul poprvé do Ameriky, pak se několikrát vrátil na Sicílii. Trvale se ve Spojených státech usídlil kolem roku 1923. Přicestovala za ním také jeho žena Elisabetta.
Podle jedné verze mohl Maranzana do New Yorku poslat mafiánský předák z Palerma, Vito Cascio Ferro.
Salvatore Maranzano byl puntičkářský, autoritativní a měl rasistické předsudky. Stejně jako Joe Masseria nechtěl, aby v mafii fungovali Židé a Irové.
Jeho největší zálibou byla římská říše, především obdivoval Julia Caesara. Z toho vznikla jeho přezdívka Little Caesar.
Uměl latinsky a své proslovy často doplňoval latinskými frázemi. Potrpěl si na formalitu.
Mezi Maranzanovy činnosti patřilo pašování drog, organizovaná prostituce a za prohibice obchod s alkoholem.
Část Manhattanu tehdy kontroloval Joe Masseria a tím křížil Maranzanovy zájmy. Maranzano chtěl rozšířit svá teritoria a sféry vlivu a dostal se tak do konfliktu nejen s Masseriou, ale i s ostatními newyorskými klany.
Na jedné straně stáli imigranti z okolí města Castellammare del Golfo, které vedl Salvatore Maranzano, na druhé straně byl Joe Masseria a muži z ostatních částí Sicílie a přilehlých regionů. V průběhu války však toto rozdělení přestalo platit, protože lidé přecházeli z jedné strany na druhou.
Lucky Luciano, který pracoval pro Masseriu, byl v říjnu roku 1929 přepaden a vážně pořezán na krku a obličeji. Přepadení měl mít na svědomí Salvatore Maranzano. Luciano útok přežil a s Maranzanem se dohodl. Luciano slíbil, že připraví Masseriovu vraždu. Stalo se tak 15. dubna 1931 v restauraci, ve které Masseria obědval. Čtyři muži vešli dovnitř a Masseriu zastřelili.
Maranzano se tak stal vítězem Castellamarské války. Luciano byl jeho hlavním mužem a Maranzano sám se prohlásil Capem di tutti capi, bossem všech bossů. Newyorské klany se svými šéfy měly být Maranzanovi podřízeny.
Lucky Luciano a další gangsteři však s Maranzanovou nadvládou nesouhlasili. Oboustranná nedůvěra vyústila v přípravu několika vražd. Zabit měl být nejen Luciano, ale i Vito Genovese nebo Frank Costello. Vražda Maranzana však byla v té době již také naplánovaná.
10. září 1931 byl Salvatore Maranzano ve své kanceláři, když dovnitř vešli čtyři daňoví úředníci, kteří předtím odzbrojili Maranzanovy stráže. Byli to převlečení Lucianovi lidé. Maranzana nejprve pobodali a poté zastřelili.
Luciano toho dne zabil ještě několik dalších Maranzanových mužů. Stal se nejmocnějším mužem newyorské mafie.
Provedl několik významných změn ve struktuře mafie. Zrušil místo Capa di tutti capi a vytvořil tzv. Komisi, která se skládala z jednotlivých bossů. Otevřel mafii pro Židy, Iry a jiné etnické skupiny. Reorganizoval pět hlavních newyorských rodin. Zbytky Maranzanovy říše byly přiděleny Bonannovi, vznikl z toho klan Bonanno. Kromě toho existoval klan Genovese, Colombo, Gambino a Lucchese. Mafie tak dostala moderní podobu, která v podstatě platí dodnes.


JA-12

Sovětský dělostřelecký tahač JA-12 byl používán za druhé světové války zejména k přepravě těžkých kanónových houfnic. Vznikl ze svého předchůdce JA-11, kterého bylo roku 1943 vyrobeno pět kusů. Motory typu GAZ však nebyly dostačující a tak byl stroj osazen americkým motorem GMC-4-71, který byl do SSSR dodáván v rámci dohody o půjčce a pronájmu. Zmodernizovaný tahač pod označením JA-12 se vyráběl v Jaroslavském automobilovém závodě, přičemž došlo k další obměnám JA-13 a JA-13F, při nichž byly do tahačů instalovány sovětské motory ZIS-5M a ZIS-MF, které však měly slabší výkon a schopnost utáhnout jen 6-tunový přívěs. Celkem bylo do konce války vyrobeno 1666 kusů, po válce ještě výroba pokračovala, takže celková produkce včetně dalších modernizací činila 2296 kusů.
Dělostřelecký tahač JA-12 byl používán i 1. československým armádním sborem v SSSR k tažení houfnic ráže 152 mm.


Norské dřevo

Norské dřevo je román japonského spisovatele Haruki Murakamiho z roku 1987, který jej proslavil po celém světě. Název románu pochází z písničky Norwegian Wood od Beatles.
Devatenáctiletý Tóru Watanabe studuje drama na vysoké škole v Tokiu, bydlí na chlapecké koleji, jeho spolubydlící, kterého přezdívají Extrém, studuje geografii a je neobvykle čistotný. Tóru je uzavřený, jeho jediný kamarád Kizuki spáchal v sedmnácti letech sebevraždu. Kamarádí se s jeho přítelkyní Naoko, se kterou se při jejích dvacátých narozeninách intimně sblíží. Naoko se psychicky zhroutí, odejde do hor do penzionu Ami, aby se zde zotavila. Na univerzitě se na konci 60. let bouří studenti - chtějí revoluci, rozehnáni policií, poté dělají, že ke vzbouřencům nikdy nepatřili. Díky své oblíbené knize Velký Gatsby se seznámí s ambiciózním promiskuitním studentem práv Nagasawou, který chce pracovat jako velvyslanec, Tóru s Nagasawou pořádají noční lovy holek na jednu noc.Má přítelkyni Hacumi, která ví, že ji podvádí. Watanabe se seznámí ve škole se studentkou dramatu Midori Kobajaši, jejíž matka zemřela na mozkový nádor a otec leží v nemocnici s tím samým, mají malé knihkupectví, skvěle vaří, starala se vždy o sebe sama, teď se nezištně stará o umírajícího otce. Na pozvání Naoko odjíždí Tóru na návštěvu do penzionu, kde se seznámí s nadanou pianistkou Reiko Išida, která odmalička trpěla duševními poruchami a do penzionu ji přivedlo obvinění od malé patologické lhářky, která se ji snažila sexuálně zneužít. Penzion není nemocnice, pouze se zde rehabilituje a fyzicky pracuje, aby se lidé mohli vrátit do normálního života. Tóru varuje Hacumi, aby Nagasawu nechala, nebo ji zničí. Po letech je Nagasawa v Německu, Hacumi se vdala a spáchala sebevraždu. Naočin stav se zhoršuje a má problémy s vyjadřováním. Tóru se odstěhoval z koleje do pronajatého zahradního domku, zamiloval se do Midori, měl černé svědomí kvůli slibu Naoko, která se dále zhoršovala a odvezli ji do nemocnice. Naoko vypadala, že se uzdravuje, vrátila se do Penzionu Ami, zde se oběsila v lese. Tóru byl smutný, chtěl s ní žít, cestoval měsíc po Japonsku, aby se vzpamatoval. Reiko odešla z penzionu, pobyla u Tórua a v zapadlé části Japonska se stala učitelkou klavíru.


Posel úsvitu

Posel úsvitu je český černobílý životopisný film z roku 1950, který trvá 113 minut.


Athletic Bilbao

Athletic je španělský fotbalový klub založený a sídlící v Bilbau. V současnosti hraje nejvyšší ligu Primera División hrající nejvyšší soutěž španělského fotbalového systému La Liga. Sídlí na stadionu San Mamés. Ve své historii zvítězil osmkrát v La Lize a čtyřiadvacetkrát ve španělském poháru. Klub odehrál všech dosavadních 75 sezon nejvyšší soutěže. V letech 1954-57 klub trénoval bývalý československý fotbalista a trenér Ferdinand Daučík.


Texy!

Texy! je konvertor čistého textu do validního XHTML kódu. Autorem je David Grudl. Texy! je distribuován pod licencí GPL a řešen jako archiv několika knihoven a modulů pro PHP 5. Samotný převod zajišťuje metoda process třídy Texy.
Texy! je nejčastěji používáno u weblogů a různých komentářových službách, kde uživatel nemusí jazyk HTML a texy! mu umožní jednoduše formátovat popřípadě urychlit formátování těm, kdo znají jazyk HTML při tvorbě svého článku, příspěvku ap. Je implementováno do několika CMS, jako je třeba WordPress ap.


Kinezin

Kineziny jsou skupina cytoplazmických proteinů, které přenášejí různé váčky a jiné částice po buňce. Jako „kolejnice“ jim slouží systém mikrotubulů, dutých vláken tvořících součást cytoskeletu. Kineziny se pohybují zpravidla k plus konci mikrotubulů, ačkoliv kineziny-14 se pohybují i k minus konci..
Kineziny transportují například endozomy, Golgiho aparát, lysozomy, mitochondrie, axony nervů a podobně. Dále se také účastní segregace chromozomů v anafázi. Ke své práci potřebují ATP: na každý pohyb o 8 nanometrů spotřebují jednu molekulu ATP.


Bohnické údolí

Stráň se skalními společenstvyBohnické údolí je přírodní památka ev. č. 762, lokalita Praha-Bohnice v Praze. Správa AOPK Praha.
Důvodem ochrany jsou jižně orientované skalnaté svahy nad Bohnickým potokem se skalními společenstvy.
Na území PP Bohnické údolí vystupují na povrch skalky tvořené břidlicemi předprvohorního stáří. Dnešní podoba území je výsledkem erozní činnosti Vltavy a jejích přítoků.
Území PP bylo v minulosti využíváno jako pastviny a později jako vinice jejíž pozůstatky jsou doposud zřetelné.
Území je z větší části zarostlé teplomilnou keřovitou vegetací tvořenou převážně trnkou obecnou, svídou dřín a skalníkem obecným, dále jsou zastoupeny duby a ovocné stromy. Na vlastních skalních výchozech rostou tařicová skalní společenstva.
Chráněné rostlinné druhy: tařice skalní, plamének přímý, křivatec český, koniklec luční, třemdava bílá, bělozářka liliovitá, plamének přímý, tolita lékařská, růže galská aj.
Pokud nebude území PP udržováno, lze předpokládat zánik společenstev skalní stepi a vznik neprostupných houštin trnky a svídy.
Z bezobratlých se zde vyskytují vzácné teplomilné druhy mandelinkovitých a nosatcovitých brouků a vzácní motýli otakárek ovocný, otakárek fenyklový a modrásek rozchodníkový.
Z obratlovců ze zde vzácně vyskytuje na vlhčích místech mlok skvrnitý a čolek obecný. Na skalách jsou poměrně hojní ještěrka obecná a slepýš křehký. Častá je lasice kolčava i lasice hranostaj.
Z ptáků je běžný strakapoud velký, méně žluna zelená. V křovinách hojně hnízdí konipas bílý, pěnice pokřovní, pěnice slavíková a pěnice černohlavá.


11. červen

11. červen je 162. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 203 dní.


Marlon Brando

Marlon Brando, Jr. byl americký filmový herec, který je považován za jednu z nejvýraznějších hereckých osobností 20. století. Proslavil se především rolemi ve filmech režiséra Elia Kazana z padesátých let Tramvaj do stanice Touha a V přístavu. Dvojnásobný držitel cen americké filmové akademie za hlavní role ve snímcích Kmotr a V přístavu. Jeho herecký styl inspiroval celou hereckou generaci 50. let 20. století, včetně Jamese Deana, Paula Newmana, Roberta De Niro, Al Pacina, Jacka Nicholsona, a další.


Sjednocená arabská republika

Sjednocená arabská republika je název krátkodobého federativního státu zformovaného unií Egyptu a Sýrie v roce 1958. Po vystoupení Sýrie z unie v roce 1961 si tento název ponechal Egypt až do roku 1971, kdy se přejmenoval na Egyptskou arabskou republiku.


Wolf Rüdiger Hess

Wolf Rüdiger Hess pracoval jako architekt, do povědomí širší veřejnosti se dostal po smrti svého otce v roce 1987, kterou prohlásil za vraždu ze strany britských vojáků. Za důvod vraždy označil riziko, že by Sovětský svaz, kde docházelo ke změnám politických poměrů, mohl souhlasit s Hessovým propuštěním a Hess by na svobodě mohl vyzradit pro Británii nepříjemné skutečnosti z doby počátku druhé světové války.
O svém otci a jeho smrti napsal dvě knihy: Můj otec Rudolf Hess a Život a smrt mého otce, Rudolfa Hesse.


Epsilon Tauri b

Epsilon Tauri b je extrasolární planetou hvězdy Epsilon Tauri v souhvězdí Býka.
Hmotnost této planety ovlivňuje celou hvězdnou soustavu a má vliv i na oběžnou dráhu hvězdy Epsilon Tauri, která patří mezi čtyři velké hvězdy tvořící skupinu Hyád.
Nejkratší vzdálenost planety od své mateřské hvězdy je 1,73 AU, nejdelší pak 2,346 AU. Průměrná rychlost oběhu je 34,26 km/s.
Alternativní názvy planety: 74 Tauri b, HD 28305 b, HIP 20889 b, HR 1409 b, SAO 93954 b


Metro v Římě

Metro tvoří v Římě, hlavním městu Itálie, síť dvou linek.
Na rozdíl od ostatních měst v Evropě je metro v Římě poměrně málo rozvinuté. Z určité části na tom má zásluhu z archeologického hlediska velmi komplikované podloží města; pod Římem se nachází mnoho vykopávek, které zpomalují či oddalují jakoukoliv stavbu tohoto typu.
První úsek dnes provozovaného metra byl zprovozněn v roce 1955. Do roku 2006 byly otevřeny pouze dvě linky A a B, v současnosti se staví linka C a větev B1 trasy B. Linka D se plánuje, bude vedena paralelně k lince B. V provozu je zatím jediná přestupní stanice – Stazione Termini. Kromě metra je v provozu také příměstská železnice, která byla zprovozněna již v 30. letech 20. století.
17. října 2006 došlo ve stanici Vittorie Emanuele k nehodě; při níž se srazily dva vlaky, sesunula se i část stropu. Zemřela jedna žena, mnoho lidí bylo zraněno. Jednalo se nejspíš o chybu, teroristický útok byl vyloučen.


Danilia

Žije v hluboké vodě a tím se podobá rodu Herpetopoma. Ulita je mřížkovaná. Na radule je zvláštnost, mají pouze čtyři boční zuby na každé straně, namísto běžných pěti, které jsou charakteristické pro většinu ostatních druhů této čeledi.


Dykyta

Dykyta je souborem lidových písní a tanců, který působí od roku 1988 ve středočeském Přerově nad Labem. Svůj repertoár čerpá z oblasti Polabí, středních Čech i jiných českých regionů.
K hlavním cílům souboru patří uchovávání a rozvoj kulturních tradic regionu a předávání zkušenosti mladším generacím. V Dykytě aktivně působí v průměru 30 členů. Její kapela hraje na troje housle, dvě violy, kontrabas, dva klarinety a flétnu.
Domovskou scénou souboru je nově zrekonstruovaný sál U Kotápišů nedaleko skanzenu v Přerově nad Labem.


Ty vole, na základní škole…

Ty vole, na základní škole… je páté album skupiny Sto zvířat z roku 2002.


Neverwinter Nights

Neverwinter Nights je RPG hra postavená na herním systému Dungeons & Dragons.
Hru Neverwinter Nights vytvořila firma BioWare a byla vydaná firmou Infogrames. Jedná se o hru z pohledu třetí osoby založenou na RPG a využívající třetí vydání pravidel Dungeons & Dragons a Forgotten Realms.
Infogrames vydali Neverwinter Nights pro Windows 18. června 2002. BioWare vydali také zdarma stáhnutelného klienta pro Linux o rok později v červnu 2003. MacSoft vydal pro Mac OS X hru v srpnu 2003. Rozšiřující datadisky Shadows of Undrentide a Hordes of Underdark byly vydány v roce 2003.
Hra začíná v centru města Neverwinter, ve kterém řádí mor. Vy jako nově vycvičený hrdina máte pomoci bojovat proti moru a s jinými důležitými věcmi, ale v poslední den vašeho výcviku je na akademii na které studujete podniknut útok a dlouho očekávaný lék na mor je ukraden. Vy jako správný dobrodruh se jej vydáváte hledat. Hledání vás provede celým městem, kde nakonec stvůry, které tvoří lék na mor, najdete. Tím však hra nekončí, ale teprve začíná …
Hra vyniká multiplayerovým systémem a nástrojem na tvorbu a vedení dobrodružství. Pán jeskyně vytvoří dobrodružství pomocí nástroje „nwn Aurora Toolset“, které pak může uložit na server, kam se připojují hráči. Na jeden server může být připojeno až 64 hráčů a jednotlivé servery spolu mohou být navzájem propojeny. Herní svět může pán jeskyně moderovat přímo ve hře, jako postava. Hra běží na bázi pravidel Dungeons and Dragons - třetí vydání. Díky tomu je ve hře k dispozici 7 ras od půl-orka až po elfa. Je zde také 11 povolání - od barbara přes čaroděje až ke klerikovi. Potěší také tvorba vlastní postavy za pomoci libovolné kombinace rasy a povolání. Sice může být výsledná postava slabá v daném povolaní protože se vyloženě její rasa na tento úkol nehodí, ale potěší ta možnost že nejste nijak omezeni. Opět si můžete vybrat stejně jako v Baldur's Gate II jestli bude vaše postava neutrálně dobrá/zlá, zákonně dobrá/zlá, zmatené dobro/zlo a podobně.
Neverwinter Nights může nahradit klasické večerní seance hráčů AD&D s tužkou, papírem a kostkami.


ZERTZ

ZERTZ je abstraktní desková hra pro dva hráče z roku 2000, která je 3. hrou GIPF projektu. Autorem všech her projektu je Kris Burm z Belgie.
37 kroužků se rozmístí do pravidelného šestiúhelníku o délce strany 4 kroužky. Kuličky se umístí do společné zásoby tak, aby na ně oba hráči dosáhli. Oba hráči hrají s kuličkami všech barev.
Každý hráč ve svém tahu vykoná jednu ze dvou akcí:
Hra končí ve chvíli, kdy některý hráč získá buď 3 kuličky od každé barvy, nebo 4 bílé, nebo 5 šedých, nebo 6 černých kuliček. Tento hráč se stává vítězem. Hra skončí remízou jen tehdy, začnou-li oba hráči neustále opakovat stejné tahy.


Záviš, kníže pornofolku

Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa je český filmový dokument natočený v roce 2007 Karlem Vachkem. Záviš se tituluje knížetem pornofolku a společně s Karlem Vachkem dokumentují svět 21. století.


Dolní Heřmanice

Dolní Heřmanice jsou obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 455 obyvatel.


Hvězdice růžová

Tato hvězdice je velká 12-40 cm a patří k nemnoha ostnokožcům, kteří snášejí nízký obsah soli v Baltském moři. Mimo toto moře se vyskytuje na východním pobřeží Atlantského oceánu. Žije na mělčinách i v hloubkách do 400 m. V hlubší vodě dorůstá hvězdice růžová podstatně větších rozměrů než na mělčině.
Je dravá, živí se především mlži a menšími ostnokožci, dokonce i ježovkami. Rameny obemkne lasturu mlže, pevně se přichytí pediceláriemi s přísavkami a zvolna se ji snaží otevřít. Zápas hvězdice s mlžem může trvat i hodinu. Jakmile měkkýš trochu povolí sevření obou půlek lastury, hvězdice mezi ně vychlípí žaludek a mlže usmrtí trávicími šťávami.


Obléhání Plzně

K obléhání Plzně došlo na počátku třicetileté války, nedlouho po druhé pražské defenestraci v roce 1618. Obléhání byla vůbec první významná bitva české revolty, v které protestanti pod vedením generála Mansfelda oblehli velmi dobře opevněné město Plzeň. Plzeň nakonec padla do rukou protestantů.
23. května roku 1618 došlo k druhé pražské defenestraci a byla zpochybněna reálná moc korunovaného krále Ferdinanda II., když byli vyhozeni dva císařští místodržící z oken Pražského hradu. Poté se generállajtnantem českého vojska stal Jindřich Matyáš Thurn. Další vysoký důstojník, který pracoval pro české stavy, byl Petr Arnošt Mansfeld, který byl jmenován generálem dělostřelectva a který disponoval se svoji armádou, placenou z peněz Savojska a Benátské republiky.
Mezitím začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali persekucí. Mnohá opatství a nechráněných sídel byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni přišli na pomoc posily a oblehl ji.
19. září dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci blokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou. Protestanti byli příliš slabí na celkový útok na městskou pevnost, a proto se rozhodl nedobývat město a oblehnout ho, tedy nechat ho vyhladovět. Konečně 2. listopadu dorazilo protestantské dělostřelectvo, ale ráže ani počet děl nebyl dostatečný a ostřelování zdí mělo mizivý účinek. V této době již obráncům začali docházet zásoby, ale oblehatelům přicházeli stále nové zásoby a rekruti. Po nějakém čase se obléhatelé dočkali proražení hlavní zdi. Následovalo několik hodin bojů muže proti muži a poté již Plzeň náležela oblehatelům.
Po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Nicméně, nedlouho poté státy Svatá říše římská spolčené do Katolické ligy uspořádaly tažení pod vedením maršála Buquoye a Maxmiliána Bavorského do Čech, které vedlo do Prahy. I přesto, že byla tato armáda napadána armádami nově zvoleného českého krále Fridricha I., tak se dostala k Praze a porazila české stavy na Bílé hoře. Mansfeld během této klíčové bitvy zůstal ležet nečinně ve „své“ Plzni.


Platta

Platta je horská skupina ve Východních Alpách, na území Itálie a Švýcarska. Nejvyšším vrcholem je Piz Platta 3 392 m. Skupina bývá zařazována společně s dalšími pohořími do tzv. Rétských Alp.
Pohoří zaujímá plochu 700 km2. Skupina Platta je oddělena od Lepontských Alp na západě údolím Valle Spluga a sedlem Splügen Pass; od Aldulských Alp na severozápadě údolím řeky Zadní Rýn; od Plessurských Alp na severu údolím řeky Albuly; od skupiny Albula na východě sedlem Septimer Pass a údolím Oberhalbstein, kterým protéká řeka Julia; od pohoří Bernina na jihu údolím Val Bregaglia.
Platta má geologickou stavbu typickou pro Centrální krystalické Alpy, jejichž je součástí. Převládají zde metamorfované horniny - ruly, svory, krystalické břidlice.
Pohoří Platta je odvodňováno řekami Inn, Zadní Rýn, Julia, Liro a Mera. Vede tudy hlavní evropské rozvodí. V sedle Pass Lunghin na jihovýchodě se nachází trojmoří mezi Severním, Černým a Jaderským mořem. Právě pod Passem Lunghin pramení Inn. V Plattě se nacházejí desítky ledovcových jezer. Na Reno di Lei je vodní nádrž Lago di Lei. Na severních svazích třítisícovek jsou četné malé ledovce. Na jihu pohoří, v údolí Val Bregaglia, jsou vysoké vodopády Cascate delľ Acqua fraggia.
Často se v Alpské literatuře setkáváme s zařazováním skupiny Platta do pohoří Albula, kde je nejvyšším štítem Piz Kesch.
Ačkoliv pohoří Platta patří k méně známým a tudíž i méně vyhledávaným částem Alp, rozhodně má svým návštěvníkům co nabídnout. Plattou procházejí dvě dálkové turistické trasy - Trekking Valle Spluga a Sentiero Walser. Poněkud horší je to s dostupností nejvyšších vrcholů - jen na minimum plattských třítisícovek vedou značené trasy. Ovšem většina z nich je doporučeným cílem skialpinistických výstupů. Co se týče sjezdového lyžování, pak ideální podmínky skýtá italské středisko Madesimo.


Magnesia Litera

Cenu Magnesia Litera od roku 2002 každoročně uděluje Sdružení Litera. Je udělována v několika kategoriích. Cena čtenářů nese od roku 2006 název Kanzelsberger cena čtenářů podle prodejce knih, který ji sponzoruje.


Měšek I.

Měšek I., někdy také nazýván Mečislav, byl nejstarším historicky doloženým polským knížetem z rodu Piastovců. První zpráva o něm pochází z roku 963. Zemřel v roce 992. S jeho vládou bylo spojeno dokončení územního formování polského státu - k pravděpodobně zděděnému Velkopolsku, Mazovsku a oblasti v okolí Sieradze a Łęczyce připojil přinejmenším Slezsko a Západní Pomoří.
Datum Měškova narození není známo, lze předpokládat, že se mohl narodit někdy okolo roku 935. Podle tradice byl synem bájného knížete Siemomysła. Na knížecí trůn usedl zřejmě počátkem šedesátých let 10. století. Roku 963 se proti jeho státu vypravili, jak informuje saský kronikář Widukind z Corvey, pohanští Rataři v čele s německým velmožem Wichmarem. Útok byl odražen, ale v boji zahynul Měškův bratr, jehož jméno neznáme.
Roku 965 se Měšek oženil s dcerou českého knížete Boleslava I. Dobravou. Ke sblížení s Přemyslovci vedly Měška obavy z německé expanze na polské území a neúspěšné boje s polabskými Velety, kteří byli dosud českými spojenci.
Dobrava byla křesťanského vyznání, proto se musel nechat pokřtít také kníže Měšek. Poté se začalo z Čech šířit do Polska křesťanství a země se začlenila do křesťanské Evropy. V roce 968 vzniklo v Poznani misijní biskupství latinského ritu, které podléhalo přímo Římu. V jeho čele stál biskup Jordanem. Christinizace Polska sblížila Měška s císařským dvorem a papežskou kurií.
Formování polského státu vedlo k expanzi, která směřovala na území, o niž měli zájem také v říši. Rozpínavosti polského knížectví se postavil na odpor markrabí Hodon, ale jeho vojsko bylo poraženo u Cedyně v roce 972. Poté Měšek ovládl Západní Pomoří. Tím se ovšem narušily jeho přátelské vztahy s Otou I.. Když rok nato císař zemřel, Mešek ani jeho švagr český kníže Boleslav II. neuznali nástupnické právo Oty II. a podpořili proti němu bavorského vévodu Jindřicha II. Svárlivého.
Roku 977 podnikl Ota II. první císařskou výpravu do Polska, ta však byla poražena. Roku 980 se ovdovělý Měšek oženil s dcerou markraběte severní saské marky Dietricha z Haldenslebenu Odou. To se mělo stát zárukou příštích dobrých vztahů s říší. Přesto se po předčasné smrti Oty II. v roce 983 znovu postavil na bavorskou stranu. Později uznal svrchovanost nového císaře Oty III. nad polským státem, neboť se chtěl vyhnout dalšímu ozdrojenému kofliktu. Ota III. upravil poměr říše k Polsku na základě nerovného spolku. Oba státy bojovaly společně proti polabským Slovanům. Polsko však muselo platit říši tribut, který byl zřejmě formálním vyjádřením odměny za císařovu ochranu. Česko-polské přátelství definitivně skončilo.
S pražským dvorem se Měšek znepřátelil již po roce 977, kdy zemřela jeho první choť. V roce 990 se zmocnil pravděpodobně s pomocí z říše Slezska, které bylo dosud součástí českého státu, a možná i Krakovska, což však nejspíše učinil až jeho syn Boleslav Chrabrý.
Ke konci své vlády daroval Měšek I. polský stát formálně sv. Petrovi. Z darovacího spisu známe pouze regest, který začíná slovy Dagome Iudex, což je zkomolený přepis titulace Ego Mesco dux – Já, kníže Měšek. Z regestu známe přesný rozsah Měškova státu. Hlavním cílem tohoto opatření bylo zainteresovat papeže na zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.
Kníže Měšek zemřel 25. května 992 a byl pohřben v poznaňské katedrále, kterou založil.
Měšek zanechal po své smrti tři syny, Boleslava Chrabrého, syna Dobravky, a dva syny z manželství s Odou. Přestože se snažil v nástupnických právech preferovat mladší potomky, zmocnil se vlády téměř okamžitě Boleslav jako jediný kníže a nevlastní bratry i s jejich matkou vyhnal ze země.


Natalia Dobryňská

Natalia Dobryňská je ukrajinská atletka, jejíž specializace je halový pětiboj a sedmiboj pod otevřeným nebem. Na letních hrách v Pekingu se stala olympijskou vítězkou. Stříbrnou medaili získala v pětiboji na halovém mistrovství světa 2004.
Dvakrát měla smůlu, když skončila na čtvrtém místě. Poprvé v roce 2008 na halovém mistrovství světa ve Valencii a podruhé na mistrovství světa 2009 v Berlíně. Na berlínském olympijském stadionu bojovala do posledních metrů o stříbro nebo bronz, k třetímu místu ji nakonec scházelo 27 bodů. Vítězství si připsala jen ve vrhu koulí.
Ve dnech 23. a 24. června 2009 se zúčastnila mezinárodního sedmiboje na kladenském stadionu Na Sletišti. Na tzv. TNT Fortuna mítinku nasbírala v deštivém a chladném počasí 6 249 bodů.


Jevhen Malanjuk

Jevhen Malanjuk byl ukrajinský básník, esejista, kulturolog, literární kritik, překladatel, hydrotechnologický inženýr; příslušník tzv. Pražské básnické školy.
Narodil se 1. února 1897 v městečku Archanhorod. Po skončení studií v gymnáziu v Jelizavětgradu, nastupuje na petěrburskou polytechniku, kterou kvůli První světové a následné občanské válce nedokončil. Během 1. světové války byl mobilizovaný do carské armády. Po únorové revoluci a založení UNR stal se staršinou Ukrajinské národní armády. V roce 1920 odešel do polského integračního táboru v Kališi. V Ukrajinu se vrátil ještě jednou – za doby německé okupace. Roku 1923 usídlil se v Poděbradech, v Československu, kde vystudoval hydrotechnickou fakultu Ukrajinské hospodářské akademie. Tady taky vychází jeho první básnická sbírka „Stylet i stylos“, v exilovém vydavatelství „Kyjiv“ v 1925. roce. Po dokončení studií pracoval jako inženýr. Kromě toho se aktivně podílel v organizovaní emigrantského literárního života. Ještě před 2. světovou válkou odjel do Varšavy, kde přispíval do časopisu „Veselka“ a „Literaturno-naukového visnyku“, vydávaného Dmytrem Doncovym.
V roce 1945 odjel do německého Řezna, v domnění, že se do Československa, kde nechal ženu a syna, bude moci za nedlouho vrátit. V červnu 1949, když už nebyla žádná naděje na návrat, emigroval do Spojených Států. Usídlil se v New Yorku, kde našel profesní uplatnění v inženýrské kanceláři; udržoval styky s příslušníky ukrajinské diaspory. Svou rodinu už víckrát nespatřil. Zemřel 16. února 1968. Byl pohřbený na hřbitově Bawen Brook v New Jersey, který je mezi ukrajinskou diasporou v USA známý jako „ukrajinský panteon“.
Mnichovský literární badatel Ihor Kačurowskyj vyčleňuje v tvorbě Malanjuka čtyři dominující proudy:
Každý z těchto proudů lze v autorové poezii vystopovát, přičemž v poválečné tvorbě jsou patrnější meditativní, obecně lidské motivy, které převažují nad motivy boje za svobodu. Ve své rané tvorbě se Malaniuk ukázal jako neoromantik, ale později přiklonil se k neoklasicistické literární tradici. Básníkova tvorba překypuje originálními neoromantickými pejzáži a jasnými, zářivými motivy. Pro jeho poezii je příznačná dynamičnost, úderná slova a historiografické momenty. Ústřední ideou jeho tvorby je idea ukrajinské statnosti, kterou hledá v pohnutých ukrajinských dějinách – od počátků a úpadku Kyjevské Rusi, přes kozácké období a obrobí ruské nadvlády až k událostem 20. století, vzniku a tragickému zániku UNR. Ukrajina je v jeho básních vykreslená jako mystický prostor, kde se odpradávna odehrává fatální střet nejrůznějších civilizačních typů: Rusínů a Pečeněhů, Varjagů a Řeků, Západu a Východu, evropské civilizace a asiatské stepi.
Zajímavý je neortodoxní obraz personifikované Ukrajiny: Ukrajina je popisovaná jako dívka, znásilňovaná vojáky nejrůznějších armád, jako nahá otrokyně, stolicí před vladařem, jako krutá a proradná manželka, vraždící svého muže – vládce, aby se vzápětí zasnoubila s jiným vládcem, nebo taky jako čarodějnice, která za úplňku letí na netopýřích křídlech pít krev svých dětí – „ bastardů, napůl Rusínů, napůl Pečeněhů“. Místy též jako další démonické bytosti: rusalky, mavky, apod..
Pozoruhodný je rovněž autorův religiózně-mystický synkretizmus, v němž koexistují elementy křesťanství a indoevropské mytologie, s důrazem na slovanskou a hellenskou archaickou kulturu. Prvky pohanství a křesťanství se v Malanjukových básních navzájem překrývají a splétají se do zajímavého sémantického systému.
Jevhen Malanjuk byl velice plodným básníkem. Jeho literární dědictví zahrnuje 12 básnických sbírek a dvoudílný sborník esejů, literárně kritických a politicko publicistických článků, vydaných pod názvem „Knyha sposterežeň“.
Kromě toho Malanjuk je známý svými překlady evropských básníků do ukrajinštiny. Přeložil například Baudelaira, Gumiljova nebo Machara, se kterým udržoval styky během svého pobytu v Československu. Malanjukovy překlady byly vydávany v rámci jednotlivých sbírek. Ukrajinský čtenář se však mohl seznámit s těmito pozoruhodnými překlady evropského kulturního dědictví, stejně jako s celou Malanjukovou tvorbou až po rozpadu SSSR a nabytí nezávislosti.
Cena Jehvena Malanjuka se každoročně uděluje literátům Kirovohradské oblasti ve třech kategoriích:


Mešita Arnaudija

Mešita Arnaudija byla jedna z 15 mešit v Banja Luce. Roku 1993 byla spolu s mnohými dalšími zničena při občanské válce srbskými silami. Postavena byla v roce 1594 a již od roku 1950 byla stavba zařazena mezi jugoslávské kulturní památky. Roku 2003 začala obnova celé stavby, která bude mít několik fází.


Gas-Oil

Gas-Oil je francouzské filmové drama režiséra Gillese Grangiera z roku 1955 s Jeanem Gabinem v hlavní roli.
Řidič nákladního automobilu Jean Chape vyráží časně zrána od své přítelkyně na jednu ze svých obvyklých cest. V tmavé noci přejede ležící tělo. Chape informuje policii, která zjistí, že se jednalo o gangstera, který byl již mrtvý.
Kolem Chapa se však začnou dít zvláštní věci. Je ohrožován tajemným vozidlem. Kumpáni mrtvého gangstera se totiž domnívají, že Chape se zmocnil kořisti z loupežného přepadení, kterou měl mrtvý gangster u sebe. Chape se ovšem dokáže bránit. Svolá své kolegy řidiče a s jejich pomocí mafiány přemůže. Nakonec se zjistí, že mrtvý byl otráven svou vlastní ženou, která ho poté i připravila o tašku s penězi.


Willis Lee

Willis August Lee byl admirál Námořnictva USA za druhé světové války a sportovní střelec. Na 7. letních olympijských hrách 1920 v Antverpách získal pět zlatých, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Willis Lee se narodil v malém městečku Natlee ve státě Kentucky. Roku 1908 dostudoval Americkou námořní akademii. Během dalších dvaceti let sloužil na řadě lodí a potom na pevnině jako výzbrojní inspektor. Zároveň reprezentoval americkou armádu i USA ve sportovní střelbě. Ve dvacátých letech byl velícím důstojníkem na třech torpédoborcích a posléze navštěvoval Námořní válečnou školu. Ve třicátých letech byl přeřazen k námořní cvičné divizi, velel lehkému křižníku USS Concord. Na počátku roku 1942 byl povýšen do hodnosti kontradmirála a stal se asistentem náčelníka štábu velitele amerického námořnictva.
V srpnu 1942 byl kontradmirál Lee poslán do Pacifiku, aby zde velel divizi bitevních lodí. Se svou vlajkovou lodí USS Washington se úspěšně zúčastnil bitvy u Guadalcanalu v noci ze 14. na 15. listopadu 1942. V prosinci 1944 byl jmenován viceadmirálem a velitelem rychlých bitevních lodí Pacifické flotily.
V květnu 1945 byl vyslán do Atlantiku s pověřením velet speciální jednotce zabývající se vývojem metod boje s japonskými kamikaze. Během této služby podlehl 25. srpna 1945 srdečnímu záchvatu. Je pohřben společně se svou manželkou Mabelle Allen Leeovou v 6. sektoru vojenského Arlingtonského hřbitova ve Washingtonu.
Willis A. Lee byl nejúspěšnějším sportovcem 7. olympijských her 1920. Všechny úspěchy však získal v soutěžích družstev; navíc sportovní střelba měla v Antverpách plných 21 disciplín!
70 závodníků ze 14 zemí tvořilo pětičlenná družstva pro závod, v němž se udělovaly dvě sady medailí - pro jednotlivce a družstva. Střílelo se vstoje, vkleče a vleže na vzdálenost 300 m. Účastnilo se i mladé Československo, které skončilo na předposledním místě. Vyhrál tým USA ve složení Morris Fisher, Carl Townsend Osburn, Dennis Fenton, Lloyd Spooner a Willis Lee, celkem dosáhl 4876 b., druhé skončilo Norsko, třetí Švýcarsko. Prameny neuvádějí pořadí Willise Lee v soutěži jednotlivců.
Této soutěže se účastnilo celkem 15 zemí po pěti členech každého družstva. I v této soutěži bylo Československo předposlední, zvítězilo Dánsko s 266 body. Tým USA skončil druhý ve složení: Carl Townsend Osburn, Lawrence Adam Nuesslein, Lloyd Spooner, Willis Lee a Thomas Brown. Bronzovou medaili získalo Švédsko.
V této soutěži startovalo 15 pětičlenných družstev. Vítězné USA střílely v sestavě Carl Townsend Osburn, Lloyd Spooner, Morris Fisher, Willis Lee a Joseph Jackson. Za Američany skončila Francie, třetí bylo Finsko. Československo obsadilo 10. příčku.
Závodilo 14 družstev po pěti závodnících. Zvítězil tým USA ve složení Joseph Jackson, Willis Lee, Gunnery Ollie Schriver, Carl Townsend Osburn a Lloyd Spooner. Druzí byli Norové, třetí Švýcaři.
V této soutěži střílelo 70 závodníků ze 14 zemí. Zvítězily opět USA, druhá byla Jihoafrická unie, třetí Švédsko.
V konkurenci 10 pětičlenných družstev opět dominovali střelci z USA ve složení Lawrence Adam Nusslein, Arthur Rothrock, Willis Lee, Dennis Fenton a Gunnery Ollie Schriver. Druhé skončilo Švédsko, třetí Norsko.
V této soutěži se prezentovala jen 4 družstva. Zvítězilo Norsko před Finskem, na USA zbyla bronzová medaile za 158 b. V týmu startovali Thomas Brown, Lawrence Adam Nusslein, Lloyd Spooner, Carl Townsend Osburn a Willis Lee.
Mezi čtyřmi družstvy vyhrálo Norsko, na USA zbylo poslední, čtvrté místo. USA s Willisem Lee mělo stejné složení jako v předchozí disciplíně.


Tajsko-kadajské jazyky

Tajsko-kadajská jazyková rodina, označovaná též jako daické jazyky, případně thajské jazyky, je samostatnou jazykovou rodinou, kterou se hovoří v jihovýchodní Asii, především v Thajsku, Laosu, severovýchodní Barmě, severním Vietnamu a jihovýchodní Číně. Centrum původu se zřejmě nacházelo v jihovýchodní Číně a na ostrově Chaj-nan, kde můžeme i v současnosti pozorovat největší jazykovou diverzitu. Jižní expanze těchto jazyků, spojená hlavně s rozšířením thajštiny a laoštiny je pozdějšího data.
V minulosti byly tajsko-kadajské jazyky tradičně pokládány za součást sinotibetské jazykové rodiny, vájemná podobnost je však způsobena spíše dlouhodobím působením čínštiny a jejich původ je odlišný. Spekuluje se například o spřízněnosti s rodinou jazyků hmong-mien, s austroasijskými jazyky a především s austronéskými jazyky.


Dalibor Janda

Dalibor Janda je český zpěvák pop-music, známý především v 80. letech 20. století. Jeho nejúspěšnější písnička je Hurikán.
Na české hudební scéně se objevil až koncem 70. let a jeho popularita velmi rychle stoupala. Rodné jméno má Václav, jako Dalibor začal vystupovat v roce 1980. Dalibor je jeho křtěné jméno v kostele. Jeho první hit Jahodový kokteil vyšel v roce 1983. Na výsluní vydržel až do konce 80. let.
Největšími hity Dalibora Jandy jsou namátkou Kde jsi, Hurikán, Padá hvězda, Vchází bez vyzvání, Hráli jsme kličkovanou, Žít jako kaskadér nebo Oheň, voda, vítr.


TransNamib

TransNamib je státní železniční společnost v Namibii. Má strukturu holdingu, provozuje nákladní i osobní dopravu. Sídlo společnosti se nachází ve Windhoeku.
První lokální trať byla vybudována pro komerční účely v roce 1895 firmou Damaraland Guano Company. První veřejné železnice a základ dnešní sítě postavila německá koloniální vláda. Trať spojující Swakopmund a Windhoek v délce 383 kilometrů byla uvedena do provozu 19. června 1902. Po první světové válce převzaly německou společnost Železnice Jižní Afriky, a propojily jí s jihoafrickou sítí. Po vyhlášeni nezávislosti Namibie v roce 1990 převzal národní železniční síť TransNamib.
TransNamib provozovala v roce 2005 dopravu na 2883 kilometrech tratí. Od té doby byly vybudovány nové tratě díky rozšíření sítě na sever. Rozchod kolejí je 1067 mm. Ačkoliv je v objemu tržeb mnohem důležitější nákladní doprava, přeprava osob je na vzestupu. Je provozována pod značkou Starline. Mezi Windhoekem a Swakopmundem jezdí od 3. dubna 1998 i parvidelný turistický vlak „Desert Express”. Ve Windhoeku se nachází i železniční muzeum společnosti TransNamib.


Chemická rovnováha

Chemická rovnováha je stav, kdy je koncentrace reaktantů i produktů chemické reakce konstantní v čase. Tato situace nastane, pokud se reakční rychlost zpětné reakce vyrovná rychlosti reakce přímé. Tento proces se označuje jako dynamická rovnováha. Základním kvantitativním zákonem chemické rovnováhy je tzv. zákon akce hmoty, který objevili v letech 1864-1877 norští chemici Cato Guldberg a Peter Waage. Na jejich počest bývá též nazýván Guldbergův-Waageův zákon.
Rovnovážná konstanta je obecně závislá na teplotě a také dalších termodynamických veličinách, které ovlivňují změnu Gibbsovy energie.


Velké Hoštice

Obec Velké Hoštice leží v okrese Opava. Má 1704 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 1020 ha.
Ve vzdálenosti 3 km východně leží město Kravaře, 5 km západně statutární město Opava, 17 km východně město Hlučín a 20 km jižně město Bílovec.


Pravěká Francie

Pravěká Francie je období francouzských dějin, které začíná pronikáním prvních lidských druhů na území Francie a končí rozkvětem keltské civilizace mezi lety 800-400 př. n. l.
Naše znalosti prehistorického období jsou značně mlhavé, jelikož při jeho studiu se můžeme opírat pouze o archeologické prameny, jichž je navíc v nejstarších dobách jen poskrovnu. Ačkoliv ve východním Středomoří končí prehistorické období zhruba před 3000-2000 lety př. n. l., první písemné památky vztahující se k území Francie pocházejí až ze starověkého Říma. Nicméně z archeologických nálezů vyplývá, že Francie byla osídlena již velmi záhy. První skutečná civilizace se však na území Francie objevuje až s kulturou keltskou.
Doposud nejstarší archeologické nálezy, které byly učiněny ve francouzském Chilhacu a které pocházejí nejspíše z doby před 1,8 milióny let, naznačují, že Francie byla osídlena již příslušníky homo erecta, kteří do Evropy přišli z Afriky. Těmito nálezy jsou nejrůznější pravděpodobně lidmi opracované nástroje, víme také, že homo erectus již dovedl používat oheň. Mezi archeologickou veřejností je však Chilhacká lokalita zpochybňována.
Bezpečně nejstarší lidé území Francie osidlovali pravděpodobně v době ledové, zhruba před 800 000 lety. Šlo o příslušníky nejstarší formy druhu homo sapiens a také jeho varianty — Neandrtálce. K typickým nálezům tohoto období patří kamenné úštěpy a stále ještě pěstní klíny. Tyto společnosti byly převážně lovecké, na území Francie lovily především mamuty a v Alpách medvědy, stravu si doplňovaly sběrem nejrůznějších plodů a kořínků. Lidé žili v loveckých tlupách v primitivních chatách nebo jeskyních. Pravděpodobně se mezi nimi objevoval jakýsi „medvědí kult“, k tomuto závěru nás vedou časté nálezy lebek jeskynních mědvedů zakrytých velkými kamennými deskami. Kromě toho se v tomto období objevují první rituální pohřby, kdy jsou do hrobů se zemřelými ukládány i milodary. Neandrtálci začali osidlovat území střední Evropy zhruba před 200 000 lety, zdá se však, že asi před 30 000 lety vymřeli. Důvody nejsou dosud jasné, mohlo jít o následek hromadné epidemie, přírodní katastrofy nebo splynutí s vývojově pokročilejšími populacemi homo sapiens sapiens.
Právě tento nový poddruh homo sapiens, biologicky již zcela shodný s dnešními lidmi, se v Evropě vyvinul před 40 000 lety a jeho neznámější pozůstatky byly objeveny v jihozápadní Francii, v jeskyních Cro Magnon. Tito lidé vytvářeli již značně pokročilé nástroje, mezi výrobními postupy vynikla zejména čepelová technika, s jejíž pomocí byla vytvářena velmi dlouhá, úzká ostří. Lidé žili v pevných skupinách a hovořili plně artikulovanou řečí. Základem jejich hospodářství byl specializovaný lov velkých zvířat. O důležitosti lovu svědčí také monumentální jeskynní malby. Na těchto malbách pravěcí lovci znázorňovali především zvířata, která mohli spatřit v okolní krajině a jež lovili. Ačkoliv jsou tyto malby nepochybným důkazem o estetickém cítění tehdejších lidí a mají podnes vysokou uměleckou hodnotu, jejich skutečný význam pro pravěkého člověka není ještě zcela objasněn. Díky nálezu šamana s nohama bizona, postavou člověka s parohy na hlavě dáváme tyto výjevy conejvíce do souvislosti s náboženskými představami a malby spojujeme s obřady, které měly lovcům zajistit úspěšný lov.
Zhruba kolem roku 10 000 př. n. l. došlo k oteplení a s ním ke konci doby ledové, což způsobilo ústup a zánik velké evropské tundry, jejíž místo zabraly hluboké lesy a lesostepi. Zvířata typická pro tundru tak vystřídaly nové druhy, které se už nestěhovaly v závislosti na velkých rozdílech mezi létem a zimou a neustálým nedostatkem potravy. Lovci, kteří se dříve museli za těmito přesunujícími se stády také ustavičně stěhovat, se nyní začali pohybovat v prostorově omezených revírech. S tím souviselo také zmenšování loveckých skupin, jelikož lov lesní zvěře nevyžadoval rozsáhlou skupinovou spolupráci.
Tyto skutečnosti spolu s dalšími faktory způsobily přechod od kočovného způsobu života k usedlejšímu způsobu života, tedy k vytváření primitivních zemědělských společností, které žily z obdělávání půdy a pastvy. Tento proces, označovaný jako neolitická revoluce, započal jako první v oblasti Předního východu, v Evropě se objevuje až později. Mezi archeology se různí názory na to, zda se v Evropě zemědělství vyvinulo nezávisle nebo zda sem bylo zanesenou migrací indoevropských kmenů z Asie. Nejuznávanější bývá výklad kombinující obě teorie, totiž, že zemědělství se v Evropě objevilo víceméně nezávisle, nicméně plný přechod k němu byl uspíšen styky s předovýchodními oblastmi. Jedním z nepochybných důsledků zemědělství bylo totiž výrazné zvýšení počtu obyvatel, které se řešilo kolonizací okolních oblastí. Indoevropské kmeny z oblastí s relativně vyspělým zemědělstvím se tak dostávaly do Evropy, je však pravděpodobné, že společnosti, na než tu narazily, byly již na počátku vzniku zemědělství.
Ať už byl podíl indoevropských kmenů jakýkoliv, na vzniku zemědělství se podílely především změny podnebí po ústupu ledovce. V dříve zaledněných horských údolích se objevily nové plodiny, zejména obiloviny, jejichž zrna byla výživná a velmi trvanlivá. Nejspíše kombinací náhody a vynalézavosti došlo k objevu možnosti rozmnožení a výsevu těchto obilovin. Začala tak vznikat první malá obilná políčka, kvůli jejichž ochraně lidé budovali první pevné příbytky. S domestikací plodin přichází domestikace zvířat, tvorba keramiky, zemědělských nástrojů a především specializace práce — vedle rolníků se objevují řemeslníci a taktéž obchodníci.
Jako první k zemědělství přejdou oblasti ležící při Středozemním moři, později i zbytek Francie. Zatímco kolem roku 6000 př. n. l. byla půda obdělávána pouze v okolí Provence, mezi lety 3800-2700 př. n. l. se zemědělský způsob života rozšířil po celé Francii.
Ačkoliv neolitická osídlení sdílejí stejné základní charakteristiky, objevovaly se mezi nimi místní odlišnosti. Na základě archeologických pramenů, jichž však není dostatek, abychom od sebe oddělili jednotlivé kmeny, rozpoznáváme na území Francie rozšíření specifických kultur. Naleziště ve Francii obsahují nálezy, které příslušejí kultuře s lineární keramikou typické spíš pro střední Evropu, Rössenské kultuře a Chasséenské kultuře v údolí Saôny a Rhôny. Asi nejznámější je bretonská megalitická kultura, která se vyznačuje tvorbou dolmenů, menhirů a kamenných řad.
Neolitická revoluce neznamenala úplný konec lovců a sběračů. Lidé na území Francie si nadále zpestřovali jídelníček zvěřinou, stejně jako bobubelmi, houbami, oříšky či jinou lesní potravou. Přestože metody obdělávání půdy se změnily, výrazně zemědělský charakter Francii zůstal až do 20. století a dodnes je výraznou složkou francouzské ekonomiky.
Stejný nárůst počtu obyvatel, vyvolaný zvýšením množství potravy, jaký se projevil na Předním Východě a který způsobil kolonizaci Evropy předovýchodními obyvateli, se dostavil také v Evropě. Nově příchozí ze střední Asiendo Evropy zanesli nové technologie: Beakerská kultura vzkvétající kolem roku 2000 př. n. l. byla průkopnická v použití mědi, užívané k ozdobě a k výrobě některých zbraní. Právě v období, kdy se lidé naučili zpracovávat kovy, končí neolit a s ním celá doba kamenná. Od té doby hovoříme o době měděné, která později přechází v dobu bronzovou.
Koncem doby bronzové pronikla do východní Francie takzvaná „keltská“ civilizace. Označení Keltové, které pocházelo od Řeků, si Římané pozměnili a keltským kmenům říkali Galové. Ve skutečnosti se jednalo o několik „národů“ , které mluvily různými keltskými jazyky. Tyto skupiny žily i před římskou okupací na poměrně vysoké úrovni, na území Galie fungovalo několik významných měst. Značně rozvinutý byl obchod včetně dálkového, obecně rozšířena byla peněžní směna. Galové vyznávali vlastní polyteistické náboženství, ve společnosti patřilo významné postavení druidům - kněžím. Středomořské pobřeží bylo už od 7. století před. Kr. osídleno Řeky, od nichž tamní Galové převzali písmo.


Lávový proud u Meziny

Lávový proud u Meziny je přírodní památka o celkové rozloze 1,22 ha v obci Mezina v okrese Bruntál vyhlášená v roce 1997. Předmětem ochrany jsou tzv. kamenné varhany v bývalém stěnovém lomu v lávovém proudu nedaleké Venušiny sopky asi 1 km severovýchodně od jejího vrcholu.


Network File System

Network File System je internetový protokol pro vzdálený přístup k souborům přes počítačovou síť. Protokol byl původně vyvinut společností Sun Microsystems v roce 1984, v současné době má jeho další vývoj na starosti organizace Internet Engineering Task Force. Funguje především nad transportním protokolem UDP, avšak od verze 3 je možné ho provozovat také nad protokolem TCP.
V praxi si můžete prostřednictvím NFS klienta připojit disk ze vzdáleného serveru a pracovat s ním jako s lokálním. V prostředí Linuxu se jedná asi o nejpoužívanější protokol pro tyto účely.
Za kolegu NFS lze považovat protokol NIS, který slouží k distribuci nejrůznějších konfiguračních dat v počítačové síti.
NFS server se nastavuje pomocí konfiguračního souboru /etc/exports, který na jednotlivých řádcích obsahuje definice sdílených adresářů. Jako první je název adresáře a pak seznam povolených klientů s přidanými volitelnými parametry:
Klient připojuje adresář ze serveru do svého adresářového stromu stejným způsobem, jako jsou připojovány jednotlivé systémy souborů. V současné době je obvykle nutné na klientovi spustit též démona portmap:
Od této chvíle může klient s daty v adresáři /home a /mnt/usr-from-server pracovat stejně, jako kdyby byly umístěny na lokálním počítači.


Laminární proudění

Při malé rychlosti proudění kapaliny se víry nemohou výrazně rozvinout a proudění probíhá tak, jako by se skládalo z nekonečně tenkých vírových vláken ve tvaru koncentrických kružnic. Při zvýšení rychlosti proudění však víry začnou proudění ovlivňovat výrazně a laminární proudění přejde v proudění turbulentní.
Jako kritérium pro odlišení laminárního proudění od proudění turbulentního lze použít Reynoldsovo číslo.


Parnon

Parnon je pohoří nacházející se na poloostrově Peloponnes v Řecku. podobně jako vyšší, sousední skupina Taygetos je horstvo tvořeno především vápencem. Hory mají holý a suťový charakter a je bohatě zalesněno. Vegetace roste až do výšky 1500 m. Délka masivu je přibližně 50 km a šířka 15-20 km. Nejvyšším vrcholem je symetrická pyramida hory Megali Tourla ležící na severu pohoří.
Parnon leží ma východní straně poloostrova v historicky významné prefektuře Arcadia a jeho západní část náleží prefektuře Laconia. Rozkládá se mezi městy Sparta na západě a Tripoli. Sever pohoří je vymezen silnicí vedoucí ze Sparty do Argósu. Východ a jih masivu je ohraničen vodami Egejského moře.


Árón východní

Árón východní je druh jednoděložné rostliny z čeledi árónovité. Občas se vyskytují i jiné fonetické varianty rodového jména, hlavně áron, někdy i aron nebo arón, které jsou asi nesprávné. Kaplan in Kubát i Dostál udává árón.
Jedná se o vytrvalou rostlinu s vejcovitým až skoro kulovitým oddenkem, rostliny proto rostou spíše v menších skupinkách nebo jednotlivě. Listy jsou řapíkaté, střídavé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou hrálovité až střelovité, žilnatina je zpeřeně větvená. Černé skvrny na čepeli vždy chybí. Je to jednodomá rostlina s jednopohlavnými květy. Květy jsou v květenstvích, ve ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno nápadným listenem, který tvoří toulec. Stopka květenství dosahuje cca do do 3/4-4/5 délky řapíku listu. Otevřená část toulce je 1,5-2x delší než uzavřená. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Na spodu palice jsou samičí květy, nad nimi je úsek samčích květů a nad nimi soubor sterilních květů v podobě brvitých výrůstků na cibulkovité bázi. Nahoře je palice prodloužená v bezkvětý kyjovitý výrůstek. Okvětí chybí. Tyčinek je 3-4, prašníky jsou většinou fialové. Gyneceum je složeno z 1 plodolistu, je monomerické, semeník je svrchní. Plodem jsou červené bobule uspořádané do plodenství. Jedná se o diploida s počtem chromozómů 2n=28.
Árón východní roste v Evropě, hlavně v její východní, jihovýchodní a jižní části. Přesné rozšíření není jednoduché stanovit, kvůli taxonomickým problémům okruhu. Taxon je součástí komplexu Arum orientale s.l., ale Arum orientale M. Bieb. subsp. orientale a Arum italicum Mill. jsou zřejmě jiné příbuzné taxony.
V ČR roste roztroušeně až hojně ve východní části republiky. Na Moravě zřejmě zcela nahrazuje druh árón plamatý, který zde asi zcela chybí. V četných publikacích však údaje árónu plamatém z Moravy najdeme. Je tomu tak proto, že dříve lidé druhy nerozlišovali, popřípadě je rozlišovali špatně. Árón východní roste v luzích a ve vlhčích typech mezofilních listnatých lesů, vyžaduje spíše živné a hlubší půdy. Poměrně hojný je v nižších polohách moravských Karpat.
 Image:Arum cylindraceum2.JPG|květenství s toulcem Image:Arum cylindraceum3.JPG|květenství po násilném odtržení toulce Image:Arum cylindraceum4.JPG|plodenství
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Henry Wadsworth Longfellow

Henry Wadsworth Longfellow byl americký básník, mezi jehož díla patří Paul Revere's Ride, A Psalm of Life, The Song of Hiawatha a Evangeline. Je také autorem prvního amerického překladu Dantovy Božské komedie a jedním ze členů literární skupiny známé pod názvem Fireside Poets.


Coelurosauria

Coelurosauři byli pokročilí teropodní dinosauři, kteří byli nejvíce odvození a pravděpodobně vykazovali společnou vlastnost v podobě přítomnosti peří. Patří sem podskupiny Tyrannosauroidea Ornithomimosauria a Maniraptora.
Skupinu célurosaurů formálně pojmenoval v roce 1915 německý paleontolog Friedrich Von Huene.


Jevišovice

Město Jevišovice se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 1144 obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou
Krajina okolo malého městečka Jevišovic bylo osídlena již v pravěku. Archeolog Jaroslav Palliardi zde prozkoumal v lokalitě Starý zámek u Jevišovic pozůstatky pravěkého hradiště a nálezy byly takového významu, že jedna z pravěkých kultur zde zachycených byla pojmenována podle místa naleziště - jevišovická kultura. První zmínka o Jevišovicích pochází z roku 1289, kdy se připomíná jako majitel Boček z Kunštátu. Tomuto rodu patřily po více než tři soletí. V místě hradiště byl na konci 13. století postaven hrad. Jeho nejznámějším držitelem byl Hynek z Kunštátu, který se proslavil jako úspěšný a odvážný obránce Znojma proti Uhrům a Rakušanům, ale současně byl postrachem kraje pro svoji divokost a loupeživost, že ho později charakterizoval František Václav Peřinka ve Vlastivědě Moravské "Hynek z Kunštátu a na Jevišovicích zvaný Suchý Čert byl své doby pověstným rušitelem zemského míru a lupičem nad jiné nebezpečným."
Jevišovice se staly jednou z bašt husitství na jihozápadní Moravě. Tuto část jevišovických dějin připomíná památník na vrchu Žalově.
Poté, co byl dobyt a rozbořen starý hrad, postavili pánové z Kunštátu na protějším ostrohu nový hrad, který získal Ludvík Raduit de Souches za své zásluhy při obraně Brna proti Švédům v roce 1645. Ve "Starém zámku" prý žila i tajná láska Prokopa Diviše.
Po roce 1736 přešly Jevišovice a přilehlé statky na rod Ugartů. Ten zde vládl 161 let. V roce 1898 koupil jevišovické panství vídeňský bankéř Biederman, v roce 1916 je koupil vídeňský průmyslník Vilém Offenheim a v roce 1932 Larisch-Monnich.
V době boje ze národní svobodu se Jevišovice postavily do čela zápasu proti poněmčenému Znojmu. Na protest proti germanizmu byl uspořádán v Jevišovicích v září 1871 pod vedením notáře Jana Vlka mohutný tábor lidu, kde se poprvé na Znojemsku zpívala píseň ,,Kde domov můj,,.
Před koncem první světové války se Jevišovice jako první z měst přihlásily k národní přísaze vyjadřující požadavek svobody, vyslovené dne 13. dubna 1918 Aloisem Jiráskem. V roce 1990 bylo historické jádro Jevišovic vyhlášeno městskou památkovou zónou. Jako nádherná perla svítí ve slunci tzv. "Nový zámek" postavený koncem 17. století. Jeho okolí dodnes zdobí krásné sochy od Mattielliho ze zrušeného kláštera v Louce u Znojma. Na řece Jevišovce byla postavena r. 1897 kamenná přehradní nádrž, která ve své době byla první přehradou na Moravě. K její výstavbě byli povoláni inženýři až z Itálie.


Vyhnání Němců

Kódy ISO 3166-2 pro Svalbard a ostrov Jan Mayen identifikují 2 teritoria. První část je mezinárodní kód pro Svalbard a Jan Mayen, druhá část sestává z dvou čísel identifikujících teritorium.


Cap Arcona

Cap Arcona byla luxusní německá zaoceánská loď, která byla spuštěna na vodu v květnu roku 1927. Na konci druhé světové války byla potopena po útoku britského letectva dne 3. května 1945 v Lübecké zátoce. Při jejím potopení, které je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva, přišlo o život zhruba 4500 lidí, zejména vězňů z koncentačních táborů.
Cap Arcona byla druhou lodí ze série "Cap-". Jednalo se o řadu lodí určených pro kombinovanou přepravu osob a nákladu. Výroba lodi byl zadaná rejdařstvím Hamburg-Südamerikanische Dampschiffahrtsgeselschaft loděnici Blohm & Voss roku 1926. Loď byla spuštěna na vodu 14. května 1927 a do služby uvedena v listopadu stejného roku.
Loď byla projektována pro přepravu maximálně 1434 pasažérů plus náklad na 15 dní trvajících plavbách na trase mezi Hamburgem a Jižní Amerikou. Měla poměrně nízký ponor, vzhledem k nutnosti plaveb v mělkých plavebních hloubkách řeky La Plata. Vnitřní uspořádání bylo přizpůsobeno tropickýcm podmínkám, pro které byla loď určena. Typické byly vzdušné jídelny s vysokým stropem umístěné nikoli pod hlavní palubou, ale na ní. V Německu i v zámoří byla považovaná za nejkrásnější loď své doby.
Během let 1928 a 1929 se na své trase podílela na přepravě 60000 vystěhovalců, které v toto období rejdařství přepravilo. V době světové hospodářské krize a po nástupu nacistů k moci poklesla její rentabilita a proto byla roku 1939 po téměř 100 úpěšných plavbách přeložena do přístavu Gdynia a byla přeměněna na kasárna německého válečného loďstva.
Roku 1940 byla zařazena k jako přepravní loď na Baltském moři. V roce 1944 přepravovala uprchlíky z východního Pruska na západ.
V dubnu roku 1945 kotvila loď spolu s nákladní lodí Thielbek v Lübecké zátoce. 26. dubna bylo na tato plavidla naloděno přes 6500 věžňů z koncentračního tábora Neuengamme a přes 400 vězňů, kteří přežili pochod smrti z koncentračního tábora Fürstengrube. Plánem nacistů bylo vyvézt tyto dvě lodě na otevřené moře a tam je s vězni potopit. Dne 3 května však provedlo na obě lodi nálet britské letectvo a obě lodi byly potopeny. Uvádí se sice, že k výbuchu na Cap Aroně došlo uvnitř a že výbuch provedli Němci, ovšem jedná se pouze o nedoložená tvrzení.
Na palubě Cap Arcony se v době potopení nacházelo zhruba 4500 vězňů původem z Belgie, Československa, Dánska, Itálie, Jugoslávie, Finska, Francie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Rumunska, Řecka, Sovětského svazu, Španělska, Švýcarska a USA, 400 vojáků a 10 členů posádky. Přežilo pouze asi 400 lidí, mezi nimi Emil František Burian. Potopení Cap Arcony je čtvrtou největší námořní katastrofou v dějinách lidstva.


VAN AIR Europe

VAN AIR Europe je letecká společnost, se sídlem na letišti Brno-Tuřany. Provozuje přepravu osob pod značkami jiných společností, zejména Manx2.
U založení společnosti VAN AIR Europe a.s. v roce 2005 stála letecká servisní společnost AEROSERVIS, s.r.o. a německý nadšenec pro letouny L410 Jürgen Nappe se svou leteckou společností Antares. Do doby, než obdrželi v roce 2006 vlastní osvědčení leteckého provozovatele, létali krátce ve spolupráci s maďarskou společností Budapest Aircraft Service. Flotila letounů se postupně rozšířila na 3ks Let L-410 Turbolet.
Společnost provozuje pod značkou Manx2 pravidelnou leteckou přepravu osob mezi letištěm Ballasalla na ostrově Man a blízkými destinacemi v Anglii, Severním Irsku a Walesu, především Blackpoolem, Belfastem a Leedsem, výjimečně i s Gloucesterem anebo Hawardenem. Pro společnost Aeronorte provozoval VAN AIR Europe spoj z portugalského letiště Bragança přes Vila Real do Lisabonu, s nástupem ekonomické krize byl však provoz v roce 2008 ukončen.


Kaori Činen

Kaori Činen se stala profesionální hráčkou v roce 1993. O čtyři roky později dosáhla 4. danu. V roce 1997 se provdala za profesionálního hráče Jo Kagena. Na svém kontě má ženský rekord v nejdelším držení titulu Kisei, který držela šest let.


Telomera

Telomery jsou koncové části chromozomů. Při buněčném dělení se telomery zkracují kvůli neschopnosti enzymu syntetizovat konce lineárních nukleových kyselin. Původní délka se obnovuje obvykle během tvorby pohlavních buněk.
Telomeráza nese RNA oligonukleotid komplementární k sekvenci telomer, podle kterého dosyntetizovává konce telomer.


Góvinda

Toto je přehled článků týdne roku 2006 tak, jak se objevovaly na hlavní straně.
U každého článku je čas jeho založení, jeho zakladatel a další hlavní přispěvatelé – pokud někdo měl na článku nadpoloviční, resp. rozhodující podíl, je označen tučně – podle historií článků. Pokud si myslíte, že byl někdo opomenut nebo naopak uveden neoprávněně, přidejte či uberte patřičné jméno.


Životní cyklus

Životní cyklus je biologický pojem, který představuje popis života organismu počínaje jeho zrozením a konče reprodukcí a vznikem nového organismu. Může mít mnoho podob a různé stupně složitosti. Slovo bylo v moderní době převzato i mnoha dalšími vědami a obory, takže dnes se můžeme setkat například s pojmem životní cyklus rodiny, životní cyklus produktu atd.


Josef Hausmann

RNDr. Josef Hausmann, CSc. je český přírodovědec, tlumočník a spisovatel. Je autorem kontroverzních knih kritizujících feminismus.


České vysoké učení technické v Praze

České vysoké učení technické v Praze je veřejná vysoká škola univerzitního typu se sídlem v Praze. Patří k nejstarším technicky zaměřeným univerzitám na světě.
V roce 2009 škola nabízela na 7 fakultách 85 studijních programů, které studovalo celkem 23 363 stuentů.[1] Navíc v roce 2008 3 804 lidí absolvovalo kurzy celoživotního vzdělávání poskytované školou a 488 lidí se účastnilo programů tzv. univerzity 3. věku.
Studium je organizováno na fakultách a vysokoškolských ústavech a to v bakalářských, magisterských a doktorských studijních programech.
Roku 1705 požádal Christian Josef Willenberg císaře Leopolda I. o souhlas vyučovat „ingenieurský kunst“. Teprve císařův syn Josef I., který ho na trůnu vystřídal, v roce 1707 reskriptem nařídil českým stavům zajistit v Praze inženýrskou výuku. Z různých důvodů k tomu dlouhou dobu nedošlo; v říjnu 1716 tedy Willenberg svou žádost zopakoval a po císařské urgenci byla konečně 9. listopadu 1717 dekretem českých stavů ustanovena Willenbergova profesura a 7. ledna 1718 začala výuka. Zpočátku učil Willenberg ve svém bytě v dnešní Mostecké ulici pouhých dvanáct studentů, postupně však studentů přibývalo a výuka se přestěhovala do vhodnějších prostor. Zpočátku byla výuka zaměřena zejména na vojenství, což bylo i jednou z hlavních císařových motivací pro zavedení výuky. Výuka v prvním roce trvala jednu hodinu, ve druhém roce již dvě.
Nástupcem prof. Willenberga byl Jan Ferdinand Schor, stavitel vodních staveb v povodí Vltavy a autor na škole využívané učebnice matematiky; za jeho vedení se začala vyučovat optika, perspektiva, technické kreslení a geografie. Třetím profesorem byl František Antonín Herget, vrchní zemský stavební ředitel a významný zeměměřič; tehdy se již škola zaměřovala hlavně na civilní inženýrství, zejména stavební.
V září 1776 Hergetovi povolila Marie Terezie využívat k výuce Klementinum, v roce 1786 se škola přestěhovala do budovy bývalého Svatováclavského semináře v dnešní Husově ulici.
V roce 1787 byla Stavovská inženýrská škola na základě dekretu císaře Josefa II. spojena s pražskou univerzitou.
V roce 1798 vytvořil František Josef Gerstner koncept přetvoření inženýrské stavovské školy na polytechniku, ve kterém se inspiroval nedlouho předtím vzniklou pařížskou École Polytechnique. Tento návrh v roce 1803 císař František I. schválil a 11. listopadu nová polytechnika zahájila činnost, čímž vznikla první instituce svého druhu ve střední Evropě. Stále však oficiálně patřila pod pražskou univerzitu, osamostatnila se až 8. září 1815.
Dne 23. listopadu 1863 schválil císař František Josef I. Organický statut Polytechnického ústavu, čímž byla provedena reforma polytechniky, v rámci které se představitelem školy stal volený rektor. Studenti byli rozděleni do čtyř odborů: pozemní stavitelství, vodní a silniční stavitelství, strojnictví a technická lučba. Jako rovnoprávný vyučovací jazyk byla k němčině uznána čeština. Rozpory mezi českou a německou částí profesorstva však necelých šest let poté vedly k rozdělení na český a německý ústav. Česká část se v roce 1874 přestěhovala do nově postavené budovy na Karlově náměstí.
Roku 1875 byly do té doby zemské ústavy zestátněny. Na základě říšského zákona z roku 1878 směli ti, kteří složili na technice dvě státní zkoušky, používat tehdy ještě stavovské označení inženýr. Od roku 1879 bylo škole dovoleno nazývat se vysokou školou technickou. V roce 1901 získala škola říšským zákonem z 13. dubna právo udělovat doktoráty technických věd. V roce 1902 vydal profesorský sbor doporučení přijímat ženy jako řádné posluchačky.
Na počátku 20. století škola využívala rozmachu průmyslu, v roce 1909 měla přes 3000 posluchačů.
Po vytvoření ČSR byla škola výnosem Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 1. září 1920 přeorganizována – název se změnil na České vysoké učení technické, místo odborů řízených přednosty byly zavedeny vysoké školy řízené děkany, v čele akademického senátu stál rektor.
Vysoká škola kulturního inženýrství byla v roce 1921 začleněna pod Vysokou školu inženýrského stavitelství, od roku 1929 se plnohodnotnou součástí ČVUT stala Vysoká škola obchodní, do té doby pouze tříletá.
V roce 1921 založil František Klokner při vysoké škole inženýrského stavitelství Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních.
I ČVUT postihlo násilné uzavření českých vysokých škol za nacistické okupace, od 17. listopadu 1939 do 4. června 1945. Kvůli němu zůstala nedokončena i výstavba budov ČVUT v Dejvicích, započatá roku 1925. Důsledkem války bylo také zrušení německé techniky Benešovým dekretem 123/1945 Sb. ze dne 18. října 1945.
Rok 1948 znamenal pro stovky studentů vyhazov, postupně byla také zrušena vysoká škola obchodní. V průběhu let 1949–1960 byla univerzita přeorganizována, vznikla celoškolská pracoviště jako např. katedry vojenské, marxismu-leninismu, branné výchovy. Roku 1952 byly z ČVUT vyděleny Vysoká škola chemicko-technologická a Vysoká škola zemědělská.
V roce 1976 byla zřízena fakulta architektury, v roce 1993 pak fakulta dopravní. V roce 1995 bylo otevřeno detašované pracoviště fakult dopravní a jaderné a fyzikálně inženýrské v Děčíně. Ústav biomedicínského inženýrství, založený roku 1996, se k 27. květnu 2005 přetransformoval na fakultu biomedicínského inženýrství se sídlem v Kladně. V roce 2009 vznikla Fakulta informačních technologií.
ČVUT dnes má osm fakult, které se dále podle oborů dělí na katedry/ústavy. Výuku také nabízejí tři vysokoškolské ústavy, univerzita také dále zahrnuje celoškolská účelová zařízení a specializovaná pracoviště.
Fakulta stavební ČVUT je s více než 7 000 studenty zapsanými v širokém spektru stavebních oborů největší stavební fakultou v České republice. Je také nejstarší fakultou.
V roce 2007 otevřelo ČVUT nové podzemní výukové středisko v rekonstruované bývalé štole Josef u Smilovic na Příbramsku, které je jediné svého druhu v Evropě.
Na FJFI funguje mimo jiné Centrum podpory samostatného studia zrakově postižených TEREZA, kde zrakově postižení studenti získávají nejen technickou podporu studia.
Fakulta také zajišťuje provoz a organizuje využívání školního jaderného reaktoru VR-1 VRABEC. Jedná se o unikátní zařízení v celém rezortu školství. Výuky na reaktoru se kromě kmenových posluchačů fakulty v různé míře účastní i studenti zhruba 12 různých fakult v ČR a stále rostoucího počtu středních škol.
Fakulta informačních technologií je nejmladší osmou fakultou ČVUT. Vznikla 1. července 2009.
Kloknerův ústav je největší a nejvýznamnější vědecko-výzkumné pracoviště Českého vysokého učení technického v Praze v oboru stavebnictví. Vědecko-výzkumná práce je zaměřena na oblast materiálového inženýrství, zejména oceli, betonu a kompozitních konstrukcí, na technologii betonu, mechaniku, spolehlivost konstrukcí, rizikové inženýrství a diagnostiku.
Odborné veřejnosti nabízí možnost využití akreditovaných zkušeben v oborech mechaniky konstrukcí, betonu, zátěžových testů či větrného tunelu.
České vysoké učení technické v Praze má uzavřenu řadu smluv buď v rámci mezivládních dohod či na principu meziuniverzitní výměny studentů. Je zapojeno do celoevropského programu Erasmus a Leonardo.
Škola má vlastní stravovací zařízení i ubytovací zařízení - celkem 8000 lůžek.
Studentské organizace jsou nedílnou součástí vysokoškolského studentského života a zájem o ně se mezi studenty rok od roku zvyšuje. Aktivity studentských organizací jsou velmi rozmanité, od kulturních a sportovních, přes odborné až po mezinárodní. Členové studentských organizací a klubů vykonávají mnohdy vysoce kvalifikované činnosti spojené s jejich provozem či s jejich vlastní náplní a to zpravidla bez nároků na honorář.
Studentská unie ČVUT je největší studentskou organizací svého druhu v České republice.Studentskou unii tvoří kluby. Studentská unie ČVUT nebo její kluby jsou členem řady mezinárodních organizací: International Student Club pracuje s mezinárodní organizací Erasmus Student Network, IAESTE je mezinárodní studentskou organizací, která působí na technických vysokých školách, tzn. i na ČVUT, Board of European Students of Technology apod.
Kolejní kluby poskytují svým členům připojení k internetu a další služby, jako je tisk dokumentů, vlastní emailová schránka, webový prostor, digitální televize po síti a její nahrávání. Komunikují s vedením koleje spravují a půjčují zájmové místnosti. Mimo to pořádají společenské, sportovní a vzdělávací akce:
Zahraniční kluby se starají o zahraniční studenty, kteří přijedou na ČVUT, a pomáhají jim překonávat počáteční obtíže v neznámém prostředí. Na druhou stranu nabízejí studentům možnost vycestovat na praxi do zahraničí.
Kulturní kluby Studenti ČVUT nejsou žádní suchaři a jejich technická duše si čas od času také potřebuje povyrazit. Kulturní kluby přináší do života studentů zábavu, poučení i oddech. Nabízejí jak příjemné prostředí, tak možnost otevřené diskuse na různá témata nebo možnost poměřit síly v různých hrách.
Sportovní kluby Nebaví vás sedět na zadku? Zapište se do sportovní ligy či se zúčastněte nějakého sportovního turnaje. Přidejte se o víkendu a pojeďte s námi někam na výlet, horskou túru, jízdu na kolečkách různých rozměrů nebo přijďte aspoň na zajímavé promítání. Udělejte něco pro svoje tělo!
Zahraniční kluby Kluby zahraničního typu se starají o zahraniční studenty, kteří přijedou na ČVUT a pomáhají jim překonávat počáteční obtíže v neznámém prostředí. Také nabízejí studentům vycestovat na praxi do zahraničí, přivydělat si nějakou korunku, podívat se do světa a něco se přiučit. Aktivity zahraničních klubů jsou však podstatně širší a zahrnují pořádání různých akcí a mnoho dalšího. Zahraniční kluby zahrnují IAESTE, International Student Club a Local BEST Group.
Vrcholným představitelem a reprezentantem ČVUT navenek je rektor jmenovaný prezidentem republiky.
Rektor má k dispozici jako poradní orgány kolegium rektora a grémium rektora. Některé činnosti rektor deleguje na prorektory.
Za výkon své činnosti rektor odpovídá akademickému senátu, který je samosprávným zastupitelským orgánem, voleným akademickou obcí ČVUT na tříleté funkční období. V senátu je každá fakulta zastoupena třemi akademickými pracovníky a dvěma studenty. Rektorát, vysokoškolské ústavy a další součásti ČVUT jsou dohromady zastoupeny dvěma pracovníky a jedním studentem. Senát mimo jiné schvaluje vnitřní předpisy, rozpočet předložený rektorem, kontroluje hospodaření a schvaluje výroční zprávu a dlouhodobý záměr.
Řízení hospodaření a vnitřní správu školy má na starosti kvestor.
Dlouhodobý záměr školy a studijní programy projednává a schvaluje vědecká rada ČVUT, jejímiž členy jsou významní představitelé oborů, ve kterých škola působí.
Na činnost univerzity dohlíží správní rada ČVUT, která kontroluje hlavně rozpočet či dlouhodobý záměr školy.
Každá fakulta má v čele děkana jako nejvyššího představitele, akademický senát fakulty, tedy zastupitelský orgán, který děkana volí, a vědeckou radu, která spravuje studijní plány. Poradním orgánem děkana jsou kolegium děkana a grémium děkana. Svými zástupci pro některé činnosti jmenuje děkan proděkany a svého tajemníka.
Každá fakulta má svou disciplinární komisi, která projednává přestupky studentů zapsaných na dané fakultě. Přestupky studentů ČVUT zapsaných na mimofakultních vysokoškolských ústavech projednává disciplinární komise ČVUT.
Plán rozvoje ČVUT v letech 2007 - 2017 najdete v Generelu ČVUT.
V historii univerzity na ní působilo mnoho významných osobností, mezi nimi například:


Šmak

Šmak je drak z knihy Hobit od J. R. R. Tolkiena.
Šmak byl jedním z největších draků Středozemí. V knize Hobit představuje jeho zabití cíl výpravy Thorinových dvanácti trpaslíků a hobita Bilba Pytlíka. V době, kdy se příběh knihy odehrává je Šmak starý několik stovek let.
Drak Šmak pocházel ze severu. Kdysi žilo na severu mnoho draků. Tak mnoho, že trpaslíci před draky hromadně prchali k jihu. Drak šmak byl neobvykle velký, neobvykle zlý a obvzvláště hrabivý drak.
Za časů Thorinova dědy Throra se světem šířily zprávy o bohatství trpasličího království pod Osamělou Horou. Jednoho dne byl slyšet hukot jako když se blíží uragán a drak chrlící plameny se usadil na Osamělé Hoře. Když pochytal a sežral všechny trpaslíky, Šmak obsadil jejich podzemní království. Zlato a drahokamy, které trpaslíci nabyli poctivou prací nahrnul na obrovskou hromadu v největší podzemní síni.
Drak Šmak přes den spával v Osamělé Hoře na hromadě uloupeného zlata jako v posteli. Večer vylézal hlavní branou, spouštěl se do Dolu, města pod Osamělou Horou a odnášel odtud lidi, nejraději panny, které později sežral. Celé okolí Hory tak zpustošil a město Dol úplně vyhubil. Nejbližší lidé potom žili v Jezerním městě, které od hory dělilo veliké jezero. Jak stárnul, stával se drak Šmak nejen stále tvrdším a silnějším, ale i stále samolibějším.
Hobit Bilbo Pytlík rozmouval v podzemní sluji s drakem, který se začal vychloubat brněním z železných šupin s drahokamů tak tvrdým, že je žádná čepel nemohla probodnout. Bilbo Pytlík si ale vychloubačného draka dobře prohlédl a uviděl na levé straně dračích prsou lysinu, tak holou, jako šnek bez skořápky. Do této lysiny potom namířil svůj poslední šíp člověk Bard, nejlepší z lučišníků Jezerního města. Bard zasáhl Šmaka přesně. Černý šíp vnikl do Šmaka i s peřím, tak prudký byl jeho let. Šmak nadskočil ve vzduchu, vychrlil oheň a zřítil se smrtelně raněn do jezera. Ve své smrtelné křeči stihl zničit Jezerní město. Tak zahynul drak Šmak "nejpřednější a největší z katastrof"


Viteál

Viteál, zvaný též Horcrux, je fiktivní magický předmět známý z knih o Harry Potterovi. Poprvé se objevil v druhé knize Harry Potter a Tajemná komnata, ačkoli pojem viteál byl popsán až v knize šesté, Harry Potter a Princ dvojí krve.
Viteál je magický předmět vytvořený černou magií. Jde o předmět, do kterého černokněžník schová část své duše, aby se stal nesmrtelným. Dokud je tato část vázána na světě, nemůže svět opustit celá duše, čímž se čaroděj stává nesmrtelným. Dokud viteál není zlikvidován, nelze tedy plně usmrtit ani jejího původce. Pokud je kouzelníkovo tělo zničeno, může si za pomoci černé magie vytvořit tělo nové. Voldemort k tomu použil ve čtvrté knize Harry Potter a Ohnivý pohár maso služebníka, kost otce a krev nepřítele.
Než si ovšem černokněžník takové tělo opatří, žije jen jakýmsi položivotem a je menší než nejmenší z duchů. Lord Voldemort se právě do tohoto stavu dostal, když se pokusil použít kletbu Avada kedavra na Harryho Pottera, která se obrátila proti němu.
Jako viteál lze použít zřejmě cokoli, Lord Voldemort použil svůj deník, prsten svého dědečka Gaunta, Zmijozelův medailonek a další vzácné předměty.
Voldemort nevěděl, že udělal z Harryho viteál, a tak jich bylo 7 a ne 6, jak se domníval.
Viteál lze vytvořit jen a pouze činem nejhrubšího násilí a největšího zla – vraždou. Přičemž si černokněžník roztrhne duši.
Ze vzpomínky Horácia Křiklana vložené do myslánky vyplývá, že se Tom Raddle profesora Křiklana zeptal na způsob, co se stane, když Čaroděj vytvoří více Viteálů. V té době měl již Voldemort za sebou své první tři vraždy – zabil svého mudlovského otce a jeho rodiče.
Horácio Toma upozornil, že je rozhodně lepší zemřít, než přežívat kvůli viteálu: „Jen velmi málo lidí by to chtělo, Tome, velmi málo. Smrt by byla lepší.“
Na Tomovu otázku „Jak se dá rozdělit duše?“ Horácio říká: „Měl bys chápat, že duše má zůstat nedotčená a celistvá. Její rozdělení je zločin, je to proti přirozenému běhu světa.“ Řekne mu také, že k rozdělení duše dojde při činu nejhrubšího násilí a největšího zla – vraždou, která kouzelníkovi roztrhne duši. Odtrženou část lze zaklínadlem vtělit do již existujícího jsoucna. Tím je duše vázána na zemi.
Tom naznačil, že by si chtěl udělat šest viteálů, aby svou duši rozdělil na sedm kusů. Všeobecně se předpokládá, že Voldemort je s každým dalším viteálem méně a méně lidský. Rubeus Hagrid v prvním díle říká, že neví, zda byl Voldemort „dost lidský, aby mohl zemřít“.


Anna-Lena Grönefeldová

Anna-Lena Grönefeldová je současná německá profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 1 turnaj WTA ve dvouhře a 9 turnajů ve čtyřhře.
Anna-Lena Grönefeldová se zúčastnila 10 zápasů ve Fed Cupu za tým Německa s bilancí 9-7 ve dvouhře a 5-2 ve čtyřhře.


Taktika spálené země

Taktika spálené země je vojenská taktika aplikovaná zejména za ústupových bojů, připadně při taktice rychlým nájezdů na nepřátelské území. Zpočívá v maximální likvidaci čehokoliv užitečného, co by nepřítel mohl využít v dalším boji.
Zvláštní zřetel při aplikaci této taktiky je kladen na potraviny, vojenský materiál a vojenskou, hospodářskou a dopravní infrastrukturu. Obvykle bývá používána zejména na opouštěném území nepřítele či nepříliš ceněných spojenců, na vlastním území či území důležitých spojenců bývá její užití omezeno politickými a ekonomickými hledisky. V moderních válkách bývá její užití celkově omezeno též vzhledem k mezinárodnímu veřejnému mínění a rychlosti moderní války, která zpravidla nedává dostatek času k provedení dokonalého zpustošení.
Taktika spálené země, respektive jí příbuzné taktiky, jsou známy už ze starověku. V této epoše se soustředily snahy vojáků na likvidaci potravin, úrody a případně významných vojenských staveb. Útok provedený v tu pravou chvíli, který zničil úrodu ještě na polích, tehdy znamenal, že obležená města nebudou mít dostatek zásob. Systematické plenění venkova navíc tuto taktiku ještě podpořilo tím, že zahánělo na útěk obyvatelstvo, které hledalo úkryt v opevněných městech a obíralo tak vojenské posádky o potravu. A i když města a pevnosti vydržely do zimy, která mnohdy znemožnila vedení války, nebyl to problém. Nepřítel odtáhl i s potravou a nechal města přes zimu hladovět. Na jaře se vrátil odpočatý a k úspěchu už nechybělo mnoho. Samozřejmě existovaly i obranné varianty. Velké země měly pohraničí často relativně řídce osídlené a protkané dobře zásobovanými pevnostmi se silnými posádkami. Za vážné hrozby nepřátelského útoku se veškerá nesklizená úroda pálila. Nepřítel ale obvykle nemohl oblastí prostě projít, protože si v tehdejší době nemohl dovolit nechat pevnosti v zádech. Musel je tedy obléhat v pusté krajině a potraviny složitě dovážet.
V těchto podobách se metoda spálené země vyskytovala ve starověku a středověku, i v raném novověku. Zvláštní variantu představovala taktika spálené země v boji proti partyzánům, která měla zcela zničit jejich zázemí. V 18. a 19. století se od ní začalo upouštět, ale například Napoleonova vojska v Rusku utrpěla jejím použití výrazné potíže. Za první světové války se užívala obvykle pouze v oblasti předpolí obranných pozic a země nikoho, byla však oprášena za druhé světové války zejména na východní frontě. Tato nová forma kladla důraz též na ničení komunikací a průmyslového zázemí.
Neuvážené užití této metody mohlo mít nedozírné následky. Například její použití Němci v Laponsku za Laponské války vedlo k tomu, že do té doby spíše fingovaná válka mezi bývalými spolubojovníky přerostla do zuřivého konfliktu.


19. prosinec

19. prosinec je 353. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 12 dní.


Lanceta

Lanceta je ostrý chirurgický nástroj, obvykle ve tvaru oboustranně broušeného kopí, používaný k vytváření vpichů definovaných parametrů, nejčastěji v hematologii. Tvar ostří umožňuje méně bolestivé proříznutí kůže, než k odběrovým účelům používané jehly. Tvarováním nástroje je navíc zajištěna definovaná hloubka vpichu. Automatická lanceta se například používá při odběru kapky krve k měření hladiny glykemie glukometrem.


Turné čtyř můstků 2008/09

57. ročník Turné čtyř můstků začal 29. prosince 2008 v německém Oberstdorfu ná můstku Schattenbergschanze HS137. Na nový rok pokračoval závodem v Garmisch-Partenkirchenu, kde se skákalo na Große Olympiaschanze HS140. Z Německa se turné přesunulo do rakouského Innsbrucku na můstek Bergiselschanze HS130 a závěr turné obstaral můstek Paul-Ausserleitner-Schanze HS140 v Bischofshofenu 6. ledna 2009.


Schiphol

Schiphol je hlavním letištěm Nizozemí ležící přibližně 17.5 km od centra Amsterdamu. je jedním z nejvýznamnějších letišť v Evropě.
V roce 2005 byl Schiphol čtvrtým největším evropským letištěm co do počtu pasažérů a třetí co do přepraveného nákladu.
Schiphol má 5 hlavních runwayí a 1 pro malá letadla. Šestá runway byla dokončena v roce 2003 a již se připravuje výstavba sedmé.
Budova terminálu byla postavena v několika fázích, poslední dokončena v roce 2006. Terminál je rozdělen do několika částí, kde části A a B slouží k přepravě cestujících v rámci Schengenského prostoru, část H slouží pro nízko-tarifní aerolinie. Tranzitní prostor letiště je stavebně propojen, části A a B jsou odděleny od zbytku pasovou kontrolou.
Letiště je základnou pro národní aerolinie KLM, ale i pro další přepravce jako Transavia, Martinair, VLM.
Pro přepravu z a na letiště slouží převázaně nádraží, které spojuje Schiphol se všemi většími městy Nizozemí. Do Amsterdamu lze cestovat po dvou tratích: směr centrum - Amsterdam Centraal a směr jih - Amsterdam Zuid, Amsterdam Rai. Jízdní doba činí: směr Amsterdam Centraal cca 15 minut, směr Amsterdam Zuid cca 9 minut.


Expedice 24

Expedice 24 bude čtyřiadvacátou výpravou na Mezinárodní vesmírné stanici. Expedice bude zahájena odletem kosmické lodě Sojuz TMA-17 od stanice v květnu 2010 a ukončena odletem Sojuzu TMA-18 v září 2010. Velitelem expedice bude ruský astronaut Alexandr Skvorcov.
Sojuz TMA-18 a Sojuz TMA-19 budou sloužit u ISS jako záchranné lodě.


Nilosaharské jazyky

Nilosaharské jazyky nebo také nilosaharská jazyková rodina jsou skupinou afrických jazyků, kterými se mluví především ve vyšších částech řek Šari a Nilu, včetně historické Núbie a oblasti jižně od soutoku dvou Nilů. Největší část této jazykové rodiny se vyskytuje hlavně v Súdánu, skrz který protékají oba Nily: Bílý a Modrý Nil, spájejíce se do Nilu v Chartúmu. Jak si můžete všimnout Nilosaharskými jazyky je mluveno hlavně ve vnitrozemí Afriky, zahrnujíc v to povodí Nilu s přítoky, stejně jako střed Sahary.
Podle odhadu Merritt Ruhlena v roce 1987 mluvilo nilosaharskými jazyky zhruba 11 miliónů lidí. Vnitřně je tato jazyková rodina daleko rozmanitější než indoevropská, nebo dokonce nigerokonžská, která je ale problematická, protože mnozí jazykovědci popírají její validitu. Částečně problematické je také zahrnutí jazyků songhai.
Podle Ethnologue je jazyk shabo považován za jazyk nilosaharský, ale jinak bývá neklasifikovaný. Podle názoru Christophera Ehreta je to jazyk izolovaný.
Někteří jazykovědci, včetně Rogera Blenche, považují jazyky kadu za jazyky nilosahararské, zatímco jiní se shodují s Greenbergem a řadí je mezi jazyky kordofánské. Christopher Ehret je považuje za malou izolovanou rodinu. Byly návrhy, aby byly jazyky mande přidány k nilosaharaským jazykům, hlavně kvůli mnohým pozoruhodným podobnostem s jazyky songhai.
Zaniknutý meroitský jazyk pradávné civilizace Kuš je někdy řazen do nilosaharských jazyků, ale o tomto jazyku víme příliš málo na to, abychom ho s určitostí zařadili. To samé můžeme odůvodněně tvrdit o celkem nedávno zaniklém jazyku oropom v Ugandě, u něhož je poukazováno na spojitost s jazyky kuliak nebo Nilotskými jazyky.
Nilosaharská jazyková rodina bývá spojována s nigerokonžskými jazyky: Gregersen je sloučil do Konžskosaharské jazykové rodiny a Blench navrhl, že nigerokonžské jazyky můžou patřit pod nilosaharské jazyky. Ovšem podobné teorie jsou většinou jazykovědců brány s rezervou.
Zde je přehled hlavních nilosaharských jazyků s minimálně půl miliónem mluvčích:
Podle Josepha Greenberga, modifikované Lionelem Benderem, jsou nilosaharské jazyky klasifikované do nasledujících větví:


Seznam jezer v Irsku

Irská jezera. Tento seznam obsahuje jezera, která leží zcela nebo částečně na území Irské republiky. Irská jezera, která leží pouze na území Severního Irska najdete v Seznamu jezer Spojeného království


LCD Soundsystem

LCD Soundsystem je hudební projekt amerického producenta a šéfa dancepunkového vydavatelství DFA Records Jamese Murphyho. Společně s Timem Goldsworthym kombinují taneční hudbu, punk a ostatní žánry. Hodně populární jsou hlavně v Británii, obě jejich alba se dostala do TOP 40. V letech 2006 a 2008 byli celkem třikrát nominováni na Grammy, jejich zřejmě nejznámějšími singly jsou „All My Friends" a „Daft Punk Is Playing at My House".


Piper Records

Piper Records je kopřivnické hudební vydavatelství. Založil ho v první polovině roku 2003 Vladimír Schwarz.
Původním záměrem bylo zviditelnit lokální hudební scénu, která byla vždy velmi rozmanitá a zajímavá, leč nahrávky existovaly pouze ve formě více či méně zdařilých demáčů. Tento dluh byl v zásadě vyrovnán vydáním čtyř titulů na sklonku roku 2003 /Milano, Nierika, Lu, Valerian's Future/. Dále již regionální příslušnost nebyla rozhodujícím kriteriem.


Ligier JS2

Ligier JS2 byl jediný sportovní automobil, který vyráběla francouzská společnost Ligier. Vyráběl se v letech 1971 až 1977. Vyrobeno bylo asi 150 kusů.
Název JS pocházel z iniciálů jména Jo Schlesser, což byl přítel Guye Ligiera, který zahynul v roce 1968 za volantem monopostu Honda při francouzské Grand prix. K pohonu původně sloužil vidlicový šestiválec Ford, který se nacházel před zadní napravou. Brzy byl vystřídám motorem stejného typu od výrobců Citroën-Maserati.


Pöbelská dráha

Pöbelská dráha byl název pro nedokončenou úzkorozchodnou trať ze saské obce Schmiedeberg na Weisseritzské dráze do české Moldavy na normálněrozchodné Moldavské horské dráze. Trať, stoupající Pöbelským údolím až na hřeben Krušných hor, měla sloužit především k dopravě hnědého uhlí z Mostecké pánve.
Stavební práce byly zahájeny 10. března 1920. Schmiedebergské nádraží bylo přebudováno a rozšířeno, dodatečné koleje však nebyly položeny. Do roku 1921 byla trať vytrasována až do 9,16 kilometru. 14. listopadu 1923 byly stavební práce ukončeny. K tomuto datu bylo vybudováno těleso trati až do plánované stanice Niederpöbel, další úseky byly rozestavěné. Úsek Schmiedelberg-Niederpöbel je dodnes v terénu dobře patrný, zachovalo se též těleso trati v okolí plánované zastávky Wahlsmühle.


Giorgio Perlasca

Giorgio či Jorge Perlasca byl italský obchodník, který za II. světové války působil v Maďarsku. Během svého pobytu v zimě 1944 se snažil zachraňovat maďarské Židy před posíláním do koncentračních táborů, když se vydával za španělského diplomata. Během svého působení zachránil více než pět tisíc Židů před smrtí během holocaustu.
Perlasca se narodil v městě Como a vyrůstal ve městě Masera. Během dvacátých let 20. století se stal stoupencem fašismu. Odjel bojovat jako dobrovolník do východní Afriky během druhé italsko-habešské války a následně do Španělské občanské války, kde obdržel listiny zaručující mu pomoc od kterékoliv španělské ambasády ve světě od Francisca Franca. Jeho přesvědčení ve fašismus pokleslo po uzavření aliance s nacistickým Německem a s platností protižidovských zákonů v roce 1938.
Během II. světové války zajišťoval zásoby pro italskou armádu na Balkáně. Když nacisté začali okupovat Maďarsko v roce 1944, místo toho aby uprchl s ostatními diplomaty ze země, utekl na španělskou ambasádu v Budapešti, kde se okamžitě stal španělským občanem se jménem Jorge Pelasca, díky svému statutu vojenského veterána z občanské války. Spolupracoval se španělským ambasadorem a dalšími diplomaty z neutrálních států na záchraně Židů.
V listopadu 1944 Sanz Briz tajně odjel do Švýcarska a maďarská vláda nařídila vyklidit budovu ambasády a okolních „bezpečných domů“, kde byli Židé ukrýváni. Perlasca v kritické chvíli tvrdil, že se ambasador brzy vrátí a že on ho zastupuje. V průběhu zimy se snažil aktivně pomáhat Židům, když jim poskytoval úkryt a ochranu. Také jim potvrzení na základě španělského zákona o poskytnutí občanství Židům Sfaradim.
V prosinci 1944 Perlasca zachránil dva mladé chlapce před posláním do transportního vlaku před zraky vysokého německého důstojníka. Švédský diplomat Raoul Wallenberg, který byl svědkem této události, mu poté řekl, že tímto důstojníkem byl Adolf Eichmann.
Po válce se mu podařilo uprchnout před Rudou armádou zpět do Itálie po strastiplné cestě přes Balkán a Turecko, kde začal žít normální život v ústraní aniž by svůj příběh zveřejnil či se s ním svěřil svojí rodině.
V roce 1987 byl objeven přeživšími ženami, které pomohl zachránit, když byly ještě dětmi. Na základě novinových výstřižků o španělském diplomatovi po něm začaly pátrat. Byl objeven, jak žije v Padově v ústraní. Na sklonku svého života se rozhodl příběh zveřejnit a říci mladé generaci, co se dříve stalo.
Následně byl státem Izrael oceněn jako Spravedlivý mezi národy, k uznání se přidaly Španělsko, Itálie a Maďarsko.
Giorgio Perlasca zemřel následkem srdečního infarktu v roce 1992. Pohřben je ve městě Masera nedaleko Padova a podle jeho přání má na náhrobku vyryt nápis v hebrejštině spravedlivý mezi národy. Jeho činy se staly námětem úspěšné knihy Banalita dobra, podle které byl později natočen film, který se v Česku vysílal pod názvem Perlasca.


Augsburg

Augsburg je město v Německu na jihozápadě spolkového státu Bavorsko. Augsburg je po Trevíru druhé nejstarší město Německa. Je hlavním městem a sídlem vlády Švábska. Má asi 260 000 obyvatel a je tak po Mnichově a Norimberku třetí nejlidnatější sídlo Bavorska. Jeho jméno je odvozeno od římského sídla Augusta Vindelicorum, založeného římským císařem Augustem.
Jako rok založení se uvádí rok 15 př.n.l., kdy zde byl postaven legionářský tábor, který později sloužil i jako zásobovací tábor. Vedle tábora se v průběhu prvního století začalo budovat civilní město Augusta Vindelicorum, kterému císař Hadrián udělil v roce 121 římské městské právo. Od roku 95 n.l. bylo město hlavním správním centrem provincie Raetie, která zasahovala až do horní Itálie.
Roku 260 vpadli do Itálie a Raetie germánské kmeny Juthungů a zajali tisíce Italiků. Při návratu byli poraženi v bitvě, která trvala dva dny, římským místodržícím. Toto vítězství dokládá vítězný oltář, nalezený v roce 1992. V roce 271 dochází k dalším vpádům germánských kmenů a k obléhání města.
Po rozdělení provincie Raetie roku 294 se Augsburg stává hlavním správním centrem provincie Raetie secunda do které po zániku římské říše kolem roku 450 a během 5. století vpadli Alamani. Již v období pozdní antiky byl Augsburg sídlem biskupa.
Větší význam získalo město ve středověku až po bitvě na Lechu, kde císař Ota I. Veliký jižně od města porazil na západ směřující Maďary. 21.června 1156 opětovně udělil císař Fridrich I. Barbarossa městská práva, která byla o sto let později 1251 rozšířena. Město smělo používat vlastní pečeť a vybírat daně od obyvatel. 9.března roku 1276 udělil král Rudolf I. Habsburský městu privilegium na ustanovování zákonů. Roku 1276 byůo Městské právo shrnuto v městském sborníku. Roku 1368 došlo k povstání městských řemeslníků, které vedlo k zavedení cechovní ústavy. To mělo za následek vzestup moci cechů, které se do roku 1547 účastnily na řízení města. Roku 1540 byla založena burza. V 16. století bylo město jedním z center reformace. Roku 1530 zde přívrženci Martina Luthera poprvé předložili své tzv. Augsburské vyznání. Roku 1555 zde byl podepsán Augsburský mír který ukončil rozpory mezi katolíky a protestanty.
Augsburg je jediné město v Německu které má vlastní zákonem stanovený svátek; je to Augsburský svátek míru slavený 8. srpna.


Vápenka a kamenolom Velká dohoda

Vápenka a kamenolom Velká dohoda leží na katastrálním území obce Lipovec na okrese Blansko. Lokalita se nachází v trati Plánivy, kde se již od středověku těžil vápenec a kde se v primitivních vápenicích pálilo vápno. V roce 1927 se dohodlo několik lipoveckých vápeníků na společném zpracování vápence a založili Společnost kamenolomu, která o rok později postavila šachtovou vápenku. Vzhledem k tomu, že v Lipovci vznikla ještě jedna menší společnost, která těžila a pálila vápno na katastru Holštejna, začalo se těmto společnostem říkat Velká a Malá dohoda.
Vápenka Velká dohoda byla v roce 1950 znárodněna a poté převedena do národního podniku Hlubna Brno. V roce 1976 koupilo vápenku lipovecké JZD, ovšem již o tři roky později zde byla ukončena činnost a lom s vápenkou byl odprodán pro účely rekreace.
V současné době slouží lokalita stále k rekreačním účelům, v roce 2000 zde byly obnoveny práce na zkoumání jeskynních prostor, které se nazývají jako Jeskyně Velká dohoda.
 File:Velká dohoda 1.jpg|Rozcestník u vápenky File:Velká dohoda 2.jpg|Celkový pohled File:Velká dohoda 3.jpg|Vápenka File:Velká dohoda 4.jpg|Provozní budova File:Velká dohoda 5.jpg|Cesta z lomu k vápence File:Velká dohoda 7.jpg|Bývalý lom File:Velká dohoda 8.jpg File:Velká dohoda 9.jpg


Theognis z Megary

Theognis z Megary byl antický řecký básník archaického období. Tvořil začátkem 6. stol. př. Kr. Patří k elegickým básníkům.
Theognis žil ve městě Megara na Isthmu v době probíhajících demokratických reforem, v době přesunu od tyranie k demokracii. Pravděpodobně byl aristokratického původu. Někteří autoři tvrdí, že byl svědkem „perského teroru“ v letech 590-580 př. Kr., jiní posouvají jeho vrcholné období do roku 545 př. Kr. Zemřel pravděpodobně v Thébách.
O životě tohoto básníka nemáme podrobné zprávy. Těch několik detailů z jeho života pochází z nejistých zdrojů. Nejisté je například autorství jemu připisované básně se zmínkami o návštěvě Sicílie, Sparty a Euboie.
Theognidovi je připisováno 1400 řádků elegií a tyto tvoří více než polovinu díla elegických básníků, které se zachovalo z doby před helénismem. Domníváme se však, že Theognis není autorem celého tohoto textu, neboť obsahuje pravděpodobně několik básní od Tyrtaia, Mimnerma a Solóna. Tyto básně patrně nebyly přidány samotným Theognidem, ale později. V textu došlo pravděpodobně i k dalším změnám, které však nejsme schopni bezpečně rozeznat.
Z básní, u kterých je jeho autorství téměř jisté, jsou nevýznamnější ty, které jsou věnované Kyrnovi, mladému eromenovi. Theognis mu vštěpuje svůj žebříček hodnot. Nabádá jej, aby byl věrný „správné“ věci, vyhýbal se společnosti „zlých“ mužů, byl věrný svým společníkům a krutě se mstil svým nepřátelům. Podle Andrewa Leara má Theognidova pederastie politický a pedagogický rozměr. Je metodou aristokratických mužů jak předat svoji moudrost a loajalitu svému mladému milenci. Andrew Lear, „The Idealization of Pederasty in Archaic Greek Poetry and Vase-Painting“
Vedle elegií adresovaných Kyrnovi obsahuje sbírka mnoho přísloví, nářků nad úpadkem a chudobou, zvolání k bohům a mnoho dalších textů, jejichž autorem může být Theognis.
I přes zmíněné pochyby o Theognidově autorství jemu připisovaného díla je zřejmé, že básník skutečně existoval. Přes velké množství dodatečných úprav a vsuvek v jeho díle jasně rozpoznáváme Theognidovu osobnost, duši chvějící se vášní, hořící politickou nenávistí. Je dokladem o ideovém základu jeho společenské třídy. Toto vše je navíc součástí občanského života ve starověkém městském státě antického Řecka.
Theognis je zmíněn v Nietzscheho Zur Genealogie Der Moral, kde popisuje Theognidovo pohrdání „prostým mravným mužem“ a obecný úpadek aristokracie v jeho době. Nietzsche byl jako profesor filologie také ovlivně Theognidovým dílem, zejména co se týká změn a obratů ve významu slov.


Bořek Šípek

Prof. Dr. ing. arch. Bořek Šípek je světoznámý český výtvarník, architekt, designér a vysokoškolský učitel.


Edguy

Skupinu Edguy založili v roce 1992 tehdy jen čtrnáctiletí Tobias Sammet, Jens Ludwig, Dirk Sauer a Dominik Storch. Název skupiny byl myšlen jako narážka na jejich tehdejšího učitele matematiky, Edgara Zimmerera. Až do roku 1998 skupina neměla basáka a všechny basové části skladeb tvořil Sammet na klávesách. V roce 1998 se k skupině přidal Felix Bohnke, který vystřídal Storcha na bicích.
Po dvou demonahrávkách a jednom albu, které nebyly nikdy komerčně prodávány, skupina získala smlouvu s vydavatelstvím AFM Records. Jejich první album vydané u AFM Kingdom of Madness zaznamenalo úspěch, ale jako zlomové album je možné označit Vain Glory Opera. Po vydání dalších dvou studiových albech a jednom koncertním albu skupina přešla k novému vydavatelství Nuclear Blast.
V letech 2001/2002 byl zveřejněn i sólový projekt Tobiase Sammeta s názvem Avantasia. Jednalo se o "metalovou operu" na které se podílelo mnoho muzikantů se zvučnými jmény. Tobias Sammet roku 2008 vydal další pokračovaní tohoto projektu, ke kterému bylo znova přizváno mnoho známých muzikantů na výpomoc
Skupina je díky jednoduchým textům, Sammetovu vysokému hlasu a melodické hudbě označovaná jako typicky evropsky power metalová. Texty svým metaforickým způsobem často hovoří o ovlivňovaní člověka církví, nebezpečích moderní civilizace... Podle výroku Sammeta skupina neobhajuje žádnou konkrétní ideologii.
Album vydané v roce 2004 Hellfire Club skupina produkovala spolu s orchestrem. Albem, které skupina vydala v roce 2006 Rocket Ride se styl tvorby skupiny změnil z typického power metalu na klasický metal 80. let.


Steroidy

Steroidy jsou deriváty cyklopentanperhydrofenanthrenu. Jedná se o fyziologicky a farmakologicky významné látky. Patří mezi ně např. D-vitamíny, žlučové kyseliny, pohlavní hormony, hormony kůry nadledvinek, steroly aj. Někdy jsou spolu s terpeny řazeny mezi isoprenoidy. Jsou to bezbarvé krystalické látky, rozpustné v organických rozpouštědlech. Vznikají oxidací terpenů. Z hlediska chemie jde o alkoholy, alkaloidy, hormony, vitaminy či kyseliny. Zřejmě nejznámějším steroidem je cholesterol. Veřejnosti dobře známé a v kulturistice často zneužívané jsou tzv. anabolické steroidy, kam patří např. testosteron a jeho deriváty. Dle funkčního zařazení se obvykle dělí na:


Suchoj Su-2

Suchoj Su-2 byl sovětský lehký bombardér vyráběný na počátku druhé světové války.
V roce 1937 vzlétl prototyp letadla označeného ANT-51 z konstrukční brigády P. O. Suchoje, která pracovala v konstrukční kanceláři A. N. Tupoleva. V roce 1938 se Suchoj osamostatnil a začal zdokonalovat svůj prototyp. Sériová produkce letounu zvaného také BB-1 byla zahájena roku 1939. Do vypuknutí války v červnu 1941 bylo jednotkám dodáno 100 ks Su-2. Letadlo se však brzy ukázalo jako neperspektivní a v roce 1942 byla dána přednost výrobě bitevních strojů Il-2. Letouny Su-2 byly staženy z bojů s Německem a byly odveleny na Dálný východ.


Ražice

Ražice jsou vesnice v Jihočeském kraji v okrese Písek. Je to důležitý železniční uzel na křížení tratí č. 190 Plzeň – České Budějovice a č. 201 Ražice – Tábor. Obec leží 8 km jihozápadně od města Písku.
V minulosti se v okolí vsi rýžovalo zlato. Připomíná to i název nedalekého Zlatého vrchu ležícího mezi Ražicemi a Heřmaní.
První písemná zmínka o vsi Ražici pochází z roku 1469.
V letech 1868–1870 byla vybudována železniční trať České Budějovice – Plzeň a v letech 1886–1889 pak trať Ražice – Tábor.
V roce 2007 získala obec Ražice titul Jihočeská vesnice roku.
Nedaleko Ražic se nachází Národní přírodní rezervace Řežabinec a Řežabinecké tůně, dále rybníky Markovec a Škaredý, místo památné husitské bitvy u Sudomeře s památníkem Jana Žižky a tvrze v Kestřanech.
V blízkosti obce je vzácné archeologické naleziště ze střední doby kamenné.
Ražice se staly světově známými díky knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Soubor:Ražice.JPG|Dům ve stylu selského baroka Soubor:Štětice.JPG|Štětice, silnice do Ražic Soubor: Humňany statek 02.JPG |Statek v Humňanech


Vísky

Obec Vísky se nachází zhruba 6 km severozápadně od Boskovic a 3,5 km jihovýchodně od Letovic v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 233 obyvatel.


Československá hokejová liga 1955/56

Původní systém byl plánován pro 16 účastníků ve dvou skupinách, hrálo se dvoukolově systémem každý s každým. První dvě mužstva z každé skupiny postoupila do finále, které se hrálo dvoukolově systémem každý s každým. Před zahájením soutěže bylo rozpuštěno mužstvo Křídla vlasti Olomouc, a tak hrálo ve skupině A pouze 7 mužstev, celkem tedy 15 účastníků. Ze skupiny A nesestupoval nikdo, ze skupiny B poslední mužstvo.
Jiří Kolouch, Zdeněk Trávníček - Bohumil Sláma, Ladislav Olejník, František Mašláň, Ladislav Chábr, Jan Kasper - Vlastimil Bubník, Slavomír Bartoň, Bronislav Danda, Zdeněk Návrat, František Vaněk, Bohumil Prošek, Jiří Zamastil, Karel Šůna, Rudolf Scheuer.


Cibulkovy seznamy

Cibulkovy seznamy jsou údajné a neúplné seznamy tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti z řad obyvatelstva. Byly zveřejněny v roce 1992 Petrem Cibulkou a do dnešní doby jsou zdrojem zájmu a soudních sporů. Podle údajů zveřejněných aktivistou Jiřím Vaňkem mu tyto části seznamů předal David Eleder, který po listopadu 1989 pracoval v Občanské komisi ministerstva vnitra a za nevyjasněných okolností v roce 1993 zahynul při autonehodě.
Řada osob z těchto seznamů ovšem s StB nikdy nespolupracovala – jsou v nich uvedena i jména lidí, které StB sice kontaktovala, ale spolupráci odmítli, a i někteří ze sledovaných.


Michael McCulley

Vystudoval Purdue University. V NASA byl od května 1984 do října 1990 a v té době také absolvoval výcvik a letěl do vesmíru. Rok po svém návratu z NASA odešel. V letech 1993-1996 na základně Cape Canaveral zastával funkci zástupce společnosti Lockheed Martin Space Operations. V roce 2007 se stal vedoucím pracovníkem United Space Alliance na stejné základně.
Byl na palubě amerického raketoplánu Atlantis při jeho pátém startu v říjnu 1989 ve funkci pilota. Start byl jako obvykle na kosmodromu Mysu Canaveral. Pětidenní mise na oběžné dráze Země se zúčastnila tato pětice astronautů: Donald Williams, Franklin Chang-Diaz, Shannon Lucidová, Ellen Bakerová a Michael McCulley. Hlavním úkolem bylo vynést na oběžnou dráhu sondu Gallileo, které pak putovala k planetě Jupiter pro provedení vědeckých výzkumů. Raketoplán přistál na základně a kosmodromu Edwards v Kalifornii.
McCulley je registrován jako 219. člověk ve vesmíru s téměř 5 dny strávenými v kosmu. Mise STS-34 byla katalogizována v COSPARu pod číslem 1989-084A.


Louis Jordan

Louis Jordan byl americký jazzový, bluesový a rhythm and bluesový hudebník a skladatel. V roce 2009 jej časopis Rolling Stones ohodnotil číslem #59 do svého seznamu. Měl přezdívku "The King of the Jukebox". Patři mezi rock and rollové inovátory, společně se svou kapelou Tympany Five. Mezi jeho hity patří například "Caldonia", "What's the Use of Getting Sober", "Is You Is or Is You Ain't My Baby", "Choo Choo Ch'Boogie" či "Let The Good Times Roll".


Bašnice

Obec Bašnice se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 197 obyvatel.


Sin-Itiro Tomonaga

Sin-Itiro Tomonaga či Shinichiro Tomonaga byl japonský vědec, jedna z nejdůležitějších osobností teoretické fyziky, nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 1965 za práce v oblasti kvantové elektrodynamiky. Nobelovu cenu získal spolu s Julianem Schwingerem a Richardem Feynmanem.
Sin-Itiro Tomonaga se narodil 3. října v Tokiu a už na základní škole ho bavila a výborně mu šla matematika a fyzika. Tomonaga studoval na též univerzitě, kde učil i jeho otec, který byl profesorem filosofie na císařské univerzitě v Kjótu. Studoval zde i se svým věrným přítelem Yukawou a po skončení studia zde i přednášel. V letech 1937 až 1939 studoval jadernou fyziku na studijním pobytu na univerzitě v Lipsku; studoval též kvantovou teorii pole u Heisenberga. Po návratu do vlasti se stal profesorem na univerzitě v Tokiu, kde začal vést skupinu specializovaných badatalů v teoretické fyzice.
Svoji pozornost věnoval Tomonaga některým teoretickým problémům jaderné fyziky. Již v doktorské práci se zabýval otázkou vnitřního tření a tepelné vodivosti jaderných materiálů. Ve svých pozdějších letech se převážně věnoval mezonové teorii a studiu struktury mezonových polí kolem neuklonů. V roce 1942 předložil formulaci konvergence v kvatové teorii pole a teprve až v období druhé světové války vytvořil vlastní teorii mikrovlnného systému. Objevil přeměnu elektronů na magnetrony a rozvíjel i jednotnou teorii systémů, které se skládají s vodivých vln a dutinových rezonátorů.


Zdeněk Bakala

V 19 letech sám emigroval do USA. Studoval na University of California v Berkeley. Později studoval na Darmouth College. Pracoval pro firmu Credit Suisse First Boston v New Yorku, Londýně a nakonec v Praze.
V roce 1994 založil vlastní investiční firmu Patria Finance a v roce 2000 ji prodal bance KBC. V roce 2004 koupil skupinu Karbon Invest ovládající mimo jiné Ostravsko-Karvinské doly a Českomoravské doly. V roce 2006 získal podíl v časopise Respekt. V srpnu 2008 koupil většinový podíl firmy Economia, která vydává deník Hospodářské noviny a několik desítek odborných časopisů.
Žije s bývalou českou miss Michaelou Maláčovou a má s ní syna a dceru. Z manželství s Američankou Marguerit má jednoho syna. Na Šumavě v obci Modrava si dal vybudovat luxusní rezidenci.
Zdeněk Bakala byl zmiňován jako sponzor plastiky Entropa. Údajně se rovněž nabídl, že přispěje na předvolební kampaň politické strany TOP 09.


Stúpa probuzení

Stúpa probuzení či Stúpa osvícení je největší stúpa v Evropě. Dosahuje výšky 33 metrů a nachází se ve španělské Andalusii, ve městě Benalmádena.
Oficiálně byla dokončena 5. října 2003 a byla završením projektu buddhistického učitele Lopon Tsechua. Slavnostně byla otevřena lámou Šamarem rinpočhem. Stúpa probuzení symbolizuje Buddhovo probuzení. Oproti stúpám v Indii je neobvyklá v tom, že obsahuje meditační místnost o rozloze 100 metrů čtverečních a místnost, která slouží k ukázce kultury tibetského buddhismu.


Dub

Dub je hudební styl, který vznikl na Jamajce na začátku 70. let. Jeho původ je spjatý se stylem reggae, z kterého velmi úzce vychází. Dub je na první poslech pomalá a velmi temná hudba, kde hlavní význam mají důrazné a překombinované bubny a výrazná basová linka. Melodická linka je často jednoduchá, zpěv většinou chybí, nebo jsou z něj použity jen fragmenty. Důkladně je však propracovaná zvuková stránka, ať už se jedná o „neživé“ nástroje, zastoupené syntetizátory, samplery a beat machines, nebo o různé elektronické efekty, jako je delay, echo, phaser, nebo reverb. V Dubu se z mixážního pultu stává plnohodnotný hudební nástroj.
První náznaky utváření jamajské hudební identity přišly okolo roku 1950, kdy se na základech místních folkových vlivů začíná formovat mento. Tento nepříliš známý styl se posléze mísí s rock'n'rollem, čímž vzniká progresivní a taneční ska. Ska je známo především svou rychlostí a důrazem na 2 a 4 dobu, který je docílen tvrdým zasekáváním piana nebo akustické kytary. Stalo se tedy velmi populárním, a proto začínaly vznikat mobilní pouliční kapely, tzv. sound systems, a s nimi DJs, kteří začínají mluvit přes rytmy skladby. V jamajské hudbě je DJ ten, kdo mluví nebo zpívá do mikrofonu. Naopak ten, kdo vybírá nahrávky, se nazývá selector.
Ska se posléze dále mísí s Americkými vlivy, hlavně soulem, a přes rocksteady se transformuje do podoby vůbec nejznámějšího druhu jamajské hudby, reggae. To je už velmi ovlivněno rastafariánstvím, které se rychle rozšířilo v městských chudinských čtvrtích. Do popředí se dostává zpěv, přičemž texty jsou často nábožensky či politicky zaměřené. Největší hvězdou se v cizině stává Bob Marley se svými písněmi o míru, lásce a porozumnění. Marketingová politika je zde však jasná. Aby kapely co nejvíce vydělaly, nahrávaly nejčastěji dvoustranné singly, A-side obsahovala populární hity, B-side remixy a experimentální skladby bez zpěvu. Těmto B-sides se postupně začíná říkat Dub. Tvůrci jako King Tubby a Lee "Scratch" Perry přejímají a využívají z Rocksteady holé bicí a basu, bez výrazné melodie a zpěvu, začínají také hudbu mixovat a jinak upravovat. Zcela novou technikou se stává remix, předělávka originální písně přímo z nahrávky. V roce 1972 King Tubby zakládá malé nahrávací studio blízko Kingstonu. Začíná experimentovat s podomácku sestrojenými přístroji jako je reverb, delay, equalizér a dvoukazetový přehrávač. Se spolupracovníkem Lee Perrym nahrávají v roce 1973 stereo album „Blackboard Jungle“.
Na přelomu 80. let se dub začíná prosazovat i v zahraničí, a to hlavně ve Spojeném království, kam Jamajčané nejčastěji emigrovali. Zde získává ještě silnější elektronický nádech. Nejvýznamnějšími tvůrci se stali Mad Professor, Jah Shaka a hlavně Scientist. Měli bychom připomenout také Adriana Sherwooda, který na svém labelu On-U Sound velmi podporoval dubové umělce. Dubová hudba a její prvky velice přispěli k rozvoji jiných hudebních žánrů, jako je Hip hop, Trip hop, Ambient, Drum'n'Bass a Jungle, který je přímý potomek dubové hudby King Tubbyho.


SeaBus

SeaBus je osobní trajekt, provozovaný společností Coast Mountain Bus Company napříč fjordem Burrard Inlet, mezi centrem Vancouveru a městem North Vancouver.
SeaBus je součástí vancouverského systému městské hromadné dopravy TransLink. Stanice ve Vancouveru je u nádraží Waterfront, kde mohou cestující přestoupit na podzemní dráhu SkyTrain nebo příměstskou trať West Coast Express. V North Vancouveru přistává trajekt u dopravního uzlu Lonsdale Quay.
Pravidelnou dopravu na trase zahájila loď North Vancouver v roce 1900. O tři roky později převzala provoz nově založená společnost North Vancouver Ferry and Power Company; provozovala loď St. George. Později byly obě lodi přejmenovány na North Vancouver Ferry No. 1 a North Vancouver Ferry No. 2. Společnost v roce 1908 převzalo město North Vancouver, krátce poté byla uvedena do provozu i loď North Vancouver Ferry No. 3. V roce 1936 byla lod číslo 2 z provozu vyřazena a později vyhořela.
Po otevření mostu Lions' Gate Bridge v roce 1938 nastal samozřejmý odliv cestujících. Jejich počty opět rapidně vzrostly během druhé světové války. V té době se v loděnicích na severním břehu stavělo mnoho lodí a trajekt sloužil zejména dopravě dělníků z loděnic a zpět. V roce 1941 byla do provozu uvedena loď číslo 4. a o rok později byla najata loď Crosline ze Seattlu. V roce 1943 SeaBus přepravil přes sedm miliónů pasažérů.
V padesátých letech došlo opět k velkému poklesu počtu cestujících. Loď číslo 3 byla v roce 1953 prodána. Kvůli stále vzrůstajícím nákladům byl provoz čím dál více ztrátový a tak byla přeprava 30. srpna 1958 zastavena. Loď č. 4 později sloužila v přístavním městě Prince Rupert, zatímco č. 5 byla přestavěna společností Seven Seas Restaurant na plovoucí restauraci v North Vancouveru; ta sloužila svému účelu až do odprodeje lodi k sešrotování v roce 2002. V roce 1977 byl provoz trajektu pod názvem SeaBus opět obnoven, poté co se obě města vzdala plánu na stavbu druhého dálničního mostu přes Burrard Inlet. Image:Boarding North Vancouver ferry.jpg|Cestující nastupující na trajekt North Vancouver v roce 1915 Image:North Vancouver Ferry No 2.jpg|North Vancouver Ferry No. 2 Image:North Vancouver Ferry No 3.jpg|North Vancouver Ferry No. 3
Trajekt je v provozu denně od 6:00 do 0:30. Od pondělí do soboty přes den jezdí dvě lodě v patnáctiminutovém taktu. Jízda trvá 10 až 12 minut, přičemž nástup a výstup cestujících zabere dalších 3 až 5 minut. Celá plavba tak trvá celkem 15 minut. V současnosti vykonávají obě lodě 50 plaveb denně. Během večerních hodin a v neděli funguje pouze jedna loď, přičemž interval plaveb se prodlouží na 30 minut.
Lodě mohou také celý interval zkrátit na 12 minut. Avšak při kratším intervalu tento zrychlený provoz vytváří za loďmi vlny, které obtěžují ostatní lodě plavící se ve vodách fjordu Burrard Inlet. Přesto lodě během dopravní špičky občas tuto zrychlenou přepravu používají.
Turnikety u vstupu na kotviště trajektů slouží na počítání pasažérů, nastupujících na SeaBus. Když počet pasažéru dosáhne povoleného maxima, tak turniket zablokuje cestu a ostatní cestující musí počkat na další spoj.
Příslušníci dopravní policie ze South Coast British Columbia Transportation Authority Police Service vykonávají na palubě náhodné kontroly. Cestující, který si nekoupil jízdenku, může dostat pokutu ve výší až 173 CAD. Tak jako v celé vancouverské veřejné dopravě je provoz na Nový rok zdarma.
SeaBus má na vancouverské straně přístav u železniční stanice Waterfront Station, která leží nedaleko Vancouver Convention Centre a terminálu trajektů a výletních lodí Canada Place. Ve stanici Waterfront Station je možné přestoupit na nadzemní metro SkyTrain a rychlodráhu West Coast Express.
Ve městě North Vancouver SeaBus kotví na Lonsdale Quay, které je kromě dopravního uzlu i důležitou turistickou destinací s hotelem, tržnicí a autobusovou zastávkou.
Přepravu cestujících zajišťují dva hliníkové katamarany. Nástup cestujících je možný na obou koncích lodi. Ta se tím pádem nemusí otáčet a může plout oběma směry. Pohon zajišťují čtyři dieselové motory se čtyřmi lodními šrouby. Motory jsou shodné s těmi, které používají autobusy TransLink. Údržba lodí probíhá v nočních hodinách a o nedělích.
Lodě jsou vybaveny radarem, díky kterému může provoz probíhat i za husté mlhy. Protože nejsou k dispozici další náhradní lodě, všechna údržba a opravy probíhají během víkendů, když přepravu cestujících zajišťuje pouze jedna loď. Výměna motoru a menší opravy se mohou uskutečnit během noční přestávky. Navzdory tomu, že tyto dvě lodě jsou v provozu již tři desetiletí, jen zřídkakdy se musely stáhnout ze služby z důvodu oprav. Díky tomu dosáhly 99,92% spolehlivost, což je rekord v celé Severní Americe.
Každá loď má čtyři členy posádky, kapitána a první důstojníka na můstku a dva průvodčí na palubě pro cestující.
Koncem roku 2008 by se k dvěma původním plavidlům měla přidat další loď. Starší lodě pak čeká generální oprava, čímž se zvýší jejich životnost o dalších 20 let.


D-Day Dodgers

D-Day Dodgers je označení spojeneckých vojáků bojujících za 2. světové války v Itálii.
Termín poprvé na veřejnosti použila britská poslankyně Nancy Astorová. Od jednoho nespokojeného vojáka sloužícího v Itálii totiž obdržela dopis podepsaný „D-Day Dodger“. Domnívala se, že se jedná o přízvisko s pozitivním nádechem. Ve skutečnosti však šlo o sarkastickou narážku na fakt, že po invazi do Normandie byly přehlíženy zásluhy vojáků, kteří bojovali na italské frontě.
Vojáků v Itálii se výrok Astorové dotkl. Na melodii oblíbené písně Lili Marleen složili píseň D-Day Dodgers, která ironicky zlehčovala jejich působení v Itálii a jakoby ukazovala, jak dobře si tam žijí. Jedna ze slok byla určena přímo Nancy Astorové a nevybíravým způsobem jí sdělovala, že by si měla dávat pozor na to, co říká.
Spojenečtí vojáci sloužící v Itálii měli opravdu mnoho důvodů k nespokojenosti - například zásobování bylo nedostatečné, neboť jednoznačnou prioritou byla severozápadní Evropa. S nelibostí také nesli, že výraz "D-Day" se stal díky sdělovacím prostředkům označením pro invazi do Normandie, přestože do té doby byl používán pro veškeré vojenské operace.
Zatímco autor hudby je známý, autorství textu není jednoznačné, už proto, že existuje mnoho různých variant a úprav. Zde je jedna z nich:
Jerry brought the band down to cheer us on our way
We all sang the songs and the beer was free.
For we are the D-Day Dodgers, over here in Italy.
We didn't have to fight there. We just went for the ride.
We did not do a thing from dusk to dawn.
For we are the D-Day Dodgers, over here in Italy.
On our way to Florence we had a lovely time.
We ran a bus to Rimini right throught the Gothic Line.
For we are the D-Day Dodgers, over here in Italy.
Once we had a blue light that we were going home
Don't stand up on a platform and talk a load of piss.
But we think your bloody big mouth is far too wide.
For we are the D-Day Dodgers, out in Sunny Italy.
When you look 'round the mountains, through the mud and rain
You'll find the scattered crosses, some which bear no name.
Even though we've parted, our hearts are close to home.
All of the D-Day Dodgers, way out there in Italy."


Livonština

Livonština je ugrofinský jazyk dříve užívaný v oblasti Livonska v dnešním Lotyšsku a Estonsku a dnes stojící před zánikem.
Livonština používá latinského písma, je velice blízká estonštině a finštině; její ortografie je sloučeninou estonštiny a lotyštiny.
Údaje o počtu obyvatel, mluvících livonsky, si z pochopitelných důvodů poněkud odporují. Údaje ze šedesátých let 20. století uváděly ještě „několik set“ obyvatel. Dnešní údaje uvádějí něco mezi 10 a 35 obyvateli, přičemž plynule má jazyk ovládat jen asi 5 až 7 obyvatel, převážně velmi stará generace – střední i mladá generace mluví výhradně lotyšsky. Přesto však Livové jako národnost jsou v Lotyšsku jako národnostní menšina úředně uznaní a mohou do svého průkazu dostat na požádání záznam, který poukazuje na jejich livonskou národnost.
A/a, A/a, Ä/ä, A/a, B/b, D/d, ?/?, E/e, E/e, F/f, G/g, H/h, I/i, I/i, J/j, K/k, L/l, L/l, M/m, N/n, N/n, O/o, O/o, ?/?, ?/?,,, O/o, ?/?, , P/p, R/r, R/r, S/s, Š/š, T/t, ?/?, U/u, U/u,,, V/v, Z/z, Ž/ž.
Podle severu Omniglot zemřel poslední rodilý mluvčí livonštiny Viktor Berthold 28. února 2009. Byl údajně posledním rodilým mluvčím, který měl livonštinu jako svůj první, rodný jazyk. Ostatní dnes žijící jsou už jen lidé, kteří mají jako primární jazyk nějaký jiný než livonštinu.


Koněspřežná dráha České Budějovice - Linec

Koněspřežná dráha České Budějovice - Linec byla první koněspřežnou železnicí na evropském kontinentu postupně uvedenou do provozu v letech 1827–1836 v trase České Budějovice – Linec – Gmunden. Sloužila především nákladní dopravě soli z hornorakouské Solné komory do Čech.
Plán na dopravní spojení řek Vltavy a Dunaje je doložen již z doby Karla IV., podrobně se jím však zabýval až Lothar Vogemonte začátkem 18. století. Vypracoval návrh s třemi různými trasami vodních kanálů, který se však neuskutečnil ani za tehdy vládnoucího Josefa I., ani za jeho nástupce Karla VI. Během 18. století se pak objevovaly ještě další návrhy, uspěl však jen Josef Rosenauer se svým Schwarzenberským kanálem. Ten byl však používán jen pro plavení dřeva.
Otázku spojení Vltavy s Dunajem oživil úspěch Františkova plavebního kanálu mezi Dunajem a Tisou. Její stavitel Jan Jonas, rytíř z Freyenwalde, podnítil roku 1807 vznik České hydrotechnické privátní společnosti, která si za svého vědeckého ředitele zvolila Františka Josefa Gerstnera. Ten s pochozí komisí projel celé území, kudy vodní kanál měl vést. Na valném shromáždění členů společnosti pak 31. března 1808 navrhnul, aby byla namísto vodního kanálu postavena železnice. Tento návrh se nepodařilo realizovat. František Josef Gerstner myšlenku dále rozpracoval v pojednání Královské české společnosti nauk z roku 1813, ale další pokrok přišel až v roce 1819, kdy se na Gerstnera obrátil hrabě Filip Stahl, vedoucí komerční dvorské kanceláře. Rakousko totiž ve stejném roce uzavřelo s dalšími devíti státy dohodu o svobodné labské plavbě, v jejímž textu se zavázalo spojit Labe a Dunaj vodním kanálem nebo železnicí.
Realizace projektu se ujal Gerstnerův syn František Antonín Gerstner, profesor na vídeňské polytechnice a přinejmenším stejně nadaný stavitel jako jeho otec. 7. září 1824 obdržel privilegium ke stavbě a provozu „železné silnice“ z Českých Budějovic do Lince na dobu padesát let. Toto privilegium postoupil Gerstner na jaře roku 1825 C.K. první privilegované železniční společnosti, která ho pověřila stavbou dráhy jako stavbyvedoucího. V létě 1825 byla zahájena stavba 64 km dlouhého úseku z Budějovice do Kerschbaumu. Práce na stavbě pokračovala rychle a tak mohl být již v září 1827 zahájen zkušení provoz mezi Budějovicemi a Leopoldschlagem. O rok později, 30. září 1828 začal provoz veřejné dopravy. Stavba se ale neočekávaně prodražila, a proto se muselo přistoupit k úspornějšímu řešení, což znamenalo obětovat původní návrh. To si F. A. Gerstner na svědomí nevzal a svou funkci přenechal Matyáši Schönererovi. Ten sice stavěl úsporněji, ale pro pozdější využití byla trať zejména kvůli příliš malým poloměrům oblouků nepoužitelná. Doprava mezi Českými Budějovicemi a Lincem byla zahájena 1. srpna 1832.
Vozy vyjížděly z budějovického Pražského předměstí. Na 128,7 km dlouhé trati bylo 10 stanic, z nichž 6 bylo tzv. přepřahacích, v nichž se vyměňovaly koňské potahy. Náklady se solí nebo dřevem se zde převážely po celý rok. Zato osobní doprava mohla fungovat pouze v létě. Osobní vozy se podobaly dostavníkům s kapacitou od šesti do čtyřiadvaceti míst ve dvou třídách. Cesta trvala 14 hodin.
Svršek se poněkud lišil od dnešního. Na pražcích, vzdálených 1 sáh od sebe byly upevněny podélné trámy a na nich pak přikovány 3 metry dlouhé litinové kolejnice. Rozchod byl 1106 mm. Pražce byly uloženy v kamenných stoličkách tvaru U, které byly samostatné pro každou kolejnici.
V době zahájení provozu koňky už v Anglii a v Americe sklízela úspěchy parostrojní železnice a v následujících desetiletích tento nový fenomén zasáhl i zbytek světa. Společnost západní dráhy císařovny Alžběty, které dráha koňky na konci šedesátých let devatenáctého století patřila, se musela těmto okolnostem přizpůsobit a začala přestavovat koňskou dráhu na železniční trať o rozchodu 1435 mm pro provoz vlaků tažených parními lokomotivami. Přestavba probíhala od roku 1868 do zimy 1873. Osobní doprava na koněspřežce skončila 12. prosince 1872, a to jízdou v úseku Wartberg – Linec. Dne 20. prosince 1873 pak byl zahájen lokomotivní provoz na celé trati z Budějovic do Lince.


Leu

Leu je měnová jednotka v Rumunsku a Moldavsku. V době, kdy bylo Moldavsko součástí Rumunska, se v této oblasti používalo rumunské leu. Po rozpadu Sovětského svazu a vytvoření samostatné Moldavské republiky se stalo v roce 1993 platidlem na jejím území moldavské leu.


Eurorebus

Eurorebus je vědomostní soutěž určená pro žáky 2. stupně základních škol a studenty středních škol. Jednotlivé ročníky probíhají zhruba v rámci školního roku, ve školním roce 2008/2009 probíhá 14. ročník. Ve 13. ročníku bylo do soutěže zapojeno skoro 26 000 soutěžících z mnoha škol České republiky.
Soutěžní otázky vyžadují znalosti hlavně z oblasti geografie, historie, přírodopisu a společenských věd, část z nich se rovněž zaměřuje na aktuální světové dění. Seznam cen se každý rok mění, hlavní cenou je od 3. ročníku tradičně tzv. Expedice Eurorebus, několikadenní poznávací cesta po vybraných evropských zemích.
Paralelně probíhá soutěž jednotlivců, školních tříd a škol. Účastníci se zároveň dělí do tří kategorií. Systém soutěží, probíhajících převážně přes internet, vyústí v krajská kola konaná v různých městech, odkud nejúspěšnější školní týmy a jednotlivci postupují do celostátního kola, které se uskutečňuje v Praze. Počínaje krajskými koly již soutěžící vyplňují testy bez cizí pomoci, a to jako 3členné týmy v soutěži školních tříd, nebo samostatně v soutěži jednotlivců.
Soutěž probíhá každý školní rok počínaje rokem 1995/1996. Jejiím zakladatelem a organizátorem je TERRA-KLUB o.p.s..
Soutěž probíhala pouze pro střední školy. Přihlásilo se přibližně 12 000 soutěžícíh a hlavní cenou byla počítačová sestava.
Oproti roku předchozímu byl druhý ročník určen pouze studentům základních škol. Hlavní cenou byla taktéž počítačová sestava.
Od druhého ročníku až po současnost je hlavním partnerem soutěže Česká spořitelna.
Partnery soutěže se stává Český rozhlas a Česká televize, kteří Eurorebus prezentují ve svých médiích.
Soutěže se účastní velká část českých základních a středních škol.
Soutěž se rozšiřuje i do Slovenska a záhy vzniká i mezinárodní finále.
Začínají se pořádat i krajská kola, ze kterých soutěžící teprve postupuje do celostátního finále.
Začíná se udělovat Putovní pohár České spořitelny pro celkově nejúspěšnější školu v daném ročníku.
První a druhé korenspondenční kolo spočívá v zaslání odpovědí na 10 a 12 otázek. Jejich odpovědi soutěžící zaškrtává z možností.
Především na základě v korenspondenčních kolech se následně rozhoduje o postupu na krajská kola
Výrazně méně bodů můžou soutěžící získat za doprovodná kola probíhající na internetu.
Na jaře probíhají v 11 vybraných městech krajská kola. Města jsou stanovena na základě počtu přihlášených v oblasti.
Na krajských kolech soutěží trojice vybraných zástupců třídy; test vyplňuje společně. Současně probíhá soutěž jednotlivců.
Na konci akce jsou vyhlášeny výsledky a vítězové postupují do celostátního finále.
Ve volných chvílích mezi průběhem testu a vyhlášením probíhají různé přednášky a nesoutěžní hry sponsorů.
Na konci akce jsou tedy vyhlášeny vítězové celoroční soutěže Eurorebus.
Ve volných chvílích mezi průběhem testu a vyhlášením opět probíhají různé přednášky a nesoutěžní hry sponsorů.
Ceny v soutěži si můžou soutěžící vybrat buď pomocí Katalogu cen na internetu, nebo je mohou vyhrát přímo na krajském, či celostátním kole.
Mezi standardní ceny patří elektronika; od flash disků, přes mp3 přehrávače a fotoaparáty až po počítačové sestavy, notebooky a dataprojektory. Dále mohou soutěžící získat různé knihy a předplatné časopisů ABC a Dnešní svět.
Hlavní cenou pro vítěze je tzv. Expedice Eurorebus, což je vícedenní poznávací zájezd po nějaké části Evropy.
Účastní se jí devět studentů za vítěznou třídu v každé z kategorií a první tři umístění v soutěži jednotlivců v každé z věkových kategorií spolu s pedagogickým doprovodem.
V 11. ročníku soutěže se prvním držitelem ceny pro nejúspěšnější školu stalo Gymnázium Velké Meziříčí, v dalších letech pohár připadl Gymnáziu Český Těšín, gymnáziu v Chrudimi a v zatím posledním 14. ročníku gymnáziu v Plasích.


Jan Saudek

Jan Saudek je český fotograf, věnující se zejména ateliérové fotografii s typickým a nezaměnitelným rukopisem. Nejčastějším předmětem jeho fotografií je žena, ženské tělo a motivy vztahu ženy a muže. V počátcích své tvorby se zabýval také tematikou dětství a vztahu mezi dospělými a dětmi. Od roku 1977 své fotografie koloruje. Je dobře znám i ve světě a získal řadu ocenění, mimo jiné se stal i rytířem čestné legie. Je bratrem výtvarníka Karla Saudka.
Jan Saudek patří mezi nejvýznamnější české umělecké fotografy. Dne 13. května 1935 se, bankovnímu úředníkovi a jeho ženě, v Praze narodila dvojčata Jan a Karel. Jan se narodil jako druhý a to ho předurčilo být celý život číslo dvě.
Roku 1939 začíná v Evropě Druhá světová válka, kdy jako malé děti byly svědky německé okupace hlavního města. Na konci druhé světové války se kvůli svému židovskému původu dostali i s bratrem Karlem do speciálního koncentračního tábora, kde byla pouze dvojčata. Pouhou shodou příznivých náhod se obě dvojčata dožila konce války a hrůzu holocaustu přežila.
Studoval grafickou školu v Praze a od roku 1950 pracoval jako produkční fotograf v tiskárnách a poté začal kreslit a když dostal svůj první fotoaparát Kodak Beau Brownie i fotografovat.
V letech 1954 až 1956 absolvoval povinnou vojenskou službu. Roku 1958 se oženil s Marií a měl s ní dvě děti Samuela a Daniela. Roku 1959 začal používat „opravdový“ fotoaparát Flexaret 6x6.
Na konci 60. let odletěl do Ameriky, kde se seznámil s panem Hughem Edwardem, šéfem oddělení fotografie v Institutu umění v Chicagu. Jeho první vlastní výstava se uskutečnila v University of Indiana, Bloomington. Roku 1970 se se svou ženou Marií rozvedl. O dva roky později objevuje „Zeď“, která se stává typickým prvkem jeho tvorby.
Pracuje s nejrůznějšími umělci z celého světa. Vystavuje v muzeu moderního umění v Paříži a vychází jeho první monografie Svět Jana Saudka. Stává se členem Spolku českých malířů a pořádá mnoho výstav.
Roku 1990 získává francouzský umělecký titul a Chevalier des Arts et Lettres. Francouzský režisér Jerome de Missolz o něm natáčí film Jan Saudek – český fotograf. V jeho životě má důležité místo jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manažerka Sára Saudková, která sice přijala jeho jméno, i když nebyli oddáni.
Jan Saudek se narodil 13.5.1935 v Praze jako mladší dvojče Karla, dnešního známého kreslíře. Do svých 15 let navštěvoval školu ve svém rodném městě. Jeho otce Němci odvedli do koncentračního tábora v Terezíně, kde zemřelo jeho dalších 6 bratrů. Právě kvůli svému židovskému původu se do koncentračního tábora dostali na území Polska i Jan s bratrem Karlem. Byl to speciální koncentrační tábor jen pro samá dvojčata. Na toto období má děsivé vzpomínky, které se odráží v jeho životě a pozdější tvorbě. Vzpomíná, jak lidé neměli co jíst a kvůli nepřestavitelnému hladu byli nuceni jíst trávu a všude kolem byla jen smrt. Tento tábor se proslavil zejména díky doktoru Mengelemu, známému též jako Anděl smrti, neboť dvojčata využíval k nejrůznějším pokusům. Na těchto lidech Mengele testoval, co lidi "vydrží" a mnoho dalších děsivých pokusů.
Po konci války se bratři Saudkovi dostali z koncentračního tábora ven. Ale tím, v žádném případě neskončily hrůzy, které ho provázely. Jednou, když šel po ulici, uviděl scénu, jak nějaký dav chytl mladého vojáka, pověsil za nohy a politého benzínem zapálil. Pak už slyšel jen hrozný křik.
Těsně po válce, kdy už se situace trochu uklidnila se Jan setkává s americkými komiksy a různými, tehdy ještě ne zcela známými časopisy, kde se dozvídá o světových osobnostech, jako jsou Evita Perónová, Margaret Bourke-Whiteové, Eugena Smithe či Giselle Freundové, kterými se inspiruje.
První poválečná léta prožívá ve své podstatě jako každý jiný občan, ovšem začíná si všímat českého poválečného umění. Právě v tomto období je uchvácen dalším umělcem, tentokrát zpěvákem Frankie Laine. Někdy v průběhu roku 1950, jak již bylo zmíněno, dostává svůj první fotoaparát, se kterým okamžitě začal pracovat a možná by s ním pracoval až dodnes, ale kvůli formátu filmů, které se dnes již nevyrábí, ho musel vyměnit za jiný.
O rok později již aranžuje a také koloruje jedny ze svých prvních fotografií. Samozřejmě se nejprve setkává s velmi ostrou kritikou od lidí. Kupříkladu jejich rodinný lékař, kterému tyto fotografie Janova matka ukazovala, je okomentoval bez jakýchkoliv servítek, že je to hnusné, kýčovité a nemoderní. Toto vyjádření Saudkovi utkvělo v jeho mladé hlavě a přestal s focením. Ovšem po několika letech se mu tyto obrázky dostaly do rukou a po takové době je viděl z naprosto jiného pohledu a úplně jinak. Nyní si všímal, jak jsou krásné a jak z nich je cítit dech mládí. O několik málo let později Jan Saudek se setkává s nemalým počtem žen, začíná prožívat své první skutečné lásky a krátkodobé vztahy, mnohé doprovázené zklamáním.
V roce 1955 musel povinně vykonat základní vojenskou službu. Dnes vzpomíná, jak znovu zažil velký pocit bezmocnosti, neboť byl jednou při nočním vojenském cvičení vyslán s nějakou zprávou a uvízl v pasti drátů. Intenzivně se snažil ze zamotaných drátků zoufale vyprostit. A právě tato bezmocnost už jej provází po celý jeho další život. Ke konci padesátých let začínají být s bratrem ovlivněni Itálií, sledují italské filmy a jezdí spolu na italském skútru. V roce 1959 se oženil mladou dívkou Marií, od které dostal první skutečný fotoaparát, se kterým pracuje dodnes. S Marií měl 2 syny, Samuela a Davida.
V šedesátých letech se mu dostal do rukou katalog z výstavy Family of Man, která ho inspirovala, a předsevzal si, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuje také. V této době také se začínají ve světě hudby objevovat jména zpěváků, jako jsou Roy Orbison, Rolling Stones s jejich písněmi I can't get no satisfaction, což udělalo na Jana obrovský dojem. Je to doba i slavného rock and rollu, který také velmi rád tancoval. Ke konci šedesátých let začíná cestovat, navštívil New York a mnoho dalších významných míst, které také zcela jistě působily na Saudkovu tvorbu. Jeho cestování a zvláštní způsob života se odrazil, v tom že když se vrátí domů z cest, děti ho přestávají poznávat. V této době se zároveň setkává s legendárními jmény Simon a Garfunkel, jejichž melodie Saudka také inspirovaly.
Celá sedmdesátá léta jsou ve znamení samoty a smutku, bojí se o syna Davida, že by mohl zemřít. David se nakonec uzdraví, nicméně ho jeho otec dávno ztratil navždy.
V roce 1972 Jan našel „Zeď“, která se stala symbolem, který se později nachází skoro ve všech z jeho děl. Tenkrát si ještě neuvědomoval, jaký to v jeho další tvorbě bude mít význam. Přibližně o rok později Jan začíná malovat a psát, ale mnoho názorů má za to, že to jsou nesmyslné pokusy a plýtvání časem.
O jeho fotografiích panuje prozatím jen naprosté mlčení, ale až mnohem později možná pochopí, proč tomu tak asi bylo - proto, že umělci zpravidla nebývají nikým pochopeni. V sedmdesátých letech prožívá velice mnoho krátkých známostí, ze kterých má dokonce i několik dětí.
Konec sedmdesátých let je ve znamení depresí a beznaděje, které ho dokonce přiměly až k tomu, že snědl barbiturát, a tak vlastně mohl uniknout ze světa. Trochu radosti ho v těchto černých a smutných letech nakonec potkalo, neboť se setkává s Giselle Freundovou, která mu dá Rolleiflex, co s ním tenkrát fotila Evitu Peronovou.
Počátkem osmdesátých let dostal svou první velkou odměnu za své nadání ve výši tisíc dolarů, což se rovnalo jeho celoročnímu platu dělníka, jímž v této době ještě stále byl. Po tomto úspěchu nastává konečně obrat k lepší a zároveň končí jeho nekonečné každodenní dření se ve fabrikách. Zapříčinila to skutečnost, že k jeho velké radosti dostává legitimaci Fondu československých výtvarných umělců. A právě od té doby je konečně „na svobodě“.
V těchto letech se poprvé ocitl na nudistické pláži a byl ohromen, jak jsme, my lidé, krásní a „naprosto ubozí“. Z nudistické pláže pochytal velkou inspiraci pro své fotografie.
V 1985 roce mu byl přidělen malý podkrovní byt, kde má snad jen věci nezbytné pro svůj životy, a tím jsou fotokomora, postel a stůl a bydlí zde až dodnes.
Rok poté se pokouší o sebevraždu, naštěstí nikdy nebyl tak důkladný, aby se mu něco takového podařilo. V roce 1987 se mu narodilo další dítě, samozřejmě již s jinou ženou. Také tohoto léta jednou uprostřed noci potkal svou kdysi nejmilejší dceru Karolinu. Nepoznali se navzájem, naposledy ji viděl před mnoha lety jako dítě. O několik let později došlo k tomu, že mu rodina zabavila negativy a začali ho vydírat, byli si velice dobře vědomi, co tyto negativy pro Saudka znamenají. Po pěti měsících dostal své negativy zpět, ale čas bez nich pro něho byl prý ten nejhorší v jeho životě.
Časem se stává kandidátem Svazu výtvarných umělců a v tomto roce se snaží tvořit trochu jinak a to se symboly lásky, oddanosti, věrnosti apod.
Ve svých dílech zobrazoval všechno, co se týkalo štěstí, rodinného domova, vlastně všeho, co nikdy nedokázal prožívat a udržet, ale dokázal tyto pocity a myšlenky mistrně zobrazit. Počátkem devadesátých let je Saudek velmi populární. V osmdesátých letech se v jeho snímcích vyskytují protikladné pocity – vztahy lásky a nenávisti, upřímnosti a falše, krásy a ošklivosti, mládí a stáří.
Jan Saudek byl vybrán filmovou společností Febio pro projekt GEN. O několik málo let později vystavuje své fotografie naposledy ve své vlasti. Z výstavy byl výtěžek 7 milionů 200 tisíc korun. Tuto částku dává Jan na dobročinné účely.
Jednou se také účastnil narození dítěte. V tento tajemný okamžik, ve zlomku sekundy si uvědomil a pochopil, že všechno ostatní, co doposud považoval za závažné a důležité, bylo naprosto nepodstatné, a konečně poznal, co je ve skutečnosti láska a mateřství. V roce 2005 nakladatelství Slovart vydává výpravnou knihu Saudkových obrázků, současně jeho přítelkyně Sára připravila a uspořádala k jeho 70. narozeninám jako dárek velkou výstavu. Kniha se okamžitě vyprodala, a Saudek zažívá úspěchy. A přestože původně už v Čechách nechtěl vystavovat, letos se opak stal pravdou a v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí proběhla přehlídka jeho tvorby The Best of Jan Saudek.
V roce 2006 dostává za šíření dobrého jména vlasti v zahraničí od ministra kultury vyznamenání Artis Bohemiae Amicis, které dostává spolu se spisovateli Vladimírem Körnerem a Milanem Kunderou. V nejbližší době se chystá udělat knihu portrétů známých lidí a současně slíbil řediteli Národního divadla, že během několika málo měsíců dokončí sto portrétů členů činohry, baletu a opery.
Jan Saudek je jediným svého druhu, jeho fotografickou tvorbu nedokážeme zařadit do žádného názorového ani generačního proudu. I kdyby jsme se o to přece jen pokusili, zůstane v dané kategorii opět sám. Většina jeho fotografií je kolorovaná, takže můžeme hovořit o orgiginálech a jejich jakási starobylá barevnost je naprosto jedinečná a vyvolává příjemnou atmosféru. Fotograf Jan Saudek předešel dobu v mnoha směrech. Začal fotografovat sám sebe ještě pře tím, než se tím začali zabývat jiní fotografové, především existencionalisté. Své fotografie inscenoval dávno před tím než se to stálo módním a i jeho náměty jsou velmi originální.
Zezačátku jeho tvorby se věnuje zachycení mateřství a otcovství. Je naprosto unešen tím zázrakem narození nového člověka. Se svoji ženou Marií měl dva syny - Davida a Samuela a oba jsou předmětem jeho fotografování v období jejich dětství i dospívání.
V osmdesátých letech jeho tvobě dominuje všudepřítomna „Zeď“. Jeho díla jsou erotičtější a provokativnější. Vyjadřují především vztahy mezi mužem a ženou a to jak lásku a přitažlivost, tak i nenávist až agresivitu. Námětem jeho fotografií jsou mladé dívky, dospělé krásné ženy, i obtlousté starší dámy. Zajímavými díly v devadesátých letech jsou „Karty“, polonahé ženy naproti sobě spojené v pase, přesně jako na hracích kartách. Dalším jeho oblíbeným motivem je otevřené okno a před ním žena, muž či milenci v různých situacích. V tomto období je jeho tvorba mnohem více erotická, velmi živočišná až perverze. Saudek je nadšen těly žen různých tvarů, od příliš hubených, přes opravdu obézní až po různě zdeformovaná. Jan Saudek není pouze fotograf ale i malíř, jeho malby jsou většinou velmi inspirovány jeho fotografiemi. Dílo Jana Saudka je velmi kontorverzní, provokativní, avšak můžeme v něm nalézt mnoho sdělení a ve své podstatě je především oslavou lidství.
Tato kniha je doposud nejkomplexnější monografií. Saudkovu tvorbu sleduje ve vývojových krocích a současně vypráví jeho vlastní příběh o životě.


Udeřice

Udeřice jsou vesnice, místní část Bačic. S Bačicemi přímo sousedí. V roce 2001 zde žilo 99 obyvatel.
Vesnice Udeřice leží zcela na východě svého katastrálního území na hranicích s katastrálním územím sousedních Bačic. Zastavěné území těchto obou vesnic splývá. Udeřicemi prochází silnice č. III/15235 jako odbočka silnice od Myslibořic, tato silnice se v Bačicích kříží se silnicemi č. III/15244 Hrotovice–Radkovice u Hrotovic a III/15240 na Krhov. Na severu a západě hraničí katastrální území Udeřic s Krhovem a na jihu s Radkovicemi.
Nadmořská výška vesnice se pohybuje v rozmezí kolem 440 m k 426 m n. m. Nejvyššího bodu dosahuje katastrální území Uherčic na západě. Vesnice leží na Bačickém potoce.
V oblasti Udeřic jsou známy pouze neolitické nálezy; rozkládalo se zde sídliště lidu kultury s moravskou malovanou keramikou.
Vlastní Udeřice jsou poprvé doloženy k roku 1310. Název obce se odvozuje od jména Úder. Udeřice náležely k hradu Bítovu, pak od roku 1511 k panství krhovskému.
Územněsprávně byly Udeřice v letech 1869–1900 vedeny jako osada Bačic v okrese krumlovském, v letech 1910–1930 jako obec v tomtéž okrese, od roku 1950 jako obec v okrese moravskobudějovickém a od roku 1961 jako část obce Bačic v okrese Třebíč.


Martta Wendelinová

Martta Wendelinová byla finská ilustrátorka. Zaměřila se na idealizované venkovské a rodinné výjevy. Její ilustrace se objevovaly v knihách pro děti, učebnicích a na obálkách knih a časopisů. Je autorkou mnoha plakátů a asi tisícovky pohlednic.


Jan z Michalovic

Jan z Michalovic, český šlechtic a šampion rytířských turnajů. Zakladatel rodu pánů z Michalovic. Otcem slavného Jana z Michalovic byl Beneš Pyšný z Velešína, který pocházel z rodu Markvarticů. Není známo, zda Jan mezi roky 1278-81 založil, rozšířil nebo spravoval hrad Michalovice, podle něhož se začal od r. 1281 psát.
Se svou družinou podnikl v letech 1293-96 cesty do Porýní a Francie ke královskému dvoru Filipa IV., kde se zúčastnil řady rytířských turnajů, které skoro všechny vyhrál. Jeho činy zvěčnil ve své básni známý minnesänger Ulrich z Freiberga. Přitom zároveň vedl diplomatická jednání jménem českého krále Václava II..
Jan z Michalovic se stal nejvyšším číšníkem Království českého. Byl příbuzný Záviše z Falkenštejna.
Janův syn Beneš z Michalovic se stal pražským purkrabím a členem zemského soudu.


Pobřežní moře

Pobřežní moře v mořském právu označuje pásmo mořských vod, které přiléhá k pevninskému území a vnitřním vodám státu, v případě souostrovního státu k souostrovním vodám státu. Vnější hranice pobřežního moře je státní hranicí státu, který však je povinen zajistit lodím všech států právo pokojného proplutí.
Šíři pobřežního moře mohou státy stanovit jednostranně, musí však respektovat maximální vnější hranici 12 námořních mil měřených od obvyklé základní linie, jíž je linie největšího odlivu zakreslené na úředně uznaných námořních mapách. V případě států s velmi členitým pobřežím nebo s pásem ostrovů v bezprostřední blízkosti pevninského území se šíře pobřežního moře odvíjí od přímé základní linie, jíž je přímá čára spojující nejzazší linie odlivu. Metody určování základní linie mohou být kombinovány.


Observatoř Mount Wilson

Observatoř Mount Wilson je americká observatoř v Kalifornii na severním okraji metropolitní oblasti Los Angeles. Leží na hoře Mount Wilson v pohoří San Gabriel ve výšce 1742 m.
Observatoř byla založena v roce 1904. Prvním dalekohledem zde byl od roku 1908 Haleův 1,5m reflektor.
Zdejší největší dalekohled – Hookerův dalekohled – má průměr zrcadla 2,5 m. Byl uveden do provozu v roce 1917. Ve své době šlo o největší teleskop na světě. Tím zůstala až do roku 1948, kdy byl zprovozněn 5m dalekohled na Observatoři Palomar
Pro svá pozorování ho od roku 1919 používal americký astronom Edwin Hubble. V roce 1928 zde objevil rudý posuv galaxií – důkaz o rozpínání vesmíru.


Republikánská strana

Republikánská strana, přezdívaná Velká stará strana, je jedna z dvou hlavních politických stran ve Spojených státech. Strana zastává pevné konzervativní postoje, tedy ekonomický liberalismus se svobodným trhem, nízkými daněmi, podporou podnikání, a limitovaným státem, spolu se sociálně konzervativními hodnotami, mezi které patří i náboženské hodnoty. Republikánská strana byla založena roku 1854 protiotrokářskými aktivisty a zastánci bezplatného osidlování. Celoamerickou stranou se republikáni stali až roku 1856. Prvním republikánským prezidentem se stal Abraham Lincoln v roce 1860. Poté co skončila americká občanská válka porážkou Jihu, tedy zachováním územní celistvosti americké Unie a zrušením otroctví, se Demokratická a Republikánská strana od sebe lišily jen velmi málo. Demokraté byli stoupenci svobodného obchodu, menší federální vlády a větší decentralizace, republikáni prosazovali protekcionistická cla, jakož i podporu federální vlády průmyslu a transkontinentálním železnicím. Republikáni se pyšní i tím, že první žena, která byla zvolena do Kongresu pocházela právě z jejich strany. Znakem strany je slon .
Předchůdkyní strany bylo politické uskupení nazvané Federalisté . Už od dob Federalistů a ještě více pak po založení samotné Republikánské strany měli její členové a příznivci silnou víru v individualismus, omezenou vládu a plně volný obchod. To jim vyneslo podporu a ocenění od tradiční euroasijské pravice. Často jsou ale kritizováni kvůli svému postoji ke globálnímu oteplování, favorizování trestu smrti a v minulosti také kvůli tolerování rasové a náboženské nesnášenlivosti. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že Republikáni mají silnou podporu u vdaných párů, více u mužů, než u žen.
Neokonzervatismus je politický směr, který se prosadil v USA a v Republikánské straně v posledních zhruba 20 - 30 letech jako reakce na levicový radikalismus šedesátých let. Za jeho zakladatele bývají označování newyorkští židovští intelektuálové, jeden ze zakladatelů a čelní představitel tohoto směru, Norman Podhoretz však upozorňuje, že myšlenkové podhoubí tvořili spíše bývalí radikálové a liberálové bez ohledu na vyznání.
Irving Kristol, další čelní představitel tohoto hnutí, charakterizoval neokonzervativce jako liberála, který byl přemožen realitou.
S klasickými konzervativci neokonzervativci sdílejí důrazy na tradiční hodnoty jako rodina, vzdělání, tradiční morálka apod., ovšem neodmítají ani státní zásahy přinášející podporu těchto hodnot. Důležitým prvkem jejich úvah je právě hledání optimálního bodu státní podpory „pozitivních vlastností”. Tedy například určení podpory státu v nezaměstnanosti tak, aby nebyla příliš vysoká a stimulovala tak občana k hledání zaměstnání, přitom ho ovšem nenechávala „na pospas”. Nebo nacházení bodu, kdy přerozdělování státních příspěvků začíná narušovat hospodářský růst.
Jako základní hnací prvek úspěšné společnosti vnímá prosperitu, která má však být pouze prostředkem k rozvíjení vyšších cílů jako kultura, vzdělání, osobní rozvoj či náboženství.
Díky důslednému antikomunismu a odmítání politiky ústupků Sovětskému svazu získali v některých levicových kruzích pověst podporovatelů zbrojení a americké hegemonie vůbec. V současné době bývá neokonzervatismus těmito kruhy označován za ideového původce americké světové politiky, ačkoliv spíše teprve hledá, jak se s americkou převahou vypořádat a jak ji užívat.
Neokonzervatismus má v USA poměrně silné, i když slábnoucí postavení. Příznivci neokonzervatismu jsou obvykle Američané v malých městech, praktikující křesťané a voliči Republikánské strany. Mezi hlavní představitele neokonzervatismu patří bývalý americký prezident Ronald Raegan, exprezident George W. Bush, bývalý šéf světové banky Paul Wolfowitz, bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld či bývalý viceprezident Dick Cheney.
Vnitřní struktura strany odpovídá přibližně té demokratické. V sedmdesátých letech 20. století byla provedena reforma, která sledovala lepší volební výsledky. Kandidáti dostávají během kampaně velkou stranickou pomoc, která zahrnuje plánování, styl, průzkumy, materiál, tiskoviny atd.
Republikánský národní výbor se tolik nevěnuje schvalování pravidel jednání na národním shromáždění, tak jako v Demokratické straně. Republikáni dlouhodobě preferují model „vítěz bere vše“ při volbě delegátů do shromáždění, tzn. že vítězný kandidát v primárkách každého státu obdrží všechny hlasy delegátů.
Republikánská strana podporuje volný trh, menší zásahy státu do hospodářství, více prosazuje velmocenské postavení Spojených států ve světě. I v této straně existují frakce bližší demokratům, zejména se jedná o politiky ze severovýchodního regionu.
Důležitou součástí ve straně je tzv. morální většina, tedy asociace konzervativních křesťanů, která se organizuje zejména z protestantů jižních zemědělských a maloměstských oblastí, Nové Anglie aj. Klade důraz na morální život s odkazem protestantských tradic, rodinu a její soudržnost. Požaduje výchovu náboženství ve školách, naopak odsuzuje sexuální výchovu a potratovou politiku. Vliv této frakce zaznamenal vzestup strany v devadesátých letech 20. století. Dopomohla republikánům k úspěchu ve volbách 1994, kdy strana získala většinu v obou komorách Kongresu. Díky většímu podílu konzervativních republikánů, podporovaných „morální většinou“, došlo také k vyšší podpoře vyšetřovatele K. Starra a následně zahájení procesu odvolání prezidenta Bill Clintona v impeachmentu.
Dlouhodobě asi jen jedna čtvrtina Američanů vyjadřuje svou identifikaci k republikánům, i když ve volbách je daleko úspěšnější. Podporu nachází především u vysokoškolsky vzdělaných bělochů, podnikatelů a dále lidí na venkově a evangelíků. Díky tomu má Republikánská strana největší podporu na středozápadě a jihu Spojených států, kde se nachází konzervativnější venkovské oblasti, například tzv. "Biblický Pás" na Jihu. V minulosti přicházela podpora i od představitelek ženského pohlaví. Se sílící emancipací došlo k přesunu ženského potenciálu na stranu demokratů.
Republikánská strana má větší stranickou disciplínu, než demokraté, což se projevuje častějším hlasováním o nejrůznějších otázkách.


Letecká fotografie

Letouny F-14 a F-18.Letecká fotografie je metoda snímání fotografických snímků z ptačí perspektivy z letících objektů. Může označovat také pořizování snímků letadel v letu nebo na zemi. Podobně jako jiné specializace, letecká fotografie vyžaduje znalosti zvláštních fotografických technik a letadel. Existuje více druhů letecké fotografie, například vzduch-vzduch, země-vzduch, tzv. ground-static a ovládaná na dálku.
Letoun je vybaven speciálním fotoaparátem, často s různými objektivy a rozsáhlými filmovými zásobníky. Fotoaparáty bývají usazeny na protivibračních montážích letadel. Používají se na rozsáhlé krajinné průzkumy pro kartografii, studium růstu velkých měst kvůli plánování jejich rozvoje, pátrání po stopách zanechaných dávnými civilizacemi a pozorování využití krajiny a rozdělení fauny a flóry.
V březnu 1912 italský kapitán Carlo Piazza pořídil historicky první fotografie z letounu. Jednalo se o pozice tureckých vojsk během italsko-tureckého konfliktu. Během druhé světové války se v letecké fotografii používal například letecký fotoaparát Fairchild K-20 od firmy Fairchild pana Shermana Millse Fairchilda.
 Soubor:Curtiss NC-4 four engine configuration after transatlantic flight.jpg|Curtiss NC-4. Soubor:Saint-Cassien Barrage EDF.JPG|Jezero Saint-Cassien, Var. Soubor:RA-5C Vigilante overhead aerial view.jpg|RA-5C. Soubor:F-15, 71st Fighter Squadron, in flight.JPG|F-15 v letu. Soubor:Underside view of an F-15 Eagle.JPEG|F-15 Eagle.
Formy fotografie: Fotografie ze vzduchu • Letecká fotografie z modelů • Komerční • Dokumentární • Erotická • Módní • Umělecká • Forenzní • Glamour • Přírody • Fotožurnalismus • Portrét • Posmrtná • Zátiší • Stock • Pouliční • Rodinná • Podvodní • Noční • Svatební • Divoké přírody • Panoramatická


Zlukov

Obec Zlukov se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 242 obyvatel.
První písemné zmínky o obci Zlukov jsou od r.1200. V té době zde byli osadníci německé národnosti. V r. 1382 patřil Zlukov bratrům Vyšatovi a Buzkovi z Machovic, kteří svůj majetek postoupili králi Václavu IV. V 15. století dostali Zlukov rytíři Smrčkové z Mnichu. Ti Zlukov prodali Kateřině, kněžně Minsterberské ze Sas, manželce Jindřicha IV. A tak se dostal Zlukov do majetku pánů z Hradce a byl připojen panství Řečickému.
Od r. 1720 jsou záznamy, v nichž nacházíme jména osadníků českého původu. Potomci těchto osadníků žijí v obci dodnes. V r. 1921 bylo ve Zlukově 404 obyvatel.
Na návsi u rybníka stojí kaple sv. Jana Nepomuckého, původně dřevěná a r. 1875 přestavěná na zděnou. Roku 1935 byla opravena nákladem 13 000 korun.
V r. 1904 byla postavena dvoutřídní škola. Před školou v malém parčíku je pomník zlukovského rodáka Jakuba Vojty Slukova, významného herce, prvního ředitele divadla Uránie a člena Národního divadla. Pamětní deska je na jeho rodném domě č. 17.
Před pomníkem J. Vojty Slukova stojí “lípa svobody” a u ní pomník padlých zlukovských občanů z 1. světové války


Port Louis

Port Louis je hlavní město ostrovního státu Mauricius. V roce 2003 zde žilo 147 688 obyvatel. Leží na severozápadním pobřeží ostrova u Indického oceánu. Bylo založeno Francouzi v roce 1735 a pojmenováno po králi Ludvíku XV.


Tichileşti

Tichileşti je rumunská kolonie pro malomocné. Nachází se poblíž města Isaccea v župě Tulcea. V roce 2002 ji obývalo 22 nemocných, kteří žijí pod lékařským dozorem v podmínkách, připomínajících malou vesnici. V roce 1998 bylo malomocných ještě 39, v roce 1930 kolem dvou set. V osadě se původně nacházel klášter, kolonie malomocných v něm vznikla v roce 1875. Dle legendy klášter založila šlechtična, která se leprou sama nakazila. V roce 1918 byli někteří z kolonie odvezeni do vzdáleného města Largeanca, kde byli zabiti a jejich těla spálena. V roce 1926 s malomocnými žil asi tři týdny jistý novinář, který o podmínkách v kolonii podal zprávu. Brzy poté se začalo budovat základní zázemí, které do té doby neexistovalo. V roce 1932 přestala vláda posílat kolonii peníze na jídlo, dvacet pět hladovějících malomocných proto odjelo do blízkého města a žádalo o jídlo, byli ale armádou eskortováni zpět. Za socialistického režimu byla kolonie tajná, malomocní tam odeslaní byli oficiálně vedeni jako zemřelí na běžné nemoci, byli hlídáni a pochopitelně jim bylo zakázáno kolonii opustit. Podmínky se změnily v roce 1991, kdy byla zrušena vojenská ostraha celé osady, a po roce 2000, kdy se díky návštěvě několika novinářů a dotacím Evropské unie mohla nainstalovat některá zařízení, zlepšující kvalitu života. Tichileşti je poslední dosud fungující kolonií pro malomocné v Evropě.


Akrozomální reakce

Akrozomální reakce je exocytóza akrozomu, která usnadní spermii proniknout glykoproteinovým obalem vajíčka – zonou pellucidou a umožní spojit se s vajíčkem. U savců mohou akrozomovou reakci mohou podstoupit jen kapacitované spermie
 Image:Snare1.jpg|kontakt T-snare proteinů na vnitřku cytoplazmatické membrány se V-snare na vnější akrozomální membráně Image:Snare2.jpg|obtočení T- a V-snare kolem sebe a přitažení membrán Image:Snare3a.jpg|vzik fúzního póru
U většiny druhů savců má vajíčko dvě obálky – shluk granulózních buněk cumulu oophorus a glykoproteinový obal – zonu pellucidu. Právě kontakt se zonou pellucidou je přirozeným spouštěčem akrozomální reakce. Samotná zona pellucida se skládá převážně ze tří glykoproteinů – ZP1, ZP2 a ZP3, přičemž se předpokládá, že právě ZP3 je hlavním stimulátorem. Nicméně sám o sobě akrozomální reakci chopen vyvolat není.
interakce se zonou pellucidou: ještě se zvýší aktivita PKA a PKC a dojde k aktivaci PLC
Odhalená vnitřní akrozomální membrána na sobě nese specifické proteiny, které jsou schopné interagovat s jinými proteiny na plazmatické membráně vajíčka. Touto interakcí dojde k přiblížení a nakonec i spojení těchto membrán – tedy k fúzi gamet.
nebo také nespecifická akrozomální reakce. V průběhu kapacitace některé spermie podstoupí zonou pellucidou nevyvolanou akrozomální reakci a uvolní tak obsah akrozomu. Předčasně akrozomově zreagované spermie mají výrazně sníženou šanci oplodnit vajíčko.
Při výzkumu oplození a plodnosti je často zapotřebí vyvolat akrozomovou reakci . Proteiny zony pellucidy nejsou standardně komerčně dostupné . Důvodem je nefunkčnost transgenních ZPp. Využívá se tedy jiných látek, které jsou schopné akrozomovou reakci vyvolat úměle. Nečastější je použití ionoforu Ca2+, který zprůchodní membránu pro Ca2+ a způsobí tak výrazné zvýšení cytoplazmatické koncetrace tohoto iontu. Dále se používá progesteron, který také dokáže zvýšit koncetraci cytoplazmatického Ca2+. Vysoká koncetrace Ca2+ u kapacitované spermie pak vede k akrozomové reakci. Úspěšnost akrozomální reakce lze dokázat běžnými histologickými barveními nebo lektinovými studiemi anebo protilátkami proti specifickým akrozomálním proteinům
K suspenzi kapacitovaných spermií v kapacitačním médiu se přidá A 23187 a spermie se nechají inkubovat při T = 37°C, 5% CO2 atmosféře a 100% vlhkosti vzduchu po dobu 30min.


Brčálnický buk

Brčálnický buk je památný strom v osadě Brčálník u Hojsovy Stráže na Šumavě. Buk lesní rostoucí u hájovny v nadmořské výšce 980 m má obvod kmene 480 cm a dosahuje výšky 20 m. Strom chráněn od roku 1985 pro svůj vzrůst.


Čertovo břemeno

Čertovo břemeno je skalní útvar malého charakteru na úpatí hory Javorová skála 723 m n. m., západně od obce Cunkov na Táborsku. Dle pověsti čert, který letěl s těžkým břemenem, již v tomto místě nemohl, a tak si chtěl odpočinout. Uviděl skalní výchoz a zastavil se na něm. Jak tam stál, tak pod tíhou břemene obtiskl své kopyto do skály. A opravdu nyní je na vrcholku skalního výchozu důlek jako pozůstatek po čertově zastávce.
Podle Čertova břemene se označuje typ granitoidů vyskytující se v jihovýchodní části Středočeského plutonu. Jedná se o durbachity.


Flanderské hrabství

Flanderské hrabství je historické hrabství Spojeného Nizozemí. V současné době je rozděleno mezi Belgii, Francii a Nizozemsko. Jeho hlavním městem jsou Bruggy.


Murray

Murray je běžná varianta slova Moray, anglicizace galského Muireb. Písmeno b se zde vyslovovalo jako v, odtud se ve středověku vyvinulo slovo Moravia. Tyto názvy označují oblast na jižním břehu Moray Firth, ve Skotsku. Murray je přímý přepis toho, jak skotové vyslovují Moray.
Jako označení pro geografickou oblast se však místo Murray dnes používá Moray, ale stalo se velmi častým příjmením, obzvláště mezi skotskými emigranty, dnes je Murray mnohem více rozšířené než původní Moray.


Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti

Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti byla v letech 1973 - 1990 vysokou školou univerzitního směru řízenou ministerstvem vnitra ČSSR a sídlící v Praze. Jejím cílem byla odborná příprava členů tehdejšího Sboru národní bezpečnosti. Dále byla určena také vojákům z povolání a příslušníkům Sboru nápravné výchovy.
Vysoká škola SNB byla zrušena v roce 1990. Studentům bylo umožněno dokončit studium na vysoké škole právnického charakteru. V roce 1992 pak byla zřízena nová policejní vysoká škola univerzitního typu s názvem Policejní akademie České republiky.


Mlži

Mlži jsou bezobratlí vodní živočichové, patřící do kmene měkkýšů. Je známo kolem 30 000 druhů mlžů.
Mlži jsou měkkýši s výraznou bilaterální symetrií a redukovanou hlavou. Plášť tvoří dva laloky, každý vylučuje jednu lasturu. Lastury jsou spojeny zámkem, vazy a silnými svaly. S okolním prostředím je vnitřek lastury spojen pouze třemi otvory, přijímacím, vyvrhovacím a otvorem pro vysouvání svalnaté nohy. Dýchají pomocí žáber. Mají srdce, jejich "krev" obsahuje barvivo hemocyanin, které obsahuje měď. Nervová soustava je gangliová. Mlži nemají oči, mají čichové ústrojí, podle kterého se orientují, mají hmatové buňky.
Pomocí nohy se mlži dokážou zahrabat do písku, nebo se přichytí k podkladu pomocí byssových vláken. Někteří mlži dokážou plavat. Mlži jsou filtrátoři, živí se částečkami potravy, které se zachytí na jejich žábrách.
Mlži jsou obvykle gonochoristé. Mají většinou nepřímý vývin, oplození je vnější.
Mlži mohou mít dva druhy larev. Veliger je mořská a glochidie je sladkovodní a cizopasí na rybách.


Frederick Russell Burnham

Major Frederick Russell Burnham byl americký spisovatel. Jeho myšlenky částečně ovlivnily zakladatele skautingu, Roberta Baden-Powella.
volného díla digitální knihovnou Real Soldiers of Fortune - Projekt Gutenberg


William Webb Ellis

William Webb Ellis Student anglického univerzitního města Rugby, je často uváděn jako zakladatel míčového sportu ragby.


Cabo Girao

Cabo Girao je strmý mořský útes asi 9 km západně od centra Funchalu, hlavního města Madeiry.
Nejvyšší bod útesu je 580 m nad hladinou oceánu, což jej řadí na druhé místo v Evropě. Na nejvyšším místě útesu je turistická vyhlídka, odkud je na východě vidět městečko Câmara de Lobos a za ním Funchal. Západním směrem je zatravněná plošina, odkud občas startují paraglaidisté.
Na patě útesu jsou na mořském břehu malé vinice a restaurace. Přístup k nim byl do roku 2003 jen lodí. V srpnu toho roku byl postaven nákladní výtah až na vrchol útesu.


Soupiska české fotbalové reprezentace na Mistrovství Evropy 1996

Česká fotbalová reprezentace získala na Mistrovství Evropy v roce 1996 v Anglii stříbrnou medaili, když prohrála ve finále s Německem 2:1 po prodloužení.


Ivana

Ivana je ženské křestní jméno. Podle českého kalendáře má svátek 4. dubna.
Ivana je ženským protějškem jména Ivan, které je staroslovanskou variantou jména Jan. Ivana proto tvoří jednu z mnoha obdob, které se po staletí vytvářely na základě prastarého jména Jan. V Čechách jde ovšem o obdobu zcela moderní, neboť Ivana přišla do módy zhruba v polovině 20. století.
Předtím bylo možné se v Česku setkat s Ivankami, ženským jménem, které se do Česka po první světové válce začalo šířit ze zemí jižních Slovanů.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +1,1%.


Východní filosofie

Ve východních filosofiích se dá mluvit o filosofii jen v dost širokém slova smyslu a jsou to spíše školy moudrosti, než filosofické proudy. Tyto školy jsou zároveň silně geograficky orientované na rozdíl od západních filosofických směrů, které jsou víceméně časově rozlišené. Způsob posuzování pravdy je u východních filosofických škol mnohem hlubší, než u západních filosofií, který je založen na sokratovském typu diskuse, sporu a argumentace.
V njája sútras vysvětlil Aksapada Gautama pravděpodobně ve 2. století př. n. l. 16 způsobů analytické metodiky, založené na rozboru, kterým je možné ověřit správnost procesu získávání vědomostí: 1. vjemy, 2. domněnka, 3. srovnání, 4. svědectví, 5. předmět, 6. argumentace, 7. důvod, 8. ukázka, 9. princip, 10. dedukce, 11. diskuse, 12. polemika, 13. hana, 14. závěr, 15. dvojsmyslné tvrzení, 16. neplatné tvrzení.
Na rozdíl od západních filisofických směrů kladou východní filosofické školy důraz na vědění, t.j. poznávání sama sebe subjektivními metodami. To ale nejde na úkor objektivnosti těchto metod, které jsou popsány v ortodoxních filosofických školách indické filosofie. U východních filosofických škol je hranice mezi náboženstvím a filosofií mnohem menší než u objektivních metod poznávání západních filosofických směrů, kde je zase mnohem menší hranice mezi ideologií a filosofií. Posuzujeme-li například jógu jenom z pohledu jedné její součásti, která je na západě známá pod názvem Hatha jóga není možné považovat jógu za filosofii. Jóga jako celek, tak jak ji popsal Pataňdžali, ale filosofie je. Podle filosofie jógy je pravou podstatou života bytí, vědomí a blaho. S touto podstatou se jogín na konci své cesty trvale ztotožní, což se nazývá osvícení nebo osvobození. Povaha tohoto ztotožnění je v různých školách indické filosofie) různě definována.


Erle Stanley Gardner

Erle Stanley Gardner [gárdnr] byl americký spisovatel detektivních románů, píšící také pod pseudonymy A. A. Fair, Carleton Kendrake, Kyle Corning, Charles M. Green.
Původně pracoval jako právník a z této praxe čerpal i některé náměty pro svoje díla, od roku 1933 psal detektivky. Každoročně vydal zhruba čtyři díla, celkem napsal 140 detektivek.
Kromě svých detektivních románů se věnoval také projektu nazvanému Soud posledního odvolání, kde se spolu s přáteli snažil prošetřovat sporná rozhodnutí, ve kterých byli před soudem dost možná nevinní odsouzeni kvůli špatné obhajobě, nesprávnému jednání policie a státních zástupců a hlavně také zneužívání či špatné interpretaci forenzních důkazů.
V dílech E. S. Gardnera se objevují dva hlavní hrdinové – Perry Mason a Doug Selby. V dílech psaných pod různými pseudonymy pak vydal řadu dalších detektivek s jinými hlavními postavami.
Perry Mason je advokát, který v každé knize zastupuje lidi, obvykle obviněné z vraždy. V každé detektivce s P. Masonem se vyskytuje i jeho sekretářka Della Streetová a soukromý detektiv Paul Drake. Mason byl Gardnerovou nejúspěšnější postavou, která se objevuje v největší části děl.
Podle knih s Perry Masonem bylo v 30. a 40. letech 20. století natočeno mnoho hollywoodských filmů, v letech 1957–66 pak mnohadílný televizní seriál televize CBS. V závěrečné epizodě první série se objevil také sám Gardner. Na přelomu 80. a 90. let vznikla další série televizních filmů, ve které vystupovali herci z původního seriálu, včetně Raymonda Burra.
Svérázná dvojice detektivů: - ona, rázná pětaosmdesátikilová dáma kolem šedesátky, jejímž hlavním hnacím motorem jsou peníze; - on je šedesátikilový střízlík, kterému to ale pálí a všechny ženy na něj letí. Poutavost, spád a vtipnost příběhu nezapře Gardnerovo mistrovstí a má všechny vlastnosti napínavé detektivky.
Doug Selby je okresní státní návladní, častým protivníkem mu je doktor A. B. Carr, který zastupuje vždy lidi, kteří zločin spáchali.


Mezinárodní letiště Hejdara Alijeva

Mezinárodní letiště Hejdara Alijeva je hlavní mezinárodní letiště v Ázerbájdžánu.
Leží 25 km na východ od hlavního města Baku a je domovem Ázerbájdžánskách aerolinií AZAL – národního dopravce. Letiště je určeno pro mezinárodní i vnitrostátní, pravidelný i nepravidelný letecký provoz.
Letiště bylo v roce 1999 přejmenováno dle dřívějšího prezidenta Ázerbájdžánu Hejdara Alijeva. Byl také změněn IATA kód z dřívějšího BAK na nynější GYD.


Terpen

Terpeny jsou organické sloučeniny převážně rostlinného původu. Jejich molekuly se skládají ze dvou nebo více isoprenových jednotek, a proto patří mezi isoprenoidy.
Terpeny jsou podstatnou součástí silic. Jsou to těkavé vonné látky obsažené v listech, plodech, květech, oddencích i kořenech rostlin. Také rostlinné pryskyřice obsahují látky terpenické povahy.


Zimní stadion Za Lužánkami

Zimní stadion Za Lužánkami známý také jako Zimní stadion Brno byla sportovní hala nacházející se v katastrálním území Ponava, na jihu brněnské městské části Brno-Královo Pole. Stadion patřil k nejstarším v České republice.
Jeho výstavba měla začít už na konci třicátých let 20. století avšak výstavbě zabránila druhá světová válka. Stadion se tak začal stavět až v roce 1946 a slavnostně byl otevřen v roce 1947. Jako druhý v republice disponoval umělou ledovou plochou. Od roku 1964 byl zastřešen. Nejslavnější éra stadionu nastala v 50. a 60. letech kdy na něm své domácí zápasy hrávala Rudá Hvězda Brno, dnes HC Kometa Brno, která stadion opustila v roce 1998. Vedle Komety zde hrávali Spartak ZJŠ Brno, TJ Lokomotiva Ingstav, a od roku 1998 do roku 2000 i HC Ytong Brno. Stadion byl uzavřen v roce 2000 a začal chátrat. Do objektu v mnoha místech zatékalo, část střechy byla zničená požárem, v některých částech zdí byly díry. Poničený byl rovněž interiér. Zajímavostí byl vrak Trabantu zapíchnutý na střídačce. 25. listopadu 2008 započala plánovaná demolice stadionu. Na místě zbořeného stadionu se nyní nachází veřejně přístupné mobilní kluziště .


Donna J. Haraway

Donna J. Haraway je americká bioložka, historička vědy a feministka. Je profesorkou History of Consciousness and Women’s Studies na University of California, Santa Cruz. Vyučuje také feministické teorie a technoscience na Evropské Vysoké škole v Saas-Fee, kde vede intenzivní letní seminář.
Díky tomu, že studovala mnoho různých oborů, dotýká se i její publikační činnost široké škály oborů – kulturální studia, gender studia, literatura, primatologie, politologie, filozofie nebo informační vědy. Doktorát z biologie získala na univerzitě v Yaleově univerzitě v roce 1972.
„Haraway se ve svém silně interdisciplinárním díle zaměřuje na to, jak metafory, které věda využívá, jemně determinují systémy moci kontroly nad světem. Identifikovala sociální a kulturní pohyb organické, industriální společnosti v polymorfní informační systém, který ve svém díle ukazuje jako série transformací, jež restrukturují sítě moci vytvořené politikou vědy a technologie“.
Haraway je známá především díky prosazování feministické vize o propojení člověka a technologie v identitě kyborga. Pojetí kyborga Haraway rozvádí v eseji Manifest Kyborgů Cyborg Manifesto. „Kyborg je pro Haraway metaforou odporu vůči závaznosti pohlavní/genderové dichotomie i proti totalitě kategorií určujících identitu obecně“. Kyborg je něco nepřirozeného, ale patří do lidské civilizace, hranice diskurzu se ruší a přesouvají; nebo tvoří nové. Stálé napětí mezi pohlavími se díky konceptu kyborga uvolňuje. Kyborg je pro Haraway mezistupněm – přechodným stádiem mezi mužským a ženským nebo umělým a přirozeným.
Haraway je také autorkou The Promises of Monsters: A Regenerative Politics for Inappropriate/d Others The Promises of Monsters, Primate Visions: Gender, Race, and Nature in the World of Modern Science a Simians, Cyborgs, and Women : The Reinvention of Nature. Mnoho lidí považuje druhý text za směrodatný v oblasti politické teorie s ohledem na kyborgy a vzájemné působení člověk-stroj.
Simians, Cyborgs, and Women – kolekce 10 esejů napsaných většinou během osmdesátých let. Z feministického pohledu a s předpokladem, že příroda je vykonstruovaná, spíše než objevená – a že pravda je vytvořená, ne nalezená – Haraway poskytuje analýzu populárních a vědeckých bojů z oblasti evolučních teorií.
Primate Visions – diskuze Haraway o tom, jak vědci vnímají sexuální přirozenost primátů ženského pohlaví otevírá novou kapitolu v oblasti feministické teorie, pokládá znepokojující otázku o rodinných a heterosexuálních modelech ve výzkumu primátů.
Revue pro Média č.9, Média a Gender, Heslář: Donna Haraway Donna Haraway by Zuzana Kobíková.


Duchcov

Duchcov je město v severních Čechách, v okrese Teplice, v Ústeckém kraji a má přes 9 000 obyvatel. Město se rozkládá v podkrušnohorské uhelné pánvi cca 7 km západním směrem od okresního a lázeňského města Teplice.
Město je známé pobytem Giacoma Casanovy, který zde 13 let pracoval jako knihovník, napsal paměti a také umřel.
Hlavním faktorem, který ovlivňuje celé město je těžba uhlí z přilehlých povrchových dolů, která je však v dnešní době již v útlumu. Na těžbu uhlí navazoval elektrotechnický a strojnický průmysl, dodnes zde sídlí firma Vitrablok vyrábějící známé duchcovské luxfery. Sídlí zde také porcelánová manufaktura Royal Dux Bohemia.
Střed města byl zrenovovaný a prohlášený za městskou památkovou rezervaci.
V dobách pravěku byl dnešní Duchcov osídlen různými kmeny – dochovaly se po nich prsteny a náramky. Obec samotná vznikla nejspíše ve 11. století, kdy je o ní první písemná zmínka. Město mělo mnoho jmen: ves Hrabišín pochází z 13.století, Tokczau, Dokczaw a roku 1663 Duchcov.
V době třicetileté války bylo město zpustošeno, ale zároveň se stalo sídlem rodu Valdštejnů, kteří zde podnítili další stavební činnost. V 18. století na valdštejnském zámku působil i Giacomo Casanova.
Na počátku 19. stol. měl Duchcov cca 150 obytných domů s cca 800 obyvateli. První snaha o zahájení těžby hnědého uhlí je datována k roku 1761. Roku 1763 v Duchcově vzniká manufaktury na výrobu punčoch. Tento rok také vzniká první obecní důl- Sv. Trojice. S rozvojem železnice v 19. století dochází k zvýšení významu Duchcova jako dopravní křižovatky, zahájena je také povrchová těžba uhlí. Ta s postupem techniky v minulém století narostla do takových rozměrů, že ohrozila samotnou existenci města.
Roku 1849 vzniká duchcovský cukrovar a první sklárna v severozápadních Čechách.
V 80. letech 20. století byla vážně zvažovaná možnost likvidace Duchcova a využití zásob hnědého uhlí, které jsou údajně ukryty pod městem. Došlo už k zbourání několika významných památek – v roce 1959 zejména barokní špitál v zámeckém parku. Paradoxně hlavním argumentem proti zboření města, který nakonec porazil zájmy těžařů, nebyl zámek nebo významné sakrální stavby, ale existence tzv. duchcovského viaduktu. Z hlediska architektury jde o zcela průměrnou stavbu, vázala se však k němu pro komunistický režim významná událost. U duchcovského viaduktu došlo v období velké hospodářské krize v 30. letech 20. století ke střetu stávkujících dělníků s četnictvem. Na základě této události se ujalo klišé „Masaryk střílel do dělníků“. Viadukt byl vyhlášen národní kulturní památkou, ale tento status jí byl odebrán nařízením vlády ze 16. srpna 1995. Na tomto místě se každoročně v den výročí střetu konaly komunistickou stranou organizované slavnosti.
V ulici Mostecká se nachází Český dům, jenž nese pamětní desku Tomáše G. Masaryka. V restauraci U Fričů bývala první česká škola na severu Čech. V letech 1853 - 1960 byl Duchcov okresním městem.
24. srpna 1944, ráno v 7:30 odstartovala z britského letiště Knettishall formace šestatřiceti letounů 388. bombardovací skupiny 8. letecké armády USA. Ve 12:45 se formace blížila k chemickým závodům v Záluží. Letoun B-17G, zvaný „Výtržnická kráska“, krátce před cílem zasáhla protiletadlová baterie, umístěna západně od velkostatku Nový Dvůr nad obcí Libkovice. Pouze čtyřem členům posádky se podařilo vyskočit, přistáli na okraji lesa mezi Osekem a Hrdlovkou. Letoun dopadl do areálu dolu Alexandr a po chvíli vybuchl. V troskách zahynulo pět členů posádky, včetně velitele Charlese W. Edwardse. Na zemi pak zahynul velitel protiletadlové baterie oberleutnant Koch a deset civilistů ze závodní protiletecké obrany, mezi nimiž byli i dva mladí nasazení Češi. Ostatky pilotů posbírali ruští zajatci a pohřbili je u ohradní zdi. Na tomtéž místě byl v létě 1945 vybudován památník ozdobený originální vrtulí ze sestřeleného letadla. V listopadu 1947 došlo k exhumaci amerických pilotů, ale pomník zde zůstal do roku 1952. Pokyn pro zrušení pomníku přišel z vyšších míst. Vrtule i i pamětní deska byly zničeny, zachoval se pouze korpus pomníku. Pomník však byl 8. května 1990 obnoven. Pomník byl osazen novou vrtulí z Turboletu L - 410, jenž město dostalo darem z letecké opravny ve Kbelích. Důl Alexander byl později zlikvidován a to z důvodů povrchové důlní činnosti. Pomník byl tedy přenesen na duchcovský hřbitov, kde byl v srpnu 1996 znovuodhalen. Každý rok se zde koná pietní shromáždění.
Pomník byl roku 1945 opatřen nápisem: „Na věčnou paměť hrdinných amerických letců, kteří dne 24. 8. 1944 položili své životy za osvobození Evropy“.
V roce 2009 se při pietní akci konané k 65. výročí zúčastnili: představitelé města Duchcova, zástupci Československé obce legionářské, zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupci Severočeského leteckého archivu Teplice i občané.
Zámek byl založen v 13. století jako pevnost hrabišické dynastie. Po roce 1570 byla pro Václava Popela z Lobkovic přestavěna stará sulevická tvrz v zámek, ve kterém bydlel Václav Popel až do své smrti roku 1584. Zámek vybudoval Ital Filip podle plánů Ulrica Aostaliho. V letech 1675 – 1685 byly další přestavby podle plánů architekta Jeana Baptista Matheye. Další úpravy probíhaly v době, kdy panství převzal Jan Josef z Valdštejna. Práce nejdříve vedl Marcantonio Canevalle.
Podobu trojkřídlé budovy, kterou má zámek dodnes, dala až významná přestavba v roce 1707, podniknutá arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna, který z Duchcova vytvořil základ nového valdštejnského fideikomisu. Zámeckou zahradu projektoval Jan Ferdinand Schor.
Od roku 1785 zde jako knihovník působil Giacomo Casanova, až do své smrti, jenž zde také napsal své paměti.
Rodina Valdštejnů prodala panství státu a opustila zámek v roce 1921. Zámek je otevřen veřejnosti.
Morový sloup Nejsvětější Trojice dal vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750-1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel.
Plány na stavbu kostela nechal udělat Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 u stavitele Marca Antonia Canevalla, který byl také prvním stavitelem. Dokončen byl F. M. Kaňkou v roce 1721. Vysvěcen byl v roce 1722.
10. května 1945 byl kostel vypálen sovětskými vojsky, čímž přišel o veškeré vnitřní vybavení, především však o oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Bernarda Brauna. V současnosti je kostel využíván na výstavu výtvarných děl a na divadelní představení o vánoční mši. Kostel čeká na schválení památkářů ohledně rekonstrukce podlahy.
Kostel Církve československé husitské je secesní evangelický kostel postavený drážďanskými architekty Juliusem Willi Gräbnerem a Rudolfem Schillingem. Postaven byl 12. listopadu 1899-1902. Vysvěcen byl 20. dubna 1902.
Věž kostela je vysoká necelých 42 m a slouží k vyhlídkovým účelům.
V současnosti je kostel uzavřen veřejnosti až na příležitostné dětské umělecké výstavy a pěvecká vystoupení. Bohoslužby, které se konají každých 14 dní, jsou v modlitebně přilehlé farní budovy. Kostel je otevřen pouze pro sváteční shromáždění.
Hřbitovní kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého je barokní stavba postavena podle plánu Octavia Broggia z roku 1726 a dokončena F. I. Préem roku 1731. Na místě kaple stála dříve kaplička postavená zřejmě již v 16. století. Stavbu obklopoval hřbitov s branou a s kostnicí. Do roku 1702 se také v kapli pohřbívalo. V kapli se dochovaly dodnes náhrobky z první poloviny 18. století. Bývalý hřbitov u sv. Barbory je i pravděpodobně místem posledního odpočinku Giacoma Casanovy, který zde žil a zemřel. Kaple nese i jeho pamětní desku.
Kaple se nachází v Havířské ulici, v domě č.30. Je to stavba v barokním slohu a jejím zakladatelem byl P. Johann Christoph Heymann z roku 1700. Sloužila jako domácí kaple svému majiteli a jedná se o poslední stavbu tohoto typu v Duchcově. V současnosti není kaple přístupná.
Dům kultury Duchcov pořádá kulturní a společenské akce. Velký sál má kapacitou 160 míst, malý sál s 40-80 míst. Je zde také učebna, občerstvení a šatna. Vystoupili zde známé osobnosti Ladislav Potměšil, Saša Hemala a jiné.
Kino Lípa bylo postaveno v letech 1928-1929 podle plánů architekta Richarda Brosche z České Lípy. Kinosál má kapacitu 470 sedadel a je ho možné pronajmout pro pořádání kulturních akcí.
První soukromé kamenné divadlo v ČR. V repertoáru divadla jsou hry pro děti i dospělé, kabaretní pořady a externí akce na hradech a zámcích.
Muzeum města Duchcova bylo založeno v jedné místnosti radnice, v roce 1896 starostou, jenž byl však v té době ještě městský radní, Františkem Xaverem Reidlem. F.X. Reidl také vyzval obyvatelstvo aby darovalo nejrůznější předměty kulturního či přírodně historického významu na vzniklé muzeum. Roku 1898 zde byla otevřena první muzejní expozice, která byla neustále doplňována, přesouvána a nakonec zrušena. Roku 1901 bylo muzeum přemístěno do Bílinské ulice č. 12, do domu, jenž věnoval městu zámečnický mistr a městský radní Dreiunker ke vzdělávacím účelům. Muzeum ukončilo svou činnost v 80. letech 20. století, až roku 1994 byla činnost opět obnovena a to v památkově chráněném objektu v Masarykově ul. č. 7., jenž musel projít náročnou rekonstrukcí, aby v něm byly zřízeny kanceláře, depozitář, badatelna a archiv muzea. Ve výstavní síni, pojmenované po duchcovském sochaři Janu Ignáci Poppelovi, jsou po celý rok výstavy zaměřené na život a umění v Duchcově a okolí. Lze také navštívit atrium se zachovalou částí téměř zaniklých hradeb a jsou zde umístěny historické kamenné prvky.
Muzeum má jednu stálou expozici - expozice Historie města Duchcova, jenž byla po dlouholetých přípravách v muzeu slavnostně otevřena dne 1. června 2001.
Při sčítání lidu v roce 2001 se z 8 780 obyvatel přihlásilo 1 133 k nějakému náboženskému vyznání, 7 161 se profilovalo jako bez vyznání a zbytek odmítl na otázku odpovědět.
Největší počet obyvatel Duchcova se hlásí k římskokatolické církvi. Ve městě sídlí děkanství Duchcov. K českobratrské církvi evangelické se hlásilo 40 lidí, k církvi československé husitské se hlásilo 27 lidí, k pravoslaví pak 11 lidí, náboženská společnost Svědkové Jehovovi měla zastoupení 32 věřících.
V Duchcově se v roce 2009 nacházeli dvě základní školy, střední odborné stavební učiliště, základní umělecká škola, střední průmyslová škola, gymnázium a čtyři mateřské školy.
ZŠ Antonína Sochora sídlí v budově bývalého chlapeckého německého gymnázia, které bylo otevřeno 16. září 1914. Během 2. světové války sloužila částečně i českému školství. Škole je příspěvková organizace a nese jméno po generálmajoru Antonínu Sochorovi.
K hlavní budově školy je přidružena vedlejší budova s 1 speciální třídou. Pro žáky na prvním stupni funguje v budově školy oddělení školní družiny.
V roce 2005 získala škola ocenění Ekoškola, tím se stala první školou v Ústeckém kraji s tímto oceněním.1. září 2008 zde studovalo 284 žáků.
ZŠ Jaroslava Pešaty byla zřízena výnosem ZŠR v Praze ze dne 1. července 1919 jako Česká měšťanská škola chlapecká a dívčí v Duchcově. 12. března 1996 byla škola pojmenována podle duchcovského rodáka, učitele a náčelníka sokolské župy Krušnohorské– Kukaňovy, Jaroslava Pešaty.
Škola je rozdělena na dvě budovy. Budova 1. stupně se nachází ve Smetanově ulici - odtud také pochází místní slangové označení „Smetanka“. Druhá budova - 2. stupeň a ředitelství se nachází v ulici Jaroslava Pešaty. Jedná se o panelovou tříkřídlovou budovu na okraji města.
Střední odborné učiliště stavební Fráňi Šrámka funguje v Duchcově od roku 1961.
Jméno škola má po jejím nejvýznamnějším absolventovi Ivanovi Kawaciukovi od roku 2008, slavnostní převzetí jména proběhlo na 14. Casanovských slavnostech v Duchcově, které se uskutečnily 6.-7. června 2008. V roce 2006 bylo sídlo školy přesunuto do SPŠ Duchcov.
Když v roce 1590 zemřel zdejší pán Jiří Popel z Lobkovic, zvony z kostela Zvěstování Panny Marie prý zvonily samy od sebe.


Krauss-Maffei Wegmann

Krauss-Maffei Wegmann GmbH & Co KG je německý zbrojní výrobce se sídlem v Mnichově.
Firma vyrábí a vyvíjí především kolová a pásová vozidla pro armádu. Vznikla v roce 1999 sloučením zbrojní divize mnichovského výrobce lokomotiv Krauss-Maffei a firmy Wegmann & Co. z Kasselu. Od svého vzniku je jedním z předních světových zbrojních výrobců v oblastech výroby tanků a výzbroje pro dělostřelectvo i vojenské letectvo. Její dceřiné firmy vyrábějí mezi jiným elektronické zbraňové systémy.
Poté co firmu Mannesmann převzala společnost Vodafone, odprodala celou průmyslovou součást Mannesmann firmám Siemens a Bosch. Siemensu patří od roku 2000 49 % KMW, zbylých 51 % vlastní Wegmann & Co. GmbH, dceřiná společnost Wegmann & Co. Unternehmens-Holding KG. Holding patří převážně potomkům podnikatele Augusta Bodeho.
31. ledna 2007 převzala KMW zbrojní divizi firmy Blohm + Voss Industries, která nyní nese název KMW Schweißtechnik GmbH.
 Image:Leopard 2 A6M.JPG|Leopard 2A6 Image:GTK Boxer front.JPG|GTK Boxer Image:ATF1 Dingo.jpg|Dingo 1 Image:Dingo_2.jpg|ATF Dingo 2
Image:PzH2000.Ger.jpg|PzH 2000 Bundeswehru Image:Krauss_Maffai_Mungo.jpg|Mungo ESK Image:Strv 122 Leopard 2.JPG|Leopard 2A4 verze Strv 121 švédské armády


Společenství Amatérských Spisovatelů

Saspi.cz je nekomerční literární server umožnující publikaci amatérským autorům jak prózy tak poezie.
Server byl spuštěn 1. 9. 2005. Spoluzakladatelé jsou Filip Kotora a Matěj Novotný. Společenství měla rok po založení cca 2000 příspěvků od 500 autorů.
Oproti jiným literárním serverům není příspěvek autora zveřejněn ihned po jeho vložení do systému. Příspěvek se však zařadí do fronty, kde si jej vyzvedne redaktor, který jej zařadí dle žánru, ohodnotí známkou a komentářem.Pokud je redaktorem příspěvek shledán jako nevyhovující, nevkusný nebo pobuřující, není publikován.
Revoluční myšlenkou na poli české amatérské literární scény je Mistrovství ČR v tvůrčím psaní.
Novinkou je pořádání literárních workshopů - zadá se téma, určí se klíčová slova a autoři se snaží napsat příspěvek domluveného rozsahu. Výsledné práce si pak mezi sebou hodnotí a určují vítěze.
Saspi.cz spolupracuje s literárními servery Mfantasy.cz a Nokturno.cz, dále je pak partnerem několika literárních akcí a festivalů a v neposlední řade s organizací Kultura Nový Bor, která je tradiční podporou při MS v tvůrčím psaní.
Redakce Saspi je přístupná dobrovolníkům, kteří splňuji požadovaná kritéria a nabízí tudíž možnost seberealizace pro literárně zaujaté fanoušky.
Všichni noví autoři při své registraci potvrzují souhlas s dodržováním Autorského zákona - že jsou právoplatní a duševní vlastníci všech děl, jež budou na serveru zveřejňovat.
Cílem projektu saspi je rozvíjet v lidech literární povědomí a jejich chuť do tvůrčího psaní. V tomto směru se jim snaží nabídnout veškeré prostředky. Team saspi se snaží spolupracovat s malými vydavatelstvími a skutečně nadaným autorům pak nabídnout možnou cestu v jejich případné budoucí literární kariéře.


Algarve

Algarve je nejjižnější portugalský region s hlavním městem Faro. V regionu o rozloze 4995 km2 žije 396 000 obyvatel. Jedná se o hlavní turistickou oblast Portugalska.
Tato oblast byla osídlena již Féničany před asi třemi tisíci lety. Po nich přišli Kartáginci, kteří zde vybudovali několik důležitých přístavů včetně Portus Hannibalis. Následovali Římané a Vizigóti, načež v roce 711 přišla do oblasti první vlna Maurů ze severní Afriky. Následujících 500 let bylo Algarve pod nadvládou Maurů a až v první polovině 13. století se podařilo Portugalcům dobýt ztracenou oblast zpět.
Algarve bylo pak důležitou oblastí především v době zámořských objevů.
Algarve je na jihu a západu ohraničené Atlantským oceánem, na severu sousedí s regionem Alentejo a na východě ho řeka Guadiana odděluje od španělské Andalusie. Krajina je kopcovitá, nejvyšší hora Algarve Fóia měří 902 m. Kromě hlavního a zároveň největšího města Faro mezi největší města oblasti patří také Olhao, Tavira, Loulé, Albufeira, Portimao, Lagos, Sao Brás de Alportel, Vila Real de Santo António a Silves.


Seznam epizod seriálu Ztraceni

Seznam epizod seriálu Ztraceni obsahuje informace o třech již odvysílaných sériích, o právě vysílané čtvrté sérii a o tzv. speciálech, pořadech, které shrnují předcházející děj nebo představují zákulisí seriálu.


Konjunktura

Konjunktura je příznivá shoda okolností, podmínek, situací majíci vliv na průběh či vývoj něčeho.


Ca

Ca je řeka ve Vietnamu s prameny v Laosu. Je dlouhá přibližně 500 km.
Na horním toku protíná výběžky hřbetu Čyongšon. Na dolním toku pak protéká po přímořské rovině. Ústí do zálivu Bac Bo Jihočínského moře.
Na dolním toku se voda využívá na zavlažování. Na řece leží město Vinh.


Antetonitrus

Antetonitrus je nejstarší známý sauropodní dinosaurus. Žil v období pozdního Triasu na území dnešní Jihoafrické republiky. Délka tohoto relativně malého sauropoda se pohybovala kolem 10 metrů a jeho hmotnost dosahovala 2 tun. První fosílie tohoto dinosaura byly objeveny již v roce 1981, správně určeny však byly až v roce 2003.
A. ingenipes byl popsán paleontology Adamem Yatesem z Austrálie a jeho jihoafrickým kolegou Jamesem Kitchingem v roce 2003.


Sprinx Systems

Společnost Sprinx Systems, a.s. je česká firma sídlící v Praze, která je předním výrobcem a dodavatelem obchodních systémů, zaměřených zejména na systémy pro řízení zákaznických vztahů.
Hlavními produkty firmy jsou CRM software SprinxCRM a CRM S3.


Karel Ludvík Habsburský

Arcivévoda Karel Ludvík Rakouský, celým jménem Karel Ludvík Maria František Josef Michael Gabriel Antonius Robert Štěpán Pius Řehoř Ignác Markus d´Aviano Rakouský, německy: Carl Ludwig Maria Franz Joseph Michael Gabriel Antonius Robert Stephan Pius Gregor Ignatius Markus d'Aviano von Österreich, občanským jménem: Carl Ludwig Habsburg-Lothringen byl pátým potomkem rakouského císaře Karla I. a císařovny Zity a posledním členem panovnického rodu narozeným před zánikem monarchie.
Narození Karla Ludvíka několik měsíců před rozpadem monarchie bylo oslaveno 101 dělostřeleckými salvami. Dětství však již trávil v exilu, mimo jiné na ostrově Madeira, kde pobývala císařská rodina až do smrti císaře Karla I. v roce 1922. Ve třicátých letech 20. století studoval, stejně jako starší bratr Ota, na Katolické universitě v Lovani v Belgii. Po německé invazi roku 1940 uprchl s rodinou do severní Ameriky, kde Karel Ludvík promoval v Québecu jako doktor práv, jakož i politických a společenských věd.
Roku 1943 vstoupil do americké armády a za prezidenta Roosevelta vedl v neutrálním Portugalsku tajná jednání s Maďarskem o restauraci monarchie, ta však nebyla úspěšná. V roce 1944 se v řadách Spojenců účastnil Vylodění v Normandii. Po válce se oženil s Princeznou Yolandou de Ligne, s níž měl čtyři děti. V roce 1958 se Karel Ludvík vrátil se svou rodinou do Evropy a byl činný v bruselské holdingové společnosti Société Générale du Belgique. Později založil pro tuto holdingovou společnost firmu Genstar v Kanadě. V době jeho odchodu do penze roku 1986 čítala firma Genstar více než dvacet tisíc zaměstnanců v tak rozličných odvětvích jako stavebnictví, cement, chemie, námořní doprava, finance a špičkové technologie.
Karel Ludvík byl dne 12. ledna 2008 po obřadu ve Svatoštěpánské katedrále ve Vídni pochován v Císařské hrobce po boku své matky.


PCC

PCC je koncepce tramvaje, kterou v USA před druhou světovou válkou zvolili za nejlepší řešení tramvaje. PCC je zkratka z Presidents' Conference Committee Car.
Tramvaje koncepce PCC byly po dlouhou dobu technickou špičkou, měly nejlepší možné technické a jízdní vlastnosti. Jejich výroba byla v USA ukončena však v roce 1952, v souvislosti s všeobecným útlumem tramvajové dopravy v zemi.


Železářství

Železářství je specializovaný obchod resp. maloobchodní jednotka, ve které se prodává železářské zboží: spojovací materiál, hutní výrobky, ruční nářadí, elektrické nářadí, nářadí, nástroje, brusivo, zámky, řetězy, vodoinstalační materiál, elektromateriál, klempířské výrobky, instalatérské potřeby, koupelnové doplňky, kování, pletivo, malířské potřeby, barvy a laky, čisticí prostředky, zahradní potřeby, ochranné pomůcky a další zboží, určené pro řemeslo, dům, chatu nebo zahradu.
Větší železářství mívají specializovaná oddělení, která nabízí i různé domácí a rekreační potřeby, např. potřeby pro lov a rybaření, zahradnictví, potřeby a krmivo pro domácí zvířata, bazény a chemii pro úpravu vody, potřeby pro domácí vaření piva, vinohradnictví, potřeby po kutily apod.
Menší železářství obvykle mívají klasickou formu pultového prodeje, větší prodejny bývají obvykle samoobslužné.


Rájecká tůň

Rájecká tůň je přírodní památka ev. č. 1899, lokalita Brněnské Ivanovice v Brně, okres Brno-město. Důvodem ochrany je přirozená říční tůň obklopená zbytky lužního lesa, mokřadní rostlinná společenstva, výskyt obojživelníků. Nedaleko památky se nachází přírodní rezervace Černovický hájek. Tůní protéká Černovický potok, který se o kilometr dál vlévá do Holáseckých jezer.


Fiat 500

Fiat 500, který spatřil světlo světa 4.července 1957, se stal kultovním automobilem italské značky Fiat hlavně díky svým zakulaceným vejčitým tvarům a minimálním rozměrům. Toto vozidlo vyráběné dalších 20 let do roku 1977 dokázalo motorizovat takřka celou Itálii. Bylo totiž vyrobeno neuvěřitelných 7 754 648 exemplářů.
Vozidlo se stalo tak populárním díky svému jedinečnému vzhledu, minimální pořizovací cennou i skvělé spotřebě, která se pohybovala kolem hranice 5,5l/100 km. Vůz měl čtyři sedadla a v současnosti velmi oceňovanou skládací střechu. Od roku 1960 se objevila také verze kombi s názvem Giardiniera. Tohoto provedení bylo vyrobeno 327 000 exemplářů.
Pod kapotou vůz ukrýval moderní vzduchem chlazený plochý dvouválec o objemu 479 cm3, který nebyl příliš úspěšný. Poskytoval výkon kolem 10 kW. Proto se brzy objevil model se stejným motorem o objemu 499 cm3. Ten poskytoval úctyhodný výkon 18 koní. Díky tomu vůz uháněl maximální rychlostí 88 km/h. Vůz pak byl vyráběn v různých provedeních 500F, 500L a 500R, které se příliš od původního modelu neliší, až na změny v interiéru a zavěšení dveří. Vrcholem všech modelových řad byl typ SS se stejným plochým dvojválcem o objemu 695 cm3 a max. rychlostí 145 km/h.
Podvozek a technika Fiatu 500 byly použity u několika automobilů Autobianchi.
Vyráběl se v letech 1957 až 1971. Byl připraven pro závody ale několik typů se dostalo i do prodeje. Na výběr byly dva motory - 594 cm3 o výkonu 23,5 kW a 695 cm3 o výkonu 27,9 kW.


Škoda VOS

Škoda VOS byl automobil vyráběný firmou Škoda pro nejvyšší státní představitele ČSR. Celkem bylo vyrobeno asi 100 kusů. Některé vozy byly obrněné a některé s názvem VOS - L nebyly. Podvozek vyráběla Škoda, karoserii Sodomka a interiér byl navržen ve firmě Tatra. Automobily se kompletovaly ve Škodovce v Mladé Boleslavi.


Komodifikace

Komodifikace je proces, při kterém se z objektů, znaků, událostí, vlastností, lidské práce či lidí samotných stávají předměty směny, podléhající mechanismům trhu. Komodifikace činí z objektů předměty určené ke koupi a prodeji, jejichž hodnota je dána jejich směnitelností.
V Marxově pojetí znamenala komodifikace posun od produkce určené pro přímou spotřebu výrobcem k produkci zboží určeného pro směnu. K původní užitné hodnotě zboží, vycházející z fyzických vlastností věcí a vyjadřující jejich užitečnost, tak byla přidána sociálně konstruovaná hodnota směnná. Tento proces se nevztahoval pouze na produkty lidské činnosti, ale i na činnost samotnou a rovněž na toho, kdo ji vykonával. Komodifikaci práce v buržoazní společnosti vysvětloval Marx tím, že byli ti, kteří nevlastnili výrobní prostředky, nuceni prodávat to jediné čím disponovali, tzn. svou práci, jako zboží na trhu. Došlo tím k přeměně práce ve směnitelnou, obchodovatelnou komoditu.
Komodifikace práce je jedním z klíčových pojmů, jimiž Marx vysvětloval mechanismus vykořisťování námezdních dělníků v kapitalistické společnosti. Vlivem zdůraznění směnné hodnoty zboží došlo podle něj k zastření lidské práce vynaložené k jeho výrobě. Tímto bylo umožněno, aby vlastníci výrobních prostředků platili dělníkům za produkty méně, než odpovídalo jejich skutečné hodnotě, určené vynaloženou prací.
S tím, jak byl při posuzování hodnoty zboží potlačen význam lidské práce, vznikal dojem, že leží hodnota zboží v něm samotném a nikoliv v lidské činnosti. Tento proces označil Marx za zbožní fetišismus.
Představitelé frankfurtské školy, zejm. Theodor Adorno a Walter Benjamin, zdůraznili aplikovatelnost konceptu komodifikace i na další oblasti lidského a společenského života – na kulturu a umění. Komodifikaci umění identifikovali frankfurťané v procesu, při němž se umění stalo produktem unifikované tovární velkovýroby, určeným k prodeji masovému publiku. Toto průmyslové reprodukování umění se stalo předpokladem k jeho masovému šíření a zpeněžení. Benjamin to ilustroval na příkladu reprodukování malovaných obrazů do podoby fotografií dostupných všude a všem. K označení procesu komodifikace, standardizace a masovění kultury používali představitelé frankfurtské školy termín kulturní průmysl. Konzumenti produktů kulturního průmyslu byli vůči jeho působení nahlíženi jako pasivní, a tedy manipulovatelní. Sami lidé se, podle frankfurťanů, stávali – pod vlivem působení kulturního průmyslu – objekty procesu komodifikace, který je přetvářel v homogenní masu.
Jedním z nevýznamnějších témat v Habermasově práci je koncept veřejné sféry, jakožto oblasti kritické společenské diskuse, která je oproštěna od zásahů státu a různých komerčních zájmů, takže spočívá pouze v soupeření racionálních argumentů. Podle Habermase existovala takto definovaná veřejná sféra přibližně v období od počátku 18. do poslední třetiny 19. století v prostředí tehdejších salónu, kaváren či tištěných periodik zejm. v západní Evropě.
K zániku veřejné sféry došlo vlivem posílení státu a jeho byrokratických nástrojů a vlivem působení komerčních zájmů doprovázených rostoucí komodifikací života. Například tištěná média přestala podle Habermase plnit svou funkci nositelů kritické diskuse, neboť začala být ovládána ekonomickými zájmy velkých vydavatelů, kteří komodifikovali zprávy a názorové rubriky a učinili z nich předměty obchodu a prostředky k dosažení zisku. V Habermasově kritickém pojetí tedy „vzrůstající komodifikace života způsobená velkými korporacemi přetváří racionální občany na neracionální konzumenty a to tak, že podřizuje sociálně-existenční otázky penězům“.
Baudrillardův přínos k tématu spočívá v revizi původního marxistického ekonomického pojetí komodifikace a k jeho přiblížení podmínkám postmodernity. V nich podle Baudrillarda zastarává koncepce zboží charakterizovaného směnnou a užitnou hodnotou, neboť v postmoderní společnosti nevzniká hodnota zboží – tak jak usuzuje Marx – ve výrobním procesu a není určena vynaloženou prací. Oproti tomu podle Baudrillarda vzniká v komunikaci, v rámci níž jsou produktům propůjčovány významy. Jinými slovy: komodifikace podle Baudrillarda znamená proces, při němž se zboží stává znakem majícím takový význam resp. hodnotu, který je mu v daném společenském kontextu připisován. Baudrillard tedy „tvrdí, že hodnota je v kultuře vymezována spíše prostřednictvím výměny symbolických významů, než na základě užitku“.
Koncept komodifikace a dekomodifikace uvedl poprvé Claus Offe při své analýze rozporuplnosti role sociálního státu v pozdně kapitalistických společnostech. Tato rozporuplnost se podle Offeho projevuje mj. ve způsobu, kterým stát ovlivňuje fungování pracovního trhu. Sociální stát na jedné straně umožňuje dekomodifikaci lidí tím, že jim zajišťuje určitou životní úroveň i v případě jejich neúčasti na pracovním trhu. Vyvazuje je ze závislosti na pracovním trhu prostřednictvím poskytování různých sociálních podpor, např. v případě nemoci, stáří, nezaměstnanosti a podobně. Avšak k tomu, aby mohl stát poskytovat tyto veřejné statky a aby udržel celý systém v chodu, musí zdaňovat soukromé zdroje vytvářené na trhu. Stát tedy na druhé straně musí podporovat zapojování lidí do pracovního trhu a jeho rozvoj, stejně tak jako rozvoj trhu se zbožím. Stát musí vytvářet podmínky vhodné pro komodifikaci lidské práce, a to např. prostřednictvím různých rekvalifikačních a vzdělávacích programů, posilujících schopnost lidí odpovídat na pracovní poptávku.
Koncept dekomodifikace dále rozpracoval Gösta Esping-Andersen, zejm. v publikaci The Three Worlds of Welfare Capitalism z roku 1990. Názorově zastával Offeho pojetí role státu při regulaci sil mezi kapitálem a prací. Nezabýval se však tolik dynamikou vztahu mezi komodifikací a dekomodifikací či rolí státu, neboť „ústředním tématem učinil dekomodifikaci a dělníky, jakožto její hlavní aktéry“. Esping-Andersen definoval komodifikaci jako „míru, v níž je námezdním dělníkům umožněno udržet společensky přijatelný životní standard, nezávisle na jejich účasti na pracovním trhu“.
V reakci na koncept dekomodifikace a zejm. na práci Esping-Andersena, vznikla rozsáhlá genderově orientovaná diskuse. V souvislosti s analýzami intervence státu do pracovního trhu upozorňovala na přehlížení skutečnosti, že se dekomodifikace v průmyslových společnostech vztahovala na pracující muže a na pracující ženy v nestejné míře.
V době kladení požadavků na vznik sociálního státu tvořili převážnou část pracovního trhu dělníci – muži. Jejich práce byla komodifikovaná, proto ze vzniku sociálního státu a jím řízené dekomodifikace těžili více než ženy, které pracovaly bez mzdy převážně v domácnosti. Práce žen se v době vzniku sociálního státu odehrávala ze značné části mimo pracovní trh, tzn. že nebyla komodifikovaná. Z následné dekomodifikace tedy ženy neměly takový prospěch jako muži. Zejména vdané ženy a matky se tím „staly závislými na mužích – živitelích“. Další diskuse v této oblasti se zaměřovala především na rozšiřování sociálního státu a na vytváření podmínek pro komodifikaci ženské práce.
Původní pojetí vycházející z Marxova spisu Grundrisse pracovalo s komodifikací práce a společenských vztahů v rámci kritiky kapitalismu. Současné uplatnění konceptu je široké natolik, že spíše vyvstává otázka, zda vůbec „existuje oblast nedotknutelných věcí a vztahů mimo trh?“. Studium komodifikace je předmětem různých vědních oborů a zabývá se množstvím témat, včetně např. vzdělání , sportu , těla , rodičovství , genderových či rasových identit aj.
Vývoj konceptu komodifikace je již od počátku doprovázen normativní diskusí, v rámci níž se vytvořily dva základní názorové tábory. První z nich zdůrazňuje a obhajuje svobodu jedinců kupovat a prodávat, cokoliv si přejí, tzn. obhajuje svobodné obchodování. Zástupci tohoto tábora tak např. kritizují Marxovo pojetí, neboť hovoří pouze o obětování humanity a „neuznává existenci potěšení či uspokojení které může být s konzumací a procesem komodifikace spojeno“. Oproti tomu zástupci druhého tábora argumentují proti komodifikaci s tím, že poškozuje hodnoty, solidaritu, rovnost a lidskou důstojnost.


Igor Mišina

V letech 2000-2006 zastával úřad biskupa Východního distriktu Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku.


The Cookbook

The Cookbook je šesté studiové album americké raperky a skladatelky Missy Elliott vydané společnosti Goldmind/Atlantic 5.července 2005.Album obsahuje úspěšný singl Lose Control se Ciarou a Fatman Scoopem.Druhý singl Teary Eyed nebyl moc úspěšný, ať už rotací v TRL nebo umístěním v hitparádaách.Ke třetímu singlu We Run This bylo natočeno video už v polovině prosince 2005 a jako singl vyšel až v roce 2006. Album debutovalo na 2.místě Billboard Hot 200 Albums Chart a dostalo zlaté ocenění za 645,000 prodaných kopií v USA.Album získalo pozitivní recenze a bylo nominováno na ceny Grammy 2006 za nejlepší rapové album, ale bylo poraženo albem Late Registration rapera Kanye Westa.Pro album The Cookbook je důležité, že zde Timbaland produkoval dvě písně a ne celé album jako předešlé.


Ustersbach

Ustersbach je švábská obec v okrese Augsburg v Německu. Žije zde 1 177 obyvatel. Nachází se v nadmořské výšce 490 m.n.m.


Jana Tylová

Jana Tylová je historicky první mistryní světa v luštění Sudoku. Pochází z Ústí nad Labem a momentálně bydlí v Mostu, kde pracuje jako ekonomka. K soutěžím v řešení logických rébusů se podle svých slov dostala v roce 2001.
Mistrovství světa 2006 v Sudoku se konalo ve dnech 10. – 11. března v italském městě Lucca za účasti 85 reprezentantů z 22 zemí.
Tylová v roce 2006 vyhrála také první titul mistra České republiky v sudoku a svoje prvenství obhájila i v lednu 2007.
V roce 2008 byla členkou českého týmu, který si z mistrovství světa v indickém městě Goa přivezl zlaté medaile.


Rytíř českého lékařského stavu

Rytíř českého lékařského stavu je čestné ocenění, které uděluje od roku 1996 Česká lékařská komora osobnostem, které se zasloužili o rozvoj českého lékařství, humanismu či vykonali jiný významný občanský čin.
Iniciátorem udělování tohoto čestného titulu byl MUDr. Jiří Jedlička, jeden ze šesti zakladatelů České lékařské komory po sametové revoluci v roce 1989.
Navrhovat kandidáty smí všichni lékaři České republiky. Držitelem může být jen lékař. Pasovat na rytíře lze jen jednoho oceněného za období jednoho roku. Dochází k tomu při slavnostním shromáždění nebo následném sjezdu lékařské komory.


Lukáš Krátký

Lukáš Krátký je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým BK Ústí nad Labem. Hraje na pozici pivota. Je vysoký 210 cm, váží 117 kg.


Diapsida

Diapsidi jsou velmi rozšířenou skupinou plazů, jejichž původním společným znakem jsou dva spánkové otvory na lebce. První zástupci této skupiny se objevili již v období karbonu asi před 300 miliony let. Také dnes jsou poměrně hojní a zahrnují krokodýly, ještěry, hady a hatérie. Podle moderní klasifikace patří do této skupiny navíc také ptáci. Dnes existuje nejméně 7925 druhů diapsidů a pokud počítáme i ptáky, pak přes 14600.
Mezi nejznámější vyhynulé skupiny patří neptačí dinosauři, ptakoještěři, plesiosauři, mosasauři a mnoho dalších vývojových skupin.


Tom Robinson Band

Tom Robinson Band byla britská rocková skupina. Velmi populární v dobách punkového hnutí v 70. letech 20. století.
Skupina vznikla v lednu 1977 v Londýně a byla oblíbená zejména pro své politické a sociálně kritické texty. Ve svých textech propagovali rovnoprávnost žen, práva homosexuálů a bojovali proti rasismu. Jejich debut, písnička 2-4-6-8 Motorway se stala ve Velké Británii velkým hitem. Především vůdčí osobnost kapely Tom Robinson se stal velmi oblíbeným mezi homosexuály písničkou Glad to be gay i přesto, že sám sebe označoval za bisexuála a později se i oženil.
Skupina se rozešla v roce 1979. V roce 1987 se krátce zformovala na dvě vystoupení a pak ještě znovu krátce vystupovala v letech 1989 - 1990.
Největším komerčním úspěchem byly písnička 2-4-6-8 Motorway, která se v roce 1978 dostala až na 5. místo britské hitparády. Stejnou pozici obsadilo i jejich debutové album Power in the Darkness. V roce 1979 vyšlo druhé album TRB2. To ale ani umělecky, ani komerčně úspěch první desky nezopakovalo. Kráce po odchodu Danny Kustowa se skupina rozpadla.
2-4-6-8 Motorway existuje coby "Raz-dva-tři-pět cvičíme" také v české verzi, a sice v podání pražské rockové kapely Markýz John.


Greenhorns

Greenhorns je česká kapela hrající country. Vycházela z bluegrassových a country základů, ve své době se tomuto stylu říkalo country and western. Vznik kapely se datuje do roku 1965. Svými nahrávkami ovlivnili už několik generací country a bluegrassových hráčů. Vliv Marko Čermáka je zdůrazněn také v kapitole pětistrunné banjo.
V základní sestavě byli Jan Vyčítal, Josef Šimek, Marko Čermák, Petr Bryndač a Jiří Fallada.
V roce 1967 natáčejí u Supraphonu svůj první singl. V roce 1969 přichází zpěvák Michal Tučný a v roce 1970 ze skupiny White Stars Tomáš Linka a Miroslav Hoffmann. V 70. letech kapela začíná inklinovat více ke zvuku country, což bylo dáno již dříve použitím pedálové steelkytary, na kterou hrál Josef Dobeš. V roce 1972 je kapela přinucena režimem změnit název na počeštěný „Zelenáči“. V roce 1978 se kapela dostala k nahrávání hudby pro film Balada pro banditu. Po roce 1989 se Greenhorns rozdělili na Greenhorns a Nové Zelenáče.
Téměř veškeré písničky z dřevních dob skupiny Greenhorns z počátku 70. let postupně zlidověly.


Stanovení počtu chaetomií

Stanovení počtu chaetomií je metoda k určení biologické stability Jedná se o růstový test s houbou Chaetomium gracile Udagawa rostoucí na agarové půdě s přísadou rozemletého vzorku odpadů, kompostů či kalů. Nezralé materiály poskytují vysoké hodnoty počtu chaetomií. Koncem intenzivní fáze rozkladu se získávají většinou nízké hodnoty, které u zralého kompostu nesmí přesahovat 300. V současné době se tento test v České republice nepoužívá.


Jaroslava Moserová

V letech 1947–1949 studovala v USA. Během těchto dvou let vykonala i cestu kolem světa, což jí zaplatili rodiče. Po návratu jí byl hned na hranicích odebrán pas a ona nesměla přes 40 let vycestovat z Československa. Ve svém původním povolání lékařky se specializovala na popáleniny a do roku 1990 pracovala na klinice popálenin LFH UK. Mimo jiné ošetřovala Jana Palacha poté, co se na protest proti sovětské okupaci v roce 1969 upálil.
Napsala řadu povídek, filmových scénářů a divadelních her. Do češtiny překládala díla Dicka Francise.
V letech 1991 až 1993 zastávala funkci velvyslankyně v Austrálii a na Novém Zélandu. V devadesátých letech předsedala generálnímu shromáždění UNESCO. V letech 1996 až 1998 byla místopředsedkyní Senátu Parlamentu ČR. Roku 2003 neúspěšně kandidovala při druhé volbě na úřad prezidenta ČR.


Panevropská cyklostezka

Panevropská cyklostezka je cyklostezka spojující Českou republiku, Německo a Francie. Trasa vede z Prahy přes Plzeň, Eslarn, Norimberk, Heidelberg, Štrasburk, Nancy, Chálons-en-Champagne do Paříže a je 1570 km dlouhá.
Celý projekt začal v roce 2001, kdy byla odstavená železniční trať mezi německým okresem Neustadt an der Waldnaab, který se nachází u hranic s Českou republikou, a Plzeňským krajem přestavena, s pomocí prostředků Evropské unie, na cyklostezku.
Nadnárodní cyklostezka se postupně začala rozrůstat a do projektu se zapojila i Francie.


Arkus kotangens

Arkus kotangens je cyklometrická funkce. Jde o inverzní funkci ke goniometrické funkci kotangens.


Gaius Valerius Catullus

Gaius Valerius Catullus Řím - byl římský básník. Pocházel z veronské aristokratické rodiny, v jejímž domě se zastavil dokonce Gaius Iulius Caesar. Catullus náležel do skupiny neoteriků a orientoval se především na tvorbu helénistického básníka Kallimacha. Jeho carmina m.j. zhudebnil Carl Orff
Catullus svoji tvorbu zahájil překlady řeckých lyrických básníků. Ve své pozdější tvorbě na ně navazoval, typické pro jeho tvorbu je zdůrazňování subjektivních pocitů a prožitků. Nejznámější se staly jeho milostné básně, mimo to se ještě zachovaly jeho básně útočící na J. Caesara.
Jeho básně byly ve starověkém Římě velmi populární a byly často předčítány. Ve středověku byl tento básník téměř zapomenut a až do konce 14. století se o něm téměř nepsalo, teprve po nalezení jednoho jeho díla byl pro Evropu znovu objeven.
Nejznámější jsou asi básně a písně, které věnoval své starší milence Lesbii.


Mogun-Tajga

Mogun-Tajga je horský masiv v Tuvě, v Ruské federaci. Jsou součástí horského pásma Sajan. Nachází se zde Mogun-Mengi-Chajyrakan, nejvyšší hora Tuvy a celé východní Sibiře, vysoká 3976,9 m n. m.
Přibližně 44 km2 Mogun-Tajgy je pod ledovcem. Na severních svazích masivu jsou horské tundry, na jižních vysokohorské stepi.


Jezera v Tatrách v Polsku

Seznam ples na polské straně Tater rozdělený podle doliny, kde se nacházejí.


Šang

Šang je spolu s dynastiemi Sia a Čou jednou z legendárních Tří dynastií čínského starověku. Tato dynastie patří v Číně mezi první, o níž existují písemné záznamy. Vládla v dnešní severovýchodní Číně v údolí řeky Jang-c' přibližně od roku 1600 př. Kr. do roku 1027 př. Kr.


Armida

Armida je název opery Jeana Baptisty Lullyho z roku 1686. Autorem libreta je Philippe Quinault.
Opera Armida má prolog a pět dějství. Její děj se odehrává během křižáckých válek na Blízkém Východě.
V prvním dějství během oslavy vítězství nad křesťanskými vojsky slibuje Armida svou ruku tomu, kdo pokoří křesťanského rytíře Rinalda, jehož síly se obává. Ve druhém dějství Armida a Hydraot pomocí démonů začarují Rinalda, který usne. Armida se ho chystá zabít, avšak se do něj zamiluje a ponechává si ho ve své blízkosti. Ve třetím dějství Armida povolává na pomoc Nenávist, aby jí vyrvala Rinalda ze srdce, ale ta jí sděluje, že proti lásce k Rinaldovi nic nezmůže. Ve čtvrtém dějství se snaží další z křesťanských rytířů Ubaldo Rinalda osvobodit s pomocí kouzelných zbraní, od čehož se ho snaží marně odradit démoni převtělení mimo jiné i do jeho milé. V pátém dějství přichází Ubaldo do paláce, kde se Rinald a Armida oodávají své lásce. Dává Rinaldovi kouzelné zbraně, čímž je z něj sňato kouzlo. Přes Armidiny prosby Rinald odchází. Armida svolává démony, kteří na její pokyn boří palác a odjíždí.


SS Tropic

SS ''Tropic byl parník společnosti White Star Line. Vybudován byl roku 1871 společností Thos. Royden & Co. Parnik s tonáží 2 122 BRT sloužil v roce 1871 na trase Liverpool - Kalkata a roku 1872 začal plout do Jižní Ameriky. Roku 1873 byl prodán společnosti Serra y Font a přejmenován na Federico''.


Budějovické náměstí

Budějovické náměstí je někdejší název prostranství v Praze 4 na křižovatce ulic Olbrachtova, Vyskočilova a Budějovická. Oficiálně tento název platil v letech 1941–1983. Jako takový se název náměstí vytratil v průběhu osmdesátých let, kdy byla plocha náměstí pojata urbanizačně tak, že došlo k zastavění prostoru. Díky dobré dopravní obslužnosti a velké občanské vybavenosti se z Budějovického náměstí stalo přirozené centrum s širokým akčním radiem.
V roce 1922 byly dosavadní samosprávné obce Nusle, Michle a Krč jako katastrální celky připojeny k Praze jako součást Praha XIV. V tomto období vzrůstala privátní i družstevní bytová výstavba, zakládaly se průmyslové podniky a byla zavedena městská hromadná doprava. Počet obyvatel se výrazně zvýšil.
Za protektorátu oblast stagnovala. Poválečné období s sebou přineslo řadu změn, po roce 1948 došlo k řadě reorganizací správního uspořádání. Zákonem č. 65 z roku 1960 vznikl obvod Praha 4.
V letech 1957–1964 v okolí vzniklo první panelové sídliště Herálecká, Antala Staška, následovala sídliště Pankrác I., II., III., sídliště Michelská a sídliště v Horní Krči.
Těžištěm celého náměstí je stanice metra linky C Budějovická. Od ní vyjíždějí autobusové linky pražské MHD i regionální linky, které obsluhují zejména jižní okolí Prahy. Důležitý je také dopravní vztah k nedalekému BB Centru. Nedostačující kapacitu stávajících linek MHD vyřešili nájemci centra zřízením bezplatné kyvadlové dopravy.
Roku 1930 byl zahájen provoz na tramvajové trati od pankrácké vozovny na Kačerov. V roce 1938 se u křižovatky Budějovické ulice s Olbrachtovou se připojila novostavba tramvajové tratě na Ryšánku. V roce 1952 zahájila provoz smyčka na Budějovickém náměstí, která měla odlehčit provozu na koncových úsecích.
26. září 1970 byl v důsledku výstavby Severojižní magistrály zastaven provoz od pankrácké vozovny ulicí 5. května a trať byla přeložena do ulice na Pankráci. 19. října 1970 byla s ohledem na výstavbu metra zrušena tramvajová trať od Budějovického náměstí na Kačerov a zároveň byl přerušen provoz na Ryšánku. Tramvajový provoz byl zkrácen do smyčky na Budějovickém náměstí. V roce 1974 pak byla trať v důsledku zprovoznění první linky pražského metra v úseku Na Veselí – Budějovické náměstí zcela zrušena.
Obnova tramvajového provozu je málo pravděpodobná, zvláště její vedení ulicí Antala Staška. Existují sice záměry na vybudování trati v trase Lihovar – Dvorce – Jeremenkova – Budějovické náměstí – Pražského povstání, ale o této variantě se uvažuje již přes 30 let a nikdy se nedostala dále než do stádia předběžných úvah. V ulici Na strži, Jeremenkově ulici i v Olbrachtově ulici je však nadále zachován středový pás zeleně jako prostorová rezerva pro možnou budoucí pokládku tramvajových kolejí.
První plány pro podzemní tramvaj s výstavbou tunelů na Pankrácké pláni vůbec nepočítaly, tunelová část měla končit pár desítek metrů za nuselským mostem a oblast Budějovické tak měla být obsloužena tramvají na běžném tělese. Změna nastala až po přehodnocení projektu, kdy se rozhodlo o stavbě metra bez „tramvajového“ mezikroku. I přesto nemuselo být metro na Budějovické vůbec jisté. Rozhodujícím faktorem totiž bylo nalezení vhodného pozemku pro stavbu depa, přičemž kačerovská varianta byla uvažovaná až mezi posledními. Nejprve se totiž počítalo s výstavbou v oblasti nádraží Praha-Krč, v tom případě by se první provozní úsek trasy metra C Budějovickému náměstí vyhnul a z Pankráce by zamířil přímo na jih, do oblasti Ryšánky a Dolní Krče.
Nejviditelnější změnou, které v terénu metro přineslo bylo vyhloubení stavební jámy pro hloubenou stanici, jež nebyl zpětně zasypána ve stávající výši. Přes tuto jámu tak musely vzniknout dva nové mosty, tyto jsou dnes již málo viditelné, neboť např. u jižního mostu došlo při stavbě DBK a budovy České spořitelny k navýšení terénu na úroveň vozovky.
V rámci programu přiblížení prostoru někdejšího náměstí lidem se zde od roku 2004 pořádá slavnost zvaná Budějáles, jejíž organizaci zajišťují zejména žáci a studenti z blízkých školských zařízení. Součástí Budějálesu bývají hudební produkce, trhy a jiný stylový program.
 Image:Praha, Budějovická, Dům bytové kultury.jpg|Dům bytové kultury File:Praha, Budějovická, Česká spořitelna.jpg|První stavba České spořitelny Image:Cs budejovicka 2.jpg|Druhá stavba České spořitelny Image:Raiffeisen budejovicka.jpg|Budova Raiffeisen Bank


Tim Lobinger

Tim Lobinger je německý sportovec, atlet, který se věnuje skoku o tyči. 193 cm vysoký tyčkař je halový mistr světa z roku 2003 a dvojnásobný halový mistr Evropy. Dvě stříbrné medaile získal i na mistrovství Evropy, v roce 1998 v Budapešťi a 2006 v Göteborgu.
Jeho osobním rekordem pod otevřeným nebem je rovných šest metrů, tuto výšku zdolal 24. srpna 1997 v Kölnu, o dva roky později překonal stejnou výšku i v Oslo. Jeho maximem v hale je 595 cm.


Carl Czerny

Carl Czerny byl rakouský klavírista, hudební skladatel a pedagog. Dnes je znám zejména díky svým etudám a prstovým cvičením pro klavír.
Czerny se narodil ve Vídni v rodině s českými kořeny. Jeho otec Václav Černý přišel do Vídně z Nymburka a sám Carl až do svých deseti let nemluvil německy. Na klavír jej zprvu učil hrát jeho otec, později docházel na hodiny k Johannu Nepomukovi Hummelovi, Antoniu Salierimu a Ludwigu van Beethovenovi.
Carl byl zázračné dítě. Na svém prvním veřejném vystoupení v roce 1800 zahrál Mozartův koncert pro klavír. A byl to právě on, kdo později, v roce 1812, uvedl ve vídeňské premiéře Beethovenův Císařský koncert.
Czerny začal záhy sám vyučovat hře na klavír. Ve svých 15 letech už byl vyhledávaným učitelem. K jeho žákům patřil i pozdější slavný klavírní virtuos Ferenc Liszt.
Liszt posléze svému učiteli věnoval svých 12 Transcendentálních etud pro klavír. Czerny patřil k prvním skladatelům, kteří jako titul svého díla použili výraz etuda.
Czerny složil velké množství hudebních skladeb. Počet jeho opusů dosahuje úctyhodného čísla 861. Mezi jeho díla patří mešní skladby, několik rekviem a celou řada symfonií, koncertů, sonát a smyčcových kvartetů. V dnešní době se však již žádná z jeho skladeb nehraje a Czerny je coby hudební skladatel znám téměř výlučně pouze díky značnému množství didaktických skladeb pro klavír, jež složil a které se dodnes používají při výuce hry na klavír.


Le Blanc-Mesnil

Le Blanc-Mesnil je francouzské město v severovýchodní části metropolitní oblasti Paříže v departementu Seine-Saint-Denis, region Île-de-France.
Sousední obce: Bonneuil-en-France, Gonesse, Aulnay-sous-Bois, Dugny, Le Bourget, Bondy a Drancy.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:70000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Olgoj chorchoj

Olgoj chorchoj je mytický písečný červ žijící v jižní části asijské poušti Gobi.
Někteří zoologové si myslí, že by se mohlo jednat o jeden z druhů z čeledi scinkovitých – někteří z nich jsou jen málo podobní plazům, např. australský scink uťatý, jehož hlava i ocas jsou jen málo rozeznatelné od těla. Ovšem scinci mají bez výjimky nožky, zatímco všechna svědectví o olgojovi poukazují na tělo bez končetin.
Bývá popisován jako hladký živočich připomínající přerostlou žížalu nebo také tlusté střevo naplněné krví. Dosahuje údajně délky 0,5 až 1,5 metru délky. Někteří pro popis jeho zevnějšku používají také výraz „šiška salámu“. Dle výpovědí dokáže člověka usmrtit na vzdálenost až šesti metrů. Při útoku se jeho narůžovělá barva změní v rudou, jeho přední část těla se vztyčí a celkově velmi ztmavne.
Objevuje se jen v červnu a červenci, nejteplejším období roku, kdy se zahrabává do písku nebo zalézá do děr. Při pohybu se neplazí dopředu, ale koulí se do strany, jakoby zametal, a zanechává tak charakteristickou stopu.
Jedna verze tvrdí, že olgoj používá pro útok elektřinu, kterou generuje ve svém těle, a poté pomocí výboje zasáhne svůj cíl. Druhá verze spočívá v tom, že olgoj má na svém těle vak, nebo lépe bublinu, kterou v případě potřeby naplní jedem, který vytváří pomocí složek své potravy, a rychlým smrštěním bubliny naplněné jedem dojde k jejímu protržení a vystříknutí jedu na cíl. Složení jedu dostatečně silné na to, aby zabilo dospělého člověka po několika vteřinách kontaktu s pokožkou.
Ač existují svědectví několika očitých svědků a mnoho legend o tomto pouštním červu, jeho existence je velmi pochybná.
Žádný z vědců tohoto mytického tvora nikdy neviděl, ale víra v něj je mezi Mongoly silná a někteří jsou přesvědčeni, že se nejedná o zvíře, ale o nadpřirozenou bytost, a tak se bojí jeho jméno jen vyslovit. Svědectví jsou údajně téměř shodná, tudíž nelze možnost existence zcela jednoznačně popřít.
Údajně jsou známy situace, kde pastevci vyprávějí o svém setkání s olgojem. Jeden takový příběh popisuje muže, který jednou vstoupil do jurty a viděl tam na zemi ležet olgoje, tak rychle popadl ocelový kotlík na čaj, který se nachází ve většině jurt, olgoje jím přikryl a rychle vytáhl ven před jurtu. Kotlík ovšem téměř okamžitě zežloutl a jevil známky jako po leptání kyselinou. Ostatně údajně všechny věci, které přišly do přímého kontaktu s olgojem, žloutnou díky působení silného jedu, který je pravděpodobně takového složení, že dokáže leptat i kov. Díky tomuto jevu se v mnoha textech o olgoji objevují informace o tom, že jej přitahuje žlutá barva.
Pátrat se po olgojovi vydala v roce 1990 česká výprava, v červnu 1991 v časopise Fate publikoval Ivan Mackerle článek, kde tvrdí, že olgoj zabíjí elektrickým proudem.


Padouk

Padouk je druh tropického stromu jenž se vyskytuje převážně v západní Africe a Jihovýchodní asii v oblastech tropických nížinných deštných lesů. V Evropě je dřevo z padouku známé již od 17. století.
Padouk má bělavé až krémové dřevo s jádrem korálově červeným až červenohnědým. Dřevo z padouku se u nás požívá převážně opracované do podoby parket, nábytku či k výrobě hudebních nástrojů.


Cochabamba

Cochabamba je hlavním městem stejnojmeného departementu v Bolívii. Rozprostírá se v údolí Cochabamba v Andách, a s počtem 608 276 obyvatel je třetím největším bolivijským městem.
Město je také známé pod jmény „Město věčného jara“ a „Město zahrad“.
Údolí Cochabamba je díky svému vlídnému klimatu a úrodné půdě obýváno již tisíce let. Archeologické výzkumy ukázali, že oblast byla obývána domorodých kmeny, například Inky, Tupurayi, Mojocoyi, Omerequei nebo kmenem Tiwanaku.
První španělský obyvatel údolí byl Garci Ruiz de Orellana v roce 1542. Ten zakoupil velké množství půdy od místních domorodých náčelníků a v roce 1552 založil osadu pojmenovanou Imperial City of Potosí.
Místokrál Francisco de Toledo, hrabě z Oropesy nechal 2. srpna 1571 založit osadu Villa de Oropesa. Stala se zemědělským centrem oblasti, a vyváželo se odtud velké množství potravin.
V roce 1786 nechal španělský král Karel III. přejmenovat město na Villa de Cochabamba.


San Andreas Multiplayer

San Andreas Multiplayer, zkratkou SA:MP je jeden z neoficiálních multiplayerů pro hru Grand Theft Auto: San Andreas. Jeho současná verze byla vydána 10. května 2006 a je to doposud nejoblíbenější GTA:SA modifikace pro více hráčů.
Pro SA:MP byl vyvinut speciální, pro potřeby multiplayeru optimalizovaný, programovací jazyk nazvaný PAWN a existuje mnoho editorů, z nichž nejznámější je pawno. Díky němu existuje mnoho herních modů. Mezi oficiální mody patří Las Venturas Deathmatch, Protect The Prime Minister, San Fierro TDM, Rivershell a další. Nejznámější z modů zhotovených Čechy nebo Slováky je například Welcome to Los Santos, poté Reálný Život a na třetím místě je Lost City, nebo Válka Gangů, či CR@Zy CiTy mode a Lost Dream City. Některé mody jsou ve stylu MMORPG, kde získáváte peníze, schopnosti a plníte úkoly, v jiných jde například jen o několikaminutový, většinou týmový boj, mezi hráči s nějakým cílem. Nyní jsou také tzv. Stunt mody, ve kterých hráči jezdí na rychlých strojích a překonávají překážky, skokánky a jiné kousky.
Klient SA:MP je externí aplikace. Po vybrání serveru, oficiálního nebo neoficiálního, klient spustí spouštěcí soubor původní hry s potřebnými úpravami. Současná verze klienta je 0.2X, která nemá tolik bugů a je v ní spousta nových možností.


Hora křížů

Hora křížů, někdy také Křížový vrch, je umělý pahorek, který se nachází severně od litevského města Šiauliai. Jsou na něm postaveny tisíce křížů.
V místě stál podle archeologických nálezů z počátku 90. let 20. století v blízkosti dnešního pahorku ve 14. století hrad livonských rytířů. První kříže byly na místě vztyčeny v první polovině 19. století na památku obětí polského listopadového povstání z roku 1831, které tam byly pohřbeny. Jako další byly na tomto místě pohřbeny oběti dalšího polského povstání, povstání lednového z roku 1863.
Na počátku 20. století bylo na místě přibližně 100 křížů a jejich počet díky domácím i zahraničním poutníkům neustále rostl. V době, kdy byla Litva součástí Sovětského svazu, se vládnoucí režim pokusil místo jako nežádoucí náboženský a národní symbol několikrát zlikvidovat. Kříže byly několikrát zničeny buldozery, poprvé v roce 1961, ale místní obyvatelé je vždy opět vztyčili. V době uvolnění politických poměrů po roce 1985 Sovětský svaz snahu o zničení tohoto místa vzdal.
V roce 1993 navštívil Kryžiu kalnas papež Jan Pavel II., který místu věnoval dřevěnou sochu Krista. Dnes je Hora křížů cílem řady turistů i poutníků z celého světa, kteří na něj přinášení stále nové kříže. Většina z křížů je ze dřeva, některé jsou z kovu, plastu či kamene.
Hora křížů je jak křesťanským poutním místem, tak symbolem odporu Litevců vůči okupačnímu sovětskému režimu.


Amagiri

Po přestavbě: 2427 T plný | délka = 118,5 m celkem 115,3 m na vodorysce 112,0 mezi svislicemi | šířka = 10,36 m na vodorysce | ponor = 3,2 m | pohon = 4 parní kotle Kampon 2 sestavy parních turbín Kampon 2 lodní šrouby | výkon pohonu = 50 000 shp | palivo = 475 t | rychlost = 35 uzlů | dosah = 5000 námořních mil při 14 uzlech | posádka = 197 před válkou 230-250 v roce 1944 | pancíř = | výzbroj = Po dokončení: 6 x 127 mm L/50 model 1914 2 x 13 mm L/76 kulomety typu 93 3 x III 610 mm torpédomety 18 torpéd typu 93
1937: 6 x 127 mm L/50 model 1914 4 x 25 mm L/60 typu 96 2 x 13 mm L/76 kulomety typu 93 3 x III 610 mm torpédomety 9 torpéd typu 93 hlubinné nálože
Zúčastnil se druhé sino–japonské války. Po vypuknutí druhé světové války v Pacifiku podporoval japonskou invazi do Britské Malajsie. Zúčastnil se nájezdu do Indického oceánu a během bitvy u Midway byl součástí Aleutského svazu. Během bojů v Šalamounově souostroví se zúčastnil několika Tokijských expresů, ostřelování Amerických pozic na Guadalcanalu a Rendově a bitvy v zálivu Kula.
Při krytí evakuace japonských vojsk z Kolombangary taranoval a potopil torpédový člun PT-109, kterému velel tehdejší poručík J. F. Kennedy – pozdější 35. prezident USA.
Při jedné z mnoha eskortních misí, když doprovázel křižníky Aoba a Ói ze Singapuru na Davao, najel v Makassarském průlivu na minu a během dvou hodin se potopil.
Dne 10. června 1944 byl Amagiri vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.


Nacreous

Polární stratosférická oblaka, také známá jako Nacreous nebo perleťová oblaka, jsou oblaka v polární stratosféře ve výšce kolem 15,000-25,000 metrů. Mají vliv na formaci a vznik ozonových děr; jejich účinek na úbytek ozonu stále vzrůstá, neboť podporují chemické reakce produkující chlor, který urychluje zánik ozonu. Také dále reagují s plynnou kyselinou dusičnou, dusíkem a chlórem, výsledkem čehož je další úbytek ozonu.


Holy

„ Holy“ je dvacátý devátý singl britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Byl vydán na podzim 1989 pouze v Německu.
Tento singl pochází z Oldfieldova alba Earth Moving, na kterém se nachází písnička „Holy“. Její různě upravené verze pak byly vydány pod názvem „ Holy“ jako singl. Standardní, sedmipalcový singl obsahuje dvě verze této písně s dodatky „Single Remix“ a „Singl Edit“. Ve dvanáctipalcové variantě se pak navíc vyskytují „Hard and Holy Mix“ a čistě instrumentální „Holy Groove Instrumental“.


Štěpná jaderná reakce

Štěpná jaderná reakce je jaderná reakce, při níž dochází k rozbití jádra nestabilního atomu vniknutím cizí částice za vzniku energie.
Ke štěpné jaderné reakci dochází u těžkých atomových jader při jejich ostřelování neutrony.
Neutron pronikne do jádra uranu, je absorbován a tím se předá tomuto jádru tolik energie, že se rozkmitá a rozdělí se většinou na dva odštěpky, které se od sebe velkou rychlostí vzdalují. Jsou však velmi brzy brzděny nárazy o okolní atomová jádra a jejich pohybová energie se mění na energii tepelnou.
Při rozštěpení jádra uranu se rovněž uvolní dva až tři rychlé neutrony. Aby se zvýšila pravděpodobnost štěpení dalšího jádra, musíme tyto neutrony zpomalit pomocí srážek s moderátorem.
Pokud bychom však neutrony pouze zpomalovali a neregulovali jejich počet, došlo by k exponenciálnímu růstu počtu štěpení a k neřízené řetězové reakci – výbuchu. Pro záchyt přebytečných neutronů mohou sloužit například jádra atomů bóru, který se ve formě kyseliny borité přidává do chladiva primárního okruhu. Štěpná reakce se také řídí pomocí tyčí absorbujících neutrony, které se buď zasouvají, nebo vytahují z aktivní zóny reaktoru.
Štěpení uranu 235 je využíváno v jaderných elektrárnách a je také principem jaderných zbraní.


Millard Fillmore

100pxMillard Fillmore [čti: milerd folmór] byl třináctým Prezidentem Spojených států Amerických v letech 1850 - 1853 a poslední člen americké Whig Party, který tento úřad zastával. Byl jmenován z pozice viceprezidenta v zastoupení po smrti Prezidenta Zacharyho Taylora, který zemřel na akutní gastroenteritidu. Millard Fillmore se tak stal druhým americkým prezidentem, který se takto ujal moci. Nikdy však nebyl zvolen za prezidenta během své vlastní kandidatury. Poté co dosloužil Taylorovo volební období, nebyl ani nominován na prezidenta politickou stranou Whig Party ve volbách v roce 1852, a v roce 1856 znovu neuspěl ve volbách jako kandidát Know Nothing Party.


Freddie Hubbard

Freddie Hubbard byl americký jazzový trumpetista, hrál především bebop, hard bop a post bop. Jeho způsob hry přispěl k novým trendům hry na trumpetu v moderním jazzu.
Hubbard začal hrát na trumpetu ve školní kapele, později začal studovat konzervatoř a hrát na trumpetu v Indiapolisském symfonickém orchestru. Kromě toho hrál také jazz, příležitostně vystupoval např. s Wesem Montgomerym. Ve dvaceti se přestěhoval do New Yorku, kde začal hrát s nejlepšími jazzovými hráči té doby. Patřili mezi ně i Philly Joe Jones, Sonny Rollins, Slide Hampton, Eric Dolphy, J. J. Johnson nebo Quincy Jones. V roce 1960 nahrál svou první desku Open Sesame. Zahrál si na ní i saxofonista Tina Brooks, pianista McCoy Tyner a bubeník Clifford Jarvis.
Na konci roku 1960 byl Hubbard pozván k nahrávání dnes už legendární desky Free Jazz Ornetta Colemana. Stalo se tak udajně po tom, co Freddieho Hubbarda slyšel Coleman při jednom vystoupením s neméně rozpustilým trumpetistou Donem Cherrym. V květnu 1961 se Hubbard účastnil nahrávání desky Olé Coltrane. Byla to poslední deska Johna Coltrana pro label Atlantic Records. Společně s Ericem Dolphym hraje ještě Hubbard na coltraneově desce Africa/Brass.
V srpnu 1961 nahrál Hubbard jednu ze svých nejslavnějších desek Ready for Freddie. Byla to zaroveň jeho první spolupráce se saxofonistou Waynem Shorterem. Na konci roku 1961 nahradil Freddie Hubbard Lee Morgana v Art Blakey’s Jazz Messengers. Hraje na několika blakeyho deskách včetně desek: Caravan, Ugetsu, Mosaic a Free for All. Hubbard zůstal s Blakeym až do roku 1966. Pak odešel, aby mohl dát dohromady své vlastní malé ansámbly. V těch si zahrály mezi jinými i pianista Kenny Baron či bubeník Louis Haynes.
Během této doby Hubbard patřičně rozvíjel svůj vlastní způsob hry a distancoval se od dřívějších vlivů Cliforda Browna a Lee Morgana. Jeden rok dokonce vyhrál cenu objev roku, kterou každoročně vyhlašuje prestižní americký jazzový časopis Downbeat.
V šedesátých letech si jako spoluhráč zahrál na nejdůležitějších jazzových albech této doby. Patřily mezi ně: The Blues and the Abstract Thruth od Olivera Nelsona, Maiden Voyage Herbieho Hancocka nebo Speak No Evil Wayna Shortera. Úctyhodný je také počet alb, která v šedesátých letech nahrával pro Blue Note: 8 alb jako leader a 28 jako sideman. Ačkoli se nikdy nehlásil k freejazzovému hnutí šedesátých let, zahrál si i na dvou velmi důležitých freejazzových albech: Free Jazz Ornetta Colemana a Ascention Johna Coltranea.
Velký komerční úspěch čekal na Hubbarda až v sedmdesátých letech, kdy nahrál řadu alb pro label CTI Records. Mezi velmi ceněná alba z této doby patří Red Clay, First Light, Straight Life a Sky Dive. Album First Light dokonce vyhrálo v roce 1972 cenu Grammy. Na desce si s Hubbardem zahráli pianisté Herbie Hancock a Richard Wyands, kytaristé Eric Gale a George Benson, kontrabasista Ron Carter, bubeník Jack DeJohnette a perkusista Airto Moreira.
V roce 1977 se Hubbard připojil k bývalým členům Miles Davis Quintetu Herbie Hancockovi, Tony Williamsovi, Ronu Carterovi a Wayne Shorterovi a odehrál s nimi sérii koncertů. Vznikly tak živé desky VSOP, VSOP: The Quintet, VSOP: Tempest in the Colosseum – všechny nahrané v roce 1977 a VSOP: Live Under the Sky z roku 1979.


Klement XI.

Klement XI., rodným jménem Giovanni Francesco Albani byl 243. papež katolické církve.
Na přelomu let 1708 - 1709 vzplanul mezi Klementem XI. a císařem Josefem I. "poslední ozbrojený konflikt v dějinách papežství." Původ konfliktu byla papežská podpora habsburských protivníků ve Válce o španělské dědictví. Tento konflikt však neměl dlouhé trvání a po pár týdnech, v době demonstrativního tažení císařské armády na Řím, byl 15. ledna 1709 uzavřen mír. Papež se zavázal nezasahovat do mezinárodních konfliktů a císařské vojsko odtáhlo.


Parthská říše

Parthská říše byla starověkým státním útvarem s centrem v dnešním Íránu. Zformovala se zhruba v letech 247–238 př. n. l. za Arsaka I., původně náčelníka skythského etnika Parnů, velmocenského postavení na Předním východě však dosáhla až o sto let později, za Mithradata I.
Historie parthské říše byla provázena neustálým vedením válek, především s Římany o Malou Asii, Kavkaz a dnešní Blízký východ, ale také s kočovníky na východě. Potenciál říše se však postupně vyčerpal. Kolem roku 220 n. l. zahájil Peršan Ardašír I. z rodu Sásánovců povstání proti králi Artabanovi IV. a po několikaletých bojích převzal kontrolu nad Íránem.
Kromě Íránu zahrnovala parthská říše v době svého největšího rozmachu i většinu dnešního Iráku a části Pákistánu, Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Saúdské Arábie. Hlavním městem byl původně Hekatompylos jihovýchodně od Kaspického moře, později Ktésifón na Tigridu.


Čenkov u Bechyně

Obec Čenkov u Bechyně se nachází v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 52 obyvatel. V letech 1960–2006 patřila obec do okresu Tábor.


Teologie osvobození

Teologie osvobození je směr křesťanské teologie, který vznikl v 60. letech 20. století v Latinské Americe a vyznačuje se sociálněkritickým programem a angažovaností ve prospěch chudých. Teologie osvobození je levicově orientovaná a v řadě ohledů se inspiruje marxismem. Své jméno dostala po knize Teología de la liberación Gustava Gutiérreze. Z katolického prostředí se rozšířila i do protestantských kruhů a inspirovala podobné směry v africké a asijské teologii i černou teologii v USA. Římskokatolická církev, konkrétněji Kongregace pro nauku víry, tyto teologické tendence odsoudila.


Furigana

Furigana je zmenšenina japonské kany, kterou se zapisuje výslovnost znaků kandži. V horizontálně psaných textech se umisťuje nad znaky kandži, ve vertikálně psaných vpravo od nich. Používá se hlavně v dílech pro děti, kde se předpokládá, že cílová skupina čtenářů ještě dostatečně čtení kandži neovládá.


Blended learning

Blended learning se nazývá kombinovaná výuka - kombinace standardní výuky s e-learningem.
Blended learning se snaží kompenzovat některé dílčí nevýhody eLearningu při plnění vzdělávacích cílů kombinací s prvky standardní výuky, kdy je například kombinován v distančním studiu eLearningový kurz s úvodním či závěrečným seminářem nebo workshopem. Tento přístup je vhodný především tam, kde cílová skupina není zvyklá používat moderní komunikační nástroje, jako je chat, diskusní fórum, videokonference a podobně.


Paroubek

Příjmení Paroubek pochází jako zdrobnělina z nářečného apelativa paruba neboli paseka. Dalším původem je nadávka sedlákům u Městce Králové.
Polské slovo parobek znamená „čeledín“. V díle Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě Františka Palackého se taktéž vyskytuje slovo parobek, ve smyslu poddaného.


Nestór

Nestór je hrdina bájeslovného Řecka. Podle Homéra byl nejstarším, nejspravedlivějším a také nejrozvážnějším ze všech achajských vůdců bojujících u Tróje. Byl vážený a ctěný po celém Řecku. V době, kdy se připojil k Agamemnonově výpravě, vládl již třetímu pokolení svých poddaných.
V mládí se proslavil mnoha odvážnými skutky. I před Trójou se vyzmnamenal v boji. Jako jediný z achajských vládců se pokoušel urovnat spor mezi Achilleem a Agamemnonem. Z války se vrátil nezraněn, avšak od jisté smrti jej zachránil jeho syn Antilochos, když vlastním tělem zachytil oštěp vržený na Nestora bojovným králem Memnonem.
V Homéřově Odyssee jej navštíví Odysseův syn Télemachos a žádá ho o radu, jak naložit s drzými nápadníky jeho matky Pénelopé.
V přeneseném významu je jako nestor označován člověk, který je nejstarší a nejzkušenější.


Anton Corbijn

Anton Corbijn je fotograf a režisér ze Strijenu v Holandsku. Je známý prací na videoklipech pro skupiny jako Roxette, Depeche Mode, U2 nebo Nirvana a režíroval vítězné video Iana Curtise Control.
Kromě režírování se podílí na zviditelnění skupin Depeche Mode a U2, přispívá svými fotografiemi v jejich reklamě.
Corbijn začal pořizovat fotografie během živého koncertu v roce 1972. V 1979 se přestěhoval do Londýna a stal se regulérním fotografem pro společnost New Musical Express.
Spolupracoval s těmito významnými lidmi, řediteli velkých společností, spisovateli a žurnalisty: James Truman, Nick Kent, Bart Bull, Nick Cave, William Burroughs, Everett True, Alan Jones, Tony Parsons a s mnohými dalšími.
Corbijn se vyhýbá fotografii typu klasické glamour. Místo toho nabízí černobílé snímky z běžného života plné čistých emocí.


Vladimír Špidla

PhDr. Vladimír Špidla je český politik. Od července 2002 do června 2004 byl premiérem České republiky. V letech 2001 až 2004 byl předsedou České strany sociálně demokratické. Od roku 2004 je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.
Narodil se v roce 1951 v Praze. Jeho otcem byl herec a režisér Václav Špidla. Po maturitě v roce 1970 studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor historie a prehistorie. Diplomovou práci na téma Založení Živnobanky obhájil v roce 1976. Prošel řadou profesí: pracovník památkové péče a ochrany přírody, archeolog, dělník na pile, zaměstnanec mlékárny a skladu stavebnin. V roce 1990 působil jako místopředseda pro školství, zdravotnictví, sociální věci a kulturu Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci. V letech 1991 - 1996 byl ředitelem Úřadu práce tamtéž.
Mezi jeho záliby patří památková péče, ze sportů pak přespolní běh a různé sporty provozované v přírodě. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě děti, další dvě děti vyženil.
Před rokem 1989 nebyl politicky organizován. V roce 1992 se stal členem předsednictva ČSSD, v březnu 1997 jejím statutárním místopředsedou a v dubnu 2001 se stal předsedou ČSSD. V roce 1996 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny, kde působil jako předseda výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.
Od 22. července 1998 do 12. července 2002 vykonával funkci 1. místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí. Vládou byl pověřen koordinací svého resortu a ministerstev zdravotnictví; školství, mládeže a tělovýchovy; životního prostředí a kultury.
Po parlamentních volbách v roce 2002 byl 12. 7. 2002 jmenován předsedou vlády. Koncem června 2004 odstoupil z předsednictví ČSSD, podal demisi z funkce premiéra a zároveň odstoupila i jeho vláda.
Od 22. listopadu 2004 je evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. Do české politiky od té doby nezasahuje.


Aritmetický průměr

Aritmetický průměr je zřejmě nejčastěji používaný statistický pojem, který se objevuje i v běžném lidském vyjadřování. S tím ovšem souvisí i fakt, že je velice často využíván chybně, či dokonce záměrně zneužíván.
Nejčastější chybou je aplikace aritmetického průměru tam, kde je na místě využít jinou statistiku. Např. průměrný počet ulic v české obci je 13, ale jen 31 z 6250 obcí má průměrný počet ulic. Jiný příklad: aritmetický průměr majetku občanů v americkém městě Redmond je velice vysoké číslo, což ovšem neznamená, že typický obyvatel tohoto města je bohatý. Tento fakt pouze odráží tu skutečnost, že v daném městě bydlí multimiliardář Bill Gates. Jinými slovy: jediná hodnota, která se velice výrazně odlišuje od ostatních, může ovlivnit hodnotu aritmetického průměru tak, že vyjadřuje jen zcela iluzorní údaje. Např. aritmetickým průměrem souboru je 3,2, přestože pět ze šesti hodnot tohoto souboru je menších. V obdobných případech je mnohem vhodnější použít pro vyjádření typické hodnoty medián.
V některých situacích je pak použití aritmetického průměru jasnou chybou. Pokud např. cena akcií rostla první rok o 10 %, druhý rok o 30 % a třetí rok o 10 % klesla, bylo by chybou vypočítat aritmetický průměr a prezentovat ho jako „průměrný růst“. V tomto případě je totiž nutno použít geometrický průměr, který je zde roven cca 8,8 %.
Další běžná chyba spočívá v očekávání, že aritmetický průměr splňuje některé vlastnosti, i když tomu tak není. Například vůbec nemusí být pravdou, že přibližně polovina hodnot souboru je menších a polovina větších. Tuto vlastnost má medián, aritmetický průměr obecně nikoliv.


Antonín Kratochvíl

Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec fotoateliér. V roce 1949 musela rodina Lovosice opustit, otec byl nucen pracovat v továrně. Antonín Kratochvíl vyrůstal v pražském Karlíně. Z politických důvodů nemohl studovat, a tak v roce 1967 odešel do zahraničí.
Vystudoval Akademii Gerrita Rietveltda v Nizozemí. V roce 1972 odjel do Spojených států, kde fotografoval pro prestižní noviny a časopisy. Věnuje se hlavně dokumentární fotografii, za kterou byl mnohokrát oceněn.


Marcelo Melo

Marcelo Melo je současný brazilský profesionální tenista. Během své kariéry vyhrál zatím 6 turnajů ATP ve čtyřhře.
Marcelo Melo se zúčastnil 3 zápasů v Davis Cupu za tým Brazílie s bilancí 3-0 ve čtyřhře.


Archimédův šroub

Archimédův šroub je jedno z nejstarších známých čerpadel. Jde o šikmo uložený šnekový mechanismus v korytě, nebo trubku, namotanou kolem šikmo uložené hřídele. Přepravovaná kapalina je v kapsách tvořených závity držena gravitací a čerpání je prováděno otáčením šneku nebo hřídele.
Archimédův šroub se užívá jako čerpadlo dodnes. Jeho velkou výhodou je jednoduchost a spolehlivost i při čerpání silně znečištěných kapalin. Příkladem můžou být šneková čerpadla odpadní vody v pražské čistírně odpadních vod.


Craig C. Mello

C. Mello při předávání Nobelových cen v roce 2006Craig Cameron Mello je americký molekulární biolog a profesor molekulárního lékařství na University of Massachusetts Medical School ve Worcesteru, ve státě Massachusetts. Hlavním předmětem jeho výzkumné činnosti jsou experimenty s „vypínáním“ jednotlivých genů u hlístic. Při pokusech s tzv. umlčováním genů u háďátka obecného Caenorhabditis elegans popsal a objevil společně s dalším biologem Andrew Firem fenomén RNA interference, za což oba dostali v roce 2006 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.


Ceratopsinae

Ceratopsini byli skupinou ceratopsidních dinosaurů, příbuzných například rodům Triceratops a Chasmosaurus. Patří sem vůbec největší známí ceratopsidi, jakým byl například Eotriceratops nebo dinosauři s nejdelší známou lebkou, jako byl Torosaurus a Pentaceratops.


Anna Mina Mazzini

Mina Anna Mazzini známá jako Mina je italskou popovou zpěvačkou.
Díky svému hlasu a přednesu písně se stala hvězdnou atrakcí různých italských televizních show a byla dominantní postavou italských hudebních žebříčků.
V r. 1978 opustila pódia a věnovala se vydávání studiových alb s roční frekvencí až do dnešní doby.
Byla první italskou ženskou rockerkou, která se objevila v televizi. Její hlasitý synkopovaný zpěv jí vysloužil přezdívku "Královna uřvanců".
Pro její divoká gesta a vlnění tělem ji veřejnost také pojmenovala "Tygřicí z Cremony". Po změně svého hudebního projevu na lehčí pop zaplnila přední žebříčky hitparád v Západním Německu a Japonsku, kde se v letech 1962 - 1964 v těchto zemích stala nejpopulárnějším mezinárodním umělcem. Její hit Renato v původním surf rockovém znění se stal popovým standardem v Estonsku. V baladě Il cielo in una stanza, kterou zpívala spolu s Ginem Paolim předvedla uhlazený a procítěný zpěv, píseň se umístila na hudebním žebříčku v USA.
V r. 1963 byla Mina zakázána v italské televizi i rádiu kvůli svému těhotenství a vztahu s ženatým hercem což se neslučovalo s katolickým a měšťáckým cítěním té doby. Po zrušení tohoto zákazu znovu nechtěla společnost RAI vysílat její písně, které byly podle nich v přímém rozporu s náboženstvím, zpívalo se v nich o kouření, sexu. Svou image "zkažené dívky" Mina ještě potvrdila sexy vzhledem a výstředním chováním což se projevovalo kouřením na veřejnosti, obarvenými blond vlasy a vyholeným obočím.
Minin hlas se vyznačuje osobitým zabarvením a velkou energií. Hlavní námět jejich písní je o trápení, které láska obnáší a které dramaticky interpretuje - např. Un bacio e troppo poco a Portati via. Ve svém repertoáru také spojila klasický italský pop s blues a soulem - Se stasera sono qui, Deborah spolu se skladatelem Lucio Battistim.
V nahrávce Balada para mi muerte představila v Itálii ve spolupráci s Ástor Piazzollou nuevo tango. Přední italští skladatelé vytvořili skladby s velkým vokálním rozsahem a neobyčejnou progresivní harmonizací aby dali vyniknout jejímu pěveckému umění zvláště ve skladbách Brava a v pseudo-seriálu Se Telefonando. Její balada Grande grande grande se dostala v r. 1973 díky Shirley Bassey na hudební žebříčky USA, Velké Británie a Austrálie.
Z Mininy "oddechovky" Parole parole udělali světový hit Dalida a Alain Delon.
Anna Maria Mazzini se narodila 25. března 1940 v dělnické rodině v Busto Arsizio. Vyrůstala v Cremoně, kde se rodina přestěhovala hledat práci. Mladá Anna Marie poslouchala mnoho amerických rock'n'rollových a jazzových nahrávek. Byla častou návštěvnicí milánských klubů Santa Tecla a Taverna Messicana proslulých svým rock'n'rollovým zaměřením. Po ukončení střední školy v r. 1958 nastoupila na univerzitu se zaměřením na účetnictví.
8. srpna 1958 během svých prázdnin ve Versilie Mina pro pobavení svých rodičů při koncertu v nočním klubu La Bussole v Marina di Pietrasanta zazpívala na pódiu píseň Un'anima tra le mani. Během dalších večerů La Bussole již majitel klubu divoké dívce zabránil jejím pokusům opět vstoupit na jeviště.
Její první koncert v září 1958 před 2 500 diváky v divadle Theatre Rivarolo del Re sklidil nadšený ohlas u místní kritiky. Majitel malé nahrávací společnosti Italdisc Davide Matalon byl pozván aby si poslechl Minu na jednom z jejích pravidelných představení v klubu městského okrsku Castel Didione. U příležitosti vydání jejího prvního singlu Non partir/Malattia se italské veřejnosti poprvé představila pod uměleckým jménem Mina. Současně vydala Be Bop A Lula/When pro mezinárodní publikum pod uměleckým pseudonymem Baby Gate. Baby v dobrém slova smyslu ironizovalo její nezvyklou výšku což bylo výjimečně mnoho na tehdejší italskou slečnu a Gate byl hold Golden Gate Quartet. Po prosincovém vystoupení na festivalu Sei giorni della canzone v Miláně list La Notte napsal titulek "Zrození hvězdy". To bylo poslední Minino vystoupení se skupinou Happy Boys protože její rodina jí nedovolila přerušit univerzitu a odjet s nimi na turné do Turecka.
Necelý měsíc po rozchodu s Happy Boys se Mina stala spoluzakladatelkou Solitari. Prvním hitem s novou skupinou byla swingová píseň Betty Curtisové, kterou Mina zazpívala extrémně hlasitě a synkopovaně v únoru 1959 na prvním rockovém festivalu v Milan Ice Palace. Tuto píseň zazpívala 1. března a 4. dubna v televizních pop kvízech Lascia o raddoppia a Il musichiere kdy sklidila velký ohlas u italských kritiků. Zkušený umělecký manažér Elio Gigante ji označil jako vycházející hvězdu. V následujících letech organizoval její koncerty ve velkých italských tančírnách. Mininým prvním italským hitem číslo 1 se stala surf popová píseň Tintarella di luna, kterou zazpívala ve své premiérové “musicarelle” Juke box - Urli d'amore. Koncem roku 1959 přestala používat své umělecké jméno Baby Gate.
Další rok se Mina zúčastnila hudebního festivalu v San Remu, kde se dvěma písněmi navrátila k baladickému žánru. První z nich E vero skončila mimo finálovou sedmičku. Tuto náhlou proměnu mladé zpěvačky z rock'n'rollového křiklouna na rozněžnělého ženského trubadúra způsobila píseň Gino Paoliho Il cielo in una stanza. Text Paoliho prý napadnul když ležel na posteli v nevěstinci. Při pohledu na purpurový strop přišel na myšlenku že "láska kvete vždy a všude". Singl se stal italskou nejprodávanější písní roku a dokonce se umístil v Billboard Hot 100. Píseň také zazněla ve muzikálech Io bacio... tu baci a Appuntamento a Ischia.
Další pomalá píseň Piano byla vydána v r. 1960 a později převzata Matt Monroem pod názvem Softly as I leave you a skončila na 10. místě britského hudebního žebříčku UK Top 40. V podání Franka Sinatry píseň obsadila 27. příčku Billboard Hot 100. V San Remu 1961 Mina zazpívala 2 písně: Io amo tu ami skončila na čtvrtém místě a Le mille bolle blu na pátém. Po tomto zklamání Mina oznámila odchod ze scény hudebního festivalu v San Remu.
Protože její písně a filmy již byly v cizině populární, Mina se v r. 1961 vydala na turné do Španělska, Japonska a účinkovala také ve venezuelské televizi. Počátkem roku 1962 vystupovala ve španělské televizi a pařížské Olympia hall. V německém TV show Petera Krause zazpívala 12. března 1962 Heißer sand a odstartovala tím v Německu nákupní horečku, která měla za následek 40 000 prodaných nosičů za 10 dní. Píseň se v r. 1962 udržela na prvním místě německých žebříčků přes půl roku. V následujících dvou letech se na německém žebříčku umístilo jejích dalších šest písní. Průzkum mezi hudebními posluchači v červenci 1962 ukázal, že Mina byla zvolena nejpopulárnějším světovým zpěvákem v Německu, Rakousku a v německy mluvící části Švýcarska. V květnu 1962 vystupovala v Buenos Aires. Mezitím se v Itálii umístily její písně Moliendo Cafe v rytmu mamby a surf popový singl Renato na prvním a čtvrtém místě. 22. března 1963 zazpíval svou verzi písně Renata v Estonia Concert Hall zpěvák Marino Marini s kvartetem, jeho představení mělo obrovskou odezvu a píseň byla okamžitě převzata množstvím estonských kapel a dodnes má v této zemi status popového standardu. Píseň Renato byla přepracována na L'eclisse twist a stala se melodií filmu L'eclisse od Michelangela Antonioniho.
V r. 1963 měla Mina zákaz od RAI vystupování v TV i v rádiu protože se nesnažila zakrýt svůj vztah s ženatým hercem Corrado Panim. Tato událost neměla vliv na prodej jejích nahrávek a díky nátlaku veřejnosti RAI nakonec svůj zákaz zrušila. 10. ledna 1964 se Mina vrátila na TV obrazovky v programu La fiera de sogni s vážnou písní Citta vuota. Mina změnila své nahrávací studio na Ri-Fi a manažéra na Tonino Ascoldiho. První písní nového týmu byl singl E l'uomo per me, který byl převzat od He Walks Like a Man od Jody Millera. Stal se toho roku nejprodávanějším v Itálii. Svůj nový melodický projev znovu demonstrovala 11. prosince 1964 v TV programu Il macchiettario písní Io sono quel che sono. Zbytky jejího teenagerského image nesl její singl v Japonsku nazvaný Suna ni kieta namida, kde se umístil na prvním místě a přinesl jí titul nejlepšího zahraničního umělce Japonska. V první části dvanáctidílné hudební série Studio Uno Mina prezentovala svůj nový vzhled – blond vlasy a vyholené obočí. Na této show zazpívala hloubavé písně Un bacio e troppo poco a Un anno d'amore. V r. 2001 Elvis Costello použil první z nich ve svém albu When I Was Cruel. Un anno d'amore Mina převzala od písně Nino Ferrera C'est irreparable. Ve stejné show zazpívala rytmickou jazzovou píseň Brava, kterou pro ni speciálně napsal Bruno Canfora aby v ní mohla demonstrovat svůj pěvecký rozsah a umění přednesu. Její album Studio Uno se stalo albem roku. Mina podepsala smlouvu s firmou Barilla a do roku 1971 vystupovala v jejich reklamách. V r. 2005 bylo její vystupování v této reklamě publikováno na VHS a DVD pod názvem Nei caroselli Barilla. Její videonahrávky z r. 1965 zahrnovaly skatové vokály písně Spirale Waltz, která zazněla ve filmu The 10th Victim.
Na jaře 1966 autoři televizní show Aria condizionata Maurizio Costanzo a Ghigo De Chiara napsali texty pro její televizní programy. Tvůrce seriálové hudby Ennio Morricone byl požádán aby napsal melodii pro chmurně laděná slova písně Se telefonando. Setkání těchto tří autorů a Miny se uskutečnilo v římském nahrávacím studiu Radiotelevisione Italiana. Morricone začal na klavír opakovat krátké muzikální téma podle jeho slov "mikročlánek" skládající se pouze ze tří not. Byl prý inspirován sirénou policejního auta v Marseille. Po několika taktech Mina popadla papír s textem a začala zpívat jakoby melodii už znala. Výsledkem byla popová píseň s osmi tónovými přechody s vystupňováním v refrénech. Morriconeho pojetí tvořila kombinace melodických trubkových pasáží, bicích ve stylu Hal Blaineho, strunných nástrojů, ženského sboru Europop ze 60. let – vše podbarvovaly intenzivní trombóny. Se telefonando bylo představeno v květnu 1966 v epizodě televizní show Studio Uno a v srpnu téhož roku v Aria condizionata. Singl obsadil 7. místo v italském žebříčku a stal se 53. nejprodávanějším. Píseň se objevila v albu Studio Uno 66 spolu s Ta-ra-ta-ta a Una casa in cima al mondo, které se stalo 5. nejprodávanějším v tomto roce. Další píseň Tu sei un uomo byla napsána Diegem Fabbrim pro vánoční show Veglia di Natale.
V r. 1966 začala Mina spolupracovat se Swiss Broadcasting Service a Orchestra Radiosa v Luganu. Spolu se svým otcem založila svou vlastní nezávislou nahrávací firemní značku PDU. Její první PDU nahrávkou byla Dedicato a mio padre. Minin vzrůstající zájem o brazilskou hudbu vyústil písní La banda, kterou převzala od Chico Buarqueho a v Itálii se umístila na 3. místě. Na jaře 1967 Mina pokračovala v televizním vystupování písní Zum zum zum v sérii varietních pořadů Sabato sera, kde ji doprovázela skupina NATO naval band. V těchto pořadech také zazněl duet s Adrianem Celentanem La coppia piu bella del mondo. 22. dubna 1967 zpívala Addio nahranou v Teatro Regio di Parma. Název písně Sono come tu mi vuoi byl převzat od Come tu mi vuoi. Píseň podnítila manickou zvědavost tisku o její soukromý život. Televizní program Senza rete byl nahrán živě bez playbacku. Místem konání koncertu bylo Auditorio A italské pobočky RAI v Neapoli. Mina zazpívala starší píseň Luigi Tenga Se stasera sono qui ve stylu strohého soulu pod vedením Pino Calviho. Další kombinací soulu s italskou melodií byla elegantní Un colpo al cuore s orchestrem Augusto Martelliho. Tyto písně zazněly znovu v La Bussole k 10. výročí její kariéry při nahrávání alba Mina alla Bussola dal vivo. Toto album bylo prvním "live” albem v historii italské hudby.
Canzonissima '68 byla sérií varietních pořadů trvajících od září 1968 do ledna 1969. Hostiteli byli Mina, Walter Chiari a Paolo Panelli. Každý živý sobotní večerní přenos sledovalo bezprecedentních 20 – 22 miliónů diváků. Během těchto show byla Mina doprovázena orchestrem složeným ze 400 hudebníků a sborem 130 zpěváků. Většina skladeb zazněla pod taktovkou Bruno Canfory. Minina slovní a humorná show Sacumdi Sacumda na motivy pořadu Carlos Imperial bossa nova Nem Vem Que Nao Tem, těsně unikla zákazu RAI kvůli "skandálním" textům. Píseň zpívala v rámci hudební fantazie spolu s Quelli che hanno un cuore – své vášnivější verze písně Anyone Who Had a Heart. Další interpretace písně Dionne Warwick byla La voce del silenzio od Paolo Limitiho a Elio Isoly, kterou během show zpívala živě. Niente di niente za doprovodu orchestru Augusto Martelliho byla její emoční verzí Break your promise od the Delfonics. Minina gesta a mimika ještě více zdůraznily text Giorgio Calabreseho, který vypráví o ženě poblouzněné láskou. Show také obsahovaly písně Fantasia a La musica e finita. 6. ledna Mina účinkovala v osmi epizodách folklorního baletu Balli regionali, každá část představila určitý italský region. Série těchto varietních pořadů byla zakončena Mininou písní Vorre che fosse amore - "vzdušnou" melodií od Bruno Canfory. Písně z varieté byly vydány v albu Canzonissima '68.
Po tříměsíční pauze se Mina v dubnu vrátila nahráním a zazpíváním písně Non credere jejíž hudbu složili Luigi Clausetti a Pietro Soffici, text Mogol. Singl se stal 3. nejprodávanějším v Itálii. Tento úspěch vedl k její spolupráci s Mogolem a jeho kamarádem Lucio Battistim. Tento tým vytvořil řadu písní včetně Io e te da soli, Insieme, Amor mio a Io vivro senza te. E penso a te další píseň z té samé doby byla později vydána v angličtině a byla ozdobou alba The Best of Tanita Tikaram. Hudební materiál vytvořený duem Mogol-Battisti tvořil základ pozdějších Míniných pěti alb. Bugiardo piu che mai...piu incosciente che mai... byl jejím prvním nezávislým albem číslo 1 na týdenním italském hudebním žebříčku a stal se nejlépe prodávaným albem roku 1969 v Itálii. ...quando tu mi spiavi in cima a un batticuore... skončil sedmý v italském ročním žebříčku roku 1970, Del mio meglio... druhý v r. 1971 a album Mina bylo nejprodávanějším v r. 1972. Poslední 2 alba byla nahrána během jejího přerušení koncertování, v té době porodila dceru Benedettu. Mínin návrat na scénu se konal na jaře 1972 v sérii varietních pořadů Teatro 10. Raritou této série byl výběr Battistiho písní, které Mina zpívala jako duet s jejich autorem. V show zazněla také Balada para mi muerte – duet nuevo tango s Ástor Piazzollou za doprovodu bandoneonu a argentinské skupiny Conjunto 9. Píseň Grande grande grande byla druhou nejprodávanější toho roku v Itálii. Převzala ji Shirley Bassey a měla s ní mezinárodní úspěch v Billboard Hot 100, UK Top 10, v Austrálii obsadila první příčku. Úspěch dua Mogol-Battisti inspiroval Luigi Albertelliho napodobit Battistiho styl v písni Fiume azzurro a Mina se s ní umístila v Top 100 italských nejprodávanějších singlů roku. V poslední osmé části série Teatro 10 zazpívala s Alberto Lupem duet Parole Parole. Byla to lehká poslechovka, kterou tvořil Minin zpěv a Lupova recitace. Text písně byl prázdný a frázovitý. Skládal se z propletence žalozpěvu ženy nad koncem lásky a lžemi, které musela vyslechnout zatímco muž jednoduše mluvil. V dialogu se posmívala komplimentům, kterými ji obdařil a které nazvala parole – jenom slovy. Singl byl vydán v dubnu 1972 a obsadil přední příčky italských žebříčků a stal se evergreenem italských popových písní. O rok později zazpívali Dalida a Alain Delon tuto píseň francouzsky Paroles Paroles. Po varietních sériích Mina ohlásila odchod z veřejné scény, který se měl konat po exkluzivním koncertu v klubu La Bussola 16. září. To přilákalo tisíce lidí, kteří se tísnili u vchodu do nočního klubu. Asi 2 000 diváků se snažilo dostat dovnitř, tisíce jich poslouchalo na ulicích a na pláži. V pořadu účinkovali Gianni Basso na tenor saxofon a Oscar Valdambrini na trubku za doprovodu orchestru Gianni Ferrio. Koncert byl nahráván a později publikován jako Dalla Bussola. Nahrávku pořídila televizní společnost Polivideo a pořad byl vysílán na pokračování na TV stanici Sky Italia od 1. ledna do 21. února 1973, album vydalo GSU pod názvem Mina alla Bussola Live '72. Po vypršení reklamní smlouvy s firmou Barilla v roce 1973, Mina podepsala kontrakt s Tassoni a do roku 1986 vystupovala v 6 jejich reklamách. Po ztrátě svého manžela Virgilio Crocca v r. 1973 Mina pokračovala ve svých úspěších na hudebních žebříčcích písněmi E poi... a L'importante e finire. Také nazpívala tématickou píseň Fa presto fa piano k filmu La sculacciata, který se dostal na plátna v r. 1974.
Mina účinkovala naposledy v televizi při poslední epizodě Milleluci 16. března 1974. Spolu s Raffaellou Carra tento pořad moderovala. Během vysílání těchto pořadů předvedla různé styly včetně čísla nazvaného I Don´t Know How to Love Him z muzikálu Jesus Christ Superstar, Mack the Knife, Night and Day a Someday. Písní Non gioco piu v podání bluesového dueta s harmonikářem Toots Thielemansem Mina oficiálně oznámila odchod ze scény. Jejím posledním non-live vystoupením v televizi bylo cenzurované erotické video Ancora ancora ancora. Toto video bylo posledním číslem programu Mille e una luce 1. července 1978. Jejích 13 posledních koncertů, které se konaly v r. 1978 v La Bussole bylo vyprodáno a musely být předčasně ukončeny kvůli její nemoci. Její poslední veřejné vystoupení proběhlo 23. srpna 1978 v divadle Bussoladomani. Byl to její přídavek ke koncertu v La Bussola v r. 1972, kterého se velké množství lidí nemohlo zúčastnit. Koncert byl nahráván a později vydán pod názvem Mina Live '78. Mina nikdy nepodala vysvětlení svého odchodu z očí veřejnosti. Pokračovala ve vydávání alb s roční frekvencí, producentem byl její syn Massimiliano Pani. V letech 1972 – 1995 publikovala dvě alba ročně. Počínaje rokem 1973 byly její LP a CD charakteristické překvapivými a sugestivními uměleckými motivy od Luciano Tallarini, Gianni Ronca a fotografa Mauro Ballettiho. Od poloviny 80. let byl design jejích alb plně v rukou Balletiho. Všechny Mininy nahrávky pod značkou PDU se umístily v italské Top 100. Velkou část jejího díla tvořily přepracované verze dobře známých písní, věnování monografických alb Beatles, Frankovi Sinatrovi, Renato Zerovi, Domenico Modugnovi, neapolské a náboženské písně. Po odchodu z jeviště získávala na hudebních žebříčcích největší úspěch duety. Píseň Questione di feeling – duet s Riccardo Cocciantem byl v r. 1985 třináctým nejprodávanějším italským singlem roku a brzy se stal evergreenem. Album Mina Celentano, které vydala ve spolupráci s Adriano Celentanem zlomil v r. 1998 v Itálii prodejní rekord. Od roku 1989 nechybělo v jejích nahrávkách jazzové piano Danilo Rea. Minina televizní absence byla přerušena v r. 2001 kdy vydala stopáž ze svých studiových nahrávek. Videa byla 30. března vložena na webové stránky společnosti Wind. Výsledkem byly miliónové návštěvy těchto stránek pouze za jediný den, další milióny lidí je shlédly později. Stopáž byla vydána na DVD pod názvem Mina in Studio. Po této události se Mininy singly opět začaly umísťovat v italských hudebních žebříčcích. Singl Succhiando l'uva napsaný Zuccherem se umístil 3., její vlastní verze Don´t call me baby skončila 4. a zůstala měsíc mezi 100 singly, které byly nejčastěji hrány v rádiích po celém světě. Minin nejnovější singl Alibi skončil v Itálii na 6. místě. Kolekce 3 CD The Platinum Collection bylo její oficiální Best of a obsadilo 1. příčku italského žebříčku. Stejně se umístily písně Olio, Veleno, Bula Bula a Todavia. Mininy nejčerstvější nahrávky obsahují duety s Mick Hucknallem, Fabrizio De Andrém, Piero Pelu, Adriano Celentanem, Lucio Dallem, Joan Manuel Serratem, Chico Buarquem, Tiziano Ferrem a Giorgiou. V posledních letech měla Mina vyhrazenou svou týdenní rubriku na titulní straně La Stampa a stránku v italské edici Vanity Fair, kde odpovídala na dotazy svých fanoušků. V r. 2008 oslavila 50. výročí své pěvecké kariéry.
Vlna rock’n’rollu, která se přehnala v r. 1958 přes Itálii s sebou vzala i Minu, která začala poslouchat americké písně a byla častou návštěvnicí tehdejších vyhlášených rock’n’rollových milánských center jako Derby jazzclub, Santa Tecla a Taverna Messicana. Částí Minina repertoáru v začátcích její kariéry byly neohrabané imitace britských a amerických rockových i jazzových písní, opakem toho byla Nessuno, kterou přednesla svým mohutným hlasem a synkopovaně – tam se ukázal její excelentní smysl pro rytmus. Ještě předtím téhož roku vzbudil Domenico Modugno úžas jen tím, že při zpěvu Nel blu dipinto di blu zdvihl ruce do vzduchu. První Minino vystoupení v televizi poprvé zatřáslo tehdejším klišé nehybného zpěváka kdy pohybovala hlavou, rukami a boky do rytmu. Spisovatel Edoardo Sanguineti zavzpomínal na první setkání italské veřejnosti se zanícenou zpěvačkou takto:
... pro mnoho lidí to byl nezapomenutelný zážitek ... prostě zjevení.
Pro její osobité zabarvení hlasu a jeho mocnost ji televizní konferenciér Mario Riva označil jako jednu z těch urlatori – měl tím na mysli energickou rock'n'rollovou generaci. Později vešla do povědomí veřejnosti jako Královna uřvanců. Svými extravagantními gesty si vysloužila další přezdívku – Tygřice z Cremony.
Minin vzhled tvořily blond vlasy, vyholené obočí a silný oční make up. Svůj nový smyslný zjev představila u balady Il cielo in una stanza v r. 1960. O tři roky později měla milostný poměr s Corrado Panim, který představoval emancipaci žen v Itálii proti které vystoupila většina měšťáků a představitelů církve. Následný zákaz působení ve veřejných italských médiích vytvořil Mině image "zkažené dívky", později to zdůraznila ve svých písních. Příkladem byla píseň Sacumdi Sacumda, která byla vysílána v rádiu, RAI vyjádřila svou nespokojenost s textem o dívce, která se setkala s ďáblem. Dalšími písněmi, které RAI pokládala za nemorální a zprvu je zakázala byly Ta-ra-ta-ta, La canzone di Marinella a L'importante e finire. Mina měla sexy zjev s obarvenými blond vlasy, vyholené obočí, silný oční make up a pohodové vystupování. Hlavním tématem jejich písní byly bolestné příběhy lásky. Zpívala je velmi dramaticky - svou mimikou a pohyby těla ještě více zvýrazňovala text. Hudební kritik Gherardo Gentili poznamenal na adresu jejího podání písní následovně:
K vyniknutí Minina pěveckého rozsahu pro ni skladatel Bruno Canfora napsal píseň Brava. Podobně Ennio Morricone složil píseň Se telefonando s mnoha tónovými přechody. I další písně byly napsány speciálně pro ni za doprovodu hvězdných orchestrů k účinkování v televizních varietních sériích Studio uno, Sabato sera, Canzonissima a Teatro 10. Ve svém repertoáru také spojila klasický italský pop s blues a soulem - Se stasera sono qui a Deborah. Mina velmi napomohla k zažití nových hudebních stylů v Itálii, zejména nuevo tango písní Balada para mi muerte.
V r. 1969 prošel její hudební styl i vzhled změnami – chameleon Mina změnila svou vizáž a stala se z ní blondýna s dlouhými kadeřavými vlasy oblečená do černého mini kostýmu. V prvních písních dua Mogol Lucio Battisti Mina předvedla své bluesové a soulové kvality zvláště v písních Insieme a Io e te da soli. Po čase spolupráce Mina změnila repertoár na Middle-of-the-road pop. Battistiho melodie byly propracované a komplexně harmonizované. Byly charakteristické častou změnou rytmu, pauzami a interakcemi mezi jejím zpěvem a orchestrem. Dalším jejich význačným rysem byl instrumentální úvod bez rytmického podkladu. Lucio Battisti označil Minu za ideálního zpěváka pro skladatele, který dokáže realizovat jeho komplikované záměry navíc s velkou znalostí italského jazyka.
Coby příznivkyně bossa novy Mina od začátku své kariéry pořizovala nahrávky ve Španělsku a Portugalsku i v současné době tam má své fanoušky. Španělský režisér Pedro Almodóvar používal její písně ve svých filmech např. Un anno d'amore, kterou přeložil do španělštiny jako Un ano de amor. V r. 2001 Mina vydala kompilační album Colección Latina ve španělštině ve kterém se objevily i překlady jejích populárních italských písní. V r. 2003 koncertovala v Argentině, kde zpívala v muzikálu Mina... che cosa sei? V r. 2007 vydala album ve španělštině Todavia, který se umístil v tamním žebříčku, v Itálii obsadil 1. místo. Objevily se v něm duety s Joan Manuel Serratem, Miguel Bosém, Diego Torresem, Chico Buarquem a Diego El Cigalou.
Mina vydala více než 1 000 písní, 110 alb, prodala 76 milionů nosičů a 70 jejích singlů se umístilo na italských hudebních žebříčcích. Mina je jediným umělcem, jejíž album se umístilo na 1. místě italských hudebních žebříčků v každém z pěti desetiletí počínaje šedesátými lety.
V 13 letech Mina závodně plavala za prestižní sportovní klub Canottieri Baldesio v Cremoně. V 16 se v plaveckém bazénu potkala se svým prvním přítelem, obráncem fotbalového klubu U.S. Cremonese. V r. 1962 se zamilovala do herce Corrado Paniho. Protože byl ženat jejich vztah italskou veřejnost šokoval. 18. dubna 1963 se jim narodil syn Massimiliano Pani. Mina odmítla jejich vztah skrývat a RAI ji zakázala vystupování na všech kanálech italské televize i v rádiu. Prodej jejích nahrávek nebyl nikterak ovlivněn a veřejnost ji chtěla vidět nebo slyšet v rádiu, RAI byla nucena svůj zákaz odvolat a tak se Mina objevila 10. ledna 1964 v televizi. Po roce její vztah s Corradem skončil a došlo k rozpoutání právní bitvy o Massimiliana. Minin bratr Alfredo Mazzini zemřel při automobilové nehodě v r. 1965. O rok později se s otcem odstěhovala do švýcarského Lugana. Její intimní známost zůstala v Itálii, tehdy měla krátkou milostnou aféru s italským televizním hercem Walter Chiarim. Její další vztah s hercem Gian Maria Volonte skončil poté co se dověděla, že má pletky s jinou herečkou. Mininou velkou láskou koncem sedmdesátých let se kterou se málem vdala byl hudební skladatel Augusto Martelli. V r. 1970 se vdala za Virgilio Crocco, novináře Il Messaggero. V listopadu 1971 se jim narodila dcera Benedetta Mazzini. V r. 1973 Crocco zemřel při automobilové nehodě. V r. 1981 navázala vztah se švýcarským kardiologem Eugenio Quaninim. V r. 1990 získala švýcarské občanství. Mina Anna Mazzini a Eugenio Quaini byli oddáni 10. ledna 2006. Podle švýcarských zákonů Mina přijala příjmení svého manžela a stala se paní Mina Anna Quaini. Pro veřejnost je však stále Mina Mazzini. Mezi její vášně patří vaření a poker.


Podsedek

Podsedek je ve středověkých písemných pramenech obvyklé označení obyvatele vesnice, který sice mohl být majitelem vlastního domu, ale obvykle neobdělával vlastní pole. Pro obživu pracoval buď pro vrchnost na panských polích nebo se živil prací pro jiné poddané.
Pojem podsedek není v pramenech přísně vymezen a zdá se, že byl užíván i pro drobné majitele polností, kteří ovšem ze svých polí nevyžili a byli nuceni si přivydělávat prací pro jiné.
Jako podsedek mohl být konečně označen i obyvatel města, který ale nevlastnil nemovitost, ale u někoho bydlel, tj. byl to nájemník. V pozdějších dobách bylo běžně používáno také označení podsedník.


Dračí vrch

Image:Vyhlídka - Dračí vrch.jpg|Skalní vyhlídka - Dračí kámen Image:Chráněné tisy, Fojtka.jpg|Chráněné tisy červené - Pod Dračí skálou


Václavice

Osada Václavice je součástí obce Provodov-Šonov. Nachází se zhruba 5 km na jihozápad od Náchoda. Obec byla založena v 18. století podle kostela na Dobeníně. Stojí zde původně románský kostelík snad ze 13. století, který byl v průběhu 14. století goticky přestavěn. V roce 1866 se poblíž odehrávala bitva u Náchoda.
Ve Václavicích se nachází železniční stanice na trati 026 Týniště nad Orlicí - Otovice zastávka a na trati 033 Starkoč - Náchod.
Kleny | Provodov | Šeřeč | Šonov u Nového Města nad Metují | Václavice


Lensedly

Lensedly je vesnice, která leží v okrese Praha-východ, přibližně 35 km od Prahy. Dnes jsou součástí obce Kaliště, skládající se ze 3 částí, přičemž má ze všech nejvíce obyvatel.
Lensedly se nacházejí v kopcovité krajině, v blízkosti městečka Ondřejov. Okolo je mnoho jak historických, tak i přírodních památek a mnoho turistických stezek. Mezi historické patří náves, a mimo vesnici je to zřícenina hradu Zlenice a zřícenina hradu Dubé. Jako přírodní památky lze zmínit památkově chráněné lípy.
Vesnicí protéká potok, který ji dělí na dvě poloviny. Na jedné polovině orientované na sever je zvonička postavená na památku padlých v 1. světové válce spolu s památnými lípami okolo a kulturní dům se dvěma hřišti, jedním antukovým a druhým travnatým. Na jižní polovině je bývalá hospoda a kravín. Přes potok je na návsi udělán starý můstek se dvěma oblouky. Nad vesnicí směrem k Turkovicům se nachází památná lípa s křížkem.
První písemné památky pocházejí z roku 1357, a to, že byly přiděleny ku hradu Zlenice, z toho můžeme soudit, že tato vesnice byla osídlena už v 13. stol. K hradu Zlenici patřily až do roku 1466, kdy se staly državou Hrádku nad Sázavou. V roce 1525 měly Lensedly už 7 usedlíků a po třicetileté válce, roku 1651, měly 5 usedlostí a 3 chalupy, a o 3 roky později bylo ve vesnici už 8 gruntů.
Za vlády Marie Terezie měly Lensedly asi 15 obývaných domů. Za Josefa II. bylo zavedeno číslování domů, ves měla tehdy 18 č.p. Roku 1840-1942 ve stabilním katastru měla vesnice už 30 č.p. V tuto dobu se stávají podružnou obcí Kališť s 16 č.p. Za první republiky si drží samostatnost, po válce jsou samostatné až do roku 1961, kdy jsou opět v obci Kaliště, tato situace trvá dodnes. Farností jsou Lensedly dlouho přiděleny k Hrusicům.


Laktóza

Laktóza je disacharid, mléčný cukr, který tvoří 2-8 % pevných látek v mléce. Jeho empirický vzorec je C12H22O11 a jeho molární hmotnost je 342,3 g/mol. U savčích mláďat, která jsou krmena mlékem, je střevními villy vylučován enzym laktáza, který molekulu laktózy rozštěpí na dvě podjednotky, které se dále absorbují. Je to hodně sladký cukr, pijí ho mláďata tuleňů, mrožů,rypoušů apod. aby rychle ztloustli... Vznik: Galaktóza + Glukóza ...jedná se o redukujicí cukr
Laktóza je tvořena ze dvou molekulových podjednotek, ß-D-galaktózy a ß-D-glukózy spojených ß1-4 glykosidickou vazbou.


Účtová osnova

Účtová osnova, nebo také směrná účtová osnova, je seznam, na jehož základě sestavuje účetní jednotka svůj účtový rozvrh. Účtová osnova rozlišuje deset účtových tříd, které dále dělí do účtových skupin.
První číslice účtu je číslo účtové třídy, druhá účtové skupiny. Účetní jednotka si sama určí číslo syntetického účtu a analytické členění účtu.
Podobu účtové osnovy stanoví vyhláška č. 500/2002 Sb. Používání účtové osnovy upravuje kromě vyhlášky i zákon o účetnictví. Od roku 2003 již účtová osnova neobsahuje čísla syntetických účtů. Většina účetních jednotek nadále používá syntetická čísla účtů podle starší verze účtové osnovy.


Jón Kalman Stefánsson

Po ukončení základní školy byl zaměstnán např. v továrně na zpracování ryb, jako zedník a krátce také jako policista na letišti v Keflavíku.
V letech 1986 až 1991 studoval literární vědu na Vysoké škole Islandu, ale studium nedokončil. Následujících osm let vyučoval literaturu na škole v Akranes. Zároveň psal články a recenze pro noviny 'Morgunbla?i? a také pro celoislandskou rozhlasovou stanici RÚV''.
V letech 1992 až 1995 žil v Kodani. Od návratu až do roku 2000 řídil městskou knihovnu v Mosfellsbaru u Reykjavíku. Od té doby je spisovatelem na volné noze a žije v Mosfellsbaru.


Glenrothes

Glenrothes je město ve Skotsku, ležící na východním pobřeží v oblasti Fife. Bylo vybudováno po Druhé světové válce jako jedno z „nových měst Skotska“. V minulosti bylo známé těžbou uhlí, kdežto v od konce 20. století zde roste průmysl a obchod.


Libeňský mír

Libeňský mír je mírová smlouva, která byla uzavřena 25. června 1608 v Libeňském zámku, tehdy na předměstí Prahy, mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským.
Od počátku 17. století se u císaře Rudolfa opakovaně objevovaly příznaky duševní choroby, pokusil se dokonce i o sebevraždu. Roku 1606 proto Matyáš uspořádal tajně ve Vídni schůzi arcivévodů, jimiž byl neformálně uznán za hlavu habsburského rodu. V situaci přetrvávající války s Osmanskou říší a po vypuknutí protihabsburského povstání pod vedením Štefana Bočkaje svěřil Rudolf Matyášovi úřad místodržitele Uher. Současně mu dal i plnou moc vyjednávat o příměří jak s Turky, tak s povstalci. Matyáš mír skutečně také v září 1606 vyjednal, avšak za podmínek nevýhodných pro Rakousko; císař Rudolf proto mírové smlouvy nechtěl podepsat.
Napětí mezi bratry proto vzrůstalo, až na konci roku 1607 Matyáš získal vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů výměnou za příslib náboženské tolerance. Vojsko pod vedením Matyáše přitáhlo k Praze a rozložilo se poblíž Štěrbohol a Malešic; otevřenému konfliktu zabránila podpora českých stavů, Rudolf II. však byl přinucen podepsat smlouvu dnes označovanou jako Libeňský mír.
Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhry a Rakousy, ve svojí oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. Tak se později také stalo když v dubnu roku 1611 Rudolf abdikoval. Matyáš podle svého slibu zavedl náboženskou svobodu na Moravě, v Uhrách i v Rakousích. Rudolf II., aby si zachoval podporu českých stavů, pak roku 1609 vydal svůj majestát jímž náboženskou svobodu v českých zemích zavedl také.


Flettnerův rotor

Flettnerův rotor je rotující válec využívající Magnusův jev. Může být použit na lodích podobně jako plachta. Poprvé jej použil pro pohon lodi ve dvacátých letech 20. století jeho vynálezce Anton Flettner.
Flettnerova pokusná loď byla vybavena dvěma 18 m vysokými rotory a vynálezce s ní v roce 1926 překonal Atlantik.
Byly prováděny i pokusy s letadlem vybaveným Flettnerovým rotorem jako nosnou plochou. Pokusy o využití Flettnerova rotoru pro nejrůznější aplikace se čas od času objevují znovu.
Magnusův jev spočívá v rozdílném tlaku proudícího plynu na protilehlých stranách rotujícího tělesa, což prakticky známe např. z tenisu, kde míčku udělená horní či dolní rotace způsobuje zakřivení dráhy letu. Boční vítr obtékající rotující Flettnerovy válce /"plachty"/ vytváří při vhodném směru otáčení podtlak na přední straně válce a tím dopředný pohyb lodi. Výhodou tedy má být jednoduchost ovládání proti klasickým plachtám, a zároveň použití mnohem menších motorů k rotaci válců než by bylo zapotřebí k samotnému pohonu lodi lodním šroubem.


Névárci

Névárci jsou domorodí obyvatelé Káthmándského údolí v Nepálu. Podle sčítání lidu z roku 2001 žije v Nepálu 1 245 232 Névárců, což činí 5,48% celkového obyvatelstva a z Névárců to dělá šestou největší etnickou skupinu v zemi. Mateřským jazykem většiny Névárců je névárština, většinou vyznávají hinduismus, v menší míře i buddhismus.


Hrozba z vesmíru

Hrozba z vesmíru je kniha Gene Roddenberryho z roku 1979 na motivy filmu The Motion Picture z téhož roku, od téhož autora.
Galaxií se pohybuje podivný modrý oblak, který ničí vše, co mu stojí v cestě, včetně letky klingonských křižníků. Zastavit jej se vydá loď USS Enterprise pod vedením admirála Kirka, které se podaří do něj vplout a proniknout až do jeho středu. Uvnitř mračna je megastavba supervyspělé civilizace, která se s Enterprise snaží nakonec navázat kontakt prostřednictvím uměle vytvořené bytosti. Příčinou útoku energetického mraku vůči Zemi je zachycená americká sonda Voyager 6 jejíž původ se rozhodne inteligence zjistit i za cenu likvidace všeho živého. Posádce Enterprise se podaří problém vyřešit a na poslední chvíli Zemi zachránit.
Do čestiny knihu přeložil Zdeněk Volný a vydalo jej nakladatelství Baronet Praha roku 1993 jako první knihu z tzv. filmové řady. Jejím obsahem jsou přepisy filmů. Od druhé knihy této řady je ve stejném formátu, grafické úpravě a číslování uváděn v tiráži vydavatel Albert Boskovice s souhlasem vydavatelství Bonus Press.


Ivan Dylevský

Prof. MUDr. Ivan Dylevský, DrSc. je českým anatomem a emeritním přednostou Anatomického ústavu 2. LF UK.
Před studiem na Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde v roce 1965 promoval, studoval na gymnáziu. Po rigorózní zkoušce z anatomie zastával místo asistenta. Současně pracoval jako volontér na chirurgii a ortopedii.
Po promoci se zůčastnil konkurzu a byl přijat na místo aspiranta anatomického ústavu FVL UK a zahájil aspirantskou přípravu. V roce 1969 ukončil kandidátské zkoušky, a také předložil kandidátskou disertační práci jejímž předmětem byl vývoj svalů ruky a předloktí. Obhajoba práce se uskutečnila až v roce 1972. Titul kandidáta lékařských věd mu byl udělen pro obor anatomie, histologie a embryologie. Habilitační práci na téma vývoje a významu vazivových struktur lidské ruky a nohy obhájil dr. Dylevský v roce 1975. A v témže roce obdržel cenu ministra zdravotnictví za příspěvek k etiologii a taktice chirurgické léčby Dupuytrenovy kontraktury.
Během dalších deseti let se věnoval problematice růstu lidské embryonální ruky a jejich stavebních komponent. Své snažení završil předložením a obhajobou doktorské disertační práce. V roce 1987, kdy obhájil doktorát věd, bylo zahájeno s doc. Dylevským jmenovací řízení.
Publikační činnost Ivana Dylevského zahrnuje dvě anglické monografie věnované růstu a vývoji struktur lidské ruky a nohy a monografii z historie anatomie. Další monografické práce jsou věnovány vlivu zátěže na pohybový systém, chirurgii a rehabilitaci ruky a morfologii dětského věku. V odborných časopisech publikoval téměř 100 vědeckých sdělení, dále 70 titulů učebnic a 40 vědecko - populárních prací s různým zaměřením.
Ivan Dylevský se odborně zajímá o anatomii dětského organismu a kineziologii člověka. V rámci postgraduálního studia tyto velmi speciální obory také přednáší a jsou jím připravovány první české učebnice nipioanatomie, analytické a syntetické kineziologie.


Labyrint světa a ráj srdce

Labyrint světa a ráj srdce je kniha Jana Amose Komenského, pokládaná za jedno z vrcholných děl barokní literatury. Komenský dokončil první verzi spisu v roce 1623, ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském Lešně připsal kapitoly 28–35 a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku 1631 pravděpodobně v saské Pirně. Pro druhé vydání z roku 1663 autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do Anglie. V díle lze najít i další motivy z Komenského života.
Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 byl dlouho uložen v Polsku a byl roku 1957 vyměněn za rukopis Koperníkova pojednání Šest knih o obězích sfér nebeských, ve kterém formuloval svou heliocentrickou teorii.
Svět je zobrazen alegoricky jako město, které připomíná labyrint a jímž prochází poutník – vypravěč. Ve městě je Brána života a Brána rozchodu, ústřední náměstí a šest ulic pro šest stavů: domovní stav, řemeslníky, učence, duchovní vrchnost a vojáky. Nad městem ční těžko dostupný Hrad štěstí, kam se chtějí dostat lidé toužící po bohatství, rozkoši a slávě.
V první části poutníka doprovázejí dva průvodci: Všezvěd Všudybud, ztělesnění lidské zvědavosti, a Mámení, symbol myšlenkové pohodlnosti a spoléhání na pouhé domněnky a klamy. Poutník prochází městem a hledá pro sebe povolání, jež by vyhovovalo jeho tělu i duši. Jeho průvodci mu nasadí uzdu a růžové brýle, aby se nechal poslušně vést a získal o světě zkreslenou představu. Brýle mu ale nepřiléhají a on koutkem oka vidí reálný svět.
Průvodci jej vytrvale přesvědčují, že tento svět je uspořádán rozumně a krásně, ale poutník vidí jen klam, marnost, faleš, nesvobodu, neřesti, bídu a intriky. Propadá zoufalství z marnosti a pomíjivosti života a nakonec se utíká do malé světničky svého srdce, kam jej zavolal Bůh. Zde jej navštíví Kristus a proměněného jej přijme do neviditelné církve božích vyvolených.
Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.


Mitsubishi Motors

Mitsubishi Motors je 6. největší japonská automobilka,. Spolupracuje s automobilkou Chrysler na vývoji mnoha modelů, s automobilkami Citroën a Peugeot společně vyvíjela modely SUV Mitsubishi Outlander / Citroën C-Crosser / Peugeot 4007, od Volkswagenu odebírá dieselové motory.
Významné dny začínali pro koncern Mitsubishi až po vytvoření samostatné divize Mitsubishi Motors se automobilka vydala podobnou cestou, jakou zvolila konkurenční Mazda. Začala kooperovat se zahraničním výrobcem, kterému nejdřív přenechala i minoritní, 10% majetkový podíl. Tímto zahraničením partnerem se stal americký Chrysler. Bohužel, z retrospektivního pohledu můžeme říct, že nešlo o nejšťastnější kooperaci. Chrysler stál před obdobím, v kterém musel stále častěji řešit vlastní problémy, takže vzájemná spolupráce nikdy nepřinesla větší úspěch. Složité vztahy trvají mezi oběma firmami už víc jak 30 let. Podobným, ale výrazně úspěšnějším projektem byla technologická pomoc korejskému Hyundai Motors při vývoji jejich prvého vlastního modelu Pony. Japonská automobilka dokonce získala, a až donedávna ovládala, minoritní podíl v korejském výrobci. Tento model pomoci si později zopakovala i při rozběhu malajské automobilky Proton.
V průběhu 70. let ale byla přijata i jiná významná rozhodnutí. Šlo nejen o vstup na náročné zámořské trhy, ale i o spuštění vlastního rallye-programu. Továrení team se nejdřív soustředil na náročné africké rallye, kde dokazoval odolnost modelů Galant a Lancer. Tyto aktivity v následujících letech přerostly do permanentní účasti na nově vytvořeném světovém rallye-šampionátu, a vyvrcholily ziskem čtyř titulů mistra světa v letech 1996 – 1999. Ješte úspěšnějším programem se ukázala být účast v dálkových pouštních maratónech, s dvanácti vrcholy v podobě vítězství v dakarské rallye. Mimochodem, představením sériového modelu Pajero v roce 1982 Mitsubishi přesně zachytilo módní vlnu kategorie SUV, a tento model dodnes zůstává základem nabídky této japonské značky.
Po období úspěchů a stability ale přišla koncem 90. let východoasijská ekonomická krize, která vážně zastihla i některé tamější automobilky. Mitsubishi Motors v důsledku silné angažovanosti v tomto regioně patřilo k nejvíc trpícím výrobcům. Zatímco pro některé konkurenty byla sama tato situace vážnou komplikací, pro Mitsubishi to mělo být jen předzvěstí blížící se katastrofy. Ta „udeřila“ v roce 2000 s odhalením, že vedení automobilky vědomě zatajovalo čtyři konstrukční chyby na vozidlech určených pro domácí trh. V této chvíli ale do hry vstupuje po několika měsících váhání nedávno zformovaný transatlantický koncern DaimlerChrysler, s vizí vytvoření globální aliance „Welt A.G.“. Němečtí manažeři koncernu DCX kupují 34 % Mitsubishi Motors s vírou, že dokážou nepříznivý vývoj zvrátit. O rok později ještě zvyšují svůj podíl v japonské automobilce na 37,3 %. Restrukturalizační plány nového šéfa automobilky Rolfa Eckrodta ale rychle narazili na odpor statných akcionářů z řad sesterských společností koncernu Mitsubishi, ale i politických špičiček země. V jasném světle se tak ukázalo, že provázanost zájmů vlivných japonských podnikatelských a politických kruhů zasahuje do života soukromé firmy i víc jak 100 let po vzniku principu „zaibatsu“. Definitivní konec nadějí, že firma bude ozdravena v rámci aliance DCX pronáší druhá vlna odhalení desítek konstrukčních chyb, sahajících až do roku 1977 a týkající se víc jak 160.000 aut. Vedení Německo-amerického koncernu v této situaci už neschválilo další finanční pomoc pro Mitsubishi a postupně předává všechny svoje podíly vázající se k výrobě japonských osobných vozidel. Akcie automobilky se tak nakonec dostávají zpět do rukou průmyslného konglomerátu Mitsubishi.
Do vedení demoralizované automobilky, s vážně poškozenou důvěrou veřejnosti, a zastaralým, neatraktivním, a rozpadávajícím se portfoliem modelů přichází v roce 2005 nový šéf – Osamu Masuko. Jeho revitalizační plán, tentokrát už podpořený akcionářskými strukturami, počítá se zavedením kontrolních mechanizmů, postupným znovuzískáním důvěry zákazníků, ale i mnohými restriktivními opatřeními. V průběhu dalších měsíců tak dochází k „zeštíhlování“ firmy, dočasnému zastavení finančně náročného programu WRC, ale i k viditelným a pozitivním změnám v komunikační a reklamní kampani, v zatraktivňování domácí dealerské sítě, nebo v uvádění nových, zajímavých modelů. Právě obrovský úspěch minivozidla I a kompaktního SUV Outlander, spolu s ostatními vzpomenutými opatřeními nakonec vede v roce 2006 k mírnému zisku.
První „ozdravná“ vlna v podobě nových klíčových modelů tak zasáhla v roce 2004 i naše trhy, a značce Mitsubishi se tak po dlouhém období naskytne příležitost navázat na úspěchy modelů z poloviny 90. let. Je to ale jen první krok, vracející Mitsubishi na „mapu“ automobilové Evropy. Postupně by měly následovat další atraktivní auta, ale i některé organizační a procesní zásahy podobné těm, které byli aplikované na domácím, japonském trhu. V jejich centru by nepochybně mělo stát hlavně výrazné zkvalitnění evropské dealerské a servisní sítě.


Wiching

Wiching nebo Viching byl švábský duchovní, 880-881 a 885-891/892/893 nitranský a 898-899 pasovský biskup, poradce Svatopluka I., jediný známý sufragán arcibiskupa Metoděje. Jako vedoucí latinského kléru Velké Moravy měl časté spory s arcibiskupem Metodějem.
Wiching byl původně benediktinský mnich ze Švábska. Po forchheimském míru se spřátelil se Svatoplukem I. Z let 874 až 879 je známo, že Wiching spolu s Janem z Benátek, pomlouvali Metoděje před Svatoplukem a vyprovokovávali početné spory.
Koncem roku 879 latinští kněží ve Velkomoravské říši přesvědčili Svatopluka, aby jmenoval Wichinga za prvního biskupa Velké Moravy a v roce 880 se Wiching zúčastnil delegace k papeži do Říma. V Římě si ho papež vyzkoušel a vysvětil ho na nitranského biskupa. Přesto, že se zbytek delegace vrátil, Wiching zůstal v Římě na napsal Svatoplukovi zfalšovaný dopis údajně od papeže, podle kterého má Svatopluk sesadit Metoděje. V roce 881 se Metoděj dozvěděl od papeže, že takový dopis od nikdy nenapsal. V důsledku tohoto Metoděj sesadil Wichinga z biskupského stolce a pověřil ho misí „na území, která Svatopluk jen nedávno připojil k své říši,“ co mohlo být jedině Vislansko. Wiching se opětovně snažil vrátit, ale Metodějovi žáci mu v tom bránili.
V roce 885 Wiching krátko před Metodějovou smrtí opustil Vislansko a se Svatoplukovým souhlasem šel do Říma, kde pomlouval Metoděje a na Svatoplukovu žádost požádal o potvrzení své biskupské funkce na Velké Moravě. Když se papež dozvěděl o Metodějově smrti, jmenoval Wichinga za biskupa nitranského a asi i za „církevního správce“ Velkomoravské říše. Wiching potom zabránil, aby Gorazd mohl vykonávat nástupnictví po Metodějovi a přesvědčil papeže, aby zakázal slovanské bohoslužby na Velké Moravě a dal vyhnat Metodějovy žáky.
V roce 891 vznikl jeden z dalších konfliktů mezi Svatoplukem a Arnulfem Korutanským. V tomto roce nebo v roce následujícím - zřejmě kvůli tomuto konfliktu - Wiching opustil Nitru a stal se sluhou Arnulfa Korutanského, který ho v roce 892 jmenoval za svého kancléře. Wiching byl i součástí delegace vyslané ke Svatoplukovi, která jednala o míru.
Roku 896 převzal Wiching vedle kancléřství i vedení opatství Mondsee. Od září 898 do roku 899 byl Wiching pasovským biskupem.
Po Arnulfově smrti a pádu Velké Moravy se Wiching stáhl z veřejného života.


Palác Michny z Vacínova

Palác Michny z Vacínova nebo Michnův palác známý též pod novějším názvem Tyršův dům je honosný barokní palác, nacházející se v Praze v jižní části Malé Strany přibližně na rozhraní Újezda a Karmelitské ulice v městské části Praha 1. Dnes sídlo České obce sokolské v ulici Újezd č. 450 a sídlo Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Historie tohoto místa jakož i staveb na ní umístěných je relativně spletitá a poměrně bouřlivá. Ve středověku se v těchto místech patrně nacházely sady, zahrady a vinice, jenž přináležely k místnímu klášteru dominikánek. Někdy koncem 16. století si zde hrabě Jan Kinský nechal postavit renesanční letohrádek, jehož pravděpodobným autorem byl italský architekt Ottavio Aostallio. V průběhu několka desítek následujícíh let se zde vystřídalo několik šlechtických majitelů. Každý z nich zde prováděl další stavební úpravy a drobná rozšíření. Po několika přestavbách nakonec z původního letohrádku vznikla pohodlná renesančí vila s velkou zahradou. V roce 1623 celý objekt přešel z majetku rodiny Jindřicha Matyáše z Thurnu do rukou císařského dvorního úředníka Pavla Michny z Vacínova, po němž tento objekt nese dodnes své jméno. Tento bohatý státní úředník nechal vilu kompletně přestavět do barokní podoby. Malebnou vilu přeměnil na nádherný a mohutný palác. Autorem této přestavby byl patrně italský architekt Francesco Carrati. Od roku 1632 pak tuto přestavbu financoval syn Pavla Michny Václav Jan Michna. Původní stavba byla touto přestavbou podstatně rozšířena i celkově zvýšena, byla opatřena bohatou štukovou výzdobou. Z této části stavby byl asi nejhezčí zahradní rizalit na východní straně s půvabnou salou terrenou. Všechny práce však byly na přelomu 40. a 50 let 17. století z finančních důvodů zastaveny a nebyly již nikdy obnoveny, kompletní výzdoba paláce tak zůstala nedokončena. V druhé polovině 17. století palác opět změnil majitele, dalším majitelem se stal Jan Adolf ze Schwarzenberka, jenž zde provedl další úpravy zahrady východním směrem k ostrovu Kampa. Směrem jižním ke Všehrdově ulici byla v té době dostavěna velká jízdárna. V roce 1763 palác opět změnil svého majitele, Schwarzenberkové palác prodávají Janu Bornscheinovi, který jej o rok později prodal vojenskému eráru. Během 150 následujících let, kdy objekt využivalo vojsko, palác pustl a chátral, došlo k velkému znehodnocení a nenávratnému poškození mnoha zdejších prostor. V roce 1772 navíc došlo k další dostavbě západního průčelí, v nejpůvabnější a nejcennější části objektu zahradního rizalitu byla zřízena výrobna střeliva, v zahradě byla postavena rozsáhlá ubytovna s vnitřním nádvořím. Stav objektu na konci první světové války byl natolik žalostný, že byl klasifikován jakožto ruina. V roce 1921 od pražské obce ruiny Michnova paláce zakoupila Česká obec sokolská, která zde zahájila další přestavby a dostavby. Byla dostavěny šatny a tělocvična, bývalá jízdárna byla zvýšena a přebudována na velkou sokolskou ubytovnu. Touto poslední další náročnou přestavbou a dostavbou byl někdejší barokní palác přestavěn na moderní tělovýchovné a společenské zařízení, ve kterém se také nacházela výstavní siň, kuchyně, jídelna, mnoho kanceláří a i velká tělocvična vybavená šatnami a umývárnami. Pod tělocvičnou se nalézá 20 metrů dlouhý bazén. Někdejší zahrada a pozdější vojenský dvůr byl proměněn na lehkoatletické cvičiště. Celý objekt od té doby slouží české tělovýchově. Bohužel v roce 2002 byl, tak jako mnoho jiných malostranských objektů, těžce poškozen ničivou povodní na řece Vltavě.


Zdeněk Bradáč

Zdeněk Bradáč je český kouzelník, iluzionista, žonglér, eskapolog a artista.
Narodil se v Liberci a své dětství prožil v městečku Hodkovice nad Mohelkou. S kouzly začal v 11 letech a později se dostal i k žonglovaní. V 15 letech se začal setkávat s profesionálními kouzelníky a učil se mistrovské kouzelnické triky. V 17 letech vytvořil svůj první národní rekord v žonglování. V 19 letech se stal členem sheffieldského žonglérského klubu 'Flying Teapots Circus Skills Society' a také sheffieldské kouzelnické asociace. V té době zlomil svůj první světový rekord, který byl schválen organizací Record Holders Republic. Zdeněk však toužil zapsat se do proslulé Guinnessovy knihy světových rekordů. To se mu povedlo během jeho prvního televizního vystoupení, které si odbyl ve 20 letech, v show 'Ripley’s Beleive It or Not' v České televizi. Tam dokázal žonglovat nejdéle na světe vzhůru nohama a zlomil tak svůj první Guinnessův rekord. Od té doby se do Guinnessovy knihy světových rekordů zapsal již osmkrát, což se podle agentury Dobrý den, zatím žádnému dalšímu Čechovi nepovedlo. Vystupoval už několikrát na interfestivalu rekordů v Pelhřimově i v čínské TV show 'Zheng Da Zhong Yi', kterou sleduje přes 50 milionu lidí na CCTV. V této show ukázal své kouzelnické a žonglérské schopnosti a zlomil i další Guinnessův rekord, opět v kategorii žonglování. I když už zlomil několik rekordů, je především kouzelníkem a iluzionistou. Doposud se mu nepodařilo prosadit se na celostátní úrovni a proto v současnosti připravuje nové, ještě těžší rekordy a kouzelnické iluze, se kterými se chystá vystupovat po celé České republice a i v zahraničí
Už ve dvaceti byl úspěšným lamačem světových rekordů a již držitelem devíti světových rekordů. Vyniká především v žonglování a věcech náročných na manipulaci rukou. Všechny jeho rekordy byly oficiálně ověřeny a schváleny takovými organizacemi jako Guinness World Records, Dobrý Den, Record Holders Republic či The Book of Alternative Records. Své rekordy obvykle předvádí na veřejných místech před náhodnými svědky. Rekordy se mu daří lámat nejen v Česku ale i v zahraničí, například ve Velké Británii, Německu nebo i v Číně.


Žudro

Žudro, taktéž žebračka, je klenutý přístavek používaný u vchodů do domů v lidovém stavitelství Moravského Slovácka a části Slovenska. Jeho boční strany tvoří oblé nebo hranolovité pilíře nesoucí nad sebou obloukovité překlenutí, které bývá shora pokryté střešními taškami nebo jinou ochranou proti povětrnostním podmínkám. Jeho účelem je ochrana vstupu do domu před nepříznivým počasím. Obvykle bývá zdobeno barevnými malovanými ornamenty s rostlinnými a lidovými motivy.


PhpMyAdmin

phpMyAdmin je nástroj napsaný v jazyce PHP umožňující jednoduchou správu obsahu databáze MySQL prostřednictvím webového rozhraní. V současné době umožňuje vytvářet/rušit databáze, vytvářet/upravovat/rušit tabulky, provádět SQL příkazy a spravovat klíče. Jedná se o jeden z nejpopulárnějších nástrojů pro správu databáze. Je k dispozici v 52 jazycích.
Tobias Ratschiller začal psát v PHP webový frontend k MySQL inspirovaný MySQL-Webadminem od Petere Kuppelwiesera. Když projekt v roce 2000 opustil kvůli nedostatku času, phpMyAdmin se již stal jednou z nejpoužívanějších aplikací v PHP a nástrojem pro správu MySQL s velkou komunitou uživatelů a vývojářů.
Pro pokračování vývoje zaregistrovala v roce 2001 skupina tří vývojářů - Olivier Müller, Marc Delisle a Loic Chapeaux - projekt phpMyAdmin na SourceForge a začala vydávat nové verze.
Produkt, který je dostupný v 55 jazykových mutacích je stále udržován projektem phpMyAdmin, jehož členy jsou Olivier Müller, Marc Delisle, Alexander M. Turek, Michal Čihař a Garvin Hicking.
Obdobnou funcionalitu, ale pro databázi PostgreSQL, poskytuje nástroj phpPgAdmin, který původně vznikl jako fork phpMyAdminu, ale nyní je to úplně jiný produkt.
Existuje též phpMSAdmin, který je určen pro Microsoft SQL Server. Přestože má podobný vzhled, s phpMyAdminem nemá nic společného a byl napsán kompletně od základů.
Kompaktní alternativou PhpMyAdmina je Adminer coby jeden cca 150 kB skript.


České baroko

České baroko znamená specifickou podobu barokní kultury, jak se vytvořila v českých zemích od 16. do 18. století a doznívala v lidovém umění ještě dlouho potom.
České baroko má kořeny v Itálii a Španělsku. Přestože byla kultura v českých zemích ovlivněna situací po bitvě na Bílé hoře, dosáhlo české umění vysoké úrovně, především v malířství a architektuře. Baroko bylo v Čechách obohaceno domácími umělci a řemeslníky o nové prvky – přizpůsobení českému prostředí Vznikají nejen chrámy, kláštery, paláce, zámky, ale mění se také ráz venkova – kostelíky, kapličky, selské statky. Dochází ke spojení nového slohu s lidovou tradicí. Stavby dokonale splývají s okolní krajinou.
Na našem území působí například Jan Jiří Bendl, otec a synové Jan Brokoff, Michal Jan Josef Brokoff a Ferdinand Maxmilián Brokoff, Rakušan Matyáš Bernard Braun nebo Matěj Václav Jäckel.
Stavby pro šlechtu a církev, architekti z ciziny, nejstarší stavby: Chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně, Matyášova brána, Valdštejnský palác, Tyršův dům
Česká barokní literatura byla dlouho opomíjena a barokní období bylo spojováno s úpadkem českého jazyka oproti veleslavínské době. Alois Jirásek pod vlivem nacionalismu tuto dobu popsal dokonce jako dobu temna. K částečnému přehodnocení došlo až v polovině 20. století.
Kromě domácí tvorby katolických autorů vznikala také literatura exilová, psaná lidmi, kteří museli z náboženských důvodů odejít z Čech po bitvě na Bílé hoře. Dále se objevuje lidová a pololidová tvorba.
Domácí autoři, nazývaní v dějinách české literatury stranící spíše protestantismu oficiální autoři, se hlásili ke katolicismu a často byli spojeni s řádem jezuitů. Literatura byla ovlivněna patriotismem a snahou navázat na tradice z doby předhusitské, tedy dobu vlády Karla IV., období rozvoje české kultury. Jedná se zpravidla o poezii.
Mezi čelné představitele tohoto proudu patřili Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín, hudebník a básník Adam Michna z Otradovic nebo Antonín Koniáš, který byl později v duchu národovectví vyobrazován jako „symbol jezuitského tmářství“ a „útlaku české kultury“.
Lidová tvorba neměla písemnou podobu, byla předávána z generace na generaci. Autor nebýval znám. Používala se improvizace - námět stejný s jinými detaily.
Pololidová literatura byla psána často vzdělanými autory z venkova, takzvanými písmáky. Mezi takovéto autory patří Jan František Vavák, rychtář v Milčicích u Nymburka. Ve městech vznikají interludia, tvorba měšťanů zesměšňující sedláky, kde se užívají i vulgární slova.
Významní autoři české barokní hudby: Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach, Adam Václav Michna z Otradovic a částečně i František Ignác Tůma.


497 př. n. l.

Roky: 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 ----


Alfred Junge

Alfred Junge byl produkční designér, který se narodil v Německu a již odmala se chtěl stát umělcem. Jako mladík hrál v divadle a v osmnácti se přidal k Görlitzkému městskému divadlu a dostal se do všech oblastí produkce. Pracoval v divadle přes patnáct let. Podobně jako mnoho německých emigrantů začal Junge svoji kariéru u filmu v Berlíně u UFA, kde pracoval jako umělecký režisér od roku 1920 do roku 1926, kdy se připojil k produkčnímu týmu Ewalda Andrého Duponta, který se právě přesouval do British International Pictures v Londýně. S BIP zůstal u Elstree Studios do roku 1930, kdy se vrátil nakrátko do kontinentální Evropy, aby pracoval v Německu a ve Francii s Marcelem Pagnolem. Od roku 1932 zůstal v Velké Británii.
Michael Balcon ho pověřil vedením nového Gaumont-britského uměleckého oddělení, kde se nejlépe projevily jeho organizační schopnosti i talent, vedl velký tým uměleckých režisérů a pracovníků, kteří mohli pracovat na velkém množství filmů najednou. Poté, co se stal prvním skutečným dohlížejícím uměleckým režisérem Gaumontu pro Británii, přešel k nové britské operaci MGM, kde pokračoval až do přestávky způsobené druhou světovou válkou. Chvíli byl internován na ostrově Man jako potenciální nepřítel, ale Junge se pak vrátil do Londýna, kde v roce 1939 započal spolupráci s Powell and Pressburger na filmu Contraband, prvním z osmi filmů, který s nimi udělal.
Poslední z nich byl Black Narcissus z roku 1947, jehož strhující himálajské prostředí získalo Jungovi cenu akademie pro nejlepší umělecké režírování. Podruhé byl nominován ještě v roce 1953 za artušovský příběh Rytíři kulatého stolu. Byl prvním filmovým produkčním designérem, jehož některé obrazy se objevily v Královské akademii v Londýně. Byla to skica The Road to Estaminet do Pont, kterou udělal pro The Life and Death of Colonel Blimp v roce 1943.


Grand Prix Kanady 2008

Grand Prix Kanady 2008 sedmý závod 59. ročníku mistrovství světa vozů Formule 1, historicky již 792. grand prix, se uskutečnila na okruhu Circuit Gilles Villeneuve v Montréalu.


Orchestr Karla Vlacha

Orchestr Karla Vlacha je předním českým orchestrem druhé poloviny 20. století v oblasti swingu a taneční hudby.
Vzniku samostatného orchestru předcházelo několik seskupení. Jedná se především o Blue Music, Charles Happy Boys a Blue Boys v kterých Karel Vlach působil.
V roce 1939 Karel Vlach přejmenoval orchestr z Blue Boys na orchestr Karla Vlacha. Orchestr vystupoval v sále Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici na Vinohradech.
Později vystupovali na terasách Střeleckého ostrova, kde s nimi zpívala i Inka Zemánková.
V roce 1940 se přesouvají do klubu Alhambra na Václavském náměstí. Zde orchestr vystupoval v obsazení: Ladislav Habart, V. Růžička, Karel Vlach - saxofony, F. Klimt, J. Novák - trubky, J. Echtner - trombon, Leopold Korbař - piano, V. Soukup - kytara, F. Hanzlík - basa a Jan Rychlík - bicí. Jako zpěvák a konferenciér působil v orchestru Arnošt Kavka.
Se souborem od roku 1940 také vystupovalo ženské vokální trio Sestry Allanovy.
Do konce války nahrál orchestr více než 120 snímků na gramofonové desky. První gramofonová deska obsahovala skladbu Ráda zpívam hot s Inkou Zemánkovou a saxofonovým sólem Karla Vlacha.
V roce 1945 Karel Vlach orchestr rozpustil a začal budovat nový.
Po osvobození hledal Vlach inspiraci u amerických armádních orchestrů. V té době byl velmi populární orchestr Glenna Millera. Tento orchestr byl výjimečný odklonem od improvizace, posílením role aranžéra a velmi precizním společným frázováním.
Karel Vlach spojil své úsilí vybudovat novou kapelu s Miloslavem Ducháčem, který chtěl původně založit svůj orchestr. Část členů nového orchestru tak pocházela z původní Vlachovy sestavy, část z okruhu M. Ducháče a část byli noví členové.
Velkou posilou pro orchestr byli Karel Krautgartner, Milan Ulrych a Vladimír Raška, které Karel Vlach získal z Brna.
Sestava orchestru se pak ustálila na: Vlastimil Kloc, Jiří Jelínek a Miroslav Kloc - trubky, Vladimír Raška, Vladimír Petržilka a Zdeněk Kopecký - trombony, Karel Krautgartner, Zdeněk Klíma, Milan Ulrych, Vladimír Tymich a Jiří Kovář - saxofony, Leopold Korbař - klavír, Vladimír Tomek - kytara, Jarda Král - basa a Josef Poslední - bicí.
Nový orchestr zahajoval svou činnost 14. července 1945 v kavárně Lloyd.
Mimo hraní v kavárně zahájil orchestr i spolupráci s Janem Werichem. První divadelní hrou byla Pěst na oko v roce 1947. Následoval muzikál Divotvorný hrnec.
Po únoru 1948 nachází orchestr stále silnější zázemí v divadle. Nový režim se snaží orchestr zlikvidovat s tím, že propaguje západní způsob života. Veřejné vystupování, působení v rozhlase i nahrávání je velmi omezeno.
V roce 1950 nastupuje do orchestru trumpetista Richard Kubernát a stává se vedoucím trumpetové sekce.
V letech 1953-1954 patří orchestr pod národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky.
Od roku 1954 se orchestr vrací do divadla na Vodičkově ulici. Zde v březnu 1955 hrají hru Limonádový Joe aneb koňská opera. Postupně se orchestr uplatňuje i ve filmové hudbě Cirkus bude! a Hudba z Marsu s hudbou skladatele a bubeníka z první sestavy orchestru Jana Rychlíka. Následuje animovaný film Stvoření světa.
V roce 1960 je založen Taneční orchestr Československého rozhlasu a jeho vedením byl pověřen Karel Krautgartner. Spolu s ním do orchestru odchází Milan Ulrych, Richard Kubernát, Jiří Jelínek, Ladislav Pikart a Vladimír Tomek.
Vedení saxofonové sekce přebírá Jaromír Honzák. Orchestr začíná spolupráci se zpěvákem Milanem Chladilem a zpěvačkou Yvettou Simonovou.
Od roku 1961 orchestr doprovází televizní soutěž Písničky na zítra moderovanou Vladimírem Dvořákem. Doprovázeli zde např. Karla Gotta, Karla Hálu, Waldemara Matušku a další.
Orchestr působí i nadále v Hudebním divadle v Karlíně a na reprezentačních plesech.


Andrzej Pilipiuk

Andrzej Pilipiuk je polský spisovatel fantasy, zejména humorné. Původním povoláním je archeolog.
Jeho kořeny sahají do Vojslavic v okrese Chelmském, kam také často situuje děj svých příběhů popisující tamní folklór a kolorit. Proslul hlavně dílem popisujícím život Jakuba Vandrovce, mezi jeho další práce patří novela „Sestřenky" za níž dostal v roce 2003 cenu Janusze Zajdela, která se dočkala i pokračování.
V politice aktivně podporuje konzervativní stranu Unia Polityki Realnej , za kterou kandiduje i ve volbách.
Mezi jeho záliby patří archeologie a historie, z dalších oborů astronomie, fyzika, chemie, medicíny, geologie a informatika .
Mezi zvláštní zážitky patří návštěva ve vesnici jeho předků – Vojslavicích. K tomu se váže následující příběh: nedlouho po zavedení internetu do vojslavické školy, při slavnostním otevření počítačové učebny, zadal starosta Vojslavic do vyhledávače název obce. Z toho vypadl mimo jiné odkaz na autorovy stránky s několika povídkami. Po jejich přečtení pronesl starosta památnou větu: „Takový ochlasta tu nikdy nežil!!!“ Nicméně povídky byly vytištěny a dočkaly se samizdatového vydání, dostupného v místní trafice, které četl i samotný místní farář. Po návratu z návštěvy Vojslavic byl Andrzej Pilipiuk otázán, jaké to bylo. Lakonicky odpověděl: „Přežil jsem.“
Česky vydává Pilipiukovy knihy nakladatelství Laser-books a překládá je Pavel Weigel.
Sdružení Jakuba Vandrovce je sdružením nejen ortodoxních fanoušků a zájemců o příběhy nejlepšího exorcisty samouka Jakuba Vandrovce, jehož skutky popisuje v knihách i povídkách polský vypravěč Andrej Pilipiuk. Sdružení se též zabývá dalšími autory, hrdiny a náležitostmi s povídáním o Jakubovi spojenými.
LEGION WĘDROWYCZ je ortodoxní větví Sdružení, jejímž smyslem je přiblížení životního stylu a zásad Jakuba Vandrovce ostatním ve společnosti, propagace Jakuba Vandrovce a velebení jeho zásluh.
LEGION WĘDROWYCZ vznikla krátce po Parconu 2004 v Brandýse nad Labem, jehož organizace se členové v pevném šiku zúčastnili a odvedli mnoho záslužné práce, bez které by průběh Parconu nebyl tak hladký. Na svém kontě má nejrůznější úspěchy, jako například objevnou výpravu do Polska známou jako Cesta za Perlou, přednášky, akce a jiné pořady na conech o Jakubu Vandrovcovi.
Sdružení Jakuba Vandrovce provozuje internetové stránky http://www.vandrovec.net, podílí na různých conech nejen v Čechách, rozvíjí znalost oblasti Vojslavic a rozšiřuje povědomí o působišti Jakuba Vandrovce. V současnosti Sdružení připravuje: návštěvu Andrzeje Pilipiuka v Praze, společně s www.pdasoft.cz připravuje Jatkon, různé podpůrné projekty v rámci ČR i ve spolupráci se zahraničními partnery, soutěže i doplňkové akce nejen pro fanoušky Jakuba Vandrovce.


Turkické jazyky

Turkické jazyky jsou jednou z větví altajské jazykové rodiny, ale někdy jsou pokládány za samostatnou jazykovou rodinu.


Juraj Martvoň

PhMr. Juraj Martvoň, byl slovenský operní pěvěc-barytonista, sólista opery Slovenského národního divadla v Bratislavě.
V roce 1945 ukončil studium farmacie. Poté studoval na státní konzervatoři v Bratislavě, které pod vedením profesorky Anny Korínské absolvoval v roce 1952. Už v době studií na konzervatoři, v roce 1951, byl angažován jako sólista do opery SND. Tím začala jeho dlouholetá zpěvácká kariéra. Po dobu 36 let svého účinkování na jevišti, vytvořil dlouhou řadu velkých postav. Stal se jedním z nejobsazovanějších sólistů opery SND.
Juraj Martvoň účinkoval na jevištích předních scén doma i v zahraničí. Příležitost mu dala i Slovenská televize a účinkoval i ve filmu (1980 - Karline manželstvá, 1984 - Úhel pohledu.
Kromě bohatého účinkování na scénách byl i pedagogem ve svém odboru.


První úder

První úder je ve strategii jaderné války útok s ohromující silou, který využívá momentu překvapení. Je to preemptivní útok proti zemi, která ještě nezahájila vojenské akce proti útočníku, ale mohla by je zahájit v budoucnosti. Schopnost prvního úderu je schopnost porazit protivníka, který má jaderné zbraně, tím, že napadne a zničí jeho schopnost odvety, tedy napadením a zničením jeho raketových základen a skladů jaderných hlavic. Zničení schopnosti odvety musí být dostatečné, tak velké, aby útočící strana mohla přežít odvetu a pokračovat ve válce.


Husajn Šáh

Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Husajn Šáh byl perský šáh z dynastie Safíovců panující v letech 1694–1722. Byl nejstarším ze sedmi synů šáha Safího II. a vnukem jeho předchůdce Abbáse II..
Šáh Husajn je v pramenech většinou popisován jako bigotní muž, podléhající vlivu bohoslovců a právníků, a do jisté míry neprávem mu bývá přisuzován rozvrat safíovské říše v 18. století, který měl dalekosáhlé důsledky pro celou oblast. Za Husajnovy vlády sice opravdu došlo k určitému uvolnění ústřední moci ve státě, avšak řada faktorů způsobujících krizi je mnohem staršího data – některé z nich se objevují již v době Abbáse Velikého.
Navenek přivodili rozvrat safíovské říše Afghánci z kmene Ghilzáj, jejichž náčelník Mír Uvajs se zmocnil Kandaháru spolu s přilehlým územím, aniž by mu v tom vláda v Isfahánu mohla zabránit. Uvajsův syn Mír Mahmúd se již odvážil vytáhnout do boje přímo proti Husajnovi, obklíčil ho v hlavním městě a 23. října 1722 jej donutil k abdikaci v jeho prospěch. Husajnův syn Tahmásp byl sice 24. listopadu prohlášen v Kazvínu novým šáhem, Afghánci ho však porazili a jeho vliv zůstal omezen jen na část Persie. Sám Husajn byl v roce 1726 zavražděn na příkaz bratrance Míra Mahmúda Ašrafa Šáha.


Bitva u Magnésie

Hlavním historickým pramenem této bitvy jsou Liviovy Dějiny, které ale dané skutečnosti popisují silně tendenčně zveličováním vojenských schopností a morální nadřazenosti Římanů. Podobné nedostatky lze vytknout rovněž Appiánovu líčení této události.
Antiochos byl po porážce seleukovských expedičních sil v bitvě u Thermopyl vypuzen z Řecka. Římské námořnictvo poté společně s Rhoďany a dalšími spojenci porazilo královu flotilu, což následně římskému vojsku umožnilo překročit Helléspont a vstoupit na půdu Asie. Římská armáda zde získala nového velitele, konzula Lucia Cornelia Scipiona, mladšího bratra velkého Africana, který jej na tomto tažení doprovázel jako legát.
Po svém nezdaru v Řecku se Antiochos odebral v čele jádra svých sil do Malé Asie, kde nechal na přístupových cestách k městům Sardy a Efesos zřídit opevněný tábor. Nejsilnější Antiochovou formací byla podle makedonského vzoru uspořádaná falanga, čítající 16 000 mužů. Jeho vojsko dále zahrnovalo několik tisíc pěšáků rozličné kvality, kappadocké spojence, 3 000 galatských žoldnéřů a 4 700 lehkooděnců. Kromě toho Antiochos disponoval 6 000 katafrakty a 2 000 další těžké jízdy, 2 500 galatské lehké jízdy, 500 řeckými jezdci a 1 200 stepních jízdních lučištníků – celkově tedy asi 12 000 jezdců. Dále měl král mnoho válečných vozů, 54 slonů a jednotku arabských velbloudů. Proti této hrozivé moci seleukovského krále se postavilo 43 000 římských a italských legionářů, doplněných 6 000 řeckými lehkooděnci. V počtu kavalerie Římané s asi 5 000 jezdci za Antiochem výrazně zaostávali.
Ještě před příchodem zimy, která by zastavila válečné operace a současně by přinesla změnu v římském velení, se Luciu Scipionovi podařilo přimět Antiocha k boji poté, co Římané překročili řeku Hermos a postavili si vojenský tábor ve vzdálenosti asi 4 kilometrů od Antiochova. Skoro se dá říci, že Římané vyhráli bitvu spíše díky rýčům než mečům. Scipionův tábor byl chráněn z levé strany řekou, takže bitevní pole bylo velice úzké, čímž byla zcela eliminována Antiochova drtivá převaha v jízdě. Veškerá římská a spojenecká jízda, kromě 4 švadron, byla v okamžiku vypuknutí bitvy umístěna na pravé straně.
Podobně jako u většiny starověkých bitev, i v tomto případě existují různé verze průběhu střetnutí. Bitva zřejmě začala neúspěšným útokem Antiochových válečných vozů na levém křídle, čímž byla ovšem seleukovská jízda na této straně linie uvržena ve zmatek. Prakticky v témže momentě udeřilo seleukovské jezdectvo na pravém křídle, v čele se samotným králem. Tímto útokem se Seleukovcům podařilo prolomit řady proti nim stojící pěchoty. Antiochos se pak pustil do pronásledování nepřátel a neúspěšně se pokusil obsadit energicky bráněný římský tábor. Římský spojenec Eumenés, velící jízdě na pravém křídle římského vojska, potom podnikl protiútok na protilehlé křídlo Seleukovců, dosud ještě narušené válečnými vozy, a obrátil ho na útěk. Ve střední části linie se nacházela impozantní seleukovská falanga spolu se slony. Ti byli ale vyplašeni římskými lehkooděnci, načež falangu opuštěnou vlastní jízdou legionáři v krvavém boji obklíčili a pobili. Bitva pak pokračovala v seleukovském táboře až do jeho dobytí Římany.
Po sjednání příměří mezi Římany a Antiochem podniklo římské vojsko tažení proti Galatům, čímž byla rozhodujícím způsobem podlomena moc Seleukovců v Malé Asii. Římané během této vojenské kampaně dosáhli, vzhledem ke svým původním mnohem skromnějším vojenským a politickým cílům, fantastických územních zisků. Většina menších řeckých a helénistických států se již na počátku války připojila na stranu Říma, protože ten v této době neusiloval o zabrání žádného cizího území. Díky této umírněné politice nakonec Římané slavili vítězství. Naproti tomu Antiochova porážka byla důsledkem jeho naprosto nepřipravené a nepromyšlené strategie. Jak poznal už Xerxés, Egejské moře představovalo pro každou asijskou mocnost přirozenou překážku, k jejímuž zdolání bylo zapotřebí spolehlivé námořní převahy. Tou však Antiochos nedisponoval, což bylo příčinou jeho neúspěchů v Řecku a posléze i v Malé Asii.
V mírově smlouvě uzavřené v Apameii byl Antiochos přinucen zaplatit Římanům obrovskou válečnou náhradu ve výši 15 000 talentů. Rovněž seleukovské námořnictvo bylo značně redukováno. Král se dále musel vzdát veškerých svých území v Malé Asii. Severozápadní hranicí seleukovské říše se od nynějška stalo pohoří Taurus. Už tak nestabilní moc Seleukovců tím byla ještě více oslabena. Sen o vyrovnání se Alexandrovi se pro Antiocha ukázal být neuskutečnitelný.


Oidipus

Oidipus - je v řecké mytologii synem thébského krále Láia a jeho manželky Iokasté.
Jeho předurčený osud, plný zvratů, vítězství a pádů stal se častým námětem velkých děl od antiky až do novověku. Život Oidipův jako by byl důkazem, že svému osudu nelze uniknout.
Thébskému králi Láiovi věštba určila, že se dočká záhuby od svých potomků, rozhodl se proto, že zůstane bezdětný. Touha po nástupníkovi trůnu však ho dohnala až k tomu, že unesl Chrýsippa, syna élidského krále Pelopa. Chrýsippos poté přišel o život a jeho otec Pelops proklel Láia a předpověděl, že se dočká svého syna a smrti z jeho rukou.
Po mnoha letech mu královna Iokasté porodila syna. Král z obav o vlastní život nechal dítě pohodit v lese, předtím mu však ještě zmrzačil nohy a svázal je řemenem. Jeho příkaz však nebyl vykonán, dítě bylo ponecháno u pastýře. Dostal jméno Oidipús. Pastýř jej odnesl do paláce korinthského krále Polyba a ten ho se svou manželkou Meropou vychoval, jak se na potomka krále sluší.
Když Oidipús vyrostl, dozvěděl se, že není vlastním synem Polybovým a když se o svém původu nemohl nic dozvědět, vydal se do Delf. Proslulá věštkyně Pýthia mu prozradila pouze to, že v budoucnosti se stane vrahem vlastního otce, ožení se a bude mít s vlastní matkou děti, které on sám zahubí svým prokletím.
Zdrcený takovou předpovědí, a aby uchránil Polyba a Meropu, odešel Oidipús z Delf, nevrátil se však už do Korinthu, ale vydal se do města Théb. Blízko města se potkal s vozem, na němž seděl neznámý stařec. Vozka švihl Oidipa bičem, aby uvolnil cestu a stařec ho navíc udeřil holí. Oidipús v hněvu starci ránu oplatil takovou silou, že stařec padl mrtev. Netušil, že právě zabil svého otce, krále Láia. Ten se vracel rovněž z Delf, kde chtěl získat radu, jak osvobodit město od tyranie Sfingy. Když pak Oidipús vstoupil do města, našel je zahalené smutkem - pro smrt svého krále a pro nebezpečí od Sfingy.
Oidipús se vypravil k hoře, kde Sfinga sídlila a požádal, aby mu položila svou hádanku. Věděl, že pokud ji neuhodne, čeká ho smrt, Sfinga ho rozsápe a shodí se skály. Hádanka zněla: Který živočich má jen jeden hlas, ale přitom má někdy dvě nohy, někdy tři, někdy čtyři, a je nejslabší, když jich má nejvíc? Oidipús hned odpověděl: Člověk, protože jako batole leze po všech čtyřech, v mládí stojí pevně na dvou a ve stáří se opírá o hůl. A Sfinx zahanbením a vztekem se vrhla ze skály do moře. Théby byly osvobozeny.
Théby přivítaly Oidipa jako svého vysvoboditele, zahrnuly ho pozorností a láskou. Byl zvolen králem, nastěhoval se do královského paláce a - oženil se s královnou vdovou - Iokasté, vlastní matkou. Přišly šťastné roky, v nichž se stal i otcem dcer Antigony a Ismény a synů Eteokla a Polyneika.
Šťastné období však končilo. Bůh Apollón seslal na Théby mor, všechno hynulo, nastala neúroda a přišel hlad. Oidipús vyslal Iokastina bratra Kreonta do Delf, aby přinesl radu, jak město a lid zachránit. Pýthie jasně řekla: Vyžeňte z města vraha krále Láia! Oidipús nic netušil, vyhlásil pátrání po vrahovi, kterého proklel a odsoudil k vyhnanství.
Slepý věštec Teiresiás, který po ztrátě zraku získal jemný sluch, jemuž se mnohé doneslo, co lidé neznali, přišel na královský dvůr a prohlásil, že zná jméno vraha. Po velkém naléhání krále i lidu nakonec odhalil, že vrahem je sám Oidipús, který je také vinen tím, že je manželem vlastní matky. Oidipús se bránil, považoval to za spiknutí a touhu po moci zejména Kreonta, ale když Teiresiás přeze všechno na svém trval, požádal Oidipús manželku Iokasté o vysvětlení. Ta potvrdila, že měla Láiova syna a co se s ním stalo. A nechali předvolat člověka, který dítě z Théb odnesl.
Mezitím přišel do Théb z Korinthu posel, oznamující smrt krále Polyba a povolával jej na uprázdněný trůn. Oidipús v tom viděl jistotu, že svého otce nezabil a s matkou se neoženil. Následovalo ale ujištění posla, že se Oidipús může do korinthského království bez obav před naplněním osudu vrátit, protože není jejich vlastním synem, ale nalezencen. To vše doplnil svým svědectvím starý otrok, který dítě z Théb odnesl.
Iokasté se zhroutila, prchla do svých komnat a spáchala sebevraždu. Tam ji dostihl Oidipús a v zoufalství si její jehlicí vypíchl oči. Oidipús ztratil všechno, i naději. Hrozná věštba se vyplnila. Lid v Thébách nejprve s králem soucítil, ale brzy jejich náklonnost skončila, zapomněli na jeho moudrou a spravedlivou vládu a spravování a rozkvět města. Žádali jeho vyhnání. Zprvu měl ještě ochranu od znovu nastoleného krále Kreonta, ale i ten musel ustoupit. Oidipa opustili i jeho synové Eteoklés a Polyneikés. Z Oidipa se stal slepý vyhnanec, bezmocný a ponížený.
Dcera Antigona jediná zůstala se svým otcem, provázela ho ve vyhnanství. Dlouho putovali po zemi, opovržení, odmítaní, bez pomoci. Nakonec dorazili do blízkosti Athén a v posvátném háji Eumenid, usmířených bohyň pomsty Erínyí. Tím došel Oidipús k mírnému uklidnění a úlevě. Oidipús požádal, aby athéňané k němu přivedli svého krále Thésea.
Než se tak stalo, přinesla dcera Isména zprávu, že oba bratři Eteoklés a Polyneikés rozpoutali mezi sebou krutý boj o moc nad Thébami. Oba se přesto snažili přetáhnout na svou stranu Oidipa, protože podle věštby zvítězí v boji o Théby ten, na jehož straně bude vyhnaný Oidipús. Toho ochránil před násilím král Théseus a Oidipús proklel své syny „strašlivou kletbou“.
V tom okamžiku oznámila hromová rána nejvyššího boha Dia, že tím končí Oidipova strastiplná pozemská cesta. Oidipús se rozloučil s dcerami, svěřil je do Théseovy ochrany a za to mu prozradil místo svého hrobu, který bude chránit Athény. Pak se smířený odebral do Hádovy říše mrtvých.
Toto téma zpracovalo bezpočet umělců, mnohá díla jsou známa a platná do dnešní doby. Zejména:


Václav Nedomanský

Václav Nedomanský je bývalý český hokejový útočník a trenér, legendární československý reprezentant.


Genitální piercing

Genitální piercing je šperk nejčastěji banánek, kroužek nebo činka umístěný do oblasti mužských i ženských genitálií. Genitální piercingy zahrnují široký okruh možností. Nejběžněji používanými ženskými genitálními piercingy jsou např. horizontal hood, vertical hood, Christina, piercing pysků.


Bošín

Obec Bošín se nachází v okrese Ústí nad Orlicí, kraj Pardubický. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 91 obyvatel.


Through the Ages

Through the Ages: A Story of Civilization je karetní hra českého autora Vladimíra Chvátila.
Ve hře hráči budují civilizaci. V závislosti na její vyspělosti mají v rámci tahu určitý počet civilních a vojenských akcí, které využívají k jejímu vylepšování.


STS-39

STS-39 byla mise raketoplánu Discovery. Celkem se jednalo o 40. misi raketoplánu do vesmíru a 12. pro Discovery. Cílem mise bylo vynesení satelitu DOD.


Jack Russell teriér

Jack Russell teriér je velmi temperamentní psík, který je velmi populární především v Austrálii, kde jsou největší chovy a Británii odkud pochází avšak není zde standardem uznán. Je to pes, který má rád legraci a své rodině je oddán. Většinou je k lidem přátelský a je oblíbený u dětí.
Tento teriér je velmi málo podobný Parson Russellimu, má kratší nohy, jiný tvar hlavy, jiné zbarvení a jinou stavbu těla. Původně se používal k lovu krys, dnes se využívá také jako krysař a jako milý společník. Norování má tento pes v krvi, což se může projevit například na vašem záhonku růží.
Hlava teriéra je přiměřeně velká vzhledem k tělu, má delší čenich, černé pysky a nos. Uši jsou kratší a převislé. Má středně mohutný hrudník a kratší rovné nohy. Délka těla je poměrně stejná jako výška teriéra. Zadní nohy jsou i přes menší velikost psíka velmi dobře osvalené. Tělo je svalnaté a velmi pohyblivé.
Jack Russell teriér má tři druhy srsti - hladkou, hrubou a broken, která je delší avšak přiléhavá. Hrubou i broken srst musíme pravidelně trimovat, jinak ji najdeme všude po domě, avšak tato delší srst je zaručeně lépe vysavatelná a nezabodává se do koberců tolik jako hladká.
Pes je velmi vhodný do města, vzhledem ke své velikosti a nárokům. Nejde snadno vycvičit, při větší píli toho však jde dosáhnout, je to docela svéhlavý pes. Potřebuje pohyb, proto je nutné s ním několikrát denně chodit na procházku. V případě nedostatečného vytížení psíka je zde riziko, že se bude nudit. To projevuje poměrně svérázně. Ničením bytu, kňouráním a rozčilováním se. Proto bychom měli dbát na dostatečný pohyb psa, nejvhodnější jsou dlouhé procházky, agility, aportování, které ma v krvi, pobíhání s ostatnímy psy atd. Vyhneme se tak nepříjemnostem v podobě rozkousaných bot, vyhrabané díře v posteli atd. Pokud si pořizujeme psíka, který nám bude ležet doma pod křeslem, měli bychom na JRT zapomenout. Pokud si však chceme pořídit veselého, pohyblivého, charakterního psa, se kterým budeme trávit hodiny venku v dešti, ve sněhu a v tropických vedrech a se kterým budeme provozovat agility, budeme mu do noci házet venku balonky a ráno v pět hodin se budeme radovat z toho, jakou má psík zase veselou náladu, je pro nás tento pes vhodným kamarádem, který nám bude dělat obrovskou radost každým dnem našeho soužití s ním.


Arnold Schoenberg

Arnold Schoenberg nebo Schönberg byl rakouský hudební skladatel, hudební teoretik a malíř.
Schönberg začal svůj hudební vývoj jako violoncellista a skladatel-samouk. Ačkoliv později navštěvoval hodiny u Alexandra Zemlinského, tak se podle svých slov nejvíce naučil studiem děl velkých skladatelů. Skladatelsky byl Schönberg nejdříve ovlivněn Antonínem Dvořákem a Richardem Wagnerem. Později se stal rozhodným stoupencem Johannese Brahmse a Gustava Mahlera.
První Schönbergovy skladby obsahují typické rysy pozdního romantismu: velký orchestrální aparát, díla s literárním podkladem.
Vybaven mimořádně tvořivým duchem objevil nové hudební obzory, kterými své současníky čím dál tím více udivoval a brzy byl vystaven nevoli a odmítnutí koncertního publika. Od roku 1908 začíná jeho hudba opouštět tradiční tonální systém, to znamená, že od tohoto okamžiku se stává jeho hudba atonální..
Tato fáze takzvané „volné atonality“ zavedla Schönberga do slepé uličky, protože každá další skladba kladla nové požadavky na hudební materiál a pravidla. S volnou atonalitou se tedy ztrácí forma. Naproti tomu Adorno obhajuje ve svém spise Philosophie novou hudbu právě zásluhou Schönbergovy atonality a staví se proti Stravinského neoklasicismu. Schönbergova atonalita znamená pro Adorna osvobození hudby z tonální závislosti a tedy neomezený rozvoj hudebního výrazu.
Z tohoto dilematu se Schönberg dostal vytvořením „metody skládání za pomoci dvanácti vzájemně se vztahujících tónů“, zkráceně dodekafonie. Tato metoda od této chvíle vystupuje na místě tonality a přináší s sebou jistou vnitřní semknutost hudebního díla. Úkolem skladatele je tedy vymyslet dvanáctitónovou řadu, ze které se vyvíjí veškerý tematický materiál.
Dvanáctitónová řada je řada dvanácti tónů oktávy, ve které musí vystupovat každý jednotlivý tón pouze jednou. V kompozici smí být určitý tón znovu použit až tehdy, když proběhne celá řada. Výjimku tvoří pouze přesné opakování řady. Řadu je možno transponovat, to znamená, že může začínat na libovolném tónu. Z každé řady mohou být odvozeny další tři variace, tzv. permutace, které mají stejnou hodnotu jako základní řada:
Schönberg věřil, že bude moci dát s tímto systémem každému dílu vnitřní pojítko. Ačkoliv Schönberg dodekafonii nikdy ve svých hodinách teorie neučil a původně ji vytvořil pouze jako řešení svého osobního tvůrčího konfliktu, ujali se jí nadšeně jeho žáci, kteří kompoziční postupy dále rozpracovali a rozšířili. Dnes je zcela nemyslitelné, že by s ní nebyl student kompozice seznámen.
Kolem Schönberga se vytvořil kruh stejně smýšlejících žáků a interpretů, kteří jsou označováni jako druhá vídeňská škola.


Annie Hacker

Annie Hacker je fiktivní postava v seriálu Jistě, pane ministře a v následujících dílech Jistě, pane premiére, jejíž postavu ztvárnila Diana Hoddinott. Je manželkou Jima Hackera, ministra administrativních záležitostí. V poslední epizodě „Party Games“ je její manžel jmenován Ministerským předsedou Spojeného království a tuto pozici zastává v seriálu Jistě, pane premiére. S manželem mají dceru Lucy. Je často vykreslována jako frustrovaná manželka politika, které se nelíbí ztráta soukromí, způsobená manželovým působením v politice.


Dějiny krasobruslení

Historie krasobruslení sahá až do pravěku, o čemž svědčí dochované archeologické nálezy. Při výletu do prvopočátků tohoto sportu, musíme nejdříve mluvit o bruslení jako takovém. To se teprve mnohem později rozdělilo na dvě různá sportovní odvětví: krasobruslení a rychlobruslení
Kdy a jak člověka napadlo využít rychlého a jednoduchého pohybu po zamrzlé ledové ploše nevíme. Archeologické nálezy různých kostěných bruslí, vyrobené ze zvířecích, převážně stehenních kostí můžeme nalézt na území Ruska, Skandinávie, Velké Británie, Německa, v zaniklých přehradních nádržích Švýcarska a dokonce i na území České republiky.
První konkrétní zmínka pochází od canterburského mnicha Williama Fitzstephena, který ve své knize o Thomasi Beckettovi popisuje scénu odehrávající se za severními hradbami:
„…když bažiny ve Finsbury a Moorfieldsu zamrznou, běhá po nich londýnská mládež. Někteří mají kosti připevněné k patám chodidel a v ruce drží okovanou hůl. Létají po ledě jako ptáci nebo vystřelené šípy. Náhle se rozeženou dva mladíci proti sobě se zdviženými holemi, dorážejí na sebe, až upadnou. Často se zraní na hlavě, a když spadne jeden pod druhého, zlomí si ruku i nohu…“&sup1;
Kostěné brusle tedy neměly ostré hrany a k pohybu bylo nutné používat hole.
Zkoušely se různé varianty dřevěných bruslí – v Holandsku ve 13. a 14. století měly dřeváky na spodní straně železný plátek – způsob bruslení však zůstal stejný. Pomohla až náhoda.
Truhlářský učeň z holandského cechu pro lodní a bruslařské nástroje změnil jednoho dne polohu uchycení želízka z vodorovné na svislou a brusle v dnešní podobě byla na světě. Pohyb se stal volnější, ale především rychlejší a ovladatelnější a bruslaři mohli odložit hole.
Vertikální zasazení želízka je doloženo z konce 15. století – holandský mistr Johannes Brugman vyobrazil na vůbec první rytině s bruslařskou tematikou holandskou patronku bruslařů Lidvinu, při pádu na ledě. Podstatnější než ležící dívka je muž v pozadí. Jede se zdviženou nohou, k čemuž již musel použít brusle s hranami.
Podle obrazů starých mistrů bylo bruslení v Holandsku lidovou zábavou, na jiných místech však jen výhradním právem šlechty. Sám císař Rudolf II. uspořádal na svém dvoře roku 1610 velký karneval na ledě, který bezpochyby přispěl k rozšíření této kratochvíle.
Za vlády Ludvíka XVI. se bruslilo také v Paříži. Mezi historické postavy, které bruslení také uchvátilo patřili Madame de Pompadour, Napoleon Bonaparte, Napoleon III. nebo Stuartovci. Říká se, že anglická královna Viktoria poznala svého budoucího muže prince Alberta právě při společných bruslařských vyjížďkách.
Dokonce i proslulý svůdník Casanova neváhal při svých záletech nazout brusle. Jeho smysl pro detail nám dodnes zachoval obraz tehdejší módy. Pronásledovaná dívka a její přítelkyně bruslily v krátkých sukních, z pod kterých vykukovaly černé sametové kalhoty.
Další etapu vývoje bruslení začalo britské město Edinburgh, kde byl v roce 1742 založen první bruslařský klub a o několik let později vyšla v Londýně i první krasobruslařská příručka.
Za zakladatele moderního krasobruslení můžeme považovat Američana Jacksona Hainese. Vyhrál první americké mistrovství v krasobruslení. Nepřišel jen s novým stylem bruslení, ale také s novými kovovými bruslemi. Často byl kritizován a bylo mu vytýkáno, že se příliš koncentruje na polohy těla a končetin než na bruslení daných figur. Haines odjel vyzkoušet štěstí do Evropy.
Svou úspěšnou cestu začal ve Stockholmu, kde natolik uchvátil švédského krále Karla XV., který roku 1866 ve Stockholmu založil Královský bruslařský spolek. Své bruslení obohatil řadou nových tanečních prvků. To se nelíbilo viktoriánské Anglii, která se proti němu postavila stejně jako jeho kolegové v Americe a nehodlala tolerovat žádný zásah do již zavedeného a disciplinovaného stylu bruslení. V zimě 1868 přijel do Vídně a znovu triumfoval. Jeho vystoupení bylo impulsem pro založení vídeňské školy, která náskok Angličanů brzy vyrovnala. První opravdový krasobruslař zemřel roku 1875 ve věku 31 let na zápal plic. Hainesovi žáci dále rozvíjeli bruslení a tak vznikla první pravidla, tzv. Regulativ, který pak převzala Mezinárodní bruslařská federace.
Počátkem 20. století vtiskl krasobruslení podstatně sportovnější charakter švédský krasobruslař Ulrich Salchow. Stal se 10násobným mistrem světa a posunul krasobruslařskou laťku mnohem výše. Salchow začal také využívat svého vynálezu – bruslí se zoubky. Tento nový typ bruslí mu umožnil silnější odrazy během jízdy a také samozřejmě při skocích. V roce 1908 se stal prvním olympijským vítězem v krasobruslení. Svou kariéru korunoval novým skokem, který je dnes znám jako Salchowův skok a patří mezi základní krasobruslařské skoky.
První olympijská soutěž v krasobruslení se uskutečnila na Letních olympijských hrách 1908 v Londýně.
Poslední léta před První světovou válkou znamenala pro sport vůbec a také pro bruslařské disciplíny další rozvoj.
Několik talentů té doby vyrůstalo v Německu. K nim nesporně patřil Werner Rittberger, „vynálezce“ dalšího ze základních skoků - Rittbergra a také talentované děvčátko Charlotta Oelschlägelová, která už ve věku pouhých 10 let vystupovala jako profesionální krasobruslařka. V 17 letech odletěla do New Yorku, triumfovala také tam a díky ní stoupla oblíbenost krasobruslení v USA.
Velké krasobruslařské závody se po první světové válce konaly až v roce 1922. Krasobruslaři této doby byli Norka Sonja Henieová a Rakušan Karl Schäfer.
Desetinásobná mistryně světa přinesla do krasobruslení nejen novou módu – krátkou sukni po kolena, kterou poprvé předvedla na Olympijských hrách 1924 v Chamonix – ale také eleganci a propracované pohyby. Celých deset let byla nejobdivovanější ženou světa.
Osobností mužského krasobruslení byl ve 30 letech 20. století Rakušan Karl Schäfer. V letech 1929 - 1936 se stal 8násobným mistrem Evropy a 7násobným světovým mistrem.
Období po 2. světové válce se stalo nejdůležitější vývojovou etapou krasobruslení, které zažívalo neobvyklý rozmach. Výstavba nových kluzišť, které se postupně měnily v kryté haly a umožňovaly intenzivnější trénink, což samozřejmě ovlivňovalo i sportovní výkony. Volná jízda nabývala postupně na významu oproti doposud protežované povinné jízdě, která nebyla pro diváky příliš atraktivní.
Válečná léta, bez možnosti mezinárodně soutěžit, znamenala pro evropské krasobruslení zpoždění, které nebylo jednoduché dohnat. Američané plně využili možnost nerušeně pokračovat v práci a díky intenzivní psychické přípravě vnesli do krasobruslení více dynamiky, rychlosti a vytrvalosti.
První krasobruslař, který se v poválečném období prosadil ve volné jízdě, byl populární Američan Richard Button, který suverénně ovládal dvojité skoky a v tréninku zkoušel trojitého Salchowa.
Mezi ženami se prosadily sympatická Kanaďanka Barbara Ann Scottová, Peggy Flemingová a Němka Gabriele Seyfert.
Od roku 1952 se v mezinárodních krasobruslařských soutěžích objevila nová disciplína – tance na ledě. Vítězili především anglické taneční páry s jejich charakteristickým způsobem provedení, tzv. anglická taneční škola.
Silně obsazené bylo a je především mužské krasobruslení. Nejvíce se prosadili zámořští u ruští závodníci, jako např. Brian Orser, Brian Boitano, Alexander Fadeev, Viktor Petrenko, Elvis Stojko, Alexej Yagudin a Evgeny Plushenko. V jejich umění převažují trojité a čtverné skoky v různých kombinacích a sekvencích, zajímavé piruety a velmi nápadité krokové pasáže.
Mezi ženami sklidila největší slávu německá krasobruslařka Katarina Witt. Její hvězdná kariéra začala olympijským vítězstvím v Sarajevu 1984, pokračovala několika evropskými a světovými tituly a svého vrcholu dosáhla, když se jí podařilo obhájit olympijský titul v Calgary 1988. K dalším úspěšným ženám patří Midori Itoová, Kristi Yamaguchiová, Lu Chenová, Maria Butyrská, v dnešní době to jsou Michelle Kwanová a Irina Slutská.
Ve sportovních dvojicích dlouhá léta vynikali sovětské páry. K těm nejúspěšnějším patřili Ludmila Bělousová a Oleg Propotopov, Irina Rodninová nejprve s partnerem Alexejem Ulanovem a poté s Alexandrem Sajcevem, Ekaterina Gordeeva a Sergei Grinkov, Elena Bereshnaja a Anton Sicharulidze. Současně to jsou 4násobní mistři Evropy a 2násobní mistři světa Tatiana Totmiania a Maxim Marinin. Objevují se ale také vynikající páry ze zámoří a Asie, např. Xue Shenová a Hongbo Zhao.
Tancům na ledě, nejmladší krasobruslařské disciplíně, vévodili dlouhá léta anglické a poté sovětské páry Ludmila Pachomová a Alexander Gorschkov, kteří získali v letech 1970 - 1976 celkem 6 zlatých medailí na mistrovstvích světa, dalších 6 zlatých na mistrovstvích Evropy o cenný titul olympijských mistrů v tancích na ledě 1976. Jejich následovníky byli Irina Mojsejevová a Andrei Miněnko a Natalia Linitshuková a Gennadi Karponosov. Sérii vítězství sovětských tanečníků přerušil na několik let anglický taneční pár Jayne Torvillová a Christopher Dean. Čtyřikrát vyhráli mistrovství světa a v roce 1984 zlatou olympijskou medaili. Po nich nastoupili opět sovětské páry, z nichž nejúspěšnější byli Pasha Gritshuková a Evgeny Platov, kteří dokonce dvakrát (1994, 1998 vyhráli olympijský titul. Po jejich odchodu se držitelé titulu mistrů světa mění každý rok - Anjelika Krylovová a Oleg Ovsjannikov, Marina Anissina a Gwendal Peizerat, Barbara Fusar-Poli a Maurizio Margaglio, Irina Lobacheva a Ilja Averbuch, Shae-Lynn Bourne a Victor Kraatz. Po dlouhých letech se konečně dvakrát po sobě stal mistrem světa stejný pár - Rusové Tatiana Navka a Roman Kostomarov.


Faster Harder Scooter

Faster Harder Scooter je píseň německé skupiny Scooter z alba Back To The Heavyweight Jam z roku 1999. Jako singl vyšla píseň v roce 1999. Videoklip se natáčel v Kapském městě. Ukazuje závod skrz poušť ve čtyřkolkách. Scéna, kde se jedno z vozidel několikrát převrátí nebyla plánovaná, ale byla to nehoda Axela Coona. Tomu se naštěstí nic nestalo. Singl vyšel také jako limitovaná edice, která videoklip obsahuje.


Bratři Wrightové

Bratři Orville a Wilbur Wrightovi byli tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Oba bratři se závodně věnovali cyklistice. Ani jeden z nich neměl potřebné vzdělání, ale byli velmi zruční. Obdivovali plachtění, které bylo novým sportem. Rozhodli se, že se pokusí postavit kolo s křídly a benzínovým motorem, který by je poháněl.
Oba bratři absolvovali střední školu. Vyrůstali v Daytonu, kde si otevřeli dílnu na opravy jízdních kol. Od roku 1892 zde kola také navrhovali a vyráběli. Takto si vydělávali na financování svých experimentů s létáním. Na základě prací Sira George Cayleyho, Octava Chanuteho, Otto Lilienthala a Samuela Pierpont Langleyho začali v roce 1899 s pokusy. Zlepšili řízení letadla, na rozdíl od ostatních, kteří se snažili hlavně zvýšit výkonnost. Vyvinuli systém ovládání letadla okolo tří os a tím zavedli principy ovládání, které se používají dodnes.
Jejich zaměstnanec Charlie Taylor postavil aerodynamický tunel, ve kterém vyzkoušeli více než 200 různých tvarů křídel a vytvořili vlastní tabulky o působení vztlaku vzduchu na tvar křídla. Jejich zkušenosti s jízdními koly, převody, malými bicyklovými motory a rovnováhou měly velký význam pro jejich úspěšný projekt vytvoření mechanického letadla. Na výzkumech pracovali vždy společně a oba tak mají stejnou zásluhu na vývoji letadla.
Bratři Wrightové se zaobírali víc ovládaním letadla, než jeho pohonem a samotným vzletem ze země. Proto nejdríve vyráběli kluzáky, na kterých používali složitý systém nazývaný „wing warping“. Když se křídlo zkroutilo, mělo větší vztlak a ten dokázal zvednout křídlo do vzduchu. Ovládání se provádělo kroucením konců křídel pomocí drátů, které držel pilot. Zatáhnutím za dráty mohl naklonit křídlo a zatočit.
V roce 1900 přestěhovali pokusy do Kitty Hawk v Severní Karolíně aby pokračovali v práci. Kitty Hawk si vybrali díky ůdajům National Weather Service pro její silné a stálé větry, ale také díky její odlehlosti, poskytující soukromí. Experimentovali s kluzáky od roku 1900 do roku 1902, přičemž každý rok zkonstruovali nový. Jejich poslední kluzák Wright Glider z roku 1902, měl mnoho důležitých inovací. Letěli s ním víc než tisíckrát. 23. března 1903 si dali patentovat nový způsob řízení, který byl postaven na ovládaní letadla okolo tří os. Zkroucení křídla zabezpečilo naklápění doprava nebo doleva, přední výškové kormidlo umožňovalo usměrnění letu směrem dolů nebo nahoru, a zadní směrovka sloužila k zatáčení okolo svislé osy. Patent byl zapsán 22. května 1906, jako „U.S. patent“ číslo 821,393 – „Flying Machine“.
V roce 1903 postavili Wright Flyer později zvaný Flyer I. Použili vlastnoručně vyrobenou vrtuli a motor na míru vyrobený v jejich obchodě s koly v Daytonu. Motor byl lepší než běžné motory té doby. Měl dostatečně nízký poměr hmotnosti k výkonu, aby mohl být použitý v letadle a k převodu používal řetěz z bicyklu. 17. prosince 1903 vzlétli, každý dvakrát. První letěl Orville, let byl dlouhý 39 metrů a trval 12 sekund. Byl zachycen na jejich nejznámější fotografii. Čtvrtý let toho dne byl jediným skutečně řízeným letem. Wilbur Wright letěl 279 metrů a let trval 59 sekund. Stavba letadla Flyer I stála méně než tisíc dolarů. Rozpětí křídel bylo 12 metrů, hmotnost 340 kg a jeho 77 kilogramový motor měl výkon 12 koňských sil. Lety pozorovali čtyři záchranáři a jeden chlapec z městečka. Byly to tedy první prokazatelné veřejné lety. Místní noviny ihned popsaly tuto událost, ale velmi nepřesně. Jen jediné noviny druhý den vydaly podrobný článek o této události.
Brzy po prvním letu Wrightové požádali o patent na letadlo, ale až do roku 1908 nelétali – zřejmě v obavě o prozrazení jejich patentu. Původní patent byl zamítnutý, později však získali patent na způsob řízení letu křivením konců křídel.


Lácar

Lácar je jezero ledovcového původu v provincii Neuquén v Argentině. Je sevřené řetězcem And, leží ve nadmořské výšce 630 m. Jezero má rozlohu 55 km2 s průměrnou hloubkou 167 m a s maximem 277 m. Jeho povodí má plochu 1048 km2.
Území v okolí jezera je téměř neobývané, výjimkou je malé město San Martín de los Andes na jeho severovýchodním pobřeží.
Jako jedno z mála argentinských jezer odvádí své vody prostřednictvím řeky Hua-Hum přes Chile do Tichého oceánu.


Statutární město

Statutární město je město, jehož správa je organizována podle základní městské vyhlášky nebo zemského zákona, přičemž se oba typy těchto právních norem označují jako statut města. Status statutárního města může znamenat buď právo města vydat statut města, nebo povinnost města vydat statut města.
V některých státech mají svůj statut všechna města, popřípadě dokonce všechny obce, například na Slovensku, ve Slovinsku a v Itálii.
V Česku je statutárním městem město, které má právo si svoji správu organizovat podle základní městské vyhlášky, která se označuje jako statut města. Tato vyhláška může například vymezit městské části nebo městské obvody a může na ně přenést některé své působnosti přenesené státní správy i samostatné působnosti města. Praha je de facto podle zvláštního zákona také statutárním městem, avšak formálně se namísto toho označuje jako hlavní město, což je status zahrnující i znaky statutárního města.
V Rakousku je statutárním městem město, jehož správa je organizována podle zemského zákona, který se rovněž označuje jako statut města.
Statutární města existovala v českých zemích již v letech 1850-1939 a 1945-1948. V té době také měla jejich území postavení odpovídající samostatnému politickému okresu. Před zánikem Rakouska-Uherska náleželo postavení statutárního města také městu Gorici, a městům Lublani, Mariboru, Celje a Ptuji. I tato města zároveň tvořila samostatný politický okres. Podobný koncept existoval i v Uhersku.
V období Protektorátu Čechy a Morava a potom v letech 1949-1967 statutární města v českých zemích ani na Slovensku neexistovala. Od 1. ledna 1968 bylo toto postavení Brnu, Košicím, Ostravě a Plzni zákonem číslo 69/1967 Sb. „O národních výborech“ zase navráceno, nicméně se jako „statutární města“ oficiálně neoznačovala. Později byly vydány zákony 175/1968 sb. „O městě Brně“, 40/1969 sb. „O městě Ostravě“, a 41/1969 sb. „O městě Plzni“. Praha a Bratislava měly status hlavního města. Od 24. listopadu 1990 se na základě nového zákona o obcích počet statutárních měst výrazně zvýšil, přičemž vlastní statut získala podle nového zákona č. 418/1990 Sb. „o hlavním městě Praze“ i Praha. Situace na území Slovenska od roku 1990 je popsána v odstavci Slovensko.
Zákon o obcích, např. úplné znění zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dle zákona č. 2/2003 Sb., z 13. ledna 2003, uvádí taxativní výčet statutárních měst. Jejich statut vydává zastupitelstvo příslušného statutárního města.
Od 24. listopadu 1990 existovalo v České republice 13 statutárních měst. Od 12. listopadu 2000 se jejich počet zvýšil o další 3 města na 16. Od 1. ledna 2003 do 30. června 2006 existovalo v České republice 19 statutárních měst. Od 1. července 2006 se počet statutárních měst zvýšil o další 4 města. Od 1. ledna 2007 pouze Brno tvoří samostatný okres. Do 31. prosince 2006 tvořila samostatné okresy také města Ostrava a Plzeň, poté došlo od 1. ledna 2007 k rozšíření jejich okresů o ty okolní obce, pro které tato města vykonávají státní správu jako obec s rozšířenou působností. Zvláštním případem je Praha, která tvoří samostatný kraj.
Statutární město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány statutárního města jsou rada města, primátor, magistrát a zvláštní orgány města.
Území statutárního města nebo jeho část se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.
V Rakousku existuje obdobná koncepce statutárních měst, ovšem na rozdíl od českých mají zdejší statutární města automaticky postavení obodobné politickému okresu. Statut příslušného statutárního města vydává a schvaluje zemský sněm územně příslušné spolkové země. Zdejší města si mohou zažádat o postavení statutárního města v případě, že mají více než 20 000 obyvatel.
Poté co udělení postavení statutárního města schválí příslušná zemská vláda a následně spolková vláda, je jim toto postavení uděleno na tak dlouho, dokud neohrožuje některý z národních zájmů. V Rakousku však existují i mnohem menší statutární města, která mají toto postavení z historických důvodů. Jedná se především o města Eisenstadt a Rust, která si roku 1921 uhájila svůj statut, pocházející z předchozích dob, kdy v rámci Uherského království měla postavení svobodných měst. Během německé okupace v letech 1938-1945 se statutární města označovala jako městské okresy, byla spravována na základě německého obecního zřízení a neměla žádný vlastní statut.
Vedle obecní správy má statutární město na starosti také správu politického okresu, který jeho území automaticky tvoří. Stejně jako v Česku mají i rakouská statutární města místo městského úřadu magistrát, který automaticky plní i funkce okresního úřadu. V jeho čele stojí starosta, který je hlavou města a současně i hlavou okresní správy. Vídeň tvoří samostatnou spolkovou zemi a tak jeho magistrát plní také úkoly, jež mají na starosti orgány spolkových zemí. Vídeňský starosta je tedy z titulu svojí funkce předsedou zemské vlády Vídně.
Pouze Vídeň a Štýrský Hradec se podobně jako některá statutární města v Česku člení na samosprávné městské části, které se ve Vídni označují jako městské okresy, zatímco ve Štýrském Hradci jako městské obvody.
Ve srovnání s Českou republikou či Rakouskem se situace na Slovensku od roku 1990 liší tím, že zde mají vlastní statut automaticky všechna města i obce. V čele měst zde stojí automaticky primátor, čímž se liší od obyčejných obcí, v jejichž čele stojí starosta. Přesto však pouze košický a bratislavský městský úřad nesou označení magistrát, zatímco městské úřady ostatních slovenských měst nesou označení městský úřad, obecní úřady pak označení obecní úřad.
Ve Slovinsku a Itálii je situace obdobná jako na Slovensku. Také zde mají vlastní statut všechna města i obce. Starostové slovinských měst a obcí se však označují termínem župan, starostové italských měst a obcí italským termínem sindaco.


Seznam planetek 50251-50500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Eduard VII.

Eduard VII. byl králem Spojeného království Velké Británie a Irska a britských dominií a císařem Indie od 22. ledna 1901 do své smrti Byl prvním britským panovníkem z dynastie Sachsen-Coburg und Gotha, která byla jeho následníkem Jiřím V. přejmenována na windsorskou.
Eduardovské období, které zahrnovalo dobu jeho vlády, se časově shodovalo s počátkem nového století a přineslo významné změny v technologiích a vědě, včetně vzniku letectví, nárůstu socialismu a dělnického hnutí. Eduard sehrál důležitou roli v rozvoji flotily britského námořnictva, vojenské zdravotní služby a reorganizace britské armády po druhé búrské válce. Podporoval dobré vztahy mezi Británií a jinými evropskými státy, zvláště s Francií.
Eduard se narodil 9. listopadu 1841 v Buckinghamském paláci jako nejstarší syn královny Viktorie a jejího manžela Alberta. Jako nejstarší syn a dědic trůnu mu byl krátce po narození udělen titul princ z Walesu. Roku 1863 se vzdal následnictví na vévodství Sasko-Kobursko-Gothajské ve prospěch svého mladšího bratra Alfréda.
Jeho rodiče se rozhodli, že Eduard musí mít vzdělání, které by ho připravilo na roli britského panovníka. Jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Eduardovy kvality spočívaly spíše v jeho šarmu, společenskosti a taktu. Po krátkém studijním pobytu v Římě pokračoval ve studiu na Edinburghské univerzitě a později na Christ Church v Oxfordu.
Roku 1860 podnikl jako následník trůnu svou první cestu do Severní Ameriky. Jeho smysl pro humor a společenské chování podpořilo skvělý výsledek cesty. Kdekoli se v Americe objevil, byl vítán nadšenými davy a jeho návštěva přispěla ke zlepšení vztahů mezi Británií a Spojenými státy a k posílení Eduardovy sebedůvěry.
Po svém návratu se chtěl věnovat kariéře v armádě, ale jako následníkovi trůnu mu to bylo znemožněno. V září 1861 byl vyslán do Německa zdánlivě proto, aby sledoval vojenské cvičení, ale hlavním důvodem bylo jeho setkání s Alexandrou Dánskou. Toto setkání bylo zorganizováno na popud Viktorie a Alberta, kteří došli k názoru, že by se Eduard a Alexandra měli stát manželi.
Poté co Viktorie ovdověla, stáhla se z veřejného života. Krátce po Albertově smrti zajistila pro Eduarda cestu po středním východu. Součástí cesty byla návštěva Egyptu, Jeruzaléma, Damašku, Bejrútu a Konstantinopole. Sňatek Eduarda a Alexandry se konal 10. března 1863 v kapli svatého Jiří na Windsorském hradu.
V době kdy se Viktorie po smrti svého manžela neukazovala na veřejnosti, zastupoval ji Eduard. Zúčastnil se různých společenských akcí, jako byly otevření radnice v Halifaxu, Thames Embankment, Tower Bridge a jiných a byl tak prvním monarchou, který se prezentoval na veřejných akcích tak, jak je známe v současnosti. Nicméně jeho matka mu do roku 1898 nedovolila zasahovat do státních záležitostí. Roku 1875 podnikl dlouhou osmiměsíční výpravu po Indii
Eduard byl patronem umění a vědy a pomohl založit Royal College of Music. Také propadl hraní karet, měl rád venkovní sporty a byl nadšeným lovcem. Podporoval módu nošení tvídového oblečení a zpopularizoval nošení smokingu. Zavedl zvyk jíst k nedělnímu obědu hovězí pečeni a opečené brambory s křenovou omáčkou, což zůstalo nejoblíbenějším nedělním jídlem Britů.
Když královna Viktorie 22. ledna 1901 zemřela, stal se Eduard králem Spojeného království, císařem Indie a také králem britských dominií. Dům svých rodičů na Isle of Wight věnoval státu a sám žil v Sandringhamu. Je považován za prvního dědice britské koruny, který nastoupil na trůn bez dluhů. Jeho finance spravoval Dighton Probyn, který využíval rady Eduardových židovských přátel a to například i členů Rothschildovy rodiny. V době narůstajícího antisemitismu tak musel Eduard vzdorovat kritice, že otevřeně spolupracuje s Židy.
Eduard a Alexandra byli korunováni ve Westminsterském opatství 9. srpna 1902. Původně se měla korunovace odehrát již 24. června, ale Eduard byl postižen zánětem slepého střeva. Díky pokrokům v anestézii a antiseptice podstoupil operaci, prováděnou Frederikem Trevesem, která mu zachránila život. V té době se slepé střevo neodstraňovalo operativně a úmrtnost na toto onemocnění byla vysoká. Treves se rozhodl pro radikální zákrok odstraněním zaníceného slepého střeva. Eduard se již příští den cítil lépe a tato metoda se postupně začala používat jako hlavní možnost řešení zánětu slepého střeva.
Eduardovými hlavními zájmy byly zahraniční cesty a starost o námořní a vojenské záležitosti. Uměl plynule francouzsky a německy a podnikl mnoho cest do zahraničí. Jednou z nejdůležitějších cest byla roku 1903 návštěva Francie jako host prezidenta Loubeta. Po návštěvě papeže to byl další příspěvek k vytvoření důvěry mezi oběma státy, urovnání sporů o kolonie v Severní Africe a odvrácení rizika války mezi Británií a Francií. Srdečná dohoda, odstraňující rozpory mezi dvěma koloniálními mocnostmi, byla podepsána 8. dubna 1904, ukončila dlouhodobou rivalitu mezi oběma zeměmi a vytvořila protiváhu vůči narůstajícímu spojenectví mezi Německem a Rakouskem-Uherskem. Roku 1908 byl Eduard prvním britským panovníkem, který navštívil Ruské impérium.
Eduard se aktivně zapojil do diskuse o reformě armády, jejíž potřeba se projevila po druhé búrské válce. Podporoval reorganizaci velení armády, vytvoření dobrovolné zálohy armády a vytvoření expedičních sborů pro podporu Francie v případné válce proti Německu. Reforma královského námořnictva byla vyvolána i vznikem nové strategické hrozby - německého válečného námořnictva. Eduard podporoval názory Johna Fishera, který navrhoval efektivní úspory, zrušení zastaralých lodí a strategické přeskupení loďstva na torpédové čluny pro obranu země podporovanou bitevními loděmi.
V posledním roce svého života byl Eduard zapojen do ústavní krize způsobenou odmítnutím přijetí rozpočtu navrženého liberální vládou vedenou H. H. Asquitem, který obsahoval daňová opatření směřující k přerozdělení bohatství, konzervativní většinou ve Sněmovně lordů. Král oznámil Asquitovi, že jmenuje nové peery, potřebné pro přijetí tohoto rozpočtu, pokud zvítězí ve dvou všeobecných volbách.
Eduard pravidelně vykouřil dvacet cigaret a dvanáct doutníků denně. Ke konci života trpěl zánětem průdušek. V březnu roku 1910 Eduard v Biarritzu zkolaboval. 27. dubna se vrátil do Buckinghamského paláce i když stále trpěl zánětem průdušek. Jeho manželka se vrátila z Korfu 5. května. Následující den byl postižen několika zástavami srdce, ale odmítl ulehnout. Navečer ztratil vědomí a zemřel.


Raimond III. z Tripolisu

Raimond III. z Tripolisu byl v letech 1152-1187 hrabětem z Tripolisu a knížetem z Galileje, kterou získal sňatkem.
Raimond byl významným a vlivným šlechticem na královském dvoře v Jeruzalémě, kde zastával i funkci regenta Jeruzalémského království za dva krále: v letech 1174-1176 za nezletilého Balduina IV. a 1185-1186 za jeho nástupce, Balduina V. Byl vůdcem domorodých křižáckých baronů v opozici vůči šlechticům, kteří do Svaté země přišli v nedávné době z Francie a o soužití Evropanů a muslimů v Palestině, měli, oproti „staré šlechtě“, zcela jinou představu.
Raimond, ostatně jako většina ostatních křižáckých baronů, byl nábožensky velmi tolerantní vůči muslimům i křesťanům východních ritů. Vůči muslimským státům razil umírněnou, defenzivní politiku. Se sultánem Saladinem měl hrabě přátelské diplomatické vztahy a u Arabů byl Raimond velmi respektován. Byl rovněž velmi vzdělaný, což však u palestinských křižáků nebylo nic neobvyklého. Ovládal tehdejší francouzštinu, latinu i arabštinu a býval často oblečen po vzoru arabských emírů.
Když roku 1187 na jeruzalémský trůn dosedl Guy de Lusignan, Raimond III. mu odmítl přísahat věrnost. Nakonec se s ním však smířil a podpořil ho v nové válce se Saladinem. V následné bitvě u Hattínu byli křižáci Saladinem poraženi, Raimondovi se ale podařilo s několika dalšími z bitvy vyváznout. Uprchl nejprve do Tyru a poté do Tripolisu, kde ještě téhož roku zemřel.
Raimond III. byl pravnukem Raimonda de Saint-Gilles, hraběte z Toulouse a jednoho z předních vůdců první křížové výpravy. Mladý Raimond III. usedl na tripolský trůn ve svých dvanácti letech, když byl roku 1152 assassiny zavražděn jeho otec a předchůdce, hrabě Raimond II. Protože Raimond III. nebyl plnoletý, faktickou vládu za něho další tři roky držela jeho matka Hodierna. Poté začal být znám jako Raimond mladší, aby byl svými současníky odlišen od svého otce.
Roku 1159 ovdověl byzantský císař Manuel I. a obrátil se na jeruzalémského krále, aby mu doporučil některou palestinskou princeznu. Balduin III. mu navrhl svou sestřenici, tripolskou princeznu a sestru Raimonda III. Melisendu. Křižácké panstvo se pro myšlenku, že se Melisenda stane císařovnou vyloženě nadchlo a skládalo bohaté svatební dary. Císař však nakonec Melisendu odmítl a raději zvolil antiochijskou princeznu Marii. Křižáci se tím cítili velice pobouřeni, především Raimond III. Loďstvo, které mělo být určeno k přepravě Melisendy do Konstantinopole nechal hrabě předělat na válečné lodě, kterými zaútočil na byzantský ostrov Kypr.
Roku 1164 Raimond III. a antiochijský kníže Bohemund III. vytáhl osvobodit pevnost Harim, kterou obléhal sultán Núr ad-Dín. V bitvě u Harimu byla křižácké vojsko muslimy rozdrceno a Raimond, Bohemund, hrabě z Edessy Joscelin III., hrabě z Poitou Hugo de Lusignan a další křižáci byli zajati a uvězněni v Aleppu. Raimond III. byl vězněn až do roku 1173, kdy za něho bylo složeno výkupné. Do Raimundova propuštění v Tripolisu dočasně jako regent vládl jeruzalémský král Amaury I. Roku 1174 se oženil s dědičkou galilejského knížectví Eschivou, díky níž získal titul galilejského knížete a postavení jednoho z nejvlivnějších velmožů Jeruzalémského království.
Roku 1174, po smrti krále Amauryho, nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Balduin IV., který však byl stále nezletilý a nemohl se proto ujmout vlády de facto. U mladého krále se také brzy projevily příznaky malomocenství a bylo jasné, že vládnout dlouho nebude. O úřad regenta království měl velký zájem jeruzalémský senešal Miles z Plancy, avšak Raimond III. se brzy dostavil do Jeruzaléma a požadoval, jakožto blízký králův příbuzný, regentství pro sebe. Tímto argumentem pro sebe získal podporu předních baronů Jeruzalémského království, jako Homfroie II. z Toronu, Baliana z Ibelinu a Reginalda ze Sidonu. Krátce poté byl v Akkonu Miles z Plancy zavražděn a již nic nemohlo překážet Raimondově nástupu do regentského úřadu.
Raimond III. se později oženil s galilejskou kněžnou Echivou, vdovou po Gautieru de Saint-Omer, pánovi z Tiberiasu. Připojením Galiley a pevnosti Tiberias s Galilejským jezerem získal Raimond kontrolu nad severními částmi Jeruzalémského království pro Hrabství Tripolis. Z moci regenta roku 1174 dosadil Guillauama z Tyru do úřadu jeruzalémského kancléře a o rok později na arcibiskupský stolec v Tyru. Roku 1176 král Balduin IV. dosáhl věku, kdy se mohl plně chopit vlády a Raimond rezignoval na funkci regenta. Poté se chopil vyjednávání o sňatku mezi královou sestrou, princeznou Sibylou a Vilémem VII. z Montferratu. Vilém však zemřel roku 1177 a zanechal na světě svého a Sibylina syna, budoucího krále Balduina V.
Zemřelý král Amaury I. byl dvakrát ženatý, nejprve s Anežkou z Courtenay, se kterou byl křižáckou šlechtou donucen se rozvést poté, co nastoupil na trůn, aby se mohl oženit s byzantskou princeznou Marií Komnenovnou, čímž Jeruzalémské království pokračovalo v přátelském kursu k Byzanci. Amauryho první dcera Sibyla, jejíž matkou byla Anežka si později vydobyla silnou pozici u královského dvora. Jeho druhá dcera Isabella, jejíž matka byla Marie byla později podporována mocným rodem Ibelinů.
Raimondova vlastní pozice v těchto mocenských zápasech byla složitá a kontroverzní. Jako nejbližší příbuzný krále v mužské linii, měl velký nárok na jeruzalémský trůn. Arabský kronikář Ibn al Athir píše:
Ačkoliv Raimondova žena Echiva měla několik dětí ze svého prvního manželství, Raimod sám neměl žádné potomky, kteří by se mohli stát jeho nástupci. Možná právě proto se Raimond nepokusil přímo vznést nárok na trůn, namísto toho se snažil získat více vlivu u dvora těsnou spoluprací s mocnými barony z Ibelinu a pokusy provdat jeruzalémské princezny Sibylu a Isabellu za své spojence. Král však začal více spoléhat na své příbuzné z matčiny strany, svou matku Anežku a jejího bratra Joscelina, kteří si nečinili žádné nároky na trůn.
Roku 1179 začal král Balduin IV. vyjednávat o sňatku své ovdovělé sestry Sibyly s burgundským vévodou Hugem III., ale ten později o svatbu s jeruzalémskou princeznou ztratil zájem. A tehdy se Raimond III. pokusil o puč. Pro svůj plán na převrat získal i vládce dalšího křižáckého státu - antiochijského knížete Bohemunda III. Raimondova a Bohemundova křižácká vojska vytáhla na Jeruzalém, aby krále donutila provdat Sibylu za Raimondova blízkého spojence Balduina z Ibelinu. Král proto urychleně a v tajnosti svou sestru provdal za francouzského hraběte Guye de Lusignan. Balduin IV. se snažil Sibylu provdat za některého z mocných evropských šlechticů, protože si velmi dobře uvědomoval nebezpečí, které představoval Saladin a doufal, že v případě ohrožení jeho nový švagr získá pomoc pro Jeruzalémské království z Evropy. Raimond, když se dozvěděl, jak ho král doběhl, postup do království zastavil a vrátil se do Tripolisu.
V roce 1182 Balduin IV. který již byl v důsledku své nemoci velmi omezen ve schopnosti vykonávat vládu, jmenoval regentem svého švagra Guye. Raimond proti tomu protestoval, ale když Guy upadl příštího roku u krále v nemilost, byl znovu jmenován regentem Raimond, který tím získal pod svou kontrolu Bejrút. Král, aby zabránil Guyovi v nástupnictví na trůn, jmenoval, s podporou Raimonda a Královské rady, svým dědicem svého synovce, mladého Balduina z Montferratu. Roku 1183 byl šestiletý Balduin korunován spoluvládcem Balduina IV. jako Balduin V., korunovační ceremoniál řídil Raimond sám.
Malomocný král Balduin IV. zemřel na jaře roku 1185 a nástupcem se stal jeho spoluvládce, Balduin V. Raimond III. zůstal ve funci regenta, aby de facto vládl za mladého krále, jemuž dělal osobního strážce strýc Joscelin III. Navzdory tomu byl Balduin V. velmi neduživý a v létě 1186 podlehl v Akkonu nemoci. Na jeho pohřbu v Jeruzalémě rakev Balduinův děd Vilém z Montferratu a Joscelin III., Raimond však chyběl.
Po pohřbu Joscelin III. jmenoval Balduinovu matku Sibylu nástupkyní pod podmínkou, že se rozvede z Guyem de Lusignan a Královská rada jí vybere nového manžela. Sibyla s tím souhlasila, ale při korunovaci vložila korunu na hlavu Guyovi, čímž ho zcela legálně korunovala svým spoluvládcem. Mezitím Raimond odjel do Nábulu, sídlu Baliana z Ibelinu, aby vyzval všechny barony k loajalitě Sibylině sestře, princezně Isabelle a Ibelinům. Raimond měl zato v plánu, že pokud se podaří Guye a Sibylu sesadit, nechá Isabellu a jejího manžela Homfroie z Toronu korunovat. Nicméně Homfroi, který byl nevlastním synem Guyova nejbližšího spojence Renauda de Châtillon, odmítl mít s revoltou cokoliv společného a přidal se na stranu krále. Po tomto neúspěchu Raimond, aby zabránil možné občanské válce, se stáhnul do svého sídla v Tripolisu.
V Tripolisu zatím Raimond uzavřel příměří se Saladinem, se kterým měl na rozdíl od jeruzalémského dvora dobré vztahy, v naději na vypořádání se s Guyem de Lusignan a jeho spojenci. Koncem roku 1186 se Saladinova armáda utábořila v okolí městečka Tiberias, které patřilo lénem Raimondovi a bylo součásti Galilejského knížectví. Vojáci očekávali útok na Jeruzalémské království, který měl být odvetou za neustále nájezdy pána Keraku Renauda de Châtillon na muslimské karavany v Zajordánsku.
Saladin Raimonda žádal, aby mu umožnil průzkumnou výpravu do oblasti Genezaretského jezera. Raimond s svolením váhal, neboť prostřednictvím Baliana z Ibelinu se začaly zlepšovat vztahy mezi Raimondem a Guyem a touto spoluprací s muslimy by byl považován za vlastizrádce. Nakonec však Saladinovi volný průjezd svým územím slíbil pod podmínkou, že se muslimští vojáci zdrží jen jednu noc a neublíží poddaným. Ráno 1. května 1187 vyrazilo 7 000 Saladinových jezdců do Palestinského vnitrozemí. O této akci se však dozvěděli velmistři řádu johanitů a templářů, Roger des Moulins a Gérard de Ridefort. Gérard přesvědčil velmistra johanitů, aby postavili vojsko z rytířů obou řádů a na Turky zaútočili. Gérard dal za noc dohromady asi dvě stě rytířů. Z dvou set rytířů, kteří na překvapené muslimy zaútočili, jich sto padesát padlo. Gérard de Riderfort z bitvy vyvázl a dostal se do Jeruzaléma, kde Raimonda III. obvinil ze zrady a paktu se Saladinem. V Jeruzalémě zavládlo rozhořčení a jeruzalémský patriarcha Herakios Raimondovi napsal:
Král Guy nyní začal sbírat vojsko proti Saladinovi. Balianovi z Ibelinu se podařilo Guye a Raimonda usmířit, aby se oba setkali v Akkonu. Tripoliské vojsko se následně přidalo ke Guyově armádě také. Přesto se Raimond a Guy názorově rozcházeli v představě dalšího postupu. Raimond navrhoval vyčkávací pozici, ale Guy, silně ovlivněný Gérardem a Renaudem de Châtillon, kteří Raimonda nenáviděli stejně jako Saladina, prosazovali vytáhnout muslimům vstříc a utkat se s nimi. Saladin zatím oblehl pevnost Tiberias, aby vylákal křižácké vojsko k boji. Nakonec si bojechtiví velitelé prosadili svou jeruzalémské vojsko vyrazilo 3. července 1187 pouští Tiberiadě na pomoc. U pahorků Hattínu, však byli křižáci obklíčeni. Raimond III. se svou družinou se dokázal z obklíčení dostat, když jej při pohledu na řítící se rytíře z kopce muslimové pustili bez boje.
Raimond se poté s ostatními přeživšími od Hattínu uchýlil do Tyru. V srpnu se však vrátil do Tripolisu a zde v září nebo říjnu na zánět pohrudnice zemřel. Jeho nástupcem na tripolském trůnu trůnu se stal jeho kmotřenec Raimond z Antiochie, ačkoliv kníře Bohemund III. jako hraběte dosadil svého mladšího syna Bohemunda IV.
Postava Raimonda z Tripolisu se objevila v mnoha novelách, které se odehrávali na křižáckém Východě. Podobu kladného a soucitného hrdiny přijal Raimond v knize Grahama Shelbyho . Dětská kniha od Ronalda Welche ho vykresluje lehce rozpolceně, zatímco dětská novela Susan Peekové o králi Balduinovi IV., Raimonda zobrazuje ve vyloženě negativních barvách.
Raimond III. vystupuje jako jedna z nejdůležitějších postav také v hollywood velkofilmu Království nebeské z roku 2005, byť ve velmi přestylizované podobě, jehož ztvárnil slavný britský herec Jeremy Irons. Nevystupuje jako Raimond z Tripolisu, nýbrž jako hrabě z Tiberiady, což mu dalo i jeho filmové jméno Tiberias, aby se nepletl s s postavou Ranauda de Châtillon, jehož hrál Brendan Gleeson. Tripolské hrabství ve filmu nahraje vůbec žádnou roli a Raimond v něm vystupuje jako správce Jeruzaléma. Filmový Raimond se neúčastnil bitvy u Hattínu a po ní odchází na Kypr.


Erich von Manstein

Narodil se jako desáté dítě von Lewinských, staré pruské důstojnické rodiny. Při křtu byl adoptován von Mansteiny. Lewinská a Mansteinová byly sestry. Protože manželství von Mansteinové bylo bezdětné, rozhodly se obě rodiny, že desáté dítě Lewinských ponese jméno von Manstein, což bylo umožněno císařským dekretem.
V roce 1900 začala von Mansteinova vojenská kariéra u císařského sboru kadetů v Plönu. V roce 1906 vstoupil jako praporčík do třetího pruského pěšího gardového pluku. Z téhož pluku vzešel také pozdější prezident polní maršál Paul von Hindenburg a také poslední říšský kancléř výmarské republiky generál Kurt von Schleicher.
Válečnou akademii v Berlíně musel Manstein ukončit předčasně, když v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka Von Manstein neměl řádně ukončené vzdělání generálního štábu, ale již jako pobočník prokázal jak velké měl vojenské nadání. Účastnil se dobytí pevnosti Namur, bitev u Mazurských jezer, na Sommě, u Soissons a Remeše. V Polsku byl těžce raněn, při boji zblízka ho zasáhly dvě kulky do ramena a do sedacího nervu.
V lednu 1920 se seznámil s Jutty von Loesch, kterou o tři dny později požádal o ruku. Toto manželství vydrželo celý život a vzešly z něj tři děti.
Byl hlavním architektem německého útoku na Francii v roce 1940, během invaze do SSSR dobyl v roce 1942 „pevnost“ Sevastopol a posléze vedl obléhání Leningradu. Po obklíčení 6.armády generála Pauluse v Bitvě u Stalingradu byl v závěru roku 1942 jmenován velitelem Skupiny armád Don, posléze přejmenovanou na Skupiny armád Jih.
Jeho prvním úkolem bylo zastavení ofenzivy Rudé armády a osvobození 6.armády, obklíčené v prostoru Stalingradu. Toho však oslabená jižní část německé fronty nebyla schopná a tak byla v závěru ledna 1943 Paulusova 6.armáda zcela zničena a jednotky, které kapitulovaly, padly do ruského zajetí.
Mansteinovi se však podařilo do jisté míry stabilizovat jižní část fronty a zabránit obklíčení jednoho milionu německých vojáků v prostoru Kavkazu a Kubáně. V průběhu zimy a jara 1943 řidil ústup německých jednotek před pokračující ruskou ofenzivou, přičemž vyklidil i důležité ukrajinské město Charkov. Vzápětí však dokázal využít chyby ruského velení a příliš roztaženého nepřítele porazil ve třetí bitvě o Charkov. Následná krátká protiofenziva vrátila německá vojska do výchozích pozic z jara 1942 - tedy na úroveň měst Orel, Bělgorod, Izjum a řeka Mius.
V létě 1943 vedl skupinu armád Jih v Bitvě v Kurském oblouku, avšak slibně se rozvíjející útok musel zastavit, z důvodu odvelení části německých sil do Itálie a následkem sovětského útoku na řece Mius, nezbyly pro pokračování útoku síly.
Po této bitvě gradovaly jeho spory s Hitlerem a jeho příkazům držet pozice za každou cenu. Manstein stále častěji ostře kritizoval jeho zásahy do vedení válečných operací a obhajoval koncepci efektivní mobilní obrany, která zabrání ztrátám jednotek v důsledku obklíčení a dokáže využít chyby nepřítele ve svůj prospěch.
Po dalším ústupu jeho Skupiny armád Jih od Dněpru přes západní Ukrajinu byl 30. března 1944 spolu s Ewaldem von Kleistem odvolán a poslán do předčasného důchodu.
Po válce byl souzen pro válečné zločiny, v roce 1949 byl odsouzen na 18 let, ale již po čtyřech letech byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Po válce též sepsal své paměti - Ztracená vítězství.


Siglufjör?ur

Siglufjör?ur je malé rybářské město na severu Islandu. Nachází se nedaleko Severního polárního kruhu. Žije zde 1.341 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 66°11' severní šířky a 18°53' západní délky.


Eduardo Galeano

Eduardo Hughes Galeano je uruguayský novinář a spisovatel, jehož knihy byly přeloženy do řady jazyků.
Po vojenském puči v Uruguayi v roce 1973 byl Galeano uvězněn a později byl donucen opustit zemi. Usadil se v Argentině, kde založil časopis o kultuře nazvaný Crisis.
Po krvavém vojenském puči v Argentině v roce 1976 musel znovu uprchnout, tentokrát do Španělska, kde napsal svou známou trilogii Memoria del fuego.
V roce 1985 se vrátil do Montevidea, kde žije dodnes.


Davis Cup - Americká Zóna 2008

Americká Zóna je jednou ze tří oblastních zón Davis Cupu.


Stanislav Šturz

Žák prof. Oldřicha Blažíčka na Vysokém učení technickém v Praze, kde se zabýval krajinomalbou. Poté studoval Uměleckoprůmyslovou školu u Zdeňka Kratochvíla a souběžně u Rudolfa Vejrycha. Vyučoval kreslení na středních školách v Praze, Prešově, Kladně a od roku 1941 v Kralupech nad Vltavou, kde dlouhá léta působil jako ředitel Gymnázia Ant. Dvořáka.
Maloval ve stylu kubismu, později poetického realismu. Autor zátiší, figurálních kompozic a krajin.


Arthur Rothstein

Arthur Rothstein byl americký novinářský fotograf známý svou prací pro společnost Farm Security Administration. Dokumentoval dopady velké hospodářské krize v USA v roce 1929.
FSA je společnost, která byla vytvořena v USA v roce 1935 v rámci New Deal. Úkolem bylo v krizi pomáhat proti americké venkovské chudobě. FSA podporovalo skupování okrajových pozemků, práci na velkých pozemcích s moderními stroji a kolektivizaci. Vedle Rothsteina byli v sociologicko-dokumentárním programu této agentury zapojeni fotografové jako například Walker Evans, Dorothea Langeová, Roy Stryker nebo Ben Shahn.


Sönam Gjamccho

Sönam Gjamccho byl vůbec prvním dalajlamou, který užíval tento titul. Obdržel jej v roce 1578 od mongolského knížete Altan-chána. Dalaj znamená mimo jiné "oceán" a lama "učitel". Ve volném překladu tak dalajalama znamená "Oceán moudrosti".


FC Kuressaare

FC Kuressaaare je estonský fotbalový klub založený v roce 1990. V roce 2007 hraje klub nejvyšší soutěž v zemi - Meistriliigu. Své domácí zápasy hraje FC Kuressaare na Kuressaare linnastaadion, který pojme 2000 diváků.


Ekonomika Rakouska

Až do poloviny 20. století bylo Rakousko poměrně zaostalý stát. Během Rakouska-Uherska byl téměř veškerý průmysl soustředěn v českých zemích. Dvě světové války tento stav ještě vystupňovaly. Až v 50.-60. letech přišlo zlepšení - zatímco Československo fatálně ekonomicky propadlo kvůli centrálně plánované ekonomice, Rakousko se především díky mezinárodnímu obchodu, cestovnímu ruchu a jiným službám pozvedlo.
Rakousko těží především z turistického potenciálu země - velká část země leží v Alpách, hojně navštěvovány jsou i velká města jako Vídeň, Solnohrad, Linec či Štýrský Hradec. Je to také tranzitní země pro cesty na Balkán a do Itálie. Vídeňské mezinárodní letiště je jedním z největších evropských letišť. V roce 2008 odbavilo 19,7 milionu cestujících, o 7 miliónů cestujících více než pražská Ruzyně.
Významné je i zemědělství, především v úrodné nížině Dolního Rakouska. Pěstuje se zde víno, chovají prasata a dobytek. Průmyslu příliš v zemi není a pokud ano, jedná se spíše o lehký.
Elektřina je získávána především z vodních elektráren. Rakušané mají obavy z jaderné energie, kterýžto názor se snaží prosadit i při jednání se svými sousedy, což bývá často předmětem roztržek.


Purpura

Purpura je mnohočetné tečkovité krvácení do kůže, sliznic či vnitřních orgánů, je projevem různých chorob a krvácivých stavů. Purpura na rozdíl od exantému nezbělá při zmáčnutí.
Purpura má v Mezinárodní klasifikaci nemocí označení D69 a provází následující onemocnění:


Škoda 100

Škoda 100 je osobní automobil, vyráběný československou automobilkou Škoda Mladá Boleslav v letech 1969–1977. Nahradil Škodu 1000 MB. Celkem bylo vyrobeno 819 787 těchto automobilů.
Nová škodovka nebyla zase až tak nová. Vůz dostal modernější karoserii, která vznikla již v roce 1965. Změnil se rovněž interiér a částečně i některé konstrukční prvky. Byla to omlazovací kůra, která trochu pomohla, ale o zásadně novém typu se mluvit nedalo. Jednalo se o typický face-lift - úpravu, kterou provádějí všechny automobilky a která primárně vyplývá z nestejnoměrné amortizace výrobní technologie. Nejrychleji se totiž opotřebovávají matrice na lisování karosářských dílů. Když je třeba je obnovit, logicky se modernizují tvary karoserie. S novou tváří se nyní Škoda 1000 MB jmenovala Škoda 100, Škoda 1100 MB byla teď Škoda 110. Motor zůstal téměř beze změn, na přední nápravě zredukovali počet mazacích míst z jedenácti na čtyři. Nové byly licenční kotoučové brzdy Dunlop na předních kolech. Stovky a stodesítky se nadále exportovaly do řady západoevropských zemí, kde patřily nejen k nejlevnějším na trhu, ale zejména svými dobrými jízdními vlastnostmi na kluzkém povrchu měly své stálé příznivce. Stojí za zmínku, že po předchozích typech se také Škody 110L exportovaly v rozloženém stavu i na Nový Zéland.
V roce 1970 začal pobočný závod Kvasiny vyrábět dvoudveřové kupé Škoda 110R. Výkon zvýšený na 62k pro objem motoru 1107 cmm nebyl nijak oslnivý, vůz se ovšem líbil a dalšími drobnými úpravami jen získal, i když pod kapotou se toho příliš nezměnilo.
Stejný motor o výkonu 62k dostal v roce 1971 i běžný čtyřdveřový sedan – tak se objevil typ Škoda 110LS.
Jednoduchý interiér disponuje účelností a praktičností. V modelech „L“, takzvaných „deluxe“, byla lůžková úprava sedadel a na svou dobu další luxusní doplňky. Ve Škodě 100 byl použit systém „vše vzadu“, což znamená, že nejen motor, ale také chladič byl umístněn vzadu. Nástupce Škoda 105 měla už náporové chlazení vpředu. Motor Škody 100 s objemem 988 ccm byl čtyřválec chlazený kapalinou, modelové řady 742/10. Tyto motory se používaly prakticky od Škody 1000 až po Škodu Fabia, pochopitelně s patřičnou modernizací, úpravami a změnou objemu. Podobným automobilem Škoda 110, která disponuje silnějším motorem 1107 ccm. Vozidlo si dodnes zachovalo svůj lidový charakter. Bylo vyráběno v několika verzích a provedeních. Základními barvami byly: bílá, písková, šedivá, světle modrá, světle a tmavě zelená, šedá, černá a červená. Verze se lišily drobnostmi, například před rokem 1972 měla Š 100 nerezové šipky na předních blatnících, rozdíly v masce, neměla mřížky větrání v zadních sloupcích a lisovanou mřížku do zadního čela karoserie.
== Historie == V roce 1968 byla zahájena velká rekonstrukce výrobního závodu v Mladé Boleslavi. A ruku v ruce s tím byl připravován facelift již zastarávající Š 1000 MB. Již v roce 1965 byl vytvořen hrubý prototyp. Lišil se především přepracovaným tvarem karoserie s tehdy moderními hranatějšími tvary. Tvar sloupků a střecha byla sice totožná s karoserií Š 1000 MB, ale spodní část byla mnohem modernější.
Sériová Škoda 100 z roku 1969 dostala široký „C“ sloupek. Nová karoserie rovněž disponovala větším zavazadlovým prostorem a na zadním čele vozidla se vyjímali integrované svítilny s horizontální orientací, které vozidlu propůjčovali dojem větší šířky. V interiéru ke mnoha změnám nedošlo. Nový sloupek řízení a stylisticky propracovanější palubní deska. Po technické stránce se na motoru rovněž mnoho nezměnilo, menší změnu zaznamenal jen podvozek. Motorově slabší verze označená Š 100 byla k dostání v základní verzi Standard a ve verzi DE luxe. Tato verze Š 100 resp. Š 100L s motorem o zdvihovém objemu 998 ccm disponovala výkonem 35 kW s maximální možnou rychlostí 125 km/h. Škoda 110L o objemu motoru 1107 cm3 disponovala výkonem 39 kW.
== Československá limuzína == Škoda 110LS koncepčně vychází ze Škody 100, přejímá však hnací agregát včetně příslušenství z nově vzniklého kupé 110R, motor o objemu 1107ccm disponuje výkonem 62PS/5500ot. DIN, součástí je chladič oleje, upravená hlava motoru, výfukové a sací potrubí. Škoda 110LS vzniká v roce 1971, se stále charakteristickými znaky pro starší model. Tedy maska pouze se dvojicí hlavních světlometů, široká lomená lišta, palubní deska bílé barvy atp., modernizace nastává v polovině roku 1972 s nástupem modelu 73" kdy se maska mění na čtyřsvětlovou, interiér dostává černou palubní desku s dřevěným dekorem.
První facelift byl plánován na rok 1970 a mělo se jednat o dosazení nových oválných světlometů a chromového roštu na přední masku, tato úprava však vzhledu škodovku moc neprospívala a tak od faceliftu bylo ustoupeno. Další kosmetická úprava byla v roce 1972 kdy bylo vylepšeno bezprůvanové větrání vozu, zmizely zadní větrací okenní trojúhelníčky, a vůz dostal tehdy moderní avšak nepříliš praktické zpětné zrcátko umístěné daleko dopředu na přední blatník. Mechanickým vylepšením bylo dosazení mechanického sytiče ke karburátoru. Rovněž přibyla nová barevná provedení vozu.
== Druhý facelift == V roce 1973 se opět začínalo projevovat jak československá automobilka pomalu ale jistě ztrácí krok se západoevropskými automobilkami, a tak se opět trochu snažila vylepšit svůj zastarávající model. Inovativním technickým prvkem bylo nahrazení dynama alternátorem a znovu bylo vylepšeno větrání interiéru vozidla pomocí fukarů v palubní desce vozidla. Zvenku lze vozidlo bezpečně poznat podle bezpečnostních zapuštěných klik Bomoro. Exportní vozidla byla dodávána dokonce i s tak překvapujícími prvky jako ostřikovače světlometů i se stírátky. V roce 1976 byla definitivně ukončena výroba Škody řady 100/110.


Jespák obecný

Jespák obecný je středně velký druh jespáka z podřádu bahňáků. Ve svatebním šatu se liší od všech ostatních druhů jespáků černou skvrnou na břichu. V prostém šatu je shora jednobarevně šedohnědý a zespodu bělavý, se slabým skvrněním po stranách hrudi. Delší zobák je mírně dolů zahnutý. Hnízdí v nízké trávě nebo v tundře. V České republice se vyskytuje pravidelně na podzimním tahu a jen vzácně na jarním tahu.


Erik Lindahl

Erik Robert Lindahl byl švédský ekonom známý především modelem dobrovolné směny. Mezi jeho příspěvky k ekonomii také patří model hypotetické ceny za veřejný statek, která by měla odpovídat meznímu užitku ze spotřeby.


Albert Pražák

Do roku 1914 působil jako středoškolský profesor v Praze na gymnáziu Karla Sladkovského. Po vypuknutí 1. světové války byl odveden a prošel srbskou a ruskou frontu. Od roku 1921 působil jako profesor na univerzitě v Bratislavě a od roku 1933 v Praze. Roku 1924 se stal členem české akademie věd a Královské společnosti nauk. Roku 1926 se podílel na založení Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, v této spolenosti působil jako generální sekretář. V květnu 1945 byl předsedou České národní rady.


Rurikovci

Rurikovci byli původní vládnoucí dynastií ve středověkém ruském státě, to znamená Kyjevské Rusi, dílčích ruských knížectví i sjednoceného moskevského státu. Vládli od 10.století do roku 1598. K nejznámějším panovníkům z rurikovské dynastie patří sv. Vladimír I., Jaroslav I. Moudrý, Vladimír II. Monomach, Vsevolod III. Bolšoje gnězdo, Alexandr Něvský, Ivan I. Kalita, Dmitrij Donský, Ivan III. Veliký a Ivan IV. Hrozný.
Za zakladatele dynastie Rurikovců je považován pololegendární varjag Rurik, jehož zná jediný písemný pramen, nejstarší ruská letopisná sbírka Povest vremennych let, která vypráví o pozvání knížat ze zámoří. Podle ní přišel Rurik roku 862 ze Skandinávie a spolu se svými bratry Sineusem a Truvorem se zmocnil vlády na ruském severu, v Novgorodu, Izborsku a Běloozeru. Později Oleg, rovněž normanský náčelník, vládnoucí jménem údajného Rurikova syna Igora spojil Novgorod s významným centrem v zemi východních Slovanů Kyjevem, což je považováno za počátek státu, který později historikové nazvali Kyjevská Rus.
Rurika ani Olega nezná jiný historický pramen než Povest vremennych let. Teprve Olega můžeme doložit i v pramenném materiálu cizí provenience. Proto se někteří historici domnívají, že se původní Něstorova verze Povesti o nich nezmiňovala a vyprávění o nich bylo zařazeno až do dalších dvou redakcí. Podle nich byl potom zakladatelem dynastie Rurikovců až Igor, který již mohl mít slovanský původ.
"Léta 6367 [859] vybírali varjagové, kteří přicházeli ze zámoří, daně od Čudů, Slovanů, Merjanů, Vesů i Krivičů; a Chazaři vybírali daně od Poljanů a Severjanů i Vjatičů … léta[860] vyhnali Slované varjagy za moře, nedali jim daně a počali vládnout sami sobě a nebylo u nich práva; i povstal rod proti rodu, nenáviděli se vespolek a začali bojovat sami proti sobě. I řekli si mezi sebou: Vyhledejme sobě knížete, který by nám vládnul a soudil podle zákona. Vypravili se za moře k varjagům, k Rusům; neboť tak se ti varjagové nazývali Rusy, jakož se jiní nazývají Švédy, další Normany, Angly, jiní Góty, tak i ti. A řekli Čudové, Slované, Kriviči i Vesové Rusům: Země naše veliká jest a oplývá vším, ale řád v ní není; pojďte nám panovat a vládnout. Vypravili se tři bratři s rody svými, vzali s sebou celou Rus a přišli: nejstarší Rurik se usadil v Novgorodu, druhý Sineus na Běloozeru a třetí Truvor v Izborsku. Od těchto varjagů dostala jméno ruská země, Novgorodští: ti lidé novgorodští pocházejí z varjažského rodu, dříve však byli Slované. Po dvou letech Sineus zemřel, také jeho bratr Truvor a vlády se ujal Rurik a rozdával svým mužům města, tomu Polock, tomu Rostov, jinému Běloozero. I v těchto městech žijí příchozí varjagové; ale první osadníci v Novgorodě byli Slované, v Polocku Kriviči, v Rostově Merané, v Běloozeru Vesové, v Muromi Muromci; a nad nimi všemi panoval Rurik."
Povest vremennych let, ed. M.B.Sverdlov, SPb 1996; česky Nestorův letopis ruský, ed. Erben, K.J. Praha 1940.
V polovině 12.století se Kyjevská Rus rozpadla na několik nezávislých knížectví. Zpočátku jich bylo 15, ve 14.století až 250. Všude v těchto knížectvích vládla knížata z rurikovské dynastie, která byla velmi početná. Nejvýznamnější z nich byla knížata vladimirská, tverská a rjazaňská. Ve 14.století se prosadili Rurikovci, vládnoucí moskevskému knížectví, kteří svůj původ odvozovalli od Alexandra Něvského, respektive od jeho syna Daniila, který získal moskevský úděl, osamostatnil se v něm a podstatně rozšířil území, jemuž vládl.
Na přelomu 15. a 16.století se ruská knížectví sjednotila pod vládou velikých moskevských knížat. Počínaje vládou Ivana III. užívali moskevští vládcové titul kňjaz vseja Rusi nebo gosudar vseja Rusi, případně car. Prvním korunovaným moskevským carem byl Ivan IV. Hrozný. Smrtí jeho syna cara Fjodora I. vymřela moskevská větev rurikovského rodu po meči.
Fjodorovu smrt následovalo období politické nestability, označované jako smuta, které trvalo do roku 1613. Poté nastoupil na trůn Michal I., zakladatel dynastie Romanovců, která byla vzdáleně příbuzná s Rurikovci. Romanovci vládli do roku 1762 a jako Holstein-Gottorp-Romanov až do revoluce v roce 1917.


Silnice I/27

Silnice I/27 je silnice první třídy procházející v severojižním směru západní část Čech. Na jihu začíná na hraničním přechodu v Železné Rudě, prochází Klatovy, Plzní, Kralovicemi, Žatcem, Mostem, Litvínovem a končí v Dubí.
Silnice na jihu okresu prochází údolím řeky Řezná a přetíná údolí Křemelné v CHKO Šumava a tvoří západní hranici Národního parku Šumava. Od Běšin až do Klatov vede údolím Drnového potoka, od Švihova údolní nivou Úhlavy.
V dalším okrese trasa pokračuje širokým údolím Úhlavy až do Přeštic, sídlům se většinou vyhýbá.
V Plzni silnice 27 prochází městem a tvoří jeho páteřní komunikaci. Na jižním okraji překonává vysokým mostem řeku Radbuzu pod hrází vodní nádrže České Údolí, v centru Mži. Na severním okraji prochází oblastí Boleveckých rybníků.
V jižní části okresu vede silnice často dlouhými lesními úseky, v Třemošné překonává stejnojmennou říčku, v Plasích pak silnice klesá do hlubokého kaňonu Střely a zpět na náhorní plošinu Kralovicka s převahou polí. Na severním okraji okresu silnice vstupuje do přírodního parku Jesenicko.
Téměř celý úsek v rakovnickém okrese prochází přírodním parkem Jesenicko, v jeho severní části silnice tvoří hranici tohoto parku.


Územní plánování

Územní plánování je nástroj státní správy pro racionální rozvoj určitého území.
===Stavební úřad=== Dbá na dodržování obecných předpisů a vykonává územní řízení
===Prováděcí orgán=== Úřad územního plánování – obecní úřad územního plánování, krajský úřad územního plánování, ministerstvo pro místní rozvoj
Dotčené orgány státní správy: jsou ty rezorty, které mají ze svého zákona chránit určitý společenský zájem a hlavně ty co územně diferencují. DOSS jsou odstupňované podle úrovní řízení – od ministerstva, kraje, okresu až po obce – odpovídá úrovni pořizovatele.
===1. Územní rozhodnutí=== Vykonává orgán státní správy – stavební úřad vydáním územního rozhodnutí na základě územního řízení. Jeho účastníkem je obec, DOSS, navrhovatel a dotčení vlastníci:
a) rozhodnutí o umístění stavby b) rozhodnutí o změně využití území c) rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území d) rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků e) rozhodnutí o ochranném pásmu
a) předkupní právo – to co nelze vyvlastnit může obec vykoupit
b) kompenzační opatření - práva byla na základě opatření ve veřejném zájmu podle schválené územně plánovací dokumentace podstatně omezena nebo kterým bylo na základě územního opatření o stavební uzávěře znemožněno užívání staveb nebo pozemků, náleží náhrada.


Lineární diferenciální rovnice

V lineární diferenciální rovnici se hledaná funkce vyskytuje pouze lineárně a nikde se nevyskytují součiny hledané funkce s jejími derivacemi, ani součiny derivací této funkce.


Tenzorové pole

Tenzorovým polem se označuje tenzorová veličina, která je definována v každém bodě zkoumaného prostoru. V každém bodě prostoru je tedy definován určitý tenzor, přičemž řád tohoto tenzoru je v celém uvažovaném prostoru stejný, ale mění se hodnoty jeho složek. Jedná se tedy o skupinu tenzorů nacházejících se v různých bodech prostoru, o nichž tvrdíme, že přísluší jedné veličině.
Vzhledem k tomu, že vektor a skalár je speciální případ tenzoru, lze obdobným způsobem definovat pole vektorové, kdy je v každém bodě prostoru definován vektor, který přiřazujeme jedné specifické veličině. Pokud je v každém bodě daného prostoru definován skalár, pak hovoříme o skalárním poli.
Uvažovaným prostorem, na kterém je definováno pole, nemusí být pouze třírozměrný prostor. Pole může být definováno také na libovolném zkoumaném prostoru, např. na ploše nebo také v prostoročasu.
Pokud je určité pole prostorově omezeno, tzn. nachází se pouze v určité části prostoru, můžeme jej obvykle rozšířit do celého prostoru, přičemž mimo studovanou oblast definujeme složky pole jako nulové.
Operace s tenzorovými poli se provádí tak, že se provádí operace s příslušnými tenzory v daném bodě.


Lubomír Martínek

Lubomír Martínek je český prozaik, esejista a překladatel. Ve svém díle zpracovává téma exilu, vlasti, hledání identity, tuláctví, cestování, návratu a literatury, humoru, umělecké metafory.
Po smrti otce 1955 se jeho matka přestěhovala z Českých Budějovic do Prahy. V roce 1974 absolvoval strojní průmyslovku, v letech 1975–76 pracoval jako dělník a pomocný projektant v ČKD Kompresory, a jako kulisák v Divadle na zábradlí.
V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání. Navštěvoval také přednášky z dějin umění na École du Louvre a psychologie na pařížské univerzitě.
V Paříži dále psal, spolupracoval s Jiřím Kolářem na edici Revue K , kterou vedl v letech 1986–91. Od listopadu '89 navštěvuje Prahu, nadále ale žije v Paříži.
V Čechách jeho texty otiskují mimo jiné revue Prostor, Revolver Revue, Literární noviny, Labyrint.


Alois Senefelder

Aloys Johann Nepomuk Franz Senefelder, česky Alois Jan František Senefelder byl rakouský herec, vynálezce a dramatik. Roku 1796 vynalezl litografii.
Jako herec měl problémy s včasným a levným vytištěním divadelních her, tak se proto pokoušel o různé způsoby, které by mu to umožňovaly. Podle pověsti poprvé obtiskl v roce 1798 seznam prádla napsaný na okenním parapetu.
Uznání se v polygrafii dočkal za vynalezení litografie neboli kamenotisku, který se 350 let po vynálezu knihtisku stal další tiskovou technikou. Kamenotisk je vhodný především pro tisk obrazových reprodukcí. Princip kamenotisku využívá dnes nejrozšířenější tisková technika ofset. Litografie je dodnes používaná jako umělecká tisková technika.


Socialistická strana československého lidu pracujícího

Socialistická strana československého lidu pracujícího byla prvorepubliková politická strana odštěpená od Československé sociálně demokratické strany dělnické. Strana byla založena platformou okolo Františka Modráčka a Josefa Hudce v Socialistických listech, která zastávala názor, že oficiální vedení sociální demokracie nevystupuje dostatečně razantně proti projevům stranické radikální levice, která směřovala ke komunismu.
Strana byla založena počátkem roku 1919 a ve svém programu, který byl více pravicovější a nacionálnější než program sociální demokracie, prosazovala zásady družstevního socialismu. Ve volbách do Národního shromáždění 1920 získala 58 580 hlasů a 3 mandáty.
Koncem roku 1921 propukly spory mezi Modráčkovým a Hudcovým křídlem, které nevyřešil ani sjezd konaný začátkem roku 1923, během něhož byl přijat nový název strany. Ve stejném roce se strana definitivně rozpadla. Hudcovo křídlo přešlo do Československé národní demokracie, Modráčkovi přiznivci se vrátili do sociálně demokratické strany.


Michiyo Keiko

Sopranistka Michiyo Keiko se narodila v japonském Kóbe, po studiu u prof. Yasukazu Kondó na Chugoku junior College, vystudovala pražskou HAMU. Nyní žije v trvale České republice a hostuje v pražském Národním divadle, Opeře Mozart, vystupuje se souborem Barocco sempre giovane, s varhaníky Alešem Bártou, Václavam Uhlířem či Pavlem Svobodou, spolupracovala s libereckým Divadlem F. X. Šaldy a věnuje se písňové literatuře. Od roku 2006 vyučuje zpěv na Konzervatoři Pardubice.


Ubiquity

Ubiquity je experimentální plug-in pro webový prohlížeč Mozilla Firefox vyvíjený Mozilla Labs, který umožňuje vytvářet "mash-up" webových aplikací. Uživatelé mohou v JavaScriptu vytvářet své vlastní příkazy, kterými propojují obsah jednotlivých webových aplikací a zefektivňují tak svoji práci s Internetem. Jednotlivé příkazy se píší do příkazové řádky, která se vyvolá speciální klávesovou zkratkou.


Těsnopis

Těsnopis je zjednodušené písmo určené k velmi rychlému, snadnějšímu a úspornějšímu zápisu informací. Jeho znaky pro hlásky jsou značně zjednodušené proti běžnému písmu, některými znaky se zkráceně označují časté skupiny hlásek, zkracují se i častá slova a sousloví. Jako rozlišovací prvek je používána např. poloha znaku vůči řádku a zesílení. Lze užívat buď ke stručnému výtahu informací, nebo i k doslovnému zápisu textu.
Synonymy pro těsnopis jsou stenografie, rychlopis a tachygrafie. Komorní těsnopis není, jak se někteří domnívají varianta používaná při menších jednáních, ale označení vyšší úrovně schopnosti těsnopisného zápisu a jeho převodu do běžného zápisu. Jedná se například o provádění těsnopisného záznamu při jednání parlamentu. Z komorního těsnopisu, jakož i z kancelářského těsnopisu je možné složit státní zkoušku.
Z povahy těsnopisu vyplývá, že každá těsnopisná soustava je přizpůsobena jazyku, pro který byla vytvořena. K zapisování v těsnopisu je třeba kromě jeho dobrého osvojení též porozumění zapisovaným informacím a přiměřené vyjadřovací schopnosti. Přestože existují obecněji platná pravidla těsnopisu, obsah a uspořádání těsnopisného záznamu bývají značně uzpůsobeny potřebám jeho autora a proto záznam nebývá pro jiného člověka dobře čitelný.
Strojový záznam zpravidla využívá tzv. akordů – současného stisku více kláves. Na dřívějších stenografovacích strojích se tiskl stenogram. Záznam zadávaný nyní do počítačů prostřednictvím speciálního editoru lze do běžného písma převádět přímo strojově a výsledek pouze zkorigovat. To umožňuje téměř okamžitý přenos zaznamenávaného textu například na Internet. Strojový záznam umožňuje též automatické zaznamenávání času a tím synchronizaci se zvukovým záznamem.
První dnes známou těsnopisnou soustavu, tzv. tironské noty, vytvořil v 1. století př. n. l. Marcus Tullius Tiro, sekretář, otrok Marca Tullia Cicerona. Byla užívána k zápisu jednání římského senátu a později až do 10. století n. l. i v administrativě předních evropských panovnických rodů. Byla však založena v podstatě pouze na hieroglyfickém principu. Určité zprávy o neobvykle rychlosti psaní jsou zachovány i z dřívější doby, není však jasně doloženo, že jde skutečně o těsnopis.
Užívání novodobého těsnopisu je známo od poloviny 16. století, jeho rozmach nastával obvykle s rozvojem parlamentarismu.
Pro češtinu H. J. Heger ve 40. letech 19. století upravil německou těsnopisnou soustavu Franze Xavera Gabelsbergera. Ministerstvo školství a národní osvěty v červenci 1920 vypsalo na původní československou soustavu těsnopisnou konkurs, do nějž bylo přihlášeno 11 návrhů. Ministr školství a osvěty ustanovil dne 23. dubna 1921 vítěznou soustavu spoluautorů PhDr. Aloise Herouta a Ing. Svojmíra Mikulíka zavést postupně do škol místo dosavadního převodu soustavy Gabelsbergovy, na kterou částečně navazuje. Soustava Herout-Mikulík se po menších úpravách u nás používá dosud; možnost psát touto soustavou i v jiných jazycích je dána převody soustavy H-M na angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, ruštinu a na některé další jazyky. Posloužila často jako základ pro těsnopis ostatních slovanských národů. Tradičně a dodnes se užívá například při zápisu parlamentních jednání, ale též například k psaní osobních poznámek.
Český rekord v rychlosti psaní těsnopisem, 200 slov za minutu, vytvořil v roce 1957 Mgr. Miloš Matula. Pro zápis běžné řeči však stačí rychlost 70 slov za minutu; pro záznam rychlejšího přednesu nebo například televizních zpráv 80 – 100 slov za minutu.
V 2. polovině 20, století byly zpracovány návrhy na modernější a ještě vhodnější soustavu českého těsnopisu, ale po zkušenostech se zaváděním systému H-M a velkou náročností přechodu, který trvá cca 10 let, nebyly využity.
V současnosti je těsnopis na určitém ústupu díky rychlému rozvoji techniky, těsnopis je však stále nenahraditelný při psaní vlastních poznámek nebo záznamů, neboť umožňuje zapisované upravovat už během psaní. Je rovněž relativně často využíván jako tajné písmo.Výuka těsnopisu se sice omezila, ale je zachována zejména na některých obchodních akademiích, např. v Praze - Dušní nebo v Orlové.
První německý systém strojové stenografie představili Wolfgang Groth a Andreas Olschewski na kongresu Intersteno v Drážďanech v roce 1989.
Pokusy vyvinout pro češtinu strojovou těsnopisnou soustavu zatím neskončily úspěchem.
Státní těsnopisný ústav je oddělení Národního ústavu odborného vzdělávání. Jako samostatné školské zařízení existoval od 1.1. 1991 do 30.9. 1999. Koordinuje výuku předmětů technika administrativy, obchodní korespondence a těsnopis na středních školách, a pro tyto předměty zajišťuje činnosti státní zkušební komise. Také provádí kursy, soutěže, vytváří výukové programy a pomůcky. Podílí se na mezinárodní spolupráci v rámci federace Intersteno, založené roku 1887.
Český těsnopisný spolek byl ustaven 5. března 2001 v Praze a navázal na přerušenou činnost Prvního pražského spolku stenografů, založeného v roce 1859 z iniciativy Jindřicha Fügnera.


Bluesnarfing

Bluesnarfing je technika neoprávněného získáváním dat prostřednictvím technologie Bluetooth. Nejčastěji je útok směrován na přenosná zařízení, např. notebooky, palmtopy, smartphony nebo mobilní telefony.
Princip útoku spočívá ve využití služby OBEX Push, která je nejčastěji využívána k příjmu a odesílání vizitek vCard. Pokud zařízení umožňuje vyžádání souboru přes službu OBEX Get, může útočník získat přístup k souborům a tyto si stáhnout do svého zařízení. Některá zařízení podporují také přístup pro zápis souboru.
Provádění bluesnarfingu je zásahem do soukromí a je v mnoha zemích nelegální. Občas je bluesnarfing mylně zaměňován s bluejackingem, což na bluejacking vrhá špatný stín.


Nosálovice

Nosálovice někdejší předměstská obec dnes místní část města Vyškova. Leží 1 km západně od středu města při silnici z Vyškova do Blanska v nadmořské výšce 255 m. n. m. Tato obec se stala součástí města Vyškov v roce 1942 společně s Nouzkou, jenž byla tehdy její součástí.
V polovině 14. století byly Nosálovice rozděleny na několik částí, které sjednocoval starobrněnský klášter Králové. Nacházel se zde klášterní dvůr který ještě roku 1481, ačkoli zcizen, se stále hlásil ke klášteru.
 Image:Interiér kostela v Nosálovicích.jpg|1. Interiér kaple Image:Boží muka Nosálovice.JPG|2. Boží muka Image:Kamenný kříž před kaplí v Nosálovicích.jpg|3. Kamenný kříž před kaplí


Úplná množina pozorovatelných

V případě svou částic lze za ÚMP vzít např. polohy obou částic, hybnost první a polohu druhé, atd. Případně polohu těžiště soustavy a relativní polohu druhé částice vůči první. Možností je daleko více


Pekárna

Pekárna je velká tunelovitá jeskyně v jižní části Moravského krasu, v katastrálním území Mokrá u Brna, 1,5 km jihovýchodně od obce Ochoz u Brna. Svým až 6 m vysokým a 23 m širokým portálem se otevírá do údolí Říčky. Představuje významné archeologické naleziště.
Jeskyně je tvořena jedinou 64 m dlouhou chodbou, která je téměř až na konec osvětlena denním světlem. Konec jeskyně tvoří velký balvanitý zával pod komínem. Existuje předpoklad, že chodba míří za závalem dále směrem na Hostěnice, ale pokusy o proniknutí závalem pomocí dvou štol v letech 1947, 1952 a 1959 nevedly k úspěchu. Jeskyně patrně představuje paleovývěrovou jeskyni vod, tekoucích od dnešního Hostěnického propadání.
Jeskyně je jedinečnou archeologickou lokalitou, která byla zkoumána řadou archeologů - 1880 Jan Knies, 1881 Jindřich Wankel, 1884-1885 Martin Kříž atd., nejvíce ji proslavil výzkum prof. Karla Absolona v letech 1925-1930; plošinu před jeskyní zkoumal v letech 1954 a 1961-1965 Bohuslav Klíma a v letech 1986-1987 Jiří Svoboda. Výzkumy prokázaly osídlení od období paleolitu přes neolit, dobu bronzovou až po dobu halštatskou. Paleolitické osídlení, které je samozřejmě nejvýraznější, začíná již středopaleolitickým micoquienem, ojedinělé nálezy svědčí pro počátek mladšího paleolitu, těžiště osídlení a nejdůležitější nálezy však byly ve 2-3 vrstvách, spadajících z větší části do prvního teplejšího výkyvu pozdního glaciálu a patřily magdalénienu: několik ohnišť, kosti soba, koně a hojně zajíce, zbraně a nástroje nejen kamenné, ale i četné kostěné a parohové. Z nálezů jsou proslulé zejména rytiny na koňských žebrech, „Souboj bizonů“ a „Pasoucí se koně“, zobrazující dva pro zdejší lovce zřejmě nejvýznamnější druhy zvěře, dále na provrtaném parohu vyrytí dva medvědi nebo koňské i jiné zvířecí hlavy na lžícovitých kostěných předmětech. Tyto rytiny jsou unikátní tím, že jde o první dochované ztvárnění ohraničené scény oproti běžným nálezům rytin a maleb jednotlivých objektů. Nálezy ze starších vykopávek jsou uloženy a vystaveny především v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně, mladší pak na v Archeologickém ústavu Brno.
Karel Sklenář, Zuzana Sklenářová, Miloslav Slabina, Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku'', Praha 2002, str. 212-214.


Těsnění

Těsnění je součástka, která zabraňuje průniku tekutin či plynů mezerami mezi jinými součástkami.
Těsnění se obvykle vyrábějí z pružných, nebo alespoň do malé míry deformovatelných materiálů.


Kdelibs

KDE libraries je kolekce knihoven vystavěných nad Qt a poskytujících frameworky a funkcionalitu pro vývojáře softwaru pro kompatibilního s KDE. Tyto knihovny jsou licencovány pod LGPL.


Marek Minárik

Marek Minárik je český baskytarista a textař, bývalý člen skupiny Lucie, hráč na basovou kytaru. Jedná se o vyhledávaného studiového hráče a bratra Ivana Minárika. Spoluhráči bývá nazýván Marta a nebo kpt. Marta.
Po odchodu P.B.CH. ze skupiny Lucie se stal řádným členem kapely od roku 1994, kdy nahrál baskytaru na album Černý kočky, mokrý žáby, ukončil působení v kapele v roce 1998.
Nejnověji spolupracoval na dalším sólovém albu Davida Kollera Nic není nastálo z roku 2006.


Reurbanismus

Reurbanismus je urbanistický termín označující obnovení přirozených funkcí vesnických a městských center. Reaguje na negativní trend ve vývoji sídelních útvarů, jehož průvodním jevem je vytrácení přirozených funkcí středů měst a vesnic. Tento trend je následkem neorganizovaného přesunu většiny příležitostí - tj. pracovních míst, obchodů, služeb i obydlí - na předměstí. Je provázen řadou ekonomických, ekologických a sociálních problémů. Proces rozpadu městského centra je již dokonán v řadě velkých měst USA, v Evropě a Asii je opožděný.
Reurbanizace je řízeným procesem, který usiluje o opětnou koncentraci příležitostí v přirozeném centru aglomerace. Toho dosahuje mnoha formami - mj. obnovou veřejných prostranství z obecních nebo státních fondů, posílením bezpečnosti nasazením vyššího počtu policistů do ulic nebo speciálními programy zvýhodňujícími ty, kteří se rozhodnou znovu osídlit vybydlená centra.
Laicky řečeno je funkčním městským centrem takové místo, na kterém se shromáždí obyvatelé dané oblasti při spontánní demonstraci nebo po vítězství místního sportovního klubu.


Hus

Hus je zřícenina hradu na ostrožně vybíhající z Panského vrchu nad řekou Blanicí, 2 km západně od Blažejovic v okrese Prachatice.
V roce 1341 povolil král Jan Lucemburský bratrům Jenšíkovi, Vavřinci, Herbortovi a Peškovi z Janovic postavit hrad k ochraně nově zakládaných vesnic v okolí Záblatí. Postavený hrad zůstal v majetku pánů z Janovic do roku 1363, kdy se hrad stal majetkem královské komory. Kolem roku 1390 zastavil Václav IV. hrad Hus svému oblíbenci, Zikmundu Hulerovi. Ten byl majitelem hradu, města Záblatí a okolních vesnic až do své popravy v roce 1405. Poté Václav IV. dosadil na hrad jako dědičného purkrabího Mikuláše z Pístného, který se později začal psát jako Mikuláš z Husi. Ten před svou smrtí v roce 1420 postoupil Hus Janovi Smilkovi z Křemže. V roce 1439 byl Jan Smilek svým úhlavním nepřítelem, Oldřichem z Rožmberka, lstivě vlákán do krumlovského hradu a uvězněn. Hrad Hus tak zůstal bez pána a zmocnil se jej loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. V roce 1441 proto na něj zaútočili Přibík z Klenové, Petr Zmrzlík ze Svojšína a Jan Sedlecký z Prachatic se svými vojsky. Po obléhání se vyhladovělá posádka vzdala. Hrad byl zapálen a rozbořen a po sto letech existence se stal opuštěnou zříceninou.
Z hradu se zachovaly dva příčné příkopy, prohnutý valový pás, fragmenty obvodových hradebních zdí, podle jejichž půdorysu lze rozeznat pozůstatky bývalé severní věže a jižní palácové budovy.


.tr

.tr je internetová národní doména nejvyššího řádu pro Turecko a Severní Kypr, pro který se používá doména druhého řádu .nc.tr, jelikož pro tuto část kypru nebyla stanovena vlastní ccTLD.


Morne Diablotins

Morne Diablotins je poměrně neznámý stratovulkán, nacházející se v severní části Dominiky. S výškou 1447 m je zároveň nejvyšší horou ostrova a druhý nejvyšší vrchol v Malých Antilách. Vrchol je tvořen komplexem pěti lávových dómů, další dómy se nacházejí na jihovýchodním svahu vulkánu.
Věk poslední erupce není znám, ale předkolumbovské lávové bloky a popelové vrstvy vypadají svěže a nezvětraně, což ukazuje na jejich relativně mladý věk. V okolí, převážně na severozápadních svazích a v okolí osady Glanville, se nacházejí také četné horké prameny.


Posmrtná ztuhlost

Posmrtná ztuhlost je označení pro změny, ke kterým dochází v mrtvém těle krátce po smrti. Tyto změny mají chemický původ - jejich primární příčinou je vyčerpání zásob ATP a únik vápenatých kationtů ze sarkoplazmatického retikula). Výsledkem je nejprve ochabnutí a posléze ztuhnutí svalů, ke kterému dochází po 1-6 hodinách, plně vyvinutý pak rigor mortis bývá až po 12-36 hodinách po smrti. Obvykle nastupuje nejdříve v obličejové části. Posmrtná ztuhlost je patrná při zevní prohlídce, kdy končetiny již nelze ohýbat v kloubech. K „násilnému rozrušení“ ztuhlosti dojde většinou při manipulaci s tělem. Stane-li se tak 6-8 hodin po smrti, ztuhlost se již neobjeví. Při rozrušení do 6 hodin po smrti se může ještě vyvinout, ale ne už v takové intenzitě.
Rychlost nástupu posmrtné ztuhlosti závisí na teplotě, nízká teplota jej zpomaluje, vyšší zrychluje.
V důsledku především autolytických a hnilobných změn ztuhlost začne pomíjet asi za 2 dny a obvykle za 3-4 dny zmizí úplně. Při teplotách kolem 20 stupňů Celsia začíná pomíjet asi za 36-48 hodin po smrti. Při nižších teplotách naopak může trvat více dnů i týdnů. Při vysokých teplotách kolem 30-40 stupňů Celsia začíná posmrtná ztuhlost už asi za 30 minut po smrti, je plně vyznačena již za 2 hodiny a rychleji také mizí.
Posmrtná ztuhlost je jednou z jistých známek smrti, lze podle ní odhadovat dobu smrti a je tedy předmětem zájmu mj. soudních lékařů.


Hmotné a procesní právo

Subjektivní práva se rozlišují na práva hmotná a procesní. Obdobně se člení i právo objektivní.
Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy, které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení. Procesní práva jsou vždy odvozená, bez podkladového práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.
Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva.
Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení.


Volcher Coiter

Volcher Coiter byl holandský anatom. Jako první také popsal meningitidu a položil základy osteologie.
Coiter se narodil v Groningenu. Studoval v Itálii a Francii a byl žákem Ulisse Aldrovandiho, Gabriela Falloppia, Batolomea Eustachiho a Guillaumeho Rondeleta. V roce 1569 působil jako lékař ve městě Nürnberg a později i jako chirurg ve vojenské službě. Mezi jeho díla patří Externarum et Internarum Principalium Humani Corporis Partium Tabulae a De Avium Sceletis et Praecipius Musculis, které zahrnují detailní anatomickou studii ptačího těla.


Antibiotikum

Antibiotikum je lék, který usmrcuje některé mikroorganismy nebo brání jejich růstu. Ačkoliv se dříve termín užíval jen pro antimikrobiální látky přírodního původu, v současné době se velmi často užívá pro všechny látky s tímto účinkem bez ohledu na jejich původ.
V současnosti je známo přes 6000 látek s antibiotickým účinkem, ale jen asi 70 z nich našlo uplatnění v humánní a veterinární medicíně, ostatní mají příliš výrazné nežádoucí účinky nebo jsou pro pacienta toxické. Antibiotika působí především proti bakteriím, některá jsou však účinná také proti houbám a parazitickým prvokům. Z chemického hlediska jsou antibiotika různorodou skupinou látek, většinou však mají molekulovou hmotnost menší než 2000 daltonů.
Objev antibiotik spolu s anestézií a aplikací hygienických praktik u lékařů je jeden z nejdůležitějších objevů v současné medicíně. Dnes banální zranění, jako je škrábnutí, s sebou dříve nesla riziko infekce a smrti.
Již 2500 let př. n. l. používali v Číně k léčbě infekcí obklady z plesnivého sojového mléka. Stopy antibiotik byly nalezeny také v kosterních pozůstatcích starověkých Egypťanů a Núbijců. První krůčky k vynálezu antibiotik pro západní medicínu a k pochopení, jak fungují, učinil Louis Pasteur, který v roce 1877 zjistil, že laboratorní zvíře naočkované kulturou B. anthracis společně s kulturou saprofytických bakterií neonemocnělo antraxem. O deset let později německý vědec Rudolf Emmerich náhodou objevil, že zvíře naočkované kulturou Streptococcus erysipelatis neonemocní cholerou a o dva roky později Charles-Joseph Bouchard prokázal, že tutéž ochranu poskytuje Pseudomonas aeruginosa. V průběhu dalších let se zjistilo, že antimikrobiální vlastnosti má i lihový výluh z kolonií a účinná substance byla nazvána pyocyanáza. Stala se prvním antibiotikem používaným v nemocnicích, její vlastní toxicita a nemožnost zajistit stále stejně účinný produkt ale neumožnily její delší používání.
První skutečně účinné objevené antibiotikum pocházelo z plísně. Francouzský doktor Ernest Duchesne zaznamenal už v roce 1896 fakt, že určité plísně rodu štětičkovec ničí bakterie. Duchesne a jeho výzkum však zůstal zapomenut po celou generaci. Až Alexander Fleming během svého výzkumu antibakteriálního působení lysozymu kultivoval baktérie na agarových plotnách a jedna z nich byla napadena plísní druhu Penicillium notatum. Fleming zaznamenal čistou zónu kolem plísňového podhoubí a pochopil, že plíseň vylučuje něco, co růst bakterií zastavilo. I když nebyl schopen sloučeninu izolovat, svůj objev v roce 1929 popsal ve vědecké literatuře. Protože plíseň byla rodu Penicillium, nazval tuto sloučeninu penicilin.
Zároveň ve 30. letech 20. století německý vědec Gerhard Domagk zkoumal antibakteriální vlastnosti některých barviv. Jedním z nich byl sulfonamid zvaný prontosil, který se ukázal být účinným proti infekcím díky tomu, že se v organismu pacienta metabolizuje na aktivní formu sulfanilimid. Podle současné širší definice to patrně lze kvalifikovat jako první úspěšné použití antibiotika. Po nějaké době Rene Dubos izoloval tyrotricin – antibiotikum používané místně na kožní infekce z půdních baktérií.
Pro zvýšenou potřebou léčby infikovaných ran během 2. světové války bylo mnoho prostředků vloženo do výzkumu a rafinace penicilinu. Tým, který vedl Howard Walter Florey, úspěšně vyprodukoval použitelná množství čisté aktivní složky, která byla rychle testována v klinické praxi. Lékaři byli překvapeni rychlou a spolehlivou léčbou stavů, které byly do té doby těžce léčitelné a často končily smrtí. Další výzkum pak otevřel lidstvu dveře k dosud neznámé úrovni chemického boje proti baktériím.
Antibiotika se používají především k léčbě infekčních stavů, někdy však též preventivně. V současnosti je však velkým problémem chybné použití antibiotik - zvláště pak použití nevhodného antibiotika nebo předepsání antibiotik při léčbě virových onemocnění, jako je rýma nebo chřipka. Při nedodržení celé předepsané dávky antibiotik, obvykle pro pacientův subjektivní pocit zlepšení, nejsou patogenní mikroorganismy zcela zničeny. Kromě selhání léčby vede toto chování k rozvoji antibiotické rezistence u neúplně zahubených populací bakterií.
Antibiotika se uplatňují i v jiných oblastech, než je medicína. Podávání malých množství antibiotik hospodářským zvířatům zvyšuje jejich přírůstky. Od roku 2006 je však jejich používání ve všech státech EU zakázáno. Také při kultivacích mikroorganismů v biotechnologických laboratořích se používají antibiotika, a to v tkáňových kulturách či růstových médiích za účelem potlačení nežádoucí bakteriální kontaminace. Často se používá kontaminace několika antibiotik a antimykotik, aby došlo k pokrytí celého spektra mikroorganismů, například od firmy Sigma-Aldrich je dostupná suspenze, jež obsahuje kombinaci penicilinu, streptomycinu a amfotericinu B.
Nejdůležitější vlastností antibiotik je selektivita jejich účinku, tzn. že zasahují struktury, které jsou specifické pro mikroorganismy a pacienta víceméně nepoškozují. Podle působení na bakterie se antibiotika dělí na dvě velké skupiny: baktericidní a bakteriostatická. První skupina bakterie hubí, bakteriostatická zastavují jejich množení, ale mnoho bakteriostatických antibiotik působí ve vyšších koncentracích rovněž baktericidně. Oba dva typy jsou nicméně schopné potlačit růst kolonií in vitro.
Podle mechanismu účinku na bakteriální buňku se dělí antibiotika do několika skupin:
Specifická, úzkospektrá antibiotika zasahují buď gramnegativní nebo grampozitivní bakterie, nebo dokonce jen některé bakteriální rody. Naproti tomu širokospektrá antibiotika ničí široké spektrum mikroorganismů, často včetně symbiotické mikroflóry na povrchu sliznic. Účinnost jednotlivých antibiotik však závisí také na umístění infekce a schopnosti pronikat danými tkáněmi až k ložisku infekce.
Ke správné antibiotické terapii je vhodné zjistit citlivost konkrétní patogenní bakterie k antibiotikům. Všechny bakterie totiž nejsou stejně citlivé a některé jsou dokonce rezistentní a dané antibiotikum proti nim nepůsobí. Zjišťuje se proto tzv. minimální inhibiční koncentrace, což je koncentrace antibiotika, která zabrání růstu bakteriálních kolonií. Koncentrace, která bakterie usmrtí, se označuje jako minimální baktericidní koncentrace. Je zřejmé, že v případě primárně baktericidních antibiotik se MBC rovná MIC. V celém průběhu terapie by v místě infekce měla být taková koncentrace antibiotika, která odpovídá alespoň minimální inhibiční koncentraci.
Protože antibiotika jsou heterogenní skupinou látek s různými účinky na bakterie, dělí se na několik tříd podle chemické struktury.
Některé bakterie mohou růst i v přítomnosti určitého množství antibiotika; tento jev se nazývá antibiotická rezistence. Může být primární, která je dána druhem bakterie a jejími vlastnostmi - například antibiotika, která narušují syntézu bakteriální buněčné stěny, jsou primárně neúčinná vůči mykoplasmám, které buněčnou stěnu nemají. Sekundární, získaná rezistence je výsledkem přizpůsobení se daného patogenu k účinkům antibiotika. Je zřejmě jedním z vedlejších dopadů jejich chybného užívání a je podobná vzniku pesticidové rezistence u škodlivého hmyzu. Aby se nevyselektovaly na základě evoluční teorie rezistentní kmeny, muselo by být zničeno téměř 100 % infikujících organismů. Přežije-li malá část populace bakterií léčbu a může-li se reprodukovat, průměrná citlivost nové populace na dané antibiotikum bude mnohem menší než u původní populace, protože nová populace vyrostla z nemnohých organismů, které vydržely původní antibiotickou léčbu.
Antibiotická rezistence se stala vážným problémem v rozvojových i vyspělých zemích. V některých nemocnicích je míra antibiotikové rezistence mezi mikroorganismy natolik vysoká, že běžná antibiotika jsou pro léčbu infekcí prakticky nepoužitelná. To vede k častějšímu použití nových a dražších sloučenin, což vzápětí vede k dalšímu vzniku rezistence na tyto nové léky a k nekončící snaze vyvinout nová a odlišná antibiotika pro udržení předstihu před infekcemi.
Kupříkladu Staphylococcus aureus, který byl úspěšně ničen penicilinem ještě ve 40. a 50. létech 20. století, je dnes z 90 % rezistentní na penicilin. Pro účinnou léčbu tak zbyl jen úzký výběr léků, jako je např. vancomycin. Situaci zhoršuje fakt, že geny kódující antibiotickou rezistenci mohou být přenášeny mezi bakteriemi. Konjugující bakterie, které vůbec nebyly vystaveny působení antibiotik, pak získávají rezistenci od těch, co ji mají. Problém antibiotické rezistence narůstá, pokud jsou antibiotika použita na léčbu viróz, a když jsou široce používána preventivně. Těmito způsoby může rezistenci získat velké množství bakterií, z nichž následně vzniknou nové odolné generace.


Tatra T 402

Tatra T 402 je označení pro nerealizovaný projekt dvoučlánkového trolejbusu, který měl být odvozen ze standardního trolejbusu Tatra T 401.
Vůz T 402 měl vycházet z trolejbusu T 401, mnoho mechanických částí tak mělo být shodných, což mělo usnadnit údržbu a nákup náhradních dílů. Mělo se jednat o dvoučlánkový čtyřnápravový trolejbus, jehož části měly být spojeny kloubem a přechodovým měchem. Tři nápravy měly být v přední části vozu, poslední čtvrtá měla být umístěna v návěsu. Do trolejbusu se mohlo vstoupit trojími skládacími dveřmi. První měly být trojkřídlé, druhé a třetí čtyřkřídlé. V návěsu měly být pouze poslední dveře. Sedačky v interiéru mohly být umístěny ve dvou variantách: podélné nebo příčné.
Trolejbus T 402 měly pohánět čtyři sériové motory s cizí ventilací.


Litevské kraje

Litevské kraje. Kraj (litevsky apskritis, anglicky County je od roku 1994 největší územně administrativní jednotka v Litvě. Teritorie Litvy je rozdělena na 10 krajů. Teritorie krajů jsou dále rozčleněny na nižší územně administrativní jednotky na úrovni okresů, které se v litevštině nazývají savivaldybe. Jich je v Litvě celkem 60. Z nich je celkem 9 statutárních měst: 7 měst a 2 lázeňská města, 43 původních okresů a ještě 8 nově utvořených.


.dm

.dm je národní doména nejvyššího řádu pro Dominiku. Při registraci doménového jména na druhé úrovni uživatel automaticky získává i odpovídající domény třetího řádu s .com.dm, .net.dm a .org.dm. Registrace domén není z hlediska osob uživatelů omezena, nicméně doména není příliš používaná.


Starościńskie Skały

Starościńskie Skały [staroščiňskje skauy] je malebné žulové skalní městečko s výraznými skalními věžemi a bránami v pohoří Rudawy Janowickie.
Skalní městečko se nalézá v Polsku asi 9 km východně od města Jelenia Góra a 3 km jižně od obce Janowice Wielkie a 2 km jižně zříceniny piastovského hradu Bolczów. Skalní město se nalézá na vrcholu kopce a tvoří významný vyhlídkový bod. Nejvyšší skála je zpřístupněna zajištěnou vyhlídkou.
V blízkosti skalního města se nachází další vyhlídková skála Piec spolu se skálou Skalny most. Další vyznamná skalní skupina se nachází asi 1 km severovýchodně - Skalne Bramy.


Tour de Ski 2006/07

Tour de Ski 2006/07 je 1. ročník série osmi závodů v běhu na lyžích během deseti dnů. Začínat se mělo 29. prosince v Novém Městě na Moravě, ovšem pro nedostatek sněhu byly úvodní dvě etapy zrušeny. Zahájení se tak přesunulo do Mnichova - úvodní závod byl velkou exhibicí: silvestrovský sprint volnou technikou se totiž běžel na Olympijském stadionu. Po novoročním volnu se závod přesunul do Oberstdorfu a Asiaga. Finále se uskutečnilo 7. ledna 2007 ve Val di Fiemme závěrečným závodem do vrchu, do kterého lyžaři odstartovali Gundersenovou metodou s odstupy, jaké skutečně měli v průběžném pořadí Tour. 1. ročníku Tour de Ski se zúčastnilo 65 žen a 90 mužů z dvaadvaceti zemí. Celkem muži v Tour najeli za šest etap 80 kilometrů, ženy o třicet méně. Na odměny sportovcům FIS vyčlenila původně milion švýcarských franků, částka se kvůli zrušení závodů v Novém Městě snížila na 750 000 franků. Vítěz inkasoval 100 000 švýcarských franků.


Ještěd

Hotel a televizní vysílač na vrcholu Ještědu je pozoruhodná stavba ve tvaru rotačního hyperboloidu, která je jedním ze symbolů libereckého kraje. Stavba byla realizována v 60-tých letech 20. století, jejím architektem byl Karel Hubáček, který za ní získal prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů. Dne 29. září 2005 byla budova usnesením vlády č. 422/2005 zařazena mezi národní kulturní památky České republiky, což by mělo zvýšit její šance na zařazení do seznamu světového dědictví UNESCO.
Po zkáze předchozího horského hotelu a posléze také bývalé Rohanovy chaty bylo rozhodnuto postavit na vrcholu Ještědu dvojici nových budov – jednu jako hotel a druhou jako televizní vysílač. Vítězem architektonické soutěže se však stal návrh na postavení budovy jediné, sloužící oběma účelům. Tento projekt vypracoval liberecký SIAL: Karel Hubáček, Zdeněk Patrman, Otakar Binar.
Základní kámen nové stavby byl položen 30. července 1966, výstavbu prováděly Pozemní stavby. Během ní byla také rekonstruována lanová dráha od Horního Hanychova a vybudována horská chata Ještědka v sedle Černého vrchu. Hotel byl slavnostně otevřen 21. října 1973. Krátce po svém dokončení zažila stavba dramatické chvíle kvůli silnému proudění vzduchu, které způsobovalo nebezpečné kmitání horní části konstrukce. Vážný problém byl vyřešen umístěním dodatečného, 600 kg těžkého, závaží v ose stavby a instalací tlumičů kmitů.
V roce 1969 získal projekt Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů. Ta zdůvodnila udělení ceny tím, jak stavba zapadá do krajiny a jak byl sladěn tvar budovy a její funkce. Z politických důvodů však nebylo architektovi umožněno cenu si osobně v Buenos Aires převzít.
Tvar budovy – hyperboloid – byl zvolen kvůli na vrcholu panujícím povětrnostním podmínkám. Díky tomuto tvaru hotel dokonale navazuje na svahy hory a opticky tak horu dokončuje.
Na výšku měří budova 94 metrů. Její nosnou konstrukcí je dvojice železobetonových soustředných válců zakotvených v základové desce uložené v křemencovém podloží. Vnitřní sloup má výšku 41 metrů a průměr 4,4 metru, na jeho vrcholu začíná anténní stožár. Vnější válec má výšku 22,5 metru a průměr 12,5 metru. Uvnitř sloupů se nacházejí schodiště a výtahy a jsou na nich ukotveny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží. Anténa vysílače má výšku 17 metrů.
V nejnižších dvou patrech je technické zázemí stavby: strojovna a provozní místnosti. Nad nimi se nachází vyhlídková terasa se vstupy do restaurace a hotelu. Vstupní hala, bufet, restaurace a hotelové místnosti zabírají čtveřici poschodí – ta mají plášť z hliníkových desek se speciálním povrchem proti vlivům povětrnosti, pod tímto pláštěm je ocelová konstrukce a izolační výplně. Další čtyři patra jsou určena spojovací technice. Tato část je zakryta průhlednými deskami nesenými lany ze skelných vláken tvarovanými tak, aby zachovávaly tvar stavby.
K budově patří dvojice parkovišť: v sedle u Ještědky je větší parkoviště pro 120 vozů a přímo na vrcholu je malé parkoviště pro zaměstnance hotelu a hotelové hosty. Hotel sám je řazen mezi tříhvězdičkové, má celkovou kapacitu 55 lůžek rozšiřitelnou o 20 přistýlek.


Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství

Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství začala v březnu 1848 povstáním ve Vídni a Uhrách a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. Dubnová ústava, kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však bylo tvrdě potlačeno Windischgrätzovým vojskem.
Snaha rakouské vlády potlačit také revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, ta však byla tentokrát potlačena Windischgrätzem. Nový císař František Josef I. nakonec s pomocí vojska v březnu 1849 rozpustil říšský sněm v Kroměříži a vyhlásil oktrojovanou březnovou ústavu. Maďarská revoluce pak byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849.
Roku 1851 císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení poddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány.
Metternichův absolutismus mimo jiné skrze činnost tajné policie přibrzdil v předbřeznové době společenský vývoj, nebyl schopen jej však zastavit zcela. Liberalizace hospodářství umožnila vzestup měšťanstva, jež se stalo hlavním nositelem liberalismu. Ve snaze posílit celistvost státu rakouští představitelé prosazovali germanizaci, ta se však nakonec ukázala být špatným prostředkem. U německého obyvatelstva totiž toto úsilí posilovalo příklon k velkoněmecké koncepci, tedy ideu sjednocení všech Němců v jednom státě, což by však znamenalo rozbití Rakouského císařství. Navíc u neněmeckého obyvatelstva vyvolalo poněmčování protireakci a radikalizovalo nacionální hnutí.
Další pramen nespokojenosti představoval feudální systém. Napětí mezi poddanými a vrchností se navíc v polovině kvůli neúrodě a hladomoru zvýšilo a roku 1846 dokonce vypuklo rolnické povstání v Haliči. Ve snaze předejít dalším nepokojům sice bylo umožněno, aby se vrchnost s poddanými domluvila na výkupu z roboty, toto opatření se však dotklo jen některých oblastí.
Revoluce v Rakouském císařství se navíc odehrály v kontextu dalších evropských revolucí v letech 1848–1849. Liberalismus se rozvíjel například také ve Francii, v Británii, německých zemích, ale také například ve Švýcarsku, kde se roku 1847 rozpoutala občanská válka mezi liberálními protestantskými kantony a konzervativními katolickými kantony. Vítězství švýcarských liberálů toto hnutí posílilo i v ostatních evropských zemích, včetně liberálního hnutí v Rakouském císařství. Ještě silnějším impulsem pak byl úspěch revoluce ve Francii v únoru 1848 a propuknutí revoluce v německých zemích brzy na to. Neklidná byla také situace v Lombardii, v níž nakonec v únoru 1848 maršál Radecký vyhlásil válečný stav.
Revoluce v Rakouském císařství začala jako liberální petiční hnutí, jehož vídeňští vůdci byli Eduard von Bauernfeld a Alexander Bach. 9. března 1848 předali liberálové svou petici dolnorakouskému zemskému sněmu. Podobně se v Praze chopil iniciativy spolek českých a německých radikálních demokratů Český repeal, jež na 11. březen svolal do Svatováclavských lázní shromáždění, které přijalo návrhy na zřízení obecní samosprávy a zrušení cenzury a ustavilo Svatováclavský výbor.
Když 13. března 1848 dolnorakouská sněmovna projednávala předložené petice, shromáždil se před její budovou dav. Zásah vojska proti němu si vyžádal pět lidských životů, což vyvolalo propuknutí revoluce. Povstalci začali ve Vídni stavět barikády. Císař Ferdinand I. Metternicha okamžitě propustil, zrušil cenzuru a přislíbil vydání ústavy. Tyto ústupky sice vídeňské povstalce uklidnily, zároveň však také povzbudily uherskou opozici, kterou vedl Lajos Kossuth a která rovněž zaslala své požadavky do Vídně.
Své požadavky císaři zaslal také Svatováclavský výbor, jež ve své petici kladl důraz na rovnoprávnost obou zemských jazyků a na respektování státního práva Koruny české, nezkušení čeští delegáti však 22. března ve Vídni téměř ničeho nedosáhli. Svatováclavský výbor proto vzápětí vypracoval druhou petici, v níž odmítl Obnovené zřízení zemské a za většinovou národnost v českých zemích označil Čechy. Císař 8. dubna vydal kabinetní list, v němž stanovil zásady voleb do českého zemského sněmu a schválil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny. Císařovo rozhodnutí sice Čechy uspokojilo, zároveň však znepokojilo české Němce, kteří se začali přiklánět k velkoněmecké myšlence a přestávali podporovat české liberály.
Podobně 11. dubna schválil císař uherské požadavky: Uhry se staly dědičnou konstituční monarchií, získaly větší autonomii, moc uherského krále byla omezena a feudalismus byl zrušen úplně. Již předtím zrušil císař 28. března v celém císařství robotu za výkup, čímž si získal na svou stranu široké vrstvy rolníků.
Koncem března se naplno rozhořelo povstání v Lombardii, kterému přispěchala na pomoc Sardinie, jež vyhlásila 26. března Rakouskému císařství válku.
Splněním velké části revolučních požadavků se situace značně uklidnila. Svatováclavský výbor se přejmenoval na Národní výbor a do jeho čela se dostali čeští liberálové, kteří zatlačovali do pozadí radikálnější demokraty. Pozici Národního výboru navíc oslabovala skutečnost, že na Moravě a ve Slezsku neměl téměř žádný vliv.
Souběžně s revolucí v Rakouském císařství probíhala revoluce v Německu, kde byl ustaven frankfurtský přípravný sněm, v jehož výboru byli zastoupeni také Rakušané. Palacký, jenž byl do výboru pozván také, si však uvědomoval, že frankfurtský sněm prosazuje velkoněmeckou myšlenku, jež by mohla znamenat oslabení českého národního hnutí, a účast na frankfurtském výboru proto odmítl. Palackého stanovisko pak přijal celý Národní výbor, což však znamenalo další rozpory mezi Čechy a českými Němci. Čeští Němci založili vlastní spolek Constitutioneller Verein, Češi zase v reakci na to Slovanskou lípu. Rakouská vláda frankfurtský sněm podpořila a podnikla kroky k uspořádání voleb do něj. Zde však moravský zemský sněm podpořil české stanovisko a upozornil na to, že představa, že by se rakouský císař stal také císařem německým, je velmi naivní. Rovněž poukázal na malou konkurenceschopnost rakouské ekonomiky v případě vytvoření celní unie s Německem.
Slib vydat ústavu císař splnil 25. dubna, liberály však natolik zklamala, že 15. května znovu začali demonstrovat. Ferdinand V. se nového vzestupu revoluce zalekl natolik, že ústavu prohlásil jen za „podkladový materiál“ pro jednání budoucího říšského sněmu a 17. května uprchl z Vídně do Innsbrucku. Císařův útěk však revoluční hnutí rozdělil. Zatímco radikálové jej slavili jako úspěch, liberálové usilující o konstituční monarchii se obávali chaosu.
Čeští liberálové se mezitím připravovali na volby do českého zemského sněmu. Zároveň však rostly rozpory mezi zastánci austroslavismu a panslavismu. Kvůli těmto rozporům nedospěl Slovanský sjezd, konaný 2. až 12. června na Žofínském ostrově, k žádným zásadním výsledkům.
Od konce května však v Praze pobýval Alfred Windischgrätz, jenž plánoval vojenské potlačení revoluce. Rozmístil po Praze vojenské hlídky, což však veřejnost i revoluční vůdce poplašilo, a Michail Bakunin, pobývající v té době v Praze, a Josef Václav Frič dokonce začali připravovat povstání. 12. června se na pražském Koňském trhu konala slavnostní svatodušní mše, shromážděný dav se však po jejím skončení nerozešel, nýbrž se vydal do Celetné ulice, kde byl tvrdě napaden vojskem. Lidé v ulicích začali stavět barikády, avšak bez promyšlenějšího strategického plánu, takže vojsko ještě do večera téhož dne ovládla strategické objekty. Po bombardování pravobřežní Prahy se nakonec Pražané 17. června Windischgrätzovi vzdali. Zemský prezident Leopold Lev Thun-Hohenstein rozpustil Národní výbor a ministerský předseda Franz von Pillersdorf zakázal svolat český zemský sněm. Prahu postihla vlna zatýkání i omezení svobody tisku a shromažďování.
I přes nepokoje ve Vídni a v Praze se na přelomu června a července uskutečnily volby do ústavodárného sněmu, v nichž získali převahu liberálové a konzervativci. Jednání vídeňského parlamentu bylo slavnostně zahájeno 22. července. Parlament stačil jednat především o dřívějším zrušení poddanství než v březnu 1849 – poddanství bylo nakonec zrušeno 7. září 1848. Další otázku představoval vztah říšského sněmu k císaři; poslanci nakonec rozhodli, že k platnosti zákona je potřeba schválení panovníka.
Uklidnění situace ve Vídni nakonec vedla Ferdinanda I. k návratu do hlavního města a amnestování pražských povstalců. Maršál Radecký také získal převahu v severní Itálii. Rakouská vláda se v tomto okamžiku cítila dostatečně silná na to, aby obnovila svou pozici v Uhrách, a podpořila chorvatského bána Josipa Jelačiće ve vojenském tažení proti maďarské revoluci. Jelačićova armáda však byla zastavena, a tak se rakouská vláda rozhodla 3. října rozpustit uherský sněm a podpořit Jelačiće rakouským vojskem. Toto rozhodnutí však vyvolalo prudkou reakci vídeňských demokratů, kteří dokonce lynčovali rakouského ministra války a donutili císaře znovu uprchnout, tentokrát do Olomouce. Spolu s císařem odešla také část vlády a poslanců. 16. října získal Windischgrätz velení nad veškerým vojskem a 22. října byl ústavní sněm přesunut z Vídně do Kroměříže.
Windischgrätz se s vojskem přesunul 31. října k Vídni a podobně jako Prahu ji dalšího dne přinutil dělostřeleckým bombardováním ke kapitulaci. Ve městě bylo nastoleno stanné právo a mnozí povstalci byli uvězněni, či dokonce popraveni. Windischgrätz po pacifikaci hlavního města pokračoval tažením do Uher, kde obsadil Budapešť.
Říšský sněm v Kroměříži dále pokračoval ve svém vleklém jednání o ústavě, po porážce revoluce v Praze a Vídni však sněm ztratil reálnou moc. Nová vláda Felixe Schwarzenberga sice slíbila vládnout konstitučně, nehodlala však přijmout ústavu říšského sněmu, nýbrž bez vědomí parlamentu vypracovala svou vlastní ústavu. Navíc 2. prosince Ferdinanda I. vystřídal jeho synovec František Josef I. Ten nakonec vydal 7. března 1849 manifest o rozpuštění říšského sněmu, Kroměříž byla obsazena vojskem a císař vydal oktrojovanou březnovou ústavu. Ta platila pro celou monarchii, vytvořila jednotný celní systém, zaručovala národní rovnoprávnost, občanskou rovnost a suverenitu panovníka. Zároveň zakotvovala instituci dvoukomorového říšského sněmu. Jednalo se však jen o taktický manévr, neboť 31. prosince 1851 byla ústava Silvestrovskými patenty zrušena.
Rakouská vláda záhy začala přijímat opatření, jež omezovala svobodu slova a činnost politických spolků. V dubnu 1849 sice Windischgätz v Uhrách zaznamenal neúspěchy a 14. dubna Kossuth dokonce vyhlásil republiku, avšak František Josef I. se rozhodl požádat o pomoc cara Mikuláše I., díky níž se podařilo maďarské revoluční síly 13. srpna u Világose porazit.
Dozvukem revoluce v českých zemích bylo májové spiknutí, které připravoval Bakunin s Fričem. Po jeho vyzrazení však Prahu obsadila 9. května 1849 armáda, byl vyhlášen výjimečný stav a začala vlna zatýkání, jež ochromila radikálně-demokratické hnutí v Čechách. Výjimečný stav pak v Praze a několika dalších městech trval až do 1. září 1853 a povstalci byli amnestováni až roku 1857.
Ačkoli byla revoluce v Rakouském císařství poražena, oktrojovaná březnová ústava nakonec zrušena a byl nastolen Bachův neoabsolutismus, přinesla některé významné změny. Především byl zrušen feudalismus a zřízena obecní samospráva, revoluce však znamenala také průlom v absolutistickém chápání vlády a alternativu k této formě správy státu.


Renáta

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +1,9%.
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +0,9%.


Sjas

Sjas je řeka v Novgorodské a v Leningradské oblasti v Rusku. Je 260 km dlouhá. Povodí má rozlohu 7330 km2.
Pramení na Tichvinské grjadě v bažinách na okraji Valdajské vysočiny a protéká Ladožskou nížinou. Ústí do Volchovské zátoky Ladožského jezera.
Převládajícím zdrojem vody jsou sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 27 km od ústí činí 53 m3/s. Zamrzá většinou v listopadu, ale někdy až v prosinci nebo v lednu a rozmrzá v dubnu. Po rozmrznutí dosahuje nejvyšších vodních stavů.
Je součástí Tichvinské vodní soustavy. Leží na ní vesnice Sjasstroj.


Anatoli Kohout

Anatoli Kohout byl jeden z nejvýznamnějších bubeníků12 české rockové historie.
Mezi hudebními fanoušky byl Anatoli Kohout známý pod přezdívkou Tolja.


Islámská kniha mrtvých

Pojmem Islámská kniha mrtvých je v současnosti označováno arabské dílo, které vzniklo v neznámé době a jehož autor je neznámý. Jeho exempláře jsou uložené v Lipsku, Drážďanech a Londýně. Překlad do němčiny roku 1872 pořídil Maurice Wolff, rabín z města Międzyrzecz a vyšel pod názvem Mohamedánká eschatologie, což je určitě přesnější název než „kniha mrtvých“, protože nesplňuje základní požadavky pro toto označení. Není zde popisováno putování duše záhrobím, které by mohlo vycházet ze zážitku klinické smrti. Místo toho jsou zde shrnuté islámské představy o posmrtném životě, jak je popisuje Korán a Hadísy. Nejedná se ani o tradiční představy, ale z největší části o Mohamedovy výroky, které jsou často spojené se soudem, který stihne jednotlivé národy, kmeny a místa ještě před koncem světa a přinese jim trest.
Tento postoj a neexistence skutečné knihy mrtvých je v rámci islámu naprosto zákonitá, protože zde nejen, že není uznávána reinkarnace, ale její zastánci byli i čas od času pronásledováni. Navíc islám vychází z tradičního judaismua ani ten reinkarnaci, kterou je přirozeným prvkem knihy mrtvých, neuznává. Obě velká náboženství mají společné to, že tato víra je vlastní jednotlivcům a mystickým řádům. V rámci islámu to jsou především súffijci. Je až překvapivé, že ani u nich se s knihou mrtvých nesetkáváme, ačkoli mají průvodce postupného vývoje duše a všechny jejich symbolické básně se týkají vývoje duše. Kniha má devětačtyřicet kapitol a ačkoli obsah není nezajímavý není zde uvedeno nic co známe z jiných knih mrtvých, či z vyprávění navrátivších se z klinické smrti.


Geografie Belize

Belize se rozkládá ve Střední Americe na Yucatánském poloostrově při pobřeží Karibiku. Sousedními státy jsou Mexiko a Guatemala. Rozloha státu je 22 960 km2, což je srovnatelná hodnota např. s Albánií nebo Salvadorem. Je jedinou zemí Střední Ameriky, která nemá přístup k Tichému oceánu.
Většina obyvatelstva žije na pobřeží. Největšími městy jsou Belize City, Orange Walk, San Ignacio, Dangriga a Belmopan. Páteřní dopravní síť je tvořena silnicemi spojující tyto města. V Belize není žádná fungující železnice. Země se potýká s environmentálními problémy odlesňování a znečistění vody průmyslem a zemědělstvím.
Belize leží na pobřeží Honduraského zálivu. Celková délka belizského pobřeží je 386 km, pobřeží je členité s písečnými plážemi i mangrovovými porosty. Na otevřeném moři se rozkládají atoly, ostrůvky a útesy. Nachází se zde i největší korálový útes na západní polokouli Bariéra Belize, který je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvýznamnějšími ostrovy jsou Ambergris Caye a Turneffe Islands. Důležité řeky jsou Belize a Hondo.
Zdejší klima je horké a vlhké. Charakteristickým rysem je střídání období dešťů a období sucha. Více srážek spadne na jihu země, na severu je roční úhrn srážek cca 1400 mm. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 21 - 27 °C. Významnou roli v celé historii Belize sehrály hurikány.
Z topografického hlediska můžeme rozdělit území Belize do dvou oblastí:
 Image:Great Blue Hole.jpg|Great Blue Hole Image:Belize-CIA WFB Map.png|Mapa Belize Image:BelizeRiverShot.JPG|Řeka Belize


Řízení státního dluhu

Řízení státního dluhu je subsystém Státní pokladny, který je již v rutinním provozu.
Odbor řízení státního dluhu Ministerstva financí a finančního majetku Ministerstva financí používá při zajištění financování výpůjční potřeby vlády a pro řízení portfolií státu systém Wallstreet Suite od společnosti Wall Street Systems, původně TREMA. Jedná se o specializovaný bankovní software, který používají dluhové služby zemí Evropské unie, centrální banky zemí Evropské unie a některé mezinárodní finanční organizace.
V případě Ministerstva financí tento software umožňuje řídit finanční aktiva a státní dluh na potřebné špičkové sofistikované úrovni proto, aby bylo zabezpečeno efektivní financování a refinancování státu, byly ošetřeny transparentním způsobem rizika tohoto financování a nevznikaly tak zbytečné dodatečné náklady státu. Systém komunikuje se standardizovanými tržním informačními a obchodními systémy Reuters a umožňuje přímé vypořádávání operací se státními dluhopisy na sekundárním trhu prostřednictvím národního vypořádacího centra Univyc. Platební instrukce jsou generovány v rámci systému a prováděny přímo prostřednictvím internetové platformy ABO-K.
Systém přináší integrované řešení řízení a kontroly jednotlivých procesů financování státu a řízení portfolia státního dluhu, finančního majetku státu a řízení denní likvidity souhrnného účtu státní pokladny. Vnitřní členění jednotlivých modulů je shodné jako mají jiné bankovní softwary, a které odpovídá operacím a činnostem řízení státního dluhu. Skládá se z front office, který řídí operace státního dluhu pro řízení hotovostí Státní pokladny, emise státních dluhopisů a pro obchodování státu na sekundárním trhu státních dluhopisů a finančních derivátů. Back office zpracovává data a provádí výplaty kupónů dluhopisů, úrokové platby půjček a derivátů, jakož i veškeré potřebné související platební operace. Middle office je intelektuálním centrem řízení, které především měří rizika portfolia státních dluhopisů prostřednictvím standardních ukazatelů, provádí benchmarking pro aktivně spravovaná portfolia státu, provádí tržní oceňování vlastních i cizích finančních instrumentů.
Součástí tohoto software je také účetní modul, který umožňuje zajistit, aby mělo vykazování skutečností státního dluhu a státních finančních aktiv dostatečnou datovou a informační hloubku včetně způsobu účtování předepsaného Eurostatem a příslušnými národními účetními předpisy.


Zastupitelstvo kraje

Zastupitelstvo kraje je jediný z orgánů kraje, který je ústavně zakotven. Ústava stanoví jeho název, název jeho členů, délku funkčního období, jeho právotvorbu možností vydávat obecně závazné vyhlášky. Má přímou demokratickou legitimitu danou volbami občanů.
Zastupitelstvo tak může být vnímáno v oblasti samosprávy kraje jako hlavní orgán, který je nadřazen všem ostatním orgánům. Zastupitelstvo je voleno na čtyři roky obyvateli kraje s volebním právem staršími 18 let v rámci jednoho volebního obvodu poměrným volebním systémem, který je založen na Koudelkově volebním děliteli.
Kandidátky jsou vázané, ale nikoliv přísně, voliči mají možnost udělit až 4 preferenční hlasy různým kandidátům na jedné kandidátce. Volby vyhlašuje prezident republiky. Vždy se volí zastupitelstvo jako celek, nekonají se doplňovací volby jen některého člena. Uzavírací klauzule je dána 5% pro všechny volební strany. Kandidovat mohou jen politické strany, hnutí a jejich koalice. Ke vzniku samotné politické strany nejsou vyžadovány žádné náročné požadavky a tedy mohou vznikat i regionálně odlišné krajské politické strany jako volební strany pro účel kandidatury do zastupitelstva kraje. Zastupitelstvo má nejméně 45 a nejvíce 65 členů.
Zastupitelstvo rozhoduje ve věcech v samostatné působnosti, ve věcech v přenesené působnosti rozhoduje, jen stanoví-li tak výslovně zákon. Zastupitelstvo se může platně usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů a k platnému přijetí usnesení, rozhodnutí nebo volbě je též potřebná nadpoloviční většina všech členů zastupitelstva, tedy nestačí pouze většina přítomných členů, tedy nestačí pouze většina přítomných či hlasujících.
Zastupitelstvo se schází dle potřeby, nejméně jednou za tři měsíce. Zasedání zastupitelstva se konají na území krajského města, nelze však vyloučit, že výjimečně bude zasedat mimo své stálé sídlo. Zasedání písemně svolává hejtman a zpravidla je řídí jako předsedající.
Hejtman je povinen do 21 dnů od doručení žádosti na krajský úřad svolat zasedání zastupitelstva, požádá-li o to alespoň třetina jeho členů. Pokud hejtman žádosti nevyhoví, učiní tak náměstek hejtmana nebo jiný člen zastupitelstva. Pokud na začátku jednání není zastupitelstvo usnášeníschopné, ukončí zasedání předsedající a do 15 dnů se koná jeho náhradní zasedání na základě nového svolání. Krajský úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva nejméně 10 dnů před zasedáním vyvěšením na úřední desce krajského úřadu, informaci může uveřejnit i jinak.


Jan Machač

Mons. Jan Machač byl římskokatolický kněz, který působil v letech 1971 až 2002 jako farář ve farnosti u kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích.
Rodák z Horní Lidče, pokřtěný 2. června 1915 v kostele sv. Kateřiny v Lidečku, vystudoval měšťanskou školu ve Valašských Kloboukách a poté reálné gymnázium ve Vsetíně.
Po maturitě v roce 1938 nastoupil do kněžského semináře v Praze-Dejvicích, který se po obsazení seminární budovy Wehrmachtem v roce 1939 přestěhoval do arcibiskupského zámku v Dolních Břežanech, a svá studia dokončil v roce 1943. Kněžské svěcení získal 30. května 1943 v pražské katedrále sv. Víta.
V následujících letech byl farní vikářem nejprve v Dolní Bělé a od roku 1944 v Plzni. V roce 1946 odešel do Chebu, kde působil jako farář a správce chebského a po učitou dobu také sokolovského vikariátu.
Na podzim 1949 byl zatčen a po několika týdnech propuštěn. V roce 1951 byl kvůli nebezpečí zatčení přeložen do Bochova, avšak listopadu 1951 byl přesto znovu zatčen a později odsouzen za velezradu a špionáž. Ve vězení strávil sedm let, a to ve vazební věznici Praha-Ruzyně, ve věznicích Kartouzy, Mladá Boleslav a Plzeň-Bory a v pracovním táboře u Jáchymova. Po propuštění pracoval jako dělník v Bystřici pod Hostýnem a po udělení tzv. státního souhlasu pro výkon kněžské služby v roce 1966 byl ustanoven do farnosti ve Zlíně-Malenovicích.
V letech 1968 až 1971 působil jako personální referent na pražském arcibiskupství a poté od 1. prosince 1971 jako farář u kostela sv. Matěje. Tuto farnost proslavil perníkovými jesličkami, které jsou v kostele vystavovány od roku 1972. V roce 1998 obdržel čestný titul kaplan Jeho Svatosti. K 1. červenci 2002 odešel na odpočinek, avšak občas sloužil mše v klášterním kostele sv. Václava, u něhož bydlel. Po jeho odchodu z funkce faráře byl administrátorem dejvické farnosti jmenován Karel Kočí.
Během působení mons. Machače ve farnosti u kostela sv. Matěje vzešlo z této farnosti deset novoknězů.
Páter Machač, jak byl svými farníky zpravidla označován, zemřel v sobotu 9. května 2009 ve věku nedožitých 94 let. Poslední rozloučení s ním při mši konané v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a uložení jeho těla do hrobu na Šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje se uskutečnilo na svátek svatého Matěje ve čtvrtek 14. května 2009. Jeho čučkaři, jak s oblibou označoval své farníky, se s ním rozloučili v mimořádném počtu. Hrob mons. Machače se nachází na severozápadním okraji hřbitova, téměř naproti vchodu do kostela.


Tharros

Tharros bylo starobylé město ležící na západním břehu ostrova Sardinie. V současnosti je zde archeologické naleziště nacházející se poblíž vesnice San Giovanni di Sinis v provincii Oristano.
Tharros ve svých spisech zmiňuje již Ptolemaios; naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově. Archeologické výzkumy prokázaly, že sídlo založili v 8. století př. n. l. Féničané. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace. Vykopávky ukázaly, že Tharros byl osídlen od 8. století př. n. l. do 10. století n. l., a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v době nadvlády Římanů. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.
Po následující staletí byly ruiny využívány jako místo poskytující stavební materiál okolním vesnicím a městům. Po celou dobu jeho existence jistě byl přítomen silný vliv domácího obyvatelstva, Sardů. Existuje psaný záznam o opravě cesty z Tharrosu do Cornus v době římského císaře Filipa ve 3. století n. l.
Místo je v současnosti přístupné jako muzeum pod širým nebem; vykopávky přitom přinášejí nové detaily o jeho minulosti. Většina odhalených památek pochází z období římské říše a počátků křesťanství. Kromě posvátného místa Féničanů lze shlédnout lázně, základy chrámu a část osídlení se zbytky domů a dílen řemeslníků. Většinu dřívějších nálezů lze spatřit v archeologických muzeích v Cagliari a v Cabrasu.


Zachraňte vojína Ryana

Film vypráví příběh kapitána americké armády Johna Millera při vylodění v Normandii 6. června 1944 a v následujích dnech. Po dobytí pláže Omaha je jednotka kapitána Millera vyslána najít vojína Ryana, jehož tři bratři již padli a přivést ho zpět k jeho matce. Kapitán Miller tento úkol přijímá a vyráží na cestu. Po cestě přijde o několik mužů své jednotky, ale nakonec vojína Ryana najdou, ale ten odmítá odchod z boje a návrat domů - myslí si že by to bylo zbabělé. Jednotka kapitána Millera zůstane s jeho jednotkou a dostanou úkol ubránit most přes řeku před postupující německou armádou. Tento úkol se podaří splnit, ale kapitán Miller zemře, když kryje ústup vojáků.
Celý film je vykreslen jako retrospektivní vzpomínka vojína Ryana nad hrobem kapitána Millera.


Kovel

Kovel je jedním z největších železničních uzlů na Ukrajině: tratě odtud vycházejí do šesti směrů, čímž se v zemi může pochlubit jen Lvov, Charkov a Horlivka. První železnicí, která sem dorazila, byla roku 1873 trať Brest-Litovsk - Rovno; roku 1877 bylo otevřeno další rameno ve směru na Lublin a Varšavu. Další důležité tratě vedou ve směru na Sarny - Korosteň - Kyjev a přes Volodymyr-Volynskyj do Lvova; spíše lokální význam má trať do města Kamiň-Kašyrskyj. Je zde také velké seřaďovací nádraží.


Grindcore

Grindcore zkráceně grind je agresivní hudební styl charakterizovaný silně zkreslenými, podladěnými kytarami ovlivněnými crust-punkovými riffy a hardcore-punkovým a trash-metalovým rychlým bubnováním. Grindové skladby jsou jen zřídkakdy delší než dvě minuty a často jen několik sekund dlouhé. Vokály obsahují klasický growling nebo vysoké ječáky, stejné, jako jsou v black metalu nebo hardcore punku. Texty kapel se věnují socialním a politickým problémům, právům zvířat, ekologii, občas mají ale i brutální a sadistická témata.
Styl se začal propagovat v 80. letech minulého století ve Velké Británii, kapelami Napalm Death nebo Carcass. Jméno „grindcore“ se začalo používat až ve spojení s bubeníkem z Napalm Death Mickem Harrisem. Mnoho začínajích grindových kapel bylo uvedeno na kompilaci Grind crusher labelu Earache Records.
Kořeny stylu mohou být spojovány s britskými crust, americkými hardcore punk a punk kapelami, jako jsou britští Discharge a Amebix, američtí Siege, Deep Wound, Cryptic Slaughter a Repulsion. Postpunková kapela Killing Joke byla také z počátku ovlivněna Napalm Death.
Mnoho z těchto raných kapel bylo považováno za součást anarchopunkové a hardcore punkové scény, ale hodně těchto anarcho-punkových a peace punkových kapel v Anglii a hardcore punkových skupin v USA už měli společné prvky s metalem.
Jednou z velmi známých charakteristik grindcoru a spřízněných stylů je mikrosong. Jsou to skladby trvajicí nekolik málo sekund. Skladba skupiny Napalm Death You Suffer byla shledána, se svojí délkou, nejkratším písní vůbec. V roce 2001 se skupina Brutal Truth zapsala do Guinessovy knihy rekordů se svým klipem, dlouhým 2 sekundy. Ale jiní, jako jsou Cripple Bastards na svém demu 94 Flashback di un Massacro a Agoraphobic Nosebleed na svém 3"CD/10"LP Altered States of America to dotáhli do ještě větších extrémů. Altered States of America obsahovalo 100 skladeb, s délkou začínající od čtyř sekund až k songům dlouhým přes jednu minutu. Celková délka alba byla 21:44. Severoamerická kapela Anal Cunt nahrála EP 5643 Song, které obsahovalo 5643 skladeb v méně než 15 minutách, nahraných pomocí kreativního spojení skladeb a nahrávacích postupů.


Jak vypálit Chrome

Jak vypálit Chrome je sbírka povídek Williama Gibsona. Většina příběhů se odehrává v anonymním prostředí Gibsonova kyberpunkového světa souměstí amerických měst Sprawlu. Mnoho z nápadů a myšlenek, které se zde objevily, byly později použity v Gibsonově populární trilogii Sprawlu.
Jak vypálit Chrome byl uveřejněn poprvé v roce 1986 a obsahoval:
Josef Rauvolf vytvořil český překlad, jenž vyšel pod ISBN 80-7174-593-6.


Wisconsin Death Trip

Album bylo nahráno už v roce 1998 v Grandmaster Studios v Los Angeles, ale vyšlo až v roce 1999. Album debutovalo na 107. místě žebříčku Billboard 200, ale dodnes se ho prodalo přes milion kusů. Static-X za něj získali platinovou desku, což se žádnému dalšímu jejich albu nepodařilo. Album produkoval Ulrich Wild a spoluprodukoval Wayne Static. Z alba vyšli tři singly - pravděpodobně nejúspěšnější singl Static-X Push It, dále Im With Stupid a Bled For Days. Nahrávání alba bylo zdokumentováno na DVD Where The Hell Are We..., které ale nemohlo být nikdy vydáno, kvůli sporům se Sharon Osbourne. Na albu vyšli i některé písničky, které vznikli ještě v kapele Deep Blue Dream. Na tuto desku navazovalo více než roční turné a také speciální edice alba Death Trip Continues, která obsahovala další bonusy a remixy. Skladby z tohoto alba tvoří dodnes základ všech koncertů Static-X. Hudebně nabízí album zajímavou kombinaci disko hudby a industrial metalu, tomuto stylu začli Static-X říkat "Evil disco". Název alba je přejatý z názvu knihy, která obsahovala fotografie mrtvých lidí v jedné oblasti ve Wisconsinu.


Vetonové

Vetonové byli předřímské etnikum na Pyrenejském poloostrově. Sídlili mezi řekami Duero a Tajo, především na území současných provincií Salamanca a Ávila a na severu provincií Cáceres, Zamora a Toledo.
Vetonové po sobě zanechali řadu hradišť - opevněných sídel v různých provinciích, především však v provincii Salamanca a Ávila. Na těchto sídlech, dokládajích vysoký stupeň civilizačního vývoje etnika, jsou různé ohraničené areály, některé pro dobytek. Nejdůležitější z těchto lokalit jsou následující:
Na pohřebištích těchto hradišť se nachází mnoho hrobů, které vypovídají o významu, jaký ve vetonské kultuře měli válečníci.
Z doby Vetonů, kteří zanechali jako dědictví četné verracos de piedra, rozšířené geograficky, se datuje i tradiční sportovní hra, zvaná Calva. V současnosti se hraje v části provincie Castilla y León, a částečně v provinciích Ávila, Salamanca a Zamora, v provincii Extremadura pak v okolí Plasencie.
Území Vetonů v rámcových obrysech sousedilo na severu s kmenem Vaceů, na východě s kmenem Carpetanů, na jihu s Oretany, Túrduly a keltskými kmeny, na východě pak s Lusitany.
Archeologicky území Vetonů koresponduje s územím osídleným kulturou nazvanou podle eponymního naleziště kulturou Las Cogotas II nebo kulturou verracos de piedra; tato kultura se rozvíjí od 5. století př. n. l. jako pokračování předchozí archeologické kulrury, Las Cogotas I, kterou na konci doba doby bronzové silně ovlivnil příchod nového indoevropského obyvatelstva. Podle archeologů ekonomika domorodého základu byla tvořena kočovným pastevectvím s nepatrným podílem zemědělství a kontakty s Pelendony na severu provincie Soria; kulturní vliv Indoevropanů přicházejích z těchto území přinesl obecné užívání železa, objevení se nových typů keramiky a rozšíření obdělávání dosavadních pastvin.
Stavba hradeb hradišť v druhé polovině 5. století př. n. l. vypovídá o vzrůstu bohatství a schopnosti společnosti vynaložit jak ekonomické, tak lidské prostředky i do jejich budování. V tomto růstu bohatství hrály velkou roli kontakty se společnostmi na vyšším stupni vývoje na jihu Pyrenejského poloostrova a vlivy populací kolonizátorů, se kterými se realizoval čilý obchod po pravěké obchodní stezce, známé později jako Vía de la Plata.
Poslední bádání o Vetonech naznačují, že západní hranice rozšíření tohoto lidu byla tvořena řekou Coa, levobřežním přítokem řeky Duero, která plyne paralelně s řekou Águeda, a současnou hranicí s Portugalskem. Jsou zde perfektně vymezené, protože kaňony a údolí řek, které je vytvářejí, etnika spíše rozdělují než spojují.
Hranice tak je určena s Astury na druhém břehu řeky Duero a od ústí řeky Tormes až k obci Ledesma, s Lusitany na západě na druhém břehu řeky Coa, sahajíc na jihu od Ciudad Rodrigo k Sierra de Gata, dále pokračuje směrem na jihozápad údolím Eljas k jejímu ústí do řeky Tajo, víceméně sledujíc současnou hraniční linii mezi provincií Cáceres a Portugalskem.
Jižní hranice sleduje řeku Guadiana, blízko jejích vod se objevují rovněž verracos. Všechna vetonská hradiště situovaná na severu Guadiany mají stejnou obrannou strukturu a materiál z jejich nekropolí je identický s materiálem z hradišť a pohřebišť v provincii Ávila.
Kolem roku 500 př. n. l. – 400 př. n. l. došlo k hlubokým změnám ve vnitrozemí poloostrova. Zavedení nových zemědělských technologií způsobilo, že sídla byla větší a trvalejší, lze pozorovat demografický růst a větší sociální hierarchizaci.
Zvětšení a akumulace bohatství se odrazilo v obchodní síti a v dálkových kontaktech. Hrozba možných invazí vedla k budování hradeb, věží, příkopů; takto opevněná sídla se obecně označují jako „castros“. Mění se nakládání s mrtvými - spalují se a popel dává do uren, které se ukládají na oddělených pohřebištích, zatímco předtím se mrtví pochovávali do země, totiž pochovávali se bez kremace. Studium železných předmětů, které se nacházejí v hrobech vypovídá o tom, že některá pohřebiště byla užívána několika generacemi, v průběhu 200-300 let.
Došlo rovněž ke změnám v každodenním životě, k všeobecnému rozvoji metalurgie železa a zavedení hrnčířského kruhu, na němž byla vyráběna charakteristická oranžová malovaná keramika.
Vetonská hradiště lze označit za opevněná města, s hradbami a příkopy, uvnitř kterých žilo 500 až 2000 obyvatel. Domy byla pravoúhlé se střechami ze slámy, o jedné í několika místnostech, vždy s otopným zařízením.
Hradiště se nacházejí na těžko přístupných vyvýšených polohách poblíž pramenů vody a komunikací; i když v některých případech se nacházejí na rovných terénech na zemědělských půdách, většinou však hledají ochranu ve výšinách.
Přírodní obranné prvky jsou doplněny umělými: hradbami, věžemi, příkopy a poli se zakopanými špičatými kameny. Hradby jsou budovány bez základů, přímo na rostlé skále, z kamenů kladených nasucho. Původní výška hradeb není známa, ale v Picón de la Mora jsou dochovány ve výšce 4 metry, 5 metrů v la Corraja nebo 6 metrů v Castillo de Gema. Je velmi pravděpodobné, že hradby byly nahoře zakončeny palisádou z dřevěných kůlů nebo z nepálených cihel. Hradby jsou přizpůsobeny reliéfu terénu a mívají bastiony, především u bran. Pouze na konci doby železné některá hradiště mají věže čtvercového půdorysu vystavěné z pravidelných kvádrů.
Brány jsou relativně stejné, budované podle dvou schémat, jednak v podobě nálevky, kde dvě zdi hradby jsou zakřiveny dovnitř, tvoříc uličku, někdy jsou opatřeny bastiony po stranách,. Jiné brány jsou vybudovány podle schématu, kdy ramena hradby se překrývají, dvě zdi jdou paralelně vedle sebe a mezi nimi je ponechán prostor k průchodu; oba typy umožňují účinnou obranu tím, že útočníci musí k bráně proniknout poměrně úzkým dlouhým prostorem, kde jsou vystaveni akcím obránců.
Někdy se nacházejí před hradbami příkopy, mnohem obvyklejší jsou pole se zakopanými špičatými kameny, založená v nejvíce zranitelných a nechráněných místech. Někteří autoři se domnívají, že sloužily k zabránění útoků jízdy, jiní zase útoku pěšího. Tyto obranné prvky jsou rozšířeny od severovýchodu Pyrenejského poloostrova, mezi jižními Vetony jsou sporadické a téměř neexistují.
Vnitřní organizace opevněných sídel je podmíněna výchozy žuly na povrch, vnitřní prostor je nicméně plánovitě rozdělen do různých zón a areálů. Na některých nalezištích byly zjištěny areály elity a jiné, chudší - v kontrastu podle výbavy domácností, nalezené při výzkumech. Na mnoha hradištích byla odkryta obydlí i vně hradeb; jsou totvrti zvané „extra muros“, které naznačují, že hradby neznamenaly důsledek nebezpečí a nestability.
Mezi hradišti ávilskými jsou svatyně, jako je El Raso de la Candelada a Ullaca, zatímco kolem Salamanky nalezeny nebyly.
Pohřební ritus byl téměř výlučně žárový a popel se ukládal do země v urně nebo bez ní. V některých hrobech se vyskytují předměty jak kovové, tak keramické z vybavení domácnosti. Na některých nalezištích byly pozorovány zbytky kostí a přepálených kovových fagmentů, což mohla být místa, kde se těla zpopelňovala. Podoba hrobu a uložení urny se různí. Některé hroby tvoří jednoduše důlky malých rozměrů v zemi, v jiných případech se setkáváme s mohylami nebo vypálením a také s pokrytím oblázky.
Nekropole na západním okraji vetonského teritoria, v Zamora a Salamanca, nejsou známy; důvodů může být několik:
Předměty v hrobech nalezené vypovídají o tom, že první pohřby pocházejí z doby kolem roku 500 př. n. l.; v této době hlavním typem nálezů je železný meč ve všech svých variantách, především s nevyvinutými anténami, typickými pro kulturu popelnicových polí, a obětní vázy vedle keramiky robené v ruce s výzdobou hlazenou. Na konci 4. století př. n. l. se na pohřebištích začínají vedle mečů objevovat dýky typu „Monte Bernorio“ a posléze kolem 300 př. n. l. dýky s dvěma kuličkami, nelze opomenout i další součást výzbroje - kopí a oštěp.
Značné bohatství v mladší době železné – době laténské bylo velmi nerovnoměrně rozděleno, čehož důsledkem byly značné sociální rozdíly. Struktura společnosti se podobala pyramidě, na jejímž vrcholku stála vojenská elita, která užívala koně a luxusní zbraně; po nich následovala početná bojovnická báze ne tolik bohatá, s prostšími zbraněni; následuje skupina obchodníků a řemeslníků; a úplně nakonec velká masa lidí nízkého rodu, včetně otroků a/nebo nevolníků; např. Plútarchos ukazuje jejich existenci v Salamance kolem 220 př. n. l. Aristokracie musela v této společnosti hrát důležitou roli.
Chov dobytka byl jednou z nejdůležitějších ekonomických aktivit. Dobytek poskytoval maso, mléko, kůže, kožešiny, kosti a rohovinu. Lze předpokládat, že část areálů vně hradeb mohla sloužit jako ohrady pro dobytek, které měly chránit tento velmi cenný majetek. Archeologické nálezy naznačují, že se pěstovaly různé druhy dobytka - skot, prasata, ovce a kozy.
Nelze ovšem pominout zemědělství; na některých lokalitách se nacházejí zuhelnatělá zrna obilí, jako na Las Cogotas nebo El Raso, a existence nalezišť malého rozsahu ve Vega del río Adaja, v Ávile, může vypovídat o malých usedlostech zaměřených na zemědělskou produkci. Je nutno uvažovat i o sběru divokých plodů a lovu, neboť mezi kostmi zvířat nalezenými na hradištích jsou i kosti divokých prasat a jelenů.
Obchodní kontakty s kulturami vzdálenými dokládají na nekropolích i sídlištích předměty z míst vzdálených od Pyrenejského poloostrova, jak východních, tak řeckých a iberských.
Jedním z výrazných uměleckých projevů Vetonů jsou verracos de piedra, kamenné plastiky býků a kanců, a v některých případech divokých sviní, které se nacházejí na území Vetonie. Funkce těchto plastik je velmi diskutabilní a může jít jak o památníky připomínající vítězství, tak o mohou mít význam magicko-religiózní pro ochranu a reprodukci dobytka.
Jiné mohly mít spojitost s pohřbíváním, ať už plastiky, které jsou spojené s kameny s prohlubněmi, na způsob víka hrobu, tyto plastiky a jiné s náhrobními nápisy však náležely vetonským romanizovaným elitám .
Poslední výzkumy ukazují, že tyto plastiky mohly mít i význam ekonomický. Většina, vyjma těch, které jsou v současné době sekundárně umístěny v obcích, se nachází in situ, tedy na původním místě, a to poblíž dobrých pastvin, míst s vodou, na místech s velmi dobrým výhledem. Snad mohly fungovat jako signalizace o dobrých pastvinách a zdrojích vody. Pro lepší pochopení tohoto vysvětlení je nutno vzít v úvahu jejich velkou hodnotu a cenu, kterou znamenala realizace těchto plastik pro společnost, a to jak jejich tesání, tak umístění.
Je třeba vyzdvihnout významnou roli, kterou ve vetonské společnosti hrají koně: jako nepostradatelný prvek při pasení dobytka i jako prvek vojenské síly - např. podle Apiana ve válkách lusitánských proti Římu, nebo slavná jízda vetonská, tentokrát po boku Římanů. Plinius Starší, římský spisovatel, podává zprávy, že mezi Lusitany se chovala rasa koní tak rychlých, že vznikla pověst, že jejich klisny oplodnil vítr.
Vetonové byli zbytek původních populací Pyrenejského poloostrova. Jejich společnost doznala výrazných změn vpředvečer římské okupace. Tyto změny se objevují na počátku 2. století př. n. l. a jasně se dají pozorovat v architektuře a v urbanistickém řešení některých sídel.
Začínají se stavět hradby z nepravidelných kvádrů velkých rozměrů, objevují se věže kvadratického půdorysu, jako v La Mesa de Miranda, zvětšuje se rozloha sídel, jako v Las Cogotas nebo Salamanca, zakládají se sídla nová, jako El Raso. Lze pozorovat, že mezi nimi existuje hierarchie; významnější sídla jsou uspořádána do jednotlivých čtvrtí s dílnami, posvátnými okrsky, tržiši atd. Tato opevněná sídla mladší doby železné mají název „Oppida“, slovo, které začal používat Gaius Iulius Caesar pro velká sídla v Galii.
Tato sídla se pro svůj charakter považují některými za první předhistorická urbánní centra západní náhorní plošiny. Například od roku 300 př. n. l. Salamanca již měla rozlohu 20 ha, je téměř jisté, že jiná sídla dosáhla svých stávajících rozměrů, jako Las Cogotas 1 15 ha, La Mesa 19 ha. Později La Mesa de Miranda obsadila část nekropole a rozšířila svůj obvod na 30 ha. Tato skutečnost se dává do vztahu s římským tlakem a z toho plynoucí s obecnou nejistotou v této době okraje ve tvaru „golfové hole“ či v podobě kachní hlavy, nacházejí se poháry, mísy, lahve, kulovité nádoby, nálevky. Nádoby byly malovány motivy ve formě pruhů, zvlněných linií, meandrů, motivy inspirovanými košíky a charakteristickými koncentrickými kruhy a půlkruhy.
V roce 61 př. n. l. byl Gaius Julius Caesar jmenován guvernérem Hispánie Ulterior a pod záminkou vymýcení vetonských a lusitánských lupičů donutil obyvatelstvo opustit opevněná sídla a sestoupit do rovin a zakázal stavět opevnění.
Tento čin významně změnil strukturu osídlení teritoria. Obyvatelé hradišť zvolili různá řešení: někteří fungovali dál jako malá centra, která časem získala podobu obcí. Archeologicky je pozorovatelné, že opuštění sídel se muselá dít dobrovolně, neboť nebyly nalezeny stopy po vojenských událostech, jako např. vypálení sídel. Nezdá se, že tato doba by byla z časů nejvíce nepřátelských Římu a mlčení pramenů to potvrzuje. Snad našli lepší místa pro osídlení ve shodě se zájmy Římanů, zhodnocujíce prostředky zemědělské, dobytkářské, hornické, strategické; vše bylo ovšem kontrolováno vojskem, které vytvářelo imperiální poměry.
Tato strategie ovšem začala již v 2. století př.n.l.. Úspěšnější však byla ve válkách sertoriánských v letech 82 př. n. l.-72 př. n. l.. Tehdy se centra jako Las Cogotas, La Mesa de Miranda nebo Ulaca začínají vylidňovat, což dokazuje skutečnost, že se v nich nenacházejí římské předměty. Obyvatelstvo muselo přesídlit do nížin, pravděpodobně na místo nynější Ávily, které má očividnou podobnost s Ptolemaiovým městem „Óbila“ , i když nejsou přesvědčivé doklady pro tento závěr - nejsou doklady, že v Ávile existovalo hradiště mladší doby železné, ale našla se zde keramika, která svědčí o osídlení v 1. století př. n. l., což odpovídá nedostatku pozůstatků v „oppidech“ údolí.
V Ciudad Rodrigo a Salamance je možno konstatovat vztah mezi světem domácím a římským. Jiná hradiště, spojená s dolováním v oblasti, nabývají na významu během staršího císařství, jako Las Merchanas nebo Yecla la Vieja. Na jih od řeky Gredo se našly římské republikánské denáry a asy v El Raso de la Candaleda, k jejichž opuštění došlo v Caesarově době, jak bylo zjištěno; jejich obyvatelstvo se přesídlilo do Talavera la Vieja nebo do Talavera de la Reina.
V 1. století př.n.l. přítomnost Římanů na jih od řeky Tajo nemohla být příliš konzolidovaná, ale od této doby se obyvatelstvo planiny projevuje stejnými materiály jako opevněná hradiště, jejichž obyvatelé postupně zabírají úrodnější zemědělské oblasti. Založení „Norba Caesarina“ v roce 34 př. n. l. se dává do spojitsti s opuštěním hradiště Villasviejas a okolních center, neboť byly vzdálené komunikacím, zatímco Norba měla dobrou geografickou pozici ve vztahu k „Stříbrné cestě“.


Pure Instinct

Pure Instinct je album německé hardrockové skupiny Scorpions z roku 1996.


Karnátaka

Karnátaka je malý svazový stát v jihozápadní Indii. Na severozápadě sousedí s Goou, na severu s Maháráštrou, na východě s Ándhrapradéšem, na jihovýchodě s Tamilnádu a na jihozápadě s Kéralou. Na západě omývají karnátacké břehy vody Arabského moře. Zahrnuje území jedinečné pobřežní oblasti Kónkan, dále části Západního Ghátu a Dekánské plošiny.
Stát Karnátaka vznikl v letech 1956-1960 z částí bývalých států Majsúr, Hajdarábád a Mumbaí. Hlavním městem je Bengalúru. Nové státní hranice při reorganizaci indických států v 50. letech byly navrhovány na základě jazykových hledisek a i když Karnátaka je jazykově roztříštěnější než některé okolní státy, přece jen tu převažuje drávidská kannadština.


Maclyn McCarty

Maclyn McCarty byl americký genetik. V roce 1944 spolu s Oswaldem Averym a Collinem Macleodem pokračovali v Griffithově experimentu. Výsledky jejich pokusů ukázali, že genetický materiál živých buněk je tvořený DNA.


Jiří Tichota

Jiří Tichota je český muzikolog, loutnista, zpěvák, textař a muzikant, zakladatel a umělecký vedoucí skupiny Spirituál kvintet.
Pochází z muzikantské rodiny, jeho pradědeček Antonín Liehmann byl prvním učitelem hudby Antonína Dvořáka. Po maturitě na jedenáctiletce začal studovat chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Nicméně hrál vážnou hudbu především na kytaru. Teprve až po vojenské prezenční službě začal studovat hudební vědu systematicky. Studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy ukončil v roce 1965. Doktorát v roce 1968 obhájil svojí disertační prací Intabulace písní a vokálních skladeb v pražských loutnových tabulaturách 17. století. Na muzikologické katedře tamtéž pak působil od roku 1963 až do poloviny 80. let 20. století. Od té doby se věnuje především své profesionální činnosti ve Spirituál kvintetu.
Loutnové interpretaci se věnoval systematičtěj než kytarové, pravidelněji spolupracoval se souborem Pražští madrigalisté.
Hraje pouze příležitostně, neboť se v tomto oboru považuje za autodidakta


Mikuláš I. Veliký

Svatý Mikuláš I. Veliký byl papežem od 24. dubna 858 až do své smrti.
Mikuláš I. prosazoval svrchovanou autoritu papežství ve správě církve a byl po dlouhé době výraznou osobností na papežském stolci. Upevnění autority jeho úřadu, který byl dosud ovlivňován panovníky franské říše, napomáhalo její rozdělení roku 843 a oslabení autority karlovských panovníků. Papež se dostal do ostrých sporů s remešským arcibiskupem Hincmarem a konstantinopolským patriarchou Fotiem, v nichž hájil svrchovnost papeže nad všemi západními i východními církevními hodnostáři. Patriarcha Fotios ho obžaloval z hereze, mimo jiné kvůli používání tzv. filioque v praxi západní cíkrve.


Kilogram na metr krychlový

Kilogram na metr krychlový je základní jednotka hustoty. Vyjadřuje hmotnost jednotkového objemu látky, tzn. počet kilogramů připadajících na 1 metr krychlový látky.
Platí vztah pro přepočet: 1 kg/m3 = 0,001 g/cm3 = 0,001 kg/l


Vzorkování

Úsek spojitého signálu se sice dá donekonečna zvětšovat a pozorovat tak jeho nekonečně malé detaily, ale protože počítače mají pouze konečnou kapacitu paměti a ani nejsou nekonečně rychlé, musíme se u reálného vzorkování při A/D převodu omezit pouze na nezbytně nutné množství vzorků, které budeme dále zpracovávat. Na obrázku je cca 15 ms zvukového signálu odpovídajícího malému úseku zvuku hlásky „Á“.
Vzorkování se provede tím způsobem, že rozdělíme vodorovnou osu signálu na rovnoměrné úseky a z každého úseku odebereme jeden vzorek. Je přitom zřejmé, že tak z původního signálu ztratíme mnoho detailů, protože namísto spojité čáry, kterou lze donekonečna zvětšovat dostáváme pouze množinu diskrétních bodů s intervalem odpovídajícím použité vzorkovací frekvenci.


Allen Jones

Allen Jones je britský pop-artový malíř, sochař a grafik, proslavený hlavně svými eroticky laděnými sochami jako Židle nebo Stůl, u kterých ze ženského objektu vytvořil kus nábytku. Kromě nich jsou notoricky známé také některé jeho grafiky a obrazy – např. Ideální družka.
Jones se narodil v Southamptonu, v letech 1955–1961 studoval na Hornsey College of Art, 1961–1963 potom učil na Croydon College of Art. Byl představitelem britské odnože pop-artu, která byla, na rozdíl od amerického ikonismu, charakterizována spontánním improvizačním gestem výrazu bezprostředního osobního pocitu. Událostí, která symbolizovala nástup pop-artu ve Velké Británii, byl v roce 1959 příchod skupiny studentů na Královskou akademii výtvarných umění – jejich posedlé sexuální a zářivé obrazy udávaly tón následujícímu desetiletí. V popředí této skupiny zaslouženě stál mimo jiné také Allen Jones – provokal výrazovými prostředky vypůjčenými z reklamy a populárních erotických časopisů. Pro jeho díla je typická agresivní barevnost a tvarová elegance ženských křivek.
Sochy v Mléčném baru Korova ve filmu Mechanický pomeranč byly inspirovány jeho dílem.


Miroslav Kokoška

Vystudoval obor bicích nástrojů na Státní konzervatoři v Praze, později vystudoval také skladbu. Začínal jako perkusionista v symfonických i tanečních jazzových orchestrech. Na marimbě běžně užívá současnou hro čtyřmi paličkami, arpeggia nebo trojhlasé vedení melodických linií. Inspiruje se v této oblasti klavírní i kytarovou technikou. Postupně se přenesla jeho aktivita do oblasti virtuózní sólové hry a do sféry komorní hudby. V roce 1980 založil Pražské marimbové trio. Někteří kritikové ho nazývají „Paganinim marimby“.Renomovaní skladatelé pro něj napsali svá díla. Jako sólista vystupoval s předními českými symfonickými i komorními orchestry, hrál na festivalu Pražské jaro, účinkoval v řadě cizích zemí. Pro svůj nástroj vytvořil, mimo jiné, tři koncerty. V roce 1994 koncert pro marimbu, sólové housle a komorní orchestr, v roce 1998 koncert pro marimbu, sólovou trubku a smyčce, v roce 2000 koncert pro marimbu, sólový hoboj a smyčce. Kokoškova hudba nabídne vždy melodické bohatství, sugestivní barevnost a rytmicky bohaté předivo. Dýchá vlídností i zamyšlením, spontálnností i radostnou energií.


Alfréd Veliký

Alfréd Veliký byl v letech 871 až 899 králem anglosaského království Wessex. Je oceňován pro obranu království proti Vikingům a je jediným anglickým králem s jehož jménem je spojován přívlastek Veliký. Byl prvním králem jihozápadních Sasů, který byl titulován jako král Anglie. Byl vzdělaný, podporoval rozvoj školství, inicioval zdokonalení právního systému a obranného systému země.
Alfréd se narodil někdy v letech 847 až 849 ve Wantage v hrabství Berkshire. Byl pátým synem krále Ethelwulfa a jeho první ženy Osburgy. Roku 868 se oženil s Ealhswith.
Uvádí se, že v pěti letech byl poslán do Říma, kde byl, jak uvádí Anglosaská kronika, papežem Lvem IV. označen jako budoucí král. Alfréd také doprovázel svého otce na pouti do Říma a strávil nějaký čas na dvoře franckého krále. Po svém návratu z Říma roku 856 byl Ethelwulf sesazen svým synem Ethelbaldem. Ethelwulf zemřel roku 858 a ve Wessexu vládli společně tři Alfrédovi bratři.
Alfréd je poprvé zmiňován, když se roku 868 pokoušel spolu se svým bratrem Ethelredem zadržet postup Vikingů v sousedním království Mercie. Po asi dva následující roky byl Wessex ochráněn od jejich útoků, protože jim Alfréd platil výkupné. Následující období bylo poznamenáno mnohými bitvami s Vikingy s různým výsledkem. V dubnu 871 byl Ethelred v bitvě u Mertonu zabit a Alfréd se stal jeho nástupcem.
V době, kdy byl zaměstnán pohřbem svého bratra, zaútočili Vikingové na Angličany a poté znovu již v Alfrédově přítomnosti. Následujících pět let trval relativní klid, když Vikingové plenili ostatní části země. Nicméně roku 876 vedeni novým velitelem Guthrumem obešli Vikingové anglickou armádu a zaútočili na Wareham v Dorsetu a na počátku následujícího roku obsadili Exeter. Tady je Alfréd zablokoval, a protože jejich lodě byly zničeny bouří, byli nuceni se stáhnout. Přesunuli se do Mercie ale v lednu roku 878 vyrazili na překvapivý útok a napadli královskou pevnost v Chippenhamu, kde trávil Alfréd Vánoce pouze s malou posádkou. Přesto se Alfrédovi podařilo s několika muži uniknout a postavil opevnění v bažinaté krajině u Athelney. Odsud organizoval vojenský odpor a shromažďoval vojsko. K dalšímu střetu s Vikingy došlo v bitvě u Ethandunu, která znamenala výrazné Alfrédovo vítězství. Guthrum a jeho velitelé byli nuceni podepsat dohodu z Wedmore, která rozdělila Anglii na dvě části. Jihozápadní část připadla Sasům a severovýchodní, včetně Londýna, označována také jako Danelaw, Vikingům. Následující rok 878 Vikingové opustili Wessex i Mercii.
Následujících pět let vládl mír, protože se Vikingové soustředili na drancování kontinentální Evropy. Roku 884 nebo 885 se vylodili a byli odraženi, ale jejich příjezd povzbudil současné obyvatel Východní Anglie ke vzpouře. Alfréd při jejím potlačení obsadil roku 885 nebo 886 i Londýn. Po tomto úspěchu nastalo další krátké období klidu. Poté co se jejich pozice na kontinentu stala nejistou, přepluli Vikingové v asi 330 lodích Lamanšský průliv a jedna část z nich se vylodila v Appledore a ostatní v Hestenu v Kentu. Přivezli sebou i ženy a děti což znamenalo, že se zde chtějí usídlit. Alfréd roku 893 nebo 894 zaujal pozici odkud chtěl sledovat obě části nájezdníků. Zatímco vedl jednání s Vikingy v Hestenu, Vikingové v Appledore vyrazili na severozápad. Byli však dostiženi a u Farnhamu poraženi vojskem Alfrédova nejstaršího syna Eduarda.
Alfréd se vydal podpořit svého syna, když se dověděl, že Dánové z Northumbrie a Východní Anglie obléhají Exeter. Spěchal tedy na západ, aby toto obléhání ukončil. Mezitím Vikingové z Hestenu vyrazili údolím Temže, pravděpodobně aby podpořili své přátele na západu. Ale byli zastaveni velkým vojskem vedeným stařešiny Mercie, Wiltshire a Somersetu, což je přimělo změnit směr na severozápad. Nakonec byli dostiženi a zablokování u Buttingtonu. Jejich pokus probít se anglickými liniemi byl neúspěšný. Poté podnikli náhlý průnik přes Anglii a pronikli až k Chesteru, který okupovali. Sasové neudržovali zimní blokádu ale místo toho zničili zásoby v jejich okolí. Nedostatek jídla přinutil Dány znovu podniknout výpravu do Essexu. Na konci roku 895 se Dánové nalodili, vypluli proti proudu Temže a opevnili se asi 40 km na sever od Londýna u Lea. Přímý útok na jejich pozice byl neúspěšný, ale později Alfréd zablokoval řeku, aby zamezil jejich odchodu. Dánům tak byl omezen pohyb, vyrazili na sever a přezimovali u Bridgenorthu. Příští rok vzdali okupaci Anglie, někteří se přesunuli do Northumbrie a jiní do Východní Anglie. Ti, kteří neměli v Anglii žádné svazky, se vrátili do Evropy.
Poté co odrazil Vikinskou invazi, soustředil se Alfréd na vybudování loďstva. Důvodem byla snaha potlačit drancování pobřeží Wessexu Dány z Northumbrie a Východní Anglie a prevence vylodění nových nájezdníků. I když se i předtím vyskytly námořní operace Anglosaská kronika přiřazuje Alfrédovi zásluhu na vzniku anglického vojenského námořnictva, stejně tak jako i britské Královské loďstvo a Námořnictvo Spojených států. Lodi, jejichž konstrukci prý Alfréd sám navrhl, ale nebyly příliš dokonalé, protože ztroskotaly v bouři.
Anglické vojsko bylo rozděleno na dvě části. Jedna část se starala o úrodu a druhá byla v pohotovosti připravena chránit zemi. Úroveň organizace rozdělení armády do dvou skupin, z nichž jedna část zásobovala druhou, byla obrovská. A zdá se, že tento systém byl pozoruhodně funkční.
Jednou z nevýhod předchozího obranného systému bylo to, že opevnění byla opuštěná a nebyla v nich žádná stálá posádka. Tak je mohli Vikingové snadno obsadit a rychle zaujmout strategicky výhodnou pozici. Alfréd podstatně zdokonalil obranný systém Wessexu vybudováním sítě opevněných měst, které byly také určeny jako centra obchodu. Žádná z oblastí Wessexu neměla být vzdálená od těchto opevnění více než asi 30km. Povinnost udržovat a bránit tyto a jiná místa se stálou posádkou je zachycena v administrativním rukopisu známém jako Burghal Hidage. Tento dokument pochází asi z období dvacet let po Alfrédově smrti a dobře popisuje jeho politiku. Porovnáním plánů Wallingfordu a Warehamu s Winchesterem ukazují, že byly založeny na stejném principu a měly zajistit jejich obyvatelům i obyvatelům blízkého okolí bezpečí v případě nenadálého útoku a jejich bohatství také mohlo být lépe králem zdaněno.
Alfrédova doba je tak typická reorganizací občanské společnosti, což platí zvláště pro oblasti napadané Vikingy. Za jeho doby byl také v oblasti Mercie získané od Vikingů poprvé ustanoven systém hrabství. Alfrédova snaha revidovat právní systém je potvrzena jak historiky, tak i legendami a on sám byl označován jako ochránce chudých. Věnoval se také státním financím, i když detaily o této činnosti nejsou známy.
Změny legislativy byly zřejmě prováděny v pozdějších letech jeho vlády poté, co ustaly nájezdy Dánů. Jeho nejznámějším počinem byl právní kodex zvaný Book of Dooms. Winston Churchill věřil, že Alfréd spojil židovské právo, keltské právo a zvykové právo pohanských Anglosasů. Churchil dále uvádí, že Alfrédův zákoník byl rozšiřován jeho následníky a rozrostl se do zvykového práva spravovaného hrabstvími a soudními dvory. To vedlo roku 1100 k vydání Listiny svobod Jindřichem I.
Asser informuje o Alfrédových rozsáhlých vztazích s cizími mocnostmi, ale neuvádí mnoho podrobností. Jeho zájem o cizí země je vidět v poznámkách, které dopsal v překladu k Orosiovi. Je jisté, že si dopisoval s patriarchou Jeruzaléma a je možné, že vyslal misii do Indie. Existovaly i kontakty s bagdádským kalifem. Časté cesty vyslanců do Říma zajišťovaly dopravu anglických almužen papeži. Okolo roku 890 podnikl Wulfstan z Haithaby cestu z Haithabu podél Baltského moře až do pruského obchodního centra Truso a Alfréd se zajímal o podrobnosti této výpravy.
V počátku jeho vlády se do jeho ochrany svěřili princové jižního Walesu z důvodu útoků ze severu Walesu a Mercie. Později se k nim připojil severní Wales a účastnili se i Alfrédova vojenského tažení roku 893.
O rozvoji náboženství v době jeho vlády existují jen minimální informace. Při útocích Vikingů byly zničeny některé kláštery a Alfréd založil asi dva nebo tři kláštery a pozval západní mnichy do Anglie, ale dá se říci, že v tomto období kláštery nebyly příliš rozvíjeny. Vikinské nájezdy také způsobily úpadek znalosti latiny a to dokonce i mezi duchovenstvem. Alfréd založil královskou školu a zval na svůj dvůr různé vzdělance z Evropy nebo Walesu. Staral se nejen o své vlastní vzdělání, ale vydal také sérii doporučení pro své duchovenstvo a ostatní obyvatele, z nichž se větší část dochovala do současnosti.
Alfréd také sám překládal různé knihy především z latiny do staroangličtiny. Jednalo se například o předmluvu k Dialogues of Gregory, knize velmi populární ve středověku, knize doporučení pro duchovní Pastoral Care a speciálně Alfrédovy úvodní poznámky k této knize jsou považovány za jeden z nejzajímavějších dokumentů té doby. Další knihou byla historická Orosiova Universal History a Bedeho Ecclesiastical History of the English People. Alfrédův překlad Boethiovy knihy The Consolation of Philosophy se stal nejpopulárnější filozofickou knihou středověku.
Alfréd se roku 868 oženil s Ealhswith, ( dcerou jednoho člena rady starších rodu Gaini, který pocházel z Gainsborough v Lincolnshire. Zdá se, že byla vnučkou krále Mercie. Měli spolu šest dětí včetně Eduarda Staršího, který se stal jeho následníkem, Ethelfeldy, která se později stala královnou Mercie, a Elfthrythy, která se vdala za Baldwina, hraběte Flanderského.
Alfréd zemřel 26. října. Přesný rok není znám, i když Anglosaská kronika uvádí rok 901. Příčina jeho smrti není známá. Původně byl pohřben ve starém chrámu ve Winchesteru a později v novém. V době vlády Jindřicha VIII. byla krypta s jeho ostatky zničena a jeho pozůstatky pohřbeny na místním hřbitově.


Josef Kholl

Generálmajor in memoriam Josef Kholl byl československý voják, velitel a bojovník proti nacismu. Narodil se 22. července 1914 v Plavsku a padl v boji o Duklu 22. září 1944.
Narodil se na Novém dvoře v Plavsku, školní léta prožil ve Vysoké u Příbramě. V letech 1920 – 1926 navštěvoval základní školu v Bohutíně, 1926 – 1933 studoval na reálném gymnáziu v Příbrami. Po maturitě byl odveden do školy dělostřeleckých důstojníků v záloze a pak byl povolán ke studiu do vojenské akademie v Hranicích. V roce 1936 nastoupil Josef Kholl k 38. pěšímu pluku v Berouně. Zde také odpovědně plnil první úkoly v obraně Československa při mobilizaci v roce 1938.
V době okupace se zapojil do ilegální vojenské organizace Obrana národa na Berounsku. Po odhalení činnosti ilegální skupiny se Josefu Khollovi podařilo uniknout přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii a přihlásit se u čs. vojenských jednotek na Blízkém východě. Zde se zúčastnil tažení v Západní poušti, v Sýrii a v Lybii. Bojoval rovněž v Tobruku a zúčastnil se protivzdušné obrany Haify. Po skončení bojů čs. jednotek v Africe odešel do nově se formující 1. čs. brigády v SSSR.
Dne 12. října 1943 odjel na frontu ve funkci velitele 1. polního praporu první brigády. Se svými vojáky a po boku Rudé armády se vyznamenal osobní statečností, bystrým a energickým velením v urputných bojích o Kyjev, Bílou Cerekev, Žaškov, pověstnou kótu 534 a Hyrowu horu. Dne 5. listopadu 1943, v době nástupu na Kyjev, nesl se svým praporem hlavní nápor brigády. Mistrně velel praporu - jeho vojáci rozhodným útokem zničili odpory nepřítele na žitomirské silnici, pronikli do hloubky obrany protivníka a znemožnili zničení mostu u nádraží Kyjev I. V útoku pokračovali v noci a na úsvitě 6. listopadu 1943 obsadili část Kyjeva, pronikly až na řeku Dněpr a tím včas a beze zbytku splnili svěřený bojový úkol. Koncem roku 1943 se Josef Kholl zúčastnil se svým praporem bojů v prostoru Bílé Cerekve o vesnici Rudu, kterou osvobodil a v prostoru Dukelského průsmyku vedl svůj prapor v bojích o kótu 534 a při útoku na Hyrowu horu. V úporné bitvě o ni padl 22. září 1944.
Armádní generál Ludvík Svoboda o této události napsal: „Hyrowa hora byla poslední a nejzávažnější překážkou na cestě k naší hranici. Vyžádala si mnoho obětí. Hrdinskou smrtí tam padl i velitel 1. praporu štábní kapitán Kholl. Byl to výtečný velitel, odvážný, dobrý, spravedlivý, vzácný člověk. Dobře si ve všech bojích počínal. Svůj prapor dovedl až na vrchol Hyrowy hory. Při jejím obsazování byl úlomkem granátu zasažen přímo do hlavy."
Za svoji statečnost byl Josef Kholl vyznamenán Řádem rudého praporu, vojenským řádem Bílého lva Za vítězství, třemi Československými válečnými kříži 1939, třemi čs. medailemi Za chrabrost, čs. medailí Za zásluhy a řadou dalších vyznamenání.
Ve dnech 25. výročí bojů o Duklu byly zásluhy Josefa Kholla o vítězství nad fašismem oceněny rozhodnutím prezidenta ČSSR ze dne 3. října 1969, kdy mu armádní generál Ludvík Svoboda propůjčil vyznamenání nejvyšší - Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR in memoriam. Současně byl Josef Kholl povýšen do hodnosti generálmajora.
O generálmajoru Josefu Khollovi pojednává kniha Josefa Velfla Generál Josef Kholl ve světle vzpomínek.


Oravské Beskydy

Oravské Beskydy jsou součástí Západních Karpat. Nacházejí se na slovensko-polském pomezí.
Nejvyššími horami jsou Babia hora a Pilsko. Tyto kopce převyšují okolní vrcholy o více než 300 metrů. Oravské Beskydy jsou dostupnější z polské strany, je zde slušné turistické zázemí. Ze slovenské strany je největším sídlem Oravská Polhora, nejsevernější slovenská obec.


Georgij Dobrovolskij

Georgij Timofejevič Dobrovolskij byl sovětský vojenský letec a kosmonaut ruské národnosti, který tragicky v kosmu zahynul.
Vyrůstal v Oděse a snil o námořnickém životě. Nicméně na námořní školu vybrán nebyl, dostal se na speciální leteckou školu. Otec od rodiny utekl, když byly Georgijovi dva roky, matka, kterou měl nesmírně rád, byla celý život uklízečkou. Na počátku 2. světové války byl v Oděse zatčen a za přechovávání revolveru odsouzen na 25 let vězení. Odtud se mu podařilo 19. března 1944 utéci na falešné doklady a za 20 dní byla Oděssa osvobozena. Po válce se přes den učil ve stavebním učilišti a po nocích se živil vykládáním nákladních lodí v přístavu. Dostal se na Čugujevské vojenské letecké učiliště, nastoupil do leteckého útvaru stíhacích letadel, naučil se létat na stíhacích letadlech Jak, Lavočkin a MiG všech modifikací. Po dokončení akademie se stal politickým pracovníkem, ale létal dál. Oženil se, měl dvě děti. V roce 1962 mu nabídli možnost stát se kosmonautem a tak brzy nastoupil ve Hvězdném městečku k výcviku..
Už jeho první let ve funkci velitele kosmické lodě Sojuz 11 skončil v roce 1971 katastrofou. Posádka ve složení Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev se v pořádku spojila s orbitální stanicí Saljut 1 a řadu dní zde plnila zadané úkoly. Při sestupové fázi všichni tři kosmonauti zahynuli zadušením v Sojuzu po letu trvajícím 570 hodin. Jejich smrt byla zjištěna až po přistání kabiny na Zemi.


Československá hokejová liga 1983/84

12 účastníků hrálo v jedné skupině čtyřkolově systémem každý s každým.
Kvalifikace o I. ligu se hrála dvoukolově systémem každý s každým za účasti posledního týmu I. ligy a vítězů obou národních lig. Kvalifikaci vyhrálo mužstvo Škoda Plzeň a setrvalo tak v lize i pro příští ročník.


Krmelec

Krmelec je jednoduchá dřevěná stavba umístěná nejčastěji v lese, která slouží pro přikrmování zvěře. Přikrmování se obvykle provádí v zimním období, kdy je nedostatek potravy a není k dispozici zelené píce.
Do krmelce se zakládá seno pro přikrmování lesních savců z čeledě jelenovitých. Kromě toho bývají krmelce ještě doplněny o korýtka, kam se vkládá tzv. liz, což jsou obvykle větší hroudy kamenné či hořečnaté soli, které zvířata v případě potřeby olizují a doplňují si tak chybějící tělesné soli.


Matthäus Daniel Pöppelmann

Matthäus Daniel Pöppelmann byl německý stavitel a dvorní architekt u saského dvora především za panování kurfiřta Fridricha Augusta I. Silného. Tvořil na pomezí barokního a rokokového slohu. Podílel se na rekonstrukci Drážďan po požáru v roce 1685. K jeho nejznámějším dílům patří tři rokoková křídla Zwingeru, rekonstrukce loveckého zámku Moritzburgu, nebo projekt Augustova mostu přes Labe.


Josef Winterhalder starší

Josef Winterhalder st. je významným pozdně barokním sochařem, který byl činný především na Moravě v 18. století.
Josef Winterhalder pocházel z bádenské sochařské rodiny. Na Moravu přišel přes Vídeň, kde navštěvoval Akademii. V Rakousku poznal především dílo sochaře G. R. Donnera. V Olomouci byl členem dílny Jana Sturmera. V začátcích svého působení absolvoval cestu do Drážďan za poznáním prací Baltasara Permosera. Koncem 60. let 18. století vytváří poslední moravská díla ve Znojmě a odchází zpět do Vídně.


Seznam měkkýšů v Česku

Seznam měkkýšů v Česku obsahuje celkem 243 druhů měkkýšů žijících ve volné přírodě v Česku. Dále se ve sklenících vyskytuje nejméně 11 dalších druhů plžů.
V přírodě se jedná o 215 druhů plžů a 28 druhů mlžů.
Nepůvodních druhů měkkýšů je v Česku v přírodě 9 druhů plžů a 4 druhy mlžů. Tj. celkem 9 vodních nepůvodních druhů měkkýšů v přírodě Česka.
V Česku jsou 2 endemické druhy měkkýšů: vývěrka slovenská Alzoniella slovenica na Moravě a vřetenatka lesklá Bulgarica nitidosa také v Čechách.
V přehledu jsou uvedeny pouze řády, čeledi a jednotlivé druhy. U nich je uveden výskyt na Moravě či v Čechách a zda se jedná o nepůvodní či lokálně vyhynulý druh. Nepůvodní druhy vyskytující se v Česku pouze synantropně ve skleníkách jsou uvedeny samostaně níže.
Původní pořadí druhů v tabulce je systematické. Následující seznam obsahuje ve sloupci „stupeň ohrožení v Česku“ 133 druhů, které mají status vyšší než málo dotčený druh. Uvedený status dle zákona 114/1992 Sb. je podle vyhlášky 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky 175/2006 Sb.
Tyto druhy nežijí nebo zatím nebyly zaznamenány volně v přírodě, ale jen ve sklenících, apod.


Sinaj

Sinaj, respektive Sinajský poloostrov je trojúhelníkovitý poloostrov mezi Středozemním mořem na severu a Rudým mořem na jihu. Na západě jej ohraničuje Suezský průplav, na východě egyptsko-izraelská hranice. Od roku 1967 toto území okupoval Izrael, ale po podepsání mírové egyptsko-izraelské dohody ho v roce 1982 vrátil Egyptu.
Na většině plochy poloostrova o rozloze 61 200 km2 se nachází poušť, nazývaná jako Sinajská poušť. Ve střední a jižní části je poloostrov zvrásněn Sinajským pohořím, jehož nejvyšším bodem a zároveň nejvyšším vrcholem Egypta je Hora Sv. Kateřiny, jejíž vrchol se nachází 2629 metrů nad hladinou moře. Dalším významným vrcholem je biblická hora Sinaj vysoká 2285 metrů.


Mirek Kovářík

PhDr. Mirek Kovářik je český divadelník, kulturní publicista a redaktor, herec, moderátor a vysokoškolský pedagog.
Jedná se o jednu ze zakladatelských osobností litvínovského Docela malého divadla, které patřilo v 60. letech 20. století mezi významná česká divadla malých forem, dále o neúnavného propagátora moderní české poezie, výborného recitátora a dlouholetého moderátora hudebního festivalu Porta.
Mirek Kovářík je též, mimo jiné, již od roku 1976 autorem a moderátorem klubového pořadu Zelené peří - původně provozovaného v Praze a v Brně -, který pomáhá propagovat a zveřejňovat poezii mladým začínajícím autorům. Od roku 1990 existuje Zelené peří i v rozhlasové verzi a je pravidelně vysíláno v Českém rozhlase na ČRo2-Praha.


John Donne

John Donne byl anglický básník a anglikánský kněz, hlavní představitel tzv. metafyzické poezie.
Narodil se v Londýně v katolické rodině velšského původu, jeho otec byl významný obchodník se železem. Zprvu byl vzděláván jezuity, posléze studoval na Oxfordu a na Camebridgi. Na studiích také konvertoval k protestantismu, protože katolíci tehdy v Anglii nemohli získat akademický titul. Poté studoval práva na různých londýnských školách. V době jeho studií práv zemřel jeho bratr Henry Donne, který se stal katolickým knězem, na dýmějový mor. John Donne začal pochybovat o katolické víře. V průběhu studií a po nich investoval Donne nemalý majetek zděděný po otci do žen, zábavy, literatury a cestování. Cíle jeho cest nejsou známy, ví se pouze, že navštívil kontinent a později spolu s Waltrem Raleighem a dalšími cestoval po Španělsku. Když se vrátil do Anglie, stal se tajemníkem sira Egertona, který tehdy byl Lordem strážcem pečeti. V této funkci se zamiloval do Egertonovy sedmnáctileté neteře, Anne Morové, se kterou se roku 1601 proti vůli Egertona i Annina otce tajně oženil. V důsledku toho byl na krátkou dobu uvězněn ve Fleetské věznici. Roku 1609 se ale se svým tchánem usmířil a dostal také věno své ženy. Roku 1602 byl Donne zvolen poslancem za volební obvod Brackley, nicméně tato funkce v té době nebyla placená, takže se jeho rodina musela spolehnout na své bohaté přátele. V této době měl Donne poměrně velký vliv, byl dokonce v kontaktu s králem Jakubem I., pro kterého napsal protikatolické polemiky Pseudo-Martyr a Ignatius his Conclave. V té době už byl protestantem, jeho názor na katolickou církev byl velmi negativní. Král byl jeho spisy nadšen a navrhnul mu, aby se stal anglikánským knězem. Stal se jím roku 1615. V roce 1617 zemřela jeho žena při porodu jejich dvanáctého dítěte. Roku 1618 se stal doktorem teologie a kaplanem vikomta z Doncasteru, který právě působil v Německu jako velvyslanec. Do Anglie se vrátil roku 1620. Roku 1621 se stal děkanem v katedrále sv. Pavla, čímž získal významnou a velmi dobře placenou pozici v anglikánské církvi. Tuto funkci vykonával až do své smrti. Získal pověst vynikajícího kazatele a postupem času přibral další funkce: 1624 se stal vikářem chrámu St. Dunstan's-in-the-West, 1625 královským kaplanem krále Karla I. Zemřel 31. března 1631.
Donnovo básnické dílo bylo na dlouhou dobu téměř zapomenuto a znovu objeveno až ve dvacátém století, silně inspirovalo například T.S.Eliota. Jeho dílo zahrnuje sonety, náboženskou i milostnou poezii, epigramy, elegie, písně, překlady z latiny a další díla. Je ceněno zejména pro svou vysokou citovost a realističnost, pro živost jazyka a přímost metafory.
Jeho rané básně jsou kritické, poskytují realistický obraz alžbětinské společnosti, jejích problémů, korupce, nemocí, moru a špíny, další skupina raných básní je milostná, tvoří ji především elegie, pozoruhodné svou odvážností a neobvyklými metaforami. Toto tvůrčí období reprezentuje básnická sbírka Písně a sonety.
Jeho pozdní básně jsou mnohem temnější a zbožnější, jeho raný skepticismus vůči církvi se mění ve víru v učení církve a bible, s přestupem do anglikánské církve přechází Donne také do náboženské literatury. Toto tvůrčí období reprezentují tzv. „svaté sonety“.
Donne často užívá složité metafory, jeho básně jsou racionální, intelektuální a přitom velmi citové a smyslové, kombinace smyslovosti a intelektuálnosti je hlavním znakem Donnova díla. Jeho díla jsou často cynická a ironická, vtipná a zábavná, užívá paradoxy, slovní hříčky, obvyklými tématy jsou láska, smrt a náboženství. Často je také zmiňováno Donnovo nepravidelné, střídavé a jakoby neuhlazené metrum, vzdálené od ostatní, metricky přísné klasicistní poezie.


Lípa ve Staré Huti

Lípa ve Staré Huti je památný strom ve vsi Stará Huť jižně od Blovic. Přibližně třistaletá lípa velkolistá roste na dvoře bývalého mlýna čp. 1, který ještě dříve býval hutí. Obvod kmene stromu měří 524 cm a výška dosahuje 23 m. Chráněna je od roku 1976 pro svůj vzrůst a estetickou hodnotu.


Ásí

Ásí je řeka v Libanonu, Sýrii a Turecku. Je dlouhá 571 km. Povodí má rozlohu 22 300 km2.
Pramení v údolí Bikáa v Libanonu. Na území Sýrie protéká přes jezero Homs o rozloze 60 km2 a poté dnem bažinatého údolí Gab. V Turecku pokračuje kotlinou jezera Amik, se kterým je spojena průtokem. Ústí do zálivu Antakya Středozemního moře
Průměrný roční průtok vody činí 80 m3/s. Nejvodnatější je v zimě.
Využívá se na zavlažování. Leží na ní města Hirmil, Homs, Rastán, Hamáh, Suqailibíja, Gísr as-Sugúr, Antakya, Samandag.


IBEX

IBEX, též Explorer 91, je pojmenováním sondy NASA vypuštěné v říjnu 2008, která bude zkoumat prostory na pokraji sluneční soustavy.
Sonda navazuje na starší mise Voyager 1 a Voyager 2 z roku 1977. Během dvou let bude předávat informace z oblastí na pokraji naší sluneční soustavy, zejména hledat vlastnosti případného ochranného štítu před nebezpečným zářením z dalších částí naší galaxie. V současné době je totiž protitlak slunečního větru velmi nízký. Na rozdíl od obou misí Voyagerů nebude pokračovat v letu mimo naší soustavu.
Ve vybavení sondy jsou přístroje k měření slunečního větru, dvě speciální kamery.
Bylo svěřeno oddělení vědeckého výzkumného výzkumu v Southwest Research Institute, které sídlí v San Antoniu.
Sondu vypustil spolu s raketou Pegasus XL /Star 27 ve výši 12 km nad Zemí letoun Lockheed L-1011 dne 19. října 2008. K svému letu odstartoval z atolu Kwajalein. Po úspěšném startu bylo sondě agenturou COSPAR přiděleno označení 2008-051A.


Marie Tauerová

PhDr. Marie Tauerová byla knihovnice, sochařka a překladatelka z perštiny. Pracovala v Moravské zemské knihovně v Brně. Marie Tauerová je autorkou dosud nejrozsáhlejší práce o spisovateli Jindřichu Šimonu Baarovi, kterou dokončila roku 1958 s názvem Jindřich Šimon Baar: Průvodce jeho životem a dílem. Tato studie však nikdy nevyšla tiskem. Kopie rukopisu je uložena v Moravské zemské knihovně v Brně.


Seznam medailistů na letních olympijských hrách v běhu na 100 m

Historický přehled medailistů v běhu na 100 m na letních olympijských hrách:


Regionální muzeum Mělník

Regionální muzeum Mělník je příspěvková organizace Středočeského kraje. Zaměřuje se na historii vinařství v Čechách a na výrobu dětských kočárků v České ropublice. Sídlí v budově bývalého kapucínského kláštera na náměstí Míru v historickém centru města, budova pochází z 2. pol. 14 století.
První stálá expozice s tématem vinařství, regionální historie a příroda je umístěna v historickém interiéru. Expozice je složena z několika částí, jako např. Nahlédnutí do středověkého města, Měšťanský interiér přelomu 19. a 20. stol., Všední den obyvatel venkova a jiné. Součástí výstavy je ochutnávka českých vín ve středověkých sklepích z 2. pol. 14. stol. či v muzejní kavárně na historických hradbách.
Druhá stálá expozice s tématem historických kočárků se nachází v samostatné budově v Ostruhové ulici. Pojednává o vývoji dětských kočárků v České republice od druhé poloviny 19. stol. do konce 60. let 20. stol., a to ve stylizovaných dobových interiérech a exteriérech s figurínami a doplňky.


Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského

Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského, lidově zvaný Červený kostel, se nachází na brněnském Komenského náměstí v městské části Brno-střed na severním okraji katastrálního území Město Brno. Byl postaven ve stylu severoněmecké gotiky v roce 1867. Kostel z červených režných cihel je dlouhý 45 m, jeho věž má výšku 50 m. V souladu s protestantskou tradicí je jeho interiér strohý a jednoduchý. Jednou z mála ozdob jsou sochařské práce od Franze Schönthalera.
Po vydání tolerančního patentu, byl v Brně v roce 1782 založen evangelický sbor augsburského vyznání. Tento sbor tvořili převážně němčtí imigranti činní jako dělníci v brněnských továrních. Jejich motlitebna se nacházela na dnešní Husove ulici v budově bývalé konírny. Po vydání Únorové ústavy v roce 1861, která evangelíkům povolovala stavbu kostelů v monarchii se brněnští luteráni okamžitě chopili příležitosti a již v následujícím roce vypsali soutěž na stavbu kostela. V soutěži, které se deseti návrhy zúčastnili renomovaní rakouští architekti, zvítězil projekt architekta Heiricha von Ferstela. Na stavbu dohlížel brněnský stavitel Mořic Kellner von Brännheim. Základní kámen stavby byl položen 7. září 1863. Kostel byl pojmenován jako Kristův a v roce 1867 byl slavnostně otevřen. Chrám měl být původně realizován na místě toleranční motlitebny v Husově ulici. První návrhy soutěže také počítají s místem v uliční řadě dnešní Husovy ulice. Luteránské komunitě se však podařilo získat prestižní místo v čele Husovy ulice na dnešním Komenského náměstí v pohledové ose k Pirchanově obelisku v Denisových sadech. Kristův evangelický chrám se tak stal dominantou brněnské okružní třídy a jednou z výrazných brněnských staveb vůbec. Od roku 1874 se „německý“ luterský sbor přejmenoval na unionovaný, aby se k němu mohli hlásit i evangelíci helvetského vyznání, kteří byli převážně české národnosti. V této době se zde příležitostně konaly i bohoslužby v češtině. Pro národnostní rozepře však čeští evangelíci ze sboru odešli a v roce 1878 založili kazatelskou stanici reformovaného sboru v Nosislavi, která se později stala samostatným sborem v Brně. Tento sbor si později postavil vlastní Betlémský kostel na Pellicově ulici. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se český reformovaný sbor stal součástí Českobratrské církve evangelické, německý luterský sbor se stal součástí Německé evangelické církve. Po skončení druhé světové války a odsunu Němců byl „Červený kostel“ přidělen Českobratrské církvi evangelické. Kostel užívá její první brněnský sbor.


Ostřice tmavá

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 15-30 cm. Bývá nižší než blízce příbuzný druh ostřice nejtmavší, která dosahuje výšky cca 30-60 cm. Je vytrvalá, trsnatá s krátkými oddenky. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná, celá hladká, delší nebo stejně dlouhá jako listy. Čepele jsou asi 3-6 mm široké, ploché nebo někdy nadvinuté, bledě až sivě zelené. Ostřice zčernalá má listy širší, nějčastěji 5-11 mm široké. Pochvy bazálních listů jsou nachově černohnědé až černé, jen slabě vláknitě rozpadavé. Ostřice tmavá patří mezi různoklasé ostřice, avšak vrcholový klásek není pouze samčí, ale je smíšený. Dole jsou samčí květy, na špičce klásků jsou samičí. Bočních klásků je nejčastěji 1-4 cm a jsou zpravidla celé samičí. Dolní listen často delší než celé květenství. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3, vzácně 2. Plodem je mošnička, která je široce vejčitá, 3-4 mm dlouhá, žlutozelená, později nachově černá, na vrcholu zúžená do velmi krátkého zobánku. Podobná ostřice zčernalá má mošničky nejčastěji 4-5 mm dlouhé. Každá mošnička je podepřená plevou, která je nachově černá se světlejším lemem, špičatá. Kvete nejčastěji v červnu až v červenci. Počet chromozómů: 2n=54.
Ostřice tmavá v širším pojetí je severský a vysokohorský druh, vyskytuje se v Evropě, v Asii a v Severní Americe. Pokud budeme brát taxon v užším pojetí, pak mohou některé populace, např. v Severní Americe, patřit blízce příbuzným taxonům. Mapka rozšíření viz zde: .
V ČR roste roste velmi vzácně v subalpínských polohách Krkonoš a Hrubého Jeseníku, v minulosti rostla snad i na Králickém Sněžníku. Je to kriticky ohrožený druh flóry ČR, kategorie C1.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Vicente del Bosque

Vicente del Bosque je španělský fotbalový trenér, který působí u Španělské fotbalové reprezentace a dříve vedl Real Madrid.


Fluxbuntu

Fluxbuntu je linuxová distribuce založená na Ubuntu 7.04 Feisty Fawn, která používá Fluxbox jako správce oken, čímž se odstranilo mnoho balíčků a démonů z původního Ubuntu, aby se z něj stala odlehčená verze. První verze byla uvolněna 17. května 2007.
Ubuntu používá jako správce oken GNOME, Kubuntu používá KDE a Xubuntu používá Xfce, všechny vyžadují vyšší nároky na hardware počítače než Fluxbox.


Most svobody

Most svobody je silniční most, který spojuje města Benátky a Mestre.
Navržen byl v roce 1931 Eugeniem Miozzim a otevřel ho Benito Mussolini v roce 1933 jako . Most je jedinou silnicí vedoucí do Benátek. Na konci druhé světové války byl přejmenován na počest konce fašistické diktatuře. Je 3,85 km dlouhý a má dva jízdní pruhy v každém směru. Na mostě nejsou odstavné pruhy. Je postaven podél železničního mostu, který byl postaven v roce 1846 a je stále v provozu.


Peliny

Přírodní rezervace Peliny se rozkládá těsně u města Choceň v okrese Ústí Nad Orlicí.
Předmětem ochrany jsou suťové lesy a nápadné opukové skalní pilíře a stěny vypínající se nad řekou Tichou Orlicí v blízkosti města Choceň. Kromě skalních pilířů je celá lokalita zalesněna. Jedná se o regionálně velmi významnou botanickou a zoologickou lokalitu. Leží na hlavní migrační trase teplomilnější flóry a fauny mezi Moravou a Čechami. Vrcholy skalních pilířů nebyly v postglaciálu nikdy zalesněny, proto se zde zachovaly některé relikty. Několik druhů teplomilných rostlin má zde izolovanou lokalitu.
V rezervaci se nachází asi 21 různých stěn, srubů a věží, které dosahují výšky i přes 35 m. Mezi jednotlivými skalami jsou zalesněné rokle. Skály podléhají postupné erozi a drolí se. Díky nestejně odolným vrstvám zde vznikly jednotlivé skalní útvary. Najdeme tu drobné puklinky a malé jeskyně, z nichž nejznámější je tzv. Koňská díra, ke které se vážou četné pověsti. Z geologického hlediska jsou skály tvořeny slínovci neboli opukami křídového stáří.
Strmé suťové svahy jsou porostlé suťovými lesy, které jsou dnes až pralesovitého charakteru s víceméně přirozenou skladbou stromového patra. Jedná se spíše o teplomilnější variantu suťových lesů. V horních částech svahů a na rovinkách nahoře pak najdeme hercynské dubohabřiny, na odvápněných místech výjimečně až s přechodem do acidofilních doubrav. V dolní části u řeky je jen naznačen luh. Na pilířích je vyvinuta vegetace skal. Údaje o výskytu vápnomilných bučin je mylný, tento omyl však četní autoři od sebe opisují.
Ve zdejších lesích roste bohatá hájová květena s květnatým jarním aspektem. Najdeme zde např. jaterník podléšku, sasanku hajní, sasanku pryskyřníkovitou, violku lesní, violku chlumní, dymnivku dutou, zvonek broskvolistý, lilii zlatohlavou a četné další. Zajímavý je výskyt některých druhů s relativně izolovanou lokalitou. Příkladem je tařice skalní, která je v květnu nápadná i zdálky svými žlutými květy na skalách. Původnost tohoto druhu na lokalitě je však sporná. Na druhou stranu je zde poměrně reliktní výskyt kostřavy sivé na skalních pilířích, kterou asi na lokalitu nikdo nevysazoval. V suťových lesích roste klokoč zpeřený, výskyt tohoto druhu snad je ještě původní a navazuje na rozšíření na Moravě, dále na západ v Čechách už je s jistotou nepůvodní. Běžným druhem je tolita lékařská, která zde roste také poměrně izolovaně. Dalším takovým druhem je keř skalník celokrajný. Zajímavý je i výskyt miříkovité rostliny žebřice pyrenejské, také izolovaný, který možná souvisí s bývalou tvrzí Vranov nad skalami. Nápadnou trávou je živodý druh lipnice cibulkatá,, která se vyskytuje místy hojně ve světlých lesích nad skalami, tento druh tu však neroste izolovaně. V Pelinách rostou ještě desítky dalších druhů rostlin.
Vyskytují se zde vzácné druhy měkkýšů, např. zemoun skalní. Žije zde mnoho druhů ptáků, např. strakapoud velký, sýkora koňadra, sýkora modřinka, brhlík lesní, šoupálek dlouhoprstý, ze sov sem zalétá a možná i hnízdí puštík obecný a výr velký a četné další druhy.
Jméno Peliny pochází od mlýna Pelín, který v této oblasti stával někdy ve středověku. Nad skalami v Pelinách kdysi stávala tvrz Vranov neboli Koutníkov. Do současnosti se z ní však nedochovalo prakticky nic.


Kritická teorie

Kritická teorie je souhrnné označení pro různé emancipační proudy filosofie, literární vědy a dalších společenských věd ve 20. století. Všem je společná kritika moderní společnosti i kultury, obvykle opřená o nějakou formu marxismu, pozornost věnovaná psychoanalýze a tendence ke společenské praxi. Jejím cílem má být zejména:
Kritická teorie chce využívat vysvětlující úlohu věd, stanovit normativní cíle a přispívat k jejich prosazování ve společnosti, ke společenským změnám. Hlavními oblastmi jsou sociální a politická filosofie a literární věda, které se však od sedmdesátých let 20. století různě překrývají.
Mezi bezprostřední předchůdce patří například maďarský literární vědec György Lukács, italský filosof a politik Antonio Gramsci, německý literární vědec Walter Benjamin a další.
Pojem kritická teorie se užívá v užším a v širším smyslu. V užším smyslu jde o koncept společenské kritiky, který od založení „Ústavu pro společenský výzkum“ ve Frankfurtu roku 1931 rozvíjela tak zvaná Frankfurtská škola a její pokračovatelé, například Herbert Marcuse a Jürgen Habermas. Jejím cílem podle Horkheimera je „vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují“. Působila hlavně v Německu a za Druhé světové války v americkém exilu. Po válce se její vliv rozšířil v celé Západní Evropě a od 60. let i v USA.
Předválečná kritická teorie se netajila svými sympatiemi k radikální politické levici a často kritizovala pokryteckou povahu liberální demokracie. Děsivá zkušenost s nacismem ji v tom zdánlivě podpořila, zároveň však také upozornila, že hodnoty svobody nejsou tak samozřejmé, jak se dříve zdálo. Teprve odhalení zločinů komunistických režimů a rozpad Sovětského svazu však vedly k tomu, že si začala více vážit hodnot politické svobody a demokracie. Už od sedmdesátých let věnují představitelé kritických teorií stále větší pozornost „skutečné demokracii“, kterou nyní chápou jako uspořádání, v němž „všechny společenské podmínky, jež jsou v lidských rukou, musí záviset na reálném souhlasu všech“. S tím pak úzce souvisí i koncept „komunikativního jednání“ a „diskurzivní etiky“, jak ji spolu s K.-O. Apelem vypracoval J. Habermas.
Důležitým společným rysem kritických teorií je jejich normativnost, a tedy odmítání všech forem skepse a relativismu. Módní relativistická skepse je konec konců jen pohodlnou rezignací salonních filosofů na vlastní odpovědnost, a tedy i na vlastní svobodu. Jakkoli je každé lidské poznání omezené a nejisté, jakkoli potřebuje kritiku, svobodný člověk má a musí jednat, a to na základě norem, které obstály v diskusi, z níž nikdo nebyl vyloučen. Protože jednou z nich je i přesvědčení o lidské rovnosti, jsou kritické teorie zároveň univerzalistické a odmítají všechny formy společenské separace a diskriminace.[ref]Heslo Critical theory ve Stanford encyclopedia of philosophy, [/ref
Množství významných myslitelů 20. století bylo buď přímo ovlivněno Kritickou teorií, anebo dospěli k podobným názorům samostatně. Patří sem například Jean Baudrillard, Roland Barthes, Jacques Derrida, Michel Foucault, Anthony Giddens, Jacques Lacan a další. Z českých filosofů byl kritické teorii blízko Karel Kosík.
Kritická teorie, její východiska a metody, měly značný vliv i na další emancipační hnutí 20. století, jako byl odpor proti kolonialismu, proti rasové diskriminaci nebo třeba feministické hnutí. Její společenské působení vyvrcholilo ve studentských bouřích roku 1968. Také tak zvaná hlubinná ekologie nese jisté stopy tohoto vlivu.
Tento článek je založen zčásti na informacích z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.


Provincie Sagami

Provincie Sagami byla stará japonská provincie, na jejímž území se dnes rozkládá většina prefektury Kanagawa, mimo měst Jokohama a Kawasaki. Sagami sousedila s provinciemi Izu, Kai, Musaši a Suruga.
Staré hlavní město provincie se nacházelo poblíž dnešního města Hiracuka. Během období Sengoku byl nejdůležitějším hradem v provincii hrad v Odawaře, byť většinou byla Sagami ovládána z větší sousední provincie Musaši.


Irisbus Crossway

Irisbus Crossway je model meziměstského linkového autobusu, který v rámci koncernu Irisbus vyrábí společnost Iveco Czech Republic Vysoké Mýto. Ve výrobě nahradil linkové verze řady 900, konkrétně modely Karosa C 954, C 955 a C 956. Produkce Crosswayů probíhá od roku 2006.
Autobusy Crossway konstrukčně vycházejí z dálkového vozu Irisbus Arway. Jedná se o dvounápravový autobus se standardně vysokou podlahou. Hnací náprava je zadní, motor a převodovka se nacházejí v zadní části autobusu. Skelet vozu prochází kataforetickou lázní, která slouží k ochraně před korozí. Rám podvozku tvoří svařené podélníky a trubkovité příčníky. Bočnice, které jsou vytvořeny z trubkových rámů, jsou oplechovány lepenými ocelovými plechy. Přední čelo vozu je vyrobeno z lisovaného plechu, zadní tvoří plastový panel. Přední světla jsou stejná jako na autobusu Arway a nákladních vozech Iveco, zadní světla pocházela z Fiatu Dobló, avšak na konci roku 2008 došlo k lehkému faceliftu a na přepracovaném zadním panelu se objevila kulatá světla, podobná Irisbusu Arway. Zavazadlový prostor pod podlahou má objem 3,5 – 6,7 m3. V interiéru jsou sedačky pro cestující rozmístěny 2+2 se střední uličkou, v zadní části jsou sedadla umístěna na vyvýšené podestě. Naproti druhým dveřím se může nacházet prostor pro kočárek. V pravé bočnici jsou dvoje výklopné dveře. První jsou umístěny před přední nápravou, druhé před nápravou zadní.
Od roku 2007 je také vyráběna částečně nízkopodlažní verze Irisbus Crossway LE.
Světová premiéra Crosswaye proběhla na brněnské výstavě Autotec 2006, sériová výroba začala na konci téhož roku současně s ukončením výroby většiny modelů řady 900.
Crossway je určen pro meziměstské dopravce jako náhrada klasických autobusů C 954, C 955 a C 956, které jej nejčastěji provozují na kratších linkách. Pro dálkové tratě a zájezdy je určen Irisbus Arway.


Alexi Murdoch

Alexi Murdoch je zpěvák a skladatel. Do USA přišel, aby studoval filosofii na Duke University.
Jednou z jeho nejpopulárnějších písní je Orange Sky, která byla mnohokrát použita ve filmech a seriálech, včetně The OC, House, Prison Break, Ugly Betty a Ladder 49.


Mrklov

Mrklov je v současnosti částí obce Benecko v Krkonoších. Osada byla založena pravděpodobně v rámci markvartické kolonizace Podkrkonoší, věrohodné historické prameny ale chybí. Osada byla osídlována postupnou kolonizací proti proudu potoka Cedronu, pravděpodobně od dvou mlýnů dále Původ jména osady není znám, mohlo by jít o odvozeninu jména či charakteristického zvyku některého z význačných obyvatel.
Osada je nachází v protáhlém údolí potoka Cedronu v podhůří hory Žalý. Na potoce byly vybudovány dva mlýny, z nichž mlýn prakovický fungoval až do padesátých let 20. století. Kulturní a společenské centrum osady tvořil v meziválečném období populární hostinec U bubeníků s velkým společenským sálem a jevištěm. Mezi světovými válkami a částečně i v poválečném období zde fungovala ochotnická scéna a kino. Hostinec v sedmdesátých a osmdesátých letech zpustnul a v současnosti je v havarijním stavu. Na přelomu 70. a 80. let byl v obci v rámci akce Z vybudován naddimenzovaný kulturní dům a restaurace „Pod Žalým“, nyní též nevyužívaný a chátrající.
Vzhledem k poloze osady mimo hlavní silnici 286/II nebyla osada ovlivněna turistickým ruchem v regionu. V důsledku toho se zachovaly některé cenné prvky tradiční krkonošské architektury, zejména roubené chalupy, zasazené do svahu s nízkými vikýři pro snazší navážení sena.
V rámci vytváření pracovních příležitostí byl v obci v sedmdesátých letech vybudován kravín, specializovaný na odchov mladých jalovic, převážná většina obyvatel ale za prací dojíždí do Vrchlabí či Jilemnice, mladší obyvatelé podnikají v oblasti služeb a cestovního ruchu. Mrklov je pro svoji klidnou polohu vyhledáván zejména staršími turisty.
Benecko | Dolní Štěpanice | Horní Štěpanice | Mrklov | Rychlov | Štěpanická Lhota | Zákoutí |


Kultura šedě malované keramiky

Kultura šedě malované keramiky se v době železné nacházela v Indoganžské nížině. Trvala přibližně od roku 1100 – 350 př. n. l. Tato kultura je současníkem a také nástupcem kultury černě a červeně malované keramiky a pravděpodobně koresponduje s pozdním obdobím véd. Přibližně od roku 500 př. n. l. se jejím nástupcem stala severní kultura černě malované keramiky.


Eric Silverman

Popsal rituál Naven v osadě Tambunum kmene Iatmul. Zabývá se sexualitou, vztahy mezi pohlavími a také dějinami mužské obřízky v judaismu.


Ares I

Ares I je raketa vyvíjená NASA pro lety s lidskou posádkou programu Constellation a je členem vyvíjené rodiny raket Ares. Je navržen pro dopravu kosmické lodi Orion, jako náhrada za raketoplány Space Shuttle, které budou vyřazeny v roce 2010. Konstrukčně se jedná o dvoustupňovou raketu, jejíž první stupeň je odvozen od pomocných SRB raketoplánu Space Shuttle. Druhý stupeň je postaven zcela nový a používá motor J-2X, odvozený od motorů J-2, používaných na raketách Saturn v programu Apollo.
První stupeň je vysoký přibližně 50 metrů, spaluje pevné pohonné látky a skládá se z pěti segmentů. Oproti Space Shuttle SRB, ze kterého je odvozen, má větší tah a delší dobu činnosti. Stejně jako Space Shuttle SRB, bude první stupeň Area I vybaven padákem a bude tak znovupoužitelný, také palivo bude používat stejné: PBAN. Plášť bude vyroben z ocelových plátů a mezi segmenty bude využit nový druh těsnění. Tryska bude vybavena systémem vektorování tahu, bude vyrobena z podobných materiálů jako tryska Space Shuttle SRB a bude mít větší průměr, aby poskytla dostatečný průtok plynů, tak bude vnitřní tlak na rozumné úrovni a bude možno použít stávající ocelové opláštění. Elektronické vybavení bude umístěno v přední části a bude obstarávat důležité funkce, jako jsou: předletová příprava, zážeh motoru, komunikace s řídícím střediskem, oddělování druhého stupně, řízení letu a systém pro nalezení a vylovení pro nové použití. Zdrojem elektrické energie budou baterie v přední části a ještě záložní baterie na zádi. Systém vektorování bude hydraulický a ovládán letovým počítačem, který bude sledovat teplotu, tlak a průtok tlakové kapaliny. V případě nehody nebo selhání bude stupeň vybaven systémem pro přerušení letu stejně jako Space Shuttle SRB, systém autodestrukce bude však aktivován až po nouzovém oddělení kosmické lodi Orion. První stupeň bude v činnosti přibližně 125 sekund, poté se ve výšce asi 60 km oddělí druhý stupeň. Návrat bude řídit soustava tří padáku o průměru 45 metrů, které se otevřou postupně a zbrzdí pád.
Druhý stupeň je poháněn jedním motorem J-2X, odvozeným od motorů J-2 používaných na raketách Saturn IB a Saturn V. Celý stupeň je kompletně nový a je na něm využito množství nových technologií a postupů. Celý druhý stupeň včetně motoru bude zabírat asi jednu třetinu celkové výšky rakety a jeho nosnost bude přibližně 25 tun na nízkou běžnou dráhu nebo k ISS. Jako palivo bude používat kapalný kyslík a vodík. Druhý stupeň není navržen pro opětovné použití a po dokončení mise klesne do atmosféry a jeho zbytky dopadnou do indického oceánu.
Největší částí druhého stupně budou nádrže na palivo a okysličovadlo, ty budou izolovány stejnou pěnovou izolací, která je používána na externí nádrži raketoplánu Space Shuttle a která je nechvalně známá jako viník nehody raketoplánu Columbia. V tomto případě však nic takového nehrozí, neboť uvolněná izolace nemá v podstatě co poškodit. Nádrže budou odděleny speciální přepážkou, která kromě fyzického oddělení bude i udržovat rozdíl tlaku mezi nádržemi. Materiál nádrží je slitina hliníku a lithia a pro spojení se využívá technologie frikčního svařování. Nádrž na kapalný vodík má délku přes 15 metrů a je schopna pojmout 330 m3 při teplotě -252 °C, nádrž na kapalný kyslík je dlouhá 2,5 metru a pojme 108 m3 při teplotě -182 °C.
Druhý stupeň bude vybaven avionikou potřebnou pro dokončení druhé fáze letu, ovládacím systémem vektorování tahu motoru, naváděcím systémem a systémem rotace kolem podélné osy. Avionika druhého stupně bude hrát důležitou úlohu ve všech fázích letu a její součástí bude hlavní navigační počítač a software. Většina elektronických systémů bude umístěna v přední části, poblíž spojovacího uzlu rakety Ares I s lodí Orion.
Motor mel být podle původních plánů použit SSME raketoplánu Space Shuttle, ale jeho cena byla příliš vysoká, až 60 milionů dolarů, proto byl přijat plán na přestavbu motoru J-2, jehož cena je přívětivějších 20 milionů. Vylepšená verze J-2X by měla dosahovat tahu až 1300 kN a pracovat by měl po dobu 448 sekund.
Kritici vývoje rakety Ares I poukazují na to, že systémy o nosnosti 25 tun, jež existují dva: Atlas V Heavy a Delta IV Heavy. Hlavně Delta IV se jeví nejlépe, jedná se o prověřenou a úspěšnou raketu a její přizpůsobení by nevyžadovalo tolik investic. NASA naopak tvrdí, že přizpůsobení Delty by bylo nákladnější a že Ares je dvojnásobně bezpečnější než Atlas V nebo Delta IV.
Terčem kritiky se stal i vývoj nového pěti segmentového motoru, který si vyžádal investici 3 miliard dolarů a další kritiku sklidila NASA za rozhodnutí modernizovat motor J-2, což stálo další 1,2 miliardy. Podle kritiků tyto náklady převyšují nad očekávanými výhodami plynoucími z „Shuttle-Derived Launch Vehicles“ a někteří zpochybňují i zařazení Area do této skupiny, jelikož nepoužívá stejný motor ani čtyř-segmentový první stupeň a je proto zcela odlišný.
Několikerá zpoždění a překročení rozpočtu jsou také kritizovány a to hlavně z důvodu zvětšování mezery mezi uvedením Area I v roce 2015 a koncem Space Shuttle v roce 2010. Tato mezera již nyní zabírá celých pět let, během nichž nebudou mít spojené státy systém schopný dopravit jejich astronauty do vesmíru.


Preempce

Preemptivní plánování procesu je metoda, kterou využívá operační systém pro přidělování svého výpočetního času jednotlivým spuštěným procesům.
Systém může předejít či zastavit právě naplánovanou úlohu ve prospěch úlohy s vyšší prioritou. Plánování používané v nejmodernějších operačních systémech jako například různé typy UNIXu, mohou zastavit uživatelské procesy. Toto se nazývá preemptivní multitasking a je v kontrastu s kooperativním multitaskingem kde je proces „dán stranou“ v době kdy jádro čerpá prostředky, nebo při specifickém volání rutiny jádra k tomu, aby ostatní procesy dostaly čas pro běh. Plánování u některých operačních systémů má schopnost zabránit proces, zatímco je vykonáváno systémové volání stejně jako. Windows XP, Windows Vista, Linux, Unix, Amiga OS, *BSD, Mac OS X, a Windows NT jsou všechno příklady operačních systémů které používají preemptivní multitasking; NetWare, Windows for Workgroups, a Mac OS verze 9.x nebo mladší, jsou všechno příklady kooperativních multitaskingových operačních systémů.
Preemptivní multitasking je jeden ze způsobů multitaskingu. K pochopení této koncepce srovnáme s kooperativním paralelním zpracováním, ve kterém jenom aktivní úloha může zavést změnu kontextu, protože úloha musí:
U preemptivního multitaskingu, může jádro operačního systému také zavést změnu kontextu ke splnění omezení priority rozhodování, čili k zabránění aktivní úlohy. Jestliže v tomto případě úloha s vyšší prioritou vezme současně běžící úlohu, tak to nazýváme preemptivní plánování.
Preemptivní multitasking dovoluje počítačovému systému spolehlivěji garantovat každému procesu stejný díl operačního času. To také dovoluje systému rychleji jednat s důležitými externími událostmi, jako příchozí data, které vyžadují okamžitý přístup k jednomu, nebo jiným procesům.
V předchozích systémech mohly procesy často vyčkávat, zatímco čekají na požadavek vstupu. Během této doby nebyl proces počítán k běžné práci, ale je stále udržována kompletní kontrola procesorem. S příchodem přerušení a preemptivního multitaskingu tyto I/O bound procesy mohou být blokovány, nebo zařazeny do držených. Protože příchod požadovaných dat může generovat přerušení, tak by mohly blokované procesy mít garantovaný včasný návrat k vykonání.
Ačkoli byly techniky multitaskigu původně vyvinuty k umožnění více uživatelům sdílet jeden počítač, brzo bylo zřejmé že je užitečný bez ohledu na počet uživatelů. U mnoha operačních systémů od sálových počítačů k jednouživatelským osobním počítačům po neuživatelské řídící systémy, se z mnoha důvodů poznala důležitost podpory multitaskingu. Multitasking vytváří jednomu uživateli možnost pouštět více úloh v jeden okamžik.
Ve zkratce Preemptivní multitasking vyžaduje použití přerušovacího mechanizmu, které pozastaví současnou běžící úlohu a vyvolá plánovač procesů, který určí, jaký proces se bude vykonávat dále. Tudíž všechny procesy dostanou stejný díl času procesoru.
Časová perioda pro kterou je proces přiřazen k vykonávání, se u systému s preemptivním multitaskingem všeobecně nazývá Time slice. Plánovač každý časový úsek vybírá jaký proces poběží příště. Jestliže je časový díl moc krátký, potom plánovač zkonzumuje mnoho operačního času, ale když je naopak moc dlouhý, potom nemusí být schopný rozpoznat externí události dostatečně rychle.
Přerušení je rozvržené tak aby jádro operačního systému mohlo co nejefektivněji přepínat mezi procesy jakmile vyprší jejich časový úsek. Procesor přepíná mezi úlohami tak rychle, že nám dává iluzi, že všechny programy běží naprosto současně.


Odpadlík

"Býval dobrým policistou, ale spáchal ten nejhorší hřích, protože svědčil proti zkorumpovaným kolegům. Snažili se ho zabít. Místo toho zabili ženu, kterou miloval. Obviněn z vraždy nyní projíždí krajinou. Psanec, který loví psance. Lovec lidí. Odpadlík."
Policista ze San Diega jménem Reno Raines, je pozván svým přítelem, nyní zástupcem prokurátora, Harrisonem Wellsem do Bay City v Kalifornii, aby mu tajně pomohl s vyšetřováním korupce místní policie. Reno přijme a pracuje v utajení. Sám ovšem přemýšlí o skončení u policie a chystá se oženit se se svou snoubenkou Valerií Prentiss. Jakmile se shromáždí dostatek důkazů, chystá se Reno na konzultaci s vedením úřadu prokurátora. Renův výslech si bohužel vyslechne i poručík Donald ''"Dutch"'' Dixon, který je šéfem místního zkorumpovaného oddělení a ihned informuje svého kolegu Buzzyho Burrella. Ten propustí na svobodu zločince Hoga Adamse, který má za úkol zlikvidovat Rainse. Hog souhlasí, jelikož Rainse chce už dlouho zabít, protože Hoga, i kdysi jeho mladšího bratra Hounda dostal Reno za mříže.
Večer tráví Reno na jednom hotelovém pokoji s Valerií. Najednou někdo vyrazí dveře a vystřelí na Rena, zasáhne ovšem Valerii, která padá k zemi. Reno rychle sahá po služební zbrani a opětuje palbu. V tváři muže, jenž vystřelil, poznává Hoga Adamse, který by měl sedět ve vězení. Hog utíká a Reno odváží Valerii do nemocnice. Celý incident však sledují Dixon a Burrell. Když Dixon zjistí, že se Adamsovi nepodařilo Rainese zabít, vytáhne Rainesovu záložní služební zbraň, kterou mu ukradli ze skříňky v San Diegu, zastřelí s ní Buzzyho Burrella a obviní z jeho vraždy Rena Rainese. Mezitím za Renem do nemocnice přijíždí i Harry Wells, který Rena varuje před Dixonem a doporučuje mu, aby odjel. Reno si od něj půjčuje kreditní kartu a chystá se chytit Hoga Adamse, který může za to, že teď leží jeho snoubenka v komatu. I když je nevinný, stává se z Rena zločinec na útěku.
Poručík Dixon nelení a kontaktuje lovce lidí, Bobbyho Sixkillera a jeho krásnou sestru a společnici Cheyenne Phillipsovou, kteří po úvodním váhání nakonec kývnou na jeho nabídku a pustí se do pátrání po Rainesovi.
Cheyenne pomocí počítače zaměří, kde naposled Reines použil platební kartu a Bobby se za ním vydává. Reno nachází Adamse, ale ten mu znovu utíká s bandou motorkářů. Adams poté společně se svoji bandou přepadá Bobbyho v jeho autobuse. Reno Bobbymu pomůže, zachrání mu život, a společně dostávají Hoga Adamse do vězení. Ve vězení ovšem Hog nepobude dlouho. Dutch Dixon ho totiž nechá zabít a zbaví se tak dalšího nepohodlného svědka. Bobby s Cheyenne si vyslechnou Renův příběh a přidávají se na jeho stranu. Reno začíná pro Bobbyho pracovat, mění si jméno na Vince Black a společně s Bobbym a Cheyenne loví lidi za odměnu. Brzy se z Rena a Bobbyho stávají nejlepší přátelé.
Zanedlouho Reno zjistí, že existuje kazeta, která ho může očistit. Kazeta, na kterou si podezíravý Hog nahrál všechno, i to jak domlouvá s Burrellem Rainesovu vraždu. Kazetu má ovšem Hogův mladší bratr Hound, který ji nehodlá vydat dříve, něž Raines zabije Dixona. Hound se totiž strachuje o svůj život.
A tak začíná Renova dlouhá cesta za dopadením Hounda, získáním kazety, chytáním zločinců a bojováním za spravedlnost, přičemž se Reno musí stále ohlížet, dávat si pozor na Dixona, vyhýbat se policii a žít osamělý život na cestách a doufat, že jednou přijde den, kdy se vše obrátí a on zas bude moci žít poklidný život bez násilí a zločinu. A ten den jednou přijde.


Sancho II. Portugalský

Po smrti svého otce Alfonse II. se v roce 1223 stal portugalským králem, v té době bylo Portugalské království v konfliktu s Katolickou církví a nad Portugalskem byl vyhlášen Interdikt. Alfons II. druhý byl papežem Honoriem III. exkomunikován pro své snahy snížit moc církve v království. Mladý král Sancho II. povolil návrat arcibiskupa z Bragy, kterého otec vykázal ze země. Dále se soustředil na snahy "osvobodit" království od Maurů. V letech 1226 až 1239 dobyl Algarve a Alentejo a dále území až k Taviru a Ayamonte. Vynikající voják a velitel ale nebyl schopným vládcem a země se dostala do vnitřních sporů. Nespokojenost šlechty a královy spory s biskupy lisabonským a portským, kteří našli oporu u papeže Řehoře IX., vedli k jeho exkomunikaci v roce 1238.
V roce 1239 se Sancho oženil s leónskou šlechtičnou Mécií Lopes de Haro, nemanželskou dcerou leónského krále Alfonse IX.. Manželství bylo, pro neudělení papežského dispensu, v roce 1245 rozvedeno. Čímž zabránili narození legitimního následníka trůnu.
Šlechta se spojila s církví a pokusila se na trůn dosadit Sanchova bratra Alfonse. V březnu 1245 obžaloval papež Inocenc IV. v Bule Inter alia desiderabilia krále z nejhorších zločinů, označil jej za "zbytečného krále" a jeho bratra Alfonse za "správce a ochránce" království, čímž Sancha defakto sesadil. Sancho opustil zemi a 4. ledna 1248 v Toledu zemřel.


Mandle

Mandle je název pro druh plodu mandloně obecné rostoucí v subtropech. Tento plod se často označuje jako oříšek, botanicky se však jedná o peckovici. Mandle jsou vývozním artiklem řady zemí. Nejčastěji se konzumují jako pochutiny k vínu, ale i součást složitějších jídel. Jedí se buď to s hnědou slupkou, nebo rozemleté. V ČR se prodávají v sáčcích v řádu gramů.
V ČR se též vyrábějí bonbóny podobné povrchovými vlastnostmi a chutí právě mandlím.


Ján Nálepka

Ján Nálepka, krycí jméno kpt. Repkin byl československý důstojník a partyzánský velitel, původně učitel.
Během 2. světové války byl poslán jako důstojník armády Tisovy Slovenské republiky na východní frontu v rámci Zajišťovací divize, od 1942 byl náčelník štábu 101. pluku v Žitomírské oblasti. Jako antifašista a stoupenec Československa začal spolupracovat se sovětskými partyzány. 15. května 1943 přeběhl s dalšími důstojníky k partyzánům a stal se velitelem 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu. Ján Nálepka padl při bojích o město Ovruč.
Posmrtně získal titul Hrdina Sovětského svazu a Řád Ludovíta Štúra. Je po něm pojmenováno město Nálepkovo a řada ulic na Slovensku. Od roku 1946 i Nálepkova ulice v městské části Brno-Jundrov, Ostravě, Hradci Králové a Děčíně.


ATC kód A14

ATC kód A14 Anabolika pro systémové užití je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny A. Trávicí ústrojí a metabolismus.


Dahab

Dahab je egyptské rybářské a turistické město na severovýchodním pobřeží Sinajského poloostrova u Akabského zálivu.
Slovo Dahab je arabské označení zlata. Město dostalo toto označení pravděpodobně pro jeho geografické umístění - nejpravděpodobněji díky tomu, že se tu kdysi samotné zlato těžilo, ovšem místní tvrdí, že je to kvůli sytě zlatým pískům v okolí nebo kvůli barvě oblohy těsně po západu Slunce. Je vzdálen asi 2 hodiny jízdy mezi turistickými letovisky Sharm el-Sheikh a Nuweiba.
Původně bylo místo obýváno převážně beduíny, dnes i rybáři a stalo turistickým městem s řadou hotelů s 5000 obyvateli. Nejvýznamnějším turistickým lákadlem je potápění v korálových útesech Rudého moře. V moři, přímo u pláží, se v okolí Dahabu nachází mnoho druhů rudomořských ryb a korálů. Centrum města je přizpůsobeno turistice. Přesto je Dahab velmi klidnou oblastí bez velkého hluku a ruchu.
Dahab je celosvětově znám jako vhodné místo pro windsurfing. Místní větry jsou stálé a dále od břehu díky nim vznikají také větší vlny. Populární je také šnorchlování, zejména v nedaleké lokaci tzv. modré díře. Nejvyhledávanější památkou v blízkosti je Klášter svaté Kateřiny, který stojí v místě, kde na úpatí u hory Sinaj podle bible uviděl Mojžíš hořící keř.
24. dubna 2006 zde došlo k bombový útok, který způsobily znepřátelené beduínské kmeny a a nebyl směřován proti turistům. Zahynulo při něm 25 lidí.
 Image:Dahab View from dive shop.JPG|Pohled na Dahab Image:Dahab evening 01.JPG|Dahab a Akabský záliv večer Image:Dahab lungomare.jpg|Ulice v Dahabu


Baltík

Baltík je programovací jazyk a vývojové prostředí určené především k výuce programování na základních a středních školách, tedy hlavně pro děti a mládež,. Na rozdíl od jiných programovacích jazyků se v nástrojích rodiny Baltík neprogramuje pomocí textových příkazů, ale textové příkazy jsou nahrazeny ikonkami.
Ikonové jazyky Baltík 2 a Baltík 3 vyvinula česká společnost SGP Systems. Vznikly z jazyka Baltazar a jsou založeny na bázi jazyka C. Baltie 4 C# je založen přímo na jazyku C# a platformě .NET. Programovací nástroje SGP Baltie slouží především k výuce programování a programátorskému experimentování. V současné době jsou v prodeji verze SGP Baltík 2.09, SGP Baltík 3.7 a SGP Baltie 4 C#. V praxi se používají zkrácené názvy pro tyto programy a to: B2, B3, B4 a B4P.
Baltík 3 je pokračovatelem starší verze Baltík 2. Programovací jazyk neobsahuje kompilátor, to znamená, že nemůže vytvářet soubory s příponou .exe. Absence kompilátoru také způsobuje pomaleji běžící programy a oznamování chyb až za běhu, jelikož příkazy jsou interpretovány za běhu programu. Obrazovka, ve které spuštěný program běží, je omezena na rozměry 585 × 290 pixelů a nejde ani roztáhnout ani zmenšit. Prostředí je určeno především pro pochopení základů programování a není připraveno na vytváření větších projektů. Obzvláště jednoduché jsou v něm grafické příkazy. Programuje se procedurálně.
Programy vytvořené v Baltíkovi 3 vyžadují pro svůj běh nainstalovaného Baltíka 3. Zdarma lze stáhnout zkušební verzi, která je omezená pouze nemožností ukládat jakékoliv změny, ale mohou se pomocí ní spouštět programy vytvořené plnou verzí.
Režim skládat scénu je určen nejmenším dětem, aby se naučili pracovat s počítačem a Baltíkem. Jak napovídá název, skládá se v tomto režimu scéna z předmětů, což jsou malé obrázky. Scéna má rozměr 585 × 290 pixelů. Tyto předměty jsou částí banky, obrázku, jež má stejné rozměry jako scéna. Banka je rozdělena stejně jako scéna na 15 × 10 předmětů. Editování scény probíhá vybíráním předmětů z banky a vložením na nějaké místo do scény. Předmět se pak dá pomocí myši přesouvat nebo kopírovat. Baltík obsahuje několik předdefinovaných bank, které se dají upravovat a vytvářet pomocí režimu Malování. Scénu lze uložit a poté načíst v programu v režimu Programovat.
Podobá se režimu Skládat scénu, ale zde se scéna vytváří pomocí Baltíka, postavičky, která se ovládá tlačítky popojdi vpřed, otoč se vpravo, otoč se vlevo, čaruj předmět z banky a čaruj poslední vyčarovaný předmět. Baltík se tedy pohybuje po scéně a předměty čaruje před sebe. Čarováním předmětů se vytváří scéna.
Programovací režim se rozděluje na režim Pokročilý a Začátečník. Pomocí ikonek se na obrazovce vytvoří nějaký program. Program se pak spustí pomocí zelené šipky v okně o rozměrech 585 × 290 pixelů, v kterém se dají sledovat proměnné a pozastavit či případně úplně vypnout běh programu. Baltík nemá kompilátor, z čehož vyplývá, že chod programů je pomalejší než u zkompilovaných programů.
V programu můžete použít Baltíka, předdefinovanou postavičku, která podle příkazů běhá po obrazovce a čaruje předměty. Dá se také jednoduše zobrazit banka a scéna vytvořená v režimu Skládat scénu nebo Čarovat scénu. V příkazech najdete ikonky k ovládání Baltíka, vytvoření základních programových konstrukcí, základní matematické funkce, animace s předměty, souřadnicové příkazy, příkazy pro práci s proměnnými, soubory, složkami, klávesami atd. V Baltíkovi jdou vytvářet procedury nazvané pomocníci, ale nelze vytvářet funkce. Baltík podporuje i spouštění souborů a to zvuků WAV a MIDI, obrázků a videí ve formátu AVI.
Baltík 3 disponuje také jednoduchým malováním. V režimu malování se upravují banky o rozměrech 585 × 290. Baltík obsahuje 14 předdefinovaných bank. Malování má jenom základní funkce podobně jako Malování ve Windows.
Program SGP Baltie 4 C# je volným pokračovatelem Baltíka 3. Oproti němu je založen na jazyku Csharp a obsahuje i kompilátor Csharpu, může tedy vytvářet .exe soubory. Programuje se objektově. Program se v něm dá vytvářet jak pomocí ikonek, tak pomocí klasického psaní kódu. K dispozici je i náhled C# kódu celého programu.
Další změnou ve verzi Baltie 4 C# je jednoduché vytváření 3D programů, kdy se celý prostor vytváří automaticky a programátor do něj jen vkládá modely. Obrazovka programu může mít libovolnou velikost, což v Baltíkovi 3 ještě nebylo. Baltie 4 C# obsahuje několik režimů, lišících se předdefinovaným kódem, který nelze přímo měnit, referencemi na knihovny apod.:
Stejně jako u Baltíka 3 lze stáhnout demoverzi, pro plnou verzi je nutné zakoupit aktivační klíč.
V tomto režimu jde v podstatě jenom o ovládání Baltíka ve 3D prostoru pomocí tlačítek. Obraz můžete pomocí myši libovolně otáčet, přibližovat či oddalovat. V okně se nachází panel s příkazy, které se po stisku příslušného tlačítka provedou a objeví se dole jako ikonka v seznamu ostatních provedených příkazů. Pokud byste se chtěli přehrát to, co jste dosud udělali, stačí zmáčknout zelenou šipku. Také se dá změnit pozadí buď na prázdné nebo na některý ze skyboxů. Je zde možnost uložit současné rozmístění vyčarovaných 3D objektů včetně Baltíka do scény.
2D interaktivní režim je velmi podobný 3D interaktivnímu režimu. Místo 3D Baltíka zde vystupuje 2D Baltík, který se pohybuje na 2D ploše podobné té z Baltíka 3. Funkce a tlačítka jsou téměř shodná s 3D režimem, chybí jen specifická pro 3D prostor.
V 3D programovacím režimu se vytváří programy, které se po kliknutí na zelenou šipkou zkompilují a pak spustí v okně o libovolné velikosti. Okno zobrazuje Baltíkův 3D prostor, který lze otáčet, přibližovat a oddalovat pomocí myši. Jako v Baltíkovi 3 jde program vytvářet pomocí ikonek, možností navíc je přímé psaní příkazů v Csharpu. Nechybějí příkazy k ovládání Baltíků, kterých je deset lišících se barvou plus jeden zástupný. Jsou také přítomny klasické příkazy a funkce známé ze C#. Mnoho příkazů je určeno pro práci s 3D objekty a 3D prostorem. Za zmínku stojí funkce pro přehrávání videí a hudby, práce s více vlákny. To, co jste naprogramovali si můžete prohlédnout v C# kódu v náhledu C# kódu.
Baltík obsahuje i pokročilé programátorské funkce, jako je sledování proměnných, breakpointy, sledování instance a další. 3D programovací režim se rozděluje na 3D programovací režim bez Baltíka a 3D programovací režim s Baltíkem.
2D programovací režim se podobá 3D programovacímu režimu, jen je ochuzen o práci v 3D prostoru. V podstatě navazuje na programovací režim pokročilý z Baltíka 3, ale je vylepšen o příkazy a typy proměnných ze C#, lepší práci s grafikou, možnost změny rozměrů okna a více různobarevných dvourozměrných Baltíků, z nichž jeden, fialový, se shoduje s Baltíkem ve verzi 3. Také předměty jsou převzaté z předchozí verze, malování je ale změněno a jde v něm upravovat jen jeden několikanásobně zvětšený předmět. Stejně jako 3D režim obsahuje náhled vytvořeného kódu v C#, možnost psaní přímo v C# pomocí textového panelu, vytváření .exe souboru a funkce pro ladění programu. Rozděluje se na programování bez Baltíka a na programování s Baltíkem podobně jako 3D programovací režim.
Tento režim se podobá 2D/3D programovacímu režimu, ale postrádá práci s grafikou. Jelikož není možné zobrazit grafiku, chybí zde postavička Baltíka a příkazy na jeho ovládání. Lze tedy vytvářet pouze konzolové aplikace. Mimo programování pomocí ikonek je možné vkládat přímo kód v jazyce C# a celý program si prohlédnout v náhledu C# kódu.
Pro ty, kteří nemají v oblibě ikonky, ale raději píší kód v C# v textovém editoru, je určen C# režim. Jedná se o plnohodnotný textový editor C# se zvýrazněním syntaxe, navrhováním na doplňování kódu a sbalováním/rozbalování bloků kódu. Čistý C# režim má k výběru několik vzorů, které jsou určeny pro tyto typy aplikací: Prázdná aplikace, Konzolová aplikace, Okenní aplikace, 2D aplikace a 3D aplikace.
Stejně tak, jako obsahuje Baltík 3 malování na úpravu předmětů, tak i Baltie 4 C# obsahuje editor 2D dílků. Kromě něj obsahuje Baltie 4 C# ještě editor na úpravu 3D modelů. Modely se nedají vytvářet, jen lze upravovat jejich barvy, či je skládat ve větší celky. Tento editor má tři záložky: úprava modelu, kde se dá měnit barva materiálu, průhlednost materiálu a několik dalších efektů s materiály, dále pak měnit velikost modelu, převracet model apod. Dalším režimem je skládání skupiny modelů z jednotlivých modelů nebo skupin. Poslední záložka slouží k prohlížení animovaných modelů bez možnosti editace a zobrazení hierarchie modelu.
Do editoru lze importovat modely ve formátech .x, .3DS a .OBJ.
V Baltíkovi existuje mnoho soutěží, na této stránce se vyskytují jen ty nejvýznamnější.
Creative Baltie, do roku 2007 Baltík + Baltazar, má největší tradici v soutěžích v programovacím jazyce Baltík. První ročník se konal v roce 1994. Soutěž obvykle probíhá na podzim v Brně na Fakultě informačních technologií VUT, do 10. ročníku včetně ale probíhala na veletrhu Invex. Soutěžící, kteří se chtějí této soutěže zúčastnit, musejí doma naprogramovat program v Baltíkovi 4 C# nebo v Baltíkovi 3. Dříve, když ještě nebyl Baltík 4 C#, tj. do 12. ročníku, byla soutěž určená pro programy v Baltíkovi 3 a v Baltazarovi. Soutěží se ve 3 kategoriích: kategorie A je pro ty nejmenší, kategorie B pro starší žáky a pro starší 14 let je připravena kategorie C.
Každý soutěžící, který postoupí do finále, musí svůj program prezentovat před odbornou porotou a ostatními soutěžícími. Od 14. ročníku se soutěž začala dělit do dvou částí, první pro Českou republiku a Slovensko a druhá mezinárodní. Hlavními cenami jsou obvykle PDA, nebo notebooky.
Tato soutěž probíhá od roku 2003. Programuje se v Baltíkovi 3 a v Baltíkovi 4 C#. Soutěžící v ní žáci základních a středních škol a je rozdělena opět do tří kategorií. Kategorie A v Baltíkovi 3 je pro žáky do 5. třídy včetně, kategorie B v Baltíkovi 3 pro žáky do 9. třídy včetně a kategorie C v Baltie 4 C# pro žáky středních škol.
Soutěž má čtyři kola. První kolo je domácí. Organizátoři zveřejní na internetu obvykle čtyři úlohy, které žáci řeší. Z domácího kola postupují do každé kategorie 3 nejlepší týmy. Poté se uskuteční 4 regionální kola, ze kterých z každého postoupí 5 týmů v každé kategorii do celostátního kola. V celostátním kole jsou zadány tři až čtyři úlohy a žáci na ně mají určitý čas. Celostátní kolo probíhá na vybrané škole. Poslední kolo je mezinárodní, v němž jsou však téměř všechny týmy z České republiky, nebo Slovenska. Soutěže se ale ve 3. ročníku zúčastnili i soutěžící z Ukrajiny, Běloruska a Polska. V této soutěži je pravidlem, že soutěžící si sami vybírají ceny z těch, co seženou organizátoři soutěže. Zpravidla se na soutěži objevují ceny jako např. bezdrátová klávesnice, MP3 přehrávač, reproduktory nebo webkamera.
V Baltíkovi se koná mnoho dalších soutěží většinou korespondenčních, nebo regionálních. Příkladem korespondenčních jsou Vánoce s Baltíkem, Velikonoce s Baltíkem, Prázdniny s Baltíkem a Baltík Borec.


Potravina

Potravina je výrobek nebo látka určená výživu lidí a konzumovaná ústy v nezměněném nebo upraveném stavu.
Potraviny mohou být rostlinného, živočišného nebo jiného původu. Zvláštní kategorie tvoří:
Kvalita potravin může být vylepšována pomocí přídatných látek. Mohou být také obohacovány potravními doplňky.


Ayumi Hamasaki

Ayumi Hamasaki je japonská zpěvačka, textařka a bývalá herečka. Její fanoušci ji nazývají Ayu a také se jí říká "čísařovna popu" kvůli jejímu vlivu a popularitě v Japonsku. Narodila se a vyrůstala ve Fukuoce a ve čtrnácti se přestěhovala do Tokia a věnovat se kariéře. V roce 1998 vydává pod hlavičkou společnosti Avex svůj první singl, který o rok později vyústí do debutového alba A Song for ××. Toto album se vyšvihlo na přední příčky hitparády Oricon, kde se udrželo po čtyři týdny. Kariéra tak byla odstartována. Její popularita se díky její image rozšířila napříč Asií do zemí jako je Čína, Singapur a Tchaj-wan. Její písně se objevují i v televizních reklamách a i když často souhlasila s využitím jejího jména ke komerčním účelům, nakonec nesouhlasí s tím, že by byla jakýmsi pouze produktem Avexu.
Od jejího debutového singlu Poker face prodala v Japonsku více než 50 miliónů nahrávek hudebních nosičů. To ji spolehlivě řadí mezi nejprodávanější národní umělce. V roce 2008 bylo její první album A Song for ×× na 139. příčce nejprodávanějších alb všech dob.


Kukuřice

Kukuřice je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovité. Český název kukuřice patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem.
Jedná se o robustní trávy dorůstající výšky nejčastěji 0,5-6 m . Většinou jsou jednoleté, ale některé divoké druhy jsou vytrvalé. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami a souběžnou žilnatinou. Čepele jsou ploché a asi 2-12 cm široké, na bázi čepele je mebránovitý jazýček. Květy jsou jednopohlavné a většinou jsou odděleny do samičích a samčích květenství, řidčeji u divokých taxonů mohou být květenství zčásti oboupohlavné. Samčí květenství je vrcholová lata klásků, někdy je interpretováno jako několik hroznů vyrážející z hlavní osy . Samčí klásky jsou uspořádány v párech, kdy jeden klásek je stopkatý a druhý přisedlý a každý klásek obsahuje 2 květy. Na bázi každého klásku jsou 2 plevy, někdy na kýlu křídlaté. Každý samčí květ obsahuje bělomázdřitou pluchu a plušku. Tyčinky jsou 3, plenky 2. Samičí květensví vyrůstají z úžlabí listu. U některých divokých druhů může být toto květenství i smíšené, nahoře samčí, dole samičí, většinou však bývá čistě samičí. U pěstované kukuřice seté pravé to je ztlustlý klas, někdy nazývaný palice, který se skládá z mnoha řad obilek, v každém klasu jich je od 60 po více než 1000. U divokých taxonů je samičí květenství mnohem skromnější dvouřadý klas či hrozen, pouze asi 1 cm tlustý a obsahuje jen 4-15 obilek. U divokých forem se klas za zralosti rozpadá, u pěstované kukuřice zůstává vcelku. Celý samičí klas je uzavřen v pochvách listenů, u divokých taxonů bývá obalová pochva jen jedna, na vrcholu vyčuhuje chomáč čnělek s bliznami. Samičí klásky jsou podobně jako samčí dvoukvěté, ale dolní květ je sterilní , proto z každého klásku vzniká pouze jedna obilka. Na bázi klásku jsou 2 plevy, ve kterých je u divokých forem obilka uzavřena, u pěstované kukuřice jsou plevy redukované. Každý fertilní květ odbsahuje jednu suchomázdřitou pluchu a plušku, plenky u samičích květů chybí, čnělky jsou 2, ale jsou skoro po celé délce srostlé, jen nahoře dvouklané. Většinou se jedná o diploidy, počet chromozómů je 2n=20, ale třeba druh Zea perennis je teraploidní, 2n=40, zkřížením tetraploida a diploida vznikne sterilní triploid.
Všechny druhy kromě Zea mays jsou některými autory řazeny do samostatného rodu Euchlaena Schrad. V tomto pojetí obsahuje potom rod Zea pouze jeden druh: Zea mays. Dnešní autoři většinou používají široké pojetí rodu Zea, s 5 uznávanými druhy. Široce pěstovaná polní plodina je pouze kukuřice setá pravá. Ostatní divoké taxony se nazývají pojmem teosinte.
Kukuřice patří mezi zemědělské plodiny, které se staly předmětem zájmu genetické manipulace ze strany agrochemických firem. Evropské unii je geneticky modifikovaní kukuřice firmy Monsanto MON 810 jedinou zemědělskou plodinou, jejíž pěstování je povoleno. Do kukuřice MON 810 v laboratoři vložena dědičná informace kódující produkci jedu, tzv. Bt-toxinu, který zabíjí hmyz, který by rostlině mohl škodit. Šest zemí Evropské unie je pěstování geneticky manipulované kukuřice zákázano vzhledem k možným negativním vlivů na životní prostředí.


Sary Arka Karaganda

Sary Arka Karaganda je hokejový klub ze Karagandy, který hraje Kazašskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 2006. Jejich domovským stadionem je Ice palace Ak Zholtaj s kapacitou 2060 lidí.


Radioizotopový termoelektrický generátor

Radioizotopový termoelektrický generátor, zkratkou RTG je dlouhodobý a spolehlivý zdroj stejnosměrného elektrického proudu, využivající k získání tepelné energie rozpadu radioaktivních prvků.
Jako zdroj tepelné energie se nejčastěni používá izotopu plutonia-238 ve formě oxidu plutoničitého 238PuO2. Tento materiál je slisován do tvaru velkých tablet tvaru nízkého válce, které jsou zahřátím na vysokou teplotu slinuty do keramice podobných bloků. Následně jsou z bezpečnostních důvodů jednotlivé tablety uzavřeny do kovových pouzder z velice houževnatého a pevného kovu a ta jsou ještě opatřena tepelnou ochranou z uhlíkového laminátu. Tyto tzv. topné elementy jsou sestaveny do trubice, obvykle z nerezové oceli, k jejímuž vnějšímu povrchu jsou přitisknuty jedny konce polovodičových termočlánků. Opačné konce jsou přitisknuty k vnějšímu obalu, který je vybaven obvykle chlazením kapalinou cirkulující pod vlivem kapilárních sil. Vnější obal je opět mnohovrstvý, tvořený protinárazovou vrstvou a vrstvou tepelné ochrany. Vnější konstrukční povrch, obvykle vyrobený z hliníkových slitin, je opatřen lopatkovými radiátory, odvádějícími odpadní teplo do okolního prostoru.
Izotop 238Pu je používán zejména proto, že má přiměřeně dlouhý poločas rozpadu a rozpadá se ?-rozpadem. Vznikající částice ? jsou snadno zachyceny již poměrně tenkou vrstvou kovu, přičemž se jejich kinetická energie zcela přemění v tepelnou. V důsledku toho nemá radioaktivní záření plutonia nežádoucí degradační vliv na polovodičové termočlánky, ani nevystavuje lidskou obsluhu zdravotním rizikům.
Radioizotopové termoelektrické generátory jsou užívány jako dlouhodobé zdroje elektrického proudu např. pro automatické monitorovací stanice v odlehlých oblastech a na moři pro potřeby meteorologie a oceánografie, ale především v kosmických aplikacích. Byly použity např. u prvních amerických navigačních družic typu Transit, ve vědeckých stanicích ALSEP, umístěných na povrchu Měsíce posádkami lunárních expedic projektu Apollo. Jsou nenahraditelným zdrojem proudu pro kosmické sondy vyslané do velkých vzdáleností od Slunce, kde použití fotovoltaických baterií nepřichází v úvahu.
V pozemních aplikacích musí být zajištěno, aby nedošlo k poškození ochranných pouzder, zejména činností nepovolaných osob. Zneužití radioaktivního materiálu prakticky nepřichází v úvahu, protože izotop 238Pu nelze použít jako štěpný materiál pro výrobu nukleárních náloží.
V kosmických aplikacích je mnohavrstvou mechanickou a tepelnou izolací zajištěno, že i v případě havárie nosné rakety se radioaktivní materiál s velmi vysokou pravděpodobností nedostane do kontaktu s přírodním prostředím. Z celkem 25 použití RTG v kosmických aplikacích došlo ve 3 případech k havárii nosné rakety a pouze v jednom případě se v atmosféře rozptýlilo určité množství radioaktivního materiálu, ve srovnání s množstvími uvolněnými do přírodního prostředí při zkouškách nukleárních zbraní zcela zanedbatelé. I kdyby se keramický oxid plutoničitý uvolnil, pak jeho mechanické vlastnosti jsou takové, že by se maximálně rozlomil na větší kusy, v žádném případě by se však neuvolnil ve formě nebezpečnějších prachových částic. Kromě toho je PuO2 zcela nerozpustný ve vodě a obtížně se rozpouští i ve velmi koncentrovaných kyselinách.


Kurt Konrád

Kurt Konrad byl český marxistický novinář, literární a divadelní kritik.
Kurt Konrad se narodil v německé židovské rodině. V roce 1913 se jeho rodina přesunula do Brna a tam vychodil gymnázium. Na Univerzitě Karlově studoval medicínu, avšak studium nedokončil. Začal se politicky angažovat. Do Komunistické strany Československa vstoupil v roce 1928. Působil v časopise Tvorba, Rudé právo a Haló noviny jako komentátor. Poté nastoupil na sovětskou ambasádu na pozici tiskového atašé. Byl též spolupracovníkem Julia Fučíka. Pro svou spolupráci s prvním ilegálním ústředním vedením Komunistické strany Československa byl v březnu 1941 zatčen a vězněn. Jeho život se končí v září 1941 v Drážďanech, kde spáchal sebevraždu. Uvádí se, že svá poslední slova napsal na bílé záložce kalhot; zněla: „Umírám čestně.“


Sfinga

Sfinga je označení pocházející z řeckého jména Sfinx užívané dnes pro odlišné jevy v různých mytologických a náboženských systémech nebo legendách:


Leo Vaniš

Přednášel písmo, malbu a dekorativní kompozici na Karlově Univerzitě v Praze . Po té, co odmaturoval na La Guardiově gymnáziu v Praze 7, pokračoval ve vysokoškolském studiu umění v Praze u národního umělce prof. Cyrila Boudy, Karla Lidického a Martina Salcmana . Působil rovněž jako tajemník Katedry výtvarné výchovy Karlovy Univerzity v Praze s C. Boudou, M. Slacmanem, J. Uždilem, M. Míčkem a Z. Sýkorou .
Byl dlouholetým členem Českého fondu výtvarných umění , Svazu výtvarných umělců a Díla . Debutoval samostatnou výstavou v Galerii Zlatá lilie v Praze 1 a účastnil se Salónu pražských výtvarných umělců , projektoval expozice s názvem 25 let Agroprojektu a Antropologie mateřství . Tvořit počal pod vlivem Cézána a postupně se rozvíjel pod vlivem avantgardních skupin .
Jeho syn Leo Vaniš je rovněž výtvarným umělcem a spisovatelem.


Severní Brabantsko

Severní Brabantsko je nizozemská provincie, která se nachází na jihu země. Sousedí na jihu s Belgií, na východě s provincií Limburk a na západě s provincií Zeeland.


Szalatnayové

Szalatnayové z Nagy Szalatna jsou starým uherským šlechtickým rodem. V roce 1639 byli císařem Ferdinandem III. povýšeni do šlechtického stavu Kašpar a Tomáš Szalatnayové, diplomem vydaným v Praze za zásluhy o vlast a krále s predikátem de Nagy Szalatna. Dědičné šlechtictví jim bylo rovněž potvrzeno r. 1693 císařem Leopoldem I. ve Vídni. Rodina již dříve byla stavu šlechtického pod jménem Sztakó jinak Szalatnakó. Na konci 18. století přišel rod do Čech. Jeho význam dnes spočívá především ve spojení s evangelickou církví.


Paul Tibbets

Paul Warfield Tibbets Jr. byl americký brigádní generál letectva ve výslužbě. Byl pilotem amerického bombardéru B-29 Superfortress, který 6. srpna 1945 ráno v 8:15 shodil na Hirošimu atomovou bombu – Little Boy.


Třída Iowa

Třída Iowa byla třída bitevních lodí amerického námořnictva, objednaných v letech 1939–1940 a určených zejména pro doprovod úderných svazů rychlých letadlových lodí. Byly to poslední dokončené americké bitevní lodi a pravděpodobně nejkvalitnější bitevní lodi vůbec. Zároveň to byly první druhoválečné americké bitevní lodě, projektované bez omezení, daných Washingtonskou konferencí. Jejich výtlak byl proto, v porovnání s předchozí třídou South Dakota, výrazně vyšší.
Hlavní výzbroj odpovídala předchozí třídě, novinkou ale bylo zavedení 406mm děl s délkou hlavně 50 ráží oproti dřívějším 45 rážím.
Třída se skládala z celkem šesti jednotek, z nichž čtyři – USS Iowa, USS New Jersey, USS Missouri a USS Wisconsin, byly dokončeny ještě v průběhu druhé světové války a zůčastnily se posledních fází války v Pacifiku. Stavba posledních dvou jednotek – USS Illinois a USS Kentucky, byla po skončení války zastavena a později byly sešrotovány.
Lodě třídy Iowa sloužily v každé významné americké válce od poloviny až do konce 20. století. Za druhé světové války doprovázely rychlé letadlové lodě a ostřelovaly pozemní cíle. Na palubě Missouri pak byla podepsána japonská kapitulace. Po válce byly převedeny do rezervy, ale do korejské války se opět zapojily všechny čtyři a ostřelovaly severokorejské pozemní cíle a podporovaly jednotky OSN. Ve Vietnamské válce byla nasazena pouze New Jersey a to opět při ostřelování pozemních cílů.
Za vlády prezidenta Ronalda Reagana v 80. letech, byly všechny čtyři jednotky reaktivovány a modernizovány. Nesly pak střely s plochou dráhou letu Tomahawk, protilodní řízené střely Harpoon či obranný systém Phalanx. Missouri a Wisconsin byly nasazeny ve válce v Zálivu v roce 1991. Tři z lodí dnes slouží jako plovoucí muzea, jedna je uložena v rezervě.
Všechny lodě byly postaveny v loděnicích na východním pobřeží USA. USS Iowa byla postavena v loděnici New York Navy Yard v Brooklynu. Stavba byla zahájena 27. června 1940, dne 27. srpna 1942 byl trup spuštěn na vodu a 22. února 1943 byla loď přijata do služby. USS New Jersey postavila loděnice Philadelphia Navy Yard a do služby loď vstoupila 23. března 1943.
USS Missouri byla postavena v loděnici New York Navy Yard v Brooklynu. Do služby vstoupila 11. června 1944. USS Wisconsin stavěla loděnice Philadelphia Navy Yard a dokončena byla 16. dubna 1944.
 Soubor:BB61 USS Iowa BB61 broadside USN.jpg|USS Iowa Soubor:New Jersey Shoots.jpg|USS New Jersey Soubor:Missouri broadside.jpg|USS Missouri Soubor:Wisconsin in Korea.JPG|USS Wisconsin Soubor:USS Illinois BB-65.jpg|USS Illinois Soubor:USS Kentucky construction.jpg|USS Kentucky Soubor:USS Iowa and USS Wisconsin mothballed.jpg|Iowa a Wisconsin v rezervě před reaktivací, 1982 Soubor:USS Missouri and USS New Jersey mothballed.jpg|New Jersey a Missouri před reaktivací, 1981


Pulmonoscorpius

Pulmonoscorpius je obřím vyhynulým rodem štíra, který žil v období karbonu na území dnešního Skotska. Zaživa dosahoval délky blížící se k 1 metru a celkově se podobal obří obdobě dnešních štírů. Je možné, že k jeho velikosti přispěl vyšší obsah kyslíku v tehdejší atmosféře. Předpokládá se, že tento živočich s výraznými složenými očky byl denním lovcem, živícím se především drobnými obratlovci.
Tento velký členovec se objevuje v páté epizodě fiktivního dokumentu Prehistorický park. Zde je vysloven hypotetický předpoklad, že jed pulmonoskorpia byl pro savce neškodný, protože se ještě v této době neobjevili.


Maršov

Jméno Maršov je odvozeno od vlastního jména Mareš, značilo tedy 'ves Marešovu' › Marešov › Maršov.
Historie obce Maršov je spjata s historií Deblínského panství, k němuž patřila. První dochovaná zmínka o Maršově se nalézá v listině vydané Gertrudou z Deblína dne 1. července 1299. Gertruda v ní daruje celé Deblínské panství řádu německých rytířů a připojen je i výčet obcí - Maršov je uveden jako Marschau. Gertruda si ovšem vymiňuje značně vysokou doživotní rentu a snad i díky událostem dalších let se řád německých rytířů panství nakonec nikdy neujal. Po dalších asi 200 roků patří panství i s Maršovem pánům z Lomnice a nakonec je roku 1466 odkupuje královské město Brno. Po vzniku okresů Maršov spadal do působnosti okresu Tišnov, později okresu Brno-venkov.


Lucemburk

Lucemburk je nejjižnější provincie Valonska a Belgie. Sousedí s belgickými provinciemi Namur a Lutych a dále s Lucemburským velkovévodstvím a Francií. Severní část provincie tvoří pohoří Ardeny a na jihu se nachází oblast Gaume.
S rozlohou 4440 km2 je provincie Lucemburk největší belgickou provincií a zaujímá přibližně sedminu území státu. Co do počtu obyvatel je tato provincie naopak nejmenší v Belgii – dne 1. ledna 2006 zde žilo 258 547 obyvatel, tj. přibližně 2,5 % z celkového počtu obyvatel království. Obyvatelstvo provincie je převážně frankofonní, žije zde však rovněž německy mluvící menšina.
Provincie Lucemburk byla původně součástí Lucemburského velkovévodství. K Belgii byla připojena po podepsání londýnské smlouvy dne 19. dubna 1839.
Provincie Lucemburk je rozdělena na 5 okresů a zahrnuje 44 obcí. Hlavním městem je Arlon.


Kryštof Tengler

Kryštof Tengler byl v letech 1652–1666 opatem cisterciáckého kláštera v Plasích.
Novicem plaského kláštera se stal za opata Jiřího Vašmucia. V plaském opatství je za jeho vlády obnovována bazilika Nanebevzetí Panny Marie, zničená ze dvou třetin od dob husitských válek, přičemž jde první umělecký projev raného baroka v západních Čechách.


Kolva

Kolva je řeka v Něneckém autonomním okruhu v Archangelské oblasti a v Komiské republice v Rusku. Je dlouhá 546 km. Plocha povodí měří 18 100 km2.
Pramení na vysočině Janjmusjur. Protéká v členitém korytě přes Bolšezemelskou tundru. Ústí zprava do Usy.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Zamrzá na konci listopadu a rozmrzá v polovině května. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od dubna do července.


Šinigami

Šinigami v překladu Bůh smrti nebo také Anděl smrti, je v japonské kultuře označení pro personifikaci smrti.
Používá se jako označení bohů, kteří mají co do činění se smrtí. Jejich úlohou je přivést do světa mrtvých duše, které jsou ještě svázané se světem živých. Přitom se musí brát na vědomí, že japonský výraz Kami je potřeba chápat odlišně jako pojem Bůh užívaný v západní kultuře. Proto se pro šinigami hodí pojmenování Bůh smrti či Duch smrti. Šinigami se nechápe jako všemohoucí.
V japonské kultuře vystupují šinigami především jako postavy v anime a mangách. Objevují se v následujících dílech:
Termínem šinigami jsou také nazývány postavy se smrtí spojené, a to například v následujících dílech:


Väike-Emajogi

Väike-Emajogi je řeka v Estonsku. Je dlouhá 82 km a je pramenným tokem řeky Emajogi.
Odtéká z jezera Pühajärv a ústí na jižním konci do jezera Vortsjärv. Nejvýznamnější přítoky jsou Pedeli, Visula a Ärnu.


Laurel Clarková

Laurel Blair Clarková, rozená Saltonová byla lékařka a astronautka USA. Zemřela tragicky během návratu z vesmírné mise STS-107 raketoplánu Columbia.
Středoškolské vzdělání získala roku 1979 na William Horlick High School, ve městě Racine, stát Wisconsin. Poté se dostala na University of Wisconsin-Madison a zde roku 1987 získala titul doktorky.
Do NASA se přihlásila v roce 1996, v Houstonu ve středisku Johnson Space Center prošla dvouletým výcvikem a potom byla zařazena do seznamu astronautů připravujících se k letům.
Byla vdaná, manželem jí byl Jonathan Clark, měli osmiletého syna. V době úmrtí jí bylo 41 roků. V roce 1996 bydleli na Floridě v Pensacole.
Letěla na svůj první let s raketoplánem Columbia. Odstartoval z mysu Canaveral v půli ledna 2003 bez problémů. Na palubě bylo sedm kosmonautů: Richard Husband, Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková, Ilan Ramon z Izraele a William McCool. Během letu provedli 80 různých experimentů. Úspěch mise se však proměnil v katastrofu, když během přistávacího manévru se v atmosféře nad Texasem raketoplán rozpadl a celá posádka zahynula.


Müsli

Müsli je druh pokrmu z obilnin, v některých částech světa oblíbený jako zdravá snídaně. Základní verze se skládá z tepelně neupravených ovesných vloček a ovoce. Ve Švýcarsku je jedí též jako lehkou večeři; pojmem Birchermüesli complet se pak rozumí müsli, chléb s máslem a káva s mlékem.
Müsli se připravuje ve dvou hlavních podobách: jako čerstvé a suché.
První druh müsli je sypká směs zejména ovesných vloček a kousků různého sušeného ovoce, ořechů a semínek. Běžně obsahuje i jiné obilné vločky, například pšeničné či žitné. Suché müsli je v současnosti běžně dostupné v podobě průmyslově balených směsí, ačkoli řada lidí si ráda připravuje vlastní. Existuje řada druhů müsli, například s medem, různým kořením či čokoládou. Suché müsli lze pohodlně skladovat po řadu let. Jeho příprava je rychlá, stačí je smísit s mlékem, jogurtem či ovocnou šťávou a případně kousky čerstvého ovoce.
Druhý typ müsli představuje čerstvě připravená směs ovesných vloček, předem namočených ve vodě nebo ovocné šťávě, a na jemno nastrouhaného nebo rozmixovaného jablka. Mezi další obvyklé přísady patří na kousky nakrájené nebo strouhané čerstvé ovoce, sušené ovoce, mléčné výrobky, citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka.
Müsli vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně “podivný pokrm”, který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako „d'Spys“. Výraz müsli je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména “Mues”, tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu.


Děrný štítek

Děrný štítek je médium pro záznam dat pro pozdější zpracování automaty nebo počítači. Bývají vyrobeny z tenkého kartonu, informace je reprezentována dírkou na určité pozici. Místa pro otvory jsou uspořádána do matice. Na běžném děrném štítku bylo 80 nebo 90 sloupců pro záznam dat. Do 80sloupcových byly děrovány otvory ve tvaru obdélníčků a do 90sloupcových ve tvaru kruhu.
Nejprve byly děrné štítky v 19. století využívány pro vyšívání vzorů tkacími stroji. První hromadné nasazení této technologie proběhlo v roce 1890, kdy pomocí děrných štítků proběhlo sčítání lidu v USA. Děrnoštítkové stroje se ve 40. letech 20. století podílely i na výpočtech průběhu reakcí pří vývoji jaderné bomby.
V 70. letech 20. století existovaly i kalkulátory, programované děrnými štítky.
Ve výpočetních střediscích se děrné štítky využívaly běžně ještě v 70. let 20. století. Vedle nich byla používána i děrná páska, magnetická páska, ale koncem 20. století byly vytlačeny modernějšími médii, jako je disketa nebo CD.
Poslední proslavené využití děrných štítků bylo v roce 2000 při volbách prezidenta USA, kdy mezi sebou těsně soupeřili George W. Bush a Al Gore. Spory ohledně výsledků nastaly v důsledku nepřesného vyznačování děr na štítcích.


Velrybářský člun

Velrybářský člun je typ otevřeného člunu, který je relativně úzký a na obou koncích špičatý, což mu umožňuje vyrovnaný pohyb vpřed a vzad. Původně byl vyvinut pro velrybaření a později se stal oblíbený při pracích podél pobřeží.
Tradičně jsou velrybářské čluny poháněny vesly, i když při chytání velryb se často používá demontovatelný stěžeň a plachta. Po roce 1850 bylo mnoho člunů vybaveno spouštěcí ploutví pro plachtění. Při plachtění je zatáčení umožněno pomocí kormidla; při veslování se zatáčí veslem přidrženým přes záď člunu. Při chytání velryb se přidělá k zadní palubě pevná tyč, okolo níž kormidelník pevně uchopí lano jakmile je velryba harpunována a pomocí které velryba táhne člun dokud není zabita.
Výraz velrybářský člun může být neformálně použit pro označení velké velrybářské lodě, nebo pro člun používaný pro pozorování velryb.
K velrybářskému člunu bývají přirovnávány i relativně lehké čluny pro přepravu posádky na moderních válečných lodích.


Kamenné varhany

Kamenné varhany je skalní útvar, který vzniká díky sloupcovité odlučnosti bazaltů. Jedná se o geologickou vlastnost bazaltů, který se projevuje penta- či hexagonálními hranoly, které mohou dosahovat délky až několika desítek metrů.
Vznik bazaltické odlučnosti je způsoben kontrakcí lávy při chladnutí, která může nastat ve dvou případech a odvíjí se od ní rozsah. V prvním případě během sopečné činnosti dochází k magmatickému výlevu v rozsáhlé oblasti, kde vzniká lávové jezero, které začíná pozvolna v novém prostředí vydávat do okolí teplo. Postupným chladnutím lávy nastává ochlazování svrchní části lávového pole, čímž se ochlazující část pole začne zmenšovat smršťovat a zmenšovat objem. Vlivem zmenšujícího objemu se začínají na celistvém lávovém tělese objevovat trhliny a pukliny, které postupně vlivem dalšího klesání teploty prorůstají hlouběji. Vznikají tak pěti či šestihranné sloupce, které jsou orientovány kolmo k povrchu lávového proudu. Tvar hranolů je určen snahou systému o vytvoření co nejmenších mezer mezi jednotlivými sloupci.
V druhém případě magma nedokáže opustit magmatický sopouch, ve kterém začíná chladnout. Následné procesy jsou shodné s prvním případem. Vlivem erozivní činnosti a denudací povrchu jsou okolní méně odolné horniny rozrušeny a odneseny pryč, čímž se odhalují odolnější vulkanické horniny. Vznikají tak zajímavé skalní útvary v podobě bazaltových sloupů. V případě, že jsou svislé sloupce lávových proudů nebo výlevů odhaleny, například v říčním korytě či na pobřežním klifu, je útvar nazýván lávovou palisádou a má charakter skalního defilé.
Bazální odlučnost většinou zasahuje rozsáhlé oblasti, ve kterých se pak nacházejí nespočet sloupců, které dohromady tvoří těleso.
Kamenné varhany jsou často lidovou kulturou spojovány s dílem nadpřirozené postavy, nejčastěji čerta, a jsou často s jeho jménem i spojovány. Na území České republiky je možno navštívit kamenné varhany například v oblasti Zlatého vrchu. Ve světě je nejznámější oblast v Severním Irsku Giant's Causeway, které mají pokračování i ve Skotsku. Proslulá je rovněž lokalita Devils Tower ve Wyomingu.


Tramvajová doprava ve Volgogradu

V ruském Volgogradu je v provozu síť tramvajové dopravy o délce 108 km. Její část, trať o délce 13,5 km, je vybudována jako tramvajová rychlodráha, z části vedená pod zemským povrchem.
První elektrické tramvaje vyjely do volgogradských ulic 9. dubna 1913. Jejich provoz byl dvakrát přerušen.
6. listopadu 1958 byla v jižní volgogradské Rudoarmějské čtvrti zprovozněna druhá tramvajová síť, která nebyla s tou první nijak propojena.
V roce 1984 byla zprovozněna linka rychlodrážní „metrotramvaje“, která v části úseku v centru města vede v podzemí.
V roce 2008 tak ve Volgogradu existují tři na sobě nezávislé tramvajové sítě. V jižní a centrální jsou v provozu klasické tramvajové linky, severní tvoří rychlodrážní, částečně podzemní linka, na kterou se ve stanici Stadion Monolit napojuje běžná trať.
Rozchod kolejí je 1520 mm, k dispozici je asi 330 tramvajových vozidel.
Linka „metrotramvaje“ vede ze severního předměstí Volgogradu do centra města podél řeky Volhy. Na celé trati se nachází 18 stanic. Většina této dráhy je klasická tramvajová rychlodráha, která je oddělená od ostatní dopravy i tramvajových křižovatek. 3,3 km dlouhý úsek v centru města byl ale vybudován podpovrchově; dvě stanice s ostrovními nástupišti a jedna s bokovými, které se v něm nacházejí, se podobají stanicím v ruských sítích metra. Celá linka má název Skorostnoj Tramvaj a byla slavnostně otevřena 5. listopadu 1984. Jejím zprovozněním se ulehčilo příměstské vlakové dopravě, která byla v tomto směru přetížená. Ve výstavbě je podzemní pokračování v centru města jižním směrem s dalšími třemi stanicemi.
Vozový park tvoří československé tramvaje Tatra T3SU, které jezdí spřažené do dvojic i jako sólo vozy. V provozu je zde též první prototyp obousměrného tříčlánkového vozu Tatra KT8D5, který se jako jediný vůz svého typu dostal do bývalého Sovětského svazu. V současné době jsou do Volgogradu dodávány novostavby tramvají T3 – Tatra T3R.PV s čelem od arch. Františka Pelikána.


Provincie Tokači

Provincie Tokači byla stará japonská provincie založená během období Meidži na ostrově Hokkaidó, která existovala jen krátce. Její území odpovídá současné podprefektuře Tokači.
Provincie vznikla 15. srpna 1869, kdy se skládala ze sedmi okresů. V roce 1872 při sčítání lidu činila populace provincie 1 464 lidí. V roce 1882 byly provincie na Hokkaidó zrušeny.


ČSAD Semily

ČSAD Semily a. s. je autobusový dopravce vzniklý s názvem ČSAD BUS Semily a. s. ke dni 1. ledna 1994 vyčleněním části autobusové dopravy z bývalého krajského státního podniku ČSAD Hradec Králové. Od 27. listopadu 1997 změnil název vypuštěním slova BUS a v letech 1998–2006 provozoval i kamiónovou dopravu. Po roce 2000 prochází dynamickým rozvojem a zařadil se mezi celostátně nejvýznamnější autobusové dopravce. Byl součástí holdingu ČSAD Invest, ten však na vedení společnosti kolem podzimu 2005 ztratil vliv. V současnosti firmu vlastní společnost ZVV Property Investment, s níž je spojován ruský podnikatel Vladimir Zubkov.
Má dopravní střediska Semily, Hořice, Lázně Bělohrad, Jičín, Jilemnice, Rokytnice nad Jizerou, Turnov a Varnsdorf. Provozuje cestovní agenturu Europa v Hořicích. V Lázních Bělohrad poskytuje firma hotelové služby a služby autoškoly. Informační kanceláře s prodejem místenek v systému AMS má ve všech městech se sídlem dopravních středisek a v Harrachově, další informační kanceláře bez AMS má ve městech Lomnice nad Popelkou a Litoměřice.
Provozuje místní autobusovou dopravu zejména v okresech Semily, Jičín a Děčín.
V oblasti Krkonoš provozuje turistickou linkovou dopravu: Dolní Mísečky – Zlaté návrší, skibusy do skiareálů Vysoké nad Jizerou, Jablonec nad Jizerou a Herlíkovice, síť cyklobusů v Českém ráji a páteřní cyklobusovou linku v Krkonoších, na kterou navazují kratší cyklobusové linky jiných dopravců.
Zajišťuje příležitostnou smluvní dopravu k obchodním domům Hypernova v Liberci a v Mladé Boleslavi.
Působí též na dálkových linkách a v zájezdové dopravě, zejména v relaci Praha – Krkonoše, ale také například Liberec – Brno a Jičín – Jihlava. Provozuje 2 mezinárodní linky,
Provozuje městskou hromadnou dopravu ve městech Turnov, Jičín, Hořice, Varnsdorf, Lovosice a síť MHD v České Lípě.
V roce 2006 firma uspěla ve veřejné soutěži na zajištění dopravy ve Šluknovském výběžku, kterou zajišťuje od září 2006, a od června 2007 jezdí též na Litoměřicku. Výběrová řízení probíhala v návaznosti na vleklý spor, který vedl dřívější dopravce Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. s Ústeckým krajem a který vyústil ve výpověď smlouvy ze strany kraje. Komerčně provozuje dálkové linky Šluknov – Praha a Litoměřice – Praha.
V období od 26. srpna 2007 do 30. září 2007 z důvodu nedohody města s firmou VETT a. s. o ceně za dopravní výkony zajišťovala ČSAD Semily a. s. na objednávku města bez výběrového řízení městskou dopravu v České Lípě, formálně jako příležitostnou osobní dopravu, za 1 737 000 Kč. Společnosti VETT a. s. bylo v rámci úhrady prokazatelné ztráty za celý rok 2007 městem zaplaceno 8 906 670 Kč, ačkoliv podle rozpočtu města byla schválena úhrada ve výši 20 milionů Kč, v předchozích letech byla dotace kolem 29 milionů Kč ročně. Od 1. října 2007 byla se společností VETT a. s. dohodnuta výše nákladů 39 Kč/km. ČSAD Semily a. s. 14. prosince 2007 uzavřela smlouvu o koupi společnosti VETT a. s., která zajišťuje městskou dopravu v České Lípě s licencemi do roku 2013, s tím, že doplatek kupní ceny měla doplatit do 15. února 2008. 14. prosince 2007 ČSAD Semily a. s. zvolilo své zástupce do statutárních orgánů firmy VETT a. s. 13. února 2008 však ČSAD Semily a. s. oznámila, že nemůže kupní cenu zaplatit, a od kupní smlouvy tak odstoupila. 19. února 2008 společnost VETT a. s. oznámila, že z ekonomických důvodů není schopna dopravu dále zajišťovat. Městskou autobusovou dopravu tak opět převzala bez výběrového řízení a formálně jako příležitostnou osobní dopravu ČSAD Semily a. s.
V prosinci 2007 ČSAD Semily a. s. koupila rovněž stoprocentní podíl ve firmě Severočeská dopravní a. s., která provozuje od 2. června 2007 některé linky v okolí Ústí nad Labem a také komerční dálkovou linku č. 580910 Teplice – Lovosice – Praha. Severočeská dopravní a. s. předtím dostala od Ústeckého kraje 4 smluvní pokuty v celkové výši asi 800 000 Kč za používání autobusů technicky nevyhovujících smlouvě s krajem. ČSAD Semily nasadily na linky ihned nové autobusy. K fúzi s mateřskou společností došlo k 30. srpnu 2008.
V roce 2007 firma vlastní 250 autobusů a zaměstnává 300 řidičů. Obrat ČSAD Semily v roce 2006 činil přes půl miliardy korun a v roce 2007 je očekáván asi o desetinu vyšší.
V létě 2008 ČSAD Semily a. s. koupily firmu ČSAD Jablonec nad Nisou a. s., jejímiž dosavadními vlastníky byli Miloslav Fibiger a Jan Fabinyi. Podle Jiřího Vařila, zástupce ZVV Property Investment, byla ČSAD Jablonec a. s. před sloučením ztrátová a velmi špatně vedená, vládl zde ještě komunismus. Po tomto sloučení má mít firma asi 330 autobusů. Na začátku října 2008 firma ČSAD Jablonec nad Nisou a. s. koupila soukromou firmu Eurocar, která jí konkurovala na trasa Praha – Jablonec.
Dne 17. července 2009 vytvořili čtyři dopravci „Sdružení dopravců Královéhradeckého kraje“, jehož deklarovaným cílem bylo bránit se způsobu, jakým kraj a organizace OREDO chtěly od 1. září 2009 rozšiřovat integrovaný systém IREDO a optimalizovat autobusovou dopravu v kraji. Poté, co kraj optimalizaci a integraci odložil na termín 13. prosince 2009 a předtím ještě snížil svou objednávku výkonů od společnosti OSNADO asi o 20 % a výkony na těchto linkách si objednal u tří jiných dopravců, nečlenů Sdružení, bylo 1. září 2009 bylo oznámeno, že ČSAD Semily a. s. vystoupila ze Sdružení dopravců Královéhradeckého kraje a rozhodla se dále jednat samostatně; 3. září 2009 pak oznámily vystoupení ze sdružení a jeho zánik i zbylí tři členové.
V letech 1998–2005 firma provozovala i kamionovou dopravu, pro nízkou rentabilitu byla tato činnost opuštěna.


Revision Control System

Systém řízení oprav je softwarová implementace řízení oprav. Automatizuje uskladnění, záznam historie, zápis, identifikace a slučování oprav. RCS je užitečný pro text, který je revidovaný často, například dokumentace, procedurální grafika, noviny, a standardní dopisy. RCS je také schopný manipulace s binárním souborem, ačkoli s omezenou efektivitou a účinností. Opravy jsou uložené pomocí různých utilit.
RCS vyvinul v roce 1980 Walter F. Tichy v Purdue University jako volnější a rozvinutější alternativu k populárnímu systému řízení zdrojového kódu. To je nyní část GNU projekt, ale je ještě udržovaný Purdue Universitou.
RCS operuje jen na řadách za sebou, neumí pracovat s celým projektem. Ačkoli poskytuje větvení pro jednotlivé soubory, skladba verzí je nešikovná. Místo používání větví, využívá mnoho týmů jen vestavěný mechanismus zavírání a pracuje na samostatných hlaváchí.
Jednoduchý systém zvaný Concurrent Versions System CVS byl vyvinut, aby byl schopen spolupracovat s RCS soubory en masse, a to bylo další přirozený krok vývoje tohoto konceptu, jak "překročit ale zahrnout" elementy z jeho předchůdce. CVS byl původně soubor skriptu, který užíval RCS programy pro řízení souborů. To již nedělá, spíš pracuje přímo se samotnými soubory.
Pozdější vyšší úroveň systém PRCS užívá RCS-soubory ale nebyly nikdy jednoduše balené. Na rozdíl od CVS, PRCS s lepší delta kompresí z RCS souborů využívající Xdelta.
V jednouživatelském scénáři, jako server konfigurační soubory nebo automatizační skripty, ještě může být RCS preferovaným kontrolní nástrojem, protože je jednoduchý a nepotřebuje mít pro uložení opravy přístupný hlavní archiv. Toto dělá z RCS velmi spolehlivý nástroj i pro špatně udržovaný systém. Navíc jsou záložní kopie snadno viditelné administrátorovi, takže manipulace s nimi je snadná. Nicméně zde nejsou ochranné mechanismy před nekvalitní prací. Tato bezpečnostní situace vede administrátory k omezení některých práv uživatelů.


Zahradníkův rok

Zahradníkův rok je sbírka fejetonů o zahradničení a zahrádkářství Karla Čapka. Obsahuje fejetony o slastech a strastech zahrádkářů během čtyř ročních dob a za každého počasí. Karel Čapek v nich líčí s humorem a osobitým nadhledem vlastní zkušenosti, pocity a dojmy z této činnosti.


Slovenská vlajka

Vlajka Slovenska se skládá ze slovenské trikolóry a slovenského znaku. Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry.
Vlajku popisuje §9 odstavec 2 Ústavy SR, stejně jako Zákon NR SR č. 63/193 Z. z. z 18. 2. 1993:
Původní slovenská vlajka se ve středověku skládala ze dvou pruhů - červeného a bílého.
Dnešní podoba vznikla během revoluce 1848/1849, když Slováci bojovali na straně Vídně proti Maďarům. Mezi dubnem a zářím 1848 se ještě používala červeno-bílá vlajka, přičemž úplně poprvé „oficiálně“ sa takováto vlajka údajně použila 23. dubna 1848 v Brezové během divadelního představení. Od září 1848 se přidal modrý pás a začala se používat nejčastěji vlajka červeno-bílo-modrá, nebo červeno-modro-bílá. Modrý pás byl převzatý z ruské a chorvatské zástavy. Některé z vlajek roku 1848 nesly také uherský státní znak, přičemž v něm však často byla změněná barva třech vršků na modrou. Použitím uherského znaku se mělo vyjádřit, že se Slováci nechtějí odtrhnout od Uherska, ale chtějí uznání svého národa v rámci Uher.
Pořadí pruhů se ustálilo na dnešním stavu až v roce 1868 a tuto vlajku ve velkém používaly slovenské spolky v USA.
Po vzniku Československa se 30. března 1920 po dlouhém uvažování doplnila tradiční česká bílo-červená vlajka modrým trojúhelníkem, který symbolizoval Slovensko, když Slováci měli ve svém znaku od 1848 už zmíněnou modrou barvu. Tak vznikla vlajka Československa, a dnešní Česká vlajka na základě zákona ze dne 17. 12. 1992, ačkoliv by to šlo považovat za porušení ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky z roku 1992, který používání symbolů Československa nástupnickými státy zakazuje. Nicméně pozdější právní výklad situaci objasnil takto: ČNR vycházela z principu, že ústavní zákon Federálního shromáždění o zániku ČSFR je pro ni závazný jen potud, pokud vytváří prostor k uplatnění suverénního rozhodování českého zákonodárného sboru. Nemůže ji tedy zavazovat, pokud zasahuje do její kompetence. Toto výslovně konstatovala ČNR ve svém usnesení č. 5/1993 Sb., ze dne 15.12. 1992 k přijetí ústavního zákona o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR. Zánikem federace zanikla také její vlajka. Tuto uprázdněnou vlajku si Česká republika zabrala. Pro legitimizaci barev byla modrá barva interpretována jako barva Moravy, která pod modrou barvou v historii vystupovala na bojištích.
Slováci však už i po roce 1918 používali jako svoji vlajku trojpruhou zástavu, proto její používání bylo v roce 1919 v Československu oficiálně povolené. Dne 19. listopadu 1938, po vyhlášení slovenské autonomie v rámci Česko-Slovenska, dostala oficiální charakter vlajka se třemi pruhy. V letech 1938-1939 Slováci zároveň přechodně používali jako symbol boje za autonomii v rámci Česko-Slovenska jako vlajku také červený dvojitý kříž v bílém kruhu na modrém pozadí.
Také první Slovenská republika používala v letech 1939-1945 dnešní vlajku, a to jako státní i podle zákona z 23. června 1939. První Slovenská republika zavedla i vlastní vojenskou vlajku, kterou byla státní vlajka s dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu uprostřed listu.
Po Sametové revoluci se 1. března 1990 ústavním zákonem opět zavedla vlajka se třemi pruhy. Používání znaku na vlajce se stalo nezbytným od roku 1991, aby se předešlo záměnám s podobnými novými vlajkami Ruska a Slovinska. Protože bylo v té době potřeba řešit jiné politické problémy, objevila se nová vlajka se znakem až v 9. hlavě Ústavy SR. Poprvé zavlála nad Bratislavským hradem 3. září 1992 ve 20:22 hod.
Některé detaily formy slovenské státní vlajky určil až Zákon NR SR z 18. února 1993. Podle něho se výška štítu se znakem rovná polovině šířky vlajky a štít je olemovaný bílým páskem, jehož šířka je rovná jedné setině délky vlajky.
 Soubor:Flag of Slovakia.svg|Současná vlajka Slovenska Soubor:Flag of First Slovak Republic 1939-1945.svg|Slovenská vlajka od roku 1848/1868, 1919-1938 neoficiální vlajka Slovenska, 1938-1939 oficiální vlajka autonomní Slovenské krajiny, 1939-1945 oficiální vlajka První Slovenské republiky, 1990-1992 oficiální vlajka Slovenské republiky Soubor:Flag of Bohemia.svg|Jedna z podob slovenské vlajky před přidáním modrého pruhu, 1918-1920 oficiální vlajka Československé republiky; též tradiční česká vlajka, 1990-1992 oficiální vlajka České republiky, původně zamýšlená vlajka Česka Soubor:Flag of the Czech_Republic.svg|Vlajka Československa od roku 1920; též oficiální vlajka Česka od prosince 1992 Soubor:Flag of the Netherlands.svg|Slovenská vlajka s ještě neustanoveným pořadím pruhů


2D

2D či 2-D je zkratka výrazu „dvoudimenzionální“, „dvourozměrný“ a označuje svět, který je možné popsat dvěma rozměry; předměty ve dvourozměrném světě mají obsah a např. délku a šířku, avšak nemají objem. 2D obrazec je ten, jehož body se nacházejí v jedné rovině.
Věda zabývající se zobrazením trojrozměrných objektů do dvojrozměrného prostoru se nazývá deskriptivní geometrie.


Bourget

Bourget je největší jezero rozkládající se celé na území Francie. Leží v departementu Savojsko. Má rozlohu 44,5 km2 při délce 18 km v severojižním směru a šířce 1,6 až 3,5 km. Leží v nadmořské výšce 231,5 m. Dosahuje průměrné hloubky 85 m a maximální hloubky 145 m. Jezero je ledovcového původu a vzniklo přibližně před 19 000 let po roztání čtvrtohorních ledovců. Rozkládá se v údolí mezi jedním z posledních hřebenů pohoří Jura na západním břehu a okrajem masivu Bauges na východním břehu.
Jeho hlavním přítokem je řeka Leysse. Jezero je na severní straně propojeno s řekou Rhône průplavem Canal de Savieres.
Západní břeh se vyznačuje poměrně obtížným terénem a je proto málo obydlený. Významným bodem na západním břehu je klášter Hautecombe kde jsou pohřbeni někteří panovníci Savojské dynastie.


Frans Ykens

Frans Ykens byl vlámský barokní malíř, který se specializoval na květinová zátiší. Studoval se svým strýcem Osiasem Beertem a roku 1630 vstoupil do cechu sv. Lukáše. Během svého dlouhého tvůrčího období přejímal styly jiných malířů zátiší, mimo jiné Willema Claesze Hedy, Franse Snyderse a Daniela Segherse. Peter Paul Rubens vlastnil šest Ykensových zátiší.


Měřička

Měřička je stará česká míra plošného obsahu i objemu. Jednotka měla řadu alternativních názvů : mírka, čtvrtce, čvrtka nebo čvrtník.


Suspendování

Suspenze je v právu forma trestu, jímž je na určitou či neurčitou dobu odňato určité privilegium nebo je někdo zatímně zproštěn úřadu nebo výkonu určitého práva. Typickou suspenzí je např. odebrání řidičského oprávnění.
Suspendací v evropském a mezinárodním právu se zpravidla rozumí pozastavení výkonu práv člena určité mezinárodní organizace. Takovouto suspendaci upravuje např. čl. 7 Smlouvy o Evropské unii či čl. VI. Dohody o Mezinárodní bance pro obnovu a rozvoj.
V církvích jde o jeden z trestů kanonického práva, kterým se zabraňuje duchovnímu ve výkonu jeho činnosti. Kodex kanonického práva platný pro římskokatolickou církev, stanovuje suspenzi jako zákaz:


Vyšné Rakytovské pliesko

Vyšné Rakytovské pliesko je morénové jezero v dolní části Furkotské doliny ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Má rozlohu 0,13 ha a je 55 m dlouhé a 33 m široké. Dosahuje maximální hloubky 2 m. Leží v nadmořské výšce 1311 m. Nazývalo se také Malé Rakytovské pleso nebo Richthofenovo pliesko. Pod jménem Vyšné Rakytovské pliesko bylo dříve známé také Nižné Smrekovické pliesko.
Přibližně 300 m jihovýchodně se nachází vrchol Rakytovec a 2,4 km na západ Štrbské pleso.
Barva vody je žlutohlinitá. Pleso nemá povrchový přítok ani odtok. Při nízkém stavu vody se rozpadá na dvě části, ze kterých jen v severní o průměru přibližně 20 m zůstává voda. Náleží k povodí Furkotského potoku jež je přítokem Bílého Váhu. Rozměry jezera v průběhu času zachycuje tabulka:
Pleso není veřejnosti přístupné. Vede k němu neznačená stezka, která odbočuje ze soubor:Szlak zielony.svg zelené turistické značky vedoucí na západ od Štrbského plesa, od kterého je vzdálené přibližně 1 hodinu.


Seznam rakouských císařoven

Toto je seznam rakouských císařoven, manželek rakouských císařů, což byl titul panovníků středoevropské habsbursko-lotrinské monarchie od roku 1804.
Prvním panovníkem s tímto titulem byl František I., dřívější panovník Svaté říše římské. František tak chtěl zachovat pro svůj rod císařskou hodnost. Jeho pokračovatelé měli titul rakouského císaře až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, byli to Ferdinand I. Dobrotivý, František Josef I. a Karel I. V roce 1918 se Rakousko stalo republikou stejně jako ostatní země bývalé monarchie.


Provincie Hóki

Provincie Hóki byla stará japonská provincie ležící na ostrově Honšú. Její území v současnosti tvoří západní část prefektury Tottori. Sousedila s provinciemi Inaba, Mimasaka, Biččú, Bingo a Izumo.
Staré hlavní město se nacházelo v oblasti, kde dnes leží Kurajoši. Významné hradní město bylo v Jonago.


Adenosintrifosfát

Syntéza ATP se děje v procesech buněčného dýchání a fotosyntézy. U fotoautotrofů se využívá k tomuto procesu světlo, a proto se též takový proces označuje jako fotofosforylace. Při syntéze ATP obecně se uplatňují ATP syntázy.
V biochemii je ATP znám jako „energetická měna“ v živých systémech, protože ATP je schopné při svém vzniku v mitochondriích do své struktury vratně uschovat relativně velké množství energie. Je to takzvaná makroergická sloučenina. Proto tato molekula slouží jako jistý druh energetického oběživa, pomocí něhož je energie fyzicky přenášena do potřebného místa. V místě potřeby je molekula ATP rozložena na adenosindifosfát a samostatný fosfát a energie uložená ve vazbě mezi nimi se uvolní. ATP se oxidací svých vazeb mění na ADP +P nebo úplnou oxidací ATP na AMP +P+P. Energie je využita při endergonních reakcích, aby byly uskutečněny reakce, při kterých je potřeba energie - jinak by byla reakce neproveditelná.


Slezský stadion

Slezský stadion je sportovní stadion v Chorzów, kde hraje domácí zápasy Polská fotbalová reprezentace. Jeho kapacita dosahuje 47 246 míst. Stadion byl zbudován v roce 1956.


Seznam epizod seriálu South Park

3. října 2006 ve spojení s 10. výročím seriálu, Comedy Central vydal sadu DVD nazvanou South Park The Hits: Volume 1, která obsahovala deset nejoblíbenějších epizod Parkera a Stone, čtyři nejbolíbenější epizody dle fanoušků a první vydání ducha vánoc.
V příležitosti vydání desáté série 4. října 2006, Comedy Central odvysílalo těchto deset epizod, které "změnili svět".


Haapavesi

Haapavesi je obec v provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu. Počet obyvatel obce je 7 561, rozloha 1 048,09 km2. Hustota zalidnění je pak 7,5 obyv./km2. Obec je jednotně finskojazyčná.
Haapavesi je známé festivalem folkové hudby, na kterém se prezentují folkoví hudebníci z celého světa.
Ainali, Aittokylä, Alasydänmaa, Humaloja, Karhukangas, Karsikas, Kirkonkylä, Kytökylä, Käräjäoja, Leppioja, Metsonperä, Mieluskylä, Myllyperä, Ojakylä, Ollala, Rytkynkylä, Salmenniemi, Vaitiniemi, Vatjusjärvi, Vattukylä


Frank Capone

Frank Capone byl člen zločineckého gangu, který se zúčastnil pokusu o převzetí moci nad městem Cicero ve státě Illinois zločineckou organizací svého bratra, proslulého krále chicagského podsvětí Ala Capona.
Narodil se jako Salvatore Capone a později, na počátku období Prohibice, se se svým mladším bratrem Alem přestěhoval z New Yorku do Chicaga. Ačkoli měl Al sklony k násilí, Frank byl údajně ještě mnohem horší. Zatímco Al obvykle preferoval vyjednávání, Frank sahal okamžitě po násilí se slovy: „Mrtvoly neodmlouvají.“
V roce 1923 přesunula zločinecká organizace Johnnyho Torria a Ala Capona, známá také jako Chicago Outfit, po tom, co byla z města vyhnána starostou Williamem Deverem, své operace z Chicaga do chicagského předměstí, Cicera. Během roku se cicerský starosta Joseph Z. Klenha i členové městského výboru ocitli na výplatní listině gangu. Při primárních volbách v roce 1924 přistoupil Frank a další členové Outfitu k hlasovacím kabinám se samopaly a upilovanými brokovnicemi v ruce, aby na průběh voleb „dohlédli“. Frank vedl útok na volební centrálu oponenta, prohledal jeho kancelář a fyzicky napadl několik jeho zaměstnanců pracujících na jeho kampani. 1. dubna odmítl pustit voliče k volebním kabinám, dokud nepotvrdili, že budou volit Klenhu. Při jednom incidentu byl pracovník kampaně demokratů Michael Gavin střelen do obou nohou a zadržován proti své vůli s dalšími osmi pracovníky, dokud volební den neskončil.
Když se zprávy o volebním podvodu dostaly k soudci Edmundu J. Jarekimu z Cook County, přivedl s sebou do Cicera 70 chicagských policistů a uvedl je do úřadu zástupců šerifa pod vedením detektiva seržanta Williama Cusicka. Při jejich setkání s Frankem, Alem, jejich bratrancem Charlesem Fishchettim a Davidem Hedlinem Frank na policisty vystřelil, protože si je spletl se členy znepřátelené mafiánské organizace North Side Mob. Policie střelbu opětovala a Franka Capona přitom zabila.
Frankovi se dostalo velmi nákladného a působivého pohřbu, s květinovou výzdobou v hodnotě 20 000 dolarů, zakoupenou květinářstvím Schofield's Flower Shop Deana O'Baniona. K uctění jeho památky bylo nařízeno uzavření cicerských hráčských doupat a lokálů po dobu dvou hodin.


Samomat

Samomat je typ šachové úlohy, při němž bílý, táhnoucí první, musí donutit v určeném počtu tahů černého, aby dal bílému mat proti své vůli. Teoreticky jde úloha samomatu zcela proti základnímu cíli hry v šachy, tj. dát mat protihráči, donutit soupeře k tomu, aby dal mat proti své vůli je z tohoto hlediska něco protismyslného. Jde tak většinou jen o hříčku, v šachové praxi neuplatnitelnou, a skládá se proto relativně málo.


Tokoferol

Tokoferoly, souhrnně označované jako vitamín E, jsou přírodní chemické látky, deriváty 6-hydroxychromanu nebo tokolu. Patří mezi vitamíny rozpustné v tucích a v organismu slouží jako důležitý antioxidant, chrání buněčné membrány před poškozením volnými radikály.
Existují čtyři tokoferolové a čtyři tokotrienolové izomery, které mají biologickou aktivitu. Všechny jsou tvořené chromanovým kruhem a hydrofobním fytylovým vedlejším řetězcem, který zapříčiňuje nerozpustnost ve vodě a naopak dobrou rozpustnost v tucích. Tokoferoly proto snadno pronikají do buněčných membrán a stávají se jejich součástí.
Na chromanovém kruhu je připojena jedna hydroxylová skupina, která je dárcem vodíkových atomů a podmiňuje antioxidační účinek látky, a methylové skupiny, jejichž různý počet určuje konkrétní tokoferol. Nejvíce rozšířen je D-?-tokoferol, který má také největší antioxidační aktivitu.
Je obsažen v oleji z pšeničných klíčků, másle, mléce, burských oříšcích, sóji, salátu a v mase savců. Potřeba vitamínu E se zvyšuje při zvýšeném příjmu nenasycených tuků nebo zvýšeném vystavení se kyslíku. Poruchy vstřebávání tuků ze střeva mohou vést k příznakům nedostatku tokoferolu, protože vitamín se vstřebává jen společně s tuky.
Údaje z Recommended Dietary Allowances, 10th Edition. Food and Nutrition Board, National Research Ccouncil–National Academy of Sciences, 1989
Vitamín E se ničí během kuchyňské úpravy a při zpracování potravin, včetně zmrazení. V těle se ukládá do zásoby v tukové tkáni.
Vitamín E je nejdůležitější antioxidant v těle. Jako takový chrání buňky před oxidačním stresem a účinky volných radikálů, proto pomáhá zpomalovat stárnutí a prokazatelně působí i jako prevence proti nádorovému bujení. Údajně také zlepšuje hojení ran. Má také pozitivní účinky na tvorbu pohlavních buněk, zvyšuje plodnost a podporuje činnost nervového systému.
V organismu se stává součástí membrán, kde působí v první linii obrany proti peroxidaci polyenových kyselin biologických membrán. K peroxidaci nenasycené mastné kyseliny dochází po reakci s volným radikálem, který napadne dvojnou vazbu mastné kyseliny Důležitou vlastností radikálových reakcí je to, že jsou řetězové - bez obranných mechanismů by brzy došlo k výraznému narušení membrány a narušení nebo ztrátě funkce, která by mohla vést k nevratnému poškození buňky nebo k jejímu zničení. Nejvíce se vyskytuje v membránách buněk, které jsou vystavené působení kyslíku, v dýchacím systému a také v membránách červených krvinek.
Protože tokoferoly mají schopnost darovat vodíkový atom, přenesením vodíku z fenolové skupiny na volný peroxiradikál zastavují radikálové řetězové reakce.
Vzniklý fenoxy-radikál může reagovat s vitamínem C, redukovaným glutathionem nebo koenzymem Q. Může také reagovat s dalším volným peroxilovým radikálem, v této reakci ale dochází k nevratné oxidaci tokoferolu a vzniklý produkt je vyloučen žlučí.
Kromě svého antioxidačního působení tokoferoly podobně jako cholesterol stabilizuje membránové struktury, ovlivňuje propustnost membrány pro malé molekuly a působí jako inhibitor proteinkinasy C.
Nedostatek vitamínu E je často spojen s poruchami vstřebávání nebo distribuce tuků, jako je chronická steatorhea, abetalipoproteinemie nebo cystická fibróza, nebo u pacientů po resekci střeva. Může se projevit jako neurologické potíže, snížení obranyschopnosti nebo poruchou funkce gonád, což může vést až k neplodnosti. Zvláště u novorozenců může nedostatek vyvolat anémii způsobenou zkrácením životnosti červených krvinek.
V porovnání s jinými vitamíny rozpustnými v tucích je tokoferol relativně málo toxický. Dlouhodobé užívání vysokých dávek zhoršuje vstřebávání vitamínu K se všemi důsledky.


Zdeněk Kůrka

Zděnek Kůrka je dvojnásobný mistr České republiky v závodech psích spřeženích, dvojnásobný vícemistr světa a vícemistr Evropy v kategorii C2. Do svých saní zapřahá grónské psy, kterých má k dispozici 6.
Zděnek Kůrka je ženatý a má dva bratry Ivoše a Aleše.


Ligatura

Jako ligatura se označuje spojení dvou znaků v textu. V klasické podobě se jedná o „svázání“ dvou znaků při psaní – nejvíce se v dnešním latinském písmu projevuje v tzv. „psacím“ písmu, kde jsou spolu provázána všechna písmena v jednom slově. Od vynálezu knihtisku se jako ligatura označuje umístění dvou písmen na jediný odlitek; tato písmena jsou obvykle nějak propojena či upravena. V dnešní typografii se běžně slitky používají např. pro dvojice fi a fl.
Původně v latince existovaly jen majuskuly, které nebyly propojovány. Za účelem rychlého psaní se začala písmena propojovat a začala dostávat nový tvar vhodnější pro ligatury, čímž se objevila minuskula. Písmo plně přizpůsobené ligaturám je však kurzíva, tj. písmo psané v rychlosti rukou.
V latinském písmu se ligatury používaly velmi často ve středověkých rukopisech, kde jedno písmeno může mít až několik tvarů a podob, podle ligatury, tj. podle toho, jaké písmeno předchází či následuje a jak je s ním spojeno. Typickou a snad nejznámější ligaturou písmen e + t je &.
V arabštině má téměř každé písmeno z principu čtyři formy, tj. stojí-li osamoceně, na začátku slova, na konci slova, či uprostřed slova. Několik málo znaků má pouze dvě formy.
Ligatury našly své specifické uplatnění také v numismatice, sfragistice a u epigrafických památek, např. na náhrobních a pamětních deskách, zvonech apod.
Sloužily především k úspoře prostoru, aby byl požadovaný text co nejkratší. Vznikají spojováním dvou nebo i více vedle sebe stojících písmen. Zřejmě nejběžnější je ligatura písmen AE - A.
Existují písma, která navzájem písmena nikdy neváží, a to ani při kurzivním psaní. Sem patří například hebrejština a další.


Nachičevanská autonomní sovětská socialistická republika

Nachičevanská autonomní sovětská socialistická republika byla autonomní republikou Sovětského svazu, která byla pod nadvládou Ázerbájdžánské SSR. Zřízena byla v roce 1924 a existovala až do roku 1990, když se z této ASSR stala po obnovení samostatnosti Ázerbájdžánu Nachičevanská autonomní republika.


Kalpana Chawlaová

Kalpana Chawlaová v hindštině ??????? ????? byla indicko-americká astronautka a první indická žena ve vesmíru. Zahynula během návratu raketoplánu Columbia z mise STS-107.
Narodila se 1. července 1961 v indickém městě Karnal. V Indii také vystudovala Punjab Engineering College, kde získala v roce 1982 titul bakaláře v oboru leteckokosmického inženýrství. Další dvě školy následně absolvovala ve Spojených státech - University of Texas at Arlington a University of Colorado at Boulder. V roce 1988 po ukončení studia na University of Colorado začala pracovat v Amesově výzkumném středisku NASA, kde se věnovala výzkumu aerodynamiky. Roku 1990 získala občanství USA. V letech 1993-1994 působila ve firmě Overset Methods, Inc a v roce 1994 ji NASA vybrala do oddílu astronautů. Po dokončení základního kurzu se věnovala problematice výstupu do otevřeného prostoru.
Její první let byl při misi STS-87, který startoval 19. listopadu 1997. Zde zastávala funkci specialisty mise. Cílem letu bylo mimo jiné vypuštění a znovuzachycení družice Spartan-201. Chawlaová obsluhovala manipulátor RMS, kterým měla satelit Spartan zachytit. Udělala však chybu, když ho špatně zachytila. Následkem toho se satelit rozkýval a raketoplán se musel vzdálit, aby nedošlo ke střetu těchto dvou těles. Kvůli tomu bylo nutné změnit letový plán a zachytit družici později, k čemuž nakonec došlo. Po vyšetřování NASA Chawlaovou zbavila všech obvinění z její účasti na tomto incidentu, přesto jí byl tento omyl často vyčítaný.
V roce 2000 získala nominaci do posádky letu STS-107 jako druhý letový specialista. Zároveň měla funkci palubního inženýra.
Raketoplán odstartoval z mysu Canaveral v půli ledna 2003 bez problémů. Na palubě bylo sedm astronautů: Richard Husband, Michael Anderson, Kalpana Chawlaová, David Brown, Laurel Clarková, Ilan Ramon z Izraele a William McCool. Během letu provedli 80 různých experimentů. Úspěch mise se však proměnil v katastrofu, když se během přistávacího manévru v atmosféře nad Texasem raketoplán rozpadl a celá posádka zahynula.. Příčinou havárie bylo poškození tepelné ochrany křídla raketoplánu, do kterého se tak dostalo plazma a způsobilo jeho destrukci. Tělesné pozůstatky Kalpany Chawlaové byly převezeny do její rodné Indie, kde je pohřbena.
Na její počest pojmenovali planetku Kalpanachawla. Její jméno nese první indická meteorologická družice Kalpana-1 a také ulice na předměstí New Yorku, kde je hodně indických obchodů.


Penza

Penza je město v Rusku, ležící v Povolží, 709 km od Moskvy. Je centrem Penzenské oblasti a má 522 000 obyvatel.
Penza má svůj název podle řeky, na níž bylo město původně založeno. První osadníci zde vybudovali dřevěné domy bez jakéhokoliv plánu v roce 1663; v té době byla Penza pohraniční město. Roku 1793 tu bylo otevřeno první divadlo. Kamenné domy se zde začaly stavět až v 19. století.
Ve městě se vyrábějí zařízení a stroje pro těžbu ropy, hodinky a elektrotechnika. Také se zde vyrábí papír.
Protože je město centrem celé oblasti, nacházejí se zde univerzity. Je jich celkem pět Také se zde nachází dalších 13 vysokých škol a 77 nižších škol. Byly tu také vybudovány čtyři muzea, tři divadla a tři galerie, z nichž nejznámější je Velká obrazárna.


Včelka Mája

Včelka Mája je japonský anime seriál z roku 1975. Byl vyroben v koprodukci Japonska, Kanady, Rakouska a Západního Německa. Seriál byl přeložen do mnoha jazyků a vysílán v mnoha zemích včetně Německa, Portugalska, Belgie, Francie, Itálie, Řecka, Československa, Bulharska, Slovinska, Bosny, Španělska, Srbska, Finska, Islandu, Polska, Chorvatska, Maďarska, Japonska, Austrálie, Spojených států amerických, Kanady, Jižní Afriky, Latinské Ameriky, Izraele, Ruska, Libanonu a Íránu.
K české, slovenské a německé verzi nazpíval znělku Karel Gott, hudbu složil Karel Svoboda, český text napsal Zdeněk Rytíř. Hudba je pak společná všem jazykovým verzím.
Původní japonská znělka se jmenuje Mitsubachi Maya no Boken a znělka na konci seriálu má název Oyasumi Maya. Obě písničky nazpíval Cheetah and the Honeybee Choir.
Anime seriál byl produkován společností Nippon Animation, která má na kontě například Hunter × Hunter, seriál na motivy mangy od Yoshihiro Togashiho.
Právě narozená včela dělnice jménem Mája zvědavě poznává svět kolem svého úlu a jeho obyvatele: včelíka Vilíka, tetu Kasandru, myšáka Alexandra a další. Každým dílem provází luční koník Hop.
Kreslený animovaný seriál jen velmi volně navazuje na německou populární knihu Včelka Mája a její příhody, kterou napsal Waldemar Bonsels v roce 1912.
Na motivy původní knihy vyšla v roce 1986 na audiokazetách a gramodeskách namluvená vyprávění, která se originálu přiblížila více než televizní seriál, ze kterého pocházely jen obrázky na přebalu. I hlasy postavám propůjčili jiní herci.


Asistent státního zástupce

Asistent státního zástupce je odborný pomocník státního zástupce. Obdobou této funkce u soudů je asistent soudce.
Do funkce asistenta státního zástupce jmenuje vedoucí státní zástupce příslušného státního zastupitelství na návrh státního zástupce, o jehož asistenta se jedná. Podmínkou je vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo. Pro nejvyšší státní zástupkyni, její náměstky a ředitelé odborů Nejvyššího státního zastupitelství, kteří jsou státními zástupci, platí, že každý z nich podle zákona o státním zastupitelství má alespoň jednoho asistenta. Výkon funkce asistenta je uznáván jako praxe právního čekatele státního zastupitelství. Funkce asistenta státního zástupce byla po vzoru soudů v roce 2006 nejprve zřízena u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně bez zákonné úpravy na návrh náměstka nejvyšší státní zástupkyně Zdeňka Koudelky a následně byla z iniciativy Nejvyššího státního zastupitelství upravena v § 3 odst. 2, § 32a, § 33 odst. 2 a § 34 odst. 9 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství a § 468a trestního řádu č. 141/1961 Sb. novelou zákonem č. 121/2008 Sb. Asistent může činit jednotlivé úkony státního zástupce z jeho pověření, v trestním řízení může zastupovat obžalobu u okresního soudu.


Antonov An-30

Antonov An-30 je sovětský dvoumotorový turbovrtulový letoun pro plnění úkolů letecké kartografie.
An-30 konstrukčně vychází z typu Antonov An-24T. Oproti svému předchůdci má změněnou přední část trupu, která je bohatě prosklená a zvýšenou letovou palubu. Poprvé vzlétl v roce 1974 a celkem bylo vyrobeno 123 kusů.[/ref]
Mimo své původní určení kartografického letadla je An-30 také využíván při kontrolních letech v rámci smlouvy Open Skies.
An-30 je ve verzi An-30M používán jako letoun pro kontrolu počasí.


Podezřeň královská

Podezřeň královská je kapradina původní v Evropě, Africe, Asii, a Americe, která roste především v lesních močálech. Tento druh je někdy známý jako „kvetoucí kapradina“. V ČR je podezřeň královská vyhynulou rostlinou, dříve se pravděpobně vyskytovala v oblasti Lužických a Krušných hor. Chráněným druhem je podezřeň v Polsku, Maďarsku a Německu.
Podezřeň patří mezi acidofilní rostliny. V mnoha oblastech se podezřeň stala vzácnou v důsledku odvodňování mokřadů pro zemědělské účely.
Podezřeň královská je opadavá vytrvalá bylina dorůstající 1-2 metrů výšky a až 4 metrů šířky. Má odděleně rostoucí rezavě zbarvené plodolisty s výtrusy od zelených asimilujících neplodných listy. Neplodné listy jsou dlouhé 60-160 cm a 30-40 cm široké, dvakrát zpeřené s 7-9 páry listů až 30 cm dlouhé. Každý s 7-13 páry lístků 2,5-6,5 cm dlouhých a 1-2 cm širokých. Plodné listy jsou kratší a vzpřímené, 20-50 cm vysoké, obvykle s 2-3 párů sterilních listů ve spodní části a 7-14 páry plodných listů v horní části pokryté nahloučenými sporangii. Plodolisty se objevují od července do srpna. Kořeny jsou černé a často hluboce ukotvené v půdě.
Je velmi podobná dalším dvěma druhům Osmunda lancea a Osmunda japonica. Nedávné genetické analýzy ukázaly, že americké odrůdy jsou sestrami evropského druhu Osmunda regalis. Pokud je to pravda, pak O. lancea a O. japonica by měly být považovány za odrůdy O. regalis, nebo naopak,O. regalis var. spectabilis by měla být považována za samostatný druh, Osmunda spectabilis Willdenow. Tento var. brasiliensis bude Osmunda spectabilis Willdenow var. brasiliensis Hooker & Greville.
Kořeny, stejně jako kořeny dalších druhů rodu Osmunda, se používají jako osmundový kořen, který je v zahradnictví využíván jako opěrná konstrukce pro pěstování orchidejí a dalších epifytických rostlin.
Podle slovanské mytologie, plodolist se sporangii, tzv. "Perunova květina", má magickou sílu, a dává svým držitelům možnost porazit démony, splní přání, odemknou tajemství, umožňuje také porozumět jazyku stromů. V dřívější tradicích, musely sporangia , květy, sbírány na Kupalovu noc, později, po příchodu křesťanství,se datum se změnilo na Velikonoce. Osoby, které chtějí sbírat Perunovy květiny se musí postavit v kruhu kolem rostliny a odolávat popichování nebo hrozbám démonů.
Ochucená osmunda se používá také jako pokrm „Namul“ v Korejské kuchyni. „Namul“ je výhradně vegetariánský pokrm složený z různých rostlin a je rozeznáváno více druhů tohoto pokrmu podle sezóny. Mladé výhonky kapradiny jsou, stejně jako výhonky podobných kapradin známé jako „fiddleheads“, pojídány jako potraviny s chřestovou chutí. Zdravotnické využití - kořen má astringentní, projímavé, diuretické účinky a lze jej použít i jako tonikum. Před použitím se poraďte s lékařem.
Někdy se podezřeň pěstuje jako zahradní rostlina, má raději polostín, je třeba ji držet ve stálém vlhku a humózní kyselé půdě. Množí se výsevem výtrusů a nebo dělením.
Ačkoliv není známo, zda se jedná o jedovatou rostlinu, mnoho kapradin obsahuje jedovaté nebo karcinogenní látky a klidně by to tedy mohl být případ i této rostliny. Extrakt z Osmunda regalis je kvalifikován jako nebezpečná látka. Bylo totiž zjištěno několik případů otrav, které se dávaly do souvislosti s touto rostlinou; doporučuje se tedy ji před konzumací tepelně upravovat.


Arnaut Daniel

Arnaut Daniel byl provensálský trubadúr ze 13. století, označovaný Dantem za „nejlepšího tvůrce“ a Petrarcou za „velkého mistra lásky“. Ve dvacátém století je v knize Ezry Pounda The Spirit of Romance hodnocen jako největší básník všech dob.
Podle jednoho ze životopisů se narodil ve šlechtické rodině na hradě v obci Ribérac ve francouzské provincii Périgord, přestože většina životopisů mluví o zničujících finančních problémech, s nimiž se potýkal; Raimon de Durfort ho popisuje jako "studenta, zbídačelého hrou v kostky a vrhcáby".
Daniel byl vynálezcem sestiny, básně o šesti slokách dosti složitého uspořádání. Longfellow tvrdil, že byl také autorem rytířské romance Lancillotto, nicméně toto tvrzení je zcela nepodložené. Dante ho poněkud tajuplně zmiňuje jako autora "prose di romanzi".
Nejznámější je Daniel proto, že ho Dante Alighieri zmiňuje ve své Božské komedii: je v Očistci, kam se dostal pro chtíč. Dante se ho ptá kdo je, básníkova odpověď je psána provensálsky:
Tyto verše evropskou kulturu dosti ovlivnily, například druhá básnická sbírka Thomase Stearnse Eliota se jmenuje podle začátku jednoho z veršů "Ara Vos Prec". Jeho rozsáhlá báseň Pustá země je dále věnována Poundovi, který je v dedikaci titulován jako „il miglior fabbro“, tedy tímtéž titulem, jakým Dante označuje Daniela.
Podle Pounda jsou Danielovy nejznámější verše tři verše z jeho desáté písně:
Dále se dochovalo šestnáct textů trubadúrských písní Arnauta Daniela, k jedné z nich existuje i hudba, která ale byla složena neznámým autorem minimálně sto let po básníkově smrti. Žádná původní hudba se nezachovala.


Mats Troeng

Mats Troeng je švédský reprezentant v orientačním běhu žijící ve švédském městě Uppsala. Je juniorským mistrem světa v orientačním běhu z roku 1998. Mezi jeho největší úspěchy lze považovat 4 místo z MS v japonském Aichi z roku 2005. V současnosti běhá za švédský klub OK Linné.


Mercury-Redstone BD

Mercury-Redstone BD byl testovací let amerického programu Mercury. Test byl do programu přidán dodatečně, po selhání mise Mercury-Redstone 2. Název mise napovídá že se jednalo o test kombinace rakety Redstone a kosmické lodi Mercury, BD značí Booster Development. Potíže předchozí mise MR-2 byly způsobeny servo ventilem, které nebyl schopen dodávat přesné množství peroxidu vodíku do plynového generátoru a to přetížilo palivové turbočerpadlo. Další problém byly harmonické vibrace, vznikající při aerodynamickém namáhání v horní sekci rakety. Problém s dodávkou paliva byl vyřešen modifikací omezovače tahu a vršek rakety byl vyztužen a bylo přidáno 95 kg izolace, pro utlumení vibrací.
Při testu byla použita pouze maketa lodi Mercury bez aktivního únikového systému, zpětných raket a dopředných raket. Raketa vystoupala do výšky 183 km, dosáhla maximální rychlosti 8245 km/h a dopadla 494 km od místa startu. Přetížení dosáhlo hodnoty 11 g. Raketa a kapsle Mercury spolu zůstaly spojeny po celou dobu letu a dopadly společně do Atlantského oceánu. Test MR-BD byl úspěšný a vedl k prvnímu americkému letu s lidskou posádkou Mercury-Redstone 3.


Teodor

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -0,9%.
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -1,1%.


Karl Johann Kautsky

25px Tazio Nuvolari Tazio Nuvolari – Jedna z nejvýraznějších postav automobilového a motocyklového sportu. Nuvolari se nikdy nezúčastnil závodu formule 1 započítávaného do mistrovství světa. Na jeho kontě je 106 vítězství dalších 76 vítězství ve třídě, 5 mezinárodních titulů a 7 titulů italského šampióna. Zemřel ve věku 60 let v roce 1953. 25px 'Skip Barber '' Skip Barber – Absolvoval 5 Grand Prix, ale jen jedinkrát dojel do cíle a to na 16 místě. 25px Roberto Guerrero' Roberto Guerrero – Ve 21 Grand Prix nezískal ani bod, nejlépe obsadil 8. místo.
25px José Behra '' José Behra – Bratr slavného Jeana Behry, se pokoušel kvalifikovat do Grand Prix, bez úspěchu..


Seznam Gairaigo a Wasei-eigo pojmů

Toto je seznam vybraných gairaigo výrazů, japonských slov založených nebo pocházejících z cizojazyčných pojmů, zahrnující wasei-eigo.
Mnoho přejatých slov je v podstatě pseudo-vypůjčených: přestože jsou spojena s cizojazyčnými slovy, v dnešní japonštině jejich použití stejné není. Ve skutečnosti je podstatná část přejatých slov těžko srozumitelná rodilými mluvčími těchto jazyků.
Stojí za zmínku, že japonský slovní obrat arigató není odvozen z portugalského, ale jde o často odvozovaný japonský útvar.
Kompletní seznam japonských přejatých slov by vydal na celý slovník a tak se tento výpis soustředí hlavně na nejfrekventovanjšími termíny, pocházející převážně z jiných než anglosaských jazyků.


Witchford

Witchford je malá vesnice ve Velké Británii poblíž Ely v Cambridgeshire. První zmínka o vesnici Witchford je v kronice Domesday, kterou si můžete přečíst v muzeu města Ely. Díky velké výstavbě v nedávné době se počet obyvatel Witchfordu zvýšil na 2000. Ve Witchfordu se nachází jedna základní škola, také střední škola zvaná Witchford Community Education. Ve Witchfordu se nachází baptistický kostel Witchford Baptist Church.


Cardale Babington

Byl synem Josepha Babingtona a Cathériny rozené Whitter, a synovcem Thomase Babingtona Macaulaye. Studoval na St John's College, studia dokončil roku 1833. Roku 1861 získal místo na katedře botaniky University of Cambridge. Roku 1866 se oženil s Annou Marií Walker.
Babington byl členem několika vědeckých společností: Botanical Society of Edinburgh, Linnean Society of London , Geological Society of London, Královské společnosti a spoluzakládal Royal Entomological Society.
Editoval Annals and Magazine of Natural History od roku 1842. Cambridgská univerzita uchovává jeho herbář a knihovnu.


Lernerův index

Lernerův index může nabývat hodnot od 0 do 1, přičemž vyšší hodnoty značí vyšší sílu monopolu. Pokud L = 0, jedná se o dokonalou konkurenci.


Období Jara a Podzimu

Období Jara a Podzimu je období historie Číny mezi roky 722 - 481 př. n. l.. Název je odvozený z díla Anály Jara a Podzimu, kroniky státečku Lu. Podle tradice byl Konfucius editorem této kroniky.
Během období Jara a Podzimu došlo k decentralizaci moci. Bylo plné bitev, válek a vzájemného obsazování mezi 170 státečky v oblasti, z nich ale asi jenom 12 mělo větší význam. Také byly časté boje o moc uvnitř jednotlivých států. Nastal ale i rozvoj literatury, filozofie a techniky. Na tuto éru navázalo Období válčících států.


GROUP BY

GROUP BY je syntaktická konstrukce jazyka SQL pro agregaci záznamů vybíraných pomocí příkazu SELECT.
Použití GROUP BY nabízí možnost volat tzv. agregační funkce. Nejběžnější použití je získání počtu záznamů odpovídající každé jednotlivé hodnotě jiného sloupce, časté je také získání součtu, aritmetického průměru či jiných statistických hodnot z vybíraných záznamů.
Pokud chceme výpis s GROUP BY ještě nějak dodatečně omezit, nelze použít klausuli WHERE, neboť ta s agregačními funkcemi nepočítá; je proto nutno použít speciální klíčové slovo a to HAVING, za kterým můžeme definovat podmínku, která operuje s agregačními funkcemi.
Několik málo databázových systémů podporuje navíc konstrukci WITH ROLLUP, která se umisťuje za klausuli GROUP BY. Výpis s konstrukcí WITH ROLLUP způsobí, že za standardním výpisem se objeví řádek s hodnotou NULL na místo sloupce, podle kterého jsou data agregována, který znamená celkový údaj a na místě hodnoty agregační funkce pak hodnota za všechny právě uvedené výsledky těchto funkcí – např. pro počet je to počet všech výskytů, pro součet je to celkový součet atp.
Hodnota NULL v posledním řádky zde tedy reprezentuje souhrnný údaj pro všechny roky. Agregovaných sloupců nebo výrazů z nich může být i víc – v tom případě do výstupu výběru budou jako NULL začleněny souhrnné hodnoty pro sloupce v opačném pořadí, než které bylo uvedeno za klauzulí GROUP BY.


Euro Hockey Tour 2002/2003

Euro Hockey Tour 2002/2003 je 7. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.
Hokejový turnaj byl odehrán od 5.9.2002 - do 8.9.2002 v Zlíně. Utkání Švédsko - Finsko se hrálo v Karlstadu
Hokejový turnaj byl odehrán od 7.11.2002 - do 10.11.2002 v Helsinkách. Utkání Česká republika - Švédsko se hrálo v Pardubicích
Hokejový turnaj byl odehrán od 16.12.2002 - do 22.12.2002 v Moskvě. Utkání Finsko - Slovensko se hrálo v Espoo
Hokejový turnaj byl odehrán od 4.2.2003 - do 9.2.2003 v Stockholmu. Utkání Finsko - Česká republika se hrálo v Helsinkách


Sopwith Camel

Sopwith Camel byl britský stíhací letoun vyráběný firmou Sopwith Aviation Company a používaný v první světové válce i krátce po ní. Nejznámějšími verzemi tohoto letounu jsou Sopwith F.1 Camel a Sopwith 2F.1 Camel.
Sopwith F.1 Camel vznikal jako náhrada za již nedostačující stíhačky Sopwith Pup. V začátcích jeho vývoje byl znám jako Big Pup, první vzlet prototypu se uskutečnil v prosinci 1916. Byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Vickers ráže 7,7 mm, lafetovanými na hřbetě trupu před pilotním prostorem. Kvůli charakteristickému „hrbu“, kryjícímu závěry kulometů, se novému stroji začalo říkat Camel. První byly k operačním jednotkám přidělovány v květnu 1917 a v červenci se již zúčastnily prvních bojů. Během války bylo vyrobeno přibližně 5500 kusů.
Na rozdíl od předešlých letounů Sopwith Pup a Triplane, Camel nebyl považován za letoun, který by se dal snadno pilotovat. Gyroskopický a reakční momenty rotačního motoru způsobovaly, že v rukou méně zkušených pilotů byl letoun při vzletu a přistání dosti nebezpečný, takže se stal do jisté míry obávaným mezi nezkušenými piloty. Camel byl velmi citlivý na řízení a vyžadoval značnou pozornost a soustředění během celého letu.
Na druhou stranu ale těchto vlastností dokázali dokonale využít zkušení piloti, a doslova proslulou se stala blesková levá zatáčka Camelu, kterou umožňoval reakční moment vrtule a citlivé řízení — také díky tomu se Sopwith Camel stal nejúspěšnějším stíhacím letounem nasazeným spojenci Dohody v 1. světové válce, když měl na svém kontě 1294 sestřelených nepřátelských letadel. Se svým Camelem se major William Barker stal největším esem v historii RAF, poté co sestřelil 46 nepřátelských letadel a balónů od září 1917 do září 1918 během 404 letových hodin.
Během léta 1918 začínal Camel jako stíhací letoun zastarávat. Začal být stále více nasazován k útokům na pozemní cíle, především po německé ofenzívě v březnu 1918, kdy letka Camelů zastavila postupující německou jednotku poté, co jí bombardováním 25liberními tříštivými pumičkami a ostřelováním z kulometů způsobila značné ztráty. Pokračující vývoj vedl k postupnému nahrazování Camelu coby stíhacího letounu modernějším typem Sopwith 7F.1 Snipe.
Během vývoje a výroby byla do letounu montována celá řada různých typů rotačních motorů:


Alena Procházková

Alena Procházková reprezentovala Slovensko na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně. Je svobodná, je vysoká 171 cm a váží 55 kg. Je členkou klubu LK Slávia Ekonóm UMB Banská Bystrica, trénuje ji Ján Valuška, jezdí na lyžích Fischer.
1. prosince 2007 obsadila v závodě Světového poháru ve sprintu na 1,2 km ve finském Kuusamu 3. místo. Do té doby bylo jejím nejlepším umístěním ve Světovém poháru 22. místo. Poprvé v životě vyhrála závod SP 16. ledna 2009 v kanadském Whistleru ve sprintu na 1,2 km klasickou technikou. Startovala již na třech mistrovstvích světa - jejím nejlepším umístěním bylo 13. místo ve sprintu na Mistrovství světa v Sapporu 2007.


306 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 ----


Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ve Velehradě je součástí Velehradského kláštera a je nejvýznamnějším poutním kostelem České republiky.
Součástí velehradského kláštera, který založil z podnětu olomouckého biskupa Roberta moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu, byl i klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl posvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228. Tehdy byla vysvěcena východní část chrámu, a snad byla v té době hotova i část přilehlých klášterních budov.
Současnou podobu získal klášter na přelomu 17. a 18. století, po požáru v roce 1681. Po opravách konventu provedl opat Petr Silavecký obnovu klášterního kostela, v níž pokračovali jeho nástupci opati Bernard Kašpárek, Florián Nezorin a Josef Malý. Generálním projektantem radikální přestavby kláštera a kostela byl Giovanni Pietro Tencalla. I po přestavbách si kostel uchovává charakter románsko-gotické stavby. Dvě řady pilířů západního trojlodí nahradily mohutné zděné příčky s pilastry, které rozdělily někdejší boční lodě na 14 samostatných postranních kaplí, z nichž 10 má oltáře a pod podlahou krypty. Krypty byly vybudovány současně se zvýšením podlahy kostela na úroveň okolního terénu, který se za poslední staletí zvýšil asi o 2 metry. Střední loď a křížení byly rovněž zasypány stavební sutí. Kostel byl zkrácen zbořením předsíně a západního průčelí asi o 14 metrů. Odstranění západního průčelí s románským ústupkovým portálem a snížení jeho délky ze 100 na 86 metrů patří k nejcitelnějším zásahům do jeho podoby. Nové průčelí opatřil stavitel dvěma věžemi, nad křížem lodi byla po zrušení vysoké renesanční věže vystavěna kupole krytá nízkou lucernou.
I když není znám projektant barokní přestavby, předpokládá se vliv předního architekta Giovanniho Pietra Tencally. Pracovali zde kameník a mramorář Ondřej Ollio, sochař Michael Mandick, malíři Paulo Pagant a Michael Willmann. Po požáru v roce 1719 připadl opatu Malému nelehký úkol dokončení díla. Vnitřní výzdobu provedl v roce 1724 hlavní představitel sochařů a štukatérů přicházejících z Itálie na Moravu, Baldassare Fontana. Dále zde působil mramorář Jan Hagmüller, malíři Jan Etgens a František Řehoř Ignác Eckstein, který zhotovil fresky v hlavní lodi kostela. Poslední opat Filip Zurý přivedl do velehradského kláštera malíře Ignáce Raaba, od něhož pochází většina velkých oltářních pláten.
Druhým svěcením velehradského kostela 2. října 1735 byla přestavba dokončena. V roce 1927 byl na základě rozhodnutí papeže Pia XI. kostelu udělen titul papežské baziliky menší, aby tak zdůraznil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu. Ze stejných důvodů věnoval v roce 1985 papež Jan Pavel II. Velehradu zvláštní vyznamenání - Zlatou růži.
Sloupová architektura podle návrhu B. Fontana je doplněna plastikou sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. Oltářní plátno představující zasvěcení kostela - Nanebevzetí P. Marie, pochází ze 70. let a jeho autorem je I. Raab. Původní barokní oltář byl v roce 1864 odstraněn a nahrazen oltářem, který věnoval olomoucký arcibiskup, kardinál Bedřich Fürstenberk. Oltář je zhotoven z bílého kararského mramoru, doplňují jej porfyritové desky s benátskou mozaikou, dva adorující andělé a pod mensou se nachází skupina reliéfů s cyrilometodějskou tématikou: smrt sv. Metoděje uprostřed, loučení bratří v Římě před smrtí Konstantina vlevo, sv. Metoděj přijímající od papeže Hadriana II. arcibiskupské pallium vpravo, po stranách pak postavy sv. Václava a sv. Ludmily. Tyto reliéfy jsou dílem sochaře Carla Johanna Steinhaüsera. Obětní stůl pořízený v roce 1985 je dílem architekta Tomáše Černouška a velehradského sochaře Otmara Olivy. Po stranách obětního stolu u pilířů kupole jsou dvě sousoší: sv. Petra a Pavla vlevo a sv. Cyrila a Metoděje vpravo. Ty pocházejí z počátku 20. století a zhotovil je sochař Ferdinand Neumann. V příčné lodi byly při barokní přestavbě zřízeny dvě kaple - sv. Benedikta a sv. Bernarda. Barokní architektura oltářů je rovněž dílem B. Fontana. Oltářní plátna zachycují výjevy ze života světců. Obraz v kapli sv. Benedikta je dílem M. Willmanna, volné plastiky zobrazují sv. Benedikta a jeho sestru sv. Scholastiku. Na oltář byl v 19. století umístěn relikviář ve tvaru prosklené rakve s ostatky sv. Illuminata. Stejný relikviář je s ostatky sv. Viktora je na oltáři sv. Bernarda. Plastiky představují sv. Bernarda a jeho sestru sv. Humbelinu, jejich autorství však doposud není určeno. V bývalých chórových kaplích románského presbytáře byly za barokní přestavby zřízeny dvě sakristie. Sakristie po pravé straně hlavního oltáře slouží tomuto účelu i dnes. V chodbách mezi sakristiemi a hlavním oltářem vznikly v letech 1935-1938 nové kaple podle návrhu architekta Klaudia Madlmayra. Dřevěné sochy sv. Ignáce a Božského Srdce byly zhotoveny dílnou Viktora Kotrby.
Kaple byly v době cisterciáckého kláštera tzv. zimní sakristií, později upravena na kapli sv. Josefa. Ve 30. letech 20. století upravena do současné podoby. Mramorový oltář, navržený architektem K. Madlmayrem, vychází ze starokřesťanského vzoru. Nad tabernákulem, zhotoveným z pozlacené tepané mosazi je umístěn obraz P. Marie s Ježíškem od Emanuela Dítěte z roku 1919, podle vzoru byzantské ikony z římské baziliky Panny Marie Větší. Rám ze zlaceného bronzu nese v horní lunetě reliéf dvou adorujících andělů kolem svatováclavské koruny. V ní je vložena relikvie trnové koruny Kristovy. V postranních pásech a dole jsou miniatury českých patronů s relikviemi, ve spodních rozích zobrazen příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, a přijetí pallia od papeže Hadriana II. Uprostřed pod ikonou se nachází relikvie sv. Josafata. Rám je osazen 46 polodrahokamy. Obraz smrti sv. Metoděje od Františka Ženíška je uhlovou studií pro jednu z lunet Pantheonu Národního muzea. Mramorovou křtitelnici od sochaře Giovanni Ciani věnovali roku 1885 olomoučtí bohoslovci. Dřevěnou kupoli zdobí obrazy světců, symboly čtyř evangelistů a soška sv. Jana Křitele. Obraz sv. Cyrila a Metoděje nad křtitelnicí pochází od polského malíře W. Hofmanna, který roku 1949 byl věnován na Velehrad. Mozaiková okna byla vyrobena v roce 1939 podle návrhu K. Madlmayra brněnské firmou Kunisch.
Přistavěna v roce 1965 k severnímu rameni příčné lodi. Původně byla výzdoba motivována vzpomínkou na zemřelé dobrodince a zakladatele kláštera, což vyjadřují i tři vitráže z roku 1939. Zobrazené erby připomínají první zakladatele velehradského kláštera, významné opaty, cisterciácký řád a velehradský konvent. Návrh zpracoval Klaudius Madlmayr. Dominantou kaple je náhrobek arcibiskupa Stojana. Tumba s bronzovým reliéfem byla vytvořena architektem Madlmayrem a sochařem Juliem Pelikánem z Olomouce. Spodní mramorovou část zhotovila Axmanova kamenická dílna v Olomouci. Mezi tumbou a parapetem středního okna je mramorový reliéf Panny Marie Svatohostýnské a po stranách postavy sv. Cyrila a Metoděje. Reliéf zobrazuje Svatý Hostýn a Velehrad, dvě nejvýznamnější moravská poutní místa.
Kostel původně neměl věže, pouze nad křížem příčné a podélné lodě byla malá zvonice. V 16. století zde nechal opat Ekard ze Schwoben vybudovat mohutnou věž se třemi renesančními báněmi. V průběhu barokní přestavby renesanční věž nahrazena barokní kupolí s nízkou lucernou nad střechou. Nástěnným malbám na celé ploše kupole dominují postavy zakladatelů kláštera, moravského markraběte Vladislava Jindřicha a jeho bratra Přemysla Otakara I. V pendativech jsou zobrazeny učitelé církve sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a Řehoř Veliký.
Ty dnešní jsou jen částí většího celku z přelomu 17. a 18. století. Lavice pro opata a převora, stojící původně u hlavního oltáře byla po zrušení kláštera 1784 odstraněna a zničena. Dochované lavice jsou řešeny jako dva symetrické protilehlé celky, kryjící dvě arkády barokních postranních kaplí, které z tohoto důvodu nemají oltáře. Jde o dílo neznámého umělce, nepochybuje se ale o jeho domácím původu, o čemž svědčí zejména ornamentální výzdoba, čerpající náměty z domácího prostředí polí, vinic, zahrad, luk a lesů. Barokní architektura lavic nese v nikách 60 soch světců a andělů.
Dílo italských mistrů, připisované B. Fontanovi. Pořízena krátce před rokem 1935. Na stříšce je alegorická postava Církve s atributy božských ctností - křížem, kotvou a kalichem. Skupina devíti andělů demonstruje křesťanskou věrouku a morálku nesenými deskami Desatera a čtyřmi knihami evangelií. Vnitřní plochu stříšky zdobí věnec zlatých paprsků kolem holubice Ducha Svatého. Střední reliéfní deska znázorňuje Kristovo zjevení apoštolu Tomášovi. Koš kazatelny nese tři ploché zlacené reliéfy - ustanovení apoštola Petra hlavou církve, Kristus u studnice Jákobovy a Kristus na cestě do Emauz.
Barokní valená klenba s lunetami se nachází přibližně v úrovni původní raně gotické klenby. Letopočet 1722 u vítězného oblouku udává rok dokončení. V této části je znázorněno zničení velehradského kláštera husity roku 1421 a upálení opata Jana s několika mnichy na stupních oltáře. Směrem k hlavnímu vchodu následuje obraz otevřeného nebe s Nejsvětější Trojicí a Nanabevzetím Panny Marie. Třetí část fresky představuje křest moravského krále Svatopluka, podle tradice uskutečněný Cyrilem i Metodějem. Nad hudební kruchtou se nachází freska, která zobrazuje sv. Cecilii, patronku církevní hudby, dirigující nebeský chór.
Současnou podobu získaly až v letech 1963-1964, kdy nové elektropneumatické varhany vyrobené v továrně Rieger-Kloss v Krnově byly vsazeny do dvou samostatných barokních varhanních skříní, pocházející z poloviny 18. století, v nichž byly umístěny původní varhany brněnského varhanáře Antonína Richtra. Skříně jsou zdobeny plastickou dekorací a četnými plastikami zpívajících a hrajících andělů.
Deset ze 14 barokních kaplí je vybaveno oltáři světců: Václava a Floriána, Marie Magdaleny a Marie Egyptské, Cyrila a Metoděje, Kateřiny a Barbory, světců cisterciáckého řádu a andělských kůrů. Architektura všech oltářů nese znaky dílny B. Fontany. Nástěnné malby jsou z velké většiny dílem brněnských malířů F. Ecksteina a J. J. Etgense. Pod jejich přemalbou lze někde i tušit původní malby P. Paganiho. Velká oltářní plátna jsou od M. Willmana, nebo od I. Raaba, který v 70. letech 18. století některá Willmanova díla přemaloval. V prostoru kaple sv. Václava je obraz sv. Cyrila a Metoděje od polského malíře Jana Matejko, věnovaný Velehradu roku 1885 polským národem. V protější kapli sv. Floriána je dřevěná socha sv. Josefa od Štěpána Zálešáka. Do kaple sv. Kateřiny byly umístěna korouhev věnovaná roku 1927 slovenskými poutníky. Korouhev vyšily ženy v Cíferu u Trnavy. Mimo výšivku Panny Marie Šaštínské a znaku Slovenska je na ní množství prvků lidových výšivek ze všech sedmi stolic slovenských. V protější kapli sv. Barbory jsou dvě korouhve z roku 1885, které věnovali polští poutníci a Čechoslováci z USA. Pod hudební kruchtou se nachází velký kříž, který je dílem samouka Augustina Sedláčka z Vyškova, darovaný kostelu v roce 1860. Dva obrazy na plátně od I. Raaba ze 2 poloviny 18. století představují cisterciáckého světce sv. Bernarda. Výklad těchto obrazů býval dříve spojován se známou legendou o mnichu Fortunatovi. Obraz sv. Cyrila a Metoděje v pojetí východního ritu, visící nad vchodem do levé věže, pochází z počátku 20. století od pražské malířky A. Tchořové. Na protější straně nad vchodem na pravou věž a na kůr je obraz papeže Pia XI. od Jana Pojsla z roku 1949.
Krypty se nacházejí pod bazilikou. Byly vybudovány za poslední přestavby koncem 17. století jako základy pro barokní pilíře mezi jednotlivými kaplemi v bazilice. Tzv. malé krypty byly původně samostatné prostory, spojené s chrámem zvláštními schodišti. Krypty pod presbytářem a kaplemi v křížové lodi byly vzájemně propojeny už při jejich budování. Krypty byly využívány k pohřbívání řeholníků a dobrodinců kláštera. V polovině 18. století byly z důvodu výskytu spodní vody zazděny, a časem se na ně zcela zapomnělo. Ve 20. století došlo k propojení malých krypt, což umožnilo zpřístupnění kdysi samostatných prostor a také přístup k pozůstatkům románské průčelní stěny s portálem. Délka prostor dnes činí asi 400 metrů.


Šourek

Mužské pohlavní orgány: 1. močový měchýř, 2. stydká kost, 3. penis, 4. topořivé těleso, 5. žalud, 6. předkožka, 7. ústí močové trubice, 8. tračník, 9. konečník, 10. semenný váček, 11. ejakulační vývod, 12. prostata, 13. Cowperova žláza, 14. anus, 15. chámovod, 16. nadvarle, 17. varle, 18. šourek
Šourek je kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, ve kterém jsou uložena varlata. Většinou je umístěn mezi řitním otvorem a penisem.
Spermie, které se tvoří ve varlatech, potřebují ke svému vývinu teplotu nižší, než je teplota zbytku těla. Zdá se, že u člověka je ideální teplota pro spermatogenezi asi 34.4 °C; 36.7 °C už může snižovat počet spermií v ejakulátu. Teplota uvnitř šourku je ovladatelná, v chladu se stěna šourku stáhne a přitáhne varlata k břišní stěně, kde se ohřejí, v teple se naopak šourek povolí.
Šourek je vychlípenina břišní stěny, stavba stěny šourku je tedy v podstatě stejná.
Vnitřní povázka šourku proniká do šourku tříselným kanálem a tvoří obaly varlete, nadvarlete a semenného provazce. Pobřišnice vystýlá dutinu šourku a pevně se spojuje s vnitřní povázkou.
Varlata se vyvíjejí v břišní dutině, až později sestupují do šourku. U chlapců by k sestupu varlat mělo dojít do 3 měsíců věku. U některých savců dochází k sestupu už prenatálně. Nesestoupení varlat se nazývá kryptorchismus, pokud nesestoupí jen jedno varle, je to jednostranný kryptorchismus nebo také monorchismus. Oboustranný kryptorchismus vede k neplodnosti.
Ne všichni savci mají šourek, někteří mají varlata umístěná v dutině břišní, například sloni, kytovci, ale i jiní. U zajícovců a vačnatců je šourek umístěn před penisem.
Někdy se u člověka vyskytne vychlýplý pobřišnicový vak, který sestupuje do šourku a následně se plní tkáňovou tekutinou a tlačí na varlata. Jedná se o tzv. vodní kýlu.


Pamětní dvoueurové mince roku 2010

Pamětní dvoueurové mince jsou speciální mince měny euro, které v roce 2010 plánuje vydat zatím pouze Německo.
Evropská unie dovolila od roku 2004 jednotlivým státům eurozóny vydávat omezený počet vlastních pamětních euromincí, ale pouze v hodnotě dvou eur. Mince jsou oběžné, v běžném platebním styku se však pro oblibu mezi sběrateli téměř nevyskytují.


5 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 1 ----


Jérémy Châtelain

Narodil se 19. října 1984 v Créteil, Paříži ve Francii. Oženil se s francouzskou zpěvačkou Alizée Jacotey, v roce 2005 se jim narodila dcera Anny-Lee.


Michal Hromek

Michal Hromek je český skladatel a kytarista. Hru na kytaru absolvoval na konzervatoři v Pardubicích. V letech 1994 a 1997 studoval v Prussia Cove a Oatridge. V jeho skladbách je znát inspirace lidovou hudbou, převážně anglickou a skotskou.
Jeho album Keltská kytara je nejprodávanější album současného českého umělce v zahraničí, dostal za ně prémii Českého hudebního fondu a zlatou desku v Kanadě.


Harvardská architektura

Harvardská architektura je počítačová architektura, která fyzicky odděluje paměť programu a dat a jejich spojovací obvody. Název pochází z počítače Harvard Mark I, který byl postaven na této architektuře. Tento počítač měl instrukce uloženy na děrované pásce a data na elektro-mechanických deskách.
U Harvardské architektury není potřeba mít paměť stejných parametrů a vlastností pro data a pro program. Paměti můžou být naprosto odlišné, mohou mít různou délku slova, časování, technologii a způsob adresování. V některých systémech se pro paměť programu používá typ paměti ROM, přičemž paměť dat vyžaduje typ paměti RWM.
Dvojí paměť umožňuje paralelní přístup k oběma pamětem, což zvyšuje rychlost zpracování. Umístění programu v paměti ROM může významně přispět k bezpečnosti systému.
U počítačů s rozdílnou von Neumannovou architekturou, může procesor najednou pouze číst resp. zapisovat data nebo instrukce. To je způsobeno tím, že u této architektury je pro data a program vyhrazena společná paměť a propojovací obvody. Jde tedy o sekvenční zpracování, z kterého vyplývá i nižší rychlost.
Pro velmi rychlé zpracování velkého toku dat se čím dál více používají počítače s paralelním zpracováním, tedy postavené na Harvardské architektuře. U této architektury, díky odděleným propojovacím obvodům a separátní paměti programu a dat, může procesor zároveň číst/zapisovat z/do paměti programu a paměti dat najednou.
V posledních letech se rychlost procesorů zněkolikanásobila v poměru k rychlosti přístupové doby hlavní paměti. Je tedy tendence zredukovat počet přístupů do hlavní paměti. Například, pokud by každá instrukce běžící v procesoru vyžadovala přístup do paměti, zrychlení procesoru by nemělo žádný přínos pro výkon počítače, kvůli dlouhé přístupové době k paměti.
Paměť může být mnohem rychlejší, ovšem za mnohem vyšší cenu. Řešením je paměť známá jako cache, která je velmi rychlá, ale je jí také mnohem méně, než hlavní paměti. Velikost paměti cache je jeden z hlavních aspektů při určování rychlosti procesoru.
Rychlé moderní procesory spojují obě architektury. Uvnitř procesoru je použita Harvardská architektura, kde se paměť cache dělí na paměť instrukcí a paměť pro data. Ovšem celý procesor se „z venku“ chová jako procesor s architekturou von Neumannovou, protože načítá data i program z hlavní paměti najednou.


Fousatej hat

Fousatej hat je havlíčkobrodská kapela vzniknuvší v roce 1989. Později, po ukončení škol jejich členů a nástupu na vojnu se kapela na nějaký čas rozpadla. Fousatej hat ožívá až v roce 1998 když Hat, Mouka a Pitrýs začali skládat nové songy. O rok později se osazení kapely ustálilo a sestava Hat - kytara, zpěv. Miloušek - kytara, sbory. Mouka - bicí. Bobina - basa, sbory funguje dosud.. Repertoár tvoří vlastní a převzaté věci přetextované vlastními texty pivně-sexuálního charakteru
Alba skupiny jsou k dostání pouze na internetu nebo na koncertech, do obchodů skupina prozatím neprorazila.


Hoštice

Obec Hoštice se nachází v okrese Kroměříž, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 175 obyvatel.
V 1915 se zde narodil Josef Filipec, český jazykovědec, lexikograf.


Šém

Šém se narodil přibližně kolem pětistých narozenin svého otce - Noema. Z Bible stejně jako u Cháma a Jáfeta víme jenom to, že se svými manželkami, otcem a matkou byli ušetřeni zkázy při potopě světa. Jinak se v Bibli nevyskytuje.


Il Giardino Armonico

Il Giardino Armonico je italský hudební ansámbl, který založili Luca Pianca a Giovanni Antonini v Miláně v roce 1985.
Il Giardino Armonico se zaměřuje na intrpretaci hudby 17. a 18. století. Hudebníci hrají na dobové nástroje. Často spolupracují např. s mezzosopranistkou Cecilií Bartoli. Soubor získal řadu ocenění, mimo jiné Cenu Grammy. V roce 2009 vystoupí v pražském Rudolfinu na Mezinárodním hudební festivalu Pražské jaro.


WAV

WAV je zkratka a běžně používaná přípona pro Waveform audio format. Tento zvukový formát vytvořily firmy IBM a Microsoft pro ukládání zvuku na PC. Je to speciální varianta obecnějšího formátu RIFF.
Přestože je možné ukládat do WAV souboru zvuk komprimovaně, například pomocí GSM komprese, ADPCM, µ-Law či v MP3, většinou se používá nekomprimovaný zvuk v pulzně kódové modulaci. Stejným způsobem je uložen zvuk na Audio CD, což umožňuje snadný převod mezi těmito formáty.
Protože PCM je bezeztrátový formát, používá se nejčastěji WAV při zpracování zvuku. Pro ukládání zvukových záznamů se dnes obvykle používají komprimované soubory, protože zabírají méně místa. Nejčastěji používané ztrátové formáty jsou MP3, Vorbis Ogg, WMA a AAC. Pokud je potřeba bezeztrátový záznam, je lepší než WAV použít Monkey's Audio, FLAC, TTA, WavPack, Shorten, Apple Lossless nebo WMA Lossless.
Velikost WAV souboru je omezena na 4 GB, což odpovídá asi 6.6 hodinám záznamu v CD kvalitě.


Petr Vachler

Vystudoval defektologie a vychovatelství na Pedagogické fakultě UK v Praze. Počátkem 90. let založil produkční firmu Vachler Art Company, se kterou se v roce 1993 podílel na vzniku výročních filmových cen Český lev. Podílel se i na vzniku televizních pořadů Kinobox, Prology, Dotkněte se hvězd, Vsaďte se, To snad není možný, Tváře českého filmu. Natočil též celovečerní hraný film Doblba. V roce 1995 s podílel na založení České filmové a televizní akademie, v níž působí jako výkonný ředitel.


FLEC

Nejmenší nacionalistické hnutí v Angole od počátku hájilo regionální zájmy enklávy Cabinda a od poloviny 70. let usilovalo o její odtržení od Angoly. Secesionistický program apriori znemožňoval koalici s nějakým jiným hnutím, protože ostatní hnutí vystupovala za jednotu Angoly ve stávajících koloniálních hranicích a případné odtržení Cabindy na jejímž území se nachází rozsáhlé surovinové bohatství jednoznačně odmítala. Mezinárodní podpory se FLEC dostávalo částečně ze Zairu, částečně pravděpodobně rovněž od ropných společností. Typickým jevem v historii FLEC bylo časté štěpení na frakce.


Letiště Ruzyně

} |} | Z | z | ZE | Ze | zE | ze = Je navrženo, aby byl obsah článku } vložen do tohoto článku nebo jeho části, a aby tak oba články byly sloučeny. | D | d | DO | Do | dO | do = Je navrženo začlenit obsah tohoto článku do článku }, a tak oba články sloučit. | Je navrženo sloučení tohoto článku nebo jeho části s článkem }. }} |V ŠABLONĚ CHYBÍ PRVNÍ PARAMETR!}} ---- Tato šablona přidá označené články do :Kategorie:Články ke sloučení.


Pestrý týden

Pestrý týden patřil k nejlepším ilustrovaným časopisům, které vycházely v období první a druhé československé republiky a během Protektorátu Čechy a Morava. Po celou dobu existence si udržoval vysoký standard psaného i obrazového zpravodajství. Díky němu se prosadili špičkoví fotoreportéři 30. let jako Karel Hájek, Václav Jírů nebo Ladislav Sitenský. Týdeník Pestrý týden vydávaly a tiskly Grafické závody Václav Neubert a synové, které měly sídlo na pražském Smíchově. V průběhu necelých dvaceti let existence Pestrého týdne vyšlo 963 běžných čísel.
Redakční kruh v prvních letech tvořili: novinářka Milena Jesenská, grafik Vratislav Hugo Brunner, malíř, básník a zakládající člen Devětsilu Adolf Hoffmeister a vydavatel Karel Neubert. Tato skupina redaktorů usilovala o vytvoření intelektuálního magazínu. Koncem dvacátých let tuto redakci střídá skupina okolo Jaromíra Johna, která přinesla přeměnu Pestrého týdne z elitní revue na obrazový celorodinný týdeník pro střední vrstvy. Díky tomuto novému zaměření se Pestrý týden v krátké době stal periodikem tištěným ve statisícovém nákladu. Dokázal se natrvalo prosadit ve značné konkurenci prvorepublikových periodik.
Vrcholným obdobím Pestrého týdne byly ročníky 1938-1939. Tehdy se Pestrý týden kvalitativně postavil na úroveň světových obrazových týdeníků své doby. Ve vypjaté atmosféře, kdy dějiny převracely svět naruby, otiskoval tento časopis snímky naprosté špičky reportážních fotografů z českých zemí, a to v míře v konkurenčních listech nevídané.
Od roku 1940 se Pestrý týden stává oficiálním listem Radosti ze života – odnože jediného společensko-politického hnutí v protektorátu – Národního souručenství. Protektorátní období je pro časopis časem pozvolného kvalitativního úpadku. Postupně se Pestrý týden rozchází s pojmem zpravodajský list a až na výjimku z Německa dodávaných - ideologicky překroucených - aktualit píše o tématech časově neurčitých. Na druhou stranu se díky svému vydavateli a šéfredaktorovi Karlu Neubertovi nepropagoval nacistickou ideologii více, než byl úřady nucen.
Pestrý týden přestal vycházet těsně před vypuknutím pražského povstání v roce 1945. Během necelého měsíce zformovali bývalí redaktoři Pestrého týdne nový zpravodajský týdeník, který nazvali Svět v obrazech.


Baliny

Baliny jsou obec v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 112 obyvatel.


Saturn I

Výroba: Chrysler, Douglas, Convair |Výška=55 metrů |Průměr=6,5 metru |Hmotnost=510 000 kg |Na nízkou orbitu Země= 9 000 kg |Na přechodovou ke geostacionární=2 200 kg |Únikovou rychlost= |Status=vyřazena |Kosmodrom=Cape Canaveral |Celkem startů=10 |Úspěchy=10 |Selhání= |Částečná selhání= |První start=27. října 1961 |Poslední start=30. června 1965
Saturn I byl dvoustupňový a na oběžnou dráhu dokázal dopravit až 9000 kg. První stupeň byl poháněn svazkem osmi motorů H-1 na kapalný kyslík a RP-1. Nádrže byly sestaveny z trupů starších balistických raket Redstone a Jupiter. Druhý stupeň byl poháněn svazkem šesti motorů RL-10 na kapalný kyslík a vodík. Na úspěšnou koncepci Saturnu I navázala v roce 1965 silnější verze Saturn IB a později raketa pro lunární mise Saturn V.
Raketa Saturnu I prošla během svého vývoje mnoha proměnami a její konečná podoba se od původních představ konstruktérů značně liší. Určení rakety bylo mnohokrát měněno, rozšiřováno ale nakonec bylo zredukováno na testovací nosič kosmické lodi Apollo. Výhradním uživatelem byla americká agentura NASA, ale v počátcích projektu bylo hlavním investorem americké ministerstvo obrany. Pod dohledem armády byl Saturn vyvíjen jako těžká nosná raketa pro nejrůznější vojenské družice. Později ministerstvo obrany ztratilo zájem a zaměřilo se na využití mezikontinentálních balistických raket jako kosmických nosičů. Tato událost málem znamenala konec projektu ale díky NASA byl projekt zachován. Po projevu presidenta Kennedyho, ve kterém označil za hlavní cíl výpravu na měsíc, byly veškeré plánované úkoly Saturnu seškrtány a raketa tak měla pouze jediný úkol a to cestu na Měsíc. Samotná koncepce lunárních misí se však také často měnila a nakonec padlo rozhodnutí o stavbě jediné velké rakety pro vynesení všech potřebných součástí pro lunární misi a Saturn I byl použit pouze k testům komponent kosmických lodí.
Podobu rakety však neovlivňovaly pouze technické požadavky plánovaných misí, ale také politika. Kvůli souboji na technologickém poli studené války bylo učiněno rozhodnutí o využití tehdy nové technologie kapalného vodíku jako paliva vyšších stupňů. To vedlo ke zdokonalení motorů RL-10, které jsou dodnes používané. I když byl konečný Saturn I pouze dvoustupňový, v různých fázích vývoje měl mít stupně až čtyři. Za svou krátkou kariéru letěl sice jen desetkrát, ale jeho technologický přínos byl značný a umožnil konstrukci Saturnu V.
Bývalý vedoucí německého raketového výzkumu Wernher von Braun a jeho tým byli po druhé světové válce převezeni do spojených států, kde zprvu pracovali na testech ukořistěných V2. Později se věnovali vývoji nových raket středního doletu pro americkou armádu. Výzkum probíhal v Redstone Arsenal v Huntsvile v Alabamě. Zde byly vyvinuty rakety PGM-11 Redstone a PGM-19 Jupiter. Po krizi vyvolané vypuštěním Sputniku 1 se von Braunův tým ujal iniciativy a na základě rakety Redstone vyvinuly raketu Juno I která vynesla první americký satelit Explorer 1 a později Juno II, postavenou na základě PGM-19 Jupiter.
Práce na konceptu Saturnu I začaly ještě před vypuštěním Sputniku 1. Roku 1957 zadalo americké ministerstvo obrany prostřednictvím své agentury ARPA požadavek na vypracování studie o kosmickém nosném systému, který by dokázal dopravit na orbitu Země 9000 – 18000 kg, nebo dostat na únikovou rychlost náklad až 5400 kg. Takto silná raketa měla sloužit pro dopravu těžkých komunikačních, meteorologických a špionážních družic. Tehdejší rakety jako Atlas měly teoretickou nosnost na nízkou orbitu Země pouze 1400 kg, proto bylo potřeba hledat cestu k vyšší nosné kapacitě. Von Braunův tým v ABMA se začal problémem zabývat v dubnu 1957. Podle jejich výpočtů měla mít taková raketa tah přibližně 6,7 MN. Americké letectvo tou dobou začínalo pracovat na motoru podobných parametrů, ten ale nemohl být připraven během požadovaného časového rámce. Tento motor nesoucí označení F-1 byl později použit pro pohon prvního stupně rakety Saturn V. Pro budoucí Saturn I tak byly vybrány čtyři motory E-1 vyvíjené společností Rocketdyne.
Modely raket, zleva: Redstone, Atlas, Saturn I V prosinci 1957 dodal von Braun svůj koncept agentuře ARPA pod názvem „A National Integrated Missile and Space Vehicle Development Program“. Tento koncept nesl pracovní název Super-Jupiter. První stupeň měl být tvořen osmi nádržemi raket Redstone uspořádanými kolem centrální nádrže převzaté z Jupiteru. Jako horní stupeň měla být použita upravená balistická raketa Atlas nebo první stupeň Titanu. V ABMA preferovali Titan, neboť v atmosféře závodů ve zbrojení studené války měla výroba Atlasů nejvyšší prioritu národního významu. Program Titan byl ale odpočátku brán jako záložní a bylo tak možné rozdělit jeho výrobní vývojové kapacity. Druhý stupeň tak měl být upravený Titan, vybavený dvěma motory LR-87. Třetí stupeň měl být nový stupeň Centaur s motory RL-10. Tato trojstupňová koncepce byla později označena varianta A.
ARPA byla s von Braunovým konceptem spokojena a jediný požadavek byl na výměnu motorů E-1. E-1, stejně jako F-1, byl tou dobou v rané fázi vývoje a nebyl by připraven pro testy dříve, než za dva roky. Von Braunův tým rychle zareagoval a nahradil čtyři motory E-1 osmi motory H-1, což byl upravený motor S-3D rakety Thor. Rozhodnutí nečekat na vývoj nových motorů se ukázalo jako správné. Nejen že přineslo odhadovanou úsporu až 60 milionů dolarů, ale první zkušební zážeh mohl být uskutečněn téměř o rok dříve. Von Braunův tým v ABMA již tou dobou připravoval start Juno I a probíhal vývoj Juno II. Název projektu byl proto změněn na Juno V, aby lépe zapadal do vývojové řady.
Projekt byl oficiálně zahájen výnosem 14-59 agentury ARPA z 15. srpna 1958. Kontrakt zněl: „Zahájit program vývoje kosmického nosiče o tahu přibližně 1 500 000 liber, založeného na spojení dostupných raketových motorů. Nejbližší úkol tohoto programu je provést demonstrativní statický zážeh v plném měřítku do konce roku 1959.“
Následoval kontrakt s firmou Rocketdyne na vývoj motorů H-1, podepsaný 11. září 1958. 26. září 1958 se ARPA a Army Ordnance Missile Command dohodly na rozšíření kontraktu o provedení zkušebních letů v září 1960 a dále chtěly, aby ABMA postavila další tři nosiče, přičemž dva budou schopny umístit na oběžnou dráhu omezený náklad.
Von Braun vkládal do projetu Juno V velké naděje a doufal, že poslouží jako testovací základ pro vývoj budoucích pohonných systémů, hlavně motorů F-1. Vymezil také rozsah využití Juno V jako univerzálního nosného prostředku pro výzkum a vývoj ofenzivních a defenzivních kosmických zbraňových systémů. Specifické použití pro americké ozbrojené síly zahrnovalo: navigační ,meteorologické, průzkumné a komunikační družice a podpora misí s posádkou pro USAF v rámci jeho projektu Dyna-Soar . Juno V měla hrát významnou úlohu v projektu Horizont, což byla plánovaná mise na Měsíc a vybudování zde vojenské základny. Touto dobou se začíná objevovat označení Saturn. To mělo symbolizovat nástupce Jupiteru. V jedné z raných zpráv pro ARPA je uvedeno: „Saturn je považován za první skutečný vesmírný nosič, tak jako je Douglas DC-3 považován za první skutečný linkový dopravní letoun“. Jméno Saturn se stalo oficiálním v únoru 1959.
Založení NASA 29. července 1958 vedlo ke snaze sjednotit a posouzení všechny projekty těžkých nosných raket a následně vybrat jedno řešení pro budoucí lunární projekty. Tou dobou zde byly programy armády a letectva. Oba programy měly za konečný cíl cestu k měsíci a vybudování zde základny. Inženýři NASA však měly vlastní návrhy, označované souhrnně jako rakety Nova.
Wernher von Braun byl požádán o účast v komisi, která měla za úkol prostudovat a vyhodnotit existující návrhy a sepsat doporučení. Výsledná zpráva byla předvedena 18. července 1959 a hned v úvodu upozorňuje na chybné vedení amerických programů a uznává velký náskok sovětského kosmického programu. Zpráva se zabývala pěti takzvanými generacemi raket od prvních raket Vanguard, přes Juno, ICBM Atlas a Titan, projekty založené na svazcích několika dostupných motorů, zvané Clustery až po koncept velké rakety poháněné svazkem silných motorů jako byl F-1. Zpráva dále stanovuje teoretické možnosti budoucího vývoje včetně časového rámce dostupnosti nosných systémů.
V prosinci 1959 byly předvedeny jednotlivé projekty vývojových týmů. NASA následně vybrala von Braunův koncept Saturn a měla tak kompletní vývojový program pro dopravu širokého spektra nákladů. Střední náklady pro Saturn, těžké náklady pro rakety Nova a upravené ICBM s horními stupni Vega a Centaur pro lehké náklady a meziplanetární mise. Stupeň Vega byl později zrušen, protože projekt letectva Agena měl shodné parametry a mohl být využit.
V červenci 1959 byl projekt téměř zrušen, když ředitel výzkumného oddělení na ministerstvu obrany oznámil, že Saturn čerpá příliš finančních prostředků ARPA. Na ministerstvu obrany se tehdy objevil názor, že spojením několika mezikontinentálních balistických raket lze získat stejně silný nosný systém, ale s nižšími náklady. V neprospěch Saturnu byla skutečnost, že nebyl vypracován žádný plán na konkrétní využití jeho kapacity a veškeré návrhy na budoucí mise byly jen koncepty a teoretické úvahy. NASA také pracovala na vlastním projektu rakety Nova, který se v několika ohledech překrýval se Saturnem. Po schůzce zástupců NASA, armády, ARPA a ministerstva 16. až 18. září 1959 bylo rozhodnuto, že se Saturn rušit nebude, pokud přejde ABMA pod správu NASA a nebude již potřebovat finanční účast resortu obrany a ARPA. Přechod von Braunova týmu a ABMA byl dokončen 1. července 1960 a ABMA a celé zařízení v Huntsvile bylo přejmenováno na Marshall Space Flight Center.
Na jaře 1959 bylo vypracováno několik studií o použitelnosti takzvaných nekonvenčních kryogenických paliv pro pohon vyšších stupňů. To znamenalo kapalný vodík jako palivo a kyslík jako okysličovadlo. Skladování kapalného vodíku bylo náročné kvůli jeho nízké hustotě a nutnosti tepelné izolace. Jeho vlastnosti jako paliva však převažovaly, hlavně specifický impuls je u vodíkových motorů až 450 sekund. Již první koncept Super-Jupiteru počítal se stupněm Centaur. V létě 1959 začal převažovat názor, že použití vodíku i pro druhý stupeň by bylo velkým technologickým průlomem. Kvůli zapracování vodíkových motorů byla ustavena Silversteinova komise, která měla posoudit různé koncepty vyšších stupňů.
V komisi zasedali zástupci NASA, USAF, ABMA, ARPA a ministerstva obrany. Návrhy byly rozděleny do tří skupin. Skupina A představovala původní koncepci Juno V. Koncept A-1 byl aktuální koncept použití Titanu a Centauru. Koncept A-2 navrhoval použít svazek slabších raket středního doletu a Centaur. Tyto návrhy byly relativně jednoduché a vývojové týmy s nimi měli zkušenosti. Varianta B-1 byla v podstatě zmenšenou verzí prvního stupně, tedy několik starších nádrží a motorů spojených do Clusteru.
Skupina konceptů C byla nejrazantnější, ale nabízela možnost flexibilní konfigurace nosiče podle potřeb nákladu. Měly být vyvinuty zcela nové stupně spalující kapalný vodík. Nové stupně měly nést značení S-II, S-III, S-IV a Centaur. Koncepty budoucích raket měly označení C-1, C-2, C-3 a později C-4 a C-5. Každý koncept měl být sestaven z různých stupňů, viz tabulku. Kromě výkonových parametrů měl vývoj nových stupňů i tu výhodu, že zbavil NASA závislosti na vojenských technologiích a projekt Saturn byl tedy plně v její režii.
Zpočátku měl být Saturn flexibilním nosným systémem, který by bylo možno, díky různým vyšším stupňům, provozovat v různých konfiguracích podle potřeb aktuální mise. Celá koncepce však procházela po celou dobu vývoje mnoha změnami a nové koncepce a dílčí změny se objevovaly takřka každý měsíc. Po vyhlášení „závodů o dobytí Měsíce“ byl projekt přehodnocen a ze zvažovaných konceptů zbyl pouze C-1. To dobou nebyla ani jasná koncepce budoucí lunární mise. Některé návrhy počítaly s několika misemi několika raket Saturn k Měsíci, kam by postupně dopravily potřebné vybavení. Jiné plány se zabývaly sestavením kosmické lodi na orbitě Země a poté odlet k měsíci. Nakonec byla zvolena přímočará mise jedné velké rakety, nesoucí vše potřebné pro misi. Saturn I tak plnil jen funkci jakési testovací rakety pro testy lodi Apollo.
Ze všech navrhovaných vodíkových stupňů byl tedy vyroben a dodán pouze S-IV, jehož parametry se lišily od specifikací komise. Kvůli potížím při vývoji motoru LR-119 bylo použito šest standardních RL-10, poskytujících přibližně stejný tah. Velké množství malých motorů bylo méně efektivní, náchylnější k poruchám a dražší než jediný velký motor. Pro nástupce Saturnu I byl proto vyvinut motor J-2, který dokázal nahradit všech šest menších motorů. Nový motor měl vyšší tah a umožnil Saturnu IB vynést na orbitu až 15 000 kg. Třetí stupeň nebyl nikdy použit, standardní verze Centauru však byla používána v kombinaci s Atlasem a Titanem a slouží dodnes. Vyrobené rakety se rozdělovaly na Block I a Block II. Block I byla pouze testovací verze s funkčním prvním stupněm, druhý stupeň byl jen maketa napuštěná vodou nebo naplněná vlhkým pískem pro simulaci zátěže. Saturn I Block II již měl funkční druhý stupeň a lepší naváděcí soustavu a sloužil k testům lodi Apollo.
První stupeň S-I byl složen z osmi nádrží převzatých z rakety Redstone, uskupených kolem jedné nádrže rakety Jupiter. Čtyři nádrže Redstone obsahovaly RP-1 a byly natřeny na černo a zbylé nádrže měly bílý nátěr a obsahovaly kapalný kyslík. Motory H-1 odvozené z motorů rakety Thor. Čtyři motory byly umístěny ve středu tělesa rakety a další čtyři motory byly umístěny vně tělesa. Vnější motory měly kloubové zavěšení a pomocí hydrauliky je bylo možno naklánět v podélné a příčné ose, díky čemuž byl dosažen řídící moment. Motory nebyly při startu zažehovány najednou, ale po dvojicích s časovými rozestupy 200 ms. Tím se snížilo namáhání způsobené dynamickými silami a rázy při startu motorů. Každý motor H-1 má vlastní turbočerpadlo poháněné samostatným plynovým generátorem. Motory dokážou vyvinout tah při startu až 7,582 MN a za sekundu spálí dohromady 3200 kg RP-1 a kapalného kyslíku. Celková hmotnost prvního stupně činí 430 000 kg, z čehož přibližně 380 000 je palivo. Pro vyšší aerodynamickou stabilitu bylo na záď přidáno osm kýlových ploch.
Druhý stupeň disponoval šesti motory RL-10 poháněnými kapalným vodíkem a kyslíkem. Motory měly systém směrování tahu a mohly tak řídit směr letu, stejně jako první stupeň. Motory pracují na principu expandéru. Palivo je vedeno skrz zahřáté části motoru, kde se zahřívá a následně je přivedeno do turbíny. V turbíně palivo expanduje a pohání tak turbínu, která dále roztáčí turbočerpadla. Každý motor je vybaven samostatným palivovým systémem. Celková hmotnost stupně je 50 500 kg, samotný stupeň bez paliva 5200 kg. Spotřeba všech šesti motorů je přibližně 90 kilogramů kapalného vodíku a kyslíku za sekundu. Nádrže na LH2 a LOX byly odděleny pouze lehkou přepážkou a tvořili tak v podstatě jedinou nádrž se dvěma oddělenými prostory. Toto řešení přineslo úsporu téměř deseti tun hmotnosti.
Rakety Saturn I Block I měly naváděcí soustavu umístěnu na předku prvního stupně. Vybavení bylo stejné, jaké používaly rakety Redstone, a dokázalo vést raketu pouze po balistické dráze. Při těchto prvních čtyřech letech měla raketa pouze maketu druhého stupně, která se při letu neoddělovala.
Rakety Block II již měly plně funkční druhý stupeň a přístrojové vybavení bylo umístěno v samostatné sekci IU na přídi druhého stupně. IU měla 3,9 metru v průměru a byla vysoká 1,5 metru. Přístroje byly umístěny ve čtyřech přetlakových kontejnerech, spojených přes centrální uzel. Pro poslední tři lety byl použit vylepšený model vysoký pouze 860 milimetrů. Nový typ již nebyl vybaven přetlakovými kontejnery, ale přístroje byly zavěšeny na obvod stěny, což uspořilo hmotnost. Naváděcí systém používal počítač IBM ASC-15 používaný i na raketách Titan 2 a Titan 3.
Před skutečnými starty probíhalo testování v supersonickém aerodynamickém tunelu v Lewis Research Center. Při testech byl použit model s osmi funkčními motory, každý o tahu přibližně 1,1 kN. Testy simulovaly reálné letové podmínky a poskytly cenné informace o stabilitě rakety a rozložení tlaku.
Testovací lety SA-1 až SA-4 sloužily pro otestování spolehlivosti rakety a ověření koncepce svazků motorů. Při zkouškách byl funkční pouze první stupeň, druhý stupeň byl pouze maketa. Mise SA-2 a SA-3 byly využity k provedení „bonusového“ experimentu Highwater, který zkoumal následky vypuštění velkého množství vody ve výšce 100 resp. 160 kilometrů. První mise s funkčním druhým stupněm byla SA-5, 29. ledna 1964. Jednalo se zároveň o rekordní let, při němž byl vynesen do té doby největší náklad. Celková hmotnost vynesená na orbitu byla 17 120 kg, motory a prázdné nádrže posledního stupně vážily 6 500 kg, aerodynamický kryt 1 150 kg a maketa kabiny 9 470 kg. Podobně probíhaly následující testy A-101 a A-102, při nichž byla studována tuhost konstrukce nosiče, chování kabiny Apollo a další parametry. Mise A-103 až A-105 měly za úkol vynést satelity programu Pegasus, které studovaly výskyt a účinky mikro-meteoroidů.
 Soubor:Saturn I test article.jpg|Pohled na zadní část rakety Saturn I Soubor:Moteur-H1-Saturn-I-P1010677.jpg|Motor Rocketdyne H-1 Soubor:P342.jpg|Řez Saturnem I Soubor:Saturn SA1 first stage.jpg|První stupeň při instalaci na odpalovací rampě před misí SA-1 Soubor:Saturn SA3 with rain cover on launch pad.jpg|Saturn I na odpalovací rampě, mise SA-3, 25. dubna 1962 Soubor:Saturn SA4 launch.jpg|Start mise SA-4, 28. března 1963 Soubor:Saturn SA10 launch.jpg|Poslední start Saturnu I, mise SA-10, 30. července 1965 Soubor:Pegasus satellite.jpg|Satelit Pegasus s připojeným druhým stupněm S-IV


Bumthang

Bumthang je jeden z 20 bhútánských krajů. Může se pochlubit největším počtem historických a kulturních památek, především náboženských chrámů.
Navzdory vysokohorské poloze je Bumthang bohatým regionem Bhútánu. V těchto rozlehlých výšinách je přes 96 kilometrů vysokohorských silnic.
Bumthang je se svým počtem 15 škol a 3497 studenty nejvzdělanějším místem v zemi. Přes 79% obyvatel má přístup k vodovodnímu rozvodu pitné vody. Hlavními pěstovanými plodinami jsou brambory. Je zde také velký výskyt dobytkářských farem.


539 př. n. l.

Roky: 544 543 542 541 540 – 539 př. n. l. – 538 537 536 535 534 ----


Eocén

Eocén je geologická epocha v období třetihor. Vyznačuje se velmi vysokými teplotami. Většinu planety pokrývaly lesy, tropické deštně lesy zasahovaly až k 45° zeměpisné šířky. V této době se vyvinuli přímí předchůdci dnešních savců. Dominantním suchozemským tvorem byl však pták rodu Gastornis.


Adolf Zika

Pracoval pro mnoho renomovaných společností či módních značek, jako je Pietro Filipi, Hermes, Australian Bodycare, Speedo a mnoho dalších. V roce 2001 navázal dlouholetou spolupráci s mobilním operátorem Orange. V letech 2001 až 2005 se Adolf Zika stal oficiálním fotografem závodního týmu Ferrari Menx, se kterým procestoval celou Evropu. Na svých cestách za fotografií navštívil více než 47 zemí světa.
Fotografovat začal v roce 1994 a rok nato zvítězil v nejobsazenější kategorii prvního ročníku Czech Press Photo. V roce 2000 byl vybrán mezi šest fotografů světa, prezentovaných renomovanou značkou Leica na světové výstavě Photokina v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později na stánku Olympus. Fotografie Adolfa Ziky se již prodaly v pařížském Loeveru na Parisphoto, ale také v mnoha jiných zemích světa. Na českých a slovenských pultech naleznete černobílou částečně retrospektivní publikaci fotografií Adolfa Ziky pod názvem Luxurious Luminescence.
Od roku 2001 režíruje Adolf Zika televizní spoty, kterých udělal na tři desítky. V roce 2007 jako scenárista a režisér natočil celovečerní dokumentární film o fotografovi Janu Saudkovi, JAN SAUDEK – V PEKLE SVÝCH VÁŠNÍ, RÁJ V NEDOHLEDNU, v česko-americké koprodukci.
Sám se však Adolf Zika stále považuje za fotografa černobílé klasické fotografie, jíž je i vášnivým sběratelem. Jeho černobílé fotografie jsou zvětšovány klasickou metodou a vždy foceny na negativní film, nikdy je digitálně neupravuje. Z převážné většiny jsou fotografie časově nezařaditelné a nezasažené vlivem moderní doby. I proto je možná Adolf Zika vyhledávaným autorem soukromých sbírek.


Lytvynův blok

Lytvynův blok, dříve Lytvynův lidový blok, je středová politická strana na Ukrajině. Jejím předsedou je Volodymyr Lytvyn.
V roce 2006 kandidoval blok do ukrajinských parlamentích voleb pod názvem Lytvynův lidový blok. Jednalo se o politickou koalici sestávající se ze stran: Lidová strana, Strana spravedlnosti a Ukrajinská demokratická strana venkovanů.
Ve volbách 26. března 2006 získala strana 2,44 % hlasů, a tedy žádné křeslo v parlamentu, což bylo ovšem překvapením voleb.
Do parlamentních voleb, konaných 30. září 2007, kandidoval blok jako koalice stran Lidová strana a Ukrajinská strana práce.
Blok získal 4 % hlasů a umístil se na pátém místě (za čtvrtou Komunistickou stranou Ukrajiny a za blokem Naše Ukrajina — Národní sebeobrana. Ze 450 křesel tedy získal 20.


Ester Kočičková

Ester Kočičková vlastním jménem Renata Pařezová-Divišová, je česká zpěvačka, textařka a moderátorka.
Pseudonym Ester Kočičková začala používat jako moderátorka Rádia Limonádový Joe. Pro Českou televizi moderovala pořady Ženský hlas, Dvojhlas a Nejhorší vyhrává. Spolu s Oldřichem Kužílkem pravidelně vystupovala na rozhlasové stanici Radiožurnál v pořadu Ptá se Ester Kočičková/Olaf Lávka až do konce roku 2007, kdy byl pořad zrušen.
Jako zpěvačka intepretuje šansony s vlastními texty a s hudbou skladatele Lubomíra Nohavici, který ji také doprovází na klavír.
V roce 2005 přirovnala komunisty k prasatům; poté, co komunisté žádali omluvu a pohrozili trestním oznámením, se prasatům omluvila.
Nazpívala také jednu píseň na albu Jana Buriana Dívčí válka.


Igor Indruch

Vydal romány Děti mrtvol o osudech svých vrstevníků v období kolem sametové revoluce a Mozkodlab: Fifíkovská variace, postmoderní parafráze knihy Výchova dívek v Čechách Michala Viewegha.
Žil v Praze, má dceru, pracuje jako technický překladatel na volné noze.


Rafael Nadal

Dne 18. srpna 2008 byl poprvé klasifikován na žebříčku ATP ve dvouhře na 1. místě. Na pozici světové jedničky vydržel nepřetržitě 46 týdnů a to do 6. července 2009, kdy ho výstřídal staronová jednička Roger Federer.
V současnosti je považován za nejlepšího světového hráče na antukovém povrchu, má na svém kontě 81 vítězství na antuce v řadě. To je historický rekord mezi muži.
Za svou kariéru dokázal vyhrát 36 turnajů ATP, z toho šest grandslamových – French Open v letech 2005, 2006, 2007, 2008, Wimbledon 2008 a Australian Open 2009. Kromě toho hrál v roce 2006 a 2007 finále turnaje ve Wimbledonu, kde podlehl současné světové jedničce Rogeru Federerovi. Je také pětinásobným vítězem turnaje v Monte Carlu.
V srpnu 2008 zvítězil na LOH 2008 v Pekingu ve dvouhře a stal se olympijským vítězem.
V červnu 2009 musel kvůli chronickým potížím s koleny odříct účast ve Wimbledonu, kde měl obhajovat titul.


Vřeteno

Vřeteno u textilních strojů se obvykle definuje jako svislý hřídel otočně uložený jedním koncem v ložiskách. Na volný konec vřetene se nasazují navíjená nebo odvíjená přízová tělesa a zařízení ke zkrucování vláken v přízi, které umožnuje i navinování upředeného produktu do vhodného tvaru.
Nejstarší dochovaná textilní vřetena v Evropě pochází z Řecka ze 6. tisíciletí před n.l. a již 2000 let před tím se zhotovovaly textilie v Levantě. Přeslen vřetena byl zhotoven ze dřeva, z kostí nebo i z kamenin.
V různých textilních muzeích se ukazuje vřeteno napodobující dávnou formu nebo se předvádí i jeho obsluha:
Vlákenný materiál se vytahuje z chomáče, zkrucuje a navíjí na stvol vřetene. Otáčky se udělují vřetenu třením o přeslen.
Na původním principu se konstruují vřetena na strojích pro výrobu a zušlechťování příze dodnes. K nejpoužívanějším druhům patří:
V německé textilní terminologii se výraz vřeteno používá také pro nástrkové, neotočné trny, ze kterých se odvíjí příze z cívek.


Trenčínský kraj

Trenčínský kraj, Trenčiansky kraj, s hlavním městem Trenčínem, Trenčiany, je jedním z osmi krajů Slovenska.
Trenčiansky kraj se nachází mezi Trnavským krajem a Žilinským krajem, leží v západní části země. Většina jeho území je hornatá, protíná ho ale úrodné údolí Váhu, největší řeky celé země. Jeho údolím vede také hlavní slovenská dálnice D1 a velmi důležité železniční spoje.


Psalm 69

Z alba vzešel singl Jesus Built my Hotrod, který kapelu katapultoval mezi pomyslnou elitu. U této písně hostoval zpěvák Gibby Haynes. Název písně N.W.O. je zkratka, která znamená New World Order.


Ktiš

Obec Ktiš se nachází v okrese Prachatice, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 505 obyvatel.
Březovík | Dobročkov | Ktiš | Ktiš-Pila | Miletínky | Smědeč | Smědeček |


Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Dobříši

Farní sbor Českobratrské církve evangelické, seniorátu pražského, jeden z jeho mimopražských sborů. Jeho duchovním správcem je od roku 1999 farář Samuel Hejzlar ml. V čele stojí laický představitel sboru kurátor Václav Semilský. Podle údajů portálu Evangnet spravuje i kazatelskou stanici v Příbrami, ale ta „dočasně“ nefunguje. Služby boží se proto konají pouze v sídle sboru každou neděli v 10:00. Sbor provozuje ve středu v 15:00 i dětská shromáždění a od 18:00 biblické hodiny pro dospělé. V roce 2008 vykazuje 105 členů.
Sbor vznikl už roku 1851 jako sbor a. v. v nedaleké obci Rybníky, kde si tehdy vybudoval i vlastní kostel. Nynější kostel v Dobříši byl postaven v roce 1937, původně jako filiální, později na Dobříš přesídlila i správa sboru. V 90. letech 20. století byla v sousedství dobříšského evangelického kostela vybudována nynější farní budova.


Pavel Čapek

Pavel Čapek je český sportovní novinář, televizní redaktor a sportovní komentátor. V Československé televizi, nyní v České televizi byl externě zaměstnán již od roku 1980, jako stálý člen Hlavní redakce sportu působí od roku 1984.
Specializuje se na komentování kopané, tenisu a veslování. V Redakci sportu ČT působí také jako vedoucí dramaturg sportovních přenosů. Na Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu komentoval veslování a fotbal.


Salvadorská vlajka

Vlajka Salvadoru má tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, což jsou barvy vlajky někdejších Spojených provincií Střední Ameriky, které existovaly v letech 1823-1839 a jejíž členy byly státy Salvador, Honduras, Guatemala, Kostarika a Nikaragua.
Modré pruhy symbolizují vody Karibského moře a Tichého oceánu, které omývají břehy těchto zemí, bílá je barvou míru a dorozumění. Uprostřed je umístěný státní znak Salvadoru, který má za základ někdejší znak zmíněné středoamerické federace z roku 1823. Je to žlutě lemovaný trojúhělník, ve kterém se na hranicích vod oceánů zdvihá z moře pět žlutých vrchů symbolizujících jednotlivé členské státy federace. Nad nimi je na palici vztyčená červená čepice svobody, vycházející slunce a duha míru. V paprscích slunce je v text 15 DE SEPTIEMBRE DE 1821, za trojúhelníkem pět vlajek federace, pod ním na bílé stuze nápis DIOS, UNION, LIBERTAD a všechno obepíná vavřínový věnec převázaný dole modrou stuhou. Čtrnáct částí věnce odpovídá počtu salvadorských departementů. Okolo znaku je na vlajce žlutý nápis REPÚBLICA DE EL SALVADOR EN LA AMERICA CENTRAL.
Vlajka se používá od roku 1912 se znakem. Používala se však též v letech 1823-1865. Poslední vlajkový zákon je z roku 1972.
 Soubor:Civil Flag of El Salvador.png|Současná civilní, salvadorská vlajka Soubor:Civil Ensign of El Salvador.svg|Současná civilní, námořní, vlajka Salvadoru Soubor:El Salvador 1865-1869.svg|Salvadorská vlajka Soubor:El Salvador 1869.svg|Salvadorská vlajka Soubor:El Salvador 1873.svg|Salvadorská vlajka Soubor:El Salvador 1875.svg|Salvadorská vlajka Soubor:El Salvador 1877-1912.svg|Salvadorská vlajka


Superskupina

Pojem Superskupina označuje hlavně v rockové hudbě skupinu skládající se ze známých instrumentalistů a zpěváků. Superskupiny se vytvářely postupně, během probíhajících personálních změn, které vznikaly přirozeně ve skupinách nebo byly vytvořené od základu ze známých hudebníků. Některé superskupiny přetrvaly celé desetiletí, ale životnost většiny z nich byla krátká a jejich rozpad často provázely konflikty mezi nadměrně velkými individualitami.


Apex Chert

Apex Chert je významné naleziště prekambrijských mikrofosílií, nacházející se nedaleko osady Marble Bar v Západní Austrálii. Místní geologický podklad je až 3,465 miliardy let starý a v současnosti představuje nejstarší hmatatelný důkaz o životu na Zemi. O skutečném původu těchto mikrofosílií však nepanuje mezi vědci shoda a některé práce označují struktury z Apex Chert za útvary vzniklé geologickou činností a nikoliv mikrofosílie.


Svatý Ladislav

Ladislav I. Svatý byl uherským králem v letech 1077-1095). Maďarsky: László, latinsky: Ladislaus.
Byl synem krále Bély I. a mladším bratrem krále Gejzy I., po němž nastoupil na uherský trůn. Stal se politicky úspěšným panovníkem. Zabránil návratu Šalamouna I., podporovaného císařem Jindřichem IV., na uherský trůn, dosáhl kanonizace krále Štěpána I., jeho syna Imreho a biskupa Gellerta roku 1083. Vydal několik zákoníků, jimiž dosáhl stabilizace Uher. Ke Koruně uherské připojil roku 1091 Chorvatsko, kde v Záhřebu založil biskupství. Zemřel roku 1095, když připravoval vojenské tažení do Čech, ve stejné době, kdy do Uher vtrhl z Polska se svými vojsky Koloman Uherský, který po něm nastoupil na uvolněný uherský trůn . Byl kanonizován roku 1192. Pohřben byl v somogyvárském opatství, které sám založil, v györské katedrále se nachází zlatý relikviář svatého Ladislava z 15.století
Legenda Sancti Ladislai Regis, existuje ve dvou verzích: malé a velké. Pravděpodobně pocházejí z přelomu 12. a 13.stol a jsou nejstaršími písemnými prameny o králi Ladislavovi. Ten je v ní popisován jako vládce udatný, urostlý a spravedlivý a zbožný.
V jedné části legendy je popisován zázrak, který se udál, když Ladislavovo vojsko bylo sužováno hladem. Král se vzdálil od svého vojska a ponořil se do modliteb. Prosil boha, aby nasytil jeho bojovníky. Pak se zvedl a uviděl, že k němu přichází stádo jelenů a buvolů.


Kronosaurus

Kronosaurus byl velkým rodem křídového mořského plaza. Tento velký dravec žil asi před 125-99 miliony let v mořích nedaleko dnešní Austrálie a Jižní Ameriky. Měl stejně jako jiní pliosauři ploutvovité končetiny a hydrodynamický tvar těla. Typový druh K. queenslandicus byl popsán Longmanem v roce 1924. Další druh K. boyacensis byl popsán z Kolumbie v roce 1992.
Velikost kronosaura byla dlouho nadsazována. Dnes předpokládáme, že délka tohoto velkého plaza činila asi 9-10 metrů, z toho lebka kolem 2,5 m. Zuby byly dlouhé kolem 7 centimetrů.
Kronosaurus se objevuje například v románu Roberta T. Bakkera Červený raptor.


Lichtspielhaus

Lichtspielhaus je DVD německé kapely Rammstein. Vyšlo 1. prosince 2003.Je to shrnutí všeho co Rammstein nahráli.


Landštejn

Landštejn je mohutný hrad s románským jádrem, rozšířený pozdně goticky a renesančně. Roku 1771 byl zničen požárem a opuštěn. V posledních letech proběhla jeho rekonstrukce. Nachází se v Jihočeském kraji východním směrem od města Nová Bystřice a 3 km severozápadně od obce Staré Město pod Landštejnem.
Hrad Landštejn byl pevností, který měl střežit zemskou stezku do Vitorazska. Předchůdcem dnešního hradu Lanštejn je pravděpodobně hrad, který byl postaven na místě dnešní osady Pomezí, který byl vystavěn rakouským rodem Zobingenů a byl především určen k obraně majetků výbojných Zobingenů proti českému králi. Tato doba je označována jako doba kolonizace českých zemí ze strany rakouského panstva a na základě vojenských výbojů, české panstvo požádalo Fridricha I. Barbarossu o určení hranic. V roce 1179 ze strany Fridricha I. Barbarossy byla vydána první listinná podoba česko-moravsko-rakouské hranice. Obranný hrad pro obranu moravského území po vydání listinné podoby hranic, vznikl na protější straně rakouského hradu na území jihozápadní Moravy. Prvním majitelem byl Hartlieb z Landštejna, který byl ve službách Přemyslovců v letech 1222-1236.
Později byl hrad i s celým územím připojen k Čechám po sňatku Přemysla Otakara II. s Markétou z Babenberka a od roku 1259 byl hrad Landštejn v majetku Vítkovců – hradecké větve pánů z Růže. Prvním pánem byl Oldřich z Landštejna a po něm Sezema a Vítek z Lomnice.
Páni z Landštejna získali značný politický vliv v království a zároveň svoje území značně rozšířili o Třeboň, Lomnici, Nové Hrady a Novou Bystřici. Velkého vlivu však získali za vlády Jana Lucemburského, kdy se Vilém z Landštejna stal jeho rádcem a zemským hejtmanem a vliv si udržel i za vlády Karla IV., který jej jmenoval purkrabím pražského hradu.
V té době měl hrad důležitou strategickou pozici, protože hlídal významnou zemskou obchodní stezku z Itálie přes Rakousko do českého vnitrozemí a dále na sever k polským sousedům. Tato důležitá obchodní stezka se dokonce stala jablkem sváru mezi Vilémem z Landštejna a jeho příbuzným, Jindřichem z Hradce, kterému se nakonec podařilo po dlouhotrvajícím sporu stezku odklonit na Jindřichův Hradec. Tato okolnost měla vliv na hospodaření Viléma z Landštejna, pro kterého znamenala značnou finanční ztrátu.
Po smrti Viléma z Ladštejna hrad přešel do majetku krále. Roku 1381 získal Landštejn a okolní panství Konrád Krajíř z Krajku od krále Václava IV.. Jeho synové značně hrad přestavěli a rozšířili v renesančním stylu. Byla vybudována silná opevnění, velké nádvoří a renesanční paláce. Přesto byl v roce 1579 hrad prodán Rakušanu Štěpánovi z Eicinku, který jej prodal jihlavskému měšťanu Davidovi Neumaierovi a po bitvě na Bílé hoře mu byl hrad Landštějn zkonfiskován, protože se postavil na stranu odbojných pánů. Po konfiskaci hrad rychle za sebou mění majitele. Ke zkáze tohoto hradu velkou měrou přispěl požár roku 1771, kdy zcela vyhořel a již nebyl obnoven. Okolní obyvatelé k devastaci přispěli rozebíráním kamene na stavby svých příbytků.
Hrad nejdříve plnil obrannou a vojenskou funkci, kdy byly uplatněny spíše funkční stavební prvky tehdejší doby. Jádrem hradu byla velká hranolová věž na jižní straně a menší obytná vět s kaplí na jižní straně. Později byly tyto věže spojeny palácem, do kterého se vcházelo jižní věží. V roce 1495 byla vystavěna hradní kaple sv. Jiří.
Teprve za držení hradu pány z Krajířů na stal architektonický rozvoj hradu, kteří začali románský slov přestavovat do tehdy pohodlnějšího renesančního slohu, včetně přestavby hlavního vstupu do hradu a rozšíření celkového půdorysu stavby. Tehdejší majitel se finančně vyčerpal a v roce 1579 byl hrad prodán. Tím začalo chátrání této stavby, kdy definitivní zkázu dovršil požár v roce 1771.
V 70. letech dvacátého století byl hrad zakonzervován a rekonstruován.


Paide

Paide je estonské město ležící v samém středu země. Je správním centrem kraje Järvamaa.
První písemná známka o Paide pochází z roku 1265, kdy byla zahájena stavba zdejšího křižáckého hradu. Krátce poté, roku 1291 získává přilehlé podhradí městská práva. Během povstání roku 1343 se na hradě uskutečnilo klíčové vyjednávání, které ovšem neskončilo zdarem - vůdci povstalců byli úkladně zavražděni. Během livonské války bylo město několikrát obléháno ruskými, švédskými i polskými vojsky a v důsledku toho těžce poškozeno. Z těchto ran se Paide nevzpamatovalo a v roce 1636 ztratilo městská práva. Další ránu zasadila Paide severní válka, když se tudy roku 1703 přehnala ruská armáda. Po utichnutí válečné vřavy nastoupilo Paide pomalou cestu k rozvoji. Městská práva obrdželo zpět roku 1783. V následujícím období zažívá Paide rozkvět, staví se kostely, restauruje se hrad, roste průmysl a město se stává kulturním centrem celé oblasti.
Dominantou Paide je zřícenina křižáckého hradu s mohutnou osmibokou strážní věží. Věž ovšem není původní, neboť ta byla vyhozena do vzduchu ustupující rudou armádou roku 1941. K znovupostavení věže došlo roku 1993. Ve věži se nachází muzeum a je z ní krásný výhled do kraje. Za zmínku stojí též budovy na centrálním náměstí - kostel sv. Kříže z roku 1786 a radnice.


Útok na hotel Marriot

Útok na hotel Marriot byl teroristický bombový útok, ke kterému došlo v pákistánském hlavním městě Islamabád dne 20. září 2008 kolem 16. hodiny večer.
Výbuch způsobila přibližně šestisetkilogramová bomba, umístěná v nákladním automobilu, který vjel do kontrolního vjezdu do areálu hotelu. Automobilu nejdříve začala hořet jeho přední část, kterou se snažila ochranka hotelu marně uhasit. Po prvotním zajiskření, které je odehnalo, následoval druhý mohutný výbuch, jenž vytvořil na místě obrovský kráter, narušil okolní rozvod plynu a zasáhl hotel, kde zažehl požár.
V důsledku výbuchu a následného požáru zemřelo 53 lidí a 266 jich bylo raněno. Mezi oběťmi byli i český velvyslanec v Pákistánu Ivo Žďárek a jeho vietnamská přítelkyně.
Z útoku je podezřelá Al-Káida nebo militantní skupina Tehrik Taleban Pakistan, jež je na ni úzce napojena.
V době útoku měl být původně v hotelu pákistánský prezident a premiér na společné večeři, ale nakonec změnili plán. Podle agentury AP to uvedlo 22. září pákistánské ministerstvo vnitra.


Ruggero Leoncavallo

Ruggero Leoncavallo (23. dubna 1857, Neapol- 9. srpna 1919, Montecatini byl italský operní skladatel. Přední představitel italského verismu v opeře.
Narodil se v Neapoli jako syn soudce. Hudební vzdělání získal na neapolské konservatoři. Po absolvování konservatoře se živil výukou hudby a snažil se o uvedení svých prvních oper „Tommaso Chatterton“ a „Songe d'une nuit d'été“, leč narážel na naprostý nezájem. V roce 1890 byl svědkem triumfálního úspěchu Mascagniho jednoaktovky Cavalleria rusticana a podle tohoto vzoru zkomponoval veristickou operu I Pagliacci. Libreto opery údajně vzniklo na základě skutečné události, podle kriminálního případu, který soudil jeho otec.
Opera Komedianti byla provedena v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou součástí světového operního repertoáru. Nahrávka árie Vesti la giubba v podání Enrica Carusa se stala první gramofonovou deskou na světě, která přesáhla milion prodaných výlisků.
Další opera I Medici provedená v Miláně o rok později ani revidovaná verze jeho dosud neuvedené prvotiny Tommaso Chatterton se nijak neprosadily. Na srovnatelný úspěch musel počkat až do roku 1897.
Ve francouzském časopise s přitažlivým názvem Satanův korzár vycházela na pokračování novela ze života pařížské bohémy spisovatele Henryho Murgera. V roce 1872 byla přeložena do italštiny a ve stejné době si ji jako základ libreta zvolili dva přední italští skladatelé Giacomo Puccini a Ruggero Leoncavallo. Oba skladatelé si byli vědomi, že vstupují do jakési veřejné soutěže - ostatně tehdejší doba si na soupeřivé srovnávání potrpěla. Soutěžení rozdmýchávali také oba nakladatelé Ricordi a Sonzongo, neboť si slibovali finanční úspěch vítězného díla. Puccini, jenž spolupracoval s libretisty, měl náskok před Leoncavallem, který si libreto psal sám. Obě díla se nakonec dávala ve stejnou dobu a ve stejném městě, v Benátkách. Leoncavallova opera se hrála ve slavném Teatro La Fenice, zatímco Puccini uvedl Bohému jen pár metrů vedle v Teatro San Benedetto. Obě opery jsou si po hudební stránce velmi podobné, krásný italský zpěv, velká gesta a zjitřené emoce. Nicméně, zatím co Leoncavallo akcentoval psychologickou stránku příběhu, Pucciniho opera je spíše sociologickou studií života pařížských umělců. Okamžitý úspěch měl tenkrát Leoncavallo, zejména poté co jeho operu uvedl Gustav Mahler ve Vídni. S postupem času se však do diváckého povědomí dostala opera Pucciniho a postupně se stala jedním z jeho nejoblíbenějších děl.
Leoncavallo napsal ještě řadu oper a operet, ale snad s výjimkou opery „Zaza“ se žádná nedočkala výraznějšího úspěchu a v současné době se provádějí sporadicky spíše jako historická kuriozita.
Pozoruhodné je, že Leoncavallo si psal libreta ke svým operám sám a nejen to, psal je i na zakázku pro jiné skladatele. Někteří znalci tvrdí, že byl ve své době nejlepším italským libretistou po Arrigo Boitovi. Že umělecké soupeření s Puccinim nezanechalo na jejich osobním vztahu žádné stopy svědčí i to, že jedno z nejkrásnějších operních libret, libreto k opeře Manon Lescaut, napsal Leoncavallo právě pro Giacoma Pucciniho.
Mimo opery a operety není Leoncavallova tvorba příliš rozsáhlá. Za zmínku stojí písně a písňové cykly, které jsou zejména italskými interprety dodnes prováděny a občas znějí v různých moderních úpravách.
Ruggero Leoncavallo zemřel v Montecatini v Toskánsku 9. srpna 1919.


Miloš Hlavica

Miloš Hlavice je český herec, manžel herečky Růženy Merunkové a bratr operního pěvce Pavla Hlavici.
Pochází z umělecké rodiny, jeho otec byl studovaný herec, bratr je operní pěvec. Od mládí rád recitoval a uhrál ochotnicky divadlo. Přesto nejprve studoval na ČVUT architekturu, nicméně zvítězilo herectví, které vystudoval na pražské DAMU. Po ukončení školy v roce 1958 byl v angažmá v Realistickém divadle až do roku 1991, tedy zhruba 33 let. Poté odešel na dva roky do městských divadel pražských. Od roku 1993, kdy odešel do důchodu, působí jako umělec ve svobodném povolání, hostuje na některých pražských scénách a věnuje se dabingu.
Jedná se také o známého rozhlasového a dabingového herce, který umělecký přednes v letech 1983-1993 také vyučoval na pražské DAMU.


Pečeť státu Michigan

Velká pečeť státu Michigan byla přijata dne 2. června 1835.
Velkou pečeť tvoří světle modré kruhové pole, v jehož středu je modrý štít, s nápisem TUEBOR, zobrazující muže se zbraní v ruce stojícího na zeleném břehu jezera při východu slunce. Muž symbolizuje stranu a míru a schopnost hájit svá práva. Štítonošem tohoto erbu je heraldicky vpravo Wappity a vlevo Los evropský. Oba jsou typickým symbolem Michiganu. Nad štítem je heraldicky vpravo hledící Orel bělohlavý, který v pařátech drží svazek šípů a olivovou ratolest. Nad ním je červená stuha s bíle napsaným heslem v latině: E PLURIBUS UNUM. Oba tyto prvky symbolizují Spojené státy.. Pod štítem je bílá stuha opět s latinským heslem: SI QUAERIS PENINSULAM AMOENAM CIRCUMSPICE. Modrý kruh přechází, ve směru od středu ven, do červeného mezikruží s černým nápisem: THE GREAT SEAL OF THE STATE OF MICHIGAN A.D. MDCCCXXXV.
Tato pečeť přijata dne 2. června 1835 a vytvořil ji samotný druhý guvernér tohoto státu - Lewis Cass. Pečeť je rovněž součástí Michiganské vlajky. Znak může být, na rozdíl od pečeti, vytištěn na dokumenty bez designu nebo slov.


ShKH vz.77

ShKH vz.77 Dana je československá samohybná kolová houfnice ráže 152 mm s pohonem 8x8. Byla vyvinuta v polovině 70. let ve slovenském podniku ZŤS. Houfnice je umístěna na podvozku nákladního automobilu Tatra 815, což ji odlišuje od ostatních samohybných děl, která jsou instalována na pásových podvozcích. Vozidlo má filtroventilační zařízení umožňující činnost i v zamořených oblastech a je vybaveno systémem centrálního huštění kol. Stroj je vybaven nabíjecím automatem, v případě nouze je možné houfnici nabíjet ručně. Na střeše věže je lafetován 12,7mm kulomet DŠKM vz.38/46, ve vozidle je k dispozici samopal a RPG-75. Samohybná houfnice byla postupně modernizována, nyní se jedná o slovenský výrobek firmy Konštrukta Defence a.s. Trenčín.


Řád templářů

Řád templářů byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířským řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze řád maltézských rytířů nebo řád německých rytířů. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, obecně se používá termín rytíři templu, templářští rytíři či jen templáři.
Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země. Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze. Řád nebyl nikdy obnoven.
Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž jejich původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Ve výzbroji měli většinou meč a štít ve tvaru erbu. Černé či hnědé oděvy s červeným křížem nosili řádoví bratři, kaplani a turkopolové.
Heraldika: červený kříž na bílém poli, známý jako templářský kříž. Uniformita řádu stejně jako typ kríže nebyl přesně určen. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar červeného kříže často měněn. Červený kříž na černém poli byl obvyklým znakem obyčejných řádových bratří, kaplanů a turkopolů. Barva štítu byla často zbarvena podle templářova postavení, nebo štít byl rozpůlen do dvou barevných polí, černé a bílé, stejně jako černobílá bojová zástava řádu.
Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá, stojící v místě, kde stával dříve Šalamounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu.
Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.
V době jejich posilování a rozmachu přišel neúspěch druhé křížové výpravy inspirované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na jejich politice. Skutečné neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.
Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.
V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků staly peníze jejich základní hodnotou. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.
Templářská pečeťPrvní řeholi řádu vypracoval pro templáře svatý Bernard. Ten ustanovil 72 článků, kterými vymezil povinnosti a zákazy týkající se mnichů tohoto řádu. Mezi ty základní patřil např. zákaz scházet se s lidmi, kteří byli exkomunikováni z církve, povinnost nosit bílý plášť, prostý a nezdobený oděv, povinnost sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat s rozbřeskem, zákaz lovu, dodržovat hierarchii v řádu, dodržovat slib mravopočestnosti, zákaz stýkat se se ženami a pohlédnout jim do tváře, vyhýbat se kejklířům, hercům a pěvcům, povinnost nosit krátce střižené vlasy, zákaz používat jemnou obuv se zahnutou špičkou, povinnost spát v košili a spodním prádle a mnohé další.
Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat francouzský král Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.
Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům. Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu.
Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.
Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Île de la Cité, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni.
Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů.
V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův. Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.
A tak přestože byl značný počet templářu skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace, svobodných zednářů.
Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli, a byli proto popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem.
Jiní vědci naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle této teorie měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v případě zajetí Saracény. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Pokud se týče obvinění z uctívání „hlavy“, někteří badatelé se domnívají, že tyto rituály se vztahovaly spíše k uctívání údajných ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských model. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna. Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování esoterického pojmu sofia. Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.
Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou nicméně často mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil. [pozn. od Athur Logoff: viz konkrétní pergamen z vatikánského archivu: http://asv.vatican.va/en/visit/doc/inform.htm, zveřejněn 25.10.2007]
Každopádně je s templářskou činností na blízkém východě spojena řada nejasností a dokonce i existuje řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s asasíny.
Řád templářů se stal proslulý i díky svému bohatství a obchodním úspěchům. Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta.
Templáři dále vydělávali na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod.
Řád se dále tak věnoval bankovnictví, což se po jejich stažení ze Svaté země stalo jejich hlavní činností. Můžeme je považovat za předchůdce moderního bankovnictví, protože bylo možné uložit peníze v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě.
Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením, čímž se odlišovali od počátečního zaměření řádu johanitů i německých rytířů. Jejich řehole vycházela z řehole cisterciáckého řádu. V čele řádu stál volený velmistr.
Později byli do řádu začleněni ještě tzv. Turkopolové, což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel. Také později byl vytvořen institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu zvenčí. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo přitom asi deset služebníků. Většina členů řádu měla za povinnost zajišťovat bojové úkoly. Templáři byli totiž primárně vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.
Někteří bratři ale nebyli válečníky, ale spíše bankéři. Řád totiž zajištoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků křížových výprav. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním papežským bulám měl řád oprávnění vybírat daně a desátky na území, spadajícím přímo pod jeho kontrolu. Takto narůstal majetek řádu a dále rostl i jeho význam politický.
V čele řádu stál Velmistr, jemuž byl podřízen zástupce a jemu pak Maršál a Velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Jeho působnost se neomezovala pouze na Svatou zemi, komendy byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, jež spadaly pod německy mluvící provincie.
Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií odehrávající se v noci či nad ránem s řadou rituálů, o nichž je pojednáno dále. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.
Templáři měli právní imunitu a mohli vykonat na svých územích vlastní spravedlnost. Ve vztahu k církvi podléhali pouze papeži a měli právo určovat si vlastní hodnostáře.
Již zanedlouho po svém založení byli templáři podezříváni z nejrůznějších přestupků a zločinů. Proslýchalo se, že rytíři uzavírali spojenectví a tajné dohody s různými skupinami muslimských bojovníků, někdy i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně měla jádro templářů tvořit tajná organizace, jejíž kořeny sahaly ještě do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonickému symbolu nazývanému Bafomet.
Dochovaly se i nejrůznější popisy tajných templářských rituálů, jejichž pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů bylo přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jež měla přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, konec páteře a penis.
Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.
Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání.
Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili tajemství „Mistrů zednářů“, stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena Menelikem I. do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii.
V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu. Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí.
Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetismus apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista.
V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla - s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově - nelze doložit.
Bojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na pozadí černobílé šachovnice. Válečný pokřik templářů zněl "Vive Dieu, Saint Amour" a za heslo si zvolili slova "Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam". Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni, což symbolizovalo chudobu a službu. Velmistr a ostatní vysocí hodnostáři nosili hůl s násadou s křížem přezdívanou abakus. Zajímavé je, že žádný člověk se nesměl k člověku držící tuto hůl přiblížit příliš blízko. Byla stejně jako ostatní symboly řádu považována za posvátnou. Templáři měli také nařízeno stříhat si vlasy nakrátko a měli zákaz holit se. Pravděpodobně se jedná o přejatý arabský zvyk, protože dlouhé vousy jsou u Arabů považovány za znak urozenosti.
Řád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jejich sídlem byl kostel sv. Vavřince v Praze. Mimo Prahu působili také v Uhříněvsi, Vsetíně, Blatné nebo v moravských Čejkovicích, Jamolicích a Brně.


Metasoma

U štírů se metasoma skládá z pěti článků a je zakončena telsonem. Nesprávně se nazývá ocásek. Skutečným ocáskem je telson. Mezi telsonem a metasomou se nachází řitní otvor. Metasoma je velice pohyblivá a to kvůli užití jedu umístěného v telsonu pro usmrcení kořisti nebo odstrašení nepřítele.


Sanrensei

Sanrensei je jedno z tradičních fuseki ve hře go. Vyznačuje se typickým postavením černých kamnenů na hvězdách. Bílého kameny jsou na hvězdách nebo bodech 3-4. Lze jej považovat za variantu základního zahájení nirenboši.


Jeruzalémské království

Jeruzalémské království bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.
Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Friedrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem se stal Akkon. Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.
V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.
Soubor:Godefroi 4.jpg|thumb|left|Godefroi z Bouillonu jako Ochránce Svatého hrobu, idealizovaný renesanční portrét od Giacoma Jaqueria, 1420 Papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na koncilu v Clermontu tažení proti „nevěřícím“ za účelem pomoci východním křesťanům zastavit postup seldžuckých Turků v Anatolii. Tažení bylo vypraveno v roce 1096, hlavním cílem se však stala Svatá země. Vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099.
Ještě před samotným dobytím města, ale hlavně po něm, se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Rytíři a světští účastníci výpravy požadovali zvolení regulérního krále, kdežto duchovenstvo prosazovalo ryze teokratickou vládu. Nakonec byl po všech konfliktech na trůn zvolen dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu, který přijal titul Ochránce Svatého hrobu. Jeho poražený sok hrabě Raimond z Toulouse poté odešel do Jericha. Kromě nového vládce města byl zvolen též nový jeruzalémský latinský patriarcha, vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární Arnoul ze Chocques.
Když se Godefroy ujal vlády, musel záhy čelit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné egyptské armády pod velením vezíra al-Afdala, který vyrazil znovu dobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se díky tomu znovu sjednotili a vytáhli s vojskem Egypťanům vstříc. Více než dvojnásobné egyptské vojsko u Askalonu rozprášili a loďstvo zahnali na útěk. Tímto vítězstvím bylo křižácké tažení završeno a nadvláda nad Jeruzalémským královstvím zajištěna. Na počátku roku 1100 se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat jejich vládu. Téhož roku si křižáci podrobili oblasti Zajordánska a po připlutí velké benátské flotily vytáhli na Haifu. Nedlouho poté, 18. července 1100, Godefroy z Bouillonu zemřel.
Nástupcem prvního křižáckého jeruzalémského vládce se stal jeho mladší bratr Balduin z Boulogne, který se v Betlémě nechal korunovat králem. Již v roce 1102 křižáci utrpěli porážku, ze které Balduin jen stěží vyvázl. Několikrát úspěšně odrazil nájezdy arabských vojsk z Egypta na jihovýchodě země a v roce 1113 také turecké útoky z Mosulu a Damašku. Svou politiku zaměřil expanzivním směrem a často útočil na arabská území za Jordánem, obsadil oblasti Moábu a Idumeje, kde roku 1115 křižáci založili hrad Krak de Montréal. Balduin I. úspěšně rozšířil území svého státu, když dobyl přístavní města Akkon, Bejrút, Sidon a roku 1124 za pomoci benátského loďstva Tyros. Svůj status lenního pána používal také pro další křižácké státy na severu.
Počet křesťanů latinského ritu začal stoupat. Důležitou úlohu začaly v novém království hrát italské městské státy: Benátky, Pisa a Janov. Italská loďstva pomáhala křižákům při dobývání palestinských přístavů a odměnou za vojenskou pomoc jim bylo přidělení obchodních čtvrtí v těchto nově dobytých městech; Italové se podíleli na zvyšování latinské populace. Po vojenském tažení do Zajordánska v roce 1115 byl Jeruzalém znovu zalidněn, a to především křižáckými osadníky z Evropy a domorodými křesťany. Jeruzalémské království však trpělo geografickou vzdáleností od západní Evropy a jeho východní hranice nebyla ideální obrannou linií. Většina území, které v této době jeruzalémský král ovládal, se nacházela v pásu území mezi Středozemním mořem a Jordánem. Země za ním byla častým dějištěm nájezdů a vojenských střetů. Balduin II. předává Šalomounův chrám do rukou prvního velmistra řádu templářů Huguensovi de Payns a Goudefroiovi de Saint-Omer Po smrti Balduina I. roku 1118 na trůn nastoupil jeho bratranec Balduin Le Bourg jako Balduin II. Projevil se jako schopný vládce, úspěšně bránil království před invazí seldžuckých Turků a fátimovských Egypťanů a dále rozšiřoval ovládané území. Během vlády Balduina II. vznikly ve Svaté zemi první rytířské řády a dále se prohloubil vliv Jeruzaléma nad křižáckými státy Edessou a Antiochií, kde se Balduin II. stal regentem zastupujícím jejich indisponované vládce - mrtvého regenta Rogera ze Salerna z Antiochie a zajatého hraběte Joscelina z Edessy. Sám král byl během své vlády několikrát poražen a dokonce zajat Seldžuky, jeho regentství i vláda v Jeruzalémě tím však neutrpěly. Balduinovy dcery byly poté provdány do vládnoucích rodů v Antiochijském knížectví a Tripolském hrabství, nejstarší dcera Melisenda měla po Balduinově smrti zdědit korunu v Jeruzalémě. Balduinovi II. i královské radě bylo jasné, že princezna by nemohla vládnout sama, snažili se jí proto zajistit výhodný sňatek. Se žádostí o výběr vhodného kandidáta na jeruzalémský trůn se obrátili na francouzského krále Ludvíka VI., který jako možného jeruzalémského krále doporučil Fulka V., hraběte z Anjou a hlavu mocného rodu Anjouovců.
Stabilní složku palestinského obyvatelstva tvořili vždy venkované. Odhaduje se, že v tehdejší době žilo ve vesnicích zhruba čtvrt milionu především domorodých obyvatel. Venkované byli převážně muslimové, avšak v okolí Betléma, Ramly, Gazy, Keraku a východní Galileje převažovali křesťané. Rovněž okolí nově zakládaných křižáckých hradů bylo osídlováno evropskými křesťany.
Po první křížové výpravě zůstalo na Blízkém východě odhadem asi 10 000 křižáků-poutníků a jen malý počet rytířů. Bylo tedy nutné získat pro nové království nové osadníky z Evropy. Na konci osmdesátých let 12. století žilo v Zámoří 90 000 až 120 000 Evropanů. Západní osadníci zalidňovali především velká přístavní města, zejména Akkon a Tyros. Osídlení Jeruzaléma, jehož původní obyvatelstvo bylo vyvražděno po jeho dobytí roku 1099, již bylo obtížnější, protože nebyl obchodním centrem ani střediskem řemeslné výroby, nové osadníky navíc odrazovalo jeho nehostinné pouštní okolí. K osídlení města proto jeruzalémští králové lákali kolonisty mimořádnými privilegii. V době bitvy u Hattínu měl Jeruzalém přibližně 20 000 obyvatel.
V čele města stála Městská rada, kterou jmenoval pán města a v jejímž čele stál vikomt. V kompetenci Městské rady bylo také soudit východní křesťany a muslimy. V přístavních městech zasedaly soudy pro námořní záležitosti – . Ve velkých obchodních střediscích měli rozsáhlá privilegia italští kupci, kteří měli vlastní samosprávu a kostely s duchovním nezávislým na místní církvi. Toto postavení však nebylo ve všech městech stejné a v jednotlivých městech se lišilo. Nejvýznamnější postavení měli v křižáky kontrolovaných městech obchodníci z Janova, Benátek, Pisy, ale i z Marseille a Amalfi. Navzdory tomu, že Latinové představovali asi čtvrtinu všeho obyvatelstva v celém Jeruzalémském království, ve městech tvořili většinu.
Zvláštním prvkem v italských čtvrtích křižáckých měst v Palestině byly komuny. Jejich členové se sociálně nelišili od ostatních obyvatel měst, ale jejich výhodné postavení ve městě bylo upraveno úmluvami s jeruzalémským králem, kterému v dobách dobytí přístavních měst lvím podílem vypomáhala loďstva italských států.
Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí. Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako Řekové či Syřané, jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Na rozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru starých Římanů, Frankové u jídla zasedali ke stolu. Kronikář první křížové výpravy Fulcher ze Chartres napsal:
Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali starou francouzštinou a dále se hlásili ke katolickému vyznání. Ztratili však vyhraněný náboženský fanatismus a nenávist vůči jinověrcům, kterou oplývali nově příchozí poutníci. Ti také při pohledu na životní úroveň svých domorodých krajanů nevycházeli z údivu. Naopak návštěvníci z východu i domorodí Arabové na Franky pohlíželi stále jako na barbary. Arabský historik Usáma bin Munkíz Evropany a jejich společnost popsal:
Mezi západní a místní kulturou nedošlo k žádnému splynutí. Latinové se většinou o muslimskou kulturu nezajímali a jejich západní zvyklosti domácí kulturní život neovlivnily. Na vysoké úrovni byla v Jeruzalémském království lékařská péče. Evropští lékaři získávali znalosti a zkušenosti od pokročilejších Židů a Arabů a v raných letech křižáckého království dávali Frankové přednost místním lékařům před svými krajany. Kronikář Guillaume z Tyru napsal:
V Jeruzalémě se nacházely čtyři nemocnice a vlastní nemocnici měla i ostatní velká města jako Akkon, Nábulus, Askalon, Jaffa a Tyros. Každá nemocnice měla čtyři lékaře a čtyři ranhojiče. Většinu nemocnic spravoval řád johanitů, jehož posláním byla především péče o křesťanské poutníky.
Neurozené evropské obyvatelstvo bylo na Východě ve dvojí pozici: vůči křižáckému panstvu bylo poddanými a vůči domorodcům vládnoucí třídou. Neurození Latinové pocházeli ze všech koutů Evropy a rychle se zdejším podmínkám přizpůsobili. Tito obyvatelé žili většinou ve městech, kde získali status měšťanů a směli vlastnit nemovitý majetek. Postavení a výsady však mohli prostí Evropané získat, v rámci některých zvláštních privilegií, pokud se usadili na venkově kolem nově zakládaných křižáckých hradů. Měšťané byli sice příslušníci sociální třídy, avšak nepředstavovali svobodný stav.
Neurození Frankové měli dovoleno uzavírat manželství s příslušníky místních křesťanských komunit. Míšenci Orientálců a Evropanů se nazývali francouzsky . Poarabštělí poulains sloužili v jeruzalémském vojsku, kde tvořili oddíly lehké jízdy, kde se nazývali Turkopolové – synové Turků.
Muslimové tvořili majoritní vrstvu obyvatelstva na venkově, zatímco z města byli vyhnáni. Většina z nich se hlásila k šíitskému islámu a uznávala fátimovského chalífu v Káhiře. Ve vnitrozemí se vyskytovali rovněž sunnité a na jihu země se křižáci dostali do kontaktu s beduíny, se kterými navázali spolupráci. Mezi Sidonem a Hebronem byli usazeni šíitští drúzové, se kterými Frankové žádné kontakty neudržovali.
Východní křesťané zpočátku vítali křižácká vojska jako své osvoboditele od muslimské nadvlády. Syrští jakobité, kteří hovořili arabsky, směli zůstat ve městech i na vesnicích. Východní ortodoxní, mezi které patřili především Řekové a částečně také Arméni a Syřané se těšili ochraně byzantského císaře a ve městech spravovali některé památky. Křižácké panstvo však vůči nim zaujímalo obezřetný a nedůvěřivý postoj.
Křižácká vláda, oproti muslimské vládě, znamenala pro východní křesťany jisté ekonomické zlepšení, neboť jim křižáci poněkud snížili daňové zatížení, zatímco Židé a muslimové platili stejné poplatky, jako za Arabů. Z náboženského hlediska však křižáci vůči jinověrcům nebyli tak tolerantní jako Arabové před nimi. Latinská církev místním křesťanským komunitám zabrala kostely a Frankové jim nikdy nepřiznali samosprávu, kterou jim muslimové neupírali. Jeruzalémský patriarcha nicméně vyžadoval poslušnost od všech křesťanů bez rozdílu, neboť se cítil nejvyšším představitelem křesťanstva ve Svaté zemi.
Velmi přátelské vztahy navázali Frankové s křesťanskými maronity, kteří žili v horských oblastech nad Tripolisem. Ti dokonce sloužili v jeruzalémském vojsku. Roku 1182 maronité přijali papežovu autoritu a byli zařazeni do latinské církve.
Do Svaté země s první křížovou výpravou přišli převážně drobní šlechtici, většinou Normané a Francouzi, kteří ve své vlasti nehráli významnější politickou roli a nebyli tak závislí na králi jako velcí feudálové. Francouzské feudální zřízení bylo v křižáckých státech věrně napodobeno. Základní jednotkou ve společenské organizaci bylo léno, které bylo přiděleno některému z rytířů. Lénem byla zpravidla nějaká vesnice či její část. Rytíř měl ze svého léna finanční rentu a ztělesňoval zde soudní moc. Později někteří rytíři spojili více lén dohromady a vznikala tak baronství. Baron poté své panství mohl rozdělit mezi své rytíře-leníky, kteří sloužili v baronově vojsku místo placení nájemného. Protože na Východě bylo po první křížové výpravě více půdy, než urozených dobyvatelů, pronikli někteří prostí bojovníci mezi šlechtu – například mocný rod Ibelinů pocházel z rodu pisánských obchodníků.
V polovině 12. století bylo v Jeruzalémském království na 20 000 šlechticů a 1500 leníků. Feudalismus v Levantě se od systému v Evropě v některých aspektech lišil. Za prvé lénem zde mohlo být i město nebo městská čtvrť a příjmy z ní. Druhou odlišností bylo postavení ženy v místní společnosti, která mohla být lenní paní, leníkem a mohla také léna dědit.
V průběhu dvousetleté historie Jeruzalémského království moc leníků prošla velkými změnami. Zpočátku křižácké vlády v Palestině byla nejvyšší autoritou moc krále, který uděloval a odebíral léna a měl také nejvyšší soudní pravomoc. Moc baronů od konce 12. století rostla a ve 13. století již šlechtici v království prakticky vládli. Významnou oporou krále v zemi bylo přímé královské léno, které tvořila především velkoměsta Jeruzalém, Tyros a Askalon – ten zaujímal asi třetinu země, zbytek zaujímala panství baronů.
Jeruzalémské království bylo monarchií dědičnou. Královou oporou a zároveň i jeho opozicí byla Královská rada, která již při korunování prvního krále Balduina I. deklarovala své právo krále „volit“ – tedy v praxi potvrzovat nástupce na trůn – a jeruzalémský patriarcha řídil korunovační ceremoniál. Královské rady se mohli účastnit všichni královi vazalové, byť nejdůležitější úlohy hráli nejmajetnější baroni. V radě se probíraly všechny politické, finanční, právní a legislativní záležitosti Jeruzalémského království. Její pravomoci nebyly nijak definovány a poslední slovo měl tedy král, který v radě zaujímal místo jako – první mezi rovnými.
Král měl po boku také vysoké úředníky. Jeho nejvyšším zástupcem byl senešal, který měl jak administrativní, tak vojenskou pravomoc a spravoval také daně. Nejvyšším velitelem vojska hned po králi byl konetábl, jeho zástupcem byl pak maršál. Administrativní záležitosti měl, podobně jako v Evropě, na starosti kancléř a králův osobní majetek spravoval komoří.
Složení měst v Jeruzalémském království, smíšené s italskými obchodníky vedlo k rozvoji ekonomiky spíše obchodním, než agrárním směrem. Zemědělství po úpadku východořímské moci stagnovalo, přesto však obyvatelstvu při pobřeží poskytovalo obživu. Palestinské vnitrozemí bylo většinou pusté, zemědělství se dalo provozovat jen na několika místech v Galileji a u řeky Jordán, kde se pěstovalo jižní ovoce. Jednou z mála plodin, kterou křižáci na Východ dovezli z Evropy, byla vinná réva. Protože muslimové pít víno nesmějí, ve svých zemích jej ani nepěstovali.
Většina stavební činnosti západních dobyvatelů na Východě se soustředila především na pevnosti a hrady: Krak des Moab v Keraku a Krak de Montréal v Zajordánsku, Belvoir nedaleko Tiberiady v dnešním severním Izraeli, hrad Ibelin poblíž Jaffy, templářská pevnost La Roche Guillaume v Turecku a především slavný hrad řádu johanitů Krak des Chevaliers v dnešní Sýrii a mnoho dalších pevností.
Křižáci však nebudovali pouze vojenskou architekturu, ale zaměřovali se také na kostely, na jejichž stavbě se mimo jiné podíleli Arabové a místní obyvatelstvo. V Jeruzalémě bylo kostelů dvacet sedm, v Tyru dvanáct a v Akkonu čtyřicet.
Za vlády křižáků došlo k přestavění a rozšíření Baziliky Svatého Hrobu. Architektonicky tato přestavba vychází z tehdejší francouzské a středomořské architektury a je syntézou pozdně románských a raně gotických prvků. Přestavba spojila všechny do té doby oddělené oltáře a byla dokončena roku 1149.
Křižácké umění a architektura kombinovaly západní gotiku s byzantským slohem a islámskou architekturou. Velká města měla běžně lázně, které se podobaly tureckým či starým římským lázním. Ženy navštěvovaly lázně stejně často jako muži, tedy dvakrát až třikrát týdně a koupaly se odděleně od mužů. V domech byla pokročile řešená sociální zařízení, která chyběla ve většině tehdejších světových měst.
Jedním z nejranějších příkladů křižáckého umění je Melisendin žaltář, iluminovaný rukopis zhotovený mezi léty 1135–1143, který je dnes umístěný v Britské knihovně. Ostatní dochované rukopisy z křižácké Palestiny jsou většinou ze 13. století.
Když v roce 1131 zemřel král Balduin II., na trůn nastoupila jeho dcera Melisenda s manželem Fulkem z Anjou. Během společné vlády královského páru zažil Jeruzalém největší ekonomický a kulturní rozkvět. Po nástupu nového krále začaly severní křižácké státy revoltovat a podrývat jeruzalémskou autoritu. Nakonec se proti jeruzalémskému králi obrátily. Fulkovi se díky vojenské převaze podařilo uznání lenní závislosti ostatních křižáckých vládců vynutit. Do Antiochijského knížectví poté dosadil svého spojence Raimonda z Poitiers.
Mosulský atabeg Zengí využil roztříštěnosti křižáků a zaútočil na křižácká území. Vrcholem tažení bylo dobytí hradu Montferand, který bránil sám král Fulko a kterého Zengí donutil kapitulovat. Fulko si dobře uvědomoval, že Zengího hrozba v dohledné době nepomine a proto koncem třicátých let uzavřel spojenectví s damašským emírem.
Roku 1143 Fulko při lovu nešťastně spadl z koně a zabil se. Zengí okamžitě vytáhl proti křižáckým státům a roku 1144 dobyl Edesské hrabství. Královna Melisenda se po manželově smrti stala regentkou za staršího nezletilého syna, budoucího krále Balduina III. Královská rada stanovila poradcem barona Manasséa de Hierges, který po Fulkově smrti vedl jeruzalémské vojsko. Roku 1147 byl však Zengí zavražděn svým eunuchem Jarankešem. Nový jeruzalémský král Balduin III. vycítil příležitost a vytáhl proti Damašku. Tažením ničeho nedosáhl a nakonec ustoupil zpět do Palestiny. O rok později dorazil do země kontingent druhé křížové výpravy.
Setkání vůdců křížové výpravy v Akkonu roku 1148 se účastnil francouzský král Ludvík VII. a německý král Konrád III. Koncil poté prosadil, navzdory několika opozičním šlechticům, tažení na Damašek. Křížová výprava pak skutečně roku 1148 na Damašek vytáhla, ovšem obléhání města skončilo naprostým fiaskem.
Poté, co se křižáci neúspěšně pokusili dobýt Damašek, vytáhl muslimský vládce Núr ad-Dín proti Antiochii a porazil knížete Raimonda. Nedlouho poté byl zajat edesský hrabě Joscelin II. a jeho žena zbylou část Edesského hrabství prodala Byzantské říši. Po smrti antiochijského knížete a zajetí edesského hraběte byl také zavražděn tripolský hrabě Raimond II., čímž byl jeho stát uvržen do vnitřní krize. Jeruzalémský král nejprve vytáhl osvobodit Antiochii od Núr ad-Dína a poté s ním uzavřel příměří, čímž získal oddechový čas na to, aby mohl najít nové vládce pro severní křižácké státy. Ačkoliv Edesské hrabství již de facto neexistovalo, novým titulárním hrabětem se stal syn Joscelina II. Joscelin III. Balduin III. se také stal poručníkem nového hraběte z Tripolisu, který byl nezletilý a za něhož fakticky vládla matka. Nakonec se král snažil vybrat ženicha pro ovdovělou antiochijskou kněžnu Konstancii, avšak pro její vzdor se tak tři roky nedařilo. Poté si zvolila za manžela nemajetného francouzského rytíře Renauda de Châtillon.
Ačkoliv bylo Balduinovi III. již dvacet let, musel se o moc stále dělit se svou matkou Melisendou. Balduin si proto na jeruzalémském patriarchovi vynutil svou korunovaci jako samovládce království. Tím vyvolal otevřený konflikt s Melisendou a jejím spojencem Manassém de Hierges, ve kterém Balduin III. zvítězil. Královna odešla do ústraní a Manassés de Hierges opustil Blízký východ.
V roce 1153 Balduin III. dobyl poslední výspu egyptské moci v Levantě – přístav Askalon. Město získal údělem králův mladší bratr Amaury. Dobytím Askalonu křižáci ovládli celé palestinské pobřeží. Výprava však stála královskou pokladnu velké peníze a v době, kdy se Núr ad-Dín zmocňoval Damašku, byl nucen jeruzalémský král jen přihlížet.
V padesátých letech 12. století se jeruzalémská politika zaměřovala na vřelejší vztahy s byzantským císařem, což bylo stvrzeno na jaře 1158 sňatkem krále Balduina s neteří císaře Manuela I. V té době však nový antiochijský kníže Renaud de Châtillon spolu s arménskými spojenci zaútočil a vyplenil byzantský Kypr. Balduin III. se od Renauda distancoval a na podzim 1158 císař Manuel vytáhl na východ na trestnou výpravu.
Roku 1159 zemřela Manuelova manželka Berta ze Sulzbachu a císař se obrátil na jeruzalémského krále, aby mu zprostředkoval nový sňatek s některou z křižáckých šlechtičen. Balduin preferoval svou neteř Melisendu, dceru tripolského hraběte, ale císař nakonec zvolil dceru antiochijské kněžny Konstancie Marii. Balduina III. a jeruzalémský i tripolský dvůr císař svým rozhodnutím podráždil, vztahy se však brzy zase urovnaly. V roce 1163 stále bezdětný Balduin III. onemocněl a v Bejrútu zemřel. Na trůn nastoupil jeho mladší bratr, hrabě z Jaffy a Askalonu Amaury.
Když Amaury I. nastoupil na trůn, Núr ad-Dín ohrožoval všechny křižácké státy a král si uvědomoval nutnost pokračování přátelského kurzu k Byzanci. Zároveň byl však posedlý myšlenkou dobytí Egypta. O Egypt však měl zájem i Núr ad-Dín, který zde roku 1163 pomohl sesazenému vezírovi Šávarovi zpět do jeho úřadu. Šávar se ale nakonec obrátil k Núr ad-Dínovi zády a spojil se s jeruzalémským králem. Ten roku 1164 vtrhl do Horního Egypta, kde v pevnosti Bilbajs obklíčil Núr ad-Dínovu armádu. Núr ad-Dín proto zaútočil na severní Sýrii a donutil tak Amauryho se stáhnout zpět.
Roku 1167 Núr ad-Dínův emír Šírkúh shromáždil nové vojsko pro tažení do Egypta. Šávar se opět obrátil o pomoc na Amauryho I. Ten opět vytáhl na jih, kde po několika nerozhodných bitvách obě strany uzavřely příměří a Šávar byl donucen křižákům platit vysoký tribut.Pod pyramidami v Gíze měsíce tábořil Núr ad-Dínův vojevůdce Asad ad-Dín ŠírkúhJiž v říjnu příštího roku však křižáci vtrhli do delty Nilu, kde zmasakrovali místní křesťanské obyvatelstvo. Když poté Amaury oblehl Káhiru, Egypťané požádali o pomoc Núr ad-Dína, který v lednu 1169 donutil jeruzalémské vojsko k ústupu. Šírkúh se stal novým egyptským vezírem a po něm nastoupil jeho synovec Saláh ad-Dín Jusúf ben Ajjúb.
Amaury a byzantský císař Manuel považovali Saláh ad-Dínovo převzetí moci v Egyptě, spolu s Núr ad-Dínem v Sýrii, za porušení rovnováhy sil. Císař proto zosnoval další egyptské tažení a přislíbil palestinským Frankům na pomoc loďstvo. Po týdnech čekání skutečně křižáci s flotilou po boku vytáhli do Egypta, kde oblehli přístav Damietta. Město však útoku odolalo a útočníci se nakonec stáhli. Tím také skončilo pět křižáckých pokusů o dobytí Egypta.
Navzdory pohromě, jakou skončil společný podnik, bylo Amauryho a Manuelovo spojenectví nadále udržováno. Roku 1173 nabídla jeruzalémským křižákům spojenectví muslimská sekta assassinů, jejímž šejkem byl v té době Rašíd ad-Dín Sinan, mezi křižáky známý jako Stařec z hor. Proti spojenectví se však postavili templáři a assassinské poselstvo zabili. Amaury I. se rozzuřil, nechal odpovědné templáře zatknout a u papeže dokonce žádal zrušení templářského řádu. Sinanovi se král omluvil a ten omluvu přijal. Roku 1174 Núr ad-Dín zemřel a po několika měsících jej následoval i Amaury I. Necelý týden po Amauryho smrti byl novým jeruzalémským králem korunován jeho třináctiletý syn jako Balduin IV. Do roku 1180 probíhaly pravidelné drobné šarvátky mezi Saláh ad-Dínem a novým králem, poté bylo sjednáno příměří na dva roky. Toho roku zemřel i císař Manuel I. a s jeho smrtí ztratilo Jeruzalémské království mocného spojence.
Soubor:BaldwinIV.jpg|thumb|left|Arcibiskup William z Tyru a Balduin IV., William u chlapce rozpoznává první příznaky lepry
Amauryho následník Balduin IV. od útlého mládí trpěl leprou. I přes své onemocnění se ukázal být velmi rozhodným a energickým králem a vojevůdcem. V té době se již plně projevilo rozdělení královského dvora a jeruzalémských baronů na dvě názorové skupiny. První skupinu tvořili především šlechtici, kteří se ve Svaté zemi narodili a jejichž rody zde žily po několik generací. Po nástupu Balduina IV. měli tito šlechtici také u dvora převahu. Jejich hlavními představiteli byli hrabě z Tripolisu Raimond III. a baron z Ramly a Nábulu Balian. Ti zastávali umírněné názory na soužití s muslimy a prosazovali vůči nim i Byzanci vstřícnější politiku, vojensky zaměřenou na obranu země. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří se v Palestině nenarodili, ale získali zde své panství a v arabském světě se příliš neorientovali. Ti prosazovali vůči muslimským státům útočnou a dobyvačnou politiku a mezi jejich představitele patřili bratři Guy a Amaury de Lusignan a také Renaud de Châtillon. Od roku 1180 získali příznivci agresivnější politiky významná místa ve státní správě a poté i rozhodující slovo u dvora, když se králova sestra Sibyla vdala za hraběte z Jaffy a Askalonu Guye de Lusignan. Guyově dvorské skupině se také podařilo na uvolněné místo jeruzalémského patriarchy zvolit arcibiskupa z Caesareje Herakleia, zatímco Raimond III. se svými příznivci prosazoval akkonského arcibiskupa, kronikáře a vychovatele Balduina IV., Guillauma z Tyru.
V Egyptě zatím narůstala po smrti Núr ad-Dína moc vezíra Saláh ad-Dína Jusúfa ben Ajjúba, později známého jako Saladina. Saladin nejprve začal sjednocovat muslimy v Sýrii a narazil na odpor vládců v Aleppu a Mosulu, kteří byli ze Zengího rodu. Jeruzalémští křižáci, kteří si novou Saladinovu hrozbu dobře uvědomovali, se ze všech sil snažili podpořit zengíovské vládce a roku 1176 se jim Saladina podařilo od útoku na Aleppo odradit.
Kvůli neustálým loupežným nájezdům Renauda de Châtillon na obchodní karavany Arabů Saladin na Jeruzalémské království zaútočil. Do čela jeruzalémských vojsk se postavil králův švagr Guy, který však předvedl jenom svou váhavost v boji a jeho odpůrci, v čele s Raimondem III., krále přiměli Guye z funkce velitele odvolat. Do čela armády se navzdory svému malomocenství postavil král Balduin osobně a Guye vyšachoval z nástupnictví na trůn tím, že nechal korunovat svého pětiletého synovce za korunního prince. Královým zástupcem se stal Raimond III., který se rovněž stal regentem království po dobu nezletilosti mladého Balduina V. a velitelem armády. Svou zdatnost Raimond III. prokázal, když Saladina zahnal od obléhání Keraku, kde se v té době konala svatba jeho nevlastního syna Homfroie a královy mladší sestry Isabely a kde byl také přítomen velký počet významných svatebčanů z řad baronů.
Roku 1185 nemocný král zemřel a Raimond III. se tak mohl z pevné pozice regenta plně zmocnit vlády za mladého krále Balduina V. Raimond také vyjednal se Saladinem příměří na čtyři roky. O rok později však nečekaně mladý král zemřel a Raimond ztratil svá regentská práva. Moc přešla na matku zesnulého krále Sybilu a jejího manžela Guye de Lusignan, kteří si po krátkém konfliktu vládu v Jeruzalémě zajistili. Raimond III. odjel z Jeruzaléma do Tiberiady, kde se dohodl se Saladinem na vzájemném příměří. Dvorská strana bojechtivých šlechticů se tak dostala opět k moci.
Guy de Lusignan se ukázal jako špatný a nerozhodný vládce. Králův blízký spojenec Renaud de Châtillon znovu zaútočil na saracénskou karavanu a zajaté obchodníky a zboží odvlekl do Keraku. Saladin tuto akci vzal jako záminku k válce a začal se chystat k boji. Šlechtici byli Renaudovou akci rozhořčeni a Raimond III. z Tripolisu i antiochijský kníže Bohemund III. odmítli mít s novou válkou se Saladinem cokoliv společného. Guy de Lusignan však začal v okolí Nazaretu shromažďovat veškeré vojsko. Tripolský hrabě Raimond se nakonec k vojsku připojil také. V následné bitvě u hattínských rohů 4. července 1187 však jeruzalémské vojsko Saladin porazil a zajal krále i ostatní vůdce. Raimondovi III., Balianu z Ibelinu, Reginaldovi ze Sidonu, patriarchu Herakliovi, titulárnímu hraběti z Edessy Joscelinu III. a asi třem tisícovkám dalších křesťanů se podařilo vyváznout. Renaud de Châtillon byl Saladinem popraven a Guy de Lusignan s ostatními byli s poctami odvedeni do zajetí. Poté Saladin už dobýval snadno jedno křižácké území za druhým a 2. října 1187 padl samotný Jeruzalém. Pouze několik měst a hradů zůstalo v křižáckých rukách, jako přístav Tyros,, město Antiochie, Tripolis a hrady Beaufort, Chastel Blanc, Marqab, Tortosa a Krak des Chevaliers.
Ztráta Jeruzaléma na podzim roku 1187 ukončila na čas existenci Jeruzalémského království. Mnoho obyvatel prchlo před Saladinem do Tyru, Tripolisu, či Egypta, odkud se vrátili zpět do Evropy. Křesťané, kteří padli Saladinovi do rukou, se mohli vykoupit; ti, kteří se nemohli od muslimů vyplatit, upadli do otroctví. Na dobytých územích nastala velká změna ve složení obyvatelstva. Křesťané západního ritu museli odejít a na jejich místo přicházeli muslimové. Východní křesťané směli zůstat, stejně tak Židé, jejichž postavení se dokonce oproti křižácké vládě zlepšilo. Pád Jeruzaléma otřásl celou Evropou. Říká se, že papež Urban III. tehdy zemřel žalem, ale je velmi pravděpodobné, že se o této porážce před smrtí vůbec nestihl dozvědět. Jeho nástupce Řehoř VIII. se obrátil na evropské krále s výzvou, aby se zřekli bojů mezi sebou a vydali se na novou křížovou výpravu. Poté, co do Evropy začali přicházet první uprchlíci se zprávami o katastrofě v Zámoří, začaly do Svaté země proudit menší ozbrojené kontingenty na pomoc křižákům v Palestině. Jako první na Blízký východ dorazili normanské lodě sicilského krále Viléma II. a významně pomohly při obraně Tyru a Tripolisu. Později připluly lodě z Dánska, Flander i Anglie a také přispěla loďstva italských městských států. V několika pozdějších letech se po souši i po moři vydala směrem do Svaté země mohutná vojska evropských monarchů, včetně kontingentu francouzského krále Filipa II. Augusta, anglického krále Richarda I. Lví srdce i římsko-německého císaře Fridricha I. Barbarossy. Do dějin tyto menší i větší oddělené putující expedice vstoupily pod souhrnným názvem třetí křížová výprava.
V létě roku 1188 Saladin propustil krále Guye de Lusignan a ten se vydal do Tyru. Obránce města a uznávaný velitel Konrád z Montferratu však čerstvě propuštěného Lusignana odmítl vpustit do města a uznat jej králem. Guy nechtěl zůstat sedět nečinně pod hradbami Tyru a s hrstkou svých vojáků za pomoci pisánského loďstva zaútočil na Akkon. Postupem času Guy získával podporu od místních Franků, dokonce se k němu připojil i Konrád. Po příjezdu evropských posil z Francie a Anglie, v čele s panovníky obou zemí, se město křižákům 12. července 1191 vzdalo.
Po dobytí města mezi Guyem a Konrádem propukl znovu spor o jeruzalémskou korunu. Guy se však nehodlal svého postavení vzdát. Vzhledem k tomu, že Guyova žena, královna Sybila byla po smrti, ztratil podle mnohých šlechticů svá práva na královský titul. Titul tak automaticky přešel na Sibylinu sestru Isabelu, která byla vdaná za Homfroie IV. z Toronu. Konrád nechal Isabelu s Homfroiem rozvést a poté ji sám pojal za manželku, čímž se stal uchazečem o trůn. Evropští králové zprostředkovali kompromis: Guy de Lusignan měl doživotně zůstat králem a Konrád s Isabelou se měli stát jeho nástupci. Skutečnou vládu v zemi však držel anglický král Richard.
Francouzský král Filip z Akkonu odplul 31. července 1191. Richard I. zůstal ještě celý rok až do října 1192 a nakonec se se Saladinem dohodl na pětiletém příměří. Křižáci si měli podržet palestinské pobřeží až po město Jaffa a Jeruzalém se měl stát poutním místem volně přístupným pro křesťany. Dohoda byla stvrzena 2. září 1192 a Richard I. se vydal na cestu do Evropy. Zatím však znovu vzplanula nevraživost mezi Guyem, na jehož stranu se postavili Pisánci, a Konrádem, jehož podporovali Janované. Richard Lví srdce jmenoval králem více podporovaného Konráda a Guye odškodnil Kyprem, který při cestě do Svaté země dobyl na Byzantské říši. Protože ho ale po dobytí obratem prodal templářům, musel Kypr Guy od nich nejdříve odkoupit. Tím dal vzniknout novému křižáckému státu Kyperské království. Konrád z Montferratu byl však zanedlouho na příkaz Starce z hor v Tyru zavražděn.
Vdova Isabela byla poté provdána za Richardova synovce Jindřicha ze Champagne. Jindřich nebyl nikdy korunován králem, přesto v Palestině fakticky vládl. Po Saladinově smrti roku 1193 a Guye de Lusignan o rok později posílil Jindřich ze Champagne svou pozici a dohodl se s Guyovým bratrem, kyperským králem Amaurym, který si nenárokoval jeruzalémský trůn. Jindřichova a Isabelina dcera byla později provdána za Amauryho syna Huga, čímž vznikla nová jeruzalémská panovnická dynastie.
Následujících sto let bylo Jeruzalémské království obklopené syrským územím. Oproti stavu před Hattínem a Saladinovou ofenzivou bylo jen torzem. Hlavní město se přestěhovalo do přístavního města Akkonu a kontrolovalo oblast pobřeží dnešního severního Izraele na jihu a jižního a centrálního Libanonu. Do Svaté země již prakticky neproudili západní kolonisté a naopak místní šlechtici odcházeli do Kyperského království a nových křižáckých států v Řecku.
Nový král Jindřich ze Champagne zemřel roku 1197 a vdova Isabela se počtvrté vdala, a to za bratra svého bývalého švagra Amauryho II. z Lusignanu. Poté, co třetí křížová výprava skončila fiaskem, byla naplánována čtvrtá křížová výprava, kterou vedl Bonifác z Montferratu. Výprava dobyla hlavní město Byzance Konstantinopolis, ovšem do Svaté země její účastníci nikdy nedorazili.
Po smrti Amauryho a Isabely se novou královnou stala mladá Isabelina dcera Marie z Montferratu, která byla provdána za mnohem staršího a nemajetného evropského rytíře Jana z Brienne. Při porodu Janovy dcery však Marie zemřela a ovdovělý Jan vládl dále jako regent. Roku 1217 byla vyhlášena pátá křížová výprava a v září toho roku do Akkonu připlul rakouský vévoda Leopold VI., uherský král Ondřej II. a kyperský král Hugo. Syrští Ajjúbovci však o válku nestáli a bitvě s křižáky se vyhýbali. Za této situace Frankové svým tažením nedosáhli ničeho a zahraniční spojenci Jana z Brienne nakonec z Palestiny odpluli.
V roce 1225 se mladá dcera Jana z Brienne Jolanda vdala za římsko-německého císaře Fridricha II. Fridrich Jana z Brienne sesadil z jeruzalémského trůnu a roku 1227 odplul na Východ. Roku 1229 vyjednával s egyptským sultánem al-Kamilem z rodu Ajjúbovců. V Jaffě oba panovníci 11. února 1229 uzavřeli dohodu o návratu Jeruzaléma pod vládu křesťanů. Muslimové však měli ve městě náboženskou svobodu a drželi v rukou Omarovu mešitu a al-Aksá, a Fridrich se ještě toho roku se vrátil do Itálie. Po jeho odjezdu v Palestině i na Kypru vypukla proti císařově autoritě revolta, v jejímž čele stanul klan Ibelinů. Jakmile vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, kvarismedští Turci s Egypťany znovu dobyli neopevněný Jeruzalém. V dalších letech se již pátá křížová výprava ve Svaté zemi prakticky neodehrávala. Roku 1239 připlul navarrský král Theobald ze Champagne, který se znovu zmocnil Jeruzaléma a pomohl křižákům při dobývání Askalonu, ale již následujícího roku ze Svaté země odešel. V říjnu 1240 dorazil do Akkonu Richard z Cornwallu – přímý zástupce císaře Fridricha II. a jeho zájmů. Richard utišil rozbroje mezi akkonskými barony a jejich odpor proti římsko-německé moci v království, rozšířil území Jeruzalémského království a uzavřel výhodné příměří s muslimy. Jakmile však Richard z Cornwallu odjel, baroni proti císaři opět povstali.
Roku 1242 byla na dva následující roky zvolena regentkou království za nezletilého krále Konráda II. kyperská královna Alice. Po Alicině brzkém skonu nastoupil na regentský post snadno ovlivnitelný Jindřich I. Baroni dále upevňovali svou moc a vládu v království. Tyros byl vyňat z královského vlivu a přidělen Philippovi de Montfort a akkonská komuna byla rozpuštěna. Jeruzalém 23. srpna 1244 padl do rukou chórezemských vojsk v egyptských službách a místní křesťané byli vyhnáni. V říjnu téhož roku podlehla akkonská rytířská armáda egyptsko-chórezemským silám a království se z této rány již nikdy nevzpamatovalo. Tato bitva bývá také někdy označována jako „druhý Hattín“.
[[Soubor:Emile Signol - Louis IX, dit Saint Louis, Roi de France.jpg|thumb|left|Emile Signol: Ludvík IX. Svatý na křížové výpravě
Roku 1250 přijel do Palestiny francouzský král Ludvík IX. V době, kdy byl Ludvík propuštěn ze zajetí, dostali se do popředí egyptských dějin mamlúci, kteří v Egyptě vyhlásili Mamlúcký sultanát. Francouzský král pobyl v Zámoří celé čtyři roky, během nichž Jeruzalémskému království prakticky vládl.
Po Ludvíkově odjezdu zpět do Francie zemřel mladý král Konrád II. ze štaufské dynastie a jeho dědicem se stal jeho syn Konrád III. V Jeruzalémském království zatím vypukla nová občanská válka: Pisánci se spolu s templáři postavili proti Benátčanům, podporovaným Ibeliny a Provensálci. V ulicích hlavního města se bojovalo, na mořích bojovala mezi sebou italská loďstva a různé zájmové skupiny soupeřily o zbylá města pod křesťanskou nadvládou.
Do dějin Blízkého východu začali stále více pronikat Mongolové, které křesťanští vládci v Kilíkii a Antiochii ochotně uznali za své vládce. Baroni v Akkonu to však neudělali. Mongolský chán Hülegü, který založil mongolský ílchanát v Persii, požadoval poddanství také po mamlúcích. Ti odmítli a rozhodli se pro válku. Hülegü byl však příliš zaměstnán v Persii, sultán Kutuz roku 1260 porazil u Ajn Džalúd mongolská vojska generála Ketbughy. Jeruzalémští baroni, plně zaměstnáni vlastními sváry, zachovali neutralitu. Mocenská centra Mosul a Aleppo se následně opět vrátily pod muslimskou vládu. Mongolové se omezili na vládu v Persii a křižáci v Palestině již nemohli spoléhat na jejich vojenskou pomoc.
Ještě v roce 1260 byl mamlúcký sultán Kutuz zavražděn vojevůdcem Bajbarsem, který nastoupil na jeho místo. Bajbars o tři roky později zahájil rozsáhlou ofenzívu proti křižákům a zaútočil přímo na Akkon. Díky pomoci od křižáků z Kypru se podařilo křesťanům město udržet. Bajbars, zvaný Panter, však do roku 1268 obsadil většinu křižáckých opěrných bodů v Palestině a Galileji. Největším Bajbarsovým úspěchem však bylo dobytí Antiochie. Jedinou pomocí, která z Evropy dorazila, byl malý kontingent v čele s anglickým princem Eduardem. Poté, co se Eduard seznámil se špatnou místní situací, vyjednal v roce 1271 s Bajbarsem mír na deset nebo jedenáct let a po úspěšném úniku z pokusu o atentát se vrátil do Evropy.
Po Eduardově odchodu začali akkonští baroni řešit otázku následnictví. Titulární jeruzalémský král Konradin byl po prohrané bitvě u Tagliocozza Karlem z Anjou roku 1268 bezprecedentně popraven a opuštěný trůn měl připadnout kyperskému králi Hugovi III. Ironií osudu další uchazečka o trůn, Marie, titulární kněžna antiochijská, za úplatu přenechala své nároky právě Karlovi z Anjou. Ten do Akkonu vyslal svého zástupce Rogera ze San Severina. Království se rozdělilo na dva tábory příznivců Karla z Anjou a Huga III. Teprve po Karlově smrti roku 1285 i jeho stoupenci uznali za právoplatného krále Hugova syna Jindřicha.
V téže době vstupovalo do Palestiny vojsko nového mamlúckého sultána Kalavuna.. Roku 1287 byla dobyta Lakatie a 19. dubna 1289 Tripolis. Poté Kalavun stočil svou pozornost na Akkon, ale když roku 1290 zemřel, převzal plány na dobytí posledních křižáckých enkláv jeho syn al-Ašraf Kálil. 18. května 1291 sultán hlavní město Jeruzalémského království dobyl. Ještě celých deset dnů vzdorovala akkonská citadela, bráněna templáři. Obyvatelé, kteří se nespasili útěkem na kyperských lodích, byli dílem povražděni a dílem prodáni do otroctví.
Epopej Jeruzalémského království na asijské pevnině, trvající téměř dvě stě let, skončila. Kyperské království, s nímž Akkon od dob Huga III. tvořil unii, však přetrvalo mnoho dalších desetiletí. Po celých sedm set let až do současnosti někteří evropští monarchové a šlechtici nosí titul Jeruzalémský král.


Fotbalový útočník

Ve fotbalu je útočník ten hráč, který hraje nejblíže soupeřově brance. Útočník se snaží překonávat soupeřovu obranu, obelstít soupeřova brankáře a vstřelit gól. Jeden nebo dva útočníci se často nazývají souslovím útočný hrot, neboť při grafickém znázornění rozestavení hráčů na fotbalovém hřišti tvoří pomyslný hrot celého rozestavení.
Fotbalovými útočníky se obvykle stávají technicky nejvyspělejší, fyzicky nejzdatnější a nejrychlejší fotbalisté s dobrou kopací technikou. Fotbalový útočník by měl být také dobrý hlavičkář, zejména kvůli zakončování herních situací a tzv. standardních situaci v okolí branky, jako jsou volné přímé kopy, rohové kopy apod.
Většina dobrých útočníků se zúčastňuje v obranné činnosti mužstva zejména při standardních situacích soupeřova družstva prováděných v okolí vlastní branky.


Bělení textilií

Bělení textilií je chemická úprava, jejímž hlavním účelem je odstranění zbarvení, odstranění rostlinných nečistot a tuků a zvýšení savosti zušlechťovaného materiálu.
Bělení textilií z celulozových vláken se provádí různými louhy, živočišná vlákna se bělí kombinací redukčních a oxidačních prostředků.
Tkaniny se zpracovávají většinou jako předúprava k barvení za široka nebo v provazci, pleteniny v kádích nebo podobně jako tkaniny obvykle za následujících podmínek:
Kontinuální linky často obsahují vyvářku, někalikanásobné bělení, praní a sušení
je velmi podobné jako u bavlny. Zde se rozlišují 1 až 4 bělící pochody, plně bělený materiál ztrácí nejméně 20 % váhy.
U juty se dá jen velmi obtížně dosáhnout úplné bělosti, vlákna pozbývají bělením až 40 % pevnosti.
je vlastně odkližování v mydelní nebo mírně alkalické lázni. Tím se odstraní z vlákna sericin a uvolní přirozené barvivo, které je na něj vázáno.
se bělí jen zcela výjimečně. K zušlechťování se připravují pouze praním a případně optickým zjasňováním..


Gungni

Gungni je magický oštěp, patřící Ódinovi. Byl zhotoven skřítky, známými jako „synové Ívaldiho“. Odinovi jej daroval Loki, jako jeden ze tří darů bohům, když se snažil vyhrát sázku nad sktřítkem Sindrim a jeho bratrem Brokkem. Magie tohoto oštěpu tkvěla v jeho vlastnosti, že nikdy neměl minout stanovený cíl. Také se spekuluje, zda-li to byl právě oštěp Gungni, který byl Ódinem vržen a začal válku s Vany, či nikoliv.
Nicméně ani on, který nikdy nemine cíl, nebude při ragnaröku dostatečně mocný, aby jím Ódin skolil strašlivého vlka Fenriho.


Maska

Maska byla formou dvorské zábavy, kvetoucí v šestnáctém a na počátku sedmnáctého století v Evropě. Byla vytvořena v Itálii. Maska byla vlastně krátkou divadelní hrou, zahrnující hudbu, zpěv, tanec a bohatou výpravu, kostýmy atd. Výprava byla zpravidla navrhována předním výtvarným umělcem, hra sama byla napsána předními skladateli a hudebníky a předváděna předními herci. Herce, hrající němé role, hráli často sami dvořané, někdy i panovníci. Tematika masek byla zpravidla mytologická nebo alegorická.
Žánr masky vznikl v Burgundsku v pozdním středověku, většinou se skládaly z kombinace alegorické chvály panovníka a jeho činů, mytologického příběhu a pastorálního prostředí. Většinou byly hrány k příležitostem jako je narození dítěte, sňatek, korunovace a podobně, byly hrány zpravidla na konci hostiny. Děj byl čerpán z klasické tematiky. Výprava masek byla zpravidla manýristická, hry občas obsahovaly politický podtext, zpravidla podporující politiku panovníka.
Podobná maskám je anglická divadelní tradice němohry, alegorického interludia formou pantomimy, zpravidla pohyblivého. Podobná interludia se vyskytují například ve Španělské tragédii Thomase Kyda nebo ve hrách Williama Shakespeara Hamlet a Perikles. Renesanční maska je ze všech renesančních žánrů patrně nejvzdálenější modernímu dramatickému cítění.
V Anglii se ale hrály i normální masky s činohrou. Mnoho masek napsal dramatik Ben Jonson, předním anglickým autorem výpravy masek byl Inigo Jones. William Shakespeare s oblibou vsouval do svých her pasáže ve formě masky, například parodie na masku o Pyramovi a Thisbe ve Snu noci svatojánské, vážná maska je vsuta například do hry Bouře či Jindřich VIII. Pozdější masky byly velmi zaměřeny na hudbu, neměly daleko k opeře, psali je například básník John Dryden či skladatel Henry Purcell.
Výjimečně píší masky i moderní autoři, podobně Constant Lambert v masce Summer's Last Will and Testament, což je spíše zhudebnění masky Thomase Nashe, psané pro arcibiskupa z Canterbury v roce 1592. Obecně se ale dá říci, že modernímu vnímání dramatu je maska velmi vzdálena.


Homoúsián

Homoúsián je v křesťanství stoupencem vyznání víry 1. nikajského koncilu roku 325. Toto vyznání a slovo homoúsios, „soupodstatný“, vyjadřuje víru, že Bůh Syn a Bůh Otec mají tutéž podstatu. Koncil, jemuž předsedal cordóbský biskup Hosius, se nakonec shodl na společném vyznání víry a odsoudil Areia, stoupence opačného názoru – že totiž Ježíš Kristus nebyl bůh, ale pouze člověk . Koncilu se nepodařilo diskusi v církvi ukončit, ta trvala až do konce 4. století. V dějinách církve se proto mluví o stoupencích nauky Nikajského koncilu ve 4. století jakožto o homoúsiánech.


Die Linkspartei.PDS

Německá strana Die Linkspartei.PDS vznikla 17. července 2005 přejmenováním dosavadní post-komunistické PDS. 16. června 2007 byla sloučena se stranou WASG, čimž vznikla strana Die Linke.
K přejmenování z původního jména PDS došlo v důsledku diskusí o spolupráci a možném sloučení se s mladou stranou WASG a na žádost WASG; možná spolupráce s WASG, která je aktivní zejména ve starých spolkových zemích, neměla být blokována příliš silným poukazem na PDS a na straně druhé měl název jasně vyjadřovat i pozice a zaměření strany.
V pojmenování strany však existuje mnoho nejasností a možností interpretace. Název Die Linkspartei.PDS uváděůa mimo jiné strana samotná jako hlavní; dále byly uváděny krátké názvy Die Linke a Die Linke.PDS . V rejstříku stran, povolených k volbám do spolkového sněmu je pak veden název Die Linkspartei. Strana sama dodatek PDS nazývá dodatkem. Navíc bylo používání tohoto dodatku stranou označeno jako záležitost jednotlivých zemských spolků strany.
Návrh na sloučení s WASG byl jednomyslně přijat na společném kongresu obou stran v Dortmundu 24. a 25. března 2007; ke sloučení došlo na slučovacím kongresu 16. června 2007 v Berlíně – pod jménem Die Linke.


Vajenga

Vajenga je řeka v Archangelské oblasti v Rusku. Je dlouhá 218 km. Plocha povodí měří 3370 km2.
Protéká lesnatou a místy bažinatou krajinou. Ústí zprava do Severní Dviny.
Průměrný roční průtok vody u vesnice Filimonovskaja činí 30,4 m3/s.


Letecké nehody českých strojů v zahraničí

Seznam závažných leteckých nehod našich letadel v zahraničí, případně letadel zahraničních, kde v posádce nebo mezi pasažéry byli čeští občané.
Nejedná se o seznam havárií u nás vyrobených letadel, provozovaných v cizině, bez české registrace a posádky či pasažérů.
V tabulce jsou uvedeny zahraniční letecké nehody strojů provozovaných českými vlastníky nebo s českou posádkou


Netscape Navigator

Netscape Navigator, známý též jako Netscape, byl proprietární webový prohlížeč, který byl populární v průběhu 90. let. Jednalo se o vlajkový produkt společnosti Netscape Communications Corporation a o dominantní webový prohlížeč na trhu do té doby, než jej společnost Microsoft vytlačila integrací svého prohlížeče Internet Explorer do svého operačního systému Windows. Druhým důvodem byla malá inovace, se kterou prohlížeč koncem 90. let přicházel.


Divadlo Bez zábradlí

Divadlo Bez zábradlí sídlí v Jungmannově ulici, v paláci Adria, v centru Prahy.
Principálem a zároveň hercem divadla je, který divadlo, tehdy jako první soukromé v Česku, založil, když se v roce 1990 rozpadla scéna Divadla Na zábradlí, kde hrál. Manažerkou divadla je jeho manželka. Sídlem divadla bylo neprve Žižkovské divadlo, odtud se stěhovalo do divadla Ta Fantastika, po roce do Vysočan. A později se divadlo přestěhovalo do rozestavěného sálu Adrie v centru Prahy, kde je dodnes.
Od roku 1996 divadlo Bez zábradlí pořádá festival s názvem Slovenské divadlo v Praze, kde uvádí známé slovenské divadelní hry. Od roku 2004 soubor vyjíždí i do Městského divadla v Karlových Varech, které získal Karel Heřmánek do pronájmu.


Havis Amanda

Havis Amanda je socha nahé ženy umístěná na Tržním náměstí v Helsinkách. Je dílem sochaře Ville Vallgrena, vytvořená v Paříži roku 1906 a na své současné místo byla převezena roku 1908.
Vallgren původně zval sochu Merenneito, ale brzy se ujal švédský název Havis Amanda nebo finský Haaviston manta či prostě Manta.
Každý rok na prvního máje, tzv. Vappu, je socha umyta studenty místních universit a na její hlavu je dána tradiční finská studenská čepice.


Jom ha-šoa

Dle mého mínění je to typický příklad, kdy šablona supluje článek. -jkb- 16:06, 15. 4. 2007
Tu šablonu jsem částečně dělal podle EN wiki — moc dalších odkazů jsem tam nepřidával, ta šablona spíš nakynula z toho, že jsem tam přidal vlaječky a trochu grafiky.
Mám plán takový, že poslední tři odstavce šablony Euro přemístím do šablony Evropské měny a místo nich do šablony Eura dám asi jeden nebo dva odkazy na článek jako „Předchůdci eura“ apod. aniž by se šablona zvětšila. Šablonu Evropské měny bych trochu přepracoval a zařadil bych tam i předchůdce eura a další věci z konce šablony Euro, ale zároveň se budu snažit, aby ta šablona nebyla zas tolik velká.
Důležité je, že se do každého článku bude vkládat pouze jedna šablona a navíc kratší než je v současnosti. Doufám, že tak bude spokojeno co nejvíce wikipedistů.
Zítra se na to vrhnu a pak by se snad mohlo to Hlasování o smazání zrušit. - 21:31, 16. 4. 2007
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Kompilace

Kompilace znamená nepůvodní literární nebo hudební dílo, sestavené z úryvků nebo myšlenek jiných děl, případně autorů. Pokud si je autor kompilace přivlastní, jedná se o plagiát.
V současném užití nejčastěji album, zvukový nosič, který obsahuje nahrávky jednoho nebo více umělců vybraných z více zdrojů. Nahrávky mají společnou charakteristiku jako například jejich úspěšnost, zdroj, žánr, či jiná společná témata. Když je interpretem jeden umělec, zpravidla jde o retrospektivní charakter alba.


Nová Role

Název má pravděpodobný původ od staroslovanského rola - zemědělsky obdělaná půda. První stálí osadníci byli Slované z kmene Sedlčanů. První písemný záznam o Nové Roli je z roku 1293.
Nová Role je městem od roku 1964. Hlavním symbolem znaku i praporu je konvice představující výrobu porcelánu.
Město se nachází v podkrušnohoří, je historicky proslaveno výrobou porcelánu a nedalekou těžbou kaolínu. Nová Role je členem Sdružení měst Partnerství kaolinu. Protéká zde malebná říčka Rolava. Na západním okraji města se nachází Novorolské koupaliště, které přiléhá ke zdejší chatařské oblasti.
Zdejší životní prostředí je v uspokojivém stavu, vyskytují se zde vlivy vyplývající z těžební činnosti v okolí města. Největší dominantou poblíž města je na západě Smolnická výsypka, na které v současné době probíhají lesnické rekultivace.


Obušku, z pytle ven!

Obušku, z pytle ven! je česká filmová pohádka z roku 1955, natočená na motivy pohádky Karla Jaromíra Erbena Kouzelné dary.
Chudý potulný muzikant zavítá při svém putování do hostince „U pečínky“. Má hlad, a jelikož nemá žádné peníze, nabídne mu hostinský, že pokud zahraje jak nejlépe umí, dostane od něj jitrnici, jakou svět neviděl. Muzikant zahraje i zazpívá, ovšem jediné, čeho se od hostinského dočká, je krajíc chleba. Muzikant se však nedá a začne předstírat, že jí tu největší a nejlepší jitrnici, čímž hostinského dokonale poplete. Na večer potká cestou hladového kouzelného stařečka, s nímž se rozdělí o svůj krajíc chleba. Pro své dobré srdce dostane od stařečka kouzelný ubrousek a oslíka. Třetí dar, kouzelný obušek, nepřijme, neboť chce s lidmi vždy vycházet v dobrém. Poté, co se ubytuje ve stejném hostinci, ve kterém byl ten den, ho hostinský opije a okrade o dary. Místo kouzelného ubrousku mu podstrčí obyčejný ubrousek a kouzelného oslíka, schopného třást ze sebe zlaťáky, mu vymění za obyčejného oslíka. Když se to muzikant dozví, vyžádá si od stařečka obušek, vrátí se do hostince a hostinského náležitě potrestá. Dary dostane zpět a vyžene chudobu ze svého domu.


Martin Wood

Martin Wood je televizní režisér, který začal pracovat od počátku roku 1990. Režíroval několik epizod vynikajícího TV seriálu Stargate Atlantis. Specializujíce se na science fiction, režíroval také Stargate SG-1.
Wood začal své herecké působení poprvé v epizodě 200, jako režisér SG-1 parodií ' Wormhole X - Treme' . Objevuje se na mnoha Stargate DVD bonusech. Hraje také často komparz, v epizodách, které režíruje. Často pomáhá seržantu Silerovi jako opravář používající příliš velký hasák, který je v posádce terčem vtipů. Během režisérova komentáře k epizodě Hadí zášť, Wood řekl, že během zkoušek, jej Amanda Tapping, často chtěla tajně plesknout po zadku, kdykoli jej míjela na scéně.


Wienerova cena za aplikovanou matematiku

Wienerova cena za aplikovanou matematiku je ocenění udělované matematikům za výjmečný přínos v oblasti aplikované matematiky. Cenu udělují společně Americká matematická společnost a Společnost pro průmyslovou a aplikovanou matematiku. Laureát musí být členem jedné z těchto společností a zárověň musí být občanem USA, Kanady nebo Mexika. Cena je udělována od roku 1970. Do roku 2000 byla udělována každých pět let, od roku 2000 je udělována každé 4 roky. Součástí ceny je také finanční odměna ve výši $5000. Cena byla založena roku 1967 na počest profesora Norberta Wienera.


Oblak

Oblak, lidově též mrak nebo mračno, je nepravidelný útvar v atmosféře tvořený drobnými kapičkami vody nebo krystalky ledu. Oblak je z dálky vnímán jako souvislý bílý nebo šedavý objekt, zevnitř pozorovatel vnímá oblak jako mlhu.
Oblaka obvykle vznikají kondenzací nasycených vodních par ve vzduchu. Teplý vzduch, který obsahuje vodní páry, stoupá vzhůru. Protože s výškou klesá atmosférický tlak, vzduch se rozpíná a tím ochlazuje. Po dosažení rosného bodu dochází ke kondenzaci nasycených par a vznikají drobné kapičky vody nebo krystalky ledu.
Tento popis je však velmi zjednodušený, například tvorba kapiček závisí na přítomnosti kondenzačních jader a podobně. Vzhled oblaku závisí na hustotě částic a jejich velikosti. Srážkami se částice slučují, v závislosti na podmínkách se mohou v různých místech zvětšovat i zmenšovat a také vypadávat jako srážky.
Oblaka se dělí do dvou základních kategorií – slohy a kupy. Další dělení je podle výšky patra výskytu oblaku, oblaky se dělí na oblaky vysokého, středního a nízkého patra a oblaky velkého vertikálního rozsahu.
Odrůdy oblaků vypovídají o vzájemném uspořádání nebo o průsvitnosti jednotlivých oblaků. Odrůdami oblaků jsou intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidus, opacus.
Průvodními oblaky jsou pileus, velum a pannus. Průvodní oblaky jsou pozorovány v blízkosti základních oblaků a obvykle vznikají v určité souvislosti s nimi, jsou od oblaku odděleny, ale mohou se s masou základního oblaku v některých případech spojovat nebo jí prorůstat.
Podle složení se oblaky dělí na vodní, ledové a smíšené.


Informačně teoretická smrt

Pojem informačně teoretická smrt je neologismus, který označuje nenávratnou destrukci mozku a informací v něm do takové míry, že obnovení mysli a osobnosti v něm obsažené je již teoreticky nemožné. Tento koncept vznikl v 90. letech 20. století jako vedlejší produkt vývoje medicíny, díky které se některé stavy dříve považované za smrt, jako například zástava srdce, staly vratnými a přestaly tedy být již za smrt považovány. Navíc výhledově by mohlo být možné opravení mozkové tkáně pomocí molekulární nanotechnologie, a tak vzniká možnost, že v budoucnu bude moci lékařství resuscitovat pacienta i hodiny po tom, co se srdce zastaví. Termín „informačně teoretická“ je použit ve smyslu informační teorie.
Tento termín označuje především stav smrti, který je absolutně nevratný jakoukoli technologií, čímž se odlišuje od klinické smrti a právní smrti, které jsou omezeny spíše na dostupné prostředky medicíny, než na teoretickou možnost přežití člověka. Dokument Molecular Repair of the Brain Ralpha Merkle definoval informačně teoretickou smrt následovně:
Přesné načasování informačně teoretické smrti není v současnosti blíže určeno. Spekuluje se o několika hodinách po klinické smrti, kdy mozková tkáň podléhá rozpadu odumírajících buněk. Nebo také když je mozek mimo krevní oběh během umělé podpory života, což vede k fázi rozpadu mozkové smrti, nebo během postupu degenerativního mozkového onemocnění, které způsobuje výraznou ztrátu mozkové struktury.
Informačně teoretická smrt také souvisí s kryonikou, která může být využita právě ve snaze předejít informačně teoretické smrti. Použití kritéria informačně teoretické smrti vytvořily základ etické argumentace, která tvrdí, že kryonika je pokus zachraňovat životy spíše než pohřební metoda pro mrtvé. Na druhou stranu, pokud je kryonika aplikovatelná pouze po informačně teoretické smrti, nebo ji např. zmražení samo způsobuje, je kryonika nepoužitelná.


Konrád I. Brněnský

Konrád byl bratrem knížete Spytihněva II., krále Vratislava II., Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra.
Břetislav I. krátce před svou smrtí ustanovil stařešinský nástupnický řád, kdy se českým knížetem měl stát vždy nejstarší Přemyslovec, a Moravu rozdělil na severní a jižní část.
Po smrti knížete Břetislava I. a nástupu jeho syna Spytihněva II. na český trůn získal Konrád do správy jednu z částí rozdělené Moravy a usídlil se v Brně. Když se moravská knížata postavila na počátku Spytihněvova panování proti jeho způsobům, vytáhl český kníže proti Moravě. Konráda i Otu vzal k sobě ke dvoru, Konrád se stal nejvyšším lovčím, moravské úděly byly zrušeny.
Po náhlé smrti Spytihněvově ujal se vlády Vratislav II. a 1061 vrátil bratrům údělná knížectví; Ota převzal Olomoucko. 1063 se Konrád aktivně podílí na zřízení biskupství v Olomouci. Po smrti pražského biskupa Šebíře vystupují Ota a Konrád ve prospěch jmenování svého bratra Jaromíra, jak ve své závěti ustanovil jejich otec. Přestože Vratislav II. obávaje se rostoucí moci svých bratrů postavil vlastního kandidáta, musel pod hrozbou vzpoury ustoupit.
Konrád šel proti Vratislavově politice i nadále a o své vůli odňal olomouckému biskupství hrad Podivín a vrátil ho pod správu pražské diecéze. Proti olomouckému biskupu Janovi si počínal velmi hrubě, což nakonec vedlo k zásahu římského papeže Řehoře VII., který oba biskupy smířil.
Přemyslovci stáli na straně císaře Jindřicha IV. v bojích oinvestituru proti papeži Řehoři VII. Po kajícném setkání Jindřicha s Řehořem v Canosse 1077 se proti císaři postavil rakouský markrabě Leopold II. Babenberský, který začal napadat území českého státu. Spojené oddíly Vratislavovy, Otovy i Konrádovy Leopoldovo vojsko porazily v bitvě u Mailberku 12. května 1082. Za podporu císaře byl 1085 Vratislav II. prohlášen českým králem pro svoji osobu.
Po smrti Oty Olomouckého roku 1086 se jeho vdova Eufemie Uherská vydala do ochrany Konrádovi a Konrád tak získal celou Moravu. Odpůrci sílící Moravy v čele se Zdiradem vyprovokovali Vratislava k novému tažení proti Moravě. Byla dobyta Olomouc, kde kníže ustanovil údělným knížetem svého prvorozence z třetího manželství Boleslava. Pak oblehl Brno, kde se však postavil proti otci syn Břetislav.
Když byl v půtce zabit Zdirad, získala Břetislavova strana ve vojsku převahu a Vratislav musel v této těžké situaci ustoupit. V souladu se stařešinským řádem svého otce prohlásil král Vratislav Konráda I. Brněnského za svého nástupce. Princ Břetislav odešel před zlobou otce ze země.
Titul českého knížete získal Konrád po smrti svého bratra Vratislava II. v roce 1092, na knížecí stolec usedl 20. ledna t. r.
Jeho krátkou dobu vlády poznamenala jen jediná událost, když se pokusil opět spojit pražské a olomoucké biskupství a vypravil poselství k císaři. Ten však mezitím oba biskupy ve funkcích potvrdil, a tak Konrádovi nezbylo, než velikonoční svátky 1092 světit s oběma biskupy na Vyšehradě ve vzájemné shodě. Jeho smrtí po osmi měsících 6. září 1092 se završilo období 37 let, v jejichž průběhu vládli v Čechách Břetislavovi synové.


Železniční trať Bezdružice - Teplá

Železniční trať Bezdružice – Teplá je zamýšlené 13kilometrové prodloužení železniční trati 177 Pňovany – Bezdružice s železniční tratí podél řeky Teplé. Má umožnit přímější spojení krajských měst Plzeň a Karlovy Vary namísto nyní používaného spojení objíždějícího Slavkovský les po tratích 170 a 140 přes Mariánské Lázně a Cheb a oživit turistický ruch v okolí Bezdružic a Teplé.
Záměr postavit tuto trať představila Správa železniční dopravní cesty v říjnu 2008. V té době byla dokončována územně-technická studie. Rada Karlovarského kraje záměr podpořila s podmínkou, že na výstavbu nebudou použity finance určené na údržbu tratí v kraji.


SK Dolní Kounice

SK Dolní Kounice je jihomoravský fotbalový klub s bohatou historií, založený v roce 1921. Je jedním z nejstarších moravských fotbalových klubů, dokonce starší než Baník Ostrava nebo FK Teplice. Ve své době byl kounický klub nejlepším regionálním klubem, jehož domácí zápasy navštěvovali fanoušci z celého okolí. Největším úspěchem klubu byl postup do druhé nejvyšší soutěže v ČR. Za klub Dolní Kounice nastoupilo i několik bývalých reprezantantů, např. Petr Samec. Mezi nejznámější hráče hrající za Dolní Kounice patřili David Kalivoda a Martin Abraham. Současným předsedou klubu je Pavel Duba.
První schůzka nadšenců fotbalu v Dolních Kounicích se sešla v roce 1920 a dne 7. února 1921 dochází k historické ustavující schůzi, kde se prvním předsedou stává Karel Prchlík. SK Dolní Kounice si záhy našel rovnoceného soupeře v SK Ivančice, s ním pak sváděl rovnocené souboje o prestiž v celém kraji. Klub rostl a kromě fotbalového vznikly také oddíly hokejové, tenisové, atletické, házenkářské a šermířské. SK měl takové množství obdivovatelů, že si občas dovolili i pozvání předních českých a moraských klubů, dokonce i ze zahraničí, zejména z Vídně.
Po druhé světové válce všechny oddíly až na fotbalový zanikají. Až do roku 1962 hrají krajskou soutěž. Poté se v Dolních Kounicích hrají 25 okresní soutěže, hlavně III. třída. Až v roce 1974 opět kouničtí fotbalisté vybojovali I.B třídu. V roce 1976 dochází k úpravám hřiště, tribun i kabin. Díky reorganizaci se Kounice opět ocitají v okresním přeboru. Bez velkých událostí proběhla léta osmdesátá a přibližovala se léta devadesátá.
V ročníku 1993/94 hraje 1.mužstvo v okresním přeboru. Do klubu vstupuje jako sponzor firma WELT. Následovaly velké změny ve výboru, hráčském kádru i změna trenéra. Na konci sezony mužstvo končí na 1. místě s celkovým skore 120:15 a postupuje do 1.B třídy. Po postupu dochází k fůzi s Náměští nad Oslavou a tím i k postupu do I.A. V sezoně 19994/95 dochází k dalším úpravám stadionu, je budováno travnaté hřiště a nové škvárové na pozemku vedle stadionu. Po tuto dobu hrají Dolní Kounice na hřišti v Pohořelicích, kde 24.června 1995 hrají rozhodující utkání za účasti 2500 diváků proti Tasovicím. Kounice vítězí 4:0 a vyhrávají celou soutěž. V sezoně 95/96 dochází k přejmenování na Roubina Dolní Kounice a k postupu už do divize. Postup se podařil v jubilejním roce 1996, kdy kounická kopaná slavila 75 let existence. Divizní soutěž hrály Kounice v letech 1996 až 1998. Po kvalitní přípravě na jaře 1998 dochází k historickému úspěchu, Roubina poráží Polešovice 5:0 a postupuje do MSFL, třetí nejvyšší soutěže. Následující roky hrají Kounice spíše ve středu tabulky. Až v ročníku 2001/2002 bojovaly Kounice opět o příčky nejvyšší, když nakonec po boji až do posledního kola skončili na druzí za mužstvem Kunovic. Přes tuto skuzečnost jim byla nabídnut postup do II. ligy. V této soutěži působili v sezoně 2002/03, kde se umístili na posledním 16. místě. Po sestupu se Kounice opět drželi v první polovině tabulky MSFL, ale z nedostatku financí přešel FC Dolní Kounice Group do Tatranu Brno Kouhoutovice.
1.července 2004 vzniká nová organizace SK Dolní Kounice a začalo se od začátku. Po bohaté historii zejména z let předválečných a devadesátých se nyní kounická kopaná nachází v hluboké krizi. Musí čelit zejména nezájmu ze strany mládeže.
Stadion se nachází v Zámecké ulici č.p. 695 a jeho kapacita je celkem 3136, z toho k sezení 636 míst.


Milovy

Milovy nebo také Moravské Milovy jsou osadou obce Sněžné, v kraji Vysočina, okrese Žďár nad Sázavou.
Osada vznikla v roce 1731, kdy novoměstská vrchnost povolila třem poddaným, aby si zde postavili domky. Ty vznikly u Milovského rybníka, který zde byl založen v roce 1610 Vilémem Dubským z Třebomyslic. V roce 1740 zde vznikla vysoká pec na výrobu železa, postaven byl i vrchnostenský dvůr a kořalna. V provozu byla asi do roku 1830, hamr dokonce do roku 1869. Roku 1850 byly Moravské Milovy přičleněny ke Sněžnému a zůstaly zde dodnes. Roku 1935 postavil u rybníka Alois Chocholáč turistický hotel, který fungoval i po roce 1948 jako "zotavovna ROH Devět skal". V roce 1989 zde byl vybudován nový, velký hotel Devět skal.
Milovy jsou vyhledávaným rekreačním cílem ve Žďárských vrších, zázemí tvoří 8 ha rybník, hotel Devět skal, autokemp a mnoho podnikových rekreačních zařízení. Jsou zde i tři restaurace, ostatní služby jsou ve Svratce a Sněžném. Milovy jsou také dobrým východiskem do vrcholové části Žďárských vrchů.
Autobusové spojení je na linkách Svratka-Nové Město na Moravě a Svratka-Nové Město na Moravě-Brno.
Blatiny | Krátká | Milovy | Podlesí | Samotín | Sněžné |


Bitva u Kurska

Každá stránka, která tuto šablonu používá, bude vložena do :Kategorie:Indoíránské jazyky. Proto je doporučeno, aby si stránka nastavila svůj "DEFAULTSORT:", jak má být správně zatříděna, např. má-li se v kategorii zatřídit podle jiného slovosledu, než je název stránky.


Lipofilie

Lipofilie je chemická vlastnost látek a znamená rozpustnost v tucích. Opačná vlastnost, tedy nerozpustnost v tucích, se označuje jako lipofobie.
Někdy může být pojem lipofilie zaměněn za pojem hydrofobie, ale nejedná se o totéž, neboť například silikony jsou hydrofobní, ale nejsou lipofilní.


Westerplatte

Westerplatte je poloostrov u ústí přístavu města Gdaňsk. Známý je kvůli bojům, které zde proběhly mezi 1.–7. zářím 1939, kdy zde začal německý útok na Polsko. Jedna rota polské armády bránila lehké opevnění na poloostrově proti drtivé přesile sedm dní, načež byla nucena kapitulovat. Westerplatte je vnímán jako nejdůležitější symbol polského protinacistického odporu. Bitvu zde dnes připomíná památník, ve filmové podobě ji ztvárnil Stanisław Różewicz.


Mezinárodní kód botanické nomenklatury

Mezinárodní kód botanické nomenklatury je závazný souhrn pravidel, která určují vědecké pojmenování taxonů rostlin, řas a hub. Jeho znění může měnit plenární schůze Mezinárodního botanického kongresu.


Sister

Sister je hudební album americké rockové skupiny Sonic Youth, které bylo vydáno v roce 1987 pod vydavatelstvím SST Records. Na konci roku 1994 bylo znovu vydáno pod vydavatelstvím DGC Records.


HMS Courageous

HMS Courageous byla válečná loď Royal Navy třídy Glorious. Spolu se sesterskou lodí HMS Glorious byla koncipována jako velký bitevní křižník určený pro službu v mělkých vodách Baltského moře. Předpokládalo se, že zde budou efektivní těžkou podporou britských lehkých sil. Třetí jednotka – HMS Furious, se lišila výzbrojí a nakonec byla postavena podle upraveného projektu, se vzletovou palubou na přídi. Stavba všech tří jednotek byla iniciativou britského admirála Fishera, který stál například u zrodu dreadnoughtů.
Courageous se vyznačovala silnou výzbrojí čtyř 381 mm děl ve dvoudělových věžích a téměř chybějícím pancéřováním. Konstrukce lodi odpovídala spíše lehkým křižníkům, zatímco výtlak a výzbroj naopak těm bitevním. Ambiciózní projekt se ale v boji nijak neosvědčil a ukázal se být slepou uličkou ve vývoji válečných lodí. I lehké křižníky nepřítele je mohly vážně ohrozit a proti bitevním lodím byly téměř bezbranné. Dne 17. listopadu 1917 se Courageous, společně se sesterskou Glorious a bitevním křižníkem HMS Repulse, účastnil druhé bitvy u Helgolandské zátoky. Práve tato bitva ukázala, že bojová hodnota takto koncipovaného plavidla byla přeceněna.
V roce 1920 bylo rozhodnuto přestavět všechny tři lodě třídy Glorious na plnohodnotné letadlové lodě. Přestavba Courageous byla dokončena v březnu roku 1928. Nástavby a výzbroj nahradil hangár pro 48 letounů zabírající bezmála celou délku lodě. Předních 18 metrů hangáru tvořilo nekrytou palubu, z níž mohly vzlétat pomalé letouny jako byl dvouplošný torpédový bombardér Fairey Swordfish. Nad hangárem byla hladká letová paluba se dvěma velkými výtahy.
Všechny tři lodě sloužily po celá třicátá léta a v době vypuknutí druhé světové války tvořily páteř britských námořních leteckých sil. Courageous byla v prvních dnech války, přesněji 17. září 1939, zasažena dvěma torpédy německé ponorky typu VII – U-29 a potopila se. Byla první válečnou lodí Royal Navy, ztracenou v druhé světové válce.


Tělovýchovná jednota

Tělovýchovná jednota je základním článkem vyšší tělovýchovné organizace, realizuje její hlavní činnost. V České republice se zřizuje obvykle podle zákona č. 83/1990 Sb., o občanských sdruženích.


Všejany

Obec Všejany se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 567 obyvatel.
Obce Rejšice a Všejany si jednou vyměnili své kostelní zvony, avšak ty se v noci vracely na své místo a v půli cesty se srazily. Všejanský zapadl do studánky a tam zůstal. Ani když se zachytil ženě do praného prádla, nezachránila jej, jen zaklela a zvon se potopil navždy.


Čínský císař

Čínský císař - v raně historické Číně nesli vládci titul wang, „král“.
Prvním císařem se prohlásil král Čeng, vládce státu Čchin, poté, co si roku 221 př. n. l. podrobil poslední z ostatních čínských království. Nově přitom vytvořil titul chuang-ti, znamenající zhruba „svrchovaný panovník“, který v evropských jazycích překládáme jako „císař“. Použil přitom znaky, kteými byli předtím označováni výhradně bájní vládci z dávných dob, takzvaní ???? – tři Vznešení a pět Vladařů. Titul chuang-ti pak nesli vládci Číny po následujících 22 století až do zrušení císařství a ustavení Čínské republiky roku 1912. Na císařském trůně se v Číně vystřídalo mnoho dynastií, neboť pro číňany byla císařská moc odvozena od mandátu Nebes, který mohl být nehodnému vládci odejmut. Podle tradiční čínské představy byl císař, zvaný též tchien-c' „syn Nebes“ suverénem nad celým světem a ostatní panovníci jsou pouze jeho vazaly. Toto pojetí bylo opuštěno teprve po takzvané 1. opiové válce ve 40. letech 19. století.


Seznam planetek 70001-70250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Valerianus

Publius Licinius Valerianus byl mladším synem římského císaře Valeriana a jeho manželky Egnatie Mariniany. Jeho bratrem byl císař Gallienus.
Ačkoli jeden pozdně antický pramen uvádí, že Valerianus byl otcem prohlášen za Caesara a bratrem za Augusta, nejsou pro císařskou hodnost tohoto člena liciniovského rodu žádné doklady. Jisté je pouze to, že roku 265 zastával Valerianus řádný konzulát a roku 268 byl krátce po bratrově zavraždění na příkaz senátu usmrcen.


Klaus Ebner

Klaus Ebner je rakouský spisovatel a překladatel. Od roku 1980 publikoval články a knihy o software. Prózu a poezii začal psát ve škole. Literární časopisy a antologie vydaly jeho první básně a povídky. Jeho první sbírka povídek byla publikována v roce 2007.Píše prózu a eseje v německém jazyce, poezii v němčině a v katalánštině. Žije a pracuje ve Vídni. Je členem Sdružení rakouských spisovatelů.


Ústavní soud Bulharska

Ústavní soud Bulharska byl zřízen bulharskou ústavou z roku 1991. Má na starosti přezkoumávání ústavnosti zákonů a jiných právních aktů. Soud se skládá ze dvanácti členů jmenovaných na 9 let. Třetina je volena Národním shromážděním, třetina prezidentem a třetina je zvolena na valném shromáždění soudců Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí jsou přijímána při počtu alespoň sedmi hlasů.


John Hammond

John Parker Hammond je fiktivní postava milionáře, tvůrce a zakladatele Jurského parku. Hammond začínal jako chudý mladík, který přišel v 50. letech do Londýna bez kontaktů a bez prostředků. Během doby a díky svému talentu se však stal úspěšným obchodníkem a začal koketovat s genetickým inženýrstvím. Na konci 70. let založil soukromou biotechnologickou společnost InGen, která se rozhodla k nevídanému kroku - znovuoživit vyhynulé dinosaury. V románu se to povede a Hammond se rozhodne svůj nápad zpeněžit, založit atrakci na způsob zábavního parku. Jurský park má stát na zakoupeném kostarickém ostrově, Hammond ale potřebuje dobrozdání pro investory. Proto pozve do parku inspekci, vedenou paleontologem Alanem Grantem. Dinosauři se ale osvobodí z elektrických ohradníků a mnoho lidí, v knize i samotného Hammonda - zabijí.


Protilátka

Protilátka je protein, který je schopen jako součást imunitního systému identifikovat a zneškodnit cizí objekty v těle. Protilátky jsou nositeli humorální imunity.
Funkci protilátek v těle plní glykoproteiny, označované jako imunoglobuliny. Během imunitní odpovědi jsou syntetizovány a vylučovány plazmatickými buňkami, tzn. diferencovanými B-lymfocyty. Molekula imunoglobulinu má tvar Y, a skládá se ze dvou identických lehkých řetězců, a dvou těžkých řetězců, které jsou navzájem spojeny pomocí disulfidových můstků.
Každý řetězec můžeme pomyslně rozdělit na funkční oblasti, domény. Část řetězců směrem k amino-konci se nazývá variabilní oblast, naopak úsek řetězce směrem ke karboxylovému konci je oblast konstantní. Variabilní oblasti jsou heterogenní, u různých dvou lidí nebyly nikdy nalezeny dvě variabilní oblasti se stejnou sekvencí aminokyselin. Některé úseky variabilních oblastí jsou dokonce hypervariabilní, naprosto jedinečné pro daného jedince. To tvoří jedinečnou strukturu „ramének“ imunoglobulinu, do které pak jako klíč do zámku zapadá antigen, pro který je protilátka specifická. Proto každá protilátka rozpoznává jen „ten svůj“ antigen.
„Nožička“ imunoglobulinu je tvořena těžkými řetězci, tvoří krystalizující fragment, tzv. Fc fragment. Tyto Fc fragmenty imunoglobulínů se váží na Fc receptory na leukocytech. „Raménka“ jsou pak tvořeno lehkým řetězcem a těžkým řetězcem, který přechází z krystalizujícího fragmentu. Tyto části imunoglobulinu se nazývají antigen vázající fragmenty. Přechod ramének v nožičku se nazývá závěs, v tomto místě je molekula velmi pohyblivá, raménka se mohou otevírat nebo zavírat podle velikosti antigenu, na který se váží. V místě závěsu také na molekulu působí enzymy, jako je papain nebo pepsin, které ji štěpí.
Známe dva typy lehkých řetězců, kappa a lambda. Oba sestávají z cca 211 až 217 aminokyselin. Jsou si velmi podobné, přesto se v jedné molekule nikdy nevyskytují oba typy, imunoglobulin vždy obsahuje buď dva řetězce ? nebo dva řetězce ?. Variabilní oblast tvoří asi polovinu řetězce, druhá polovina je konstantní.
Existuje pět typů těžkých řetězců, které se liší strukturou konstantní oblasti. Jsou označovány jako ?, ?, ?, ? a µ. Těžké řetězce ? a ? se skládají z přibližně 450 aminokyselin, µ a ? tvoří asi 550 aminokyselin. Variabilní oblasti tvoří asi 1/4 amino-konce těžkého řetězce.
Podle typu těžkého řetězce, který tvoří imunoglobulin, je rozdělujeme na pět tříd, izotypů: IgA, IgG, IgD, IgE, a IgM. Typ těžkého řetězce, zvláště struktura krystalizujícího fragmentu, kterým se imunoglobuliny váží na buněčné receptory, ovlivňuje jejich interakci s bílými krvinkami i proteiny, jako je systém komplementu.
Protilátky, které produkuje jedna plazmatická buňka, se mohou lišit typy těžkého řetězce, buňka může produkovat více tříd imunoglobulinů naráz, ale všechny imunoglobuliny produkované jednou plazmatickou buňkou jsou specifické pro určitý antigen, mají stejnou variabilní oblast.
Aby se organismus dokázal ubránit proti velkému množství možných antigenů, musí tvořit milióny B-lymfocytů. Je důležité si uvědomit, že pokud by všechny možné variabilní oblasti specifické pro všechny možné antigeny byly kódovány geny, imunitní systém by potřeboval pro svou funkci více genů, než obsahuje celý lidský genom. Místo toho, jak dokázal Susumu Tonegawa v roce 1976, B-lymfocyt dokáže rekombinovat části genomu a vytvořit tak všechny variace struktur protilátek. Tonegawa za svůj objev v roce 1987 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.
IgG je nejčastěji se vyskytující imunoglobulin, je přítomen v krvi i v tkáňovém moku. Vyskytuje se jako monomer. Je to jediný izotyp, který může přecházet přes placentu a chrání tak plod před choroboplodnými zárodky ještě než se vytvoří jeho vlastní imunitní systém. Váže se na viry, bakterie i houby a společně s komplementem je dokáže zničit.
Existují čtyři podtřídy IgG: IgG1, IgG2, IgG3 a IgG4. IgG1, IgG3 a IgG4 snadno přecházejí přes placentární bariéru. IgG3 je nejefektivnější aktivátor komplementu, následuje IgG1 a IgG2. IgG1 a IgG3 se také vážou na Fc receptory fagocytujících buněk, označují jim patogeny a tím zajišťují, že budou fagocyty zničeny.
IgA tvoří asi 15 % až 20 % sérových imunoglobulinů. Proniká do trávicího traktu, nachází se v mléku, slzách a slinách. Je to protilátka, která pomáhá bojovat proti patogenům, které se dostaly na vnější nebo i vnitřní povrch těla. Nemá schopnost aktivovat systém komplementu.
Existují dvě podtřídy, IgA1 a IgA2. Molekula IgA2 není v závěsu spojena disulfidovými vazbami, ale nekovalentně. Tvoří většinu tzv. sekrečního IgA, protilátky v tělních sekretech. Slizniční IgA je dimer, dva monomery spojené polypeptidovým J řetězcem, bohatým na cystein a sekreční složkou, polypeptidem, který se syntetizován epiteliemi.
IgM tvoří polymery, zpravidla se vyskytuje jako pentamer, někdy i jako hexamer. Jsou to velké, těžko rozpustné molekuly. Pentamery obsahují J řetězec. Každý monomer může vázat dva antigeny, pentamer IgM by tedy měl mít schopnost vázat 10 antigenů najednou, to ale neplatí, protože jednotlivá vazebná místa pro antigeny se navzájem prostorově omezují. IgM se vyskytuje hlavně v séru, tedy v krvi, někdy i v tělních sekretech. Je to velmi dobrý aktivátor komplementu.
IgD tvoří asi 1 % membránových proteinů mladých B-lymfocytů, v malém množství se vyskytuje v séru. Jeho funkce je neznámá, myši bez IgD nemají narušený imunitní systém, což naznačuje nadbytečnost nebo i nefunkčnost. IgD není syntetizován dospělými B-lymfocyty. Možná slouží jako regulační receptor.
IgE obsahuje ze všech imunoglobulinů největší procentuální zastoupení sacharidů. Je přítomen na membráně basofilních granulocytů a žírných buněk. Hraje roli při hypersenzitivitě a ochraně vůči parazitům. Neaktivuje komplement.
Reakce protilátek s antigenem je základem všech sérologických metod využívaných jak v humánní tak veterinární medicíně. Jednotlivé metody se liší způsobem jejich vizualizace, přičemž existuje velké množství detekčních systémů umožňujícíh zviditelnit uskutečněnou reakci antigenu s protilátkou. Využitím totoho principu lze diagnostikovat široké spektrum infekčních či autoimunitních chorob člověka a zvířat.
Imunohistochemie a testy jako je ELISA nebo ELISPOT využívají specifity protilátek k určitým strukturám. Používají se značené protilátky, které po osvícení ultrafialovým světlem fluoreskují.


DSL modem

DSL modem neboli modem pro digitální zákaznickou přípojku je zařízení používané k připojení počítače k DSL lince. Umožňuje-li modem připojení více počítačů, označujeme ho jako DSL router. DSL modem funguje jako ADSL terminál nebo ATU-R, jak ho nazývají telefonní společnosti. Používá se i zkratka NTBBA. Jelikož je DSL modem bridge, může používat MAC adresu připojeného počítače.
Tato dvě zařízení slouží v podstatě stejnému účelu, ale liší se v jistých ohledech.
Většina těchto rozdílů není pro zákazníky důležitá, kromě vyšší rychlosti DSL a možnosti používat telefon zároveň se spuštěným počítačem.
Protože telefonní linka obvykle nese DSL i přenos hlasu musejí se používat filtry pro oddělení.
S rozvojem technologií byly veškeré potřebné obvody umístěny do jediného čipu. DSL modem potřebuje:
Kromě připojení k ADSL má mnoho modemů ještě další funkce:
Mnoho ADSL modemů si může upravit vlastní firmware tak, aby podporoval další funkce, nebo aby opravil stávající problémy. Toto se dá udělat pomocí sítě, nebo použitím vyhledávání seriálového připojení.
V současné době je Taiwan největším výrobcem ADSL modemů na světě. ODM hraje velkou roli kvůli různým návrhům. Následuje výčet designérů.


Erich Wolfgang Korngold

Erich Wolfgang Korngold byl rakousko-americký hudební skladatel, klavírista a dirigent. Narodil se v Brně v německy hovořící židovské rodině hudebního kritika Julia Korngolda, svou uměleckou dráhu zahájil jako zázračné dítě ve Vídni. Svou nejslavnější operu Mrtvé město uvedl v roce 1920. V roce 1934 se na pozvání Maxe Reinhardta odstěhoval do kalifornského Hollywoodu, kde začal komponovat filmovou hudbu. Od roku 1946 se pak opět věnoval především vážné hudbě.


Proti prúdu

Proti prúdu je slovenský levicově a nacionálně orientovaný internetový zpravodaj, který se zaměřuje zejména na komentáře k politicko-společenským tématům a monitoring zpravodajství jiných médií. Obsah se skládá z převzatých, přeložených nebo zkrácených článků tiskových agentur, z komentářů k těmto článkům a z diskuzních příspěvků. Podstatnou část stránky tvoří konspirační teorie. Autoři webové stránky nejsou známí.
Uveřejňovaná témata se soustřeďují na společenské, politické a taky vědecké problémy. Objevují se v nich názory do značné míry ostře kritické vůči police USA, Izraele, Česka a třeba také homosexuálů, liberalizmu, globalizace nebo STV.
Některé příspěvky zpochybňují holokaust případně přesvědčují o existenci sionistického spiknutí s cílem ovládnout svět. Další příspěvky uveřejněné na webové stánce Prop.sk vystupují proti svobodnému trhu a kapitalismu.
Část textů zveřejněných na této webové stránce se staví velmi pozitivně k současnému Rusku nebo k levicovým diktaturám Alexandra Lukašenka v Bělorusku, případně Huga Cháveze ve Venezuele.
Webová stránka Prop.sk měla blízko ke sdružení, později transformovanému na politickou stranu, Slovenská pospolitosť - národná strana a ke sdružení Nové slobodné Slovensko. Uveřejňovala například pozvánky na akce pořádané těmito organizacemi.
Prop.sk uveřejňuje také reklamu nebo celé knihy, například on-line verzi knihy bývalého komunistického poslance slovenského parlamentu Karola Ondriaša „Všeobecné kecy, fakty a nezodpovedané otázky“, která tvrdí, že svět ovládá „koalice globálních investorů“ a jako jediné řešení vidí komunismus.


Marche-en-Famenne

Marche-en-Famenne je frankofonní město v Belgii. Je správním centrem jednoho z arrondissementů ve valonské provincii Lucemburk a neoficiálním hlavním městem oblasti Famenne. Obec má asi 17 000 obyvatel a kromě vlastní Marche-en-Famenne zahrnuje bývalé obce Aye, Hargimont, Humain, On, Roy a Waha.
V raném středověku byla Marche pouze malá osada na potoku Marchette a patřila nedalekému opatství Stavelot. Ve 12. století se oblast stala součástí hrabství La Roche. Díky ideální poloze na obchodní cestě mezi Namurem a Lucemburkem se Marche rychle vyvinula v město a ve 13. století získala výsadní listinu. Na konci téhož století již měla systém hradeb se dvěma branami, několika strážními věžemi a donjonem. Uvnitř hradeb bylo prosperující tržiště a působilo zde několik církevních institucí, jako např. karmelitánský klášter, založený roku 1473.
Když roku 1555 Filip II. Španělský zdědil říši svého otce Karla V., došlo ke značnému omezení svobod španělských Sedmnácti provincií v Nizozemí, což mělo za následek osmdesátiletou válku.
V reakci na gentskou pacifikaci podepsal v Marche-en-Famenne roku 1577 poloviční bratr Filipa II. don Juan de Austria „věčný edikt“, ve kterém přistoupil na odchod španělských vojsk a přiznal zemi většinu svobod kromě svobody náboženství. Válka však znovu propukla a don Juan zemřel o rok později blízko Namuru.
V 17. století byla na nařízení Ludvíka XIV. zbourána velká část opevnění. O století později do města vstoupila francouzská revoluční vojska a zrušila klášter. Dnes Marche-en-Famenne se svými školami, lehkým průmyslem, vojenským komplexem a turistickými atrakcemi funguje jako centrum pro své okolí.


Krym

''Tento článek pojednává o Krymském poloostrově jakožto celku z hlediska geografie a historie. Informace k současnosti najdete zejména v článku Autonomní republika Krym.
Krym, geograficky také Krymský poloostrov je poloostrov ležící na severu Černého moře. Většinu poloostrova zaujímá Autonomní republika Krym, samosprávné území, které je součástí Ukrajiny. Krym patřil v průběhu dějin mnoha mocnostem; do roku 1991 byl součástí Sovětského svazu. Dnes zde žijí převážně Rusové, nejpočetnější menšinu tvoří Ukrajinci. Krym je vlastí Krymských Tatarů, kteří se sem od konce 20. století postupně vracejí.
Na severu je Krym spojen úzkou Perekopskou šíjí s kontinentální Evropou (ukrajinská Chersonská oblast. Západní a jižní hranici tvoří Černé moře, východní hranici Azovské moře. Od jihoruské pevniny je oddělen Kerčským průlivem.
Celková rozloha Krymu činí 26 200 km2. Zatímco severní část poloostrova je pokrytá stepí a lesostepí, menší jižní část tvoří úzké subtropické pásmo, vtěsnané mezi pobřeží Černého moře a Krymské hory. Ty se v délce 100 km táhnou podél pobřeží. Krymské hory jsou tvořeny celkem třemi hřebeny, v jižním hřebenu se nachází nejvyšší krymský vrchol Roman-Koš.
V subtropickém pásmu, širokém 8–12 km, se nachází oblíbená přímořská letoviska a lázně, souhrnně známá jako Ruská riviéra. Je tvořena romantickým pobřežím se strmými skalními útesy, písečnými či oblázkovými plážemi a čistou vodou.
V subtropickém pásmu se taktéž nachází rozlehlé vinice a ovocné sady, při pobřeží je důležitý také rybolov. Na východě jsou významné lokality těžby a zpracovávání železné rudy.
Hlavním městem Autonomní republiky Krym je Simferopol. Město Sevastopol tvoří zvláštní městský samosprávný celek v rámci podřízený přímo kyjevské vládě.
Nejstaršími obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Stepní část pak byla až do 4. století n. l. obývána Skythy. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l. Řeky, založena tak byla města jako Pantikapaion nebo Chersonesos, později důležitá obchodní střediska severního Černomoří. Spojením řeckých osad na Krymu vzniklo v 5. století př. n. l. Bosporské království, které přetrvalo až do 4. století n. l. V antice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svaz Ostrogótů, který byl o něco později vyhnán Huny. Zbytky gótského etnika na poloostrově přežívaly až do 18. století.
Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší, některé obchodní osady zde postupně založili Janované. Sever byl přechodně pod vlivem turkotatarských kočovníků sídlících při Černém a Kaspickém moři.
Roku 1243 vpadli na Krym Tataři, posléze je součástí Zlaté hordy, od 15. století byl vytvořen samostatný Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Od roku 1475 byl chanát vazalem Osmanské říše.
Ruská carevna Kateřina Veliká anektovala roku 1783 celý krymský chanát a připojila ho k Ruské říši. Byla zbudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol. V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla krymská válka. Roku 1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice.
V průběhu ruské občanské války byl Krym střediskem kontrarevoluce až do roku 1921, poté připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice, největší republice SSSR; od října 1921 existoval v jejím rámci jakožto Krymská autonomní SSR.
Za druhé světové války, konkrétně v letech 1941—1944 byl okupován nacistickým Německem; ještě před okupací byli z Krymu deportováni krymští Němci. V květnu 1944, po skončení okupace, byli Krymští Tataři, původní obyvatelé poloostrova, obviněni z kolaborace s nacisty a na Stalinův příkaz násilně deportováni do střední Asie; stejný osud potkali v červnu 1944 krymské Řeky, Armény a Bulhary. Do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až na konci 80. let. K 30. červnu 1945 pak byla autonomní republika zrušena a přeměněna v oblast; tato územní jednotka se v SSSR používala pro etnicky stejnorodá území.
19. února 1954 byl z iniciativy N. S. Chruščova Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady — příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Důvodem byly „blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly a dosud existují separatistické tendence. Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním cílem SSSR, byla budována především turistická a dopravní infrastruktura, včetně nejdelší trolejbusové trati světa.
12. února 1991 pak byla na základě referenda vytvořena Autonomní republika Krym, která se o několik měsíců později stala součástí nezávislé Ukrajiny.
Přístav Sevastopol má vlastní správu a spolu s Kyjevem je administrativní jednotkou podléhající přímo ukrajinské vládě. Do roku 1994 byl uzavřeným městem, kam neměli přístup cizinci. Roku 1997 byla rozdělena bývalá sovětská černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část. Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku.
Na Krymském poloostrově žije přibližně 2 300 000 obyvatel, z nich je okolo 58 % ruské národnosti, 24 % ukrajinské a 13 % krymskotatarské, převážně užívaným jazykem je ruština. Mezi největší krymská města patří Simferopol, ležící přibližně ve střední části, a Sevastopol v jihozápadní části; dále pak Kerč na východním okraji poloostrova či Jevpatorija na západním pobřeží.
Následující tabulka podává přehled větších měst na Krymu. Města se statutem republikového významu jsou vyznačena tučně; stejně tak Sevastopol, který administrativně není součástí Krymské republiky. Na rozdíl od ostatních ukrajinských oblastí uvádíme u jmen měst přednostně ruský název, neboť užívání ruštiny – druhého oficiálního jazyka Krymské republiky - zde výrazně převažuje.
Díky své exotičnosti, příjemnému podnebí, panenské přírodě a množství kulturních památek mnoha epoch byl zejména jižní Krym už od 60. let 19. století hojně vyhledáván vyššími ruskými společenskými vrstvami, včetně carské rodiny. Za sovětské éry byl Krym vyhlášenou rekreační oblastí pro nejvyšší stranické a státní funkcionáře, stejně jako pro dělnické a pionýrské organizace. Mezi nejznámější turistická centra na pobřeží patřila a patří Jevpatorija, Jalta, Alupka, Alušta, Artěk, Gurzuf, Sudak a nejvýchodněji ležící Feodosija.
Obecně v jižním prostoru je umístěna převážná část krymských přírodních a kulturně-historických památek, jako např. archeologická naleziště z období antiky, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery a města, tatarské vesnice, mešity a paláce. V roce 1994 bylo veřejnosti zpřístupněno také město Sevastopol, které bylo po dlouhá léta vyhrazeno pouze sovětským vojákům, důstojníkům a jejich rodinám. U Sevastopolu se nacházejí zbytky antického města Chersonéssos a kostel, v němž byl pokřtěn sv. Vladimír.


Daň

Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění.
Daně jsou dnes obvykle placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby.
Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky na financování veřejného sektoru – k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:
Státy používají daně zejména k částečnému či úplnému financování některých veřejných služeb, jako například:
Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně, nebo mohou daně pouze doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem.
Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:
Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší, nejvyšší je typicky v socialistických státech.
Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může být cena zboží, příjmy, velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem.
Daňový systém může být buď lineární, nebo progresivní, nebo regresivní.
Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně.
Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé, kterou platí poplatník sám na vlastní účet, a na daně nepřímé, které platí plátce daně, ovšem na účet poplatníka.
Podle některých ekonomických teorií daně deformují trh, čímž způsobují v ekonomice ztráty.
Na prvním obrázku je vidět rovnováhu na dokonale konkurenčním trhu bez daní. V této rovnováze se prodává množství Q1 za cenu P1. Pokud se na takovém trhu zavede velice jednoduchá daň, kdy kupující při každém uskutečněném obchodu zaplatí fixní částku d, rovnováha na trhu se změní, jak je vidět na následujícím obrázku:
Cena pro zákazníka vzrostla o část daně na P2, zákazník je proto ochoten koupit jen menší množství zboží Q2. Státu poskytuje daň výnos Q2 · d, označený žlutě.
Je vidět, že o tento výnos se sníží přebytky jak spotřebitele, tak výrobce. Poměr, v jakém se o platbu daně podělí, závisí na elasticitě daného zboží. Např. u zboží s nízkou elasticitou poptávky nese většinu nákladů spotřebitel. Sem patří kromě základních potravin také např. alkohol či tabák, u kterého se jakékoli zvýšení daně typicky projeví přesně stejným zvýšením ceny. Na druhé straně u zboží s úplnou elasticitou poptávky nese celou daň prodávající; to se týká typicky luxusního zboží, u kterého se zvýšení daně do ceny nepromítne.
Jak je na obrázku také vidět, není daň prostým přenosem bohatství od výrobců a zákazníků ke státu; část přebytku je zdaněním ztracena. Na obrázku je tato část označena červeně. Tyto ztráty se označují jako náklady mrtvé váhy.
Tento příklad je samozřejmě extrémně zjednodušený – daň má fixní výši a hlavně se neuvažuje, k čemu stát peníze získané na daních využívá. Daň může být z ekonomického hlediska ospravedlnitelná, pokud odstraňuje jiné, větší neefektivity, které poškozují trh, např. negativní externality nebo monopoly. V takových případech může daň naopak působit jako nástroj pro zvýšení efektivity trhu.
Otázkou optimální výše zdanění se zabývá tzv. Lafferova křivka, která ukazuje, že od jisté míry již dalším zvyšováním daní výnos státu klesá.
V centralistických politických systémech jsou daně záležitostí centrální správy, v systémech decentrálních - jako federace, konfederace - menších správních jednotek.
V systémech založených na principu subsidiarity jsou i daně, jejich výše a jejich použití, věcí občanů a obcí, včetně daní placených vyšším správním jednotkám jako kantonům, krajům, okresům, zemím a federaci.
Skupina v rámci charitativní organizace Christian Aid, která analyzovala daňovou morálku velkých firem, ve výsledcích své práce zmiňuje, že daně, jejichž placení se často úspěšně vyhýbají velké korporace, představují 160 mld dolarů, což má být 150 % částky, kterou Třetímu světu poskytuje vyspělý První svět.
Tyto problémy nejsou způsobeny ani tak protiklady politických systémů, nebo směrů, jako například liberalismus, socialismus, ale nedostatečným dohledem, nedostatečnou kontrolou veřejných financí, jejíchž finančním základem daně jsou.
kritika, problémy vedoucí k nekontrolovanému růstu státní správy a tím daní:


Anna Elliotová

Anna Elliotová je román od anglické spisovatelky Jane Austenové, poprvé vydaný po smrti autorky v roce 1818 s přispěním jejího bratra Henryho.
Anna Elliotová je příběhem o tom, jak nepříjemné následky může mít přílišná povolnost mysli. Anna Elliotová se ve svých sedmadvaceti letech už vzdala naděje na manželství. Nabídku k sňatku kapitána Wentwortha, jediného muže, kterého kdy milovala, odmítla na nátlak své snobské rodiny, aby toho pak trpce roky litovala. Znovu se s ním setkává na návštěvě u rodiny své provdané sestry. Wentworth si za tu dobu vybudoval kariéru v námořnictvu a teď je rozhodnutý najít si manželku. Setkání s Annou ho vyvede z rovnováhy, ale jeho hněv na ni kvůli jejímu odmítnutí v něm stále přetrvává. Anna poznává, že jí Wentworth stále není lhostejný, zejména když se začne dvořit jiné ženě a o ni zdánlivě nejeví zájem. Když si ale Wentworth uvědomuje, že Annu ze svého srdce nedokáže vystrnadit, zdá se, že je pozdě. O Annu se uchází její pohledný a zámožný bratranec pan Elliot, který má to, co Wentworthovi chybí – podporu Anniny rodiny...


Buďánka

Buďánka jsou bývalá dělnická kolonie, nyní ležící na pražském Smíchově v části přiléhající ke Košířům, zejména v okolí ulice U Zámečnice, v oblasti mezi usedlostí Kavalírka a přírodní památkou Skalka. Na místě vinice ji postavili počátkem 19. století dělnící z blízkého pískovcového lomu. Bydleli v ní pak i mnozí dělníci Tatry Smíchov, břevnovské cihelny a další.
Kolonie měla 15 domků, v nichž bydlelo až 300 obyvatel. Jsou vesnickou památkovou zónou, avšak vzhledem k havarijnímu stavu je jejich celková záchrana nepravděpodobná.
V roce 1903 Jakub Arbes ve své knize Rváč zmínil Buďánka jako nejhrůznější a nejnebezpečnější část Smíchova.
Před 1. světovou válkou začal úpadek Buďánek po zavření části lomu. Za 2. světové války měly jednotky SS kryt ve sklepě místního hostince.
Na přelomu 70. a 80. let bydlel na Buďánkách i Svatopluk Karásek, v jeho domě zkoušela skupina Plastic People of the Universe a scházeli se zde disidenti.
V 80. letech 20. století byly téměř všechny domy vyvlastněny a kolonie začala chátrat. Počítalo se s jejich zbouráním, na jejich místě měl být podle územního rozhodnutí z roku 1988 postaven mnohapatrový panelový dům se 144 byty pro ministerstvo vnitra a bazén nebo zdravotní středisko Zámečnice. Poslední člověk se údajně odstěhoval v listopadu 1991.
Vlastníkem jednoho domku mimo samotnou památkovou zónu zůstal Ludvík Hradílek a nadále zde bydlí i s rodinou, svého času s ním v jeho domku bydlelo až 10 squatterů. V letech 2001–2007 se angažoval v záchraně Buďánek. Během devadesátých let napsal na střechu svého domu výrazné nápisy: „Pomoc, chtějí nás zbourat“ a „Koukale, padáme i na tvou hlavu“. V červenci 2001 tam napsal nápis „Obvodní úřad – náš hospodář“. Fotografie těchto nápisů prošly mnoha médii.
V roce 1990 uspěla v magistrátním výběrovém řízení na investora obnovy První česká hutní investiční společnost. Kvůli majetkovým nejasnostem a různým průtahům z plánů sešlo.
V roce 1991 je magistrát hlavního města Prahy prohlásil území o rozloze 1,52 hektaru vesnickou památkovou zónou. V srpnu 1999 památkáři navrhovali i prohlášení objektů za nemovitou kulturní památku, ministerstvo kultury návrh v červnu 2000 zamítlo kvůli špatnému stavu objektů.
Městská část Praha 5 převzala v červnu 1996 Buďánka od města Prahy do vlastnictví. V roce 1996 oslovila městská část firmu Metalconsult, přejmenovaného výherce řízení z roku 1990. Nedošlo však ke shodě s požadavky Pražského ústavu památkové péče. Další výběrové řízení z roku 1998 skončilo neúspěšně, Metaconsult odstoupil pro nedostatek peněz. Další výběrové řízení v roce 2004 rovněž nepřineslo výsledek.
Zájem o využití a postupné rekonstruování projevila Waldorfská škola J. A. Komenského, navrhováno bylo také pronajímat či prodat jednotlivé domky umělcům či řemeslníkům, kteří by si je na vlastní náklady postupně opravovali. Městská část však nabídky a návrhy odmítla a čekala na bohatého investora, jehož se nikdy nedočkala.
12. září 2000 kolem půl jedenácté došlo k požáru jednoho z domků, v půlmetrové vrstvě papírů a odpadku na podlaze zříceniny. Mělo jít už o osmý požár za poslední měsíce. Místní squatteři médiím sdělovali podezření, že požáry zakládá úmyslně někdo, kdo má zájem na likvidaci Buďánek – podle obyvatelů sousedního domu stálo 11. září odpoledne před dotčeným domem auto požární ochrany, což následující den vedení hasičského sboru vyloučilo. Jiné názory přičítaly požáry neopatrnosti místních bezdomovců, narkomanům, dětem nebo někomu, kdo chtěl bezdomovce vyhnat.
Začátkem roku 2001 měla městská část Praha 5 záměr čtyři domky zrekonstruovat, místo dvou dalších postavit repliky a zbytek zbourat. Náklady na tuto renovaci Buďánek odhadovala v té době na 300 miliónů Kč, zbourání zbytku na 3 milióny Kč. Odbor památkové péče magistrátu později požadoval zachovat ještě obytný dům č. p. 135 a drobnou stavbu v severozápadním cípu. V dubnu 2002 byl pro stav ohrožující bezpečnost stavebním úřadem vydán demoliční výměr na domy č. p. 126, 133, 135, 144, 195 a 1329. Tyto domy byly zbourány, ostatní částečně zabezpečeny.
Městská část usilovala o zrušení statusu památkové zóny. Avšak protože jej udělil magistrát a od 1. ledna 2001 přešla zákonem pravomoc vyhlašování památkových zón na ministerstvo kultury, obě instituce tvrdily, že nejsou oprávněny jej zrušit.
V roce 2002 se ve snahách o obnovu angažovalo sdružení „Buďánka pro budoucnost“, které je chtělo přeměnit v centrum neziskových organizací, konferenční a kulturní středisko. Členy sdružení byly Ekumenická akademie, Centrum pro dopravu a energetiku, Hnutí DUHA / Přátelé Země ČR, Pravoslavná akademie Vilémov, Diakonie Českobratrské církve evangelické - Středisko ekonomicko-sociálních aktivit Most. Návrh byl městskou částí zamítnut pro nedostatečné finanční záruky.
Začátkem roku 2007 městská část jednala o komerčním projektu s firmou Geosan Alfa, která byla jediným účastníkem dalšího výběrového řízení. Prodala jí pozemky za 31 miliónů na základě jejího záměru postavit zde bytové domy. Národní památkový ústav se však v lednu 2007 postavil proti bourání Buďánek a požadoval přinejmenším zachování původní sítě cest. V médiích bylo zpochybňováno, zda je možno s tím plány firmy Geosan sladit. Do konce září 2007 má firma předložit nový projekt, který by byl v souladu s požadavky památkářů.
Podle informací Bořivoje Daňka z Odboru památkové páče pražského Magistrátu budou zachovány 3 původní budovy. V jedné z nich bude restaurace s památkami na původní kolonii. Ve zbylé části lokality bude postaveno asi 70 nových bytů, ale bude při tom zachován původní ráz oblasti. Tato podoba však ještě není konečná. V pořadu Z metropole to uvedla 3. března 2007 Česká televize.
V souvislosti s chátráním Buďánek a snahou o jejich záchranu bývají zmiňovány zejména staré Střešovice a trojské Rybáře. Každá z těchto lokalit je však považována za unikátní.
V roce 1993 vzniklo Osmileté gymnázium Buďánka zaměřené na mimořádně nadané děti. Sídlí v jiné části Prahy 5, na Žvahově v Hlubočepích, které vystřídalo více míst a sídlilo mimo jiné i poblíž této lokace.


Špice

Špice je přírodní rezervace v lokalitě Újezd u Brna v okrese Brno-venkov. Geologickým podkladem jsou zde spodnotortonské písky, proložené vrstvami vápnitých hrubozrných pískovců a jílů a litavských vápenců a terasovitých štěrků.
Důvodem ochrany je cenná lokalita stepní květeny. Která byla zřízena především kvůli ochraně katránu východního.


Tootsi

Tootsi je estonský městys a zároveň samosprávná obec v kraji Pärnumaa.
V obci se nachází závod na zpracování rašeliny společnosti AS Tootsi Turvas. Rašelina je z rašelinových polí do závodu dopravována úzkorozchodnou železnicí.


Josef Starkl

Josef Starkl II. (4. února 1929 Frauenhofen - 13. červenec 2005 Druhanice byl rakouský zahradník, šlechtitel růží a podnikatel působící od 90. let až do své smrti na území České republiky.
Jednalo se o majitele prvního zahradního centra v Rakousku. Jako první zavedl v Rakousku samoobslužný prodej v zahradních školkách. Byl průkopníkem v oblasti zásilkového obchodu s živými rostlinami. Specializoval se na ovocné stromky a keře, okrasné dřeviny a především růže. V roce 1960 dovezl z USA balící stroj, který umožňoval denně zabalit mnohonásobně více růží, než bylo v té době obvyklé. Rozšířil také nabídku odrůd růží na Evropském trhu a získal označení: Král růží.
Byl v čele zahradnické rodiny Starklů sídlící ve Frauenhofenu. V roce 1992 založil zásilkový obchod a zahradní centrum s rozsáhlými školkami v Čáslavi v České republice. Zde se nadále věnoval šlechtění a pěstování růží. Každoročně organizoval v zahradním centru v Čáslavi rozsáhlé tématické výstavy rostlin. Zemřel při práci ve svém zahradnictví v České republice.


Kyle Katarn

Kyle Katarn byl imperiální voják, který se přes smrt otce dostal k rebelům. Na Danutě zneškodnil základnu plnou imperiálních vojáků. Dostal se do těsného konfliktu s Dark Trooperem fáze 3 a vyhrál. Sám také porazil sedm Temných rytířů Jedi, jednoho silnějšího než druhého.
Kyle Katarn, který se narodil na sullustanském koloniálním měsíci zvaném Sulon, žil se svým otcem tvrdým farmářským životem. Ve svých osmnácti letech vstoupil do imperiální vojenské akademie na Caridě. Když však studoval na to, aby se stal důstojníkem, nedokázal rozpoznat důležitost napojení svého otce na Alianci povstalců.
Téměř čtyři roky již Morgan Katarn nenápadně pracoval proti místní imperiální správě. Nakonec pomáhal přesídlit uprchlé desidenty na neobydlený Ruusan, kde nalezl Údolí rytířů Jedi dřímající v zapomnění již celých tisíc let. Když zjistil, že je Údolí plné duší Jediů třímajících neskutečnou sílu, zachoval svůj objev v tajnosti. Na radu skrývajícího se rytíře Jedi Qu Rahna vyryl Morgan souřadnice údolí na strop svého domu a v tajnosti schoval Rahnův meč pro svého syna. O několik měsíců později při nájezdu na místní povstaleckou buňku na Sulonu uťal Morganovi Katarnovi vibronožem hlavu Temný rytíř Jedi Jerec.
Kyle mezitím jménem Impéria zneškodnil asteroid držený nepřítelem, ušetřil však krásnou povstaleckou dívku Jan Ors. Za své hrdinství při potírání Povstání obdržel při absolventské slavnosti na Caridě od Jereca Vyznamenání za chrabrost. Několik chvil po slavnosti se však Kyle dozvěděl, že je jeho otec mrtvý. V oficiální imperiální zprávě stálo, že „byl zabit Rebely“. Imperiální poručík Kyle Katarn se nalodil na palubu dopravní lodi, která ho měla dopravit na jeho první vojenské působiště. Na palubě mu však Jan Ors předložila důkazy o tom, že jeho otce popravilo Impérium a nikoli Aliance. Kyle zahodil svou medaili do recyklačního koše a přešel na druhou stranu barikády.
Mon Monthma dovolila Kylovi, aby se pokusil sehnat plány Hvězdy smrti. Kyle si vyžádal starou loď Moldy Crow a ukořistil část plánů z vysoce tajného imperiálního komplexu na Danutě. Když je pak spojil s údaji od jiných zvědů, získal kompletní plán zdánlivě neporazitelné bitevní stanice. Katarnův úspěch přiměl Mon Monthmu k tomu, aby mu svěřila další úkol. Několik měsíců po evakuaci velitelské základny na Yavinu 4 se vydal po stopě automatických Dark Trooperů generála Mohce. Sledoval stopu z rozbombardovaného povstaleckého stanoviště na Talay až na Mohcovu loď Arc Hammer. Cestou vysvobodil z vězení Crixe Madina a utkal se s Bobou Fettem. Byl to muž, který vydal za celou údernou jednotku a někdy najednou vláčel i pět nebo šest zbraní. Nakonec zabil i Mohce a zničil Arc Hammer. Impérium tak již nemohlo vyrábět žádné další Dark Troopery. Dalších několik let plnil Kyle rozmanité úkoly pro Alianci. Rok po Endoru se od droida 8t88 zprostředkovávajícího informace dozvěděl dozvěděl, že Jerec, který mu kdysi udělil imperiální vyznamenání, je také vrahem jeho otce. Droid bohužel pracoval pro Jereca, a tak musel Katarn na své cestě za pomstou bojovat s ním i s Jerecovými patolízaly. V doprovodu Qu Rahnova ducha se vrátil do rodného domu na Sulon a našel zde Rahnův světelný meč spolu s poselstvím svého otce Morgana. Mapu s vyznačeným Údolím rytířů Jedi však již ukradli Jerecovi poskoci. Katarn dostal její kopii z hlavy poraženého 8t88 a závod o osud galaxie tak mohl začít, Jerecových šest pomocníků - Yun, Pic, Groc, Maw, Sariss a Boc Crude - nepředstavovalo pro Katarna žádnou zvláštní překážku, I když byl nezkušený, složil všechny kromě Yuna a Sariss. Poslední dva ušetřil. Yun ho z vděčnosti zachránil před Sarissiným ostřím, sám však za trest zemřel její rukou. Když Boc Crude rozdrtil Kyleův světelný meč kusem skály, přijal Katarn Yunův meč za vlastní. Během bojů se Katarn přiblížil nebezpečně blízko temné straně Síly. Při konečném střetnutí s Jerecem v Údolí však odložil svou nenávist stranou. Odmítl Jereca chladnokrevně zavraždit a porazil ho v čestném souboji. Jerecova smrt uvolnila duše zemřelých Jediů chycených v údolí, a tak se naplnilo tisíc let staré proroctví, které říkalo: Přijde rytíř, zvítězí v bitvě a vězni odletí na svobodu. Katarn odmítl nabídku Luka Skywalkera, aby se stal jeho učedníkem. Místo toho se připojil k armádě Nové Republiky a vypracoval se až k hodnosti kapitána.
Také se seznámil s dalším člověkem citlivým k Síle, který nestudoval v Akademii - s Marou Jade. Jeden druhému pak pomáhali prohlubovat svoje silové schopnosti. Během návratu znovuzrozeného císaře pomáhal kapitán Katarn bránit základnu Nové Republiky na Altyru 5.
Prastaré nápisy ho zavedly do bažin Dromund Kaasu, dávno zapomenutého světa Sithů. Ryzí sithská zloba, která prostoupila chrámy této mokré planety, ho přemohla a svedla ho na temnou stranu. Mara Jade ho však našla a přetáhla ho zpátky do světla tak, že mu dala na výběr mezi temnotou a jejím vlastním životem. Kyle Katarn zahanbený svojí chybou, se přihlásil do prvního ročníku Akademie řádu Jedi Luka Skywalkera. Po krátkém pobytu se však otočil k Síle zády a nechal své silové schopnosti zakrnět. Obával se totiž, že by zase mohl sklouznout k temné straně. Dal svůj světelný meč Lukovi a léta pak opět pracoval jako žoldák a agent pracující pro Mon Monthmu. Moldy Crow byla tehdy v Údolí Jedi takřka zničena, takže nyní Katarn používal přestavěnou loď Raven's Claw. Nakonec se Kyle k Síle navrátil, když imperiální admirál Galak Fyyar ve spojení s Temným Jedim Desannem unesl jeho přítelkyni Jan Ors. Katarn se vydal po jejich stopách, zachránil Jan, umožnil likvidaci Fyyarova Doomgiveru a pomohl ochránit Yavin 4 před Desannovými Reborny. Po zabití Desanna Katarn působil na Akademii Jedi jako učitel technik soubojů. Jeho studenti bojovali udatně proti Yuuzhan Vongům na Ithoru, Obroa-skai a Gyndine. Katarn viděl mnohé z nich umírat po zradě nepřátelských kolaborantů, nebo když je vystopoval voxyn, Vongy vytvořené zvíře lovící rytíře Jedi. Bojí se toho, že by Yuuzhan Vongové mohli uspět tam, kde Jerec selhal.


Analytické řešení

V matematice se jedná o hledání řešení pomocí známých vztahů a postupných úprav. Pokud je takový postup obtížný nebo nemožný, lze v některých případech použít numerické řešení.


Podmokła

Blátivá, nevýrazná, červeně značená cesta vede na vrchol Podmokła z nejhlubšího sedla ve Vysokém jizerském hřebeni, z Mokre Prełęcze. V sedle je umístěn stolek s lavicí. Vrchol je plochý, jen těžko rozeznatelný.
Jméno Podmokła vzniklo přejmenováním špatně přeložitelných německých výrazů a znamená podmáčené místo, mokřad.


Dermatologikum

Dermatologikum je obecný název pro léčiva používaná při chorobách kůže.


Hrnčířské louky

Přírodní památka Hrnčířské louky je soustava 5 rybníků a přilehlých luk nacházejících se na jižním okraji Prahy západně od Hrnčířů a mezi Hrčířemi a Šeberovem.
Hlavním důvodem je ochrana v tomto území ojedinělých vlhkých luk a společenstev rostlin a živočichů z těchto mokřadů. Jedná se také o významné hnízdiště vodního ptactva – z tohoto hlediska je nejcennější střední rybník Brůdek.
Z geologické stránky není tato lokalita, která je kryta především hnědozemní půdami, nijak zajímavá.
Významný je výskyt charakteristických mokřadních luk především s blatouchovitou, ovsivkovitou a psárkovitou květenou. Z vzácnějších rostlin se zde nachází upolín evropský, jarva žilnatá, žluťucha lesklá, srpice barvířská, kosatec žlutý, ostřice trsnatá, kozlík dvoudomý a vrba rozmarýnolistá.
Na území této přírodní památky žije množství typických mokřadních živočichů. Vyskytuje se zde několik druhů žab a užovky; hlavní je však výskyt mnoha druhů vodních ptáků. Hnízdí zde běžnější druhy jako labuť velká, kachna divoká, a slípka zelenonohá, ale i méně časté jako kulík říční. Během tahu se zde zastavují i bahňáci nebo volavka popelavá.


ŽSV III Králíky

ŽSV Králíky je linie československého opevnění, stavěného v letech 1933–1938. Tato linie se skládala z úseku začínající severně od Červeného Potoka, dále pokračuje jižně a pomalu se stáčí k západu, prochází mezi Prostřední Lipkou a Králíky, kde se také nachází první ze tří dělostřeleckých tvrzí Hůrka. Dále linie míří k Dolním Boříkovicím a stoupá na 845 metrů vysoký vrch Bouda, kde se také nachází stejnojmenná tvrz Bouda, poté východně míří na vrch Vysoký kámen a klesá Mladkovu a u Petroviček vystupuje na 765 metrů vysoký Adam s tvrzí Adam. Linie dále míří severovýchodně kolem Českých Petrovic a končí několik kilometrů severně od Klášterce nad Orlicí. V této oblasti mělo být postaveno 58 objektů těžkého opevnění, z čehož bylo realizováno 56 objektů. ŽSV Králíky byly nejvíce dokončeny úseky československého opevnění.


Roman Hamrlík

Lední hokej začal hrát ve Zlíně. V roce 1992 byl draftován týmem Tampa Bay Lightning jako první hráč draftu. V klubu si vybudoval postupně dobrou pozici, přestože měl spory např. s trenérem Terrym Crispem. Floridu opustil měsíc po tomto muži na konci roku 1997, když se stal hlavní postavou vícečlenné výměny do Edmontonu.
V roce 1998 byl členem vítězného týmu na turnaji hraném v rámci zimních olympijských her v Naganu. Roman Hamrlík zde gólem uzavřel zápas s Kazachstánem, čímž přispěl k tomu, že českému týmu by stačila v posledním zápase k prvenství ve skupině pouze remíza.
Hamrlík hraje na postu ofenzivního obránce a je využíván na přesilové hry svého mužstva.


Perth

Perth je hlavní město nejrozlehlejšího australského svazového státu Západní Austrálie. Se vzdáleností 2 800 km od nejbližšího lidnatého města Adelaide představuje nejodlehlejší velkoměsto světa. Podle odhadu k roku 2005 má město 1,23 milionu obyvatel, celá aglomerace pak asi 1,7 milionu, čímž se Perth velikostí řadí na čtvrté místo v Austrálii. Město bylo založeno roku 1829 a nazváno podle starobylého města Perth ve Skotsku.
V zimě je deštivo a větrno. Průměrná teplota se pohybuje kolem 8 °C. Na jaře je slunečno, ale ve stínu zima. Vítr je převážně chladný. V létě je horko. V jakékoli roční období je zde vlhký vzduch. Na víkend jezdí obyvatelé města na nedaleký Rottnes Island, kam se dostanou buď letadlem nebo trajektem. Na tomto ostrově nemohou jezdit auta, protože tu nejsou pro ně silnice.
V centru města je možné se dopravovat zdarma pomocí CAT autobusů nebo pomocí vlaku FTZ. Dopravní síť je orientována do hvězdice. Turisty je hojně využívána i taxi služba – například na letiště.
Mobilní operátoři jsou Telstra, Optus a Vodafone. Je zde kolem 5 placených WiFi hotspotů.


Systém uzamčení závěru

Uzamčení závěru je nutnost u výkonných samonabíjecích a samočinných zbraní.
Systémy uzamčení závěru jsou nutností u výkonnějších zbraní. Důvodem jsou vysoké tlaky na nábojnici. V případě neuzamčeného dynamického závěru, který se otevírá už o okamžiku výstřelu, se nábojnice celou dobu neopírá o stěny nábojové komory a to by v případě vyšších tlaků výstřelu znamenalo riziko jejího prasknutí. V případě neuzamčeného závěru stačí přiměřený odpor vratné pružiny, aby se závěr neotevřel dokud střela neopustí hlaveň. Neuzamčený závěr se používá pouze u zbraní na méně výkonné náboje. Od ráže 9 mm Luger bývá nutnost závěr uzamknout. Výjimkou jsou některé typy samopalů.


Pižmo

Pižmo je pronikavě páchnoucí látka, kterou produkují samci kabarů pižmových při značkování svého území. Této látce, strukturně podobné feromonům, se přisuzují afrodiziakální účinky.
Pižmo bylo hojně využíváno především v parfumerii, kde se používalo jako tzv. fixátor k prodloužení trvanlivosti vůně. Lov kabarů je dnes z důvodu jejich ohrožení zakázán a pižmo je vyráběno synteticky.
Podobnou látku vylučují i další živočichové. O ondatře pižmové je od 17. století známo, že produkuje pohlavní pižmovitý sekret - žlázovitou substanci s vůní pižma. Mezi další živočichy, kteří produkují látku podobnou pižmu, patří tesařík pižmový, kachna pižmovka velká, kachna laločnatá, pižmoň severní nebo bobr evropský. Existuje také rostlinná náhrada ze semen ibišku pižmového, podobnou vůni vydává také Olearia argophylla a rostliny rodu Mimulus.
Podobnou látkou je cibet, produkt cibetek, nebo ambra, jež je produktem trávícího traktu vorvaně obrovského.
Průmyslové se vyrábějí také syntetické náhražky pižma, např. na bázi nitroaromátů, polyaromátů atd.


Nevěstinec

Nevěstinec, vykřičený dům, veřejný dům, dům radosti, dům rozkoše, knižně lupanar, lupanár či lupanarium, hovorově často bordel či hampejz je budova používaná k poskytování sexuálních služeb za úplatu, tedy k prostituci. Poskytuje prostitutkám místo k setkávání a provozování sexu s klienty. V některých zemích jsou legální licencované nevěstince, jinde je prostituce zakázána a postihována, jinde podléhá pouze určitým regulacím a například masážní salony mohou sloužit tomuto účelu.


Bugatti Veyron

Bugatti Veyron 16,4 byl nejvýkonnější sériově vyráběný automobil na světě. Je pojmenován podle automobilového závodníka Pierra Veyrona, který v roce 1939 vyhrál závod 24 hodin Le Mans s vozem Bugatti 51A. V roce 2005 vytvořil světový rychlostní rekord o hodnotě 407,16 km/h. Akceleruje z 0 na 100 za 2,5 sekundy a z 0 na 300 za 17 sekund. Délka 4465 mm, šířka 2000 mm, rozvor 2710 mm, vysoký 1204 mm a pohotovostní hmotnost je 1888 kg. Na podzim roku 2007 byl rychlostní rekord překonán vozem SSC Ultimate Aero TT, který dosáhl rychlosti 412,23 km/h. Jeho design vytvořil a odpovídal za něj designér slovenského původu Jozef Kaban.
Za velkými koly se ukrývají unikátní keramické brzdy. Při sešlápnutí brzdového pedálu pomáhá ABS a při rychlosti vyšší 200km/h se vysouvá přítlačné křídlo na zádi, díky čemuž dokáže Veyron zabrzdit z 400km/h za necelých 10 s. Motor je vidlicový šestnáctiválec do W, má zdvihový objem 7993 cm3, dosahuje 736 kW při 6000 ot./min a nejvyšší točivý moment 1250 Nm je k dispozici mezi 2200 a 5500 ot./min. Převodovka DSG byla vyvíjena společně s firmou Ricardo a má šest rychlostních stupňů. Pohon všech kol je zajišťován pomocí mezinápravové spojky Haldex umístěné u přední nápravy.
Rekordní hodnoty se týkají také spotřeby a ceny. Ve městě má Bugatti Veyron spotřebovat 40,4 l/100 km, mimo město 14,7 l/100 km, kombinovaná spotřeba činí 24,1 l/100 km. Těmto hodnotám odpovídají také gigantické emise CO2 960 g/km ve městě, 350 g/km mimo město a 574 g/km v kombinovaném provozu. Teoretický dojezd se stolitrovou palivovou nádrží činí jen o málo více než 400 km, v praxi to však bude asi ještě méně.
Přesto že cena vozu je více než jeden milion eur, je o automobil velký zájem. Těchto vozů se vyrábí pouze 75 ročně , proto je čekací doba velmi dlouhá. Jeden z vozů už si koupil i Čech.
Z důvodů exkluzivity vozu bude vyrobeno pouze 300 ks, což znamená, že díky velikým problémům a průtahům při vývoji vozu na výrobě Bugatti nevydělá ani euro. Jedná se o jeden z nejztrátovějších projektů supersportovních vozů. Pokud se jeden vůz Veyron zničí např. při dopravní nehodě stoupne hodnota ostatních vozů o 2%.


Ogre

Ogre je řeka v Lotyšsku. Je 176 km dlouhá. Povodí má rozlohu 1700 km2.
Pramení na Vidzemské vysočině a protéká Středolotyšskou nížinou. Je to pravý přítok Daugavy
Zdroj vody je smíšený. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 20 km od ústí činí 17,7 m3/s. Zamrzá v prosinci a rozmrzá na konci března nebo na začátku dubna.


17. prosinec

17. prosinec je 351. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 14 dní.


Henotikon

Henotikon byl edikt vyhlášený roku 482 byzantským císařem Zenonem, který měl za cíl urovnat teologické rozepře mezi přívrženci závěrů ekumenického Chalkedonského koncilu a monofyzity, kteří se nacházeli především ve východních provinciích říše.
Závěry Chalkedonského koncilu nebyly zcela odmítány, avšak v praxi ignorovány. Definice pravé víry, obsažená v Henotikonu se vracela zpět k závěrům předchozích koncilů, totiž Nikajskému, 1. konstantinopolskému a Efeskému.
Kompromisní formulace Henotikonu monofyzity vcelku uspokojovala, nemohla však přinést skutečný smír, protože se proti němu postavili papežové. Císařův zájem sjednotit nábožensky říši byl tak odsouzen ke ztroskotání. Namísto toho vedl výnos dokonce ke krátkou dobu trvajícímu schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí.


Ekonomické rajóny Ruska

Ekonomické rajony Ruské federace jsou územní celky, které se na rozdíl od politických subjektů Ruské federace neohraničují na základě kulturních či etnických předpokladů.
Regionalizace ekonomických rajonů se provádí podle velikosti a ekonomické síly. Dnes v Rusku existují tři druhy rajonů, a sice:
V minulosti se ekonomické rajony na území Ruska dělily pouze do devíti oblastí. Dnešní počet je způsoben rozdělením bývalého Centrálního regionu na Střed a Černozemní střed a vyčleněním regionu Volžsko-vjateckého. Tyto změny probíhaly v první polovině 90. let v důsledku rozpadu Sovětského svazu.
Budoucnost ekonomických rajonů se odvíjí od provedení výnosu prezidenta z 13. května 2000 "O zplnomocněném představiteli prezidenta Ruské federace ve federálním okruhu". Tyto nové federální okruhy by měly kombinovat ekonomickou a sociokulturní stránku regionalizace území Ruské federace.
SKOKAN, L.: Rusko, geografický přehled. UJEP, Ústí nad Labem. ISBN 80-7044-647-1


Moray

Moray je správní oblast ve Skotsku, ležící při jižním pobřeží zálivu Moray Firth a sousedící s oblastmi Aberdeenshire na východě, resp. jihovýchodě a Highlands na západě.


Androctonus hoggarensis

Androctonus hoggarensis je velice pěkně zbarvený štír dosahující velikosti až 9 cm.
V teráriu není tak často chovaným druhem jako Androctonus australis nebo Androctonus amoreuxi, ale je velice zajímavý a méně jedovatý. Přesto však nelze jed podceňovat.


Dolní Újezd

Dolní Újezd je obec ležící v okrese Přerov, zhruba 4,5 km sevrozápadně od Lipníka nad Bečvou a 21 km východně od Olomouce. Má 1158 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 1081 ha.
Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1322, ale nedochovala se v originále. Nejstarší dochovaná zmínka pochází z roku 1356 a vztahuje se k části Újezda zvané Vladyčí. Samo jméno osady Újezd ukazuje na způsob kolonizace krajiny. Vesnice byla založena tak, že zakladatel, dostal od majitele panství, k založení nové vesnice určité území. Jeho velikost byla dána obvodem, který byl schopen ujet na koni za určitou časovou jednotku, a tou byl nejčastěji den. V případě Vladyčího Újezda byl zakladatelem vladyka či vladykové, patřil mu dvůr, který stál ve vesnici na nejlepším místě a měl i nejlepší půdu. Dnešní název Dolní, je zřejmě stejně starý jako název Vladyčí a vznikl proto, že na helfštýnském panství byly ještě na počátku 16. století hned tři Újezdy – Vladyčí, Horní či Volavý a Vysoký.
Dolní Újezd byl tedy rozdělen na dvě části – vladyčí patřící vladykům, kde stály jejich dvory a máme relativně značné množství údajů o jejich držitelích a převodech a panskou část, kde máme naopak dlouhou dobu zprávy spíše útržkovité a často jde jen o prodeje celého panství, kde je obec zmíněna, či o privilegia platná pro všechny obce na panství. Vladyčí část byla nejspíše do 16. století pouze v majetku svobodných držitelů, ale postupně byla vykoupena majiteli panství a posléze se tak změnila ve svobodná dvorství, která již byla vázána na majitele panství. Panská část byla běžnou zemědělskou vsí, odvádějící vrchnosti nejprve naturální a posléze peněžité dávky, přičemž obec byla naturálních a robotních povinností postupně zproštěna privilegii, která je převáděla na výhodnější peněžitou dávku. V roce 1512 povolil v Dolním Újezdě Vilém z Pernštejna první mlýn o dvou kolech a obec se postupně vzmáhala. Tak jako na celé Moravě však pro Újezd znamenala pohromu třicetiletá válka, hlavně její závěrečná část, kdy zpustla takřka polovina obce. Byť v následujících staletích došlo ještě k několika válečným konfliktům, byl tento naštěstí poslední s tak velkým poškozením. Katastrofy pak pro Újezd znamenaly spíše požáry či epidemie nemocí. Obec se postupně rozvíjela, přičemž velký rozmach nastal na konci 18. století v souvislosti se stavbou tzv. císařské silnice. Od té doby máme totiž doložen výrazný nárůst řemesel, nejprve těch souvisejících s dopravou a posléze dalších.
V této souvislosti vznikla také nad Dolním Újezdem osada Skoky, kde byl nejprve postaven jen zájezdní hostinec „U zeleného stromu“, ale posléze zde postupně vznikla osada celá. Zajímavé je, že vznik Skoků zaregistrovali poprvé až na Berním úřadě v Praze, neboť vrchnost pozemky prodávala postupně a protože se jí z nich platilo, faktický vznik nové kolonie jaksi nezaregistrovala. S rozvojem obce v 18. století souviselo také postavení nejstaršího kostelíka sv. Havla v letech 1775/6 a od roku 1786 zde bylo zřízeno místo lokálního kaplana. V roce 1788 zde dále byla zřízena první škola a v obou případech – duchovním i školském, se Dolní Újezd také stal centrem pro okolní vesnice. Od poloviny 19. století si místní farář P. Ondřej Rozehnal stěžoval na časté krácení volného času hrou v karty, utrácení peněz za alkohol a kouření tabáku. Všem těmto vlivům také z velké části přikládal vinu na relativně častých požárech a velké bídě domkařů a podruhů. Požáry z roku 1812 a 1862 také způsobily změnu vzhledu domů v Dolním Újezdě, které byly do té doby dřevěné, ale nové již byly stavěny z nepálených cihel „vepřáků“. Když po roce 1848 získala obec samostatnost, došlo k největšímu rozvoji a změnám právě na „obecním poli“. Došlo např. ke sloučení a posléze rozloučení s okolními vesnicemi Trnávkou a Tupcem. Mimo to obec postupně získávala na obecním majetku po sporech o pozemky z bývalého velkostatku. V letech 1846– 1849 byl postaven nový kostel sv. Havla a v roce 1859 byla místní kurácie povýšena na faru a posléze byla také postavena nová škola a původní jednotřídka se stala dvojtřídkou. Obec postupně začala vysušovat a rekultivovat podmáčené a neužívané pozemky a pastviny a začala tak vzkvétat také na poli zemědělském a hospodářském. Od roku 1883 se zde pěstoval chmel a v roce 1900 vzniklo Družstvo pro zvelebení chovu hovězího dobytka. V obci také po požáru roku 1907 vznikl v roce 1908 požární sbor, díky němuž již v obci nedošlo k tak závažným požárům jako v minulosti a budova hasičské zbrojnice z roku 1932 svému účelu slouží dodnes.
Byť se první světová válka na našem území neodehrávala, přesto z ní většina vesnic a měst vyšla vlastně s prohrou. Zaplatili ji životem místní občané, kterých v Dolním Újezdě bylo 27 a pět nezvěstných a vzpomínkou na ně je Pomník padlým s uvedením jejich jmen. Po válce se od Dolního Újezda odtrhla nejprve Trnávka a posléze v roce 1923 také Skoky, kde nastaly problémy při přerozdělování společného katastru a spory trvaly až do roku 1933. Co do občanské vybavenosti se však obec dále rozvíjela. Již v roce 1911 byl zřízen pro část obce vodovod, v roce 1928 byla obec elektrifikována, roku 1931 se začala budovat obecní kanalizace a v letech 1930 – 1933 zde byla zřízena pošta a telefon. Od roku 1925 také v obci místní učitel a osvětový pracovník Antonín Frel vydával vlastivědný sborník Záhorská kronika. V období kdy probíhala druhá světová válka měl Dolní Újezd a jeho obyvatelé většinou štěstí. Jen dva ze tří občanů zatčených za války a odvlečených do koncentračního tábora zemřeli, jeden přežil. Byť se na katastru obce nebojovalo ani na konci války a obec utrpěla jen drobnější materiální ztráty, přesto byl konec války nešťastným. Na cvičišti kozáckého praporu nasazeného proti partyzánům nad vesnicí zahynuli po neopatrné manipulaci s granátem dva hoši. Válečné ztráty však tvořily většinou jen předměty, které buď ukradli Němci při ústupu a nebo Rudá armáda během svého postupu. Přesto však došlo ještě k dalšímu neštěstí, kdy dva školáky z Tupce zabila odhozená munice v převráceném nákladním autě.
Obec se po válce jako celý stát stala na chvíli opět svobodnou a po únoru 1948 postupně procházela přerodem v socialistickou vesnici, který byl v něčem dobrý, v něčem špatný. Tak jako jinde zde byli „kulaci“, ale také nesplnitelné dodávky. V obci vzniklo JZD, zlepšil se stav komunikací a postupně se rozšiřovala občanská vybavenost. Dodnes tak slouží zdravotní středisko, prodejna Jednoty, kulturní dům či přístavba školy. Po listopadové revoluci se obec opět vrhnula do zvelebování a dodnes tak byla opravena a vylepšena řada komunikací, byla provedena plynofikace obce, rekonstrukce vodovodu a obecních budov. Obec se na konci roku 1998 stala členem mikroregionu Pobečví, od roku 2002 mikroregionu Lipensko, spolu s Lipníkem, Bohuslávkami, Hlinskem, Jezernicí, Kladníky, Lhotou, Oldřichovem, Osekem, Týnem a Veselíčkem. Poté, co byla v obci v letech 1783 – 1786 zřízena tzv. císařská silnice a posléze se z ní stala hlavní spojka z Olomouce do Lipníka nad Bečvou, byl v roce 1970 zbudován obchvat, který ulehčil místním komunikacím Na sklonku 20. století byla na východním katastru obce zbudována Rychlostní silnice R35. Ta právě u Dolního Újezda křížila přírodní biokoridor, díky kterému zde vznikl tunel, v České republice první stavba takového rozsahu. V obci působí také spolky, které se mimo jiné účastní kulturního dění v obci mimo již jmenovaný sbor dobrovolných hasičů, je to Myslivecké sdružení, Český svaz chovatelů a TJ Sokol Dolní Újezd.


11. dynastie

11. dynastie je jednou ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako První přechodná doba. Její druhou polovinu ovšem někteří badatelé vyčleňují a od vlády Mentuhotepa II. počítají počátek Střední říše. Vládla přibližně v letech 2137–1994 př. n. l.


Vladimír Petlák

Vladimír Petlák je československý volejbalista, reprezentant Československa, člen bronzového týmu na LOH 1968 v Mexiku. Je také mistrem světa z roku 1966 a vicemistrem Evropy z roku 1967.


Flinders

Flinders je řeka na severu Austrálie ve státě Queensland. Je dlouhá 830 km. Povodí má rozlohu 108 000 km2.
Stéká ze západních svahů Great Dividing Range. Ústí do zálivu Carpentaria Arafurského moře dvěma rameny.
Průměrný průtok vody činí 16 m3/s. Nejvyšších stavů dosahuje od ledna do března. Od června do října vysychá s výjimkou dolního toku.


Brázda nízkého tlaku vzduchu

Brázda nízkého tlaku vzduchu je oblast nižšího tlaku vzduchu obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být součástí cyklóny.
Na meteorologických mapách bývá zakreslena neuzavřenými izobarami. V ose brázdy se vyskytuje horizontální konvergence proudění, které má za následek výstupné pohyby vzduchu, které vedou obvykle k tvorbě oblačnosti a srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu leží obvykle atmosférická fronta.


Sázení po internetu

Sázení po internetu je elektronickou alternativou pro sportovní sázení a hazardní hry provozované v hernách a kasinech. Tento článek pojednává o možnostech a úskalích které online hazard skýtá a o rozdílech mezi hazardem ve skutečném a virtuálním světě.
Společným jmenovatelem pro hazardní hry je kredit, reprezentující finanční vklad v určité hodnotě, který hráč musí do hry vložit, aby se jí mohl zúčastnit. Tento vklad se během hry rozděluje mezi hráče a provozovatele hry v závislosti na náhodě a způsobu hry. Pravidlem pro hazardní hry je, že z matematického hlediska je zisk ze hry vždy na straně provozovatele. Oproti tomu je v dlouhodobém horizontu hráč ve ztrátě, která vyplývá z podstaty hry. Nejatraktivnějším prvkem hazardních her je možnost rychlého zisku a adrenalin z rizika hry.
Ve většině případech provozují společnosti profitující z online hazardu jak internetovou sázkovou kancelář zaměřenou na kurzové sázení, tak kasino nabízející online verze her známých z kamenných kasín. Princip her a jejich provedení kopíruje jejich sesterské verze ze skutečného světa. Pro hráče, který se již v nějaké formě seznámil s některou z nabízených her by neměl mít problém s online alternativou. Při kurzovém sázení se vyplňuje tiket podobně jako v offline sázkové kanceláři, ruleta disponuje hlasem krupiéra, v některých vícečlenných hrách mohou být simulováni protihráči. Stejně tak se jedné online hry může účastnit více hráčů bez ohledu na jejich momentální fyzickou polohu.
Rozhodujícím faktorem pro účast v hazardních hrách je věk. Spodní hranice věku hráče je daná zákony země, jejíž je hráč občanem. Ta je nejčastěji stanovena na 18, nebo 21 let.
Další podmínkou je finanční vklad. Online kasina často nabízejí hru s virtuálním vkladem, kdy hráč neriskuje vlastní hotovost, ale hraje nanečisto. Nejedná se tedy o hazard v definovaném slova smyslu. Pro hru s finanční hotovostí je nutné na účet provozovatele online kasína/herny složit finanční vklad, který se potom promítne do hráčova herního účtu. Podle technických možností provozovatele je možné s vkladem volně manipulovat a využívat je při účasti ve všech nabízených hrách. Stejně tak je možné nechat si jej zaslat nazpět.
Třetí podmínkou je identifikace hráče, která slouží k prevenci hraní nezletilých. Dále je nutné dostačující technické vybavení, a přiměřená znalost hry.
Herní nabídka se liší podle zvolené sázkové kanceláře / kasina. Většina provozovatelů rozděluje svou nabídku na dvě hlavní části: sázková kancelář a kasíno. Hry se liší nejen vzhledem a provedením, ale často i pravidly. Některé hry jsou rozšířené o funkce, které při „kamenných“ hrách nejsou k dispozici. Nejčastěji jde o statistiky, nebo historie tahů.
Typické rozdělení herní nabídky ve většině online sázkových kanceláří / kasín
Ve srovnání se sázením v kamenných hernách a kasinech má sázení po internetu následující výhody:
Hráč se ke svému hernímu účtu může připojit prakticky z jakéhokoliv počítače s dostupností internetu. Při sportovním sázení bývají na vybrané zápasy k dispozici i stovky možných sázek zohledňující všechny aspekty hry, tedy nejen obvyklý výsledek hry.
Mnoho internetových sázkových kanceláří umožňuje sázení v průběhu zápasu. Kurzy na jednotlivé události v utkání se mění v závislosti na jeho průběhu.
Díky tomu, že si zákazník může vybrat z více sázkových kanceláří, vzniká o něj mezi provozovateli online hazardu přirozený boj. Jeho výsledkem jsou u kurzového sázení výhody ve formě konkurujících si kurzů a prakticky absence manipulačního poplatku, jak jej známe z většiny „kamenných sázkových kanceláří“. U online kasín je to pak širší nabídka jak v počtu her, tak v jejich finančních rovinách.
V rámci Evropské unie má každý stát přidělování licencí na provozování sázkových her ve své vlastní kompetenci. Nemůže však překračovat principy Unie o podnikání poskytování služeb v rámci EU. To paradoxně znamená, že např. český zákon nemusí českým firmám umožnit získat licenci na provozování online sázkových her, ale Česká republika nemůže znemožnit zahraničním sázkovým kancelářím podnikat na svém území. Většina provozovatelů má navíc sídlo v tzv. daňových rájích, které poskytují těmto společnostem licence. Podle platných zákonů se pak sázka uskutečňuje v zemi kde má společnost sídlo. Díky tomu neporušuje zákon země, odkud sází její klient. Jednotlivé státy by tak mohly postihovat pouze vlastní občany - sázkaře. V praxi se tak ale neděje. Zákaz by se totiž stavěl do stejné roviny jako například zákaz vycestování.
Důležité je zabezpečení převodů financí proti praní špinavých peněz a nelegálním operacím. Jedním z bezpečnostních prvků identifikace je, že finanční převod od provozovatele k hráči musí být proveden pouze na účet nebo kreditní kartu vedenou pod jménem, které se shoduje se jménem majitele sázkového účtu. Finanční převody lze tak vždy vystopovat. Nevýhodou je, že anonymní účast není možná. Pozitivní je fakt, že výhra vždy skončí v rukou majitele.


Zubčice

Obec Zubčice se nachází v okrese Český Krumlov, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 381 obyvatel.


Zářič

Zářič, cizím slovem radiátor je předmět, zařízení nebo látka, obdařená schopností vyzařovat.
Podle druhu vyzařované energie nebo částic lze zářiče dělit např. na
Přirozené zářiče nebyly vytvořeny člověkem a vyskytují se volně v přírodě. Patří k nim různá tělesa a látky všech velikostí, např. v makrokosmickém měřítku hvězdy, v mikrokosmickém atomy radioaktivních prvků.
Umělé zářiče vznikly jako záměrně vytvořená technická zařízení. Patří k nim umělé zdroje světla, zdroje tepelného záření, antény, rentgenky, medicínské gamazářiče a mnoho dalších.
Podle účelu lze umělé zářiče dělit na technické, zdravotnické, komunikační a zářiče upravující prostředí pro život člověka.
Slovo zářič nebo radiátor by mělo být přednostně používáno pro zařízení, jehož hlavním účelem je vyzařování. Bohužel často dochází ke zmatení pojmů. Např. pojem radiátor se nesprávně používá pro těleso teplovodního topení, což je typický konvektor, tedy zařízení pro předávání tepla prouděním. To se týká vnitřního i vnějšího povrchu konvektoru. Radiační složka je u něj až na druhém místě.
Vyzařovanou energií zářiče se obvykle rozumí elektromagnetické vlny nebo částice. Mohou mít různou energii a kmitočet. Vyzařovaná energie je buď rozprostřena po úseku spektra nebo soustředěna na některé kmitočty.
Protože samotné zářiče jsou obvykle buď všesměrové nebo vícesměrové, upravuje se jejich vyzařovací charakteristika pomocí odchýlení, odrazu a clonění vyzařované energie. Odpovídající pomocná zařízení se pak nazývají refraktory, reflektory a clony.
Radioaktivní izotopové zářiče využívají jako zdroje částic přírodní nebo uměle vytvořené izotopy prvků s krátkým poločasem rozpadu. Podle převažujícího druhu vyzařovaných částic se dělí na
Nežádoucí druhy částic jsou omezeny či eliminovány vhodnou volbou izotopu, ohybu svazku elektrickým polem a stíněním. Protože zejména pro částice s vysokou energií je obtížné tvarování vycházejícího svazku paprsků metodami používanými pro nízkoenergetické záření, uplatňují se ve významné míře pohlcující clony.
Příkladem selektivního směrového zářiče elektromagnetických rádiových vln o jednom kmitočtu může být tzv. Yagiho anténa, zkráceně zvaná „Yagi“. Jejím zářičem je část zvaná dipól. Do dipólu se přivádí kabelem energie v podobě vysokofrekvenčního střídavého proudu a napětí. Odražečem neboli reflektorem jsou delší prvky za dipólem, směrem od hlavního směru vyzařování. Direktorem jsou kratší prvky před dipólem ve směru vyzařování.
Osvětlovací těleso je název pro některé druhy svítidel. Je to příklad světelného zářiče určeného pro osvětlovací účely. Zářičem je světelný zdroj. Ten je doplněn dalšími díly potřebnými pro fungování svítidla.
Reflektor odráží světlo ze směrů, do nichž svítidlo nemá svítit, a směruje je do požadovaného směru pomocí fyzikálního jevu odrazu, reflexe. Bývá tvořen vyleštěnou kovovou nebo pokovenou plochou nebo též jen bíle natřeným plechem apod.
Refraktor usměrňuje a rozptyluje světlo zářiče tak, aby výsledná směrová vyzařovací křivka svítidla měla požadovaný průběh, a také aby byl snížen jas zdroje na hodnoty přijatelné pro lidské oko. Refraktorem bývají různá tvarovaná průhledná, rastrová nebo matovaná skla, baňky, válce, čočky, průsvitné kotouče, mezikruží, mřížky a mnoho jiných průsvitných a průhledných předmětů tvořících optickou část svítidla. Využívá se jevů refrakce - lomu světla.
Difuzor rozptyluje světlo tak, aby svítidlo působilo jako plošný zdroj světla. Zpravidla je konstruován jako kryt z opálového skla nebo plastu. Difuzor úplně zakrývá světelné zdroje, většinou také chrání světelný zdroj před mechanickým poškozením, znečištěním a vlhkostí.


Komořany

Komořany je název zaniklé obce v okrese Most v Ústeckém kraji, která se nacházela asi 5 km západně od starého města Mostu v nadmořské výšce 231 metrů. Její katastrální výměra činila 1130 ha. Obec byla zlikvidována v letech 1986-1987 a její katastr byl 1. 1. 1988 přičleněn k Mostu. Dnes jsou Komořany jednou z osmi místních částí statutárního města Mostu a skládají se ze čtyř základních sídelních jednotek: Dřínov, Ervěnice, Komořany u Mostu a Třebušice. Středem bývalé obce dnes prochází dopravní koridor - silnice I/13 z Mostu do Chomutova a trať 130 Ústí nad Labem-Chomutov. Na území obce se rovněž nachází teplárna společnosti United Energy a. s. a závod Krušnohorské strojírny a. s.
Komořany se nacházely na břehu Komořanského jezera, Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1250, kdy král Václav I. daroval oseckému klášteru polovinu rybářů a část jezera. Ve 2. polovině 15. století byla ves rozdělena mezi několik majitelů. Část vlastnil osecký klášter, část obce patřila k mosteckému hradu a část náležela k panství Červený Hrádek. Tento díl Komořan koupil v roce 1612 Bohuslav z Michalovic, kterému byl ale v roce 1621 za účast na stavovském odboji zkonfiskován a v následném roce prodán Vilému mladšímu z Lobkovic. Když roku 1595 odkoupilo město Most hrad Hněvín od Rudolfa II., získalo zároveň i část obce Komořady. Město prodalo svůj díl Lobkovicům v roce 1689, kteří celou obec zahrnuli do svého panství Nové Sedlo-Jezeří, jehož součástí zůstala obec až do roku 1848.
Obživu obyvatelům Komořan přinášelo především jezero. Postupně se však jezero začalo zanášet bahnem, takže se ve 30. letech 19. století započelo s jeho odvodňováním. Vysušení přispělo k rozvoji zemědělství, z nově vzniklých lokalit se stala úrodná pole a pastviny.
Druhá polovina 19. století znamenala na Mostecku rozmach těžby hnědého uhlí. V okolí obce byl zprovozněn důl Jupiter, následoval důl Germania, pozdější Fortuna. Hornictví přispělo k nárůstu počtu obyvatel. Komořany byly od roku 1850 osadou obce Souše, ovšem v této době prudkého rozvoje se osamostatnily.
Během druhé světové války bylo kolem Komořan zřízeno několik táborů nucených prací pro dělníky v dolech a průmyslu. V roce 1943 byl severozápadně od obce zahájen provoz v podniku, který sloužil jako ústřední dílny pro uhelné doly. Rovněž se poblíž obce začala stavět elektrárna. Tyto skutečnosti ovlivnily vývoj obce i po válce.
V roce 1951 byl zahájen provoz ve zdejší elektrárně, ke které v roce 1958 přibyla ještě druhá. V roce 1963 byla postavena teplárna, která dodnes slouží městům Most a Litvínov. Teplárnu dnes provozuje společnost United Energy a.s. Druhým významným podnikem jsou Krušnohorské strojírny a. s., které vznikly z původní válečné továrny, po válce přeměněné na Ústřední dílny Komořany.
V roce 1986 započala likvidace obce a k 1. lednu 1988 připadl její katastr městu Most.
Ke dni 30. května 2008 je na území části obce Komořany evidováno:


Elektrická jednotka

Elektrická jednotka je zpravidla nedělitelná souprava složená z hnacích a tažených vozidel, poháněná elektrickou trakcí.
Elektrická jednotka AVE S-100, Acela, Alaris, EN57, Eurostar, ICE 1, ICE 2, ICE 3, Pendolino, TGV, AGV,


Sútra

Sútra nebo sútta, znamená aforismus popř. sbírku takových aforismů. Slovo se odvozuje z kořene siv- s významem sít. V hinduismu sútry vznikaly od nejstarších dob jako koncentrovaná, pro zapamatování vhodná vyjádření důležitých filozofických a náboženských obsahů. Všechny nejstarší filozofické systémy tak byly vyjádřeny pomocí súter, k nimž existuje bohatá komentářová literatura. Také buddhistická nauka byla v prvních dobách tradována převážně pomocí súter, jejichž kanonické sbírky dnes tvoří posvátná písma buddhistů různých tradic.


Tuf

Tuf je druh horniny ze sopečného popelu vyvrženého během sopečné erupce a postupem času konsolidovaného do jednolité masy. Na rozdíl od tufitů, které vznikají uložením a zpevněním ve vodě, jsou tufy zpevňovány na souši. Existuje však i druhé hledisko, jak od sebe rozlišovat tufy a tufity a to podle množství příměsí. Někteří geologové dokonce tvrdí, že tuf je na rozdíl od tufitů bez příměsí.
Jednoznačné zařazení tufů do seznamu druhů hornin je obtížné. Vzhledem k jejich sopečnému původu se občas řadí mezi vulkanity, popřípadě mezi magmatity. Na druhou stranu vzhledem k dalším stádiím vzniku pyroklastik, je stejně oprávněné řadit tufy mezi sedimenty. V současnosti jsou tufy spíše řazeny právě mezi sedimenty a to i z důvodů, že jejich klasifikace podle velikosti vulkanických úlomků je obdobná s klasifikací klastických sedimentů.
Produkty sopečné erupce jsou vulkanický plyn, láva, výpary a tefra. Magma je vyvrženo stranou díky silnému účinku vulkanického plynu a výparů. Vzniklý pevný materiál vyvržený do vzduchu pomocí takovýchto sopečných erupcí se nazývá tefra, nehledě na jeho složení nebo velikost částic. Tyto částečky jsou malé kousky magmatické strusky a hornin, které byly vyvrženy do vzduchu párou a jinými plyny; magma může být rozdrobené díky expanzi plynů v něm.
Nespojité vrstvy popele, které kryjí svahy mnoha sopek, jsou reprezentovány třemi třídami materiálů. Kromě opravdového popele, jak je popsáno výše, se tam nachází hroudy staré lávy a tufů, tvořící stěny kráteru, které byly odervány prudkými výbuchy lávy, a kusy sedimentárních hornin z hlubších částí vulkánu, které byly vytlačeny vzhůru vyvěrající lávou a jsou často intenzivně vypalovány a rekrystalizovány žárem, kterému jsou vystaveny.
U některých velkých vulkanických explozí však nemusí vzniknout žádný druhotný materiál, jak tomu např, bylo u japonské sopky Bandaisan v roce 1888. Existuje na druhou stranu velké množství erupcí, při kterých je množství roztrhaných sedimentárních hornin smíšených s popelem velmi velké; jako příklad uveďme sopku Eifel a devonský tuf, známý jako „Schalsteins“ z Německa. Ve skotských uhelných pánvích je možné nalézt staré sopky, které jsou uzavřeny neporušenou konzistentní hmotou ze zbytků sedimentů. V takovém případě je předpokládáno, že nebyla vyvržena ven žádná láva, ale příčinou erupce bylo náhlé osvobození a expanze velkého množství výparů. Tyto průvodní nebo náhodné materiály, nicméně se odlišující od opravdového popele, inklinují k výskytu v hranatých fragmentech; a pokud vytvoří větší masu horniny je to správněji „vulkanická brekcie“ než tuf. Velikost popele kolísá od velkých bloků o velikosti šesti metrů nebo i více v průměru až po drobný nehmatatelný prach. Velké balvany se nazývají „vulkanické bomby“, jsou většinou zakulacené, elipsovité nebo mají hruškovitý tvar vzhledem k jejich rotaci vzduchem, když byly ještě ve viskózním stavu. Mnoho z nich má povrch rýhovaný nebo hrbolatý a někdy mají kůru prostoupenou mnoha prasklinami jako např. povrch bochníku chleba. Jakýkoliv popel, ve kterém jsou hojně zastoupeny, se pak nazývá slepenec.
V takovýchto vrstvách a ložiscích se tuf, rozprostírající se na zemi ve značné plošném rozsahu, nejčastěji zařazuje mezi sedimenty, přičemž převládající složkou jsou především malé fragmenty, zatímco vulkanické bomby o průměru několika desítek centimetrů někdy zcela chybí. Tuf mladšího původu je obecně nespojitý a nesouvislý, ale starší tuf bývá ve většině případů stmelený díky tlaku a působení prosakující vody a vytváří tak horninu, která, přestože není příliš tvrdá, je hojně využívána pro stavební účely. Pokud jsou nahromaděny subaericky, jako např. popel nalezený na Etně nebo v současnosti na Vesuvu, skládají se tufy téměř zcela ze sopečných materiálů různých stupňů a částí dřeva a zelené hmoty, zemské kůry atd. Ale mnoho sopek stojí poblíž mořského břehu a jimi vyvržený popel se pak smísí s usazeninami na dně moře. Tímto způsobem se vytváří popelové bahno, písek nebo dokonce popelové vápence. Vlastně většina tufů, nalezená ve starších útvarech obsahuje příměsi jílu, písku a někdy i fosílie mušlí, které dokazují, že tyto vrstvy byly ukládány pod vodou. Během některých sopečných erupcích se vytvořila vrstva popele v tloušťce několika desítek centimetrů nad značnou oblastí, ale taková ložiska velice rychle ztrácí svou mocnost se zvyšující se vzdáleností od kráteru, kde popel díky tomu, že pokrývá mnoho čtverečních kilometrů, je již uložen v tenkých vrstvách. Spady popele často následují za sebou v delších či kratších časových intervalech, a proto spousta tufů ukládaných na suchý povrch nebo do moře vykazuje znaky vrstevnatosti. Nejhrubější materiál nebo aglomeráty jsou ve vrstvách velmi málo rozlišitelné, zvláště v jemných ložiscích je to dovedeno do velké dokonalosti.
Nehledě na náhodný materiál, jako jsou fragmenty starších hornin, kusy stromů, apod., obsah uloženého popele může být popsán jako směs více či méně krystalických vyvřelých hornin. Pokud teplota lávy v kráteru byla taková, že byla zahájena krystalizace, pak je obvyklý výskyt krystalů. Ty mohou dosahovat značné velikosti, jako např. šedé, zakulacené krystaly leucitu na svazích Vesuvu. Mnohé z nich jsou velmi dokonalého a skvostného vzezření, protože krystalizovaly v prostředí, které bylo kapalné a ne příliš viskózní. Mnoho krystalů augitu a olivínu se také získává z ložisek popele u Vesuvu a u mnoha dalších sopek ať už vyhaslých nebo dosud činných. Bloky z těchto krystalických materiálů jsou běžné v tufech západoindických sopek. Pokud se v tufu nacházejí krystaly ve velkém množství, pak se tuf nazývá „krystalický tuf“. Na Svatém Vincentu a Martiniku v roce 1902 bylo mnoho popele přetvořeno v okamžiku v krystaly uzavřené v tenkém filmu skla, protože láva se ve chvíli erupce velmi brzo zpevňovala do podoby krystalické masy. Na druhé straně, některé basaltické sopky vyvrhují velké množství černé sklovité strusky, která po zpevnění zvětrává v do podoby červené a měkké horniny, známé jako palagonit; tufy tohoto druhu se vyskytují na Islandu a Sicílii. Na Liparských ostrovech nebo v Maďarsku se nalézají kyselé tufy, které mají bledě šedou nebo žlutou barvu a skládají se převážně z kusů a fragmentů pemzy. Na velké části mořského dna jsou ložiska jemného bahna obsahující malé, vodou vyhlazené, kulaté oblázky z velmi porézního sopečného skla; to sem bylo splaveno z břehů nebo vyvrženo podmořskými sopkami a mohlo cestovat stovky kilometrů před svým usazením, což bylo dokázáno i pokusy, při kterých se prokázalo, že některé druhy pemzy mohou putovat slanou mořskou vodou déle jak rok. Hlubokomořské naplaveniny, známé jako „červený jíl“ jsou převážně vulkanického původu a mohly by být vhodně popsány jako „podmořské tufové ložisko“.
Spečený tuf je v podstatě produkt pyroklastických toků dost horkých k tomu, aby roztavily nebo „spekly“ horký popel do jediné rovnoměrné vrstvy nazývané chladná vrstva. Dalším používaným termínem pro tento typ tufu je ingimbrite. Skleněné fragmenty, které tvoří velké množství vyvrženého popelového výronu se snadno deformují a jejich zkřivené tvary, jsou zploštěny a deformovány během procesu spékání.
Spečené tufové usazeniny mohou mít velkou mocnost, podobně jako formace nazývaná Lava Creek Tuff, vytvořená při erupci Yellowstonské kaldery ve Wyomingu před 640.000 lety. Formace Lava Creek Tuff je známá tím, že je přinejmenším 1000 krát větší než sedimenty vzniklé výbuchem sopky Mount St. Helens 18. května 1980, který měl ukazatel sopečné explozivity 8 – větší než jakákoliv erupce v posledních 10 000 letech. Takové usazeniny mohou být představovány poblíž zdroje erupce spečenými tufy, ve větší dálce tufy a v ještě větší vzdálenosti od zdroje nezpevněným popelem. Spečené tufy jsou obvykle svou skladbou tufy ryolitickými.
Tufy jsou pro petrografické účely obecně klasifikovány především podle povahy sopečné horniny, ze které se skládají; ta může mít stejné složení jako doprovodná láva, pokud během erupce dochází k jejímu výronu, a pokud se při výlevu objeví změna druhu lávy, tufy tuto změnu spolehlivě ukáží. Ryolitické tufy obsahují pemzu, sklovité fragmenty, malé kousky strusky s křemenem, alkalickým živcem, biotitem apod. Mezi oblasti s nápadným výskytem takových tufů patří Island, ostrov Lipari, Maďarsko, prostor Amerického jihozápadu a Nový Zéland. Rozbitá pemza je čistá a izotropní, velmi malé částečky mají půlkruhový, srpkovitý nebo bikonkávní obrysy. Ukazuje se, že byly vytvořeny roztříštěním zpěněného skla, někdy popisovaného jako popelová struktura. Malé skleněné fragmenty pocházející z rozbité pemzy se nazývají střepy. Ty se snadno deformují a jsou tekuté, pokud jsou sedimenty dostatečně horké.
Ve starobylých horninách Walesu, Charnwoodu, Pentland Hills atd. jsou známé podobné tufy, ale ty jsou ve všech případech změněny tzv. silicifikací a devitrifikací. Častá přítomnost kulatých korodovaných krystalů křemene, takových jaké se vyskytují v ryolitických lávách, pomáhají dokazovat jejich skutečnou povahu.
Trachytické tufy neobsahují žádný nebo velmi málo křemene, ale větší množství ortoklasu a oligoklasu, často s biotitem, augitem a amfibolem. Zvětráváním se často mění v měkké červené nebo žluté jílovce, bohaté na kaolíny se sekundárním křemenem. Nedávné trachytické tufy byly nalezeny na Rýnu, na Ischii poblíž Neapole, v Maďarsku apod.
Andesitické tufy jsou zcela běžné. Vyskytují se podél celého řetězce Kordiller a And, v Západní Indii a přilehlých oblastí, na Novém Zélandu, Japonsku apod. V jezerní oblasti, Severním Walesu, Lorne, Pentland Hills, Cheviots a mnoha jiných oblastech Británie jsou hojné staré přírodní horniny přesně stejné povahy. Barvu mají červenou nebo hnědou; jejich struskové fragmenty mají všechny možné velikosti – od obrovských bloků až po drobný zrnitý prach. Dutiny jsou mnohdy vyplněny sekundárním materiálem jako je vápenec, chlorit, křemen, epidot, chalcedon: ale povahu původní lávy můžeme vždy rozeznat z tvarů a vlastností malých krystalů v mikroskopických částečkách, nacházejících se v rozložené sklovité základní hmotě. Dokonce i v malých se tyto starobylé tufy podobají moderním ložiskům popele z Cotopaxi, Krakatoi a Mont Pelée.
Čedičové tufy se také hojně vyskytují v oblastech s činnými sopkami nebo na území, kde sopečná činnost bývala. Mají černou, tmavě zelenou nebo červenou barvu; liší se svou zrnitostí, mohou obsahovat pórovité pumy o velikosti desítek centimetrů v průměru, jsou často podmořské, mohou obsahovat břidlici, pískovec, štěrk a jiné usazeniny a mohou se v nich také vyskytovat fosílie. Mladé čedičové tufy můžeme nalézt na Islandu, Faerských ostrovech, ostrově Jan Mayen, Sicílii, Havajských ostrovech, na Samoi atd. Při zvětrávání jsou tyto tufy vyplněny vápencem, chloritem, serpentinem, a speciálně pokud láva obsahuje nefelín nebo leucit, jsou často bohaté na zeolity jako je např. analcit, prehnit, natrolit, scolecit, chabazit, heulandit, apod.
Ultramafitické tufy jsou velmi vzácné; jejich základní charakteristikou je hojnost olivínu nebo serpentinu a malá přítomnost živce a křemene. Vzácně výskyty mohou také zahrnovat neobvyklé povrchové usazeniny kimberlitu, diamantových polí Jižní Afriky nebo jiných regionů. Základní hornina z kimberlitu je modravě zelená, bohatě zvlněná brekciemi, které se při úplné oxidaci a zvětrání stanou sypkou hnědou nebo žlutou hmotou. Tyto brekcie byly uloženy jako směs plynu a pevných látek a jsou typicky uchované a těžené v tzv. diatremách, majících trubkovitou strukturu. V hloubkách jsou někdy kimberlitové brekcie rozděleny do základních žilních vrstev defragmentované horniny. Na povrchu se ultramafické tufy mohou vyskytovat v usazeninách v tzv. maarech. Vzhledem k tomu, že kimberlity jsou nejběžnějším zdrojem diamantů, byly přechody z maaru do diatrem v základní zóně velmi pečlivě prostudovány. Diatremové plochy kimberlitu se častěji nazývají ultramafickými brekciemi než tufy.
V průběhu jiných časových změn než zvětrávání se může tuf změnit na usazeniny. Někdy jsou zapojeny do vrásnění a pak jsou děleny a štěpeny. Mnoho ze zelených břidlic v jezerní oblasti Cumberlandu jsou jemně rozštěpené popely. Za zelenou barvu vděčí velkému obsahu chloritu. Mezi vyskytujícími se krystalickými břidlovými horninami mnoha oblastí zelených ložisek nebo zelených břidlicových hornin, složeným z amfibolu, chloritu nebo biotitu, oxidů železa, živce apod. jsou pravděpodobně rekrystalizované nebo metamorfované tufy. Často doprovázejí hmotu epidioritu nebo amfibolové břidlice. Metamorfovanými sopečnými tufy jsou s největší pravděpodobností i některá ložiska chloritobřidlicových hornin. Devonský „Schalsteins“ z Německa obsahuje mnoho zvrásněných a částečně rekrystalizovaných ložisek popele, z nichž některá si ještě udržela svou fragmentální strukturu, přestože jejich lapilli jsou vyrovnané a protáhlé. Jejich dutiny vzniklé párou jsou obvykle vyplněny vápencem, ale někdy také křemenem. Více kompletně změněné formy těchto hornin jsou plátové, zelená chloritá břidlice, kde se jen sporadicky vyskytují jakékoliv struktury ozřejmující jejich sopečný původ. Jsou tak mezistupněm mezi zvrásněným tufem a krystalickou břidlicí.
Tufy a ingimbrity v pohoří Yucca Mountain v Nevadě, jsou navrhovány jako úložiště U.S. Department of Energy pro vyčerpané nukleární reaktorů a jiný radioaktivní odpad.
Tuf je relativně měkká hornina a dá se dobře opracovávat. V současnosti nemají z ekonomického hlediska tufy v hospodářství velký význam. Tuf je vzhledem ke svým tepelně izolačním vlastnostem používán místně jako stavební materiál. Např. peperino, hodně používané v Římě a v Neapoli jako stavební kámen je trachytický tuf. Pucolán je také rozložený tuf, původně získávaný v okolí Neapole a používán jako pojivo podobné cementu. Tento název je však dnes používán pro množství látek, které nemají stejné vlastnosti. V německém pohoří Eifel byl zpracováván trachytový tuf zvaný trass na hydraulickou maltu, která se v minulosti používala např. při stavbě hrází v Nizozemsku. Její výrobu popsal v 18. století např. známý anglický vědec John Smeaton. Z tohoto tufu nebo také z diabasových tufů se v Německu i stavělo. Názorné příklady takových staveb lze nalézt v Ettringenu a Villmaru. Tufy i tufity se využívají jako stavební materiál vhodný také k výrobě tvárnic i celých panelů. Pro svou nízkou hmotnost a zajímavé akustické vlastnosti se také používají jako obklady interiérů nebo fasád budov.
Mezi nejznámější objekty, vystavěné z tufu patřil např. starořecký Athénský chrám Hekatompedon, postavený v souvislosti se založením panathénajské slavnosti tyranem Tyranisem Pesistratem. Byl postaven na místě, kde dnes stojí Parthenón. Ještě známější je turecké podzemní město Derinkuyu, které vzniklo hloubením obydlí ve vrstvě andezitových tufů. Tato vrstva, silná až několik set metrů, vznikla kdysi díky výbuchu sopky Erciyas Dagi v centrální Anatólii. Od roku 1965 je toto město, řazené mezi sedm turistických divů světa, zpřístupněno návštěvníkům.
Jedním z nejpopulárnějších sochařských děl vytvořených z tufů jsou některé sochy Moai na Velikonočním ostrově. Tuf, ze kterého byly sochy vytvořeny se nachází v parazitním vulkánu sopky Terevaka, v Rano Raraku. Protože tuf stejně jako další horniny, ze kterých byly sochy vytvořeny, je měkká sopečná hornina, jsou sochy v současnosti značně zvětralé a zkorodované.
V České republice se tufy nachází v oblastech s bývalou sopečnou činností. Používaly se často jako plnivo do lehkých betonů. Jejich výhodou oproti kamenivům umělým byla skutečnost, že je vhodné pro výrobu lehkých betonů většinou ihned po vytěžení, podrcení a roztřídění. Struktura přírodního kameniva může být mikro až vyloženě makropórovitá, póry jsou většinou spojeny v kapiláry, což způsobuje některé jeho nevýhodné vlastnosti – hlavně vysokou absorpční schopnost a s tím související velké objemové změny a horší tepelnou izolaci. V současné době se v České republice pro výrobu lehkých betonů již takřka nepoužívají a proto jejich význam je hlavně v tom, že na nich byly prověřeny různé technologické vlastnosti lehkých betonů tzn., že ovlivnily celý další vývoj technologie výroby lehkých betonů. V zahraničí jsou stále používané a to hlavně kvůli příznivějším geologickým podmínkám. Jejich charakteristickým znakem je pórovitost a nízká objemová hmotnost. Bohužel jsou to heterogenní horniny s velmi nerovnoměrným složením.
Mezi nejznámější naleziště tufů v České republice patří oblast Českého středohoří a další lokality s mladými sopkami, jako je např. Komorní a Železná hůrka v Západních Čechách nebo Uhlířský vrch u Bruntálu.


Muting

Muting, je možnost přerušení speciální ochranné funkce. Tato funkce umožňuje odpojit za určitých okolností optickou závoru, která hlídá nebezpečný prostor pracovního stroje. Umožní například rozpoznat materiál proudící po dopravníku od procházející osoby.
Muting je několika různých typů. Dle tvaru bezpečnostní optické závory a snímacích senzorů mluvíme o L mutingu, kde jsou senzory pouze na jedné straně mříže a mohou tedy detekovat materiál proudící ze stroje ven, nebo mluvíme o T mutingu, kde jsou senzory vevnitř i vně nebezpečné oblasti a senzory detekují materiál proudící dovnitř i ven.


Mayská dvacítková soustava

Mayové ve své početní soustavě, která byla dvacítková, používali poziční zápis, kdy číslice jednotlivých řádů psali nad sebe. Oni nebo jejich předchůdci Olmékové nezávisle na sobě objevili pojem nuly někdy kolem roku 357 . Evropané neznali nulu do 12. století. Mayské nápisy ukazují, že občas pracovali se sumami většími než stovky milionů. Měli velice přesné astronomické observatoře, jejich přehled o pohybu Měsíce a planet jsou vůbec nejpřesnější, čeho dosáhla jakákoliv jiná civilizace pouhým okem . Mayští kněží a jejich pozorovatelé velmi přesně změřili délku solárního roku, mnohem přesněji než v Evropě, kde se až do roku 1582 používal Juliánský kalendář.
Číslice byly tvořeny ze tří znaků: nul, jedniček a pětek.
Například 19 se napíše jako čtyři tečky v horizontální řadě nahoře a k tomu tři čáry rovnoběžně pod sebou. Dvě tečky pod sebou se dají přečíst jako 1 × 20 + 1 = 21. Čísla se psala zespodu nahoru. Na stavbách a stélách, většinou tam, kde tesali do kamene, Mayové používali hieroglyfů. Každý takový hieroglyf reprezentuje božstvo asociované s číslem. V mayském kalendáři se používá variace dvacítkové soustavy upravené pro počítání času, tzv. Long Count.


Asfalt

Asfalt je jedna z živic, které se vyskytují v přírodě buď společně s jinými, nebo samostatně v různém geologickém prostředí, hlavně v sedimentech formací, které jsou známy jako naftonosné. Získává se z ropy jako zbytek po vakuové destilaci. Je to ta nejhustší složka ropy s nejvyšším bodem varu. Nejčastěji se využívá při stavbě silnic, ale jeho využití je rozmanitější, už jen díky tomu, že taje při pouhých 70 až 100 °C.
Asfalt jest látka živičnatá, složená v podstatě z uhlíku, vodíku a kyslíku a někdy i dusíku, jež se rozpouští v aetheru, sírouhlíku, oleji terpentinovém a olejích dehtových, a dělí se na Asfalt přirozený a umělý. Asfalt přirozený či smůla skalní čítá se mezi nerosty, jest skupenství buď pevného, o tvrdosti soli kamenné anebo kapalného, černý nebo černohnědý, lesku mastného a hustoty 1,1 až 1,2. Zapáchá po živici, taje asi při 100°C., snadně se zapálí a hoří plamenem svítivým a silně čmoudícím.
V kusech vyskytuje se v Mrtvém moři a v Asfaltovém jezeře na ostrově Trinidadu, kteréž jest pro obchod naleziště nejdůležitější; jako napustivo pronikl pískovce třetihorní u Clermont-Ferrandu, břidlici v Tyrolsku u Seefelda, ve Francii u Autuna, u Buxier a j., vápence jurské ve Francii u Seyssela na Rhôně, ve Švýcarsku u Traversa, v Elsasku u Lobsanna. v Hannoversku u Limmera, v Tyrolsku u Seefelda; s jemným pískem smíšen jest u Chamaliery, s pískem křemenitým ve Španělsku u Maesta. V míře nepatrné sklípkovitě v troušen vyskytuje se v Čechách u Malé Chuchle, Oustí n. L. a Semil, na Moravě u Chlebovic, Letovic, Místku a Mikulova, ve Slezsku u Bílska, Skočova a Těšína. Jiná naleziště jsou u Dubrovníka, Neapole, Chieta, na ostrově Brazze, na Kubě a v Jižní Americe.
Asfalt cenil se již ve starověku, a samo řecké jméno jeho asfaltos svědčí o výtečných vlastnostech. Sloužilť ve stavitelství za maltu, jak dokazují zříceniny babylónské a memfidské, a přispěl zachovati mumifikované mrtvoly starých Egypťanů až na naše doby. S podivením jest, že potom užívání asfaltu upadlo v zapomenutí, a teprv po několika tisíciletích, v tomto století, upozornili inženýři Darcy, de Coulaine, Fournel na výborné vlastnosti asfaltu.
Inženýr Malo právem pokládá se za zakladatele novověkého průmyslu asfaltového, zejména pokud se týče potřeb stavebních. Asfaltu užívá se ve stavitelství pozemním i silničném, a jde-li o to, zabrániti přístup vlhku, kde není látky, jež by asfalt nahradila. Při pracích stavebních potřebuje se nejvíce buď drti vápence asfaltového nebo mastiku asfaltového. Drť vyráběla se dříve mírným zahříváním vápence asfaltového, jenž se teplem rozpadá; nyní se vyrábí buď pouhým rozdrcením anebo zároveň roztrháním železnými, bodlinami posázenými válci, které se otáčejí nestejnou rychlostí, čímž se dostanou kusy těžké 300 až 400 g; ty rozdrobí se pak na dobro ve mlýnech odstředivých. Drť vápence asfaltového zahřáta a pak stlačována scelí se, čímž se stává způsobilou pokrývati souvislou vrstvou asfaltu plochy rozsáhlé, na př. silnice. Asfalt přirozený destillován poskytuje parafín a tekuté oleje svítivé.. Hjn. Plk. asfalt umělý jest zbytek dehtu kamenouhelného po destillaci více nebo méně vysoko hnané. Kryje se to pojmem smůla minerálná měkká a smůla tvrdá, a jest to látka beztvárná, černá, lomu lasturného. Rozpuštěn v olejích dehtových skýtá tekutinu černou, která sluje asfaltem oživeným, a užívá se ho na přípravu lakův a pokostů. Rn. Asfalt litý jest směs asfaltového mastiku s hrubým pískem. Do kotlu dá se čištěná živice, roztaví se, pak přidávají se kusy mastiku z bochníků na 8 až 10 dílů rozlomených, při tom stále se zahřívá, až se mastik rozleje; do toho nasype se potom čistého, suchého, hrubého písku, míchá neustále, a když každé zrnko písku asfaltem obaleno, může se líti; zahřívati nemá se pod 150°C. a přes 170°C. Množství živice čištěné, dané na počátku do kotlu, závisí na množství živice v mastiku: čím tento tučnější, tím méně živice se přidá; kolik písku se přimíchá. závisí na účelu, a jde-li o asfaltování cest, na teplotě letní; u nás mísívá se mastik s pískem co do váhy v poměru as 2: 1, v krajinách teplejších jde se na poměr 1: 1, ale nikdy nesmí písku býti více než tolik, aby zůstalo každé zrnko obaleno asfaltem; dle toho třeba u nás na 1 m3 [Asfalt]-u litého as: 100 kg živice čištěné, 1500 až 1600 kg mastiku a 700 až 800 kg hrubého písku. Podklad asfaltu litého musí býti a) úplně nepoddajný, poněvadž vrstva asfaltu jest tenká a tedy sama obtížení nésti nemůže; b) úplně suchý, protože v případě opačném horký asfalt vyvodí páry, které brání, aby povlak asfaltový těsně nepřilnul k podkladu, které činí jej nesouvislým a následkem toho netrvalým. Rozestírá se v pruzích 1 až 1,5 m š., jež posypou se hned pískem aneb moučkou vápennou. Pik. asfalt pěchovaný. Drť asfaltového vápence zahřívá se v nádobách, jimiž se točí, aby se drť nepřipekla, a to při teplotě asi 110°C.; nádoby ty mají otvor, aby ubíhati mohly páry vodní a lehké oleje, které by jinak překážely dokonalému spečení při pěchování. Horká drť vozí se na místo potřeby v karách uzavřených, a to i na 10 km daleko, aniž vychladne o více než 2 až 3°; tu se rozestírá v pruzích na podklad nepoddajný, suchý a srovnaný, v tloušťce as o 1/2 větší, než-li má býti tloušťka vrstvy upěchované. Jelikož se horká drť asfaltová sbaluje as jako sníh, když taje, jest obtížno rozestříti ji rovnoměrně, a proto se zavádějí pravídka s kolečky na koncích, která odestávajíce od podkladu o tloušťku vrstvy shrnují při pohybu svém přebytek drti. Hned za rozestírači jdou pěchovači, stloukajíce vrstvu pěchovačkami železnými, as 20 kg těžkými, jež napřed se zahřejí, aby se drť na ně nelepila; potom se upěchovaná vrstva hladí žhavými želízky as 25 kg těžkými, a pokud ještě jest měkká, posype se jemným pískem. V Berlíně užili na pěchování stroje, při němž pracuje řada pěchovaček, as jako stoupy na tříslo; také válcův ohřívaných se užívá.


Loren Acton

Loren Wilber Acton je bývalý americký astronaut, který letěl v raketoplánu Challenger v roce 1985.
V Montaně vystudoval High School v Billings a State College v Bozemanu. Poté absolvoval vysokoškolské studium na University of Colorado at Boulder, kde získal titul doktora astrofyziky. Následně získal zaměstnání u Lockheed Palo Alto, zde setrval od roku 1964 do r. 1993. V průběhu let se přihlásil k NASA. V týmu připravujících se amerických astronautů byl od roku 1978.
Po svém letu do vesmíru zůstal ještě rok u NASA, načež se v roce 1986 vrátil ke své práci u firmy Lockheed. Ve svých 57 letech, v roce 1993 nastoupil jako profesor v Montaně na univerzitu, kde také vystudoval inženýrství.
Je ženatý s Evelyn, rozenou Oldenburger a má dvě děti, jmenují se Cheryl a Stanley.
Letěl pouze jednou a to v roce 1985. Byl zapsán do kosmonautických seznamů jako 177. člověk ve vesmíru. Jednalo se o sedmidenní let na palubě raketoplánu Challenger s misí STS-51-F s laboratoří Spacelab. V sedmičlenné posádce raketoplánu s ním odstartovali velitel Charles Fullerton, dále pak Roy Bridges, Story Musgrave, Anthony England, Karl Henize a John-David Bartoe. Na oběžné fráze prováděli astrofyzikální pokusy, sledovali Slunce a hvězdy v rentgenovém a infračerveném oboru spektra. Přistáli na základně Edwards v Kalifornii.


Theodor Lichtenhein

Lichtenhein se narodil v Královci. Šachy se naučil hrát ve dvanácti letech a již o šest let později byl prezidentem šachového klubu ve svém rodném městě.
Nejprve studoval lékařství, ale později vstoupil do pruské armády. Roku 1851 však emigroval do USA, kde se místo šachům věnoval především svým obchodním záležitostem. Roku 1856 se však stal členem šachového klubu v New Yorku, kde se brzy stal nejsilnějším hráčem.
Lichtenhein byl jedním z účastníků prvního amerického šachového kongresu roku 1857 v v New Yorku, kde skončil třetí. V prvním kole porazil Charlese Nehryho Stanleye 3:2 a v druhém kole Fredericka Perrina1 3:0. V semifinále podlehl budoucímu vítězi Paulu Morphymu 0:3, ale v zápase o třetí místo zvítězil nad Benjaminem Raphaelem2 3:0.
Roku 1858 byl Lichtenhein zvolen prezidentem šachového klubu v New Yorku. Z jeho dalších šachových výsledků je možno jmenovat vítězství nad Hardmanem Philipsem Montgomerym3 roku 1861 ve Filadelfii 7:2 .
Během americké občanské války sloužil jako major u 58. regimentu newyorkských dobrovolníků a byl dopisovatelem týdeníku Frank Leslies' Illustrated Newspaper.


Antroponomastika

Antroponomastika je nauka o osobních jménech, zabývá se jejich vznikem, tvořením, rozšířením a povahou. Antroponomastika je součástí onomastiky.
Antroponomastika je složenina z řeckého ???????? – člověk a ???µ? – jméno.


Prefektura Jamanaši

Prefektura Jamanaši je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se v regionu Čúbu na ostrově Honšú. Hlavním městem je Kófu.
Prefektura má rozlohu 4 465,37 km2 a k 1. říjnu 2005 měla 884 531 obyvatel.
Prefektura Jamanaši byla dříve známá jako provincie Kai a během období Sengoku byla domovskou provincií Šingena Takedy.
Prefektura Jamanaši sousedí s prefekturami Tokio, Kanagawa, Saitama, Šizuoka a Nagano. Jamanaši je vnitrozemská prefektura obklopená horami s úzkým centrálním údolím. Hora Fudži tvoří část její jižní hranice.
Značná část románu Kafka na pobřeží od Harukiho Murakami se odehrává v prefektuře Jamanaši.


Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA

Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA jsou haploskupiny definované na základě rozdílů na nerekombinujících částech DNA vůči chromozómu Y.
Konsorcium YCC zavedlo systém označování haploskupin Y-DNA písmeny v rozsahu A až R s dalším dělením do podskupin pomocí čísel a malých písmen abecedy.
Posledním společným předkem se označuje hypotetický muž, který je společným předkem všech žijících osob. Odhady doby, kdy tento společný předek žil, se v různých studiích liší.
Haploskupiny A a B byly dosud objeveny pouze v subsaharské Africe. Prvním větvením byla skupina A s charakteristickou mutací M91. Ostatní haploskupiny jsou zahrnuty do skupiny BR.
Charakteristické mutace rozdělující CR jsou M168 a M294. Tyto mutace předcházely migraci z Afriky. Charakteristické mutace DE se objevily v Severovýchodní Africe před 50 000 lety. Mutace M130 a M216, které rozlišují haploskupinu C od jiných větví vycházejících z CR, se mohly objevit o trochu dříve. Možná již před 60 000 lety, po první migraci z Afriky, kterou se Homo sapiens rozšířil do jižního pobřeží Jihozápadní Asie. Podle nejnovějších genetických výzkumů tvoří C a F společnou větev CF, která se rozdělila velmi brzy po odchodu z Afriky.
Skupiny vycházející z haploskupiny F se vyskytují u 90% veškeré světové populace, avšak téměř výlučně mimo oblast subsaharské Afriky. Mutace IJ odpovídá migrační vlně z Blízkého Východu nebo Západní Asie, kdy se do Evropy rozšířila gravettská kultura. Před cca 30 000 lety se někde v oblasti Blízkého Východu, Kavkazu nebo ještě východněji v místech dnešního Pákistánu utvořila haploskupina G, která se v neolitu rozšířila po celé Evropě. Před cca 30-40 000 lety se v Indii utvořila Haploskupina H, která zde nyní dominuje u kmenových skupin na nejnižším patře společenského žebříčku. Z Indie v historické době pronikla západním směrem. Haploskupina K pochází pravděpodobně z Jihozápadní Asie, odkud se rozšířila do Afriky, Eurasie, Austrálie a Oceánie.
Haploskupina L se vyskytuje především v Jižní Asii. Haploskupina M dominuje na území Papuy-Nové Guineje. Haploskupina NO se objevila před cca 35-40 000 lety nejpravděpodobněji v oblasti mezi severní Barmou a jížní Čínou. Zde se zrodila také haploskupina N, která se po skončení doby ledové rozšířila směrem na Sibiř. Haploskupina O pochází z jihovýchodní Číny nebo z Indočíny. Haploskupina P vznikla ve střední Asii nebo v oblasti pohoří Altaj a později se od ní oddělily haploskupiny Q a R. V původní podobě se vyskuje velmi zřídka. Haploskupina Q vznikla pravděpodobně také ve Střední Asii, odkud se rozšířila východním směrem až do Ameriky.
Haploskupina NO se objevila před cca 35-40 000 lety nejpravděpodobněji v oblasti mezi severní Barmou a jížní Čínou. Zde se zrodila také haploskupina N, která se po skončení doby ledové rozšířila směrem na Sibiř. V severní části Sibiře dnes tvoří nejpočetnější Y-haploskupinu, a to zejména u Samodijců a Jakutů. Haploskupina O se vyskytuje nejčastěji ve východní a jihovýchodní Asii - v Číně, Japonsku, Koreji, Indočíně, Indonésii a východní Indii. Typická je také pro Polynésany v Oceánii. Méně je zastoupena ve Střední Asii.
Haploskupina Q je větví Haploskupiny P. Předpokládá se, že vznikla v oblasti Sibiře a to přibližně před 15-20 000 lety. Haploskupina Q je blízká příbuzná Haploskupiny R, jelikož obě skupiny sdílejí společný marker.
Haploskupina R se větví do skupin R1a a R1b. R1a se utvořila pravděpodobně v eurasijských stepích. Je spojována se stepními mohylovými kulturami a expanzí Indoevropanů. Dnes je typická hlavně pro Indoíránce ve střední a jížní Asii, a pro Slovany z Východní Evropy. R1b se objevila před 35-40 000 lety ve střední Asii a její příchod do Evropy se spojuje s nástupem tzv. klasického aurignacienu před cca 36 500 lety. Jedna z jejích větví R1b1c byla během posledního zalednění soustředěna v glaciálním útočišti v jihozápadní Francii a Kantábrii. Odtud se po skončení doby ledové šířila v západní a střední Evropě s magdalenskou kulturou. Dnes je vůbec nejčastěji zastoupenou Y-haploskupinou v Západní Evropě. Jiné větve R1b se řídce vyskytují ve střední Asii, Anatolii a v a Africe. R2 vznikla pravděpodobně poblíž pohoří střední Asie a odtud se rozšířila do Indie a oblasti Kavkazu.


Říční údolí

Říční údolí je druh údolí, které vzniká erozivním působením tekoucí vody vedoucí k zahlubování koryta do podloží. Vodní tok vzniká na místě přirozené deprese a sklonu, kde se voda akumuluje a vlivem gravitačního působení se pohybuje z vyšší oblasti do nižší. Během tečení voda působí na své podloží erozivní silou, čímž začíná rozrušovat podloží, uvolněný materiál transportovat a vytvářet si tak říční koryto, které při dlouhodobé aktivitě vede až ke vzniku říčního údolí.
Říční údolí se oproti jiným typům údolí vyznačuje ostrými svahy ve tvaru písmena V, které se sbíhají k vodní hladině. Říční údolí jsou známé z oblastí vysokých hor, kde má voda silnou erozivní schopnost, ale objevují se i na středním toku, či na místech, kde tok musí překonávat překážku.


DJ Adolf

DJ Adolf je pseudonym používaný švédským tvůrcem elektronické hudby, který ve svých skladbách mixuje elektronickou hudbu s projevy známých představitelů Třetí říše, zejména pak Adolfa Hitlera.


Dvojštítník

Některé druhy lze použít jako okrasné rostliny. Má sbírkový význam.


Christian Battaglia

Christian Freiherr von Battaglia byl amatérský cyklista, jenž v sedle kola ujel na 935 000 km. Byla po něm pojmenována Šumavská silniční cyklotrasa č. 33 Christiana Battaglii. Měl sestru Blanku.
25 let po sobě startoval v nejdelším národním cyklomaratonu Praha – Karlovy Vary a zpět, nikdy ale nevyhrál žádný větší závod. Zemřel v sedle kola při cestě z práce, kousek za Strakonicemi, když se vracel zpět domů, do Bratronic. V Bratronicích ho připomíná pamětní deska. Rodina Battagliů má hrobku asi 4 kilometry od Bratronic na kraji lesa, Christian v ní však pohřben není, nepřál si to.
Pocházel z benátského šlechtického rodu Battagliů, jehož historie sahá do 17. století. Battaglia znamená boj, což u Christian Battaglii platí mnohokrát. Jeho první zahraniční cesta do francouzského Marseille skončila tragicky, kdy se srazil s automobilem a hrozila mu amputace nohy. Unikl francouzským doktorům a odjel vlakem domů, kde ho čeští lékaři plně rehabilitovali. Rodina Battagliů byla pro svůj šlechtický původ perzekvována, zámeček v Bratronicích spolu s okolními pozemky byl zestátněn, a Battagliové byli pouze nájemníci. Za komunismu vězněn 5 měsíců za krádež, díky tomu vyhozen ze zbrojovky ČZM Strakonice a poté pracoval jako závozník u Pozemních staveb.
Povídku o Christianovi Battagliovi zpracoval Ota Pavel ve sbírce Syn celerového krále, kde o něm byla napsána povídka Baroni na kolech.


Troff

Program troff je v informatice specializovaný textový procesor, který pro unixové systémy vyvinula společnost AT&T. Umožňuje profesionální a vysoce kvalitní sazbu včetně typografických prvků, jako jsou různé styly a sklon písma, rozpětí, odstavce, okraje, automatické oddělování slov na konci řádku, poznámky, index, podporu pro tvorbu tabulek, grafů a matematických vzorců a další. Troff je značkovací jazyk, a proto se celý dokument zapisuje jako čistý text.
Troff a TeX jsou vzájemně propojené, oba mají za cíl zaznamenat text v co nejvyšší kvalitě. Nicméně přístupy k řešení jsou velmi odlišné nejen v syntaxi, ale také při manipulaci s balíky a písmem.
Troff má svůj původ v programu na zpracování textu nazvaný RUNOFF, který napsal Jerome H. Saltz pro CTSS operační systém pro MIT v polovině 60. let.
Foto osvětlovací přístroj dříve pracoval se šablonami na jednotlivé znaky. A zdroj světla osvětloval prostřednictvím vhodného uspořádání čoček a šablonek na písmena film, písmenko po písmenku, řádek po řádku. Nového stylu písma bylo dosaženo díky poloautomatické výměně šablonek a díky vnitřní rotaci se docílilo změny sklonu písma. Šablona záznamu se vždy skládala z jednoho stylu písma s různými sklony. Osvětlovací přístroj mohl uchovávat určitý počet šablon záznamu a z tohoto omezení vyplynula také nutnost na začátku každého dokumentu styl písma „zavolat“.
Bob Morris předělal troff na 635-GE architekturu a pojmenoval program roff. Pro PDP-7 byl napsán jako rf. Ve stejné době Doug McIlroy napsal rozšířenou a zjednodušenou verzi roff v programovacím jazyce BCPL.
První verze pro Unix byla vyvinuta na PDP-7 v Bellových laboratořích. V roce 1971 požadují vývojáři PDP-11, aby i nadále pracoval operační systém a pro zdůvodnění výdajů na tento systém předložili a vyvinuli systém formátování dokumentu pro patentovou divizi AT&T. Zmíněný program napsal Joe F. Ossanna jako reimplementace McIllroyova roffu.
Nroff byl vyvinut s ohledem na dosud omezené možnosti. Měl mnohem komplikovanější syntaxi, ale byl základem pro všechny pozdější verze. Mohl by to však být pouze výstup pro znakově orientované zařízení jako jsou řádkové tiskárny, rotační tiskárny, počítačové terminály, apod.
Když laboratoře dostaly Graphic Systems CAT Phototypesetter, napsal Ossanna vlastní verzi nroffu pro PDP-11 v jazyce symbolických adres. Tato verze byla pojmenována troff. Ačkoliv mnozí spekulovali, že to vlastně znamená Times roff, protože troff používal Times Roman jako standardní styl písma.
Ustálení na PDP-11 a CATu se v důsledku ukázalo jako omezení. Osanna přepsal troff do programovacího jazyka C a z původních 7000 řádků CATu se zdrojový kód značně rozrostl. Když CAT zestárl a výrobce ukončil podporu, bylo potřeba, aby troff mohl ovládat i jiná zařízení, což se stalo jeho prioritou. Ossanna ale zemřel na infarkt před tím, než mohl tuto myšlenku zrealizovat.
Tak se Brian Kernighan dostal k úkolu přeprogramovat troff do jazyka C. Tato od základu nově vyvinutá verze produkovala kódy nezávislé na zařízení, které lze snadno číst pomocí ovladače tiskárny a řídící kódy tak mohly být snadno převedeny. Nová verze byla pojmenována ditroff podle Anglického označení device independent. Měla také několik vylepšení, jako je např. kreslení funkcí.
Funkce Troffu se souhrnně nazývaly Documenter’s WorkBench a v Bellových laboratořích se zdokonalovaly až do roku 1994. Poté jeho podporu převzala SoftQuad. Brian Kernighan přesto dál troff vylepšoval. I díky tomu existují dnes tři verze.
Troff lze chápat jako rouru. Editorem se vytvoří textový dokument, který se pak převede prostřednictvím troffu do jiného formátu, a to v souladu s návodem pro textové dokumenty, které jsou v trofu implementovány. Dříve příkazy troffu aktivovaly přímo osvětlovací přístroj. S příchodem metod tisku s vyšším rozlišením byl troff přepsán tak, že byl generován metakód. Ostatní filtrovací programy pak generují z tohoto meziformátu konečný specifický kód pro konkrétní zařízení.
Když byl vyvinut troff s DWB, začaly se používat různé preprocesory, neboť ne vše lze v troffu realizovat. Tyto programy pracují jako filtr a transformují specifické části dokumentu do vstupu programu troff. Filtry mají svou vlastní syntaxi a rozpoznávají svůj kód v troff dokumentu tak, že vyhledávají určitá klíčová slova a převádějí je na kód troffu. Nroff vytváří výstupy pro znakově orientované zařízení jako jsou řádkové tiskárny, rotační tiskárny, počítačové terminály, atd. Příkazy, které nejsou použitelné, jsou ignorovány.
== Troff dnes == V 90. letech popularita troffu klesla, nicméně je stále intenzivně využíván. Ačkoliv troff nahradily jiné programy, jako je Interleaf, FrameMaker a LaTeX, je troff stále standardním formátem pro dokumentaci unixové systémy.


Velkopolská kronika

Velkopolská kronika je kronika týkající se středověkých dějin Polska napsaná v latinském jazyku neznámým autorem koncem 13. nebo ve 14. století. Kronika obsahuje popis událostí od časů legend až do roku 1273. Byla psána z perspektivy Velkopolska. Podle některých historiků její první vydání vzniklo v letech 1283–1296 a jeho autorem byl kustod poznaňské kapituly Hodislav Baško, zatímco druhá verze v letech 1377–1384. Podle jiných dílo napsal Janek z Černkova v druhé polovině 14. století.
Autor kroniky si dal za cíl sepsání dějin vládců Polska. Mnoho pozornosti věnoval též jejich rytířským skutkům. Kazimír Abgarovič roku 1965 přeložil kroniku do polského jazyka.


Horlivka

Horlivka, známější spíše pod ruským názvem Gorlovka je průmyslové město a dopravní uzel na východoukrajinském Donbasu. Leží na severovýchodě Doněcké oblasti, přibližně 50 km severně od Doněcku. V současné době zde žije 275 000 obyvatel; jejich počet kvůli ekonomické recesi klesá.
Stejně jako mnoho dalších měst Donbasu vznikla i Horlivka jako dělnická osada v 18. století. Její počátek je spojen se stavbou železnice Kursko–charkovsko–azovské železnice roku 1867. Pojmenována byla podle důlního inženýra P. Gorlova. Počátkem 20. století zde žilo zhruba 7000 osob; bouřlivý rozvoj nastal s masivní industrializací Donbasu v meziválečné éře.
Horlivka je nepříliš vzhledné panelové město bez kulturních a historických památek. Po útlumu hornictví a průmyslu zde ubývá obyvatelstvo. Funguje zde několik uhelných dolů a největší ukrajinský průmyslový koncern Stirol.
Horlivka je hlavním železničním uzlem celého Donbasu. Na území města se nachází 5 železničních stanic a několik zastávek. 6 železničních tratí odtud vede ve směrech na Jasynuvatu a Doněck, Krasnoarmijsk a Dněpropetrovsk, dále na Slov'jansk, Siversk, Popasnu a Debalceve.
Ve městě jsou provozovány 4 linky tramvajové a 4 linky trolejbusové dopravy.


Pour le Mérite

Řád Pour le Mérite, neformálně zvaný též Modrý Max, bylo nejvyšší pruské a německé vojenské vyznamenání udělované do konce první světové války v roce 1918.
Bylo uděleno 5430 osobám. Nejznámějšími držiteli byli například Paul von Hindenburg, Ernst Jünger či Erwin Rommel, mezi piloty Max Immelmann, Manfred von Richthofen, Ernst Udet, Hermann Göring, Fritz Rumey, Franz Büchner a dalších 130 stíhacích pilotů.
Zavedeno bylo za vlády Fridricha II. v roce 1740 během války s Rakouskem. Do roku 1810 bylo vyznamenání udělováno i civilním osobám – obdržel ho například i Voltaire). Do současnosti existuje polooficiální Orden Pour le Mérite für Wissenschaft und Künste.
Toto vyznamenání má dvě úrovně - základní a druhou úroveň - s dubovými ratolestmi. Vzhledem k tomu, že „Pour le Mérite“ bylo nejvyšším vyznamenáním a po jeho dosažení již v podstatě nebylo možné dát vyšší ocenění, byla vyrobena i zmíněná „vyšší verze“ s dubovými ratolestmi.
Jen čtyři lidé obdrželi jak vojenskou tak civilní verzi řádu:


Petr Pololáník

Petr Pololáník je dirigent, aranžér, orchestrátor, hudební producent a manažer, zakladatel Capellen Music Production.
Pochází z hudebnické rodiny. Po maturitě na brněnské konzervatoři absolvoval JAMU v Brně.
Jako dirigent spolupracoval s předními orchestry a sbory doma i v zahraničí, natáčel pro rozhlas, televizi a film.
Od roku 1996 současně působil jako pedagog na Církevní konzervatoři v Kroměříži a na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně. V letech 1998–9 vedl letní Mezinárodní dirigentské kurzy v Kroměříži. V roce 2001 se stal ředitelem Karlovarského symfonického orchestru.
Dnes se věnuje exkluzivním hudebním projektům, zejména kompozici, orchestraci a natáčení filmové a populární symfonické hudby.


Ignác Falzon

Narodil se na Maltě ve městě Valetta 1. července 1813. V příbuzenstvu měl několik osob věnujících se právům a zpočátku také práva studoval. Stále naléhavěji ale pocitoval volání k duchovnímu stavu.
Začal studovat bohosloví a celkem brzy přijal nižší svěcení. V 15 letech mu byla udělena tonzura, čímž byl přivtělen k duchovenstvu. Ve své velké pokoře odmítal přijmout kněžské svěcení.
Pořádal řadu přednášek, věnoval se konání milosrdných skutků a do katolické církve přivedl několik set původně protestantů. Nezdráhal se rovněž navazovat kontakty s námořníky, kteří v té době patřili více-méně ke spodině společnosti. Svému bratru, jenž byl kanovníkem vypomáhal v duchovní správě a rovněž fungoval jako katecheta. Známa je též jeho starost a péče o děti, vychovávané v Institutu Dobrého Pastýře. Tyto aktivity byly jistě velmi vyčerpávající. Ignác neměl příliš pevné zdraví a také zemřel ještě poměrně mlád - v 52 letech.
Pohřben je v kostele františkánů ve Valettě. Beatifikován byl Janem Pavlem II. dne 9. května 2001.


Trolejbusové tratě v Praze

Toto je seznam a popis všech trolejbusových tratí, které existovaly v Praze mezi lety 1936 a 1972. Je řazený chronologicky podle data zahájení provozu.
Zkušební trať v areálu ČKD ve Vysočanech se stala první postavenou trolejbusovou tratí na území Prahy. Přesná poloha, délka a uspořádání již dnes není známa. Pouze se ví, že celá trať byla dvoustopá a na obou koncích měla vratné zařízení. První jízda se na této trati konala 24. dubna 1936 ve 13:30. První trolejbus jedoucí na této trati byl typu Praga TOT.
Trať začínala jednostopou smyčkou u kostela svatého Matěje v Dejvicích a dále vedla ulicemi Šáreckou, Na Pískách, Starodejvickou a Na Ořechovce. Maximální stoupání na této trati bylo 8,47 % a provozní délka byla 3,628 km. Tato trať měla experimentální charakter. Její umístění bylo vybráno, protože splňovalo dané podmínky jako kopcovitý profil, optimální délka, kvalitní povrch komunikací, snadná dostupnost opravářské základny, přiměřené a rovnoměrné přepravní zatížení a možnost zavedení náhradní dopravy bez přenosu výpadku na ostatní síť. 29. května 1936 bylo pro tuto trať uděleno prozatímní užívací povolení, protože bylo potřeba vycvičit řidiče. 28. srpna téhož roku byl na této trati slavnostně zahájen provoz. Z důvodu vyšší přepravní poptávky v úseku Sv. Matěj – Bořislavka byl 14. února 1938 dán do provozu spojovací oblouk na Bořislavce. Když byl 26. března 1939 zaveden pravostranný provoz, musely se upravit vozy a vzdušné výhybky. Od 16. dubna 1942 byl úsek Bořislavka – Vozovna Střešovice pouze manipulační, určený pouze pro výjezd a zatahování vozů na trať, respektive z trati. Po roce 1940 byly uvažovány dvě možnosti prodloužení. Jedna byla po trase Sv. Matěj – Bubeneč a druhá Sv. Matěj – Bubeneč – Nádraží Střed. Žádný z těchto návrhů však nebyl nikdy uskutečněn. Byla pouze postavena trať do garáží Dejvice. Trať Svatý Matěj – Střešovice byla zcela izolována od ostatní sítě trolejbusů. Provoz na ní skončil spolu s linkou K neboli 51 v roce 1959.
Tato trať byla později přejmenována na Žitná – Smíchov – Jinonice a původně měla vést až od Jiráskova mostu. Proti tomu bylo ale Ředitelství pošt a telegrafů, proto bylo provozní povolení uděleno až 10. ledna 1938. Trať byla ale uvedena do provozu až o rok později – 1. října 1939. Celá trať byla dvoustopá, kromě smyčky na Andělu a na Malvazinkách, kde byl spojovací oblouk. Oproti tomu u Waltrovky byla jednoduchá smyčka. Průměrná délka trati byla 3,221 km a bylo na ni stoupání až 9,040 %. Na křižovatce Na Knížecí se na tuto trať napojovala dvoustopá manipulační trať pro vyjíždění ze smíchovské vozovny. V roce 1947 byla postavena druhá stopa u smyčky Anděl a trať také byla dále prodloužena ulicemi Vltavská, Svornosti, Zborovská a dále přes Jiráskův most ulicemi Resslova, Ječná do ulice Štěpánské. Trať tak dosáhla délky 5,2 km a získala nový název. V roce 1948 byla trať prodloužena od Waltrovky k jinonické sokolovně a byla tak prodloužena na délku 6,673 km. 31. března 1969 byl však provoz na úseku Waltrovka – Jinonice zrušen a od 31. května 1969 byl zrušen provoz v úseku Waltrovka – Vltavská. Zbývající úsek byl zrušen 16. října 1972.
Tato trať byla v provozu od 14. prosince 1947 a sloužila jako bloková smyčka pro linky končící na Václavském náměstí. Trať měřila 1,233 km, byla jednosměrná a jednostopá s předjízdnou trolejí na Václavském náměstí. Provoz na ní byl ukončen 9. ledna 1967.
Tato trať byla vybudována v roce 1948 a vedla ulicemi V Botanice, Matoušova, Preslova, E. Peškové, Holečkova, Zapova a Švédská. Trať byla ukončena jednostopou smyčkou na křižovatce s ulicí Na Hřebenkách. Na tuto trať byla připojena trať Hřebenka – Stadion Jih. Do provozu byla tato trať dána při sokolském sletu 18. června 1948. Od 9. července téhož roku byl provoz na ni dočasně zastaven, ale od 1. října 1948 byl obnoven pravidelný provoz. Trať měřila 2,258 km. V letech 1957 – 1958 byla vybudována manipulační trať z Hřebenek do Košíř, která však nebyla připojena výhybkou. Provoz na trati ze Smíchova byl ukončen 16. října 1972.
Tato trať byla pokračováním tratě Smíchov – Hřebenka. Délka této tratě byla 1,203 km se smyčkou o délce 249 m. Před první spartakiádou byla na této trati postavena druhá smyčka, která měřila 252 m. Provoz na této trati byl zahájen i ukončen ve stejný den, jako na trati Smíchov – Hřebenka.
První úsek této trati byl uveden do provozu 27. února 1949. Trať končila v zastávce Zdravotní ústav a vedla ulicemi Žitnou, Anglickou, náměstí Míru, Slezskou, Boleslavskou a Benešovskou. Za konečnou u zastávky Zdravotní ústav byl jednostopý vratný trojúhelník. Při obracení se muselo couvat do ulice U Zdravotního ústavu. Po několika týdnech byla trať prodloužena na křižovatku s Ruskou, kde byla zřízena jednostopá smyčka. Trať měřila 3,676 km. 1. září 1950 byla trať prodloužena Ruskou ulicí do ulice Pod Rapidem, kde končila jednostopou smyčkou a dosáhla konečné délky 4,875 km. V roce 1954 byla k této trati na křižovatce Ruské a Bělocerkevské připojena trať Zdravotní ústav – Vršovice – Vozovna Michle. 2. července 1956 byly na náměstí Míru zřízeny dvě smyčky. 4. září 1968 byl úsek Zdravotní ústav – Průběžná zrušen. 5. července 1972 byl zrušen úsek Orionka – Zdravotní ústav. Zbytek tratě byl zrušen 16. října 1972.
Trať začínala na křižovatce ulic Štěpánské a Ječné a dále vedla ulicemi Lípovou, Kateřinskou, Benátskou, Vyšehradskou, Libušinou, po nábřeží K. Marxe, Podolskou, Sinkulovou, Na Dolinách, Lomnického a Na Pankráci a končila jednostopou smyčkou u nádraží ČSAD poblíž továrny Jawa. Do provozu byla dána 29. května 1949. Z důvodu zavedení posilové linky byla vybudována smyčka Děkanka, která vedla ulicemi Lomnického, Kischova a Dačického a do provozu byla dána 1. října 1954. V dalších letech byla trať beze změn a zrušena byla 9. ledna 1967.
Poprvé jely vozy po této trati 3. října 1949. Tato trať se napojovala na trať Žitná – Smíchov – Jinonice a Karlovo náměstí – Zdravotní ústav. Trať byla beze změn až do 5. září 1966, kdy byl zrušen v úseku Žitná – Jungmannovo náměstí a zbytek tratě byl zrušen 16. října 1972.
Trať začínala na křižovatce ulic Šumavské a Slezské a napojovala se na trať Karlovo náměstí – Zdravotní ústav a dále vedla ulicemi Šumavská, Třebízského, Polská, Ondříčkova, Lupáčova, Rokycanova, Roháčova, Zelenky-Hajského, Novovysočanská, Krejcárek, Klímova, Fučíkova, Nemocniční a U Vysočanského pivovaru. Délka trati byla 7,221 km. Na Ohradě byla postavena jednostopá smyčka pro obracení od Vysočan, později se zde dalo otáčet také od centra. Trať byla v provozu od 4. března 1951 v úseku Ohrada – Vysočany. Zbývající úsek byl kvůli nevyhovujícímu stavu komunikací otevřen až 8. června 1953. Trať fungovala beze změn až do 28. března 1966, kdy byla zrušena.
Tato manipulační trať byla dána do provozu 5. ledna 1952, kdy byla zprovozněna vozovna Libeň. Trať byla jednostopá a vedla ulicemi Pod Plynojemem a Švábky. Délka byla 1,226 km. Na Krejcárku bylo jediné křížení s tratí ČSD v celé Praze. Trať byla v provozu spolu s vozovnou Libeň až do 21. srpna 1961.
Tato trať byla postavena pro spojení vozovny Libeň a trati Libeň – Prosek – Čakovice. Vedla ulicemi Voctářova, Světová, třída Rudé armády a Prosecká a měřila 1,571 km. Trať byla od vozovny do Voctářovy ulice jednostopá, dále dvoustopá. Byla zrušena spolu s tratí Libeň – Prosek – Čakovice 9. července 1965.
Tato trať vedla ulicemi Prosecká, Rudé armády, Hejtmánkova, Nad Krocínkou, Letňanská, Pražská, Gottwaldova a Čakovická a měřila 6,132 km. Na trati byly dvě smyčky, jedna v Čakovicích, druhá v Letňanech. 9. července 1965 se v ulici Nad Krocínkou propadla vozovka a provoz byl dočasně přerušen; 29. listopadu 1965 byl provoz ukončen úplně. Toto byla jedna z tratí, která opouštěla tehdejší administrativní hranici hlavního města Prahy. Druhá takové byla trať do Velké Chuchle.
Trať byla dána do provozu 1. března 1953 a vedla ulicemi Slezská, Orlická a Bořivojova, ale měla být prodloužena ještě dál. Délka trati byla 0,625 km. Trať byla však beze změn až do 28. března 1966, kdy byla zrušena.
Tato trať vedla ulicemi Borovská, Petřínská a Plaská. Provoz byl zahájen 18. dubna 1954. Trať měřila 0,463 km a konečná smyčka měla 0,572 km. Trať byla v létě 1967 zrušena.
Tato trať vedla ulicí V. Vančury a dále po nábřeží přes Malou Chuchli do Velké Chuchle. Délka byla 6,709 km a trať byla v celé své délce dvoustopá. Ve Velké Chuchli byla zřízena jednostopá smyčka. Trať měla vést až do Zbraslavi, ale nikdy nebyla dostavena. O tomto úmyslu svědčilo asi 100 m kusého dvoustopého vedení, které pokračovalo po hlavní silnici směrem na Zbraslav. Do smyčky na okraji Velké Chuchle vedla odbočka se vzdušnými výhybkami. Chuchelská trať vedle trati do Čakovic byla druhá, která tehdy opouštěla administrativní hranici hlavního města Prahy. Do provozu byla trať dána 18. dubna 1954. Provoz byl prozatímně zastaven od 3. ledna 1960 z důvodu výstavby silnice I/4, ale již brzy byla zrušena. Stalo se tak 1. ledna 1962.
Také tato trať nebyla oproti svému původnímu projektu dostavena. Měla vést až do Záběhlic. Trať vedla ulicemi Bělocerkevská, U Vršovického hřbitova a dále odbočovala do ulice Nad Vrbovkou. V ulici U Vršovického hřbitova bylo největší stoupání v celé pražské trolejbusové síti – 12,3 % v délce 17 m. Délka tratě byla 1,644 km a provoz byl zahájen 2. dubna 1955. Vozovna Michle, ke které vedla, byla jediná vybudovaná speciálně pro trolejbusy. Část tratě Bělocerkevská – Vozovna Michle byla zrušena 30. června 1968 a provoz na zbytku byl zrušen 5. července 1972.
Tato trať byla navržena v roce 1951. Podle návrhu měla vést po trse Sv. Matěj – Na Štáhlavce – náměstí Na Santince – A. A. Ždanova – Rooseveltova – Krupkovo náměstí – Wolkerova – Korunovační – Letenský tunel – Švermův most – Revoluční – V Celnici – Nádraží Střed. Letenský tunel byl již od svého vybudování opatřen drátěnými převěsy a závěsy pro trolejové vedení. Závěsy byly později odstraněny a převěsy byly svého času využívány k zavěšení těles přídavného zářivkového osvětlení. Vše bylo odstraněno při poslední rekonstrukci tunelu. Byl stanoven i termín zprovoznění trati na 1. července 1954. V únoru 1953 byl postaven úsek Sv. Matěj – Zelená, který měřil 1,426 km. Zbytek tratě nebyl však nikdy postaven a 1. července 1959 byl záměr o stavbě trati zrušen.
Tato trať navazovala na trať Sv. Matěj – Zelená a měřila 0,385 km. Provoz na této manipulační trati byl zahájen 20. dubna 1955 a zrušen 1. července 1959. Zajímavé je, že o zrušení trati bylo rozhodnuto již v roce 1954, tedy ještě před zahájením provozu.
Tato manipulační trať byla využívána pro dopravu vozů do stanice Těžké údržby trolejbus v Košířích. Měřila 1,298 km a vedla ulicí Na Hřebínkách, kde byla jednostopá, a dále ulicemi Pobělohorská a Plzeňská, kde byla trať dvoustopá. 17. listopadu 1958 byla trať uvedena do provozu. V provozu byla tato trať až do konce provozu trolejbusů v Praze 16. října 1972.


Grindavík

Grindavík je rybářské město a zároveň obec na poloostrově Reykjanes, na jihozápadě Islandu. V roce 2006 zde žilo 2 697 obyvatel. Nedaleko města se nacházejí geotermální lázně Modrá Laguna. Zeměpisné souřadnice města jsou 63°50' severní šířky a 22°26' západní délky.


Terry Fox

Terry Fox se narodil ve Winnipegu v Manitobě 28. července 1958 a zemřel 28. června roku 1981.
Vyrůstal v Port Coquitlam v Britské Kolumbii. Jako aktivní teenager se zajímal o sport. Když mu bylo pouhých 18 let, diagnostikovali mu sarkom kostí a byl nucen nechat si amputovat pravou nohu.
Pobyt v nemocnici Terryho hodně poznamenal. Když viděl další pacienty trpící rakovinou, rozhodl se, že poběží přes Kanadu, aby získal peníze na výzkum rakoviny. Svůj běh nazýval Marathon of Hope. Po 18 měsících a tréninku, kdy uběhl 5000 km, zahájil Terry svůj běh v St. John’s v Newfoundlandu 12. dubna 1980. Ačkoli bylo ze začátku obtížné udržet si zaujetí pro věc, nadšení brzy zvítězilo a peněz, které shromažďoval, svojí poutí přibývalo. Uběhl 42 km za den přes Kanadské provincie Quebec a Ontario. 1. září, po 143 dnech a 5373 km, byl Terry kousek od Thunder Bay v Ontariu donucen běh přerušit. Rakovina se objevila v jeho plicích.
V červnu 1981 dostal zápal plic, 27. června upadl do kómatu a následující ráno zemřel. Všechny kanadské vládní budovy stáhly vlajku na půl žerdi, dokud neproběhl jeho pohřeb.
Terry se stal nejmladším držitelem Řádu Kanady, nejvyššího civilního vyznamenání země a dodnes se na jeho počest běhají závody jménem Běh Terryho Foxe, a to i v České republice, například ve městech Zábřeh a Strakonice se pořádá každoročně.


P53

p53 je gen, stejnojmenný protein a zároveň transkripční faktor zabraňující vzniku nádorů. Název pochází ze skutečnosti, že má molekulovou hmotnost 53 kilodaltonů.
Protein p53 reguluje expresi mnohých genů, které mohou kontrolovat růst buněk, apoptózu, opravu DNA, stárnutí buněčných populací a angiogenezi. Jeho význam dokládá i to, že je gen pro tento protein zmutovaný u téměř poloviny všech lidských nádorů.


Trubicovky

Trubicovky je třída zelených řas, v některých případech však je zařazována dovnitř třídy Ulvophyceae jakožto řád Bryopsidales. Mají sifonální mnohojadernou stélku, někdy tvořící jakási nepravá pletiva. Buňky mohou dosahovat velkých rozměrů a, aby se při každém poškození nevylila cytoplazma, má buňka neuvěřitelně výkonné opravné mechanismy, které účinkují během několika vteřin. Mimo běžné chlorofyly se u nich vyskytují též pigmenty sifonein a sifonoxantin.
Ze známých rodů je možno jmenovat rod Bryopsis, Codium, Helimeda a Caulerpa.


Scott Joplin

Scott Joplin byl americký černošský hudebník, pianista a skladatel, jeden z prvních představitelů ragtimu. Mezi jeho nejslavnější skladby patří Maple Leafs Rag a The Entertainer, která se dokonce v roce 1974 v hudbě dostala na třetí místo americké singlové hitparády.
Narodil se v Lindenu, jako druhé ze šesti dětí. Po roce 1871 se Joplinova rodina přestěhovala do Texasu. Protože Scottova maminka pracovala, měl Scott času na to, aby mohl doma nerušeně cvičit. Kolem roku 1882 mu vypůjčila maminka klavír a protože už ve velmi brzkém věku Scott projevil svůj talent na hraní, dostal lekce hraní na klavír zdarma od německého učitele Julia Weisse, který mu dal dobrý základ klasické hudební formy. To mu velice pomohlo později a také ovlivnilo jeho tvorbu – vznikl takzvaný „klasický“ ragtime. Později také studoval Smithovu Univerzitu v Sedalii, kde studoval kompozici.
Na konci 80. let 19. století Scott opustil domov a začal si vydělávat sám. Také se stal členem mnoha kvartetů a jiných hudebních skupin a procestoval středozápad jako zpěvák. V roce 1895 Scott Joplin zpíval dvě písně v Syrakusách Please Say You Will a A Picture of Her Face, díky kterým se stával pomalu slavným. Přes všechny své cesty byl doma v Missouri, kam se přestěhoval v roce 1894 a kde pracoval jako klavírista ve společenských klubech.
Kolem roku 1898 Joplin prodal už šest klavírních skladeb. Pouze jedna z nich, „Original Rags“, je ragtimová hudba. Zbylých pět byly dvě písně, dva pochody a jeden valčík. V roce 1899 Scott Joplin prodal svoje nejznámější dílo, Maple Leaf Rag, vydavateli z Missouri. Za každou kopii vydělal pouze jeden cent, což mu za rok přineslo asi 360 dolarů. Tato skladba doslova vyhodila Joplina na horní příčky žebříčků a vytvořila z ragtimu hudební formu. Taky mu zajistila dostatečné příjmy a Joplin se mohl se svojí novou ženou konečně přestěhovat do St. Louis. Během života v tomto městě vytvořil mnohé z jeho nejznámějších skladeb, jako The Entertainer, Elite Syncopations, March Majestic a Ragtime Dance.
Joplin se několikrát oženil, jeho asi největší láska, Freddie Alexander, zemřela velmi brzy na následky nachlazení ve věku pouhých 20 let – pouze dva měsíce poté, co se za něj vdala. První píseň, kterou po její smrti složil, byla velice smutný valčík Bethena. Po měsících hledání začal Scott opět skládat a vydávat své písně. V těchto letech se stal nejprodávanějším skladatelem vůbec.
Kolem roku 1916 se u něj projevily příznaky syfilis, později se léčil z demence, paranoie, ochrnutí a dalších nemocí. Přes všechny komplikace, které ho potkávaly, dále skládal – a bylo nahráno 6 klavírních skladeb, které jsou jedinými skladbami, které po něm zůstaly nahrané. Nepravidelnosti v nahrávce The Maple Leaf Rag byly dlouho označovány jako vnější projevy jeho nemocí, dnes se spíše ale přikláníme k tomu, že byly způsobeny špatnou nahrávací technikou. V lednu 1917 byl Scott Joplin hospitalizován v New Yorské státní nemocnici, kde také 11. dubna 1917 zemřel. Bylo mu asi 50 let. Jeho rukopisy získal Wilber Sweatman, který je štědře zapůjčoval komukoliv, kdo ho o to požádal. Bohužel jich bylo velice málo a dnes ani nevíme, kde se nacházejí, pokud vůbec ještě existují.
Joplinova hudba zůstala mnoho let populární, dokonce se jeho skladba Entertainer umístila v roce 1974 na třetím místě v celosvětovém žebříčku – to vyneslo ragtimu velké uznání. Mimo jiné také po sobě zanechal poznámku, že ragtime nemá být nikdy hrán rychle, oproti tendenci, která se v této době hodně ujala. Scott Joplin má vyrytu svou hvězdu v Síni slávy v St. Louis.


Sokolský dům

Sokolský dům je budova organizace Sokol nacházející se v ulici Tyršova ve městě Vyškov.
Původní budova byla postavena roku 1883 pro potřebu vyškovských Sokolů. Roku 1913 byla tato budova zbořena a na stejném místě postavena budova nová, která má již dnešní podobu. Budova byla postavena z důvodu financování a zabezpečení financí pro podporu sokolské jednoty ve Vyškově a hlavně měla zabezpečit provoz vedlejší budovy, tzv. Vaníčkovy, v níž byla a stále je tělocvična.
Hlavní aktivitou Sokolského domu je provozování kina. První představení kina bylo uvedeno 15. prosince 1915. V době totalitního režimu budova postupně chátrala až byl její provoz v 90. letech úplně zastaven. Generální rekonstrukce proběhla začátkem roku 1994 s oficiálním otevřením 4. února 1994 tradičními sokolskými šibřinkami. Dnešní interiér budovy se zcela a zásadně změnil po rekonstrukčním, a nepříliš zdařilém zásahu. Úplně zmizel například balkón naproti jevišti, je z něj udělána promítací kabina. Zajímavým osudem si prošly i vitráže, které byly zachráněny a po dobu druhé světové války a komunistického režimu přetrvaly v rukou patriota. Zpět se vrátily až po rekonstrukci v 90.letech do levého přísálí.


Marek Štec

Marek Štec je slovenský basketbalista hrající českou Národní basketbalovou ligu za tým Mlékárna Kunín. Hraje na postu křídla, případně rozehrávače. Je vysoký 194 cm, váží 94 kg.


VIZE 97

Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 má poměrně široký okruh zájmů, což vyplývá ze zaměření jejích zřizovatelů a z tradic, na něž navazuje. Nadace působí hlavně v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní, příležitostně organizuje nebo podporuje různé počiny na poli péče o lidská práva a rovněž reaguje na aktuální potřeby společnosti.
Nadace vznikla v roce 1998 sloučením Nadace VIZE 97 Dagmar Havlové a Nadace Václava a Olgy Havlových Václava Havla. Václav Havel při této příležitosti do nadace vložil 50 milionů Kč.
V roce 2002 dostala Nadace velkorysý dar od Jeho Královské Výsosti Prince Alwaleeda Bin Talála Bin Abdulazíze Al-Saúda v hodnotě jednoho milionu a tří set šedesáti tisíc dolarů. Přáním prince Alwaleeda bylo, aby Nadace postupně rozdělovala tyto prostředky na nákup přístrojů a specializovaného lékařského zařízení pro dětskou onkologii, pro domovy důchodců a na nákup lékařské techniky potřebné k léčení zhoubných nádorů a těžkých nemocí.


Hluboký potok

Hluboký potok pramení na svahu hory Malý Sněžník, ve výšce asi 1240 m n. m. Pramen se nachází v zachovalé horské smrčině. Teče hlubokou roklí se strmými svahy k jihu, později se stáčí k jihovýchodu a přibírá několik dalších zdrojnic. V nižších polohách se místy v okolí potoka dochovaly horské acidofilní bučiny, což jsou zde smíšené lesy tvořené smrkem ztepilým, bukem lesním a na živnějších místech v rokli bývá přimíšen javor klen. Někde však byly tyto lesy přeměněny na kulturní smrčiny. V asi 760 m n. m. se vlévá jako pravostranný přítok do Moravy, délka toku je asi 2 km.
 Image:Hluboký potok 2.JPG|Hluboký potok Image:Hluboký potok 3.JPG|Hluboký potok ve vyšší části toku


Platonická láska

Platonická láska je širší pojem. Může se jednat jak o lásku ke člověku, se kterým se jedinec často nebo denně setkává, ale může se také jednat o situaci, kdy se dvě osoby vůbec neznají nebo se znají pouze zběžně. Může to být hluboké a duchovní spojení mezi dvěma jedinci: v takovém vztahu, kdy neexistuje jakákoliv forma pohlavního spojení nebo sexuálního prvku. Jedná se o lásku založenou na citovém vtahu. Jednoduchý příklad platonických vztahů je přátelství mezi dvěma heterosexuálními lidmi opačných pohlaví. Platonická láska může být spojena i s dalšími pozitivnímu emocemi jako je obdiv, úcta či zbožňování a pod.
Termín amor platonicus byl vytvořen v 15. století florentinským učencem Marsilio Ficinem jako synonymum pro amor socraticus. Oba výrazy znamenají lásku zaměřenou spíše na krásu charakteru osoby a její inteligenci, než na její půvaby.


Axiom závislého výběru

Axiom závislého výběru je matematické tvrzení z oblasti teorie množin, které je slabší verzí axiomu výběru.
Z vyplývá axiom spočetného výběru, a tedy i všechny jeho důsledky. Dále z plyne například existence neměřitelné množiny nebo množiny reálných čísel, která nemá Bairovu vlastnost. je důsledkem axiomu výběru, je ostře slabší. Naopak z vyplývá axiom spočetného výběru, který je ostře slabší než.


Saguaro

Carnegiea gigantea je jeden z nejznámějších kaktusů vůbec, známý také po indiánským názvem saguaro. Proslavil se jednak svou výškou a také nezaměnitelným habitem. Může být vyšší, než 18 metrů. Svícnovitě větvený stonek je pro tento druh charakteristický a porosty saguár v přírodě vypadají velmi impozantně. První květy v přírodě se objevují na jedincích starých přibližně 75 let a odhaduje se, že nejstarší exempláře jsou staré přibližně 250 let. Bílé květy se otevírají v noci a jejich opylení zajišťují především netopýři a hmyz.
Rostliny saguár lze nalézt v přírodě především v Arizoně, Kalifornii a menší lokality zasahují také do Sonory v Mexiku. Vyskytuje se pouze na místech s nadmořskou výškou nižší než 1500 metrů.
Má sloupovitý vzpřímený kmen, rozdělený do početných žeber. v jedné třetině výšky vyrůstají boční větve, které jsou také vzpřímené a nepřevyšují hlavní stonek. Má až 65 cm široký stonek a dorůstá výšky stromu. Mladý kmen je tmavozelený a má 12-24 tupých žeber; starší exempláře mohou mít i 30 žeber. Květy se objevují ve vrchní části.
Sugaro roste velmi pomalu a špatně snáší pěstitelské přehmaty. Má rád slunná stanoviště a mírně vápenaté, dobře propustné půdy. Během vegetační doby je třeba mírně zalévat a od poloviny podzimu až do jara udržovat za sucha. Je poměrně odolný v chladu a pěstuje se snadno. Ačkoliv se jedná o známou a efektivní rostlinu, kaktusáři ve sbírkách s ní nemají příliš dobré zkušenosti.
Prvních pět let svého života dorůstá výšky několika centimetrů. Rychlost růstu ale záleží na klimatu a umístění. Obvykle se kaktusy rozvětvují okolo padesátého až sedmdesátého roku života. Místa s nízkými srážkami mohou způsobit, že rozvětvení může vzniknout dokonce až okolo 100 let. Saguaro začíná kvést až od svých 35 let a od té doby pak každý rok od konce dubna do začátku června. Květy se pak na noc otevírají a přes poledne zavírají. Květy jsou totiž opylovány netopýry, ptáky a hmyzem.
Výsev semen na jaře při teplotách 20-22 °C nebo řízkováním na počátku léta. V poušti se saguaro rozmnožuje díky výkalům pouštních zvířat, které pojídají semena saguara. I když jeden kaktus vytvoří za život okolo čtyřiceti milionů semen, jen několik málo semen dokáže vyrůst do podoby svého předchůdce.


Čejka trnitá

Čejka trnitá je středně velký druh bahňáka z čeledi kulíkovití, o něco menší než naše čejka chocholatá. Její zbarvení je velmi kontrastní – má velkou bílou skvrnu na tvářích, zbytek hlavy je černý, stejně jako hruď, boky a ocas. Zbytek spodiny a kostřec jsou bílé. Svrchu je světle hnědá, v letu s černými letkami. Hnízdí v otevřené krajině v jihovýchodní Evropě a na Středním východě. Jednou byla jako vzácný zatoulanec zjištěna také na našem území.


Root.cz

Root.cz je český internetový zpravodajský server zaměřený převážně na operační systém Linux, svobodný software, internetové dění a oblast informačních technologií.
Server založili bratři Tomáš Krause a Michal Krause jako projekt vlastní firmy 4Web a první článek na Root.cz vyšel 26. ledna 1999. Server kromě zpravodajství pravidelně přináší také recenze, návody, tipy a triky určené profesionálům, zároveň také obsah přibližující Linux široké počítačové veřejnosti. V roce 2002 se firma 4Web spojila se společností Internet Info, s.r.o., která je jeho současným vydavatelem.
Zpravodajský server Root.cz vydává denně dva články a průměrně deset až dvanáct aktualit, které jsou formou kratších článků, informujících převážně o aktuálním dění.
Od ledna 2005 jsou k dispozici také obecné diskuse, ve kterých mají čtenáři možnost diskutovat nad souvisejícími tématy, radit začátečníkům a řešit aktuální problémy.
Od září 2006 jsou součástí serveru i blogy. Na nich mohou čtenáři psát tématické články, které souvisejí se zaměřením serveru. Blogovací systém je přísně moderován a mohou na něm vycházet jen takové texty, které splňují takzvaný kodex blogera. V něm se především autor zavazuje, že se bude tématicky držet zaměření serveru.
Rovněž v září 2006 byla spuštěna wiki, na které je možno najít čtenářské tipy, triky, návody, informace o software a podobně. Na wiki také probíhá český překlad knihy Free Culture, jejímž autorem je Lawrence Lessig.
V prosinci 2007 přibyla další služba — elektronická knihovna. V ní je možno najít knihy, manuály, návody, příručky a další materiál týkající se nejen Linuxu. Všechny materiály jsou k dispozici pod licencemi, které dovolují jejich volné šíření. Knihy jsou tématicky řazeny a je možno v nich fulltextově vyhledávat.
V lednu 2008 byl otevřen archív manuálových stránek. V něm je k dispozici několik tisíc stránek tříděných do mnoha kategorií. V nich je možné fulltextové hledání.
Na konci ledna 2008 bylo spuštěno nové diskusní fórum, které uživatelům nabízí pohodlné a moderní prostředí k řešení nejen technických problémů. Přibyla podpora avatarů a takzvaná aura, která vyjadřuje důvěryhodnost daného diskutéra.
Pro svou jedinečnou pozici je server vnímán jako médium české linuxové komunity a mnoho čtenářů má k Root.cz podstatně citovější vztah než k běžnému internetovému médiu. Některé osoby spojené s Root.cz se staly svého druhu celebritami – zvláště Drahomíra „Johanka“ Doležalová.
K serveru už odedávna patří také butik, který nabízí tématické zboží jako jsou trička, mikiny, ručníky, tanga a další. Obvykle je na nich tučňák Tux či nápis Linux. Speciální edice „Fun with Root.cz“ pak nabízí trička s veselými „geekovskými“ nápisy.
Od října 2005 k serveru patří také pravidelný sobotní komiks, který humornou formou poukazuje na aktuální problémy nejen uvnitř linuxové komunity. Původní komiks připravovala až do července 2006 známá komiksová dvojice Jojin&HedgeHog. Pozdější komiks pak připravoval Tomáš Kučera a po něm Petr Šimčík.
K vizuální identitě Root.cz patří tvář muže s tmavými brýlemi, ve kterých se odráží pravděpodobně textový výstup nějakého programu. Je tajemstvím blízkých spolupracovníků, komu tvář patří. Identitu serveru po léta vytvářelo také tmavé ladění stránek, ale v nové verzi serveru bylo nahrazeno světle šedým. Na přání komunity se tmavý vzhled vrátil po několika týdnech jako alternativní.


Hubert Aust

Image:Husuv sbor in Olomouc 2.jpg|Husův sbor Soubor:Mauzoleum1.JPG|Mauzoleum jugoslávských vojínů


Program Voyager

Program Voyager se skládal ze 2 nepilotovaných družic, Voyager 1 a Voyager 2 vyslaných v roce 1977, v tom roce totiž byla příznivá konjukce planet. Přestože byly oficiálně určené pouze pro výzkum Jupitera a Saturna obě byly schopné pokračovat dál v cestě ke vnějším planetám a v současnosti opouští sluneční soustavu. Vyvinula je Jet Propulsion Laboratory a vyslala NASA. Obě družice nashromáždily spoustu nových informací o plynných obrech
Sondy Voyager byly původně koncipovány jako součást programu Mariner a měly se jmenovat Mariner 11 a Mariner 12, jenže byly přesunuty do samostatného programu Mariner Jupiter-Saturn, který se poté přejmenoval na Voyager, jelikož se lidé z NASA domnívali, že se od Marineru liší tak, že zasluhují samostatný název. Voyager je v podstatě opakování neúspěšného programu Grand Tour z konce 60. a začátku 70. let. Program Grand Tour měl stejný cíl jako Voyager, ale byl zrušen, kvůli škrtům v rozpočtu.
První byl vypuštěn Voyager 2, navržená trajektorie letu využívala velice příznivé konjukce Uranu a Neptunu. Voyager 1 byl vypuštěn později, ale letěl po rychlejší trajektorii, ta umožnila, aby se k Jupiteru a Saturnu dostala dříve než Voyager 2, ovšem na úkor vnějších planet.
V roce 1979 dosáhl Voyager 1 Jupitera a pořídil tehdy i snímek velké rudé skvrny velké jako Země, především díky tomu snímku sestrojila NASA sondu sonda Galileo, která vyletěla v roce 1989 a Jupitera dosáhla v roce 1995. Na přelomu let 1982/83 doletěl Voyager 1 k Saturnu a objevil silné větry o rychlosti až 5000 km/h.. Sonda rovněž objevila uhlovodíky v atmosféře Titanu a především proto vyslala ESA sondu Cassini-Huygens.
Voyager 2 v roce 1988 přeletěl kolem Uranu, studoval jeho satelity a prstence a zjistil, že je vytvořily úlomky jeho největšího měsíce, Mirandy, když do něj narazilo těleso velké jako polovina satelitu. Sonda také zjistila, že je Uranova atmosféra velice klidná. Dále zjistil že uranova osa má úhel sklonu téměř 90°, takže se po oběžné dráze „valí“, to znamená, že pokud by někdo žil na jižní polokouli nedostalo by se k němu žádné sluneční světlo.V roce 1992 přeletěl Voyager 2 kolem Neptunu, objevil 6 nových satelitů, takže se počet známých zvýšil na 8. V roce 1990 přeletěl Voyager 1 pomalejší sondu Pioneer 10 a stal se nejvzdálenějším lidským výtvorem.
Po studiu 4 plynných obrů pokračoval Voyager 2 ven ze sluneční soustavy. V roce 2003 se oficiálně dostal do mezihvězdného prostoru a o 40 000 let později by se dostal k nejbližší hvězdě. Zatím je stále aktivní informace na Zemi posílá přes 70-timetrovou anténu. 15.srpna 2006 byl Voyager 1 od Slunce vzdálen již 100 astronomických jednotek
Sondy Voyager přenáší na zemi signál již více než 30 let, hlavně díky tomu, že radioizotopový termoelektrický generátor je robustní a má dlouhou životnost. Přijaté signály dnes analyzuje 10 lidí.
Na rozdíl od umělých družic určených jen pro oběžnou dráhu Země družicím Voyager dodávájí elektřinu tři radioizotopové termoelektrické generátory poháněné rozpadem Plutonia-238, který poskytne přibližně 470 W na 30 voltů ve stejnosměrném proudu. Plutonium-238 má poločas přeměny 87,74 let. To znamená, že se jeho výkon snižuje o 0.78% ročně. V roce 2006, 29 let po startu pouze 470 W × 2- ~= 373 W — nebo okolo 79.5% ze své původní síly. Nicméně bimetalové termočlánky, které přeměňují teplo na elektrickou energii se také rozkládají a tudíž výsledná síla je ještě nižší. Dne 11. srpna 2006 byl výkon generovaný sondami asi 290 W tj. asi o 40% nižší než výkon při startu.


Klára Issová

Klára Issová je česká herečka. Exotické příjmení má po otci, který pochází ze Sýrie, její sestřenicí je česká herečka Martha Issová. Klára Issová vystudovala konzervatoř, ve filmech, filmech pro televizi a televizních seriálech hraje od roku 1995. V roce 1997 získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění Veroniky ve filmu Nejasná zpráva o konci světa, dále byla v roce 1995 nominována na Českého lva v kategorii nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za film Indiánské léto a v roce 2000 ve stejné kategorii za film Anděl Exit.


Igaliku

Igaliku je malá osada chovatelů ovcí v jižním Grónsku v Igalikufjordu, 34 km severovýchodně od města Narsaq.
Osadu založil roku 1782 norský obchodník Anders Olsen se svou grónskou ženou jménem Tuperna. K 2. lednu 2006 zde žilo 55 obyvatel, živících se převážně pastvou ovcí.
V dobách vikingského osídlení ve 12. století se toto místo jmenovalo Gardar. Bylo tu první biskupství v Grónsku; jeho ruiny jsou na místě dodnes.


Karol Sidon

Karol Sidon, hebrejským jménem Efraim ben Alexander, je rabín, dramatik, spisovatel, bývalý chartista a disident částečně židovského původu.
Karel Sidon se narodil za války v tzv. smíšeném manželství. Otec byl pro svůj židovský původ poslán do koncentračního tábora Terezín a po neúspěšném pokusu o útěk popraven. Po otcově deportaci byl chlapec skrýván na venkově, a to až do konce okupace. Po maturitě vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Poté krátce pracoval v Československém rozhlase, do roku 1968 byl dramaturgem ve studiu Jiřího Trnky. V roce 1968 byl redaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů. Po jejich zrušení se stal ineditním autorem.
Karol Sidon podepsal Chartu 77. Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře.
V roce 1983 byl nucen pod nátlakem StB emigrovat do Německa, kde konvertoval k judaismu a studoval judaistiku. S německým prostředím se nikdy nesžil a prakticky v Německu přestal publikovat. Roku 1992 se stal pražským a zemským rabínem.
Podle jeho scénářů natočil Juraj Jakubisko v roce 1969 filmy Zběhové a poutníci a Ptáčkové, sirotci a blázni.


Brtnička

Brtnička je obec ležící jihovýchodně od města Jihlavy. Nadmořská výška obce je 597 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Jihlava. K 1. lednu 2007 byla obec převedena z okresu Třebíč do okresu Jihlava.
Osadou Opatova byla Brtnička do roku 1875. V roce 1949–1960 patřila k okresu Třešť, v letech 1961–2006 k okresu Třebíč, od roku 2007 přísluší k okresu Jihlava.


Genii

Geniiové jsou fiktivní lidskou civilizací ze seriálu Hvězdná brána: Atlantida, žijící na planetě Genii v galaxii Pegasus. Ačkoliv se vydávají za primitivní zemědělskou kulturu, jsou technologicky mnohem vyvinutějším, vojensky založeným národem.
Geniiové byli kdysi velkou konfederací planet, ale před tisíci lety byli napadeni Wraithy a byli nuceni zcela změnit svou společnost. Nyní žijí ve velkých podzemních městských bunkrech, a na povrchu se maskují za primitivní zemědělce. Tyto bunkry dokáží zastínit známky technologie a energie, takže o nich nemají Wraithové žádné tušení. Geniijská technologie není tak vyspělá jako ta pozemská, ale podle Teyli jsou Geniiové nejlepší nadějí pro galaxii Pegasus. Geniiové jsou sami schopni vyvinout jaderné zbraně, které chtějí použít proti Wraithům. Jejich společnost je však velmi rozpolcená, a mezi některými geniijskými skupinami panuje názor, že tyto zbraně mohou být později použity i pro získání zašlé slávy Genii.
Geniiové jsou vojenskou společností. Mají spojenecké vztahy s některými dalšími planetami, jako je Dagan nebo Manaria. Na mnoha dalších světech mají své špióny, kteří pravidělně informují mateřskou planetu. Geniiové také postavili své základny nebo tajné sklady zbraní na mnoha neobydlených planetách, které by se mohli stát útočišti v době neočekávaných událostí.
Cowen byl vůdcem Genii během prvních dvou sérii Hvězdné brány: Atlantida. V epizodě "V podzemí" doprovázel Sheppardův tým na planetu, kde se nacházela wraithská mateřská loď. Získali zde zařízení, které monitorovalo wraitské lodě v galaxii Pegasus. Na konci této mise Cowen Shepparda zradil, a chtěl získat zařízení jen pro sebe. Shappard byl na toto však připravený, a pomocí svou maskovaných jumperů se mu a jeho týmu podařilo geniijské vojáky odzbrojit, a získat wraithské zařízení. To bral Cowen jako velkou zradu a křivdu, proto ihned poté, co zjistil, že Atlantis je v epizodě "Bouře" evakuována na planetu Manaria, využil spojenectví s touto planetou, a získal zde kód pro vstup na Atlantis. Geniijské jednotky poté zabraly celé město, a zabili několik pozemských vojáků. Později, v epizodě "Státní převrat" unese Cowen tým majora Lornea. Chce získat technologii ATA genu, pomocí kterého by on a jeho vojáci byli schopni ovládat antické technologie. S pomocí Ladona Radima naplánují past, a zajmou i Sheppadův tým. Cowen ovšem netušil, že v tomhle plánu je začleněn ještě další plán. Radim využil této operace aby zabil Cowena a získal tak vládu nad Genii. To se mu podaří, Atlanťané jsou propuštěni, a Radim se stává novým vůdcem Genii.
Acastus Kolya byl geniijský vojenský velitel, který se stal největším geniijským nepřítelem pro expedici Atlantis. Poprvé v epizodě "Bouře" vedl geniijský tým, který napadl a obsadil Atlantis. Sheppardovy se podařilo zneškodnit množství jeho vojáků, což umocnilo Kolyovu zlost.
Později, v epizodě "Bratrstvo" vedl malý tým, který měl na planetě Dagan získat ZPM, které zde hledal Sheppardův tým. Znovu se mu podařilo Shepparda zajmout. S Kolyi se stává pověstná osina. Pomocí Sheppardova důvtipu je Kolya opět zneškodněn. Sheppard tentokrát už nemá daleko k tomu ho zabít, ale opět ho něchává jít.
V epizodě "Společné východisko" se Kolya vrací zpět. Je velmi naštvaný na Ladona Radima, který zabil Cowena a získal tak vládu nad Genii. To byl původně Kolyův plán, a teď se musel stáhnout do podsvětí. Opět se mu podaří zajmout Shepparda a vydírá Atlantis, že pokud mu nevydají Radima, Wraith kterého dřží, Shepparda zabije. Sheppardvy se podaří uzavřít dočasné spojenectví s tímto Wraithem, a uniknou. Kolya uniká bránou, ale Sheppard mu vysílačkou slíbí, že jestli se někdy ještě setkají, tak ho určitě zabije.
V epizodě "Nezodpovědný" Kolya hledá Sheppardův tým na planetě, kde nyní žije Lucius Lavin. Zajme jeho tým, a vyhrožuje jejich zabitím. V přímém střetu s Sheppardem je poté již opravdu zabit.
Ladon Radim se porvé objevil v epizodách "Bouře" a "Oko", kdy byl členem Kolyova týmu, který napadl a obsadil Atlantis.
Později v epizodě "Státní převrat" kontaktoval Atlantis, a tvrdil, že chystá puč a převzetí moci na Genii. To se mu nakonec podařilo, a stal se novým vůdcem Geniiů.
Když je v epizodě "Společné východisko" zajat Sheppard, Radim přichází na Atlantis, aby nabídl svou pomoc. Nakonec se však zjišťuje, že on je právě ten, kterého Kolya požaduje výměnou za Shepparda. Dr. Weirová však Radima nevidá, a ten se vrací zpět na Genii, kde získá informace o tom, kde je Sheppard držen.
V epizodě "Návrat" přemlouvá Teylu Emmagan a Ronona Dexe, aby se přidali k Geniiům poté, co pozemšťané opouští Atlantis kvůli Antikům z lodě Tria.
Sora je geniijským vojákem a dcerou Tyruse. Teyla Emmagan jí znala už jako malé dítě. Poprvé se Sora objevuje v epizodě "V podzemí", kde se spolu se svým otcem stává prvními Genii, se kterými se pozemšťané setkávají. Soře není povoleno účastnit se mise s pozemšťany na planetu Wraithů. Při této misi zahyne Tyrus, její otec. Sora z toho obviňuje Teylu Emmagan.
Později se se Sorou setkáváme v epizodách "Bouře" a "Oko", kde je členem týmu Geniiů, kteří napadnou a obsadí město Atlantis. Pátrá zde hlavně po Teyle, aby se jí pomstila. Poté co zíksají pozemšťané zpět kontrolu nad městem, stává se ze Sory zajatec.
Původně bylo plánováno, že bude Sora předána zpět na Genii během epizody "V obležení", jako součást dohody, kdy dr. Weirová získala od Geniiů dvě atomové bomby. Tato scéna však byla nakonec vystřižena kvůli časovému omezení epizody.


Vilém II. Ryšavý

Vilém II., třetí syn Viléma I. Dobyvatele a Matyldy Flanderské, byl králem Anglie v letech 1087 až 1100 a rovněž vládl Normandii a měl vliv ve Skotsku. Je často znám jako Vilém Ryšavý pro svou do ruda zbarvenou tvář. Byl méně úspěšný v kontrole nad územím Walesu.
Přesné datum narození není známé, ale zřejmě se narodil někdy mezi lety 1056 až 1060. Byl třetím ze čtyř synů vévody z Normandie. Jeho vychovávatelem v mládí byl Lanfrank z Pavie a zdálo se, že bude důležitým šlechticem, ale ne králem a to až do smrti v pořadí druhého syna Richarda. Vilém, otcův oblíbenec, nastoupil na anglický trůn po otcově smrti. Vztahy mezi ním a bratry Robertem a Jindřichem ale nebyly nikdy idylické.
Rozdělením panství Viléma Dobyvatele na dvě části vyvolalo problém u šlechticů, kteří vlastnili půdu po obou stranách Lamanšského průlivu. Vilém a jeho bratr Robert, který zdědil Normandii, byli soupeři a tak se šlechtici nemohli zavděčit oběma a jedinou možností, pro ně bylo sjednocení Anglie a Normandie pod jednoho vládce. Tato snaha vyústila roku 1088 ve vzpouru proti Vilémovi na podporu Roberta. Tuto akci vedl vlivný biskup Odo z Bayeux, nevlastní bratr Viléma Dobyvatele. Robert ale nestačil dorazit do Anglie, aby podpořil své spojence a Vilémovi se podařilo zajistit za pomoci stříbra a slibu lepší vlády přízeň anglické šlechty. Vilém tak porazil vzbouřence a stabilizoval svou vládu. Roku 1091 se vylodil v Normandii, porazil Robertovo vojsko a přinutil ho podstoupit mu část svých pozemků.
Vilém se tak stal nejmocnějším vladařem Evropy. Anglicko-normanské královské instituce dosáhly účinnosti, která v té době v Evropě neměla obdoby. Osobní vliv krále byl tak prostřednictvím efektivní a věrné státní struktury uplatňován v celém království.
Vilém zdědil po svém otci soupis nemovitostí uvedený v pozemkové knize, která neměla svým rozsahem v té době v Evropě obdobu. Jejím původním hlavním účelem bylo zajistit výběr daní a dokazovala rozsah kontroly Anglie panovníkem. I když nebyl tak schopným diplomatem jako jeho otec, dokázal hájit své zájmy silou. Roku 1095 se Robert de Mowbray, hrabě z Northumbrie, odmítl účastnit jednání Curia Regis, jednání, které se konalo třikrát do roka a kde král oznamoval vlivným šlechticům své politické záměry pro příští obdobi. Vilém se v čele vojsky vydal do Northumbrie, kde Roberta porazil. Hraběti byl zabaven majetek a byl uvězněn.
Uspěl i v zahraniční politice. Roku 1091 odrazil invazi krále Malcolma III. Skotského a přinutil ho ke slibu věrnosti. Roku 1092 nechal vybudovat hrad v Carlisle, aby tak mohl kontrolovat Cumbrii, která byla předtím ovládána Skoty. Malcolm ale podruhé napadl Anglii a vydrancoval Northumbrii. V bitvě u Alnwicku, 13. listopadu 1093 padl Malcolm do normanské léčky a on i jeho syn Eduard byli zabiti a Malcolmův bratr Donald se stal jeho nástupcem. Vilém podporoval Malcolmova syna Duncana, který se na trůnu udržel jen krátkou dobu. Po něm nastoupil jiný Malcolmův syn Edgar, který roku 1094 obsadil Lothian a roku 1097 odstranil s Vilémovou pomocí Donalda. Edgar uznal Vilémovo právo na Lothian.
Roku 1096 se Vilémův bratr Robert připojil k první křížové výpravě. Na toto tažení potřeboval finance a tak zastavil u Viléma vévodství normanské za 10 000 marek, což odpovídalo asi čtvrtině Vilémových ročních příjmů. Vilém získal tyto prostředky zavedením zvláštní vysoké a nenáviděné daně v celé Anglii. Vilém pak vládl v Normandii v době Robertovy nepřítomnosti jako jeho regent. Robert se vrátil až v září 1100 jeden měsíc po Vilémově smrti. Jako regent se Vilém zúčastnil tažení ve Francii v letech 1097 až 1099. Osvobodil Maine ale neuspěl v osvobození Francouzy kontrolované oblasti Vexin.
Ráno 2. srpna 1100, Vilém uspořádal hon v New Forestu. Vilém se s Walterem Tyrellem, lordem z Poix, oddělili od ostatních lovců. Příští den byl Vilém skupinou místních venkovanů nalezen mrtev, ležící ve křoví s šípem zabodnutým v hrudi. Vilémovo tělo bylo opuštěno, protože po jeho smrti museli šlechtici rychle odcestovat na svá panství, aby zabezpečili své majetky. Vilémův mladší bratr Jindřich spěchal do Winchesteru, aby zabezpečil královský poklad a poté do Londýna kde byl následující den korunován anglickým králem, předtím než dorazil některý z arcibiskupů. Legenda uvádí, že Vilémovo tělo bylo dopraveno do Winchesterské katedrály místním uhlířem.
Podle soudobých kronik Vilémova smrt nebyla vražda. Walter a Vilém lovili spolu, když Walter vystřelil šíp, který místo aby zasáhl jelena, zasáhl Viléma. Walter se mu snažil pomoci, ale už nemohl nic dělat. Protože se bál, že bude obviněn z vraždy, polekal se a utekl. Vilémovy ostatky jsou uloženy ve Winchesterské katedrále.
I když byl Vilém schopným vladařem, byl zároveň i bezcitným panovníkem. Zdá se, že mezi svými poddanými a šlechtou nebyl oblíben a podle anglosaské kroniky byl nenáviděn téměř všemi lidmi. Je ale možné, že tento názor, jehož autoři pocházeli z církevních kruhů, je ovlivněn dlouhodobými Vilémovými spory s církví. Podle normanské tradice Vilém pohrdal Anglií a jejich kulturou. Vilémova vláda byla poznamenána jeho bojovnou povahou. Neoženil se a nezanechal žádné potomky ať už legitimní nebo nelegitimní.


Dvouřádkové elementy dráhy

Dvouřádkové elementy dráhy představují specifický textový formát, který ve dvou řádcích reprezentuje matematické parametry, tzv. elementy dráhy, a další údaje potřebné pro výpočet pozice kosmického tělesa. Kromě standardních orbitálních elementů obsahuje navíc údaje potřebné pro výpočet změn dráhy v důsledku působení odporu zemské atmosféry. Díky jednoduché textové struktuře formátu je zajištěna snadná přenositelnost TLE údajů pomocí nejrůznějších komunikačních prostředků.
Údaje o družicích jsou pravidelně aktualizovány na základě radarových měření prováděných severoamerickým velitelstvím protivzdušné obrany - NORAD. Soubory s těmito údaji jsou přístupné na internetu a je možné jejich volné stažení.
Vlastní parametry uložené v TLE formátu jsou využívány v nejrůznějších počítačových programech sloužících k výpočtu polohy umělých kosmických těles.
Na jejich základě je možné spočítat polohu stanice až na několik týdnů dopředu. S delším datem ovšem klesá přesnost predikce, což je způsobeno zejména rušivými silami vznikajícími jako důsledek tlaku kosmického záření, odporu zbytků zemské atmosféry, nepravidelnosti zemského gravitačního pole a zejména motorickými manévry stanice.


Karamoja

Karamoja, je region na severovýchodě Ugandy o rozloze 28 187 km2, zahrnující distrikty Kotido, Moroto a Nakapiripirit, jenž jsou součástí formální Severní oblasti.
Region je většinou polovyprahlá rovina, s nevlídným tropickým podnebím a nízkými ročními srážkami. Je to z velké části savana, s průměrnou nadmořskou výškou 1400 metrů, porostlá sezónními travinami, bodláčím, příležitostně i malými stromy. Na východních hranicích regionu leží vysoké hory, Mt. Kadam, Mt. Napak, a Mt. Moroto, dosahující nadmořské výšky 3000 metrů a víc.
Karamoju obývají především kmeny Karamodžong a Oropomové, žijící polokočovným způsobem života. Život v regionu zůstal po tisíce let téměř nezměněn. Západní technologie, léky, oblečení, kultura, a křesťanství, jež různou silou ovlivnily zbytek Ugandy, zdejší obyvatele téměř nepoznamenaly.
Karamoja byla do dubna 1971 distriktem, jenž byl součástí formální ugandské Severní oblasti. Metropolí distriktu bylo město Moroto. V dubnu 1971 byl do té doby jednotný distrikt rozdělen na distrikty Severní Karamoja a Jižní Karamoja. V letech 1973-1981 pak byla Jižní Karamoja rozdělena na distrikty Moroto a Nakapiripirit, které pak byly opět sjednoceny jako distrikt Moroto. Roku 1976 byla Severní oblast zrušena a Karamoja se stala provincií. Ta pak byla roku 1989 zase zrušena a začleněna do obnovené Severní oblasti. Od té doby není Karamoja administrativním celkem. V červenci 2001 došlo k obnově distriktu Nakapiripirit. V návrzích ugandských federalistů na přeměnu Ugandy na federaci, figuruje Karamoja jako jeden z nových spolkových států.


Alberto Fujimori

Alberto Ken'ya Fujimori je peruánský politik, který byl prezidentem Peru v letech 1990–2000. Fujimori je kontroverzní osobou – na jednu stranu pomohl zemi překonat vleklou a hlubokou ekonomickou krizi a rázně zasáhl proti teroristickým organizacím Světlá stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru, na druhé straně byl spojený s korupcí, porušováním lidských práv a používáním nedemokratických praktik.
Rodina Alberta Fujimoriho přišla do Peru z Japonska. Původní profesí zemědělský inženýr byl v době svého zvolení profesorem matematiky. V roce 1988 založil politickou stranu Cambio 90.
V roce 1990, kdy byl Fujimori zvolen prezidentem Peru, byla země v komplikované situaci. Peru bylo dlouhodobě v ekonomické krizi, sociálně rozdělené a zmítané občanskou válkou. Předchozí prezident Alan García během svého mandátu zestátnil banky, přivedl zemi k hyperinflaci a na pokraj státního bankrotu, rovněž potlačení maoistické guerilly Světlá stezka a marxistické guerilly MRTA se mu nedařilo – Světlá stezka v roce ovládala 19 z 24 departmentů Peru.
Hlavním oponentem Garcíi byl peruánský spisovatel a kandidát pravicové koalice Frente Democrático Mario Vargas Llosa – překvapivě však ve volbách zvítězil právě nepříliš známý Fujimori, který si získal sympatie veřejnosti svou příslušností k menšině, skromností a rozhodností.
Jelikož však měl Fujimori v parlamentu menšinu, provedl v roce 1992 tzv. „samopuč“ – rozpustil parlament, pozastavil platnost ústavy a některé opoziční politiky držel v domácím vězení. Jeho argumentem bylo, že opozice brání boji proti terorismu. Následné volby opoziční strany bojkotovaly a Fujimori po nich mohl sestavit většinovou vládu.
Fujimori po svém zvolení praktikoval tvrdou neoliberální politiku, což vedlo ke krachu řady firem a růstu nezaměstnanosti, přičemž následky zmírňovala sociální opatření. Tato opatření však opravdu časem snížila inflaci a přivedla do země nové investory. Další hospodářská krize Peru zasáhla až v roce 1998.
Za vlády Alberta Fujomoriho se Peru podařilo významně omezit činnost guerill, operujících na jeho území. Zlomem v činnosti Světlé stezky bylo 12. září 1992, kdy byl zatčen její vůdce Abimael Guzmán. Vůdce Revolučního hnutí Túpak Amaru se podařilo také dopadnout a oba dva byli později odsouzeni na doživotí. Tvrdý postup Fujimoriho a armády vedl k tomu, že počet členů obou guerill poklesl z tisíců na „pouhých“ několik set osob a jejich útoků v 90. letech výrazně ubylo.
Kontroverze vyvolal poslední velký útok členů Revolučního hnutí Túpak Amaru, ke kterému došlo koncem roku 1996. Komando dvanácti mužů a dvou nezletilých dívek vedených Néstorem Cerpou tehdy obsadilo japonské velvyslanectví v Limě a po 126 dnů zde drželo 72 většinou významných osob a diplomatů. Fujimori tehdy odmítl jakékoliv vyjednávání a policie posléze velvyslanectví obsadila silou a všechny únosce zastřelila. Kromě 14 únosců v boji zemřeli dva policisté a jeden z rukojmích zemřel na infarkt. Po útoku se také ukázalo, že budova velvyslanectví byla celá monitorována odposlouchávacím zařízením.
V roce 1995 byl Fujimori znovuzvolen. V roce 2000 se rozhodl bezprecedentně kandidovat potřetí a ve volbách, které opozice označila za zmanipulované, opět zvítězil. Krátce nato se však jeho vláda po korupčním skalndálu rozpadla. Fujimori brzy odcestoval do Japonska, kde ho proti případnému souzení v Peru chránilo jeho japonské občanství a faxem podal demisi.
V roce 2000 Fujimori utekl do Japonska a faxem poslal do Peru vyjádření o své demisi. V roce 2005 však odletěl do Chile, jelikož měl v úmyslu v Peru opět kandidovat v prezidentských volbách. Byl však zatčen na základě mezinárodního zatykače a vydán do Peru. V roce 2007 byl Fujimori za zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení domovního práva odsouzen na šest let. V roce 2000 totiž nařídil prohledat byt, v němž měl šéf tajných služeb Vladimir Montesinos ukryty videozáznamy dokumentující korupci v jeho vládě. Pomocí falešného prokurátora pak chtěl důkazy ukrást. Celkem byl obviněn z dvaceti trestných činů, například z korupce a porušování lidských práv. Měl například schválit dva masakry v letech 1991 a 1992, při kterých zahynulo 25 lidí. Spáchalo je zvláštní komando Colina, které s vědomím Fujimoriho zřídil právě Montesitos. Montesitos i členové komanda byly za tyto masakry již odsouzeni. Fujimori soudní rozsudky považuje za politické pronásledování.
7. dubna 2009 byl odsouzen k 25 letům vězení, když ho soud shledal vinným z porušování lidských práv, z únosů a z podílu na zabití 25 lidí.


Neogén

Neogén je geologická perioda patřící do éry kenozoika, která začala přibližně před 23 miliony let a trvá dodnes. Alternativním zakončením je hranice pliocén-pleistocén, tj. 1,806 mil. let. Klasickou oblastí, kde byla definována spodní hranice, která je dána nástupem planktonických foraminifer Paragloborotalia kugleri, je u obce Carrosio, severně Janova v Itálii. Název byl poprvé použit roku 1853 M. Hoernesem, který pod něho zahrnul stávající epochy miocén a pliocén. Bližší členění, založené zejména na nanoplanktonu a foraminiferách, ukazuje následující tabulka.
Toto členění platí pro klasickou oblast mediteránního neogénu. Pro oblast centrální Paratethydy se používají epochy eger, eggenburg, ottnang, karpat, baden, sarmat, panon, pont, dák a ruman. Regionální názvy platí pro oblast východní Paratethydy, Nového Zélandu, Japonska, Kalifornie a severní Ameriky.
Na počátku neogénu převládá teplé, vlhké klima, vrchol oteplení přichází ve středním miocénu, kdy je teplota ovzduší o 7-9 °C vyšší než v současnosti. Konec miocénu a pliocén je však již ve znamení postupného ochlazování. Jednou z příčin je přerušení spojení Atlantického a Pacifického oceánu v oblasti střední Ameriky, jehož důsledkem byla změna mořských proudů, rozšíření antarktického ledovce a zalednění severní polokoule, přičemž hladina moře klesla až o 40 metrů. V Evropě se vydělují 4 oblasti mořského neogénu - boreální na severu, západní, Paratethys, sahající v souvislém pásmu od středomořské oblasti po Ural, jejímiž relikty jsou Černé a Kaspické moře a oblast jihoevropská. Vrcholí též tektonická aktivita, která dala postupně vzniknout pásemným pohořím od Pyrenejí přes Alpy, Karpaty, Kavkaz do Himalájí, ale také východoafrickým příkopovým propadlinám. Jednotlivé fáze probíhaly na hranici oligocén-miocén = sávská fáze, ve středním miocénu = štýrská fáze, v mladším miocénu = atická fáze a v pliocénu to byla rodanská fáze.
Z prvoků dominují foraminifery, hlavně planktonické formy, přisedlé, velké formy. Z mořských živočichů jsou zastoupeny dále křemité houby, koráli, mechovky. Mezi členovci dominují krabi, vzácnější jsou nálezy hmyzu. Pro členění miocénu jsou důležití i ostrakodi. Mezi měkkýši jsou hlavními rody mlžů Pecten, Congeria, Unio, Rzehakia, dále gastropodi, méně významní jsou hlavonožci a ježovky. Pokračuje vývoj ryb, důležité jsou nálezy otolitů, sluchových kůstek a nálezy zubů žraloků. Z obojživelníků jsou to pravé žáby, ropuchy, z plazů hlavně krokodýli. Z jižní Ameriky pocházejí nálezy dravého ptáka, obrovitého Phorusrhacose, jehož lebka měřila přes 70 cm, na Novém Zélandu pak ptáků Moa, z afrických ostrovů tzv. "sloních" ptáků Aepyornithidae, dosahujících výšky až 3 metry a váhy 450 kg. Dominující faunou jsou savci. Mezi chobotnatci mastodonti, značný vývoj zaznamenali koňovití. Tříprstý rod Hipparion se dostal postupně z Euroasie přes Španělsko do Afriky. Na území Ameriky a Asie to byl rod Hypohippus. Rod Pliohippus je přímým předkem dnešního koně. Během pleistocénu však zástupci koňovitých na území Ameriky vymírají. Dalšími zástupci savců byly hmyzožravci, hlodavci, nosorožci či tapíři. V údolí Olduvai byl nalezeny zbytky zástupce primátů - Australopithecus.
Pro stratigrafii je nejdůležitější nanoplankton, velký význam mají i horninotvorné červené řasy, rozsivky a parožnatky. Z cévnatých rostlin jsou mezi nahosemennými zastoupeny hlavně jehličnany, z teplomilých rostlin rody Ficus, Magnolia. Teplomilné rostliny však ochlazování klimatu postupně vytlačuje v Evropě k jihu, popřípadě dochází k jejich vymírání. Jejich místo obsazují opadavé listnáče, které se přizpůsobují méně příznivým podmínkám - břízy, olše, habry, duby.
Neovulkanity - Komorní hůrka, Železná hůrka, minerální vody ve Františkových Lázních
vltavínonosné štěrky a písky se těží například u Ločenic či Lhenic


Kirk Hammett

Narodil se v San Francisco, Kalifornii, irskému otci a matce pocházející z Filipín. Do základní školy začal docházet poté, co se jeho rodina přestěhovala do East Bay. Jako mladý začal projevovat zájem o hudbu hlavně díky sbírce kytar a nahrávek jeho staršího bratra Ricka. Nejvíce ho ovlivnily kapely Led Zeppelin, The Rolling Stones, Black Sabbath a UFO. Jeho největším vzorem byl Jimi Hendrix. Ke kytaře se dostal v 15 letech, jeho prvními kytarami se staly 1978 Fender Stratocaster a 1974 Gibson Flying V. Aby si vydělal na zesilovač značky Marshall, začal pracovat jako prodavač v Burger Kingu.
V roce 1985 založil spolu se zpěvákem Paulem Baloffem, kytaristou Gary Holtem, baskytaristou Geoffem Andrewsem a bicmanem Tomem Huntingem skupinu Exodus, která je aktivní dodnes.
Hammett nastoupil do kapely Metallica v roce 1983 jako náhrada za Dava Mustaina, který měl problémy s alkoholem. Jeho prvním počinem společně s Metallicou bylo album Kill 'Em All. V té době bral lekce hry na kytaru od slavného kytarového virtuóza Joea Satrianiho.
Přestože je Hammett hlavně sólový kytarista, pro Metallicu napsal také velké množství riffů od poloviny 80. let, obzvláště pak v letech devadesátých v průběhu Load éry. Jeden ze slavných riffů skladby Enter Sandman napsal v hotelovém pokoji ve tři hodiny ráno. Část skladby Creeping death napsal Kirk Hammett původně pro Exodus, avšak přenesl ji do Metallicy. Hammett je známý častým užíváním Wah-wah pedálu v jeho sólech. On sám říká, že wah-wah mu dovoluje „rozšířit jeho osobnost“. Často také obohacuje písně flažolety, nejvíce patrné jsou ve skladbách Welcome Home, Disposable Heroes a The Thing That Should Not Be.
Album Metallicy St. Anger vyvolává rozporuplné reakce. Jednou z hlavním příčin je absence kytarových sól. Kirk sám řekl že do alba zkoušeli sóla zakomponovat, avšak neznělo to podle jejich představ.
V roce 2006 Hammett propůjčil hlas své postavě v seriálu Simpsonovi.
Hammettovo první manželství skončilo v roce 1990, v průběhu nahrávání alba The Black Album. Nyní žije v San Franciscu společně se svou druhou ženou Lani se kterou se oženil v roce 1998. 29. září 2006 se Kirkovi a Lani narodil syn, kterému dali jméno Angel Ray Keala Hammett.
V lednu 2007 ohlásila americká společnost ESP Guitars Company limitovanou edici kytary KH-20 která oslavuje Kirkův 20letý vztah se společností ESP. Kytara vychází z typu KH-2 který se prodává již řadu let.
V roce 2009 připravila firma ESP Guitars Company ve spolupráci s Hammettem limitovanou edici kytary ESP M-II Ouija v černé barvě a "reversed" verzi s barvě bílé.


Pěvecké sdružení severočeských učitelů

Pěvecké sdružení severočeských učitelů je mužský pěvecký sbor, který byl založen v severočeském Mostě v roce 1923. V současnosti má 25 členů. Jeho domovskou základnou je Základní umělecká škola v ulici Obránců míru v Mostě. Čeleny sboru jsou pedagogové ze severních Čech.
V letech 1953–1991 vedl sbor sbormistr Alois Škarka, v současnosti je uměleckým vedoucím Vlastimil Podlena a sbormistem PhDr. Zdeněk Fröhlich.
PSSU vystupovalo i v zahraničí – ve Finsku, Anglii, Švédsku, Francii, Rakousku, opakovaně v Německu, Bulharsku, Maďarsku a Polsku.


Milan Peťovský

Mgr. Milan Peťovský, slovenský kameraman a filmový režisér, jeden z průkopníků slovenského animovaného filmu.
Studoval fotografii na ŠUP v Bratislavě a trikovou a televizní techniku na FAMU v Praze. Zpočátku se věnoval trikové kameře, později tvorbě animovaných filmů. Za své práce získal vícero mezinárodních ocenění. Působil i jako pedagog na Střední škole uměleckého průmyslu a na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Byl členem Asociace Slovenských kameramanů a členem Svazu slovenských dramatických umělců.


Kammspitze

Kammspitze je hora ležící v údolí Ennstal mezi městy Grössming a Tipschern v Rakouské spolkové zemi Štýrsko. Geograficky se řadí do pohoří Dachstein, respektive jeho části - náhorní plošiny Steirisches Dachstein Plateau.
Výstup na vrchol je možný ze dvou stran. Jednodušší výstup vede od severu z plochého dna kotliny Kammboden, od chaty Viehberg Alm. Cesta č. 28 míjí jezírko Miesbodensee a pokračuje strmými travnatými svahy až pod vrcholovou pyramidu, kde přes pár skalních stupňů dosahuje vrcholu.
Zajímavější, ale náročnější cesta je z jihu. Cesta má svůj začátek v krajové části obce Grossming ve výšce. Rozcestník zde naviguje dvě cesty: obtížnější "Direktsteig" a "Normalweg". Cesta Direktsteig vede zpočátku velmi prudkým svahem v lese. Po dosažení rozcestí ve výšce 1500 m přechází stezka na velké suťoviště a pokračuje serpentinami mezi porosty kleče. Závěrečný výšvih pod vrcholová skaliska je vedem trávami. Skály jsou uměle zajištěny kramlemi a ocelovým lanem. Výška zajištěného úseku je zhruba 80 metrů. Na vrcholu je kříž a výhled do širokého okolí na Dachstein, blízký Grimming, Nízké Taury a na severu pohoří Totes Gebirge.


Frank Drake

Frank Donald Drake je americký astronom a tvůrce známé Drakeovy rovnice, která určuje počet mimozemských inteligentních druhů nacházejících se ve vesmíru.
Narodil se jako syn Richarda a Winfred Drakeových. Vyrůstal v jižní části Chicaga, spolu se sestrou Almy a bratrem Robertem. Již od mládí se zajímal o vědu a se svými přáteli trávil dlouhé hodiny experimentováním na poli radioastronomie, chemie, motorů a astronomie. Při studiu astronomie si uvědomil, jak obrovský je vesmír, a tak ho brzy začala pronásledovat i otázka, jestli jsme ve vesmíru sami. Vzhledem k tomu, že pocházel z věřící rodiny, byla u něho tato myšlenka částečně potlačována rodinou.
Po skončení studií na střední škole obdržel Drake stipendium na studium elektroniky na Cornellově univerzitě. Bylo to právě během studií elektroniky, kdy konečně plně objevil svoji lásku k astronomii a setkal se zde i s lidmi, kteří byli podobného názoru jako on. Roku 1951 zavítal mladý Frank na přednášku předního astrofyzika své doby Otty Struveho. Ke konci přednášky Struve ukázal posluchačům materiály, které dokazovaly, že více než polovina hvězd v Galaxii má své vlastní oběžnice a tvoří planetární systémy. Struve pak dále předpokládal, že život samozřejmě může existovat i na některých z nich, což se plně ztotožňovalo s Drakeovými názory. Drake obdržel svůj bakalářský titul z fyziky na Cornellově univerzitě v roce 1952.
Po skončení studia strávil Drake tři roky v námořnictvu, aby armádě vynahradil prostředky, které vynaložila, když mu zaplatila stipendium. Službu u armády zakončil jako důstojník přes elektroniku na palubě USS Albany, kde získal neocenitelné zkušenosti s používáním nejnovějšího hi-tech vybavení. Když jeho služba u námořnictva skončila, zamířil Drake na absolventské studium na Harvard, kde se zaobíral oborem optické astronomie. V té době bylo jediné volné letní místo v radioastronomii. Pro jeho zkušenosti z armády a s elektronickým vybavením se i zde mohl Drake cítit přirozeně i přes neustálou modernizaci zařízení.
Po absolvování studia v roce 1958 obdržel nabídku místa v nově zformované National Radio Astronomy Observatory v Green Bank, Virginia, ve které se roku 1960 provedl první pokus vyhledání mimozemské civilizace. Projekt se jmenoval Ozma a signatářem projektu byl Franke Drake. Hledání probíhalo po dva týdny, kdy byly pozorovány/"poslouchány" hvězdy Tau Ceti a Epsilon Eridani. V jednom momentu poslouchání potencionálních signálů, zachytil teleskop jasný signál, který vzbudil obrovské pozdvižení. Bohužel pro vědce se pak ukázalo, že se jednalo jen o odražený signál v atmosféře, který pocházel ze Země. V dalším průběhu hledání nebyl žádný další signál zachycen.
V roce 1961 Franke Drake a J. Peter Permen uspořádali první konferenci projektu SETI. Na tří denním setkání bylo přítomno několik desítek vědců, kteří měli zájem o projekt SETI a pro Draka se stala přípravou pro uveřejnění jeho slavné Drakeovy rovnice.
Slavná rovnice byla zformulována jako podklad pro projekt SETI, aby názorně ukázala, kolik civilizací je v naší Galaxii.
V roce 1963 Drake vzal na velmi krátkou dobu místo ve světoznámé Jet Propulsion Lab v Měsíční a planetární sekci, ale později toto místo vyměnil za místo v Cornelliho centru pro radiofyziku a vesmírného výzkumu. O dva roky později dostal nabídku na místo ředitele Cornelliho teleskopu v Arecibu v Porto Ricu. Spolupodílel se na návrhu destiček pro sondu Voyager a Pioneer, jenž nesou poselství lidí ke hvězdám pro potenciální mimozemšťany. Během svého života se zabýval i myšlenkami, jak by mohla vypadat případná příroda na cizích světech.
V roce 1964 začal pracovat na fakultě Cornell University, kde se stal profesorem Národního centra pro atmosféru a ionosféru. V roce 1984 se stal děkanem a profesorem astronomie a astrofyziky na University of California, Santa Cruz. Stal se prezidentem Mezinárodní astronomické unie v komisi pro bio-astronomii a předsedal i nadále SETI programu. Z jeho publikací namátkou Inteligentní život ve vesmíru z roku 1962, či se spolupodílel s Dava Sobel v autobiografickém díle Je někdo tam venku? z roku 1993.


Silnoproud

Silnoproud je běžný český slangový termín pro slovo elektrotechnika. Zpravidla je jím míní silová elektrotechnika, tj. práce s běžným síťovým napětím 230 V~ a vyšším.
Ke slovu silnoproud existuje také jakési antonymum - slaboproud. Zpravidla je výrazem slaboproud míněna ovládací elektronika, tj. práce s běžným síťovým napětím 230 V~ a nižším.


Čona

Čona je řeka v Irkutské oblasti a Jakutské republice v Rusku. Je to pravý přítok Viljuje. Je 802 km dlouhá. Povodí má rozlohu 40 600 km2.
Protéká Středosibiřskou pahorkatinou a ústí do Viljujské přehrady. Údolí dolního toku je v délce 170 km zatopeno.
Zdroj vody je sněhový a dešťový. Průměrný roční průtok vody činí 125 m3/s. Zamrzá v říjnu a rozmrzá v květnu.


Petiční výbor Věrni zůstaneme

Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 - 1942.
Založení PVVZ předcházelo zveřejnění manifestu Věrni zůstaneme v roce 1938 skupinou levicových intelektuálů. Manifest si kladl za cíl mobilizovat veřejnost proti německé agresi.
Po obsazení Československa nacistickým Německem začal PVVZ rozvíjet zpravodajskou činnost zaměřenou na sběr informací pro spojenecké armády, zajišťoval ilegální přechody do zahraničí, distribuoval ilegální tiskoviny a vyvíjel také sabotážní činnost.


SIG P210

SIG P210 je poloautomatická pistole, anglicky Semi - automatic pistol navržená a vyráběná společností Swiss Arms AG dnes SIG Sauer ve městě Neuhausen am Rheinfall v kantonu Schaffhausen, Švýcarsko. Byla užívána od roku 1949 do roku 1975 v ozbrojených silách Švýcarska, od roku 1951 v německé policii a nejslavnějším uživatelem těchto pistolí byla Dánská královská armáda. V těchto zemích byla pistole nahrazena modelem SIG P220. Přes své nahrazení modelem P220 je stále model P210 považován za nejzdařilejší a jeho současná cena na sběratelském trhu je kolem 2000 €.
Pistole je vyrobena celá z oceli a existuje v rážích 9 mm Luger, 7,65 mm Luger a .22 Long Rifle. Zásobník má kapacitu 8 nábojů. Celková délka pistole je 215 mm a délka samotné hlavně je 120 mm. Pistole má manuální pojistku spouště, ale nelze ji nosit zároveň nataženou a zajištěnou. Toto je typický znak pistolí SIG Sauer. Samotná pistole je vyrobena z vysoce kvalitní oceli, ale je značně drahá.
Pistole byla vyráběna v mnoha variantách. Celkem bylo vyrobeno více než 350 000 kusů této zbraně. Je známo asi 11 vyriant, které se liší svojí ráží a zpracováním. Pistole nesou sériové označení začínající buď na P určené pro civilní trh, A pro švýcarskou armádu a D pro Spolkovou ochranu hranic. Existují i série pro Dánsko a Německo, které mají své speciální značení.


Tom Hall

Tom Hall je herní designer narozený ve Wisconsinu. V roce 1987 pracoval ve společnosti Softdisk, jako programátor a editor časopisu Big Blue Disk. Poté spolu s Johnem Romerem, Johnem Carmackem a Adrianem Carmackem zakládal společnost Id Software, která je tvůrcem úspěšných her jako Quake či Doom. V ní se podílel jako designer na hrách Wolfenstein 3D, Spear of Destiny či Doom.
Po sporech s Johnem Carmackem, které se týkaly designu hry Doom, Tom opustil firmu a přidal se k Apogee/3D Realms. Zde byl herním designerem Rise of the Triad, produkoval Terminal Velocity a spolupodílel se na hrách Duke Nukem II a Duke Nukem 3D. Pracoval též na herním enginu ke hře Prey až do 12. srpna 1996, kdy firmu opustil.
Poté spoluzaložil s Johnem Romerem společnost Ion Storm, kde produkoval hru Anachronox. Hra nebylo úspěšnou. Po působení ve několika dalších firmách nyní působí v KingsIsle Entertainment.


Freeez

Zakladatelem této skupiny je John Rocca. Složení skupiny se s lety měnilo, ale členy byli vždy zakladatel Johnem Rocca a klíčoví členové, jako jsou Andy Stennet, Peter Maas, Paul Morgan a Everton Mcalla.
Na první nahrávce kapely Freeez, Keep in Touch účinkoval i kytarista Jean-Paul "Bluey" Maunick z britské funkové kapely Incognito, dále u druhé zpívala vokály zpěvačka Ingrid Mansfield Allman. Andy Stennet a John Rocca rovněž nahrávali pod různými pseudonymy jako Pictures či Pink Rhythm. Kapela pak podepsala smlouvu s nahrávací společností Banquet Beggars Records ve Velké Británii.
Kapela Freeez se snad nejlépe zapamatovává podle jejich mladičkého Britfunk stylu a to zejména ve Spojeném království díky účinkování písně "Southern Freeez" v britských a evropských hitparádách. Většina jejich raných prací, včetně písně "Southern Freeez" se stala jistou částí v rámci jazz-funkové scény ve Velké Británii, v raném roku 1980 .
Píseň "I.O.U" napsaná, produkovaná a upravená americkým producentem Arthurem Bakerem, byla použita do breakdance filmu "Beat Street". Song se také dostal do různých hitparád, význačně do US Billboard Dance, UK Singles a US Billboard R&B hitparád přes léto 1983 a tak "IOU" byl velmi blízko písniček od Madonny, Michaela Jacksona či Davida Bowieho. Následně Freeez vydali další singly z alba jako "Pop Goes My Love"/"Scratch Goes My Dub", který se dostal do britské hitparády a americké Billboard club/dance hitparády a byl to prakticky poslední větší hit kapely Freeez. V roce 1987 vznikl nový remix songu "IOU" a ukázal sílu této písničky, neboť se opět dostala do hitparád, rovnou do národní UK Singles hitparády a US Billboard Dance hitparády.
V roce 1983 se kapela Freeez přeorganizovala a Louis Smith, klávesák, pisatel a programátor se stal kytaristou a skladatelem. Freeez následně odešli nahrát album "Idle Vice" v ateliéru číslo 2 ve Abbey Road studiu, kde nahrávali i The Beatles. "That Beats My Patience" je první singl z alba. Louis Smith pak odešel dělat příležitostného klávesového hráče a jel na turné například s britskou rockovou kapelou The Escape Club, kteří měli v USA hit číslo #1, "Wild Wild West" a několik dalších hitů, které se dostaly do hitparád především ve Spojených státech.


Mariánský příkop

Mariánský příkop je nejhlubší místo zemského povrchu, hloubka činí 11 034 m pod hladinou severního Tichého oceánu. Leží u Mariánských ostrovů, poblíž ostrova Guam. Jedná se o nejhlubší známý podmořský příkop.
Příkop vzniká na rozhraní dvou subdukujících desek a to přesněji na subdukci Pacifické desky, které se podsouvá pod desku Filipínskou. Maximální hloubka příkopu byla změřena na 10 911 metrů pod hladinou moře, což je více, než má Mount Everest nad mořskou hladinou.
Příkop byl prvně prozkoumán plavidlem britského námořnictva Challenger II v roce 1951. Průzkumná loď dala i jméno nejhlubší části příkopu tzv. Challenger Deep. Pomocí echo odrazů od mořského dna byla určena hloubka na 10 900 metrů na místě . Hloubka byla určena pomocí výpočtu, jak rychle se odraz vrátil od mořského dna, jelikož je známa rychlost šíření vlny ve vodním prostředí. V oficiálním hlášení se ale z důvodu chyby uvedla hodnota 10 863 metrů. Chybu mělo za následek ruční spouštění a zastavení stopek pro měření doby odrazu. Tato nepatrná odchylka ubrala v prvním měření 37 metrů.
V roce 1957 proběhl další průzkum příkopu tentokrát pomocí sovětské lodi Viťaz, který naměřil hloubku 11 034 metrů v oblasti Mariana Hollow. Toto měření ale nebylo znovu potvrzeno. Roku 1962 loď Spencer F. Baird určila největší hloubku na 10 915 metrů. V roce 1984 pak japonská výzkumná loď Takujó specializovaná na hloubkový průzkum určila maximální hloubku na 11 040,4 metrů, což se často interpretuje jako 10 920±10 metrů. Další japonská výzkumná loď určila pomocí dálkově ovládané ponorky Kaikó maximální hloubku na 10 911 metrů.
Samostatnou kapitolou byl průzkum příkopu, při němž americký poručík Don Walsh a švýcarský oceánolog Jacques Piccard pomocí batyskafu U.S.Navy Trieste prozkoumali dno příkopu. 23. ledna 1960 v 13:06 dosáhli dna. Hloubkoměr hlásil hloubku 11 521 metrů, což bylo ale později redukováno na 10 916 metrů. K velkému překvapení byl na dně objeven život v podobě platýzů a garnátů.
Naměřený tlak na dně Mariánského příkopu dosahoval 1086 baru, což odpovídá tlaku 108,6 MPa. Přibližně 1000x většímu tlaku, než je na povrchu moře.
Ve vědecko-fantastickém filmu „Jádro“ byl Mariánský příkop zvolen jako místo, odkud začíná cesta do středu Země.


Svatý rok

Svatý rok je v katolické křesťanské tradici rokem odpuštění dluhů a trestů za spáchané hříchy. Původ jubilea je těsně spjat se Starým zákonem. Mojžíšův zákon stanovil pro židovský národ každý padesátý rok jako zvláštní rok jehož oslava zahrnovala mimo jiné právě odpuštění hříchů.
V křesťanství byla tato tradice založena na konci 13. století. Prakticky bez popudu ze strany církevní hiearchie se začaly šířit pověsti o tom, že kdo v roce 1300 navštíví baziliku sv. Petra v Římě, dosáhne úplného odpuštění hříchů. Proto se v tento rok do Říma vydaly davy poutníků.
Papež Bonifác VIII. během jednoho z tehdejších velkých shromáždění věřících také všem přítomným plné odpuštění hříchů skutečně udělil. Obrovský zájem poutníků pak přiměl papeže k tomu, že ještě v témže roce vydal bulu „Antiquorum Habet Fida Relatio“, která stanovila odpuštění hříchů na celý rok 1300. Dále bula ustanovila, že budoucí Svaté roky budou vždy na počátku každého století.
Zkušenosti prvního Svatého roku ukázaly, že Svatý rok přináší církvi i Římu nezanedbatelné mimořádné příjmy a že v tomto roce významně vzrostla celková zbožnost křesťanského obyvatelstva. Proto velmi brzy za vlády následujících papežů došlo ke změnám. Již od roku 1350 se jubileum zkrátilo na 50 let, o něco později na 33 let, až konečně se v roce 1470 přešlo na současnou periodu 25 let. Všechna výše uvedená jubilea se považují za tzv. jubilea řádná. Řádných svatých let, která byla do dnešní doby slavena, bylo zatím dvacet šest. Poslední Svatý rok v roce 2000 bylo tzv. Velké jubileum, neboť poprvé v dějinách se Svatý rok konal současně s posledním rokem tisíciletí.
Svatý rok se v řádném termínu nekonal pouze jednou. Bylo to v roce 1850, kdy byla vyhlášena tzv. Římská republika a tehdejší papež Pius IX. žil v exilu mimo Vatikán.
Kromě řádných existují i tzv. jubilea mimořádná, která jsou vyhlašována s ohledem na nějakou významnou událost. Poprvé byl vyhlášen mimořádný Svatý rok v 17. století. Ve 20. století byly slaveny mimořádné Svaté roky dvakrát. V roce 1933 jej vyhlásil papež Pius XI. u příležitosti devatenáctistého výročí předpokládaného data vykoupení. Stejný důvod vedl i papeže Jana Pavla II. k vyhlášení Svatého roku na rok 1983. Tyto mimořádné Svaté roky nemusí trvat po celý rok, ale jsou vyhlašovány na dobu i jen několika dnů.
Svatý rok je zpravidla zahajován v noci mezi 24. a 25. prosincem otevřením zazděné Svaté brány ve čtyřech hlavních římských bazilikách: Sv. Petra, Sv. Jana v Lateránu, Sv. Marie Větší a Sv. Pavla za hradbami. Papež otevírá bránu v katedrále sv. Petra a v dalších třech bazilikách pak tři kardinálové vybraní mimořádným shromážděním kardinálů. Ve stejný den následující rok je pak Svatý rok uzavřen tak, že papež touto branou vyjde ven z baziliky a hodí tři plné lžíce malty na práh a do ní vloží tři kameny. Pak je Svatá brána zazděna zvláštními cihlami, aby mohla být znovu otevřena až následující Svatý rok.


Letohrad

Město Letohrad se nachází v okrese Ústí nad Orlicí, Pardubický kraj. Leží v podhůří Orlických hor při soutoku Tiché Orlice a Lukavického potoka, asi 6 km jihovýchodně od města Žamberk, se kterým vytváří konurbaci. Do roku 1950 mělo město název Kyšperk podle stejnojmenného hradu Kyšperk, ze kterého jsou dnes patrné jenom zbytky. Název Letohrad je umělý a nemá v historii žádnou oporu. Vznikl po sloučení obcí Kyšperk, Orlice, Kunčice a Červená. Město čítá asi 6 300 obyvatel. Historické jádro tvoří městskou památkovou zónu.
Nejstarší zmínka o hradu je z roku 1308, o městečku 1513. V 17. století za pana H. J. Vitanovského z Vlčkovic se město rozrostlo, v letech 1680 - 1685 přestavěn zámek a postaven kostel sv. Václava s honosnou štukovou výzdobou přesahující regionální význam. Na náměstí monumentální morový sloup. Zámecký park s mnoha vzácnými rostlinami. Roku 1874 přijel do Kyšperka první vlak a následoval vznik dřevařského a textilního průmyslu. Dnes důležitá železniční křižovatka s mezinárodním provozem. V současnosti převažuje elektrotechnický průmysl. Ve 21. století se město bouřlivě rozvíjí, vznikají jak nové obytné čtvrti, tak i průmyslová oblast živě roste. Počet lidí s trvalým pobytem se blíží 6.500.
V roce 1869 měl Letohrad 3461 obyvatel, roku 1900 3683 a roku 1950 4092 obyvatel. V roce 2008 si Letohrad připomněl 700 let od první zmínky o městečku a osídlení jeho území.


Hvannadalshnjúkur

Hvannadalshnjúkur nebo Hvannadalshnúkur je nejvyšší hora Islandu, nachází se na severozápadním okraji pohoří Örafajökull. Měří přibližně 2110 m. Tvoří součást národního parku Skaftafell.


NOTAM

NOTAM nebo NoTAM je kvazi-akronym pro anglické slovní spojení "Notice To Airmen". NOTAMy jsou vytvářeny a distribuovány státními leteckými autoritami, definovanými v leteckém zákoně. V České republice to je Řízení letového provozu s.p.. NOTAM se vydává jako varování před nebezpečím nebo k informování pilotů o změnách v letecké dopravě. Jejich trvaní může být omezené na několik hodin/dní, jiné mají platnost od vydání do další případné změny.
Pilotům jsou k dispozici specializované databáze a software, které umožňují při plánování trasy zahrnout informace z NOTAMů do letového plánu.


Baja California Sur

Baja California Sur [bacha kalifornia sur] je jedním ze států Mexika. Rozkládá se na jižní polovině Kalifornského poloostrova. Sousedí se státem Baja California, hranicí mezi státy byla ustanovena 28. rovnoběžka severní šířky. Stát je omýván vodami Tichého oceánu na západním pobřeží a Kalifornským zálivem na východě. Baja Califonia Sur existuje jako spolkový stát od 8. října 1974, kdy se vyčlenil ze státu Baja California. Je tedy společně se státem Quintana Roo nejmladším mexickým státem.
Podnebí státu je velice suché, vodní zdroje jsou omezené. Reliéf je hornatý, část území zaujímá poušť El Vizcaíno. I přes tyto nedostatky má celý region předpoklady pro významný rozvoj turistiky.


Aruwimi

Aruwimi je řeka v Demokratické republice Kongu. Je pravým přítokem Konga. Je 1 300 km dlouhá. Povodí má rozlohu 116 100 km2.
Pod jménem Ituri pramení v Modrých horách západně od Albertova jezera. Nejprve teče přes planinu a poté přes Konžskou pánev. Je na ní mnoho vodopádů a peřejí.
Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Nejvodnatější je od března do října.


Jan Fleischmann

Jan Fleischmann hrál hokej od mládí za tehdejší SK Slavii Praha. Jako již dostudovaný právník se vydal nejen se svými klubovými spoluhráči v roce 1909 do Chamonix, kde se seznámil na mezinárodní úrovni v roli obránce se skutečným ledním hokejem. Stal se pevnou součástí hokejové reprezentace Čech, za kterou odehrál všechny zápasy až do začátku první světové války.
I po ní zůstal v hokejovém prostředí aktivní. Dvakrát byl dokonce předsedou hokejového svazu. Mezitím ovšem stihl i ještě start na prvních zimních olympijských hrách, kde si oblékl československý dres. Dohromady reprezentoval v 15 zápasech. Jako funkcionář působil i ve své domovské Slavii, za niž přes svůj pokročilý věk dokonce nastoupil v první prvoligové sezóně v roce 1936 též na ledě.


Efekt kongruence

Efekt kongruence je psychologický výraz pro ovlivňování paměťových procesů vnitřním kontextem.
Gordon H. Bower popsal ve své práci efekt, při kterém pozitivní emoce zvyšují pravděpodobnost vybavení si pozitivních vzpomínek a naopak negativní emoce zvyšují pravděpodobnost negativních. Emoce zde tedy fungují jako vnitřní kontext vštípení. Následné vybavení vzpomínky, je snadnější pokud náš momentální psychický stav, přibližně odpovídá stavu, při kterém jsme příslušnou informaci ukládali do paměti.
Znalost efektu kongruence se uplatňuje při léčbě depresí. Při ní se lidé mohou ocitnout v začarovaném kruhu, vzájemně se posilujících negativních emocí a vzpomínek. Úkolem terapeuta je v této situaci pozvednout náladu a dát možnost vybavení situací, v kterých se člověk cítil lépe.


Sikulsko

Sikulsko je označení území ve středním Rumunsku, v Sedmihradsku, které obývá maďarská etnická skupina Sikulů.
Sikulsko bylo do roku 1920 součástí Uherska, zprvu jako autonomní oblast, zrušená roku 1876 v rámci modernizace uherského župního systému. Trianonská smlouva přičlenila Sikulsko spolu s celým Sedmihradskem Rumunsku. V roce 1940 bylo Rumunsko donuceno druhou vídeňskou arbitráží vydat část Sedmihradska včetně Sikulska Maďarsku. Po skončení druhé světové války se obnovila předválečná hranice a oblast připadla znovu Rumunsku.
Mezi lety 1952 až 1968 v Sikulsku existovala maďarská autonomní oblast. Dnes požadují maďarské organizace v Sedmihradsku její obnovení. 2. února 2009 nicméně rumunský prezident Traian Băsescu po jednání se svým maďarským protějškem v Budapešti prohlásil, že Sikulsko nikdy nebude mít územní autonomii, protože Rumunsko je jednotný národní stát.


Žebrácký roh

Žebrácký roh je název zaniklé samoty v okrese Teplice v Ústeckém kraji, která se nacházela v Krušných horách na Bystrém potoce, který zde tvoří státní hranici s Německem. Místo leží na rozhraní katastrálních území bývalých osad Pastviny a Mackov v nadmořské výšce 770 metrů na křižovatce cest z Flájí přes Mackov do německého Holzhau a z Moldavy do Českého Jiřetína.
Vznik zdejšího hraničního bodu má souvislost s těžbou dřeva v krušnohorských lesích. V roce 1583 zde na české straně nechalo saské město Freiberg postavit budovu pro Horní vorařský výplatní úřad, kde voraři, kteří plavili dřevo po řece Muldě do Freibergu, dostávali svůj výdělek. Místo také sloužilo jako ubytovna pro dřevorubce a nádeníky, kteří zde mohli přenocovat. Nízké mzdy vorařů a dřevorubců daly místu název Žebrácký roh. Dělníci pocházeli především z okolích osady Pastviny, Oldříš, Mackov a Vilejšov.
Protože místo leželo na křižovatce cest, probíhal zde obchod a tak byla zřízena celnice na německé straně v Oberholzhau a na české straně na Žebráckém rohu. V roce 1924 zde byl vystavěn hostinec Na Žebráckém rohu, který se stal oblíbeným výletním místem.
Hostinec byl zbořen kolem roku 1953 při budování pohraničního pásma. Teprve po dokončení uzavřené hranice mezi SRN a NDR v roce 1961 bylo místo opět zpřístupněno. Ovšem volný přechod mezi českou a německou stranou zde začal sloužit až v roce 2007.
Dnes se v místě nachází informační tabule s německo-českým textem, který nechala zřídit obec Deutschgeorgenthal a odpočívadlo pro turisty. Žebrácký roh leží na žlutě značené turistické stezce z Moldavy do Horní Vsi u Českého Jiřetína.


Lepenka

Výraz lepenka se používá také pro označení lepících pásek - papírových, plastových, textilních, elektroizolačních.


Báruch

Báruch, někdy též Báruk je židovské jméno, užívané od biblických dob až do současnosti, jehož se někdy užívá i jako příjmení.
Jméno je má díky kořeni ??? b-r-ch blízko ke slovu beracha, židovské modlitbě požehnání. Tentýž kořen sdílejí i jiné semitské jazyky, a totéž jméno pak lze nalézt i v nich, např. arabské jméno Mubarak či Barak.


Panství

Panství je historický termín, který označuje soubor soukromého majetku spadajícího pod správu jednoho vlastníka nebo rodiny šlechtického původu. Zároveň se jednalo o správní jednotky. V Českých zemích existovala panství do roku 1848, kdy byla nahrazena obcemi.


Radúz Činčera

Radúz Činčera byl český scenárista a režisér, spolutvůrce legendárního Kinoautomatu.
Prvním samostatným filmem Radúze Činčery byl na Slovensku natočený dokument o tom, jak se rozmnožují nejrůznější druhy rostlin nazvaný Prečo kvitnú z roku 1956. Jeho další kroky vedly do pražského Krátkého filmu, kde strávil převážnou část svého tvůrčího života. Zde také spatřil světlo světa významný dokument "Romeo a Julie 63". Činčerovým nejznámějším dílem je však legendární "Kinoautomat" ze světové výstavy Expo '67 v kanadském Montrealu, kde spolupracoval zejména s režisérem Vladimírem Svitáčkem. Kinoautomat byl předchůdcem multimediálních projektů a interaktivních filmů a na veletrhu EXPO '67 pořádaném v Montrealu v roce 1967 vzbudil doslova rozruch. Bylo to totiž poprvé, kdy mohli diváci přímo ovlivňovat další děj filmu. Starší diváci si na Činčeru jistě pamatují i z jeho vystupování v oblíbených televizních pořadech Miroslava Horníčka Hovory H.
Radúz Činčera byl též autorem programu The Sound Game Show na výstavě Člověk a jeho svět v roce 1971 v Montrealu. Světové publikum udivoval svými audiovizuálními projekty i v japonském Kóbe a v kanadském Vancouveru. V druhé polovině 80. let slavila nevšední úspěchy i jeho multimediální hudební inscenace rockové opery The Scroll v Kanadě.
Tak jako řada jiných umělců nemohl ani Radúz Činčera po roce 1968 natáčet ani veřejně vystupovat. V roce 1993 o něm byl natočen jeden z dílů pořadu GEN – 100 Čechů dneška.


Inkviziční řízení

Inkviziční řízení je právní systém, v němž je soud nebo jeho část aktivně zapojena do vyhledávání důkazů případu na rozdíl od kontradiktorního řízení, v němž má soud hrát výhradně roli nestranného rozhodčího mezi stranami. Inkviziční řízení se používá ve většině zemí Západní Evropy a Latinské Ameriky.
Inkviziční systém řeší otázky trestního řízení, ne však otázky hmotného práva; tj. určuje jak v trestní věci probíhá vyšetřování a soud, ale nikoliv druhy trestných činů, které mohou být stíhány ani rozsudky, které mohou být vyneseny. Nejčastěji se užívá v občanskoprávních řízeních. Někteří právníci však tuto dichotomii nepřipouštějí – považují proceduru a typ hmotného práva za propojené a toto propojení za část právní teorie, která je v různých právních kulturách aplikována odlišně.
V některých jurisdikcích smí soudce v procesu klást otázky svědkům a účastnit se tak hledání důkazů, i když jinak jde o kontradiktorní řízení. Pravidla důkazní přípustnosti mohou také dovolit soudci jednat spíše jako vyšetřovatel než rozhodce spravedlnosti.
Mezinárodní tribunály založené k souzení zločinů proti lidskosti jako Norimberský tribunál a Mezinárodní soudní dvůr jsou příkladem užití spíše inkvizičního než kontradiktorního modelu řízení.


Charles Christopher Parry

Parry se narodil v Anglii a roku 1832 se s rodiči přestěhoval do New Yorku. Studoval medicínu na Kolumbijské univerzitě a botaniku u Johna Torreye, Asy Graye a George Engelmanna Roku 1846 se přestěhoval do Davenportu, kde krátce pracoval jako lékař. V letech 1848 až 1855 se připojil k United States and Mexican Boundary Survey jako chirurg a botanik. Vytvořil sběrem rostlin podél mexicko-americké hranice rozsáhlou sbírku rostlin, později sbíral i v Coloradu a Utahu. Objevil i mnoho dosud nepopsaných rostlin. Několik nese i jeho jméno.


Atari Lynx

Lynx byl původně vyvinut firmou Epyx, která ale neměla dost prostředků na zahájení prodeje, a tak hledala silnejšího partnera, který by byl schopen prodej zajistit. Našla ho ve firmě Atari.
Lynx má jako první příruční konzole barevný LCD zobrazovač, který je navíc podsvětlený. Unikátní je možnost obrátit jeho zobrazování a tím zpřístupnit konzoli pro leváky. Dalším zlepšením je sériový komunikační port, pomocí kterého je možné propojit až 16 Lynxů.
Lynx byl vyráběn ve dvou provedeních. Pozdější verze, označovaná také jako MK II, má zmenšený design, stereo zvuk a možnost vypnout podsvícení LCD a tím šetřit napájecí baterie.
Je napájen 6 AA bateriemi, které ho udrží v provozu zhruba 5,5 hodin.


Brno-Bystrc

Bystrc je historická obec, městská čtvrť a katastrální území, a od 24. listopadu 1990 pod názvem Brno-Bystrc také městská část statutárního města Brna. Rozkládá se na severozápadě Brna a její rozloha 2724,16 hektarů z ní činí vůbec největší městskou část i katastrální území Brna. Na území této městské části se nachází řada brněnských rekreačních objektů – Brněnská přehrada, Zoologická zahrada Brno, Údolí oddechu, rozsáhlé Podkomorské lesy s areálem Pohádky máje, hrad Veveří. Hrad Veveří stejně jako jižní část Brněnské přehrady však původně součástí Bystrce nebyly. Hrad Veveří byl dlouho součástí katastrálního území Veverská Bítýška, zatímco jižní část Brněnské přehrady náležela především do původního katastru obce Kníničky, přehradou zatopené.
Současně je Bystrc jedním z největších brněnských sídlišť a jednou z nejvýznamnějších městských částí Brna. Na hladině bystrcké části Brněnské přehrady se každoročně koná významná několikadenní mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis, která přitahuje tisíce diváků. V důsledku toho dochází v té době na území Brna ke znatelným problémům v plynulosti dopravy.
Celá Bystrc je rozdělena do tří různých částí – tzv. Bystrc I se Starou Bystrcí představuje původní ves okolo kostela sv. Jana při řece Svratce a nejstarší panelové sídliště až po tzv. Německou nebo Hitlerovu dálnici; Bystrc II je novější panelové sídliště západně od Německé dálnice až po tramvajovou smyčku Bystrc-Ečerova. Plánovaná výstavba sídliště Bystrc II/A měla pokrývat prostor Kamechy za panelovými domy vystavěnými po roce 1990 směrem k Žebětínu.
Radnice městské části je umístěna v blízkosti kostela sv. Jana při řece Svratce ve Staré Bystrci.
Pro účely senátních voleb je území městské části Brno-Bystrc zařazeno do volebního obvodu číslo 55.
Prameny doložená historie Bystrce a původ tohoto místního jména začíná rokem 1373, kdy moravský markrabě Jan Jindřich daroval Bystrc augustiniánskému klášteru u sv. Tomáše. Bystrc byla součástí panství hradu Veveří, původně zeměpanského, od 15. století s různými majiteli. Po roce 1848 se Bystrc vykoupila z povinností vůči veverské vrchnosti. 1. ledna 1957 byla na základě rozhodnutí krajského národního výboru k Brnu připojena rozsáhlá oblast v okolí Brněnské přehrady zahrnující vedle většiny katastru Bystrce také západní část katastru obce Kníničky, malou východní část katastru obce Veverská Bítýška, jihozápadní část katastru obce Rozdrojovice, jižní část katastru obce Moravské Knínice a jižní cíp katastru obce Chudčice. Toto území pak bylo spravováno jako součást městského obvodu Brno VII. 1. července 1960 byla k Brnu připojena i samotná Bystrc, která až do 1. srpna 1976 tvořila spolu se sousedními Kníničkami samostatnou městskou část Bystrc s vlastním místním národním výborem. Současné katastrální hranice získala Bystrc při radikální katastrální reformě Brna ve druhé polovině 60. let 20. století, přičemž upravený katastr Bystrce zahrnuje vedle téměř celého původního bystrckého katastru také jižní část původního katastrálního území Kníničky, většinu výše uvedené východní části původního katastrálního území Veverská Bítýška a jižní část výše uvedeného cípu původního katastru Chudčic. K 1. srpnu 1976 byl zrušen místní národní výbor v Bystrci, a Bystrc i Kníničky byly připojeny k městskému obvodu Brno II, v jehož rámci setrvaly až do roku 1990, kdy si občané obou bývalých obcí vynutili vytvoření novodobé samosprávné městské části Brno-Bystrc.
 Image:Brno, Bystrc, Svratka2.jpg|Svratka v Bystrci Image:Church in Brno-Bystrc.jpg|Bystrcký kostel svatého Jana Křitele a Jana Evangelisty


Mind The Gap

Mind The Gap je osmnácté album německé skupiny Scooter. Bylo vydáno roku 2004 a obsahuje 13 skladeb.


Futurismus

Futurismus byl avantgardní umělecký směr. Pro tento směr je charakteristické odmítání všech dosavadních kulturních a uměleckých hodnot. Tím se futurismus stal hnutím odmítajícím jakoukoli tradici. Jejich cílem bylo ukázat moderní uspěchanou a rušnou dobu, kterou nekritizovali, ale která se jim líbila. Častým námětem byla technika z toho vyplynula jejich snaha o rychlost, které dosahovali jednak zkratkovitostí a jednak proměnlivostí básnického rytmu.
Futurismus byl velice nacionální, schvaloval válku, kterou považoval za jediný možný způsob jak očistit svět od jeho nešvarů.
Tento směr byl populární především v Itálii a Rusku. Futurismus měl velký vliv na konstruktivismus a imažinismus, méně patrný je jeho vliv i na surrealismus a celou řadu dalších uměleckých směrů.
Ačkoli lze některé trendy vedoucí ke vzniku futurismu sledovat v literatuře dříve za vznik futurismu bývá považován rok 1909, kdy v Itálii vydal italský básník Filippo Tommaso Marinetti futuristický manifest v pařížském listu Le Figaro. V tomto manifestu Marinetti shrnul program futurismu do několika základních bodů : krása neklidu, rychlosti a boje poezie odvahy a revolty. Prakticky zde prezentovali triumf člověka nad přírodou.
V r. 1910 vydali podobný manifest i malíři a v r. 1912 architekti.
Velmi brzy se futurismus dostal do Ruska, kde se stal velice populární, zde se toto hnutí rozpadlo na dvě odnože - kubofuturismus a egofuturismus, zatímco egofuturismus neměl velký význam, kubofuturismus značně ovlivnil tehdejší ruské umění.
Ideologicky byl futurismus nejednotný a postupně se k němu připojovaly prakticky všechny politické skupiny. Za první světové války byla velmi aktivní skupina kolem časopisu Roma Futurista, vystupující proti Rakousku - Uhersku. Kolem roku 1921 se Marinetti spřátelil s B. Mussolinim a roku 1924 se na kongresu futuristů přihlásil k fašismu, spolupráce s fašismem byla dovršena po Italském obsazení Habeše, které futuristé nejen schvalovali, ale i básnicky oslavili.
Aby bylo možno ještě více zdůraznit rychlost vytvořili futuristé teorii osvobozených slov tzn., že slova ve větě, nebo verši byla vytržena z kontextu a skládala bez ohledu na jejich logické vazby a pravidla syntaxe.
V literatuře se občas prosadil i experimentální futurismus ovlivněný kubismem tzv. kubofuturismus. Takovým extrémním pokusem je např. Poesia Pentagrammata, kterou napsal Francesca Canguilla - kde zasazoval osvobozená slova a slabiky do notové osnovy a místo interpunkce používal hudební znaménka.
O fututrismu lze říci, že jeho myšlenky přežívají v literatuře dodnes ve sci-fi literatuře.
Futurismus byl v této oblasti velmi podobný kubismu, cílem bylo dostat zobrazovaný předmět do pohybu, přes tento pohyb se dostali až k abstrakci.
Architektonicky se klonili k jednoduchosti, snažili se využívat nové materiály a nové kombinace sklo - kov, beton - sklo, atp.
V hudbě nedošlo k výraznému prosazení futurismu, každopádně hlavní cíle hudebního futurismu, nebyly odlišné od cílů celého hnutí. Někteří odborníci se domnívají, že futuristická víra v techniku a mládí předznamenala směry typu techno.
U filmového umění lze říci, že futurismus ovlivnil pohled naší západní civilizace na reklamu, ve které vystupují mladí, krásní perspektivní lidé.
Jako první usiloval o komerčnost a o prosazení témat z nových prostředí, snažil se ukázat nový svět, který byl reprezentován technikou.
V japonské kultuře se ovlivnění projevilo především v manga/anime filmech, kde je ukazována o svým způsobem i oslavována dnešní a budoucí technika.


Posilovna

Posilovna je místo, kam chodí lidé kteří chtějí posílit svou svalovou hmotu. kvalita posilovny se posuzuje podle vybavenosti, od nejmenších posiloven umístěných například v malých školách, až po obrovské posilovny, keré jsou ve fitcentru, kde se o vás postará školený odborník, a zvolí vám váš osobní cvičební plán.
V posilovně se nacházejí posilovací stroje, žebřiny na protahování a ve mnohých také prostor pro prvotní rozehřátí svalstva. Ve většině posiloven jsou umístěna na stěnách velká zrcadla – která slouží ke kontrole správnosti provedení složitějších cviků.


Metoděj Vlach

Metoděj Vlach konstruktér a cestovatel, první český letec, který letěl letadlem vlastní konstrukce vyrobeným z místních materiálů.
Metoděj Vlach se narodil v rodině vzdělaného rolníka a pozdějšího říkovského starosty Františka Vlacha v čísle popisném 13 v Říkovicích u Přerova. Jeho matka, rozená Anna Obdržálková, pocházela z blízkého Břestu. Po absolvování obecné a měšťanské školy navštěvoval v letech 1902 až 1904 průmyslovku v Přerově.
První místo získal v Kopřivnici jako montér při výrobě šoupátek pro lokomotivy. Často měnil místa, v roce 1905 pracoval v Mariboru, od roku 1907 ve Štýrském Hradci a od roku 1908 u firmy Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, kde se vypracoval z montéra až na dílovedoucího v nástrojárně. Jeho kariéra pokračovala v Písku, kde od roku 1922 neúspěšně podnikal v menší továrně na hospodářské stroje. Roku 1924 nastoupil u firmy Wawerka v Lipníku nad Bečvou, kde zavedl výrobu soustruhu s rychlostní skříní a vlastním elektromotorem. Z tohoto místa odešel do strojíren v Orlové kde zdokonaloval cementářské stroje. Roku 1933 nastoupil u firmy Baťa jako konstruktér ve Zlíně a od roku 1941 působil jako ředitel strojíren v Sezimově Ústí.
V Mladé Boleslavi intenzivně pracoval na konstrukci letadel. Podle dochovaných záznamů jich sestavil hned několik. První z nich vzniklo v roce 1908, jednalo se o dvojplošník na lyžích. Letadlo nebylo dokončeno, protože Metoděj Vlach nesehnal vhodný motor. Všechny pokusy financoval ze svého montérského platu.
Druhé letadlo, rovněž dvojplošník s rozpětím sedm metrů o hmotnosti 350 kg, sestavil v roce 1909. Motor zakoupil u firmy Trojan a Négl v Kolíně, později jej však vyměnil za motor do osobních automobilů od Laurinta a Klementa. Vrtuli vyrobil osobně. Letadlo bylo schopné krátkých skoků mezi 30 a 50 metry. Pro delší lety chyběla dostatečná stabilita.
Třetí, nejúspěšnější, letadlo vzniklo v letech 1910 až 1912. Byl to celodřevěný jednoplošník o rozpětí deseti metrů, vážící 720 kg. Vrtule měla dva metry, výkon motoru dosahoval 28 kW. První veřejný let se konal 8. listopadu 1912. Po sedmdesátimetrovém rozjezdu se letadlo vzneslo a Vlach uskutečnil první let ve výši dvaceti metrů, který ten den ještě pětkrát zopakoval. Pokaždé letadlo uletělo 300 až 500 metrů. Rychlost dosáhla 100 km/h. Po šestém letu Vlach havaroval a lehce se zranil. Problém nebyl v letadle, které létalo velmi stabilně, jako spíše v nulových pilotních zkušenostech konstruktéra. Vlachovy pokusy ukončila první světová válka.
Kromě letectví se Metoděj Vlach věnoval i zlepšování závodních automobilů jako mechanik několika úspěšných závodníků.
Na rodném domě Metoděje Vlacha je od roku 1974 pamětní deska. V Mladé Boleslavi dnes působí nadace Metoděje Vlacha, jejíž členové se zabývají konstrukcí replik historických letadel. Sestrojili i funkční repliku Vlachova letadla s motorem ze Škody Favorit, která létá mnohem lépe, než podobná replika Kašparova Blériotu.


Juana Inés de la Cruz

Sestra Sor Juana Inés de la Cruz byla mexická řeholnice a básnířka ovlivněná Góngorou a Quevedem. Původním jménem Juana Inés de Asbaje.
Pocházela z rodiny žijící v malé vesničce San Miguel de Nepantla nedaleko Amecameca. Již ve věku 10 let uměla latinsky a stala se vášnivou čtenářskou antických autorů.


Saturace

V některých aplikovaných vědách se používá pojem saturační křivka, která znázorňuje průběh saturace a má většinou tvar k - e-t.


Zaháň

Zaháň je město v jihozápadním Polsku, v Lubušském vojvodství. Leží na řece Bobr zhruba uprostřed mezi Chotěbuzí a Vratislaví. Místní pozoruhodností je zámek, který získal současnou barokní podobu přestavbou v roce 1670.
Zaháň je okresním městem. Okres má rozlohu 1131,29 km2, z čehož katastr města zaujímá 39,92 km2, tedy 3,53 %. V okrese žije 82 525 obyvatel, z toho 50 407 ve městech a 32 118 ve vesnicích. V samotném městě Zaháň žilo k 30. červnu 2004 celkem 26 665 obyvatel, tedy 32,4 % obyvatel okresu.
První písemná zmínka o Zaháni pochází z roku 1202, v roce 1285 pak Zaháň získala městské právo. Město bylo dlouho sídelním městem slezského údělního knížectví. Poté, co bylo od roku 1252 součástí vévodství hlohovského, stalo se v létech 1413 až 1472 sídlem samostatného knížectví dynastie Piastovců.
V pozdním středověku se kulturním střediskem regionu stalo augustiánské opatství, založené v roce 1284. Hlavními odvětvími zaháňského hospodářství té doby bylo soukenictví, pivovarnictví a obchod se železem.
Jan II. Zaháňský prodal roku 1472 knížectví spolu s městem rodu Wettinů a město se tak stalo součástí saského vévodství. V 15. století se šířila reformace a za Jindřicha I. Zbožného, který byl vévodou saským v letech 1539 až 1541, se protestantství stalo saským státním náboženstvím. Jindřichův následovník, saský vévoda a kurfiřt Mořic I. z Wettinu, přenechal roku 1549 Zaháň českému králi Ferdinandu I. Habsburskému.
V roce 1627 získal Zaháň do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. Na Valdštejnovo pozvání působil ve městě v letech 1627 až 1630 astronom a matematik Jan Kepler. Roku 1646 město získal Václav Eusebius z Lobkovic, který nechal později zámek přestavět podle plánů italského architekta Antonia della Porta.
V roce 1786 koupil Zaháň Petr Biron, poslední vévoda kuronský. V roce 1842 získala zámek jeho dcera Dorota od své sestry Pavlíny. Dorota byla krátce provdána za Edmonda de Talleyrand. Po rozchodu s ním se stala milenkou jeho strýce Talleyranda, který ji po své smrti v roce 1838 učinil svou univerzální dědičkou. Toto období je v Zaháni považováno za „zlatý věk“, neboť majitelé značně investovali do architektury a výzdoby zámku. Zaháň navštěvovali přední evropští umělci, mezi nimi Franz Liszt. Dorota na Zaháni žila až do své smrti roku 1862.
Během 2. světové války byl nedaleko města Zaháně zřízen zajatecký tábor Stalag Luft III, v němž bylo vězněno 10 000 zajatců. 24. března 1944 se 76 spojeneckých zajatců pokusilo o útěk 110 m dlouhým hlubokým tunelem v hloubce 10 metrů. Poslední z nich byli chyceni již u východu z tunelu. Útěk se zdařil pouze 3 z nich. Podle události byl natočen film se Steve McQueenem v hlavní roli. Po válce bylo v Londýně vyslýcháno a oběšeno dvacet německých policistů a gestapáků, kteří se podíleli na brutálním potlačení útěku.


Valar

Valar byli nejmocnější z Ainur, kteří se odebrali do Eä. Na rozdíl Maiar jich bylo pouze čtrnáct. Jejich úkolem je vládnout Království Ardy.
Když ještě neexistovalo Eä, Eru vytvořil Ainur, andělské duchy. Po stvoření Eä se někteří Ainur rozhodli vsoupil do světa Ardy. Ti, kteří jsou z nich největší, se nazývají Valar, menší než oni jsou Maiar. Největších z Valar je osm, říká se jim Aratar. Kdysi mezi ně patřil i Melkor, ale dnes se už nepočítá ani mezi Valar ani mezi Aratar.
Morgoth jež se dříve jmenoval Melkor a mezi Valar se nepočítá


Lancia 037

Lancia 037 byl sportovní automobil, který v letech 1981 až 1984 vyráběla italská automobilka Lancia. Vůz byl postaven pro závody rallye ve skupině B. V roce 1983 zvítězila v poháru konstruktérů.
Na vývoji vozu se podílela i společnost Abarth. Vůz byl stavěn pro účast v kategorii B. Pro homologaci muselo být postaveno 200 civilních vozů. Do závodů byl vůz poprvé nasazen v roce 1982. V italské rallye tehdy nedojel ani jeden vůz. Rallye Velké Británie již ale vyhrál. O rok později Lancia vyhrála celý pohár konstruktérů. Továrními piloty tehdy byli Němec Walter Röhrl a Fin Markku Alen. Jejich hlavním soupeřem byly posádky na vozech Audi Quattro. O rok později ale Audi vyhrálo. U Lancie se již tehdy pracovalo na vývoji nástupce typu 037, který měl mít pohon všech kol. Přesto bylo do sezony 84 nasazeno vylepšené provedení Evolution 2 se zvýšeným výkonem.
Lancia 037 vycházela z typu Montecarlo. Většina dílů karoserie byla vyrobena z kevlaru. Motor byl umístěn uprostřed a poháněl zadní kola. Jednalo se o přeplňovaný čtyřválec o objemu 2 litry. Výkon zvyšoval karburátor Weber. Původní výkon byl 198 kW, ve verzi Evolution 2 již 242 kW. Design vozu vytvořil Pininfarina.


Lago Maggiore

Lago Maggiore je jezero ležící částečně v italských regionech Piemont a Lombardie a švýcarském kantonu Ticino, má rozlohu 212,5 km2, z čehož 80,1 % leží v Itálii a zbývajících 19,9 % ve Švýcarsku. Dosahuje od jižního řetězce Lepontinských Alp až k okraji Pádské nížiny. Jako ostatní severoitalská jezera vzniklo roztátím ledovce na konci poslední doby ledové, nachází se v tektonické kotlině a je ohraničené prudkými a vysokými břehy. Hlavně severní konec je obklopen balvany, které pocházejí z ledovce. Na jihu je hrazeno morénou starého ledovce. Jezero smutně proslulo za druhé světové války, kdy zde příslušníci 1. praporu LSSAH povraždili přes 50 Židů. Leží v nadmořské výšce 193 m. Jezero je 66 km dlouhé a maximálně 10 km široké. Je po Gardském jezeře druhé největší v Itálii. Jeho maximální hloubka je 372 m. Tím je nejhlubším a zároveň nejníže položeným jezerem ve Švýcarsku. Oblast povodí jezera je velká 6386 km2.
Jezerem protéká řeka Ticino, protékající stejnojmenným švýcarským kantonem. Vlévá se do něj u Magadina, v deltě na konci úrodného údolí. Oblast při toku je přírodní rezervací. Zde na severu se do jezera také vlévá Verzasca známá především díky mostu Ponte dei Salti a přehradou s 220 m vysokou hrází. Další přítok na západní straně je Maggia. Východně od její delty se nachází město Locarno, známé především filmovým festivalem a poutním kostelem Madonna del Sasso. Západně od její delty pak leží Ascona se svou jezerní promenádou a Monte Verita. O něco výše se dělí údolí u Ponte Brolla na Centovalli vlevo a Vale di Maggia vpravo. Změny výšky hladiny jsou asi 4 m za rok, nejvyšší úrovně dosahuje v červnu až v červenci. V zimě nezamrzá.
U Brissaga se nachází dva ostrovy Isole di Brissago, na kterých je botanická zahrada. Severně od Cannero Riviera leží dva ostrůvky, které se jmenují Castelli di Cannero. U Stresy leží čtyři Borromeovy ostrovy – Isola Bella, Isola Madre, Isola dei Pescatori a Isola di San Giovanni.
Vegetace je stejně bujná jako u jezera Lago di Como a u jiných jezer v oblasti. Najdeme zde fíky, granátová jablka, olivy, myrfa apod. Na Borromejských ostrovech dokonce citronovníky, pomerančovníky, korkové duby a svatojánský chléb.
Největší město na jezeře je italská Verbania, které se skládá ze dvou částí Intra a Pallanza. Jižně od Verbanie se rozšiřuje jezero díky Verbanskému zálivu, kde se do jezera vlévá řeka Toce. Na druhé straně zálivu leží město Stresa, jehož architektura připomíná šarm mondénních vznešených lázeňských míst. Ostatně se zde konalo několik význačných historických konferencí. Dále na jihu se nachází město Arona. 2 km severně od Arony stojí od r. 1624 měděná socha, zadaná Carlem Borromeem, vysoká 23 m, která až do stavby Sochy svobody v New Yorku byla nejvyšší sochou s vnitřním schodištěm. Na jižním konci jezera u Sesto Calende na jezero navazuje přírodní rezervace zahrnující lužní oblast. Na východní straně jezera se ční strmá skála, do které je vytesaný klášter Santa Caterina del Sasso. Také na východním břehu se nachází město Luino se známými týdenními trhy, dnes převážně už turistickými.
Od roku 1826 existuje na jezeře osobní doprava. Dnes provozuje dopravu na jezerech Maggiore, Garda a Como flotila 25 lodí. Na jezeře jsou pěstovány vodní sporty.
Lovem ryb se na jezeře živí mnoho rybářů. Roční výlov je přibližně 150 tun.


Tabu

Tabu je striktní sociální zákaz některé z lidských aktivit nebo sociálních zvyků označených za svaté a zakázané. Porušení tabu je obvykle ve společnosti považováno za nežádoucí a nepřípustné. Tento termín pochází z tonžštiny a objevuje se v mnoha polynézských kulturách. V těchto kulturách je tabu často spojeno s náboženstvím. Do Evropy toto slovo „přivezl“ v roce 1777 James Cook při návratu ze své cesty do jižních moří. Z angličtiny pak přešlo do většiny evropských jazyků.
Některá tabu jsou zakázány zákonem, některá vedou jen ke ztrapnění, hanbě, nebo nezdvořilosti. Také to, co v jedné společnosti je naprosté tabu, v jiné může být naprosto normálním chováním.
Tabu jsou například stravovací omezení, omezení sexuálních aktivit a vztahů, omezení tělesných projevů a funkcí a úpravy těla, užívání drog nebo také sprostých slov.
Žádné tabu není všeobecné, ale některá, jako například kanibalismus a incest, jsou společná většině společností. Tabu mohou vznikat z mnoha důvodů a sloužit mnoha důležitým funkcím ve společnosti. Často zůstávají v platnosti, i když původní důvod již vymizel. Tabu proto mohou ukazovat některé detaily ze života společnosti v minulosti.
Za tabu se považuje i hovor na zakázané téma. To může vést k deformaci nebo nahrazení zakázaných slov. Marvin Harris, hlavní představitel kulturního materialismu se pokoušel vysvětlit tabu jako důsledek ekologických a ekonomických podmínek společnosti.
Také Sigmund Freud analyzoval tabu v chování člověka, přičemž zdůrazňoval nevědomé motivace vedoucí k takovým zákazům. Ve své práci Totem a tabu spojuje zakázané chování a zasvěcení objektů do příbuzenských skupin. Freud zde také uvádí, že existují jen dvě „univerzální“ tabu, a to incest a otcovražda, které tvoří základ moderní společnosti.


Teherán

Teherán je hlavním městem Íránu, centrem stejnojmenné provincie a sídlem nejvyšších úřadů státní správy. V roce 2006 v něm žilo 7.797.520 obyvatel, v širším okolí metropole, zhruba totožným s hranicemi provincie, pak 13.413.348 lidí. Teherán je místem, kde se nacházejí četné univerzity, muzea a pamětihodnosti, své zastoupení zde mají významné domácí i zahraniční firmy a instituce.
V Teheránu jsou dvě letiště, Mehrabád a Letiště imáma Chomejního, jež zajišťují spojení se všemi hlavními obchodními a politickými středisky na světě. Z průmyslových odvětví zastoupených ve městě mají největší význam automobilový a elektrotechnický průmysl, textilnictví, výroba stavebních hmot, zbraní, chemických látek a cukru.
Teherán leží na severu země, v oblasti, kde se zvedá Íránská náhorní plošina. Průměrná nadmořská výška města přesahuje tisícimetrovou hranici, činí 1200 metrů nad mořem. Nejnižší bod leží ve výšce 1160 m, nejvyšší ve výšce 1800 metrů nad mořem. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce metropole se průměrné teploty v jednotlivých částech roku výrazně liší. V lednu se teplota průměrně pohybuje okolo 3 °C a v červenci okolo 29 °C. V lednu spadne průměrně 45 milimetrů srážek, v červenci 5 milimetrů.
Městu zajišťují bohaté zásoby pitné i užitkové vody řeky Karadž a Džadžrúd, na nichž byly ve 20. století zřízeny přehrady. Podél hlavních ulic města probíhají otevřené kanály, jimiž protéká voda z okolních hor.
První zpráva o Teheránu pochází z roku 942 a stejně jako pozdější popisy z 13. a 14. století hovoří o sídlišti s ovocnými zahradami a čistou vodou ležícím severně od města Rajj. Obyvatelé, kteří si své příbytky zřizovali většinou pod zemí, v jeskyních a skalních rozsedlinách, prý byli obávanými silničními lupiči. Počátky osídlení na území dnešního velkoměsta však sahají až do neolitu.
Pro rozvoj Teheránu měl rozhodující význam vpád Mongolů v roce 1220, neboť sem uprchla řada obyvatel seldžucké rezidence Rajj, dosavadního přirozeného centra oblasti. Již ve 14. století získalo rozrůstající se sídliště jistý hospodářský význam, jeho pravý rozkvět ale nastal až za Safíovců, dynastie, která v zemi vládla od roku 1501. Teprve tehdy se stal Teherán definitivně městem.
První Evropan, který do Teheránu zavítal, byl Španěl Ruy Gonzáles de Clavijo v roce 1404, když cestoval ke dvoru Tímúra Lenka. Sídliště bylo tehdy ještě neopevněné – první hradby z nepálených cihel, jež obklopovaly i citadelu v místech dnešního Golestánského paláce, se objevily až za vlády Tahmáspa I., druhého safíovského šáha. Abbás I. Veliký učinil z Teheránu jednu ze svých rezidencí a dal vybudovat široké ulice odpovídající nové roli sídlištní aglomerace.
V roce 1722 město vyplenili Afghánci, brzy však bylo obnoveno. Za Karíma Chána, který zde dočasně sídlil, byl po roce 1758 přebudován palác z dob Abbáse I. a na ochranu před kmeny ze severu zesíleny městské hradby. Nesmírný rozmach však město zaznamenalo až od vlády Ágy Muhammada Chána, zakladatele dynastie Kádžárovců, který se zde nechal korunovat na šáha. Sám sice po sobě nezanechal větší stavební památky, jeho rozhodnutí usadit se v těchto místech ale učinilo z Teheránu centrum celé Persie.
Během vlády druhého kádžárovského šáha Fath Alího byla postavena řada mešit, medres a palácových staveb a současně rozšířen Golestánský palác, sídlo panovníka. Šáh Násiruddín dal po roce 1857 strhnout safíovské hradby a zahájil moderní výstavbu města, na níž se podílel i český rodák Karel August Kříž. Za perské konstituční revoluce, probíhající v letech 1905–1911, zde mělo své středisko revoluční hnutí. V roce 1906 se v Teheránu sešel první perský parlament, v platnost vstoupila ústava, která omezila moc šáha.
V roce 1921 provedl důstojník kozácké perské jízdy, Rezá Chán, státní převrat a roku 1925 se nechal zvolit poslanci parlamentu novým šáhem – dynastie Kádžárovců byla sesazena. Rezá Šáh Pahlaví, jak znělo vladařské jméno nového pána Persie, sledoval politiku modernizace, založil v Teheránu dvě státní univerzity a roku 1935 změnil název státu na Írán. V srpnu 1941, kdy se už delší dobu Teherán dostával pod vliv nacistického Německa, okupovala zemi i město vojska SSSR a Velké Británie. Na přelomu listopadu a prosince 1943 se v Teheránu konala konference Velké Trojky. Po skončení války nastal velký rozvoj aglomerace, který utlumil až pád monarchie během islámské revoluce v roce 1979. Od těch dob je Teherán hlavním městem Íránské islámské republiky a sídlem jejího prezidenta.
V Teheránu mezi sebou kontrastují staré čtvrti v jižních částech metropole a moderní rozložené na severu. Mezi nejzajímavější místa patří Golestánský palác v samém srdci města, obklopený parkovými plochami a kanály. Jeho počátky sahají již do safíovské doby, dnešní podobu však získal až po rozsáhlých přestavbách za turkmenské dynastie Kádžárovců, panující v letech 1795–1925. Z objektů v areálu je nejvýznamnější Audienční palác z dob šáha Fath Alího, v němž se až do 20. století nacházela oficiální rezidence perských šáhů. Za zmínku stojí i Palác mramorového trůnu, jenž za svou dnešní podobu taktéž vděčí Fath Alímu, a Bílý palác, zbudovaný šáhem Muzaffaruddínem.
Jižně od palácového komplexu leží rozlehlý, složitě strukturovaný prostor bazaru spolu s mešitou imáma Chomejního, původně nazývanou Masdžid-e šáh, tedy Šáhova mešita. Mešita pochází z let 1809–1824 a do jejího vnitřního dvora vedou čtyři mohutné vstupy s charakteristickou podobou ívánů; nad severním z nich se vypínají minarety z dob šáha Násiruddína. Bazar tvoří samostatnou čtvrť a kromě typických krámků v něm lze nalézt i banky, dílny, medresy, čajovny či restaurace.
Mimo centrum směrem na sever se v městské čtvrti Darband nachází někdejší letní sídlo šáhů, dnes známé pod názvem Sádábádské palácové muzeum. Je rozložené na ploše 410 ha a jeho centrálním objektem je Bílý palác Rezy Šáha Pahlavího, dokončený roku 1936. Z 54 místností dvoupatrové budovy sloužilo deset pro audienční a slavnostní účely, mohutná socha Rezy Šáha však byla po islámské revoluci odstraněna.
Teherán je spolu se svým okolím průmyslovým a obchodním centrem Íránu, pochází odtud 65 % průmyslové produkce země. Své sídlo zde má National Iranian Oil Company, která spravuje ropná pole v okolí Ábádánu a na jiných místech u hranic s Irákem. Hospodářství podléhá z velké části státní kontrole, v soukromých rukou jsou jen menší podniky. Od roku 1968 funguje ve městě pod názvem Tehran Stock Exchange burza.
Z hlediska životního prostředí způsobuje městu vážné problémy provoz některých zastaralých závodů a pohyb zhruba 2,5 milionu vozidel, z nichž 35 až 40 % bylo vyrobeno před více než dvaceti lety.
Veřejnou dopravu v Teheránu obstarávají většinou autobusy, od roku 2000 je v provozu také metro. To má v současnosti v provozu tři linky, a plánována je výstavba dalších dvou. Tramvajová síť se ve městě nenachází.
Od roku 1992 v Teheránu jezdí trolejbusy. Ve městě je vytvořena samostatná síť oddělená od silniční dopravy. Provoz v Teheránu zajišťují československé trolejbusy Škoda 15Tr.


Ctenochasma

Ctenochasma je vyhynulým rodem pterodaktyloidního ptakoještěra, žijícího v období pozdní jury na území dnešního Německa a Francie. Druh C. elegans patří k nejmenším vůbec známým pterosaurům, s rozpětím křídel pouhých 25 cm. Rozlišujícím znakem tohoto rodu je přítomnost asi 260 zubů v zobákovitých čelistech, které sloužily k filtrování potravy z vody. Lebka nebyla vyzdobena žádným hřebenem, charakteristickým pro jiné druhy pterodaktyloidů.


Paula Sage

Paula Sage je skotská herečka a netballistka. Trpí Downovým syndromem a vystupuje oficiálně i neoficiálně často jako obhájkyně lidí, kteří tímto onemocněním také trpí. Hrála ve skotském filmu AfterLife a její herecký výkon ji vynesl skotskou televizní cenu BAFTA Scotland za nejlepší televizní herecký debut a také cenu za nejlepší ženský herecký výkon na filmovém festivalu v Bratislavě v roce 2004. Hrála také v britské soap opeře ze skotského prostředí River City.


Celtic Park

Celtic Park je fotbalový stadion v oblasti Parkhead ve skotském Glasgow. V Celtic Parku hraje svá domácí utkání jeden z nejslavnějších skotských klubů Celtic Glasgow. Stadion má kapacitu 60 832 diváků a je tak druhým největším fotbalovým stadionem ve Skotsku a druhým největším klubovým stadionem na britských ostrovech. Celtic Park je znám také pod názvem Parkhead a fanoušky Celticu je přezdíván Ráj. V devadesátých letech, kdy byl renovován skotský národní stadion Hampden Park, hostil Celtic Park několik pohárových finále a utkání skotského národního týmu. Podle průzkumu stanice BBC, který proběhl v roce 2002, je Celtic Park vůbec nejpopulárnějším sportovním stadionem ve Velké Británii. Stadion se nachází 3 km východně od centra města.


Svatá

Obec Svatá se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 381 obyvatel.


Vitebská oblast

Vitebská oblast je územně-správní jednotka v severním Bělorusku; sousedí s Litvou, Lotyšskem a Ruskem. Oblastí protéká řeka Západní Dvina a na jihovýchodě krátce i Dněpr. Správním střediskem i kulturním a hospodářském centrem území je historické město Vitebsk.
Na ploše 41 000 km2 zde žije 1 294 700 lidí.
Další významná města jsou: Orša, dvouměstí Polock – Novopolock, Pastavy, Hlybokaje a Lepel.


Řehoř VII.

Na pohřbu Alexandra II. byl na nátlak lidových mas v rozporu s církevním právem prohlášen papežem.
V roce 1074 vydal Dictatus papae, podle něhož je papež universálním biskupem s právem rozhodovat ve všech věcech křesťanstva. Zatímco on smí soudit všechny, jeho nesmí soudit nikdo. Může dosazovat biskupy a může sesazovat císaře. Římská církev se nikdy nezmýlila a nikdy se nezmýlí.
V roce 1075 se dostal do konfliktu s Jindřichem IV., který vyvrcholil uvalením klatby na Jindřicha a jeho zbavení císařské hodnosti. Pod tlakem německé šlechty se Jindřich vypravil na cestu do Canossy, když Řehoř pobýval na hradě Canossa. Vykonal předepsané církevní pokání a v lednu 1077 udělil Řehoř Jindřichovi rozhřešení.
V roce 1080 se však jejich vztahy opět zhoršily a Řehoř zbavil Jindřicha hodnosti podruhé. Ten na to reagoval svoláním synody do Brixenu, kde byl jmenován vzdoropapežem Wibert z Ravenny, který přijal jméno Klement III. V roce 1084 vstoupili Jindřich a Klement do Říma a Jindřich byl korunován císařem.
Zatímco německé oddíly obléhaly Andělský hrad, kde se skrýval Řehoř VII., dobyly Řím normanské oddíly, kterým velel vévoda Robert Guiscard. Normané donutili Jindřicha odtáhnout. Potom ale vyplenili a zpustošili město a hněv lidu se obrátil i proti papeži, který musel s Normany odtáhnout do vyhnanství do Salerna, kde později zemřel.


Racci

Racci v širším slova smyslu představují samostatnou skupinu dlouhokřídlých, zahrnující podle posledních poznatků mimo vlastních racků rybáky, zobouny, chaluhy, alky a ouhorlíky; do blíže neurčitého příbuzenstva této skupiny patří také perepelové.


Právo a spravedlnost

Právo a spravedlnost je česká konzervativní nacionalistická politická strana. Název je inspirován polskou stranou Prawo i Sprawiedliwość. Bývá řazeno mezi krajně pravicové politické subjekty. Původně se jednalo o politické hnutí a jeho název zněl Právo a Spravedlnost - ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě. Dne 29. března 2008 rozhodl 2. řádný sněm o přeměně hnutí na politickou stranu a zkrácení názvu na Právo a spravedlnost.
Hnutí PaS vzniklo na podzim 2005. Panuje názor, že strana vznikla přetvořením již dlouho nefunkčního Sdružení důchodců České republiky jako uskupení volební. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že na volebních kandidátkách ve volbách do PS ČR v roce 2006 se krom jednoho člena strany a řady nestraníků objevili především členové Dělnické strany, Národního sjednocení, Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu a Demokratické strany sociální spravedlnosti. Jihomoravský krajský lídr Vojtěch Fila byl členem KDU-ČSL a zastupitelem za tuto stranu. Krátce po volbách mu ovšem členství v KDU-ČSL bylo ukončeno. Na kandidátce byl též předseda Dělnické strany Tomáš Vandas, jeden z někdejších výrazných představitelů SPR-RSČ.
PaS se vyslovuje pro silný národní stát a návrat k tradičním hodnotám. Navrhuje zavedení jazykového zákona a radikální omezení imigrace do České republiky. Svou zahraniční politiku chce kooridinovat především s Polskem a Slovenskem.
Zastává ekonomický nacionalismus. Prosazuje rovnou daň a rozsáhlé zvýšení sociálních jistot. Velká podpora by měla také směřovat tradičním rodinám.
Hnutí se dále vyznačuje výrazným antikomunismem, snahou o zpřísnění trestů za korupci a kriminalitu. Objevuje se i snaha omezit „zbytečné a škodlivé“ svobody a lidská práva, alternativy a pluralitu ve prospěch akceschopnosti a autority. Hnutí se staví proti antidiskriminačnímu zákonu a podobným právním normám, které považuje za zatížené ultralevicovou ideologií.
PaS odmítá mj. koncept Evropské unie, registrované partnerství homosexuálů, multikulturalismus, legalizaci tzv. měkkých drog, ale i euthanazii.
PaS kandidovalo ve třinácti obcích a městech. Hnutí získalo celkem 86 418 hlasů, což mu vyneslo 6 křesel v zastupitelstvech. Dva mandáty hnutí získalo v Lokti na Sokolovsku a po jednom v Březové na Berounsku, Dolní Poustevně na Děčínsku, Přáslavicích na Olomoucku a v Hranicích v okrese Přerov. Za hnutí kandidovali zástupci různých vlasteneckých organizací a politických stran.
PaS kandidovalo ve všech čtrnácti krajích. Hnutí získalo celkem 12 756 hlasů, což činí 0,23 %. Největšího úspěchu dosáhlo hnutí ve výše zmíněných obcích.
V sobotu 10. května 2008 vybralo Právo a spravedlnost své 4 kandidáty pro nadcházející senátní volby a to ve volebních obvodech Děčín, Kladno, Pelhřimov a Praha 1. Nakonec postavilo kandidáty jen ve dvou obvodech. V krajských volbách kandiduje strana jako součást Konzervativní koalice.


Zima Software

Zima Software je česká firma zabývající se vývojem počítačových her. Mezi jejich neznámější hry patří pentalogie Polda. Firma vznikla v roce 1995 s cílem vyvíjet a prodávat hry pro počítače třídy IBM PC. První úspěšně vydanou PC hrou byla realtimová strategie Mutarium.


Balkánský sýr

Balkánský sýr je druh měkkého sýra s typickou slanou chutí a bílou barvou, který se využívá často při výrobě zeleninových salátů či šopáku. Sýr je druhem feta vyráběný původně z ovčího, kozího a kravského mléka, ale typy prodávané ve střední Evropě jsou tvořeny z kravského mléka. Skládá se z 40 až 45 % tuku. Většina balkánských sýrů má pH mezi 4,4 do 4,9.
Balkánský sýr se skladuje v lehce slaném nálevu, což udržuje jeho vlhký stav a pomáhá zachovávat chuť. Při dlouhodobějším skladování se doporučuje naložit ho do nálevu a nebo oleje a udržovat při teplotě 4 až 8 °C.
Sýr má širokou škálu použití při vaření i při konzumaci. V zemích svého původu je široce využíván pro ochucování jídel, ale také jako součást samotného jídla. Současně se dá i nakládat. Podává se jak s teplými pokrmy, tak i se studenými.
Původní tradiční řecký sýr feta má dlouhou tradici výroby. Zraje ve vacích z ovčí a kozí kůže, vystaven slunečnímu záření. Uchovává se ve směsi vlastní syrovátky a slaného nálevu. Obsah tuku se pohybuje mezi 45 až 60 %. Typické řecké nápoje podávané k tomuto sýru jsou ouzo a retsina.


France antarctique

France antarctique je název pro zmařený pokus Francie o kolonizaci Jižní Ameriky. Jmenovala se tak první francouzská osada založená na jihoamerickém kontinentu v blízkosti dnešního Rio de Janeira.
Od roku 1493 byl Nový svět rozdělen papežskou bulou mezi Španělsko a Portugalsko. Již roku 1500 objevil Brazílii pro portugalskou korunu Pedro Álvares Cabral. Flotila pod jeho velením přistála v dnešním Porto Seguro, ale téměř 50 let nato byla Brazílie stále neprobádaná.
Francouzský král Jindřich II. inicioval roku 1555 misi, kterou "si nepřejeme specifikovat ani vyhlásit". Věnoval na ni 10000 liber a pověřil viceadmirála Nicolase de Villegagnona jejím provedením. Ten vyplul 14. srpna 1555 se dvěma loďmi. Na jejich palubách bylo 600 vojáků a hugenoti, kteří se měli stát budoucími osadníky. S výpravou cestoval i romanopisec a badatel André Thevet, který o cestě napsal roku 1557 knihu. Flotila přistála 15. listopadu 1555 u ostrůvků v zátoce Guanabara u dnešního Ria de Janeiro. Francouzští osadníci tam zbudovali pevnost Forte Coligny. Na pevnině založili obec Henriville.
Mise zpočátku nevzbudila pozornost a Portugalci jí nijak nebránili. Proto Nicolas Durand de Villegaignon zorganizoval roku 1556 příjezd dalších tří lodí s kalvinisty ze Ženevy a postavení si upevnil smlouvou s místními indiány, kteří bojovali proti Portugalcům. Proto dostal generální guvernér Brazílie Mem de Sá roku 1560 rozkaz Francouze vytlačit. Zaútočil tedy s flotilou 26 válečných lodí a 2000 vojáky na Forte Coligny a během 3 dnů pevnost zničil. Obránce však neporazil. Ti se s pomocí indiánů dostali na pevninu, kde dále pracovali.
Portugalci se chystali na nový úder, jehož organizace se ujal Estácio de Sá, synovec guvernéra. V rámci příprav založil 1. března 1565 město Rio de Janeiro a následující dva roky na Francouze neustále dorážel. Konečného vítězství nad nimi dosáhnul až 20. ledna 1567, kdy byly francouzské síly vytlačeny z Brazílie. Celá francouzská mise tedy trvala 12 roků.
Francouzi se o něco podobného pokusili ještě mezi roky 1612 až 1615 v oblasti dnešního státu Maranhao na severu Brazílie. Jediná úspěšná kolonizace v Jižní Americe se Francouzům podařila v Guayaně.
Oba francouzské pokusy uchytit se na území Brazílie přiměly Portugalsko ke zvýšení úsilí o její kolonizaci.


Oosféra

Oosféra je velká nepohyblivá samičí gameta, která obsahuje zásobní látky. Je uložená v gametangiu. Splynutí samčí pohlavní buňky s oosférou se nazývá oogamie. Vzniká u některých druhů řas a hub.


Schwa

'' Pat O´Connor – Startoval v 5 Grand Prix, nejlépe dojel na osmém místě v 500 mil v Indianapolis 1955 a 500 mil v Indianapolis 1957. Zahynul v roce 1958 ve věku 29 let, havárie během 500 mil v Indianapolis.
'' David Prophet – Startoval v Grand Prix Jihoafrické republiky 1963 a Grand Prix Jihoafrické republiky 1965. Zahynul v roce 1981 při nehodě helikoptéry, bylo mu 43 let.
'' Julian Bailey – Absolvoval sedm závodů, nejlépe dojel šestý v Grand Prix San Marina 1991.
 Vincenzo Sospiri – Nekvalifikoval se do Grand Prix Austrálie 1997. 'Jelo se...'''


Gemini 8

Gemini 8 byl kosmický let s posádkou dne 16. března 1966 v rámci amerického kosmického programu Gemini. Byl 10 lodí kosmonautů USA vyslanou do vesmíru, 18 lodí ze Země. V katalogu COSPAR označen 1966-020A.
Start lodě byl na mysu Canaveral na Floridě. V posádce Gemini 8 byli kosmonauté Neil Armstrong a David Scott. Mise měla trvat tři dny. Posádka během čtyř obletů provedla devět řídících manévrů. Došlo k prvnímu spojení dvou kosmických těles na oběžné dráze s bezpilotním raketovým stupněm Agena TV-8 ve výšce 285-298 km nad pobřežím Brazílie. V důsledku závady na orientačním stupni lodi Gemini došlo k nekontrolovatelnému roztočení obou těles. Po odpojení lodi od stupně Agena došlo k nouzovému přistání po 10 letových hodinách, prvnímu v americké historii kosmických letů a to 800 km východně od Okinawy. Za 3 hodiny byli kosmonauti na palubě lodi Leonard F.Mason.
Agena TV-8 byla navedena na vyšší orbitální dráhu, kde byla využita lodí Gemini 10.


Ústav translatologie

Ústav translatologie je pracoviště Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, které se specializuje na otázky překladu a tlumočení, neboli na obor translatologie, jakož i na vzdělávání budoucích překladatelů a tlumočníků. Je jediným vysokoškolským pracovištěm v Česku svého druhu.
Ústav translatologie byl založen v roce 1963. Má pět součástí, jež svým zaměřením odpovídají příslušným jazykovým specializacím: angličtina, němčina, francouzština, španělština a ruština.


Konzervatívni demokrati Slovenska

Konzervatívni demokrati Slovenska je křesťansko-konzervativní strana na Slovensku, která byla založena na počátku roku 2008. Předsedou strany je bývalý slovenský ministr vnitra Vladimír Palko.
Zakladateli strany jsou bývalí politici KDH Vladimír Palko, František Mikloško, Pavol Minárik a Rudolf Bauer. V prezidentských volbách v roce 2009 je kandidátem KDS František Mikloško.


Ovesná Lhota

Ovesná Lhota je obec v okrese Havlíčkův Brod, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 197 obyvatel.
V obci je několik kulturních budov a objektů: obchod, pohostinství, kulturní dům a fotbalové hřiště. Na rok 2009 byla naplánována realizace výstavby hřiště na nohejbal a tenis a dětské hřiště.


Giuseppe Baldo

Giuseppe Baldo, 27. července 1914 Piombino Dese - 31. července 2007 Montecatini Terme, byl italský fotbalista, člen zlatého olympijského mužstva na 11. letních olympijských hrách 1936 v Berlíně.
Baldo se narodil v Piombino Dese poblíž Padovy. V roce 1932 začal hrát v italské sérii „A“ za tým Calcio Padova, ale když tento tým sestoupil v roce 1935 do série „B“, odešel do Říma, kde strávil sedm sezón v Laziu Řím s výjimkou jedné sezóny, kdy hrál za Calcio Vicenza. Hrál v záloze a byl znám svým velkým odhodláním, které do hry dával. Za Lazio hrál celkem ve 169 mistrovských zápasech a vstřelil osm branek. Hrál také v sedmi utkáních Středoevropského poháru. V roce 1937 hrál za Lazio neúspěšné finále tohoto poháru. Kromě účasti ve vítězném olympijském výběru Itálie r. 1936 sehrál také jedno mezistátní utkání za italský národní „A“ tým. V roce 1942 ukončil aktivní kariéru.
Během několika dalších sezón pracoval Giseuppe Baldo ve vedení Italské fotbalové federace, načež se stal ředitelem sportovní akademie. V pozdějších letech žil v Montecatini Terme v Toskánsku, odkud pocházela jeho manželka. Zde také ve věku 93 let zemřel jako poslední ze zlatého olympijského týmu 1936, když o několik týdnů přežil Luigiho Scarabellu.
Turnaj byl hrán vyřazovacím způsobem. Kvalita turnaje utrpěla neúčastí týmů z Jižní Ameriky. Hrálo 16 týmů, takže k vítězství v turnaji postačovaly 4 vítězné zápasy. Itálie je absolvovala takto:
1. kolo: Itálie - USA 1:0; čtvrtfinále: Itálie - Japonsko 8:0; semifinále: Itálie - Norsko 2:1
finále: Itálie - Rakousko 2:1 za účasti 90 000 diváků, rozhodčí Němec Bauwens.


HTGR

Vysokoteplotní reaktor HTGR patří k velmi perspektivním typům. Mají výborné bezpečnostní parametry a poskytují velmi vysokou teplotu na výstupu z reaktoru. Teplo tak může být využíváno nejen pro výrobu elektřiny, ale i přímo v různých průmyslových procesech. Vysokoteplotní reaktory jsou zatím vyvinuty pouze experimentálně v Německu, USA a Velké Británii. Palivem je vysoce obohacený uran ve formě malých kuliček oxidu uraničitého. Kuličky povlékané třemi vrstvami karbidu křemíku a uhlíku jsou rozptýlené v koulích z grafitu, velkých asi jako tenisový míček. Palivové koule se volně sypou do aktivní zóny, na dně jsou postupně odebírány. V koncepci USA se používají místo koulí šestiúhelníkové bloky, které se skládají do sebe. Chladivem je helium proháněné skrz aktivní zónu. V parogenerátoru předá teplo chladicí vodě sekundárního okruhu, vzniklá pára pohání turbínu. Horké helium může být vedeno přímo do průmyslových a chemických procesů.


Dolní Dvůr

Obec Dolní Dvůr se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 244 obyvatel.


Incantations

Incantations je páté studiové album britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda, vyšlo koncem roku 1978. Zároveň se jedná o první Oldfieldovo dvojalbum.
Incantations tvoří čtyři rozsáhlé, převážně instrumentální kompozice, které se spíš než k rocku blíží ke klasické hudbě. Každá ze čtyř částí alba původně zabírala celou jednu stranu LP desky.
Ve druhé části Incantations je použita mírně upravená báseň Píseň o Hiawathovi od anglického básníka Henryho Longfellowa žijícího v 19. století. Slova čtvrté části Incantations pocházejí z Ódy na Cynthii ze hry Cynthia's Revels od renesančního dramatika a básníka Bena Jonsona.
Dvojalbum Incantations se v prosinci 1978 v Británii dostalo na 14. příčku v prodejnosti hudebních alb.
Zajímavostí je, že první CD edice Incantations z roku 1985 musela být, vzhledem k technickým omezením prvních kompaktních disků, zkrácena. To postihlo třetí část alba, která na tomto vydání měla délku 13:49.
Všechny CD verze byly vydány dohromady na jednom kompaktním disku.


Megumi Hajašibara

Megumi Hajašibara je japonská dabérka, J-POP zpěvačka, rozhlasová osobnost, zdravotní sestřička a textařka z Tokia. Má řadu přezdívek, jako "Megu-san", "Megu-nee", "Bara-san", "Kakka" či "Daijin". Její nejznámější role jsou Ranma Saotome, Rei Ayanami, Faye Valentine, Lina Inverse, Ai Haibara, Musashi/Jessie od Rakeťáků a Anna Kyoyama.


Přírodní výběr

Přírodní selekce je proces, který dle nějakých kritérií vybírá z různorodé skupiny jedinců ty, které potlačuje, nebo naopak zvýhodňuje. V biologických systémech je spolu s proměnlivostí organismů hnacím motorem evoluce. Je zde ale poněkud komplikován skutečností, že znaky jsou selektovány na jiné úrovni, než na které se dědí jejich vlohy.
Selekce může mít mnoho podob a může působit v jakýchkoliv stadiích vývoje organismu - spermie či vajíčko, zygota, plod, dítě, dospělec - všechny tyto fáze života člověka jsou vystaveny působení selekčních tlaků. Existuje několik kritérií, podle kterých rozlišujeme různé typy selekce.
Rozdíl mezi měkkou a tvrdou selekcí spočívá v mechanismu výběru selektovaných jedinců.
Tvrdá selekce pracuje s absolutními požadavky. Má vymezený určitý interval vyžadované vlastnosti a slepě likviduje všechny jedince, kteří se do něj nevejdou. Příkladem je, že v oblasti, kde existují na jaře časté přízemní mrazíky, zlikviduje všechny květiny, které je nedokáží snést. Základní vlastností tvrdé selekce je, že jí lze uniknout. Dalším charakteristickým rysem je, že likviduje nevyhovující jedince bez vztahu k jejich ostatní populaci - není tedy závislá na počtu jedinců populace, hustotě této populace ani intenzitě kompetičních vztahů mezi nimi.
Měkká selekce nemá žádné absolutní požadavky na jedince a provádí selekci jeho srovnáním s konkurenty, kteří jsou k dispozici. Selekční tlaky zvýhodňují a selektují jedince, kteří loví lépe, proti jedincům, kteří loví hůře; silnější jedince, kteří jsou schopni získat a obhájit své teritorium či stádo samic, proti slabším jedincům, kteří to nedokáží atd. Z logiky věci vyplývá, že takovéto selekci se nedá uniknout tím, že dosáhnu určité úrovně, neboť vždy se může objevit konkurent, který ji dosáhl také. Proto také někteří evoluční biologové s oblibou tvrdí, že měkká selekce je ve skutečnosti o mnoho tvrdší a brutálnější než tvrdá, a považují ji z evolučního hlediska za významnější.
Jelikož měkká selekce pracuje s porovnáváním a kompeticí jedinců, je zjevné, že je závislá na hustotě a velikosti populace a intenzitě kompetičních vztahů. U přemnožené populace bude velice silná, naopak u populace, která se nachází hluboko pod Maximální hustotou populace, nemusí mít za určitých okolností prakticky žádný význam.
Rozdíl mezi umělou a přirozenou selekcí je v tom, že přirozená selekce je slepý přírodní proces, zatímco umělá je vyvolávána člověkem s určitým záměrem. Typickým příkladem je šlechtění psů či skotu.
Rozdíl mezi ekologickou a pohlavní selekcí zpočívá v tom, co se na daném jedinci selektuje. Ekologická selekce selektuje jedice na základě jeho životaschopnosti, respektive schopnosti dožít se páření, pohlavní selekce na základě jeho schopnosti se rozmnožovat - najít si partnera a vyprodukovat potomky.
Stabilizující selekce je selekce, která odstraňuje extrémy. Příkladem může být velikost sýkorky - ty příliš velké, v zimě ve zvýšeném počtu hynou, protože nenajdou dost skulin dostatečně velkých, aby se v nich mohli ukrýt před mrazem, příliš malé hynou také, protože si ty svoje skulinky nedokáží uhájit. Méně častá, ale z evolučního hlediska zajímavá, je selekce disruptivní, která zvýhodňuje extrémy a potlačuje průměrné typy. Posledním typem, taktéž evolučně zajímavým, je směrovaná selekce, která odbourává jedince pouze na jednom konci škály.
Selekce proti hybridům znevýhodňuje a potlačuje nevýhodné křížence mezi druhy či poddruhy. Předpokládá se, že má velký vliv podobu sexuálního výběru u druhů, kde existuje zvýšená pravděpodobnost takového křížení.
Genetický drift představuje selekci založenou na prosté náhodě, nikterak neovlivněné vlastnostmi selektovaného jedince.


Mill Ends Park

Mill Ends Park v Portlandu v Oregonu je nejmenší park na světě, vznikl během dne sv. Patrika v roce 1948.
Založen byl jako místo pro skřítky, různá drobná zvířata a závody hlemýžďů. Roku 1971 byl uznán v Guinnessově knize rekordů jako nejmenší na světě. Park má rozlohu celkem 2,916 cm2 a nachází se na středovém pruhu ulice SW Front Avenue na místě, kde měla být původně umístěna lampa veřejného osvětlení. Protože sem však nebyl sloup umístěn, začala v tomto místě růst tráva. Místní novinář, Dick Fagan, z deníku Oregon Journal si toho všiml, a zasadil sem květiny; nový park pojmenoval po článku Mill Ends, který v novinách uveřejnil. Od roku 1976 má Mills End Park statut oficiálního městského parku.
Kvůli stavebním pracím v jeho okolí roku 2006 musel být park dočasně přemístěn do centra města k Two World Trade Center Plaza.


The Beatles

Beatles jsou podle RIAA, která je na základě prodeje singlů a alb v Americe označila jako nejvíce prodávanou kapelu v historii, nejprodávanějším hudebním uskupením v historii Spojených států amerických. Ve Velké Británii vydali Beatles více než 40 různých singlů, alb a desek, které se vyšplhaly na první místo hitparád. Tento komerční úspěch se opakoval v mnoha dalších zemích. Jejich nahrávací společnost EMI odhadla, že do roku 1985 prodali přes miliardu desek a kazet po celém světě. V roce 2004 umístil časopis Rolling Stone Beatles na první místo v seznamu 100 největších umělců v historii. Podle časopisu pomohla jejich novátorská hudba a kulturní vliv charakterizovat 60. let a jejich vliv na populární kulturu je patrný ještě dnes.
Beatles stáli v polovině 60. let v čele invaze britské hudby do Spojených států. Přestože měl jejich počáteční hudební styl kořeny v rock and rollu 50. let a domácím skifflu, vyzkoušela kapela mnoho různých žánrů od Tin Pan Alley až po psychedelický rock. Svým oblečením, styly a výroky určovali trendy své doby, zatímco jejich vzrůstající zájem o společenské otázky ovlivnil společenské a kulturní převraty 60. let.
V březnu roku 1957 založil John Lennon během své docházky do gymnázia Quarry Bank v Liverpoolu skifflovou skupinu The Quarrymen. 6.července téhož roku se Lennon a The Quarrymen setkali na wooltonské zahradní slavnosti u kostela Sv. Petra s Paulem McCartneyem. 6.února 1958 pozvala kapela mladičkého kytaristu George Harrisona, aby se na ně podíval ve Wilson Hall v liverpoolském Garstonu. McCartney se s Harrisonem seznámil ve školním autobuse na cestě do liverpoolského Institutu, protože oba bydleli v Speke. Na McCartneyho naléhání začal Harrison hrát s The Quarrymen jako sólový kytarista po zkoušce v březnu 1958, když překonal Lennonovu úvodní nechuť z důvodu jeho nízkého věku. V průběhu tohoto období členové neustále přicházeli a opouštěli formaci a v lednu 1960 se přidal Lennonův přítel z umělecké školy Stuart Stutcliffe na baskytaru. Lennon s McCartneyem hráli doprovodnou kytaru a v kapele se vystřídalo velké množství bubeníků.
The Quarrymen vystřídali řadu jmen - "Johnny and the Moondogs", "Long John and the Beatles", "The Silver Beetles" – před ustálením se na The Beatles. Existuje mnoho teorií týkajících se názvu kapely a jeho nezvyklého pravopisu. Obvykle je připisováno Lennonovi, který řekl, že jméno bylo kombinací slova beetles a slova beat. Cynthia Lennonová tvrdí, že Lennon vymyslel název Beatles „během brainstormingového sezení u pivem nasáklého stolu v baru Renshaw Hall.“ Lennon, který je známý svým vyprávěním různých verzí příběhů zavtipkoval v časopise Persey Beat z roku 1961, že „to přišlo ve vidině – objevil se muž na ohnivém koláči a řekl jim: „Od tohoto dne dále budete Beatles s A.““ V rozhovoru z roku 2001 převzal nárok na zvláštní pravopis jména Paul McCartney, když řekl, že „John měl nápad, že bychom se mohli jmenovat Beetles a já na to „a co třeba Beatles; jako tlukot bubnu?“ Je zvláštní jak se tvoří dějiny.“
V květnu 1960 Beatles objížděli severovýchodní Skotsko jako doprovodná kapela zpěváka Johnnyho Gentla. S Gentlem se setkali hodinu před jejich prvním vystoupením a McCartney poukazuje na turné jako na velkou zkušenost pro kapelu. Kapela, která byla často bez bubeníka si na turné zajistila služby Tommyho Moora, který byl mnohem starší než ostatní. Avšak brzy po turné se Moore, který cítil velký věkový rozdíl, vrátil do továrny na lahve, kde pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku. Dalším bubeníkem byl Norman Chapman, ale za několik týdnů byl povolán do vojenské služby. Jeho odjezd způsobil závažný problém, jelikož neoficiální manažer kapely Allan Williams pro ně domluvil hraní v klubech na Reeperbahn v německém Hamburku.
15.srpna 1960 pozval McCartney Peta Besta, aby se stal stálým bubeníkem kapely. Viděl Besta hrát s The Blackjacks v Cashbah Clubu, který vlastnila Petova matka Mona Bestová. Byl to sklepní klub v liverpoolském West Derby, kde Beatles hrávali a často ho navštěvovali. V dokumentárním snímku The Compleat Beatles řekl Williams, že Best „nehrál příliš obratně, ale obstojně.“
Beatles začali hrát v hamburských barech Indra a Kaiserkeller. Chtělo se po nich, aby hráli šest až sedm hodin za večer, sedm dní v týdnu. Krátce poté, co začali hrát na novém místě v Top Ten Clubu byl Harrison vyhostěn, protože lhal německým úřadům o svém věku. O týden později byli McCartney a Best zatčeni, obviněni za žhářství a vyhoštěni, protože založili malý požár v domě kde bydleli, když vyklízeli pokoj, aby se přesunuli do luxusnějšího pokoje. Lennon následoval ostatní v půlce prosince.
Znovu spolu hráli Beatles poprvé 17.prosince 1960 v Cashbah Clubu a v dubnu 1961 se vrátili do Hamburku. Během hraní v Top Ten Club si je vybral zpěvák Tony Sheridan jako svou doprovodnou kapelu pro sérii nahrávek pro německou společnost Polydor Label, produkovanou známým kapelníkem Bertem Kaempfertem. Kaempfert podepsal s kapelou při prvním setkání 22.června 1961 jejich vlastní smlouvu pro Polydor. 31.října vydal Polydor nahrávku písně My Bonne, která se v německých žebříčcích objevila pod jménem Tony Sheridan and the Beat Brother, což byl obecný název pro kohokoliv kdo se objevil v Sheridanově doprovodné kapele. K pověsti, že tato nahrávka vedla k setkání kapely s Brianem Epstainem je třeba dodat, že byli díky ní také poprvé zmíněni v americkém tisku.
V létě roku 1962 Beatles potřetí a naposledy odjíždějí do Hamburku a působí ve Star Clubu. V září se vracejí zpět do Británie, loučí se s Petem Bestem a na post bubeníka přichází Ringo Starr, nejstarší hráč se zkušeností z několika dalších skupin. George Martin si kladl podmínku spolupráce s Beatles právě výměnou bubeníka, Pete Best podle něho nezapadal do záměru ve vytváření image skupiny. V říjnu 1962 vydává skupina u společnosti EMI první singl s názvem Love Me Do, který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl Please Please Me / From Me To You, byl už velkým hitem v celé Británii, kde se dostal na vrchol hitparády.
První album, nazvané rovněž Please Please Me, znamenalo začátek beatlemánie ve Velké Británii. Beatles také hrají naposledy v Cavern Clubu a začínají koncertovat po celé Evropě a posléze i celém světě. Během let 1963 a 1964 odehráli přes 200 velkých koncertů. V roce 1964 následovalo úspěšné turné po Spojených státech, vystoupení v The Ed Sullivan Show a natočení prvního filmu: A Hard Day's Night i stejnojmenné album. Díky úspěchu Beatles se v americkém žebříčku hitparád začaly prosazovat i další britské rockové skupiny jako např. Rolling Stones, Gerry and The Pacemakers nebo Dave Clark Five.
26. října 1965 jsou Beatles vyznamenáni Řádem britského impéria a natáčí další film Help!. Vystoupení na Shea Stadium v roce 1965, při druhém americkém turné, zaznamenalo rekordní počet 55 tisíc diváků. Hudebně se Beatles začínají odklánět od líbivých, ale bezduchých textů o lásce a začínají experimentovat se zvuky různých nástrojů i hraním se smyčcovým kvartetem, dokonce i s celým orchestrem.
Vedle Beatles se ovšem prosazují i skupiny vycházející jak z hudebního stylu Beatles, tak i absorbující jiné vlivy. V USA se prosazují skupiny jako např. Beach Boys, Byrds , Buffalo Springfield, Mamas & Papas, Quicksilver Messenger Service, Jefferson Airplane, ve Velké Británii začínají žebříčky ovládat „syrovější“ Rolling Stones nebo „bluesovější“ Yardbirds. Beatles mají na tyto kapely obrovský vliv svými novátorskými přístupy k technice nahrávání, ale zároveň se nechávají sami ovlivňovat. Dokladem toho je například nahrávání první desky Pink Floyd "The Piper at the Gates of Down", když v té době Beatles trávili mnoho času při tvorbě "Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band". Obě kapely se navzájem navštěvovaly a jistá podoba postupů při větších plochách na obou deskách není náhodná.
4. března 1966 pronese John Lennon při jednom interview poznámku o tom, že Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutá se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotují vysílání hudby Beatles. V témže roce Beatles přestávají koncertovat, 1. května 1966 mají poslední vystoupení ve Wembley ve Velké Británii, v srpnu mají poslední oficiální koncert v Candlestick Park, San Francisco, USA. Na konci srpna 1967 umírá manažer Brian Epstein na předávkování barbituráty. V tom samém roce vychází dle kritiků jedno z nejlepších alb v historii rockové hudby, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, které je poznamenáno hudebními studiovými experimenty.
V roce 1967 Beatles točí další film Magical Mystery Tour i stejnojmenné album poznamenané halucinogenními prožitky z užívání drog. I přes první vážné rozmíšky mezi jednotlivými členy skupina natáčí v roce 1968 pozoruhodné The Beatles. Ringo Starr během nahrávání alba krátkodobě opouští skupinu. Téhož roku zakládají Beatles firmu Apple Corps - vlastní gramofonovou značku, obchod, filmovou společnost atd. Vzniká další film, tentokrát kreslený, Yellow Submarine.
Rok 1969 je pro skupinu kritický a definitivně vede k jejímu rozpadu. John Lennon začíná na nahrávání vodit kontroverzní japonskou umělkyni a svou druhou ženu Yoko Ono, proti čemuž protestuje hlavně Paul McCartney. John Lennon s ní natočil album Unfinished Music No. 1: Two Virgins a začíná se zabývat vlastními „nebeatlovskými“ hudebními projekty a protesty proti válce ve Vietnamu. Beatles jako skupina spolu naposledy veřejně koncertují na střeše svého nahrávacího studia 30. ledna 1969 a vzniká poslední film i LP Let It Be. Během jejího natáčení po hádkách s McCartneym i Lennonem dočasně skupinu opouští George Harrison.
V létě 1969 skupina natáčí poslední studiové album Abbey Road. Dosud nevydané snímky Let It Be jsou předány hudebnímu producentovi Philu Spectorovi k finálnímu zpracování. John Lennon se v té době věnuje pouze Plastic Ono Band a svým mírovým aktivitám a o další hudební výboje Beatles již nemá zájem. Svět se tak až v dubnu 1970 v interwiu Paula pro hudební časopis New Musical Express oficiálně dovídá, že The Beatles už neexistují. Paul byl obviňován, že opustil Beatles, na to kontroval, že Beatles opustili sami sebe.
Po poslechu zpracovaných skladeb alba Let It Be žádá Paul McCartney o odstranění dle jeho názoru nemístných úprav. Není mu vyhověno a nakonec je to tedy v dubnu 1970 on, kdo ze skupiny odchází a veřejnost se tak poprvé dozví o definitivním rozchodu Beatles. Paul McCartney podává k Nejvyššímu soudu 31. prosince 1970 žádost o oficiální ukončení partnerství Beatles. Všichni členové skupiny se vydávají na sólovou dráhu.
V roce 1994 předala Yoko Ono McCartneymu demosnímky Lennonových písní, ke kterým zbylí členové skupiny nahráli doprovod a vznikly tak poslední písně Real Love a Free As A Bird vydané na albech Anthology 1, Anthology 2, Anthology 3.
Neustálé nároky členů Beatles na vytvoření nového zvuku kapely na každé nové desce, v kombinaci s aranžérskými schopnostmi George Martina a odbornými znalostmi techniků EMI jako byli Norman Smith, Ken Townshed a Geoff Emerick, hrály významnou roli v novátorském zvuku alb Rubber Soul, Revolver a Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.
Beatles pokračovali v čerpání vlivů dlouho po jejich úvodním úspěchu, a často nalézali nové cesty v hudbě a textech díky poslechu svých současníků. Mezi tyto vlivy patřil Bob Dylan, který byl inspirací pro takové písně jako např. You've Got to Hide Your Love Away a Norwegian Wood. Mezi další současníky můžeme zařadit The Byrds a Beach Boys, jejichž album Pet Sounds bylo McCartneyho oblíbené.
Spolu s triky ve studiu jako byly zvukové efekty, netradiční umístění mikrofonu, nahrávací smyčky, dvoustopé a různě rychlé nahrávání, začali Beatles rozšiřovat své nahrávky o nástroje, které byly v té době pro rockovou hudbu neobvyklé. Patřily mezi ně smyčcové a dechové orchestry, stejně jako indické nástroje jako např. sitar v písni Norwegian Wood a swarmandel v písni Strawberry Fields Forever. Využívali také elektronické nástroje jako byl např. mellotron s jehož pomocí vytvořil McCartney flétny v úvodu písně Strawberry Fields Forever, a Ondioline, elektronické klávesy, které produkovaly neobvyklý zvuk podobný hoboji v písni Baby You’re a Rich Man.


Plamencový kotel

Plamencový kotel vznikne montáží plamence do vnitřku válcového kotle. V plamenci je umístěno topeniště.
Plamencový kotel je jedním z prvních významnějších konstrukčních zdokonalení válcového kotle. Vzniká vytvořením válcové dutiny uvnitř kotle. Osa této dutiny je rovnoběžná s osou kotle. Tato dutina se nazývá plamenec. Plamenec buď prochází celou délkou kotle, nebo je připevněn jen k jedné straně kotle a na druhé straně je zakončen trubkovnicí s kouřovými trubkami procházejícími zbytkem délky kotle.
Plamencový kotel zajišťuje podobně jako skříňový kotel prakticky úplné obalení topeniště vodou, a tak minimalizuje tepelné ztráty. Byl velmi oblíbený až do začátku 20. století pro svou výrobní nenáročnost ve srovnání se skříňovým kotlem.
Některé plamencové kotle vyly vybaveny více plamenci. Toto řešení se uplatňovalo zvláště u lodních kotlů.
Stěna plamence byla nejčastěji vlnitá, což zvyšovalo výhřevnou plochu a zlepšovalo schopnost přizpůsobení tepelné dilataci kotle.


Colorfactory

Colorfactory byla česká hudební skupina, která je známá zejména hudbou k filmu Šeptej Davida Ondříčka. Skupina získala v roce 1996 cenu České gramy za objev roku.
Skupina byla založena v roce 1990 Colinem Stuartem v Kalifornii, ale ve svém původním složení se již po prvním koncertu rozpadla. Colin Stuart přivezl demo nahrávku do Prahy v roce 1992, kde později došlo k vzniku nových Colorfactory, kteří prvně koncertovali v listopadu 1993 v klubu Belmondo. Ve vlastní produkci začalo nahrávání v Rudolfinu a nabízení nahraného materiálu hudebním vydavatelstvím. Termín vydání desky se několikrát posunul, debutová deska s názvem Colorfactory vyšla v říjnu 1996. Sedm písní z desky bylo použito jako doprovodná hudba k českému filmu Šeptej režiséra Davida Ondříčka. Při natáčení druhé desky Second Infinity se obměnila sestava skupiny, což se projevilo i na koncertech, kde vystupovali členové spíše podle času. V roce 1999 vychází druhá deska Second Infinity, kapela se na koncertních pódiích objevuje sporadicky, většinou se uskutečnilo jednou za rok vystoupení na podzim. Postupem času bylo pro členy kapely čím dál větší problém se sejít a od roku 2002 kapela mizí z hudební scény úplně.


Fosfolipid

Fosfolipidy patří mezi tuky a jsou hlavní částí všech buněčných membrán, spolu s glykolipidy, cholesteroly a bílkovinami.
Jsou složeny z alkoholů obsahujících dusík, jako je například ethanolamin, nebo ze směsí organických kyselin jako je cholin.
Část fosfolipidu je hydrofilní, opačná část je hydrofóbní. Ve vodě se fosfolipidy staví proti sobě a to tak, že hydrofóbní části jsou namířeny proti sobě. Tímto vytvoří bimolekulární membránu, která je důležitá pro mnoho buněčných struktur. Takovéto uspořádání umožňuje spontánní průnik malých částic. Větší částice jsou přepravovány skrz membránu tzv. transportním proteinem.
Tato membrána je selektivně propustná a elastická. Dovoluje průnik všech potřebných látek, ale zabraňuje průniku některých nežádoucích látek.


Michel Coiffard

Michel Joseph Callixte Marie Coiffard byl šestým nejúspěšnějším francouzským stíhacím pilotem první světové války s celkem 34 uznanými sestřely.
Byl třetím nejúspěšnějším specialistou na sestřelování balónů ze všech letců první světové války – z jeho 34 sestřelů bylo 24 balónů.
Během války získal mimo jiné tato vyznamenání: Médaille militaire, Légion d'honneur a britský Military Cross.


Vítězslav Štefl

PhDr. Mgr. Vítězslav Štefl, Ph.D. je středoškolský profesor, spisovatel, encyklopedista, kytarista, skladatel, muzikolog.
1.1) Rocková kytara I, počet stran 93, příloha Tabulka kytarových sólových figur, CD s příklady, nakladatelství Muzikus, 2005, ISBN: 80-86253-32-5
1.2) Rocková kytara II, počet stran 243, CD s příklady, nakladatelství Muzikus, 2003, ISBN: 80-86253-25-2
1.3) Rocková kytara III, počet stran 309, CD s příklady, nakladatelství Muzikus, 2007, ISBN: 80-86253-40-6
2.1) 33+333 světových kytaristů, počet stran 497, nakladatelství Muzikus, 2006, ISBN: 80-86253-37-6
2.2) 15+3 světových kytaristů a kytaristek, počet stran 233, nakladatelství Muzikus, 2002, ISBN: 80-86253-20-1
3.1) Jeden den, počet stran 62, nakladatelství Nová Inspirace, 1993, ISBN: 80-901286-3-7
Založil v úzké spolupráci s firmou Praha Music Center První českou rockovou kytarovou školu
Je aktivním muzikantem, působí se svou kapelou Stará škola, roku 2008 slaví se skupinou 25 let trvání v činnosti
Ve spolupráci se společností Neubauer LSV vystupuje i samostatně, ve svých audiovizuálních programech Kámen a hrad, účastní se studiových projektů, hostuje na nahrávkách.
– Je také středoškolským profesorem českého jazyka a literatury na ISŠS v Ústí nad Labem, kde se v dubnu roku 2007 stal ředitelem


Bzince pod Javorinou

Bzince pod Javorinou je obec na Slovensku v okrese Nové Mesto nad Váhom.
Obec leží v podhůří Bílých Karpat, asi 6 km severozápadně od Nového Mesta nad Váhom. V katastru obce se nachází nejvyšší vrchol Bílých Karpat Velká Javořina.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332, avšak asi okolo roku 1215 zde byl postaven kostel svatého Michala, tento údaj však není písemně doložený, takže se o něm může jen spekulovat.


Milešovice

Obec Milešovice se nachází v okrese Vyškov, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 650 obyvatel.


ChristNet.cz

ChristNet.cz je největší nezávislý křesťanský portál a jeden z nejčtenějších křesťanských sitů v českém jazyce. Vykazuje přes 1000 návštěv denně.
ChristNet.cz založil na přelomu let 1999 a 2000 Robert Němec sloučením dvou internetových projektů založených v roce 1996 Davidem Petrlou. Šlo o Getsemany a ChristNet. Akce byla částečně vynucena tím, že Getsemany se musely přejmenovat, neboť se tak jmenuje mnohem starší tištěný měsíčník. ChristNet.cz je ekumenicky orientován a provozuje jej Sdružení ChristNet.cz. Robert Němec ze Sdružení ChristNet.cz odešel v roce 2003.
ChristNet.cz funguje jako portál křesťanství na českém internetu. Jeho nejdůležitější části jsou Magazín, orientovaný na publicistiku a podrobné zpravodajství z křesťanského světa, Odkazy, Akce a Diskuse. Diskuse jsou i samotným provozovatelem stránek považovány za nejproblematičtější část projektu, hlavní stížnosti směřují na neschopnost provozovatele dostatečně moderovat diskuse. Spíše vedlejšími službami portálu jsou sekce Pohlednice a Knihkupectví.
Projekt dlouhodobě zápasí s finančními problémy a koncem měsíce se někdy na jeho stránkách objevují žádosti o příspěvek, které upozorňují čtenáře, že projekt nemá na účtu dostatek peněz na provoz, několikrát dokonce z tohoto důvodu některé své činnosti pozastavil. Měsíční provozní náklady vyčísluje na cca 10 000 Kč.


Severočeši.cz

Severočeši.cz je politické sdružení, které samo sebe označuje „za nadstranickou platformu“ v Ústeckém kraji.
Bylo založeno podnikatelem Jiřím Zelenkou, který v komunálních volbách 2006 uspěl se sdružením Mostečané Mostu.
Kriticky se staví jak k ODS, tak k ČSSD a hlavním volební heslem sdružení je „Co jiní rozkradou, my rozdáme“. Ve svém programu prosazuje např. „nekompromisní boj s ekonomickou mafií a jejím prorůstáním do politiky“', „vodovod a kanalizace pro každou obec“', „vytvoření systému krajských stipendií pro lékaře“ aj. Často bývá kritizováno za nestandardní praktiky během předvolební kampaně jako je rozdávání spotřebního zboží, např. kol či počítačů,, což bývá označováno i za formu uplácení.
Hnutí zahrnulo v říjnu 2008, krátce před ústeckého hejtmana, vedoucího jeho kanceláře, krajského radního za ČSSD a ředitele severočeské policejní správy dotazy, které naznačují, že se údajně vědomě podílejí na organizovaném zločinu. Kancléř Aleš Konopásek například podle hnutí vybírá pro hejtmana každé zadané krajské zakázky 8,5 procenta. Hejtman Jiří Šulc označil soubor otázek za lži a nesmysly a obvinil hnutí. „Normální člověk se tomu může jen smát. Je před volbami a kampaň dosud probíhala celkem slušně. Toto je ale příklad nejpokleslejší a extra nečestné volební kampaně“.
Politické hnutí se jako jediné z větších politických subjektů kandidujících v krajských volbách jasně nevyjádřilo k budoucnosti limity těžby uhlí v regionu. Všechny ostatní strany kromě KSČM jasně vyslovily pro zachování limitů chránících Horní Jiřetín a Černice. ČSSD má zachování limitů ve volebním programu a Strana zelených i ODS požadují navíc tzv. odpis zásob uhlí pod Horním Jiřetínem. Organizace Greenpeace několik týdnů usilovala o jasné stanovisko k další těžbě uhlí v regionu a 9. října 2008 uspořádala před mosteckou radnicí protestní akci pod heslem „Severočeši.cz, přestaňte mlžit o těžbě!“.
Ředitel Správy Severočeského kraje Policie České republiky Jiří Vorálek obvinil ředitele Městské policie v Mostě Bronislava Schwarze a kandidáte uskupení Severočeši.cz z vědomého lhaní. Vorálek 30. září 2008 v otevřeném dopise uvedl, že si Schwarz připisuje neexistující zásluhy a nepravdivě kritizuje činnost policie, ačkoliv jinak sám musel pro neschopnost od policie odejít. Severočeši.cz na dopis reagovali tiskovým prohlášením, ve kterém fakta uváděná Vorálkem nevyvracejí, ale přesto konstatují, že jejich kandidát je „slušný a bezúhonný člověk, který má naši plnou důvěru“. A dále prohlásili, že „podnikají právní kroky v souvislosti s tímto jeho konáním“


Alexandra Řecká a Dánská

Alexandra Řecká a Dánská byla manželka posledního krále Jugoslávie, Petra II. a matka současného nástupce, Alexandra, korunního prince Jugoslávie.
Alexandra se narodila pět měsíců po smrti svého otce, krále Alexandra I. Helénského, jeho morganatické manželce-vdově, Aspasii Manos. Jeho otec, král Konstantin I., byl byl znovu uveden na řecký trůn měsíc po Alexandrově smrti navrátil se z exilu do Řecka. Jeho vláda oficiálně ztvrdila krátké panování jeho pozdějšího syna coby Regenta, což znamenalo, že Alexandrova svatba, uzavřená bez souhlasu otce, byla technicky neplatná, svatba stornována, a dcera-pohrobek Alexandra, nelegitimní.
Na příkaz Alexandrovy matky, královny Žofie, byl v červenci 1922 vydán zákon, který opravňoval krále k uznání platnosti sňatků členů královské rodiny uzavřených bez královského souhlasu, i když se zpětnou platností, třebas nedynastických. Král Konstantin poté vydal dekret, zveřejněný 10. září 1922, uznávající platnost Alexandrova sňatku z Aspasií.
Takto se tedy Alexandra stala legitimní panovnicí z pohledu řeckých zákonů, byla však i nadále upozaďována a bylo jí zapovězeno následnictví trůnu, na rozdíl od dynastických princezen, podle monarchistické ústavy. Výsledkem bylo, že místo první vládnoucí řeckou královnou, stala se shodou okolností poslední královnou Jugoslávie
Proto jí i její matce náležel titul "princezna řecká a dánská" a oslovení Královská Výsost. Tento titul vznikl pro nevládnoucí členy řecké královské rodiny, kteří byli současně členy vládnoucí dynastie v Dánsku.
Jako dcera Aspasie a vnučka Petrose Manose a Marie Argyropoulosové, byla jediným potomkem řecké královské rodiny, který pocházel ze samotného Řecka. Přes svou matky pocházela, mimo jiné, od Fanariotských Řekové|Řeků z Konstantinopole. Tak jako ve většině evropských královských rodin, také glücksburská dynastie, do které patřil její manžel, byla převážně německého původu, avšak jeho linie zahrnovala několik řeckých předků datovaných do středověku, srov. Byzantští předkové dánských panovníků v Řecku. Roku 1944 se odstěhovala do Londýna a vdala se za Petra II. Jugoslávského a tam 17. července 1945 porodila prince Alexandra. Alexander byl vychován svou babičkou z matčiny strany, Aspasií.
Královna Alexandra zemřela v East Sussexu, v Anglii a byla pochována v někdejší soukromé řecké královské rezidenci na Tatoi v Řecku.


Son

Son Cubano je původem kubánský hudební styl. Populárním se stal v druhé polovině 19. století zejména ve východních provinciích Kuby, nejstarší známý son Son de la Má Teodora však pochází již z doby kolem roku 1570 z oblasti Santiaga de Cuba. Son kombinuje strukturu a prvky španělského hudebního stylu canción a španělské kytary s africkými rytmy a perkusními nástroji oblastí Bantu a Arará .


Johana Habsburská

Johana byla posledním potomkem císařského páru a byla společně se svými staršími sestrami vychovávána na základě jezuitských principů. Na rozdíl od většiny sester však nevstoupila do kláštera.
Císař Ferdinand I. zemřel roku 1564. O rok později byla Johana pravděpodobně díky aktivitě staršího bratra Maxmiliána provdána. Tím vyvoleným se stal příslušník rodu medicejských František I., syn vévody Cosima I. Maxmilián tak chtěl získat přístup k medicejským penězům. Johanin manžel František se stal toskánským vévodou po smrti svého otce roku 1574.
Manželství nebylo zrovna plné lásky a náklonnosti. František Johanu ponižoval svým mimomanželským poměrem, kterým se vůbec netajil. Nešťastná vévodkyně zemřela po cca osmi porodech ve věku jednatřiceti let. Milenka Bianca Capellová se stala toskánskou vévodkyní již za dva měsíce po Johanině smrti.


František Matouš Klácel

V roce 1833 byl vysvěcen na kněze. Roku 1835 se stal profesorem filosofie na biskupském filosofickém ústavě v Brně.
Roku 1848 byl členen Národního výboru a delegátem Slovanského sjezdu. V letech 1848–1851 působil v redakci Moravských Novin.
V roce 1849 se podílel na založení Národní jednoty sv. Cyrila a Methuda, která se roku 1855 změnila na Matici moravskou.
Roku 1869 odplul do Ameriky, kde se s krajany několikrát pokusil založit společnost, založenou na lásce lidí a jejich dobročinosti. Členové těchto společenství se oslovovali bratře a sestro a říkali si nemýlenci.


Ekonomika Malty

Hospodářství Malty – a tím i životní úroveň - dosáhlo v posledním období, především v devadesátých letech 20. století, jistých pokroků a lze ho označit jako relativně stabilní a mírně prosperující. V roce 2006 byl hrubý domácí produkt Malty 8,518 mld. dolarů, HDP na hlavu dosáhl 21 300 dolarů.
Maltské hospodářství se vyznačuje vysokým nedostatkem přírodních zdrojů a suchým klimatickým podnebím. Celkově je maltské hospodářství závislé na zahraničním obchodu.
Z deseti nových členských států Evropské unie patří Malta k nejvyspělejším. Výše HDP na obyvatele v běžných cenách je ve srovnání s ostatními novými členy Evropské unie relativně vysoká, ale nižší vzhledem k Evropské unii.
Pod tlakem Evropské unie byla Malta v posledních letech donucena přestrukturovat své hospodářství, především v těchto oblastech:
V různých zprávách Evropské unie posledních let byly výsledky reformních snah maltské vlády hodnoceny sice rozdílně, ale mnohdy pozitivně:
Hlavní ostrov Malta je nejen intenzívně zastaven, ale nemá žádné větší souvislé zelené plochy. Zemědělství má proto na menším ostrově Gozo poněkud větší význam, i situace v zásobování vodou na zavlažování je tu v letním období příznivější. Gozo kryje i jistý podíl potřeby zeleniny pro celý stát.
Zemědělská plocha činí 38 % plochy celkové, v sektoru je zaměstnáno kolem 2 % pracujících. V průměru zabírají zemědělské usedlosti plochu 1 hektaru. Mimo skutečnost, že zabírání další plochy pro zemědělskou výrobu nepřichází v úvahu, je budoucnost maltského zemědělství ovlivněna i stárnutím pracovní síly.
V popředí stojí rostlinná výroba, zde pak především zelenina, dále brambory a ovoce. Zejména v letních měsících kryje Malta velkou část potřeby dovozem.
Sektor je charakterizován malými výrobními jednotkami. Malta se v minulosti různými daňovými úlevami cílevědomě ucházela o usídlení zahraničních firem, současně na Maltě existuje kolem 250 zahraničních podniků, vyrábějících z velké části pro vývoz.
K význačným odvětvím patří strojírenství, elektronika, textil a oblečení, chemické a farmaceutické výrobky, dopravní zařízení, stavba a oprava lodí.
Vysoký podíl tohoto sektoru na HDP je ovlivněn i velkým významem turistického ruchu. Zatímco podíl služeb na tvorbě HDP se stabilně pohybuje kolem 70 %, klesá podíl zaměstnaných v tomto sektoru.
Důležitým faktorem je obchod. Malta je nejen význačným obchodním střediskem ve Středomoří, ale má i pátou největší obchodní flotilu na světě.
Turistický ruch: Maltu v současné době navštěvuje přes milion turistů ročně, tedy třikrát tolik, než má Malta obyvatel, se stoupající tendencí. Turistika se na HDP podílí zhruba 35 %. Největší počet turistů pochází z Velké Británie, Německa a Itálie.
Rybolov: celková tonáž rybářské flotily činí zhruba 18 000 tun, nízký výlovek je vyrovnáván pěstováním ryb v umělých nádržích v zálivech.
Energetika: jistých úspěchů bylo dosaženo i v oblasti zásobování vodou a elektrickým proudem. Obé bylo do konce osmdesátých let 20. století katastrofální, voda se někdy musela dovážet cisternovými loděmi z Itálie. Po vybudování nové elektrárny a moderních odsolovacích zařízení na mořskou vodu v osmdesátých a hlavně v devadesátých letech je dnes situace stabilní. Malta však dováží 100 % zdrojů na výrobu elektrického proudu.
Situace dopravy na Maltě je diktována skutečností, že se jedná výlučně o silniční dopravu . Silniční síť je přitom stále zastaralá, během turistické sezony pak situace nabývá katastrofálních stavů.
K typickým místním výrobkům patří i keramika a sklo, krajky, filigrány ze stříbra a zlata, různé bronzové předměty.
V zahraničním obchodě připadá 60 až 70 procent vývozu a dovozu na Německo, Francii, Itálii, USA a Velkou Británii. Orientace na Evropskou unii, která se zde podílí dobře 50 procenty, je již po dlouhou dobu jednoznačná. Objem obchodu s Českou republikou je prozatím nízký, Malta je známa jako dovozce osobních automobilů značky Škoda.
Malta se tradičně vyznačuje obchodním deficitem. Tento schodek je částečně vyrovnáván pozitivní bilancí služeb. Jako jediná z deseti nových členských zemí se Malta vyznačuje negativní bilancí v oblasti zahraničních přímých investic.
Ve vývozu Malty hrají velkou roli strojírenské výrobky, elektronika, textil a oblečení, Dále je třeba uvést i stavbu resp. opravy lodí.
Dovoz Malty je diktován podmínkami ostrova: významnou položkou jsou zemědělské výrobky, fosilní zdroje, dále chemické a strojírenské výrobky.
Od 1. ledna 2008 Malta přijala za svou měnu euro a stala se jedním ze členských států eurozóny. Euro nahradilo maltskou liru; konverzní poměr byl 1 EUR = 0.429300.
V mnoha případech lze platit i v dalších měnách: US$, L.


Converse

Converse je americká firma vyrábějící sportovní obuv, založená Marquis M. Conversem v roce 1908. Společnost sídlí od založení v Massachusetts. Converse je v současnosti dceřinnou firmou Nike.


Cihla

Cihla je stavebnina, lidmi vytvořený, umělý „kámen“, vyrobený formováním hlíny do pravidelných útvarů. Cihly jsou ale velmi starým stavebním prvkem známým už od starověku, kromě vypalovaných cihel se také použivají cihly sušené. Cihly se vyrábí v cihelnách. Řemeslo, které se zabývá výrobou cihel se nazývá cihlářství.
Běžné cihly se ztvrzují buďto hořením ve vypalovací peci nebo v rovníkových zemích s teplým podnebím se suší na slunci. Mezi ně lze zahrnout i vepřovice, což jsou takové cihly, které vznikly sušením a jsou známé hlavně v Česku, kde se používaly v 19. a 20. století. Podobnou technologií výroby se v cihelnách z cihlářské hlíny vyrábí také další stavební prvky, např. střešní tašky, meliorační trubky, ozdobné dlaždice apod.
Jedná se o často používaný stavební materiál, který je při stavbě nejčastěji spojován maltou.
Nejprve se pomocí scraperů natěží cihlářská hlína, která se dále dopravuje buďto úzkokolejnými vozíky nebo nákladními automobily, případně lanovými dráhami do zásobníku, ve kterém se natěžená zemina drtí a současně se přidávají pomocné látky, které zlepšují vlastnosti cihel Poté se celá směs mele, drtí a mísí a směřuje do lisu, který protlačováním vytváří souvislý pás hmoty. Souvislý pás se rozřezává pomocí řezacích nití a vznikají první cihly. Ty dále směřují do sušáren, kde se vysušují na vlhkost maximálně 2%. Po 2-3 dnech v sušárně směřují do vypalovací pece, kde se vypalují při teplotě ~1000°C jeden až dva dny. Nakonec následuje roztřídění dle přesnosti rozměrů, skladování a expedice.
Slovo se někdy používá pro označování předmětů tvarem či barvou přípomínající klasickou cihlu, např :
Lícovka je cihla s průměrnými technickými vlastnostmi. Její využití je především estetické u staveb „ostrovního“ typu. Je asi o 1/4 menší než klasická cihla plná pálená.
Věncovka je moderní cihla nahrazující bednění klasickými prkny při zakončení zdi tzv. věncem. Na okraj zdi se zezhora postaví z těchto tenkých cihel pás, zabraňující vytékání betonu.


Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, ??????? ?????????? ??????????, byl slavný ruský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století.
Dmitrij Šostakovič se narodil v ideálním rodinném prostředí. Jeho otec byl hudbymilovný inženýr a matka výborná pianistka. Přestože prokazoval výjimečné hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v devíti letech, kdy se začal učit hře na klavír. V roce 1919 byl přijat na konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu.
Konzervatorní studia absolvoval svou 1. symfonií a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní hrou k němým filmům, již v roce 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou filharmonií. Ve stejném roce napsal atonální klavírní sonátu. I v následujícím období let 1927 - 1929 vytvořil díla avantgardního ražení (např. opera „Nos“ na Gogolovy texty. Současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernesta Křenka, Paula Hindemitha a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve Varšavě.
Počátkem 30. let zkomponoval balety Zlatý věk či Jasný potok a toto období vrcholilo operou „Lady Macbeth mcenského újezdu“, jejíž hudba byla následně označena stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku 1961 provedena ani následující 4. symfonie.
Po vpádu fašistických vojsk Šostakovič napsal 7. symfonii, věnovanou městu Leningrad. Její premiéra proběhla v srpnu 1942 v Kujbyševě, kam byl z obleženého města evakuován orchestr Velkého divadla. Od roku 1943 Šostakovič žil v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se výrazně odrazily tragické válečné události. V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením struktury svých skladeb.
Na své vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká zejména 10., 13. a 14. symfonie. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo v jeho tvorbě např. písňové cykly Z židovské lidové poezie, Satiry, Suita na slova Michelangelova či Sonáta pro violu a klavír, napsaná v posledním roce skladatelova života.
Šostakovičovu tvorbu představuje kolem 150 opusů nejrůznějších hudebních forem, jimž co do počtu vévodí 18 symfonických děl, sborové skladby. koncerty, významnou součástí díla je rozsáhlá filmová a scénická hudební tvorba.
Hudba k filmům: Nový Babylon, Sama, Zlaté břehy, Protiplán, Povídka o popovi a dělníkovi, Láska a nenávist, Mládí Maxima Gorkého, Přítelkyně, Velký občan, Návrat Maxima, Prostí lidé, Mladá garda, Pirogov, Mičurin, Setkání na Labi, Pád Berlína, Píseň velkých řek, Pět dní - pět nocí, Hamlet, Rok jako život, První eskadra, Král Lear, Poslové věčnosti, Ovád, Křižník Potěmkin a další; scénická hudba: Výstřel, Rule, Britannia !, Celina, Lidská komedie, Otčina, Ruská řekaa další.


Trojskok

Trojskok je sportovní disciplína řazená do lehké atletiky. Jedná se o obdobu skoku do dálky, ale trojskokanům jsou povoleny tři odrazy namísto jednoho.
Po rozběhu se atlet odrazí z odrazové desky, dopadne na stejnou nohu, dalším krokem přeskočí na druhou nohu a posledním odrazem doskočí do pískoviště; tyto fáze se někdy označují jako poskok, přeskok a skok. V závěrečné fázi skoku trojskokaní máchají rukama, což jim umožňuje delší dolet a udržení rovnováhy.
Edwards navíc skočil s nedovolenou podporovou větru ještě dál, přesně 18,43 m.


Light + Shade

Light + Shade je dvacáté třetí studiové album britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Bylo vydáno na podzim 2005 a v britském žebříčku prodejnosti hudebních alb se neumístilo. Je to první Oldfieldovo album vydané společností Mercury Records.
Instrumentálním dvojalbem Light + Shade navázal Oldfield na svou desku Tr3s Lunas z roku 2002. Na každém disku se nachází hudba odlišných nálad. První CD obsahuje skladby chill-outové s výrazným klavírem nebo kytarou. Na druhém disku se nalézá hudba více taneční. Album má rovněž dvě titulní strany. Deska Light + Shade byla nahrána s velkou pomocí počítačů. Důkazem toho jsou i 4 datové stopy na prvním disku, které obsahují čtyři skladby ve formátu U-MYX, které si může posluchač vlastnoručně namixovat. Speciální vydání pro Spojené království navíc obsahuje dvě bonusové skladby.


Hammondovy varhany

Hammondovy varhany je elektromechanický hudební nástroj, jejichž první prototyp vyrobil v dubnu 1935 Laurens Hammond. Pracují na principu aditivní syntézy, tóny tvoří skládáním přibližně sinusových vln, které jsou generovány pomocí rotujících ozubených tónových kol. Profil ozubení kola je zvolen tak, aby byl generován signál požadovaného průběhu. Nástroj má klaviaturu podobnou kostelním varhanům, jejichž levnější náhradou měl být. Získal si však velkou oblibu v populární hudbě, dodnes je používán a jeho zvuk je často více či méně úspěšně napodobován.


Cestovní pas Kanady

Cestovní pas Kanady je cestovní doklad pro občany Kanady, který jim omožňuje vycestovat do zahraničí. Je vydáván Ministerstvem zahraničí Kanady.


Karaganda

Karaganda je s 406 000 obyvateli třetí největší kazašské město a také správní centrum Karagandské oblasti.


Schizopodidae

Schizopodidae je čeleď brouků z nadčeledi Buprestoidea. Někde se jim říká „nepraví krasci“.


Jakob Stainer

Jakob Stainer, také Jakobus nebo Jacobus Stainer, byl rakouský houslový mistr.
Jakob Stainer se narodil v tyrolském městečku Absam. V mládí se mu dostalo dobrého vzdělání, naučil se také latinsky a italsky. Kdo se v té době chtěl stát učedníkem u houslaře a nebyl jeho synem, musel mít základní truhlářské vzdělání. Jelikož Stainerův otec byl horník, mladý Jakob se musel učit truhlářskému řemeslu. Původně se chtěl naučit houslařině v Innsbrucku nebo Füssenu, kvůli nepokojům v důsledku třicetileté války se ale rozhodl studovat v Itálii, pravděpodobně v Benátkách. Po skončení svých studií ještě nějakou dobu cestoval a důležitých vědomostí pravděpodobně nabyl také od Niccoly Amati. Od roku 1644 se již stal samostatným houslovým mistrem, jeho nástroje byly oblíbené zvláště na sever od Alp. 26. listopadu 1645 se v Absamu oženil s Margaretou Holzhammerovou a od té doby pracoval převážně ve svém rodišti, ačkoliv byl často na cestách, při kterých prodával své nástroje nebo nakupoval materiály potřebné pro jejich konstrukci.
Ještě v 18. století bylo obvyklé, že někteří houslaři v Mittelwaldu opatřovali své nástroje Stainerovými cedulkami. V této době ještě neznali přesné datum jeho úmrtí, proto se objevují i cedulky s datem výroby 1712. Na konci 19. století a na začátku 20. století vyráběly saské manufaktury desítky tisíc levných plagiátů Stainerových houslí.


Věštírna

Věštírna, pojem známý také jako oraculum, je posvátná místnost, kde kněží pronášely věštby a proroctví jménem božstva.
K nejznámějším věštírnám patří např. věštírna v Delfách, v Dodóně nebo v Epidauru. Další věštírny se nacházely v megalitických chrámech na Maltě jako např. v chrámu Hagar Qim: v těchto chrámech se jednalo vždy o věštby kněží, kteří se před audiencí skrývali, proto byli schováni v malém prostoru, který nebyl přístupný z prostranství pro návštěvníky.


Eurotunel

Eurotunel je v češtině používaný výraz pro podmořský tunel pod Lamanšským průlivem, vedoucí mezi anglickým Folkestone a francouzským Calais. Tunel umožňuje od 14. listopadu 1994 přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou a je provozován společností Eurotunnel.
Plány spojit Anglii a Francii tunelem jsou staré již několik set let. Patřily ale vždy do skupin velmi odvážných až bláznivých plánů, kterými chtěli lidé v minulosti upoutat pozornost. V 80. letech však byl projekt vzat seriózně, založena byla společnost Eurotunnel a začalo se kopat. Z bezpečnostních důvodů se rozhodlo, že bude tunel železniční. Byly vyraženy dva provozní tunely a mezi nimi jeden servisní. Otevření tunelu pro veřejnou dopravu v roce 1994 se zúčastnila královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Přestože tunel zachvátil požár, který jeho pověst poškodil, zůstává stále velmi důležitým dopravním prostředkem mezi kdysi znepřátelenými zeměmi.
3. srpna 2006 společnost provozující Eurotunel vyhlásila bankrot a požádala o ochranu před věřiteli, vzhledem k tomu že zisky tunelu nepokrývají splácení dluhů za jeho stavbu. 15. ledna 2007 schválil francouzský soud restrukturalizaci firmy, což se setkalo s nevolí britských věřitelů.
Nákladní doprava je provozována vlaky SNCF a EWS, z francouzské strany vede vysokorychlostní trať LGV Nord napojující se na francouzskou železniční síť. Na britské straně se buduje rovněž vysokorychlostní trať pod označením High Speed 1. Aktuálně je v provozu zhruba polovina. V prosinci 2007 by měl být dokončen zbytek trati. Osobní vlaky jsou vedeny jednotkami Eurostar. Ve městech Folkestone a Calais se nacházejí velké terminály, umožňující naložit do nákladních vagónů automobily.
Tunel je dlouhý 50 km, z toho 38 km je pod mořským dnem. Průměrná hloubka je 45 m pode dnem moře.


Šenov

Město Šenov se nachází v okrese Ostrava-město, kraj Moravskoslezský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 5558 obyvatel. Město se skládá ze čtyř ZSJ: Skrbeň, Volenství, Šimška, a Šenov.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1305. Město bylo během druhé světové války osvobozeno Rudou armádou dne 3. května 1945.
V Šenově je jedna vlaková stanice, v části Volenství. Mnohem více využívané jsou autobusové linky. Do Ostravy je výborná dostupnost autobusy DP Ostrava, dále pak dvěma linkami dopravce Veolia Transport či linkou dopravce ČSAD Havířov Havířov - Ostrava, která jezdí v pracovní dny v intervalu 20 minut, ale bohužel nezajíždí do centra města. Do Havířova se dostaneme i linkou ČSAD Frýdek-Místek Havířov - Frýdek-Místek nebo linkou 18 MHD Havířov, která zajíždí v Šenově do zapadlých oblastí.


Seznam písní Jaroslava Filipa

Toto je seznam písňové tvorby k písním, které nazpíval nebo k nim napsal hudbu Jaroslav Filip.
poz. - doposud nezjištěný autor hudby nebo textu - doposud nezjištěný autor textu


Tver

Tver je město v evropské části Ruské federace, středisko Tverské oblasti. Přesněji leží na soutoku řek Volha a Tverca na silnici a železniční trati spojující Moskvu a Petrohrad. Mezi lety 1931 a 1990 nesla název Kalinin. Žije tu 406 000 lidí.
První psaná zmínka o Tveri je z roku 1164. Původně to byla malá osada novgorodských obchodníků, časem se však rozvinula v město. Střídali se o něj různí vládci tehdejších ruských knížectví, jako byl Alexandr Něvský a jeho mladší bratr Jaroslav Jaroslavovič. Jejich vládu ukončil ale vpád mongolských hord.
Díky svojí severní poloze nebyla Tver cílem výpadů Tatarů, následkem čehož se sem stěhovali obyvatelé z jimi ohroženého jihu; město tak rostlo a bohatlo. Roku 1485 se stalo součástí Moskevské Rusi.
Rychlý hospodářský růst v 18. století odstartovalo dokončení plavebního kanálu. Město bylo kompletně přestavěno, středověké domy byly zbourány a nahrazeny neoklasicistními. Koncem 18. století zde žilo 15 000 obyvatel.
Bolševici zde získali v občanské válce moc již 20. listopadu 1917. Roku 1931 bylo město přejmenováno na Kalinin po sovětském vůdci Michailu Kalininovi; v rámci boje proti náboženství pak byla roku 1936 zničena katedrála Vykoupení. Během 2. světové války bylo dva měsíce okupován německými vojsky. Během sovětské éry počet obyvatel vzrostl až na 450 000 obyvatel, v 90. letech však začal klesat.
Tver je tradičním střediskem bavlnářství a výroby železničních vagónů. Během posledních 50 let vznikly i závody na výrobu elektrotechniky a chemických výrobků.


Ignác Fülöp Semmelweis

Ignác Fülöp Semmelweis byl maďarský lékař pracující v porodnictví, který se zabýval zkoumáním příčin epidemií horečky omladnic v nemocnicích. Vyslovil teorii, že tuto nemoc přenáší sami lékaři při vyšetření a rození, a ustanovil hygienické zásady, jak epidemii potlačit.
I přes evidentní úspěchy při aplikaci se jeho teorie setkala s prudkým odporem zejména starších kolegů, kteří odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami. Někteří další jeho kolegové tuto pravdu neunesli - např. profesor Gustaf Michaelis, který jeho postupům uvěřil a úspěšně je zavedl na svém pracovišti, spáchal sebevraždu. K neúspěchům doktora Semmelweise ovšem přispěla i jeho popudlivost a neschopnost a neochota zpracovat svá bezesporu přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné a publikovatelné podoby. I tak se řadí mezi nejvýznamnější lékaře 19. století a býval nazýván Zachránce matek.


Acerba animi

Acerba Animi je encyklika papeže Pia XI. vyhlášená 29. září 1932, která je věnována antikatolické represi v tehdejším Mexiku. Jedná se v pořadí o druhou encykliku na toto téma po Iniquis afflictisque z roku 1926. Třetí encyklikou byla Firmissimam Constantiam vydaná v roce 1937.
Papež v encyklice zdůrazňuje pokrok při sjednávání dohod o vzájemných vztazích s jinými státy a lituje v kapitole 3, že perzekuce katolíků v Mexiku pokračuje s ohledem na článek 130 mexické ústavy, který umožňoval státu moc nad hierarchií církve, např. státní souhlas a početní limit na kněží, který vedl postupně v některých provinciích ke stavu, že 100 000 obyvatel mělo jediného kněze. Papež vyzdvihuje odvahu věřících a kléru při realizaci svobody vyznání a srovnává jejich tehdejší situaci s postavením věřících v sovětském Rusku.


Klášter svatého Jeronýma

Klášter řádu sv. Jeronýma je klášter v portugalském Belémě, předměstí Lisabonu. Klášter byl založen v 15. století za vlády Manuela I. a v roce 1983 byl spolu s Belémskou věží zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
V areálu kláštera byla 13. prosince 2007 podepsána Lisabonská smlouva.


Jesus Christ Superstar v divadle Spirála

Muzikál Jesus Christ Superstar Andrewa Lloyda Webbera se v divadle Spirála na pražském Výstavišti hrál v letech 1994 až 1998. Šlo o první představení tohoto díla v Česku, libreto Tima Rice přeložil Michael Prostějovský.
Režisér Petr Novotný, herec Stanislav Aubrecht a světelný výtvarník Josef Celder, kteří se sešli v roce 1992 při práci na české verzi muzikálu Bídníci, založili producentskou společnost Musical s. r. o. Tato společnost začala 1. prosince 1993 připravovat nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar. 16. ledna 1994 proběhlo první kolo konkurzů, o čtyři měsíce později, 19. května 1994 se ve zkušebně Hudebního divadla Karlín sešel celý soubor k první zkoušce. Slavnostní premiéra se konala 22. července 1994. V celkových 1288 reprízách muzikál vidělo více než 850 000 diváků.
První inscenace se ve Spirále hrála od premiéry 22. července 1994 do derniéry 18. července 1997. Na závěr večerního představení 17. srpna 1994 byla pokřtěno studiové album, 19. února 1995 se odehrálo 200. představení, jehož celý záznam vyšel na druhém albu této inscenace. 60. reprízu 22. září 1994 navštívil prezident Václav Havel, 100. představení se odehrálo 1. listopadu téhož roku a 300. 1. června 1995.
Obnovená premiéra proběhla 5. září 1997 a představení se hrálo až do derniéry 28. června 1998.
Z inscenace v divadle Spirála vzešly dvě nahrávky. První album obsahuje výběr skladeb nahraný ve studiu, druhé je kompletním záznamem 200. představení.
Skladbu Pilátův sen nazpíval v upravené podobně Dan Bárta na svoje album Entropicture.
V roce 2008, deset let po derniéře, proběhlo několik koncertů v Hudebním divadle Karlín, kde písně z muzikálu zpívali nejznámější osobnosti z inscenace v divadle Spirála. Koncerty inicioval Ota Balage a navazovali na obdobné koncerty z let 2000 až 2003 z Prahy, Brna, Pardubic apod. V červnu 2008 proběhlo 6 koncertů, v říjnu pak další tři. Na koncertech také účinkovalo několik hostů, např. Dasha a Tereza Černochová, taneční skupiny Wings a Dance2x a na červnových koncertech také 4TET.


Felipe González

Felipe González Márquez je španělský politik, dlouholetý generální tajemník hlavní španělské levicové strany Partido Socialista Obrero Espanol a třetí předseda vlády od španělského přechodu k demokracii.
Během studií práv v Seville se González zapojil nejprve do křesťansko-demokratického, později socialistického odboje proti režimu generála Franka, za což byl roku 1971 zatčen. Byl jednou hlavních postav při obnově Partido Socialista Obrero Espanol roku 1974. Postupně se mu podařilo prosadit uvnitř strany opuštění marxistických pozic a přechod k sociálně-demokratickému kurzu.
González byl ministerským předsedou 13 a půl roku a je tak jednou z nejdéle vládnoucích osob v novodobé historii Španělska. Pod jeho vedením se straně PSOE podařilo dvakrát po sobě získat absolutní většinu ve španělském 350členném Kongresu: 202 mandátů v historickém vítězství v roce 1982 a 184 v roce 1986; v roce 1989 pak získali jeho socialisté přesnou polovinu, tj. 175 křesel.
V roce 1993 ztratila PSOE absolutní většinu a musela utvořit koalici s katalánskou stranou Convergencia i Unió; v roce 1996 pak socialisty porazila Aznarova Partido Popular. Do následujícího roku byl González lídrem opozice.
Od roku 2000 byl poslancem španělského Kongresu, kde se však pro jiné aktivity stal chronickým absentérem, a proto se z aktivní politiky stáhl. V roce 2007 byl pak na summitu EU jmenován předsedou tzv. Reflexní skupiny, jejímž posláním je formulace vizí EU v delším časovém horizontu.


Panic at the Disco

Skupina vytvořila směs zvuků popu, electroniky, dancu a rocku, kterému se často říká emo, ale členové kapely a fanoušci odmítají toto označení.
Jejich debutové album vyšlo v roce 2005 a dostalo název A Fever You Can't Sweat Out.
Panic at the Disco vznikli na předměstí Summerlin v Las Vegas a založili jej kamarádi z dětství kytarista Ryan Ross a bubeník Spencer Smith.
Ve třinácti hráli hlavně předělávky skupiny blink 182. Nakonec se ke skupině přidali ještě basák Brent Wilson a zpěvák a kytarista zároveň Brendon Urie.
Název kapely byl později ustálen na "Panic! At the disco", který vycházel z písničky "Panic" od skupiny Name Taken. Skupina často prohlašuje, že jejich jméno pochází z písně "Panic" od skupiny The Smiths, ale bylo odhaleno, že jejich tvorba byla inspirovaná především Name Taken a uvádět The Smiths jako původce názvu bylo pouze jednodušší na vysvětlování těm, kteří o Name Taken neměli tušení.
Jednou slyšela jejich nahrávku kapela Fall Out Boy, proto se člen kapely Peter Wentz vydal do Las Vegas osobně a po shlédnutí jejich garážového vystoupení s nimi podepsal smlouvu.
17. června 2006 od skupiny oficiálně odešel basák Brent Wilson. Žádný konkrétní důvod není znám, ačkoli později se mluvilo o tom, že zbytek skupiny jej vyhodil. Ještě téhož měsíce angažovala skupina nového člena stal se jím basák a vokalista Jon Walker, který byl oficiálně představen 3. července.
MTV později doneslo zprávu, že mezi členy P!ATD a jejím bývalým členem Wilsonem panují velké slovní rozepře. Wilson poskytl rozhovor magazínu Spit a tam řekl, že jeho odchod byl přáním celé skupiny, a že přišel náhle bez jakéhokoli varování.
Skupina později kontrovala tím, že Wilson se nikterak nepodílel na produkci alba a nenapsal jedinou basovou část. Za tento výrok Wilson vyhrožoval soudem, ale nakonec k tomu nedošlo.
17. ledna 2006 dokonce Panic at the Disco moderovali pořad na MTV TRL, kde i představili ve světové premiéře píseň I Write Sins Not Tragedies. Video k této písni je na motiv děsivé cirkusácké svatby a bylo zvoleno nejlepším videoklipem roku 2006.
Na serveru YouTube se na videoklip podívalo více než 5 milionů lidí a také v newyorských rádiích se v roce 2006 hrála tato píseň ze všech nejvíce.
Jejich druhý videoklip k písni But It's Better If You Do má opět historický videoklip, tentokrát je z prostředí kolem roku 1930. Tato píseň byla také první, která vyšla v Evropě, kde zaznamenala obrovský ohlas.
Poté se skupina vydala na turné s The Hush Sounds, OK Go a The Dresden Dolls, se kterými přezpívali hit ...Baby One More Time od Britney Spears.
V červenci vyšla třetí píseň nazvaná Lying Is the Most Fun a Girl Can Have Without Taking Her Clothes Off.
Během úvodu koncertu 25. srpna 2006 na Reading Festivalu neznámý divák hodil po skupině skleněnou láhev a udeřil do hlavy frontmana Brendona Urieho, který omdlel, skupina ihned přerušila své vystoupení. Po několika minutách se ale vrátili na pódiu a Brendon řekl: „Nemůžeš mě zničit! Ukaž se, nebo odejdi!“ Poté pokračoval ve zpěvu tam, kde skončil.
Ke konci roku 2006 odjela skupina na světové turné, během kterého navštívili Austrálii, Nový Zéland, ale i Evropu.
V první polovině roku 2008 vydali svou druhou desku nazvanou Pretty. Odd., která se v USA dostala na 2. místo albové hitparády. Titulní píseň z alba se jmenuje Nine in the Afternoon.
V červenci roku 2009 odešli dva členové Jon Wolker a Ryan Ross. Ryan Ross svůj odchod odůvodnil tím že si nerozumnměli v otázce hudebního stylu.


Mikuláš Benda

V roce 1868 byl ustanoven jako učitel technických předmětů na reálce ve Vodňanech, kde působil do roku 1874. Poté se stal učitelem na měšťanské škole na Smíchově. Od roku 1877 působil na měšťanské škole na Starém Městě. Napsal a vydal Měřictví a rýsování pro všechny třídy měšťanské školy dívčí. Do řady časopisů psal články o geometrii, počtářství a kreslení.


Pallás

Pallás - v řecké mytologii byl synem Titána Kría a jeho manželky Eurybie, dcery boha mořských hlubin Ponta.


František Nepil

Po maturitě na obchodní akademii se stal propagačním referentem. V této době pracoval i jako textař. Od roku 1969 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč minifejetonů. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze.
Herec Miroslav Horníček o něm řekl: „Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František Nepil je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.“
Jeho dílo bylo populární i díky jeho ranním rozhlasovým vystoupením.
Kromě této tvorby je autorem řady scénářů a televizních pohádek.


Charta 77

Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 z 1. ledna 1977.
Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jiří Němec, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.
Přestože byl počet signatářů Charty vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, je dnes Charta 77 považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. Naděje na ovlivnění situace v jedné ze zemí bývalého sovětského bloku se však vyplnily jen částečně. Na rozdíl od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarność, které se brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později i přispělo k jeho pádu.
Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a byl publikován ve dnech 6.-7. ledna 1977, navzdory snaze čs. režimu, současně v několika západních listech. Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1.1.1977“, podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB.
Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později.
Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů.
Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí … spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo.
Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, celkem se v této funkci vystřídalo více než 40 různých osob. Byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, ve které se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.
Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství, někteří byli také zadržováni státní policií, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Řada členů Charty 77 byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB.
Extrémními příklady teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu nebo případ Pavla Wonky, který byl po vykonstruovaných procesech opakovaně vězněn. Pavel Wonka zemřel v roce 1988 v královéhradecké věznici v 35 letech.
Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody .
Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.
Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhl široké skupiny obyvatelstva, navíc většina jejích členů byla z Prahy. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní.
Mezi nejvýraznější projevy této kampaně byla především tzv. Anticharta, kterou podepsala řada českých umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu.
Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit, což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu. Kardinál ovšem tento postoj časem změnil a začal chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš.
Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis *Informace o Chartě 77, ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONS a jiné samizdatové novinky. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími.
Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří z nich zastávali vysoké politické pozice. Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD a ODS.
Po dosažení cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, skupina ztratila svůj význam. 3. listopadu 1992 byla na setkání mluvčích v Praze oficiálně činnost Charty 77 ukončena.
Do dnešních dnů existuje kolem Charty 77 několik nejasností a konspiračních teorií.
–Jan Beneš - v roce 1977 v USA, Zase jedno výročí, NP 6. 1. 2007


Žralok kladivoun

Kladivouni jsou žraloci patřící do řádu žralounů a do čeledi modrounovitých. Kladivouni jsou naprosto jasně rozeznatelní, jejich přední část hlavy je rozšířena do stran, takže připomíná kladivo. Vzniklému tvaru se říká cefalofoil. O tom, kolik je vlastně druhů kladivounů a kam je správně zařadit vědci neustále vedou spory. Pro nás je ale podstatné, že kladivoun je velmi plachý žralok a kromě nejběžněji pozorovaného kladivouna bronzového ostatní druhy nejspíš jen tak nepotkáme.
Dosud popsaných kladivounů je 9 druhů a dělí se do dvou rodů: Sphyrna a Eusphyra:
Téměř ve všech mořích mírného a tropického pásma se vyskytuje kladivoun bronzový. Je to nejběžnější a nejrozšířenější druh. Kde je kladivoun bronzový, tam se také vyskytuje kladivoun velký a kladivoun obecný. Ostatní druhy se lokalizují na určitou specifickou oblast a jejich pozorování potápěči jsou velmi ojedinělá.
Kladivouna bronzového, velkého a obecného od ostatních snadno rozeznáme. Jsou to velcí žraloci, kolem 3 metrů, kladivoun bronzový má mírně zaoblené kladivo z přední strany vlnovaté, kladivoun velký může mít až 6 metrů, má rovné kladivo a dlouhou, špičatou hřbetní ploutev. Kladivoun obecný má také kladivo mírně zaoblené, ale jeho střední část je hladká, bez zářezu, bez vlnek.
K velkým kladivounům ještě patří běloploutvý, dosahuje také 3 metrů, ale ten se vyskytuje pouze ve východním Atlantiku u pobřeží Afriky. Někteří vědci ho řadí ke žraloku bronzovému jako jeho poddruh, protože je mu velmi podobný tvarem kladiva. Oproti očekávání tento kladivoun nemá bílé ploutve, běloploutvý je proto, že právě na rozdíl od kladivouna bronzového, nemá konce prsních ploutví tmavé.
Ostatní druhy kladivounů patří mezi menší druhy, dosahují maximálně 1,5 m, většinou kolem 1 m.
Kladivoun prostřední, malooký, oblohlavý a kladivoun tiburo mají hlavu rozšířenou spíše do hladkého oblouku, tvarem připomínající lopatu. Nejvýraznější je lopatka u kladivouna tiburo. Nejmenší z nich je kladivoun oblohlavý, který dosahuje v průměru 80 cm. Všichni se potulují v mírném a tropickém pásmu u pobřeží amerického kontinentu ze strany Pacifiku nebo Atlantiku. Pro setkání s potápěči jsou příliš plaší a vzácní.
Své sporné, ale zajímavé místo mezi kladivouny má kladivoun křídlohlavý. Jsou vědci, kteří ho dokonce mezi kladivouny ani neřadí, jiní tvrdí, že on je právě ten prapůvodní kladivoun, z kterého se vyvinuly všechny další druhy. Kladivoun křídlohlavý dosahuje něco málo přes metr a má užší, ale dlouhé kladivo, podobné spíše křídlům letadla. Šíře hlavy tím dosahuje téměř poloviny délky těla. Vyskytuje se v indopacifické oblasti, kolem pobřeží Jižní Asie a v okolí ostrovů v západním Pacifiku.
Kladivoun bronzový latinsky: Sphyrna lewini anglicky: Scalloped hammerhead další názvy: žralok vroubkovaný, bronze hammerhead, kidney-headed shark, hammerhead shark
Obvyklá délka kladivouna bronzového, kterého potká potápěč, je 2,5 m. Nejdelší změřený jedinec byl 3,7 m dlouhý, ale předpokládá se, že dorůstá délky i přes 4 metry. Samice jsou obvykle větší než samci. Hmotnost se pohybuje kolem 150 kg, samice mohou dosáhnout i přes 200 kg. Šíře kladiva zabírá zhruba 30% celkové délky těla.
Kladivouna bronzového od ostatních kladivounů bezpečně odliší tvar kladiva, které je v přední části mírně klenuté se zářezem uprostřed a dvěma laloky po straně, což vytváří vlnitý neboli vroubkovaný vzhled. Barva trupu je olivová, bronzová nebo lehce nahnědlá, břicho je bílé. Konce prsních ploutví jsou tmavé, mláďata mají tmavé konce i břišních ploutví a spodní okraj ocasu.
Rozšířená hlava kladivouna se sice může zdát nemotorná a nepřirozená, ale pro žraloka má mnoho nesporných výhod. Tou základní je rozšíření prostoru pro smyslové orgány, které žraloci používají k lokalizaci kořisti. Vědci, kteří tvrdí, že prapůvodní kladivoun byl křídlohlavý, poukazují na to, že tento kladivoun má Lorenziniho ampule umístěné na kladivu blíže středu a teprve vývojem dalších druhů se výhodné rozmístění ampulí roztáhlo až na kraje kladiva. Větší prostor pro Lorenziniho ampule kladivouny zvýhodňuje například při vyhledávání potravy. Další výhodou je velmi široký čichový záběr, protože nozdry má umístěné až na koncích kladiv. Svůj podstatný význam má široká plocha kladiva i v manévrování a ve vztlaku těla. Výše zmínění vědci opět poukazují na to, že původní kladivoun křídlohlavý má kladivo sice dlouhé, ale úzké a teprve u později vyvinutých druhů se plocha zvětšovala a pozitivně ovlivňovala vztlak žraločího těla. Za zmínku stojí také poměrně krátké prsní ploutve kladivounů, jejichž vyrovnávací a nadnášecí funkci právě z velké části přebírá hlava.
Svou velkou výhodu má i umístění očí z boku na koncích kladiva. Žraloci tak mají široké vidění do stran a jejich typickým pohybem hlavy ze strany na stranu záběr rozšíří jak dopředu, tak dozadu.
Tlamu má kladivoun poměrně malou, ale neznamená to, že by byla nedostatečná při boji o kořist. Zuby jsou špičaté bez postranních zoubků, v horní řadě více položené, dolní zuby jsou štíhlejší a rovné. Všechny zuby mají široký základ. Kladivoun bronzový má zhruba 33-37 zubů v každé čelisti.
Co se vzhledu kladivounů týče, vědce stále trápí nejasnosti: co bylo prvotním motivem pro vývin kladiva – potřeba lepšího vztlaku a manévrování nebo prostor pro větší množství Lorenziniho ampulí? A kdo byl opravdu ten první kladivoun, byl to křídlohlavý s tenkým kladivem? Nebylo to právě naopak a nebyl náhodou prvním tiburo se svojí lopatkou? Jak to vlastně před desítkami miliony let doopravdy bylo, to nikdo neví.
Kladivoun bronzový se vyskytuje ve všech tropických a mírných vodách. Pohybuje se blízko pobřeží, ale zároveň i v širém oceánu nebo u vzdálených korálových ostrovů, u vrcholů osamocených mořských hor. Hejna kladivounů můžeme potkat například na Galapágách, Cocos Island, Malpelu nebo u Layang Layang v Jihočínském moři.
Pohybuje se běžně v mělčinách do 30 m, ale bez problémů může klesnout i do hloubky přes 300 m. Vědci byl zaznamenán nejhlouběji v 512 m.
Upřednostňuje teplotu vody kolem 24 stupňů, pod 22 stupňů jde nerad. Když je ale voda naopak příliš teplá, klesne do větších hloubek, nebo migruje do chladnějších a úrodnějších vod.
Kladivouni jsou noční lovci, loví osamoceně. Jejich jídelníček je velmi pestrý: kostnaté ryby jako například sardinky, ančovičky, kranasové, ploskozubci, parmice, makrely. Ale zajímají je i menší žraloci, rejnoci, trnuchy a také olihně, chobotnice, krevety, krabi a mořští hadi. Široký prostor pro Lorenziniho ampulky a pro pokračování buněk postranní čáry umožňuje kladivounovi daleko lépe vnímat i vzdálenou nebo v sedimentu mořského dna zahrabanou kořist. K jejich oblíbené pochoutce patří trnuchy a rejnoci. Při lovu se pohybují blízko nad písčitým dnem a širokými pohyby kladiva do stran monitorují písek pod sebou. Když žralok objeví zahrabanou trnuchu, jednou stranou kladiva si ji přišpendlí ke dnu, vysune čelist a v klidu může začít okusovat chutná křídla. Samozřejmě trnucha sebou mele a svým trnem v ocasu střílí na všechny strany a kladivouni mívají kolem úst zapíchnuto mnoho ostnů. U chycených kladivounů byly trny objeveny i v zažívacím traktu.
Malou potravu si kladivouni přidrží špičatými zuby a polykají ji celou, větší pak koušou, přičemž dolní zuby používají spíše jako vidličku, tedy kořist na ně napíchnou a horní jako steakový nůž, odkrajují si sousta.
Kladivouni sami mohou být potravou jen pro jiné druhy velkých žraloků, například žraloka tygřího nebo bělavého, eventuelně kosatky dravé.
Kladivoun je sice označován jako potencionálně nebezpečný člověku, ale pokud není zahnaný do úzkých, na člověka neútočí. Jestliže se ocitne v kalném prostředí nebo je vylekán, potom jeho reakcí může být útok.Určitě to ale není druh nebezpečný v pojetí agresivity, naopak, je to žralok neobyčejně plachý. Napadení potápěče jsou nesmírně vzácná, nicméně je nutné ke kladivounům přistupovat s respektem, jako ostatně ke všem žralokům. Nejvíce obav budí kladivoun velký.
Dle údajů International Shark Attack File bylo od roku 1580 zaznamenáno 33 nevyprokovaných útoků kladivouny, z toho žádný nebyl smrtelný. Údaj se týká všech zaznamenaných útoků do roku 2007. Obvykle se jednalo o útoky mladých kladivounů v mělčinách útesů.
Co je ale velmi zajímavé v chování žraloků a co je předmětem neustálých výzkumů vědců, je jejich vzájemné sociální chování. Sdružují se do houfů čítajících mnohdy 200 a více kusů. Proč tomu tak je se stále vedou spíše samé dohady.
Bylo dokázáno, že u většiny druhů se sdružují hlavně samice. Počet samic v hejnu bývá až 10x větší než samců, někde jsou hejna tvořená pouze ze samic. Uspořádání hejna má svá pravidla, statné a největší samice bývají uprostřed. Pokud si chce samec vybrat nějakou zkušenou kladivounici, ví kde hledat. Dalo by se tedy předpokládat, že účelem shlukování je snadnější získávání partnerů. Ovšem páření v mnoha regionech probíhá v dubnu a květnu, ale kladivouni se houfují i v ostatních měsících.....
Mezi další domněnky, proč se kladivouni shlukují, patří ta, že to je určitý způsob relaxace. Kladivouni se musí celý život pohybovat, aby mohli dýchat. Jejich tělo není uzpůsobeno odpočinku na dně, jako tomu je u některých jiných žraloků. Přes den, když neloví, vytváří pomalu plující hejna, jejich pohyby jsou často naprosto synchronní a to vše může podpořit myšlenku, že kladivouni vlastně takto odpočívají, "spí" a pohyb řídí vnímáním souseda. Jejich senzorová komunikace je obdivuhodná. V hejnu pak mohou lépe čelit jakémukoli nebezpečí, které by mohlo přijít, kdyby v osamocení nebyli dostatečně bdělí. Predátorů, kteří by je napadli, sice mnoho není, ale přesto pud ochrany a pocit bezpečí, je možná nutí shlukovat se. Navíc se sdružují v blízkosti pobřeží, které pro lov přináší dostatek kořisti. Udržují si tedy kontakt s místem, kam se v noci, po denním odpočinku, vydají lovit. Na noc totiž kladivouni svůj hejnový sněm rozpouští. Takové seskupení žraloků působí na ostatní kostnaté ryby jako veliký strašák, takže se okamžitě rozprchnou, když se hejno blíží. V hejnu by kladivouni neulovili nic.
Proč se houfují mladí kladivouni, kteří se drží v tzv. "školkách" u pobřeží, je nasnadě. Tito žraloci mají nepřátele v podobě jiných druhů dospělých žraloků, kteří je loví. V houfu tak lépe rozeznají a předejdou nebezpečí. Po určitém vývoji dětský houf opouštějí a přidávají se k hejnu dospěláků dále od útesu. A právě zde vzniká určitá hierarchie. V centru hejna jsou ty nejzkušenější samice a mladší kolegyně mezi sebou svým způsobem usilují o to, zaujmout svou pozici co nejblíže středu, protože to značí možnost získání toho největšího fešáka k páření.
Ale toto pozorování bylo nabouráno skutečností, že například v Rudém moři kladivouni ve svém středu udržují naopak nedospělé jedince a tím je chrání před predátory, velké, statné samice jsou právě na okrajích hejna. A vědci mohou začít studovat nanovo, jak to tedy vlastně je..... Možná, že hledáme zbytečně nějaký všeobecný, jeden důvod, který by nám vysvětlil tvoření hejna, ale přitom to může být v každém regionu jinak a důvody mohou být pro různé kladivouny různé.
Další věc, která vědce nesmírně dráždí a provokuje ke studiu, je význam určitých pohybů kladivounů v hejnech vůči sobě navzájem. Občas sebou totiž kladivoun trhne, pohodí hlavou, chňapají po sobě, koušou se i samice nebo samci mezi sebou, nahrbují se, dotýkají se navzájem tělem..... Někdy se stává, že kladivouni "blesknou" - je to odraz světla, slunce od jejich šupin. Tento jev je poměrně častý, ale zase není pravidelný a pozorovatelé dosud nenašli žádnou souvislost se záměrným chováním, které by ostatním něco sdělovalo. Pokud tedy uvidíme kladivouna v hejnu blesknout, můžeme ostražitě sledovat reakci ostatních, třeba objevíme nový, závratný poznatek o chování kladivounů.
Nejpřijatelnějším důvodem, proč se kladivouni shlukují, bude pro nás asi ten, že to jsou zkrátka přátelští tvorové, kteří se rádi vidí, společně si odpočinou, pospí, ženský si vymění své zkušenosti a když do houfu zavítají roztoužení chlapi....... kladivouní hejno je prostě taková velká přátelská grupa.
Kladivouni to mají jednoduché, když to na samečka přijde, nemusí pracně hledat a bloumat oceánem, zavrtá se do hejna samic a vybere si tu nejvhodnější. Ovšem, nevybere si tu nejkrásnější, nejhladší a nejštíhlejší. Vybere si macatou, pokousanou, zjizvenou. Ta mu totiž zaručí, že přivede na svět velká mláďata a že jich bude hodně.
Zamilovaný páreček se potom od hejna oddělí a užívá si radovánek v prostoru. Jemnost a něžnost není kladivounům vlastní. Samci sice roztouženě obletují samici, honí ji, laškují s ní, ale projevují to tak, že teče krev. Okusují ji po celém těle. Samotný vrchol probíhá za pohybu, tělo na tělo, synchronizované plavání, přičemž si samec samici přidržuje opět tak, že se jí pevně zakousne do ploutve. Památky na milostné hrátky si pak nosí kladivounka už po celý život. Pokousaná a zjizvená samice, to je známka kvalitního sexu.
Březost trvá mezi 9 až 10 měsíci. Kladivouni jsou živorodí, tedy plod se vyvíjí v těle matky a ta ho také vyživuje. Zpočátku plod krátkou dobu živí žloutkový vak, ale poté se vytvoří v děloze placenta a plod je s matkou spojen jakousi pupeční šňůrou, podobně, jako je tomu u lidí. Na konci těhotenství samice připlouvají do mělkých vod a tam v ochraně pobřeží porodí cca 20 až 40 mláďat, která jsou přibližně 30-50 cm dlouhá. Po narození jsou malí žraloci kopie dospělých, jsou plně vybavené vším, i Lorenziniho tělísky. Kladivo mají zpočátku velmi měkké a ohebné, takže nezvyklý tvar těla porod nijak nezkomplikuje. Po porodu samice potřebuje celý rok, aby nabyla novou energii na další těhotenství.
O mláďata se žraloci po porodu již nestarají. Malí kladivounci se zdržují a sdružují v ochraně pobřežních útesů. Jako všichni žraloci, i kladivouni rostou velmi pomalu. Samci dospívají při délce zhruba 160 cm a váze cca 30 kg , samice jsou dospělé při 210 cm a při váze 80 kg ve věku zhruba 15-16 let. Předpokládá se, že kladivouni se dožívají 30 let.
Velký, dospělý kladivoun nemá téměř žádné přirozené mořské nepřátele. Sám o sobě je velký predátor a napadnout ho mohou jedině větší a silnější žraloci, ale i ti se soustředí spíše na mladé kladivouny nebo na nemocné a zraněné jedince.
Velkým nepřítelem kladivouna je pouze člověk. Dospělí kladivouni nejsou v mnoha oblastech prioritně loveni pro maso, protože má vyšší přirozený obsah rtuti. Velmi žádané jsou ale jejich ploutve, z kterých se připravuje ubohá čínská delikatesa – žraločí polévka. Je známo, že i v ploutvích žraloků se shromažďuje mnoho nezdravých látek, která nijak lidskému organismu neprospívají. Nicméně kouzlo afrodisiaka a staleté čínské tradice utlumí obavy z nezdravých surovin.
Zranitelní jsou kladivouni z mnoha důvodů. Vytvářejí hejna a tudíž jsou pro rybářské lodě snadným hromadným cílem. Mláďata přicházejí na svět u pobřeží a v mělčinách, kde se sdružují, jsou sice chráněna před predátory, ale nikoli před rybáři, kteří právě tyto skupinky kladivounů vidí jako snadný úlovek. A to jak pro ploutve, tak pro maso, protože maso mladých kladivounů vyšší obsah rtuti ještě nemá. Ovšem právě tady je napácháno nevíce škody, protože to jsou žraloci, kteří dosud neprošli procesem rozmnožení. Kladivouni jsou jedni z velmi pomalu rostoucích žraloků. Samice dosahují dospělosti až zhruba v 15 letech a za tu dobu jim hrozí velké nebezpečí usmrcení člověkem, aniž by moři daly své pokračovatele.
Všichni kladivouni jsou na Červeném seznamu ohrožených druhů. Například kladivoun bronzový jako téměř ohrožený a kladivoun velký jako ohrožený. Ve všech regionech, kde se kladivouni běžně objevují, jsou pozorovány vysoké úbytky, ale jelikož neznáme přesnou populaci kladivounů, je obtížné stanovit ten správný stupeň ohrožení.
Lidé na patřičných místech a v patřičných regionech by si měli uvědomit alespoň to, že kladivouna mohou daleko lépe využít živého. Zdravý a houfující se kladivoun přinese do státní pokladny daleko více peněz od potápěčů, než od rybářů kladivoun mrtvý.
Některé druhy kladivounů, dokonce i některé populace kladivounů bronzových, jsou teritoriální, tedy nemigrují, ale mnozí kladivouni se v hejnech přemísťují v letních měsících z tropického pásma do chladnějších vod směrem k pólům. Důvodem bývá většinou prostředí, tedy teplota vody a hojnost potravy. Byly ale zaznamenány také sexuálně orientované migrace, tedy pouze migrující samice.
V migrační pouti kladivounům, ostatně jako všem žralokům, pomáhají právě Lorenziniho ampule, které dokáží vnímat magnetické pole země a podle intenzity udávají směr pohybu. Magnetické senzory jsou tak silné, že dokáží žraloky na vzdálenost několika kilometrů navést i k malé skále. Nerosty ve skále slouží jako spolehlivá navigace.
Ve všech oblastech, kde se kladivouni ve větší míře sdružují, probíhá značkování elektronickými čipy a sledování pohybů. Zatím jsou však výsledky spíše ojedinělé a nepodložené četností. Například u ostrova Malpelo na základě každoročního značkování již víme, že se stále ti samí kladivouni pohybují v celé oblasti známého potápěčského trojúhelníku mezi Galapágy, Malpelem a Kokosovým ostrovem.
Peter Kimbley, ředitel Biotelemetrické laboratoře při univerzitě v Jižní Karolíně, se také soustředí na sledování migrací kladivounů bronzových elektronickými čipy a zjistil, že podobně jako mnoho jiných zvířat na pevnině i kladivouni mají svá oblíbená místa. Třeba i uprostřed moří stranou od jakékoli podmořské hory. Tam se shromažďují často ve vysokých počtech.
Pobřežní vody navštěvují kladivouni nejenom z důvodu hojné potravy, ale také jako čistící stanice. Pomalu proplouvají místy, kde se zdržují pyskouni čističi a nechávají si z kůže a často i z tlamy vyždibovat parazity. Ve východním Pacifiku se vyskytuje krásná žlutočerná klipka bez českého názvu Johraudallia nigrirostris, anglicky blacknosed butterflyfish a ta často doprovází kladivouny, kteří pomalu plavou v legrační, nezvykle strnulé poloze a užívají si kosmetické péče.
Kladivoun velký žije na rozdíl od ostatních druhů samotářky, nedruží se ve velkých seskupeních. Má rád o něco teplejší vodu než ostatní kladivouni a tak ho nalézáme hlavně v tropických vodách. Je to jeden z největších žraločích predátorů, může dosáhnout až 6 metr délky a vážit až 500 kg. V roce 2006 skončila ve vlečné síti rybářské lodi na Floridě těhotná samice s 55 mláďaty, která vážila 580 kg.
Kladivoun tiburo má zajímavý chrup. V přední části nalezneme malé velice ostré zuby a v zadní části jasu zuby podobné stoličkám. Slouží k drcení bezobratlých živočichů.
Zajímavé jsou záznamy lovu siby skvrnité kladivounem velkým. Jeho taktika se podobá taktice žraloka bílého. Nejdříve sibu vyhlíží a nenápadně pronásleduje, číhá na vhodný okamžik. Poté krátce zaútočí a znemožní sibě pohyb kousnutím do části křídel. Když siba ztratí rychlost a posléze vyčerpáním i možnost pohybu a klesne k zemi, přišpendlí si ji kladivem a pokojně si na sibě smlsne.
V červnu roku 2006 byl u pobřeží Jižní Karolíny spatřen nový druh žraloka, který je dosud zkoumán a zatím není stanoveno, zda se jedná o nový druh kladivouna, spíše se vědci kloní k názoru, že se jedná o velmi příbuzný, dosud nepotkaný poddruh kladivouna bronzového.
Na rozdíl od ostatních druhů kladivounů projevuje kladivoun velký i určitý kanibalismus, tedy pojídá i menší kladivouny svého druhu.
Kladivouna vědci poprvé popsali v roce 1758 a sice kladivouny tiburo a obecného. Kladivoun bronzový byl druhově určen německým přírodovědcem v roce 1834 a nejmladší přírůstek je kladivoun běloploutvý z roku 1951.
Cestovní rychlost kladivounů při migračních přesunech je cca 60 km za den.
Kladivoun velký se na rozdíl od ostatních druhů páří u hladiny. Při namlouvání dvojice z hloubky neustále stoupá k hladině a teprve těsně pod ní dojde ke spojení.
Vědci zjistili, že samice žraloka kladivouna dokáže oplodnit svá vlastní vejce a rozmnožovat se tak bez pohlavního styku. Tento jev, který byl dosud pozorován pouze u některých druhů hmyzu, plazů a ryb se nazývá partenogeneze. Když nemají samice možnost nechat se oplodnit samci, produkují vajíčka, z nichž bez oplození vznikne nový jedinec. Ten má pak DNA shodnou s tělem matky, takže se tvoří vlastně klon téhož organismu. Na to, že tuto schopnost může mít i žralok se přišlo už v několika případech. U kladivouna například v roce 2001, když se v jedné zoologické zahradě v Nebrasce narodilo žraločí mládě i když v akváriu byly pouze samice a nejméně tři roky nepřišly do styku se samcem. Zprvu se vědci domnívali, že samice byla oplodněna těsně před odchycením do akvária a celé tři roky nosila semena v sobě a teprve nyní došlo k oplodnění. Samice žraloka totiž může sperma dlouho po páření uchovávat, obvykle tak půl roku. Tři roky by byly výjimečné, ovšem testy DNA tuto teorii vyloučily. Prozkoumáním mláděte bylo zjištěno, že nenesou žádnou jinou genetickou informaci než mateřskou. Podobný případ byl zaznamenaný nedávno o žraloka černocípého. Tento způsob množení je ale u žraloků velmi neobvyklý a vznikl pouze výjimečně v akváriu v důsledku nepřirozené situace, vytvořené člověkem. Ve volné vodě k podobným případům nedochází. Vývoj jedince bez genetické variace přináší nebezpečí, že nebude plně vyvinutý a nebude schopný dobře čelit různým životním nástrahám, například nemocem.


Jaderné palivo

Jaderné palivo je palivo, z něhož se energie uvolňuje prostřednictvím jaderných reakcí a to buďto rozpadem nebo fúzí. V současnosti se prakticky využívá pouze štěpná jaderná paliva (uran, obohacený nebo přírodní a uměle vytvořené plutonium. Do budoucna se počítá i s thoriem, kterého zemská kůra obsahuje výrazně více. Palivo musí být pro využití v jaderných elektrárnách přepracováno do jaderných palivových článků.
Nejběžnějším typem jaderného paliva je obohacený uran ve formě oxidu uraničitého. Tato látka je uzavřena do hermetických tablet, které jsou dále skládány do palivových prutů.
Konkrétní typ jaderného paliva závisí na konstrukčním řešení reaktoru. Byly sestrojeny reaktory, které jsou schopny zpracovávat i přírodní uran bez obohacení, ale tato technologie se tehdy ukázala jako málo spolehlivá. Dnes používají jen málo obohacený uran reaktory typu CANDU, které provozuje Kanada, v Evropě Rumunsko.
Vyhořelé palivo, v němž se rozpadla většina uranu 235 se obvykle skladuje v meziskladech. Toto palivo se dá recyklovat na nové palivo. Recyklace spočívá v oddělení šťepných produktů a doplnění uranu 235 nebo plutonia.
Pokud je jaderné palivo použito v reaktoru s vysokým konverzním poměrem, může se v něm množství využitelných izotopů zvýšit. Recyklací se pak získá větší množství jaderného paliva, než bylo původně vloženo.


Industriae tuae

Industriae tuae je název buly, již vydal v roce 880 papež Jan VIII. Schválil v ní užívání slovanské liturgie a vytvoření moravské arcidiecéze. V čele moravske arcidieceze stanul Svatý Metoděj. Vydání buly bylo velkým úspěchem zahraniční politiky Svatopluka I.
Je to nejvýznamnější písemnost tohoto období, protože v ní papež Svatopluka klade na roveň ostatních křesťanských panovníků tehdejší Evropy. Originální text buly se nezachoval. Její opis je obsažen v kodexu z Monte Cassina z 11. století v Archivum secretum Vaticanum.


WavPack

WavPack je volně použitelný open source bezeztrátový formát pro kompresi zvuku vyvíjený Davidem Bryantem. Je sice pomalejší než FLAC, nicméně umožňuje tzv. hybridní kompresi, kdy vytvoří dva soubory: jeden s kvalitní kompresí a druhý s daty, která byla ztracena. Podporuje vícekanálový zvuk, takže je vhodný pro ukládání hudby z DVD-Audio disků. Podporovány jsou jak velmi rozšířené ID3v1 tagy, tak i APEv2. Přípona je .wm.
Hardwarově je podporován v některých zařízeních společnosti iriver a iAudio. WavPack se nejspíše prosadí v náročném prostředí kde je na prvním místě kvalita, není vyloučeno profesionální využití.


Státní znak Ázerbájdžánu

Státní znak Ázerbájdžánu je složen z tradičních a moderních symbolů.
V samém středu znaku je umístěn symbol ohně, což je pradávný symbol Ázerbájdžánské země a pochází z názvu národa.
Barvy užité na znaku jsou převzaty z národní vlajky. Tyto barvy tvoří pozadí osmicípé hvězdě, která představuje osm větví Turkických národů.
Na spodu symbolu je stonek pšenice, reprezentující hlavní zemědělskou plodinu země a druhá rostlina na znaku je větvička dubu.


Václav Pařík

Václav Pařík byl lékař, komunální politik a přední český národní buditel v jazykově smíšených Třebenicích na Litoměřicku.
Pocházel z Libuně v Českém ráji. Na jeho výchovu v mládí měl vliv místní děkan a spisovatel Antonín Marek. Po studiích medicíny nastoupil do zaměstnání jako městský lékař v Třebenicích. Do města přijel 29. června 1867 a velmi rychle se stal mluvčím místních Čechů. Ti sice tvořili většinu, ale v kultuře a politice dominovali už od dob Josefa II. Němci.
Pařík prosazoval práva třebenických Čechů pozvolnými, ale promyšlenými a důslednými kroky. Nejprve, už v roce 1870 založil spolek Beseda. V roce 1874 následovala záložna, s cílem poskytnout českým podnikatelům nový zdroj kapitálu, a hasičský spolek. Stal se členem obecního zastupitelstva a postupně prosazoval používání češtiny v úředním styku: nejprve pořizování překladů z jednání, pak se protokol zapisoval střídavě česky a německy, a po jeho zvolení starostou roku 1884 se zavedlo úřadování v češtině. Postaral se i o rozdělení místní německé školy na českou a německou část a zajistil, že i okresní soud a zastupitelstvo začaly přijímat podání v češtině. Usiloval rovněž o celkový rozvoj města. Roku 1875 společně s učitelem Křenkem otevřel Museum starožitnické a geologické, jako starosta dal stavět chodníky, prosadil vybudování okresní silnice do Dlažkovic a železnice z Lovosic do Obrnic a nechal založit akciovou továrnu na zpracování ovoce. Byl členem vlasteneckých a regionálních spolků, například Národní jednoty severočeské a okresní školní rady v Roudnici. V třebenické záložně vznikl dobročinný Paříkův fond.
Václav Pařík byl místním politikem, jehož vliv a věhlas výrazně přesáhl oblast působnosti. Pro svou milou, klidnou povahu, lidumilství, ale i houževnatost při dosahování vytyčených cílů byl uznávaný a respektovaný Čechy i Němci, příznivci i odpůrci. Celostátní tisk jej opakovaně uváděl jako příklad obětavého, aktivního vlastenectví. Stal se čestným občanem více než dvaceti obcí. Jeho vliv byl znát i dlouho po jeho smrti – například Mnichovská dohoda v roce 1938 ponechala Třebenice v Československu, zatímco většina okolních obcí skončila v Německu. Když Pařík roku 1901 po více než třicetiletém působení zemřel, nenašel se nikdo, kdo by se mohl jeho zásluhám vyrovnat a na jeho činnost ve stejném rozsahu navázat.


Hvězdokupa Jesličky

Jesličky jsou od Země vzdáleny přibližně 577 ly. Stáří hvězdokupy se odhaduje na 930 milionů let. Při pohledu pouhým okem se jeví jako rozmazaná skvrna, dobrý zrak dokáže rozlišit i několik hvězd. Triedry a amatérské dalekohledy dokáží rozeznat až 50 hvězd, Největší dalekohledy pak zachytí přes 2300 hvězd. Nejjasnější hvězdy dosahují +6 mag. Většina hvězd má žlutou nebo oranžovou barvu. Mnohé z nich jsou dvojhvězdy nebo vícenásobné hvězdy. Její úhlový průměr je 1,5°, což je trojnásobek průměru Měsíce. Skutečný průměr hvězdokupy je 13 ly, spolu s výběžky až 40 ly. Celková jasnost je +3,7 mag. Hvězdokupa se k nám přibližuje rychlostí 33 km/s. Po obou stranách hvězdokupy jsou hvězdy gamma a delta Cancri nazvané Oslíci. Jižní Oslík je přesně na hranici ekliptiky, takže ho Slunce každým rokem zakryje. Severní Oslík se nachází na severní straně hvězdokupy.


Flavia Pennettaová

Flavia Pennettová je italská profesionální tenistka, vítězka turnajů WTA Tour ve dvouhře i čtyřhře, majitelka Poháru Federace, finalistka čtyřhry na US Open. V roce 1999 na dvorcích v Paříži získala juniorské grandslamové vítězství ve čtyřhře French Open spolu s Robertou Vinciovou. Stala se vůbec první Italkou, která pronikla do první desítky klasifikace žebříčku WTA, a to na 10. místo. Hraje pravou rukou, bekhendem obouruč.
Flavia začala hrát tenis ve věku pěti let. V roce 1997 poprvé nastoupila na juniorském turnaji ve Florencii. Pennettová se tam dostala do druhého kola. O něco lépe si vedla v roce 1999, kdy vyhrála dva tituly ve dvouhře na okruhu ITF a dva tituly ve čtyřhře. Partnerkou jí byla především Roberta Vinciová, s kterou získala pohár na Italian Junior Open a poté se staly vítězkami i na French Open. S juniorskými soutěžemi se rozloučila v roce 2000 v Austrálii.
V den svých osmnáctých narozenin, 25. února 2000, se stala profesionální tenistkou. Dlouho se neúspěšně zkoušela probojovat do hlavního žebříčku WTA. Povedlo se jí to teprve v roce 2002 v Memphisu. Prohrála tam 4:6, 2:6 s Shinobu Asagoe. Zahrála si rovněž v Palermu a Sopotách. Právě v Polsku poprvé v profesionálním utkání hlavního turnaje odešla z kurtu vítězně. Vyřadila Bělorusku Tatianu Pučekovovou 7:5, 6:3, ale následujícího dne již nedokázala vzdorovat silnější Věře Zvonarovové. Solidní výsledky na turnajích ITF ji posunuly mezi stovku nejlepších tenistek světa.
V lednu 2003 v Canbeře si vylepšila svůj nejlepší výkon dosavadní kariéry, když se dostala do čtvrtfinále. V něm byla poražena Francescou Schiavoneovou 6:3, 4:6, 6:2. O měsíc později už figurovala mezi semifinalistkami turnaje v Hajdarábádu. Postarala se tam o senzační vítězství nad 4. nasazenou Mary Pierceovou. V tomto roce hrála na všech čtyřech grandslamových turnajích. Nejlepšího výsledku dosáhla v Paříži, kde se dostala do 3. kola; mimo jiné tam porazila Američanku Lisu Raymondovou.
Do světové špičky vtrhla v sezóně 2004, kdy hrála troje finále na turnajích WTA Tour. V Acapulcu prohrála s Ivetou Benešovou a v Palermu s Anabel Medinovou Garriguesovou. Avšak v srpnu v Sopotách byla již Pennettaová bezkonkurenční. V semifinále vyřadila Martu Domachowskou 6:2, 6:2, ve finále Kláru Koukalovou 7-5, 3-6, 6-3 a poprvé se stala vítězkou na profesionálním turnaji WTA. Kromě těchto turnajů se ještě dostala do semifinále v Budapešti a dvakrát do čtvrtfinále v Canbeřře a v Cincinnati. Vyhrála také jeden z turnajů ITF v Cuneu, kde vyřadila začínající Annu Čakvetadzeovou. Rok zakončila na 40. místě žebříčku WTA.
Dobrou formu si udržela také v následujících měsících. V únorových turnajích roku 2005 v Bogotě a v Acapulcu vyhrála další dva tituly. Italka hrála skvěle především na antuce, neprohrála na ní patnáct utkání v řadě. Do semifinále se tento rok probojovala dvakrát; v Modeně prohrála s Annou Smašnovovou 7:5, 6:3 a v Palermu s Klárou Koukalovou 6:4, 6:0. Na turnaji ve Filderstadtu, kde nakonec skončila ve čtvrtfinále, se jí podařilo porazit hráčku první světové desítky 4. nasazenou Justine Heninovou.
Hrála na všech čtyřech grandslamových turnajích. Nejlepšího výsledku dosáhla ve Wimbledonu, kde ji až ve 4. kole zastavila Mary Pierceová 6:3, 6:1. Na French Open se nedostala přes třetí kolo a v 1. kole skončila na Australian Open i US Open. V mezičase Flavia dobývala svět čtyřhry, ve které společně s Jelenou Dementěvovou vyhrála turnaj v Los Angeles a o několik týdnů později se také společně probojovaly do finále grandslamového turnaje ve Flushing Meadows.
Na počátku roku 2006 na sebe silně upozornila svou přítomností v Gold Coast. Porazila tam Martinu Hingisovou i Tatianu Golovinovou, ale ve finále už nedokázala vzdorovat Češce Lucii Šafářové, se kterou prohrála 6:3, 6:4. Následoval grandslamový turnaj v Austrálii, po kterém postoupila na 16. místo v žebříčku WTA, což je její dosavadní nejlepší umístění. Jako obvykle mohla počítat s oblíbenými turnaji v Latinské Americe. Jak v Bogotě, tak i v Acapulcu se dostala do finále, ale ani jedno se jí nepodařilo vyhrát. Nejprve nestačila na Lourdes Domínguezovou Linovou, a poté ani na Annu-Lenu Grönefeldovou.
Rok 2006 byl pro Pennettovou smolný z hlediska zdravotních problémů. Nejprve odstoupila na jaře z 3. kola turnaje v Indian Wells kvůli zranění kotníku a na podzim sezónu ukončila předčasně ve finále Fed Cupu. Tam sice prohrála ve dvouhře s Justine Heninovou, ale i tak Italky nakonec Belgii porazily 3:2 na zápasy. Příčinou absence Pennettové v dalších turnajích bylo zranění levého zápěstí.
Úraz do značné míry zapříčinil její slabší výkony v roce 2007. Již tradičně dobře hrála na turnajích v Bogotě, kde ji v semifinále porazila krajanka Roberta Vinciová ve třech setech a Acapulcu, kde ve finále prohrála s Émilií Loitovou 7:60, 6:4. Do semifinále se dostala ještě jednou, a to v Barceloně, kde ji zastavila 6. nasazená a pozdější vítězka Meghann Shaughnessyová. O týden později došla do čtvrtfinále holandském s'Hertogenboschi, kde prohrála s Dinarou Safinovou 6:1, 7:5.
Pak už přišel na řadu Wimbledon a porážka v 1. kole od Marion Bartoliové. Po tomto neúspěchu se propadla až na 92. místo žebříčku WTA. Na dalším grandslamovém turnaji na US Open si Pennettaová ve 2. kole neporadila s českou jedničkou Nicole Vaidišovou, které podlehla 6:2, 7:60. Ke konci sezóny přece jen přišlo zlepšení a s ním i lepší výsledky. V Kalkatě se dostala do čtvrtfinále a v dalších dvou turnajích v Soulu a v Tokiu až do semifinále. V říjnu si obohatila svou kolekci pohárů o trofej z Bangkoku, kde vyhrála se Šachar Peerovou 3:6, 6:4, 6:2 i Venus Williamsovou 6:4, 7:68. Rok ukončila na 39. místě v žebříčku WTA.
Hned na počátku v Hobartu postoupila do semifinále, když cestou mimo jiné porazila Agnieszku Radwańskou či Saniu Mirzaovou, než narazila na řeckou přemožitelku Eleni Daniilidou. Na Australian Open už tradičně nezahrála nejlépe, když nepřešla přes druhé kolo. Pak přišly na řadu turnaje v Latinské Americe, kde se Pennettaové jako obvykle dařilo. Ve Vina del Mar, kde se konal vůbec první ročník tenisového turnaje, se stala jeho první vítězkou. Ve finále porazila Kláru Zakopalovou 6:4, 5:4, když Zakopalová pro zranění vzdala. V Acapulcu rovněž nenašla konkurenci a ve svém pátém finále v tomto městě vyhrála s Alizé Cornetovou 6:0, 4:6, 6:1. Ve čtvrtfinále proti Edině Gallovitsové tam hrála svůj třístý vítězný zápas kariéry.
V dubnu na turnaji v Estorilu vyhrála společně s Marií Kirilenkovou svůj třetí titul ve čtyřhře. Potřetí se dostala do 4. kola grandslamového turnaje, tentokrát na French Open. Porazila tam i osmou nasazenou Venus Williamsovou 7:5, 6:3, než ji vyřadila Carla Suárezová Navarrová 6:3, 6:2. V červenci na domácím turnaji v Palermu se v semifinále potkala s krajankou a pozdější vítězkou Sarou Erraniová, která ji porazila 7:5, 6:3. V Los Angeles, na turnaji Tier II, prohrála až ve finále se 4. nasazenou Dinarou Safinovou 6:4, 6:2. Bylo to její třinácté finále kariéry, ale první na turnaji kategorie lepší než Tier III.
Rodiče tenistky, Oronzo a Concetta, a také její starší sestra Giorgia rovněž hrají tenis, ale jen rekreačně.. Největší zkušeností v jejím životě byly prázdniny strávené společně s přítelkyněmi a tenistkami Tathianou Garbinovou a Ritou Grandeovou. Do roku 2007 byla přítelkyní španělského tenisty Carlose Moyi. V současnosti bydlí ve švýcarském Verbier. Baví ji jízda na koni a ráda poslouchá hudbu. Vzorem Flavie Pennettové je Monika Selešová.
Flavia Pennettaová se zúčastnila 9 zápasů týmového Fed Cupu za tým Itálie s bilancí 10-4 ve dvouhře a 1-0 ve čtyřhře.


Telefónica O2 Czech Republic

Telefónica O2 Czech Republic je firma patřící do nadnárodní skupiny telefonních operátorů Telefónica O2. V Česku společnost provozuje jako jediná pevnou i mobilní telefonní síť a to pod značkou O2. Podle informací z finančních výsledků za rok 2007 společnost zaměstnává 9221 zaměstnanců a má 5 126 000 mobilních zákazníků. Telefónica O2 jako jediný operátor v ČR nabízí sítě 3. generace 3G pro mobilní telefony s možnosti videohovorů.
Telefónica O2 Czech Republic vznikla 1. července 2006 přejmenováním Českého Telecomu, provozujícího pevné telefonní linky. Ke stejnému datu převzala i společnost Eurotel Praha, provozujícího mobilní síť Eurotel. Obchodní značky Český Telecom a Eurotel zůstaly po další dva měsíce zachovány. Od 1. září téhož roku byly služby společnosti sjednoceny pod značku O2. Od 1.listopadu se stala matkou společnosti Telefónica O2 Business Solutions


Kapalnění

Kapalnění neboli kondenzace je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu.
Zkapalněné plyny, zvláště pak dusík a hélium, se používají jako chladicí médium např. v lékařství, pro chlazení detektorů záření, supravodivých cívek aj. Pro průmyslové zkapalňování plynů se používají tzv. zkapalňovače.
Ke zkapalňování nasycené páry dochází snížením její teploty nebo zvýšením tlaku. Při zkapalňování se uvolňuje skupenské teplo kondenzační, jehož hodnota je rovna skupenskému teplu výparnému.
Při snižování objemu se přehřátá pára mění v nasycenou a začíná kondenzovat na tzv. kondenzačních jádrech. Kondenzační jádra mohou být částice prachu, ionty apod. Pokud pára kondenzuje na kondenzačních jádrech, je kapalina v páře dispergována jako mlha. Nasycená pára je pak s kapalinou v rovnováze. Směs nasycené páry a kapalinové mlhy se nazývá mokrou parou.
Pokud se v páře nevyskytují kondenzační jádra, dochází ke srážení páry až při vyšších tlacích, než by odpovídalo kondenzaci. Takové páry se nacházejí v nestabilním stavu a nazývají se přesycené páry.
Příkladem může být kondenzace vody. Molekula vody je složena ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Vodní molekuly se volně pohybují ve vzduchu a občas dochází k jejich srážkám. Když se dvě molekuly vody srazí, opět se odrazí, ale pokud začne klesat teplota, molekuly mají méně energie a začnou se tedy pohybovat pomaleji. Jakmile klesne teplota na teplotu rosného bodu, pohybují se molekuly natolik pomalu, že se spolu naváží. Vazba vzniká mezi atomy jednoho vodíku a atomem kyslíku. Vodní molekuly se spojují v krátké řady, což následuje přeměněním vodní páry v tekutinu. Při spojení dochází k vyzáření části tepla v podobě latentního tepla, což má za následek oteplení okolního prostředí. Pokud dojde k navázání dostatečného množství molekul, vzniká dešťová kapka, která se snáší na zemský povrch v podobě deště.


Albert Montanés

Albert Montanés Roca je současný španělský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře zatím vyhrál 2 turnaje ATP ve dvouhře a 1 turnaj ve čtyřhře.


Antonov An-22

Antonov An-22 je sovětský, resp. ukrajinský obří čtyřmotorový turbovrtulový nákladní letoun z poloviny 60. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 27. února 1965. An-22 byl přes svou hmotnost schopen vzlétnout a přistát na nezpevněných plochách, což je ještě dnes v zemích bývalého SSSR nutností. Většina strojů sloužila v sovětském vojenském letectvu na přepravu velkých nákladů.


Thasos

Thasos - je v řecké mytologii synem sídonského krále Agénora a jeho manželky Télefassy.
Když Zeus unesl jeho sestru Európu, vydal se ji hledat se svými bratry. Hledání však postupně všichni bratři vzdali, usadili se ve vzdálených krajích a stali se tam králi.
Thasos nejprve v Olympii zasvětil sochu bohům, pak se dostal na ostrov Thasos, postupně ho osídlil. Objevil tam bohaté zlaté doly, ze kterých těžil.


VBS1

Virtual Battlespace je interaktivní třírozměrný tréninkový systém pro výuku taktiky pro malé skupiny jednotek. Vyznačuje se fotorealistickým terénem, uživatelsky definovatelnými misemi, volitelnými vozidly a výstrojí a volitelným řízením prostředí pro rozšiřování zkušeností členů týmu. Po dokončení akce je možné analyzovat pohyby veškerých jednotek a vyhodnotit tak jejich chování a případné chyby, z nichž se mohou do budoucna poučit.
VBS1TM nabízí realistickou simulaci bojiště s možností pracovat s pozemní, námořní a leteckou technikou. Instruktor může vytvořit nový scénář a řídit prostředí simulace z vícenásobných pohledů. Velící systém skupiny umožňuje předávat členům skupiny povely pro koordinaci smrtících a nesmrtících úkolů. Prostředí VBS1TM zahrnuje simulaci větru, deště, mlhy, mraků, svítání nebo západu slunce a příliv nebo odliv.
VBS1TM je založeno na komerční hře Operace Flashpoint vytvořené českou společností Bohemia Interactive Studio a vyvinuto je její australskou pobočkou Bohemia Interactive Australia. Je určeno pro federální, státní a místní vládní agentury a jeho cílem je sloužit individuálním požadavkům pro tréninková prostředí armády, domobrany a dalších jednotek. VBS1TM je nasazeno v prostředí místní sítě LAN nebo po internetu na přenosných nebo stolních počítačích. K jeho spuštění je nutná přítomnost speciálního USB klíče.
VBS1TM je používáno pro výuku doktríny, taktiku, techniku a procedury pro skupiny a čety pro útočné, obranné a hlídkové operace. VBS1 dodává umělé prostředí pro získání praktických zkušeností s vedením a organizováním s cílem dosáhnout úspěšných misí pro skupiny a jednotky.
Virtual Battlespace 2 je nástupcem VBS1 a na jeho vývoji se spolupracovalo s United States Marine Corps, Australian Defence Forces a dalšími vojenskými složkami, které používají VBS1TM. VBS2 byl vydán 9. dubna 2007.
Vedoucí Bohemia Interactive Australia David Lagettie o něm řekl následující:
„Zásadní rozdíl mezi VBS2 a podobnými COTS je v tom, že mi umožníme zákazníkům dostupnost velmi věrných a rozlehlých geologických map založených na datech, které budou požadovat, bez potřeby zprostředkování skrz nějakou další společnost a také bez placení dalšího balíku peněz.“


Vlastenecká fronta

Vlastenecká fronta je české vlastenecky, nacionalisticky a radikálně pravicově orientované občanské sdružení, které bylo založeno 17. června 1993 v Brně. Během následujících let se jeho činnost rozšířila do dalších částí České republiky.
Ve svém programu je pro omezení imigrace z neevropských zemí, odmítá multikulturalismus, je proti členství České republiky v Evropské unii i NATO, proti registrovanému partnerství, požaduje obnovení trestu smrti a je pro ochranu českých podnikatelů v rámci volného trhu.
Sdružení též nepodporuje uzavírání manželství s neevropskými přistěhovalci, rasově smíšená manželství, manželství homosexuální a jiné netradiční typy manželství, ve školství se negativně staví k multikulturní výchově.''
Vlastenecká fronta pravidelně vydává tisková prohlášení a pořádá různé demonstrace, každoročně koná shromáždění 28. října k výročí vzniku Československa. Vydává či vydávala řadu různých tiskovin, např.: Obrana národa, Otevři oči, Hlas národní mládeže, a prezentuje se také na internetu. V minulosti vydávala internetový Zpravodaj Vlastenecké fronty, v současnosti stojí její členové a sympatizanti za komentovaným zpravodajstvím serveru Altermedia Česká republika.
Vlastenecká fronta se pravidelně objevuje ve zprávách o problematice extremismu od Ministerstva vnitra České republiky, je médii označována za extremistickou a její aktivity jsou kritizovány i ze strany lidskoprávních a levicových aktivistů, homosexuálů a některých politologů
Předsedou sdružení, čtvrtým za dobu jeho existence, je David Macháček.


Ruda nad Moravou

Obec Ruda nad Moravou se nachází v okrese Šumperk, kraj Olomoucký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 2560 obyvatel.
Bartoňov | Hostice | Hrabenov | Radomilov | Ruda nad Moravou |


Zlatá kopačka

Zlatá kopačka je evropská prestižní cena udělovaná fotbaslistovi, který dosáhne největšího počtu bodů za nastřílené góly v uplynulé sezóně. Tyto body se dosáhnou tím, že se nastřílené góly hráče vynásobí koeficientem dané ligy, ve které působil.


Tamara Siuda

Tamara Logan Siuda je zakladatelka a hlavní představitelka americké kemetistické organizace Kemetic Orthodoxy. V jejím rámci je pokládána za 196. faraona: je titulována titulem nisut, užívá z egyptštiny odvozené jméno Hekatawy I. zapsané v serechu, jednu kartuši a členy je označována jako Her Holiness.


Kapfenberg

Kapfenberg je rakouské město v okrese Bruck an der Mur ve spolkové zemi Štýrsko. Leží na řece Mürz, v nadmořské výšce 502 m, 59 km severně od Štýrského Hradce. Má 21 872 obyvatel a je tak třetím největším městem Štýrska.


Oliver

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +25,4%, což svědčí o strmém nárůstu obliby tohoto jména.


3. září

3. září je 246. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 119 dní.


Weinviertler Hügelland

Weinviertler Hügelland je geomorfologický celek v oblasti Západních Vněkarpatských sníženin. I když malými částmi zasahuje na Moravu, jeho převážná část leží v Dolním Rakousku v oblasti Weinviertel, jež mu dala jméno. Nejvyšším bodem je Buschberg v podcelku Leiser Berge.


Saab JAS-39 Gripen

JAS-39 Gripen je víceúčelový proudový bojový letoun vyvinutý a vyráběný švédskou společností Saab. V současnosti mají tento typ ve výzbroji letectva Švédska, České republiky a Maďarska. Jihoafrická republika objednala pro své letectvo celkem 28 strojů.
V roce 2001 zvítězilo konsorcium BAE Systems-Saab ve výběrovém řízení na dodavatele nových víceúčelových taktických nadzvukových letadel s nabídkou 24 letounů Jas-39 Gripen za 60,2 miliard Kč, když všechny ostatní firmy a konsorcia z výběrového řízení postupně odstoupily. Smlouvu pak v dubnu 2002 schválila Zemanova vláda, ale příslušný zákon o financování této zakázky byl zamítnut Senátem a Poslanecká sněmovna ho nepřehlasovala. V té době byl údajně tehdejší senátor Michael Žantovský osloven s korupční nabídkou, o které učinil trestní oznámení. Vláda tedy od záměru nákupu upustila a začala jednat o jiném řešení, pronájmu či koupi starších strojů. Nakonec vláda zahájila jednání se švédskou vládou o pronájmu 14 stíhaček Jas-39 Gripen a v dubnu 2004 schválila smlouvy o desetiletém pronájmu 14 stíhaček za zhruba 20 miliard Kč.
V únoru 2007 švédská veřejnoprávní televize odvysílala sérii pořadů o korupci, která provázela jednání o prodeji i o následném pronájmu letounů, s tím, že peníze od konsorcia měli postupně dorazit ke třem prostředníkům, kteří měli zajitit přízeň českých politiků. Do celé věci měl být zapleten i politik Jan Kavan. Celý případ následně začalo vyšetřovat švédské státní zastupitelství a vyšetřování obnovila i česká policie, později i obdobné instituce ve Švýcarsku, Velké Británii a Rakousku.
V březnu 2009 uvalil rakouský soud koluzní vazbu na Alfonse Mensdorff-Pouilly, o pět týdnů později byl propuštěn. V dubnu zvěřejnil rakouský časopis Format část tajné zprávy britské protikurupční služby, podle které Alfons Mensdorff-Pouilly korupčně manipuloval politický proces v případech nákupů letounů v Rakousku, Maďarsku a České republice. K tomutu účelu měl k dispozici asi 107,6 milionu eur.
Ačkoliv letouny JAS-39 Gripen mohou být vybaveny širokou škálou zbraní, české letectvo má k dispozici pouze 24 moderních řízených střel středního dosahu AIM-120 C-5 AMRAAM a přibližně stovku střel krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder. Dále jsou české Gripeny vybaveny už jen základním rychlopalným kanónem Mauser BK-27 se zásobou 120 nábojů.


Seznam vlád Československa

Tento článek zobrazuje chronologický přehled premiérů a vlád na území Československa.
V tomto dvacetiletím údobí se konaly čtyři volby, vystřídalo se deset premiérů a devatenáct vlád.
vyhlášena v Paříži 14. října 1918 Benešem a Rašínem jménem Česko-slovenské národní rady
jmenování vlády 1. února 1929, Panská koalice demise 27. října 1929
jmenování vlády 7. prosince 1929, demise 24. října 1932, Široká koalice
jmenování vlády 14. února 1932, Široká koalice demise 28. května 1935
jmenování vlády 18. prosince 1935 demise 17. července 1937, Široká koalice
V těchto šesti a půl letech se v českých zemích vystřídalo pět premiérů a šest vlád, na Slovensku také pět premiérů a šest vlád, na necelých pět měsíců autonomním a na pár dní samostatném Podkarpatsku dva premiéři a pět vlád. Zároveň byly vytvořeny dvě exilové vlády.
V tomto období se vystřídalo deset premiérů a dvacet dva vlád. Vláda vška byla jedním z vykonavatelských orgánů rozhodnutí KSČ, podobně jako předseda vlády byl „podřízeným“ jejího prvního, později generálního tajemníka.
jmenována 2. července 1946 demise nekomunistických členů 20. února 1948


Kaple svaté Kláry

Barokní kaple svaté Kláry stojí na vrcholu vinice nad trojským zámkem. Dnes se nachází v areálu Pražské botanické zahrady.
Postavil ji hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka patrně roku 1695. Kaple je zasvěcena svaté Kláře, patronce a jmenovkyni Václavovy manželky - Kláry Bernardiny.
Podle pověsti v kapli v polovině 20. století strašilo. Občas, znenadání, začal sám od sebe vyzvánět zvon. Zjistilo se že jej rozzváněla opička šplhající po jeho laně, která uprchla z trojské zoologické zahrady.


Dobroněga Kyjevská

Marie Dobroněga Kyjevská byla polská kněžna pocházející z rodu Rurikovců, manželka Kazimíra Obnovitele.
Dobroněga byla dcerou Vladimíra Kyjevského Velikého, panovníka Kyjevské Rusi. Podle všeho její matkou nebyla Anna Porfirogenetka, ale jiná manželka Vladimíra Kyjevského, která zemřela po roce 1018 roku. Historici Aleksander Brückner a Stanisław Kętrzyński přišli dokonce s hypotézou, že nebyla sestrou, ale dcerou Jaroslava Moudrého.
Ke svatbě s Kazimírem Obnovitelem došlo kolem roku 1041 a během manželství se narodilo pět dětí:


Ctná paní Lucie

Ctná paní Lucie je český šestidílný historický seriál z počátku 70. let s působivou ústřední melodií.
Podle informací České televize: „… Normalizace seriál Ctná paní Lucie nejen zahnala do trezoru, ale bohužel jej zlikvidovala, smazala, takže seriál neexistuje. Česká televize jej sháněla na počátku 90. let, ale jak potvrdil i jeho autor Gustav Oplustil, seriál zřejmě už v žádné formě neexistuje.“


Olmeda de las Fuentes

Olmeda de las Fuentes je španělská obec v autonomním společenství Madrid. Leží 44 kilometrů od Madridu a 24 kilometrů od Alcalá de Henares.
Sousední obce: Pezuela de las Torres, Ambite, Villar del Olmo a Nuevo Baztán.
Až do 70. let 20. století se obec jmenovala Olmeda de la Cebolla.
Olmeda de las Fuentes je dosažitelná autousy Argabus číslo 260, 261 a 321.


Pět neděl v balóně

Pět neděl v balóně je dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna, vydaný v roce 1863. Bylo to první autorovo dílo, které mělo obrovský úspěch, a to nejen ve Francii, ale po celém světě. Ve Vernově románovém cyklu Podivuhodné cesty, který měl podle francouzského nakladatele Pierra-Julese Hetzela „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem…dějiny světa“, má pořadové číslo jedna. Toto pořadí však kniha získala zpětně až roku 1866, kdy vyšla definitvní verze autorova románu Dobrodružství kapitána Hatterase, který byl prvním Vernovým dílem označeným jako součást Podivuhodných cest.
První české vydání knihy vyšlo již v roce 1874 v překladu Jana Nerudy – jde o třetí Vernův román, který byl přeložen do češtiny.
Román vypráví o dobrodružné výpravě doktora Fergussona, který se svým přítelem Richardem Kennedym a sluhou Joem Vilsonem podnikl výzkumnou cestu řiditelným balónem Viktoria nad pevninou tehdy ještě neprobádané Afriky. Po startu ze Zanzibaru prožili mnohá dobrodružství s africkým obyvatelstvem, bojovali se zvířaty i s přírodními živly, prozkoumali prameny Nilu a po překonání mnohých dalších obtíží šťastně přistáli na řece Senegal u Gouinských vodopádů.
 Image:Cinq Semaines en ballon 021.png|Pět neděl v balóně, původní ilustrace Édouarda Rioua a Henriho de Montauta. Image:Cinq Semaines en ballon 033.png|Pět neděl v balóně, původní ilustrace Édouarda Rioua a Henriho de Montauta.
Podle knihy natočil roku 1962 americký režisér Irwin Allen dobrodružný film Five Weeks in a Balloon.


Žďár nad Sázavou 2

Žďár nad Sázavou 2 - Klášter je místní část Žďáru nad Sázavou.
Nejstarší písemná zmínka této čtvrtě nemající vlastní samosprávu je z roku 1252, kdy byl založen cisterciácký klášter, kdysi rodový klášter českého šlechtického rodu Lichtemburků. Vznikla zde Žďárská kronika, jejímž autorem je Jindřich Řezbář, který je hlavním informátorem o vztazích Lichtemburků v druhé polovině 13. století. Z historických památek se zachoval klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie - 2. nejdelší na Moravě, rozsáhlý klášterní komplex s hospodářskými budovami, hospodářský dvůr Lyra, klášterní zájezdní hostinec Táferna, barokní morový hřbitov a gotický most přes Stržský potok.
Mimořádně významnou pámatkou je poutní kostel sv na Zelené hoře Kostel svatého Jana Nepomuckého, zařazený v seznamu UNESCO.
Dnešní zástavba má převládající charakter rodinných domů vystavěných hlavně v letech 1960-1970. V katastru území se nachází rybníky vhodné pro rekreaci a rybolov. Územím prochází silnice I.třídy č.37.
Mělkovice | Radonín | Stržanov | Veselíčko | Žďár nad Sázavou 1 | Žďár nad Sázavou 2 | Žďár nad Sázavou 3 | Žďár nad Sázavou 4 | Žďár nad Sázavou 5 | Žďár nad Sázavou 6 |


Milada Paulová

Milada Paulová byla česká historička a byzantoložka, první docenta v Československu.
Narodila do rodiny cukrovarnického úředníka. Tři roky po narození přišla o matku. Během puberty se s otcem přestěhovala do Prahy, kde začala navštěvovat střední školu. Po soukromé přípravě složila maturitu na Akademickém gymnáziu v Praze jako externistka. V roce 1913 vstoupila na Filozofickou fakultu. Po čtyřech letech byla promována za doktorku filozofie.
Na počátku dvacátých let rok a půl studovala v Jugoslávii, kde mimo jiné navštěvovala přednášky tamnějších profesorů Stanoje Stanojeviće, Čoroviće a dalších. Jejím hlavním úkolem ale bylo sebrat písemný a ústní materiál k dějinnám jihoslovanského a také českého odboje. Na základě těchto materiálů po návratu napsala několik cenných prací. Za nejdůležitější, Jugoslavenski odbor. Povijest jugoslavenske emigracije za svjetskog rata od 1914.-1918., byla navržena na docentku. Kolokvium a přednášku na zkoušku absolvovala v roce 1925 - byla první ženou v Československu, která získala právo přednášet na univerzitě.
Svému celoživotnímu dílu se věnovala i v dalších letech, kdy vznikly knihy Kongres potlačených národností Rakouska-Uherska v Římě roku 1918, Jihoslovanský odboj a česká Maffie, Masaryk a Jihoslované, Dějiny Maffie: odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914-1918 a další drobné články.
V roce 1935 byla jmenována mimořádnou profesorkou a po druhé světové válce řádnou profesorkou s účinností od 28. října 1939. Po druhé světové válce se zaměřila především na byzantologii, ke které byla vedena svým učitelem Jaroslavem Bidlem.
Majestátní dílo o vnitřním odboji ukončila až na sklonku svého života, na konci šedesátých let, knihou Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916-1918.


TV karta

Televizní karta je zařízení umožňující sledování televizního signálu na monitoru počítače.
Umístěna je nejčastěji do slotu PCI pro PC nebo do PCMCIA v případě notebooků, řidčeji se vyskytují jako externí zařízení, která se připojují do USB. Tato zařízení slouží k příjmu TV signálu jak analogového, tak i obou typů digitálního vysílání – pozemního digitálního vysílání DVB-T a satelitního digitálního vysílání DVB-S.
Často mají karty vstupy pro S-Video nebo pro kompozitní video.
Výhodou je u většiny modelů možnost zaznamenávání videa do souboru, který je možné dále v počítači zpracovávat. TV karta je počítačová komponenta, která je schopná přijímat televizní signál do počítače. Většina TV karet funguje jako klasická televize a ještě je možnost záznamu na pevný disk. Možnost propojení s PC je přes PCI, PCI Express nebo je možné je připojit jako externí USB zařízení. Nyní je výroba zaměřena spíše na USB zařízení. Navíc některé karty pracovaly jako grafické tak i jako TV karty, např. série ATI All-In-Wonder. Karta obsahuje přijímač, tuner, demodulátor a analogo-digitální převodník pro analogovou televizi. Některé karty mají omezenou radiovou frekvenci a video formáty podle země, kde se prodává. Nicméně mnoho TV karet v počítačích používá DSP, což znamená, že hardware je stejný a pro jiný formát obrazu, nebo jiné frekvence u tuneru stačí upgrade firmware. Dnes už mají TV karty programové vybavení, že jsou schopny dekódovat různé video formáty, bez nutnosti upgrade firmwaru. Mnoho TV karet může pracovat i jako FM radio díky tomu, že v Severní Americe mají televizní signál ve stejném frekvenčním pásmu, jako je pásmo FM.
V dnešní době jsou k mání čtyři druhy TV karet:
Jako analogové karty, tak i hybridní nebo combo karty mohou operace ohledně kódování udělat samy nebo to nechat na CPU. V posledních letech se díky oblibě začínají více prodávat USB tunery, které díky velikosti a schopnosti přijímání analogového i digitálního signálu jsou hojně využívané u notebooků.


Leslie Groves

Generálporučík Leslie Richard Groves byl americký vojenský inženýr, který byl pověřen dohledem na výstavbu budovy Pentagonu a vedením úspěšného projektu Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout během 2. světové války americkou atomovou bombu.


Padouch

Padouch je záporná postava příběhu, ať už románu nebo filmu. Tento typ postav se však nejvíce rozšířil v gangsterkách a westernech. Padouch vždy vystupuje jako protiklad hrdiny.
Padouch musí mít vždy zlou povahu. Není to například Javert z románu Bídníci, protože ten dokáže na konci příběhu udělat dobrý skutek, přestože vystupuje po celou dobu proti hlavnímu hrdinovi příběhu. Není to také antihrdina, neboť ten sklízí sympatie čtenáře a je skutečným hrdinou příběhu, i když porušuje zákony nebo mravy.
Velmi často je padouch důležitý pro příběh. Například ve filmu Batman není pro další vývoj filmu důležité, co udělá hlavní postava, ale jaký úskok provede její nepřítel, ať už je to Joker nebo někdo jiný. Proto jeden z padouchů na konci parodického filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera říká: „Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“


Palma areková

Palma areková je štíhlá palma z čeledi arekovité pocházející z Malajsie. V sanskrtu je nazývána puga, v malajštině pinang. Tato palma bývá nesprávně nazývána betelový strom, protože její plody, arekové ořechy, se balí do betelových listů a žvýkají pro své psychoaktivní účinky.
Areková palma je štíhlá a dorůstá výšky až 25 metrů. Kmen má 20 - 30 cm v průměru. Listy jsou zpeřené, široké až 10 cm, dlouhé 1,5 až 2 metry.
Areková palma je původem z Malajsie, ale pěstuje se v celé tropické Asii, Oceánii a východní Africe.
Areková palma je pěstována jako zemědělská rostlina na lehkých půdách ve vlhkých oblastech.
Ořech arekové palmy bývá v Asii žvýkán s betelovými listy jako mírný stimulant. Účinnou látkou je alkaloid arelokin, podobný muscarinu. Pro uvolnění alkaloidu je nutná reakce se slinami a oxidem vápenatým. Předávkování může způsobit závratě a průjmy, dlouhodobé užívání choroby dásní a zubů. Také bývá pěstována jako okrasná rostlina v exteriérech i interiérech. Extrakt z palmy má také antidepresivní účinky, ale může být návykový.


Artur Rasizada

Za dob Ázerbájdžánské SSR byl dlouhou dobu členem komunistické strany. Předseda vlády byl od 20. července 1996 do 4. srpna 2003, kdy rezignoval kvůli zdravotním důvodům, a umožnil tehdejšímu prezidentu Hejdaru Alijevu, aby tuto funkci předal svému synovi Ilhamu Alijevovi. Po jmenování Ilhama Alijeva prezidentem 4. listopadu 2003 se vrátil na místo předsedy vlády.


Vigo

Vigo, přezdívané Olivové město, je největší město Galicie, země a autonomního společenství na severozápadě Španělska. Leží v jednom ze zálivů Rías Baixas na pobřeží Atlantického oceánu. Město stojí asi 20 kilometrů severně od portugalských hranic a asi 80 kilometrů jihozápadně od hlavního města Galicie Santiago de Compostela. Žije zde 295 000 obyvatel, čímž Vigo převyšuje nejen Pontevedru, do jejíž provincie spadá, ale i všechna ostatní města v Galicii.
Vigo nemá tak dlouhou historii jako jiná galicijská města; místní záliv byl sice osídlen od pravěku, nicméně z rybářské osady se stalo město až v novověku. Roku 1702 zde proběhla jedna z prvních námořních bitev války o dědictví španělské; o století později okupoval město Napoleon. Rychlý rozvoj přišel s industrializací v 2: polovině 19. století. Zároveň však bylo Vigo pro mnoho Galicijců místem loučení před emigrací do Ameriky.
V centru města převažuje eklektická, historizující a secesní architektura. Funguje zde Mořské museum, Etnografické museum či Museum současného umění. Vigo je také sídlem několika průkopnických nakladatelství vydávajících knihy v galicijštině; roku 1853 století zde začal vycházet také deník Faro de Vigo, roku 1863 pak Manuel Murguía, manžel galicijské národní básnířky Rosalíe de Castro, vydal její zásadní sbírku Cantares Gallegos.
S rychlým růstem města upadlo užívání galicijštiny, kterou zde dnes mluví přibližně čtvrtina obyvatel; přesto zde je soustředěno mnoho regionalistických nakladatelství. Zdejší universita vznikla teprve roku 1990 oddělením některých fakult od starší Universidade de Santiago de Compostela.
Vigo je nejprůmyslovějším městem Galicie. Největším podnikem je automobilka PSA Peugeot Citroën, která v roce 2007 vyrobila půl milionu aut, nicméně po poklesu poptávky v roce 2008 se potýká s vážnými problémy. Dále jsou zde loděnice a rybářský průmysl. Zdejší přístav je nejvýznamnějším rybářským přístavem Španělska. Město je od roku 2004 sídlem evropské Agentury Společenství pro kontrolu rybolovu.
Vigo je spojeno dálnicí s Corunou a rychlostními komunikací s vnitrozemím, nicméně stav veřejné dopravy je tristní: Vigo na rozdíl od podobně velkých měst Španělska nemá síť příměstské železnice cercanías ani výkonnou síť MHD, kterou zajišťují pouze autobusy; město je zavaleno motorismem, co z něj činí jedno z nejhlučnějších v Evropě.
 Image:Playa samil.jpg|Samil Beach. Image:Ría de Vigo.JPG|Ría de Vigo. Image:Puente rande general.JPG|Ponte de Rande. Image:Vigo_torrecedeira.jpg|Ulice Conde de Torrecedeira, pohled ze šestého patra. Image:Vigo_Praza_Espana.jpg|Náměstí Praza Espana, jedno z největších náměstí ve Vigu Image:Vigo_shopping_street.jpg|Nákupní třída v centru Viga Image:Vigo_small_street.jpg|Malá ulička blízko přístavu Image:Vigo dockside.jpg|přístav při západu slunce


Olympus Mons

Olympus Mons je nejvyšší známá hora sluneční soustavy, která se nachází na povrchu Marsu v severozápadní části oblasti Tharsis. Jedná se o klasickou štítovou sopku, která má na vrcholku několikanásobnou kalderu. Ční se svojí výškou 27 km nad nulovou nadmořskou výškou Marsu a je přibližně třikrát vyšší než nejvyšší hora na Zemi Mount Everest. Její základna zabírá plochu odpovídající přibližně území Francie. Hora byla astronomům známa již na konci 19. století, ještě před lety kosmických sond, na základě pozorování rozdílného albeda povrchu. Tento albedový útvar dostal pojmenování Nix Olympica a byl všeobecně považován za pohoří či horu. Definitivní potvrzení přinesl ale až věk kosmických výprav k planetě.
Olympus Mons je součástí většího komplexu Tharsis, ve kterém se nachází několik dalších vysokých sopek, se kterými tvoří řetězec. Jsou jimi Arsia Mons, Pavonis Mons a Ascraeus Mons, které se nacházejí v jižním až jihovýchodním směru od hory.
Název pochází od bájné hory Olymp, na které měli sídlit řečtí bohové. Starší název pro sopku byl Nix Olympica, což se dá volně přeložit do češtiny jako Sněhy Olympu, jelikož se při prvotních pozorováních zdál bělavý. Později byla sněhobílá barva vysvětlena pozorovanými mračny z oxidu uhličitého a vody.
Základna kužele má průměr 624 km, což odpovídá přibližně rozloze Francie, přičemž průměr kaldery je zhruba 85 km. Výška sopky dosahuje 27 km, či 25 km. Velikost Olympu může být porovnávána s velikostí největší pozemské sopky Mauna Loa nacházející se v Havajském souostroví, které je vysoká pouze 10 km a její průměr je 120 km, takže je 2,5 × nižší.
Při pohledu z vrcholku Olympus Mons by případný pozorovatel neměl pocit, že stojí na nejvyšší „hoře“ soustavy, jelikož vlivem obrovské rozlohy základny spadají její svahy pouze pod úhlem 2,5° až 5°. Výjimku tvoří pouze spodní část sopky, posledních 6 km vytváří téměř kolmou stěnu. Jedná se o zcela atypické zakončení štítové sopky, které nemá známý ekvivalent. Pro vznik tohoto útvaru neexistuje žádné zcela přesvědčivé vysvětlení. Při pohledu do dálky by se tedy zdálo, že se jedná jen o mírně zvlněnou krajinu. Změna by nastala při pohledu do kaldery sopky, kde se nachází propadlina hluboká až 3 km.
Těleso sopky není symetrické, ale hora je protáhla severozápadním směrem, naopak směrem k jihovýchodu je zúžená. Existuje názor, že toto netypické pokřivení by mohlo být způsobeno magmatickými rezervoáry pod povrchem, které by teoreticky mohly umožňovat přežívání či případný výskyt jednoduchého života. Na svazích Olympu Mons se nacházejí dva větší krátery, které byly IAU dočasně pojmenovány jako kráter Karzok a kráter Pangboche.
Kaldera na vrcholku Olympu Mons je několikanásobně propadlá vzniklá kolapsem dna do vyprázdněného magmatického rezervoáru. Její šířka dosahuje okolo 80 km a hloubka až 3 km. V jižní nejstarší části kaldery se nachází tektonické zlomy, které vznikly jako výsledek extenze po kolapsu dna do vyprázdněných komor.
Při detailním mapování kaldery bylo rozpoznáno šest jednotlivých kolapsů, které se postupně odehrály a vytvořily současnou podobu vrcholku hory.
Olympus Mons je obrovská štítová sopka, která vznikla erupcí málo viskózní a tedy vysoce mobilní lávy unikající z kaldery po dlouhou dobu. Vysoká pohyblivost lávy umožnila roztečení materiálu do širokého okolí a vytvoření útvaru s velice nízkými svahy. Na základě analogie pozemských nízkoviskózních láv se předpokládá, že těleso sopky je tvořeno hlavně bazickými až ultrabazickými lávami. Jelikož je na povrchu Marsu menší gravitační působení, může být těleso sopky i v těchto enormních rozměrech stabilní.
V roce 2004 snímkovala evropská sonda Mars Express starý lávový proud na svahu sopky. Pozdější průzkum založený na sčítání množství kráterů a jejich velikosti se přišlo, že západní strana sopky byla vytvořena před přibližně 115 milióny lety a některé menší oblasti dokonce pouze před 2 milióny lety. V geologickém pohledu se případně jedná o velice nedávnou erupci, která by mohla naznačovat, že je Olympus Mons respektive Mars stále vulkanicky aktivní.
Důvodem extrémního rozměru sopky je s největší pravděpodobností chybějící desková tektonika v kůře Marsu, která by pohybovala litosférickými deskami respektive v případě Marsu jedinou litosférickou deskou. Olympus Mons vznikl nejspíše nad horkou skvrnou a oproti například pozemské Havaji, nepostupovala deska dále a nevznikla tak další sopka. Veškerý unikající materiál ze skvrny se soustředil na vznik jediné masivní sopky.


Amnézie

Amnézie je ztráta paměti zasahující explicitní paměť. Většinou jí předchází zranění.


Čipová karta

Čipová karta nebo smart card je plastová karta kapesní velikosti s integrovaným obvodem, který je schopen zpracovávat data. To znamená, že zařízení je schopno přijmout data, zpracovat je a vrátit požadované informace. Čipové karty je možné rozdělit na paměťové a mikroprocesorové. Karty jsou většinou vyrobeny z PVC nebo ABS. Mohou obsahovat hologram a jiné bezpečnostní prvky znesnadňující jejich padělání. Používají se také tam, kde je potřeba spolehlivé a bezpečné autentizace.


Chesley Sullenberger

Chesley Burnett Sullenberger je americký dopravní pilot, bezpečnostní expert a vyšetřovatel leteckých nehod z Denvillu v Kalifornii, kterému se dne 15. ledna 2009 podařilo s letadlem Airbus A320 společnosti US Airways nouzově přistát na řece Hudson nedaleko New Yorku a to beze ztrát na životech. Je také mezinárodně uznávaným odborníkem na leteckou bezpečnost a významně se podílí na vývoji nových bezpečnostních standardů v letecké dopravě.
US Airways Flight 1549 byl pravidelným komerčním letem z New Yorku do města Charlotte v Severní Karolíně, který však byl již po šesti minutách od vzletu z důvodu vážné technické závady přerušen a pilot byl nucen přistát na vodní ploše řeky Hudson. Když se stroj nacházel ve výšce 980 m, byl posádkou letadla nahlášen střet s hejnem ptáků, z nichž někteří byli následně nasáti do motorů, které poté zcela ztratily tah. Podle výpovědí cestujících se nejprve z pravého motoru ozvala silná rána a zanedlouho poté zcela přestal fungovat; za chvíli poté vysadil i levý motor. Pilot Sullenberger se rozhodl přistát na vodní ploše Hudsonu, čímž eliminoval riziko ztrát na životech, které by hrozilo v případě zřícení letadla do obytných čtvrtí Manhattanu. Všech 155 cestujících na palubě nehodu přežilo.


Aaron Ashmore

Má identické dvojče Shawna Ashmorea, také herce, se kterým několikrát hrál. Aaron hrál v několika televizních filmech, objevil se v seriálech Západní křídlo, Večerník. V několika epizodách hrál postavu Troye Vandegraffa v seriálu Veronica Mars. Od šesté série hraje postavu Jimmyho Olsena v seriálu Smallville, jeho postava je od sedmé série jednou z hlavních.


Kolomuty

Obec Kolomuty se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 224 obyvatel.


Novo mesto

Novo mesto je město ve Slovinsku. Leží na jihu země, u hranice s Chorvatskem na řece Krka. Je centrem regionu Dolenjska. Žije zde 22 415 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 202 m.
Novo mesto vzniklo v roce 1365, bylo založeno na dosud ještě neosídleném místě, v meandru řeky Krka. Až do roku 1768 bylo obehnáno hradbami; právě díky nim jej Turci při svém tažení po Balkáně nedobyli. Přesto se ale malé úseky hradeb dochovaly až dodnes. V 19. století městu vládli krátkou dobu Francouzi; v jeho druhé polovině zde probíhalo národní obrození Slovinců. Výstavba železnice a průmyslu zajišťovala velký růst města, ten však ukončila 1. světová válka v roce 1914. Po válce Novo mesto spravovali Italové, jugoslávská vláda tu byla obnovena až po druhé světové válce. V 2. polovině 20. století se město zmnodernizovalo, vzniklo mnoho nových závodů. Od roku 1991 je součástí nezávislého Slovinska.
V zdejším průmyslu má velký vliv automobilový, v Novom mestu dříve sídlil závod Industrija motornih vozil, který vyráběl ve spolupráci se západoevropskými automobilkami. Kromě něj tu ale například sídlí firma Krka – známý výrobce léčiv a také dále pak textilní firma Labod a lesnická Novoles.
V Novom meste se nachází také pět základních škol, střední školy a vysokološkolské centrum.


Goralská nářečí

Goralská nářečí jsou skupinou dialektů podél karpatského oblouku na území Polska, Slovenska, Ukrajiny, Rumunska a Česka. Jedná se o nářečí polského původu, ovlivněná valašskou kolonizací.
Na Slovensku se pojmem goralé označují pouze goralé žíjící na území Slovenska.
Na Čadecku se dělí goralská nářečí na dvě skupiny. První skupina na severovýchod od Čadce zachovala poměrně dobře polské nářeční rysy. Druhou skupinou jsou dnes již značně poslovenštěná nářečí dříve polského typu.
Čadecká nářečí vznikla po smísení dvou kolonizačních proudů, ze Slezska a z Malopolska. Pro tato nářečí je charakteristické slití sykavkových řad ś, ź, ć, dź a š, ž, č, dž buď v ś, ź, ć, dź nebo v poloměkké š, ž, č, dž. Mazuří pouze Skalité.
Čadecká nářečí se používají také v několika dědinách v rumunské části Bukoviny, kam přišli Goralé z Kysuc na začátku 19. století.


Finská liga ledního hokeje 1984/1985

Sezóna 1984/1985 byla 10. sezonou SM-liigy. Mistrem se stal tým Ilves.


Dopravní letoun

Dopravní letoun je letadlo s pevnými nosnými plochami, jehož hlavní funkce je přeprava platících pasažérů. Letouny jsou buď vlastněny leteckou společností nebo jsou pronajímány.
Definice dopravního letounu je v každé zemi různá, ale běžné požadavky vztažené na jeden letoun bývají:
Vzhledem k tomu, že v letecké dopravě je kladen velký důraz na bezpečnost, byly první cestující přepraveni letouny až jedenáct let po prvním letu bratří Wrightů. Prvním takovým strojem byl Ilja Muromec z konstrukční kanceláře Igora Sikorskije. První let s pasažéry uskutečnil 25. února 1914. Kapacita tohoto letounu byla 8 až 16 lidí. Československé aerolinie uskutečnily svůj první let s cestujícími teprve 29. října 1923 se strojem Aero A-14 a krátce na to nasadily letoun Aero A-10, mnohem pohodlnější s již krytou kajutou pro cestující. V počátcích se létalo pouze dvouplošníky, většinou celodřevěné konstrukce s plátěným potahem. Lety byly možné pouze za příznivých povětrnostních podmínek a viditelnosti.
Pokrokovými letouny v polovině dvacátých let byly americké stroje Ford Trimotor. Jednalo se již o celokovové hornoplošníky se třemi hvězdicovými motory s kapacitou 8 cestujících. Bylo jich vyrobeno celkem 199, z nichž pouze jediný létal mimo Ameriku a to ve službách ČSA. V roce 1934 byl uveden na trh dvoumotorový dolnoplošník Douglas DC-2. Výkonové parametry byly vynikající, avšak provozavatelé požadovali vyšší kapacitu. Ta byla z původních 14 míst zvýšena v roce 1935 na 32 a vzniklo tím nejúspěšnější letadlo všech dob: Douglas DC-3, známé též jako Dakota. Ve třicátých a čtyřicátých letech jich bylo v USA vyrobeno 10692 a dalších asi 2000 v licenci v SSSR jako Lisunov Li-2. Létaly prakticky po celém světě, včetně Československa. Jejich pravidelný provoz byl ukončen v roce 1991, avšak asi 400 kusů je nasazováno na mimořádné lety dodnes.
Jedním z nejdůležitějších mezníků v historii letectví bylo požití dvouproudových motorů. Prvním letounem s tímto pohonem byl britský de Havilland Comet. První let se uskutečnil 27. července 1949, s cestujícími až 2. května 1952. Ten byl ovšem po sérii tragických nehod, způsobených nekvalitním materiálem, stažen z výroby a vyřazen z civilního provozu. Dále fungoval pouze jako armádní transportní letoun. Několik let poté následovali další letečtí výrobci, kteří již byli úspěšnější. Ruský Tupolev Tu-104 létal v pravidelném provozu mezi lety 1956 a 1981. Od roku 1957 jej využívaly ČSA jakožto první zahraniční společnost. Vlajkovou lodí západního bloku byl americký Boeing 707. S cestujícími poprvé vzlétl v roce 1958 a dosloužil v roce 2008 pod označením Boeing 720. V šedesátých letech nastal konkurenční boj mezi výrobci a boom nových typů letadel se stále se zvyšující kapacitou. V SSSR to byly Tupolev Tu-154, Iljušin Il-62, v USA pak Boeing 727, McDonnell Douglas DC-9. Vyvrcholilo to v roce 1969 největším dopravním letounem na dlouhou dobu Boeingem 747 s kapacitou až 524 lidí.
Svým způsobem revoluční myšlenkou byl nadzvukový dopravní letoun. Po desetiletí vývoje jako první představil hmatatelný výsledek ruský Tupolev se svým strojem Tupolev Tu-144 a to 31. prosince 1968. Dva měsíce na to jej následoval britsko-francouzský projekt Concorde. Stroje byly natolik podobné, že jsou ruští konstruktéři podezíráni ze špionáže, avšak o podobnosti úspěchů nelze hovořit. Zatímco Tu-144 byl po dvou haváriích odsouzen k vyřazení, Concorde vykazoval zisky i přes velmi značnou spotřebu paliva a s tím související cenou letenky. Po nehodě v Paříži v roce 2000 ovšem zájem o nadzvukové lety poklesl, což vedlo jejich provozovatele, Air France a British Airways k ukončení provozu. Poslední let s cestujícími se konal 24. října 2003.
Do ovládání pohyblivých částí, detekce poškození a navigace čím dál tím více vstupuje elektronika, ovšem pokud jde o tvar a velikost letounů nebyl zaznamenám za posledních třicet let výraznější posun. Výjimkou se stal velkokapacitní letoun Airbus A380, který po dlouhých 36 letech překonal ve velikosti Boeing 747. Ve dvou patrech pojme až 853 cestujících. Jeho rozměry však mohou být překážkou, neboť zdaleka ne každé letiště je na takové kolosy dimenzováno.
Do budoucnosti se jako velmi ambiciózní jeví evropský projekt Reaction Engines A2. Znamenalo by to obnovení nadzvukového létání, ovšem mnohem rychlejšího. Navíc bude použita zcela nová koncepce hybridního motoru - SABRE, což bude kombinace klasického proudového, náporového a raketového motoru. Ceny letenek by se podle současných předpokladů neměly lišit od konvenčních letů.
Vnější části konstrukce letounu nazýváme souhrnně drak letadla. Jeho základní části jsou trup, křídla, podvozek, vodorovné a svislé ocasní plochy. Tvar draku je optimalizován na aerodynamické vlastnosti při ekomomické rychlosti letu 800 - 900 km/h.
Trup tvoří centrální část draku. Jsou v něm umístěny veškeré prostory a vybavení pro cestující a posádku, ve spodní části je nákladový a zavazadlový prostor a částečně palivové nádrže. Přední část trupu, před kabinou pilota, nazýváme přídí, zadní pak zádí. Prostorovou tuhost trupu zajišťují podélné výztuhy a kolmo na ně trupové přepážky. Trupové přepážky jsou v místech většího namáhání zesílené. Mají zpravidla prstencový tvar, mohou však být i plnostěnné. Mezi ně se vkládají izolační desky. Povrch trupu tvoří tzv. potah z lehkých kovových slitin. Jeho tloušťka se pohybuje kolem 3 mm.
Křídla představují dominantní složku nosných ploch letounu. Mezi nejdůležitější charakteristiky křídel patří: poloha vůči trupu, půdorysný tvar, rozpětí, úhel šípu, úhel vzepětí, štíhlost, zúžení a zkroucení.
Profil křídla je navržen tak, aby podle principu Bernoulliho rovnice vznikal vztlak. Tento vztlak lze regulovat pomocí tzv. mechanizace křídla, což je soustava pohyblivých prvků, které jsou ovládány buď pilotem nebo automaticky. Na náběžné hraně je to soustava slotů, které díky možnosti předsunutí při vyšším úhlu náběhu zamezí odtrhávání proudnic. Vztlakové klapky na odtokové hraně, jak napovídá název jsou hlavním prvkem upravujícím vztlak. Mohou se rovněž vysouvat, čímž se zvětší plocha křídla. Dále od trupu jsou umístěna křidélka, která jsou spolu se směrovým kormidlem nezbytná pro směrové řízení a zachování stability při náklonu. Tzv. spoilery slouží k rušení vztlaku. Používají se výhradně při brzdění na přistávací ploše.
Středem křídla prochází jeden hlavní nosník a po jeho stranách pomocné nosníky, které jsou vzájemně spojeny kolmými nebo šikmými žebry s odlehčovacími otvory. Povrch tvoří horní, resp. dolní potah. Uvnitř křídel jsou umístěny palivové nádrže.
Ocasní plochy jsou nezbytné pro zajištění stability a řiditelnosti letadla. Jejich tvar a konstrukce je velmi podobná křídlům a stejně jako křídla se skládají z pevných a pohyblivých částí. Vodorovné ocasní plochy se však mohou celé natáčet vůči draku a to až o 9°. Skládají se ze stabilizátoru, jehož odtokovou hranu tvoří výškové kormidlo. Svislá ocasní plocha slouží k zajištění směrové stability a ke směrovému řízení. Pevná část se nazývá kýlová plocha a pohyblivá směrové kormidlo. Jeho pohyby jsou přesně zkoordinovány s křidélky a vztakovými klapkami na křídlech. Pohyblivé části jsou ovládány hydraulickými válci. Povely k nim jsou u starších typů letadel přenášeny mechnicky u nových typů elektronicky.
Podvozek tvoří nezbytnou část letounu a to nejen z důvodu pojíždění, ale také tlumení nárazu při dosednutí. Tlumicí účinek se zvyšuje tlumičem umístěným vně podvozkové nohy. Podvozky jsou zpravidla zatahovací díky pákovému, či teleskopickému uspořádání. Brzděním kol se může zkrátit brzdná dráhy až o 50%.
Nejdůležitější vlastností konstrukčních částí letounů je pevnost a odolnost vůči mimořádně silným aerodynamickým silám. Zároveň se konstruktéři snaží snižovat hmotnost v zájmu šetření na pohonných hmotách. V současnosti se nejvíce používají slitiny lehkých kovů, zéjména hliníku. Ty se používají prakticky na veškeré potahy a některé méně namahané spoje. Nosná část konstrukce se vyrábí z titanových slitin. V případě svařovaných spojů se titan nahradí ocelí. V poslední době se čím dál tím více používají kompozitní materiály a plasty. Spoje se dnes provádějí převážně lepené. Tím se postupně opouští nýtování.
Letecké motory jsou jedinými částmi letounu, která zajišťují samotný pohyb. Obvykle jsou umístěny v gondolách pod křídly a to v takové vzdálenosti od trupu, kde optimálně vyrovnávají moment vyvolaný hmotností křídel. Méně běžné jsou motory na zádi. Výhodou tohoto uspořádání je např. lepší aerodynamika křídla.
Nádrže leteckých pohonných hmot jsou u současných dopravních letedel umístěny převážně v křídlech a v centroplánu. To přispívá ke snížení hmotnosti trupu na minimum. Během letu je palivo vystaveno působení setrvačných sil. Aby za všech okolností byla zajištěna spolehlivá dodávka do motorů jsou letadla vybavena elektronickým systémem přečerpávání paliva a to nejen mezi nádrží a motorem, ale i mezi jednotlivými nádržemi z důvodu zachování polohy těžiště. Objem palivových nádrží se pohybuje v řádu desítek tisíc litrů, výjimečně až stovek tisíc litrů.


Pěchota starověku

Pěchota ve starověku představovala nejdůležitější součást armád. Nejznámějším příkladem jsou řecké falangy a římské legie, ale stejně důležitá byla i jiná vojska. Pěchota byla součástí všech starověkých armád a po většinu času byla i nejdůležitější část armády. Během starověku došlo k obrovskému vývoji pěchotní taktiky a objevily se i mnohé rozmanité zbraně. Většina pěšáků té doby bojovala kopími, meči, oštěpy, a luky. Snad nejsilnější zbraní byl meč, který je i dnes považován za symbol války. Ze začátku byla starověká pěchota nuzně vybavena a ve výzbroji měla pouze kopí a štít. Postupně začali pěšáci používat brnění, mečem luky a mnohé další zbraně. Jak už bylo řečeno, nejsilnějšími pěšími vojsky disponovala Římská říše a Řecko. Jejich armády byly skoro neporazitelné, což dokládá i rozsach jejich území. Ke konci starověku dochází k úpadku pěchoty a tím i celé Římské armády. V roce 476 dochází k pádu Římské říše a to znamená konec starověku, avšak pěchota představuje důležitou část armády i dnes.
Od roku 9000 př. n. l. s příchodem stálých zemědělských komunit se začalo válečnictví vyvíjet, neboť disciplinované a hierarchické zemědělské společnosti začaly vytvářet disciplinované a hierarchické armády. S vlastnictvím stálých území přišla potřeba velkých bitev, ve kterých vítězná armáda zničila armádu poraženou a mohla tak pro vlastní vůdce zajistit další potřebná území. S příchodem civilizace tedy přišla potřeba organizovaných úderných jednotek.
Falanga, skupina pěchoty bojující v sevřeném útvaru oštěpy nebo kopími je jedna z nejstarších válečných formací. Samotný název pro falangu pochází z řečtiny, znamená válec, a její historie je úzce spjata s armádami starého Řecka a Alexandra Velikého. Falangy však už dva tisíce let předtím používaly armády městských států v jižní Mezopotámii, které vznikla v letech 3000 př. n. l.
Většina zbraní v této době byla vyrobena z bronzu nevalné kvality, vzhledem k nedostatku cínu na Středním Východě. Mnoho zbraní z tehdejší doby, které nacházejí archeologové, jsou vyrobeny ze stříbra nebo zlata. Takové bývají uloženy v hrobech králů nebo aristokracie, ale předpokládá se, že jde o vylepšené verze standardních polních zbraní, mezi něž patřil hlavně oštěp, sekera a dýka. Oštěpy v té době byly zjevně určeny k bodání na krátkou vzdálenost, tedy nikoli k vrhání, a jejich hroty jsou k ratišti pevně připoutány, aby zůstaly na místě i poté, co skončí v těle nebo štítu nepřítele. Sekery mají zakulacená ostří, která dokážou drtit přilby a lebky nepřátel. Umně zdobené dýky pak slouží jako záložní zbraně poslední záchrany. Vzhledem k důležitosti opevnění v sumerském válečnictví je zajímavé, že v archeologických nálezech chybí vrhací zbraně, ale jejich použití není zcela neznámé. Zdá se, že falangy tvořily hlavní součást sumerských armád. Při bitvách zřejmě stály ve středu, zatímco lehké jednotky s oštěpy a sekerami bojovaly na křídlech.
Egyptská Stará říše měla armádu složenou z rekrutů, čítajících několik desítek tisíc, která byla doplněna nájemnými bojovníky z kmenů Núbie, ležící jižně od Egypta. Po pádu Staré říše vznikla Střední říše. Střední říše měla armádu vytvořenou z branců tak, že z každé stovky obyvatel musel narukovat jeden muž. Armádě veleli profesionální velitelé, podřízení samotnému faraónovi. Existuje záznam o veliteli úderných jednotek, což naznačuje, že už v té době existovaly složky těžké pěchoty. Od roku 1720 př n. l. Egypt napadli Hyksósové, Semité postupující zpoza Sínaje, kteří využili politické rozpory zemi a vlastní technologickou převahu k tomu, aby si Egypt podmanili, což se jim zcela podařilo v roce 1674 př. n. l. Hyksósové změnili egyptskou vojenskou kulturu použitím technologií Středního Východu. Nejdříve naučili Egypťany stavět rychlé a pevné bojové vozy pro rozhodné válečné akce, vyrábět kvalitní bronzové zbraně, a též vyrábět kompozitní luky.
Armáda Nové říše kombinovala egyptskou organizaci s hyksóskou technikou a novou doktrínu založenou na agresivních manévrech. Jádro armády tvořili profesionálové, vysoce motivovaní sliby kořisti, otroků a pozemků, ze kterých rychle vznikala nová válečná kasta. V časech válek tuto armádu doplňovali odvedenci. Každý odvedenec už musel projít základním výcvikem. Egyptská pěchota byla dělena do rot po 250 a dále rozdělena do čet po 50. Existovaly dva hlavní typy pěchoty: lučištníci, kteří byli v době bitvy u Kadeše zcela vybaveni kompozitními luky a Nakhtu-aa. V této době nosili lučištníci jen bederní roušky a zjevně tedy nebylo záměrem, aby se dostali do styku s nepřítelem. Ve vybavení Nakhtu-aa však došlo k jistému vývoji. Tito vojáci byli vybaveni kopími s širokými hlavicemi, krátkými sekerami s malými bronzovými hlavicemi a dřevěnými štíty s okrouhlou vrchní částí. Od roku 1500 př. n. l. začalo být běžné také brnění - většinou šlo o zpevněnou látku obepínající tělo, ale používány byly už také kožené nebo bronzové přilby. Taktika pěchoty se odvíjela od mohutných salv lučištníků, které dokázaly rozhodovat bitvy, pokud vezmeme v potaz sílu a přesnost kompozitních luků, stupeň výcviku egyptských lukostřelců a nedostatek vhodného brnění v té době. Lučištníci byli zjevně nasazováni v řadách a vycvičeni tak, aby stříleli v salvách a podporovali postup válečných vozů nebo Nakhtu-aa.
V egyptské pěchotě bojovali také žoldnéři. Medjay byli příslušníci núbijských kmenů, využívaní jako lučištníci v raném období Nové říše. Byli také využívaní žoldnéři mořských národů. Ramesee II. měl u Kadeše osobní strážce z kmene Šardan. Šardanové byli první specializovaní šermíři v historii a kovový meč je rozhodně zbraň indoevropských národů. Meče byly zřejmě nejdříve z bronzu, ale od roku 1200 př. n. l. vzrůstá použití železa.
Asyřané spolu s Chetity začali jako první ve velkém množství využívat železo. Na rozdíl od cínu, je železa na Středním Východě dostatek a železné zbraně byly tedy kvalitnější než zbraně bronzové, ale bylo také možné jich vyrábět velké množství a vybavit tak skutečně obrovské armády. Salmanassar III. v roce 845 př. n. l. vpochodoval do Sýrie s armádou v síle 120,000 mužů, zatímco Egypťané měli u Megidda i u Kadeše armádu čítající přibližně 20,000 mužů. Aššurnasirpalův syn Salmanassar II. válčil 31 z 35-ti let, která strávil na trůnu. Vrcholem těchto bojů byla bitva u Karkaru, která se odehrála v roce 853 př. n. l. V této bitvě zvítězili Asyřané, ale měli velice težké ztráty. Asyrská armáda zahrnovala v této fázi expanze úderné oddíly bojových vozů a jízdy, ale páteř tvořila pěchota. V armádě sloužili rolníci dočasně povolávaní přes léto, ale v době úrody opět propouštěni tak, aby nedošlo k narušení zemědělského kalendáře. V asyrské armádě hráli velkou roli lučištníci. Lučištníci podporovali útok válečných vozů střelbou zpoza štítů, kteří drželi kopiníci. Oba typy jednotek nosili typické asyrské kónické přilby a pláště bez rukávů až ke kotníkům - zřejmě z kůže s našitými svislými bronzovými pásy. Lukostřelci se také velmi podíleli na dobývání měst. Z výjevů na branách je zjevné, že už tehdy měl každý lukostřelec svého nosiče štítů, který ho chránil před střelami nepřátel. Po Salmanassarovi smrti vládli slabí králové. Říše osmdesát let upadala a následkem toho dospěla až do stavu podřízenosti svému nenáviděnému rivalovi Babylonu. Pak Tiglatpilesar III. říši znovu pozvedl. Provedl rozsáhlé reformy v armádě. Za jeho následovníků dosáhla říše největší rozsahu. Tiglat-Pilesar III. nahradil rolníky branci z každé provincie a požadoval také kontingenty od vazalských států. Na obrazech z doby Tiglata-Pilesara je možné opět vidět dvojici lučištníků a nosiče štítů, ale štíty jsou na nich často nahrazeny vysokými přenosnými stěnami z rákosu, pokrytými kůží nebo kovem a v horní části zakřivenými, aby byla dvojice chráněná i před střelami pod strmým úhlem. V letech 700 př. n. l. už byly také používany jiné formace. V Britském muzeu jsou vystaveny panely z Ninive z doby mezi léty 700 a 692 př. n. l., které zobrazují scény ze Sincheribových tažení. Osobní strážci krále AššurbanipalaNa jednom je vidět útok na židovské město Lakíš v roce 701 př. n. l. V popředí stojí falanze podobná formace úderných jednotek hluboká šest až sedm řad vyzbrojená kruhovými štíty a dva metry dlouhými oštěpy vztyčenými nad hlavou. Vojáci mají také zkrácené pláště a nové přilby s hřebenem z koňské hřívy - mohou to být přilby Kisir Sharruti. Za nimi stojí šest až sedm řad lučištníků, z nichž někteří nemají žádné brnění a jiní dlouhé pláště podobné těm, které nosili jejich předkové. Následují tři řady prakovníků v brnění. Síla střelecký jednotek byla opravdu hrozivá. Nehledě na formace však asyrská pěchota dokázala obléhat, útočit v poli i bojovat proti querille a všechny její jednotky dokázaly spolupracovat s jinými jednotkami pěchoty i dalších typů zbraní.
V roce 550 př. n. l. perský vládce Kýros II. svrhl posledního krále Médů a pak vedl několik tažení s cílem dobýt Babylón a Anatólii. Kýrovi nástupci přidali Egypt, severní Indii a část jihovýchodní Evropy. Perská armáda té doby byla založena na odvodech z provincií a byla obrovská i na poměry, které vládly o 2000 let později. Jednotky byly organizovány do bazarabam, děleny na sataba a pak dathabam. Páteř raných perských armád tvořila pěchota, která spoléhala na masivní nasazení lučištníků, jejichž ochranu zajišťovali nosiči štítů, kteří je doprovázeli. Přední řadu pěchotních formací tvořili sparabara, přičemž spara byl obdélníkový štít z rákosu potažený kůží, sahající od kotníků do výšky ramen. Každý dathabam byl rozvinut do řady po deseti mužích a za štítonoši stáli lukostřelci. Velitel štítonošů nesl dva metry dlouhé kopí, sloužící pro obranu celé sekce a pokud padl, museli se lučištníci bránit sami, jak nejlépe dovedli krátkými zakřivenými meči bez špice. Je zajímavé, že Peršané zpočátku nepoužívali kompozitní luky, ale pouze jednoduché luky s účinným dostřelem kolem 150 metrů. Perští lukostřelci dokázali účinně podporovat útočící jízdu, ale jejich střely neměly dostatečnou sílu, aby zabránily útoku odhodlaných úderných jednotek, jak se ukázalo v bitvě u Marathónu a v bitvě u Plataj. Jakmile došlo k boji muže proti muži s Řeky a Makedonci měli Peršané nevýhodu v nedostatečném brnění. Není tedy překvapující, že kdekoli to bylo možné snažili se Peršané střílet zpoza připravených pozic nebo přírodních překážek. Kromě Peršanů a Médů tvořily hlavní část perských armád kontingenty z podrobených zemí. Tito vojáci používali vlastní národní zbraně, organizaci a taktiku.Perská armáda se pak dalších sto padesát let vyvíjely, částečně na základě zkušeností z bojů s Řeky. V letech 490 - 479 př. n. l. přišly pokusy o nápravu nedostatku těžké pěchoty vyzbrojením kurdských, mýsijských a dalších žoldnéřů štíty a kopími. Peršané také často najímali řecké žoldnéře, hlavně těžkooděnce. Existovala také jednotka zvaná Kardaka, což byli mladí perští šlechtici. Tyto jednotky byly podle Ptolemaia těžká pěchota.
V porovnáni s armádami Středního Východu se zdály být armády starověkého Řecka malé, technicky zaostalé a takticky jednoduché, ale Řekové Peršany zdrcujícím způsobem porazili u Marathónu a u Plataj. V roce 480 př. n. l. pouhých 7,000 Sparťanů a jejich spojenců dokázalo zastavit nejméně desetinásobný počet Peršanů u Thermopyl. Řecká vojenská kultura se od středoasijské velmi lišila: Etika válečníka zůstávala silná, takže armády spoléhaly na agresivní útoky úderných jednotek bojujících ve falangách. Těžkooděnci pocházeli ze soukromých oddílů bohatých občanů, měli tedy osobní zájem na úspěchu bitvy a byli intenzivně naočkováni nacionalistickou ideologií s hrdinskými mýty. Za doby temna v Řecku připomínaly boje neřízené rvačky. K radikálním změnám začalo docházet po roce 700 př. n. l., když v Korintě, Spartě a Agru vyvinuli falangu těžkooděnců. Politicko - kulturní kořeny falangy leží ve vzniku polis, který je datován zhruba do této doby. Hlavním požadavkem polis byla schopnost ubránit se v případě války. Extrémním případem byla Sparta, kde všichni muži byli po celý život jen vojáky a nesměli vykonávat jiné než vojenské povolání. Dokonce i v demokratických Athénách však všichni muži ve věku 17 a 59 let museli narukovat v případě války. Dá se tedy tvrdit, že falanga byla skupina spoluobčanů, kteří se postavili na odpor útočníkovi a jejich motivaci tedy stěží mohla překonat motivace běžných odvedenců, profesionálních vojáků nebo žoldnéřů.
Nejdůležitější součástí výzbroje těžkooděnce byl hoplon, tedy štít, který dal těmto jednotkám název. Hoplon byl vlatně mělký talíř ze dřeva, zprvu jen s okraji obloženým bronzem, později celý pokrytý bronzem, měřící v průměru 80 - 100 centimetrů. Měl dvojitou rukojeť složenou z koženého nebo kovového pásu napříč středem, kterým mohla být prostrčena paže až po loket a smyčky z kůže nebo provazu na okraji, za kterou mohl být držen rukou. Mohl být tedy držen na lokti a část váhy spočívala na rameni, takže se snadněji nosil, ale nebyl tak poddajný jako štít s jednou rukojetí. Hoplon byl ozdoben nějakým symbolem - zvláště populární byly tváře oblud, minotaurů a dalších stvůr - ale Sparťané prosadili přísnou uniformitu a všechny jejich štíty byly zdobeny písmenem lambda, které znamenalo Lakedaimonoi, což bylo jejich přesnější jméno.
Moderní rekonstrukce falangy Další výraznou součást vybavení těžkooděnce tvořila přilba a opět existovalo několik variací. Nejčastějším typem byla korintská, která zakrývala celou hlavu a tvář, jen pro oči a ústa v ní byl výřez ve tvaru písmene T a pozdější varianty měly také kryt nosu. Hoplíté také používali brnění. Od šestého století př. n. l. se začaly používat chrániče slepené z mnoha vrstev látky tak, že celková tloušťka činila až 5 centimetrů. Tyto chrániče kryly ramena a trup a patřila k nim suknice, která chránila břicho a podbřišek, většinou rozdělena tak, aby umožňovala chůzi a běh. Výbavu těžkooděnce pak doplňovaly chrániče holení, často vytvarované podle svalů nositele.
Hlavní zbraní těžkooděnce bylo kopí, určené k bodání, dlouhé přibližně 1,5 až 2,5 metru s ratištěm z jasanu, železným plochým hrotem a bronzovou patkou. Bylo nalezeno mnoho mečů, ale od pátého století př. n. l. se ustálily dva hlavní typy: jeden byl dlouhý přibližně 60 centimetrů, čepel byla oboustranná, měla tvar listu a sloužila k sekání. Druhý byl etruského nebo makedonského původu s ostřím jen na jedné straně a zakřivenou rukojetí. Meče byly používány čistě jako záložní zbraň, hlavní zbraní úderných jednotek vždy bylo kopí.
Nejběžnější taktikou falangy byl přímý postup a kontakt s nepřítelem. Thúkydídés popisuje postup dvou armád u Mantineie: Protivník postupoval divoce a zlostně, zatímco Sparťané postupovali pomalu ze zvuku píšťal. Tento zvyk neměl nic společného s náboženstvím, hudba měla udržet stejný krok, aby se jejich řady za pochodu neroztrhaly. Sparťané a později také jiní do boje pochodovali za zvuku bojových písní, které je vyzývaly k tomu, aby napodobili své neporazitelné předky. Není, co se stalo, když nepřítel neprchl. Podle soudobých svědectví se zdá, že boje falangy proti falanze byly směsice přetlačování štíty - othismos - a bodání kopími, dokud jedna strana nepovolila. Thúkydídés v popisu bitvy u Delia vypráví o urputných bojích na thébském levém křídle, kdy do sebe vojáci byli zaklesnuti štíty tak dlouho, dokud jeden z nich nepovolil, čímž v liniích Thébanů vznikly mezery, do kterých Athéňané posílali svou lehkou pěchotu. Dalším důkazem důležitosti velkého tlaku je rostoucí hloubka falangy, která dosáhla vrcholu padesáti řadami Thébanů u Leukter a protože jejich velitel Epameinondás si přál, aby ho potěšili a udělali ještě jeden krok je docela možné, že jeho falangy Sparťany v podstatě převálcovaly. Takže i když falanga nerozdrtila nepřítele při prvním kontaktu, mohla ho porazit postupným oslabováním, přičemž nejdůležitější faktory byla hloubka formace a bojové odhodlání zúčastněných.
Stejně jako těžkooděnci také peltasté dostali název podle štítu, který používali. Pelta byl půlkruhový proutěný štít s jednou rukojetí ve středu, potažený kozí nebo ovčí kůží. Přestože se běžně používala v mykénském období kolem pátého století př. n. l. je pelta spojována s útočnými jednotkami, které se všeobecně označují jako peltasté. Nejvíce však tento název přísluší horským kmenům z Thrákie odkud štít pelta pochází. Thrácké kmeny bojovaly v lesnatých horských regionech a jejich taktika byla založena na náhlých útocích, léčkách a krátkých potyčkách, díky čemuž se Thrákové stali nejuznávanějšími lehkými pěšáky starověku. Thráčtí peltasté sloužili jako odvedenci v perské armádě, která napadla Řecko v roce 480 př. n. l. a jako žoldnéři v řecké armádě od peloponéských válek dále. Během peloponéských válek začaly řecké armády využívat kromě úderných jednotek také útočné jednotky a střelecké jednotky a v taktice falangy se odrazila nutnost s těmito jednotkami spolupracovat a bránit se proti stejným jednotkám nepřítele.
Řecké armády začaly se zařazováním lehké pěchoty do armád v letech kolem roku 490 př. n. l. a Hérodotos tvrdí, že u Plataj měli Athéňané 800 lučištníků. Avšak lehká pěchota nebyla pravidelnou složkou žádného řeckého polis. Nedostatek lehké pěchoty například pocítil během peloponéské války athénský velitel Démosthénés, když vedl jednotky hoplítů a menší počet lučištníků do hor Aitólie ve středním Řecku. Stejně jako Thrákové, také Aitólové obývali divokou krajinu a vypracovali si válečnou taktiku, která takový terén dokonale využívala. Démosthénovi hoplíté byli poraženi způsobem, který byl později nazván partyzánská válka:
Sbíhali se ze všech stran z hor, vrhali svá kopí a utíkali zpět, kdykoliv athénská armáda postoupila a objevili se okamžitě, když se na chvíli stáhla zpět. Po jistou dobu probíhal boj tím způsobem, při kterém se střídal postup vpřed s ústupem vzad. V obou případech však na tom byli hůře Athéňané, kteří se nicméně dokázali držet tak dlouho, dokud nedošly lučištníkům šípy a, přičemž sami byli jich schopni využít, takže lehce ozbrojení Aitólové padali v jejich dešti k zemi. Jakmile však velitel lučištníků padl, jeho muži se rozprchli.... vojáci byli neustálým manévrováním vyčerpáni.... Mnozí byli zabiti, když vběhli do koryt vyschlých řek, ze kterých nebylo úniku, nebo umírali na jiných částech bojiště, když ztratili cestu. Thúkydídés.
V dobách následujícich po korintské válce z let 395 - 387 př. n. l. se lehké jednotky staly nedílnou součástí řeckých armád, jejichž hlavní inspiraci byl talentovaný vojenský inovátor Ífikratés z Athén. V počátečních fázích války podporoval Ífikratés korintskou stranu a s využitím velkých námezdních sil, včetně Thráků, zorganizoval několik vpádů do Arkádie ve střední části ostrova Peloponés. V roce 390 př. n. l. byla spartská armáda zničena poblíž Korintu. Peltasté neustále útočili na Sparťany a kdykoliv je chtěli Sparťané dostihnout, peltasté rychle utekli a vzhledem k jejich lehké výzbroji je nebyli Sparťané schopni dostihnout. Po skončení války pronajímali Athéňané Ífikrata a jeho peltasty mnoha zákazníkům, včetně perského krále Artaxerxe. V perské armádě bojovali při potlačování povstání Egypťanů a vedli si více než dobře. Bohužel nemáme záznamy o použití této lehké falangy v bitvě. Její vliv na makedonskou falangu však není možné opomenout.
Filip II., poté kdy se stal roku 359 př. n. l. králem Makedonie, zahájil řadu vojenských reforem, pomocí kterých proměnil špatně disciplinované feudální odvedence v jednu z nejimpozatnějších armád klasické doby. Filip profesionalizoval makedonskou armádu zavedením vojenského cvičení i v dobách míru, dále pravidelným, strukturovaným platem a přidělováním pozemků vysloužilcům po ukončení vojenské služby. Jednotky prodělávaly pravidelný výcvik a pochody s plnou výstrojí, které měli za cíl posílit fyzický stav a instinktivní disciplinovanost vojáků. Spolu s těmito základními změnami probíhala řada změn organizačních. Jednou z nejdůležitějších změn bylo zavedení nového typu falangy. Filip se při rekonstrukci makedonské armády, nechal pravděpodobně inspirovat z několika zdrojů. V létech 368 až 365 př. n. l. byl totiž Filip rukojmí v Thébách a během té doby se zřejmě naučil mnohé o řecké falanze. Dále se nechala inspirovat Ífikratém a jeho peltasty.
Filipova nejradikálnější inovace se však týkala výzbroje. Hlavní zbraní makedonského a hélénského falangity byla sarissa, tedy obouruční kopí nesené pod rukou, které bylo podobné kopí zavedené Ífikratem. Je možné, že Filipem převzatá sarissa, měla jeho hoplítům zajistit výhodu delšího dosahu oproti kopím řeckých armád a dále byla použita proto, že dvouruční zbraň lze obtížněji odrážet. Podle Polybia, řeckého dějepisce z druhého století př. n. l. byla sarissa dlouhá 6 - 7 metrů, přičemž 4 metry z ní vyčnívali před hoplíty, kteří se připravovali k úderu. Makedonská falanga postupovala ve dvojnásobné síle, takže představovala hustou hráz kopí, za kterými pochodovaly mohutné řady mužů. Filip také zvolil formaci založenou spíš na množství, než na schopnostech jednotlivce, protože většina mužů v makedonském vojsku byli zemědělci a ti by se nedokázali vyrovnat v boji řeckým hoplítům. Hoplít makedonské armády měl méně brnění a tím bylo dosaženo toho, že makedonská falanga byla o hodně pohyblivější než falanga řecká.
Makédonská armáda byla mohutná, ale křehká. Pro její účinnost bylo nutné, aby muži, kteří ji tvořili, byli zcela přesvědčeni, že je nezbytné za všech okolností udržet sevřené řady.
Až do šestého století př. n. l., byly kmeny vnitrozemské Itálie ovlivněny spíše keltskou halštatskou kulturou ze severu, než Řeky na jihu. Vliv keltské kultury je také patrný i v římské vojenské historii. Bojové prostředky byly v úzkém vztahu s kmenovým modelem a existují důkazy o existenci elitního řádu vítězů a válečných kněží, zasvěcených bohu války Martovi, otci Romula a Rema, kteří byli legendárními zakladateli Říma. Římané zpočátku bojovali pouze meči; čepele dlouhé až 70 centimetrů, byly nalezeny spolu s bronzovými hroty šípů. Přilbice kalottského typu byly bronzové, zprvu ve tvaru hrnce a byly nošeny jako klobouky. Brnění chránilo především hruď.
Okolo roku 600 př. n. l. si Řím podrobili Etruskové, národ neznámého původu, jejichž kultura byla soustředěna v několika velkých městech na severu. Krátce před dosažením nadvlády převzali do svého arzenálu falangu hoplítů a zavedli její organizaci v Římě a ostatních podrobených národech. V etrusko - římské armádě sloužili všichni dospělí mužští obyvatelé státu. Lid byl rozdělen do voličských tříd známých jako centurie, přičemž každá ze tříd se na své náklady sama vybavovala pro případ války v rozsahu odpovídajícím jejím finančním možnostem. Římané vypudili Etrusky koncem šestého století př. n. l., ale zřejmě si ponechali falangu řeckého typu. Slabost falangy se ukázala v mnoha bitvách z Galy a Samnity. Samnité žili v drsné a hornaté zemi, takže většina z nich byla ozbrojena oštěpy, štítem a lehkým brněním. Římané se poučili z těchto bitev a zavedli legie. Legie byly rozděleny do manipul z nichž každý byl tvořen dvěma centuriemi. Legie byla dělena na hastati, principes a trirarii. Hastati byli mladíci, kteří byli ozbrojeni kopím, štítem a lehkou výzbrojí. Principes byli muži na vrcholu sil, kteří byli skvěle vyzbrojeni. Trirarii byli staří veteráni, kteří byli ozbrojeni kopím a silným brněním.
Legie prošly dalšími reformami po střetnutí s rychlými, obratnými kartaginskými armádami během punských válek. Pokud jde o armádu, jedná se stále o milici složenou z občanů střední a vyšší třídy. Od každého muže se očekávalo, že bude konat vojenskou službu v trvání šestnácti let, až do věku 46 let, ke které v době války každoročně nastupoval. Povaha římské brané moci se však pozvolna měnila: od roku 392 př. n. l. dostávali vojáci pravidelný plat, takže tato armáda spíše připomínala moderní armádu složenou z profesionálů než odvedenců. Povinnost vykonávat vojenskou službu během dlouhých válek ve čtvrtém a třetím století př. n. l. vedla k tomu, že se z mnoha legionářů stávali prakticky vojáci z povolání. Legionářům byly poskytovány stále častější úlevy z majetkových odvodů a po katastrofální porážce u Kann byli povoláváni k vojsku rolníci a dokonce otroci. Legie měla 4200 mužů, přičemž tento stav mohl být rozšířen až na 5000. Legie byla rozdělena do centuriií po 80 - 100 mužích a dvě centurie tvořily jeden manipul, tedy hlavní taktickou jednotku římské armády té doby.
Každý muž měl k ochraně scutum a jeho výzbroj tvořila dvě pila. Pila byla dvojího druhu - silná a slabá. Pokud jde o silná pila, některá jsou okrouhlá o průměru délky dlaně, jiná čtvercová. Každé pilum je vybaveno hlavicí se zpětnými háčky o stejné délce ratiště. Hlavice byla pevně připevněna k dřevci několika nýty, takže v akci železo praskne dříve, než se oddělí ačkoliv je jeho tloušťka v místě, kde je v kontaktu se dřevem, na jedena půl prstu silná; tak velkou péči věnovali jejímu pevnému připevnění.Polybios
Hlavní zbraní, kterou byli hastati a principes vyzbrojeni byl meč gladius hispaniensis, který Polybios popisuje jako vynikající ostrý a silný meč. Gladius byl patrně převzat od španělských keltiberských kmenů po druhé punské válce. Gladius byl vykován ze železa a měl čepel dlouhou 50 centimetrů. Jeho dlouhá špice nasvědčuje, že byl používán k bodání. Římské manipuly poskytovali více prostoru než těsné řecké falangy. V tomto případě se boj skládal z pestré směsice jednotlivých soubojů. Římané tímto způsobem vítězili především díky vynikajícímu výkonu jednotlivých dokonale vycvičených šermířů.
První římský císař Augustus poznal, stejně jako jeho velký strýc Caesar, že vojenský úspěch představuje vynikající předpoklad politické popularity a proto sledoval politiku opatrné expanze střídavě se zdokonalováním obrany impéria. Tento vývoj pokračoval až do doby kdy germánský vůdce Arminius zničil v roce 9 n. l. v Teutoburském lese tři římské legie. Augustus zrazoval svého následníka Tiberia od dalších dobyvačných válek. Přesto však došlo k dalším výbojům: v roce 43 n. l., kdy císař Claudius nařídil invazi do Británie a další v letech 100 n. l. až 115 n. l., kdy císař Traján dobyl Dácii a Mezopotámii. Trajánův následník Hadrián přijal pasivní defenzivní politiku.
Strategie římské říše vyžadovala pouze malou profesionální armádu. V roce 31 př. n. l. bylo k dispozici 60 legií, ale Augustus snížil jejich počet na 28 legií tvořených délesloužícími dobrovolníky. Tradiční šestnáctiletá vojenská služba z dob války byla zavedena pro odvedence jako minimum. Požadavek vlastnictví majetku byl zcela zrušen a nyní mohl vstoupit do armády kterýkoliv římský občan, který prošel výběrem. Každé legii velel legát a šest tribunů. Organizace se podobala té, kterou zavedl Marius. 10 kohort se tedy skládalo ze 6 centurií po 80 mužích, přičemž první kohorta byla rozšířena o 5 centurií dvojnásobné velikosti až na celkový počet 800 mužů. Vybavení legionáře prošlo pouze omezeným vývojem. Pilum bylo využíváno nejpozději do roku 200 n. l. ve tvaru podobném jako v dobách republiky, ale bylo podstatně lehčí. Meč se zkrátil, čepel byla typicky dlouhá kolem 50 centimetrů, ale měla relativně delší hrot což naznačuje, že se jednalo o čistě bodnou zbraň. Legionáři dále používali kroužkové brnění a to až do závěru prvního století kdy bylo postupně nahrazeno výrazně římským kusem lorica segmentata. Bylo to brnění vyrobeno ze železných pásků spojených dohromady háčky, řemínky nebo pásky. Zhruba ve stejné době byl původně oválný štít scutum, nahrazen štítem obdélníkovým, vyrobeným z vrstev dřeva pokrytého kůží, jehož strany byly chráněny bronzovým plechem. Pokud jde o přilby, byla zde pouze minimální uniformita. Nejvíce se používala přilba galská, která byla takto pojmenována, protože jí vyráběli zbrojíři v Galii.
Římské legie tvořily hlavní údernou složku římské armády, která byla povolána, aby čelila největší hrozbě. Práce v kasárnách a dobrovolné operace spočívaly na bedrech pomocných sborů - auxilia, které byly sestaveny z neřímských občanů a podrobených národů římské říše. Tyto pomocné sbory dále podporovaly legie při větších střetnutí. Auxilia sestávala z kmenových odvedenců, námezdních vojáků, nebo spojenců, ale od dob císaře Augusta bylo k dispozici nejméně 70 kohort pomocných pěších sborů sestavených z délesloužících profesionálů, organizovaných podobně jako kohorty legionářů. Každá kohorta pomocných sborů se rekrutovala zkonkrétní provincie římské říše, a její název označoval provincii, odkud pocházela. Od konce prvního století n. l., však byly kohorty často sestavovány jinde a odvody z nových oblastí byly zdrojem některých podivných etnických směsí. Hlavní pobídkou pro odvedence představovalo udělení římského občanství s veškerými právy vojákům pomocných sborů a jejich potomků po dokončení služby v trvání 25 let. Kohorty se skládaly z lučištníků, prakovníků nebo těžké pěchoty. Výstroj pomocných sborů byla nejméně o jednu generaci starší než vybavení legií.
V době raného římského císařství nebyly velké bitvy v poli příliš časté. Spíše se jednalo o tažení proti vzbouřencům, které bylo obvykle ukončeno útokem legií proti jejich opevnění. Z válečných tažení se stala spíše rutinní logistická a technická záležitost než taktický problém. Pro toto období je příznačná doktrína, která spoléhala na mohutnou sílu střel. Když budoucí císař Vespasián obléhal v roce 68 n. l. židovské město Jotapata, zahájil obléhání každodenním útokem s bombardováním, při kterém bylo použito nejméně 350 vrhačů střel a 700 lučištníků. Když jeho syn Titus útočil o dva roky později na Jeruzalém, měl patrně podporu 700 vrhačů střel. Střelecká síla byla v bitvách v poli stále důležitější; proti Alamanům v roce 135 n. l. rozmístil Arriános svoje dvě legie za zdí sevřených štítů, za kterou byly umístěny dvě řady lučištníků a vrhačů střel, které rozstřílely jezdectvo Alanů zpoza ochranné barikády tvořenou legiemi. Pod ochranou střelecké síly útočily legie na opevněné pozice a přitom někdy používaly zvláštní formace. Nejznámější z těchto formací je testudo. Tato formace dokumentuje úroveň výcviku armády Římské říše, protože k jejímu provedení bylo zapotřebí velice intenzivního výcviku.
Od poloviny druhého století n. l. představovaly hlavní vnější ohrožení Říma barbarské kmeny Germánů. Pokles účinnosti římské armády byl způsobem expanzí, která měla čelit hrozbě barbarů. Vojenská služba se stala povinnou, což byl velice nepopulární krok, který přispěl k úpadku armády, ale který byl ironicky kompenzován odvody barbarů. To na druhé straně vedlo k barbarizaci římských zbraní a taktiky. Taktická výhoda, které bylo dosaženo profesionalizací, tedy vynikající výzbroj a taktickou legií z doby republiky a počátku římského impéria, byla nakonec obětována strategickým krokům.
Hlavními zbraněmi římské pěchoty byl meč spatha, dýka, těžké kopí nazývané spiculum, které mohlo být vrháno, nebo používáno k bodání a konečně lehčí kopí řečené vericulum. Spatha byl sekací meč s čepelí v délce 70,5 centimetru. Je možné, že byl odvozen z galského dlouhého meče a byl používán kavalérií z Augustova období. Mnoho pěšáků té doby zanechalo nošení brnění a dokonce přileb - což byla značná nevýhoda, když se postavili Gótům, kteří doprovázeli své výpady deštěm střel a později proti hunským jízdním lučištníkům. Brnění se skládalo téměř výhradně z přileb. Helmy nesly znaky nekvalifikované masové výroby, takže nebyly schopny uspokojit potřeby nové armády odvedenců. Střelecká síla byla hrozivá a jejím cílem bylo patrně zabránit barbarům aby se dostali na dosah, kde by jejich velikost a zuřivost mohly mít rozhodující význam.


Bochnatka americká

Bochnatka americká je druh mechovky z rodu bochnatky, která žije ve sladké čisté vodě. Jednotlivý živočichové vytvářejí obrovské kolonie vypadající jako slizké gelové koule, které mohou dorůstat přibližně velikosti až fotbalového míče a vážit až několik kilogramů. Při přímém kontaktu člověka s kolonií bochnatky nebylo prokázáno žádné nebezpečí pro lidské zdraví.
Bochnatka americká původně pochází z Ameriky, ale úspěšně se šíří po celém světě a to včetně převážně v posledních letech i napříč Českem, kde byla pozorována převážně od roku 2003 v oblasti jižních Čech. Na území Česka byla poprvé zpozorována v roce 1922. Do budoucnosti odborníci předpokládají, že se na území zmiňovaného státu bude i nadále šířit a zasahovat větší oblasti.
Bochnatka obývá pouze čisté vody, kde se zachytává na kořenech stromů, rákosí, větvích či lodích a terasách. Ke svému úspěšnému životu potřebuje vodu o teplotě vyšší než 20 °C, proto se v Česku objevuje pouze mezi polovinou června až do září, kdy se velké kolonie rozpadají.
Na povrchu kolonie se nachází jednotliví jedinci tzv. zoidi, kteří jsou seskupeni do roset. Každý jedinec má drobná chapadélka, kterými kmitá a nahání si tak potravu v podobě jednoduchých organismů tvořící vodní plankton.
Bochnatka americká je původně severoamerický druh, který byl prvně popsán v roce 1851 v okolí amerického města Filadelfie. Předpokládá se, že následkem lodní dopravy byla jako invazivní druh zavlečena do Evropy, kde byla poprvé spatřena již v roce 1883 v okolí německého města Hamburk. V roce 1922 byla následně poprvé zpozorována v Česku a do roku 1952 byl znám její výskyt celkem už na 12 lokalitách na Labi a Vltavě. Následně na konci 20. století a začátku 21. století došlo k jejímu rychlému rozšíření na další lokality v Česku. Její rychlé rozšíření se spojuje s nárůstem průměrných teplot vody, které nyní častěji přesahují 20 °C, které bochnatka pro svůj život potřebuje. Často obývá pískovny na Třeboňsku, ale je znám výskyt i například na Orlíku či na Slapech.
V současnosti v Česku probíhá výzkum dopadu bochnatky americké na místní ekosystémy, jelikož jako invazivní druh může snadno narušit křehkou rovnováhu.
Bochnatka se rozmnožuje nepohlavně, převážně pučením. V době, kdy začne klesat teplota vody, začnou vznikat tzv. statoblasty, které umožňují přežití kolonie do další sezóny. Tyto drobné černé vnitřní pupeny chráněné silnou chitinovou stěnou jsou vybaveny háčky umožňující snadné přichycení na okolní předměty. Stratoblasty následně po uvolnění plavou volně ve vodě, kde se často přichytávají na peří vodního ptactva, které je následně roznáší do širokého okolí i na velké vzdálenosti.


Mistrovství světa v ledním hokeji 2002

Mistrovství světa v ledním hokeji 2002 se konalo ve Švédsku ve dnech 26. dubna – 11. května 2002. Mistrovství vyhrál výběr Slovenska.
Vítěz kanadského bodování: Miroslav Šatan - 9 utkání, 13 bodů
All Star Tým: Maxim Sokolov - Richard Lintner, Thomas Rhodin - Miroslav Šatan, Niklas Hagman, Peter Bondra.


Martin Jílek

Martin Jílek je český fotbalový obránce, momentálně působící v prvoligovém týmu 1. FC Brno.
S fotbalem začínal v týmu nižších soutěží, Břeclavi. O 9 let později přestoupil do mládežnických celků Brna. Po zařazení do B-týmu byl poslán na hostování zpět do Břeclavi. O dva roky později byl dopsán na prvoligovou soupisku Brna, na premiéru však stále ještě čeká.


Generální konference pro míry a váhy

CGPM je zkratka francouzského výrazu Conférence Générale des Poids et Mesures - Generální konference pro váhy a míry.
Generální konference pro váhy a míry se schází každé čtyři roky v Paříži. Je tvořena zástupci vlád členských států a pozorovateli přidružených států. Každá konference na základě zprávy a doporučení Mezinárodního výboru pro váhy a míry, rozhoduje o případných změnách SI.
V současnosti CGPM združuje 51 stálých a 16 přidružených členů.


Politický systém Francie

Současný politický systém Francie je určen ústavou Páté republiky z roku 1958. Podle článku 1 ústavy ze 4. října 1958 je Francie nedělitelná, laicistická, demokratická a sociální republika.
Politický systém Francie je založený na exekutivě, v níž jsou pravomoce rozděleny mezi vládu a prezidenta.
Prezident republiky je hlava státu a je volen lidem na 5 let. Jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh vládu. Je předseda Rady ministrů a dalších důležitých institucí a vrchní velitel ozbrojených sil. Z moci tohoto úřadu může rozhodnout o nasazení nukleárnch zbraní. Francouzský prezident má rovněž právo svolat referendum a jednou za rok rozpustit Národní shromáždění.
V případě výjimečného stavu mu přísluší rozsáhlé pravomoce, díky nimž může rozhodovat téměř neomezeně, nemá však v tomto období právo rozpustit Národní shromáždění, které je automaticky svoláno ihned po zavedení výjimečného stavu.
Vláda je přímo odpovědna parlamentu v otázkách správy a armády. Hlava vlády je její předseda. Premier vede vládu, je zodpovedný za obranu země a provádění zákonů. Po srozumění s prezidentem jmenuje vrchní úředníky civilních i vojenských úřadů.
Ve Francii má exekutiva vůči legislativě poměrně mnoho práv. Vláda totiž určuje body jednání parlamentu a všechny oblasti, v kterých má parlament zákonodárnou moc, jsou přímo dané ústavou a ve všech ostatních rozhoduje vláda neomezeně.
Vládu jmenuje prezident, ale parlament ji může svrhnout absolutní většinou hlasů, premier bývá proto vždy jmenován jen z řad parlamentní většiny. Pokud se stane, že premier a prezident patří do rozdílných politických táborů, nastává paradoxní situace zvaná kohabitace
Ve Francii přísluší zákonodárství parlamentu, který se od roku 1875 skládá ze dvou komor:
Parlament kontroluje vládu a vypracovává a schvaluje zákony. Obě komory nejsou rovnocenné, při nejednotě rozhoduje Národní shromáždění. U sporných zákonů se může stát, že si je obě komory navzájem vracejí neschváleny.
Hlavní úloha soudnictví je ve Francii definována v ústavě. Podle článku 66 je justice „strážkyní osobní svobody“. Ve francouzském právu se rozlišují dvě základní větve:
Trestné činy jsou souzeny podle typu závažnosti třemi různými instancemi:
Ve Francii je politická kultura značně ovlivněna rozšířenou tendencí ke spontánnímu protestu.


Julius Reubke

Jeho otec byl varhanář - stavitel varhan Adolf Reubke. Julius Reubke studoval hru na klavír v Berlíně u Theodora Kullaka a na doporučení Hanse von Bülow odešel studovat do Výmaru, kde se ho ujal Franz Liszt. Během svého krátkého života napsal rozsáhlou Sonátu c moll na žalm 94, která se stala vrcholným dílem varhanního repertoáru.


Okres Gramsh

Gramsh je okres v Albánii. Má 36 000 obyvatel a rozlohu 695 km2. Nachází se v centrální části Albánie a jeho hlavním městem je Gramsh. Dalšími obcemi v okrese jsou Kodovjat, Kukur, Kushova, Lenias, Pishaj, Poroçan, Skënderbegas, Sult a Tunja.


Juri

Juri a šódžo-ai jsou slangové výrazy používané mezi fanoušky a označují lesbický obsah v anime, manze a související fan fiction tvorbě.
Stejně jako termín otaku, i juri — původně japonské přejaté slovo — prošlo významnou sémantickou proměnou. Přesný rozdíl mezi juri a šódžo-ai se pohybuje od velkého k žádnému, záležíc na řečníkovi a jazyku.
Slovo juri, doslovně znamenající „lilie“, je relativně časté japonské ženské jméno. V roce 1971 Itó Bungaku, editor časopisu Barazoku zaměřeného na gay komunitu, pojmenoval gaye jako Barazoku a lesbičky Jurizoku. Od té doby mnoho dódžinši skupin zahrnulo jméno „Juri“ nebo „Juriko“ do juri hentai dódžinů. Část „-zoku“ či „kmen“ tohoto slova byla později vynechána.
V roce 2005 v Juriconu v Tokiu, Itó Bungaku přednášel o stvoření výrazu „juri“. Spolu s mangaky a spisovateli, kteří se zúčastnili jako hosté, přednášel o oddělení termínu od hentai významu a opětovnému navrácení k významu reprezentujícímu lásku, touhu, přitažlivost a intimní citové spojení mezi ženami.
V japonštině je termín juri typicky používán v zábavních mediích pro přitažlivost mezi dívkami jakéhokoliv typu, ať už sexuální, nebo romantickou, neskrývanou nebo naznačenou. Například stanice Futaba Channel používala „juri“ jako označení pro sexuální i emocionální obsah. Wasei-eigo konstrukce anglického slova Girls' Love, která je příležitostně psaná jako Girl's Love, Girls' Love nebo zkráceně GL, je též k vidění.
Termín šódžo-ai je v tomto významu sotva, ne-li vůbec, v Japonsku používán, k jeho vzniku a následnému rozšíření pravděpodobně došlo na území USA. Spojení šónen-ai a šódžo-ai jsou tamějším obyvatelstvem spíše chápána jako naznačování pedofilie. Namísto toho je v užití wasei-eigo Girls' Love, popř. yuri.
Japonské lesbičky se obvykle žádným z těchto termínů nereferují a užívají převzatým slovem , které je odvozené z . Rezubian spolu s není příliš v oblibě, jelikož si díky médiím lidé obě slova asociují s pornografií. Více specifickou gay hantýrkou je například nabe referující butch lesbičku, význam je podobný anglickému slovu „dyke“.
Mnoho fanoušků si v juri anime užívá jeho schopnost překroutit klasické genderové role, které jsou velmi často stereotypní a které, pakliže se zjeví důležitý protějšek, občas staví ženské postavy do nepatrně více 'submisivní' role. Na druhou stranu je juri často kritizováno za jeho „nikam nevedoucí“ děj a za převážnou většinu dramatických příběhů končících tragicky. Kritika je blíže pravdě, pokud se jedná o juri díla staršího data.


Messinská úžina

Messinská úžina je mořský průliv oddělující Kalábrii na italské pevnině od ostrova Sicílie. Spojuje Tyrhénské moře s mořem Iónským. Je 32 kilometrů dlouhá a mezi třemi a osmi kilometry široká. Nejdůležitějším přístavem je Messina na severovýchodě Sicílie.


Zimní stadion Děčín

Zimní stadion Děčín je sportovní stadion v Děčíně, kde hraje domácí zápasy HC Děčín. Jeho kapacita dosahuje 5100 míst. Stadion byl vybudován v roce 1969.


SliTaz

SliTaz je minimalistická distribuce Linuxu, která si klade za cíl především schopnost vejít se na tzv. vizitkové CD, tedy zhruba do 30 megabytů. SliTaz je distribuce operačního systému Linux vyvíjená, podobně jako Damn Small Linux, komunitou. Cílem projektu je vytvořit kompletní operační systém pro všeobecné použití z open source softwaru.
==Historie== Po dvou letech vývoje byl SliTaz 1.0 vydán v březnu 2008. Zakladatelem je Christophe Lincoln.


Prohlášení o bezinfekčnosti

Formulář Prohlášení o bezinfekčnosti je zvláštní formou čestného prohlášení, které je vyplňováno zákonnými zástupci dítěte, před jeho odjezdem např. na: školu v přírodě, táborový pobyt pro děti apod. Tímto prohlášením se zákonní zástupci dítěte zavazují, že dítě netrpí žádným onemocněním, kterým by mohlo ohrozit ostatní děti ve skupině. Jedna z jeho možných variant může vypadat následovně:
Dítě je schopno zúčastnit se letního dětského tábora od ............ do .............
Podpis zúčastněného dítěte ze dne, kdy dítě odjíždí na zotavovací akci..............................


Halové mistrovství světa v atletice 2008

12. halové mistrovství světa v atletice bylo pořádáno ve španělské Valencii od 7. března do 9. března 2008 v hale Luise Puiga, která se nachází v příměstské čtvrti Paterna.
Soutěží se zúčastnilo 646 atletů z toho 374 mužů a 272 žen ze 158 států světa.
Česká reprezentace odletěla do Valencie v počtu dvanácti závodníků, jako třináctá poté náhradnice pro ženskou štafetu Drahomíra Eidrnová . Ve Valencii naši atleti nezískali žádný cenný kov, nejblíže medaili byla ženská štafeta na 4x400 metrů , která se umístila na čtvrtém místě . Roman Šebrle musel pro zranění lýtkového svalu sedmiboj vzdát .
Běh na 1500 metrů měl původně jiné vítězky. Zlato získala v novém světovém rekordu 3:57,71 Ruska Jelena Sobolevová a stříbro její krajanka Julia Fomenková v čase 3:59,41. Medaile jim však byly po čase odebrány, když vyšla najevo zpráva o manipulaci s dopingovými vzorky. První vzorky byly odebrány na jaře roku 2007. Obě atletky a s nimi i několik dalších poté dostaly dvouletý trest . V červenci roku 2009 jim byl navíc trest prodloužen na dvojnásobek a potrestané atletky nebudou moci závodit až do dubna roku 2011.


Recipient

Vodní recipient je každý vodní útvar, do něhož vyúsťují povrchové vody nebo znečištěné odpadní vody.Jedná se o všechny větší vodní plochy v krajině jako rybníky, přehradní nádrže, jezera. V rámci procesu čištění odpadních vod se takto označuje vodní útvar, který slouží k dočištění odpadních vod. Využívá se zde samočisticí schopnost recipientu, která spočívá ve schopnosti recipientu zbavit se přirozenými procesy znečistění.
Podle velikosti toku a celkové schopnosti dočištění odpadních vod se stanovuje maximální povolené množství vypouštěných odpadních vod například z čistírny odpadních vod. Stejně tak se stanovují i limity maximálního obsaženého znečistění. Limity pro znečištění i maximální množství stanovuje rozhodnutím vodoprávní úřad - „povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních“.


Bahnivec severní

Vzhledem se výrazně podobá bahnivci jižnímu. Srst na trupu je nažloutlá nebo červeně hnědožlutá; břišní část těla, hrdlo, oblast kolem očí a větší část 15-45 cm dlouhého ocasu je bílá. Pod ušními boltci se nachází nápadná šedivá skvrna vyznačující umístění pachové žlázy. Tělo je dlouhé 1,1-1,6 m a hmotnost se pohybuje mezi 35 a 65 kg. Prstencové rohy, které mají pouze samci, jsou zahnuté směrem dopředu.
Bahnivec severní žije buď samotářsky nebo v malých stádech, tvořených max. dvaceti jedinci, která se v období sucha pro větší bezpečí shlukují. Horké dny tráví ve stínu stromů nebo keřů, přes dny s nižší teplotou je aktivní i za bílého dne, kdy hledá trávu, listy a mladé výhonky rákosu, v jehož blízkosti se skrývá a žije. Jde o plaché zvíře, které při trhavém běhu potřásá huňatým ocasem. Mezi jeho hlavní predátory patří lvi, leopardi a psi hyenovití. Samci vlastní teritoria, která si značí pomocí výměšku z pachových žláz, močí nebo trusem. Při obraně svého teritoria provádí toporné výskoky se zdviženou hlavou.
Při svatebních tancích několikrát vyskakují samci před samicemi do výšky, přičemž vydávají výrazné, pískavé zvuky; samice se ozývají zvuky podobným žabímu skřehotání. Po 7,5 měsíční březosti rodí samice jediné mládě, které je po narození zbarveno šedohnědě. Ve vysoké vegetaci bývá ukryto až po dobu osmi měsíců. Po skončení tohoto období začnou tvořit mláďata menší skupinky, v kterých žijí několik následujících týdnů. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku tří let, samice o rok dříve.


Kosmos 1001

Kosmos 1001 bylo krycí označení první z sovětských kosmických lodí typu Sojuz-T, vzniklých úpravou dosavadních Sojuzů. Kosmické lodě Sojuz-T byly určené k dopravě posádek na orbitální stanice Saljut 6 a 7. Loď selhala v bezpilotní zkoušce v roce 1978.
Kosmos 1001 odstartoval z kosmodromu Bajkonur dne 4. dubna 1978. Loď letěla bez posádky, jednalo se o zkušební let prototypu kosmické lodi. Na oběžné dráze setrvala 10 dní, přistála 15. dubna 1978. Kosmos 1001 byl dodatečně katalogizován v COSPAR pod číslem 1978-036A.
Nový Sojuz vyrobila NPO Energija v Kaliningradu, Moskovskaja oblast, RSFSR. Hmotnost byla udána na 6680 - 7000 kg, délka 698 cm, průměr v nejsilnější části 272 cm. Loď je sestavena ze tří částí, obytné sekce, návratového modulu a přístrojové sekce.


Josef Kemr

Poprvé vystupoval v jedenácti letech jako komparsista v představení Polská krev. Tam si ho všiml rozhlasový režisér Přemysl Pražský, který ho začal obsazovat do rozhlasových rolí. Profesionálně se herectví věnoval od osmnácti let, když jeho první angažmá bylo v divadelní společnosti A. Budínské-Červíčkové. Od roku 1965 pak byl hercem Národního divadla. Za svůj život ztvárnil stovky divadelních, rozhlasových, filmových a televizních rolí. V roce 1993 získal cenu Thálie za celoživotní dílo. Za svojí roli ve filmu Pevnost byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.


Julie Coinová

Julie Coinová je současná francouzská profesionální tenistka. Nejvýše byla ve dvouhře na žebříčku WTA umístěná na 60. místě. Na okruhu ITF vyhrála 6 turnajů ve dvouhře a 7 ve čtyřhře.
Největším úspěchem Julie Coinové je dosažení 3. kola na grandslamovém US Open v roce 2008. Hráčka, která se tento rok na okruhu WTA ani jednou nedostala do hlavní soutěže a která byla 188. na žebříčku WTA, se o obrovské překvapení postarala hned ve 2. kole. Podařilo se jí ve třech setech vyřadit úřadující světovou jedničku Srbku Anu Ivanovićovou. V otevřené éře to bylo poprvé, kdy nejvýše nasazená tenistka vypadla tak brzy. Učinkování Julie Coinové na turnaji ukončila v následujícím kole její krajanka Amélie Mauresmová výsledkem 6-4, 6-4.


Čeští komorní sólisté

Má za sebou mnohaletý umělecký vývoj. V současné době se orientuje se na hudbu starých Mistrů i hodnotnou současnou tvorbu. Již zakladatel tělesa, houslista Miroslav Matyáš, přivedl soubor k mezinárodním úspěchům. V jeho intencích úspěšně pokračuje od roku 1987 Ivan Matyáš. Soubor spolupracuje pravidelně a dlouhodobě s Českým filharmonickým sborem Brno.


Vítězslav Kocourek

Vítězslav Kocourek byl český spisovatel a překladatel z angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny.
V roce 1939, po maturitní zkoušce, nastoupil na Karlově univerzitě. Studoval práva. Poté co byly uzavřeny vysoké školy, vystřídal několik zaměstnání. Po válce pokračoval ve studiích češtiny a filozofie na filozofické fakultě UK. Prošel taky několika novinami a časopisy jako redaktor. Od roku 1972 do roku 1980 pracoval jako korektor v tiskárně Mír.
Roku 1955 vydal sbírku epigramů Ostré drápky a roku 1961 Sportovní povídky. Za pohádkou kolem světa 1957, Se zvířátky kolem světa 1958, Vzpoura na lodi Bounty 1960. Roku 1966 vydal encyklopedii Vesmír, Země, člověk -a my děti. Také například několik děl převyprávěl: Homérovu Odysseia roku 1981 či Roberta Louise Stevensona Poklad na ostrově.


Západní Evropa

Západní Evropa geograficky leží západně od střední Evropy a severovýchodně od Pyrenejského poloostrova. Ekonomicky se západní Evropa řadí mezi vyspělejší a bohatší regiony Evropy. Politicky je západní Evropa demokratickou oblastí.
Jedná se o nejvýznamnější, hospodářsky nejvyspělejší, nejhustěji obydlenou oblast Evropy. Oblast leží v mírném, oceánském podnebném pásu. v reliéfu převažuje nížina. Obyvatelstvo mluví románskými, germánskými, keltskými jazyky. V náboženství převažují katolíci a protestanti mezi přistěhovalci je silná muslimská menšina. V hospodářství převažují služby nad průmyslem a zemědělstvím. V Severním moři je významné ložisko ropy a zemního plynu. Všechny státy v oblasti jsou členskými zeměmi Evropské unie, až na Velkou Británii používají všechny země v oblasti euro.


Zentiva

Společnost Zentiva N.V. je mezinárodní farmaceutická společnost, která se zaměřuje na vývoj, výrobu a prodej moderních značkových generických farmaceutických produktů. Společnost má přední postavení na farmaceutických trzích v České republice, na Slovensku, v Rumunsku a v Turecku. Dalšími trhy, kde Zentiva podniká, jsou Polsko, Rusko, Bulharsko, Maďarsko, Ukrajina, pobaltské státy a řada dalších zemí regionu střední a východní Evropy. To Zentivu řadí mezi největší farmaceutické společnosti ve střední a východní Evropě. Zentiva je součástí skupiny sanofi-aventis.
Produkty Zentivy jsou určeny pro léčbu bolesti, kardiovaskulárních onemocnění, onemocnění centrálního nervového systému, zažívacího, močového a pohlavního ústrojí a léčbu respiračních onemocnění. V oblasti doplňků stravy se jedná zejména o vitaminové přípravky.
Kořeny největšího českého farmaceutického podniku lze vystopovat až k lékárně „U černého orla“ umístěné ve středověku na pražské Malé Straně. V roce 1857 tuto lékárnu zakoupil Benjamin Fragner. Plány na její rozšíření realizoval však jeho syn, dr. Karel Fragner a zejména jeho vnuk dr. ing. Jiří Fragner. Ten vybudoval novou moderní farmaceutickou továrnu ve vesnici Dolní Měcholupy, která je dnes součástí Prahy. Na místě původní továrny se nyní nachází hlavní sídlo společnosti Zentiva.
Továrna „Benjamin Fragner“ zahájila provoz v srpnu 1930. Její profitabilita byla postavena na solidním základě výroby účinných látek a zároveň byl rozvinut v této oblasti široký výzkum. V období 2. světové války, po uzavření českých vysokých škol v důsledku nacistické okupace, se podnik stal díky pochopení a podpoře svého majitele útočištěm mnoha význačných odborníků. Kromě jiného zde byl jako v jedné z prvních zemí Evropy roku 1944 úspěšně izolován penicilín.
Po znárodnění v roce 1946 došlo k oddělení továrny od lékárny. Měcholupský podnik se stal součástí Spojených farmaceutických závodů a se svými 750 zaměstnanci byl bezkonkurenčně vedoucím závodem farmaceutické výroby v poválečném Československu.
Vzhledem k neustále rostoucí potřebě konečných lékových forem byla na začátku šedesátých let zvažována otázka masivního rozšíření výroby. Tento program rozšíření byl dokončen v roce 1979 a vedl k výstavbě moderních výrobních provozů s odpovídajícím zařízením. Nový zvětšený závod měl za následek několikanásobné zvýšení produkce.
Od roku 1989 prošla společnost několika významnými organizačními a vlastnickými změnami, byl dokončen program modernizace a vytvořeny podmínky pro regionální růst. V roce 2003 byla uvedena nová firemní značka Zentiva. Do skupiny Zentiva byla ve stejném roce začleněna společnost Slovakofarma a Zentiva rozšířila svoje zastoupení v Rusku a Polsku a na některých dalších trzích regionu střední a východní Evropy. V roce 2005 se uskutečnila akvizice společnosti Sicomed.
Počátkem roku 2007 Zentiva zahájila své aktivity v Maďarsku a do skupiny byla začleněna společnost Eczacibaşi Generic Pharmaceuticals. V roce 2009 se společnost stala součástí skupiny sanofi-aventis.
Skupina Zentiva zaměstnává téměř 6 000 zaměstnanců a má výrobní provozy v České republice, na Slovensku, v Rumunsku a v Turecku.
 Soubor:Zentiva1.jpg|Zentiva Dolní Měcholupy Soubor:Zentiva2.jpg|Zentiva Dolní Měcholupy, budova BC Soubor:Zentiva3.jpg|Zentiva Dolní Měcholupy, budova AB Soubor:Zentiva4.jpg|Zentiva Dolní Měcholupy, plastika v areálu


Veľké Leváre

Veľké Leváre je obec na Slovensku v okrese Malacky. V roce 2004 měla 3554 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1378.


Athaulf

Athaulf byl v letech 410–415 vizigótským králem. Zvolen jím byl po smrti svého švagra Alaricha I., dobyvatele Říma. Na žádost císaře Honoria, který hledal pomoc proti barbarům v Galii, odvedl Athaulf Vizigóty z Itálie, formálně ve funkci vrchního velitele římské armády „per Galliam“. Dobyl pak jihozápadní část země, kde se Gótové usadili. V roce 414 se Athaulf oženil s nevlastní Honoriovou sestrou Gallou Placidií, která byla od roku 409 ve vizigótském zajetí. Tento svazek souvisel s královými ambicemi i snahou získat na římské půdě větší legitimitu. Athaulf byl zavražděn roku 415 v Barceloně, když táhl do Hispánie bojovat proti germánským Vandalům.


Rovaniemi

Rovaniemi je město na severu Finska. Je administrativním a obchodním centrem finského nejsevernějšího kraje, Laponska. Leží nedaleko severního polárního kruhu mezi vrchy Ounas a Korkalo na soutoku řek Kemi a Ounas. Na začátku roku 2006 se město sloučilo se svým vesnickým okolím do jediné obce, čímž se město stalo jedním z rozlohou největších měst na světě a největším v Evropě, ačkoli v něm bydlí jen asi 60 000 lidí.
Slovo Rovaniemi je složeninou slov rova a niemi. Slovo niemi ve finštině znamená výběžek pevniny do vody, poloostrov nebo mys. Původ první části je nejasný, většinou se udává laponský původ. Slovo roavve představuje zalesněný kopec nebo místo požáru starého lesa. V jižních sámských nářečích pak rova znamená hromadu kamení, kámen nebo skupinu kamení v peřejích, nebo také kamna v sauně.
První písemná zmínka o místě je z 7. září 1453. Větší trhy se zde konaly od roku 1881. Městysem se vesnice stala roku 1929 a městem 1960.


Krajní nouze

Krajní nouze znamená v právu takový stav, který představuje přímé ohrožení zákonem chráněného zájmu. Odvrácení krajní nouze není trestným činem ani přestupkem, přestože toto jednání jejich zákonné znaky jinak naplňuje. V civilním právu jednání v krajní nouzi vylučuje odpovědnost za způsobenou škodu.
Dalšími zákonnými podmínkami je nemožnost odvrátit nebezpečí jinak a přiměřenost použitých prostředků, tzn. následek, který byl odvrácením krajní nouze způsoben, nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než nebezpečí, které původně hrozilo. Dané nebezpečí musí hrozit bezprostředně. Je tedy legitimní zastřelit volně pobíhajícího psa, který jeví známky vztekliny a mohl by nakazit další zvířata nebo osoby, nikoli ale sousedova psa, který je uvázán u boudy a vyje na měsíc.
Institut krajní nouze je nutné odlišit od nutné obrany. Zatímco jednání v nutné obraně směřuje proti osobě, která dané nebezpečí přímo působí, jednání v krajní nouzi směřuje proti třetí osobě. Rozdíl je zřejmý na následujícím příkladu: Na pracovnici banky míří útočník střelnou zbraní a požaduje veškeré dostupné peníze. Pokud pracovnice útočníkovi peníze vydá, způsobí tak škodu bance, ale jelikož jednala v úmyslu odvrátit bezprostřední nebezpečí spočívající v ohrožení života jednala v krajní nouzi. V tomto případě nesmí být následek jejího jednání stejně závažný, nebo závažnější, než ten co hrozil. Pokud by ovšem tato úřednice ve stejné chvíli vlastní zbraní útočníka usmrtila, jednalo by se o nutnou obranu, neboť by její jednání směřovalo proti útočníkovi, nikoliv proti bance, jak tomu bylo v prvním případě. V případě nutné obrany může být bezprostředně hrozící nebezpečí odvráceno jednáním, které má stejné, nebo i horší následky. Zde se vychází ze zásady, že účinný protiútok musí být silnější, než útok sám.


Miroslav Holub

MUDr. Miroslav Holub, DrSc. byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog. Maturoval roku 1943 a poté byl totálně nasazen. Po druhé světové válce vystudoval přírodní vědy a lékařskou fakultu UK. Poté nastoupil do ČSAV, kde se zabýval imunologií, v tomto oboru byl velmi úspěšný, dlouho pracoval v IKEMu, publikoval. Literárně debutoval v roce 1958 sbírkou Denní služba a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a výborů. Literárně se angažoval kolem časopisu Květen. Přestože se veřejně distancoval od své předchozí činnosti a tvorby, další sbírku Naopak mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš úspěšného časopisu Nová přítomnost.
Jeho dílo bylo přeloženo do 16 jazyků, mezi nimiž je např. turečtina nebo islandština.
Vnesl do české poezie svět vědy a medicíny. Jeho poezie se snaží nacházet obecně platné zákonitosti života a jednotnou koncepci světa a člověka. Při tomto nelehkém úkolu si často vypomáhá osobní vědeckou zkušeností. Téměř všechny jeho básně jsou psány nerýmovaným volným veršem.
Poté se do literatury vrátil až v časopise Květen. Psal také „poezii všedního dne“.
Po Miroslavu Holubovi byla pojmenována planetka Miroslavholub obíhající v tzv. Hlavním pásu planetek.


Atlant Mytišči

Atlant, je ruský profesionální hokejový klub. V sezoně 2008/2009 hraje Kontinentální ligu. Vznikl v roce 1953 ve Voskresensku jako Chimik Voskresensk. Ve Voskresensku nyní hraje novodobý Chimik Voskresensk založený v roce 2005.


Léčebná rehabilitace

Léčebná rehabilitace je základní medicínský obor s úzkým propojením na řadu dalších odborností, který se zabývá oblastmi, které představují v moderní společnosti největší socioekonomický problém. Podle statistik má 95 procent lidí problémy, které lze léčit rehabilitačními postupy. Jejich neléčení mnohdy vede k závažným trvalým zdravotním komplikacím. Léčebná rehabilitace je komplex medicínských preventivních, diagnostických a terapeutických opatření směřujících k obnovení maximální funkční zdatnosti jedince postiženého na zdraví cestou odstranění či substituce, případně snížením či zpomalením progrese. Využití metod léčebné rehabilitace zkvalitní pohybový aparát, ovlivní bolest, sníží svalovou únavnost a zlepší i paměťové schopnosti.
Samostatným oborem úzce propojeným s oborem léčebné rehabilitace je balneologie.


Fyzikální rozměr veličiny

Fyzikální rozměr veličiny nebo zkráceně rozměr veličiny je formální vyjádření závislosti měřené fyzikální veličiny na veličinách základních, odpovídajících základním jednotkám vzorcem, který dostaneme tak, že do pravé strany fyzikální rovnice, definující příslušnou fyzikální veličinu, dosadíme symboly rozměrů příslušných veličin. Pokud je některou z veličin figurujících na pravé straně veličina základní, nahradíme ji symbolem z tabulky, uvedené dále. Pokud ve vzorci na pravé straně figuruje číselný koeficient, nahradíme jej jednotkou, efektivně tedy ze vzorce zmizí.
Rozměr veličiny značíme většinou symbolem veličiny, který uzavíráme do závorek.
Jako příklad použijeme veličinu práce W, která je definována jako součin síly F a dráhy s po níž působila, tedy
Rozměr veličiny W, který označíme [W], dostaneme následujícím způsobem: Protože dráha s představuje základní veličinu, dosadíme za s příslušný symbol, tedy L. Síla však není základní veličinou, proto bude
kde m je hmotnost tělesa a a je zrychlení, které mu síla F uděluje; pro rozměr [F] získáme vztah
kde v je rychlost a t je čas, a získáme
Zpětným dosazováním do předchozích rovnic a úpravami nakonec získáme fyzikální rozměr veličiny práce
Je tedy stejný, jako práce, proto kinetická energie bude mít stejnou měrnou jednotku jako práce.
Máme-li veličinu vyjádřenou v jiné soustavě jednotek, než např. je nám běžně známá soustava, můžeme do vzorce pro rozměr veličiny dosadit základní jednotky této jiné soustavy, včetně převodních koeficientů. Např. ve staré fyzikální soustavě cgs je jednotkou práce erg. Protože víme, že základními jednotkami jsou centimetr, gram a sekunda, dosadíme jejich převodní koeficienty do shora uvedené rovnice a dostaneme


Suzuki Intruder

Suzuki Intruder je motocykl typu cruiser vyráběný japonskou firmou Suzuki Motor Corporation v letech 1991–2005.


Oddíl kosmonautů Institutu lékařsko-biologických problémů

Oddíl kosmonautů Institutu lékařsko-biologických problémů je jedním z oddílů kosmonautů v Rusku, resp. do roku 1991 v Sovětském svazu. Vznikl 5. května 1972 jako skupina kandidátů na kosmonauty Institutu lékařsko-biologických problémů ministerstva zdravotnictví. 21. července 1978 byla skupina přejmenována na oddíl. Početnost oddílu během let kolísala, maximálního stavu deseti členů dosáhl koncem 80. let. Roku 2000 se stal IMBP i s oddílem součástí Ruské akademie věd. Ze členů oddílu kosmický let absolvovali pouze dvakrát Valerij Poljakov, držitel rekordu v délce kosmického letu, a jednou Boris Morukov. V současnosti v institutu zůstal jediný kosmonaut.
Výběr kandidátů na kosmonauty z řad lékařů IMBP začal roku 1968, výraznou roli v organizaci oddílu sehrál bývalý kosmonaut Boris Jegorov. Tři finalisté výběru získali 22. března 1972 souhlas Státní meziresortní komise a od 5. května 1972 se stali členy nově vytvořené skupiny kosmonautů IMBP. Zůstali na svých dosavadních pracovištích, kosmický výcvik probíhal pouze v rámci institutu. Mačinskij byl už v červnu 1974 vyřazen ze zdravotních důvodů. 21. července 1978 byla dvoučlenná skupina kosmonautů IMBP reorganizována v oddíl, který už byl samostatnou složkou institutu, vedoucím oddílu byl jmenován Valerij Poljakov.
Roku 1976 začal další výběr lékařů do skupiny, v prosinci 1978 byli do oddílu zařazeni German Semjonovič Arzamasov, Alexandr Viktorovič Borodin a Michail Georgijevič Potapov.
Roku 1979 bylo rozhodnuto o opětovné účasti žen v letech do kosmu. Také mezi lékařkami v IMBP se našly kandidátky toužící po kosmických letech, čtyři z nich – Galina Vasiljevna Amelkinová, Jelena Ivanovna Dobrokvašinová, Tamara Segejevna Zacharovová a Larisa Grigorjevna Požarská – prošly všemi koly výběru a v srpnu 1980 byly začleněny do oddílu.
V polovině 80. let byli ze stavu kosmonautů vyřazeni Potapov a Smirennyj, náhradou přišel v říjnu 1985 konstruktér Jurij Nikolajevič Stěpanov.
V lednu 1989 byl oddíl rozšířen o tři nové členy - Vladimíra Vladimíroviče Karaština, Vasilije Jurjeviče Lukjaňuka a Borise Vladimiroviče Morukova, nyní měl maximální velikost deseti kosmonautů.
Po sérii odchodů a přeložení v letech 1993 – 1995 zůstali v oddílu pouze Morukov, Karaštin a Lukjaňuk. Po odchodu Karaština a Lukjaňuka v lednu 2002 a únoru 2003 se oddíl zúžil na jediného člena, proto byl v novém náboru přijat v květnu 2003 Sergej Nikolajevič Rjazanskij. V listopadu 2007 opustil svého kolegu Boris Morukov, v IMBP tak zůstal jediný kosmonaut.
Koncem 70. let byl naplánován dlouhodový let lékaře na stanici Saljut. V prosinci 1979 zahájil přípravu k letu Sojuzu T-3 Poljakov v hlavní posádce a Potapov v záložní. Koncem května 1980 byl program letu Sojuzu T-3 změněn na opravářský. Byla sestavena nová hlavní posádka, stávající posádky zůstaly v záloze, po startu Sojuzu byly rozpuštěny.
Plány na lékařský let byly brzy obnoveny, od června 1983 se v Hvězdném městečku připravovali Poljakov a kardiolog Oleg Aťkov, od srpna byl Poljakov určen do záložní posádky, let Aťkova na Saljut 7 v Sojuzu T-10 proběhl v únoru - říjnu 1984.
Členka oddílu IMBP Jelena Dobrokvašinová byla v prosinci 1984 zařazena do čistě ženské posádky se Světlanou Savickou a Jekatěrinou Ivanovovou. Let žen byl v listopadu 1985 zrušen, roku 1986 byla příprava obnovena, ale v dubnu 1987 opět zrušena.
V únoru 1988 zahájili přípravu v CPK k letu Sojuz TM-6 Poljakov v hlavní posádce, Arzamasov v druhé a Borodin v třetí. Do vesmíru odstartoval Poljakov v srpnu 1988 na osm měsíců.
V polovině 90. let byl připravován rekordní dlouhodobý let lékaře. Od ledna 1993 v CPK začali přípravu ve skupině Poljakov, Arzamasov a Morukov. V červenci byl Poljakov určen do hlavní a Arzamasov záložní posádky letu Sojuzu TM-18. Poljakov nakonec strávil v kosmu 438 dnů od ledna 1994 do března 1995, délka jeho letu dodnes nebyla překonána
Další let lékaře do vesmíru se připravoval od srpna 1997, v Hvězdném městečku cvičili Morukov, Karaštin a Lukjaňuk. V únoru 1998 byla akce zrušena.
V lednu 1999 odjel Morukov do Houstonu, poté co byl zařazen do posádky letu STS-101. Později byl přeřazen na misi STS-106. Let STS-106 ke stanici ISS se uskutečnil v září 2000.


Trofej Lasse Oksanena

Trofej Lasse Oksanena je ocenění ve finské hokejové lize SM-liiga. Cena se uděluje nejlepšímu hráči základní části.


A-101

A-101 byla orbitální mise nosné rakety Saturn I. Byl to první let s maketou kosmické lodi Apollo.
Prvních pět letů rakety Saturn byly testy, určené k ověření funkčnosti nosiče. Mise A-101 však měla praktický úkol spočívající v testování vybavení pro program Apollo. Maketa lodi Apollo měla být podrobena zátěžovému testu a zároveň mělo být potvrzeno, že raketa Saturn je schopna tuto loď vynést na orbitu.
Maketa byla postavena tak, aby její rozměr, hmotnost a těžiště věrně odpovídal kosmické lodi Apollo. Aby bylo působení aerodynamických sil co nejlépe zdokumentováno, byla na vrchu makety lodi umístěna nefunkční věž únikového systému. Celkem bylo v lodi umístěno 116 zařízení pomocí nichž byly měřeny síly, tlaky a zrychlení působící na kabinu za letu.
Start se konal na odpalovací rampě komplexu 37 na Cape Canaveral ale kvůli závadám byl dvakrát zrušen. První start musel být odvolán kvůli kontaminaci paliva a při druhém pokusu selhal kompresor v chladícím okruhu, což způsobilo přehřátí naváděcího systému. Raketa nakonec odstartovala 28. května 1964 v pět hodin odpoledne UTC.
Průběh letu byl plně v souladu s letovým plánem až do času 76,9 sekundy, kdy vypadl motor číslo osm prvního stupně. Na rozdíl od mise SA-4, kdy byl motor odstaven úmyslně, nebylo toto selhání plánováno a řídící systém rakety musel reagovat prodloužením doby zážehu zbylých motorů pro kompenzaci sníženého tahu. Po odstavení motorů prvního stupně proběhla úspěšná separace obou stupňů a následně bylo zažehnuto všech šest motorů RL-10 druhého stupně. Věž únikového systému byla poté také odhozena, stejně jako kamerové kontejnery. Druhý stupeň ukončil svou činnost v čase 624,5 sekund po startu. Bylo dosaženo orbity 182 na 227 km a maketa kosmické lodi a prázdný druhý stupeň společně vykonaly 54 oběhů. Po dosažení orbity pokračovalo odesílání telemetrie ještě přibližně čtyři oběhy, dokud se nevybily baterie. Obě tělesa vstoupila do atmosféry 1. června 1964 poblíž ostrova Kanton v Tichém oceánu.
Příčina výpadku osmého motoru byla brzy odhalena. Způsobil ji ulomený zub z jednoho ozubeného kola v mechanismu turbočerpadla. Nejednalo se o vážný problém, neboť slabiny v konstrukci ozubení byly známé a na příště se již počítalo s modifikovaným turbočerpadlem.


Bulharská lidová republika

Bulharská lidová republika byl státní útvar existující od konce druhé světové války až do roku 1990. Po posílení moci komunistické strany se do čela státu dostal roku 1946 Georgi Dimitrov, za jehož vlády se v zemi zavedl komunistický režim a země byla oficiálně roku 1947 nazvána lidovou republikou. Postupně začal nový režim vystupovat proti politické opozici, zejména za pomoci vykonstruovaných procesů, v nichž bylo množství jejich odpůrců odsouzeno k trestům smrti či k dlouhodobému odnětí svobody. Po většinu padesátých let se v zemi uplatňovaly stalinistické praktiky v zájmu zachování komunistického mocenského monopolu. V polovině padesátých let se stal nejmocnějším mužem ve státě Todor Živkov, který od té doby v Bulharsku vládl až do svržení režimu roku 1989. Roku 1990 byl lidově demokratický bulharský stát na základě úprav ústavy přeměněn na Bulharskou republiku a éra vlády komunismu v Bulharsku tak skončila.
V září 1944 svrhli příslušníci partyzánů a členové politického uskupení Vojenský svaz, sjednocení do takzvané Vlastenecké fronty, carský režim a oficiálně obnovili v zemi demokracii. To ale již od počátku neodpovídalo zcela pravdě – nový režim začal postupovat proti odpůrcům ještě tvrději, než ten původní. Stovky lidí, domnělí i skuteční viníci, byly zastřeleny bez soudu a tato proklamovaná „očista veřejného života“ tak měla spíše charakter odplaty. Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty Antona Jugova rozpustilo policejní složky a zřídilo nové policejní orgány, v nichž měli hlavní slovo bývalí partyzáni. Dodatečným vládním nařízením byla řada nevyjasněných vražd a jiných zločinů částečně legalizována. Přes množství zločinů, které příslušníci carského režimu za války páchali, se rozsah rozsudků jevil jako přemrštěný a probíhající v příliš velkých rozměrech. Vzhledem k tomu, že vedení Bulharské strany práce nadále sídlilo v Moskvě, je pravděpodobné, že k procesům s příslušníky bývalého režimu dal podnět Sovětský svaz a za jeho podpory byla očista státu také uskutečněna.
Spolu s tím došlo v hospodářství k výraznému posílení státního sektoru znárodněním některých bank, stejně jako lodní a částečně i silniční dopravy. Zároveň proběhla konfiskace německého majetku, rozsáhlejších dolů a strojírenských závodů. V zájmu nastoupení pozdější kolektivizace a získání hlasů pro komunisty byla pozemkovou reformou přerozdělena část konfiskacemi získané půdy zhruba 130 000 rodinám. Vzhledem k nevelkému státnímu pozemkovému fondu dostala každá rodina pouze zhruba jeden hektar. Za pomoci vykonstruovaných procesů nadále komunisté upevňovali moc v zemi. Oběťmi této snahy o získání moci byli například agrárník G. M. Dimitrov či Damjan Velčov, ministr obrany.
Brzo po převratu se Bulharsko v zájmu zajištění výhodnějších mírových smluv zapojilo do války proti Třetí říši. Spolu s dalšími vojsky na východní frontě postoupila bulharská armáda z Makedonie jižním a středním Srbskem. Po bojích na Drávě pronikla bulharská vojska do jižního Maďarska a Slovinska. Na počátku května 1945 dosáhli bulharští vojáci Rakouska a o pár dní později byla již Německem podepsána kapitulace – druhá světová válka tak skončila.
Přes tyto zásluhy nebyl Bulharsku přiznán statut země bojující proti nacistickému Německu a Bulharsko okupovala Rudá armáda. Země se tak postupně spolu s vývojem zahraniční i vnitřní politické situace dostávala do sovětské sféry vlivu. Díky boji proti Třetí říši se podařilo Bulharsku udržet všechna území, která mělo k 1. lednu 1941. Území získaná od Jugoslávie a Řecka muselo tedy vrátit, smělo si však ponechat jižní Dobrudžu, která předtím byla od balkánských válek součástí Rumunska. Vzhledem ke spojenecké smlouvě odmítla Jugoslávie požadavky na jakékoliv válečné reparace, na druhé straně ovšem muselo Bulharsko zaplatit 45 000 000 dolarů Řeckému království.
V souvislosti se zostřením mezinárodním vztahů po vyhlášení Trumanovy doktríny o boji za demokracii proti komunistickým povstalcům a režimům došlo k definitivnímu rozdělení Evropy na dvě části – západní a východní blok. Spolu s tím vykrystalizoval vývoj i v Bulharsku, kde byla po referendu z roku 1946 zrušena monarchie a vyhlášena republika. Komunisté pomocí s velkou pravděpodobností vykonstruovaných spiknutí a dalším znárodňováním průmyslu získávali moc v zemi. Roku 1947 byla politická opozice úplně zničena. Nikola Petkov, vůdce jedné z agrárnických stran, byl postaven před soud a přes absurdrní obvinění odsouzen a v září 1947 popraven. Jeho strana byla rozpuštěna a zakázána. Prokomunističtí agrárníci se zřekli původního programu své strany a přijali za vlastní program komunistický. Sociální demokraté byli donuceni ke sloučení s komunisty a zbytek stran se formálně rozpadl. V prosinci 1947 bylo na základě nové ústavy Bulharsko nazváno lidovou republikou. Vůdčí osobností bulharských komunistů a nejmocnějším mužem státu se stal Georgi Dimitrov, od roku 1945 předseda vlády.
Po svém ustanovení se režim zaměřil na kontrolu obecného a kulturního života. Ustavil síť organizací zavislých zcela na komunistické straně, ve kterých bylo pro danou společenskou skupinu v zásadě povinné členství. Dalším krokem bylo získání vlivu nad církví. To se režimu podařilo vytvořením bulharského patriarchátu a zpřetrháním jeho kontaktů se všemi ostatními církvemi kromě ruské. V kultuře se režim projevil snahou o vymýcení „úpadkových žánrů“ a zavedením socialistického realismu jako dominantního uměleckého směru.
Po smrti Dimitrova v roce 1949 převzal vedoucí postavení Vasil Kolarov a po něm Vălko Červenkov. S rostoucí mocí komunistické strany ve státě se prohlubovala i závislost země na Sovětském svazu – zatímco Dimitrov se těšil i podpoře veřejnosti a Kolarov se prezentoval jako jeho nástupce a „druh“, záviselo postavení později nastupivšího Červenkova již hlavně na vůli Moskvy. Stát se také postupně zapojoval do Východního bloku – V letech 1947 a 1948 došlo k uzavření smluv s Jugoslávií, Polskem, Maďarskem a dalšími komunistickými zeměmi. O rok později se Bulharsko stalo členem Rady vzájemné hospodářské pomoci a roku 1955 se připojilo k Varšavské smlouvě. Z druhé strany byly velmi špatné vztahy s nekomunistickými zeměmi, především s bulharskými sousedy Řeckem a Tureckem. Zvláštní vztahy se vyvíjely s Jugoslávií, kde po Titově odmítnutí plánu na sjednocení s Bulharskem došlo mezi ním a Stalinem k roztržce. Vzájemné osočování a nepřátelský přístup mezi Jugoslávií a zbytkem Východního bloku trvaly až do Stalinovy smrti roku 1953. Ani poté se však vztahy s Bulharskem nezlepšily vzhledem k otázce bulharské Pirinské Makedonie, kde přestávala být uznávána práva makedonské menšiny. I přes normalizaci vztahů v polovině padesátých let neměly vztahy obou zemí příliš vřelý charakter.
Nadále se pokračovalo v organizování teroru proti domnělé či skutečně existující opozici. Tak jako v době carského režimu i nyní vznikaly v Bulharsku koncentrační tábory, kam byli vězni posíláni bez soudu a na libovolně dlouhou dobu. Jakýkoliv pokus o nepovolenou emigraci se trestal smrtí a odsunem příbuzných proviněného do koncentračního tábora. Nadále se organizovaly zinscenované procesy. Po roztržce Sovětského svazu a tím pádem i ostatních komunistických států s Jugoslávií se dostali před soud tentokrát i vysocí straničtí funkcionáři. Jedním z nich byl i Trajčo Kostov, který byl s několika dalšími obviněn ze špionáže ve prospěch Jugoslávie a západních států. Kostov však nepodlehl mučení příslušníky státní bezpečnosti a sovětskými poradci, u soudu jakákoliv obvinění popřel a celý proces tak zdiskreditoval. I přesto byl odsouzen k trestu smrti a popraven v prosinci 1947, další obvinění obdrželi vysoké tresty minimálně desetiletého a v několika případech doživotního vězení. Následovaly další procesy, které zasáhly velkou část nejvyšších komunistických funkcionářů.
Určitou dobu po smrti Stalina roku 1953 došlo pod tlakem nového moskevského vedení v dosavadní bulharské politice represí k určitým změnám. Generální tajemník Vălko Červenkov vystoupil s kritikou sebe sama a kultu osobnosti. Odstoupil ze svojí funkce, avšak ponechal si post předsedy vlády a působil také v politbyru. Roku 1954 byla na základě amnestie propuštěna část politických vězňů. Vedoucí postavení namísto generálního tajemníka získalo kolektivní vedení, v jehož čele stál komunista Todor Živkov. Tato funkce ovšem neoplývala takovými pravomocemi jako post generálního tajemníka. Stejně jako Červenkov i on nebyl demokrat – podílel se například na brutální odplatě příslušníků carského režimu po revoluci v roce 1944. Spolu s postupným uvolňováním začala růst kritika režimu. Nebyl kritizován systém či ideologie, ale jedinci, kteří svými postoji a jednáním původní myšlenku „pozměnili“. Objevil se ale i prostor pro kritiku stávajících poměrů. Živkov tak byl obviněn několika příslušníky strany, že v liberalizaci režimu postupuje jenom v případě, kdy mu to sovětská vláda dovolí. Ozývaly se i hlasy požadující mimořádný sjezd strany, který by měl tyto záležitosti vyřešit. Kritiky se nyní účastnili již i představitelé kulturního dění, tedy novináři, spisovatelé a další. Obavy, že se kritika poměrů vymkne z rukou strany a protikomunistická povstání v Maďarsku a Polsku nakonec vedly k zastavení liberalizace a k opětovnému zavedení opatření proti opozici. Na podzim 1956 bylo během několika dní zatčeno více jak 500 lidí a snaha o demokratizaci prohlášena za „dílo nepřátel socialismu“.
V dubnu 1956 se díky sovětské podpoře stal novým vedoucím stranickým činitelem Todor Živkov, který se poté udržel u moci až do pádu režimu v roce 1989. Živkov povětšinou kopíroval politiku Sovětského svazu a zároveň se snažil co nejvíce si moskevské vedení naklonit. Byl si vědom si toho, že Bulharsko se nachází na strategickém, avšak citlivém místě mezi Jugoslávií provádějící nezávislou zahraniční politiku a Řeckem a Tureckem, které byly členy NATO, avšak mezi kterými panovaly nepříliš přátelské vztahy. Sovětské vedení tedy potřebovalo, aby se v Bulharsku udržoval stabilní systém a neváhalo by v případě nutnosti Živkova obětovat. Ten se proto snažil opřít o některé sociální složky obyvatelstva, jejichž věrnost hodlal získat zvýšením životní úrovně. To však značně zatěžovalo rozpočet a režim tedy musel tíhnout k určitým ekonomickým reformám, které dávaly podnikům větší samostatnost a zájem o vlastní výrobu. Projekt se vyvíjel úspěšně a později byl aplikován ve více než 60% všech podniků, roku 1968 však byl zrušen. Byl totiž přesnou kopií hospodářského systému v Československu, kde byl po srpnové invazi sovětských vojsk znovunastolen represivního kurz, a z politické hlediska nadále nevyhovoval. Podporu obyvatelstva se režim pokoušel získat i pokusem přesvědčit populaci, že bulharský režim se snaží obhajovat i národní zájmy a nejen zájmy Sovětského svazu. Tak došlo k zlepšení kontaktů s Řeckem a Tureckem, avšak s Jugoslávií se přes některé pokroky nadále udržoval konfliktní vztah, a to zejména kvůli nadále trvající makedonské problematice, kde bulharská vláda nadále považovala příslušníky makedonského národa za Bulhary.
Po celou dobu patřil komunistický režim v zemích Východního bloku k těm konzervativnějším a následkem represivních opatření zde téměř chyběla politická opozice. I přesto se objevilo několik pokusů o svrhnutí režimu, ty však byly již v zárodku zlikvidovány. Žižkovova moc byla v sedmdesátých letech dále upevněna vydáním nové ústavy. V té bylo zakotveno vytvoření Státní rady obdařené rozsáhlými pravomocemi, v jejímž čele stál po téměř celou dobu trvání režimu sám Todor Živkov. Význam premiéra a ostatních funkcí tak poklesl a Živkov nepokrytě nastolil režim osobní moci.
Od sedmdesátých let dochází i k pozvolné přeměně režimu od oslavování Sovětského svazu k podpoře vlastních národních tradic. Zásadní podíl má na tom Živkovova dcera Ljudmila. Bulharská kultura se během tohoto období prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. Pořádaly se výstavy a bulharští umělci byli štědři dotováni státem. Spolu s podporou bulharské kultury však začal růst problém turecké menšiny, která v Bulharsku tvořila zhruba 9% obyvatelstva. Státní správa považovala tuto část populace za nebezpečnou složku společnosti, schopnou ohrozit územní celistvost státu odtržením tureckých částí od Bulharska. Režim se snažil tento živel asimilovat zavíráním tureckých škol a nakladatelství. Tím však vládní složky vyprovokovaly dvojici teroristických útoků ze srpna 1984, na což vláda odpověděla ještě tvrdším postupem proti tureckému etniku. Měla být zakázána turecká jména a jejich majitelé si měli vybrat bulharská. To se nejen že setkalo s neúspěchem, ale vedlo i k zhoršení pozice státu v zahraničí a zejména k výraznému zhoršení stavů s Tureckem.
Spolu s problémem turecké otázky se komplikovala ekonomická situace. Komunistický hospodářský systém nebyl schopen dosáhnout takové efektivity jako tržní ekonomika a komunistické země tak za západními kapitalistickými státy pomalu zaostávaly. Krizi navíc zhoršila i skutečnost, že Sovětský svaz vedený v té době Michailem Gorbačovem nemínil zasahovat do vývoje v jednotlivých státech, takže komunističtí funkcionáři museli řešit problémy bez sovětské podpory. Přes pokusy o administrativní reformu a liberalizaci systému se režim nemohl těšit podpoře bulharské inteligence, jež se postavila za několik příslušníků turecké menšiny, kteří se rozhodli v květnu 1989 uspořádat protestní hladovku. Aby se Živkov vyhnul případnému konfliktu, rozhodl se k populistickému kroku a nabídl Turkům možnost odchodu do kapitalistického Turecka, jsou-li ochotni opustit socialistické Bulharsko. Velké množství Turků se však skutečně rozhodlo odejít a začali masově opouštět zemi. Brzy přesáhl počet emigrantů 100 000 osob a turecká vláda byla nucena uzavřít s Bulharskem hranice. Podle některých údajů se stihlo vystěhovat z Bulharska více jak 300 000 příslušníků turecké menšiny.
Nedůsledné reformy jen zvyšovaly celkovou nestabilitu ve státě, navíc vystěhování Turků znamenalo pro Bulharsko další zhoršení mezinárodní pozice. Proti Živkovovi začalo v létě 1989 sílit opoziční hnutí, postupně získávající stále větší podporu a organizující akce proti vyhánění bulharských Turků. vytvářela se též ekologická sdružení a opoziční křídlo se utvořilo i v samotném ústředním výboru komunistické strany, kde část politiků zastávala názor, že je nutno stranu se zastaralou marxisticko-leninskou doktrínou přebudovat ve politickou organizaci stavící na principech sociálnědemokratických stran. Do čela této skupiny se postavil ministr zahraničních věcí Petăr Mladenov. Poté, co se ujistil, že Živkov nadále nemá Gorbačovovu podporu, vystoupil Mladenov 10. listopadu v ústředním výboru. Živkov se vzdal funkce generálního tajemníka a 17. listopadu i předsedy Státní rady. Na jeho místo nastoupil Mladenov. 14. ledna 1990 byl z ústavy vypuštěn článek o vedoucí úloze Komunistické strany Bulharska ve státě. V zemi se ale již od prosince 1989 začala konstituovat politická opozice a samotná komunistická strana se o dva měsíce později zreformovala, zřekla se marxismu-leninismu a příhlásila se k sociálnědemokratické orientaci. Záhy po pádu Živkova tedy zanikl i samotný komunistický režim a Bulharsko se stalo pluralitní demokracií s tržní ekonomikou.
Po roce 1944 se v bulharské kultuře začala prosazovat komunistická ideologie. Umění bylo bráno jako nástroj totalitního systému a jeho působení na společnost. Přes tyto projevy režimu došlo na druhou stranu k rozvoji zejména ve školství. Během čtyřiceti let trvání komunistické nadvlády se počet vysokých škol zvýšil z pěti na třicet, počet učitelů na těchto školách stoupl z 453 roku 1944 na 12 622 v roce 1983 a počet studentů ve stejném období ze zhruba 10 000 na více jak 85 000. Po reorganizaci Bulharské akademie věd se staly základní složkou výzkumu akademické ústavy, kterých již bylo v osmdesátých letech v Bulharsku čtyřicet.
V literatuře měl vedle jiných významné postavení Dimităr Talev, píšící zejména romány z bulharské historie. Dalšími významnými postavami byli Nikolaj Chajtov, Blaga Dimitrovová, jedním z nejoriginálnějších bulharských autorů byl Jordan Radičkov.
V případě divadla je v padesátých letech významnější autorkou pouze Kamena Zidarova Většina bulharských divadel byla postátněna a na náplň her měla rozhodující vliv především komunistická strana. Od konce padesátých let dochází k uvolnění od pravidel socialistického realismu a v dramatickém umění přichází takzvaná „poetická vlna“. V šedesátých letech bylo velmi oblíbené „drama všedního dne“ o mladých lidech, idealistech, bojujících s maloměšťáckými byrokraty. Nejvýznamnějším autorem tohoto období je Dragomir Asenov. V sedmdesátých letech se divadlo dočkalo nového rozvoje a stalo se zároveň náhražkou politické opozice, kdy byly některé hry chápány jako alegorie vůči současné politické situaci. Mezi významné autory tohoto období patří například Kolja Georgiev, Georgi Danailov, Jordan Radčikov, Konstantin Iliev nebo Stanislav Stratiev. V osmdesátých letech se divadlo již osvobozovalo od diktátu totalitního režimu a režiséři jako Stojan Kambarev nebo Stefan Moskov zapojovali při vytváření her do divadla nové prvky.
Vedle divalda se začala projevovat i kinematografie napříkald s režiséry Zachriem Žandovem, Christo Christovem, Ljudmilem Stajkovem a dalšími. Došlo k vzestupu animovaného filmu zásluhou Todora Dinova, Stojana Dukova a jiných.
U hudby platila po dlouhou dobu jako hlavní žánr masová píseň, někdy též s politickou tématikou. Psaly se písně pro lidové sbory. Koncem padesátých let se začala zřetelněji projevovat tvorba například operety. V symfonické hudbě převažovala historická a hrdinská témata. Až v sedmdesátých letech se začali autoři více zajímat o inovaci výrazových prostředků. Jako nový žánr se objevila hudba filmová. Zatímco u hraných filmů vynikal například Filip Kutev, u dokumentárních a kreslených filmů jsou známí Atanas Bojadžiev a Dimităr Griva. V oblasti populárních písní se v šedesátých letech dočkala velké popularity estrádová hudba. Jen pomalu se v Bulharsku prosazoval jazz a původně byl brán jen jako taneční hudba. První jazzové koncerty se začaly konat až v šedesátých letech. Vrchol jazzové tvorby představuje dílo Milča Levieva.
Výtvarné umění se dále vyvíjelo v rámci realistických směrů, kde měl dominantní vliv zejména socialistický realismus. V této době tvořili například Ilja Petrov, Zlatju Bojadžiev a Dečko Uzunov, z mladší generace pak Georgi Baev nebo Dora Bonevová. V sochařství se prosadili Veličko Minekov nebo Georgi Čapkanov. V architektuře vznikaly mohutné stavby symbolizující novou komunistickou epochu a krom nich i také nevzhledná sídliště. Přesto byly během trvání lidové republiky postaveny i stavby s vyšší uměleckou hodnotou.
Došlo též k značnému rozvoji věd. Přes dominanci marxismu-leninismu ve filosofii se objevilo množství význačných osobností v ekonomii, historiografii, jazykovědě, národopisu, literární vědě, matematice, fyzice, lékařství a dalších vědách.
Mezi významné autory, kteří byli doceněni až po roce 1989, patří například Georgi Markov, který v sedmdesátých letech odešel do exilu, kde psal o skutečné politické situaci v tehdejším Bulharsku. Po několika varováních ze strany bulharské vlády byl zavražděn příslušníkem tajné služby. Před emigrací napsal několik děl – román Muži, novely Portrét mého důstojníka a Ženy Varašavy a divadelní hry Patent, Projít se pod duhou a Já jsem byl on. Svojí kritiku režimu psal v sérii reportáží a esejů. Soubor valné části z nich vyšla od jménem Dálkové reportáže.
Další významnou osobností byl básník Ivan Pejčev. Jeho poezie měla formu vzpoury proti společnosti. Krom básní psal i divadelní hry. Vedle něho se mezi tyto autory řadí i Ivajlo Petrov, Konstantin Pavlov a Boris Christov.
Cílem komunistitckého vedení v padesátých letech bylo vytvořit z Bulharska zemědělsko-průmyslový stát, což se do jisté míry podařilo. Značným způsobem se rozrostla města i průmyslová výroba, což bylo umožněno díky rozsáhlým investicím, levné pracovní síle a dodávkám strojů z ostatních komunistických zemí. V oblasti zemědělství stát vytvářel zemědělská družstva, která byla pod jeho kontrolou. Vstup do takových družstev byl oficiálně dobrovolný, avšak většina z rolníků vstoupila do těchto organizací na základě nátlaku ze strany státních orgánů, doprovázeného často i násilím.
Během éry Todora Živkova se komunistický režim snažil získat si podporu obyvatelstva zvyšováním jeho životní úrovně. To se díky sociálním opatřením a financím poskytnutým RVHP na výstvabu dalšího průmyslu alespoň formálně podařilo, přestože skutečný růst byl relativní. Na úkor státního rozpočtu však v delším časovém měřítku tyto reformy provádět nešlo, proto vláda přistoupila v oblasti ekonomiky k obměně dosavadního systému centrálního plánování za rozsáhlejší pravomoci jednotlivým podnikům a zvýšení zájmu závodů na vlastní výrobě. Roku 1968 musel být tento program však zrušen, protože do značné míry kopíroval hospodářské reformy v Československu, které se po srpnu 1968 spolu s dalšími projevy liberalizačních procesů ocitly v nemilosti.
Velké změny probíhaly během sedmdesátých let v zemědělství. Pozici zemědělských družstev zaujaly obrovské zemědělské komplexy, které však vedly k neefiktivnímu hospodaření a byly později rozděleny do menších a početnějších závodů.
Významné postavení získal turistický ruch. Na pobřeží Černého moře začaly vyrůstat od šedesátých let hotely a turistická zařízení. Zájem byl zejména o turisty z kapitalistických zemí, protože ti přiváželi do země volně směnitelné měny. Většina turistů však pocházela z komunistických států střední a východní Evropy.
Od poloviny osmdesátých let se ve východním bloku stále více projevovala hospodářská krize. Komunistická ekonomika byla narozdíl od kapitalistického systému mnohem méně efektivní a neschopná přizpůsobit se novým podmínkám. Vláda se sice pokusila o reformy jak v administrativě, tak v hospodářství a dalších oblastech, ovšem pouze nedůsledně a liknavě. Takové reformy pouze zhoršovaly hospodářskou situaci, která spolu s dalšími faktory přispěla k pádu režimu.


Radomil Eliška

Je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde studoval dirigování u prof. Břetislava Bakaly. Jeho dalšími pedagogy byli prof. František Stupka, Bohumír Liška a Josef Veselka. Po působení v orchestru Armádního uměleckého souboru a orchestru Mladých symfoniků stál jako hlavní dirigent celá dvě desetiletí v čele Karlovarského symfonického orchestru, který pod jeho vedením dosáhl pozoruhodné interpretační úrovně. S orchestrem mimo jiné vystoupil na Pražském jaru, podnikl řadu koncertních zájezdů a nahrál s ním řadu gramofonových desek a rozhlasových snímků. Poté přijal místo šéfdirigenta Západočeského symfonického orchestru. Také tento soubor zaznamenal velmi záhy radikální změnu svých výkonů.
Radomil Eliška hostuje u dirigentského pultu všech našich předních orchestrů, řídil symfonická tělesa v mnoha evropských zemích i v Japonsku. Odborná kritika vyzdvihuje především jeho spontánní hudebnost, výrazovou intenzitu, rytmickou pregnanci a smysl pro stavbu interpretovaných děl. Mnoho českých autorů vděčí R. Eliškovi za premiéru nejednoho ze svých děl, obzvláště v období jeho karlovarského působení.
Významná je i jeho pedagogická činnost. Od r. 1978 vyučuje na Akademii múzických umění v Praze, kde byl v r. 1986 jmenován docentem a r. 1996 profesorem dirigování. Vychoval celou řadu mladých dirigentů.


Integrated Digital Enhanced Network

iDEN je technologie vyvinutá ve firmě MOTOROLA pro rozšíření sítě TDMA o dodatkové služby
V USA existují dva velcí veřejní provozovatelé sítě iDEN Sprint/Nextel a SouthernLINC Wireless, kromě nich existuje i několik menších.


Copywriter

Copywriter, z angl. copy a writer, český ekvivalent se příliš nepoužívá, nabízí se výrazy reklamní textař, slovotepec nebo písmák. Copywriter je specialista, který má za úkol psát čtivé a obchodně úspěšné texty. Do jeho tvorby nejčastěji spadají texty reklam, webových stránek, tiskových zpráv, PR článků, katalogů a návrhy sloganů a názvů.
Cílem copywritera je napsat text, který osloví své čtenáře a dovede je k požadované akci.
Copywriteři jsou nejčastěji zaměstnání jako kreativci v reklamních agenturách a větších webdesignérských firmách.
Copywriting je činností, při které copywriter píše text, který má vysoké šance upoutat pozornost čtenářů.
Každé z konkrétních reklamních médií má svá specifická pravidla. Obecně lze shrnout požadavky na dobrý text do následujících bodů:
Například u web copywritingu je důležité si uvědomit, že lidé na internetu stránky očima jen skenují a hledají potřebné informace. Texty pro web musí být vhodně členěné s dostatečným zvýrazněním klíčových slov, seznamů, citací, nadpisů apod.


Enyimba International FC

Enyimba International FC je nejlepší nigérijský fotbalový klub, a zároveň je i jeden z 8 nejlepších afrických klubů fotbalu. Hrají ligu Globacon Premier League, což je nejvyšší nigérijská liga. Velkým rivalem týmu je Akwa United FC. Enyimba FC sídlí ve městě Aba. Byl založen roku 1976 a bojuje na domácím stadionu Enyimba International Stadium s kapacitou 20 000 míst. Přezdívají se People's Elephant, tedy Lidští Sloni. Trenér je Deboy Ekweronu a předsedou týmu se stal Felix Anyansi Agwu. Jejich barvy jsou Bílá a Modrá, což odpovídá jejich dresům.


Východní Slavonie

Její správní středisko je Osijek a její hranice jsou vymezeny řekami Sáva, Dráva a Dunaj. Jedinou pahorkatinou je Požeška, jinak je celá oblast nížinná, intenzivně zemědělsky využívaná. Hlavním spojem v kraji je dálnice Záhřeb - Bělehrad, nedávno dobudovaná s označením A4.
V letech 1992 - 1998 se zde během Občanské války v Jugoslávii vedly těžké boje, hlavně v okolí a ve městech Vukovar a Osijek, které se nachází těsně u srbské hranice. V oblasti totiž do chorvatské ofenzívy žilo hodně Srbů, kteří se snažili vyhlásit nezávislost na nově ustanoveném Chorvatsku. Kraji dnes pomáhají v obnově Spojené státy americké a Evropská unie.


Drill & Bass

Drill'n'Bass je popisován jako křečovitá forma junglu, která vyžaduje silný zvukový software a dávku trpělivosti.
Tento styl obsahuje typický snare rush, extrémně složité a detailně naprogramované bicí a často samplované známé "amen breaky". Styl sám o sobě je velmi inspirovaný junglem a drum & bassem.


Příslušnost

Příslušností se v právu označuje pravomoc orgánu veřejné moci a související povinnost projednat určitou věc.
Příslušný je jen ten orgán veřejné moci, který je příslušný věcně i místně. Rozhodnutí vydané nepříslušným orgánem může být napadeno jako nezákonné, a v případě vážných vad příslušnosti se rozhodnutí dokonce pokládá za nulitní, tzn. nemá žádné právní účinky ani v případě, že by proti němu nikdo nepodal opravný prostředek.
V případě sporu o příslušnost se hovoří o tzv. kompetenčním sporu: negativní kompetenční spor znamená, že věcí se nechce zabývat žádný orgán veřejné moci, positivní kompetenční spor vzniká v případě, že si pravomoc osobuje orgánů několik. Kompetenční konflikty se řeší zvláštní procedurou, typicky se věc předloží nejbližšímu společnému nadřízenému orgánu veřejné moci nebo o ní rozhodne soud.


Magical Mystery Tour

Magical Mystery Tour je album hudební skupiny Beatles. Vyšlo 27. listopadu 1967 ve Spojených státech a 8. prosince 1967 jako dvojité EP, obsahující šest písní, i ve Spojeném království. První strana alba je soundtrackem ke stejnojmennému filmu. Druhá strana pak obsahuje písně ze tří singlů, vydaných v roce 1967. Na prvním místě žebříčku v USA se album drželo osm týdnů a v roce 1968 bylo nominováno na cenu Grammy za nejlepší album.
George Harrison – kytara, zpěv, harmonika ve skladbě The Fool on the Hill, svarmandal ve skladbě Strawberry Fields Forever
John Lennon – kytara, zpěv, harmonika ve skladbě The Fool on the Hill
Paul McCartney – basová kytara, piano, zpěv, zobcová flétna ve skladbě The Fool on the Hill, Mellotron ve skladbě Strawberry fields forever
Magical Mystery Tour: Mal Evans a Neil Aspinall - perkuse, David Mason, Elgar Howarth, Roy Copestake a John Wilbraham - trubka
The Fool on the Hill: Christoper Taylor, Richard Taylor a Jack Ellory - flétna
I Am the Walrus: Sidney Sax, Jack Rothstein, Ralph Elman, Andrew McGee, Jack Greene, Louis Stevens, John Jezzard a Jack Richards - housle, Lionel Ross, Eldon Fox, Brian Martin a Terry Weil - violoncello, Neil Sanders, Tony Tunstall a Morris Miller - rohy, Gordon Lewin - klarinet, The Mike Sammes Singers - vokály
Strawberry Fields Forever: Mal Evans - perkuse, Tony Fisher, Greg Bowen, Derek Watkins a Stanley Roderick - trubka, John Hall, Derek Simpson, Norman Jones - violoncello
Penny Lane: George Martin - piano, Ray Swinfield, P. Goody, Manny Winters a Dennis Walton - flétna, Leon Calvert, Freddy Clayton, Bert Courtley a Duncan Campbell - trubka, Dick Morgan a Mike Winfield - anglický roh, Frank Clarke - kontrabas, David Mason - piccolo trubka
All You Need Is Love: George Martin - piano, Sidney Sax, Patrick Halling, Eric Bowie a Jack Holmes - housle, Rex Morris a Don Honeywill - saxofon, David Mason a Stanley Woods - trubka, Evan Watkins a Henry Spain - trombon, Jack Emblow - akordeon, Brian Martin - violoncello, Mick Jagger, Keith Richards, Marianne Faithfull, Keith Moon, Eric Clapton, Pattie Boyd Harrison, Jane Asher, Mike McCartney, Maureen Starkey, Graham Nash, Gary Leeds a Hunter Davies - vokály


Klenovský vepor

Klenovský vepor je druhým nejvyšším vrcholem Veporských vrchů na středním Slovensku. Výrazný vrch sopečného původu má podlouhlý tvar, připomínající kančí hřbet.
Vrch je přístupný po cestě, která je součástí turistické trasy zvané Rudná magistrála.


Pietro II. Orseolo

Pietro II. Orseolo byl v letech 991 až 1009 benátským dóžetem. Za jeho vlády začalo období expanze Benátek do východního Středomoří, které trvalo bezmála dalších 500 let.Dále zabezpečil svůj vliv v Dalmatských osadách, zbavil Benátky padesát let trvající povinnosti platit poplatky Paganii a započal etapu benátské dobyvačné politiky získáním Lastova, Korčuly a Dubrovniku.
Benátská republika během vlády dóžete Pietra II.Roku 992 uzavřel Pietro II. smlouvy s byzantským císařem Basileem II. o přepravě byzantských jednotek výměnou za obchodní privilegia v Konstantinopoli. Na základě opakovaných stížností dalmatských městských států flotila vedená Orseolem zaútočila na Neretvijské piráty v Paganii během svátku Nanebevstoupení Páně roku 998. Pietro si po té přivlastnil titul Dalmatského vévody a zároveň jej předal svému synovi Giovannimu Orseolovi. 9. května 1000 se dóže rozhodl s konečnou platností pokořit Chorvaty a Neretvijce, aby tak mohl ochránit obchodní kolonie a zájmy romanizovaného občanstva dalmatských měst. Flotila šesti lodí vypálila prakticky celé východní pobřeží Jaderského moře, přičemž pouze Neretvijci se zmohli na nějaký odpor. Poté, co ukradli zboží a odvlekli čtyřicet obchodníků ze Zadaru, vyslal dóže flotilu deseti lodí, která chytila Neretvijce poblíž ostrova Kača. Zajatí Neretvijci pak byli triumfálně převezeni do Splitu. Neretvijští vyslanci posléze výměnou za propuštění zajatců přijali podmínky - sám neretvijský vládce se přijde poklonit, prohlásí starou daň, kterou Benátčané museli platit od roku 948, za neplatnou a bude garantovat bezpečí všem benátským lodím plujícím Jaderským mořem. Pietro poté propustil všechny zajatce až na šest Neretvijců, které si ponechal jako rukojmí. Pevninští Neretvijci byli takto pacifikováni, avšak obyvatelé ostrovů Korčuly a Lastova se rozhodli bojovat. Nakonec však byla obě města poražena. Protože Lastovo bylo známo jako základna pirátů, nechal dóže město vyklidit a srovnat se zemí. Obyvatelé Lastova však odmítli a pokračovali v boji. Přesto Pietro vyhrál - město bylo záhy vymýceno a zničeno.
Někdy v té době na malém ostrůvku svatého Maxima Raguský biskup odpřisáhl jménem svého města dóžeti věrnost.
Jeho syn Otto Orseolo se po otcově odchodu do kláštera stal novým dóžetem.
Datum jeho vítězství se stalo svátkem, který se poté každý rok v Benátkách slavil. Dóže vždy spolu s biskupem odpluli na lodích k ústí Laguny, kde proběhly tzv. Zásnuby dóžete s mořem. Sloužilo k uctění moře a k zajištění přízně pro benátské lodě.


Living Targets

Living Targets je název třetí desky německé punk rockové kapely Beatsteaks. Deska vyšla v roce 2002 u amerického labelu Epitaph. Na albu hraje také poprvé Torsten Scholz, který se stal novým baskytaristou.
Album je více rockové než předešlá deska Launched, obsahuje více melodičtějších a pomalejších písní. Living Targets znamenala velký průlom v kariéře.
Z alba vzešly i dva singly Summer a Let Me In.


První libanonská válka

Po útoku na jednotky OOP, Sýrie a Libanonu Izrael zabral jižní Libanon. Zároveň jednotky IOS obklíčili západní Bejrút a ostřelovaly ho z těžkých zbraní.
Po První izraelsko - arabské válce v roce 1948 se Libanon stal domovem pro více jak 11 000 palestinských uprchlíků z Izraele. V letech 1970 a znovu v roce 1971 se jejich organizace OOP pokoušela svrhnout monarchii v Jordánsku, díky čemuž byli do Libanonu z Jordánska vyhnáni další Palestinci. V roce 1975 počet palestinských uprchlíků v Libanonu dosáhl více jak 30 000 a na území jižního Libanonu vznikl neformální palestinský stát. OOP se stala silnou organizací a hrála důležitou roli v libanonské občanské válce. Opakující se násilnosti mezi Izraelem a OOP vyvrcholily v roce 1978 Operací Lítání.
K prvním konfliktům, které válce předcházely, došlo na jaře roku 1981. Koncem dubna byly v Libanonu nad horou Senin izraelskými vzdušnými silami sestřeleny dva syrské zásobovací vrtulníky jako odveta za syrské bombardování křesťanskými falangisty obsazené město Zahlé. Sýrie odpověděla rozmístěním raket SAM-6 a u Damašku instalováním raket středního doletu typu země-země Scud. 28. května 1981 zahájila izraelská letadla útok na pozice OOP v jižním Libanonu, snažíce se OOP vyprovokovat ke konfrontaci a vytvořit záminku pro větší útok.
10. července 1981 došlo k další eskalaci násilí v jižním Libanonu. Podle OSN izraelské letectvo opět bombardovalo palestinské cíle v jižním Libanonu, na což již Palestinci odpověděli dělostřeleckým a raketovým ostřelováním měst Kirjat Šmona a Naharija v severním Izraeli. Na tyto útoky odpověděl Izrael dělostřeleckou palbou proti táborům OOP v jižním Libanonu. Vojenské akce byly ale nakonec ze strany Izraele zastaveny, neboť se nedařilo palestinské pozice úplně zničit a navíc obyvatelé ostřelovaných izraelských měst se dali na panický útěk.
24. července vyjednal velvyslanec USA Philip Habib zastavení palby, ale incidenty pokračovaly dál. V příštích 11 měsících, podle tvrzení Izraele OOP porušilo zastavení palby ve 270 případech, přičemž bylo zabito 29 Izraelců a více než 300 jich bylo zraněno.
V srpnu 1981 byl izraelským ministrem obrany jmenován Ariel Šaron, který zastával názor že „... libanonský problém musí být vyřešen jednou provždy...“). Rozšířil již připravený plán na invazi do Libanonu. Vznikly tak dva plány; „Malá borovice“ a „Velká borovice“, který počítal s obsazením velké části Libanonu až k dálnici Bejrút - Damašek. Plán Operace Velká borovice ale narazil v izraelské vládě na odpor a Šaron tedy dále předkládal ministrům jen plány Operace Malá borovice. Generálům IOS ale předložil k rozpracování plány Velké borovice.
21. dubna 1982, po zabití izraelského důstojníka v Libanonu zaútočilo izraelské letectvo proti Palestinci kontrolovanému pobřežnímu městu Damur a zabilo 23 lidí. Podle Rady bezpečnosti OSN došlo v období mezi srpnem 1981 a květnem 1982 k 2096 případům narušení libanonského vzdušného prostoru a k 652 případům narušení libanonských výsostných vod.
Ze své pozice vnitřní bezpečnostní služby nebyl do konfliktu ani jeho zpravodajské přípravy významněji zapojen. V únoru 1982, když byla na jordánsko-izraelské hranici zadržena při přechodu do Izraele skupina palestinských bojovníků oznámil Šin Bet, že podle jeho poznatků se jedná o skupinu vyslanou z Ammanu. Tato informace byla ale Rafaelem Ejtanem, náčelníkem generálního štábu IOS ignorována, neboť nevyhovovala připravovanému útoku proti libanonské části OOP.
V dubnu 1975 se na jednu z evropských základen Mosadu obrátil zástupce jedné z křesťanských milicí účastnících se probíhající občanské války v Libanonu se žádostí o poskytnutí dodávek zbraní a financí. Izraelská vláda jednala opatrně a zaslala pouze dodávku lehkých zbraní. Mosad se zároveň stal prostředníkem pro jednání mezi libanonskou křesťanskou Falangou a izraelskou vládou.
Aman se zpočátku, společně s Mosadem podílel na jednání s falangisty, ale posléze se jeho činnost omezila na vyhotovování zpráv a hodnocení o situaci v Libanonu. V nich vyslovoval pochybnosti o spolupráci s křesťanskými milicemi a poukazoval na jejich nedostatky, zejména nejednotnost a nespolehlivost.
Poté, co nový izraelský premiér Menachem Begin v roce 1977 otevřeně mluvil o „izraelské povinnosti zabránit genocidě křesťanů“, Aman ministerského předsedu varoval, že za eskalaci násilí nesou zodpovědnost křesťanští falangisté nikoliv Syřané.
Když byly Sýrií v údolí Beka´a připraveny pozice pro protiletadlové baterie, žádaly falangisté vojenskou intervenci Izraele. Aman celou akci vyhodnotil jen jako varovné gesto Sýrie vůči Izraeli a falangistickou žádost jako pokus zatáhnout IOS do libanonské občanské války. S šéfem Amanu souhlasil i ředitel Mosadu J. Hofi.
Po jmenování A. Šarona ministrem obrany Izraele byly názory Amanu i jejího ředitele J. Saguje prakticky ignorovány. V srpnu téhož roku, poté, co mohutně narostl objem dodávek zbraní falangistům úlohu převzalo od Mosadu izraelské ministerstvo obrany. Mosad pouze zabezpečoval předávání informací mezi oběma stranami. Po jmenování A. Šarona ministrem obrany Izraele navázali falangisté kontakty přímo s tímto ministrem a Mosad byl postaven stranou.
V období samotného plánování invaze, začátkem roku 1982 Aman varoval, že v případě postupu IOS k Bejrútu může izraelská armáda v této oblasti uvíznout. Navíc se nelze spoléhat na falangisty, kteří na úkoly kladené jim v invazních plánech nestačí. Tento názor zastával i Mosad a obě zpravodajské služby se proti plánu A. Šarona na velkou invazi do Libanonu otevřeně postavily. Později, v květnu téhož roku Saguj varoval, že falangisté nehnou ani prstem aby izraelské invazi pomohli a Izrael se navíc dostane do velkého střetnutí se syrskou armádou vybavenou raketovými zbraňovými systémy.
Generální tajemník OSN Kurt Waldheim řekl, že... „po několika týdnech klidu v oblasti se rozpoutalo další kolo násilností, které se dále stupňují...“ a dále řekl, že ...„v Libanonu jsou velké civilní oběti, stejně jako jsou civilní oběti v Izraeli. Je mi hluboce líto rozsáhlého lidského utrpení způsobeného tímto vývojem...“.
Předseda rady bezpečnosti OSN, Ide Oumarou z Nigérie vyjádřil „... hlubokou lítost nad rozsahem ztrát na životech a majetku způsobených smutnými událostmi, ke kterým došlo v Libanonu...“.
Palestinské ozbrojené síly v Libanonu byly tvořeny asi 15 000 příslušníky trvalého vojenského personálu. Ozbrojeni byli 60 zastaralými tanky a 100 - 200 děly. Podle izraelských analytiků Šiffa a Ja'ariho se velikost dělostřelectva OOP z 80 děl v červenci 1981 více jak ztrojnásobila na 250 děl v červnu 1982. Ti samí autoři také poukazují na odhady izraelských zpravodajských služeb o rozmístění 6 000 bojovníků OOP v jižním Libanonu. Ti byli rozděleni do tří skupin; první skupina bylo umístěno na jih od řeky Lítání v Železném trojúhelníku, Tyre a jeho obklopující uprchlické tábory; druhá skupina byla rozmístěna na třech místech mezi řekou Lítání a linií vedoucí ze Sidonu severovýchodně k Nabatii; a třetí skupina byla umístěna na východě, na svazích hory Hermona.
4. a 5. června 1982 bombardovala izraelská letadla F-16 palestinské uprchlické tábory a vybrané cíle OOP v Bejrútu a jižním Libanonu. Zahynulo 300 lidí, 500 jich bylo zraněno. OOP odpověděla dělostřeleckým ostřelováním civilních cílů v severním Izraeli. 6. června 1982 izraelské ozbrojené síly pod velením Ariela Šarona napadly jižní Libanon v rámci Operace Mír pro Galileu.
Plán izraelské invaze počítal se čtyřmi trasami směrem na sever:
Izraelská armáda překročila hranice. Vzhledem k utajování plánů o velikosti operace před členy vlády nebyly jasně definovány cíle a proto nemohly být do týlu nepřítele přepraveny výsadkové jednotky mající za cíl uzavřít protivníkovi ústupové cesty. Se silným palestinským odporem se izraelské jednotky setkaly v oblasti Tyre a Sidonu i v samotném Sidonu, díky čemuž se oproti plánu zdržely o 72 hodin.
Izraelem veřejně prezentovaným cílem invaze bylo zatlačit bojovníky OOP 40 km na sever od izraelské hranice. Tento úkol IOS brzy splnila, ale byla odhodlaná vytlačit OOP z jižního Libanonu natrvalo. Tyr a Sidon byla těžce poškozena a Bejrút byl po deset týdnů dějištěm bojů, při němž byli zabíjeni příslušníci OOP i civilisté.
Během pozemních útoků byly ničeny syrské protiletadlové baterie v Libanonu. Proti syrským obrněným jednotkám použilo izraelské letectvo bojové vrtulníky AH-1 Cobra. Byly zničeny tucty syrských bojových vozidel, včetně několika moderních tanků T-72 sovětské výroby. Na izraelské straně došlo k intenzivnímu využívání bezpilotních letadel pro sběr zpravodajských informací.
V srpnu roku 1982 došlo k dohodě o odchodu jednotek OOP pod dohledem Mnohonárodnostních sil z Libanonu. Odsun 15 000 příslušníků OOP a Sýrie z Bejrútu započal 21. srpna. Do konce září opustilo Libanon asi 6 500 bojovníků Fatahu; na řeckých lodích se přeplavili z Bejrútu do Jordánska, Sýrie, Iráku, Súdánu, Severního a Jižního Jemenu a Tunisu. V Tunisu se zároveň usídlilo vedení OOP. Philip Habib, vyslanec prezidenta Reagana v Libanonu se OOP zaručil, že se palestinským civilistům v uprchlických táborech v Libanonu nic nestane. Příslušníci amerického námořnictva opustili západní Bejrút dva týdny před vypršením svého mandátu v roce 1983 poté, co se jejich kasárna v Bejrútu stala cílem bombových útoků.
14. září, po vraždě Bašíra Džamáíla, nově ustaveného libanonského prezidenta izraelské síly obsadili, v rozporu s Habibovou dohodou, západní Bejrút. Poté izraelské velení povolilo 150 příslušníkům Falangy vstup do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla pod záminkou, že se v nich ukrývá "2000 teroristů z OOP". Výsledkem byl masakr 700 až 3 500 Palestinců Falangisty. Izraelské tankové jednotky, které obklopovaly tábory pouze monitorovaly vchody a východy z těchto táborů. Při pozdějším izraelském vyšetřování bylo konstatováno, že za Masakr v Sabře a Šatíle nese nepřímou zodpovědnost Ariel Šaron, protože mu nezabránil. Toto obvinění vedlo k jeho pozdější rezignaci na post izraelského ministra obrany.
Odhaduje se, že během války bylo zabito kolem 17 825 Arabů. Existují dohady ohledně počtu zabitých civilistů. Bejrútské noviny Nahar odhadují, že během konfliktu bylo jen v oblasti Bejrútu zabito 5 515 vojáků a civilistů a 9 797 vojáků a 2 513 civilistů bylo zabito mimo oblast Bejrútu. Izrael během celého konfliktu ztratil 675 vojáků.
OOP stáhla většinu svých sil z Libanonu v září 1982. Izrael a Libanon s americkou pomocí uzavřely v květnu 1983 smlouvu, kterou byly určeny podmínky stažení Izraele z Libanonu. Ratifikační listiny nebyly ale mezi oběma zeměmi nikdy vyměněny, neboť v březnu 1984 Libanon na nátlak Sýrie od dohody odstoupil. V lednu 1985 začal Izrael stahovat většinu svých jednotek. Izraelský ústup do bezpečnostní zóny byl ukončen v červnu 1985.
Při hlasování v Knesetu se proti válce v Libanonu postavila pouze strana Hadaš. Poslanec za Hadaš Meir Vilner při zasedání Knesetu řekl, že „... tato vláda vede Izrael do propasti...“ Jediot Achronot je za to obvinil ze zrady. Naproti tomu příslušníci jedné z frakcí Strany práce hlasovali pro vyslovení důvěry pravicové vládě. Tisk válku podporoval.
První libanonská válka byla první válkou vedenou Izraelem za celou dobu jeho existence, o které neexistoval celonárodní souhlas. Válka navíc byla vnímána stále více jako nikoliv pokus o zajištění izraelské bezpečnosti, ale podpora Šaronových a Ejtanových politických ambicí.
Nejznámějším případem spolupráce hromadných sdělovacích prostředků s vládou bylo dobytí Beaufortu. Izraelský premiér oznámil, že Beaufort byl dobyt beze ztrát, třebaže bylo známo, že během bojů padlo šest příslušníků Sajeret Golani včetně velitele majora Goni Hernika. Tisk psal o kuráži a odvaze vojáků při bitvě, ale o ztrátách se nezmínil.
Velké izraelské ztráty, údajné dezinformace členů vlády a veřejnosti vojenskými a politickými zastánci kampaně a nedostatek jasných cílů vedl ke zyšování neklidu mezi izraelskou veřejností. Ten vyvrcholil velkým protestním schromážděním v Tel Avivu pořádaným organizací Mír hned po masakru v táborech Sabra a Šatíla. Pořadatelé tvrdili, že schromáždění se zúčastnilo 400 000 lidí. Díky tomu vznikl název Čtyřsettisícové schromáždění. Jiné odhady počtu lidí, kteří se schromáždění zúčastnili jsou mnohem nižší.
Bezpečnostní zónu Izrael opustil v roce 2000, během úřadování Ehuda Baraka na postu ministerského předsedy Izraele. Libanon a Hizballah požadují vyklizení i malého území známého jako Farmy Šibáa, tvrdíce, že se jedná o libanonské území. Generální tajemník OSN oficiálně ukončil válku 16. června 2000.


Opel Ascona

Opel Ascona byl automobil střední třídy, který v letech 1970 až 1988 vyráběla ve třech generacích německá automobilka Opel. Vůz také zvítězil v rallye v sezoně 1982.
Poprvé se představila 28. řijna 1970. Zařadila se mezi Opel Kadett a Opel Rekord. Vyráběla se jako sedan nebo kombi Ascona Caravan. Z Ascony byl odvozen sportovní typ Manta. Výroba byla ukončena v roce 1975.
Poprvé byla představena na Frankfurtském autosalonu v roce 1975. Z nabídky zmizelo kombi a zůstal jen dvou- a čtyřdveřový sedan. V roce 1981 byla výroba ukončena.
Závodnní Ascona se poprvé zúčastnila šampionátu v roce 1981. O rok později s ní Walter Röhrl zvítězil v mistrovství jezdců. Později byla Ascona v závodech nahrazena typem Manta 400, který byl upraven prozávody ve skupině B. Ascona taky byla posledním automobilem s pohonem zadních kol, který vyhrál šampionát.
Ascona C byla druhým vozem automobilky Opel s předním náhonem. Výráběla se ve městech Rüsselsheim , Antverpy a Luton. Britský model se prodával pod názvem Vauxhall Cavalier. Již v roce nástupu na trh se Ascona stala nejprodávanějším automobilem na západoněmeckém trhu.


Stanice metra petrohradského typu

Stanice metra petrohradského typu je taková stanice metra, která je jednolodní konstrukce a založená ve velké hloubce; jedná se o technologii výstavby, která byla používána v podzemních drahách sovětského typu a poprvé uplatněna v Petrohradu na počátku 70. let 20. století. V dalších městech světa byly podobné stanice budovány již dříve, avšak pomocí jiné technologie.
Historicky prvními stanicemi tohoto typu byly Politechničeskaja a Ploščaď Mužestva. Tyto stanice tvoří ostrovní nástupiště a jeden velký nedělený jednolodní prostor, který podpírá jeden velký oblouk, tvořený mnohými menšími oblouky z železobetonových bloků. Kromě horního je však také i oblouk dolní, který je umístěn pod úrovní nástupiště a budován podobným postupem, avšak tlak, který na něj působí je menší.
Při výstavbě stanice se nejprve buduje horní oblouk, kde se vytěží zemina v požadovaném množství, poté se vyrazí tunely, kudy budou jezdit vlaky a nakonec se vytěží zbytek zeminy a dobuduje se oblouk spodní, včetně úrovně samotného nástupiště nad provozními místnostmi.
Kromě klasické stanice může být vybudována ale i přestupní; nástupiště je dvoupatrové a obě linky se tak míjejí ve stejné ose. Taková stanice byla postavena zatím jen jedna; jedná se o stanici Sportivnaja.
Stanice petrohradského typu se nenacházejí pouze v Petrohradu samotném, ale i v jiných městech, například v Moskvě. Od roku 2004 se nachází jedna taková stanice i v Praze - stanice Kobylisy.


Přírodní poměry Evropy

Název Evropa je odvozen od akkadského slova ereb, tj. západ Slunce. Evropa je vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie a tvoří severozápadní část Starého světa.
Evropa je světadíl velkých kontrastů. Vedle horkého pobřeží Středomoří je zde i chladný sever. V populaci jsou velké rozdíly s rozdílnými jazykově-kulturními kořeny. Existují i další fysickozeměpisné a společenskohospodářské rozdíly. Rozdíly byly ale i impulsem pro rychlý kulturně-hospodářský rozvoj.
Velké je přírodní bohatství se širokou škálou povrchových, podnebných i rostlinných podmínek. Významné nerostné suroviny jsou však už značně vyčerpané.
Evropa má výhodnou polohu v srdci severní zemské polokoule, která je maximálně efektivní pro kontakty se světem. Významnou roli hraje moře. Je to spojnice se světem a poskytuje „dary moře“, ryby a suroviny. Jižní, západní a severní Evropa je tvořena převážně poloostrovy a ostrovy.
Hraničním bodem na severu je mys Kinnarodden v Norsku na 71°st. 8' s.š., pro celý kontinent ale mys Fligeli na Rudolfově ostrově v Zemi Františka Josefa na 81° st. 51' s.š. Další významný mys na severu je Severní mys v Norsku, považovaný mylně za nejsevernější bod pevniny. Leží na ostrově, ne na pevnině, a má nižší zeměpisnou šířku než Kinnarodden.
Na jihu dosahuje Evropa mysem Marroqui ve Španělsku 35° st. 59' s.š. Pro celý kontinent je to ostrov Gavdhos v Řecku na 34° 48' s.š. Další pozoruhodné mysy na jihu Evropy jsou: Spartivento a di Venta v Itálii a Matapan v Řecku.
Na západě je nejzazším bodem mys Rocca v Portugalsku na 9° 29' z.d., pro celý kontinent je to však irský ostrov Tearaght na 10° 39' z.d. nebo mys Faj Grande na azorském ostrově Flores na 31° 16' z.d., pokud považujeme Azory za součást Evropy a nikoliv Afriky. Další mysy na západě Evropy jsou: Land's End ve Velké Británii, Dunmore v Irsku a Finisterre a Mys sv. Vincenta na Pyrenejském poloostrově.
Na východě má Evropa smluvní hranici na pevnině. Za nejvýchodnější bod je považováno východní úpatí Polárního Uralu v Rusku na 67° 20' v.d.
Evropa je nejméně vymezený kontinent. Východní hranice je smluvní na linii: Bajdaracký záliv - řeka Kara - východní svahy Uralu - řeka Emba - kaspické pobřeží po ústí řeky Kumy - Kumomanyčská sníženina - dolní Don - Azovské moře. Existují i jiné názory na vedení hranice mezi Evropou a Asií, podrobnosti jsou uvedeny v článku Evropa.
Evropa měří 10.382.000 km2, tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl.
Největší délka od mysu sv. Vincenta k severovýchodu je 5000 km.
Evropa má velmi členité pobřeží o délce 37.900 km. Je nejčlenitější ze všech světadílů. Třetinu rozlohy zaujímají ostrovy a poloostrovy. Vzdálenost jakéholiv místa od moře nepřesahuje 600 km.
Největší poloostrovy jsou: Skandinávský, Pyrenejský a Balkánský s Peloponessem. Další významné poloostrovy jsou: Finský, Kanin, Kola, Jutsko, Bretaň, Apeninský, Istrie a Krym.
Největší ostrovy jsou: Velká Británie, Island a Irsko. Další pozoruhodné ostrovy Evropy jsou: Severní a Jižní ostrov Nové země, Vestspitzbergen a Nordaustlandet na Špicberkách, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta, Sjaelland, Kolgujev, Euboia a Mallorca.
Evropa se skládá ze dvou pevninských trupů: severovýchodního a jihozápadního. Severovýchodní trup postupuje od asijské hranice na jihozápad. Na jihu s něj vyčnívá poloostrov Krym a na severu poloostrovy Kanin a Skandinávský, který je spojen s pevninou Finským polostrovem, od nějž na sever leží poloostrov Kola. Na jižním konci se Skandinávie rozděluje na dva výběžky, na severu leží poloostrov Nordkinn a na blízkém ostrůvku Severní mys.
Západně od Skandinávie leží na severním okraji Atlantiku druhý největší evropský ostrov Island, severně od ní souostroví Špicberky a na severovýchodě za 80° s.š. Země Františka Josefa. Jižně od ní se nacházejí dva podlouhlé ostrovy Nové země.
Od severovýchodního trupu na jihozápad se táhne menší a užší trup jihozápadní. Na jihu vybíhá ve velké poloostrovy Balkánský, Apeninský a Pyrenejský a v menší Istrii. Na západě ční poloostrovy Bretaň a Normandie, oddělené Lamanšským průlivem od Velkou Británii. Na severu je poloostrov Jutsko.
Nejblíže k Asii leží na jihovýchodě Evropy Balkánský poloostrov. Na severu je spojen s pevninou, na ostatních stranách ho obklopuje moře. Na jihu je ukončen menším poloostrovem Peloponessem.
Od Balkánu na západ leží štíhlý Apeninský poloostrov jihovýchodního směru. Na jižním konci je rozdělen ve dva výběžky. U jižnějšího z nich leží trojhranná Sicílie, oddělená od pevniny uzkým Messinským průlivem. Severozápadně od Sicílie se rozkládá Sardinie a severněji Korsika.
Na jihozápadě Evropy se nachází nejzápadnější z jihoevropských poloostrovů Pyrenejský, podobný čtyřúhelníku. Na jih trčí mysy Gibraltar a Marroqui a na jihozápadě mys Rocca. Východně od poloostrova leží souostroví Baleáry.
Na západě Evropy severně od 50° s.š. najdeme Velká Británie a západně od ní menší Irsko. U severního cípu Velké Británie jsou rozhozeny drobné skalnaté ostrůvky: západně Hebridy a severně Orkneye a Shetlandy.
Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m. Evropa je tak nejnižší ze všech světadílů. Nížiny zaujímají 60 % rozlohy. Vysočiny převažují na většině poloostrovů a na Islandu.
Evropský povrch se dělí do 11 soustav: pyrenejské, apeninské, alpské, karpatské, hercynské, Středoevropské nížiny, Fennoskandie, islandské, Východoevropské roviny a uralské.
Na Pyrenejském poloostrově se rozkládá pyrenejská soustava. Skládá se z plošin a tabulí, z nichž hlavní je Meseta složená ze starých hornin. Kastilské pohoří ji dělí na Starokastilskou rovinu na severu a Novokastilskou rovinu na jihu.
Mesetu obklopují horská pásma, především nejvyšší pohoří pyrenejské soustavy Sierra Nevada na jihu a Pyreneje, které vznikly v třetihorách alpínským vrásněním a které daly jméno celé soustavě i poloostrovu a dělí na severu Pyrenejský poloostrov od zbytku Evropy. Západním pokračováním Pyrenejí je Kantaberské pohoří.
Na jihu Pyrenejského poloostrova leží Andaluská nížina. Pyreneje a Mesetu dělí Eberská rovina.
Apeninský poloostrov vyplňuje apeninská soustava. Táhne se mezi Alpami a Messinským průlivem. Vznikla alpínským vrásněním ve třetihorách. Její páteří jsou Apeniny, dlouhé 1500 km. Nejvyšší částí Apenin jsou Abruzzy.
Na západním pobřeží se setkáváme s pozůstatky sopečné činnosti v podobě kráterových jezer a sopky Vesuv, která zničila roku 79 Pompeie. Na Sicílii se tyčí nejvyšší činná sopka Evropy Etna a na Liparských ostrovech sopky Stromboli a Vulcano. Od Alp je apeninská soustava oddělena Pádskou nížinou.
Na Balkáně se rozkládá balkánská soustava. I ona vznikla alpínským vrásněním v třetihorách. Dělí se na dvě podsoustavy: Dinaridy, Helenidy a Thrácko-makedonský masiv.
Hlavní část Dinarid, pohoří Velebit, Biokovo a Orjen se rozkládají podél západního pobřeží Balkánu od severovýchodního cípu Pádské nížiny na jihovýchod a od řeky Sávy na jih do Istrie a na Balkán. Byla vytvořena v minulosti svislými pohyby ker podél zlomů severozápado-jihovýchodního směru. Západní část poklesla a byla zalita mořem. V Dinárských horách se často vyskytují krasové jevy: závrty, polje a rozsáhlá Postojenská jeskyně.
Thrácko-makedonský masiv leží na jihovýchodě Balkánu. Západní část byla zalita mořem, jehož pozůstatkem jsou jezera Ochridské a Prespanské. V oblasti jsou častá zemětřesení. Jedno z nich zničilo roku 1963 Skopje. Nejvyšší pohoří zde jsou Pirin a Rila patřící do Rilsko-rodopského masivu.
Severně od apeninské soustava se rozkládá nejvyšší a nejmohutnější soustava alpská. Vznikla ve třetihorách alpínským vrásněním, které má po ní jméno. Dělí se na dvě podsoustavy: západoalpskou a východoalpskou. Hranicí podsoustav je linie údolí Rýna - Splužský průsmyk - jezero Como.
Jádro západoalpské podsoustavy je z krystalických hornin. Nejvyšší jsou Masiv Mont Blanc a Walliské Alpy. Mezi oběma pohořími je průsmyk Col du Grand-Saint-Bernard s proslulým hospicem.
Východoalpská podsoustava se dělí na tři pásma a předhůří. Nejvyšší je střední krystalické pásmo. Nejvyšším masivem Východních Alp je Bernina. Střední pásmo tvoří ho mohutné Vysoké Taury. Jejich východním pokračováním jsou Nízké Taury a osamocený Dachstein. Západně od Brennerského průsmyku se táhnout Ötztalské Alpy. Rétské Alpy jsou rozděleny dlouhým údolím Engadin, kde protéká řeka Inn.
Severní vápencové pásmo tvoří Rakouské Alpy a Bavorské Alpy, jejichž nejvyšším celkem je Wetterstein. Severně od Rakouských Alpy a Bavorských Alp se rozkládá k hornímu Dunaji horský systém Jura. Od Švýcarské vysočiny je oddělena Bodamským jezerem.
V jižním vápencovém pásmu jsou dominantní Dolomity. Předhůří tvoří Bakoňský les mezi Velkou a Malou uherskou nížinou, Varaždínské vrchy mezi Sávou a Drávou a Fruška Gora mezi Sávou a Dunajem.
Východně od alpské soustava se rozkládá karpatská soustava, vytvořená alpínským vrásněním ve třetihorách. Dělí se na pět podsoustav: Západní, Východní a Jižní Karpaty, Transylvánskou vysočinu, Starou Planinu a Vnitrokarpatské sníženiny.
Západní Karpaty se táhnou na severozápadě karpatské soustavy mezi horní Odrou a Dukelským průsmykem. Centrální část tvoří krystalické pásmo obklopené druhohorními usazeninami z vápenců a dolomitů. Nejvyšším pohoří jsou Vysoké Tatry. Z jihu přiléhá vnitřní oblouk sopečných vyvýšenin: Slovenské rudohoří, Mátra a Zemplínské vrchy.
Tato horstva vyplňují severovýchodní část karpatské soustavy mezi Velkou uherskou nížinou a Valašskou nížinou k údolí Dunaje, který obě nížiny spojuje. Nejvyšší pohoří jsou Fagarašské vrchy.
Stará planina leží v jihovýchodní část karpatské soustavy. Ve vrcholové části se nachází rozsáhlá plošina.
Vnitrokarpatské sníženiny zaujímají polohu v jihozápadní části karpatské soustavy. V neogénu byla oblast zaplavena mořem. Tvoří ji Podunajská, Velká a Malá uherská a Valašská nížina. Ve východní části je pokryta spraší.
Rozkládá se v západní Evropě a v jižní části Evropy střední. Vznikla hercynským vrásněním koncem prvohor. Je značně protažena v rovnoběžkovém směru a vykazuje proto odlišnosti v podnebí i ve vegetaci. Dělí se na tři podsoustavy: středoevropskou, přímořskou pevninskou a přímořskou ostrovní.
Vyplňuje jižní část střední Evropy. Převažuje horský terén. Ve sníženinách leží mohutné uhelné vrstvy.
Hlavní částí je Českoněmecká vysočina mezi Hornorýnskou rovinou, Moravským polem na řece Moravě a údolím řeky Odry. Na jihu ji dělí Dunaj od Švábskobavorské vysočiny. Ze severu přiléhá nízká Středoevropská nížina.
Leží v pevninské západní Evropě. Převažují zde roviny a pánve.
s výraznými Cevennami, odděleným od Alp dolnorhônským údolím a nízkou Provensálskou rovinou
Na západě podsoustavy se rozkládá Francouzská nížina a na severu Dolnorýnská rovina.
Na Britských ostrovech se rozkládá přímořská ostrovní podsoustava. Vznikla kaledonským a na jihu hercynským vrásněním. Ledovec vytvořil fjordy a jezera. Nejvyšším pohořím jsou Grampiany.
Rozkládá se v severní části střední Evropy. Tvoří ji druho- a třetihorní usazeniny převážně mořského původu. Nížina byla domodelována ledovcem, po jehož činnosti zůstala charakteristická říční síť s pravoúhle lomenými říčními koryty a jezerní plošiny.
Na severozápadním pobřeží se vyskytují periodicky zaplavované nížiny watty a za nimi pásy rovin, zvaných marše. Na severu vzniklo ledovcovou činností boddové pobřeží. Na plochém pobřeží najdeme mělčiny a kosy.
Vyplňuje prakticky celou pevninskou severní Evropu. Dělí se ve dvě podsoustavy: horskou a rovinnou.
Rozkládá se na západě Fennoskandie. Souvislý zarovnaný povrch byl rozdělen mladými tektonickými pohyby na kry, tvořící plochá pásma, oddělená sníženinami. Nejvyšším celkem je Skandinávské pohoří. Pohoří vzniklo kaledonským vrásněním v prvohorách a je považováno za nejstarší evropské pohoří. Na západě spadá vysokým zlomovým pobřežím do moře, na východě se snižuje stupňovitými plošinami. Výrazná je ledovcová činnost, vytvářející ledovcová údolí s profilem „U“, jezera a fjordy. Nejdelším fjordem je Sognefjord.
Leží ve Finsku a jižním Švédsku. Tvoří ji Skandinávská nížina a Finská jezerní plošina. Převažují roviny. Ledovce vytvořily jezera a zanechaly morény. Dodnes pevnina, nezatížena ledovcem, stoupá o 1 m za 100 let. U pobřeží jsou ostrovy Gotland a Öland.
Islandskou soustavu na ostrově Island tvoří mladé sopečné horniny v rozsáhlých tabulích. Pleistocenní ledovce pokrývají 12 % Islandu. Největší z nich je Vatnajökull. Na Islandu se tyčí 150 sopek, z toho 26 činných. Na blízkém ostrově Jan Mayen leží sopka Beerenberg.
Pokrývá převážnou část evropského Ruska. Na jihu přechází do Kubáňské nížiny v jihozápadní Asii. Na východě ji lemuje Ural. Podklad její nejstarší části tvoří krystalický Baltský štít pokrytý usazeninami. Rovina má jednotvárný povrch do 500 m n.m., ale je mírně zvlněná. Nejvyšší jsou Povolžská a Valdajská vrchovina. Nejnižší je Kaspická nížina. Na Krymu se tyčí Krymské hory.
S nejvyšší horou Narodnou tvoří nesporně evropsko-asijskou hranici. Má poledníkový směr o délce 2000 km.
Severní ledový oceán zabíhá do Evropy vnitřním Bílým mořem, odděleným od vlastního oceánu poloostrovem Kolou.
Atlantský oceán odděluje od Evropy celá řada vnitřní a okrajových moří:
V Evropě je hustá říční síť. Řeky se však od sebe liší svými režimy. Většina Evropy má vodními maxima v jarních měsících, kdy taje sníh a led. Týká se to západní, střední i východní Evropy, zatímco severní Evropa má maxima posunuta k létu v souvislosti s pozdním táním. Jižní Evropa má vodní režimy nevyrovnané se zimními maximy v závislosti na zimních srážkách; v létě naopak jsou některé řeky blízké vyschnutí.
Také spádovými křivkami nebo průběhem koryta se říční systémy liší. V Norsku a na Islandu jsou spádové křivky nevyrovnané a řeky tvoří četné peřeje a vodopády. V Severoněmecké nížině zase řeky kopírují ledovcová údolí a je pro ně typické ohýbání koryt v pravém úhlu. Ve Švédsku a Finsku se ledovcová činnost postarala o nevyvinutou říční síť na zabahněném terénu s četnými jezery.
80% Evropy je odvodňováno do Atlantského oceánu. Přímo do vlastního oceánu tečou např.:
Do Biskajského zálivu ústí Garonne, pramenící v Pyrenejích, jejíž jednotné otevřené ústí se nazývá Gironde, a Adour.
Do Černého moře odvádí vody především Dunaj. Pramení ve Schwarzwaldu a odděluje Českoněmeckou vysočinu od Alp. Středním tokem patří Uherské nížině a tokem dolním nížině Rumunské. Napájí ho četné alpské řeky. Ústí deltou. Jeho přímka měří 500 km jihovýchodního směru, ale skutečný tok tvoří obšírné okliky na obě strany.
Barentsovo moře přijímá mocnou Pečoru, která pramení na Uralu a protéká širou močálovitou tundrovitou rovinou.
Malá řeka Kara je zajímavá pouze jako část evropsko-asijské hranice.
Zaujímá 20 % Evropy a je odvodňována do Kaspického moře. Bezkonkurenčním tokem je zde Volha. Pramení na Valdajské vrchovině. Tok se odchyluje od přímky pravým úhlem k severozápadu a dalšími menšími odchylkami. Skutečná délka je oproti přímce dvojnásobná. Volha protéká nádržemi Samarskou, Rybinskou, Volgogradskou, Čeboksarskou a Saratovskou.
Evropská jezera jsou hlavně tektonicko-ledovcového původu. Jsou soustředěna v Karélii v severozápadním Rusku, ve Finsku a Skandinávii. Patří mezi ně šest největších jezer Evropy, nepočítáme-li Kaspické moře. Jsou to: Ladožské jezero, Oněžské jezero, Vänern, Saimaa, Čudské jezero a Vättern.
Další ledovcová jezera leží v Alpách, z nichž největší a nejznámější jsou jezero Ženevské a Bodamské.
Ledovcová jezera menší se nacházejí ještě v Meklenbursku a Mazovsku. Tektonickým jezerem je ještě Balaton.
Jiným typem evropských jezer jsou jezera zbytková, vzniklá oddělením části moře od světového oceánu. Patří sem především Kaspické moře, které ale Evropě patří jen severním pobřežím. Zbytkovými jezery jsou i jezera Neziderské, Skadarské a Ochridské. Svým způsobem je zbytkovým jezerem i IJselmeer, který byl ale vytvořen uměle.
Malá ale zajímavá jsou krasová jezera, zejména Plitvice a Cirknické jezero.
Největší ledovec je norský Jostedal. Další ledovce jsou na Islandu a v Alpách, hlavně Ötzhalské ledovce. Největší zásoby podzemní vody se nacházejí pod Pařížskou a Akvitánskou pánví. Na Islandu jsou horké prameny, využívané k vytápění.
Evropa zasahuje do tří podnebných pásem: studeného, mírného a subtropického.
Studený pás se dělí na dvě podnebné oblasti: polární a subpolární. Polární podnebí na severních ostrovech charakterisuje celoroční mráz a nízké srážky.
Severoevropské pobřeží a Island mají podnebí subpolární s dlouhou, mrazivou zimou a krátkými, chladnými léty. Nízké srážky dosahují 200-600 mm ročně. Leží zde i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma. Zimu prohlubuje otevřenost krajiny v severu. Tundrovité močály nevysychají v důsledku nízkého slunečního svitu a mnohdy ani nerozmrzají.
Mírný pás se v Evropě dělí na podnebné oblasti: západopřímořskou, přechodnou a vnitrozemskou.
Západopřímořské podnebí na západoevropském pobřeží určují teplá zima a chladné léto. Je velmi deštivé a proměnlivé . Prší každý druhý den. Na severu je drsnější, vyskytují se mlhy, oblačnost a vítr s letními teplotami do 10°C. Zimu zmírňuje Golfský proud a nezamrzající moře, které je současně zdrojem četných srážek.
Mezi západopřímořskou oblastí a Uralem a mezi severním polárním kruhem a 45°s.š. leží přechodná oblast. Je typická výrazným střídáním čtyř ročních dob: chladné zimy, mírného jara a podzimu a teplého léta, do něhož jsou soustředěny mírné srážky. Ve vyšších polohách jsou vyšší i srážky. Směrem k východu a k severu rostou vnitrozemské podnebné znaky: mrazivá zima a krátké léto. V Alpách vane jarní a podzimní padavý teplý vítr fén.
Vnitrozemská oblast zasahuje do Kaspické nížiny. Studená zima se výrazně liší od horkého léta. Nízké srážky se soustřeďují do léta. Leží zde nejsušší místo Evropy Astrachaň.
Subtropický pás má v Evropě jedinou oblast - středomořskou. Rozkládá se na středomořském pobřeží. Podnebí charakterisuje mírná, vlhká zima a horké, suché léto. Srážky dosahují 400-1000 mm ročně. Španělská Meseta má velmi vnitrozemské rysy: velmi chladnou zimu a extrémně horká léta s nízkými srážkami. Ve středodmořské oblasti vanou suché, horké, jižní větry scirocco a jug a v jižní Francii horský padavý, studený vítr mistrál. Leží zde i nejteplejší místo Evropy močál Pantano de Guadalmellato u Córdoby a také nejvlhčí místo Evropy Crkvica na Černé Hoře.
Zde použité rozdělení podnebných pásů a oblastí není jediné možné. Existuje více kritérií, podle kterých je možné toto rozdělení provést. Použité rozdělení je obvykle aplikováno při středoškolské výuce.
Evropské přírodní krajiny, někdy označované jako vegetační pásy, jsou rozděleny podle podnebných poměrů. Ve většině případů však už v původním stavu neexistují. Přírodní krajiny byly proměněny v krajiny kulturní, uzpůsobené a současně vytvářené hospodářskou činností člověka.
Na severních ostrovech a v islandském vnitrozemí se rozkládají mrazové pustiny. Hospodářské využití se omezuje na lov ryb a mořských živočichů v okolních mořích.
Severoevropské a islandské pobřeží zaujímají tundry a lesotundry. Krátká vegetační doba a dlouhodobě zmrzlá půda dovolují vyrůst jen omezené floře; tvoří ji mechy, lišejníky, odolné byliny, břízy aj. Vznikají zde rašelinné bažiny a vřesoviště. Typickou faunu zastupují: sob, polární liška, lumík, sněžný kur a ryby v moři. Hospodářské využití spočívá v chovu sobů a lovu kožešinové zvěře.
Jehličnaté lesy označované jako tajga zabírají rozsáhlý prostor mezi severním polárním kruhem a 55°s.š. Tajgu tvoří jehličnatý les, složený ze smrku, borovice, jedle, břízy aj. Ve Finsku se uprostřed tajgy tyčí bezlesé pahorky tunturi, podle nichž má jméno tundra. Ve vyšších polohách této přírodní krajiny se vyskytuje horská tundra s mechy, lišejníky a křovinami. Faunu tajgy tvoří: los, hnědý medvěd, vlk, jelen, rosomák, sobol ad. O hospodářské využití se dělí lesnictví a lov kožešinové zvěře.
Nejrozsáhlejší evropskou přírodní krajinou je ta, která už v podstatě neexistuje - smíšené a listnaté lesy mezi 55 a 45°s.š. Východně od 30° v.d. se pás zužuje do úzkého pruhu podél 55. rovnoběžky. Základní floru zastupuje: buk, dub, smrk, bříza, borovice, javor, habr, lípa ad. Ve vyšších polohách převažuje: buk, jedle, smrk, modřín a borovice. V těchto polohách leží nejzalesněnější evropské oblasti, zejména v Karpatech. V nejvyšších polohách tohoto pásu jsou křoviny, alpské louky a kamenité pustiny místy s porosty trav a bylin. Na Britských ostrovech se vyskytují rašeliniště, vřesoviště, bažiny a louky. Faunu representuje: liška, zajíc, divoká kočka, rys ostrovid, divoké prase, srnec a jelen, ve vyšších polohách horský kamzík, horská ovce a medvěd brtník. Hospodářské využití je všestranné: pěstují se obiloviny, brambory a cukrová řepa a chová se skot a prasata.
Jižně od 55° s.š. a východně od 30° v.d. a dále v Uherské nížině a ve španělském vnitrozemí se vyskytují stepi a lesostepi. Floru tvoří suchomilné bylinné formace, traviny a kosatec. Faunu zastupuje: zajíc, hlodavci a v dunajské deltě, která sem geograficky patří také množství ptáků. Step je hospodářsky většinou využívána k pěstování obilovin, kukuřice a slunečnice, sušší oblasti k chovu skotu a koní.
Středomořské pobřeží zaujímají subtropické lesy a křoviny. Floru representují vždyzelené suchomilné lesy, trnité keře a macchie. Ve vyšších polohách rostou smíšené dubobukové lesy. V nejvyšších polohách jsou horské louky a kamenité pustiny. Faunu zastupují ptáci, hadi, ještěrky a hmyz, ve vyšších polohách hnědý medvěd a kamzík.
Poslední a poměrně zachovalou přírodní krajinou jsou pouště a polopouště v Kaspické nížině s nesoluvislým rostlinným krytem, který tvoří křoviny a byliny. Zvířena se soustřeďuje na Kaspiku: plameňák, volavka, pelikán a jeseter.
Zbytky přírodních krajin chrání národní parky. Největší jsou: Jugyd Va v Rusku, Hohe Tauern v Rakousku a Pečoro-Ilyčskij zapovednik v Rusku.


Berlaymont

Berlaymont je mohutná budova v Bruselu, postavená jako sídlo Evropské komise. Nachází se na Rue de la Loi / Wetstraat v části města označované jako „evropská čtvrť“.
Na místě, kde dnes stojí budova Berlaymont, byl roku 1624 založen ženský klášter řádu sv. Augustina. V 19. století klášter fungoval jako dívčí penzionát a vedly jej augustiniánské řeholnice, nazývané „les Dames du Berlaymont“. Roku 1960 pozemek koupil belgický stát a klášter se přesunul do Waterloo.
Budova Berlaymont byla postavena v letech 1963 – 1969 a stala se symbolem přítomnosti evropských institucí v Bruselu. V letech 1967 – 1991 v Berlaymontu pracovaly 3000 funkcionářů. Roku 1991 bylo rozhodnuto o nutnosti kompletní rekonstrukce, a to z několika důvodů. Hlavním z nich byl vysoký obsah azbestu, který chránil ocelové konstrukce. Kromě toho měl objekt nedostatečná protipožární opatření, problémy s ventilací a nevhodné vnitřní uspořádání – chodby a schodiště zabíraly příliš mnoho prostoru na úkor jiných místností, které tak byly malé a špatně osvětlené. Modernizace byla často kritizována kvůli velkým časovým průtahům a kvůli tomu, že přišla belgický stát velice draho .
Evropská komise se vrátila do Berlaymontu v roce 2004. Od roku 2005 sídlí v Berlaymontu všichni členové Barrosovy komise a jejich kabinety.
Budovu navrhnul architekt Lucien De Vestel ve spolupráci s Jeanem Gilsonem, Jeanem Polakem a Andrém Polakem. Tvoří ji třináctiposchoďová nadzemní část, jež spočívá na širokém suterénu, který se skládá ze čtyř podlaží. Nadzemní část má půdorys ve tvaru písmene „X“ se čtyřmi křídly, která vybíhají ze střední části budovy.
Budova má podlahovou plochu přibližně 240 000 m2 a 18 podlaží. Kanceláře pro 3000 úředníků a shromažďovací místnosti jsou v nadzemní části. V suterénní části jsou restaurace, televizní studio, zasedací místnosti, skladovací místnosti a parkoviště.
Rekonstrukci v letech 1997 – 2004 provedli architekti Pierre Lallemand, Steven Beckers a Wilfried Van Campenhout.
 Image:Bruxelles-European-Commission.jpg| Image:Berlaymont.jpg| Image:Berlaymont building of European Comission in cloudy weather.jpg| Image:Berlaymont-night.jpeg|


IMI Galil

IMI Galil je jedna z útočných pušek vyráběných firmou Israel Weapon Industries. Měla sloužit jako protiváha pušek AK, které často používaly arabské státy. Byla vyvinuta z finské RK 62, která je odvozena ze slavné ruské AK-47. První kusy byly nasazeny v roce 1972. Je dodnes používán na Středním Východě, v Africe a Latinské Americe.
Zbraň je zpracována na základě automatu Kalašnikov a má stejný systém mechanizmu, ale mnoha detaily se liší. Napínací páka závěru je umístěná na pravé straně, má však takový tvar, že lze natáhnout pravou i levou rukou. Pojistka-přepínač způsobu palby se nachází na pravé straně zbraně, ale může být ovládána i z levé strany pomocí páčky uložené nad pažbičkou. Lehká kloubová dvojnožka, sklápěná do výřezu v předpažbí, může být použita k přestřihávání ostnatého drátu. Na ústí hlavně je kompenzátor, který zároveň umožňuje střelbu puškových granátů. Ve středové části je pohyblivá rukojeť sloužící k přenášení zbraně. Dioptrické překlápěcí hledí určené pro střelbu na vzdálenosti do 300 a 500 m je umístěno v zadní části krytu pouzdra závěru. Muška se nachází na konci trubice pro odběr plynů z hlavně. Mířidla jsou vybavena pro střelbu za snížené viditelnosti světélkujícími tečkami.
Verze používající náboj 7,62 x 51 mm NATO jsou vyráběny pouze na export.
Galil Sniper je samonabíjecí odstřelovačská puška vycházející z IMI Galil. Používá náboje 7,62 x 51 mm NATO a je vybavena těžkou hlavní s úsťovou brzdou. Sklopná masívní pažba má tlumicí botku a lícnici. Standardní optický zaměřovač Nimrod se šestinásobným zvětšením lze v případě potřeby nahradit optikou pro noční vidění. Schránkový zásobník na dvacet nábojů.
Tato odolná zbraň má s použitím dvojnožky uspokojivý rozptyl 30 cm na vzdálenost 600 metrů.


Pryskyřník omějolistý

Pryskyřník omějolistý je vytrvalá bylina z rodu pryskyřník. Je jedním ze dvou našich pryskyřníků, které kvetou bílými květy, což je dobře odlišuje od většiny ostatních rostlin tohoto rodu – pro které je typická žlutá barva květů.
Lodyha je přímá, 40-70 cm vysoká, větvená. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté a dlanitě 3-6dílné, lodyžní listy krátce řapíkaté až přisedlé a jen 3dílné. Květy jsou bílé nebo lehce narůžovělé. Plodem je nažka. Od podobného, bíle kvetoucího, druhu – Pryskyřníku platanolistého jej odlišují chlupaté květní stopky a přitiskle chlupaté vnější strany kalichu.
Roste v Evropě od Pyrenejského poloostrova po Šumavu, jižně až po střední Itálii. V ČR pouze na Šumavě a v Novohradských horách. Typickým stanovištěm jsou náhorní pastviny a údolí horských potoků.


Perihélium

Perihelium je nejbližší místo ke Slunci, jímž prochází těleso, které se kolem Slunce pohybuje po kuželosečce.
Vzdálenost Země od Slunce v perihéliu je 147×106 km, v aféliu 152×106 km.
Časový okamžik, kdy těleso prochází na své dráze perihéliem, se nazývá čas přechodu perihéliem. Je jedním z elementů dráhy. Země přechází perihéliem začátkem ledna, v současné době okolo 4. ledna, dva týdny po zimním slunovratu. Vlivem poruch vyvolaných ostatními planetami nastává stočení perihélia planet.
[[Istanbul]] 216 | PSČ = 34 010 až 34 850
Istanbul je největším tureckým městem, důležitou obchodní křižovatkou a Branou Orientu.
Istanbul je proslulý především jako město, které se rozkládá na dvou kontinentech. Do historie se zapsal pod různými jmény: Byzantion, Konstantinopol nebo Cařihrad.
Oba kontinenty spojuje a zároveň rozděluje Bosporská úžina. V evropské části se nachází většina význačných památek a také historické centrum města, původem ještě z dob Římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka tohoto průlivu je 118 metrů, dlouhý je 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první argonauti hledající Zlaté rouno.
Bohatá historie města sahá až do časů antiky; město vzniklo jako malá osada Byzantion a rozrostlo se až za časů Východořímské říše jako její metropole. Stalo se i centrem řecké kultury a později i Pravoslavné církve. Vzniklo spoustu významných církevních staveb, z nichž nejznámější je Hagia Sophia, ve své době největší stavba svého druhu na světě. Ke konci existence byzantské říše bylo město několikrát vypleněno vojsky křížových výprav.
Istanbul byl za časů byzantské říše jako Cařihrad hlavním centrem všeho obchodu a kultury, zůstal jím i po dobytí Osmany. Ti sem přesunuli své hlavní město, ležící dříve v Malé Asii a začali rozšiřovat do té doby velmi cizí islám. Název změnili na dnešní. Vznikly nové mešity (Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, podle islámu byla přebudována i katedrála Hagia Sofia. Velký počet velmi bohatě zdobených chrámů z Osmanské doby je pozůstatkem pravidla, podle něhož každý panovník postavil na svojí počest vlastní mešitu. Usazovali se zde obchodníci z porobených států, kterými bylo Řecko, Srbsko, Bulharsko či Arménie; Istanbul tak získával kosmopolitní ráz. Ke konci 19. století byl už moderním milionovým městem s podzemní i tramvajovou dráhou, železniční spojení do Evropy bylo samozřejmostí.
Změnou pro celé město se stalo vypuknutí první světové války, v níž se Osmanská říše, již jako velmi slabá, přidala na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Válku však země prohrála, Istanbul byl obsazen vítěznými mocnostmi a říše se rozvrátila. Za pět let byla pod vedením Kemala Atatürka ustanovena republika, z taktických důvodů však došlo k přesunutí sídla státu do Ankary. Ta leží ve vnitrozemí v případě další války by nebyla tak snadno napadnutelná. Istanbul poprvé ve své historii se stal pouhým městem.
Ve městě žilo ještě v 50. letech 20. století velké množství Řeků, kteří tu tvořili komunitu žijící zde již od doby pádu Byzantské říše. Po nepokojích v září roku 1955 však byli nuceni odejít; stali se totiž terčem násilných a nenávistných útoků turecký ultranacionalistů. Tehdejší premiér Turecka, Adnan Menderes, který za těmito útoky stál, poté zahájil velkou modernizaci celé země, které se samozřejmě dotkla i jejího největšího města, a která měla za cíl také odvést pozornost od zvěrstev běsnící turecké lůzy. Postavily se nové silnice a dálnice, objevily se továrny, vzrostla ekonomika. Životní úroveň rostla s tím také a to přimělo i další Turky aby se nastěhovali do Istanbulu. Z milionového města se stalo během třiceti let pětimilionové a do roku 2000 již předstihlo ve své velikosti Paříž. Mnoho malých vesnic v okolí velkoměsta se změnilo na čtvrtě s městskými domy a průmyslem, mnohdy však byla úroveň zástavby velmi nízká. Bospor byl přemostěn dvěma zavěšenými mosty, vznikla dálnice do hlavního města Ankary, vyrostly mrakodrapy.
Jako velice významná kulturní a obchodní křižovatka vždy přitahoval lidi všech profesí, národů a vyznání. Proto lze říci, že je dnes Istanbul kosmopolitní město, kde vedle sebe nyní již v přátelství a míru žijí muslimové, židé a křesťané.
Každá epocha zanechala ve městě nesmazatelné památky, nejstarší z nich jsou až z doby východořímské říše.
Je také znám pod názvem Čemberlitaš – nejstarší stavební dílo ve městě. Postaven roku 330 u příležitosti povýšení Byzantionu na hlavní město říše římské císařem Konstantinem Velikým.
Sulejmanova mešita, díky poloze na jednom z istanbulských kopců, je dobře viditelnou dominantou města. Byla postavena za vlády Sülejmana Nádherného, za jehož vlády se stala Osmanská říše světovou mocností. Čtyři minarety s celkem 10 balkóny mají symbolizovat, že Sulejman byl desátým osmanským sultánem a čtvrtým padišáhem od dobytí města. Mešita je vrcholné dilo osmanské klasiky a tomu odpovídá i interiér, který osvětluje celkem 138 zdobených oken. Mešita byla postavena za pouhých sedm let. Od roku 1557 shlíží její silueta na město až dodnes. Kromě koberců, arkád z lomených oblouků a žulových sloupů zaujmou i lustry s bronzovými svícny, mezi nimiž jsou vidět velká, černá, pštrosí vejce. Samotná mešita je součástí komplexu staveb, ke kterým patří medresa, karavanseraj, zbrojnice, nemocnice, imaret, lázně a obchody. Tyto paláce však byly pro sultána příliš malé a proto se rohodl vybudovat palác Topkapi.
Palác Topkapi byl sultánovou rezidencí až do roku 1839 a zároveň centrem vlády nad celou říší. V některých dobách zde žilo až 5 tisíc lidí a serail tak byl městem ve městě.. Palác byl od ostatních částí města oddělen vysokou pevninskou zdí. Jeho název pochází podle děl střežících do něj vstup.
Palác Dolmabahce je reprezentační empírový palác na břehu Bosporu, kam se v roce 1855 přestěhoval sultán Abdulmecit I. i se svým dvorem. V mořské hladině se zrcadlí až přezdobená stavba osmanského slohu, jejíž stavba byla prý tak nákladná, že ve velké míře přispěla ke státnímu bankrotu v roce 1876. Přepychové řešení interiéru věrně ctí tradice pohádkových sultánských paláců, jen jeho styl je méně orientální. Obdivuhodné je množství zlata a těžkých brokátů ve spojení s velkými prostorami. Toto sídlo tureckých sultánů zabírá plochu asi 700 tisíc metrů čtverečních. Jedná se o velký komplex paláců, pavilonů, mešit, fontán a nádvoří. Celý komplex můžeme rozdělit do čtyř nádvoří a komplexu harému.
Modrá mešita je nejznámějším symbolem Istanbulu hned po Hagii Sofii. Je to největší mešita ve městě a jako jediná má šest minaretů. Postavena byla roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Poloha mešity vysoko nad vodami Marmarského moře, její stavební řešení i výzdoba představují vrchol osmanské architektury. V interiéru mešity zaujmou čtyři mohutné rýhované pilíře nesoucí hlavní kupoli, stovky červenobílých modlitebních koberečků, pět řad barevně zasklených oken. Obložení stěn modrými fajánsovými dlaždicemi, které daly mešitě přívlastek „modrá“. V komplexu stavem přiléhajících k Modré mešitě je i Muzeum koberců a kelimů. Nedaleko je také mauzoleum sultána Ahmeda I. Naproti Modré mešity stojí nejvelkolepější architektonické dílo byzantského umění chrám Boží moudrosti Hagia Sofia. Tato sakrální stavba dnes slouží jako muzeum.
U mešit platí pravidlo. Běžná mešita má jeden minaret. Lepší může mít dva minarety. Ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret.
Tulipánová mešita je mešita postavená v 18. století za Mustafy III. Mešita je nejhezčím příkladem osmanského baroka. Beyazitova věž – dobře viditelná dominanta univerzity, z 19. století.
Archeologické muzeum je muzeum s významnou sbírkou antického umění ve městě. Nejznámější exponát je socha Alexandra Velikého a sarkofág z roku 310 před naším letopočtem.
Velký bazar je obrovský trh pod jednou střechou, klasický osmanský trh. Téměř 4000 malých krámků se tu tísní jeden vedle druhého, z toho polovina patří zlatníkům. Turisté procházejí nekonečnými chodbami a míjí nepřeberné množství zboží. Mezi další známé bazary patří Egyptský bazar a Knižní bazar. Egyptský bazar se nachází na břehu Bosporu u Galatského mostu. Je o mnoho menší než Velký bazar, ale má své kouzlo. Prodává se tu většinou koření a sušené ovoce. Prodejci mají zboží ve velkých pytlích a odvažují požadované množství.
Nelze opomenout Jerebatanské cisterny, postavené v šestém století. Dokážou pojmout 80 tisíc metrů krychlových vody.
Istanbul jako jedenáctimilionové velkoměsto má vlastní systém městské dopravy. V rámci něj je provozována rozsáhlá síť autobusů, tramvají, jedna linka podzemního i pozemního metra. Systém se průběžně rozšiřuje. Istanbul je znám svým velmi krátkým metrem Tünel z roku 1875, které bylo otevřeno jako druhé po londýnském metru.


Doprava v Izraeli

Doprava v Izraeli je na vysoce rozvinuté úrovni a v závislosti na vzrůstající dopravě, potřebách populačního růstu, politických, vojenských a turistických faktorech je neustále vylepšována.
Izrael má rozvinutou silniční síť o délce přes 17 446 km silnic, z čehož přibližně 144 km tvoří dálnice.
Na území Státu Izrael se nachází 193 km plynovodů, 442 km ropovodů a 261 km potrubí pro rafinované produkty.
Poznámka: Existuje mnoho lodí vlastněných a provozovaných izraelskými společnostmi, které však nejsou zahrnuty v tomto výčtu, jelikož plují pod vlajkami jiných států. Například izraelská společnost Zim Navigation není pouze největší lodní nákladní společnost v Izraeli, ale také jedna z největších obdobných společností na světě.
K roku 2006 se v Izraeli nacházelo 53 letišť, z nichž největší a nejznámější je Ben-Gurionovo mezinárodní letiště, které se nachází poblíž Tel Avivu a je zároveň nejvyužívanějším letištěm světových aerolinek v Izraeli. Největší izraelskou leteckou společností je El Al, který byl donedávna státní společností, avšak nedávno došlo k jeho privatizaci. Lety společnosti El Al směřují do severní Ameriky, Evropy, na Dálný východ a do zemí Blízkého východu. Běžné jsou rovněž vnitrostátní lety, zejména pak mezi Tel Avivem, Haifou a jihoizraelským městem Ejlat. V roce 2007 došlo poprvé na Ben-Gurionově letišti k překročení desetimilionové hranice odbavených cestujících. Nové letouny pro izraelské aerolinky by měla dodat americká společnost Boeing, která v následujících dvaceti letech má dodat 60-80 nových strojů.
Podle Izraelského úřadu pro civilní letectví čítala izraelská letecká flotila k 31. prosinci 2008 celkem 53 letounů, z čehož bylo 47 letadel dopravních, 5 letadel nákladních a jedno univerzální. 41 z těchto letadel vyrobila společnost Boeing a 2 společnost Airbus.
V současné době jsou v Izraeli plánovány nebo ve výstavbě dva systémy metra a to v Tel Avivu a v Jeruzalémě. Metro existuje také ve městě Haifa, kde se nazývá Karmelit. Jedná se o jednu z nejkratších podzemních drah na světě.


Sean Bean

Sean Bean, rodným jménem Shaun Mark Bean je britský herec.
Hrál ve filmech Trója, Silent Hill, a jeho nejslavnější role se mu naskytla při natáčení filmu Pán prstenů - Společenstvo prstenu, kde hraje Boromira, syna Denethora II. správce Gondoru. Matka Boromira Finduilas a o pět let mladší bratr Faramir.V roli Boromira zemře ke konci filmu, záchranou Hobitů Smíška a Pipina. Je zasažen třemi šípy od kapitána skřetů. V ději filmu se pokusí Frodoviprsten, jež nese zničit do Mordoru vzít. Nepodaří se mu to a svých činů hořce lituje a jako omluvu Frodovi Zachrání život Piinovi a Smíškovi, na které se žene hromada skřetů. V celovečerním filmu Trója hraje v roli krále Ithaky, je na straně Řeků spolu s králi Agamemnonem a bratrem Meneláosem.Je to přítel neporazitelného Achhillea. Právě král Ithaky přijde na nápad schovat se v Tojském koni a až spadne noc zaútočí na Tróju. Král Ithaky ve filmu přežije. V hororovém filmu Silent hill hraje Sean Bean otce své malé dcery, která prožívá satanistickou fóbii. Sean Bean v tomto filmu stráví celý film hledáním dcery, která se dostala do tajemného města Silent hill.


Lavočkin La-200

Lavočkin La-200 bylo sovětské stíhací letadlo pro každé počasí. Byl to celokovový letoun s rozměrným trupem a šípovým křídlem, který byl vybaven vůbec prvním sovětským leteckým radiolokátorem RP-1 Izumrud. Poprvé vzlétl 9. září 1949.
V polovině roku 1951 ho však osudově zasáhla změna strategické koncepce sovětského letectva, jenž ho zařadila do nové role dálkového stíhače. Kvůli tomu musela být vyvinuta nová verze La-200B s výkonnějším radiolokátorem RP-2 Izumrud a výkonnějšími motory. Nový radiolokátor vyžadoval výrazně mohutnější kryt antény, což nakonec dostalo letoun na samé hranice jeho možností. Navíc La-200B nedokázal vyhovět požadavku na předepsaný dolet dálkového stíhače - 3500 km. Proto byl postaven pouze jediný prototyp.


PunBB

PunBB je rychlý a kvalitní nástroj vytvořený v PHP pro vlastní diskuzní board. Je šířeno zdarma prostřednictvím GNU General Public License. Oproti jiným hotovým nástrojům pro vytvoření fóra je PunBB velice rychlé, graficky nenáročné a ukládaná data jsou menší, krom toho je PunBB také plně XHTML kompatibilní.
PunBB je napsáno v PHP, proto vyžaduje, aby Váš hosting podporoval programovací jazyk PHP. PunBB také vyžaduje jednu databázi, ve které budou uloženy veškerá data fóra. PunBB podporuje databáze MySQL, PostgreSQL a SQLITE.
PunBB začal vytvářet nejprve pouze pro své potřeby Rickard Andersson v roce 2003, chvíli po jeho prvním použití na webu se strhl velký zájem mezi provozovateli www stránek právě o toto fórum. V USA se PunBB stalo ohromně oblíbené pro jeho bezkonkurenční vlastnosti, které již nyní rozšiřuje a vylepšuje tým zkušených programátorů z celého světa.
V České republice a na Slovensku se začíná PunBB prosazovat až v roce 2006. Začátkem roku 2007 vzniká i česká a slovenská podpora tohoto fóra.
Od roku 2008 se vytváří také nová větev nástroje, jenž je založen na jádru PunBB. Ta je označována jako FluxBB.
Dne 9.11.2009 vyšla nová verze PunBB 1.3, která přináší mnohá vylepšení do daného fóra. Fórum převádí do univerzálního kódování UTF-8. Nová verze nabízí také SEF URL schéma, snadné přidávání doplňků, kompletní český překlad, zvýšení bezpečnosti a další.


Milan Adam

Prof. MUDr. Milan Adam, DrSc., Dr.h.c., byl český revmatolog a přední světový odborník v oboru biochemie pojivových tkání.
Promoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v roce 1952. Od roku 1954 působil ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze. Zde se kromě své vědecké a lékařské práce zasloužil o rozšíření ústavu do současné podoby. Zabýval se revmatologií, biochemií a biologií pojiv. Jako první na světě popsal vazbu solí zlata na kolagen při artritidě, změnu syntézy chrupavkového kolagenu typu II na typ I a III při patologických změnách v chrupavce, vliv kolagenních peptidů na příznaky osteoartrózy i distribuci kolagenních peptidů do buněk tkání kloubního systému, jejichž přítomnost v cytoplazmě prokázal imunohistochemickou detekcí.
V období 5. 12. 1989 - 29. 6. 1990 působil jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČSR, resp. ČR. Byl přednostou Revmatologické kliniky IPVZ. V roce 1992 založil spolu se svou dcerou a zetěm firmu specializovanou na vývoj a výrobu přípravků pro výživu a regeneraci kloubů a pohybového aparátu.
Publikoval více než 250 vědeckých prací u nás i v zahraničí. Za svůj život obdržel mnohá čestná vyznamenání, např.: Státní cenu, Medaili J. E. Purkyně, Čestný doktorát Univerzity v Remeši. Za svůj celoživotní přínos lékařské vědě byl v roce 2003 vyznamenán cenou UNESCO.


Mollicutes

Mollicutes je třída bakterií z kmene Firmicutes Patří k ní druhy, které postrádají peptidoglykanovou buněčnou stěnu. Někdy je třída vyřazována do samostatného kmene Tenericutes.
K zástupcům patří fytoplazmy a spiroplazmy, které způsobují bakteriální onemocnění rostlin. Patří k nejmenším prokaryotickým organismům. Souhrnně se jim často říká mykoplazmy. Jedinci jsou velmi malí, většinou 0,2-0,3 µm a liší se tvarem. Mnozí se mohou pohybovat. Mimo drobnou velikost mají také malé genomy, například Mycoplasma genitalium má jen 580 000 párů bází. Dnes víme, že se vyvinuly z grampozitivních bakterií s buněčnou stěnou.
Některé Mollicutes způsobují onemocnění, zejména v dýchací a urogenitální soustavě. K nim patří některé druhy rodů Mycoplasma, Ureaplasma a Erysipelothrix.


2. liga 1994/95

Název 2. liga v letech 1994/95 se může vztahovat na více soutěží:


Luigi Cagnola

Ve věku čtrnácti let začal studovat na Collegio Clementino v Římě a poté pokračoval na univerzitě v Pavii. Působil v profesích právnického charakteru, ale zajímal se současně silně o architekturu. Přihlásil se do soutěže o nejlepší návrh na Porta Orientale. Jeho práce byla oceněna ale nevybrána. Cagnola se vzdal své dosavadní práce a věnoval se zcela architektuře. Po smrti svého otce strávil dva roky ve Veroně a Benátkách, kde studoval místní stavební prvky. V roce 1806 byl vybrán jeho návrh vítězného oblouku pro svatbu Eugena de Beauharnaise s bavorskou princeznou. Byl postaven ze dřeva, ale později i z mramoru. Výsledkem je milánský Arco della Pace, který rozměry překonává pouze Arc de l'Etoile v Paříži. Mezi jeho další práce patří Porta di Marengo, zvonice v Urgananu a kaple Santa Marcellina v Miláně.
Cagnola zemřel pět let po dokončení Arco del Sempione, který navrhl pro své rodné město.


Seznam planetek 65501-65750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, APL - Apollonova skupina, ATN - Atenova skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PHA - potenciálně nebezpečná planetka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Mikuláš II.

Mikuláš II. byl papežem od 24. ledna 1059 až do své smrti. Krátce po svém zvolení vydal bulu In nomine Domini, v níž volbu papeže vyhradil biskupům a kardinálům.


Tamariu

Tamariu je menší městečko, které se nachází v Costa Brava. Jako celá Costa Brava město leží na severovýchodě Španělska a je 50 km od hranic z Francií. Patří k provincii Girona, které je hlavním městem Costa Brava. Tamariu má tu výhodu, že není obklopen turismem jako jiné lokality. Jak už se po celém Španělsku říká, klenotem Costa Bravy je právě tohle město.


Klasifikace vodácké obtížnosti

Pro účely vodní turistiky se sjízdné úseky toků řek hodnotí stupněm obtížnosti, který se zapisuje níže uvedenými zkratkami. V České republice se používá tzv. alpský systém, který se mírně liší od systému, který se organizace American Whitewater snaží prohlásit za mezinárodní.
Stupeň obtížnosti se stanovuje podle nejtěžších míst na daném úseku, ale mezi ně se nezapočítávají ojedinělé krátké překážky, které lze překonat jinak, jako typicky jezy. Pokud na daném úseku významně převládá obtížnost nižší, jen s několika těžšími úseky, je možno uvést nižší stupeň obtížnosti odpovídající většině toku a stupeň těžších úseků uvést za něj do závorky. Pokud se v úseku obtížnost často střídá, takže není účelné rozdělit hodnocení na kratší úseky podle jednotlivých obtížností, uvádí se rozmezí stupňů oddělené pomlčkou, nejprve nižší, poté vyšší.
Obtížnost vodního toku je velmi závislá na vodním stavu. Stupeň obtížnosti se obvykle uvádí pro průtok, který je pro danou řeku typický v její vodácké sezóně, což velmi často odpovídá stavům těsně nad minimem sjízdnosti. Za vyššího stavu obtížnost vzrůstá, často i o několik stupňů nebo za hranici sjízdnosti. Za extrémně vysokých stavů může obtížnost splutí opět klesat, přestože nebezpečí pohybu na řece nadále roste.
Označuje se zkratkou ZW. V novější literatuře se tato kategorie často již nijak nedělí s odůvodněním, že obtížnost všech stupňů proudící vody je vpodstatě stejná. Značná část autorů se ovšem drží starého systému a proudící vodu dělí do tří stupňů, neboť toto nese podstatnou informaci například pro odvození rychlosti plavby.
ZW nevyžaduje větší vodácké dovednosti nežli v případě potřeby být schopen včas přistát před překážkou, popř. uhnout z plavební dráhy. Znalost plavání není nutná, ale neplavci by měli být vybaveni plovací vestou. Ta je v některých případech vhodná i pro dobré plavce, např. při velké vzdálenosti ke břehu na širých vodních plochách.
Označuje se zkratkou WW a římskými číslicemi se rozlišují stupně:
V současnosti se často používá doplňující označení znaménky plus a minus uváděnými za číslem stupně, kdy toto značí obtížnost přesahující průměr ve své kategorii, resp. obtížnost nižší než průměr.
Nesjízdné úseky toků, obvykle jen jednotlivé překážky, se označují křížkem nebo v textu písmenem X.
Vzhledem k vývoji nových materiálů, konstrukcí lodí a dalších pomůcek se náhled na hodnocení jednotlivých toků postupem času mění. Je proto možné, že stejný úsek bude v novější literatuře hodnocen nižším stupněm nežli v literatuře starší, zejména pokud jde o místa dříve považovaná za nesjízdná. Ale mění se i jednotlivé toky, a to jak přirozenou cestou, tak především zásahy člověka.
První stupeň Class I Rapids je z hlediska obtížnosti chápán de facto jako ZW, není zde požadavek na ovládání lodi. Charakteristikou jsou mělčiny a malé vlnky.
Class II Rapids: Novice odpovídá popisem WW I. Nadprůměrnou obtížnost lze označit Class II+.
Class III: Intermediate zahrnuje některé prvky WW III jako nepravidelné vlny, ale připouští ještě plavbu otevřených pevných lodí, byť s rizikem. Mírou obtížnosti odpovídá nanejvýše WW II+. Lze použít značení Class III- i Class III+.
Class IV: Advanced již vyžaduje velmi dobré ovládání lodi a jmenuje rizika odpovídající WW IV. Značení Class IV- by odpovídalo WW III+, Class IV+ koresponduje s WW IV až WW IV+.
Class 5: Expert se dělí na více úrovní označovaných číslem za tečkou, které pokrývají interval od WW V- do WW VI. Nejjednodušší je 5.0, potom 5.1, 5.2 a zatím nejvýše 5.3, přestože počet úrovní je teoreticky neomezený. Rozdíl v obtížnosti mezi po sobě následujícími úrovněmi by měl být stejný, tj. rozdíl mezi Class IV a Class 5.0 je stejně velký jako mezi Class 5.0 a Class 5.1 atd.
Class VI: Extreme and Exploratory Rapids popisuje toky, které většinou ještě nebyly spluty, a představují maximální riziko, často s nemožností záchrany. Pokud se začnou jezdit častěji, jsou přehodnoceny jako Class 5.
Celkově je tato stupnice zaměřena spíše na míru rizika pohybu na řece nežli na obtížnost splutí. Tomu odpovídá i zahrnutí dalších faktorů, jako dostupnost koryta apod. Proto je přirovnání ke stupňům podle alpského systému jenom velmi přibližné.


Quod Libet

Quod Libet je audio přehrávač napsaný v programovacím jazyku Python, postavený na knihovně GTK+. Jeho hlavním cílem je umožnit uživateli organizovat si svou hudební kolekci tak, jak sám chce.
Jednou z unikátních funkcí tohoto přehrávače je možnost vyhledávání a sestavování vlastních playlistů s použitím regulárních výrazů. Součástí Quod Libetu je také editor metatagů, který je k dispozici i odděleně pod názvem Ex Falso.
Pro samotné přehrávání používá Quod Libet multimediální framework GStreamer, podpora hudebních formátů je tedy závislá na dekódovacích modulech nainstalovaných v GStreameru uživatele, avšak podpora formátů MP3 a Ogg je již ve výchozím nastavení.
Funkce Quod Libetu mohou být rozšířeny externími moduly, tzv. pluginy. Ty umožňují mimo jiné synchronizaci s MusicBrainz, kopírovat hudbu do přenosných MP3 přehrávačů a zobrazovat upozornění formou OSD. Quod Libet také podporuje Last.fm.


Reichenberg

Práce na projektu probíhaly velice rychle. V druhé polovině roku 1944, hned jak dostalo DFS povolení, se začalo s prací. A už během dvou týdnů byly vyrobeny čtyři varianty s krycím názvem Reichenberg. Letové zkoušky R-I probíhaly v září roku 1944 na letišti Lärz v severním Německu. Ale už v říjnu téhož byl projekt zrušen.
Zkoušek, které ukázaly nedostatky projektu, se zúčastnili i známí zkušební piloti Hanna Reitsch a Heinz Kensche. Leteckého výcviku se zúčastnilo asi 60 vybraných příslušníků Luftwaffe a 30 mužů z Waffen-SS, z jednotek Otto Skorzenyho.
Technicky se R-IV lišila od Fi 103 málo. Kromě nezbytných aerodynamických úprav, byl hlavní rozdíl v umístění kabiny v místě dvou nádob pro stlačený vzduch. Pilot seděl na sedačce vyrobené z překližky a před sebou na palubní desce měl jen několik přístrojů: gyrokompas, zatáčkoměr, výškoměr, rychloměr, letecké hodiny a spínač pojistky bojové hlavice. Čelní štítek průhledného krytu kabiny byl vyroben z neprůstřelného skla.
Puma měla být vypouštěna z bombardéru Heinkel He 111 H. Také byly provedeny pokusy se startem za pomoci raketových motorů. I když bylo vyrobeno asi 175 kusů, nikdy nebyla bojově nasazena.


Vendula

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +5,6%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.


John Douglas Cockcroft

John Douglas Cockcroft byl britský fyzik, který získal spolu s E. T. S. Waltonem v roce 1951 Nobelovu cenu za fyziku. Nobelova cena byla udělena za objevné práce přeměny atomových jader uměle urychlenými jadernými částicemi.


Pudu jižní

Pudu jižní, synonymum jelínek pudu, je jelínek z Jižní Ameriky. Jde o nejmenšího jelena na světě.
Pudu jižní je jednolitě tmavohnědě zbaven. V dospělosti je vysoký do 40 cm a dlouhý asi 85 cm se 7cm ocáskem. Váží 9 – 15 kg. Má krátké nerozvětvené parůžky.
Žije skrytým životem v deštných lesích a houštinách v různých prostředích od nížin až do hor. Obývá prostředí, které na jiných kontinentech obsadily kozy. Oproti většině jelenovitých savců se nesdružuje do stád.
Živí se rozmanitou rostlinou potravou, kterou v těchto lesích najde – listy i celými větvemi, plody, trávou apod. Mívá jen 1 mládě, které se rodí po 210 dnech březosti. Váží 1 – 1,5 kg a oproti dospělým jedincům je světleji hnědé bíle skvrnité.
Pudu jižní je zařazen do Červené knihy ohrožených druhů zvířat IUCN. Je ohrožen především ztrátou svého přirozeného prostředí díky rozvoji zemědělství, částečně také lovem. Odhaduje se, že v přírodě žije již jen 400 – 600 jedinců. Vzhledem ke skrytému způsobu života však tato čísla nemusejí být přesná.
Z českých ZOO jej už několik generací chová ZOO Praha. V zajetí se celkem dobře rozmnožuje – v Praze se jej 6krát podařilo odchovat, naposledy v červenci 2006; před tím v roce 2000. Dříve byl chován a 2krát rozmnožen i v ZOO Plzeň.


Žvava-Kvara

Žvava-Kvara také zvaná Žove-Kvara nebo Žoekvara je horská řeka v západní Abcházii, v Gruzii. Je dlouhá 20 km.
Prodírá se mezi vápenci na západních svazích Gagrského hřbetu v hlubokém a malebném kaňonu. Ústí do Černého moře u města Gagra.


Železniční trať Chomutov - Vejprty

Železniční trať Chomutov - Vejprty je 59 kilometrů dlouhá jednokolejná neelektrizovaná trať v Ústeckém kraji.
V roce 1972 byla zrušena větev trati Křimov – Reitzenhain. V současné době je omezována i doprava na hlavním traťovém úseku Chomutov – Vejprty. Od prosince 2007 jezdí po trati jen dva páry vlaků, a to jen v sobotu, neděli a svátky. Na jeden pár vlaků je obvykle nasazena dvoudílná jednotka Desiro Classic, na druhý z nich motorový vůz řady 810, v letním období posílený o přípojný vůz.


Vyhlazovací tábor Chełmno

Nacistický vyhlazovací tábor v Chełmnu byl umístěn 70 km od Lodže, poblíž vesničky Chełmno nad Nerem na polském území obsazeném v roce 1939 Němci a začleněném do župy Povartí. Byl to vůbec první nacistický vyhlazovací tábor a první tábor, kde se k zabíjení lidí používal jedovatý plyn. Byl určen k zabíjení židů z lodžského ghetta a celého území župy. Po dobu jeho existence zde bylo zavražděno nejméně 152 tisíc lidí, kromě zmíněných polských židů také polští a maďarští Romové, maďarští židé, Poláci, Češi a sovětští váleční zajatci.


Květ

Květ je orgán semenných rostlin, který jim slouží k pohlavnímu rozmnožování. Květy proto obsahují rostlinné reprodukční orgány, jejichž konečnou funkcí je produkce semen, které představují následující generaci těchto rostlin.
Z morfologického hlediska je květ souborem přeměněných listů přisedajících na zkráceném stonku, které jsou během procesu evoluce přeměněny tak, aby mohly účelně a efektivně plnit svou funkci. Skládá se obvykle z tyčinek, pestíku a obalů květních. Soubor většího množství květů se nazývá květenství.
Nejmenší květ má Wolffia, největší Rafflesia. Ze středoevropských druhů má největší květ asi leknín. Nejdelší květ má pak jednoznačně ocún jesenní.
Květ může obsahovat buď dva, barevně či tvarově rozlišené květní obaly, které pak nazýváme kalichem a korunou, nebo jeden nerozlišený květní obal, nazývaný okvětí.
Květy mohou být oboupohlavné - například divizna velkokvětá, nebo jednopohlavné, dělící se na samčí a samičí - ořešák královský. Tzv. mnohomanželné rostliny nesou květy jedno- i oboupohlavní.


Rouchovany

Obec Rouchovany se nachází v okrese Třebíč, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1126 obyvatel.


Katalánsko

Katalánsko je jedno ze 17 autonomních společenství a historické území na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře. Metropolí Katalánska, které ve středověku tvořilo součást Aragonského království, je velkoměsto Barcelona, v jejíž aglomeraci žije více než 3 miliony obyvatel. Celé Katalánsko je pak se 7 210 000 obyvateli druhým nejlidnatějším společenstvím Španělska.
Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie: Barcelona, Girona, Lleida a Tarragona. Menšími správními celky je 41 comarek.
Katalánsko na severu hraničí s Francií a Andorrou, na západě s autonomním společenstvím Aragonií, na jihu s autonomním společenstvím Valencií, na východě pak sousedí se Středozemním mořem.
Na hranicích s Francií se zde rozkládá pohoří Pyreneje, od kterého na jih odbočuje pohoří Cordillera Costero - Catalana, kopírující v nevelké vzdálenosti od Středozemního moře tvar zdejších pobřežních oblastí Costa Dorada a Costa Brava. Na západě Katalánska na jihu provincie Lérida se zde pak nachází nížina, po jejímž jižním okraji protéká nejdůležitější řeka regionu a jedna z významných řek Španělska Ebro.
K roku 2007 mělo 10 katalánských obcí více než 100 000 obyvatel:
Katalánci mají bohatou kulturní tradici a rádi demonstrují její nezávislost na Španělsku. Počátky katalánské literatury sahají do 12. století. Z Katalánska pocházejí světoznámí malíři, architekti a hudebníci.


Martin Pulpit

Martin Pulpit je český fotbalový trenér. Vyznává agresivní útočný fotbal, preferuje rozestavení 4-3-3.
Martin Pulpit s fotbalem začal v šesti letech ve fotbalovém klubu SK Horní Měcholupy, což je dneska předměstí Prahy, kde působil v přípravce a v mladších žákách. Ve starších žákách působil v Bohemians Praha. Dorostenecký věk prožil ve Viktorii Žižkov. V mužské kopané působil v klubech jako jsou ČKD Kompresory Praha, SK Spolana Neratovice, FK Slavoj Vyšehrad a Bohemians Praha.
Již v 18 letech Pulpita přivedl k trénování pan Vašek Vrána, bývalý hráč Sparty a vynikající levé křídlo. V klubu, kde působil jako hráč, tak vždy trénoval odpoledne nebo před svým tréninkem mládež a pak se věnoval trénování jako hráč. Do 28 trénoval mládežnická mužstva. Poté přišla první nabídka do profifotbalu, od tehdejší mužstva třetí ligy FK Pelikán Děčín.
Působil ve fotbalových klubech FK Pelikán Děčín, FC Vítkovice, FK AS Pardubice, FK Mladá Boleslav, SK Hradec Králové, FK Viktoria Plzeň, FK Baník Sokolov a SK Sigma Olomouc.
V současné době působí jako sportovní ředitel polského klubu Odra Wodzislaw.


Bachova květinová léčba

Bachova léčba je jakási varianta homeopatie, která používá „esence“, výluhy květů některých rostlin. Metodu zavedl v r.1928 dr. Edward Bach. Metoda, vzniklá v Anglii, pronikla a rozšířila se v dalších zemí Evropy včetně České republiky. Používají ji dnes nejen léčitelé, ale i někteří psychoterapeuti jako pomocný prostředek. Metoda je zaměřena primárně na léčbu duševních poruch, které jsou podle Bacha příčinou i všech chorob fyzických. Léky údajně nepůsobí chemicky, ale „zvyšují vibrace pacienta, otevírají cesty pro poselství našeho duchovního ega a přitahují duševní sílu“. Bach rozlišoval 38 různých patologických, „negativních“ duševních stavů, resp. „slabostí charakterů“ a 38 různých květin pro jejich léčení. Vhodné květiny vybral pomocí své ruky, kterou vkládal nad květinu a určoval tak její léčivou schopnost. Léky se připravují tak, že se květy, získané jen z divoce rostoucích rostlin, položí do pramenité vody na misku, na kterou musí po dobu 3-4 hodin působit slunce, které dodá kosmickou energii. Z této matečné tekutiny, konzervované koňakem, se připraví v továrně, situované v „Bachově centru v Anglii“ blízko Oxfordu, po ředění s alkoholem v poměru 1 : 240 „koncentrát“, z něhož se dvě kapky použijí na přípravu prodejného preparátu. Z něho pacient opět použije vždy jen dvě kapky do sklenice vody. Vhodný lék, resp. bylina se určí intuitivně nebo pomocí aplikované kineziologie, Elektroakupunktury dle Volla nebo pomocí kyvadla.
Kritici bachovy léčby tvrdí, že jde o typickou pseudovědeckou metodu s prvky homeopatie, patřící do rámce alternativní medicíny. Přesný způsob výroby není znám, neexistují ověřovací studie, téměř homeopatické ředění vylučuje specifický efekt. Lék je neškodný, ale značné nebezpečí pro pacienta spočívá v zanedbání řádné léčby, zejména proto, že metoda je doporučována jako spolehlivě účinná u všech chorob, a také proto, že masivně propagovaný Bachův preparát č. 39, připravovaný ze směsi 5 koncentrátů, tzv. „Rescue Remedy“, je určen pro první pomoc i u akutních, životu nebezpečných stavů, při šoku, úrazech, infarktu, mrtvici, delirium tremens atd.
Tento článek je převzat ze Stručného výkladového slovníku českých skeptiků, konkrétně z hesla Bachova květinová léčba, jehož autorem je Jiří Heřt.


Jaroslav Bába

Jaroslav Bába je český atlet, skokan do výšky. Jeho největšími sportovními úspěchy jsou bronzová medaile z HMS v atletice 2004 a bronzová medaile z Letních olympijských her 2004. Je také juniorským mistrem Evropy z roku 2003.
V roce 2005 skončil čtvrtý na HME v Madridu a v létě se stal v německém Erfurtu mistrem Evropy do 22 let. Rok 2006 pro něj začal rovněž úspěšně, když v lednu splnil limit na halové mistrovství světa, které hostila Moskva. Halovou sezónu však předčasně ukončilo těžké poranění kotníku , které si český výškař přivodil v únoru na závodě v německém Weinheimu. Rekonvalescence trvala déle, než podle původních předpokladů a Jaroslav musel zapomenout i na mistrovství Evropy v Göteborgu. O rok později se nekvalifikoval na HME, když jeho nejlepším výkonem v halové sezóně bylo 215 cm. V létě naopak prošel sítem kvalifikace na letním MS v Ósace, kde skončil osmý.
Po neúspěchu na HME 2009 v Turíně, kde poprvé vypadl v kvalifikaci se rozhodl pro změnu trenéra . Trenéra Aleše Dudu nahradil Jan Janků st., otec bývalých výškařů Jana a Tomáše Janků. Na MS 2009 odjížděl do Berlína jako jeden z adeptů na medaili. Před MS překonal hned ve čtyřech závodech výšku 231 cm, v Londýně dokonce 233 cm , což byl jeho nejlepší výsledek od zranění kotníku. Ve finále, které bylo kvůli průtrži mračen o dvě hodiny posunuto skončil na děleném pátém až osmém místě. Nad jeho síly byla výška 228 cm .
Jeho osobní rekord pod otevřeným nebem je 236 cm, tuto výšku zdolal 8. července 2005 v Římě a následně poprvé v kariéře pokoušel 240 cm. V hale dokázal skočit 237 cm v německém Arnstadtu, rovněž v roce 2005, zároveň se jedná o český rekord. Je vítězem mítinku Beskydská laťka.


Thiokol

Thiokol je americká korporace, která zpočátku podnikala v chemickém a gumárenském průmyslu a později výrobou raketových motorů na tuhé pohonné látky. Název Thiokol je odvozen z řeckých slov pro síru a lepidlo, jako narážka na jejich původní produkt.
Thiokol Chemical Company byla založena v roce 1929 a jejími hlavními produkty byla syntetická pryž a polymerová těsnění. V době druhé světové války se stala hlavním dodavatelem těsnění z kapalných polymerů. Produkce syntetické gumy a polymerů byla po mnoho let hlavní oblastí zájmu společnosti. Když v roce 1945 vědci v JPL objevili potenciál polymerů společnosti Thiokol jako stabilizačního činidla tuhého raketového paliva, otevřelo to nové pole působnosti a vyústilo ve více než 50 let trvající působnost Thiokol v aeronautickém průmyslu. Téměř každý velký kosmický projekt využíval produkty Thiokol.
Malé raketové motory byly vyvíjeny již v roce 1947 v Elktonu v Marylandu a roku 1949 byla vyvinut první raketový systém na tuhá paliva TX-18 Falcon. Roku 1949 bylo otevřeno výrobní středisko poblíž Redstone Arsenal v Huntsvile v Alabamě, kdy byly vyráběny rakety TX-18 Falcon, XM33 Pollux a TX-135 Nike-Zeus. Díky úspěchům s velkými motory rozhodla se společnost k riskantnímu kroku a roku 1956 zakoupila rozlehlé pozemky v Utahu a vytvořila zde testovací střelnici pro své nové rakety, ačkoli zatím neměla žádný státní kontrakt. Risk se vyplatil, když v roce 1958 obdržela zakázku letectva na vývoj motorů pro budoucí LGM-30 Minuteman. V témže roce se spojila se společností Reaction Motors, Inc., která se již dříve podílela na průkopnických leteckých projektech, jako byly Bell X-1, Douglas Skyrocket a North American X-15.
Vstup společnosti do skutečného kosmického výzkumu přišel s vývojem raketového motoru Castor, který poháněl testovací raketu Little Joe, sloužil jako druhý stupeň rakety Scout a používal se jako pomocný motor raket Delta, Thor a Atlas IIAS. V průběhu 60. let vyráběla společnost mnoho různých typů motorů pro kosmické programy: brzdné motory pro kapsle Mercury a Gemini, pomocné motory pro oddělování stupňů v programu Apollo a různé motory pro programy Pioneer, Surveyor, Viking, Voyager 1 a Voyager 2. Úspěch rakety Minuteman a dalších, položil základy pro vývoj dalších velkých projektů, jako Space Shuttle Solid Rocket Booster a rakety Peacekeeper. Thiokol se také podílela na projektu Poseidon, ze kterého vzešly SLBM UGM-96 Trident I a UGM-133 Trident II.


Čukotský autonomní okruh

Čukotský autonomní okruh je administrativní částí Ruska a součást Dálnovýchodního federálního okruhu. Rozprostírá se na poloostrově Čukotka a sousedí s republikou Sacha, Magadanskou oblastí a Kamčatským krajem.
Jedná se o nejvzdálenější severovýchodní region Ruska a od doby prodeje Aljašky Spojeným státům americkým je jediným regionem Ruska ležícím částečně na západní polokouli. Pobřeží Čukotského autonomního okruhu je omýváno Beringovým mořem, které je součástí Tichého oceánu, dále pak Čukotským mořem a Východosibiřským mořem, jež jsou součástmi Severního ledového oceánu. K okruhu patří také Wrangelův ostrov. Na severu Čukotské vrchoviny se nachází unikátní jezero Elgygytgyn.
Rozloha okruhu je 737 700 km2 a počet obyvatel byl 53 824 podle posledního sčítání lidu v roce 2002. Hlavním městem a administrativním centrem je Anadyr. Okruh se dělí na 8 rajónů, z nichž největší, Anadyrský, je o něco větší než Británie.
Čukotský národní okruh vznikl 10. prosince 1930 a byl součástí Kamčatské oblasti. 28. května 1951 byl včleněn do Chabarovského kraje a v roce 1953 se Čukotka stala součástí Magadanské oblasti. V roce 1980 byl změněn status na autonomní okruh. 17. června 1992 vyhlásila Čukotka oddělení od Magadanské oblasti, které bylo v roce 1993 schváleno ústavním soudem Ruské federace.
Národnostní složení Čukotky je velmi pestré. Žijí tu nepočetné skupiny malých národů – Čukčové, Eskymáci, Korjaci, Čuvanci, Evenkové a Jukagirci a samozřejmě i ruští a ukrajinští starousedlíci. Region byl stejně jako zbytek země v době Sovětského svazu vystaven kolektivizaci a pokusy o násilné usazení sibiřských nomádů.
Čukotka má velké zásoby surovin. Nachází se tu ropa, zemní plyn, uhlí, zlato a wolfram, jejichž těžba se rozvíjí. Vesnické obyvatelstvo se živí především pastevectvím sobů, lovem a rybolovem. Obyvatelstvo ve městech je naproti tomu zaměstnáno v těžebním a stavebním průmyslu, administrativě, kultuře, školství a lékařství.
Národnostní složení: Původní obyvatelstvo tvoří méně než jednu třetinu celkové populace. Podle posledního všelidového sčítání v roce 2002 bylo národnostní složení • Rusové 51,86 % • Čukčové 23,45 % • Ukrajinci 9,22 % • Eskymáci 2,85 % • Evenkové 2,61 % • Čuvanci 1,778 % • Tataři 0,99 % • Bělorusové 0,96 % • Jukagirci 0,34 % • Čuvaši 0,30 % • Moldavané 0,24 % • Burjati 0,22 % • Němci 0,22 % • Baškirové 0,22 % • Ázerbájdžánci 0,20 % • a několik dalších skupin, každá s méně než 100 osob. Navíc 2,23 % obyvatelstva neuvedlo do dotazníku žádnou národnost. Historický vývoj je uveden níže:
Gubernátor Čukotky, ruský finančník Roman Abramovič, který je mimo jiné i vlastníkem fotbalového klubu Chelsea F.C., investoval po svém zvolení v roce 2000 více než 1 mld. USD do rozvoje infrastruktury v regionu a do přímé pomoci obyvatelům. Vyskytly se však také informace o tom, že Čukotka poskytla tehdejší Abramovičově společnosti Sibněfť daňové úlevy ve výši 450 mil. USD.


Tažný drak

Tažný drak je sportovní nástroj využívaný při různých obdobách powerkitingu. Drak dokáže díky své konstrukci a velikosti vyvinout velký tah, což umožňuje jezdci získat rychlost, případně se nechat vynést do vzduchu. Síla draka s sebou ale také nese určité riziko úrazu, což řadí powerkiting k extrémním sportům.
Valná většina tažných draků využívá systému 4 šňůr, většinou o délce 20-25 m. Dvě hlavní, nosné šňůry jsou ukotveny k náběžné hraně draka a 2 ovládací šňůry jsou ukotveny k odtokové hraně. Někteří draci nafukovací konstrukce mají ještě pátou šňůru ukotvenou ve středu náběžné hrany, která usnadňuje otáčení a odstartování draka z vody.
Jezdec buď drží draka pouze rukama pomocí madel, anebo má na sobě trapéz ke kterému jsou nosné šňůry pevně připoutány. Ovládací šňůry jsou potom ukotveny k pohyblivé ovládací hrazdě; toto uchycení šňůr se nazývá de-power systém. Pomocí de-power systému je možné měnit délku ovládacích šňůr a tím řídit směr letu a sílu tahu draka. Existují i draci bez de-power systému, kteří mají pouze nosné šňůry větvící se k náběžné i odtokové hraně, jejich ovladatelnost je ale velmi omezená a používají se pouze k tréninku.
Nedílnou součástí konstrukce draka je také bezpečnostní systém, který umožňuje „odstřelení“ draka tak, že úplně ztratí tah a přitom zůstává k jezdci připoután alespoň jednou šňůrou.
Konstrukcí jsou velmi podobní křídlu pro paragliding. Drak se skládá ze dvou vrstev látky, mezi kterými je řada vzduchových kapes oddělených látkovými žebry. Žebra určují tvar draka, tvar žeber je velmi podobný profilu křídla letadel. Náběžná hrana draka je otevřená, což umožňuje naplnění komor vzduchem a udržování stálého tlaku uvnitř komor. Nosné i ovládací šňůry jsou rozvětveny a uchyceny k tělu draka v mnoha bodech, což pomáhá udržovat stálý tvar.
Draci komorové konstrukce se používají většinou pro pozemní varianty powerkitingu a také se hodí pro trénink začátečníků, protože po pádu na zem splasknou a ztratí tah. Vyrábějí se i komoroví draci s uzavřenou náběžnou hranou, uzpůsobení k použití na vodě; k jejich masovému rozšíření mezi kitesurfery ale zatím nedošlo.
Běžně vyráběné velikosti komorových draků jsou 3-12 m2. Používaná velikost záleží na účelu použití, váze jezdce a aktuálních podmínkách. Malé velikosti se používají pro trénink, jízdu na bugině nebo bruslích po hladkém povrchu, případně pro snowkiting a landkiting při extrémním větru. Při standardních větrných podmínkách se pro snowkiting a landkiting používají velikosti 6-12 m2, v závislosti na váze a zkušenostech jezdce.
Na rozdíl od komorových draků mají nafukovací draci pevnou konstrukci. Konstrukce se skládá z několika vzduchových kapes, které po nafouknutí na dostatečný tlak drží tvar. Jedna hlavní kapsa vyztužuje náběžnou hranu draka, další menší kapsy fungují jako žebra a udržují samotné tělo draka napnuté.
Nafukovací draci se používají při kitesurfingu, protože je možné znova nastartovat pokud spadnou do vody. Někdy se používají i při pozemních variantách powerkitingu, ale nevýhodou oproti komorovým drakům je nutnost nafouknout draka pumpou a také nebezpečí poškození/propíchnutí kapes.
Nosné a ovládací šňůry jsou ukotveny v rozích draka a nevětví se, což způsobuje výrazné ohnutí draka a snížení efektivní plochy. „Céčka“ mají navíc pátou šňůru, ukotvenou uprostřed náběžné hrany, která umožňuje odstartování draka z vody a také slouží jako bezpečnostní prvek - po nouzovém odstřelení zůstane drak připevněn k jezdci pouze za pátou šňůru.
Modernější typ draka, který má díky komplikovanějsí konstrukci větší větrný rozsah a vyšší efektivní plochu; chováním ve vzduchu se přibližuje komorovým drakům. Nosné i ovládací šňůry se větví a drak je tak ukotven v několika bodech, což pomáhá držet tvar; Bow draci nemají pátou šňůru, protože není nutná při startování draka z vody. Nevýhodou Bow draků je, že jsou ve vzduchu pomalejší než „céčka“, kvůli chybějící páté šňůře se mohou převrátit a navíc při jízdě vyvíjejí větší tah na bar.
Běžné velikosti nafukovacích draků jsou 6-16 m2, velikost opět závisí na větru a váze jezdce.


Linduška rudokrká

Linduška rudokrká je malý pták z čeledi konipasovitých. Mladí ptáci se podobají lindušce luční, dospělí se od všech ostatních druhů lindušek liší rezavým hrdlem, jehož barva může u samců zasahovat až do okolí oka. Ve všech šatech je hustě černě čárkovaná, včetně hřbetu a kostřece. Hnízdí na holých horských svazích a v tundře na severu Evropy; u nás pravidelně protahuje na jaře i na podzim.


Polytematický strukturovaný heslář

Polytematický strukturovaný heslář je původním produktem Státní technické knihovny . Jedná se o česko-anglický slovník hesel, který slouží jako nástroj pro pořádání a vyhledávání dokumentů podle tématu. V současnosti obsahuje přes 13 500 hesel ze všech základních oblastí lidského poznání. Heslář tvoří stromovou strukturu zahrnující pojmy od těch nejobecnějších až po ty nejužší. Jednotlivá hesla jsou vzájemně propojena. Hesla jsou rozdělena do 44 tematických řad a každé z nich je v rámci oboru zařazeno do šesti-, výjimečně sedmistupňové hierarchie.
Polytematický strukturovaný heslář obsahuje tři základní struktury - hierarchickou, asociační a ekvivalenční. Pro hierarchickou strukturu je charakteristický vztah nadřazenosti a podřazenosti. Vztahy asociace jsou využity v případech, kdy chceme upozornit uživatele na další příbuzná hesla, která jsou umístěna v jiné části hesláře. Jsou řešena přidruženým odkazem „viz též“. Ekvivalenční struktura představuje vazbu mezi heslem a nepreferovaným termínem. Řeší ji vylučovací odkaz „viz“.Každé heslo je v rámci oboru podle svého obsahu a míry obecnosti zařazeno do šesti-, výjimečně sedmistupňové hierarchie. PSH tvoří stromovou strukturu. Základ, tedy kořen stromu, reprezentuje 44 hesel označujících tematické řady. Každé heslo má k sobě přiřazenou dvouznakovou zkratku, jež označuje příslušnost hesla do dané tematické řady. Díky tomu lze u hesel stojících na nižším stupni hierarchie zjistit příslušnost k dané tematické řadě.
Polytematický strukturovaný heslář je původním produktem Státní technické knihovny. Práce na hesláři byly zahájeny v roce 1993. Několikrát byly tyto aktivity podpořeny grantovými prostředky Ministerstva kultury a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Od roku 1995 je PSH používán k věcnému popisu v STK, od března 1997 je rovněž distribuován všem externím zájemcům, jak knihovnám, tak i komerčním firmám. V dubnu 2000 získala STK grant MK na překlad PSH do angličtiny. V listopadu 2006 byl úspěšně implementována do systému Aleph. V současné době je heslář znovu aktualizován a rozvíjen v oddělení speciálních služeb a PSH ve Státní technické knihovně, aby sloužil jako uživatelsky přívětivý prostředek pro vyhledávání dokumentů a informací podle tématu ve stále více knihovnách.
Logo Polytematického strukturovaného hesláře vytvořila v roce 2008 Andrea Hrušková. Nové, moderní logo má technický základ, který vyjadřuje vazbu na mateřskou instituci. Strukturovanost loga poukazuje na jednu z předních vlastností PSH. Pro příležitosti, které to vyžadují, byla vytvořena rozepsaná varianta loga PSH.
Uživateli PSH jsou např. knihovny univerzitní, vědecké, odborné, výjimečně i městské knihovny, knihovny občanských sdružení a jiné. Mezi další uživatele patří komerční firmy, mj. ty, které vytvářejí automatizované knihovnické systémy. Konkrétními aktivními uživateli jsou kromě Státní technické knihovny v Praze např. knihovny Českého vysokého učení technického v Praze, Ústřední knihovna Vysokého učení technického v Brně, Vědecká knihovna v Olomouci, knihovna Západočeského muzea v Plzni či Ústřední knihovna Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Jednotlivci se mohou stát uživateli PSH zprostředkovaně, např. při vyhledávání v katalogu knihovny, která PSH aktivně využívá.


Dělení nádorů podle histiogeneze

Mezenchymální nádory vznikají z tkání mezenchymu, maligní mezenchymové nádory se nazývají sarkomy
V cévách mohou vznikat tyto nádory, obecně také zvané angiomy:
Smíšené nádory, tedy nádory ze dvou tkání různého původu, můžeme dále dělit na:


Hoegaarden

Hoegaarden je obec ve Vlámském Brabantu v Belgii. Obec leží na řece Grote Gete; skládá se z místních částí Hoegaarden, Meldert a Outgaarden. Na začátku roku 2006 měl 6226 obyvatel na rozloze 33,93 km2.
V Hoegaardenu sídlí pivovar Hoegaarden. V prosinci 2005 bylo rozhodnuto, že se výroba přesune do pivovaru Jupille v jižní Belgii, což se však neuskutečnilo.


Rozloha

Rozloha neboli plocha je údaj o velikosti území. Určuje se v plošných mírách, obvykle v km&sup2; nebo ha. Hektar je čtverec 100×100 metrů a 1 km&sup2; odpovídá 100 hektarům. V hektarech se udává rozloha některých menších území, např. přírodních rezervací. Některé země používají vlastní jednotky, vybočující z metrického systému, např. ve Spojených státech se rozloha udává ve čtverečních mílích.


Anda-Louise Bogza

Mgr. Anda-Louise Bogza je česká operní pěvkyně-sopranistka rumunského původu žijící trvale v Praze. Je nositelkou Ceny Thálie v oboru opera za rok 2007. V České republice nyní působí jako sólistka Státní opery v Praze.


Spektrofotometrie

Stanovení vlastností vzorku, např. koncentrace určité látky, na základě pohlcování světla určité vlnové délky se označuje jako fotometrie. Pokud se neměří jen při jedné vlnové délce, ale hodnotí se určitý úsek spektra, mluvíme o spektrofotometrii.
Míra pohlcování světla vzorkem se popisuje veličinami transmitance, absorbance či optická hustota. Pro spektrofotometrická stanovení se používají fotometry a spektrofotometry.


Josef Kempný

Josef Kempný byl dlouholetý komunistický funkcionář a předseda vlády České socialistické republiky. Mimo jiné byl 4 roky předsedou ostravského Městského národního výboru.
Narodil se v hornické rodině. Po dokončení základní školy navštěvoval reálné gymnázium v Orlové, avšak odmaturoval na gymnáziu v Přívoze. Začal studovat na Vysoké škole technické v Brně, avšak z důvodu zavření českých vysokých škol nacisty nedokončil ani první semestr. Pracoval jako dělník, po osvobození jako stavební technik. V letech 1948–1951 pracoval jako krajský ředitel Československých stavebních závodů v Ostravě, v letech 1951–1952 jako ředitel Stredoslovenských staveb Zvolen a do počátku roku 1954 jako ředitel Priemstavu Snina.
V březnu 1954 se vrátil do Ostravy, kde se ujal vedení národního podniku Bytostav. Josef Kotas ho tehdy hodnotil jako schopného a iniciativního člověka, byť někdy až agresivního při prosazování svých návrhů týkajících se výstavby nebo adaptace Ostravy. Do roku 1963 stihl dálkově dokončit vysokou školu a v roce 1965 získal titul kandidáta věd.
Členem KSČ se stal až po válce, a to 1. června 1945. Přesto prakticky ihned vykonával celou řadu stranických funkcí. Předsedou Městského národního výboru v Ostravě byl zvolen 1. července 1964. I v této funkci věnoval zvýšenou pozornost bytové výstavbě a možné těžbě uhlí pod středem Ostravy. Pod jeho vedením pokračovala intenzivní výstavba porubských a zábřežských sídlišť.
V roce 1968 nejprve zaujal vyčkávací postoj, avšak po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se přiklonil na stranu normalizátorů. Bývalý poslanec Severomoravského krajského národního výboru Ladislav Navrátil ve svých vzpomínkách uvedl, že byl Kempný o vstupu cizích vojsk předem informován. V listopadu 1968 byl zvolen tajemníkem Ústředního výboru KSČ a 20. prosince 1968 rezignoval na funkci předsedy MěNV v Ostravě.
V letech 1968–1976 byl poslancem České národní rady, od září 1969 do ledna 1970 předsedou vlády České socialistické republiky a místopředsedou vlády Československé socialistické republiky. V letech 1981–1989 byl poslancem Federálního shromáždění. Po 17. listopadu 1989 se vzdal všech svých funkcí. Po vyloučení z KSČ v roce 1990 se zcela stáhl do ústraní.
Byly mu uděleny mj. Řád republiky, Řád Vítězného února, Řád Klementa Gottwalda, vyznamenání Za zásluhy o Lidové milice či titul Hrdina socialistické práce.


Observatoř u zelené žáby

Observatoř u zelené žáby byla dočasná astronomická pozorovatelna, ze které Josef Jan Frič s Františkem Nušlem prováděli přibližně v letech 1901–1905 svá pozorování.
V roce 1898 zakoupil Josef Frič na kopci Manda nad Ondřejovem pozemek pro svoji observatoř. Po dobu její výstavby však chtěl provádět pozorování a především vyvíjet a zkoušet svůj nový geodetický přístroj – tzv. cirkumzenitál. Proto si od Eleonory Ehrenbergerové zapůjčil pozemek na úpatí tohoto kopce a zde si zřídil dočasnou astronomickou pozorovatelnu. Nazval jí podle vinárny na Starém Městě v Praze, kam František Nušl chodil.
Zdálo by se, že Frič s Nušlem si takto pojmenovali svoji pozorovatelnu jen soukromě; byl to však její oficiální název, protože jej takto uvedli v minimálně dvou svých vědeckých publikacích. Zelené žáby jsou pak zobrazeny i na jednom z domků ondřejovské observatoře.


Národní stadion

Národní stadion je sportovní stadion ve Varšavě. Jeho kapacita bude dosahovat až 63 000 míst. Stadion bude zbudován v roce 2011. V roce 2012 se zde bude konat Mistrovství Evropy ve fotbale 2012.


Zlatá horečka na Klondiku

Zlatá horečka na Klondiku je pokládána za jednu z největších masových migrací za nalezišti zlata v dějinách. Koncem 19. století přivedla desítky tisíc lidí do pusté oblasti Klondike u dnešního města Dawson City v kanadském teritoriu Yukon.
V srpnu 1896 Američan z Kalifornie George Carmack společně s manželkou Kate a švagry Keishem a Káa Gooxem chytali lososy na řece Klondike. Kate a oba švagři byli příslušníky indiánského kmene Tagishů. Čtveřice se zde setkala s Robertem Hendersonem, zkušeným zlatokopem, který hledal zlato už 25 let po celém světě, ale přesto se mu nedařilo zbohatnout. Jeho vyprávění o tom, že v okolí řeky Klondike by se měla nacházet naleziště zlata, zaujalo Carmacka. Jeho poslední slova, vyjadřující negativní postoj k Indiánům jej ale velmi roztrpčila.
Carmack se společníky se poté přesunul o několik kilometrů proti proudu řeky, ke Králičímu potoku. Chtěli zde kácet stromy a klády prodat na pile u Fortymile Creeku. Díky Hendersonovu vyprávění zároveň hledali v potoce zlato. 17. srpna 1896 zlato skutečně našli. Naleziště bylo mnohem vydatnější než všechny do tehdejší doby objevené v oblasti Yukonu. Díky nálezu byl také Králičí potok přejmenován na Bonanza Creek. O tom, kdo ze skupiny první zlato objevil, se dodnes vedou spory. Většinový názor se přiklání k Skookum Jimovi. Oficiálně byl objev připsán Carmackovi, protože on požádal úřady o registraci zlatonosné parcely, poté, co se mu podařilo přesvědčit společníky, že požadavku Indiánů by nemuselo být vyhověno. Podle tehdejších kanadských zákonů si mohl každý zaregistrovat v oblasti jen jednu parcelu - claim, o rozměrech 152 metrů na 305 metrů. Výjimkou byl objevitel zlata, který mohl mít claimy dva. Zároveň zaregistroval po jednom pro svou ženu a své dva společníky. Zpráva o objevu zlata se rychle rozšířila ve zlatokopeckých táborech v údolí řeky Yukon a zanedlouho byly pozemky v okolí Bonanza Creek i sousedních Eldorado Creek a Hunker Creek zabrané lidmi, kteří předtím hledali štěstí jinde na řece Yukon. Henderson, ačkoliv hledal zlato jen několik kilometrů odtud, se o nálezu dozvěděl až ve chvíli, kdy všechny bohaté pozemky už byly obsazené. Zkoušel své štěstí na Hunker Creeku, ale díky podlomenému zdraví byl nucen prodat svůj pozemek za tři tisíce dolarů. Tento claim vynesl novým majitelům zlato za 450 tisíc dolarů než pozemek prodali dále za 200 tisíc.
Díky extrémní izolaci Klondiku od okolního světa se zpráva o bohatých nalezištích zlata dostala do USA až příští rok. 14. února 1897 dorazili první zlatokopové do přístavu v Seattlu. Na další parník, který připlul o několik dní později do San Francisca už čekaly tisíce zvědavců. Zpráva o tuně zlata na jeho palubě se okamžitě rozšířila po celém světě vypukla opravdová zlatá horečka. Do odlehlé oblasti Klondike se vydaly tisíce lidí z celého světa. Většina dychtivých zlatokopů připlula do přístavů Skagway nebo Dyea na Aljašce. Hřebeny Pobřežních hor překonali přes průsmyk Chilkoot nebo Bílý průsmyk. Cestu od pobřeží přes průsmyk museli překonat mnohokrát, každý zlatokop s sebou musel nést mimo nářadí na rýžování až jednu tunu zásob, aby mohl přežít zimu v kanadské divočině. Příslušníci kanadské Severozápadní jízdní policie to na hranicích Kanady důsledně kontrolovali. Každý zlatokop musel mít například 200 liber slaniny, 800 liber pšeničné mouky, 200 liber kukuřičné mouky, 150 liber fazolí, 150 liber sušeného ovoce, 75 liber cukru, 50 liber rýže, 75 liber kávy a krabici kondenzovaného mléka. Zpočátku cesty mohli využívat tažná zvířata, ale později se terén stal tak náročným, že zásoby museli nést sami. Závěr cesty k průsmyku Chilkoot byl velmi strmý a riskantní, na posledních 800 metrech bylo převýšení až 300 metrů. Cesta vedla ledovým polem, ve kterém vytesali 1500 schodů. Na každý z nich se vešel jen jeden muž.
Na této úzké cestě se tísnil nepřetržitý zástup lidí. Kdo z něj vypadl, musel se vrátit dolů a začít od začátku. Na Bílém průsmyku, nacházejícím se v nižší výšce byla situace ještě horší. Trasa k němu byla známá jako Chodník mrtvých koní, protože podél této cesty zahynulo na tři tisíce tažných zvířat. Po překonání hřebenů čekal zlatokopy sestup k jezeru Bennett na kanadské straně hor, kde se nekonečný proud lidí zastavil. Na břehu jezera přes zimu vyrostlo městečko z několika tisíc stanů. Lidé káceli stromy a vyráběli provizorní plavidla, přestože většinou tuto práci nikdy nedělali. Potom jim nezbývalo než jen čekat až na jezeře roztaje led. 29. května bylo poprvé možno plavidla spustit na vodu. V průběhu 48 hodin se flotila, čítající 7 124 plavidel, naložená téměř 15 tisíci tunami zásob vydala na 800 kilometrů dlouhou cestu přes jezera a kaskády po proudu řeky Yukon, až na vytoužený Klondike.
Odhaduje se, že v období zlaté horečky přišlo do liduprázdných oblastí okolo řeky Klondike až sto tisíc lidí, z toho v Dawson City jich bylo v roce 1898 skoro 30 000. Většina z nich však přišla příliš pozdě na to, aby zde zbohatli. Uplynuly už dva roky od objevení naleziště na Bonanza Creek. Všechny výnosné pozemky byly už zabrané a mimoto zlata bylo stále méně a méně. Když do toho přišla zpráva o nových nalezištích na Aljašce, lidé se začali houfně stěhovat tam a zlatá horečka na Klondiku skončila.
Na objevení zlata na Klondiku zbohatli nejen zlatokopové, ale především podnikatelé a podnikavci. Jedním z nejznámějších byl Joseph Francis Ladue, který je považován za zakladatele města Dawson. Ladue na Yukonu nebyl žádný nováček, žil zde od roku 1882 a zkoušel své štěstí nejdříve jako zlatokop, obchodník a podnikatel. Vlastnil pilu u ústí řeky Sixtymile River, několik kilometrů od Klondiku proti proudu řeky Yukon. Pochopil, že obchodováním se zlatokopy se dá vydělat víc peněz, než samotným hledáním zlata. Přišel na soutok řek Klondike a Yukon pouhých pět dní po Carmackově nálezu. Vytyčil zde pro sebe 64 hektarový pozemek a šel si ho okamžitě zaregistrovat do Fort Constantine u ústí Fortymile Creek do Yukonu. Hned po návratu se pustil do stavby skladu a malé chatrče pro sebe, která však sloužila i jako hostinec. Vznikající město pojmenoval Dawson na počest kanadského geologa George Mercer Dawsona.
V lednu 1897 bylo v Dawsonu asi pět srubů a malé stanové městečko. Na jaře mělo město už 1400 obyvatel a začaly se tu točit velké peníze. Noc v hostinci J. Laduea stála 50 $, jedno vejce 1 $, pětiminutová koupel 1,5 $. V červenci 1897 otevřel Harry Ash nový hostinec. Jen první noc měl tržbu 30 000 $ a každou další 3000 dolarů. Po třech měsících Ash z Dawsonu odešel se 100 000 dolarů. Koncem léta bylo v Dawsonu už deset hostinců, tanečnice v nich vydělávaly až 100 dolarů za noc. Ladue začal prodávat městské pozemky za 200 $ za čtvereční stopu. Koncem léta mělo město už 3500 obyvatel. Největší vlna přistěhovalců však dorazila až v následujícím roce, kdy dorazili lidé putující měsíce ze Skagway a Dyea. Ze sta tisíc, kteří se vydali na cestu, jich sem dorazilo čtyřicet tisíc. Ceny městských pozemků vyletěly do závratných výšek. V létě 1898 se Dawson City stalo největším městem na severoamerickém kontinentě na západ od Winnipegu a na sever od San Francisca. Ještě ten rok ale jeho sláva začala upadat. Všechna bohatá naleziště už byla zabraná a většina nově příchozích neměla šanci zabrat si nové. Mohli si pozemek jen odkoupit, to však bylo příliš drahé. Když v roce 1899 přišly zvěsti o nových nalezištích na Aljašce, většina lidí se přesunula tam a počet obyvatel poklesl až na 8000. V roce oficiálního uznání Dawson City za město, zde žilo méně než pět tisíc lidí. Později klesl počet obyvatel i pod tisíc a v roce 2006 tu žije 1327 obyvatel.
Zlato se na Klondiku těžilo a stále ještě těží na tzv. placerech. Slovo placer pochází ze španělštiny a jeho původním významem je písčina. Označuje se jím místo, kde je zlato uložené v nánosech písku nebo štěrku v korytech řek. Nejjednodušším způsobem jak zlato získat z placeru je rýžování. Využívá se přitom toho, že zlato je zhruba devatenáctkrát těžší než voda a mnohem těžší než štěrk a písek. Při ručním rýžování se nabírá směs štěrku a písku do kovové pánve a pomocí proudu vody a za neustálého kroužení pánví se z ní postupně odplavují lehčí částice. Stejný princip se využívá i při rýžování zlata ve velkých otevřených bednách opatřených na dně příčkami na zpomalení pohybu částeček zlata, do kterých se přidává rýžovaná směs lopatami. Tento způsob byl v počátečním období na Klondiku typický.
Těžba zlata na Klondiku měla i svoje specifikum, vyplývající z klimatických podmínek. Už několik metrů pod povrchem se nachází permafrost - věčně zmrzlá půda, nerozmrzající ani za největších letních teplot. Po počáteční těžbě v horních vrstvách začali zlatokopové těžit hlubší vrstvy a narazili na zmrzlou půdu. Tu napřed museli rozmrazit. Zpočátku prostě rozdělali na vrstvě kterou chtěli odtěžit oheň. Od roku 1902 se začalo používat k rozmrazování vodní páry. Táto činnost se vykonávala v zimě. Rozmrazenou horninu těžili ze šachet pomocí ručních rumpálů a ukládali jí na povrchu. Na jaře ji potom vodou promývali. Zlato se na Klondiku těžilo ještě dlouho po skončení zlaté horečky, dokonce v posledních letech se těžba obnovila, i když už není tolik rentabilní jako dřív. Nešlo však o individuální rýžování, ale o průmyslovou těžbu velkými plovoucími bagry. První z nich začal těžit už v roce 1899 za doznívání zlaté horečky.
Mezi desítkami tisíc lidí, kteří přišli za zlaté horečky hledat na Klondike zlato byl i Jack London, který své zážitky použil při psaní knih Bílý tesák a Volání divočiny. London přišel na Yukon jako jednadvacetiletý v září 1897 a zkoušel štěstí jako zlatokop na potoce Henderson Creek, 120 km jižně od Dawson City. Jeho chatrč byla po zlaté horečce opuštěná a znovuobjevená v roce 1936. V roce 1965 byla chatrč rozebrána a z původních prken byly zhotoveny dvě repliky. Jedna z nich byla postavena v Londonově rodišti a druhá v Dawson City, kde bylo zároveň otevřeno i muzeum věnované Jacku Londonovi. Dalším uznávaným literátem spojeným se zlatou horečkou byl básník Robert W. Service, jehož chatrč dodnes stojí v Dawson City.
Ačkoliv zlatá horečka na Klondiku trvala jen pouhé dva roky, Klondike a Dawson City se díky ní staly známými po celém světě. Dawson City se snaží vzpomínku na zlatou horečku stále udržovat. Je tomu přizpůsobena i architektura města, nejsou zde žádné výškové budovy a i nově postavené budovy se musí stavět ve stylu z časů zlaté horečky. Turistika se stala nejdůležitějším hospodářským odvětvím ve městě a přes značnou vzdálenost od velkých center navštěvuje Dawson City každoročně velké množství turistů.


Highland

Highland je jedna ze 32 správních oblastí Skotska. Vznikla v roce 1975 z dřívějších hrabství Sutherland, Caithness a Nairnshire a částí hrabství Inverness-shire, Ross a Cromarty, Argyll a Moray. V současné podobě existuje od 1.dubna 1996, kdy došlo ke zrušení zdejších distriktů a správní orgány dosavadního regionu začaly plnit i úkoly, které plnily správní orgány zrušených distriktů. Oblast má rozlohu 25 659 km2 a 213 590 obyvatel. Sousedí se správními oblastmi Moray, Aberdeenshire, Perth a Kinross a Argyll a Bute. Největším městem a správním centrem oblasti je Inverness.


Süleymanova mešita

Toto je seznam článků pojednávajících o historii evropských států. Vytvořeno na základě Ioannova testu kvality.
Primárním cílem by mělo být dosáhnutí u všech článků alespoň úrovně 2.
Dílčí hodnocení: x = menší problémy, xx = zásadní problémy
Toto hodnocení bere v potaz průměrnou návštěvnost článků v období březen až květen 2009, výsledek je dále upravován na základě významnosti státu.
Výpočet tohoto indexu je složitější, pro podrobnější informace kontaktujte autora této stránky.
Poznámky: 1 Státy ležící v Asii, kulturně a historicky zařazovány do Evropy 2 Státy ležící větší částí svého území v Asii


Škrkavka šelmí

Škrkavka šelmí je kosmopolitně rozšířený parazit psovitých a kočkovitých šelem, případně dalších masožravců. Jedná se o hlístici, která parazituje v tenkém střevě hostitele. Ve srovnání se škrkavkou psí a škrkavkou kočičí je výskyt toho parazita méně častý. Dalším rozdílem oproti zástupcům rodu Toxocara je fakt, že k infekci dochází častěji u dospělých zvířat než u mláďat, a to především ve velkochovech nebo zoologických zahradách.


Tomáš Baránek

Tomáš Baránek je český spisovatel a publicista. Vystudoval matematickou informatiku na Masarykově univerzitě v Brně, od roku 1994 pracoval ve vydavatelství Computer Press. Od roku 2004 se věnuje především volné literární tvorbě a vydavatelské činnosti.
V roce 2004 vydal sbírku erotické poezie Bez uzdičky. V roce 2005 vydal Tomáš Baránek „praktickou příručku technologie lovu“ Jak sbalit ženu. Díky Baránkově analýze tématu konečně vstoupila problematika seznamování jako vážné téma i do mainstreamových médií, pro něž se autor stal „guruem“ v této oblasti. V tištěných i internetových médiích bylo publikováno téměř 150 článků na téma týkající se autora či knihy.
Je komentátorem časopisu Style, v roce 2006 publikoval v časopise Reflex pravidelný sloupek o seznamování pod názvem Kontaktáž.
Je autorem divadelní hry z prostředí profesionálních „baličů“ Jak sbalit ženu, která bude mít v prosinci 2009 českou premiéru v brněnském divadle BURANTEATR. Ve spolupráci s tímto divadlem připravuje i interaktivní výukové kurzy seznamování.


Lake George

Lake George je malé město v okrese Warren, v americkém státu New York. V roce 2000 měl Lake George 985 obyvatel. Číslo udává počet obyvatel pouze v zimních měsících, v létě a o prázdninách se počet obyvatel zvýší na 15 tisíc. Podle administrativního členění státu má status village.
Village of Lake George leží v okrsku Town of Lake George při jižním okraji jezera Lake George.
Lake George leží na bývalé trase mezi britskými a francouzskými koloniemi. Původně na místě města stála pevnost Fort William Henry, která je dnes zrekonstruovaná.
Podle Amerického úřadu pro sčítání má celkovou rozlohu 1,6 km2. Město leží na okraji Adirondackého Národního parku. Lake George se nachází přibližně 322 km od města New York.
Lake George je oblíbenou turistickou destinací, proto se v letních měsících zvýší počet obyvatel z necelého tisíce na 15 tisíc obyvatel.
Podle sčítání z roku 2000 zde bylo 985 obyvatel, 448 domácností a 237 rodin žijících ve městě, hustota zalidnění byla 623.7/km2. Etnické složení obce bylo 97,4% Běloši; 1% Černoši; 0,1% Původní Američané; 0,6% Asiaté, 0,3% Ostatní rasy; 0,6% Dvě nebo více ras. Obyvatelé Hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 0,7% populace.
Okrsek Town of Lake George, ve kterém město leží, má 3 578 obyvatel.


Čeminy

Čeminy jsou vesnice v okrese Plzeň-sever, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 254 obyvatel. Vsí protéká Čeminský potok.
Za zmínku stojí barokní zámek, přestavěný kolem roku 1700 ze zdejší tvrze. Kolem roku 1830 byl zámek rozšířen.


Poslední večeře

Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejíž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v milánském kostele Santa Maria delle Grazie. Da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d'Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři.


Seznam regionů Kanady

Kanadské provincie a teritoria se ve směru od západu na východ seskupují do následujících regionů:
Místa v kanadském senátu jsou rovnoměrně rozdělená mezi čtyři regiony: Pobřežní provincie, Quebec, Ontário a Západ, se speciálním postavením pro Newfoundland a Sever.
Všechny provincie a teritoria jsou rozdělené do regionů podle různých oficiálních a neoficiálních kritérií. V některých provinciích fungují regiony oficiálně určené jejich vládami, v jiných nemají regiony žádný oficiální statut.


Francis de La Porte de Castelnau

François Louis Nompar de Caumont La Force, comte de Castelnau byl francouzský přírodovědec. Byl znám též jako François Laporte nebo Francis de Castelnau
Narodil se v Londýně a studoval přírodopis v Paříži. V letech 1837 až 1841 vedl vědeckou expedici do Kanady, kde studoval faunu kanadských jezer a politický systém Horní Kanady a Dolní Kanady a Spojených států.
V letech 1843 až 1847 s dvěma botaniky a prearátorem prošli Jižní Ameriku od Peru po Brazil, po rozvodí řek Amazonka a La Plata.
Sloužil jako francouzský konzul v Bahia v Siamu od 1848 do 1862 a v Melbourne, Austrálie od 1864 do 1877.


Častolovice

Častolovice jsou městys poblíž Rychnova nad Kněžnou, pod jehož správu patří. V roce 2006 měly 1650 obyvatel.
Častolovice leží v Královéhradeckém kraji, asi 30 km východně od krajského města Hradce Králové, jihozápadně od Rychnova nad Kněžnou a východně od Týniště nad Orlicí. Díky této poloze jsou důležitou součástí sítě Českých drah, které z Častolovic udělaly přestupní stanici mezi zbytkem kraje a Rychnovem. Kolem Častolovic jsou rozsáhlé lesy, luka i obdělávaná pole.
Dominantou obce je kostel sv. Víta a renesanční zámek rodu Šternberků se zámeckým parkem. Oficiální popis znaku obce zní: Na modrém štítu je kosmo položený zlatý kapr, hlavou vzhůru a doprava, prostřelený napříč šikmo položeným stříbrným šípem. U řeky se nachází špitál s kaplí sv. Václava založenou roku 1647 Ottou z Oppersdorfu. V městečku Častolovice měli tradici ve vaření piva, které se prodávalo výhradně v panském domě a i tento pivovar pocházel pravděpodobně z vlády rodu Oppensdorfu.
Častolovice byly založeny pravděpodobně někdy ve 13. století rodem Hronovců se jménem Častolov. Jan Lucemburský obec za svých časů povýšil na městečko, v 50. letech 20. století se status městyse přestal používat.


20 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 ----


Baskřídlovka

Baskřídlovka je trubkovitý žesťový nástroj, o oktávu níž znějící křídlovka. Je oválně stočena, takže vypadá jako malá tuba a v drtivé většině případů laděna v B.
Rozsah závisí výrazně na schopnostech hráče, pohybuje se však zhruba od velkého E do b1, tedy podobně jako pozoun. Virtuos je pochopitelně schopen hrát ještě o něco výše či o něco níže - schopnost zahrát nižší tóny závisí také na tom, je-li nástroj vybaven čtvrtým ventilem. Pro hraní na baskřídlovku se používá stejný nátrubek jako na pozoun, proto někteří hráči ovládají hru na oba tyto nástroje. Je vybavena třemi až čtyřmi ventily: první snižuje o celý tón, druhý o půltón, třetí o jeden a půl tónu a případný čtvrtý o dva a půl tónu.
Baskřídlovky se dělí na dva typy, Tenor a Baryton - samo označení "baskřídlovka" se správně užívá pro tu tenorovou.
"Tenorový roh" hraje ve vyšších polohách, neb je v nich jistější, má uzší menzuru a notace je v houslovém klíči - tím pádem nejsou hrané tony znějící.
Eufonium hraje v hlubších polohách, má širší menzuru a notace je v basovém klíči.
Baskřídlovka má jemný, líbivý zvuk a uplatnění nachází hlavně v dechových orchestrech nebo kapelách. Velmi zřídka se uplatní jako nástroj sólový. V našich zemích byla populární byla koncem 19. století a začátkem 20. století. Stále je k vidění v tradiční středoevropské dechovce.


Matematika starověkého Egypta

Matematika starověkého Egypta se rozvíjí společně s rozvojem egyptské civilizace od 4. tisíciletí př. n. l. Sloužila pouze k praktickým účelům, jako abstraktní věda se rozvinula až později. Naše znalosti o matematice starověkého Egypta jsou omezené kvůli malému počtu zachovaných zdrojů. Egypťané dokázali sčítat, odčítat, násobit, dělit, počítat se zlomky i řešit některé složitější aritmetické a geometrické problémy.
V Egyptě, Mezopotámii, Číně a Indii se od 4. tisíciletí př. n. l. tvořily první otrokářské státy. Jejich obyvatelé se usidlovali nejčastěji na březích řek, kde byla úrodná půda. Řeky se ovšem pravidelně rozvodňovaly a ničily výsledky namáhavé práce. Proto se začaly stavět přehrady a nádrže, vysoušely se bažiny. Vznikala první města, kde se rozvíjel obchod a řemesla, stavěly se chrámy a paláce. Četné války vedly k vytvoření vojenské techniky.
Všechny tyto události vedly k rozvoji matematiky a určovaly její charakter. Matematika byla vědou sloužící k výpočtům a měřením, které by vyhovovaly hospodářským potřebám státu. Matematická tvrzení byla výsledkem zkoušek a pokusů. K jejímu výkladu se nepoužívala obecná pravidla, ale konkrétní úlohy. Postupem času se někteří matematici zaměřili na učení začátečníků. Díky nim se v matematice začaly objevovat rysy abstraktní vědy.
O počátcích matematiky máme neúplné informace, což je dáno množstvím a kvalitou dochovaných písemných památek. Hliněné destičky z území Mezopotámie přežily tisíciletí. Kůra a bambus, na které psali v Číně a Indii ovšem rychle podléhaly zkáze. Egyptský papyrus se v suchém prostředí poměrně dobře zachoval. Z tohoto období máme tedy nejvíc informací o egyptské a mezopotámské matematice .
Egyptské pyramidy jsou jasným důkazem, že matematické znalosti Egypťanů byly už v období Staré říše na poměrně vysoké úrovni. Stavba pyramid by se neobešla bez schopnosti počítat s velkými čísly a bez znalosti jednoduchých geometrických měření. Podobné znalosti byly potřeba i při sčítání lidi, vybírání daní nebo při tvorbě kalendáře.
Díky dochovaným nápisům z této doby víme, jak vypadala tehdejší číselná soustava. Egypťané používali desítkovou číselnou soustavu, kde existovaly znaky pro mocniny desíti od 100 do 106. Jednička se značila hieroglyfem měřící hole, deset znakem kravích pout, sto symbolem meřičského provazce, tisíc květem lotosu, deset tisíc ukazováčkem, sto tisíc pulcem, milion symbolem boha klečícího muže. Ostatní čísla se tvořila kladením těchto znaků za sebe.
Hieroglyfy byly většinou tesány do kamene. Po vynalezení papyru postupně vznikalo hieratické písmo, samozřejmě včetně hieratických číslovek. Psaní čísel hieratickým písmem bylo jednodušší, ovšem bylo potřeba si pamatovat více znaků. Existovaly zvláštní znaky pro tato čísla: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 20, 30, 40, 50, 60, 70, 80, 90, 100, 200, 300, 400, 500, 600, 700, 800, 900, 1000, 2000, 3000, 4000, 5000, 6000, 7000, 8000, 9000. Čísla se pak tvořila kladením těchto znaků za sebe, přičemž nezáleželo na pořadí. Zjednodušení oproti hieroglyfům je zřejmé: např. číslo 9999 mohlo být zapsáno 4 znaky hieratickými nebo 36 hieroglyfickými.
Egypťané nulu jako číslo neznali, existuje ovšem záznam z účetního listu, kde se zaznamenával příjem a výdej zboží. Když se tyto dvě položky rovnaly, tak se na konci řádku objevil znak, který symbolizoval nulový zůstatek. Vypadal takto: Egyptský znak pro nulu
Množství pramenů z období Střední říše je již větší. Dochovaly se různé hospodářské zápisy a výkazy, které obsahují matematické výpočty, ale hlavně některé matematické dokumenty, které sloužily k výuce v písařských školách. Z těchto matematických papyrů jsou nejvýznamnější Londýnský a Moskevský.
Londýnský, neboli Rhindův papyrus je pojmenován podle skotského egyptologa, který jej objevil v Luxoru v roce 1858. Papyrus je dlouhý asi 6 metrů, široký 33 centimetrů, obsahuje 87 úloh a je uložen v Britském muzeu v Londýně. Pochází asi z roku 1650 př.n.l., jeho autorem je písař Ahmose, který ovšem uvádí, že pouze přepisuje dokument starý 200 let.
Moskevský, neboli Goleniščenův papyrus pochází asi z roku 1850 př.n.l., obsahuje 25 úloh a je uložen v moskevském Puškinově muzeu výtvarných umění.
Z těchto papyrů se dozvídáme, jak Egypťané prováděli základní matematické operace. Sčítání a odčítání se prováděla podobně jako dnes. Při sčítání se sčítaly jednotky stejných řádů, a když počet jednotek přesáhl deset, přičetla se jednička k následujícímu vyššímu řádu. Odčítala se pouze menší čísla od větších.
Egyptské násobení bylo aditivního charakteru, tzn., že veškeré násobení bylo převáděno na opakované sčítání. Například výpočet součinu 43 × 69 se prováděl takto: / 1 69 / 2 138
/32 2208 -------------- 43 2967 Větší z činitelů se zapsal nahoru do pravého sloupce. Na levé straně mu bylo přiřazeno číslo jedna. Čísla se pod sebe postupně zdvojnásobovala, dokud se číslo dole v levém sloupci nepřiblížilo menšímu z činitelů. V pravém sloupci se označila čísla, jejichž součet se rovnal menšímu z činitelů. Součet odpovídajících čísel v pravém sloupci vytvořil výsledek. Pokud se jednalo o větší čísla, mohly se také počítat násobky desítky.
Dělení probíhalo stejně jako násobení, ale navíc přibyla ještě operace půlení. Příklad 180 děleno 24: / 1 24 / 2 48 / 4 96 / 1/2 12 -------------
 Dělitel se zapsal do pravého sloupce a přiřadilo se mu číslo jedna. Čísla se pod sebe postupně zdvojnásobovala, dokud se číslo dole v levém sloupci ''nepřiblížilo dělenci. Nyní se pokračovalo půlením. V pravém sloupci se vybrala čísla, jejichž součet se rovnal dělenci. Součtem jim přiřazeným čísel se získal výsledek.
Půlení a zdvojnásobování se dochovaly jako samostatné operace až do 17. stol.
Egypťané užívali odlišný způsob počítání se zlomky než my. Pracovali pouze s tzv. kmennými zlomky, což jsou zlomky s jedničkou v čitateli. Všechny ostatní zlomky byly vyjádřeny pomocí kmenných zlomků. Jedinou výjimkou byl zlomek 2/3, pro který existoval zvláštní znak. Pro vyjádření jakéhokoliv zlomku pomocí zlomků kmenných bylo potřeba znát tvar zlomků, které měly dvojku ve jmenovateli. Pomocí nich se již ostatní zlomky snadno vyjádřily. Ve Rhindově papyru je uvedena tabulka zlomků se dvojkou v čitateli:


Primus

Primus je student pověřený dohledem nad ostatními. Toto výsadní postavení si nejčastěji vydobyde mimo jiné svým vzorným chováním a dobrými studijními výsledky.


Argazinská přehrada

Argazinská přehrada je přehradní nádrž na území Čeljabinské oblasti v Rusku. Přehradní jezero má rozlohu 102 km2. Je 11 km dlouhé. Průměrná hloubka je 6,5 m. Má objem 0,65 km3.
Přehradní jezero na řece Miass za hrází Argazinské hydroelektrárny bylo naplněno v roce 1946 a pohltilo i jezero Argazi. Úroveň hladiny kolísá v rozsahu 6 m. Reguluje dlouhodobé kolísání průtoku. Využívá se pro zásobování vodou a energetiku. Je zde rozvinuté rybářství.


Fluorid xenoničitý

Fluorid xenoničitý je bílá krystalická látka. Lze jej připravit zahříváním směsi xenonu s fluorem v objemovém poměru 1:5 na teplotu 400 °C za tlaku 0,6 MPa v kovové nádobě z niklu. Stejně jako fluorid xenonatý XeF2 snadno sublimuje. V pevné a plynné fázi má jeho rovinná molekula tvar čtverce s atomem xenonu ve středu a s atomy fluoru ve vrcholech. Má podobné vlastnosti jako XeF2, ale je silnějším fluoračním činidlem, např.:
Při práci s touto látku musíme zabránit kontaktu s vodou, protože okamžitě dochází k hydrolýze, při které se uvolňuje vysoce explozivní oxid xenonový:
Používá se v laboratoři při anorganické syntéze jako fluorační a oxidační činidlo.


Klement VI.

Klement VI. byl papežem od 7. května 1342 až do své smrti. Byl učitelem Karla IV. při jeho výchově ve Francii a posléze povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Byl jedním z papežů, kteří sídlili v „avignonském zajetí“. V průběhu jeho pontifikátu propukla velká morová epidemie, která dle některých odhadů zahubila až 1/3 evropské populace. Byl jedním ze „světských papežů“ – ctitel umění a estét, nepříliš duchovně zaměřený.


Kupé

Kupé jsou automobily většinou sportovního charakteru, s uzavřenou dvoudveřovou karoserií. V této třídě se setkáme s vozy, které mají jednu řadu sedadel, či dvě řady.
Před nástupem motorizovaných vozidel, označovalo slovo kupé přední část kontinentálního dostavníku.
V 19. století se jako kupé nazýval uzavřený kočár tažený koňmi, s jediným sedadlem pro dva cestující. Toto sedadlo bylo za řidičem, který seděl venku. Landaulet je kupé se skládací střechou.
V padesátých letech se automobilům s odnímatelnou střechou někdy říkalo 'convertible coupés', ale od šedesátých let se termín coupé začlo obecně používat pro modely s pevnou střechou. Kupé mají většinou dvoje dveře.
Society of Automotive Engineers rozlišuje kupé od sedanu hlavně podle objemu interiéru; SAE definuje kupé jako automobil s pevnou střechou se zadní částí interiéru menší než 0,93 m3. Auto s větším interiérem už není kupé, ale dvoudvéřový sedan. Podle toho nejsou Chevrolet Monte Carlo, Ferrari 612 Scaglietti a Mercedes-Benz CL-Class kupé, ale dvoudvéřové sedany.
Nebo jinak, kupé se od dvoudveřového sedanu liší chybějícím B sloupkem, který podpírá střechu. Sedany mají A sloupek víc vepředu, B sloupek víc vzadu a C sloupek je největší podporou střechy. Takže se všemi okny staženými, by se kupé od sloupku A ke sloupku C mohlo zdát bez oken.
Během dvacátého století se tento termín začal používat ve vztahu s jinými automobily.


1. září

1. září je 244. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 121 dní.
1. září je jedním ze dnů, které sloužily jako počátek kalendářního roku. Jako počátek roku platil tento den v Byzantské říši, v některých částech jižní Itálie a na Balkáně a od 13. století do roku 1700 v Rusku.
jestli jde jelen něco později do říje, tedy jest znamení, že pozdě zima nastane.


Halové jevy

Halové jevy zkráceně Halo jsou optické úkazy, které vznikají odrazem či průchodem slunečních respektive měsíčních paprsků drobnými ledovými krystaly v atmosféře. Aby došlo ke vzniku těchto úkazů, je zapotřebí, aby krystalky ledu měly tvar šestiboké destičky nebo hranolku.
Halové jevy jako první popsal a pojmenoval Aristoteles již ve 4. století př.n.l. Princip vzniku těchto jevů pochází od R. Descarta a první soubornou teorii sepsal další francouzský fyzik Edme Mariotte.


MFK Petržalka

FC Artmedia Petržalka B je rezervní B-klub hrající v ročníku 2007/08 třetí slovenskou fotbalovou ligu. Trenérem "B" teamu je Richard Schwartz. "B" klub vznikl v roce 2006, kdy byl odkoupen Artmedií od Rapidu Ružinov. V "B" mužstvě působí hráči Artmedie, kteří se momentálně nevešli do sestavy "A" teamu.
První fotbalový klub v Petržalce vznikl v roce 1898 pod názvem PTE. Prvním zápasem odehraným na území Slovenska byl s MFC Budapešť, který domácí prohrály 1:3.
Artmedia Petržalka se poprvé objevuje ve vyšší soutěži v sezóně 1958/59 a to v divizi. V té se ale neudržela. Opětovně se do divize probojovala až v sezóně 1971/72. V 2. slovenské národní lize se klub objevuje v roce 1979 a svou premiéru v první lize si odbyl v sezóně 1981/82. V té se ovšem neudržel a sestoupil. To samé se opakovalo v sezóně 1984/85. Od vzniku samostatné slovenské ligy je klub pravidelným účastníkem. Svou první trofej získal klub v sezóně 2003/2004 a největším klubovým úspěchem v rámci slovenska je titul mistra ligy ze sezóny 2004/2005. Premiérová účast v lize mistrů v nadcházejícím ročníku byla pro klub velmi úspěšná, neboť se probojoval do bojů v základní skupině, kde zdolal i portugalský klub FC Porto na jeho hřišti 3:2.
Trenérem klubu je Vladimír Weiss který považuje za opory klubu hráče se zkušeností v lize mistrů, kterými jsou Borbély Balázs, Kozák Ján, Fodrek Branislav a Halenár Juraj. Dalšími hráči s velkým potenciálem jsou Ďurica Pavol a Čišovský Marián. Rozpočet klubu pro tuto sezónu je kolem 50-60 miliónů slovenských korun. V letošní sezóně se Artmedia probojovala do prvního kola Poháru UEFA, když v prvním předkole zdolala moladavský FC Zimbru Chişinau a v druhém předkole arménský klub FC MIKA. V prvním kole, ale nestačila na řecký klub Panathinaikos FC kterému podlehla v obou zápasech.
Do jarní části Corgoň ligy nastoupí Artmedia s novou brazilskou posilou Kléberem Silvou Nascimentem, jenž přestoupil z arménského klubu FC MIKA. Na přelomu roku opustil klub slovenský fotbalový reprezentant Balázs Borbély, který přestoupil do rumunského prvoligového klubu Politehnica Ştiinţa Timişoara. Dalším hráčem, který opouští klub je Gábor Straka, jenž přestoupil do polského Ruchu Chorzów. Novou posilou je český reprezentant Zbyněk Pospěch, který přichází z norského klubu ODD Grenland. Šlágrem druhé části sezóny bude semifinále proti MŠK Žilině ve slovenském poháru, které se uskuteční 8. dubna.


Film festival Zlín

Film festival Zlín je mezinárodní filmový festival, určený pro děti a mládež.
Pořádá se od roku 1961, kdy se oddělil od tradičního filmového festivalu Zlínské žně a profiloval se pro dětského diváka. Letos probíhá jeho 49. ročník, což z MFF Zlín dělá festival pro děti a mládež s nejstarší tradicí na světě.
Festival je typicky naplánován na týden na přelomu května a června. V průběhu času se zvyšoval počet promítaných filmů, počet diváků, ale i zájem o festival ze strany diváků i filmařů jako takový. V posledních několika letech se výrazně rozrostl jeho doprovodný program a v roce 2008 festival získal 6 dalších sálů, kde bylo možno festivalové filmy promítat, a počet diváků překročil hranici 100 000.
Filmy se na zlínském festivalu promítají v rámci několika soutěžních a nesoutěžních sekcí. Rozdělení je typicky na hrané a animované, na filmy pro děti a filmy pro mládež; další ze sekcí jsou např. evropské debuty, nové české filmy, dokumenty, pocty určité osobnosti filmové tvorby, a pak speciální sekce, která je pro každý ročník jiná.
Filmy pro každou sekci určuje k tomu sestavená, většinou tří až sedmičlená, porota. Pro každou soutěžní sekci je pro výherce připravena specifická cena. Ceny se předávají při ukončení festivalu na slavnostním galavečeru v poslední den festivalu, typicky v sálu Velkého kina ve Zlíně.
Doprovodný program čítá desítky akcí ve Zlíně a nezřídka okolních městech. Může jít o různé zábavní programy zaměřené pro děti, autorská čtení knížek pro děti, koncerty, výstavy, soutěže.
Aukce filmových klapek je nejprestižnějším bodem doprovodného programu festivalu. Koná se od roku 1998. Každý rok je osloveno několik desítek význačných umělců z Česka i zahraničí, kteří obdrží filmovou klapku, již mají přetvořit na umělecké dílo. Takto umělecky ztvárněné klapky se pak draží ve veřejné aukci a výtěžek jde na studentské filmy ze zlínské vyšší odborné školy filmové.
Kinematovlak je společný projekt organizátorů festivalu a Českých drah. Jedná se o speciálně vybavený kinosál zbudovaný uvnitř vlaku, který nejmenším dětem nabízí promítání pohádek a dětských filmů. Kinematovlak začíná několik dnů před festivalem, kdy při své cestě navštíví několik měst České republiky a jeho trasa je naplánována tak, aby v den zahájení festivalu skončil na zlínském vlakovém nádraží.
Dalšími proprietami festivalu jsou festivalové listy nebo např. festivalové minuty, což je krátký, několikaminutový sestřih festivalového dění za daný den.


Genin

Genin je fiktivní titul a postava z televizního seriálu Naruto.
Genin je doslova nižší ninja, který je na nejnižší úrovni a také ten který zobrazuje nejnižší sílu ninji. Když se někdo stane Geninem tak začne vykonávat mise pro svojí vesnici, za tuto práci pak dostane vesnice peníze od klienta. Genini jsou obvykle vysílání na mise typu D, které jsou nejnižší mise a jsou vždy téměř bez rizika a většinou se vykonává manuální práce. Občas jsou i posíláni na mise typu C, které se blíží na pokraj skutečnému ninja životu, ale většinou nejsou nebezpečné, protože Geniny vždy provází jejich Jounin. A však Listová vesnice bylo po útoku Zvučné a Písečné vesnice nucena posílat Geniny na mnohem náročnější mise. Jednou z výjimek je Naruto, který je stále Genin, ale silou přesahuje už i několik Jouninů.
Genini jsou uvedeni ve skupinách po čtyřech, která se skládá ze tří Geninů a jednoho Jounina aby se naučili týmové spolupráci a životní zkušenosti pod dohledem elitního ninji. Rovnováhá v týmech je založena na individuálních schopnostech a dovednostech Geninů, takže zůstane zachována rovnováha mezi Geniny. Například Naruto Uzumaki, který vyšel ze třídy s nejhoršími výsledky byl v týmu se Sasukem Uchihou a Sakurou Haruno, kteří měli nejlepší výsledky. Týmy jsou obvykle tvořeny jednou holkou a dvěma kluky i když existují výjimky. Zdá se že určitá skupina se specializuje na určité dovednosti. Například Team Kurenai se specializuje na přežití a sledování a Team Guy se specializuje na taijutsu a zbranové dovednosti. Doplnkové dovednosti také ovlivnují výběr týmů, protože každý z Týmu Asuma má specifické dovednosti, které doplnují další dva. Jejich otcové byli také ve skupině po třech a byli jedni z mála, kteří nepotřebovali ženu v týmu.


Živý náhled

Živý náhled je technologie umožňující využít displej digitálního fotoaparátu jako hledáček.
Živý náhled je používán u všech kompaktních digitálních fotoaparátů a u většiny z nich je z důvodu absence hledáčku jedinou možností kontroly kompozice fotografované scény. První digitální zrcadlovka s živým náhledem byl Olympus E-330, nyní zahrnují tuto funkci všechny nové zrcadlovky. Při promítání náhledu na displej u některých typů fotoaparátů možné zobrazit i histogram aktuální scény.
Živý náhled se používá, pokud není možné kontrolovat expozici v hledáčku.


Youngův doslovný překlad

Youngův doslovný překlad je překlad bible do angličtiny, publikovaný v roce 1862, pořízený skotským amatérským teologem Robertem Youngem, také autorem biblické konkordance a podrobného kritického komentáře k Novému zákonu. V roce 1887 byla vydána první revidovaná verze překladu, v roce 1898 posmrtně další.
Youngova verze je neobvyklá tím, že jde o přísně doslovný překlad hebrejského či řeckého textu, zachovávající či s co nejmenším počtem změn napodobující originální gramatickou i syntaktickou strukturu do nejmenších detailů, ač kvůli tomu mnohdy anglický text působí neobvykle a stylisticky nepřirozeně, zejména v používání slovesných časů.


Chléb

Chléb patří k základním potravinám připravovaným pečením, pařením, nebo smažením těsta sestávajícího minimálně z mouky a vody. Ve většině případů je nutná jedlá sůl a volitelně i kvasnice. Některé druhy chleba též obsahují koření a zrna. Zrna se též používají na dekorační účel.
České slovo chléb je obdobné ve všech slovanských jazycích, praslovanské slovo chlěb? bylo převzato z germánského slova hlaiba, které dalo základ i dalším jazykům. Gótština používala hlaifs, stará horní němčina hleib a moderní němčina slovo Laib. Finština používá slovo leipä, estonština leib, a ruština či polština chleb, co jsou podobná slova, odvozená ze starých germánských slov.
Slovo bread ze staré angličtiny je společné v různých formách pro mnoho germánských jazyků; např. německy Brot, holandsky brood, švédsky bröd, a dánsky brod; bylo odvozeno z kořene slova brew, ale pravděpodobněji je spojeno s kořenem slova break, protože jeho první použití souvisí s broken pieces, nebo bits chleba, latinsky crustum, a trvalo až do 12. století, než se používalo — jako obecné jméno pro chléb — ze slova hlaf.
Chléb je populární potravina v západní společnosti. Často se vyrábí z těsta ze pšeničné mouky, které je kultivováno droždím, umožňujícím kynutí cesta a nakonec upečeno v peci. Pro svůj vysoký obsah lepku je pšenice nejčastější zrno používané na přípravu chleba, ale chléb je též vyráběn z mouky žita, ječmenu, kukuřice, a ovsu, obvykle ale ne vždy v kombinaci s pšeničnou moukou.
Kvašení je proces vhodný a) za účelem přidávání plynu do těsta před pečením pro dosažení lehčího, lépe žvýkatelného chleba, b) získání lepší bohatší chuti a vůně.
Většina chleba konzumovaného na Západě je nakvašena. Ale existuje též nekvašený chléb, který navíc může mít důležité symbolické použití v různých náboženstvích.
Kvalita výsledného chleba závisí na mnoha faktorech, kvásek je však klíčový. Kvásků je mnoho druhů: Zadělavaných jen vodou, mlékem i zkyslým mlékem. Než zadělávat na kvásek úplně znovu, raději se jeho část ponechává na další várku. Tímto způsobem může vzniknout i dlouhodobá tradice jedné kultury kvasinek, kterou podle chuti dokáži stálí spotřebitelé rozeznat a ocenit.
Nejznámějším zástupcem je arabský chléb, pita chléb. Chlebové placky lze upéci u jen v ohni, jak se to dělá už po tisíciletí, například kočovní arabové v oázách severní Afriky jej takto pečou.
Pečení chleba z kvásku je radiční evropský zůsob. Tato metoda produkuje velmi chutné pšeničné a žitné chleby. Tyto chleby dlouho vydrží a mají dobrou strukturu. Mnoho pekáren v Evropě stále peče chleby z těsta s kváskem, ikdyž kontinuita tradičního předávání této znalosti/umění je v domácnostech už zpřetrhána.
Na Západě roste počet řemeslných pekáren, kteří opět objevují polozapomenuté umění pečení těchto chlebů. Například polská enkláva v Chicagu dávno založila své pekárny, jejich chleby se prosazují i mezi anglo-saským obyvatelstvem.
Mnoho chlebů je kvašeno kvasnicovým droždím. Kvasnicové fermentové uhlovodíky v mouce spolu s cukrem produkují oxid uhličitý. Většina komerčních a domácích pekařů v USA kvasí těsta s pekárenským droždím. Pekárenské droždí produkuje jednotné, rychlé a spolehlivé výsledky, ale znamená to ztrátu více komplexních chutí, které mají chleby z těsta s kyselým mlékem, navíc také obvykle nevydrží tak dlouho a nemají tak dobrou strukturu.
Jednoduchá technika pro kvašení chleba je použití chemikálií produkujících plyn. Jsou 2 obvyklé metody: První je použití kypřícího prášku do pečiva nebo samokynoucí mouku, která ho již obsahuje. Druhá metoda je použít kyslou přísadu jako podmáslí a přidat jedlou sodu. Reakce kyseliny se sodou produkuje plyn.
Chemicky kvašené chleby se nazývají rychlé chleby a sodové chleby. Tato technika je obvykle používána na produkci výrobků jako čajové pečivo a sladkých chlebů jako banánový chléb.
V současné době dochází v honbě za zákazníkem ke zlevňování výroby chleba, což má za následek i zhoršování jeho kvality. U některých chlebů je snižován podíl dražší žitné mouky z 45 až na 20%. Jsou zaváděny technologie na rozemílání starého chleba a pečiva, tato směs je pak přidávána do nového chleba. Dochází i ke změně technologie výroby kvasu, která výrazně zkracuje dobu kvašení.
Chléb může být konzumován samostatně, často s máslem, nebo se sladkou pomazánkou jako džem, zavařenina, želé, marmeláda, med, nebo může být použit jako obal pro sendvič. Chléb může být jen upečen, nebo následně toustován – toast. Chléb také může být osmažen na tuku nebo na oleji – topinka.


Ferrari 458 Italia

Ferrari 458 Italia je sportovní automobil firmy Ferrari, který je nástupcem Ferrari F430. Veřejnosti byl představen na autosalonu ve Frankfurtu v roce 2009. Ferrari 458 Italia má osmiválcový motor o objemu 4499 cm3 a dosáhne maximální rychlosti vice než 325 km/h.


Dalia Icik

Dlouholetá členka Strany práce v roce 2006 do nově vzniknuvší strany Ariela Šarona - Kadima.
25. ledna 2007 byl na vlastní žádost, sněmovním výborem Knesetu, dočasně zbaven povinností prezidenta Státu Izrael prezident Moše Kacav. 1. června 2007 zcela rezignoval na svou funkci, po dohodě o přiznání viny ze spáchaných zločinů. Jelikož je předseda Knesetu v době, kdy nemůže prezident vykonávat svůj úřad, prvním v následnictví na tuto funkci, stanula Dalia Icik v čele Státu Izrael. Stala se tak historicky první ženou v tomto úřadě.
Funkci hlavy státu oficiálně vykonávala do 15. ledna 2007, kdy byl zvolen Šimon Peres.


Sladkovodní jezero

Sladkovodní jezero - je druh jezera, v jehož vodě je rozpuštěné jen minimální množství minerálních látek. Jako maximální hranice se udává 0,5 popř. 1 g/l tj. 0,5 až 1‰. Jezera s větším obsahem minerálních látek se označují jako brakická.
Zdrojem vody jsou většinou dešťové a sněhové srážky popř. tající ledovce.


Vilémův kanál

Vilémův kanál byl ručně vykopán francouzskými válečnými zajatci v letech 1863 – 1873. Tento kanál spojil přímo klajpedský přístav s Minijí, čímž se vodní cesta vyhnula Kuršskému zálivu. Délka kanálu je 23,9 km, šířka 18,8 m, hloubka původně 2,3 m, nyní je průměrná hloubka 1,7 m. Je hydrogeologickou rezervací.
Spojuje záliv Malku ilanka u kontejnerového terminálu trajektu a u doku "Vakaru laivu gamykla" s řekou Minijí na 15 km od jejího ústí u vsi Lankupiai. V místě tohotovyústění je kanál překlenut hned třemi mosty: ulice "Perkelos", železnižní přípojky terminálu a ulice "Kairiu". Dále je na vnitrozemském břehu zbytek zdymadla, 2 km od klajpedského ústí je na přímořském břehu ves, hned za ní navazuje vojenský prostor - polygon střenice, 3,7 km od klajpedského ústí je zbytek poničeného dřevěného mostu s ocelovou konstrukcí a těsně před ním umělé rameno do vnitrozemí s navazujícím jezírkem a soustavou kanálů - vodní zdroj s úpravnou vody pro město Klajpeda. Od tohoto mostu do vnitrozemí vede cesta do vsi Kairiai, na opačnou stranu vede cesta na cvičiště vojenského prostoru a ke správní budově botanické rezervace "Lužijos botaninis draustinis". Dále se po obou březích kanálu rozprostírá les "Kliošu miškas", který je od své jižní poloviny navazující na rezervaci "Lužijos botaninis draustinis" Chráněnou krajinnou oblastí "Kliošu kraštovaizdžio draustinis" až k řece Klišupe; zahrnuje také mokřad "Tyru pelke". Zde jsou další zbytky poničených dřevěných mostů s ocelovou konstrukcí. Na vnitrozemském břehu za lesem jsou vsi Kliošai, Vaškiai Lužgalai, Dercekliai. 15 km od klajpedského ústí most cesty Dreverna - Priekule. Vzápětí kanál protíná řeka Klišupe a Dreverna, která se stala vedlejším ramenem kanálu - bočním vyústěním do Kuršského zálivu. Na ní je také přístav Dreverna a na jejím levém břehu město Dreverna. Most cesty Dreverna - Jokšai. Dále na vnitrozemském břehu vsi Jokšai, Venckai, Kalviškiai. Dále 2,5 km od Minijského ústí na břehu blíže k moři je telmologická rezervace "Svenceles telmologinis draustinis "Svenceles pelke" ". Dále ves a stejnojmenné jezírko Klošiai. Most cesty Sakučiai - Venckai. K vyřešení rozdílu úrovně hladin bylo postaveno zdymadlo. Vyústění do řeky Minije 15 km od jejího ústí do Atmaty, u vsi Lankupiai.
Kanál bylo plánováno vykopat již v polovině 18. století, ale pro finanční potíže byl plán odložen. V té době bylo plaveno stále více dříví, ale na vodní cestě kolem Venteského mysu byly vory nezřídka větrem a vlnobitím rozmetány, kvůli čemu kupci dříví trpěli nemalé ztráty. Aby bylo možno se vyhnout plavbě Kuršským zálivem, bylo rozhodnuto spojit napřímo kanálem přístav Klajpedu s Minijí od Lankupiů. Kanál začali kopat roku 1863 a stavba trvala 10 let. V letech 1902–1904 byl překlenut deseti lehkými ocelovými mosty s dřevěnou vozovkou. Ještě před tím, kromě voroplavby, tudy proplouvaly plachetnice, nebo byly veliké nákladní čluny vlečeny koňmi nebo i lidmi, proplouvaly tudy i parníky.
Kanál byl nazván Vilémovým na počest tehdejšího německého císaře Viléma I.. Při stavbě kanálu zahynulo mnoho francouzských válečných zajatců, proto jim byl u ústí kanálu postaven pomník.


Česká pravice

Česká pravice je malá česká politická strana. Strana se utvářela již od roku 1993, oficiálně je registrovaná od ledna 1994.
Předsedou strany je Michal Simkanič, který se mimo jiné proslavil ve finančním skandálu expremiéra Stanislava Grosse.
Mezi hlavní body programu patří přezkoumání smyslu existence České národní banky, zrušení majetkové daně, povinného nemocenského pojištění, důrazné zpřísnění systému sociálních dávek či požadavek dokončení zemědělských restitucí a privatizace.
Česká pravice se ideologicky hlásí k americkým republikánům a britským konzervativcům a dá se, v českých podmínkách a zvyklostech, označit za ortodoxní pravici, ovšem neextremistického charakteru. V zahraniční politice prosazuje přímou spolupráci s USA, a celkově jsou postoje a názory ČP velmi proamerické. Naopak kriticky se staví k našemu členství v Evropské unii, i k samotnému charakteru EU.
Na domácí politické scéně je České pravici ideologicky nejbližší ODS. Předseda ČP Ing. Michal Simkanič neskrývá, že s některými politiky ODS udržuje větší či menší kontakty. Česká pravice vešla ve známost také tím, že těsně před konáním parlamentních voleb v roce 2006 stáhla svoji kandidaturu ve prospěch právě ODS, aby, podle slov Michala Simkaniče, zabránila rudorůžovému nebezpečí.


Hornodunajská župa

Hornodunajská župa je název historického správního útvaru vytvořeného nacisty na obsazeném území Rakouska a části Sudet dne 1. května 1939. Přímým předchůdcem této župy bylo Zemské hejtmanství Horní Dunajsko které bylo od 15. dubna 1939 územně shodné s touto župou. Metropolí župy byl Linec.
Župa zahrnovala území dosavadní rakouské spolkové země Horní Rakousko, katastrální území Hinterberg bei Steyr, dosud štýrský soudní okres Bad Aussee, a také přilehlou část jižních Čech, která byla 15. dubna 1939 na základě zákona „o členění sudetoněmeckých území“ připojená k území dosavadního Zemského hejtmanství Horní Dunajsko.
Župa přestala existovat 8. května 1945. Severní oblasti byly navráceny obnovenému Československu. Rakouská část bývalé župy pak byla linií řeky Dunaj rozdělena mezi Sovětskou a Americkou okupační zónu Rakouska. V rakouské části bývalé župy pak byla ustavena 16. května 1945 spolková země Oberdonau, která se 1. října 1945 vrátila k historickému názvu Horní Rakousko. Součástí však až do roku 1948 zůstával původně štýrský soudní okres Bad Aussee. Katastrální území Hinterberg bei Steyr a Münichholz zůstávají dodnes součástí hornorakouského města Steyr a nejsou již součástí Dolních Rakous.


Zond 6

Zond 6 byla bezpilotní kosmická loď SSSR vyslaná k Měsíci roku 1968, šestá oficiální z programu Zond. Byla katalogizovaná v COSPAR jako 1968-101A. Po obletu Měsíce se loď vrátila na Zemi.
Loď vyprojektovalo středisko Koroljova. Byl to typ kosmické lodě zcela odlišný od průzkumných sond Zond 1–3. Hmotnost lodě byla 5375 kg. Kabina vyšla konstrukčně z kabiny lodí Sojuz.
Po startu z kosmodromu Bajkonur 10. listopadu 1968 za pomoci rakety Proton K/D se dostala na nízkou parkovací dráhu kolem Země, odtud díky zapálení motoru posledního stupně po hodině od startu se vydala na dráhu kolem Měsíce. Ve vzdálenosti 246 000 km od Země byla dne 12. listopadu provedena korekce dráhy. Dva dny poté loď obletěla Měsíc ve vzdálenosti 2 420 km od jeho povrchu a nastoupila zpáteční let. Fotografické snímky začala pořizovat ještě před příletem k Měsíci a během průletu pořídila také fotografii Země zapadající za Měsíc.
Během zpátečního letu byly provedeny dvě letové korekce 16. a 17. listopadu s cílem se zaměřit do přistávacího koridoru o šíři 10 km.
Dne 17. listopadu se návratová kabina v druhé kosmické rychlosti 11 km/s oddělila od zbytku sondy a i s pomocí padákového systému přistála na území Kazašské SSR.


Poincarého grupa

Jako Poincarého grupa se ve fyzice a matematice označuje grupa izometrií Minkowskiho prostoru. Jde o desetirozměrnou Lieovu grupu vzniklou rozšířením Lorentzovy grupy o časoprostorové translace.
Invariance fyzikálních zákonů vzhledem k vlastní Poincarého grupě v sobě zahrnuje nejen princip relativity a izotropie prostoru, ale také homogenitu prostoru a času, tzn. nezávislost fyzikálních zákonů na volbě místa a času.


Kormidelník Vlnovský

Kormidelník Vlnovský je nejznámější dobrodružný román anglického spisovatele Fredericka Marryata.
K napsání dobrodužného příběhu mořských trosečníků inspirovala Marryata kniha Švýcarský robinzon od Johanna Davida Wysse. První česká verze pochází již z roku 1846 a vznikla jako adaptace německého zpracování z roku 1843 s názvem Sigismund Rüstig. Jak bylo tehdy zvykem, autor české adaptace Josef Václav Zimmermann jména hrdinů počeštil a knihu nazval Miloslaw Wlnowský, Bremský kormidelník. České jméno hlavního hrdiny se v Česku tak vžilo, že je pod ním román vydáván dodnes a překladatelé používají i česká jména dalších postav knihy:
Kniha je klasickou robinzonádou. Marryat v ní vypráví příběh rodiny váženého pana Rolemila se čtyřmi dětmi a černou chůvou, která se plaví na obchodním korábu Pokojný z Evropy do Austrálie. Při ztroskotání lodi u Mysu Dobré naděje je rodina prchající posádkou na vraku opuštěna. Jediný, kdo na potápějící se lodi kromě nich zůstane, je starý kormidelník Vlnovský, vzor věrnosti, čestnosti, moudrosti a laskavosti. Ten dokormidluje s lodí k neobydlenému korálovému ostrovu a zde použije všech svých dlouholetých zkušeností a svého důmyslu k tomu, aby s pomocí dospělých členů Rolemilovy rodiny zařídil trosečníkům bezpečný a příjemný pobyt na na ostrově. V posledních chvílích před připlutím záchranné lodi obětuje starý námořník i svůj život v boji proti útočícím domorodcům, kteří sem připluli ze sousedních ostrovů.


Edmund Reitter

Edmund Reitter byl velmi známý expert na brouky Palearktu. Byl císařským vydavatelem a editorem časopisu Wiener Entomologischen Zeitung. Dále byl členem nebo čestným členem společností: Německá entomologická společnost v Berlíně, Vereins für schlesische Insektenkunde ve Vratislavi, Museum Francisco-Carolinum v Linci, Vereins für Naturkunde v Rakousku, Société entomologique de Russie v Petrohradě, Société entomologique d'Égypte a Nederlandsche entomologische Vereenigung v Rotterdamu.
Jako člen korespondent spolupracoval s Naturwissenschaftlichen Verein in Opavě, the Socíetas pro Fauna et Flora fennica v Helsinkách a Réal Sociedad Espanola de Historia Natural v Madridu.
Jeho sbírka brouků je uchovávána v Národním muzeu v Budapešti. Sbírka obsahuje více než 30 000 druhů, 5000 holotypů různých druhů, poddruhů a variet.
Fauna Germanica - Die Käfer des Deutschen Reiches je k dispozici on line a volně zde
 Image:Reitter lucanus cervus.jpg|Lucanidae. Tabulka z knihy Die Käfer Image:Reitter Polystichus u.a..jpg|Carabidae. Tabulka z knihy Die Käfer Image:Reitter Dytiscus u.a..jpg|Dytiscidae. Tabulka z knihy Die Käfer Image:Kaeferbein.jpg|Noha brouka. Tabulka z knihy Die Käfer


NHL 1991/1992

Sezóna 1991/1992 byla 75. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Pittsburgh Penguins. Poprvé se zúčastnil tým San Jose Sharks, a tak byla NHL poprvé od roku 1979 rozšířena.


A-004

A-004 byl šestý a poslední test únikového systému kosmické lodi Apollo. Test proběhl 20. ledna 1966 v 15:17 UTC na základně White Sands Missile Range v Novém Mexiku. Pro vynesení kosmické lodi Apollo byla opět použita raketa Little Joe II, pro kterou to byl poslední let a již nikdy nebyla použita. Servisní a velitelský modul Apollo již nebyly makety ale první produkční kusy série Block I. Raketa byla pro tento test vybavena čtyřmi motory na tuhá paliva Algol a pěti motory Recruit.
Hlavním úkolem bylo ověřit schopnost únikového systému stabilizovat a správně orientovat velitelský modul při rychlém převalování. Druhým úkolem bylo ověřit tuhost konstrukce velitelského modulu, jenž byl zatížen na hranici konstrukčních možností. Raketa Little Joe II byla vybaven stejnou naváděcí soustavou jako při testu A-003, reaktivní ovládací systém byl však odpojen. Na radiový pokyn byla schopna rychle zvýšit svůj náklon a iniciovat tak převalování modulu.
Start byl několikrát odložen pro technické obtíže a nevhodné počasí. Raketa nakonec odstartovala 20. ledna v 15:17 UTC. Let probíhal hladce a po dosažení požadované výšky a rychlosti byl vydán pokyn k provedení podélného náklonu. Únikový systém se automaticky aktivoval o 2,9 sekund později. Téměř okamžitě po oddělení, se velitelský modul začal převalovat, vrcholné hodnoty dosahovaly úhlové rychlosti až 70°/s kolem podélné osy a až 160°/s kolem zbylých dvou. Aerodynamické plochy pracovaly správně a po čtyřech převalení se jim podařilo stabilizovat a zorientovat modul zadním tepelným štítem vpřed, přesně jak bylo plánováno. Modul dosáhl maximální výšky 28,3 kilometru a dopadl 34,6 kilometrů od startovací rampy. Všechny systémy pracovaly správně a test byl kompletně úspěšný.


Narbonne

Narbonne je město na jihu Francie v departementu Aude nedaleko města Béziers.
Narbonne bylo založeno jako první kolonie mimo území Itálie roku 118 př.n.l. pod jménem Narbo Martius, v pozdější době se stalo hlavním městem římské provincie Gallia Narbonensis a také jedním z nejdůležitějších římských měst v dnešní Francii. Městem vedla silnice Via Domitia, která byla první římskou silnicí v Galii, jejíž vznik spadá do období založení kolonie. Via Domitia propojovala Itálii s koloniemi ve Španělsku. U Narbonne se spojovala Via Domitia s další římskou silnicí Via Aquitania, která vedla přes Toulouse a Bordeaux k Atlantickému oceánu. Po pádu římské říše padlo do rukou Vizigótů a Narbonne bylo až do 8. století hlavním městem provincie Septimania, poté ho ovládli Maurové a pak teprve začalo patřit Frankům.
Dominantou Narbonne je nádherná gotická katedrála sv. Justa, jejíž stavba byla zastavena začátkem 14. století. Zachovala se dokončená křížová chodba. Nedokončený kůr jedním z nejvyšších ve Francii. Měří celých 41 metrů. Dvě budovy arcibiskupského a biskupského paláce z 12. a 14. století navazují na katedrálu a jsou opevněné.


Členové Evropské unie

Plnoprávným členem Evropské unie se kandidátská země může stát po splnění tzv. Kodaňských kritérií:
Zakládajícími členy dnešní EU byly v roce 1952 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, SRN a Nizozemsko - takzvaná „šestka“.
K prvnímu rozšíření tehdejších Evropských společenství došlo až o 21 let později, v roce 1973. V tomto roce byly za členy přijaty Dánsko, Irsko a Spojené království.
V roce 1981 se Evropská společenství rozšířila o Řecko, které bylo v roce 1986 následováno Portugalskem a Španělskem - rozšíření druhé a třetí, takzvané jižní.
Čtvrté rozšíření - zvané severní - v roce 1995 přidalo k EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko. Společně s těmito zeměmi vyjednávalo o členství v EU také Norsko, jehož obyvatelé ale nakonec vstup odmítli v referendu. Šlo již o jeho druhé odmítnutí členství v Unii - poprvé norští voliči zamítli členství v roce 1973. Norsko ale zůstává členem Evropské sdružení volného obchodu.
Sjednocení Německa 3. října 1990 zvětšilo Unii o pět zemí bývalé NDR. Oficiálně nešlo o rozšíření EU, nové země Spolkové republiky Německo převzaly její právní řád a i mezinárodní status.
Předposlední páté rozšíření EU - zvané východní - proběhlo 1. května 2004, kdy se Unie rozšířila o 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Zatím poslední šesté rozšíření – Od 1. ledna 2007 jsou členy EU Rumunsko a Bulharsko.
Tyto oblasti žádný zvláštní status nemají, pouze leží mimo evropský kontinent


Igor Bareš

Po maturitě na střední zemědělské škole studoval na brněnské JAMU občas vystupoval v Divadle bratří Mrštíků, po absolutoriu školy byl v angažmá v Mahenově divadle, od roku 1991 pak členem Národního divadla v Brně. Od roku 2002 je ve svobodném povolání. Kromě své práce v divadle účinkuje také v rozhlase a v působí i v dabingu.


Ignacy Krasicki

Ignacy Krasicki - polský prozaik, básník, publicista a významný církevní hodnostář. Jeden z hlavních představitelů polského osvícenství. Byl nazývan "knížetem polských básníků".
Narodil se 3. února 1735 v Dubiecku, pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a již od mladých let byl rodiči předurčen pro duchovní dráhu, a to zejména proto, že otec, který se snažil zamezit rozdrobení rodového majetku, nechal do církevních služeb vstoupit čtyři ze svých pěti synů. V mládí studoval na jezuitské škole ve Lvově, později v letech 1751 – 1754 ve Varšavě a poté strávil jako kněz 2 roky na studiích v Římě. Po návratu se stal sekretářem polského primase W. Łubieńského a díky své otevřené a přátelské povaze si získal mnoho vlivných přátel, seznámil se mj. také s budoucím králem Stanislawem Augustem Poniatowským.
Roku 1766 byl za své zásluhy při práci pro krále jmenován biskupem warmijským. Na jeho dvoře v Lidzbarku Warmińském se rozvíjel kulturní a umělecký život. Ve své funkci často cestoval, zejména do Německa, kam byl často zván Fridrichem II., s nímž udržoval velmi přátelské styky. Ve svém díle pak často chválil vládu Stanislawa Augusta, avšak přímo jeho politický program neschvaloval.
Po prvním dělení Polska v roce 1772 se celá jeho diecéze dostala pod nadvládu Pruska. I po této události nadále udržoval kontakty s Varšavou. V druhé polovině 70. let 18. století mu byly odebrány některé finanční výhody a dostal se do tísnivé situace. Díky jeho přátelskému vztahu s Fridrichem II. se v roce 1795 stal arcibiskupem hnězdněnským. V roce 1800 se pak také stal jedním ze zakladatelů varšavského Towarzystwa Przyjaciól Nauk. Zemřel 14. března 1801 při svém pobytu v Berlíně.
V jeho tvorbě dominovala stránka humoristicko-satirická. Od roku 1768 se Krasicki stal redaktorem časopisu Monitor. V letech 1775 – 1780 se náhle projevil jeho talent, když v rozmezí několika málo let napsal takřka všechna svá významná díla. V pozdějších letech pak vydával již jen jejich doplnění. Prvním z těchto děl byla Myszeidos, heroikomický epos o válce myší a koček. V ní Krasicki parodoval pomocí motivů lidových bajek známá díla antické literatury.
Téměř současně s tímto dílem napsal Krasicki také Mikołaja Doświadczyńskiego przypadki, jež je považován za první novodobý polský román. Dělí se na tři knihy, v nichž se konstruuje osobnost hlavního hrdiny Mikołaje, z kterého se nakonec stává moudrý, dobrý a spravedlivý člověk. Spojují se zde momenty výchovné, utopické a dobrodružné.
Na tento román pak navazuje další dílo Krasického – Pan Podstoli. Ten vyšel postupně v letech 1778 – 1803. Autor zde vyobrazuje vzorného polského šlechtice, dobrého hospodáře a osvíceného občena. Navazuje tak na "poctivého člověka" M. Reje a na další díla, která vznikala především v renesanci a zobrazovala správného člověka.
Tepáním do vlastních řad se stala skladba Monachomachia, v níž se Krasicki zaměřil na kritiku zahálčivosti, hlouposti a pijanství některých mnichů. V šesti písních vypovídá o sporu mezi dvěma církevními řády – dominikáni a karmelitány při veřejné teologické diskuzi. Vydání tohoto díla, které vyšlo anonymně v Lipsku, a které bylo na svou dobu velmi neobvyklé, však způsobilo velký skandál. Podle způsobu vyjadřování a osobitému stylu byl však autor tohoto díla odhalen a na Krasického se snesla kritika jak ze strany církevní, tak i světské. Proto byl autor nucen na protesty postižených reagovat ironickou odpovědí – Antymonachomachia. Toto dílo bylo kompozičně stejné jako Monachomachia, má i stejné hrdiny. Autor zde ze svých názorů zdánlivě ustoupil, ve skutečnosti však svou kritiku ještě přiostřil.
Za umělecky nejdokonalejší Krasického dílo jsou považovány Bajki i przypowieści a Bajki nowe v nichž představil útvory epigramaticky stručné, zakončené výraznou pointou. Širší epickou stavbou se pak vyznačovaly jeho Satyry.
Z polských dějin vytěžil látku k hrdinské poemě Wojna chocimska, v níž navázal na obdobné dílo Wacława Potockého.
Krasicki se nezabýval pouze krásnou literaturou, ale psal také díla z oblasti homiletiky, teologie, heraldiky, překládal, přispíval články do časopisu Monitor, a také do vlastního časopisu, který vydával pod názvem „Co tydzień“. Jeho jediným politicky zaměřeným dílem byla reakce na vypuknutí Kościuszkova povstání – Powieść prawdziwa o naroźnej kamienicy w Kukurowcach, v níž ve zkratce popisuje dějiny Polska a nabádá čtenáře k boji za svobodu.
Za jeho dílo ho ocenil také král několika vyznamenáními, např.Řádem Bílého Orla nebo Řádem sv. Stanislava.
Do češtiny bylo přeloženo souborné dílo Vojna mnichů a jiné básně, které obsahuje Myšeis, Monachomachii, Satiry a Bajky. Vyšlo v Praze v roce 1959, překlad Erich Sojka.


Stephanie Coontz

Stephanie Coontz je spisovatelka a historička, působící na Evergreen State College ve městě Olympia v americkém státě Washington. Přednáší historii a a řídí výzkum a osvětu v Radě pro soudobou rodinu, jíž předsedala v letech 2001 - 2004. Je autorkou a spoluautorkou několika knih o historii rodiny a sňatku. Její díla byla přeložena do francouzštiny, španělštiny, řečtiny, němčiny a japonštiny.
Stephanie Coontz získala titul BA z americké historie v roce 1966 na University of California v Berkeley, kde byla členkou politické strany SLATE. V roce 1970 získala titul MA z Evropské historie na University of Washington. Od roku 1975 se věnovala plně výuce, předtím se však věnovala politické činnosti jako regionální politik v Socialist Workers Party, která se sama definovala jako „trockistická“ organizace. Je v seznamu poradců Against the Current, měsíčníku teoretických studíí Solidarity vycházejícího z principu marxismu.
Stephanie Coontz přednášela na Evergreen State College ve Spojených státech amerických, dále na Univerzitě Kóbe v Japonsku a na University of Hawaii'' ve městě Hilo na Havaji. Je spoluzakladatelkou nadace Woodrow Wilson National Fellowship Foundation.
Coontz prováděla výzkumy v oblasti fungování americké rodiny,rozvodu, rovnostářství. Tvrdí, že dynamika tradiční americké rodiny se mění, že se objevuje mnoho homosexuálních a imigrantských rodin. Coontz také publikovala práci, která měla odhalit mýtus romantické lásky v historii americké rodiny. V knize The Way We Never Were zdůrazňuje, že už rodina padesátých let byla velmi náchylná k rozvodu, těhotenství nezletilých a nevěře.
Stephanie Coontz vystupuje v televizi a rozhlase, publikuje v novinách a časopisech, rovněž v mnoha vědeckých časopisech. Své výzkumy publikovala pro širokou veřejnost v USA, Evropě a Japonsku.


Barokní hřbitov ve Střílkách

Barokní hřbitov ve Střílkách je jedinečnou a významnou památkou svého druhu z období baroka ve střední Evropě. Nachází se v obci Střílky v okrese Kroměříž.
Hřbitov se rozprostírá v horní části obce na vyvýšenině naproti kostelu. Je ohraničen masivní pískovcovou zdí. V letech 1730-1743 ho nechal vystavět Antonín Amand Petřvaldský z Petřvaldu. Za autora je pokládán stavitel Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu. Hřbitov zaujímá rozlohu téměř 2000 m2, je čtvercového půdorysu s vykrojenými rohy. Dvouramenné schodiště vede na vstupní plošinu se sochou anděla smrti v nadživotní velikosti. Pod plošinou se nachází krypta. V zadní části hřbitova stojí pohřební kaple, pod níž jsou další dvě krypty, v níž jsou pohřbeni hrabata Künburgové. Hřbitov je vyzdoben sochami od Gottfrieda Fritsche, některé vytvořil jeho bratr Josef Antonín. Sousoší na pravé straně hřbitovní zdi znázorňují lidské ctnosti, na levé straně jsou neřesti. Dále jsou zde čtyři kamenné vázy, před kaplí stojí dvě sochy andělů v nadživotní velikosti.
Hřbitov byl vysvěcen 12. května 1743. Opravy proběhly v letech 1872 a 1896. Kvůli sesunutí levé zadní zdi byl opravován v roce 1927 a 1928. Od té doby hřbitov chátral. Z rekonstrukcí bylo započato v roce 1998, vzniklo také občanské sdružení Za záchranu hřbitova ve Střílkách. V roce 2001 bylo ukradeno 10 vzácných soch. Po rekonstrukci, která ještě trvá, bylo opraveno schodiště, balustrády a zdi. Ukradené sochy nahradily jejich kopie. Slavnostního znovuotevření se hřbitov dočkal 7. června 2008.


Rudolfův Majestát

Majestát na náboženskou svobodu byla listina vydaná Rudolfem II. 9. července 1609. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království. Zároveň potvrzovala Českou konfesi, kterou jeho otec Maxmilián II. slíbil pouze ústně, a to v roce 1576.
Podle Majestátu nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro královská města, šlechtu i poddané. Listina byla zanesena do zemských desek jako platný zákon.
Dne 20. srpna 1609 vydal Rudolf II. obdobný Majestát pro Slezsko, jímž byla povolena náboženská svoboda pro evangelíky augsburského vyznání.
Rudolf vydal a podepsal Majestát pod nátlakem stavů kteří její podpis vyžadovali výměnou za podporu kterou mu poskytli v konfliktu s Rudolfovým bratrem Matyášem. V něm málem Rudolf přišel o českou korunu, díky podpoře stavů se pouze vzdal Uher, Rakous a Moravy ve prospěch Matyáše, když s ním podepsal libeňský mír. Později Rudolf svého podpisu litoval a pokusil se toto své rozhodnutí zvrátit. Vpád vojsk jeho bratrance, pasovského biskupa Leopolda, do Prahy v roce 1611 urychlil Rudolfův pád. Rudolf byl nucen abdikovat a přenechat český trůn svému bratrovi Matyášovi.
Platnost Majestátu zrušil císař Ferdinand II. po porážce českého stavovského povstání v roce 1620, a to tak, že jej rozstřihl a spálil jeho pečeť. V roce 1627 uzákonil v Čechách katolické náboženství jako jediné povolené.


Hermann Gassner

Hermann Gassner je německý automobilový závodník. Soutěží v závodech rally. Je šestinásobným mistrem Německa v rallye.
Gassner se narodil osmého června 1959 v německém městě Bad Reichenhall. Nyní žije v Surheimu s manželkou Monikou. Má 2 děti, syna Hermanna a dceru Martinu.
Se závody začal v roce 1979. Zpočátku dohromady s bratrem Sebastianem. Jejich spolupráce byla ukončena a bratr se dále věnoval vedení autosalonu firmy Mitsubishi. V roce 1985 poprvé startoval v Československu na Barum rally. Tu dokončil s vozem Opel Manta 400 na deváté pozici. Stejný výsledek zde zajel i o 2 roky později s vozem Mitsubishi Starion Turbo. Nejlepšího výsledku dosáhl na Barumce v roce 1993, jako držitel titulu Mistr Německa, s vozem Mitsubishi Galant, kdy dojel šestý. Od devadesátých let se zúčastňuje více soutěží mistrovství světa a závodí častěji v České republice. Soutěží s vozem Mitsubishi Lancer EVO IX. Spolujezdce mu od roku 1991 dělal Siegfried Schrankl. Toho od roku 1999 vystřídala Karin Thannhäuser.


Polynésie

Polynésie je skupina více než 1000 ostrovů v Tichém oceánu.
Polinésie je subregionem Oceánie. Tento termín označuje všechny ostrovy v trojúhelníkové oblasti Tichého oceánu. Vrchol trojúhelníku tvoři Hawaii, levý dolní vrchol Nový Zéland a pravý dolní vrchol Velikonoční ostrov.
Součástí Polynésie jsou následující ostrovy a skupiny ostrovů. Jsou to buď samostatné státy nebo zámořská teritoria.


Wright R-1820

Wright R-1820 Cyclone 9 byl americký hvězdicový motor vyvinutý společností Curtiss-Wright Corporation a široce rozšířený v letadlech 30., 40. a 50. let. Šlo o hvězdicový, vzduchem chlazený devítiválec.
R-1820 Cyclone 9 byl pokračováním vývoje motoru Wright P-2 z roku 1925. Oproti svému předchůdci měl zvětšený zdvihový objem a mnoho dalších vylepšení. Začal se vyrábět v roce 1931 a s jeho produkcí se skončilo až v 50. letech. V licenci jej vyráběly firmy Lycoming, Pratt & Whitney Canada a během druhé světové války také Studebaker Corporation. Rovněž Sovětský svaz zakoupil licenci na motor, který zde označovali M-25 a jeho dalším vývojem byla pověřena konstrukční kancelář OKB Švecov.
Motory R-1820 byly poháněly bombardéry B-17 Flying Fortress a SBD Dauntless, první verze stíhacího letounu Polikarpov I-16 a vrtulník Piasecki H-21.
Dvě verze R-1820 byly omezeně používány i v amerických obrněných vozidlech. G-200 byl benzínový hvězdicový devítiválec o výkonu 900 hp při 2300 ot/min a poháněl těžký tank M6.


Okres Leoben

Leoben je okres v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Má rozlohu 1099,69 km2 a žije tam 67 767 obyvatel. Sídlem okresu je město Leoben. Sousedí s okresy Liezen, Bruck an der Mur, Graz-Umgebung, Knittelfeld a Judenburg.


Satu Mare

Satu Mare, v překladu Velká Vesnice, je město na severozápadě Rumunska, centrum stejnojmenné župy. Má 115 000 obyvatel.
Město je poprvé doloženo v roce 1006. Ve 13. století bylo uherským králem povýšeno na svobodné královské město, osídlili ho němečtí kolonisté. V roce 1703 kompletně celé město vyhořelo. Roku 1711 zde byl uzavřen tzv. Satmárský mír mezi Habsburky a odbojnými maďarskými stavy, v roce 1804 tu pak vzniklo i biskupství. Od roku 1918 je součástí Rumunska, ačkoliv spadal dříve celá staletí pod Uhersko. Mezi lety 1940 – 1944 ho Vídeňskou arbitráží získalo Maďarsko zpět, během této doby bylo ale okolo 18 000 Židů odsud deportováno do koncentračních táborů. Po pádu komunismu v zemi v 90. letech byly zavřeny mnohé podniky a ze Satu Mare tak odešlo až 20 000 lidí.
Dnes je Satu Mare dynamicky se rozvíjejícím městem s mnoha průmyslovými odvětvími, má i vlastní letiště. Obyvatelé jsou Rumuni 66 638, Maďaři 45 302 a Němci 1 607. Každý rok si město připomíná 14. květen, den, kdy v roce 1970 povodeň zničila jeho velkou část.


Gabriela Mistralová

Gabriela Mistralová, vlastním jménem Lucila de María del Perpetuo Socorro Godoy Alcayaga, byla chilská básnířka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1945.
Gabriela Mistralová se narodila v městečku Vicuna v provincii Coquimbo, ale mládí prožila ve vesnici Montegrande vysoko v Andách, kde navštěvovala základní školu, ve které učila její sestra. Její otec, který byl také učitelem, opustil rodinu, když jí byly tři roky. Ve čtrnácti letech začala podporovat finančně svou matku, když přijmula práci učitelského asistenta v přímořském městě Compania Baja poblíž La Sereny. Své první texty publikovala od roku 1905 v novinách La Voz de Elqui a Diario Radical de Coquimbo a postupně začala stále více používat svůj literární pseudonym Gabriela Mistralová vytvořený podle jmen jejích dvou oblíbených básníků – podle Itala Gabriela d'Annunzia a Francouze Frédérica Mistrala. Hloubka jejích básnických prací se prohloubila především poté, co její milenec, železniční zaměstnanec Romelio Ureta, spáchal kvůli zpronevěře roku 1909 sebevraždu. Roku 1910 ukončila Mistralová úspěšně své studium na učitelském ústavu v Santiagu a roku 1914 vyhrála se svou prací Sonety smrti první cenu v národní literární soutěži Juegos Florales.
V letech 1906–1921 působila Mistralová jako učitelka na různých školách ve městech La Serena, Barrancas, Traiguen, Antofagasta, Los Andes, Punta Arenas a Temuco. V Temucu vyučovala tehdy šestnáctiletého Pabla Nerudu, kterého seznámila s pracemi evropských básníků. Roku 1921 se stala ředitelkou prestižní středí školy pro dívky v Santiagu. Toto jmenování ji přineslo celou řadu nepřátel, neboť v konkursu porazila výrazně politicky angažovaného kandidáta. Přijala proto roku 1922 nabídku mexického ministerstva školství provést v Mexiku reformu vzdělávacího systému. V tomto roce vydala v New Yorku svou první básnickou sbírku Sklíčenost, která měla velký mezinárodní ohlas a která je mnohými považována za její vůbec nejvýznamnější dílo. V Mexiku strávila Mistralová dva roky. Poté absolvovala přednáškové turné, nejprve v USA a poté v Evropě, kde roku 1924 vydala v Madridu básnickou sbírku Něha.
Následující rok se Mistralová vrátila do Latinské Ameriky a procestovala Brazílii, Uruguay a Argentinu. Poté se vrátila do Evropy a v letech 1925-1934 žila převážně ve Francii a Itálii. V té době pracovala v kulturních výborech Společnosti národů, psala více než padesát novinových a časopiseckých článků ročně a přednášela španělskou literaturu na několika univerzitách. Od roku 1932 působila v chilských diplomatických službách jako konzul v Evropě, Brazílii a v USA. Roku 1938 vydala v Buenos Aires své druhé nejvýznamnější dílo, sbírku básní Pastva. Zisk z prodeje věnovala Mistralová dětem, osiřelým za občanské války ve Španělsku. Roku 1945 jí byla jako prvnímu latinskoamerickému spisovateli udělena Nobelova cena za literaturu „za její lyrickou poezii inspirovanou mohutnou citovostí, která z jejího básnického jména učinila symbol idealistických aspirací celého latinskoamerického světa“.
Gabriela Mistralová patří k autorům, jejichž poezie zahájila současné období postmodernismu. Ve svých básních uchovává tradiční verš, ale základní lyrické motivy bolesti, lásky a smrti, náboženské víry a pochyb jsou viděny nově ve vzájemném prolnutí. Ivan Slavík, překladatel jejích veršů do češtiny, charakterizovala její dílo takto: „V jejích verších se ozývá zraňovaná duše, jež v očistné koupeli svého hoře nalézá cestu k lidem a věcem, jsouc pevně spjata se silami země. Její řeč je slovem lidského bratrství v lásce se vším a se všemi.“
Gabriela Mistralová zemřela v šedesáti sedmi letech na rakovinu ve svém domě v New Yorku, kde se ke konci svého života usadila, ale pohřbena byla ve své rodné provincii. Chilská vláda vyhlásila tři dny národního smutku a stovky tisíc Chilanů přišlo vyjádřit svůj obdiv k jejímu dílu.
Česky vyšel roku 1970 v nakladatelství Odeon prozatím jediný výbor z autorčiných veršů pod názvem Vzkazy, který uspořádal a přeložil Ivan Slavík.


10,5cm hrubý kanón vz. 35

10,5cm hrubý kanón vz. 35 bylo nejmodernější dělo používané Československou armádou před druhou světovou válkou.
Zbraň produkoval tradiční výrobce českých kanónů a houfnic firma Škoda Plzeň. Po rozbití Československa byly kanóny vz. 35 ukořistěny Německem a přijaty do výzbroje Wehrmachtu pod označením 10,5 cm K 35. Mimo to byly tyto moderní a úspěšné zbraně dále vyráběny v Protektorátu Čechy a Morava i za německé okupace. 36 kusů kanónů, které zůstaly v roce 1939 na Slovensku, byly přijaty do výzbroje slovenské armády. Děla používala i jugoslávská armáda pod označením 10,5 cm Kanone 339.
10,5cm hrubý kanón vz. 35 byl vynikající kanón, který byl schopen přímé střelby na jakékoliv cíle. Jako munice se používaly nárazové a protitankové granáty i kartáčové střely. Kanón byl opatřen pancéřovým štítem, měl robustní pneumatiky, jeho součástí byl i odpojitelný jednonápravový podvozek určený k přepravě zbraně za nákladním automobilem nebo tahačem kanónů.


Dána

Dána je sanskrtské a pálíjské slovo, znamenající štědrost nebo dobročinnost. V buddhismu je jednou ze základních Dokonalostí a prostředkem, jak potlačit vrozenou lidskou chamtivost a egoismus. Jako u všech prospěšných činů ovšem i zde rozhoduje vznešený a nesobecký úmysl, nikoli jen pouhý skutek sám. V tradičních buddhistických zemích se vztahuje zejména na darování jídla a rouch mnichům. V těchto zemích je také běžné, že děkuje nejen obdarovaný ale i dávající, protože mu obdarovaný poskytl příležitost vykonat záslužný čin.
Tvoří také jednu ze tří částí často používané formulky „dána, síla, bhávaná“, která ve zkratce vyjadřuje praktický aspekt buddhismu, a spolu s nimi patří mezi deset Záslužných činů.


Srbské knížectví

Srbské knížectví byl nejdříve autonomní a později nezávislý stát na Balkáně vzniklý z části Osmanské říše během Srbské revoluce v letech 1804-1825, mezinárodně uznané bylo v roce 1878 a zaniklo vyhlášením Srbského království v roce 1882.
Po bitvě na Kosově poli v roce 1389, kdy bylo srbské vojsko poraženo trojnásobnou přesilou Turků ztratilo Srbsko velkou část území a postupně se dostávalo pod nadvládu Osmanské říše. Hlavní město Smederevo bylo obsazeno Turky v červnu 1459, což také znamenalo na téměř 350 let konec srbské nezávislosti.
V roce 1804 využil vnitřní krize Osmanské říše obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, který vyvolal úspěšné povstání a po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu, nezávislou na sultánovi. Roku 1812 se Turkům podařilo obsadit Srbsko a Karađorđe uprchl do vyhnanství. Již následující rok však vypuklo další povstání, vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem, které tentokrát definitivně vymanilo Srbsko z osmanského područí. Srbsko bylo vyhlášeno autonomním knížectvím v rámci Osmanské říše, jejíž moc však byla silně omezena. Osmané si pouze zachovali právo na nevelký roční poplatek a kontrolu nad 6 městy a 2 pevnostmi. V roce 1829 se tedy Srbské knížectví stalo autonomní částí Osmanské říše. Miloš Obrenović byl nucen abdikovat v roce 1839 a po krátké vládě jeho syna Michala Obrenoviće byl k moci povolán syn zakladatele srbského státu Alexandr Karađorđević. Roku 1858 se však role vyměnily a Obrenovićové se vrátili na trůn. Téměř 80-letý Miloš Obrenović zemřel roku 1860, jeho syn Mihailo při své druhé vládě roku 1867 dosáhl úplné nezávislosti na Turecku a rozšíření území Srbska směrem na jih. A během Berlínského kongresu v roce 1878 bylo Srbské knížectví mezinárodně uznáno nezávislým státem.
Dynastie Obrenovićů však skončila neslavně. Po Michalovi Obrenovićovi nastoupil na trůn jeho synovec jako kníže Milan Obrenović II., který prohlásil roku 1882 Srbsko královstvím a byl korunován jako král Milan I.


Senegalská vlajka

Vlajka Senegalu byla přijata na přelomu srpna a září roku 1960, pravděpodobně 20. srpna. Má poměr stran 2:3 a sestává ze tří svislých pruhů stejné šířky v barvách zelené, zlaté a červené. Barvy mají klasický panafrický význam – zelená symbolizuje přírodní bohatství země, zlatá slunce a světlo, červená boj za nezávislost země. Uprostřed vlajky na zlatém pruhu je situována zelená pěticípá hvězda, která symbolizuje otevření se pěti ostatním světadílům.


Circuit de Nevers Magny-Cours

Circuit de Nevers Magny-Cours, téměř pokaždé nazýván jednoduše Magny-Cours, je automobilový závodní okruh uprostřed Francie nedaleko vesničky Magny-Cours v Nevers. V letech 1991 až 2007 se zde konala Grand Prix Francie. Dne 31. května 2007 potvrdil Bernie Ecclestone, že v roce 2007 se jede Grand Prix v Magny-Cours naposledy.
Byl postaven v roce 1960 Jeanem Bernigaudem původně jako škola pro začínající závodní jezdce, ze které vzešly takové hvězdy jako François Cevert a Jacques Laffite,


Třibřichy

Třibřichy je obec ležící v okrese Chrudim. Má 297 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 415 ha.
Ve vzdálenosti 4 km jihovýchodně leží město Chrudim, 8 km severně statutární město Pardubice, 15 km severozápadně město Přelouč a 26 km jižně město Hlinsko.


Vaššukkani

Vaššukkani bylo hlavním městem churritského království Mitanni. Kurdský název baškani pochází od baš a kani; je velmi podobný sousloví „bohatý důl“ v sanskrtu.
Jeho přesná poloha není známa, ale obecně převládá názor, že se nacházelo na horním Cháburu, mezi Eufratem a Tigridem, v dnešní severovýchodní Sýrii. Někteří historici zastávají teorii, že Vaššukkani je totožné se starověkým městem Sikani; dnes zřejmě pahorek Tell Fecheríja, kde probíhají archeologické výkopy.
Vaššukkani vzkvétalo jako hlavní město po dvě staletí. V období postupného úpadku mitannské moci bylo město dobyto Chetity pod vedením Šuppiluliumaše I. v prvních letech jeho vlády; doklad o uzavření míru uvádí, že nový mitannský král Šattivaza byl nucen uznat závislost na chetitské říši.
Město dobyl také asyrský krále Adad-nirári I. okolo r. 1290 př. n. l.; jinak je o jeho historii známo velmi málo.
Tell Fecheriye – oficiální stránky archeologických vykopávek na pahorku Fecheríja


Berta Zuckerkandlová

Berta Szepsová vyrostla ve Vídni v rodině rakouského novináře Mortize Szepse a jeho ženy Amelie. Provdala se za rakouského anatoma a antropologa Emila Zuckerkandla. Díky své sestře byla sešvagřena s francouzským prezidentem Georgesem Clemenceauem.
Berta Zuckerkandlová byla významnou činitelkou vídeňského kulturního života. Od konce 19. století až do roku 1938 vedla přední literární a umělecký salón, nejprve v Nusswaldgasse v Döblingu, později ve Oppolzergasse. V jejím salónu se stýkali přední duchové rakouské kultury, např. Gustav Klimt, Arthur Schnitzler, Otto Wagner, Max Reinhardt nebo Gustav Mahler, který se právě u ní setkal v roce 1901 se svou budoucí ženou Almou Mahlerovou. Díky této společnosti se živě zajímala o vídeňskou uměleckou modernu.
Napsala několik publikací, byla angažovanou novinářkou a také překládala divadelní hry z francouzštiny, neboť byla velkou obdivovatelkou francouzské kultury.
V roce 1938 emigrovala do Paříže, později do Alžíru. Zemřela v Paříži v roce 1945.


Malý Rozsutec

Malý Rozsutec je hora na Slovensku nacházející se ve východní části pohoří Malá Fatra, konkrétně v masivu Krivánská Fatra. Charakteristickým skalním cimbuřím a strmými vápencovými stěnami dominuje údolí Bieleho potoka, které převyšuje o téměř 750 metrů. Z vrcholu je výhled na sousední vyšší Velký Rozsutec a pohled do severních strání východní části masivu.
Vrchol je součástí Národní přírodní rezervace Rozsutec vyhlášené v roce 1967 s celkovou výměrou 842 ha, spadající do Národního parku Malá Fatra. V okolí se vyskytují vzácné vápnomilné rostliny.
Výstup je možný jak přímo po zelené turistické značce z obce Biely Potok a západním ramenem na vrchol, nebo zajištěnou cestou ze sedla Medzirozustce. Nejzajímavější a také nejdelší přístupovou cestou je turistická stezka vedoucí oblasti Dolné diery, Horné diery a Tesná rizňa, což je soustava celkem tří jakýchsi kaňonů zpřístupněných lávkami a místy vyhloubenou cestou vedoucí podél potoka.


Největší ostrovy Austrálie

Ostrovy Austrálie. Tabulka obsahuje přehled ostrovů Austrálie s plochou přes 10 km2.


Trubiž

Trubiž je řeka v Kyjevské oblasti na Ukrajině, levý přítok Dněpru. Je 113 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4700 km2.
Protéká Podněprskou nížinou a ústí do Kaněvské přehrady. Koryto je regulováno s výjimkou úseku při ústí. Zdroj vody je převážně sněhový. Leží na ní město Perejaslav-Chmelnickij.
Průměrný průtok ve vzdálenosti 12 km od ústí je 3,7 m3/s. Zamrzá v listopadu až na začátku ledna a rozmrzá v březnu až v polovině dubna. Na 24 až 83 dní vysychá.


Tupolev Tu-154

Tupolev Tu-154 je sovětský, resp. ruský dopravní třímotorový proudový letoun, který létá od počátku 70. let 20. století. Byl vyvinut jako letoun, který měl nahradit na linkách stroje Tupolev Tu-104 a Iljušin Il-18. První prototyp stroje vzlétl 4. října 1968, poté byl testován a na pravidelný letecký provoz byl nasazen roku 1972. Letoun zakoupily Československé státní aerolinie, používala je letecká služba Federálního ministerstva vnitra pro vládní lety a donedávna létaly poslední kusy u letecva Armády České republiky.


Onigiri

Onigiri, známé též jako Omusubi, je japonské jídlo konzumované hlavně jako svačina nebo rychlé občerstvení. Jde o vařenou rýži zformovanou obvykle do tvaru koule nebo trojúhelníka a zabalenou do listu nori. Tradičně bývá plněné nakládanými švestkami, nasoleným lososem, kacuobuši nebo jinými slanými či kyselými ingrediencemi. Přidáním octa do rýže na onigiri se získává základní surovina pro další jídlo – suši. Ocet nebo nakládané suroviny slouží ke konzervaci rýže.
Vzhledem k tomu, že onigiri je jedno s nejznámějších a nejoblíbenějších japonských jídel, je možné ho tam koupit ve většině obchodů s potravinami a to v mnoha příchutích. Ručně vyráběné rýžové koule je možné sehnat ve specializovaných obchodech nazývaných Onigiri-ja.
Spisy datované do 17. století nám říkají, že mnoho samurajů sebou do války nosilo rýžové koule zabalené do bambusových listů jako rychlý oběd, ale původ onigiri je mnohem starší. Dříve než se začaly používat jídelní hůlky se z rýže často válely malé kuličky, což usnadňovalo manipulaci s ní. V období Heian formovali z rýže obdélníkovité kousky, které bylo možné rovnat na na sebe a snadno jíst.
Od období Kamakura do začátků období Edo sloužilo onigiri jako rychlé jídlo – kuchaři stačilo navařit dost rýže a nemusel se zabývat servírováním. Tyto onigiri byly prostě koule z rýže ochucené solí. Nori nebylo k dispozici až do období Meidži, kdy se rozšířilo pěstování řas a výroba archů z nich.
Věřilo se, že onigiri nemůže být vyráběno strojově, neboť ruční postup je příliš náročný na to, aby mohl být okopírován. V roce 1980 byl postaven první stroj vyrábějící trojúhelníkovité onigiri. Z počátku se to setkalo s nedůvěrou, neboť místo klasického zarolování náplně dovnitř onigiri byla příchuť vkládána do otvoru v něm a zakryta kusem nori. Krom toho nori v kontaktu s rýží časem zvlhlo, začalo lepit a přilnulo k rýži. Zlepšení obalové techniky dovolilo, aby nori a onigiri byly uloženy odděleně a onigiri bylo do listu nori zabalené až před konzumací. Díky tomu, že stroj vkládá příchuť do otvoru v onigiri místo zarolování dovnitř, je možné snadno vyrábět řady příchutí, neboť není nutné měnit postup přípravy podle vlastností náplně.


Roger Penrose

Roger Penrose je anglický matematický fyzik. Je znám především svými příspěvky k obecné relativitě a kosmologii. Mezi jeho přínosy patří např. spolupráce na objevu Hawkingova záření. Jedna se také o rekreačního matematika a filosofa, jeho Erdősovo číslo je 3.
Rovněž si nechal patentovat tzv. Penrosovu dlažbu. Jde o geometrickou konstrukci, kterou lze vydláždit nekonečnou plochu pomocí malého druhu dlaždic různého druhu a to tak, aniž by vzorek dláždění kdekoli opakoval. Roger Penrose navázal na článek Deux types fondamentaux de distribution statistique českého geografa, demografa a statistika Jaromíra Korčáka z roku 1938.
Roger Penrose se narodil do rodiny, ve které byla matematika významný spojovací prvek zálib téměř každého člena rodiny. Jeho otec byl vystudovaný genetik, ale matematika byla jeho velkou zálibou, jeho starší bratr vystudoval matematiku i fyziku. Jeho mladší bratr se stal desetinásobným britským šachovým mistrem a jeho matka byla lékařka. Rogerovými zálibami byla matematika a biologie, ještě před počátkem studia matematiky na univerzitě v Cambridge se mezi jeho vytoužená povolání ocitla mozková chirurgie. Při výběru vysokoškolského studia váhal mezi studiem matematiky, či biologie. Rozhodl se pro matematiku. Narazil však na značný odpor svého otce, který byl toho názoru že jako matematik nebude mit schopnost uživit se. Roger však na svém rozhodnutí trval a tak jej děkan Cambridgské univerzity podrobil testu, ve kterém předpokládal, že vyřeší pouze polovinu daných matematických úloh. Roger však všechny úlohy vyřešil ještě před vypršením časového limitu, otec tedy ustoupil.
Penrose vystudoval topologii, ale téměř celý život se zabývá teoretickou fyzikou. V 60. letech se věnoval obecné teorii relativity a jejímu důsledku na astrofyziku a kosmologii. Roku 1988 získal spolu se Stephenem W. Hawkingem Wolfovu cenu za fyziku. Rok poté vydal svoji první knihu s názvem Císařova nová mysl, roku 1994 vydal Stíny mysli a roku 1997 Makrosvět,mikrosvět a lidská mysl, ve které se zabývá svoji teorií, která pracuje s myšlenkou, že lidská mysl je jev na rozhraní mezi kvantovou fyzikou a fyzikou makrosvěta. Rovněž je Penrose učitelem slavného fyzika Stephena W. Hawkinga. Hawking však některé jeho teorie odmítá a označuje za "kacířské".


Studebaker US6

Studebaker US6 byl legendární americký vojenský nákladní a užitkový automobil vyráběný v době druhé světové války nejen v USA, ale od roku 1942 i v Sovětském svazu, kam byl v rámci dohody o půjčce a pronájmu též dodáván. Automobil vznikl roku 1941 v americké společnosti Studebaker, kde se vyrábělo až do roku 1945 třináct různých obměn. Stroj byl produkován s dvěma a s třemi nápravami. Automobily sloužily nejen jako nákladní vozy, ale i jako nosiče různých nástaveb, z nichž však nejvíce proslula konfigurace s raketometem Kaťuša. Do roku 1945 bylo vyrobeno celkem přes 200 tisíc vozů, z toho 100 tisíc bylo dodáno do SSSR či tam bylo vyrobeno. Sovětskými vojáky byl tento automobil velmi oblíben a dostal od nich přezdívku „studěr.“ V době osvobození Československa v roce 1945 se tak s těmito automobily setkávali Češi jak u amerických, tak u sovětských vojsk. Studebakery používali za války i českoslovenští vojáci, po druhé světové válce měla automobily ve výzbroji i Československá armáda.


Smlouva z Nice

Smlouva z Nice je smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Římské smlouvy. Byla podepsána 26. února 2001 mezi státy Evropské unie na zasedání Evropské rady ve francouzském městě Nice. Po ratifikaci ve všech členských zemích EU vstoupila v platnost 1. 2. 2003. Agenda zaniklého Evropského společenství uhlí a oceli byla touto smlouvou převedena na Evropské společenství.
Smlouva z Nice změnila způsob rozhodování v Evropské unii: v mnoha oblastech se začalo hlasovat kvalifikovanou většinou. Dále zavádí princip tzv. dvojité většiny. Smlouva z Nice dále zvýšila počet poslanců Evropského parlamentu na 732 a přerozdělila hlasy mezi jednotlivými státy v Radě Evropské unie a Evropském parlamentu.
Většina opatření zavedených Smlouvou z Nice měla připravit Evropskou unii na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její akceschopnost do budoucna.


Sovětská liga ledního hokeje 1989/1990

Sezóna 1989/1990 byla 43. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým Dynamo Moskva.
Nejhorší šestici celků první fáze čekala prolínací soutěž proti čtveřici nejlepších týmů 2. ligy. Vzhledem ke snížení počtu účastníků soutěže na 15 si účast v nejvyšší soutěži zajistilo 5 nejlepších celků této baráže. Všichni prvoligisté v baráži uspěli a udrželi se, kromě týmu Dynamo Charkov, které se nevešlo do první pětice.


Mera

Mera je řeka v Kostromské a v Ivanovské oblasti v Rusku. Je dlouhá 152 km. Povodí řeky je 2380 km2.
Ústí do Gorkovské přehrady naproti města Kiněšma jako levý přítok Volhy.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 51 km od ústí činí 6,5 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá v dubna.


Adolf Anderssen

Karl Ernst Adolf Anderssen byl německý šachový mistr, jeden z nejuznávanějších šachových mistrů 19. století.
Karl Ernst Adolf Anderssen, povoláním profesor matematiky, pocházel z Pruska. Narodil se ve Vratislavi, prožil zde prakticky celý život a takém zde zemřel. Šachy se naučil hrát v devíti letech od svého otce, studoval partie J. B. Allgaiera a F. A. D. Philidora. Ještě na počátku čtyřicátých let hrál šachy zřídka a v cizině byl prakticky zcela neznámý. Roku 1845 prohrál zápas s Ludwigem Bledowem 4:0, ale již v roce 1848 remizoval s Danielem Harrwitzem 5:5.
Když byl v roce 1851 z iniciativy Howarda Stauntona uspořádán v Londýně v rámci Světové výstavy první velký mezinárodní šachový turnaj, Anderssen v něm nečekaně zvítězil a přebral tak Stauntonovi titul neoficiálního mistra světa. Na turnaj bylo pozváno šestnáct předních světových šachistů, kteří byli rozlosování do osmi dvojic a hrálo se vyřazovacím způsobem. V prním kole vyřadil Anderssen Němce Lionela Kieseritzkyho 2:0, v druhém kole maďarského mistra Józsefa Széna 4:2, v semifinále Howarda Stauntona 4:1 a ve finále dalšího anglického hráče Marmadukeho Wyvilla 4:2.
Během turnaje sehrál Anderssen několik volných partií se svým soupeřem z prvního kola Lionelem Kieseritzkym. Jedna z nich proslula jako tzv. nesmrtelná partie, jejíž průběh vychází z tehdejších názorů na šachové umění. Je romantický a s nádhernou kaskádou obětí: bílý hráč obětoval téměř všechen materiál a svého soupeře porazil. O rok později dosáhl vítězství v jiné slavné neformální partii proti Jeanu Dufresnemu, která vešla do historie pod názvem nevadnoucí partie.
Za nejsilnějšího hráče světa byl Anderssen považován až do roku 1858, kdy během vánočních prázdnin podlehl v Paříži jinému géniovi šachové hry Američanu Paulovi Morphymu 2:7. Na pomyslný šachový trůn se však vrátil znovu roku 1860 po odchodu Morphyho z vrcholné šachové scény. V roce 1861 porazil v Londýně v rakouského šachového mistra Ignaze Kolische 4:3 a svojí pověst nejlepšího světového hráče potvrdil vítězstvím na významném mezinárodním turnaji v Londýně v roce 1862, kde v konkurenci dalších třinácti předních světových šachistů získal dvanáct bodů ze třinácti.
Mezi Anderssenoými soupeři na tomto turnaji byla i nově vycházející šachová hvězda Rakušan Wilhelm Steinitz, který se brzy stal jeho vážným konkurentem. K jejich vzájemnému zápasu došlo v Londýně v létě roku 1866, přičemž bylo dohodnuto, že vítězem se stane ten, kdo první vyhraje osm partií. Steinitz v zápase zvítězil v poměru 8:6.
Přestože Steinitz nepodával v bezprostředně následujících letech výkony, opravňující ho považovat se za neoficiálního mistra světa, Anderssenovi již nebyl tento pomyslný titul nikdy zpět navrácen, a to i přes jeho vítězství na silně obsazeném turnaji konaném v roce 1870 v Baden-Badenu, kde Steinitze dokonce dvakrát porazil. Svou roli v tom jistě sehrála i jeho porážka v zápase s Johannem Zukertortem v roce 1871 v poměru 2:5
Adolf Anderssen byl i jedním ze zakladatelů dnešního kompozičního šachu a ve své době patřil k nejlepším šachovým skladatelům. Roku 1864 založil s Gustavem Neumannem Neue Berliner Schachzeitung.


Konrád

Konrád je mužské křestní jméno německého původu. Vzniklo ze staroněmeckého slova Kounrat a vykládá se jako „smělý rádce“. Můžeme se s ním setkat i jako s příjmením.


Frýdecká synagoga

Frýdecká synagoga začala být stavěna v maurském stylu roku 1864, brzy po založení židovského náboženského spolku ve Frýdku, a roku 1865 byla slavnostně vysvěcena těšínským rabínem Samuelem Friedmannem. Nacházela se blízko zámku v místech dnešní Revoluční ulice.
V červnu 1939 však byla synagoga nacisty vypálena a několik let chátrala, její rozvaliny se stávaly nebezpečné, až se nakonec rozhodlo o jejím stržení.


Alanin

Alanin obsahuje, podobně jako většina aminokyselin, chirální uhlík, je tedy opticky aktivní. Vyskytuje se ve dvou formách: L-alanin a D-alanin, v tělech živočichů je však přítomen pouze v L-formě.
Alanin je nejobvyklejší aminokyselinou v proteinech vůbec. Podílí se na hydrofobních interakcích napříč vláknem proteinu.
Alanin se kromě výstavby proteinů také podílí na dopravě amoniaku ze svalů do jater a na glukoneogenezi v tzv. alaninovém cyklu, ve kterém je z pyruvátu transaminací ve svalu vytvořen alanin, který je pak dopraven krví do jater, kde je opět transaminován za vzniku pyruvátu. Přenesená aminoskupina je pak pomocí močovinového cyklu přeměněna na močovinu, zatímco pyruvát slouží jako prekurzor pro syntézu glukózy v procesu glukoneogeneze.
Při nedostatku alaninu v těle je tvořen transaminací pyruvátu, který vzniká glykolýzou glukózy.
Zdrojem alaninu jsou veškerá bílkovinná jídla, např. maso, vajíčka, nebo mléčné výrobky.


Martin Fowler

Martin Fowler je programátor a autor knih o programování, žijící v USA. Zavedl termín refaktorování, propaguje též UML a návrhové vzory.
Je správcem bliki, což je software, který slučuje blog a wiki.


Šelešovice

Obec Šelešovice se nachází v okrese Kroměříž, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 301 obyvatel.


Müller

Müller je velice rozšířené německé příjmení. Náleželo mimo jiné i těmto osobnostem:


Theodor Wiesengrund Adorno

Hlasování skončilo výsledkem smazat -- Mercy 17:34, 24. 1. 2008
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


G3

G3 je příležitostní hudební seskupení, které vystupuje na koncertních turné. Název je odvozen od základní filozofie sestavy formace třech kytaristů. Autorem projektu je kytarista Joe Satriani.
Od jeho počátku v roce 1996 se na vystoupeních projektu G3 zúčastnili: Steve Vai, Eric Johnson, Kenny Wayne Shepherd, Yngwie Malmsteen, John Petrucci, Robert Fripp, Paul Gilbert, Uli Jon Roth, Michael Schenker, Adrian Legg, včetně speciálních hostů jako Tony MacAlpine, Johnny Hiland, Steve Lukather, Steve Morse, Chris Duarte, Andy Timmons, Neal Schon, Gary Hoey, Brian May, Billy Gibbons, Johnny A, George Lynch, Patrick Rondat a Eric Sardinas.
Na koncertních turné G3 se zúčastnili po dvou členové skupin Dream Theater, Mr. Big, Scorpions a Racer X byli to: John Petrucci a Mike Portnoy, Paul Gilbert a Billy Sheehan, Michael Schenker a Uli Jon Roth, a Paul Gilbert a Bruce Bouillet.
S Joe Satrianim je nejstabilnějším členem formace Steve Vai, krom nich se vystoupení víckrát zúčastnili:


Bruno

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je -2,6%.


Wolfgang Becker

Becker studoval němčinu, historii a americká studia na Svobodné univerzitě v Berlíně. Poté pracoval ve zvukovém studiu v roce 1980 a následně studoval na Německé filmové a televizní akademii. V roce 1983 začal pracovat jako nezávislý kameraman a DFFB úspěšně zakončil dílem Schmetterlinge, s nímž vyhrál Student Academy Award v roce 1988, Golden Leopard v Locarnu a cenu sárského premiéra Ophuels Festival Saarbruecken.
Režíroval jednu epizodu televizního seriálu Místo činu nazvanou Blutwurstwalzer. Jeho nejznámějším počinem je film Good bye, Lenin!.


Jan Pažout

Narodil se ve Fryštáku v Dolní Vsi. Zachytil řadu motivů z Fryštáku a jeho okolí, protože měl vřelý vztah ke svému rodnému kraji. Četné portréty a krajiny z různých míst Moravy se nacházejí v mnohých galerií po České republice. Jan Pažout byl také ochotníkem v divadle.


Fjordský kůň

Fjordský kůň je plemeno koně pocházející z Norska. Typická je plavá barva, černo-bílá hříva a ocas a úhoří pruh. Přes svoje jméno patří mezi pony. Kohoutková výška se pohybuje mezi 130-142 cm. Využívá se k nošení nákladů, v zápřahu a pod sedlem.
Historie Fjordský kůň byl domestikován okolo roku 2000 př. n. l. Relativní izolace Skandinávie přispěla k udržení původního charakteru. Fjord je výrazně primitivní plemeno připomínající koně Przewalského. Dříve je jako jezdecké zvířata využívali Vikingové. Fjord je pravděpodobně předchůdce většiny chladnokrevných koní v Evropě. V Norsku žijí polodivokým životem. Fjordský kůň byl mimo jiné dříve používán i při zápasech hřebců za dob Vikingů. Tyto zápasy nezřídka končili smrtí poražených. Vikingové, ale takto ověřovali zdatnost chovných hřebců. Vikingové rozšířili toto plemeno do Velké Británie, na Island a do Skotska, kde fjord ovlivnil zdejší plemena. Fjordský kůň je označován za jedno z nejčistších a nejstarších plemen v Evropě. Přesto, že se Norsko uvádí jako země původu Norsko, pochází toto plemeno zřejmě až z daleké Asie. Do Norska se dostal zhruba před 4000 lety. Jeho název měl několik podob jako např: Nordfjordling, Nordfjordhest, Fjordhest, či Fjordling.
Povaha Zachovali si mnoho vlastností divokých koní. Jsou inteligentní, odolní, vytrvalí a silní. Povahou jsou klidní,hodně svéhlavý, trpěliví a učenliví.
Konstituce Hlava je primitivního typu, krk je krátký a svalnatý. Hřbet je pevný, záď je delší s nízko nasazeným ocasem. Končetiny jsou kratší, pevné a kvalitními kopyty. Srst je plavá, žíně mají charakteristické zbarvení: hříva má uprostřed pruh z černých žíní a po stranách z bílých. Fjordům roste dlouhá splývavá hříva, která se ale velmi často zastřihuje, podle zvyku Vikingů, tak že bílé pruhy jsou sestřiženy zhruba 2 až 3 cm pod hřívu černou. Ocas je kombinací černých a bílých žíní. Na hřbetě je tmavý úhoří pruh a na nohách je zřetelné zebrování. V kohoutku dorůstají výšky 130 – 140 cm. Délka se pohybuje mezi 140 – 150 cm.
Využití Fjordling je velmi všestranné plemeno a hodí se do jakéhokoliv odvětví jezdeckého sportu. Pro jeho vynalézavost a velkou obratnost patří k výborným plemenům pro práci v horách. Dnes je hodně používán jako ideální kůň pro agroturistiku, ale hodí se i pro vytrvalost, parkur i drezúru. Pro jeho obratnost je dosti používán ve vozatajských soutěží. U nás byl často křížen s huculem a následně používán pro práci v lese, a je velmi vhodný pro děti a začátečníky.Pod sedlo.


Rovinný graf

Topologický graf je rovinný, pokud libovolné dva oblouky odpovídající hranám e a f mají společné nejvýše koncové body.
Z prvního tvrzení vyplývá důležitý fakt, a to, že každý rovinný graf má alespoň jeden vrchol stupně nejvýše 5. Díky tomuto faktu lze následně dokázat, že chromatické číslo každého rovinného grafu je nejvýše 5.


Světlo pro svět - Light for the World

Světlo pro svět - Light for the World, o.s. je česká nevládní nezisková organizace, která se zaměřuje na prevenci a léčbu slepoty a na systémovou podporu osob s postižením v rozvojových zemích. Organizace byla založena v srpnu 2007 jako sesterská organizace nevládních neziskových organizací ze sítě Light for the World. V roce 2009 SVĚTLO PRO SVĚT podporuje tři projekty v Etiopii: oční kliniku v Zeway, prevenci trachomu v Silti a projekt komunitní rehabilitace dětí s postižením v oblasti Gondaru. SVĚTLO PRO SVĚT je součástí mezinárodní sítě nevládních organizací Light for the World, která již 20 let pomáhá v rozvojových zemích. Jednou ze stěžejních činností SVĚTLA PRO SVĚT je provádění operací šedého zákalu. Ve vedení organizace působí renomované osobnosti z různých oblastí, předsedou představenstva je významný oční lékař prof. MUDr. Martin Filipec, CSc a členkou představenstva je několikanásobná vítězka paralympijských her v plavání Mgr. Běla Hlaváčková.
Oficiální stránky organizace SVĚTLO PRO SVĚT - Light for the World


Labyrintuly

Labyrintuly čili „vodní hlenky“ je malá skupina poměrně málo známých mořských organizmů, které jsou v současnosti řazeny do říše Chromalveolata a kmene Stramenopila. Dlouho však nebylo jasné, kam patří – byly řazeny mezi houby, prvoky, protisty, hlenky, oomycety, rostliny i řasy. Dnes je známo osm rodů ve dvou řádech nebo čeledích.
Běžné vegetativní buňky labyrintul jsou buď pohyblivé, nebo nepohyblivé či po povrchu klouzající. Buněčná stěna neobsahuje zřejmě chitin ani celulózu. Jsou schopné díky tzv. botrozomu vytvářet složité sítě cytoplazmatických výběžků. Nepohlavní rozmnožování probíhá pomocí pohyblivých nebo nepohyblivých spor, které vznikají ve sporangiích. Bylo pozorováno i pohlavní rozmnožování.


Roman Tomas

Roman Tomas je český hokejový útočník. Většinu kariéry strávil v Popradu. Mezi jeho další působiště patří Košice, Leninogorsk, Krakov, Třinec a Litvínov. Nyní působí v Třinci.


Liběchovka

Liběchovka je potok na rozhraní Středočeského, Ústeckého a Libereckého kraje. Jedná se o pravostranný přítok Labe. Téměř celý jeho tok leží v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko a je mokřadní oblastí mezinárodního významu.
Pramení v Dokeské pahorkatině severovýchodně od města Dubá v nadmořské výšce 280 metrů. Hlavní směr toku je na jih. Od pramene až téměř k ústí teče potok Liběchovka výrazným, místy až 500 metrů širokým a 90 m hlubokým skalnatým údolím. Části údolí tvoří hranice okresů Mělník a Litoměřice, tedy Středočeského a Ústeckého kraje.
Povodí je z geologického hlediska částí České křídové tabule a je součástí většího geomorfologického celku Polomených hor. Sedimentární pokryv je svrchnokřídového stáří. Zastoupeny jsou horniny spodního, středního a svrchního turonu, coniaku a místně tabuli pronikají vulkanity třetihorního stáří. Podrobné informace ohledně geologické stavby povodí Liběchovky lze najít v Malakovský .Údolní síť je výsledkem dlouhodobého rozpadu kvádrových pískovců, který probíhá podle hlavních tektonických linií. Nejdůležitější směr tektonických linií je jizerský, čili směr sever-jih.
Podle klimatického členění náleží povodí do oblasti mírně teplé a vyznačuje se dlouhým teplým, mírně suchým létem a krátkou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky .Dlouhodobý roční úhrn srážek na povodí vypočtený polygonovou metodou je 588 mm.Průměrná denní teplota podle nejbližší klimatické stanice Doksy dosahuje 7.23 °C.
Liběchovka vytváří výrazné skalnaté údolí v pískovcových horninách; s výjimkou prvních 3 km a posledních 4 km se celý její tok nachází v CHKO Kokořínsko. Téměř celým údolím prochází silnice I/9, spojující Prahu, Mělník, Českou Lípu a Rumburk.
V údolí Liběchovky leží kromě města Dubá též obce a osady Deštná, Zakšín, Bukovec, Medonosy, Chudolazy, Tupadly, Želízy a při ústí potoka do Labe též město Liběchov, po němž dostal potok své současné jméno. Ve všech obcích a osadách v údolí se dodnes zachovala řada hodnotných hrázděných a roubených lidových staveb.
Tok není regulován; vytváří četné meandry a rozsáhlé mokřady. Na horním toku mezi městem Dubá a místní částí Deštná byla roku 1996 vyhlášena přírodní rezervace Mokřady horní Liběchovky; úsek potoka mezi obcemi Chudolazy a Želízy je od roku 2001 osou přírodní rezervace Mokřady dolní Liběchovky. Obě rezervace jsou součástí území Mokřady Liběchovky a Pšovky, začleněného do seznamu mezinárodně významných mokřadů podle Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů mezinárodního významu.


Sandra

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +6,9%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.


Rabíndranáth Thákur

Rabíndranáth Thákur v anglickém přepisu Rabindranath Tagore byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filozof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913.
Rabíndranáth Thákur se narodil roku 1861 v sídle svých rodičů zvaném Jorasanko v bengálské části Kalkaty jako nejmladší ze čtrnácti dětí. Pocházel z bohaté a prominentní rodiny. Jeho dědeček byl velice bohatý muž, který financoval mnohé veřejné projekty, jeho otec byl náboženský reformátor a učenec. Matka mu zemřela, když byl velmi mladý. Jako dítě žil v literárním, hudebním a divadelním prostředí. Jeho nejstarší bratr byl respektovaný filozof a básník, další bratr talentovaný hudebník a dramatik a jedna z jeho sester byla uznávanou spisovatelkou. Sám Thákur začal psát první básně ve věku osmi let.
Prvního vzdělání se Thákurovi dostalo od domácích vychovatelů. Později navštěvoval několik indických škol. V mladí se příliš nestýkal se svý otcem, který byl neustále někde na cestách. Roku 1873 však s ním otec podnikl dlouhou několikaměsíční cestu po Indii, při které ho rovněž vzdělával v angličtině, sanskrtu, astronomii a historii. Začátkem října roku 1878 pak Thákur odjel do Anglie studovat práva. Nejprve se zapsal na střední školu v Brightonu a později studoval na univerzitě v Londýně. V roce 1880 však studium ukončil, vrátil se do vlasti a začal pracovat na své básnické sbírce Večerní zpěvy, jejichž zasněná nespokojenost připomíná díla anglického básníka Shelleyho, na svém prvním románu Tržiště mladé královny i na dramatu Génius Válmíkiho. Roku 1883 se oženil s desetiletou Mrinalini Devi Raichaudhuri, se kterou měl dva syny a tři dcery.
V letech 1890 až 1901 žil Thákur ve Východním Bengálsku, kde se na otcovo přání ujal správy rodinných statků a kde sbíral místní legendy a folklór. V té době byl již autorem mnoha básnických knih a během zdejšího pobytu také napsal padesát devět svých povídek z celkového počtu osmdesáti čtyř, které později vydal v třídílné sbírce Kytice povídek z roku 1912.
V roce 1901 se Thákur odstěhoval do Západního Bengálska na rodinnou usedlost Šantinikétan, aby zde založil ashram, který by zahrnoval mandir, experimentální školu, zahrady, háje stromů a knihovnu. Bohužel ho zde potkali tři rodinné tragedie, roku 1902 zemřela jeho manželka a roku 1903 a 1907 dvě z jeho dětí.
V letech 1905-1906 byl Thákur vůdčím představitelem hnutí za zachování jednoty Bengálska, které britští kolonizátoři rozdělili na hinduistickou a muslimskou část. Thákur se však brzy myšlenkově s hnutím, reprezentovaným především Indickým národním kongresem, rozešel. Kongres totiž podle Thákura stavěl zcela jednostranně do popředí vydobytí maximální míry politických a hospodářských práv a svobod a zcela rezignoval na řešení sociálních problémů zejména indického venkova, které Thákur tak důvěrně znal.
Díky důkladnému studiu angličtiny se stal pro Thákura tento jazyk v podstatě druhou mateřštinou. Proto letech 1912-1913 začal Thákur pořizovat formou básní v próze poměrně volný anglický překlad výboru ze své duchovní lyriky, zejména ze sbírky Gítaňdžali, z níž přejal pro překlad také titul. Anglická Gitanjali, která vyšla s předmluvou Williama Butlera Yeatse, se setkala v Evropě i v Americe s takovým ohlasem, že přinesla Thákurovi v roce 1913 jako prvnímu příslušníku asijského národa Nobelovu cenu za literaturu. Podle odůvodnění Švédské akademie především „… pro hloubku a vznešené zaměření jeho básní, pro krásu a svěžest, jež jeho poetický génius skvělým způsobem dovedl uvést ve své vlastní anglické podobě do literatury Západu“. Švédská akademie rovněž konstatovala, že „básníkova motivace zahrnuje v sobě úsilí o smíření dvou sfér civilizace, které jsou si značně vzdáleny, což je především charakteristickým znakem naší současné epochy a co je jejím nejdůležitějším úkolem a problémem“.
Na Gitanjali navázal Thákur roku 1914 dalším svým anglickým překladem, tentokrát svých básní milostných, který vydal pod názvem Zahradník a který se setkal se s stejným ohlasem jako překlad předcházející. Roku 1915 mu byl britským panovníkem Jiřím V. udělen titul rytíře, který Thákur přijal, ale kterého se v roce 1919 vzdal na znamení protestu proti masakru v Amritsaru, kde britské vojenské jednotky zabily téměř čtyři sta účastníků neozbrojeného protestního shromáždění proti represivním zákonům přijatým britskou koloniální správou.
Thákur rovněž hodně cestoval. Navštívil více než třicet zemí na pěti kontinentech a setkal se s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího světa, mezi nimiž byli např. William Butler Yeats, Ezra Pound, Henri Bergson, Albert Einstein, Robert Frost, Thomas Mann, George Bernard Shaw, Herbert George Wells, Romain Rolland a další). Dvakrát navštívil i Prahu a také zde přednášel. Své anglické přednášky také vydával knižně, uspořádané do tematických sbírek.
V roce 1921 Thákur a zemědělský ekonom Leonard K. Elmhirst zřídili poblíž Šantinikétanu Institut pro venkovskou obnovu jako alternativu k hnutí Mahátmy Gándího, se kterým Thákur nesouhlasil. Thákur přesvědčil mnohé vědce a sponzory z různých zemí světa k účasti na jejich projektu, který měl vytvořit z Institutu vzdělávací místo sloužící k „osvobození vesnice z pout bezmocnosti a nevědomosti posílením znalostí“. Tak byla k původní experimentální škole přičleněna mezinárodní univerzita Višvabháratí a v letech 1922 až 1924 přidáno oddělení hospodářské a umělecko-průmyslové výchovy.
Poslední roky Thákurova života byly poznamenány dlouhodobou nemocí, která začala koncem roku 1937, kdy Thákur ztratil na delší dobu vědomí. Básně, které však v těchto letech napsal, patří mezi jeho nejlepší, neboť se v nich projevují myšlenky na blížící se konec života spojené s mysticismem a s hledáním smyslu lidského života.
Rabíndranáth Thákur zemřel roku 1941 v rodinném sídle Josaranko v Kalkatě, v pokoji, který byl jen o patro výše než ten, kde se před osmdesáti lety narodil.
Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž jí zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Napsal víc než 200 knih veršů, dramat, románů, povídkových souborů, esejů a cestopisných črt, z nichž mnohé sám přeložil do angličtiny. V poezii dovedl vyjádřit vlastenecké zanícení, krásu přírody i milostné okouzlení, v pozdější etapě jeho tvorby se pak jeho básně vyznačují duchovní reflexí a hledáním smyslu lidského života. Jeho dramata se vyznačují převahou lyrického prvku a symbolismem. Z Thákurových próz jsou nejcennější jeho povídky, které jsou oproti jeho románům tematicky i formálně dokonalejší. Thákur, který začal psát povídky již roku 1877, obohatil indickou povídku o nové umělecké postupy, rozšířil její tematické okruhy a prohloubil její humanistické tendence. Jeho rozsáhlé literární dílo doplňuje bohatá tvorba hudební a malířská. Dvě jeho písně jsou nyní národními hymnami: v Bangladéši Amar Shonar Banglaa a v Indiii Jana Gana Mana.


Maine de Biran

Maine de Biran [mén d:biran], vlastním jménem Francois-Pierre-Gonthier de Biran (29. listopadu 1766 Bergerac, Francie - 20. července 1824 Paříž, byl francouzský politik, filosof a psycholog.
Po studiu vstoupil Maine de Biran do osobní stráže krále Ludvíka XIV. a revoluci roku 1789 zažil ve Versailles. Pak se stáhl do ústraní a věnoval se zcela psychologii a filosofii; sám píše o „skoku z frivolity do filosofie“. Roku 1797 byl zvolen do Direktoria, ale pro podezření z věrnosti králi byl brzy vyloučen. Roku 1813 se postavil proti Napoleonovi a po obnovení království byl několikrát zvolen do Parlamentu, většinu roku však trávil na svém statku. Datum jeho smrti není přesně známo.
Z jeho velmi originálního díla vyšlo za jeho života jen několik esejů, teprve spis Rozbor myšlení vzbudil značnou pozornost a Maine de Biran se stal členem Institut de France. Sebrané spisy vyšly v šesti svazcích, roku 1841 již publikované texty a 1859 nepublikované. Maine de Biran začal jako empirista, detailním a přesným zkoumáním se však přesvědčil, že lidské vnímání nelze vyložit jen jako pasivní přijímání vjemů smysly, nýbrž že je třeba zahrnout i aktivní roli pozornosti a zvyku. Poznání zahrnuje i pocit odporu předmětu, který je třeba překonat. Rozhodující roli hraje zkušenost, jež se z elementárních začátků postupně rozvíjí ve styku se světem. Věnoval se také studiu rozdílů mezi zvířaty a člověkem, a tedy i psychologii a duchovnímu životu člověka, nakonec dospěl ke křesťanské mystice lásky. Jeho význam tkví zejména v jeho antropologii: jako jeden z prvních se snažil důsledně odstranit dualismus duše a těla, aniž by upadl do vulgárního materialismu. U nás se jeho dílem zabýval Jan Patočka.


The Stooges

Iggy Pop & The Stooges | přezdívka = | původ = Ann Arbor, Michigan, USA | žánr = Hard rock
The Stooges je americká rocková hudební skupina založená v roce 1967. Byla hudebně aktivní do roku 1974, kdy zanikla. Od roku 2003 kapela vystupuje znovu. Tvůrčí osobností celé kapely je Iggy Pop.
V první období své existence kapela vydala tři alba, další album s názvem The Weirdness následovalo v roce 2007.
Detroitský rodák James Newell Osterberg si prošel několika lokálními uskupeními, než přišel na to, že hrát klasické blues není nějak zvlášť progresivní a že je čas tu muziku uchopit tak nějak jinak. No a samotnému se mu do toho taky nechtělo, a tak k sobě přibral bratry Rona a Scotta Ashetonovi a jako bonus i basáka Dave Alexandera.
Psal se rok 1967, kapela dostála název The Stooges, Osterberg přijal umělecký pseudonym Iggy Pop a skupina se jala koncertovat.
A že to byly koncerty velmi netradiční. Bizarní pseudo-blues kořenili pánové mikrofonem snímaným vysavačem popř. mikrofonem umístěným do puštěného mixéru. Korunu těmto pekelným vystoupením však dával zpěvák Iggy Pop, který se vyznačoval kutálením se po střepech, skákáním do davu či oblíbenou hrou „Hoď po mně, co chceš a já si to na sebe napatlám". Zkrátka a dobře, bylo to šílené.
Právě živelná vystoupení byla to, co Stooges rychle získávalo popularitu a v roce 1968 s nimi a s hudebně spřízněnou kapelou MC5 uzavřela kontrakt společnost Elektra.
Debutová eponymní deska spatřila světlo světa v roce 1969 a produkce se ujal slovutný John Cale, ovšem syrový garážový rock se nesetkal jak s komerčním úspěchem, tak ani s pochvalou kritiky.
O rok později se v obchodech zjevilo dílo druhé a neslo název Fun House, avšak vedlo si snad navlas stejně jako jeho předchůdce.
Stooges se tedy rozhodli reagovat a do kapely přibrali druhého kytaristu Jamese Williamsona a pianistu Bob Sheffa, který byl ale záhy nahrazen Scottem Thurstonem. To už ale kapelu opouští Alexander, kterého nahrazuje nejprve Zeke Zettner, který však vzápětí uvolňuje místo pro Jamese Reccu.
Kapela se v téhle době nacházela v těžkém rozkladu, neboť drogy tvořily podstatnou část jejich jídelníčku a obzvláště Iggy se v společensky přijatelném stavu téměř nevyskytoval. Koncerty se staly jednou velkou loterií o tom, jestli bude Pop schopen vůbec vylézt na pódium a když navíc i něco zazpíval a neporval se s půlkou hlediště, tak se dalo mluvit o malém zázraku. Logickým vyústěním neschopnosti kapely plnohodnotně pracovat byl vyhazov Stooges od Elektry, který znamenal přerušení jejich fungování.
Iggy Pop se v té době seznámil s Davidem Bowiem, který byl tehdy plně ponořen do svého Ziggy Stardusta a obě ikony se rychle sbratřili. Bowie přesvědčil Popa k přesunu do Británie, kde se rozhodli reformovat The Stooges a proto s sebou vzali i Williamsona. Ovšem najít k Iggymu vhodné spoluhráče z řad anglických hudebníků se furt nějak nedařilo, a tak bylo do USA posláno pro bratry Ashetonovi.
Kapela pod hlavičkou Iggy & The Stooges a pod producentským dohledem Bowieho natočila brilantní desku Raw Power, ale opakoval se stejný problém, jako s prvními dvěma deskami tnz. komerční neúspěch. Kapela sice začala koncertovat, ale v roce 1974 byl Iggy opět naprosto zničen heroinem, a tak to chlapci zabalili.
Iggy Pop se 2 roky dával do kupy a pak za pomoci Bowieho a Williamsona odstartoval úspěšnou sólovou kariéru, Ashetonovi založili vlastní kapelu, který však dlouho nevydržela a Ron přesídlil do kultovní americké formace Destroy All Monsters,
V roce 2003 natočil Iggy Pop desku Skull Ring a obohatil ji o některé skladby na kterých spolupracoval s bratry Ashetonovými a reunion byl na světě. Po téměř 30 letech začali Stooges opět koncertovat a v roce 2007 vydala kapela po 34 letech novou deskou s název The Weirdness.
Stejně jako mnoho svých současníků z americké klubové scény se The Stooges ve své době nesetkali s masovou popularitou a s masivním přísunem peněz. Ovšem stejně jako u jiných tzv. proto-punkových kapel u The Stooges platí, že svoji tvorbou předčili svou dobu o několik let a mnozí punkeři a nejen oni označují jejich tvorbu za zcela zásadní vliv na své hudební cítění. Kritika, která jejich první desky příliš nešetřila, je na konci 70. let vynášelo do nebes a Iggy Pop se dočkal přízviska „Kmotr Punku". Zkrátka a dobře, The Stooges ovlivnili hudební vývoj nezanedbatelnou měrou a svými prvními třemi deskami se zařadili mezi legendy.


Subjektivismus

Subjektivismus je myšlenkový a filosofický postoj, který zdůrazňuje subjektivní stránku intencionálních aktů: poznávání, hodnocení, soudů a podobně. Jeho opakem je objektivismus, který tuto stránku naopak oslabuje nebo popírá. Subjektivismus je blízký relativismu, konstruktivismu, případně i skepticismu.
V epistemologii čili teorii poznání znamená subjektivismus nahlédnutí podstatné úlohy poznávajícího. Pro středověký nominalismus je poznávající tvůrcem obecných pojmů a kategorií, jimž ve skutečnosti samé nic neodpovídá. Descartes se pokusil založit nepochybnost poznání právě na sebejistotě poznávajícího subjektu. K subjektivismu lze počítat i filosofii George Berkeleyho, pro něhož jedinou zárukou poznání je Bůh sám. Immanuel Kant založil svoji transcendentální filosofii na náhledu, že poznání je možné pouze díky apriorním kategoriím prostoru a času, protože jen v prostoru a v čase je smyslové poznání vůbec možné. Pro Kanta jsou tedy věci samy člověku nepřístupné a může poznávat jen jejich jevy. Na tento házor navázala i Husserlova fenomenologie, i když skutečnost světa nikdy nepopírala.
Ještě radikálnější podobu subjektivismu zastával Arthur Schopenhauer, pro něhož je svět "mojí představou". Schopenhauer byl dokonce přesvědčen, že tuto větu musí uznat každý, kdo ji pochopil. Ve skutečnosti je to vyjádření velmi nejednoznačné: i kdybych chtěl způsob, jak se mi svět ve smyslovém poznání "dává", označit za "představu", nemohl bych obhájit že není ničím jiným - zejména vzhledem k zákonitostem tohoto světa, k možnosti vzájemného ověřování "představ" mezi různými lidmi atd.
Jako subjektivismus se označuje taková etická teorie, krerá předpokládá jednu z následujících možností:
Mezi subjektivistické etické teorie patří např. teorie Hobbesova nebo Kantova.


Radiometrické veličiny

1. INTEGRÁLNÍ VELIČINY popisují celkový účinek záření na celém rozsahu vlnové délky
2. SPEKTRÁLNÍ VELIČINY popisují účinek záření na určité vlnové délce


Římskokatolická farnost Lipovec u Blanska

Římskokatolická farnost Lipovec u Blanska je jedno z územních společenství římských katolíků v obci Lipovec u Blanska s farním kostelem Narození Panny Marie.


Rudolf Caracciola

Rudolf Caracciola byl nejúspěšnější německý automobilový závodník období před druhou světovou válkou.


Americké expediční síly

Americké expediční síly byly americké vojenské síly poslané během první světové války do Evropy.
AEF bojovaly jako nezávislá síla po boku spojeneckých jednotek proti německým armádám na západní frontě od roku 1917 do konce války. Z Evropy byly staženy v roce 1919. Velitelem AEF byl generál John J. Pershing.


Kožená

Kožená je bývalé brněnské magistrátní předměstí a zrušené katastrální území v městské části Brno-střed, rozkládající se při ulici Koliště v těsném sousedství s původním Městem Brnem. Od konce 60. let 20. století náleží většina Kožené k modernímu katastrálnímu území Zábrdovice, menší jižní část náleží k modernímu katastrálnímu území Trnitá.
Jednalo původně o dělnické předměstí, s velice malým a úzkým úzkým katastrem. Nejužší částí bývalého katastru Kožené prochází nejzápadnější část ulice Cejl, jižní částí prochází železniční trať z Brna do České Třebové. Západní hranicí katastru byla fasáda domů přiléhajících k východní straně ulice Koliště, východní hranici pak tvořil levý břeh původního toku Ponávky, jenž se nacházel v ulici Ponávka a dále probíhal zhruba uprostřed mezi ulicemi Koliště a Vlhká. Jižní hranice probíhala po severní hranici parcel přiléhajících k ulici Skořepka; severní hranicí byla severní hranice parcel 629, 630/1 a 630/1 v moderním katastru Zábrdovic. Zástavba Kožené dosud existuje, třebaže zde v minulosti došlo k demolicím, v jejichž důsledku je zde znatelná proluka, na níž se v současnosti nachází parkoviště. S výjimkou nejjižnější části v moderním katastru Trnité, je celá zástavba Kožené tvořená vícepatrovými domy postavenými převážně v 19. století.
Ve 14. století se v prostoru Koliště mezi ulicemi Cejl a Skořepka nacházely ulice Mezi koláři, Kožená, Malá, Pekařská a shluk dalšího osídlení. V 15. století se zdejší osídlení velice zmenšilo, i nadále však zůstalo v majetku Brna. Ulice Mezi koláři a Kožená se udržely do třicetileté války pod správou vlastního rychtáře a konšelů. Při švédském obléhání Brna roku 1645 a při výstavbě barokního opevnění Brna pak obě ulice zanikly.
Osídlení zde bylo obnoveno až v 70. letech 18. století, kdy zde vzniklo novodobé magistrátní předměstí Kožená Ulice s vlastním katastrálním územím. Vzniklo zde i několik textilních továren. Zástavba předměstí byla tvořena většími, vesměs pavlačovými klasicistními domy, přičemž nejvyšší byly postaveny severně od ulice Cejl. V letech 1834-1850 se počet obyvatel předměstí zvýšil o 650, aniž by se změnil počet domů. Ve 40. letech 19. století byl reprezentativní charakter předměstí narušen nově vybudovanou železnicí do České Třebové, která rozdělila toto předměstí na dvě oddělené části. Katastr Kožené byl připojen k Brnu 6. července 1850, a podle výše zmíněné železniční tratě rozdělen mezi II. a III. městský okres. Koncem 19. století byla zástavba severně od Cejlu nahrazena velkoměstskými činžovními domy, zatímco jižně od Cejlu k tomu nedošlo z důvodu železniční trati. V letech 1905-1906 byla ve dvoře domu Koliště 45 postavena podle návrhu Maxe Fleischera Nová synagoga, zbořená v letech 1985-1986.
Při první katastrální reformě Brna v letech 1941-1942 pak bylo katastrální území Kožená sloučeno s katastrálním územím Město Brno, ve druhé polovině 60. let 20. století pak byl někdejší katastr Kožené rozdělen mezi Trnitou a Zábrdovice.


Tatra 11

Tatra 11 byl malý automobil vyznačující se jednoduchou a odolnou konstrukcí, využívající páteřový nosný rám a výkyvné polonápravy vzadu. Vyráběn byl automobilkou Tatra v letech 1923 až 1926. Během tří let výroby bylo vyrobeno 3 540 vozů všech modifikací.
Konstruktérem Tatry 11 byl Hans Ledwinka, který právě u T 11 poprvé použil základy takzvané tatrovácké koncepce, kterou automobilka používá u těžkých nákladních automobilů Tatra až do dnešních dnů.
Tatra 11 měla dvouválcový vzduchem chlazený plochý motor s objemem 1 056 cm3, s rozvodem OHV a výkonem 8,8 kW při 2 500 až 2 800 otáčkách za minutu. Motor poháněl výkyvnou zadní nápravu přes čtyřstupňovou převodovku; její ovládací páka byla umístěna ve středu vozu. Přední náprava byla tuhá. Brzdy byly jen na zadní nápravě, na každé straně však byly zdvojené brzdové čelisti působící na jeden široký brzdový buben – jeden pár sloužil pro provozní a druhý pro ruční brzdu. Odpružení bylo řešeno listovými pružinami – vzadu s progresivní charakteristikou, vpředu byly doplněny třecím pákovým tlumičem.
Celá konstrukce byla na svou dobu velmi pokroková a vynikala pevností a trvanlivostí při relativně nízké hmotnosti podvozku – 500 kilogramů. Hmotnost celého vozu byla jen 680 kg. Automobil dosahoval maximální rychlost okolo 70 km/h. Pro Tatru 11 byly navrženy a vyráběny různé druhy otevřených i uzavřených karosérií.
Upravené vozy Tatra 11 továrna nasadila i do automobilových závodů, kde dosáhly mnohé úspěchy, hlavně s továrním jezdcem Aloisem Veřmirovským.
Tatru 11 nahradil v roce 1926 inovovaný model Tatra 12, který se lišil především brzděnou přední nápravou a drobnými změnami mazání motoru.
Tatra 11 položila základ celé řadě osobních automobilů Tatra stejné koncepce s dvou- a čtyřválcovými vzduchem chlazenými plochými motory, i dalším užitkovým vozům.
V současnosti vyráběné nákladní vozy Tatra používají stále centrální páteřový rám, výkyvné polonápravy a vzduchem chlazený spalovací motor. Takto konstruovaný podvozek prokazuje celá desetiletí výhody své kompaktní stavby především při jízdě v náročném terénu. Vzduchem chlazeného motoru se osvědčily zejména při provozu v extrémních klimatických podmínkách.


Taxonomie plžů

Taxonomie plžů je starší systém klasifikace plžů, který odráží klasifikační schéma dle Linného.
Mnoho systémů zejména na internetu ji stále používá, přestože není aktuální.
Byly stanoveny nové podtřídy Eogastropoda a Orthogastropoda, které se však již od roku 2005 nepoužívají.
Je založena pouze na morfologii a na informacích dostupných do roku 1997. Není založena na analýze RNA či DNA.


MESSENGER

Messenger je planetární kosmická sonda NASA k Merkuru, první po 35 letech. Byla vypuštěna v srpnu 2004; po složité trajektorii se dvěma průlety kolem Venuše a třemi kolem Merkuru má v březnu 2011 přejít na jeho oběžnou dráhu a zahájit roční výzkumný program.
Obsahuje dvě CCD kamery, jednu širokoúhlou se zorným polem 10,5° a jednu teleskopickou se zorným polem 1,5°. Širokoúhlá kamera obsahuje 12 filtrů, přes které lze pozorovat povrch Merkuru ve vlnových délkách od 400 po 1 100 nm. Multispektrální snímky z této kamery pomohou vědcům určit různé druhy hornin na povrchu Merkuru. Teleskopická kamera bude schopna pořizovat detailní černobílé snímky povrchu s maximálním rozlišením 18 m.
Obsahuje dva spektrometry – gama a neutronový, s jejichž pomocí se budou získávat informace o chemickém složení Merkurovy kůry. První spektrometr detekuje gama záření, které vyzařují jádra atomů na povrchu Merkuru při dopadu kosmického záření. Umožňuje zjistit přítomnost vodíku, hořčíku, křemíku, kyslíku, železa, titanu, sodíku a vápníku, dále pak přirozených radioaktivních prvků jako je draslík, thorium a uran. Neutronový spektrometr detekuje rychlé, termální a epitermální neutrony, slouží k detekci vodíku a jiných prvků s nízkým protonovým číslem.
Rentgenový spektrometr detekuje záření vyvolané dopadem rentgenového záření ze Slunce na povrch Merkuru. Energetický rozsah XRS je 1 – 10 eV a je schopen registrovat přítomnost hořčíku, hliníku, křemíku, síry, vápníku, titanu a železa. Úzké zorné pole eliminuje možnost ovlivnění detekce rentgenovým zářením hvězdného pozadí.
Magnetometr bude podrobně zkoumat magnetické pole Merkuru, jeho sílu a rozložení v prostoru jak plošně, tak i výškově. MAG je umístěn na 3,6 m dlouhém ramenu, aby se zabránilo ovlivňování senzoru magnetickým polem sondy. Měření se budou provádět po dobu 50 ms každou sekundu s výrazným nárůstem počtu provedených měření v okrajových oblastech magnetosféry.
Laserový výškoměr bude mapovat povrch Merkuru pomocí infračerveného laseru s přesností na 30 cm. Společně s RS pomůže ke studiu gravitačního pole a jádra planety.
Obsahuje dva přístroje – spektrometr pracující v ultrafialové a viditelné oblasti a spektrograf pro viditelnou a blízkou infračervenou oblast. První z nich bude zkoumat chemické složení a vlastnosti atmosféry s rozlišením 25 km. Druhý bude na povrchu zjišťovat přítomnost minerálů obsahujících železo a titan, a to s rozlišením 3 km.
Spektrometr EPS poslouží k detekci částic urychlených v Merkurově magnetosféře. Druhý spektrometr FIPS ke sledování nízkoenergetických částic přicházejících od povrchu a atmosféry, ionizované atomy unášené slunečním větrem apod.
Využívá komunikačního systému sondy pro měření její rychlosti a vzdálenosti od Země. Tyto údaje poslouží k měření gravitačního pole a společně s laserovým výškoměrem LSA k určení velikosti a skupenství Merkurova jádra.
Start sondy MESSENGER proběhl po jednodenním odkladu způsobeném tropickou bouří Alex 3. srpna 2004 v 6:15:56 UT pomocí nosné rakety Delta II 7925H. Příhodná startovací okna se otevírala od 2. do 14. srpna vždy na dobu pouhých 12 sekund. Po bezproblémovém startu proběhla aktivace vědeckých přístrojů a kamer, testy užitečného zatížení a několik motorických manévrů, které navedly sondu na správnou trajektorii.
Dráha k Merkuru počítala s několika gravitačními manévry u Země, Venuše a Merkuru. První proběhl 2. srpna 2005 u Země a k největšímu přiblížení došlo v 19:13 UT na vzdálenost 2347,5 kilometrů nad středním Mongolskem. Přiblížení k Zemi využili technici na kalibraci přístrojů a testy kamer. Během průletu pořídila širokoúhlá kamera několik stovek fotografií, ze kterých byl později vytvořen film zachycující vzdalující se Zemi. Gravitační působení Země změnilo dráhu sondy tak, že namířila do vnitřních částí sluneční soustavy směrem k Venuši.
Další dva gravitační manévry proběhly u Venuše. První setkání proběhlo 24. října 2006 s největším přiblížením v 8:34 UT na vzdálenost 2987,3 kilometrů . V době průletu kolem planety nebyla prováděna žádná vědecká měření, protože se v té době nacházela Venuše z pohledu Země za Sluncem a rádiová komunikace mezi sondou a přijímacími stanicemi byla omezená.
Druhý průlet kolem Venuše se uskutečnil 5. června 2007 ve 23:08 UT na minimální vzdálenost 338,2 kilometrů. Tentokrát proběhly vědecké experimenty a pozorování ve spolupráci s evropskou sondou Venus Express. Bylo pořízeno několik set fotografií planety, atmosféru zkoumal spektrometr, laserový výškoměr a další přístroje sondy. Gravitačním manévrem se sonda dostala na správnou dráhu ke svému cíli - k Merkuru.
První setkání s Merkurem proběhlo 14. ledna 2008 ve vzdálenosti asi 200 kilometrů. Vědecký tým se na průlet pečlivě připravoval, protože podle výsledků měření se budou plánovat další experimenty. Nejdříve začala snímat přibližující se planetu širokoúhlá kamera. Poté se ve vzdálenosti kolem 38 tisíc km do měření zapojil spektrometr MASCS ve viditelné a ultrafialové oblasti, který studoval složení povrchu a hledal případnou atmosféru planety.
Druhý průlet se uskutečnil 6. října 2008, při kterém se sonda přiblížila na vzdálenost 200 km od povrchu. Následovat bude třetí průlet kolem planety a ke konečnému navedení na oběžnou dráhu Merkuru dojde 18. března 2011.


Polák kaholka

Polák kaholka je středně velký druh potápivé kachny z řádu vrubozobých. Má dosti velkou, kulatou hlavu. Samci se podobají poláku chocholačce, mají však jemně šedobíle vlnkovaný hřbet a na zobáku černý jen jeho nehet. Samice se liší hnědošedými boky, jen o něco tmavším hřbetem a výrazným bílým pruhem kolem zobáku. Hnízdí na pobřeží moře nebo na jezerech v horách a tundře. V České republice zřídka protahuje od listopadu do dubna. Image:Aythya marila1.jpg|Dospělý samec Image:Aythya marila female.jpg|Dospělá samice Image:Greater-Scaup.jpg|Mladý samec


Arrigo Boito

Arrigo Boito byl italský spisovatel, básník, novinář a hudební skladatel.
Arrigo Boito se narodil jako syn Silveria Boita, malíře, který putoval po Evropě a maloval na zakázku portréty. Matka byla polská hraběnka Giuseppina Radolinská se kterou se seznámil při práci na zakázkách v Polsku. Oba se pohybovali v uměleckých kruzích, takže není příliš překvapivé, že i Arrigo projevoval umělecké nadání a to hned ve dvou směrech: v literatuře a v hudbě. V obou těchto oborech byl také po celý život činný. Otec byl zřejmě poněkud dobrodružné povahy a když se mu podařilo rozházet manželčino věno matku i syna opustil.
Díky svým známostem získala matka pro syna stipendium a Arrigo mohl začít studovat na Milánské konservatoři. Absolvoval v roce 1861 a na další stipendium odjel na šest měsíců do Paříže. Tady se seznámil Victorem Hugo, Hectorem Berliozem, Gioacchino Rossinim a také s Giuseppem Verdim. Pro Verdiho napsal text Hymny národů, která byla určena pro Světovou výstavu v Londýně. Vztahy mezi oběma umělci však byly z počátku velmi chladné, neboť Verdi byl velmi podeřívavý a Boita považoval za svého nepřítele. Důvodem mohl být Boitův článek z roku 1863 „Óda na italské umění“, ve kterém vyzdvihuje hudbu Richarda Wagnera a podrobuje kritice styl současné italské hudby, jehož vlastenecký ráz považuje za „provinční“ a žádá, aby se italská hudba otevřela světu.
V té době Boito pracoval jako novinář a hudební kritik pro několik časopisů (La Perseveranza, Il Giornale della Societa del Quartetto, Il Politecnico a psal básně a krátké povídky. Společně s Emiliem Pragou řídil „Figaro“ až do roku 1866, kdy se jako dobrovolník přihlásil do války o nezávislost.
Zaujat věčnou legendou o Faustovi zkomponoval svou první operu na vlastní libreto „Mefistofele“. Opera měla premiéru za řízení autora v Teatro alla Scala v Miláně roku 1868 a přes veškeré úsilí nakladatele Ricordiho skončila pamětihodným fiaskem. Došlo k tvrdému střetu mezi Boitovými příznivci a odpůrci, kteří mu vytýkali, že opera je ubohou napodobeninou Wagnera. Slavný operní dům byl svědkem nebývalých scén. Obecenstvo hvízdalo, bučelo, dupalo a hystericky křičelo. Boito uprostřed vřavy řídil operu až do konce a ještě na závěr přidal směrem k obcenstvu posměšné gesto. Nepokoje se rozšířily i do sousedních ulic a po druhém představení, kdy se vše opakovalo, prefect další provádění opery pro rušení veřejného pořádku zakázal. Je nutno říci, že pro šestadvacetiletého skladatele to byl vlastně velký úspěch.
Boito se však nevzdal. Dílo částečně přepracoval a v roce 1875 uvedl novou verzi v Bologni. Překvapivě se dostavil úspěch a nová inscenace v Miláně roku 1881 se už obešla bez výtržností a i zde byla příznivě přijata.
Pracoval ještě na dvou dalších operách. Opera „Orestiade“ byla sice dokončena, ale nikdy provedena nebyla a k opeře „Ero e Leandro“ napsal jen libreto a několik hudebních náčrtků. Libreto poté zhudebnili dokonce dva hudební skladatelé. V roce 1879 G. Bottesini a v roce 1897 L. Mancinelli.
Na radu svého nakladatele Ricordiho se posléze soustředil na psaní libret k operám jiných skladatelů. Mimo jiné tak vzniklo libreto k opeře „La Gioconda“ skladatele Amilcare Ponchielliho. Svá vrcholná díla však napsal pro Giuseppe Verdiho, se kterým se konečně usmířil. Ne náhodou se tak stalo v době, kdy Verdi i pozměnil svůj komposiční styl bíže Boitovým představám, směrem k těsnějšímu sepětí hudby a dramatu. Spolupráce začala na revizi starší Verdiho opery Simon Boccanegra. Jejich společnou prací vznikla vrcholná díla celé operní literatury, poslední Verdiho opery, Otello a Falstaff.
V roce 1887 začal jeho dlouholetý sentimentální vztah k herečce Eleonoře Duseové, která krátce předtím bouřlivě ukončila svůj vztah k dramatikovi d'Annunziovi. (Dal totiž při incenaci své hry přednost Sáře Bernhardtové. V letech 1889 až 1897 byl ředitelem konservatoře v Parmě.
Společně s Petrem Iljičem Čajkovským, Maxem Bruchem a Saint-Saënsem získal v roce 1893 čestný doktorát University of Cambridge. Při této příležitosti Čajkovskij řídil provedení Boitova Mefistofela.
V roce 1912 byl zvolen senátorem a pokračoval na kompozici své poslední opery „Nerone“. Tu už se mu však dokončit nepodařilo. Zemřel 10. června 1918 v Miláně a je pobřben na hřbitově Cimitero Monumentale. Poslední jednání opery Nerone doplnili Antonio Smareglia a Vincenzo Tommasini a opera byla hrána v Teatro alla Scala až v roce 1924 za řízení Arturo Toscaniniho.


Hapi

Hapi je staroegyptský pohřební bůh, jeden z tzv. čtyř synů Horových. Je bohem spojovaným s jednou ze světových stran - severem, se severním větrem a také s ochranou těla zemřelého - jeho plic vyjímaných při balzamovacích obřadech a ukládaných do kanopy s uzávěrem v podobě hlavy Hapiho. Původně byl zobrazován jako muž, v době Nové říše dostal podobu paviána. I po této proměně ovšem někdy může mít i zcela lidskou podobu.


Národní park Canón del Sumidero

Národní park Canón del Sumidero se nachází v mexickém státě Chiapas, nedaleko hlavního města Tuxtly Gutiérrez. Předmětem ochrany je geologický útvar samotného kaňonu, kdy jeho příkré srázy stoupají až do výšky 700 m. Kaňón se táhne od městečka Chiapa de Corzo až k přehradní nádrži Manuel Moreno Tores.


Languriidae

Languriidae jsou skupinou brouků v nadčeledi Cucujoidea, kteří jsou obvykle považováni za nezávislou čeleď nebo podčeleď v čeledi Erotylidae. Jsou relativně běžnými brouky v tropických oblastech. Někteří z nich mimo jiné patří mezi opylovače cykasů.


Adam Smith

Adam Smith byl skotský ekonom a filosof, zakladatel moderní ekonomie.
Těžištěm jeho díla je kniha zkráceně zvaná Bohatství národů. V ní přišel s teorií spontánního řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti, s podobenstvím o neviditelné ruce trhu aj. Ještě dříve vydal rovněž významné, ale dnes méně populární dílo Teorie mravních citů, v němž odmítl vizi o možnosti centrálního řízení společnosti.
Na jeho dílo navazovali a dále je rozvíjeli všichni další ekonomové 19. století jako např. John Stuart Mill, David Ricardo a Alfred Marshall, ovlivnil i Karla Marxe; vraceli se k němu i mnozí významní ekonomové moderní doby jako např. John Maynard Keynes, Friedrich August Hayek, Ludwig von Mises či Ronald Coase.
Jeho přezdívka byla „blekota Smith“. Mimo jiné měl vadu řeči a nervový tik. Sám o sobě prohlásil: „Krásný jsem pouze ve svém díle.“


Letiště Longyearbyen

Mezinárodní špicberské letiště v Longyearbyenu je jediné letiště na norském souostroví Špicberky. Nachází se 3 km od hlavního města Longyearbyenu a po letišti v Alertu a v Nordu je třetí nejsevernější letiště na světě. Výstavba špicberského letiště začala v roce 1973, o dva roky později bylo letiště otevřeno.
V současnosti jsou na letišti nejčastěji vidět letadla spoelčnosti Scandinavian Airlines, které denně spojují Špicberky s Tromso nebo Oslem. K dispozici jsou také služby Lufttransport, spojující Longyearbyen s Ny-Alesund a Sveagruvou, nejčastěji letadlem Dornier Do 228. V roce 2008 prošlo letištěm 138 934 cestujících, což představuje nárůst o 7, 4 % oproti předchozímu roku.
Letiště má jednu vzletovou a přistávací dráhu dlouhou 2 323 m. Na letišti se nachází hangáry a kontrolní věž. Jediný terminál má moderní vybavení.


HK Partizan

HK Partizan je hokejový klub z Bělehradu, který hraje Slovinskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 1948. Jejich domovským stadionem je Pionir s kapacitou 2000 diváků.


Pisces Iscariot

Pisces Iscariot je kompilační album b-stran, dem a písní která se nevešla na předešlá alba. Vydavatelství Virgin je vydalo, aby uspokojilo rozrůstající se počet fanoušků - jen v USA se ho prodalo přes 1,3 milionu kopií. V USA se také vyšplhalo se na 4. příčku prodejnosti.


Vincenc Morstadt

Vincenc Morstadt byl český malíř a kreslíř. Většina jeho umělecké tvorby je spjata s Prahou, kam přišel ve svých 11 letech. Studoval na novoměstském piaristickém gymnáziu a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1867 se věnoval pouze malířství.


Tunel Valík

Tunel Valík je důležitý objekt dálničního obchvatu dálnice D5 kolem města Plzně. Je to ražený tunel pod vrchem Valík; nachází se v katastru obce Štěnovice, jen několik desítek metrů vně jižní hranice města Plzně. Do provozu byl uveden dne 6. října 2006.
Tunel je asi 380 m dlouhý. Je tvořen dvěma tunelovými troubami, které mají šířku 11,5 m a výšku 8,2 m. Tunelové trouby jsou umístěny těsně vedle sebe. Celková délka ražby je 330 m, zbytek délky tvoří hloubené části, na pražském portálu 20 metrů a na rozvadovském portálu 30 metrů. Severní tunelová trouba je dlouhá 390 m, jižní tunelová trouba je dlouhá 380 m. Svou délkou se řadí mezi krátké tunely. Každá tunelová trouba má dva jízdní pruhy a jeden odstavný pruh.
Stavba byla velmi technicky náročná, použita byla tzv. nová rakouská tunelovací metoda, zčásti proto, že mezi tunelovými troubami není žádný horninový pilíř, zčásti kvůli velmi nepříznivým geotechnickým podmínkám. Tunel byl ražen v silně zvětralých a tektonicky rozpukaných proterozioických břidlicích. Podélný sklon tunelu je 4 %, výška nadloží nepřesahuje 30 m.
Při hloubení tunelu byla vyražena nejprve střední část tunelu, která po betonáži zajistila společnou střední opěrnou zeď. Až poté se razily na obou stranách boční tunely. Definitivní železobetonové ostění se tvořilo pomocí formy, která byla 10 m dlouhá a pojížděla na kolejnicích. Celková šířka tunelu bez středního monolitického pilíře, oddělujícího obě trouby, je 33 m.
Doprava v tunelu je řízena proměnným dopravním značením umístěným jak v samotném tunelu, kde je signalizace otevřeného nebo uzavřeného dopravního pruhu, tak především na 4 portálech před tunelem v každém směru. Toto značení umožňuje snižovat rychlost dopravy v tunelu až na 40 km/h nebo ho uzavřít úplně. Tyto 4 portály před tunelem jsou řízeny společně s tunelem jako nedílná součást dopravního uzlu tunel Valík. Stavy těchto značek jsou předávány zvláštní komunikační linkou do DIS SOS, který integruje SOS hlásky a řízení dopravy v širším okolí tunelu a plzeňské aglomerace.
K uzavření tunelu může dojít automaticky, kdy řídicí systém ze specializovaných detektorů zjistí havarijní stav – dopravní nehodu nebo požár, nebo na zásah dispečera např. v případě plánované odstávky tunelové trouby. Pak řídicí systém zajistí přechod do režimu obousměrného provozu v jedné tunelové troubě.
Na portálech je umístěno Zařízení pro provozní informace, což je třířádková textová tabule ze svítících LED diod. Na ní se objevují podrobnější informace pro řidiče, které blíže informují o stavu tunelu, respektive pokyny související s příslušným dopravním stavem. Tyto informace vybírá Řídicí systém z předem definovaných zpráv, nebo je v určitých stavech možno zadat informaci z pracoviště dispečera.
Rychlost vozidel je v tunelu nejen vyžadována dopravními značkami, ale pro každé vozidlo je i průběžně měřena. Instalovaný systém SpeedCon měří úsekovou rychlost a používá k tomu princip videodetekce SPZ všech aut na vjezdu a na výjezdu z tunelu. Systém snímání SPZ je využit i k zjištění vozidel, která při průjezdu přes dynamické váhy před tunelem překročila povolené zatížení nápravy.
Řidičům při vjezdu do tunelové trouby pomáhá akomodační osvětlení. Svítí tím intenzivněji, čím je více světla před tunelem. Intenzita akomodačního osvětlení je automaticky regulována v několika stupních. Řídící systém požadovanou intenzitu odvozuje z jasoměrů, specializovaných videokamer sledujících vjezd do tunelu ze stejného směru jakým do něj vjíždí řidič. Dalším řízeným osvětlovacím prvkem je nouzové osvětlení, aktivované v případě požáru nebo jiné havárie tak, aby osoby v tunelu našly co nejrychleji správný směr k opuštění tunelu.
4 reverzní ventilátory jsou další technologií ovládanou řídicím systémem. Slouží především k odstranění zplodin hoření z tunelu v případě požáru. Přestože má řídicí systém neustálé informace o okamžité koncentraci oxidu uhelnatého, oxidu dusíku a o opacitě – průhlednosti vzduchu v tunelu, nepředpokládá se zásah ventilátorů způsobených nárůstem koncentrací těchto fyzikálních veličin. Směr proudění vzduchu v každé tunelové troubě patří mezi další průběžně měřené veličiny, které řídicí systém používá pro automatizované zásahy.
Kamerový systém využívá signálu z celkem 12 videokamer, které slouží k běžnému dohledu dispečerů na situaci uvnitř tunelu a v bezprostřední blízkosti před a za ním. Signál z videokamer je průběžně zaznamenáván a v reálném čase prezentován dispečerům na videostěně na hlavním dispečinku ve Svojkovicích a paralelně na záložním dispečinku v provozním technickém objektu u rozvadovského portálu. Tento systém je využíván i k detekci požáru.
K signalizaci požáru v tunelu slouží zařízení Fibrolaser, které lokalizuje místo požáru s přesností na 6 m na základě změny fyzikálních vlastností optického vlákna protaženého každou tunelovou troubou. Další technologie využitá k automatické identifikaci požáru je systém videodetekce. V případě detekování požáru řídicí systém pomáhá dispečerovi v jeho akcích. Předkládá nejpravděpodobnější model požáru, spouští předdefinované sekvence ventilace, osvětlení, ale i hlasové informace pro řízenou evakuaci osob z tunelu. Ozvučení tunelu je realizováno reproduktory osazenými v obou tunelových troubách a slouží k jednosměrné komunikaci od dispečera směrem osobám v tunelu.
Obousměrnou komunikaci umožňují SOS hlásky. V každém směru jsou tři. Jedna uprostřed tunelu a před a za tunelem po jedné. Po vstupu do SOS hlásky je možno bezprostředně navázat hlasovou komunikaci s dispečerem, Pomocí tlačítek s piktogramy je možno cíleně volat polici, hasiče nebo záchrannou službu. K dispozici jsou i základní hasicí a vyprošťovací nástroje. Řídicí systém všechny tyto situace monitoruje. Samotný proces komunikace s SOS hláskami je však součástí samostatného informačního systému DIS SOS, který zahrnuje nejen hlásky v samotném tunelu ale všechny po trase celé dálnice D5.
Obousměrná komunikace je podpořena vyzařováním signálu všech mobilních operátorů do obou tunelových trub tak, aby bylo komukoliv v tunelu umožněno přivolat potřebnou pomoc. Pro zajištění šíření dopravních informací vysílaných rozhlasovými stanicemi je tunel vybaven po celé délce vyzařovacím kabelem, který zajišťuje nerušený příjem rozhlasových stanic uvnitř tunelu.
Výše uvedené technologie jsou připojeny na řídicí systém dopravního uzlu, kterým dálniční tunel Valík je. Je uspořádán hierarchicky. Horní úroveň představuje hlavní dispečink na SSÚD Svojkovice, vzdáleným 25 km od tunelu. Ten je svým vybavením stanicemi PC a přehledovou videostěnou Synelec orientován jako operátorské pracoviště pro dispečery. Jde tedy především o funkční, přehledné a ergonomické rozhraní člověk-systém. Pro tuto úlohu byl zvolen vizualizační systém Reliance . Ten umožňuje nejen samotnou vizualizaci celého dopravního uzlu, ale má funkce pro archivace všech rozhodujících dat, událostí, má na starost správu oprávněných uživatelů, řízení přehledového schématu na videostěně a umožňuje distribuci dat na další pracoviště PC, která jsou buď na samotném dispečinku nebo pro nadřazené úrovně, jakými je např. Jednotný systém dopravních informací.
Na spodní úrovni, přímo v tunelu, u portálu s proměnnými značkami a v provozním objektu jsou umístěny stanice a podstanice na bázi programovatelného automatu TECOMAT . Ten splňuje kriteria harmonizované normy ČSN EN 61131 pro průmyslové aplikace a zajišťuje řízení celého dopravního uzlu v reálném čase.
Rozložení jednotlivých uzlů řídicího systému podél dálnice, v tunelu a v provozním objektu PTO odpovídá optimálnímu rozdělení úloh na řízení dopravy a řízení technologie. Jeho architektura je zaměřená na zvýšenou pohotovost systému v případě výskytu chyby tak, jak to požadují technické podmínky TP98 pro Technologická vybavení tunelů. Centrální stanice pro řízení dopravy i pro řízení technologie pracuje v režimu horké zálohy a je umístěna v objektu PTO u rozvadovského portálu tunelu. Podstanice rozmístěné podél tunelu a na jednotlivých portálech se proměnnými značkami před tunelem jsou připojeny po dvojité optické kruhové síti a ukončeny zdvojenými komunikačními převodníky pro každou podstanici. Tím, že každá optická trasa vede v jiné tunelové troubě, je zajištěno vysoké zabezpečení přenosu důležitých dat.
Zdvojeno je i spojení na hlavní dispečink v SSÚD Svojkovice. Každé pracoviště na dispečinku tak má zálohovaný přímý přístup do redundantní řídicí stanice TECOMAT pro dopravu a technologii v provozním objektu u tunelu. Tyto stanice jsou schopny zabezpečit samostatně správné reakce celého tunelu na výjimečné situace v tunelu a to i v situace ztráty komunikace z dispečinku. Podobně zajištěnou samostatnou funkci má pro případ ztráty komunikace i každý portál s proměnnými značkami.
Systém má vlastní přehlednou diagnostiku, do které patří i diagnostika všech komunikací. Jde o externí komunikace s připojenými systémy: PDZ, ZPI, EPS, DIS SOS, ozvučení, videodetekce, kamery měření rychlosti. Jde ale také o komunikace interní, tedy o všechny zálohované komunikace mezi stanicemi, podstanicemi a mezi vzdáleným dispečinkem. Tato diagnostika dává dispečerovi plnou informaci o stavu celého řízeného i řídicího systému. Je i dobrým základem pro on-line servisní podporu pracovníků na dispečinku.


Skupenské teplo

Skupenské teplo je fyzikální veličina, označuje teplo, které je nutné předat nebo odebrat látce, aby změnila své skupenství.
K vyvolání přechodu nějaké složky z jedné fáze do jiné fáze je tedy nutné látce dodat určité množství tepla. Toto množství tepla, které je nutné přidat nebo odebrat látce se nazývá skupenským teplem. Množství tepla, které je nutné přidat či odebrat 1 kilogramu látky se nazývá měrným skupenským teplem; množství tepla, které je nutné přidat či odebrat 1 molu látky se nazývá molární skupenské teplo.


Sacavém

Sacavém je portugalské město. Nachází se jen pár kilometrů severovýchodně od portugalského hlavního města Lisabonu. Rozloha města je 3,81 km2, počet obyvatel podle údaje z roku 2001 je 17 659.


Řád polární hvězdy

Řád polární hvězdy je švédský rytířský řád založený spolu s Řádem meče a Řádem Serafínů králem Fridrichem I. Švédským 23. února 1748. Původně vznikl jako řád pro ocenění civilních zásluh, ale v roce 1975 byl jeho účel změněn a je udělován členům královské rodiny, politikům, vysokým zahraničním funkcionářům či zahraničním návštěvám.
Řádovou barvou používanou na stuhy byla černá, která ve spojení se zlatým odznakem symbolizovala osvícení z temnot za pomocí kultury. Po roce 1975 jsou stuhy modré se zlatými kraji. Motto řádu je stále stejné latinské , což znamená „nezná západu“.
Řád je udělován v pěti třídách, přičemž ženy a duchovní jsou nazýváni pouze jako členové řádu.


LZ 54

L 19 byla německá námořní ztužená vzducholoď, známá především tím, že její posádku po sestřelení odmítla zachránit okolo plující britská loď.
Vzducholoď se poprvé vznesla 27. listopadu 1915. 31 ledna 1916 provedla nálet na Anglii. Svrhla svrhla 1 600 kg bomb, ale byla poškozena střelbou. S jediným fungujícím motorem ze 4 se vracela na základnu.
2. února se těžce poškozena zřítila do Severního moře nedaleko Dánska. Kapitán Fergusson, velící kolem proplouvající anglické lodi „King Stephen“ odmítl trosečníkům jakkoliv pomoci. Až do potopení vraku vzducholodi psal její kapitán Otto Loewe zprávy o této události do lahví. Jedna z těchto lahví byla nalezena brzy po katastrofě, další se našla až v roce 1966. Několik měsíců po smrti posádky byl náhodou zajat kapitán Fergusson Němci. Ti jej na základě nalezené zprávy za neposkytnutí pomoci popravili.


Etopedie

Etopedie je speciální pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu chování.
Poruchy chování jsou takové projevy jedince, jimiž se vymyká z přiměřeného chování. Hovoříme o obtížné vychovatelnosti, která má příčinu sociální, výchovnou nebo je přícinou zanedbanost. Poruchy chování souvisí s porušováním normy, kterou stanovuje daná společnost. V závažnějších případech jde o nedodržování právních norem.


Zvon Dominik

Zaniklý zvon ''Dominik'' z r. 1891 z katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě byl vyroben v dílně Diepoldů. Zvon vznikl přelitím staršího zvonu z r. 1556 od Tomáše Jaroše z Brna. Zvon byl zrekvírován za první světové války.
Zvon dostal jméno podle toho, že se jím vyzvánělo vždy v neděli.


Michael Biehn

I přesto, že se Michael Biehn narodil v Annistonu v Alabamě, tak vyrůstal ve městě Lincoln v Nebrasce. Když mu bylo 14 let, tak se rodina opět přestěhovala do Lake Havasu, kde získal školské stipendium na Arizonské univerzitě. Dva roky před ukončením studií zkusil štěstí v svoji hereckou kariéru v Hollywoodu. Přes nějaké menší role se dostal až k roli psychopata v thrilleru Fanoušek z roku 1981. Na vrchol ho dostala role Kylla Reese z filmu Terminátor, kde se spřátelil s režisérem Jamesem Cameronem, který obsadil do dalších filmu Vetřelci a Propast.
Biehn byl dvakrát ženatý. První manželství s Carlen Olsenovou v letech 1980-1985, se kterou má dva syny, dvojčata Devona a Taylora. Od ledna 1988 žije s Ginou Marshalovou, se kterou má také dva syny Caelana Michaela a Alexandra.


Indonéština

Indonéština je úřední jazyk Indonésie. Indonéština je upravenou podobou malajštiny. Oficiálně byla úředním jazykem stanovena při vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1945, i když úředním jazykem ji vyhlásila již Přísaha indonéské mládeže z roku 1928.
Indonésie je čtvrtou nejlidnatější zemí na světě. Ačkoliv indonéština není rodným jazykem většiny Indonésanů, její znalost mezi nimi dosahuje téměř 100 %. Většina Indonésanů mluví kromě indonéštiny i dalšími regionálními jazyky nebo místními nářečími Ve Východním Timoru, který byl v letech 1975–1999 indonéskou provincií, je indonéština uznána ústavou jako jeden ze dvou pracovních jazyků spolu s úředními jazyky tetunštinou a portugalštinou.
Indonéštinu lze do jisté míry považovat za otevřený jazyk. V průběhu století indonéštinu obohacovaly slova z cizích jazyků, např. ze sanskrtu, čínštiny, arabštiny, portugalštiny, nizozemštiny a angličtiny, a to především prostřednictvím obchodních kontaktů a mezinárodních médií.
Vzhledem k této povaze indonéštiny se někteří domnívají, že postrádá dostatečnou odbornou slovní zásobu. Jiní lingvisté však tuto domněnku považují za nesprávnou, jelikož většina přejatých slov má i domácí ekvivalent. Například slovo asimilasi může indonéština vyjádřit slovem penggabungan. Mnoho slov, která označují moderní vynálezy, předměty nebo myšlenky, často dostane poindonéštěnou podobu, i když i některé z těchto výrazů mají indonéský ekvivalent (např. mobilní telefon může být buď pon-sel/ telepon seluler, HP nebo telepon genggam. Používání domácích a přejatých slov v indonéštině je stejně bežné.
Mnoho aspektů indonéské gramatiky je v počátečních fázích výuky poměrně jednoduchých, což z indonéštiny činí jeden z nejsnadnějších jazyků ke studiu. V indonéštině se slovesa nečasují, neexistují koncovky množného čísla, členy, zájmena třetí osoby nerozlišují mezi rody. Indonéština není tonální jazyk jako např. čínština a používá latinku, což přispívá k snazšímu studiu.
Nepřítomnost časů je v indonéštině nahrazena používáním modálních slov a příslovcí času, která určují, kdy se činnost vyjádřená slovesem odehrává. V indonéštině dále exsituje poměrně složitý systém předpon a přípon, které mění význam slov.
Indonéština je variantou malajštiny, která se na indonéských ostrovech po staletí používala jako lingua franca. Indonéština získala status úředního jazyka v roce 1945 po vyhlášení nezávislosti Indonésie. Inspirací byla Sumpah Pemuda, Přísaha mládeže, z roku 1928.
Vzhledem ke svému původu je indonéština ve své standardní podobě vzájemně srozumitelná se standardní malajštinou v Malajsii. Přesto je mezi oběma jazyky dost rozdílů ve výslovnosti, pravopise, přízvuku a slovní zásobě. Tyto rozdíly vznikly jednak kvůli odlišné historii, jednak kvůli vlivu regionálních jazyků na indonéštinu.
Indonéština plní v Indonésii roli sjednocovacího jazyka. Je mateřským jazykem pouze malé části obyvatel Indonésie, avšak více než 200 milionů lidí ji používá jako dorozumívacího jazyka. V zemi, kde se mluví asi 250 různými jazyky, je používání „správné“ indonéštiny praktickou nezbytností pro komunikaci mezi všemi obyvateli souostroví. Znalost „spisovné“ indonéštiny se mezi obyvateli Indonésie značně liší, zejména v závislosti na prostředí, odkud pocházejí.
„Spisovná“ indonéština se v běžné komunikaci objevuje velmi zřídka. Používá se hlavně v knihách a časopisech, mluví se jí v televizi a rozhlase. Při běžném hovoru je indonéština ovlivněna regionálními a místními jazyky, z nichž do ní pronikají nejen jednotlivá slova, ale i gramatické jevy. Výsledkem pak je vytvoření „regionálních indonéštin“, se kterými se cizinec setká při návštěvě Indonésie. Porozumění je pak dále ztíženo používáním slangu ve městech.
Nizozemská kolonizace po sobě zanechala v indonéštině památku v podobě slov jako polisi, kualitas/kwaliteit, wortel, kamar, rokok, korupsi, kantor, nebo resleting. Dalším jazykem, který indonéštinu ovlivnil, je portugalština, která byla od 16. do počátku 19. století spolu s malajštinou lingua franca obchodu v oblasti indonéského souostroví. Z portugalštiny indonéština převzala slova jako sabun, meja, boneka, jendela, gereja, bendera nebo Minggu. Z čínštiny pocházejí slova pisau, loteng,, mie, lumpia, a dokonce i slangové výrazy gua a lu. Původ v sanskrtu mají slova kaca, raja, manusia, bahasa nebo agama. Slova arabského původu jsou například kabar, selamat/ salam nebo kamus.


John Isaac Briquet

Briquet studoval v Ženevě a Berlíně. Roku 1891 obhájil doktorát a od 1896 pracoval jako konzervátor ženevské botanické zahrady, kterou pak mezi lety 1906 až 1931 řídil. Zabýval se taxonomií rostlin a jeho nevýznamnějším dílem je Recueil Synoptique z roku 1930.


Tygodnik Powszechny

Tygodnik Powszechny je polský katolický týdeník založený v roce 1945 kardinálem Sapiehou. Zabývá se kulturně-společenskou tematikou. Jeho náklad je asi 42 tisíc výtisků, současným šéfredaktorem je kněz Adam Boniecki, MIC. Časopis reprezentuje liberálně-levicové křídlo polského katolicismu.


Testovací částice

Testovací částice je ve fyzice pojem označující částici, pomocí níž můžeme proměřit fyzikální vlastnosti daného pole v dané fyzikální teorii. Zpravidla uvažujeme, že částice má zanedbatelné rozměry, náboj a dálší nutné charakteristiky, aby mohl být její vliv na pole jako takové zanedbán.
Testovací částicí rozumíme volnou částici zanedbatelného rozměru, zanedbatelné hmotnosti a náboje.


Mohel

Mohel je židovský muž, který provádí rituální mužskou obřízku. Obřízka podle musí být provedena přesně určeným způsobem, který odpovídá pravidlům židovského zákona. Proto musí každý mohel projít speciálním kurzem, který je zakončen zkouškou. Mohel je velmi často také odborný lékař. Mohelské zkoušky ale mívají také někteří rabíni. Podle tradice byl prvním mohelem Abrahám, který na základě Božího příkazu obřezal sebe, svého syna Izmaela a všechny muže ve svém táboře.
V ortodoxních komunitách vykonává práci mohela vždy muž. V konzervativních a reformních obcích mohou získat kvalifikaci mohela také ženy. Pro ženského mohela se používá termín mohelet. Podle tradice byla první ženou, která obřezala svého syna, Sipora, manželka Mojžíšova


Emil Theodor Kocher

Emil Theodor Kocher byl švýcarský lékař, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu z roku 1909 za výzkum štítné žlázy.


Chance Arena

Chance Arena, dříve stadion Střelnice, je domácí stadion fotbalového klubu FK Baumit Jablonec. Kapacita stadionu je 6 280 míst k sezení.
První zmínky o stadionu jsou již z 19. století, kde na místě dnešního stadionu zřídil své sportoviště střelecký klub Jablonec. Střelnice se v průběhu času stala nejvýznamnějším sportovištěm v Jablonci nad Nisou. Avšak dnešní podobu začal stadion nabírat až v roce 1955, kdy byla vybudována hlavní tribuna, která sloužila svému účelu až do roku 2002. V 60. letech 20. století zde byla vybudován atletický ovál.
Nová doba nastala pro stadion, když se jeho vlastníkem stalo město Jablonec nad Nisou. Následovala rekonstrukce stávajících tribun a byla vybudována nová tribuna jih za brankou. Dalším krokem modernizace bylo také vyhřívaný trávník a umělé osvětlení. Stadion Střelnice se tak stal moderním stadion splňující veškerá kritéria pro pořádání ligy i mezinárodních utkáních reprezentace.


Kamenné náměstí

Kamenné náměstí představuje v Bratislavě významnou křižovatku, a to jak silniční, tak i veřejné dopravy. Náměstí se nachází poblíž centra města, zhruba severovýchodním směrem od středu metropole. Soustředěny jsou zde některé důležité budovy; počínaje prvorepublikovým domem Manderla a konče moderními výškovými budovami. U náměstí se také nachází OD Tesco, dříve Prior, který byl dokončen v roce 1967.


Želivsko

Obec Želivsko se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 47 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1317. Před roke 1945 žilo v Želivsku a Horákově Lhotě 274 obyvatel, z toho 23% bylo německé národnosti, vesměs v Želivsku. Obec patřila pod politickou správu Moravské Třebové a soudní správou pod Jevíčko.
Bývala tu obecná škola, přifařena je obec k Březové nad Svitavou a četnická stanice byla v Roubanině.


Matilda Savojská

Matilda Savojská , Maud, Mahaut pt Mafalda di Savoia byla první portugalská královna.
Matylda se pocházela z dynastie savojských, byla dcerou hraběte Amadea III. a jeho druhé manželky Matildy z Albonu. Roku 1146 se provdala za prvního portugalského krále Alfonse I. Henriquese.


5. únor

5. únor je 36. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 329 dní.


Flotace

Flotace je způsob rozdružování, tedy třídění jemného materiálu, o různém složení ve vzduchu či ve vodě. Rozdružování flotačním způsobem se zakládá na využití rozdílu smáčitelnosti povrchu různých materiálů. Některé materiály jdou vodou smáčet snadno, kdežto jiné se smáčejí poměrně těžce. Měrná hmotnost materiálů nemá při flotačním rozdružování zásadní vliv. Flotační technologie vyžaduje jemný materiál o velikost zrn maximálně 2 mm.
Smáčitelnost surovin může být charakterizována velikostí styčného úhlu, tj. úhlu, který tvoří povrch vody s povrchem rozdružované částice. Čím větší je tento styčný úhel, tém menší je smáčitelnost materiálu.
Materiály, které mají malý styčný úhel a jsou snadno smáčitelné, nazýváme hydrofilní. Materiály, které mají velký styčný úhel a které se vodou špatně smáčejí, nazýváme hydrofobní. Mezi oběma krajními materiály je většina ostatních, jejichž hydrofilnost či hydrofobnost je méně výrazná.
Využití např. pro separaci různých částí drceného odpadu, či při aplikaci lapáku tuků u čistíren odpadních vod.


Andrej Rimko

Andrej Rimko byl slovenský herec. Od roku 1954 byl členem Divadla Andreja Bagara v Nitře.


Italská sociální republika

Italská sociální republika byl loutkový stát utvořený Benitem Mussolinim a italskými fašisty dne 18. září 1943. Byl rovněž nazýván Republika Saló. Italská sociální republika se fakticky nacházela v severní Itálii a plně se opírala o podporu německé branné moci. Zbývající část Itálie byla pod vládou Američanů a vlády, která byla jmenována králem. Mussolini se po odvolání králem začal prezentovat jako odpůrce monarchie a sociálizátor. Ve vládě Italské sociální republiky zastával funkci Vůdce národa a ministra zahraničí. V dubnu 1945 se pokusil i s dalšími ministry Italské sociální republiky uprchnout do Švýcarska, ale byl zatčen a spolu se svou milenkou zastřelen.


Mořkov

Obec Mořkov se nachází v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský, něco přes 7 km jihovýchodně od Nového Jičína. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 2418 obyvatel.
Historickým základem vzniku obce se stala lokalita "MURITZ", udělená v roce 1274 olomouckým biskupem Brunem, manovi Mravíkovi lénem. V dalších letech pak sdílí obec osudy panství štramberského, patřícího pánům z Kravař. Na jejich listině se v roce 1411 poprvé objevuje název Morcov. V 16. století je zaznamenán v obci svobodný dvůr, z něhož pocházel rytíř Jan Jeřábek z Mořkova a znak Jeřábků se zachoval v kapličce na ulici U kaple. Panství štramberské bylo vystřídáno panstvím novojičínským.


Inkubátor

Inkubátor nebo také termostat je zařízení pro regulaci teploty a dalších parametrů v uzavřeném prostoru, čímž se v něm vytváří „ideální“ podmínky.
Používá se pro nedonošence. Uvnitř se udržuje teplota podobná jako v děloze matky a vyšší koncentrace kyslíku.
Historicky první inkubátor, tzv. Ruehlovu kolébku, používal v Petrohradě od roku 1835 v carském nalezinci osobní lékař manželky cara Pavla I. Marie Fjodorovny. Jednalo se o pouhou vaničku s dvojitými stěnami ze železného plechu natřenými olejovou barvou. Novorozence zahřívala teplá voda nalitá mezi stěny.
Další modely inkubátorů se objevily v 60. letech 19. století ve Francii, Anglii a v USA. Pro domácí použití byl určen například inkubátor, jehož stálou teplotu měly zajišťovat střešní tašky nahřáté na kamnech. V Paříži se zase používaly vyhřívané inkubátory do kterých mohlo být umístěno až šest dětí současně.
Počátkem 20. století se v inkubátorech začal používat elektrický proud. Nejprve se vytápěly s pomocí žárovek, regulace teploty však byla nespolehlivá a novorozencům hrozilo přehřátí. Značnou nevýhodou bylo mimo jiné i to, že do inkubátorů nebylo vidět - kryty byly vesměs dřevěné nebo kovové.
K výraznému zdokonalení konstrukce došlo až ve 30. letech. Jako materiál pláště se začalo používat průhledné plexisklo a uvnitř inkubátorů bylo zavedeno proudění vzduchu čištěného s pomocí bakteriálního filtru. Byla zavedena dokonalejší regulace teploty i vlhkosti vzduchu a přívod kyslíku. Tyto inkubátory významně přispívají ke snížení kojenecké úmrtnosti v moderním světě a z tohoto důvodu bývají často součástí rozvojové pomoci. Příkladem je zásilka inkubátorů kterou obdrželo po 2. světové válce Československo od dětského fondu UNICEF.
Některé inkubátory mohou být vybaveny elektrickou zásuvkou pro zapojení dalšího přístroje uvnitř inkubátoru nebo mohou mít přímo v sobě zabudovanou třepačku.
Laboratorní inkubátor na rozdíl od sušárny disponuje druhými, prosklenými dveřmi. Ty zabraňují narušení interiéru při optické kontrole inkubovaných vzorků.


Tanvald

Město Tanvald se nachází v okrese Jablonec nad Nisou, kraj Liberecký. Jeho původní osídlení bylo převážně německé národnosti. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 6836 obyvatel.
Město sousedí na severu s městem Desná a s obcí Albrechtice v Jizerských horách, na severozápadě přes Kamenici s obcí Jiřetín pod Bukovou, na jihozápadě přes Kamenici s městem Smržovka, na jihu s městem Velké Hamry, na západě s katastrálním územím Příchovice.
První zmínka o dřevařské osadě na levém břehu Kamenice pochází z druhé poloviny 16. století, kdy pravděpodobně byla součástí Smržovky; samostatnou vsí se stal začátkem 17. století. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1611.
Zpočátku se obyvatelstvo živilo poddanskou lesnickou a zemědělskou prací. Začátkem 18. století se zde začal pěstovat len a vyrábět příze, v polovině 18. století se v Tanvaldě uchytilo i tkalcovství. Osídlena byla tehdy oblast dnešního Horního Tanvaldu. Počátkem 19. století byly v Tanvaldě i dva mlýny, dvě brusírny skla a dvě bělidla prádla. V roce 1828 ke zdejšímu textilnímu průmyslu přibyla strojová přádelna bavlny, poháněná vodním kolem. Opravárenská dílna přádelny se stala základnou místní strojírenské výroby. V roce 1845 zahájila provoz první tanvaldská mechanická tkalcovna. V rámci konjunktury po prusko-rakouské válce došlo k dalšímu rozvoji textilní, sklářské a strojírenské výroby, ke snižování pracovní doby z 15 na 12 hodin a snižování podílu dětských dělníků, hospodářská krize roku 1870 vyvolala vlnu nezaměstnanosti a stávek, z nichž nejznámější byla svárovská stávka. Zchudnutí oblasti bylo způsobeno nedostatkem bavlny za první světové války a protržením přehrady na Bílé Desné roku 1916. Roku 1918 byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Vysokou nezaměstanost a zastavení výroby v některých továrnách způsobila světová hospodářská krize v letech 1929–1933.
V roce 1869 měl Tanvald i s osadou Žďár asi 2400 obyvatel, počátkem 20 století asi 3500 obyvatel, převážně Němců. V letech 1848–1928 byl Tanvald samosprávným okresem, od roku 1848 soudním okresem. V dubnu 1895 byl Tanvald povýšen na městys a v roce 1905 na město. Od roku 1897 měla hlavní ulice Tanvaldu a Šumburku elektrické veřejné osvětlení. Od roku 1908 byla v Krkonošské ulici budova okresního soudu s věznicí a roku 1909 byla dokončena secesní budova radnice. Z roku 1930 pochází městské koupaliště a z roku 1931 městské kino. Roku 1942 byl nařízením německých říšských úřadů Šumburk připojen k Tanvaldu a zároveň byl od Šumburku odtržen Svárov a připojen k Velkým Hamrům.
Mezi převážně německým obyvatelstvem Tanvaldu získala ve 30. letech vliv Sudetoněmecká strana, v rámci Sudet byl Tanvald roku 1938 připojen k Německu a bylo zrušeno české vyučování. Místní textilní firmy vyráběly výstroj pro německou armádu a od roku 1942 zde byl pracovní tábor pro nuceně nasazené Rusy, Poláky, Francouze, Italy a další cizince.
Po roce 1945 byla většina původního obyvatelstva vysídlena a domy obydleli Češi z vnitrozemí. Znárodněním zde vznikla textilní firma SEBA, strojírenská firma TOTEX a elektrotechnická firma Elektro-Praga.
V Tanvaldě bylo koncem roku 1947 novinářům předvedeno techniky Československého rozhlasu a Vojenského technického ústavu, kteří navázali na pokusy německých výzkumníků z továrny Palme-Stumpe, první československé televizní vysílání – další vývoj pak převzal podnik Tesla a další výzkumné ústavy. Ve znárodněných Riedlových sklárnách se vyráběly první československé televizní obrazkovky.
V 60. až 80. letech vzniklo panelové sídliště Výšina, v 80. letech malé panelové sídliště Šumburk.
Po roce 1989 byla průmyslová výroba privatizována a utlumena, na významu nabývá turistický ruch. Na Špičáku ve směru od Albrechtic a Jiřetína pod Bukovou je lyžařské středisko se sedačkovou lanovkou a několika lyžařskými vleky. Jeden lyžařský vlek je také nad Českým Šumburkem.
Žďár vznikal na východním úpatí Špičáku jako malorolnická osada v 17. století. Zmínka z roku 1647 o tanvaldském rychtáři Adamu Fischerovi dokládá nejstarší osídlení ve Žďáře. Kolem roku 1700 se osada osamostatnila a roku 1772 v ní bylo provedeno samostatné číslování domů. Patřila k panství ve Smržovce a k farnosti a škole v Albrechticích, v zimě se vyučovalo v pronajaté místnosti ve Žďáře. Po roce 1848 byl Žďár připojen k Tanvaldu.
V 19. a 20. století zde vznikla strojová přádelna bavlny, čtyři brusírny skla, sirkárna a jatka.
Roku 1891 byla postavena jednotřídní škola, roku 1907 vícetřídní škola.
První hasičský spolek ve Žďáře byl založen roku 1883, nový pak roku 1936.
Šumburk nad Desnou je dnes vnímán jako integrální součást Tanvaldu, na jeho území se nachází hlavní tanvaldské nádraží.
Šumburk má podobně jako Tanvald počátky na začátku 17. století a jeho obyvatelé se zabývali zpracováním lnu, později i bavlny. Obyvatelé výše položených osad Hoření Šumburk a Český Šumburk se zabývali zemědělstvím. Roku 1880 měl Šumburk asi 2200 obyvatel.
V srpnu 1901 byl v Šumburku vysvěcen nový kostel. Roku 1906 byl Šumburk povýšen na městys a roku 1925 na město. Roku 1942 byla nařízením německých říšských úřadů většina Šumburku připojena k Tanvaldu s výjimkou Svárova, který byl připojen k Velkým Hamrům.
V letech 1847–1850 byla přes Tanvald vybudována státní silnice Liberec–Trutnov. Silnice I/10 vede do Tanvaldu od Turnova a Železného Brodu a pokračuje v souběhu se silnicí I/14 směrem na Harrachov. Ve městě zastavují regionální i dálkové autobusové linky, jedna nepříliš frekventovaná okružní linka plní roli městské dopravy.
V roce 1875 byla do Šumburku přivedena železniční trať z Železného Brodu a v roce 1894 trať od Liberce a Jablonce nad Nisou. V létě 1902 byl zahájen provoz na železniční trati z Šumburku do Kořenova a téhož roku až do Hirschbergu.


Anti-Counterfeiting Trade Agreement

Anti-Counterfeiting Trade Agreement je navržená vícestranná mezinárodní obchodní dohoda, označovaná navrhovateli jako odpověď na "růst globálního obchodu s padělaným zbožím a nelegálně šířenými autorsky chráněnými díly" Záběr ACTA je široký, zahrnuje jak padělání hmotného zboží, tak i "internetové distribuční a informační technologie".
V říjnu 2007 Spojené státy, Evropské společenství, Švýcarsko a Japonsko oznámily dojednávání ACTA. K jednáním se navíc připojily další státy: Austrálie, Jižní Korea, Nový Zéland, Mexiko, Jordánsko, Maroko, Singapur, Spojené arabské emiráty a Kanada. Vyjednávání ACTA bylo do 22. května 2008 vedeno v utajení. Diskusní list o navržené dohodě byl však uložen na Wikileaks a noviny ihned poté informovaly o tajných jednáních.
Jednání původně předpokládala završení do konce roku 2008, v listopadu 2008 však Evropská komise oznámila, že budou pravděpodobně pokračovat i v roce 2009. Podle Nového Zélandu by ACTA "ustavila nový mezinárodní právní rámec" a "cílem ACTA je nastavit novou, vyšší úroveň vymáhání práv duševního vlastnictví, ke které se státy mohou dobrovolně připojit".
Kritici tvrdí, že ACTA je součástí širší strategie "obchodování s místy" a "policy laundering", kterou prosazují obchodní zmocněnci USA, EU, Japonska a dalších stoupenců tuhého vynucování práv k duševními vlastnictví. Tato strategie zahrnuje dojednávání podmínek, které by mohly být příliš politicky nepopulární na to, aby prošly v národních zákonodárných sborech - tyto podmínky se tedy dojednávají v rámci mezinárodních dohod. Podobné podmínky se nyní vyskytují v konceptu dohody SECURE projednávané v rámci Světové celní organizace a kritici tvrdí, že "protiobcházecí" podmínky Hlavy I v DMCA prošly podobným způsobem, když se použilo "policy laundering" prostřednictvím dohod dojednaných v rámci WIPO.
Byť název dohody napovídá, že zahrnuje pouze padělání fyzického zboží, navržené znění bude mít širší záběr, včetně „internetových distribučních a informačních technologií“.
Tisk hlásí, že navržená dohoda zplnomocňuje orgány hraniční kontroly na letištích a jinde na hranicích mezi státy, k provádění namátkových úředních kontrol laptopů, MP3 přehrávačů a mobilních telefonů na nelegálně staženou nebo "ripnutou" hudbu a filmy. Cestující, u nichž bude nalezen závadný obsah, budou pokutováni a jejich zařízení mohou být zabavena nebo zničena.
Některé státy již na hranicích provádějí prohledávání elektronických zařízení bez důvodného podezření. V červenci 2008 Ministerstvo vnitřní bezpečnosti USA zveřejnilo, že jeho politika hraničních kontrol umožňuje agentům Úřadu pro cla a ochranu hranic namátkové kontroly elektronických zařízení na "informace týkající se terorismu, pašování narkotik a jiných záležitostí národní bezpečnosti, přípustnost vpuštění cizince, kontraband zahrnující dětskou pornografii, měnové instrumenty a informace porušující autorská nebo známková práva, a důkazy o porušení embarga nebo jiných zákonů na kontrolu dovozu a vývozu." Senátor Russell Feingold nazval tuto politiku jako "skutečně alarmující" a navrhl zavedení legislativy, která by pro takové kontroly vyžadovala důvodné podezření z porušení zákona a která by zakázala rasovou profilaci. Americký odvolací soud devátého obvodu již dříve podpořil ústavnost prohledávání laptopů při přechodu hranic bez důvodného podezření.
Uniklý dokument obsahuje opatření, které donutí poskytovatele internetového připojení poskytovat bez úředního příkazu informace o lidech podezřelých z porušování autorských práv, aby mohl hudební průmysl snáze žalovat sdíleče souborů a úřady mohly zavírat nekomerční bittorrentové webové stránky, jako je The Pirate Bay.
ACTA by vytvořila vlastní řídicí organizaci mimo existující mezinárodní instituce, jako je Světová obchodní organizace, Světová organizace duševního vlastnictví nebo Organizace spojených národů.
Bylo argumentováno, že hlavním cílem dohody ACTA je poskytnout bezpečné útočiště poskytovatelům služeb, kteří nemusí váhat poskytovat informace o lidech porušujících práva; lze to použít, například, k rychlé identifikaci a zastavení činnosti pachatelů, jakmile je jejich identita potvrzena poskytovateli. Podobně to poslouží kriminalizaci porušování autorských práv tím, že zajistí represivním orgánům prostředky k provádění kriminálního vyšetřování, zatýkání, předvolávání nebo obžalovávání podezřelých, kteří se mohli dopustit porušení autorských práv. Též umožňuje, aby kriminální vyšetřování a invazivní prohledávání mohlo být vedeno proti osobám, které nejsou důvodně podezřelé, a proto tedy oslabuje presumpci neviny a umožňuje to, co bylo dříve považováno za nezákonné prohledávání. Důrazněji, jsouce mezinárodní dohodou, umožňuje tato opatření - obvykle řízená veřejnou správou a kontrolována soudy - protlačit prostřednictvím uzavřených jednání mezi členy výkonných orgánů signatářů dohody, a jakmile bude ratifikována, s použitím obchodních a podobných pobídek tlačit na další země, aby podmínky dohody přijaly bez větších možností vyjednávání.
Recording Industry Association of America podporuje tuto dohodu a poskytovala vstupy a návrhy při vytváření ACTA.
Evropská komise označila ACTA za pokus, jak vynutit dodržování práv k duševnímu vlastnictví, a říká, že státy, které se vyjednávání účastnily, považují práva k duševnímu vlastnictví za "klíčový instrument pro svou vývojovou a inovační politiku". Evropská komise argumentuje, že: "Rozšířenost porušování práv k duševnímu vlastnictví představuje trvale rostoucí hrozbu pro udržitelný rozvoj světové ekonomiky. Je to problém s vážnými ekonomickámi a sociálními důsledky. Dnes stojíme tváří v tvář novým výzvám: růst nebezpečného padělání zboží, rychlost a jednoduchost digitálního rozmnožování, růst významu Internetu jako distribučního kanálu, a sofistikace a prostředky mezinárodně působících padělatelů. Všechny tyto faktory činí tento problém pronikavější a hůře krotitelný."
Ohledně otázky, proč nebyla tato dohoda připravována v rámci G8, WTO, WIPO nebo jiných formálně existujících struktur, Evropská komise vysvětluje, že samostatná dohoda poskytuje větší flexibilitu "při projednávání tohoto projektu mezi zúčastněnými státy", zatímco "členství a priority oněch organizací by nebyly příliš prospěšné pro tento typ průlomového projektu".


Shine

Shine je album americké grungeové kapely Mother Love Bone. Bylo vydáno v roce 1989, i když bylo nahráno již o rok dříve. Mnoho skladeb z alba později vyšlo na kompilaci Stardog Champion z roku 1992.


Ya Boy

Ya Boy je pseudonym Williama Josepha Crawforda amerického zpěváka hiphopu.
Své umělecké jméno, Ya Boy, dostal William od svého bratrance Baileyho. V roce 2001 úspěšně zakončil vysokou školu, známou pod názvem El Camino Real High School. Začátkem roku 2002 začal snít o kariéře rappera. Tak se také stalo. Z jeho prvního songu "16's With Me" se stal rázem mega hit v celé lokaci San Francisca a Los Angeles. Tento úvodní trhák Ya Boyovi kariéry si vzal do parády známý producent Big D, který ho samploval známou znělkou ze Star Wars. Hned po tomto tahu na branku si William získal dvojnásobnou pozornost, a to díky tracku 100 More Bars, ve kterém byla použita instrumentálka z Jim Jonesova hitu We Fly High. Tři roky na to se Ya Boy rozhodl vydat své debutové album Rookie of the Year.


.cl

.cl je národní doména nejvyššího řádu Chile. Doménu spravuje University of Chile. Registrovat doménu mohou pouze subjekty mající RUT.
Od roku 2005 je na .cl možné registrovat doménová jména obsahující diakritiku.


Breguet 14

Breguet 14 byl francouzský dvouplošník, který byl užíván jako bombardér a jako průzkumné letadlo v 1. světové válce i po ní. Byl postaven ve velkém množství a výroba pokračovala až do roku 1928. Při jeho výrobě bylo poprvé využíváno většího množství duralu, který nahradil dřevo. Proto byl velmi rychlý, měl dobrou manévrovatelnost, byl spolehlivý a překonal mnoho stíhaček tehdejší doby. Po ukončení 1. světové války se stroj účastnil koloniálních bojů v Africe a v Asii či sovětsko-polské války. Několik strojů bylo ve výzbroji meziválečné Československé armády.
Letoun byl vyráběn v několika modifikacích, po válce se dokonce užíval jako dopravní k přepravě čtyř osob. Celkový počet postavených letounů činil 7800 kusů, uvádí se též i číslo 8370 ks.
Belgie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Salvador, Finsko, Francie, Guatemala, Japonsko, Jugoslávie, Lotyšsko, Persie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Srbsko, Sovětský svaz, Švédsko, Španělsko, Siam, Turecko, USA, Uruguay


Černá kočka, bílý kocour

Černá kočka, bílý kocour je koprodukční film režiséra Emira Kusturici z roku 1998.
Na 55. MFF v Benátkách v roce 1998 získal film Stříbrného lva za režii.


Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je mezinárodní smlouva, kterou přijalo Valné shromáždění OSN dne 10. prosince 1984 v New Yorku.
Československo úmluvu podepsalo 8. září 1986 a následně ratifikovalo Federálním shromážděním Československé socialistické republiky a prezidentem. Úmluva byla vyhlášena vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí ČSSR č. 143/1988 Sb. Česká republika závazky plynoucí z úmluvy při svém vzniku převzala.
Obsahem úmluvy jsou ustanovení organizační a procesní povahy, ale také hmotněprávní. Ty která specifikují závazek státu zabránit mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání na území pod jeho jurisdikcí,
Úmluva disponuje vlastním kontrolním mechanismem - Výborem proti mučení, který hodnotí každé čtyři roky na základě zpráv předkládaných smluvními státy podle čl. 19 úmluvy praktické uplatňování úmluvy. Využít může i podklady poskytnuté specializovanými orgány a mezinárodními či nevládními organizacemi. Po vyhodnocení podkladů a projednání se zástupci států výbor vydá doporučení, která by smluvní státy měly naplňovat.
Kromě toho úmluva zakotvuje i další kontrolní procedury - provedení důvěrného šetření, posouzení oznámení státu a posouzení oznámení jednotlivců.


Bitva u Svensksundu

Druhá bitva u Svensksundu byla námořní bitva mezi Ruskem a Švédskem v Finském zálivu v Baltském moři, blízko města Kotka a odehrála se 9-10 července 1790. Byla součástí Rusko-Švédské války. Švédské loďstvo v bitvě porazilo ruské pobřežní loďstvo. Výsledkem byl mír v Värälä ze 14. srpna 1790. Nikdo sice nezískal žádné území, Švédsko se ale částečně vymanilo z ruského vlivu, zatímco Rusové začali se stavbou mohutných opevnění na ruské straně řeky Kymi - ostrovní pevnost Slava a na zemi pevnost Kyminlinna. Okolo opevnění nakonec vzniklo město Kotka.


Spřáhlo Janney

Samočinné spřáhlo Janney, později označované jako spřáhlo Master Car Builders Association a nyní jako spřáhlo AAR je plošně rozšířené na železnicích Kanady, USA, Mexika, Japonska, Austrálie, jižní Afriky, Saúdské Arábie, Kuby, Chile, Brazílie, Číně i jiných částech světa. Patří k nejvíce zatížitelným spřáhlům, takže je používáno i u ucelených souprav těžkých nákladních vlaků pro přepravu uhlí nebo rudy v zemích, kde jsou standardem nárazníky a šroubovka.
Spřáhlo zkonstruoval Američan Eli Hamilton Janney v roce 1868 a v roce 1873 si jej nechal patentovat. Janney byl obchodníkem se zbožím, předtím důstojníkem armády konfederace z Alexandrie ve Virginii. Od roku 1877 bylo nasazováno na železnicích USA a v roce 1888 bylo s lehkou modifikací ustanoveno standardním spřáhlem na železnicích USA. Od 3. března 1893 bylo použití spřáhla Janney na železničních vozidlech v USA povinné. V průběhu dalších let se stala jeho konstrukce robustnější, aby bylo schopno přenést vyšší tažné a tlačné síly, tvar a funkce však zůstaly stejné.
Před zavedením samočinného spřáhla byly na železnicích v USA používány různé, často vzájemně nespojitelné nebo obtížně spojitelné varianty trychtýřových spřáhel. Spojování vozidel bylo riskantní a nemálo železničářů přišlo o prsty. Se zavedením samočinného spřáhla podíl úrazů při spřahování vozidel poklesl velmi významně.
Ve Spojených státech se tomuto spřáhlu říká běžně „Automatic Coupler“ - samočinné spřáhlo nebo Knuckle Coupler - kloubové spřáhlo. Úřední označení je AAR Coupler.
Spřáhlo AAR přečkalo zkoušku časem. V průběhu času došlo na jeho konstrukci pouze k menším změnám:


První list Korintským

První list Korintským je součást Nového zákona, jeden z listů apoštola Pavla, o jehož autorství se nikdy nepochybovalo. Byl napsán řecky, snad roku 54 v Efesu, a už kolem roku 150 jej cituje Markionův kánon jako církví uznanou knihu.
Pavel, který církev v Korintu před několika lety založil, píše svůj list jako výraz starosti nad tím, co se v ní mezitím děje. Stěžuje si na nejednotu a spory uvnitř církve, na upadlé mravy a ve druhé části rozvíjí čtyři témata křesťanského učení: o manželství, o křesťanské svobodě, o bohoslužbě a o vzkříšení Krista. Závěrečné pozdravy mají dodat jeho radám i osobní důraz.
13. kapitola listu je jednou z nejcitovanějších částí bible a dočkala se i vícero zhudebnění.


Tchao-jüan

Tchao-jüan je město v Čínské republice, leží v severní části ostrova Tchaj-wan. Ve správním systému Čínské republiky je hlavním městem okresu Tchao-jüan. Rozkládá se na ploše 34,80 km2 a má 386 988 obyvatel.
Město je přímo napojeno na Národní dálnici č. 1, která vede ze severu na jih ostrova po jeho západní straně, a na krátkou Národní dálnici č. 2.


Ungdomshuset

Ungdomshuset bylo jméno budovy stojící v Kodani na adrese Jagtvej 69, Norrebro, jež v letech 1982 až 2007 fungovala jako centrum undergroundové hudební scény a místo setkávání různých anarchistických a levicových skupin. Vzhledem k neoblomnosti kodaňské radnice stejně jako aktivistů, kteří objekt obsadili, byl však dům již od poloviny 90. let předmětem vášnivých diskusí.
Policie zahájila vyklízení budovy časně ráno, cca. v 7.00, ve čtvrtek 1. března 2007. V pondělí 5. března 2007 v 8.00 započala demolice objektu, která byla kompletně dokončena o tři dny později.
Budova byla dokončena 12. listopadu 1897 pod jménem „Folkets hus“. Dům sloužil jako jedno ze středisek právě vznikajícího kodaňského hnutí pracujících. Vzhledem k tomu, že organizace pracujících nebyly příliš oblíbené v očích úřadů a byla proti nim často podnikána opatření, musely si samy stavět svá sídla — Folkets Hus byl čtvrtým takovým. V budově Folkets hus byla naplánována celá řada zasedání a schůzí. Dům sehrál podstatnou rolí ve velké demonstraci proti nezaměstnanosti v roce 1918, kdy dělníci obsadili kodaňskou burzu. V roce 1910 uspořádala v domě Druhá Internacionála Mezinárodní konferenci žen a vyhlásila 8. březen Mezinárodním dnem žen.
Až do 50. let sídlily v budově nadále především různé odnože, spolky a unie dělnického hnutí, ačkoli zde probíhaly i rozmanité další aktivity, mimo jiné boxerské zápasy a závěrečné bály plesové sezóny.
O několik let později byl Folkets koupen dánským řetězcem supermarketů Brugsen se záměrem objekt zbořit a postavit na jeho místě supermarket. To však městská správa z důvodu historického významu místa zakázala. Firma Brugsen pozemek v roce 1978 odprodala folkové kapele Tingluti. Ta byla o pár let později z finančních důvodů nucena prodat dům městu Kodani. Tehdejší cena činila 700 000 DKK, což odpovídá 57 285 USD.
V roce 1982 byl Folkets předán do správy skupině mladých lidí — původních zakladatelů Ungdomshusetu — přestože budova nadále zůstávala ve vlastnictví města Kodaně. Tehdy dům dostal své dnešní jméno: Ungdomshuset.
V lednu 1996 byl Ungdomshuset zpustošen požárem a přišlo se na to, že je napaden plísněmi a rzí. Město Kodaň naplánovalo renovaci objektu z bezpečnostních důvodů, narazilo však na odpor squatterů.
V roce 1999 vyhlásilo město, že dům bude prodán nejvyšší nabídce, v důsledku sporů ohledně renovace budovy a odmítnutí obyvatel platit nájem, který byl sjednán v původní smlouvě. Tento krok vedl uživatele budovy k tomu, že na fasádě vyvěsili nápis: „Na prodej včetně 500 nezávislých psychopatů z pekla házejících kameny.“. Navzdory tomuto varování budovu v prosinci 2000 zakoupila společnost jménem Human A/S. Společnost Human A/S následně koupila nezávislá křesťanská sekta „Faderhuset“. Squatteři však dům odmítli opustit. Až do 1. března 2007 mladí squatteři pokračovali v užívání domu, jako by žádná změna vlastníka neproběhla. Noví majitelé nebyli vůbec vpouštěni dovnitř.
V srpnu 2003 podala náboženská skupina Faderhuset na uživatele domu Ungdomshuset žalobu požadující možnost výkonu vlastnického práva k budově. V prosinci téhož roku začalo u vrchního soudu hrabství Kodaň soudní přelíčení.
Dne 7. ledna 2004 byl vynesen rozsudek, v němž se konstatuje, že Faderhuset je v právu ve své žalobě proti čtyřem aktivistům. Ungdomshuset funguje bez hierarchické správní struktury, nelze ho tedy považovat za organizaci. Soud však odmítl požadavek sekty Faderhuset na náhradu škody.
Obě strany se proti rozhodnutí odvolaly. Faderhuset s požadavkem náhrady škody a Ungdomshuset se žádostí o právo na budoucí užívání domu. Dne 28. srpna 2006 rozhodl Národní soud stejně jako Městský soud: že vlastnické právo k Ungdomshusetu a právo na jeho užívání patří sektě Faderhuset a ta je oprávněna vykázat obyvatele.
Podle tohoto rozhodnutí měli obyvatelé opustit dům 14. prosince 2006 v 9:00 ráno. Možnost předložit případ Nejvyššímu soudu byla Ungdomshusetu zamítnuta, takže v rámci právního systému již nezbývaly žádné další možnosti. Policie však prohlásila, že aktivisty vystěhuje až v roce 2007.
Aktivisté dům odmítli opustit a zabarikádovali se v něm. Kromě toho rozeslali různým autonomním skupinám po celém světě otevřený dopis obsahující větu:: „Výtržníci z celého světa, vítáme vás!“ V něm žádali o pomoc s obranou domu v případě nuceného vystěhování.
12. prosince odmítla sekta Faderhuset nabídku nadace „Jagtvej 69“ na odkoupení domu za 13 miliónů DKK.
Dne 16. prosince, okolo 20.00, demonstrovalo v Kodani přibližně 2000 aktivistů, někteří z nich cizinci, na podporu Ungdomshusetu. Demonstrace nebyla předem oznámena policii, takže byla podle dánského právního řádu ilegální. Mnoho demonstrantů mělo také na obličejích masky nebo na hlavách helmy, což je v Dánsku při demonstracích zakázáno. Demonstrace se zvrhla v nejhorší veřejné nepokoje v Dánsku za mnoho let. Policisté použili slzný plyn, což je v Dánsku velmi vzácné. Prostor, kde k události došlo, byl zpustošen, později následovalo loupení. Došlo ke zranění policistů i demonstrantů.
Do rána bylo zatčeno zhruba 300 lidí. Většina z nich byla opět propuštěna následující den 17. prosince. Celkový počet demonstrantů patří k největším v rámci jedné události v Dánsku od 2. světové války. Zuřivost demonstrantů popsali policisté jako nejhorší od 18. května 1993, kdy bylo při jiné násilné demonstraci pořádané extrémní levicí zraněno 92 policistů a 11 demonstrantů. Policejní mluvčí pro styk s veřejností charakterizoval autonomní demonstranty jako „fašistickou organizaci“, která se neváhá uchýlit k „násilí a vandalismu“.
1. března 2007 kolem 7:00 hodin ráno bylo zahájeno vyhánění obyvatel z Ungdomshusetu. Okolí budovy, kruh o poloměru 50 metrů, bylo uzavřeno. Budova byla dobyta za pomoci vojenského vrtulníku, speciálního hasičského vozu používaného na letištích a dvou ramenových jeřábů, jež byly užity jako moderní obléhací věže. Speciální jednotky vnikly do domu ze střechy, okny i ze země. Zároveň byla budova postříkána hasičskou pěnou, aby se snížila účinnost případných protiútoků molotovovými koktejly. Po skončení akce podporovatelé Ungdomshusetu vyhlásili: „buď Ungdomshus nebo bitva o Ungdomshus — vyklizení nebude nikdy odpuštěno“. Propukly nepokoje, včetně zablokování Norrebrogade, hlavní ulice čtvrti Norrebro. V oblasti obklopující Freetown Christiania a v oblasti jižně od Norrebrogade byly založeny požáry. Pořádková policie v průběhu nepokojů několikrát použila slzný plyn.
3. března 2007 proběhly mimo Ungdomshuset další výtržnosti. V 00:36 místního času již byla nepokoji zachvácena celá oblast Norrebro. Další se odehrávaly v okolí prostoru Freetown Christiania. Výtržníci budovali barikády z automobilů a nádob na odpady. Vozidla a kontejnery také zapalovali. Oheň se rozšířil i do blízké mateřské školky, byl však rychle uhašen. V jedné střední škole byla vybrakována knihovna a mediální učebna a knihy a počítače byly spáleny na ulici. Výše škod se odhaduje na přibližně jeden milion dánských korun.
Ráno 3. března 2007 vtrhla policie na 6 až 8 adres v Norrebru a pokusila se tak najít a deportovat zahraniční aktivisty. Přestože hlavním cílem byli cizinci, mezi zatčenými je mnoho Dánů. Členové skupiny zajišťující právní podporu Ungdomshusetu jsou údajně mezi zatčenými, policie však tvrdí, že pokud tomu tak je, jedná se o „naprostou náhodu“.
Demolice Ungdomshusetu byla zahájena 5. března 2007 v 8.00. Demoliční jeřáb zahájil práci zezadu, od horního patra. Jeřáb byl přestříkán sprejem a všichni dělníci nosili masky, aby je nebylo možno identifikovat. Sdružení podporující Ungdomshuset se na místě snažilo přesvědčit dělníky, aby zastavili práci a prozradili, pro jakou společnost pracují. V 10 hodin nařídil Dánský úřad pro kontrolu pracovního prostředí přerušení prací z důvodu obav týkajících se prachu a přítomnosti azbestu. Demolice pokračovala od 11 hodin. V 16.00 již byla zbořena přibližně jedna třetina domu. Demolice byla živě přenášena webovou kamerou na stránkách TV2 News.


Nádraží Praha-Těšnov

Nádraží Praha-Těšnov patřilo ke trojici koncových nádraží pražského železničního uzlu v období 1875–1972.
Nádraží se nacházelo na území Karlína v Praze 8, na pomezí s Novým Městem. Bylo vybudováno v letech 1872–1875 jako konečná stanice tehdy dostavěné Rakouské severozápadní dráhy v místě, kde předtím jako součást městského opevnění stávala Petrská brána, zvaná též Poříčská, později Špitálská. Také se zde říkalo „V zahradách Těšnovských“. Rakouská severozápadní dráha spojující Vídeň s Berlínem původně Prahu míjela. Hlavní trať vedla z Nymburka přes Starou Boleslav a Mělník k Děčínu, posléze však byla vybudována také odbočná trať do Prahy. Nejprve bylo vybudováno prozatímní koncové nádraží na Rohanském ostrově, 10. května 1875 pak bylo předáno provozu i nádraží definitivní.
Od počátku až do roku 1919 neslo nádraží původní název Praha - severozápadní nádraží. V roce 1919 bylo pojmenováno po významném francouzském historikovi, politikovi a slavistovi Ernestu Denisovi Praha - Denisovo nádraží. Za okupace od roku 1940 do roku 1945 bylo přejmenováno na Praha - Vltavské nádraží. V roce 1945 byl obnoven název Praha - Denisovo nádraží. Od 1. ledna 1953 do roku 1972 neslo nádraží svůj poslední název Praha - Těšnov.
Budova nádraží, která byla komplexem novorenesančních budov, byla dílem českého architekta Karla Schlimpa, profesora na vídeňské technice. Střední trojkřídlá monumentální budova o délce 115 m, která byla vstupem do odjezdové haly nádraží, byla honosně vyzdobena monumentálním triumfálním římským obloukem s dvěma postranními oblouky s korintským sloupovím. Nad těmito čtyřmi korintskými sloupy stály čtyři alegorické sochy znázorňující Obchod, Vědu, Průmysl a Hospodářství. Na samém vrcholu budovy pak bylo umístěno alegorické sousoší Austrie, po stranách Orba a Průmysl. Stěny, římsy a stropy interiéru měly štukové dekorace, zdobily je závěsné lustry. Pravé křídlo s bohatě zdobeným reprezentačním salonem a čekárnou bylo ukončeno čtyřpodlažní budovou, v níž byla přízemní restaurace. Levé křídlo sloužilo jako příjezdový trakt a sídlily tam kanceláře. Odjezdová hala s věšadlovou stropní konstrukcí byla vyzdobena portréty měst, jimiž procházela někdejší Rakouská severozápadní dráha. Interiér doplňovala v litině provedená sochařská výzdoba. Proto bylo nádraží Těšnov považováno za jednu z nejkrásnějších nádražních budov střední Evropy. Nádraží mělo tři koleje, doplněné blízkým manipulačním kolejištěm.
Nádraží sloužilo veřejnosti téměř sto roků. V 70. letech však idea vedení dálnice středem velkoměsta dostala přednost před železniční tratí. Severozápadní nároží budovy překáželo výstavbě Severojižní magistrály. Byly zpracovány studie na záchranu budovy jejím pootočením a následným využitím, např. pro městské muzeum, v praxi však nebyly uskutečněny. 1. července 1972 z nádraží odejel poslední osobní vlak, čímž byla stanice dopravně zrušena. Uzavřené nádraží poté postupně chátralo. Počátkem 70. let bylo z důvodů přeložky inženýrských sítí a zavedení tramvajové dopravy na Hlávkův most v souvislosti s výstavbou magistrály nejprve zbořeno severní křídlo budovy. I přes tento zásah bylo v roce 1978, téměř na konci své existence, nádraží Těšnov pro své výtvarné hodnoty zapsáno do I. kategorie Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Marné však bylo usilování o záchranu a dostavbu budovy, o její využití pro muzeum či archiv. Nakonec bylo rozhodnuto o likvidaci objektu. Před definitivní demolicí byl objekt odstrojen, byly odmontovány předměty umělecké a architektonické výzdoby a přeneseny do depozitářů Muzea hlavního města Prahy a Národního muzea. 16. března 1985 byla budova odstřelena. V roce 1991 byla v kavárně Mánes založena Společnost pro znovupostavení Denisova nádraží v Praze, zatím však nemá žádných výsledků.


Svaz arabského Maghrebu

Svaz arabského Maghrebu je oblastním politickým uskupením sdružujícím 5 států severozápadní Afriky.
Ve druhé polovině 80. let se v Maghrebu se objevily náznaky usmíření Maroka a Alžírska po dvanáctiletém konfliktu. V červnu 1988 byla uspořádána konference pěti severoafrických zemí ihned po výjimečné vrcholné schůzce Ligy arabských států. Dohodlo se ustavení komise pro vznik velkého arabského Maghrebu. V únoru 1989 byla v Marakeši podepsána dohoda o vzniku Svazu arabského Maghrebu.
Z odvážných záměrů na vznik společného trhu bylo uskutečněno pouze minimum. Jediným praktickým výsledkem činnosti svazu bylo uzavření některých dohod v oblasti obchodu se zemědělskými výrobky. Chabé výsledky pokusů o sjednocení kulturně velice jednolitého prostředí jsou dány zejména dlouhodobými spory mezi Marokem a Alžírskem ve věci postavení Západní Sahary.


Krokodýl mořský

Krokodýl mořský je největší z dnes žijících krokodýlů a zároveň je dnes největším a nejmohutnějším plazem na světě. Dosahuje délky přes šest metrů a hmotnosti více než jedné tuny. Největší řádně změřený jedinec dosahoval délky 6,3 metru a hmotnosti asi 1,2 tuny.
Obývá jižní a jihovýchodní Asii včetně Indonésie a objevuje se až u pobřeží severní Austrálie. Libuje si v mořích s teplejší vodou, nejraději ve vodách Indického a Tichého oceánu mezi Indií a Austrálii. Některé exempláře byly pozorovány na širém moři až tisíc kilometrů od břehů.
Přestože má na zadních končetinách mezi prsty plovací blány, tak je k plavání nepoužívá a plave pomocí vlnění svalnatého ocasu.
Je to nebezpečný dravec, který je však dnes na pokraji vyhynutí. Byl totiž dlouhodobě loven pro svoji vzácnou kůži, ze které se dělají luxusní boty a kabelky. Při útoku dospělého jedince na člověka bývají zranění smrtelná.


Rada vzájemné hospodářské pomoci

RVHP neboli Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS.
Zakládajícími členy RVHP byly 8. ledna 1949 Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie, NDR, Mongolsko, Kuba a Vietnam. Albánie pod čínským vlivem roku 1961 od účasti na činnosti RVHP upustila a v roce 1987 vystoupila úplně. Přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země. RVHP, mající na sklonku komunistické éry deset členských států, byla rozpuštěna 28. června 1991.
Sídlo RVHP bylo vždy v Moskvě, moderní budova sídla měla tvar otevřené knihy a jako taková byla poměrně zajímavá i z architektonického hlediska.


Regent Street

Regent Street je významnou obchodní ulicí a dopravní tepnou ve West Endu v londýnském obvodu Westminster. Vede od Charles II Street, kolem Piccadilly Circus a Oxford Circus až k Mortimer Street.
Byla postavena podle plánu Johna Nashe z roku 1811, jako část ceremoniální trasy od rezidence prince regenta v Charlton House do nově vybudovaného Regent's Parku. Původní Nashovy domy byly ve 20. letech 20. století zbořeny a nahrazeny většími, navrženými Reginaldem Blomfieldem v neobarokním stylu.
Na ulici se nachází Broadcasting House, budova ve stylu Art Deco - londýnské sídlo BBC.
Ulice byla postavena podle plánů architekta Johna Nashe z roku 1811 jako součást ceremoniální trasy směřující od rezidence prince Regenta v Charlton House do nově vybudovaného Regent's Parku. Ulice je součástí Crown Estate, který náleží do vlastnictví královské rodinoy a monarchie.
Koncem 19. století se začaly ozývat první hlasy požadující přestavbu stávajících Nashových domů. Nashové domy nebyly nejkvalitnější a s přibývajícími přístavbami a přestavbami začala trpět jejich celková statika. Třetím důvodem pro přestavbu byla jejich nedostatečná velikost. S ústupem zakázkového krejčovství se nároky na obchodní prostory změnily a stávající prostory již nestačily.
Nash zamýšlel ulici jako široký bulvár s obloukem. Ve snaze o optimální využití půdy Crown Estate znamenalo, že na new New Street se nachází několik výrazných zakřivení. První při vstupu na Piccadilly Circus a druhé při křižovatce Portland Place a Langham Place. Ulici dokončily v roce 1825.
Jde o vůbec jeden z prvních příkladů městského plánování v Londýně, neboť do té doby se Londýn rozšiřoval poměrně náhodně. New Street se měla stát jasnou hranicí mezi Soho, které v té době bylo považováno za pochybnou čtvrť, a módními ulicemi a náměstími ve čtvrti Mayfair.
V současné době jsou všechny domy na Regent Street památkově chráněny a tvoří tzv. Regent Street Conservation Area.
Regent Street je příkladem architektonického stylu Beaux Arts, který představuje směs různých stylů a prvků, které jsou kombinovány ve snaze dosáhnout monumentální efekt. Každá z budov byla navrhnovaná samostatně, avšak v rámci přísných pravidel. Každý z bloků musel mít směrem do ulice jednolitou fasádu bez ohledu na prostorové rozdělení za ní. Také budovy musely být pokryty Portlandský kamenem.
Jako první byl přestavěn Regent House, jižně od Oxford Circus. Autorem návrhů rekonstrukce byl architekt Sir Reginald Blomfield. Přesto, že motivace zvětšit obyčejné obchody na obchodní domy byla silná; práci na výstavbě zpomalila první světová válka a rekonstrukce byla dokončena až v roce 1927. Ulici otevřel král Jiří V. s manželkou.
Na ulici je soustředěno velké množství obchodů různých společností a zaměření:
Tam kde se setkává Regent Street s Oxford Circus se nachází vstup do stanice metra Oxford Circus – nejrušnější stanice londýnského metra.


Von hier an blind

Von hier an blind je druhé studiové album německé skupiny Wir sind Helden. Bylo vydáno 4. dubna 2005 u EMI Music a řadí se do popmusic.
Von hier an blind bylo v Německu zveřejněno 4. dubna 2005, 18. dubna se dostalo na první místo německých hitparád a 20 týdnů se drželo v první desítce. Bylo prodáno více než 300 000 kusů a album tak získalo platinu.
Byla vydána i limitovaná edice, která nabízí náhled do vzniku a produkce alba. Tato limitovaná edice obsahuje dodatečné DVD s dokumentací a rozhovory s členy skupiny o každé písni alba. Kromě toho obsahuje hru, při které uživatel může podle libosti rozdat role v kapele. Jako výsledek si pak může v této konstelaci pustit písničku Nur ein Wort.


Ledovcové jezero

Ledovcové jezero je druh jezera, které vzniklo v důsledku prohloubení zemského povrchu ledovcem. Voda v těchto jezerech není ta, jež by zbyla po roztopení ledovců samotných, poněvadž ta již dávno odtekla a v některých případech dokonce voda z ledovců nikdy v těchto jezerech nebyla.
Horská ledovcová jezera na Slovensku jsou nazývaná plesa — např. Štrbské pleso.


Institut výtvarné fotografie

Institut výtvarné fotografie je bývalá neuniverzitní škola tvůrčí fotografie, která fungovala mezi roky 1971-1990 při Svazu českých fotografů. V průběhu let se stal nejvyšším stupněm systému vzdělávání fotoamatérů. V roce 1990 se IVF začlenil pod filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity v Opavě pod současným názvem Institut tvůrčí fotografie.
IVF byl založen z iniciativy Karla O. Hrubého v roce 1971 v Brně jako centrum korespondenčního vzdělávání vyspělých fotoamatérů. Kromě toho, že studenti zasílali pedagogům své práce k hodnocení, uplatňovaly se také osobní konzultace. Cílem studia nebylo získání akademického titulu.
Na IVF učil mimo jiné prof. Vladimír Birgus, doc. Aleš Kuneš, prof. Ján Šmok nebo doc. Václav Zykmund.
V roce 1990 využil tehdejší vedoucí IVF Vladimír Birgus možnosti začlenit Institut pod nově vzniklou Slezskou univerzitu v Opavě. Na kunkurenční škole - pražské FAMU v té době došlo ke zrušení distanční formy studia, takže pro mnoho fotografů, kteří si z různých důvodů nemohli dovolit navštěvovat denní studium, se nově vzniklý Institut tvůrčí fotogrefie stal jedinou školou, kde mohli získat bakalářský a později i magisterský titul v oboru fotografie.


Konec starých časů

Konec starých časů je román Vladislava Vančury poprvé vydaný roku 1934 nakladatelstvím Melantrich. Jeho děj se odehrává na prahu 20. let 20. století na jihočeském zámku Kratochvíle. Hlavní postavou je kníže a plukovník Alexandr Megalrogov.
Úryvky románu byly před knižním vydáním publikovány v Měsíci, Národním osvobození, Českém slově, Právu lidu a Almanachu Kmene.
Román dosud vyšel v osmi vydáních, naposledy v roce 2006.


Žalhostice

Obec Žalhostice se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 512 obyvatel.


Oxid měďný

Oxid měďný je jedním ze dvou oxidů mědi. Vyskytuje se v červeném minerálu kupritu. Vzniká zahříváním mědi na vzduchu nebo v proudu kyslíku. Pro jeho vznik stačí nižší teplota než v případě oxidu měďnatého. Lepší metodou přípravy je redukce alkalických roztoků měďnatých solí hydrazinem nebo cukrem.


Wien Südbahnhof

Wien Südbahnhof je největší hlavová železniční stanice Rakouska. Přijímací budova s nástupišti má tvar písmene "V" se špicí směrující na sever, a to díky skutečnosti, že je v ní ukončena Südbahn směrující do měst Wiener Neustadt, Villach, Klagenfurt, Graz, a Ostbahn směrující do měst Bruck an der Leitha, Neusiedl am See, Bratislava, Győr. Na Ostbahn je na okraji města připojena také Nordbahn směrující do Břeclavi, s přípojnou tratí do Marcheggu a Bratislavy.
V sousedství Südbahnhof už začala výstavba nového Hlavního nádraží / Hauptbahnhof, jehož otevření je předpokládáno na rok 2012.


Spor o Tři kapitoly

Spor o Tři kapitoly se nazývá jedna z vnitrocírkevních kontroverzí 6. století, která se zabývala vztahem božské a lidské přirozenosti v Kristu.
Císař Justinián I. nastolil ve své náboženské politice z nutnosti a také pod vlivem císařovny Theodory kurs nakloněný monofyzitským kruhům. Pokusil se dosáhnout církevní jednoty mezi těmi, kdo odmítli rozhodnutí Chalkedonského koncilu a těmi, kdo jej přijímali, tj. většinou církve. Od roku 532 císař usiloval o odsouzení hlavních původců nestoriánské hereze v 5. století. Těmito původci měli být tři teologové antiošské školy - Ibas z Edessy, Theodorétos z Kyrrhu a Theodoros z Mopsuestie. Pojmem Tři kapitoly se tito teologové a jejich spisy, které císař Justinián svým dekretem z konce roku 543 nebo začátku roku 544 odsoudil. Císař si od tohoto dekretu sliboval sjednocení církve a přijetí výsledků Chalkedonského koncilu a Tomu ad Flavianum papeže Lva I. ze strany monofyzitů.
Císař se pokoušel vynutit podpis dekretu ze strany biskupů, avšak tady narazil na rázné protesty, neboť podepsat tento dekret znamenalo postavit se proti některým z ustanovení Chalkedonského koncilu, který navrátil Theodorétovi i Ibasovi jejich biskupství poté, co podepsali odsouzení Nestoria. Odpor k podpisu ze strany řecky mluvících biskupů byl záhy zlomen, avšak s daleko větším odporem vůči dekretu se postavili latinští biskupové. Mezitím došlo též ke ztrátě církevního společenství mezi jednotlivými církevními obcemi Východu a Západu. Velmi kolísavou úlohu v celé kauze pak sehrál papež Vigilius. Velký problém ovšem sehrála zvětšující se jazyková bariéra mezi řecky a latinsky mluvícími biskupy, neboť latiníci již nebyli schopni Theodorétova díla číst v původním jazyce a utvořit si tak na celou záležitost vlastní názor.
Roku 548 vydal v Konstantinopoli a zřejmě pod nátlakem Vigilius své Iudicatum, v němž Tři kapitoly odsoudil. Záhy je však odvolal, když zjistil, s jakým odporem se toto odsouzení mezi biskupy setkalo. Několik západních biskupů, mezi nimi aquilejský a milánský, však odmítlo odsoudit Tři kapitoly a exkomunikovali papeže. Protože tito biskupové nyní již patřili k lombardské říši, nesahal k nim císařův a papežův vliv, a jejich schizma trvalo až do 7. století.
V této situaci uzavírá papež s císařem tichou dohodu, podle níž má být svolán ekumenický koncil, který rozhodne; až do té doby neměla žádná strana konat další kroky. Justinián však přesto roku 551 znovu Tři kapitoly odsoudil, proti čemuž Vigilius protestoval a nakonec se uchýlil do baziliky sv. Petra, z níž však byl dovlečen do Konstantinopole. V květnu 551 církevní synod v Konstantinopoli Tři kapitoly odsoudil, avšak Vigilius se postavil zásadně proti. Císař jej za to zesměšnil a dokonce nechal exkomunikovat. Vigilius se v tzv. druhém protokolu vyjádřil v souladu s touto synodou. Přinejmenším domnělá bezzásadovost přivedla Vigilia do naprosté izolace na Západě i na Východě. Ve váhávosti Vigilius nadále pokračoval a nakonec přijal i usnesení 2. konstantinopolského koncilu, který nepřijal odsouzení zmiňovaných Tří kapitol.
Kromě zmiňovaného schismatu s lombardskými biskupy spor o Tři kapitoly nijak nevyřešil situaci monofyzitských církví; ty však byly v 7. století smeteny islámskou invazí. Vzhledem k velmi diskutabilnímu jednání a rozhodování papeže Vigilia se někdy tímto sporem argumentuje v otázce zpochybnění katolického dogmatu o papežské neomylnosti.


Avia BH-33

Avia BH-33 byl československý dvouplošný stíhací letoun, nástupce stíhačky Avia BH-21. První prototyp vzlétl v září 1928. Jednalo se však již o koncepčně zastaralý stroj, který však byl s úspěchem licenčně vyráběn v zahraničí. BH-33 byl posledním letadlem továrny Avia, jehož konstrukce byla celodřevěná. V československé armádě sloužil u leteckých pluků v Praze a v Hradci Králové.


Avro Manchester

Avro Manchester byl britský bombardovací letoun užívaný ve druhé světové válce.
Vývoj letounu byl zahájen roku 1936 a první prototyp vzlétl v červenci roku 1939. Další prototyp s třemi střeleckými věžemi vzlétl v květnu 1940. Ukázalo se, že stroj má závažné nedostatky, jeho výkony nebyly takové, aby splňovaly zadání projektu. V lednu roku 1941 byl dokončen a zalétán typ Manchester Mk.III, který poháněly motory Rolls-Royce Merlin X. Ani zde se nepodařily odstranit veškeré nedostatky. Celkem bylo vyrobeno 201 kusů.
Letouny Avro Manchester byly užívány bombardování měst, objektů i lodí a ke kladení min do moře. Mezi osádkami byly neoblíbené pro časté požáry motorů, nespolehlivost a vibrace.


Mozárabové

Mozárabové byli křesťané, kteří své náboženství vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků. Měli vlastní soudní, politické a církevní instituce vycházející z vizigótské tradice. Muslimové se nikdy nesnažili obrátit je na islám, a dokonce sami usilovali o to, aby vytrvali v křesťanské víře. Emír Abdurrahmán II. dal podnět ke svolání córdobského koncilu, jenž měl vyřešit problém mozárabských mučedníků. Pokud mozárabové nezasahovali do politických otázek, nebyli vystaveni ani náboženském pronásledování. Pokud konvertovali k islámu, dělali to dobrovolně. Jeden muslimský kronikář napsal, že křesťané přestupovali na muslimskou víru pouze ze tří důvodů – aby unikli křesťanské spravedlnosti, nemuseli platit daně, nebo když chtěli mít několik manželek.
V polovině 9. století nastalo z podnětu skupiny córdobských mozárabů na poloostrově další období mučedníků. Mozárabští křesťané přejali životní způsoby muslimů – mnozí z nich měli harém, sloužili v muslimském vojsku nebo zastávali některé funkce ve státní správě. Sám svatý Eulogius si postěžoval na to, že mozárabové zanedbávali latinskou kulturu a učí se arabsky. Tváří v tvář úpadku mozárabské církve a přejímání muslimského životního stylu jejími věřícími se skupina córdobských křesťanů domnívala, že jedině když dokáží faleš Mohameda i jeho učení, skončí konverze křesťanů k islámu a muladíové se vrátí ke své staré víře. Opat Spera-in-Deo napsal knihu vyvracející muslimské učení. A kněz zvaný Perfecto, kromě toho, že kázal křesťanství, se veřejně Mohameda zřekl, za což byl odsouezn k smrti. Před vykonáním trestu kněz Perfecto předpověděl, že do roka zemře komoří Nasr. Věštba se vyplnila a mozárabové věřili, že Bůh jejich jednání schvaluje. Zahájili tedy řadu veřejných urážek Mohameda, a muslimští vládci je za to okamžitě vydávali katu. Mučednickou smrtí tak zemřeli kupec Juan, mnichové Isaac, Jeremfas a Teodomiro, kněz Acisclo, jáhen Paulo, voják Sancho a mnozí další.
Postoje v obou táborech byly jasné od prvního okamžiku – mozárabové se domnívali, že Nasrova smrt byla důkazem podpory Boží; a muslimské úřady plnily příkazy Koránu zbavit se násilím každého, kdo se veřejně a troufale rouhá proti Mohamedovi a jeho náboženství.
Emír Abdurrahmán II. musel intervenovat u sevilleského metropolity Recafreda, aby svolal koncil a pokusil se s córdobskými blouznivci skoncovat. Na koncilu, jemuž sevillský metropolita předsedal, se projevily dva nesmřitelné postoje: jeden z nich zastával Saúl, córdobský biskup, který mučedníky hájil; a druhý Recafred a ostatní mozárabští preláti, kteří byli toho názoru, že jednání Córdobanů ohrožuje všechny mozáraby na poloostrově. Koncil skončil tím, že mozárabům zakázal provokace ve formě úmyslných sebeobětí. Ecaltovaná strana – ústy Saúla a svatého Eulogia – přirozeně prohlásila, že tento zákaz je plodem strachu. Metropolita přikázal, aby nespokojenci byli uvězněni. Ale Córdobané, podněcovaní mnichem Eulogiem, pokračovali ve svých provokacích tím, že povzbuzovali další mučedníky, jako byly například Flora a María. Nový emír Muhammad I.: uplatňoval represivní politiku a córdobští mozárabové masově přestoupili na islám. Protimuslimské hnutí skončilo mučednickou smrtí hlavního iniciátora mnicha Eulogia, kterého córdobští a toledští mozárabové vzápětí prohlásili za svatého. Toto poslední období mučedníků na poloostrově vyprovokané mozáraby je považovano za neúspěšný pokus o upevnění křesťanské víry u křesťanů a muladíů al-Andalusu. Mozárabská církev spěla nevyhnutelně ke svému zániku.


Our Happy Hardcore

Our Happy Hardcore je druhé album německé skupiny Scooter. Bylo vydáno roku 1996 a je na něm 10 písniček. Album také obsahuje fotografie, videoklip ke skladbě „Let Me Be Your Valentine“ a počítačovou hru KART. 18. dubna 2000 vydalo vydavatelství JVC prodlouženou verzi. Tato verze obsahuje pět dalších skladeb.


Réunionská vlajka

Vlajka Réunionu v oficiální podobě zatím neexistuje, do roku 2003, nicméně, proběhly některé soutěže o návrh vlajky tohoto území. Oficiální vlajkou je francouzská vlajka. Soubor:ReunionRadiantVolcanoFlag.png|Návrh vlajky podle Vexillological Association of Réunion Soubor:Flag_of_R%C3%A9union_%28Local%29.svg|jiný návrh Soubor:Drapo_nasion.jpg|Vlajka navržené nacionalistické hnutí


Kantonština

Kantonština je dialekt čínštiny, jímž se hovoří v Kantonu, Hongkongu a v přilehlých jihočínských provinciích. Tomuto nářečí mluvčí spisovné čínštiny nerozumí.
Přesný počet mluvčích kantonštiny není vzhledem k nedostatku statistických údajů znám. Oblasti s největší koncentrací jejích rodilých mluvčích jsou Kuang-tung neboli provincie Kanton, části autonomní oblasti Kuang-si, Hongkong a Macao. Kantonsky hovoří i menšiny v jihovýchodní Asii, v Kanadě a ve Spojených státech amerických.
Jednotlivých dialektů kantonštiny je značné množství. Mezi nimi zaujímá přední místo nářečí, jímž se hovoří v Hongkongu a které je de facto zdejším oficiálním jazykem. Je to nejrozšířenější kantonský dialekt, jímž se hovoří v Kantonu, Hongkongu a Macau a je to jakási lingua franca nejen v provincii Kuang-tung, ale i mezi kantonštinou hovořícími menšinami v zámoří.


Sarah Moon

Sarah Moon je francouzská fotografka, modelka a režisérka krátkých filmů. Její jméno je pseudonym, který si vymyslela pro svou práci v modelingu v šedesátých letech. Fotografovat jako autodidakt začala po roce 1968. Věnovala se reklamní fotografii a fotografii módy na volné noze. Autorka říká: Fotografie je duší všech momentů, které právě člověk viděl zaniknout. Od 90. let se Sarah Moon věnuje tvorbě krátkých filmů, ale natočila i celovečerní film s názvem Mission One.


Teplice nad Bečvou

Teplice nad Bečvou jsou obec ležící v okrese Přerov. Žije zde 340 obyvatel a katastrální území má rozlohu 375 ha.
První zmínka o obci jménem Zbrašov pochází z roku 1328. V roce 1959 byla obec Zbrašov přejmenována na Teplice nad Bečvou. Obec leží na železniční trati Hranice na Moravě - Horní Lideč - Púchov. Lázně Teplice nad Bečvou patří mezi významné lázně v České republice. Specializují se na špičkovou kardiorehabilitaci klientů s důrazem na prevenci vzniku srdečních a mozkových příhod.
V obci se nachází známé lázně specializované zejména na choroby srdce. V areálu lázní se nachází několik architektonicky zajímavých staveb, např. lázeňská budova s hotelem a restaurací Bečva architektů Karla Kotase a Oskara Oehlera nebo vila L. Říhovského, která v současné době prochází problematickou přestavbou na byty. V nedávné minulosti zde byly otevřeny solné jeskyně vhodné pro léčbu astmatu a jiných plicních chorob.
U obce se nachází Hranický kras s veřejnosti přístupnými Zbrašovskými aragonitovými jeskyněmi a Hranickou propastí.


Severní Osetie-Alanie

Severní Osetie-Alanie, taktéž Severoosetská republika-Alanie, je jednou z republik Ruské federace.
Má rozlohu 8 000 km2 a žije tu více než 710 000 obyvatel. Jejím hlavním městem je Vladikavkaz. Nachází se na severním Kavkazu. Na jihu sousedí s Jižní Osetií, která oficiálně náleží Gruzii. Po osamostatnění Gruzie odešla část Jihoosetů na sever, kvůli ztrátě autonomie. Dalšími sousedy jsou Kabardsko-Balkarsko, Čečensko a Ingušsko.
Během období konce Sovětského svazu, následkem politiky Glasnosti, sílilo na Kavkaze nacionalistické smýšlení. Mnoho intelektuálů ze Severoosetské ASSR volalo po znovuzavedení názvu Alanie, po středověkém království Alanů, předchůdců dnešních Osetů. Vlivem této iniciativy se název Alanie začal používat stále více veřejně; organizace, televizní stanice, fotbalové týmy začali nést toto jméno. V listopadu 1994 byl oficiální název republiky změněn z dosavadního Severní Osetie na Severní Osetie-Alanie.
Na jihu má republika hornatý charakter, zatímco na severu rovinatý a nachází se zde Stavropolská planina. 22 % území je pokryto lesnatým terénem. Nejvýznamnějším vodním tokem je řeka Těrek se svou délkou přibližně 600 km.
Obyvatelstvo ze 62 % tvoří Oseti, kteří jsou většinou pravoslavného vyznání. Ruská menšina tvořící 23 % populace je také převážně pravoslavná.
Mezi nevýznamnější města patří Alagir, Ardon, Beslan, Digora, Mozdok a hlavní město Vladikavkaz.
Úředními jazyky jsou ruština a osetština. Oba dva používají ke psaní azbuku.
Přes své problémy s narůstající populací kvůli přílivu uprchlíků je Severní Osetie nejlépe prosperující republikou na severním Kavkazu. Dosáhla velké míry urbanizace a industrializace. Její továrny produkují kovové, olověné a zinkové výrobky, wolfram, elektroniku, chemikálie a potraviny. Místní zemědělství je zaměřeno především na chov ovcí a koz a na pěstování obilnin, ovoce a bavlny.


Panna cotta

Panna cotta, vařená smetana, je italský dezert z oblasti Piemontu. Je to vlastně smetana svařená se želatinou, mlékem a cukrem. Horký krém se pak vlije do formiček, nechá ztuhnout a podává se s lesními plody, karamelem a s čokoládovou či ovocnou polevou. Podobné dezerty jsou známé i v Řecku a ve Francii.


ČEZ Basketball Nymburk

ČEZ Basketball Nymburk je nymburský basketbalový klub hrající nejvyšší českou basketbalovou soutěž - Mattoni NBL.
Klub byl založen v roce 1930 v rámci Sokola, v roce 1950 bylo jméno změněno na Lokomotiva Nymburk, v roce 1998 na BK GA Nymburk. Své současné jméno nosí klub od roku 2004.
V sezóně 1999 - 2000 klub odkoupil možnost postupu z druhé do první ligy a od té doby se drží v nejvyšší české soutěži s následujícími výsledky:
V sezone 2007 - 2008 se klub probojoval do Final 32 poharu ULEB - druheho nejprestiznejsiho basketbaloveho poharu Evropy. V sezoně 2008 - 2009 byl třetí ve skupině,když podlehl Hemofarmu Vršac 80:82.
Tato kapitola obsahuje seznam hráčů klubu v sezóně 2008 - 2009.


Volodymyr Vynnyčenko

Volodymyr Kyrylovyč Vynnyčenko byl ukrajinský spisovatel, dramatik, aktivista a politik, vedoucí postava ukrajinského literárního modernismu.
Vynnyčenko studoval v Kyjevě, byl však jakožto revolucionář vyloučen a později na jeden rok uvězněn. Během první světové války pobýval ilegálně v Moskvě a roku 1917 se na Ukrajině zapojil do boje za nezávislost. Byl jeden z pěti členů Direktoria, které se chopilo vlády v UNR v listopadu 1918. V krátkém období od 19. prosince 1918 do 10. února 1919 byl jakožto předseda Direktoria premiérem Ukrajinské národní republiky. Vynnyčenko byl podobně jako prezident Hruševskyj příznivcem spíše umírněného, demokratického socialismu, zatímco bolševismus importovaný z Moskvy odmítali. Od roku 1920 žil v emigraci ve Francii, kde se věnoval téměř výhradně literatuře a kde také ve věku 70 let zemřel.
Vynnyčenko jakožto autor zaujal již svými prvními povídkami. Po povídkách ze života zemědělského proletariátu psal psychologické a politické romány a dramata. Po druhé světové válce vznikl mj. román Máš slovo, Staline, který zobrazuje stalinskou perzekuci někdejších ukrajinských revolucionářů. Vynnyčenko je mj. autorem prvního ukrajinského utopického románu Soňačna mašyna. Přestože byl revolucionář a demokrat, během sovětské éry bylo vydávání jeho děl zakázáno, a to až do pozdních 80. let. Dnes se jeho studiu věnuje Vynnyčenkův archiv v New Yorku a v rodném Kirovohradu je po něm pojmenována univerzita.


Velký Chomus-Jurjach

Velký Chomus-Jurjach je řeka v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá 324 km. Povodí řeky je 3420 km2, z čehož 377 km2 zaujímají jezera, kterých se tu nachází přibližně 2600.
Pramení na severním svahu v vysočiny Suor-Ujata a teče na sever. Ústí do Východosibiřského moře západně od ústí Alazeje.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Zamrzá na konci září a rozmrzá na začátku června..


Panhardova tyč

Panhardova tyč je součást nápravy automobilu, která zajišťuje příčné vymezení nápravy vůči vozidlu. Původně byla vyvinuta v automobilce Panhard ve Francii na začátku 20. století, od té doby se široce používala.
Protože účelem zadní nápravy automobilu je, aby umožnila svislý pohyb kol vzhledem k vozidlu, je nepřípustné, aby se kola pohybovala vpřed a vzad nebo ze strany na stranu. Panhardova tyč vznikla pro zamezení druhému z uvedených případů. Je to jednoduché zařízení, sestávající z tuhé tyče probíhající napříč vozidla společně se s osou zadní nápravy. Na svých koncích je tyč ukotvena otočně, a to tak, že umožňuje pohyb nápravy vůči vozidlu pouze ve svislé rovině. Neumožňuje účinně zajistit nápravu vůči pohybu ve směru podélné osy vozidla, proto se často používá společně s vlečenými rameny, která nápravu vymezí v podélném směru. Toto uspořádání se obvykle používá pouze u zadních náprav odpružených vinutými pružinami, protože listové pružiny samy o sobě zajišťují dostatečnou příčnou tuhost.
Výhodou Panhardovy tyče je její jednoduchost. Hlavní nevýhodou je, že náprava se nutně musí pohybovat ve výseči relativně k vozidlu, s poloměrem rovným délce tyče. Pokud je tyč příliš krátká, bude se náprava v místě na konci dráhy pružiny nadměrně pohybovat vůči vozidlu. Proto je Panhardova tyč méně vhodná pro menší vozidla než pro větší. Konstrukce, která je podobná, ale která dramaticky zmenšuje příčnou složku pohybu nápravy, se nazývá Wattův přímovod.
Některá vozidla, například Land Rover, mají, pokud nebyl zvolen Wattův přímovod, na poháněné přední nápravě Panhardovu tyč.


Štefan Tiso

Štefan Tiso byl slovenský politik a právník, předseda vlády Slovenského státu v letech 1944 až 1945.
Byl vzdáleným příbuzným prezidenta Slovenského státu Dr. Jozefa Tisa. Po vzniku Slovenského státu se stal Dr. Štefan Tiso předsedou Nejvyššího soudu Slovenského státu. Po vypuknutí Slovenského národního povstání a odstoupení vlády Vojtěcha Tuky /5. 9. 1944/ byl jmenován posledním předsedou vlády Slovenského státu. Štefan Tiso se snažil konsolidovat poměry ve Slovenském státu, který byl již z větší části obsazen Rudou armádou. V lednu 1945 vypracoval deklaraci, která prohlašovala věrnost ideám luďáckého režimu a "spojenci Slovenska" Adolfu Hitlerovi. Před postupující Rudou armádou uprchl tak jako další představitelé Slovenského státu do Rakouska. 8. 5. 1945 podepsal s americkým generálem Colliersem kapitulační dekret, kterým předal Slovenský stát pod rozhodovací pravomoc armády USA. Posléze byl, spolu s prezidentem Jozefem Tisem, vydán do Československa. Národní soud v Bratislavě jej odsoudil k 30 letům vězení a ve věznici v Leopoldově nakonec zemřel.


Russell Kirk

Russell Kirk byl americký politický filosof a historik, který svými názory výrazným způsobem ovlivnil americký konzervatismus ve 20. století.
Kirk studoval na Michiganské státní univerzitě, Duke University a po konci druhé světové války, které se účastnil jako voják americké armády, na skotské University of St. Andrews.
V roce 1953 vyšlo jeho asi nejvýznamnější dílo The Conservative Mind. Russell Kirk byl pravidelným přispěvatelem časopisu National Review a v letech 1957 až 1959 byl vydavatelem čtvrtletníku Modern Age.
Kirk je autorem přibližně 30 knih a velkého počtu novinových a časopisových článků, které byly přeloženy do řady jazyků.
Zastával názor, že každá změna by měla vycházet z tradice. Civilizovaná společnost podle něj potřebuje mít své vrstvy a třídy. Vlastnictví a svobodu považoval za neoddělitelně spjaté jevy. Ve svých dílech často obhajoval a rozvíjel názory Edmunda Burka, kupříkladu stejně jako Burke uznával užitečnost některých předsudků. Byl odpůrcem marxismu a multikulturalismu, odmítal takzvaný vývoz demokracie a stavěl se kriticky ke spojenectví konzervatismu a libertariánství. O amerických neokonzervativcích prohlásil, že se příliš stavějí za myšlenku „demokratického globalismu“ a že mají příliš blízko k osvícenskému myšlení, evropské levici, často zapomínají na zájmy své země a jejich chybou je jejich přesvědčení, že hlavním městem USA je Tel Aviv.
Krátce před svou smrtí se stal členem čestné rady Občanského institutu.


Provincie Mino

Provincie Mino byla stará japonská provincie rozkládající se na území jižní části dnešní prefektury Gifu. Byla rovněž nazývána Nóšú. Mino hraničila s provinciemi Ečizen, Hida, Ise, Mikawa, Ómi, Owari a Šinano.
I když se staré hlavní provinční město nacházelo nedaleko Tarui, hlavním hradním městem bylo Gifu.
V roce 713 byla cesta vedoucí přes Mino a Šinano rozšířena, aby mohla pojmout rostoucí počet cestujících.
Během období Sengoku byla Mino jednou z provincií, které původně ovládal Nobunaga Oda a jeho dědicové jí vládli i po převzetí moci Hidejošim Tojotomim.
Bitva u Sekigahary se odehrála na západním okraji Mino nedaleko hor, které rozdělují regiony Čúbu a Kinki.


Wattův odstředivý regulátor

Wattův odstředivý regulátor se používá ke stabilizaci otáček parního stroje. Byl zaveden v roce 1782 Jamesem Wattem. Skládá se ze dvou závaží, která rotují a jsou poháněna strojem, jehož otáčky mají být regulovány. Čím rychleji tato záváží rotují, tím větší je vlivem odstředivé síly jejich výchylka od svislé osy rotace. Uvedené vychýlení je nad jejich ukotvením převedeno na svislý pohyb, který je dále pákou a táhlem převeden k ventilu přivádějícímu páru ke stroji. Je tak realizována mechanická záporná zpětná vazba, která dovoluje působením poměrně malých sil regulovat velmi výkonný stroj.


Ibuprofen

Ibuprofen je léčivo ze skupiny nesteroidních antiflogistik, které se používá na tlumení bolestí, zánětů a horeček. Existuje ve formě tablet, sirupů a léků pro lokální podání. Tablety v síle do 400 mg se dají zakoupit v lékárně i bez lékařského předpisu. Síla 600 mg je vázaná na lékařský předpis. Prodává se pod různými komerčními názvy, např. Apo-Ibuprofen, Brufen, Dolgit, Ibalgin, Ibumax, Nurofen aj.
Ibuprofen patří do indikační skupiny antiflogistika, analgetika a antipyretika. Užívá se při mírných a středních bolestech různého původu, zvýšené teplotě, při zánětech.
Ibuprofen je inhibitor enzymu cyklooxygenázy. Tento enzym je zodpovědný za tvorbu prostaglandinů, látek způsobujících bolestivé vjemy a zvyšující teplotu. Zánět zmírňuje za pomoci snížení uvolňování mediátorů zánětu z buněk imunitního systému.
Doporučená dávka závisí na tělesné hmotnosti a indikaci. Obecně se dá říci, že doporučená dávka pro perorální podání je 200-400 mg každých 4–6 hodin, maximální denní dávka je 2400 mg. Účinek ibuprofenu závisí na dávce. Dávky do 1200 mg/den působí spíše proti bolesti a zvýšené teplotě, dávky do 2400 mg/den působí spíše protizánětlivě.
Nežádoucí účinky se projevují především v oblasti žaludku. Při dlouhodobém užívání dochází k poškození žaludeční sliznice a může dojít ke vzniku žaludečních vředů. Prevence je pouze krátkodobé užívání a požití po jídle.
V prvním a druhém trimestru těhotenství a při kojení lze užívat pouze na výslovné doporučení lékaře. Ženy, které chtějí otěhotnět, se musí o užívání poradit s lékařem. Lék nesmí užívat ženy v třetím trimestru těhotenství.
V Evropě, Austrálii a na Novém Zélandu je ibuprofen lysin registrovaným lékem pro podobné indikace jako ibuprofen. Ibuprofen lysin má ale oproti němu prokazatelně rychlejší nástup účinku. Nejvyšší koncentrace v organismu se objevuje po již 30 minutách. V ČR však není registrován.
Užívání ibuprofenu a jiných léků se vzájemně ovlivňuje, a to především s léčivy, které snižují srážlivost krve. Ibuprofen jejich účinek zvyšuje. Dále může dojít ke snížení antihypertenzního účinku u léčiv na vysoký krevní tlak.
Historie tohoto léku je spjata s doktorem Stewartem Adamsem, který v padesátých letech dvacátého století byl vedoucím vědeckého výzkum u společnosti Boots Pure Drug Company. Původní výzkumný úkol bylo nalezení protizánětlivého léku pro pacienty s revmatickou artritidou, nicméně výsledkem byla látka tišící bolesti mnohem silněji než aspirin a s menším množstvím vedlejších účinků. Paradoxem zůstává, že na tomto efektivním léku proti migréně nevydělal ani dolar.


Chuang-pchu-ťiang

Chuang-pchu-ťiang je řeka na východě ČLR. Je přibližně 100 km dlouhá.
Na dolním toku je pod vlivem mořských přílivů. V povodí řeky bylo vybudováno mnoho zavlažovacích kanálů a jiných hydrotechnických zařízení, která přerozdělují její odtok. Je také propojena s Velkým kanálem.
V době přílivu je přístupná pro námořní lodě. Na řece leží město Šang-chaj.


Etamín

Etamín je obchodní název pro průsvitné, síťovité tkaniny v perlinkové nebo plátnové vazbě. Často se používá kombinace obou druhů, které se také říká etamínová vazba.
Ve tkanině se vytváří čtvercovité nebo podlouhlé obrazce s pravidelnými otvory. Při tkaní se provazuje jen každá cca. 5.-6. osnovní a útková nit, neprovázané niti se stahují dohromady a vedle každého proužku nití se tvoří pevně ohraničené mezery.


Jagdberg

Jagdberg je hradní zřícenina u obce Schlins ve Vorarlbersku. Byl pravděpodobně postaven ve 12. století.
Hrad sloužil jako základna hrabat z Montfort-Feldkirchu do konce 13.století. Roku 1397 připadl Habsburkům a 28. září 1405 byl během Appenzellské války pobořen. Od roku 1408 probíhala rekonstrukce – ale v letech 1440 a 1499 během válečných konfliktů objekt opakovaně vyhořel. Roku 1559 začala opětovná výstavba. V letech 1911, 1938 až 1941 a znovu 1951 až 1953 proběhly rekonstrukční práce.
Vnitřní prostory se od roku 1941 používají k divadelním představením pod širým nebem.


Euro Hockey Tour 2004/2005

Euro Hockey Tour 2004/2005 je 9. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.
Hokejový turnaj byl odehrán od 11.11.2004 - do 14.11.2004 v Helsinkách. Utkání Švédsko - Rusko bylo odehráno v Linkopingu
Hokejový turnaj byl odehrán od 16.12.2004 - do 19.12.2004 v Moskvě
Hokejový turnaj byl odehrán od 10.2.2005 - do 13.2.2005 v Stockholmu. Utkání Finsko - Rusko bylo odehráno v Tampere
V této sezóně se turnaj Česká pojišťovna cup v Liberci neuskutečnil, ve stejném termínu se světoví hokejisté střetli na turnaji o Světový pohár


Václav Antonín Crha

Václav Antonín Crha byl novinář, redaktor, spisovatel, básník, překladatel a literární kritik .
Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a poté filozofickou fakultu v Praze. Pracoval v redakcích různých novin a časopisů v Čechách, jako byly například Národní listy, Pražské noviny, Pozor, Národ atd. Od roku 1869 pak vedl na Moravě česky psaný vládní deník Morava. Ač původem Čech a český vlastenec vystupoval na stránkách deníku Moravy ostře proti českému státoprávnímu programu a zastával se samostatnosti Moravy. V rámci zemí Koruny české, pak požadoval rovnoprávné postavení Moravy a Slezska s Čechami. Na podporu svých tvrzení používal jak hospodářské argumenty, tak poukazoval na rozdílnou historii a tradice. Jako spisovatel psal zejména historické povídky a romány a básně. Používal též pseudonym Arnošt Volný. Crha sám se stal předlohou románu Chrt spisovatele Václav Kosmáka, kde je vylíčen nelichotivě.


Quintus Claudius Quadrigarius

Quintus Claudius Quadrigarius, byl římský spisovatel a historik, jeden z mladších analistů
Popsal římskou historii od dobytí Říma Galy až po svou dobu. Snažil se o objektivní přístup, starší dějiny považoval za málo spolehlivé, protože neexistovaly písemné památky. Písemné prameny se snažil ověřovat z více zdrojů. Dílo mělo minimálně 23 knih, zachovalo se pouze v pozdějších citacích.


Mariella Ahrens

Je dcerou německého počítačového specialisty a bulharské oční lékařky. Vystudovala hereckou školu Der Kreis v Berlíně.


Sociální učení

Jakožto sociální učení je označováno osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Sociální učení lze rozlišit na řadu dílčích druhů a forem. Tři základní formy jsou sociální posilování, imitace a identifikace.
Sociální učení je považováno za psychologický mechanismus socializace. Lze jej definovat jako osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřených určité sociální situaci. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály apod. Sociální učení lze rozdělit na formy, které jsou spíše různé projevy jednoho komplexního děje, než naprosto autonomní rozdílné způsoby učení.
Za základní formy sociálního učení jsou považovány sociální posilování, imitace a identifikace.
Sociální posilování je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno.
Když po nějakém chování přijde odměna, zvyšuje se pravděpodobnost zopakování chování. Pokud přijde trest, snižuje se pravděpodobnost opakování chování. Pokud určité chování je bez odezvy, chování postupně vyhasíná.
Experiment, který toto potvrzoval, prováděl Edward Lee Thorndike a Burrhus Frederic Skinner s kočkami, které zavřeli do klece. Tyto kočky musely najít páčku, která jim umožnila dostat se ven k jídlu. Kočky po dalším zavření v kleci si rychleji otevřely klec páčkou. Tím, že byly odměňovány potravou se naučily otvírat si klec.
Nápodobou je míněno chování, které jedinec přebírá, protože je odměněn jeho model, vzor. Přejímáno je takové chování jiného člověka, jímž přejímající dosahuje podobných nebo shodných cílů a uspokojení potřeb, jako má „přejímaný“.
Například pokud osoba zjistí, že agresivní chování u jiného vede ke chtěným výsledkům, tak bude agresivitu také používat, aby docílila svých přání a výsledků.
Nápodoba nemusí být vždy vědomá, ale často probíhá neuvědomovaně, nebo ne zcela uvědomovaně, protože výběr obstarávají procesy mimo aktuální vědomí.
Experimenty Alberta Bandury a E.A. Rosse ukázaly, že děti častěji napodobují model, který v určité situaci vykazuje větší moc. Výzkum probíhal s panenkou „Bobo“. Zjištěním bylo, že děti byly agresivní na panenku, pokud viděly dospělého člověka, který panenku bil.
Učení identifikací má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt nápodoby, přejímán je celek, oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování.
Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona.
Identifikace je běžná v období dětství, kdy dítě chce „být jako on“ a identifikuje se s rodičem, ke kterému má citovou vazbu. Identifikace s modelem je častá také v období puberty, kdy to nejsou rodiče, ale jiné idealizované osoby.
P. Weinreich rozlišuje dva typy identifikace – empatickou a rolově-modelovou. Empatická identifikace je vnímáním identity jako pozitivní či negativní osobnostní vlastnosti. Rolově-modelová je určena idealistickou identifikací s ideálním modelem, tedy „být jako on“ a nebo naopak „jen nebýt jako on“.


Dopravní podnik Ostrava

Dopravní podnik Ostrava je společnost zajišťující provoz městské hromadné dopravy v Ostravě. Provozuje síť autobusových, tramvajových a trolejbusových linek, které jsou zahrnuty do Ostravského dopravního integrovaného systému.
Dopravní podniky města Ostravy vznikly roku 1949 spojením původní Společnosti moravských místních drah, Zemských drah, Místní dráhy Ostrava – Karviná. Roku 1953 se k němu připojily ještě Vítkovické závodní dráhy. Dnes je DPO akciová společnost 100% vlastněná statutárním městem Ostravou.
První projekt parní tramvaje v Moravské Ostravě se objevil již v roce 1882, realizace se dočkal až projekt ze začátku 90. let 19. století. Provoz byl zahájen 18. srpna 1894 z Přívozu do Vítkovic. Do konce století bylo zprovozněna ještě druhá trať, celá síť ale byla elektrifikována a 1. května 1901 byl zahájen provoz elektrických tramvají. Do roku 1907 byly vybudovány páteřní tratě ostravské tramvajové sítě. V roce 1926 byla na tuto síť připojena původně železniční trať Svinov – Klimkovice, která však byla ve 20. letech elektrifikována. Ve 20. a 30. letech proběhlo zdvoukolejnění nejvytíženějších úseků ve městě.
V roce 1960 byla zprovozněna trať do Poruby, 1969 do Martinova k novým ústředním dílnám. V 70. a 80. letech probíhala výstavba do nových sídlišť na jihu města. Nejnovějším úsekem je trať podél Místecké ulice z roku 1999.
Městské autobusy se v Ostravě objevily v roce 1929. 26. dubna byl zahájen provoz na první lince Masarykovo náměstí – Přívoz chemická továrna. Během první republiky bylo zřízeno několik dalších linek, nicméně autobusy nikdy nezískaly žádný velký přepravní význam.
Velký rozvoj nastal až v 60. letech, kdy díky levné ropě se začaly masově vyrábět autobusy v Karose Vysoké Mýto.
Zahájení provozu trolejbusů v Ostravě je datováno k 9. květnu 1952, kdy byla slavnostně otevřena okružní trať vycházející z náměstí Republiky. Síť se postupně rozrůstala, větší rozvoj nastal v 70. a 80. letech. Poslední nový úsek byl zprovozněn v roce 1995.


Rašovka

Pramení na svazích Ještědského hřbetu, nedaleko vsí Rašovka a Hoření Proseč, v místech zvaných Na prosečských horách, silnici z Liberce přes Šimonovice a Proseč pod Ještědem do Českého Dubu podtéká potok Rašovka v lokalitě Na příhoně. Dále teče skrz tzv. Babidoly, k nimž se váže několik místních pověstí, a pak již údolím pod návrším Trhovka do vsí Vlčetína a Domaslavic. Odsud dospěje Rašovka širokým údolím až do města Českého Dubu, kde se stéká s Ještědkou.


Rusko

Rusko je především název státu, ale také příjmení řady osob.


Bitva u jezera Durbes

Porážku rytířů způsobilo, že Kurové a Estonci, kteří byli do livonského vojska násilně naverbováni, v průběhu boje zaútočili na vlastní týl.
Důsledkem tohoto vítězství bylo nové povstání Prusů a Litevců proti rytířům. Německé oddíly byly vyhnány z Žemajtska. Proti rytířům povstali Zemgalové, Kurové a na ostrově Saarema povstali Estonci. Proti Teutonskému řádu vypuklo povstání Prusů a západních Litevců, které trvalo 14 let.


Malečská lípa

Malečská lípa nebo též Malechovská lípa je památný strom ve vsi Maleč, jihovýchodně od Sušice. Lípa malolistá roste u čp. 21, po pravé straně silnice do Strašína, v nadmořské výšce 845 m. Lípa roste obklopena nepořádkem, chlívky, dřevem a kůlnou. Kmen stromu je nízký a dutý, dělí se na pět větví a jeho obvod je 671 cm. Koruna stromu dosahující do výšky 21 m je částečně stažena, některé z větví leží na střeše sousedního domu. Lípa je chráněna od roku 1974 pro svůj vzrůst a věk.


Lašovice

Obec Lašovice se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 115 obyvatel. Obec se nalézá na hranici CHKO Křivoklátsko.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1143. Manskou povinnost k hradu Křivoklátu zde vykonával hajný a posel. V pravěku tu byla významná stanice lovců z období aurignacienu.
Karolina Wencelová - Kulturní krajina a drobné památky na Křivoklátsku


Jiří Verberger

Do roku 1935 studoval práva na Karlově univerzitě, studium nedokončil a věnoval se hudbě. Společně s Janem Rychlíkem vedl soubor Blue Music. V letech 1935-1937 působil v orchestru Gramoklubu. V roce 1939 nastoupil u Bobka Bryena. Odtud se ještě vrátil ke Karlu Slavíkovi a v letech 1941-1943 hrál u Standy Kukačky.
Od roku 1943 spolupracoval s orchestrem Karla Vlacha. Příležitostně také spolupracoval s orchestry Emila Ludvíka a R. A. Dvorského.
http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=2636 Jiří Verberger v Českém hudebním slovníku osob a institucí


Raahe

Raahe je město a obec v provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu ve Finsku při severozápadním pobřeží Botnického zálivu. Celková rozloha města je 1399,12 km2, avšak jen 518,9km2 je země. Většinu tvoří moře a malou část vnitrozemské vodní plochy. Hustota zalidnění činí 43,31 obyvatel/km2.
Město bylo založeno roku 1649 generálním guvernérem hrabětem Perem Brahem mladším. Raahe jedním z deseti zbylých finských měst s dřevěným centrem města. Po zničujícím ohni roku 1810 bylo město přestavěno tak, aby minimalizovalo možnost dalšího velkého požáru.
Raahe bylo založeno jako švédsko- i finskojazyčné město, ale v součastosti je jednotně finskojazyčné.


Zvětralinový plášť

Zvětralinový plášť je soubor zvětráváním rozrušené horniny, který se následným procesem humifikace přeměnuje na půdu.
Zvětralinový plášť se skládá z různě velkých kamenných úlomků, které vznikají jako reakce skalního masívu na projevy okolního prostředí, které změnami svých fyzikálních a chemických podmínek rozrušují její stabilitu.


Kéýx

Kéýx je v řecké mytologii synem Éósfóra, boha ranní hvězdy. Byl vnukem Éós, bohyně ranních červánků.
Trachínského krále Kéýka můžeme najít v mýtech nejméně dvakrát. Poprvé, když neohroženě nabídl útočiště Héraklově manželce Déianeiře a malému synku Hyllovi ve svém sídle v Trachíně. Stalo se to v době, kdy Héraklés byl prodán do otroctví k Omfalé a kdy mocný Eurystheus vyhnal Héraklovy lidi z jeho Tírynthu. Tehdy osvědčil Kéýx nemalou odvahu, protože mstivý Eurystheus jej za to mohl zničit.
Své místo má však v mýtech Kéýx z jiného důvodu. Byl vášnivým mořeplavcem a jeho manželka Alkyoné těžce snášela jeho vášeň, protože v rozbouřeném moři viděla pro svého manžela velké nebezpečí. Když jednou opět vyplouval na moře a bylo před bouří, sílil vítr a zvedal vysoké vlny, prosila Alkyoné svého manžela, aby zůstal v bezpečí domova, nedal nic na její prosby a vyplul.
Bouře byla krutá a loď ztroskotala a mrtvé tělo krále Kéýka bylo hozeno na skalnaté pobřeží, zoufalá Alkyoné skočila do vln, aby zahynula se svým manželem. To bohové nedopustili a proměnili ji v malého ledňáčka. Oživili také mrtvého Kéýka a také z něj se stal ledňáček. A tak od těch dob žijí proměněni na mořských pobřežích.
Mýtus o Kéýkovi a Alkyoné a jejich proměně v ledňáčky zpracoval Ovidius ve svých Proměnách. Narážka je také v Homérově Ilias, která je mnohem starší.


Buddhologie

Buddhologie je vědní disciplína, která se zabývá studiem buddhismu z vědeckého hlediska. Většinou je jako obor součástí religionistiky, případně indologie.
Představitelé české buddhologie mohou být např. Jiří Holba či Josef Kolmaš. Buddhologem pak je také Luboš Bělka z Ústavu religionistiky v Brně. Ve světě jsou za významné buddhology považováni např. Donald S. Lopez Jr. či Volker Zotz.


Nanog

Nanog je transkripční faktor, homeoprotein, jehož exprese vede k udržení vysoké hladiny Oct-4, objevuje se už ve vnitřních buňkách moruly. Izolace samotného nanogu poskytuje další možnosti výzkumu kmenových buněk.
Dr. Ian Chambers, kterému se podařilo molekulu izolovat, pojmenoval Nanog podle staré keltské legendy Tir na nOg, země věčného mládí.


Matrikový katolík

Matrikový katolík je v užším slova smyslu označení člověka, který je v souladu s učením katolické církve veden v matrikách jako katolík, protože byl pokřtěn, ale církevního života v katolické církvi se neúčastní.
Někdy se pojem rozšiřuje i na katolíky, kteří se sice ke svému katolictví hlásí a církevního života se účastní, avšak výrazně méně, než stanoví církevní nařízení, a kteří nerespektují církevní a Boží zákony v běžném životě.


Genil

Genil je řeka na jihu Španělska v Andalusii. Její délka činí 250 km. Povodí má rozlohu 8700 km2.
Pramení v pohoří Sierra Nevada na severních svazích Mulhacénu. Protéká Andaluskými horami a na dolním toku Andaluskou nížinou. Ústí zleva do Guadalquiviru.
Průměrný průtok činí přibližně 40 m3/s. Nejvyšší vodnatosti dosahuje v zimě a na jaře.
Voda se využívá na zavlažování. Na řece byly vybudovány přehrady a vodní elektrárny. Leží na ní města Granada, Loja, Puente Genil, Écija.


Carus

Carova minceMarcus Aurelius Carus byl římský císař vládnoucí v letech 282–283 spolu se svými syny Carinem a Numerianem.
O Carově původu a kariéře podává větší množství informací pouze Historia Augusta, nepříliš důvěryhodný pozdně antický pramen, jehož svědectví označuje moderní historiografie téměř kompletně za fikci. Z ostatních dokladů je možné odvodit, že Carus pocházel z provincie Narbonensis v jižní Galii, že císař Probus ho ustanovil prefektem pretoriánů a že někdy před rokem 282 mu byl propůjčen konzulát. Jméno jeho manželky není nikde uváděno.
K provolání Cara za císaře došlo v srpnu nebo v září 282 v horním Podunají – buď v Raetii, či v Noriku. Podle kronikáře Zonary se to stalo proti pretendentově vůli, informace, která dnes bývá zpravidla zpochybňována, neboť ji nepotvrzují jiné prameny. Lze soudit, že Carus měl původně za úkol bránit exponovanou dunajskou hranici před vpády germánských kmenů a že svou revoltou císaře Proba, který právě pobýval v Panonii, zcela zaskočil. V září či v říjnu byl Probus poblíž Sirmia zavražděn, poté co jednotky vyslané k potlačení uzurpace přešly na Carovu stranu. Tím skončil krátký mocenský zápas v impériu.
Stejně jako jeho předchůdce na trůně postupoval Carus po převzetí vlády velmi energicky. Neztrácel čas, využil jednotek shromážděných na Balkáně k válce proti Sarmatům a koncem roku 282 nechal prohlásit oba své syny, Carina a Numeriana, za caesary. Na jaře 283 pověřil Carina, který byl současně povýšen na augusta, správou západních provincií, zatímco sám spolu s Numerianem zahájil tažení proti perskému králi Bahrámu II., jehož říše byla oslabena vnitřními nepokoji.
Válka, jejímž cílem bylo odčinit řadu porážek ze čtyřicátých a padesátých let, probíhala zprvu plně pod taktovkou Římanů. Carus pronikl hluboko do nitra Mezopotámie, dobyl perské hlavní město Ktésifón a donutil Bahráma II., aby oblast vyklidil. Potom se však postup zastavil a Carus, který mezitím přijal vítězné příjmení Persicus maximus, za nejasných okolností zahynul. Podle některých pramenů ho zabil blesk, podle jiných zemřel na nemoc nebo byl zavražděn. Jeho vláda trvala jen deset měsíců a pět dní.


Anton von Doblhoff-Dier

Baron Anton von Doblhoff-Dier (10. listopadu 1800 – 16. dubna 1872 byl rakouským politikem a roku 1848 krátce ministerským předsedou Rakouského císařství.
Doblhoff-Dier se vyznamenal jako člen dolnorakouského zemského sněmu díky svým liberálním postojům. Roku 1848 byl povolán na ministertvo obchodu v kabinetu Franze von Pillersdorf. Po jeho propuštění převzal na krátkou dobu ministerstvo vnitra a ministerstvo vzdělávání, stejně jako post ministerského předsedy. V letech 1849-1858 byl rakouským velvyslancem v Nizozemí, roku 1861 se stal členem Říšské rady a roku 1867 členem panské sněmovny.


Jochen Rindt

Karl Jochen Rindt byl slavný německo-rakouský pilot Formule 1 a jediný, který získal titul mistra světa Formule 1 „in memoriam“. Byl manželem finské modelky Niny Lincolnové. Kolem jeho státní přislušnosti panují nejasnosti, často bývá označován jako Rakouský závodník, faktem je že se narodil za druhé světové války v Hamburgu německému otci a rakouské matce, od narození měl německé občanství. Jeho rodiče zahynuli při bombardování, o jeho výchovu se starali babička s dědečkem z matčiny strany, většinu dětství strávil v rakouském Gratzu, později závodil s licencí rakouského autoklubu. Do konce života si ovšem ponechal německé občanství.
Jochen přišel do formule 1 v roce 1964 z formule 2. Jeho první stáji byl Brabham. V roce 1965 začal závodit za stáj Cooper. V roce 1968 se vrátil do stáje Brabham, kde vydržel jen jeden rok. Pak odešel do stáje Lotus, ve které zažil své největší úspěchy. V F1 odjel celkem 61 Velkých cen, šest jich dokázal vyhrát, poprvé v roce 1969 v USA. Desetkrát startoval z pole position a třináctkrát se umístil do třetího místa. V roce 1970 se stal mistrem světa in memoriam.
V roce 1970 vyhrál Jochen Rindt 5 velkých Cen. Konkrétně velkou cenu Monaka, Holandska, Francie, Velké Británie, a Německa. Tím si získal před Velkou Cenou Itálie, která se jela 6. září 1970, velký bodový náskok. Při kvalifikaci však havaroval a následně zemřel. Jediný kdo mohl jeho náskok teoreticky smazat byl legendární Jackie Ickx, ktrý všek italskou Grand Prix nedokončil a Rindtův bodový náskok smazat nedokázal. Jochen Rindt se tak stal jediným pilotem F1 který získal titul mistra světa in memoriam. Jeho stáj Lotus vyhrála Pohár konstruktérů.
Při kvalifikaci na Velkou Cenu Itálie v roce 1970 Jochen Rindt havaroval v pravotočivé zatáčce. Jeho vůz nezatočil doprava ale narazil do mantinelu po levé straně dráhy. Při nárazu jeho monopostu uletěla přední kola, vůz se roztočil a zahalil se do silného prachu. Když prach opadl, byly vidět pilotovy nohy a on se nehýbal. Byl okamžitě vyproštěn ze svého vozu a naložen do sanitky. V ulicích byla v té době velké dopravní zácpa, ve které uvízla i sanitka s těžce raněným jezdcem. Řidič sanitky se rozhodl, že pojede do jiné nemocnice. Přijel ale pozdě a Jochenu Rindtovi už nedokázal nikdo pomoci. Nejslavnější rakouský pilot F1 zemřel ve věku 28 let.


Dýchací řetězec

Dýchací řetězec tvoří terminální fázi aerobního katabolického procesu známého jako buněčné dýchání. Jedná se o elektronový transportní řetězec, spolu s tím fotosyntetickým jeden ze dvou základních.
Je tvořen systémem oxidoreduktáz a mobilních přenašečů elektronů nebo atomů vodíku. Zajišťuje reoxidaci NADH+H+ a FADH2, z čehož získává energii na tvorbu tzv. proton-motivní síly. na jejímž základě vzniká napříč membránou tzv. protonový gradient.
U eukaryot je dýchací řetězec lokalizován na vnitřní membráně mitochondrie, kde je multienzymatická jednotka spolu s enzymatickým komplexem pro oxidační fosforylaci uložena přímo v lipidové dvojvrstvě. U prokaryot je dýchací řetězec umístěn na plazmatické membráně.
U savců je aerobní respirace realizována čtyřmi kotvenými komplexy a F0F1-ATP-synthetázou. Tato multienzymatická jednotka je tvořena:
Význam dýchacího řetězce spočívá hlavně v energetice, tedy v zisku ATP. Spřažením s citrátovým cyklem a ß-oxidací vzniká jakási „továrna“ na ATP. Zisk z jedné molekuly NADH+H+ je tři ATP a z jedné molekuly FADH2 dvě molekuly ATP.
Jednoduchým příkladem může být odbourání jedné molekuly glukózy, kdy se procesem glykolýzy přemění na dvě molekuly kyseliny pyrohroznové za vzniku dvou molekul ATP substrátovou fosforylací a dvou molekul NADH+H+ z NAD+. Při kyslíkovém deficitu ve svalové tkáni nebo u erythrocytů nelze využít dýchacího řetezce, a tudíž ani citrátového cyklu a vzniklý NADH+H+ se proto použije na redukci pyruvátu za vzniku laktátu a NAD+. Vznik pouze 2ATP na glukozu.
Je-li ovšem dostatečný přísun kyslíku do svalové tkáně získáme z jedné molekuly pyruvátu oxidační dekarboxylací jednu molekulu NADH+H+, pak dále v citrátovém cyklu 3 molekuly NADH+H+, jednu molekulu FADH2 a jednu molekulu GTP, která energeticky přibližně odpovídá jedné molekule ATP, dvě molekuly NADH+H+ je však nutno transportovat z cytoplazmy do mitochodriální matrix, a to si žádá dvou molekul ATP. Jednoduchou bilancí dostáváme 2+2×3+2&times3+6×3+2×2+2×1-2=36 ATP na glukosu. Tento jev je známý též jako Pasteurův efekt.


LZ 3

LZ 2 a LZ 3 byly dvě prakticky stejné ztužené vzducholodě, kterými Ferdinand von Zeppelin navázal na pokusy se vzducholodí LZ 1. Zatímco LZ 2 byla zničena během prvního letu, LZ 3 úspěšně sloužila až do svého morálního zastarání. Především přesvědčivé výkony LZ 3 přiměly německou armádu k objednávce LZ 4 a pak dalších Zeppelinových vzducholodí.
Po prvních pokusech se vzducholodí LZ 1 se dostal Zeppelin do finančních potíží. Podařilo se mu však díky značné aktivitě přesvědčit řadu lidí včetně pruské vlády, aby jeho podniku pomohli. Získal povolení k uspořádání speciální loterie, ze soukromých darů získal 100 000 marek, 50 000 marek dodala pruská vláda a přidal i část svého majetku, čímž dal dohromady 400 000 marek na stavbu dalších vzducholodí.
Vzducholoď LZ 2 byla dokončena na sklonku roku 1905 a 17. ledna vystartovala k prvnímu letu. Vál silný vítr a zanedlouho musela pro problémy s motory a řízením nouzově přistát u Allgäu, kde byla poryvy větru zničena. Část zachráněných dílů byla požita k rychlejší dostavbě LZ 3.
LZ 3 měla stejné parametry jako LZ 2. Na rozdíl o ní ji však během její existence nepotkala žádná vážnější nehoda. Po přestavbě a modernizaci byla v roce 1908 předána armádě. Na její palubě si let vyzkoušela řada tehdejších celebrit, včetně císaře Viléma II.
Vzducholoď sloužila pro výcvik až do svého zrušení v roce 1913.
Obě vzducholodi nesly všechny znaky prvních Zeppelinových strojů: měly válcový tvar se zaoblenými konci, což zjednodušovalo výrobu, ale přinášelo problémy s aerodynamikou. Stroje měly složitou soustavu kormidel, která dále zvyšovala aerodynamický odpor a byla náchylná k poruchám. Motory, umístěné v gondolách pod trupem, poháněly vrtule na bocích pomocí dlouhých transmisí, což byl další zdroj poruch. Tyto koncepční znaky byly opuštěny až s novými teoretickými poznatky a poklesem vlivu starého hraběte na výrobu.


Vincent Lecavalier

Vincent Lecavalier je kanadský hokejový střední útočník. Hraje za Tampa Bay Lightning - jeden z týmů hokejové soutěže NHL.
V roce 1998 byl draftován týmem Tampa Bay Lightning na celkově prvním místě. V roce 2004 vyhrál Stanley Cup po finálovém sedmizápasovém boji s Calgary Flames. V sezóně 2006/07 se stal nejlepším střelcem ligy. Patří k hráčům s nejlepší střelou zápěstím na světě.


Levell Sanders

Levell Sanders je americký basketbalista hrající českou Národní basketbalovou ligu za tým BK Synthesia Pardubice. Hraje na pozici rozehrávače. Je vysoký 189 cm, váží 94 kg.
MVP české ligy 2005/2006. V roce 2007 se na dva roky upsal Pardubicím. Zajímavostí je, že jeho nejlepším kamarádem je hvězda Indiany Pacers Jamaal Tinsley.


Královský skotský národní orchestr

Královský skotský národní orchestr je skotský národní symfonický orchestr sídlící v Glasgow. Kromě největšího skotského města účinkuje tento 89-členný profesionální sbor pravidelně v dalších skotských městech, jako Edinburgh, Aberdeen, Dundee a také v zahraničí.
Orchestr vznikl roku 1891, pod původním názvem Skotský orchestr, ale profesionálně začal účinkovat od roku 1950. Jako Královský působí od roku 1991. Domácí působiště je Glasgow Royal Concert Hall a zároveň Hala Henryho Wooda taktéž v Glasgow, kde je i nahrávací studio. Během 80. let 20. století byla hlavní a jedinou nahrávací společností orchestru Chandos Records. V současné době je to Naxos Records.
Pod vedením prvního skotského dirigenta Sira Alexandera Gibsona, který zde působil zde v letech 1959-1984, vstoupil orchestr do mezinárodního povědomí. V tomto období se také repertoár sboru specializoval na skandinávské autory, například Fina Jeana Sibelia a dánského skladatele Carla Nielsena. V letech 1926 až 1927 u sboru působil i český dirigent Václav Talich.
Ke sboru patří také amatérský pěvecký sbor, který se sborem vystupuje hlavně na území Skotska.


Německá demokratická republika

Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí: Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko
Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci a zákonem „Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ z 23. července 1952 pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické.
NDR se pak členila na 15 krajů: Berlín, Hlavní město NDR, Drážďany, Karl-Marx-Stadt, Lipsko, Gera, Erfurt, Suhl, Halle, Magdeburg, Chotěbuz, Postupim, Frankfurt nad Odrou, Neubrandenburg, Schwerin, Rostock. Ty se dále členily na okresy a městské okresy.
Po porážce Německa spojenci bylo obsazené území rozděleno do čtyř okupačních zón. V červnu, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní komise. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.
Vlivem rivality SSSR a USA se okupační správa nemohla dohodnout na provedení výměny říšské marky za marku novou. Peněžní reforma byla jen vyústěním sporů mezi západem a východem. V září 1949 byla vyhlášena Spolková republika Německo, načež v říjnu téhož roku, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. V nově vzniklém státu měla vedoucí úlohu Jednotná socialistická strana Německa v čele s Waltrem Ulbrichtem. Jediným prezidentem NDR byl Wilhelm Pieck.
V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V červenci a srpnu byla Postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa, o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. V září v sovětské okupační zóně byla provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.
V dubnu došlo ke sloučení Komunistické strany a Sociálně demokratické strany v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Jednotná socialistická strana Německa. V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED.
V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.
V březnu sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu v západních okupačních zónách byla uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce déle shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.
V březnu byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.
V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Volila se jednotná kandidátka, pro nichž hlasovalo 99,72 procent hlasů. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměny byly také vlády zemské. 3.října 1990 Německá demokratická republika po téměř 41 letech existence zanikla a připojila se ke Spolkové republice Německo.
Rok 1953 byl pestrý. Po smrti J.V.Stalina a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR, bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly, a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby, se 16.června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací. Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstrany poslat okupační síly dislokované na území NDR.
Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR, jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60.let byla NDR představena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části. Vedení státu na nátlak z ostatních socialistických států, se rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13.srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a Východním Německem. Důvod k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ.
Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963, vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastává u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 posílá vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračují, je proto rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastňuje pět zemí Varšavské smlouvy, také i NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stahují zpět na své území, avšak na území zůstává vojsko SSSR. Roku 1973 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbrich, pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastupuje Erich Honecker.
Jeho vláda v 80. letech se vyznačuje jak hospodářskou tak i politickou stagnaci. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v 2.polovině 80.let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glastnost. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčasntili celostátních demonstrací.
3. října 1990 pak dochází ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí.
NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“ – viz též Ines Geipel.


New jack swing

New jack swing někdy "swingbeat" je hybridní styl, který se skládá z popových a rhythm and bluesových žánrů.


Tecellin Jaksch

Tecellin Jaksch byl český cisterciácký mnich německého původu, 43. opat vyšebrodského kláštera. Za jeho úřadu byl klášter zrušen nacisty, obnoven a opět zrušen komunisty. On sám byl nacisty vězněn a před komunisty musel uprchnout do Rakouska, kde pracoval na obnově kláštera Rein.
Tecellin Jaksch se narodil v obci Haklovy Dvory u Českých Budějovic. Vyrůstal v dvoujazyčném prostředí, kde si perfektně osvojil jako němčinu, tak češtinu. V Budějovicích vychodil základní školu i gymnázium, kde vyučovali cisterciáčtí mniši. Po maturitě v roku 1904 vstoupil do noviciátu Vyšebrodského klášter a přijal řeholní jméno Tecellin. Rok poté složil časné sliby a odešel studovat teologii do Innsbrucku. V roce 1908 složil do rukou opata Pammera věčné sliby. Od roku 1909 se podílel na duchovní správě oblastí spadajících pod klášter. Za první světové války sloužil jako vojenský kaplan na italské frontě a získal zde vyznamenání. Po návratu z války se opět zařadil do duchovní správy, k velké spokojenosti biskupa Bárty spravoval Boršov nad Vltavou.
Po smrti opata Pammera v roce 1924 klášter naplno pocítil antikatolicismus počátků první republiky, která na základě zákonů z mocnářství maximálně zdržovala volbu nového opata a zasahoval do ní zamítáním kandidátů. Novým opatem byl nakonec v roce 1925 zvolen právě Jaksch, který byl díky státním zásahům do procesu volby jediným kandidátem. Přesto trvalo třičtvrtě roku, než stát volbu potvrdil.
Jaksch se musel na počátku svého úřadu vyrovnat ze značným zadlužením z válečných dob, jakož i s první pozemkovou reformou, která za poměrně nízkou náhradu odňala klášteru jeho nejlepší pozemky. Během dvou let stihl nejen zaplatit všechny dluhy, jakož i pořídit nové zvony pro klášter.
Jaksch se postupně ukázal jako vynikající hospodář. Provedl spoustu oprav a modernizací v klášteře, zmodernizoval klášterní pivovar. Ve Vyšším Brodě zbudoval na náklady kláštera mateřskou školku a u kostela svatého Josefa přestavěl klášterný špitál, zbudovaný pro mnichy a zaměstnance kláštera. Některé věci se však i přesto ukázaly nad jeho síly, gymnázium formálně založené svým předchůdcem v roce 1924 ve Vyšším Brodě musel už po dvou letech zrušit. Klášter si za jeho úřadu získal náklonnost obyvatel a měl nadbytek zájemců o mnišský život, takže Jaksch začal plánovat obnovení kláštera ve Zlaté Koruně, kde měla podle jeho plánů sídlit česká komunita, zatímco ve Vyšším Brodě by zůstala německá.
Ve třicátých letech začalo na Vyšebrodsku sílit národnostní pnutí mezi Čechy a Němci, nejprve podněcované hospodářskou krizí, poté i šířením ideologie nacismu. Klášter pod Jakschovým vedením se zhoršující situaci snažil čelit jednak protinacistickými kázáními, jednak dobročinností a promyšlenou sociální a zaměstnavatelskou politikou, která byla v mnoha ohledech zjevně vedena úmyslem spíše dát lidem práci a obživu, než vydělat. V roce 1937 navštívil Vyšší Brod na Jakschovo pozvání prezident Edvard Beneš.
V roce 1938 opat přemístil hlavní poklady kláštera do Prahy, neboť ve Vyšším Brodě podle něj již nebyly v bezpečí. V říjnu 1938 navštívil Šumavu Adolf Hitler, který projevil zájem o návštěvu kláštera, ovšem Jaksch ho odmítl do kláštera vpustit.
V listopadu 1938 jej biskup Bárta jmnoval komisařem pro tu část diecéze, která byla odtržena od Československa, Jaksch mu ji vrátil s poznámkou, že bude nepochybně brzy zatčen, a doporučil jmenovat svého spolubratra Dominika Kaindla.
Vzápětí poté byl skutečně zatčen gestapem. V roce 1939 byl odsouzen do vězení za podněcování nepřátelství k Říši a nacismu a na základě řady smyšlených obvinění na půl roku do vězení, po propuštění pak zbytek války strávil pod dohledem gestapa v částečné internaci a se zákazem pobytu na území jižních Čech. Za jeho nepřítomnosti spravoval klášter Dominik Kaindl jakožto opat-koadjutor, po většinu času ale pouze formálně, protože v roce 1939 mu úřady přidělily německého správce a v roce 1941 jej násilně zabraly a zrušily.


Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Brandýs nad Labem-Stará Boleslav je dvojměstí v okrese Praha-východ, rozkládající se na obou březích Labe. Má 16 314 obyvatel. Obec vznikla v roce 1960 administrativním sloučením Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi a z českých měst má nejdelší úřední název v České republice. Historická jádra Brandýsa nad Labem i Staré Boleslavi jsou od roku 1992 městskými památkovými zónami.
Město vzniklo roku 1960 sloučením do té doby samostatných měst Brandýsa a Staré Boleslavi.
K pamětihodnostem Brandýsa nad Labem patří především zámek na místě gotického hradu z roku 1300. Zámek byl roku 1919 zkonfiskován státem, od roku 1995 pak patří městu. Pod zámkem se nachází mlýn, dále kamenný most z roku 1603 se sochou sv. Jana Nepomuckého a barokní pivovar postavený podle návrhu K. I. Dienzenhofera. Mezi gotické památky patří kostel sv. Vavřince s dochovanou freskovou výzdobou ze 14. století a později barokně přestavěný a také kostel sv. Petra. Z doby renesanční pochází katolický farní kostel Obrácení sv. Pavla, původně sbor Jednoty bratrské, postavený Matteo Borgorellim v letech 1541–1542, některé obytné domy na náměstí, a hlavně katovna s psaníčkovými sgrafity.
Z barokních staveb jmenujme například děkanství a zvonici u katolického kostela z roku 1773. Mezi jeden z nejstarších u nás patří židovský hřbitov založený již roku 1568.
Stará Boleslav je spojená se svatováclavskou tradicí. Nachází se zde románská bazilika sv. Václava založený roku 1039 knížetem Břetislavem I. s kryptou sv. Kosmy a Damiána v místech, kde byl podle tradice zavražděn sv. Václav.
Vedle stojí románský kostel sv. Klimenta s výjimečnými románskými freskami ze 3. čtvrtiny 12. století. Dalším významným poutním chrámem je kostel Nanebevzetí Panny Marie postavený na počátku 17. století podle návrhu G. Fillipiho, ve kterém je uchováváno Palladium země České, uctívaný obraz Madony. Nedaleko Mariánského kostela se nachází kaple bl. Podivena, postavená podle návrhu K. I. Dientzenhofera roku 1738 na místě, kde měl být Podiven umučen.
Městská brána je pozůstatkem středověkého opevnění z počátku 10. resp. 2. poloviny 14. století. Nachází se zde řada barokních budov: Jezuitská kolej z 2. poloviny 17. století, budova proboštství z let 1728–1734 či budova kapitulního děkanství z let 1710–1712. Kostely sv. Václava a kostel Nanebevzetí Panny Marie jsou národními kulturními památkami.
Každoročně na svátek sv. Václava probíhá ve Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť. Ta vrcholí slavnostní bohoslužbou na Mariánském náměstí, kterou celebrují čeští a moravští biskupové. Po celý den je připraven bohatý duchovní i kulturní program. V roce 2009 se má pouti zúčastnit papež Benedikt XVI.
Mezi významné tradiční akce, které se ve městě pořádají patří festival Hopsa hejsa do Brandejsa s řadou hudebních a divadelních představení, ukázkami, exhibicemi, soutěžemi pro děti, pouťovými atrakcemi a dalším bohatým programem pro všechny bez rozdílu věku. Akci, která každoročně přiláká kolem 10 000 návštěvníků pořádá od roku 1998 Brandýské kulturní sdružení.
V oblasti rockové hudby patří k brandýskému koloritu místní skupina Diogenes, která v regionu působí nepřetržitě již od roku 1986. Za tu dobu zde odehrála přes 300 koncertů a rockových zábav.
 Image:Stara Boleslav.JPG|thumb|Stará Boleslav - Městská brána, v pozadí kostel Nanebevzetí P.Marie Image:Mariánské náměstí.jpg|Mariánské náměstí ve Staré Boleslavi s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a secesní radnicí Image:Brandýs nad Labem, Masarykovo sq, Town hall.jpg|Radnice v Brandýse


Přemysl Otakar II.

Podle pověsti, jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové.
To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů.
Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.
Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II., které příliš sympatií nevzbuzují.
Přízvisko "železný" mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo "zlatý" by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.
Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem, za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský, vévoda štýrský a vévoda korutanský a kraňský. Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.
V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak i předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbyde nic jiného, než sa s daným stavem smířit.
Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která ho neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a utekl do Míšně.
Přemysl si uvědomal, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslům vojenský tábor a připravili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit a kapitulovat.
Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ostatně jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.
První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník.
V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou, přestože byla o více než třicet let starší.
Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel: garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posilnil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar se tak stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří dětmi a zajistí tak pokračování dynastie.
Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Těmto myšlenkách podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se tak jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem - králem se korunovat dlouho nedal, ačkoliv zahraniční kroniky o něm tak mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním byla korunovaná i Markéta, protože jejich rozluka by pak byla o dost komplikovanější.
Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou výše zmíněného privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikla i na Moravu. Přemysl byl rozhodnutý toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřená v roce 1254.
Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 se účastnil křížové výpravy do Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území, ale nejsou úspěšné. V Pobaltí založil město Královec.
V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů.
Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.
V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen - chtěl si udělat z uherského krále spojence.
Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.
Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.
Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“ o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.
Roku 1266 připojil Přemysl Otakar II. Chebsko - jako věno po matce. V roce 1269 zdědil na základě Poděbradských smluv po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 král připojil Furlánsko.
Otakar se ocitl na vrcholu moci, potíže s novým uherským králem Štěpánem V. na sebe ale nenechaly dlouho čekat. V polovině října 1270 se oba panovníci setkali v Bratislavě a dohodli se na dvouletém míru. Uherský král ale dohodu nedodržel a v době, kdy byl Přemysl Otakar II. zaneprázdněný problémy v Korutanech, uherská vojska podnikla pustošivé vpády do Rakouska. Při odvetné výpravě vojska Přemysla Otakara II. v dubnu 1271 vtrhla do Uherska, přešla Dunaj a obsadila Devín, Stupavu, Svätý Jur, Nitru a Pezinok.
Válka znovu skončila mírem, podepsaným 2. června 1271 v Bratislavě. Obě strany se dohodly na zachování současného stavu.
Uherský král však ani tuto smlouvu nedodržel a v roce 1273 vypukla nová česko-uherská válka. V ní bylo spustošené jihozápadní Slovensko až po Nitru. Uhersko, oslabené vnitřními boji oligarchů, nebylo schopné čelit síle Přemyslových vojsk. V letech 1273-6 byla Bratislava v rukou českého krále.
Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města, do nichž zval německé kolonisty. V jedné listině píše, že "království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste". Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.
Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila vlastně jen královská města a vlastně malé území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.
Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.
Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizván a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským. Špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Ze začátku především podcenil ctižádost a schopnosti prvního známého Habsburka.
19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Přemysl se musel oprávněně obávat toho, že když bude své země od římského krále přijímat v léno, ten už by mu nemusel rakouské země vrátit. Proti výsledku říšské volby protestoval i u papeže, ten ho ovšem uvalil do klatby - Rudolf Habsburský mu totiž přislíbil účast na křížové výpravě.
Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.
Vítkovci a Rýzmburkové zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy zajištěna jiná rozsáhlá území.
Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli, která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy.
Přemyslův konec, příběh tolik oblíbený mezi minnesangry, je především svědectvím o nihilismu dějin a realitě jeho doby. Mnozí dnešní historici si více cení přínosu jeho děda či syna, ti serióznější ovšem přiznávají, že po sedmi staletích a s řadou otazníků by bylo příliš jednoduché soudit Otakara II. jako příliš tvrdého a nerozvážného. Smutný závěr své vlády svými politickými chybami mohl ovlivnit jen zčásti a situace, která nastala po Moravském poli, zdaleka nebyla jen jeho vina.
Spravedlivě je nutné hodnotit i českou šlechtu. Ta vždy bojovala proti panovníkovi, ovšem kvůli podílu na moci a majetku, ne s úmyslem zemi zničit. Přesně to se ovšem téměř stalo, protože dlouho nebylo jisté, jestli České království nezmizí z mapy Evropy. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice. Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci.
Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.
Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty. Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:
Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, bohužel velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.
Smrt Přemysla Otakara II. vyvolala silnou literární odezvu, dá se ovšem říci, že jeho vzlet a pád fascinuje umělce dodnes. Jeho úspěchy i neúspěchy inspirovaly Franze Grillparzera k rakouskému „národnímu dramatu“ König Ottokars Glück und Ende a český král se objevuje i v Danteho Božské komedii – před branami očistce ve společnosti Rudolfa Habsburského. Je to mimochodem velká čest, protože Dante se o světských panovnících zmiňuje jen zřídka.
Španělský dramatik a básník Lope de Vega, ačkoliv se většinou zabýval domácími dějinami, českému králi věnoval hru Císařská koruna Otakarova. Z českých klasiků se situaci po Přemyslově smrti věnoval Bedřich Smetana v opeře Braniboři v Čechách.
U některých měst není jisté, zda byla založena právě v éře Přemyslově.
Manželství s Markétou Babenberskou zůstalo dle očekávání bezdětné, Přemysl měl několik dětí s Kunhutou Uherskou. Dospělosti se dožily tři z nich:


LRDG

LRDG byly průzkumné a hlídkové jednotky britské armády v severní Africe za druhé světové války.
Tyto jednotky se pohybovaly v poušti ve zvlášť upravených terénních vozidlech, uzpůsobených pro velké množství nákladu. Jejich úkolem nebyl přímý boj, vykonávaly zejména hlídkovou nebo průzkumnou činnost.
Vozidla za pohybu v poušti vířila velké množství prachu, proto byla snadným cílem letounů. Avšak nebyl-li letoun vyzbrojen kanonem, ale jen kulomety, znamenalo to, že je letec nucen se při útoku vystavit palbě z vozidel, což v případě, že na vozidlech byly lafetovány až 4 kulomety, znamenalo vysokou palebnou sílu. Je ovšem nutno poznamenat, že i v případě, že letoun byl vybaven kanonem, neznamenalo to dlouhodobou výhodu letce, protože dodnes je problémem leteckých kanonů malá zásoba munice. Pilot tedy nebyl schopen delší palby.
Dalším nepřítelem byla vozidla Rommelova Afrikakorpsu, či italské armády, se kterými se jednotky mohly na svých hlídkách setkat. Obzvlášť Italové měli moderní terénní vozidla. V případě střetnutí vozidel docházelo k soubojům, které lze přirovnat k soubojům vícemístných letounů, přeneseným do plochy. Řidič se snažil ostrými manévry uhýbat nepřátelské palbě a střelec, kteří se s vypětím sil drželi na poskakujících sedadlech, vedli proti nepříteli palbu a snažili se alespoň přibližně mířit.
Na tradici těchto jednotek navázala SAS, která však již byla vytvořena jako úderná jednotka pro přepady a boj v týlu nepřítele.
Těmto jednotkám sloužily různé typy vozidel, neslavnější je americký Jeep Willys. Prošly však úpravou pro potřeby jednotky; na nich lze nejlépe demonstrovat úpravy. U mřížek chladiče docházelo k vylámání a sem byla nasazena větší expanzní nádržka. Dále byla vozidla upravena pro lafetaci většího množství zbraní a většího nákladu. Vnitřní prostor automobilu byl naložen kanystry na vodu a benzin, vozidla byla obložena velkým množstvím zavazadel a vezla velké množství munice.
Na některých vozidlech byly umístěny až čtyři kulomety. Kulomety byly mnohdy pro zvýšení palebné síly spřaženy do dvojčat; toto se týkalo kulometů Vickers Berthier. Kulomety zde byly lafetovány v leteckých verzích. Lafety bývaly umístěny:


Hnutí za lepší Maďarsko

Strana byla založena dne 24. října 2003. Na vzestupu je od násilných demonstrací v roce 2006 proti tehdejšímu premiérovi Ferenci Gyurcsánymu z MSZP. Demonstrace přerostly do ostrých střetů s policií, která použila slzný plyn, vodní děla i gumové projektily. Členové Jobbiku se protivládních akcí aktivně účastnili.
Vzápětí Jobbik založil polovojenskou organizaci - Maďarská garda, která má chránit zájmy všech Maďarů. Členy gardy se stalo už několik tisíc lidí. Garda pořádá pochody v obcích s větší koncentrací Romů a aktivně se zúčastnila blokády maďarsko-slovenské hranice po loňském zásahu slovenské policie proti fanouškům DAC Dunajská Streda. Soudním rozhodnutím byla Maďarská garda rozpuštěna, což 2. července 2009 potvrdil odvolací soud. Podle verdiktu porušovala zákon o spolcích a ohrožovala menšiny.
Popularita strany i nadále roste. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 získal Jobbik 3 mandáty.
* Společná kandidátka Jobbik a MIÉP jako MIÉP – Jobbik a Harmadik Út.


H.R. Giger

Tato kategorie je určena pro články týkající se celé městské části Praha-Zbraslav. Články týkající se jiných katastrálních území než k. ú. Zbraslav jsou zařazeny v podkategoriích této kategorie.


Podřadnost

Podřadnost je v jazykovědě syntaktický vztah, kdy je jeden syntaktický prvek závisle napojen na druhý. Gramaticky závislý prvek nemůže stát samostatně bez svého řídícího prvku. Podřadnost se nejčastěji uplatňuje v souvětích, kdy vedlejší věty jsou podřadně napojeny na hlavní větu nebo jinou vedlejší větu. Podřadné spojování větných členů je poměrně málo rozšířené: chutný, i když nedostatečný oběd.
Jako souvětí podřadné se označuje souvětí, které obsahuje pouze jednu hlavní větu a alespoň jednu větu vedlejší. Věta vedlejší je na větu hlavní napojena podřadně, k jiné větě vedlejší může mít vztah souřadný i podřadný.
Souřadnost a podřadnost si často konkurují, tj. vztah dvou vět lze vyjádřit jak souřadně, tak podřadně:


Grafika

Grafika je jedním z druhů výtvarného umění. Vymezení pojmu je poměrně složité. Obecně můžeme říci, že grafikou nazýváme umělecké dílo, kdy umělec použije jednu z grafických technik a dílo rozmnoží ručním řemeslným postupem na předem stanovený počet exemplářů. Počet exemplářů tvoří náklad, za který umělec odpovídá, a proto jej také podepisuje. Každý z exemplářů je považovanán za originál, nikoliv za kopii.
První grafické tisky se objevily v Číně v 6. století. Používanou technikou byl dřevořez, pomocí něhož se tiskly náboženské amulety. První dochovanou knihou, která se tiskla pomocí dřevořezu je z roku 868. Ve 13. století se dřevěné štočky používaly k tisku na plátno. Postupem času již technika dřevořezu či později dřevorytu přestala vyhovovat a umělci hledali techniku a materiál, který by byl schopen přenést jemnější práci. Odkud pramení vynález tisku z hloubky - kdy umělec vyryje námět do ocelové či měděné destičky.
Do grafiky nepatří plakáty, pohlednice, knižní ilustrace ap. V některých případech je velmi těžké rozpoznat rozdíl mezi původní grafikou a reprodukcí. Ve většině případů pomůže důkladné prozkoumání pomocí lupy, kdy po zvětšení objevíme na reprodukci rastr. Dalším vodítkem může být porovnání díla s listy v depozitáři galerií.
Grafiku můžeme řadit dle mnoha hledisek. Vymezení jednotlivých kategorií je vždy sporné a mnohé skupiny se velmi často překrývají. Za základní rozdělení je možno považovat dělené dle oborů a to na grafiku volnou, užitou, reprodukční a dekorativní.
Volná grafika je grafikou, která je zcela duševním majetkem svého tvůrce. Umělec tvoří dílo dle vlastní volné představy, jeho je námět, myšlenka i provedení. Díla mají nejblíže k obrazům. Do volné grafiky patří nejhodnotnější díla, jelikož vznikají bez vnějších vlivů.
Jde o grafiku k praktickým účelům. Patří sem novoročenky, ex libris, pozvánky, svatební oznámení, ale i plakáty, knižní obaly ap. Jelikož všechny tyto obory existují nejen jako původní grafika, je zde třeba rozlišovat mezi díly, která vznikla grafickými technikami a obyčejnými tisky z tiskárny.
Je grafikou dle cizí předlohy. Ve starší literatuře je možné zaznamenat názor, že tato skupina grafiky je méně hodnotná a v principu není hodna pozornosti. Tento názor již není zastáván a neodpovídá obrovskému významu, který měla reprodukční grafika v dobách před vynalezením fotografie pro vývoj a hlavně popularizaci umění. Nejlepší malíři si vždy vážili oněch „řemeslníků“, kterým svěřovali svá díla k rozšíření v grafickém přepisu.
Tento vžitý název je vlastně nesprávný. Dnes bychom tuto skupinu grafik mohli pojmenovat ilustrace. Jedná se o díla, která byla původní součástí nějakého knižního díla a doprovázela text. Patří sem např. grafika květin, ptáků, pohledy na města, výjevy z venkovského života a mnohé jiné.
Grafické techniky se řadí do tří skupin: tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy. Dále existují techniky mino tyto skupiny jako sítotisk, monotyp, papírotisk ap. U soudobé grafiky dochází často ke kombinaci několika technik, nebo k soutiskům z několika desek. Dochází také k celé řadě experimentů.
Více o rozboru jednotlivých technik a postupů viz Grafické techniky.
Drtivá většina grafických listů je tištěna na papír. Existuje jen několik málo výjimek které se dají považovat spíše za kuriozity. Nejstarším papírem je papír ruční. Strojový papír vznikl až na začátku 19. století a od poloviny tohoto století je používán i na tisk grafik. Přesto je i dnes většina kvalitních grafických listů tištěna na papír ruční a to zejména pro vhodnější vlastnosti při tisku.
V počátcích grafiky byl umělec autorem námětu, rytcem i tiskařem. Dnes je poměrně časté, že si umělci nechávají své grafiky tisknout v tiskařských dílnách. Zejména to platí pro litografii, kde je k tisku třeba speciálního vybavení. Většina grafiků, pokud si listy netiskne sama, používá jen jednoho tiskaře, jelikož používané techniky bývají často velmi odlišné a způsob tisku vyžaduje značnou dávku zkušeností.
Někdy se můžeme v literatuře, či u označení listu setkat s popisem „2. stav“. Jedná se o situaci, kdy grafik vyryje destičku a natiskne z ní náklad. Pak se mu může zdát, že něco na grafice přebývá nebo naopak schází. Vrátí se znovu k destičce a vyryje nebo zaretušuje některé součásti a znovu tiskne. Tak vnikají různé stavy. Ve výjimečných případech měla grafika i několik stavů. U současné grafiky se stavy vyskytují jen zřídka.
Autorským tiskem se rozumí výtisk mimo náklad. Tento výtisk je podepsán autorem a označen E.A., A.T., aut. tisk ap. Počet autorských tisků by nikdy neměl přesáhnout 5-10% číslovaného nákladu. Jedná se o tisky, při nichž autor zkouší různé barevné tóny či stav desky. Často si také autor pořídí několik málo autorských tisků pro svůj archiv v případě, že byl celý náklad objednán sběratelem či institucí. U některých důležitějších děl je číslován i náklad autorských tisků. Na rozdíl od běžného číslovaní, kde se používají arabské číslice, se autorské tisky číslují římsky. Označení E.A. XIII/XX pak znamená tisk č. 8 z nákladu 20 autorských tisků.
Je důkazem, že grafiku tiskl sám autor. Většinou bývá umístěna vlevo hned pod okraj tiskové plochy. Tiskařské značky se vyskytují výhradně na moderní grafice. Je jich poměrně málo - jestliže list nemá tiskařskou značku, tak to neznamená, že jej autor netiskl sám. Někdy autoři do vedle podpisu či na zadní stranu připisují „vytiskl autor“ ap. Jestliže byl list vytištěn některým ze známých tiskařů, může mít i pečeť, slepotisk či tiskařskou značku tiskaře nebo tiskařské dílny a nikoliv autora grafiky.
Celou rozlehlou oblast grafiky by bylo možno dělit jinak, a to na listy umělcem podepsané a nepodepsané. Podpis má být jakousi zárukou pravosti. Zvyk podepisovat grafiky se ujal až v druhé polovině 19. století. Listy se podepisují zásadně tužkou. U moderní grafiky můžeme říci, že listy jsou až na výjimky signovány.
Nejstarší grafika byla anonymní. Kolem 16. století se ujal zvyk opatřovat grafiky autorským monogramem. Nemusí to být monogramy v dnešním slova smyslu. Někdy to býval heraldický znak, jindy obrazový symbol jména ap. Monogramů jsou tisíce a jejich rozboru je věnováno mnoho knih. S monogramem se můžeme setkat i u současné grafiky. Obyčejně se jedná o zkratku autorova jména v obrazové části. Většina listů je poté ještě signována tužkou. Pokud má současná grafika monogram a není signována, tak se list označuje jako „signováno v tisku“, „signováno na kameni“ nebo „signováno v desce“. Image:Cranach.png|Monogram Lucase Cranacha st. Image:Schaufelein2.png|Monogram Hanse Leonharda Schäufeleina
Nákladem se rozumí celkový počet listů vytištěných z jedné desky. U staré grafiky je velmi těžké náklad stanovit. U starých listů záleželo spíše na poptávce než na technických možnostech. Jinak je tomu u moderní grafiky. Zde je většina děl nejen signováno, ale i číslována. Ve většině případů nepřesahuje náklad 100 tisků. Při tisku dochází k postupnému opotřebování desky a některé techniky poskytnou jen zhruba 40-50 kvalitních tisků.


Renée Zellweger

Renée Zellweger je úspěšná americká herečka. Hrála v řadě filmů, známá se stala díky rolím ve filmech Deník Bridget Jonesové nebo ve filmovém zpracování muzikálu Chicago, za který získala Zlatý globus pro nejlepší představitelku hlavní role. Za roli ve filmu Návrat do Cold Moutain byla oceněna Oscarem pro nejlepší představitelku vedlejší role.


Ken-che

Ken-che je řeka na severovýchodě ČLR v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Je přibližně 300 km dlouhá. Povodí má rozlohu 13 800 km2.
Pramení v severní části Velkého Chinganu Uj-šan. Říční údolí je z převážné části bažinaté. Ústí zprava do Arguně.
Nejvyšších vodních stavů dosahuje v létě a nejnižších na podzim a v zimě.


Pau

Pau je francouzské město v departementu Pyrénées-Atlantiques, v Akvitánii. Je střediskem oblasti Béarn.


OCaml

OCaml je v informatice implementace programovacího jazyka Caml, která byla rozšířena o objektově orientované konstrukce. OCaml je sada nástrojů obsahující interpret, překladač do bytecode i překladač do strojového kódu, který provádí optimalizace. Obsahuje rozsáhlou knihovnu funkcí, což ho činí užitečným pro mnoho dalších programovacích jazyků jako je Python nebo Perl.
Jazyk vytvořili v roce 1996 Xavier Leroy, Jérôme Vouillon, Damien Doligez, Didier Rémy a další jako open source projekt, který je dále spravován institucí INRIA.
Programovací jazyky odvozené od ML jsou známé pro jejich staticky orientované typové systémy a typově usuzující kompilátory. OCaml sjednocuje pod ML typově orientované systémy funkcionální, imperativní a objektově orientované programování.
OCaml, jakožto staticky orientovaný typový systém, eliminuje velké množství programátorských chyb, které se mohou objevovat až při běhu programu. Nutí programátora brát ohled na omezení typově orientovaného systému. Typově usuzující kompilátor značně redukuje potřebu deklarace datového typu.
OCaml je možná nejvýznamnější z vedlejších programovacích jazyků vzniklých na akademické půdě, s ohledem na výkonnost. Díky tomu, že je to staticky orientovaný typový systém, není možný výskyt typových chyb za běhu. Další vyhodou je, že zabraňuje typování za běhu programu, které snižuje výkonnost dynamických jazyků, přičemž je stále zaručen bezpečný chod programu.
Kompilátor nativního kódu je dostupný pro mnohé platformy, včetně Unix, Microsoft Windows, a Apple Mac OS X.
OCaml bytecode a nativní kód programu může být napsán ve vláknech. Nicméně garbage kolektor není navržen pro běh ve vláknech, symetrický multiprocessing není podporován.
Kód může být zapsán na "#" řádku. Například pro výpočet 1 + 2 * 3:
OCaml odvozuje datový typ z výrazu jako "int" a vrací výsledek "7".


František Lepař

František Lepař byl český klasický filolog, překladatel a autor řecko-českých slovníků.
V letech 1843-1851 studoval na gymnáziu v Kroměříži a v Olomouci, Od roku 1851 studoval klasickou filologii v Olomouci a po zrušení olomoucké filosofické fakulty v letech 1852-1855 na Univerzitě Karlově v Praze. Krátce působil jako suplent na gymnáziu v České Lípě a od roku 1856 až do svého emeritování roku 1891 na gymnáziu v Jičíně. V letech 1871-1891 byl jeho ředitelem a gymnázium se po něm dnes také jmenuje.
Nejvýznamnějším Lepařovým dílem jsou Homérovský slovník řecko-český a Nehomérovský slovník řecko-český. Kromě toho vydal učebnici řečtiny, několik překladů z klasických jazyků a několik článků filologických a historických.


Riojasauridae

Riojasauridae je čeleď sauropodomorfních dinosaurů ze svrchního triasu. Do této malé čeledi patří rody Riojasaurus a zřejmě také Eucnemesaurus. Tito zástupci žili na území dnešních jižních kontinentů, konkrétně na území Jihoafrické republiky a Argentiny.


Theo Altmeyer

Theo Altmeyer byl německý tenorista, specialista na interpretaci barokní hudby . Studoval v Kolíně nad Rýnem u Clemense Glettenberga. Působil na operních scénách v Berlíně, Stuttgartu, Hannoveru, Vídni a v USA. Byl také proslulým interpretem Bachova vokálního díla, spolupracoval zejména s dirigenty Marcelem Couraudem, Wolfgangem Gönnenweinem, Helmuthem Kählhoferem, Kurtem Redelem, Helmuthem Rillingem, Philippem Röhlem a Gerhardem Schmidt-Gadenem.
V letech 1968 - 1969 spolupracoval v Praze se souborem Ars rediviva a Milanem Munclingerem na realizaci první souborné nahrávky Lamentací Jeremiáše proroka českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky.


Operace Bouře

Operace Oluja byla vojenská operace, v níž chorvatské vojenské a policejní jednotky obsadily území osídlené převážně chorvatskými Srby, na němž se rozkládal separatistický stát nazývaný Republika Srbská Krajina. Společně s operací Blesk byla Oluja hlavní akcí, jež vedla jednak k ukončení chorvatské války za nezávislost, jednak k etnickému vyčistění této oblasti od Srbů. V této vojensko-policejní operaci bylo obsazeno teritorium o rozloze 10 400 km2, které obývali převážně etničtí Srbové. V průběhu operace se někteří příslušníci chorvatské armády dopustili zločinů proti srbskému obyvatelstvu, na základě čehož byli zodpovědní velitelé obžalováni před haagským tribunálem. Po ukončení operace bylo ze země vyhnáno velké množství Srbů, přičemž údaje o jejich počtu se různí. Zatímco chorvatská strana mluví o 90 000 vyhnaných, OSN uvádělo 150 000 vyhnaných, tak srbská strana uvádí počet oběti této etnické čistky na 200-250 tisíc osob. Po válce se vrátila pouze menší část vyhnaných Srbů.
Během operace Bouře se proti sobě postavily Chorvatská armáda a Srbská armáda Krajiny. Na chorvatské straně se boje zúčastnil také 5. sbor Armády BiH. Jugoslávská armáda na chorvatský útok nijak nereagovala, přičemž samotná srbská separatistická armáda vážněji zasáhla pouze 7. srpna, když ze vzduchu napadla chorvatské obranné pozice při řece Sávě u měst Kutina, Virovitica, Požega a Županija. Zbývající vojenské síly SVK ve východní Slavonii, 11. slavonsko-baranjský sbor, setrval v Baranji a na probíhajících bojích se nijak nepodílel. Rozmístěné mezinárodní jednotky v oblasti do bojů ani do etnických čistek srbského obyvatelstva nezasahovaly.


Joachim Wach

Joachim Wach byl německý religionista, orientalista a historik náboženství. Zabýval se zejména metodologií religionistiky a sociologií nábožentví.
Narodil se v Saské Kamenici. Po maturitě v roce 1916 strávil nějakou dobu na frontě první světové války. Už v roce 1917 ale začal se studiem filozofie, dějin náboženství a orientalistikou v Lipsku. Později přestoupil na Mnichovskou univerzitu a univerzitu ve Freiburku. Již roku 1924 získal docenturu díky práci o metodologii religionistiky. V roce 1929 dostal post profesora religionistiky na univerzitě v Lipsku. Roku 1935 byl nacistickým režimem zbaven funkce, což souviselo i s odejmutím doktorátu a byl nucen emigrovat do USA. Zde ještě ve stejný rok nastoupil jako profesor dějin náboženství na Brownově univerzitě. Po deseti letech přešel na univerzitu do Chicaga. V roce 1946 obdržel americké státní občanství. Joachim Wach zemřel 27. August 1955 v Orselině u švýcarského Locarna.


Kopeček

Kopeček je nejvyšším bodem města Brna. Nachází se v katastrálním území Bystrc severně od Masarykova okruhu. Vzhledem k lesnímu porostu však toto místo nenabízí výhledy do okolí.


OpenGL

OpenGL je průmyslový standard specifikující multiplatformní rozhraní pro tvorbu aplikací počítačové grafiky. Používá se při tvorbě počítačových her, CAD programů, aplikací virtuální reality či vědeckotechnické vizualizace apod.
Standard OpenGL spravuje konsorcium označované jako ARB, jehož členy jsou firmy jako např. SGI, Microsoft, NVIDIA, ATI atd.
Implementace OpenGL existují pro prakticky všechny počítačové platformy, na kterých je možno vykreslovat grafiku. Kromě implementací vestavěných v grafickém hardware existují také softwarové implementace, které umožňují používat OpenGL i na hardwaru, který ho sám o sobě nepodporuje. Příkladem takové implementace je open source knihovna Mesa, která ovšem z licenčních důvodů nemůže být označena jako implementace OpenGL, ale pouze jako implementace API, které je „velmi blízké“ OpenGL.
Základní funkcí OpenGL je vykreslování do obrazového rámce. Umožňuje vykreslování různých základních primitiv v několika různých režimech. Veškerá činnost OpenGL se řídí vydáváním příkazů pomocí volání funkcí a procedur. V OpenGL se nepoužívá objektově orientované programování. Jednotlivá primitiva jsou definována pomocí vrcholů – každý z nich definuje bod, koncový bod hrany nebo vrchol mnohoúhelníku. Každý vrchol má přiřazena data.
Rozhraní OpenGL je založeno na architektuře klient-server – program vydává příkazy, které grafický adaptér vykonává. Díky této architektuře je možné, aby program fyzicky běžel na jiném počítači než na tom, na kterém se příkazy vykonávají, a příkazy se předávaly prostřednictvím počítačové sítě.


František Bublan

Bublan zastával funkci ministra od 4. srpna 2004 do roku 2006. V roce 2006 byl na Vysočině zvolen poslancem za ČSSD, jíž zde byl lídrem.
Bublan studoval na gymnáziu v Třebíči, Vysoké škole zemědělské v Brně, Katolické teologické fakultě University Karlovy a po listopadu 1989 rovněž Bankovní institut v Praze.
Je ženatý, má tři děti. Jeho manželka se věnuje sociální a charitativní činnosti.
V letech 1976-1978 pracoval jako duchovní. Poté, co v roce 1977 podepsal Chartu 77, byl nucen pracovat v dělnických profesích. Po roce 1989 byl zaměstnán u Bezpečnostní informační služby, nejdříve jako operativní důstojník a analytik, později jako manažer. V letech 2001-2004 působil ve funkci ředitele civilní rozvědky, ÚZSI.
V roce 2004 ho Stanislav Gross vybral jako svého ministra vnitra. Jeho ministrování bylo silně kontroverzní, poznamenala ho řada afér. Opozice ho též obviňovala ze zneužívání policie pro politické účely. V současné době je stinovým ministrem vnitra ČSSD.


Gonochorismus

Gonochorismus reprezentuje strategii rozmnožování oddělenými pohlavími jednotlivých jedinců – každý jedinec tak tvoří jen jeden typ gamet – zvlášť samčí a zvlášť samičí.
Jednopohlavnost existuje zejména u vývojově dokonalejších živočichů, ale i u rostlin: dvoudomé rostliny mají na jednom jedinci jen květy samčí, na druhém jen samičí


Zagros

Zagros je rozsáhlé pohoří, které se táhne v délce 1500 km ze západního Íránu a severního Iráku podél hranic obou zemí až k severnímu pobřeží Perského zálivu. Jeho nevýchodnější část zasahuje až k Hormuzskému průlivu. Nejvyššími vrcholy pohoří jsou Zard Kuh a Dena.


Fotbal na Pan Amerických hrách

Fotbal na Pan Amerických hrách je fotbalový turnaj který se poprvé uskutečnil v roce 1951 v Buenos Aires v Argentině. Pan americké hry jsou pořádány každé čtyři roky v roce předcházejícím Olympijským hrám. Řídící organizace her byla v roce 1955 přejmenována na Pan americkou sportovní organizaci. V nynější době je v této organizaci zastoupeno 42 zemí z Severní, Centrální a Jižní Ameriky a Karibiku. Oficiálními jazyky her jsou angličtina a španělština.


Subaru

Subaru je japonská automobilová značka a zároveň automobilová divize japonského koncernu Fuji Heavy Industries.
Historie značky Subaru je spojená se vznikem letecké laboratoře v roce 1917, kterou založil Čikuhei Nakadžima. V roce 1931 se společnost přejmenovala na Nakajima Aircraft Company a stala se v období 2. světové války největším japonským výrobcem vojenských letadel.
V roce 1946 vzniká reorganizací Nakajima Aircraft Company společnost Fuji Sangyo, která začíná vyrábět skútry Fuji Rabbit. První automobil Subaru byl vyroben v roce 1954. V dalších letech Subaru vyrábělo následující modely:


Josef Kalvoda

Josef Kalvoda byl profesor dějin a politických věd, publicista, poradce federálního ministerstva školství Spojených států amerických, předseda Křesťansko demokratického hnutí v exilu.
Josef Kalvoda se narodil 15. ledna 1923 v Malči u Chotěboře ve východních Čechách. V roce 1937 vystudoval nižší stupeň gymnázia, ale z rozhodnutí otce gymnaziální studia ukončil. Posléze vypomáhal při správě rodinného hospodářství a navštěvoval Odbornou školu hospodářskou v Nasavrkách, kterou úspěšně ukončil v roce 1940. V roce 1936 vstoupil do Sdružení katolické mládeže. Po konci 2. světové války vstoupil do Československé strany lidové. Jako její člen vystupoval jednoznačně protikomunisticky, byl proti plánům na kolektivizaci vesnic a nesouhlasil s politikou vedení strany v čele s Janem Šrámkem. Již v roce 1947 byl vyšetřován StB.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zatčen a obviněn z protistátní činnosti. Když byl propuštěn z vazby a měl vyčkávat na začátek procesu, zvolil raději emigraci do Německa. V letech 1949-1951 pobýval v Norsku. Roku 1951 vycestoval do USA. Po příjezdu do USA pracoval jako ošetřovatel či dělník a cestoval po celé zemi. Tam se také rozešel s exilovou lidovou stranou a založil Křesťansko demokratického hnutí v exilu. Roku 1956 získal americké občanství a bakalářský titul z politologie a historie na Hunter College of the City University of New York, posléze na Columbia University of New York titul M.A v oboru politologie. Celé studium studoval při zaměstnání. Roku 1960 vstoupil do americké republikánské strany. Aktivně podporoval prezidentské kampaně Barryho Goldwatera a obě kampaně Ronalda Reagana, jejichž názory na komunismus nejvíce odpovídaly těm jeho. V roce 1980 byl členem výboru Scholars for Reagan and Bush. V roce 1960 získal titul Ph.D. na Columbia University of New York a dále působil jako vysokoškolský pedagog. V roce 1968 při uvolnění politických poměrů navštívil jako americký občan Československo. Působil jako vyučující dějin a politických věd zejména na univerzitě St. Joseph College ve West Hartfordu ve státě Connecticut, vyučoval však také na univerzitách v San Diegu a v New Orleans. Postupně získal tituly associated professor a professor. Působil ve velké řadě akademických spolků.
Po roce 1989 spolupracoval s Československou stranou lidovou, později KDU-ČSL. Angažoval se též ve věci obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Svou vlast pravidelně navštěvoval, ale trvalý návrat do ČR neplánoval. Po celý život byl praktikujícím katolíkem.
Ve svém díle se zaměřoval zejména na zahraniční politiku Sovětského svazu. Zastával tezi, že pouze razantní postup, tak jak jej později praktikoval Ronald Reagan, vůči Sovětskému svazu může být efektivní zahraniční politikou Spojených států amerických vůči tomuto státu. Odmítal spolupráci západního světa s komunistickými státy, finanční podporu Titovy Jugoslávie či komunistického Polska. Ve svých dílech se stavěl též kriticky k Eduardu Benešovi. Je znám daleko více v zahraničí než v České republice.


Basilej

Basilej je město v severozápadní části Švýcarska při hranicích s Francií a Německem. Je hlavním městem polokantonu Basilej-město. Má asi 170 000 obyvatel. Významný je farmaceutický a chemický průmysl. Městem protéká řeka Rýn.
Město založili Římané roku 44 př. n. l.. Poté byla okupována kmeny Franků a Alemánů. V 7. století zde bylo založeno biskupství a v roce 917 bylo město zničeno Maďary. Poté byla Basilej opevněna. Od roku 1032 se stala Basilej říšským městem. V letech 1431–1449 bylo město místem konání koncilu. V roce 1501 byla Basilej připojena ke Švýcarsku.
Město je významnou dopravní křižovatkou. Nachází se zde mezinárodní letiště. Basilej je největší říční přístav ve Švýcarsku.
Město je významným kulturním i vzdělávacím střediskem. Roku 1460 zde byla založena nejstarší švýcarská univerzita. Mezi nejvýznamnější památky města patří například gotická katedrála z jedenáctého století či Spalentor – nádherná brána v hradbách.


Juvenalis

O jeho životě se dochovalo poměrně malé množství informací. Pocházel z dost zámožné rodiny, v Římě studoval gramatiku a rétoriku. Později sloužil jako tribun v Británii.
Konec svého života prožil ve vyhnanství, kde i zemřel. Není úplně jasné kde byl ve vyhnanství, některé prameny hovoří o Británii, ale z mnoha indicií lze usoudit, že se jednalo spíše o Egypt. Do vyhnanství se dostal za narážku na oblíbence císaře Hadriana.
Jeho dílo je z větší části neznámé, z citací pozdějších autorů je patrné, že bylo rozsáhlejší, než zachované části. Zachovalo se 16 satir, které jsou rozděleny do pěti knih. V těchto satirách je líčen úpadek mravů. Mezi nejznámější výroky bezesporu patří věta "Optandum est ut sit mens sana in corpore sano.", tedy "Je žádoucí, aby byl ve zdravém těle zdravý duch". Jeho druhá část je někdy prezentována jako "v zdravém těle zdravý duch", tedy naprosto v jiném smyslu. Tato věta je někdy používána jako argument pro nevhodnost dokazování čehokoliv citátem autority, protože vytržením z kontextu lze měnit smysl.


Mil Mi-6

Mil Mi-6 je sovětský transportní vrtulník z druhé poloviny 50. let 20. století. Mi-6 byl v době svého vzniku největším vrtulníkem na světě. První prototyp stroje vzlétl v polovině roku 1957. Sériově byl vyráběn od roku 1961, kdy získal Sikorského cenu za to, že jako první vrtulník překonal rychlost 300 km/h. Stroj sloužil a dodnes ještě slouží jednak jako civilní verze pro 65 cestujících, jednak jako vojenská verze pro 70 výsadkářů a jako sanitní verze pro 41 nosítek pro raněné a lékařský doprovod. Byl vyvážen do mnoha zemí světa. Celkem bylo vyrobeno přes 800 kusů strojů.


Elektrický vodič

Elektrický vodič je látka, která vede elektrický proud. Elektrický vodič musí obsahovat volné částice s elektrickým nábojem, nejčastěji elektrony, příp. kladné nebo záporné ionty.
V elektrotechnice se slovem vodič také rozumí vodivý drát, kabel, pásek nebo lanko, které se použijí pro vodivé propojení součástek v elektrickém obvodu.
Podle mechanismu vedení elektrického proudu dělíme vodiče na 2 skupiny :
Závislost vodivosti a odporu na teplotě odlišuje elektrické vodiče od polovodičů, u kterých je tato závislost opačná.
Při ochlazení některých látek na teplotu blízkou absolutní nule dojde k jevu nazývanému supravodivost, kdy odpor náhle poklesne na nulu. Takové látky se nazývají supravodiče.
Dobré vodiče se zahřívají málo, nedochází k velkým ztrátám elektrické energie. Je vhodné je použít např. na přívodní vodiče.
Závislost odporu na teplotě: RCu = RCu·/, kde ? je teplota ve °C.
Špatné vodiče se zahřívají hodně, ve vodiči vzniká velké množství tepla. Takové vodiče se používají např. jako topné spirály v tepelných elektrických spotřebičích. Někdy se též označují jako odporové vodiče.


Natalie Venclová

Natalie Venclová, PhDr., DrSc. je česká archeoložka, specialistka na dobu laténskou, v současné době zástupkyně ředitele Archeologického ústavu AV ČR v Praze. Je jednou z nejvýraznějších osobností současné české archeologie.
Byla či je členkou domácích i zahraničních institucí, redakčních rad aj. Je laureátkou evropské ceny „Prix Evelyne Encelot“ pro obor archeologie za rok 2002. Přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni. Je úspěšnou řešitelkou řady vědeckých projektů GAČR.
Její specializací je mlaší doba železná, pravěké sídlištní, industriální a rituální aktivity, prostorová archeologie, kromě jiného je přední odbornicí na problematiku pravěkého a laténského skla v Česku a ve střední Evropě.
Jejím manželem je významný český archeolog Slavomil Vencl, specialista na dobu kamennou.
Karel Sklenář, Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, Praha 2005, str. 616-617


Rick Fenn

Rick Fenn, vlastním jménem Richard Fenn, je britský rockový kytarista. V roce 1977 se účastnil turné skupiny 10cc, jejímž členem se stal o rok později. V této kapele působil až do jejího rozpadu v roce 1983. Fenn je také známý svou spoluprací s dalšími hudebníky, např. Mikem Oldfieldem, se kterým spolupracoval na jeho čtyřech albech a účastnil se rovněž jeho koncertů, Rickem Wakemanem nebo bubeníkem Nickem Masonem, se kterým natočil své jediné sólové album.


Roudný

Roudný je vesnice v okrese Benešov, je součástí obce Zvěstov. Bývalá dělnická kolonie spjatá s někdejším zlatodolem se nachází cca 2,5 km jihovýchodně od Zvěstova. Je zde evidováno 10 adres.
Vlastivědný časopis, roč. V 5. samostatná příloha, 2001, Václav Zemek
Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody a Muzeum okresu Benešov 2001 ISBN 80-86327-15-9 ISBN 80-86452-05-0


Ananasovník

Ananasovník z čeledi bromeliovité je rod rostlin, známých především pro svá plodenství označovaná jako ananas. Přesný počet druhů rodu není známý. Pro své aromatické souplodí se používají hlavně druhy A. bracteatus, A. fritzmaelleri a především A. comosus.


Espero Katolika

Espero Katolika je nejstarším dosud vydávaným časopisem v esperantu, současně je od roku 1910 hlavním periodikem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů. Už v roce 1903 ho založil Emile Peltier z francouzského Tours, který redakci vedl až do roku 1908.
Espero Katolika po celou dobu své existence pevně stálo při katolické církvi a plně hájilo její věrouku. Časopis vždy vycházel a vychází se schválením církevních hodnostářů, již třikrát získal apoštolské požehnání od různých papežů.


Courtney Pine

Courtney Fitzgerald Pine je britský jazzový saxofonista jamajského původu. Studoval hru na klarinet, ale proslavil se právě hrou na saxofon. Je však multiinstrumentalistou a kromě saxofonu a klarinetu ovládá i hru na flétnu a klávesy.
V jeho studiových nahrávkách lze sledovat jasný vývoj od tradičního jazzu v coltraneovském stylu k inovativnímu jazzu čerpajícímu inspiraci v jiných hudebních stylech, například reggae, funku, soulu, hip-hopu i rocku. Přelomové přitom v tomto smyslu bylo album To the Eyes of Creation. Ke spolupráci na albu Underground pak například přizval ke spolupráci hip-hopové DJ Pogo a DJ Sparki.
V Roce 2000 byl Pineovi udělen Řád Britského Impéria „za služby jazzové hudbě“.
Pine koncertoval v České republice již čtyřikrát. Dvakrát v roce 1997 v Lucerna Music Baru v rámci turné k albu Underground, 1. května 2004, kdy vystoupil na Slovanském ostrově v Praze na festivalu United Islands of Prague pořádaném k příležitosti oslav vstupu ČR do EU a představil album Devotion. Naposledy pak na hudebním festivalu Music in the Park konaném 27. - 28. července 2007 v pražské Stromovce.


Nádraží Praha-Vyšehrad

Praha-Vyšehrad je název bývalého nádraží v pražské čtvrti Vyšehrad, u hranice s Novým Městem, na tzv. Pražské spojovací dráze mezi hlavním a smíchovským nádražím. V současné době na této velmi frekventované trati funguje jako výhybna, patří pod stanici Praha-Smíchov a slouží zde ve směně dva signalisté a jeden výpravčí.
Pražská spojovací dráha pochází z roku 1872, roku 1882 byla dobudována spojka od Vyšehradu do nádraží Nusle-Vršovice. Do roku 1888 jezdily po trati pouze nákladní vlaky. Začákem 20. století byla trať zdvojkolejněna.
Nádraží na přelomu let 1904–1905 nahradilo dosavadní zastávku na základě požadavku Císařsko-královského ředitelství státních drah.
V roce 1948 se osobní vlak po odjezdu z Vyšehradu srazil ve Vinohradském tunelu s posunujícím dílem, kvůli čemuž několik osob zemřelo. V roce 1964 se u nádraží stala nehoda, jejímž následkem vlak vjel do zahrady kamenické dílny.
Autor secesní dvoupatrové nádražní budovy není známý, ale předpokládá se, že jím byl Antonín Balšánek. Zdeněk Lukeš za pravděpodobného autora nádraží považuje architekta Jana Vejrycha.
V budově je dopravní kancelář, technologická zařízení a byty. Kancelář výpravčího je v pohledu z ulice v 1. patře, v pohledu z nástupiště v přízemí.
Ve stanici jsou tři koleje, z nichž dvě bližší nádraží budově patří k trati Smíchov - hlavní a třetí kolej k trati Smíchov – Vršovice.
Mezi dnešní první a třetí staniční kolejí byl původně hrázděný přístřešek kryjící vyústění podchodu na ostrovní nástupiště. Podchod v této stanici byl prvním nádražním podchodem v Praze.
Vedle nádražní budovy stál do ledna 2008 památkáři ceněný přízemní domek bývalé čekárny z hrázděného zdiva.
Součástí objektu bývala socha lva z umělého kamene, malá kašna a postavy vodníka a medvěda. Vytvořila je na přelomu 40. a 50. let 20. století kamenická dílna poblíž stavědla 1 a v roce 2001 zmizely, podle některých informací je kamenická dílna na nádraží jen zapůjčila a dnes jsou opět v její zahradě.
Po roce 1980 byla secesní budova opravena, byla položena nová střešní krytina a byly zrekonstruovány některé vnější architektonické prvky, ale oprava se nezdařila a pod fasádu vznikla voda, která ji značně poškodila. V roce 2000 byly náklady na nutno opravu odhadovány na 25 milionů Kč.
V roce 2000 jednaly ČD se dvěma vážnými zájemci o koupi budovy, jedna z firem obchodovala uměleckými předměty a nábytkem a druhá bylo nakladatelství, které mělo provozovat i antikvariát.
V roce 2001 ministerstvo kultury vyhlásilo objekt nádraží kulturní památkou.
V roce 2001 se objevila společnost Nádraží s. r. o. a její představitel Ivan Mečl s projektem vybudovat zde multifunkční kulturní centrum s galerií, knihkupectvím, restaurací, barem, klubem a kinosálem. S Českými drahami s. o. uzavřela nájemní smlouvu a začala s přípravnými pracemi. Při tranformaci Českých drah v roce 2003 došlo ke sporu, zda budova patří Českým drahám nebo Správě železniční dopravní cesty a kdo z nich má podepisovat smlouvy na pronájem. V závěru roku 2004 ČD společně se SŽDC oznámily, že nájemní smlouvu pokládají za neplatnou, protože nájemce nesplnil termíny, ke kterým se zavázal. Společnost Nádraží podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na České dráhy i na SŽDC žaloby, v nichž žádá náhradu škod pro maření nájemní smlouvy. Ještě v roce 2007 nebyly žaloby rozhodnuty. Kolem roku 2006 bylo potvrzeno, že budova patří Českým dráhám, resp. že pozemky pod nádražím patří Českým dráhám a budovy SŽDC.
Uvažuje se o obnovení stanice. Protože však nynější nádraží stojí v oblouku, uvažuje se o zřízení zastávky v rovném úseku blíže Ostrčilovu náměstí.
O objekt usilovala v roce 2007 městská část Praha 2, nabízela Ćeským drahám bezúplatný převod. Chtěla zde vybudovat kulturní a společenské centrum.
Rada městské části také chtěla podat stížnost na nečinnost drážního úřadu, který jako speciální stavební úřad měl dohlížet, aby České dráhy budovu nenechaly zchátrat.
Do konce května 2007 bylo možno podávat Českým drahám nabídky do výběrového řízení na prodej nádražní budovy. Zadavetel nekladl žádné podmínky ohledně využítí budovy. Údajně ve výběrovém řízení figurovala částka 40 milionů Kč.
Podle znaleckého posudku je cena objektu 41 milionů Kč, náklady na opravy odhaduje městská část Praha 2 na 100 milionů Kč. Radní Prahy 2 vyjádřili názor, že za těchto podmínek nemůže koupit nádraží solidní kupec, ale spíše někdo, kdo v něm zřídí například kasino. Praze 2 bylo nabídnuto, aby se přihlásila do výběrového řízení, ale vzhledem k tomu, že nabízená částka by musela být předem odsouhlasena, čímž by vešla ve známost, Praha 2 by tak byla mezi ostatními účastníky soutěže znevýhodněna. Nový majitel měl z výběrového řízení vzejít někdy na přelomu srpna a září 2007.
V roce 2007 budovu a okolní areál koupila za 42,5 milionu Kč firma TIP Estate se sídlem ve Vraném nad Vltavou, jejímž vlastníkem je Wall Street Commercial Bank z malého městečka Veneta v Oregonu. Firma nezveřejnila svůj záměr s budovou a novinářům na dotazy neodpovídá.
V polovině února 2008 firma zbourala bez projednání s památkáři i s Drážním úřadem památkově chráněnou hrázděnou čekárnu na ostrůvku mezi kolejemi. Památkový odbor Magistrátu hl. m. Prahy jí za to začátkem června 2008 udělil pokutu v nejvyšší možné výši, tedy 100 000 Kč, vlastník budovy se proti rozhodnutí odvolal k ministerstvu kultury. Policie vyšetřuje zbourání čekárny pro podezření z trestného činu zneužívání vlastnictví.
Neoprávněné kácení keřů a stromů včetně vzrostlých lip a topolů šetří Česká inspekce životního prostředí a škodu odhaduje na půl milionu Kč, za poškození chodníku hrozí pokuta až 300 000 Kč.
31. března 2008 se vlastník budovy dohodl na spolupráci s ateliérem Omikron-K, který zastupuje architekt Martin Kotík. Koncem dubna má být hotový první návrh studie na rekonstrukci a využití objektu, do konce července má být hotová koncepční studie, která bude následně projednávána s městskou částí, s městskými památkáři a s Národním památkovým ústavem.


Irun

Irun je s 61 300 obyvateli druhé největší město provincie Gipuzkoa v Baskicku na severu Španělska. Město leží na břehu Biskajského zálivu přímo při hranici s Francií: za hraniční řekou Bidasoa již leží město Hendaye.
Město bylo založeno roku 1776 a téměř zničeno během Španělské občanské války. Spíše průmyslový Irun je zastiňován nedalekým známým a oblíbeným městem San Sebastián. Je zde důležité nádraží na trase Paříž - Madrid; stýká se zde trať běžného evropského rozchodu se španělskou širokorozchodnou tratí.


Vyhynulý v přírodě

Druh vyhynulý v přírodě, ve zkratce EW, je stupeň ohrožení podle červeného seznamu IUCN. Několik jedinců v zajetí stále přežívá, ale ve volné přírodě už nežijí/nerostou.
Stupně ohrožení u jednotlivých druhů indikují šanci na přežití. Při zařazování do kategorie se bere v potaz mnoho faktorů, nejen počet přeživších kusů, ale také přírůstky a úbytky v populaci během času, známé hrozby, možnosti odchovu v zajetí a tak dále.
Ohrožené druhy jsou v červených seznamech. Seznam vyhynulých druhů se nazývá černý seznam.
Album bylo vydáno ke 100. výročí od prvního světoznámého cyklistického závodu Tour de France a setkalo se s bouřlivými ohlasy veřejnosti, neboť se jednalo o první nový materiál skupiny Kraftwerk od roku 1986, kdy vydali své poslední studiové album Electric Cafe.
Tour de France Soundtracks v podstatě navazuje na dvacet let starou myšlenku frontmana kapely a vášnivého cyklisty Ralfa Hüttera vydat celé album na téma cyklistiky. Skupina připravovala již na počátku 80. let album Techno Pop, které však díky mnoha okolnostem nikdy nevyšlo a světlo světa spatřil pouze jediný singl z tohoto alba, rovněž nazvaný Tour de France.
Stěžejním tématem alba je sport, respektive cyklistika a vše s ní spojené - výživa, technika a regenerace.
Tour de France Soundtracks není na rozdíl od dřívějších alb vydáno v anglické a německé verzi, ale pouze ve verzi jediné, přičemž většina skladeb je vzhledem k tématu zpívána francouzsky. Na albu spolupracovali Ralf Hütter, Florian Schneider, Fritz Hilpert a Henning Schmitz spolu s Maximem Schmidtem, bývalým manažerem labelu Capitol, který vydával alba Kraftwerk ve Francii.
K tomuto albu vyšly dva plnohodnotné singly, jeden promo singl a jeden singl s remixy:


Kolizní norma

Kolizní norma a na její aplikaci založená kolizní metoda je v oblasti mezinárodního práva soukromého zvláštní případ právní normy, jejímž prostřednictvím stát ve svém právním řádu upravuje problematiku soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Kolizní norma chápe s výjimkou výhrady veřejného pořádku vlastní i cizí právní řád jako rovné a řeší střety právních řádů dotčených států tím, že umožňuje určit, kterým právním řádem se konkrétní právní vztah s mezinárodním prvkem řídí. Oproti přímé normě a na ní založené přímé metodě kolizní norma neupravuje věcná práva a povinnosti účastníků, ale podle nastavených kritérií určí rozhodný právní řád; upravuje tedy vztahy nepřímo prostřednictvím nalezení hmotněprávních norem určitého právního řádu. Kolizní metoda je využitelná pro úpravu všech vztahů upravovaných mezinárodním právem soukromém a proto je považována za obecný způsob úpravy mezinárodního práva soukromého. Základní kolizní nornou v českém právním řádu je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.


Vojníkov

Vojníkov je obec ležící severně od okresního města Písek v Jihočeském kraji. Přesněji se obec táhne po pravém břehu Otavy na sever od obce Vrcovice, po silnici vedoucí z Písku na Jistec.
Po komunistickém období nesamostatnosti Vojníkova se Vojníkov po roce 1990 opětovně osamostatnil. Dříve spadal Vojníkov jako vesnice pod obec Vrcovice a ještě dříve v dobách komunistického režimu pod obec Záhoří. Již od svého vzniku tvoří obec 3 vesnice: Držov, Louka a Vojníkov. V průběhu moderní historie Vojníkova se na postu starosty vystřídaly pouze dvě osoby: Josef Velíšek a Jiří Hrneček. V průběhu své existence stihla obec zrekonstruovat všechny kapličky, dva obecní rybníky a několik cest. Dalším úkolem obce bylo též postarat se o obecní lesy.
Držov je vesnice, která se nachází nedaleko od Vojníkova severním směrem. Má 18 stálých obyvatel a rozkládá se v horní části údolí Držovského potoka.
Louka je situována na silnici od Vojníkova do Jistce rovněž severním směrem od obce, stejně jako Držov. Podobně jako Držov, i v Louce žije 18 stálých obyvatel.
Pradávná historie území v okolí dnešního Vojníkova sahá až do starší doby kamenné, kdy se poprvé v písecké kotlině objevuje člověk. Z doby před prvním příchodem člověka lze pouze zmínit prehistorické nálezy kostí zvířat, kteří zde žili v poslední době ledové. První lidé, kteří se živili lovem a sběrem se usadili na obou březích Otavy na území dnešního okresního města Písku. Z okolí dnešní obce se pak dochovaly pravěké mohyly a různá sídliště – jsou známa hradiště ze starší doby bronzové a mohyly ze střední doby bronzové. Z této doby dokládají archeologické nálezy mnohem hustší osídlení než je tomu dnes. Lze tedy hovořit o tom, že je zde dokladováno osídlení, někdy od 2 000 př. n. l.. V malém katastrálním území vsi Vojníkov pak nemáme žádné hmotné ani písemné projevy, které by dokladovaly historii a vývoj území před vznikem vesnice. Pouze v 60. a 80. letech 20. století byly na hranici katastrálních území Vojníkova a Držova objeveny pozůstatky ze střední doby bronzové v podobě rovinného sídliště a ležák z ručního keltského mlýnku na obilí.
Od 10. století n. l. vznikají první vesnice. První zmínka o vesnici v historických pramenech sahá do roku 1542 kdy spadá Vojníkov do působnosti královského města Písek. Stejný nejstarší záznam mají i okolní vsi Držov a Vrcovice. Z vzdálenějšího okolí pak Relicta Bohemica uvádí roku 1323 jako nejstarší psaný záznam Louku a Svatonice, 1268 Tukleky. Nejstaršími sídelními jednotkami podle dochovaných historických pramenů jsou pak Oslov 1226 a dnešní osada Spolí 1228.
Dále je ves zmiňována v roce 1543 a 1642, kdy je prodána rychta Vrcovská zahrnující vsi Vrcovice, Vojníkov a Držov panství brložskému. K datu 1654 uvádí berní rula 3 osedlé a jednoho nově osedlého. Jako starousedlíci jsou jmenováni Jan Hesoun, Matěj Hačka a Matěj Poustka. Nově osedlým je pak Jiřík Kotmel hospodařící na 25 rolích od roku 1654. Má k dispozici 2 voli, 3 krávy a 5 jalovic. Ves spadá pod Statek Brloh paní Alžběty Dejmový. Sedláci musí odvádět určité naturálie na faru v Záhoří a do Brlohu. Dále mají také povinnost robotovat na polích šlechty. V případě živelné katastrofy je jim ale vyplácena určitá suma. Postupně se jádro obce rozrůstá a přibývají noví statkáři i zahradníci, u řeky dva mlynáři.
Ve středověku tudy zřejmě procházela cesta vedoucí z Písku na hrad Zvíkov, jedná se o pokračování tzv. Zlaté stezky.
Dále je Vojníkov zmiňován léta páně 1661 jako jedna ze vsí přináležících k tvrzi Brloh, poté 1840 spadající pod panství Drhovle. V letech 1869-1890 spadá je ves uváděna jako osada obce Vrcovice a následně 1900-1910 má již vlastní rychtu.
V průběhu následujících staletí se začala obec rozrůstat do současné podoby. Z původních tří statků až po dnešních dvacet domů; přibyly moderní rodinné domy, asfaltová silnice změnila tvar původní cesty, která obcí prochází. Mechanizace a automatizace v zemědělství vedly k výstavbě modernějšího kravína, zavedena byla i autobusová doprava. Od poloviny 20. století se začala postupně budovat západně od obce na území jejího katastru chatová oblast. Prvních několik chat rychle začaly doplňovat další a rozvoj turistiky podpořil i vznik kempu. Naopak tradiční mlýny, které existovaly na Otavě stovky let, rychle zanikly, napomohla tomu ale i Orlická přehrada, jejíž jezero na část vojníkovského katastru také zasahuje.
V současnosti zahrnuje obec Vojníkov tři vesnice, jednu osadu a několik rekreačních území. Celkový katastr hraničí na jihu s Vrcovicemi a Záhořím, na západě s Čížovou a Vráží, na severu s Ostrovcem a Oslovem a na východě s Oslovem, Vlastcem a Záhořím.
Jádro vesnice Držov se nachází v korytě Držovského potoka a na jeho okrajích. Je tvořeno, několika chalupami, dvěma statky a jednou původní školou. Na návsi se nachází kaplička z dob první republiky a požární rybník. Ke katastru této obce náleží též hájovna na cestě mezi Držovem a Loukou zvaná "Džovská". Jižně u řeky Otavy se nachází chatová oblast Držov. Držov zaujímá největší katastrální výměnu celé obce, ale naopak má nejméně obyvatel. Žije zde pět starousedlíků, přičemž jedna rodina se živí zemědělstvím. V obci se udržují původní tradice Velikonoc, stavění máje, poutě, posvícení apod.
Většinou se obyvatelstvo živilo zemědělstvím, až od 60. let 20. století začínají lidé dojíždět za prací do města Písku. V současné době již obživa ze zemědělské výroby hraje nepatrnou roli.
Vojníkovští, držovští a loučtí byly převážně katolíci, za první republiky zde byli zastoupeni i evangelíci, v současnosti je většina obyvatel bez vyznání.
Součástí obce je i osada Spolí. Vojníkov je tvořen vlastní obcí, nacházející se 1 km západně od řeky Otavy a chatovou oblastí Vojníkov nacházející se na břehu řeky. V jádru obce je asi 6 velkých statků, několik chalup, bytovka, kovárna a kravín. V kulturním domě se nachází obecní úřad, hasičská zbrojnice a ostatní prostory sloužící komerčním účelům. V obci se též nachází pomník padlým v První světové válce a kaplička Sv. Kříže.
V chatové oblasti jsou desítky chat, hospoda U Caisů, sokolská ubytovna a staré domy patřící původně k mlýnům. Jezy, které dříve k mlýnům též patřily, jsou tři, z toho dva jsou součástí té části řeky, která spadá pod Orlickou přehradu a jsou v dezolátním stavu, jelikož nebyly již od 70. let opraveny.
Katastrální území Vojníkova je poměrně malé. Na západě na hranici lesů a polí hraničí s katastrem Držovským a táhne se na západ až k řece Otavě. Zahrnuje převážně pole a louky, několik málo hektarů lesů a 3 rybníky.
V obci samotné se nalézá 173 domů a obec má 73 obyvatel. Katastrální výměra je 1179 ha. PSČ je 398 18.
Název Vojníkov byl ustaven na základě zákona o obcích 266 Sb. Tento název je oficiálně používán od 14. dubna 1924. Původně se zde říkalo i „ve Voníkově“. V písemných pramenech se setkáváme s těmito názvy: Woynykow, Wojnikow, Wonikow, Wonikowo, Woinow, atd.
Tento název je podle Profouse odvozen od někoho, kdo se zval Vojník a měl zde svůj dvůr. Byl to pravděpodobně voják, bojovník.
Podle legendy se ale dříve obci říkalo Voníkov a ještě předtím Zvoníkov, protože se zde nacházela zvonička, kterou se zvonilo na poplach.
Převážná část starousedlíků je důchodového věku. Ostatní dojíždějí za prací do Písku nebo se živí zemědělstvím. V obci se drží i různé tradice. Někteří obyvatelé jsou členy Mysliveckého sdružení či fotbalového týmu sdružujícího příznivce z Vrcovic, Vojníkova, Držova, Louky a Písku. Část obyvatelstva se aktivně věnuje i katolické liturgii a dochází na mše do kostela Sv. Michala v Záhoří.
Obec je vzdálená 6 km od Písku a 3 km od Záhoří. V průběhu školního roku sem zajíždí dvakrát denně školní autobus jedoucí do Záhoří a do města. Železniční zastávka Vrcovice je vzdálena 1,5 km v kopci. Autobusové spojení na Prahu, Zvíkov, Písek, Tábor a Albrechtice je dosažitelné ze Záhoří asi 3–4 km od obce Vojníkov. Jinak obyvatelé musí spoléhat na vlastní síly. V obci je též veřejná telefonní stanice a poštovní schránka. Pošta se nedistribuuje v chatové rekreační oblasti. Vojníkov spadá pod poštu „Záhoří u Písku“.


Ministr

Ministr je člen vlády, který stojí v čele ministerstva. Podle toho, které ministerstvo řídí, přísluší ministru titul, např. ministr vnitra nebo ministr životního prostředí. Jeden z řadových členů vlády tradičně své ministerstvo nemá a nazývá se ministr bez portfeje.
Místopředsedové vlády jsou ministry jen tehdy, stojí-li v čele ministerstva; v takovém případě mají titul např. „místopředseda vlády a ministr financí“. Totéž se vztahuje na předsedu vlády, který však řídí ministerstvo pouze výjimečně.


Soud prvního stupně

Soud prvního slyšení tvoří společně s Evropským soudním dvorem tzv. evropský soudní systém. Řeší především spory, ve kterých vystupují jako žalobci fyzické osoby nebo právnické osoby jako takové. Stejné otázky, kdy je žalobcem členský stát EU, řeší již zmíněný ESD.
Soud prvního stupně tvoří 27 soudců. Existuje až od roku 1989. Nikdy nerozhoduje v plénu, pouze v senátu o 3 nebo 5 soudcích. Interní pracovní jazyk je francouzština, jazykem řízení může být kterýkoli z oficiálních jazyků EU.


Tunel Seikan

Tunel Seikan je podmořský železniční tunel spojující japonské ostrovy Honšú a Hokkaidó. S délkou 53,85 km je to nejdelší podmořský tunel na světě.


191 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 ----


Pokora

Pokora je jednou ze sedmi ctností, je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom. Člověk si uvědomuje závislost na tzv. „vyšší mravní požadavky“ a má tak důvěru, když se to od něho očekává, a ne když potřebuje neúměrně velebit sám sebe. Opakem je pokory je pýcha.
Pokora je skromné chování, nesobeckost a projevuje se u člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.
V každém náboženství existuje rituální metodika. V křesťanství je to pokání v modlitbě, v buddhismu osvícení v meditaci, v hinduismu vysvobození od karmy vykoupením z reinkarnace - meditací nad osvobozením od viny, nabývané špatným životem, v judaismu dodržováním příkazů tóry a modlitbami na svátky, především na Nový rok a Den smíření. V islámu je pokora před Bohem vyjadřována dodržováním příkazů koránu a sunny a vnějšími gesty při modlitbě a vstupu do mešity, atd.


7. tanková divize

7. tanková divize byla tanková divize německé armády za druhé světové války.
Jednotka byla vytvořena 18. října roku 1939 z německé 2. lehké divize a jejím prvním velitelem se stal generálporučík Georg Stumme, který byl do velení převeden od 2. lehké divize.
Divize bojovala ve Flandrech a následně se zúčastnila francouzského tažení, kdy jí její rychlý postup a častá nemožnost zjistit, kde se divize nachází, vynesly přezdívku Gespensterdivision. V této době jí velel generál Erwin Rommel.
Následně byla doplněna a odvelena roku 1941 na východní frontu, kde bojovala v centrálním sektoru proti sovětským jednotkám až do května roku 1942, kdy byla stažena z fronty a odvelena zpět do Francie k doplnění stavů. Zde se také zúčastnila Operace Anton, obsazení dosud neokupovaného francouzského území.
Po odpočinku a doplnění mužstva s výzbrojí dostala v únoru roku 1943 rozkaz vrátit se zpět na východní frontu, kde byla nyní pod velením generála Hanse von Funcka umístěna do jižního sektoru.
Divize se následně zúčastnila mnoha významných bitev jako je např. bitva v Kurském oblouku, bitva o Kyjev, bitva o Žitomir, Mansteinova jarní ofenziva, třetí bitvy o Charkov a později dlouhého ústupu přes Ukrajinu. Poté byla v srpnu roku 1944 převelena do Pobaltí a zůstala zde až do listopadu téhož roku.
Následně ustupovala před Rudou armádou směrem na západ a nakonec se vzdala britským jednotkám v okolí Schwerinu v Meklenbursku v květnu roku 1945.
Švédská power metalová skupina Sabaton má na svém albu z roku 2008 The Art of War píseň nazvanou "Ghost Division", která pojednává o 7. pancéřové divizi.


Barbara Meierová

Barbara Meierová je německá modelka s mírami 83-61-92. Je vítězkou německé televizní reality show s názvem Germany's Next Top Model 2007.
Meierová dělá reklamu pro Pantene, Don’t Label Me a Disneyland Paris, pracovala pro Yogurette a magazíny jako Madame Figaro. Ohlasila úmysl pokračovat ve studium matematiky.


Avalový úvěr

Avalový úvěr je ručitelský úvěr. Představuje poskytnutí záruky klientovi jeho bankou, že závazek bude ve stanovenou dobu uhrazen i v případě, že na účtu klienta nebude dostatek finančních prostředků. Banka vyžaduje tzv. avalovou provizi, její výše je závislá na velikosti a riskantnosti úvěru. Tyto úvěry se poskytují pouze velmi dobrým klientům.
Charakter úvěru je obdobný akceptačnímu úvěru, tj. banka prodává pouze své dobré jméno, nezapůjčuje finanční prostředky. Jde tedy o typ závazkového úvěru. Aval směnky bývá vyznačen doložkou „per aval“, „jako rukojmí“ na líci směnky s udáním osoby, za kterou banka ručení přejímá.
Jedná se poskytnutí kreditu banky, kdy banka přebírá ručení za závazky svého klienta ve formě záruky nebo garance – zaručuje se, že vystavená směnka bude bankou uhrazena, pokud dlužník nezaplatí ve stanoveném termínu.


Kašperk

Kašperk byl jako gotický hrad založený v roce 1356 Karlem IV. k ochraně zlatých dolů a staré zemské stezky. Dílo zorganizoval Vít Hedvábný a stavěl Michal Parléř. Hrad Kašperk byl nazván na panovníkovu počest Karlsberg, ale neustále byl zastavován jako léno různým držitelům. K prvním zástavním držitelům patřil arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. V husitských dobách to byli významní přívrženci kalicha Zmrzlíkové ze Svojšína, později Šternberkové, Půta Švihovský z Rýzmberka, Švamberkové. Roku 1584 rozprodal císař Rudolf II. velkou část kašperského panství a konečně roku 1617 celý hrad i se zbytkem panství koupilo město Rejštejnské Hory, nazývané odtud Kašperské Hory. Tehdy byl hrad již ve špatném stavebním stavu a město o něj nepečovalo o nic víc než předchozí držitelé. Po roce 1655, kdy byl vydán rozkaz k boření pevných hradů, přestali jej měšťané udržovat úplně a navíc z něho vylámali a odvezli všechen použitelný stavební materiál.
 Image:Hrad_Kašperk.jpeg|Hrad Kašperk Image:KASPER4.jpg|Nádvoří hradu Image:Západní věž hradu Kašperk při pohledu z paláce.jpg|Západní věž při pohledu z paláce Image:Cihlová střecha západní věže hradu Kašperk.jpg|Cihlová střecha západní věže Image:Severní strana hradu Kašperk při pohledu ze Sedla.jpg|Severní strana hradu při pohledu ze Sedla. Image:Hrad Kašperk při pohledu z Pustého hrádku.jpg|Kašperk při pohledu z Pustého hrádku Image:Kašperské Hory a hrad Kašperk.jpg|Kašperské Hory a Kašperk při pohledu z Liščího vrchu


Síťování celulózy

Síťování celulozových textilií je chemická modifikace struktury vláken za účelem zlepšení určitých fyzikálních vlastností materiálu.
Na nákresu vpravo je naznačeno zesítění celulózových řetězců molekulami síťovacího přípravku.
V účincích zesíťování se projevují rozdíly mezi přírodní celulózou a textiliemi z regenerovaných celulózových vláken. U regenerátů se oproti textiliím z přírodní celulózy zlepší pevnost za mokra, pevnost za sucha se nesníží a zotavení ze zmačkání za mokra se nezlepší.
Známé jsou tři způsoby: v suchém stavu, ve vlhkém a mokrém stavu.
Volba technologie je závislá na požadovaném účinku. Například vysoký stupeň nemačkavosti za sucha se dosáhne síťováním v suchém stavu atd.
Síťování textilií z celulózy se využívá zejména při následujících procesech:


Jeskynní malířství

Jeskynní malířství je souhrnné označení pro prehistorické malby, jež se zachovaly na stěnách jeskyní v různých částech světa. Protože nejstarší z nich pocházejí z pozdního paleolitu a jsou 15-30 tisíc let staré, je to patrně první kapitola dějin umění vůbec.
Největším nalezištěm jeskynních maleb je Francie a severní Španělsko, kde je známo několik set jeskyní. Nejstarší nálezy jsou zřejmě zde. Další hojné nálezy jsou v jižním Německu a na Moravě, kde se však zachovaly jen plastiky.
V jižní Africe se nalezly skalní a jeskynní malby domorodých Sanů, jejichž stáří je těžko určit, které se však paleolitickým malbám velmi podobají
Jeskynní malby se vyskytují často v jeskyních špatně přístupných a bez denního světla, zpravidla beze stop osídlení. Někde jsou stěny očazené od loučí nebo pochodní a někde je třeba předpokládat použití lešení. Použité barvy jsou hlavně hlinky a dřevěné uhlí. Obrysy jsou někdy vyryté do skály. Tématem jsou v Evropě převážně zvířata, koně, bizoni, lvi, losi atd., v Africe jsou častější stylizované postavy lovců, a kromě toho geometrické útvary a otisky rukou.
Smysl jeskynních maleb není jasný. Proti původní hypotéze H. Breuila, že namalovaná zvířata měla magicky podporovat úspěšné lovce, mluví fakt, že na malbách jsou často dravci a zvířata, která se nelovila. Jiní se proto domnívají, že jsou to výtvory šamanů, kteří v jeskyni čekali, až se dostanou do transu. Proti tomu ovšem svědčí fakt, že některé z nich vyžadovaly spolupráci mnoha lidí. Pravděpodobně tedy měly jeskynní malby význam v širším smyslu náboženský, i když je dnes nedovedeme blíže interpretovat.
Image:Lascaux2.jpg|Koně Image:Reproduction cave of Altamira 01.jpg|Altamira Image:Art rupestre Chimiachas.jpg|Chimichias Image:Gabillou Sorcier.png|Kouzelník Image:Laas Geel cow herd.jpg|Krávy Image:San-Paintings Murewa ZW.jpg|Sanské umění


Tomská oblast

Tomská oblast je oblastí Ruské federace. Nachází se na jihozápadě Západosibiřské roviny, v jižní části Sibiřského federálního okruhu. Hraničí s Krasnojarským krajem, Ťumenskou, Omskou, Novosibirskou, a Kemerovskou oblastí. Gubernátorem oblasti je od roku 1991 Viktor Kress.
Vývoj oblasti začal již v 17. století. Samotné město Tomsk bylo založeno v roce 1604. Většina oblasti je pokyta lesy a bažinami tajgy, proto je jen ztěží přístupná.
Tomská oblast je bohatá na nerostné suroviny, předvšim na ropu, zemní plyn, železné a barevné kovy, rašelinu a podzemní vody. Mezi významné zdroje patří také lesy. Okolo 20% Západosibiřského lesa se nachází právě v Tomské oblasti. Získávání ropy a těžba dřeva jsou hlavními zdroji příjmů Tomské oblasti. Průmysl tvoří zhruba polovinu místního HDP, zatímco zemědělství 19% a stavebnictví 13%. Nejrozvinutějšími odvětvími průmyslu jsou chemický, ropný a strojní průmysl. Hlavními surovinami pro vývoz jsou ropa, methanol, a stroje a zařízení.
V Tomské oblasti se nachází šest státních vysokých škol a 47 vědeckých institucí.
2. února 2007 zde padal oranžový sníh. Tento úkaz pravděpodobně způsobila pouštní bouře v Kazachstánu, ačkoli se původně mnozí domnívali, zda příčinou není jaderná havárie, nebo start rakety z kosmodromu Bajkonur. Takto zbarvený sníh ovšem není výjimkou, mnohé zprávy z jiných oblastí Ruska hovořili o červeném, modrém, zeleném, či černém sněhu.


Aljaksandar Kazulin

Aljaksandar Kazulin, ????????? ???????, ?????????? ??????? nebo také Alexandr Kozulin, ????????? ??????? je bývalý rektor Běloruské státní univerzity, známý pak jako nezávislý kandidát na prezidenta v prezidentských volbách v březnu 2006.
Vystudoval matematiku na Běloruské státní univerzitě. V roce 1994 jej Alexandr Lukašenko jmenoval náměstkem ministra školství a o dva roky později rektorem BSU.
V prezidentských volbách 2006 vystupuje jako zcela nezávislý kandidát na prezidenta a vystupoval vůči Lukašenkovi velmi kriticky, objevovaly se však i názory, že kandidoval se souhlasem Lukašenka, aby jednak odčerpal část příznivců Milinkevičovi a jednak aby svým konfrontačním stylem přesvědčil voliče, že Lukašenko je vlastně přijatelný.
13. července 2006 byl Kazulin soudem v Minsku odsouzen na pět a půl roku a uvězněn. Pro svou účast na protestním pochodu 25. března 2006, formálně byl uznán vinným z výtržnictví a podněcování nepokojů. Amnesty International jej vede mezi vězni svědomí.


NHL 1968/1969

Sezóna 1968/1969 byla 52. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Montreal Canadiens.


Merlene Otteyová

Merlene Joyce Otteyová je slovinská atletka - sprinterka, která do roku 2002 závodila a největší sportovní úspěchy dosáhla za Jamajku.
Během své kariéry získala 22 medailí z olympijských her a z mistrovství světa. Poprvé získala olympijskou medaili již v roce 1980 Moskvě. Poslední o 20 let později na olympijských hrách v Sydney v roce 2000.


Hans Ernst Karl von Zieten

Hans Ernst Karl hrabě von Zieten byl pruský polní maršál.
Hans Ernst Karl hrabě von Zieten byl druhým generálem husarů tohoto jména. Nicméně jezdecký generál Fridricha Velikého Hans Joachim von Ziethen a pozdější maršál hrabě Hans Ernst Karl von Ziethen nebyli spolu příbuzní. Do armády vstoupil ještě za života Friedricha Velikého jako praporečník, 1789 je podporučík a od r. 1793 sloužil jako adjutant generálporučíka von Kalckreutha, pozdějšího polního maršála. V napoleonských válkách si vedl dobře a roku 1809 se stává plukovníkem, pak 20. března 1813 povýšen na generálmajora. Bojoval pak i ve francouzské kampani 1814, kde se vyznamenal hlavně v bitvě u Laonu. V bitvě u Waterloo jako první z pruské armády napadl pravé křídlo Francouzů a podpořil rozhodujícím způsobem vážně ohrožené levé křídlo Angličanů, což byl první krok k vítěznému zakončení bitvy. Po dobu 3 let byl velitelem okupační pruské armáídy ve Francii. Roku 1817 povýšen do hraběcího stavu a obdržel darem 25 000 tolarů. Od 16. 6. 1825 měl hodnost generála jezdectva. Nakonec roku 1839 povýšen do nejvyšší funkce polního maršála.


Venus Doom

Venus Doom je šesté a zatím i poslední řadové album finské lovemetalové skupiny HIM vydané v roce 2007. Kritika a samotná skupina označuje toto album jako nejtvrdší album v historii HIM.
Album obsahuje singly Kiss of Dawn a Bleed Well. Album bylo nahráno v sestavě Ville Hermanni Valo, Linde Lazer, Mige Amour, Emerson Burton a Gas Lipstick.


William Jones

Sir William Jones byl anglický právník, indolog, indoevropeista, básník a šachový historik. Od roku 1783 byl soudcem nejvyššího soudu v Kalkatě. Dodnes je znám především svými studiemi o sanskrtu a indoevropské jazykové rodině.
Sir William Jones se věnoval klasickým jazykům, arabštině, perštině a sanskrtu. Objevil, že indický jazyk sanskrt je spřízněn s latinou a řečtinou – traduje se, že jako první postuloval existenci indoevropských jazyků a položil tím základ dalšímu bádání. Jones se věnoval překládání indické literatury a položil také základy studia íránských jazyků v Evropě. Roku 1786 proslovil slavnou přednášku, z níž bývá citován zejména tento úryvek:
„The Sanscrit language, whatever be its antiquity, is of a wonderful structure; more perfect than the Greek, more copious than the Latin, and more exquisitely refined than either, yet bearing to both of them a stronger affinity, both in the roots of verbs and the forms of grammar, than could possibly have been produced by accident; so strong indeed, that no philologer could examine them all three, without believing them to have sprung from some common source, which, perhaps, no longer exists.“
Jones nebyl jen filologem, ale také šachovým historikem a básníkem. Byl zastáncem teorie o vzniku šachu v Indii a ve svých didaktických básních Advertisement to Caissa a Caissa, or the Game of Chess zpodobnil postavu dryády Caissy, která je dnes považována za múzu nebo bohyni šachu. Básně jsou napsány podle latinské básně Scacchia, Ludus z roku 1527 o vynalezení šachů olympskými bohy od italského básníka a pozdějšího biskupa z Alby Marca Hieronyma Vidy, ve které se píše, že šachy byly vynalezeny proto, aby jejich předvedení pomohlo nešťastně zamilovanému bohovi Marsovi získat dryádinu přízeň.


Kemetista

Kemetista je označení člena některé z kemetistické organizace nebo vůbec současného člověka vyznávajícího obnovené egyptské náboženství, nazývané též jako kemetismus.
Slovo kemetista je odvozeno ze slova kemetismus, které je obecným pojmem používaným pro tento rekonstrukcionistický směr odkazující se na starověký Egypt, ačkoliv ne všechny organizace, které lze označit za kemetistické, se s tímto pojmem ztotožňují.
Samotné slovo kemetismus je poměrně mladé, mladší než náboženství, které pojmenovává: vzniklo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Vychází z jednoho z původních starověkých označení Egypta užívaného jeho obyvateli – Kemet, v překladu z egyptštiny „Černá“, které je odvozené z černé barvy úrodného bahna přinášeného Nilem při každoročních záplavách.
Definice toho, kdo je a kdo není kemetistou, není pevně vymezená. Za kemetistu se považuje obecně ten, kdo je členem kemetistické organizace. Ovšem ne všechny organizace, které za takové mohou být považované, se tak samy označují. Dále tu jsou tací, kteří byť jsou kemetistického vyznání, tak nejsou členy žádné takové organizace či sdružení. Dokonce možná někteří se neztotožňují z pojmem kemetismus či dokonce se může stát, že jej neznají.


Tim Curry

Timothy James Curry je britským hercem a zpěvákem. Světoznámým se stal svou rolí Doktora Franka N. Furtera ve zfilmovaném muzikálu The Rocky Horror Picture Show.
Tim Curry, syn metodistického kaplana, vystudoval drama a anglistiku v Cambridge a Birminghamu. Prvních úspěchů jako herec dosáhl 1968 v muzikálu Hair, poté vystupoval v Royal Shakespeare Company, Glasgow Civic Repertory Company, a poté v Royal Court Theatre v O’Brianem inscenovaném muzikálu The Rocky Horror Show. Tento musikál byl později zfilmován a stal se světově oblíbeným kultovním filmem.
Curry vystupoval později v dalších rolích, a také vydal celkem 4 alba.


Jinonice

Jinonice jsou čtvrť a katastrální území v Praze, nacházejí se v kopcovitém terénu na jihozápad od centra. Celé Jinonice patří do městského obvodu Praha 5, z toho většina katastrálního území patří k městské části Praha 5 a malá část území na západě pak k městské části Praha 13.
Jinonice jsou převážně vilová čtvrť. Právě kvůli kopcům, jako jsou nedaleká Vidoule a Děvín, tu nebyla a není vhodná plocha pro výstavbu velkého obytného celku. V roce 1922 byly Jinonice jako okrajová čtvrť připojeny ku Praze, dnes jsou spíše tranzitní částí města, slouží hlavně jako spojnice mezi Jihozápadním Městem a centrem Prahy.
V Jinonicích se nacházejí významné průmyslové podniky, vzniklé již za doby Rakouska-Uherska. Areál firmy Walter, v době socializmuMotorlet byl uveden do provozu "na zelené louce" v roce 1911. Další významnou firmou byla firma TRESORIA, jejíž trezory byly v 1. třetině 20. století světovou špičkou. Historie firmy a její další rozvoj skončily jejím znárodněním komunisty a začleněním areálu firmy do tehdejší firmy Motorlet.Budovy firmy jsou dodnes zachovány těsně u železničního přejezdu v sousedství bývalého areálu Waltrovky a jsou ukázkou kultivované průmyslové architektury počátku 20. století. Kolem roku 1960 byl na rozhraní Jinonic a Butovice vystavěn rozsáhlý areál nyní již zaniklé firmy ZPA Jinonice. Firma Walter se přestěhovala po roce 2000 kompletně do Letňan do areálu Letova, původní území závodu bylo kompletně asanováno a plně vyčleněno pro stavbu exluzivních bytových rezidencí. Firma ZPA zanikla krátce po převratu po roce 1990.
V důsledku polohy čtvrti mezi centrem a Jihozápadním Městem byla přes toto území vedena linka metra B a 26. října 1988 otevřena na provozním úseku III.B stanice Jinonice. Původní plány také počítaly s výstavbou nového depa metra v Jinonicích, které však nakonec postaveno nebylo. Do té doby zajišťovaly hromadnou dopravu pouze autobusy, mezi léty 1940 až 1969 trolejbusy. V roce 1940 sem byla ze Smíchova zřízena druhá trolejbusová linka v Praze s označením W. Trasu této linky zachovává v podstatě dnešní autobusová linka 137. Trolejbusová linka W se po 2. světové válce po jejím prodloužení na Václavské náměstí stala základem celopražské trolejbusové sítě.
Historickou hlavní ulicí pro celou čtvrť byla dnešní ulice Butovická, nyní jí necitlivě přeťala nová hlavní dálniční ulice Radlická vedoucí do Radlic a do Smíchova. Jinonice jsou také napojeny na železniční trať zvanou Pražský Semmering.
Ves Jinonice pod vrchem Vidoulí je jmenována roku 1088 v zakládací listině kolegiátní kapituly na Vyšehradě společně se vsí Butovice. Ve 14. století zde byla tvrz. Později zámeček, dvůr, pivovar, cihelna. Na tehdejším zámku svého času působil jako vychovatel básník a lingvista Antonín Jaroslav Puchmajer.


Robert Schuman

Dr. jur. Robert Schuman byl francouzský politik lucembursko-lotrinského původu. V letech 1947–48 byl ministerským předsedou, 1958–60 prezident Evropského parlamentu; jako ministr zahraničí se význačně podílel na vytvoření Montánní unie, spolu s Jeanem Monnetem je považován za zakladatele Evropské unie.
Schumanovo jméno je jako jméno málokterého jiného politika spojeno s Evropou, s jejím poválečným uspořádáním a s vytvořením dnešní Evropské unie. Svou dráhu evropského politika začíná Schuman 1948, kdy se stal ministrem zahraničí v celkem osmi vládách. Již v této době začíná koncipovat příští vzhled Evropy, později se jeho snahám říká Schumanův plán.
Z 9. května 1950 pochází jeho historické Vyhlášení o novém uspořádání Evropy, počínající vznikem Montánní unie, která vyústí do vzniku Evropské federace. Montánní unie samotná byla v Paříži 18. dubna 1951 založena, Schumanovy plány na evropské společenství však ve Francii nenalezly podpory, a tak se Schuman v roce 1952 vzdal svého úřadu.
1953 vstoupila v platnost evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, na které se Schuman významně podílel. Schuman pak podnikl mnoho cest po Evropě a zasazoval se o uskutečnění své myšlenky sjednocené Evropy. Zadostiučinění se dočkal roku 1957 přijetím Římských smluv; o rok později byl zvolen prvním prezidentem Evropského parlamentu, v témže roce mu byla udělena Karlova cena města Cáchy.
Robert Schuman byl též horlivým zastáncem porozumění mezi Německem a Francií.


Danica Jurčová

V roce 1998 absolvovala studium herectví na VŠMU v Bratislavě. V Slovenském Národním divadle hostovala ve hrách Ako sa vám páčí, Višňový sad, Veselé windsorské paničky, Lorenzaccio. V Divadle Astorka Korzo 90 hrála v Meštiakoch, na Novej scéně ve hrách 8 žen a Všetko sa to posralo. Hrála v televizních filmech Blúznenie srdca a rozumu, Návraty z neskutočna, V zajatí lásky, Najvyšší lásky, Rozum nadovšetko, Vyvraždění rodiny Greenů a v seriálech Horská služba, O ztracené lásce. V současnosti působí v převážně v České republice).


Similaun

Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube.
Prvovýstup na vrchol Similaunu podnikli v roce 1834 Theodor Kaserer a Josef Raffeiner. Kousek od chaty Similaunhütte, která je výchozím bodem pro výstup na Similaun, se nachází kousek pod sedlem Hauslabjoch v sedle Tisenjoch ve výšce 3210 m.n.m. místo, kde byla v roce 1991 nalezena v ledu mumie člověka z doby bronzové pojmenovaná Ötzi.
Obě výstupové varianty jsou pravými vysokohorskými cestami se všemi nástrahami, co vysokohorská turistika obnáší: přechod ledovce, exponovaný skalní terén, velké převýšení. Proto jsou základními předpoklady pro výstup jistá chůze, odolnost závratím, zkušenosti s pohybem po ledovci a záchrana z ledovcových trhlin, příslušné vybavení a samozřejmě dobrá fyzická kondice.


Anatomie rostlin

Anatomie rostlin čili fytotomie je podobor botaniky a anatomie, zabývající se vnitřní stavbou těl rostlin. Do jisté míry se překrývá s morfologií rostlin, která se zajímá o jejich vnější stavbou. Porovnávají je mezi jednotlivými druhy, zařazují je do odlišných kategorií a studují též jejich funkci a evoluční vztahy.
Mnozí zástupci rostlin jsou po celí život jednobuněční, případně sice jsou mnohobuněční, ale nevytváří rozlišené tělo v pravém slova smyslu. Tělo těchto rostlin se označuje jako stélka – ta tedy může být buď jednobuněčná, nebo vláknitá či dokonce různým způsobem větvená.
Pletivná stélka je pokročilý typ, který se z rostlin vyskytuje například u některých ruduch a parožnatek. Jeho buňky se dělí ve dvou či třech rovinách a je na nich velmi často možné rozeznat orgány, které připomínají list, kořen a stonek. Stélka podobného typu a s podobnou terminologií se koneckonců vyskytuje i u zástupců mechorostů.
Mezi vegetativní orgány patří patří ty, které rostlině slouží primárně k jejímu vlastnímu růstu, nikoliv k pohlavnímu rozmnožování:
Generativní orgány rostliny jsou orgány rostlin s generativní funkcí, tedy ty, které rostlině slouží k pohlavnímu rozmnožování, obecně pro vznik příští generace rostlin.


Roman Havelka

Roman Havelka pochází z síťařské rodiny z Jemnice. V osmi letech se s rodiči a sourozenci odstěhoval do Jihlavy. Tady navštěvoval německou měšťanku a našel zde prvního velkého příznivce svého talentu – učitele J. Haklera. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Stanislava Suchardy a Felixe Jeneweina, později přešel na Akademii výtvarných umění v Praze k Juliu Mařákovi a Antonínu Slavíčkovi, aby absolvoval u Rudolfa z Ottenfeldu. Studia dovršil pobytem v Drážďanech a Mnichově. Na stipendijních cestách poznal Itálii, Bosnu a Hercegovinu.
Již jako studentovi mu učarovaly krajiny Podyjí, jejichž kouzlo mu pomohl objevit starší a již velmi uznávaný kolega F.B. Zvěřina. On zase o mnoho let později pomohl nalézt cestu k umění Janu Jůzovi. Vystavovat začal od roku 1900 a sklízel mimořádné úspěchy, když hned v roce následujícím obdržel Hlávkovo stipendium. Dokázal vidět a spodobnit přírodu, tak že přesně vystihovala náladu krajiny. Vycházel z krajinářství Julia Mařáka. Jako malíř se věnoval i organizátorské spolkové práci a od roku 1923 byl předsedou Sdružení výtvarných umělců moravských, jejichž čestným předsedou byl až do své smrti.
Vystavoval i v zahraničí, např. ve Vídni, Londýně, Berlíně. Díky výborně zvládnuté kresbě patřil i k významným ilustrátorům, například se podílel na ilustrování díla Augusta Sedláčka Hrady a zámky české.
Roman Havelka zemřel na své poslední návštěvě Podyjí na zápal plic 20. června 1950 ve Znojmě. Jeho dílo bylo prezentováno na sedmi desítkách výstav a čítá přes tři tisíce obrazů. Úctu k umělci vyjadřují i názvy ulic například v Jihlavě a ve Znojmě.


Unreal 2

Slovo Unreal je v herní branži pojem. Začalo to v roce 1998, kdy se objevil Unreal. Po něm následoval Unreal Tournament a to v roce 1999, a v říjnu 2002 vyšel Unreal Tournament 2003. V roce 2003 se po 5-ti letech vrátil klasický singleplayer v Unrealu 2.
Hra se proti Unrealu 1 změnila už proto, že nastala změna prostředí, a také je to poznat ve zbraních. Není tu ani Flack Cannon, Minigun nebo ASMD, ale zbraně bližší těm současným pozemským. Děj hry je zasazen do budoucnosti. Jste bývalý mariňák John Dalton a po odchodu ze základny Avalon se ocitáte na palubě vesmírné lodi společnosti TCA-na Atlantisu. Vaším úkolem je posbírat 7 artefaktů, ze kterých vznikne super zbraň. Atlantis bude vaší hlavní útočiště po dobu hry, a právě odtud budete většinu misí začínat a tady bude probíhat briefing. S vámi jsou na Atlantisu ještě 3 charaktery, a to pilot Ne'Ban , mechanik Isaak a Aida, která působí jako operátorka, a také je to ona, kdo vám většinou bude vysvětlovat cíl mise atd. Na lodi se můžete pohybovat jak je vám libo, například se podívat do kabin posádky. Ve vaší kabině jsou vystaveny obrázky ze všech misí, kterých jste se dosud zúčastnili. V průběhu hry také zjišťujete poměry mezi posádkou, třeba proč Isaak nemá rád Aidu atd.
Misí je 23, pokud počítáme jako mise i chvilky, kdy jste na Atlantisu před klasickou misí. Jednotlivé úrovně jsou provedeny opravdu precizně. Budete bojovat jak ve vojenských komplexech, tak v podzemních jeskyních a dalších prostředích. Nebudete tedy bojovat pouze proti cizákům jako Skaarjové nebo Drakkové a další, ale také proti vojákům. Též budou vašimi soupeři automatické raketomety a podobně. Všechny mise jsou výborně ozvučeny, výkřiky, zvuky zbraní ... stejně tak dabing jednotlivých charakterů je velmi dobrý. Co se týče grafiky, v tehdejší době neměla moc konkurence, a nároky na hardware byly vyšší, dnes je to již téměř podprůměr. Detaily zbraní a charakterů opravdu vypadají dobře. Mise jsou provedeny klasicky. Mačkáte knoflíky, sbírate náboje a lékarny, brnění, samozřejmě nesmí chybět střílení, a velmi napínavé jsou napřiklad obranné práce a provádíte mnoho dalších akcí. Velmi solidním dojmem působila scéna, když jste na Avalonu nahoře, ale nejede výtah a tudíž ho někdo musí spravit, takže přiběhne opravář a vy ho musíte krýt sniperkou proti útočíčím Skaarjům, prostě paráda. A samozřejmě nechybí věc, kterou má pouze Unreal a UT, a to známý dodge.
Tím se dostáváme také ke zbraním, takže jaký arzenál tedy budete mít? Od začátku disponujete disperzivní pistoli, assault riflí , gránatometem. Později ukořístíte další zbraně a to tyto: brokovnice, raketomet, plamenomet, pistole od Aidy, sniperku, elektrickou pušku, laserovou pušku, biozbraň, takkru - létající a střílející kouli, a nakonec artefaktovou zbraň, při které zásah, znamená smrt. V některých misích budete bránit třeba vědce, jak už jsem se zmiňoval dříve, a budete přitom použivat vojáky, kterým budete dávat různé rozkazy, a tady získáte zbraně jako automatický kulomet či raketomet, nebo laserový plot .
Načítání levelů by mohlo být kratší, ale to je jen detail, který lehce překousnete. Větším minusem je nízká životnost, takže doporučuji hrát na nejtežší obtížnost. Z hlediska atmosféry je to však hra hodná největší klasiky. Grafika, hudba, hratelnost nasazují opravdu vysokou laťku, takže U2 je velmi kvalitním titulem.


David Hykes

David Hykes je americký zpěvák nejvíce známý jako jeden z prvních průkopníků alikvotního zpěvu v Evropě. Kromě něho jsou pro rozvoj této techniky na Západě důležití ještě zejména Karlheinz Stockhausen a Michael Vetter. David Hykes svou kariéru zahájil jako experimentální filmař. V roce 1974 objevil svět alikvotních tónů, když v jednom svém filmu použil přístroj k akustickému rozložení lidského hlasu.
Od té doby se začal věnovat alikvotnímu zpěvu a starým technikám a zpěvním tradicím všeobecně. Největší pozornost věnoval tradičním formám alikvotního zpěvu z Tuvy-Khoomei, Mongolska a Tibetu. Kromě toho byl také ovlivněn gregoriánským chorálem a některými moderními evropskými huebními skladateli. V roce 1975 založil v New Yorku Harmonic Choir, který se později stal jedním z nejvlivnějších těles v oblasti alikvotního zpěvu. V roce 1987 přesídlil do Francie na základě oficiálního pozvání od francouzského ministerstva kultury. Od té doby žije střídavě v Paříži a New Yorku.
Ve své hudbě zúročuje všechny své zkušenosti a ačkoliv silně čerpá ze všech zmíněných tradičních zdrojů, vytváří hudbu, kterou mnozí označují jako novou podobu alikvotního zpěvu. Sám David Hykes vytvořil pro svou hudbu i nový název - harmonický zpěv. Jeho přístup k alikvotnímu zpěvu je hodně spojen a spojován s mystikou, především s učením G. I. Gurdjieffa a také s filozofií hnutí New Age, ačkoliv toto druhé spojení sám Hykes odmítá. David Hykes se podílel také na hudbě k několika filmům, z nichž mezi nejznámější nejspíš patří Společnost mrtvých básníků a Baraka.


Šulc

Šulc je české varianta německého příjmení Schulz, existuje více jeho významných nositelů:


Junkers F 13

Junkers F 13 bylo německé dopravní letadlo, které poprvé vzlétlo 25. června 1919. Bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující. Mělo velmi pokročilý design. Výroba Junkersů F 13 byla zastavena v roce 1932. Bylo vyrobeno kolem 60 různých variant. Letoun byl používán mnoha aeroliniemi po celém světě.


Haploskupina R1a

Haploskupina R1a je haploskupina chromozómu Y lidské DNA, která je charakterizována genetickým markerem M17.
Haploskupiny R1a a R1a1 se vyčlenily z haploskupiny R1 pravděpodobně na území Jižní nebo Západní Asie. Jejich rozšíření je spojováno s mohylovou kulturou, která osídlila Evropu po ústupu ledovce. Tato kultura byla šiřitelem indoevropských jazyků, dále je známá domestikací koně. V novodobé historii se haploskupiny R1a a R1a1 šířily s migrací Slovanů.
Haploskupina R1a1 se vyskytuje východně od České republiky až k pohoří Altaj a dále jižním směrem napříč celou centrální Asií. Haploskupina vznikla zhruba před 10 000 až 15 000 lety v oblasti jižního Ruska nebo Ukrajiny. Některé studie kladou její vznik do období před 13 000 až 7 600 lety a to do oblasti údolí řek Dněpr a Don. Spojují ji s Ahrensburgskou kulturou. Jednalo se o lovce sobů, kteří se zhruba před 12 000 lety přesunuli z údolí Dněpru do Skandinávie.
Prvními nositeli haploskupiny R1a byli lidé obývající v době ledové útočiště na území Ukrajiny. Nomádský životní styl rozšířil tyto geny do eurasijských stepí. Současné teorie spojují tyto geny s šiřiteli protoindoevropského jazyka a mohylovou kulturou, díky nimž se geny rozšířily dále do Asie a většiny Evropy. Nízký výskyt v Západní Evropě svědčí o přítomnosti nějaké dosud neobjasněné bariéry, která zamezila jejímu dalšímu šíření na západ.
Vyšší výskyt haploskupiny R1a1 u Slovanů Východní a Střední Evropy naznačuje, že vznikla mezi jejich předky.
== Rozšíření == Na území Evropy se haploskupina R1a1 vyskytuje nejčastěji ve Střední a Východní Evropě – v Polsku a Maďarsku, na Ukrajině, v Rusku. V případě Maďarska se studie různí – od zmiňovaných 60 % až po pouhých 20 %. Relativně vysoké hodnoty byly zjištěny u Lužických Srbů ve východním Německu a u Srbů ve Skandinávii. Na Ukrajině byla zaznamenána nejvyšší diverzita haplotypů a tudíž je tato oblast považována za místo vzniku této haploskupiny. Vysoká diverzita haplotypů byla dále zaznamenána na severu Polska a překvapivě také na Balkáně v Makedonii.
Rozšíření haploskupiny R1a na území Evropy lze přičíst třem hlavním faktorům: rekolonizaci Evropy po ústupu ledovce z ukrajinského útočiště, migraci ze severních stepí před 5 000 až 3 000 lety a masivní slovanské migraci v 5.–7. století n. l.
V Asii je haploskupina R1a1 nejvíce zastoupena mezi Iškašimy, Tádžiky a Kyrgyzy. Za těmito hodnotami je patrně genetický drift, protože diverzita jejich haplotypů je relativně nízká, navíc se jedná o etnika charakteristická malým počtem lidí žijících v omezeném prostoru údolí hor. Pokud by se velikost jejich populace zmenšila, mohlo by se stát, že nositeli R1a1 budou buď všichni, nebo nikdo.
V Indii bylo rozšíření haploskupiny R1a1 spojováno s indo-árijskou migrací z centrální Asie, další studie však odhalily, že na území Indie byla tato haploskupina přítomna mnohem dříve.
V oblasti Jihovýchodní a Východní Asie se haploskupina R1* téměř nevyskytuje.
Haploskupina R1a je příbuzná s haploskupinou R1b, která dominuje v Západní Evropě, a vzdáleně příbuzná s haploskupinou R2.
Bryan Sykes ve své knize Krev ostrovů použil pro praotce haploskupiny R1a jméno Sigurd.


Richard Mihula

Doc. Richard Mihula byl divadelní režisér. Absolvoval JAMU v Brně, potom byl režisérem divadla v Hradci Králové a později režisérem Městských divadel pražských. Když se vrátil do Brna, působil tam jako docent JAMU, jako vedoucí katedry muzikálu. Mimo kulturu byl pedagogem.


Židé v Maďarsku

Židé v Maďarsku jsou významnou evropskou židovskou komunitou. Maďarsko je v současné Evropě výjimečné tím, že má stále poměrně početnou židovskou populaci i rušný židovský život. V současné době je židovská populace v Maďarsku největší ve středo-východní Evropě a čítá zhruba 49 000 obyvatel.
V r. 1930 bylo v Maďarsku více než 5% obyvatelstva židovského vyznání. V Budapešti byl podíl Židů mnohem větší: jednalo se o pětinu obyvatelstva. Dnes je Budapešť jedním z mála měst v Evropě, která se mohou pochlubit velkým počtem činných synagog, několika rabíny, kantory, židovskými řezníky i svým vlastním rabínským seminářem. V Budapešti stojí největší synagoga v Evropě – Velká synagoga – která je zároveň čtvrtou největší synagogou na světě. V hlavním městě jsou tři židovské školy a také jedna střední škola – Gymnázium Anny Frank. V Budapešti dvakrát měsíčně vychází noviny a jednou měsíčně časopis zaměřující se na současné události týkající se místního židovstva. V hlavním městě se nachází 10 košer řeznictví, košer pekařství a restaurace. Maďarsko dále exportuje macesy, košer víno a košer maso. Jedním z hlavních problémů je zde asimilace. V 90. letech byl stále problémem antisemitismus a radikální nacionalistická uskupení. V letech 1992 a 1993 proběhly rasově motivované útoky na Židy, Romy a studenty ze zahraničí.
Zdroje dat: rok 1933, rok 1950, rok 1965, rok 1980, rok 2002, rok 2005


ČD 50 54 88-41 WR

Vozy ČD 50 54 88-41 WR, resp.WR, jsou řadou osobních vozů z vozového parku ČD. Všechny tyto vozy vyrobil VEB Wagonbau Bautzen.
Jsou to neklimatizované vozy s max.rychlostí 140 km/h. Polovina je jídelní, polovina je na kuchyňské účely. Vůz má 48 míst a podvozek Görlitz VK. Nátěr je přes okna červený a zbytek je bílý.


Edgar Julius Jung

Edgar Julius Jung se narodil v německém Ludwigshafenu. Jung byl právník a vůdce konzervativně revolučního hnutí, které stálo v opozici nejen vůči Výmarské republice, jejíž parlamentní systém považovalo za úpadkový a vnucený zvnějšku, ale také vůči masovému nacistickému hnutí.
Na začátku 1. světové války vstoupil Jung dobrovolně do císařské armády a získal hodnost poručíka. V roce 1925 si otevřel advokátní kancelář v Mnichově a svůj politický aktivismus poněkud utlumil.
Jung, podobně jako Carl Schmitt, při pohledu na nestabilitu Výmarské republiky věřil, že pád liberálního parlamentarismu je nevyhnutelný. Jung dokládal, že Německo stojí dlouhodobě na hraně revolučního otřesu s velmi reálnou vidinou rudé revoluce podporované Sovětským svazem, nebo vítězstvím revoluce hnědé, nacistické.
V roce 1934 byl Jung autorem projevu předneseném vicekancléřem Franzem von Papenem v Marburgu. Tento projev vyjádřil kritiku konzervativního establishmentu vůči násilí národního socialismu. Jung byl zatčen v průběhu Noci dlouhých nožů. Krátce po svém zatčení byl 1. července v koncentračním táboře Sachsenhausen zavražděn.


Ruslan a Ludmila

Ruslan a Ludmila je pohádková poema ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina. Dílo patří do raného období Puškinovy tvorby, ve kterém vyzkoušel téměř všechny žánry soudobé poezie. Nese proto v sobě ještě mnoho preromantických rysů, souvisejících především se vzrůstajícím zájmem o lidovou poezii, neboť podkladem pro poemu byl pečlivě sebraný ruský folklórní materiál, což vzbudilo ve své době velký ohlas. Verše poemy mají v sobě mnoho humoru, neboť Puškin zbásnil osudy svého bohatýra a jeho soků s velkou dávkou ironie
Poema se odehrává v bájné době ruských bohatýrů za vlády velikého kyjevského knížete Vladimíra I. zvaného Jasné slunéčko. Ten vdává svou nejmladší dceru Ludmilu za bohatýra Ruslana. Ludmila je však ze svatební hostiny unesena čarodějem Černomorem, zrůdným trpaslíkem, jehož moc a kouzlo je ukryto v mohutném vousu. Ruslan a tři dříve odmítnutí Ludmilini nápadnící, voják Rogdaj, křikloun Farlaf a mladý chazarský chán Ratmir, vyrážejí Ludmilu hledat, protože kníže jí slíbil dát za ženu tomu, kdo jí zachrání.
Ruslan na své cestě potká moudrého starce Fina, který je mu nápomocen radou. Rogdaj chce Ruslana zabít, ale je Ruslanem poražen a zahyne. Ratmir dojede večer k zámku, kde dlí dvanáct krasavic. Ty jej okouzlí tak, že na Ludmilu zapommene. Farlaf se potká se zlou čarodějkou Nainou, která se chce Finovi pomstít za to, že jí kdysi odmítl. Poradí proto Farlafovi, aby jel domů, že Ruslana zahubí a Lumilu mu přivede. Ruslan prožívá další dobrodružství a po vítězném boji s obrovskou nadlidskou hlavou, která patřila Černomorovu bratru, získá meč, který jediný dokáže přeseknout Černomorův vous.
Černomor chce mezitím získat přízeň Ludmily dary nevídané krásy a neslýchané ceny, avšak Ludmila zůstává Ruslanovi věrná. Tu přijíždí Ruslan a v souboji nad čarodějníkem zvítězí, neboť jej přeseknutím jeho vousu zbaví moci. Nemůže však probudit Ludmilu, kterou předtím Černomor uspal kouzelným spánkem. Fin mu radí, aby ji probudil až v Kyjevě.
Farlafovi se zjeví Najna a vydá se s ním vstříc Ruslanovi. Využjí jeho spánku, Ludmilu unesou do Kyjeva a Farlaf Ruslana třikrát bodne do hrudi. Fin jej ale pomocí mrtvé a živé vody zachrání a daruje mu prsten, kterým Ludmilu probudí.
V Kyjevě se kníže Vladimír raduje, že je Ludmila zachráněna, ale Farlaf jí probudit nedokáže. Tu knížectví přepadnou Pečeněhové. Objeví se ale Ruslan, všechny pobije a Ludmilu prstenem probudí. Farlaf se ke všemu přizná a kníže Vladimír mu z radosti nad uzdravením Ludmily odpustí.
Podle poemy složil roku 1842 ruský skladatel Michail Ivanovič Glinka stejnojmennou operu.


Daniel Seiter

Byl žákem Johanna Karla Lotha v Benátkách, pak se přestěhoval do Říma, aby pracoval v ateliéru Carlo Maratta. Cestoval do Turína, kde pomáhal zdobit fresky v kupoli kaple v Ospedale Maggiore. Také maloval v Brunšviku a Drážďanech.


Zalaegerszeg

Zalaegerszeg je město v Maďarsku, hlavní město župy Zala v západní části Maďarska. Město leží na řece Zala. Žije v něm 62 158 obyvatel a má rozlohu 99.98 km2.
První zmínka o městě je z roku 1247 pod jménem Egerscug a v roce 1293 Egerszeg. Ve 14. století byl Egerszeg největší město oblasti. Mezi roky 1368 a 1389 to bylo královské město. V roce 1381 byl ve městě postaven kamenný kostel. Ve 30. letech 16. století se vývoj města zpomalil, jelikož byl napadám sousedními národy. Od roku 1568 bylo město opevněno a byl postaven hrad.
Egerszeg, ačkoli byl na okraji župy, se v 18. století stal jejím hlavním městem. V roce 1870 ztratilo město městský status a stalo se vesnicí, to snižovalo městu prestiž. 31. května 1885 se stal Zalaegerszeg městem. V roce 1887 byla k městu připojena vesnice Oly. V roce 1895 bylo postavěno několik nových budov, včetně nové střední školy, radnice, hotelu, mateřské školy a cihlové továrny. Město se dostalo do dluhů a starosta Károly Kovács musel odstoupit. Jeho nástupce, Lajos Botfy snižoval dluh a mohl pokračovat ve vývoji města.
Dvacátá léta přinesla prosperitu znovu; nové budovy zahrnovaly novou poštu, železniční stanice, policejní komisařství. Nejvýznamnější ztráta ve druhé světové válce byla deportace 1221 židovských občanů města do Auschwitz. Město bylo osvobozeno od nacistů rudou armádou 28. března 1945. Ve volbách v roce 1949 zvítězila místní komunistická strana. Padesátá léta přinesla důležité změny. Zalaegerszeg dostal více průmyslový profil. Železniční linka byla rozšířena. Množství pracovníků dojížděla z nedalekých vesnic.
V šedesátých a sedmdesátých létech město zažilo demografickou explozi. Byly postaveny nové byty a k městu se připojily některé přilehlé obce. Devadesátá léta znamenala dynamický vývoj do města.


Barbora

Barbora je ženské křestní jméno. Podle českého kalendáře má svátek 4. prosince.
Znamená, že ženě nosící toto jméno není nic „recht“ a pořád jenom „brblá a breptá“. Je ženskou variantu řeckého slova barbaros = vousáč, což se mělo odvozený význam „cizinec“ = ne-Řek a tedy ten, kdo nesdílí řeckou kulturu. Dnes toto slovo má nádech silně pejorativní = „barbar“.
Formy Barunka a Barča jsou podobné formám jména Veronika - Verunka a Verča.
Za variantu jména Barbora je někdy považováno i jméno Babeta.
V českých zemích chodily večer před svátkem sv. Barbory dívky bíle oděné. Lokálně buď pouze mlčky nebo pronášely říkání nebo i zpívaly písně. Přitom nadělovaly drobné dárky dětem. Zvyk zanikal již před 1. světovou válkou, ve zbytcích se dochoval dodnes, tak např. na Žďársku.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +6,2%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.
V lednu 2006 se podle údajů ČSÚ jednalo o 13. nejčastější ženské jméno mezi novorozenci.
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +4,6%, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.


Trambus

Trambus je označení karosérie, kde řidič sedí nad nebo před předními koly. Název vznikl pravděpodobně ze spojení slov tram a bus, protože u těchto vozidel se tato karosérie objevila nejdříve. V angličtině se trambus nazývá věcně „cab over engine“, čili „kabina nad motorem“. Do motoru se u trambusu přistupuje buď poklopem přímo v kabině mezi sedadly nebo odklopením celé kabiny dopředu.
Nevýhodou trambusu je nižší bezpečnost posádky, která sedí zcela vepředu, naprosto nechráněná jakoukoliv deformační zónou. Trambusová karosérie se používá u některých dodávek, mnoha nákladních aut, a většiny autobusů.
Opakem trambusu je kapotová karosérie, hovorově „kabina s čumákem“. Anglicky výstižně „cab behind engine“ = „kabina za motorem“.
V češtině se slovo „trambus“ zpravidla používá pro konkrétní model – nákladní automobil Škoda 706 RT.
Dalšími příklady trambusové karosérie jsou Škoda 1203, Tatra 815 a první tři generace VW Transporteru, Hyundai H100 nebo Mazda E.
V polštině slovo „trambus“ označuje autobus, který má vypadat jako tramvaj.


Mor skotu

Mor skotu je akutní, vysoce nakažlivé virové onemocnění skotu, případně dalších zástupců z čeledí turovitých, jelenovitých a prasatovitých. Původcem je RNA virus z čeledi Paramyxoviridae. Mortalita je vysoká a může dosahovat až 100 %. V prvních fázích nemoci se objevuje horečka, malátnost, nechutenství, výtok z nosu a očí. V další fázi se na zarudlých, překrvených sliznicích objevují krváceniny, eroze až nekrózy. V iniciální fázi nemoci bývá vodnatý průjem s příměsí krve a fibrinu. V současné době se vyskytuje pouze v Africe.


Super six

Super six byl turnaj, ve kterém se utkávali mistři šesti nejlepších hokejových lig v Evropě. Byl pořádán IIHF a všechny jeho ročníky se odehrály v Rusku v Sankt Petersburgu. Vznikl v roce 2005 jako následovník Evropské hokejové ligy a jeho poslední ročník se odehrál v roce 2008. Od ročníku 2008-09 byl nahrazen Hokejovou ligou mistrů.
Mistři šesti nejlepších hokejových lig v Evropě byli rozlosováni do dvou skupin po třech týmech, které se utkaly ve skupině každý s každým. Skupiny byly, od roku 2006, pojmenovány po legendárních hokejistech Ivanu Hlinkovi a Alexandru Ragulinovi. Vítězové obou skupin se následně utkali o celkové prvenství ve finále.


Darth Nihilus

Darth Nihilus,Pán Hladu, byl Temný Pán ze Sithu v době po Jedijské Občanské Válce. Zvolil si nosit červeno-bílou masku a preferoval nosit dlouhou černou sithskou robu pokrývající celé jeho tělo. Byl to učeník Darth Trayi jeden z těch co přežili bitvu o Malachor V a jeden z třech vůdců Sithského Triumvirátu. Nihilus a Darth Sion nakonec vyhnali Trayu ze Sithského Triumvirátu a zbavili ji moci. Potom byl nástrojem pomáhajícím ve zničení Jedijského řádu a téměř ji vyhladil. Také přijal Visas Marr – Miraluku, kterou našel na zničeném světe Katarr. Byl poražený Jedi Vypovězenou v bitvě o Telos IV v 3951 BBY během bitvy o Citadela Station.
Téměř nic není známe o pravých začátcích Darth Nihiluse mimo faktu, že byl jeden z těch co přežili Mandalorianske války. Avšak jeho role ve válce je záhadou. Je pravděpodobné, že byl jedním z Jediů, kteří zradili Jediskou radu a následovali Revana do války. Bez ohledu kým byl, objevila ho Darth Traya jako na Sílu citlivého a po skončení válek ho začala trénovat jako Sitha na Trayuské Akademii na Malachoru V. Nesouhlasil se způsoby učení své mentorky, stejně jako další Trayin učedník Darth Sion. Spikli se a obrátili se proti svojí mistryni a vyhnali je ze Sithského řádu a zabavili ji moci. Nihilus se stal Temným pánem a spojil se s Darth Sionem a s jejich kombinovanou armádou Sith Assassinů a Sithhských Marauderů a nějaký čas po tom se spojili s jinými Sithskými lordy. Darth Nihilus, Darth Sion a jejich kombinované armády začali svoji stínovou válku proti pozůstalým Jediům aby je úplně vyhladili. Darth Nihilus zničil a zahubil celé světy ze své vlajkové lodi Ravager, aby nakrmil svojí nenasytnou touhu po moci. Nihilusova moc poutala všechno a všechny, kteří s ním přišli do kontaktu a stali se z nich otroci, bezmyšlenkoví sluhové jeho vůle. Pomalu vyčerpával Sílu z těchto kdysi žijících bytostí aby je zotročil. Když se pozůstalý Jediove přidali k střetnutí svolaného Atris na Katarru, Darth Nihilus byl ihned přilákaný k planetě aby utišil svůj hlad. Když se Ravager přiblížil k planetě Nihilus promluvil. Jeho slova zabila každou žijící věc na Katarru. Včetně Jediu a Miraluckého obyvatelstva. Avšak Nihilus přistál na povrchu Katarru a sebral posledního kdo přežil jako svého učeníka – Visas Marr Miraluckou ženu. Nihilus objevil, že s ní sdílí silné pouto a vzal ji na palubu své lodi. Když spala hlubokým spánkem vyřezal jí maso z míst kde měli být její oči. Po probuzení Visas Nihiluse konfrontovala. V tom momentu jí ukázal Galaxii jak ji vidí přes své smysly. Ale když to udělal ochromil její schopnost vidět skrz Sílu. Když on a Darth Sion dokončili válku proti Jediům, Darth Nihilus vytvořil alianci s Onderonskými povstalci vedenými Generálem Vakluem, bratrancem vládkyně Onderonu, královny Talie. Nihilus poskytl své legie temných Jediů a vojáků ve snaze zjistit zda se na planetě nenachází Jediove. Za nedlouho cítil velké výkyvy v Síle. Poslední žijící Jedi se stal jemu i jeho učednici Visas stal známý. Byla to Jedi, která byla znovu spojená se Sílou. Byla známa pouze jako Vypovězená. Visas byla vyslaná na průzkum a měla za úkol porazit Vypovězenou a vzít ji před Nihiluse, tak aby mohl pohltit její podstatu. Co Nihilus nerozpoznal bylo, že Vypovězená si vytvářela pouta kýmkoliv se střetla. Když Vypovězená porazila Visas zlomila její spojení s Nihilusem a Visas jí pak sloužila.
Nihilusovy plány na vylákání Jediů na Onderonu selhali, když Vypovězená zastavila tamější občanskou válku. Za nedlouho se Nihilus dozvěděl od Kapitána Tobina, že je mnoho Jediu na Telosu IV. Vypravil flotilu na planetu, ale chytil se do pasti. Uvědomil si, že byl zrazený Kraiou která lhala Tobinovi ve snaze nalákat Nihiluse do pasti. Po následné bitvě byla jeho loď napadnuta Mandalorianskymi bojovníky vedenými Mandalorem, který následoval Vypovězenou a Visas do soubojem se Sithským pánem na můstku Ravangeru. Spojení se Sílou Vypovězené bylo znovu přerušené – bylo v podstatě stejné jako Nihilusovo. Takže když se na ní pokusil nakrmit vyčerpal se a stal se zranitelným. Po krátkém ale brutálním boji, trojice Temného pána porazila a jeho masku sebrala Visas, aby se podívala na tvář toho kdo ji tolik zraňoval.
Někdy před bitvou o Telos IV vyrobil Darth Nihilus holokron, který nakonec padl do rukou Darth Krayta o tisíciletí později. V 137 ABY Krayt otevřel tento holokron společně s holohrony Darth Andeddua a Darth Banea na Korribanu. Žádal Nihilusovu radu na to jak zastavit Yuuzhan Vongské příšery konzumující jeho tělo. Jedinou odpovědí, kterou dostal od Nihiluse bylo konstatováni v nesrozumitelném Sithském jazyku, který se jeho druhové neobtěžovali přeložit.


Gaspard Gourgaud

Gourgaud byl synem hudebníka, člena dvorní kapely Ludvíka XVI.. Vzdělání nabyl v Polytechnicea poté v dělostřelecké škole v Chalons. Do armády vstoupil roku 1802 jako poručík 7. pluku artilerie. Roku 1803 pak přechází do 6. pluku jízdního dělostřelectva a účastnil se tažení roku 1805. Aktivně se podílel i na tažení 1806–1807 – bitvy u Jeny, Pultusku, Ostroleky, Friedlandtu. Roku 1808 převelen na Pyrenejský poloostrov a vyznamenal se u Zaragosy.
V tažení roku 1809 vynikl v bitvách u Abensbergu u Eckmühlu, u Asperna u Wagramu. Roku 1811 byl Gourgaud vyslán na průzkum do Gdaňska a po předložení jeho perfektní zprávy o cestě jej Napoleon jmenoval svým pobočníkem. V této funkci se pak Gourgaud účastnil ruské kampaně roku 1812 – raněn u Smolenska, bojoval u Borodina, vyznamenal se při přechodu Bereziny. Byl i účastníkem německého tažení roku 1813. V bitvě u Lipska se svou chladnokrevností opět vyznamenal. Následujícího roku v bitvě u Brienne zachránil císaři život, když oddíl kozáků proniknul až k císařské suitě a přední útočník zamířil píkou na císaře. Gourgaud jej přesným výstřelem z pistole zneškodnil.
Po Napoleonově abdikaci se podřídil Bourbonům, ale po návratu Napoleona z Elby se opět bez váhání k němu přidal. Byl jmenován generálním adjutantem. Prodělal po boku Napoleona tažení končící bitvou u Waterloo – během tažení povýšen do hodnosti brigádního generála a doprovázel Napoleona na ostrov Svatá Helena. Po třech letech však odjel zpět do Anglie, kde vydal publikaci ”La Campagne de 1815”, česky Tažení l815 –, která rozzuřila vévodu z Wellingtonu tak, že Gourgaud byl nucen opustit Velkou Británii a přesídlil do německého Cuxhafenu . Až roku 1821 mu byl povolen návrat do Francie.
Společně s Montholonem vydali obsáhlou publikaci "Mémoires pour servir a l'histoire de France sous Napoléon, écrits a Sainte Hélene sous la dictée de l'empereur heraus" – ”Paměti pro službu dějinám Napoleonské Francie, psané na Svaté Heleně za diktátu císařova”. Po červencové revoluci roku 1830 opět vstoupil do armády a stal se velitelem dělostřelectva pařížské posádky. Roku 1832 jej jmenoval král Ludvík Filip svým pobočníkem a roku 1835 jej povýšil do hodnosti generálporučíka. Nakonec byl jmenován členem komise pověřené organizací převozu Napoleonových ostatků do Francie a dalším rokem byl přijat do komory pairů. Po únorové revoluci roku 1848 byl postaven mimo službu, ale roku 1849 byl zvolen do Ústavodárného shromáždění.
Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Malantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932


Karosa C 934

Karosa C 934 je model linkového meziměstského autobusu, který vyráběla Karosa Vysoké Mýto v letech 1996 až 2001. Jedná se o nástupce typu C 734.
Vůz C 934 je základním a také nejrozšířenějším modelem typové řady 900. Je to dvounápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. Motor s mechanickou převodovkou jsou umístěny za zadní nápravou v prostoru zadního panelu. C 934 konstrukčně vychází z typu C 734, od něho se na první pohled odlišuje zaobleným přední čelem a poměrně mohutným čelem zadním. Sedačky pro cestující jsou rozmístěny 2+2 se střední uličkou, v zadní části autobusu jsou umístěny na vyvýšené podestě. Zavazadlový prostor, který se nachází pod podlahou mezi nápravami, má objem 3,5 m3. Vstup do vozu zajišťují dvoje dvoukřídlé výklopné dveře přibližně stejné šířky. První jsou umístěny před přední nápravou, druhé před nápravou zadní.
Od roku 1999 jsou tyto vozy vyráběny v inovované variantě označené C 934 E. Největší změnou oproti klasickým autobusům C 934 je snížení přední části podlahy o 100 mm a odlišné zamykání dveří vozu.
Prototyp vozu C 934 byl vyroben již v roce 1995, sériová výroba byla zahájena o rok později. V roce 1999 byl vůz mírně modifikován a pod označením C 934 E byl vyráběn do roku 2001.
Vozy C 934 jsou určeny především pro kratší meziměstské a regionální linky. Dopravní podniky tyto autobusy ve velkém počtu nenakupovaly. Velký počet vozů C 934 je u regionálních dopravců v provozu doposud.


Obvod obce s rozšířenou působností Hořovice

Správní obvod obce s rozšířenou působností Hořovice je jedním ze správních obvodů Středočeského kraje. Zaujímá severovýchodní polovinu okresu Beroun; zahrnuje města Hořovice, Hostomice a Žebrák a dalších 35 obcí. Rozsah správního obvodu se plně kryje se správním obvodem obce s pověřeným obecním úřadem Hořovice.


Jesse McCartney

Jesse A. McCartney je americký zpěvák a herec. Proslavil se jako člen chlapecké kapely Dream Street, potom z kapely odešel a dal se na sólovou dráhu, zůčastnil se natáčení amerického seriálu Kalifornské léto a natočil své první album - Beautiful Soul. Nejnovjější album, Right Where You Want Me, vyšlo 19. září 2006.
McCartney se narodil v New Yorku. Jeho prarodiče, Dick a Joyce Saberovi, jsou z Kalifornie. Jesse je skotského, irského a anglického původu a je křesťan. V roce 1998 se přestěhovali do Ardsley v New Yorku, kde Jesse vyrůstal a žil do roku 2004. Má bratra Timmothyho Glovera Marka McCartneyho a sestru Leu McCartney.
Ve dvanácti letech se Jesse přidal do chlapecké kapely Dream Street; tuto zkušenost ohodnotil jako dobré „odrazové místo“ pro svojí sólovou kariéru. S jejich debutovým albem získali zlaté ocenění. Skupina se později rozpadla a Jesse začal jezdit s Aaronem Carterem. Od šestnácti let pracoval s muzikanty Dillon Kondor, Peter Chema, Katie Spencer, Alex Russek, Karina LaGravines a Sharisse Francisc pod vedením Ginger McCartney a Sherry Goffin Kondor, producentkou jeho prvního alba Beautiful Soul.
McCartney vydal v roce 2003 jeho první desku s názem JMac. Album obsahovalo tři songy - „Beautiful Soul“, „ Don't You“ a Why don't „You Kiss Her?“. V roce 2004 zazpíval duet s Anne Hathawayovou „Don't Go Breaking My Heart“, který byl uveden pro Ella Enchanted Soundtrack.
Jeho prvním debutovým albem se stal „Beautiful Soul“, na kterém pracoval dva roky; prodávat se začalo 28. září 2004. V České Republice se objevilo v létě příštího roku. Album obsahovalo 4 songy, které si Jesse sám napsal. Na AOL Music získalo 2 místo a dobře si vedl i videoklip „Beautiful Soul“ v MTV Total Request Live, v TOP 10 byl 5x volen, vrcholu dosáhl 4x.
Za album Beautiful Soul získal platinové ocenění, prodalo se ho více než 1,5 miliónů kusů.
Jesseho první sólový Tour, zvaný Beautiful Soul, začal 2. května 2005 v Crest Theatre v Sacramentu v Kalifornii. Po USA objezdil 56 zastávek, skončil 10. září v Madera District County Fair v Madera, Kalifornie.
Nejlepší koncert pro něj byl v New Jersey. Představil tam poprvé svůj nově složený band z Dory Lobel, Zane Carney, Andre De Santanna, Mitchell Yoshida, Karen Teperberg, Margeaux „JoJo“ Fernandez a Julii Dickens. Představení z 9. července v Paramount's Great America, Santa Clara, Kalifornie bylo natočeno jako jeho první hudební DVD, které vyšlo v listopadu 2005.
Jako první se objevil v televizním seriále „All My Children“. Byl nominován na cenu Daytime Emmy za Talentovaného mladého seriálovéno herce díky roli J. R. Chandlera. V roce 2004-2005 hrál Bradina Westerlyho v seriále Kalifornské léto, který se stal trhákem pro Warner Bros. Ten samý rok nafotil módní fotky pro Abercrombie & Fitch.
McCartney zazáří ve filmu Keith který uvidíme v roce 2007, dále tam bude hrát Margo Harshaman či Elisabeth Harnoisová. Jesse propůjčil svůj hlas postavě Roxas do americké počítačové hry Kingdom Hearts II a hlas Petra pro DVD Tinkerbell. Jeho hlas v originálním podání můžete slyšet dále ještě ve filech Horton nebo Alvin a chipmunkové.
Ve 12. zářijovém díle All My Children představil svůj nový song Right Where You Want Me.
Jesse McCartney rád sportuje, miluje např. baseball, bowling a surfing. Část zisku ze světové tour Beautiful Soul daroval na fondy pro živelné pohromy; namluvil rádijní reklamu pro kampaň „Děti pro Ameriku bez drog“, je spojenec Dětské výzkumné nemocnice St. Juda; zapojil se do SPACE charity, jejíž zakladatel je starý přítel jeho matky. Do léta roku 2007 chodil s Katie Cassidy.


Rossovo moře

Rossovo moře je nejjižnější částí Tichého oceánu. Jde o hluboký záliv při pobřeží Antarktidy, mezi 170 stupněm východní délky a 158 stupněm západní délky, 85 a 71 stupněm jižní šířky. Rozloha Rossova moře je přibližně 981 tisíc km2, průměrná hloubka 100 až 200 metrů, maximální hloubka je 3365 metrů.
Nachází se mezi Viktoriinou zemí na západě a Zemí Marie Byrdové na východě. Hranice moře jsou nejisté, protože do jeho jižní části z pevniny sestupují ledovce. V západní části se nachází Rossův ostrov, ve východní Rooseveltův ostrov.
Mořská proudění se tu pohybují ve směru hodinových ručiček v rozlehlém víru, a to u Rossovy bariéry v oblasti Východního příhonu směrem na západ a podél Viktoriiny země směrem na sever do Západního příhonu. Voda na povrchu má teplotu okolo -1,8 °C a v hloubce 300 metrů asi -2,1 °C.
V lednu až březnu je moře z velké části bez ledu, od listopadu do prosince částečně a od dubna do října téměř úpně pokryté ledem.
Jižní část pokrývá velký Rossův pobřežní led s rozlohou téměř 530 000 km2;, který je tvořen postupným posunem ledu z pohoří ve vnitrozemí Antarktidy. Ten je také největším šelfovým ledem Antarktidy. Tato ledová masa tvoří na konci tzv. Rossovu ledovou bariéru.
Dno je převážně pokryto kalovými a jemně písčitými sedimenty, u pobřeží a podél Rossovy ledové bariéry však převažuje hrubší písek a štěrk. U jižního pobřeží Viktoriiny země je dno skalnaté. Jedinou činnou sopkou je Mt. Erebus, ostatní sopky jsou neaktivní.
Moře je pojmenováno podle anglického cestovatele Jamese Rosse, který jej v roce 1841 prozkoumal na lodích HMS Erebus a HMS Terror. V důsledku poměrně slabé ledové pokrývky bylo moře východiskem několika expedic. USA vykonávají dlouholetý zejména meteorologický a oceánografický výzkum na Rooseveltově ostrově.
V Rossově moři se loví velryby. V březnu 2003 zde byl uloven kalmar Hamiltonův s velikostí pláště 2,5 metru a 22. února 2007 obří jedinec tohoto druhu o délce téměř 10 metrů a hmotnosti 495 kilogramů.


Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie

Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie byla politická organizace národněosbozeneckých sil, které získaly určité části okupovaného království Jugoslávie pod svou kontrolou v časech druhé světové války. AVNOJ bylo hlavní politickým vedením odporu proti okupaci v zemi. V jeho čele stály Titovy partyzánské síly.
Po kapitulaci královské armády 17. dubna 1941 byla Jugoslávie rozdělena mezi Německo, Itálii, Maďarsko a Bulharsko. Komunistická strana Jugoslávie, která patřila k tvrdým odpůrcům a kritikům tehdejšího režimu, se rozhodla založit ozbrojené křídlo, které by bojovalo proti okupantům. Rodící se partyzánské hnutí následně dokázala účinně koordinovat a vést.
26. listopadu 1942 uspořádali partyzánští vůdci Jugoslávie první setkání AVNOJe v Bihaći, ve městě v nejzápadnějším cípu Bosny a Hercegoviny. Zde se snažili nejen jednat o situaci v zemi, ale získat také i podporu v zahraničí - uznání že jsou jedinou politickou silou, která má právo jednat za národy Jugoslávie. Cílem tak bylo oslabit exilovou vládu i jiné skupiny v zemi. Proto také nebyli členy rady pouze komunisti, zastupeny byla i další názorové proudy. Titovi komunisté ale celé organizaci předsedali a jejich vliv byl zcela klíčový. Jednání delegátů diskutovalo o následujících klíčových bodech:
Jak rostl vliv partyzánských sil a význam AVNOJe v zahraničí, začaly být okupační síly na Balkáně znepokojeny. Němci se proto rozhodli s odporem skoncovat. Roku 1943 německá armáda zahájila ofenzívu, jejímž úkolem bylo získat zpět kontrolu nad ztracenými územími. Partyzáni očekávali, že kromě nacistů zaútočí také četnici pod vedením Dragoljuba Mihailoviće a proto napadli hlavně jeho jednotky. V březnu 1943 se podařilo německou armádu zastavit a získat kontrolu na územích ovládaných Četniky, tedy hlavně hornaté a dobře bránitelné oblasti - Hercegovinu a Černou Horu.
Mezitím v květnu Němci, Italové, Buhlaři a NDH provedli útok proti partyzánům v údolí řeky Sutjesky. Silám odporu se podařilo sevření prolomit a postupně ovládnout i území na břehu Jaderského moře, které doposud kontrolovali Italové. To umožnilo, aby mohla být partyzánům doručena pomoc od západních spojenců, kteří již nyní komunistické síly plně uznávaly.
Druhé zasedání protifašistické rady se konalo v Jajce, v období od 21. listopadu do 29. listopadu. Tito prohlásil AVNOJ vedoucím orgánem v zemi. Byly dále konkretizovány body poválečného zřízení země:
Sovětská strana, na kterou partyzáni spoléhali byla silně znepokojena skutečností, že se o tomto zasedání nedozvěděla. Západní spojenci rozhodnutí AVNOJe podpořili, neboť museli uznat skutečnost, že se jednalo o radu jediné organizace, která byla schopná proti fašistům aktivně bojovat. Navíc partyzáni získávali již delší dobu nejen morální, ale i materiální podporu ze strany západních spojenců.
V prosinci 1943 se Roosevelt, Churchill i Stalin dohodli na podpoře programu partyzánů. A to i přesto, že Velká Británie stále ještě sympatizovala s exilovou vládou v čele s králem.
Třetí zasedání AVNOJe se konalo již po porážce okupantů od 7. do 10. srpna 1945. AVNOJ se zde prohlásil za dočasné národní shromáždění účinné do doby, než bude svoláno Ústavodárné shromáždění. Původní delegáty této rady doplnili ještě poslanci zvolení ve volbách roku 1938, kteří nebyli kompromitováni kolaborací s okupanty. 11. listopadu 1945 se konaly volby do Ústavodárného shmromáždění. V nich kandidáti Národní fronty získali 96 % hlasů. Národní skupština následně vyhlásila 29. listopadu 1945 Federativní lidovou republiku Jugoslávii, jako federativní stát šesti rovnoprávných republik.


Jak divoký

Jak divoký je jedním ze zástupců pravých turů. Jedná se o mohutné zvíře, samec dorůstá přes 2 metry kohoutkové výšky a dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny. Samice je ani ne poloviční. Jak se vyznačuje mimořádně dlouhým trupem. Hrudník je tvořen čtrnácti páry žeber. Hlava je ozdobena mohutnými rohy, které jsou až metr dlouhé a u kořene mohou mít obvod až 50 cm. Srst je hnědočerná až černá, hustá, vlnitá a ve spodní části a končetinách prodloužená, splývající do výrazné hřívy.
Jak je velice plaché zvíře, které obývá stepi a polopouště severního Tibetu, a to až do výšky okolo 5000 metrů nad mořem. Ze smyslových orgánů se spoléhá především na velmi dobře vyvinutý čich, naopak zrak je jeho slabou stránkou.


Nosník

Nosník je nosná část nějakého technického díla, která je určena pro přenos sil. Obvykle se jedná o statický přenos silového působení jiných těles, spíše výjimečně se jedná o nějaký typ dynamického namáhání. S pojmem se nejčastěji setkáváme zejména ve stavebnictví a v architektuře u velkých staveb, v oblasti strojařství pak zejména u velkých strojích zařízení. Nosníkem může být v praxi třeba nosný sloup, příčná vzpěra, šikmá výztuha či horizontálně vetknutá konzola atd. apod. Zvlášním případem nosníku je také nosník na pružném podkladu, tj. nosník spojitě podložený po celé délce nebo části své délky na pružném podloží.


Josef Doležal

Po absolvování učitelského ústavu v Hradci Králové se soukromě učil sólovému zpěvu u profesora Figara v Hradci Králové a vedle toho se zabýval i hrou na housle. Hru na housle studoval u slavného houslového pedagoga profesora Jana Buchteleho. U něho také vykonal i státní zkoušku na Pražské konzervatoři. Ve dvacátých letech minulého století přijal místo učitele a později i ředitele hudební školy ve Vysokém Mýtě a současně působil i na Vysokomýtském gymnáziu. Ve Vysokém Mýtě se staral o kulturní život ve městě a řídil místní sbor Otakar. Jeho divadelní hra Pohádka o Honzovi byla provedena více než stokrát po celé republice a některé části byly provedeny i v rozhlase. Je autorem ještě několika dalších skladeb zejména pro zpěv a klavír, které se ve své době těšily značné oblibě.


Albert I. Belgický

Albert I., rodným jménem Albert Leopold Clément Marie Meinrad byl třetí belgický král. Ve své vlasti je především obdivován za svoji chrabrost při obraně belgické neutrality za první světové války. Mezi jeho koníčky patřilo horolezectví, které se mu stalo osudným.
Po smrti svého staršího bratra Balduina, který zemřel ve svých 22 letech bezdětný v roce 1891, se stal Albert třetím v pořadí na belgický trůn. Později, v roce 1905 po smrti svého otce Filipa, se Albert stal flanderským hrabětem a zároveň belgickým korunním princem. Konečně, v roce 1909 po smrti Albertova strýce a krále Leopolda, se stává Albert králem Belgičanů.
Na počátku první světové války se Německé císařství rozhodlo neuznat mezinárodní smlouvy o neutralitě Belgie a přejít přes ni na Francii. Proti tomu se však Albert ohradil výrokem „Belgie je národ, nikoli silnice,“ který řekl císaři Vilémovi II. a sám se postavil do čela belgické armády. Během německého útoku ztratil Albert velkou část Belgie, ale pomohl spojencům, aby mohli připravit na Německou invazi zastavit ji na Marně.
Albert se války účastnil po celé čtyři roky, kdy se mu zprvu v roce 1914 uhájit Antverpy, později vedl úspěšněji armádu do bitvy o Yser a na konci války dobyl Belgii zpět. Později, když se vrátil do Bruselu, byl vítán lidem jako národní hrdina.
Ve svém soukromém životě se choval Albert velmi pokrokově a sám sebe považoval pouze za obyčejného občana a sám také někdy vycházel do ulic. K jeho koníčkům patřily různé sportovní disciplíny, jako jízda na koni a horolezectví. K horolezectví se dostal ve svých třiceti letech, ale o to více si ho oblíbil. Po válce slezl několik náročných útesů ve Švýcarsku a Tyrolech. Až na domácí půdě, v jeho oblíbených skalách Marche les Dames ho dostihla smrt, když vystupoval na k místu La vieux bon Die, kde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo. Vzhledem k absenci svědků tragédie se vyrojilo několik teorií o tom, že král Albert byl zavražděn, avšak to se nezdá pravděpodobné.


Hertha BSC Berlin

Hřištěm klubu je tradiční berlínský Olympijský stadion. K tomu přispívá ještě skutečnost, že Hertha BSC je mužstvem hlavního města Německa. Přesto je nutno konstatovat, že tento klub dosud nehrál žádnou výraznou roli v nejvyšší soutěži Německa, v první Bundeslize.
K největším úspěchům v dějinách mužstva patří třetí místo v sezóně 1970, druhé pak roku 1975. V následujích letech zaznamenala Hertha méně úspěchů, v roce 1980 klub sestoupil do druhé ligy.
Roku 1997 se Hertha BSC vrací do první ligy. Následují spektakulární vítězství v sezóně 1999/2000 v Lize mistrů proti italskému AC Milán a anglické Chelsea FC, po kterých však následují opět průměrné výkony v bundeslize.


Lindos

Lindos, ??????, je vesnice v jihovýchodní části ostrova Rhodos, který patří do skupiny ostrovů nazývané Dodekanés neboli Dvanáctiostroví.
Lindos se turisticky proslavil díky středověké johanitské pevnosti a starověké akropoli s chrámem Athény Lindské, jež se tyčí nad vesnicí. Tato přirozená bašta byla postupně opevňována starověkými Řeky, Římany, Byzantinci, Johanity a osmanskými Turky. Proto jsou archeologické práce na zdejším nalezišti velmi náročné a nálezy se obtížně interpretují.
Hlavní město ostrova Rhodos je odtud vzdáleno asi 50 km. Lindos má kolem 800 stálých obyvatel, je chráněnou kulturní památkou a může se „pyšnit" i nejvyššími naměřenými teplotami na ostrově.
Lindos založili Dórové vedení králem Tlepolemem, kteří se na ostrově vylodili někdy v 10. století př. n. l.. Byl jedním ze šesti dórských měst v této oblasti známých jako dórská hexapolis. Poloha Rhodu na přirozené křižovatce mezi Evropou a Blízkým východem z něj učinila místo setkávání Řeků s Féničany. Lindos se tak kolem 8. století př. n. l. stal významným obchodním střediskem. Po založení města Rhodos v 5. století př. n. l. jeho význam upadl.
V klasickém období městu vévodil velký chrám Athény Lindské, který svoji konečnou podobu získal někdy kolem roku 300 př. n. l.. V helénském období a během římské nadvlády se posvátný okrsek rozrostl o další stavby, jež v době raného středověku pozbyly svého významu.
Ve 14. století je pak částečně překryla mohutná pevnost, kterou zde na obranu ostrova proti osmanským Turkům vybudovali příslušníci rytířského řádu Johanitů.


Povídky o ženách

Povídky o ženách je povídková kniha nakladatelství Listen z edice Česká povídka. Obsahuje 11 povídek různých českých spisovatelů na zadané téma.


Pěnice hnědokřídlá

Dorůstá velikosti vrabce a stejně jako u ostatních zástupců rodu Sylvia je u ni vyvinut sexuální dimorfismus. Obě pohlaví jsou svrchu převážně hnědá, spodinu těla mají zbarvenu světle. Dospělí samci mají šedé temeno a bílé hrdlo, samice šedé zbarvení na temenu postrádají a mají také poněkud tmavší opeření na hrdle.
Obývá otevřené krajiny a zemědělskou půdu s porostem keřů, v kterých hnízdí. Klade 3 - 7 světlých vajec s jemným světle hnědým skvrněním. Podobně jako ostatní pěnice je zejména hmyzožravá, požírá však i bobule a jiné měkké plody.


Kakuro

Kakuro je hra podobná sudoku či klasické křížovce, která spočívá v doplňování čísel do prázdných políček. Do dané části řádku či sloupce je třeba doplnit různá čísla tak, aby jejich součet vždy odpovídal číslu zadanému vlevo od této části řádku.
Následující tabulka obsahuje skoro všechny možné kombinace čísel při daném součtu pro daný počet políček.


Winnipežské jezero

Winnipežské jezero je jezero v provincii Manitoba na jihu Kanady. Je pozůstatkem obrovského ledovcového jezera Agassiz. Má rozlohu 24 300 km2. Dosahuje maximální hloubky 28 m. Leží v nadmořské výšce 217 m.
Okolo jezera se nacházejí bažinaté lesy. Na některých místech jsou upravené pláže.
Největší přítok je řeka Saskatchewan. Dalším velkým přítokem je Red River of the North. Z jezera odtéká řeka Nelson, která ústí do Hudsonova zálivu, spojeného jak s Atlantikem, tak i Severním ledovým oceánem. Dlouhodobá odchylka úrovně hladiny je 3 m.


Filokartie

Jinak stejně jako filatelie, filumenie a podobně patří do oboru sběratelství. Filokartie je tedy sbírání pohlednic.
Filokartie je název časopisu, který pětkrát ročně vydává Klub sběratelů pohlednic ORBIS PICTUS v Brně.
Filokartie.cz je název internetových stránek zabývajících se sbíráním pohlednic a ostatních věcí okolo.


Tzeltalové

Tzeltalové jsou indiáni sídlící v mexickém Chiapasu východně od San Cristóbalu de las Casas a při Panamerické dálnici. Nejvíce je osídlen sever tohoto území, ale také v San Cristóbalu žije řada Tzeltalů.
Jsou to lidé dosti malého vzrůstu. Statných postav, černých dlouhých rovných vlasů, bronzové pleti. Většina z nich má krevní skupinu 0, tak jako jejich předci Mayové.
Dělí se do komunit, přičemž každá komunita se liší krojem, jazykem, zvyky, apod. Mezi komunitami neexistuje velká solidarita.
Pozemky neboli milpy se rozdělují do tří typů podle doby výsevu a sklizně. Taková milpa je 8 x 8 brazadas. Pěstuje se převážně kukuřice. Zrna sázejí muži. Při každé setbě se koná hostina, a pozvaní se modlí k Třinácti nosičům nebes. Chovají skot, prasata a drůbež. Slepičí vejce bývá někdy platidlem. V Tenejapě a Cancucu přežívá zvláštní způsob chovu prasat. Indiáni koupí selata od bělochů, vykrmí je a prodají. Poté je kupují v podobě masa od obchodníků.
Lidé se zde živí kukuřicí, fazolemi, papričkami chili, tykvemi, maniokem a sladkými a obyčejnými brambory. V průběhu dne jsou na pochodu 3 hlavní jídla. Snídaně a večeře je tvořena fazolemi a kořeněnými tortillami. K obědu se přidává především dušená zelenina. Například v Tenejapě jsou oblíbenou pochoutkou králíci. V Amatenangu, Aguacatenangu a Pinole se jí káva a bílý chléb. Velice je také oblíben med od divokých nebo domácích včel.
Indiánská komunita je většinou tvořena vesničkou a jejím okolím. V takové vesnici je obyčejně kostel, úřad, škola, několik krámků a domky obyvatel. Dělí se na dvě kalpule, které mají samostatné vedení a obvykle jsou orientovány východ - západ.
Zdejší lidé žijí v chýších malé čtvercové rozlohy s pyramidovitou střechou pokrytou došky, šindelem, pálenými taškami, nebo vlnitým plechem. Stěny jsou z kůlů a rostlinného pletiva někdy oplácány blátem, či vlnitého plechu. Vnitřek je rozdělen na dvě části. Ložnici se skladištěm a obytným prostorem. Někdy bývají i další domky pro kuchyň, výrobu keramiky a parní lázeň. V místnosti pro parní lázeň se polévají studenou vodou rozpálené kameny. V kuchyni se nachází kamenná deska na drcení kukuřice a nizoučký stolek se čtvrtmetrovými židlemi. Nádobí je hliněné, nebo plastové. Lůžko je tvořeno dřevěnou postelí, na které se nachází silná rohož z rostlinného materiálu. Někdy se na zdi nachází kříž ozdobený jehličím ze sosen. Bohatší rodiny mají televizi, či jiné výdobytky moderní civilizace.
Muži jsou oděni v krátké kalhoty a dlouhé košile. Mají červený vlněný opasek, klobouk a kožené sandály. Ženy chodí ve vlněné, tmavě modré až černé sukni, bílé červeně nebo žlutě vyšívané blůze. Dále mají černý opasek, červenou vlněnou stuhu do vlasů, různé náušnice, skleněné barevné náhrdelníky, vlněný tmavý přehoz přes hlavu, boty. Vlasy si obyčejně splétají do copů.
Ku práci slouží sekera, mačeta, zaostřený kůl na rozrývání milp, volský potah, pila, nůž a kladivo. K jídlu používají dřevěné lžíce či kovové.
Mab je vzdálenost mezi koncem palce a prostředníku, čutub… Některé převzali od Španělů.
Práce je rozdělena tak, že muži se starají o pole, nosí topivo, obrábějí dřevo a kámen, pletou klobouky. Ženy nosí vodu, perou prádlo, vaří, předou, pletou, šijí, vyšívají a vyrábějí keramiku. Provozují směnný obchod. Některé vesnice jsou specializované na určitou výrobu. Dříve Tzeltalové nelpěli na majetku a ke svým bohatším sousedům chodily často na návštěvu. S postupující globalizací a představě o tom co je to ekonomicky vyspělý národ však podléhají vlivům konzumní společnosti a jejich kultura tak degraduje.
Rozdělují se do klanů. Například v Oxchucu je jich 6. Každý klan se skládá z několika rodů. Je zajímavé, že všechna klanová jména jsou zde španělská, kdežto kmenová jsou indiánského původu. Jména jsou podle zvířat, rostlin, apod.
Existuje zde správní hodnostář, schvalovaný státem Chiapas. Pod ním je předseda a tajemník. Nejníže je policista. Na druhé straně zde působí náboženský správce. V indiánských kalpulech je náčelník, tajemník, dva dzunubilové a 4 kštulové - policie. Náčelník drží sosnovou hůl - odznak úcty. Tato hůl má stříbrné kování a je ověšena barevnými stuhami. Ten kdo má hůl, řeší věci obecné a soudí lid, vše bez zásahu mexických úřadů.
Rodina se snaží o to, aby se jí narodilo co nejvíce chlapců. Po porodu vypije matka nápoj z pepře, hřebíčku a kukuřice, potom jde s novorozenětem do parní lázně. Dětem se zezadu na hlavičku přilepuje kousek vosku, nebo se jim na zápěstí navleče červená či modrá nit, aby neztratily duši.
Věří v Nagual, který na sebe může vzít lidskou nebo zvířecí podobu. Nagualové jsou dobří a zlí. Tzeltalové věří, že člověk má dvě duše, slabou a silnou. Naguálové po smrti člověka jednu duši v horách snědí. Ta druhá jde do nebe nebo do pekla.
Atimaltik je místo, kde sídlí stařec, opatrující knihu živých. O letní rovnodennosti Nagualové přicházejí, aby se dověděli o dalších hodech, protože v té knize je napsáno, kdo kdy umře.
Po smrti se drží u mrtvého stráž po dva dny a dvě noci. Nebožtík se umyje, obleče a položí na dřevěná prkna. Ženy se modlí, bědují a pláčou. Pohřbívá se na hřbitově. V Cancucu se dělá hrob v domě zemřelého. Ten je položen hlavou k západu, s rukama zkříženýma na prsou do nichž mu vloží růženec. Do hrobu dostane láhev s vodou, kukuřičnou drť a hřeben, když jde o muže tak kořalku, když o ženu tak nit.
Tzeltalové trpí chorobami, které do země přivlekli Evropané. Jsou to různá virová onemocnění a především kožní choroby. Občas jsou očkováni a v San Cristóbalu jsou jim v muzeu regionálních krojů prodávány různé léky. Do Cristóbalu chodí za za obchodem. Prodávají zde výrobky, tkané, pletené a šité. Je zde také čistě indiánské tržiště, kde mohou vydělat na prodeji plodů džungle.


Heckler & Koch MP7

MP7 je automatická zbraň typu PDW vyráběná firmou Heckler & Koch, používající munici 4.6x30mm. Byla navržena pro tuto novou ráži, aby vyhověla požadavkům NATO z roku 1989 na automatickou pistoli nebo samopal, který by měl lepší účinek proti obrněným cílům než současné modely, které jsou omezeny standardní pistolovou municí. Je to přímý konkurent FN P90, také navržené podle těchto požadavků. Od zavedení do výroby v roce 2001 zbraň prošla čtyřmi úpravami a současná verze je MP7A1. MP7 je navržena jako obranná zbraň jednotlivce. Je malá a lehká díky použití polymerů.
Rozšíření kvalitních neprůstřelných vest a helem, učinila zbraně používající pistolovou munici neefektivní. Jako odpověď na tento problém HK vyvinul MP7 aby dokázala překonat tyto obranné prostředky, ale zároveň byla použitelná jako pistole nebo samopal.
V základu funguje MP7 jako zmenšená útočná puška, na stejném principu jako G36. Střílí speciálně vyvinuté průbojné náboje s úsťovou rychlostí téměř dosahující 5,56 × 45 mm NATO, používané mnoha moderními útočnými puškami. Tato munice je jedinečná mezi samopaly materiálem kulky. Ta je vyrobena z tvrzené oceli, místo mosazi nebo olova. Náboj má také menší zpětný ráz. Tyto náboje používá pouze tato zbraň, pokud nepočítáme H&K UCP a plánovanou variantu Brugger & Thomet MP-9. Díky malým rozměrům náboje můžou mít zásobníky i při malých rozměrech velkou kapacitu. I když je munice menší než 9 mm, její vlastnosti ji dělají srovnatelnou i ohledně zastavovacího účinku. Projektil je navržen, aby po proniknutí do tkáně ztratil stabilitu a tím způsobil větší zranění. Tato vlastnost je však stále otázkou diskusí, takže se musí až časem ověřit v akci.
Zbraň používá standardní 20- nebo 40ranné zásobníky, zasunované do rukojeti. Přepínač režimu je na obou stranách pro použití levou i pravou rukou, stejně jako klika závěru. Pažba je vysunovatelná a vpředu je vyklápěcí rukojeť. Střílet je možné jednoručně i oběma rukama.
Svou koncepcí je MP7 přímý konkurent FN P90, má ale blíž k původnímu konceptu automatické pistole než k samopalu. FN P90 používá jednodušší systém automatické střelby s využitím zpětného rázu, ale je těžší a větší než MP7.
Zbraň je po každé úpravě o něco těžší, pravděpodobně kvůli přibývajícím lištám. Tělo se během vývoje prodloužilo, ale pažba zkrátila.
Zbraň má v základní výbavě standardní mířidla, ale ta se dají jednoduše vyměnit za dioptrická mířidla typu G3. Na lištu se dá připevnit kolimátor nebo zaměřovací dalekohled. Další příslušenství je možné přimontovat na lišty po stranách hlavně. Ke zbrani je možné připevnit i speciální tlumič hluku výstřelu.


Elektromotor

Elektromotor je elektrický, obvykle točivý stroj, měnící elektrickou energii na mechanickou práci. Opačnou přeměnu, tedy změnu mechanické práce na elektrickou energii, provádí generátor, např. dynamo, či alternátor. Často bývají tato zařízení velmi podobná či zcela identická.
Většina elektromotorů pracuje na elektromagnetickém principu, ale existují i motory založené na jiných elektromechanických jevech jako jsou elektrostatické síly, piezoelektrický efekt či tepelné účinky průchodu elektrického proudu. Základním principem, na němž jsou elektromagnetické motory založeny, je vzájemné silové působení elektromagnetických polí vytvářených elektrickými obvody, kterými protéká elektrický proud. Tuto sílu popisuje Lorentzův zákon síly.
V běžném rotačním motoru je umístěn rotor tak, aby magnetické pole vytvářené ve vodičích rotoru a magnetické pole statoru vyvíjely kroutící moment přenášený na rotor stroje. Tento kroutící moment pak způsobuje kýženou rotaci otáčivé části stroje – rotoru, motor se točí a vykonává mechanickou práci.
Většina běžných elektrických motorů je konstruována na rotačním principu, ale existují i netočivé varianty elektromotorů, například lineární elektromotor, kdy rotor stroje tvoří statický pás umístěný podél pojezdové dráhy stroje. Tento druh motorů se v technické praxi používá zejména pro některá speciální dopravní zařízení. V elektrickém točivém stroji se rotující část stroje nachází obvykle uvnitř, nazývá se podle své základní funkce rotor. Statická netočivá část stroje se podle své funkce nazývá stator. Stejnosměrný elektromotor může obsahovat pevně spojenou sadu elektromagnetů umístěných obvykle na rotoru, u střídavých asynchronních elektromotorů mívá rotor jiné konstrukční uspořádání, obvykle se jedná o zvláštní elektrický obvod ve formě vodivé klece ve spojení nakrátko. Rám elektromotoru se zastarale nazývá kotva, jde však o nesprávné použití termínu. Jako „kotva“ má být označována ta část elektromotoru, která koná práci, nebo ta část elektrického generátoru, přes kterou se generuje výstupní napětí. Podle typu motoru může jako kotva sloužit rotor i stator. Termín je zastaralý a vlastně i dost zavádějící, neboť z obecného hlediska práci provádí vždy celý stroj jakožto celek, nikoliv jen jedna jeho část.
Jeden z prvních rotačních elektromotorů, možná i vůbec první, vynalezl Michael Faraday v roce 1821. Motor se skládal z volně zavěšeného drátu ponořeného do nádrže rtuti. Ve středu nádrže byl umístěn permanentní magnet. Elektrický proud procházel drátem, drát rotující kolem magnetu pak prokazoval, že proud vytvořil otáčivé magnetické pole kolem drátu.
Moderní motor na stejnosměrný proud byl náhodně objeven v roce 1873, když Zénobe Gramme vodivě spojil roztočené dynamo s druhým stojícím dynamem, z něhož se tím stal napájený motor.
Nejjednodušší motor na stejnosměrný proud má stator tvořený permanentním magnetem a rotující kotvu ve formě elektromagnetu s dvěma póly. Rotační přepínač zvaný komutátor mění směr elektrického proudu a polaritu magnetického pole procházejícího kotvou dvakrát během každé otáčky. Tím zajistí, že síla působící na póly rotoru má stále stejný směr. V okamžiku přepnutí polarity udržuje běh tohoto motoru ve správném směru setrvačnost.
Motory s permanentním magnetem se dodnes využívají například v modelářství. Jen kotva je obvykle minimálně třípólová, aby nevznikal problém s mrtvým úhlem motoru. Výhodou motoru s permanentním magnetem je možnost snadno měnit směr otáčení polaritou vstupního napětí.
Komutátor zajistí, že se v cívce změní směr proudu + a - po každém pootočení o 180°. Takto dochází ke změně směru indukčních siločár v cívce.
 Image:Electric_motor_cycle_1.png|Rotor je přes oranžový komutátor připojen ke zdroji stejnosměrného napětí. Stator je tvořen dvěma velkými permanentními magnety. Image:Electric_motor_cycle_2.png|Vzhledem k polaritě statoru a rotoru se souhlasné póly odpuzují a rotor se otáčí. Image:Electric_motor_cycle_3.png|Opačné póly se přitahují, rotor se stále otáčí. V okamžiku, kdy se rotor dostane do vodorovné polohy, dojde na komutátoru k přepnutí polarity magnetického pole rotoru.
Místo permanentního magnetu se pro statory běžných větších motorů využívá elektromagnetu. Pokud je vinutí statoru spojeno s vinutím rotoru do série, mluvíme o sériovém elektromotoru. Tento typ elektromotoru má točivý moment nepřímo úměrný otáčkám. To znamená, že stojící elektromotor má obrovský točivý moment. Využívá se proto především u dopravních strojů a v elektrické trakci. Ve spojení s generátorem je schopen ideálně nahradit mechanickou převodovku. Dostupnější sériový elektromotor proto často nalezneme také v levnějších přestavbách elektromobilů.
Derivační elektromotor má elektromagnet statoru napájený paralelně s rotorem. Otáčky tohoto motoru jsou méně závislé na zátěži motoru. Navíc lze proud statoru samostatně regulovat. Proto se tento typ motoru využívá především u strojů, kde jsou požadovány relativně neměnné otáčky.
Rychlost motoru na stejnosměrný proud obecně závisí na velikosti napětí a proudu procházejících vinutím motoru a na zátěži neboli velikosti brzdného momentu. Rychlost motoru při daném brzdném momentu je úměrná napětí a točivý moment je úměrný proudu. Rychlost motoru lze regulovat změnou vstupního napětí.
Výhodou stejnosměrných motorů je relativní jednoduchost a univerzálnost využití. Sériový a derivační motory mohou fungovat nejen na stejnosměrný, ale i střídavý proud nízkých frekvencí. Jsou to tedy motory univerzální. Další výhodou proti motorům střídavým je možnost dosáhnout libovolných mechanicky dosažitelných otáček. Proto tyto motory nacházejí uplatnění v takových strojích, jako jsou vrtačky, mixéry, ale třeba i automobily a dopravní zařízení s elektrickou trakcí.
Největší nevýhodou stejnosměrných motorů je existence komutátoru. Je to mechanický přepínač, který spíná velké proudy a je – kromě náchylnosti k poruchám – náročný na údržbu a seřízení, jedná se o mechanicky poměrně značně namáhané zařízení vyžadující pravidelnou údržbu či výměnu některých jeho součástí. Jiskření na kartáčcích je zdrojem významného elektromagnetického rušení. S rozvojem levnější a spolehlivější silnoproudé elektroniky jsou proto stejnosměrné motory postupně vytlačovány motory s rotujícím magnetickým polem buzeným elektronicky.
U sériových a derivačních motorů nelze změnit směr otáčení pouhým přepólováním napájecího napětí celého motoru – protože by došlo k přepólování statoru i rotoru, směr otáčení by zůstal zachován. Pro změnu směru je třeba přepólovat jen stator nebo jenom rotor.
Protože stejnosměrné motory mohou fungovat i jako generátory, lze je využít jako součást elektrodynamické brzdy.
Synchronní motor je v principu obrácený generátor střídavého proudu. Rotor je tvořen magnetem nebo elektromagnetem, stator, na nějž je přiveden střídavý proud, vytváří pulzní nebo častěji rotující magnetické pole. Rotor se snaží udržet polohu souhlasící s tímto polem. Magnet umístěný v rotoru se snaží uchovat si svoji konstantní polohu vůči otáčivému magnetickému poli vytvářenému průchodem střídavého proudu ve statoru.
Synchronní motory mají řadu nevýhod - je třeba je roztočit na pracovní otáčky jiným strojem nebo pomocným asynchronním rozběhovým vinutím, pokud pod zátěží ztratí synchronizaci s rotujícím polem, skokově klesne jejich výkon a zastaví se. Proto jsou využívány jen ve speciálních případech (např. pohon gramofonu, kdy jsou nevýhody vyváženy požadavkem na pravidelnost otáček o celočíselném násobku frekvence elektrické sítě. V současné době se ovšem uplatňují i v pohonu dopravních prostředků. Ze synchronního motoru se vyvinul krokový motor a střídavý servomotor.
Asynchronní motor má proti synchronnímu jinou konstrukci rotoru. Rotor se obvykle skládá ze sady vodivých tyčí, uspořádaných do tvaru válcové klece. Tyče jsou na koncích vodivě spojeny a rotor se pak nazývá „kotva nakrátko“. U stojícího motoru rotující magnetické pole statoru indukuje v tyčích rotoru elektrické proudy, které vytváří své vlastní elektromagnetické pole. Obě magnetická pole pak spolu navzájem reagují a vzniká tak elektromotorická síla. Otáčky rotoru vzrůstají. Tím, jak se přibližují otáčky rotoru otáčkám magnetického pole, klesají indukované proudy a intenzita jimi vytvářeného pole, klesají tím i otáčky rotoru a tím i točivý moment motoru. Pokud je motor alespoň minimálně zatížen, nikdy nedosáhne otáček daných frekvencí napájecího proudu.
Tento druh motoru je v praxi nejběžnější, využívá v mnoha oblastech průmyslu, dopravy i v domácnostech. Jeho výkon se pohybuje od několika wattů až do mnoha set kilowattů. S rozvojem levných a výkonných elektronických řídicích systémů nahrazuje postupně tento druh motoru sériový elektromotor, užívaný zejména v pohonech určených pro elektrickou trakci.
Krokový motor je speciální druh mnohapólového synchronního motoru. Využívá se především tam, kde je třeba přesně řídit nejen otáčky, ale i konkrétní polohu rotoru. Nachází uplatnění v přesné mechanice, regulační technice, robotice a podobných oborech. Krokový motor je unipolární nebo bipolární.
Lineární elektromotor je mnohapólový motor, jehož stator je rozvinut do přímky. Využívá se například v dopravě pro pohon vlaků na magnetickém polštáři. V poslední době se lineární motor hojně využívá i pro rozhoupávání zvonů. Na lineárním principu také pracují speciální elektrické stroje určené pro přeměnu elektrické energie na mechanickou energii ve formě zvuku, označované jakožto reproduktor. Další využití je v přesných CNC obráběcích strojích, kde jemný magnetický pohyb vítězí nad mechanickými převody, jež trpí vůlemi.
Střídavé servomotory jsou bezkartáčové synchronní motory s permanentními magnety na rotoru a třífázovým vinutím ve statoru. Optimalizovaná konstrukce motoru s použitím nových magnetických materiálů dovoluje až pětinásobné momentové přetížení, a tyto motory jsou proto vhodné pro dynamicky náročné úlohy s nízkou spotřebou jako provoz silničních elektromobilů. Doplněním vhodnou planetovou převodovkou je možno optimalizovat potřebný moment k otáčkám pohonu.


Katakomby

Pařížské katakomby začaly vznikat již ve starověku, kdy Římané pod Paříží dolovali kamení. Od roku 1780 se katakomby staly úložištěm lidských ostatku ze zrušených hřbitovů, které musely ustoupit nové městské zástavbě. Do roku 1814 již byly do katakomb umístěny ostatky více než šesti milionů lidí.
V současnosti mají katakomby několik set kilometrů chodeb v hloubce kolem 20 metrů pod celou Paříží z nichž je jen část zpřístupněna návštěvníkům.


Punta Basei

Punta Basei je hora ležící v pohoří Grajské Alpy v Itálii v provincii Aosta. Horu svírají dva ledovce, přičemž západní je Ghiacciao di Lavassey a východní, který dává vrcholu tvář je Ghiacciao Basei. Vrchol patří do skupiny vrcholu dříve známých jako Galisia. Jedná se o trojlístek Punta Basei, Punta Galisia, Punta Bousson.
Hora leží 2 km západně od silničního sedla Col del Nivolé a 2 km severně od francouzských hranic, při kterých vede také pomyslná hranice mezi pohořím Vanoise a Grajskými Alpami. Vrchol je součástí národního parku Gran Paradiso.
Turistický výstup na vrchol je možný v podstatě jen od východu, kde ze sedla Nivolé míří k hoře značená cesta. V polovině své délky míjí jezerní planinu Piani Rosett a přes skalní práh vystupuje na strmý buben ledovce Basei. Ten cesta přechází ve směru severozápad - jihovýchod až ke skalní koruně vrcholu. Ta je zajištěna fixním lanem a dále lehčím lezením k vrcholovému kříži. Sestup je možný a také jednoduší po severním rameni hory na planinu Rosett.
Prudký svah, přechod ledovce Lavassey, stěna je často zmrzlá, nejčastěji chozené z chaty Rifugio Benevolo. Nejlepší období k výstupu je jaro.
Hřeben propojující vrcholy Punta Basei a jižněji ležící Punta Bousson. Cesta je poměrně frekventovaná lezci v sezóně. Obtížnost je klasifikace III.UIAA
Cesta vede od skalního výčnělku Rocca Bianca, ležícího západně od Lago Angel. Skála je špatné kvality, výškový rozdíl 500 metrů.
Planina Piani Rosett nacházející se mezi vrcholy Punta Basei, Punta Gran Vaudala a Mont Taou Blanc, ve výšce 2750 metrů je doslova poseta jezery a plesy, spojenými mezi sebou systémem říček. Největší z nich je Lago Rosett, které dalo planině jméno. Další jezera jsou: Lago Leitá, Laghi Trebecchni, Lago Nero, Laghi Chanavey a přímo v silničním sedle dvě větší plesa Laghi del Nvolé. Pod jižní stěnou vrcholu Punta Basei se nachází velké přehradní jezero Lago Serrú a výše leží Lago Angel. Pod vrcholem pramení řada řek jako např. Dora di Rhemes, Rio Rosset, Dora del Nivolé či T. Orco.


Skupina 42

Skupina 42 byla česká umělecká skupina, založená v roce 1942. Ačkoliv její kořeny je možné hledat již v letech 1938 – 1939, formovat se začala v roce 1940.
Činnost skupiny byla ukončena v roce 1948, její vliv na českou literaturu a české umění vůbec lze však najít i mnohem později.
Tato skupina byla velmi ovlivněna především civilismem, kubismem, futurismem a konstruktivismem, lze zde nalézt i určité prvky surrealismu a existencialismu.
Základním programem skupiny je zaměření na město, městskou krajinu a městský způsob života. Speciálně především na městskou periférii, na továrny a na život obyčejných pracujících lidí. Vychází ze zjištění, že právě toto, nikoli opěvovaný a heroizovaný venkov je světem, v němž v moderní době lidé převážně žijí. Světem který nás utváří, formuje a deformuje. Nebylo to už tedy čisté okouzlení technikou jako v konstruktivismu nebo futurismu, jako spíše přijetí jakéhosi statutu quo. Cosi jako vědomí, že technika je krásná i zrůdná zároveň. Z toho vyplývá i jistý, dnes bychom řekli „ekologický“ rozměr jejich díla, který se naplno uplatňuje například v rozsáhlém Hudečkově malířském a grafickém cyklu Noční Chodci. Zároveň se v dílech této skupiny programově uplatňuje jakási metafyzická složka. Je to cosi jako „mytologie městské krajiny“ v níž nefigurují víly, rusalky a vodníci, nýbrž metaři, holiči a tovární dělníci. Tento rys klade skupinu 42 vlastně do blízkosti tzv. magického realismu. Dobře tento rys vystihuje například název Kainarovy básnické sbírky Nové mýty, obsahující mj. známou báseň Stříhali do hola malého chlapečka.
Na vzniku a formování skupiny se pochopitelně výrazně podepsalo stísněné období protektorátu a druhé světové války. Zároveň však výrazně vychází z předválečných uměleckých směrů, na které integrálně navazuje, a proto rozhodně není pouze reakcí na válečné období. Význam skupiny daleko přesahuje do padesátých a šedesátých let. V podstatě se tak jedná o jednu z nejvýznamnějších uměleckých skupin v českém umění dvacátého století.
Hlavním teoretickým podkladem této skupiny byla stať J. Chalupeckého Svět, v němž žijeme, z níž je zde publikován závěr:
Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku. Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné.


Hustota

Hustota je pojem, používaný pro řadu různých veličin. Obvykle označuje množství něčeho na jednotku plochy či objemu.


Jacques MacDonald

Etienne Jacques Joseph Alexandre Macdonald, vévoda z Tarentu, maršál Francie.
Rod MacDonaldů pocházející ze Skotska, a patřící k předním rodinám na Hebridách se jmenoval původně MacEachen. Otec pozdějšího maršála emigroval v době Ludvíka XV. s princem Charlesem Edwardem Stuartem do Francie. Jeho syn od roku 1784 sloužil ve francouzské královské armádě. Po politických změnách ve Francii se stal přívržencem revoluce a v revoluční armádě sloužil jako adjutant v hodnosti kapitána u Dumourieze. V bitvách u Jemappes a Warwicku se vyznamenal a stal se brigádním generálem. Úspěšně bojoval se Severní armádou roku 1794 v Belgii a Holandsku proti vévodovi z Yorku. Následovalo legendární tažení a vyneslo mu roku 1796 hodnost divizního generála - se svou brigádou, tvořící předvoj Pichegruovy armády, přešel přes prudkou dělostřelbu nepřítele zamrzlou řeku Waal a jezdeckým útokem zajal celou holandskou válečnou flotilu. Roku 1793 se poprvé oženil, jeho ženou se stala Marie Constance Montloisir, která mu porodila dvě dcery a roku 1797 zemřela. V roce 1801 se oženil podruhé, za ženu si vzal Zephyre de Montholon, vdovu po generálu Joubertovi, který padl v bitvě u Novi roku 1799, když byl ženat jen několik dní. Zephyre porodila jednu dceru, ale roku 1804 zemřela.
11. července 1798 byl pověřen direktoriem vrchním velením francouzských vojsk v Římě. Když se generál Mack s 80 000 muži neapolské armády, zaplacené anglickými penězi dal do pohybu proti Římu, vyklidil MacDonald se 6 000 muži Řím. Neočekávaným výpadem porazil Neapolitánce u Porto Fermo a 5. prosince 1798 u Civita Castellana. V důsledku poslední zmiňované bitvy, kde generál Mack hnal vojáky do útoku bez šance na úspěch vypukly v Mackově armádě nepokoje a vzpoura, takového rozsahu, že Mack musel se uchýlit jako válečný zajatec pod ochranu Francouzů. Již 14. prosince 1798 byl opět MacDonald pánem Říma. Počátkem roku 1799 dle rozkazu obsadil i Neapolsko, ale vyklidil zemi a spěchal pomoci Moreauovi do severní Itálie, ale ve dvoudenní bitvě u Trebbia byl spojenými ruskými a rakouskými vojsky poražen, třebaže se v průběhu bitvy již cítil vítězem. V důsledku porážky padla celá Lombardie do rukou Spojenců a zraněný MacDonald se vrátil do Paříže.
V Paříži byl pověřen velením jednotek umístěných ve Versailles a mohl tak pomoci Napoleonovi Bonaparte při státním převratu 18. brumaire. Krátce sloužil u Rýnské armády a po Lunevillském míru roku 1801 se stal až do roku 1803 francouzským vyslancem v Kodaňi. Po návratu do Paříže padl do nemilosti Napoleonovy, jelikož se zastával zatčených Pichegrua a Moreaua, byl postaven mimo službu a teprve roku 1809 opět aktivizován. Stal se velitelem pravého křídla armády místokrále italského Evžena. V severní Itálii přešel Piavu a obsadil Lublaň, koncem května pak i Štýrský Hradec. Prošel celé Rakousko a výrazně přispěl 6. července 1809 k vítězství u Wagramu. Okamžitě poté byl povýšen na maršála a odměněn titulem vévoda z Tarentu.
Od roku 1810 úspěšně bojoval na Pyrenejském poloostrově. 24. dubna 1810 byl jmenován vrchním velitelem v Katalánsku a vystřídal Augereaua. Porazil Španěly v bitvách u Cervery, Labisbalu a Valu. Roku 1812 byl převelen k ruskému tažení. Stal se velitelem 10. sboru, sestávajícího z jedné francouzské a dvou pruských divizí. Sbor tvořil špičku levého křídla armády, rozložen kol Rigy zůstal relativně pasivní až do ústupu Velké armády z Moskvy. Když pruský generál Yorck uzavřel tajné příměří v Tauroggenu s Rusy, odpadly pruské jednotky od Velké armády a sbor byl tvořen již jen 9000 muži, kteří se relativně v pořádku vrátili do Francie.
Během tažení 1813 v Sasku velel MacDonald 11. sboru. V květnu bojoval statečně v bitvách u Grossgörschen a u Budyšína, ale byl pak těžce poražen Blücherem u Katzbachu. V bitvě u Lipska kryl ústup Francouzů a unikl přeplaváním řeky Bílý Halštrov v místech, kde zahynul maršál Poniatowski. Na dalším ústupu pak velel levému křídlu proti Blücherovi.
Po jeho příjezdu do Fontainebleau 4. dubna 1814, jej Napoleon jmenoval vedle Neye a Caulaincourta zplnomocněncem v jednáních se spojenci. Spolu s ostatními maršály i MacDonald vykonával tlak na císaře k jeho abdikaci, ale zachovával mu naprostou loajalitu. Novou vládou byl jmenován členem válečné rady, rytířem Řádu svatého Ludvíka a pairem. Při návratu Napoleona z Elby velel u Lyonu jednotkám, které měly zabránit dalšímu postupu „usurpátora“. Pod tlakem všeobecného nadšení však jednotkám dal svobodu v jednání a rozpustil je. Vrátil se do Paříže, kde převzal velení oddílu, který v noci z 19. na 20. března doprovodil Ludvíka XVIII. do Meninu. Sám se vrátil do Paříže a zapsal se do Národní gardy jako prostý granátník. Po druhé Restauraci obdržel velení Loirské armády a 2. července 1815 se stal velkokancléřem Čestné legie a krátce byl i členem vlády. Jako dvojnásobný vdovec se stihl maršál MacDonald oženit potřetí roku 1823. Jeho žena, rozená de Burgony pak konečně maršálovi porodila syna. Po červencové revoluci se zcela stáhl z veřejného života a žil na svém zámku Courcelles, kde také zemřel. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise. Jeho syn Alexandre Charles byl od roku 1852 komořím Napoleona III. a od r. 1869 senátor. Maršál MacDonald byl statečným vojákem a dobrým stratégem. Z jeho vlastností však nade vše vyniká čest a věrnost, kterým se nikdy nezpronevěřil.


Kuglvajt

Kuglvajt je zřícenina hradu v okrese Český Krumlov. Nachází se na skále na vrcholku strmého granulitového kopce nad Dobročkovským potokem u osady Kuklov, 3 km západně od Brlohu.
Název hradu je pravděpodobně odvozen z latinského slova cuculla podle kuželovitého, mnišskou kápi připomínajícího kopce a německého výrazu Weid. Doslova se tedy jedná o kukelskou pastvinu. Jiný výklad uvádí význam lesní kuchyň či poustevna ze staroslovanského kukle a keltského weid.
Byl založen v polovině 14. století Dětřichem z Portic, složitou osobností doby Karla IV.. Hrad měl být strategickým opěrným místem pozemkových nároků vyšehradské kapituly proti zlatokorunskému klášteru a také proti zájmům Rožmberků. Po Dětřichově smrti se stal majetkem krále. Za Václava IV. byl kuglvajtským purkrabím Václav ze Švamberka, který kvůli Kuglvajtu vyvolal spor hospodářského rázu mezi králem a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Roku 1395 byl hrad při odboji panské jednoty proti Václavu IV. Jindřichem III. z Rožmberka dobyt a po své krátké, ani ne půlstoleté existenci, vyvrácen. Král roku 1405 zbořený hrad s okolními statky Rožmberkovi daroval s podmínkou, že nesmí dojít k jeho obnově. Jindřich z Rožmberka tuto podmínku respektoval a připojil nabytý majetek k hradu Dívčí kámen.
Hrad byl vybudován na skalnatém vrchu. Vylámáním příkopu na východní straně byla vymezena poměrně malá horní část hradu s palácem a okrouhlou hláskou na skále, vypínající se nad o 20 m níže položeným dolním hradem. Obě části hradu byly na jižní straně spojeny schodištěm, vstup do dolní části od severu byl chráněn shora hláskou, dřevěná lávka přes příkop pravděpodobně umožnila vstup do horní palácové části i od západu.
Z hradu se zachovaly jen malé zbytky zdiva a příkop vylámaný ve skále. Patrný je rovněž val kolem dolního hradu.


Hokejová liga mistrů

Hokejová liga mistrů je hokejová soutěž, jejíž první ročník se uskutečnil v sezoně 2008-09. Tato liga je pořádána IIHF a je nástupcem turnaje Super six.
V sezoně 2008-09 se, kvůli propagaci a zajištění vysoké kvality soutěže, zúčastnily pouze týmy ze sedmi nejlepších hokejových lig v Evropě podle žebříčku sestaveného IIHF.Přímo do základních skupin byli nasazeni vítězové play-off všech 7 zemí. Nejlepší 4 země měly do základní skupiny nasazeny také vítěze základních částí. Celkem tedy 11 celků.
Dvanáctý účastník základních skupin vzešel z tříčlenné kvalifikace, které se účastnili vítězové základní části zemí, které jsou v žebříčku Evropských lig na 5. - 7. místě. V základních skupinách byly týmy rozděleny do čtyřech skupin po třech účastnících. Týmy se ve skupinách utkaly systémem doma-venku. Vítězové jednotlivých skupin postoupili do semifinále.Semifinále a finále se bude hrát systémem doma-venku, přičemž o postupujícím rozhodl větší počet získaných bodů. Při rovnosti bodů rozhodly samostatné nájezdy. Vítězem se stal klub ZSC Lions, který tak postoupil do Victoria Cupu 2009.
Sezóny 2009/2010 se mělo účastnit 29 týmů z 22 zemí. Základním skupinám měla předcházet dvě předkola.
IIHF se 15. června 2009 rozhodla ročník z ekonomických důvodů zrušit. Zároveň oznámila záměr obnovit soutěž v dalším ročníku.


Če-ťiang

Če-ťiang je provincie Čínské lidové republiky. Leží na jihovýchodě země. Správním střediskem je Chang-čou.
Provincie Če-ťiang se nachází na pobřeží Východočínského moře na jih od delty řeky Jang-c'-ťiang. Na severu sousedí s provincií Ťiang-su a centrálně spravovaným městem na úrovni provincie Šanghaj, na severozápadě s provincií An-chuej na západě s provincií Ťiang-si, na na jihu s provincií Fu-ťien.


Společenské směry a ideje

Škála myšlenkových proudů a životních stylů je velice pestrá. Lidé po celém světě vyznávají různé hodnoty a chtějí podle nich žít. Významnými myšlenkovými směry jsou vegetariánství, veganství či naturismus - nudismus, které se opírají o morálku, etiku a zdravý životní styl.


Jean Lhermitte

Byl synem Léona Augustina Lhermitta, francouzského realistického malíře. Navštěvoval školu v Saint-Étienne. Roku 1907 úspěšně absolvoval studia medicíny v Paříži. Specializoval se na neurologii, pracoval převážně v oborech nerových onemocnění a psychiatrie. Byl předsedou nadace Dejerine a uznávaným lékařem v prestižních francouzských nemocnicních.
Během první světové války studoval onemocnění páteře a začal se zajímat o neuropsychiatrii. Snažil se pochopit různé stavy lidské mysli. Některé své knihy psal ve stavu halucinace. Byl hluboce věřícím člověkem. Snažil se prozkoumat souvislostí mezi teologií a lékařstvím. Publikoval i studie na téma stigmata a posedlost ďáblem. Některé dnšní lékařské symptomy nesou jeho jméno.


Eustach II. z Boulogne

Eustach II. z Boulogne byl v letech 1049-1093 hrabětem z Boulogne. Účastnil se bitvy u Hastingsu po boku normandského vévody Viléma Bastarda. Po vítězné bitvě získal vliv i pozemky v Anglii.
Eustach II. byl synem hraběte Eustacha I. a Gody Anglické, dcery anglického krále Ethelreda II., sestry Eduarda III. Vyznavače. Goda zemřela roku 1055, dříve než Normané dobyli její vlast, na čemž se její manžel podílel. Z Eustachovo druhého manželství s Idou Lotrinskou vzešeli synové Eustach III., budoucí hrabě z Boulogne a Godefroi a Balduin, budoucí vládcové křižáckého Jeruzaléma.
Roku 1048 se Eustach II. připojil ke vzpouře svého tchána proti římsko-německému císaři Jindřichu III. Následujícího roku byl Eustach exkomunikován papežem Lvem IX. pro manželství se „zakázaným stupněm příbuzenství“. Byla to však spíše akce na příkaz císaře Jindřicha. Povstání nakonec skončilo neúspěchem a Eustach, i jeho tchán Godefroi se museli císaři podrobit.
Roku 1051 Eustach odcestovsl do Anglie, kde byl náležitě přijat dvorem krále Eduarda III. Dokud byl Eustach ženatý s Godou Anglickou, byli s Eduardem švagři a udržovali vůči sobě spojeneckou politiku. Na druhou stranu, jedna z nejvýznamnějších postav v Anglii, hrabě Godwin z Wessexu oženil svého syna Tostiga s dcerou hraběte flanderského – Eustachova nepřítele. Navíc se Godwinův syn Sweyn Godwinson svářil s Eustachovým nevlastním synem Radulfem, zvaným Bázlivý.
V Doveru se strhl násilný incident mezi Eustachem, jeho doprovodem a obyvately města, což později vyústilo v několik hádek mezi Godwinem a králem Eduardem. Godwin podzěji odmítl muže, který byl uznán vinným z vyprovokování násilnosti v Doveru, potrestat. Jeho nedostatkem respektu k autoritě krále bylo odůvodněno Godwinovo i jeho rodiny vyhnání z Anglie. Godwin se nicméně následujícího roku, v čele veliké armády, vrátil a donutil Eduarda Vyznavače, aby mu navrátil jeho majetky a tituly.
Roku 1052 povstal Vilém z Talou proti svému synovci, normandskému vévodovi Vilému Bastardovi. Je možní, že Eustach byl do této vzpoury zapojen, ale neexistují o tom žádné záznamy. Po porážce povstání Viléma z Talou Vimémem Normandským Eustach odplul zpět ke svému dvoru v Boulogne. V následujících letech se Eustach pouštěl do různých šarvátek se svými nepřátely. Hrabě Balduin Flanderský zkonsolidoval své severní državy a poté anktoval i nějaká další území na východě. Roku 1060 se stal i regentem Francie během nezletilosti krále Filipa I. Naproti tomu Eustachův nevlastní syn Gautier z Mantes prohrál svůj spor o Hrabství Maine. Poté byl zajat Normany a krátce na to zemřel za záhadných okolností.
Tyto události ukazují, jak se v čase posouvala a měnila Eustachva politická loyalita, díky které se stal důležitým hráčem v konečném dobytí Anglie Normany roku 1066. Eustach bojoval po boku Normanů u Hastingsu, ačkoliv vylíčení detailů Eustachova podílu na bitvě se v čase měnilo. Eustach poté v Anglii získal veliké pozemky a poté také získával majetek pronajímaním lodí.
Roku 1067, pravděpodobně kvůli nespokojenosti s kořistí, podpořil Kenťany v jejich pokusu obsadit Doverský hrad, který držel Vilém Dobyvatel. Pokus však nevyšel a Eustach byl za podíl na útoku odsouzen ke ztrátě svých anglických lén. Následně se však s Vilémem usmířil a ten mu jeho anglická území vrátil. Eustach zemřel roku 1093, jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn Eustach II.


Dust Brothers

Dust Brothers je dvojice hudebních producentů z Los Angeles, kterou tvoří Michael Simpson a John King.
V začátcích se věnovali DJingu a moderovali vlastní pořad „King Gizmo & E.Z. Mike's Big Beat Showcase“ v tamějším rádiu. V roce 1989 se producentsky podíleli na velmi úspěšné desce Tone Loca Loc'ed after Dark a dvou písních Younga MC z debutové desky Stone Cold Rhymin. Proslavili se především produkováním alba Paul's Boutique pro Beastie Boys a Odelay pro Becka, dále spoluprácí se skupinou Linkin Park.


Mezina

Mezina je obec ležící v okrese Bruntál. Má 259 obyvatel a její katastrální území má rozlohu 1 138 ha. Téměř celé katastrální území obce včetně celé zástavby leží ve Slezsku, ale ze srovnání historických map a současných katastrálních map vyplývá, že lesní a zěmědělské pozemky na západě byly původně součástí katastru Moravského Kočova a tudíž leží na Moravě.
Obec Mezina byla založena v roce 1258 poblíž hranice Moravy a dnešního českého, kdysi rakouského Slezska, za vlády českého krále Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, markraběte moravského. Královský místodržící, olomoucký biskup, Sas Bruno ze Schauenburka, spolehlivá opora královské moci, nechal kromě jiných založit i Mezinu a to již patrně podruhé. Původní kolonisté ovládali těžbu a zpracování hornin, železa, zlata a stříbra. Lokátor založil Mezinu klasicky, tj. páteřním způsobem kolem potoka, s možností mlýna v dolní části obce a dvory, k nímž posléze náležely šňůry polí a lesa. První písemná zmínka o obci Mezina je z roku 1334. Osud Meziny byl vždy spjat s městem Bruntál, mnohdy byla obec i jeho součástí jako šosovní. Příznivá poloha obce vzhledem k Bruntálu znamenala i relativní bezpečnost obyvatel a možnost prosperity obce. V obci vznikla v roce 1830 továrna na kovové zboží a strojírna, v roce 1831 papírna, roku 1851 prádelna lnu a roku 1888 výroba výšivek, dámského prádla a zástěr. Od roku 1930 až do 70. let byl v Mezině provozován čedičový lom. V období normalizace byla obec Mezina zařazena mezi obce tzv. ostatního významu a funkci střediskové obce plnila obec Kočov. Následně pak byla Mezina 1. 1. 1979 přičleněna k městu Bruntál. V roce 1974 byla na území obce vyhlášena stavební uzávěra. Výstavba v obci byla obnovena v roce 1985 až v souvislosti s vysídlováním obcí v zátopě vodní nádrže Slezská Harta. Administrativní částí města Bruntálu byla obec do 23. 11. 1990.


Paličkovec

Paličkovec je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté. Stébla dorůstají výšek zpravidla 10-60 cm. Čepele listů jsou často štětinovité, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček, 2-4 mm dlouhý. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je rozložitá nebo stažená. Klásky jsou zboku smáčklé, vícekvěté. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou přibližně stejné, bez osin. Pluchy jsou na vrcholu krátce dvoulaločné, osinaté, osiny kolénkaté, kolénko chlupaté, osina na vrcholu kyjovitě rozšířená a tvořící útvar připomínající paličku. Plušky lysé, jednožilné. Plodem je obilka, která je okoralá. Celkově je známo asi 5 druhů, které najdeme v Evropě, včetně Středomoří, místy i adventivní. Často se jedná o druhy písčin či mořského pobřeží.
V České republice rostou pouze 1 druh z rodu paličkovec, paličkovec šedavý. Je to typický druh písčin. V oblastech s výskytem vhodných stanovišť roztroušeně až hojně, jinde chybí.


Lekce Faust

Lekce Faust je druhý dlouhometrážní film českého surrealistického režiséra Jana Švankmajera na motivy báje o Faustovi. Film je pro Švankmajera typicky vytvořen kombinací stop motion animace plastelíny, loutkohry, hry herců s loutkovými maskami a živou hrou herců. Film byl produkován Jaromírem Kallistou za přispění francouzských, německých a britských producentů. Hlavní roli Fausta ztvárnil Petr Čepek. Snímek zachycuje legendu oproti goetheovskému pojetí neobvykle, děj se odehrává v Praze a v důsledku vyvolává dojem absurdity a vlivu Kafky.
Mezi nejvýznamnější filmové ocenění patří Kristián za nejlepší animovaný film roku, Český lev za nejlepší výtvarný počin a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.


JCDecaux

JCDecaux je francouzská společnost, podnikající v oblasti outdoorové reklamy po celém světě.
Název společnosti je odvozen od jména zakladatele Jeana Clauda Decauxe, který je často označován jako „miliardář ze zastávky“, což je odvozeno od toho, že velká část reklamních ploch je umístěna právě v zastávkových přístřešcích. V České republice, mimo jiné, spravuje síť pražského mobiliáře. To znamená jednak samostatně stojících reklamních vitrín, zastavkových přístřešků a také velkých reklamních slupů, ve kterých je často integrovéno WC, nebo telefonní budka.
Česká pobočka JCD je ve sporu s magistrátem hl. m. Prahy. Ten tvrdí, že smlouva je pro město jednoznačně nevýhodná, a že JCD neplní vše tak jak bylo před lety dohodnuto a žádá proto změnu smlouvy.
Magistrat zvažuje i sdoudni cestu, což ovšem může vest take v nejextremnějším případě k tomu, že moderní zastavky namísto toho aby v pražských ulicích přibývaly, zmizí a na provoz mobiliáře bude vybrána jiná firma, která by musel vše vystavět znovu.
Jako nový problém, pro firmu JCD, se v poslední době ukazaly lavičky, které jsou umísťované do standardních typů zastávkových přístřešků. Problémem vlastně nejsou ani tak lavičky samotné, jako spíše lidé - za měsíc zmizelo z pražských zastávek přes 100 laviček a zústaly jen 2 „trubky“, které lavičku drží. Podle vyjádření zástupce JCD se s takovým jevem firma v žádne ze skoro 50-ti zemí, kde působí


Banff a Macduff

''Tento článek pojednává o skotských městech, jiné významy na Macduff, nebo Banff.
Skotská města Banff a Macduff leží u pobřeží Severního moře, cca 60 km severně od města Aberdeen a zároveň východně od přístavu Fraserburgh. Obě tato historická města leží velmi blízko u sebe, odděluje je pouze řeka Deveron. Města jsou turisticky atraktivní pro svou historii, golf a okolní přírodu s hnízdišti mnoha mořských ptáků. Je zde malý, původně rybářský přístav, kam často směřují menší turistické lodě.


Mezinárodní astronomická unie

Mezinárodní astronomická unie je mezinárodní organizace, která sdružuje profesionální astronomy a národní astronomické společnosti světa. Byla založena v roce 1919 a sídlí v Paříži. Její prezidentkou je v současnosti Catherine Cesarsky.
Mezinárodní astronomická unie je členem Mezinárodního vědeckého koncilu. Je mezinárodně uznávaná jako společnost zodpovědná za pojmenování hvězd, planet, planetek a jiných kosmických těles a fenoménů ve vědecké komunitě. Jejím hlavním cílem je však pomocí mezinárodní spolupráce prosazovat a zabezpečovat rozvoj astronomie.
Unie má téměř 10 000 členů – profesionálních astronomů z celého světa; nejvíce jich je z USA. Z České republiky je 70 členů – mj. Jiří Grygar, Luboš Perek, Petr Heinzel, Jana Tichá nebo Jiří Borovička.
Kromě individuálních členů sdružuje IAU přes 60 národních sdružení, která reprezentují státy zapojené do její činnosti. Českou republiku v Mezinárodní astronomické unii zastupuje Český národní komitét astronomický. Jeho předsedou je pracovník Astronomického ústavu Akademie věd a předseda organizačního výboru pražského astronomického kongresu Jan Palouš.
Nejvyšším orgánem Mezinárodní astronomické unie je valné shromáždění, obecně zvané astronomický kongres. Koná se pravidelně každé 3 roky. Poslední kongres – 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie – se konal ve dnech 14. – 26. srpna 2006 v Kongresovém centru v Praze. Příští kongres je naplánován na rok 2009 do Rio de Janeira a další na rok 2012 do Pekingu.
Mezi kongresy je nejvyšším orgánem Výkonný výbor, v jehož čele stojí prezident Mezinárodní astronomická unie. Je volen vždy na 3 roky na období mezi kongresy. Od roku 2006 je prezidentkou Catherine Cesarsky, bývalá ředitelka Evropské jižní observatoře.
Dalším členem výkonného výboru je tzv. zvolený prezident. Jde o praxi z posledních 20 let, kdy nový prezident je zvolen již na předcházejícím kongresu, ale než nastoupí do úřadu, vykonává první 3 roky tuto funkci, která odpovídá prvnímu viceprezidentovi. V období 2006 – 2009 je zvoleným prezidentem Robert Williams z Space Telescope Science Institute.
Ve výboru jsou dále generální sekretář, jeho asistent a 6 viceprezidentů. Všichni tito funkcionáři jsou voleni kongresem.
Dalšími velmi důležitými orgány IAU jsou odborné komise. V současnosti jich pracuje 40 a jsou sloučeny do 12 divizí.


Giovanni Palatucci

Giovanni Palatucci byl italský právník, policista a bojovník proti nacismu, který jako velitel policie ve Fiume za druhé světové války zachránil tisíce Židů před deportací do vyhlazovacích táborů. Zemřel v koncetrační táboře v Dachau. V roce 1990 jej Jad Vašem prohlásil spravedlivým mezi národy. Katolická církev otevřela v roce 2002 proces jeho blahořečení.
Giovanni Palatucci se narodil v městečku Montella v provincii Avellino v Kampánii Felicemu a Angelině Palatucciovým. Rod Palatucciů tradičně silně inklinoval ke katolické víře, mezi Giovanniho příbuznými byla celá řada významných postav římskokatolické církve. On sám se této tradici nijak nevymykal a byl hluboce zbožným katolíkem. Byl velmi nadaný a schopný student, vystudoval práva na Turínské univerzitě. Po čtyřech letech právnické praxe vstoupil do služeb policie v Janově a o rok později byl přidělen do města Fiume. Zde se stal rychle nejprve šéfem cizineckého oddělení, v roce 1938 pak šéfem policie.
Když Itálie v roce 1938 vyhlásila přes odpor katolické církve rasové zákony proti Židům, rozhodl se jim Palatucci pomoci, neboť pronásledování Židů odmítal jak z lidských, tak náboženských důvodů. Italská protižidovská politika sice neplánovala vyhlazování Židů, nicméně bylo zde riziko vydávání Židů do Německa, zejména pak pokud šlo o židovské uprchlíky z cizích zemí, jakož i možnost, že si Němci likvidaci či vydávání italských Židů vynutí.
Palatucci dospěl k závěru, že mají-li být Židé v bezpečí, musí prostě z Fiume zmizet. Rozhodl se tedy, že většinu nechá „úředně deportovat“, oficiálně do Německa, ve skutečnosti ale do střední a jižní Itálie, do internačních táborů, nad nimiž budou držet ochrannou ruku jeho strýcové Giuseppe a částečně i Alfonso.
Palatucci velmi obratně působil tak, aby na nezasvěcené úředníky, před nimiž nemohl akci utajit, udělal dojem, že jde o regulérní deportace, většina z nich se ovšem nikde neevidovala a deportovaní dostávali falešné doklady, takže v internačních táborech už byli přijímáni jako nežidé. Faktický výsledek byl ten, že Židé končili v bezpečnějších oblastech, zcela mimo evidenci úřadů. O tom, kde vlastně jsou, věděli pouze Palatucciové a několik jejich nejbližších spolupracovníků. Projekt bezchybně fungoval a Židé se v těchto táborech dočkali osvobození od spojeneckých armád. Jedinou vážnou komplikací byly finance - podpora táborů pro tisíce uprchlíků přivedl diecézi i františkánskou provincii na pokraj krachu, prostředky se ale nakonec podařilo sehnat, část z nich poskytl papež Pius XII.
Palatucci též začal shromažďovat na svém úřadu veškerou úřední evidenci o Židech ve Fiume a tamních uprchlických táborech, oficiálně kvůli jejímu prostudování a aby byla po ruce, až bude potřeba, ve skutečnosti ovšem většinu těchto dokumentů okamžitě ničil.
Palatucci si též dokázal minimálně do roku 1943 udržovat přehled o všech větších akcích proti Židům nejen ve Fiume, ale i v Jaderském moři, a pilně je sabotoval. V roce 1939 znemožnil plánované přepadení lodi s 800 židovskými uprchlíky, kterou nacističtí příznivci hodlali zastavit a vrátit do Třetí říše. Na jeho zásah skončili i tito uprchlící v jižní Itáli v bezpečných táborech. Pravidelně informoval židovské představitele o plánovaných „lovech na Židy“, takže se skrývající členové jejich komunity měli vždy čas přemístit a ukrýt.
Když Itálie v roce 1943 kapitulovala, Fiume obsadili Němci. Palatucci zůstal hlavou místní policejní správy, ovšem ztratil většinu pravomocí. Patrně teprve nyní si nacisté a jejich kolaboranti uvědomili, že s Palutuccim „nebude něco v pořádku“: když jej požádali o dokumentaci týkající se Židů ve Fiume, dodal jim pouze zlomek předpokládaných dokumentů, který navíc obsahoval pouze údaje o židovských rodinách, které už dávno emigrovaly. Židé, kterých mělo podle nacistů ve Fiume žít na 3500, nebyli většinou k nalezení, stejně jako většina Židů z uprchlických táborů.
Brzy se stalo veřejným tajemstvím, že zatčení policejního šéfa je pouze otázkou času. Švýcarský konzul v Terstu, blízký Palatucciho přítel, mu dal nevyplněné vízum a doporučil mu, ať urchleně zmizí do Švýcarska. Palatucci vízum přijal, nicméně dal je své snoubence a ve Fiume a v úřadu setrval. Pokračoval v zachraňování Židů a spolupracoval s hnutím odporu.
13. září 1944 byl Palatucci zatčen gestapem a krátce poté odsouzen k smrti „pro zradu a spiknutí“. Rozsudek byl posléze na nátlak jeho přátel a známých z vysokých vrstev italské společnosti a církevních a diplomatických kruhů změněn na deportaci do Dachau, kde jako vězeň č. 117 826 později zemřel, podle některých zdrojů na podvýživu, podle jiných zastřelen dozorci.
Palatucci patří mezi nejúspěšnější zachránce Židů během holokaustu. Odhaduje se, že v průběhu svého sedmiletého úsilí zachránil podnik Palatucciů více než 5000 Židů. Protože však pracoval v přísném utajení a jeho hlavní architekt zemřel v Dachau, stal se známým poměrně pozdě. Izraelská komise Jad Vašem oficiálně vyhlásila Giovanniho Spravedlivým mezi národy v roce 1990. Římskokatolická církev otevřela v roce 2002 proces jeho blahořečení.
Amos Luzzatto, prezident Unie italských židovských společenství, se na adresu Palatucciho vyjádřil takto:


Luis Carlos Prestes

Luis Carlos Prestes byl v létech 1943 až 1980 generální tajemník Brazilské komunistické strany.
Absolvoval vojenskou akademii v hodnosti poručíka. V listopadu 1924, již jako kapitán, se stal vůdcem povstání proti režimu agrární oligarchie v Brazílii. S jednotkou o síle 1500 mužů složenou převážně z důstojníků pocházejících z nemajetných vrstev a z odvedenců prošel v Dlouhém pochodu celé brazilské vnitrozemí. Tento pochod vešel do dějin jako Prestesova kolona a on sám jako Rytíř naděje. Výsledkem povstání byly sociální reformy.
V roce 1928 odešel do Argentiny, kde se léčil. Brazilské povstání roku 1930 vyneslo k moci prezidenta Getúlia Vargase. Jednalo se o velice pružného politika a snažil se z počátku o sociální reformy a o kontakt se zástupci jednotlivých politických proudů. Jednal i s Prestesem, který však Vargase považoval za příliš konzervativního. On sám se začal přiklánět k marxismu.
V roce 1931 odjel do Moskvy. Tam se setkal se svou budoucí manželkou Olgou Benario. Oba byli Kominternou roku 1934 vysláni do Brazílie. Po událostech roku 1935 a přijetí mimořádných zákonů byl obviněn z iniciace rebelie a v březnu 1936 zatčen. Ve vězení strávil téměř 8 roků. Jeho těhotnou ženu nechal Vargas jako německou Židovku deportovat do nacistického Německa, kde se jí v listopadu 1936 narodila ve vězení dcera Anita. Na žádost rodiny byla Anita roku 1938 vydána babičce Leocadii Prestes do Mexika. Olga Benario-Prestes byla popravena v Ravensbrücku roku 1942. Její matka a bratr zahynuli roku 1943 v Terezíně.
Za 2. světové války se Brazílie v roce 1943 připojila na stranu koalice. Ve vnitřní politice se diktátorský režim prezidenta Vargase stal méně represivním. Prestes byl propuštěn z vězení. O prezidentu Vargasovi pak řekl: "Getúlio je pružný. Když byl v módě fašismus, byl fašista, teď je v módě být demokratem, tak bude demokratem".
Když se počátkem šedesátých let 20. století Brazilská komunistická strana rozštěpila na prosovětskou část a maoistickou sekci, zůstal na prosovětské straně. Koncem šedesátých let odešel se svou druhou ženou a 8 dětmi do Moskvy. Do Brazílie se vrátil až v roku 1979.
Osobnosti Luise Carlose Prestese byla věnována brazilská telenovela Kananga do Japao a brazilský film Olga.
V roce 1997 byl natočen brazilský dokumentární film Prestes, rytíř naděje.
Ke stému výročí narození vystoupila na festivalu v Riu škola samby Academicos do Grande Rio s představením Rytíř naděje.
Brazilský skladatel Taiguara složil na počest Prestese píseň Rytíř naděje.
Spisovatel Jorge Amado vydal roku 1942 knihu s názvem Rytíř naděje, která byla přeložena i do češtiny a v níž je popsána cesta Prestesovy kolony.


Mark Philippoussis

Mark Anthony Philippoussis je australský profesionální tenista. Otec je původem Řek, matka má italské kořeny. Největších tenisových úspěchů dosáhl finálovou účastí na dvou grandslamech ve Wimbledonu 2003 a US Openu 1998. Obě dvě prohrál. Krátkou dobu pracoval v modelingu a v roce 2007 se také zúčastnil americké televizní reality show Age of Love, ve které si vybíral partnerku. Prošel slavnou Tenisovou akademií Nicka Bollettieriho na Floridě. Má jedno z nejrychlejších podání na okruhu. Austrálii reprezentoval na třech letních olympijských hrách LOH 1996, LOH 2000 a LOH 2004.


Vukovar

Vukovar je město v nejvýchodnějším cípu Chorvatska, na břehu Dunaje. Má 31 670 obyvatel a je centrem Vukovarsko-sremské župy.
Vukovar byl osídlen kontinuálně již v dávných dobách; sídlili zde například Římané, kteří na břehu Dunaje budovali tábory, jejichž účelem bylo zastavit nájezdy Varvarů na území říše. Když se odsud nakonec Řím stáhl, stala se oblast mezi Dunajem a Sávou klíčovým místem, o které se sváděly těžké souboje mezi nově vznikajícími středověkými státy. V té době sem začalo stěhování Slovanů a Avarů. Kolem 10. a 11. století se dokládá existence pevnosti Vukovo, jejíž název byl později pomaďarštěn na Vukovár. Rozrůstající se osídlení získalo roku 1231 status královského města, centra Vukovské župy, která se rozkládala v oblasti mezi Dunajem a Sávou.
V roce 1954 se součástí města stal v té době již znárodněný závod a sídliště zlínského koncernu Baťa zbudovaný ve třicátých letech dvacátého století.
Město bylo silně poškozeno během občanské války v Jugoslávii, proběhla zde i tzv. Bitva o Vukovar, velká operace Jugoslávské lidové armády. Dodnes jsou mnohé stopy válečných škod patrné.


Mensa ČR

Mensa ČR je česká odnož organizace Mensa International. Mensa na území ČR byla založena Dr. Hanou Drábkovou na jaře roku 1989 a registrována v březnu 1991. Mensa ČR má status národní Mensy. Jejím členem se může stát každý, kdo dosáhne v testu inteligence, schváleném mezinárodním dozorčím psychologem Mensy International Ltd., výsledku mezi horními dvěma procenty celkové populace.
Dle stanov organizace by Mensa měla přispívat k rozvíjení inteligence členů například inetelktuálními debatami apod. Tento svůj účel nyní Mensa ČR nenaplňuje a místo toho v současné době Mensa podporuje:
Vedení a fungování Mensy řídí Rada Mensy v čele s předsedou organizace. Rada Mensy je volena každé dva roky. Hlasování je tajné, hlasy mají rovnou váhu. Předsedou Mensy je Ing. Tomáš Blumenstein.
Mensa České republiky organizuje vstupní testování IQ, vede agendu členů, vydává časopis Mensa, spravuje své internetové stránky a minimálně jednou ročně svolává valnou hromadu. Za to vše je zodpovědná devítičlenná rada Mensy, redakční a internetová rada a skupina osob s autorizací pro vstupní testování.
Mensa je dobrovolnickou organizací. Jedinou placenou pracovní silou je administrativní pracovník – sekretářka. Ostatní členové vykonávají práci pro Mensu zdarma za úhradu přímých vzniklých nákladů.
Na financování ostatních činnosti, především na podporu nadaných dětí, Mensa, jako jiná nezisková společnost, shání dotace, soukromé dary, popř. výnosy z reklam na svém webu, ve vlastním časopise či z výnosů spolupráce s komerčními firmami.
== Činnosti pro nečleny == I když je Mensa zaměřena především na podporu nadaných dětí a rozvoj svých členů, nabízí mnohé aktivity širší veřejnosti.
Téměř všechny její akce jsou přístupné i pro nečleny a valná většina informací je díky webu a časopisu Mensy přístupná komukoliv.


Fraktál

Fraktál je množina, jejíž Hausdorffova dimenze je větší než dimenze topologická. Lze jej také definovat poněkud jednodušeji jako geometrický objekt, který má následující vlastnosti:
Fraktály jsou na prvý pohled nejsložitější geometrické objekty, které současná matematika zkoumá, mají však často překvapivě jednoduchou matematickou strukturu.
Termín fraktál použil poprvé matematik Benoît Mandelbrot v roce 1975. Pochází z latinského fractus – rozbitý. Podobné objekty byly známy v matematice již dlouho předtím. B. Mandelbrot navázal na článek Deux types fondamentaux de distribution statistique českého geografa, demografa a statistika Jaromíra Korčáka z roku 1938.
Mnoho přírodních tvarů je možné modelovat fraktální geometrií, například hory, mraky, sněhové vločky, řeky a nebo cévní systém. Krásným příkladem organického fraktálu je Romanesko.
Často se tvary stromů a kapradí v přírodě modelují na počítačích použitím rekurzivních algoritmů.
Fraktály mohou být jednoduše generovány na počítačích. Existuje spousta software, které umožňují generování fraktálních útvarů


Doprava v Plzni

Západočeská metropole Plzeň patří mezi nejvýznamnější dopravní uzly v České republice. Do města přichází doprava ze 7 směrů.
Nejdůležitějším dopravním tahem je trasa Praha-Plzeň-Norimberk, která je vedena východo-západním směrem a zajišťuje spojení České republiky i dalších evropských států se Spolkovou republikou Německo a západní Evropou.
Další významné dopravní tahy směřují na jihovýchod do Českých Budějovic, na jih do Klatov a na hranice SRN v Železné Rudě, na jihozápad do Domažlic a na německé hranice ve Folmavě, na severozápad do Karlových Varů a na sever do Žatce a Mostu. Tyto směry jsou shodné v silniční i železniční dopravě.
Hromadná doprava ve městě je zajištěna tramvajemi, trolejbusy a autobusy.
Meziměstskou veřejná doprava má terminály na Hlavním nádraží ČD na východním okraji centra města a na Centrálním autobusovém nádraží, které je naopak umístěno západně od centra.
Díky již zmíněným směrům je Plzeň efektivně napojena na českou silniční síť. Poloha města na křižovatce tolika cest s sebou ale samozřejmě přináší také velké množství nevýhod plynoucích zejména z nedostatečné kapacity hlavních ulic. Dopravní ruch v Plzni od roku 1989, zejména v důsledku otevření západních hranic a celkového nárůstu automobilové dopravy, výrazně vzrostl.
Do Plzně vedou tři silnice I. třídy a tři silnice II. třídy. Jižním obchvatem město obchází dálnice D5. Silnice I/20 spojuje České Budějovice a Písek s Plzní a pokračuje na Karlovy Vary. Městem prochází po Nepomucké, Karlovarské a Studentské třídě. Silnice I/26 přichází od Domažlic přes Novou Hospodu po Domažlické a Skvrňanské třídě. Centrum obchází Tyršovou ulicí a dále vede ulicí U Prazdroje a Rokycanskou až na křižovatku s D5, kde končí. Silnice I/27 vede ze Železné Rudy přes Klatovy na okraj Plzně. Prozatím prochází městem Klatovskou, Karlovarskou a Lidickou třídou, její trasa má být ale přeložena na severojižní průtah. Z Plzně dále pokračuje směrem do severních Čech – do Žatce a Mostu.
Silnice II/203 a II/605 vycházejí z města přes Skvrňany, kde se oddělují. První pokračuje rovně přes Nýřany do Kladrub, kde na II/605 opět navazuje. Druhá odbočuje směrem na Křimice a Stříbro a dále přes Bor do Rozvadova. Až do roku 1997, kdy byla postavena dálnice D5, byla po této silnici vedena veškerá doprava na Rozvadov. Silnice II/233 vychází z Plzně na opačné straně města - v Doubravce a pokračuje severovýchodním směrem na Radnice a do Rakovníka.
Od počátku 70. let 20. stol. byly hlavní průjezdní tahy městem rozšiřovány. V roce 1973 byl například otevřen dnešní Most generála Pattona, jehož prostřednictvím byla odvedena doprava na Žatec a Karlovy Vary z prostoru náměstí. V souvislosti s výstavbou přilehlých sídlišť Severního předměstí byly žatecká i karlovarská silnice značně rozšířeny. Tomuto kroku padla v 80. letech za oběť velká část zástavby starého Bolevce.
Postupně byla rozšiřována také výpadovka na Prahu - ulice U Prazdroje a Rokycanská. Počátkem 80. let byla rekonstruována také Klatovská třída od Borů až po dnešní Sadů Pětatřicátníků. Také během této přestavby došlo k několika demolicím přímo v centru města.
Asi k největším zásahům do historického jádra ale došlo v průběhu výstavby průtahu trasy Praha - Rozvadov severně a západně od historického jádra v letech 1983–1989. Tehdy byl dokonce zbourán i zbytek starých městských hradeb u řeky a veškerá zástavba na severní straně Přemyslovy ulice od Palackého náměstí až k CANu.
Zkapacitňování silniční sítě pokračovalo i po roce 1990, kdy se stala intenzita doprava mezi Prahou a Plzní téměř neúnosnou. K Plzni se postupně přibližovala nová dálnice D5, která okraje města dosáhla v roce 1995. Provoz veškeré tranzitní dopravy středem města byl však dále nemyslitelný, a tak bylo rozhodnuto o výstavbě dálničního jižního obchvatu města. Ten byl dokončován postupně v letech 2003–2006. Na křižovatce Plzeň-západ trasa obchvatu plynule navazuje na další úsek dálnice D5 na Rozvadov a do Německa, dokončený v listopadu 1997.
Okolo roku 2000 se budovala ulice U trati, spojující ulice Borskou a U Prazdroje, která měla pomoci odvést dopravu ze zklidňované Americké třídy. Součástí stavby je také tzv. Most Milénia a přemostění Hlavního nádraží. Ve stejné době byla také vybudována Folmavská ulice spojující Novou Hospodu a novou průmyslovou zónu na Borských polích s Bory.
V současné době se buduje velmi kontroverzní severojižní průtah městem. Již v roce 2004 byla dokončena jeho 1. část – čtyřproudová přeložka "klatovské" silnice I/27, která odvedla dopravu z Litic a mimoúrovňově se kříží s obchvatem města. Komunikace dálničního typu prozatím končí nad vodní nádrží České údolí, do roku 2010 však má být hotov úsek kolem věznice Bory až po Sukovu ulici. Dále má silnice pokračovat kolem areálu Škodovky přes Husovo náměstí, kde by mělo dojít k dalším demolicím. Poté by překročila řeku Mži a Lochotínským parkem by vystoupala na Severní předměstí. Proti výstavbě se bouří mnohá občanská sdružení, která navrhují postavit západní obchvat města, který by se tolik nedotkl zástavby a zeleně v obydlené zóně.
Plzeň je jedna z nejvýznamnějších železničních křižovatek v ČR. Setkává se zde 5 hlavních železničních tratí.
Největší význam má trať 170 Praha-Beroun-Plzeň-Cheb, jež je součástí 3. železničního koridoru - hlavní tepny železniční dopravy v Česku ve směru východ – západ. V současnosti probíhá rozsáhlá přestavba trati, zatím v úseku od Plzně do Chebu, která přináší četná citelná dopravní omezení v osobní i nákladní přepravě. Na celém území města je tato trať dvojkolejná a elektrizovaná. Na trati je v Plzni 5 stanic nebo zastávek: Plzeň-Doubravka, Plzeň hlavní nádraží, Plzeň-Jižní předměstí, Plzeň-Zadní Skvrňany a Plzeň-Křimice. Na úseku Praha-Plzeň byla otevřena v roce 1862, zbylý úsek byl zprovozněn v rámci tzv. Dráhy Františka Josefa z Vídně do Chebu, v roce 1872.
Velmi důležitá je také trať 180 Plzeň-Domažlice-Furth im Wald, která také slouží pro spojení Čech se SRN. Trať, otevřená již v roce 1861, je sice pouze jednokolejná a není elektrizovaná, ale jsou po ní také vedeny dokonce i mezinárodní rychlíky. V Plzni má zastávky Plzeň hlavní nádraží, Plzeň-Jižní předměstí a Plzeň-Skvrňany.
Rychlíky jsou vedeny také po trati 183 Plzeň-Klatovy-Železná Ruda Alžbětín, která vychází z Plzně jižním směrem na Klatovy a Šumavu. Na území města najdeme stanice nebo zastávky Plzeň hlavní nádraží, Plzeň zastávka, Plzeň-Doudlevce a Plzeň-Valcha. Trať byla otevřena v roce 1878.
Spojení se severními Čechami zajišťuje od roku 1873 jednokolejná neelektrizovaná trať 160 Plzeň-Žatec. I po této trati jsou vedeny rychlíky. Kromě stanice na hlavním nádraží má trať zastávky ještě na Bílé Hoře a v Bolevci.
V neposlední řadě jmenujme trať 190 z Plzně do Českých Budějovic, součást původní Dráhy Františka Josefa, otevřené v roce 1868, která je elektrizovaná a v některých úsecích dokonce i dvoukolejná. Také po této trati jsou vedeny rychlíky spojující přes České Budějovice například Plzeň s Brnem. V Plzni má kromě hlavního nádraží jedinou stanici – v Koterově.
Vzhledem k tomu, že Plzeň je město s velkými průmyslovými podniky, má hlavní význam kromě dopravy osob také i doprava nákladní, vyváženy jsou hlavně dopravní prostředky a další stroje.
Hlavní železniční tratě procházejí městem z východu na západ a na jih od jeho centra; hlavní nádraží je umístěno dále od centra u konce Americké třídy, v místě kde je dostupných mnoho spojů MHD. Původní budova z roku 1906 byla téměř zničena při náletech v roce 1945, po válce byla ale obnovena v původní podobě.
Pátěří sítě MHD je tramvajová síť; lze ji zařadit mezi menší, rozhodně však je vytížená.
První tramvaje vyjely do plzeňských ulic již v roce 1899. Velkou zásluhu na tomto projektu měl český vynálezce František Křižík. Na počátku jezdily tři linky na trasách Bory – Lochotín, Skvrňany – Východní předměstí a náměstí – Doudlevce. Síť se postupně pomalu rozrůstala, v roce 1929 byla nejvytíženější linka 1 z Borů na Slovany zdvojkolejněna.
Po válce byla zrušena původní tramvajová trať z Lochotína do Doudlevec a byla nahrazena trolejbusy. Od 50. let byly dodávány tramvaje koncepce PCC – Tatra T1, T2 a T3. Poslední jmenovaný typ tramvaje jezdí ulicemi města dodnes.
Po roce 1960 nastala doba výstavby velkých sídlišť, které měly být obsluhovány tramvajemi. A tak byla v květnu 1962 prodloužena tramvajová linka číslo 2 na Světovar, v listopadu 1973 byla stejná linka prodloužena na opačném konci od III. brány Škodovky až do nového sídliště Zadní Skvrňany. V souvislosti s výstavbou nových sídlištních celků Severního předměstí se v květnu 1973 vrátily tramvaje přes nový most na levý břeh Mže – do Lochotína, kde vznikla provizorní točna. Později byla trať prodlužována hlouběji do sídliště – od září 1980 po Karlovarské třídě na konečnou Košutka v Gerské ulici. 2. ledna 1986 zahájila provoz linka č. 3 po Lidické třídě do nové točny Frunzeho v Bolevci.
V roce 1989 byly zakoupeny nové kapacitní tramvaje Tatra KT8D5, které našly uplatnění zejména na nejvytíženější lince číslo 4. 25. května 1990 byl zahájen provoz na posledním úseku bolevecké trati na točnu Bolevec, Tachovská. K tomuto datu došlo k velkým změnám v tramvajové dopravě – linka č. 1 byla přeložena z Borů do Bolevce. V roce 1991 byla zavedena linka č. 5, která byla společně s linkou číslo 3 ukončena na nově vybudovaném obratišti Malesická na skvrňanské trati. Nejnovější tramvajovou tratí je prozatím trať v Sirkové ulici u zastávek Hlavní nádraží, která byla uvedena do provozu 30. listopadu 1992. Ke stejnému datu byla opuštěna stará trať v Nádražní ulici. V letech 1999 a 2000 byly dodány nízkopodlažní tramvaje Škoda 03T. Linky číslo 3 a 5 byly zrušeny 27. května 2000. Od té doby se linkové vedení tramvají neměnilo.
Dnes zajišťují tramvajovou dopravu pouze 3 linky, což ale na druhou stranu zvyšuje přehlednost provozu. Linka číslo 1 spojuje Bolevec a Slovany, linka číslo 2 Světovar a Skvrňany a nejvytíženější linka číslo 4 Košutku a Bory.
Trolejbusy doplňují síť tramvají. Zajišťují dopravní spojení do míst, kam tramvaje nemohly být zavedeny a kde by byla autobusová doprava nevhodná.
Provoz trolejbusové dopravy byl zahájen za druhé světové války dne 9. dubna 1941. Jednalo se o linku "A" jezdící od Městských lázní na Doubravku, která byla záhy doplněna další označenou jako "H" vedoucí na Ústřední hřbitov. Rozšiřování sítě nastalo po válce. V roce 1948 zahájila provoz dnešní linka 12 v úseku Božkov – Skvrňany, v roce 1955 prodloužená až do Nové Hospody. Roku 1949 byla zavedena linka číslo 13 v trase Doudlevce – náměstí Republiky – Lochotín – Bolevec, která nahradila nevyhovující jednokolejnou tramvajovou trať. V roce 1950 ji následovala linka číslo 14, vedená z Kopeckých sadů, a která v Lochotíně odbočovala na Košutku. Linka číslo 13 byla v roce 1953 prodloužena z Doudlevec přes Slovany do Černic. Během pouhých 14 let tak trolejbusová doprava v Plzni dosáhla svého maxima.
Dalších 20 let se vzhled sítě téměř neměnil. Za doby největší světové trolejbusové krize se v Plzni podařilo vystavět a dát do provozu další trať. Jednalo se o úsek od Pietasu po Dlouhé ulici do Lobez. Sem byla 1.2.1975 od Městských lázní zavedena linka 15. 1.9.1976 byl z důvodu výstavby kapacitnější tramvajové tratě ukončen trolejbusový provoz linky 14 na Košutku, o rok později následovaný celou tratí na Severní předměstí vedenou z Kopeckého sadů přes náměstí Republiky na Bolevec. Ještě před ukončením provozu na severu města, v roce 1974, byla v Doubravce postavena nová trať vedená Jateční a Těšínskou ulicí, která se výborně hodila při přestavbě ulice Rokycanské v 80. letech. Ve stejný den, jako proběhlo ukončení provozu na lince 14,
tedy 1.9.1976 byla prodloužena doubravecká trať z Habrmannova náměstí na nový terminál v Zábělské ulici. V té době vázla obnova vozového parku z důvodu stagnace trolejbusů jako dopravních prostředků. V roce 1978 přichází do Plzně největší dodávka trolejbusů - 34 vozů Škoda 9TrH. Následuje je ještě 32 vozů Škoda 9TrHT již s tyristorovou pulzní regulací.
V letech 1980 - 1991 bylo do Plzně dodáno celkem 117 vozů Škoda 14Tr.
V polovině 80. let se trolejbusy opět začínaly dostávat do „módy“, a tak bylo rozhodnutu jimi nahradit tehdy nejvytíženější autobusovou linku č. 29 z Doubravky na Sídliště Bory. Provoz na nové lince 16 vedené ze Sídliště Bory přes Jižní předměstí, Mrakodrap, Hlavní nádraží a po nové trati v části Šumavské ulice, a na Doubravce po zcela novém úseku od křižovatky Masarykovy a Těšínské ulice na blokový objezd Doubravka, Na Dlouhých byl zahájen 30. ledna 1988. Také trolejbusů se dotkla výstavba přestupního uzlu u Hlavního nádraží, kvůli které byly zároveň prodlouženy všechny doubravecké linky doposud končící u dnešní budovy okresního soudu. Od roku 1991 rozšířily vozový park trolejbusů první kloubové vozy Škoda 15Tr, nejvíce využívané pro linku 16. V letech 1998–2000 byla vystavěna krátká spojovací trať mezi Doudlevci a Bory, jejíž součástí je také nová smyčka u Tyršova mostu.
Dnes je v provozu 6 trolejbusových linek – 10, 11, 12, 13, 14 a 16, které výhradně zajišťují provoz do čtvrtí Doubravka, Lobzy, Doudlevce, Černice a Nová Hospoda a pomáhají posilovat nebo doplňovat tramvajovou dopravu ve čtvrtích Bory a Slovany. Nejvytíženějšími linkami jsou "šestnáctka" a "dvanáctka", naopak nejméně vytížená je linka číslo 14.
Po dobu rekonstrukce Americké třídy bylo v provozu 7 trolejbusových linek – 10, 11, 12, 13, 15, 16 a 17. Některé linky měly odlišnou trasu nebo byly zkráceny oproti normálnímu stavu.
Kromě těchto dvou uvedených má Plzeň samozřejmě i síť městských autobusů; ty zajišťují hlavně tangenciální směry, spojení velmi vzdálených částí města a někdy i obcí za městem.
Zdejší autobusová síť má dlouhou historii, která se začala psát již 21. března 1929, kdy byl zahájen provoz na tratích na Jižním předměstí, na Bílou Horu a z Doudlevec na Slovany. Po vybudování některých trolejbusových tratí autobusy postupně ustupovaly směrem dále od města, např. v roce 1949 byla zahájena městská doprava do Chrástu, Starého Plzence a Koterova, v roce 1956 do Dýšiny.
V 60. letech autobusy pomáhaly posilovat spojení nových městských sídlišť se závodem Škoda. Již v roce 1967 byla zavedena dnes nejvýznamnější plzeňská autobusová linka číslo 30 – tehdy v trase Doubravka – Slovany – Doudlevce ETZ. Od roku 1969 do roku 1988 jezdila linka číslo 29 ze Sídliště Bory na Doubravku, která byla bezmála 20 let nejvytíženější linkou autobusové sítě.
Po zrušení trolejbusů na Severní předměstí v letech 1976 a 1977 zajišťovaly náhradní autobusovou dopravu linky označené jako 13A a 14A. V roce 1979 začaly jezdit autobusy do nově připojených Křimic, od roku 1990 obsluhují také Radčice.
26. května 1990 začala jezdit linka číslo 41, která spojila nově budované sídliště Vinice s centrem města. Od stejného data byla prodloužena linka číslo 30 z Doubravky do Bolevce a na Košutku a zároveň z Doudlevec na Bory. Zavedení této linky byl s nízkým intervalem byl rozhodně dobrý krok, který odlehčil dopravě přes centrum. Od poloviny 90. let začala být autobusy obsluhována také nová průmyslově-obchodní zóna na Borských polích, kde se výhledově počítá se zavedení trolejbusů i tramvají.
Dnes zajišťuje autobusovou dopravu 21 linek, 2 linky pro tělesně postižené a 3 linky noční. Nejvytíženější jsou linky 30 a 41. Linky řady 50 zajíždějí do příměstských obcí.


A-ha

A-ha je norská skupina, kterou tvoří trojice Morten Harket, Paul Waaktaar-Savoy a Magne Furuholmen. V osmdesátých letech patřilo toto trio mezi celosvětově nepopulárnější hudební skupiny, a-ha prodali celosvětově okolo 76 milionů alb a jejich singly obsadily osmadvacetkrát první místo hitparády, sedmatřicetkrát se dostaly do Top 5, osmnáctkrát do Top 10 a čtyřiatřicetkrát do Top 20.
Jako přesné datum vzniku bývá uváděno 14. září 1982. Paul a Mags měli původně svou vlastní kapelu ze sedmdesátých let, ale nebyli příliš úspěšní. Po problémech na počátku osmdesátých let se rozhodli založit novou skupinu a přibrat zpěváka, kterým se stal Morten.
Jejich první pokus o vydání nahrávek nedopadl úspěšně. Mimo jiné byla odmítnuta skladba „Lesson One“, později přejmenovaná na „Take On Me“. Ani druhý pokus nevypadal nejlépe. Během nahrávání alba Hunting High And Low byl vydán singl „Take On Me“, kterého se prodalo pouhých 300 kopií. Přesto se skladba dostala do norské hitparády. A-ha ji následně zremixovali a vydali podruhé. Také k ní znovu natočili videoklip, který v sobě spojil hraný a animovaný obraz, což bylo v té době něco nevídaného. Tento klip se nemalou měrou podílel na obrovském úspěchu skladby, která v roce 1985 obsadila první příčku hitparád devíti zemích včetně Spojených Států. Videoklip dokonce v roce 1998 získal třetí místo jako nejlepší videoklip všech dob na televizní hudební stanici VH1.
V témže roce vydali první album Hunting High And Low. S ním přišli další skladby, jako „The Sun Always Shines On TV“, „Hunting High And Low“ a „Train Of Thought“. O rok později vyšlo i druhé album Scoundrel Days, obsahující úspěšné skladby „Manhattan Skyline“, „Cry Wolf“ a „I've Been Losing You“. A-ha se stali definitivně slavní a vyrazili na turné.
V roce 1987 složili stejnojmennou titulní skladbu pro film s Jamesem Bondem - The Living Daylights. Tato písnička se objevila i na dalším albu, Stay On These Roads, vydaném v roce 1988. V roce 1990 přišlo čtvrté album East Of The Sun, West Of The Moon. Následujícího roku A-ha vydali album Headlines And Deadlines, což je převážně jen výběr jejich největších hitů, a vydali se na další světové turné.
V 1993 vydala skupina A-ha album Memorial Beach a vypadalo to, že se skupina rozpadla. Jednotliví členové se věnovali sólovým projektům a pět let o nich jako o skupině nebylo slyšet. Teprve 11. prosince 1998 se objevili veřejně opět spolu na slavnostním koncertu při příležitosti předávání Nobelovy ceny s novou skladbou „Summer Moved On“. V roce 2000 bylo vydáno album Minor Earth Major Sky. V roce 2002 nahráli album „Lifelines“, obsahující úspěšné skladby „Forever Not Yours“ a „Lifelines“. V roce 2003 vydali své první živé album How Can I Sleep With Your Voice In My Head. V roce 2004 vyšel nový výběr The Singles 1984-2004 a konečně zatím posledním albem skupiny je Analogue z roku 2005.


Sarah Childress Polková

Narodila se do bohaté rodiny, otec byl majetný obchodník a otrokář, udržoval dobré politické kontakty. Jako dívce se jí dostalo dobrého vzdělání na Salem Female Academy v Severní Karolíně. V lednu 1824 se provdala za advokáta Jamese Polka. Nebrali se z lásky, neboť on potřeboval manželku, která by mu pomohla budovat jeho politickou kariéru, a ona chtěla muže, který by se angažoval v politice.
V roce 1838 se Polk stal guvernérem státu Tennessee, jeho žena mu koordinovala volební kampaň. Roku 1844 byl zvolen kandidátem na prezidenta za Demokratickou stranu, Sarah opět pracovala na kampani a studovala strategie soupeřů. Polk by pravděpodobně bez manželky neměl šanci, neboť měl chatrné zdraví. Přes mnohé výzvy odmítala vystupovat na předvolebních mítincích, protože věřila, že by jim to spíše škodilo.
V březnu 1845 je Polk jmenován prezidentem USA. Jeho choť mu pomáhala vyřizovat korespondenci a připravovala materiály na jednání kabinetu. Pořádání recepcí přenechala profesionálům. Její manžel neměl rád různé schůzky a jeho zdraví bylo také špatné, proto se místo něj Sarah setkávala s kongresmany a senátory. Polkovo prezidentství je proto považováno za nejúspěšněji vykonávaný úřad prezidenta v 19. století, neboť splnil všechny sliby, které slíbil v předvolebním boji. Polk přes naléhání odmítl kvůli chatrnému zdraví kandidovat na druhé funkční období, spolu s manželkou se vrátil do Tennessee, kde po třech měsících zemřel. Manželství bylo bezdětné
Sarah Polková chtěla zachovat manželův odkaz dalších generacím, a proto z jejich domu vytvořila obytné muzeum.
Během americké občanská války ubránila majetek před konfiskací, sama sympatizovala s Jihem. Byla velmi bigotní a odmítala boj za ženská práva. Byla předchůdkyní moderních prvních dam 20. století.


Novina

Novina Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské bylo prvorepublikové nakladatelství ve vlastnictví Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu
Novina, jakožto vydavatelství agrární strany produkovala řadu listů s ní spojenou. Hlavní tiskový orgán Selské noviny, deník Venkov a řadu regionálních týdeníků jako např. Cep, Rozkvět, Moravský venkov a Selské noviny v Olomouci.
Založeny roku 1884 na Moravě, jako tiskový orgán strany z popudu Jana Jaroslava Demla. Vedl je Jan Šťastný, lidový myslitel a filozof a byly určeny hlavně pro prosté rolníky. V roce 1890 byly ovšem noviny zastaveny, jelikož vláda se obávala rostoucího radikalismu hnutí. Po pouhých šesti týdnech, ale Šťastný noviny obnovil a až do roku 1912 vycházely na jeho náklady.
Agrární deník, založený 1906, který vycházel po celém území Československa. Díky práci šéfredaktora Karla Jonáše do něj přispívali například F.X. Šalda, Arne Novák, I. Zahradník a další.


Pohanka

Pohanka je druh obiloviny, který patří mezi dvouděložné rostliny. Má srdcovité listy. Po usušení má stále zelenou barvu a vytváří se z ní např. pohanková mouka,... Pěstuje se i v Evropě jako léčivá rostlina nebo jako potravina. Je to teplomilná rostlina.
Plodem pohanky je trojboká nažka připomínající bukvici. Nažky mají hnědou, černou nebo šedou barvu, v závislosti na odrůdě. Oloupaná semena – kroupy se svou strukturou a chemickým složením podobají cereáliím. Vnější obal krup tvoří tlustá jednobuněčná vrstva světle zelené barvy. Uvnitř je škrobovitý endosperm.
Pohanka se řadí mezi pseudocereálie. Pro svoji vysokou výživovou hodnotu je označována jako funkční potravina. Je významným zdrojem flavonoidu rutinu. Pohanka je také ceněna díky své vysoké biologické hodnotě bílkovin, vyváženému složení esenciálních aminokyselin, vysokému obsahu vlákniny a rezistentního škrobu a příznivému zastoupení mastných kyselin v tuku. Semeno pohanky obsahuje draslík, fosfor, vápník, železo, měď, mangan, zinek a selen, z vitamínů skupinu B, cholin a tokoferol. Protože neobsahuje lepek, je vhodná pro osoby trpící celiakií jako náhrada běžných obilovin.
DIETRYCH-SZOSTAK, D.; OLESZEK, W. Effect of Processing on the Flavonoid Content in Buckwheat Grain. J. Agric. Food Chem., 1999, 47, 4384-4387
BAVEC, F.; BAVEC, M. Organic Production and Use of Alternative Crops. Taylor & Francis Group, 2007. ISBN 1-57444-617-7
KREFT, I.; FABJAN, N.; YASUMOTO, K. Rutin content in buckwheat food materials and products. Food Chemistry, 2006, 98, 508-512


Panda Express

Panda Express je americký řetězec restaurací rychlého občerstvení, nabízející jídla čínské kuchyně. Působí především na území Spojených států amerických, v nákupních střediscích, supermarketech, na letištích, nádražích, zábavních parcích, kolejních kampusech a Pentagonu. Jedná se o jeden z největších řetězců čínských restaurací rychlého občerstvení ve Spojených státech.
Panda Express provozuje kolem 1 054 restaurací ve 37 státech USA a Portoriku. Hlavní sídlo se nachází v Rosemeadu, Kalifornii.


Johann Nepomuk Karel z Lichtenštejna

Johann Nepomuk Karel byl lichtenštejnský kníže v letech 1732 až do své smrti v roce 1748. Jednalo se o syna knížete Josefa Johanna Adama.
Když zemřel jeho otec, bylo mu pouze 8 let, a tak za něj vládl jako regent jeho příbuzný Josef Wenzel. Hlavou knížectví se stal až v roce 1745. V roce 1744 si vzal Marii Josefínu z Harrach-Rohrau.
Zemřel tři roky poté, co se chopil vlády a nezanechal mužského dědice.


SK-5 Niva

Sklízecí mlátička SK-5 Niva byl sovětský kombajn, který byl od roku 1974 dovážen i do Československa. Jednalo se svým způsobem o modernizovaný kombajn SK-4, který měl řadu zlepšení. Měl větší buben, samostatně odpojitelný pohon žacího stolu, možnost plynule měnit otáčky mlátícího bubnu. Tato sklízecí mlátička měla dále modernizované některé prvky pohonu, ovládání, změněnou konstrukci pojezdové spojky a nepřehlédnutelným zlepšením byla uzavřená kabina pro obsluhu.


Sudovice

Sudovice jsou součástí města Nového Knína, zhruba jeden kilometr východně od novoknínského náměstí, na úbočí vrchu Chvojné při silnici II. třídy č. 102 spojující samotný Nový Knín se Slapy a Štěchovicemi. Obec se původně jmenovala Zhudovice podle rodu Zhudovských, který ji vlastnil, později se z něj vyvinula nynější podoba jména.
Ve druhé polovině 20. století obec stavebně zcela srostla se sousedním Novým Knínem a roku 1960 se stal jeho součástí. Na rozdíl od Starého Knína si uchovala aspoň samostatné číslování domů. Při sčítání lidu roku 2001 měly Sudovice 89 domů a 254 obyvatel.
Původně dvoukřídlé barokní stavení v areálu hospodářského dvora, stojící ve svahu. Při pohledu ze silnice přízemní, ze dvora jednopatrový. Ve druhé polovině 50. let 20. století těžce poškozen požárem, vyhořelé západní křídlo již nebylo obnoveno a jeho zříceniny byly kolem roku 1980 strženy. Zachovalé křídlo bylo postiženo nepříliš ohleduplnými modernizacemi. Devastaci podlehla i část hospodářských budov přilehlého dvora. Po roce 1989 byl zbytek zámku vrácen dřívějším majitelům a zčásti dále upraven. Hospodářské zázemí je zčásti zatím v dezolátním stavu.
Barokní sýpka stojí naproti zámku, s oválnými okny. V současné době v opravě.
Hranice | Chramiště | Kozí Hory | Libčice | Nový Knín | Sudovice


Justiční vražda

Jako justiční vražda se označuje trest smrti udělený nevinnému člověku prostřednictvím zinscenovaného soudního procesu, tedy de facto vražda spáchaná prostřednictvím soudního systému. Justiční vraždy jsou spojeny hlavně s diktaturami.
Mezi justiční vraždy v komunistickém Československu patří např. popravy Milady Horákové a Heliodora Píky. Za justiční vraždu bývá někdy označován prokomunistickou levicí i rozsudek nad manželi Rosenbergovými, kteří byli v USA odsouzeni k smrti v roce 1951 za špionáž.
Možnost zneužití trestu smrti k justiční vraždě je jedním z argumentů pro zrušení tohoto trestu.


Delíla

Jméno má hebrejský původ, znamená něžná, jemná, štíhlá. Ve Starém zákoně to byla Samsonova láska, která ho zradila, když mu ustřihla vlasy, zdroj její síly. Jako jméno se začalo používat v 17. století.


Morčata

Ludvík Vaculík je román od spisovatele Ludvíka Vaculíka z roku 1991.
Román pojednává o bankovním úředníkovi, který je v práci vystavován velkému tlaku a proto doma chová morčata, s kterými experimentuje a týrá je. Dílo poukazuje kam až je člověk schopen zajít pod nátlakem, jak se společnost chová k nám, tak se chováme my k jiným.


Kostelní Myslová

Obec Kostelní Myslová se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina 4 km jihozápadně od Telče. V roce 1850 ve vsi žilo 292 obyvatel. Nyní je v obci 60 obytných domů, z nichž je 15 obydleno 63 trvale žijícími obyvateli, zbývající domy jsou využívány příležitostně k rekreaci.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1235. Tehdy markrabě Přemysl daroval patronát nad kostelem premonstrátskému klášteru v Jerouši v Rakousích.
Ve 14.století byla ves součástí tzv. šternberského zboží a majetkem pánů z Hradce.
Od roku 1410 až do roku 1849 vesnice náležela telčskému statku. Sídlo zde měla rychta, které zároveň patřily vsi Horní Myslová, Myslůvka, Prostřední Vydří a Zadní Vydří. Na potoce Myslůvka, který vesnicí protéká byly dva mlýny - Zachův a Brázdův . Elektrifikace se obec dočkala poměrně pozdě, až v roce 1945, kdy byla připojena na rozvodnou síť ZME Brno. Severně od obce na vyvýšenině Buzový 569,8 m.n.m. je stanice Českého hydrometeorologického ústavu.
První zprávy o škole v Kostelní Myslové se objevují v první polovině 18. století a v roce 1787 zde byl zřízen školní obvod, kam příslušely obce Horní Myslová, Myslůvka, Zadní Vydří, a Černíč. V roce 1814 škola vyhořela a nově byla postavena v roce 1816. Pro malý počet žáků byla škola v roce 1970 zrušena a žáci byli převedeni do Telče.
Národní památka stará, vykotlaná lípa, která se v roce 2006 pravděpodobně stala terčem vandalů, kteří ji zapálili. I přesto lípa stále roste.


Lužce

Obec Lužce se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 98 obyvatel.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1367, kdy Zdeněk z Kladna a na Mikovicích prodal Vojtěchovi z Lužce jednoho zdejšího poddaného. Po většinu fuudálního období Lužce náležely augustiniánskému klášteru u sv. Tomáše v Praze.


Větrušice

Obec Větrušice se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 405 obyvatel.
Obec leží na východním břehu Vltavy nad srázem svažujícím se k údolí řeky. Severně od obce leží národní přírodní rezervace Větrušické rokle.


Demokratické shromáždění

Demokratické shromáždění, zkratkou DISY, je kyperská středopravicová politická strana. V současnosti je předsedou strany Nicos Anastasiades.
Strana byla založena 4. července 1976 politikem Glafkosem Kleridem, Glafkos byl kyperským prezidentem mezi lety 1993 a 2003.
DISY je členem Evropské lidové strany. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 strana získala 28,2% hlasů a získala dva europoslance, těmi jsou Ioannis Casoulides a Panayiotis Demetriou.
Vedení Demokratického shromáždění podporovalo Annanův plán reunifikaci Kypru. Po odmítnutí plánu čtyři poslanci, kteří byli ve stranické opozici, byli vyloučeni a množství členů stranu opustilo. Vyloučení poslanci založili založili Evropskou stranu. Zakládající předseda strany Yiannakis Matsis vytvořil pro volby do Evropského parlamentu koalici Pro Evropu. Matsis získal křeslo v Evropském parlamentu a vstoupil do frakce EPP.
Ve volbách 21. května 2006 strany získala 30,3% hlasů a 18 z 56 křesel.


Gerhard Ertl

Gerhard Ertl je německý fyzik a emeritní profesor na univerzitě v Berlíně. V roce 2007 obdržel Nobelovu cenu za chemii za studium chemických procesů na povrchu pevných látek. Byl oceněn již v roce 1998, kdy obdržel Wolfovu cenu za chemii.


Annino

Annino je podzemní, hloubená, mělce založená, jednolodní stanice s ostrovním nástupištěm. Nachází se v jižní části deváté linky metra.
Stanice má dva výstupy, které vycházejí z prostoru nástupiště z jeho konců. Severní podpovrchový vestibul umožňuje výstup k ulici Varšavskoje šosse, ten jižní je zavřený.
Annino patří k nejnovějším v síti, otevřena byla 12. prosince 2001 jako součást předposledního prodloužení linky. Slavnostně stanici otevřel prezident Putin, přítomen byl i starosta města Jurij Lužkov, ale také i obyčejní cestující, kteří jeli speciálně vypraveným vlakem typu Jauza spolu s prezidentem.


Izarra

Izarra je španělský bylinný likér, velmi specifického aroma. Bývá zelené nebo žluté barvy. Zelená varianta je tvořena z 48 druhů bylin a květů, a žlutá z 32 rostlin. Izarra je nápoj destilovaný z armaňaku. Obsahuje 40% - 50% alkoholu. Tento baskický národní nápoj je vyráběn od roku 1835.


Markomanské války

O dva roky později konflikt propukl znovu a Římané Germány znovu porazili. Na původně germánském území zůstala okupační armáda o síle 40 000 mužů a dokonce se uvažovalo o vzniku nových dvou provincií Marcomannia a Sarmatia na území dnešní České republiky a Slovenska. Císař Marcus Aurelius ale roku 180 zemřel a jeho nástupce, syn Commodus, boje ukončil a uzavřel s germánskými kmeny mírovou smlouvu, která dočasně omezila samostatnost jednotlivých kmenů.
Markomanské války lze z hlediska chronologického rozdělit na několik fází:
1. fáze – útok barbarských kmenů na Římskou říši – konflikty se odehrávaly převážně na území říše
2. fáze – obrat situace – ofenziva římské armády na nejsilnější kmeny
3. fáze – po krátké přestávce opětovné boje, po smrti Marka Aurelia uzavřel s Germány mír jeho syn a nástupce Commodus
První dvě fáze bývají také označovány jako první markomanská válka, třetí fáze jako druhá markomanská válka Příčiny vzniku těchto válek nejsou zcela jasné. Někteří autoři uvádějí, že byly výsledkem tlaku severních kmenů, jiní zase, že byly důsledkem primitivního zemědělství a tím i nedostatku půdy. V úvahu však připadá také konflikt zájmů mezi stále se rozvíjejícími Germány a římskou říší, která se snažila zasahovat i do záležitostí v oblastech, které nebyly přímo pod její vládou. Těsně před začátkem markomanských válek byly z oblasti středního Podunají poslány některé legie na východ, aby posílily jednotky bojující v té době s Parthy. Obrana však pravděpodobně nebyla nějak výrazně oslabena.
Za počátek markomanských válek se považuje útok asi 6 000 Langobardů, Obiů a patrně i jiných kmenů na území římské říše v roce 165 nebo 166. Tento útok směřoval údolím řeky Moravy nebo údolím Váhu. Germáni byli odraženi a tak poslali svého zástupce s žádostí o mír k místodržiteli Horní Pannonie. Tento útok však nebyl ojedinělý. V létě roku 166 zaútočili barbarské kmeny také v oblasti Dácie a pravděpodobně také na Noricum a Raetii. I když nedosáhli žádného výraznějšího úspěchu a Římanům se podařilo situaci uklidnit, zanedlouho vytáhly do boje znovu. Nejdůrazněji si počínaly kmeny se středního Podunají, kterým se podařilo přes Pannonii a Noricum dostat letech 169-170 až do severní Itálie, kde vypálily město Opitergium a oblehly Aquileiu. Současně způsobily v Pannonii, Noricu a Raetii velké hmotné škody. Poničeny byly mimo jiné také důležité římské vojenské opěrné body Vindobona a Carnuntum. Přibližně ve stejné době také plenili Kostobokové Thrákii a dvě vandalské skupiny pronikaly do severní Dácie.
Současně došlo i k útoku v jiných částech Dunaje a celkem se této ofenzivy zúčastnilo více než 20 kmenů. Římané se museli zmobilizovat a posílit svou obranyschopnost. Kvůli nedostatku financí musel dokonce Marcus Aurelius uspořádat dražbu vlastního majetku. Byli sestaveny dvě nové legie z obyvatel Itálie. Pohraniční vojenské tábory byly posilovány čerstvě odvedenými vojáky. Vážnost situace dokumentuje také fakt, že do armády byli odváděni i otroci a gladiátoři. Kromě posílení hranic museli Římané přistoupit také k budování opevnění měst ve vnitrozemí. Války s Germány v Podunají se zúčastnili legie a pomocné sbory z nejrůznějších částí říše.
Římanům se nakonec podařilo zmobilizovat všechny prostředky a také využít nepřátelství a rozpory, jež panovaly mezi jednotlivými barbarskými kmeny a přejít do protiútoku. K tomu došlo v roce 172, kdy římská vojska poprvé překročila Dunaj. Zaútočila na Kvády a pravděpodobně ještě téhož roku je donutila uzavřít mír. V příštím roce porazili Římané Markomany. Než se však stačili obrátit proti Jazygům, Kvádové sesadili krále, kterého jim dosadil Marcus Aurelius a spojili se s Jazygy proti Římanům. Těm se však i přesto podařilo oba sjednocené kmeny porazit a Kvádové tak museli přijmout mnohem tvrdší podmínky kapitulace než tomu bylo v prvním případě. Římané donutili barbary, aby opustili území bezprostředně u Dunaje, přijali na svá území vojenské posádky a vydali zpět zajatce a přeběhlíky. Vzápětí poté však přišla zpráva z východu o vzpouře syrského místodržitele a tak se musel Marcus Aurelius vydat na tažení na Blízký východ. Spolu s ním musela i část vojsk nedávno poražených kmenů
Teprve po zajištění situace na východě se mohl Marcus Aurelius vrátit do Říma a oslavit své vítězství nad kmeny ze severu. Tato radost však netrvala dlouho. Už v roce 177 začaly boje nanovo. Římané nejprve ujednaly nový mír s Jazygy, který byl pro ně výhodnější, než ten starý. Proti ostatním však museli bojovat hluboko v jejich území. Z té doby pochází proslulý nápis z Trenčína, který pochází ze zimy 179/180. Avšak než byly všechny boje zakončeny, zemřel 17. března roku 180 Marcus Aurelius. Místo něj nastoupil jeho syn Commodus. Ten však neměl příliš velký zájem na bojích s kmeny za Dunajem a tak nedlouho po otcově smrti s nimi uzavřel mír. Názory na to, proč tomu tak bylo se různí. Antičtí autoři to dávali za vinu Commodovi. Dnešní historikové se spíše domnívají, že šlo o vysílení obou stran dlouhými boji. Uzavřené mírové podmínky však nijak nenaznačovaly, že by barbarské kmeny byly v poslední fázi války pouze v defenzivě, a ani po tomto míru nenastal na hranicích klid. Commodus začal hranici na Dunaji opevňovat a dokonce platil některým kmenům za dodržování příměří. Pravděpodobně pak byla ještě za vlády Commoda vedena jedna válka proti Germánům sousedícím s Horní Pannonií. Tato výprava nejspíše proběhla v roce 188 nebo 189.


Organická chemie

Organická chemie je vědním oborem chemie, který se zabývá strukturou, vlastnostmi, přípravou a využitím organických sloučenin. Je složitější než anorganická chemie. Původně se tato věda zabývala studiem látek z oblasti živé přírody, vznikla na přelomu 18. a 19. století jako samostatný vědní obor v souvislosti s rozdělením přírody na neživou a živou. Významnou zásluhu měl švédský chemik Carl Wilhelm Scheele, který izoloval organické látky z přírodních zdrojů. Lomonosov a Lavoisier při studiu procesu hoření prokázali, že základ všech sloučenin živočišného a rostlinného původu je uhlík a vodík. Dlouhou dobu vládla vitalistická teorie založena zejména Berzeliem. Podle ní všechny látky vznikají v organismech působením „živé síly“. Tuto teorii popřel Friedrich Wöhler, když v roce 1828 zahříváním anorganické sloučeniny připravil sloučeninu organickou. Proto poté došlo ke zpřesnění definice organické chemie, které platí dodnes, že to je chemie sloučenin uhlíku kromě oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, kyseliny uhličité, kyanovodíku, kyseliny kyanovodíkové, kyseliny kyanaté, kyseliny thiokyanaté, kyanidů, kyanatanů, thiokyanatanů, uhličitanů a karbidů.
Prudký rozmach organické chemie nastal ve druhé polovině 19. století. Počet organických sloučenin není přesně znám. Především díky schopnosti atomů uhlíku tvořit různě dlouhé a rozvětvené řetězce je tento počet velmi vysoký.
Na strukturní teorii se podíleli Butlerov, Kekulé a Couper. Popisuje základní pravidla stavby organických sloučenin.


Jan C. Vondrouš

Od roku 1893 žil v USA, kde studoval na Akademii umění v New Yorku a absolvoval leptařskou školu. Roku 1910 odjel do Prahy, zde vytvořil řadu leptů a dalších grafických děl především s náměty městské architektury. Je autorem řady poštovních známek Československa a z období Protektorátu Čechy a Morava.
První známkami J. C. Vondrouše byla série „Malá dohoda“ vydaná 1.7.1937. Motiv této známky byl použit pro známku České republiky s námětem „Tradice české známkové tvorby“ z 20.1.2003 .


Fyzika

Fyzika je vědní obor, který zkoumá hmotu, její vlastnosti a chování během dějů. Vlastnosti a vztahy mezi nimi popisuje zpravidla jazykem matematiky.
Fyziku lze velmi obecně rozdělit podle metod na teoretickou fyziku, experimentální fyziku, numerické simulace a aplikovanou fyziku. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z matematických objevů a experimentálních výsledků obecnější platnost zákonů a určit teoretické hranice jejich platnosti. Cílem experimentální fyziky je potvrzení nebo vyvrácení existující teorie. Často přitom dochází k jiným novým objevům. Numerické simulace umožňují udělat si představu o důsledcích přírodních zákonů za daných podmínek a dávají předpovědi ověřitelné pozorováním. Aplikovaná fyzika vychází z potřeb praxe. Její rozvoj je motivován potřebami z výroby, lidské spotřeby a z potřeby ochrany životního prostředí. Hranice mezi tímto dělením nejsou striktní. Příkladem metody a přechodu mezi experimentální a teoretickou fyzikou, při níž se využívají poznatky z vědy o informatice je modelování fyzikálních stavů a dějů s pomocí informačních technologií.
Následující tabulka je přehledem mnoha oborů a podoborů fyziky společně s teoriemi a tématy, které zahrnují. V mnoha případech se podobory prolínají několika různými obory, proto je třeba brát přehled jen jako orientační.
Fyzika se někdy označuje jako věda fundamentální. Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech.
Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filosofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti – vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru.. Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony.
Arisotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky.
Ke konci 17. stol Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec Philosophiae Naturalis Principia Mathematica. Vyslovuje zákony pohybu, které jsou základem mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony. Newton vymyslel i potřebný matematický aparát, integrál a derivace.
Klasickou mechaniku rozvíjejí Lagrange, Hamilton, Euler, Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin.
Coulomb, Volta a Ampere studují elektrické jevy. Oersted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Hertz.
Roku 1895 Roentgen objevuje „paprsky X“, o rok později Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Thomson elektron. Jáchymovské radium studují Piere a Marie Curie-Skłodowská. Vzniká tak jaderná fyzika.
V zázračném roce 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých. Kvantově vysvětluje fotoefekt - Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou prácí Einsteina bylo vysvětlení Brownova pohybu pomocí statistické fyziky. Poslední Eisnteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci hmotnosti a energie, z čehož vznikl známý vztah E=mc2. O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace.
Koncem 19. století se objevily problémy které se nedali vysvětlit tehdy známou mechanikou. Mezi ně patřilo spektrum záření absolutně černého tělesa, fotoefekt a vztahy mezi polohami spektrálních čar prvků. Počátkem 20. století spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. Bohr a další vysvětlili diskretní spektra prvků tím, že užili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Heisenberg a Schrödinger, který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann.
Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole. V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model.
Rozvíjela se také kosmologie - všechny současné teorie vycházejí z hypotézy velkého třesku, a obvykle i z inflace.
Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni. Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí.
Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný teorie chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy.
Významná část fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevu, nejlépe v rámci jedné teorie. Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující čtvrtou interakci – čas – který kvantový není. Po desetiletích pokusů se stalo zřejmé, že kvantovou teorii gravitace nelze vytvořit v rámci jazyka kvantové teorie pole.
Většina fyziků považuje za nadějného kandidáta na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, teorii strun. Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí.
Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky.


Střed Evropy

V závislosti na definici se zeměpisný střed Evropy může nacházet v následujících místech:
Otázkou zůstává samotná definice středu Evropy. Každé z výše určených míst může vycházet z jiné definice. Může to být bod, který má nejmenší vzdálenost od nejvzdálenějšího bodu povrchu Evropy. Může to být těžiště desky ve tvaru Evropy. Může to být místo, které má nejblíže ke všem mořím, omývajícím břehy Evropy. A záleží na tom, zda k Evropě přičteme i její ostrovy. Některé definice za Evropu nepovažují například Rusko.


Povrch Marsu

Povrch Marsu je podobně jako povrch Země značně rozmanitý s vysokými pohořími, kaňony, údolími či pahorkatinami. V dřívějších dobách před vesmírnými lety bylo možno Mars pozorovat pouze dalekohledem, který neumožňoval rozpoznat podrobnější detaily povrchu než načervenalý povrch s tmavými oblastmi a dvěma polárními čepičkami. První fotografie přinesly nový pohled na rudou planetu, který v současnosti prochází další revizí díky podrobnému mapování planety kosmickými sondami a vozítky na povrchu.
Mars, podobně jako Země, má svojí vlastní historii, během které docházelo k jeho postupnému vývoji až do současné podoby. V minulosti se na planetě vystřídalo mnoho událostí, které měly zásadnější význam pro podobu povrchu a existujících struktur. V období noachian docházelo k silnému vulkanismu a masivnímu bombardování asteroidy, které za sebou zanechalo přes dvě stovky kráterů velikosti do 5 km a 25 větších než 16 km. V tomto období se na povrchu nacházela i kapalná voda a snad i oceán, o čemž svědčí důkazy v podobě říčních koryt, či vzniklých sedimentů. V následujícím období hesperian došlo k postupnému chladnutí a začátku výlevného vulkanismu, během kterého vznikají štítové oblasti. V poslední etapě vývoje amazonian se planeta stále více ochlazovala, ztrácela se atmosféra a kapalná voda. Na druhou stranu došlo k novým projevům vulkanismu, když vznikly velké sopky v oblasti Tharsis. Mars se stával suchou planetou, kde hlavní roli převzala eolitická činnost větru, která přeměňuje tvář planety do dneška.
Věda zkoumající povrch Marsu se jmenuje areografie, jelikož označení geografie popisuje výlučně nauku o zemském povrchu.
Během první poloviny 17. století využívali astronomové první konstruované dalekohledy pro pozorování, které jim umožňovaly rozeznat na povrchu planety tmavé a světlé plochy, z čehož se usoudilo, že na Marsu jsou polární čepičky.
V roce 1877 se poprvé v mapách povrchu Marsu objevují nové útvary tzv. Marsovské kanály, které ale byly pouhým optickým klamem zapříčiněných špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a představivostí italského astronoma Giovanna Schiaparelliho, který je pozoroval jako první. Zpráva o pozorování se rychle roznesla a následně objev začaly potvrzovat i další pozorovací místa a vytvářet nepřeberné množství podrobných map neexistujících kanálů. Ve skutečnosti jsou kanály jen optický klam, který vzniká řetězcem tmavých skvrn. Jejich existence byla po 50 letech pozorováním vyvrácená, ale část veřejnosti je stále měla za existující dílo. Až fotografie z kosmických sond jednoznačně tuto teorii vyvrátily.
Mars při pozorování ze Země dalekohledem neumožňuje vidět žádné významné detaily povrchu vyjma polárních čepiček a tak jeho podrobné prozkoumání mohlo proběhnout až po návštěve lidských sond, které jsou v současnosti hlavním zdrojem dat pro zkoumání Marsu.
Přesné geologické složení planety není známo, ale na základě astronomických pozorování a průzkumu několika desítek meteoritů z Marsu, které se na Zemi našly, se soudí, že povrch Marsu je tvořen převážně z bazaltů. Oproti pozemským bazaltům jsou nejspíše obohaceny o silikátovou složku podobající se až pozemských andezitům. Při pozorování je planeta načervenalá, což je způsobeno tím, že celý povrch planety je pokryt oxidem železitým. Vzhledem k nepřítomnosti magnetického pole a tekuté vody na povrchu, nedochází na Marsu k deskové tektonice jako na Zemi, i když některé teorie pracují s myšlenkou, že tomu bylo před 4 miliardami let jinak a že i Mars měl pohyblivou kůru.
Vzhledem k tomu, že na Marsu nebyly prováděny podrobné geologické průzkumy, jsou současné poznatky o planetě a její vnitřní stavbě velmi slabé a založeny na modelech a aproximaci se Zemí, či na měření fyzikálních polí pomocí sond. Odhaduje se, že planeta má žhavé polotekuté jádro, které má přibližně 1480 km v průměru, jenž je složené převážně ze železa a 15 - 17 % síry.
Jádro je obklopeno silikátovým pláštěm, který způsoboval většinu tektonické a vulkanické činnosti na planetě. V současnosti se ale zdá, že je již neaktivní. Nejsvrchnější oblast tvoří kůra, která dosahuje průměrné tloušťky okolo 50 km a maximální 125 km.
Během pozorování povrchu Marsu si vědci brzy uvědomili, že některé oblasti jsou nápadně podobné pozemským oblastem. Oproti povrchu Marsu je ale možno pozorovat pozemská tělesa přímo, provádět na nich podrobný výzkum a následně získané poznatky aplikovat na Marsovské podmínky. Tělesa na Marsu jsou zpravidla útvary mnohem větší a rozsáhlejší, ale jejich geneze je často velmi podobná.
Jedním z takovýchto příkladů je oblast Tempe Terra, na které se nachází desítky „malých“ štítových sopek podobně nápadných oblasti Snake River Plain v Idaho. Průzkumem chemického složení a vzniku se daří nalézt mnoho podobností s útvary na povrchu Marsu a tak poskytovat důležité vodítko, jak mohlo dojít ke vzniku i na jiné planetě. Srovnáním topografie obou oblastí se daří upřesňovat poznatky o geologických událostech, které se v oblasti Tempe Terra odehrály.
Mars má podobně jako Země nebo Měsíc velmi různorodou topografii povrchu, která je závislá ne jeho geologické minulosti, o které referoval minulý článek stratigrafie Marsu. Severní polokoule Marsu byla v minulosti z větší části oceánským dnem, což se projevuje v jejím uhlazeném rovinatém povrchu, která je pokryta rovinami vystupujícími okolo 1-2 km nad okolní krajinu, ale ve skutečnosti nacházející se 2 až 3 km pod referenční plochou. Množství kráterů na těchto lávových proudech je zde menší než v jižní části, což ukazuje na její mladší stáří. Současné útvary na povrchu napovídají o složitých procesech při jejím vzniku.
Na jižní polokouli se oproti tomu nachází krajina, které se více podobá Měsíci. Vyskytuje se zde velmi stará vysočina s nespočtem kráterů, které jsou však plošší než ty na Měsíci, jelikož jsou vystavovány silnému působení eroze. Eroze postupně zahlazuje okraje kráterů a zanáší jejich dno sedimenty, což vede i ke zmenšování jejich hloubky. Nad okolní krajinu vystupuje do výšky 1 až 4 kilometrů a nad referenční geoid nejčastěji v rozmezí 3 až 4 km. O jejím stáří vypovídá vysoká hustota kráterů, která se podobá oblastem moří na povrchu Měsíce.
Předpokládá se, že rozdělení na jižní a severní část bylo způsobeno dopadem mohutného cizího tělesa na konci akrece planety. Oproti Zemi ale nejsou na Marsu přímé důkazy, že by na povrchu probíhala desková tektonika. Sopečné oblasti se nepohybovaly a zůstaly na místě, což mělo za následek vytvoření rozlehlé vyklenuté oblasti Tharsis včetně obrovských sopek s Olympus Mont v čele.
Vyjma množství kráterů se na povrchu vyskytují i písečné duny, které některé krátery vyplňují a jinde tvoří rozsáhlé dunové oblasti. V roce 2007 přinesla americká sonda Mars Odyssey důkazy, které nasvědčují, že se podařilo objevit vstupy do několika jeskyní o vchodové bráně 100 až 250 metrů. Oblasti byly měřeny pomocí infračervených paprsků, které určily teplotu. Z měření vyšlo, že se v noci oblasti okolo vchodů oteplují a ve dne ochlazují. Podobné chování je známo i z pozemských jeskyní. Objevení těchto podzemních oblastí dává šanci, že jednoduchý mikrobiální život mohl na Marsu přežít.
Na Marsu se nenachází oceán tekuté vody, podle kterého by se mohla určit hladina nadmořské výšky podobně jako je tomu na Zemi a tak vědci museli tuto hodnotu uměle definovat, aby mohli jednoznačně měřit převýšení útvarů na povrchu. Pro jednoznačné určení se musel použít jiný systém, který se opírá o tlak vzduchu a pomocí kterého se dá vytvořit celkově hladký povrch tzv. průměrný gravitační povrch. Nulová hladina byla určena jako výška, kde tlak vzduchu má tlak 610,5 Pa.
Díky této definici je časté, že na povrchu Marsu dosahují objekty i záporných hodnot.
Rovník Marsu je jasně definován rotací planety, ale nultý poledník musel být podobně jako na Zemi určen uměle. O první definici se pokusili němečtí astronomové Wilhelm Beer a Johann Heinrich Mädler již v 19. století, kdy byl tento bod zvolen jako kruhový útvar na povrchu. Takto určený útvar měl velkou nepřesnost a tedy až v roce 1972 díky snímkům sondy Mariner 9 bylo přesně určeno, že nultý poledník prochází malým kráterem Airy-0 na planině Sinus Meridiani.
Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případě Merkuru a Venuše, jelikož názvosloví vznikalo již od prvních pozorování prováděných italským astronomem Giovannim Schieparellim roku 1877. Během pozorování začal pro útvary používat názvy známé z Evropy, Asie a Afriky, které spojoval s mytologickými názvy. V práci, kterou Shieparelli započal, pokračoval i Eugene Antoniadi. Po roce 1973 došlo k podrobnému zmapování povrchu Marsu pomocí sondy Mariner 9, což přineslo velkou revizi názvů a jejich úpravu, na které je postaveno současné názvosloví.
V současnosti jsou k dispozici globální geologické mapy vzniklé na základě fotografií o rozlišení 200 až 100 metrů, dle kterých bylo možno vymapovat základní geologické jednotky v podobě pohoří, planin, údolí a kráterů. Tyto jednotky dostaly svá pojmenování a používají se pro popisování těchto lokalit. Přesné nadmořské výšky jsou známé díky nespočtů laserových altimetrichých měření, které prováděla převážně sonda Mars Global Surveyor.
Základní planiny jsou Acidalia Planitia, Amazonis Planitia, Arcadia Planitia, Argyre Planitia, Chryse Planitia, Daedalia Planum, Elysium Planitia, Hellas Planitia, Isidis Planitia, Meridiani Planum, Planum Australe, Planum Boreum, Utopia Planitia a Vastitas Borealis.
Největší a nejznámější pánví na Marsu je Hellas Planitia s průměrem 1600 km a hloubkou 6 km, který vznikl před 4 miliardami let, což jí řadí mezi nejstarší útvary na povrchu planety. Planina vznikla nejspíše během dopadu obrovské planetky o rozměru okolo 2 000 km. Dopad vyvrhl tolik materiálů, že v okolí vytvořil 2 km val sahající až 2 000 km daleko od pánve. Vnitřek pánve je zčásti zanesen sedimenty, což svědčí o tom, že pánev byla původně o několik kilometrů nejspíše hlubší.
Tharsis je vyklenutá planina s průměrem okolo 3 500 km, který se nachází poblíž Marsovského rovníku. Vznikla jako projev vulkanismu, kdy se celá oblast vyklenula. V oblasti se nacházejí největší sopky na Marsu respektive i ve sluneční soustavě.
Valles Marineris je největší údolní soustava, u které jsou okraje od sebe vzdáleny okolo 200 km ale místy až 500 km. Svahy spadávají místy až do hloubky 7 km. Předpokládá se, že vznik je spojen s vodní činností.


Zjemnění rozkladu

Na závěr ještě podotkněme, že množina všech rozkladů s uspořádáním pomocí zjemnění tvoří algebraickou strukturu nazývanou úplný svaz - lze na ní tedy zavést operace součtu a součinu a s rozklady počítat podobně, jako by to byla čísla.


Dihydrotestosteron

Dihydrotestosteron nebo přesněji 5-?-dihydrotestosteron je vlastní účinná forma testosteronu. Vzniká redukcí testosteronu na uhlíku č. 5 v cílových orgánech. Enzymem tohoto děje je 5?-reduktasa.


Xinjiangovenator

Xinjiangovenator byl rod teropodního dinosaura, žijícího v období spodní křídy na území Číny. Rod byl popsán na základě materiálu, označovaného jako IVPP 4024-2, jde o částečně zachovalou kost zadní končetiny.
Původní předpoklad paleontologa Donga Zhiminga přisuzoval kost rodu Phaedrolosaurus. Ten je však znám pouze podle zubů, proto dostaly fosílie vlastní název. Xinjiangovenator byl zřejmě příbuzný rodu Bagaraatan.


Seznam písní Karla Gotta

poz. -píseň - duet s - - doposud nezjištěný autor hudby nebo textu


Genetická daktyloskopie

Genetická daktyloskopie je metoda forenzní chemie, která umožňuje díky unikátnosti genetického kódu každého z nás spolehlivě určit, zdali daný úsek DNA patří hledanému člověku. Velké množství našeho genomu sdílíme nejen se všemi ostatními lidmi, ale do značné míry i se šimpanzi. V roce 1985 potvrdil unikátnost každého z nás tým kolem Aleca Jeffreyse na Leicesterské universitě. Objevili, že určitá místa na DNA podléhají polymorfismu. Na základě tohoto zjištění Jeffreys vymyslel metody na izolaci a analýzu těchto částí lidské DNA. Polymorfismus důležitý pro genetickou daktyloskopii se nachází v junk-DNA. Tyto části se liší svou délkou a sekvencí. Některé sekvence se dokonce několikrát opakují. A právě po opakujících sekvencích forenzní analýza pátrá.
Analýzu DNA lze provést prakticky z každého typu lidské tkáně. I ze zdrojů, které jsou na DNA poměrně chudé - z kostí, nehtů, vlasů, šupinek kůže atd. Analytických metod, které se používají při porovnávání vzorků DNA, ať už v kriminalistice, nebo například v testech rodičovství, je celá řada a mnohdy se jejich použití prolíná a kombinuje. Nejpoužívanější metody jsou:
Polymerázová řetězová reakce slouží k vytvoření až mnoha milionů exaktních kopií vzorového fragmentu DNA o maximální délce 10 tisíc nukleotidů, což umožňuje provést analýza DNA i z velmi malého vzorku.
Random-amplified polymorphic DNA je méně přesná metoda, používaná občas jako předtest, pro svou nenáročnost a rychlost.
Short Tandem Repeat Polymorphism a Variable Number Tandem Repeats jsou moderní, dnes nejpoužívanější metody jsou podobné metody RFLP, která však pracují s jinak získanými fragmenty DNA. 99% DNA mají všichni lidé společnou. V DNA se však vyskytují místa, která neslouží ke kódování genů, a která jsou tvořena opakováním krátkého motivu, jakéhosi „slova“, které tvoří mnohokrát opakovaný sled 2 - 4 nukleotidů, např. -CACG-CACG-CACG-. Říkáme jim tandemové repetice a v lidské DNA jich dnes známe více než 8 tisíc. Podoba těchto repetic a jejich délka je výrazně individuální. Je to způsobeno tím, že jejich mutace nemají pro člověka pravděpodobně žádný význam, jelikož nekódují žádnou genetickou informaci. Naproti tomu pokud by mutace postihla některý esenciální gen, pravděpodobně by tím zásadním způsobem poškodila správné fungování genu a možná i zabránila přežití takovéhoto jedince, což velmi efektivně odstraňuje podobné odchylky ze společnosti. Při testování se postupem, podobným tím, který je použit při RFLP určí, jak je vybraná tandemová repetice u daného člověka dlouhá, tedy kolika opakováními „slova“ je tvořena. Stejně se postupuje i u dalších repetic - celkem se jich obvykle zkoumá 15, pokud není potřeba vyšší počet. Přesnost výsledků této metody je, stejně jako u RFLP, blízká 100%.
Restriction Fragment Length Polymorphism je klasická metoda zjišťování genetického profilu, která se již dnes nepoužívá tak často, jako dříve.
Molekulu DNA je nejprve nutné izolovat z buňky a očistit od případných nečistot. K extrakci a purifikaci DNA, které musí předcházet izolaci jader pomocí centrifugace, se používá například guanidinhydrochlorid, obvykle ve směsi s dalšími látkami. Kontrola čistoty vzorku se měří pomocí spektrofotometrického měření v UV světle, při menším vzorku, nebo větší míře výskytu nečistot se přesnější určení koncentrace nukleové kyseliny dá zjistit z intenzity fluorescence emitované ethidiumbromidem.
Po vyextrahování vzorku DNA, je dalším krokem rozštěpení molekuly na jednotlivé malé fragmenty. V současnosti je známo přibližně 1500 restrikčních endonukleas, které dokáží rozeznat krátké sekvence nukleotidů a podle rozeznané sekvence dokáží DNA v konkrétním místě rozštěpit. Jejich použití vede k fragmentaci DNA na díly, které jsou specifické pro každého člověka, jelikož přesné pořadí bází se u každého člověka, vyjma jednovaječných dvojčat, liší. Výsledkem je směs různě velikých úseků DNA. Pokud je DNA ve vzorku pro analýzu málo, tak je možné si dané úseky namnožit.
Ve chvíli, kdy máme DNA řádně rozštípanou a v dostatečném množství, musíme jednotlivé úseky DNA od sebe oddělit. K tomuto účelu se používá nejčastěji gelová elektroforéza na agarose. Směs se vlije k jednomu konci nádoby s tenkou vrstvou speciálního agarosního gelu – porézní, gelovité hmoty. Protože DNA má záporný náboj, postupuje v gelu k anodě. Ale protože různě velké kusy DNA postupují gelem různou rychlostí, dojde k rozdělení jednotlivých fragmentů DNA do tzv. DNA profilu.
Protože se s agarosovým gelem se špatně pracuje, přenáší se DNA na nylonovou membránu. Tomuto procesu se říká Southern blot. Předtím ale musíme DNA oddělit na jednotlivá vlákna, což učiníme pomocí hydroxidu sodného. Poté se přiloží na gel nylonová membrána a vysaje z gelu rozpouštědlo. S rozpouštědlem se pohybují i fragmenty DNA, které se uchytí na membráně. Na závěr je nylonová membrána ozářena paprsky UV, které způsobí trvalé umístění fragmetů na membránu.
Na membránu se poté nalije roztok s hybridizačními sondami – buď radioaktivně nebo fluorescenčně značených krátkými kousky jednovláknové DNA, které se spojí s DNA na membráně. Pomocí detergentů, případně neionizovaného formamidu se zabrání nespecifické vazbě sondy na nylon.
Na membránu je umístěn X-ray film. Sondy, které jsou nyní rozmístěny pouze v některých částech membrány, vyvolají expozici filmu v odpovídajících částech. Film je vyvolán a tím vzniká DNA fingerprint, složený z proužků různé tloušťky a různých rozestupů. Tato metoda se nazývá „Southern blot“ podle vynálezce Edwina Southerna.


Státní znak Norska

Státní znak Norska má dvě verze a to znak malý a velký. Malý znak reprezentuje celé Norsko a je používán jako jeho národní znak. Velký resp. královský znak je spíš používán jako královské rodiny. Znak Norska patří k nejstarším v Evropě.
Norský státní znak tvoří na červeném trojúhelníkovém štítu zlatý rozbujelý a korunovaný lev s napřaženou sekyrou. Nad štítem je norská královská koruna. Tento štít je součástí královského znaku. Magnus II. zvaný "Bosí" byl prvním králem, který používal jako znak lva na své standartě. Král Haakon IV. nazývaný Starý dal položit lva na červený štít a tím a dal vzniknout současnému znaku. V roce 1280 za vlády krále Erika II. byll lvu přidána koruna a sekera, od té doby již znak podstoupil jen kosmetické změny. Viz. kapitola "Historie znaku".
"Ei upprett racek-Love raud grunn pa med gullkrone pa hovudet og gullskjeft sylvoks i framlabbane".
Královský znak je používán jako znak královské rodiny než jako znak státu. Jeho hlavní částí je štít se znakem Norska tj. zlatý lev korunovaný s nahrazenou sekerou na červeném poli. Kolem štítu je obtočen norský Řád Sv. Olafa. Štít spolu s obtočeným řádem jsou položeny na hermelínový plášť jenž vychází k královské koruny jenž je na vrcholu. Podoba lva na královském znaku je stejná jako královská standarta a tudíž se nemění.
Norský znak patří k nejstarším znakům v Evropě. Magnus II. zvaný "Bosí" byl prvním králem, který používal jako znak lva na své standartě. Král Haakon IV. nazývaný Starý dal položit lva na červený štít a tím a dal vzniknout současnému znaku. V roce 1280 za vlády krále Erika II. byll lvu přidána koruna a sekera, od té doby již znak podstoupil jen kosmetické změny. Sekera má původ u norského krále, světce a hrdiny Sv. Olafa, jenž jí byl údajně zabit při bitvě u Stiklestadu v roce 1030.
Nejvýznamnější změny za zbývající existenci znaku byla změna tvaru sekery. V pozdním středověku se sekera postupně zvětšovala až do té míry, že se z ní stala halapartna. Rukojeť byla obvykle zakřivená tak, aby odpovídala tvaru erbu. Halapartna byla oficiálně zavržena a na znaku z roku 1844 již má lev opět kratší sekeru, tak jako na středověkém znaku, jak byl znak obnoven podle královského výnosu v roce 1844. V roce 1905 se královský a státní znak nezávislého Norska opět mírně změnil. Tvar štítu byl obnoven tak jako byl původní středověký tj. gotický a lev se napřímil. Takto je znak používán dodnes.
 File:Love-Scholeus.jpg|Znak Norska z roku 1580 File:Love1733.jpg|Znak z roku 1733 File:Blason Frédéric II de Danemark.svg|Znak Norska na znaku Dánska za krále Frederika II. File:Love 1844.jpg|Vládní znak z roku 1844 File:Unionsvapen norsk kongeflagg.jpg|Znak Švédsko-Norské unie, Norsko je zastoupeno lvem. File:Unionsvapen Oscarshall.jpg|Tentíž znak akorát v "malém" provedení. File:Coat of Arms of Norway.svg|Státní znak Norska, jak je používán od roku 1905 File:Coat of Arms of Norway.svg|Graficky méně propracovaná verze.


Resource Description Framework

Resource Description Framework, česky systém popisu zdrojů, je rodina specifikací vypracovaných organizací World Wide Web Consortium, původně navržených jako model metadat. Používá se jako obecná metoda pro modelování informací v různých syntaxích.
Metadatový model RDF je založen na myšlence přiřazení výrazu ve tvaru podmět-vlastnost-předmět k jednotlivým zdrojům. Těmto výrazům se v RDF terminologii říká trojice. Předmět určuje o jaký zdroj jde a vlastnost určuje charakter zdroje a vyjadřuje vztah mezi předmětem a objektem. Například jeden způsob reprezentace výroku: „Obloha má modrou barvu“ v RDF je trojice řetězců: předmět je „obloha“, vlastnost je „má barvu“ a objekt je „modrá“.
Způsob popisu zdrojů je hlavní komponentou sémantického webu, což je návrh konsorcia W3C: evoluční stupeň World Wide Webu, ve kterém mohou aplikace ukládat, vyměňovat si a používat strojově čitelné informace distribuovaně přes síť, což by umožnilo uživatelům pracovat s informacemi efektivněji a s větší jistotou. Jednoduchý datový model RDF a schopnost modelovat různorodé abstraktní koncepty jej činí použitelným v aplikacích pro řízení znalostí, které se neslučují s aktivitou sémantického webu.


Michaëlla Krajiceková

Michaëlla Krajiceková je současná nizozemská profesionální tenistka. Je mladší nevlastní sestrou bývalého wimbledonského vítěze Richarda Krajiceka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 3 turnaje WTA ve dvouhře a 3 turnaje ve čtyřhře.
Michaëlla Krajiceková se zúčastnila 13 zápasů ve Fed Cupu za tým Nizozemska s bilancí 7-5 ve dvouhře a 1-1 ve čtyřhře.


Amar

Amar, vlastním jménem Amar Dhanjan, je britská zpěvačka indického původu, která vydává své dílo u nezávislého vydavatelství Sunset Entertainment Group. Amar je dcerou Mangala Singha, zpěváka známého díky jeho písničce „Rail Gaddi“.


Bontonfilm

Bontonfilm je společností, která v České a Slovenské republice zaujímá nejvýznamnější místo v oblasti distribuce filmů v kinech, na nosičích DVD a Blu-ray a už více než deset let si udržuje post lídra trhu.
Bontonfilm v kinech exkluzivně zastupuje tradiční hollywoodská studia 20th Century Fox, Paramount, Universal a DreamWorks, dále uvádí filmy produkované menšími studii a nezávislými producenty. Soustředí se také na spolupráci s českými producenty a uvádění domácí filmové produkce v kinech.
Obdobně pak na DVD a Blu-ray discích vydává snímky velkých hollywoodských studií 20th Century Fox, Universal, Sony Pictures a filmy produkované menšími studii a nezávislými producenty. Soustředí se také na spolupráci s českými producenty při uvádění domácí filmové produkce na DVD, včetně filmů, které patří ke klasice české kinematografie.
Mezi tradiční obchodní partnery Bontonfilmu patří významní čeští a slovenští producenti a produkční společnosti včetně České televize.
Historie Bontonfilmu sahá až do roku 1990, kdy vznikla společnost Bonton, která pouhý rok nato vyprodukovala první český „soukromý" film od roku 1945 - Tankový prapor. V roce 1992 pak Bonton zřídil divizi videodistribuce, která od roku 1993 operovala samostatně pod značkou Bonton Home Video a zastřešovala veškeré aktivity související s výrobou, distribucí a prodejem nosičů VHS a později od r. 1998 i DVD v České a Slovenské republice.
V roce 1994 vstoupil Bonton do společnosti Lucernafilm, rok na to v ní získal stoprocentní podíl a přejmenoval ji na Bontonfilm. Rok 1998 přinesl další růst, když se součástí holdingu Bonton stalo Centrum českého videa.
V roce 2003 pak byly společnosti Bontonfilm, Bonton Home Video a Centrum českého videa spojeny pod jednu střechu a s názvem Bontonfilm, a. s.


Německé skupiny armád

Německé skupiny armád byly vojenské formace, užívané v německé armádě během první a druhé světové války. Německé velitelství skupiny armád ve většině případů spadalo přímo pod vrchní velení a řídilo zpravidla několik armád na jednom bojišti. V některých případech bylo na bojišti i více skupin armád.
Během první světové války se skupiny armád pojmenovávaly po jejich velitelích, zatímco ve druhé světové válce se pojmenovávaly po bojišti, nebo samostatným písmenem, v případě že bylo na bojišti více skupin armád byly názvy typu Sever, Jih atd. Jak se situace na frontě vyvíjela, byla velitelství skupin armád často přesunována z bojiště na bojiště a většinou tak měnila názvy. Například velitelství Skupiny armád Jih, změnilo název na Skupinu armád A, později opět na Skupinu armád Jih a skončilo jako velitelství Skupiny armád B, když bylo v únoru 1943 zrušeno. Přesto jiná velitelství nesla později stejné názvy.


Seznam majáků na oregonském pobřeží

Toto je kompletní seznam majáků na oregonském pobřeží řazených od severu k jihu. Vedle názvu majáku je vždy uvedeno nejbližší město.


Hrubí z Jelení

Česká rytířská rodina Hrubých z Jelení byla od konce 17. století usedlá v Jilemnici. Odtud se Josef Tadeáš přestěhoval do Mladé Boleslavi, jejímž primátorem se stal v roce 1763. Jeho manželkou byla Lidmila Lhotská ze Zmyslova.
Jeho syn Leopold, narozený roku 1740 a od roku 1744 ženatý s Josefou Bachmannovou, byl zemským prokurátorem; roku 1793 byl povýšen do stavu rytířského s příjmením "ze Schwanenheimu". Jeho erb tvořily dvě labutě a dva mosty. V roce 1794 koupil statek Pečky, zemřel v roce 1809. Leopoldův nejmladší syn Vojtěch se usadil v Uhrách. Prostřední syn Karel byl velvyslancem a zemřel roku 1838. Nejstarší syn Josef byl ve vojenských službách a držel Pečky. Tito dva byli majestátem dne 24. března 1814 povýšeni do panského stavu s novým erbem a příjmením "z Jelení".
Josef zanechal s manželkou Kateřinou z Wintzigeroda dva syny. Theodor Karel, c.k. komoří a major, upřímný vlastenec, držitel Peček, proslul jako nadšený pěstitel orchidejí. Jeho sbírky byly v té době největší v Čechách. Jeho manželkou byla od roku 1863 hraběnka Karolina z Ledeburu. Z tohoto manželství pocházeli synové Adolf a Josef a dcera Johana. Josef byl c.k. komoří a poručík v záloze, v té době majitel pečského velkostatku.


Sadko

Sadko je bájným hrdinou slovanské mytologie, chudý guslar, který pochází z Novgorodu. Je známo devět verzí jeho příběhu, úplné jsou ale jen dvě.
Houslista Sadko se živil tak, že často hrával na svatebních hostinách. Potom mu ale odmítli za hraní platit a zůstal bez peněz. Jak se tak jednou smutný procházel po břehu řeky, sedl si a začal hrát. Když skončil, voda se zpěnila a objevil se mořský bůh. Tak velmi se mu líbila Sadkova hudba, že ho pozval, aby hrál na hostině v jeho paláci, že se mu dobře odmění. Sadko souhlasil a hned se také ocitl na dně moře. Na hostině se všichni hosté dobře bavili a přestože byl už Sadko unavený, nechtěli mu dovolit přestat hrát. V tom se objevil bělovlasý stařec a ten mu poradil, že když roztrhne struny svých houslí, může přestat hrát a mořský bůh mu za odměnu nabídne jednu ze svých dcer za ženu. Ale varoval ho, aby si ze všech vybral tu poslední a o svatební noci aby se jí ani nedotkl, jinak se už na zem nevrátí. Sadko struny svého nástroje tedy roztrhl a přestože se mořskému bohu nechtělo, nabídl mu za odměnu jednu ze svých dcer. Sadko si vybíral dlouho, prohlížel si první stovku mořských panen, potom druhou, třetí. Ale vybral si až tu úplně poslední, která byla ze všech nejkrásnější. O svatební noci se jí ale nechtíc dotkl nohou. Princezna byla tak studená, až se Sadko probudil. Zjistil, že leží na břehu řeky a nohu má ponořenou v ledové vodě. Ta mu zůstala už navždy chromá. Vedle sebe objevil pytel zlata, a tak do své smrti mohl žít jako pán.
Podle pověr, když je na moři nebo řece bouřka, ve skutečnosti Sadko vyhrává na hostině mořského boha, a ten tancuje.


Richard

Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +2,1%.


Świdwin

Świdwin je město a gmina v střední části Západopomořanského vojvodství, poležené na Wysoczyzně Łobeské na řece Reze.
Město je významným kulturním střediskem. Jsou zde organizovány různé kulturní události, mj. společně s Białogardem Bitva o Krávu, Celopolská básnická soutěž Jana Śpiewaka a Vojvodská přehlídka divadel. V centru města je krytá plovárna Relax.


Milan Havlín

Milan Havlín, rodným jménem Bohumil Havlín je kanadský zahradní architekt českého původu. V Kanadě též užíval jméno Milan B. Havlín [http://www.novydomov.com/archive/2007/ND2007-17.pdf.
Po únoru 1948 se spolu s kamarády, mezi kterými byla i jeho budoucí žena, zúčastnil na Vysočině odboje[zdroj?] proti komunistům. Skupina byla, jako mnohé další, díky zradě odhalena a její členové odsouzeni, Milan Havlín k trestu smrti. Strávil ale „jen“ patnáct let v lágru Bytíz na Příbramsku, jeho žena dvanáct.
Havlín založil ilegální organizaci Lilka. Havlín spolu s dalšími členy skupiny provedli šest ozbrojených přepadení. Ukradli zbraně, stranické legitimace, písemnosti, dokumenty, hodinky, oděvy, láhve s likéry a peníze v hotovosti.
Havlín o sobě říkal že pomáhal lidem k útěku přes hranice za co byl odsouzen.. O tom že někomu pomohl k útěku nejsou žádné důkazy a ani sám nikde neuvádí žádná jména komu k útěku pomoh.
Milan Havlín byl Tajný spolupracovník a Agent Státní bezpečnosti: Příjmení Jméno- Havlín Bohumil, Datum nar. -2.6.1928, Druh svazku- TS, Registrační č.- 11220, Krycí jméno - Jirka, Registrováno - 12.4.1962, Útvar - ÚNZ Příbram.
O jeho vztahu k StB se nezmínil ani ve sve "autobiografii" Vlečen pod šibenici ani svým přátelům v Kanadě. Tvrdí ale že "svědomí ma čisté". Zdroj: The New Homeland No. 17, Volume 58 Issue Date: October 23, 2007 Price: $2.00 PAP Registration No. 8108 ISSN 0839-2668)
Po srpnu 1968 emigrovali přes Rakousko do Kanady, tam se naučili řečem a Milan Havlín diplomoval na Université de Montréal jako zahradní architekt. Stal se podnikatelem a profesorem na Institut de technologie agroalimentaire de St-Hyacinthe / Institute of Agricultural Technology of St. Hyacinthe u Montrealu.
Je po něm pojmenována Cena Milana Havlína, od roku 1979 udělovaná Québeckou asociací zahradních architektů. Za svou práci sám dostal několik cen.
V bytízském lágru začal, jako deník, psát svou autobiografii ve dvou částech, jejíž chronologicky druhá část vyšla v Kanadě, pod pseudonymem Petr Roman, a po listopadu 1989 i v Česku, kdy se dočkala vydání i část první.
„Kniha pojednává o všem, o čem jsem nemohl napsat za dob tvrdého komunismu při psaní mé prvné knihy Vlečen pod šibenici, vydané v Kanadě, kterou jsem tenkrát musel napsat pod pseudonymem Petr Roman, abych některé popisované osobnosti nevystavil nebezpečí pronásledování ze strany bdělých bolševiků. Takže kniha Cesty do exilu se stala I. dílem a jejím pokračováním, tedy II. dílem, se tak stala kniha Vlečen pod šibenici. Kniha byla napsána už v roce 1952 v uranových dolech na lágru Bytíz na Příbramsku a propašována civilním zaměstnancem Františkem Říhou a ukrývána dlouhé roky jednou z mých sestřenic. Tato mi předala celý originální rukopis teprve před několika roky. Popudem k jejímu vydání byl velký zájem ze strany mladých studentů, z nichž jedna studentka se rozhodla použít tento rukopis k napsání svojí seminární práce z dějepisu.“
(recenze od Jaroslava Blažkeho: Cenné svědectví na stránkách www.ceskaliteratura.cz 14.3.2001


Gilles Baudry

Gilles Baudry je bretonský básník. Je mnichem v klášteře Abbaye de Landévennec.


Jethro Tull

Složení skupiny se během let měnilo, ale pilířem a vůdčí osobností, která určovala její uměleckou podobu, zůstával celou dobu extravagantní flétnista Ian Anderson, který ovládal několik nástrojů v čele s příčnou flétnou, ale i dudy, mandolínu a kytaru. Ian si oblékal šaškovské barevné kostýmy, stylizoval se do role starce, křepčil na pódiu na jedné noze a svojí originální inspirací středověkým folklórem získal respekt odborníků.
Pro skupinu je typická i hra na jednotlivé nástroje, především sólovou kytaru a flétnu (typické kytarové rify, prolínající se s vibrujícím zvukem velmi rytmicky členěného partu flétny a charakteristický zpěv Iana Andersona. Texty písní jsou velmi poetické, často ironické a provokující.
V začátcích skupina hrála rhythm and blues, již na na druhém titulu „Stand Up“ je patrný specifický zvuk a vlastní hard-folk rockové pojetí. Od roku 1972 se postupně více stylizuje do art rocku, aby se následně zařadila do hlavního rockového proudu, aniž by však ztratila své základní charakteristické atributy. Ve všech jejích nahrávkách se vždy dají lehce vysledovat lidové a keltské kořeny skupiny a jejího lídra. Jethro Tull se řadí do „velké šestky progresívního rocku“.
Za nejvýznamnější album skupiny se pokladá „Aqualung“ z roku 1971, jehož první část se zabývá tématy městských tuláků a bezdomovců a v druhé části jsou skladby tematicky spojené s náboženstvím. Nasledující album „Thick As a Brick“ z roku 1972, je čtyřiceti minut trvající art-rocková poetická suita na text fiktivního geniálního dítěte Geralda Bostocka. I další album „A Passion Play“ z roku 1973 má podobný ráz.


Castelfidardo

Castelfidardo je italská obec u pobřeží Jaderského moře v oblasti Marche, provincii Ancona.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:18000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:2000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:400 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


OpenOffice.org Writer

OpenOffice.org Writer je open source textový procesor z kancelářského balíku OpenOffice.org. Jedná se o produkt konkurenční k Microsoft Word z balíku Microsoft Office a obsahuje obdobnou funkcionalitu. Výchozím formátem pro ukládání dokumentů je OpenDocument, ale program zvládá i práci s .doc dokumenty Microsoft Word.


Václav IV. Ratibořský

Václav IV. Ratibořský byl synem knížete Jana II. Železného a Heleny Litevské, knížetem krnovsko-ratibořským v letech 1424-1437, od roku 1437 ratibořským knížetem.
V roce 1424 zemřel Václavův otec Jan II. a z neznámých příčin se tehdy Václav IV a jeho bratr neujali vlády, zatímco regentkou byla jejich matka Helena. K rozdělení údělů došlo v roce 1437, kdy Václav obdržel nevelký okres ratibořský.
Roku 1452 zemřel Mikuláš VI. Krnovský a Václav se stal regentem v krnovsko-rybnickém panství a opatrovníkem bratrových dětí Jana IV. a Václava V. Vdova po Mikulášovi Barbora z Rockenberu naopak chtěla být regentkou sama, Václav si ale udržel vládu až do své smrti.
Podobně jako jeho bratr Václav udržoval styky s polským královským dvorem. Několikrát pobýval v Krakově na dvoře Vladislava III. Varnenčika a Kazimíra Jagellonského.
Václav IV. byl od roku 1445 ženat s Markétou z Szamotuly, dcerou międzyrzeckého kastelána Vincenta z Szamotuly, která mu porodila syna Jana V. a tři dcery: Kateřinu, vdanou za nakielskielského kastelána Vladislava z Danaborzy, Helenu vdanou za międzyrzeckiego kastelána Jana z Ostroroha, a Annu.
Kníže zemřel roku 1456 a je pochován v dominikánském klášteře v Ratiboři.


Sevres - Babylone

Sevres - Babylone je nepřestupní stanice pařížského metra mezi linkami 10 a 12 na hranici 6. a 7. pařížského arrondissementu. Nachází se na křižovatce ulic Boulevard Raspail a Rue de Sevres.
Nejprve byla postavena stanice Babylone na dnešní lince 12 dne 5. listopadu 1910, když společnost Compagnie Nord-Sud otevřela svou tehdejší linku A. Dne 30. prosince 1923 byla zprovozněna stanice Sevres pro nově postavenou linku 10, kterou provozovala společnost Compagnie du Métropolitain de Paris. Město posléze donutilo obě společnosti, aby stanice spojily do jedné a umožnuily tak cestujícím pohodlný přestup mezi linkami.
Na nástupišti linky 10 jsou umístěny vitriny s výstavou o ekologii. Seznamují cestující s recyklací odpadu, obnovitelnými zdroji energie nebo spotřebou vody a elektrické energie ve světě.
Jméno stanice se skládá ze dvou slov. Obě jsou odvozené od názvů zdejších ulic. Rue de Sevres je původní středověkou cestou do města Sevres a Rue de Babylone je rovněž stará silnice, která nese své jméno od roku 1673 podle titulárního babylonského biskupa, kterým byl Bernard de Sainte-Thérese.
Původně se stanice dnešní linky 10 jmenovala „Babylone“ a stanice na lince 12 se nazývala „Sevres“. I po propojení obou stanic a spojení názvů však trvala každá společnost na výraznějším svém názvu. Proto je na nástupišti linky 10 v nápisu Sevres - Babylone většími písmeny vyvedená část Babylone a na nástupišti linky 12 zase dominuje slovo Sevres.


Fotografická puška

Fotografická puška nebo fotopuška je fotoaparát, který má teleobjektiv a zpravidla také ramenní opěrku, takže tvarem připomíná pušku. Dá se s ní fotografovat na velké vzdálenosti.
Za vynálezce fotopušky se považuje Étienne-Jules Marey, který se v osmdesátých letech 19. století začal podílet na vývoji chronofotografie, která mohla sloužit dokonce pro trojrozměrnou rekonstrukci pohybu. Použil rotující fotografickou desku v kameře, která byla podobná zbrani, světlo-citlivý papír nebo celuloid, následně také projekční techniku a 35 mm kameru.
Jeho první puška z roku 1882 byla schopná zaznamenat 12 snímků za sekundu, všechny zachytila na jeden jediný obrázek. Jeho studie se týkaly pohybu lidského těla a různých zvířat.
Již v roce 1869 vynalezl Eadweard Muybridge jednu z prvních kamerových závěrek. V roce 1877 nafotografoval své rozsáhlé experimenty a zdokonalil svou techniku. Fotografoval až třiceti kamerami a jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem Animal Locomotion a The Human Figure in Motion. V roce 1883 vynalezl kameru, která umožňovala zachytit celou sérii expozic na jednu desku, čímž získal pohybový diagram. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze. Zoopraxiskop je promítačka, kde jsou na kotouči nalepené fotografie. Při točení klikou se kotouč otáčel a přes čočky se na plátno promítal pohybující se obraz.
Mareyovo dílo La machine animale z roku 1873 inspirovalo guvernéra Lelanda Stanforda k sázce s Eadweardem Muybridgem o pět let později; a také k dalším chronofotografickým studiím zvířat v pohybu speciálními kamerami.
Marey se sám naopak nechal inspirovat Muybridgovým dílem Animal Locomotion, aby vylepšil astronomický revolver Julese Janssena a vynalezl svou chronofotografickou pušku, pomocí které mohly být zachyceny pohybující se objekty v prostoru.


Libomyšl

Obec Libomyšl se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 460 obyvatel.


Zastávkový označník

Tato kategorie obsahuje redirecty vedoucí ze slov a slovních spojení s alternativním pravopisem


Amemait

Amemait, je ve starověkém Egyptě mytologická bytost s hlavou krokodýla, hřívou a tělem lva a zadní částí těla hrocha spojená s představou podsvětního soudu před bohem Usirem v Duatu. Poprvé je doložena kolem roku 1400 př. n. l. v období Nové říše v Knihách mrtvých, kde se vyskytuje zpočátku jen ojediněle, po Achnatonově náboženské reformě ji však obsahují v podstatě všechny dochované exempláře. V pohřebních textech a výzdobě hrobek se objevuje až do samého závěru řecko-římské doby.
Nelze vyloučit, že původně Amemait mohla personifikovat princip „jezera plamenů“ doloženého v Textech rakví, které obklopovalo podsvětí, a v němž na jednu stranu zahynuli všichni, jimž byl vstup pro špatné pozemské skutky zapovězen, na druhou stranu ale poskytovalo obživu všem spravedlivým zemřelým.
Podle pozdějších představ Egypťanů, jak vyplývají z interpretace 125. kapitoly Knihy mrtvých, prokazuje zemřelý před podsvětním soudem mravní čistotu svého pozemského života v souladu s maat formou tzv. negativní zpovědi: v odpovědi na 42 otázky před tribunálem bohů vypočítává zapovězené skutky a prohlašuje, že se jich nedopustil. Korektivem jeho výpovědi jsou váhy, na jejichž miskách leží srdce zemřelého reprezentující svědomí vyvažované symbolem bohyně Maat představujícím princip spravedlnosti. Při prohlášeních souzeného jeho srdce „promluvilo“ a ukázalo-li se, že není v rovnováze s maat, čekající Amemait je pozřela. Zemřelému tím znemožnila dosažení posmrtného života, což znamenalo definitivní zánik jeho existence.
Podle souhlasného mínění badatelů je Amemaitina podoba, složená ze tří nebezpečných zvířat, výrazem „její nelítostné povahy a obrovské žravosti“, čímž umocňuje strašlivou a nekompromisní povahu této bytosti. Není bez zajímavosti, že existuje podobnost mezi hrozivou Amemait a veskrze pozitivní bohyní Tueretou, jejíž vyobrazení kombinuje prvky stejných nebezpečných zvířat: má podobu hrošice s krokodýlím ocasem stojící na lvích tlapách. Tueret byla ochránkyní těhotných a rodících žen a malých dětí a jako taková měla vlídnou povahu. Způsob jejího zobrazení badatelé spojují s ochranitelskou funkcí – zdánlivě nebezpečná podoba měla, podobně jako např. u Bese, zastrašit zlé síly, které by rodičku nebo dítě ohrožovaly. Přes svou pravděpodobnost ovšem toto vysvětlení není původními prameny přímo doloženo.
O interpretaci Amemaity se pokoušejí některé novodobé esoterické proudy. Například Jaromír Kozák, který s odkazem na Hérodota, podle nějž „Egypťané jako první vyslovili myšlenku..., že když tělo umírá, přechází duše do jiného živého tvora, který se právě narodil“, přikládá egyptským pohřebním textům tajný a jen staroegyptským „zasvěcencům“ zřejmý reinkarnační význam, v návaznosti na analogii mezi ní a Tueretou, ochránkyní porodů, navrhuje egyptské slovo mutej – „zemřelý“ chápat v primárním významu jako „mající matku“ a Amemaitino jméno kromě základního významu překládat jako „Matka opatřující“. Pak by pozření srdce při podsvětním soudu neznamenalo konečný zánik toho, kdo nebyl shledán spravedlivým, ale jeho opětovný „nucený sestup do světa hmoty“, tedy nové zrození na tomto světě, které mu ve smyslu reinkarnace umožní očištění. Tyto představy nejsou ovšem egyptologií akceptovány s poukazem, že „v původních egyptských pramenech se náznaky převtělování objevují jen zcela ojediněle až v pozdních lidových vyprávěních pohádkového charakteru“ a že samotné „náboženské texty se o něm nezmiňují a svou celkovou koncepcí ho spíše vylučují“.


Antonov An-140

Antonov An-140 je ukrajinský dvoumotorový turbovrtulový letoun pro přepravu cestujících na kratších tratích. První prototyp stroje vzlétl 17. září 1997. Let prvního sériového stroje se uskutečnil 11. října 1999. Jedná se o kvalitní letoun, který se jeví jako konkurenceschopný na světových trzích. Kromě Ukrajiny ho vyrábí ukrajinsko-íránské konsorcium HESA v Isfahánu pod označením IR.AN-140.


Internet Movie Database

Internet Movie Database je on-line databáze informací o filmech, televizních pořadech, hercích, herečkách, režisérech a všem ostatním, co s filmovou tvorbou souvisí.
Databáze vznikla ze seznamu udržovaného ve FAQ Usenetové skupiny rec.arts.movies. Koncem roku 1990 už seznam obsahoval přes deset tisíc položek, a Col Needham, jeden z účastníků skupiny, zveřejnil sadu UNIXových shell skriptů, umožňující jeho rychlé prohledávání.
V roce 1993 bylo vytvořeno webové rozhraní pro přístup k databázi a zpřístupněna možnost doplňování informací e-mailem. Jak objem dat postupně rostl, provoz databáze začal být stále nákladnější, a tak byla v roce 1996 ve Velké Británii založena společnost Internet Movie Database Ltd. Jejími podílníky byli administrátoři databáze, prostředky získávala z prodeje reklamy.
Náklady ovšem stále stoupaly. Majitelé IMDb problém vyřešili roku 1998 prodejem celého podniku společnosti Amazon.com za podmínky, že její obsah zůstane volně přístupný na Internetu. Amazon od té doby databázi využívá jako informační zdroj, podporující prodej DVD a videokazet.


Ivo Možný

prof. PhDr. Ivo Možný, CSc. je český sociolog. V roce 1969 mu bylo zakázáno přednášet na vysokých školách, v akademické dráze proto mohl pokračovat až po listopadu 1989. Profesuru získal v roce 1992, v roce 1998 spoluzakládal Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, jíž byl do r. 2004 děkanem. Věnuje se především sociologii rodiny, ale i dalším odvětvím sociologie.


Kolín

Kolín je město na východě Středočeského kraje na řece Labi. Má přes 30 000 obyvatel a rozlohu 3 500 ha s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů. Je důležitou železniční křižovatkou. Je zde průmysl chemický, automobilový, strojírenský, potravinářský a polygrafický.
Název Kolín patrně pochází ze staročeského slova „koliti“, tj. „zatloukat kolíky, kůly“, a souvisí s polohou Starého Kolína v často zaplavované oblasti na soutoku Klejnárky a Labe, v jehož okolí se pomocí dřevěných kůlů zpevňovala půda. Později byla pro rozvíjející se trhovou osadu vybrána výhodnější poloha na vyvýšeném místě 7 km západním směrem. Nová osada si ponechala jméno původní osady.
Existují i další, méně pravděpodobné výklady. Název by mohl také být odvozen ze své polohy na vyvýšeném místě, pahorku – latinsky „colinus“, což je ovšem v rozporu s existencí Starého Kolína. Podle jiné teorie latinská podoba Colonia souvisí s příchodem německých kolonistů do Čech.
Kolín byl založen relokací před rokem 1261 pravděpodobně Přemyslem Otakarem II., osídlena je však tato oblast nepřetržitě už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit už v 6. století našeho letopočtu. Z příkazu krále Přemysla Otakara II. bylo vybudováno městské opevnění z dvojitého pásu kamenných hradeb. Středověké město bylo chráněno i mohutným tokem Labe, ale i jeho protější břeh byl opevněn. Pozůstatkem hradební soustavy je zálabská bašta – Práchovna z 15. století. Asi v první polovině 14. století se zde usídlili Židé, jsou doloženi v městských knihách k roku 1377. Židovská obec v Kolíně postupně nabyla značného významu, řadí se mezi největší a nejvlivnější do poloviny 19. století. Za vlády Marie Terezie žil v Kolíně vlivný městský úředník Tumlíř. Nařízení císařovny o vystěhování Židů z českých měst odmítl uposlechnout. Proto Židé v Kolíně zůstali a o každém velkém svátku se pak za svého dobrodince modlili v synagoze.
Roku 1437 byl na místě vypáleného dominikánského kláštera založen knězem a hejtmanem Hynkem ze Strážnice hrad Lapis Refugii, později byl rodem Žerotínů přestavěn na zámek a od 19. století sloužil pouze jako hospodářské budovy a pivovar. Královské město leželo na obchodní cestě a mělo značný význam. V roce 1757 se zde odehrála jedna z největších bitev sedmileté války mezi Pruskem a Rakouskem. V době národního obrození byl Kolín jedním z prvních měst s vlasteneckým ruchem. V roce 1932 dokončena elektrárna s tehdy nejvyšším komínem v Čechách. Elektrárnu navrhl architekt Jaroslav Frágner.
Rytíř Vužan se chystal vykonat pouť do Jeruzaléma. Aby na něj mezitím jeho žena nezapomněla, nechal jí ulít zvon do kostela sv. Bartoloměje. Jeho žena prý do zvonoviny vhodila několik stříbrných mincí, aby hlasu zvonu přidala na mohutnosti. Rytíř pravil, že se do deseti let vrátí. Když se rytíř nevrátil ani po deseti letech, jeho žena začala pomýšlet na nové vdavky. Když kráčela s ženichem do kostela, myslela více na svého ztraceného muže než na nastávající svatbu, když náhle začal její zvon vyzvánět: „Hola, tam z vojny se vrací můj pán!“ Rytíř se vrátil a žil se svou ženou šťastně, jak dlouho mohl.
Zvon při požáru v roce 1796 spadl při požáru z věže, roztloukl se na kusy a byl přelit. Pověst o Vužanovi zachytil Josef Svatopluk Machar ve sbírce Golgatha.
Kolín se nachází ve Středočeském kraji, asi 60 km východně od Prahy. Město se rozprostírá na obou březích Labe v místě, kde řeka velkým obloukem mění svůj směr ze západního na severní. Leží na okraji Polabské nížiny, která se rozprostírá severně a východně od města a náleží ke Středolabské tabuli. Od jihu a západu se do města svažují výběžky Českomoravské vrchoviny. Pozvolně klesající rovina je narušena údolími Poleského a Pekelského potoka. Severovýchodně zasahuje k městu vrchem Vinice Východolabská tabule. Centrum města leží na skále na levém břehu Labe.
V okolí města se nacházejí lužní lesy, dnes státem chráněny.
Historické jádro je od roku 1989 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Zachovalo si původní středověký půdorys. Na Karlově náměstí se nacházejí barokní domy, novorenesanční radnice, morový sloup a kašna. Jihozápadní část tvoří bývalé židovské ghetto se synagogou ze 17. století. Centrum je obehnáno dvojitým pásem hradeb s parkánem. Práchovna je předsunutá součást městského opevnění na pravém břehu Labe. Pochází z 15. století. Později sloužila jako sklad střelného prachu.
Dominantou města je chrám sv. Bartoloměje, původně raně gotický z 2. poloviny 13. století. Na jeho přestavbě se koncem 14. století podílel Petr Parléř. Je národní kulturní památkou.
Další kostely ve městě jsou barokní kostel svatého Víta na Zálabí, kostel Nejsvětější trojice s kapucínským klášterem, kostel sv. Jana Křtitele a kostel církve československé z roku 1932.
Západně od centra města se nachází druhý nejstarší a druhý největší židovský hřbitov v Čechách z roku 1418 s více než 2600 náhrobky. Je zde náhrobek také syna známého pražského rabína Löwa z roku 1599. Na Zálabí se nachází nový židovský hřbitov, založený na konci 19. století. Byl značně poškozen během 2. světové války a při stavbě mostu přes Labe.
Od roku 2007 je v provozu obnovená Kolínská řepařská drážka.
Na počest místního kapelníka a hudebního skladatele Františka Kmocha se zde vždy v polovině června koná mezinárodní festival dechové hudby Kmochův Kolín.
Tvorbu slavného českého fotografa Jaromíra Funkeho připomíná fotografických festival výstav a přednášek Funkeho Kolín, který se pořádá jednou za dva roky.
V Kolíně obstarává základní vzdělání sedm základních škol označených číslicí 1–7, obvykle se k pořadovému číslu školy přidává i název ulice – například „6. Základní škola Ovčárecká“. Základní školy připojených obcí – například Sendražice – se do číslování kolínských základních škol nepočítají. V Kolíně také působí škola zvláštní.
Střední vzdělávání zajišťuje Gymnázium Kolín, Obchodní akademie, SOŠ a SOU stavební, Integrovaná střední škola, Soukromá střední podnikatelská škola, SOŠ informatiky a SOU elektrotechniky a spojů, Střední odborné učiliště strojírenské, Střední průmyslová škola, Střední zdravotnická škola, Romská střední škola sociální a Dívčí katolická škola.
Vyšší školství v Kolíně prakticky nenajdeme, v Kolíně působí pouze Vyšší odborná škola misijní a teologická a Academia Rerum Civilium – Vysoká škola politických a společenských věd.
Na jaře 2005 byla na severním okraji města otevřena automobilka konsorcia TPCA, která zaměstnává 3 000 lidí, s výrobní kapacitou 300 000 vozů ročně. Prvním modelem je trojice Toyota Aygo, Peugeot 107 a Citroën C1, společně vyvinutá a z 92 % identická, uvedená na trh kolem poloviny roku 2005.
Z chemického průmyslu je to kolínská Draslovka, Lučební závody a rafinerie PARAMO.
Na Zálabí se nachází tepelná elektrárna s původním názvem ESSO, kterou podle projektu architekta Jaroslava Frágnera realizoval v roce 1932 Elektrárenský svaz středolabských okresů. Při pravém břehu Labe je součástí Masarykova mostu na Horním ostrově hydroelektrárna. Obě elektrárny provozuje Elektrárna Kolín a.s., která se v současné době zabývá také výrobou a rozvodem tepelné energie, kterou zásobuje průmysl a obyvatele v Kolíně.
Město Kolín je důležitým železničním uzlem nejen Středočeského kraje, prochází jím první i třetí železniční koridor, tedy trať 010/011 z Prahy do Olomouce. V Kolíně také začíná trať 231 do Prahy přes Nymburk, trať 230 do Havlíčkůva Brodu a regionální trať 014 do Ledečka. V Kolíně se nachází pět nádraží a zastávek, z toho nejdůležitějsí je nádraží Kolín, které bylo obnoveno v rámci projektu Českých drah Živá nádraží.
Kolín leží na křižovatce silnic I/38 a II/125. S Prahou je spojen silnicí I/12. V roce 2008 byla zahájena výstavba jižního obchvatu města.
Spojení obou částí města zajišťují dva silniční mosty a železniční most. Pro pěší a cyklisty slouží též lávky vedoucí přes Kmochův ostrov.
V Kolíně se též nachází říční přístav a plavební komora.
Kolín I | Kolín II | Kolín III | Kolín IV | Kolín V | Kolín VI | Sendražice | Štítary | Šťáralka |


Cizorodé látky a prvky

Cizorodé látky a prvky jsou látky a prvky, které nepříznivě ovlivňují zrání kompostů, půdní úrodnost, růst rostlin nebo je jejich příjem rostlinami nežádoucí s ohledem na možnost ohrožení zdraví lidí a zvířat a dále ty, jejichž hromadění v půdě je nežádoucí.


Tomáš Pitr

Tomáš Pitr je český podnikatel v potravinářském průmyslu. Je pravomocně odsouzen pro krácení daní spolu s Miroslavem Provodem a dalšími.
První velké peníze vydělal počátkem 90. let 20. století na obchodech s tuzexovým rumem. Firma TUZEX jako jediná nemusela platit daň z obratu a Pitr nakupoval laciný rum v Tuzexu a se značným ziskem ho prodával státním i soukromým velkoobchodům. Později jeho firma skupovala budovy obchodních středisek a vydělávala pronájmem velkým řetězcům jako Delvita či Julius Meinl. Další jeho firma rozjela balení kávy Marila, značku si koupil v konkurzu. Podobně i velkou část majetku konzerváren Seliko.
V roce 2005 tehdejší premiér Jiří Paroubek na základě zprávy tajných služeb obvinil Pitra z rozpoutání aféry kolem privatizace Unipetrolu.
Ministr zemědělství Jaroslav Palas posvětil prodej společnosti Setuza firmě Český olej ovládané Pitrem. Schválil opci na prodej státního podílu akcií firmy Setuza společnosti Český olej která oládla Setuzu poté, co na něj PGRLF musel převést 38 % akcií firmy za 100 milionů korun. Následně bylo podáno trestní oznámení proti managementu Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, který měl majetek Setuzy obhospodařovat, a na policii se obrátil i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Trestní oznámení bylo založeno na tom, že šlo o cenu pro stát nevýhodnou.
V červnu 2006 byl Pitr odsouzen na pět let odnětí svobody za rozsáhlé daňové podvody. Vrchní soud v Praze mu zmírnil o tři a půl roku původní trest Městského soudu v Praze, který ho za daňové úniky ve výši 51 milionů korun odsoudil na 8,5 roku vězení. Ve stejném procesu byli odsouzeni i Pitrovi spolupracovníci Jiří Syrovátko a Milan Jungr.


Heckler & Koch G3

Heckler & Koch G3 je jedna z nejpoužívanějších útočných pušek. Prototyp zbraně byl vyvinut v padesátých letech 20. století německými konstruktéry působícími ve Španělsku. Španělská verze byla vyráběna pod označením CETME Model B. Její modifikací vznikla útočná puška G3, která byla zavedena roku 1959 do výzbroje Bundeswehru náhradou za pušky FN FAL. Tato útočná puška se velmi rozšířila v mnoha zemích Evropy, Asie, Afriky a Jižní Ameriky a rovněž probíhá její licenční výroba.
Na rozdíl od většiny ostatních útočných pušek pracujících na principu odběru prachových plynů z hlavně, puška G3 pracuje na principu využití energie zpětného rázu při částečném uzamčení závěru. Ke zpožděnému otevírání závěru dochází při přiblížení se dvou válečků, což vyvolává zrychlený pohyb úderníku a součástek závěru směrem dozadu. Systém uzamčení pomocí válečků byl použit u většiny zbraní firmy Heckler & Koch. Zbraň má většinu součástí vyrobenu lisováním z ocelových plechů nebo plastů. Na ústí hlavně je kompenzátor zpětného rázu. Nejrozšířenější modifikace nese označení G3 A3 a používá standardní náboj 7,62 x 51 mm NATO. Některé verze byly upraveny rovněž pro použití náboje ráže 5,56 mm. Verze G4 A4 má místo pažby výsuvnou kovovou ramenní opěrku.


Náměstí Svobody

Náměstí Svobody v Charkově na severovýchodě Ukrajiny je třetí největší náměstí v Evropě a šesté na světě. V letech 1927–1995 neslo název náměstí Dzeržinského po bolševikovi Felixi Dzeržinském, zakladateli tajné policie Čeka.
Projekt náměstí byl zpracován Viktorem Trocenkem roku 1924, tedy v době, kdy byl Charkov hlavním městem Ukrajinské SSR; následně byl upraven kvůli sídlu Domu státního průmyslu.
Náměstí o rozloze 116 000 m2 a délce okolo 700 m má tvar protáhlé kapky. Průměr kruhové části je 350 m. Nejvýraznější dominantou náměstí je konstruktivistická budova Gospromu z 20. let 20. století; v podobném stylu byla postavena budova Charkovské národní univerzity ze 30. let. Velká část dalších budov nese znaky stalinské „novorenesanční“ architektury 30.–50. let. V 60. letech byl vztyčen pomník Lenina.
Pod náměstím se nacházejí dvě stanice charkovského metra – Univerzitet a Gosprom.


Liger

Ligr je kříženec mezi samcem lva a samicí tygra, který dosahuje značných rozměrů. V současnosti se nacházejí ligři v některých zoologických zahradách, které jsou spolu s cirkusy nejčastějšími místy, kde dochází k v přírodě jinak nepřirozenému křížení mezi lvy a tygry.
Kříženec mezi samcem tygra a samicí lva se zve tigon.


Piroska

Jméno Piroska má latinský původ. Pochází z latinského jména Pisca, ze kterého v maďarštině nejdřív vznikla Piriska, následovně Piroska. Původní význam jména je starý, pradávný, úctihodný. Ve změnách zvukové podoby jména svou roli určitě má jednak vliv starého maďarského jména Piros, zároveň i samotné slovo piros znamenající červený.


Senátní obvod č. 62 - Prostějov

Senátní obvod č. 62 - Prostějov je podle zákona 247/1995 Sb tvořen celým okresem Prostějov a západní částí okresu Přerov ohraničenou na východě obcemi Brodek u Přerova, Rokytnice a Troubky.
Současnou senátorkou je od roku 2006 sociální demokratka Božena Sekaninová.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená, nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


Francouzský park

Francouzský park je označení pro park, který je naprosto založen na symetrii vzorů a je upraven a vybudován s geometrickou přesností. Je nákladný a okázalý.
Typicky park rozděluje několik hlavních cest, od kterých se pravoúhle dělí vedlejší. Cesty jsou zpravidla lemovány nízkými živými plůtky ze stálezelených dřevin. Hlavní, nejširší cesta obvykle vede středem. Největší plocha je naprosto přehledná a osázena jen nízkými plůtky a květinovými vzory, nejvýše pak přerušena několika ozdobnými stříhanými keři, nebo výsadbou letniček na vyvýšeném záhonu. Na hlavní plochu navazuje mnoho menších ploch naprosto oddělených živými ploty ze stálezelených dřevin, vysokých často 4 m. Vytvářejí tak intimní zákoutí. Zákoutí nebyla prázdná a stejná, ale každé byl nějaký dekorativní prvek - socha, nebo nádoba s atraktivní, nebo vzácnou rostlinou. V parku byla často chována jako zpestření zvířata, např. pávi. Typickou stavbou jsou altány a pergoly. Francouzská zahrada napodobuje ale někdy i stavby z venkova nebo cizích zemí, které samozřejmě musí odpovídat pravidlům symetrie a krásy. Takové stavby mohly vypadat velice uměle, ale to nebylo stylu francouzské zahrady na překážku. Umělost a nepřirozenost byla znakem kultivovanosti a ušlechtilosti. Někdy byla součástí zahrady i oranžerie nebo skleník s tropickými rostlinami, případně konírna. Francouzská zahrada dává najevo, že majitel je movitý a kultivovaný šlechtic.
Francouzská zahrada není pouhé převedení pravidel geometrie a perspektivy do prostoru. Designéři francouzských zahrad používají pravidla geometrie pro dosažení ideálního výhledu, ale znalosti jim umožňují vyhnout se pouhé strohé geometrie, nebo pomocí znalosti geometrie zvětšit opticky vnímaný prostor. Silným nástrojem jsou aleje, pravidelně se opakující motiv, nebo rytmická linie řezaných keřů a stromů. Postupným zužováním uličky, nebo snižováním výšky stromů a keřů lze silně ovlivnit prostorový úsudek diváka. S rostoucí poptávkou po celé 17. století jsou zahrady stále více a více ambiciózní a dochází k obrácení hodnot. V Chantilly u Saint-Germain, není zahrada součástí hradu, ale hrad se stal jedním z příslušenství zahrady, která zde zaujímá prostor jako dominantní. Pojetí perspektivy, využití pravidel geometrie a symetrie, tak jak ji známe z francouzských parků se stále používají u velkých zahrad a parků. Jsou to silné nástroje, ale jsou zpravidla kombinovány s nenásilností a přirozeností anglických parků.
Instalace vodních prvků jsou využívány, aby dodaly zahradě na bohatosti. Voda napodobuje křišťálové lustry, nádrže hrají roli zrcadel. Tryskající voda napodobuje skleničky a vázy.
Rovné cesty sypané pískem, letničkové záhony, sestříhané keře, fontány, květinové záhony, sochy, mobilní zeleň, symetrické vodní nádrže nebo symetrické vodní toky a vodopády.
Počátek francouzských parků se datuje do 16. století v Itálii, například u paláce Pitti ve Florencii. Tento styl se přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzskych parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil krajinný architekt André Le Nôtre.
V Česku se s francouzskými parky setkáme převážně u zámků, jako zámecké zahrady.
V 18. století se začal objevovat naopak anglický park, který je sice přesně rozvržen a plánován, ale snaží se napodobit původní krajinu, někdy používá v místě nepůvodní atraktivní keře nebo stromy, ale nikdy nesmí působit nepřirozeně a násilně. Symetrie je pro něj nepřirozená. Jeho nejcennějším prvkem jsou pečlivě rozvržené průhledy do krajiny přes vodní toky a terénní nerovnosti. Velký anglický park může mít zakomponováno mnoho vodních ploch a počítá tak s dalším efektem, kterým je odraz od vodní hladiny. Dobře navržená anglická zahrada není tolik náročná na údržbu. Může díky mnoha měnícím se průhledům působit mnohonásobně větším dojmem, než skutečně je. V období romantismu byla anglická zahrada doplňována romantizujícími stavbami.
Tento druh zahrady je velice náročný na pravidelnou údržbu a může působit poměrně uměle. Dobře upravený francouzský park ale oslní škálou vyladěných barev pomocí inteligentně volených letniček a nenásilných, ale pravidelných ornamentů. Většinu takových parků najdeme u významných budov, kde jsou odborní zaměstnanci, kteří se parku celoročně věnují. V parku v Lednici se pokoušeli letničky nahradit trvalkami, které nepřinášejí očekávaný efekt.
 Soubor:Zamek Lednice Morava 5.JPG|řezané živé ploty Soubor:Libochovice, french garden - cz.jpg|symetrické vzory a symetricky řezané keře Soubor:Zamek Lednice Morava 35.JPG|symetrie je často mnohostranná, živé ploty jsou ze stálezelených dřevin Soubor:Lednice, garden2.JPG|záhony s letničkami ozdobnými květem nebo listem Soubor:Vesailles the garden.jpg|park ve Versailles Soubor:Orangerie.jpg|oranžérie ve Versailes


Nahrávky hudebních skladeb

Pod výrazem nahrávky hudebních skladeb nutno chápat zvukové záznamy interpretací skladeb. Na rozdíl od hudebních alb jde v těchto případech o jednotku, jejíž základní program se neodvíjí od média nahrávání, ale od obsahu jako takového.


Johana II. Navarrská

Johanin otec Ludvík X. se stal francouzským králem po smrti svého otce Filipa Sličného roku 1314, v době kdy jeho žena Markéta byla již uvězněna za nevěru na hradě Gaillard. Zemřela příhodně na jaře roku 1315 a ze smutného manželství vzešla pouze jedna dcera - Johana, budoucí navarrská královna.
Ludvík X. se rychle znovu oženil s Klemencií Uherskou a v červnu roku 1316 náhle zemřel v důsledku nachlazení. Mladá královna byla v té době těhotná, regentem království se až do narození Jana I. stal starší bratr mrtvého krále Filip Dlouhý.
Johana dětství trávila na dvoře svého strýce Oda Burgundského. Po babičce Janě Navarrské měla dědický nárok na hrabství Champagne a Navarru, kde nebylo narozdíl od Francie dědictví podmíněné mužským pohlavím. V červenci roku 1316 uzavřel regent Filip smlouvu s burgundským vévodou, v níž uznal dědický nárok Johany a případné další dcery Ludvíka X. na uvedená panství. Filip měl být regentem obou až do jejich sňatku. V listopadu se však narodil chlapec. Novorozeně bylo prohlášeno králem, ale vzápětí zemřelo.
Odo Burgundský nadále pokračoval v obhajobě Johanina dědictví a roku 1318 se oženil s Johanou, nejstarší dcerou krále Filipa. Johana měla dostat Champagne, pokud král nebude mít syna.Filip se syna nedočkal, zemřel roku 1322 a na trůn usedl mladší Karel IV. Urychleně se rozvedl se svou cizoložnou ženou Blankou a do své brzké smrti roku 1328 stihl uzavřít dvě další manželství. Ani Karel se následníka nedočkal, ale jeho třetí žena byla opět těhotná.
Regentem se do doby narození Karlova pohrobka stal Filip z Valois, vnuk krále Filipa III. a ženy byly úplně vyloučeny z dědění francouzského trůnu.Po narození děvčete se stal Filip z Valois králem. Kapetovci vymřeli po meči. Dalšími uchazeči byl Eduard III. Anglický, syn Isabely Francouzské a Filip z Evreux, Johanin manžel. Není zcela jasné, kdy došlo k uzavření sňatku. Jsou uváděny roky 1318, 1328 a 1329.
Johanino slíbené dědictví bylo až do roku 1328 ve správě synů Filipa IV., což by svědčilo pro sňatek roku 1328. Na jaře tohoto roku byla také Navarra oficiálně předána Filipovi z Évreux jakožto choti princezny Johany. Roku 1329 se mladý pár přestěhoval do Pamplony a 5. března 1329 došlo ke korunovaci. Champagne byla získána až roku 1336 za značnou úplatu francouzskému králi.
Filip Navarrský zemřel roku 1343 při účasti na reconquistě. Šipka jej zasáhla do krku. Johana jej přežila o celých šest let a je pohřbena v Saint-Denis. Na navarrský trůn usedl jejich syn Karel.


Ante Pavelić

Ante Pavelić byl chorvatský nacionalista a politik, spoluzakladatel a vůdce organizace Ustaša. V letech 1941–1945 byl vrcholným představitelem Nezávislého státu Chorvatsko, jednoho ze satelitů nacistické Třetí říše. Ante Pavelić měl hlavní podíl na vyvražďování židovského a srbského obyvatelstva na chorvatském území v době druhé světové války.
Ante Pavelić se narodil severně od města Konjic ve vesnici Bradina v Bosně, později součásti Rakouska-Uherska. V mládí se přestěhoval do Záhřebu, kde začal studovat práva a později i pracoval jako právník. Byl přívržencem odštěpení Chorvatska od Rakouska-Uherska a získání jeho nezávislosti.
Když skončila první světová válka, stalo se Chorvatsko součásti nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pavelić se proto připojil k chorvatským nacionalistům, kteří se snažili nezávislost země dosáhnout. V letech 1927–1929 je poslancem Skupštiny za nacionalistickou Stranu práva, ve které zastává také funkci sekretáře. V roce 1929 emigruje do Bulharska poté, co se král Alexandr I. Karadjordjević za politické krize chopil absolutní moci. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti za podíl na protisrbských demonstracích, organizovaných v Sofii.
Během svého pobytu v exilu je jedním ze zakladatelů ultrapravicové organizace Ustaša, která se snažit rozbít Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ustašovcům tehdy pomáhala především Itálie a Maďarsko, kde byly také základny pro výcvik jejich vojáků. V roce 1933 se Ustašovci pokusili překonat Jaderské moře na motorových člunech a provést invazi do Jugoslávie, což se jim ovšem nepodařilo. Dne 9. října 1934 se ustašovcům podařilo výrazně zasáhnout do vývoje Jugoslávie, když se jim během státní návštěvy Francie podařil úspěšný atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće. Při atentátu jedna z kulek zasáhla a usmrtila také francouzského ministra zahraničí Louise Barthou.. Až do svého návratu se v pohyboval především na území Itálie.
Do země se Pavelić vrací až v roce 1941, kdy je Království Srbů, Chorvatů a Slovinců rozbito německou armádou a z Chorvatska a dalších připojených oblastí vzniká fašistický loutkový Nezávislý stát Chorvatsko, jehož vrcholným představitelem se Pavelić stal. Ustašovský režim prováděl tvrdou represí a nakonec i genocidou nechorvatského obyvatelstva - především Židů, Srbů a Romů, stejně jako antifašistů a komunistů z řad Chorvatů. Další obětí vyvražďování byli chorvatští členové ortodoxní církve.
Porážka Třetí říše znamenala také konec ustašovského státu, po kterém byl Pavelić nucen opět uprchnout do exilu. Přes Rakousko a Itálii se mu podařilo uprchnout do Argentiny, kde se pokusil založit ustašovskou exilovou vládu. Za válečné zločiny je v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. V té době jugoslávský soud odhadoval, že byl vinný za smrt 700 000 obětí, přičemž dnešní odhady se pohybují mezi 300 000 až 500 000 obětí. Dne 10. dubna 1957, v den 16. výročí vzniku ustašovského režimu v Chorvatsku, byl Pavelić vážně zraněn při atentátu, který je často připisován jugoslávské tajné službě. O dva týdny později se vláda Argentiny rozhodla vydat Paveliće do Jugoslávie a on se musel začít skrývat. Po nějakou dobu se skrýval na neznámém místě, až se v roce 1959 objevil ve Španělsku, kde strávil několik posledních měsíců svého života pod ochranou frankistického režimu. Umírá 28. prosince 1959.


Ivan Petrovič Larionov

Ivan Petrovič Larionov byl ruský hudební skladatel, literát a folklorista. V roce 1860 napsal píseň „Kalinka“, kterou mnozí lidé považují za lidovou.
Ivan Petrovič Larionov se narodil v aristokratické rodině v Permi 23. Ledna 1830. Hudbu studoval v Moskvě. Zde vystupoval se školním vojenským sborem a později se stal jeho dirigentem. Poté sloužil jako důstojník u pěšího pluku. V této době napsal několik romancí.


Tramvajová trať Ostrava-Poruba - Kyjovice-Budišovice

Tramvajová trať Ostrava-Poruba – Kyjovice-Budišovice je jednokolejná s výhybnami, má normální rozchod a je jednou ze čtyř meziměstských tramvajových tratí v Česku. Společně s tratí Liberec – Jablonec nad Nisou se jedná poslední jednokolejnou tramvajovou trať v pravidelném provozu v Česku.
Trať do Kyjovic byla od roku 1923 budována jako parní železnice, provozovatelem byly Slezské zemské dráhy. V roce 1925 byl do provozu uveden první úsek tratě ze Svinova přes Porubu do Vřesiny. V roce 1927 byl dobudován úsek přes Krásné Pole, Dolní Lhotu, Čavisov, Horní Lhotu do Kyjovic na současnou konečnou. Dráha byla v té době dlouhá přes 13 kilometrů a na nádraží ve Svinově se napojovala na tehdejší Severní dráhu císaře Ferdinanda a na místní elektrickou dráhu Svinov – Klimkovice.
Podle tehdejších plánů měla kyjovická trať pokračovat dále přes Pustou Polom do Hradce nad Moravicí, kde by se napojila na stávající železniční trať do Opavy. Kvůli vysokým nákladům ale bylo od pokračování trati upuštěno.
Trať byla velmi využívaná zejména Ostravany, kteří z této oblasti učinili i díky trati chatařskou a chalupářskou oblast.
1. ledna 1943 přešla trať pod správu Dopravního podniku města Ostravy.
V letech 1947–1948 byla trať ve dvou etapách postupně elektrifikována: 29. srpna 1947 v úseku Svinov – Vřesina, 19. prosince 1948 ve zbývajícím úseku Vřesina – Kyjovice-Budišovice. Od roku 1947 zde jezdily klasické tramvaje, čímž byla trať překlasifikována na tramvajovou
Po roce 1945 byla zahájena výstavba sídliště Poruba. Tato trať byla až do roku 1958 jedinou spojnicí mezi Porubou a Ostravou. Kromě osobní dopravy sloužila také městské nákladní dopravě prostřednictvím k tomu přizpůsobených tramvají, tímto způsobem byl ve velkých objemech dopravován i materiál na výstavbu Poruby. Jeho překládka se realizovala v prostoru dnešní Zóny lehkého průmyslu, která byla vybavena trojicí překladištních budov.
3. listopadu 1968 byla zastavena veškerá osobní doprava v úseku Svinov – Poruba, stále zde ale byla udržována doprava nákladní. Osobní tramvaje začaly vyjíždět ze smyčky Vřesinská, v návaznosti na tramvajovou trať vedoucí ulicemi Opavská a 17. listopadu, která byla postavena v letech 1958–1959. 30. září 1970 byl úsek Svinov – Poruba definitivně zrušen i pro nákladní dopravu.
Při zavádění moderních čtyřnápravových tramvají typu T se v ostravském prostředí vyskytl zásadní problém – jednokolejné tratě vedoucí z města nebyly způsobilé k jízdě těchto vozů. Proto došlo k postupném rušení tratí. Vzhledem k rekreačnímu významu však nebylo vhodné rušit i trať do Kyjovic. Proto byla na jaře 1980 zahájena rekonstrukce celého úseku, která definitivně skončila v roce 1991, a během níž byla v Zátiší vystavěna smyčka pro obracení jednosměrných tramvajových vozů. Protože dvounápravové tramvaje již nebylo kvůli technickým potížím možné nasazovat, bylo vyčleněno několik vozů Tatra T2, kterým byl upraven profil kol a umožněna jízda záděmi k sobě. Tyto tramvaje byly později modernizovány na typ T2R. Dvounápravové tramvaje byly zhruba od roku 1985 nasazovány jen v noci, a nakonec byl dne 28. února 1986 jejich provoz jako na vůbec posledním místě v tehdejší ČSSR ukončen zcela.
V současnosti po trati jezdí tramvajová linka číslo 5 v trase Vřesinská – Zátiší.
Trať je jednokolejná se dvěma výhybnami. Jedná se o jedinou jednokolejnou tramvajovou trať o rozchodu 1435 mm v Česku.
Trať vychází ze smyčky Vřesinská, kde je napojena na zbytek ostravské tramvajové sítě, vede kolem porubského koupaliště, míjí louky, pole a několikrát vjíždí do lesa, až končí na konečné Zátiší v Kyjovicích-Budišovicích.
Dnešní zastávka Zátiší leží na katastrálním území obce Budišovice, ale protože stavba tratě byla financována i sousedními Kyjovicemi, zatímco Budišovice neměly zájem, byla zpočátku nazvána „Kyjovice“. Později byla pro lepší orientaci cestujících přejmenována na „Kyjovice-Budišovice“ a poté naopak na „Budišovice-Kyjovice“. V 90. letech byla přejmenována na současný název „Zátiší“, tento název předtím ztratila dnešní trolejbusová zastávka „Sokola Tůmy“ v Ostravě-Mariánských Horách.
Celá současná trať je lemována patníky s označením prvního provozovatele – Slezských zemských drah. Jeden patník je zachován i v Porubě v místech, kde kdysi trať vedla.
Na trati se nacházejí i bývalé výpravní budovy, a to v Porubě, Vřesině, Dolní Lhotě a Kyjovicích-Budišovicích. V Horní Lhotě a Krásném Poli jsou původní přístřešky.
Na trati jsou dvě měnírny – Vřesina a Dolní Lhota.
Provoz na jednokolejné trati není řízen světelnou signalizací ani jiným elektronickým zabezpečovacím zařízením. Provoz je zabezpečen jen jízdním řádem a vizuálním kontaktem řidičů. Provoz na trati řídí svými pokyny dispečer, který má stanoviště u výchozí zastávky v Porubě. Po nehodě v dubnu 2008 primátor Petr Kajnar označil za zvláštní, že v dnešní době ještě existují taková místa, a nepřímo naznačil odpovědnost bývalého ředitele DPO, odvolaného v lednu 2008. Jde o jednu z posledních dvou jednokolejných tramvajových tratí v České republice. Srovnatelná jednokolejná trať z Liberce do Jablonce byla po více než dvacetiletých přípravách a sérii tragických nehod zabezpečena roku 1993.
Po sjetí tramvají v červenci 2007 údajně začal Dopravní podnik hledat vyšší stupeň zabezpečení, například kamery a semafory, a ve spolupráci s technickými vysokými školami uvažoval i o náročnějších způsobech zabezpečení.
Od 21. dubna 2008, kdy byl obnoven provoz po tragické nehodě z 11. dubna, platí provizorní nová bezpečnostní opatření. Před výjezdem z výhybny na jednokolejný úsek si musí řidič vždy vyžádat telefonický souhlas dispečera, na tuto povinnost upozorňuje u každé výhybny nově instalovaná žluté blikající signalizační světlo doplněné pokynem na tabulce. Vrchní inspektor Drážní inspekce Ostrava Robert Kindl uplatnil čtyři připomínky, které byly zapracovány do směrnice dopravního podniku. V kritickém úseku byla dosavadní maximální rychlost 60 km/h značkou omezena na 40 km/h.
Proběhlo výběrové řízení na dodavatele nového zabezpečovacího zařízení, v říjnu 2008 byla vybrána nabídka společnosti AŽD Praha. Původní slib vybudování zabezpečovacího zařízení do konce roku 2008 se ukázal nereálným a jistý není ani rok 2009, protože je třeba získat souhlas stovky majitelů pozemků a projednat stavbu s dalšími čtyřmi sty majitelů sousedních pozemků. V noci z 2. na 3. března 2009 byl na trati až do května přerušen provoz z důvodu instalace nového zabezpečovacího zařízení za 18 milionů Kč. 6. dubna 2009 bylo zabezpečovací zařízení uvedeno do zkušebního provozu.
Informace o historii nehod a sjetí tramvají na jednokolejných úsecích se začaly v médiích hromadně objevovat po tragické nehodě, která se stala 11. dubna 2008.
K nehodě na trati došlo již v roce 1964. V roce 2008 se nepodařilo dohledat o ní v archivech bližší informace.
28. dubna 2008 informoval server idnes.cz, že Český rozhlas Ostrava vypátral v archivech města soudní spis o nehodě, která se stala 30. října 1969 po půl osmé ráno na dnes již zrušeném úseku trati, v ulici Nad Porubkou, poblíž restaurace U Slunce. Zraněných bylo tehdy 20, z toho 3 těžce. Nehodu způsobila 28letá řidička, která nevyčkala na křižování. Dostala nejprve dvouletý podmíněný trest, vzhledem k vysoké škodě na socialistickém majetku jí však v odvolacím řízení byl trest změněn na dvouletý nepodmíněný. Výkon trestu nastoupila začátkem roku 1974, po roce byla předčasně propuštěna z důvodu amnestie, kterou vyhlásil prezident Ludvík Svoboda k výročí Vítězného února. Svědectví o nehodě poskytla švagrová řidičky Jarmila Petrovská.
19. dubna 2008 se deníku Právo svěřila bývalá průvodčí Karla Šmahlíková, že zažila srážku tramvají na této trati v létě 1974 nebo 1975 v dopravní špičce, kdy dispečer povolil jízdu prázdné tramvaji, která se jela odstavit se závadou brzd, do obsazeného úseku. Zraněných bylo tehdy 13, na místě byla přítomna i Veřejná bezpečnost, případ však byl ututlán a nebyl vyšetřen, ani tato průvodčí jako jedna z významných svědkyň nebyla vůbec pozvána k výslechu. V roce 2008 se nepodařilo dohledat o této nehodě v archivech bližší informace.
Dopravní podnik Ostrava i Drážní inspekce bezprostředně po nehodě v dubnu 2008 tvrdily, že jde o první událost podobného druhu a že dosavadní způsob zajištění trati fungoval až do této nehody spolehlivě a jde o první nehodu na této trati. Ještě 16. dubna 2008 zástupci DP Ostrava tvrdili, že o žádných dřívějších případech sjetí protijedoucích tramvají na trati nevědí, a i Drážní inspekce byla podle tvrzení svého mluvčího informacemi o nich překvapena. 17. dubna 2008 tvrdil František Kořínek, náměstek pověřený řízením podniku, že je nulová pravděpodobnost, že by již někdy v minulosti došlo ke sjetí protijedoucích tramvají a následnému couvání.
Do médií však začala pronikat tvrzení z řad veřejnosti, že ke sjetí protijedoucích tramvají na jednokolejném úseku došlo již mnohokrát, ale většinou byly tyto případy řešeny couváním. Poté i dopravní podnik přiznal dva takové případy za předchozí tři roky, a to 24. dubna 2007 a 6. července 2007, v obou případech vinou řidiče. Případy byly řešeny krácením prémií řidičů, napomenutím a připomenutí předpisů v povinném školení všech řidičů. Po červencové události podnik údajně začal hledat možnosti vyššího stupně zabezpečení trati.
27. května 2008 zahájila Drážní inspekce s Dopravním podnikem Ostrava správní řízení pro porušení čtyř ustanovení drážního zákona v uvedených dvou případech: dopravní podnik události inspekci neoznámil, nezdokumentoval je, dostatečně nevyšetřil příčinu obou incidentů a nepřijal opatření, aby se nic podobného neopakovalo. Dopravní podnik se hájí tím, že případy nepovažoval za mimořádné události. 30. června 2008 oznámila Drážní inspekce, že za tyto dvě neoznámené události udělila ostravskému dopravnímu podniku pokutu ve výši 1 milion Kč. Dopravní podnik se proti pokutě odvolal, protože pouhé přejetí výhybky a následné couvání, nedošlo-li přímo ke sjetí na širé trati, nepovažoval za mimořádnou událost. Ministerstvo dopravy v odvolacím řízení pokutu zrušilo kvůli věcným i procesním pochybením, která mluvčí ministerstva v tiskovém prohlášení blíže nespecifikoval, a vrátilo Drážní inspekci k novému řízení, při němž podle ministerského mluvčího již Drážní inspekce pokutu udělit nemůže. 15. prosince 2008 média zveřejnila informaci, že Drážní inspekce napravila formální nedostatky předchozího rozhodnutí a udělila znovu pokutu ve stejné výši. Dopravní podnik se podle svého ředitele pravděpodobně opět odvolá.
6. srpna 2008 Drážní inspekce oznámila, že ve spolupráci s Policií ČR se dopátrala za období od roku 2000 ještě několika dalších případů nenahlášených vjetí do obsazeného úseku, z nichž však pouze dva jsou ještě nepromlčené a že o nich bylo zahájeno další správní řízení. 6. září 2008 se do médií dostala informace, že začátkem září Drážní inspekce vyměřila za tři nenahlášená sjetí z let 2004–2005 Dopravnímu podniku Ostrava pokutu 200 tisíc Kč. Oficiální zdůvodnění přislíbil DÚ zveřejnit 8. září. V odvolacím řízení ministerstvo dopravy dosud nerozhodlo.
11. dubna 2008 v 17:53 hod. došlo na trati k tragické dopravní nehodě, mezi zastávkou Poruba koupaliště a Vřesina se srazily dvě protijedoucí tramvaje, kloubová typu Tatra K2 s dvouvozovou soupravou Tatra T3SUCS, výsledkem bylo z celkového počtu 87 cestujících 35 zraněných osob, z toho 15 těžce, 3 lidé zemřeli. Řidiči se zahlédli při vzdálenosti vlaků 70 metrů a tramvaje se srazily vzájemnou rychlostí 70 km/h. Bezprostřední příčinou nehody bylo, že řidič kloubové tramvaje ve směru od Kyjovic nevyčkal ve výhybně Vřesina příjezdu zpožděné soupravy ve směru z centra.
Po nehodě byl po dobu deset dní na trati přerušen provoz, obnoven byl 21. dubna 2008 kolem 16 hodin za nových provizorních bezpečnostních opatření.
Na 24letého řidiče Petra Hrocha, který zapomněl vyčkat ve výhybně na křižování a překročil stanovenou maximální traťovou rychlost 60 km/h o 1,9 km/h, podal 28. srpna 2008 policejní vyšetřovatel státnímu zástupci návrh na obžalobu pro trestný čin obecného ohrožení. Obžaloba by měla být podána k okresnímu soudu v Novém Jičíně. Žádné jiné osoby obviněny nebyly. Řidič Petr Hroch byl 22. ledna 2009 nepodmíněně odsouzen ke třem letům odnětí svobody, rozsudek zatím nenabyl právní moci.
Vzhledem ke své povaze a poloze je trať oblíbeným místem provozu historickým tramvají. Jízdy pro veřejnost se konají vždy na konci dubna a srpna.


Takeo Andó

Takeo Andó, spíše znám jako Takeo Suzuki, je profesionální hráč go.
Takeo byl po mnoho let, až do svého důchodu v roce 2000, hlavním ředitelem japonské organizace go Nihon Ki-in. Je znán jako učitel mnoha silných hráčů, mezi které patří Norimoto Joda, Čo Sondžin, Tomomi Nakaonoda a Kanda Ei. Jeho dalšími žáky jsou Arimura Hiroši, Tominaga Takeši a Jamada Takudži.


Piotr Cywiński

Piotr M. A. Cywiński je historik - mediavelista, předseda Klubu Katolické Inteligence ve Varšavě, ředitel Státního muzea Auschwitz-Birkenau.
Narodil se roku 1972 ve Varšavě. Do tří let žil v Krakově, poté až do roku 1982 ve Varšavě. Léta 1982-1993 strávil díky emigraci svého otce ve Švýcarsku a Francii.
Historii studoval na univerzitách ve Štrasburku a Lublinu. Doktorát získal v roce 2002 za práci o sv. Brunovi z Querfurtu.
V letech 1996-2000 byl místopředsedou, a od roku 2000 je předsedou Klubu Katolické Inteligence. V roce 1999 spolupracoval při návštěvě papeže v Polsku jako vedoucí akreditace. V letech 2000-2002 byl místopředsedou festivalu "Europalia 2001 Polska", jež byl do té doby největší ukázkou polské kultury v zahraničí. Poté se stal vedoucím oddělení zahraničních projektů v Institutu Adama Mickiewicze.
Od roku 2000 je sekretářem Mezinárodní osvětimské rady, byl také jedním ze zakladatelů Mezinárodního centra vzdělávání o Auschwitz a holocaustu.
Od 1. září 2006 je ředitelem Státního muzea Auschwitz - Birkenau v Osvětimi.


Mistrovství světa v badmintonu

Mistrovství světa v badmintonu je turnaj organizovaný Mezinárodní federací badmintonu.
První turnaj se uskutečnil v roce 1977 až do roku 1983 organizovaný, každé tři roky. Počínaje rokem 1985, je turnaj organizován ob rok. Od roku 2006, je mistr světa vyhlašován každý rok. Výjimku tvoří rok 2008, kdy jsou olympijské hry


Čatkal

Čatkal nebo Karakuldža je řeka v Džalalabadské oblasti v Kyrgyzstánu a v Taškentském vilajátu v Uzbekistánu. Její délka činí 223 km. Povodí má rozlohu 7110 km2.
Pramení na jihozápadních svazích hřbetu Talaský Alatau. Na horním toku protéká širokou dolinou mezi prudkými svahy. Pod ústím přítoku Ters pak teče hlubokou úžlabinou. Je levou zdrojnicí Čirčiku. Po postavení Čarvacké přehrady ústí do ní.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný dlouhodobý průtok je 122 m3/s.


Brukvovité

Brukvovité, též křížaté, je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu brukvotvaré.
Rostliny z této čeledi jsou jednoletky, dvouletky i trvalky; nejčastěji byliny, ale vzácně i keře či dokonce popínavé rostliny.
Lze vystopovat i určité rysy typické pro habitus brukvovitých. Listy jsou například obvykle střídavé a jednoduché, s různým tvarováním řapíku, ale bez palistů. Květy jsou obvykle uspořádány do květenství, často jím je chocholík, hrozen a klas. Bývají oboupohlavné, pravidelné a se 4 okvětními lístky a čtyřmi lístky kališními. Typická je zejména žlutá a bílá barva, případně různé odstíny fialové. Plodem bývá šešule, šešulka nebo i nějaký typ nepukavých plodů.
Brukvovité rostliny mají nezastupitelnou roli v lidské potravě, typické jsou zejména různé druhy zeleniny vyšlechtěné z rodu brukev. Jindy se tyto rostliny používají k získávání oleje, případně jako píce nebo medonosné rostliny.
Vyskytují se kosmopolitně, od tropů až po chladné polární oblasti. Nejvíce jich však roste na severní polokouli v mírném pásu či ve Středozemí. Celkem jich je známo asi 380 rodů, přibližně s 3200 druhy. V ČR se vyskytuje asi 150 druhů.


Syzraň

Syzraň je řeka v Uljanovské a v Samarské oblasti v Rusku. Je 168 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5 650 km2.
Pramení na Povolžské vysočině a protéká přes ní v široké dolině. Je pravým přítokem Volhy. Ústí do Saratovské přehrady. Při ústí leží město Syzraň.
Zdroj vody je převážně sněhový. Nejvyšší úrovně hladiny dosahuje v březnu a v dubnu. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 46 km od ústí činí 13,8 m3/s. Zamrzá na konci října až na začátku prosince a rozmrzá na konci března až v první polovině dubna.


Lača

Lača je jezero v Archangelské oblasti v severozápadním Rusku. Má rozlohu 356 km2, délku 33 km a šířku od 8 do 13 km. Je mělké, hluboké je průměrně 3 až 4 m, maximální hloubku má 5,4 m.
Má jílové a rašelinové dno a bažinaté pobřeží. Nejsou na něm žádné ostrovy. Pobřeží není moc členité, voda je kalná. Půdu tvoří písek, oblázky a nevelké kamínky.
Hlavním přítokem jezera je řeka Sviď, dlouhá 61 km, která přitéká z jezera Vože. Do jezera Lača se vlévá dvěma rameny. Dalšími přítoky jsou řeky Kovža a Lekšma. Ze severního konce jezera odtéká řeka Oněga. Při odtoku má šířku 200-250 m a hloubku 3-6 m. Zamrzá od listopadu do května.
Na jezeře se dobře rybaří. Jezero je splavné pro vodáky. Nejsušší a nejvhodnější místo pro zastávku je východní břeh. Krátce pod jezerem leží starobylé město Kargopoľ.


Vlajka Mikronésie

Vlajku Mikronésie používá federativní republika Mikronésie. byla přijata10. listopadu, 1979.
Vlajku tvoří světle modrý obdélník s poměrem stran 1:2, v něm se nacházejí čtyři stříbrné pěticípé hvězdy, jejichž dva spodní cípy směřují do středu vlajky. Každá hvězda symbolizuje jednu z federativních republik Mikronésie. Modré pozadí má symbolizovat oceán, který ostrovy Mikronésie obklopuje.


BBC

British Broadcasting Corporation je rozhlasová a televizní společnost plnící funkci veřejnoprávního vysílání ve Velké Británii. Zajišťuje vysílání několika britských rozhlasových a televizních stanic i vysílání do zahraničí. Je všeobecně uznávána pro kvalitu a objektivitu svého zpravodajství. Byla založena pod jménem British Broadcasting Company roku 1922, od roku 1927 nese jméno British Broadcasting Corporation.
BBC byla první a největší zpravodajská stanice ve Velké Británii. Vědecké kořeny vysílání sahají až na počátek 20. století, ale trvalo 20 let, než se technologie rozvinula natolik, aby ji bylo možné použít k masovému simultánnímu vysílání. Prvními vlastníky BBC byly továrny vyrábějící rádia, již od počátku profitovali z reklam. Později se John Reith stal vedoucím projektu, který měl zajistit veřejnou vysílací síť, bez ohledu na zisk.
Nezávislost na vládě i na obchodnících, nestrannost, ohled na menšiny a respekt k rozhlasovému vysílání jako důležité složce zpravodajství i kultury – to jsou znaky, které si postupně BBC vydobyla.
V roce 1927 se BBC stala společností, s kompetencemi „vychovávat, informovat a bavit“ veřejnost. Pod Reithovou přísnou taktovkou si BBC získala respekt a věhlas. Úspěšné byly například „Promenade Concerts“ nebo magazín „Radio Times“. Naučné vysílání začalo v roce 1924, regionální servis, plánovaný již v roce 1926, se naplno rozběhl 1930. Již od roku 1929 se experimentovalo s televizním vysíláním, za použití systému vynalezeného skotským inženýrem John L. Baird. V letech 1936 – 39 se vysílání rozběhlo, ale používalo již nový, elektronický systém namísto původního mechanického. Největším úspěchem této epochy bylo bezpochyby tzv. „Empire Service“, vysílání BBC do zahraničí.
Během války došlo k přerušení TV vysílání a dokonce k částečné cenzuře vysílání rozhlasového. Zároveň však došlo k významnému rozvoji programu, především k posunu k výchově, informování a užitečnosti rozhlasu pro veřejnost. Nejen pro vojáky byl určen zábavní a povzbuzující pořad Forces Programme, dále se objevily třeba pořady o pěstování zeleniny nebo o zdraví. Slogan „V for Victory“ se brzy rozšířil po mnoha partyzánských hnutích po celé Evropě, pro které bylo vysílání BBC velkou oporou. BBC začala vysílat v arabštině a později i v dalších evropských jazycích. Přes BBC byly také posílány kódy ohledně dne D – invazi v Normandii. Ředitel German Service Hugh Greene zase vysílal varování Německým občanům.
Následuje rychlý růst – v roce 1946 je obnoveno televizní vysílání, což se setkává s nadšeným ohlasem. Od roku 1946 přibyl i třetí kanál přinášející zejména vážnou hudbu a další kulturní pořady. V roce 1950 se týdně odvysílalo 30 televizních a 260 rozhlasových hodin. Televizním signálem byla pokryta zhruba polovina populace.
Přímý přenos korunovace Alžběty II. v roce 1953 přispěl k výraznému rozšíření mladého televizního média. Brzy nato již BBC získává konkurenta – ITV, v roce 1955 vstupuje na trh a zakrátko má k televizi přístup přes 90% populace. BBC začíná bojovat o posluchače a diváky – podíl posluchačů rádia klesl v roce 1957 na pouhých 28%.
Do boje s televizním médiem se pustil nový generální ředitel Sir Ian Jacob a dokončoval jej Sir Hugh Greene. Na konci padesátých let se sice propast zvětšovala, ale rádio nadále excelovalo. BBC TV zase produkovala adaptaci Orwellova románu 1984.
V 70. a 80. letech dosahoval počet diváků 20 milionů a počet posluchačů 5 milionů. BBC se dostala do finančních potíží, situace byla podle slov ředitele Sira Michaela Swanna ponurá. Výsledkem byl Channel 4, komerční program se snahou o inovaci.
White Paper popsal BBC jako „pravděpodobně nejdůležitější kulturní organizaci v celém národě“. Dokládají to i Shakespeare Project nebo Yes Minister, úspěšné pořady té doby.
Nastupují nejen nové technické vymoženosti, ale také nový přístup, především také díky vlivu konzervativní vlády. BBC byla světově první společností, která začala vysílat DBS bez pomoci vlády.
Rok 1987 přinesl významné a nemilé události – v ústředí v Glasgow byla provedena policejní razie a odvolán ředitel Alasdair Milne. Nový ředitel Micheal Checkland a od roku 1993 John Birt vedli BBC skrze rychlou a nesnadnou transformaci. Radikálně se snížil počet zaměstnanců a začal se praktikovat nový výběr pořadů, jakýsi vnitřní trh.
Managementu se povedlo zvýšit veřejnoprávní poplatky, a to umožnilo rozšířit v roce 1997 nabídku služeb i o digitální vysílání. Na jaře toho roku působily po reorganizaci následující ředitelství: BBC Broadcast, BBC News, BBC Production, BBC Resources a BBC Worldwide. Není dělán rozdíl mezi TV a rozhlasem. Kvůli digitálnímu vysílání uzavřela BBC dohodu se společností Flextech. V listopadu 1997 se rozbíhá nepřetržitý zpravodajský kanál BBC News 24 a v roce 1998 jej následuje BBC Knowledge. Do světa internetových médií vstoupila BBC svými BBC Online a později BBC Website.
Nový ředitel Greg Dyke musí čelit výzvě, kterou představuje konkurence na poli kabelových televizí a satelitních kanálů. Několik škrtů v rozpočtu umožňuje BBC věnovat se nyní více digitálnímu vysílání a jeho rozvoji. Během příštího desetiletí by mělo být ukončeno analogové vysílání a plně nahrazeno digitálním. V letech 2001 – 2003 došlo k radikálním programovým změnám: byl spuštěn BBC pro Wales, BBC Four nahradil stávající BBC Knowledge, přibyly dva nové dětské kanály, a BBC Choice bylo nahrazeno BBC Three.
Přibylo také pět digitálních rozhlasových stanic, povětšinou úzce specializovaných na menšinové publikum. Naopak se po takřka osmdesátiletém působení rozpadlo výukové oddělení, které se staralo např. o vysílání do škol.
V lednu 2004 se veřejnost zajímala o smrt Davida Kellyho, vědeckého poradce ministra obrany, následkem čehož rezignovali na své funkce Andrew Gillian a další. Michael Grade se stal ředitelem BBC v květnu 2004 a to na dobu čtyř let.
BBC vysílá do celého světa v rámci rozhlasové stanice BBC World Service. Ta je na rozdíl od zbytku BBC financována z rozpočtu britského ministerstva zahraničí a vysílá přes internet, na krátkých vlnách, a ve vybraných zemích také přes FM. V mnoha zemích má i regionální studia, která pokrývají určitou část vysílání v jazyce dané země. V roce 2005 bylo rozhodnuto část těchto studií zrušit, což mimo jiné postihlo i českou redakci, která ukončila vysílání počátkem roku 2006. Z ušetřených prostředků je financován projekt televizního vysílání v arabštině.


Malochova skalka

Malochova skalka je přírodní památka na levém břehu Berounky nedaleko vesnice Druztová v okrese Plzeň-sever. Předmětem ochrany je teplomilná květena rostoucí na třech spylitových skalkách v porostu dubohabrového lesa na příkrém svahu orientovaném na západ. Památka byla vyhlášena v roce 1970 na území 2,21 ha, v současnosti je spravována AOPK Plzeň jako řízená rezervace.
 Soubor:MS-začátek MS.jpg|severní okraj př. památky Soubor:MS-mechy.jpg|mechy Soubor:MS-mechy a lišejníky.jpg|mechy a lišejníky Soubor:MS-pamětní deska F. Malocha.jpg|pamětní deska Soubor:MS-pěchava_vápnomilná_a_mechy.jpg|pěchava vápnomilná Soubor:Viola riviniana3.jpg|violka Rivinova Soubor:MS-mochna jarní na skalce.jpg|mochna jarní na skále Soubor:MS-polštáře_mochny_jarní.jpg|polštáře mochny


Československá hokejová reprezentace na MS 1977

Sestava československé hokejové reprezentace, která získala zlatou medaili na mistrovství světa v hokeji v roce Mistrovství světa v ledním hokeji 1977.


Vindická marka

Vindická marka je historické území na pomezí Kraňska a Chorvatska, tzv. Dolní Kraňsko. Od r. 1276 patřilo hrabatům z Gorice, v r. 1374 ho ovládli Habsburkové a stalo se součástí Kraňska. Dnes je součástí Slovinska.


Martin Machovec

Martin Machovec je český editor, redaktor, literární kritik a překladatel. Syn filosofa Milana Machovce.
Soustavně se věnuje zpřístupňování samizdatových undergroundových textů, zejména Egona Bondyho. Překládá z angličtiny a ruštiny. Je autorem mnoha doslovů a řady studií z dějin angloamerické a ruské literatury.


Česká zbrojovka

ČZ je česká společnost zabývající se výrobou komponentů pro automobilový průmysl, sídlící v Praze. Nejznámější je její část sídlící ve Strakonicích. V minulosti byla známá výrobou zbraní a motocyklů, ale také různých druhů vrtáků, výstružníků, fréz atp. pro potřeby strojní výroby.
Její historie sahá do roku 1919, kdy byla založena firma Jihočeská zbrojovka. Společnost se zabývala výrobou zbraní zejména pro armádu. V roce 1922 byla firma převdena na akciovou společnost a změnil se název na „Česká zbrojovka v Praze“. Od roku 1929 započala výroba jízních kol, záhy bylo vyvinuto kolo s pomocným motorkem. V roce 1930 firma zaregistrovala ochrannou známku ČZ a na motokolo navázala výrobou prvního motocyklu ČZ 98. V předválečném období byla vyrobena ještě pestrá řada úspěšných typů motocyklů v různých objemových třídách. Během 2. světové války přešla továrna na výrobu kanónů a pěchotních min. Večer 3. května 1945 byla bombardována americkými hloubkaři. Po válce firma rozšířila výrobu řetězů, výroba zbraní se přesunula do Brna a Uherského Brodu. Výroba motocyklů se opět rozběhla v roce 1946. do roku 1953 se vyráběly typy stopětadvacítek a stopadesátek A, B, T, a C. v letech 1954-1959 se vyráběly motocykly pod jednotnou značkou Jawa-ČZ. V roce 1955 byla založena firma ČZM, n.p. V roce 1959 se opět začaly vyrábět motocykly pod značkou ČZ. Po sametové revoluci koupila strakonickou firmu italská Cagiva. Ta ovšem z důvodu konkurence ČZ vlastní výrobě v roce 1997 ukončila výrobu motocyklů. Výroba řetězů nadále trvá.
ČZ vyrábí i turbodmychadla pro Tatru a vysokozdvižné vozíky Desta.


Rudolfinum

Rudolfinum je novorenesanční budova na náměstí Jana Palacha v Praze při pravém břehu řeky Vltavy na Starém městě pražském v městské části Praha 1.
Byla vystavěna v letech 1876 - 1881 a slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 jako víceúčelové kulturní zařízení s koncertní síní a výstavními sály. Rudolfinum nechala postavit u příležitosti 50. výročí svého založení Česká spořitelna, která požádala následníka habsburského trůnu arcivévodu Rudolfa, aby stavba byla pojmenována po něm. Bylo pro ni vybráno místo na východním břehu Vltavy zvané Rejdiště. Po vzniku Československa byla budova označována jako Dům umělců. Na stavbu budovy byla vypsána veřejná soutěž a následně byla výstavba svěřena architektům Josefu Zítkovi a Josefu Schulzovi, kteří ji dokončili v roce 1881. Stavba dostala jméno po korunním princi Rudolfovi. Roku 1884 byla zřízena koncertní síň. V zadním traktu se nachází menší koncertní sály, Sukova síň a Kubelíkova síň.
Budova byla několikrát upravována, v meziválečném období dokonce pro potřeby československého parlamentu. Ten na tomto místě fungoval od roku 1919 do 1941. Poslední kompletní rekonstrukce proběhla v letech 1990–1992.
V poválečném období byla budova sídlem HAMU a České filharmonie, dnes je budova sídlem České filharmonie a Galerie Rudolfinum.


Mirabilia Urbis Romae

Mirabilia Urbis Romae je velmi oblíbený latinsky psaný průvodce po Římě pro poutníky a turisty. Vznikl patrně kolem roku 1140, jeho autorem byl patrně některý kanovník svatopeterské kapituly, byl ale průběžně upravován, rozšiřován a aktualizován. Byl velmi oblíbený až do 15. století, kdy středověký úhel pohledu přestal zájemcům o město vyhovovat a nahradily jej jiné spisy obdobného zaměření, ale psané již z renesančního úhlu pohledu. Jeho text popisoval římské památky jako např. městské brány, chrámy, mosty, hřbitovy a sochy, ale také zajímavosti z římské historie a praktické informace. Dnes je tento průvodce cenným zdrojem informací o životě ve středověkém Římě.


Hunedoara

Hunedoara je župa v Rumunsku, leží v Sedmihradsku o rozloze 7 063 km2. Jejím hlavním městem je Deva.
Hunedoara hraničí s župou Alba na východě, župami Arad, Timiş a Caraş-Severin na západě a Gorj na jihu. Má severojižní, protáhlý tvar. Na jihu jejího území vystupují až do výše 2 500 m Karpaty, směrem k severu nadmořská výška klesá, stále se ale jedná o vrchovinu. Největší a nejvýznamnější řekou, která tudy protéká, je Mureş, tekoucí ze středu Sedmihradska do jižního Maďarska. Na ní se nachází i hlavní město Deva. Většina obyvatel, kteří zde žijí, jsou Rumuni, přestože tu existuje i 5% maďarská a 2% menšina Romů; celkem zde žije 536 000 lidí. Na jihu, v Karpatech, je hornická oblast, velká část dolů však byla po roce 1990 uzavřena. Pracují v nich lidé z celé země. Železniční síť je tu poměrně hustá, spojuje hornické oblasti s průmyslovými, silniční je ovšem již slabší.


Seznam volně dostupných on-line map

On-line mapy lze rozdělit podle území, které pokrývají na globální a lokální.
Tyto mapy pokrývají celý zemský povrch, v některých oblastech však nemají dostatečnou podrobnost.
Místní mapy zobrazují pouze výsek zemského povrchu, měly by však nabízet vyšší detaily než globální. Proto do tohoto seznamu nemá smysl zařazovat mapové služby, které neposkytují podrobnější zobrazení než výše uvedené globální mapy.


Chorsábád

Dúr Šarrukín, v současnosti Chorsábád, bylo hlavní město Asýrie za vlády Sargona II. Asyrského. Chorsábád je nyní vesnice v severním Iráku, 15 km severovýchodně od Mosulu, která je dodnes obývána Asyřany.
Roku 713 př. n. l. Sargon nařídil výstavbu nového paláce a města 20 km od Ninive na úpatí Gebel Musri. Zakoupil půdu, a aby přilákal dostatečný počet pracovníkú pro stavbu, rozhodl se anulovat jejich dluhy. Půda v okolí města byla zkultivována a byly zde založeny olivovníkové plantáže za účelem zvýšení produkce oleje.
Město mělo obdélníkový půdorys o rozměrech 1760 * 1635 m. Ohraničená plocha zahrnovala 3 čtvereční kilometry, či 700 akrů. Délka obranných zdí dosahovala 16280 asyrských délek, hodnota čísla odpovídala numerickému vyjádření Sargonova jména. Zdi města byly opravdu masivní a obsahovaly 157 věží pro zvýšení obranyschopnosti. Do města se dalo vstoupit jednou ze sedmi vstupních bran. Na obezděné terase se nacházely chrámy a královský palác. Hlavní chrámy byly zasvěceny bohům Nabuovi, Šamašovi a Sinovi, zatímco Adad, Ningal a Ninurta měli menší svatyně. Chrámová věž, zikkurat, zde byla také postavena. Palác byl vstavěn do pevnosti na východním okraji města a obsahoval 209 síní a nádvoří. Byl zkrášlen sochami a reliéfy na zdech, brány byly ozdobeny sochami okřídlených býků šédu. Obytné domy ve městě byly postaveny z nepálených cihel.
Soud byl do Dúr Šarrukínu přemístěn roku 706 př. n. l., i když město ještě nebylo úplně dokončeno. Sargon byl zabit během bitvy roku 705 př. n. l.. Jeho syn a nástupce Sinacherib projekt opustil, a přemístil hlavní město i s jeho administrací do města Ninive. Město Dúr Šarrukín nebylo nikdy dokončeno a bylo opuštěno, když o století později padla celá Asyrská říše.
Město bylo poprvé nalezeno francouzským konzulem v Mosulu, Paul-Émilem Bottaou v roce 1843. Botta věřil, že Chorsábád je biblickým Ninive. Na místě probíhaly vykopávky v letech 1842-1844 a později 1852-1855, přičemž nálezy byly posílány do pařížského Louvru.
Další vykopávky zde prováděl americký tým z Oriental Institute, Chicago v letech 1928-1935.


Ladislav Županič

Začínal po absolutoriu JAMU v Brně v populárním divadle Paravan a od roku 1970 zahájil svoji kariéru v Hudebním divadle v Karlíně, kde působil v letech 1992 - 2002 jako ředitel, kdy navýšil návštěvnost ze 40% na cca 85%. Na pokyn tehdejšího primátora hl.m. Prahy, Ing. Igora Němce byl, údajně za nevyrovnaný rozpočet divadla po povodních 2002, odvolán z funkce. Vytváří dodnes řadu divadelních, filmových a dabingových rolí. Mezi jeho nejslavnější dabingové role patří dabování herců jako je Clint Eastwood, jako zajímavost je možno vzpomenout na dabing Michala Dočolomanského ve filmu Tajemství hradu v Karpatech.


John Russell

Reverend John „Jack“ Russell byl lovecky založený farář z jihozápadní Anglie, vyhlášený lovec lišek přezdívaný „The Sporting Parson“, který v 19. století vyšlechtil po něm nazvané psí plemeno Jack Russell teriér. Jeho cílem bylo vyšlechtit vytrvalého norníka, který by při lovu dokázal držet krok s honiči i několik hodin.


Seifa-utaki

Seifa-utaki je nejposvátnější háj na japonském ostrově Okinawa podle starého domorodého náboženství království Rjúkjú.
Legenda praví, že bohyně Amamikjo, která stvořila souostroví Rjúkjú, sestoupila právě sem. Z tohoto posvátného háje se lidé modlili k ostrovu Kudaka, nejposvátnějšímu místu na Okinawě. Náboženské ceremonie v posvátném háji Seifa-utaki vedla nejvyšší kněžka Kikoe-ogimi. Tyto ceremonie byly spojeny s žádostmi o dobrou úrodu a měly bezprecedentně důležité místo v náboženském životě místních lidí. Ovšem i náklady s nimi spojené byly nebývale vysoké.
Seifa-utaki bylo v roce 2000, společně s dalšími památkami v prefektuře Okinawa, zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem Gusuku a související památky na Království Rjúkjú.


Silver Session for Jason Knuth

Silver Session for Jason Knuth je EP americké rockové kapely Sonic Youth, které vyšlo v roce 1998. Na albu zní jen kytara za občasného přispění bicích. Jason Knuth byl fanoušek Sonic Youth, který spáchal sebevraždu. Výtěžek z celého alba byl věnován San Franciské nadaci, která se snažila sebevraždám lidí předcházet.


Čankajšek

Čankajšek, též Ťiang Ťie-š', anglicky Chiang Kai-shek, byl vůdcem Kuomintangu. Roku 1928 ustavil svou vládu v Pekingu. Během 2. světové války jej Japonci vytlačili nejprve do Nan-tingu, Wu-chanu a nakonec v létě 1938 do Čchung-čchingu. Odmítl jejich podmínky, avšak přes nemalou podporu poskytovanou Spojenými státy nedokázal Japonce vyhnat. V roce 1945, po kapitulaci Japonska, ho čekalo zjištění, že se na někdejších japonských teritoriích usadili komunisté. Následovala občanská válka - Čankajšek nakonec uprchl na Tchaj-wan. Od roku 1948 až do své smrti byl prezidentem Čínské republiky.


Invaze králíka divokého v Austrálii

Ačkoliv je králík divoký ve své původní domovině na ústupu a v některých oblastech dokonce na pokraji vyhubení, ukázal se být velice úspěšným invazním druhem mimo svoji oblast. V Austrálii je řazen mezi nejnebezpečnější invazní druhy vůbec, jeho přemnožená populace zde působí obrovské škody a její kontrola si pravidelně vyžaduje obrovské sumy ze státních rozpočtů. Tato přes 200 let trvající invaze je klasickou ilustrací živočišné invaze, jejího destruktivního vlivu na původní ekosystémy a i toho, jak člověk s ní má bojovat.
Evropský králík divoký se dostal do Austrálie s prvními loděmi v roce 1788 a poté byl zavlečen do Tasmánie. První divoce žijící populace byly zaznamenány v roce 1827 v jihovýchodní Tasmánii.
Největší nárůst divokých králíků však začal teprve v roce 1859, kdy australský farmář Thomas Austin přivezl 24 králíků, 5 zajíců a 72 koroptví a na Vánoce je vypustil na svůj pozemek ve Viktorii. Z tohoto parku se králíci postupně rozšířili na sever a na západ a v roce 1866 byli objeveni v Kapundii v jižní Austrálii. Během pouhých 15 let se rozšířili do Nového Jižního Walesu a jejich populace vzrostla na odhadem 2 miliony jedinců. V roce 1887 už jimi osídlené území sahalo k jihozápadnímu okraji Queenslandu, v roce 1894 byli poprvé zaznamenáni v Severním teritoriu u Šarlotiných vodopádů a kolem roku 1900 se objevily volně žijící populace také v západní Austrálii. Skoro to vypadalo, že je nemůže nic zastavit. Již v roce 1890 ovšem dosáhly populace králíků v některých oblastech natolik kritického počtu, že škody jimi způsobené začaly dosahovat úděsných rozměrů a lidé pochopili, že je třeba zasáhnout. V danou chvíli již bylo příliš pozdě a situace se již zcela vymkla kontrole.
Početné populace králíků pro své přežití spotřebují enormní množství vegetace. Hromadné spásání vegetace hordami přemnožených králíků dokáže zcela oholit krajinu, čímž nejenže připravuje dobytek a původní býložravce o potravu, ale též vede k rozsáhlé erozi a splachu úrodné půdy. Krajina zamořená králíky se rychle mění v poušť.
Katastrofální je vliv přemnožených králíků na domácí faunu, která nemá šanci v tak brutální konkurenci likvidující jim potravu obstát. Králíkům je přičítán daleko největší podíl na vymizení téměř 1/8 všech původních savčích druhů Austrálie, k němuž došlo v průběhu 20. století.
Zprvu Australané doufali, že se podaří počet králíků snížit přírodní cestou v podobě přirozené konkurence malých klokanů wallaby a díky původním dravců, kteří se na králíky ochotně přeorientují. Tyto předpoklady byly ovšem mylné, neuspěly ani pokusy s jedy, pastmi a cíleným lovem. Tak se sice dalo zabít hodně králíků, ale pořád to bylo méně, než kolik se jich urodilo.
Následoval zdánlivě logický krok vedený v rámci úvahy: pokud se zdejší dravci na králíky necítí, nechť se tedy snaží přirození predátoři králíka, ti by měli jeho invazi zlikvidovat a znovu nastolit rovnováhu. Neuvážené vysazení lišky a kočky je považováno vedle zavlečení promyk na ostrovy v Karibiku za nejúděsnější z případů, kdy se snaha napravit předchozí chyby zvrhla díky dalším chybám ve znásobení katastrofy. Oba druhy se též enormně přemnožily a rozšířily seznam nejnebezpečnějších invazních druhů. Králíky sice loví i v australských podmínkách, ovšem ještě raději konzumují drobné původní savce, kteří jsou zpravidla podstatně lehčí kořist, než rychlý králík.
Už spíše zoufalý byl pokus o zastavení rozšiřování oblasti zamořené králíky za pomoci plotu. V roce 1907 byl západoaustralskou vládou dokončen nejdelší plot proti králíkům na světě, dlouhý 1 833 kilometrů. Vedl od starvejského lodního přístavu na jihu do Cape Keraudren na severu. Ovšem bránil území již dávno ztracené - v době, kdy byl dokončen, už bylo na druhé straně tolik králíků, že neměl absolutně žádný význam. Boj s králíky přešel do dalšího stadia.
V 50. letech 20. století byl v Austrálii vysazen virus myxomatózy. Myšlenku zavedení viru poprvé vyslovil v roce 1918 brazilský vědec H. de Beaureparie Aragao. Přesto, že se králičí populace působením viru snižovala, bylo jeho další použití zamítnuto pro neúčelnost. Konečně ve 20. létech 20. století specialisté pověření australskou vládou a společností CSIRO začali posuzovat možnost opětovného použití myxoma viru.
Zkušební verze se testovaly v Británii, Dánsku, Švédsku a jižní Austrálii. Ty však byly neúspěšné, přestože se CSIRO řadí mezi nejlepších společností v oboru. Později vyvinuli virus, který měl být efektní pouze na určité živočišné druhy. Myxoma virus byl nakonec vypuštěn na pěti různých místech v údolí Murray River v jižní části Nového Jižního Walesu. Z počátku byl velmi účinný, až 99,9 % nakažených králíků zemřelo a celková populace králíků klesla 600 milionů na 100 milionů. Avšak virus podléhal náhodným mutacím. Králíci nakažení účinnější variantou umírali a s nimi i virus. Naproti tomu méně účinné varianty se šířily snáze a imunizovali proti těm nebezpečnějším. Navíc se přirozeným výběrem vyselektovali pouze ti odolnější králíci. Nakonec zůstala pouze jeho varianta s necelou 40% účinností… Králíci se uzdravili a po určité době začali jejich počty opět narůstat. Nutno podotknout, že toto je obecný princip, jak takové epidemie fungují a předpoklad, že by to někdy mohlo být jinak, je dost pochybný. V podstatě lze vždy očekávat maximálně jen radikální a dočasné omezení králičí populace.
V roce 1957 společnost CSIRO vypustila v Austrálii evropskou králičí blechu a v roce 1966 se znovu pokusila vysadit virus myxomatózy. Výsledek byl tentokráte podstatně méně viditelný a opravdu jen krátkodobý. Poté v roce 1993 zkusili vypustit španělskou králičí blechu v naději, že pomůže snížit populace králíků, ale ani tentokrát blechy nevydržely horké australské podnebí.
V roce 1995 byl vypuštěn calicivirus, který sice snížil populaci králíků – na některých územích usmrtil až 80% králíků, ale po určité době se stavy opět obnovily. V současné době CSIRO vyvíjí imunoantikoncepční virus, který by podle jejích předpokladů měl být úspěšnější.


SPAD S.XII

SPAD S.XII byl francouzský stíhací dvouplošník používaný během první světové války. Byl vyvinut firmou Société Pour L'Aviation et ses Dérivés z předchozího velmi úspěšného typu SPAD S.VII. Svou výzbrojí jednoznačně předešel svou dobu. Mezi bloky motoru Hispano-Suiza 8C byl vestavěn původně námořní kanón Puteaux střílející dutou hřídelí vrtule. Kanón ráže 37 mm byl jednoranný a pilot jej mohl za letu znovu nabít. Pro lepší zaměřování nesl S.XII na pravé straně horní části trupu standardní kulomet Vickers nabíjený svítícím střelivem.


Průchodnice

==Popis lokality== Přírodní rezervace Průchodnice, vyhlášená roku 1985 na rozloze cca 21 hektarů se nachází v jižní části Zábřežské vrchoviny, asi 5,5 km severně od města Konice při silnici mezi Hvozdem a Ludmírovem. Na stejnojmenném kopci porostlém bukovým lesem vystupují z podloží dva vápencové skalní útvary. Větším z nich, dlouhým asi 60 m a vysokým v nejvyšším místě od úpatí asi 12 m, prochází tři chodbovité jeskyně, které jsou však bez krápníkových ozdob. Jelikož lze dvěma z nich pohodlně projít celým skalním masívem, dostalo podle toho toto místo i útvar přiléhavý název Průchodnice. Tyto malé jeskyně bez krasové výzdoby zůstávají logicky ve stínu nedalekých nádherných jeskynních komplexů Javoříčka a Mladče. V každém případě stojí za návštěvu, a to i proto, že v okolí byly nalezeny pozůstatky pravěkého osídlení s kosterními pozůstatky čtvrtohorních zvířat, zbytky keramických nádob a další důkazy pravěkého osídlení.
==Turistická dostupnost== Pro motoristy je toto romantické místo snadno dostupné z parkoviště při silnici, asi 1 km po červené turistické značce.
Veřejnou dopravou je dostupnost horší – od vlaku nebo autobusu z Konice pěšky asi 6,5 km.
Z Vojtěchova pak asi 2,5 km na JJZ rovněž po značce červené turistické trasy.


Míč

Míč či míček je kulatý předmět používaný v mnoha sportech a hrách. Je obvykle vyroben z kůže, gumy nebo plastické hmoty. Míče jsou většinou duté, naplněné stlačeným vzduchem a kulaté. Na plnění míče vzduchem se používá pumpička. Míče mohout být i tvaru šišky nebo mohou být vyplněné.
Děti v minulosti používaly jako náhradu míče hadrák. Je to míč vyrobený ze staré punčochy a vyplněný hadry. Fotbalový míč se někdy nazývá balon.
V některých sportech se používají kulaté předměty vyrobené z kovu, dřeva nebo pevné umělé hmoty. V takových případech obvykle hovoříme o kouli. Speciální typy míčků jsou požívány např. v tenisu, stolním tenisu, softballu či baseballu. Kriketový míček je míček pro kriket, užívá se také jako speciální tělocvičné náčiní určené pro nácvik hodů a pro trénink. Velký a těžký míč určený pro trénink a posilování se nazývá medicinbal.
Výjimku tvoří badmintonový míček, který má tvar otevřené polokoule opatřené peřím z důvodů nutnosti obracení polohy během hry.
Míče byly využívány ke hrám už ve starověku v Egyptě, Řecku a Římě a Aztéky ve Střední Americe. Během staletí se vyvinulo velké množství různých míčových her.


Dněpr

Dnipro stadion je multifunkční stadion ve městě Dněpropetrovsk v Ukrajině.
20. srpna 2008 se zde měl hrát zápas mezi Polskem a Ukrajinou ale nakonec byl přesunut do Lvova.


Juraj Gavlák

Juraj Gavlák je slovenský basketbalista hrající českou Národní basketbalovou ligu za tým Geofin Nový Jičín. Hraje na pozici rozehrávače. Je vysoký 185 cm, váží 83 kg.


Mistrovství světa v ledním hokeji 2010

74. ročník Mistrovství světa v ledním hokeji se bude probíhat ve dnech 7.–23. května 2010 ve německých městech Kolín nad Rýnem a Mannheim. Zahajovací zápas se bude konat na fotbalovém stadionu týmu FC Schalke 04 a očekává se nový divácký rekord.


Ananas

Ananas je tropické ovoce, plod ananasovníku chocholatého pěstovaného v řadě tropických a teplejších subtropických zemí, přibližně mezi 25° severní a 25° jižní šířky. V současnosti jsou nejen na českém trhu k dostání ananasy označované jako ’Extra Sweet’, tento kultivar byl pod názvem Del Monte vyšlechtěn na Havaji.
Plod vzniká splynutím sousedních bobulí, vznikajících ze semeníků jednotlivých květů, nahloučených kolem stonku, který tvoří zdřevnatělou osu ananasu. Je pokryt tuhou kožovitou voskovitou kůrou, vytvářející typickou šestiúhelníkovou stukturu jeho povrchu. Na jedné rostlině se vytváří pouze jediný plod, po jehož dozrání rostlina obvykle hyne.
Ananasovníky se pěstují obvykle na plantážích se záhony se dvěma řádky vzdálenými od sebe asi 50 cm a se sponem mezi rostlinami asi 30 cm. Mezi záhony jsou uličky o šířce 50–120 cm. Tím je dosahováno počtu 37 až 44 tisíc rostlin na hektar.
Rostliny se množí buď zakořeňováním odříznutých korun z vršku plodů, nebo z odnoží, vyrůstajících z úžlabí mezi spodními listy, či ponecháním spodních částí rostlin po oddělení plodů během sklizně.
Pro pěstování je vhodná lehká písčitá půda s mírně kyselou reakcí. I když rostliny snášejí periodická období sucha, plantáže se zavlažují, aby bylo dosaženo maximální sklizně. Sklízí se 15–18 měsíců od vysazení sazenic resp. asi 6 měsíců od umělé iniciace kvetení, které bývá provokováno aplikací fytohormonů. Plantáže se též chemicky ošetřují postřikem proti různým parazitům, především hlísticím. V případě, že se další generace rostlin pěstuje z pozůstatku starých exemplářů, dosahuje se další sklizně již za přibližně 12 měsíců.
Sklizeň se provádí v okamžiku, kdy plody začínají žloutnout. Pro ananasy určené k přímé konzumaci se sklízí dříve; pokud mají být zpracovány na kompoty a šťávu, nechávají se více dozrát. Plody se odlamují nebo odřezávají od spodní části stonku a mytím se zbavují nečistot Plody určené k distribuci se voskují, přičemž použitý vosk obsahuje fungicidy, zabraňující jejich plesnivění a hnití. Za těchto okolností mohou být skladovány až 4 týdny při teplotách 7–15 °C; při nižších teplotách, nebo při zmražení dostávají ananasy nepříjemnou chuť.
Plody určené k přímému zpracování se zbavují svazku listů na jejich vrcholu, která může být použita k pěstování další generace rostlin. Poté se loupají, zbavují se centrálního stonku a řežou na plátky, které se kompotují; poškozené plátky se rozdělují na kostičky, z nichž se připravuje méně hodnotný kompot. Odpadlé drobné části spolu se slupkou a vnitřními stonky, stejně jako příliš přezrálé exempláře, se lisováním zbavují šťávy, určené k přípravě ananasového džusu nebo nektaru. Vylisované zbytky, tzv. ananasové otruby, se používají jako krmivo pro domácí zvířectvo.
V roce 2004 bylo podle organizace FAO v 82 zemích, produkujících ananasy, vypěstováno přibližně 15,3 mil. tun tohoto ovoce. Největšími producenty ananasů byly Thajsko, Filipíny, Brazílie, Čína, Indie, Nigérie, Kostarika, Mexiko, Keňa a Indonésie. USA, kde se ananasy pěstují převážně jen na Havajských ostrovech, se podílely na světové produkci jen 1,3 %.
Jedlá část ananasu obsahuje průměrně 86 % vody, 13 % sacharidů, 0,5 % vlákniny, 0,3 % bílkovin a 0,1 % tuků. Energetická hodnota je přibližně 200 kJ/100 g syrové dužniny.
Ananas obsahuje i menší množství vitaminů a to A, thiaminu, riboflavinu, niacinu a vitaminu C. Kromě toho je zdrojem i některých minerálních látek, např. vápníku, železa, fosforu a draslíku.
Pro ananas platí v ČR norma ČSN 46 3064 vymezující znaky jakosti pro toto cizokrajné ovoce. Ze znaků jakosti je důležité to, že zbytek stonku nesmí přesáhnout 2 cm. Ananas je dle normy zařazen do dvou jakostních tříd: I. jakost a II. jakost. Tříděn je podle hmotnosti a to od 700 g. Norma též vymezuje označení obalového materiálu. To musí být čitelné a nesmazatelné a musí obsahovat údaji o balírně nebo odesílateli, dále druh výrobku, původ výrobku, obchodní údaje a úřední kontrolní značku, která ovšem není povinná.


Nuria Llagosteraová Vivesová

Nuria Llagosterová Vivesová je současná španělská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 2 turnaje WTA ve dvouhře a 11 turnajů ve čtyřhře.
Nuria Llagosteraová Vivesová se zúčastnila 8 zápasů ve Fed Cupu za tým Španělska s bilancí 5-6 ve dvouhře a 3-2 ve čtyřhře.


Alexander von Nordmann

Alexander von Nordmann byl finský zoolog, botanik a paleontolog švédského původu, který v 19. století působil v jižním Rusku a na Ukrajině. V letech 1821 až 1827 studoval na univerzitě v Abo, bezprostředně poté až do roku 1932 vědecky pracoval v Berlíně. Během své činnosti zde vydal spis Mikrographische Beiträge. V roce 1832 se stal profesorem přírodovědy na Richeliově lyceu v Oděse a o dva roky později konzervátorem oděské botanické zahrady, kde měl na starosti ovocné stromy a okrasné rostliny. V té době také založil Vysokou školu zahradnickou se speciálním oddělením zaměřeným na pěstování bource morušového. V té době se intenzívně věnoval průzkumu rostlin v jižních oblastech Ruska, v Maďarsku, Srbsku a na Balkáně. Po smrti své manželky během epidemie cholery se v roce 1849 vrátil do Finska a stal se profesorem botaniky a zoologie na univerzitě v Helsinkách; od roku 1852 až do své smrti již přednášel jen zoologii.
Na jeho počest nese ouhorlík černokřídlý vědecký název Glareola nordmanni a jedle kavkazská, kterou sám v roce 1938 objevil během své cesty do Gruzie, název Abies nordmanianna, kromě celé řady dalších druhů. Za svého působení popsal řadu nových druhů a poddruhů, například sleďovitou rybu Clupeonella cultriventris či jihovýchodní poddruh slepýše křehkého, Anguis fragilis colchicus.


Kolegiátní kapitula Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně

Kolegiátní kapitula Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně byla založena 27. března 1357 českým králem a římským císařem Karlem IV. Kromě duchovní služby bylo úkolem karlštejnských kanovníků také střežení klenotů uchovávaných na hradě Karlštejně. Podle nařízení zakladatele se každoročně koná na Karlštejně zádušní mše za Karla IV. vždy v neděli nejbližší výročí jeho úmrtí. V současné době leží ve farnosti Řevnice.


Benthamův a Hookerův systém

Taxonomický systém, který vytvořil George Bentham a Joseph Dalton Hooker je z historického hlediska jedním z nejdůležitějších taxonomických systémů 19. století. Tento systém byl vydán dříve, než byla pevně stanovena pravidla v mezinárodním kódu botanické nomenklatury, jsou v tomto systému oproti dnešním zvyklostem některé odlišnosti. Výraz "ordo" není dnešní řád, ale čeleď, dnešní řád je označen v díle 1 a 2 výrazem "cohors", v díle 3 výrazem "series", zatímco výraz "series" v prvních 2 dílech znamená něco jako nadřád. Pojetí čeledí je také často odlišné od dnešního pojetí.
Cette classification paraît avant la publication du Code international de nomenclature botanique. Ici, "ordo" indique une famille ; "cohors" indique un ordre, mais c'est "series" qu'indique "ordre". La terminaision des noms de famille ne correspond pas a l'usage actuel.


Seznam planetek 55501-55750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: APL - Apollonova skupina, CBW - kubewano, CNT - skupina kentaurů, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PLT - plutíno.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Boněnovská lípa

Boněnovská lípa je památný strom u vsí Boněnov a Michalovy Hory severovýchodně od Plané. Přibližně 200 let stará lípa malolistá roste u lesní cesty vedoucí nivou na levém břehu Kosího potoka, nedaleko tzv. Spálené hájovny a u bývalého mlýna nad Čiperkou v nadmořské výšce 514 m. Obvod jejího kmene měří 350 cm a koruna stromu o šířce 20 m dosahuje do výšky 31 m. Lípa je chráněna od roku 1981 pro svůj vzrůst a věk.


Anna Belknap

Anna Belknap, rozená Anna C. Belknap, je americká herečka. Od druhé série hraje Lindsay Monroeovou v seriálu Kriminálka New York. Objevila se také v seriálech Zákon a pořádek, Beze stopy, Lékařské záhady.


Ruská fotbalová reprezentace

Ruská fotbalová reprezentace reprezentuje Rusko na mezinárodních fotbalových akcích, jako je mistrovství světa nebo mistrovství Evropy.


Mikrobiální těžba

Mikrobiální těžba je proces při kterém dochází k těžbě určitých kovů pomocí mikroogranizmů. Zdrojem mohou být rudy či odpadní vody. V současnosti existují dvě technologie tohoto typu. Jedna na získávání mědi a druhá na získávání železa. Jde o to, že mikroorganizmus odebírá určitou látku ze substrátu. Tu ve svém metabolismu přetváří a následně po usmrcení organizmu nebo po získání jeho metabolitů je tato látka dále chemicky upravována.


Pieta

Pieta je malé město na okraji hlavního města Malty Valletty. Jedná se o nejbližší předměstí hlavního města za Florianou. Název je odvozen z italštiny a znamená "milosrdenství".
V Pietě se nachází bývalá maltézská nemocnice sv. Lukáše a také Lékařská fakulta Maltské univerzity. Město leží na pobřeží Středozemního moře. Je zde malá kaple Panny Marie Bolestné ze 17. století, stále využívána k církevním účelům.
Farní kostel byl dokončen v roce 1968. Je zasvěcen Panně Marii Fatimské a využíván dominikány. Ve městě je také situována Kolej sv. Augustina, která náleží augustiniánům.
Z Piety odjíždí trajekty na ostrov Gozo. V rámci jejího území se nachází vesnička Gwardamangia, sirotčinec sv. Uršulek, vysílač, Vila Gwardamangia, která sloužila jako rezidence britské královně Alžbětě II., když ještě jako princezna pobývala na Maltě v letech 1949 až 1951. Je zde také velký hřbitov Ta' Braxia, kde jsou pochováni vojáci z bojů v první světové válce.
Nachází se zde také sídlo v současnosti vládnoucí Národní strany.
Pieta je všeobecně považovaná za předměstí měst Hamrunu, Msidy a Valletty.
Pro mnoho maltských obyvatel je Pieta místem narození, protože řada žen chce rodit ve státní nemocnici sv. Lukáše. Narodil se zde i současný předseda vlády Lawrence Gonzi.


Pattensen

Pattensen je město v okrese Hannover v Dolním Sasku, Německo. Leží asi 12 km jižně od hlavního města spolkové země, kterým je Hannover.


Jari Kurri

Jari Kurri je bývalý finský profesionální hokejista. Nastupoval na pozici pravého křídla. Je vysoký 183 centimetrů, váží 90 kilogramů. Přezdívky: The Finnish Flash, The Spicy Finn
Jari Kurri zahájil svou profesionální kariéru roku 1977 ve finské lize v týmu Jokerit Helsinki. Lední hokej je velmi oblíbený týmový sport ve Finsku a snem tisíce finských chlapců je hraní v NHL v Severní Americe. Nejlepší hokejovou ligu na světě měli jen Američtí a Kanadští hráči, ale v osmdesátých letech by v nejlepších týmech přítomnost Evropanů chyběla. Jarimu Kurrimu, finskému útočníkovi, se úspěšně podařilo ´´odstěhovat´´. Titulky novin psali o jeho vítězném góle za Finsko, který padl ve finále Juniorského Mistrovství Evropy. V roce 1980 byl draftován jako číslo 69 týmem Edmonton Oilers severoamerické NHL a udělali ho ´čárovým kamarádem´ proslulého Wayna Gretzkyho. Wayne Gretzky a Kurri dokázali být nejlepší dvojkou v historii NHL a dominovali hrací scéně 8 let. Po většinu doby, byly spojení s Esou Tikkanenem, dalším Finem. Jari vyhrál s Waynem 4x Stanley cup a 5x po té, co Wayne odešel do jiného klubu. V tomto týmu odehrál celkem deset sezón, následovalo angažmá v Los Angeles Kings, New York Rangers, Anaheim Mighty Ducks a Colorado Avalanche. Zaneprázdněný v NHL, byl Jari málo viděn ve Finském národním týmu, ale byl přirozeným týmovým vůdcem, kdykoli hrál za svou zemi. S Jarim Finsko vyhrálo stříbro na Mistrovství světa v roce 1994 a bronz na Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Tento rok označil koncem své kariéry. Za svou kariéru v NHL Jari Kurri odehrál 1251 zápasů, nastřílel 601 gólů a na dalších 797 přihrál. V roce 2001 byl jako vůbec první finský hráč uveden do prestižní hokejové Síně slávy. V roce 2002, byl Jari vybrán, aby se stal členem Atletické komise IOC.


Embryoblast

Embryoblast neboli vnitřní masa buněk je skupina buněk v raném lidském zárodku, z nichž se vyvíjí vlastní plod. Embryoblast je typická fáze embryogeneze pro většinu placentálů včetně člověka. Pro všechny savce se používá obecnější termín pluriblast, označující mírně odlišnou strukturu.
Emryoblast vzniká v časné fázi vývoje embrya, ještě předtím, než dojde k nidaci plodu do děložní sliznice. Leží uvnitř blastocoelu a je obklopená trofoblastem.
Později se vnitřní masa buněk diferenciuje v epiblast a hypoblast. Z epiblastu vzniká vlastní embryo s třemi zárodečnými listy, hypoblast pouze formuje primitivní primitivní extraembryonální endoderm.
Embryoblast je tvořen kmenovými buňkami, které mohou dát vznik všem buňkám, kromě buněk trofoblastu.


Automatická převodovka

Automatická převodovka je druh převodovky, používaný v dopravních prostředcích. Umožňuje volbu různých rychlostních stupňů, jejich změnu však provádí za stálého tahu motoru. Řidič pro řazení ani rozjíždění nepotřebuje ovládat spojku.
Klasické mechanické řazení s řadicí pákou a nutností citlivě ovládat spojkový pedál u mnoha vozidel nevyhovoval. Byla žádána převodovka, která bude fungovat samočinně. V USA se v osobních automobilech vyskytuje již snad od padesátých let. Řidiči v USA dnes využívají převážně auta s automatickou převodovkou. V Evropě mají osobní automobily stále přímočinné mechanické převodovky. Automatické převodovky se ale od sedmdesátých let ve velké míře uplatňují u městských autobusů a u motorových vozů na železnici.
Převodovka se skládá z hydrodynamického měniče a převodové skříně s jednotlivými rychlostními stupni. Hydrodynamický měnič se skládá z čerpadla a turbíny, mezi nimi a okolo nich je olej. Motor je spojený s čerpadlem Když se přidá plyn, čerpadlo se roztočí a pomocí kanálků/lopatek/drážek vyvolá též usměrěný pohyb oleje, který opět naráží do lopatek turbíny a tím jí roztáčí. Z turbíny se točivý pohyb přenáší do převodové skříně a odsud na hnané nápravy s koly. Pokud jsou otáčky motoru již příliš vysoké, aktivuje se nějaké automatické zařízení, které v převodové skříni zařadí vyšší stupeň, což okamžitě prudce sníží otáčky čerpadla. Díky „pružnosti“ olejového přenosu otáček se otáčky čerpadla a motoru nesníží okamžitě, ale asi během 0,5s až 1s, přitom motor po celou dobu řazení „táhne“. Hydrodynamická převodovka umožňuje i opačný pohyb - brždění motorem - turbína naopak pohání čerpadlo a roztáčí motor.


Jan Laichter

Jan Laichter byl významný český nakladatel a knihkupec. Nakladatelství Jan Laichter je známé především vydáváním filozofické, sociologické, ekonomické a právní literatury. Byl dlouholetým předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů československých. Dům jeho nakladatelství je mimořádným dílem architekta Jana Kotěry.


Lihýř

Lihýř je zařízení k udržení rovnoměrného „přesného“ chodu hodin používané od konce 13. století, předchůdce pérových hodin a kyvadla.
Lihýř sestává ze svislé tyči se dvěma lopatkami, které zapadají do šikmo ozubeného kola vytvarovaného „do boku“ tak, že když jedna lopatka uvázla mezi horními zuby kola, křivý zub ji vystrkal do strany a tím donutil tyč k poloviční otočce. Tou se však dostala do zubů kola druhá lopatka, kterou však zuby kola vystrčily v protisměru zpátky. Tyč je spojena s druhou kolmou tyčí nesoucí dvě závaží a s bubnem nesoucím závaží na provázku/řetízku, který celou soustavu pohání, stejně jako u kyvadlových hodin.


Regnitz

Regnitz je řeka v Německu. Je 68 km dlouhá. Povodí má rozlohu 7500 km2.
Vzniká u města Fürth soutokem řek Rednitz a Pegnitz, jež pramení v pohoří Franská Alba. Protéká převážně kopcovitou krajinou Bavorska. Ústí zleva do Mohanu
Vodní doprava je možná na dolním toku. Na řece leží města Erlangen, Möhrendorf, Baiersdorf, Hausen, Forchheim, Bamberg.


Hod kladivem

Hod kladivem je atletická disciplína, ve které se sportovci snaží odhodit tzv. kladivo do co největší vzdálenosti. Sportovní náčiní označované jako kladivo nemá podobu běžného kladiva, jedná se o kovovou kouli připevněnou silným kovovým drátem k držadlu.
Při hodu se atlet-kladivář nejprve postaví do vyznačeného zpevněného kruhu o průměru 2,14 m, zády k výseči, uchopí držadlo oběma rukama a roztočí ho kolem těla. Poté se třikrát nebo čtyřikrát otočí kolem své osy a ve vhodný okamžik nářadí vypustí. To posléze dopadne do kruhové výseče a vzdálenost od kruhu k prvnímu dotyku kladiva se zemí se hodnotí.
Koule na konci kladiva je identická ke kouli používané při vrhu koulí, tzn. 7,265 kg u mužů a 4 kg u žen. Délka kladiva se pohybuje mezi 117–121,5 cm u mužů a 116,0–119,5 cm u žen.


Tarn

Tarna je řeka ve Francii. Její celková délka je 375 km. Plocha povodí měří 15 000 km2.
Pramení v pohoří Cévennes a protéká přes vápencovou planinu Causses, kde vytváří soutěsku dlouhou 50 km a hlubokou 500 m. Nad městem Albi překonává vodopád Sabo. Na dolním toku teče po rovině. Ústí zprava do Garonny.
Na jaře má nejvíce vody. Na podzim dochází k povodním, které jsou způsobeny dešti. Průměrný průtok vody činí přibližně 250 m3/s a maximální 8200 m3/s.
Vodní doprava je možná do města Albi. Na řece byly vybudovány vodní elektrárny. Na řece leží města Montoban, Albi.
Na začátku 1. světové války došlo na řece k velké bitvě, která je známá jako první bitva na Marně.


Radeon R600

Radeon R600 je inženýrské označení pro GPU vyvíjené firmou ATI a je pájen na grafické karty řady Radeon HD 2000. Grafické karty na jádru R600 byli uvedeny 14. květen 2007. Obchodní název je AMD Radeon HD 2xx0. Podporuje DirectX 10, Shader model 4.0 a OpenGL 3.0. Kompatibilita byla se slote, PCI-E 1.1 16× a nižším. AMD v této době odkupuje ATI. Díky tomu došlo ke zpoždění a neúplnému doladění.
Jádro R600 je první jádro postavené na unifikovaných shaderech a každý unifikovaný shader je postaven z pěti 5D jednotek. Bylo to poslední HIGH-END jádro od AMD. ATI při vytváření parametrů jádra, počítalo, že se grafika v PC hrách a náročnost scén, bude vyvíjet jinak. Díky tomu je R600 stavěna na vyšší vyhlazování než je 8x, kde dosahuje menších propadů výkonu, než jiné karty v té době. Bohužel díky použití nové 80nm nanotechnologie a neodladěnosti má čip velké TDP.
Staví na jádru R600. Je upravené, optimalizované a má 55nm proces. 512-bitovou paměťovou sběrnici nahradila méně náročná 256-bitová. Paměti se stále používají od DDR2 až po GDDR4. Umisťuje se na grafické karty Radeon HD 3000.


Transformers

Transformers byl japonský animovaný televizní seriál z roku 1984 zobrazující válku mezi velkými roboty, kteří se mohli měnit v auta, zvířata a další objekty. První a druhá řada seriálu byly uvedeny s názvem Fight! Super Robot Life Form Transformers, třetí řada byla vysílána pod názvem Transformers 2010.


Vinylchlorid

Vinylchlorid je důležitá průmyslová látka používaná především při výrobě jejího polymeru, polyvinylchloridu.
Vinylchlorid je jedovatý, při pokojové teplotě bezbarvý plyn, nasládlé vůně.
Vzniká ze zbytku ethenu. Zbytkový radikál C2H3 se nazývá vinyl. Reakcí s chlorem vzniká vinylchlorid, jehož polymerací se vyrábí PVC. V České republice je monopolním výrobcem vinylchloridu a následně PVC firma Spolana a.s. v Neratovicích.
Vinylchlorid tlumí centrální nervový systém. Jeho inhalace má podobné účinky jako intoxikace alkoholem, bolesti hlavy, závratě, poruchy koordinace, v některých případech mohou vést až k halucinacím, bezvědomí a smrti způsobené zástavou dechu.
Podle klasifikace americké agentury pro životní prostředí je vinylchlorid mutagen a lidský karcinogen, který způsobuje specifický druhu rakoviny jater tzv. angiosarkom. Chemický průmysl řadu let zatajoval před veřejností informace o rakovinotvornosti vinylchloridu.. Může však způsobovat i další typy rakoviny, např. plic, mozku, lymfatického a krevního systému a centrální nervové soustavy. U laboratorních zvířat vedla expozice vinylchloridu během těhotenství k potratům a vrozeným vadám. Vliv na lidskou reprodukci je neznámý.


HMS Hereward

HMS Hereward byl britský torpédoborec třídy H, který sloužil u Royal Navy během druhé světové války. Stavba začala 28.února 1935 v loděnici High Walker Yard of Vickers Armstrong v Newcastle-on-Tyne. Na vodu byl spuštěn 10. března 1936 a do služby byl přijmut 9. prosince 1936.


Střední odborná škola waldorfská v Ostravě

Waldorfské lyceum v Ostravě je čtyřletá státní střední škola gymnaziálního typu zakončená maturitou založená ve školním roce 2003/2004. Ve školském rejstříku má škola registrován studijní obor 78-42-M/004 Waldorfské lyceum. Škola se stala první a prozatím jedinou střední alternativní školou v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji. Vyučování hlavních předmětů probíhá v tzv. epochách, kdy jednotlivé předměty jsou vyučovány několik po sobě následujících dnů tak, aby žáci bez prodlení navazovali na probrané učivo. Počet žáků je omezen na jednu třídu v ročníku.


Mangan

Mangan, chemická značka Mn, je světle šedý, paramagnetický, tvrdý kov. Používá se v metalurgii jako přísada do různých slitin, katalyzátorů a barevných pigmentů.
Kovový, křehký a značně tvrdý prvek světle šedé barvy. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Mangan je velmi elektropozitivní prvek, který je nejelektropozitivnější po alkalických kovech, kovech alkalických zemin a hliníku.
Mangan se vyskytuje ve třech stabilních modifikacích, které se mění v závislosti na teplotě. První modifikace je stabilní za obyčejné teploty, druhá je stabilní v rozmezí 742°C až 1070°C a třetí v rozmezí 1070°C až 1160°C. První dvě modifikace jsou křehké a tvrdé a vznikají při aluminotermické výrobě manganu a třetí vzniká při elektrolytickém vylučování manganu a je měkká a tažná. Čtvrtá, ale nestabilní modifikace manganu, vzniká při teplotě nad 1160°C a označuje se jako ?-mangan.
S rostoucím oxidačním číslem klesá zásaditost prvku a stoupá kyselost. Mangan se v některých svých vlastnostech i sloučeninách velmi podobá prvkům a sloučeninám sedmé hlavní podskupiny - halogenidům - zejména pak chloru ve svém nejvyšším oxidačním čísle - chloristany se velmi podobají manganistanům.
Ve sloučeninách se vyskytuje především v řadě mocenství od Mn+1 po Mn+7. Nejstálejší jsou však sloučeniny manganu Mn+2, Mn+4 a Mn+7, ale snadno lze získat i sloučeniny s oxidačním číslem Mn+3, Mn+5 i Mn+6.
V silných minerálních kyselinách je mangan rozpustný za vývoje plynného vodíku, v koncentrované kyselině sírové se rozpouští za vzniku oxidu siřičitého a v kyselině dusičné se podle její koncentrace rozpouští buď za vzniku oxidu dusnatého nebo oxidu dusičitého. Protože je chemicky poměrně podobný železu, je jeho odolnost vůči korozi nízká. Jemně rozetřený práškový mangan je pyroforický - je samozápalný na vzduchu. Mangan je také schopný rozkládat vodu a uvolňovat z ní vodík. Mangan je za normálních teplot málo reaktivní, ale za vyšší teploty se slučuje s mnoha prvky - fosfor, halogeny, dusík, síra, uhlík, křemík, bor a další.
Oxid manganičitý - burel - je znám již od starověku, kdy se používal při výrobě skla. Byl považován za odrůdu magnetovce. Římský filozof Plinius starší nazval burel jako „ženskou“ odrůdu magnetovce.
Středověk již rozlišoval rozdíl mezi magnes nebo magnesius lapis a magnesia nebo pseudomagnes. O něco později dali skláři burelu název podle jeho schopnosti odbarvovat železnaté sklo tzv. sklářské mýdlo a změnili jeho název na manganes neboli lapis manganensis.
Názor, že je burel železnou rudou, se udržel až do poloviny 18. století. V této době se však konečně došlo k názoru, že tato ruda musí obsahovat i jiný, dosud neznámý, kov. Objevil jej roku 1774 švédský chemik Carl W. Scheele, který předložil v tomto roce nezvratné důkazy Akademii věd ve Stockholmu.
V témže roce se podařilo mangan izolovat. Izoloval ho Johan Gottlieb Gahn při zahřívání burelu s dřevěným uhlím a olejem za vysoké teploty. Mangan v čisté podobě byl vyroben teprve ve třicátých letech dvacátého století elektrolýzou roztoků manganatých solí. Mangan dostal roku 1774 první název manganesium, ale později byl název změněn na mangan, aby se zabránilo záměně s hořčíkem, který byl mezitím objeven.
Mangan je prvkem s poměrně značným zastoupením na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře činí průměrný obsah manganu kolem 0,9 – 1 g/kg, což odpovídá 0,1% nebo 1000 ppm a ve výskytu na Zemi se řadí na dvanácté místo. Mangan je po železe a titanu třetí nejrozšířenější kov na Zemi. V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 2 mikrogramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom manganu přibližně 5 milionů atomů vodíku.
V přírodě se mangan vyskytuje prakticky vždy současně s rudami železa. Hlavním minerálem manganu je pyroluzit MnO2, další významnější nerosty jsou hausmannit Mn3O4, braunit Mn2O3, manganit MnO a rhodochrozit neboli dialogit MnCO3. Méně významné minerály jsou například wolframitWO4, triplit2, tephroit Mn2SiO4, tantalit, [ Ta2O6].
Roční těžba manganových rud je přibližně 10 milionů tun a z toho se vytěží 3,4 mil. tun v Rusku, 2,13 mil. tun JAR, 1 mil. tun v Gabonu a Brazílii, 0,58 mil. tun v Austrálii a 0,5 mil. tun v Číně. V České republice se rudy manganu vyskytují v Krušných horách.
Velmi zajímavé objekty jsou manganové konkrece, což jsou kulovité útvary o velikosti od průměru několika centimetrů až velikost fotbalového míče, které se hojně vyskytují na některých místech oceánského dna. Byly objeveny v letech 1872 až 1876 na dně Tichého oceánu. Obvykle je jejich výskyt spojován s místy, kde se stýkají dvě různé oceánské desky. Na dně oceánů je více než 1012 tun manganových konkrecí a ročně se jich usadí řádově 107 tun. Konkrece vznikají při zvětrávání a následném vyplavování hornin do řek a následně oceánů, tam se na dně opět shlukují a vznikají kulovité útvary. Konkrece jsou složeny z řady sloučenin přechodných kovů, převládají v nich oxidy manganu. Tyto konkrece obsahují 15-30 % manganu, železo a v menší míře nikl, měď a kobalt. Rudy, které se používají k průmyslovému získávání kovů musí obsahovat nejméně 35%, z čehož vyplývá, že tyto rudy nejsou ekonomicky nejvhodnější.
Protože je neekonomické oddělovat v rudě pouze složky s manganem, vzniká tímto postupem slitina Fe a Mn – ferromangan s obsahem manganu kolem 70 – 90% nebo zrcadlovina. Tato slitina je naprosto vyhovující pro další hutní zpracování při legování ocelí, protože v nich je železo přítomno jako hlavní složka.
Mangan se získavá aluminotermicky redukcí kovovým hliníkem. Při výrobě se vychází z burelu, ale ten by s hliníkem reagoval přílliš prudce, a proto se musí nejprve převést na Mn3O4, který reguje klidněji. Reakce Mn3O4 s hliníkem probíhá podle rovnice:
Podstatnou část světové těžby manganu se spotřebuje při výrobě oceli - je to asi 95% světové produkce manganu, dále manganového bronzu a slitin hliníku. Zbytek se spotřebuje ve sklářském a keramickém průmyslu a při výrobě chemikálií.
Manganistan draselný je látka se silnými oxidačními vlastnostmi. Pro svou zdravotní nezávadnost jsou proto roztoky KMnO4 používány k dezinfekci potravin, např. masa nebo syrové zeleniny v rizikových oblastech. Nevýhodou dezinfekce roztoky manganistanu je vznikající tmavý burel, což brání použití manganistanu při dezinfekci textilií nebo bytových ploch. Oxidačních vlastností manganistanu se využívá také v pyrotechnice, kde slouží k přípravě směsí pro pohon raket a obecně jako zdroj kyslíku pro kontrolované hoření.
Síran manganatý a chlorid manganatý se používají v barvířství, v tisku tkanin a k moření osiva. Chlorid manganatý se také využívá na výrobu sikativ pro fermaže.
Některé sloučeniny manganu se používaly a dnes ještě některé používají jako malířské barvy. K přírodním barvám manganu patří umbra a k umělým manganová hněď, manganová běloba, manganová zeleň a permanentní violeť.
V ocelářském průmyslu slouží mangan především jako složka, která při tavbě na sebe váže síru a kyslík, které je nutno z kvalitní oceli odstranit. Slouží tedy jako desulfurační a deoxidační přísada, která převede vzniklé sloučeniny S a O do strusky a vyčistí tak taveninu. Po dokončení tavby však v oceli vždy určité procento elementárního manganu zůstává, v některých případech pouze jako nezreagovaný přebytek po odstranění S a O, někdy je obsah záměrně vyšší tak, aby bylo dosaženo jiných mechanických vlastností vyrobené oceli. Kromě manganu obsahují oceli vždy jako základní složku železo, chrom a obvykle nikl.
Nejběžnější a nejdůležitější slitinou manganu je ferromangan, který obsahuje 70-90% manganu a zbytek železa. Další slitina manganu je silikomangan, který obsahuje 65-70% manganu a zbytek křemíku, a zrcadlovina, která obsahuje 5-20% manganu.
Další mimořádně důležitou slitinou s obsahem manganu je dural. Tento název označuje skupinu velmi lehkých a mechanicky odolných slitin na bázi hliníku a hořčíku s menším množstvím mědi a manganu.
Heuslerovy slitiny objevil roku 1898 Friedrich Heusler. Heusler totiž objevil, že mangan tvoří s mnoha kovy - například hliníkem, cínem nebo antimonem - slitiny, které jsou ferromagnetické, aniž obsahují ferromagnetický kov. Zdá se, že v těchto slitinách vznikají intermetalické sloučeniny. Nejsilnější vlastnosti se dosáhnou pokud nejsou přítomny v čistém stavu, ale jako směsné krystaly.
Přídavek malého množství manganu do skloviny může zvýšit jasnost vyrobeného skla, protože odstraňuje zelenavý nádech, který po sobě ve skle zanechávají stopy železa.
U keramických materiálů nebo porcelánu se používá tzv., glazování, kdy je primárně vypálený střep pokryt vrstvou tekuté glazury, která jako barvicí pigmenty obsahuje většinou soli různých těžkých kovů. Opětným vypálením předmětu v peci se glazura stabilizuje ve formě různých směsných oxidů, křemičitanů a dalších solí, které trvale zbarví její povrch. Společně se solemi manganu se do glazur přidávají obvykle sloučeniny železa a výsledným efektem je hnědé až červeno-hnědé zabarvení.
Nejstarší komerčně vyráběný elektrický galvanický článek se skládal ze zinkové katody a anody, kterou tvořil grafitový váleček umístěný v pastě s vysokým obsahem oxidu manganičitého MnO2. Článek poskytuje napětí přibližně 1,5 V a při odběru proudu dochází k oxidaci elementárního zinku na Zn+2 a redukci manganu na Mn+2.
V průběhu posledních desetiletí byly tyto články z velké části nahrazeny jinými typy, které poskytují vyšší výkon na jednotku vlastní hmotnosti a nehrozí u nich riziko korozního zničení, i když články obsahující burel se stále komerčně využívají.
Z mnoha sloučenin manganu jsou nejvýznamnější sloučeniny v mocenství Mn+2, Mn+4 a Mn+7. Většina sloučenin manganu je jen minimálně toxická a téměř všechny jsou barevné.
Soli dvojmocného manganu Mn+2 jsou jak v bezvodém stavu tak i v roztoku narůžovělé. Na vzduchu a v roztoku za přítomnosti nadbytečné kyseliny jsou stálé. V zásaditém prostředí vzniká hydroxid manganatý, který je nestabilní. Také v neutrálních roztocích při delším stání nejsou manganaté soli úplně stálé, ale oxidují se na soli manganité a oxid manganičitý. Soli manganaté jsou většinou dobře rozpustné ve vodě a vytváří také podvojné sloučeniny.
Manganité soli nejsou pro mangan úplně typické, ale lze je získat redukcí manganičitých sloučenin nebo oxidací manganatých sloučenin. Manganité sloučeniny jsou stabilní a na vzduchu ani ve vodě se nerozkládají. Jsou většinou temně zbarveny a mají silný sklon k tvorbě komplexních sloučenin - někdy nejde soli získat v jiném stavu.
Ze sloučenin Mn+4 má největší praktický význam burel. Burel je velmi stabilní, ale manganičité soli jsou velmi málo stabilní. Většinou jsou známy pouze komplexní sloučeniny. K velmi stabilním sloučeninám patří komplexní manganičitany - acidomanganičitany.
Při tavení oxidu manganičitého s dusičnanem a uhličitanem sodným se tvoří modré manganičnany alkalických kovů. Manganičnany lze také připravit žíháním libovolného oxidu manganu s oxidem barnatým při 900°C. O něco později byly manganičnany používány jako nátěrová barva - manganová modř.
Manganové sloučeniny nejsou příliš stabilní a mají snahu se oxidovat na manganisté sloučeniny, stejně tak jako manganany, které mají v roztoku sytě zelenou barvu a okamžitě se vodou štěpí na manganistan a oxid manganičitý. Velmi rychle přechází v manganistany, jsou to tedy silná redukční činidla.
Manganany se získávají při zahřívání oxidu manganičitého s dusičnanem nebo žíháním hydroxidu draselného s oxidem manganičitým za přístupu vzduchu.
V běžném životě se patrně nejčastěji setkáme se sloučeninami sedmimocného manganu - manganistany. Manganistany se připravují oxidací mangananů.
Oxidační stav IV je nejvyšším oxidačním stavem manganu, ve kterém je schopen tvořit komplexy. Jejich počet je však malý - známé jsou tzv. acidomanganičitany [MnX6]2- a [MnX5]-, kde X= F, Cl, IO3 a CN. K zvláště stabilním sloučeninám patří chloromanganičitany a fluoromanganičitany.
Komplexy s manganem s oxidačním číslem III mají ve vodném roztoku silné oxidační vlastnosti. Dochází k disproporciaci na MnIV a MnII. Kyslíkové donorové atomy však tento oxidační stupeň stabilizují. Např. bílý hydroxid manganatý Mn2 se působením vzdušného kyslíku rychle mění na hydratovaný Mn2O3. Podobně vzniká i [Mn3] vzdušnou oxidací manganatých solí v přitomnosti penta-2,4-dionu. Znám je také trihydrát oxalatomanganitanu draselného K3[Mn3] • 3 H2O. Ostatní anionty schopné koordinace však ve vodném roztoku stabilizují MnII.
Komplexy MnIII jsou většinou oktaedrické a vysokospinové. Nejdůležitější nízkospinový oktaedrický komplex je tmavě červený hexakyanomanganitý anion [Mn6]3-, který se připravuje proháněním vzduchu vodným roztokem obsahující Mn2+ a CN-. Také jsou známy komplexy [MnX5]2-, kde X = F, Cl. Sůl2+[MnCl5]2- má tetragonálně pyramidální uspořádání koordinační sféry.
V tomto oxidačním stavu tvoří mangan nejvíce komplexů. Stálost MnII vůči oxidaci i redukci je dána vlivem symetrické konfigurace d5. Vysokospinový stav ale neposkytuje žádnou stabilizační energii ligandového pole a proto konstanty stability jsou v porovnání se sousedními MII komplexy nižší.
Nejtypičtější komplex je světle růžový hexaaqua-manganatý kation [Mn6]2+. Patří k vysokospinovým oktaedrickým komplexům podobně jako manganaté komplexy s ethylendiaminem, chelatonem III a šťavelovou kyselinou.
Nízkospinové komplexy tvoří dvojmocný mangan pouze s ligandy ležícimi ve spektrochemické řadě zcela napravo. K nejdůležitějším patří kyanidové komplexy. Oktaedrický modrofialový hexakyanomanganatanový anion [Mn6]4- se však v roztoku obsahujícím nadbytek CN- za přístupu kyslíku oxiduje na tmavě červený hexakyanomanganitanový anion [Mn6]3-. Za nepřístupu vzduchu působením hliníkové krupice lze získat žluté kyanomangannany M5I[Mn6], které jsou v roztoku bezbarvé.
Existují také komplexy se žlutozelenou barvou s tetraedrickým anionem [MnX4]2-. Lze je získat krystalizací z ethanolických roztoků.
Nejběžnější organické sloučeniny manganu jsou organokovy manganu. Jde především o komplexní karbonylové sloučeniny, o kterých je pojednáno výše. Tyto sloučeniny se připravují redukcí oxidu manganičitého za zvýšeného tlaku a obsahem CO v atmosféře.
Přítomnost malých množství manganu v organizmu a jeho pravidelný přísun v potravě je nezbytné pro jeho správnou funkci. Dlouhodobý nedostatek manganu v potravě vede především k problémům v cévním systému, protože dochází k nežádoucím změnám v metabolizmu cholesterolu a jeho zvýšenému ukládání na cévní stěnu. Tento jev v dlouhodobém měřítku značně zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob.
Mangan je důležitý i pro správný metabolismus cukrů a jeho nedostatek může vést k nebezpečí onemocnění cukrovkou.
Hlavními přirozenými zdroji manganu v potravě je rostlinná strava jako obilniny, hrášek, olivy, borůvky, špenát a ořechy.
Doporučená denní dávka v potravě se pohybuje mezi 20 – 30 mg Mn denně.
Naopak přebytek manganu v potravě působí negativně především na nervovou soustavu a působí potíže podobné projevům Parkinsonovy nemoci. Dlouhodobá expozice vysokými dávkami manganu může podle některých údajů zapříčinit vznik Parkinsonovy nemoci.


Babolský háj

Babolský háj je přírodní památka ev. č. 1920, lokalita Babolky - čtvrť města Letovice v okrese Blansko. Správa AOPK Brno. Výměra je 5,05 ha, celková plocha včetně ochranného pásma 17,12 ha


Type-length-value

TLV je obecný název pro formát dat, která jsou složena z řady bloků:
Struktury TLV obvykle používají binární formát dat, často jsou zaměřené na optimalizaci objemu a rychlosti zpracování dat. Používají se také pro přenos nekonečného proudu dat, například v telekomunikacích.
Formátu BER-TLV se používá v kryptografii, například pro ukládání datových objektů na čipových kartičkách. Je popsán v ISO/IEC 7816, část 4, kapitola 5.2. Některé značky popisuje také ISO/IEC 7816.


Bellova Ves

Bellova Ves je obec na Slovensku v okrese Dunajská Streda. V roce 2004 měla 184 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1955.


François Pelletier

François Pelletier byl francouzský iluzionista, jehož triky byly často založeny na využití magnetů. Ve své době byl natolik známým a uznávaným kouzelníkem, že roku 1769 byl dokonce pozván ke dvoru Marie Terezie v Schönbrunnském paláci. Jeho představení zde inspirovalo dvorního radu Wolfganga von Kempelen k sestavení stroje Turek, který vydával za šachový automat.


Veronika Freimanová

Absolvovala Státní konzervatoř v Praze, později hrála v Činoherním klubu. V současnosti hraje v Divadle Bez zábradlí.


Modřín

Modřín je rod rostlin z čeledi borovicovité. Jde o opadavé, 15-50 metrů vysoké jehličnaté stromy s rovnými kmeny a rovnovážně odstálými nebo převislými větvemi a měkkými tenkými jehlicemi, vyrůstajícími jednak jednotlivě po větvích, jednak po svazečcích z brachyblastů. Jehlice jsou ploché, na rubu či oboustranně kýlnaté a mají dva článkované pryskyřičné kanálky. Rod zahrnuje 10-14 druhů, které jsou jsou rozšířeny převážně v mírném pásu severní polokoule. V České republice je původní modřín opadavý, pěstuje se i modřín japonský.
Rod Larix bývá někdy rozdělován na dvě podskupiny, a to buďto délky jehlic na Larix a Multiserialis, nebo dle genetického a geografického rozčlenění na modříny Starého světa a Nového světa. Vzhledem k možnostem křížení a rozsáhlým kultivacím jsou hranice mezi druhy a poddruhy v rámci rodu někdy dosti nejasné.
Květena ČR, díl 1, 2. vydání / S. Hejný, B. Slavík. - Praha : Academia, 1997. - S. 308-309. - ISBN 80-200-0643-5


PET/CT

PET/CT je diagnostická zobrazovací metoda spojující vyčetření počítačovou tomografií a pozitron emisní tomografií. Získané obrazy obrahují jak poměrně podrobnou informaci o anatomiské stavbě, tak i informaci o metabolické aktivitě tkání.


Ilona Csáková

Ilona Csáková je deváté řadové album zpěvačky Ilony Csákové. Vyšlo v květnu 2008.
Album vydala zpěvačka po šesti letech a spolupracovala na něm s osvědčenými autory, kteří se podíleli na její nejúspěšnější desce Modrý sen. Na CD najdeme většinu původních skladeb, výjimkou je pak bonusová desátá skladba Kočky, jejíž autorkou je Zuzana Navarová. Zpěvačka s touto písní zvítězila v soutěži České televize Souboj hitů.


Avro 698 Vulcan

Avro 698 Vulcan byl těžký čtyřmotorový proudový bombardér zkonstruovaný firmou A. V. Roe & Company Limited. Jednalo se o jeden ze tří strojů tak zvané třídy V, kam vedle typu Avro Vulcan patřily i stroje Handley Page Victor a Vickers Valiant.
Vznik typu Avro 698 lze vysledovat až ke specifikacím B.35/46. Ty požadovaly stroj poháněný proudovými motory, schopný nést pumový náklad až 4536 kg, s maximální rychlostí alespoň 926 km/h, operačním dostupem 15 240 metrů a doletem 5560 km. Po tragické smrti šéfkonstruktéra Roy Chadwicka, CBE, FRAeS, přebírá vedení konstrukce Stuart Duncan Davies.
Pro ověření aerodynamické koncepce firma postavila jednomotorový experimentální letoun Avro 707, poháněný motorem Rolls-Royce Derwent. Celkem vzniklo pět kusů, ovšem praktický přínos posledních dvou exemplářů je přinejmenším poněkud sporný — vzlétly totiž až po záletu typu Avro 698 Vulcan.
Původně proponované motory Bristol Olympus nebyly včas k dispozici, takže první prototyp dostává čtyři motory Rolls-Royce Avon o statickém tahu 6500 lbf.
Celkem byla objednána stavba 136 letounů Avro 698 Vulcan, ve verzích Vulcan B.1 a Vulcan B.2. Byla jim přidělena tato sériová čísla:


Klus

Klus je společně s krokem a cvalem jedním ze základních chodů koně. Průměrná rychlost v klusu je 14–18 km/h, ale závodní klusáci v klusáckých dostizích urazí kilometr i za něco málo přes jednu minutu. Nohosled je následující: současně levá přední a pravá zadní – současně pravá přední a levá zadní noha. Jezdec může vysedat anebo se drží stehny. Tyto dva typy se nazývají střední klus lehký a pracovní.
Jezdec koně tzv. "posbírá" na otěž a lehce pobídne přitlačením holení k sedlu, dosedá na vnější přední nohu. Vysedání by mělo být pružné a nenásilné. Častým chybováním je, že jezdec přepadává dopředu.
Tento chod je pomalejší, nevysedáme. S lehkým přilnutím koně pobízíme sedem a holení. Měli bychom být uvolněnější v kyčlích, trup je vzpříma.
Jezdí se zpravidla na dlouhých stěnách jízdárny v prodlouženém držení otěží a s lehkým přilnutím sedu.


Alexandr Oniščuk

Alexandr Oniščuk je americký šachista ukrajinského původu. Jeho FIDE ELO činilo 1. července 2008 2670, se kterým mu patřilo 50. místo v oficiálním žebříčku nejlepších šachistů a 3. místo mezi americkými šachisty. V žebříčku byl nejvýše v roce 2007, kdy byl 36. s ELO 2674.


Závist

Obec Závist se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 129 obyvatel. Rozlohou je nejmenší obcí v České republice.


Évora

Évora je město v jižním Portugalsku. Zachovalé historické centrum města je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Évora leží na 38.33o s.š., 7o57' z.d. v nadmořské výšce 300 m, v provincii Alentejo, přibližně 130 km od Lisabonu. Je hlavním městem okresu. Provincii Aletenjo tvoří široká rovinatá krajina na jih od řeky Tajo. S ohledem na velmi zachovalé centrum starého města, téměř úplně dochované městské opevnění a velký počet památek pocházejících z různých historických dob bylo město zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.
Historie města začíná před více než dvěma tisíci lety. Město založili Lusitánci a učinili jej svým hlavním městem. Římané dobyli město v roce 57 př. n. l. a opevnili jej hradbami. Městské hradby, zbytky římských lázní a chrámu se dochovaly dodnes. Julius Caesar nazýval město Liberalitas Julia. Chrám s korintskými sloupy pochází z 1. století a byl patrně postaven na počest císaře Augusta. Město získalo na významu, neboť leželo na průsečíku několika důležitých obchodních cest a ve velmi úrodné krajině. Plinius Starší se o městě zmiňuje ve své knize Naturalis Historia a nazývá je Ebora Cerealis. Ve 4. století mělo již město svého biskupa, který se jmenoval Quintianus.
V období invaze barbarů se v roce 584 Évora dostala pod vládu vizigódského krále Leovigilda. Město sice později získalo statut katedrálního města, ale bylo to již období úpadku a z této doby se dochovalo jen velmi málo památek.
V roce 715 město obsadili Maurové a tehdejší vládce Tarik ibn-Zijad je nazval Jebora. Za maurské vlády začalo město opět prosperovat a stalo se zemědělským centrem kraje s pevností a mešitou. Výrazný maurský vliv je v městě dodnes patrný.
V září roku 1165 dobyl město Geraldo Sem Pavor a dostalo se tak pod vládu portugalského krále Alfonse I. V této době se rozvíjelo velice dynamicky. V první a druhé dynastii portugalských králů zde sídlil královský dvůr a bylo postaveno mnoho paláců, pomníků a kostelů. Obzvláště za vlády Manuela I. a Jana III. se město stalo centrem umění a vzdělání. V katedrále je pohřben André de Resende, žili a tvořili zde sochař Nicolau Chanterene, malíři Cristóvao de Figueiredo a Gregório Lopes, kronikář Duarte Galvao a otec portugalského dramatu Gil Vicente.
Sídlem arcibiskupství se Évora stala v roce 1540. V roce 1559 zde jezuité založili univerzitu na které vyučovali přední evropští mistři jako vlámští humanisté Nicolaus Clenardus, Johannes Vasaeus a teolog Luis de Molina. V 18. století byli jezuité z Portugalska vykázáni a univerzita byla roku 1759 uzavřena. Obnovy se dočkala až v roce 1973.
Všechny významné stavební slohy a umělecké směry zanechaly v Évoře stopu. Dodnes se na ploše 1 km2 historického centra nachází na 4000 budov.
9 km dlouhý akvadukt byl postaven v letech 1531 až 1537 králem Janem III. Architektem byl významný vojenský architekt Francisco de Arruda, který postavil mimo jiné Belémskou věž v Lisabonu. Akvadukt končí na naměstí Praça do Giraldo a v jeho poslední části jsou mezi oblouky vsazeny obchody a kavárny. Známý portugalský básník Luís de Camóes jej opěvá v epické básni Os Lusíadas.
Jedna z nejvýznamnějších gotických památek Portugalska, byla zbudována v letech 1280 až 1340. Sochy apoštolů na portálu jsou z roku 1335. Jedna z kaplí je v manuelském slohu, zbývají jsou barokní. Varhany a chór pocházejí z renesančního období.
Pochází z roku 1480 a je vynikajícím dokladem mudéjárské gotiky.
Vasco da Gama zde sídlil v letech 1519 až 1524. V této době byl jmenován hrabětem z Vidigueiry a Místokrálem Indie. Dosud se dochoval manuelský ambit a renesanční nástěnné malby.
Jednoduchý maurský hrad a rezidence králů z Alfonsovy dynastie. Jeho vnější vzhled nese rysy mudejárovské architektury, gotiky, manuelského slohu i renesance.
Palác s fasádou ze 17. století. je postaven na základech hradu, který vyhořel roku 1384. Dominantní architektonické prvky jsou z manuelského období. Palác slouží jako sídlo starosty Évory a čas od času jako královská rezidence. V prvním patře jsou uloženy sbírky rukopisů, rodinné portréty a religiosa ze 16. století.
Postaven koncem 15. století. Je kombinací manuelského a gotického slohu. Široká hlavní loď je mistrovským dílem gotické architektury. Obsahuje mnoho kaplí s barokní výzdobou. Velmi navštěvovaná je kostnice, jejíž zdi jsou zcela pokryty lidskými lebkami a kostmi.
Byl zbudován v 15. století. Obsahuje řadu hrobek, kostel a ambit v gotickém slohu, manuelskou klášterní budovu s nádherným portálem. Interiér je vyzdoben keramickými azulejos z 18. století.
Zbytky paláce vybudovaného králem Manuelem I. v goticko-renesančním stylu. Podle některých kronikářů zde Vasco de Gama obdržel rozkaz vydat se na objevitelskou cestu do Indie.
Nesprávně nazývaný chrámem Diany. Pochází z prvního století a byl patrně věnován kultu císaře Augusta. Chrám se dochoval poměrně neporušený, protože byl později zabudován do středověké stavby. Je svého druhu jediný v Portugalsku. Stal se jakýmsi symbolem města. Chrám v korintském stylu má šest sloupů v řadě. Byl postaven z mramoru, který se nachází v blízkosti města Estremoz. Dochované sloupy jsou vysoké 7,68 m.
Původně jezuitská kolej postavená kardinálem a pozdějším králem Jindřichem I. roku 1559.
Renesanční fontána se nachází na náměstí Largo das Portas de Moura. Má tvar globu obklopeného vodou. Symbolizuje věk objevitelů.
Náměstí v centru města. Král Eduard I. Portugalský zde nechal vybudovat palác, který má dnes gotický vzhled. Renesanční fontána je z roku 1570. Na severní straně je kostel sv. Antonína ze 16. století. Na tomto náměstí byl roku 1483 sťat Ferdinand II., vévoda z Braganzy na rozkaz svého bratrance krále Jana II. Náměstí bylo také v době inkvizice svědkem stovek autodafé.


Štědrost

Štědrost je jednou ze sedmi ctností, pochází pravděpodobně ze starého francouzského slova "charité" , které bylo odvozeno z latinského "caritas". Je to ochota dávat, uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů, láska k bližním, charita, velkorysost. Štědrost je vyváženým středem mezi rozhazovačností a lakotou Aristoteles. Potlačená chamtivost a egoismus. Nepřítomnost žádostivosti; neulpívání na vnímaném objektu. Opakem štědrosti je lakota.
Štědrost je v buddhismu jednou a první z tzv. Šesti vysvobozujících činů. Dalšími jsou: smysluplné jednání, trpělivost, píle, meditace a moudrost. Tyto nauky se používají především v buddhismu Velké cesty. Štědrost se dělí na tři úrovně:


John Demjanjuk

John Demjanuk je Ukrajinec, který podle střediska Simona Wiesenthala patří mezi nejhledanější nacistické válečné zločince.
Narodil se na Ukrajině a za 2. světové války měl působit jako dozorce ve vyhlazovacím koncentračním táboře Treblinka, který zřídil německý nacistický režim. Po skončení války se odstěhoval do USA, kde žije pod jménem John Demjanuk. V roce 1988 byl v Jeruzalémě odsouzen k trestu smrti za podíl na masovém vyvražďování Židů, v roce 1993 byl ale rozsudek zrušen, protože se prokázalo, že se stal obětí záměny osob.
Později na něj vydalo zatykač Německo, neboť podle německého centrálního úřadu pro objasňování nacistických zločinů se Demjanjuk ve vyhlazovacím táboře Sobibor od března do konce září 1943 spolupodílel na smrti tisíců lidí. Podle tohoto úřadu existuje dostatek důkazů, že jako dozorce známý pod přezdívkou Ivan Hrozný osobně vodil v Sobiboru Židy do plynových komor.
USA ho zbavily amerického občanství a v současnosti se jedná o jeho vypovězení ze země. Počátkem května 2009 zamítl americký nejvyšší soud žádost o zastavení deportace Demjanuka do Německa. V Mnichově byl obžalován z podílu na spolupachatelství vražd nejméně 29 tisíc Židů. Demjanjuk svou vinu popírá a tvrdí, že sloužil v sovětské armádě a že v roce 1942 padl do německého zajetí. Své deportaci z USA do Německa se snažil zabránit nepravdivým zveličováním svých zdravotních obtíží. 12. května 2009 byl letecky deportován z USA do Německa.


Sarakka

Sarakka je v sámské mytologii jedna ze tří dcer první bohyně Maderakky. Sarakka je prospěšná především těhotným ženám. Po porodu by měla na Saraččinu počest žena sníst porci ovesné kaše.


Laurin & Klement S

Laurin & Klement Sc se vyráběl mezi lety 1912 — 1913, vyrobilo se 105 aut. Technicky se nelišil od vozu Sb.


James Short

Původně se připravoval na církevní dráhu na Royal High School. Short upoutal pozornost Colina Maclaurina, univerzitního profesora matematiky, který mu kolem roku 1732 dal povolení k používání kolejních prostor ke stavbám dalekohledů.
V prvních Shortových dalekohledech byla zrcadla vyrobena ze skla, jak je navrhl James Gregory, ale později byla používána pouze kovová zrcadla, která se dařilo vyrábět v parabolických a eliptických tvarech. Short se začal výrobou dalekohledů zabývat profesně, a působil v Edinburgu a poté v Londýně.
Jeho dalekohledy byly Gregorova typu, a některé z nich si zachovaly svou ostrost dodnes.
Roku 1736 jej Karolína z Ansbachu pověřila výukou matematiky svého druhého syna Wiliama. Roku 1738 se stal členem Royal Society.


USS San Francisco

USS San Francisco byl těžký křižník amerického námořnictva. Byl pátým postaveným těžkým křižníkem třídy New Orleans. Plavidlo se podílelo na bojích druhé světové války, aby bylo krátce po jejím skončení vyřazeno a sešrotováno.
Stavba lodi byla zahájena 9. září 1931 v loděnici Mare Island Naval Shipyard v kalifornském Valleju. Trup byl 9. březen 1933 spuštěn na vodu a 10. února 1934 byla loď přijata do služby. Jejím prvním velitelem se stal kapitán Royal E. Ingersoll.
Po dokončení se z lodi stala vlajková loď a San Francisco se stal součástí 6. křižníkové divize v San Diegu. Předválečná služba sestávala především z výcviku. Koncem roku 1938 křižník podnikl dálkové plavby ze státu Washington do Peru a z Kalifornie na Havaj.
V březnu 1939 se San Francisco stal vlajkovou lodí 7. křižníkové divize a podnikl cestu dobré vůle po jihoamerických přístavech. Loď vyplula počátkem dubna z přístavu Guantánamo, navštívila přístavy na západním i východním pobřeží kontinentu, obeplula kontinent a po návratu Panamským průplavem se v na Kubě jeho cesta uzavřela.
Po vypuknutí války se křižník pohyboval především v oblasti Karibiku. 11. ledna 1940 ho v roli vlajkové lodi 7. křižníkové divize vystřídal nový těžký křižník USS Wichita a San Francisco odplul do Pacifiku. V březnu 1940 se v Pearl Harboru znovu připojil k 6. křižníkové divizi a v květnu 1941 se stal její vlajkovou lodí. Dne 11. října 1941 byl křižník přemístěn do suchého doku v Pearl Harboru, kde byla až do 25. prosince 1941 naplánována jeho údržba.
Když byl 7. prosince 1941 napaden Pearl Harbor, byl u San Francisca právě čištěn jeho trup. Na lodi nebyla kompletní posádka, jeho hlavní a sekundární výzbroj byla kvůli chybějící munici nepoužitelná, 76mm kanóny byly odmontovány, stejně jako palubní kulomety. Z nich byly pro obranu použitelné jen dva kusy. Po začátku útoku se část posádky přesunula na jiná plavidla, stejně jako například munice pro kulomety byla dodána torpédoborci USS Tracy. Samotný křižník nebyl během útoku nijak poškozen.
Dne 16. prosince byl křižník společně s letadlovou lodí USS Saratoga a dalšími plavidly součástí Task Force 14, jenž dopravovala posily a letouny námořní pěchoty na ostrov Wake, který nedlouho poté padl do japonských rukou. Od 8. ledna 1942 se San Francisco společně se svazem TF 8 vydal na Samou, kam byly dodány posily a poté se připojil ke svazu TF 17, který napadl japonská zařízení na Gilbertových a Marhallových ostrovech.
Dne 10. února 1942 se San Francisco společně se svazem TF 11 vydal do oblasti severovýchodně od Šalamounových ostrovů, aby napadl Rabaul. Byly však zpozorováni, napadeni dvěma vlnami bombardérů Micubiši G4M a pro ztrátu momentu překvapení byla operace odvolána.
Dne 9. a 10. března 1942 se TF 11 přiblížil k ostrovu Nová Guinea a z lodí USS Lexington a USS Yorktown byly vyslány letouny k útokům na japonské základny Lae a Salamaua. Křižník se 26. března vrátil do Pearl Harboru, aby v příštích měsících především doprovázel americké konvoje.
V srpnu 1942 začaly americké operace u Guadalcanalu. San Francisco se na nich od počátku podílel a 7. srpna, kdy ofenziva začala, se dokonce stal vlajkovou lodí velitele svazu TF 18 admirála Normana Scotta. Dne 3. září křižník odplul do přístavu Nouméa na ostrově Nová Kaledonie kvůli opravám a doplnění paliva. Poté se opět připojil k TF 18. Svaz se 11. září spojil i s TF 17, jejímž centrem byla letadlová loď USS Hornet a společně se vydaly ke Guadalcanalu, kryjíc americký konvoj. Problém nastal 15. září, kdy byla letadlová loď USS Wasp torpédována ponorkou. Křižníky San Francisco a USS Salt Lake City se připravily na to, aby vzaly neovladatelnou loď do vleku, ale požáry na Waspu se natolik vymkly kontrole, že musel být potopen torpédy torpédoborce USS Lansdowne. TF 18 se poté vzdálil k ostrovu Espiritu Santo.
Dne 24. září byl pod vedením admirála Scotta vytvořen svaz TF 64. Tvořil ho vlajkový křižník San Francisco, těžké křižníky Salt Lake City, USS Minneapolis, USS Chester, lehké křižníky USS Boise, USS Helena a 12. eskadra torpédoborců. V rámci této jednotky se San Francisco zúčastnil bitvy u mysu Esperance a o něco později se jako součást nového TF 64 zúčastnil námořní bitvy u Guadalcanalu.
== Operace v letech 1943–1944 == Od dubna 1943 strávil San Francisco čtyři měsíce v oblasti Aleutských ostrovů. V září téhož roku se vrátil do Pearl Harboru do suchého doku a 29. září byl součástí útoku amerického svazu TF 14.2.1 na atol Wake.
Po 20. říjnu 1943 se křižník podílel na předinvazním bombardování ostrova Betio na atolu Tarawa. 26. října 1943 se San Francisco připojil ke svazu Task Group 50.1, jenž tvořily letadlové lodě USS Yorktown, USS Lexington, lehká letadlová loď USS Cowpens, pět křižníků a šest torpédoborců. Celý svaz odplul k Mashallovým ostrovům, aby zde napadal japonské cíle. 4. prosince byl křižník napaden trojicí torpédových letounů. Ty byly všechny sestřeleny, aniž by některé torpédo zasáhlo, přesto byl jeden člen posádky zabit a 22 zraněno. Po setmění se japonským letounům podařilo zasáhnout Lexington torpédem, ale nakonec se celý svaz vrátil do Pearl Harboru bez ztrát.
Koncem ledna 1944 se křižník a celý TF 52 podílely na dobytí atolu Kwajalein. Po skončení operace se San Francisco připojil ke svazu rychlých letadlových lodí TF 58 a v únoru 1944 spolu s ním v rámci Operace Hailstone napadl atol Truk. V červnu 1944 se San Francisco podílel na invazi na Severní Mariany a také bojů o Filipíny, především bitvy ve Filipínském moři. V červenci byl Američany znovu dobyt Guam, na čemž se křižník také podílel. Koncem měsíce se pak křižník vydal na opravy do San Francisca, kam doplul v polovině srpna. Od svého návratu až do konce roku 1944 operoval na Filipínách.
V lednu 1945 křižník operoval společně se svazem letadlových lodí proti Formose, pobřeží Indičíny a v oblasti Filipín. V únoru 1945 křižník kryl letecké útoky na Honšú, Iwodžimu, Boninské ostrovy a také na samotné Tokio.
V březnu 1945 byl křižník převeden do stavu TF 54 a zapojil se do bitvy o Okinawu. Mimo další akce křižník pomohl sestřelit několik japonských kamikaze a 15. dubna se podílel na zničení tří japonských sebevražedných člunů. V červnu se křižník připravoval na invazi do Japonska, ke které ale nakonec nedošlo.
Během války byla u lodi neustále zesilována protiletadlová výzbroj, kterou v roce 1945 tvořilo 24 kusů 40mm kanónů a 26 kusů 20mm kanónů.
Když válka skončila, operoval křižník ještě nějaký čas v oblasti Japonska a Koreje, načež se vrátil do USA a počátkem ledna 1946 zakotvil ve Filadelfii. 10. února 1946 byl vyřazen z aktivní služby a převeden do rezervy, ve které se nacházel až do 1. března 1959. Po vyškrtnutí ze stavu námořnictva byl křižník 9. září 1959 prodán do šrotu a v roce 1961 na Floridě sešrotován.


Evropská hokejová liga 1978/1979

14.ročník hokejového turnaje European Cupu.Vítězem turnaje se stala CSKA Moskva.


Horní Jiřetín

Horní Jiřetín, dříve německy též Obergeorgenthal je město v severozápadních Čechách na úpatí Krušných hor, 8 km severně od Mostu, 2 km západně od Litvínova, 40 km západně od Ústí nad Labem a 90 km severozápadně od Prahy.
Horní Jiřetín patří k obcím, které by byly likvidovány v případě prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí. V referendu konaném na jaře 2006 většina obyvatel zbourání své obce odmítla. V komunálních volbách v říjnu 2006 zvítězili taktéž odpůrci jednání s Mosteckou uhelnou a.s..
Na konci září 2008 Rada Ústeckého kraje podpořila odpis zásob hnědého uhlí pod městem a pověřila krajského hejtmana, aby jej prosazoval při jednáních s vládou a dalšími ústředními orgány státní správy.
Oficiální informace na stránkách ČSSO ze sčítání lidu, domů a bytů 2001 ČSSO
Veřejnou hromadnou dopravu zajišťuje Dopravní podnik měst Mostu a Litvínova, do Horního Jiřetína zajíždí několik autobusových linek.
Černice | Dolní Jiřetín | Horní Jiřetín | Jezeří |


Beta-N-methylamino-L-alanin

Otrava dobytka tímto jedem po spasení rostlin rodu Macrozamia se nazývá kejáková motolice.
Vzhledem k tomu, že cykasy slouží i jako zdroj potravy, používají domorodci různé metody vyplavovaní tohoto jedu před konzumací, který může způsobovat otravu cykasy.


Velký mollový septakord

Následující tabulka obsahuje složení velkého mollového septakordu od jednotlivých základních tónů:
Velký mollový septakord lze použít v mollových skladbách ve funkci tóniky, pokud za základ slouží nikoliv diatonická mollová stupnice, ale stupnice harmonická moll nebo melodická moll. Vzhledem k neakordicky „ostrému“ půltónovému intervalu mezi velkou septimou a základním tónem se v klasické a lidové hudbě tento akord příliš nepoužívá - častější je tónika ve formě trojzvuku - mollového kvintakordu. Ze stejného důvodu je naopak akord s oblibou a často používán v jazzu.


Short Skirt/Long Jacket

Short Skirt/Long Jacket je první singl alternativně rockové skupiny Cake ze svého alba Comfort Eagle.
Píseň je o ideální ženě, o jejích proporcích a o konkrétních detailech. Píseň se může zdát satirická.
Video k písni se odehrává na ulici, kde je mnoho lidí požádáno o poslechnutí si písně a její následná ohodnocení.
Instrumentální verze písně je úvodní znělkou televizního seriálu NBC, Chuck.


Niulakita

Niulakita je nejmenším a nejjižnějším ostrovem Tuvalu. Ostrov je dlouhý 1 km a je přibližně vejčitého tvaru. Podle sčítání obyvatelstva v roce 2002 měl 35 obyvatel. V roce 1949 byla Niulakita osídlena obyvateli z přelidněného Niutao. Do té doby byl ostrov neobydlený.


Asolo

Asolo je italské město v provincii Treviso. Je významné především svými hradbami.


Kostel svatého Josefa

Kostel svatého Josefa se nachází v brněnské městské části Brno-střed na Josefské ulici. V jeho blízkosti se nachází kostel svaté Máří Magdalény a klášter minoritů. Je vystavěn v barokním stylu. V současné době je uzavřen, jelikož není v dobrém technickém stavu a dlouhá léta nebyl udržován.


Mořská sůl

Jeho hostem se stal písničkář Wabi Daněk, který společně s Romanem Horkým nazpíval píseň Objímání stromů. Titulní skladbou se stal song V rákosí, k němuž je natočen videoklip. K propagaci alba byl vytvořen projekt „O 106“, ve kterém se skupina zavázala odehrát 106 za sebou jdoucích koncertů ve 106 dnech. Turné bylo zahájeno 2. března 2009 v brněnské Semillase a završeno 14. června v Kostelci u Kyjova. V tomto období formace odehrála 110 koncertů za 105 dnů, z toho tři na Slovensku. Tím ustavila nový český rekord a byla zanesena do Knihy českých rekordů, kterou organizuje agentura Dobrý den Pelhřimov. Zároveň přispěla darem 106 000 kč na Fond ohrožených dětí. Nové dvanáctistupňové pivo světlý ležák s názvem Kamelot začal v únoru 2009 produkovat Pivovar Černá Hora jako součást turné. Album vydala společnost EMI v roce 2009.


Irácko-íránská válka

Válka začala přesně 22. září 1980 invazí iráckých vojsk do Iránu a skončila 20. srpna 1988 uzavřením příměří. Důvody konfliktu jsou jednak historické: státy si dělaly historické územní nároky. Dále jim šlo o ropná naleziště a v neposlední řadě také šlo o důvody náboženské.
Již na počátku 60. let, kdy byla svržena monarchie, začaly pohraniční spory mezi Irákem a Íránem. Konkrétně šlo spory o íránskou provincii Chúzistán, která se nachází na západě země a hraničí s Irákem. V roce 1968 se v Iráku chopila moci strana Baas, která si začala činit nároky na Chúzistán. Irácká média mluvila o této provincii, jako by už dávno patřila Iráku, dali jí vlastní jméno Nasýrie. Televizní stanice v Basře začala nazývat i jiná íránská města arabskými jmény. Začali s propagandou přímo v této provincii. V roce 1974 Írán dále povzbuzoval Kurdy proti Iráku, jako odpověď na aktivitu, kterou Irák prováděl v provincii Chúzistán. Provincie Chuzístán byla velice bohatá na ropu. V roce 1979 se stal vůdce strany Baas Saddám Husajn prezidentem, a hned rok nato rozpoutal válku. Irák předpokládal, že pokud válku vyhraje, zmocní se obrovských nalezišť ropy a svrhne Chomejního, stane se hlavní velmocí Perského zálivu a celého arabského světa.
Válka začala, když silná irácká armáda překročila západní hranice Íránu.
Překvapivá ofenzíva postupovala rychle proti stále neorganizovaným jednotkám Íránu. Po široké frontě postupovaly irácké jednotky stále dále do Íránu a to i bez patřičné letecké podpory. Jedním z cílů ofenzívy bylo zabrat na ropu bohatý Chúzistán. Írán však nakonec dokázal konsolidovat svoje jednotky a navíc na frontu dorazilo přibližně 100 000 dobrovolníků. V této fázi konfliktu se ukázalo, že irácké letecké údery proti letištím v Íránu nebyly nijak efektivní. Navíc irácké odhady vojenské síly protivníka byly značně podhodnocené.


Zdeněk Adla

Zdeněk Adla byl český spisovatel, novinář, knižní grafik a ilustrátor.


Ludvík XI.

Ludvík XI. byl synem francouzského krále Karla VII. z rodu Valois a Marie z Anjou. Ještě jako mladý dauphin se v roce 1440 postavil do čela revolty proti svému otci. Této revoltě se říká podle její podobnosti s husitským hnutím Praguerie. Po potlačení tohoto povstání musel Ludvík XI. uprchnout k burgundskému králi Filipu Dobrému, kde pobýval až do roku 1456. V letech 1456 – 1461 pobýval v Brabantsku.
Roku 1461 se Ludvík XI. stal králem Francie, na trůn usedl v poměrně složité situaci, Francie v tomto období procházela těžkou hospodářskou krizí, která byla důsledkem stoleté války, která skončila roku 1453. Ve stejném roce jako Ludvík XI. nastoupil na anglický trůn Eduard IV., který si nárokoval část francouzských území.
Hlavní snahou Ludvíka XI. bylo politicky sjednotit Francii, tato snaha narazila na odpor silných feudálů, kteří se sjednotili v Lize obecného blaha. Přes počáteční neúspěch v bitvě u Monthléry a zajetí hlavním oponentem burgundským vévodou Karlem Smělým, kdy byl donucen na hradě Péronne podepsat ponižující smlouvu. Po svém propuštění zapřel svůj podpis pod smlouvou a až do smrti Karla Smělého v bitvě u Nancy s ním válčil. Jelikož Karel Smělý neměl dědice, ale pouze dceru Marii, která si vzala Maxmiliána I. Habsburského, zdědila pouze říšská léna a Burgundsko, Pikardie a Artois připadly Francii. Po smrti Reného a Karla z Anjou získal Ludvík XI. i Provenci, Maine a Anjou. Těmito kroky, na které navazovala řada hospodářských opatření se podařilo šetrnému králi centralizovat moc ve Francii a udělat z Francie moderní stát. Ludvík XI. prodělal pravděpodobně r. 1481 mozkovou mrtvici, zemřel roku 1483 a zanechal po sobě syna Karla, který usedl na trůn ve třinácti letech jako Karel VIII..
Přizpůsobivost Ludvíka XI. pronikla i do jeho přezdívky Světový pavouk, která vznikla na základě jeho politických jednáních, jeho údajným krédem bylo:Kdo má úspěch, má i čest!.
Zajímavostí je i fakt, že roku 1469 nechal postavit první biliárdový stůl potažený suknem.
Je pravděpodobné, že nechal otrávil milenku svého otce Agnes Sorelovou. K otravě mělo dojít rtutí, která se používala při boji proti škrkavkám.


Medibank International Sydney 2009 - ženy

Tenisový turnaj WTA Medibank International Sydney 2009 se konal ve dnech 11. - 16. ledna v australském Sydney venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 600,000 USD.


Václav I. Opavský

Václav I. Opavský byl synem Mikuláše II. Opavského z jeho manželství s Jitkou Nemodlínskou a opavským knížetem v letech 1377- 1381.
Václav I. byl Mikulášovým třetím synem a protože jeho otec zemřel v roce 1365, byl společně s nejmladším bratrem Přemyslem v opatrovnictví matky a starších bratří Jana I. a Mikuláše III. V roce 1377 si Václav a Přemysl výrokem rozhodčí komise rozdělili jihovýchodní část země s městem Opavou, hrady Landekem a sídelním Hradcem Opavským. Bratři spolu vycházeli bez větších komplikací. Po Václavově brzké smrti přešla práva na majetek na Přemysla.


Kokemäenjoki

Kokemäenjoki je řeka v jihozápadní části Finska. Je přibližně 200 km dlouhá. Povodí má rozlohu 27 100 km2, z čehož připadá 12 % na jezera.
Řeka odvádí vodu ze systému jezer v západní části Jezerní planiny do Botnického zálivu. Na řece se vyskytují peřeje.
Průměrný průtok činí přibližně 220 m3/s. Maxima dosahuje na jaře. Od začátku prosince do konce dubna je zamrzlá.
Využívá se na splavování dřeva a na některých úsecích slouží i lodní dopravě. Na řece byla vybudována vodní elektrárna. V povodí leží město Tampere a v ústí Pori.


Motovidlo

Motovidlo je nástroj, sloužící k navíjení ručně soukané příze do přaden. Obvykle má tvar tyče, na jejíchž koncích jsou upevněny vidlice nebo jen kratší tyče, kolmé k tyči hlavní i k sobě navzájem. Hlavní tyč motovidla je dlouhá kolem 50 cm.
Motovidla patřila k základním nástrojům výrobců příze. Protože na velikosti motovidla závisí velikost přadene, byla v mnoha oblastech délka motovidla úředně stanovena a schválená motovidla cejchována. Cejchy byly vypáleny do dřeva na styku hlavní tyče s oběma příčnými rameny.


Český Dub

Český Dub je město na severu Čech ležící v okrese Liberec, v libereckém kraji. Leži na jih od Ještědu, asi 12 km jižně od města Liberce. Je přirozeným centrem Českodubska a významným místem Podještědí. Město má přes 2700 obyvatel, je v něm mateřská, základní a základní umělecká škola. Protékají jím potoky Ještědka a Rašovka. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou.
Město má pouze silniční spojení, na východ vede silnice do Hodkovic nad Mohelkou, kde se napojuje na rychlostní silnice R35. Ve městě je autobusová stanice, dopravní trasy vedou mimo jiné do Liberce, Mnichova Hradiště a Turnova.
Město je jedním z nejstarších sídel v severních Čechách, vzniklo jako tržní osada na vyvýšenině obtékané dvojicí potoků Ještědkou a Rašovkou již někdy v románském období. První údajnou zmínkou o tomto místě je listina z roku 1115, kterou kníže Vladislav I. svěřuje kladrubskému benediktinskému klášteru území „ve Vladislavicích od řeky Mohelky až k dubu“. Domněnka, že je tímto dubem myšlena osada Dub, je však neprokázaná. Skutečně potvrzená zmínka o této osadě pochází až z 24. srpna 1291, kdy Krakovský biskup Pavel uděluje odpustky všem osobám, které se kály nebo navštívily některý z kostelů náležejících v Čechách řádu sv. Jana Jeruzalémského v těchto místech: v Praze, Žitavě, ve Světlé, v Boleslavi, Kadani, Horažďovicích a Strakonicích. Zmíněnou Světlou však nebyla Světlá pod Ještědem, ale osada dnes nazývaná Český Dub.
Majitelem tohoto kraje se stal roku 1237 rod Markvarticů, který velmi štědře podporoval právě řád johanitů. Často se za zakladatele zdejší johanitské komendy považují Havel I. z Lemberka a jeho žena Zdislava, je však také možné, že ji založil až jejich syn Havel II. Někdy kolem poloviny 13. století tak na daném místě vznikla opevněná komenda řádu s kostelem zasvěceným sv. Duchu a blízkým špitálem. Město založené kolem tohoto sídla se nazývalo Světlá, postupně však patrně převzalo jméno starší osady, na jejichž pozemcích bylo založeno. Tak je v letech 1291 – 1359 osada označována jako Světlá, v letech 1370 a 1373 je však již jmenována jako „Dub jinak Světlá“. Svůj znak – zelený dub ve stříbřitém poli – získala obec někdy před rokem 1349.
V 15. století se hrad a město staly opěrným bodem husitů. Někdy kolem 6. června 1425 obsadilo sirotčí vojsko Jana Čapka ze Sán hrad Michalovce u Mladé Boleslavi a krátce poté dobylo také Dub. Během útoku sice komenda vyhořela, byla však opravena a město s hradem se staly bezpečným zázemím pro další husitské posádky na Lemberku, Falkenberku u Jablonného, Grabštejně a v Chrastavě a místem, kde se vojska shromažďovala k útokům. Po bitvě u Lipan získal kontrolu nad Dubem katolický šlechtic Jiří z Dubé, v roce 1435 se jej opět zmocnil Jan Čapek. Tento zábor také uznal císař Zikmund, když Čapkovi udělil panství bývalého kláštera v Hradišti nad Jizerou a statky johanitů v Dubě do držení.
Za vlády Jiřího z Poděbrad byl okolní kraj vystaven nájezdům lužických vojsk. Roku 1468 proniklo 7000 pěších a 1000 jezdců prakticky bez odporu až k Dubu, obsadili jej a vypálili. Následně dobyli také Kněžmost a Turnov, teprve pak jejich armádu porazilo královské vojsko pod vedením Jindřicha Michalce z Michalovic. V Dubě tehdy shořelo množství památek na jeho nejstarší dějiny. Na konci 15. století byl Dub ve vlastnictví rodu Vartemberků. Jejich správa znamenala pro Dub období hospodářského rozvoje a došlo během ní k přestavbě kostela sv. Ducha a také hradu.
Vartemberkům byl Dub konfiskován po roce 1547 za účast ve stavovském odboji a roku 1552 ho koupil slezský šlechtic Jan z Oprštorfu. Za něj rozvoj města pokračoval, město mimo jiné získalo právo várečné. Za Oprštorfů bylo rozhodnuto v Dubě pro úřední styk užívat český jazyk, byla postavena radnice a hrad v letech 1564–1565 přestavěn na renesanční zámek. Příznivý vývoj pokračoval i když panství Dub a Frýdštejn koupil roku 1591 Zikmind Smiřický ze Smiřic a Dub se tak stal majetkem jeho rodu. Když po bitvě na Bílé hoře museli Smiřičtí ze země odejít, získal velkou část jejich statků Albrecht z Valdštejna.
Valdštejn se na svých panstvích pokoušel strhnout maximum příjmů na sebe, proto odňal Dubu právo várečné, na druhou stranu se měl Dub stát jedním ze sedmi měst, která měla zasedat v budoucím zemském sněmu frýdlantského vévodství. Dub a zbytek Valdštejnových držav se v době války těšil poměrnému klidu, zdejší pláteníci a soukeníci byli zaměstnáni rozsáhlými zakázkami pro císařskou armádu. Po vévodově smrti se situace změnila, hned na jaře roku 1634 obsadily Dub dvě kompanie císařské pěchoty a 11. dubna vznikl ve městě požár, při kterém bylo zničeno 41 domů, pivovar a sladovna. Novým majitelem dubského panství se stal roku 1635 hrabě Jan Ludvík Hektor Isolani, jeden z nejodvážnějších císařských velitelů jízdy. Hrabě zemřel roku 1640 a panství zdědily jeho dcery. 24. května 1641 uskutečnilo asi 450 švédských jezdců nájezd až k Dubu, který včetně zámku zapálili a poté se vrátili zpátky do Žitavy. O podještědí se Švédové a císařští přetahovali po celý zbytek třicetileté války, na jejím konci byla panství zcela vypleněná a jejich obyvatelé zbídačení. Po smrti Anny Marie Alžběty Isolaniové, vstoupila její sestra Regina do kláštera augustiniánek a dubské panství se stalo majetkem tohoto kláštera.
Druhá polovina 17. století znamenala v oblasti především násilnou rekatolizaci. Město těžce zasáhl požár 29. srpna 1694, který zničil 35 domů, kostel, radnici, špitál a další stavby. Za Marie Terezie bylo město v letech 1741, 1742, 1744 a 1757 postiženo pruskými vpády. Josef II. zrušil nejprve v roce 1781 nevolnictví a o rok později také augustiniánský klášter. Dubské panství tak přešlo do držení státního dolnorakouského náboženského fondu. Roku 1757 bylo v Dubě celkem 131 domů.
Název Český Dub se sice ojediněle objevuje již kolem roku 1600, běžně se však používá na sklonku 18. století. Na začátku 19. století byla rekonstruována radnice a zrušená kaple sv. Jana byla přestavěna na špitál. V druhé polovině 19. století došlo ve městě k prudkému rozvoji textilního průmyslu. První textilní podnik zde založili roku 1802 bratři Slukové, avšak po úspěšných počátcích museli svou činnost v roce 1843 ukončit. Panství od náboženského fondu koupil roku 1838 kníže Kamil Rohan a připojil jej ke svým ostatním državám. Po krachu podniku Slukových zahájil ve městě výrobu nový textilní podnik Franze Schmitta. Tato firma se později stala jedním z významných podniků monarchie.
28. července 1858 došlo ve městě ke katastrofálnímu požáru, který zničil panský pivovar, úřednické domy a nakonec i zámek. Celkem shořelo 34 domů, a bez přístřeší zůstalo víc než 300 osob. Zničený zámek už nebyl nikdy obnoven a dnes z něj zbývá jen torzo. Rok po této události – v roce 1859 – navštívil Český Dub poprvé Bedřich Smetana, navštívil zde svou matku a sestry, které zde žily. V padesátých letech 19. století začala okolní kraj navštěvovat Johanna Mužáková-Rottová, známá spíše jako Karolína Světlá. Roku 1845 měl Český Dub 1560 obyvatel a roku 1869 již 2481 obyvatel.
Český Dub přivítal vznik českého státu s radostí, při sčítání osob roku 1910 se zde počet Čechů a Němců vyrovnal, po roce 1918 se k české národnosti začalo hlásit víc obyvatel: v roce 1921 se k národnosti české hlásilo 2364 osob z 3429 obyvatel.
10. října 1938 vpochodoval do Českého Dubu útvar SS-Germania a zahájil tak jeho okupaci. Město bylo přejmenováno nejprve na Aicha a později na Deutsch Aicha. Dub byl osvobozen 9. května 1945.
Český Dub byl nejprve součástí turnovského okresu, od roku 1960 je v okrese Liberec.
Novodobě pod městský úřad v Českém Dubu spadají také tyto okolní vesnice:
Bohumileč | Český Dub I | Český Dub II | Český Dub III | Český Dub IV | Hoření Starý Dub | Kněžičky | Libíč | Loukovičky | Malý Dub | Modlibohov | Smržov | Sobákov | Sobotice |


Posvícení

Posvícení je vzpomínková slavnost posvěcení kostela. Na rozdíl od poutě, kterou se připomíná světec, kterému je kostel zasvěcen. Posvícení se slaví ve výroční den posvěcení kostela. Dostavba kostela byla pro obec mimořádná událost, stavbě věnovali mnoho peněz a práce. Existence kostela vyzvedla význam obce, vždyť se stal kulturním a společenským centrem obce. Obvyklými atributy posvícení jsou posvícenské koláče, místní speciality, taneční zábavy a průvody s maskami. V některých regionech při této slavnosti figurují i zvířata jako beran, houser, kačer nebo kohout.
Traduje se, že první posvícení slavil při svěcení chrámu v Jeruzalémě král Šalomoun. Vzhledem k nejednotnosti oslav posvícení a tudíž nepracovních dnů v rámci císařství nařídil císař Josef II. roku 1786 slavit posvícení třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla; odtud se odvozuje také často používaný termín Havelské posvícení. V nové době v obcích, kde není známé datum posvěcení kostela se drží dále tzv. císařského posvícení, jinak přešli k oslavám na den známého data.
Na Moravě, např na Slovácku se při posvícení říká hody a celý svátek organizují tzv. stárci a stárky tj. mládenci a dívky. Na Horácku nebo Brněnsku se používají názvy stárek, stárková, místy k nim přistupují i mládek a mládková. V některých lokalitách se termín posvícení směšuje s termínem poutě.


Jaroslav Nešetřil

Jaroslav Nešetřil je současný český matematik, profesor Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a výtvarník. V matematice se zabývá především kombinatorikou, ale také algebrou a teoretickou informatikou. Ve výtvarném umění spolupracuje s Jiřím Načeradským.
Jaroslav Nešetřil studoval mezi lety 1964 a 1969 na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, část tohoto studia však strávil v zahraničí, konkrétně na Universität Vienna a McMaster University v Hamiltonu v Kanadě. Titul RNDr. získal v roce 1970, CSc. roku 1975 a DrSc. 1988. Roku 1987 se stal docentem a 1993 profesorem Univerzity Karlovy.
V současné době je profesorem katedry aplikované matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a současně ředitelem Institutu teoretické informatiky a DIMATIA Centre, jehož je také zakladatelem. Jaroslav Nešetřil je autorem více než 250 odborných článků.


Korejština

Korejština, je jazyk, kterým mluví kolem 78 milionů lidí v Jižní a Severní Koreji, ale i komunity korejských emigrantů po celém světě. Korejština je aglutinační jazyk s mnoha stupni vyjádření zdvořilosti.
V Jižní Koreji a v Severní Koreji se pro korejštinu používají různé názvy založené na různém pojmenování samotné Koreje v obou státech.
V Severní Koreji se jazyk nejčastěji nazývá Čosonmal nebo formálněji Čosono.
V Jižní Koreji se jazyk nejčastěji nazývá Hangukmal, formálněji Hangugo nebo Gugo. Lidově se také používá označení Urimal.
K zápisu korejštiny se původně používaly čínské znaky. Dnes se požívá převážně korejská abeceda hangul a čínské znaky se někdy mohou používat jen k zápisu sinokorejských slov. V Jižní Koreji se děti učí asi 1 800 čínských znaků; v Severní Koreji bylo používání handžy zakázáno už před desítkami let.
Jádro slovní zásoby korejštiny je tvořeno původními korejskými slovy, ale kolem 50 % slovní zásoby je tvořena sinokorejskými výrazy. V menší míře do korejštiny pronikly výrazy z mongolštiny, sanskrtu a západních jazyků jako je němčina a poslední dobou hlavně angličtina.
Mezi korejštinou používanou v Jižní Koreji a v Severní Koreji existují určité rozdíly ve výslovnosti, hláskování, gramatice a slovní zásobě.
Proniknout do tajů korejského písma a základní korejské fráze je možné se naučit na stránkách Korean Broadcasting System.


Hydraulické zařízení

Hydraulické zařízení je mechanický stroj, jehož hlavní součásti jsou 2 písty a mezi nimi uzavřená kapalina. Působí-li síla na jeden píst, kapalina přenese sílu k druhému pístu.
Princip hydraulického zařízení vychází z Pascalova zákona. Síla, působící na první píst, vytváří v kapalině tlak, který se přenáší do všech míst kapaliny, tedy i k druhému pístu. Na druhý píst tlačí kapalina stejně velkým tlakem a podle velikosti obsahu pístu působí celkovou silou, která může být větší než byla původní síla na první píst. Síla se tak nejen přenese, ale i zvětší.
Velikosti sil F1 a F2 na první a druhý píst závisejí na obsahu pístů S1 a S2. Na větší píst působí větší síla tak, že tlak zůstává stejně velký.
Mezi hydraulická zařízení patří např. hydraulický zvedák, hydraulické brzdy, hydraulický lis.


Průcha

České příjmení Průcha nebo Prucha nosí více různých osobností :


Ljudmila Volčeková

Ljudmila Volčeková je běloruská tělesně postižná sportovkyně, paralympijská vítězka, medailistka z letních i zimních paralympijských her.
Vynikala v atletice a byla mistryní Běloruska na tratích od 1500 do 5000 metrů, než utrpěla úraz páteře, po kterém je upoutána na invalidní vozík. Přesto zůstala sportu věrná, věnovala se s úspěchy přetlačování rukou, atletice a tanci. Vynikla v severském lyžování.
Zúčastnila se Zimních paralympijských her 2006 v Turíně, na kterých vyhrála závod na 10 kilometrů a třikrát byla stříbrná.
V roce 2007 obsadila druhé místo na mistrovství světa ve veslování v Mnichově ve skifu. Ve stejné lodi startovala i při premiéře veslování na paralympijských hrách v Pekingu a znovu byla druhá.


Gordonsetr

Gordonsetr neboli Skotský setr je plemeno psa, pocházející ze Skotska, kde byl vyšlechtěn počátkem 18. století. Svoje jméno získal po čtvrtém vévodovi z Gordonu, siru Alexandrovi, který položil základy jeho chovu. V porovnání s ostatními setry není toto plemeno natolik známé. Je největší, nejpomalejší ale nejvšestrannější ze všech setrů. Gordonsetr je plemenem loveckých přátelských psů. Gordonsetři jsou v cizině používáni i jako policejní psi. Díky jejich citlivému nosu se využívají k vyhledávání drog. Dobře využitelní jsou i jako psi záchranářští.
Štíhlý ohař s dlouhou srstí černé barvy, s jasným, rezavě červeným a zřetelně ohraničeným pálením na hlavě, hrudi a bězích. Srst je delší, mírně zvlněná. Velikost: výška: pes 66 cm , fena 62 cm Váha: 23-32 kg Je podobný anglickému setrovi, ale působí robustnějším dojmem.
Gordonsetr je laskavý, přátelský, s vyváženým charakterem. Je hrdý, společenský, od přirozenosti ušlechtilý a klidný. Vyžaduje však důslednou výchovu a dostatek pohybu. Je velmi náruživý při práci ve vodě, rovněž výborný aportér.


Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1990

Volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění se konaly ve dnech 8.-9.6.1990. O 101 křesel se ucházelo 16 stran a hnutí.


Railjet

Railjet nebo také s marketingovým označením psáno s malým písmem railjet, je nový vysokorychlostní vlak Rakouské spolkové dráhy, který zahájil provoz dle jízdního řádu na přelomu let 2008/9.
Railjet je vlaková souprava typu Viaggio Comfort, která má maximální cestovní rychlost 230 km/h, 185 metrů délky, 330 tun váhy, 408 sedadel. Standardně je v soupravě spojeno sedm vozů plus elektrická lokomotiva obchodního označení ÖBB - Taurus, řady Rh 1016/1116 ÖBB nebo řady Rh 1216 ÖBB. Vozy mají vzduchově vypružené vysokorychlostní podvozky SF400, vícesystémový centrální zdroj energie s technologií IGBT, tlakotěsné vozové skříně s odlehčenou ocelovou konstrukcí.. Mezi vozy jsou použita centrální spřáhla, přechody jsou kryty měchy a jsou v tlakotěsném provedení. Přechodové dveře jsou za jízdy trvale otevřené. Na obou koncích je jednotka vybavena standardním spřahovacím a narážecím ústrojím a standardními vzduchovými a elektrickými propojkami dle UIC.
Rakouský railjet je rozdělen do tří tříd: ekonomické, první třídy a nejvyšší třídy premium. Premium třída je vybavena koženými sedačkami s přípojkami do elektrické sítě. Imobilním cestujícím je k dispozici vestavěná pojízdná plošina u nástupních dveří či dotykové ovládací prvky. Celá souprava je vybavena klimatizací a podrobným informačním systémem. Výrobcem vlaku je společnost Siemens, Vídeň.
V roce 2010 je plánován spoj Vídeň - Bregenz - Curych
V běžném provozu dnes railjety jezdí rychlostí do 200 km/h.
Ve dnech 11. - 14. května 2009 probíhaly zkoušky vlakové soupravy railjet na Železničním zkušebním okruhu u Cerhenic na Kolínsku, blízko obce Velim. Výzkumný ústav železniční na základě objednávky společnosti Siemens a Rakouského státního dopravce prováděl typové zkoušky této soupravy - v sunutém režimu. Květnové typové zkoušky se účastnila jedna z nových, dosud spojově nevyužitých souprav.
15. června 2009 se souprava objevila na českých tratích, kde cestou na veletrh do Ostravy a 18. června 2009 zpátky zastavila v několika stanicích. S pravidelným nasazením railjetů se ovšem v nejbližší době v Česku nepočítá.


Weida

Weida je řeka v Německu. Pramení v nadmořské výšce okolo 500 m, u města Pausa/Vogtl., ve spolkové zemi Sasko. Převážná část jejího toku a povodí se však nachází na území spolkové země Durynsko. Je to levostranný přítok řeky Bílý Halštrov, do které ústí u obce Wünschendorf v nadmořské výšce 210 m. Délka řeky je 57 km. Plocha povodí měří 459 km2.
Průměrný průtok řeky ve městě Weida na 7,0 říčním kilometru činí 1,64 m3/s. Průměrný průtok v ústí činí 2,5 m3/s.
Řeka Weida je využívána především jako zdroj pitné vody. V jejím povodí proto byla vybudována celá soustava vodních nádrží. Nejvýznamnější jsou nádrže Zeulenroda a Weida.


Čusovaja

Čusovaja je řeka v Permském kraji, Sverdlovské a Čeljabinské oblasti v Rusku. Je 592 km dlouhá. Povodí má rozlohu 23 000 km2. Na horním toku se nazývá Poludennaja Čusovaja.
Pramení na Středním Urale. Na horním toku je dolina řeky široká. Na středním toku se střídají úzké kaňonovité doliny s širšími s mírnými břehy. Na dolním toku je to typická rovinná řeka. Je levým přítokem Kamy. Ústí do Čusovského zálivu Kamské přehrady, pod jejímž vzdutím se ocitl i její soutok se Sylvou.
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového. Průměrný roční průtok vody činí 222 m3/s, maximální 4 570 m3/s a minimální 8,4 m3/s. Kulminuje od poloviny dubna do poloviny června. V létě dochází k šesti až sedmi vzestupům hladiny v důsledku dešťů. Zamrzá na konci října až na začátku prosince a rozmrzá v dubnu až na začátku května. Pro dolní tok jsou charakteristické ledové zátarasy, které zvedají hladinu až o 2,8 m. Hlavní přítoky jsou zprava Meževaja Utka, Serebrjanka, Kojva, Usva a zleva Redva, Lysva.
Řeka se široce využívá na zásobování vodou. Z Volčichinské přehrady je voda vedena do Hornoisetské přehrady za účelem zásobování Jekatěrinburgu a okolí. Na přítocích je dalších 15 malých přehrad. Řeka je splavná v délce 500 km a je na ní rozvinutá lodní doprava od města Čusovoj. Dále na ní leží město Pervouralsk. Je zde rozvinutá turistika.


Šifrování SGC

Šifrování SGC je rozšířením protokolu SSL, které bylo vytvořeno kvůli exportnímu omezení vlády USA pro použití silného šifrování mimo území USA. Do roku 2000 proto bylo používáno internetovými prohlížeči slabé šifrování. Některé bankovní operace, ale vyžadovaly vyšší úroveň šifrování. Internetové prohlížeče firem Netscape a Microsoft byly ale dodávány se standardně vypnutým silným šifrováním. Omezený počet „schválených“ certifikačních autorit pak byl oprávněn vydávat zvláštní certifikáty pro webové stránky schválených organizací, které mohly v těchto prohlížečích odemknout silné šifrování a umožnit bezpečnou komunikaci pro tyto operace. Od ledna 2000 bylo exportní omezení silného šifrování z velké míry odstraněno a aktuální prohlížeče jsou schopny běžně užívat silné šifrování. SGC certifikáty jsou v současnosti schopny využít silnější šifrování i u starších prohlížečů. Pokud je silné šifrování pro některou aplikaci nutné, je alternativou k používání SGC certifikátů nakonfigurovat webové servery tak, aby odmítly prohlížeče používající slabé šifrování a doporučily jejich aktualizaci.


Bitva u Matapanu

Bitva u Matapanu byla největší námořní bitvou druhé světové války ve Středozemním moři. Bitva se uskutečnila 27.-29. března 1941 jižně od řeckého pobřeží mezi italským a spojeneckým námořnictvem.
Od počatku března 1941 probíhala operace Lustre. V jejím rámci byly přepravovány spojenecké jednotky z Egypta do Řecka. Na nátlak Němců se italské námořnictvo rozhodlo zaútočit na konvoje přepravující tyto jednotky. Admirál Iachino rozdělil svoje lodě do dvou svazů.
První svaz měl proplout podle pobřeží Kréty k ostrovu Sofrano a potom se vrátit. Tomuto svazu velel viceadmirál Carlo Cattaneo. Skládal se z těžkých křižníků Zara, Pola, Fiume, lehkých křižníků Luigi di Savoia Duca degli Abruzzi a Giuseppe Garibaldi a torpédoborců Alfredo Oriani, Giosué Carducci, Vincenzo Gioberti, Vittorio Alfieri, Emanuele Pessagno a Nicoloso da Recco.
Druhý svaz měl plout na jih od ostrova Gaudos a na zpáteční cestě se u mysu Matapan spojit s prvním svazem. Tomuto svazu velel viceadmirál Angelo Iachino. Skládal se z bitevní lodě Vittorio Veneto, těžkých křižníků Trieste, Trento, Bolzano a torpédoborců Alpino, Bersagliere, Fuciliere, Granatiere, Corazziere, Carabiniere, Ascari.
Oba svazy vypluly 26. března 1941. Na žádné italské lodi nebyl radar.
Díky znalosti italských námořních kódů Spojenci o připravovaném výpadu věděli. Odložili plánovaný konvoj a Svaz C, který ho měl doprovázet, se přidal k hlavním silám Středomořského loďstva. 26. března byl vydán rozkaz svazu B, aby vyplul z Řecka k ostrovu Gaudos, kde se měl 28. března setkat s hlavními silami Středomořského loďstva, které vypluly 27. března. Před začátkem přesunů bylo Středomořské loďstvo rozloženo takto:
Krátce před 8. hodinou ráno 28. března se spatřily Iachinovy křižníky se svazem B. V 8:12 zahájili italské křižníky palbu, kterou spojenecké křižníky kvůli vzdálenosti nemohly opětovat. V 8:55 Italové zastavili palbu a obrátili svoje křižníky vstříc Vittorio Veneto. Pridham-Wippell ustupující italské křižníky následoval. Krátce před 11. hodinou se na scéně objevil Vittorio Veneto a začal ostřelovat svaz B. Pridham-Wippell ihned nařídil vypustit kouřovou clonu a ustoupit k jihu. V 11:27 italské lodě přerušily palbu na svaz B a začaly se soustřeďovat na první z náletů. Boj u mysu Gaudo tím skončil, aniž by se některé straně podařilo zásáhnout některou loď.
V 11:27 začal neúspěšný útok 6 torpédových letadel z letadlové lodě Formidable. V 11:30 admirál Iachino nařídil ústup k domovským základnám. V 12:22 odstartovala z Formidable druhá vlna složená 5 torpédových letadel a 2 stíhaček Firey Fulmar. V 15:09 druhá vlna napadla Vittorio Veneto a jedním torpédem ho zasáhla. V 18:30 zaútočila třetí vlna 8 torpédových letadel a zasáhla jedním torpédem křižník Pola. Ten měl zasažené šrouby a kormidlo a nebyl schopen pohybu.
U poškozeného křižníku Pola zůstal Cattaneo s křižníky Fiume, Zara a torpédoborci Alfredo Oriani, Giosué Carducci, Vincenzo Gioberti a Vittorio Alfieri s cílem vzít poškozený křižník do vleku. Ostatní lodě pokračovaly dál do domovských přístavů.
V 22:25 spatřil svaz A, který měl k dispozici radary, italské lodě. V 22:28 začaly britské bitevní lodě pálit na nic netušící italské křižníky a během 4 minut bylo po boji. Křižníky Fiume a Zara se potápěly. V 22:31 se o torpedový útok pokusily italské torpédoborce. Útok nebyl úspěšný a torpédoborce Vittorio Alfieri a Giosué Carducci byly potopeny. V 4:03 ráno 29. března potopil nehybný křižník Pola torpédem torpédoborec Nubian.
V této bitvě, která byla největší bitvou svedenou během druhé světové války ve Středozemním moři, ztratili Spojenci jen 2 letadla a 3 piloty. Naproti tomu Italové ztratili 3 těžké křižníky, 2 torpédoborce a 2400 námořníků včetně admirála Cattanea. Po této bitvě se už italské loďstvo neodvážilo vyplout do východního středomoří mimo dosah svého letectva. Slabou útěchou pro Italy mohlo být potopení křižníku HMS Bonaventure ponorkou Ambra 31. března 1941.


Hub

Ethernetový hub nebo pouze hub, česky rozbočovač, je pasivní prvek počítačové sítě, který umožňuje její větvení a je základem sítí s hvězdicovou topologií. Chová se jako opakovač. To znamená, že veškerá data, která přijdou na jeden z portů, zkopíruje na všechny ostatní porty, bez ohledu na to, kterému portu data náleží. To má za následek, že všechny počítače v síti „vidí“ všechna síťová data a u větších sítí to znamená zbytečné přetěžování těch segmentů, kterým data ve skutečnosti nejsou určena. Nástupcem síťových rozbočovačů jsou switche, které síťový provoz inteligentně směrují. Hub pracuje na fyzické vrstvě modelu OSI. Některé huby obsahují BNC a/nebo AUI konektory pro připojení 10BASE2 nebo 10BASE5 zařízení do segmentu. V současné době se huby již nevyrábějí a nalezneme je jen ve starších rozvodech, kde je postupně nahrazují switche, které nabízejí vyšší bezpečnost přenášených dat - u hubů mohl vidět jakýkoliv uživatel sítě veškerou síťovou komunikaci, u switchů toto není možné.
Hub je zcela jednoduché vysílací zařízení. Huby nijak neřídí provoz, který skrz ně prochází, každý paket, který do něj vstoupí, je vyslán ven každým jeho portem, kromě portu, ze kterého paket přišel, což snižuje kolize a zlepšuje provoz.
K tomu aby byly počítače schopny detekovat kolize, je omezen počet hubů a celková velikost sítě. Pro síť 10 Mbit/s je počet segmentů omezen na 5 mezi dvěma koncovými stanicemi. U sítě 100 Mbit/s je limit snížen na 3 segmenty a to pouze za předpokladu, že mají huby rychlou odezvu. Některé huby mají speciální port, který umožňuje jejich kombinování, a to tak, že se jednoduše propojí pomocí ethernetových kabelů. Velké sítě ale budou pravděpodobně potřebovat switche, aby se zabránilo překročení limitu.
Většina hubů má typické problémy, jako jsou například nadměrné kolize na jednotlivých portech, rozdělení portů, odpojení od sdíleného média. Ethernetové sítě založené na hubech jsou obecně robustnější než sítě postavené na koaxiálních kabelech, kde se kvůli vadnému zařízení může odpojit celý segment. Na hubu se dá pomocí jednotlivých diod určit vadné zařízení a eliminovat tak problém, popřípadě jednoduše odpojovat jedno zařízení po druhém.
jak už bylo řečeno huby jsou dnes již na ústupu, jsou nahrazovány modernějšími a chytřejšími switchi, přesto mohou být huby v některých případech užitečné:


Václav Richter

Profesor Václav Richter byl významný český historik a teoretik umění.
Ve svém uměleckohistorickém výzkumu se věnoval především předrománské, románské a barokní architektuře Čech a Moravy. Jeho práce se dotýká například středověkého urbanismu, významně se podílel na pokusech o lokalizaci prvního moravského biskupství, předvídal objevy některých kamenných svatyň z 9. století na Moravě, z barokních architektů se zabýval dílem Jana Blažeje Santiniho či Domenica Martinelliho.
Nejvýznamnější prací Václava Richtera se dnes jeví rozsáhlá práce o raně středověké Olomouci z roku 1959. Jeho teoretické dílo spojuje dějiny umění s filozofií, pokouší se často o filozofickou interpretaci dějin umění. Jeho blízkým přítelem byl filozof Jan Patočka.


Libuše Jarcovjáková

Libuše Jarcovjáková je současná česká fotografka a středoškolská pedagožka. Vyučuje na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze.
Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou, poté učinila několik neúspěšných pokusů o přijetí na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Čtyři roky pracovala v hlubotiskové tiskárně na pražském Smíchově, kde vytvořila svůj první zásadnější dokumentární soubor. Na konci 70. let odjela na tvůrčí pobyt do Japonska, což později ještě dvakrát zopakovala. Dlouhodobě dokumentovala romskou a vietnamskou komunitu v Československu a také pražský T-Klub, zaměřený na homosexuální menšinu.
Po roce 1985 se legálně vystěhovala do Západního Berlína, ubytovala se v turecké čtvrti Kreuzberg a první roky si na život vydělávala pomocnými pracemi. Po návratu do Česka začala učit fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze, kde působí dodnes.


Digitální repozitář

Model architektury hypotetickéhé digitálního úložiště. Pojem digitální repozitář /někdy také úložiště/ se používá pro několik různých vzájemně se překrývajících systémů a organizací, které slouží dlouhodobé ochraně digitálních dokumentů:
- někdy označuje pouze soubory digitálních dat, které uplatňují konkrétní model nebo protokol
- používá se velmi volně pro jakoukoli organizaci, která spravuje digitální dokumenty a zpřístupňuje je určité skupině koncových uživatelů.
- označuje také někdy soubory služeb, které se zabývají získáváním, správou a zpřístupňováním digitálního obsahu.
Repozitář je považován za důvěryhodný, pokud lze prokázat jeho schopnost plnit určité funkce, a pokud tyto funkce splňují minimální dohodnutá kritéria, jež by měly splňovat všechny důvěryhodné repozitáře. Rozhodující je, že naplňování těchto kritérií musí být prokazatelné, což znamená, že dosažení důvěryhodnosti je do velké míry závislé na auditu a certifikaci.
Schema OAIS - NKP + p. Zhouf. Digitální repozitář by měl být vystaven podle modelu OAIS. . Model OAIS byl přijat za normu.
OAIS v podstatě velmi obecně popisuje entity a procesy, které by měl repozitář zahrnovat a dělat, s tím, že určité části tohoto rámce mohou ve skutečném repozitáři chybět. Repozitář odpovídající OAIS pracuje s několika typy informačních balíčků. Ty mohou obsahovat informace o obsahu a samozřejmě k nim informace podpůrné, tj. konkrétní metadata, která jsou pro určitý balíček potřebná. Metadata všech tří balíčků se od sebe samozřejmě liší a je v podstatě na instituci, jak si jejich podobu nebo granularitu nadefinuje. Tyto informační balíčky mají konkrétní úkoly v rámci úložiště a jsou definovány modelem OAIS. Jsou to tzv. SIP, AIP a DIP.
Většina organizací, které se otázkou dlouhodobého uchovávání digitálních dokumentů seriózně zabývají, tento model více či méně implementuje. Všechny dostupné softwarové systémy pro správu úložišť ho také podporují, ať již jde o SW komerční nebo Open source.
Každý digitální repozitář usiluje o důveryhodnost. Audit a certifikace poskytují repozitářům základ k jejímu budování. V zásadě existují dva přístupy k auditu:
- vnější hodnocení skupinou expertů, pomocí všeobecně uznávaného nástroje a postupů, viz například Trustworthy Repositories Audit & Certification: Criteria and Checklist nebo Nestor Catalogue of Criteria for Trusted Digital Repositories, a RLG/NARA Audit Check-list.
technologie - object managment systems, software a hardware používaný k provozu repozitářů
V praxi jsou digitální repozitáře rozšířené v oblasti vysokých škol, výzkumných institucí, knihoven a archivů.
1. se věnuje trvalému udržování digitálních objektů pro definovanou komunitu/definované komunity
3. dostojí smluvním a právním požadavkům a splňuje svoje povinnosti
5. získává a zpracovává digitální objekty podle stanovených kritérií, která odpovídají jeho cílům a schopnostem
6. udržuje a zajišťuje dlouhodobou integritu, autenticitu a použitelnost spravovaných digitálních objektů
7. archivuje potřebná metadata o všech akcích, které byly s digitálními objekty v průběhu skladování provedeny; také shromažďuje související informace o vzniku, podpoře dostupnosti, a využívání objektů před jejich vstupem do repozitáře 8. naplňuje potřebná kritéria pro zpřístupňování
10. má odpovídající technickou infrastrukturu, potřebnou k trvalému udržování a zabezpečení spravovaných digitálních objektů.


Leo Marian Vodička

Leo Marian Vodička je český tenorista, vystupující na operních scénách v Česku i zahraničí.
Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. První angažmá měl v Českých Budějovicích a poté vystupoval na noha dalších scénách Česku i zahraničí v titulních rolích. V epizodních rolích se objevil i v několika filmech.


Pád Třetí říše

Pád Třetí říše je film německého režiséra Olivera Hirschbiegela o posledních dnech v Hitlerově bunkru pod říšským kancléřstvím. Film vychází ze vzpomínek Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungové a popisuje dění v bunkru v období mezi 20. dubnem a 30. dubnem 1945, tedy mezi Hitlerovými 56. narozeninami a jeho svatbou s Evou Braunovou a následnou sebevraždou.


Nagykanizsa

Původně zde sídlili Keltové, Římané, Avaři a Slované.Na počátku 14. století postoupil král Karel Robert I. z Anjou tuto oblast rodině Kanizsayů, kteří postavili západně od dnešního centra hrad.Po pádu Szigetváru v roce 1566 byl hrad opevněn, ale i přes obranu pod vedením Györgye Thury byl Turky zabrán a zůstal po 90 let jejich oblastním sídlem.Z hradu po útoku Habsburků v 18. století nezbylo téměř nic.


Radostov

Obec Radostov se nachází v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký. Ke dni 2. 1. 2009 zde žilo 129 obyvatel.
Do Libčan a Homyle vede z Radostova silnice 3. třídy. Na Hrádek a na spojnici obcí Roudnice-Nechanice vedou polní cesty. Asfaltovou vozovku do Radíkovic obhospodařuje Obecní úřad ve spolupráci se ZD Libčany. Autobus jezdí do středu obce, některé autobusy zastavují na spojnici obcí Libčany – Homyle.
Obec se nachází v Královéhradeckém kraji. Radostov je od okresního města vzdálen 12 km. Nadmořská výška obce je 237 metrů nad mořem
Vzniklo přivlastňovací příponou –ův z osobního jména Radosta a znělo Radostův, tj. dvůr. Objevuje se ještě u obcí Radostice a Radostín. Obec má dvě dílčí části: Starý Radostov a Nový Radostov.
Obec byla založena na vymýcené lesní půdě v 11. až 12. století. První písemná zmínka o obci však je až z roku 1395. Základy obci položila dřevěná tvrz, jejíž prvním známým majitelem byl Aldyk z Radostova. Jména prvních majitelů upadla navždy v zapomnění.Od roku 1663 patřila Radostov Harrachům, kteří ho připojili ke Stěžerskému panství. V kronikách je zmínka a jakémsi alchymistovi–Bavor mladší Rodovský z Hustiřan,jemuž Radostov také v 16. století patřil. Patřil mezi nejvýraznější české alchymisty a na Radostově si také zřídil svoji laboratoř, kde vydal svoje nejznámější díla Secreta Aristotelis a mnoho děl přeložil z latiny do češtiny. Jelikož se mu v hospodářství nevedlo, byl nucen statek prodat.
Radostov byl založen na vymýcené lesní půdě v 11. nebo 12. století. Jako v mnoha okolních obcích i tady stávala dřevěná tvrz s poplužním dvorem, ale jména jejich prvních majitelů upadla v zapomnění. Nejstarší zápis o místním zemanstvu pochází z roku 1395, kdy vesnic držel Aldyk z Radostova. Před husitskými válkami byl majitelem radostovského zboží střmen z Radostova. Na přelomu 15. a 16. století se oběvují na Radostově Bavorové, ale nedobře si vedli, jak zaznamenává obecní kronika: „Bavor Rodovský z Hustířan od roku 1506 špatně hospodařil, až skrze alchymii přišel na miznu a umřel v naprosté chudobě.“ V roce 1512 koupil radostov Zachař z Plotišť a později přešel všechen majetek do rukou Radeckých z Radče a na Radostově. Pět roků před bělohorskou bitvou je na statku zapsán Kryštov Radecký. Pro účast na vzpouře proti Habsburkům mu byl majetek zabaven. Od roku 1663 drželi Radostov Harrachové, kteří jej připojili k Stěžerskému panství. Pod harrachovskou vrchností zůstal až do zrušení roboty. Osvobození od staletého útisku se jen zvolna projevovalo ve zvýšené životní úrovni místního rolnictva. Zemědělci se zadlužili vyvazovacími poplatky, které byli značně vysoké, a nájmy, protože půda i nadále zůstávala v rukou šlechty a při přebytku spodní vody málo rodila.
Plány rozvoje obce překazila první světová válka. Rakouskou polní uniformu obléklo 54 místních záložníků, z nichž se 5 nevrátilo. Do zajetí padlo 6 mužů, do legií vstoupilo rovněž 5. Vesnice byla sužována častými rekvizicemi. Už v druhém válečném roce těsně přede žněmi zavazovala rekviziční komise přímo na poli k nuceným dodávkám obilí za nízko stanovené ceny. Někteří vychytralci se odškodňovali tím, že prodávali živobytí městským rodinám za nepřiměřené peníze.
K částečnému ozdravění hospodářských poměrů v Radostově došlo ve 20. letech, kdy 26 rodin drobných zemědělců získalo příděly z panského velkostatku. Pozemky však bylo třeba nejdříve odvodnit, protože byly příliš mokré a voda snižovala úrodnost. Sotva se zemědělci vymanili z dluhů, postihla je světová hospodářská krize a zadlužovali se znovu.
Obec zvolna konzolidovala meliorační družstvo a se značným nákladem zavedla elektřinu. To už sršeli ze soudního Německa hrozby a Hitler rozšlapal svobodu naší země. Válečným útrapám se nevyhnul ani Radostov. Tři mladí lidé byli donuceni pracovat v Říši, ale dva z galejí vyvázli tím, že se dali fingovaně operovat.
Podobně jako sousední Hrádek a Radíkovice podporovali i radostovští občané uprchlé zajatce, kteří našli bezpečí v okolních lesích; nasytili je a ukrývali ve staveních. Protože běženci byli chatrně oblečeni, přinášeli jim občané i části oděvu, koncem roku 1944 došlo k dramatické situaci, která neměla daleko k osudu Lidic a Ležáků. Ve večerních hodinách přišli na obecní úřad dva sovětští zajatci, vybavení potřebným oděvem a nasyceni. Starosta z obavy, že jde o provokatéry, přivolal četníky, kteří Rusy v libčanské třešňovce dopadli. Protože u nich nalezli potraviny a části oděvu, vodili je po Radostově od stavení ke stavení a trvali na tom, že chtějí znát dárce. Rusové však nikoho neprozradili. Případu se ujalo gestapo v Hradci Králové a zamýšlelo Radostov vypálit. Nakonec fašisté od surového zákroku upustili, protože Říše spěla rychle k zániku. Po ovsbození usiloval Radostov dohnat šest promeškaných let. Postupně byly asfaltovány komunikace do Libčan a Radíkovic, vystavěna autobusová otočka, obnoveno veřejné osvětlení, které Němci odmontovali, a instalován po vesnici veřejný rozhlas. Národnímu výboru se podařilo získat zajíždění některých autobusů až do obce a pro pohodlí cestujících byla postavena čekárna. Také soukromé podnikaní se v obci plně rozvinulo . Za několik málo poválečných let tu přibylo 11 nových stavení , 10 dalších bylo úplně přestavěno a vybaveno moderním zařízením. V každém čísle byl televizor a v mnohých přibývalo chladniček, byty měli koupelny a splachovací zařízení. Skoro v každém domě byl motocykl a 8 radostovských občanů řídilo vlastní auto. Nezapomnělo se ani na úpravu okolí domů. Vkusné oplocení přispělo k celkovému vzhledu obce.
I v současnosti se obec rozvíjí, stále se zde staví nové domy. V obci byla provedena plynofikace a rozšířen telefon téměř do všech bytových stanic.
Zemědělství má v obci velkou tradici a dodnes je zde Farma, která se zaměřuje na chov vepřů. Vepřín je součástí Zemědělského družstva v Libčanech, se kterým obec spolupracuje. ZD Libčany mimo jiné zajišťuje obci také údržbu komunikací v zimním období.
V obci je vepřín, jenž je součástí Zemědělského družstva v Libčanech
Přesvědčovací akce o výhodách společného hospodaření na půdě trvala v Radostově několik let. Pro racionálnívelkovýrobu se místní zemědělci rozhodli až v roce 1957. Protože výměra půdy nepostačovala k zmechanizování zemědělských prací, sloučilo se radostovskédružstvo v roce 1962 s Hrádkem, Radíkovicemi a Těchlovicemi v JZD Mezilesí se sídlem v Radíkovicích. Družstvo vystavělo kravín, porodnu pro prasnice, odchovnu telat, výkrmnu vepřů, přístřešek pro zemědělské stroje a čistící stanici pro obilí.
Půda je v katastru hlinitopísčitá, kdysi s přebytečnou vodou; po regulaci Radostovského potoka a melioracích získala na bonitě. Při obci stával i rybník , který zbahněl a nebyl již obnovován. V současné době jsou v obci dva soukromé rybníky a jedna požární nádrž. Tyto vodní stavby pomáhají regulovat hladinu spodní vody a především soukromé rybníky slouží pro chov ryb.


Vyplenění Říma

Vyplenění Říma, Sacco di Roma, Sack of Rome, bylo rozsáhlé drancování města, jež začalo 6. května 1527 a trvalo až do září téhož roku. Vynutili si je na svých vůdcích vzbouření žoldnéři císaře Karla V. za války proti francouzskému králi Františku I.. Byla při něm zničena řada památek, do zajetí padl i papež Klement VII.


Alan Alda

Alan Alda je americký herec, režisér a scenárista, který se do širokého povědomí televizních diváků na celém světě zapsal svou rolí chirurga Hawkeyho Pierce v seriálu M*A*S*H.
Alan Alda se narodil 28. ledna 1936 v New Yorku jako Alphonso Joseph D'Abruzzo. Jeho otcem byl herec a kabaretní umělec italského původu Robert Alda a matkou bývalá revuální tanečnice a miss Manhattanu Joan Brown. Jako syn herce se s prostředím kabaretu, divadla i filmu důvěrně seznamuje již v dětství. Na doby strávené v zákulisí kabaretu vzpomíná ve svých memoárech takto: „Byl to svět drsných vtipů a smíchu dlouho do noci, svět hraní a popíjení a častých pohledů na odhalené zadky, stehna a prsa nahých žen“. I když patřil jeho otec v kabaretu k váženým umělcům a pracoval nepřetržitě i během ekonomické krize, se svým platem jen stěží uživil rodinu. Zlom v jeho kariéře přišel se vstupem Ameriky do druhé světové války. Přední hollywoodští herci vstupovali do armády a hledači talentů sháněli nové tváře. V roce 1943 obdržel jeho otec od studia Warner Bros. dlouhodobou smlouvu a i s rodinou se stěhuje do Hollywoodu, kde natáčí svůj první film Rapsodie v modrém. Film měl úspěch a z Roberta Aldy udělal přes noc hvězdu.
Rozjíždějící se filmovou kariéru Roberta Aldy přerušila rodinná tragédie, když sedmiletého Alana postihla dětská obrna, která tehdy způsobovala tuhnutí kloubů a často i smrt. Alanovi pomohla experimentální léčba, kterou vyvinula australská sestra Elizabeth Kenneyová. Po dvou letech se Alanovy nohy začaly hýbat a vrací se do školy mezi své vrstevníky. Vrací se do školy, ale zjišťuje, že je mu lépe ve společnosti dospělých lidí, otcových kolegů. Alan Alda se uzdravil, ale hollywoodská kariéra jeho otce se zastavila, a proto když se ozvala Broadway, vrátili se v roce 1949 Aldovi do New Yorku. Jeho otec zde dostal nabídku na hlavní roli v připravovaném muzikálu Frajeři a saze. Za svůj výkon v roli hazardního hráče Sky Mastersona sklízel bouřlivé kritiky a v roce 1950 obdržel i prestižní divadelní ocenění Tony. Alda nyní žil s rodinou na předměstí New Yorku, kde navštěvoval církevní střední školu. Zde se objevil v několika školních představeních a naplno se projevila jeho záliba v psaní. Přispíval do školních novin a dokonce napsal i vlastní divadelní hru, kterou nazval Jízdenkou je láska! a k níž složil i dvanáct písní. Hra byla jeho učitelem angličtiny zařazena do repertoáru školního divadla a setkala se s velkým úspěchem.
V roce 1952 se šestnáctiletý Alan zapsal na Forthamovu univerzitu, kde si jako hlavní obor zvolil anglický jazyk. Plně se zde věnoval psaní a divadlu. Ve třetím ročníku využil možnosti a odjel studovat do Evropy na pařížskou Sorbonu. Ve stejné době jeho otec přijímá roli v televizním seriálu o špiónech za druhé světové války, který se natáčí v Amsterdamu. Při občasných návštěvách svého otce v Amsterdamu se objevuje po jeho boku v tomto seriálu. V té době se naplno projevuje psychická porucha a alkoholismus jeho matky, která musí být hospitalizována na psychiatrii. Po roce stráveném v Evropě se s matkou vrací zpátky domů. Jeho otec, který se již dál nedokázal vyrovnávat s manželčinou psychickou poruchou, požádal o rozvod a zůstal v Evropě, kde se v Itálii oženil s Florou Marinovou s níž bude mít syna, Anthonyho. V posledním ročníku na vysoké potkal na jednom koncertě klarinetistku Arlene Weissovou. 15. března 1957 se vzali.
Novomanželé se přestěhovali do centra na Manhattanu, kde se Alan mohl naplno věnovat herectví. Jeho herecké začátky nebyly vůbec jednoduché – musel si různě přivydělávat a Arlene dávala hodiny, aby doplnila rodinné příjmy. V roce 1958 se jim narodila první dcera. V téže době získal Alan grant Fordovy nadace na vystupování v Clevelandském domě divadla, kde se objevuje ve hrách jako jsou Jobova kniha nebo Monika. V roce 1961 zazářil Alan Alda poprvé na Broadwayi, když byl obsazen do vedlejší role dobrosrdečného, ale prostoduchého farmářova syna ve hře To všechno odnes čas. Hvězdami představení byli Ossie Davis a Ruby Deeová a ze hry se stal obvoský hit. Svým výkonem si vydobyl pověst vycházející hvězdy brodwayské scény. Ve filmové verzi z roku 1963 s názvem To všechno odnes čas režiséra Nicholase Webstera debutoval před filmovou kamerou. Koupil dům na okraji New Jersey. Na broadwayi se stal trhákem her Férová hra lásky, provokativní komedie s rasovou problematikou Básník a kočička a úspěšného muzikálu Jabloň, kde hrál po boku Barbary Harrisové a Larryho Blydena. Za svůj výkon v tomto muzikálu byl poprvé v kariéře nominován na prestižní divadelní cenu Tony. Objevuje se i v populárních televizních pořadech jako The Phil Silvers Show, Naked City, The Nurses, Route 66, The Trials of O'Brien, Coronet Blue a What's My Line. V roce 1968 se Alda dostal do širšího povědomí filmového publika díky hlavní roli ve filmu podle autobiografického bestselleru Georgeho Plimptona Papírový lev. Ani tento, ani další filmy ve kterých se Alda objevil, nebyly úspěšné. Jeho slibná kariéra jakoby uvízla na mrtvém bodě. Záchranou se měl stát chirurg mobilní armádní chirurgické nemocnice Hawkeye Pierce.
V roce 1972 přijal Alan Alda nabídku televizní společnosti CBS k natočení drama z vězeňského prostředí podle námětu Trumana Capota s názvem Skleněný dům. Během natáčení ve státní věznici v Utahu jej navštívil televizní producent Gene Reynolds, který právě hledal představitele pro hlavní roli kapitána Pierce do pilotní epizody televizního seriálu M*A*S*H podle filmového hitu Roberta Altmana z roku 1970. I když se Alanovi scénář, který vzešel z pera známého rozhlasového, televizního a divadelního autora Larryho Gelbarta, velmi líbil, zpočátku váhal zdali se má upsat takovému projektu a teprve 24 hodin před začátkem zkoušek na seriál nabídku přijal. Seriál M*A*S*H měl premiéru 17. září 1972 a nezaznamenal žádný výrazný úspěch. Časopis Time jej dokonce označil za jedno z největších zklamání televizní sezóny 1972 – 1973. Ke konci druhé sezóny už měl M*A*S*H své věrné diváky a stal se čtvrtým nejsledovanějším televizním seriálem. M*A*S*H se stal trhákem a z Alana Aldy udělal hvězdu. Postupem času se Alan Alda čím dál tím více zapojoval do samotného natáčení. Začal producentům nabízet své nápady a dialogy. Už v první sezóně seriálu se objevil jako autor scénáře epizody Boj o jégrovky. V sérii druhé se poprvé ocitá za televizní kamerou, když režíruje epizodu Pošta. Obě tyto profese zkouší i mimo seriál M*A*S*H. Je spolurežisérem úspěšné televizní komedii 6 + 1 s vyhlídkou na Riverside. V roce 1975 je tvůrcem a spoluproducentem seriálu Vystačíme si a v roce následujícím tvůrcem seriálu Hickey. Oba seriály u publika neuspěly a na televizní obrazovce se udržely pouze krátce. Po odchodu Larryho Gelbarta v roce 1976 ze seriálu M*A*S*H se tvůrčí podíl Alana Aldy na seriálu ještě rozšířil – byl autorem i režisérem třetiny epizod. V průběhu jedenácti let u seriálu M*A*S*H napsal celkem 23 epizod a 36 jich režíroval. Za svou práci na seriálu M*A*S*H byl v letech 1972 – 1983 nominován a získal celou řadu prestižních ocenění. Získal celkem 25 nominací na cenu Emmy, přičemž pětkrát si cenou sošku odnesl domů. Na konci sedmdesátých let se stal jediným člověkem v historii televize, který získal tuto cenu jako herec, režisér i scenárista. Od Hollywoodského sdružení zahraničního tisku obdržel za M*A*S*H šest Zlatých glóbů jako nejlepší komediální herec, od kritiků nejpříspějších sedm Cen diváků a třikrát získal cenu pro režiséry Director's Guild Award.
V roce 1978, krátce před startem sedmé sezóny seriálu M*A*S*H, dokončil Alan Alda svůj první hraný film po šestileté pauze. Film se jmenoval Příští rok ve stejnou dobu a šlo o přepis stejnojmenné úspěšné broadwayské hry Bernarda Sladea. Alan si zde zahrál nevěrného účetního George Peterse, který se roku 1951 v malém přímořském hotýlku seznámí s vdanou ženou a po následujících pětadvacet let s ní prožívá každoročně jeden milenecký den. Jeho filmovou partnerkou zde byla Ellen Burstynová. Ještě téhož roku se Alan Alda objevil po boku Jane Fondové ve filmové adaptaci čtyř jednoaktovek dramatika Neila Simona s názvem Apartmá v Kalifornii. Příběhy o pěti manželských párech, kteří se v týdnu udělování Oscarů náhodně sejdou v jednom z hotelů v Beverly Hills, stejně jako netradiční mimomanželská romance, zaznamenaly u diváků obrovský úspěch. Dohromady získaly oba filmy 7 nominací na oskara a herečka Maggie Smith si za svůj výkon ve filmu Apartmá v Kalifornii zlatou sošku odnesla domů. Druhý Alanův pokus dobýt stříbrné plátno vyšel a Alan Alda se ocitá na vrcholu své kariéry. K následujícímu filmu Svedení Joea Tynana vyprávějícímu o mladém idealizovaném senátorovi, který podlehl zkorumpovanému politickému systému si napsal i scénář. Role jeho filmové partnerky se zde ujala Meryl Streepová. V roce 1980 Alan Alda napsal, režíroval a ztvárnil hlavní roli v komedii o přátelství a citových problémech tří manželských párů, které spolu tráví svou dovolenou, v průběhu čtyř ročních období. Film se jmenoval Čtyři roční období a vedle Alana Aldy se ve filmu objevily Carol Burnett, Rita Moreno a dvě z jeho tří dcer. Film se stal jedním z finančně nejúspěšnějších snímků roku a upevnil tak Alanovu pověst jedné z nejtalentovanějších a nejvýnosnějších hollywoodských hvězd.
Na konci roku 1982 oznámil Alan Alda, že jedenáctá sezóna seriálu M*A*S*H bude poslední. 28. února roku 1983 byl odvysílán poslední díl s názvem Na shledanou, sbohem a amen. Režisérem a spoluautorem této epizody byl sám Alan Alda. Závěrečný film shlédlo zhruba sto dvacet pět miliónů američanů a sledovanost dosáhla 77 %, což znamená, že sedmdesát sedm procent američanů, kteří v tu chvíli měli zapnutý televizor, sledovalo M*A*S*H. Dvouhodinová závěrečná epizoda se tak stala jednou z nejsledovanějších v historii americké televize. Po 11 letech v roli Hawkeyeho Pierce se Alan Alda rozhodl prosadit i postavách odlišného typu. Prvním projektem se stal televizní seriál Čtyři roční období, napsaný podle jeho úspěšného filmu. Seriál však skončil neúspěchem.
V roce 1984 postihla jeho otce těžká mrtvice, ze které se již nikdy plně neuzdravil. 3. května 1986 jeho otec umírá. Útěchu hledá Alda v práci. V následujících letech napsal dva filmy, ve kterých vytvořil hlavní roli a které režíroval. V prvním z nich s názvem Sladká svoboda si bere na paškál showbusiness. Hlavního hrdinu, solidního univerzitního profesora, zavádí jako poradce pro hollywoodský historický spektákl do prostředí filmových intrik a lží. Ve filmu se po jeho boku objevuje Michelle Pfeifferová, Bob Hoskins, Michael Caine a v malé roli Aldovy matky také legenda éry němého filmu a hvězda filmů Davida Wark Griffitha Lillian Gishová. Druhým byl film Nový život, ve kterém mu byla partnerkou Ann-Margret. Oba filmu propadly jak u diváků, tak u kritiky. Odmítá nabídky na obnovení seriálu M*A*S*H a pokouší se vymanit ze své image prima chlapíka.
První příležitost k této změně mu dal Woody Allen, když jej obsadil do malé role egocentrického televizního producenta Lestera ve své tragikomedii Zločiny a poklesky. Film uspěl u kritiky i u diváků a za svůj výkon byl prestižní skupinou newyorských filmových kritiků a organizací newyorských filmových profesionálů National Board of Review označen Alda za nejlepšího herce ve vedlejší roli roku. K těmto oceněním přidal ještě nominaci na cenu Britské filmové a televizní akademie.
Do devadesátých let vstupuje Alan Alda dalším autorským filmem, komedií Betsyina svatba. V roce 1992 vytvořil ve filmu Šepoty ve tmě svou další atypickou filmovou roli vrahounského psychiatra. Za svůj výkon byl poprvé nominován v kategorii nejhorší herec ve vedlejší roli na Zlatou malinu. Přerod od image prima chlapíka, jakého znali milióny televizních diváků, k charakterním postavám byl dokonán. Poté co se na filmovém plátně dokázal prosadit i v charakterních rolích, rozhodl se pro návrat na divadelní prkna.
Alan Alda na červeném koberci při předávání cen Emmy v roce 1994V roce 1992 se po šestadvaceti letech znovu objevuje na Broadwayi jako hvězda nové hry dramatika Neila Simona Jakeovy ženy. Příběh spisovatele středního věku, který řeší svou tvůrčí i životní krizi svérázným způsobem, když své názory a nabyté zkušenosti konfrontuje s několika dívkami a ženami, které osudově vstoupily do jeho života, se dočkal více než 200 repríz a Alan Alda byl za svůj výkon podruhé v kariéře nominován na prestižní divadelní cenu Tony. V roce 1996 si roli zopakoval ve stejnojmenné televizní adaptaci. V roce 1998 byla v produkci herce Seana Conneryho na Broadwayi uvedena hra francouzské dramatičky Yasmine Rezy Kumšt, ve které tři nerozluční kamarádi debatují o současném umění nad minimalistickým obrazem tvořeným bílými proužky na bílém pozadí, který jeden z nich právě koupil. Vedle Alana Aldy v roli Marca se v představení objevuje Victor Garber jako Serge a Alfred Molina jako Yvan.
Na stříbrném plátně pokračuje Alanova spolupráce s Woody Allenem. Objevuje se v Allenově krimikomedii Tajemná vražda na Manhattanu a muzikálu Všichni říkají: Miluji tě po boku Daryl Hanah. Dále se objevuje v politické satiře režiséra Michaela Moora Kanadská slanina, ve které se jako americký prezident rozhodně pro vyhlášení války s Kanadou, aby obnovil svou popularitu, v akčním dramatu o vraždě na jedné z nejprestižnějších adres světa Vražda v bílém domě s Wesleyem Snipsem v hlavní roli, ve filmu režiséra Costy-Gavrase o praktikách televizního zpravodajství Město šílenců, ve kterém se objevuje po boku Dustina Hoffmana a Johna Travolty nebo v americké romantické komedii o tom, co se všechno může stát, když se dají dohromady těhotná dívka v podání Jennifer Aniston a sympatický gay Paul Rudd Objekt mé touhy.
Devadesátá léta znamenají pro Alana Aldu také úspěšný návrat na televizní obrazovky. V roce 1993 si splnil jeden ze svých snů, když přijal nabídku americké veřejnoprávní televize moderovat televizní cyklus zabývající se vědou Vědecké hranice Ameriky. Jako moderátor vydržel plných dvanáct let, až do konce cyklu v roce 2005. V roce 1994 byl americkou televizní akademií za celoživotní práci uveden do Síně slávy. V roce 1994 se objevuje v dramatu věnovaném obětem nemoci AIDS A kapela hrála dál, který byl natočen pro společnosti HBO a ve kterém se objevila celá řada filmových hvězd. Pro společnost HBO natáčí také film Bílá míle. Jako host se v roce 1999 objevuje v pěti epizodách populárního amerického seriálu z lékařského prostředí Pohotovost, kde ztvárnil postavu doktora Gabriela Lawrence, u kterého se začínají projevovat příznaky Alzheimerovy choroby.
Do nového tisíciletí vstoupil Alan Alda s nominací na cenu televizní akademie Emmy za roli v seriálu Pohotovost a na filmovém plátně se objevil po boku Mela Gibsona a Helen Huntové ve filmu Po čem ženy touží. V březnu 2001 se představil na jevišti jako nositel nobelovy ceny za práci na kvantové teorii Richard Feynman ve hře Petera Parnella QED. V roce 2004 se objevil ve výpravném filmu Martina Scorseseho o životě leteckého průkopníka, režiséra a producenta Howarda Hughese Letec. Za ztvárnění senátora Brewstera byl Alda poprvé nominován na cenu americké filmové akademie Oscar. V roce 2004 se Alan Alda připojil k sestavě seriálu Západní křídlo, kde vytvořil postavu republikánského kandidáta na prezidenta Arnolda Vinicka. V seriálu vystupoval až do jeho konce v roce 2006. Za svou roli byl dvakrát nominován na cenu Emmy a v roce 2006 svou nominaci proměnil ve vítěztví. V roce 2005 se na Broadwayi objevuje v obnovené verzi Pulicerovou cenou ověnčené divadelní hře dramatika Davida Mameta z prostředí realitní kanceláře Konkurenti. Hra byla nominována na šest cen Tony a svou třetí nominaci v kariéře získal za svůj výkon v roli Shelleyho Levena i Alan Alda. V roce 2005 se zařadil po bok několika málo herců, kteří byli za své herecké výkony v jednom roce nominováni na tři prestižní ceny – na filmového Oscara, televizní Emmy a divadelní Tony. Po skončení seriálu Západní křídlo se Alan Alda plně vrací na stříbrné plátno. V roce 2005 se na knižních pultech objevily jeho memoáry s názvem „Nikdy si nedávejte vycpat svého psa“ s následujícím receptem na spokojenost: „Prostě žijte. Trochu se smějte. Ale jestli vážně potřebujete nějakou radu, jestli se bez té rady opravdu neobejdete, pak... ať děláte cokoli, propánaboha, hlavně si nikdy nedávejte vycpat svého psa! “.


Politika

Politika je proces a metoda závazného rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.
V rámci těchto kolektivních rozhodnutí je politika uměním spravovat věci veřejné, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.
Pokud pluralita názorů a zájmů neexistuje, nebo nemůže být uplatněna, nemůže dojít k politickému rozhodnutí.
Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky nebo násilím.
V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním a vyjednáváním a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci, stejně jako organizace. Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou.
V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků k dosažení určitého cíle.
Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů.
České slovo politika má několik významů, je ekvivalentem hned tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti.


Ole Wivel

Ole Wivel byl dánský básník, literární kritik, nakladatel a organizátor kulturního života.


Hora Matky Boží

Hora Matky Boží je vrch vysoký 760 m.n.m nacházející se v Hanušovické vrchovině se stejnojmenným klášterem na jeho vrcholu, asi 1,5 km východně od Králík v katastru obce Dolní Hedeč.
Jedná se, mimo jiné, o místo dalekého rozhledu a lyžařský areál. Hora tvoří přirozenou dominantu pro město Králíky. Na západním obzoru je odtud dobře vidět výraznou krajinnou dominantu, kterou je Suchý vrch s rozhlednou na jeho vrcholu. Dole pod kopcem je samozřejmě velmi dobře viditelné celé město Králíky včetně jeho nejbližšího okolí.
Součástí poutního areálu je i klášter, kde žijí Redemptoristé, kteří zde vystřídali Servity. V klášteře v době totality fungoval internační tábor pro řeholní osoby. K internaci sloužila i budova dnešního poutního domu. Řeholníci zde pracovali v zemědělství. Nějaký čas po likvidaci internačního tábora zde žily řeholnice. Po roce 1989 byl areál vrácen kongregaci Redemptoristů a byla započata generální oprava objektu.
V letech 2002 až 2006 fungovala při klášteře misijní skupina, která konala lidové missie ve farnostech, kam jí zvali duchovní správcové. V roce 2006 byla tato skupina přesunuta do kláštera v obci Tasovice u Znojma, kde má své nové zázemí a může v misijní činnosti pokračovat. Posléze zde fungovala "tisková missie" vydávající literaturu s redemptoristy spojenou. Od poloviny roku 2009 je klášter bez řeholní komunity, žije zde pouze jeden diecézní kněz obstarávající duchovní správu, o nědělích dojídějí vypomáhat kněží redemptoristé ze Svaté Hory u Příbrami.
Všední dny: Mše svatá v 10.30, Neděle: Mše svaté v 8.30, 10.00 a 15.00 hod. Mimo tento pravidelný pořad má Hora Matky Boží - tak jako každé poutní místo - svou poutní sezonu, kdy bývají bohoslužby i další.


Kokořík

Kokořík je rod jednoděložných rostlin z čeledi listnatcovité. Starší taxonomické systémy ho často řadily do čeledi konvalinkovité, popř. liliovité v širší pojetí.
Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, vzácně epifyty s oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé nebo krátce řapíkaté, střídavé, vstřícné nebo v přeslenech. Čepele jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté nebo vejčité. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, vyrůstajících z úžlabí listu, jedná se o chocholíky, okolíky nebo hrozny. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, které jsou do poloviny nebo ještě více srostlé v okvětní trubku. Tyčinek je zpravidla 6, většinou zčásti srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, za zralosti modré až černé nebo červené barvy.
Je známo asi 60 druhů, které jsou rozšířeny v mírném pásu severní polokoule, nejvíce ve východní Asii.
V ČR jsou původní 3 druhy. Kokořík mnohokvětý roste spíše ve vlhčích lesích na bohatších půdách od nížin do podhůří. Kokořík přeslenitý je chladnomilnější, často roste v horských bučinách a smrčinách. Naopak teplomilný je kokořík vonný, který roste ve světlých lesích nížin a pahorkatin v teplejších oblastech. Druh kokořík širolistý je domácí v jižní Evropě na sever až po jižní Slovensko, v ČR je jen výjimečně zdomácnělý.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Deutsche Zentrumspartei

Deutsche Zentrumspartei byla německá katolická klerikální strana existující za Německého císařství a Výmarské republiky. Zformovala se jako frakce katolicky orientovaných poslanců v Reichstagu v roce 1871 v reakci na omezování církevních svobod ze strany vlády. Strana se rozpustila k 6. červenci 1933 krátce před podepsáním Říšského konkordátu. Po druhé světové válce byla znovu založena, ale již nikdy nedosáhla předchozího významu, neboť většinu jejích voličů a značnou část významných osobností zabrala CDU. V celoněmeckém parlamentu ztratila zastoupení v roce 1957, stále ale ještě existuje, byť její vliv se omezuje jen na některá městská a obecní zastupitelstva zejména v Severním Porýní-Vestfálsku.


Socha

Socha, jiným slovem též plastika - je samostatné třírozměrné umělecké dílo vytvořené sochařem.
Socha svým tvarem či proporcemi obvykle vychází z lidské postavy, není to však pravidlem.
V moderním sochařství se již od dob začátku abstrakce začaly objevovat sochy, které nevycházejí z lidské figury. V dnešní době se tyto „odlidštěné“ sochy dají nazvat '„objekty“.
Více soch sestavených tak, aby působily jako celek, se nazývá sousoší.
Socha může být vyrobena z nejrůznějších materiálů, ale historicky nejběžněji používané jsou keramika, různé druhy kamene, bronz, dřevo apod.
Sochy jsou často používány jako součást pomníků či kašen, jako architektonický doplněk exteriérů i interiérů budov i jako samostatná díla, umístěná kdekoliv v přírodě či na veřejných prostranstvích, která mají za úkol zpříjemnit prostředí člověka a vytvořit orientační body v krajině a v zástavbě.
Zvláštním druhem sochy je medaile nebo též mince. Z hlediska sochařství se jedná o stejné objekty, rozdíl bývá pouze v použití výsledného produktu. Jedná se o tak odlišný obor užitého sochařství, že se tvůrci medailí a mincí postupně z klasického sochařství vyčlenili, začalo se jim říkat medaileři.


Cyklon Nargis

Nargis byl mohutný cyklon, který se 3. května 2008 přehnal nad Barmou. Jedná se o nejničivější tropickou cyklónu v oblasti Bengálského zálivu od roku 1991.
Cyklon se vytvořil 27. dubna 2008 nad Bengálským zálivem a pohyboval se směrem k severovýchodu, k Barmě. Vítr dosahoval rychlosti 190–240 km/h. Největší zkázu způsobila přílivová vlna, která zaplavila pobřežní nížiny podél dolního toku a delty řeky Iravádí. Nejhůře bylo postiženo dvěstětisícové město Bogalay, které bylo téměř celé rozmetáno. Také města Laputta a Kyaik byla prakticky srovnána se zemí. V oblastech zasažených cyklonem žije polovina z 55 milionů obyvatel Barmy. Podle původních odhadů šlo pouze o stovky obětí, ale již 7. května agentura Reuters uváděla, že si tato katastrofa vyžádala nejméně 22 500 mrtvých, dalších 50 000 osob je pohřešovaných a až milion lidí přišlo o svůj domov. O několik hodin později informovala americká chargé d'Affaires Shari Villarosao, že v oblasti delty Irávádí je možná hodně přes 100 000 mrtvých.
Barmská vládnoucí vojenská junta požádala o mezinárodní humanitární pomoc, avšak její poskytnutí výrazně ztížila neudělením vstupních víz humanitárním pracovníkům – fakticky tak po určitou dobu pouze přijímala materiální pomoc, kterou pak zřejmě sama rozdělovala mezi postižené občany.


Klokan dama

Klokan dama Macropus eugenii je o něco větší než klokan parma, postavou a zbarvením velmi podobný.
Dříve byl rozšířen v početných izolovaných populacích na různých místech v jižní a jihozápadní Austrálii, mimo jiné i na různých ostrovech, na nichž částečně vyhynul. V současnosti žije již jen v jihozápadní Austrálii, na Eyreově poloostrově v jižní Austrálii a na Klokaním ostrově, kde je hojný. Obývá oblasti s hustou vegetací, jaké vídáme v řídkých eukalyptových lesích, v pobřežních stepních formacích a v mallee.
Délka klokana dama je 52 až 68 cm. Jeho hmotnost je 4 až 10 kg.
Na několika menších ostrovech u západoaustralského pobřeží se musí klokan dama téměř celý rok obejít bez sladké vody. Je podivuhodné, že tyto populace mohou uhasit svou žízeň mořskou vodou, aniž by jim uškodila. Jako většina klokanů je klokan dama soumrakovým a nočním zvířetem a opouští svůj úkryt v hustém porostu až po setmění.


Oktáva

Oktáva je hudební interval mezi prvním a osmým tónem diatonické stupnice, v rovnoměrně temperovaném ladění obsahuje dvanáct půltónů. Oktáva je nejkonsonantnější hudební interval, a proto tvoří základní stavební prvek naprosté většiny hudebních stupnic. Dva tóny vzdálené o oktávu mají v hudbě stejné jméno.
Poměr frekvencí tónů vzdálených o oktávu je 2:1. Tón o oktávu vyšší tedy dostaneme zdvojnásobením frekvence základního tónu. Příklad: komorní A má 440 Hz, tón o oktávu vyšší má 880 Hz, tón o oktávu nižší má 220 Hz.
Jak již bylo řečeno, tóny vzdálené o oktávu jsou označovány stejným písmenem. Všechny slyšitelné tóny se tedy dají seřadit do oktáv, které mají různá označení. Jako základní tón se pro toto názvosloví používá tón C. Zápis je možné více provést způsoby: c’ = c1; ‚C = C1.
I jednotlivé tóny mají své názvy, např. ‚D; f#; g’’ a podobně.
K omezení pomocných linek v notovém zápise se používá oktávová transpozice. Používají se označení:
Tón o oktávu vyšší než základní tón je osmý tón diatonické stupnice, tón o dvě oktávy vyšší než základní tón je patnáctý tón diatonické stupnice, proto označení 15ma a 15mb.


Alexandr Fjodorovič Možajskij

Alexandr Fjodorovič Možajskij byl ruský námořní důstojník a vynálezce, konstruktér prvního parou poháněného letadla. Své pokusy prováděl dvacet let před letem bratří Wrightů.
Možajskij pocházel z rodiny námořního důstojníka. Absolvoval Námořní akademii a po vyřazení sloužil v ruském námořnictvu. - Od roku 1860 se zabýval myšlenkou létání.
Možajského letadlo byl třívrtulový jednoplošník s jednou velkou vrtulí vpředu, kterou poháněl jeden parní motor o výkonu 10 k a dvěma menšími vzadu, poháněnými druhým motorem o výkonu 20 k. Křídla tohoto letounu, s celkovým rozpětím přibližně 22,8 m, neměla zakřivený profil, takže nemohla pomocí něho vyvozovat vztlak. Zdrojem vztlaku těchto křídel byl pouze úhel náběhu. V letech 1882-1884 s ním provedl několik pokusů, při nichž prý letoun po rozjezdu ze šikmé rampy provedl krátké skoky do 30 m.
I přes to, že sovětská propaganda ve 20. století roli Možajského velmi přecenila a vydávala jej za jediného vynálezce letadla, je jedním z velmi významných průkopníků letectví.


Otto Peter

Otto Peter je švýcarský barytonista. Studoval u skladatele Paula Hindemitha, švýcarského houslisty českého původu Petra Rybáře a pěvců Margherity Perras a Heinze Rehfusse. Proslul jako interpret Bachovy hudby. Několikrát vystupoval i v Praze. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let spolupracoval s orchestrem FOK při uvedení Janových a Matoušových pašijích a s Milanem Munclingerem a souborem Ars rediviva při uvedení Bachových kantát. S tímto souborem realizoval také několik nahrávek.


Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko

Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko bylo moravské politické hnutí, působící v parlamentu mezi léty 1990-1996. Jeho zakladatelem byl Boleslav Bárta. Jeho hlavním cílem bylo vytvoření spolkového státního systému, hnutí bylo vůdčím představitelem moravského hnutí. Hnutí si prošlo bouřlivým vývojem, než se roku 1994 transformovalo na Českomoravskou stranu středu. Hnutí nebylo vnímáno jako koaliční partner a nikdy nevstoupilo do vlády.
Největšího úspěchu hnutí dosáhlo ve volbách do České národní rady v roce 1990, kdy získalo 10,3 % hlasů, a to ač kandidovalo pouze na Moravě a ve Slezsku , kde získalo až čtvrtinu hlasů. HSD-SMS nebylo přizváno ke koaliční vládě ani na federální úrovni, ani na úrovni České republiky. Výsledek ve volbách roku 1992 byl slabší - v České národní radě získalo 14 mandátu oproti 23 z minulého volebního období. Roku 1994 se transformovalo do Českomoravské strany středu, preference strany však nadále klesaly. Roku 1996 se ČMSS sloučila s Liberálně sociální unií, Zemědělskou stranou a Křesťansko-sociálním hnutím do Českomoravské unie středu. Nástupcem této strany je v současnosti uskupení Moravané.
HSD-SMS si prošlo bouřlivým vývojem, odštěpilo se od něj několik dílčích stran. V letech 1993-1994 používalo název Hnutí samosprávné Moravy a Slezska. Po vstupu do Českomoravské unie středu se dále sloučilo s Moravskou národní stranou za vzniku Moravské demokratické strany. Ta se roku 2005 sloučila s HSMS-MNSj do strany Moravané.


20. říjen

20. říjen je 293. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 72 dní.


Meleagros z Gadar

Meleagros z Gadar byl řecký básník židovského původu. Žil na ostrovech Týros a Kós, jeho otec se jmenoval Eukratés, jinak je o jeho životě známo velmi málo. Uspořádal první antologii epigramů, známou jako Anthologia graeca. Jeho vlastní epigramy, kterých se v antologii dochovalo více než 130 opěvují velmi lehkým jazykem a s velkou metrickou dokonalostí krásné ženy, Meleagros je proto někdy označován za řeckého Ovidia. Napsal také satirické a filosofické skladby a prozaické eseje o filosofii, ty se ale nedochovaly.


Patena

Patena nebo paténa je liturgická nádoba, která se v křesťanských církvích používá při slavení eucharistie. Mívá tvar okrouhlého talířku a vyrábí se obvykle ze zlata nebo pozlaceného stříbra. Někdy se jako patena označuje i obětní miska.
V římskokatolické církvi se užívá dvojí patena: patena kalichová a patena ke svatému přijímání.
Během svěcení kněží se svěcenci předává kalich a patena jako symboly jeho nové pravomoci – vysluhovat mši.
V evangelických církvích se na patenu obvykle pokládá všechen eucharistický chléb a odtud se rozděluje přijímajícím.


Datel černý

Datel černý je se svou délkou 45-50 cm, hmotností 250-320 g a rozpětím křídel kolem 76 cm velký zhruba jako vrána. Má štíhlé, černé tělo se světlým silným zobákem, protáhlou hranatou hlavou, šedými končetinami a bílýma očima. U pohlaví je slabě vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec má na hlavě červenou „čepičku“, samice má pouze červený týl. Na rozdíl od ostatních datlovitých létá datel černý přímo, a nikoli ve vlnovkách.
Živí se především dřevokaznými škůdci, mravenci, brouky nebo jejich larvami, které pomocí svého skvěle tvarovaného dlátového zobáku vytesává ze živého i mrtvého dřeva. Na nabírání kořisti z těžko dostupných míst má dlouhý lepkavý jazyk se zoubky na konci.
Datel černý je stálý pták. V letu se ozývá zvučným „kví kví kví“, v sedě pronikavým „kliééé“.
Hnízdní dutina má hranatý tvar a datlové si ji nejčastěji vytesávají až 8 m nad zemí v kmenech buků. Samice do ni během května klade 4 až 5 vajec, na kterých sedí střídavě oba rodiče, přičemž ten kdo nesedí přečkává noc v již předem vytesané dutině poblíž hnízdní dutiny s několika východy. Inkubační doba trvá 12 až 14 dní a mláďata hnízdo opouští po 23-28 dnech života. Opuštěné hnízdní dutiny datlů následně využívá k hnízdění např. holub domácí, hohol severní nebo mandelík hajní.
V České republice se jedná o poměrně hojný druh. Vzhledem k jeho plaché povaze je však poměrně obtížné jej v přírodě spatřit. Dle Bernské úmluvy se jedná o přísně chráněný druh, u kterého byla v posledních desetiletích zaznamenána zvyšující se početnost. Počet hnízdících párů mezi lety 2001-2003 se odhaduje na 4-8 tisíc párů.


Oldřich III. Korutanský

V roce 1248 se oženil s Anežkou, vdovou po posledním Babenberkovi Fridrichovi, která byla dědičkou Kraňska a stal se vládcem Kraňska. Manželka roku 1263 zemřela a bezdětný Oldřich se rychle oženil ještě téhož roku s Anežkou Bádenskou, dcerou Gertrudy Babenberské. Ani z tohoto manželství se nepodařilo zplodit tolik žádaného dědice a Oldřich tedy přenechal na základě smlouvy z Poděbrad svá rozsáhlá panství svému bratranci českému králi Přemyslovi a vynechal z dědictví svého mladšího nezvedeného bratra Filipa, který se jako muž církve právě nechoval.


Vrchovina

Vrchovina je typ georeliéfu dosahující zpravidla nadmořské výšky 600–900 m a členitosti 150–300 m. Méně členitý typ je pahorkatina, více členitá je hornatina. Rozlišujeme plochou vrchovinu, dosahující výšek 600–750 m a členitosti 150–200 m a členitou vrchovinu dosahující výšek 750–900 m a členitosti 200–300 m.


Rainier III.

Rainier Grimaldi, kníže monacký, se narodil 31. května 1923 a zemřel 6. dubna 2005. 56 let vládl Monackému knížectví. Byl nejdéle vládnoucím monarchou v celé Evropě.
Rainier byl jediným synem nomacké kněžny Šarlotty a Petra z Polignaku. Má také sestru, princeznu Antoinettu, mladší o dva roky. Jeho dědeček Ludvík II. Monacký byl generálem francouzské armády při druhé světové válce. Jeho nástupcem od roku 2005 je Albert II.
V roce 1956 se oženil se známou americkou herečkou Grace Kellyovou. Zlí jazykové tvrdili, že sňatek byl pouze reklamní tah, sám Rainier však přísahá, že Grace opravdu miluje.
Tomu nasvědčuje také fakt, že po její smrti v roce 1982 se již neoženil.
Za svoji dlouhou vládu Monako velmi pozvedl a dovedl ho do OSN a do Rady Evropy. Také nechal postavit mnoho staveb.


František Krahulec

Vystudoval obor odborná biologie se specializací systematická botanika-geobotanika na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Postgraduálně působil v letech 1976 až 1982 jako stipendista a aspirant v geobotanickém oddělení Botanickém ústavu ČSAV. Spolupracoval na Vegetační mapě Hlavního města Praha, Přehledu ohrožených společenstev České republiky.
V letech 1990 až 1995 byl předseda vědecké rady Botanického ústavu AV ČR V letech 1995 až 2003 byl ředitelem Botanického ústavu AV ČR. Od ledna 2005-2006 byl vedoucím oddělení genetické ekologie.
Od roku 1993 byl místopředsedou a od roku 2004 je předsedou vědecké rady Krkonošského národního parku. Od 2002 byl členem vědecké rady Ministerstva životního prostředí ČR, na kterou rezignoval v roce 2003.
Je členem České botanické společnosti, International Associatiation for Vegetation Science a American botanical society.
Byl nebo je členem redakčních rad odborných časopisů Folia Geobotanica et Phytotaxonomica (1983-1988 výkonný redaktor, Journal of Vegetation Science, Životné prostredie, Szczeliniec; Zprávy Československé botanické společnosti, Opera Corcontica, Muzeum a Současnost.
Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci. Je členem oborových rad pro postgraduální studium na obou přírodovědeckých fakultách.


Gymnázium Mimoň

Gymnázium Mimoň, Letná 263, 471 24 Mimoň, je státní gymnázium, jehož zřizovatelem je Liberecký kraj. Škola s kapacitou 360 žáků poskytuje vzdělání ve dvou oborech: KKOV 79-41-K/81 Gymnázium a Gymnázium všeobecné KKOV 79-41-K/401. Spádovou oblastí škola pokrývá města Mimoň, Stráž pod Ralskem, Ralsko a jejich okolí, která zahrnují v podstatě oblast Mikroregionu Podralsko. Na čtyřletý obor pak dojíždějí žáci i z širšího okolí zejména z měst Doksy, Jablonné v Podještědí, Zákupy a také z České Lípy a Nového Boru.


Úhřetická Lhota

Obec Úhřetická Lhota se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 241 obyvatel. Do obce jezdí linka DPmP 28. Obec Úhřetická Lhota se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 241 obyvatel. Do obce jezdí linka DPmP 28.
Úhřetická Lhota leží na jihozápad od okresního města Pardubice, vzdáleného 12 km, na hranici pardubického a chrudimského okresu. Obec je rozložena na mírné stráni na pravém břehu řeky Novohradky, která pod obcí ústí do řeky Chrudimky. Nachází se v nadmořské výšce 240 m na výměře 322 ha. Na severovýchod leží v rovině osada Háje, která má šest popisných čísel a náleží k obci. Podél náhonu Zmínka leží lužní les s výskytem vzácných rostlin.
S obcí je pravidelné autobusové spojení. Občanům a některým chalupářům slouží prodejna potravin, obecní úřad a obec je také členem Sokolu. Je zde postaven kulturní dům a několik nových rodinných domků. Po r. 1989 byla v obci provedena plynofikace a zapojeny telefonní přípojky. Většina obyvatel za prací dojíždí, děti většinou navštěvují základní školu v Dašicích.
Příslušnost obce k úřadům: stavební, matriční, finanční, katastrální, pozemkový, celní - Pardubice, okresní soud - Pardubice, vojenská správa - Pardubice.


Kladská Nisa

Kladská Nisa je řeka na jihozápadě Polska. Její délka činí 195 km. Povodí má rozlohu 4500 km2.
Pramení v západních svazích hory Klepý v pohoří Králického Sněžníku. Protéká kopcovitou krajinou a na dolním toku Slezskou nížinou. Je levým přítokem Odry.
Průměrný dlouhodobý průtok v ústí je 25 m3/s. Při povodních se hladina zvyšuje o 3 až 4 m.
Na horním toku se nacházejí dvě velké přehrady s hydroelektrárnami. Na řece leží města Mezilesí, Kladsko, Nysa.


Moussa Dadis Camara

Moussa Dadis Camara je kapitánem armády a současným prezidentem Guineje z titulu úřadu prezidenta Národní rady pro demokracii a rozvoj, kterým se stal 23. prosince 2008, tedy den po smrti prezidenta země Lansana Contého.
Na základě guinejské ústavy by se prozatimním prezidentem země měl stát předseda Národního shromáždění Aboubacar Somparé. Ovšem armádní rebelové v čele s Camarou se chopili moci a platnost ústavy a institucí pozastavili.
Moussa Camara dosud zastával v armádě pozici referenta útvaru zásobování pohonnými látkami.


Grunge

Typickým zvukem grungeové hudby jsou „špinavé“ zvuky kytary a silné riffy. Texty se zabývají většinou společenským odcizením, touhou po svobodě, nudou a depresemi, ať už ze smířené nebo rozzlobené pozice. Ve stylizaci kapel je časté napadání glam metalové scény 80. let, to se odráželo například nechutí k pompézním představením.
První grungeové kapely byly ovlivněny především lokálními punkovými skupinami a skupinou Melvins. Mezi jiné zdroje patří alternativní rock jako Sonic Youth a Dinosaur Jr. zároveň s proto-punkem jako The Stooges a MC5. První skupinou považovanou za grungeovou jsou seattleští Green River, jejíž členové později stáli u zrodu Mudhoney a Pearl Jam. Na vrchol popularity se grunge dostal v roce 1991, kdy vyšlo album skupiny Nirvana, Nevermind, v té době už však byly zaběhlé i další skupiny jako Soundgarden a Screaming Trees. Další významou událostí bylo vydaní alba Ten skupiny Pearl Jam. Po smrti zpěváka Nirvany Kurta Cobaina v roce 1994 začal žánr pohasínat, přestože se objevil styl zvaný post-grunge jako například australští Silverchair nebo britští Bush. Na druhou stranu grunge způsobil praktický konec glam metalu a ovlivnil důležitou část alternativního rocku, který vznikal od 90. let. Zvláštním podžánrem je také Riot Grrrl, jakýsi „feministický grunge“ představovaný například skupinou Hole.
Ke grunge patří i typický styl oblékání, mezi jehož hlavní znaky patří obliba starého oblečení, flanelových kostkovaných košil, roztrhaných džínů, tenisek Converse a hardcoreové etiky DIY. V původním slova smyslu však také grunge znamenal typické oblékání v menších městech v okolí Seattlu, přizpůsobené chladnému počasí.


1. Gambrinus liga 2004/05

Sezóna 2004/05 1. Gambrinus ligy byla 12. sezónou v samostatné české lize. Začala 7. srpna 2004 a skončila 28. května 2005. Do tohoto ročníku postoupily z druhé ligy týmy FK Mladá Boleslav a 1. FK Drnovice. Tým 1. FC Synot se po minulém ročníku v souvislosti s korupční aférou přejmenoval na 1. FC Slovácko. Po skončení ročníku do druhé ligy sestoupily týmy SK Dynamo České Budějovice, SFC Opava a 1. FK Drnovice.


Oftagel

Oftagel je preparát určený k léčbě všech forem syndromu suchého oka. Je to čirý viskózní gel, který zaručuje dlouhodobé zvlhčení povrchu rohovky. Doporučené dávkování je 1 kapka do oka 1 až 4 krát denně.
Během léčení přípravkem Oftagel se nesmějí používat měkké kontaktní čočky. Tvrdé kontaktní čočky se musí před použitím přípravku vyjmout z oka.
Nejdůležitějšími vlastnostmi přípravku, které odpovídají za zmírnění příznaků syndromu suchého oka, jsou dlouhý kontaktní čas s rohovkou a dobrá lubrikace. Tyto vlastnosti přípravku Oftagel oční gel zajišťuje účinná látka Carbomerum . Carbomerum je karbovinyl polymér s vysokou molekulovou hmotností, který zvyšuje viskozitu kapek a je obecně užíván v očních kapkách pro léčbu syndromu suchých očí. Kapky vytváří na rohovce ochranný lubrikační film.
Doba použitelnosti po prvním otevření lahvičky je 28 dní. V době mezi aplikacemi je uchovávat lahvičku ve vnějším obalu dnem vzhůru, neboť to usnadní následnou aplikaci gelu.
Oftagel je dostupný v balení 1x10g a také v ekonomickém balení 3x10g. Více informací na www.Santenoy.cz


Aplastická anémie

Aplastická anémie neboli dřeňový útlum je anémie charakterizovaná nedostatečnou tvorbou krevních buněk vedoucí k úbytku všech krevních elementů - červených krvinek, bílých krvinek i krevních destiček. Toto onemocnění je způsobeno poruchou kmenové, která vytváří všechny tři druhy krvinek. Aplastické anémie mohou být vrozené nebo získané.
Franconiho anémie patří k vrozeným aplastickým anémiím, jedná se o dědičné onemocnění. Onemocnění patří do skupiny chorob s chromozomální nestabilitou.
Získaná aplastická anémie je velmi vzácné a závažné onemocnění, které může být způsobeno některými léky, zářením, nebo chemickými látkami. Je také známé spojení aplastické anémie s některými druhy virových infekcí, ve většině případů však druh hepatitidy, ani důvod onemocnění nelze zjistit. Lékem je nalezení shodného dárce kostní dřeně a pozdější transplantace.
Klidný pokoj, dáváme pozor na známku akutního krvácení, pravidelné sledoání TK, P, D, pečlivé a přesné provádění odběrů. Před propuštěním poučení o pravidelném užívání léků, návštěvách lékaře, přiměřená fyzická zátěž, úprava životosprávy.


Haapsalský záliv

Haapsalský záliv je záliv Baltského moře na západě Estonska. Záliv má východozápadní směr, na jeho jižním břehu leží město Haapsalu, severní břeh je tvořen Noarootským poloostrovem.


Kris Burm

Kris Burm je belgický tvůrce společenských her. Z her které vytvořil patří k nejznámějším ty z GIPF projektu: GIPF, ZERTZ, DVONN, YINSH, PÜNCT a TZAAR. Všechny jeho hry, s výjimkou Dicemasteru jsou abstraktní strategie pro dva hráče.


Raúl Albiol

Raúl Albiol Tortajada je španělský fotbalista, který v současnosti hraje za Real Madrid CF. Albiolova hlavní výhoda je jeho univerzálnost, protože může hrát buď jako střední obránce nebo defenzivní středový hráč. Albiolův otec Miguel byl slavný hráč v malém klubu Benidorm CD. Jeho první debut v týmu Valencie proběhl 24. září 2003, v prvím kole poháru UEFA proti AIK Stockholm, ale přesto první roky strávil většinu času spíše v B týmu.
V srpnu 2004, byl Albiol na cestě podepsat dohodu o přestupu do týmu Getafe CF, ale před začátkem sezóny se stal účastníkem vážné dopravní nehody a skončil na intenzivní péči. I přes vážná zranění za půl roku znovu naskočil do týmu Valencie a svými výkony se konečně probojoval do základní sestavy a odborníci jej začali okamžitě pasovat na nového španělského talentovaného obránce číslo jedna.


System of a Down

System of a Down je první album stejnojmenné americké kapely, vydané v roce 1998. Ruka na obalu CD pochází původně z plakátu vytvořeném Johnem Heartfieldem pro německou komunistickou stranu během Třetí říše. Text na plakátu zní: „5 prstů má ruka! Použij je k uchopení nepřítele!“. Tento slogan inspiroval část textu na spodní straně obalu: „Ruka má pět prstů, schopných a mocných, s možností jak ničit, tak tvořit“. Dále je tučným písmem psáno: „Otevři oči, otevři ústa, uzavři ruku a udělej pěst“.


Památník sovětských tankistů

Zdůvodnění Významná kauza ukazuje jistou nepřesnost. Zde se nehlasuje o kauze, článek je o osobě, která má za následek tuto kauzu, a ta je encyklop. nevýznamná, dle kritérií Enc. významnost lidí. --Kacir 31. 1. 2009, 13:30
Ano, kauza bude opravdu zajímavější než osoba. --Kmenicka 31. 1. 2009, 15:40
Všem, kdo argumentují, že kauza je významná a osoba ne: prakticky každý člověk, který zde má článek, je významný svými činy nebo činem, nikoliv jen tak sám o sobě jako jakási osoba bez činů. Takže místo článku Jaromír Jágr budeme mít článek Hokejové působení Jaromíra Jágra? Krom toho u Antonína Nováka se zdroje věnují nejen jednomu činu, jímž se stal významným, ale i mnoha souvisejícím okolnostem jeho dřívějšího života – tedy úplně stejně, jako se věnují osobnímu životu články o významných spisovatelích, vědcích, obětech zločinů atd. --ŠJů 5. 2. 2009, 03:25 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Solón

Solón byl slavný antický řecký básník a zákonodárce v Athénách.
Salón se narodil v Athénách v jedné z mnoha zchudlých aristokratických rodin jako syn Exikestidův a potomek krále Medonta. Své životní zkušenosti načerpal při cestách na Kypr a do Egypta.
Když se Megařané zmocnili Salamíny a ohrožovali tak athénský přístav, přiměl Solón Athéňany k válečné výpravě proti Megaře a v jejich čele zvítězil. Díky tomu se stal populárním jak pro sílící lid, tak pro aristokraty a roku 594 př. Kr. byl zvolen archontem s plnou mocí pro vypracování nové ústavy a zákonů. Po dokončení demokratických reforem, které vyvedly Athény z krize, Solón vystavil nové zákony na mramorových deskách a vzdal se úřadu. Reforma však nebyla hned příznivě přijata a fungování nové ústavy zaručilo po nastalých nepokojích až panování tyrana Peisistrata.
Solón ve vysokém věku roku 555 př. Kr. Po smrti mu vděční občané postavili pomník a nazvali jej „svatým zákonodárcem“. Obdivovali se mu mimo jiných i Platón a Démosthenés. Je řazen k sedmi největším mudrcům Řecka.
Zachovalo se přes 250 veršů zákonů, které jsou sepsány v jambech. V morálních i politických elegiích se odráží jasné myšlení a upřímnost. Nedosahuje však květnatosti svých současníků Sapfó a Alkaia z Lesbu
Prvním Solónovým činem ve svěřeném úřadě byla všeobecná amnestie, která se týkala kromě vrahů, vlastizrádců a jiných delikventů také vyhnanců, mezi něž patřili i Alkméonovci. Následně poslal Solón vojsko proti městu Kirze do války, kterou vyhlásila delfská amfyktiónie. Tím si zjednal klid na práci při ústavních reformách.
Dalším činem bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Současně zrušil zákon, podle něhož se za dluhy ručilo tělem. Zrušil i poplatky z pozemků a další nevolnickou vazbu, dle které se rolník stal otrokem, pokud nemohl odevzdávat část ročního výnosu obilí.
Podpořil rozvoj obchodu a pěstování plodin na úkor obilnářství tím, že zakázal vývoz obilí a povolil vývoz olivového oleje. Tímto krokem také zajistil výživu obyvatel. Dále zavedl nový systém měr a vah a dal razit stříbrné mince. Řemeslníkům bez půdy udělil občanská práva a jejich podnikání podpořil zákonem, který vyvazoval syny z povinnosti živit staré rodiče, pokud je nedali vyučit řemeslu.
Solón zrušil rodová privilegia a obyvatelstvo Athén rozdělil do čtyř tříd podle majetku na
Tento krok však vyvolal politický třídní boj. Dále vydal Solón zákon, dle kterého se kterýkoli občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoli úřadu, a to k soudu. Takový zákon neměl do té doby precedens. Zřídil nový nejvyšší soud z porotců volených losem. Nově stanovil složení lidového sněmu podle starých tradic, kterého se mohli zúčastnit všichni občané Athén, a který měl právo rozhodovat o všech věcech a volit všechny úředníky.


Chrám Venuše a Romy

Chrám Venuše a Romy byl největší chrám antického Říma, který byl zasvěcen Venuši - bohyni lásky a krásy, a Romě - ochránkyni Říma. Jeho ruiny se nacházejí na nejvýchodnějším cípu Fora Romana.
Architektem chrámu se stal samotný římský císař Hadrián. Odvážný návrh byl ostře kritizován jeho dvorním architektem Apollodorem, který císaři vytýkal příliš velké a nevhodně rozmístěné sochy uvnitř celly. Podle jeho teorie by sochy přišly o hlavu při pokusu o usazení na jejich trůny. Hadrianus se ale nenechal ovlivnit a Apollodora propustil z císařského dvora a zanedlouho poté ho nechal popravit. V roce 121 započal císař stavbu, kterou slavnostně otevřel v roce 135. I přesto však pokračovaly stavební práce na chrámu až do roku 141, kdy byla svatyně dokončena za vlády Antonina Pia.
V roce 307 byl chrám z velké části zničen během požáru. Rekonstrukce se ujal císař Maxentius, který změnil původní Hadriánovu strukturu stavby a kompletně ji přestavěl. Na každé straně celly nechal vytvořit mohutné půlkruhové exedry, do nichž usadil sochy Venuše a Romy.
Další rekonstrukce proběhly na konci 4. století za krátké vlády uzurpátora Eugenia a za vlády posledního římského císaře Theodosia I. Na počátku 9. století byl chrám zničen při silném zemětřesení. Kolem roku 850 nechal na jeho ruinách vystavět papež Lev IV. kostel Santa Maria Nova, který byl po přestavbě v roce 1612 přejmenován na Santa Francesca Romana.
Chrám vznikl na troskách stavby Domus Aurea. Jelikož plocha stavby byla velmi velká, musel se o několik metrů blíže ke Koloseu přesunout i mohutný Neronův kolos. Vlastní chrám byl postaven na stylobatu o neuvěřitelných rozměrech 145 metrů na délku a 100 metrů na šířku. Samotná budova pak byla 110 metrů dlouhá a 53 metrů široká.
Svatyně se dělila na dvě prostorné celly, jejichž dominantou byly mohutné sochy bohyň Venuše a Romy, které seděly na trůnu zády k sobě. Obě síně na sebe symetricky navazovaly a byly situovány tak, že cella Romy byla orientovaná na západ směrem k Foru Romanu, zatímco Venušina cella se nacházela na východní straně směrem ke Koloseu. Vstup do každé síně lemoval čtyřsloupový portikus.
Zatímco kratší strany chrámu na východě a západě měly deset sloupů, delší strany na jihu a severu disponovaly s osmnácti sloupy. Každý z nich byl vytesán v korintském řádu a byl 1,8 metrů široký. Dohromady pak představovaly masu bílého mramoru, což na pozorovatele působilo velkolepým dojmem.
V roce 1913 německý architekt Josef Bühlmann zrekonstruoval interiér chrámu. Na delších stranách byla patrně souběžně vystavěna dvě korintská sloupoví, která vytvářela hlavní chrámovou síň lemovanou dvěma bočními loděmi s kazetovým klenutým stropem. Na sloupech pak spočívala kladí, jež se rozšiřovala v exedry s kazetovými polovičními kopulemi, pod nimiž byly usazeny sochy bohyň. Zdi za bočními loděmi byly proloženy menšími sloupy a tím vytvořily malé niky, v nichž byly vystaveny další sochy. Horní část každé niky byla zvýrazněna pravidelně se střídajícími oblouky nebo trojúhelníkovými frontony.
Část původní rozlohy chrámu zabírá kostel Santa Francesca Romana. Dodnes ale můžete vidět mohutnou exedru a několik originálních sloupů, které pocházejí z Maxentiovy rekonstrukce z roku 307. Avšak je to pouhý zlomek z původní obrovské stavby.
I přesto dodnes trvá snaha o obnovení tohoto kdysi největšího římského chrámu. Slavný italský módní návrhář Valentino přispěl částkou 200 000 eur na rekonstrukci, výměnou za povolení k uspořádání banketu pro několik set významných osobností. Povolení nakonec získal a na počátku července 2007 se mezi ruinami chrámu konal slavnostní galavečer na oslavu 45. výročí zisku titulu Haute couture pro značku Valentino. Rekonstrukce chrámu se ujal oscarový výtvarník Dante Ferreti a vytvořil téměř přesné repliky antických korintských sloupů s tím rozdílem, že je nevyrobil z mramoru či kamene, ale ze skleněných vláken. V noci pak byly sloupy osvětleny barvami od bílé přes modrou, až k fialové. Ferretiho skleněná rekonstrukce zůstala mezi ruinami i přes léto 2007, takže turisté mohli obdivovat tuto jedinečnou moderní repliku. Valentinův finanční dar byl použit na zpevnění terasy, na níž je chrám vybudován.


Thiosíran sodný

Thiosíran sodný Na2S2O3 . 5H2O ,, je nejběžnější solí kyseliny thiosírové.
Thiosíran sodný lze připravit zahříváním vodného roztoku siřičitanu sodného se sírou:
Thiosíran sodný má redukční vlastnosti, příkladem je reakce s jodem, při které vzniká jodid sodný a tetrathionan sodný:
Hlavní praktické využití nachází thiosíran sodný v klasické fotografii jako základní složka ustalovače. Jeho komplex se stříbrným iontem je natolik silný, že dokáže rozpouštět i bromid stříbrný z neosvětlených ploch fotografického filmu nebo papíru. Reakce probíhá následujícím způsobem:


Rebutia senilis

Rebutia senilis je mimořádně pěkný a vděčný druh rodu Rebutia, charakteristický svými nápadnými, hojnými květy a hustým bílým otrněním. Pojmenován byl podle svého celkového vzhledu, senilis znamená stařecký, což se vztahuje k otrnění.
Stonek jednotlivý až poněkud odnožující, nejprve široce okrouhlý, později ploše kulovitý až kulovitý, až 70 mm široký a 80 mm vysoký, s vláknitými kořeny; pokožka sytě zelená. Žebra zcela rozložená do okrouhlých, bradavkovitých, spirálovitě uspořádaných, 2 - 3 mm vysokých hrbolků; areoly oválné, 1 - 2 mm velké, pokryté hojnou, dlouho vytrvávající, bílou vlnou. Trny početné, dlouhé, vápnitě bílé, husté, až 30 mm dlouhé, štětinovité až slabě jehlovité, v počtu až 35, těžko rozlišitelné na okrajové a středové, přímé, stranou a ven směřující.
Květy ze starších areol, asi 35 mm dlouhé a široké, karmínově červené, samosprašné; květní lůžko kulovité, 3 - 4 mm široké, žlutooranžové, pokryté trojúhelníkovitými, zcela holými hnědočervenými šupinami; květní trubka nálevkovitá, dole 3 - 4 mm, nahoře až 10 mm široká, zcela volná, bez srůstu s čnělkou, uvnitř bělavá, vně světle načervenalá, pokrytá delšími, nahnědle růžovými, holými šupinami; okvětní lístky úzce kopinaté, vybíhající do dlouhé špičky, 18 - 25 mm dlouhé, dosti řídce postavené; nitky světle žluté, 8 - 12 mm dlouhé, nejdelší nahoře, prašníky žluté; čnělka a blizna bělavé, nitkovitá roztažená ramena blizny v úrovni nejvyšších prašníků. Plod kulovitý, 5 - 8 mm velký, nažloutle červený, pokrytý holými, olivově hnědými šupinami. Semena černá, asi 1,2 mm dlouhá a 0,8 mm široká, testa lesklá, drobně hrbolatá, hilum bílé.
Celý okruh R. senilis je mimořádně proměnlivý, zejména ve vybarvení květů a vzhledu otrnění. Určitým problémem je zde pouze fakt, že podkladem pro většinu jmen, které byly na úrovni variety i druhu publikovány ponejvíce autorem základního druhu, C. Backebergem, nebyly přírodní exempláře, ale kulturní rostliny, které se objevily ve sbírkách. Pro většinu taxonů také dodnes není k dispozici vazba na nějakou přirozenou populaci.
Již současně s popisem druhu popsal C. Backeberg i R. senilis var. stuemeri s jemnějším, řidším otrněním a žlutočerveným květem. Roku 1935 stejný autor publikoval R. senilis var. lilacino-rosea s fialově růžovými květy, R. senilis var. aurescens s více nažloutlými a R. senilis var. breviseta s nápadně krátkými trny. Současně jako R. chrysacantha publikoval další blízkou rostlinu, která je charakterizována řidším a spíše silnějším, nažloutlým otrněním a ve stáří více protáhlými až krátce sloupovitými stonky. K tomuto taxonu mají blízko i další rostliny, které byly prvotně popsány jako variety R. senilis - var. iseliniana s oranžovými květy, var. kesselringiana se žlutými květy a var. elegans a var. schieliana se žlutočervenými květy. Kromě toho byl jako R. senilis var. hyalacantha popsán i další taxon, který podle současného pojetí patří k jinýmu druhu.
Jako R. senilis, případně R. senilis var. nebo R. senilis f. byly v novější době označeny např. sběry FR 941, 941a; WR 167, 661, 706a, 706b, 706c, 769, 785; MN 0022, 0113, 0221; KK 845, 1243; RH 476, 1190, 1277.
Všechny variety a formy spojované s R. senilis pocházejí z Argentiny, z provincie Salta, zejména z vyšších částí Quebrada de Escoipe a přiléhajících oblastí. První rostliny z tohoto příbuzenstva tam nalezl a sbíral C. Backeberg již počátkem 30. let minulého století. Ze stejné oblasti pocházejí také všechny novější sběry, které byly k tomu druhu přiřazeny, pouze u sběru RH 1190 bylo jako místo nálezu uvedeno Hualinchay, provincie Tucuman, ale tento sběr je řazen s otazníkem nejen k R. senilis, ale také k R. minuscula.
R. senilis patří mezi nejznámější zástupce rodu Rebutia vůbec a sekce Rebutia zvlášť. V sekci Rebutia jsou dobře vymezené tři okruhy samosprašných rostlin. Okruh R. senilis se od skupiny kolem R. minuscula odlišuje hlavně otrněním, které z velké části stonky zakrývá. Samotná R. senilis s nejbližšími varietami má otrnění bílé, většinou silně propletené, a dlouze nálevkovité květy se štíhlou, až ke květnímu lůžku volnou trubkou.
Rostliny přesně odpovídající původnímu Backebergovu popisu ze sbírek vymizely, v současnosti se většinou pod tímto jménem vyskytují formy s méně výrazným otrněním a rovněž karmínově červené květy s bílým jícnem nejsou vidět. Přesto existují některé opravdu pěkné formy mezi novými nálezy, ale i mezi starými rostlinami původem ještě od A.V. Friče.
R. senilis je vděčný a pěstitelsky nenáročný druh. Pro hojné květy nápadného zbarvení a snadné pěstování lze tento druh doporučit i pro začátečníky, je ale příjemným zpestřením každé sbírky. Snadno se množí ze semen, která se ze samosprašných květů vytvářejí pravidelně a v dostatečném množství. Dobře roste na vlastních kořenech v mírně kyselé, dobře propustné půdě. Vyžaduje ve vegetaci dostatek světla a čerstvého vzduchu a nárazovou zálivku. V době vrcholícího léta mohou vysoké teploty vést k zastavení růstu, pak je nutno také omezit zálivku, aby nedocházelo k zahnívání kořenů. Během zimního klidu je vhodné úplné sucho a teploty pod 10 oC, aby se rostliny předčasně neprobouzely a nedeformovaly.


Giovanni Battista Caracciolo

Giovanni Battista Caracciolo byl italský umělec a důležitý neapolský následovník Caravaggia.
Caracciolo se narodil v Neapoli. Jeho první lekce byli od Francesca Imparata. Koncem roku 1606 přijel do Neapole Caravaggio poté, co v Římě zabil v hádce muže. Jeho pobyt ve městě trval pouhých osm měsíců, s další krátkou návštěvou v letech 1609/1610, kdy udělal hluboký dojem na umělecký život v Neapoli. Battistello, který byl pouze o několik měsíců mladší než Caravaggio, byl mezi prvními, kteří přijali zarážející nový styl tmavých barev, dramatické temnoty a sochařských postav v mělkém obraze definovaném světlem spíše než perspektivou. Mezi neapolskými Caravaggisty byli Giuseppe Ribera, Carlo Sellitto, Artemisia Gentileschi a Caracciolův žák Mattia Preti na počátku své kariéry.
Mezi prvními díly, která ukazovala Caravaggiův vliv, bylo Osvobození sv. Petra, malovaný pro stejnojmenný kostel a pár let po Mistrově Sedmi aktech milosrdenství. Po výletě do Říma v roce 1614 jeho malování zjemnilo, v té době se stal vůdcem nové Neapolské školy, která rozdělila jeho čas mezi náboženské podněty a malování pro soukromé patrony.
Po roce 1618 navštívil Janov, Řím a Florencii. V Římě se dostal pod vliv obnoveného klasicismu bratranců Carracciů a emiliánské školy a začal pracovat směrem ke spojení jejich stylu a jeho vlastní temnoty - jeho Kupido, s bravurou, s jakou drží červený šat, ukazuje vliv Carracciovského spojení. Zpět v Neapolu přeměnil tento styl v grandioznost, ve fresky velkých včetně jeho mistrovského díla Mytí nohou z roku 1622, které namaloval pro Certosa di San Martino. Další díla maloval také v Santa Maria La Nova a San Diego all Ospedaletto.
 image:BattistelloSalome.jpg|Salome. Galerie Uffizi, Florencie. Malba znázorňuje Battistellovo mistrovství vizuálního jazyka Caravaggia.


Kniha Zacharjáš

Kniha Zacharjáš, patří ke kanonickým knihám Starého zákona. Je řazena jako jedenáctá z dvanácti knih malých proroků. Pisatelem knihy byl hebrejský prorok Zacharjáš, syn Berechjáše, syna Idova. Kniha se skládá ze čtrnácti kapitol. Od první kapitoly do osmého verše šesté kapitoly obsahuje osm prorockých vidění. Od devátého verše šesté kapitoly do konce čtrnácté kapitoly obsahuje proroctví o obnově uctívání a o Božím dni války.
Prorok Zacharjáš působil ve stejném období jako prorok Ageus. Datovat knihu nám pomáhají výroky v 1,1 v kterých se uvádí, že první vidění dostal prorok od Boha v osmém měsíci druhého roku vlády perského krále Dareia I.. Kniha se také odvolává na „čtvrtý den devátého měsíce, totiž kislevu“ ve „čtvrtém roce krále Dareia“.. Kniha Zacharjáš byla tedy napsána mezi roky 520 př. n. l. a 518 př. n. l.


Inulin

Inulin je oligosacharid nebo polysacharid, který u rostlin z čeledi hvězdnicovitých a zvonkovitých nahrazuje škrob jako zásobní látku. Je to jemný bílý prášek, chuťově působí sladce, ale neštěpí se amylázou, takže živočišný organismus ho neumí využít. Ve střevě se tedy chová jako rozpustná vláknina. Protože bakteriální enzymy ho rozštěpit dokážou, inulin je zdrojem energie pro symbiotické střevní bakterie, má prebiotický efekt.
Inulin je polymer, složený z jednotek fruktosy spojených navzájem ß glykosidickou vazbou. Množství jednotek se pohybuje od 2 do 140, typicky jich bývá 20-30. Koncová cukerná jednotka bývá tvořena glukosou.
Protože inulin se neštěpí v tenkém střevě, není resorbován a využíván. Jeho kalorická hodnota je velmi nízká až nulová, nezvyšuje hladinu krevního cukru. Zároveň je sladký, dá se proto použít jako náhrada cukru nebo jako náhrada tuku.
V tlustém střevě je štěpen bakteriální mikroflórou za vzniku oxidu uhličitého nebo metanu. Proto mohou potraviny s vysokým obsahem inulinu způsobovat nadýmání.
Inulin se nachází ve všech rostlinách z čeledi hvězdnicovitých a zvonkovitých, kde je hlavní zásobní látkou. Čekanka a topinambur jsou hlavními komerčními zdroji inulinu. Dále se nachází v jamech nebo artyčoku, velké množství najdeme i v cibulovinách včetně česneku a cibule.
Inulin se používá k přípravě živných půd v bakteriologii, a v lékařství našel své využití při zjišťování ledvinné clearance, funkčního stavu ledvin.


Jinotega

Jinotega je jedním z 15 departementů Nikaraguy. Leží na severu země na hranici s Hondurasem. Státní hranici zde tvoří řeka Coco. Horské vlhké klima departementu je příhodné pro pěstování kávovníku.


Severinus

Severinus byl papežem od října 638 až do své smrti.


Stalagnát

Stalagnát je krápníkový sloup. Stalagnáty vznikají, jako jiné krasové jevy, díky chemické korozi málo odolných hornin, jako je vápenec, dolomit, mramor či sádrovec. Dochází k rozpouštění a následnému ukládání horniny, čímž vznikají krasové útvary. Krasový útvar tvořící se na stropě jeskyně a rostoucí směrem dolů nazýváme stalaktit, naopak útvar vznikající na dně jeskyně a rostoucí směrem nahoru nazýváme stalagmit. Srůstem stalaktitu a stalagmitu vzniká krápníkový sloup, jenž nazýváme stalagnát. Stalagnát může vzniknout i tak, že stalaktit doroste až ke dnu nebo naopak stalagmit až ke stropu jeskyně. Barva útvarů záleží na minerálních příměsích ve vápencovém masívu, ty se okysličují a zbarvují krápníky. Železo propůjčuje hornině žlutou, růžovou a až červenou barvu; mangan šedou, modrošedou až černou. Čistě bílý krápník obsahuje jen uhličitan vápenatý – kalcit.


Miloš Marten

Miloš Marten, vlastním jménem Miloš Šebesta, vystupoval též pod pseudonymem Leon Brauner, Pavel Orsey a Ivan Skála, byl český spisovatel katolicko-symbolistického zaměření, esejista, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a angličtiny.
Narodil se v kultivovaném měšťanském prostředí, otec byl právníkem, Miloš byl nejmladší ze šesti dětí. Od roku 1893 studoval na českém gymnáziu v Brně. Ze zdravotních důvodů opouští ve školním roce 1899-1900 školu a pokračuje v soukromých studiích. Odmaturoval v roce 1901 na Akademickém gymnáziu v Praze. Pokračuje ve studiu na právnické fakultě v Praze, v roce 1906 získává titul JUDr..
Od roku 1901 je důvěrným přítelem malířky Zdenky Braunerové, která podstatně ovlivnila jeho kulturní orientaci. Od roku 1905 též ilustrovala a graficky upravovala jeho knihy.
V letech 1907 a 1908 tráví několik měsíců ve Francii, kde se seznámil se spisovatelem Élémirem Bourgesem, Émilem Bernardem a básníkem Paulem Claudelem. Paul Claudel byl v letech 1909-1911 francouzským konzulem v Praze a byl svědkem na Martenově svatbě. V roce 1912 se oženil s Annou Klecandovou, dcerou továrníka z Přepeř u Turnova, později překladatelkou a publicistkou. V letech 1912-1914 byl Marten konceptním úředníkem na pražském magistrátu.
V únoru 1915 byl odveden k 88. pluku a v červnu odvelen do města Szolnok v Uhrách a dále na ruskou frontu, kde byl zraněn. Po dovolené v Praze se v roce 1916 vrátil na frontu. Byl poslán zpět na vyšetření do posádkové nemocnice v Praze. Umírá za rekonvalescenčního pobytu v Přepeřích.
Miloš Marten od svých sedmnácti let přispíval do časopisu Moderní revue. Později otiskuje své kritiky a eseje v celé řadě časopisů a sborníků. Věnoval se především tvorbě svých českých současníků, ze starších autorů pak zejména Karlu Hynku Máchovi. Jeho beletristické dílo je poplatné dobovým vzorům.
Posmrtně vydána řada prací většinou jako bibliofilie. Například v letech 1922-1929 vydal Josef Portman v Litomyšli:


Lidhja Demokratike e Kosovës

Lidhja Demokratike e Kosovës je největší kosovská politická strana. Strana prosazuje nezávislost Kosova, její představitelé patřili mezi nejvehementnější zastánce jednostranného vyhlášení nezávislosti na Srbsku.


Polykarp Kusch

Polykarp Kusch byl německo - americký fyzik. Spolu s Willisem Eugene Lambem získali v roce 1955 Nobelovou cenou za fyziku. Kusch za přesné určení magnetického momentu elektronu.


Edwardsův syndrom

Edwardsův syndrom nebo také Trizomie 18 je genetická porucha pojmenovaná po Johnu H. Edwardsovi, který ji jako první v r. 1960 popsal. Je to nejčastější trizomie po Downově syndromu.
Tato porucha je způsobena přítomností tří chromozomů 18 v plodu nebo v buňkách dítěte.
Genetická informace navíc ze třetího chromozomu způsobuje abnormální charakteristiky jedinců postižených Edwardsovým syndromem. Proto, že každá buňka v těle obsahuje informaci navíc, schopnost normálně růst a vyvíjet se je opožděná. Charakteristické projevy:
Míra přežití pacientů s Edwardsovým syndromem je velice nízká. Téměř polovina plodů zemře v děloze. Jen 50 % narozených děti žije do 2 měsíců, a jen 5-10 % přežije svůj první rok života. Nejčastější příčiny smrti se týkají dýchání a srdečních vad. Je nemožné předem určit přesnou prognózu Edwardsova syndromu během těhotenství. Větší lékařské zákroky jsou těmto dětem běžně odepřeny. Je také těžké stanovit, jaké by byly šance na přežití v případě, že by se s těmito dětmi zacházelo stejně, jako s jejich zdravými vrstevníky.
Míra vzniku Edwardsova syndromu je cca 1:3000 početí a 1:6000 narození. Z toho 50 % je zjištěno v těhotenství s možností, že plod nepřežije prenatální období. Ačkoli mohou děti s tímto syndromem počít ženy ve 20, 30 letech, s rostoucím věkem se toto riziko zvyšuje.


Co se děje v trávě

Co se děje v trávě je třináctidílný kreslený animovaný seriál z roku 1980 od italského režiséra Bruna Bozzetta, který produkovala Film – TSI. Každá epizoda seriálu uvádí humorný příběh jedné postavu z hmyzí říše. Deset z těchto dílů vysílala Česká televize jako večerníček, později se uváděl v pořadu Kouzelná školka.


Mazda Premacy

Mazda Premacy je minivan japonské automobilky Mazda vyráběný v letech 1999–2005.
V roce 2002 prošel model faceliftem a po dalších dvou letech výroby byl představen nástupce Mazda 5. Ve statistice německého autoklubu ADAC byla Mazda Premacy hodnocena jako nejspolehlivější vůz mezi minivany.


Toskánští Habsbursko-Lotrinkové

Toskánští Habsburko-Lotrinkové je toskánská větev Habsbursko-Lotrinské dynastie. Počala Ferdinandem III. Toskánským a dosud trvá. Žijící člen Toskánských Habsburko-Lotrinků se jmenuje Zikmund Toskánský.


Musaši

Musaši byla bitevní loď Japonského císařského námořnictva. Byla pojmenována podle japonské provincie Musaši. Byla druhou lodí třídy Jamato, která byla dostavěna jako bitevní loď, zatímco třetí jednotka této třídy pojmenovaná Šinano, byla dokončena jako loď letadlová. Třída Jamato byla největší, nejlépe vyzbrojenou a pancéřovanou třídou bitevních lodí v historii.
V červnu 1937 bylo loděnici Micubiši v Nagasaki zadáno začít s přípravou na stavbu jedné z nových velkých bitevních lodí. Asi hlavním důvodem byl dostatečně velký dok pro stavbu tak velké lodě. Ke zvedání těžkých konstrukčních celků byly postaveny plovoucí jeřáby o nosnosti 150 až 350 tun. Stavba lodi probíhala za nejpřísnějšího utajení a konstrukce byla pečlivě maskována před zraky úředníků amerického konzulátu, který stál na opačné straně přístavní zátoky. Na vodu byla Musaši spuštěna 1. listopadu 1940. Dokončení lodi se o něco protáhlo díky dodatečným požadavkům císařského námořnictva, jako bylo zesílení pancéřování věží hlavního dělostřelectva. Celkem trvalo dalších 18 měsíců.
Po svém zařazení do služby dne 5. srpna 1942, odplula Musaši na atol Truk, kde si ji admirál Isoroku Jamamoto zvolil za svou vlajkovou loď. Poté, co admirál Jamamoto zahynul 18. dubna 1943 při sestřelení bombardéru Betty, který ho převážel při inspekční cestě na Šalamounových ostrovech, dopravila Musaši jeho ostatky do Japonska.
Na Truk se vrátila 5. srpna 1943 a zůstala zde až do 10. února 1944. Její jedinou činností v této době byl japonský výpad proti Marshallovým ostrovům, který ale proběhl bez kontaktu s americkým námořnictvem. 29. března 1944 byla Musaši zasažena torpédem z americké ponorky USS Tunny a musela odplout do Japonska, aby byla opravena. Přitom byla její výzbroj upravena pro lepší obranu proti leteckým útokům.
Po americkém vylodění na Filipínách byla spolu s Jamato součástí centrálního svazu sil viceadmirála Takeo Kurity v bitvě v zálivu Leyte. Během této bitvy byla dne 24. října 1944 v Sibuyanském moři napadena letouny amerických letadlových lodí. První vlna zaútočila v 10:27 a tvořilo ji 9 střemhlavých bombardérů Curtiss SB2C Helldiver z letadlové lodi Intrepid. Několik dalších vln strojů z letadlových lodí Intrepid, Essex a Lexington zasáhlo Musaši přibližně 17 pumami, 20 torpédy, přičemž dalších 18 pum jen těsně minulo. V 19:25 téhož dne se Musaši převrhla a potopila. Zemřelo při tom více jak 1000 členů posádky. Celkem 1376 lidí vylovily z vody torpédoborce Kijošimo a Šimakaze. Tato bitva byla jedinou akcí, ve které Musaši střílela speciálními protiletadlovými granáty „San Šiki“, vyvinutými pro děla hlavní ráže 460 mm.


Psamofyty

Psamofyty neboli psamofilní druhy jsou rostliny rostoucí na písčitých půdách a píscích. Tato stanoviště jsou charakteristická průdkými výkyvy vodního režimu, proto musí být tyto rostliny dobře přizpůsobeny suchu a jsou často zároveň xerofyty. Jiné rostliny to řeší svou efemérností, to znamená, že se jedná o jednoleté druhy, které rychle odplodí, dříve, než zaniknou kvůli suchu. Na píscích také probíhá různá eroze, především větrná, proto musí tyto rostliny úspěšně bojovat i se zavátím či odvátím. Psamofyty se vyznačují mohutným kořenovým systémem jdoucím do hloubky, ale i délky. Většinou tento kořenový systém svojí délkou převýší výšku nadzemní části rostliny o několik metrů. Důležité je u těchto rostlin pro příjem vody dobře vyvinuté kořenové vlášení.
Příkladem jsou některé přímořské trávy, např. Leymus arenarius či Ammophila arenaria. Ale četné psamofyty najdeme i na píscích vnitrozemí včetně ČR, např. paličkovec šedavý, kavyl písečný, smil písečný aj.
 Image:Helmgras_kijkduin_februari_2005.JPG|Ammophila arenaria Image:Leymus arenarius habitus.jpeg|Leymus arenarius Image:Silbergras2.jpg|paličkovec šedavý Image:Helichrysum arenarium habitus.jpeg|smil písečný
Na píscích najdeme četná společenstva rostlin. V ČR jsou příkladmem i některé lesy, např. písčité bory či písčité borodoubravy. Na primárním i sekundárním bezlesí to je pak jednoletá vegetace písčin, otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým, kostřavové trávníky písčin, na jižní Moravě i panonské stepní trávníky na písku. Mimo ČR to jsou dále různá společenstva přímořských písků, pouští aj.


Kunhuta Rakouská

Kunhuta byla čtvrtým dítětem a jedinou dcerou císaře Fridricha III. a jeho manželky Eleonory Portugalské. Jméno dostala podle otcovy oblíbené svaté Kunhuty, manželky císaře Jindřicha II., jež se podrobila zkoušce ohněm, protože se objevily pověsti, že podvedla svého manžela.
V raném věku přišla o matku - císařovna Eleonora zemřela 3. září 1467. Po její smrti o ní pečovala matčina hofmistryně Elsa Pellendorferová. Jako mladá arcivévodkyně se Kunhuta naučila dokonale ručním pracím, umění jezdit na koni a lovit. Všestranné vzdělání se tehdy pro dívky nehodilo, ale pravděpodobně se naučila číst a psát pod vedením učitelů svého bratra Maxmiliána.
Císař si pohrával s myšlenkou dceru vdát za tureckého sultána Mehmeda II., jednání mezi císařem a tureckou portou nebyla nikdy potvrzena ani vyvrácena. Císařova dcera byla žádoucí nevěstou a v první řadě stál uherský a český král Matyáš Korvín, byl však odmítnut. Když pak v roce 1477 vtrhl do Rakouska, uzavřel s císařem mírovou smlouvu, podle níž musel císař zaplatit 100 000 zlatých nebo se Kunhuta měla stát manželkou Matyášova švagra, syna neapolského krále. Císař si se smlouvou nelámal hlavu a prostě ji nedodržel. Matyáš pak v roce 1485 vtrhl do Vídně a setrval v ní do své smrti v roce 1490.
Kdo však povolení k sňatku dostal byl bavorský vévoda Albrecht IV., který císaři nabídl pro Kunhutu „krvavé věno“. Albrecht bojoval se svým bratrem Kryštofem o vládu v Bavorsku, jejíž obětí se stal jejich společný přítel Niklas z Abensbergu. Jeho majetek pak, na Albrechtův návrh, mohl císař Albrechtovi dát jako dceřino věno. Albrecht mezitím obsadil císařské Řezno a své ženě zakázal, aby se vzdala dědických práv, protože se jednou chtěl po Fridrichovi III. stát císařem.
Když se Fridrich dozvěděl o obsazení Řezna, povolení k sňatku zase zrušil, bylo již ale pozdě. Svatba Albrechta a Kunhuty se konala 2. ledna 1487 v Innsbrucku.
Válka mezi Albrechtem a Fridrichem by na sebe nedala dlouho čekat, naštěstí dokázal Maxmilián obě znesvářené strany usmířit. A tak se mohli otec s dcerou ještě naposledy vidět, když v létě 1492 připlula Kunhuta s manželem a dcerami do Lince. Císař rok na to zemřel. Po Albrechtově smrti 18. března 1508 se Kunhuta uchýlila do Püttrichova duchovního útulku. Její manžel před smrtí ustanovil zákon o následnictví, který měl zabránit dělení území, proto má vládnout vždy nejstarší syn. Kunhuta však u svého bratra císaře Maxmiliána prosadila, že vévodou se stane jak její starší syn Vilém, tak mladší Ludvík, s čímž Vilém nesouhlasil. Později se ukázalo, že Ludvík má o vládní záležitosti pramalý zájem a raději vede veselý život.


Nižnij Novgorod

Nižnij Novgorod je se svými 1 280 000 obyvateli na rozloze 411 km2 čtvrtým největším městem Ruské federace. Je sídelním městem Nižněnovgorodské oblasti a celého Povolžského federálního okruhu. V letech 1932 až 1991 neslo město na počest spisovatele Maxima Gorkého název Gorkij.
Město bylo založeno v roce 1221 na soutoku významných řek Volha a Oka. Aby se odlišilo město od starého Novgorodu Velikého, před jeho název byl doplněn přívlastek Nižnij. Jako jedno z mála ruských měst unikl ve 13. století zkáze za velkého mongolského vpádu. Také částečně díky tomu se z Novgorodu za dob tatarského panství stalo významné město, jedno z center ruského politického života, a za velkoknížete Dmitrije Konstantinoviče se stavěly velké a výstavné kostely i opevnění.
Nynější Nižegorodský kreml, vybudovaný v letech 1501-1515 stavitelem Petrem Vlachem, byl významnou baštou Moskevské Rusi proti tatarskému Kazaňskému chanátu, kdy odolal obléhání roku 1520 a dalšímu roku 1536. V době smuty, v roce 1612, sehrála novgorodská hotovost, vedená kupcem Kuzmou Mininem a knížetem Dmitrijem Požarským, rozhodující úlohu při vyhnání Poláků z Moskvy a nastolení dynastie Romanovců. Hlavní novgorodské náměstí dnes nese Mininovo jméno a pomník, sám Minin je pohřben v chrámu Archanděla Michaela ve zdejším Kremlu.
V roce 1817 byly do města přeneseny Makarjevské trhy, které přilákaly miliony lidí, od této doby se Nižnij Novgorod stal zavedeným městem ruského obchodu. To způsobilo koncem 19. století také rozvoj průmyslu, díky němuž se stalo město opravdovým obchodním uzlem Ruska. Po říjnové bolševické revoluci byl Nižnij Novgorod přejmenován na Gorkij, podle místního rodáka Maxima Gorkého a to ještě za jeho života. V 80. letech 20. století bylo vybudováno metro, dnes má město i letiště, moderní divadla a instituty. Ve městě také sídlí společnost GAZ, vyrábějící automobily.
Město Nižnij Novgorod se rozkládá na ploše 411 km2. Má 1 286 000 obyvatel; počet obyvatel v 90. letech znatelně klesl: roku 1989 zde žilo 1 435 000 osob. Administrativně se dělí na 8 obvodů. Sídlí zde 5 univerzit a 8 fakult univerzit s jiným sídlem. Dále se zde nachází asi 18 kin, 41 nemocnic a na 140 lékáren.
Městská hromadná doprava Nižného Novgorodu zahrnuje dvě linky metra, autobusy, trolejbusy a tramvaje. Město je železničním uzlem na jedné z větví Transsibiřské magistrály; hlavní tratě odtud míří na Kirov, Arzamas a Moskvu.
nižní Novgorod navázal vztahy s následujícími městy: 20px Tampere; 20px Linec; 20px Philadelphia; 20px Jinan; 20px Essen; 20px Charkov; 20px Sant Boi


Stuhač

Stuhač je démonická zrůda ve slovanské mytologii, obzvláště se vyskytuje v srbské mytologii a v Hercegovině.. Jeho jméno je podobné se Zduhačem, ale tato podobnost je čistě náhodná.
Stuhač žije vysoko v horách a neúrodných krajinách. Jak vypadá není nikde popsáno, ale je o něm známo, že si omotává své nohy onucemi z lidských šlach, aby při lezení na skály neuklouzl. Když se mu onuce zničí, opatří si z něčí nohy šlachy nové. V horách přepadává pocestné, do cesty jim háže kameny a láme jim nohy.


Bělozářka liliovitá

Bělozářka liliovitá, je jednoděložná rostlina z čeledi agávovité. Některé starší taxonomické systémy ji řadí do čeledi liliovité v širším pojetí, jiné do čeledi bělozářkovité nebo asfodelovité.
Jedná se o vytrvalou rostlinu, nejčastěji dorůstá výšek 30-80, pod zemí má krátký nehlíznatý oddenek. Listy jsou nahloučeny v přízemní růžici, jsou jednoduché, přisedlé se souběžnou žilnatinou. Čepele listů jsou čárkovité, cca 2-7 mm široké. Květy jsou uspořádány do květenství, většinou se jedná o jednostranný hrozen. Podobná bělozářka větvitá má zpravidla květy uspořádány do řídké laty. Okvětních lístků je 6, jsou bílé a cca 15-22 mm dlouhé, všechny víceméně stejné. Bělozářka větvitá mívá květy menší, okvětní lístky jen 10-14 mm dlouhé a vnitřní jsou zřetelně delší než vnější. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka, která je vejcovitá, na vrcholu špičatá. V ČR kvete nejčastěji v květnu až červnu. Počet chromozómů je 2n=60.
Bělozářka liliovitá roste v jižní až střední Evropě, na sever ostrůvkovitě po jižní Švédsko, také roste v severní Africe a málo i v Turecku.
Roste pouze v teplejších oblastech západních, středních a severních Čech. Na Moravě chybí. Většinou se vyhýbá vápnitým substrátům, najdeme je na skalách, na suchých stráních a ve výslunných křovinách.


Jan Matulka

Jan Matulka byl americký malíř českého původu a umělec světového jména. V roce 1907 se s rodiči vystěhoval do USA.


Enrico Fermi

Enrico Fermi byl italský fyzik známý skrze své výzkumy jaderných reakcí. Zabýval se výzkumem beta- a gama- záření, podílel se na vývoji prvního jaderného reaktoru a podílel se na rozšiřování a prohlubování kvantové teorie.
Narodil se v Římě jako nejmladší ze tří dětí v rodině železničního zaměstnance. Už od dětství se zajímal o přírodní vědy. Studoval na univerzitě v Pise, kde roku 1922 promoval v oboru fyzika. Od roku 1926 vyučoval teoretickou fyziku na univerzitě v Římě.
V únoru se Enrico Fermi dozvěděl o objevu umělé radioaktivity. Koncem března už publikoval první aktivace neutrony uvolňovanými působením paprsků alfa na berylium. Když října 1934 Fermi mezi zdroj neutronů a stříbrnou fólii na zkoušku vložil vosk, indukovaná radioaktivita stříbra se zvýšila stokrát. Srážkami s lehkými atomy vosku se neutrony zpomaily. Cesta k objevu štěpení uranu byla volná.
V roce 1938 získal Nobelovu cenu za fyziku za potvrzení existence nových radioaktivních prvků vytvořených neutronovým ozařováním a objev jaderných reakcí způsobovaných ozařováním pomalými neutrony. Poté emigroval do USA, aby se jeho rodina vyhnula pronásledování ze strany fašistů. V USA se podílel na Projektu Manhattan.
Podle Fermiho je pojmenovaný stý prvek periodické tabulky - fermium - který byl objeven roku 1952. Fermi je délková jednotka užívaná v jaderné fyzice.


Qt

Qt společně s GTK+ nahradila starší Motif. Nejznámější software využívající Qt je: prostředí KDE, webový prohlížeč Opera, Google Earth, Skype, VirtualBox, Qtopia a OPIE.
Qt je knihovna programovacího jazyka C++, i když existuje i pro Python, Ruby, C, Perl, Pascal, C# a Java. Podporuje lokalizaci aplikací a také SQL, zpracování XML, správu vláken a přístup k souborům.
Knihovnu vyvíjí norská společnost Trolltech pro platformy X Window System, Mac OS X, MS Windows, Windows CE, Java a Embedded.
První tři edice je nutné zakoupit. Qt Open Source Edition je dostupná pod licencí GPL nebo Q Public License, která v případě X Window System dovoluje i jiné licencování.
Trolltech uvolnil Qt 4 28. června 2005 a představil pět nových technologií ve frameworku:
Qt 4.1, uvolněno 19. prosince 2005, obsahuje integrovanou podporu SVG Tiny a PDF převaděč na Qt systém tisku a několik dalších vylepšení.
Qt 4.2, uvolněno 4. října 2006, přineslo nativní podporu CSS pro widgetový styl, stejně jako QGraphicsView framework, který dokáže ztvárnit stovky 2D objektů na obrázku.
Qt 4.3, uvolněno 30. května 2007, zlepšilo podporu Windows Vista, OpenGL, generování SVG souborů a přidalo QtScript.
Qt 4.4 uvolněno 7. května 2008, přineslo především podporu renderovacího jádra WebKit, multimediální framework Phonon a podporu pro Windows CE.
Qt 4.5, uvolněno 3. března 2009 přineslo hlavně vývojové prostředí QtCreator, vylepšený grafický engine, lepší integraci s WebKitem, podporu čtení formátu OpenDocument a podporu frameworku Cocoa.


Oliver Cromwell

Oliver Cromwell byl anglický vojenský a politický představitel. Známý je především pro angažovanost ve vytvoření anglické republiky a jeho roli jako lorda protektora Anglie, Skotska a Irska. Byl jedním z vojenských velitelů, kteří přispěli k porážce královského vojska v občanské válce. Po popravě Karla I. roku 1649 byl vůdčí postavou Anglické republiky, obsadil Skotsko a Irsko a od roku 1653 až do své smrti roku 1658 vládl jako lord protektor.
Cromwell pocházel z prostředí venkovské šlechty a do 40 let nebyl výraznou postavou anglické politiky. Později zdědil velký majetek po svém strýci a byl zvolen poslancem parlamentu a zapojil se do občanské války jako velitele parlamentaristického vojska. Postupně se propracoval z pozice velitele jezdeckého oddílu až na úroveň velitele armády. Byl jedním z lidí, kteří podepsali rozsudek smrti pro Karla I. Vedl anglické vojsko v tažení do Irska a Skotska. V dubnu 1653 rozpustil za použití vojáků parlament a ustavil nový parlament, který ale neměl dlouhého trvání. 16. prosince 1653 byl jmenován lordem protektorem. Po své smrti byl pohřben ve Westminsterském opatství, ale po restauraci Stuartovců byly jeho ostatky vykopány a zneuctěny.
Cromwell je dosti kontroverzní postavou anglických dějin. Některými historiky je označován za královraha a diktátora, jinými za hrdinného zastánce svobody. Roku 2002 byl v anketě BBC vybrán do desítky největších Britů všech dob. Jeho opatření proti irským katolíkům, bývá označováno jako genocida a v Irsku je převážně nenáviděn.
Oliver Cromwell se narodil 25. dubna v Huntingdonu jako syn Roberta Cromwella a Alžběty Stewardové. Sociální postavení jeho rodiny bylo relativně nízké. Jeho otec byl mladším synem svých rodičů a jedním z deseti dětí. Zdědil tak dům v Huntingtonu a malé množství půdy, která vynášela asi 300 liber ročně.
Cromwell navštěvoval místní gymnázium a poději Sussexskou kolej v Cambridge, která se vyznačovala puritánskou atmosférou. Studium ukončil roku 1617 bez absolvování závěrečné zkoušky po smrti svého otce. 22. srpna 1620 se oženil s Alžbětou Bourchierovou a měli spolu devět dětí - Roberta, Olivera, Bridget, Richarda, Jindřicha, Alžbětu, Jakuba, Marii a Františku.
Roku 1636 Cromwell zdědil po svém strýci velký majetek v Ely a také úřad výběrčího desátků pro Elyskou katedrálu. Výsledkem bylo zvýšení jeho příjmu na úroveň asi 300-400 liber ročně. Stal se oddaným puritánem a vytvořil si vztahy s vůdčími rody v Londýně a Essexu.
Cromwell se stal členem parlamentu za Huntington roku 1628. Po rozpuštění tohoto parlamentu vládl Karel I. dalších dvanáct let bez toho, aby svolal další parlament. Poté co byl nucen řešit vzpouru ve Skotsku, známou jako válka biskupů, potřeboval na její potlačení finanční prostředky a tak roku 1640 svolal parlament. Cromwell byl jeho členem za Cambridge, ale tento parlament byl po třech týdnech rozpuštěn.
Další parlament byl svolán tentýž rok. Cromwell byl v něm opět jako zástupce Cambridge. V prvních dvou letech byl spojencem skupiny pobožných aristokratů ve Sněmovně lordů a Dolní sněmovně. Tam se mu podařilo spojit s důležitými šlechtici, jako byli například hrabata z Essexu, Warwicku a Bedfordu, Oliver St John nebo vikomt ze Saye a Sele. Angažoval se v agendě církevní reformace.
Neschopnost řešit rozpory mezi parlamentem a Karlem I. vedly na podzim roku 1642 k vypuknutí občanské války. Cromwell naverboval jednotku jezdectva z Cambridgeshire, kterou financoval zabavením prostředků, které byly určeny pro krále. Jeho oddíl se poprvé účastnil války v říjnu 1642 v nerozhodné bitvě u Edgehill. Jeho jednotka byla zařazena do armády Eduarda Montagu, hraběte z Manchesteru, a v bojích ve východní Anglii v průběhu roku 1643 získala mnohá vítězství. Cromwell byl jmenován velitelem Ely a plukovníkem východní parlamentaristické armády.
Po bitvě u Marston Moor v červenci 1644 byl jmenován hlavním velitelem jezdectva východní armády. Úspěch jeho jezdeckého pluku v rozbití jezdectva královského vojska a útok na pěchotu byl hlavním faktorem vítězství parlamentaristů v této bitvě. Cromwell sám bojoval v čele svého vojska a byl zraněn na hlavě. Nerozhodný výsledek druhé bitvy u Newbury znamenal pokračování války.
Částečně pod vlivem nevyužití úspěchu v bitvě u Marston Moor vydal parlament nařízení, které nařizovalo členům horní a dolní komory parlamentu, aby si vybrali mezi vojenskou pozicí nebo členstvím v parlamentu. Jedinou výjimkou byl Cromwell, kterému bylo povoleno obojí. V dubnu 1645 byly položeny základy parlamentaristické armády nového typu. Jejím vrchním velitelem se stal Thomas Fairfax a Cromwell se stal vrchním velitelem jezdectva a druhým velitelem celé armády. V červnu 1645 v bitvě u Naseby armáda parlamentaristů rozprášila královské vojsko. 10. června se Cromwell účastnil na porážce posledního velkého královského vojska, která ukončila naději Karla I. na vítězství ve válce. Cromwell obléhal a obsadil Basing House a později byl obviňován, že nechal zabít stovku mužů posádky, kteří se již vzdali. Později se zapojil do obléhání Bridgwateru, Sherbrone, Bristolu, Devizes a Winchesteru. Poté co se Karel I. 5. května 1646 vzdal Skotům, byla první fáze občanské války ukončena.
V únoru 1647 se Cromwell zotavoval po nemoci, která ho na určitou dobu postavila mimo hlavní politické dění. Poté co se vrátil, byli parlamentaristé rozděleni na dvě skupiny v názoru na postup vůči králi. Většina v obou komorách navrhovala, aby bylo Skotům vyplaceno odstupné za krále, většina armády rozpuštěna, Karel I. dosazen zpět na trůn a aby byla zavedena presbyteriánská správa církve. Cromwell skotský model presbyteriánství odmítal, protože podle něho představoval nahrazení jedné hierarchie druhou. Armáda se radikalizovala, protože parlament nebyl schopen zaplatit mzdu, kterou vojákům dlužil. V květnu byl Cromwell vyslán na velitelství armády, aby dojednal kompromis, ale neuspěl. V červnu oddíl jezdectva pod vedením George Joyceho unesl krále z parlamentaristického vězení. Cromwell a Henry Ireton poté zpracovali prohlášení, navrhující kontrolu výkonné moci pravidelně svolávaným parlamentem a obnovení episkopálního zřízení. Mnoho vojenských důstojníků považovali tento návrh za málo radikální a dožadovali se rovného politického postavení pro všechny občany. To vedlo k bouřlivým debatám mezi Cromwellem, Fairfaxem a Iretonem na straně jedné a levellery na straně druhé, které skončily nedohodou. Tyto jednání a Karlův útěk z vězení zřejmě vyostřilo Cromwellův vztah vůči králi.
Nezdar jednání o vztahu vůči králi a jeho útěk vedly roku 1648 k vypuknutí druhé fáze občanské války. Karel I. se chtěl uchopit moci vojenskou silou. Cromwel nejprve potlačil povstání králových stoupenců ve Walesu a přinutil ke kapitulaci posádku v Tenby. Poté se v čele vojska čítajícího 9000 mužů vydal na sever, aby odrazil skotskou armádu, která po dohodě s Karlem I. vpadla do Anglie. Cromwel jako vrchní velitel porazil Skoty, jejichž počet byl dvojnásobný. V prosinci 1648 byla skupina poslanců, kteří chtěli pokračovat v jednání s králem, rozehnána oddílem vojáků vedených Thomasem Pridem. Ostatní poslanci souhlasili s tím, že Karel bude obviněn a souzen za zradu. Cromwell byl v té době na severu země, kde potlačoval zbytky odporu roajalistů. Poté co se vrátil do Londýna, stal se zastáncem této myšlenky, protože Karlovu smrt považoval za jediné řešení občanské války. Rozsudek smrti pro krále podepsalo 59 členů soudního dvora, včetně Cromwella, zatímco Fairfax podpis odmítl. Karel byl popraven 30. ledna 1649.
Po Karlově smrti byla vyhlášená republika. Parlament získal výkonnou i zákonodárnou moc. Byla zřízena i malá státní rada s některými výkonnými pravomocemi. Cromwell zůstal členem parlamentu a byl jmenován i členem státní rady. Zpočátku se snažil sjednotit skupinu králových přívrženců kolem St Johna a Saye a Sele, ale neuspěl. Pouze St John zůstal členem parlamentu a ostatní královi spojenci se přesunuli do Irska, kde podepsali dohodu s irskou katolickou konfederací. V březnu byl Cromwell jmenován velitelem tažení proti nim. Přípravy na invazi mu zabraly několik měsíců a v červenci vyrazil z Bristolu do Irska.
Cromwell byl hlavním velitelem tažení do Irska v letech 1649 – 50. Největší hrozbou nově vytvořené anglické republiky bylo spojenectví irské katolické konfederace a anglických roajalistů. Nicméně politická situace v Irsku byla velmi roztříštěna. Kromě katolicko roajalistické aliance existovala i skupina irských katolíků nesouhlasících s aliancí a skupina protestantských protiparlamentních roajalistů.
Cromwellovo vojsko bylo díky ukončené občanské válce dostatečně silné a dobře zásobené. Jeho tažení, trvající devět měsíců, bylo krátké a efektivní, i když jím neskončila válka s Irskem. Poté co dorazil do Irska, obsadil Cromwell měst Drogheda a Wexford, aby zajistil bezpečné zásobování z Anglie. Při obléhání Droghedy v září 1649 zmasakrovalo jeho vojsko po dobytí města asi 3500 lidí, z toho asi 2700 roajalistů a všechny muže, kteří měli zbraň, včetně několika civilistů, vězňů a katolických kněží. Při obléhání Wexfordu se odehrál další masakr. V době kdy Cromwell dojednával podmínky kapitulace, někteří jeho vojáci vnikli do města, zabili asi 2000 irských vojáků a spálili většinu města.
Po dobytí Droghedy vyslal Cromwell oddíl na sever do Ulsteru, aby zabezpečil severní část země. Poté zahájil obléhání Waterfordu, Kilkeny a Clonmelu na jihovýchodě Irska. Kilkeny se, podobně jako jiná města, Cromwellovi vzdalo, ale při obléhání Clonmelu ztratil asi 2000 mužů při neúspěšném útoku, předtím, než město kapitulovalo. Jedním z jeho největších úspěchů v Irsku byla dohoda, uzavřená s pomocí Rogera Boyleho, s protestantskými roajalisty v Corku o tom, že budou bojovat na jeho straně. V květnu 1650 byl Cromwell informován o tom, že se Karel II. vylodil ve Skotsku a byl covenantery prohlášen králem. 26. května se vydal se do Anglie, aby této hrozbě mohl čelit.
Po ovládnutí Irska bylo praktikování katolických bohoslužeb zakázáno a katoličtí kněží, kteří byli dopadeni, byli zabiti. Asi 12000 irských obyvatel bylo prodáno do otroctví. Veškerá půda vlastněná katolíky byla zabavena a předána Angličanům a Skotům. Katolíkům, kterým byla půda ponechána, byla přidělena půda v neúrodné části země v oblasti Connacht. V období anglické republiky se podíl půdy vlastněné katolíky snížil z původních 60% na pouhých 8%.
Cromwell opustil v květnu 1650 Irsko a o několik měsíců později vyrazil do Skotska, poté co Skotové prohlásili Karla II. králem. Vydal provolání k valnému shromáždění skotské církve, ve kterém naléhal, aby si Skotové uvědomili chybu, kterou udělali spojenectvím s roajalisty. Odpověď Skotů byla odmítavá a tak spor musel být řešen válečnými prostředky.
Zpočátku jeho výprava měla potíže se zásobováním a Cromwell uvažoval o evakuaci své armády po moři z Dunbaru. Obrat nastal 3. září 1650 kdy v neočekávané bitvě u Dunbaru zabili Angličané asi 4000 skotských vojáků a dalších asi 10000 zajali. Toto vítězství jim umožnilo převzít kontrolu nad skotským hlavním městem Edinburgh. Následující rok podnikl Karel II. a Skotové pokus přepadnout Anglii a dobýt Londýn v době, kdy byl Cromwell ve Skotsku. Ten za nimi rychle vyrazil na jih a 3. září 1651 v bitvě u Worcesteru porazil poslední velkou královskou armádu. Mnoho skotských zajatců zemřelo na různé nemoci a někteří byli posláni do kolonií na Barbados. V době anglické republiky byla vláda ve Skotsku realizována z Anglie za přítomnosti anglického vojska. Bylo povoleno praktikování presbyteriánství, ale skotské církvi nebyly navráceny pozice v civilní správě.
V letech 1649 až 1651 se Cromwell účastnil vojenských tažení a byl mimo centrum politického dění. Mezitím se vytvořily v parlamentu různé frakce, které mezi sebou soupeřily o vliv. Po návratu se Cromwell snažil dosáhnout vyhlášení nových voleb, sjednocení tří království pod jednu vládu a vytvořit základy tolerantní církve. Parlament ale váhal ve vyhlášení termínu nových voleb a neuspěl v řešení základních záměrů reformy církve. Cromwell byl tímto stavem v dubnu 1653 frustrován a požadoval, aby parlament jmenoval vládu, složenou se zástupců poslanců a armády a poté aby se rozpustil. Nicméně parlament dále pokračoval v diskusích o zákonu pro ustanovení nové vlády. To Cromwella rozzuřilo natolik, že vtrhl do sněmovny s oddílem mušketýrů, nechal ji vyklidit a parlament rozpustil.
Po rozpuštění parlamentu přešla moc přechodně na radu, která jednala o další formě správy země. Byla zvažována myšlenka Thomase Harrisona, ke které se připojil i Cromwell, která navrhovala, aby se členy parlamentu stali lidé, kteří jsou váženi pro své náboženské postoje. Tento parlament zahájil jednání 4. července 1653. Cromwellovi bylo nabídnuto, aby se stal jeho členem, ale on to odmítl. Odhalení, že velká část členů je příznivci radikálů, vedlo k jeho rozpuštění 12. prosince 1653.
Po rozpuštění parlamentu vydal John Lambert novou ústavu. Ta ustanovila Cromwella na doživotí lordem protektorem, byl pověřen vykonáváním funkce nejvyššího soudce a řízením vlády. Cromwell složil přísahu 16. prosince 1653. Při této příležitosti měl oblečené tmavé jednoduché šaty, aby tato událost nepřipomínala korunovaci, ale od té doby se podepisoval jako Oliver P, stylem, který připomínal podpisy králů. Jako protektor měl právo svolávat a rozpouštět parlament, ale byl povinen hledat většinovou shodu ve státní radě. Jeho roční příjem jako lorda protektora byl určen na částku 100000 liber ročně.
Cromwell si jako lord protektor stanovil dva hlavní cíle – uklidnění společnosti po chaosu občanské války a vytvoření stabilní formy vlády. Cromwell preferoval spolupráci silného vládce ve spolupráci s parlamentem. Byly provedeny jen malé reformy zákonů, protože hlavní snahou byla stabilizace politického systému. První protektorátní parlament byl ovládnut radikály, kteří chtěli provést republikánské reformy. Po prvních pokusech o usměrnění jejich návrhů a poté co parlament pokračoval v návrzích na radikální reformu ho Cromwell 22. ledna 1655 rozpustil.
Cromwell se zaměřil na obnovu svobody vyznání. V prvním období protektorátu byly jmenovány komise, které měly vyloučit kněze a učitele, kteří nebyli shledáni vhodnými pro vykonávání svého úřadu. Po potlačení roajalistického povstání v březnu 1655 Cromwel rozdělil Anglii na vojenské obvody spravované brigádními generály. Tito generálové a jejich zástupci byli zodpovědní nejen za zajištění bezpečnosti, ale i za Cromwellovo tažení za obnovení morálky. Generálové byli nejen veliteli vojska ve svém obvodu, ale zajišťovali i výběr daní a zajišťovali podporu vlády v Anglii a Walesu. V každém hrabství byli jmenováni komisaři, kteří se měli starat o zajištění bezpečnosti. Jejich činnost ale vyvolávala obavy z příliš radikálních reforem a poté co generál John Densborough navrhl daň pro zajištění jejich činnosti, druhý protektorátní parlament tento návrh odmítl, protože se domníval, že by se jednalo o podporu vojenského státu. To vedlo k demisi generálů a zrušení tohoto režimu správy.
Cromwell si byl vědom příspěvku Židů pro ekonomický rozvoj Holandska, v té době největšího ekonomického rivala Anglie. To spolu s jeho přesvědčením o právu na soukromý majetek těch, kteří se nacházeli mimo evangelický puritanismus, ho vedlo k tomu, že pozval Židy, aby se vrátili zpět do Anglie. To se událo asi 350 let poté, co je Eduard I. z Anglie vyhnal. Cromwell doufal, že pomohou obnovit ekonomiku zdevastovanou občanskou válkou.
Roku 1657 byla Cromwellovi nabídnuta koruna, ale on ji po několika týdnech odmítl, protože se nechtěl podílet na obnově něčeho, co pomáhal zrušit. 26. června 1657 byl obřadně znovu jmenován lordem protektorem. Tato událost se nyní odehrála ve Westminsterském opatství a slavnostním rázem daleko více připomínala korunovaci než jeho předchozí jmenování. I v této době nebyl úřad lorda protektora dědičným, i když Cromwell mohl jmenovat svého nástupce. Nově vydaná ústava zavedla některé instituce podobné předchozímu režimu, například pseudo horní sněmovnu, označovanou jako jiná sněmovna. Cromwell také jmenoval dva nové barony. Nicméně on sám sebe označoval spíše za strážce nebo hlídače než monarchu.
Uvádí se, že Cromwell trpěl malárií a zánětem močového měchýře. Roku 1658 byl postižen záchvatem malárie a následným záchvatem infekce. Ke zhoršení jeho zdravotního stavu přispěla zřejmě i smrt jeho milované dcery Alžběty, která měla v době smrti 29 let. Zemřel ve Whitehallu 3. září 1658. Byl pohřben s velkou pompou ve Westminsterském opatství spolu se svou dcerou Alžbětou.
Jeho nástupcem se stal jeho syn Richard. I když to nebyl neschopný muž, postrádal mocenské spojence v parlamentu a armádě a byl přinucen v květnu 1659 rezignovat. Mezi soupeřícími frakcemi neexistoval žádný výrazný vůdce a tak George Monck, anglický správce Skotska, dorazil v čele armády do Londýna a obnovil jednání parlamentu. Pod jeho dohledem byly provedeny roku 1660 ústavní změny, které umožnila návrat Karla II. z ciziny, jeho jmenování králem a obnovu monarchie. Roku 1661 byly Cromwellovy ostatky exhumovány, potupně oběšeny a posmrtně provedena jeho poprava.


Landeszeitung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien

Landeszeitung s podtitulem Zeitung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, zkráceně LZ, jsou německojazyčné noviny vydávané v České republice.
Noviny vycházejí v malém nákladu každých 14 dní a obsahují 12 stran velikosti A3. Noviny jsou vydávány od roku 1994, šéfredaktorem je Lukáš Novotný.


Reinhard

Reinhard je mužské křestní jméno. Mezi jeho nositele mimo jiné patří:


Papuchalk bělobradý

Papuchalk bělobradý, papuchalk ploskozobý, je vodní pták z čeledi rackovitých, příbuzný alkám.
Vyskytuje se v severním Atlantském oceánu, Grónsku, Islandu, Faerských ostrovech, Špicberkách, Nové zemi, Skotsku, Skandinávském poloostrově a v Kanadě.
Papuchalk bělobradý je 32 centimetrů dlouhý, s rozpětím křídel 50 až 60 centimetrů. Samec je nepatrně větší od samice.


Underclass Hero

Underclass Hero je páté studiové album skupiny Sum 41 a první, na němž chybí někdejší kytarista skupiny Dave Baksh. Poprvé bylo album vydáno 18.července 2007 v Japonsku pod hlavičkou vydavatelství Island Records a celosvětovou distribuci zajišťuje Universal Records. V Kanadě vydává album Aquarius Records. Podobnost titulu s hitem Johna Lennona "Working Class Hero" není podle frontmana skupiny Derycka Whibleyho náhodná - Lennon je Whibleyho nejoblíbenějším textařem. Rovněž skupina Green Day vydala svoji cover verzi hitu zhruba měsíc před vydáním alba Sum 41.
Underclass Hero je o více než deset minut delší než kterékoliv předchozí album Sum 41. To je důsledkem obsahu 14 stop, na rozdíl od dvanácti či třinácti na předchozích albech. Ačkoliv délka tohoto alba je spíše dána songy delšími než 3 minuty, jak tomu bylo u alb předchozích.
„Musel jsem se rozhodnout, co chci svojí hudbou sdělit,“ vysvětluje Whibley. „Ptal jsem se sám sebe, pak jsem vzal odpovědi a začal jsem podle nich psát texty. Chtěl jsem vytvořit album, jež bude od začátku až do konce sdělovat něco důležitého. Chtěl jsme, aby mělo závažnost a smysl. Není to předem navržené album. Není o fiktivních osobách ve vymyšleném příběhu ale obsahuje stejnou myšlenku běžící skrz celé album. Je to hluboce osobní výpověď, která odráží zmatek a zklamání v dnešní společnosti.“
Z alba vzešly dva singly, Underclass Hero a Walking Disaster, vydání třetího singlu With Me je ohlášeno, ale datum zatím nebylo určeno. Jako upoutávka k albu byl vydán song March of the Dogs. 26. června 2007 v 17 hodin východoamerického času byla skladba Walking Disaster poprvé uvedena v rozhlasové stanici Buzz 103. Song pronikl na internet a stal se druhým singlem alba. 13. července pronikly na internet i skladby Speak of the Devil a Count Your Last Blessings, načež 14. července se ve výměnných sítích objevilo již celé album. Do začátku prosince 2007 bylo po celém světě prodáno 1,6 milionu kopií.
Tento článek byl založen nebo podstatně rozšířen povoleným převzetím textů z anglické Wikipedie, kde je možno najít původní text.


Gelindo Bordin

Gelindo Bordin je bývalý italský atlet, vítěz maratonského závodu na olympiádě v Soulu v roce 1988. Kromě toho dokázal Bordin ve stejné disciplíně zvítězit také na mistrovství Evropy v letech 1986 a 1990. Na mistrovství světa v roce 1987 vybojoval bronzovou medaili. V roce 1992 se na olympiádě v Barceloně pokoušel svůj titul obhájit, kvůli zranění však závod nedokončil. Krátce po olympiádě svou bohatou kariéru ukončil.


Scary Movie 4

Scary Movie 4 je americká komedie parodující například filmy Saw, Vesnice, Nenávist, Válka světů, Million Dollar Baby, Zkrocená hora.
V úvodní scéně se Dr. Phil a Shaquille O'Neal probudí v koupelně. Shaquille musí prohodit balvan košem, aby tak získali pilky, pomocí kterých si mohou uříznout nohy, jež mají přivázané řetězy. Mají na to pouze dvě minuty, Shaq se nemůže do koše několikrát trefit. Když se konečně strefí, Dr. Phil si uřízne špatnou nohu. Nakonec oba zemřou.
Cindy Campbellová si hledá novou práci, a tak se dostane do strašidelného domu parodujícího film Nenávist. K Cindyinu novému sousedovi Tomu Ryanovi, se kterým se hned seznámí, právě přijíždějí jeho děti Rachel a Robbie. Přes noc se v domě dějí divné věci, o kterých druhý den Tomovi vypráví. Dostanou se také k jejímu předchozímu životu boxerky, kdy nešťastnou náhodou při zápase způsobila smrt svého muže a několika dalších lidí, při zápase s ženskou verzí Mikea Tysona. Když se pak Tom a Cindy začnou líbat, najednou se zatáhne, začne bouřka a všechny elektrické přístroje přestanou fungovat. Tom vyběhne na ulici a zjistí, že svět napadly gigantické triPody, které nejdříve hrají hudbu z osmdesátých let, pak ale nastavení přeskočí na "Zničit lidstvo".
Cindy běží zpátky domů, kde znovu narazí na chlapce-ducha. Začnou mluvit japonsky. Chlapec jí řekne, že odpověď na útok vetřelců najde, když nalezne jeho otce. Dá jí jeho souřadnice, ale Cindy je nemůže přečíst, a tak se změní na mapa v Yahoo. Cindy se rozloučí s Tomem, náhodou najde Brendu Meeksovou, která přežila svou smrt v předchozím díle a společně se vydají na souřadnice, které Cindy získala.
Následuje scéna s prezidentem Harrisem, který se dozvídá o útocích, ale raději si chce nejdříve doposlechnout pohádku o huse. Prezident pak vystoupí v OSN, kde svými vtipy urazí většinu přítomných. Oznámí, že jeho vědci získali lasery z triPodů, které zabíjejí lidi, ale nechávají jejich oblečení, a modifikovali ho tak, že mizí oblečení. Tuto zbraň mají použít proti vetřelcům. Nejdříve se objeví nahý prezident USA, což znechutí všechny přítomné, pak prezident omylem svleče všechny v sále.
Cindy a Brenda se dostanou do vesnice, která zaostává za ostatním světem o stovky let. Jsou ale chyceny a postaveny před soud, který skončí tím, že mohou ve vesnici zůstat, ale už ji nikdy nesmějí opustit.
Tom s dětmi se mezitím dostanou do bojů armády s triPody. Robbie chce armádě pomoct, Tom se ho snaží od toho odradit. Rachel je mezitím lákaná Michaelem Jacksonem, aby šla s ním a skupinou dětí. Robbie Tomovi uteče, ten Rachel od Jacksona dostane a spolu s neznámým mužem jdou do jeho domu, de se schovají ve sklepě. Ten mluví o tom, že musí proti triPodům bojovat, že postaví vlastní, které budou mít čtyři nohy.
Stejné noci je vesnice napadena těmi, o kterých se nemluví, ale je odhaleno, že to jsou jen převlečení vesničané. Cindy a Brenda odhalí, kdo je otec chlapce-ducha. Ten jim řekne, že chlapec zemřel během Cindyina zápasu v boxu. Krátce na to jsou Cindy a Brenda, stejně jako Tom a Rachel, zajaty triPody.
Všichni se ocitnou v koupelně z filmu Saw a Jigsaw se objeví na obrazovce a řekne jim, že mají 60 sekund na to, aby odemkli pasti, které mají na sobě. Klíč má Cindy za okem, ta si oko vyndá, protože je umělé, klíč vytáhne a bez problému pasti odemkne. Jigsaw se pak ještě jednou pokusí zabít Toma a děti, ale nakonec se slituje, zastaví celou invazi na Zemi a omluví se. Brenda se vyspí s Jigsawovým bratrem Zoltarem, o devět měsíců později porodí dítě, které vypadá jako on.
V epilogu Tom paroduje vystoupení Toma Cruise v Oprah Winfrey Show.


STS-4

STS-4 byla čtvrtá mise raketoplánu Columbia v rámci programu Space Shuttle. Jednalo se o poslední zkušební misi.
Od STS-4 dále NASA zastavila výcvik kompletních záložních posádek. Přesto dále může mít každý z členů náhradníka, který ho může zastoupit v hlavní posádce. Poslední misí s kompletní záložní posádkou byla STS-3
Po svém posledním přistání, které se netradičně uskutečnilo na základně White Sands, byl orbiter Columbia v poměrně dost zlém technickém stavu. Chybělo množství destiček tepelné ochrany a čerpadlo paliva jednoho z motorů SSME mělo poškozené těsnění. Zároveň přetrvávaly obavy z poškození jemným prachem. Po skončení údržby a prověrek v hangáru OPF se Columbia 18. května přemístila do budovy VAB, kde se spojila s vnější nádrží ET a pomocnými motory SRB. Dne 26. května se mobilní vypouštěcí zařízení s raketoplánem vydalo na rampu 39-A. Odpočítávání před startem začalo 23. června v T-87 hodin. Dne 26. června se přes Cape Canaveral přehnala silná bouřka s krupobitím, která poškodila přibližně 4 000 destiček tepelné ochrany. Start se ale přesto nezrušil a poškozená místa technici zastříkali pěnovým tmelem.
Start se uskutečnil 27. června 1982 ve 14:59:59,8 UT. Byl to první start raketoplánu, který proběhl na první pokus v plánovaném termínu. V 15:02:10.8 UT se od nádrže ET odpojily startovací motory SRB, avšak o 600 metrů níže, než se předpokládalo. Dvojici motorů se navíc neotevřely hlavní padáky, takže motory dopadly na hladinu Atlantického oceánu rychlostí přibližně 150 m/s a potopily se. Trojice vodíkovo-kyslíkových motorů SSME běžela až do 15:08:32,5 UT. Po jejich vypnutí byl ale raketoplán na nižší dráze, než se očekávalo a jednotlivé operace se opožďovali až o několik desítek sekund proti předpokladům. Prázdná a už nepotřebná nádrž ET se od orbiteru oddělila v 15:08:50,6 UT. O necelé dvě minuty později Columbia vykonala manévr OMS-1, ale i po něm se stále pohybovala pouze po suborbitální dráze s perigeem ve výšce jen 62 km. Až druhý manévr OMS-2 v 15:37:41 UT ji dostal na výchozí dráhu ve výšce přibližně 240 km.
V 16:40:10 UT začalo otvírání dveří nákladového prostoru. Po otevření posádka zahájila práci na experimentech. Nejprve natočila raketoplán do polohy, ve které směřoval svojí delší osou k Zemi, avšak z nějakého důvodu se stroj z této polohy neustále vychyloval. Jelikož raketoplán před startem silně zmokl, vedení letu rozhodlo, že bude obíhat břichem co nejvíce namířeným k Slunci, aby se vysušily případně navlhlé dlaždice tepelné ochrany. Kvůli tomuto opatření ale byla omezena vojenská měření.
Přibližně šest hodin po startu se dalším manévrem motorů OMS Columbia dostala na dráhu s vyšším apogeom a za 45 minut následoval další manévr, který její dočasnou eliptickou dráhu změnil opět na téměř kruhovou ve výšce 306 km. Ve 22:15 UT spustila posádka další experiment - reaktor na výrobu mikroskopických latexových kuliček. Toto zařízení, umístěné na obytné palubě, bylo poprvé použito při misi STS-3 a patřilo mezi civilní experimenty. Dne 28. června astronauti přistoupili k dalším experimentům. Mezi ně patřil například experiment pro výzkum záření povrchu raketoplánu. Dne 29. června se uskutečnily pokusy s manipulačním ramenem raketoplánu RMS. Na jeho konci byl umístění detektor kontaminace IECM, který měl zjišťovat množství zplodin z motorů RCS. Kvůli technickým závadám však však tento experiment nepřinesl žádné údaje.
Při zkouškách zavírání dveří nákladového prostoru nastaly problémy. Levé křídlo dveří se v důsledku teplotní deformace nedařilo uzavřít. Řídící středisko se rozhodlo uvést raketoplán do rotace podél podélné osy, aby byl zahřívaný rovnoměrně ze všech stran. Po tomto zásahu se již další den problematické křídlo podařilo uzavřít. Raketoplán provedl také pilotní zkoušky, během kterých se Columbia dostala na do té doby nejvyšší oběžnou dráhu raketoplánu nad Zemí - 324 km. Velitel Thomas Mattingly také vyzkoušel oblékání skafandru, připraveného pro budoucí výstupy do otevřeného prostoru. Šestý den letu byl věnovaný především ukončením všech experimentů a přípravám na přistání.
Přistání proběhlo 4. července na americký Den nezávislosti. Uskutečnilo se na kalifornské základně Edwards Air Force Base, kterou v ten samý den opustil na "hřbetu" Boeingu 747-SCA druhý dokončený letuschopný exemplár raketoplánu - Challenger. Motorický přistávací manévr se uskutečnil v 11:10 východoamerického letního času. Sestup do atmosféry byl o něco strmější než při předcházejících letech a stroj musel kvůli jinému sklonu dráhy více manévrovat. Kola hlavního podvozku se dotkla přistávací dráhy v 16:08:40 UT. Asi o deset sekund poté na dráhu dosedlo i přední kolo. Dojezd Columbie měřil 2 945 metrů.
 Image:STS-4 launch.jpg|STS-4: Čtvrtý start Columbie Image:STS-4 Induced Environment Contaminant Monitor.jpg|Manipulační rameno nese experiment IECM Image:Mattingly_and_Hartsfield_Salute_President_Regan_-_GPN-2000-001702.jpg|Posádka mise Columbia STS-4 se po přistání setkala s prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho manželkou Image:Reagan speaks to NASA crowd 1982.jpg|Projev prezidenta Reagana po přistání raketoplánu 4. července 1982


Kolegiátní kapitula u svatého Mořice v Kroměříži

Kolegiátní kapitula u svatého Mořice v Kroměříži byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku v roce 1262 po vzoru kapitul v Německu, zejména magdeburské katedrální kapituly, ve které Bruno působil jako kanovník. Podle zůstavitelovy závěti z roku 1267 měla mít kapitula 8 kanovníků a 7 vikářů, což v součtu odpovídá patnácti oltářům v kostele sv. Mořice. První psané stanovy kapituly byly vydány v roce 1802.


Poul-Erik Hoyer Larsen

Poul-Erik Hoyer Larsen je dánský badmintonista, vítěz turnaje jednotlivců na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996. V letech 1992, 1994 a 1996 se stal mistrem Evropy.


Trebia

Trebia je řeka na severu Itálie. Je to pravý přítok řeky Pád. Je 115 km dlouhá. Povodí má rozlohu 1000 km2.
V prosinci roku 218 př. n. l. v době punských válek došlo na řece k bitvě mezi kartaginskou armádou Hannibala a římskou armádou Sempronia Longa.
V červnu roku 1799 v době napoleonských válek došlo na řece k bitvě mezi rusko-rakouskou armádou polního maršála A. V. Suvorova a francouzskou armádou generála MacDonalda.


Grande Ruine

Grande Ruine je masiv v severní části Dauphineských Alp v jihovýchodní Francii. Grande Ruine má dva vrcholy Pointe Brewoort a severní Pic Maitre. Navštěvovaný je především hlavní vrchol. Masiv obklopují čtyři ledovce: Glacier du Clot Cavales, Glacier de la Grande Ruine, Glacier Agneaux a Glacier de la Casse Déserte.
Základním opěrným bodem je parkoviště v oblasti Villar d´Arene ve spodní části doliny Romanche. Odtud podél řeky Romanche dlouho až pod stěnu, kde vpravo odbočuje cesta vedoucí na chatu Refuge Adele Planchard. K chatě je cesta po skále místy zajištěná řetězy. Problém zde může být s tekoucí vodou a kluzkými plotnami.
Od chaty sestupuje na ledovec Agneaux a jím poměrně strmě dosahuje jeho horní části ohrožené padajícími kameny z vrcholu Maitre. Nástup na skalní hřeben je klíčovým místem. Po hřebeni již lehčeji na vrchol. Z vrcholu Pointe Brewoort rozled na Barre des Ecrins, La Meije, La Rateau na severu Mont Blanc a Gran Paradiso. Severozápadní obzor ovládá Monte Viso v Kottických Alpách. Délka : Adéle Planchard - Pointe Brewoort - sestup Celkem 4,5 hod.


Hutuové a Tutsiové

Hutu a Tutsi patří mezi africká etnika, nacházející se především ve státech Rwanda a Burundi. V menší míře se také vyskytují v Demokratické republice Kongo, v Ugandě a také v Tanzanii. Hutu patří mezi bantuské kmeny a jsou to tradičně rolníci, zatímco Tutsi se většinou řadí k nihilským kmenům pastevců. Jazyky, které tyto skupiny užívají, jsou burundština, bantuská rwandština a také francouzština. Lze se setkat i s jinými označeními těchto skupin jako jsou např. Wahutu / Watutsi, Banya Masissi / Banya Mulenge v oblastech Konga nebo také Ba Iru / Ba Huma v oblastech ugandského království Toro, které se nachází v blízkosti hranice s Demokratickou republikou Kongo. Mezi rwandské a burundské obyvatele patří i kmen Twa, který se řadí mezi příbuzné konžských Pygmejů.
Příslušníci kmene Tutsi se vyznačují vysokou štíhlou postavou s protáhlejším až špičatým nosem a tmavší barvou kůže i rtů. Hutu je většinou střední výšky, podsaditější postavy, světlejšího odstínu tmavé pleti a mívají širší nos. Twa jsou typicky malého vzrůstu pygmejů. Toto ovšem není striktní pravidlo, samozřejmě existují i tmavě hnědí Hutu, světlí Tutsi, apod.
Hutu se nejvíce hlásí k římskokatolickému křesťanství a protestantismu, ale také i k islámu a animismu. Tutsi jsou také většinou římskokatoličtí křesťané, ale po genocidě se u nich objevuje i islám. Celkově je ve Rwandě okolo 56 % římskokatolických křesťanů, 26 % protestantů, 10 % adventistů, okolo 5 % muslimů a pod 1 % animistů. V Burundi je okolo 60 % římskokatolických křesťanů, 5 % protestantů, 23 % animistů a 10 % muslimů. Sňatky mezi skupinami nejsou výjimkou, přestože z převážné většiny to jsou svazky muže Hutu a ženy Tutsi, zřídkakdy naopak. Jedním z důvodů je i to, že děti manželského páru přejímají kmenovou příslušnost od otce, díky tomuto se podíl Hutu oproti Tutsi zvyšuje rychleji.
Kmeny Hutu se měly do oblasti dnešní Rwandy a Burundi dostat někdy kolem 11. století z míst kde se nachází dnešní Čad. Přestože zde již dříve byli příslušníci kmene Twa, Hutu oblasti dominovali a to až do doby, kdy se sem dostali Tutsi. Tito se i díky relativně malému počtu rychle přizpůsobili, vytvářeli jakési státní útvary a Hutu i Twa si podmanili. V 19. století němečtí a následně i belgičtí kolonizátoři podporovali centralizaci a upřednostňovali Tutsi, jednoduše také proto, že měli evropštější vzhled než Hutu. Ještě před kolonizací oblasti patřila sice většina Tutsi mezi ty bohatší a vládnoucí, ale našli se i takoví kteří patřili k rolnickému obyvatelstvu. A stejně to tak bylo i s Hutu – většinově byli zemědělci, ale někteří jedinci měli vyšší postavení. Toto se po příchodu kolonizátorů změnilo. Pro zjednodušení zavedli, že Tutsi bylo označení pro vládnoucí elitu a Hutu pro všechnu spodinu. Po 1. světové válce pokračovala tato praxe i za belgických kolonizátorů, kteří privilegovali Tutsi např. i v přístupu ke vzdělání, to se samozřejmě projevilo v míře gramotnosti obou skupin. Mimo jiné byly zavedeny identifikační průkazy, kde měl každý vyznačeno zda je Hutu či Tutsi, což sehrálo významnou roli při pozdější genocidě. Před kolonizací žily kmeny vedle sebe poměrně poklidně, po příchodu Němců a Belgičanů začali napovrch vyvěrat rasové rozdíly a Tutsi snad i začali věřit ve svou nadřazenost. Belgičané ovšem později začali podporovat myšlenku, že na vládě by se měla podílet i většinová skupina Hutu s čímž samozřejmě ale Tutsi příliš nesouhlasili. Nicméně po vyhlášení nezávislosti obou zmíněných států v roce 1962 dostaly události mnohem rychlejší spád než doposud. Z královského zřízení ve Rwandě se stalo prezidentské a to s vedoucím postavením Hutu. Tento režim Tutsi utlačoval, což vedlo nejdříve k pokusu o převrat a poté i k úspěšnému převratu vojenskému, kdy se k moci dostal umírněný generál Habyarimana, kmenový příslušník Hutu. V Burundi byla zachována monarchie s Tutsijskou mocí, ale i tito utlačovali Hutu. Vraždění bylo částečně pozastaveno až nástupem taktéž umírněného generála Bagazu. V roce 1987 byl ale jeho režim svržen, do čela státu se postavil Buyoya a rozpoutaly se další boje. Po volbách vyhraných Hutuy byla rozpoutána dokonce občanská válka ve které si ale Hutu moc udrželi. Při sestřelení letadla roku 1994 zemřel rwandský Habyarimana i burundský Ntaryamira, rwandští Hutu tohoto využili jako spouštěcího mechanizmu k následné genocidě.
Dnešní stav je prakticky totožný s tím, který nastal po ukončení genocidy. U moci ve Rwandě jsou opět Tutsi, ovšem s tím rozdílem, že dnes se úspěšně brání jakékoli účasti Hutu na vládě, a to díky argumentu, že se „vrazi“ z genocidy přeci nemůžou podílet na státní moci. Přesto se Rwandský režim dá označit za víceméně demokratický, přestože menšina autoritativně vládne většině. Situace v Burundi je odlišná, po občanské válce byl sice u moci Tutsi to se ovšem v roce 2005 změnilo a dnes je v úřadu prezidenta Hutu vzešlý z politické strany, která vznikla pouhou přeměnou z radikálního etnického hnutí. V Burundi tedy vládnou většinoví Hutu a v zájmu udržení se u moci se neštítí sáhnout i k nedemokratickým prostředkům.


Mezholezy

Obec Mezholezy se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 97 obyvatel.


Help!

Help! je páté album The Beatles. Produkoval George Martin pro EMI Records. Album obsahuje sedm písní z filmu Help! a sedm písní, které ve filmu nebyly, včetně nejčastěji nahrávané písně světa, balady Yesterday.
Všechny písně složili John Lennon a Paul McCartney, kromě uvedených.


Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje

Pravoslavný katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje, do roku 1935 katolický kostel svatého Karla Boromejského, se nachází na rohu pražských ulic Resslova a Gorazdova na Novém Městě.
Budova kostela je dílem barokních architektů Kiliána Ignáce Dienzenhofera a Pavla Ignáce Bayera z let 1730 až 1736. Je to významná sálová stavba byla zasvěcena původně sv. Karlu Boromejskému. Chrám byl součástí sousedního ústavního domova pro emeritní kněze, který byl roku 1783 zrušen a proměněn v kasárna a skladiště. V roce 1866 se budova stala součástí ČVUT. Roku 29. září 1935 byl kostel slavnostně zasvěcen sv. Cyrilu a Metodějovi a stal se sídlem pravoslavného biskupa Gorazda.
Kostel stojí na asi tři metry vyvýšené terase oproti okolním stavbám, jako důsledek terénních úprav okolí v 80. letech 19. století.
Za německé nacistické okupace se chrám sv. Cyrila a Metoděje významně zapsal do novodobých československých dějin. Ve zdejší kryptě se ukrývali parašutisté - příslušníci zahraničního odboje - kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Zde také 18. června 1942 zemřeli. Mezi nimi škpt. Adolf Opálka, kpt. Jozef Gabčík, kpt. Jan Kubiš, kpt. Josef Valčík, por. Josef Bublík, por. Jan Hrubý, por. Jaroslav Švarc. Kromě mnoha dalších, kteří poskytli parašutistům pomoc, byli popraveni i představitelé pravoslavné církve a chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kteří se přímo podíleli na ukrývání parašutistů - biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan Dr. Vladimír Petřek a předseda církevní obce Jan Sonnevend. Pravoslavná církev byla v Protektorátu v září roku 1942 zakázána.
V současnosti chrám funguje pro potřeby pravoslavné církve, bohoslužby se zde konají: večerní - každou sobotu od 17 hodin a nedělní v 9.30 hodin. Kromě toho se konají bohoslužby podle církevního kalendáře. Duchovním správcem chrámu je dr. Jaroslav Šuvarský.


Dolní Hbity

Obec Dolní Hbity se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 829 obyvatel.
První písemná zpráva je z roku 1325, kdy český král Jan Lucemburský prodával kamýcké lovčí lesy a přilehlými vesnicemi panu Heřmanovi z Miličína.
V Dolních Hbitech se udržuje pověst o tom, že český král Karel IV. v těchto místech na lovu zabloudil a protože zde chybil, nechal zde postavit kapličku a toto místo nazval Chybity. I když je tato historka zřejmě nepravdivá, existuje zde jedna zajímavost. Král Karel IV., za doby své vlády osobně jmenoval třikrát kněze pro dolnohbitskou faru. Tento doložený fakt je v našich dějinách ojedinělý a znamená to, že musel mít ke zdejšímu kraji určitý vztah.
Dolní Hbity | Horní Líšnice | Jelence | Káciň | Kaliště | Luhy | Nepřejov |


Fotbalová reprezentace Spojených států

Fotbalová reprezentace Spojených států reprezentuje Spojené státy americké na mezinárodních fotbalových akcích, jako je mistrovství světa nebo Gold Cup.


Bonifác V.

Bonifác V. byl papežem od 23. prosince 619 až do své smrti.


Viadukt Malleco

Viadukt Malleco je železničním mostem, který se nachází v centrální čási Chile a překonává řeku stejného jména. Kontrakt na výstavbu mostu byl podepsán 20. prosince 1885 v Paříži, v březnu 1888 pak první lodě se stavebním materiálem dopluly do Collipulli. Pak se začalo stavět.
Most byl otevřen prezidentem José Manuelem Balmacedou 26. října 1890. V té době se jednalo o nejvyšší takový most na světě; dlouhý je 347,5 m; mostovka je rozdělena na celkem pět polí, každé o délce 69,5 m. Koleje jsou umístěny ve výšce 102 m nad nejnižším bodem v údolí. Postupem času byla vedle viaduktu vedena i panamerická dálnice, vznikl tak i druhý most přes údolí řeky Malleco. V současné době je stavba národním monumentem.


Vislanský záliv

Vislanský záliv, Viselský záliv nebo také Kaliningradský záliv je sladkovodní záliv-laguna Baltského moře u břehů Ruska a Polska. Je 90 km dlouhý a 2,5 až 25 km široký. Hluboký je 3 až 5 m. Od moře je oddělen úzkou 60 km dlouhou písečnou Viselskou kosou. Na severu je průlivem širokým 860 m spojen s Gdaňským zálivem
Hlavní přístavy na břehu jsou Elbląg a Baltijsk a Kaliningrad.


Lucca

Město je známé díky zachovalým hradbám a svému amfiteátru. Lucca je jedním z nemnoha italských měst, které si uchovalo ještě zachovalé hradby a zachovalé historické centrum. Amfiteátr nebo Amfiteatrální náměstí je jedinečné po celém světě: po pádu Říma postavili lidé domy na stěnách amfiteátru, a proto je dnes náměstí eliptické.
Lucca byla založena Ligury. V roce 180 př. n. l. město dobyli Římani. Z tohoto období se zachovala obdélníková síť ulic a starověké fórum.
Ve 5. století byla hlavním městem Toskánského Dukátu, a potom se stala samostatnou. Lucca byla samostatnou republikou do roku 1805, kdy ji dobyl Napoleon a daroval ji své sestře. V roce 1860 se stala Lucca italským městem.
V březnu 2006 se tu konalo historicky první Mistrovství světa v luštění sudoku. Zvítězila česká reprezentantka Jana Tylová.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:95000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


John Coolidge Adams

John Coolidge Adams je americký hudební skladatel inklinující k minimalismu, nositel Pulitzerovy ceny z roku 2003 za chorál On the Transmigration of Souls na památku obětí teroristických útoků z 11. září 2001. Mezi jeho další známá díla patří Harmonielehre a opera Nixon v Číně.


William Eggleston

William Eggleston je americký novinářský fotograf. Je všeobecně uznáván jako umělec, který dokázal barevnou fotografii prosadit jako legitimní umění v galeriích. == Život a dílo == Narodil se v Memphisu ve státě Tennessee. Jeho otec byl zemědělský inženýr, který se živil na bavlnářské farmě a jeho matka byla dcerou prominentního soudce. Jako chlapec byl Eggleston introvertní; hrál na piano, kreslil a experimentoval s elektronikou. Od útlého věku se zajímal o audio techniku, vizuální média, sbíral pohlednice a fotografie. V patnácti letech začal studovat Webbovu školu v Tennessee, na kterou později vzpomínal. V jednom rozhovoru řekl: „Připomínalo to sparťanský způsob budování charakteru. A já nikdy nevěděl, co to mělo znamenat. Bylo to tvrdé a hloupé.“
Egglestonovy rané fotografické snahy byly inspirovány pracemi švýcarského fotografa Roberta Franka a knihou Francouze Henri Cartier-Bressona Rozhodující okamžik. Eggleston později připomenul, že to byla "první opravdu dobrá kniha mezi mnoha hroznými knihami... Díky ní jsem se pochopil, co je dobré." Nejdříve fotografoval černobíle, roku 1965 začal experimentovat s barevným a s barevným diapozitivním filmem. Toto médium u něj v šedesátých letech převažovalo. John Szarkowski z newyorského Muzea moderního umění toto období označil za relativní izolaci od jiných umělců.
Eggleston v letech 1973 a 1974 vyučoval na Harvardské univerzitě, kde připravil své první portfolio s názvem 14 Pictures složené ze čtrnácti barevných tisků. Tato práce byla součástí výstavy v MOMA o dva roky později a doprovázela ji Příručka Williama Egglestona. Výstava v Moma je považována za rozhodující moment v dějinách fotografie, kdy byla barevná fotografie - podle slov Marka Holborna - „přijata tou nejvyšší validující institucí“. Eggleston byl tedy v historii Moma první, kdo barevné fotografie vystavil.
Přibližně ve stejné době se Eggleston seznámil s Andy Warholem a začal s ním dlouho trvající přátelský vztah. Během tohoto období začal experimentovat s videem, který označil Mark Holborn jako "demokratickou kameru". V sedmdesátých letech vyrobil několik hodin záběrů nazvaných Egglestony hovory Stranded in Canton. Spisovatel Richard Woodward přirovnal toto dílo k "dementnímu domácímu videu". Obsahují totiž smíchané záběry jeho dětí doma se záběry opilých lidí na párty, veřejné močení, muže kousajícího kuřecí hlavu a jásající davy v New Orleans. Woodward naznačuje, že film odráží Egglestonův "nebojácný naturalismus - přesvědčení, že stojí za to hledat to, co ostatní ignorují."
Příručku William Eggleston's Guide následovaly další knihy a portfolia, například Los Alamos; masivní Election Eve; The Morals of Vision; Flowers; Wedgwood Blue; Seven; Troubled Waters; The Louisiana Project; William Eggleston's Graceland The Democratic Forest; Faulkner's Mississippi a Ancient and Modern.
Eggleston také spolupracoval s filmaři, fotografoval John Hustonův film Annie a dokumentoval výrobu filmu True Stories Davida Byrneho. Je také hlavním motivem dokumentárního portrétu Michael Almereyda William Eggleston in the Real World. V roce 2008 uspořádalo Whitney Museum amerického umění v New Yorku ve spolupráci s Mnichovským Haus der Kunst retrospektivní výstavu.
Eggleston má jedinečnou schopnost najít krásu a pozoruhodně zobrazit barvy v běžných scénách. Když pes kluše k fotoaparátu; žena stojící na venkovské silnici; řada schránek; staré pneumatiky, prodejní automaty, prázdné a špinavé láhve Coca-Coly, rozsápané plakáty, skladiště, fast food, život běžných obyvatel a jejich okolí na předměstí Memphisu a Mississippi; své přátele, rodinu. Možná nejjznámější je jeho snímek obyčejné tříkolky před domem, kterou snímal širokoúhlým objektivem a z podhledu. Všechny tyto obyčejné scény přijímají na Egglestonových fotografiích nový význam v bohatých barvách. Eudora Welty naznačuje, že Eggleston vidí složitost a krásu pozemského světa.
To může pomoci porovnat Egglestonovy práce s dílem jiného slavného Mississippana - William Faulknera, který rovněž čerpal náměty z regionu Mississippi. Oba dva, Eggleston i Faulkner navázali na poznatky z evropské a americké avantgardy s cílem pomoci prozkoumat své okolí novým a překvapivým způsobem.
Filip Gefter z Art & Auction napsal: "Stephen Shore a William Eggleston, průkopníci barevné fotografie v sedmdesátých letech, si vypůjčili myšlenku od fotorealistů. Jejich fotografické interpretace americké tradiční čerpací stanice, stolovníků, parkovacích automatů je předpovězeno již ve fotorealistické malbě, která dávno předcházela jejich obrázkům."


Kuloj

Kuloj je řeka v Archangelské oblasti v Rusku. Je dlouhá 235 km. Pokud započítáme i zdrojnici Sotku činí délka 350 km. Plocha povodí měří 19 000 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody na horním toku činí 34 m3/s. Zamrzá v říjnu a rozmrzá květnu.
Na řece je možná vodní doprava. Na horním toku je spojena s Piněgou vodním kanálem Kuloj.


Maikong

Maikong je jihoamerická psovitá šelma. Maikong je v současné době jediným zástupcem svého rodu, ale je známo, že jich v pleistocénu bylo více druhů, např. Cerdocyon avius, který pravděpodobně vypadal stejně jako současný Maikong.
Tento druh šelmy je přibližně 64 cm dlouhý, ocas 30 cm a váží 5-8 kg. Maikong má krátké, ale silné nohy a mohutný ocas. Barva srsti je šedohnědá, ale hlavu, uši a přední tlapy má rudohnědé.
Maikong má pestrý jídelníček, ale nejvíce proslul svým lovem krabů na pobřeží. Je schopen lovit i raky v řekách, ptáky, plazy a drobné savce, ale i larvy hmyzu a pochutná si i na čerstvém ovoci.


Anna Pavlovna Ruská

Anna Romanovna-Holstein-Gottorp, též Anna Pavlovna, rusky ???? ????????, především v německých zemích známá též jako Anna Paulowna byla královnou nizozemskou od roku 1840 až do své smrti.
Jejími rodiči byli ruský car Pavel I. a carevna Marie Fjodorovna, narozená jako princezna Sofie Dorota Württemberská. Byla nejmladší sestrou cara Alexandra I.
Na její počest je pojmenováno místo Anna Paulowna v Noordhollandu, německý botanik Philipp Franz von Siebold po královně pojmenoval rostlinný druh paulovnií.
Dne 21. února 1816 se Anna Pavlovna provdala za pozdějšího nizozemského krále Viléma II. Oranžsko-Nasavského. Z manželství vzešlo pět potomků:


Betlémská kaple na Žižkově

Betlémská kaple na Žižkově je kostelem sboru Českobratrské církve evangelické. Kaple se nachází v Prokopově ulici uvnitř bloku činžovních domů.
Stavba vznikla na počátku dvacátého století v době okolo 500. výročí upálení Jana Husa na místě jámy po těžbě písku, která byla zavezena sutinami z pražské asanace. Z tohoto důvodu musela být pod základy stavby položena cementová deska.
Stavba kostela byla zadána stavitelské firmě Blecha a vznikla podle projektu architekta Emila Králíčka. Jedná se o stavbu kombinující prvky kubismu a pozdní secese. Roku 1928 došlo k dostavbě bytové části. V roce 1938 byla přistavěna sakristie nazvaná Švýcarská síň a zvonice podle projektu architekta Bohumila Kozáka.
V době asanace Žižkova bylo plánováno, že bude stavba zničena, ale díky snahám tehdejšího faráře Františka Potměšila došlo v roce 1975 k prohlášení stavby za kulturní památku a tím i záchraně před zbouráním. V roce 1992 byla provedena v interiéru malba studenty Vysoké školy umělecko-průmyslové, který zdůrazňuje kubistický duch stavby.
Ve svých počátcích využívala Betlémskou kapli skupina Plastic People of the Universe. Kromě náboženských účelů je kaple využívána i jako koncertní síň a charitativní centrum. V poslední době se stavba dočkala rozsáhlejší rekonstrukce.


Igo Etrich

Dr. Ing. h.c. Ignaz „Igo“ Etrich byl významný rakouský letecký průkopník a konstruktér z Trutnova. Při stavbě svého prvního kluzáku v roce 1905 se nechal inspirovat tropickým semenem tykve Zanonia. Jeho další model, vycházející tentokrát ze siluety letícího holuba, mu přinesl celosvětovou proslulost. Na počátku první světové války pak představovala Taube nejrozšířenější školní stoj německého letectva.


Molopo

Molopo je řeka v Jihoafrické republice. Protéká provincií Severní Kapsko a částečně tvoří hranici s Botswanou. Je pravým přítokem Oranžské řeky. Je 1000 km dlouhá.
Pramení na planině Střední Veld a protéká jižním okrajem pouště Kalahari.
Stálý tok končí nad městem Mafeking. Níže teče řeka v období dešťů až k poledníku 23° východní délky, dále je koryto suché.


1,2-dichloroethan

1,2-dichloroethan (funkční název ethylendichlorid je chlorovaná organická látka, řazená mezi těkavé organické látky.
Za běžných podmínek jde o čirou, bezbarvou kapalinu s nasládlou vůní. Její teplota varu je 84,1oC a bod tání –35,7 oC. Dobře se rozpouští v organických rozpouštědlech.
Používá se hlavně pro výrobu vinylchloridu, což je surovina pro výrobu PVC.
Využívá se jako rozpouštědlo pro tuky, lepidla, pryskyřice, vosky atd. V minulosti byl používán jako přísada automobilových benzínů, tzv. vynašeč olova a v některých zemích třetího světa se stále používá.
V ovzduší je poměrně stabilní látkou, přispívá ke vzniku fotochemického smogu a může být transportován na vetší vzdálenosti. V půdě se rozkládá velmi pomalu.
Při proniknutí do těla kůží nebo vdechnutím poškozuje dýchací cesty a způsobuje, nevolnost, zvracení, závratě, bolest hlavy, ztrátu paměti, poruchy soustředění, poškození jater či ledvin. Podle IARC jsou z pokusů na zvířatech dostatečné důkazy o karcinogenitě DCE.


Stará pražská chata

Stará pražská chata je horská chata v rakouských Alpách. Jako jedna z chat Alpského spolku je spravována mnichovskou sekcí Německého alpského spolku.
Chatu v roce 1877 postavili Pražané. Stará pražská chata je první horská chata bývalé pražské sekce Německého a Rakouského Alpského spolku. Východní Alpy byly tehdy i pro alpinisty českých zemí, tehdy části Rakouska-Uherska, blízkým a tradičním cílem.
Stará pražská chata leži ve výšce 2489 m n. m. jihovýchodně od Großvenedigeru ve Východních Tyrolech v Rakousku.


Bezpečnostní instrukce

Bezpečnostní instrukce jsou v dnešní době naprostou samozřejmostí v oblasti leteckého průmyslu. Jsou předváděny za doprovodu zvukového záznamu vždy před odletem letadla. Je v nich poukazováno na to, co se během letu nesmí, tj. například kouřit nebo používat některá elektronická zařízení. Povinností každé posádky je ukázat cestujícím, jak zapnout pás, co se stane, když vypadnou kyslíkové masky, tj. když dojde k dekompresi, jak nafouknout plovací vestu, kde jsou umístěny nouzouvé východy a jak se k nim dostat. Některé společnosti nepoužívají manuální instruktáž, ale speciální natočené video. Mezi takové společnosti patří například i dopravce Travel Service.
Pokud se nad sedadlem rozsvítí světelná signalizace ,,připoutejte se", pasažér by si měl v zájmu vlastní bezpečnostni pás zapnout.
Kyslíkové masky vypadnou v případě, že z kabiny unikne tlak, dojde k tzv. dekompresi. Pasažér by pak měl ihned přitáhnout masku k sobě, přetáhnout přes hlavu a nasadit na nos a ústa, vzadu upevnit popruh, aby mu maska držela. Pak může klidně dýchat.
Plovací vesty jsou v economy class umístěny pod sedadly. Užívají se v případě nouzového přistání na hladině moře. Vesta se navléká přes hlavu, popruhy se zapínají vepředu. Vesta se nafoukne po trhnutí za červené stisky. Je možné dofouknout vestu i ústy.
V případě nouzové evakuace letadla se ulička letadla osvítí. Tato speciální zářivá světla vedou k nouzovým východům. Nouzové východy jsou rozmístěny individuálně u každého letadla a jejich počty se mohou lišit.
V letadle je každý pasažér upozorněn, že je let nekuřácký a v zájmu bezpečí letadla se nesmí používat mobilní telefony, kapesní počítače a další elektronická zařízení. O používání některých zařízení se pasažér může informovat u palubního personálu, nebo v bezpečnostní kartě.
Příruční zavazadla jako jsou kabelky, tašky a podobně musí být uložena ve schránkách nad sedadly nebo pod sedadlem. Nesmí nikterak ohrožovat bezpečí ostatních a nesmí blokovat přístup k nouzovým východům.
Shrnutí všech bezpečnostních pokynů je napsáno v kartách, které jsou umístěny v kapsách sedadel.


GBU-43 MOAB

GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast bomb je velká konvenční bomba vyvinutá pro letectvo Spojených států Albertem L. Weimortsem juniorem. V době vývoje byla považována za nejsilnější nenukleární zbraň vůbec. Bomba byla navržena ke shozu z letounu C-130.
Od té doby Rusko testovalo jejich "Father Of All Bombs" a tvrdí, že je 4x silnější než MOAB, ačkoli o velikosti a síly ruské zbraně se vedou dohady.
MOAB je projekt Air Force Research Laboratory, který začal v roce 2002 jako následovník projektu BLU-82 "Daisy cutter". Podstoupil úspěšný test v Eglin Air Force Base na Floridě dne 11. května 2003 a další 21. listopadu téhož roku.
MOAB je bomba 30 stop a 1,75 palce dlouhá, v průměru 40,5 palce a vážící 22600 liber, z čehož 18700 liber je explozivní náplň. Poloměr výbuchu je 450 stop, ale masivní tlaková vlna vytvořená výbuchem se schopná zničit oblast jako 9 městských bloků. Kvůli svým rozměrům a váze musí být bomba shazována z nákladního letadla, obvykle C-130. Je naváděna pomocí systému GPS a využívá padáku k vytažení z nákladového prostoru letadla, tudíž může být shazována z větší výšky než její předchůdce BLU-82. Je to první americká zbraň využívajicí ocasní plochy ruského stylu a je jen o málo menší než Grand Slam bomba z druhé světové války.
MOAB používá 18700 liber explozivní náplně H6. Se silou rovnou 1,35 násobku síly TNT je H6 jednou ze silnějších výbušnin užívaných armádou Spojených států. H6 je výbušný mix RDX, TNT a hliníku. H6 je obvykle využíváno armádou pro víceúčelové bomby a je výbušným plnivem vyráběným v Austrálii. H6 je také široce používaným plnivem pro podvodní zbraně jako miny, hlubinné nálože a torpéda.
Ačkoli její efekt byl často srovnáván s jadernou zbraní, má pouze zhruba tisícinu síly atomové bomby shozené na Hirošimu, MOAB je ekvivalentem 11 tun TNT, kdežto výbuch v Hirošimě byl ekvivalentem 13000 tun TNT a moderní jaderné pumy jsou ještě mnohem silnější než bomba z Hirošimy. Nicméně svojí silou se MOAB vyrovná nejmenším jaderným bombám jako např. M-388 Davy Crockett. GBU-43/B vystavená v muzeu výzbroje amerického letectva na základně Eglin na Floridě.
Kromě 2 kusů MOAB vyrobených pro testy je známo 15 kusů z továrny McAlester Army Ammunition Plantin z roku 2003 na podporu operace Iraqi Freedom. Vzhledem k tomu, že žádné nebyly zatím použity, všechny zřejmě zůstávájí stále ve skladech Spojených států.
Základní design nese znaky BLU-82 Daisy Cutter, která byla použita ve válce ve Vietnamu a také v Afghánistánu - nejvíce pro čištění velkých zalesněných ploch na tehdejší frontě a pro útoky na opevněné cíle. Na rozdíl od Daisy Cutter, MOAB je určena k ničení cílů opevněných popř. podzemních. MOAB je pomocí GPS naváděná bomba shazovaná volným pádem, kdežto Daisy Cutter je nenaváděná padákem stabilizovaná a vyžaduje relativně nízkou výšku shozu.
Pentagon prosazoval svůj záměr použít MOAB bomby jako zbraň proti pěšákům jako součást strategie "shock and awe" v Iráku. Letectvo Spojených států realizovalo test, kde subjektům ukázali video výbuchu MOAB. Kromě skupiny jaderných vědců všichni ostatní výbuch identifikovali jako jaderný. Tento test demonstroval potenciál MOAB bomby k vyvolání psychologického strachu.
Ačkoli je MOAB primárně určena k destrukci opevněných a podzemních cílů, lze jí také využít proti lehkým až středním pozemním cílům o veliké rozloze. Ovšem vícenásobné údery zbraněmi menšího kalibru by mohly být efektivnější, neboť tyto lze shazovat ze stíhaček nebo bombardérů jako F-16, které mají mnohem lepší manévrovatelnost a prostředky sebeobrany než letouny C-130 a C-17. Kobercové bombardování z velké výšky mnohem menšími 2000 nebo 1000 librovými bombami shazované z B-52 je také velmi efektivní v pokrytí velkých oblastí.


FreeCommander

Obdobně jako třeba Total Commander nebo Altap Salamander vychází z principu starého Norton Commanderu, to znamená, že pracuje se dvěma nezávislými okny s výpisy souborů a složek, nicméně zvládá i práci se záložkami. Dále disponuje například FTP klientem, integrovaným prohlížečem multimédií, umí pracovat s RAR, CAB a ZIP archívy, počítat MD5 součty, v případě, že je nainstalován kancelářský balík OpenOffice, dokáže vytvářet náhledy dokumentů a disponuje i dalšími funkcemi.


SuperCalc

Byl tabulkový procesor klon VisiCalcu pro CP/M, později i pro DOS a Microsoft Windows. První verze je z r. 1980. Napsal jej Gary Balleisen pro firmu Sorci. Tu roku 1984 koupila Computer Associates.


Master of Public Administration

Master of Public Administration je studium určené zejména pro manažery v oblasti veřejné správy a NGO uznávané a respektované po celém světě. Podmínkou studia je předchozí získání vysokoškolského vzdělání. MPA představuje variantu studia MBA, uplatňovaného v privátní sféře, zohledňující specifika veřejné správy v tom nejširším slova smyslu. MPA je ucelený vzdělávací systém pro vedoucí úředníky místních samospráv i státní správy, pro ředitele a další manažery příspěvkových organizací a organizačních složek, pro velící pracovníky Policie a dalších složek Integrovaného záchranného systému, stejně jako pro manažery neziskových organizací.
V České republice studium MPA nabízí vysoká škola Cevro institut.


Aigurande

Aigurande je malé město ve Francii, leží na samém jihu regionu Centre v départementu Indre při hranicích s regionem Limousin. Má 1 668 obyvatel.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:3000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:500 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:100 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Coda

Coda označuje v hudbě zvláštní samostatnou část skladby, která se hraje jen jednou v úplném závěru - zvláštní konec skladby.
V hudební notaci symbol coda je navigační značka, podobně jako znak dal Segno. Vypadá jako velké O škrtnuté plusem. Používá se k označení toho místa, odkud se během opakování nějaké části přerušuje opakování a pokračuje se na závěrečnou část skladby - codu.


1. leden

1. leden je první den roku podle gregoriánského kalendáře i juliánského kalendáře. Do konce roku zbývá 364 dní.
Dnem 1. ledna počínal se rok podle kalendáře zavedeného Juliem Caesarem v Římě Považovat 1. leden za počátek roku se udrželo až do pozdního středověku, a to navzdory odporu římskokatolické církve. Pak byl tento zvyk na krátký čas potlačen, ale již na sklonku středověku se znova objevuje a od počátku 17. století se začal všeobecně prosazovat. V Čechách se stal 1. leden počátkem roku nejprve v pražské kanceláři arcibiskupské a teprve od 1. poloviny 16. století se prosadil obecněji.
Dnes je 1. leden počátkem roku pro větší část obyvatel Země, ale pro mnohé tomu tak není


Divadlo Vlasty Buriana

a další |tajemník=Antonín Král |správce=Josef Roja |inspicienti=Julius Lebl |Dramatici=Vlasta Burian
a další |čas=1925 — 1945 |adresy=Divadélko Adrie Švandovo divadlo na Smíchově Palác Báňské a hutní společnosti, Lazarská ulice |časopis=Burianovo jeviště Program Divadla Vlasty Buriana Ozvěny Vlasty Buriana Přestávka Burianova divadla Divadlo Vlasty Buriana |novináři=Karel Konrád
Divadlo Vlasty Buriana bylo jedno z nejúspěšněších divadel v meziválečném období v Československu. Založil ho komik Vlasta Burian, který divadlo řídil až do roku 1943, kdy byla divadla zavřena nacisty. Toto divadlo bylo založeno v září 1925 a sídlilo v Adrii na Václavském náměstí.
V divadle pracovalo mnoho slavných herců, například: Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl, Karel Postranecký, Helena Bušová, Věra Ferbasová, Jindřich Plachta, Eman Fiala nebo Václav Trégl.
Některé Burianovy filmy byly natočeny na náměty divadelních her, které se v tomto divadle hrály. Úspěch Divadla Vlasty Buriana je porovnatelný s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha.
Po druhé světové válce bylo divadlo znárodněno. Dnes na něj navazuje Divadlo Komedie.


Jaroslav Černý

Jaroslav Černý pocházel z chudé dělnické rodiny. Jeho nevšední nadání a umělecká kreativita se projevily již v obecné škole, kdy poprvé vystavoval svoje kresby. Malovat a kreslit se učil v Plzni u profesora Skupy a na malířské škole profesora Proškovce. V Praze vystudoval Akademii výtvarných umění u prof. Maxe Švabinského a prof. Otakara Nejedlého. Na jeho uměleckém vývoji se také velmi podílela studijní cesta s malířem Františkem Kupkou po Itálii, Francii a Rakousku. Zemřel v roce 1984 v Černošicích u Prahy.
Jaroslav Černý vystřídal ve své celoživotní tvorbě různé výtvarné techniky. Náměty svých děl nacházel zejména v české krajině, kterou dokázal zobrazit s nesmírným uměleckým citem. Je právem nazýván „básníkem české krajiny“. Svoje obrazy vystavoval s velkým úspěchem na mnoha výstavách doma, v Evropě i v Jižní Americe. Za svoji uměleckou činnost obdržel mnohá ocenění a uznání. Jeho díla je možno shlédnout v Galerii hlavního města Prahy, na státních a zastupitelských úřadech a v soukromých sbírkách doma i v zahraničí.
Galerie online: Jaroslav Černý Galerie online: Jaroslav Černý Galerie online: Jaroslav Černý Galerie online: Jaroslav Černý
Lit.: Toman, Prokop "Nový slovník československých výtvarných umělců", Praha, Ivo Železný, 2000, ISBN 80-237-3633-7, s. 146 Blaženín, Pavel "Vzpomínka na akademického malíře Jaroslava Černého" Informační listy Černošice, číslo 5 - květen 2004, s. 27-28 Prospekt "Výstava z díla akademického malíře Jaroslava Černého u příležitosti nedožitých 85. narozenin, Kulturní dům, Černošice III Vráž, 10.-12. listopadu 1989


Marethská linie

Marethská linie je francouzský systém opevnění postavený mezi městy Madenine a Gabes v jižním Tunisku, před druhou světovou válkou. Opevnění mělo sloužit k obraně proti útokům Italů z Libye. Avšak po okupaci francouzských území v severní Africe přešlo opevnění bez boje pod správu Osy. Boje se Marethská linie dočkala poté, co spojenecké jednotky získaly převahu a začaly postupovat na západ.


Tatra V 570

Tatra V 570 je prototyp osobního automobilu vyvinutý Hansem Ledwinkou v kopřivnické firmě Tatra. Vznikl v roce 1933 jako možný nástupce vozu Tatra 12.
V 570 pohání vzduchem chlazený dvouválcový ležatý motor typu boxer s rozvodem OHV o objemu 854 cm3 a výkonu 18 koní umístěný za zadní nápravou. Motor je společně s jednolamelovou spojkou, čtyřstupňovou převodovkou a rozvodovkou součástí jednoho celku, poháněna je zadní náprava. Maximální rychlost automobilu je 75-80 km/h. Chladicí vzduch vstupoval do motorového prostoru žebrovanými štěrbinami za zadními okénky. Vůz se měl údajně vyrábět i v otevřené verzi a ve verzi kupé.
V 570 má jednoduchou karosérii se zaoblenou přídí s vyčnívajícími světlomety a splývavou záď. Karosérie má dřevěný rám, potažený plechem. Přední část je pevná. Dveře jsou otevírány proti směru jízdy. Páteřový rám podvozku byl svařen z trubek, odpružení náprav je pomocí listových per. Vozidlo má mechanické brzdy.
Proudnicová karoserie V 570 se v mnohém podobá pozdějšímu vozu VW Brouk. Hans Ledwinka a Ferdinand Porsche se osobně znali a své zkušenosti a návrhy konzultovali.
K sériové výrobě V 570 z mnoha důvodů nikdy nedošlo, prototyp ale sloužil jako předloha pro vůz Tatra 77 s osmiválcovým motorem vyráběný od roku 1934.
Tatra V 570 je v současnosti umístěna v továrním muzeu v Kopřivnici, kterému ji po 30 letech spolehlivé služby daroval soukromý vlastník, který ji od firmy Tatra po provedených zkouškách odkoupil. Není však v úplně původním stavu.


Motorový vůz Dm12

Motorové vozy řady Dm12 jsou čtyřnápravové železniční motorové vozy, které v letech 2004–2006 vyrobila firma ČKD VAGONKA pro finské železnice. Jedná se o zatím poslední motorové vozy z produkce studénecké vagónky, respektive jejích nástupnických společností.
Motorový vůz řady Dm12 konstrukčně vychází z motorových vozů řady 842, které v letech 1993 a 1994 vyráběla tehdejší Moravskoslezská vagónka pro České dráhy. Lehká vozová skříň je samonosná a její kostra je vyrobena z válcovaných a ohýbaných profilů. Neprůchodná čela vozidla jsou vyrobena z laminátu. Karoserie je usazena na dvou dvounápravových podvozcích, hnací je vždy jedna náprava podvozku. Pohonné ústrojí, jenž tvoří motor MAN a hydrodynamická převodovka Voith, je zavěšeno na spodku vozu. Interiér rovněž vychází z řady 842. Tvoří jej dvě čelní stanoviště strojvedoucího, zavazadlový prostor s několika sedačkami, přední nástupní prostor s kabinou WC, první velkoprostorový oddíl pro cestující, druhý nástupní prostor a zadní oddíl pro cestující. Kvůli přírodním podmínkám, které trvají ve Finsku, je interiér zcela izolovaný a je rovněž prachotěsný.
Tehdejší ČKD VAGONKA vyhrála v roce 2001 výběrové řízení na dodávku 16 motorových vozů pro finské dráhy. Prototyp byl vyroben ve druhé polovině roku 2003, dokončen byl v lednu 2004. Poté následovaly různé zkoušky a zkušební jízdy, při nichž jej Drážní úřad administrativně označil řadou 849. V červnu 2004 byl vystaven na veletrhu Czech Raildays v Ostravě. Následovaly další zkoušky a počátek sériové výroby zbylých 15 objednaných vozů, z nichž poslední byl dokončen v roce 2006. Prototyp byl na konci roku 2004 odeslán do Finska, kde byl po řadě dalších zkoušek v květnu 2005 zařazen do provozu pod číslem 4401.


0609

0609 je hudební skupina, která vznikla v roce 1999 v Aši. Byla vytvořena členy zaniklé skupiny Mac Beth. Soustřeďuje se na rockovou a popovou hudbu. Koncertuje na Ašsku a Chebsku. V roce 2007 koncertovali společně s britskou hudební skupinou Smokie.


Eldar

Eldar je označení pro skupinu elfů v knihách o Středozemi J. R. R. Tolkiena.
Slovo Eldar znamená v elfštině „hvězdný lid“. Jsou jím označováni elfové, kteří přijali pozvání Oromëho a vydali se na pouť na západ - od jezera Cuiviénen do Amanu - říše Valar.
Jako opak k Eldar je používán výraz Avari pro elfy, kteří toto pozvání odmítli. Eldar později Avari výrazně převyšovali moudrostí, krásou a zručností, což byl důsledek jejich života po boku bohů - Valar a Maiar v jejich říši.
Eldar se na cestu rozdělili do tří zástupů - Vanyar vedené Ingwëm, Noldor vedené Finwëm a Teleri vedené Elwëm a jeho bratrem Olwëm.
Zatímco první dva zástupy dorazily jako celek do Amanu, zástup Teleri se cestou několikrát rozštěpil - odtrhli se například Nandor nebo později přátelé a blízcí Elwëho známí jako Sindar. Tyto odštěpené části Teleri jsou sice počítáni mezi Eldar, ale nikoliv mezi Calaquendi, neboť nikdy neviděli Stromy Amanu - Laurelin a Telperion. Výjimkou je král Sindar - Elwë, který byl spolu s druhými dvěma vůdci ve Valinoru na návštěvě před poutí.
Jako všichni elfové jsou vysocí, lehkonozí, mají špičaté uši a jsou snad ze všech nejkrásnější, protože v jejich zemi není zdaleka tolik zlých událostí jako ve Středozemi.


Friedrich Ebert

Friedrich Ebert byl německý sociálnědemokratický politik, od 9. listopadu 1918 do 11. února 1919 německý kancléř a od 11. února 1919 až do své smrti první německý prezident.
Ebert byl hlavou revisionistického křídla SPD, jehož ideovým otcem byl Eduard Bernstein, a v roce 1905 byl zvolen generálním tajemníkem SPD. Jeho posice byla potvrzena, když byl v roce 1913 zvolen předsedou SPD. Jeho předchůdcem ve funkci prezidenta byl německý císař Vilém II. Pruský a nástupcem Paul von Hindenburg.


Nicolas-Theodoré de Saussure

Nicolas-Théodore de Saussure byl švýcarský chemik a student fyziologie rostlin, který učinil klíčové objevy ve fytochemii.
Nejstarší syn Horace-Bénédicta de Saussure se narodil v Ženevě a žil klidným životem a vyhýbal se společnosti. Přesto stejně jako jeho předkové byl členem ženevské městské rady a věnoval se aktivně veřejným záležitostem. Ke konci života se stal samotářem. Zemřel ve svém rodném městě.
V mládí doprovázel svého otce na cestách do Alp a pomáhal mu při přesném stanovování fyzikálních konstant. Byl velmi ovlivněn Lavoisierovými objevy. Podílel se na zdokonalování procesů organické analýzy, stanovil složení ethanolu, etheru a některých jiných běžných sloučenin. Také studoval kvašení, přeměnu škrobů na cukry a mnoho dalších procesů. Jeho práce pojednávají převážně o chemii a fyziologii rostlin, o půdách a životních podmínkách rostlin.
Saussure dokázal, že přírůstek rostlinné hmoty nezávisí pouze na příjmu oxidu uhličitého, ale také na příjmu vody. Tak byla načrtnuta základní rovnice fotosyntézy.
Jeho sestra Albertine Necker de Saussure byla jednou z prvních autorek, které psaly o vzdělání žen.


Tovačov

Tovačov je město ležící v okrese Přerov. Má 2616 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 2278 ha.
Město Tovačov se stejnojmenným zámkem leží při středním toku řeky Moravy v nadmořské výšce 200 m, v samém srdci rovinaté úrodné Hané. Je středem pomyslného čtverce, jehož vrcholy tvoří na severu krajské město Olomouc, na východě město Přerov, na jihu město Kroměříž a na západě pak město Prostějov. Díky této své významné strategické poloze se již krátce po svém založení město stalo důležitou křižovatkou obchodních cest, vázaných na soutok řek Moravy a Bečvy.
Město samotné lze nejlépe charakterizovat jako nejstarší renesančně pojaté urbanistické založení v našich zemích. Náměstí bylo založeno v roce 1475 a patří k nejstarším v českých zemích. Radnice s renesančním portálem v průjezdu patří k nejcennějším historickým památkám spolu s kašnou z roku 1694 a sochou sv. Václava z roku 1872.
Když se blížíme k Tovačovu, již z daleka nás vítá 96 m vysoká věž zdejšího zámku, který je hlavní dominantou města. Byla dokončena v roce 1492 a pro svoji výšku a štíhlý tvar je nazývána "Spanilá". Vstupní portál věže byl dokončen ve stejném roce a je nejstarší renesanční památkou na sever od Alp. Samotný Zámek Tovačov byl založen ve druhé polovině 11. století jako útočiště lovců, později se měnil na chráněnou vodní tvrz. Největšího rozkvětu dosáhl zámek v průběhu 15. století, kdy měl celé panství v držení pan Ctibor Tovačovský z Cimburka.


Chöch chot

Chöch chot, neboli „Modré město“, je hlavním městem Vnitřního Mongolska, autonomní oblasti Čínské lidové republiky. V roce 2004 mělo Chöch chot přibližně 1 520 000 obyvatel.
Chöch chot leží ve středu jižní části Vnitřního Mongolska. Obklopují jej „Velké zelené hory“. Město leží na železnici vedoucí z Pekingu do Pao-tchou. Železnice spojuje Chöch chot i s Ulán chotem, Šilin chotem a Chajlarem. U města leží mezinárodní letiště, s pravidelnými lety do Ulánbátaru ve Státě Mongolsko. V Chöch chotu je několik univerzit a museum Vnitřního Mongolska. Většina obyvatel jsou Číňané. Mongolové tvoří jen okolo 10% populace. Žijí zde i Chuejové, Mandžuové a Korejci.
Chöch chot bylo založeno okolo roku 1580 Altan chánem. Původní čínský název byl. Chöch chot bylo hlavním městem provincie Sui-jüan. V roce 1947 se stalo hlavním městem autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko.


Jagello 2000

Jagello 2000 je občanské sdružení, které se angažuje na poli bezpečnostní problematiky. Sdružení se zasadilo o vznik Euroatlantického integračního centra na Ukrajině a organizuje soutěž Aliante.


Déšť

Déšť je hydrometeor, který řadíme mezi kapalné vertikální srážky, tedy srážky vypadávající z oblaků. Déšť je tvořen kapkami vody o průměru větším než 0,5 mm, popřípadě i menšími. Pokud jsou vypadávající srážky menší než 0,5 mm, mluvíme o mrholení. Ojedinělé vypadávání dešťových kapek se lidově označuje jako krápání.
Vodní kapky mají kulovitý tvar, který je proudícím vzduchem jen nepatrně deformován. V animovaných filmech a na dětských kresbách jsou kapky kresleny s ostrou špičkou, což je tvar odkapávající kapky. V takovémto tvaru kapka ovšem zůstane jen zlomek sekundy. Velké kapky jsou odspodu ploché nebo dokonce lehce duté.
Vodní kapky mají průměr mezi 0,5 a 7 mm. Nejčastěji ale z oblaků vypadávají kapky o velikosti 1 až 2 mm. Největší dešťové kapky na Zemi byly zaznamenány nad Brazílií a Marshallovými ostrovy v roce 2004, některé z nich dosahovaly až 10 milimetrů.
Množství dešťových srážek se měří srážkoměry a ombrografy. Získané množství vody se vyjadřuje v milimetrech, přičemž 1 milimetr značí vrstvičku vody o tloušťce 1 milimetr. Vrstvička vody o tloušťce 1 mm na 1 m2 odpovídá 1 litru vody.
Déšť hraje hlavní roli v hydrologickém cyklu, ve kterém je vypařená vlhkost oceánů přenášena nad jeho jiné části a nad pevninu, kde kondenzuje a kde vznikají oblaky, z nichž vypadávají srážky v podobě deště. Tento cyklus uzavírají řeky které odvádějí dešťovou vodu zpět do moří a oceánů. Také existuje menší množství vody, které se vypařuje z pevniny a které vypadává opět nad ní nebo nad oceány.
Kulturní postoj k dešti se v různých zemích liší. Převážně v mírných oblastech západního světa je déšť tradičně spojován se smutnými, splínovými a negativně laděnými významy a náladami.
V suchých oblastech světa, jako jsou například některá místa Indie, je déšť vítán s radostí.
Některé kultury si vytvořily různé ochranné pomůcky: deštníky, pláštěnky, pršipláště. Ve stavitelství se vytvořily speciální okapové systémy, které odvádějí vodu ze střech. V některých oblastech jsou naopak střechy ploché, aby na nich déšť zůstával. Vodu pak obyvatelé domu pomocí válců jímají do nádob. V některých oblastech lidé během deště zůstávají skryti, je to především kvůli tomu, že je déšť doprovázen bouřkami anebo se jedná o extrémní množství srážek.
Na vozidlech a jiných dopravních prostředcích výhled skrz sklo karoserie nebo řídicí kabiny udržují stěrače. Na veřejných prostranstvích lze k ochraně využít různé přístřešky, altány, podloubí, podchody, zastřešené prostory u vchodů budov atd.
Mnoho lidí cítí během deště a bezprostředně po něm charakteristickou příjemnou vůni. Zdrojem této vůně jsou oleje produkované rostlinami během období sucha, ty jsou absorbovány horninami a půdou. Za deště je pak půda uvolňuje do ovzduší.


Rujána

Rujána je největší ostrov v Německu. Leží na severovýchodním okraji spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko v Baltském moři. Východní pobřeží ostrova tvoří západní hranici Pomořanského zálivu.
Dříve byl ostrov obýván Slovanským kmenem Rujánů, náboženské pohanské centrum se nacházelo v Arkoně, která byla zasvěcena bohu Svantovítovi. Je to poslední "bašta" slovanského náboženství.
Má rozlohu 935 km2 a dosahuje maximální nadmořské výšky 161 m. Žije na něm 73 000 obyvatel.
Břehy jsou nízké, velmi členité. Vyskytuje se na nich mnoho kos, přesypů a dun. Reliéf je tvořen kopcovitou rovinou s valy koncových morén, které překrývají vápence. Na severu, nedaleko města Sassnitz je Národní park Jasmund. Ten je známý příkrými křídovými skalami, místy vysokými i přes 30 m.


USS George H. W. Bush

USS George H. W. Bush je letadlová loď Námořnictva Spojených států třídy Nimitz. Je desátou a poslední postavenou jednotkou této třídy, po níž již bude následovat plavidlo nové třídy Gerald R. Ford.
Loď je pojmenována podle 41. prezidenta USA George H. W. Bushe, který byl námořním pilotem v 2. světové válce. Konstrukce lodi začala v roce 2003 v loděnici Northrop Grumman Newport News. Loď byla pokřtěna 7. října 2006 a do aktivní služby byla přijata 10. ledna 2009.


Gerontofilie

Zpravidla se projevuje citovou náklonností, intenzívnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k nim, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou, touhou po fyzické přítomnosti nebo orgasmických aktivit k těmto osobám. Jednou z variant gerontofilie je graeofilie.


Karel Raška

Profesor MUDr. Karel Raška, DrSc. byl český voják, lékař a epidemiolog, jeden z nejvýznamnějších epidemiologů 20. století a zakladatel moderní české epidemiologie.
Byl profesorem Karlovy univerzity, řiditelem pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie a vedoucím Divize sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace. Byl autorem konceptu epidemiologické bdělosti, kterou Světová zdravotnická organizace přijala v roce 1968 mezi základní epidemiologické metody svého celosvětového působení.
Prosadil v Československu diagnostiku Rh faktoru a léčbu fetální erytroblastózy pomoci krevních transfúzí. V roce 1945 spolu s F. Patočkou řídil opatření proti zamezení dalšího šíření epidemie skvrnitého tyfu, která vypukla v KT Terezíně. Zde také společně sepsali zprávu o poměrech v Malé pevnosti a mimořádně brutálním zacházení se zde vězněnými Němci a svými protesty přiměli vládu k výměně vedení tábora.
Byl jednou z klíčových osobností úspěšného celosvětového eradikačního programu zaměřeného proti pravým neštovicím v rámci Světové zdravotnické organizace WHO, jejíž byl zaměstnancem, jakož i řady dalších lokálních eradikačních programů v Československu, zejména pokud šlo o potlačení dětských nemocí. V roce 1972 jej komunistický režim přinutil odejít do penze. Hlavní důvodem byla nevraživost tehdejšího ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce, způsobená předchozím Raškovým odhalením Prokopcova plagiátu při kandidátské práci.
V roce 1984 mu Anglická královská lékařská společnost udělila Jennerovu medaili, která je v oblasti boje proti infekčním chorobám považována za nejprestižnější ocenění na světě.
Jeho syn, Karel Raška mladší, který za komunistického režimu emigroval na Západ, je též světově uznávaný epidemiolog.


Romy Schneider

Romy Schneider, rozená Rosemarie Magdalena Albach-Retty, byla německo-rakouská herečka, která se proslavila především rolí ve filmové trilogii o rakouské císařovně a uherské královně Sisi respektive o vévodkyni Alžbětě Bavorské.
Pocházela z herecké rodiny, její matka Magda Schneiderová i otec Wolf Albach-Retty byli herci. Na svět přišla ve Vídni. Protože tehdy bylo Rakousko po anšlusu součástí nacistické Velkoněmecké říše, získala automaticky i německé státní občanství. Již o tři týdny později, v říjnu 1938, se však rodina jeí přestěhovala z Vídně do Schönau am Königssee, kde Romy vyrůstala u svých prarodičů Marie a Franze Xaviera Schneiderových ve venkovské vile „Mariengrund“. V září roku 1949 se její rodiče rozvedli. V sedmi letech odešla Romy Schneider do internátu v Goldensteinu poblíž Salzburgu, odkud odešla v roce 1953.
Romy Schneider měla bratra, který se jmenoval Wolf Dieter. Druhý muž její matky přišel do manželství s třemi dalšími dětmi. V Romyiných 15 letech se její matka Magda znovu vdala za Hanse Herberta Blatzheima, který se snažil Romy otce nahradit, ale později byly jejich vztahy spíše nepřátelské. Její dcera jej nejdříve označovala jako „Daddy“, později jako „druhého muže mojí matky“.
Po rozchodu s Alainem Delonem, který ji opustil, se pokusila o sebevraždu.
V létě roku 1966 se Romy poprvé vdala za německého herce a režiséra Harryho Meyena, v prosinci se jim narodil syn David. Koncem roku 1972 se toto manželství ocitlo v troskách, jejich rozvodové řízení bylo ale ukončeno až v roce 1975. Ale v prosinci stejného roku uzavřela nový sňatek se svým důvěrníkem, tajemníkem a řidičem Danielem Biasinim, který byl o devět let mladší. V létě roku 1977 se jim narodila dcera Sarah Magdalena, která je velmi podobná své matce i v současné době. Ale i toto manželství vydrželo pouze do roku 1981, v době své smrti Romy žila s lékařem Laurentem Pétinem.
Jako rány osudu, které již tato krásná herečka nebyla schopná přestát, zapůsobila smrt jejích blízkých, nejprve otce a babičky Rose, bývalého manžele Harryho a především smrtelný úraz jediného syna, čtrnáctiletého Davida, který se přihodil v létě roku 1981. David zemřel, když se při přelézání plotu nabodl na ocelový hrot. Jeho smrt jí hodně ranila.
Byla velmi silná kuřačka, zemřela předčasně 29. května 1982 na infarkt.
Po maturitě již v roce 1953 se poprvé objevila ve filmu Šeříky až bílé začnou kvést, následoval film Ohňostroj a film Mládí královny Viktorie a snímek Hudba pro císaře. Následovala trojice nejznámějších a neslavnějších filmů - letech 1956 a 1957 se objevila, mimo jiné, ve třech filmech o rakouské císařovně a uherské královně po boku Karlaheinze Böhma. Při natáčení filmu Robinson nemá zemřít se zamilovala do Horsta Buchholze. Za svůj život se vypravila dvakrát do Hollywoodu, aby tzv. dobyla Ameriku, ale ani jednou se jí to nepodařilo, protože hrála v několika nepovedených komediích. V roce 1957 se tak stalo na pozvání studia Walta Disneye.
Šest let žila s hercem Alainem Delonem, se kterým se setkala mnohokrát i před filmovou kamerou. Za svého velkého přítele a učitele označovala režiséra Luchina Viscontiho, se kterým natočila filmy Boccaccio 70, Ludvík II. a který v Paříži režíroval divadelní kus Škoda, že je děvka. Kromě tohoto představení hrála v Rackovi, se kterým procestovala sedm zemí. Ve filmech Stará puška v roce 1975 a Žena u okna z roku 1976 se setkala s Philippem Noiretem, ve filmu Anděl na zemi s Jeanem-Paulem Belmondem a Michele Mercierovou, v několika filmech s Yvesem Montandem. S režisérem Orsonem Wellesem spolupracovala na filmu Proces s Anthonym Perkinsem a Jeanne Moreauovou v roce 1962. V roce 1964 se při natáčení filmu Co je nového, kotě? setkala s Peterem Sellersem, Peterem O´Toolem, Woody Allenem a Ursulou Andressovou. Ve filmu Pokrevní příbuzní z roku 1979 se setkala také s Audrey Hepburnovou a Omarem Sharifem, ve filmu Přízrak lásky z roku 1980 s Marcellem Mastroiannim. Za roli ve filmu Důležité je milovat obdržela v roce 1974 cenu César, za roli ve snímku Docela obyčejný příběh obdžela v roce 1979 cenu Davida di Donatella i Césara. Posledním jejím filmem byl snímek Poutnice ze Sans-Sousi natočený v říjnu 1981.


Languedoc-Roussillon

Languedoc-Roussillon je jeden z 26 regionů Francie.Nachází se na jihu Francie, při hranici se Španělskem. Skládá se z pěti departmentů a jeho hlavní město je Montpellier.


Guadalajara

Guadalajara je město ve Španělsku, hlavní město stejnojmenné provincie v autonomním společenství Kastilie-La Mancha. Město se nachází zhruba 60 km severovýchodně od Madridu na řece Henares a v současnosti zde žije 77 925 obyvatel. Počet obyvatel od druhé poloviny 20. století vytrvale stoupá.
Město je spojeno s Madridem příměstskými vlaky cercanías. Za městem leží nádraží Guadalajara-Yebes, kde zastavují rychlovlaky AVE.


Tol Eressëa

Tol Eressëa, někdy označovaná pouze jako Eressëa, je ostrov v Tolkienově fiktivním světě. Nachází se nedaleko východních břehů Amanu. Při Velké cestě do Valinoru posloužil ostrov Eldar jako loď. Později Eressëu obývali Teleri a po pádu Morgotha také mnoho uprchlíků z Beleriandu, kteří na ostrově založili město Avallónë. Po pádu Númenoru byla Eressëa spolu s Amanem vyňata z okruhu světa, takže ji přímou cestou mohli dosáhnout již pouze Prvorození.
Když zástupy Eldar vedené Oromëm dorazili na své cestě k západnímu moři, pohlédli v údivu na temný oceán nedaleko ústí řeky Sirion. Oromë si byl vědom, že cestou přes severní pustinu Helcaraxë bezpečně neprojdou a proto se Valar rozhodli dostat elfy do Amanu jiným způsobem. Pán vod Ulmo spolu se svými služebníky vytrhnul z mořského dna velký ostrov, který dotlačil k břehům Středozemě do Balarské zátoky. Vanyar a Noldor na ostrov nastoupili a Ulmo jej odtáhnul přes moře k břehům Blažené říše, kde elfové vystoupili na břeh a byli vřele přivítáni. Východní růžek ostrova uvíznul v mělčině zátoky a při vyplutí se utrhnul. Byl nazván ostrov Balar. Teleri na odplouvající ostrov nestihli nastoupit, někteří navíc stále hledali svého krále Elwëho a Ulmovo volání neslyšeli. Když se dozvěděli o odchodu Vanyar a Noldor spěchali mnozí Teleri vedení Elwëho bratrem Olwëm k pobřeží, kde tesknili po příbuzných. Utěšovali je Ossë a Uinen, od kterých získali mnoho znalostí.
Po uplynutí mnoha let vyslyšel Ulmo prosby krále Noldor Finwëho, který těžce nesl odloučení od Teleri. Ulmo znovu dopravil ostrov do Balarské zátoky. Většina Teleri vedených Olwëm na ostrov nastoupila a odplula na západ. V Beleriandu zůstali ti, kteří si zamilovali zvuk moře a nechali se přesvědčit Ossëm, jenž si je velice oblíbil. Byli nazýváni Falathrim a jejich pánem byl Círdan. V lesích Beleriandu navíc nadále značná část Teleri hledala Elwëho. Ulmo nepřitlačil ostrov až k Amanským břehům, ale proti přání většiny Valar jej ukotvil v zátoce Eldamaru na dohled pobřeží. Nejvíce rozuměl lásce Teleri k moři a nepřál si, aby Quendi odcházeli do Amanu. Ostrov byl nazván Tol Eressëa. Díky blaženému světlu, které z Valinoru prosvítalo Calaciryí, vyrostli na západním břehu Osamělého ostrova první květiny na východ od Amanu. Srdce Teleri na ostrově se postupně měnila a touha opět spatřit příbuzné a pohlédnout zblízka na světlo stromů byla nakonec silnější než láska k moři. Tehdy se Ulmo podřídil přání Valar a přikázal nešťastnému Ossëmu, aby Teleri naučil stavět lodě. Poté, co byly postaveny daroval Ossë elfům mnoho labutí, které přes klidné moře přetáhly bílé lodě vezoucí většinu Teleri.
Po Válce hněvu na konci Prvního věku na Tol Eressëu připlouvali mnozí beleriandští elfové, kteří na ostrově založili město Avallónë. Vysoká městská věž je to první, co ze zemí neumírajících uvidí připlouvající lodě. Lid z Tol Eressëji udržoval přátelství a styky s lidmy z Númenoru. Elfové na Númenor přivezli mnohé poklady a léčivé byliny, mimojiné také sedm Vidoucích kamenů a semenáček Celebornu, Stříbrného stromu. Po zasazení dostal strom název Nimloth. Po zkáze Númenoru byl Osamělý ostrov spolu s Amanem vyňat Ilúvatarem z Ardy. Pouze Quendi se na něj nadále mohou dostat přímou cestou.


Glykogenolýza

Glykogenolýza je štěpení polysacharidu glykogenu ve svalech a játrech na glukózu. Glukóza-1-fosfát je pak účinkem enzymu fosfoglukomutázy přeměněna na glukózu-6-fosfát, která je součástí glykolytické dráhy i pentózafosfátového cyklu. Při nízké koncentraci glukózy v krvi se v játrech může glukóza-6-fosfát defosforylovat enzymem glukóza-6-fosfatáza na glukózu, která je uvolněna do krve. Glykogenolýza probíhá v cytoplazmě.
Enzymem štěpící glykogen se nazývá glykogenfosforyláza, která katalyzuje tzv. fosforolýzu:n ›n-1+ Glc-1-P
Ke štěpení dochází postupně od neredukujících konců. Vysoký stupeň větvení glykogenu přispívá k rychlé mobilizaci zásob glukózy.
Glykogenolýza je regulována převážně koncentrací glukózy v krvi a energetickými potřebami organismu. Metabolismus glykogenu je řízen jednak metabolicky a jednak hormonálně.


Scotland Yard

New Scotland Yard je jméno velitelství Metropolitní policie, která působí na území Velkého Londýna. Nachází se ve 20poschoďovém úřednickém bloku podél Brodwaye a Victoria Street ve Westminsteru, asi 450 metrů od Westminsterského paláce. Scotland Yard byl založen 29. září 1829 na ulici Whitehall, v roce 1890 byl přesunut na Victoria Embankment a začal se nazývat Nový. Třetí a zatím poslední stěhování přišlo v roce 1967.


Ífitos

Ífitos - byl v řecké mytologii synem oichalského krále Euryta.
Byl přítelem Héraklovým, když velký hrdina přišel na námluvy za jeho sestrou Iolou, která byla svou krásou a zejména krásnými rusými vlasy proslulá široko daleko. Nápadník ale musel splnit těžkou podmínku: vyhrát v lukostřelbě s Ioliným otcem, nejlepším řeckým lukostřelcem. Héraklés krále porazil, ale ten odmítl slib splnit a navíc Hérakla potupně s urážkami ze země vyhnal.
Právě v tu dobu byla ukradena královská stáda a král poslal Ífita za Héraklem, kterého nařkl z krádeže. Ífitos podezření nevěřil, chtěl dokázat Héraklovu nevinu a vypravil se za ním. Dostal se na jeho hrad Tíryns, byl přátelsky přijat, ale když se Héraklés dozvěděl o podezření, popadl ho šílený vztek a nevinného Ífita, který chtěl očistit jeho jméno, shodil z hradní věže a zabil ho. Za tuto vraždu musel Héraklés do otroctví ke královně Omfalé, kde pobyl jeden nebo tři roky.
Posléze se zjistilo, že zlodějem stáda byl Autolykos, lstivý syn boha Herma. Tak sám zloděj, svalil vinu na nevinného.
Héraklés se později vrátil do Oichalie, srovnal ji se zemí, Euryta zabil a Iolu si odvedl a provdal ji za svého syna Hylla.


Brzina

Brzina je říčka tekoucí převážně ve Středočeském kraji. Délka toku je 27,3 km. Plocha povodí měří 141,0 km2.
Pramení jižně od Petrovic na svazích západních výběžků Čertovy hrbatiny. Její tok se vine severozápadním směrem oblastí Petrovicka, Krásnohorska a nedaleko Zrůbku ústí jako pravostranný přítok do řeky Vltavy. Střední a dolní část řeky je vyhlášena jako pstruhový revír.


Ostřice štíhlá

Ostřice štíhlá je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité. Někdy je udávána pod jménem ostřice řízná.
Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 60-140 cm, vzácněji jen 30 cm. Je vytrvalá a netrsnatá nebo nevýrazně trsnatá. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je ostře trojhranná, stejně dlouhá nebo kratší než listy. Čepele jsou asi 3-9 mm široké, žlábkovité a zvláště za sucha podvinuté. Bazální pochvy jsou nejčastěji hnědé, nerozpadavé. Ostřice štíhlá patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčích klásků bývá nejčastěji 2-4, vzácně 1, samičích 2-5. Dolní listen je většinou delší než květenství. Podobná ostřice vyvýšená má dolní listen vždy kratší než květenství, ostřice Buekova kratší až stejně dlouhý jak květenství. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Podobná ostřice ostrá má čnělky většinou 3. Plodem je mošnička, která je 3,5-5 mm dlouhá, elipsoidní, žilnatá, žlutě až šedě zelená, na vrcholu zúžená do velmi krátkého nerozeklaného zobánku. Každá mošnička je podepřená plevou, která je za zralosti černohnědá se zeleným kýlem. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu. Počet chromozómů: 2n=72-85.
Ostřice štíhlá roste v Evropě a v západní Asii, dále na východ v Asii roste blízce příbuzný druh Carex appendiculata. Mapka rozšíření viz zde: .
V ČR roste celkem hojně od nížin do podhůří. Nejčastěji ji najdeme na vlhkých loukách, v mokřadech a na březích vod, často vytváří monodominantní porosty. Jedná se o variabilní druh. Kromě nominátní subspecie je z ČR známa ještě Carex acuta subsp. intermedia Čelak., která je celkově drobnější a je to takový přechodný typ k příbuznému druhu ostřice obecná.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Seznam pražských náměstí

Tato stránka obsahuje seznam pražských náměstí. Náměstí jsou řazena abecedně. Podle pravidel českého pravopisu slovo náměstí není součástí názvu a píše se malým písmenem; na Wikipedii však z technických důvodů název hesla vždy začíná velkým písmenem.


Ankaios

Ankaios byl v řecké mytologii silák a proslulý lovec z Arkádie.
Ankaios je jeden z řeckých hrdinů, který se připojil k účasti na slavné velké výpravě Argonautů, kterou pořádal Iásón k získání zlatého rouna z daleké Kolchidy. Má také svou význačnou úlohu v mýtu o Meleagrovi, synovi kalydónského krále Oinea a jeho manželky Althaie.
Na lodi Argó na výpravě do Kolchidy vystupuje Ankaios jako známý silák, ale také jako rozvážný muž, který dokáže uklidnit i povzbudit své přátele a bojovníky. Jako její účastník je citován jako „největší siláci Héraklés a Ankaios“, ti, kteří „dostali bez losování prostřední lavičky, bez povinnosti veslovat“. Ankaios je vylíčen jako rozvážný vůdce v situaci, kdy zemřeli dva členové posádky a ostatní drželi smutek a propadali žalu a bezradnosti, Ankaios dodával odvahy ostatním mužům, aby se už chopili vesel a sám nastoupil na uprázdněné místo kormidelníka. Když loď nakonec dorazila ke břehům Kolchidy, byl to Ankaios, kdo navrhoval další postup vůči králi Aiétovi.
V Aitólii ve středním Řecku vládl král Oinea, v hlavním městě Kalydón. Jednoho roku sklidili bohatou úrodu a král obětoval všem bohům, jenom na Artemis, bohyni lovu, zapomněl. Uražená bohyně za trest poslala na Kalydón strašného kance, který plenil kraj a byl nebezpečný lidem.
Králův syn Meleagros se rozhodl zbavit kraj strachu a kance zabít. Svolal nejstatečnější muže, mezi nimi i své bývalé druhy z lodi Argó, pozvání přijala i zkušená lovkyně Atalanta, do které se Meleagros zakoukal.
Král uspořádal veliký hon, v hlubokém lesním úvalu vyplašili hrozného kance a zaútočili na něj oštěpy, ale jenom ho rozdráždili. Kanec jednomu lovci rozdrásal nohu a zmizel v křoví, kde ho dostihl šíp Atalanty a zabodl se mu za ucho. Muži se nechtěli nechat zahanbit ženou, prudce útočili a Ankaios se kanci postavil ostrou sekyrou. Kanec však zaútočil první a vrazil mu tesáky do břicha a Ankaios ve chvíli zemřel. Ostatní lovci na kance neúspěšně útočili, až Meleagros kance zabil.


Tsing Ma

Most Tsing Ma v Hongkongu patří mezi nejdelší visuté mosty. Doprava je vedena ve dvou úrovních. Horní mostovka nese šestiproudou dálnici, na spodní je dvoukolejná trať a dvoupruhová servisní komunikace.
Rozpětí hlavního pole je 1377 m, celková délka mostu 2,2 km, šířka mostu 41 m a výška pylonů 206 m.
Most se stavěl od května 1992 do května 1997. Stal se důležitou součástí spojení ostrova Hongkong s ostrovem Lantau.


Alon Abutbul

Alon Abutbul je izraelský herec. Mezi jeho nejznámější filmy patří Labyrint lží z roku 2008, kde hrál po boku Leonarda DiCapria. Byl celkem třikrát nominován na Cenu izraelské filmové akademie a v roce 2003 vyhrál v kategorii nejlepší vedlejší role za film Ha-Asonot Šel Nina. Na Jeruzalémském filmovém festivalu v roce 2008 získal Wolginovu cenu v kategorii nejlepší mužská role ve filmu Ecba Elohim.


Zhejiangopterus

Zhejiangopterus byl rod azdarchidního pterodaktyloidního ptakoještěra, který žil v období svrchní křídy na území dnešní Číny.
Zhejiangopterus byl veliký pterosaurus s délkou těla asi 1,1 metru a rozpětím křídel přesahujícím 5 metrů. Lebka tohoto druhu byla dlouhá, nízká a přesně klenutá. Postrádala jakýkoliv hřeben, typický například u rodu Pteranodon. Na lebce splynuly otvory v jediné velké "okno". Zobák byl bezzubý, dlouhý a úzký, vybíhal v ostrou špici.


Kadmium červené tmavé

Kadmium červené tmavé je název umělecké barvy typu oleje, či tempery. Je to „červená“ barva s číselným kódem 1028. Chemicky se jedná o sulfoselenid kadmia.


Bamako

Bamako je hlavní a s 1,69 milionu obyvatel i největším městem západoafrického státu Mali. Nachází se na řece Niger a je také významným říčním přístavem. Bamako je i finančním a průmyslovým centrem země.
Oblast dnešního města byla již souvisle osídlena v dobách paleolitu, avšak současné město bylo založeno až v 17. století. Tehdy to bylo významné centrum obchodu a islámské vzdělanosti. Jeho význam však v století devatenáctém poklesl. V roce 1883 jej obsadili Francouzi a vybudovali tu pevnost. Od roku 1908 pak město ustanovili jako centrum Francouzského Súdánu. Růst obyvatelstva začal až v druhé polovině 20. století, ještě roku 1960 tu žilo pouze 160 000 lidí.
V Bamaku se nachází velká část průmyslu i obchodu země; z průmyslových závodů převažují textilní, zpracování masa a kovů.


Oslnovice

Obec Oslnovice se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 101 obyvatel.


Nepodmíněná bezpečnost

Nepodmíněná bezpečnost je nejvyšší míra bezpečnosti kryptografického systému. Není podmíněna žádnými předpoklady na schopnosti a technické možnosti útočníka. Jestliže útočník nemá k dispozici informace o heslech či klíčích, nemá šanci dostat se k tajným informacím, což zaručují zákony matematiky, případně fyziky.
Běžné kryptografické systémy stojí na určitých předpokladech o útočníkovi. Dříve se spoléhalo na to, že útočník nezná postup, jakým byla data zašifrována, takže nenajde ani postup, jak je dešifrovat. To se ukázalo jako ne příliš bezpečné, protože důvtipní kryptologové často dešifrovací postupy odhalili. V moderních systémech jsou šifrovací i dešifrovací postupy veřejně známé a bezpečnost spočívá v utajení kryptografického klíče. Přesto jsou na útočníka kladeny určité další předpoklady, do různé míry oprávněné. Například většina systémů spoléhá na to, že útočník nemá k dispozici výpočetní techniku o mnoho řádů výkonnější, než jaká je běžně k dispozici, takže je-li dostatečně mnoho možných klíčů, nemůže je systematicky všechny vyzkoušet. V principu to ale není vyloučeno. Navíc kvantové počítače umožňují provádět takové operace masivně paralelně a jsou pro ně známy rychlé algoritmy na řešení některých problémů, na nichž stojí šifrovací systémy.
Nepodmíněná bezpečnost existuje, poskytuje ji Vernamova šifra. Její absolutní bezpečnost byla matematicky dokázána. Její použití však naráží na praktické potíže, jako je distribuce klíče. Tento problém je možné vyřešit s využitím přírodních zákonů prostředky kvantové kryptografie. Takové systémy jsou dnes již k dispozici i na čistě komerční bázi a poskytují absolutně bezpečnou tajnou komunikaci. Jsou ale velmi drahé a stále trpí určitými omezeními v použití. Zejména jde o omezení vzdálenosti komunikujících stran, nutnost přímého spojení souvislým kabelem a relativně nízkou přenosovou rychlost.


Saesee Tiin

Saesee Tiin je mistr řádu Jedi, pocházející z planety Iktotchu, měsíce Iktotchonu. Žil v době zániku staré Republiky a byl zavražděn při zatýkání nejvyššího kancléře Republiky, Palpatina, nebo-li sithského lorda Darth Sidiouse. Byl považován za jednoho z nejlepších pilotů řádu Jedi. Létal v stíhačce Sharp Spiral, přestavěné SoroSuub Cutlass-9, kterou mu věnoval vděčný coruscantský diplomat. Působil také jako oficiální prostředník mezi řádem Jedi a Syny svobody, organizací, která nepatřila k řádu Jedi, ale pomáhala mu v plnění speciálních misí. V animované sérii Clone Wars se tento Jedi účastní až heroického kousku, skoku z jedné, už tak poničené lodi do druhé, během velké bitvy o planetu Coruscant, kterou začíná film Star Wars:Epizoda 3 Pomsta sithů.
Jeho osobní stíhačkou je již zmíněná Sharp Spiral, ale jako u většiny Jediů ne jediná. Do jeho arzenálu připadají tímto Jediem neoblíbená Delta 7 Aethersprite a Eta 2 Actiss.


Michal Bukovič

Michal Bukovič byl český textař, jehož písně zpíval především Karel Zich, ale také Karel Gott nebo Rangers - Plavci. Věnoval se také překladům písňových textů z češtiny do angličtiny.


Jakovlev Jak-1

Jakovlev Jak-1 byl výsledkem soutěže o nový sovětský stíhací letoun, která byla vypsána v roce 1938. Vyvinul ho konstruktérský kolektiv A. S. Jakovleva. Prototyp pod označením I-26 vzlétl 1. ledna 1940. V roce 1940 se rozběhla výroba. Jak-1 byl neustále vylepšován, čímž bylo dosahováno stále lepších výkonů. Celkem bylo vyrobeno 8721 ks tohoto stroje, byla jím vyzbrojena převážná část jednotek sovětského stíhacího letectva.


Taboo

Taboo, pravým jménem Jaime Luis Gómez je americký rapper, známý svým účinkováním v kapele Black Eyed Peas.
V 18 letech se mu narodil syn Joshua Parish Gomez. Byl rozvedený, 12. července 2008 si vzal svou dlouholetou přítelkyni Jaymie Dizon, která nyní čeká dítě. Taboova matka se jmenuje Aurora, Taboo má nevlastního otce.
Taboo hrál i v několika filmech, např. v Street Fighter: The Legend of Chun-Li hraje Vegu.


Gaius Caecilius Statius

G. S. Caecilius byl jako dítě přiveden do Říma jako zajatec a stal se otrokem. Po propuštění na svobodu přijal jméno svého původního pána - Caecilius. Pod tímto jménem se věnoval literární činnosti.
Z jeho díla se zachovalo velmi málo, známo je asi 40 názvů jeho děl.


Němčí

Němčí je ves v okrese Ústí nad Orlicí, asi 5 km severovýchodně od středu Chocně. Od roku 1960 je součástí obce Podlesí. Obec Podlesí vznikla uměle, když se sloučilo Němčí s Turovem a osadou Olešná.
Ves Němčí, v minulosti se užíval také název Němč, je poprvé doložena v roce 1371. Z historických památek tu je také kříž ve středu obce z roku 1826.


BMW 132

BMW 132 byl devítiválcový hvězdicový motor vyráběný od roku 1933. Šlo o licenční verzi amerického motoru Pratt & Whitney Hornet. Motor se rozšířil hlavně na transportních letounech, poháněl stroje jako byl Junkers Ju 52, nebo některé verze letounu Junkers Ju 86.


Malá Lhota

Obec Malá Lhota se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 136 obyvatel.


Besseggen

Besseggen je horský hřeben v oblasti Vaga v norském kraji Oppland. Nachází se na východě Jotunheimenu, mezi jezery Gjende a Bessvatnet. Cesta po hřebeni Besseggen je jedním z nejoblíbenějších treků v Norsku. Každý rok tuto cestu absolvuje okolo 50 000 lidí. Cesta po Besseggenu začíná v Gjendesheimu, vede stezkou nahoru na nejvyšší bod, Veslfjellet, pokračuje klesáním, dále relativní rovinou Bandet, a končí v Memurubu, kde je jedna z variant cesty nastoupit na trajekt zpátky do Gjendesheimu. Cesta po hřebenu zabere 6 hodin bez přestávek.
Z Besseggenu je nádherný výhled na jezero Gjende a jezero Bessvatnet. Jedinečným aspektem tohoto výhledu je skutečnost, že jezero Gjende leží téměř 400 m níž, než jezero Bessvatnet, a zatímco jezero Bessvatnet má modrou barvu, typickou pro ostatní jezera, jezero Gjende má barvu zelenou. Zelená barva je způsobena hlínou, která je do jezera zanášena spolu s vodou tajícího ledovce. Při pohledu dolů směrem k Memurubu je možné spatřít řeku Muru, jak do jezera vnáší typickou barvu.
Vysoký počet turistů vede k časté erozi stezky vedoucí po Besseggenem z Gjendesheimu do Memurubu. V roce 2005 norská vláda vydala 1,2 milionu Norských korun na zrestaurování této cesty. Projekt zahrnoval umístění kamenných desek na stezku, aby se zabránílo dalšímu poškozování a prevenci další eroze. Kamenné desky byly dopraveny vrtulníkem z Vaga, protože těžba kamene je v Jotunheimenu zakázaná. Technika použitá k vydláždění stezek byla vyzkoušena v Národním parku Snowdonia ve Walesu.
V letech 1961, 1962 a 1963 byl v létě uspořádán závod s názvem Bessegglopet přes Besseggenský hřeben. Závod organizovala Norges Orienteringsforbund ve spolupráci s Den Norske Turistforening. Rekordní čas z roku 1963 zaběhl Reidar Andreassen, který byl v cíli o čtyři a půl minuty před dalším závodníkem. Rekordní čas 1 hodina 16 minut a 48 sekund drží dodnes. Ženský rekord z roku 1963 zaběhla Valborg Ostberg z Gjoviku s časem 1 hodina 39 minut a 47 sekund. 32-letá manželka a matka dvou dětí běžela závod jako zpravodajka deníku Dagbladet.


Manipulační řád

Manipulační řád, někdy též manipulační a provozní řád, je soubor pravidel pro manipulaci a nakládání s vodou na vodních dílech. Povinnost vlastníka vodního díla mít schválený manipulační řád, je dána zákonem č. 254/2001 Sb. o vodách.
Vyhláška Ministerstva zemědělství 195/2002 Sb. o náležitostech manipulačních řádů a provozních řádů vodních děl, definuje manipulační řád následovně: soubor zásad a pokynů pro manipulaci s vodou k jejímu účelnému a hospodárnému využití podle povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami a stavebního povolení k vodnímu dílu, ke snižování nepříznivých účinků povodní, sucha a ledových jevů, k ochraně a zlepšení jakosti vody, jakož i k zajištění bezpečnosti, stability a spolehlivosti vodního díla.


Grešle

Grešle byla původně drobná německá stříbrná mince ražená od roku 1559. U nás byla stříbrná grešle o průměru 16,4 mm a hmotnosti 0,73 g poprvé ražena roku 1624 císařem Ferdinandem II.. Na rubu mince bylo vyobrazeno říšské jablko s číslicí 3, protože hodnota mince se rovnala 3/4 krejcaru.
Marie Terezie zavedla měděnou grešli o průměru 17,5 mm a hmotnosti 1,67 g. Protože ražba této mince byla pro její malou velikost velice nepraktická, byla od roku 1760 ražena mince větší.
Naposledy byla měděná grešle ražena roku 1768 v pražské mincovně.
Její v podstatě mizivou hodnotu charakterizuje lidové rčení: nestojí ani za zlámanou grešli.


Medaile Emanuela Bořického

Medaili Prof. Dr. Emanuela Bořického, uděluje Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, domácím i zahraničním vědcům, kteří se mimořádně zasloužili o pokrok v petrologii, mineralogii nebo geochemii. Medaile je označena nápisem: "Medaile Emanuela Bořického" a příslušným rokem udělení. V mezinárodním kontextu nese označení: " Award of Emanuel Bořicky Medal".


Gallardosaurus

Gallardosaurus je vyhynulý rod svrchnojurského mořského plaza ze skupiny, žijícího na území dnešní západní Kuby. Patřil mezi krátkokrké pliosauridy a jeho nejbližším příbuzným byl zřejmě rod Peloneustes. Dravec žil nejspíše v mělkých mořích o hloubce 10-12 metrů a živil se zejména nektonickými rybami, které lovil při svých sezónních migracích.
Tento vodní plaz byl pojmenován podle kubánského farmáře Juana Gallarda, který tohoto pravěkého tvora objevil již v roce 1946 v tmavé břidlici na severozápadě ostrova. Jediným známým druhem je G. iturraldei, popsaný paleontoložkou Zulmou Gaspariniovou v roce 2009.


Guanako

Vyskytuje se v oblastech od severní části Peru přes pobřežní oblasti Chile do Ohňové země a do nejjižnějších oblastí Argentiny a Chile. Největší populace obývají pampy nebo chladné stepi. Velmi malé počty jsou v horách Peru a Bolívie.
Výška se pohybuje od 100 do 115 cm, hmotnost od 80 do 120 kg. Je tedy největší ze všech divokých lamoidů. Vyskytuje se pouze jeden barevný odstín srsti, a to světlehnědý na horní části těla a bělavý na břiše. Celé tělo je pokryto srstí dvojího typu. A to jemnou světlehnědou podsadou a delšími hrubými pesíky skořicově hnědé barvy. Hlava je porostlá krátkou šedou až černou srstí. Okolí pysků je bělavé, stejně jako uši, a vnitřní strana končetin. Uši jsou menší než u lamy. Nos je rovný s malými nozdrami. Mají malé úzké oči. Dospělá zvířata se loví pro maso a kůže, z nichž se vyrábějí pláště, boty, vaky a jiné kožené výrobky. V některých oblastech jsou a byly loveny mláďata pro cenné kožky. Jejich kožešina je více ceněna než alpaky.
Mají dobrý sluch a zrak, ale čich horší. Jsou březí 10a6 11 měsíců a rodí osrstěné mládě. Březost se pohybuje v rozmezí 342 - 368 dnů.
Tyto lamy migrují za potravou. Jsou také chovány v zajetí. Zajímavostí je, že pijí mořskou vodu.


Otevírání úst

Otevírání úst byl obřad ve starověkém Egyptě, jehož účelem bylo rituální magické probuzení životních funkcí. Byl prováděn na zobrazení bohů a na sochách zemřelých lidí. Vznikl někdy na počátku 3. tisíciletí př. n. l. a zdá se, že v sobě uchovává prvky velice archaických náboženských úkonů. Jeho nejmladší doklady pocházeji ze 2. století. Někteří badatelé se domnívájí, že existují souvislosti mezi tímto obřadem a zvyky vážícími se k narození dítěte.
Obsahem obřadu bylo „rozhýbat“ údy a „oživit“ smysly dokončené sochy umístěné v případě zemřelého např. v serdabu, v případě bohů v nau tak, aby jejím prostřednictvím mohl zobrazený přijímat přinášené obětiny. Prováděl se speciální sadou archaických nástrojů, z nichž některé byly modelem čepelí a teslic užívaných tesaři při výrobě soch; původ jiných je ovšem nejasný. Jako součást obětního a pohřebního rituálu je obřad doložen od Staré říše, po jejím konci se prováděl nejen na sochách, ale i na mumii zemřelého a na rakvi před uložením do hrobky. V pozdějších dobách se za účelem oživení prováděl také na dalších posvátných předmětech, nejpozději v ptolemaiovském období je doloženo rituální otevírání dokončeného chrám jako „duchem prostoupeném nositeli boží podstaty, který by měl být vždy znovu naplněn duchem“.
Účel obřadu nebyl v pojetí Egypťanů rozhodně pouze symbolický. Podle Stephana Quirkeho mohl díky provedení obřadu každý předmět skutečně „trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem.“
Nejpozději od 18. dynastie, kdy se objevuje i jako součást výzdoby hrobek, se obřad skládal z celkem 75 úkonů, k nimž patřilo např. nakuřování kadidlem, už zmíněné dotyky speciálními rituálními nástroji, pomázávání olejem a další. V některých případech bylo součástí rituálu i obětování býka reprezentujícího životní sílu, jehož pravá přední noha se zdá mít pro obřad obzvláštní význam.
V pohřebním kultu bylo otevírání úst prokazatelně spojováno s usirovským mytologickým okruhem a současně se slunečním kultem: podle textů se odehrává „před slunečním bohem na nádvoří hrobky“, na vyobrazeních jej na rakvi v podobě Usira může místo pozůstalých provádět bůh Hor a zemřelého v rakvi se před hrobkou ujímá Anup, bůh přechodné zóny mezi nadsvětím a podsvětím.
Provádění obřadu bylo úkolem nejstaršího syna, tj. udržovatele rodové linie, což v kontextu rozvinuté královské ideologie znamená nástupce. Nelze proto vyloučit, že v případě královských pohřbů mohlo být jeho provedení jednou z legitimací konkrétní osoby k převzetí moci po zemřelém panovníkovi – snad je tak možné interpretovat vyobrazení z Tutanchamonovy pohřební komory, na němž otevírání úst provádí Aj, zobrazený už se všemi atributy panovníka, přestože nebyl předpokládaným nástupcem).


Rukavicový fetišismus

Rukavicový fetišismus je druhem sexuálního fetišismu, kdy je osoba sexuálně přitahování rukavicemi na svých nebo cizích rukou. V některých případech je fetiš rozšířen o materiál rukavic. Často jsou činnosti prováděné rukama oblečenýma v rukavicích stejně vzrušující jako rukavice samotné, protože rukavice jsou vlastně druhou kůží, nebo jinak řečeno, fetišistická náhražka vlastní kůže toho, kdo má rukavice oblečeny. Jemné pohyby prstů v rukavicích nebo i celé ruky poskytuje příslušné osobě velký vizuální podnět a v důsledku toho i sexuální vzrušení. Akt natahování rukavic nebo jejich svlékání z rukou může být také zdrojem rukavicově fetišové fantazie.
Někteří rukavicoví fetišisté preferují určité délky rukavic, například "operové" nebo jen s manžetou. Někteří je mají také v oblibě jako součást celého oblečení, například zdravotní sestry, policistky nebo francouzské děvečky.
Kromě vzhledu rukavic, některé osoby je využívají jako formu sexuální stimulace. Nejčastěji se k tomuto účelu používají latexové rukavice, například lékařské vyšetřovací, někdo preferuje gumové rukavice pro domácnost. Přitažlivost rukavic pro domácnost může spočívat v jejich barevnosti, avšak mohou poskytnout i to, co latexové rukavice nemohou. Jsou tlustší, o něco více u nich záleží, k čemu jsou určeny.


Gustav Kraatz

Gustav Kraatz byl profesorem na dnešní Humboldtově univerzitě v Berlíně,. Zabýval se zejména zkoumáním řádu Coleoptera, k tomu měl k dispozici obrovskou sbírku exemplářů z celého světa uloženou v Humboldtově muzeu.
Jeho vlastní sbírka se nachází v Německém entomologickém institutu v Münchebergu, jehož vznik inicioval.


Devětsil bílý

Roste v téměř celé Evropě kromě jihozápadní části. V ČR se vyskytuje hojněji zejména ve vyšší polohách.
Roste v horských lesích, na březích lesních potoků, v luzích, příkopech a podél cest, na lesních prameništích a pasekách. Upřednostňuje stinná stanoviště.
 Image:Petasites albus0.jpg| Image:Petasites albus1.jpg| Image:Petasites albus overv.jpg| Image:Petasites albus leaf.jpg|


Varšavskaja

Varšavskaja je stanice moskevského metra, jedna ze tří stanic na nejkratší, Kachovské lince metra.
Stanice je konstruována jako pilířová, hloubená s ostrovním nástupištěm, mělce založená v hloubce 9 m pod povrchem. Vzhled nástupiště do velké míry určoval standardizovaný projekt; strop podpírají dvě řady 4 m od sebe vzdálených celkem čtyřiceti sloupů, obložených šedým až žlutým mramorem a s nápadně rozšířenými hlavicemi. Na obklad stěn za nástupištěm se použily modré plasticky tvarované kachlíky, v určitým rozestupech se pak nacházejí stylizované kovové obrazy s tématem Varšavy. Stanice své jméno nese podle ulice Varšavskoje šosse, pod níž se nachází.
Výstup ven vede jeden, vede po eskalátorech a pevném schodišti do povrchového vestibulu.
Stanice je v provozu již od 11. srpna 1969. Tehdy byla otevřena jako součást Zamoskvorecké linky mezi stanicemi Avtozavodskaja a Kachovskaja; svojí příslušnost k lince 11 získala až roku 1995 kdy se celá větev s třemi stanicemi stala linkou samostatnou.
Nedaleko za stanicí se západním směrem nacházejí dvě kolejové manipulační spojky do depa Varšavskoje. To slouží jak Kachovské lince, tak i té lehkého metra, Butovské.


Juventutem

Juventutem je mezinárodní sdružení katolických laiků, kteří cítí náklonnost k předkoncilní formě liturgie a snaží se z ní čerpat posvěcení s odkazem na motu proprio Ecclesia Dei adflicta Jana Pavla II. z roku 1988 a motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. z roku 2007. V současné době existují oficiální skupiny Juventutem v 15 zemích – Irsku, Francii, Maďarsku, Anglii, Skotsku, Nizozemí, Itálii, Chile, Austrálii, Brazílii, Litvě, Kolumbii, Keně, Hong Kongu a Argentině. Do sdružení jsou však zapojeni i další lidé z jiných zemí, kteří se akcí Juventutem taktéž účastní. Oficiální název nadnárodní sítě, která sdružuje jednotlivé národní pobočky je Foderatio Internationalis Juventutem.
Jméno „Juventutem“ pro sdružení se poprvé vyskytlo 24. května 2004 v korespondenci mezi zakládajícími členy sdružení. První společnou manifestací byla účast na Světových dnech mládeže 2005. Zde se zrodil požadavek, aby Juventutem dostalo stálý charakter. Oficiálně bylo založeno na svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů 24. května 2006 v Bernu ve Švýcarsku.
Primárně se členy mohou stát svobodní katolíci ve věku 16 až 36 let, kterým je blízká mimořádná forma římského ritu. Přijati však mohou být i lidé nesplňující tyto podmínky za předpokladu, že budou schopni vykonávat povinnosti, které jim členství ukládá. Zasvěcené osoby pak ke vstupu musí mít i svolení svého představeného. Počet zasvěcených osob však vždy musí zůstat v menšině.
Juventutem pořádá různé poutě, účastní se dalších setkání křesťanů, např. Světových dnů mládeže či Mezinárodních eucharistických kongresů, podporuje vysluhování mší v mimořádné formě římského ritu apod. Juventutem má své vlastní místní pobočky, v kterých se členové schází, a které jsou poté napojeny na ostatní.


Trolejbusová doprava v Čiatuře

V malém gruzínském městě Čiatura byla v provozu trolejbusová síť. Jednalo se o meziměstský provoz, protože jediná linka spojujovala Čiaturu s městem Sačchere.
Provoz trolejbusů v Čiatuře byl zahájen k 50. výročí VŘSR 7. listopadu 1967. Jednalo se ale pouze o městský úsek v Čiatuře, meziměstská trať do Sačchere byla zprovozněna o dva roky později. Maximálního rozsahu dosáhla trolejbusová síť v roce 1972, kdy byla v provozu jedna linka o celkové délce 29 km, na níž jezdilo 25 vozidel. V roce 2006 již jezdily trolejbusy na pouze po trati o délce 14 km. Roku 2007 byl trolejbusový provoz často zastavován kvůli přerušovaným dodávkám elektřiny, definitivní zánik přišel v roce 2008, trolejové vedení bylo částečně demontováno a z trolejbusů zbyly pouze zbytky ve vozovně.
Pro zahájení provozu byly dodány trolejbusy ruské výroby MTB 82. Během 70. a 80. let bylo zakoupeno celkem 25 vozů Škoda 9Tr. V roce 2006 byly v provozu pouze tři „devítky“ a jeden trolejbus Škoda 14Tr; žádné z těchto vozidel není ale původem čiaturské, vozy byly totiž převzaty z Tbilisi jako ojeté.


Jules Adeline

Jules Adeline byl francouzský výtvarník, rytec a historik, autor asi 9000 kreseb, grafik a akvarelů na téma starého Rouenu.
Své první lepty vytvořil roku 1872. V období 1873-1885 vystavoval svá díla na Salon des artistes français a vyhrál medaily na výstavě ve Filadelfii roku 1876. Roku 1880 se stal členem rouenské akademie, a jejím prezidentem byl zvolen roku 1890.


Marsonetto

Marsonetto je označení osobních automobilů vyráběných ve francouzském Lyonu v letech 1965 až 1972.
Výrobce karoserií Mario Marsonetto z Lyonu představil v roce 1965 kupé s označením Marsonetto. V pozdější sériové výrobě nesly vozy označení Mars 1.
Vozy byly postaveny na bázi Renaultu 16 TS, osazeny byly čtyřválcovým motorem a měly poháněnou přední nápravu. Karoserie byla z plastu a nabízela místo pro 2 + 2 osoby.
Jeden vůz je vystaven v Musée Henri Malartre v Rochetaillée-sur-Saône u Lyonu.


AT-5 Spandrel

AT-5 Spandrel je sovětská protitanková řízená střela druhé generace s přenosem řídících povelů prostřednictvím vodiče. Sovětský název kompletu je 9K113 Konkurs a střela má označení 9M113. Jedná se o protitankový raketový komplet středního dosahu s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení po záměrné cíle, který je doplněn možností ruční korekce v závěrečné fázi letu v případě rušení klamnými optickými signály.
Tento raketový komplet vyvíjela rovněž konstrukční kancelář KBP v Tule. Podnětem k jeho vzniku byla výzva Ministerstva obranného průmyslu SSSR k vývoji nového mobilního PTRK na bázi vozidla BRDM-2 z roku 1966. Požadavkem byla rovněž nadzvuková rychlost střely, která by ovšem neumožňovala přenos řídících povelů po vodiči. Při použití naváděcí soustavy s rádiovým přenosem řídících povelů by znemožnilo kompatibilitu s odpalovacím zařízením předešlého PTRK Fagot a rovněž vyloučilo vývoj přenosné verze PTRK. Nakonec bylo od požadavku nadzvukové rychlosti upuštěno a v roce 1970 zahájen plnohodnotný vývoj nového PTRK s původním označením Goboj, které bylo ještě téhož roku změněno na Konkurs. Do výzbroje byl tento PTRK přijat roku 1974.
Při vývoji PTRK Konkurs se vycházelo z předešlého typu Fagot. Oba komplety používají stejné odpalovací zařízení 9P135. Střela 9M113 používaná u PTRK Konkurs je však v porovnání se střelou 9M111 těžší, delší, má větší dosah a její kumulativní hlavice je účinnější.
V roce 1975 byla zavedena modernizovaná verze 9K113M Konkurs-M se střelou 9M113M, která je vybavena účinnější kumulativní hlavicí.
PTRK Konkurs je používán v přenosné i mobilní verzi. Mobilní verze 9P148 na bázi vozidla BRDM-2 má na střeše korby instalováno pět střel připravených k okamžitému použití a dalších 20 je uloženo uvnitř vozidla. Rovněž jím mohou být vyzbrojena bojová vozidla BMP-1P, BMP-2 a BMD-2.
Komplet Konkurs byl exportován do všech států Varšavské smlouvy, přičemž Bulharsko a Československo jej vyráběly v licenci. Další výroba probíhá nebo probíhala rovněž v Indii a Íránu.


Mozkomíšní mok

Mozkomíšní mok je čirá a bezbarvá tělní tekutina, která obklopuje, chrání proti infekci a vyživuje a zabezpečuje mozek a míchu. Je přibližně izotonický, obsahuje na rozdíl od krve jen málo proteinů a téměř žádné buňky. Lidské tělo obsahuje v průměru asi 150 ml mozkomíšního moku.
Mozkomíšní mok vytváří zvláštní výstelka mozkových komor. V těle se vytvoří přes půl litru tohoto moku denně, vstřebává se do krve. Tyto procesy musí být v rovnováze. Odběr mozkomíšního moku se nazývá lumbální punkce.
Asi z jedné poloviny se mok produkuje v plexus choroideus mozkových komor, z druhé poloviny v okolí mozkových kapilár a podél komorových stěn, zejména v postranních komorách. Z místa vzniku pak mok odtéká skrze intraventrikulární otvor do III. komory a pak dále Sylviovým kanálkem do IV. komory. Odtud se dostává přes apertura mediana a aperturae laterales do subarachnoidálních prostorů a volně komunikuje s extracelulární mozkovou tekutinou.
V arachnoidálních klcích se mozkomíšní mok vstřebává do žilních splavů v denním množství asi 0,5 litru. Toto vstřebávání přímo závisí – na rozdíl od jeho produkce – na intrakraniálním tlaku v komorách. Při nízkém tlaku kolem 0,67 kPa se resorpce moku zastaví, kdežto při tlaku nad 1 kPa se nachází tvorba a vstřebávání moku v rovnováze.


Johann Jakob Bachofen

Bachofen se také zabýval filologií a etnografií. Teorie evolucionismu ho zaujala natolik, že věnoval své celoživotní úsilí vypracovaní schéma vývoje rodiny. V knize „Mateřské právo“ předkládá dnes už klasickou teorii evoluce rodiny. Od roku 1841 byl profesorem práva na Basilejské univerzitě. Po létech zapomnění Bachofena a jeho dílo znovuobjevil Ludwig Klages.Jeho teorii matriarchátu přejala řada dalších intelektualů, zejména Lewis Henry Morgan, Bedřich Engels, Thomas Mann, Jane Ellen Harrison, Erich Fromm, Robert Graves, Rainer Maria Rilke, Joseph Campbell, Otto Gross, Julius Evola a Walter Benjamin. Bachofen byl zjevně nakloněn matriarchálnímu principu, zatím co patriarchální nenáviděl. Přes to byl jako protestant, věřící v pokrok a rozum, přesvědčen o nadřazenosti patriarchátu.
Dějiny antropologického myšlení ovlivnil zejména tím, že jako první ve své knize Mateřské právo z roku 1861, vyslovil hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem. Podle jeho názoru, bylo na začátku lidských dějin rodičovství zajištěno pouze matkou, protože v této společnosti byly sexuální vztahy strukturovány promiskuitně. Pokrevní příbuznost se tak dala odvodit pouze od matky. Ženy se tak staly autoritou, která vedla k matriarchátu. Dle něj se vytvářelo i náboženství, representované bohyní mateřské postavy.
Stav prvotní promiskuity Bachofen vydedukoval z chrámové prostituce, o níž byl přesvědčen, že představuje přežitek, dokumentující promiskuitní podmínky v raném období vývoje lidské společnosti. Moc v této době údajně měli v rukou muži, kterým daný stav vyhovoval, a proto jej neměli v úmyslu měnit. Díky vývoji náboženství, jež Bachofen považoval za hybnou sílu dějin, se však ženy postupně vymanily z nadvlády mužů a nastolily společenské uspořádání založené na matriarchátu, ve kterém se jméno a původ potomků odvozoval z ženské linie, matrilinearity. Zmocnily se vlády nejdříve v rodině a později i ve společenské hierarchii. Lidská společnost tak vstoupila do období nadvlády žen - gynaikokracie, ve které převládala práva matky a hodnoty mateřské lásky.
Teprve mnohem později, muži znovu získali dominující postavení a zahájili tak období rodového zřízení založené na patrilinearitě - patriarchát. Na počátku tohoto historického období, byla promiskuita nahrazena monogamií. Toto vývojové schéma Bachofen spekulativně ilustroval materiálem získaným ze studia primitivních společností, antické, egyptské, římské, řecké kultury a výkladem jejich mýtů.


Freedom

Freedom je třetí studiové album amerického zpěváka a rappera Akona. Vyšlo v prosinci 2008. Během prvního týdne se prodalo 110 000 kopií tohoto alba. Zajímavostí je, že to je Akonovo první album, který nenese označení nevhodné pro mladistvé.


Lapacho

Lapacho je bylinný čaj pocházející z Jižní Ameriky, nazývaný též nápoj Inků. Je připravován z vnitřní kůry stromu lapacho, který roste na území Brazílie, Bolívie, Peru, Paraguayi a sev. Argentiny. V této oblasti roste několik příbuzných druhů, ale červená kůra se získává z odrůd Lapacho Colorado a Lapacho Morado. V oblasti And dosahují tyto stromy stáří až 700 let.
Do litru vařící vody vhodíme 4 plné lžičky lapacho, necháme 5 minut vařit, poté odstavíme a necháme ještě 15-20 minut luhovat. Můžeme pít jak teplé tak vychlazené.


Části Prahy

Členění Prahy je velmi komplikované, protože je v platnosti souběžně několik různých způsobů členění: katastrální, státně-územní, samosprávné a několik úrovní a druhů správního. Některé navzájem zvláště v centrální oblasti města nekorespondují. Hranice obvodů se od hranic katastrálních území začaly vzdalovat v letech 1947 a zejména 1949, obvody podle zákona o územním členění státu začaly být problematické v letech 1995–2002, když město Praha vytvořilo jiný systém nejprve 15, později 22 správních obvodů, ačkoliv zákon o územním členění státu, podle nějž je Praha rozdělena na 10 obvodů, platí stále. Zrušení tohoto zákona bylo v roce 2005 nejméně dvakrát v parlamentu navrženo.
Praha je složena z celkem 112 katastrálních území. Jednotlivá katastrální území nemají žádné své úřady a nejsou právnickými osobami. Mnohá katastrální území mají charakter čtvrti či vesnice. Statisticky jsou katastrální území uváděna jako místní části, avšak jde o zcela jiný pojem než samosprávná městská část ve smyslu Zákona o hl. m. Praze. Podle katastrálního zákona, č. 344/1992 Sb., jsou katastrální území základní jednotkou pro evidenci pozemků a staveb. Proto také popisná čísla domů jsou přidělována podle příslušnosti ke katastrálnímu území, nikoliv podle příslušnosti k městské části.
Obec je vymezena výčtem katastrálních území – žádné katastrální území podle zákona nemá být rozděleno do více obcí nebo okresů. Může však zasahovat do více pražských obvodů nebo do více městských částí, což je v Praze z důvodů historického vývoje zcela běžné. Například Vinohrady jsou rozděleny do pěti městských částí, z nichž každá patří do jiného územního obvodu i do jiného správního obvodu.
Původně historicky bývalo správní a samosprávné členění totožné s katastrálním, od roku 1947 a silně od roku 1949 se však začínala dosud souvislá katastrální území dělit do více správních obvodů. Nyní již je jejich odlišnost natolik zásadní, že s jejich opětovným úplným sladěním se nepočítá. Katastrální členění musí mít trvalejší charakter, a proto se nepřizpůsobuje všem správně-organizačním změnám. Přesto ke změnám občas dochází, například 1.1.1988 k vytvoření katastrálního území Černý Most, 1.1.1989 k vytvoření katastrálního území Kamýk, v některých oblastech došlo k mírným úpravám katastrálních hranic.
Mnohé pražské čtvrti nebo osady, například Barrandov, Spořilov, Košík, Zahradní Město, Pankrác, Letná, Bubny, Zlíchov, Klíčov, Butovice, Klukovice, Kačerov, Jenerálka, Šárka, Strahov, Chodovec, Litochleby, Dubeček, Lázeňka, Netluky, Zmrzlík, Cikánka, Kateřinky, Hrnčíře, Pitkovičky, Lahovičky, Dolní Černošice, Kazín, Závist, Baně, Strnady a další, nemají vlastní samostatné katastrální území. Některé z nich však přesto výjimečně bývají na tabulkách s číslem popisným uváděny místo názvu katastrálního území. Mnohé bývalé čtvrtě či osady splynuly se souvislou zástavbou a jejich jména mají spíše charakter pomístních názvů či se dochovala v názvech ulic.
V závorce uvedeny městské části, do kterých katastrální území spadá.
Kódy katastrálních území a jejich výměru uvádí celostátní Územně identifikační registr - ÚIR .
Hlavní město Praha vzniklo 1. ledna 1922 na základě zákona č. 114/1920 Sb. z. a n. připojením 37 obcí a osad, z toho 10 měst. Připojeno bylo:
Vládní nařízení 7/1923 Sb. s účinností ode dne vyhlášení rozdělilo Prahu do 19 obvodů označených římskými čísly. Toto rozdělení platilo pouze pro účely voleb a místní samosprávy. Pro státní správu zůstalo v platnosti původní uspořádání. Obvodů bylo vlastně jen 13, protože Praha I–VII tvořila jeden obvod. Praha VIII byla rozšířena, ostatní obvody jsou nové.
Hlavní město Praha spravovala městská rada, obvody obvodní rady. Později vládní nařízení č. 45/1945 Sb. zavedlo namísto nich ústřední národní výbor a místní národní výbory.
Vládní nařízení ze dne 21. října 1947 o územním rozdělení hlavního města Prahy č. 187/1947 Sb. ustanovilo od svého vyhlášení 14. listopadu 1947 téměř stejné obvody, jaké platily od roku 1923. Nově byly obvody pojmenovány podle hlavní čtvrtě a staly se též obvody pro státní správu, obvody I až VII byly opět samostatné. Praha XX byla vyčleněna z obvodu Praha XIII, Záběhlice přitom byly roztrženy do dvou obvodů – Zahradní Město se ocitlo v jiném obvodu než zbytek Záběhlic.
Vládní nařízení č. 79/1949 Sb. zavedlo od 1.4.1949 zcela nové členění. Poprvé masově přestaly být respektovány hranice katastrálního členění. Pro označování obvodů se začala používat arabská čísla. Počet obvodů se snížil z 20 na 16. Obvodní rady se staly obvodními národními výbory.
Podle § 2 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, byl ode dne vyhlášení počet obvodů zredukován na deset, a to s názvy Praha 1 až Praha 10. Zákon stanovil nové členění státu na kraje a okresy. Hlavní město Praha dostalo status rovnocenný krajům, obvody status obdobný okresům. Současně byly k Praze připojeny Čimice a Ruzyně. Výhodou nového rozdělení bylo například opětovné sloučení centra města do jediného obvodu. V letech 1968, 1970 a 1974 byly do těchto obvodů včleňovány i nově připojované obce, které si však zachovaly vlastní Místní národní výbory.
Obvody byly původně popsány výčtem katastrálních území a vymezením hranic. Po novelizaci zákona č. 36/1960 Sb. přesné vymezení území obvodů stanovil prováděcí předpis ministerstva vnitra, vyhláška č. 564/2002 Sb., výčtem městských částí. Městská část je základní jednotkou samosprávy i státní správy, zákon tedy nyní zaručuje, že žádná městská část nemůže být rozdělena do více územních obvodů.
Původní státně-územní pojem obvodu nelze ztotožňovat s později vzniklými 22 číslovanými městskými částmi s rozšířenou působností státní správy podle Statutu města Prahy, třebaže deset z nich má stejné názvy jako městské obvody. Pro správní účely bylo později zavedeno nejprve 15, později 22 menších správních obvodů, přičemž například rozšířený správní obvod městské části Praha 17 zasahuje do městských obvodů Praha 5 i Praha 6.
Původně bylo deset pražských obvodů též jednotkami samosprávy a státní správy. Postupně v letech 1988–2001 byla většina orgánů a pravomocí přenesena na městské části. Dosavadní obvodní úřady zúžily svou územní působnost a změnily se také na úřady městských částí. Dosud zůstávají obvody směrodatné například pro příslušnost v soudním řízení a jsou podle nich organizovány i další instituce, například pošty. 18.7.2005 vláda navrhla zrušení zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu Vláda se snaží zákonem uchovat deset soudních obvodů a zavést čtyři policejní obvody, Praha I až Praha IV. Neochota vlády zcela přizpůsobit soudní systém novému správnímu uspořádání však naráží na silný nesouhlas zejména u představitelů nových krajů, takže zákon je nyní neprůchodný.
Zákon č. 111/1967 Sb. usnadnil připojování nových obcí. Obce byly průběžně začleňovány do přilehlých okrajových pražských obvodů Praha 4 až Praha 10. Ústavní zákon č. 110/1967 Sb. umožnil, aby v Praze kromě Národního výboru hlavního města Prahy a obvodních národních výborů mohly působit též místní národní výbory. Tuto možnost uvedl do praxe Zákon o hlavním městě Praze č. 111/1967 Sb., který v § 19 stanovil připojení území dalších obcí k Praze a v § 20 pokračující existenci jejich místních národních výborů.
Zákonem č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, byly od 24.11.1990 zavedeny městské části. Úřady dosavadních obvodních národních výborů a místních národních výborů jsou přejmenovány na obvodní a místní úřady, samosprávné orgány národních výborů na zastupitelstva. Zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, se obvodní a místní úřady přejmenovávají na úřady městských částí.
Do roku 1990 byly správní a samosprávné obvody totožné s deseti státně-územními obvody. Některá území spadala přímo pod některý z deseti obvodních národních výborů, později připojené obce si zachovaly svůj vlastní místní národní výbor, avšak některé činnosti státní správy pro ně vykonával obvodní národní výbor a i tyto obce patřily zároveň pod působnost obvodní samosprávy.
V roce 1990 vzniklo 56 takzvaných městských částí. 1.1.1992 přibyla další, Praha-Troja. Zatímco do té doby byla samospráva v původnějších částech Prahy dvojstupňová a v okrajových částech trojstupňová, do území městských částí Praha 1 až Praha 10 vytvořených roku 1990 již nespadaly ty části obvodů Praha 1 až Praha 10, které měly vlastní místní národní výbory, od roku 1990 vlastní místní úřady, ještě později úřady městské části. Městské části se tak dělily na „velké“ a „malé“. K deseti „velkým“ postupně přibývaly některé další, původně „malé“.
K 18. listopadu 1994 bylo pět městských částí přejmenováno na Prahu 11 až Prahu 15, v rámci vytvoření správních obvodů přenesené působnosti od 1. ledna 1995. Současně došlo k některým změnám jejich vymezení, například Hostivař byla z městské části Praha 10 přeřazena do městské části Praha 15. K 1. lednu 2002 bylo podobným způsobem přejmenováno dalších 7 městských částí na Prahu 16 až Prahu 22.
Z hlediska samosprávné působnosti si je všech 57 městských částí rovno. Městské části, jejichž úřady mají rozšířenou působnost státní správy, mají názvy podle svých správních obvodů. Zbylých 35 městských částí zůstalo pojmenováno podle katastrálního území, kterými jsou tvořeny nebo v nichž má sídlo úřad městské části. Název městské části se od názvu katastrálního území liší tím, že obsahuje navíc slovo „Praha“ se spojovníkem a v několika případech je zkrácen o specifikující přívlastky. Hranice městských částí mnohde jsou z praktických důvodů stanoveny odlišně od hranic katastrálních území.
O změnách počtu i hranic městských částí rozhodují orgány města v souladu se zákonem o hl. m. Praze a Statutem. Některé změny musí být projednány s katastrálním úřadem, což by mělo umožnit koordinaci obou druhů členění.
Obvodní národní výbory vykonávaly od roku 1949 státní správu pro území původních šestnácti, od roku 1960 deseti obvodů. Již od roku 1988 však docházelo k experimentům s přenášením částí obvodních pravomocí státní správy na některé místní úřady, nejprve pro MNV Chodov-Jižní Město, později pro Modřany a Jihozápadní Město.
Od 1.1.1995 bylo vytvořeno dalších pět takzvaných správních obvodů a zároveň k přejmenování městských částí, jejichž místní úřady tuto rozšířenou působnost vykonávaly:
Kromě nich bylo některými kompetencemi státní správy pověřeno dalších 10 místních úřadů:
Nový zákon o hl. m. Praze, č. 131/2000 Sb., přejmenoval místní a obvodní úřady na úřady městské části. Území a názvy městských částí a vymezení jejich působnosti stanovilo město Praha v obecně závazné vyhlášce č. 55/2000 Sb. HMP, přijaté zastupitelstvem města, nazvané Statut hlavního města a platné od 1. ledna 2002. Byla odstraněna disproporce mezi malými a velkými částmi, kromě dosavadních městských částí s obvodními úřady bylo stanoveno ještě dalších 12 městských částí s rozšířenou působností státní správy, ty byly přejmenovány na Praha 11 až Praha 22 a tím byla Praha rozdělena do 22 takzvaných správních obvodů.
Jak vidno, Praha-Libuš, Praha-Zbraslav a Praha-Ďáblice o své privilegované postavení obvodu opět přišly. Ani nyní však neplatí, že by všech 22 městských částí „s čísly“ mělo navzájem zcela stejné pravomoci a zbylých 35 „malých“ městských částí také. Přesné rozdělení pravomocí státní správy je komplikovaným způsobem rozepsáno ve Statutu hlavního města Prahy.
Novými správními obvody, zaváděnými postupně od roku 1995, vznikl i zmatek a nejasnosti, protože původních 10 obvodů zůstalo stále v platnosti pro evidenci a označování budov a pozemků, pro soudní příslušnost apod. Neobeznámení lidé si nebyli a nejsou jisti, jestli bydlí například v Praze 13 nebo v Praze 5. Správní obvod může zasahovat i do více státně-územních obvodů, například správní obvod Praha 17 zasahuje do územních obvodů Praha 5 i Praha 6. Městské části Praha 1 až Praha 3 jsou totožné se stejnojmennými správními i územními obvody. Samosprávné městské části Praha 4 až Praha 10 tvoří jádra stejnojmenných správních obvodů a ty zase jádra stejnojmenných územních obvodů.
S účinností od 1. listopadu 2007 byla městská část Praha-Čakovice přeřazena ze správního obvodu Praha 19 do správního obvodu Praha 18. Nový stav se tak přibližuje tomu, jaký zde platil do roku 2001.
Na jaře 2007 vyzvalo zastupitelstvo obce Přezletice Prahu k jednání o připojení této obce k Praze. Rada hl. m. Prahy jejich žádost 18. září 2007 usnesením č. 1415/2007 podpořila a pověřila náměstka primátora Rudolfa Blažka jednáním. Současně se hodlá město Praha dotázat dalších obcí v okolí Prahy, zda nemají podobné záměry. Změna by si vyžádala novelizaci několika zákonů.
Na začátku ledna 2008 zastupitelstvo obce Hora Svaté Kateřiny jednomyslně schválilo, že se obec chce připojit k Praze. Praha totiž dostává na jednoho občana ze státního rozpočtu přes 37 000 Kč ročně, Hora Svaté Kateřiny jen 8600. Radní poté vyjádřili přání, aby o připojení k Praze požádalo i dalších 650 obcí, které protestovaly proti způsobu rozdělování peněz ze státního rozpočtu obcím. Toto rozhodnutí přijali zastupitelé v bezprostřední reakci na přijetí novely Zákona o rozpočtovém určení daní. Zákony však jako podmínku slučování obcí uvádějí sousedství, což tyto dvě obce nesplňují, jsou vzdáleny asi 120 kilometrů. Místostarosta Petr Pakosta uvedl, že daně se v ČR přerozdělují na rozdíl od mnoha jiných zemí podle počtu trvale bydlících, ačkoliv infrastruktura slouží i chatařům, jichž je v obci asi polovina a mnozí mají trvalé bydliště v Praze.
Náměstkyně pražského primátora Markéta Reedová naopak uvedla, že v Praze se vytvoří čtvrtina republikového hrubého domácího produktu a zpět se jí vrací necelá třetina, takže peníze z Prahy dostává i Hora Svaté Kateřiny.
Územní obvody obvodních soudů pro Prahu 1 až Prahu 10 jsou odvozeny ze zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a vyhlášky č. 564/2002 Sb. Po zrušení zákona č. 36/1960 Sb. a deseti městských obvodů navrhuje vláda ponechat deset obvodů s původní územní působností, kterou však v zákoně hodlá nově vymezit výčtem městských částí. Proti nerespektování reformy veřejné správy na úseku soudnictví se však ohrazují zejména poslanci zastupující kraje, které by tak neměly vlastní krajský soud, a proto je úspěšnost návrhů vlády nejistá.
Od 1.1.2004 vytvořila Policie České republiky v Praze čtyři policejní obvody s obvodními ředitelstvími:
Tyto obvody zatím nejsou dány zákonem. Pro případ zrušení deseti pražských obvodů navrhuje vláda uzákonění stejných čtyř policejních obvodů, které v zákoně redefinuje výčtem soudních obvodů.
Římskokatolická církev člení asi 70 pražských farnosti do čtyř vikariátů rozlišených římskými čísly, tyto vikariáty menší částí přesahují i za hranice Prahy. I. pražský vikariát zahrnuje farnosti v centru města, II. pražský vikariát západní břeh Vltavy, II. pražský vikariát jihovýchod Prahy a IV. pražský vikariát severovýchod Prahy.


Jiří Tlustý

Jiří Tlustý byl český inženýr a vědec v oblasti strojařského výzkumu, který působil v USA.
Jiří Tlustý emigroval v roce 1971 do Kanady a v roce 1980 do USA. Přispěl značně k přesnosti, rychlosti a výkonnosti obráběcích strojů, a tím všech výrobních odvětví, neboť na výrobě dalších výrobních strojů se podílejí i obráběcí stroje. Jeho první zásadní prací byla revoluční „Teorie samobuzených kmitů u obráběcího stroje“, kterou vypracoval ve svých 30-33 letech. To, že od té doby neztratil vedoucí úlohu v tomto oboru, se projevilo hmatatelně např. v tom, že v r. 1995 vyvinul nejpřesnější obráběcí stroj na světě obrábějící s přesností 1 milióntiny cm. Ve svých 80 letech v r. 2001 pracoval ještě na „5 úvazků“: jako univerzitní profesor na University of Florida, ředitel Centra pro výzkum obráběcích strojů, prezident své firmy MLI, spisovatel a předseda konference NAMRC.
"Prof. J. Tlustý, Memories and Views", sestavené Prof. Yusufem Altintasem z University of British Columbia:
2003: v USA uděleno 12 cen „SME Jiri Tlusty Outstanding Young Manufacturing Engineer Award“, což je možná ještě větší ocenění, než když dostával ceny on sám;
1968: 11.1. VRČVUT: DrSc. za „Statická a dynamická tuhost rámu obráběcích strojů, kriteria a metody“
1958: 14.11. Udělen VR SF ČVUT titul CSc. za práci „Samobuzené kmity v obráběcích strojích“
1954: Udělení Státní ceny za „vypracování obecné teorie vzniku samobuzených kmitů, vyskytujících se při obrábění na strojích“


Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Dvoře Králové nad Labem

Původně kazatelská stanice semonického sboru ČCE, která vznikla roku 1919 v tzv. přestupovém hnutí z nevelké hrstky evangelíků, kteří sem v předválečných letech přišli za prací. V roce 1921 se již stala filiálním sborem, čítajícím už víc než 1000 členů. Tento vzrůst pokračoval ještě i v následujících letech, takže v roce 1929 se královédvorský sbor stal samostatným farním sborem. Po počátečním rozmachu došlo v následujících desetiletích k postupnému odlivu.
Počátky a základy organizovaného sborového života jsou neoddělitelně spojeny se jménem zaníceného evangelizátora Františka Procházky. Po jeho smrti a po ustaveni farního sboru nastoupil vikář Jiří Pospíšil, pozdější kazatel Jednoty českobratrské. Po něm převzal správu sboru farář Hynek Z. Široký. V obtížném období okupace, která sbor ležící z části v zabraném území, citelně zasáhla, byl jeho kazatelem farář Antonín Stanislav. V obdobích uprázdnění i jinak vypomáhali sboru vždy administrátoři ze Semonic, zejména senioři Fr. Ženatý a T. B. Kašpar. Po roce 1945 se stal novým kazatelem sboru místní rodák farář Stanislav Růžička. Od roku 1950 působil až do své smrti roku 1988 na sboru farář Emanuel Huml. Posledních pět let vykonával funkci seniora Královéhradeckého seniorátu. Díky nové politické situaci mohl být v roce 1990 zvolen farářem sboru chartista Vojen Syrovátka, který byl roku 1995 a znovu roku 2001 zvolen do funkce seniora.
Sbor si hned v prvních letech své existence vybudoval na příhodném pozemku uprostřed města vlastní modlitebnu, která byla otevřena již v roce 1924. Trvalo však dalších 40 let, než se podařilo zřídit vyhovujícíh byt pro kazatele. Nyní má sbor kromě opravené modlitebny také nově přestavěný sborový dům s farní kanceláří, sborovým sálem a prostorným bytem pro faráře. Budova stojí za dvorským Gymnáziem.
Kurátorem sboru byl v letech 1968 - 1999 MVDr. Petr Růžička, který vystřídal bratra Jana Vávru, působícího v této funkci 25 let. V letech 1995 - 2001 byl P. Růžička i seniorátním kurátorem. Kurátorem sboru se v roce 1999 stal Miroslav Vávra. Nyní vykonává funkci kurátora Pavel Vávra.
Sbor měl původně dvě kazatelské stanice: v Starobuckém-Debrném a ve Vlčkovicích, kde se po odsunu Němců usadilo několik evangelických rodin volyňských Čechů. Obě byly roku 1982 zrušeny. V současné době se zde však znovu oživuje zájem o sborovou práci. Další stanice byla v Lázních Bělohrad. I ta koncem roku 2002 zanikla.
Rozhodnutím staršovstva bylo k 15. 10. 1991 ustaveno Středisko Diakonie, aby poskytovalo křesťanskou sociální pomoc. V roce 1992 byly zahájeny stavební úpravy objektu, jenž byl získán za účelem vybudování zázemí Střediska Diakonie. První část byla otevřena v roce 1993. Nová budova pak v roce 1995. Kromě toho se pracovníci Diakonie starají o klienty v domácnostech. Diakonie má dobré zázemí ve sboru - vedení, část zaměstnanců i část představenstva je z řad aktivních členů sboru.
V současné době se v neděli konají služby boží a nedělní škola, v týdnu se scházejí ve sboru děli k vyučování náboženství, na dvou místech se konají biblické hodiny, jednou za měsíc se schází starší mládež spolu se střední generací.


Hádej, kdo jsem

Hádej, kdo jsem je zábavný pořad televize Prima, ve kterém známé osobnosti hádají povolání neznámé osoby. Čtyřčlenná porota pomocí nápověd hádá povolání osoby, která přijde a napíše své jméno na tabuli. Následně je porotě řečena jednoduchá věta, která symbolicky charakterizuje dané povolání. Porota se následně pomocí otázek snaží povolání uhodnout. Za každý špatný tip, následně osoba, jejíž povolání je hádáno, obdrží určitou finanční sumu. Moderátorem pořadu je Petr Vondráček. Pořad je inspirovaný relací Inkognito .
Hádej, kdo jsem obdrželo díky diváckým hlasům v anketě TýTý ocenění za Nejoblíbenější pořad v České republice a to v letech 2007 a 2008. Moderátor pořadu Petr Vondráček se stal v roce 2007 ve stejné anketě Objevem roku.


Bobigny

Bobigny [bo.bi.?i] je město v severovýchodní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Seine-Saint-Denis a regionu Île-de-France. Má 43 000 obyvatel. Od centra Paříže je vzdálené 9,1 km.
Sousední obce: Drancy, La Courneuve, Pantin, Romainville, Noisy-le-Sec a Bondy.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:60000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:500 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Mistrovství světa v orientačním běhu 1989

13. Mistrovství světa v orientačním běhu proběhlo ve Švédsku s centrem v regionu Skaraborg poblíž města Skövde a termínu 17. až 20. září 1989.
V mužích startovalo 58 závodníků a v ženách 56 závodnic. Ve štafetách 19 mužských čtyřčlenných a 15 ženských čtyřčlenných štafet. Běželo se na mapách s názvy Kleven a Otterstorp.
Československo reprezentovali: Josef Hubáček, Zdeněk Zuzánek, Jozef Pollák, Petr Vavrys, Petr Utínek, Jana Cieslarová, Petra Wágnerová, Ada Kuchařová, Jana Galíková-Hlaváčová, Lucie Komancová.


Undulózní zhášení

Undulózní zhášení je zvláštní forma optického chování některých minerálů pod zkříženými nikoly v mikroskopu, které se projevuje postupným zhasínáním částí zrna a jejich opětovným rozsvěcením. Nejčastěji se undulózní zhášení projevuje u křemenu a živců, což často umožňuje jejich snadnou rozpoznatelnost a určení metamorfního původu, za kterého zrna vznikla.
Undulózní zhášení vzniká jako reakce na tlakovou deformaci, které jsou zrna vystavena. Při zvětšujícím se tlaku dochází k porušení krystalické mřížky minerálu. Tato deformace není ale natolik silná, aby zcela přerušila vazby mezi atomy, ale pouze krystalickou mřížku ohýbá. Jedná se o projev dynamické metamorfózy.
Tohoto jevu se využívá při určování původu hornin, kdy pozorování tohoto typu zhášení ukazuje, že hornina byla vystavena tlakové deformaci a že se jedná z největší pravděpodobností o metamorfovanou horninu.
Během tlakové deformace dojde k prohnutí krystalové mřížky, která pak není všude stejná. Při pozorování pod zkříženými nikoly je pak u zrna viditelné různé zhasnutí a rozsvícení zrna. V ideálním případě by vzniklé zrno mělo zhášet stejně, což znamená, že by se mělo zhasnout či rozsvítit vždy celé v jedné pozici. Díky deformaci mřížky ale pak dochází k tomu, že při pohledu na zrno je vidět, jak některé části jsou již zhaslé, jiné rozsvícené či v některé z přechodných pozicích.
Během otáčení stolku se pak dá pozorovat postupný přechod zhášení z jedné strany na druhou, jak ilustruje animace.
Pokud by byla deformace větší, došlo by k rozlámání zrna a vzniku více zrn, které by zdánlivě také ukazovaly undulózní zhášení, ale v jejich případě by se již jednalo o různá zrna s různým zhášením.


Seznam klubů v nejvyšších fotbalových soutěžích zemí CONMEBOL

Toto je seznam klubů, které hrají v nejvyšších fotbalových soutěžích zemí, které patří ke CONMEBOL. Patří sem tedy všechny státy z Jižní Ameriky, kromě Francouzské Guyany, Guyany a Surinamu, kteří jsou členy CONCACAF a kromě Falklandských ostrovů, které nejsou členem žádné jiné fotbalové organizace.


Uzavřený les

Uzavřený les je lesnický termín označující les, ve kterém koruny všech stromových pater lesa zcela zakrývají povrch. V případě leteckého, nebo satelitního snímku pak není vidět skrz – jsou pouze vidět jednotlivé koruny stromů. V důsledku nedostatku světla v nižších patrech lesa rostou pouze stínobytné rostliny. Opakem lesa uzavřeného je les otevřený.


John Morressy

J. Morressy působil jako profesor anglické literatury na universitě v New Hampshire.
První román ve stylu fantasy vydal v roce 1966. Až na cyklus o Kedrigernovi a výjimky nebyla Morressyho další díla přeložena do češtiny. Naopak v cyklu o Kedrigernovi vyšla kniha Kedrigern a drak Comme Il Faut dříve, než anglicky.
Jedná se o poetickou a humornou fantasy. Kedrigern je mladý, ale poměrně úspěšný čaroděj specializující se na odeklínadla. Velmi nesnáší cestování, ale samozřejmě se mu nemůže vyhnout: musí putovat za klienty i za jinými čaroději.
Jedná se o prequel, tedy knihy napsané po hlavní části série, ale odehrávající se před ní. Popisuje mládí Kedrigerna a jeho studia, ale také jeho snahu zjistit kdo byly jeho rodiče. Je protkán originálními příběhy „s poučením“.
Hlavní hrdina se na počátku série žení s půvabnou Princeznou, dříve proměněnou v ropuchu. Té však něco z žáby zůstalo - kvákání, a tak se čaroděj všemi možnými způsoby pokouší vrátit jí hlas. Když se to nakonec povede, začarují mu jí v hádce, kterou se snažila usmířit, znova. To je ovšem problém - odčarovat někoho podruhé je složitější.
V druhém díle se to naštěstí povede při zajímavé nehodě: Princezna přitom získá nejen lidskou podobu, ale také křídla.
V dalších dílech se i z Princezny stává čarodějka, vysvobozují vlkodlaka, dávají dohromady čtveřici něšťastně zamilovaných a nakonec se jim podaří i najít Princezninu rodinu a navrátit Princezně její ztracenou paměť.


Vezina Trophy

Vezina Trophy je třetí nejstarší udělovaná individuální trofej v zámořské NHL. V roce 1926 tři majitelé klubu Montreal Canadiens – Louis Letourneau, Leo Dandurand a Joe Cattarinich věnovali tuto trofej zesnulému brankáři svého klubu Georgesovi Vezinovi. V té době byla trofej udělována brankáři, který chytal v týmu, jenž inkasoval nejméně branek za splnění podmínek o minimálním počtu odehraných zápasů, což znamená, že pokud dva brankáři v týmu s nejméně obdrženými brankami odehráli stanovený minimální počet zápasů, tak trofej získali oba dva. V sezóně 1981 – 1982 byla stanovena nová pravidla a díky nim dnes volí gólmana, který převezme trofej, svými hlasy generální manažeři všech klubů NHL. Původní stanovy Vezinovy trofeje od té doby převzala nová trofej - William M. Jennings Trophy.


Cholera

Cholera je nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie Vibrio cholerae, nejčastěji kmeny Clasica I a El Tor.
Nemoc se přenáší alimentární cestou, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi nebo potravinami. Účinnou prevenci představuje mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Další možností je očkování, které však není spolehlivé a účinkuje jen na půl roku. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk-přenašeč.
Pokud člověk zkonzumuje dostatečně velkou dávku vibrií, část z nich projde až do tenkého střeva a zde se začnou množit. Zde produkují toxin zvaný choleratoxin. Choleratoxin působí na epitelové buňky Lieberkühnových krypt, které secernují do lumen střeva Cl-. Chloridový aniont je doprovázen sodným kationtem. Choleratoxin v zasažených buňkách blokuje GTPasu Gs-proteinů, čímž inaktivuje adenylátcyklasu. Koncentrace cAMP se prudce zvýší. Kanály secernující Cl- tedy zůstávají otevřené. Do lumen střeva jimi prochází ohromné množství chloridových aniontů doprovázených sodíkem a vodou. Ztráty vody mohou být až 25 litrů za den. Dochází také ke ztrátám HCO3- a K+
Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek.
Léčba spočívá nahrazování ztracené vody a minerálií, u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná asi v 50 % případů, v rozvinutých zemích při včasné diagnóze a dostupnosti lékařské péče umírá něco kolem 0,75 % pacientů. Úmrtnost při epidemiích v chudých zemích se v posledních 20 letech pohybuje mezi 3-15 %.
První prokazatelné epidemie cholery jsou známy z Indie. V historii se rozlišují tyto pandemie cholery:
Bakterii Vibrio cholerae jako první izoloval italský anatom Filippo Pacini roku 1854.


Maločlencovití

Maločlencovití je čeleď brouků, která má zástupce ve všech ekozónách. Zatím bylo popsáno kolem 800 druhů a mnoho druhů ještě čeká na své objevení. Larva i dospělý brouk se živí převážně houbami, ale žijí i ve zetlelém dřevu a obydlích savců a ptáků, kde se živí srstí a peřím. Tito brouci jsou převážně malí nebo velmi malí.


PÜNCT

PÜNCT je abstraktní desková hra pro dva hráče z roku 2005, která je 6. hrou GIPF projektu. Autorem všech her projektu je Kris Burm z Belgie.
Hrací deska se položí mezi hráče. Každý hráč si vezme všechny kameny své barvy a PÜNCT žeton. Začíná bílý.
Hra končí ve chvíli, kdy některý hráč vytvoří ze svých kamenů souvislou cestu mezi dvěma protilehlými okraji hrací desky. Na výšce umístění kamenů v této cestě nezáleží. Tento hráč je vítězem. Pokud oba hráči položili na desku všechny své kameny, ale žádný nevytvořil takovou cestu, hra končí remízou.
Standardní verze pravidel se od základní liší jen dvěma pravidly:


Praga T-4

Dělostřelecký tahač Praga T-4 byl československý střední dělostřelecký pásový traktor. Jeho výrobce byl podnik ČKD Praha. Výroba probíhala v letech 1935 - 1939.


Poslanecká sněmovna

Jako poslanecká sněmovna je obvykle označována také jejich dolní nebo první komora parlamentů, jde o zastupitelský legislativní orgán volený většinou přímo voliči, na rozdíl od horní komory, která je častěji utvářena i jinak. Jde většinou o orgán legislativně a mocensky i politicky rozhodující. Dolní komora může nést samozřejmě i jiné označení v závislosti na státu nebo jeho správním celku.
Označení dolních komor ve státních útvarech, jichž byl český národ součástí:


Šagonar

Šagonar je město v Tuvinské republice v Rusku, ležící na levém břehu Jeniseje, 124 km západně od Kyzylu. V roce 2002 mělo 11 008 obyvatel. Původní město Šagonar bylo v roce 1970 zaplaveno vodou z nově postavené Sajano-Šušenské hydroelektrárny, obnoveno bylo sedm kilometrů od původního místa.


Pius X.

Svatý Pius X., rodným jménem Giuseppe Melchiorre Sarto, byl 257. papežem katolické církve od 4. srpna 1903 až do své smrti. Byl nástupcem Lva XIII. a prvním papežem od Pia V., který byl prohlášen za svatého. Během svého pontifikátu zreformoval kurii, církevní hudbu a kněžský breviář. Založil úřední tiskový orgán Svatého stolce Acta apostolicae sedis. Kontroverzně je vnímáno jeho tažení proti modernismu a relativismu. Tradicionalisty je považován za jednoho z největších papežů historie. Kritika mu často vytýká, že za jeho papežství došlo v důsledku příliš doktrinářskému a nekompromisnímu přístupu k jistému odloučení církve od běžných lidí a jejich problémů.
Jako svatý se stal patronem papežského díla, esperantistů a svatého dětství. Jeho svátkem je 21. srpen.
Giuseppe Melchiorre Sarto se narodil 2. června 1835 v malé vesničce Riese na severovýchodě Itálie jakožto druhé z deseti dětí Giovanniho Battisty Sarta a Margarity Sarto, rozené Sanson. Starší bratr však v té době již nežil, zemřel 2 týdny po porodu. Rodina byla chudá, otec byl obecním pošťákem a matka se pokoušela přivydělávat si šitím. Malý Giuseppe již od malička projevoval výjimečné nadání pro studium, za pomoci vesnického kaplana Dona Pietra Jacuzziho se naučil základy latiny a byl posléze přijat ke studiu na gymnáziu v Castelfrancu Venetu. Byl jedním z nejlepších studentů a po ukončení studia vstoupil do kněžského semináře v Padově.
Roku 1858 byl vysvěcen na kněze. V roce 1875 se stal kanovníkem v Trevisu a o devět let později – tj. 1884 – byl jmenován biskupem v Mantově. Již roku 1893 byl jmenován kardinálem v Benátkách a roku 1903 byl zvolen papežem. Během svého papežství podporoval podávání svátostí dětem a nechal zrevidovat překlad Bible.
Zároveň odsoudil dekretem Lamentabili sane exitu a encyklikou Pascendi Dominici gregis tzv. modernismus jako herezi a zavrhl moderní biblickou kritiku. Dle Augusta Franzena Pius všechny katolické myslitele podezříval, takže odpůrci pokroku okolo papeže rozpoutali štvanici na skutečné i domnělé modernisty. Vznikla skupina Sodalitium Pianum, která se zaměřovala na kontrolu teologické práce a vyhledávání modernistických herezí. Od roku 1910 museli kandidáti na kněžství před svým vysvěcením skládat přísahu proti modernismu, která byla zrušena až roku 1967, stále je však užívána většinou katolických tradicionalistů.


Sokratovská metoda

Sokratovská metoda je šestá epizoda z první série seriálu Dr. House.
Lucy, matka trpící schizofrenií, cítí prudkou bolest v noze, způsobenou krevní sraženinou. Sraženina se dostane do jejich plic a ona zkolabuje. Nikoho nemá, pouze syna, který se o ní stará. V nemocnici začne zvracet krev. House přemýšlí zda zvracení a testy na krev neměli spojitost s nedostatkem vitaminu K. Foreman a Chase mají prohledat její byt a zjistit jaké užívala léky. Místo toho najdou v mrazáku spousty hamburgerů, z čehož usoudí, že je to její jediná strava. Na ultrazvuku jater se zjistí, že má šest centimetrů velký nádor. Jelikož je schizofrenička, nemůže jít na transplantaci. Jedinou možností je operace, která je však kvůli velikosti nádoru nemožná. House do něj vpichuje injekcí ethanol, čímž nádor zmenší pod stanovenou hranici. House zjistí, že syn, který se o ní stará není tak starý na kolik se vydává, ale že mu je ve skutečnosti patnáct. Později přijde do nemocnice sociální pracovnice, která jej odvede do dětského domova. House zjistí, že na skutečnost, že se o syna nemůže starat, upozornila sama matka, což by nebylo možné pokud by měla schizofrenii. Pozdě v noci ho napadne Wilsonova choroba. Ta má za následek hromadění mědi v těle a vysvětluje cirhózu. Druhý den provedou rychlý test jejích očí. Měděně zbarvené kruhy kolem rohovky potvrdí Housovu diagnózu. Po podaných lécích se během několika dní vyléčí a může se tak k ní vrátit syn.


Mercedes-Benz třídy V

Mercedes Benz Vaneo je MPV vyráběné na prodloužené platformě Mercedesu A. Díky sendvičové platformě a velkému rozvoru má hodně úložného prostoru. V roce 2005 ho nahradil Mercedes-Benz B.Vyráběl se v Ludwigsfelde u Berlína.Po ukončení výroby se továrna přestavěla na výrobu modelu Sprinter.
Mercedes Vaneo dostal za ochranu posádky 4 hvězdičky a za ochranu chodců 2 hvězdičky


Scribes

Scribes je programátorský editor s jednoduchým designem pro GNOME napsaný v Pythonu Lateefem Alabi-Okim. Poskytuje zvýrazňování syntaxe, automatické doplňování, chytré odsazování, doplňování párových znaků, šablony a záložky. Scribes je Svobodný software šířený pod licencí GNU General Public License.


Unikonta

Společným znakem je, jak vyplývá z názvu, jeden bičík. Také mívají jen jednu centriolu. Významná je také fúze tří genů, patrná u všech unikont, ale u žádných jiných organismů. Tyto geny jsou zodpovědné za syntézu některých enzymů důležitých pro syntézu pyrimidinů.


Transantiago

Transantiago je název autobusové sítě, která zajišťuje významnou část dopravy v Santiago de Chile. Systém vznikl významnou reorganizací předtím chaotické a neorganizované spoje soukromých provozovatelů, mnohdy navíc přetížené. Transantiago funguje od 10. února 2007, kdy byla završena první dvouletá etapa výstavby.
Současná síť linek se dělí do dvou skupin; na hlavní, které zajišťují dopravu z jednoho konce města na druhý, a na linky napájející. V provozu jsou moderní autobusy od firmy Volvo, vyrobené v Brazílii. Do roku 2010 pak také ještě zůstávají v provozu i starší vozy. Hlavním rozdílem je ale kromě stáří a typu autobusu rovněž i jeho nátěr; zatímco staré autobusy měly převážně žlutý, nyní jsou všechny již bílé. Celkem bylo poslední dobou pořízeno přes 1100 kloubových autobusů a přes pět set krátkých.
Přestože hlavní snahou při zavádění systému v letech 2004 až 2007 bylo zjednodušení cestování a omezení konkurence, která rozhodně konkurenceschopnosti veřejné dopravy nepřispívá, objevila se kritika hned z několika stran. Jednak zavedení jednotného tarifního systému omezilo možnosti soukromých provozovatelů, jednak navázání mnohých spojů na metro zvýšilo jeho vytížení. Přestože vozový park čítá stovky autobusů a nové jsou objednány, stále existují mnohé linky přetížené a vozidel je tak v šestimilionové metropoli nedostatek.


Televizní program

Televizní program je posloupnost jednotlivých pořadů a dalších částí vysílání určité televizní stanice.
Program sestavuje programové oddělení společnosti, která je za vysílání zodpovědná a v českém právu se označuje jako provozovatel vysílání, z pořadů vlastní výroby nebo zakoupených od jiných producentů. Program obvykle tvoří filmy, televizní seriály, zpravodajské, dokumentární, hudební, zábavné a soutěžní pořady, sportovní přenosy a další typy pořadů v závislosti na profilu určité televizní stanice. Jednotlivé pořady bývají odděleny reklamami a upoutávkami na další pořady.
V přeneseném významu bývá jako televizní program označován časopis nebo samostatně neprodejná příloha novin či časopisů, která divákům přináší přehledy více televizních programů, které jsou na daném území dostupné, včetně krátkých anotací i tematických článků. Přehledy televizních programů jsou zveřejňovány i na internetu, a to jako rubriky zpravodajských portálů i samostatné specializované weby.


Hendrick Avercamp

Hendrick Avercamp [áfrkamp] byl nizozemský malíř a krajinář, nejslavnější představitel malířů zimní krajiny.
Avercamp tvořil a žil především v Kampen. Byl hluchoněmý a známý také jako de Stomme van Kampen. Příznačné jsou pro něj zimní krajiny se zevrubně vystiženými detaily, oživené davy drobných postaviček, a scény s nízkým horizontem, vytvářejícím pocit hloubky, v kterém uplatňoval barvitost vlámské školy pozdního 16. století. Někdy jsou Avercampovi práce srovnávány s jeho současníkem Janem Bruegelem.
Avercampovy práce se těšily velké popularitě, své kresby snadno prodával, mnoho z nich, zejména ty, které jsou provedeny vodovými barvami, přešly jako dokončené obrázky do mnoha alb sběratelů.
Synovec a žák Barent Avercamp byl jeho napodobitelem, odpozoroval jeho styl a udělal z něj jakousi manýru.


Ingstav Brno

Ingstav Brno - je brněnský tým orientačního běhu. Klub byl založen roku 1964. Předsedou klubu je Miloš Greguš. Klub má 31 členů. Tento klub je jeden zmála klubů orientačního běhu v Brně.


Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1932

17. mistrovství Evropy v ledním hokeji se konalo od 14. do 20. března v Berlíně v Německu. Jednalo se o poslední samostatný turnaj mistrovství Evropy v ledním hokeji, který byl odehrán odděleně od mistrovství světa. Turnaje se zúčastnilo devět reprezentačních celků, které byly na začátku rozděleny do tří skupin. O titul se posléze bojovalo ve finálové skupině. Získali ho švédští hokejisté.
Turnaj původně měla hostit Praha, ale 18. ledna 1932 se Československý svaz kanadského hokeje pořadatelství vzdal pro problémy s dostavbou stadiónu na Štvanici. Mistrovství se rozhodlo uspořádat Německo, jehož hokejisté se zároveň stali jedinými hráči, kteří se zúčastnili v tomto roce olympijského turnaje i mistrovství Evropy.
Původně měly z každé základní skupiny postoupit do finálové skupiny dva týmy, ovšem situace se zamotala kvůli velmi vyrovnané I. skupině. Všechna tři utkání v ní skončila remízou. Aby se turnaj nemusel protahovat, souběžně konaný kongres LIHG rozhodl o tom, že všechny tři týmy postoupí do finálové skupiny a budou v ní doplněny již pouze vítězi dvou zbývajících skupin. Zklamání tak dolehlo především na Francouze a Brity.
Českoslovenští hokejisté měli ve své skupině štěstí, když po remíze s Francouzi porazili výrazným rozdílem Lotyše. Ve finálové skupině ovšem českoslovenští hráči již skórovali pouze v jednom zápase, což nestačilo na zisk byť jediného bodu. Tým trpěl absencí střelce Malečka, který se zranil při soustředění před turnajem na lyžích. Během mistrovství Evropy se dále vážně zranili zkušení Pušbauer a Dorasil.
Němcům, Švýcarům a Rakušanům byly započítány jejich výsledky ze skupiny A, čili měli ve finálové skupině více času na odpočinek. Přesto se ze zisku titulu radovali Švédové, kteří po hladkém postupu z C skupiny v té finálové sice také dvakrát remizovali, ale podařilo se jim porazit domácí tým, což rozhodlo.
Branky: Gustaf Johansson 2, Sigge Öberg, Karl-Erik Fürst – Gerry Davey.
Branky: Charles Munz, Leon Quaglia, Philippe Lacarriere – Gerry Davey 2, Peter Fair.
Útočníci: Sigge Öberg, Gustaf Johansson, Karl-Erik Fürst, Bertil Lundell, Erik Larsson, John Nilsson, Erik Persson, Wilhelm Petersén
Útočníci: Fritz Demmer, Reinhold Egger, Hans Ertl, Josef Göbel, Karl Kirchberger, Karl Ördögh, Walter Sell, Kurt Stuchly, Hans Tatzer.
Útočníci: Ferdinand Cattini, Heinrich Meng, Anton Morosani, Conrad Torriani, Richard Torriani.
Útočníci: Jiří Tožička, Tomáš Švihovec, Karel Hromádka, Alois Cetkovský, Ehrenhaft, Zbyněk Petrs.


Jan Funer

Oficiálně vystavuje od roku 1996 a do roku 2008 namaloval na 1100 olejomaleb. Díla jsou umístěna v soukromých a státních sbírkách v České republice i v zahraničí. Funerova tvorba se vyznačuje specifickým obsahem zpracování, vyhraněným malířským rukopisem se smyslem pro propracovaný detail vytvářený v dílnách renesančních mistrů. Dále se věnuje především specificky zpracovaným a kolorovaným kresbám tužkou. Dříve bydlel ve Švihově, kde mu záplavy v roce 2002 zničily několik děl. Poté se odstěhoval do Kokořova i s manželkou Adrianou.


Albertaceratops

Albertaceratops je prvním dinosaurem popsaným v roce 2007. Je znám ze severoamerické formace Judith River datované na svrchnokřídový stupeň kampán. Jednalo se o zástupce čeledi Ceratopsidae, úspěšné skupiny ptakopánvých dinosaurů rozšířených ve svrchní křídě.
Zvláštností tohoto rohatého dinosaura je kombinace dlouhých nadočnicových rohů a centrosaurinní lebky, což z něj dělá nejbazálnějšího známého zástupce podčeledi Centrosaurinae. Albertaceratops byl objeven v roce 2001 a původně byl znám pod prozatímním názvem "Medusaceratops".


Armwrestling

Armwrestling je sport, který provozují vždy dva sportovci. Každý sporotvec umístí jednu ruku na svoji podložku, přičemž jejich lokty se jí musí dotýkat a snaží se přetlačit ruku toho druhého. Cílem je dotknout se rukou soupeře fixátoru.
K úspěchu jedince mohou hrát roli různé faktory. Síla rukou a především technika jsou dva nejdůležitější faktory, které přispějí k vítězství v zápase v přetláčení. Ostatní faktory, jako délka ruky sportovce, jeho svaly a jeho váha, velikost dlaně, přizpůsobivost a síla zápastí, stejně jako nepočítaně dalších vlastností, mohou pomoci jednomu sportovci přes druhého. Přetláčení je občas "používáno" k porovnání kdo je mezi dvěma či více lidmi silnější.
V soutěžním přetláčení, podle pravidel České asociace přetláčení rukou, Světové federace armwrestlingu a Evropské federace armwrestlingu, je armwrestling prováděný dvěma závodníky stojícími u stolu s jejich rukami umístěnými na soutěžním armwrestlingovém stole. Soutěže v armwrestlingu jsou také rozděleny podle váhových kategorií, rozdělených na levou a pravou ruku. Omezeny jsou také striktními pravidly. Každému sportovci hrozí za jejich porušení fauly. Pravidla se zároveň snaží zamezit možnosti zalomeného zápestí před startem, které by mohlo vést k výhodě jednoho ze sportovců.
Světová federace armwrestlingu je celosvětově uznávané sdružení sportovců armwrestlingu a sdružuje více než 86 členských států.
Mezi nejlepší sportovce v přetláčení patří John Brzenk, Alexey Voevoda a Magnus Samuelsson. Také Allen Fisher je vysoce uznáván za to, že zvítězil 25x titul světového šampiona. Je jedním z nejstarších současných armwrestlerů - v 57 letech.
John Brzenk je známý hlavně díky jeho variabilitě techniky, které mění téměř pokaždé, podle situaci v soutěži, dokonce se stejným soupeřem ve stejném zápase. V léte 2008, John Brneznk je hodnocen jako 1. v Severní Americe. Ron Bath je známý díky svému "vršku", které shrunuje "přejetí" zápěstí a zalomí soupeři zápěstí dolu. Travis Bagent, je stejně jako Brzenk, známý díky své divoké přispůsobilosti v technice, spojené s jeho obrovskou sílou a výbušností.


Maecenas

Gaius Cilnius Maecenas byl důvěrníkem a rádcem Gaia Octavia, pozdějšího prvního římského císaře Augusta, a zároveň ochráncem a podporovatelem nové generace tzv. Augustovských básníků.
Zmínky o něm v Propertiovi ukazují, že se nějakým způsobem účastnil válečných bojů u Mutiny, Filipp a Perusie. Byl pyšný na svůj etruský původ a tvrdil o sobě, že pochází vznešeného rodu Cilniů, kteří ve 4 stol. Př. Kr. žili Arretiu a svým bohatstvím a vlivem budili závist u svých spoluobčanů. Tacitus se o něm zmiňuje jako o „Cilniovi Maecenatovi“. Je možné, že „Cilnius“ bylo rodové jméno Maecenatovy matky a Maecenas bylo ve skutečnosti přízvisko.
Cicero se zmiňuje v událostech roku 91 př. Kr. o bohatém příslušníku jezdeckého stavu Macenatovi, který byl pravděpodobně Gaiovým dědečkem nebo otcem. Svědectví Horatiovo o Maecenatově zálibě v literatuře nasvědčuje, že patřil k elitě vzdělanců své doby.
Nesmírné bohatství pravděpodobně zdědil, avšak za své postavení a vliv vděčil blízkému vztahu s císařem Augustem. V dějinách Říma se poprvé objevuje v roce 40 př. Kr., kdy jej Augustus pověřil organizováním své svatby se Scribonií a později pomocí při zorganizování mírového jednání po bitvě u Brundisia a smíru s Markem Antoniem. Coby blízký přítel a rádce Augustův působil jako vyslanec v zahraničí. V pozdější době jejich přátelství ochladlo. Snad částečně proto, že Augustus měl milostný poměr s jeho ženou Terentií. Před svou smrtí Maecenas označil Augusta za jediného dědice svého majetku.
Horatius byl roku 39 př. Kr. představen Maecenatovi, který se již dobře znal s Variem a Vergiliem. V „Cestě do Brundisia“ z roku 37 líčí Horatius Maecenata a Cocceia Nervu jako muže, kteří byli pověřeni důležitým posláním a zasloužili se o urovnání sporu mezi dvěma stranami nárokujícími si nejvyšší moc, který vyústil do smlouvy s Tarentem. Během sicilské války se Sextem Pompeiem roku 36 byl Maecenas odeslán zpět do Říma a pověřen nejvyšší správní mocí v Římě a v Itálii. Byl Oktaviánovým místodržícím v tažení u Aktia, kdy pohotově a ve vší diskrétnosti rozbil spiknutí Lepida mladšího.
V pozdějších letech trpěl pocitem, že je v císařově nemilosti. Suetonius vysvětluje Augustovu ztrátu náklonnosti jako důsledek Maecenatova indiskrétního vyzrazení odhaleného spiknutí proti Augustovi své ženě Terentii. Ve spiknutí byl zapleten i její bratr Murena. Dio Cassius oproti tomu tvrdí, že se tak stalo v důsledku císařova milostného poměru s Terentií. Maecenas zemřel 8 př. Kr. a Augusta zůstavil jediným dědicem. Augustus měl nadále zvětšovat majetek a vynakládat jej na podporu umění. Jedno z nejvýznamnějších oddělení císařského dvora resp. jeho pokladny bylo nazýváno largitiones - štědrosti. Většina výdajů sledovala daleko praktičtější cíle než je pouhá štědrost.
Názory na osobní vlastnosti a charakter Maecenata se ve starověku různily, shodně však vypovídají o jeho diplomatických a administrativních schopnostech. Byl uznáván pro moderní smýšlení - zásluhy na zavádění novot, pro diplomatické schopnosti - dokázal usmířit znesvářené strany, politické schopnosti - provedl čerstvě vzniklé císařství mnoha úskalími.Měl rozhodující vliv na Oktaviánovu mírumilovnou politiku v době triumvirátu s Antoniem a Lepidem.Marcus Velleius Paterculus podává souhrn jeho lidských a státnických vlastností a líčí jej jako bdělého v kritickým okamžicích ohrožení, hledícího daleko dopředu, vybraného chování, v okamžicích, kdy se vzdálí povinnostem, libujícího si v přepychu a zženštilého více než ženy.
Maecenas je známý především svou podporou mladých básníků, pro tuto činnost se jeho jméno stalo synonymem „patrona umění“. Podporoval Vergilia, který napsal na jeho počest Georgika. Vergilius, na kterého udělaly dojem ukázky z poezie Horatia, seznámil básníka s Maecenatem. Horatius se pak v první básni svých Ód obrací na svého nového ochránce. Maecenas ho plně finančně podporoval a věnoval mu usedlost v Sabinských horách ve snaze přiblížit se tak řecké dobročinnosti. Maecenatovými chráněnci byli i méně významní básníci Varius Rufus, Plotius Tucca, Valgius Rufus a Domitius Marsus. Pověst štědrého ochránce literatury – s níž je jeho jméno spojováno – je vděčně vyjádřena jejími recipienty a potvrzena s lítostí řečníky pozdější doby, vyjádřeno Martialem a Iuvenalem. Štědrost a podpora, kterou projevoval, nebyla z pouhé diletantské záliby v psaní, ale ohlížela se na vyšší státní zájmy. Nadané básníky své doby nepovažoval za pouhou ozdobu císařského dvora, spatřoval v nich sílu schopnou harmonizovat lidské smýšlení s novým společenským uspořádáním a považoval je spojovatele hodnot současné společnosti s ideálem slávy a důstojnosti. Rozdíl závažnosti mezi Vergiliovými Eclogami a Georgikami je do velké míry výsledkem směru, který udal básnickému geniu státník. Podobnou změnu zaznamenaly Horatiovy rané ódy, v nichž vyjadřuje epikurejskou lhostejnost ke státním záležitostem, a slavné vlastenecké ódy v třetí knize, jež byly napsány pod tímto vlivem. Podobně se Maecenas usiloval odvrátit jemnějšího génia Propertia od psaní básní opakovaně na milostné motivy k tématům veřejného zájmu. Přestože jeho zájmy byly čistě politické, nevyvolávaly nikdy takový dojem u jeho chráněnců. Kouzlo, které vzbuzoval v kruhu svých geniálních chráněnců, tkvělo v jeho upřímnosti, srdečnosti a přímosti. Jeho kroužek čítal mnoho členů, avšak za přátele si vybíral pouze muže hodné svého přátelství a pokud si je vybral, zacházel s nimi jako se sobě rovnými. Většina Maecenatovy moudré povahy je pravděpodobně zaznamenána v Horatiových Satirách a Epistulách. Dosud se nepoštěstilo žádnému štědrému ochránci literatury, aby jeho jméno bylo spojováno s díly trvalého zájmu, kterými jsou Vergiliovy Georgika, první tři knihy Horatiových Ód a Horatiova první kniha Epištol.
Také sám Maecenas psal díla v próze i ve verších. Dochovaný dvaceti zlomků textů ukazuje, že jako autor byl mnohem méně úspěšný než jako znalec a ochránce literatury.
Ve své próze zpracovával různá témata – Prométheus, dialogy Symposium, De cultu suo a báseň In Octaviam, jejíž obsah je nejasný a která pro svůj podivný styl, neobvyklá slova a podivný slovosled sklidila výsměch u Augusta, Senecy a Quintiliana.
Jeho jméno je charakteristické dobrými styky a poskytováním štědré podpory. V různých jazycích se jeho jméno vžilo jako pojem vyjadřující soukromou ochranu a finanční podporu, např. mecenaat v holandštině, mécénat ve francouzštině, Mäzen v němčině, mecenatismo italsky a mecenáš česky.
Portrét Gaia Mecenata vykreslil Alex Wyndham v seriálu Řím na stanici HBO


NeL

NeL je multiplatformní knihovna vyvinutá francouzskou firmou Nevrax pro jejich MMORPG hru Ryzom. Knihovna má objektový návrh a je napsaná v programovacím jazyku C++. Autoři uvolnili zdrojový kód knihovny spolu se sadou nástrojů a demonstrační 3D multiuživatelskou hrou Snowballs pod svobodnou licencí GPL. Na rozdíl od hry a vlastní knihovny jsou nástroje závislé na proprietární knihovně MFC a nejsou tak použitelné na jiném operačním systému než Windows.
Hlavní část vývoje knihovny do svého bankrotu v roce 2006 odvedla firma Nevrax. Poté se hru Ryzom spolu s knihovnou pokusila odkoupit FSF, která nabídla 60 000 dolarů a dalších přibližně 200 000 € činily přislíbené příspěvky komunity. Likvidátor nakonec prodal hru a knihovnu německé firmě GameForge, která ji udržoval do bankrotu své dceřiné společnosti Gameforge France v roce 2007. Poté převzala vývoj komunita pod hlavickou OpenNeL. V roce 2008 odkoupila zdrojové kódy firma SpiderWeb, která otevřela nový vývojářský web.
Na knihovně je postavena MMORPG hra Ryzom a její rozšíření Ryzom Ring, což je WYSIWYG editor obsahu hry. Jeden z původních vývojářů knihovny ji použil v multiuživatelské hře Mtp Target, jejíž zdrojové kódy uvolnil v roce 2008 pod licencí GPL. Za zmínku stojí ještě čínská hra War Of Honor.


Shania Twain

Shania Twain ??'na?? 'twe?n OC je kanadská country a popová zpěvačka.
Její rodiče, otec Clarence Edwards a matka Sharon se rozvedli, když byly Shanie dva roky. Matka se po rozvodu s malou Eillen a její sestrou Jill odstěhovala do města Timmins, které je na severovýchodě kanadského Ontaria, kde se provdala za Jerry Twaina. Její nový otec, Jerry Twain, děvčata adoptoval, a tak bylo jejich příjmení změněno na Twain.
Eilleen Twain byla jedním pěti dětí v Twainově chudé rodině. Její rodiče moc nevydělávali a tak hlad byl v rodině celkem běžný. Život v Timmins byl pro mladou Eilleen velmi těžký. Již od raného věku musela malá Eilleen vystupovat v místních zakouřených hospodách a vydělávat po nocích zpěvem pár dolarů, aby pomohla svým chudým rodičům.
V současnosti patří Shania Twain mezi nejpopulárnější zpěvačky country i popové hudby, především v USA, Kanadě, Velké Británii a Austrálii. Její nejúspěšnější deskou je album „Come on Over“ z roku 1997, kterým se stala jednou z nejprodávanějších sólových zpěvaček historie. Shania se také pravidelně umisťuje v anketách o nejpřitažlivější ženu planety.


In Flames

Po celé rané období In Flames postupovala sestava neustálým změnám. Jejich první stálá sestava byla složena ze zakládajících členů, kytaristy Jesper Strömblada, basisty Johana Larssona a kytaristy Glenna Ljungströma. Tato sestava společně se zpěvákem Mikaem Stannem nahrála první album skupiny Lunar Strain. Na jejich dalším albu Subterranean z roku 1995 se již místo Mikaela Stanna podílel Henke Forss a nový bubeník Daniel Erlandsson. Po Henkeho opuštění kapely se otevřely dveře Andersi Fridénovi, jenž se stal novým vokalistou skupiny. Za bicí zasedl Bjorn Gelotte. Právě s toutou sestavou byla podepsána smlouva s Nuclear Blast a nahráno album The Jester Race. Tímto albem se skupina dostala do světového povědomí, zvláště v Evropě a Japonsku.
Důsledkem stoupajícího úspěchu se Johan Larsson a Glenn Ljungström, kteří již byli členy jiných kapel, rozhodli opustit skupinu kvůli obtížnému působení v rozdílných projektech. Jejich poslední přínos kapele bylo album Whoracle z roku 1997. Byli pozváni basista Peter Iwers a kytarista Niklas Engelin, aby doprovodili skupinu na společném turné s kapelou Dimmu Borgir, které následovalo po vydání Whoracle. Toto seskupení fungovalo o něco lépe, a tak se hudebníci ke konci turné stali stálými členy formace. Společně procestovali Evropu a uskutečnili i první koncert mimo ní - v Japonsku. Avšak ke konci této koncertní cesty opustil kapelu Niklas Engelin z důvodu hudebních odlišností. Jeho kytaristický post převzal duposud bubeník Björn Gelotte a jeho místo za bicími připadlo Daniel Svensson. Bylo natočeno album Colony a následovalo téměř celosvětové turné.
Rok 2000 přinesl vydání desky Clayman. Zároveň se skupina stala opravdu všeobecně známou a hrála se slavnějšími skupinami jako Dream Theater, Slipknot a Testament. Peteru Iwersovi se narodila první dcera a ten dočasně skupinu opustil. Na rok byl nahrazen Dickem Löwgrenem. Po jeho návratu bylo nahráno živé album The Tokyo Showdown. V roce 2002 bylo vydáno Reroute to Remain, první album In Flames, které nebylo prukováno ve Studio Fredman. Na tomto albu bylo poprvé použito čistého vokálu namísto pro death metal typického mručení. Také je zde znát vliv amerického alternativního metalu a je zde použito více kláves a elektroniky než na předchozím albu. To vedlo ke zmatení kritiků, přílivu nových fanoušků a názoru starých příznivců, že jsou In Flames „vyprodaní“. Jejich sedmé album Soundtrack to Your Escape, vydané v roce 2004, učinilo další krok ve zvoleném směru.
V září 2005 byl vydán DVD set nazvaný Used and Abused: In Live We Trust. Skupina se představila na turné Ozzfest 2005, kde hrála na hlavním pódiu a doprovázela Motörhead na jejich výročním turné na podzim onoho roku. Ještě před vydáním alba Come Clarity v roce 2006 bylo na celém světě prodáno přes milion kopií nahrávek. Come Clarity bylo nadšeně přijato jak fanoušky, tak kritiky, zejména těmi, kreří cítili nástup posledních dvou desek. V prvním týdnu prodeje se umisťovalo na špičce žebříčků ve Švédsku a Finsku. Skupina se umístila na 58. pozici v žebříčku US Billboard s 24 000 prodaných kopií v prvním týdnu prodeje.
Po vydání Come Clarity se kapela zúčastnila části turné Unholy Alliance 2006 v Evropě po boku Slayer, Children of Bodom, Lamb of God a Thine Eyes Bleed. Zakládající člen Jesper Strömblad nehrál na některých koncertech v Evropě, podivuhodně ani v Londýně v Carling Brixton Academy. Bylo to způsobeno osobními problémy, ale navzdory pověstím se In Flames nerozpadli a vyrazili na své plánované turné po Spojených státech s Jesperem Strömbladem na své pozici.


Hrotnatcovití

Brouci této čeledi jsou velcí od 2 mm do 1,5 centimetru. Typický je pro ně špičatý konec zadečku a vyklenutá hřbetní strana, z boku jsou zploštělí. Většinou jsou černě nebo hnědě zbarvení, chloupky bílé barvy vytvářejí na krovkách a štítě vzory.


Frederick Scott Archer

O životě tohoto zakladatele moderní fotografie mnoho nevíme. Jen několik útržků z jeho života zaznamenala manželka Fanny G. Archer po jeho smrti. Od ní víme, že se narodil do řeznické rodiny v městečku Bishop Stortford v Anglii v roce 1813. Ještě jako malý chlapec ztratil oba rodiče a byl vychováván vzdálenými příbuznými a přáteli.
Byl dán do učení na stříbrotepce. Setkání se starožitnými mincemi a drahými kameny pocházejícími z celého světa mu učarovalo a přivedlo k hlubšímu studiu numismatiky. Později se také po určitou dobu oceňováním mincí živil. Výtvarná stránka mincí ho také inspirovala k dalšímu jeho zájmu a zaměstnání – sochařství. Za pomoci přátel založil na Henrietta Street v Londýně sochařské studio, které se orientovalo na tvorbu bust. Řada z lidí, kteří se nechali v jeho studiu portrétovat, náležela k známým osobnostem své doby a jejich busty vytvořené Archerovým studiem můžeme dodnes obdivovat v National Portrait Gallery v Londýně.
V roce 1847 začal ve svém studiu využívat fotografii jako prostředku zjednodušení a zpřesnění sochařské práce. Využíval techniku kalotypie, kterou se naučil od svého lékaře Hugh W. Diamonda. Snažil se eliminovat nepříjemný vliv struktury papíru na kvalitu výsledné fotografie napouštěním papíru kolodiem. Stále však nemohl dosáhnout uspokojivé adheze obou materiálů. Zlepšení kvality se mu nepodařilo ani po použití vaječného bílku, želatiny či škrobu. To ho přivedlo na myšlenku hledat za papír náhradu. V té době se už zcela věnoval fotografii a to ve svém novém studiu ve vlastním domě na Great Russell Street v Bloomsbury. Tady také dospěl ke svému nejdůležitějšímu vynálezu – zaměnil papír za sklo a potáhnul ho jodizovaným kolodiem.
První fotografie vytvořené touto metodou ukázal svým přátelům již v roce 1850. Po jejím opakovaném ověřování pak konečně o rok později publikoval v časopise „Chemist“ svůj článek „Využití kolodia ve fotografii“, který zcela změnil směr dalšího vývoje fotografie. V něm prezentoval nejen výhody využití kolodia při fotografování, ale nabídl i podrobné instrukce pro jeho správnou aplikaci.
Zpráva o nové technologii se rychle šířila a již následující rok mohl psát jeden z průkopníků fotografie Fox Talbot svému příteli fotografu Johnu Dillwynovi Llewelynovi o svém údivu nad schopností takto snímané fotografie zachytit vlny na hladině, vítr nebo kouř. O dva roky později už sám Llewelyn ohromil na výstavě v Londýně svými „instantními“ fotografiemi, zaznamenávajícími vlny na vodní hladině, lidi v pohybu, mraky a příboj tříštící se o pobřeží, kouř vycházející z lodního komína apod.
Archer vynález nikdy nepatentoval a tak zůstal k volnému využití všem, kteří o něj měli zájem. Nakonec dokonce musel čelit nařčení Foxe Talbota, že jeho vynález je součástí Talbotova patentu na kalotypii. Talbot v té době publikoval výzvu, aby nebyla Archerova metoda využívána bez jeho autorizace. Dočasně se mu tak dokonce podařilo několik fotografů donutit svá fotografická studia zavřít. Talbot byl ale nakonec kvůli svým neopodstatněným požadavkům zesměšněn a prohrál i soudní spor, který sám vyvolal.
Je jisté, že Archer mohl na případném patentování svého vynálezu nepředstavitelně zbohatnout. Místo toho však v roce 1854 publikoval podrobný manuál používání kolodia s názvem „The Collodion process on Glass“. To stimulovalo tisíce lidí k jeho využití. To že Archer svůj vynález nepatentoval, nebyl důsledek jeho neschopnosti, ale projevem jeho velkorysé a skromné osobnosti, jež se o své poznatky ráda nezištně podělila, ačkoliv byl k podání patentu svými přáteli opakovaně vyzýván a některé své další vynálezy i sám patentoval.
Ironií osudu zůstává, že Archer ve svých 44 letech v roce 1857 umírá – v bídě a téměř zapomnění. Teprve po jeho smrti byla uskutečněna malá sbírka na podporu jeho rodiny a přiznána malá státní renta pro vdovu. Po její smrti se pouze jedno ze tří osiřelých dětí dožilo dospělosti. Jeho další osud není znám.
Tento vynález je nevýznamnějším vynálezem Scotta Archera, neboť zajistil tvorbu kvalitního negativu umožňujícího dokonalou reprodukci fotografií. Velmi rychle tak nahradil předešlé postupy. Přínosem nebyla jen možnost vytvořit kvalitní obraz a kvalitně ho reprodukovat, ale také výrazné zkrácení expozičního času na jednotlivé sekundy, což umožnilo rozšířit aplikaci fotografie na rychle probíhající či krátce trvající jevy. Zanedbatelný nebyl ani pokles finančních nákladů a snížení možnosti otravy.
Tajemstvím Archerova úspěchu byla schopnost rozpoznat jedinečné vlastnosti nedávno objeveného kolodia a podívat se na problém „z druhé strany“. Tak byla skloubena schopnost kolodia vytvářet tenký, hydrofobní film přilnavý ke sklu na jedné straně a průhlednost skla, nevnášející žádný šum do vznikajícího obrazu, na straně druhé. Archer využil i některé další své poznatky a vynálezy, jako například rychlejší a účinnější vývojku, v níž byla do té doby používaná kyselina gallová nahrazena kyselinou pyrogallovou.
Archerův postup byl velmi jednoduchý – smíchal kolodium s jodidem draselným a vzniklý film pak namáčel do roztoku dusičnanu stříbrného. Tato kombinace přinesla výrazné zcitlivění snímající fotografické desky, čímž se výrazně zkrátil čas expozice za dosažení dokonalého obrazu. Jedinou nevýhodou tohoto procesu zůstalo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Jejich vysušováním se totiž výrazně snižovala citlivost.
Důležitým aspektem tehdejší fotografie byla také absence jakékoliv možnosti zvětšení fotografie – výsledný formát printu byl shodný s velikostí desky. Dnes již do jisté míry kuriózně může působit také další aspekt používání kolodia. Využívaná směs byla totiž nejen vysoce hořlavá, ale také explozivní.
Archerův další vynález byl objev jevu nazývaného ambrotypie. Jeho podstatou je skutečnost, že stříbrné soli v podexponovaném negativu odráží světlo. Ten se proto podložený tmavým podkladem jeví jako pozitiv. Tato metoda byla velice populární a používala se přes dvacet let v období 1850–1880, stejně jako koloidní proces jako takový. Výsledek ambrotypie se podobal daguerrotypii, obraz však vznikal na zcela odlišném principu, který umožňoval pozorovat obraz v libovolném úhlu, a byl především výrazně levnější a rychlejší.
V roce 1857 byla po smrti S. Archera publikována v časopise „Punch“ tato pocta a výzva ke sbírce na pomoc jeho rodině:
V září roku 2001 uspořádaly známé fotografické domy konferenci a výstavu u příležitosti 150 let prvního publikování Archerova objevu koloidního procesu.
Ukázky fotografií uplatňujících Archerovy postupy a vynálezy: Soubor:Sparrow1.JPG|Sparrow House Soubor:Zamek2a.jpg|Caesarova věž v Kenilworth Soubor:Rodina2.jpg|Portrét rodiny strážmistra


Světelný meč

Světelný meč je fiktivní zbraň z filmů, her a literárních příběhů vesmíru Hvězdných válek. Jedná se o futuristickou verzi klasického meče, která má místo kovové čepele proud jasně zářící bílé energie obklopené barevnou korónou. Samotný meč tvoří jen asi 30cm dlouhý kovový jílec, který ukrývá zařízení emitující energetický paprsek čepele.
Světelný meč je původním vynálezem, zbraní a symbolem rytířů řádu Jedi ale převzali ho od nich i jejich protivníci, Sithové, kteří používají meče s rudou korónou. Tradičně si svůj meč vyrábí každý sám.
V původní trilogii existovaly světelné meče ve třech barevných variantách: červené, zelené a modré. Později se objevilo mnoho dalších barevných variant. Barvu meče ovlivňují agamarské krystaly usazené uvnitř rukojeti, které usměrňují energii emitovanou uvnitř meče do čepele o délce do 1m. Tyto krystaly se nacházejí ve volné přírodě na mnoha světech, ale jde je i velmi složitým způsobem vytvářet synteticky. Například Sithští lordi si své červené krystaly v sithských mečích vytváří většinou uměle.
Běžnou verzí je „obyčejný“ meč s čepelí na jednom konci, v průběhu historie od vzniku prvních světelných mečů však vzniklo mnoho různých modifikací. Pro osoby s malou postavou existuje kratší varianta meče. Existuje i vzácně se vyskytující varianta u které je rukojeť mírně zahnutá, takže se pohodlně drží a dovoluje provádět velmi efektní triky a výpady. Tento typ meče používal např. Darth Tyranus, alias Hrabě Dooku, nebo jeho učednice Asajj Ventress. Ventress používala hned dva takovéto meče, navíc si je mohla spojit dohromady a vytvořit tak poslední varijantu - oboustranný meč. A tak se dostáváme k poslední - poměrně vzácné modifikaci. A tou je oboustranný světelný meč, který emituje hned dvě čepele - každou na jednom konci rukojeti. S touto modifikací přišel mocný Sithský lord a bývalý Jedi jménem Exar Kun. Z toho důvodu oboustranný meč vešel obecně ve známost jako sithská zbraň, ale používali ho i někteří rytíři Jedi. Světelný meč může odrážet střely z blasterů a útoky druhého světelného meče. Čepel projde vším kromě jiné čepele, střely z blasteru nebo několika vzácných materiálů, např. phriku, cortosisu nebo mandalorianské oceli, ze které je vyrobeno brnění nájemného lovce Jango Fetta.


Webová stránka

Webová stránka zobrazuje pomocí webového prohlížeče informace poskytované v rámci World Wide Webu. Informace jsou prezentovány v podobě hypertextu, který je vytvořen použitím značek HTML nebo XHTML. Stránky se skládají z textu, multimediálních dat a odkazů, které umožňují přechod na další webové stránky.
Webové stránky mohou být uloženy v podobě souborů na pevném disku nebo je poskytují webové servery prostřednictvím počítačové sítě nebo Internetu, kde jsou přenášeny pomocí protokolu HTTP.
Stránky mohou být statické nebo dynamické. Stránka se může měnit i přímo v prohlížeči použitím skriptovacích jazyků, Javy, ActiveX a dalších technologií.


Kreisavský kroužek

Kreisavský kroužek byl součástí německého protinacistického odboje za druhé světové války, který usiloval o pád hitlerovské Třetí říše.
Jednalo se o širokou skupinu disidentů, která získala jméno podle místa jejich schůzek. Tím byl statek v Kreisau u Śvidnice v Dolním Slezku, který patřil ústřední osobě kroužku, právníkovi Helmuthu James Grafovi von Moltkemu. Dalšími klíčovými postavami byli právníci Peter Yorck von Wartenburg a Adam von Trott zu Solz. Většinu členů tvořili konzervativci z tradičních aristokratických rodin, kteří se sdružovali kolem Carla Friedricha Goerdelera. Kroužek měl ovšem heterogenní charakter, působili v něm také sociální demokraté např. Julius Leber, Adolf Reichwein, křesťansky sociálně orientované osoby i liberálové. Tato různorodost se projevovala i v cílech a způsobu jejich dosažení. Moltkeho frakce žádala v pohitlerovském Německu demokratizační proces, okamžitý konec války a měla zájem na přátelství se Sovětským svazem, což bylo v opozici s požadavky Goerdelera. Část kroužku začala v létě 1944 spolupracovat s další silou odboje Komunistickou stranou Německa.
Kroužek byl aktivní součástí hnutí 20. července 1944. Po jeho neúspěchu byla většina členů zajata a zabita.


Odpad z těžby

Odpady z těžby jsou všeobecně veškeré vyprodukované materiály z těžebního průmyslu, které už nemají další využití.


Kotul veverovitý

Kotul veverovitý či saimiri je malá opice z čeledi malpovitých, která obývá území Jižní Ameriky, konkrétně státy Brazílie, Kolumbie, Ekvádor, Francouzská Guyana, Peru, Surinam, Venezuela a Puerto Rico.
Kotul je nejmenší, ale zároveň nejkrásnější zástupce své čeledi. Jeho krátká srst jen híří nejrůznějšími barvami od černé, tmavě hnědé až po čokoládovou, ale nejčastější je zelená či zelenošedá v různé intenzitě. Druhá polovina předních končetin mívá nejčastěji výrazně oranžovou nebo citrónově žlutou barvu, stejně je zbarvena i menší část zadních končetin. Nápadné jsou i poměrně velké ušní boltce, které mívají barvu bílou a u sebe blízko položené výrazně tmavé oči. Na hlavě má kotul bílou masku kolem očí a šedivý čenich. Srst na hlavě má obvykle stejnou barvu jako tělo, občas i tmavší. Jeho dlouhé, štíhlé prsty a nehty mu umožňují se obratně a rychle pohybovat po stromech a případně uprchnout svému predátorovi vysoko do korun stromů. Kotul veverovitý je opravdu drobný živočich, jeho tělo dosahuje sotva 26-30 cm a delší na konci černý, hustě osrstěný a nechápavý ocas 35-42 cm. Hmotnost se pohybuje od 0,6 do 1,4 kg, větší hmotnost je v přírodě jen výjimkou.
Kotul veverovitý obývá spíše řidší než hustější vlhké pralesy, lesy v okolí řek, mangrovové a bažinaté oblasti nebo kulturní krajinu, jako jsou banánové plantáže, kde jsou poměrně nevítanými hosty. Většinu času tráví vysoko v korunách stromů a na zem slézají především jen za vodou, občas za potravou.
Je to silně společenské zvíře, které žije v rozsáhlých skupinách, které mohou čítat 12, více než 30, ale také více než 100 jedinců, kteří se s ostatními členy skupiny dorozumívají jak zvuky, tak i zrakem. Důležité je i zmínit důležitost natírání močí. To slouží jak k označkování území, tak k rozeznání „hodnosti“ nejvyššího člena v tlupě, který močí potírá své podřízené. Kotulové se však natírají i vlastní močí, zvláště pak ocas a tlapky.
Kotulové jsou i neuvěřitelně energičtí a většinu dne tráví neustálým lezením po stromech, skákáním z jedné větve na druhou a poměrně hlasitým vřeštěním. Pokud se přiblíží nebezpečí, zmizí celá tlupa v korunách stromů a vyčkají až se nebezpečí oddálí. I přesto, že dávají přednost rostlinné potravě jako jsou nejrůznější výhonky nebo plody, rádi si pochutnají i na masné potravě, kterou tvoří především hmyz, měkkýši, krabi a drobní obratlovci.
Samice rodí jediné mládě po 24 až 26 týdnech březosti. Matka své mládě nosí nejprve na hřbetě, ale jelikož je mládě po několika dnech po narození schopné již aktivně běhat a skákat, nevěnuje mu matka později příliš velkou pozornost. V zajetí se může kotul dožít i 20 let.
Pro svůj krásný vzhled a malou velikost se stávají i oblíbenými atrakcemi v zajetí, zvláště v zoologických zahradách. V České republice chová kotuly veverovité zoologická zahrada Ústí nad Labem, Lešná, Praha a Brno.


Superskalární architektura

Superskalární architektura je jedním ze způsobů zvyšování výkonu procesoru. Umožňuje zpracování několika instrukcí v jednom instrukčním řetězci zárověň. Je toho dosaženo pomocí většího počtu jednotek pro zpracování instrukcí uvnitř procesoru. Od vícejádrových procesorů se liší tím, že je zvětšen počet pouze některých funkčních jednotek, ne však celé jádro procesoru.
Při vybírání instrukcí z paměti se procesor rozhoduje, jestli instrukce mohou být prováděny paralelně a poté je posílá do redundatních jednotek uvnitř jednoho jádra procesoru. Superskalární procesor zpracovává zárověň více instrukcí z jednoho programového vlákna. Vícejaderné procesory zpracovávají současně instrukce z několika vláken, každé v jednom jádru procesoru.


Martin Braniš

Doc. RNDr. Martin Braniš, CSc. je český přírodovědec, zoololog, dlouholetý ochránce přírody, ekolog a publicista.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlova v Praze. Poté pracoval ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv a následně v Ústavu experimentální medicíny ČSAV. Od roku 1991 působí v Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V současné době jako zástupce ředitele.
Mimo jiné je autorem středoškolské učebnice Základy ekologie a ochrany životního prostředí, jejíž třetí vydání vyšlo v roce 2004 v nakladatelství Informatorium.


Těžko ho zabít

Představitel hlavní role Steven Seagal.Hlavní postavou je detektiv Mason Storm, který odhalí politické spiknutí a pořídí záznam rozhovoru neznámého poslance s nájemnými vrahy. Tento poslanec chce nechat zavraždit senátora, protože si přeje být dosazen na jeho místo.
Vrahové brzy přijdou na to, že tento záznam vznikl a vydají se proto ke Stormovi domů, kde zabijí jeho ženu a Storma těžce zraní, jeho synovi se naštěstí podaří vrahům uniknout. Storm je v kómatu převezen do nemocnice, kde je prohlášen za mrtvého.
Po sedmi letech se z kómatu probudí, o čemž se dozvědí i vrahové a ihned se vydají za Stormem do nemocnice, kde se ho opět pokusí zabít. Storma zachrání zdravotní sestra Andy Stewart, která ho také ukryje a s níž se později i zblíží.
Dále hrají: Kelly Lebrock, William Sadler, Frederick Coffin, Bonnie Burroughs a další


Dějiny Argentiny

Argentina je druhá největší země jihoamerického kontinentu a je zároveň druhým nejstarším demokratickým státem na jeho území: 9. července 1816 vyhlásily Sjednocené provincie La Platy nezávislost a odtrhly se od Španělska.
Stopy po nejstarším osídlení Argentiny byly objeveny na severozápadě země: nálezy na tomto území pocházejí z období okolo roku 10 000 před Kr. Jiná stará osídlení se nacházejí na jihu země, v Ohňové zemi a v Patagonii.
Prvním Evropanem, který prozkoumal pobřeží Argentiny, byl španělský námořník Juan Diaz de Solís, který padl v boji s Indiány u ústí řeky La Plata. První pokusy proniknout z pobřeží do vnitrozemí selhaly stejně jako pokusy o vybudování města Buenos Aires v roce 1536 - o čtyři roky později město dobyli domorodci.
Znovuzaložením města Buenos Aires v roce 1580 začala úspěšná fáze španělské kolonizace. Hospodářský rozvoj Argentiny však nebyl nijak prudký: z Buenos Aires do Španělska směly ročně vyplout jen dvě lodě. Až po založení místokrálovství Río de la Plata v roce 1776, které mimo Argentiny zabíralo i území dnešních států Paraguay, Uruguay a Bolívie, a po zrušení obchodních omezení o dva roky později došlo k rozmachu obchodu, na kterém vydělalo především hlavní město Buenos Aires. Po nevydařené invazi britských jednotek v letech 1806 až 1807 vyvrcholilo hnutí za nezávislost otevřeným povstáním proti Španělsku, oslabenému vnitřními rozpory.
Španělský místokrál byl 25. května 1810 sesazen, v Buenos Aires byla zvolena městská rada a vytvořila se Junta Gubernative Nacional Provisional de Rio de la Plata, jejímž úkolem bylo vést národní povstání. V průběhu bojů za nezávislost se odtrhly dnešní Paraguay, Uruguay a Bolívie a vytvořily nezávislé státy. Generál José de San Martín seskupil silnou armádu, které se podařilo vyhnat Španěly. Na kongresu v Tucumánu 9. července 1816 byla vyhlášena nezávislost Argentiny.
Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vypukla v zemi občanská válka. V boji o budoucnost nového státu se střetli centralisté a federalisté. Zatímco obchodníci a velkoburžoazie v hlavním městě požadovali silnou ústřední vládu v Buenos Aires, velkostatkáři a latifundisté podporovali federální uspořádání se silnými provinčními vládami. Federalisté získali v roce 1825 převahu, ale nepokoje a spory skončily až v roce 1880. Tehdy též došlo k osídlení Patagonie.
Na základě ústavy z roku 1853 má Argentina federativní parlamentní systém, prezidenta s exekutivní mocí, kterého volí jednou za čtyři roky grémium zvolené v jednotlivých provinciích. Zákonodárná moc náleží dvoukomorovému Národnímu kongresu složenému ze senátu a poslanecké sněmovny.
Ve druhé polovině 19. století zesílil proud evropských přistěhovalců. Díky tomuto přílivu obyvatel a taktéž díky výstavbě železnic se podařilo kolonizovat i jih Argentiny. Vedle chovu dobytka se významným národohospodářským odvětvím stalo i pěstování obilí. Ve 20. letech 20. století, za vlády prezidenta Hipólita Yrigoyena došlo k rychlému hospodářskému rozmachu Argentiny, který byl nakrátko přerušen hospodářskou krizí, která však v Argentině nebyla tak tíživá, protože export masa a obilí napomohl zemi udržet se na světových trzích. I přesto však hospodářské těžkosti vedly k politické destabilizaci. Všechny pokusy o vytvoření stabilní civilní vlády však až do roku 1943, kdy převzala moc v Argentině armáda, ztroskotávaly.
Juan Domingo Perón vyhrál v roce 1946 se svou novou stranou Partido Laborista prezidentské volby. Jeho politika tzv. justicialismu zlepšila prostřednictvím rozsáhlých sociálních programů a zvyšování mezd situaci dělníků. Perón chtěl urychlit industrializaci pomocí pětiletých plánů, program rozvoje však příliš zatížil argentinskou ekonomiku a země se ocitla v těžké hospodářské krizi. Konflikt s katolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů se stal záminkou k vojenskému puči, po kterém musel Perón, který za svou popularitu vděčil i své ženě Evitě, odejít 19. září 1955 do exilu.
Vojenskou vládu vystřídal v roce 1958 prezident Arturo Frondizi, ale ani on, ani jeho nástupci José María Guido a Arturo Illia nebyli schopní situaci v zemi stabilizovat.
K dalšímu vojenskému převratu došlo 28. června 1966 a argentinský parlament byl rozpuštěn. Další, třetí junta se ujala moci 23. března 1971. Její velitel, generál Alejandro Lanusse, však povolil politické strany. Prezidentem byl ve volbách 25. května 1973 zvolen peronista Héctor Cámpora, ale 12. října se ujal úřadu opět Juan Perón, který se mezitím vrátil z exilu. Když Perón 1. července 1974 zemřel, ujala se vlády v Argentině jeho třetí žena Isabela, která byla sesazena armádou 24. března 1976.
Argentinským prezidentem se 29. března 1976 stal vůdce vojenské junty generál Jorge Rafael Videla, kterému se sice podařilo snížit míru inflace a zvýšit export, ale neuspěl ve snaze prorazit mezinárodní izolaci země, vyvolanou pronásledováním politické opozice, které mělo na za následek tisíce životů. Vedení země převzal proto 30. března 1981 generál Roberto Eduardo Viola a po něm v prosinci generálporučík Leopoldo Galtieri.
Vláda vojenské junty se přes veškeré snahy potýkala se špatnou vnitropolitickou i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost obyvatel od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny, které si Argentina dlouhodobě nárokuje. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství, které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 přivodila Galtieriho pád. Na jeho místo nastoupil exgenerál Reynaldo Bignone ale ten již nedokázal zabránit pádu vojenské junty.
V prvních prezidentských volbách po osmi letech vojenské diktatury se 31. října 1983 prosadil kandidát sociálně demokraticky orientované Radikální občanské unie Raúl Alfonsín, který si stanovil za cíl oživení hospodářství a uskutečnění sociální reformy. Nepodařilo se mu však - pro odpor armády - uskutečnit další záměr - povolat k zodpovědnosti všechny, kteří za vojenské vlády zaváděli represivní a teroristická opatření. Další pokus o vojenský puč se už nepodařil a v Argentině se prosadila demokracie. Od roku 1989 je prezidentem Carlos Menem, který usiluje o postupnou privatizaci státního sektoru. V únoru 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Velkou Británií, přerušené v roce 1982.


Chamoix de Chamonix

Brankář a obránci Chomoix v zápase proti ToursChamonix Hockey Club nebo Chamoix de Chamonix je klub ledního hokeje z Chamonix-Mont-Blanc. Hraje nejvyšší francouzskou hokejovou ligu Ligue Magnus.
Vznikl v roce 1910 a po dlouhou dobu dominoval lokální hokejové scéně, titul mistra Francie získal v letech 1923, 1925, 1926, 1927, 1929, 1930, 1931, 1939, 1942, 1944, 1946, 1949, 1952, 1954, 1955, 1958, 1959, 1961, 1963, 1964, 1965, 1966, 1967, 1968, 1970, 1971, 1972, 1973, 1976 a 1979.
Barvami klubu jsou modrá a žlutá. Domácí aréna se nazývá Centre Sportif Richard Bozon.


Lullabies to Paralyze

Lullabies to Paralyze je třetí studiové album skupiny Queens of the Stone Age vydáno roku 2005. Obsahuje 14 skladeb. Hostoval zde například Billy Gibbons ze ZZ Top. Na této desce již chyběl zakládající baskytarista Nick Oliveri.


MiG I-320

MiG I-320 byla prototypová řada sovětského dvojmístného stíhacího letounu pro každé počasí, vybaveného výkonným radarem. První prototyp letounu vzlétl 16. dubna 1949. Letoun měl objemný trup, v němž byla umístěna kabina pro dva členy osádky sedící vedle sebe. Konstrukce vycházela ze stroje MiG-15. Byly postaveny tři prototypy R1 - R3. Sériově se nakonec letoun nevyráběl, protože stejné parametry měl konkurenční Jakovlev Jak-25.


15. srpen

15. srpen je 227. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 138 dní.


Hustoměr

Hustoměr je ponorné těleso většinou ve tvaru baňky s vystupující stopkou, ve které je umístěna stupnice udávající naměřenou hustotu kapaliny.
Hustoměry slouží k měření hustoty kapalin na základě Archimédova zákona.
Hustoměry slouží pro provozní a orientační měření při zjišťování hustoty nebo koncentrace určitých druhů kapalných látek. Vyrábějí se v různých měřících rozsazích. Označení kapaliny, pro jejíž měření je hustoměr určen, je obvykle uvedeno na zadní straně stupnice.
Vyrábějí se většinou v provedení bez teploměru, ale mohou být vybaveny i teploměrem.


Donátor

Donátor je osoba, která vlastním nákladem vytvořila hodnotu a tuto hodnotu odkázala dedikací nejčastěji veřejné společnosti. Slovo pochází z latiny. Prvotními donátory bývali majitelé panství, jejichž záměrem byla výstavba církevní stavby, nebo jejích vybavení, také obraz, socha a jiné dílo, a to jako celek. Donátor kostela nebo kláštera bral na sebe závazek nejen zbudovat stavbu, ale i udržet její provoz. Za tím účelem daroval pozemky pro stavbu samotného objektu, ale i pole, louky či lesy na její provoz podle velikosti a účelu zamýšlené stavby . Z tohoto důvodu donátor těchto objektů musel být dosti majetný. Donátor, když již vynaložil tolik prostředků, chtěl dát o sobě vědět současníkům i budoucím, proto jeho jméno na pomnících bývá vytesáno do kamene darovacím nápisem, budova je po něm pojmenovaná, na skupinových obrazech bývá zobrazen, nebo dílo nese jeho erb. Drobní donátoři jako dík za uzdravení a přímluvu svých svatých patronů často nechali vytesat jeho sochu.
Ideál a praxe k přístupu nezištného daru bývá rozdílný. Podléhá vývoji společnosti, vlivům a významu obdarovaného, ale i vlivům a možnostem dárce. Slovo donátor nezastaralo. Užívá se dosud pro zřizovatele – donátory nadací a jiných nevýdělečných organizací. Rozdíl mezi donátorem a sponzorem je v rozdílném přístupu v dosažení návratnosti daru. Sponzor se podílí na úhradě části nákladů.


Henri de Saint-Simon

Hrabě Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon [čtěte: Sensimon] byl francouzský utopický socialista, mezi představitele tohoto směru socialistického utopismu počítáme také Owena, Fouriera, vnuk Louise Saint-Simona. Původem šlechtic, ale z odporu ke kapitalismu se zřekl majetku.
Historik o něm napsal „spojily se v něm věda a fanatismus“, neboť byl považován za člověka povahy velmi složité - hýřil a dobrodruh, filosof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství, člověk slavný, ale dožívající život jako žebrák, vydržovaný několik let svým bývalým sluhou a pak přáteli, ale až do smrti přesvědčený o svém poslání k nápravě společnosti.
Společenský vývoj pokládal za přísně determinovaný a hnací sílu viděl v pokroku vědy, morálky a náboženství. Podle Saint-Simona měl vzniknout nový společenský řád, v němž by zůstalo zachováno soukromé vlastnictví, politika, která by splynula s ekonomikou a plánovitě by organizovala vše, když vládnoucí postavení by měli vědci a průmyslníci. Jeho následovníci přeměnili jeho učení v náboženskou sektu.
Jako jádro sociálně politického systému života společnosti vidí práci, říká jí „industrie“. Z toho vyvozuje, že by se mělo vymýtit všechno příživnictví na ní a především úcta k oněm příživníkům. Tím myslí šlechtu a i ve svých dílech uvažuje o tom, že nahradit 30 000 šlechticů by bylo velmi snadné, zatím co úbytek 10x menšího počtu nejlepších učenců, řemeslníků, obchodníků a umělců by bylo nemožné a znamenalo by katastrofu.
Dobrá vláda podle něj vládne co nejlevněji, co nejméně, co nejlepšími lidmi a co nejpokojněji. Úkolem vlády však má být starat se hlavně o rozvoj blahobytu v zemi. Vyjadřuje tu jakousi touhu po vládě meritokracie s liberálněsociálnímy sklony.
Přesto, že St-Simon nesoustředil svoji kritiku společenského řádu na odmítání soukromého vlastnictví, bylo v jeho nauce dost na to, aby jeho stoupenci vystupovali jako odpůrci soukromého vlastnictví a dědického práva. „Škola St.-Simonova“ by však mohla být spíše popsána slovy církve, neboť šířila nauku St.-Simonovu jakožto „náboženství“, měla svého velekněze, měla i náboženské obřady a orgie. Nejvíce v ní vynikli jistí Bazard a Barthélemy Prosper Enfantin.
St.-Simonisté také dospělí k přesvědčení, že „vykořisťování člověka člověkem“ je organickou vadou společnosti, nikoli pouze „pochybením“ některých jejích jednotlivců. Bazard se dokonce pokusil o jakousi filosofii dějin, které mu zosobňují boj vykořisťovatelů s vykořisťovanými, čímž se vlastně stává v tomto směru Marxovým předchůdcem.
St.-Simon a jeho škola jsou však i přesto předchůdci Marxe v několika směrech. Jednak v tom, že počínají studovat vývoj hospodářské soustavy a pochopí ji jako organizované vykořisťování pracujících ze strany lenochů, z něhož Bazard už načrtnul jakousi skicu „třídního boje“ v dějinách; a jednak v tom, že vidí ideál společenského zřízení v kolektivismu - Marx ovšem viděl v kolektivismu nikoli ideál, ale nutný důsledek vývoje.
Kolektivismus školy St. Simonovy má však jiný základ než marxismus. St.-Simonisté patří k socialistům, kteří svoje reformní plány zakládají zcela vědomě na pilíři náboženství.
Je ale třeba říci, že škola St-Simonova byla svou dobou významným střediskem, jež přitahovalo takové duchy, jako byl August Comte, zakladatel positivní filosofie a sociologie, Ferdinand Lesseps, stavitel Suezského průplavu, také bratři Péreirové, zakladatelé banky Crédit mobilier, první moderní banky zakladatelské, a ovlivnilo jiné znamenité Francouze z prvé poloviny devatenáctého století.


Polyp

Polyp je jedním ze dvou životních stadií některých žahavců, druhým je medúza. Tělo polypů je většinou válcovité, prodloužené podél osy těla. Jeho spodní část je buď připevněná k substrátu, nebo, pokud žije v koloniích, k ostatním polypům. Přední část nese ústní otvor a je obklopený chapadly.
U korálnatců je polyp jediným životním stadiem. U polypovců se obě stadia střídají. U medúzovců je medúza dominantní a polyp někdy ani není přítomný.


Fotonásobič

Fotonásobič je citlivý detektor schopný zachytit i velmi slabé optické signály.
Fotony při dopadu na fotokatodu interagují s elektrony materiálu fotokatody. Dochází k fotoelektrickému jevu – k vyražení elektronů nad povrch katody. Elektrony jsou pak postupně urychlovány elektrickým napětím mezi jednotlivými elektrodami. Dopad urychlených elektronů na dynodu vyvolává emisi většího počtu elektronů, jejímž výsledkem je znásobení počtu elektronů, které jsou urychlovány směrem k další dynodě. Po sérii zesílení proud elektronů dopadá na anodu. Celkové zesílení může v některých případech dosáhnout až 108, což umožňuje pomocí fotonásobiče detekovat i jednotlivé fotony.
Časové rozlišení dosažitelné pomocí fotonásobiče se pohybuje v řádu nanosekund. Je dáno především fluktuacemi dob průchodu elektronů od fotokatody k anodě. Závisí na typu dynod a také na napětí mezi fotokatodou a anodou. Jeho zvýšení způsobí rychlejší průchod elektronů fotonásobičem a tím i menší rozdíly mezi dobami průchodu jednotlivých elektronů.
Fotonásobič se používá tehdy, když potřebujeme měřit velmi nízký světelný tok. Příkladem použití jsou


Miodrag Bulatović

Miodrag Bulatović byl významný srbský romanopisec a dramatik. Pocházel z Černé Hory. Jeho díla se snažila prozkoumat temnou stranu člověka, násilí sex a úpadek, Bulatović za svoji tvorbu získal několik ocenění.
Jako mladý se Bulatović nejprve vzdělával sám. Až později tepve nastoupil na gymnázium a později studoval i Bělehradské univerzitě, kde se věnoval psychologii a literatuře. Pracoval dlouhou dobu jako novinář, například ve známých jugoslávských denících Borba, Pobjeda, Omladina nebo Politika. Na přelomu 80. a 90. let bránil politiku Slobodana Miloševiće, byl vysoce postaveným členem Srbské socialistické strany a stoupencem srbského nacionalismu. Díky tomu se zařadil mezi mnohé kontroverzní osobnosti moderního Srbska.
Jeho díla patřila k velmi často překládaným, a to jak do češtiny či slovenštiny, tak i do jiných jazyků, hlavně tedy světových a západoevropských. Mezi hlavní díla Miodraga Bulatoviće patří například sbírka povídek Djavoli dolaze, nebo Crveni petao leti prema nebu. Druhá z těchto knih se věnuje životu v oblasti severní Černé Hory. Obě díla patří k dřívější tvrobě autora, kterou přerušil protest proti vměšování se do jeho práce, ke kterému v Jugoslávii údajně docházelo. Další díla Bulatoviće proto vycházela v zahraničí a v Jugoslávii až se zpožděním. I přesto však byla dobře hodnocena. V polovině šedesátých let se objevil také román Heroj na magarcu, kde Bulatović rozebíral téma italské okupace na území dnešní Černé Hory. Na známou hru Čekání na Godota reagoval volným pokračováním s názvem Godot je došao. V sedmdesátých letech spatřilo světlo světa dílo Ljudi sa četiri prsta a jeho pokračování Peti prst, které následovalo o dva roky později. Za druhé uvedené dílo získal Bulatović prestižní cenu časopisu NIN.


Seznam českých Židů

Seznam českých Židů obsahuje významné osoby, které se narodily nebo podstatnou část svého života působily v Česku či na území historických českých zemí, a které se samy považovaly za Židy ve smyslu pokrevním či národnostním nebo židy ve smyslu náboženském.
Židovské osídlení na území dnešního Česka se datuje přibližně do 10. století. Velký rozkvět židovské populace nastal po zrovnoprávnění Židů v Rakousko-Uhersku v druhé polovině 19. stol, zlaté období pak představuje vyhlášení samostatného Československa - období tzv. první republiky. Přispěla k tomu řada židovských umělců, kteří svou židovskou identitu mnohdy vyjadřovali v úzkém sepětí s českou kulturní tradicí. Židovský element byl a je nedílnou součástí české kultury posledních dvou století.


Deicide

Deicide jsou jednou z klíčových kapel floridské deathmetalové scény 90. let. Rozlišovacím znakem Deicide je jejich brutálně satanistický pohled na svět.


Dio

Dio je heavy metalová skupina, kterou vede zpěvák Ronnie James Dio. Skupinu založil v říjnu roku 1982, poté co opustil skupinu Black Sabbath. V interview, které je na speciálním vydání alba Holy Diver, Dio uvádí že nikdy nezamýšlel začít sólovou kariéru. Jeho záměrem bylo založit novou skupinu s bývalým bubeníkem skupiny Black Sabbath Vinny Appicem. Pojmenování skupiny podle Dia mělo smysl zejména z komerčních důvodů, protože v té době byl už Dio velmi dobře znám. V italském jazyce Dio znamená "Bůh".
Tato diskografie je pouze pro studiová alba, další informace hledejte ve článku Dio diskografie


Varhanní souěž v Polné a Humpolci

Soutěž mladých varhaníků v Polné a Humpolci se poprvé konala v roce 2005. Od té doby se opakuje vždy na podzim ve dvouletých intervalech. Garantem a uměleckou záštitou soutěže je Jaroslav Tůma, docent Hudební fakulty AMU v Praze. Zúčastnit se mohou soutěžící z České a Slovenské republiky, v porotě zasedají varhaníci jako Karel Paukert, Slawomir Kaminski či Franz Josef Stoiber.


1. asociační liga 1929/30

Asociační ligu v sezóně 1929/20 vyhrála SK Slavia Praha, která tak obhájila titul z minulé sezóny. D tohoto ročníku postoupily ČAFC Vinohrady a Teplitzer FK. Z ligy sestoupily ČAFC Vinohrady a SK Čechie Karlín. Nejlepším střelcem se stal František Kloz, který za SK Kladno vstřelil 15 branek.
František Kloz – 15 branek, Antonín Puč – 14 branek, František Junek – 13 branek, František Svoboda – 13 branek, Hromádka – 12 branek, Smolka – 12 branek, Šíma – 11 branek, Joska – 11 branek, Haftl – 11 branek, Josef Košťálek – 11 branek


Filip VI. Francouzský

Filip VI. Francouzský byl od roku 1325 hrabě z Valois, od února 1328 regent Francie a Navarry, od dubna téhož roku francouzský král, první panovník z dynastie Valois. Za jeho vlády vypukla stoletá válka.


Jean-Luc Nancy

Roku 1962 ukončil studium filosofie v Paříži a publikoval knihy o Marxovi, o Kantovi, o Nietzschem a o Bretonovi. Krátce učil v Colmaru a od roku 1968 žije a přednáší ve Štrasburku. Roku 1973 získal doktorát pod vedením P. Ricoeura prací o Kantovi a v následujících letech pobýval jako profesor na různých univerzitách v Evropě i v USA. Působil také ve službách francouzské diplomacie a v různých politických funkcích. Roku 1987 byl v Toulouse zvolen docteur d´état prací o svobodě u Kanta, Schellinga a Heideggera. Brzy nato těžce onemocněl, musel podstoupit transplantaci srdce a několik let bojoval s rakovinou. Přestal přednášet a přerušil i své další činnosti, nicméně stále psal a publikoval. Roku 2000 popsal tuto zkušenost s nemocí v knize L´intrus a vrátil se do aktivního života. Jeho dílo inspirovalo několik filmů a Nancy sám v některých hrál.
Nancy publikoval asi 40 knih, které byly zčásti přeloženy do různých jazyků, a stovky článků na nejrůznější témata, jeho pozornost se však soustřeďuje hlavně kolem otázek lidské společnosti, svobody a politiky. Největší vliv na něho měl Jacques Derrida, Jacques Lacan, ale také Descartes, Kant, Nietzsche a Heidegger.


Cipísek

Cipísek je fiktivní dětská pohádková postava z knihy O loupežníku Rumcajsovi, což je zároveň také tradiční český večerníček z dílny Radka Pilaře natočený na motivy výše uvedené knihy od Václava Čtvrtka. Jeho fiktivním otcem je hlavní hrdina pohádky loupežník Rumcajs, jeho maminkou pak Rumcajsova pohádková manželka Manka.
Jedná se o velmi půvabné a oblíbené pohádkové postavy, které v Čechách již téměř zlidověly.


Werner Kempf

Do německé císařské armády vstoupil v březnu 1905. V první světové válce byl důstojníkem jezdectva. Ve dvacátých letech zůstal v Reichswehru, kde zastával nižší velitelské funkce a působil jako učitel na pěchotním učilišti. V letech 1936 a 1937 pracoval jako armádní inspektor motorizovaných jednotek na Ministerstvu Války. V roce 1937 mu bylo svěřeno velení nad 4. tankovou brigádou. K 1. srpnu 1939, v rámci chystané invaze do Polska, byl jmenován velitelem Pancéřové divize Kempf, která se původně jmenovala Pancéřový útvar východní Prusko. V říjnu téhož roku převzal velení nad 6. tankovou divizí, které velel až do operace Barbarossa.
V únoru 1943 převzal velení nad Lanzovou armádní skupinou, která se nacházela v oblasti Charkova, následně byla přejmenována na armádní skupinu Kempf. Pod její velení spadal i tankový sbor SS, který krátce před tím, proti Hitlerovu přímému rozkazu svévolně opustil Charkov, jenž měl bránit "za každou cenu". Díky tomuto incidentu byl generál horských myslivců Karl Hubert Lanz odvolán a nahrazen generálem tankových jednotek Wernerem Kempfem. Jako důvod bylo uváděno, že generál tankových jednotek je lepší volba pro operační skupinu z velké části složenou z tankových divizí. Jako velitel Armádní skupiny "Kempf" se účastnil jarní Mansteinovy protiofenzívy i letní operace Citadela. Během operace Citadela se nedokázala jeho hlavní část probojovat k Prochorovce, aby tam podpořila jednotky 4. tankové armády.
Koncem léta 1943 byla jeho armádní skupina Kempf přejmenována na 8. armádu, ale záhy po nuceném vyklizení Charkova byl na rozkaz Adolfa Hitlera odvolán. Během roku 1944 se ještě jednou dostal do činné služby, v květnu byl jmenován velitelem Baltské oblasti a v září téhož roku opět stažen do zálohy. V hodnosti generála tankových jednotek v záloze se dožil konce války.


Konotace

Konotace je vedle základního pojmového významu druhotná, asociativní významová složka nějakého výrazu. Může jít buď o takzvané nepojmové rysy významu nebo o obsahové rozšíření základního významu. Jeden výraz mívá obvykle více denotací.
Konotace odrážejí kontext jazykového projevu i vztah uživatelů jazyka k okolní realitě a mohou být jak pozitivní, tak i negativní. Např. slovo vůl může znamenat zvíře, ale v jiném významu může mít i negativní konotace.


HC Oceláři Třinec v české hokejové extralize 2002/2003

HC Oceláři Třinec - HC IPB Pojišťovna Pardubice Série 2:4


Letiště Priština

Mezinárodní letiště Priština se nachází 15 km jihozápadně od hlavního města Kosova Prištiny. Jedná se o mezinárodní letiště, které za rok přepraví přes 1 milion cestujících. Na letišti se nachází Slatina Air Base. Je v pravomoci Vlády Kosova a je hlavním letištěm pro leteckou dopravu do Kosova.
Letiště bylo otevřeno v roce 1965, původně pouze pro vnitrostátní lety do Bělehradu. V průběhu roku 1990 začalo provozovat mezinárodní lety především do Německa a Švýcarska. Během Války v Kosovu bylo letiště na krátký čas obsaděno Rusy. Po válce začalo letiště provoz se 45 zaměstnanci. Terminál pro cestující byl v roce 2002 renovován a rozšířen. V roce 2007 letištěm prošlo 990.259 cestujících. Za poslední 3 roky bylo letiště renovováno a znovu upraveno.
V červnu 2006 bylo mezinárodní letiště v Prištině oceněno jako nejlepší letiště.


Philip K. Dick

Philip Kindred Dick byl americký spisovatel science fiction. Americký spisovatel který svým ojedinělým stylem psaní upoutal nesčetné množství čtenářů po celém světě, on a jeho díla se stala doslova kultovními. Avšak jeho začátky, jak to tak většinou bývá, nebyly lehké. Jeho díla nebyly populární a nebyl o ně zájem a Dick žil v chudobě.
Narodil se 16. prosince 1928 v Chicagu. Přišel na svět příliš brzy, jako jedno z dvojčat, jeho sestra Jane po šesti týdnech zemřela. To ho ovlivnilo na celý zbytek života, zvláště pak poté co se mu matka po letech svěřila s tím že sestra umřela následkem nedostatečné mateřské péče. Dick později řekl : „Od svého dětství jsem měl pocit, že si matka myslí, že zemřelo to nepravé dítě“ Jeho rodiče se rozvedli když mu bylo pět let. Žil s matkou v Berkley, kde vystudoval základní a střední školu. Na základní škole vydává svůj časopis Daily Dick a v roce 1941 se stává náruživým čtenářem science fiction. Svůj první román napsal ve čtrnácti letech, jmenoval se Return to Liliput a bohužel se nedochoval. Ze stejného roku pochází i první povídka „Le Diable“ která vyšla v Berkley Daily Gazette Také působil na Kalifornské univerzitě, kde působil ve školním rozhlase a pokoušel se o studium čehož brzy zanechal neboť se u něj projevili psychické problémy doprovázené závratěmi způsobenými střídavým strachem s uzavřených a otevřených prostor. Této nemoci se již za celý život nezbavil a kvůli ní vyzkoušel nesčetné množství drog. Poté co Dicka v roce 1949 nepřijali na vojenskou službu kvůli vysokému krevnímu tlaku získává místo prodavače hudebnin, které mu vydrží až do roku 1952. Diky této práci se stává milovníkem vážné hudby která mu mimo jiné pomáhá přemáhat jeho nemoc. Jinak také režíroval pořad o klasické hudbě pro jedno kalifornské rádio. A později prodával knihy zaměřené na Science fiction a Fantasy. Jeho první vydaná sci-fi povídka byla Beyond Lies The Wub, již tam se objevuje jeho charakteristický ironický a občas i humoristický podtón.V Dickově tvorbě se často opakují témata rozdvojené osobnosti, co je to lidství a hlavní hrdina, jenž je závislý na různých drogách.
„Skutečnost je to, co nezmizí když v to přestanete věřit.“ - Valis
Pro Dicka byla dráha spisovatele nejlepší možnou volbou, kromě toho že toužil psát, měl i chorobný strach z autorit a nadřízených.
Za svůj život napsal přes čtyřicet románů a pět povídkových sbírek. Celý život toužil psát hlavně realistické romány ale neměl s nimi úspěch a vydavatelé mu je vytrvale vraceli, proto se zapsal do dějin hlavně jako fenomenální spisovatel science fiction. Získal i ocenění v roce 1963, cenu Hugo za dílo Muž z vysokého zámku. Za svůj život se stačil 4x oženit, po čtvrtém rozvodu na svatby zanevřel, vystřídal však daleko více žen, zajímavé je že si vybíral stále mladší a mladší. Po roce 1978 se Dickovi konečně začíná dařit a stává se slavným a uznávaným spisovatelem, píše stále méně beletrie a stále více článků o podstatě vesmíru, jsou s ním uskutečňovány rozhovory, mimo jiné pro časopis Playboy, dohlíží také na natáčení filmu Blade Runer, jehož pracovní verzi má možnost shlédnout v roce 1981. 18. února 1982 je hospitalizován po srdeční mrtvici. 2. března téže roku umírá ve věku 54 let.
O své životní dráze napsal: „Šel jsem na Kalifornskou univerzitu, ale nikdy jsem ji nedokončil. Hodně lidí kouřilo a četlo The Daily Cal a poslouchalo mé rady. Sci-fi jsem začal číst, když mi bylo jedenáct. Náhodou jsem si koupil výtisk Stirring Science Stories místo Popular Science. Nedokázal jsem se od toho odtrhnout, jen jsem se do toho pustil. Začal jsem se zajímat o literaturu… číst Joyceho, Kafku, Steinbecka, Prousta, Dos Passose. Žil jsem v jedné místnosti bez kuchyně a psal krátké povídky. Oženil jsem se s dívkou, kterou jsem potkal v obchodě, kde jsem pracoval, koupil dům a kočku a začal prodávat SF a fantasy. Nechal jsem prodávání v hudebninách, stále ještě poslouchám Montevberdiho a Buxtehudeho, ale většinu času čtu Ibsena a píšu povídky.“
Dickova tvorba je poměrně často námětem filmařů, většinou se však jedná o volné adaptace povídek.


Disappearer

„Disappearer“ je druhý singl americké rockové skupiny Sonic Youth k albu Goo. Byl vydán v roce 1990. Režie videoklipu ke stejnojmenné písni se ujal Todd Haynes.


Zlatice převislá

Zlatice převislá čili zlatý déšť je ozdobný keř z čeledi olivovníkovitých.
Pro keř se často používá lidové označení zlatý déšť. Latinský název připomíná britského botanika Williama Forsytha, ředitele královské zahrady v Kensingtonu. České druhové jméno souvisí s výrazně zlatým zbarvením keřů v rozkvětu.
Zlatice převislá pochází původně z Asie. Patří k padesáti základním bylinám používaným v tradičním čínském léčitelství. Do Evropy se druh rozšířil po roce 1833. Zlatice je pěstována často jako okrasná zahradní dřevina; existuje též ve formě kultivarů.
Jedná se o velký keř, dosahující výšky až 3 metrů, s dlouhými dutými dřevnatými stonky které se jen málo větví. Kůra má nazlátlou barvu. Přímo z kůry vyrůstají vstřícně asi 1 až 2 cm dlouhé kopinaté listy protáhlého tvaru a květy žluté barvy s podlouhlými okvětními lístky. Kvete na jaře, plodem zlatice je tobolka.
Plody se sbírají na podzim před dozráním; používají se pro svoje antiseptické a protizánětlivé účinky.


Klan Hosokawa

Klan Hosokawa byl silný japonský samurajský klan odkazující se na tradici Seiwa Gendži. Paradoxně, jak se pozdějším vývojem událostí ukázalo, sehrál klíčovou roli jak při formování šógunátu Ašikaga, tak při jeho pádu. Klan hrál významnou roli zejména v období Muromači, období Sengoku a období Edo, kdy po staletí prakticky ovládal odblast od Šikoku, přes Kinai až po Kjúšú.
Stal se také jednou z rodin, jimž bylo umožněno, v období šógunátu Ašikaga, honosit se titulem kanrei. Na počátku Ašikagovy vlády kontroloval téměř celé území ostrova Šikoku klan Hosokawa. Šugo pracující pro Hosokawy tou dobou rozhodovali o dění v devíti provinciích, což bylo dost rozsáhlé území na to, aby vznikaly třecí plochy obou klanů. Střet zájmu na sebe nenechal dlouho čekat.
Konflikt mezi Kacumotem Hosokawou, pátým kanreiem a jeho tchánem Sózenem Jamanou, jehož jádrem byl šógunův nástupce, vyvrcholil ve válečnou mašinerii - válku Ónin. Ta vedla k pádu šógunátu a uvrhla zemi do 150letého období válek a zmatků. Spolu s úpadkem šógunovy moci připadla kontrola nad hlavním městem a přeneseně tedy i nad celou zemí, do rukou Hosokawů. Nutno poznamenat, že i přes způsoby, jakými se tak stalo, šlo o legitimní postup, neboť Kacumoto užíval titulu zástupce šóguna. V podstatě tedy „pouze“ naplnil faktický obsah svého titulu. Díky válce si mohl klan ponechat tento titul po několik generací. Ale hned první Kacumotův dědic, Masamoto, o tento titul přišel, když byl roku 1507 zavražděn. Po Masamotově smrti klan velice oslabil a utrpěl několik citelných ran v podobě vnitřních bojů o moc. Působivá síla, kterou klan disponoval a mohl díky ní uplatňovat svou vůli v nesčetných japonských provinciích, byla soustředěna do Kjóta a krátkého perimetru kolem města. Ve spojení s klanem Óuči pak vznikl obrovský potenciál, díky kterému se z Hosokawů stal velmi silný rival a umožnil mu v podstatě neomezenou kontrolu na obchodu s Čínou. Klan se v hlavním městě udržel v podstatě téměř století, než byl vyhnán vojsky Nobunagy Ody.
Během bitvy u Sekigahary stáli Hosokawové po boku Micunariho Išidy, což vedlo k tomu, že se po prohře stali odpadlickými daimjóy. Po nastolení šógunátu Tokugawa museli odevzdat jako válečnou reparaci provincii Higo ve prospěch klanu Tokugawa. Výnos 540000 koku jistě vylepšil rozpočet šógunátu. Klanové sídlo se nyní nacházelo daleko od Kjóta, na Kjúšú a i přes placení reparace zůstávali jedním z nejbotahších klanů.
Od roku 1646 se stalo sídlem Hosokawů Gjóbutei, sídlo v Kumamotu. Bylo postaveno nedaleko kumamotského hradu. V současnosti jsou oba objekty turisticky hojně navštěvovaným místem, kde je možné spatřit mnoho dobových předmětů. Mezi kuriozity patří čajový šálek, který používali protagonisté příběhu o 47 róninech.
Současným členem rodiny Hosokawa je pan Morihiro Hosokawa, který od 9. srpna 1993 do 28. dubna 1994 zastával funkci premiéra japonského kabinetu.


Božena Laglerová

Božena Laglerová byla první česká pilotka. Létat se učila od dubna 1911 na Gradeho pilotní škole a 27. září 1911 na výbornou získala pilotní průkaz a vysvědčení FAI s číslem 125. Podnikla mnoho úspěšných letů, mezi lety 1912 až 1913 i v zámoří.
Na začátku první světové války se chtěla přihlásit k vojenskému letectvu, ale byla rázně odmítnuta. Po válce se k létání už nedostala. Je pochována v 5. oddělení bubenečského II. hřbitova v Praze 7. Přestože létala jen mezi lety 1911 až 1913, byla v československém letectví nepřehlédnutelnou individualitou.
Božena Láglerová: první česká aviatička, na kterou se zapomnělo – iDNES, 3. 3 2009


Degenerovaný plyn

Degenerovaný plyn je plyn s tak vysokou hustotou, že jeho fyzikální vlastnosti se v důsledku kvantových efektů podstatně odlišují od vlastností ideálního plynu.
Kinetická energie čátic a tlak degenerovaného plynu nezávisí na teplotě, ale jen na hustotě, t. j. od počtu částic v jednotkovém objemu. Hustota, při které se plyn degeneruje, závisí od hmotnosti částic plynu: Čím je hmotnost částic vyšší, tím vyšší hustota podmiňuje vznik degenerovaného plynu. Při hustotách okolo 5×103 g.cm-3 nastáva degenerace elektronového plynu, které se vyskytuje např. v bílých trpaslících. Tlak tohoto degenerovaného plynu udržuje hvězdu v rovnovážném stavu bez ohledu na její vnitřní teplotě. Při hustotách okolo 1012 g.cm-3 nastává degenerace neutronového plynu, který vzniknul neutronizací, tj. "vtlačením" elektronů do jader atomů, čím se v jádrech změnily protony na neutrony a jádra se rozpadla. Tento stav degenerovaného plynu se vyskytuje v neutronových hvězdách.


Kronos quartet

Hlasování skončilo výsledkem ponecháno, článek přepracován --Tlusťa 23:08, 5. 7. 2006
Teď koukám, že existuje i Kronos Quartet, hmmm. No každopádně to v této podobě považuju za nepřijatelné. Zanatic ? 11:56, 3. 7. 2006 Moje nepozornost. Zanatic ? 12:03, 3. 7. 2006
Poznámka: Nechápu, co mě to chytlo za záchvat delecionizmu, doufám, že už se to nebude opakovat. Zanatic ? 21:09, 3. 7. 2006


Eva Figes

Eva Figes je britská prozaička německého původu, pro jejíž romány je typické soustředění se na lyrickou složku díla a potlačení epického děje. V některých ze svých děl navazuje na tvorbu Virginie Woolfové.


Joao Ricardo

Joao Ricardo je potomkem portugalských přistěhovalců, do Portugalska se s rodinou a s většinou bílých Angolanů odstěhoval v roce 1974, kdy mu byly pouhé čtyři roky. Fotbal začal hrát ve městě Leiria, v němž tehdy našel svůj adoptivní domov.
V současné době je bez angažmá, pomáháí svému otci v truhlárně. I přesto se stal brankářskou jedničkou angolské reprezentace na mistrovství světa v kopané v Německu v roce 2006. Na tomto turnaji se zaskvěl hlavně v utkání Mexiko- Angola, které i jeho zásluhou skončilo překvapivě 0:0, v tomto zápase byl vyhlášen nejlepším hráčem a tím se stal prvním brankářem, kterému se na tomto mistrovství světa této pocty dostalo.


Smutné sedlo

Nad sedlem se nachází z jedné strany vrch Plačlivé, který dosahuje nadmořské výšky 2125 m, a z druhé strany vrchy Tři kopy.


Žilní návrat

Žilním návratem se rozumí návrat krve z žilního řečiště tělního krevního oběhu do pravé předsíně, který probíhá periodicky v průběhu každého srdečního cyklu. Zabezpečuje tím pravidelný koloběh krve mezi plicním a velkým krevním oběhem. Na procesu žilního návratu se podílí několik aktivních i pasivních mechanismů.
První dva zvyšují tlak ve venulách a malých a středně velkých žilách, poslední dva snižují tlak ve velkých žilách blízkých pravé síni a přímo v pravé síni.
Systolická činnost levé komory je tak silná, že arteriální tlak je schopen přes arterioly a kapiláry silově působit na tok krve ve venulách, které jsou na začátku venosní soustavy. Venóznímu tlaku přidává přibližně 15 mm Hg. Latinský název pro tento mechanismus je vis a tergo.
Na mnoha místech mají žíly chlopně, které brání zpětnému toku krve. Pohyb krve z jednoho úseku mezi dvěma chlopněmi do dalšího úseku bližšího srdci zabezpečují svaly, které svými aktivními stahy tlačí na žíly z okolí. Přispívají i arterie, které svými pulsacemi působí stejně jako svaly.. Celkově má tento mechanismus největší význam v dolních končetinách a úplně největší pochopitelně při chůzi.
Podtlak v pohrudniční dutině se neuplatňuje jen při vnějším dýchání při nádechu, ale i při žilním návratu. Při nádechu se žíly v hrudníku rozšiřují, při výdechu se smršťují. Navíc při nádechu se bránice vyklene v podélné ose těla do břišní dutiny, čímž v ní vznikne naopak přetlak, který stlačuje břišní žíly. Účinek břišního tlaku je obdobný svalové pumpě.
Při stání působí na žíly dolních končetin nepříznivě hydrostatický tlak. Hromadění krve v dolních končetinách snižuje celkovou úroveň žilního návratu, snížuje se dodávka plicnímu oběhu a z něj dodávka do levé komory. Následně se sníží celkový minutový objem srdeční. Tyto nepříznivé důsledky kompenzuje orthostatický reflex, který úměrně navýší srdeční frekvenci a periferní odpor. Pokud i tak je úroveň žilního návratu kriticky nízká, může dojít až ke ztrátám vědomí.


Albion

Albion je archaický název pro Velkou Británii. Pochází zřejmě od řeckého geografa a a astronoma Ptolemaia, tj. z prvního či druhého století p.Kr. V současnosti je užívaný víceméně básnicky či knižně speciálně pro Anglii.


Abbásí

Abbásí je stará jednotka hmotnosti v některých islámských zemích. Její hodnota je přibližně 370 g.


Fí

Fí je jednadvacáté písmeno řecké abecedy. V řecké číselné soustavě označuje číslovku 500 nebo 500,000. Ve starořečtině reprezentovalo hlásku [p?], tedy neznělou bilabiální plozivu s přídechem. V moderní řečtině se vyslovuje [f], tedy jako neznělá labiodentální frikativa.
Písmenu ? je podobný symbol ? používaný pro označení průměru, jedná se ovšem o něco jiného a symboly by neměly být zaměňovány.
V kódování Unicode se písmeno Fí vyskytuje ve třech podobách:


Racionalismus

Racionalisté - v protikladu k empirismu - jsou přesvědčeni, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti. Platón rozlišil pouhé mínění od pravého a jistého poznání, které je možné jen jako poznání idejí. Tyto ideje však mohou být zkušeností ospravedlněny. Jsou odvozeny určitým způsobem ze struktury lidského myšlení, anebo existují nezávisle na něm. Pokud existují nezávisle na myšlení, může je lidský rozum pochopit v okamžiku, kdy dosáhne určité úrovně vyspělosti.
Základem racionalismu je Descartesův výrok „Myslím, tedy jsem.“ Skeptik je tímto výrokem vybídnut k zamyšlení, zda už pouhý fakt jeho pochybování neimplikuje, že existuje ten, kdo pochybuje. Podobný systém vytvořil též Baruch Spinoza, podle něhož ovšem existuje jediná podstata, totiž bůh. Naopak Gottfried Leibniz vyvinul systém, v němž existuje nekonečný počet podstat, tzv. monád.


Univerzita

Univerzita je vysoká škola, kde učitelé přednáší studentům o vědě ve více oborech. Univerzita vedle funkce vzdělávací má i významnou funkci vědecko-badatelskou. Vysoké školy neuniverzitního typu jsou v Česku dosud pouze soukromé.
Člení se na fakulty. Fakulty se dále dělí na katedry nebo ústavy. U fakult zajišťujících výuku ve větším počtu se mohou ústavy nebo katedry sdružovat do sekcí
V Česku musí student univerzity nejprve získa úplné střední vzdělání nebo úplné střední odborné vzdělání, tedy maturitu. Před rokem 1998 platila výjimka z tohoto pravidla např. pro mimořádně nadané zájemce o studium uměleckého oboru. Dnes je maturita podmínkou pro studium jakéhokoliv oboru.
Univerzity vznikly ve vrcholném středověku jako církevní korporace. V novověku byly postátněny. Od osvícenství se na nich přestalo přednášet latinsky. V 19. století byly reformovány do dnešní podoby.
V komunistických státech byly univerzity zásadním způsobem změněny. Bylo dokončeno postátnění – samospráva byla pouze formální, takže z veřejnoprávní korporace se stal pouhý veřejný ústav. Byl z nich odstraněn výzkum a převeden na akademie věd, učitelský sbor byl složitě stratifikován na profesory, docenty, odborné asistenty, případně též asistenty a aspiranty. Tento stav v zásadě nebyl dodnes překonán, ale samospráva byla obnovena.


Jaroslav Jakubíček

Jaroslav Jakubíček byl hudební skladatel, hudební dramaturg v Brolnu a hráč na cimbál.


Exteritorialita

Exteritorialita je pojmem z mezinárodního práva. Pojem pochází z latinského ex a territorium a používá se pro osoby, věci či území, nacházející se mimo výsost státu, ve kterém se tyto nacházejí.
S exteritorialitou těsně souvisí pojem imunity. Pojem exteritoriálního území je naproti tomu často nesprávně zaměňována s pojmy enkláva resp. exkláva.
Nacházet se mimo výsost státu v tomto případě znamená, že dotyčné právní subjekty nepodléhají místnímu soudnímu stíháni a výkonu moci. Konkrétně to znamená, že příslušník státu A, který spáchal ve státě B trestný čin, zde nemůže být zatčen, postaven před soud a odsouzen, pokud toto privilegium používá.
Výsada exteritoriality je jako výjimka udělována zejména velvyslancům, vyslancům a vyššímu diplomatickému personálu, hlavám států a vojenským jednotkám, nacházejícím se na cizím území na pozvání nebo v důsledku mezistátních smluv. Dále sem patří soudci Mezinárodního soudu, v smluvně dohodnutých případech i účastníci mezinárodních konferencí a organizací.
Exteritoriální území je zvláštním případem exteritoriality. Týká se analogicky především pozemků zastupitelských úřadů včetně zde se nacházejících nemovitostí, věcí a osob. Exteritoriální území samotné však zůstává integrální částí státního území hostující země. Další exteritoriální území mohou být dohodnuta smluvně. Jako příklady mohou sloužit:


Mari Trini

Mari Trini, rozená María Trinidad Pérez de Miravete Mille, byla španělská zpěvačka populární hudby.
Mari Trini zemřela 6. dubna 2009 v nemocnici Morales Meseguer ve městě Murcia.


Laurin & Klement B2

Laurin & Klement B2 byl automobil vyráběný československou automobilkou Laurin & Klement od roku 1907 do roku 1908.
Motor byl vodou chlazený čtyřválec SV uložený vepředu, poháněl zadní kola. Objem byl 1595 cm3, výkon 9 kW. Dosahoval rychlosti 45 km/h.


Lanová dráha na Letnou

Pozemní lanová dráha na Letnou v Praze byla zprovozněna 31. května 1891 jako první lanovka v Praze, jezdila do roku 1916 a formálně zrušena byla roku 1922. Vedla od řetězového mostu císaře Františka Josefa k restauraci v Letenských sadech, kde na ni navazovala Křižíkova elektrická dráha do Královské obory. V letech 1926–1935 jezdilo v trase bývalé lanovky pohyblivé schodiště.
Soustavu čtyř lanovek vedoucích od Vltavy na hradčanský a letenský kopec navrhl pražské městské radě v roce 1888 Adolf rytíř ze Schaecků, rakouský konzul v Ženevě. První tři z navržených lanovek nebyly nikdy realizovány.
Vybudování lanové dráhy od řetězového mostu císaře Františka Josefa na Letnou podpořil výstavní výbor Jubilejní zemské výstavy roku 1891, současně byla budována i nová pozemní lanovka na Petřín k rovněž nové Petřínské rozhledně.
Přípravu a stavbu zajišťovalo hlavní město Praha. Projektovou dokumentaci vypracovala projekční kancelář Reiter a Štěpán. Dráha měla být původně jednokolejná s výhybnou. Proti tomu ale protestovala Generální inspekce rakouských drah a proto byl projekt přepracován do podoby dvoukolejné tratě. Ministerstvo obchodu udělilo 8. srpna 1890 městu Praze koncesi k vybudování lanovky a jejímu provozu. Stavba byla dokončena na začátku května 1891, následovala technicko-policejní zkouška, při které byly shledány některé nedostatky. Ty se podařilo brzy odstranit, druhá a úspěšná technicko-policejní zkouška se konala 30. května, pravidelný provoz byl zahájen 31. května 1891. Dráha byla v provozu od jara do podzimu, přes zimu lanovka nejezdila.
Provoz lanové dráhy zajišťovala Správní rada lanové dráhy na Letnou, což byl de facto první dopravní podnik ve vlastnictví města Prahy. Od 1. ledna 1900 převzaly správu lanovky Elektrické podniky královského hlavního města Prahy, které mezitím město založilo pro provozování elektrické tramvaje.
Dráha byla poháněna tzv. systémem vodní převahy, což bylo provozně drahé řešení. Proto byla na přelomu let 1902 a 1903 lanovka elektrifikována. Po této rekonstrukci byla tarifně začleněna do sítě pražských tramvají a zároveň byl také zahájen její celoroční provoz. V letech 1908–1914 byla lanová dráha uváděna jako linka s číslem 10. Její provoz byl přerušen 28. července 1914 v souvislosti s vyhlášením mobilizace. Vozy na dráhu vyjely znovu až 9. května 1915, provoz byl ale pouze sezónní do podzimu. Následující rok byla lanovka zprovozněna opět pouze v létě a na podzim, přičemž 10. listopadu 1916 vyjela zcela naposledy. Oficiálně zrušena byla až roku 1922, kdy ministerstvo železnic zrušilo koncesi.
Ve stráni byl pro lanovku vykopán zářez, který příčně překlenulo několik mostů pro pěší. Dráha byla dvoukolejná, měla rozchod 1000 mm a byla zabezpečena Abtovou ozubnicí, používanou zpočátku pro brzdění, po elektrifikaci i pro pohon. Šikmá délka dráhy byla 108,97 m, výškový rozdíl 38,3 m, maximální sklon 370 ‰. Doba jízdy byla asi 108 sekund.
Dva vozy lanovky vyrobila továrna Ringhoffer. Byly rozděleny do čtyř oddílů a měly kapacitu 40 cestujících. Byly dlouhé 6000 mm, široké 1800 mm, vysoké 3350 mm a ve spodní části měly nádrž pro 4,5–5 m3 vody.
Stejně jako původní petřínská lanovka, i letenská dráha byla původně poháněna systémem vodní převahy, t. j. do nádrže vozu v horní stanici byla napouštěna voda a v dolní stanici pak vypouštěna. Těžší vůz sjíždějící do dolní stanice tak vytáhl méně hmotný druhý vagon mířící nahoru.
V roce 1903 byla lanovka elektrifikována. Každý vůz měl dva trakční motory po 19 kW, proud odebíral z dvojice trolejí dvěma tyčovými sběrači, pohyb byl šnekovým převodem přenášen na ozubené kolo v nápravě, které vůz pohánělo o ozubnici mezi kolejnicemi. Táhl pouze ten vůz, který zrovna jel nahoru.
V Muzeu MHD ve vozovně Střešovice je od jara roku 1997 vystaven model letenské lanovky.
Jízdné pro směr nahoru bylo 3 krejcary, dolů 2 krejcary. Později měla lanovka i společné jízdenky s Křižíkovou elektrickou dráhou na Letné, zprovozněnou v červenci 1891 a jezdící sezonně až do roku 1900. Fakticky zde dva dopravci již tehdy vytvořili integrovaný dopravní systém.
V roce 1926 bylo v trase lanovky zprovozněno kryté pohyblivé schodiště, které fungovalo až do roku 1935. Na okružním článkovém ohebném pásu byly připevněny dřevěné stupně. Jízdné bylo 50 haléřů. Schody vybudoval a provozoval soukromý provozovatel, který je měl podle nájemní smlouvy v roce 1935 bezplatně postoupit Elektrickým podnikům hl. m. Prahy. Ty je sice převzaly, ale 27. srpna 1935 pro havarijní stav ukončily provoz. Zbytky zařízení po lanové dráze a eskalátoru zanikly v letech 1949–1951 při výstavbě Letenského tunelu. V horní části trasy dodnes zůstaly zbytky opěrných zdí.
Scény na pohyblivých schodech ve filmu Muži v offsidu z roku 1931 byly natočeny právě na schodech na Letnou.


Osík

Obec Osík se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1067 obyvatel.


As-Súlí

Abu-Bakr Muhammad ben Yahya as-Súlí, původem Turek z Turkestánu, byl učenec a historik a také nejznámější arabský alia, tj. velmistr šatrandže. Jeho schopnost hrát i se zavázanýma očima se stala legendární.
Poté co na dvoře chalífy Al-Muktafího porazil bagdádského velkovezíra al-Mavárdího, byl považován za nejlepšího hráče na světě. Jeho vítězství bylo prý tak drtivé, že al-Mavárdí odstoupil ze svého úřadu a byl v něm nahrazen právě as-Súlím.
As-Súlí je autorem dvoudílné knihy Kitáb as-Šatrandž, což je první vědecká kniha o šachové strategii, která kdy byla napsána. Jsou v ní popsána zahájení, rozebrána střední hra i koncovky. Ve svém díle se rovněž jako jeden z prvních zabýval problémem jezdcovy procházky.
As-Súlí byl rovněž učitelem šachu. Z jeho žáků vynikl zejména Abulfaradž al-Muzaffa ibn Sa’id, známější pod svou přezdívkou al-Ládžládž. Ten kolem roku 920 napsal knihu Kitáb mansubat as-Šatrandž. Ta je sice ztracena, ale dle dochovaných pramenů obsahovala především analýzy zahájení z jeho zápasů s as-Súlím.
As-Súlího mansúba Mat Dilaram je jednou z nejslavnějších mansúb. Podle pověsti byla Dilaram milenkou velkovezíra al-Mavárdiho, který prohrál v šachu veškeré jmění. Aby mohl pokračovat ve hře o sázku, vsadil Dilaram. Když se již zdálo, že prohraje a chtěl partii vzdát, Dilaram prý zvolala: „Neobětuj ženu, ale věže“. Al-Mavárdi radu poslechl a vyhrál.
As-Súlího diamant je slavná mansúba velmistra šatrandže as-Súlího, která zůstala po tisíc let nevyřešena. Její řešení zveřejnil teprve v osmdesátých letech 20. století ruský velmistr Jurij Averbach.
V šatrandži se považuje za výhru také situace, kdy hráč sebere soupeři všechny figury. To znamená, že bílý vyhraje, pokud odstraní černého vezíra, aniž by vzápětí příšel o svého. Z toho plyne, že tah bílého 1. Ka2 vede po odpovědi černého 1. ...Kc4 k okamžité remíze, protože oba vezírové budou ze hry vyřazeni. Vítězný tah je 1.Kb4, který musel as-Súlí znát.
K vítězství vedou tyto série tahů: 1. Kb4 Kd6 2. Kc4 Ke6 3. Kd4 Kf6 4. Kd5 Kf7 5. Ke5 Kg7 6. Ke6 Kg8 7. Kf6 Kh8 8. Kg6 Kg8 9. Fd2!! Kf8 10. Fc1 Ke7 11. Kf5 nebo


Rejsek malý

Celková délka hlavy s tělem se pohybuje od 4,3 do 6,4 centimetrů a délka ocasu od 3,1 do 4,9 centimetrů. Je vysoký 0,9 až 1,2 centimetrů a váží 2,5 až 7,5 gramů. Je velmi podobný rejskovi obecnému, je však menší, světlejší a často šedě zbarvený. Ocas mívá delší a porostlý hustší srstí.
Nachází se v různých biotopech, především však v místech dobře zarostlých hustými křovinami s bohatou vegetací. Vyhýbá se uzavřenému lesu. V zimě se často zdržuje v blízkosti lidských obydlí. V Česku se jedná o běžného živočicha.
Rejsek malý má několik vrhů za rok a na jeden vrh se průměrně narodí 4 až 7 mláďat.


Káď

Káď je shora otevřená nádoba na kapalné a sypké látky o objemu desítek až stovek litrů.
Kádě se v minulosti vyráběly podobnou technologií jako sudy. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo. Oválné dno kádě bylo obloženo prkénky, která tvoří její stěny. Zvenku byla káď zpevněna řadou obručí. Výrobou a údržbou dřevěných nádob tohoto typu se zabývalo dnes již téměř zaniklé řemeslo bednářství.
V současné době se kádě vyrábějí z ocelového plechu nebo plastických hmot.


Paklenica

Paklenica je krasový říční kaňon a zároveň národní park v Chorvatsku. Nachází se nad městem Starigrad, v severní Dalmácii, v jižní části pohoří Velebit nedaleko Zadaru. V národním parku se nachází dva kaňony Malá a Velká Paklenica. Kaňon Malé Paklenice je vyschlý bez vodního toku. Pohlíž vstupu do kaňonu Velké Paklenice se nachází komplex štol sloužících jako úkryt pro Josipa Broze Tita během roztržky mezi Sovětským svazem a Jugoslávií v na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století.
V kaňonu Velké Paklenice se nachází Anića Kuk, nejvyšší chorvatská skála vysoká 712 m. V jejím okolí se nachází množství horolezeckých terénů přístupných po celý rok.
Vaganski vrh, nejvyšší hora pohoří Velebit, vysoký 1757 m a Svatá hora vysoká 1753m se nacházejí poblíž vnějších hranic národního parku. Z jejich vrcholů jsou vynikající výhledy na celou jižní část Velebit.


Kazatelská stanice

Kazatelská stanice je pojem používaný v evangelických církvích pro místo, kde se konají bohoslužby, ale které není sídlem farního sboru, není zde fara a zde nebydlí farář. V kazatelské stanici často není ani kostel, bývá zde modlitebna, bohoslužby mohou být omezeny na dvoje či jedny měsíčně. Pokud má farní sbor kazatelskou stanici, je jich obykle 1-4.
V některých církvích existuje mezistupeň mezi kazatelskou stanicí a farním sborem, který se nazývá filiální sbor či farní filiálka.


Cystická fibróza

Cystická fibróza je smrtelná lidská dědičná nemoc, která postihuje převážně dýchací a trávicí soustavu. Je to autozomální recesivní vrozené onemocnění způsobené mutací genu produkujícího protein CFTR. Jedná se o gen uložený na dlouhém raménku 7. chromozómu. Gen kóduje protein, který je klíčový pro chloridový ABC transportér na buněčné membráně.
Léčba se v současnosti soustředí zejména na léčbu dýchacího ústrojí - inhalace, fyzioterapie, antibiotika. Nemocní užívají trávicí enzymy v kapslích, tedy na odstraňování důsledků onemocnění. Jeho příčina není zatím léčitelná.
V Česku se každoročně s touto nemocí narodí 1 dítě z přibližně 2500 až 3000 narozených děti, což je celkově okolo 40 až 50 dětí v populaci. Diagnostikovaná nemoc bývá ale jen zhruba u poloviny z nich. Polovina nemocných se dnes v České republice dožívá alespoň 32 let. Předpokládá se, že každý 25. člověk v populaci je přenašečem postiženého genu, ale jelikož má jednu kopii poškozenou a druhou v pořádku, onemocnění se u něho neprojevuje.
Vysoká koncentrace sodných a/nebo chloridových iontů v potu, časté záněty dýchacího ústrojí způsobené bakteriemi - Pseudomonas aeruginosa, Staphylococcus aureus, Haemophilus influenzae, Burkholderia cepacia. 98 % mužů je neplodných. Neprospívání, objemné mastné stolice. Dále se často objevují záněty slinivky, snížená mobilita trávicí trubice či cirhóza jater.


Hvězdnicovité

Hvězdnicovité nebo také složnokvěté je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvězdnicotvarých. Kromě hvězdnice zde najdeme řadu dalších květin, mezi nimi např. slunečnici, sedmikrásku, jiřinu či arniku.
Hvězdnicovité jsou jednou z nejpočetnějších čeledí vyšších rostlin, obsahují přes 1300 rodů a více než 20000 druhů. Znaky jednotlivých zástupců jsou velice rozmanité. Patří sem jak jednoleté, dvouleté a vytrvalé byliny, tak i polokeře, keře a stromy. S mléčnicemi i bez nich, lysé nebo chlupaté, někdy ostnité. Listy střídavé nebo vstřícné, celokrajné nebo rozmanitě v úkrojky členěné, méně často složené, vždy však bez palistů. Avšak to, co všechny hvězdnicovité spojuje, jsou jejich květy.
Květy jsou obvykle pětičetné. Jsou velmi drobné a uspořádané v mnohokvětém útvaru nazývaném úbor. Například kulatá květenství kopretiny považujeme za květ, ale je to vlastně úbor složený z mnoha květů, a to bílých jazykovitých a žlutých trubkovitých. Trubkovité jsou obvykle pravidelné s korunou trubkovitou a tvoří ve střední části úboru terč, nebo tvoří celé úbory. Jazykovité květy jsou souměrné s korunou jazykovitou, výše rozšířenou v plochou, nápadnou ligulu. Tvoří buď celé úbory nebo pouze paprsek, tedy okrajové paprskující květy.
Úbory jsou buď jednotlivé nebo skládají rozličné druhy hlavně vrcholičnatých a hroznovitých květenství. Z vnější strany úboru je vyvinut tzv. zákrov, skládající se z jedné nebo více řad stejně nebo různě dlouhých, střechovitě se kryjících zákrovních listenů. Zákrovní listeny jsou bylinné nebo suchomázdřité, kožovité či přeměněné v osten, různých tvarů, barev i velikostí. Často jsou lemované či zakončené tvarově a barevně odlišenou částí, tzv. přívěskem.
Plodem je nažka rozmanitého tvaru, zbarvení a povrchové skulptury, s různě vyvinutým chmýrem nebo bez chmýru. Stavba a vlastnosti chmýru jsou důležitými znaky k určování rodů i druhů. Význam hvězdnicovitých je přímo úměrný jejich počtu. Obrovské množství druhů je léčivých. Hvězdnicovité se vyznačují velice pestrým souborem obsahových látek. Proto mají mnohé druhy význam nejen jako zdroj léčiv, ale také jako zdroj potravy pro člověka nebo hospodářská zvířata a jinak využitelných surovin.
Jako okrasné rostliny v zahradách se pěstují astry, protěže, chryzantémy, kopretiny, třapatky, omany, jiřiny, kamzičníky, okrasné bodláky a mnoho, mnoho dalších. K tomu ještě musíme připočítat nepředstavitelné množství kultivarů, hybridů a variet. K řezu jsou používány gerbery, chryzantémy, cínie,…
Plevelných druhů existuje také mnoho. Složnokvěté, jak se hvězdnicovitým také říká s poukázáním na stavbu květů, zahrnují rovněž velmi důležité medonosné a pícninářské druhy. Do této čeledi patří taktéž taxonomicky snad nejsložitější rod na světě – jestřábník. Jestřábníkům se vyhýbá mnoho, i zkušených a uznávaných botaniků. Hvězdnicovité bývají na základě obsahových látek, morfologických, anatomických a molekulárně-taxonomických dat rozdělovány na tři čeledi: hvězdnicovité, ambróziovité a čekankovité. Jak již bylo zmíněno, čeleď zahrnuje asi 1300 rodů a přes 20000 druhů a je rozšířena kosmopolitně, hlavně v sušších oblastech mírného a subtropického pásu a v horách tropů a subtropů. U nás roste přes 100 rodů a více než 450 druhů.


Rok čtyř císařů

Rok 68 našeho letopočtu byl rokem vynucené sebevraždy císaře Nerona. Pak následovala krátká vláda Servia Sulpicia Galby a po jeho zavraždění v lednu 69 občanská válka mezi několika pretendenty trůnu. Koncem roku 69 se jako nový císař prosadil Vespasianus, zakladatel flaviovské dynastie.
V roce 68 byl Galba místodržitelem v provincii Hispania Tarraconensis. Třetího dubna se nechal ve městě Carthago Nova prohlásit císařem. Senát jej potvrdil. Z důvodu finanční krize státní kasy požadoval vrácení 2,2 miliard sesterzií, které Neron daroval. Tento požadavek vyvolal vůči jeho osobě nevoli nově dosazených úředníků, vojáků a obyvatel. Když Glaba rozhodoval o svém nástupci byl proti adopci Marcuse Salvinia Othona a přiklonil se ke Calpuniu Pisonovi. Patnáctého ledna 69 se nechal Otho prohlásit císařem a dal Galbu a Pisona zavraždit.
15. ledna roku 69 naočkoval Othon praetoriánskou gardu, aby jej prohlásila císařem a zavraždila Galbu. Galbův kandidát na následovnictví Pison byl také zavražděn. S nevolí potvrdil senát Othona císařem. Více armád z Germanie a Británie, ale podporovalo Aula Vitellia a započaly pochod do Itálie. 14. dubna podlehla Othonova armáda u města Bedriacum. Druhý den po porážce spáchal Otho sebevraždu.
Vitellius velel dolnogermánské armádě a rezidenci měl pravděpodobně v Kolíně nad Rýnem. Využil situace a nechal se germánskými legiemi prohlásit císařem. Krátce po převzetí moci se proti němu zvedl velký odpor. V polovině roku byl svými jednotkami v Judei prohlášen císařem Vespasián. Vitellius byl 20. prosince roku 69 vyhnán z úřadu a zabit.
Vespasián ukončil zmatky roku čtyř císařů. Zpočátku podporoval Galbu, ale později se sám nechal provolat císařem. Po smrti Vitellia se v říši dokázal prosadit a založil dynastii Flaviovců. Oproti jeho předchůdcům se mu podařilo prosadit množství politických a infrastrukturálních opatření. Zlepšil stav římské státní kasy. Jeho synové Titus a Domitián se stali jeho nástupci.


Zbrojní průkaz

Zbrojní průkaz je podle zákona o zbraních „veřejná listina, která fyzickou osobu opravňuje k nabývání vlastnictví a držení zbraně nebo střeliva do těchto zbraní v rozsahu oprávnění stanovených pro jednotlivé skupiny zbrojního průkazu a v rozsahu těchto oprávnění k jejich nošení“. Popisu zbrojního průkazu a práv a povinností jeho držitele se věnuje hlava IV zákona o zbraních.
Podle účelu užívání zbraně nebo střeliva a podle rozsahu oprávnění se zbrojní průkaz dělí do pěti skupin:
Věková hranice pro vydání zbrojního průkazu skupiny A, D nebo E je 21 let; zbrojní průkaz skupiny B nebo C lze vydat i osobám starším 18 let. Výjimkou je vydání zbrojního průkazu skupiny B osobě starší 15 let, která je členem občanského sdružení zabývajícího se sportovní činností podle národních nebo mezinárodních pravidel a řádů a součástí této činnosti je střelba; nebo zbrojního průkazu skupiny C žáku střední školy nebo středního odborného učiliště staršímu 16 let, pokud v osnovách školy či učiliště je zahrnuta výuka myslivosti.
Podmínky bezúhonnosti a spolehlivosti jsou popsány v §22 a §23 zákona o zbraních. Jejich účelem je zabránit tomu, aby zbrojní průkaz získala osoba, která se v minulosti dopustila úmyslného trestného činu nebo některých přestupků nebo např. prokazatelně nadměrně požívá alkoholické nápoje nebo prokazatelně požívá návykové látky.
Posudek o zdravotní způsobilosti vydává posuzující lékař na základě výsledku lékařské prohlídky, popřípadě psychologického vyšetření a dalších potřebných vyšetření. Přesný postup při posuzování zdravotní způsobilosti určuje vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 493/2002 Sb.. Odbornou způsobilost prokazuje žadatel během zkoušky před zkušebním komisařem. Zkouška se skládá z teoretické části a praktické části. Přesný popis zkoušky popisuje třetí část vyhlášky ministerstva vnitra č. 384/2002 Sb..
Doba platnosti zbrojního průkazu je 5 let. Zbrojní průkaz lze vydat podle posudku o zdravotní způsobilosti s dobou platnosti kratší než 5 let.


Mohyla Milana Rastislava Štefánika

Mohyla Milana Rastislava Štefánika se nachází na vrchu Bradlo v Myjavské pahorkatině.
Mohyla se nachází na vrchu Bradlo dominující krajině svojí nadmořskou výškou 543 metrů, nad silnicí mezi městem Brezová pod Bradlom a Košariskami v katastrálním území obce Priepasné.
Generál Štefánik tragicky zahynul 4. května 1919 při letecké havárii a o týden později ho pohřbili spolu s italskou posádkou jeho letadla poblíž jeho rodných Košarisek na Bradle. Pět let po jeho smrti byl položen základní kámen památníku navrženého architektem Dušanem Jurkovičem. Mohyla byla dokončena v září 1928.
Charakteristická bíle se skvoucí terasovitá stavba představuje typickou čistotu architektonického proujevu Dušana Jurkoviče. Celá stavba je postavená z travertinových bloků. Po čelních a bočních schodištích se dá vyjít až ke hrobu velikána našich národních dějin. Z celého pomníku je krásný výhled do kopanického kraje. Celá mohyla byla restaurována v letech 1995-96, kdy byla do té doby chátrající Národní kulturní památka opravena do stavu, který si její význam nepochybně zasluhuje.
Z města Brezová pod Bradlem vede označená asfaltová silnice téměř k památníku, kde se nachází záchytné parkoviště. Turistická stezka z města má červenou barvu se zelenou odbočkou na Bradlo. Z Košarisek žlutá barva potom zelená.


Ak-Dovurak

Ak-Dovurak je druhé největší město Republiky Tuva. Leží na levém břehu řeky Chemčik, 301 km západně od Kyzylu. Při sčítání v roce 2002 mělo 12 965 obyvatel. Potravinářský a kožedělný průmysl.


Tadeusz Płoski

Generál Tadeusz Płoski je polský voják a katolický duchovní, generał dywizji a polní biskup Polské armády.


Liliovník tulipánokvětý

Liliovník tulipánokvětý je listnatý strom z čeledi šácholanovitých pocházející ze Severní Ameriky. U nás se vyskytuje zejména v parcích a okrasných zahradách. Najdete ho např. v zahradách na Pražském hradě, v parku na Sychrově, v zámeckém parku ve Veselíčku u Přerova nebo v parku v Chocni.
Je to listnatý opadavý strom dorůstající výšky až čtyřicti metrů s listy zvláštního tvaru. Ty jsou řapíkaté i střídavé se čtyřmi laloky. Velké květy vypadají jako tulipány a barevně nevynikají, jsou zelenožluté, někdy s oranžovým nádechem. Plodem jsou křídlaté nažky tvořící šištici. Kůra stromu má tmavě šedou barvu. Kvete v květnu až červenci. Liliovníky kvetou poprvé po 10 letech a poté každý rok, obsahují jedovatý alkaloid tulipiferin.


Cucovna

Cucovna je zvykové pojmenování pro jezero, vzniklé zatopením pískovny a také statek ve Středočeském kraji v České republice. Nachází se v okrese Praha-východ, katastrálním území Mochov a Císařská Kuchyně. Původ tohoto zvláštního jména není známý.
Vodní plocha ležící mezi silnicí III/2457, potokem Výmolou a Císařskou Kuchyní, vznikla v 90. letech 20. století na místě vytěžené pískovny. Dnes je oblíbeným hnízdištěm vodních ptáků a uvažuje se o vyhlášení tohoto místa přírodní památkou. Na východní straně sousedí s borovým lesem nazývaným Borek.
Nedaleký stejnojmenný statek, který leží na stejné straně silnice vedoucí z Mochova do Čelákovic, je ve vlastnictví Mysliveckého sdružení Čelákovice. Díky tomu je také někdy nazýván Myslivecká chata. V budově a na přiléhajících pozemcích probíhají občasné srazy a soutěže sdružení chovatelů loveckých psů.


Alice a Bob

Alice a Bob jsou fiktivní jména tradičně používaná jako příklad při vysvětlování protokolů v kryptografii. Kromě těchto základních jmen se používají další tradiční jména pro ostatní účastníky protokolu, přičemž první písmeno zpravidla naznačuje roli, kterou v příslušném protokolu daná osoba plní.
Jména umožňují přehlednější výklad, než kdyby se používala označení typu „osoba A“, „osoba B“ či neustále opakovalo „vysílající“, „přijímající“ apod.


Davis Cup - Světová skupina 2009

Světová skupina je nejvyšší úrovní Davisova poháru, z níž vzejde celkový vítěz soutěže. Účastníci čtvrtfinále mají zaručenou účast v nadcházejícím ročníku. Týmy, které prohrály v 1. kole, musí podstoupit baráž o udržení v nejvyšší soutěži.


Mattioliho herbář

Mattioliho herbář je jednou z nejvýznamnějších botanických knih 16. století. Jeho autorem byl italský lékař a botanik Pietro Andrea Mattioli, který jej původně napsal jako komentář spisu De materia medica od významného antického lékaře a učence Pedacia Dioskúrida z Anazarby. Mattioli knihu neustále rozšiřoval a aktualizoval, takže se od sebe jednotlivá autorizovaná vydání liší rozsahem a podobou.
Mattioli byl vystudovaný lékař. Zájem o botaniku u něj pramenil ze zájmu o lékařské využití rostlin, kterým se zabývá také antický text De materia medica napsaný učencem a lékařem prvního století Pedaciem Dioskúridem z Anazarby. Tento text Mattioli ve čtyřicátých letech 16. století překládal z latiny do italštiny. První verze textu herbáře vyšla italsky v roce 1544 jako komentář italského překladu De materia medica pod názvem Commentarrii in sex libros Pedacii Dioscoridis.
Roku 1554 vyšlo v Benátkách rozšířené latinské vydání Herbáře u vydavatele Vincenta Valgarisse. Téhož roku také Mattioli přichází do Prahy jako osobní lékař arcikížete a českého místodržícího Ferdinanda Tyrolského. V Praze publikoval Mattioli u Jiřího Melantricha z Aventina nejprve knihu svých latinských lékařských dopisů Epistolarum Medicinalium libri quinque. A prakticky okamžitě poté zde vyšel český překlad Herbáře, který do češtiny přeložil humanista Tadeáš Hájek z Hájku. Okamžitě po dokončení tisku českého překladu pak Melantrich vytiskl německý překlad díla, který přeložil pražský lékař a přírodovědec, rodák z České Lípy a absolvent univerzity v Padově Georg Handsch z Limuz.
Po té byl Herbář vydán ještě mnohokrát, přičemž byl při jednotlivých vydáních autorem stále doplňován. Vydáván je prakticky až do současnosti, i když dnes již hraje spíše roli literární zajímavosti, neboť byl po odborně i jazykově stránce překonán řadou mladších publikací.
Herbář byl od počátku opatřen řadou dřevorytových ilustrací. V českém i německém vydání je něco přes 200 ilustrací. Většina z nich vznikla přímo v Praze v Melantrichově domě rukou malíře Hanse Minicha a dřevorytce Daniela, kteří byli pro tuto práci Melantrichem najati. Asi padesát dřevorytů bylo však na objednávku arcivévody vyrobeno v Augsburgu, Norimberku a Štrasburku. Štočky z nichž byly dřevorytové ilustrace tištěny byly přitom majetkem Pietra Andrea Mattioliho, který si je po odchodu na tyrolský Ambrass v roce 1564 odvezl s sebou.
Kvalita ilustrací herbáře je velmi vysoká a odpovídá potřebě přesného a charakteristického zachycení zobrazených rostlin.
Melantrich se na vydání herbáře připravoval řadu let. Královské privilegium na jeho vydání získal již v roce 1554 a roku 1559 byla jeho platnost prodloužena o dalších dvacet let. Předpokládá se, že skutečným iniciátorem vydání herbáře byl Ferdinand Tyrolský. Ten také celou přípravu, tisk i prodej knihy prokazatelně zaštiťoval a dokonce částečně financoval. Na vlastní náklad nechal například roku 1559 zhotovit v německých městech již zmíněných 50 dřevorytů. Roku 1561 dokonce na českých stavech vymohl velkorysou dotaci 300 kop českých grošů, což byl obnos, za nějž bylo možné v Praze koupit měšťanský dům. Finanční prostředky však poskytl také Melantrich, který zřejmě do přípravy vložil většinu svého majetku. Finančně se na přípravě podílel i již zmíněný Valgariss, u něhož bylo v Benátkách roku 1554 tištěno předchozí vydání herbáře a který se patrně podílel i na distribuci německého vydání herbáře. Část prostředků vložil i sám Mattioli. Vlastní tisk, přípravu sazby a opatření většiny ilustrací organizoval Jiří Melantrich.
Podobně jako v případě jiných Melantrichových podniků bylo i vydání herbáře do důsledku promyšlenou a výborně organizovanou akcí. Dokládá to mj. souběh českého a německého vydání, který umožnil velmi efektivně pokrýt knižní trh v celé střední Evropě. České vydání se pochopitelně prodávalo především v Zemích Koruny české, významným trhem českých knih však bylo v té době i Polsko, pro něž byl herbář vybaven panovnickým privilegiem krále Zikmunda Augusta. České vydání Herbáře dokonce mělo značný vliv na vytvoření polské botanické terminologie.
Německé vydání se pochopitelně prodávalo především v Německých zemích a Rakousku, ale i v dalších zemích s německy mluvícím obyvatelstvem, Čechy nevyjímaje. Část německého vydání Valgariss zřejmě prodal také ve Frankfurtu na knižním veletrhu. Je velmi pravděpodobné, že investice vložené zúčastněnými do přípravy a tisku herbáře se vrátily poměrně rychle. Cena nesvázané knihy přitom byla tři až čtyři kopy míšeňských grošů.
Herbář byl knihou praktickou, jak dokládá už to, že byl téměř programově vydáván v národních jazycích a ne v latině, v níž byly vydávány odborné publikace. To však neznamená, že by nešlo o knihu na vysoké odborné úrovni. V měšťanských domácnostech byl herbář používán jako praktická příručka k léčení, ale také k vaření. Dokonce byl čten jako beletrie, neboť zde byly umístěny i popisy exotických rostlin a stromů. Takto byl herbář užíván minimálně do 18. století.


Zajíc polární

Je přibližně 55 až 70 cm dlouhý a váží mezi 4 a 5,5 kg. Relativně k jeho velikosti má menší uši.
Během zimního období jeho srst zbělá, aby zajíci poskytla maskování v sněhu.
Zajíc polární většinou okusuje zdřevnatělé rostliny, ale nepohrdne ani pupeny, lesními plody, listy a travou. Má výborný čich a za zasněženými rostlinami, kterými se živí, dokáže i hrabat do sněhu.


SM

Kombinace písmen S a m nebo M může znamenat :


Josef Jahoda

Narodil 27. se ledna 1872 v Německém Brodě. Zde prožil dětství i mládí. Jeho otec Josef byl krejčí. Literární nadání zdědil po své matce Anně Jahodové, která je autorkou Pověstí a zkazek královského města Německého Brodu a okolí. V letech 1882–1891 studoval na německobrodském gymnáziu, kde už začal věnovat psaní. Poté krátce učil na obecné škole ve Velkém Zdíkově. Také působil jako novinář a osvětový pracovník. V roce 1899 se oženil s Annou Tučkovou, odstěhoval se do Polánek u Třebechovic, kde vlastnil statek. Až do své smrti se zde věnoval se hospodaření a psaní. Josef Jahoda zemřel 16. prosince 1946 v Polánkách. Na jeho počest je v Havlíčkově Brodě nazvána ulice.
Za svůj život napsal téměř devadesát knih. Jako předlohu ke svým četným románům a knihám povídek si vybíral prosté lidi, jejichž povahu, osudy a společenské prostředí dobře poznal. Jeho hrdiny jsou často lidé žijící na okraji lidské společnosti, tuláci a vyděděnci. Velmi často se také v jeho knihách objevují motivy z rodného města jako například v básnické sbírce Německobrodské motivy. V jednotlivých epických básních zde popisuje události z dějin Německého Brodu. Rodným městem se zabývá i ve sbírce povídek Město 4000 obyvatelů. Svoje studentská léta na německobrodském gymnáziu popisuje ve vzpomínkové knize Starý student vypravuje. Jeho nejznámějším románem se ale stal Havlíčkův máj, který vyšel knižně až po druhé světové válce.


Nelahozeves

Obec Nelahozeves leží ve Středních Čechách v okrese Mělník 22 km vzdušnou čarou na sever od Prahy. Je známá jako rodiště hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Má 1454 obyvatel a cca 500 domů. Rozkládá se na levém břehu Vltavy, která zde dosahuje výšky 170 m nad mořem. Kromě původní vsi obec sestává ještě ze sousedních Podhořan, dvou dílů Hleďsebi a Lešan. Celek zaujímá plochu 997 hektarů. V minulých dobách k Nelahozevsi patřívaly Strachov a Lobeček na protější straně řeky.
Nelahozeves byla obydlena už od mladší doby kamenné. Dokazují to početné archeologické nálezy zejména ze sousední kralupské čtvrti Lobeč, z Lešan i z Hleďsebi. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Nelahozevsi pochází z roku 1352. Původně náležela Nelahozeves českému knížeti a později pražské kapitule, od níž přešla v husitských dobách znovu pod panovníkovu komoru. Roku 1469 ji dal král Jiří z Poděbrad svému rádci Řehořovi z Heimburka, později mu byla odňata.
Poté se stala předmětem sporů mezi církvemi a světskými vlastníky – až v letech 1544-1558 získal tvrz, poplužní dvůr i ves s mlýnem postupně pan Florián Gryspek z Gryspachu a roku 1553 začal budovat zámek. Vybudoval zde velkou knihovnu a obrazárnu. V budování pokračoval jeho syn Blažej Gryspek z Gryspachu, který kolem roku 1613 dovršil stavbu zámku zhruba do konečné podoby. Po své smrti v roce 1620 však zanechal panství zadlužené, takže je roku 1623 koupila Polyxena z Lobkovic.
Celkem to bylo deset vsí, které ve třicetileté válce potom značně utrpěly zejména od Švédů, avšak ve druhé polovině 17. století byly dány hospodářsky do pořádku. V majetku Lobkoviců zůstala Nelahozeves jako fideikomisní až do rozpadu feudalismu v roce 1848, resp. jako samostatný velkostatek až do poloviny 20. století, tj. i po pozemkové reformě z doby první republiky.
Od roku 1845 zde byla ve výstavbě železniční trať z Prahy na sever, pravidelná doprava na ní začala fungovat na jaře 1851. Velký význam pro obec měla v minulých staletích řeka Vltava, která sloužila jako dopravní tepna. Vzhledem ke zvýšené poloze netrpěla Nelahozeves zpravidla vůbec povodněmi, ze kterých jako největší je nutno připomenout záplavy z let 1784, 1845 a 1890. Regulace řeky byla uskutečněna kolem přelomu 19. a 20. století, intenzivní lodní doprava se rozvinula až ve 20. století.
Nelahozeves je tvořena plasticky modelovanou kotlinou, která se svažuje od západu k Vltavě z velvarské pláně. Geologicky tvoří katastr současné Nelahozevsi převážně masivy druhohorního křídového útvaru, zpod čtvrtohorních nánosů tu vystupují na povrch rozmanité pískovce a opuky, těžené a vyvážené odtud pro svou vynikající kvalitu už ve středověku. Starší prvohorní permokarbon se nalézá většinou v nevelké hloubce pod křídou, jak to v minulém století dokazovalo zejména dolování kamenného uhlí u železničních tunelů a v Lešanech.
 Soubor:Zámek Nelahozeves.jpg|Severní stěna zámku Nelahozeves Image:Nelahozeves CZ St Andrew church 493.jpg|Kostel sv. Ondřeje Image:Nelahozeves CZ wooden belfry 500.jpg|Dřevěná zvonice při kostele
Na okraji obce se nachází centrální úložiště ropy pro celou Českou republiku, které je postaveno ve vytěžené pískovně. Proudí sem ropa z ropovodů Družba a Ingolstadt. Celková kapacita nádrží se pohybuje okolo 1 300 000 m3 ropy. Zásobník se skládá ze 14 nádrží, čtyři z nich mají kapacitu 125 000 m3. Jedná se o hlavní skladové zásoby ropy České republiky.
V obci se nachází velká výrobna PTZ Nelahozeves, tedy Povltavských tukových závodů, od roku 1993 patřících české pobočce nadnárodní společnosti Unilever. Továrna vznikala od třicátých let 20. století, vyráběly a vyrábí se zde pokrmové tuky – např. Hera, Perla atd. Od názvu obce je odvozena značka mýdla Nela, které se zde vyrábělo.
Hleďsebe 1.díl | Hleďsebe 2.díl | Lešany | Nelahozeves |


Seznam měst ve Švédsku

Seznam uvádí města ve Švédsku podle počtu obyvatel na území obcí. Údaje jsou z 31. 12. 2006.


Malostranská mostecká věž

Malostranská mostecká věž je ve skutečnosti dvojice stylově odlišných nestejně vysokých věží, propojených branou, tvořící vstup na Karlův most na levém, malostranském, břehu Vltavy.
Starší z dvojice věží byla postavena v románském slohu. Byla součástí stavby Juditina mostu, proto je někdy nazývána „Juditina věž“.
Vyšší, gotická malostranská mostecká věž byla založena spolu se stavbou Karlova mostu stavební hutí Petra Parléře v roce 1357. Její dostavba ale probíhala až od roku 1464. Na rozdíl od pravobřežní Staroměstské mostecké věže nebyla zřejmě nikdy dokončena její sochařská a kamenická výzdoba, z níž se zachovaly pouze fragmenty.
Obě věže spojuje lomený oblouk brány, která se v minulosti dala uzavírat. Z průjezdu brány vede vstup do vyšší věže, kde je umístěna expozice a vstup na ochoz.
První zmínky o Juditině věži pocházejí z roku 1249. Při bojích stoupenců českého krále Jana Lucemburského proti Jindřichu Korutanskému věž vyhořela a přišla o své třetí patro. V 19. století byl ve zdi objeven jeden z nejstarších románských basreliéfů na českém území znázorňující panovníka a stavitele mostu.
3. února 1342 zničila velká povodeň tři čtvrtiny Juditina mostu. Nový kamenný most začal císař Karel IV. budovat až 9. července 1357. Nový most, později nazvaný Karlův, byl oproti původní trase mostu posunut, přičemž z celé původní stavby se využila pouze Juditina věž. Druhá mostecká věž byla dokončena až za panování krále Jiřího z Poděbrad. Do dnešní podoby ji upravil v letech 1879 - 1883 architekt Josef Mocker.
Do dnešní doby se dochovala renesanční fasáda Juditiny věže z roku 1591 se zajímavým symbolem Bafometa. Z výzdoby brány a vyšší věže se dochovaly pouze fragmenty: erby a konzolové plastiky.


Rudolf Höss

Rudolf Franz Ferdinand Höss byl velitelem nacistického koncentračního tábora Auschwitz u polské Osvětimi. Člen NSDAP a SS.
Narodil se 25. listopadu 1900 v Baden-Badenu v přísně katolické rodině. Jeho otcem byl Franz Xaver Höss, matkou Paulina Specková. Otec vyžadoval přísnou poslušnost, založenou na jeho náboženském přesvědčení a dřívějších vojenských zkušenostech. Mladý Rudolf byl vychován tak, aby bezpodmínečně poslouchal příkazy starších a nadřízených osob. Po začátku první světové války začal pracovat jako dobrovolník v nemocnici, kam byli přiváženi zranění vojáci. Ačkoliv si otec přál, aby se z Rudolfa stal kněz, vstoupil mladý Rudolf rok po jeho smrti jako dobrovolník do armády. 1. srpna 1916 vstoupil do 21. pluku bádenských dragounů. V první světové válce se účastnil bojů v Turecku, Iráku a Palestině. Získal železný kříž I. a II. třídy. Během jeho nepřítomnosti mu v roce 1917 zemřela matka. Po návratu domů zjistil, že si příbuzní rozebrali jejich majetek, neboť počítali s tím, že se Rudolf stane knězem a jeho sestry zůstanou v klášteře. Vlastní strýc mu odmítl vydat peníze na jiné vzdělání než duchovní. Stal se proto členem Freikorpsu v jehož řadách operoval v Pobaltí, Horním Slezsku a Porúří.
 Image:EK 1class.png|železný kříž I. třídy Image:EK 2class.png|železný kříž II. třídy Image:Hoess3.jpg|Sídlo Hösse v Osvětimi Image:Auschwitz-Work Set Free.jpg|Práce osvobozuje, tamtéž
V roce 1922 vystoupil z katolické církve a krátce nato se stal členem NSDAP. V roce 1923 byl odsouzen za vraždu Waltra Kadowa k 10-ti letům vězení. Propuštěn byl po 6-ti letech na základě všeobecné amnestie. Po návratu z vězení mu nějaký čas trvalo, než si zvykl na novou realitu. Pomáhali mu v tom jeho známí z NSDAP. Ti po něm chtěli, aby buďto odjel do ciziny nebo začal pracovat v bojových jednotkách strany. Höss se však rozhodl stát se zemědělcem. Dostal se do kontaktu se Svazem Artamanů - rolnickým hnutím, které se snažilo žít v souladu se zemí a propagovalo myšlenky sociálního darwinismu a nadřazenost germánské rasy. Mezi těmito lidmi poznal Höss i svoji budoucí ženu - Hedwigu Henselovou, s níž se v roce 1929 oženil a později s ní měl 5 dětí.
V roce 1934 jej Himmler přesvědčil, aby vstoupil do SS. Stal se členem SS-Totenkopfverbände a v prosinci bylo odvelen do koncentračního tábora Dachau. Sloužil nejprve jako řadový strážce, později jako velitel bloku . Setkal se zde s tvrdou školou Theodora Eickeho, který se snažil, aby strážci považovali všechny vězně za nepřátele státu a podle toho s nimi i jednali .
V roce 1938 získal hodnost SS-Hauptsturmführera a byl převelen do KL Sachsenhausen, kde sloužil jako adjutant velitele tábora a později jako vedoucí tábora.
Osvětim poprvé navštívil 18. dubna 1940 jako člen komise, která měla posoudit, zda-li je místo vhodné ke zřízení koncetračního tábora . 4. května 1940 byl oficiálně jmenován Himmlerem velitelem nově vznikajícího tábora Auschwitz , kde měl dohlížet na jeho výstavbu. Původně velel táboru Auschwitz I - Stammlager, později se táborový komplex značně rozrostl. V prvních letech byl tábor určen zejména pro polské politické vězně. V roce 1941 byl Höss Himmlerem pověřen přetransformovat Auschwitz na největší vyhlazovací tábor. V rámci studia vražedných metod navštívil vyhlazovací tábor v Treblince. V září 1941, v době Hössovi nepřítomnosti v Auschwitz, vyzkoušel Karl Fritzsch k vraždění obětí cyklon B. Höss později v Birkenau koordinoval výstavbu moderních plynových komor s krematorii.
Höss velel táboru až do listopadu 1943, kdy se z táborů v Birkenau a Monowicích staly samostatné jednotky s vlastními veliteli. Jeho nástupci ve velení vyhlazovacího tábora Auschwitz - Birkenau se stali Friedrich Hartjenstein a poté Josef Kramer, v kmenovém táboru byli veliteli Arthur Liebenhenschel a Richard Baer, Monowicím velel Heinrich Schwarz. Höss se od 1. prosince 1943 stal vedoucím odboru DI na Inspekci koncentračních táborů, kde působil až do května 1945.
V květnu 1944 se do Auschwitz vrátil, aby pomáhal při po něm pojmenované Akci Höss - likvidaci asi 400 000 maďarských Židů.
Dopaden byl 11. března 1946 Brity, svědčil u norimberského tribunálu v procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem a pak byl předán k soudu do Varšavy. Tam byl odsouzen k trestu smrti a oběšen na symbolickém místě - na šibenici za krematoriem číslo jedna v Osvětimi.
 Image:Hoess4.jpg|Zajetí Image:Rudolf Höß.jpg|Tribunál Image:Hoess7.jpg|Poprava Image:Gallows on which Rudolf Hoess was executed - Auschwitz I.jpg|popraviště


Jakub I. Aragonský

Roku 1244 dobyl král muslimskou Játivu u Valencie a získal tak pod kontrolu výrobnu papíru. Místo pergamenu se začal používat papír. Jakub I. je autorem svého vlastního životopisu pod názvem Kniha o hrdinských činech. Pohřben je v cisterciáckém klášteře v Pobletu.


Myslovice

Obec Myslovice se nachází v okrese Klatovy, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 108 obyvatel.


Věra Muchina

Věra Ignaťjevna Muchina byla prominentní sovětská sochařka tvořící ve stylu socialistického realismu. Jejím nejslavnějším dílem je monumentální sousoší Dělník a kolchoznice vytvořené pro mezinárodní výstavu v Paříži, nyní instalované v Moskvě.


Willard Van Orman Quine

Willard Van Orman Quine, někdy též Willard van Orman Quine, nejčastěji citován jako W. V. Quine byl americký filosof a logik, představitel analytické filosofie a filosofického naturalismu. Quine je zřejmě nejvlivnější americký filosof 20. století, zejména v anglosaském světě.
Quine se proslavil především odmítnutím rozlišování syntetických a analytických výroků, důsledným empirismem a přesvědčením, že filosofie má užívat výhradně metodologii přírodních věd.
Quine studoval filosofii na Harvardské univerzitě u A. N. Whiteheada, kde získal doktorát roku 1932. Kromě Whitheada byl silně ovlivněn Bertrandem Russellem. Ve 30. letech se v Evropě seznámil s polskými logiky a členy Vídeňského kroužku okolo R. Carnapa, s nímž roku 1933 diskutoval v Praze.
Během 2. světové války přednášel v Brazílii. Poté se vrátil na Harvardovu univerzitu, kde zůstal až do penzionování roku 1978. Činný však zůstal i poté, především jako hostující profesor. Ze dvou manželství měl čtyři děti.
Quine kritizuje a přezkoumává logický empirismus, který poznal ve styku s Vídeňským kruhem, a dospívá k odlišnému pojetí. Ve velmi vlivném článku Dvě dogmata empirismu zpochybňuje smysluplnost rozlišování mezi analytickými výroky a syntetickými výroky a problematizuje samotný pojem analytičnosti; i to, že se Kant, Frege a další neshodli na významu analytičnosti, svědčí dle Quinea pro opuštění uvedeného rozlišování. Pokud v převádění výroků na o sobě zřejmé logické pravdy spoléháme na definice, argumentujeme vlastně kruhem: „Jak zjistíme, že se starý mládenec definuje právě jako neženatý muž?“ Otevřeme-li slovník s lexikografickou definicí, „zapřaháme povoz před koně“, protože i lexikograf je empirický vědec, který registruje smyslově daná fakta. Máme tedy být odkázáni na analýzu jazykového chování.
Druhým dogmatem dosavadního empirismu je pak redukcionismus, který těsně souvisí s předchozím problémem: jde o přesvědčení, že výrok izolovaný od ostatních může být potvrzen nebo vyvrácen. Před „tribunál smyslů“ však dle Quinea nemají přestupovat termíny či výroky, nýbrž celé teorie: „Jednotkou empirického významu je pro mě věda jakožto celek.“
Tím se Quine domnívá strhnout hranici mezi metafyzikou a přírodní vědou a dospívá k ontologickému relativismu: fyzikální objekty jsou pak „vhodné zprostředkující členy“, „neredukovatelné postuláty epistemologicky srovnatelné s Homérovými bohy“ – obojí prý vnímáme jako určité kulturní postuláty, které se liší jen tím, nakolik jsou schopny vštípit naší zkušenosti „zvládnutelnou strukturu“.
Epistemologii Quine „naturalizuje“ a chápe ji jako součást psychologie, která je u něj přírodní vědou, opět vycházející ze smyslové zkušenosti. Protože každá věda o vnějším světě má být odvozena čistě ze smyslové evidence, nemá si epistemologie nárokovat postavení jakési „metavědy“ či první filosofie. Úkolem filosofie je potom zkoumat, „jak se může z nárazů částic a vln na naše smyslové receptory zrodit něco tak grandiózního, jako je naše teorie světa, vyjadřující naše poznání tohoto světa.“ K tomu slouží analýza tzv. pozorovacích vět, „o jejichž pravdivosti budou všichni mluvčí určitého jazyka rozhodovat stejně, budou-li vystaveni stejnému podráždění.“
Zatímco dosah Quineova díla zejména v analyticky zaměřené filosofii je zásadní, v kontinentální Evropě příliš rozruchu nevzbudil; v českém prostředí pak je téměř neznámý.
Mezi Quineovy žáky a následovníky patří např. Donald Davidson, Jaakko Hintikka či David Louis; i v rámci analytické filosofie se objevují kritické hlasy, např. Jaegwona Kima či Hilary Putnama.


Herbert Ernst Wiegand

Prof. Dr. Dres. h.c. Herbert Ernst Wiegand je německý teoretik lexikografie. Působí v Germanistickém semináři na univerzitě v Heidelbergu.


Susan Cooperová

Susan Mary Cooperová je britská autorka, proslavená pětisvazkovým románem Probuzení Tmy. Tato fantasy sága čerpá z klasické britské mytologie.
Cooperová píše pro děti, mládež, ale i dospělé a také pro divadla, filmy a televizi. Susan Cooperová je také členem National Children's Book and Literacy Alliance, neziskové organizace v USA, která aktivně podporuje gramotnost, literaturu a knihovny.
Narozena 1935, v Burnhamu v Buckinghamshire, Susan Cooperová žila v Buckinghamshire do svého 21. roku, kdy se její rodiče přestěhovali do domu její babičky v Aberdovey ve Walesu. Úspěšně vystudovala Slough High School a poté získala diplom z angličtiny na Oxfordské univerzitě.
Poté, co graduovala, pracovala jako reportérka pro Sunday Times v Londýně, pod Ianem Flemingem, a ve svém volném čase psala knihy. Během téhle doby začala pracovat na sérii Probuzení Tmy a dokončovala svou první knihu, vědeckofantastický román Mandrake.
V roce 1963 opustila Británii a odstěhovala se do USA, kde si vzala profesora z Massachusettského technologického institutu. V té době se již věnuje pouze psaní se zvýšeným soustředěním na serii Tma se probouzí. V roce 1970 napsala Dawn of Fear, kterou založila na svých zkušenostech z dětství.
V červenci 1996 se Susan Cooperová podruhé vdala za kanadskoamerického herce Hume Cronyna, který s ní příležitostně spolupracoval. Po Cronnynově smrti v roce 2003 žije Susan Cooperová v Marshfieldu v Massachusetts.


Pachamama

Pachamama [pačamama] je ajmarský výraz pro „Matku Zemi“, původně inckou bohyni plodnosti, která dohlíží nad sázením a sklizní. Též může způsobovat zemětřesení. Podle incké mytologie byl jejím mužem Pacha Camac někdy též nazýván Inti. Příchod křesťanů do Latinské Ameriky částečně překryl kult Pachamamy Pannou Marií.
I přes značné rozšíření křesťanství v Andách je díky dualismu domorodých obyvatel Pachamama stále uctívána a to hlavně rolníky a pastevci na venkově. Pachamama je uctívana každý den. Toto uctívání se jmenuje challa. Jednou ročně se pak slaví „Martes de Challa“, kdy lidé pálí jídlo, svíce a další zápalné obětiny. U těchto oslav se často vyskytují i místní šamani nazývaní „yatiri“. Festival se koná po karnevalu a jeden den před Popeleční středou.


Rankov

Osada Rankov má 142 obyvatel, leží 564 m.n.m. a náleží k městu Chotěboř
První zmínka o obci pochází z roku 1391, kdy měla název Wrankow, což znamenalo Vrankův dvůr, či sídlo Vrankovských lidí.
V roce 1488 patřila obec k malečskému statku, který vlastnil dědic Jiříka z Malče – Jaroslav z Malče. Maleč patřila benediktínskému klášteru ve Vilémově, který ji pronajímal příslušníkům šlechty. Nájemce Jíra z Jeníkova využil nepřehledné situace v roce 1421, kdy byl klášter dobyt husity a prohlásil statek za svůj majetek.
V roce 1515 byl Malečský statek spolu s Rankovem zapsán Heřmanem Malečským z Malče Jiříkovi Přibkovi z Otaslavic, kterému patřil alespoň do roku 1544.
V polovině sedmnáctého století je Rankov součástí chotěbořského panství, které vlastnil Rudolf Sezima Rašín z Rýzemburka. Roku 1848 vzniká samosprávná obec stejného jména.
Z roku 1940 je dochována kaplička se zvoničkou až dodnes.


Planty

Planty jsou název používaný v Polsku pro jeden z druhů městských parků . Jedná se obvykle o parky nebo pásy zeleně založené na místech bývalých fortifikačních systémů - hradeb, obranných valů, vodních příkopů nebo bývalého říčního koryta. Název je odvozen od slov splantować či plantacja.
Nejznámější polské Planty jsou v Krakově. Planty byly zakládány také v dalších polských městech:


Aramejština

Aramejština je jeden ze semitských jazyků. V 6.–5. století př. Kr. byl úředním jazykem perské říše. Svého času to byl velice významný jazyk, nejen na Blízkém východě. V aramejštině jsou psány některé části Bible, aramejsky mluvil Ježíš Kristus. Užívalo se ho k významným mezinárodním obchodům a k náboženským obřadům. Aramejština také přispěla k zániku staré hebrejštiny, kterou zcela nahradila.
Později však začala upadat a byla stále více nahrazována okolními jazyky, až v období středověku téměř vymizela. Dodnes však přežívá v několika oblastech Sýrie a severního Iráku pod názvem syrština nebo asyrština.
Různými aramejskými nářečími zapisovanými hebrejským písmem je psána značná část Babylonského Talmudu a Jeruzalémského Talmudu.
Aramejské původní písmo má původ v písmu protosinajském, podobně jako např. arabské, hebrejské, cyrilské, řecké a fénické, ze kterého se také vyvinulo. Jedná se o konsonantní systém.


Labyrint

Labyrint ve staré řecké mytologii navrhl a postavil legendární řemeslník Daidalos pro krétského krále Mínóa na ostrově Knóssos. Úkolem bylo zadržet strašného Mínotaura - tvora, který byl zpoloviny člověkem a napůl býkem. Mínotaura nakonec zabil statečný aténský hrdina Théseus. Daidalos postavil Labyrint tak šikovně a chytře, že on sám mohl jen ztěží uniknout poté co stavbu dokončil, Théseovi však pomohla Ariadné a její osudové klubko nití, které mu pomohlo najít cestu zpět.
Pojem labyrint je často zaměňuje s termínem bludiště, ale moderní učenci dávají přesnější definice. Pro ně je bludiště skládanka v podobě složitě větvených cest s možností volby cesty a směru, zatímco labyrint obsahuje do svého středu pouze jedinou cestu. Labyrint má jednoznačnou trasu do středu a zpět a je navržen tak, aby bylo jednoduché se v něm orientovat.
Labyrinty mohou být realizovány jak symbolicky nebo fyzicky. Symbolicky jsou zastoupeny v umění nebo jako vzory na keramice, na stěnách jeskyní, atd. Reprezentace jsou po celém světě podobné a jsou obecně malovány na zem tak, aby lidé mohli chodit od vstupního bodu do středu a zpět. Labyrinty se používají pro skupinové rituály a meditace.
Labyrinty ve tvaru čtverce nebo obdélníku jsou zřejmě ty nejstarší. První známé vyobrazení a pravděpodobně nejstarší labyrint tohoto typu se našel na hliněné destičce v egyptském Pylosu.
Kulaté nebo kruhové se objevily u Etrusků na konci sedmého století před naším letopočtem v Itálii; pozdější nálezy pocházejí z ostrova Knóssos z konce třetího století. Někteří odborníci se domnívají, že tento Knósský palác a Mínóův labyrint jsou totožné.
Bludiště se rozdělují do dvou hlavních skupin. První skupinou jsou klasické labyrinty: Mají jeden jediný vstup a k dosažení středu se používá jedné cesty, která nenabízí žádnou jinou možnost. Tím, že existuje jedna jediná cesta, nemůže poutník minout cíl.
Druhou skupinou jsou klasická bludiště: Mohou mít více vstupů a více výstupů, více nejednoznačných cest a poutník v nich snadno zabloudí. Bludiště se začaly používat v zahradách v Anglii ve dvanáctém stoletía sloužily jako ideální místo pro romantické chvíle. Postupně se rozšířily po celé Evropě, zejména ve Francii a Itálii. Typická bludiště jsou například v zahradě Andre Le Notre ve Versailles a Caboni Villa Pisani v Itálii.
Každá z těchto dvou velkých skupin se navíc rozděluje do podkategorií v závislosti na systému a vedení cest:
Takzvaný labyrint Chakravyuha, pro který je typický trojnásobný vzor spirály, byl například zobrazen s vojákem uprostřed ve válce v Kurukshetře ve staroindickém eposu Mahábhárata.
V moderním zobrazení se stále zaměňují významy labyrintu a bludiště, ve kterém se může člověk ztratit.
Mýtus o labyrintu v poslední době našel zpodobnění ve hře Ilinky Crvenkovské, která zkoumá mužovu schopnost ovládat svůj vlastní osud. Théseus byl v aktu o sebevraždě zabit Minotaurem, kterého později zabijí zděšení měšťané.
Argentinská spisovatelka Jorge Luis Borges se myšlenkou labyrintu zabývá ve svých krátkých povídkách. Tento symbol používají o další autoři, jako například Umberto Eco - The Name of the Rose, Mark Z. Danielewski - House of Leaves). Kromě toho fantasy série Rogera Zelaznyho - The Chronicles of Amber představuje labyrint nazvaný "the Pattern", ve kterém chodí lidé, co mají moc se pohybovat mezi paralelními světy. V avantgardním filmu In the Labyrinth hledá autor smysl symbolů moderního labyrintu.
Labyrint je také důležitým předmětem ve výtvarném umění. Do 20. století patří například Piet Mondrianova Dam and Ocean, (Přehrada a oceán, Joan Miró - Labyrint, Pablo Picasso Minotauromachia, M. C. Escher - Relativity, Friedensreich Hundertwasser - Labyrinth, Jean Dubuffet - Logological Cabinet, Richard Long - Connemara sculpture, Joe Tilson - Earth Maze, Richard Fleischner - Chain Link Maze a István Orosz - Atlantis Anamorphosis''.
V pradávných dobách se věřilo, že labyrinty sloužily jako past na zlé duchy nebo jako definované trasy pro rituální tance. Ve středověku je labyrint symbolem cesty k Bohu s jasně definovaným centrem a jedním vstupem.
Labyrinty lze považovat za symbolickou formu pouti; lidé jí mohou projít, stoupající ke spáse nebo osvícení. Mnoho lidí si nemohlo nebo nemůže dovolit do vzdálených svatých míst a zemí cestovat a tato bludiště s modlitbou náročné cesty nahrazují. V pozdější době náboženský význam bludiště opadl a sloužily hlavně pro zábavu. V poslední době se však jejich duchovní aspekt znovu vrací.
Mnoho nově vyrobených bludišť dnes vzniká v kostelech a parcích. Labyrinty využívají moderní mystikové s cílem přispět k dosažení stavu rozjímání. Při chůzi v chodbičkách člověk sleduje směr, ztrácí vnímání okolního světa a ztiší svou mysl. Společnost Labyrinth Society na svých internetových stránkách poskytuje lokátor labyrintů všech míst na světě.
 Image:Labyrinth 2.png|Klasický labyrint Image:Labyrinth 1.svg|Středověký kruhový labyrint Image:Chakravyuha-labyrinth.svg|Chakravyuha trojnásobný vzor spirály. Soubor:Cretan-labyrinth-round2.svg|Krétský kruhový labyrint Soubor:Cretan-labyrinth-square-path.svg|Krétský čtvercový labyrint Soubor:Triple-Spiral-labyrinth.png|Trojitá spirála Image:Celtic spiral tile pattern.svg|Keltské bludiště image:Wing_Maze.jpg|Trávníkový labyrint z Rutlandu v Anglii Soubor:Desert Rose Labyrinth.jpg|Kamenný labyrint Soubor:Labyrinthgoetheturm1.jpg|Prkenný labyrint Soubor:Longleat-maze.jpg|Labyrint z živého plotu image:Labyrinth_Lucca.jpg|Nástěnný labyrint, ve chrámu Lucca, Itálie
 image:NAMA Tablette 1287.jpg|Pravděpodobně nejstarší labyrint na hliněné destičce z Pylosu. Národní archeologické muzeum, Atény. image:Conímbriga minotauro.jpg|Mínotaurus na římské mozaice, Conímbriga, Portugalsko. image:Rocky_Valley_labyrinth_Tintagel.jpg|Typický labyrint o sedmi kruzích neznámého stáří v Rocky Valley poblíž Tintagelu, Cornwall, Spojené Království. image:Schönbusch4.jpg|Veřejný labyrint z živého plotu v "anglické zahradě" v Schönbuschském parku, Aschaffenburg, Německo. image:Dalby_City_of_Troy_turf_maze.jpg|Malý trávníkový labyrint poblíž Dalby, North Yorkshire, Anglie. image:Minotaurus.gif|Mínotaurus uprostřed labyrintu na antickém šperku. Image:BCmemoriallabyrinth.jpg|Memoriál výročí teroristických útoků z 11. září 2001; labyrint v Boston College, USA. Image:Edinburgh labyrinth.jpg|Edinburghský labyrint, George Square Gardens, Scotland, Spojené Království Image:Map of Jericho in 14c Farhi Bible by Elisha ben Avraham Crescas.jpg|Ilustrace Jericho v Bibli ze 14. století


Optické zobrazení

Za optické zobrazení se považuje nalezení postupu, kterým lze získat optické obrazy bodů nebo předmětů.
Konstrukce optického zobrazení je důležitou částí geometrické optiky, která našla uplatnění především při vytváření optických přístrojů.
Rozlišuje se optické zobrazení odrazem, při němž dochází v optickém systému k odrazu paprsku, a optické zobrazení lomem, při kterém dochází k lomu paprsku.
Svítící nebo osvětlený bod, který se má zobrazit, se nazývá předmět. Předpokládejme, že z bodu předmětu vychází úzký svazek paprsků, který se označuje jako homocentrický svazek. Tento svazek vstupuje do optického systému, kde se mění, aby z optické soustavy vystoupil jako jiný homocentrický svazek, jehož paprsky se sbíhají v bodě, který se nazývá obrazem. Obraz tvoří vrchol svazku homocentrických paprsků. Část prostoru, ve které se vzhledem k optickému systému nachází předmět, se nazývá předmětový prostor. Část prostoru, ve které se vytváří obraz, se nazývá obrazovým prostorem.
Paprsky, které se po průchodu optickou soustavou sbíhají a protínají, vytvářejí obraz skutečný. Paprsky, které vytváří skutečný obraz jsou sbíhavé.
Pokud se paprsky po průchodu optickým systémem rozbíhají, nemohou se v žádném skutečném bodě protnout. Takovéto paprsky se však mohou protínat ve svém prodloužení v opačném směru než je šíření světla, čímž mohou vytvořit obraz zdánlivý.
 soubor:opticke_zobrazeni_obraz_skutecny.svg|V obrazové oblasti c vzniká skutečný obraz předmětu, který se nachází v předmětové oblasti a. Optická soustava je představována oblastí b. Obraz je zvětšený a převrácený. soubor:opticke_zobrazeni_obraz_zdanlivy.svg|V oblasti c jsou rozbíhající se paprsky, které vytváří zdánlivý obraz v oblasti a, v níž se nachází také předmět. Optická soustava je představována oblastí b. Obraz je zmenšený a přímý.
 soubor:opticke_zobrazeni_lom_koule_konstrukce1.svg|Graf. konstrukce zobrazení lomem pro vypuklou plochu. soubor:opticke_zobrazeni_lom_koule_konstrukce2.svg|Graf. konstrukce zobrazení lomem pro vydutou plochu.
 soubor:opticke_zobrazeni_odraz_koule_konstrukce1.svg|Graf. konstrukce zobrazení odrazem pro vypuklou plochu. soubor:opticke_zobrazeni_odraz_koule_konstrukce2.svg|Graf. konstrukce zobrazení odrazem pro vydutou plochu.
Prostřednictvím optických zobrazení geometrická optika umožňuje zjistit vlastnosti optického obrazu, k čemuž využívá geometrických konstrukcí nebo výpočtových metod.
Při geometrické konstrukci lze využít známých základních bodů soustavy. Z homocentrického svazku se vyberou pouze význačné paprsky, které prochází základními body. Jde především o paprsek jdoucí rovnoběžně s optickou osou, který po průchodu optickou soustavou směřuje do obrazového ohniska, paprsek, který prochází předmětovým ohniskem a po průchodu optickou soustavou je rovnoběžný s optickou osou, nebo paprsek, který prochází předmětovým uzlovým bodem, k němuž sdružený paprsek je rovnoběžný.


Panspermie

Panspermie je hypotéza o vzniku života na Zemi předpokládající, že byl přinesen z vesmíru mikroorganismy, které v podobě spór putují kosmickým prostorem a v příznivých podmínkách se pokouší uchytit. Samotné slovo panspermie vychází z řeckého ??? a ????µ?. První úvahy na toto téma lze vysledovat kolem roku 450 př. n. l. u řeckého filosofa Anaxagorase. V pozměněné podobě se hypotéza opět objevila v 18. století a na začátku 20. století ji do hloubky rozpracoval švédský chemik a fyzik Svante Arrhenius.


Rys ostrovid

Rys ostrovid je vzácný druh kočkovité šelmy. Několik malých nepočetných populací rysa ostrovida žije v České republice. V textu Bernské konvence je rys ostrovid zařazen do seznamu chráněných druhů. V ČR žijící rysi patří ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují rovněž za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.
Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozómů se 72 rameny.
Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části Ruska až Fennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě, žije asi 7 500 jedinců, z toho 2500 ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v Karpatské oblasti.
V Čechách docházelo od konce středověku k postupnému hubení a vytlačování rysa. V 15. až 17. století byl vybit v oblastech hlavního osídlení, v 18. století zanikly lokální a roztříštěné enklávy ve většině pohoří. Poslední životaschopné populace přežívaly na Šumavě, v Českém lese a Krušných horách. Poslední potvrzené výskyty v těchto oblastech pocházejí z let, udávají se i další, u nichž ale existují pochybnosti. Poslední jednoznačně doložený odstřelený rys byl zanamenán na Táborsku, někdy se udává i odstřel z roku 1890 v Dolním Hvozdu na Šumavě.
Na Moravě a ve Slezsku přežíval rys ostrovid déle, mimo jiné i díky migraci nových jedinců ze západokarpatské oblasti. Díky této migraci též nelze určit, kdy přesně zanikla původní populace, většinou se předpokládá, že se tak stalo na přelomu 19. a 20. století a že zastřelení jedinci z let 1912 - 1914 byli zatoulanci ze Slovenska nebo jejich potomci.
Na Slovensku se v karpatských pohořích zachoval a zásluhou úplné ochrany se po druhé světové válce jeho početnost tak zvýšila, že začal pronikat i více na západ, na moravské území.
Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L.
V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:
Typickým životním prostředím rysa jsou v našich přírodních podmínkách oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary. Při zvyšování početnosti však rys proniká i do oblastí jak horských bezlesí, tak listnatých lesů v nižších polohách, kde se stává konkurentem kočky divoké. Ve střední Evropě se může vyskytovat i v kulturních smrčinách a zemědělsky využívané krajině (pakliže se v ní vyskytují větší lesní celky.
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje trvá od února do dubna; v květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, která dva až tři měsíce kojí. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.
Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Teritorium se dělí na domovský okrsek a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají, naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria s jedním nebo i několika samičími teritorii.
Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být. K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m. Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20-80%. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením.
Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, obvykle si s mrtvou kořistí nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá 1-2 kg masa, výjimečně až 3,5 kg. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami. Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti, raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá.
Odborníci NP Šumava zkoumají rysy pomocí vysílaček, které jim připevňují na krk a potom díky nim sledují, jak se rysové pohybují.
V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi téměř ohrožené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadují cí územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
V České republice je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát. Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.
Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevládní organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. vlčí hlídky v Beskydech a rysí hlídky na Šumavě.
Přirozené nepřátele rys v přírodě nemá, navzdory přísné ochraně je však ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995-2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10% se k pytlačení na rysech přiznalo. Navzdory tomu však dodnes nebyl dopaden ani jediný pytlák.


Seznam vítězů smíšené čtyřhry na French Open

Seznam vítězů smíšené čtyřhry na French Open je chronologickým přehledem vítězů a finalistů této kategorie na French Open od roku 1912 do současnosti.


Obchodní dům Máj

Máj při pohledu z křižovatky na Národní třídě.Máj je původní pojmenování obchodního domu, který stojí v Praze na křižovatce ulic Spálená a Národní třída. Je to jeden z nevýznamnějších zástupců české architektury 70. let 20. století. Obchodní dům stojí od roku 1975 na místě bývalého novogotického Šlikova paláce. Po roce 1989 se krátce jmenoval Kmart, v současnosti je vlastníkem a provozovatelem obchodního domu společnost Tesco.
Obchodní dům Máj navrhli architekti z libereckého ateliéru SIAL, který založil autor ještědské televizní věže Karel Hubáček. Autoři John Eisler, Miroslav Masák a Martin Rajniš vytvořili dílo ve stylu high tech a navázali tak na dílo průkopníků tohoto směru - Renza Piana a Richarda Rogerse. Když byl obchodní dům v roce 1975 otevřen, vyvolal velkou pozornost západních architektonických časopisů.
Obchodní dům má 7 pater a 3 podzemní podlaží. -1. až 4. patro se používá jako prodejní plocha. V části 4. patra je terasa, kam je možné parkovat automobily. V 5. patrě jsou kanceláře a jídelna zaměstnanců s kuchyní. V 6. patře sídlila "centrála" společnosti a v 7. patře jsou technologie jako klimatizace apod. Ze střechy 7. patra je pěkný výhled na město. V podzemní podlaží -1 jsou potraviny a sklad na jejich příjem. V podzemním podlaží -2 jsou sklady převážně nepotravinového zboží a též rampa na jejich příjem a také sprchy a šatny zaměstnanců. -3 podlaží je technické. Obchodní dům byl jako jeden z prvních vybaven rozsáhlým systémem bezpečnostních kamer, které se 24h. denně nahrávají. Zajímavostí je použití 13ti výtahů, z čehož dva jsou pro zákazníky, dva pro zaměstnance, tři menší a tři větší pro rozvoz zboží a tři velké pro přepravu nákladních automobilů, které v podzemních podlažích z výtahu zacouvají k rampě. ¨Jak již bylo uvedeno, je možné vyjet sa automobilem až na terasu 4. patra, ale vyjet lze z něj jen s osobním automobilem. Pro účely převzetí zboží výtah zůstanemírně pod stanicí tak, aby ložná plocha automobilu byla ve výšce podlahy stanice. Stejnětak je možné zásobovat v některých patrech obchodního domu. V současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce OD a je pravděpodobné, že prodejní plocha bude rozšířena o patra 5 a 6. V roce 2006 byl obchodní dům prohlášen za kulturní památku. Stalo se tak nedlouho poté, co vlastník požádal o demoliční výměr pro stavbu.


Rembrandt van Rijn

Narodil se jako deváté z deseti dětí v rodině mlynáře. Po skončení základní školní docházky v latinské škole nastoupil na studium na Leidenskou univerzitu. Studia ale opouští a stává se žákem Jacoba van Swanenburcha a poté Jacoba Pynase. Ve svých dvaceti letech odchází Rembrandt do Amsterdamu.
V roce 1625 nastává Rembrandtovo první umělecké období, kdy tvoří v ateliéru v otcově domě v Leidenu. V roce 1632 se však stěhuje do Amsterodamu a bere si za ženu Saskii, bohatou neteř obchodníka s obrazy van Uylenburcha. Pro malíře nastává období štěstí a přepychu.
V roce 1642 umírá Saskie, která malířovi porodila čtyři syny. Přežil však jen jeden. Pro Rembrandta nastává těžké období života. Jsou potíže s financemi, malíř upadá do bídy. Sedm let po smrti Saskie je Rembrandt obviněn z konkubinátu s chůvou svého syna Tita a předvolán před církevní soud. Ke konci života se malíř upíná už pouze a jen ke svým obrazům. Je pochován v kostele ve Westerkerku.
Rembrandt vnesl do své malířské tvorby šerosvit neboli temnosvit, způsob malby, který pracuje s kontrasty světla a stínu. Za svůj život namaloval Rembrandt nesmírné množství obrazů a pláten. Zajímavé je velké množství autoportrétů. Rembrandt za svůj život namaloval na 800 obrazů, 300 grafických listů a 2000 kreseb.


Milan Nový

Mezi jeho největší úspěchy patří stříbro z olympiády v Innsbrucku 1976, zlato z Mistrovství světa 1976 a 1977 a stříbro z Kanadského poháru 1976. V domácí lize vyhrál pětkrát titul s týmem TJ SONP Kladno v letech 1975 - 1980.
Nový byl třikrát vyhlášen nejlepším hráčem domácí ligy v anketě Zlatá hokejka a v šesti sezónách byl nejlepším střelcem. Jeho 90 bodů za 59 gólů a 31 asistencí v ročníku 1976 - 1977 je rekordem ligy. Celkem je autorem 474 gólů v 590 ligových zápasech a dal 120 branek v 211 utkáních za Československo. Je na prvním místě v klubu hokejových střelců deníku Sport. V osmi ligových ročnících za sebou nevynechal ani jeden zápas.
Nový získal stříbrnou medaili na zimních olympijských hrách 1976 a zúčastnil se i zimních olympijských her 1980, kde tým Československa získal 5. místo a Nový vyhrál kanadské bodování s 15 body. V letech 1975 - 1982 hrál na na sedmi Mistrovství světa v ledním hokeji, v roce 1976 byl nominován do all-star sestavy mistrovství. Stal se nejlepším střelcem Turnaje Izvestija v Moskvě v roce 1974.
Na Kanadském poháru 1976 byl Nový nejlepším střelcem svého týmu a dostal se i do all - stars sestavy turnaje. Byl autorem jediného gólu v prvním finálovém zápese, ve kterém Československo zvítězilo 1 : 0 nad Kanadou. Hrál také na Kanadském poháru 1981.
V sezóně 1982/83 hrál v NHL za Washington Capitals, ale po roce se vrátil zpět do Evropy, protože si nezvykl na severoamerický herní styl. Hrál ještě dva roky ve Švýcarsku a rok v Rakousku a v roce 1986 se vrátil zpět do Kladna. Ve své poslední sezóně 1988/1989 hrál v útoku s tehdy sedmnáctiletým začínajícím hokejistou Jaromírem Jágrem.
Po skončení hokejové kariéry se Milan Nový stal podnikatelem, zástupcem izraelské kosmetické firmy v Česku.


Němá z Portici

Němá z Portici je název opery Daniela Aubera z roku 1828. Autory libreta jsou Eugene Scribe and Germain Delavigne.
Toto dílo je považováno za jeden z milníků vývoje operní tvorby především dosud nebývalým způsobem použití sborových scén. Uvedení v Bruselu v roce 1830 se stalo údajně signálem k revoluci, díky které získala Belgie nezávislost.
Zajímavostí děje je hlavní hrdinka Fenella, která je němá, což lze v případě opery považovat za konstrukci přinejmenším překvapující.
Němá z Portici je historická opera o pěti dějstvích. Její děj se odehrává v roce 1647 v Itálii.
Před kaplí v Neapoli se chystá svatební obřad španělské princezny Elvíry se synem neapolského místokrále Alfonsem. Elvíra se ujímá neznámé němé dívky. Ta jí pantomimou vypráví, že byla svedena neznámým mužem, který ji následně nejen opustil, ale nechal na měsíc uvrhnout do vězení.
Z kaple vychází princ Alfonso a Fenella v něm poznává svého svůdce, což z její rozčílené gestikulace dochází i Elvíře. Ve zmatku, který následuje, se Fenelle podaří zmizet.
Na břehu moře v Portici si rybář Masaniello zoufá nad ztrátou své sestry Fenelly, kterou už přes měsíc nikdo neviděl. V tom Fenella přichází a vypravuje mu celý svůj příběh, vynechává pouze osobu svůdce, kterého i přes všechna příkoří ještě stále miluje.
Masaniello si ale domyslí, že za tím vším stojí syn nenáviděného tyranského místokrále. Fenellin příběh je jen poslední kapkou ve všeobecné nespokojenosti lidí s vládou. Masaniello svolává přátele ke vzpouře a všichni odcházejí do boje.
Na tržišti v Neapoli dochází k prvnímu projevu vzpoury, když se stráž pokusí znovu zatknout Fenellu. Lid se vojákům postaví a vytlačí je za mohutného sborového zpěvu obou zúčastněných stran z jeviště.
Masaniello je zděšen krvavým průběhem povstání. Rozpoutává se hádka mezi ním a jeho přítelem Pietrem, který spolu s ostatními povstalci trvá na tom, že místokrál a jeho syn musí být zavražděni.
Do toho přicházejí k Masaniellově chýši Alfonso s Elvírou, kteří jsou na útěku. Masaniello Alfonsa osobně nezná, takže oběma na prosbu Fenelly poskytuje útočiště. Pietro Masaniellovi odhaluje Alfonsovu identitu a trvá na jeho zabití. Masaniello je rozpolcen mezi touhu po pomstě a slib pohostinství, nakonec se rozhoduje Alfonsa a Elvíru zachránit, čímž se v očích ostatních povstalců stává zrádcem. Nepodrobují se jeho rozhodnutí ani ve chvíli, kdy přicházejí zástupci neapolské vlády, aby Masaniellovi předali vládu nad městem.
Masaniello blouzní po požití jedu, který mu namíchal Pietro, aby zbavil povstání zrádce. Stane se to v kritické chvíli, kdy je třeba dobrého vedení, protože proti lidu nastupuje vojsko sebrané Alfonsem. Masaniello se nakonec díky zásahu Fenelly dává jakž takž do pořádku a v čele lidu se vrhá do bitvy. Nocou slabostí v očích ostatních povstalců - ochranou Elvíry, ale definitivně ztrácí autoritu a je zabit svými spolubojovníky. Povstání je bez svého vůdce rozprášeno a Fenella páchá sebevraždu skokem ze skály do moře.


Rozhledna Vrbice

Rozhledna Vrbice je dřevěná stavba, která se v nadmořské výšce 445 metrů tyčí nad obcí Vrbice v okrese Rychnov nad Kněžnou. Byla postavena na podzim roku 2005 podle projektu Ing. Antonína Olšiny, do provozu byla uvedena 15. dubna 2006. V letech 1937 až 1946 na stejném místě stála rozhledna vybudovaná armádou, která sloužila jako triangulační bod. Byla vysoká 37 metrů.
Současná rozhledna je dřevěnou stavbou s ocelovým točitým schodištěm o 118 schodech. Je vysoká 30 metrů a má dvě vyhlídkové plošiny ve výškách 11 a 25,5 metru. Poskytuje výhled na část Českomoravské vrchoviny, Pardubicko, Královéhradecko, Krkonoše, Orlické hory a za dobré viditelnosti i na část Jeseníků. Provozovatelem rozhledny je obec Vrbice, v průběhu hlavní turistické sezóny je otevřena denně, mimo sezónu jen o víkendech.


Hlohová

Obec Hlohová se nachází v okrese Domažlice, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 245 obyvatel.


Říkadlo

Říkadlo je žánr lidové slovesnosti. Jde o krátká většinou dětská rčení založená na jedné straně na rytmickém textu a na potlačení sémantiky, na druhé straně vycházející ze záměrné hry s významy slov a z toho plynoucí komiky.


Grammos

Grammos je pohoří nacházející se většinou své plochy v Řecku a pouze malým dílem v jihovýchodní Albánii. Nejvyšším vrcholem je Maja e Çukapeçit. Často je pohoří přiřazováno do horského systému rozlehlého pohoří Pindos, jako jeho severozápadní část.
Délka masivu je až 30 km a max. šířka činí 20 km. Grammos je horský masiv, který je většinou hustě zalesněný především piniemi.
Pohoří bylo v minulosti opevněnou komunistickou baštou. Zejména při bitvách za řecké občanské války v roce 1949.


Jan VIII.

Jan VIII. byl papežem od 14. prosince 872 až do své smrti. Pro české dějiny je tento papež zvláště významným, neboť jím vydaná bula Industriae tuae postavila Moravský stát pod ochranu papeže, zřídila moravské arcibiskupství a potvrdila používání slovanského jazyka pro křesťanskou liturgii. Byla vydána v roce 880, již o 5 let později však slovanskou liturgii zakázal papež Štěpán V.


Mezon

Mezon je částice, která reaguje na silnou interakci a má nulový nebo celočíselný spin. Mezony jsou tedy současně hadrony a bosony.
Hideki Yukawa, který částici v roce 1935 předpověděl a v roce 1949 za tento objev obdržel Nobelovu cenu, pro ni navrhl název mesotron. Tento název, vycházející z řeckého mesos měl vyjadřovat, že jeho hmotnost je mezi hmotností elektronu a protonu. Název upravil Werner Heisenberg vypuštěním tr, které přebývalo proti řeckému vzoru.
Antičásticemi mezonů jsou částice, v nichž je původní kvark zaměněn odpovídajícím antikvarkem a původní antikvark zaměněn odpovídajícím kvarkem.


Beitar Jerusalem FC

Beitar Jerusalém FC je izraelský fotbalový klub z Jeruzaléma, hrající v první lize. Byl založen v roce 1936 a patří mezi přední izraelské kluby. Jeho domovským stadionem je Teddyho stadion ve čtvrti Malha v jihozápadním Jeruzalémě s kapacitou 21 600 diváků.


Jamie T

Jamie Treays známý spíše jako Jamie T je britský zpěvák a skladatel, rodák z jiholondýnského Wimbledonu. Jeho debutové album Panic Prevention bylo nominováno na Mercury Prize.
Jeho prvním počinem bylo EP Betty and the Selfish Sons vydané 6. března 2006. O čtyři měsíce později vyšel singl „Sheila“, jenž zaznamenal 22. místo v britské hitparádě. Autorem písní „Sheila“ a „Back in the Game“ je novozélandský DJ Zane Lowe, moderátor BBC Radio 1.
Debutové album Panic Prevention je často přirovnáváno k tvorbě The Streets, Lily Allen a The Libertines. Jamiemu bylo teprve 21 let, když byl nominován na Mercury Prize. Jen ve Velké Británii se prodalo více než 159 400 kopií a album obsadilo 100. příčku v hodnocení Top 100 britských desek.
Na NME Awards 2007 byl vyhlášen zpěvákem roku, přičemž za sebou nechal taková jména jako Jarvis Cocker nebo Thom Yorke.


Lempäälä

Lempäälä je obcí ve Finsku ležící v provincii Pirkanmaa a kraji Západní Finsko. Je jižním sousedem města Tampere. Žije zde 18 705 lidí a počet obyvatel rychle roste. Rozloha obce je 308,7 km2, z nichž 35,80 km2 jsou vodní plochy.
Roku 1873 byl dokončen Lempääläský kanál spojující jezera Vanajavesi a Pyhäjärvi.
V Lempäälä žil finský spisovatel Yrjö Kokko, který je pochován na zdejším hřbitově.
V Lempäälä, podél dálnice mezi Tampere a Helsinkami, bylo 1. prosince 2006 otevřeno nákupní centrum Ideapark, které je největší v severských zemích.


Planetárium Most

Planetárium Most je veřejné vzdělávací zařízení, jehož majitelem je město Most, provozovatel je Astronomická společnost Most, o. s. Jeho kopule se nachází na střeše Reprezentačního domu města Mostu v centru města, což z něj dělá nepřehlédnutelný symbol tohoto kulturního domu. Vedle Hvězdárny dr. Antonína Bečváře na Hněvíně je Planetárium Most dalším astronomickým zařízením v Mostě.
Planetárium bylo vystavěno jako součást tehdejšího Kulturního domu horníků a energetiků. Kulturní dům se stavěl v letech 1978-1984. Pro veřejnost bylo planetárium otevřeno dne 2. června 1984 a je v činnosti nepřetržitě až do současnosti. Určitou dobu bylo ve správě Městského divadla v Mostě, ale v současnosti je provozovatelem planetária občanské sdružení Astronomická společnost Most, která je kolektivním členem České astronomické společnosti.
Planetárium je umístěno v klimatizované kopuli o průměru 10 m a má kapacitu 41 osob. Vybavení se skládá z hlavního projekčního přístroje firmy Carl Zeiss Jena ZKP-2, šesti dalších přídavných projektorů, dataprojektoru a řídícího počítače. Projekce zajišťuje kvalitní scénické osvětlení a prostorový zvuk s profesionálně namluveným textem pořadů.
Planetárium promítá pro veřejnost po tři dny v týdnu. Připravuje rovněž výukové projekce pro školy. Program se skládá z animací astronomických úkazů, krátkých filmů a velkoplošné projekce. Všechny programy jsou průběžně doplňovány o nové poznatky a zajímavosti z astronomie a kosmonautiky.


Jan-Matěj Rak

Jan-Matěj Rak je český kytarista a písničkář. Vystudoval fotografii na FAMU a učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
Jeho otcem je významný český kytarista a hudební pedagog Štěpán Rak.
V hudbě se zaměřuje na interpretaci židovských písní, hraje skladby Jaroslava Ježka a melodie ze starých filmů, které si upravuje pro kytaru a vystupuje také sám jako písničkář se svými písničkami. Doprovázel také písničkářku Martinu Trchovou, která dokonce nahrála jednu jeho píseň na své album Čerstvě natřeno. Jan-Matěj Rak také působil ve skupině Natalika zaměřené na worldmusic.
Jan-Matěj Rak zatím nenatočil žádnou desku se svými písničkami, některé ale vyšly na různých samplerech. V roce 2007 všal vydal album Ježkovy Vwoči, které obsahuje 14 skladeb Jaroslava Ježka v instrumentální podobě zahrané na kytaru a výjimečně na další nástroje. V současnosti vystupuje také s písničkářem Frantou Vlčkem.


Carl Rogers

Carl Ransom Rogers byl americký psycholog a psychoterapeut, profesor na univerzitách Ohiu, Chicagu a Wisconsinu. Spolu s Abrahamem Maslowem patřil mezi nejvýznamnější představitele humanistické psychologie. Prosazoval „na osobu zaměřenou terapii“, která studuje osobnost z vnitřního vztažného rámce, což se projevuje důrazem na pohled z klientova hlediska. Uplatňoval kombinace empatie, kongruence a reflexe. Rozvinul skupinové techniky psychoterapiese zaměřením na uvolnění kulturního napětí Také je autorem teorie osobnosti soustředící se na pojem „já“.
Rogers se hlásil k fenomenologii, rovněž byl ovlivněn existencialistickou filosofií. Naopak byl v opozici vůči klasickému behaviorismu, kterému vyčítal prosazování konformity. Zastával totiž primárně optimistický pohled na přirozené schopnosti organismu. Ten je podle něj psychofyzickým základem prožívání.
Dále se domníval, že chování je vždy motivováno přítomnými potřebami, přičemž se projevuje tendence k tzv. sebeaktualizaci.
Ústřední pojem „já“ je podle Rogerse tvořen prožitky organismu, který je jedinec ochoten „přijmout za své“, za část své osobnosti. Dobře přizpůsobena osobnost je schopná asimilovat do svého pojetí „já“ své veškeré prožitky v původní, nezkreslené podobě. Tato shoda mezi prožitým a uvědomovaným se nazývá kongruence.
Naopak patologická osobnost je typická inkongruencí - nízkou mírou kongruence. To znamená, že prožitky bývají vytěsněny či vnímány zkresleně, čímž je zkresleno i uvědomované „já“.
Cílem terapie podle Rogerse je tedy nepodmíněné pozitivní sebepřijetí. Dále tzv. „dobrý život“, což je spíše shrnutí principů, obsažených v jeho ostatních spisech. Mezi jeho znaky patří


Edom

Edom, nebo též Idumea je oblast mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem. Poprvé zmiňován ve 13. stol. př. n. l., kdy Edomité vytvořili vlastní království. V bibli spojováni s Jákobovým bratrem Ezauem. V 5. stol. př. n. l. vytlačeni arabskými Nabatejci na západ. Pod perskou nadvládou tvořil Edom jednu eparchii v rámci foinicko-arabské satrapie. Zmínky o Edomitech končí v 1. stol. našeho letopočtu.


Agapetus II.

Agapetus II. byl papežem od 10. května 946 až do své smrti.


Penžina

Penžina je řeka v Kamčatském kraji v Rusku. Je dlouhá 713 km. Plocha povodí měří 73 500 km2.
Pramení na Kolymské vrchovině. Na horním toku teče v hluboké dolině a na dolním pokračuje v mezihorské kotlině. Vlévá se zleva do Penžinské zátoky Ochotského moře.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok vody činí přibližně 680 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá v květnu až na začátku června.


Francisco de Quevedo

Počátek 17.stol, kdy Francisco de Quevedo tvoří je obdobím mocenského úpadku "Říše, nad níž slunce nezapadá". V literatuře se tento úpadek ovšem neprojeví okamžitě, naopak objevuje se řada autorů světového významu a mluví se oprávněně o Zlatém století. V literatuře spolu soupeří dva styly kulteranismus a konceptismus. Prvý se vyznačuje kultivovaností a vzdělaneckostí, hojně je protkáván latinskými termíny. Konceptismus si více cení hříčky, vtipu a originálního nápadu. Quevedo je tradičně řazen mezi konceptisty, ale v jeho díle je patrné i již nadcházející baroko.
Quevedo pochází ze starobylé španělské šlechtické rodiny od Burgosu, jeho otec byl sekretářem různých členů královské rodiny. Studoval na jezuitském gymnáziu v Madridu a později na univerzitách v Alcalá de Henares a Valladolidu. Byl neuvěřitelně nadaný a již v mládí dosáhl mnohých úspěchů akademických i literárních. Vede poněkud nevázaný a prostopášný život. Od roku 1601 žije u dvora, stává se diplomatem a zamotává se do různých politických dobrodružství na Sicílii a v Benátkách. Dosahuje i různých hodností u dvora. Dvůr je mu střídavě nakloněn a nebo jej odmítá, Quevedo totiž rád říká to, co si opravdu myslí a kritizuje ty, kteří kritizování být nechtějí. Nakonec je za kritiku samotného krále uvržen do žaláře, poté je sice propuštěn, ale jeho zdraví je již podlomeno a Quevedo brzy umírá.
Nejproslulejším Quevedovým dílem je Život rošťáka, typický pikareskní román. Termín pikareskní román pochází ze španělského pícaro, což je rošťák a podvodníček, postrádající jakýchkoliv mravních zásad, a kterému jsme přesto nakloněni a přejeme si, aby nebyl polapen a za své poklesky potrestán. Takový je i hlavní hrdina v Životě rošťáka don Pablos. Kniha je psána ich-formou a proto mnozí mají tendenci věřit tomu, že don Pablos a Quevedo jsou tatáž osoba. Přesto, že asi obsahuje některé autobiografické prvky tomu tak však není, kniha je prostě jen tak mistrně napsána, že tento dojem budí. V satirických prózách Sny a Dopisy rytíře de la Tenaza tepe zlořády tehdejšího Španělska. Věnuje se i literatuře náboženské, sepisuje například životopisy svatého Pavla a svatého Tomáše. Z jeho politických traktátů si získlala největší proslulost Politika Boží. Nesnáší literaturu kulteranistů a brojí proti jejich dílům a jazyku, kterého používají. A to například ve svých dílech Učená latinice a Kompas kultistů. Quevedovo básnické dílo je zřetelným projevem konceptismu, plné často nepřeložitelných slovních hříček. Jeho veršů se nám dochoval jen zlomek, do češtiny některé z nich přeložil a do sbírky Kruté sny uspořádal Vladimír Mikeš.


Somatogamie

Somatogamie je obecně typ pohlavního rozmnožování, při němž splývají dvě tělesné čili somatické buňky. Vyskytuje se u některých řas a hub.
Konkrétně u hub je to splynutí dvou houbových vláken, které slouží jako náhrada pohlavních buněk. Jedná se o velice redukovaný typ pohlavního rozmnožování, běžně pozorovaný u stopkovýtrusných hub, ale vzácný u vřeckovýtrusných. Termín je poněkud zmatečný a doslova by se dokonce dal přeložit jako „nepohlavní sex“. Podobným, ale širším termínem je plazmogamie, která označuje obecně fúzi dvou buněk.


Neděle

Neděle je jeden ze sedmi dnů v týdnu. V českém občanském kalendáři se počítá za sedmý den týdne, ale v tradičním křesťanském a židovském kalendáři se považuje za den první.
Název dne neděle pochází od nedělati, neboť neděle je tradičně svátkem, kdy se nepracuje.
V kulturách vzešlých z křesťanství je neděle svátečním dnem, neboť většina křesťanů si tento den, „den po sobotě“, připomíná vzkříšení Ježíše Krista a aplikuje na něj rovněž přikázání z desatera o svěcení dne odpočinku. Tento křesťanský význam neděle se odráží např. v ruském názvu tohoto dne ??????????? vaskresenie – vzkříšení. Aplikace přikázání o svěcení dne odpočinku vedlo k tomu, že se z neděle stal den pracovního klidu a odpočinku. První výnos o zachovávání pracovního klidu v neděli pochází od římského císaře Constantina z roku 321. Tímto výnosem byla neděle určena ze den úředního klidu. Povoleno vykonávat bylo pouze tzv. „manumissiones“ — propouštění otroků na svobodu. Do té doby se neděle nijak neodlišovala od ostatních dnů týdne.
Název pro neděli odvozený z latinského dominica, tj. „den Páně“, pochází ze skutečnosti, že tento den jakožto den Kristova vzkříšení je jemu zasvěcený, je to tedy „Pánův den“. Jsou to např. italština, španělština, francouzština a další. Naopak názvy jako anglicky Sunday či německy Sonntag pocházejí z předkřesťanské doby a – podobně jako staří Římané – označují neděli za „den Slunce“. Ve staré severštině je neděle zasvěcena bohyni Sol.


Řehoř I. Veliký

Svatý Řehoř I. Veliký byl v pořádí 64. papežem katolické církve. Byl prvním z papežů, který začal používat titul „služebník služebníků božích“ a je považován za jednoho ze zakladatelů světské moci papežské.
Řehoř pocházel z významné patricijské rodiny, vystudoval práva a po roce 570 zastával v Římě úřad praetora. Posléze však úřad opustil a nastoupil církevní dráhu. Po smrti svého otce roku 575 se stal velkým propagátorem benediktinské řehole a zakládal kláštery. Nejprve na rodinných statcích na Sicílii a v poté v rodinném domě Monte Celio v Římě. Roku 577 jej papež Benedikt I. pověřil prací s římskou chudinou. Roku 579 jej papež Pelagius II. jmenoval svým legátem u císařského dvora v Konstantinopoli odkud se vrací roku 586. Poté působil jako jáhen v papežské kanceláři.
Papežem byl zvolen – dle tradice údajně proti své vůli – roku 590 během dohasínající morové epidemie. Vynaložil obrovské úsilí při mírových jednáních s Langobardy, zároveň nechal opevnit města, která byla nejvíce ohrožena jejich vpády. Reformoval liturgii a zejména liturgický zpěv, tzv. Gregoriánský chorál, stal se autorem mnoha vylepšení hudební vědy a notového záznamu. Vyslal budoucího sv. Augustina do Británie, a položil tak základy k jejímu pokřesťanštění. Jeho spisy mají výrazně pastorační a praktický charakter, stejně tak hluboce mystický a pedagogický. Je jedním z učitelů církve


Jason Chimera

Jason Chimera je profesionální kanadský hokejista. V současnosti je hráčem týmu Columbus Blue Jackets.
Svoji juniorskou kariéru Chimera strávil ve Western Hockey League, kde oblékal dresy Madicine Hat a Brandonu. Jednu dobu hrál i v American Hockey League, kde hrál za tým Hamiltonu. V roce 1997 byl draftován v draftu nováčků týmem Edmonton Oilers. Byl pátou volbou týmu a byl vybrán v celkovém pořadí jako 121. V dresu Edmontonu si k NHL přičichl poprvé v sezóně 2000–2001, ale odehrál jediné utkání. V následující se objevil v pouhých třech zápasech, ale povedlo se mu vstřelit svůj první gól v kariéře. Tyto dvě sezóny většinou trávil na farmě v Hamiltonu. V sezóně 2002–2003 nastoupil v 66 zápasech, vstřelil 14 gólů, na 9 jich přihrál a získal 23 body. Byl to jeho první kompletní ročník v NHL. Navíc si ve stejné sezóně dvakrát zahrál v play-off. V sezóně 2003–2004 si zahrál v 60 zápasech, vsítil 4 branky, na 8 gólů nahrál a připsal si 12 bodů. Po sezóně byl vyměněn do klubu Phoenix Coyotes. „Kojotům“ spadl do rukou téměř zadarmo, obětovali za něj jen právo na výběr v draftu.
Sezóna NHL 2004–2005 byla zrušena kvůli sporům o výši platu hráčů, proto následující sezónu strávil v Evropě v dresu italského týmu AC Varese. Za Coyotes Chimera neodehrál ani jeden soutěžní zápas. Před začátkem sezóny 2005–2006 byl vyměněn do Columbusu Blue Jackets, kde hraje dodnes. Na dresu nosí číslo 25 a hraje na pozici centra. Na počátku sezóny nastřílel nejvíc branek ze všech hráčů Columbusu.


Kersko

Kersko je označení osady, která je součástí obce Hradištko v nymburském okresu.
Je známé hlavně díky Bohumilu Hrabalovi, který zde léta žil spolu s 25 polodivokými kočkami.
O odbci Hradištko se zmiňuje už Kosmas ve své kronice Chronica Boemorum. Uvádí, že Hradištko roku 1088 daroval první český král Vratislav II. vyšehradské kapitule. Sousedící tvrz Kří bylo od roku 1376 v držení Elišky z Lichtenburka, babičky pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad. Tuto tvrz zničila mezi roky 1420-1421 Zikmundovo vojsko, Hradištko však zůstalo zachováno. Na místě vypáleného Kří vzniknul rybník, který patřil k největším v rámci poděbradského panství. Po jeho zániku zde vzniklo rozsáhlé polesí.
V období první československé republiky se Kerský les dostal do majetku statkáře ze Sadské Josefa Hyrosse. Ten jej v roce 1934 rozparceloval sítí pravoúhlých alejí a pozemky rozprodal soukromníkům k výstavbě rekreačních chat. Aleje byly po vzoru newyorského Manhattanu očíslovány - hlavní kerská avenue má shodně s New Yorkem číslo 5.
Dnes se jedná se o lesní vesnici, ve které výrazně převažuje počet rekreačních chat nad budovami pro stálé bydlení. V roce 2006 zde bylo evidováno 362 budov s přiděleným číslem popisným.
V Kersku dlouhodobě žil český spisovatel Bohumil Hrabal. Natáčel se zde slavný film Slavnosti sněženek. Hospoda Hájenka, známá z filmu, je stále v provozu.
V Kersku vyvěrá oblíbený minerální pramen sv. Josefa, jehož voda je místními lidmi nazývaná Kerka. Nalézá se při hlavní silnici u restaurace U Pramene.
Jedná se o přírodní, tvrdou, uhličitou vodu, která patří mezi alkalicko-muriatické, slané, slabě radioaktivní kyselky s lokálně se zvýšeným obsahem sirovodíku a železa. Obsahuje zvýšené hodnoty jódu a lithia. Její stálá teplota je 9°C. Celková mineralizace činí 2,2273 mg/l, volný oxid uhličitý má hodnotu 1,373 mg/l.
Vrt je hluboký 89 metrů a byl vytvořen firmou Artesia v roce 1934; v roce 1985 prošel rekonstrukcí, kterou provedla společnost Vodní zdroje Praha, n. p. Vydatnost vrtu je 118 litrů za minutu, doporučený odběr 12 litrů za minutu.
Geologie vrtu: kvartér – 0–4,2 metrů; spodní turon – 4,2–68 m; cenoman – 68–78 m; ordvik – 78–80,6 m.
Vrtné průměry: 800 mm – 0–7,5 m; 630 mm – 7,5–8,7 m; 610 mm – 8,7–22,5 m; 495 mm – 22,5–80,6 m.
Nachází se zde také Lesní ateliér Kuba, kulturní centrum obce, ve kterém se každoročně odehrává řada výstav.
Kersko je obklopeno přírodním parkem Kerský les. Vyskytují se zde dvě Evropsky významné lokality Natura 2000 - Slatinná louka u Velenky a Kerské rybníčky.
V Kerském lese proběhla část první a druhé odbojové akce Bratří Mašínů. 12. září 1951 zde Ctirad Mašín spolu s Milanem Paumerem svázali majitele taxíkářského auta, které později použili při přepadení policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou. 28. září 1951 dojeli všichni tři s ukradenou sanitkou na křižovatku dnešní silnice II/611 a odbočky do Kerska a přivázali zde ke stromům členy posádky sanitního vozu. Ukradený vůz použili při přepadení policejní stanice v Čelákovicích.
 Soubor:Puvodni dum v Kersku.jpg|Ukázka původní zástavby hrabalovského Kerska Soubor:Novy dum v Kersku.jpg|Nová výstavba v Kersku – klasický rodinný domek Soubor:Pramen v Kersku.jpg|Pramen sv. Josefa Soubor:Kuba v Kersku.jpg|Lesní ateliér Kuba


Agnetha Fältskog

Agnetha Ase Fältskog je švédská zpěvačka, světově známá z působení ve skupině ABBA, která byla také úspěšná na sólové dráze v 60. letech, a poté i v 80. letech. V roce 2004 obnovila svou pěveckou kariéru.
Původně se její jméno psalo Agneta; písmeno "h" si přidala později sama. Je autorkou mnoha vlastních písniček. V období, kdy zpívala s Abbou, jich však mnoho nenapsala, neboť - jak sama řekla - její vlastní tvorba se odlišovala od linie autorské dvojice Andersson-Ulvaeus.
V 17 letech debutovala se svojí skladbou "Jag var sa kär".
Po rozpadu skupiny se vydala na sólovou dráhu, která však již nebyla tak úspěšná v mezinárodním měřítku. V 90. letech 20. století se stáhla do ústraní a na veřejnosti se od té doby objevuje jen zřídka. V roce 2004 vydala album "My Colouring Book", které obsahovalo 13 cover-verzí jejích oblíbeních písní ze 60. let. Album i pilotní singl "If I Thought You'd Ever Change Your Mind" se ve Velké Británii vyhouply na 12., respektive 11. místo hitparády a staly se tak Agnethiným nejúspěšnějším sólovým počinem.


Natacha Atlas

Styl svojí hudby nazvala „modernou ča'abi“. Obsahuje však také mnohé prvky ze stylů jako např. arabeska, drum 'n' bass nebo reggae.
Natacha má arabské i židovské předky, ale sama je muslimkou a o sobě tvrdí, že je „lidským pásmem Gazy“: „Konflikty mezi mou evropskou a arabskou částí pokračují – můj genetický kód ze mě téměř nevyhnutelně udělal nomáda.“ Natacha vyrůstala v marockém sousedství Bruselu, kde se naučila umění raqs sharki a poznala ča'abi.
Natacha se naučila několik jazyků: angličtinu, francouzštinu, španělštinu a arabštinu. Ve své hudbě i běžně používá všechny. Poté, co se její rodiče rozvedli, odešla do Northamptonu se svojí matkou a stala se první arabofonní rockovou zpěvačkou.
Později měla dvě práce – na jedné straně břišní tance a na druhé zpěv v belgické hudební skupině hrající salsu. Roku 1991 nahrála skladbu Timbal s Balearic Beat. Spolupracovala také s Jahem Wobblem, přičemž složila pět skladeb na LP Rising above Bedlam. Díky Nation Records, které nahrály !Loca!, se Natacha setkala s Transglobal Underground, kteří nahrávali u stejné společnosti a v té době měli právě Top 40 hit, Templehead.
V současnosti vystupuje sólově, ačkoliv spolupracuje s několika dalšími hudebníky.


San Tommaso in Parione

San Tommaso in Parione je římský katolický kostel, stojící v rione Parione.
První kostel na tomto místě je zmiňován roku 1139 při příležitosti jeho vysvěcení papežem Inocencem II. Zde byl 23. května 1551 vysvěcen na kněze Filip Neri. V polovině 17. století tu byl farářem Matteo Campani, vynálezce a konstruktér vědeckých přístrojů.
Kolem roku 1582 byla budova přestavěna Franceskem da Volterrou. Interiér je trojlodní, bez původních uměleckých děl.


Makedonské války

Makedonské války označují sérii čtyř válek vybojovaných mezi římskou republikou a jejími spojenci na jedné a Makedonií na druhé straně.
V průběhu těchto čtyř válek bylo makedonské království postupně oslabeno a zničeno. Po porážce u Pydny v roce 168 př. n. l. byla Makedonie rozdělena do čtyř států pod silným římským vlivem. Po zdolání posledního vážného odporu v roce 148 př. n. l. byly tyto čtyři republiky rozpuštěny a Makedonie byla oficiálně přeměněna v římskou provincii Macedonia.


I. A třída Karlovarského kraje

I. A třída Karlovarského kraje patří společně s ostatními prvními A třídami mezi šesté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízena Karlovarským fotbalovým svazem. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ji 14 týmů - z oblasti Karlovarského kraje, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 23 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do Karlovarského přeboru. Poslední dva týmy sestupují do I.B třídy. Do Karlovarské I. A třídy vždy postupuje vítězný a druhý tým z I.B třídy.


Jurij Koch

Jurij Koch je lužickosrbský spisovatel píšící hornolužicky, dolnolužicky i německy.
Pochází ze lužickosrbské rodiny kameníků. Navštěvoval školy v Chrósćicích, Varnsdorfu, Budyšíně a v Chotěbuzi. Poté studoval v Lipsku žurnalistiku a divadelní vědu. Po studiu pracoval jako redaktor a zpravodaj v rozhlase. Od roku 1976 je na volné noze.


Karel Valdauf

Karel Valdauf byl český hudebník a skladatel. Je autorem více než 150 písní.
V letech 1928 – 1930 studoval na vojenské hudební škole, od roku 1930 sedm let působil u vojenské hudby. Od roku 1948 se zcela věnoval skladbě a vedení vlastního orchestru, který založil za druhé světové války v roce 1942.
Své hudební znalosti, které mu ve Svinech poskytl Štěpán Valter, prohloubil studiem skladby v letech 1950 až 1954 u J. Řídkého a dirigování u B. Špidry a P. Dědečka.
Karel Valdauf je znám především svými populárními polkami, jako jsou Berounská, Březnická, Pod jednou střechou nebo Kudy kam. Psal také valčíky – Až nás cesty svedou, Dva stíny a další. Je podepsán také pod řadou pochodů, kupř. Zahajovací nebo Koukol v obilí. S manželkou Zorkou Kohoutovou měl dva syny Jana a Dana
Jeho dům kde se narodil a kde tvořil je zřízen jako muzeum a je směrem za Mlýnskou ulici v Trhových Svinech.


Houby

Houby představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní nově vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami.
V užším pojetí jsou houby stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv, s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou jsou oleje a glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně, nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.
Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno, které se může rozlišit v podhoubí a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.
Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken, která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice.
Plodnice je nadzemní "orgán" houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž výtrusy.
Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté. Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté.
Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické a parazitické. Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní či nekrotrofní, Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní.
Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách, živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Tyto se nazývají parazitické a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu Cordyceps.
Existují i dravé houby, například některé lanýže pomocí specializovaných hyf loví drobné hlísty.
Některé druhy hub žijí v symbióze s kořeny některých rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.
Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky.
Hniložijné houby jsou nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách.
Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Jedovaté druhy nejsou početné, ale pro obsah prudkých jedů nebezpečné.
Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu Penicillium notatum byla objevena antibiotika. V potravinářství se vyrábí např. plísňové sýry
U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory.
Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích, nebo přímo na houbových vláknech konidioforech.
Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování u většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčných jader a meiotickými děleními, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory. Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice.
Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy
Houby jsou prastaré organismy z karbonu či permu. Systematicky se houby dělí na několik oddělení. Známo je asi 80 000 – 100 000 druhů. V České republice je zjištěno asi 10 000 druhů.
Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídá nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Houby vyšší mají vyvinutý klobouk.
Níže uvedený seznam uvádí aktuální podobu klasifikace hub. U každého jsou uvedeny jejich základní charakteristické znaky.
Někdy se uznávají ještě oddělení Neocallimastigomycota a Blastocladiomycota, malé skupiny, které byly dříve součástí chytridiomycet.
Zatím poslední komplexní fylogenetická systematika hub zpracovaná v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life byla publikována v r. 2007 , na ni navázala v r. 2009 fylogenetická studie 82 kompletních genomů. Byl potvrzen přirozený klad Dikarya zahrnující houby vřeckovýtrusné a houby stopkovýtrusné, naopak houby spájivé se jako nepřirozená skupina rozpadly. Také bylo potvrzeno zahrnutí mikrosporidií do hub.
Fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ následovně:


Velká vlastenecká válka

Velká vlastenecká válka je zevšeobecnělý ruský termín pro střetnutí SSSR s Velkoněmeckou říší a zeměmi Osy během druhé světové války, které začalo 22. června 1941 nečekaným přepadením SSSR ze strany Německa a skončilo německou kapitulací 8. května 1945.
Již v roce 1940 nařídil Adolf Hitler zpracovat plán útoku na Sovětský svaz, který dostal název „Operace Barbarossa.“ Stalin zprávám o chystaném útoku odmítal věřit a dělal vše, aby Adolfa Hitlera, s nímž měl uzavřený pakt o neútočení, nevyprovokoval. Byl si totiž vědom toho, že Sovětský svaz nebyl na válku zcela připraven, a to i přesto, že jeho lidský potenciál byl obrovský a množství techniky dosahovalo horentních čísel. Problém však spočíval v tom, že Rudá armáda byla po Stalinových čistkách, při nichž na popravištích nebo v gulazích skončilo zhruba 30 - 40 000 důstojníků, zdecimovaná po všech stránkách. Armáda ztratila své know-how a byla totálně neschopná vést jakýkoliv efektivní boj. Vojenské jednotky ještě nebyly zcela přezbrojeny, většina vojenské techniky byla zastaralá. To vše se odrazilo již ve válce proti Finsku, kdy početnější a lépe vyzbrojená Rudá armáda nedokázala Finy v Zimní válce dlouho porazit.
Dne 22. června 1941 zahájila vojska nacistického Německa a jeho satelitů útok, jehož se zúčastnilo kolem 3,6 miliónů vojáků. Útočící vojska měla k dispozici 50 000 děl a minometů, 3600 tanků a samohybných děl a 2700 bojových letounů. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti nechal vydat několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útočící německé letectvo mohlo ničit beztrestně sovětskou techniku, vojenské objekty. Útokem vojsk byla Rudá armáda zaskočena, přičemž se projevila její nepřipravenost a neschopnost organizovat obranné boje, takže sovětská obrana se začala rychle rozpadat. Stalin byl útokem tak šokován, že se ukryl a teprve 30. června vznikl pod jeho velením Státní výbor obrany. Nejvyšší sovětský představitel veřejně vystoupil až 3. července 1941, kdy vyzval občany SSSR k obraně proti Německu a k sebeobětování.
Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk byla přijata tato rozhodnutí:
Rychlý postup německých jednotek trval zhruba do poloviny července roku 1941. Poté se začala sovětská obrana částečně stabilizovat, ovšem chyby v organizaci i množící se absence základní zbraně vojáků - pušek, neumožňovaly Rudé armádě vymanit se z ústupových bojů. Útok německé armády byl zpomalen před Leningradem, u Smolenska i u Kyjeva. Na konci srpna došlo k částečnému odklonu směru hlavního útoku jižním směrem, a zároveň byl podniknut útok na Leningrad, který byl v září obklíčen a započala tak jeho blokáda, trvající 900 dní.
Dne 30. září začala operace Tajfun bitva o Moskvu, kdy na přístupech k sovětskému hlavnímu městu bylo svedeno značné množství vyčerpávajících bojů s velkými ztrátami na obou stranách. Stalin povolal k vedení Západního frontu generála Žukova a rozhodl o přemístění vojsk ze Sibiře k Moskvě. 6. prosince přešla Rudá armáda u Moskvy do mohutného protiútoku, při kterém postoupila do ledna 1942 o 150 - 300 km na západ. Počátkem ledna 1942 byl zahájen všeobecný útok Rudé armády ve čtyřech směrech – Leningrad, Moskva, Ukrajina a Krym, ovšem s minimálními úspěchy.
Obrovské úsilí občanů Sovětského svazu vedlo k toužebně očekávaným výsledkům. Postupně byl obnovován chod evakuovaných továren, život každého byl podřízen totální válce. USA a Velká Británie dodávaly do SSSR zbraně, stroje i technologie. Ačkoliv se v celkovém objemu produkce nejednalo o vysokou procentuální částku, po stránce zabezpečení funkčnosti sovětského hospodářství i struktury dodávek se jednalo o nenahraditelnou pomoc. Sovětský lid hnala do boje i do práce kromě reality samotné agrese Německa i skutečnost, že došlo k rozpoutání obrovského teroru. Jestliže při vpádu do SSSR byli v některých oblastech němečtí vojáci vítáni jako osvoboditelé před Stalinem, v průběhu války, kdy byli svědky velkému množství válečných zločinů, začali spolupracovat s protiněmeckým odbojem. Protislovanská a protižidovská genocida nabyla takových rozměrů, že se to v závěru války negativně projevilo na chování části vojáků Rudé armády vůči německým civilistům.
V Sovětském svazu se rozhořela partyzánská válka nebývalých rozměrů. Vzhledem k hustotě a stavu dopravní infrastruktury i vzhledem k obrovské rozloze Sovětského svazu Němci kontrolovali v zázemí za frontou pouze významná města a dopravní uzly. To umožnilo vznik několika set partyzánských skupin, přičemž počet partyzánů v době největšího rozmachu partyzánského hnutí v roce 1943 činil zhruba 250 000 osob. Jejich činnost způsobovala nejen velké ztráty při zásobování německé armády a vázala až 500 000 německých vojáků a příslušníků bezpečnostních komand, ale např. v průběhu válečných operací Rudé armády docházelo k likvidaci dopravní infrastruktury, což znemožňovalo přesuny německých vojsk.
V květnu 1942 se rozhořely boje kolem Charkova, při nichž byla Rudá armáda nucena ustoupit. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu, která byla vedena jižním směrem na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz. Bitva o Stalingrad začala 13. září a boje o město trvaly dva měsíce. 19. listopadu zahájila Rudá armáda protiútok, při kterém došlo k obklíčení 300 000 německých vojáků a zásadnímu obratu ve Velké vlastenecké válce. 1. ledna 1943 sovětská vojska zahájila ofenzívu na osvobození Kavkazu, a do konce ledna zlikvidovala stalingradský kotel, přičemž zajala 90 tisíc německých vojáků a polního maršála Pauluse. Počátkem února zahájila Rudá armáda ofenzívu, při níž byla osvobozena města Kursk, Charkov a Rostov na Donu. Útok byl zastaven protiofenzívou v druhé polovině února, 15. března německá armáda dokonce dobyla město Charkov zpět do svých rukou. Dne 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, která vešla do dějin jako bitva u Kurska. Dne 12. července se u vsi Prochorovka odehrála největší tanková bitva v dějinách . Při ní přešla Rudá armáda do protiútoku a byla tak zahájena operace Kutuzov - operace, při níž měla
Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu, zmítanou neustálými neúspěchy, neschopností vedení a důstojnického sboru, absencí zbraní a vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet tanků, samohybných děl, letounů, ručních zbraní, vozidel i ostatní potřebné techniky, přičemž její kvalita neustále stoupala. Do země proudilo značné množství obrněných i neobrněných vozidel, tahačů, transportérů, tanků i letadel z Velké Británie a USA. Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší, než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli frontoví nižší důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Politruci, kteří tak neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, měli značně okleštěné pravomoci. Tato mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 ohromné tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Třetí říše.
14. ledna roku 1944 byla zahájena Leningradsko-novgorodská operace, při níž došlo k prolomení blokády Leningradu a zahnání německých vojsk na jihozápad. 9. května byl osvobozen Sevastopol. 22. června zahájila Rudá armáda jednu z největších bitev 2. světové války - operaci Bagration, při níž sovětská vojska pronikla na severu na území Polska a k hranicím východního Pruska, na jihu k hranicím Československa, Maďarska a Rumunska. 20. srpna začala Jasko-kišiněvská operace, při níž došlo k rozbití německých vojsk v Moldávii a Rumunsku. Během 10 dnů bylo Rumunsko poraženo a jeho armáda se přidala na stranu Sovětů. Sovětská vojska měla otevřeny dveře do Bulharska, Jugoslávie a do Maďarska.
8. září 1944 byla zahájena karpatsko-dukelská operace, jejímž cílem měla být podpora Slovenského národního povstání a rychlé obsazení Slovenska. V září obsadila Rudá armáda Bulharsko, s nímž mělo Německo spojenecké svazky, a pokračovala v útoku na okupovanou Jugoslávii, která byla osvobozena v průběhu října vojsky 3. ukrajinského frontu a jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou. 23. října vstoupila Rudá armáda na území Maďarska a téhož dne prorazila německou obranu na hranicích východního Pruska a vstoupila na území Třetí říše. Na podzim probíhala ofenzíva v Pobaltí, kde byla odříznuta německá skupina armád Nord.
12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda Viselsko - oderskou operaci, při níž během 14 dnů postoupila až k Odře. 13. ledna začala konečná fáze útoku na východní Prusko, která skončila až 25. dubna dobytím Královce. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu na Moravu. Dne 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky dne 2. května 1945. 8. května byl v Berlíně podepsán kapitulační akt za přítomnosti všech zástupců protifašistické koalice. 9. května pronikly jednotky Rudé armády do Prahy a v Čechách likvidovaly ohniska odporu až do 11. května.
Vítězství ve Velké vlastenecké válce znamenalo pro sovětský lid obrovské zadostiučinění po letech ponížení, teroru, odříkání a ztráty nejbližších. Vždyť počet obětí byl největší ze všech států, které se účastnily 2. světové války. Jejich přesné číslo se nikdy nedalo zcela objektivně zjistit, dle oficiálních statistik činily ztráty SSSR přes 23 miliónů osob, z toho téměř 11 miliónů vojáků a kolem 12 milionů civilistů. Nacistická vojska a zejména jednotky SS prováděly v Sovětském svazu Hitlerovu politiku rasismu, antislavismu a antisemitismu. Jestliže Stalinova brutální politika před válkou ohrožovala některé skupiny osob, pak brutální politika nacistického Německa ohrožovala existenci národů Sovětského svazu komplexně. Proto se vůči ní postavili i lidé, kteří v prvním roce války s Hitlerem sympatizovali.
Ohromné ztráty sovětských vojáků byly nejen důsledkem toho, že Sovětský svaz nesl hlavní tíhu bojů v Evropě, ale i svým způsobem částečně i důsledkem Stalinových rozhodnutí. V prvních dvou letech války doznívala zastaralá vojenská doktrína, kdy docházelo k nesmyslným obětem i tam, kde to nebylo nutné. V druhé polovině války se již vojenští velitelé většinou naučili své vojáky šetřit, ale byly tu Stalinovy rozkazy, který si přál určitá města a oblasti osvobodit v daném termínu, a pak šly obavy o nadměrné ztráty stranou. Kromě ztrát na životech došlo v Sovětském svazu i k jiným lidským ztrátám - většina rodin ztratila někoho blízkého, lidé byli násilím posíláni na nucené otrocké práce do nacistického Německa, mladé ženy byly násilím odvlékány do veřejných domů pro německé vojáky atd. Obrovské množství lidí přicházelo o střechu nad hlavou i o majetek v důsledku vypalování vesnic nacistickými vojáky. Za války došlo k masívnímu přesunu zbrojní výroby i osob do východních částí Sovětského svazu, kde vznikly obrovské výrobní komplexy, podřízené válečné výrobě. Zde lidé prakticky pracovali 12 - 16 hodin denně 7 dnů v týdnu . Na okupovaném území byly německou armádou napáchány obrovské škody, německá vojska uplatňovala taktiku spálené země, při níž bylo ukradeno to, co se dalo odvézt, vše ostatní bylo zničeno. Všechna tato utrpení a strádání, ale i osvobození a vítězství, zanechala v dějinách Sovětského svazu i v dějinách lidstva fenomén, Rusy nazývaný Velká vlastenecká válka.


Michal Murín

Michal Murin je učitelem nových médií na fakultě výtvarných umění na Technické univerzitě v Košicích a vedoucím ateliéru Digitálni média na katedře Intermédií a Digitálni médiá FVU AU v Banské Bystrici. K jeho pedagogickým projektům patří festival DigiVAF, New media point , ateliérove práce studentu:
Roku 1985 ukončil studium Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, roku 2001 Fakultu umění na Vysokém učení technickém v Brně a v roku 2003 doktorát na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Od roku 1991 spoluvytváří časopis Profil, zaměřující se na současné výtvarné umění. Také vedl Galerii Slovenské spořitelně v Bratislavě a v Banskej Bystrici, kde sa stal kurátorem 68 výstav. Je autorem desítek performancí, věnuje se sound artu, novým médiím, objektům a instalacím. Spolupracoval s Jozefem Cseresem, Rossem Bolleterem , Bobem Ostertagem, Donem Ritterem, Philem Niblockem, Jonem Rosem a Otomo Yoshihidem. Žije v Bratislavě.


Panské Dubenky

Obec Panské Dubenky se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 145 obyvatel.
Obec leží 14km východně od Telče v Javořické vrchovině na mírném JV svahu ostrožny ohraničené na západě Doubravským potokem a na východě Hamerským potokem. Východně od obce se nachází protáhlý Šerý rybník, na jehož jižním konci pokračuje pod mlýnem při hrázi část obce nazývaná Perka.


Mosaic

Mosaic je vývojové prostředí pro programování řídících systémů a řízení technologických procesů pod operačními systémy MS Windows 2000/XP. Jde o produkt společnosti Teco k programování jejich vlastních PLC. Toto prostředí se vyznačuje tím, že obsahuje simulátor, ve kterém je možné naprogramovaný kód vizualizovat - a není přitom nutné být fyzicky k automatu připojen.
Mosaic vychází z textového DOSovského prostředí xPRO a zachovává s ním kompatibilitu. Prostředí umožňuje programování v jazyce instrukcí, LD, FBD, IL a ST. Tento software jakožto i firma, která ho vyrábí, jsou ryze české.


Tchaj-pao

Tchaj-pao je město v Čínské republice, leží v jihozápadní části ostrova Tchaj-wan. Ve správním systému Čínské republiky je hlavním městem okresu Ťia-i. Rozkládá se na ploše 66,90 km2 a má 35 219 obyvatel.
Město je napojeno na trať Tchajwanské rychlodráhy – ve městě se nachází stanice Ťia-i.


Extensible HyperText Markup Language

XHTML je značkovací jazyk pro tvorbu hypertextových dokumentů v prostředí WWW vyvinutý W3C. Původně se předpokládalo, že se stane nástupcem jazyka HTML, jehož vývoj byl verzí 4.01 ukončen. V roce 2007 však došlo k založení pracovní skupiny, která má za cíl vytvořit novou verzi HTML, která ponese označení HTML 5 a její XML variantu XHTML 5. Vedle toho paralelně pokračuje i vývoj XHTML 2.0.
Přehlednou tabulku lze najít na stránkách W3C. V kolonce „DTD“ lze vyčíst, ve které verzi XHTML se element vyskytuje.
Klasické HTML stránky se zasílaly s MIME typem text/html, který prohlížečům řekl, aby tento typ dokumentu zpracovaly jako HTML stránku. Je to podobné jako přípony ve Windows. XHTML má však odlišná pravidla na zpracování dokumentu, proto bychom měli zasílat XHTML dokumenty s MIME typem application/xhtml+xml , které prohlížečům poví, že mají tu čest s XHTML dokumentem. V praxi se změna MIME typu může provádět v zásadě třemi způsoby:
Ovšem při zasílání XHTML dokumentů s tímto typem je třeba počítat s jistými problémy:


Sokol Milevsko

TJ Sokol Milevsko byla založena dne 6. října 1889. Dne 9. února 1890 se v budově školy konala za účasti 35 členů první valná hromada, která do čela jednoty zvolila MUDr. Josefa Rejšila, jednatelem se stal František Ješ. Sokol se začal rychle rozvíjet a v červnu 1890 měla jednota již 90 členů a 19 dorostenců. Cvičili v městském pivovaře, bývalé tkalcovně a v zahradním sále hotelu Jindřicha Vodňanského. Zde však museli v roce 1923 cvičení zanechat, protože hrozilo zřícení stropu. Roku 1925 byla slavnostně otevřena vlastní sokolovna, která se stala sportovním, kulturním i společenským centrem města a jeho širokého okolí. V současné době se členská základna pohybuje okolo 530 členů.


Gian Carlo Menotti

Narodil se v Itálii nedaleko Milána, ale již roku 1928 jeho rodina odešla do USA, kde se usadil a strávil většinu života.


Birmingham

Birmingham je největší město amerického státu Alabama a okresní město Jefferson County. Zahrnuje také část Shelby County. Podle sčítání lidu z roku 2006 tam žilo 229 424 obyvatel. Birmingham byl založel roku 1871 po americké občanské válce jako průmyslový podnik. Byl pojmenován po Birminghamu, jednom z hlavním průmyslových měst Spojeného království. Během poloviny 20. století byl Birmingham prvořadým průmyslovým centrem jižních Spojených států. Největší továrny Birminghamu se zaměřovaly na výrobu železa a oceli.
Během postupu 20. století se ekonomika města začala rozvětvovat. Začaly se rozrůstat bankovnictví, pojišťovnictví, lékárenství, publikování a biotechnologie. Dnes je Birmingham považován za jedno z největších obchodních center v jihovýchodních spojených státech a je také jedno z největších bankovnických center v USA.


Kodina

Kodina, Koděma, Kandina nebo Kejdina je řeka v Archangelské oblasti v Rusku. Je dlouhá 183 km. Plocha povodí měří 2700 km2.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 86 km od ústí činí 20 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá květnu.


Archlebov

Obec Archlebov se nachází 10 km severozápadně od Kyjova v okrese Hodonín, kraj Jihomoravský. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 864 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349. V předbělohorské době zde býval bratrský sbor.
Místní kronikář a zakladatel památníku obce Karel Jurek 1906 - 1998.


Okres Rychnov nad Kněžnou

Okres Rychnov nad Kněžnou je okresem v Královéhradeckém kraji. Jeho sídlem je město Rychnov nad Kněžnou. Rozloha okresu je 981,78 km2, počet obyvatel je 78 640 osob. V okrese Rychnov nad Kněžnou je 80 obcí, z toho 9 měst a 2 městyse.
V rámci kraje sousedí na severozápadě s okresem Náchod a na západě s okresem Hradec Králové. Na jihozápadě pak hraničí s okresem Pardubice a na jihu s okresem Ústí nad Orlicí Pardubického kraje. Ze severovýchodu je okres vymezen státní hranicí s Polskem.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 997,77 km2, z toho:
Do 1. ledna 2007 byly v okrese Rychnov nad Kněžnou také obce:
Hvězdičkou jsou označeny chráněná území spadající do CHKO Orlické hory


Carcharodontosauridae

Karcharodontosauridi byli obří draví dinosauři. V roce 1931 vytvořil německý paleontolog Ernst Stromer čeleď Carcharodontosauridae, dnes branou jako klad v rámci skupiny Carnosauria. Do této čeledi patří jedni z největších známých teropodů všech dob - Carcharodontosaurus, Giganotosaurus, Mapusaurus a Tyrannotitan, přičemž všechny tyto rody byly ve velikostní kategorii tyrannosaura.
Tito draví dinosauři žili v období křídy asi před 127-89 miliony let především na subkontinentu Gondwana. Na základě několika objevů se zdá být pravděpodobné, že alespoň v některých obdobích lovili ve smečkách.


Hadogenes zumpti

Hadogenes zumpti je štír dorůstající až 150 mm. Jeho jed není nebezpečný a štír není agresivní. Rozšíření je omezeno na severní Richtersveld. Omezené rozšíření činí tento druh velice ohroženým.


Tavola

Keře lze použít jako okrasné rostliny. Krycí a výplňová dřevina do větších skupin.


Ústní ústrojí

Ústní ústrojí je ústrojí, které mají členovci u ústní dutiny a které slouží k přijímání potravy. V podstatě se jedná o přeměněné párové končetiny respektive hlavové přívěsky tří ústních článků. Jednotlivé rody mají stejný typ ústního ústrojí, u hmyzu s proměnou dokonalou může být rozdílné ústní ústrojí v larválním stadiu a u dospělce.
Ústní ústrojí vzniklo přeměnou hlavových přívěsků, ty ovšem nebyly u všech členovců stejné, proto u mnoho druhů nemá všechny zde zmiňované části u některých se vyvinuly i jiné specifické části. Přesto lze tvrdit, že ústní ústrojí je v drtivé většině případů složeno z jednoho páru kusadel a dvou párů čelistí. Z tohoto základního schématu lze vyjmout především pavoukovce, kteří mají jeden pár makadel a jeden klepítek. Jednotlivé typy ústního ústrojí pak mají různé odchylky, kdy v něm není některá část zapojena, anebo naopak je do něj zapojena jiná část.
Za základní ústní ústrojí je považováno ústní ústrojí kousací, které se vyvinulo jako první a bylo u všech členovců, ostatní typy vznikly jako reakce na přechod druhu na jinou potravu. Kousací ústní ústrojí umožňuje zpracovává potravu okusováním, tzn. že členovci, kteří mají takové ústní ústrojí se mohou živit jak rostlinnou tak živočišnou potravou. Tento typ je nejrozšířenější a lze se s ním setkat u např. u brouků, švábů, mravenců atp.
Další ústní ústrojí rozlišujeme, podle přizpůsobení ústních orgánů, ty mohou být lízací, sací a bodací. Od toho se vyvinulo ústní ústrojí sací, které nalezneme u motýlů a ústní ústrojí lízací, které má spojené čelisti a spodní pysk. Jeho představiteli jsou včely a čmeláci.
Kombinací bodavých orgánů s orgány lízacími a sacími vznikla ústní ústrojí bodavě sací a lízavě sací. Přičemž bodavě sací ústní ústrojí má několik typů, zjednodušeně lze říci, že jeho poznávacím znamením je sosák. Jedná se o přeměněné kousací ústrojí, které je u různých řádů různě uzpůsobeno. Příkladem výskytu jsou komáři, mšice a mouchy.


Godfrey Khotso Mokoena

Godfrey Khotso Mokoena je jihoafrický atlet, specializující se na skok daleký a na trojskok.
Jeho skokanský talent už na škole objevil jiný dálkař, Elna de Beer. Godfrey byl na škole výborný v gymnastice.
Prvního většího závodu se zúčastnil v roce 2001, kdy skončil pátý ve skoku do výšky na mistrovství světa do 17 let v maďarském Debrecínu.
V roce 2003 se účastnil Afrických her, kde byl bronzový ve skoku dalekém a stříbrný v trojskoku. Ten samý rok byl bronzový na Afro-Asijských hrách, a to ve skoku dalekém i v trojskoku.
V roce 2004 získal stříbrnou medaili ve skoku dalekém a zlato v trojskoku na juniorském mistrovství světa v atletice v italském Grossetu.
V roce 2006 skončil pátý na halovém mistrovství světa ve skoku dalekém. Na hrách Commonwealthu ten samý rok získal stříbro v trojskoku a ve skoku do dálky byl čtvrtý. Na Africkém mistrovství tentýž rok získal stříbrné medaile jak ve skoku do dálky, tak v trojskoku.
V roce 2007 získal bronzové medaile ve skoku dalekém na Afrických hrách a také na Světovém atletickém finále. Ten samý rok skončil pátý na atletickém světovém šampionátu.
Největší úspěchy kariéry přišly rokem 2008, kdy si doskákal pro stříbrnou medaili z olympiády v Pekingu a pro zlato z halového světového mistrovství.
V roce 2009 pak ve skoku dalekém získal stříbro na mistrovství světa v Berlíně a bronz na Světovém atletickém finále.
V roce 2009 vytvořil africký rekord ve skoku dalekém v délce 8,50 m.


Kázání na hoře

Kázání na hoře či Horské kázání je Ježíšova řeč uvedená v 5. až 7. kapitole Matoušova evangelia. Své jméno dostala podle prvních slov „Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu … a učil je“. Jde o mimořádně významnou pasáž Nového zákona, která obsahuje některé z nejznámějších a klíčových pasáží poselství Ježíše k lidem, na nichž stojí křesťanská etika. Na téma výkladu kázání na hoře byly napsány stovky knih a odborných pojednání.


Chaluhy

Chaluhy čili hnědé řasy jsou eukaryotické mnohobuněčné organizmy z říše Chromalveolata, kmene Stramenopila. Žijí především v mořské vodě, kde dokáží díky své schopnosti fotosyntetizovat vyprodukovat obrovské množství biomasy.
Chloroplasty chaluh obsahují chlorofyl a a c a navíc barviva betakaroten, fukoxantin a violaxantin. Zásobními látkami jsou hlavně chrysolaminaran, oleje a manitol. Jsou to mnohobuněčné vodní organismy navenek podobné rostlinám, ale ve skutečnosti jsou jim evolučně velice vzdálené. Buněčné stěny obsahují celulózu a alginové látky; mezi buňkami bývají póry či plazmodezmata.
Mají článkové tělo tvořené vláknitou či dokonce pletivnou stélkou, která může dorůstat délky až 60 m. V této podobě dokonce obsahují primitivní vodivá pletiva.
Pro chaluhy je typická rodozměna, tedy střídání gametofytu a sporofytu. Obvykle se gametofyt pozná od sporofytu vzhledem, ale u primitivního řádu Ectocarpales je rodozměna izomorfní a obě stadia vypadají shodně. Gametofyt bývá různě omezován a u řádu Fucales se dokonce stává zcela závislým na sporofytu.
Pohlavní rozmnožování je izogamie, anizogamie či oogamie. Nepohlavně jsou schopné se rozmnožovat pomocí zoospor.
Jsou potravou pro vodní živočichy. Hromadí jód. Využívají se také ke konzumaci, k výživě zvířat, jako palivo a k získávání jódu.


Nachson Wachsman

Desátník Nachson Wachsman byl voják Izraelských obranných sil, který byl v roce 1994 unesen teroristy z hnutí Hamas, a který byl držen po 6 dní jako rukojmí. Při neúspěšném izraelském pokusu o osvobození, byl Palestinci zabit ve věku 19 let.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1968

35. mistrovství světa a 46. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo v rámci X. zimních olympijských her.
Na turnaj se přihlásilo 14 účastníků. 6 mužstev hrálo kvalifikaci, která se hrála vylučovacím způsobem. Vítězové hráli ve skupině-A o medaile, poražení hráli o 9. - 14. místo ve skupině B. Ve všech skupinách se hrálo jednokolově systémem každý s každým.
Československo po osmi letech na MS porazilo Sovětský svaz a mělo možnost získat zlaté medaile. Avšak v posledním zápase remizovalo se Švédy a získalo stříbro.
Senzací turnaje byla porážka Kanady od Finska 2:5. Finové pod vedením českého trenéra Gustava Bubníka porazili během dvou let další tým silné čtyřky a poslali další varování, že to s nimi v budoucnu nikdo nebude mít lehké.
Branky: Joachim Ziesche, Lothar Fuchs, Peter Prusa - Odd Syversen.
Branky: Lasse Oksanen 2, Esa Peltonen 2, Matti Reunam?ki 2, Juhani Wahlsten, Veli-Pekka Ketola, Matti Keinonen, Matti Harju, Pekka Leimu - Albin Felc, Franc Smolej.
Branky: Gustav Hanig 2, Alois Schloder, Ernst Kopf, Otto Schneitberger, Horst Meindl, Heinz Weisenbach.
Branky: O’Shea, McMillan – Keinonen, Oksanen, J. Peltonen, Koskela, Wahlsten.
Branky: Svedberg, Lundström, Nordlander, Olsson, Öberg – Kuhn, Hanig, Reif, Kopf.
Branky: Firsov 3, Blinov 2, Populanov 2, Kuzkin, Staršinov, Mojsejev – Ross, Morrison.
Branky: Mott 4, Huck 2, Hargreaves, O’Shea, Bourbonnais, Monteith, H. Pinder.
Branky: Populanov 2, Alexandrov 2, Ionov, Staršinov, Majorov, Mojsejev, Firsov – Funk.
Branky: Horešovský 4, Nedomanský 2, Jiřík, Suchý, Kochta, Ševčík – Karrenbauer, Novy, Peters.
Branky: Volmar 2, Ross, Morrison, Nanne, Pleau, Cunnoff, P. Hurley – Funk.
Branky: Fuchs 2, Karrenbauer 2 – Stordahl 2, P. Hurley 2, Volmar, Lilyholm.
Branky: Ševčík, Hejma, Havel, Golonka, Jiřík – Majorov 2, Blinov, Populanov.
ČSSR: Dzurilla – Suchý, Horešovský, Machač, Masopust – Ševčík, Golonka, Jiřík – Hrbatý, Nedomanský, Holík – Havel, Hejma, Černý.
SSSR: Konovalenko – Kuskin, Davydov, Ragulin, Blinov, Zajcev, Romiševskij – Zimin, Staršinov, Majorov – Vikulov, Populanov, Firsov – Mišakov, Ionov, Mojsejev.
Branky: Itzicsohn, Mazza, Lacarriere – Iuliu Szabo 2, Florescu 2, Pana, Geza Szabo, Stefan.
Branky: Faucomprez, Caux – Puschnig 2, Kirchbaumer, St. John, Schupp.
Branky: Hikigi 2, Araki, Itoh, Kudo – Florescu, Pana, Mois, Ionescu.
Branky: Dalsören 2, Bjölbak, Olsen, Hansen – Schupp 2, Weingärtner, St. John.
Branky: Itzicsohn – Tisler 3, Ivo Jan 2, Felc 2, Beravs, Roman Smolej, Hiti.
Branky: Bergeid, Olsen, Syversen, Mikkelsen – Pana, Iuliu Szabo, Czaka.
Branky: Itoh 2, Okajima 2, Hikigi 2, Araki, Kudo, Takashima, Toriyabe, Iwamoto – Puschnig.
Branky: Roman Smolej 2, Tisler 2, Felc 2, Ivo Jan, Hiti, Jug – Iuliu Szabo 2, Tekei, Florescu, Geza Szabo.
Branky: Mazza, Faucomprez – Ebina 2, Hikigi, Itoh, Okajima, Araki.
Obránci: Viktor Blinov, Vitalij Davidov, Viktor Kuzkin, Alexandr Ragulin, Oleg Zajcev, Igor Romiševskij.
Útočníci: Anatolij Firsov, Vjačeslav Staršinov, Viktor Populanov, Vladimir Vikulov, Venjamin Alexandrov, Jurij Mojsejev, Jevgenij Mišakov, Jevgenij Zimin, Anatolij Ionov, Boris Majorov.
Obránci: Josef Horešovský, Jan Suchý, Karel Masopust, František Pospíšil, Oldřich Machač.
Útočníci: Jozef Golonka, Jan Hrbatý, Václav Nedomanský, Jan Havel, Jaroslav Jiřík, Josef Černý, František Ševčík, Petr Hejma, Jiří Holík, Jiří Kochta, Jan Klapáč.
Obránci: Marshall Johnston, Terry O'Malley, Barry McKenzie, Brian Glennie, Paul Conlin.
Útočníci: Frank Huck, Moris Mott, Ray Cadieux, Roger Bourbonnais, Danny O'Shea, Bill MacMillan, Gary Dineen,Ted Hargreaves, Herb Pinder, Steve Monteith, Gerry Pinder.
Obránci: Arne Carlsson, Nils Johansson, Bert-Olov Nordlander, Lars-Erik Sjöberg, Roland Stoltz, Lennart Svedberg.
Útočníci: Folke Bengtsson, Svante Granholm, Henric Hedlund, Leif Henriksson, Tord Lundström, Lars-Göran Nilsson, Roger Olsson, Björn Palmqvist, Hakan Wickberg, Carl-Göran Öberg.
Obránci: Paavo Tirkkonen, Pekka Kuusisto, Ilpo Koskela, Seppo Lindström, Lalli Partinen, Juha Rantasila.
Útočníci: Lasse Oksanen, Jorma Peltonen, Veli-Pekka Ketola, Matti Keinonen, Matti Harju, Pekka Leimu, Juhani Wahlsten, Matti Reunamäki, Esa Peltonen.
Obránci: Lou Nanne, Donald Ross, Bruce Riutta, Robert Gaudreau, Bob Paradise.
Útočníci: John Morrison, Paul Hurley, Larry Pleau, John Cunniff, Doug Volmar, Len Lilyholm, Larry Stordahl, Herb Brooks, Craig Falkman, John Dale.
Obránci: Leonhard Eaitl, Johannes Schichtl, Rudolf Thanner, Otto Schneitberger, Josef Völk, Heinz Bader.
Útočníci: Josef Reif, Ernst Köpf, Bernd Kuhn, Lorenz Funk, Alois Schloder, Gustav Hanig, Horst Meindl, Heinz Weisenbach, Manfred Gmeiner, Peter Lax.
Obránci: Dieter Voigt, Manfred Buder, Helmut Novy, Dieter Kratzch, Wolfgang Plotka, Wilfried, Sock, Ulrich Noack.
Útočníci: Bernd Karenbauer, Hartmut Nickel, Lothar Fuchs, Peter Prusa, Joachim Ziesche, Bernd Poindl, Dietmar Peters, Bernd Hiler, Rüdiger Noack.
Obránci: Franc-Rado Razinger, Ivo Jan, Ivan Rataj, Viktor Ravnik, Lado Jug.
Útočníci: Franc Smolej, Bogomir Jan, Boris Renaud, Albin Felc, Viktor Tišler, Rudi Hiti, Slavko Beravs, Miroslav Gojanovič, Roman Smolej, Janez Mlakar, Ciril Klinar.
Obránci: Isao Asai, Mičihiro Sató, Hisaši Kasai, Toru Itabaši, Takaaki Kaneiri, Kendži Toriyanbe.
Útočníci: Mamoru Takašima, Kimihisa Kudó, Kodži Iwamoto, Takao Hikigi, Toru Okadžima, Minoru Itó, Takeši Akiba, Yutaka Ebina, Kazuo Matsuda, Nobuhiro Araki.
Útočníci: Tor Gundersen, Christian Petersen, Per Skjaerwen Olsen, Georg Smefjell, Olav Dalsören, Arne Mikkelsen, Steinar Bjölbakk, Svein Haagensen, Terje Thoen, Björn Johansen, Rodney Riise, Trygve Bergeid
Obránci: Ion Stefan Ionescu, Zoltan Czaka, Dezideriu Varga, Zoltan Fogaras, Razvan Schiau
Útočníci: Geza Szabo, Iulian Florescu, Alexandru Kalamar, Gyula Szabo, Eduard Pana, Ion Gheorghiu, Stefan Texe, Ion Basa, Aurel Mois, Valentin Stefanov
Obránci: Gerd Schager, Gerhard Felfernig, Josef Mössmer, Hermann Erhard, Gerhard Hausner
Útočníci: Dieter Kalt, Adelbert St. John, Josef Puschnig, Josef Schwitzer, Heinz Schupp, Walter König, Heinz Knoflach, Klaus Weingartner, Klaus Kirchbaumer, Günter Burkhart, Paul Samonig
Obránci: Joel Godeau, Claude Blanchard, Philippe Lacarriere, René Blanchard, Joel Gauvin
Útočníci: Bernard Cabanis, Gerard Faucomprez, Alain Mazza, Olivier Prechac, Gilbert Lepre, Patrick Pourtanel, Michel Caux, Gilbert Itzicsohn, Daniel Grando, Patrick Francheterre, Charles Liberman.


Amsterdam

Amsterdam je druhé řadové album zpěvačky Ilony Csákové. Vyšlo v březnu 1995.
Spolupráce se skladatelem a producentem Romanem Šteflem započatá na debutu Kosmopolis pokračovala i na druhém sólovém projektu Ilony Csákové. Stejně jako Kosmopolis vznikalo v německém Kolíně nad Rýnem. Albu předcházel stejnojmenný singl obsahující ještě dvě nikde jinde nevydané skladby - Elegán a Tamtudá. Toto album se zdá být ucelenější než předchozí první CD. Album má velice příjemný sound v mnoha skladbách inspirovaný severoevropskou hudbou. Tématem projektu byla amsterdamská volnost. Zpěvačce toto album přineslo zatím její největší hit Amsterdam.


Činoherní klub

Činoherní klub je pražské divadlo, jež vzniklo roku 1965 jako součást Státního divadelního studia. U jeho zrodu stáli dva bývalí spolužáci z pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění – režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. Třebaže oba zakladatelé ostentativně nevyhlašovali program nového divadla, bylo od začátku zřejmé, že jim jde o divadlo zbavené tíhy starých divadelních tradic a mravů. Chtěli dělat divadlo, které je bavilo, s lidmi, kteří jsou jim blízcí, bez vyhlašování cílů, idejí a programů. První inscenací Činoherního klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii.
Základ hereckého souboru přišel do Činoherního klubu z Ostravy spolu s režisérem Janem Kačerem. Činoherní klub měl od počátku své existence tolik umu i štěstí, že se během jediné sezony stal jedním z nejpopulárnějších pražských divadel. Popularita jeho herců rostla s každou inscenací, řada z nich se stala vzápětí protagonisty proslulých filmů nové vlny československého filmu z konce 60. let. Když byl Jaroslav Vostrý přece jen donucen formulovat pro novináře program divadla, řekl, že Činohernímu klubu jde o hledání možností herců a jejich prostřednictvím i možností člověka. Činoherní klub se skutečně stal divadlem herců, přesněji řečeno režírovaných herců, a ve svých nejlepších inscenacích jím vždy zůstal. Režiséři divadla nikdy nehledali efektní režijní postupy mimo herecké prostředky, jejich cílem bylo roztavit režii v hereckých výkonech.
Osu repertoáru divadla tvořily od samého počátku především současné české hry, ruská divadelní klasika a současná angloamerická dramatika. K nejznámějším inscenacím patřilo Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Na koho to slovo padne Aleny Vostré, Gogolův Revizor, Zločin a trest F. M. Dostojevského, Machiavelliho Mandragora, Pinterovy Narozeniny, Voltairův Candide atd. Vedle kmenových režisérů pracovali v té době v Činoherním klubu i významní filmoví režiséři Jiří Menzel a Evald Schorm. V divadle pracoval také hudební skladatel Petr Skoumal. S rostoucí popularitou Činoherního klubu vzrůstal i zájem o jeho vystupování v zahraničí. Úspěšné zahraniční cesty Činoherního klubu tehdy vyvrcholily triumfem na mezinárodním festivalu World Theatre Season v Londýně roku 1970.
Počátkem 70. let po nuceném odchodu většiny vůdčích osobností divadla se ocitl Činoherní klub ve stále se prohlubující umělecké krizi. Divadlo začalo opět systematičtěji pracovat až na konci 70. let, po příchodu uměleckého šéfa Jiřího Daňka. Vytvořilo řadu inscenací, které představovaly v kontextu tehdejšího českého divadla znovu jednu ze špiček. Nejvýznamnějšími inscenacemi tohoto období byla Cesta dlouhého dne do noci Eugene O´Neilla, Vostrého Tři v tom, Zuckmayerův Hejtman z Kopníku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa, Gogolovi Hráči, Hrabalův Něžný barbar, Svatby Antona Pavloviče Čechova a Bertolda Brechta, Fraynovo Bez roucha, Čechovův Ivanov a dramatizace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále.
Rovněž toto období mělo vedle příznivého ohlasu domácího i ohlas zahraniční. Činoherní klub se v této době s úspěchem zúčastnil festivalů ve Finsku, Jugoslávii, Kanadě, Španělsku, hrál ve Francii, Maďarsku, Sovětském svazu a v dalších zemích. Dobrou úroveň uměleckých výsledků divadla zajišťovali především režiséři Ladislav Smoček a Ivo Krobot, jako hosté spolupracovali Jiří Menzel a Vladimír Strnisko. Členy hereckého souboru v té době byli také Rudolf Hrušínský mladší, Veronika Freimanová, Petr Nárožný, Eva Jakoubková, Jana Švandová, Lenka Skopalová, Oldřich Vízner a Ondřej Vetchý.
Činoherní klub byl součástí Státního divadelního studia do jeho zrušení. Od roku 1981 do 1990 byl přiřazen pod Divadlo na Vinohradech. Osamostatnil se v roce 1990 pod vedením prof. Jaroslava Vostrého, který byl ředitelem a uměleckým šéfem do roku 1993. V tomto období divadlo uvedlo např. téměř zapomenutou hru Lea Birinského Mumraj. V letech 1993-1999 byl ředitelem a uměleckám šéfem Vladimír Strnisko.
V roce 1999 se ředitelem Činoherního klubu stal Vladimír Procházka, někdejší dramaturg divadla, pod jehož vedením se Činoherní klub pokouší opět vrátit k základním výše jmenovaným principům, které určovaly jeho někdejší svébytnost. S úspěchem u diváků i kritiky divadlo uvedlo inscenace :
V roce 2002 se Činoherní klub transformoval z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Nadací Alfréda Radoka byl Činoherní klub vyhlášen Divadlem roku 2002, Osiřelý západ Martina McDonagha se stal hrou roku 2002 a herec, překladatel a režisér Ondřej Sokol získal Cenu Thálie v kategorii Talent roku. Za roli Saviny v Masce a tváři Luigiho Chiarelliho obdržela Ivana Chýlková Cenu Sazky a Divadelních novin za nejlepší herecký výkon v roce 2002. Tutéž cenu získal v roce 2006 Michal Pavlata – byl oceněn za roli Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon. Prestižní ocenění slovenských divadelních tvůrců Dosky 2004 získali Emília Vášáryová a Juraj Kukura za herecké výkony ve hře Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie?, uváděné v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna. Inscenace J. M. Synge – Hrdina západu z roku 2007 byla poctěna Cenou Alfréda Radoka, Jaroslav Plesl byl za roli Christyho Mahona v této hře odměněn Cenou Alfréda Radoka a režisér Ondřej Sokol získal za inscenaci Cenu Sazky a Divadelních novin. Činoherní klub byl Nadací Alfréda Radoka opět poctěn titulem Divadlo roku 2008 a Jaromír Dulava získal za roli Předsedy v Kunderově Ptákovině cenu za mužský herecký výkon.
Činoherní klub vydává časopis Činoherní čtení. Od roku 2003 je součástí nabídky divadla přehlídka amatérských a poloamatérských souborů Činoherní klub uvádí:.
Divadlo sídlí v Praze 1 v ulici Ve Smečkách na Novém Městě nedaleko od Václavského náměstí v prostorách, kde před tím sídlila divadla malých forem Semafor a později Paravan.


Götz von Berlichingen

Divadelní hra Götz von Berlichingen je známá tragédie německého spisovatele Johanna Wolfganga von Goethe. Byla vydána v roce 1773 a dočkala se jako první z Goetheho dramat širokého úspěchu v celém Německu. Pojednáním o národních hrdinech místo klasických antických témat navazuje na hry Shakespeara a lze o ní mluvit jako o jednom z děl stojících na počátku éry romantismu. Hra vypráví o skutečné historické postavě, Götzi von Berlichingenovi.
Z této divadelní hry i pochází známý tzv. Götzův citát. Ve třetím obraze Berlichingen znovu přepadá bohaté kupce, aby mohl kořist rozdělit chudým. Císař na něj vypisuje odměnu, mnozí lidé se jej vydají hledat a Berlichingen se schová na jednom zámku. V té chvíli zazní citát, který se ovšem váže na jistého poručíka a nikoli na císaře:


HiperMAN

HiperMAN a HiperAccess je evropská obdoba standardů pro bezdrátové připojení k metropolitním datovým sítím WiMax
Evropskou obdobou amerického standardu WiMax se má stát HiperMAN, technologie metropolitních sítí definovaná pro radiová pásma až do 11 GHz a HiperAccess definující frekvence nad 11 GHz. Výraz Hiper je zkratkou z HIgh-PErformance Radio. Na těchto standardech pracuje evropský institut ETSI a spolu s HiperLAN/2 se je snaží prosazovat a dokonce spolupracuje s IEEE, s nímž koordinuje rozvoj WiMAX.
Z globálního hlediska je existence těchto bezdrátových standardů ETSI bezvýznamná, žádný z nich se neuchytil a většina odborníků patrně ani netuší, proč existují. Nemají žádnou skutečnou podporu a výrobků na jejich základě se zřejmě v nejbližší době nedočkáme. Jediným logickým důvodem, proč je ETSI definuje, může být fakt, že je zahrnuje do projektu BRAN – Broadband Radio Access Network, což umožňuje hypotetické napojení na UMTS sítě. Hypotetické proto, že je doposud nerealizované, nikoliv ale nepodstatné – mezi Hiperman a 802.16a výrobky lze libovolně přecházet, což by mělo umožnit integrovaným WiMAX a UMTS zařízením plynule přepnout datové přenosy z jednoho přístupového systému do druhého bez rozpadu datového přenosu. A to už zase tak nepodstatné není. V průběhu roku 2005 se konaly pokusy s přechodem z WiFi do UMTS sítě, což definovalo propojení skrze HyperLAN.
Je třeba dodat, že v případě WiMAXu a HiperMANu se neopakovalo katastrofa s řevnivostí mezi IEEE a ETSI, kdy standardy IEEE 802.11a a HiperLAN/2, které ačkoliv pracují ve stejném frekvenčním pásmu, nejsou vzájemně interoperabilní a v Evropě se 802.11a nesmí používat, protože nesplňuje představy evropských regulátorů, což vyřeší až nový standard IEEE 802.11h. V případě metropolitních technologií již IEEE a ETSI od počátku spolupracovaly.


Avidin-peroxidáza

Avidin-peroxidáza je modifikovaná peroxidáza, na kterou je kovalentně připojen protein avidin.
Avidin-peroxidasa se velmi často používá v laboratoři k vizualizaci různých biochemických interakcí, kde jeden z účastníků této interakce je modifikován biotinem. Avidin je schopen specificky a velmi silně vázat biotin a přes tzv. avidin-biotinový můstek připojit peroxidasu k interagujícím látkám. Peroxidasa pak po dodání zdroje peroxidu a vhodného substrátu, který oxiduje a změní jeho vlastnosti vizualizuje tuto interakci. Příkladem můžou být 4-chloro-1-naftol - po oxidaci dochází ke vzniku nerozpustné fialové látky a ABTS (2,2'-azino-bis, který tvoří stabilní, zeleně zbarvené rozpustné radikály.
Podobně jako avidin se používá i streptavidin - protein o podobných vlastnostech jako avidin izolovaný z Streptomyces avidinii. Narozdíl od avidinu není streptavidin vůbec glykosylován.
Křenová peroxidáza je kovalentně připojena na avidin pomocí bismaleimidu v poměru přibližně 2:1


První Jedijské vyhlazení

Této katastrofální události předcházelo mnoho událostí, které nakonec zapříčinily to, že se Řád Jedi ocitl na pokraji vyhynutí. Bylo to důsledkem toho, že mnoho rytířů Jedi ve válce zahynulo a ještě víc jich podlehlo temné straně Síly. Navíc tyto události podpořil ještě fakt, že Akademie rytířů Jedi na Dantooine byla během války zničena a Chrám Jediů na Coruscantu zel prázdnotou v úctě k padlým Jediům. Po Občanské válce Jediů tak rytířů Jedi zbyla sotva stovka. Pak se ale i ta stovka začala zmenšovat, když byli zbylí Jediové pronásledováni a zabíjeni Sithskými vrahy na rozkaz Sithského triumvirátu v čele s třemi nejsilnějšími Sithskými pány Darth Trayou, Darth Nihilusem a Darth Sionem, kteří se rozhodli, že dokončí to, co Občanská válka Jediů nedokázala, a sice, že definitivně zničí Řád Jedi. Tato úloha se jim velmi dařila, jelikož kdekoli se rytíři Jedi shromáždili, tam také zemřeli, spolu se všemi, kteří se zrovna nacházeli v jejich bezprostřední blízkosti. Po incidentu na světě Katarr, kde se rytíři Jedi shromáždili, aby zjistili něco víc o hrozbě, která je pronásledovala, a kde také nakonec všichni zemřeli, se Jediové rozhodli, že už nadále nemohou ohrožovat život ostatních bytostí v galaxii a proto se zbylí rytíři Jedi ukryli na takové planety jako např. Dantooine, Narr Shadda, Telos nebo Onderon, kde je Sithští zabijáci, kvůli intenzivní přítomnosti takzvané ozvěny v Síle na těchto planetách, nemohli tak snadno vystopovat. Zdálo se, že jedinou nadějí na záchranu Republiky a rytířů Jedi byla Jedi Vypovězená, nebo alespoň Mistr Kavar si to myslel.
Rozhodujícím obratem v událostech bylo, když se Darth Traya, pod nátlakem ze strany Darth Siona a Darth Nihiluse, vzdala Sithského trůnu a opustila Sithy, protože zjistila, že našla nový smysl života a sice v naději, že zachráni galaxii před zkázou jaká jí hrozila ze strany Sithů, až vyhladí všechny Jedie. A klíčem k její záchraně měla být podle Kreyi právě Jedi Vypovězená, která se vrátila do galaxie právě včas, aby mohla dát věci znovu do pořádku. Pod Kreyiným intenzivním výcvikem a díky poutu skrze Sílu, které si s ní posléze vytvořila, Jedi Vypovězená začala znovu cítit Sílu, pomohla stabilizovat situace na klíčových planetách jako Telos, Dantooine a Onderon, zjistila, že Mistři Jedi, které pracně sjednotila na Dantooine, aby jí pomohli zastavit sithskou hrozbu, už dávno ve své podstatě nejsou rytíři Jedi a konečně porazila všechny členy Sithského triumvirátu včetně Kreyi, která nakonec podlehla Temné straně Síly, čímž se pouto skrze Sílu mezi ní a Jedi Vypovězenou přerušilo. Ještě předtím než zemřela, však Kreia stihla Jedi Vypovězené předpovědět budoucnost Republiky a planet, které zachránila včetně osudu jejích společníků, kteří s ní oddaně cestovali na palubě Ebon Hawku. Řád Jedi byl nakonec díky Jedi Vypovězené po čase znovu obnoven a Republika se vzpamatovala.


Sovětská liga ledního hokeje 1973/1974

Sezóna 1973/1974 byla 28. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým Křídla Sovětů Moskva.
Vzhledem k rozšíření ligy na 10 týmů hrál poslední SKA Leningrad baráž proti druhému celku 2. ligy. Po výhrách 7:4 a 9:2 se udržel. Vítěz 2. ligy - Krystall Saratov postoupil přímo.


Solipsismus

Solipsismus je ve filosofii krajní forma subjektivismu, založená na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného.
Ve vývojové psychologii Jeana Piageta znamená solipsismus vývojové stadium, kdy dítě ještě nedokáže jasně rozlišit mezi sebou a vnějším světem.
Solipsismus jako pojem se objevil v 19. století jako radikální epistemologická skepse, pokud jde o poznání světa a myslí druhých lidí. Vychází z metodického pochybování Descartova, který poslední filosofickou jistotu založil právě na pochybnosti o všem, včetně smyslového poznání, v níž se jako nepochybné ukáže pouze „myslím, tedy jsem“. Solipsismus ovšem tento myšlenkový experiment bere doslova. Anglický idealistický filosof George Berkeley soudil, že věci existují jen pokud jsou vnímány, ovšem vyvodil z toho, že vnější svět existuje proto, že je předmětem vnímání Božího; s podobnou představou pracoval i Isaac Newton, pro něhož prostor je právě Boží „sensorium“.
Další krok učinil německý filosof Arthur Schopenhauer, pro něhož první větou jeho filosofie je „Svět je moje představa“. Ke každému pozorování patří pozorovatel, předmět nemůže být bez subjektu, který jej poznává. To ovšem není ještě solipsismus. Za důsledného solipsistu se někdy pokládá německý myslitel Max Stirner, který v knize Der Einzige und sein Eigentum zastává radikální egoismus: „Nic mi nestojí nade mnou“. Pro Stirnera to ale není solipsismus, protože právo na egoismus každému přiznává, nýbrž odmítnutí každé vnější autority, včetně zvnitřněného „nad-já“.
Námitky proti solipsismu pocházejí z různých stran. Tak filosofie jazyka namítá, že pokud solipsista používá jazyka, už předpokládá komunikaci s jinými. Solipsismus patrně také přehlíží, že hranice mezi „mnou“ a „vnějším světem“ není – díky tělesné povaze člověka – nijak ostrá. Při přesnější fenomenologické analýze zkušenosti nemůže solipsismus patrně obstát , může však být užitečnou kritickou nebo provokativní hypotézou. Tak se také v novější filosofické literatuře objevuje, například u J.-P. Sartra nebo u českého filosofa Ladislava Klímy, který se občas snažil „solipsisticky“ také žít.


Trap

Sportovní disciplina nazývaná trap nebo střelba na trap ve sportovním odvětví sportovní střelba je zvláštní střelecká soutěž, kdy střelec vybavený dvouhlavňovou brokovou puškou resp. brokovnicí-kozlicí strefuje svojí střelbou tzv. holuby. V minulosti se jednalo o živé holuby, tito jsou dnes nahrazeni barevnými kotoučky o průměru 108 milimetrů o tloušťce 12 milimetrů, které speciální vrhací zařízení na střelnici pseudonáhodně vymršťuje rychlostí 30 metrů za sekundu do vzdálenosti 15 a více metrů z pohledu střelce nalevo, napravo a přímo. Hliněný nebo asfaltový kotouček může být pro lepší optickou identifikaci zásahu naplněn barevným prachem. Za platný zásah terče je považován takový zásah, kdy z terče odlétne zrakem rozhodčího viditelný úlomek.
Soutěž v trapu se v minulosti střílela na 200 ran, dnes se střílí pouze na 150 ran. Prvních 125 ran má každý střelec 2 rány na každého holuba, posledních 25 ran pouze jednu jedinou ránu. Během prvních 125 ran se střelci na 5 střeleckých stanovištích vždy po 25 odstřílených ranách vystřídají.
Sesterskou disciplinou je tzv. double trap, kdy střelec sestřeluje dva holuby najednou dvěma ranami.
Ke střelbě se používá speciální brokové střelivo TRAP 24, jenž obsahuje maximálně 24 gramů broků.


Alex Bodry

Po absolvování střední školy v Esch-Uelzechtu studoval v Paříži právo, stal se advokátem. Mezi lety 1982 a 1989 byl členem zastupitelstva Diddelengu a ministr. Od roku 2004 je předseda LSAP, lucemburské socialistické dělnické strany.


Methylen

Methylen je chemická skupina, kde je atom uhlíku vázán se dvěma atomy vodíku. Existují tři různé možnosti, jak se může vyskytovat:
Methylenové skupiny v řetězci nebo kruhu přispívají k jeho velikosti a lipofilicitě.


Panthera palaeosinensis

Panthera palaeosinensis je vyhynulý druh velké kočkovité šelmy ze spodního pleistocénu severní Číny. Zdá se, že jde o předka dnešního tygra.


Porfyrie

Porfyrie je porucha, kdy se při některém kroku tvorby hemu meziprodukty místo dalšího metabolizování hromadí a ukládají v těle. Může to být vada vrozená nebo získaná, např. otravou olovem, onemocněními žluče nebo jater. Příznaky porfyrie jsou: zbarvení moči a zubů dočervena, kožní reakce na světlo, svědění a bolest kůže při expozici UV zářením, nehojící se puchýře, hemolýza, zácpa, psychické a nervové poruchy. Některé typické rysy onemocnění mohly být podkladem pro vznik pověstí o upírech.
Lidé s tímto onemocněním kůže nechodí přes den ven. Přímé sluneční světlo na jejich pokožce působí destruktivně. Díky nedostatku červených krvinek a dalších vitamínů se jejich kůže místy popraská a krvácí. Zvyšují a ustupují jim také dásně, což může mít za následek to, že se zdá, že jsou patrné tesáky. Při požití česneku by látky v něm obsažené mohly vyvolat těžkou otravu a dokonce i smrt.


Antonio da Sangallo mladší

Antonio da Sangallo mladší, vlastním jménem Antonio Cordiani, byl italský renesanční architekt, synovec architektů Giuliana da Sangalla a Antonia da Sangalla staršího, kteří tak jako on působili v období italské renesance. Antonio da Sangallo je představitelem vrcholné renesance s ranými barokními formami.
Sangallo se narodil ve Florencii v rodině s uměleckými tradicemi. Jeho dědeček Francesco Giamberti byl řezbář a strýcové známí florentští architekti. Ještě coby mladík odešel Antonio do Říma, kde se stal žákem a následovníkem Donata Bramanteho. Po většinu života pracoval převážně v Římě ve službách několika papežů. K jeho nejkrásnějším stavbám patří kostel Santa Maria di Loreto postavený z cihel a travertinu. Dokončil také kostel San Giovanni dei Fiorentini započatý Jacopem Sansovinem, který se hrdě zvedá nad Tiberou nedaleko mostu Sant'Angelo.
Po Raffaelově smrti v roce 1520 byl jmenován hlavním architektem baziliky sv. Petra. Kromě toho se v Římě i v samotném Vatikánu podílel na stavbě celé řady církevních i světských budov. Za všechny jmenujme alespoň palác rodu Farnesiů posléze dokončený Michelangelem.
Po vyplenění Říma německými lancknechty císaře Karla V. v roce 1527 pracoval Antonio da Sangallo převážně v jiných italských městech, hlavně jako vojenský architekt. Navrhl mimo jiné opevnění města Ancona a na žádost papeže Klementa VII. zbudoval 62 m hlubokou, ve skále vytesanou studnu ve městě Orvieto


Maroko na Letních olympijských hrách 2008

Maroko se bude účastnit Letní olympiády 2008 v 5 sportech. Zastupovat ho bude 19 sportovců.
Maroko se účastní své 16. olympiády. Doposud získalo 6 zlatých, 4 stříbrné a 9 bronzových medailí.


Zavinění

Objektivní, subjektivní nebo obojí zavinění je v některých případech podmínkou odpovědnosti jednající osoby. Ve vztahu k trestnímu právu subjektivní zavinění tvoří součást tzv. subjektivní stránky trestného činu, tedy trestní odpovědnosti, která je dále podmíněna například věkem a příčetností.
Zavinění v etice se spíše popisuje slovy vina nebo hřích.
V českém právu je zavinění zmiňováno, případně definováno, například v těchto zákonech:
Zavinění se zkoumá u jednání, u nějž je posuzováno, zda jde o trestný čin nebo přestupek, nebo jímž jednající osoba způsobila škodu nebo které je protiprávní.
V českém trestním a přestupkovém právu se rozlišují tyto druhy zavinění:
Pachatel chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem. Nezáleží přitom na tom, do jaké míry si byl jist nebo doufal, že se mu to podaří.
Např.: Pachatel bodne nožem svou oběť, protože ji chce usmrtit.
Pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Jde tedy o případy, kdy hlavní účel jednání byl jiný a pachateli bylo lhostejné, jestli tím někomu uškodí, a proto takovou újmu vědomě riskoval. Rozhodující je vědomí rizika – jakmile nejde o riziko, ale o jistotu, jde již o úmysl přímý, i kdyby nebyl hlavním cílem.
Např.: Lupič spoutal hlídače a při odchodu založil požár, věděl, že hlídač může zemřít, sice jeho smrt nechtěl způsobit, ale věděl, že může následkem požáru nastat.
Pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Pachatel nechce újmu způsobit, ale vědomě ji riskuje. Jde tedy o vědomou neopatrnost.
Např.: Řidič automobilu vědomě poruší předepsanou rychlost pro jízdu v obci, je přesvědčen o tom, že omezení rychlosti je opodstatněné, do cesty mu vběhne dítě a řidič je zabije. Porušení pravidel silničního provozu je čin s přímým nebo nepřímým úmyslem, avšak zabití dítěte je s největší pravděpodobností čin z vědomé nedbalosti.
Pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Na rozdíl od vědomé nedbalosti v tomto případě se pachatel domníval, že svým jednáním chráněný zájem neohrozí. Od subjektivně nezaviněného činu se tzv. nevědomá nedbalost liší tím, že pachatel neměl znalosti, které od člověka v jeho pozici jsou očekávány a které měl možnost získat.
Problém může být v tom, že nemusí být vždy objektivně dané, co pachatel vědět měl a mohl. Jednoznačně lze posuzovat například znalost právních, provozních nebo bezpečnostních předpisů nebo nesporných odborných poznatků, pokud k výkonu nějaké činnosti je jejich znalost předepsána. Jakmile však jde o věc teorie, osobního názoru nebo přesvědčení, může obecná představa o tom, co by každý „měl vědět“, kolidovat se základními lidskými svobodami myšlení a svědomí.
Příklad: Zdravotní sestra použije použitou injekční stříkačku a nakazí pacienta nakažlivou chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci měla a mohla vědět, že použitou jehlou může pacienta nakazit.
K trestnosti činu je třeba zavinění úmyslné, nestanoví-li trestní zákon u příslušné skutkové podstaty výslovně, že postačí i nedbalostní zavinění. K odpovědnosti za přestupek naopak postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. K odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním je třeba zavinění škody.
K odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, za poškození, ztrátu nebo zničení držené cizí věci nebo odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb není zavinění podmínkou, přesto však jsou některé případy z odpovědnosti vyloučeny.
Trestní a přestupkové předpisy nepopírají možnost jiných forem zavinění, ale takové formy nepostačují k uplatnění odpovědnosti. K trestnosti činu nebo odpovědnost za přestupek tedy nepostačují například tyto formy zavinění:
Pachatel může nerozpoznat společenskou nebezpečnost činu pro duševní poruchu nejspíše tehdy, je-li příčinou nerozpoznání porucha s bludy nebo mentální retardace.
Příklad: když „hlasy“ někomu naléhavě přikazují někoho zabít, může se mu naléhavost takové žádosti subjektivně jevit jako přiměřený důvod k jednání, který formálně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy.
Do této kategorie by nejspíš mohlo spadat jednání ve stavu náměsíčnosti nebo některých forem schizofrenie.
Příklad: člověk se ráno probudí a zjistí, že v noci zabil svou ženu, aniž by o tom věděl.
V praxi bývá často ustanovení zneužíváno pro jednání související s odlišností sexuality. Snížená příčetnost může být typická například pro patologickou sexuální agresivitu, avšak například u pedofilie neschopnost ovládat své jednání zpravidla není způsobena samotnou parafilií, ale například psychickou disociací vyvolanou tím, že pachatel své dispozice potlačoval nebo neměl možnost nalézt socializované vzorce jejich uplatnění. Většinou však mezi příčinami jednání není prvořadě „neschopnost ovládat své jednání“, ale odlišné osobní zájmy nebo psychické potřeby pachatele, tedy by spíše mohla být uplatněna jako polehčující okolnost tíživá osobní situace, kterou si pachatel sám nezpůsobil – situaci krajní nouze, která by čin zbavila trestnosti zcela, by se dala uplatnit například v případě, kdy by dobrovolným sexuálním kontaktem byla bezprostředně odvracena sebevražda způsobená erotickou frustrací jednoho z účastníků jednání.
Příklad: při procházce v parku někdo uvidí pěknou ženu a hormonální pochody se rozběhnou tak intenzivně, že vyřadí z činnosti volní a racionální složku psychiky.
Jiný příklad: vedoucí dětského oddílu se tulí s dětským členem oddílu a starostlivě se ho ptá, jestli může ještě tady a takhle. Po vypuknutí skandálu však tvrdí, že se nemohl ovládat a že pudy ho k tomu nutily a nemohl tomu zabránit. Jedná se o člověka s rigidními a konzervativními názory na sexuální morálku a opravdu nechápe, jak se mohl něčeho takového dopustit. Vhledem k rozštěpu jeho osobnosti a morálky může být komplikované posoudit, zda jde o vědomou nedbalost, nevědomou nedbalost, žádné zavinění. Vzhledem k tomu, že trestný čin pohlavního zneužití je trestný pouze v případě úmyslného zavinění, v policejní a soudní praxi se obvykle psychologický konstrukt označující motivaci obvykle zaměňuje za právnický pojem úmyslnosti. Soudní znalec ve snaze uplatnit zdravotnický pohled oproti vězeňsko-represivnímu uplatňuje volní nepříčetnost a nutnost léčby pedofilie, třebaže samotná pedofilie ani neovlivňuje ovládací schopnost, ani není léčitelná.
Do kategorie nerozpoznání možných následků činu z důvodu omezenosti nebo mylnosti uvažování připadnou případy, které jsou podobné činům z nevědomé nedbalosti, ale nelze o nich říci, že pachatel „měl a mohl“ znát následky svého jednání. Nejde tedy o nedbalost, ale o omyl nebo o omezenost myšlení danou kulturně-sociálním rámcem nebo o situaci, kdy větší úsilí vynakládané na zkoumání možných následků jednání by obecně bylo považováno za nepřiměřené. Může jít také o hloupost v míře, jaká nedosahuje kvalit nutných k tomu, aby byla diagnostikována jako duševní porucha.
Příklad: Lékař pečlivě provádí lékařský zákrok způsobem, který je v té době obecně považován za účinný a bezpečný. Vědeckým pracím prokazujícím opak nevěnuje pozornost, protože důvěřuje zavedené praxi a institucím a snaží se pomoci co nejvíce pacientům. Obecně se od lékaře neočekává, že by měl oponentním názorům věnovat pozornost. Po letech se prokáže, že oponenti měli pravdu a že zákrok nejen že jsou neúčinné, ale způsobují závažnou újmu na zdraví. V takovém případě nejde o úmyslné ublížení na zdraví ani o ublížení z nedbalosti. Lékař nenese trestně-právní odpovědnost za způsobené poškození zdraví, ale nemocnice může nést občansko-právní odpovědnost.
Příklad: Zkušenému a úspěšnému chirurgovi nedopatřením ujede ruka a způsobí tím smrt pacienta. Přitom dělal podle nejlepšího svědomí vše, co se od něj v rámci omezení rizika očekává. Nejde o úmysl ani nedbalost.
Jiný příklad: Průměrná řidička se na křižovatce nečekaně dostane do situace, ve které ztratí přehled, zazmatkuje a nabourá. Dopravní předpisy zná dokonale a neměla úmysl je nedodržovat. Nikdy předtím se na této křižovatce do podobně složité situace nedostala a ani ji neočekávala. Jednání by tedy nemělo být kvalifikováno ani jako přestupek, ale odpovědnost za způsobenou škodu na řidičce zůstává.
Příklad: Trestní zákon prohlašuje za trestný čin vyrábět, šířit, případně držet pornografická díla zobrazující násilí. Člen sadomasochistické komunity zašle jinému členu téže komunity film, který tato komunita za plného vzájemného konsensu natočila. Je přesvědčen, že zákaz vychází z překonaných názorů nebo že je určen k ochraně před nekonsensuálním násilím a že on svým jednáním nikomu neškodí. Ke svému názoru došel dlouhodobým a usilovným studiem tematiky včetně odborné literatury.
Jiný příklad: Občan ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem „rozvrací“ svou vlastní republiku, protože názorově a zájmově má blíže k této cizí moci a domnívá se, že režim v jeho republice pošlapává svůj vlastní právní řád nebo jeho nezrušitelná osobní práva.
V praxi se však v podobných případech nelze zákonnosti dovolat, protože soudcem sporu mezi občanem a státem je stát.
Aby byla dána pachatelova odpovědnost za trestný čin, případně přestupek, musí se zavinění vztahovat k zákonem chráněnému zájmu. Problémem je, že pojetí a tradice trestního zákona je starší než dnešní pojetí ústavního práva a není s ním dostatečně kompatibilní, takže ne všechny hodnoty chráněné trestním zákonem jsou ústavním právem deklarovány jako hodné státní ochrany a u většiny skutkových podstat není explicitně stanoveno, k ochraně kterého a čího zájmu jsou určeny, takže může docházet k různosti výkladů.
Pozitivistickému formálnímu pojetí práva je blízké zákonem chráněný zájem ztotožňovat s nástrojem k jeho ochraně, tedy samotným formálním zákazem, jenž je obvykle odvozován z vymezení skutkové podstaty trestného činu, případně přestupku. Je-li skutková podstata vymezena souběhem více podmínek, je chráněným zájmem celý tento komplex, nikoliv jednotlivá kritéria, z nichž je složena.
Materiální pojetí práva založené na ochraně práv a svobod klade větší důraz na reálnou újmu na oprávněných zájmech konkrétních osob. Za chráněný zájem se považují v první řadě nezadatelné a nezrušitelné hodnoty deklarované Listinou základních práv a svobod, dále hodnoty deklarované ústavou a dalšími zákony, případně další hodnoty považované za přirozené nebo základní.
Materiální pojetí práva založené prvořadě na ochraně státu nebo společnosti považuje za chráněný zájem obvykle autoritu, nedotknutelnost a neomylnost orgánů státu nebo převažujících mravů, zájmy ostatních lidí pak natolik, nakolik jsou těmto hodnotám užitečné. Toto pojetí přežívá v trestním zákoníku zejména v termínu „společenská nebezpečnost“, který je použit například v obecné definici trestného činu nebo příčetnosti.
Je-li tedy skutková podstata podvodu určená k ochraně oprávněných zájmů podváděného, čin je zaviněný tehdy, když pachatel ví, že podváděnému způsobuje újmu, i kdyby se pachatel domníval, že takový čin není trestný. A naopak, pokud se někdo s plným vědomím dopouští jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, ale přitom se z dobrých důvodů domnívá, že tím neohrožuje právem deklarovaný zájem, k jehož ochraně je trestní ustanovení určeno, pak rozhodně nejde o úmyslnost ani vědomou nedbalost; posouzení, zda může jít o nevědomou úmyslnost, je značně subjektivní a může být v konfliktu s právem na svobodu svědomí a myšlení.
Příklad: V ustanovení o trestnosti pohlavního zneužívání osob mladších 15 let právní pozitivista spatřuje chráněný zájem v tom, aby nikdo neprováděl sexuální aktivity s osobou mladší 15 let. Výklad lidskoprávního pojetí považuje za chráněný zájem svobodu a psychické zdraví dětí, přičemž by mohl uvažovat o tom, že za některých okolností sexuální aktivity s osobou mladší 15 let nemusí být trestným činem, i kdyby naplňovaly znaky formální skutkové podstaty. Výklad společenského pojetí může za narušení zákonem chráněného zájmu považovat spíše vliv na obecnou morálku a narušení jejích zvyklostí, zvláště pokud nezletilý aktér souhlasil a jeho osobní zájmy nebyly narušeny.
Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, který na československém území platil s novelizacemi až do roku 1950, formuloval v § 1 podmínku úmyslnosti takto:
Tato formulace zhruba odpovídá dnešní podmínce úmyslu přímého nebo nepřímého. Namísto „úmyslu poškodit zákonem chráněný zájem“ se však psalo o „zlém úmyslu“. Podle § 4 bylo lze zločin spáchati též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují. Rozhodující byl „zlý úmysl pachatele“, který zřejmě byl chápán ve smyslu abstraktní ideje zla nezávislé na vůli pachatele ani oběti. § 11 však stanovil: „Pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předpisují.“ Za zlý úmysl tedy nemohly být považována například nenávist, touha, přání, názor atd., pokud nevedly alespoň ke konkrétnímu úmyslu vnějšího činu. Neznalost zákona podle § 3 neomlouvala.
Trestné činy z nedbalosti tento zákon vylučoval. Nepříčetnost konstatoval § 2 v těchto případech:


Windows XP

Windows XP je počítačový operační systém vyvinutý společností Microsoft. Je určen pro obecné použití na domácích či firemních osobních počítačích, laptopech či mediálních centrech. Zkratka „XP“ vychází z anglického slova experience. Systém byl vyvíjen pod kódovým označením Whistler, má číselné označení verze 5.1. Jedná se o přímého následníka operačního systému Windows 2000. Je tak prvním operačním systémem od společnosti Microsoft, který je určen jak pro domácí užití, tak pro nasazení ve firmách. Je založen na 32bitové architektuře, ve verzi ,,64-bit Edition" na 64bitové architektuře, kterou ale musí podporovat procesor, a na jádře systému Windows NT.
Windows XP byl poprvé uvolněn 25. října 2001 a v současné době se jedná o nejvíce používanou verzi tohoto operačního systému. Od svého uvedení na trh se dočkal tří velkých aktualizačních balíčků, z nichž hlavně Service Pack 2 systém výrazně pozměnil a přidal některé nové bezpečnostní prvky. Třetí servisní balíček vyšel v první polovině roku 2008, tedy až po vydání Windows Vista. 25. dubna 2005 byl vydán Microsoft Windows XP v 64 bitové verzi.
Operační systém Windows XP je k dispozici v několika variantách:
Varianta Windows XP Edition N je výsledkem antimonopolního řízení Evropské komise, která obvinila společnost Microsoft z porušování hospodářské soutěže a kromě pokuty 497 miliónu euro musel softwarový gigant vydat verzi Windows XP bez integrovaného přehrávače Windows Media Player. Uvedená verze se však dle očekávání nesetkala se zájmem uživatelů, což však mohlo být způsobeno neznalostí uživatelů a malou prodejní dostupností vydání.
Windows XP mají zásadně vylepšený vzhled a kompletně přepracovanou nabídku Start. Byla také upravena řada dalších maličkostí. Také doba spuštění systému se, oproti minulým verzím Windows, zkrátila. Windows XP se prezentují jako čistě multimediální a zábavní systém.
Mezi další novinky se řadí rychlé přepínání uživatelů, funkce vzdálené pomoci či integrovaná podpora vypalování CD/DVD.


Univerzita Hradec Králové

Univerzita Hradec Králové je veřejnou vysokou školou univerzitního typu a je jednou z nejvýznamnějších vzdělávacích a výzkumných institucí východočeského regionu. Současným rektorem je doc. Josef Hynek.
Příprava budoucích učitelů má v Hradci Králové dlouhou tradici sahající až do roku 1775. Roku 1959 byl založen Pedagogický institut, který připravoval studenty na výuku na obou stupních základní školy. V srpnu 1964 byla zřízena samostatná Pedagogická fakulta v Hradci Králové sloučením Pedagogických institutů v Hradci Králové a Pardubicích. Příprava na výuku žáků na všech stupních škol zde začala až po roce 1976 na základě vysokoškolské reformy.
Po Sametové revoluci se na školu vrátili někteří pracovníci ze šedesátých let a škola navázala mnohé zahraniční kontakty s jinými univerzitami. K 15. únoru 1993 k tehdejší Pedagogické fakultě přibyla další fakulta, Fakulta řízení a informační technologie, která se v roce 2000 přejmenovala na Fakultu informatiky a managementu. V témže roce byl změněn název školy na Univerzita Hradec Králové.
V témže roce započala stavba nové budovy společné výuky poblíž soutoku Labe s Orlicí. Finanční náklady na tuto stavbu činily 250 milionů korun a stavba probíhala v letech 1995–1997. V celostátní architektonické soutěži získala budova titul „stavba roku 1998“.
Dne 1. září 2005 zahájila činnost Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové, a škola se tak stala třífakultní univerzitou. V současné době univerzitu tvoří tyto tři fakulty:
Dlouhodobým strategickým záměrem univerzity je nejen obohacovat svoji vnitřní strukturu, ale zaměřit se i na investiční projekty, které jsou efektivně realizovány postupnou výstavbou univerzitního kampusu v areálu Na Soutoku. Objekt společné výuky doplnila na jaře roku 2008 dokončená moderní budova s celkovou investicí 360 mil. Kč, ve které sídlí Fakulta informatiky a managementu. V další fázi plánuje univerzita výstavbu budovy přírodovědných oborů a objektu humanitních oborů s laboratořemi, které doplní a uzavřou střed vznikajícího areálu. V blízké budoucnosti se počítá také se vznikem nových fakult univerzity, zaměřených na technické, přírodovědné a sociální obory.


Madame Jeanne Guyon

Jeanne-Marie Bouvier de la Motte-Guyon, známá též jako Madame Guyon byla francouzská mystička a představitelka kvietismu.
Madame Guyon se narodila bohatým rodičům ve francouzském městě Montargis. Již v deseti letech se jí v dominikánském klášteře, kam byla poslána na vzdělání, dostala do rukou Bible, a mnoho hodin pak trávila jejím čtením. Vedla tak intenzivní modlitební život, že jí vlastní rodina modlitbu zakazovala.
Později, jako mladá žena byla vržena do materialistického světa Ludvíka XIV. Její tělesná krása a inteligence jí poskytovaly prominentní místo ve franouzské společnosti. Později ale onemocněla neštovicemi, které její krásu zničily. Tato „tragédie“ ji ještě více příblížila k Bohu a pomohla rozvinout její duchovní život.
Protože psala a modlila se za svatě žijící společnost, nechal ji král Ludvík XIV., milující potěšení, poslat do vězení. Během svého života se ocitla celkem čtyřikrát ve vězení, včetně proslulé Bastilly, a strávila v žalařích celkem sedm let života. Nakonec byla sice králem propuštěna, avšak nesměla opustit město Blois, kde žila u svého syna. I když byla vázána na jedno město, neznamenalo to konec jejímu vyučování a duchovní pomoci ostatním. Tisíce lidí cestovalo do Blois, aby ji slyšelo a získalo od ní duchovní poučení.
Později napsala v komentáři o svém věznění,: „Můj Bože, rozhojni mou lásku i trpělivost v míře odpovídající mému utrpení… Veškeré naše štěstí, duchovní, časné i věčné, závisí na našem odevzdání se Bohu, nechat jej, aby konal v nás i s námi to, co se mu líbí…“
Madame Jeanne Guyon zemřela 9. června 1717 ve věku 69 let. Zanechala po sobě řadu spisů, které již po více jak 300 let povzbuzují křesťany v hledání hlubšího života, vnitřního života Kristova ve věřícím člověku, skrytého života srdce a ducha. Měla velký vliv nejen na své současníky, ke kterým patřil např. arcibiskup Fénelon, ale i na takové křesťany, jakými byli John Wesley, Hudson Taylor nebo Watchman Nee. Představitelé velkých křesťanských probuzení byli ovlivněni touto ženou, která strávila řadu let ve vězení.


Region Madre de Dios

Topografie regionu na slepé mapě Peru.Region Madre de Dios je jihovýchodní peruánský region sousedící s Bolívií a Brazílií. Hlavním městem je Puerto Maldonado, které leží na řece, která dala regionu jméno. Město je vstupem do pralesa. Létá zde pravidelná letecká linka z Limy.


Prákrt

Prákrt je pojem užívaný pro skupinu indoárijských jazyků. Prákrtem se hovořilo na území starověké Indie a dodnes se dochovalo mnoho písemných památek psaných v prákrtu. Asi nejvýznamnější prákrt je jazyk páli, ve kterém je psán pálijský kánon. Prákrt byl záležitostí spíše běžného lidu a zejména ve srovnání se sanskrtem bývá považován za hovorový.


J Majik

J Majik je drum and bassový DJ pochází z Northwoodu, Anglie. J Majik začal hrát již jako náctiletý na počátku 90. let pod pseudonymem DJ Dextrous a svůj první track vydal roku 1992 v labelu Planet Earth. Roku 1994 byl donucen změnit si jméno kvůli tomu, že přezdívku DJ Dextrous již používal jiný DJ hrající za label Metalheadz. Ve stejné době začal hrát za Mo' Wax label a později založil vlastní nahrávací studio Infrared. V současné době vydává pod jmény Innervisions a Infrared.


Grand Prix Hassan II 2009

Tenisový turnaj ATP Grand Prix Hassan II 2009 se konal ve dnech 6. - 12. dubna v marocké Casablance venku na antukových dvorcích. Odměny činily 450,000 EUR.


Plavecké Podhradie

Plavecké Podhradie je obec na Slovensku v okrese Malacky. V roce 2004 měla 696 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1247. Nachází se zde renesanční kaštel založený v polovině 17. století Mikulášem Pálfym a římskokatolický kostel sv. Barbory postavený v roce 1797. Na nedalekém kopci Pohanská stojí zřícenina Plaveckého hradu, královské pohraniční pevnosti z druhé poloviny 13. století. V okolí se nalézá několik jeskyň.


Dinamo-Juniors Riga

Dinamo-Juniors Riga je hokejový klub z Rigy, který hraje Běloruskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 2009. Jejich domovským stadionem je Inbox.lv Arena s kapacitou 1500 lidí. Trenérem klubu je Leonids Beresnevs. Klub patří mezi nováčky v ledním hokeji. Klub je hokejovou farmou týmu Dynamo Riga z KHL. V týmu hrají jen hráči z Lotyšska.


Vysídlení Němců z Československa

Nucené vysídlení Němců nebo také vyhnání či odsun jsou různá označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa, především z území Sudet, k němuž došlo po 2. světové válce v letech 1945 – 1946.
Postupimská smlouva ve svém anglickém znění používá jako hlavní termín slovo "transfer", česky se překládá jako "přesídlení", někdy se užívá i slovo "transfer", německy Umsiedlung nebo Überführung, anglický termín "removal" se překládá jako "odsun", ale také jako přestěhování, německy Aussiedlung. "Expulsion" právně znamená i vyhoštění, německy Ausweisung.
Většina obyvatel a politiků České republiky, stejně jako současná česká historiografie, používá termínů odsun či vysídlení.
Vyhnaní Němci, za jejichž mluvčí se v bývalém Československu považuje především Sudetoněmecké krajanské sdružení, hovoří o vyhnání. Jejich postoje reprezentuje také např. Svaz vyhnanců a jeho Charta německých vyhnanců z 5. srpna 1950.
Příčinou této jazykové dvojkolejnosti je, že v současné době v češtině ani v němčině neexistuje pro tyto deportace bezpříznakové označení: kdo hovoří o odsunu nebo vysídlení, bývá automaticky považován za jeho obhájce, kdo o vyhnání, za kritika.
Pro úplnost je třeba dodat, že v angličtině se pro deportace užívá výrazu transfer, jenž však nemá v tomto kontextu v češtině odpovídající ekvivalent – pouze přibližně mu odpovídá výraz přesun. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji používá slovní spojení „poválečné vyhnání, jakož i nucené vysídlení“.
Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce; řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“. Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl např. francouzský sociolog Bernard Lavergne. Tato metoda byla skutečně použita, a to při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně. Jednalo se však v meziválečné Evropě o výjimečné řešení. Problémy komplikovaného národnostního složení byly spíše řešeny soustavou tzv. ochrany minorit. Myšlenkou odsunu Němců z Československa se též zabývala britská vláda.
Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo, že další česko-německé soužití není možné. V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován. K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů.
V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. V červenci 1942 došla k závěru o nutnosti transferu německého obyvatelstva celé střední a jihovýchodní Evropy britská vláda a následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby se při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců. V červnu 1943 dali souhlas k celkovému odsunu Roosevelt a Stalin a v prosinci 1943 vedení KSČ.
Někteří historici připisují autorství myšlenky deportace prostředí pomstychtivých maloměšťáků, kteří se etablovali jako československá exilová vláda v Londýně. Ve svých "Pamětech", kde se Beneš tomuto tématu poměrně obšírně věnuje, píše, že si na začátku války stanovil politickou směrnici zásadního řešení problému, jenž bude muset zůstat naším nezměnitelným cílem, jak v této nové politice, tak i po ní, která se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem. Benešovo autorství podporovali autoři z tábora jeho přívrženců i odpůrců. Odsun začal fakticky ještě před koncem války evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu Květnového povstání, kdy také začaly brutální útoky na Německé civilisty a někdy i vojáky. Podle odpůrců odsunu to měly na svědomí krvelačné projevy tehdejších představitelů státu.
Edvard Beneš přemýšlel o odsunu ihned po odchodu do exilu a stál v čele týmu, který ji postupně během války prosadil. Až do roku 1942 neměl jasno v otázce, kolik Němců by mělo být odsunuto. Věděl však, že k takovému kroku budou Češi potřebovat alespoň tichý souhlas velmocí. Z počátku považoval deportaci tří a půl milionu lidí za nemožnou. Během války taktizoval a počet lidí k transferu různě zvyšoval a snižoval. Wenzel Jaksch v roce 1944 přirovnal periodická vzedmutí a poklesy rozsahu plánovaného vysídlení ke hře na tahací harmoniku. Z počátku byli spojenci k deportaci zdrženliví. Edvard Beneš požadoval něco, co bylo pro mnohé tehdejší představitele pochybné. Například Lord Curzon řekl, že je to veskrze podlé řešení, za které bude svět v příštích sto letech těžce pykat. Jak se uvádí výše, Benešovi se nakonec v roce 1943 podařilo částečný souhlas získat. 3. dubna 1943 byl Beneš přijat Winstonem Churchillem, který s Benešem souhlasil v tom, že transfer obyvatelstva bude nejspíše nutný. Neměl však na mysli deportaci, spíše umožnění dobrovolného odchodu. Transfer obyvatelstva je nutný. Kdo chce opustit pobaltské státy, může jít. Stejně tak z Východního Pruska, pokud připadne Polákům a taky ze Sudet. Dostanou krátkou časovou lhůtu, aby si mohli vzít to nejnutnější a jít. Doufám že to prosadíme u Rusů. Tento postup se osvědčil v Turecku a Řecku a osvědčí se také nyní, řekl Churchill Benešovi. Poté Beneš odcestoval do Spojených států Amerických a také Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. Šlo možná jen o pokusný balonek, protože o tomto čísle s Rooseveltem nemluvili. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům.
Zatím neměl Beneš souhlas od Sovětů. 11. prosince 1943 byli se Zdeňkem Fierlingerem a Jaromírem Smutným přijati J. V. Stalinem. Beneš na jednáních zdůrazňoval, že některé problémy ještě neprojednal s Angličany a Američany, neboť chce nejprve znát stanovisko Sovětů. Jeho náklonnost k SSSR plynula ze zklamání nad tím, že Anglie a Francie podepsaly s Hitlerem Mnichovský diktát Československu. Politici se shodli, že Německo je třeba rozbít a Beneš počítal s tím, že v důsledku deportace bude muset proběhnout sociální revoluce. Těmito jednáními se Stalinem nastavil Beneš výhybku na velmi těsné přimknutí své země k SSSR: vývoj po válce se bude ubírat v podstatě směrem ke komunismu. Chci, aby reparace byly uskutečněny tak, že majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci od nás dostanou potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. Budeme konfiskovat v zemi závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát, aby z toho nevznikly nemožné boje, tak všechno převezme stát. Bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak totéž žádat od Čechů. Transfer německého majetku bude počátkem této nacionalizace. Chápete tudíž, co to pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.
V roce 1943 nechal Edvard Beneš svého ministerského předsedu podepsat Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci ještě dříve, než se Stalinem a Molotovem jednal. Od té doby Beneš často říkal, že to či ono bude s Brity nebo Američany vyjednáno definitivně až potom, co se Rusové s Čechy dohodnou. Edvard Beneš již po Mnichovu západním velmocem nevěřil tak jako dříve. Kritici mu vyčítají neprozíravost: Sovětský svaz na počátku války stál na straně Hitlera a své spojence běžně napadal nebo anektoval. Podle kritiků Beneš mohl vědět, že ohledně Ruska platí: Smlouvou o přátelství to začíná a okupací končí, což se v případě Československa 21. srpna roku 1968 skutečně naplnilo.
Cílem Beneše a exilové vlády bylo mít z Československa stát pouze Čechů a Slováků. Maďaři z jihu Slovenska mají být také vyhnáni, jako tzv. nebezpečná menšina. Slováci nemají být kladeni na roveň s Němci a Maďary, potrestáni budou pouze viníci. Beneš si uvědomuje, že není dobré, aby otázka potrestání Slováků byla řešena mezinárodně. Zároveň si je vědom, že by mohl někdo vnitropoliticky zneužívat, že Češi trestají Slováky. Přál bych si, aby vaše vláda naléhala na naši vládu, žádal od Molotova, aby všichni na Slovensku, kdož jsou vinni válkou proti SSSR, byli potrestáni. Chci, abyste přátelským způsobem na nás žádali, abychom velmi přísně potrestali ty, kdož zavinili deklaraci války. Chci, aby to byla jen otázka mezi námi a vámi. Já nechci, aby slovenská otázka byla otázkou mezinárodní. Bude to jen naše vnitřní věc. Záleží mi na tom, aby se nemohlo zneužívat vnitropoliticky, že Češi trestají Slováky. Proto vás žádám o vaši pomoc.
Beneš líčil vysídlení jako určitý druh bezpečnostního opatření, jako ochranu před spontánní odplatou. Nedá se však říci, že by se snažil vášně utlumovat. Spíše naopak. Buďte ujištěni, řekl Edvard Beneš 27. října 1943 v rozhlase, že také naše vojsko přijde v pravý čas ze zahraničí. To bude skutečný den odplaty. Přátelé, hovořím k vám důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás napsán krví. 12. května 1945 v Brně ve svém projevu prohlásil: Německý národ přestal být v této válce lidským, lidsky obstojným, a jeví se nám již jen jako jediný velký lidský netvor. Tento národ musí za to všechno stihnout veliký a přísný trest. Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat. S touto prací bylo započato ihned. Již za pár dní museli všichni Němci bez ohledu na vinu či nevinu nosit bílou pásku. Zde se postupuje zcela bezohledně, ať jde o dítě či ženu, ať je člověk rudý nebo modrý, všechno je jedno. Jsi prostě Němec a jako takový jsi míň než pes.
Kritici často nasazují Edvardu Benešovi "psí hlavu". Z Edvarda Beneše činit univerzálního strůjce a organizátora deportací a "podněcovače násilí" nelze. Je třeba mít na paměti, že Edvard Beneš byl představitelem exilové vlády. Prosazení deportací byl jednak výsledek práce týmu lidí, v jehož čele stál. Odsun odsouhlasili představitelé SSSR, Anglie i USA. Je samozřejmé, že svůj cíl by nikdy nemohl zrealizovat, kdyby neměl podporu velmocí i lidí doma. Podle Beneše a jeho exilové vlády dávala krutost nacistického režimu, který expandoval z Německa, představitelům mocností i domácímu odboji morální právo k rozbití Německa, k deportacím Němců a spravedlivému zúčtování. Kritici i obhájci odsunu se shodují, že zdvihání nacionalismu, rasismu nebo náboženského boje je hra s ohněm.
Kritici vyčítají Edvardu Benešovi, že zemi otočil směrem k SSSR a komunismu. Jednoznačná orientace na SSSR je patrna i v Košickém vládním programu. Dokument se obdivuje Rudé armádě a zavazuje Československou vládu, že armádu reorganizuje podle sovětského vzoru. Bude mít stejnou výzbroj i výcvik. Zestátňují se rozsáhlé majetky nejen Němců, znárodněn bude film i většina průmyslových závodů. Řízení odsunu je svěřeno do rukou komunistů. Radikální nacionalismus a důsledná politika vyvlastňování patřily ke zbraním, kterými komunisté získávali nové příznivce. Díky organizaci odsunu za nimi kromě slov stály i činy. Po volbách v roce 1946 se stala KSČ nejsilnější stranou ve všech pohraničních okresech. Obhájci Edvarda Beneše namítají, že sice byl v čele tehdejšího státu, ale síla, kterou disponoval byla malá. Komunisté nabírali na síle v podstatě nezávisle na činnosti Edvarda Beneše, který navíc byl již starý a nemocný. Kritici tvrdí, že nebýt odsunu, nemusel tu být komunismus. Obhájci jsou přesvědčeni, že nebýt odsunu, byly by zde neustálé střety a konflikty. Odsunem etnická česko-německá nenávist vyvrcholila a dnes jsou vášně doufejme vyhaslé.
Doba druhé světové války byla dobou vypjatého nacionalismu. Celým národům se přiřazovaly lidské vlastnosti. Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považovaly za něco normálního. Dlouholetá vzájemná nenávist Čechů a Němců dosahuje vrcholu. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty. S nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu německému. Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou. Po vyhnání Němců z Československa volá ilegální časopis V boj už v březnu 1940, tedy rok po začátku okupace. Linie je jasně stanovena. Zúčtování do poslední kapky krve, do posledního haléře. V tomto čísle vyšel článek Co se má stát se sudetskými Němci, ve kterém se mimo jiné psalo: Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř hranic.
Velmoci souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Při odsunu však došlo k excesům. V Česku jsou tyto excesy obecně považovány za spontánní výbuchy hněvu. Na základě dnes známých faktů však lze o spontánnosti v některých případech pochybovat. Mnohých excesů se účastnili nejen partyzáni a revoluční gardy, ale i jednotky Československé armády. Nicméně tyto jednotky jednaly z vlastní iniciativy. Tato iniciativa byla podněcována projevy tehdejších představitelů státu. Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce, vyzýval tajemník Edvarda Beneše a pozdější ministr spravedlnosti Prokop Drtina v pražské Lucerně v polovině května roku 1945. Začneme s vyhnáním Němců hned. Použijeme všechny prostředky, před ničím neváhejme. Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.
Oponenti tvrzení o spontánních výbuších hněvu poukazují na okolnosti ústeckého masakru, který vypukl nezávisle na čtyřech místech ve městě bezprostředně po výbuchu v Schichtových závodech. Tento masakr páchali vojáci Československé armády, Revoluční gardy a Rudoarmějci, kteří sem podle některých svědectví přijeli den před tím vlakem. Tvrzení, že za výbuchem stojí například oddělení Z ministerstva vnitra, nikdy nebylo potvrzeno. Je známo i z jiných měst, že místní Češi místním Němcům spíše pomáhali. Zločiny měli často na svědomí lidé odjinud. Podle některých svědectví je možné, že některé excesy byly organizovány s cílem dokázat nevyhnutelnost odsunu. Slyšeli jsme, že se v Berlíně má setkat velká trojka, a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili. Tyto "excesy" zahrnovaly upalování za živa, uřezávání končetin, vypíchání očí, znásilňování, ... Tyto zločiny nebyly nikdy potrestány.
Zmizet měli nejen Němci, ale i názvy, které by je připomínaly. Oběžník ministerstva vnitra z 10. srpna 1945: Obnovení ústavněprávních poměrů a nové právní postavení Němců v zemi české a moravskoslezské vyžaduje, aby bylo do souladu s těmito změnami uvedeno také přejmenování ulic a veřejných míst. Ministerstvo vnitra žádá aby byly odstraněny všechny názvy připomínající dobu nesvobody, nacismus a jeho představitele, jakož i germanizaci a němectví a odstraněná jména nahrazena novými, vhodnými názvy. Odstraňovány byly i staré názvy, které s nacismem neměly nic společného. Například v Plzni byl přejmenován Saský most na Rooseveltův nebo Říšské předměstí bylo přejmenováno na Jižní, přestože tento název neslo již v době monarchie a s němectvím nemělo nic společného. Přejmenování se nevyhnulo ani názvům měst. Přejmenována byla například města Kyšperk, Německý Brod, Falknov nebo Frývaldov.
Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500 tisíc sudetských Němců padlo jako vojáků Wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války nebo bylo zabito při válečných událostech.
Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700 tisíc sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a Slezska. Dalších cca 400 tisíc bylo vyhnáno při tzv. divokém odsunu. Dle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc. Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.
Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. Ve vánočním projevu roku 1946 Edvard Beneš řekl: Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti. Na území dnešního Česka zaniklo po roce 1945 cca tři tisíce obcí, mezi nimi i okresní města, například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných VVP. Na internetu je těmto místům věnován například web Zanikleobce.cz. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí se očekávalo, ale chápalo jako nutná daň za osvobození půdy od Němců. Přednosta pražského osídlovacího úřadu v roce 1947 napsal. Celý národ si byl vědom toho, že odsun musí být proveden, i kdyby měl v pohraničí růst plevel. Některá místa byla přeměněna na vojenské újezdy.
Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. národních hostů na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci.
Odněmčení Československa se nevyhnulo ani Židům nebo lépe lidem židovského vyznání, kteří se většinou hlásili k německé národnosti. Pro Hitlera to byli Židé, pro Čechy Němci. Komukoliv, kdo se dopustil toho zločinu, že se přihlásil k němectví, nesmí být vrácen dům, podnik a majetek. O většinu majetku přišla například rodina Rudolfa Jelínka ve Vizovicích. Některé restituční spory se táhnou dodnes. V některých případech Židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů, sundali žlutou hvězdu a navlékli bílou pásku. Do roku 1948 zmizelo z Československa 750 Židů neslovanské příslušnosti. Židů po holocaustu zbylo v Československu jen málo. V roce 1944 se Václav Kopecký nechal slyšet: S Židy, kteří se přihlásili k německé národnosti se musí jednat jako s Němci. Bojovat proti antisemitismu neznamená připustit likvidaci národního a slovanského charakteru republiky. Někteří Židé byli odsunuti. Jeden z pamětníků Brněnského pochodu smrti vzpomíná, že to byl zvláštní průvod na svátek Božího těla. Ochrnutý židovský chlapec musel s námi. Jako Žid proklet, jako Němec vyhnán. Nenávist nezná slitování.
I když o cíli vyčištění Československa od neslovanských obyvatel se mluví ke konci války stále častěji, nakonec naplněn není. Pohraničí je po odsunu dosidlováno Cikány, Rumuny nebo Maďary ze Slovenska.
Občané německé nebo maďarské národnosti byli definitivně zbaveni občanství dekretem z2. srpna 1945. Českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří získali na základě předpisů cizí okupační mocnosti německou nebo maďarskou státní příslušnost, ztratili dnem nabytí této státní příslušnosti československé státní občanství. Odpůrci odsunu namítají, že tato formulace je rozporná, neboť exilová vláda od počátku popírala platnost Mnichovské dohody. Uznání neplatnosti této dohody od samého počátku i smluv a nařízení vzniklých v této souvislosti exilová vláda nakonec dosáhla, jenže tím se stal neplatným i akt automatické změny občanství. Z tohoto faktu plyne další problém, který kritici připomínají, problém reparací. Bylo-li tomu s Mnichovskou dohodou skutečně tak, odpustilo Československu Německu reparace na základě zabavení majetku svým vlastním občanům. Československo tedy udělalo s Německem výměnu, kdy přes hranici do Německa odešla pracovní síla, přes hranici do Československa nepřešel ani pětník a reparace Německu byly odpuštěny.
Některé poválečné zločiny byly vyšetřovány, ale jejich vyšetřování bylo později zastaveno a až na výjimky nebyly potrestány: drtivá většina zločinců byla vyviněna na základě zákona č. 115/1946 Sb. schváleného Prozatímním Národním shromážděním 8. května 1946. V tomto dekretu se v paragrafu 1 píše: Jednání, k němuž došlo v období od 30. září 1938 až do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji za znovuzískání svobody Čechů a Slováků nebo mělo za cíl spravedlivou odplatu za činy okupantů a jejich pomahačů, není protiprávní, i když by jinak bylo podle platných předpisů trestné. Nutno říci, že tento zákon neměl být generální amnestií vůči zločinům na Němcích, nicméně jeho zneužívání dosáhlo takových rozměrů, že se jí de facto stal.
Nejen podle komunistického, ale i podle převažujícího pojetí historiena české straně byly deportace nevyhnutelným důsledkem následujících příčin:
Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní. Přitom je třeba mít na zřeteli, že po rozbití republiky a připojení českého pohraničí k Německu se čeští Němci stali občany Německa. Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Z hlediska moderního pojetí práva má každý právo žít v zemi, kde se narodil; deportovat lze pouze cizince, a to jen pokud jsou splněny další podmínky. Zastánci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy.
Z politického hlediska byly deportace výhodné zejména pro komunisty, kteří mohli rozdělováním konfiskovaného majetku uplatit své voliče , a zároveň vytvořit umělého nepřítele, odsunuté Němce, proti nimž může československému obyvatelstvu zajistit obranu pouze pevné spojenectví se Sovětským svazem. V komunistické propagandě měl tento mýtus a vyvolávání strachu z revanšismu a revizionismu pevné místo a je dodnes jedním úhelných kamenů ideologie KSČM.
Vyhnání Němců je ospravedlňováno postupimskou dohodou, přesněji protokolem postupimské konference, který v čl. XIII uvádí: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho součásti, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba přesunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že přesun musí byt prováděn spořádaně a humánně. Ve skutečnosti bylo Československo vítěznou mocností a suverénním státem, kterému jiná mocnost nemohla nic nařizovat. Velmoci zde jen v podstatě uznaly fait accompli probíhající vyhánění Němců.
Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy:
Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni, ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.
Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se dodnes pohřešuje.
Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje. I ti však byli ve 40. a 50. letech státem diskriminováni. Jsou doloženy četné příklady Židů a politických vězňů, kteří byli do odsunu zařazeni. Naopak nebyli odsunuti někteří bývalí nacisté, kteří pak byli užiteční StB a jiným složkám komunistického režimu.
Odpovědnost nesou jednoznačně tehdejší funkcionáři ministerstva obrany a vrchního velení československé armády, zejména příslušní velitelé tzv. obranného zpravodajství, kteří zajišťovali tzv. vyčišťovací akce v severočeském pohraničí zvláště v oblasti Postoloprt a Žatce za účelem dislokace velitelského stanoviště 1. divize 1. čs. armádního sboru. Spoluzodpovědnost za zacházení s německým obyvatelstvem nesou i příslušní funkcionáři tehdejšího ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz internačních, sběrných a pracovních táborů, do kterých byly soustřeďovány osoby německého původu, určené k odsunu.
Na základě politické dohody signatářů Košického vládního programu z 5. dubna 1945 ovládli komunisté ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra, jejichž prostřednictvím uskutečňovali soustřeďování a odsun německého obyvatelstva z území ČSR se zřetelem na vlastní zájmy a cíle. Tyto zájmy a cíle vycházely z politické strategie SSSR, zaměřené na poválečné uspořádání Evropy. Neprostupnost západní hranice měla posílit doktrína pěstované vzájemné nenávisti Čechů a Němců.
Vsechny tzv. poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 i jejich vyšetřování je popsáno v knížce s tímto názvem od Tomáše Staňka, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, ISBN 80-7285-062-8.
V zásadě se jedná o poválečné Benešovy dekrety v užším slova smyslu.
Prvním a zatím jediným oficiálním představitelem na české straně, který vyjádřil politování nad deportacemi sudetských Němců, byl v lednu 1990 prezident Václav Havel. Po vlně kritiky, která se za to na jeho hlavu ze všech stran snesla, však Havel svůj postoj přehodnotil a v následujících projevech se již vrátil k tradičnímu českému stanovisku, tj. že deportace byly spravedlivou odplatou za kolaboraci sudetských Němců s nacismem. Určitou míru politování vyjádřil Havel pouze nad excesy při tzv. divokém odsunu.
Obavy z ekonomické a politické moci Německa a hrozba stálého napětí s ním vedly některé české politiky k tomu, že vyjednali s německou stranou tzv. Česko-německou deklaraci, která měla obsahovat závazek německé strany, že do budoucna nepodpoří majetkové požadavky sudetských Němců. Deklarace je často kritizována za příliš obecné formulace, ke zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi však pravděpodobně přece jen přispěla.
I další polistopadová česká politická reprezentace si je vědoma, že většina českých občanů je proti revizi odsunu, a proto ve svých projevech důrazněji nebo umírněněji toto většinové stanovisko svých voličů adresuje zahraničním i domácím odpůrcům odsunu.
Odvážněji se k vysídlení Němců z Československa na jaře 2007 postavil ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, když tento akt označil za „vyhnání“. Za tento krok byl kritizován KSČM v dubnu 2007, která jeho výrok označila za urážku českých a mezinárodních antifašistů.


Trbovlje

Trbovlje je město ve Slovinsku, leží ve středu země. Žije zde 16 000 obyvatel, nedaleko od řeky Sávy.
Trbovlje je známé hlavně díky svým zásobám bohatých na uhlí. Místní uhelná elektrárna má nejvyšší komín v Evropě - 360 m vysoký. Také je zde cementárna; městem neprochází žádné hlavní tahy.


René de Possel

Lucien Alexandre Charles René Possel byl francouzský matematik, jeden ze zakladatelů skupiny Bourbaki, a později průkopník počítačů, pracující zvláště na optickém rozpoznávání znaků.
Měl tradiční místo ve skupině Bourbaki: École normale supérieure, a pak studoval v Německu. Skupinu Bourbaki brzy opustil, kvůli osobnímu sporu mezi jím a André Weilem. V roce 1936 vydal knihu o teorii her.
Jeho pozdější výzkumné práce ve vědě počítačů v Institutu Blaise Pascala byly relativně osamocené. Snažil se odejít od předepsané role poskytovatele služeb v oblasti numerické analýzy. V roce 1960 se stal ředitelem po Louisi Pierru Couffignalovi, až do administrativní reorganizace pod Centre national de la recherche scientifique v roce 1969. Byl vůdčí postavou v Institut de Programmation.


Karel Emanuel Macan

Karel Emanuel Macan byl nevidomý hudební skladatel, zakladatel slepecké knihovny a tiskárny v Praze, propagátor esperanta mezi nevidomými, vydavatel slepeckého časopisu Zora a Auroro, které vycházejí dodnes, učitel hudby v pražském Klárově ústavu nevidomých a autor první slepecké české knihy Jitřenka.
Narodil se v Pardubicích v rodině železničního stavitele. Jako dvanáctiletý začal ztrácet zrak, během studií na pražské technice postupně oslepl. Dostat se z deprese mu pomohla hudba – začal studovat na soukromé varhanické škole, později na pražské konzervatoři. Počátkem 90. let 19. století se stává učitelem v Klárově ústavu slepců v Praze. Vylepšil hudební notaci v Braillově písmu. Rozšířil knihovnu ústavu tak, že se později stala základem veřejné knihovny pro nevidomé. V roce 1921 uskutečnil v Praze vůbec první mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů.


Microsoft Dynamics

Microsoft Dynamics je řada obchodnícho softwaru od společnosti Microsoft. Dříve byla známá pod kódovým jménem Project Green. Nahrazuje předchozí rodiny produktů Microsoft Business Solutions. Microsoft Dynamics zahrnuje následující software:


Tommaso Francesco di Savoia

Tommaso Francesco di Savoia, vévoda savojský a kníže carignanský byl vojevůdce bojující ve třicetileté válce. Byl synem Karla Emanuela I., vévody savojského a zakladatel vedlejší, savojsko-carignanské větve domu Savojského. Ta se posléze rozštěpila na dvě linie:


André Masséna

André Masséna, vévoda z Rivoli, kníže z Esslingen byl francouzský generál, maršál Francie.
Massena byl synem majitele obchodu s olivami a olivovým olejem. Otec však zemřel, když bylo Andrému 6 let. Matka se podruhé vdala a André byl dále vychováván bez jakéhokoli vzdělání u svého strýce. Ten jej vzal jako plavčíka na loď a zaučoval jej 4 roky do námořnictví i do podloudnictví. Jeho vojenská kariera začala roku 1775, kdy mladý Massena vstoupil do pluku Royal-Italien, kde byl jeho jiný strýc poddůstojníkem. Poté, co se naučil André číst a psát, byl povýšen na poddůstojníka. Roku 1789 se oženil s Rosalií Lamarrovou, ženou z nižších středních poměrů, vystoupil z armády a věnoval se obchodu. Civilní jednotvárný život s namáhavým výdělkem peněz jej však přestal brzy bavit a roku 1791 opět vstoupil do armády a jako zkušený poddůstojník působil jako instruktor výcvikového tábora kde se poprvé setkal s Napoleonem.
V revoluční armádě rychle stoupal v hodnostech a roku 1793 se stal brigádním generálem po dobytí Toulonu. Stejně jako Napoleon se kterým se zde opět setkal. Nadcházejí jeho nejslavnější léta - v prvním italském tažení Napoleona Bonaparte se vyznamenává v bitvách u Millesima, Dega, Lodi, a hlavně Rivoli, je povýšen na divizního generála a Napoleonem nazván „dítětem, miláčkem vítězství“. V bojích s druhou koalicí po porážce francouzské armády u Novi byl jako velitel „švýcarské armády“ poslední nadějí záchrany před invasí nepřítele na území Francie. Armáda generála Rimského-Korsakova, posílena rakouským sborem pod velením von Hotzeho byla generálem Massenou na hlavu poražena v bitvě u Curychu a Massena tak zažehnal nebezpečí invaze nepřítele do Francie. Bitva u Curychu se stala legendární a zřejmě nejslavnější bitvou Massenovou. Roku 1800 se stal generál Massena velitelem Italské armády, ale byl zatlačen Rakušany do Janova, kde se opevnil. Hladovící a nemocemi trápená armáda 30 000 mužů 4. června 1800 kapitulovala. Dne 19. května 1804 byl Massena jmenován maršálem císařství.
V tažení 1805 byl velitelem italské armády a několikrát zvítězil na rakouskou armádou pod velením arcivévody Karla. V rozhodující bitvě tohoto úseku tažení byl však ve dnech 29. až 31. října 1805 v bitvě u Caldiera arcivévodou poražen. Roku 1806 se Massena podílel na obsazení království neapolského. Roku 1807 po Tylžském míru byl jmenován vévodou z Rivoli. V dalším roce utrpěl při honu, pořádaném Berthierem střelné poranění, které vedlo k oslepnutí na pravé oko. Svou pohasínající slávu oživil Massena v tažení roku 1809, když se vyznamenal v bitvě u Aspern a zejména u Wagramu. Za toto tažení byl obdarován titulem kníže z Esslingen. Roku 1810 byl pověřen velením na Iberském poloostrově a po počátečních úspěších, kdy zatlačil Angličany hluboko do Portugalska pak kráčel od neúspěchu k nezdaru. Přispěly k tomu hluboké rozepře s maršálem Neyem, které přerostly ve vzájemnou animozitu. Pro neúspěchy a osobní problémy upadl u císaře v nemilost a byl 10. května 1811 odvolán z velení a postaven mimo službu. V dalších taženích neobdržel velení, ani během „Sta dní“ nebyl Napoleonem aktivizován.
Po druhém pádu Napoleona byl krátce velitelem pařížské národní gardy, ale poté co odmítl být členem poroty soudící maršála Neye upadl v nemilost Bourbonů a zcela se stáhl do soukromí. Zemřel na tuberkulózu v pařížském paláci Lille. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére-Lachaise. Jeho dcera se provdala za napoleonského generála Piré, účastníka bitvy u Waterloo.
Maršál Massena byl zcela bez vzdělání, na bojišti řídil se citem - měl výjimečnou schopnost odhadnout situaci a vytušit slabinu protivníka. V mládí rozhodný a agilní s přibývajícím věkem tyto důležité atributy ztrácel a s tím povadala i jeho sláva vojevůdce. Jeho výrazně negativní vlastností byla nadměrná touha po penězích a majetku, pro které byl ochoten a schopen drancovat, loupit, ale i okrádat vlastní vojáky. Pro tyto vlastnosti, přes osobní statečnost patří spíše mezi záporné postavy císařských maršálů.


Museo dell'Opera del Duomo

Museo dell´Opera del Duomo uchovává umělecká díla nejen ze Santa Maria del Fiore, baptisteria a zvonice.
Muzeum bylo otevřeno roku 1891. Důvodem pro jeho zřízení byla snaha zpřístupnit veřejnosti zpěvácké tribuny Luccy della Robbia a Donatella. Postupem času se sbírka rozrůstala o další předměty: sochy, malby, nástroje a dokumentaci. Expozice byla před časem přestavěna do nové podoby.
V muzeu jsou uloženy originální pozlacené panely z dveří baptisteria Lorenza Ghiberti, každý o rozměru 80 krát 80 centimetrů.
- 1. Vyhnání Adama a Evy z ráje - *2. Zabití Abela Kainem - *3. Obětování Noaha - *4. Obětování Izáka - *5. Jakub a Ezaus - *6. Prodání Josefa do otroctví - *7. Mojžíš obdržel 10 přikázání - *8. Pád Jericha - *9. Davidova bitva - *10. Šalamoun a královna ze Sáby
Obě tribuny byly odstraněny před svatbou Ferdinanda de´Medici a Violanty Bavorské.


Jaderná reakce

Jaderná reakce je přeměna atomových jader, která může probíhat samovolně nebo být vyvolaná působením jiného jádra nebo částice. Dochází při ní jak ke změně struktury zúčastněných jader, tak ke změně jejich pohybového stavu.
Pro jaderné reakce platí: zákon zachování elektrického náboje: Z = Zx + Za = Zy + Zb = Z'
zákon zachování počtu nukleonů: A = Ax + Aa = Ay + Ab = A'
Poprvé bylo štěpení pozorováno roku 1938 něm. chemiky Otto Hahnem a Fritz Strassmannem u izotopu uranu 235.


Weishanit

mikroskopická zrna [1] do 30 µm, nepravidelné agregáty od 0,05 do 0,4 mm.


Čepička

Čepička je kuželovitý kopec rozkládající se západně nad obcí Předklášteří u Tišnova. Vrchol kopce je zarostlý listnatými stromy. V lese jsou patrna tři patra valů s příkopy. V létech 1983 až 1985 zde dnešní Muzeum Brněnska provádělo archeologický průzkum. Po něm následovalo několik pokusů amatérských archeologů.
Opevnění údajně začaly budovat jako úkryt před husity samy jeptišky z kláštera Porta Coeli. Opevnění nebylo dobudováno. Roku 1428 klášter husiti zničili. Klášter i kopec se dostal do majetku Pernštejnů. Po roce 1450 byl klášter obnoven a opevnění na kopci Čepička již nebylo nikdy dokončeno. Materiál byl částečně použit na opravy kláštera.
 Image:Čepička.JPG|Vystoupáme-li do kopce nad klášterem, uvidíme čepičku lesa na vrcholu kopce. Image:Opevnění.JPG|Odkrytá zeď a zbytek kruhového opevnění. Image:Val.JPG|V lese jsou zbytky obranných valů.


Hafeleův-Keatingův experiment

Hafeleův-Keatingův experiment byl pokus o ověření teorie relativity. Provedli jej v říjnu 1971 Američané J. C. Hafele a Richard E. Keating. Pokus spočíval v letu kolem světa po a proti směru otáčení Země. Výzkumníci cestovali běžnými linkovými lety s césiovými hodinami, jejichž údaj porovnali s údajem hodin United States Naval Observatory. Výsledek publikovali v roce 1972 v časopise Science. Experiment byl zopakován u příležitosti 25. výročí jeho prvního provedení.
Efekty jednotlivých částí letu byly počítány samostatně a sečteny, protože parametry letů byly různé.


Vitas Gerulaitis

Třikrát se probojoval do finále grandslamu. V roce 1977 porazil ve finále Australian Open Johna Lloyda, v roce 1979 podlehl ve finále U.S. Open Johnu McEnroemu a v roce 1980 Björnu Borgovi ve finále French Open.
Zemřel ve čtyřiceti letech nešťastnou náhodou v sauně, na otravu unikajícím plynem.


Mistrovství světa ve fotbale žen 2007

Mistrovství světa ve fotbale žen 2007 se konalo v Číně od 10. září do 30. září 2007. Turnaje se zúčastnilo 16 týmů, které byly rozlosovány do 4 skupin po 4 týmech. Tento turnaj byl pátým MS ve fotbale žen.
Linda Bresoniková - Kerstin Garefrekesová, Simone Laudehrová, Renate Lingorová, Melanie Behringerová - Sandra Smiseková, Birgit Prinzová
Zlatý míč: Marta, Stříbrný míč: Birgit Prinzová, Bronzový míč: Cristiane


Pircova obrana

Pirc-Ufimcevova obrana je hypermoderní šachové zahájení, které je možno zapsat 1. e2-e4 d7-d6 2. d2-d4 Jg8-f6 3. Jb1-c3 g7-g6. Zahájení je pojmenováno po slovinském šachistovi Vasjovi Pircovi. V kódu systému ECO klasifikace šachových zahájení zabírá Pircova obrana rozmezí indexů od B07 do B09. Pointou zahájení je nechat bílého vytvořit si centrum, které se černý snaží v dalším průběhu hry napadat.
V klasickém systému se pokračuje 4. Jf3 Sg7 5. Se2, bílý v tomto systému ovládne střed šachovnice. Tento systém je pro bílého velmi výhodný, nicméně je více variant hry, například Byrnův systém, rakouský systém , též zvaný systém útoku tří pěšců, Gellerův systém, Cholmova varianta atd.


Sovětská liga ledního hokeje 1975/1976

Sezóna 1975/1976 byla 30. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým Spartak Moskva.
Tým Sibir Novosibirsk sestoupil. Ze 2. ligy postoupil celek Krystall Saratov. Tým SKA Leningrad se v baráži proti 2. celku 2. ligy po výhrách 6:3 a 8:2 udržel.


Války růží

Války růží byly sérií bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. Vojenské střety mezi jednotlivými stranami byly zahájeny mezi vojsky vedenými Jindřichem VI. a jeho rivalem Richardem Plantagenetem roku 1455. Jindřich byl zajat, Richard se stal protektorem, ale neuspěl ve snaze nastoupit na anglický trůn. Lancasterové, podporovaní Jindřichovou manželkou Markétou, zorganizovali vojsko a na koci roku byl Richard v bitvě u Wakefieldu zabit. Jeho syn Eduard se roku 1461 stal králem poté, co zvítězil v bitvě u Towtonu.
Po počátečním neúspěchu se Lancasterům podařilo roku 1470 obnovit vládu Jindřicha VI. Eduard IV. se dokázal krátce nato, roku 1471 vrátit a zabít Jindřicha i jeho potenciálního nástupce Eduarda, prince z Walesu. Následovalo období relativního míru do nenadálé smrti Eduarda IV. roku 1483. Jeho bratr Richard nejprve odstavil od vlády nepopulární rodinu Eduardovy vdovy Alžběty a poději i jeho syna Eduarda tím, že nechal prohlásit sňatek Eduarda IV. za neplatný. V červnu roku 1483 se Richard stal anglickým panovníkem. To vyvolalo několik vzpour, z nichž ta vedená Jindřichem Tudorem, vzdáleným příbuzným rodu Lancasterů, který by zřejmě neměl nárok na anglický trůn, byla úspěšná, když Richarda v bitvě u Bosworthu roku 1485 porazil a stal se anglickým králem a zakladatelem rodu Tudorovců.
Počátkem rozporů mezi dvěma rody bylo svržení krále Richarda II. jeho bratrancem Jindřichem Bolingbrokem, vévodou z Lancasteru roku 1399. Jako potomek třetího syna Eduarda III. Jana z Gentu měl Jindřich velmi malý nárok v nástupnictví na trůn. Podle zvyklostí se měl Richardovým nástupcem stát mužský potomek Lionela z Antverp, druhého syna Eduarda III. a ve skutečnosti bezdětný Richard II. určil za svého nástupce Lionelova vnuka Rogera Mortimera, 4. hraběte z Marchu. Nicméně Richard byl sesazen a Jindřich nastoupil na anglický trůn jako Jindřich IV. S ohledem na neoblíbenost Richardovy vlády byl Jindřich tolerován.
V průběhu několika let ale musel vzdorovat vzpourám ve Walesu, Cheshire a Northumberlandu, které byly využity k připomenutí Mortimerova nároku na trůn. Vzpoury byly s jistými těžkostmi potlačeny. Jindřich IV. zemřel roku 1413 a jeho následník Jindřich V. nastoupil na trůn v relativně klidném období. Byl schopným vojevůdcem a jeho úspěchy ve stoleté válce proti Francii mu přinesly velkou popularitu a upevnily pozici Lancasterů na trůnu.
V krátké období vlády Jindřicha V. došlo k jednomu spiknutí, vedeném Richardem, hrabětem z Cambridge, pátým synem Eduarda III. Richard byl popraven roku 1415 před zahájením tažení do Francie, které skončilo bitvou u Azincourtu. Jeho žena Anna Mortimerová měla, jako dcera Rogera Mortimera a tedy potomka Lionela z Antverp, nárok na trůn. Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, syn Richarda a Anny, měl v době otcovy popravy pět let. Poté co v dospělosti zdědil otcův majetek a tituly přihlásil se ke svému nároku na trůn pro rod Yorků, který na něj měl podle jeho názoru větší právo než rod Lancasterů.
Jindřich V. neočekávaně zemřel roku 1422 a jeho nástupcem se stal jeho syn Jindřich VI., který měl v době smrti svého otce teprve devět měsíců. Po smrti svého strýce Jana, vévody z Bedfordu, roku 1435 byl obklopen nepopulárními rádci a regenty – Humphreym, vévodou z Gloucesteru, Edmundem Beaufortem, vévodou ze Somersetu a Vilémem de la Pole, 1. vévodou ze Suffolku. Všichni byli obviňováni z neúspěchu ve stoleté válce, které vedly ke ztrátě všech území ve Francii kromě přístavu Calais. Vilém ze Suffolku dosáhl uvěznění Humpreyho z Gloucesteru za zradu. Po několika neúspěších ve Francii byl Suffolk obviněn Parlamentem ze zrady, a jen díky svému vlivu na Jindřicha byl z královské moci poslán do exilu. Díky své nepopularitě v Suffolku jej při přeplavbě na kontinent dostihli místní námořníci a sami na něm stětím hlavy vykonali spravedlnost. Vůdcem skupiny hledající mírové řešení s Francií se poté stal Edmund ze Somersetu. Richard z Yorku, zastupoval zastánce ostřejšího postupu vůči Francii a kritizoval královský dvůr za to, že mu neposkytl dostatek vojáků a finančních prostředků na vojenské tažení ve Francii. Jindřichova role v těchto sporech byla mizivá. Byl popisován jako slabý a neschopný král, který od roku 1453 trpěl občasnými duševními záchvaty.
Narůstající spory u dvora se odrážely i v poměrech v celé zemi. Narůstal počet sporů mezi jednotlivými šlechtici, autorita krále a úcta k zákonům silně poklesla. Mnohé spory vznikaly mezi starobylými rody a nově vzniklou aristokracií, která se dostala k moci za vlády Jindřicha IV. Král byl pod vlivem svých rádců Somerseta a Northumberlanda, zatímco Richard a jemu spřátelené rodiny byli postupně odstavováni od vlivu. Frakce u dvora dokázala monopolizovat Jindřichovo udělování půdy, hodností, úřadů, a také přednostního splácení státních dluhů. Richard z Yorku, ačkoli urozeností nejpřednější aristokrat v zemi, neměl přístup ke královské spravedlnosti, a obával se toho, že ho vévoda ze Somersetu svým vlivem připraví o astronomickou částku, kteoru představovaly královské dluhy za služby v Normandii a Irsku. Díky tomuto rozdělení vlivu mezi těmi, kdo měli nebo neměli přístup k dvoru se přirozeně vytvořily dvě velké skupiny - například Richard Neville, hrabě z Warwicku spolu se svým otcem, hrabětem ze Salisbury, hledali pomoc u Richarda z Yorku proti rodině Percyů napojené na Somerseta, se kterými vedli ’’soukromou válku’’ na severu země od roku 1453.
York se už roku 1453 připlul z Irska v čele vojska do Anglie a požadavkem odstranění Somerseta z vlivné pozice u královského dvora, a toho, aby byl souzen za špatnou zprávu jedné z posledích zbývajících oblastí Francie - Gaskoňska. Bohužel se mu nepodařil získat dostatek podpory, musel se vzdát a přísahat loajalitu panovníkovi. Zde se opět projevila slabost Jindřicha VI.: silný vladař by si uvědomil hrozbu v Richardovi, a buď by mu uvolnil místo u dvora, nebo ho nechal soudit za zradu a popravit. Později roku 1453, po definitivní ztrátě Gaskoňska, byl Jindřich postižen záchvatem šílenství, které ho na necelé dva roky učinilo neschopným samostatného jednání. Bylo svoláno jednání rady pro určení Jindřichova regenta. Tím se stal Richard z Yorku. Obvinil Lancastery ze špatné správy země, nechal uvěznit Somerseta a podpořil rodinu Nevillů ve sporu s hrabětem z Northumberlandu. Jindřich se roku 1455 zotavil, ale stále se nechal ovlivňovat svými blízkými, především svou ženou Markétou, vlivnou a agresivní královnou, která se po Somersetově smrti de facto dostala do pozice vůdce Lancasterů. Richard byl opět poslán do Irska a Markéta začala osnovat spiknutí s úmyslem minimalizovat Richardův vliv. Richard, který se začal obávat, že bude obviněn ze zrady, začal roku 1455 shromažďovat vojsko.
Richard z Yorku se svým malým vojskem vyrazil k Londýnu, kde se 22. května 1455 u St Albans setkal s Jindřichovými silami. Tento střet se těžko dá nazvat bitvou, protože v něm padlo asi 40-80 mužů, ale jednalo se o první otevřený střet boje o moc, ve kterém byli zapojeni Jindřich VI. i vévoda z Yorku. Richardovým cílem bylo odstranění špatných rádců z okolí krále. V bitvě byli cíleně zabiti velcí Richardovi soupeři – Edmund, hrabě ze Somersetu i hrabě z Northumberlandu. Richard a jeho spojenci se vrátili do vlivných státních funkcí. Jindřich byl znovu ve zdravotním stavu, kdy nebyl schopen plnit královské povinnosti a Richard se stal jeho regentem.
Kompromis z roku 1455 přetrval i nějakou dobu poté, co se Jindřich znovu zotavil. Problém, který vyvolal eskalaci násilí, byl spor o to, zda nástupcem Jindřicha VI. má být Richard nebo syn Jindřicha a Markéty Eduard z Westminsteru. Markéta nechtěla v žádném případě akceptovat to, že by její syn byl zbaven následnictví a relativní klid byl způsoben jen tím, že Richard měl k dispozici dostatečnou vojenskou podporu.
Roku 1456 se Jindřich odstěhoval do oblasti Midlands a královský dvůr byl přestěhován do Coventry. V té době se stal vlivnou postavou u dvora Jindřich Beaufort, nově jmenovaný vévoda ze Somersetu. Markéta také přesvědčila svého manžela, aby odvolal některé hodnostáře, které jmenoval Richard jako jeho protektor a Richard sám byl jmenován správcem Irska. V hlavním městě a na jihu země se rozmáhal nepořádek a pirátství, ale král s manželkou se starali spíše o své soukromé záležitosti. V té době díky držení přístavu Calais získal mezi obchodníky v Londýně vliv Richardův spojenec Richard Neville, 16. hrabě z Warwicku.
Po náhlém návratu Richarda z Irska se situace vyhrotila do válečného stavu. Lancasterům se nezdařilo odrazit síly Yorků, které se přesouvaly na hrad Ludlow. Krátce nato se střetly spojené síly Yorků s Lancastery v bitvě u Ludford Bridge. Po zradě jednoho z Warwickových důstojníků začali vítězit Lancasterové a yorkští vůdcové byli nuceni uprchnout. Richard unikl zpět do Irska, Eduard, Salisbury a Warwick utekli do Calais. Lancasterové znovu získali plnou kontrolu nad zemí. Yorkové ale byli pány moří a dokázali šířit odpor vůči králi i v jižní Anglii. Roku 1460 se Warwick se svými spojenci vylodil v Kentu a brzy dorazil do Londýna, kde našel podporu, včetně doporučení od papežského emisara. Warwick vyrazil s vojskem na sever, kde 10. července 1460 v Bitvě u Northamptonu porazil Lancasterské vojsko, zajal krále Jindřicha a vrátil se s ním do Londýna.
Po tomto vítězství začal Richard uplatňovat svůj nárok na trůn, založený na nelegitimním nástupu Lancasterského rodu. Vylodil se v severním Walesu a se svou ženou Cecílií vstoupili do Londýna v průvodu, jehož honosnost odpovídala panovníkovi. Bylo svoláno jednání parlamentu a když na něj dorazil Richard, namířil si to k prázdnému trůnu, protože předpokládal, že mu bude nabídnuto členy parlamentu, aby se stal králem podobně jako to v roce 1399 učinili Jindřichovi IV. Místo toho se ale ve sněmovně rozhostilo ticho. Richard oznámil svůj nárok na trůn, ale poslanci a dokonce i Warwick a Salisbury byli tímto prohlášením šokováni, protože nebyli připraveni zajít tak daleko, aby svrhli Jindřicha jako krále, ale chtěli pouze odstranit špatné rádce.
Příští den Richard předložil kompletní rodokmen, který podpořil jeho nárok na trůn jako potomka po Lionelovi z Antverp. Parlament přislíbil projednat tuto záležitost a v říjnu 1460 byl dosažen kompromis. Byl vydán zákon o souladu, který uznal Richarda jako Jindřichova nástupce a zrušil následnictví Jindřichova šestiletého syna Eduarda. Richard byl dále jmenován Jindřichovým protektorem a byl schopen vládnout jeho jménem. Tato dohoda byla ale nepřijatelná pro Lancastery, kteří se shromáždili kolem Margarety a začali budovat na severu země velkou armádu.
Ke konci roku Richard s hrabětem ze Salisbury vyrazili na sever země, aby odrazili Markétinu armádu a upevnili svou pozici. Richard se na Vánoce 1460 opevnil se svým vojskem na hradu Sandal poblíž města Wakefieldu. I když vzdorovali dvojnásobné přesile, vyrazili z hradu a utkali se 30. prosince s Lancastery v bitvě u Wakefieldu, která skončila jejich drtivou porážkou. Richard padl v bitvě, Salisbury a Richardův druhý syn Edmund byli krátce po bitvě zajati a popraveni.
Act of Accord a bitva u Wakefieldu učinila z Richardova nejstaršího syna Eduarda jeho dědice jako vévody z Yorku a zároveň dědice anglického trůnu. Po smrti Salisburyho se stal jeho dědicem Warwick a stal se tak nejbohatším šlechticem království. Markéta odcestovala do Skotska a žádala o jeho podporu. Marie, manželka skotského krále Jakuba II, souhlasila za podmínky, že se Anglie vzdá města Berwicku a její dcera bude zasnoubena s princem Eduardem. I když Markéta neměla žádné finanční prostředky, s těmito podmínkami souhlasila.
Eduard z Yorku mezitím shromáždil v oblasti Marchy vojsko a utkal se s vojskem Jaspera Tudora, vévody z Bedordu v bitvě u Mortimers Cross v Herefordshire. Markéta se svým vojskem postupovala na jih a její vojsko drancovalo území, kterým prošlo. Warwick se tento fakt pokoušel použít jako propagandu proti Lancasterům, ale nebyl dostatečně rychlý, aby sestavil silnou armádu a bez podpory Eduardova vojska utrpěl v druhé bitvě u St Albans porážku. Markéta dosáhla důležitého vítězství a osvobodila i krále Jindřicha. Obyvatelé Londýna, vystrašeni zvěstmi o plenění měst Lancasterským vojskem při jeho tažení na jih, odmítli Markétině vojsku otevřít brány města a poskytnout ji jídlo.
Mezitím se Eduard, na cestě ze západu k Londýnu, spojil se zbytky Warwickova vojska. Markéta se se svým vojskem v té době přesunula do Dunstable. To umožnilo Eduardovi a Warwickovi s jejich armádou vstoupit do Londýna. Eduard nemohl usilovat pouze o odstranění špatných králových rádců, ale začal bojovat o trůn. Potřeboval podporu a autoritu a to bylo dosaženo za podpory londýnského biskupa, který získal podporu většiny obyvatel města, která byla stvrzena i parlamentem. Eduard byl neoficiálně korunován v narychlo zorganizovaném ceremoniálu ve Westminsterském opatství. Prohlásil, že Jindřich ztratil nárok na trůn tím, že dovolil, aby jeho manželka pozvedla zbraň proti legitimnímu nástupci na anglickém trůně podle zákona vydaného parlamentem a Eduardův nárok na anglický trůn je, na rozdíl od Lancasterů, oprávněný.
Eduard se s Warwickem vydali na sever a postupem doplňovali své vojsko. V bitvě u Towtonu, největší bitvě Války růží, se střetli s Lancasterskými silami. Tato bitva byla do té doby největší bitvou Války růží. Odhaduje se, že se ji účastnilo 40 000 – 80 000 vojáků, z nichž bylo v bitvě, nebo krátce po ní zabito asi 20 000. Eduard dosáhl rozhodného vítězství a většina Lancasterských vůdců byla zabita. Jindřich a Markéta, kteří se synem Eduardem čekali v Yorku na zprávy o výsledku bitvy poté, co uslyšeli zprávy o porážce, utekli na sever do Skotska. Usídlili se na dvoře skotského krále a splnili slib odevzdat město Berwick Skotsku. Později se pokusili vylodit v Carlisle, ale protože neměli dostatek finančních prostředků, byli Eduardovým vojskem lehce odraženi.
Eduard byl oficiálně korunován v červnu 1461 v Londýně. Následujících deset let byl schopen udržet v Anglii relativní klid. Sever země ale dostal pod kontrolu až roku 1464. Některé hrady, jejichž veliteli byli Lancasterové, kterým se podařilo uniknout po bitvě u Towtonu, odolávaly dlouhodobě. Například pevnost Harlech ve Walesu padla roku 1468 po sedmiletém obléhání.
Na severu země vypukly roku 1464 dvě vzpoury. Vzpouru vedlo několik Lancasterských šlechticů, včetně Jindřicha Beauforta, vévody ze Somersetu, který se s Eduardem dříve usmířil. Prvním střetem byla 25. dubna bitva u Hedgeley Moor a druhým bitva u Hexhamu 15. května. Obě vzpoury byly potlačeny Warwickovým bratrem Johnem Nevillem. Beaufort byl po porážce u Hexhamu zajat a popraven. Sesazený král Jindřich byl zajat také a byl dopraven do Toweru.
Období let 1467 – 70 bylo poznamenáno zhoršením vztahů mezi Eduardem a Warwickem. To mělo několik příčin, ale prvotním impulsem byl tajný sňatek Eduarda s Alžbětou z Woodville roku 1464. Warwick měl v úmyslu zasnoubit Eduarda s Francouzskou princeznou a vytvořit tak s Francií spojenectví. Tento rozpor narůstal, když se u dvora, na úkor Nevillů, začali prosazovat Wodvillové. Dalšími příčinami byla Eduardova náklonnost k spojenectví s Burgundskem a odpor ke svolení sňatků jeho bratrů Jiřího a Richarda s Warwickovými dcerami Izabelou a Annou. Eduardova popularita tehdy byla, z důvodu vysokých daní a trvalého porušování práva, na velmi nízké úrovni.
Roku 1469 se Warwick spojil s Eduardovým žárlivým bratrem Jiřím. Shromáždili armádu a v bitvě u Edgecote Moor Eduardovo vojsko porazili a uvěznili ho na hradu Middleham v Yorkshire. Warwick nechal popravit otce královny Richarda z Woodville. Donutil Eduarda, aby svolal jednání parlamentu do Yorku, kde plánoval prohlásit Eduarda nelegitimním králem a jeho nástupcem se měl stát Jiří. Eduard byl ale schopen spojit se se svým bratrem Richardem a s podporou mnoha jiných šlechticů Richard shromáždil silné vojsko, které Eduarda osvobodilo.
Warwick a Jiří byli prohlášeni za zrádce a museli uprchnout do Francie. Markéta po francouzském králi požadovala podporu pro invazi do Anglie, aby znovu dosadila Jindřicha na anglický trůn. Ludvík XI. ji doporučil, aby se spojila s Warwickem. Dva původně nepřátelé se nakonec dohodli. Spojenectví bylo potvrzeno zasnoubením Warwickovy dcery Anny s princem Eduardem a Warwick se na podzim roku 1470 vylodil v Anglii. V té době byl Eduard nucen utéci ze země poté, co se John Neville přidal na stranu svého bratra Warwicka. Eduard nebyl připraven na útok silné armády ze severu a své vojsko rozpustil. Warwick se tak nesetkal s velkým odporem a mohl Jindřicha znovu dosadit na anglický trůn. Warwick se po příslibu podpory ze strany francouzského krále chystal napadnout Burgundsko. To přimělo burgundského panovníka k tomu, aby Eduardovi poskytl finanční prostředky a vojsko pro invazi do Anglie.
Eduard se vylodil s malým vojskem na Yorkshirském pobřeží a krátce nato obsadil York. Podařilo se mu získat některé spojence, včetně jeho bratra Jiřího, který opustil Warwicka. Poté co obsadil Londýn, střetl se Eduard s Warwickovým vojskem v bitvě u Barnetu. Bitva se odehrávala v husté mlze a Warwickovy oddíly útočily proti vlastním silám a jeho vojáci se domnívali, že jsou zrazeni a tak se Warwickovo vojsko rozprchlo. Warwick sám byl zabit, když se pokoušel dostat ke svému koni. Markéta se svým synem Eduardem se vylodila na západě několik dní před bitvou. Pokoušela se dostat k Lancasterským spojencům ve Walesu, ale byla zastavena, když ji město Gloucester odmítlo dovolit překročit řeku Severn. Její vojsko bylo přinuceno bojovat a bylo poraženo v bitvě u Tewkesbury a Eduard, Jindřichův následník byl zabit. Poté co Jindřich neměl žádné následníky, byl 14. května 1471, z důvodu posílení pozice Yorků na trůnu, zabit také.
Obnovený nástup Eduarda IV. na trůn roku 1471 bývá občas označován jako konec Války růží. Když ale Eduard roku 1483 náhle zemřel, rozhořel se spor mezi jednotlivými stranami znovu. V pozdním období Eduardovy vlády narostlo napětí mezi příslušníky rodiny Woodvillů a ostatní šlechtou. V době otcovy smrti měl jeho nástupce Eduard V. dvanáct let. Wodwillové byli schopni ovládat mladého krále a jeho vládu. To vyprovokovalo proti nim silnou opozici, do jejíhož čela se postavil bratr Eduarda IV. Richard, který byl Eduardem jmenován protektorem. S pomocí Jindřicha Stafforda, vévody z Buckinghamu, se mu podařilo vymanit mladého krále z vlivu Woodwillových a nechal ho dopravit, spolu s jeho bratrem Richardem, do Toweru. Poté Richard prohlásil sňatek Eduarda IV. s Alžbětou Woodwillovou za nelegitimní a tím se i synové Eduarda stali jeho nelegitimními potomky. Parlament toto jeho prohlášení akceptoval a prohlásil Richarda anglickým králem. Dva mladí princové od té doby již nebyli spatřeni.
Richard byl považován za schopného vojevůdce a tak byl akceptován jako lepší volba, než mladý král obklopeny mnoha rádci. Nicméně mnoho šlechticů se nesmířilo s vládou rodu Yorků a i mezi Yorky byli někteří vlivní šlechtici, původní Richardovi spojenci, kteří se obrátili proti němu. Richard nechal za zradu popravit Hastingse, jednoho s blízkých přátel Eduarda. Mnoho šlechticů se začalo obávat stejného osudu. Jindřich Stafford vedl vzpouru, jejímž cílem bylo dosazení Jindřicha Tudora na trůn. Tato vzpoura byla potlačena a Stafford byl popraven, ale Richard se nemohl cítit bezpečný a navíc byl zasažen smrtí své ženy a jejich jedenáctiletého syna.
Naděje Lancasterů se soustředily na Jindřicha Tudora. Jeho otec Edmund Tudor byl nevlastní bratr Jindřicha VI. Jeho nárok na trůn byl odvozován od jeho matky Markéty Beaufortové, potomka Eduarda III., odvozujícího původ od Jana Beauforta, vnuka Eduarda III. jako syna Jana z Gentu. Jindřich se vylodil v létě roku 1485 v Anglii a po cestě Walesem shromažďoval další spojence. S Richardovým vojskem se střetl v bitvě u Bosworthu, která skončila porážkou Richardova vojska, a on sám v bitvě padl. Jindřich se stal anglickým králem jako Jindřich VII. a aby posílil svůj nárok na trůn, oženil se s Alžbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV. Tímto sňatkem došlo ke spojení dvou nepřátelských rodů. Jindřich posiloval svou pozici popravou možných nástupců na trůn, kdykoli k tomu měl příležitost.
Mnohými historiky bývá Jindřichův nástup na trůn označován jako konec Války růží. Nicméně někteří se ale domnívají, že skončila až bitvou u Stoke roku 1487. Zde Jindřich porazil vojsko Johna de la Poleho, který byl Richardem III. jmenován jeho nástupcem. Jindřichův nárok na trůn byl v ohrožení ještě roku 1491 kdy se objevil Perkin Warbeck, který uváděl, že je Richard, mladší ze dvou princů uvězněných v Toweru Richardem III. Jindřich ho roku 1499 chytil a nechal popravit.
Nejzřejmějším důsledkem byl pád rodu Plantagenetů, který byl na anglickém trůnu nahrazen rodem Tudorovců, který v následujících letech dramaticky změnil Anglii. Šlechta utrpěla během těchto válek, doprovázených důsledky morové nákazy Black Death, velké ztráty moci ve prospěch vznikající skupiny obchodníků a centralizované královské moci v době vlády Tudorovců. Ohlásila konec středověku v Anglii a příchod renesance.
Na druhé straně se uvádí, že hrůzy válek byly zveličovány Jindřichem VII., aby tak zvětšil své zásluhy o uklidnění situace a dosažení míru. Obchodníci i prostý lid byli daleko méně zasaženi, než některé oblasti na kontinentu strádající z dlouhého obléhání a plenění. I když existovala dlouhá obléhání, vyskytovala se v málo osídlených oblastech. Pokud se vojska potkala v hustě osídleném území, jejich konflikt byl rychle vyřešen bitvou.
Války byly pro Anglii tragické ztrátou převážné části území ve Francii. I když angličtí panovníci pokračovali ve výbojích na kontinentu, ovládnutí území, které dříve patřilo pod anglickou správu, se nepodařilo obnovit. Ve skutečnosti někteří panovníci z kontinentu hráli klíčovou roli v průběhu války v Anglii, poskytnutím azylu a financí poraženým šlechticům, podporujíce tak trvání této války aby zabránili existenci jednotné a silné Anglie.
Poválečné období přineslo změnu i v postavení šlechticů a jejich možnosti shromáždit a vyzbrojit své vlastní vojsko, což jim Jindřich zakázal. Nemohli tak bojovat proti sobě ani proti králi. Spory šlechticů tak byly řešeny především u královského dvora s velkým vlivem krále.


Roklinka

Roklinka je sídlo elfů ve Středozemi J. R. R. Tolkiena. Založil ji půlelf Elrond ve Druhém věku a byl jejím pánem, dokud neodplul s nositeli Prstenu. Žila zde také Celebrían, Elrondova manželka, Elladan a Elrohir, jejich synové, a Arwen, jejich dcera, z dalších známých elfů pak Glorfindel a Erestor. Z lidí v Roklince vyrůstal například Aragorn.
Roklinka je umístěna na okraji strmé úzké rokle v „Koutci“ mezi řekami Brunien a Mšená, na úpatí Mlžných hor.
Byl zde uložen Narsil, meč, jenž byl zlomen a znovu zkut, po zkutí se mu říkalo Andúril.
V Roklince se konala Elrondova rada, na které bylo rozhodnuto jak naložit s Jedním prstenem.
Na konci Čtvrtého věku byla Roklinka opuštěna. Elrond s mnoha elfy odplul do Valinoru, zbytek pak odešel do elfské kolonie v Ithilienu nebo do království v Temném hvozdu.


Possum

Possum je český název pro několik rodů vačnatců z různých čeledí:


Kropenáč

Kropenáč je rod rostlin z čeledi hořcovitých. Z řady druhů roste na území České republiky jediný - kropenáč vytrvalý.


Caroline Wozniacká

Caroline Wozniacká je dánská profesionální tenistka polského původu. Na okruhu WTA vyhrála 6 turnajů ve dvouhře a 2 ve čtyřhře. Finálovou účástí na US Open 2009 se stala historicky prvním dánským tenistou, který se probojoval do finále grandslamového turnaje v otevřené éře.
Wozniacká je dcerou bývalé polské reprezentantky ve volejbalu Anny Wozniacké a polského fotbalisty Piotra Wozniackého. Její bratr Patrick Wozniacki je profesionální fotbalista a hraje za kodaňský klub Frem.
Caroline Wozniacká se zúčastnila 14 zápasů ve Fed Cupu za tým Dánska s bilancí 9-5 ve dvouhře a 3-2 ve čtyřhře.


Stará říše

Stará říše je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády 3.- 6. dynastie v Egyptě. Někteří autoři do tohoto období zařazují také 7. a 8. dynastii. Období Staré říše následovalo po období Cínevského království, resp. po raně dynastickém období a předcházelo První přechodné období.
Název Stará říše byl zaveden dějepisci v 19. století. Staří Egypťané ho nikdy nepoužívali, protože poslední král raně dynastického období a první panovníci Staré říše byli pravděpodobně příbuzní s královnou Nimaathap. Ta byla za vlády faraona Chasechemueje nazývána „matkou králových dětí“ a za vlády Džosera „matkou krále Horního a Dolního Egypta“. Avšak změny v královské pohřební architektuře jsou důvodem, pro rozdělení období dějin starověkého Egypta na raně dynastické období a období Staré říše.
Je to první vrcholné období v dějinách starověkého Egypta. Po sjednocení země došlo k vytvoření nového politického centra, kterým se stalo město Memfis, které leželo na hranicích mezi Horním a Dolním Egyptem. V čele země stál panovník, v rukách kterého se soustředila všechna politická, náboženská a vojenská moc.
Jeho pomocníky a zástupci byli vezírové, jeden pro Horní a druhý pro Dolní Egypt. Původně to byli příslušníci královské rodiny, později schopní úředníci. Skutečnost, že jednotný Egypt vznikl sloučením dvou částí, se odrážela i v tom, že byli vždy dva úředníci vedle sebe. Součástí byrokratického centralistického aparátu byly i chrámy a jejich knězi, kteří zabezpečovali správu země a náboženské funkce.
Na regionální úrovni se Egypt dělil na oblasti, v čele kterých stáli nomarchové. Ti zabezpečovali výkon státní správy, řídili svěřené oblasti, organizovali zemědělské práce. Když se ke konci období rozkládala státní správa, nomarchové převzali správní moc a zabezpečovali existenci jednotlivých nomů.
Sjednocený Egypt se stabilizovanou vládou dosáhl v tomto období svůj první politický a kulturní rozkvět. Moc faraonů sahala od Středozemního moře na severu až po první katarakt na Nilu. Z obou stran Nilu byla krajina chráněna pouští, proto ji nikdo neohrožoval. Politická moc byla stabilizována, přecházela z otce na syna.
Z nálezů je patrné, že Egypt udržoval čilé obchodní styky s asijskými kraji, se kterými sousedil a s Núbií. Dováželo se zlato, slonovina a také dobytek. Z období 3. dynastie byly na Sinajském poloostrovu ve Vádí Marára nalezeny v lomech na tyrkys a malachit vytesány jména Džosera a Sechemcheta. Dokládají tak rozsáhlost Egyptské říše.
Egypt se postupně rozšiřoval především směrem na jih do Núbie, odkud panovník Snofrev přivezl několik tisíc zajatců, zlato a dobytek. Z doby vlády tohoto panovníka pochází také zprávy o stavbě lodi z cedrového dřeva, které bylo pravděpodobně dovezeno po moři z Libanonu.
Vládcové 5. dynastie se museli bránit před nájezdy Libyjců na západě, ale rozšiřoval se také obchod směrem na severovýchod. Faraon Sahure se pokusil zajistit bezpečnost Egypta výpravami proti Libyjcům na západě a Beduínům na severozápadě Egypta. Obchodovalo se se syrsko-palestinským pobřežím a také se zemí Punt, která se pravděpodobně nacházela na somálském pobřeží.
Nejvýznamnějším panovníkem je Necerierchet Džoser, který nechal vybudovat první rozlehlý komplex kamenných staveb. Nejznámější je jeho stupňovitá pyramida v Sakkáře. Jeho vezírem byl Imhotep, lékař a spisovatel, domnělý autor koncepce pyramidy.
V tomto období dosáhl Egypt největší stupeň rozvoje. Panovník Nebmaatré Snofrev začal se stavbou dvou pyramid v Dahšůru a patrně dokončil v Medúmu pyramidu svého předchůdce faraona Huneje. Jeho následovníci ve stavbě pyramid pokračovali.
Cheopsova pyramida v Gíze s rozměry 230x230x146 m) je největší pyramidou. Poblíž se nachází Rachefova a Menkaureova. Jejich tři pyramidy patří mezi největší stavby starověku vůbec. Výstavba pyramid, kterou zabezpečovalo svobodné obyvatelstvo země - zemědělci, značně vyčerpávala krajinu a její obyvatelstvo. Na druhé straně byly pyramidy symbolem hospodářské a politické moci Egypta.
Faraon Radžedef svou pyramidu v Abú Roaši severozápadně od Gízy nedokončil, faraon Šepseskaf si nechal postavit v Sakkáře mastabu.
V okolí pyramid byly zakládány rozsáhlé zádušní chrámy a hrobky pro vysoké hodnostáře.
Někteří panovníci pokračovali ve stavbě pyramid v Sakkáře, ale panovník Sahure začal s budováním pohřebiště u Abúsíru, severně od Sakkáry.
Venisova pyramida obsahuje poprvé Texty pyramid, což jsou náboženské texty, které doprovázely mrtvého na onen svět. Některé části možná pocházejí z předhistorických dob.
V této době začali významné úřady zastávat i lidé nekrálovského původu, protože došlo k nárůstu počtu administrativních úředníků. Jedním z nich byl Ptahšepses, který byl původně královským holičem a manikérem a nakonec se stal vezírem. Králové své úředníky odměňovali pozemky i s lidmi, kteří na nich pracovali. Moc místních správců a vládců jednotlivých nomů tak rostla a sociální rozdíly mezi obyvateli se zvětšovaly.
V tomto období se začala projevovat stagnace země. Za dlouhé, slabé vlády panovníka Pjopeje II., který vládl údajně 94 let, došlo k úpadku panovníkovy moci. Po jeho smrti došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy, k nájezdům vnějších nepřátel a úpadku zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí a Egypt vstoupil do období svých dějin, které se označuje jako První přechodné období.
Během období Staré říše vzrostl výrazně počet profesionálních řemeslníků. Tento vzrůst byl umožněn lepší organizací administrativy a zvyšováním zemědělské produkce zavlažováním a rozšiřováním obdělávané zemědělské půdy. Při obdělávání půdy byl používán dřevěný pluh tažený dobytkem.
Důležité obce se stávaly hlavními městy nomů a hlavní město se pravděpodobně nacházelo na špici nilské delty na rozhraní Horního a Dolního Egypta.
Kultura tohoto období je především symbolizována stavbou pyramid, které sloužily jako hrobky faraonů, členů jejich rodin a vysokých státních úředníků. Se stavbou pyramid je spojena víra v posmrtný život, kterého bezpodmínečnou podmínkou je zachovaní tělesné schránky člověka. Od přírodní mumifikace Egypťané dospěli k specifickým a složitým obřadům a postupům balzamování těl, s vyjímáním vnitřních orgánů a jejich ukládáním do samostatných nádob - kanop. Při hrobkách panovníků byly ukládány také čluny, na kterých se přepravovali do světa mrtvých.
Součástí výzdob pyramid se stávají během období 5. dynastie i Texty pyramid.
V tomto období se objevují monumentální sochy panovníků, obyčejně z kvalitních druhů kamene, ale ke konci období i sochy starostů a písařů, které odrážejí jejich postavení i sebevědomí.


41 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 ----


Josef Malínský

Josef Malínský byl český sochař a řezbář období empírového klasicismu.
Josef Malínský se narodil v obci Braňany u Mostu. Vyučil se v Litoměřicích u sochaře Antonína Wytkupa. Ve svých počátcích se věnoval řezbě ze slonoviny a dřeva, což se projevilo i v jeho pozdější sochařské tvorbě.
Jeho první sochařské výtvory byly ovlivněny uměleckou tradicí sochařství 18. století. Při své klasicistní tvorbě nebyl na rozdíl od jiných pražských sochařů té doby ovlivněn vídeňským akademismem, ale svá díla tvořil na základě realistického pozorování a smyslu pro slohovou čistotu.
Svůj obdiv k antickému ideálu krásy zhmotnil především v náhrobcích a domovních znameních. Jako příklady mohou sloužit socha podomka z bývalého Thunova paláce v Praze nebo domovní znamení domu č.p. 166 U zlaté studně v dnešní ulici U zlaté studně na Malé Straně, pro který kolem roku 1820 zhotovil litinovou desku s reliéfem Samaritánky a kamenný reliéf sedláků pro dům č.p. 397 U tří sedláků v Provaznické ulici na Starém Městě Pražském. Z jeho sepulchrálních plastik lze zmínit náhrobek probošta Erazima Diviše Kriegra v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi z roku 1793 nebo náhrobek Antonie Nádherné v Chotovinách na Táborsku. Je také autorem několika náhrobků na Malostranském hřbitově či na Olšanském hřbitově v Praze nebo na městském hřbitově v Českém Krumlově.


Josef Petr Ondok

Doc. Josef Petr Ondok, CFSS byl český katolický kněz, řeholník, spisovatel a vědec.
Josef Ondok vystudoval Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích, po maturitě studoval teologii a filosofii v Brně. V 18 letech byl přijat do Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti a přijal řeholní jméno Petr. Po nástupu Komunistického režimu v Československu byl tajně vysvěcen na kněze biskupem Kajetánem Matouškem 21. června 1951. 21. září byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k 17 letům vězení. Vězněn byl 12 let, z toho 2 roky musel těžit uranovou rudu v Jáchymově. Dále prošel mnoho komunistických lágrů Mírov, Valdice, Leopoldov…). Po propuštění pracoval jako zaměstnanec JZD v Mydlovarech. Až do roku 1989 byl stále sledován agenty StB, do jeho bytu byl tajně umístěn policejní odposlech.
V roce 1968 byl rehabilitován a mohl dokončit studia. V roce 1969 získal doktorát z logiky. Poté působil krátce jako výpomocný kněz, pak jako správce kostela Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích a současně pracoval jako odborný a vědecký pracovník v třeboňském ústavu AV, kde se zabýval aplikací matematického modelování a systémové analýzy pro ekologické procesy. Účastnil se mnoha mezinárodních odborných seminářů. Státní moc mu opět odňala souhlas k vykonávání duchovní služby. Tajně vykonával po rodinách a mezi mládeží pastorační činnost.
Po pádu komunistického režimu přednášel na Jihočeské univerzitě na katedře filosofie Teologické fakulty etiku a filosifii a dále působil na Biologické fakultě Jihočeské univerzity. Habilitoval v oboru ekologie.
Jeho vědecké práce jsou vysoce ceněny, avšak řada z nich je zatím stále v rukopisech.
Rudolf Pravda: Z galerie jihočeských vlasteneckých kněží. Kapitoly z církevních a kulturních dějin jižních Čech, České Budějovice 2006, ISBN 80-86074-27-7


Ohmdenosaurus

Ohmdenosaurus byl velmi malý, jen asi 4 m dlouhý sauropodní dinosaurus z čeledi Vulcanodontidae. Žil v období spodní jury na území dnešního Německa. Z tohoto druhu je známo pouze několik fragmentárních kostí končetin.
Typový druh O. liasicus byl popsán Wildem v roce 1978.


Romana Maláčová

Romana Maláčová je česká atletka, reprezentantka ve skoku o tyči závodící za atletický oddíl USK Praha.
28. června 2009 v rámci mistrovství ČR na dráze skočila na strahovském stadionu Evžena Rošického 435 cm , čímž splnila mírnější limit na MS v Berlíně. Zároveň se jedná o její nové osobní maximum. Na MS poté skončila v kvalifikaci, když zvládla jen základní výšku 410 cm. K postupu bylo zapotřebí zdolat 455 cm. Jejím osobním rekordem v hale je 425 cm. Je mistryní ČR do 22 let z roku 2009 .


Blevice

Blevice jsou obec v okrese Kladno, Středočeského kraje, zhruba 12 km severovýchodně od Kladna a 6 km jihozápadně od Kralup nad Vltavou. Mají rozlohu 4,24 km2 a čítají 287 obyvatel. Blevice spadají do obvodu pošty v Zákolanech, PSČ 273 28.
Vesnice leží stranou všech hlavních komunikací v závěru údolí drobného Blevického potoka, obklopená podkovou lesů na jeho jižních a východních svazích. Blevické údolí po obvodu obecního katastru lemují plochá, bezlesá, poli pokrytá návrší o úrovni kolem 270 m n. m. Nejnižší bod katastru se nachází severovýchodně od vsi v údolí potoka při silnici do Slatiny, centrum vsi má výšku kolem 230 m n. m., nejvyšší kótou je pole na návrší jihozápadně od vsi směrem ke Kolči.
== Popis == Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v obci shledáno 282 obyvatel, téměř výhradně české národnosti. Pouze dva obyvatelé se přihlásili k národnosti jiné. Bez vyznání bylo 81,6 % obyvatel, 7,8 % se hlásilo k církvi římskokatolické, 2,1 % k ostatním vyznáním, u zbylých 8,5 % nebyla náboženská příslušnost zjištěna. Obec má zemědělský a rezidenční charakter bez významnějších ekonomických subjektů, naprostá většina obyvatel do zaměstnání dojíždí. Školní zařízení v Blevicích není, žáci prvního stupně navštěvují základní školu v Kolči, žáci druhého stupně základní školu na Brandýsku. Dopravní obsluhu obce zajišťuje v pracovní dny autobusová linka mezi Kralupy nad Vltavou a Kladnem se zastávkou v centru vsi. Železniční stanice Zákolany na trati 093 mezi zmíněnými městy je z Blevic vzdálena zhruba 2,5 km po silnici; toto spojení je v provozu po celý týden.
 Image:Blevice_CZ_crossroads_municipal_office_203.jpg|Obecní úřad Image:Blevice_CZ_chapel_from_E_212.jpg|Kaplička na návsi Image:Blevice_CZ_from_S_196.jpg|Průhled jednou z ulic od jihu k severu Image:Blevice_CZ_Jewish_cemetery_194.jpg|Židovský hřbitov


Podskalí

Podskalí je název zaniklé osady na pravém břehu Vltavy v Praze mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem. Její někdejší obyvatelé se živili převážně vorařstvím, obchodem se dřevem, ledařstvím či těžbou písku ze dna řeky.
Osada s kostelem sv. Kosmy a Damiána je poprvé zmiňována k roku 1198, ale zřejmě má historii mnohem starší. Staré Podskalí tvořila původně zástavba podél pobřežní cesty mezi ústím Botiče a jezem nad novoměstskými mlýny. Ve 2. polovině 13. století zde patrně vznikl trh s plaveným dřevem a určitý monopol, který škodil Pražanům. V roce 1316 získali Staroměstští od Jana Lucemburského privilegium v podobě předkupního práva na připlavené dříví a zákaz kupovat od venkovských plavců dříví, dokud nebylo připlaveno do Podskalí. V roce 1341 byl vydán ve shodě s Podskalskými a s králem Janem zákaz o překupování dříví s přikázaným místem pro přistávání vorů – pokuta za porušení zákazu byla po třetinách dělena mezi staroměstské, podskalské a krále. Z vorů bylo pod Vyšehradem vybíráno mýto, které náleželo vyšehradské kapitule.
V roce 1348, kdy bylo Podskalí pojato do hradeb Nového Města, mělo Podskalí 4 kostely (sv. Jana, sv. Mikuláše, sv. Vojtěcha a sv. Antonína, zatímco kostel sv. Kosmy a Damiána se založením Slovanského kláštera stal z farního kostela kostelem klášterním a farní funkce přešla na kostel sv. Mikuláše. Za bojů o Vyšehrad v roce 1420 bylo celé Podskalí vypáleno – kostel sv. Jana už nikdy nebyl obnoven. Na konci 15. století vytvořili podskalští plavci cech – tak vzniklo tzv. poříční právo, které rozsuzovalo spory při obchodu s dřívím. Za Josefa II. byl emauzský klášter zrušen a jeho majetek přešel pod správu Nového Města.
Na přelomu 19. a 20. století, když se Praha rozšiřovala, byla čtvrť postupně zbořena, zejména po velké povodni v roce 1890, kdy se rozhodlo, že je třeba Prahu chránit vysokou nábřežní zdí. Po vybudování městské říční navigace s náplavkou byly historické domečky odříznuty od vody a byly zrušeny ohrady se dřevem. Po demolici bylo území rozparcelováno a následovala výstavba činžovních domů.
Život v zaniklém Podskalí dnes připomíná film „Poslední Podskalák“ nebo „Plavecký mariáš“, z písní například „Podskalák“ Karla Hašlera. Tradice spojené s životem na řece dodnes udržuje spolek Vltavan.
• František Holec: Zaniklé vesnice na území hlavního města Prahy, Pražský sborník historický XXIX, str. 117-148


Gondolový most

Gondolový most je dopravní zařízení sloužící k přepravě osob, zvířat a věcí přes vodní hladinu v místech, kde není možné vybudovat pevný most z důvodu lodní dopravy. Skládá se ze dvou pilířů a mostovky uložené vysoko nad vodní hladinou. Po mostovce se pohybuje pojezd, na kterém je zavěšena gondola, která se tak pohybuje v poměrně malé výšce nad vodní hladinou.
Mostů této konstrukce bylo ve světě postaveno méně než dva tucty, do dnešních dnů se zachovalo osm a jeden přeměněný na zdvihací most. První most tohoto typu byl vybudován v baskickém Portugalete v roce 1893. Konstrukce Alberta Palacia se stala inspirací pro další stavitele. Omezená přepravní kapacita mostů tohoto typu nevyhovuje dnešní intenzitě silniční dopravy.
Gondolových mostů bylo nejvíce postaveno ve Francii - pět a další zůstal nedokončen. Oproti tomu nejvíce se jich dochovalo ve Velké Británii - čtyři, z toho jeden neprovozní.


Bezpečnost potravin

Informační centrum bezpečnosti potravin provozované Ministerstvem zemědělství ČR . Má zde svá hlášení také Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva - RASFF


Německá doga

Německá doga je národním psem Německa. Dožívá se průměrně 10 let a dnes se chová jako společník a hlídač. Plemeno vzniklo pravděpodobně křížením mastifa a chrtů. Často trpí záněty kloubů a kostními nádory. Dříve byla doga chována za účelem lovení zvěře a také jako válečný pes.
Prapředek plemene přišel do Evropy se sarmantským kmenem Alanů, který žil na území dnešního Ruska v Asii. Plemeno se tedy odvozuje od alaunta, který byl znám již ve 13. století. V 16. a 17. století se doze podobní psi těšili velké oblibě na německých knížecích dvorech, kde se využívali nejen při štvanicích na vysokou, ale rovněž jako hlídači a společníci. Postupem času docházelo ke křížení s jinými plemeny psů, zvláště pak chrty, kteří přispěli k celkovému zlehčení a zušlechtění typu. V 19. století už nebyl chov velkých psů pouze výsadou šlechty a doga se tak šířila i mezi neprivilegované vrstvy. Její síly využívali k tahu například řezníci. Doga se v té době vyskytovala v několika barevných rázech lišících se územním rozšířením a názvem. Na jihu Německa převažovali černě skvrnití psi, známí jako ulmské dogy, v severním Německu byla rozšířena modře a žlutě zbarvená zvířata, tzv. dánské dogy. Ke sjednocení barevných variet pod jednotným názvem Německá doga došlo roku 1880 na schůzi rozhodčích v Berlíně, kde byly zároveň definovány hlavní znaky plemene.
Doga patří mezi největší psí plemena, stavbou těla tvoří kompromis mezi lehkostí chrtů a mohutností ostatních dogovitých plemen. Formát těla je spíše kvadratický. Hlava je úzká, protáhlá, se středně velkýma očima co nejtmavší barvy, zavěšenýma ušima a převislými pysky. Má poměrně dlouhý a elegantní krk, na kterém podle standardu nesmí být volná kůže. Hrudník německé dogy má tvar V a musí mít dobře klenutá žebra. Přední nohy zaujímají rovný postoj, zadní nohy jsou silné, dobře zaúhlené a při pohledu zezadu rovnoběžné s předními. Ocas je dlouhý a postupně se zužuje. Srst je krátká, hustá a hladce přiléhající. Dogy jsou chovány ve třech varietách: 1) žlutá a žíhaná, 2) černá a skvrnitá, 3) modrá.
Štěně německé dogy v devíti týdnechPlemeno je velmi přítulné, oddané svému pánovi a je to poměrně dobrý hlídač. K cizím lidem se chová spíše rezervovaně, ale nikdy nepřátelsky. Doga je hodná k dětem a není divoká. Má vysoce vyvinutý smečkový pud a sociální chování, proto se nejlépe cítí v rodinném kruhu. Je to pes, který se hodí do města a nevyžaduje náročnou péči o srst. I přes svou velikost není náročná na množství pohybu, dobře se snáší s ostatními psy a může žít celoročně venku.


Seznam silnic I. třídy na Slovensku

Slovensko má stejně jako Česko rozdělené silnice na tři třídy. Zde je seznam silnic I. třídy:


Seznam planetek 28501-28750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Dějiny Chorvatska

V dobách před naším letopočtem žily v oblasti severozápadního Balkánu, tedy i na území dnešního Chorvatska ilyrské kmeny, podle kterých toto území nazávalo Illyria. Zdejší obyvatelstvo se muselo o d 3. století př. n. l. bránit římské expanzi a vedlo s Římany časté války. Později zde byla zřízena římská provincie Illyricum. Doba jejího vzniku není přesně známa. Mohlo se to stát již ve 2. století př. n. l., ale nejpozději za Caesara. Po rozdělení římské říše v roce 395 připadlo Illyricum k východní části římského impéria, později se stalo součástí byzantské říše.
Od konce 6. století trpělo území dnešního Chorvatska nájezdy kočovných Avarů a Slovanů. Slované postupně přivodili úpadek zdejšímu politickému panství Byzance, její církevní organizaci i byzantské kultuře. Podle vyprávění císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta, který psal v polovině 10. století, sem prý přišli počátkem 7. století na pozvání císaře Herakleia Chorvaté. Tyto slovanské kmeny prý dosud sídlily kdesi za Karpatami v místě nazývaném Velké nebo Bílé Chorvatsko. Porazily Avary, část jich pobily a část zotročily, a s Herakleiovým souhlasem se tu usadily.
Chorvaté osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží, a později, po pádu avarské říše, také Dolní Panonii. Přestože do těchto oblastí i nadále zasahovaly mocenské zájmy východního císařství, nebyli Chorvaté vystaveni tak silnému byzantskému vlivu jako sousední Srbové. O to větší zájem jevila o jejich území od 8. století franská říše. Pod její svrchovanost se v 9. století dočasně dostali vládcové Panonského i Dalmatského Chorvatska. Současně se Chorvaté prosazovali ve vlastní Dalmácii, kde řada měst uznala jejich nadvládu. O jadranské pobřeží a ostrovy měly zájem také Benátky a Byzanc.
V roce 867 se Basileovi podařilo osvobodit z arabského obležení významné přístavní město Ragusu a poté zrestaurovat byzantské panství na jadranském pobřeží Balkánu, kde vzniklo thema Dalmácie. Podle císařova příkazu odváděla významná dalmatská města jako Split, Trogir nebo Zadar, který byl střediskem thematu, poplatky chorvatskému panovníkovi. Šlo zřejmě o tributum pacis – poplatek za svobodnou plavbu byzantských lodí po Jadranu.
Z církevního hlediska podléhalo Chorvatsko více římskému papežství, i když některá biskupství patřila stále pod svrchovanost konstantinopolského patriarchátu. Vzhledem k tomu, že k první christianizaci Chorvatů došlo již za Herakleiovy vlády, mohla zde být obnovena původní církevněsprávní centra z římské doby. Tak bylo například ve Splitu obnoveno starší salonské biskupství a také Římem založené biskupství v Ninu navázalo na starší tradici. Zřízením ninské diecéze v sídle chorvatských vládců dosáhl kníže Trpimír roku 864 vzniku samostatné chorvatské církevní organizace, o niž usiloval. V Ninu působilo později několik Metodějových žáků, kteří zde pěstovali slovanskou liturgii a písemnictví. Panonské Chorvatsko přijalo slovanskou liturgii již dříve, neboť se na výzvu papeže Jana VIII. stalo roku 873 součástí moravsko-panonské arcidiecéze, v jejímž čele stál arcibiskup Metoděj.
Po zřízení thematu Dalmácie došlo k druhé christianizaci Chorvatů a k prvním christianizačním misiím u Srbů. Z Dalmácie pronikali do slovanského vnitrozemí řečtí misionáři a šířili zde byzantský vliv. Významnějších úspěchů na církevním poli bylo v tomto prostoru dosaženo po roce 886, kdy sem přišli žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.
Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav z rodu Trpimírovců. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název Sclavonia – Slavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu. Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 výrazně omezila na podnět papeže Jana X. konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Simeona. Byzanc uznávala královu svrchovanost v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula.
Roku 1102 se Chorvatsko spojilo personální unií s uherským královstvím. Dalmácie byla kontrolována Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou. Na jihu Dalmácie od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník. Od poloviny 15. století bylo Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie vystaveno tureckému výboji. Po bitvě u Moháče bylo od 1. ledna 1527 Chorvatsko v rámci Uher v personální unii s Rakouskem. Roku 1529 zde na obranu křesťanského světa vzniká tzv. Vojenská hranice. Do této oblasti při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna srbských uprchlíků, kteří zde změnili etnickou situaci. Během válek Rakouska s Osmanskou říší dochází k roku 1700 k osvobození Slavonie, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie, jež bylo roku 1745 spojeno s užším Chorvatskem do Chorvatsko-Slavonského království. Během Napoleonských válek poráží Francie roku 1809 Rakousko, a Chorvatsko je pak až do roku 1814 v rámci tzv. Ilirských provincií anektováno Francií. Od roku 1815 pak dochází k posilování maďarizačních snah. Reakcí na ně bylo roku 1849 osamostatnění Chorvatsko-Slavonského království v rámci Rakouska. Po Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867, bylo Chorvatsko-Slavonsko vráceno do rámce Uher, ale roku 1868 získává po Uhersko-Chorvatském vyrovnání částečnou autonomii v rámci Rakousko-Uherského Zalitavska, v němž pak setrvalo až do roku 1918.
1. prosince 1918 se stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska, se Srbským královstvím. V rámci Království SHS dochází spojením Chorvatska-Slavonska a Dálmacie ke vzniku Chorvatska, které bylo jednou z autonomních zemí království SHS. 3. října 1929 se Království SHS přeměnilo na centralistické Království Jugoslávie.
Chorvatsko patřilo k bohatším částem Jugoslávie, neboť jako součást Rakousko-Uherska sem bylo podstatným způsobem investováno, a to v nemalé míře. Na druhou stranu byly však v Chorvatsku vyšší daně než v Srbsku, místní peníze se po skončení války směňovaly za nové dináry v kurzu 4:1 což vzbudilo nemalou vlnu nevole. Hospodářská situace i tak však nebyla příliš šťastná, dobře se dařilo hlavně německým a dalším komunitám.
Ve dvacátých letech 20. století se formovalo hnutí Ustašovců, které bylo zaměřeno proti Srbům, ale jejím hlavním cílem byla likvidace mnoho národní monarchie. Ustašovci se nicméně nevzdali plánu na ovládnutí celého Balkánu. Hnutí bylo vedeno Antem Paveličem. Spojence našli Ustašovci v makedonské VMRO, ale podporu získali i ze strany nově se formujících fašistických vlád v Evropě, hlavně v Itálii, jejíž režim byl vůči Bělehradu otevřeně nepřátelský a chorvatské fašisty podporoval. Silnými baštami povstalců se staly hornaté, těžko přístupné, chudé a etnicky smíšené oblasti tehdejšího Chorvatska. Hlavním cílem Ustašovců byl král, Srb Alexandr Karađorđević. Po prvním neúspěšném pokusu 17. prosince 1933 se ustašovskému komandu povedla akce z 9. října 1934. Při státní návštěvě v Marseille makedonský atentátník Vlado Černozemski krále smrtelně zranil. Jeho výstřely usmrtily i tehdejšího francouzského ministra zahraničí Barthoua a řidiče jejich automobilu.
Na frontě demokratické politiky v Jugoslávii a tedy i Chorvatsku získala hlavní vliv Chorvatská selská strana pod vedením Stjepana Radiće. Ta se stavěla do opozice vůči tehdejším srbským i dalším politickým silám. V dobách značné nestability, kterou byla 20. léta docházelo k častému střídání vlád i napjatým vztahům. Ty vyeskalovaly v roce 1928 střelbou v bělehradském parlamentu a zavedením centralistického režimu.
V rámci královské Jugoslávie získalo roku 1939 Chorvatsko jistou autonomii vytvořením Chorvatské bánoviny. Vztahy mezi Srby a Chorvaty se začaly zhoršovat již v druhé polovině 30. let a autonomie Chorvatska měla být snahou jak situaci uklidnit. Po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem okupací na jaře 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž celou Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl Ante Pavelić, který přijal titul vůdce.
Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, jako hlava státu byl oficiálně Tomislav II., který pocházel z savojské dynastie. Ten však ale nedisponoval žádnou reálnou mocí. První zákony chorvatského státu byly namířeny proti Srbům. Byly zavřeny jejich pravoslavné kostely, nesmělo se užívat jejich písmo - cyrilice, byl dán zákaz jejich vycházení v noci. Na rukávech museli nosit nápadné pásky s písmenem P. Po upevnění moci Ante Paveliće byl rozpoután proti Srbům teror, který měl podobu vraždění civilního obyvatelstva, zřizování koncentračních táborů, vyhánění, či násilné katolizace. Tato genocida si vyžádala několik stovek tisíc životů Srbů, Židů i Romů. Naopak muslimské obyvatelstvo bylo zvýhodňováno, aby bylo možné zajistit jeho podporu pro tehdejší režim.
Za války stál v čele partyzánského odboje budoucí jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Právě partyzáni, kteří podnikali na území NDH různé záškodnické akce, se později stali reálným postrachem chorvatského fašistického režimu.
V poválečném období bylo Chorvatsko ustanoveno jako Lidová, resp. Socialistická republika v rámci Federativní lidové, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V období let 1945 – 1990 bylo po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou, muselo tak doplácet na chudší země, jako např. na Makedonii. Po smrti jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita, v roce 1980, který byl také chorvatského původu, byl zaveden v zemi úřad tzv. rotujícího prezidenta. Prvním novým představitelem celé Jugoslávie se stal Srb, Chorvati však jeho prezidenství neuznali. Kromě toho se začaly postupně v 80. letech objevovat i další rozpory mezi soužitím Chorvatů a Srbů ve společném státě. Jedním z nich byl požadavek autonomie půl milionu Srbů, žijících v Chorvatské Slavonii. Přestavitelé země toto odmítli a argumentovali tím, že autonomii nemají ani Chorvati v Srbsku, ani ti v Bosně a Hercegovině.
Neúspěchy vlády komunistických stran v jednotlivých republikách SFRJ vedly postupně k zrušení jeho mocenského monopolu. V prvních svobodných volbách, 8. dubna roku 1990, prvních v Chorvatsku od roku 1945 zvítězil Franjo Tuđman ze strany HDZ, který se stal prezidentem země a Stjepan Mesić pak premiérem. To zhoršilo již vyostřené vztahy se Srby, kteří volili buď komunisty nebo nově vzniklou Srbskou demokratickou stranu. Tuđman vyhlásil v červnu téhož roku Suverénní stát Chorvatsko, v němž jsou Chorvati hlavním národem a ostatní minoritami. Srbové, kteří se dostali na úroveň menšin Maďarů a Italů, tak dostali strach, že v nově vzniklém státě budou bez ochrany a podporovali proto Slobodana Miloševiće. Na konci srpna tak Srbové přijali Dekleraci suverenity a autonomie srbského lidu, která měla chránit jejich zájmy, pokud se Chorvatsko skutečně odtrhne od federace. Tu schválili referendem a ve městě Knin ustanovili centrum tohoto nového autonomního regionu. Ten byl uznán ústavním soudem mladé republiky za neplatný a z chorvatské strany zrušen. K naplnění tohoto rozhodnutí však bylo potřeba síly; do krizových oblastí byly vyslány jednotky chorvatské policie, a došlo tak k prvním nepokojům. 30. května 1991 rozhodl parlament v Záhřebu, že země se odtrhne od federace, pokud nebude do konce června dosaženo dohody o novém státoprávním uspořádání Jugoslávie. Ve stejný den Srbové vyhlásili Republiku Srbská Krajina jako samostatnou součást SFRJ, kde platily pouze srbské zákony. Mnoho obyvatel tehdejší Jugoslávie protestovalo v hlavním městě Bělehradě, demonstrující však rozehnala armáda. Tím zároveň i manifestovala svoje odhodlání bránit stát a potlačit národnostní nepokoje. Spory o okolí Plitvice mezi Srby a Chorvaty, kde navíc intervenovala i Jugoslávská lidová armáda byly pro Franjo Tuđmana poslední kapkou; následně země vyhlásila plnou nezávislost. Tento akt v Bělehradě nahrál Slobodanu Miloševićovi, získal ohromnou podporu, především právě v řadách armády.
Jugoslávská armáda podpořila Srby žijící v Chorvatsku, začala válka. Objevil se však ještě další spor, a tím byla Bosna a Hercegovina, která se již také postupně oddělovala od umírajícho státu. Jako kompromis Srbové předložili plán přestavby země v konfederaci, na to bylo ale již příliš pozdě – země chtěly nezávislost. Do roku 1992 získali Srbové kontrolu nad jednou třetinou území Chorvatska, poškozena již byla města Vukovar a Dubrovnik. Přestože v roce 1994 obě strany souhlasily se zastavením palby, rozhovory mezi nimi ztroskotaly. Boje nebylo schopné zastavit ani NATO, OSN či EU. Během roku 1995 provedla chorvatská armáda Operaci Bouře, během níž se její síly rychle zmocnily západní části Slavonie, bylo vyhnáno na 200 000 Srbů. Armáda byla schopná se přesunout dále do východní Slavonie, tento přesun, který by donutil opustit domovy podstatně více Srbů, však byl pod nátlakem USA zrušen. Území Východní Slavonie bylo předáno pod správu OSN po tři roky, na začátku roku 1998 byla oblast opět předána Chorvatské vládě a zbývající Srbové, kteří zde žili, se stali chorvatskými občany.
Nezávislé Chorvatsko bylo po ukončení všech bojů z velké části zničené; hlavně ve východní Slavonii a v dalmatském vnitrozemí, stalo se příjemcem mezinárodní pomoci. Za vlády Franja Tuđmana byly navíc „národnostní otázky důležitější než demokracie“. Následkem toho bylo omezování tisku a pouze částečná spolupráce s Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. V roce 2000 byl prezidentem země zvolen spolupracovník Tuđmana, Stjepan Mesić, který slíbil, že Chorvatsko se stane mírumilovnější a evropštější zemí. Země má také ambice vstoupit do Evropské unie, poslední překážka, generál Ante Gotovina, jehož vydání si země EU vyžádaly pro zahájení vstupních rozhovorů se zemí, byla splněna teprve v prosinci roku 2005.


Beatrix

Beatrix Vilemína Armgarda Oranžsko-Nasavská, princezna oranžsko-nasavská, princezna z Lippe-Biesterfeldu, je od 30. dubna 1980 královna nizozemská.
Beatrix je nejstarší ze čtyř dcer nizozemské královny Juliány a jejího manžela Bernharda z Lippe-Biesterfeldu. Její nejranější dětství bylo poznamenáno emigrací královské rodiny před nacisty v květnu 1940 – nejprve do Anglie a později do Kanady. Po návratu do vlasti v roce 1945 absolvovala Beatrix výuku v De Werkplaats, pokrokové škole Keese Boekeho v Bilthovenu.
Následnicí trůnu a zároveň členkou Státní rady se Beatrix stala podle nizozemské ústavy v den svých osmnáctých narozenin, 31. ledna 1956. Ve stejném roce se zapsala na univerzitu v Leidenu, kde navštěvovala nejprve přednášky ze sociologie, práva, ekonomie, dějin parlamentu a ústavního práva a později i přednášky o kultuře Surinamu a Nizozemských Antil. Studium ukončila v roce 1961.
V červnu 1965 bylo oznámeno zasnoubení princezny Beatrix s německým diplomatem Clausem von Amsberg. Vyslovení souhlasu obou komor nizozemského parlamentu předcházela určitá kritika s ohledem na snoubencovu národnost, po svatbě v roce 1966 se však princ Claus stal brzy uznávaným členem královského rodu. Se svým manželem měla Beatrix tři syny – prince Willema Alexandra, narozeného 27. dubna 1967, prince Johana Frisa, narozeného 25. srpna 1968, a prince Constantijna, narozeného 11. října 1969. Oba mladší synové žijí v současné době v Londýně.
Na trůn Beatrix nastoupila po abdikaci své matky Juliány v roce 1980. 30. duben, den její intronizace a zároveň narozeniny bývalé královny Juliány, známý jako Den Královny, se stal státním svátkem a dodnes je každoročně oslavován. Ve funkci hlavy státu Beatrix od počátku vystupovala formálněji než její matka, vzhledem ke svému vzdělání si však brzy získala u občanů respekt.


Řepín

Obec Řepín se nachází v okrese Mělník, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 580 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1207. V Řepíně se narodil roku 1716 Josef Seger, hudební skladatel, houslista a varhaník.


Zastupitelstvo obce

Zastupitelstvo obce je základním orgánem obce, který ji samostatně spravuje. Všechny ostatní orgány obce jsou od zastupitelstva odvozeny. Zastupitelstvo je voleno v obecných, rovných, přímých a tajných volbách na principu poměrného zastoupení na čtyřleté funkční období. Počty členů zastupitelstva se liší podle velikosti obce, respektive podle počtu obyvatel. Zastupitelstvo musí mít nejméně 5 členů.
Zastupitelstvo obce povinně zřizuje dva výbory - finanční a kontrolní a v případě, že v dané obci žije více než 10 % obyvatel jiných národností než české i výbor pro národnostní menšiny.
Problematiku obcí v České republice upravuje zejména zákon č. 128/2000 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
Obecní zastupitelstvo odpovídá za dodržování plánu rozvoje obce, který si stanovilo, za hospodaření s obecním rozpočtem a obecním majetkem, za udržování veřejného pořádku v obci atd.
Počet zastupitelů se liší podle velikosti obce a to na 5-55 Volební období jsou 4 roky a člen obecního zastupitelstva nabývá práv a povinností po složení slibu na 1. schůzce zastupitelstva.
- hlasovat - předkládat návrhy - vznášet dotazy a připomínky
Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce tj. záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon
d) zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky obce, schvalovat jejich zřizovací listiny,
e) rozhodovat o založení nebo rušení právnických osob, schvalovat jejich zakladatelské listiny, společenské smlouvy, zakládací smlouvy a stanovy a rozhodovat o účasti v již založených právnických osobách, f) delegovat zástupce obce na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast,
g) navrhovat zástupce obce do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast, a navrhovat jejich odvolání,
j) navrhovat změny katastrálních území uvnitř obce, schvalovat dohody o změně hranic obce a o slučování obcí,
k) určovat funkce, pro které budou členové zastupitelstva obce uvolněni,
l) zřizovat a rušit výbory, volit jejich předsedy a další členy a odvolávat je z funkce,
m) volit z řad členů zastupitelstva obce starostu, místostarosty a další členy rady obce a odvolávat je z funkce, stanovit počet členů rady obce, jakož i počet dlouhodobě uvolněných členů tohoto zastupitelstva, zřizovat a zrušovat výbory, volit jejich předsedy a další členy a odvolávat je z funkce,
p) rozhodovat o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce,
r) rozhodovat o zřízení a názvech částí obce, o názvech ulic a dalších veřejných prostranství,
s) udělovat a odnímat čestné občanství obce a ceny obce, t) stanovit zásady pro poskytování cestovních náhrad členům zastupitelstva obce,
u) rozhodovat o peněžitých plněních poskytovaných fyzickým osobám, které nejsou členy zastupitelstva obce, za výkon funkce členů výborů,
v) rozhodovat o zřízení, sloučení, splynutí, rozdělení a zrušení veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení, navrhovat zástupce do jeho dozorčí rady a rozhodovat o převodu vlastnického práva k majetku, s nímž hospodaří veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení nebo o jeho pronájmu v případech, kdy to stanoví zvláštní právní předpis ,
- schází se podle potřeby, nejméně však jedenkrát za 3 měsíce
- pro schválení usnesení je potřeba nadpoloviční většiny všech členů ZO


Gebo

Gebo je sedmá runa germánského futharku prostého. Vyslovuje se jako G, ale s jazykem opřeným vzadu o patro, takže vzniká jakési měkčí Gh. Její název je překládán jako „dar“. Darem může být cokoliv, dar mezi přáteli, oběť bohům či štěstí seslané bohy. Dar vytváří jisté pouto mezi dárce a obdarovaným, runa má proto moc spojovat dvě nesourodé části společnosti. Padne-li Gebo při věštění, signalizuje možnost získání mimořádně cenné informace či rady. Předpovídá uzavření obchodního či osobního vztahu. Občas také odhaluje sklony a nadání, které byly dlouho skryty. Obecně se jedná o pozitivní runu.


Genetické programování

Genetické programování využívá metod podobných biologické evoluci při vytváření počítačových programů, které co nejlépe řeší danou úlohu. Jedná se o metodu strojového učení, která používá evoluční algoritmy, které postupně zlepšují populaci počítačových programů. Za nejdůležitějšího z otců této metodologie se považuje John R. Koza, i když první experimenty v tomto směru prováděli již Stephen F. Smith a Nichael L. Cramer.
Dnes již existuje celá škála různých variant genetického programování. Nelze proto zde podat vyčerpávající popis všech variant. Ani následující schéma klasického algoritmu tohoto druhu nelze vztáhnout na všechny aplikace, ale může sloužit pochopení principu metody.
V algoritmu nemusí být použity všechny tři uvedené operátory – záleží na konkrétní implementaci. V případě, že zvolená výběrová metoda může během evoluce odstranit nejlepšího jedince z populace, je vhodnější hledat nejlepšího jedince v každé generaci během celé evoluce.
Počítačové programy pro genetické programování mohou být napsány v nejrůznějších programovacích jazycích. V nejstarších implementacích byly instrukce programu a datové hodnoty organizovány ve stromových strukturách, což upřednostňovalo jazyky, které přirozeně zahrnují tyto struktury. Později byly navženy a úspěšně realizovány také jiné typy implementace, jako např. s lineární reprezentací jedinců, která více vyhovuje klasickým imperativním jazykům [Banzhaf a kol.]. Např. komerční software Discipulus používá právě lineární genetické programování kombinované s použitím strojového kódu pro vyšší rychlost.
Metodami genetického programování bylo ke konci roku 2003 již ve 36 různých složitých úlohách dosaženo výsledků přinejmenších srovnatelných s lidskými .
Mezi nejnovější úspěchy na poli teorie GP patří vytvoření přesného pravděpodonostního modelu, který dokázal, že genetické algoritmy jsou podmnožinou genetického programování.
Genetické programování je metodou, která umožňuje najít řešení klasických problémů a někdy také najde uspokojivé řešení některých velmi komplikovaných, nelineárních nebo kombinatorických úloh, například v oblasti data miningu nebo předpovídání počasí. GP může být u některých typů úloh náročnější na výpočetní výkon ve srovnání se specializovanějšími algoritmy a metodami.


ATC kód V03

ATC kód V03 Všechny jiné terapeutické přípravky je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny V. Různé.


HAARP

Vysokofrekvenční aktivní polární výzkum je výzkumný projekt chování ionosféry s cílem zlepšení komunikačních systému jak pro civilní, tak i vojenský sektor. Projekt založily ogranizace: Letectvo Spojených států amerických, Vojenské námořnictvo Spojených států, Univerzita Aljašky a ARPANET.
Stanice HAARP se nachází na Aljašce serverně od malého města Gakona. Nachází se na místě bývalého OTH radaru. Hlavní nástrojem pro ionosférický výzkum je IRI. Jde o vysokofrekvenční vysílač, který je využíván k působení na ionosféru. V současné době se skládá z 48 antén o výšce 22 m, ale je plánováno, že na na ploše 13 hektarů jich bude vztyčeno 180. Plánovaný výkon IRI je 3600 kW. Očekává se, že studium takto vyvolaných změn ionosféry povede k pochopení přirozeného chování ionosféry.


Jequitinhonha

Jequitinhonha je řeka na východě Brazílie. Je 1030 km dlouhá. Povodí má rozlohu přibližně 73 000 km2.
Pramení v pohoří Serra do Espinhaço a teče přes Brazilskou vysočinu, kde vytváří množství peřejí a vodopádů. Ústí do Atlantského oceánu.
Zdrojem vody jsou především dešťové srážky. Průměrný průtok vody činí 490 m3/s. Letní povodně nastávají od prosince do března.
Vodní doprava je možná na dolním toku v délce 100 km.


George Westinghouse

George Westinghouse byl americký inženýr, vynálezce a průmyslník. Byl průkopníkem elektrizace a železniční dopravy. V roce 1869 vynalezl pneumatickou brzdu a v roce 1878 pneumatické železniční návěstidlo. Celkem byl držitelem více než 100 patentů. V roce 1886 zakládá Westinghouse Electric Company a začátkem devadesátých let devatenáctého století jeho systém rozvodu střídavého proudu převládl nad Edisonovým stejnosměrným systémem.


Čeleď

Čeleď je základní taxonomická kategorie hierarchické klasifikace organismů tvořená příbuznými rody.


Dilated peoples

Dilated peoples je hip-hopová hudební skupina z Los Angeles řadící se do skupiny tzv. Hardcore Rap. Složení skupiny DJ Babu, MCs Rakaa Iriscience a Evidence
Skupina byla založena roku 1992 ale své první album vydala až v roce 2000 pod názvem The Platform. Následující rok přichází album Expansion Team, po delší odmlce vydávají Neighborhood Watch z roku 2004. Na začátku roku 2006 vydali zatím poslední Album 20/20.
Vyjma těchto čtyř CD vydali i několik singlů, mezi ty nejznámější patří pravděpodobně píseň s názvem This Way, ve které si zazpívali společně s Kanye Westem,. Několik písní bylo natočeno společně s dalšími lidmi z oboru jako Phil Da Agony, Defari, Planet Asia, Everlast a Devin The Dude.


Ava

Jméno je buď středověká zkrácená forma germánských jmen začínajících na avi, vykládá se jako žádaná, očekáváná nebo je to jiná varianta pro Evu anebo to může být zkrácenina židovského jména Avigail. V řecké mytologii byla Ava nymfa Kithairona.


Marahoué

Poloha regionu Marahoué na mapě Pobřeží slonovinyMarahoué je jedním z 19 regionů republiky Pobřeží slonoviny. Jeho rozloha činí 8 500 km2, v roce 2002 zde žilo 651 700 obyvatel. Hlavním městem regionu je Bouaflé.


Rohovec

Tento článek se týká minerálů označovaných jako 'rohovec'. Existuje také kopec: Rohovec na Vysočině.
Rohovec je sedimentární hornina jejíž vznik je takřka vždy mořského původu. Nejčastěji se vyskytuje v šedé až černé barvě a jeho zrnitost je extrémně jemná. Ve své podstatě jde o kryptokrystalickou formu oxidu křemičitého. Dobře odolává erozi, proto se snadno ukládá a tvoří tak masivní uloženiny jako např. plážové štěrky. Před vynálezem zpracování kovů, byly některé druhy rohovců, obzvláště pazourky, surovinou pro výrobu zbraní a nástrojů. Názvem rohovce se častují i některé kontaktně metamorfované horniny.
== Vznik == Rohovec vzniká na mořském dně v jiných sedimentárních horninách jako samostatná hlíza. Obvykle se nahromadí oxid křemičitý rozpadem opálových schránek mrtvých organismů nebo hydrotermálními roztoky. Rohovec je složkou magmatických a metamorfovaných hornin: žuly, syenitu, dioritu, gabra, čediče, andesitu, ruly, svoru ap.
Jedná se o složený inosilikát. Poprvé byl popsán v r. 1789 A. G. Wernerem pod německým názvem Hornblende, a to podle slov Horn = roh, Blende = oslnit/oslepit. Anglický název hornblende i ruský rogovaja obmanka jsou odvozeny z tohoto německého pojmenování. Rohovec není vlastně specifickým minerálem - názvem rohovec pojmenovávají se tmavé směsné amfiboly jednoklonné symetrie a obecného složení:252Si6O22.2
Rohovec je opakní kámen s tvrdostí 5-6, hustotou 3,0-3,5, s lasturovitým lomem a bílým vrypem. Jeho roviny štěpnosti svírají vzájemně úhel 124 stupňů.
Rohovce chudé na železo jsou šedé a bílé a nazývají se edenity. Jinými minerály příslušnými k rohovcům jsou pargasit, hastingsit a tschermakit.


Stará Pohůrka

Stará Pohůrka je místní část obce Srubec v okrese České Budějovice. Leží pod obcí Srubec směrem na České Budějovice a rozkládá se mezi obcemi Staré Hodějovice a Dobrá Voda u Českých Budějovic. Obecní úřad pro Srubec i Starou Pohůrku sídlí ve Srubci na Ledenické ulici.


Bódhi

Bódhi je pojem indického původu, který je odvozen ze slovního kořene budhi a v buddhismu označuje zážitek probuzení nebo, jak je často nevhodně překládáno, osvícení. Osvícení jako náboženský pojem je tradičně používáno v křesťanství, kde označuje prožitek křesťanských světců, kteří byli „osvíceni Bohem“. Z toho důvodu není vhodné používat tento výraz k překladu slova bódhi, jelikož vyvolává představu, že člověk musí být někým nebo něčím osvícen. Naopak výraz probuzení není nutně spojen s představou, že nás musí někdo nebo něco probudit. Dle buddhismu je nutné realizovat probuzení vlastním úsilím, někdo jiný nám může pouze ukázat cestu, která vede k realizaci probuzení, nemůže nás však svou mocí osvítit, nebo nějakým jiným způsobem očistit a předat nám tak své vlastní intuitivní poznání. Slovo probuzení se jeví jako vhodnější také z toho důvodu, že implikuje představu člověka probuzeného ze snu. Právě samsára, čili koloběh neustálého znovuzrozování, je v buddhismu často přirovnáván ke snu, o němž si myslíme, že je skutečný a z něhož je nutné se probudit.
Podle učení théravády lze probuzení charakterizovat jako vhled do čtyř ušlechtilých pravd, do tří charakteristik veškeré existence – neuspokojivosti, nestálosti a bezpodstatnosti, tedy jinak řečeno jako vykořenění mentálních znečištění – zákalů mysli. Probuzený člověk se v závislosti na stupni svého probuzení zbavuje pout, která ho vážou k tomuto světu, dosahuje-li posledního stupně probuzení je zcela osvobozen a již se víckrát nezrodí. Po své smrti bude plně „zažívat“ nibbánu – konečnou realitu, univerzální pravdu.
V buddhismu se rozlišují tři typy nebo druhy probuzení na základě toho, zda bylo probuzení dosaženo bez pomoci nebo s pomocí učitele a zda je doprovázeno realizací vševědoucnosti. Realizace nibbány je však u všech druhů probuzení totožná, odlišnosti jsou pouze ve výše zmíněných faktorech, které samotnému prožitku nibbány předcházejí nebo jsou spojeny s jeho realizací. Toto členění vychází z pozdějších komentářů k pálijskému kánonu, v původních textech a ani ve starších komentářích se nenachází.
Jak již bylo výše zmíněno, hovoří se v buddhismu o stupních probuzení, tradičně se rozlišují čtyři stupně. Toto členění se však týká jen dvou posledně zmíněných druhů probuzení, jelikož nejvyšší dokonalý buddhové neprocházejí jednotlivými stupni probuzení, ale zbavují se všech pout k tomuto světu během jednoho jediného prožitku. Na posledním stupni probuzení probuzení žáci a osamělí buddhové realizují nibbánu ve stejné míře jako nejvyšší dokonalý buddha. Avšak na nižších stupních probuzení vlivem přetrvávajícího mentálního znečištění prožívají nibbánu s nižší mírou intenzity. Členění na stupně probuzení se provádí podle množství pout, kterých se probuzená bytost zbavuje.
Jednotlivé stupně probuzení je možné realizovat v delším časovém odstupu, dokonce i v rozpětí několika životů, ale zároveň je možné projít všemi stupni rychle za sebou v jednom jediném okamžiku, jako tomu bylo např. u Ánandy, Buddhova bratrance a asistenta, který prošel posledními třemi stupni probuzení, když ulehal na svou postel. Hovoří-li se tedy v buddhismu o plném probuzení nebo osvícení, je tím myšlen poslední stupeň probuzení, při němž jsou zničeny všechny zákaly mysli a odstraněno všech deset pout, která bytosti vážou k tomuto světu.
Obecně je obtížné vystihnout definici probuzení v mahájánovém buddhismu, jelikož obrovské množství mahájánových pramenů často obsahuje vzájemně odlišné nauky. Avšak navzdory své velké různosti se shodují v názoru, že není žádný podstatný rozdíl mezi samsárou a nirvánou, nečistotou a očištěním, nevědomostí a probuzením. Pro mahájánu spočívá probuzení, k němuž má buddhistická stezka vést, právě v nahlédnutí této nedualistické perspektivy. Je popírána platnost konvenčních dualit, neboť konečnou přirozeností všech jevů je prázdnota, absence jakéhokoli jádra či podstaty. Všechny ty rozličné a zdánlivě protichůdné jevy, jak o nich hovoří běžná buddhistická nauka, ve své prázdnotě nakonec splývají: „Všechny dharmy mají jedinou přirozenost, totiž ne-přirozenost.“
Členění probuzení na čtyři stupně, které vychází z théravádového buddhismu, nemá v mahájáně podstatný význam, jelikož mahájánové prameny se shodují v tom, že jejich nauky směřují jen k probuzení nejvyššího dokonalého buddhy, který jednotlivými stupni probuzení neprochází.
Také probuzení žáka a osamělého buddhy má v mahájánových textech okrajové postavení. Dokonce dle některých směrů mahájány, které vycházejí z učení Lotosové sútry, existuje ve skutečnosti pouze nejvyšší dokonalé probuzení, ostatní druhy probuzení jsou pouze iluzorní a nevedou ke skutečnému prožitku nirvány.
Některé myšlenkové proudy mahájány také popírají tvrzení, že první stupeň probuzení vede neodvratně k realizaci posledního stupně probuzení a tak k ukončení znovuzrozování. Tvrdí, že i člověk, který dosáhl posledního stupně probuzení se může rozhodnout a setrvat nadále v samsáře a vydat se tak na cestu bódhisattvy, aby mohl v daleké budoucnosti realizovat nejvyšší dokonalé probuzení. Takové tvrzení se z hlediska théravády jeví jako absurdní, probuzení je chápáno jako vykořenění mentálních znečištění mysli – zákalů mysli a v důsledku neexistence těchto zákalů už není možné se znovuzrodit. Jestliže by si plně probuzený člověk přál znovuzrodit, musel by zákaly mysli opět vytvořit, což je z pohledu théravády nesmyslné a prakticky nemožné.
Stav osvícení je popisován jako tři stavy, čtyři aktivity a pět moudrostí.
Společně tyto stavy, aktivity a moudrosti vyjadřují stav plného osvícení, stav Buddhy, který prožívá každá bytost, která rozpozná podstatu mysli.
Podle učení Vadžrajány, konkrétně Maháanuttarajóga tantry, dosáhl Buddha Šákjamuni osvícení tak, že po šesti dnech a nocích hluboké meditace se sedmého dne ráno všeprostupující přirozená pravda manifestovala jako buddhové minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ti svou dokonalou moudrost vyzářili do bílé ženské formy Sarva Buddha Dákiní. Prostřednictvím spojení Buddhy a této dákyně spynulo to, co je mužské a ženské, radost a prostor, stejně jako všechna ostatní dualita. V jeho mysli se během okamžiku rozpustila poslední zatemnění ztuhlých představ a zůstalo jen všeobjímající "teď a tady". Zmizela veškerá dosud prožívaná oddělenost v čase a prostoru a minulost, přítomnost a budoucnost splynuly v zářivý stav blaženosti, který v sobě obsahuje všechno. Stal se zářícím bdělým vědomím. Každou buňkou vše věděl a vším byl.
Podle učení Vadžrajány existuje tzv. malá nirvána a velká nirvána. Ta první je vysvobozením se od rušivých pocitů a emoci. Velká nirvána je stav, kdy jsme se kromě rušivých pocitů zbavili ještě druhého závoje mysli a to ztuhlých konceptů, nebo také jemných myšlenkových vzorců a návyků.


Výrava

Obec Výrava se nachází v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 311 obyvatel.
Obec je známá svým zastřešeným letním parketem , kde se pravidelně konají rockové koncerty. Počet návštěvníků hudebních akcí převyšuje počet stálých obyvatel Výravy. Areál je uprostřed obce.


Ťuhýk rudohlavý

Ťuhýk rudohlavý je středně velký jihoevropský druh pěvce z čeledi ťuhýkovitých. Samec má červenohnědé temeno a šíji, černou masku přes oko, zasahující na čelo a černý hřbet. Křídla jsou černá s bílými kořeny ručních letek, ramena, kostřec a lemy černého ocasu jsou bílé. Samice jsou celkově matnější, některé se podobají samcům. Mladí ptáci mají světle vlnkovaný hřbet, krovky a tmavě vlnkovanou spodinu. Hnízdí ve světlých lesích s mýtinami, zimuje v Africe. V České republice dříve hnízdil, později zcela vymizel. Po roce 1989 bylo na našem území zaznamenáno šest pozorování.


ATP World Tour Finals

Barclays ATP World Tour Finals je každoročně pořádaný tenisový turnaj na konci sezóny pro 8 nejlépe umístěných tenistů v žebříčku ATP Race. Pořádá se od roku 1970. Nejvíce titulů v dosavadní historii turnaje získali Ivan Lendl a Pete Sampras. Ženským protějškem tohoto turnaje je WTA Tour Championships.
Aktuálními vítězi jsou: ve dvouhře Novak Djokovič a ve čtyřhře Nenad Zimonjić / Daniel Nestor.


Soli

Soli jsou chemické sloučeniny iontového charakteru. Obsahují kladnou i zápornou složku, takže celá sloučenina je neutrální. Jednotlivé složky mohou být organické i anorganické, jedno i víceatomové. Soli jsou většinou pevné krystalické látky. V roztoku vedou elektrický proud.


Obecná teorie relativity

Obecná relativita nebo obecná teorie relativity je základní fyzikální teorie gravitace formulovaná Albertem Einsteinem, která opravila a rozšířila Newtonův koncept gravitace, především v makroskopickém měřítku planet a hvězd.
Obecnou relativitu lze chápat také jako rozšíření speciální relativity. Starší teorie poskytuje správný popis elektrodynamiky a šíření světla v inerciálních vztažných soustavách a opravuje nepřesnosti Newtonovy mechaniky při vysokých rychlostech. Obecná relativita navíc hraje mezi fyzikálními teoriemi jedinečnou roli v tom smyslu, že vykládá gravitační pole jako geometrický fenomén. Přesněji řečeno předpokládá, že libovolný objekt s vlastní hmotností zakřivuje „prostor“, ve kterém se nachází, a toto zakřivení se projevuje jako gravitace. Abychom pochopili tuto rovnost, není dobré uvažovat, že by gravitace způsobovala nebo byla způsobována zakřivením časoprostoru, ale spíše, že gravitace je zakřivení časoprostoru. Teorie od svého formulování v roce 1915 dodnes přežila všechny experimenty pokoušející se o její vyvrácení.
Einsteinovy rovnice gravitačního pole, představují systém deseti nelineárních parciálních diferenciálních rovnic. Tyto rovnice tvoří základ obecné teorie relativity.
Vzhledem k tomu, že tyto rovnice jsou nelineární, neplatí v obecné teorii relativity princip superpozice.
V obecné relativitě se používá širší zavedení časoprostoru, než ve speciální teorii relativity. V obecné teorii relativity je časoprostor:
Zakřivení časoprostoru si lze názorně představit např. následujícím způsobem. Umístíme-li těžký předmět na trampolínu, vznikne v ní prohlubeň, která povrch trampolíny zakřivuje. Obdobně přítomnost velkého množství hmoty zakřivuje ve svém blízkém okolí časoprostor, jak ilustruje obrázek výše. Je-li přitom těleso hmotnější, zakřivuje časoprostor ve větším rozsahu a více. Obdobně zakřivení závisí na hustotě Pokud cvrnkneme do takto vzniklého důlku malou kuličku správnou rychlostí, bude v něm „obíhat“ kolem bowlingové koule. To je analogické s obíháním planet v gravitačním poli.
Je zde rovněž patrná skutečnost, že obecná relativita neuvažuje s působením síly na dálku, jako u Newtonovy teorie gravitace, ale že testovací částice reaguje na zakřivení časoprostoru tak, aby se pohybovala po nejpřímější dráze a zakřivení časoprostoru zpětně reaguje na rozložení hmoty.


Jay Frog

Ve velmi útlém věk se začal učit hrát na flétnu a xylofon. Později vystřídal ještě bubny a elektrickou kytaru a krátce zkoušel hrát heavy metal. Ale nakonec se rozhodl pro trance, dance a techno. Na počátku kariéry se setkal s producentem Chrisem Hülsbeckem a stal se jeho studiovým partnerem. Začal remixovat pro Kosmonova, Ayla, Sash!, Yello, Sweetbox, La Bouche, Douga Laurenta a další. Zakrátko spolupracoval s Talla 2XLC, Miss Thunderpussy a velice uznávanými labely jako Tracid Traxxx a Blutonium. Pokračoval také v remixovaní a pod jeho vedenim vzniklo Ratty - Living on Video.
S DJingem začal v taneční škole, ale jeho hudební styl zde nebyl přijat dobře. Začal hrát se Scot Project a vystupovat na akcích jako Love Parade. Také se začal stávat oblíbeným na německé klubové scéně. Hrál všude po světě, včetně Taiwanu, Japonska, Afriky, Ruska, Dubaje, USA, Ibizi, Rakouska, Polska a spoustě dalších Evropských zemích. V roce 2002 se stal členem skupiny Scooter. První singl, který se Scooter vydal byla Nessaja a první album The Stadium Techno Experience. Na přelomu let 2004 a 2005 si vybrala jedna z nových Londýnských akcí jeho trancové mixy na své propagační CD. V roce 2006 opouští Scooter a vydáva se na sólovou dráhu. Poslední album na kterém se Scooter spolupracoval bylo Who's Got The Last Laugh Now? a singl Apache Rocks The Bottom.
Na podzim 2007 vydává svůj druhý singl pod jménem Jay Frog Hungry Animal, Jay k singlu natočil i video. Začátkem roku 2008 rozjel společně s Gordonem Hollengou projekt Master and Servant. 22.2. vydali první singl se stejnojmenným názvem.


Tapejara

Tapejara byl rodem velkého pterodaktyloidního ptakoještěra s výrazným lebečním hřebenem, který žil v období spodní křídy na území dnešní Brazílie. Patřil k velkým pterosaurům, rozpětí jeho křídel mohlo přesáhnout i 6 metrů. Dnes rozeznáváme dva platné druhy tohoto rodu, T. wellnhoferi a T. navigans. Druhý jmenovaný druh se objevil také v dokumentu Putování s dinosaury z roku 1999, přestože byl formálně popsán až v roce 2003.


Marc Warren

Jeho pravděpodobně nejznámější rolí je postava Dannyho Bluea v TV seriálu Britské BBC Podfukáři. Dále hrál například ve filmu Wanted nebo v seriálu Bratrstvo neohrožených.


Ülemiste järv

V současné době se z jezera čerpá 200 000 m3 vody denně, což již výrazně přesahuje přirozený přítok jezera. Do jezera se proto přivádí dodatečně voda z řek Pirita, Vääna, Jägala a Pärnu.
Už od 14. století je Ülemiste hlavním zdrojem pitné vody pro město Tallinn.
Podle pověstí jezero vzniklo ze slz Kalevovy ženy Lindy, když oplakávala smrt svého muže. Bludný balvan, vyčnívající z jezera při jeho severním břehu, se dodnes nazývá Lindin kámen, protože na něm prý plačící Linda seděla. Jiné pověsti dodávají, že kámen vypadl Lindě ze zástěry, když nosila kameny na mohylu svého manžela, jíž je tallinnský vrch Toompea.
Vypráví se též, že u jezera se zjevuje šedý mužík, který se ptá kolemjdoucích, zda je Tallinn už hotový. Pokud mu někdo odpoví, že město už je hotové a dále se už nestaví, pak mužík otevře jezeru cestu na město a celé je zaplaví. Proto se v Tallinnu nikdy nesmí přestat stavět a nikdo nesmí město prohlásit za hotové.


Lie for a Lie

„Lie for a Lie“ je jediný sólový singl britského bubeníka Nicka Masona, člena kapely Pink Floyd. Singl pochází z alba Profiles, které vytvořil Mason společně s kytaristou Rickem Fennem. Vyšel na podzim 1985.
Singl „Lie for a Lie“ byl vydán ve dvou verzích. Standardní singl na sedmipalcové gramofonové desce obsahuje kromě písně „Lie for a Lie“ i instrumentální skladbu „And the Adress“, pocházející rovněž z alba Profiles. Na EP verzi na dvanáctipalcové desce se nachází prodloužená verze písně „Lie for a Lie“ a instrumentálky „And the Adress“ a „Mumbo Jumbo“.
V písni „Lie for a Lie“ zpívají kytarista a zpěvák Pink Floyd David Gilmour a zpěvačka Maggie Reillyová, známá svou spoluprací s multiinstrumentalistou Mikem Oldfieldem.


Městská hora

Betonová rozhledna na Městské hoře v Berouně. Na čtyřech pilířích ve výšce 11 metrů se nachází betonová krytá terasa, s kterou meří rozhledna celkem 15 metrů. Na rozhlednu vede 66 schodů. Otevřena byla 12. dubna 1936 a v roce 1999 byla kompletně zrekonstruována a znovu otevřena. Z rozhledny je velmi dobrý výhled na okolí - město Beroun, vrchol Děd a Koukolovu horu. V těsné blízkosti je berounské medvědárium. Výkres rozhledny z roku cca 1936


Emma Engstrandová

Emma Engstrand je švédská reprezentantka v orientačním běhu v současnosti žijící v městě Borlänge. Jejím největším úspěchem je stříbrná medaile ze štafet na Mistrovsví světa v roce 2007 v Kyjevě. V současnosti běhá za švédský klub Stora Tuna IK.


Katolická akce

Tzv. Katolická akce byla státem řízená organizace založená dne 10. června 1949 z popudu představitelů KSČ za pomoci tzv. vlasteneckých kněží jako byli Bohuslav Černocký a Josef Plojhar. Její vedení se usídlilo v budovách krátce předtím násilně zabraným skutečné Katolické akci. Jelikož se nejednalo o skutečnou Katolickou akci, kterou pouze napodobovala, je často v odborné i beletristické literatuře uváděna v uvozovkách nebo s přídomkem "tak zvaná".
Účelem této Katolické akce mělo být získání podpory pro novou dohodu mezi československým státem a katolickou církví; rozumí se dohodu, která by vyhovovala komunistickému režimu a z katolické církve by udělala národní církev, méně závislou na Vatikánu a více závislou na státu. Protože nejvyšší představitelé církve takovou dohodu z pochopitelných důvodů odmítali, měli to být právě „vlastenečtí kněží“, kteří by s širokou podporou „pokrokových věřících“ manifestovali většinový názor v církvi a tak donutili arcibiskupa Berana na smlouvu přistoupit.
Ustavující schůze Ústředního výboru Katolické akce se zúčastnilo přibližně 70 duchovních a dalších více než 2000 ji údajně podporovalo. Původně měli stát „vlastenečtí kněží“ také v nejvyšším tříčlenném vedení Katolické akce, ale ve snaze o zvýšení důvěryhodnosti nové organizace a nezavdání dalších příčin k exkomunikaci komunistickému režimu oddaných kněží, byli nakonec do jejího čela dosazeni laici. Předsedou se stal manžel spisovatelky Marie Pujmanové, Ferdinand Pujman. Také v čele většiny krajských a okresních výborů Katolické akce stáli komunisté – koncem 40. let byla zejména na Moravě většina komunistů stále ještě příslušníky katolické církve. Získáváním podpory pro Katolickou akci mezi nekomunistickými věřícími byla pověřena zejména lidová strana, přestože nejvýše postavený lidovecký kněz nakonec do vedené KA jmenován nebyl.
Akce skončila naprostým fiaskem. Biskupové v čele arcibiskupem Beranem zareagovali velice ostře a odmítli novou katolickou akci v pastýřském listě Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Vzápětí poté se do celé věci zapojil i Svatý stolec, když výnosem z 20. června mimo jiné exkomunikoval všechny, kteří tuto tzv. „Katolickou akci“ podporovali nebo do ní vstoupili.
Nižší organizace KA se nedařilo zakládat, pokud vznikly, tak často pouze za pomoci „katolíků“, kteří v nich přijali funkci jakožto „stranický úkol“. a od celé věci se pod hrozbou církevních trestů distancovali i mnozí „vlastenečtí kněží“. Navíc postupně vycházelo najevo, že mnohé údajné podpisy na podporu Katolické akce patří kněžím i laikům, kteří s akcí nesouhlasili, nebo byly vylákány různými podvodnými praktikami. To celou akci ještě více z diskreditovalo.
Akce navíc vyvolala rozkol v „obrozené“ lidové straně, kterou se po únorových čistkách jen s potížemi podařilo počátkem roku 1949 obnovit i na nižších úrovních. Například ostravské krajské vedení ČSL se od Katolické akce od počátku distancovalo a v jiných krajích se některé nedávno ustavené místní organizace strany na protest proti podpoře KA samy rozpustily.
Avšak také vláda reagovala na tuto situaci tvrdými protiopatřeními – exkomunikace prohlásila za nezákonné a kněží, kteří četli v kostelech zakázané pastýřské listy nebo „neplnili své povinnosti“ byli vystaveni tvrdým postihům, včetně několikaletého vězení. Na jaře roku 1950 ovšem vedení KSČ muselo konstatovat mizivou podporu Katolické akci mezi věřícími a organizace byla tiše rozpuštěna.


Pilař

Slovo pilař má vícero významů, původně znamená majitele nebo provozovatele pily. Dnes je nejčastěji používáno jako příjmení.


Piknik u cesty

Piknik u cesty je vědecko-fantastický román bratří Strugackých z roku 1971. Později byl román vydáván také pod jménem Stalker, shodným s názvem filmu z roku 1979, který na motivy knihy natočil Andrej Tarkovskij.
Příběh se točí okolo pásma, které blízko města vytvořil dopad jakéhosi mimozemského tělesa. Není jasné, jestli se jednalo o dopad havarované kosmické lodi či o zvláštní meteorit, jedna z postav vyslovuje myšlenku, že jsou to zbytky mimozemské civilizace, která si uspořádala jakýsi piknik u cesty, a zanechala po svých radovánkách docela slušný nepořádek. Postava dál rozvíjí svou teorii, totiž že stejně jako lesní zvěř, která se po lidském pikniku podivuje věcem, které po sobě lidé zanechají - obaly, olej z auta či plyšový talisman, mají lidé v pásmu co do činění s jevy, které si dobře neumí vysvětlit: místa se zvýšenou gravitací, bouře rozžhaveného „peří“, jakési desky, mezi nimiž se nachází superstatické magnetické pole a další libůstky. A stejně jako zvířata v lese jsou přítomností předmětů ohroženi na životě. O jevy a předměty v pásmu projevuje zájem kromě vědecké veřejnosti také skupina lidí, kteří nelegálně vnikají do pásma a vynášejí z něj věci na vlastní pěst.
Kniha vrcholí částí, v níž hlavní hrdina vyrazí do pásma ke kouli, která je podle legendy schopna splnit nejtajnější přání, ve filmu se předchozí kapitoly přeskakují a hrdina je na této cestě doprovázen Profesorem a Spisovatelem.
V knize vše skončí dobře, i přes celkovou atmosféru duševní vyprahlosti jejích hrdinů si tajemná koule z hlubin duše hlavní postavy najde to nejlepší - přeje si zdánlivě fádní „všechno dobré všem a dostatek“, na rozdíl od filmu, kde je hlavní postava pouhým průvodcem dvou expertů, ze kterých ve finále strastiplné cesty nevypadne přání žádné.


Zetor

Zetor je zkrácený název českého výrobce traktorů, sídlícího v brněnské městské části Brno-Líšeň nedaleko Stránské skály. Od 29. června 2002 firmu vlastní slovenský HTC Holding, a. s. Firma vyrábí traktory značky Zetor. První budovy Zetoru zde vznikly v období druhé světové války tak říkajíc „na zelené louce“. V té době se továrna nazývala „Flugmotorenwerke Ostmark GmbH Wien, Zweigwerk“, a vyráběly se zde letecké motory pro potřeby nacistického Německa. Po válce se jednalo o součást Zbrojovky Brno. Název Zetor, jímž tehdy státní firma začala označovat svoje traktory, vznikl spojením Zet a koncovky -or ze slova traktor.
První dvě nebo tři čísla v názvu traktoru označují přibližný výkon motoru např.: 72, 80, 121, 162 atd.
Zetor je prví firma na světě, která u traktorů vyráběla bezpečnostní kabinu.
První prototyp traktoru dokončila firma 14. listopadu 1945. První tři vyrobené traktory byly zákazníkům slavnostně předány 15. března 1946. Sériovou výrobu traktorů pak firma zahájila 17. srpna 1946. Do roku 1947 jich bylo vyrobeno asi 3400. V roce 1948 byl k výrobě schválen Zetor 15, který se vyráběl do roku 1949. Zetory 25A a 25K se vyráběly do roku 1961 a bylo jich vyrobeno 158 570 kusů, z nichž jich bylo 97 000 určeno na export. V průběhu roku 1949 byl představen prototyp Zetor 30, kterému byla v Praze na výstavě udělena zlatá medaile, ale sériové výroby se nedočkal protože bylo třeba vyvinout silnější stroj, a tak se později stal základem pro Zetor 35 který měl čtyřválcový motor o výkonu 42 koní a byl vyráběn od roku 1955 až do roku 1960 a v modernizovaném provedení jako Zetor 50 až do roku 1968. image:Zetor_25_25PS_1954.jpg|Zetor 25 image:Zetor_Super_50_50PS_1959.jpg|Zetor Super 50 image:Zetor_50_Super_50PS_1963.jpg|Zetor 50 Super
Zkratka UŘ znamená Unifikovaná řada. Na první se začalo pracovat v r. 1957 a to s typy 2011, 3011 a 4011 s dvou, tří, a čtyřválcovými motory. Na stojích těchto řad byla vysoká unifikace dílů jednotlivých strojů. Sortiment UŘ I. byl doplněn o různé modifikace jako Zetor 2023 určený pro vinice, Zetor 3045 a 4045 s přední poháněnou nápravou, typy s koncovkou 45, Z 3016 a 4016 v polopásovém provedení a 3017 pro horské oblasti. Výroba probíhala od roku 1960 do roku 1967.
První modernizace UŘ I. proběhla v l. 1968–1969 a výsledkem byly typy 2511, 3511 a 4511. V roce 1972 byla zahájena druhá modernizace UŘ I.a vznikly typy Z 4712, 5711, 6711. Model 4712 se měl správně jmenovat 4711, ale toto označení bylo patentované v NDR. Třetí modernizace v letech 1977–1978 přivedla typy 4911, 5911, 6911, tyto typy se vyráběly i v provedení s pohonem přední nápravy, polopásové, kloubové nebo úzké pro vinice. Čtvrtá modernizace z let 1980–1981 přinesla typy 5011, 6011, 6045, 7011, 7045. Tyto řady se od předchozích lišily hlavně novým moderním designem, interiérem kabiny a zlepšením hygienických podmínek.
V pořadí již pátá modernizace proběhla v roce 1984 a dala typy 5211, 5245, 6211, 6245, 7211 a 7245 a v roce 1986 proběhla šestá modernizace pod kterou byly vyvinuty typy 7711, 7745 a 7745 turbo s max rychlostí 30 km/h oproti 25 km/h z předešlých řad. V roce 1990 byly tyto typy doplněny o viniční modely 5213 a 5243.
Na této řadě se začalo pracovat v 60. letech a signalizovala stroje s vyššími výkony 80-160Hp. V roce 1962 vzniklo vývojové středisko Zetor a Ursus. Od roku 1968 byly postupně vyráběny traktory 8011, 8045, 10011, 10045, 12011, 12045, 16045 Crystal. Tyto typy pak byly modernizovány označeny 8111, 8145, 10111, 10145, 12111, 12145, 16145. V 80. letech byla výroba převedena na Slovensko kde jej v ZŤS MARTIN dvakrát modernizovali a to jako 8211 – 16245 a potom jako 8311 – 18345.
Na této řadě se začalo pracovat v r. 1972 ale sériové výroby se dočkala v r. 1992 kterou tvořily typy 7520, 7540, 8520, 8540, 9520, 9540, 10540 s výkonem 82 – 103 koní. V r. 1998 byla zahájena výroba modernizovaných traktorů Forterra s ozn. 8621, 8641, 9621, 9641, 10641 a 11641. Od roku 2002 byly postupně modernizovány na modely 8641, 9641, 10641 a 11441 a od r. 2006 byla do r. 2007 vyráběna Forterra 11741 se šestiválcovým motorem a od r. 2007 Forterra 11741_4C se čtyřválcovým motorem.
V roce 1992 na výrobu UŘ I. navázala řada UŘ III. těmito typy: 3320, 3340, 4320, 4340, 5320, 5340, 6320, 6340 prezentované jako Model 92 a v roce 1994 byla tato řada rozšířena ještě o model 7320 turbo a 7340 turbo. V roce 1997 byla zahájena výroba traktorů s označením 3321 super-7341 super turbo s novými konstrukčními prvky prezentovanými jako Model 97 a vyráběly se až do roku 2004. Traktory 3320 – 7340 turbo se od roku 2001 prodávaly pod označením Major které pokračovaly s novou kapotou a stejnou kabinou jako modely 3321 Super – 7341 Super výroba byla ukončena r. 2006
Výroba řady JRL byla zahájena v roce 2004 modelem Proxima s číselým označením 6421, 6441, 7421, 7441, 8441-61-82HP a pro rok 2007 byla připravena inovace s Proxima Plus s typy 8541, 9541, 10541 – 82–101Hp. Soubor:Zetor 7441.jpg|Zetor Proxima 7441 Soubor:Zetor 10541.jpg|Zetor Proxima Plus 10541


Kakovice

Kakovice jsou místní částí obce Předslavice, nacházejí se v její nejsevernější části 6 km východoseverovýchodně od Volyně, 3 km severovýchodně od Předslavic. Mají cca 40 obyvatel. Na návsi stojí kaple sv. Anny rekonstruovaná v roce 1995. Na stodole stavení č. 1 "U Kopenců" se nacházejí čtyři malby, vznikly však až ve 20. století.


Špinavá hra

Špinavá hra je britský válečný film režiséra André de Totha z roku 1968. V hlavní roli se objevil Michael Caine.
Severní Afrika, 1942. Ofenzíva generála Rommela uvízla na mrtvém bodě, Britové se pod Montgomeryho vedením připravují na protiútok.
Plukovník Masters vede speciální jednotku pro sabotážní operace, která dosud nebyla příliš úspěšná. Brigádní generál Blore mu však ještě dá poslední šanci, když mu Masters ukáže fotografie hlavního Rommelova skladu pohonných hmot.
Masters vyšle jednotku sedmi mužů, aby provedla nebezpečný výpad 400 mil pouští, kde by hluboko v nepřátelském území zničila německé zásoby benzínu. Blore nicméně trvá na tom, aby jednotku vedl někdo z vnějšku. Vybrán je kapitán Douglas, který má jisté zkušenosti z pouště.
Pobočník plukovníka Masterse, Cyril Leech, není zrovna nadšen z toho, že se musí Douglasovi podřídit. Tento tvrdohlavý Ir, stejně jako všichni jeho muži, za sebou má kriminální minulost a jenom jeho sebevražedné mise ho drží na svobodě. Plukovník Masters tak ví velmi dobře, proč slíbil Leechovi 2000 liber v případě, že přivede Douglase zpátky živého. Začíná nebezpečná akce, pří níž se neberou zajatci ani jakékoliv ohledy.
Douglas je Leechem donucen, aby nezasáhl a pouze přihlížel masakru britské jednotky připravenými německými vojáky, a to jen proto, aby neohrozil zdar samotné akce. Při okrádání mrtvých je výbuchem miny vážně zraněn jeden z mužů jednotky, která poté přepadne německou sanitku, zastřelí saniťáky a unese německou zdravotní sestru, která jen díky dalšímu zranění jednoho z mužů unikne hromadnému znásilnění. Při samotném útoku na cíl vyjde najevo, že se zde nenachází ani kapka benzínu a jenom pár atrap vojáků. Douglas rozhodne, že se bude v akci pokračovat a bude přepaden sklad ve městě.
V té době se však již situace změnila. Britové chtějí německé pohonné hmoty pro sebe. Dají proti prostřednictvím dvojitých agentů vědět Němcům, kteří se na komando přichystají. Útok ale přesto vyjde, benzín je zničen, všichni z jednotky kromě Douglase a Leeche zahynou. Zraněný voják, který zůstal v sanitce se spoutanou sestřičkou, ji ještě před smrtí zastřelí. Douglas a Leech se dočkají příchodu Britů. Protože byli od začátku akce oblečeni v německých uniformách, rozhodnou se s rukama nad hlavou a bílou vlajkou vzdát. Jsou však zastřeleni britským vojákem, který to okomentuje pouze:" Pardon, nevšim jsem si té bílé vlajky!"


Giuseppe de Santis

Giuseppe de Santis [De Santys] byl italský režisér, představitel italského neorealismu.
"Tragický hon" Vivi Gioi, Andrea Checchi "Hořká rýže" Raf Vallone, Silvana Mangano


Bullets and Octane

V roce 2003 kapela vydala EP s názvem "One Night Stand Rock N' Roll Band", v roce 2004 vydala svoje první album "The Revelry" v Criterion Records, které obsahovalo remasterované, resp. znova nahrané skladby z jejich prvního EP. Druhé album nazvané "In the Mouth of the Young" bylo vydáno v dubnu 2006 Sony BMG/RCA Records. Poslední album, "Song for the Underdog" bylo vydáno v červnu 2007.


Kopli

Kopli je Tallinnská čtvrť, náležející do městské části Pohja-Tallinn. Čtvrť se rozkládá na severozápadě Tallinnu na Kopelském poloostrově.


Jarmila Gajdošová

Příloha je stránka s takovým druhem encyklopedického obsahu, který doplňuje informace týkající se existujícího článku, ale sám není článkem. Takové stránky se vkládají do jmenného prostoru Příloha:. Typicky jde o heslovitý, textově nesouvislý obsah. Do jmenného prostoru Příloha se nevkládají takové obsahy, které je možné umístit do jiných projektů Wikimedia jako citáty, mediální soubory, plné texty archiválií, zpravodajské články apod. nebo které je možné přetvořit do podoby článku.
Vedle formálního důvodu, že příloha není souvislým textem, existují další dva zásadní důvody k oddělení tohoto encyklopedického obsahu do příloh:
Stránky ve jmenném prostoru příloha se nezapočítávají do počtu článků Wikipedie.
Příloha musí být ozdrojovaná. Ke své existenci nepotřebuje dva nezávislé netriviální věrohodné zdroje jako článek, ale je nutné vycházet z věrohodného zdroje. Typicky to může být oficiální vyjádření osoby nebo organizace oficiálně spojené s předmětem přílohy nebo jiný primární zdroj.
Příloha by měla být uvedena detailním popisem toho, co obsahuje. Sloupce a řádky tabulek musí být vysvětlené. Obrázky v obrazových galeriích musí mít kvalitní popisky. Stránka ve jmenném prostoru Příloha musí být skutečnou přílohou alespoň jednoho článku v hlavním prostoru. Výjimečně může být přílohou přílohy.
Příloha není místo pro všechno, co není z dobrých důvodů umístěno jinde na Wikipedii. Do přílohy stejně jako nikam jinam na Wikipedii nepatří reklama. Do přílohy nepatří vlastní výzkum.
Do jmenného prostoru Příloha nepatří rozcestníky na stránky v jiných jmenných prostorech, zejména v hlavním. Může zde ale být rozcestník na několik úzce souvisejících příloh, pokud takový rozcestník usnadní prohlížení těchto příloh.
Název stránky ve jmenném prostoru příloha musí výstižně popisovat obsah přílohy. Možnosti jsou například:
Významnost přílohy se posuzuje podle toho, zda je relevantně vyžadována z nějakého článku.
Již založená příloha se maže podle přiměřeně užitých zásad rychlého smazání nebo hlasování o smazání, přičemž je třeba – vedle hlediska správnosti údajů – vzít v potaz především dopad na bohatost encyklopedického obsahu Wikipedie.
Přesouvání obsahu z hlavního jmenného prostoru by nemělo probíhat zbrkle. Není potřeba ze dne na den přesouvat z článků tabulky. Při přesouvání dbejte na úroveň kvality obsahu ve jmenném prostoru Příloha. Poctivě doplňujte stránky příloh nezbytnými informacemi.


Ostřice měkkoostenná

Ostřice měkkoostenná, je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité. Někdy je udávána také pod jménem tuřice měkkoostenná. Druh je součástí taxonomicky složitého komplexu Carex muricata agg., tento článek pojednává o ostřici měkkoostenné v užším pojetí.
Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-110 cm. Je vytrvalá a trsnatá s dřevnatým oddenkem. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná, nahoře drsná, delší než listy. Čepele listu jsou asi 2-4 mm široké, ploché nebo uprostřed žlábkovité. Pochvy dolních listů jsou proužkované, hnědé, později až černé. Na bázi listové čepele je jazýček, který je širší než delší. Ostřice měkkoostenná patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a obsahují samčí a samičí květy. V dolní části klásku jsou samičí květy, v horní samčí. Klásky jsou uspořádány do cca 1,8-4,2 cm dlouhého lichoklasu, který obsahuje cca 4-7 klásků. Na bázi klásku většinou nejsou štětinovité listeny, které by výrazně přesahovaly klásek. Květenství je víceméně souvislé, dolní 1-2 klásky jsou jen mírně oddáleny. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je zelená, v době zralosti až hnědá, vejcovitého tvaru, cca 3,5-4,7 mm dlouhá, na vrcholu náhle zúžená do relativně krátkého dvouzubého zobánku. Každá mošnička je podepřená plevou, která je za zralosti tmavá, tmavohnědá až rezavě hnědá, 3,3-4,5 mm dlouhá. Kvete nejčastěji v květnu. Počet chromozómů: 2n=56 nebo 58.
Ostřice měkkoostenná roste v Evropě a snad sahá i do západní Asie. Určit přesné rozšíření je těžké vzhledem k taxonomické obtížnosti skupiny.
V ČR se vyskytuje běžně od nížin do podhůří. Roste hlavně ve světlých listnatých lesích a v křovinách, někdy i na pasekách.
V ČR roste ještě několik dalších druhů z taxonomicky obtížné skupiny ostřice měkkoostenné: ostřice klasnatá, ostřice Pairaova, ostřice mnoholistá, ostřice Chabertova a ostřice přetrhovaná.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Malé Labe

Malé Labe je řeka v Krkonoších v okrese Trutnov. Je dlouhá 34 km. Plocha povodí měří 73,1 km2.
Pramení nad Dolním Dvorem asi 10 km jihovýchodně od pramenů Labe v nadmořské výšce 1 363 m na svazích Liščí hory. Teče rovnoběžně s Labem, protéká Dolním Dvorem, Horním, Prostředním a Dolním Lánovem a po dalších zhruba 15 km ústí zleva do Labe mezi obcí Prosečné a městem Hostinné.


Bitva na Lechu

Bitva na řece Lech se odehrála nedaleko města Augsburg v Německu. Východofranský král Ota I. Veliký za podpory několika evropskych vladařů včetně českého knížete Boleslava I. zde zastavil postup staromaďarských kmenů do západní Evropy. Bitvy se účastnil český oddíl o síle 1000 bojovníků uváděný jako „legio Bohemorum“.
Byla to definitivní porážka starých Maďarů, jejich výpravy po této bitvě nepokračovaly. Přešli z kočovného způsobu života na usedlý a usadili se přibližně v dnešním Maďarsku. Dnešní Rakousko, tehdejší pohraniční marku Svaté říše římské, ovládlo po bitvě Bavorsko. Dolní Morava až k řece Váh byla připojena knížetem Boleslavem I. k českému státu.


Travel Digest

Travel Digest je český lifestylový časopis zaměřený na cestování. Vychází 10x ročně od začátku roku 2006. Vlastníkem Travel Digestu je společnost Atemi, s. r. o., šéfredaktorkou je Zuzana Rybářová.
Časopis je zaměřen na praktické cestování. Jeho skladbu lze rozdělit do čtyř částí. První se věnuje všem možným druhům zážitkové dovolené. Spadají sem cesty za jídlem a pitím, rozhovory s cestovateli, osobnostmi a celebritami, ale také reportáže. Druhá část je určena sportovně založeným čtenářům, třetí část tvoří aktuální rady a doporučení odborníků. Spadají sem i novinky leteckých společností, cestovních kanceláří, internetových serverů, hotelů, restaurací. Poslední část časopisu čtenáři utvářejí sami svými reportážemi a fotografiemi.


Liga Dekmeijereová

Liga Dekmeijereová je současná lotyšská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 1 turnaj WTA ve čtyřhře.
Liga Dekmeijereová se zúčastnila 9 zápasů ve Fed Cupu za tým Lotyšska s bilancí 1-4 ve dvouhře a 6-2 ve čtyřhře.


Mýval severní

Mývala severního řadíme do čeledě medvídkovitých, do které patří ještě dalších šestnáct druhů, z nichž je většina chráněna. Mýval severní se označuje jako „málo dotčený druh“ a ohrožen není, ale v této čeledi je spíše výjimkou.
Domovinou mývala severního je Severní Amerika, kde ho místní obyvatelé vidí především v temnějším světle. Důvodem jsou hromadné škody způsobené tímto zvířetem především v kukuřičných polích, na ovoci a zelenině. Stejný pohled na mývala mají i obyvatelé měst USA, kam se mývalové hlavně v noci hromadně stahují za potravou, jelikož jí zde najdou nejjednodušším způsobem: popelnice, sklepy a dokonce i domácnosti jsou stálou zásobou jednoduše získané potravy. Ve městech jsou také nezvanými hosty kvůli svému hlasitému povyku. Obyvatelé se snaží vyřešit tento problém především pobíjením budov nějakým kluzkým povrchem, což brání šplhání, a pouštěním dosti hlasité hudby.
Do Evropy byl tento savec zavezen za účelem chovu na srst. Občas však unikal ze zajetí a od 50. let minulého století byl viděn ve volné přírodě na různých místech jak Česka, tak Slovenska. V České republice byl poprvé viděn v roce 1952 v centrální části Šumavy. Stálé populace již existují v Německu a v severním Rakousku.
Mýval severní je středně velké zvíře, zhruba velikosti lišky s výraznou maskou v obličeji, černě zbarvená srst tvoří proužek středem čela až k čenichu a široké tmavé pruhy od obočí do stran na tváře, zbytek obličeje je bílý. Hlava je vzadu široká, čenich úzce protažený. Srst na těle bývá šedohnědá, ocas má nápadné příčné pruhy a je vzhledem k tělu delší než u psíka mývalovitého, s kterým bývá zaměňován. Další charakteristikou jsou nápadně pohyblivé prsty zvláště na předních končetinách.
Mýval severní žije v převážně v lesích kolem vod, ale v USA se vyskytuje také v blízkosti člověka, například v parcích větších měst. Ve dne se ukrývá převážně v dutinách stromů, skalních puklinách nebo budovách, proniká také do chat nebo do garáží. Aktivní je hlavně za šera, brzo ráno a v noci, v době páření se ozývá vřeštivým křikem. V Kanadě a na severu USA tráví nepříznivé roční období nepravým zimním spánkem, v jižnějších oblastech je aktivní celý rok.
K páření dochází koncem zimy, březost trvá 60-70 dní a počet mláďat se pohybuje od 3 do 5; ty se rodí od dubna do června.
Mývalové jsou všežraví, ale převažuje u nich masitá potrava. Živí se převážně rybami, žábami, drobnými savci a ptáky, vejci, raky, hmyzem, ořechy, žaludy, semeny a zbytky lidské potravy.
Mýval severní se nechová jen pro jeho srst, ale dnes jako domácí mazlíček, a když jsou mu opatřeny potřebné podmínky k životu, nepatří mezi nejnáročnější. Často se však nesnáší s jinými domácími zvířaty a s malými dětmi - proto se doporučuje nenechávat mývala bez dozoru.


Izraelské bezpečnostní složky

Pod označením izraelské bezpečnostní složky se v Izraeli skrývá množství organizací, včetně soudních orgánů, vojenských, polovojenských, vládních a zpravodajských agentur.
Civilní bezpečnostní složka. Mezi její povinnosti patří, obdobně jako u jiných policejních složek na světě, boj se zločinem, dopravní kontrola a udržování veřejného pořádku.
Lahav 433 je nová izraelská zastřešující organizace pro boj se zločinem, která je podobná americké FBI. Tato nová organizace by měla sjednotit 5 vyšetřujících organizací a měla by se zaměřovat na boj s organizovaným zločinem a korupcí.


Čočky

Čočky - jsou to průsvitná skla - vybroušená, ve kterých se lomem mění směr procházejících paprsků
1. Spojky - jsou čočky, které mění rovnoběžný svazek paprsků na sbíhavý
2. Rozptylky - jsou čočky, které mění rovnoběžný svazek paprsků na rozbíhavý


Prawo i Sprawiedliwość

Právo a spravedlnost je polská sociálně konzervativní politická strana. Vznikla 13. června 2001.
Strana se hlásí k morálním hodnotám spojeným s polským tradicionalismem a katolickou církví. Nesouhlasí s legalizací tzv. měkkých drog a s odlukou církve od státu. Prosazuje zostření trestů za trestné činy, včetně obnovení trestu smrti. Mezi další body patří boj proti korupci, zlepšení fungování státu. Chce zveřejnit všechna akta tajné policie z doby komunistické PLR. V ekonomické sféře má sociálně-konzervativní pohledy, je proti omezování sociálních výdajů, prosazuje silnou roli státu, zavedení státem garantovaných půjček na byty, udržení bezplatného vzdělání a zdravotnictví, kdy zdravotnictví by mělo být financováno přímo ze státního rozpočtu.
Hlavními představiteli jsou bratři, jednovaječná dvojčata, Lech Kaczyński a Jarosław Kaczyński. Podle polských sdělovacích prostředků i podle vlastních slov je hlavním stratégem Jarosław Kaczyński.
V parlamentních volbách v září 2005 strana vyhrála ze ziskem 26,99 % hlasů. V říjnu 2005 voliči zvolili Lecha Kaczyńského prezidentem Polska, který poté oznámil, že ze strany vystoupí.
Po vzoru této polské strany bylo koncem roku 2005 založeno také české politické hnutí, které ve volbách 2006 kandidovalo pod názvem Právo a Spravedlnost - ANO tradiční rodině, NE korupci a kriminalitě.
V předčasných parlamentních volbách v říjnu 2007 skončila druhá za vítěznou opoziční Občanskou platformou. Ačkoliv si strana procentuelně oproti minulým volbám, které vyhrála, mírně polepšila, byl tento výsledek vzhledem k náskoku Občanské platformy hodnocen je volební porážka.


Digital Millennium Copyright Act

Digital Millenium Copyright Act of 1998, je rozsáhlý zákon v americkém právu, který doplňuje Copyright Act of 1976 tj. americké autorské právo. Tento zákon byl přijat kongresem a v platnost vstoupil 28. října 1999. Cílem tohoto zákona je reagovat na nové technologie a mezinárodní smlouvy, které díky těmto technologiím vznikly. DMCA tak novelizuje Copyright Act, toto však činí pro evropské právo poněkud atypicky a to zavedením samostatné normy. Vzniku tohoto zákona předcházelo několik soudních rozhodnutí v některých problematikách, ze kterých se při nacházení práva vycházelo.
Vzhledem k šíři problematiky je tento zákon rozdělen na pět vzájemně sice provázaných, přesto téměř nezávislých částí. Každá z těchto částí pojednává o samostatném problému. Ekvivalent tohoto zákona v České republice neexistuje a je rozložen do několika odlišných zákonů. Přestože je americké právo odlišné od práva kontinentálního, lze říci, že myšlenky které se objevují v tomto zákoně se objevují ve Směrnici o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti EU z roku 2001. Tato směrnice 2001/29/ES se částečně promítla i do českého autorského zákona.
O DMCA lze tvrdit, že se jedná o řešení, které uspokojilo jak širokou veřejnost , tak poskytovatele Internetových služeb a že ohlasy na tento zákon jsou z velké většiny kladné. Přesto mají některá opatření řadu kritiků a existuje významný tlak na další reformy v této oblasti. Kritika této úpravě nejčastěji vytýká, že je proti konkurenční a co se technické kontroly týče i neúčinný. Někteří kritici tvrdí, že technická omezení pouze obtěžují legální uživatele programů, ale nedokážou zabránit jejich nelegálnímu využití.
Část I. se nazývá WIPO Copyright and Performances and Phonograms Treaties Implementation Act a zabývá se ochranou autorských práv a obcházením ochran sloužících k zabránění porušování autorských práv. Obdobná idea je vyjádřena i v českém autorském zákoně 121/2000 Sb. paragrafy 44 a 45.
Část druhá se nazývá Online Copyright Infringement Liability Limitation Act, ale je známější pod zkratkou. Tato část řeší odpovědnost poskytovatelů služeb především na Internetu ve vztahu k autorskému právu. Tímto zákonem byl do Copyright Act vsunut paragraf 512, který omezuje odpovědnost těchto subjektů. To jim umožňuje nabízet tyto služby s rozumným rizikem. Samotný paragraf 512 není paragrafem v běžném chápání tohoto významu, ale je svým rozsahem prakticky samostatným zákonem. Problematika, kterou se zabývá je poměrně široká a je zde rozvedena na deseti stranách textu. Idea tohoto zákona je jiná než idea běžná v evropském právu, přesto se zákonu podařilo nastavit podmínky pro zejména pro poskytovatele volného prostoru způsobem, který toto podnikání rozvíjí a zároveň mu stanovuje relativně rozumné hranice.
Poskytovatelé služeb, tak při splnění jistých podmínek se dostávají do „safe harbour“ tj. bezpečného přístavu, kde pro něj platí „omezená odpovědnost“, kdy nezodpovídají za obsah míst, které pronajali třetí straně. Základní ideou tak je, že nikdo není zodpovědný za to co přesahuje jeho možnosti kontroly.
Tento přístup má řadu výhod a v USA se ho daří uplatňovat, jeho základní výhodou je, že prakticky všichni jsou součástí řetězce, který nemá zájem na porušování autorských práv. Další výhodou je rychlá možnost nápravy v případě porušení, kterou umožňuje licenční politika. Nevýhodou je jistá komplikovanost zákona a z pojetí tohoto i jisté nároky na čestní jednání.
Část třetí se nazývá Computer Maintenance Competition Assurance Act a upravuje pravidla tak, aby při opravách PC a jiných zařízeních bylo možno vytvářet různé dočasné kopie, které jsou vyžadovány povahou opravy.
Část čtvrtá se nazývá Miscellaneous Provisions a obsahuje několik úprav, které umožňují autorským právům nedostat se do situací, kdy musí být obcházena, nebo kdy je z nich někdo vyjmutý. Z těchto ustanovení je patrně nejvýznamnější snaha pomoci knihovnám, především při správě zvukových záznamů.
Se nazývá Vessel Hull Design Protection Act a zabývá se ochranou některých designů, tato problematika bývá v Evropě řešena zvláštním zákonem, který není v přímě souvislosti s autorským právem. V ČR se pro řešení této problematiky používá označení průmyslové vzory.
Tento zákon umožňuje tvorbu výjimek, které jsou každé tři roky revidovány, tyto výjimky osvobozují některé skupiny, pro jisté účely od zákazu obcházet autorsko-právní ochrany. Tyto výjimky jsou udělovány v případě, že by ochranná technologie měla nepříznivý dopad na nějakou skupinu lidí. Jedná se zpravidla o vzdělávací či archivační účely.
Výjimky byly kongresem uděleny poprvé v roce 2000, revidovány byly roku 2003, aktuálně platné výjimky pochází z listopadu 2006.


Literatura Španělska

Literatura Španělska zahrnuje literární díla, vzniklá na území Španělska. Bývá dělena podle jazyků, v nichž jsou psána, na kastilskou literaturu, katalánskou literaturu, baskickou literaturu a galicijskou literaturu. Na území Španělska vznikala také literární díla v dalších jazycích; komunita sefardských Židů používala v literární tvorbě hebrejštinu a ladino, klérus a arabská komunita tvořily také literární díla v arabštině a latině. Z hlediska počtu i hodnoty literárních děl je z těchto jazykových odvětví nejvýznamnější kastilská literatura.
Nejstarší dochovanou památkou kastilského písemnictví je Píseň o Cidovi, hrdinský epos ze 12. století. Vrcholné období v 16. a 17. století je označováno za Zlatý věk. V této době tvořili dramatik Lope de Vega, mystici Terezie od Ježíše a Jan od Kříže či Miguel Cervantes, autor vůbec nejvýznamnějšího španělského románu Don Quijote. Barokní a manýristickou literaturu dalších generací Zlatého věku pak reprezentují spisovatel Francisco de Quevedo, básník Luis de Góngora nebo dramatik Pedro Calderón. Významná je rovněž tradice pikareskního románu, líčícího spodinu společnosti a předznamenávajícího pozdější naturalismus. Kastilský klasicismus 18. století pod francouzským vlivem nepřinesl významnější umělecké hodnoty, následující romantismus je spojen se jménem básníka Josého de Esproncedy. Realismus 19. století reprezentují mimo jiné romanopisci Pedro de Alarcón a Juan Valera, z takzvané Generace 98 z přelomu 19. a 20. století se světově proslavil filosof a spisovatel Miguel de Unamuno. Ve 20. století tvořili nositelé Nobelovy ceny za literaturu básník Vicente Aleixandre a prozaik Camilo José Cela či například básníci Federico García Lorca a Rafael Alberti.
Katalánská literatura počíná trubadúrskou a žakéřskou poezií středověku, tehdy tvoří i filosof Raimundus Lullus. Po dlouhém období úpadku zahájilo národní obrození 19. století opět umělecký život, reprezentovaný například básníkem Josepem Carnerem; frankistický režim však rozvoj katalánské literatury na dlouhou dobu narušil, katalánština dokonce po jistou dobu nesměla být vůbec používána na veřejnosti.
Baskická literatura vznikla až v raném novověku a její vývoj pozdržela jak roztříštěnost jazyka do mnoha dialektů, tak politické okolnosti. Přesto od 19. století existuje literární tradice, kopírující hlavní směry rozvoje okolních literatur a umožňující uchovávat a rozvíjet tento izolovaný evropský jazyk.
Galicijština je velmi podobná portugalštině, její literatura má společné středověké počátky s portugalskou a udržela si na ni blízké vazby. Mezi rané postavy galicijské literatury patří například trubadúr Macías, autor milostných písní z druhé poloviny 14. století. Po středověkém období rozkvětu následoval dlouhý úpadek, který skončil až 18. a zejména 19. stoletím, kdy proběhlo galicijské národní obrození.
Kastilská literatura je psaná ve spisovné kastilštině. Ze všech jazykových odvětví literatury Španělska je nejstarší, nejrozsáhlejší a patrně také nejrozvinutější.
Středověk v kastilské literatuře trval přibližně mezi 12.–14. stoletím, poté se postupně změnil v renesancí . Převažujícími literárními žánry středověké literatury byly rytířský román, hrdinská epika, náboženská lyrika a próza.
Nejstarším dochovaným literárním dílem je Píseň o Cidovi, epos ze 12. století, který s relativně velkou historickou přesností popisuje hrdinství Rodriga Díaze de Vívar v bojích proti Maurům. V tomto období byly napsány i další hrdinské eposy, např. Zpěv o Roncevaux, nedochovaný Zpěv o sedmi panicích z Lary, rovněž nedochovaná Báseň o Fernánu Gonzálezovi a patrně i řada dalších děl. Hrdinská epika z této doby je výrazově jednoduchá a historicky věrná, nebo alespoň realistická, hrdinská epika 13. a 14. století je již složitější a obsahuje fantastičtější prvky. Z epiky pozdějšího období vyniká zejména anonymní skladba Zpěv o Rodrigovi z období kolem roku 1400. Tyto epické básně byly patrně přednášena potulnými žakéři, odtud pochází španělský název tohoto žánru Mester de Juglaría. Španělské označení pro hrdinské eposy tohoto druhu je , což znamená „písně o činech“.
Středověkou lyriku tvořila především dvorská poezie, napodobující zprvu trubadúrskou milostnou poezii a později také italské básníky z počátku renesance. Světská lyrika byla psána spíše galicijsky, proto je o ní podrobněji pojednáno níže, méně básní ale bylo psáno i v kastilštině. Šlo především o nepříliš zdařilé napodobeniny provensálských a galicijských vzorů.
Významné postavení měla ve středověké literatuře náboženská literatura. Vznikala převážně v církevních kruzích, a to zprvu jen v latině, až později v kastilštině a dalších jazycích. Většinu děl tohoto žánru tvořila lyrická poezie, věnovaná Panně Marii, mravoučná literatura a legendy. Žánr duchovní poezie se v kontextu středověké kastilské literatury španělsky označuje jako , tedy „umění kněžstva“. Náboženské poezii se věnoval i nejstarší jménem známý kastilsky píšící básník , Gonzalo de Berceo. Kněží byli mimo náboženskou lyriku také autory převážné většiny středověké rytířské literatury.
Rozvoj španělské středověké prózy velmi ovlivnil Alfons X. Kastilský, řečený Moudrý, významný mecenáš umění a také tvůrce básnických i prozaických děl. Próze v tomto období žánrově dominovala krátká povídka, založená na arabských vzorech, především s mravoučnou tématikou, a také odborná literatura.
Dalším významným prozaickým žánrem byl rytířský román, založený na francouzských vzorech. Španělská románová produkce byla sice rozsáhlá, romány ale většinou nebyly ani zdařilé, ani tématicky původní. Relativně nejoriginálnějším románem byl anonymní Příběh rytíře božího, který měl jméno Cifar. Přes nízkou kvalitu ale mají tyto romány z literárně historického hlediska velký význam, protože z jejich tradic vychází vůbec nejvýznamnější dílo španělské literatury, román Don Quijote od Miguela Cervantese.
Renesance v kastilské literatuře proběhla v období mezi 15. a 17. stoletím. Zprvu byla ovlivněna italským humanismem, pozdější, samostatnější fáze byla jedním z vrcholných období kastilské literatury – z toho důvodu je označována jako Zlatý věk. Tvořili v něm nejvýznamnější osobnosti kastilské literatury vůbec jako Lope de Vega a Miguel Cervantes.
Humanismus byl založen především na nápodobě italské humanistické lyriky, což se projevilo jak v tématice, tak ve formě. V renesančním období vznikla také romance, vůbec nejtypičtější žánr kastilské literatury. Jde o krátkou epickou píseň, obsahově navazující na hrdinské zpěvy středověku, která je psána typickou formou, totiž čtyřstopým trochejským veršem, v němž sudé verše asonují, přičemž asonance zůstává po celou skladbu stejná. Tento žánr se vyskytuje jak ve folklórní slovesnosti, tak v autorské tvorbě, ovlivnil také celou řadu nešpanělských autorů.
Renesance do kastilské literatury pronikla z Itálie. Do Španělska ji uvedli dvorní básníci jako Ínigo López de Mendoza, Juan de Mena či Jorge Manrique. Jejich poezie byla shromážděna v tzv. Baenově zpěvníku, dokončeném kolem roku 1430.
Dalšími významnými žánry humanistické literatury byly lidová satira, především veršované, zpravidla velmi hrubé pamflety, týkající se společenských problémů. Časté byly také prózou psané cestopisy.
I zlatý věk původně vznikl z nápodob italské renesanční literatury. Mezi tyto napodobitele patřil např. Juan Boscán. Ve zlatém věku nastal největší rozmach prozaických rytířských románů, renesančních mimo jiné svou fantastickou náplní, a také románů pastýřských, které líčily idylické milostné příběhy pastýřů z antické bukolické poezie, a románů maurských, odehrávajících se především v arabském prostředí. Velmi typickým žánrem byl též pikareskní román, sociálně kriticky líčící formou biografie fiktivního „šibala“, většinou vychytralého sluhy apod., spodinu soudobé španělské společnosti, který částečně předznamenal pozdější naturalismus.
Nejvýznamnější představitel renesanční prózy byl Miguel de Cervantes y Saavedra, autor renesančních povídek a zejména jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku a literatury Španělska vůbec, satirického románu Don Quijote, který ze záměru parodovat rytířské a pastýřské romány vytváří hluboké a významné filosofické dílo, vypovídající o vztahu představy a reality ve všech lidech.
Mezi literárně nejhodnotnější díla Zlatého věku patřila dramata. Jedním z vůbec prvních děl tohot období bylo rozsáhlé drama Celestina, napsané patrně Fernandem de Rojas, v němž se odráží renesanční pojetí lásky. Dalším významným dílem počátku zlatého věku jsou literárně velmi vlivné dramatické eklogy Juana del Encina.
Dramata, nazývaná často i přes vážný námět komedie, byla zpravidla veršovaná a skládala se ze tří dějství. Drama začínalo prologem, shrnujícím námět, mezi první a druhé dějství byla vložena komediální mezihra, mezi druhým a třetím dějstvím se recitovala romance taktéž většinou komického charakteru. V závěru byla většinou zpívaná scéna s tanci. Dramata často zpracovávala témata a příběhy ze starší literatury, např. z rytířských románů, nebo témata historická. Prvními vysloveně renesančními dramatiky byli Lope de Rueda a Juan de la Cueva, nejvýznamnější byl ale Lope de Vega, nesmírně plodný a mimořádně významný autor ve vývoji kastilské literatury. Lope de Vega byl po Cervantesovi druhou nejvýznamnější postavou Zlatého věku. Zaměřoval se především na komedie, často s historickým námětem. Měl celou řadu následovníků různé literární úrovně. Drama tohoto období bylo v mnohém typické, např. míšením žánrů, kombinací tragických a komických prvků, velkou formální složitostí.
Nedramatická světská poezie zlatého věku byla silně pod vlivem italské, dělila se na školu sevillskou.
V dramatu se klasicismus projevil velmi výrazně, prvním, byť nepříliš úspěšným klasicistním dramatikem byl Nicolás Fernández de Moratín, autor např. komedie Módní žena, úspěšnější byl jeho syn Leandro Fernández de Moratín, autor mnoha divácky oblíbených komedií. Jiní autoři se snažili klasicismus přizpůsobit obvyklé poetice španělského dramatu.
Španělská klasicistní poezie je představována především tzv. novou salamanskou školou, která byla založena Diegem Gonzálezem, jehož vlastní literární význam byl ale mizivý. Nejvýznamnějším básníkem této školy byl lyrik Juan Meléndez Valdés, autor bukolické milostné poezie, ovlivněný antikou a v pozdějším období i evropským preromantismem.
Španělský romantismus trval přibližně do poloviny 19. století. Jeho počátky byly ovlivněny francouzskou revolucí. Vrcholné období nastalo přibližně mezi lety 1834–1844, poté romantismus opět pozvolna přechází do realismu. Romantismus ve Španělsku je o něco umírněnější než jinde, některé jeho rysy jsou ve španělské literatuře vzhledem k místnímu prostředí a literárním tradicím výrazně oslabeny, jiné složky jsou naopak posíleny.
Španělská romantická poezie měla velmi úzký vztah k dramatu. Nejvýznamnějším romantickým básníkem byl José de Espronceda. Účastnil se několika politických spiknutí, dlouhou dobu strávil v emigraci. Jeho básnické dílo představují historické poemy a milostná a politická lyrika s tématikou svobody. Dalším významným romantickým básníkem byl José Zorrilla y Moral, autor mnoha spíše prostších lyrických básní především popisného charakteru, epických poém s tématikou španělské historie, vynikajících svou barvitostí, a také mnoha historických dramat, z nichž nejvýznamnější je hra Don Juan Tenorio, kterou byl španělský romantismus v podstatě završen.
Nižší úroveň měla ve kastilské romantické literatuře próza, zahrnující rozsáhlou, ale nepříliš kvalitní produkci historických románů, napodobujících Waltera Scotta, a prózu, směrově spadající do tzv. kostumbrismu, jejímž převažujícím žánrem byla črta, popisující realisticky všední situace. Nejvýznamnějším představitelem tohoto žánru byl Mariano José de Larra.
Realismus nahradil, či spíše postupně přerůstal, romantismus v polovině 19. století a v kastilské literatuře představoval hlavní proud až do sklonku 19. století.
Básnická tvorba tohoto období byla velmi různorodá a s realistickým směrem jako takovým příliš spjata nebyla. Nejvýznamnějším básníkem realistického období byl Gustavo Adolfo Bécquer. Jeho nejvýznamnějším dílem je sbírka prozaických převyprávění španělských pověstí, nazvaná Pověsti a sbírka krátkých lyrických básní Rýmy, jejímž hlavním tématem je postupný vývoj milostného vztahu. Rýmy vynikají jednoduchostí formy, jazyka i myšlenek. Jiným významným básníkem tohoto období byl Ramón de Campoamor, autor dobově velmi úspěšných epigramů, či Gaspar Nuňéz de Arce, autor majestátních a intelektuálních filosofických básní, pesimisticky hodnotících problémy současného světa.
Dramatická tvorba v realismu spadala především do žánru tzv. salónní komedie, líčící život soudobé vyšší společenské vrstvy a s tématikou jejích morálních problémů, obsahující ale řadu archaických prvků, přejatých ze starší dramatické tradice. Představitelem tohoto směru byl Adelardo López de Atala, autor mimo jiné dramatu Tolik a tolik procent, líčící konflikt lásky a finančních zájmů. Ve své době velmi úspěšným dramatikem tohoto žánru byl José Echegaray y Eizaguirre, autor např. dramatu Velký kuplíř, zabývajícího se lidským soukromím, které bylo ve své době inscenováno i v Čechách.
Druhým dramatickým žánrem realismu byl tzv. (, krátké, kostumbrismem ovlivněné dramatické črty, většinou komické, s tématikou všedního městského života, mnohdy obsahující i zpívané pasáže, a dostávající se tak na hranici operety. Literárně většinou nešlo o příliš hodnotná díla, spíše o lidovou kabaretní zábavu. Prvním autorem tohoto žánru byl Tomás Luceno, autor hry Obrázky z ulice.
Kostumbrismem byl ovlivněn i hlavní žánr kastilského realismu, totiž román. Byl založen spíše na popisu prostředí, než na ději, ve své prvotní formě šlo téměř jen o rozšířenou črtu. První představitelkou tohoto žánru byla spisovatelka Cecilia Böhlová, užívající mužský pseudonym Fernán Caballero, autorka románu Racek. K dalším významným představitelům patří Pedro Antonio de Alarcón, autor novely Třírohý klobouk, vlastně převyprávění staré romance, popisující život na španělském venkově, Juan Valera, autor románu Pepita Jimanézová, líčícího konflikt lásky k Bohu a k ženě v osobě studenta teologie. Nejvýznamnějším spisovatelem realistického románu byl Benito Pérez Galdós, autor celé řady románů, především s tématikou role náboženství v soudobé španělské společnosti.
Na konci 19. a začátku 20. století existoval v kastilské literatuře směr, nazývaný generace 98. Historicky vznik této literární skupiny souvisel se španělsko-americkou válkou. Spisovatelé, patřící do této skupiny, odmítali dosavadní konvence španělské literatury, usilovali o jednoduchý, přesný a krásný literární styl, jejich přístup byl dosti pesimistický. Důležitým tématem jejich tvorby byl španělský národ, jeho historie, vlastnosti apod., kritizovali úpadek a zaostalost. Nejdůležitějšími představiteli této generace byli Miguel de Unamuno, Azorín, Pío Baroja, Jacinto Benavente a Ramón del Valle-Inclán.
Kastilská literatura 20. století se dělila do celé řady směrů. Na počátku dvacátého století byla literatura stále pod vlivem generace 98, silně ovlivněna byla také modernismem. Následovala ji generace 27. V následujícím období se literatura zabývala především španělskou občanskou válkou a následným frankistickým režimem.
Tvorba generace 27, spadající z hlediska celosvětového literárního vývoje do avantgardy, žánrově převážně básnická, neměla žádný konkrétní styl, díla členů této generace byla stylisticky i žánrově velmi různorodá. Styl některých členů, jako byl Jorge Guillén, je optimistický, oslavuje přítomný okamžik, jiní básníci, jako Rafael Alberti prošli složitým vývojem od romanticky laděné poezie z mládí k vážnějším, často politicky angažovaným básním v pozdějším životě. Skupina se snažila spojit španělskou populární kulturu a folklór, klasickou literární tradici a evropskou avantgardu. Generace kladla důraz na hudebnost básní, snažila se o čistou poezii, byla ovlivněna Baudelairem, futurismem, kubismem, později také surrealismem, španělskou občanskou válkou a druhou světovou válkou. V tvorbě této generace byly často užity vizionářské obrazy a volný verš. Jejím významným příslušníkem byl mimo již zmíněných také nositel Nobelovy ceny za literaturu Vicente Aleixandre.
Většina spisovatelů se v období španělské občanské války přidala na stranu levice, proto mnoho z nich po skončení války a vítězství Franca emigrovalo, kde zpravidla pokračovali v tvorbě. Literatura z období španělské občanské války představovala především romány a povídky s touto tématikou, představující svědectví z tohoto období, existovala ale samozřejmě i poezie a drama. Prozaická díla tvořili například Francisco Ayala a Ramón José Sender, autor novely Rekviem za španělského rolníka. Literatura z období španělské občanské války měla vzhledem k velkému zájmu o tento konflikt ve světě relativně velký ohlas a díla s touto tématikou napsali i nešpanělští spisovatelé.
Po španělské občanské válce, jak už bylo zmíněno, velká část spisovatelů před frankistickou perzekucí a omezováním svobody slova odešla do exilu. Exiloví básníci, jako Blas de Otero či Gabriel Celaya se zabývali tématy svobody, víry a společenskou kritikou frankismu.
Řada spisovatelů, z nichž nejvýznamnější byl nositel Nobelovy ceny za literaturu, prozaik Camilo José Cela, ale přes politické obtíže zůstala ve Španělsku, kde se tedy literatura mohla dále rozvíjet. Atmosféra španělské poválečné prózy byla depresivnější, temnější, děsivější a grotesknější. Významnými autory byli dramatici Alejandro Casona a Antonio Buero Vallejo.
Generace 1950, jejímiž nejvýznamnějším představiteli byli básníci Carlos Barral a Jaime Gil de Biedma, zdůrazňovala společenskou hodnotu poezie, snažila se básnicky vystihnout každodenní život. V dalších generacích se literatura dále komplikovala a individualizovala, což se ještě prohloubilo po úmrtí Francisca Franca v roce 1975 a následném obnovení monarchie a posílení demokratické atmosféry.
Katalánská literatura je psána v katalánštině, potažmo ve valencijštině, což je jeden z katalánských dialektů. Její historický vývoj byl podobný kastilské literatuře.
První zlomky literárních děl v katalánštině spadají do 11. a 12. století, dokladů z tohoto období se ale dochovalo jen velmi málo. Jde většinou překlady latinsky psaných právnických či historických spisů. Údaje o prvním dochovaném literárním díle psaném v katalánštině se zdroj od zdroje různí – uvádí se mimo jiné píseň Píseň o svaté víře, sbírka homilií Kázání z Organya, pocházející z období kolem roku 1160, která se ale nedochovala celá, či zlomek překladu vizigótského latinsky psaného právnického spisu Forum iudicum.
Skutečným počátkem katalánské literatury je velmi bohatá a velmi různorodá básnická tvorba katalánských trubadúrů a žakéřů, psaná mimo provensálštinu a galicijštinu zejména v pozdějším období také v katalánštině. Podobně jako v kastilské a galicijské literatuře byla trubadúrská poezie zaznamenávána v tzv. zpěvnících. Tématika katalánské trubadúrské poezie byla především milostná, velmi časté byly ale např. takzvané , básně, vyjadřující nenávist k nějaké osobě. Nejplodnějším trubadúrem byl Cerverí de Girona, trubadúrské tvorbě v katalánštině se věnovaly významné osobnosti, například i Petr III. Aragonský či Alfonso II. Aragonský. Katalánská trubadúrská poezie vznikala především ve 13. století.
Nejvýznamnějšími představiteli katalánské prózy tohoto byli období filosofové Raimundus Lullus a Villanovanus.
Hlavním cílem středověké katalánské literatury bylo odstranit pozůstatky provensálské trubadúrské kultury a provensálské vlivy v katalánštině.
Nejdůležitější součástí katalánské středověké prózy byly kroniky, kterých vznikla celá řada. Byly psány velmi umným jazykem, nezřídka byli jejich autory významné osobnosti. Pro formování katalánské literatury měly tyto historické spisy velký význam. Nejvýznamnějšími z těchto kronik byly tzv. Čtyři velké kroniky, tedy Kronika Jakuba I., Kronika Bernata Desclota, Kronika Ramona Muntanera a Kronika Petra Obřadného.
Nejvýznamnějším středověkým básníkem byl Ausias March, jehož dílo, temné a depresivní, se zabývá konfliktem mezi vášní a morálkou, vyniká psychologickou hloubkou a meditativním charakterem. Do katalánštiny byly překládány bretaňská lai, francouzské rytířské romány a fabliaux, vznikla i veršovaná parafráze bible a další náboženské spisy zejména homiletického charakteru.
Do katalánské literatury se humanistické tendence, vzniklé v Itálii i v Kastilii, rozšířily velmi rychle, například překlad Dantovy Božské komedie pořídil básník Andreu Febrer již v roce 1429. Humanismus se projevil také v žánru rytířských románů, které se v katalánské literatuře právě začaly rozvíjet. Vyskytuje se i další beletrie, nebo v novelách, založených na kastilských vzorech.
V období mezi 16. – 18. stoletím nastal úpadek katalánské literatury. Byla tvořena spíše málo významná díla zejména náboženského charakteru stylově spadající do baroka, případně překlady z kastilštiny a napodobeniny kastilských básníků. Mimo tuto „oficiální kulturu“ existovala velmi bohatá lidová poezie na témata náboženská i světská.
Katalánské národní obrození začalo na počátku 19. století, kdy bylo založeno několik katalánských časopisů a také společností katalánských spisovatelů. Žádné z těchto snah ale neměly dlouhého trvání. Spisovatelé tohoto období byli ovlivněni celoevropským romantismem.
Hlavním problémem katalánského národního obrození byla absence spisovného, nebo alespoň sjednoceného katalánského jazyka – katalánština byla v té době rozdrobena do mnoha dialektů a variant, aniž by existovala jakákoli obecně uznávaná norma. I to bylo důvodem, proč v době před národním obrozením řada původem katalánských spisovatelů psala kastilsky.
Za počátek národního obrození je pokládána krátká báseň Óda na vlast, napsaná v roce 1832 Bonaventurou Carlesem Aribauem, oslavující krásu katalánské přírody a historie.
V hojnější míře se literární díla v katalánštině začala znovu objevovat přibližně až po roce 1839. Tehdy začali tvořit významní básníci, mezi nimi i nejvýznamnější básník katalánského národního obrození, Jacint Verdaguer, autor katalánského národního eposu Canigó a velmi vlivné náboženské poezie. Nepočítaje bezvýznamné romantické pokusy, většinou imitace historických románů Waltera Scotta, byl prvním významnějším prozaikem až naturalista Narcís Oller. Vznikalo také katalánské drama.
Katalánské označení označuje celkové umělecké dění v období přibližně v období mezi lety 1888–1911. Nejde ovšem o ekvivalent celosvětového modernismu, katalánský modernisme se řídil mnoha různými estetickými tendencemi, jako byl parnasismus, symbolismus, vitalismus či dekadence, které spojoval pouze odpor k dosavadním tradicím katalánské literatury a částečně bohémský životní styl. Společenským pozadím katalánského modernisme bylo zvýšení katalánského národního uvědomění a vznik katalánské inteligence. Kromě jiného vznikla katalánská literární věda a konečně byla kodifikována spisovná katalánština.
V období modernismu tvořila řada významných básníků, převážně avantgardních, mimo jiné Josep Carner, označovaný za knížete katalánských básníků, Carles Riba či Salvador Espriu. Nastal také velký rozmach tvorby povídkové a novelové, stejně jako románové, tyto prózy byly převážně dekadentní, respektive naturalistické, mezi jejich autory patřili např. Prudenci Bertrana či Caterina Albert.
Novecentismus vznikl mezi katalánskými umělci na počátku 20. století. Umělci většinou vynikali bohémským způsobem života, vyznávali radikalismus a individualismus. Novecentismus v umění byl úzce spojen s politikou.
V poesii novocentismus prosazoval návrat ke klasicismu, požadoval uhlazený a přesný jazyk, objektivitu, nestrannost, zájem o přírodu. Byli ovlivněni francouzským parnasismem a symbolismem. Nejvýznamnějším básníkem tohoto směru byl Josep Carner, autor květnatých, propracovaných básní, vynikajících krásou jazyka a ovlivněných barokem, dalšími významnými osobnostmi byl Pompeu Fabra, filolog a kodifikátor moderní katalánštiny či prozaik Eugeni d'Ors.
V období vlády Francisca Franca bylo zakázáno na veřejnosti používat katalánský jazyk, takže katalánská literární tvorba se dále nemohla rozvíjet. Zákaz byl zmírněn až v padesátých letech, kdy mohly vycházet katalánské knihy. Vznikla celá řada románů, většinou s tématikou španělské občanské války či současného života, které mnohdy vycházely ve vyšším nákladu, než romány psané v oficiálně podporované kastilštině. Po pádu frankistického režimu došlo opět k uvolnění kulturní atmosféry a opětovnému vycházení katalánských periodik, a proto i k opětovnému rozšíření literární tvorby v katalánštině.
Baskická literatura je literatura, psaná v baskickém jazyce. Baskičtina se od ostatních jazyků španělské literatury dosti podstatně liší, jde o izolovaný jazyk, který s ostatními, románskými, co se týče původu a jazykového vývoje nijak nesouvisí. Vývoj baskické literatury se ale od ostatních literatur neliší nijak markantně, vývoj byl ale podstatně zbržděn tím, že spisovná varianta baskčitiny, nazývaná batua, byla vytvořena až v 70. letech 20. století, do té doby byl jazyk roztříštěn do mnoha dialektů.
Baskická literatura se začala vyvíjet mnohem později, než ostatní literatury Španělska. Příčinou toho bylo, že až do 15. století byla převažujícím komunikačním a literárním jazykem gramotných Basků kastilština. Baskická literatura v jazykovém smyslu toho slova se tedy začala rozvíjet až v období renesance.
Vlastním počátkem baskického písemnictví jsou epické písně o rodových sporech a příležitostné básně k různým rodinným událostem. První tištěnou knihou v baskičtině je sbírka milostné a náboženské lyriky , který napsal kněz Bernard Etxepare po roce 1545. V té době ale patrně už existovala velmi bohatá folklórní slovesnost. Z misijních důvodů byly také v počátečním období baskické literatury vydávány a šířeny náboženské spisy, například překlad Nového zákona z roku 1571 z pera kněze Joannese Leizarragy. Světská literatura se začala rozvíjet až v 17. století, na jejím počátku stál Arnaud d'Oihenart, autor milostné autobiografické skladby , historických a geografických spisů a sbírky baskických přísloví. V 17. století vznikla spíše drobnější díla: příležitostné básně, sbírky přísloví a katechismy, významná díla s vyššími ambicemi byla tvořena stále ještě spíše v kastilštině, třebaže již v tomto období existovaly cílené snahy o obrodu baskičtiny a různé obrany baskického jazyka.
Hlubší vědecký výzkum baskičtiny byl zahájen až v 18. století. Velkou zásluhu o to měli vědci jako Manuel de Larramendi či Agustín de Cardaberaz, často spjatí s jezuitským řádem. V tomto období vznikaly gramatické a jazykovědné práce, ale i literatura umělecká, např. napůl románový dialog kněze Juana Antonia Moguela , líčící život na baskickém venkově. Umělecká literatura v pravém slova smyslu ale vznikla až ve století devatenáctém. Byla velmi ovlivněna literaturou francouzskou, zejména Lafontainovými bajkami, které byly přeloženy Jeanem-Baptistem Archu, a na které mnoho autorů navázalo původní tvorbou.
Pro romantický proud v baskické literatuře je, podobně jako v jiných literaturách méně početných národů, typický zájem o národní historii a tradice. Vynikli tak například sběratel lidových písní Augustin Chaho, autor nacionalistického eposu Jean Martin Hiribarren či autor sentimentálních i satirických básní Indalezio Bizkarrondo. Vznikala také další díla o baskickém jazyce, historii a tradicích, např. od Juana Ignacia de Iztueta či Francisca Ignacia de Lardizabal.
Iniciátorem baskického literárního dění druhé poloviny devatenáctého století byl Louis Lucien Bonaparte, francouzský šlechtic a velký zájemce o baskičtinu, který jí nejen věnoval mnoho vlastních, převážně dialektologických prací, a také dal popud ke vzniknutí mnoha dalších, i uměleckých děl, např. několika překladů bible do různých baskických dialektů či překladů evropské poezie. V devatenáctém století také vzniklo baskické nacionalistické hnutí, které kladlo velký důraz právě na rozvíjení baskičtiny a baskického národního uvědomění. Byla založena organizace a časopis , v němž byla publikována baskická literární díla a historické články. Časopis byl na nátlak vlády zrušen v roce 1883, systematicky byly potlačovány i jiné národní aktivity. Přesto byla vydána básnická antologie , byly také pořádány tzv. , vlastně hudební a literární soutěže. Iniciovala je tzv. sansebastiánská literární škola, jejíž členové rozsáhlou tvorbou obohacovali baskičtinu o nové výrazové prostředky. Nejpopulárnějším baskickým básníkem této školy byl Jean-Baptiste Elissamburu. Významnou literární událostí bylo vydání prvního baskického románu od Jeana Baptista Azkonagerre v roce 1870. Vzniklo také několik baskických časopisů.
V roce 1911 vznikl z iniciativy humoristy Gregoria de Mújica časopis . Na počátku století ale začalo období přísné cenzury, mimo jiné potlačující veškeré projevy baskického národního uvědomění. V roce 1927 vznikla pololegální pravidelná akce Den baskického jazyka, na němž byla založena také nacionalistická literární organizace . Na těchto dnech byly pořádány také literární soutěže, ze kterých vzešly vůdčí osobnosti tehdejší baskické literatury. Vznikaly také specializované literární časopisy, například , v němž se publikovaly výhradně divadelní hry.
Občanská válka a následná frankistická diktatura, která veškeré projevy národního života španělských národnostních menšin tvrdě potlačovala, znamenala úpadek baskické kultury – mnoho spisovatelů ve válce zahynulo, jiní byli z politických důvodů perzekvováni či emigrovali, především do Latinské Ameriky. K určitému obnovení baskické literatury došlo až v padesátých letech dvacátého století, kdy původně kastilsky psaný časopis začal zveřejňovat články v baskičtině. Od roku 1953 zveřejňoval pouze baskické příspěvky a režim to toleroval. Postupně vzniklo několik dalších vládou tolerovaných časopisů, např. , který se zaměřoval na baskickou poezii, či . Mohlo proto dojít k obnovení baskického kulturního života, čemuž velmi napomohla také postupná kodifikace spisovné baskičtiny v sedmdesátých letech. Vznikly i baskické divadelní hry a mnoho překladů z jiných evropských jazyků. Po pádu diktátora Franca a opětovné legalizaci projevů baskické kultury se situace dále zlepšovala.
Galicijská literatura je ta část literatury Španělska, která je psaná v galicijštině. Vzhledem k blízkosti obou zemí i jazyků je galicijská literatura ze všech částí španělské literatury nejpodobnější portugalské literatuře.
Počátky galicijské literatury tvořila středověká trubadúrská lyrika, kterou psali většinou žakéři a šlechtici, a to galicijsky nebo portugalsky. Odtud pochází také název galicijsko–portugalská literatura. Spadá sem období přibližně mezi 12. a 15. stoletím. Jde většinou o milostnou lyriku, napodobující provensálskou trubadúrskou lyriku. Toto období bylo pozdějšími autory pokládáno za vrchol galicijské literatury, k němuž se později vraceli.
Poezie z této doby je zaznamenána především ve třech „zpěvnících“: Vatikánském zpěvníku, Zpěvníku z Národní knihovny a Ajudském zpěvníku. V tomto období působila celá řada významných autorů, zejména básníků, například trubadúr Macías, autor mnoha milostných písní.
Po připojení Galicie k zemím Kastilské koruny nastal kulturní úpadek galicijštiny a galicijské literatury, protože byla jako úřední a literární jazyk preferována kastilština. V tomto období kromě folklórní slovesnosti vznikala pouze různá příležitostná drobnější díla, básnická i prozaická. Toto temné období galicijské literatury zahrnuje období mezi 16.–18. stoletím.
Úroveň galicijské kultury se mírně pozvedla až v 18. století. Na tomto zlepšení měli zásluhu mniši a učenci Benito Jerónimo Feijoo y Montenegro, příležitostně píšící i v galicijštině, o kterou měl velký zájem, a benediktinský osvícenec Martín Sarmiento.
Obrození galicijské literatury, galicijsky nazývané , začalo v 19. století. Bylo způsobeno napoleonskými válkami, které silně působily na patriotismus. Bylo také silně ovlivněno soudobým romantickým hnutím, které podporovalo snahu o sebeurčení menších národů. Rexurdimento bylo španělskou vládou spíše potlačováno.
Galicijské národní obrození se volně dělí na tři „generace“. Nejde přitom v pravém slova smyslu o generace či přesně vyhraněná období, spíše o určité skupiny spisovatelů, tvořících přibližně ve stejné době a stejným způsobem. V jistém období tvořili příslušníci všech tří generací zároveň.
První generaci je možno časově vymezit přibližně obdobím vlády Isabelly II.. V tomto období vzniklo pouze několik příležitostných, časopisecky otištěných básní.
Druhá generace, mající hlavní úlohu přibližně v letech 1868–1885, byla mnohem literárně bohatší, vycházela již řada galicijských knih a časopisů. V této generaci byla pěstována především poezie a žurnalistika, jejími nejvýznamnějšími postavami byli novinář Manuel Murguía, jeho manželka, básnířka Rosalía de Castro a básník Eduardo Pondal, mimo jiné autor textu galicijské hymny. Ve druhé generaci vznikly taktéž zárodky literární kritiky a zejména divadla, které dále rozvíjela třetí generace.
Autoři třetí generace tvořili přibližně v letech 1885–1910. V tomto období se rozvíjel román a politická žurnalistika, nastal také velký rozkvět lyriky. Nejvýznamnějším literátem byl spisovatel a novinář Manuel Curros Enríquez. Tvorbu třetí generace podněcovala řada společenských a politických událostí, mimo jiné založení spisovatelského sdružení Literární Galicie v roce 1875 a založení Galicijské královské akademie v roce 1906.
Třetí generace vedla po první světové válce ke vzniku galicijského avantgardního hnutí, které se více než předchozí generace inspirovalo středověkou galicijsko–portugalskou literaturou, snažilo se představovat opozici k dosavadním autorům a porušovat vžité literární konvence. Nejvýznamnějšími autory této generace byli Luís Amado Carballo a básník Manuel Antonio. V tomto období převažovala poezie a kratší próza.
V období Francovy vlády nastal další úpadek galicijštiny a galicijské literatury. Franco, přestože sám z Galicie pocházel, prosazoval jako úřední a literární jazyk kastilštinu, dokonce do té míry, že galicijština spolu s dalšími jazyky byla zakázaná v divadlech. Po jeho smrti a konci jeho režimu nastalo opět uvolnění v kulturních poměrech.


Cd

cd je příkaz v UNIXu, jenž změní aktuální pracovní adresář. Funguje také ve Windows, DOSu či OS/2.


Pandinus imperator

Nominace skončila výsledkem: Byl přijat mezi Nejlepší články. --Juan de Vojníkov 12:18, 10. 12. 2007
Navrhuji tento článek mezi nejlepší. Jedná se o heslo, které se snaží zcela pokrýt současné znalosti o vodě na Marsu. Ke všemu se jedná o vlastní dílo, které nevzniklo překladem na jiné wiki a pokud dobře koukám na jiné wiki to ještě ani nemají. Téma je zajímavé a poměrně podrobně zpracované. Článek prošel dvojí kritikou v projektu kvalita a připomínky byly z větší části zakomponovány a nebo vysvětleny. Několik jich ještě nebylo, ale na ty je čas v průběhu primární diskuse.
Karbonáty vs uhličitany - dle Malé encyklopedie geologie strana 91 a 219 - se píše: uhličitany viz. karbonáty a pod heslem karbonáty pak - karbonáty neboli uhličitany jsou velmi rozšířené minerály.... a zbytek textu referuje o karbonátech Citace je rozbitá proto, že je zakomentována část textu, na které se pracuje a tam ta citace je, večer by to už být nemělo. Km3 vs metry jsou poměrně jasné dle mého. Km3 jsou pro lidi, co budou chtít tyto údaje a metry jsou pro představu těch, který si pod tímto číslem nic představit neumí. Ls vyřešeno, dík za upozornění. --Chmee2 14:49, 5. 12. 2007
Co vynechat tu první větu, myslím, že je tam naprosto zbytečná. --Japo ? 18:29, 5. 12. 2007
První věta by podle mého měla zůstat asi tak, jak je; hesla v encyklopedii by měla začínat definicí, byť je to někdy těžké a násilné. Navíc není tak úplně nesmyslná, upozorňuje na skutečnost, kterou si nemusí každý hned uvědomit, tj. že voda na Marsu nerovná se nutně oceány, řeky a jezera, ale i jiné, skrytější formy. --Nolanus ? C E 19:22, 5. 12. 2007
Jelikož jsem recenzoval už dlouho, tak vnáším novou sadu připomínek a typů:
Z mého pohledu potřebuje článek již jen drobné úpravy, které se snad vyřeší v průběhu nominace.--Juan de Vojníkov 02:41, 27. 10. 2007
Těžko se to může hejbat do předu, když není ještě dořešena recenze.--Juan de Vojníkov 08:53, 30. 10. 2007
Jo myslím si, že by dva obrázky s popisky přímo v obrazové části neměly být v thumbu. Thumb vlastně urcuje zvětšení. Tady jde o to, že tyto obrázky mají demostrační charakter a je třeba, aby čtenář si je mohl přehlédnout okem přímo v článku a nemusel na ně poklikávat.--Juan de Vojníkov 18:48, 11. 11. 2007
Myslím ty obrázky co jsem je přeložil a budu překládat do češtiny.--Juan de Vojníkov 21:39, 12. 11. 2007
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv nominace. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Intron

Intron je oblast pre-mRNA, která se nepřekládá do proteinu, ale vystřihuje se během tvorby mRNA mechanismem zvaným splicing. Spolu s exony tvoří základ genu.
Introny lze běžně nalézt v genomech organizmů z domény Eukaryota, kam se řadí například všechny rostliny, živočichové a podobně. Introny však byly nalezeny i u archebakterií, v několika případech i u bakterií.
Význam intronů není zcela jistý. Existuje několik teorií, které vysvětlují jejich vznik a význam.
Introny mohly být původně genomoví parazité typu virů a transpozonů, které buňce nepřináší užitek, pouze se množí tím, že se nakopírují a vloží na další místo genomu hostitele. V populaci se šíří vertikálně, tj. z rodiče na potomka. Některé introny jsou schopny autosplicingu, díky čemuž se dokáží vystřihnout z mRNA bez cizí pomoci. Aby introny nezabíjely buňky musí se dokázat během translace inaktivovat, k čemuž slouží právě splicing.
Podle této teorie umožňují introny účinější vznik nových genů přestavbou starých. Introny se v genech nachází v oblastech, které oddělují jednotlivé proteinové domény. Také mohou usnadňovat crossing-over tím, že snižují pravděpodobnost rekombinace "uvnitř" genové sekvence a tím i poškození genu posunutím čtecího rámce.
Tato hypotéza předpokládá schopnost posunovat histony po DNA tak, že regulují vystavení regulačních míst genu podle toho, jestli je regulační sekvence namotaná na histon, nebo vystavená do cytoplasmy.


Záření

Záření může probíhat formou vlnění nebo pohybem částic. Obecně záření vykazuje jak vlnový, tak částicový charakter. Obvykle je však záření studováno z určitého hlediska, kdy převažuje buď vlnový nebo částicový charakter. Pokud převažuje vlnový charakter, používá se obvykle místo označení záření přímo označení vlnění.
Charakter záření je dán vlastnostmi daného vlnění, tzn. jeho vlnovou délkou, jeho amplitudou, polarizací apod. Ideální monochromatické záření obsahuje pouze jednu vlnovou délku.
Korpuskulární je představováno proudem částic. Jedná se tedy o uspořádaný pohyb velkého množství částic.


Malý Bor

Obec Malý Bor se nachází v okrese Klatovy, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 565 obyvatel.


Lipecká oblast

Lipecká oblast je jednou z oblastí v Rusku. Nachází se v jižní části Evropské poloviny země, asi 230 km jihovýchodně od Moskvy.
Oblast hraničí s Rjazaňskou oblastí na severovýchodě, s Tambovskou na východě, s Voroněžskou oblastí na jihu, s Kurskou oblastí na severozápadě, s Orolvskou oblastí na západě a s Tulskou oblastí na severozápadě. Její území je mírně pahorkaté, ve východní části ale již nížinnějšího charakteru a intenzívně zemědělsky využívané. Kromě hlavního města Lipeck se tu nachází ještě další velké město, Jelec. Na rozdíl od centra celé oblasti leží na hlavních tazích do hlavního města země, do Moskvy.


Sedlická obora

Přírodní rezervace Sedlická obora je chráněné území o rozloze 20,4 ha, které se nachází v okrese Strakonice. Nachází se v rozsáhlém areálu Sedlické obory, která je veřejnosti nepřístupná. Důvodem ochrany je smíšený listnatý porost s bohatou květenou.
Okolo přírodní památky se rozkládá myslivecká obora na ploše 257 ha, ve které se chová pževážně dančí a černá zvěř. V oblasti přírodní památky je vzrostlý lipový porost, který je starý okolo 200 let.


Kim Delaney

Kim Delaney je irská Američanka, má čtyři bratry. Během studia i po něm pracovala jako modelka. Pak začala studovat i herectví. Poprvé se stala známou, když hrála v letech 1981-1984 americké soap opeře All My Children. Pak se objevila ve filmech Delta Force s Chuckem Norrisem a Síla. Pravidelně se objevovala také v seriálech - Tour of Duty, Policie New York, Philly, Kriminálka Miami, O.C., ad.
Byla dvakrát vdaná. Jednou za herce Charlese Granta a podruhé opět za herce Josepha Cortese, s nímž má syna Jacka Philipa.


Seznam indických států

Následující tabulka uvádí základní údaje o rozloze, počtu a hustotě obyvatel pro jednotlivé spolkové státy a svazová teritoria Indické republiky. Veškeré údaje byly převzaty z úředních pramenů o posledním sčítání obyvatelstva k 31. březnu 2002.


Morseho potenciál

Morseho potenciál je vhodně zvolená analytická funkce, která se používá při výpočtech v kvantové mechanice resp. chemii pro přibližné vyjádření průběhu potenciálu V v okolí jader. Jeho zápis zní:
kde r je vzdálenost; r0, D a a vhodně zvolené konstanty.


Jeskyně Velká dohoda

Jeskyně Velká dohoda je jeskynním systémem, který se nachází na okraji lesní trati Plánivy v Moravském krasu v katastrálním území obce Lipovec.
Vchod, resp. vchody do jeskyně se nacházejí v lokalitě bývalého kamenolomu Velká dohoda. První zprávy o podzemních prostorách se objevily v 50. letech 20. století, kdy zde byla prováděna těžební činnost. V roce 1963 sestoupili do otvoru v severovýchodní stěně kamenolomu speleologové, kteří pronikli do propasti hluboké asi 50 metrů. I když těžební činnost v lomu byla ukončena již koncem 70. let 20. století a vápenka s lomem přeměněna v rekreační zařízení, prakticky až do roku 1999 k žádné výzkumné speleologické činnosti zde nedošlo. V roce 2000 zde byly zejména díky Jiřímu Moučkovi zahájeny první výzkumné práce, na kterých se podílejí Moravský speleologický klub, ZO ČSS 6-16 Tartaros a ZO ČSS 6-10 Hluboký závrt.
 File:Velká dohoda jeskyně 1.jpg File:Velká dohoda jeskyně 2.jpg File:Velká dohoda jeskyně 3.jpg File:Velká dohoda jeskyně 4.jpg


Nouzka

Nouzka je místní část města Vyškov ležící po levé straně na silnici Vyškov - Brno. Tato část města se vyznačuje tím, že tu z okolí bývalého školního statku vznikla nová průmyslová zóna. V současnosti se Nouzka rozrůstá o další průmyslové stavby a výrobny.
Nouzka byla založena roku 1789 parcelací vyškovského dvora, náležíc vyškovskému panství.


Tesla Arena

Tesla Arena je multifunkční hala v Praze. Byla postavena v letech 1953 - 1962. Na hokejová utkání ji využívá HC Sparta Praha. Konají se zde také různé koncerty a prezentace.
Hala v letech 1972, 1978, 1985 a 1992 hostila mistrovství světa a v roce 1980 finále Davis Cupu.


Canon EOS 40D

Canon EOS 40D je 10,1 megapixelová digitální zrcadlovka oznámená společností Canon 20. srpna 2007. Canon 40D patří stejně jako jeho předchůdce Canon EOS 30D mezi střední třídu DSLR určených zkušeným amatérům nebo profesionálním fotografům. Nástupcem tohoto modelu je fotoaparát Canon EOS 50D.


Françoise Mbangová Etoneová

Françoise Mbangová Etoneová je kamerunská sportovkyně-atletka, věnující se trojskoku. V historických tabulkách v trojskoku figuruje na druhém místě výkonem 15,39 m.
Jako první sportovkyni v historii atletických soutěží na olympijských hrách se jí podařilo na LOH 2008 obhájit zlatou olympijskou medaili z Letních olympijských her 2004 v Aténách. Výkonem 15,39 m vytvořila nový olympijský rekord, zlepšila jej o 6 cm.


Mravkolev

Mravkolev je označení pro několik rodů hmyzu z řádu síťokřídlých. Nejznámějším druhem v ČR je mravkolev běžný.
Dravé larvy tohoto hmyzu mají zajímavý způsob lovu. Žijí zahrabané v sypkém materiálu, zejména v jemném písku, ve kterém vytvářejí nálevkovité pasti, jejichž sypké strany zabraňují úniku drobného hmyzu - zejména mravenců, kteří tvoří hlavní složku jejich potravy kterou vysají. Když mravenec vleze za okraj nálevky, shodí několik zrníček písku na dno a tím upozorní mravkolva a ten na něj začne házet jemný písek, kterým ho shodí k sobě na dno. Larva je stále schována na dně pod vrstvičkou písku, takže jí obvykle nezahlédneme.
Některé larvy žijí taky volně v lesní hrabance. Žije na okrajích lesů, na písčitých a suchých místech. Dospělci létají večer a unikají tak naší pozornosti. Larvu můžeme pozorovat snadněji.


Pramen u Svaté

Pramen u Svaté je součástí křepického areálu Svatá, na kterém se každoročně pořádá Cyrilometodějská pouť.
Když Rostislav poslal do Velkomoravské říše soluňské věrozvěsty, byl celý kraj ještě pohanský. Staří Slované pásli stáda, hráli na šalmaje a klaněli se slunci.
Oba slavní mužové ze svého sídla u knížete Rostislava navštěvovali Slovany v širokém okolí a učili je dobrým slovem a svým příkladem novému náboženství. Stále častěji zněla krajem oslava křesťanského Boha a již jen zřídka stoupal k nebi dým ze spálených zvířecích i lidských obětí na usmířenou bohu Slunci.
Jednou, když už se lidé odvrátili od obětních oltářů pohanských veleknězů už téměř úplně, objevili se v úžlabině nad Křepicemi. Mnoho lidí z daleka široka si přišlo poslechnout cizince, o jejihž učení tolik slyšeli.
Tehdy byl horký letní den. Na velký balvan vystoupil jeden z cizinců. Jeho hubená postava a bledý obličej nesvědčily o pevném zdraví. Byl to Metoděj.
Kazatel mluvil o pravém Bohu a jeho zákonu lásky, o bratrství všech lidí, o zbytečných obětech a klanění se slunci, zlým skřítkům a duchům. Lidé dychtivě poslouchali a ani nepozorovali, že slunce už dlouho nemilosrdně spaluje krajinu. Metoděj nedbal únavy ani své nemoci. Ale přece jen, když se se shromážděním loučil slovy Mír a pokoj Vám!, v mdlobě padl z balvanu na zem. Hned Cyril udeřil patou do skály a rázem se objevil proud vody. Tou vzkřísil Metoděje. Vodou ze skaliska se osvěžili i všichni přihlížející.
Zpráva o zázraku a o zázračné vodě se rozlétla široko daleko a místo dostalo název Svatá. Už od minulého století sem putuje řada poutníků a místo připomíná kaplička a dva prameny.


Matylda Pálfyová

Matylda Pálfyová byla československá sportovní gymnastka, držitelka stříbrné medaile v soutěži družstev žen z LOH 1936 v Berlíně.


Seznam golfových pojmů

Toto je seznam golfových pojmů, které jsou běžně používány mezi golfisty.


Ranhojič

Ranhojiči byli ve středověku chirurgové , kteří pracovali pro běžné lidi, jelikož lékařů vycházelo z univerzit velmi málo starali se proto pouze o bohaté pacienty, naopak ranhojiči většinou působili v klášterních a později i v městských špitálech. Samozřejmě že se svým nízkým vzděláním neuměli zázraky, ale lehké operace zvládali, často prováděli amputace, kterými se ve středověku řešilo mnoho případů, ale i po amputaci mnoho pacientů umíralo na následné infekce a otravy krve.
Ranhojiči byli také přítomni v armádách, kde poskytovali první pomoc raněním, i přes jejich velké usílí však většinu vojáků nedokázali zachránit. Jelikož ve vojenských táborech byla většinou špína dostávali často vojáci do ran infekci, se kterými si ranhojiči téměř neuměli poradit.


Gary

Gary je město na severozápadě amerického státu Indiana, v metropolitní oblasti Chicaga, na pobřeží Michiganského jezera. Město bylo založeno roku 1906. Podle sčítání z roku 2000 má Gary 102 746 obyvatel. Gary je známé díky obrovským ocelárnám.
Město bylo založeno roku 1906, protože si ho firma United States Steel Corporation vybrala jako dobré místo pro svoji ocelárnu. Gary je pojmenováno po předsedovi firmy, který se jmenoval Elbert H. Gary.
Město má nejvyšší procento Afroameričanů v amerických městech nad 100 000 obyvatel a jako jedno z prvních měst si zvolilo starostu tmavé pleti.
Obyvatelé Hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 4,9% populace.


ZUB 121

ZUB 121 je vlakový zabezpečovač používaný na švýcarské železniční síti. Patří do skupiny bodových zabezpečovačů, i když umožňuje i omezený liniový přenos. Proti dosud užívanému systému Integra-Signum sleduje, jestli před návěstidlem zakazujícím nebo omezujícím jízdu dochází k potřebnému snižování rychlosti vlaku. Systém se začal rychle rozšiřovat v 90. letech po neštěstích v curyšské a bernské příměstské dopravě, zejména v nebezpečných místech s vysokou hustotou dopravy.
Zařízení se skládá z traťové části a vozidlové části, mezi kterými probíhá přenos informací prostřednictvím vysokofrekvenčního elektromagnetického záření. Traťovou část tvoří páry cívek podobně jako u Signum, kromě toho jsou používány i smyčky umístěné mezi kolejnicemi, což umožňuje i omezený liniový přenos. Cívky i smyčky pracují na stejné frekvenci. Vozidlo vysílá trvale vysokofrekvenční signál, kterým aktivuje traťovou část. Ta sestaví na základě návěstního znaku návěstidla a pevně naprogramovaných traťových dat telegram, který na jiné frekvenci prostřednictvím cívky nebo smyčky odešle na vozidlo. Vozidlová část z přijatých dat a z předem zadaných informací o vlaku vygeneruje brzdící křivku, jejíž dodržování průběžně sleduje. Pokud dojde v některém bodě dráhy k překročení vypočtené rychlosti, aktivuje se rychločinné brzdění. Vypočtená křivka zůstává v platnosti, i když na hlavním návěstidle dojde ke změně návěstního znaku na méně omezující, a to až do doby, než se přes další cívku nebo smyčku tato změna přenese na vozidlo. Pokud je mezi předvěstí a návěstidlem osazeno více cívek, nebo smyčka, může strojvedoucí dříve reagovat na změnu návěsti, což přispívá k plynulosti dopravy.
Nejnovější verze ZUB 262ct umožňuje také příjem informací z eurobalíz a eurosmyček.


Všetuly

Všetuly jsou místní částí města Holešova a nacházejí se v jeho západní části. Leží v průměrné nadmořské výšce 210 m n. m., mají zhruba 2500 obyvatel. Všetuly nemají vlastní zastupitelstvo ani osadní výbor.
Všetuly jsou poprvé písemně doloženy k roku 1358 v zemských deskách. Jméno podle etymologického výkladu znamená „všichni se toulají“ jako protiklad k Tučapy „tu se usadili“ a patrně odkazuje na původní přechodný charakter sídliště. Vesnice vznikla na levém břehu říčky Rusavy, patrně v místě brodu, v posledních staletích se rozšířila po obou březích.
Od roku 1358 patřily Všetuly, nebo alespoň jejich část, rodu Šternberků. V letech 1379-1480 byla ves majetkem augustiniánského kláštera ve Šternberku, později patřila pánům z Prusinovic a po třicetileté válce olomouckým jezuitům. Roku 1789 byly Všetuly přikoupeny k holešovskému panství, ke kterému náležely až do zrušení poddanství.
Ještě významnějším mezníkem, než zrušení poddanství v roce 1848, bylo založení cukrovaru v katastru obce roku 1881, a později přistěhování holešovské továrny na výrobu cukrovinek Kneisl v roce 1910. Díky těmto průmyslovým podnikům zaznamenala dosud malá vesnice velký rozmach. Během pouhých třiceti let, které od sebe dělilo umístění obou továren do Všetul, se počet domů v obci zdvojnásobil a počet obyvatel téměř ztrojnásobil, takže při následném sčítání obyvatel už překročil tisícovku. V obci byla železniční stanice, pošta a záložna, byla postavena nová radnice a škola.
Paradoxně tento rozmach byl jednou z příčin ztráty samostatnosti obce. Představitelé sousedního okresního města Holešova měli obavy, že vzhledem k prudkému rozvoji okolních okresů Zlín, Kroměříž a Přerov bude holešovský okres zrušen. Potřebovali rychle zvýšit počet obyvatel okresního města a toho mělo být dosaženo především připojením Všetul, které byly od Holešova odděleny již jen širokým pásem zahrad a sadů. Obyvatelé Všetul byli pochopitelně proti sloučení, ve kterém oprávněně spatřovali nejen hrozbu vyšších daní, ale také omezení slibného rozvoje vesnice. V několika referendech před i po druhé světové válce sloučení s Holešovem drtivou většinou odmítli. Toto jim nebylo v podmínkách nastupující komunistické diktatury nic platné a krátce po únoru 1948 se Všetuly staly součástí Holešova a postupem let byly výstavbou propojeny v jeden organický celek.
Navzdory slibům zástupců okresu pak ze Všetul postupně mizely jednotlivé prvky občanské vybavenosti. Nicméně, Všetuly jsou jedinou z obcí připojených po 2. světové válce k Holešovu, kde počet obyvatel neklesl ani nestagnoval, ale díky nové zástavbě rodinných i panelových domů stále rostl. Období nejhorší úpadku však Všetuly zažily v 90. letech 20. století, kdy zde přestaly zastavovat autobusy a vlakové spoje, byla uzavřena škola s knihovnou, zanikl cukrovar a také skoro všechny obchody. V posledních letech se situace pomalu zlepšuje v souvislosti s přistěhováním nových firem do areálu bývalého cukrovaru.
 Image:20071108-pamatnik-vsetuly.jpg|Pomník padlých Image:20071108-deska-skola.jpg|Pamětní deska Image:20071104-kriz-6-kvetna.jpg|Kříž na ulici 6. května Image:20071104-kriz-rymicka.jpg|Kříž na Rymické ulici Image:20080101-1106-sfinga.jpg|Socha Sfingy Image:Oslavy Vsetuly 650.JPG|Oslavy výročí Všetul a založení školy
Dobrotice | Holešov | Količín | Tučapy | Všetuly |


Hippolyte Babou

Hippolyte Babou spolupracoval s mnoha časopisy jako Revue contemporaine, Athénaeum français a Revue de Paris, pod pseudonymy Camille Lorrain a Jean-sans-Peur.


SO36

Legendární klub SO36 je hudební klub na Oranienstrasse v blízkosti náměstí Heinrichplatz ve čtvrti Kreuzberg v Berlíně v Německu.
Jméno převzal z historického poštovního kódu této oblasti SO36, ve kterém SO znamená Südost. Čtvrť Kreuzberg byla historicky domovem punk rockového hnutí i jiných alternativních německých stylů.
SO36 se původně soustředil ve velké míře na punkovou hudbu a v 70. letech byl často navštěvován muzikanty, jakými byli Iggy Pop a David Bowie. V té době klub soupeřil s newyorským CBGB jako jedné z nejlepších scén nové vlny ve světě, nicméně narozdíl od CBGB klub SO36 stojí dodnes a na berlínské hudební scéně zůstává místem, které prezentuje nové umělce, přičemž zůstává věrný své punkové minulosti.


Joey Ramone

Jeffry Hyman vyrůstal ve Forest Hills v Queens v New Yorku. Stejně jako jeho budoucí spoluhráči vychodil místní střední školu. V mládí byl vyděděncem a ani jeho rodinný život nebyl nijak šťastný. Byl fanouškem The Beatles, The Who a dalších skupin. Ve třinácti letech začal hrát na bicí. I v Ramones hrál původně na bicí, ovšem poté co Dee Dee Ramone zjistil, že nedokáže hrát zároveň na baskytaru a zpívat, se ujal zpěvu Joey a za bicí putoval Tommy Ramone.
Joey byl nejvýraznější postavou Ramones, ať už proto, že byl frontmanem kapely, nebo proto, že měřil 2,03 metru. Jeho nejoblíbenějšími písněmi z repertoáru Ramones byly převážně balady a milostné písně. C.J. Ramone ho proto nazýval "hippie of the group".
Po mnoho let Joey nemluvil s Johnny Ramonem, protože mu přebral jeho dívku Lindu, s kterou se Johnny později oženil. Podle dokumentu End of the Century: The Story of the Ramones o tom později Joey napsal písničku The KKK Took My Baby Away. Velmi rozdílní byli i ve svých politických postojích, zatím co Joey byl liberál, Johnny byl konzervativec. Joey a Johnny se nikdy doopravdy neusmířili.
V roce 1985 se přidal ke skupině umělců kolem Steven Van Zandta bojující proti apartheidu v Jihoafrické republice. Spolu s dalšími 49 umělci (např. s Brucem Springsteenem, U2 nebo Bobem Dylanem spolupracoval na písni Sun City.
V roce 1994 založil skupinu Sibling Rivalry spolu se svým bratrem Mickey Leighem. Vydali jedno EP s názvem In a Family Way.
Joey také spolupracoval s Helen Love, na albu Love and Glitter, Hot Days and Music zpívá píseň Punk Boy. Helen Love zase s Joeym zpívá v písničce Mr.Punchy na Joeyho sólovém albu Don't Worry About Me.
Dále Joey nahrál píseň Meatball Sandwich s Youth Gone Mad. Krátkou chvíli před svou smrtí se ujal role manažera a producenta punkové skupiny The Independents.
Poslední Joeyho nahrávkou jsou doprovodné vokály na CD One Nation Under od skupiny Blackfire, zpívá ve dvou písních, v What Do You See a Lying to Myself. CD vyšlo v roce 2002 a vyhrálo cenu Nejlepší popové/rockové album roku Native American Music Awards 2002.Joey Ramone Place
Joey zemřel 15. dubna 2001 v New Yorku v Presbyteriásnké nemocnici na rakovinu lymfatických žláz. S rakovinou bojoval po čtyři roky, bohužel marně.
Po jeho smrti, v roce 2002 vyšlo jeho jediné sólové album s názvem Don't Worry About Me. Naleznete na něm např. Joeyho cover verzi písně What a Wonderful World od Louise Armstronga, která se objevila i v dokumentu Bowling for Columbine Michael Moorea.
30.listopadu 2003 byla část East 2nd Street v New Yorku přejmenována na Joey Ramone Place.


Děkanovice

Děkanovice jsou obec v jihovýchodní části okresu Benešov, v Želivské pahorkatině. Její katastr sousedí na východě s okresem Pelhřimov. Obec je součástí Mikroregionu Želivka se sídlem v Čechticích. Leží 42 km jihovýchodně od Benešova. Nejbližšími městy jsou Ledeč nad Sázavou, Humpolec a Vlašim.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352, kdy byla obec pod správou děkana vyšehradské kapituly.
Jedinou památkou v malebné obci je kaplička na návsi. Existuje zde Sbor dobrovolných hasičů.
Obcí prochází zelená a žlutá turistická značka z Vlašimi do Snětu, resp. z Čechtic do Dolních Kralovic.
V bezprostřední blízkosti obce vede dálnice D1. Středem obce prochází pouze silnice III. třídy. Veřejnou dopravu zajišťují autobusové linky Dolní Kralovice - Studený - Vlašim a Čechtice - Ledeč nad Sázavou.
V obci najdeme zemědělské provozy Agrodružstva Studený. Z toho důvodu byly Děkanovice od 1. ledna 1980 do 24. listopadu 1990 součástí Studenýho.
 Image:Dekanovice naves.JPG|Náves v Děkanovicích. Image:dekanovice_zbrojnice.JPG|Hasičská zbrojnice a autobusová zastávka. Image:dekanovice_chalupa.JPG|Chalupy na návsi.


Platon Zubov

Platon Alexandrovič Zubov, 15. listopadu 1767, Vladimir - 7. dubna 1822, Janiškis - ruský politik, od roku 1789 milenec a favorit carevny Kateřiny Veliké, jeden z vrahů cara Pavla I.
Zubov sloužil jako důstojník v jezdecké gardě, hraběcí titul mu udělila Kateřina Veliká. Zubov byl od roku 1789 jejím o mnoho let mladším milencem, což bylo předmětem mnohých řečí - mohla by být jeho nejen matkou, ale v době, kdy ženy rodily v časném věku, i jeho babičkou. Po smrti knížete Potěmkina, který nepřipustil, aby se míchal do politiky, jeho význam každým dnem rostl - přešly na něj úřady, které před tím držel Potěmkin
Neměl žádnou kvalifikaci, byl chtivý a nevzdělaný, přitom však útočný vůči ostatním politikům. Jedním díky němu padnuvším ministrem byl Alexandr Bezborodko. Všechny záležitosti za něj vyřizovali tři jeho tajemníci,, osoby velmi nízké morálky, které se staraly především o své obohacení. Sám Zubov v té době získal knížecí titul a statky v části Polska, které Rusko získalo při druhém dělení Polska.
Car Pavel I. byl k němu po nástupu na trůn laskavý, záhy ho však vypověděl za hranice a zkonfiskoval jeho majetky. Na přímluvu hraběte Kutajsova mu je však posléze navrátil a mu dovolil vrátit se zpět. V noci z 11. na 12. března 1801 byl Pavel zavražděn spiklenci ve své právě dokončené rezidenci, v Michajlovském zámku. O spiknutí, kterého se účastnili carovi nepřátelé, není známo příliš mnoho. K jeho vůdcům vedle jiných patřil i kníže Zubov.
Poslední roky života Zubov strávil v městečku Janiški v Bilenské gubernii; 7. dubna 1822 zemřel bez potomků Jeho dva bratři, Valerij a Nikolaj, udělalu kariéru díky jeho protekci.


Władysław Reymont

Władysław Stanisław Reymont [vuadysuav staňisuav rejmont] byl polský prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1924.
Władysław Stanisław Reymont, vlastním jménem Rejment, se narodil roku 1867. Pocházel ze skrovných poměrů, byl synem venkovského varhaníka. Pokoušel se studovat na gymnáziu v Čenstochové, v letech 1880-1884 se vyučil krejčím ve Varšavě, odkud byl nakonec policejně vykázán. Po krátkém pobytu u otce odešel z domova a živil se jako železničář, dělník a herec kočovné společnosti, byl i novicem v klášteře. Ze své rodné oblasti, spravované tehdy carským Ruskem, odešel roku 1893 opět do Varšavy a v neustálém boji o udržení holé existence se pokoušel o literární zpracování svých bohatých, často velice neutěšených životních zkušeností. Podmínky, ve kterých psal svá první díla, byly strašné. Jak sám píše: „Noci jsem trávil v místnosti tak chladné, že jsem psal zabalený do kožešiny s kalamářem pod lampou, aby inkoust nezamrzl“. Ve Varšavě psal například v kostele, protože tam bylo teplo. Jeho těžkou hmotnou situaci postupně zlepšily výtěžky z literární a reportérské činnosti, takže roku 1894 mohl navštívit Londýn. Brzy se v literatuře prosadil svou houževnatou prací, silou barvitého vidění a svým pozorovacím talentem a stal se společně se Stefanem Żeromskim a Gabrielou Zapolskou nejvýznamnějším představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko. Roku 1899 byl zraněn při železničním neštěstí, obdržel odškodnění a stálá renta, vyplácená železniční společností, mu umožnila léčení v Itálii a cestu do Francie. Po první světové válce se usadil na vlastním statečku v obci Kołaczkowo u Wrześni. Roku 1920 navštívil polské kolonie v USA.
Jako znalec selského a venkovského prostředí zachytil v řadě svých prozaických prací sociální napětí v polské společnosti, která na přelomu 19. a 20. století bojovala o nové politické a společenské uspořádání. Jeho hlavními díly je čtyřdílná románová kronika Sedláci ze života polské vesnice na konci 19. století, komponovaná podle jednotlivých ročních období, a román Zaslíbená země, dramatický obraz průmyslové Lodže. V roce 1924 mu byla jako druhému polskému spisovateli udělena Nobelova cena za literaturu „…za jeho velký národní epos Sedláci“.


Buchlovice

Zámek Buchlovice leží ve Zlínském kraji, asi 11 km od města Uherské Hradiště. Celý barokní komplex se skládá ze dvou zámeckých budov a rozsáhlého parku.
Historie zámku navazuje na dějiny nedalekého hradu Buchlova, který jako stará středověká pevnost stal na konci 17. století pro šlechtu nepohodlným. Traduje se, že tehdejší majitel panství, Jan Dětřich z Petřvaldu, postavil zámek pro svou manželku Eleonoru z Colonna-Felsu, původem z Itálie, pro kterou byl hrad příliš chladný. Zámek je vystavěn ve stylu italského baroka podle projektu Domenica Martinelliho a jde o jeden z nejkrásnějších komplexů svého druhu u nás. Zámek byl dostavěn roku 1707. Rod Petřvaldů vystřídali roku 1800 Berchtoldové, kteří zde žili až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn. Zámek tvoří dvě protilehlé budovy, z nichž horní dříve sloužila hospodářským účelům. Uprostřed mezi budovami je dvůr s centrální kašnou. Přízemí dolní budovy dříve sloužilo k pohostinským a obytným účelům. Zajímavá je sala terena s bohatou štukovou výzdobou a mozaikovými ornamenty na stěnách, situovaná pod hlavním sálem.
Svou současnou podobu získal zámek až v prvních dvou desetiletích 20. století.
V roce 1805 umístil Leopold I. Berchtold v zámeckých budovách vojenskou nemocnici. 5. května téhož roku byla obec povýšena na tržní městečko.
Na zámku je k vidění 18 historicky zařízených místnosti ve stylu baroka, rokoka a nového baroka, hudební sál a množství kuriozit. V okolních zahradách lze také navštívit výstavu fuchsií, chovnou stanici dravých ptáků nebo vinný sklep s tradičními moravskými víny. V zámeckých prostorách jsou uloženy sbírky italské, francouzské a nizozemské grafiky.
Ve dnech 15. a 16. září roku 1908 probíhalo na zámku v Buchlovicích tajné jednání rakousko-uherského ministra zahraničí Aloise Aehrenthala a jeho ruského protějšku Alexandra Petroviče Izvolského. Tato schůzka vyústila v tzv. Buchlovickou dohodu. Předmětem byly problematické poměry na tehdejším Balkáně, o který jevily obě mocnosti zištný zájem. Výsledek buchlovského jednání se dostavil již po několika dnech - došlo k rakouské anexi území Bosny a Hercegoviny, která stála na počátku řetězce osudných událostí, jež vyvrcholily vypuknutím první světové války v létě roku 1914.
K zámku patří i zahrada a park, tvořící neoddělitelnou část reprezentační architektury šlechtického sídla. Představují jedny z nejvýznamnějších památek tzv. historické zeleně v České republice. Zahrada byla zakládána od počátku 18. století současně se zámkem. Kvůli specifickému terénu je uspořádaná terasovitě. Původně byl park koncipován ve francouzském stylu. Podstatně rozšířen byl po nástupu Berchtoldů, kdy přibyla část přírodně krajinářského parku v anglickém stylu. Leopold I. Berchtold položil základ dendrologické sbírky parku. Botanik dr. Bedřich Berchtold se zase zasloužil se o výsadbu exotických a vzácných dřevin, jejichž semena a sazenice vozil ze svých cest po světě. Nyní má park celkovou rozlohu téměř 19 ha. Po roce 1958 byl park postupně obnovován. Roku 1964 byl park obohacen o výsadbu rododendronů. V roce 1981 začíná tradice letních výstav fuchsií.
 Soubor:Zamek Buchlovice - budova ze strany.JPG|Hlavní křídlo zámku ze strany Soubor:Zamek Buchlovice - park.JPG|Zámecký park Soubor:Zamek Buchlovice - nádvoří s kašnou.JPG|Nádvoří s kašnou Soubor:Zamek Buchlovice - kašna.JPG|Kašna


Úmluva o otroctví

Úmluva o otroctví byla sjednána dne 25. září 1926 v Ženevě v rámci Společnosti národů. Státy, které se staly smluvními stranami této úmluvy, se zavázaly zabraňovat a potlačovat obchod s otroky a usilovat o postupné a co nejrychlejší úplné potlačení otroctví ve všech jeho podobách. Dále se strany úmluvy zavázaly činiti všechna nutná opatření, aby se zabránilo tomu, aby nucená nebo povinná práce se nevyvinula ve stav obdobný otroctví.
Pro Československou republiku nabyla úmluva účinnosti dnem 10. října 1930 a byla publikována pod č. 165/1930 Sb. z. a n.


Jezero Most

Jezero Most nebo Ležáky je název vodní nádrže, která vzniká jako projekt rekultivace bývalého lomu Ležáky sloužícího od 70. let 20. století do 31. srpna 1999 k těžbě hnědého uhlí. Lom se rozkládal na ploše 1220 ha.
Nádrž se bude nacházet mezi městem Most, areálem chemických závodů v Záluží u Mostu a obcí Braňany, přímo pod kopcem Hněvín na místě starého města Most, které bylo zbořeno v 70. letech 20. století a na jehož místě vznikl hnědouhelný lom Ležáky., Nádrž bude mít při projektované nadmořské výšce hladiny 199 m n.m. rozlohu 311 ha, bude 2,5 km dlouhá a 1,5 km široká. Bude dosahovat maximální hloubky 75 m a při průměrné hloubce 22 m bude její objem činit 68,9 milionů m3.
V únoru 2008 měla firma Cheminvest s.r.o. začít budovat přístaviště s kapacitou až několika desítek lodí. Výstavba přístaviště bude trvat několik měsíců. Až bude výstavba dokončena, začne se napouštět nádrž. Napouštění bude dokončeno v roce 2010, nejpozději 2011.
Původní záměr v roce 2002 počítal s napouštěním nádrže z řeky Bíliny, ale po přezkoumání hygienici zakázali tuto variantu z důvodu zcela nevhodné kvality vody. V úseku, odkud by se jezero napouštělo, je voda klasifikována stupněm znečištění č. V..Jako nejvhodnější zdroj vody byl vybrán Průmyslový vodovod Nechranice, který přivádí vodu z Ohře.
Dne 24. října 2008 bylo slavnostně a oficiálně zahájeno napouštění nádrže přes přivaděč z řeky Ohře. Voda teče podzemním přivaděčem z průmyslového vodovodu Nechranice.
Rekultivační práce by měly být ukončeny až v roce 2018. Celková plocha zrekultivovaných ploch včetně jezera bude stejná jako celková plocha bývalého lomu Ležáky, tedy 1220 ha.
Zdrojem vody jsou dálkové přivaděče z asi 20-25 km vzdálené přehrady Nechranice ležící na řece Ohře, dále důlní voda z asi 5 km vzdáleného hlubinného dolu Kohinoor a vlastní povodí jezera. Napouštění bude dokončeno v roce 2010, nejpozději 2011.


Antonín Strnad

Antonín Strnad byl český vlastenec, meteorolog, profesor a rektor Univerzity Karlovy a ředitel hvězdárny v Klementinu.
Studoval gymnázium v Hradci Králové. Roku 1763 vstoupil do jezuitského řádu; nebyl však vysvěcen a po zrušení řádu v roce 1773 přešel na Univerzitu Karlovu kde studoval matematiku, fyziku a astronomii. Byl žákem Josepha Steplinga, zakladatele observatoře v Klementinu. Po jeho smrti Strnad nastoupil roku 1778 na katedře jako mimořádný profesor matematické a fyzikální geografie. V roce 1781 byl jmenován ředitelem hvězdárny, roku 1792 děkanem filozofické fakulty a od roku 1795 rok působil ve funkci rektora univerzity. Zasloužil se také o vznik Královské české společnosti nauk jejímž předsedou byl v letech 1787 až 1788. Roku 1784 se oženil s Kateřinou Marsanovou, se kterou později měl čtyři děti.
Již jako člen jezuitského řádu prováděl Strnad měření meteorologických údajů. Od J. Steplinga získal Strnad další zkušenosti s pravidelnými meteorologickými pozorováními. Dochovaly se jeho deníky od počátku roku 1775; v Klementinu jsou od té doby pravidelná měření prováděna dodnes. Strnad dále inicioval zřízení dalších meteorologických stanic v Čechách. Zabýval se pozorováním meteorů a měřením magnetického pole Země.
Strnad byl členem Mannheimské meteorologické společnosti, která po roce 1781 podporovala vznik mezinárodní sítě meteorologických stanic na severní polokouli. Za jeho přispění byla zahájena pravidelná měření v 7, 14 a 21 hodin, v časech které se používají dodnes.
V osmdesátých letech 18. století se Strnad také zasloužil o záchranu staroměstského orloje, který byl od roku 1735 v kritickém stavu a pražský magistrát měl v úmyslu prodat jej do starého železa. Strnad však chápal jeho historickou hodnotu a usiloval proto o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát jenž uvolnil částku potřebnou pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu opravu provedl za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinář Šimon Landsperger.
Roku 1799 onemocněl Strnad tuberkulózou. Po zhoršení zdravotního stavu jej pozval kníže Ferdinand Kinský na svůj zámek v Sazené, aby se zde zotavil. Místo toho však zde Antonín Strnad 23. září 1799 zemřel. Je pohřben na hřbitově kostela svatého Klimenta v Chržíně u Velvar.


Purin

Purin je dusíkatá heterocyklická sloučenina tvořená kondenzovaným pyrimidinovým a imidazolovým kruhem. V čistém stavu je to krystalická, zásaditá látka. Její deriváty, nukleové báze, jsou biologicky významné látky, součást nukleových kyselin i jiných látek klíčových pro život.
Protože deriváty purinu jsou tak významné, celá skupina těchto chemicky si podobných látek se nazývá puriny. Podle frekvence výskytu v buňkách se někdy rozdělují na hlavní a vedlejší puriny. Toto dělení ale nezohledňuje jejich fyziologickou důležitost.
V nukleových kyselinách jsou hlavními purinovými bázemi adenin a guanin.
Adenin a guanin tvoří vodíkové můstky s pyrimidinovými bázemi thyminem a cytosinem a tvoří páry basí, které kódují genetickou informaci v DNA. Kromě adeninu a guaninu se v informačních mRNA savců nacházejí ještě další, minoritní purinové báze, jako je N6-methyladenin, N6N6-dimethyladenin nebo N7-methylguanin. Další deriváty se nacházejí v transferových tRNA.
Volně v buňkách se nacházeji puriny, které jsou produkty metabolismu purinových basí. Je to xanthin, hypoxanthin a kyselina močová, konečný produkt katabolismu purinů. Je vylučována močí.
Některé rostliny tvoří methylované xanthiny, alkaloidy, které mají účinek na centrální nervovou soustavu. Nejvýznamnější je kofein, obsažený v kávě, theofyllin, obsažený v čaji, a theobromin, z kakaa a čokolády.
Většina purinů se v buňkách nevyskytuje volně, báze jsou navázané nejčastěji na pětiuhlíkatý cukr, ribózu nebo deoxyribózu jako tzv. nukleosidy. Sacharid tvoří kovalentní N-glykosidovou vazbu s N9 atomem purinového kruhu. Nukleosid obsahující adenin nebo guanin a ribosu se nazývají adenosin, guanosin, je-li v nukleosidu obsažena deoxyribosa, pak je vzniklým nukleosidem deoxyadenosin resp. deoxyguanosin.
Dojde-li k fosforylaci hydroxylové skupiny sacharidu, který tvoří nukleosid, dojde ke vzniku nukleotidu. Nukleotidy jsou stavebními kameny nukleových kyselin a mají nezastupitelnou úlohu při fosfotransferázových reakcích, při kterých jsou štěpeny makroergní vazby. Umožňují tak průběh jinak endergonických reakcí, jako jsou různé biologické syntézy. Příkladem takových přenašečů energie je ATP, adenosintrifosfát nebo GTP, guanosintrifosfát. Cyklický adenosinmonofosfát a guanosinmonofosfát jsou druzí poslové, kteří zprostředkovávají signál z buněčných receptorů.
Organismus je schopen využívat puriny, které přijímá v potravě, stejně tak si je dokáže syntetizovat sám de novo. Hlavním místem syntézy jsou játra. Substrátem k syntéze je cukr ribosa a aminokyseliny glycin, glutamin a aspartát. Jako koenzym reakcí slouží folát, tedy kyselina listová. Proto je kyselina listová důležitá pro dělení buněk, protože umožňuje syntézu purinových basí k syntéze nukleových kyselin.
Přebytečné puriny jsou v několika krocích oxidovány na kyselinu močovou. Ta je vylučována močí. Je však ve vodě špatně rozpustná, při její vysoké koncentraci v moči, nebo při nízkém pH moči, může krystalizovat a tvořit tak močové kameny.
Při dně, metabolické poruše katabolismu purinů, dochází k nadprodukci kyseliny močové a k hyperurikemii, stavu, kdy je v séru vysoká koncentrace močové kyseliny. Pak se mohou krystaly kyseliny ukládat v měkkých tkáních nebo kloubech, což způsobuje zánětlivou reakci. Dna je dedičná choroba, recesivně vázaná na chromozóm X.
Známe více metabolických poruch purinového katabolismu: Lesch-Nyhanův syndrom, který se projevuje močovými kameny a psychickými poruchami nebo deficit enzymu purinnukleosidfosfotylasy, který způsobuje těžkou imunodeficienci.
Uměle připravené analogy purinů, jejich nukleotidů a nukleosidů se uplatňují v lékařství jako součást chemoterapie pro léčbu nádorů. Když se látka analogická přirozeně se vyskytujícím purinům vestaví do buněčné struktury, například to nově vznikající DNA, je toxická. Analogy basí tak zasahují všechny dělící se buňky, tedy i buňky, které se množí nekontrolovaně. Často používaný analog purinových bází je 6-thioguanin nebo 6-merkaptopurin.


Tomáš Kašpar

Tomáš Kašpar je současný český spisovatel. Autorovy knihy jsou humoristicko-satirickou literaturou. Tomáš Kašpar rovněž publikuje v českém odborném, veřejném i populárním tisku.


Šúzó Awadži

Šúzó Awadži se stal profesionálním hráčem v devatenácti letech. 9. dan dostal v roce 1984 po turnaji Honinbo. Navzdory tomu, že se zúčastnil všech velkých japonských turnajů, nikdy ani jeden nevyhrál.


FK Sarajevo

FK Sarajevo je tradiční klub první ligy Bosny a Hercegoviny, sídlící ve městě Sarajevo. FK Sarajevo patří k předním klubům Bosny a Hercegoviny. Klub byl založen roku 1946. Hřištěm klubu je stadion s názvem Stadion Asim Ferhatović Hase a kapacitou 35 630 diváků.


Istra

Istra je řeka ve Moskevské oblasti v Rusku. Je 113 km dlouhá. Povodí má rozlohu 2 050 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný roční průtok vody u vesnice Pavlovskaja Sloboda ve vzdálenosti 12 km od ústí činí 11,3 m3/s.
Na horním toku byla vybudována Istrinská přehrada o rozloze 27,4 km2, která slouží k zásobování Moskvy vodou. Dolina řeky je velmi malebná a je jednou z nejkrásnějších oblastí v okolí hlavního města. Na řece leží město Istra, sanatoria a rekreační objekty.


Rockstar Lincoln

Rockstar Lincoln dříve Tarantula Studios, bylo založeno v roce 1997, jako testovací studio pro Rockstar Games, za svojí kariéru se podílelo na programovém vývoji pouze jedné hry, a to GTA 1 na GameBoy.


Seznam představitelů Íránu

Seznam představitelů Íránu zahrnuje všechny íránské duchovní vůdce a prezidenty od vyhlášení republiky v roce 1979.


Starý patriciát

Pod pojmem starý patriciát se obvykle rozumí ekonomicky, politicky a sociálně silná skupina měšťanů, kteří zásadním způsobem ovládali Staré Město pražské a Brno ve 13. a 14. století. Moc těchto městských rodů vzešla z podnikatelských aktivit během procesů vrcholně středověké transformace ve 13. století. Jednalo se především o rody německého původu, které byli navzájem příbuzensky propojeny. Jako starý se tento patriciát označuje v kontrastu s patriciátem, který se vytvořil ve větších českých městech v průběhu 14. až 15. století, jehož moc vycházela z jiných zdrojů a který již byl etnicky většinou českého původu.
Během transformačních procesů, které v českých zemích proběhly především ve 13. století a ve svém důsledku přetvořily raně středověký přemyslovský stát ve stát vrcholně středověký, vzniklo dostatečné množství příležitostí, které pomohly schopným jedincům akumulovat nezvyklé množství hmotného bohatství a zároveň získat společenské postavení spojené s výkonem moci. V některých českých městech se vytvořila skupina měšťanských rodů, u kterých se předpokládá, že své bohatství získaly z podnikatelské činnosti spojené s nálezy drahých kovů a z činnosti spojené se zakládáním nových měst. Dalším zdrojem jejich zisků mohla být obchodní činnost zdárně se rozvíjející spolu s vytvořením a rozšířením horních společenských vrstev ochotných platit za dovážené luxusní zboží. Vedle toho je pravděpodobné, že částečně nově vznikající starý patriciát těžil i z finančních transakcí a půjček a podílů na kutnohorských atd. dolech a mincovnách. Přestože jednotlivé rody sídlily v určitém městě, je zřejmé, že se jejich podnikatelská a obchodní činnost často rozvíjela po celém území českého státu. Výrazné jsou především vazby pražského patriciátu na kutnohorské podnikání.
Na Starém Městě pražském mezi nejdůležitější patricijské rody patřili Olbramovci, Velflovci, Kokotovci, Volframovci, rod Od Kamene, Rokczaneři, Štukové, Beneschaweři, rod z Chebu a některé další.
Velká část starého patriciátu pravděpodobně časem ustala s obchodními aktivitami a stali se z nich v podstatě rentiéři, kteří žili z pronajímání stavebních parcel nebo domů na nich vystavěných ostatnímu obyvatelstvu. Tato ekonomická, ale i právní převaha vedla k v podstatě závislému postavení chudších obyvatel měst na těchto patriciích.
Jednotlivé patricijské rody podporované svými klienty často bojovaly i násilnými prostředky o moc ve městě a o účast na městské radě nebo i městské obci. Obvykle, jak je prokázáno především opět v Praze, drželi pevně ve svých rukou i obsazení úřadu rychtáře.
Na počátku 14. století se patricijské rody cítily natolik silné, že se požadovaly i účasti na celozemské vládě. Už za Václava II. někteří jejich členové seděli v královské radě. Po roce 1306 jejich vliv na celozemské záležitosti posílil. Z důvodů kodifikace svého postavení patriciát podnítil nakonec neúspěšnou vzpouru proti Janu Lucemburskému v roce 1319. Po tomto pokusu se patriciát jako celek nadále na celozemské moci nepodílel a po příchodu Janova syna Karla do Čech i jeho moc v Praze poklesla.
Starý patriciát zanikl během pravděpodobně 2. poloviny 14. století. Částečně tyto staré rody vymřely, část z nich si zakoupila statky na venkově, kam postupně přesunuly svoji působnost a postupně splynuly s místní šlechtou. V Brně přišel starý patriciát o moc převratem v roce 1363.


Čuhujiv

Čuhujiv je město na severovýchodní, „Slobodské“ Ukrajině. Leží v na řece Donec v Charkovské oblasti, asi 35 km východně od Charkova, na trati Charkov - Kup'jansk. S 34 000 obyvateli je čtvrtým největším městem oblasti.
Město bylo založeno roku 1638, později zde vznikla pevnost. Význam sídla, které bylo na místní poměry poměrně velké – na konci 19. století mělo 12 000 obyvatel – byl především vojenský. Po 2. světové válce zde byla zřízena sovětská vojenská letecká základna s učilištěm, kde studoval mj. kosmonaut Anatolij Filipčenko. Základna nyní slouží ukrajinskému letectvu.
V Čuhujivě se narodil nejznámější ukrajinsko-ruský realistický malíř Ilja Repin. Kromě jeho muzea je tu několik dalších kulturních zařízení a 8 škol; průmysl především potravinářský.


Gabriela Demeterová

Gabriela Demeterová je česká houslová virtuózka a violistka. Po studiích na pražské konzervatoři studovala hru na housle na pražské AMU. Účastnice mnoha houslových soutěží, laureátka Kocianovy houslové soutěže a absolutní vítězka mezinárodní soutěže Yehudi Menuhina v roce 1993.
V roce 2001 začala studovat i hru na violu, stala se tak jednou z mála houslových virtuózů, kteří dobře ovládají hru na oba hudební nástroje. Je členkou umělecké rady pražské Akademie múzických umění a držitelkou titulu "Žena roku 2006".


Max Weiss

Max Weiss byl rakouský šachový mistr, jeden z předních hráčů konce 19. století.
Weiss se narodil v Horních Uhrách v rodině drobného židovského obchodníka,, ale přestože prakticky celý život prožil ve Vídni, díky místu narození jej za svého hráče považují někdy i Maďaři. Ve Vídni Weiss nejprve studoval matematiku a fyziku na univerzitě a od roku 1905 zde pracoval jako úředník Rothschildovy banky.
Šachy se Weiss naučil hrát ve dvanácti letech od svého otce a koncem osmdesátých let 19. století byl považován za jednoho z nejlepších světových hráčů. Nikdy se však nestal šachovým profesionálem a svou šachovou kariéru obětoval postavení bankovního úředníka. Po roce 1899, kdy se dostal na vrchol své šachové kariéry, přestal hrát na šachových turnajích v cizině a zúčastňoval se jen některých, co byly pořádány ve Vídni. Později se věnoval psaní šachových publikací.


Josef a bratří jeho

Josef a bratří jeho je rozsáhlá románová tetralogie německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929, která se skládá z těchto dílů:
Thomas Mann začal toto své dílo psát už roku 1926 a jeho první dva díly vyšly ještě v Německu. Třetí díl autor dokončil již ve švýcarském exilu a k napsání čtvrtého dílu se odhodlal až po čtyřech letech, roku 1940, v USA. Zpracovává biblické téma starozákonního Josefa.
V románu autor zpracoval známý biblický příběh z První knihy Mojžíšovy o Josefovi, kterého jeho bratři prodali jako otroka do Egypta proto, že jej jeho otec Jákob měl ze všech svých synů nejraději. V Egyptě se z Josefa stane časem první ministr říše a v této funkci ochrání zemi před hladomorem. Nakonec povolá Josef své bratry a otce do Egypta, aby tam nalezli novou vlast. Tento námět byl vždy hojně zpracováván jak ve východních, tak i v evropských středověkých a moderních literaturách, ale nikdy s takovou šířkou i hloubkou pohledu, s takovým zvládnutím starobylých kulturních odkazů. Biblické podání Thomas Mann obohatil dalšími motivy ze staré židovské literatury, z výkladu biblických textů a z předoasijských mýtů a díky svému vypravěčskému mistrovství a dokonalé psychologii postav se mu podařilo vytvořit velkolepé epické umělecké dílo.
Román není žádným únikem od skutečnosti do říše dávnověku, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž básnické podobenství, které chce na starobylém příběhu, který je mezi lidem po staletí oblíben, hlásat veskrze aktuální poselství. Již svým židovským námětem muselo být dílo nacistickým kruhům v Německu, rozpoutávajícím rasové šílenství, trnem v oku. Ještě důležitější však bylo, že proti fašistickému zneužití mýtu jako pojmu pro skryté a nekontrolované síly krve a neúprosného osudu postavil Thomas Mann mýtus zhumanizovaný, plný důvěry v člověka a v jeho možnosti.


Hargeyské mezinárodní letiště

Hargeyské mezinárodní letiště, je mezinárodní letiště ležící nedaleko somálského, respektive somalilandského města Hargeysa.
Letiště bylo postaveno v roce 1954 jako britské vojenské letiště se štěrkovou dráhou. Pojezdová dráha, terminál a parkoviště bylo postavena v roce 1958. Po získání nezávislosti byla dráha v roce 1964 pokryta tenkou vrstvou asfaltu.
V současnosti je přistávací dráha v poměrně špatném stavu, stejně tak i pojezdová dráha o délce 245 metrů a šířce 23 metrů. Parkovací rampa je malá, což stěžuje manévrování. Taktéž drenáž asfaltu je špatná, tudíž se dráze po dešti vytváří velké kaluže, které stěžují přistávání. Pomocné osvětlení není k dispozici, stejně tak samostatný nákladní terminál.


Sociální informatika

Sociální informatika je transdisciplinární obor, zabývající se studiem designu, využití a důsledků informačních a komunikačních technologií v institucionálním a kulturním kontextu. Spojuje počítačovou vědu, informační vědu, informační systémy a sociální vědy.
Zkoumá aspekty informatizace, zabývá se zaváděním informačních technologií do společnosti a jejími vlivy na společnost. SI je předmětem zkoumání normativního, analytického a kritického přístupu posledních 25 let.
Základem práce sociálních informatiků je navržení konkrétního systému, výběr a konfigurace vybavení, vytvoření pravidel při práci s vytvoření směrnic, které vycházejí z jeho následného používání. Odborníci v oblasti SI doporučují dodržovat několik základních pravidel, při vytváření informačních systémů a jejich konfiguraci. Takové IS, které pracují správně, slouží jako podpora lidské práce a ne jako zbytečná komplikace. Měly by se zavádět vyspělé technologie, pokud ovšem budou rychlejší a jejich používání bude jednodušší. Také by měly být levnější a samozřejmě kompatibilní s ostatním vybavením. V neposlední řadě by jejich používání mělo vést k větší efektivitě práce.


Apollinarismus

Apollinarismus či apollinarianismus představuje jednu z christologických teorií 4. století představovanou Apollinariem z Laodiceje, jenž tvrdil, že Ježíš Kristus měl lidské tělo a zároveň božskou mysl.
Tuto teorii zastávali jak přivrženci nikajské strany tak ariáni. Apollinaris vycházel z platónské trichotomie, která dělí člověka na tělo, duši a ducha, a učil, že v Ježíši byl lidský duch nahrazen božským Logem, 2. osobou Trojice.
Tento názor odporoval východnímu pojetí, že „to, co Kristus nepřijal, neposvětil“. Nepřijal-li tedy lidského ducha, nemohla Kristova smrt na kříži posvětit a spasit ducha člověka.
Proti této nauce se postavila již alexandrijská synoda roku 362, aniž by jmenovala Apollinaria jako jejího autora. Roku 373 odmítli egyptští biskupové, které poslal císař Valentinianus do exilu, společenství s Apollinariem. Roku 377 nauku odsoudil papež Damasus I. a též 1. konstantinopolský koncil roku 381 jej prohlásil za herezi neslučitelnou s křesťanskou vírou. Ježíš Kristus podle křesťanské víry je plně člověkem a plně Bohem, tj. není ani poločlověk, ani polobůh.


Carnegie Hall

Carnegie Hall je koncertní síň na Sedmé avenue v New Yorku. Síň patří mezi nejznámější ve Spojených státech. Budova, kterou navrhl architekt William Tuthill pochází z roku 1891. Každoročně se zde koná okolo 250 představení vážné i populární hudby.
V budově se nachází tři sály: Isaac Stern Auditorium, Zankel Hall a Weill Recital Hall. Je zde ale i nahrávací studio a další prostory.


Domobrana

Domobrana neboli reservní armáda, anglicky militia, německy Landsturm, je vojenský termín, označují součást vojska povolávanou do zbraně pouze v době války. Dnes je označována jako záloha ozbrojených sil.
Za Rakouska se domobrana skládala z mužů ve věku 19 – 42 let, rozdělených do 24 tříd od nejmladších po nejstarší.
Na základě zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech, ve znění pozdějších předpisů, podléhá branné povinnosti každý občan ve věku 18 – 60 let, de facto pouze muži, neboť ženy nepodléhají služební povinnosti.


Seznam písní s texty Pavla Braxatorise

Toto je seznam textářské tvorby k písním, které napsal slovenský libretista a textař Pavol Braxatoris.


Václav Bojer

Václav Bojer byl český botanik a cestovatel, který působil především na Madagaskaru a na Mauriciu.
V osmnacti letech začal spolupracovat s Franzem Sieberem, který ho doporučil botanikovi Hilsenbergrovi. Právě s Hilsenbergem se Bojer vydává na výpravu do východní Afriky a v roce 1821 přijíždí na Mauritius. V roce 1822 ho mauricijský guvernér Robert Townsend Farquhar vysílá na Madagaskar, kde Bojer nasbíral velké množství rostlin a živočichů. Stává se zde také osobním přítelem madagaskarského krále Radami I.
V roce 1824 spoluzakládá mauricijskou přírodovědnou společnost. V roce 1855 se stává profesorem na tamní střední škole a o rok později, v roce 1856, Bojer umírá v Port Louis na záchvat mrtvice.
Po Bojerovi je pojmenováno mnoho rostlinných a živočišných druhů např. scink Gongylomorphus bojerii, snovač Ploceus bojeri, madagaskarský strom Uapaca bojeri a mnohé další.


Cachoeira do Sul

Cachoeira do Sul je město státu Rio Grande do Sul v jihovýchodní Brazílii.
Město má 89 669 obyvatel a rozkládá se na 3 765 km2.


Primátorský ostrov

Primátorský ostrov je někdejší pražský vltavský ostrov, dnes část Nového Města.
Byl součástí majetku Nového Města a byl propůjčován novoměstským primátorům. Nad kanálem mezi ostrovem a pobřežím byly Nové mlýny. Nacházel se při pobřeží mezi dnešními ulicemi Nové mlýny a Lodní mlýny. V letech 1908–1912 byl spojen s nábřežím a později zastavěn.
Roots to Branches je jméno alba od skupiny Jethro Tull. Oslavuje hudební návrat k formě, která nese charakteristické znaky klasických J. Tull v 70. letech, progresivní rock a folk-rockové kořeny, smíšené s arabskými a dálněvýchodními vlivy. Všechny skladby byly napsány Ianem Andersonem a nahrány v jeho domácím studiu.


František Bubák

František Bubák byl český botanik, učitel a spisovatel odborných publikací.
Po studiích na gymnasiích v Jičíně, Praze a Příbrami pokračoval na universitách v Praze, Halle a Berlíně. Když získal aprobaci, začal učit. Nejdříve na středních školách v Praze, pak v Zábřehu a když dosáhl doktorátu filozofie, stal se docentem fytopathologie na české technice v Praze. V roce 1900 začal vydávat Zprávy o chorobách kulturních rostlin v Čechách. Roku 1903 byl jmenován profesorem na Královské české akademii hospodářské v Táboře, kde založil velkou botanickou zahradu a fytopatologickou stanici pro choroby rostlin a začal každoročně vydávat zprávy v němčině. Botanickou zahradu v Táboře přebudoval a použil zde vlastní koncepci, která se v podstatě zachovala dodnes
Od roku 1919 byl PhDr František Bubák jmenován profesorem botaniky a fytopathologie na nově zřízenou Vysokou zemědělskou školu v Brně, zároveň i prvním tamním rektorem. O rok později se stal František Bubák profesorem fytopathologie na Vysoké škole zemědělství a lesního inženýrství při české technice v Praze. Vykonal řadu vědeckých cest na Balkán. Zaobíral se neustále studiem hub a rostlinných chorob. Uveřejnil velké množství odborných článků v různých časopisech, sbornících a to nejen v ČSR, sestavil odborné publikace a velký mykologický herbář, který se stal později majetkem musea botanické zahrady v Brooklynu.


Ministerstvo obrany České republiky

Ministerstvo obrany České republiky je ústředním orgánem státní správy na úseku obrany České republiky.
Ministerstvo bylo zřízeno s účinností od 8. prosince 1992 zákonem č. 548/1992 Sb., kterým byl změněn zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Tento kompetenční zákon vymezuje základní působnost ministerstva.


Bedřich Hostička

JUDr. Bedřich Hostička (9. dubna 1914 v Praze – 30. května 1996 ve Švýcarsku. V politickém procesu s Miladou Horákovou a spol. byl odsouzen k trestu žaláře na dvacet osm let, zostřenému půlletně tvrdým ložem. V roce 1963 byl ammestován.


Fronta a zásobník

Fronta a zásobník jsou datové struktury, které v programech slouží k dočasnému ukládání dat.
Fronta slouží k ukládání dat, které vystupují ze struktury ve stejném pořadí, jako vstupují. Odborně se nazývá FIFO - First In First Out. Lze si ji představit jako frontu lidí, kteří postupují k pokladně. Jak se řadí do fronty, tak i odcházejí od pokladny. Zásobník je přesně naopak, první data vystupují ze zásobníku jako poslední a naopak. Odborně LIFO - Last In First Out. Zároveň se nazývá i jako studna nebo díra, protože když něco uložíme do díry jako první, můžeme to vyndat až jako poslední.
V tomto článku jsou uvedeny příklady s implementací pomocí ukazatele neboli dynamické proměnné. Tato struktura se používá pro zápis do nových proměnných za běhu aplikace. Jednou z možností tvorby struktury je i spojový seznam, který je právě zde uveden. Více informací naleznete v článku o Dynamických strukturách.
V praxi se používá např. k vyrovnání rychlostí dvou datových toků, tj. data přicházející z internetu a datový tok, který má video při přehrávání. Také se s frontou setkáme při vypalování. Vypalovaná data z disku počítače se „sunou“ obvykle jinou rychlostí, než jak potřebuje vypalovačka. Přímo v programu se fronta používá např. při postupném zkoumání vstupních znaků od uživatele - char.
Jako úložný prostor pro frontu můžeme v nejjednodušším případě použít obyčejné pole, odborně se tomuto případu říká implementace pomocí pole. Při běhu se do položek pole umisťují data jedno za druhým, tj. do položky 1, 2, 3 atd. Zároveň se data čtou, opět postupně.
Pole při tomto řešení má omezenou délku. Tím, jak data do pole zapisujeme a čteme, posouváme právě zapasná data polem až ke konci. Tam se zastaví.
Jednoduchým řešením by bylo při každém přečtení všechny položky v poli posunout na začátek, to ovšem není nejlepší, především u velkých polí s množstvím dat. Proto se používá tzv. kruhová fronta, neboli, když dojde zápis na konec pole, zapisuje opět na volné místo na začátku. Celé to funguje jako had, který na konci zalézá do díry a opět vylézá na začátku.
Nesmíme nikdy zapomenout na důležitost kontroly plnosti fronty, resp. jestli místo, ze kterého čteme nebo do kterého zapisujeme, je plné, jinak následuje podtečení nebo přetečení fronty.
Tento způsob vytvoření fronty je poněkud složitější, ale odpadá zde problém s velikostí pole. Místo pole se používá ukazatel do operační paměti. Tímto lze zapisovat data tak dlouho, dokud máme dostatek operační paměti. Při použití pole jsme omezeni na 64kB. Samotné vytvoření je založeno na klasické implementaci pomocí ukazatele. Nekontrolujeme však dostupné místo v poli a dostupnou RAM! Pozor na cyklické chyby, které by znamenaly zaplnění RAM a následný kolaps aplikace a někdy i celého systému!
Snaha udělat stabilní frontu implementovanou ukazatelem přináší značnou obtíž určit, kolik paměti je vlastně k dispozici a kolik ji zabírá náš program. Způsobů hlídání je mnoho a liší v závisloti na operačním systému. Nejpodstatnější je kontrola volné paměti. Všeobecně je dosti důležité najít vhodné řešení kontroly paměti, protože se jedná o choulostivou část běhu aplikace.
V praxi se používá především pro ukládání rekurzí. Příkladem by mohl být program, který počítá jako kalkulačka se závorkami. Každá závorka v závorce je rekurzí. Když hledáme jednu závorku za druhou, zároveň narážíme na další, které se nacházejí uvnitř. Tímto se vytváří jakýsi strom. Prohledáním se zapíše do zásobníku obsah závorek a pak se kalkuluje nejprve ta poslední nalezená. Asi nejběžnějším příkladem je historie v prohlížečích. Když kliknete na zpět, otevře se posledně otevřená stránka.
Stejně jako u fronty se jedná o nejjednodušší formu zásobníku. Na rozdíl o fronty je zásobník celkově snadnější, protože nemusíme počítat s tím, že data budeme „točit“ z konce na začátek. Budeme opět potřebovat pole, do něhož zapíšeme data postupně, ale číst je budeme od vrcholu zásobníku.
U zásobník implementovaného polem se musí jen ohlídat velikost pole. Jinak nic zvláštního.
Podobně jako u fronty můžeme zapisovat přímo do operační paměti za běhu aplikace. Nemusíme hlídat velikost pole, ale musíme hlídat volnou paměť. Princip leží na připojování a odpojovaní položek spojového seznamu. Trochu více v odstavci implementace ukazatelem u fronty a v článku o Dynamických strukturách.
Stejně jako u fronty musím připomenout důležitost kontroly volné paměti. Pokud se bude zapisovat a nebude k dispozici, následuje kolaps aplikace a někdy i celého systému!


Goncourt

Goncourt je nepřestupní stanice pařížského metra na lince 11 na rozhraní 10. a 11. pařížského arrondissementu. Nachází se na křižovatce Avenue Pamentier a Rue du Faubourg du Temple.
Stanice byla otevřena 28. dubna 1935 jako součást nově zřízené linky 11.
Stanice byla pojmenována po francouzském spisovateli Edmondu Goncourtovi, který založil Académie Goncourt, která od roku 1903 každoročně uděluje literární Goncourtovu cenu. Název stanice je ještě dodatečně doplněn podnázvem Hôpital Saint-Louis psaný malým písmem podle nedaleké nemocnice.


Optický izomer

Jako optické izomery se označují skupiny látek, které mají stejný sumární vzorec, liší se prostorovým uspořádáním atomů, uspořádáním skupin na tzv. chirálním atomu uhlíku
Dvojice molekul optických izomerů se od sebe liší jako pravá a levá ruka. Označují se proto jako vzájemně enantiomorfní.
Optické izomery jsou opticky aktivní látky schopné stáčet rovinu polarizovaného světla.
Všechny aminokyseliny kromě glycinu a všechny sacharidy tvoří optické izomery.
Počet optických izomerů se dá spočítat: n = 2x, kde x je počet chirárních atomů
Dvojice optických antipodů se rozlišují symboly R a S, v případě sacharidů a aminokyselin pak L a D. Existuje též starší označení + a - odvíjející se od směru stáčení polarizovaného světla látkou. Při pojmenovávání konkrétní látky nejprve označíme substituenty vycházející ze středu chirality čísly podle rostoucí důležitosti. Platí, že důležitost je dána relativní atomovou hmotností prvku, který se přímo váže na střed chirality. Pokud se na chirální uhlík váže více substituentů atomem stejného prvku a nemůžeme se tak rozhodnout o důležitosti hned v prvním kole, připočteme k relativní atomové hmotnosti prvního atomu substituentu všechny bezprostředně vázané atomy. Tak postupujeme dále, dokud se nedokážeme přesně rozhodnout, který ze substituentů je důležitější. Pokud z atomu vychází dvojná vazba, počítáme s tím, jako by tu byly atomy dva. Po očíslování substituentů vycházejících ze středu chirality začneme u atomu nebo skupiny s číslem 1. Pokud se důležitější ze sousedních substituentů nachází napravo od tohoto atomu, označíme látku jako R, pokud je nalevo, jedná se o S formu.
Chemickými a fyzikálními vlastnostmi se optické izomery většinou příliš neliší. Výjimkou je pouze biologická aktivita. Obě formy rozdílně interagují s enzymy, účinky látek na živý organismus jsou tedy odlišné. V živé hmotě se proto většinou nachází příslušná látka jen s jednou možnou konfigurací. Např. všechny aminokyseliny jsou v bílkovinách v L formě. Při použití nesprávné konfigurace např. při výrobě léčiv lze dosáhnout nevratných změn v lidském organismu. Např. Thalidomid, účinná látka z léku prodávaného mezi roky 1957 a 1961 v téměř 50 zemích jako antiemetikum proti ranním nevolnostem těhotných žen, jehož jeden enantiomer působí proti ranním nevolnostem zatímco druhý enantiomer je teratogenní.


Kynkažu

Kynkažu je štíhlá šelmička s dlouhým chápavým ocasem. Má kulatou hlavu, zkrácenou obličejovou část a krátké uši. Pánevní končetiny jsou delší než přední, všechny jsou opatřené ostrými drápy. Samci jsou větší než samice.
Srst je vlnitá, sametově hebká a velmi hustá, žlutohnědá s olivově zeleným nádechem, zlatohnědá nebo hnědá. Někteří kynkažu mají tmavý podélný pruh na hřbetě. Břicho a spodní část ocasu je světlejší, žluté nebo hnědožluté, čenich je tmavě hnědý.
Kynkažu žije v tropických deštných pralesech Střední a Jižní Ameriky. Jsou to výhradně stromoví živočichové, obývající horní stromové patro.
Kynkažuové jsou převážně samotářská, noční zvířata. Přes den spí v dutinách stromů, po setmění se vydávají za potravou. Výborně šplhá, dokáže lézt po kmeni stromu hlavou dolů, a často si pomáhá svým chápavým ocasem. Přestože je kynkažu šelma, živí se hlavně ovocem, hlavně fíky, banány, melouny nebo mangem. Tuto dietu doplňuje bobulemi, kůrou stromů i listy, nepohrdne ani malými obratlovci, jako jsou žáby, ptáci nebo jejich vejce. Pojídá také hmyz. Kynkažu má velmi dlouhý jazyk, který mu umožňuje lízat nektar i z hlubokých květů. V zajetí se krmí i medem.
V tropickém deštném pralese plní důležitou roli opylovače, také roznáší semena rostlin.
Kynkažu nemá žádné pevně dané období rozmnožování, samice přícházejí do říje každé tři měsíce. Nejčastěji se ale páří v dubnu a v květnu. Březost trvá 98-120 dní, po té samice v doupěti vrhne nejčastěji jedno, zřídka i dvě mláďata. Mládě rychle roste, během prvních 6 měsíců dvanáctkrát znásobí svou porodní hmotnost. Po dvou týdnech otevírají oči, v sedmi týdnech již mají chápavé ocasy. Jsou odstavena ve třech až pěti měsících. Samci pohlavně dospívají v 18 měsících, samice až ve 30 měsících věku.
V zajetí se dožívají průměrně 24 let. V přírodě mají mnoho nepřátel, jsou potravou dravých ptáků i jiných dravců, jako jsou jaguáři. Někdy jsou loveni lidmi, pro maso a také kvůli kožešině. Největším nebezpečím je ale odlesňování.
Kynkažu je někdy chován v zajetí jako zvíře v zájmovém chovu, tzn. jako exotický domácí mazlíček. Když jsou s člověkem od mláděte, dají se ochočit a jsou pak zvědaví a hraví, ale jejich chov není jednoduchý. Jsou to noční zvířata a nemají ráda hluk a prudké pohyby. Když jsou podráždění, stávají se kousavými. Také se nenaučí konat potřebu na jedno místo, nemůžou být proto volně v pokoji ale potřebují velké klece s patry větvemi na šplhání.
Kynkažu je zapsán v příloze II CITES a podléhá zákonu č. 16/1997 Sb. O podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů. Jako nebezpečný druh zvířete je k jejich chovu potřeba povolení.
Nejznámějším „chovatelem“ je bezesporu Paris Hilton, která vlastní kynkažua jménem Baby Luv.
Bohužel, kynkažu v současné době není chovancem žádné české zoologické zahrady.


Pěnice vlašská

Pěnice vlašská je středně velký druh pěvce z čeledi pěnicovitých, mezi pěnicemi patří k velkým druhům. Samec je svrchu šedý, s bílými lemy krovek a ramenních letek, zespodu hustě tmavošedě vlnkovaný. Duhovka je jasně žlutá. Samice a mladí ptáci jsou podobní, jen s méně výraznou duhovkou a nezřetelným vlnkováním spodiny. Hnízdí v otevřené krajině a křovinatých lesích.
V České republice hnízdí především v nížinách a pahorkatinách středních a východních Čech, Podkrušnohoří, Českého středohoří, Plzeňska, střední a jižní Moravy, podhůří Beskyd, Jesenicku a Vidnavsku; v posledních letech také v jižních Čechách. Celková početnost je odhadována na 3000-6000 párů.


Enneagram

Eneagram osobnosti je přiřazení každému vrcholu geometrického symbolu - devítiúhelníku - jeden typ osobnosti. Tyto typy osobnosti jsou nazývány číslovkami, aby byla zdůrazněno, že všechny typy mají svoje klady a zápory, ale žádný z nich není lepší či horší.
Existují úvahy, že teorie eneagramu pochází již ze starověkého Řecka, tyto úvahy však nejsou dokázány. Pravděpodobně se jedná o syntézu starších tradic, za otce současného modelu můžeme považovat G.I.Gurdijeffa, na něj navázali kupříkladu Oscar Ichazo a Claudio Naranjo.
Jedničky jsou idealisté, snažící se udělat svět lepším místem pro život. Jsou tvrdé jak na sebe, tak i na ostatní, a těžko nesou jak nedokonalost sebe tak i ostatních. Dá se na ně spolehnout, díky jejich smyslu pro povinnost.
Dvojky se neustále snaží pomáhat ostatním, chtějí být nepostradatelní pro druhé, neustále se snaží všem vyhovět. Dokáží však býti v této potřebě až egoistické a dokonce jsou schopné i okolní svět vydírat pokud si nechce nechat od nich pomoct.
Trojky jsou hnány svou touhou po úspěchu, za který jsou schopni mnoho obětovat. Rádi si vytyčují cíle za kterými pak jdou, jejich hlavní motivací je však touha po uznání. Jsou schopni dostat se do jakékoliv role, relativně často lžou a přetvařují se, rádi se vidí v nějakých rolích.
Čtyřky jsou tvořivé, nápadité a umělecky založené. Právě ony mají úspěchy v malířství, tanci, literatuře či jiných uměleckých směrech. Často však propadají melancholii a depresím a uzavírají se do sebe. Snaží se být originální pomalu za každou cenu, snadno se pro něco nadchnou, mají rádi auru tajemna a síly jež se vymykají naší kontrole a našemu chápání. Neradi se nechávají svazovat.
Pětky jsou všímavé a přemýšlivé vůči svému okolí. Dokáží naslouchat a vyhodnocovat, jsou racionální, dříve myslí, než jednají. Snaží se kontrolovat své emoce, a proto je někdy pro ně těžké své city vyjádřit. Touží objevovat nové věci a poté si je třídit a škatulkovat, jejich racionalita jim však nepomůže v jejich soukromém životě, proto v této oblasti často trpí.
Hlavní vlastností šestek je stabilita a věrnost a jejich základním kamenem úrazu je strach. Hodně se bojí a hodně se nechají strachem ovlivňovat. Často jsou paranoidní, potřebují oporu a vedení.
Sedmičky vidí svět, tak jak ho vidět chtějí. Zavírají oči před realitou, díky čemuž se stávají povrchními. Umí si užívat života, ale často propadají alkoholu a jiným drogám.
Osmičky jsou přirození vůdci, ochraňující slabší, obdaření velkou vnitřní energií, jež je žene dopředu. Mají problémy s autoritami a obecně se často dostávají do konfliktů, také bývají tvrdohlaví a nenechají si vymluvit své názory.
Devítky vynikají svou empatičností, vnímavostí a klidem. Devítka není moc průbojná a svým okolím je snadno přehlédnutelná. Nebývá moc otevřená a mívá například problémy bavit se o tabuizovaných tématech nebo například o sexualitě.
I když osobnost člověka je nejvíce dána jedním typem, ovlivňuje jí i všech 8 ostatních vrcholů eneagramu. Většina znalců Eneagramu věří, že nejvíce ji ovlivňují dva sousední rohy. Tyto dva sousední vrcholy jsou obvykle nazývány křídla. Z těchto dvou křídel může být jedno dominantní či nemusí být. Tento aspekt teorie eneagramu vypracoval mimo jiné Claudio Naranjo.
S každým typem je spojován jeden ze Sedmi smrtelných hříchů, vzhledem k tomu, že typů v eneagramu je 9, byly přidány ještě dva: Strach a Klam. Člověk nejvíce podléhá tomu hříchu, s jakým je spojen jeho typ.


Igor Sláma

Igor Sláma je český cyklista, reprezentant bývalého Československa, v jehož dresu vybojoval spolu s Martinem Pencem, Jiřím Pokorným a Teodorem Černým bronzovou medaili ve stíhacím závodě mužstev na 4000 metrů v dráhové cyklistice na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980.


Satra II

Satra II je typ dvoučlánkové kloubové tramvaje provozovaný dopravním podnikem JKP GRAS Sarajevo na sarajevské tramvajové síti. Vozy Satra II vznikly modernizací starších tramvají československé výroby Tatra K2, přestavby probíhají postupně od roku 1998.
Po skončení války v Bosně a Hercegovině byl vozový park sarajevských tramvají částečně poničen, částečně zničen. Pro jeho obnovu dodala v roce 1998 česká firma Pars DMN Šumperk ve spolupráci s ČKD Dopravní systémy první modernizovanou tramvaj Satra II. Roku 2001 byla podepsána smlouva mezi JKP GRAS a konsorciem tvořeném společnostmi Pars nova a Siemens AG o dodávce 25 modernizovaných tramvají Satra II a 12 kusů částečně nízkopodlažních vozů Satra III. První zrekonstruované tramvaje byly do Sarajeva dodány v roce 2004.
Modernizace tramvají K2 na typ Satra II vychází z podobných přestaveb brněnských vozů Tatra K2R a bratislavských K2S. Vozová skříň původní tramvaje je při rekonstrukci kompletně opravena, jsou osazena nová laminátová čela s designem od architekta Patrika Kotase. Kompletně zmodernizován je interiér, původní laminátové sedačky jsou vyměněny za polstrované, je vyměněno obložení, osvětlení, okna, topení, podlahová krytina, jsou instalovány dvoukřídlé výklopné dveře s poptávkovým otvíráním cestujícími. Upravena je také kabina řidiče, který nově tramvaj ovládá ručním řadičem místo původních pedálů. Novinkou je elektronický optický a akustický informační systém pro cestující.
Při modernizaci jsou podvozky podrobeny generální opravě, je osazen nový polopantograf, místo motorgenerátoru statický měnič, brzdový odporník je přemístěn na střechu. Zásadní úpravou je instalace střídavé elektrické výzbroje s asynchronními motory od firmy Siemens, která nahradila původní výzbroj ČKD UA12. Prototyp z roku 1998 obdržel tranzistorovou výzbroj ČKD TV14 na bázi IGBT tranzistorů.
První vůz Satra II vznikl v Pars DMN v roce 1998 přestavbou vyřazené brněnské tramvaje K2 č. 1034. Vůz byl v listopadu 1998 přepraven do Sarajeva, kde ještě tentýž měsíc byl předveden veřejnosti při oslavách 113. výročí dopravního podniku. Modernizovaná tramvaj zde obdržela číslo 500.
Současné dodávky vozů Satra II byly zahájeny v létě 2004, kdy byl dodán prototyp s výzbrojí Siemens, v Sarajevu byl označen číslem 501. Opět se jedná o původem brněnskou tramvaj K2, v tomto případě evidenčního čísla 1074. Satra II č. 501 byla opět modernizována v Parsu, další vozy jsou již rekonstruovány v Sarajevu pomocí dodávek dílů od firem Pars nova a Siemens, zároveň se také jedná o původní sarajevské vozy K2. V roce 2008 byly v provozu vozy do čísla 511.
V roce 2006 byl původní prototyp z roku 1998 odstaven.


Dark Passion Play

Obsahuje stejné skladby jako Dark Passion Play, ale v orchestrální verzi.


Micromonadophyceae

Zajímavosti týdne jsou takové zajímavosti, které se zobrazily na portálu Geografie.


James Macpherson

Je znám především jako „překladatel“ jím „objevené“ staré gaelské poezie Ossianovy zpěvy ze 3. století. Pravost překladů původní gaelské poezie byla ihned zpochybněna Angličanem Samuelem Johnsonem, který tvrdil, že Macpherson našel jen fragmenty starých textů a na jejich základě vytvořil vlastní dílo. Současní badatelé se kloní k Johnsonově výkladu.
Macpherson později literární činnosti zanechal a vstoupil do politiky. Od roku 1780 do své smrti byl členem britského parlamentu.


Tkanina

Tkanina je plochý textilní útvar, který vzniká propojením dvou vzájemně kolmo probíhajících soustav nití, osnovy a útku. Tím se odlišuje od jiných textilních výrobků, např. pletenin, krajkovin, všívaných, nebo tzv. netkaných textilií.
V některých souhrnných údajích a podle Československé státní normy jsou jako tkanina označovány také drátěné mříže, síta a podobné kovové výrobky, zhotovené tkací technikou.
Materiál ke tkaní musí dosahovat určité pevnosti v tahu a v ohybu. Těmto podmínkám vyhovuje většina přízí z textilních vláken a dráty z některých kovů. Pevnost osnovních přízí se často zvyšuje skaním.
Některé tkaniny se barví až po odetkání, v rámci jejich úpravy - zušlechťování. Takovémuto zboží se říká kusobarevné. U pestře tkaného zboží se předkládají tkacímu stroji příze v různých barvách a osnovní nitě na džínové tkaniny jsou kompletně obarveny indigem.
Osnovní příze se po nasnování z cívek na osnovní vály šlichtují a jednotlivé nitě se musí před tkaním provléknout nítěnkami a paprskem tkacího stroje. Tomuto procesu se říká "navádění" a navlékání do nítěnek se říká "návod do brda", navlékání do paprsku se říká „návod do paprsku“.
Útek se dodává zpravidla nasoukaný na cívkách, ze kterých se při tkaní odvíjí.
Osnova se odvíjí z osnovního válu, jednotlivé niti procházejí nitěnkami, které jsou zavěšeny na listu. Soustava listů tvoří tzv.brdo, jehož úkolem je zdvihat jednotlivé listy a vytvořit tak prošlup, kterým prochází zanašeč útku. Osnovní niti jsou dále vedeny paprskem který udržuje osnovu v patřičné šíři a přirazí každý zanešený útek k hotové části tkaniny. Tato se navíjí na zbožový válec.
Podobným způsobem pracovala jednoduchá zařízení již před mnoha tisíci lety. Z těch se vyvinul tkací stroj, na kterém se postupně zdokonalilo zejména: Prošlupní ústrojí
Pohyb listů může být programován a vytvářet komplikované vazby osnovy s útkem. Vzory v témeř neomezené velikosti lze zhotovit za pomocí žakarového prošlupního ústrojí, ve kterém jsou jenotlivé nitěnky zavěšeny na zdvižných šňůrách ovládaných platinami. Zanášení útku mezi osnovní niti
V 18. století byl vynalezen „létající člunek“, který se k zanášení útku výhradně používal až do poloviny 20. století. Člunek se prohazoval prošlupem za současného odvíjení útkové příze z cívky, která v něm byla nasazena. Člunkovým prohozem se mohlo zatkávat maximálně okolo 500 metrů útku za minutu. Na těchto strojích bylo možné utkat na příklad 1 m2 bavlněné látky asi za 8 minut.
Podstatně vyššího výkonu se dosahuje s jehlovým, skřipcovým, hydraulickým nebo pneumatickým prohozním ústrojím. Na rychlost 5000 m/min. jsou podle technické literatury konstruovány tzv. víceprošlupní tkací stroje.
Výrobci tkacích strojů s dlouholetými zkušenostmi jsou na příklad: švýcarský Sultex, belgický Picanol nebo německý Dornier. V České republice vyrábí pneumatické tkací stroje Zbrojovka ve Vsetíně.
Váha tkanin se pohybuje od 25 g/m2 do témeř 1 kg/m2.
Jednotlivé užitné vlastnosti jako: pevnost v otěru, prodyšnost, srážlivost, mačkavost, lesk a mnoho dalších, se ve svém významu liší v závislosti na účelu použití.
Užitné vlastnosti jsou do značné míry ovlivněny finální úpravou tkaniny. K zušlechťovacím procesům patří např.: bělení, mercerování, barvení, tisk, postřihování, česání, valchování, impregnace atd.
Ve výrobě a obzvlášť v obchodním styku se používá několik desítek označení, která vyjadřují určité vlastnosti tkaniny. Například:
Popelín je jemná bavlněná tkanina na košile, halenky a pyžama. Obsahuje zpravidla na každý útek dvě osnovní nitě.
Damašek je bavlněná nebo lněná žakarová tkanina na ložní prádlo a ubrusy.
Gabardén je jemná, velmi hustá tkanina s viditelným strmým žebrováním. Vyrábí se z bavlněných, vlněných i hedvábných přízí a používá se převážně na obleky a kostýmy.
Tvíd, na který se zpracovávají hrubší melanžové příze převážně z vlny. Tkanina se používá hlavně na saka, kostýmy a svrchníky.
Blue denim je bavlněná tkanina v képrové vazbě s osnovou obarvenou indigem a s režněbílým útkem.
V ČR bylo v roce 2004 vyrobeno celkem 203 milionů m2 tkanin.
spotřeby textilních vláken. Ve shora zmíněném období se ve světě spotřebovalo 77 milionů tun bavlny, vlny a umělých vláken..


Kioa

Kioa je fidžijský ostrov, ležící vedle Vanua Levu, jednoho ze dvou hlavních fidžijských ostrovů. Je situován naproti zátoce Buca.
Kioa je pronajatý vystěhovaným imigrantům z Tuvalu, kteří přišli mezi roky 1976 a 1983 a rozhodli se raději zůstat zde nežli se vracet na ostrovy ohrožené zvedající se hladinou oceánu. Kioa je jedním ze dvou fidžijských ostrovů obydlených jihomořskými ostrovany. Druhý je ostrov Rabi, rovněž patřící k Vanua Levu skupině, který je domovem vystěhované komunitě Banaban.
Počátkem roku 2005, fidžijská se vláda rozhodla plně hradit začlenění ostrovanů. Jako vyvrcholení deset let trvajícího úsilí o začlenění se 15. prosince 2005 konala oficiální slavnost udělující 566 občanství rezidentům ostrovů a jejich potomkům, které je opravňuje ke krajské a národní podpoře pro rozvoj venkova. Oslava byla vedena vládními ministry Josefa Bole Vosanibolou a Ratu Naiqama Lalabalavuou.
Ačkoliv provincie Cakaudrove má jistou míru nezávislosti s vlastním administrativním tělesem, Kioiskou ostrovní radou, fidžijský kabinet se 15. ledna rozhodl připojit jí k rabijské ostrovní radě.


Scott Speed

Speedova kariéra začala v 10 letech na motokárách, to bylo v roce 1993 a závodil v nich až do roku 2001. Za tu dobu vyhrál několik titulů. Do formulových sérií se přesunul v roce 2001, když se stal šampiónem v US Formula Russell. V následujícím roce jezdil dokonce 2 šampionáty, US Barber Formula Dodge a US Star Mazda Series. Ani v jedné však titul nezískal. V roce 2003 závodil v Britské Formuli 3 za tým ADR. To bylo poté, co vyhrál Red Bull Driver Search program. Během tohoto roku onemocněl Scott vředovým zánětem tlustého střeva, a musel se vrátit do USA na léčbu.
Už v roce 2004 ale získal 2 tituly, první v sérii Formule Renault 2000 Eurocup a poté v Německé Formuli Renault. V té době ale Speed stále trpěl onemocněním, které si nakonec vyžádalo chirurgický zákrok.
Tyto výsledky vynesly Speedovi místo v sérii GP2 pro rok 2005 v týmu iSport, kde působil v roli týmové dvojky za Canem Artamem. Později byl ale Scott prohlášen za týmovou jedničku, a celkově obsadil v šampionátu 3. místo. Jeho přemožiteli byly jen jezdci Nico Rosberg a Heikki Kovalainen.
Na konci roku 2005 ještě odjezdil první 3 závody v sérii A1 Grand Prix, kde reprezentoval svůj stát v týmu A1 Team USA. Jeho nejlepším výsledkem bylo 4. místo v Portugalsku.
Při Grand Prix Kanady 2005 se Speed ujal role testovacího jezdce pro tým Red Bull Racing. Stal se tak prvním Američanem v F1 od roku [1993], kdy jezdil Michael Andretti. Roli testmana si užil i při Grand Prix USA.
V té době jednal Red Bull o koupi stáje Minardi. Tu nakonec opravdu koupil, přejmenoval ji na Scuderia Toro Rosso a pro rok 2006 angažoval do týmu Vitantonia Liuzziho a právě Scotta Speeda.
Ve své debutové Grand Prix Bahrajnu skončil Speed na 13. pozici. O týden později, v Malajsii, musel odstoupit po 41 kolech kvůli poruše spojky.
Na konci Grand Prix Austrálie figuroval Speed na 8.místě a vypadalo to , že vybojoval svůj první bod i první bod pro Toro Rosso. Naneštěstí dostal po závodě dodatečnou 25 sekundovou penalizaci za předjíždění pod žlutými vlajkami. K tomu musel zaplatit 5000$ za to, že se po závodě vyjadřoval neslušně k Davidu Coulthardovi.
Při Grand Prix San Marina dojel na 15. místě. O týden později to bylo 11. místo. Ve Španělsku mu ale selhal motor a svou první Grand Prix Monaka skončil jako 13.
Podobné mizerné výsledky panovaly i v druhé polovině sezóny, dobré závody byly snad jen v USA a ve Francii, kdy skončil na 10. místě. Dobře zajel i v posledním závodě, v Brazílii, kde se v závodě propracoval ze 17. místa na 11. místo.
Na konci sezóny tak zůstal Speed bez bodu, ale i tak ho Toro Rosso potvrdilo 24.února 2007 jako jezdce na další sezónu. Jeho týmovým kolegou zůstal Vitantonio Liuzzi.
Kdo ale čekal zlepšení ve Speedově druhé sezóně, musel být zklamán. Výsledky byly opět mizivé a k tomu se přidalo množství havárií. Hned dvakrát v sezóně kolidoval s Alexandrem Wurzem. Po havárii při deštivé Grand Prix Evropy navíc došlo k nepěkným věcem. Po závodě údajně došlo k ostré výměně názorů mezi Speedem a šéfem týmu, Franzem Tostem. Speed potom osočil tým, že se chtějí zbavit jak jeho, tak Liuzziho. Speedovo další působení u Tora Rossa bylo v podstatě sečteno.
A tak se nakonec i stalo. Před Grand Prix Maďarska tým prohlásil, že Speeda nahradí 3. jezdec BMW, Sebastian Vettel. Speedovým nejlepším výsledkem v F1 tak zůstávají dvě 9. místa. Speed poté také prohlásil, že ke spolupráci s Toro Rosso už ho nedonutí vůbec nic. Vztahy se samotným Red Bullem ale zůstaly dobré a Speedovi zajistily závodění v USA pro rok 2008.
20.září 2007 bylo oznámeno, že Speed bude závodit pro Eddie Sharp Racing v sérii ARCA RE/MAX na Talladega Superspeedway 5.října 2007. Scott se kvalifikoval na 7. místě a na stejné pozici také závod dokončil. Toto byl Speedův debut na vozech stock car, stejně tak to byl jeho první závod na oválu. Na tým Eddie Sharp Racing udělal v závodě dojem a ten mu dal místo pro sezónu 2008. V týmu tak nahradil Michaela McDowella.
Speed si ale vyzkoušel i závody NASCAR. Konkrétně v sérii NASCAR Craftsman Truck Series na okruhu Atlanta Motor Speedway 7. března 2008. Jel v týmu Morgan-Dollar Motosports #46 Chevy, který sponzoroval Red Bull. V závodě zaznamenal své první umístění v Top 10 v sérii NASCAR, když ve svém druhém závodě, na okruhu Martinsville Speedway, dojel právě na 10. místě. 25. dubna 2008 vyhrál svůj první závod série ARCA, bylo to na okruhu Kansas Speedway. Hned o den později byl opět v NASCAR a dojel na 8. místě. A hned o týden později v týmu Bill Davis Racing vyhrál svůj první závod. O 2 závody později skončil na 5. místě. 18. července 2008 vyhrál svůj druhý závod ARCA na Kentucky Speedway.


Parter

Parter je část parku před průčelím budovy, která může být členěna na pravidelné záhony, jejichž výsadba tvoří ornamentální obrazce. Tento estetický prvek počítá především s pohledem z výšky balkónů.
Obecně může být parter brán jako prostranství před budovou, které nemusí být vždy osázeno květinami. Parter lze upravit změnou okolního terénu, jak svahováním, tak i použitím opěrných zídek, vodních ploch, nebo vytvořením komunikací pro pěší i dopravní prostředky.
Výraz parterre pochází z francouzštiny a znamená "na zemi". Jeden z dalších významů tohoto slova je přízemní část hlediště v divadle nebo v koncertní síni. Parter ve smyslu "na zemi" je i jedna ze zápasnických poloh při sportovním zápasu.
První partery se objevily už ve starověkém Římě, avšak největšího rozmachu parterů bylo dosaženo ve Francii 17. a 18. století, kdy byla jejich centrem často kašna a prostředí bylo dotvořeno obrazci z pravidelně sestříhaných buxusových keřů.
Jako příklad jsou zde uvedeny zásady spojené s ochranou památek na území Prahy:
Zachované původní obchodní portály a výkladce i hodnotné portály a výkladce z doby pozdější, než je poslední úprava fasády, musejí být v maximální technicky a provozně reálné míře zachovány. Zvláště cenné a přísně chráněné jsou komplexy zachovaného uličního parteru. Rozlamování kompaktních front historického uličního parteru novotvary je nepřípustné. V případě nových obchodních portálů a výkladců je vyžadována vysoká úroveň designérského a materiálového provedení. V případě silně poškozených děl architektury parterů je žádoucí vytvářet přesné kopie těchto děl; přibližné repliky jsou nevhodné. Obnova historických portálů a výkladců na místě, kde již neexistují, a pokud jsou náležitě zdokumentovány, je považována za vysoce žádoucí. Reklama na území PPR nesmí přehlušit estetické vjemy z památkově chráněného území. Její jednotlivé typy jsou silně omezeny a řídí se specifickými regulačními pravidly. Tato pravidla jsou specifikována ve Vyhlášce hl. m. Prahy O obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze z roku 1999."


Uspořádaná množina

To jsou příklady smysluplných a intuitivně „správných“ uspořádání. Do definice uspořádání se ale vejdou i podivnější případy:


Zdeněk Hruška

Odehrál v reprezentačním celku Československa 24 utkání v letech 1977–1983.


Makaronština

#nj, borec, dřevorubec, unikátní blbec... viz Kubajzz ??? ????? ??????? ??????&lrm; 09:48, 20. 6. 2008
Docela se děsím představy, že k tomu, abych se dostal do Wikipedie mi stačí se párkrát vožrat, pak sednout za volant a projet se po městě. Nechat se měřit cajtama a pecka, mám tu své místo jisté. Těším se, že příště bude například stačit to, že jsem 20x přešel na červenou, až si toho tv Nova všimne :) --Chmee2 10:01, 20. 6. 2008
Jojo. Teď na Novinkách čtu, že školačky na jedné střední v USA se pokusily hromadně otěhotnět. Honem o tom někdo napište, bez toho budoucí pokolení asi nepřežijí :))..--Lenka64 10:20, 20. 6. 2008
Dám takový malý příklad: Za nějakou dobu se bude někdo přít:"Hele pamatuješ na toho chlápka s tím traktorem, kolik měl vlastně promile? "Už si to nepamatuju, ale myslím že se jmenoval Čurda, zkusíme wikipedii". "Ty v..e, na wiki ten chlapík je, to je docela fajn encyklopedie, sem budu chodit častěj. A já si myslel, že je to jen suchopárná sbírka hesel, která se tváří důležitě a vědecky". --Senimo 10:43, 20. 6. 2008
Nechcete raději vy všichni místo mazání, moralizování a závisti, že se do encyklopedie dostal někdo, kdo podle vašich názorů vám osobně a jiným velkým světovým filosofům a dobrodincům nesahá po kotníky, napsat seriózní články o koncentraci alkoholu v krvi a způsobech jejího měření, a o tom, jaké projevy jsou pro jak vysokou hladinu alkoholu v krvi typické a jaká hladina je považována za kritickou či smrtelnou? To je téma na pěkných pár obšírných článků. Nebo to už někde ve Wikipedii je, ale jen se to nedá najít?
Jinak prosím pozor, ať v samé hrůze z bulvarizace Wikipedie nesměřujeme k opačnému extrému, ke snobské encyklopedii věnující se jen vybraným „ušlechtilým“ tématům, nikoliv komplexně realitě světa. V současné době pravidla Wikipedie považují bulvarizaci za hlavní kritérium významnosti i ověřitelnosti jakéhokoliv tématu – i nejodbornější publikace jsou založeny na principu bulváru, byť určeného pro „lepší lidi“. Chceme-li pravidla Wikipedie v něčem upravit, zkusme to prosadit regulérní cestou, nikoliv zdůvodňovat hlasy podle svého vkusu, ale v rozporu s pravidly. --ŠJů 17:59, 20. 6. 2008
z jineho soudku i kdyz sem zcela proti smazni tohoto clanku tak je pak logický nesmysl tu nechavat Lorda H. jelikoz je svou významností zcela pod tímto českým rekordmanem.--H11 10:48, 22. 6. 2008
clanek z posledního měsíce kde se mluví o Čurdovy je to prejaté a vseobecne zname to proste vyznamne je , , vsimenete si spojení neznamnejsi,a ze je to ze slovenska takze mezinarodne zname. Proste to vyznamne je a neda se s tim nic delat.--H11 11:48, 25. 6. 2008
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Pars nova

Pars nova a.s. je jednou z nejvýznamnějších firem působících v oblasti modernizací, oprav a výroby kolejových vozidel v ČR.
Společnost navazuje na více než 50letou historii bývalých ŽOS Šumperk. Po privatizaci v roce 1993 se závod přejmenoval na Pars DMN s.r.o. Šumperk. Od 1. srpna 2000 se firma přetransformovala na společnost Pars nova a.s. a v březnu 2008 se začlenila do skupiny Škoda Transportation patřící pod společnost Škoda Holding. Firma v současné době zaměstnává přes 800 zaměstnanců.
Společnost provedla například rekonstrukce motorových vozů řady 854, řídících vozů řady 954 pro rychlíkovou dopravu, či přestavby vozů 810 na jednotky 814 + 914 nazvané Regionova a na jednotky 814 + 014 + 914 zvané Regionova Trio. Ve firmě jsou mimo sériových oprav prováděny často také prototypické opravy, například přestavba motorového vozu řady 810 na vůz řady 811 či na vůz řady 812 zvaný Esmeralda.
 Image:CzechMU812Esmeralda.jpg| Motorový vůz 812 Image:Vrané nad Vltavou, nádraží, souprava Regionova.JPG| Motorová jednotka 814 Image:CD854-0314.jpg| Motorový vůz 854


Aravane Rezaiová

Aravane Rezaiová je současná francouzská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 1 turnaj WTA ve dvouhře.


Blšanka

Blšanka je řeka v Česku, pravostranný přítok Ohře. Protéká chmelařskou oblastí s velmi nízkým úhrnem srážek. Plaveniny dodávají Blšance charakteristické červenohnědé zbarvení.
Blšanka pramení v Doupovských horách na území vojenského újezdu Hradiště ve výšce 685 m. Protéká obcemi Lubenec, Kryry, Očihov, Blšany, Libořice, Měcholupy a Holedeč a ústí do Ohře východně od Žatce. Dolní tok Blšanky je široký 5-10 m, má hlinitopísčité dno a vysoké svislé hlinité břehy, doprovázené pásem vzrostlé vegetace. V průběhu toku se střídají přírodě blízké a uměle upravené úseky. Plochá údolní niva je využívána pro pěstování chmele. Mezi Měcholupy a Holedečí má Blšanka větší spád, dno je zde kamenité s četnými peřejemi.
Již od roku 1905 je v Holedeči sledován vodní stav, v roce 1969 zde byla zřízena limnigrafická stanice. Maximální vodní stavy a průtoky jsou většinou zaznamenány v březnu, podružné maximum se někdy vyskytuje v letním období. Blšanka se vyznačuje velmi nízkými hodnotami odtokového součinitele a specifického odtoku. Během období měření byly v Holedeči zaznamenány extrémní průtoky, kdy vodní hladina vystoupala do výšky 280 cm a 232 cm. Naopak v letech 1906, 1907, 1911, 1935, 1953, 1965 a 2007 byla Blšanka i několik měsíců zcela vyschlá.
Od roku 1995 probíhá v Holedeči také pravidelné sledování plavenin. Většina plavenin odteče během několika dní v roce při povodňových událostech. Odnos plavenin v jednotlivých letech kolísá. Zatímco ve vodném roce 1995 proteklo Holedečí skoro 7000 tun plavenin, v suchém roce 1998 byl odtok plavenin pouze 293 tuny. nejvyšší hodnoty kalnosti jsou zaznamenány v letním období po intenzivních přívalových srážkách. Červenohnědé zbarvení plavenin je způsobeno vysokým obsahem sloučenin železa v půdách na zvětralinách permských hornin.


John Young Stewart

Malé okrajové části území Žižkova patří do městských částí Praha 8 a Praha 10. Případné články týkající se těchto území zařaďte do této kategorie a zároveň do kategorie příslušné městské části.


Hřebečsko

Hřebečsko je název bývalého německého jazykového ostrova, rozkládajícího se po obou stranách historické hranice Čech a Moravy. Po odsunu většiny německých obyvatel po roce 1945 byl znovu osídlen českým obyvatelstvem z vnitrozemí a dnes jej tvoří část okresu Svitavy, Ústí nad Orlicí a Šumperk. Centrem Hřebečska byla moravská města Moravská Třebová a Svitavy. Hřebečsko se rozkládá mezi městy Ústí nad Orlicí, Litomyšlí, Poličkou a Jevíčkem, které již nebyly součástí ostrova, a Mohelnicí, Zábřehem a Lanškrounem, které součástí byly.
V české odborné literatuře se tento název v podstatě nepoužívá; běžné je označení Svitavsko.


Sekvojovec obrovský

Sekvojovec obrovský, zvaný též mamutí strom, je nejmohutnější strom na Zemi.
Sekvojovec obrovský patří do kdysi bohatě zastoupené skupiny jehličnanů, které prodělaly svůj rozkvět ve druhohorách, v období křídy.
Tento strom jako botanický druh byl evropské civilizaci neznámý až do roku 1841, kdy cestovatel John Bidwell náhodou narazil na porost Calaveras. Jeho zprávám nechtěl zprvu nikdo věřit, ale již roku 1853 se jeho semena vyvážela do Evropy a východních států USA. Vzácnost sekvojovce byla brzy rozpoznána, a tak byl tento druh chráněn před těžbou a v místech jeho výskytu byly vyhlášeny přírodní parky.
V Británii se pro něj používalo jméno Wellingtonia podle vévody Wellingtona, který zemřel krátce předtím, než první semena sekvojovce přišla do Evropy.
Sekvojovec obrovský je velkolepý strom impozantních rozměrů. Po celý rok zelený, až 80 m vysoký jehličnan s kuželovitou korunou a poměrně hustým zavětvením. Kmen je u báze ztlustlý, potom se však postupně zužuje. Větve starších stromů se nacházejí výše nad zemí. V mládí vyrůstají z kmene přeslenitě, ve stáří pak nepravidelně.
Borka je nápadně měkká a tlustá, u starých stromů je hluboce zbrázděná a popraskaná. Vyskytuje se v různých barevných odstínech mezi ryšavou a špinavě tmavohnědou.
Jehlice jsou uspořádány spirálovitě nebo ve 3 podélných řadách. Jejich délka je 5–10 cm. Jsou dlouhé, kopinaté nebo šupinovité, dlouze zašpičatělé, svrchu ploché, vespod podélně brázdité. Jejich barva je tmavozelená nebo modravě zelená.
Šišky mají charakteristickou stavbu. Dorůstají velikosti až 8 cm, jsou vejčitě kulovité a mají zdřevnatělé plodní šupiny. Za každou šupinou se vytváří 5 semen se 2 tenkými křídly.
Sekvojovec obrovský se dnes v přírodě vyskytuje pouze ve výškách mezi 1500 až 2500 m nad mořem, a to na západních svazích Sierry Nevady v Kalifornii, v Evropě však byl již dříve hojně vysazován jako okrasná dřevina v parcích.
Sekvojovce obrovské dosahují biblického věku, i když nepatří k nejstarším stromům. Přesto věk 2 000–3 000 let znamená věk vskutku pozoruhodný. Zástupci tohoto druhu dosahují výšky kolem 100 m. Staré stromy mají zpravidla dutý a vyhnilý střed kmene, takže domorodí indiáni v něm nalézali úkryt před zvěří i nepohodou.
Nejstarší stromy nemusí být zároveň největší. Téměř všechny zralé sekvojovce vypadají, jako by jim odumřel vrchol. O příčinách tohoto jevu panují dohady, ale předpokládá se, že to buď souvisí s obřími rozměry stromu jako následek poškození bleskem nebo kvůli ztížené možnosti stromu čerpat dostatek vody s živinami do velké výšky. Kdyby sekvojovce nebyly zbaveny špičky, byly by asi zároveň nejvyššími i nejobjemnějšími stromy na světě. Tento titul však patří jejich štíhlejším příbuzným, sekvojím vždyzeleným.
Sekvojovci obrovskému patří prvenství jako nejmohutnějšímu živému organismu na naší planetě. Uvedený primát náleží exempláři s názvem Generál Sherman, který se nachází v rezervaci Sequoia National Park v Kalifornii, je vysoký 83 m a obvod jeho kmene měří 24 m. Tento gigant, obsahující dnes podle odhadu kolem 1 400 m3 dřeva, vyklíčil před několika tisíci lety ze semene velkého jako špendlíková hlavička a dnes váží kolem 2 145 tun. Nejvážnějším konkurentem Generála Shermana je pravděpodobně zase sekvojovec pojmenovaný Generál Grant, rostoucí opět v severní Kalifornii v rezervaci Kings Canyon National Park..


Mischa Zverev

Michael "Mischa" Zverev je současný německý profesionální tenista. Jeho trenérem je jeho otec Alexander Zverev, bývalý sovětský tenista. Ve své dosavadní kariéře vyhrál Mischa Zverev 2 turnaje ATP ve čtyřhře.
Mischa Zverev se zúčastnil 1 zápasu v Davisově poháru za tým Německa s bilancí 0-1 ve čtyřhře.


Grand Prix Německa 2009

Grand Prix Německa 2009, 9. závod 60. ročníku mistrovství světa jezdců Formule 1 a 51. ročníku poháru konstruktérů, historicky již 812. grand prix, se již tradičně odehraje na okruhu v Nürburgringu.


Magnetooptický disk

Magnetooptické disky jsou vyrobeny ze silně magnetických materiálů. Orientaci magnetických částic nelze u těchto disků za normálního stavu ovlivnit. Čteny jsou pomocí magnetooptických mechanik. Jedním z výrobců těchto disků jsou firmy 3M a SONY. Jedním z principů použitých v prototypech je využití rozdílu magnetických vlastností některých materiálů za různých teplot - kritický je tzv. Currieho bod 240 °C. V čtecí a zápisové hlavě je kromě optického systému také malá cívka vytvářející slabé magnetické pole. Při záznamu informace se využívá toho, že lokální zmagnetování vrstvy se provede jen v těch místech, která jsou laserem ohřáta na Curieho bod. Čtení je založeno na tom, že odrazivost zmagnetovaných a nezmagnetovaných míst na povrchu disku, se liší.
Zdrojem a nosičem magnetického pole je tenká vrstva zmagnetované feromagnetické látky. K zápisu informace se využívá nejčastěji místního zahřátí zmagnetovaného materiálu na Currieovu teplotu, při které dochází ke změně struktury látky a při které je citlivá i na malá magnetická pole.
Způsob zápisu probíhá tedy tak, že se magnetická hlava přepne do stavu logické nuly, laser se nastaví na vyšší výkon, ohřeje blok datových bitů na teplotu Currieho bodu a magnetická hlava zapíše logické nuly. Následuje druhá fáze - v dotyčném bloku se ohřejí místa budoucích logických jedniček a magnetická hlava zapíše logické jedničky. Ohřáté lokace se velmi rychle ochlazují a magnetické domény pak zůstávají doslova zmrazeny v tenké feromagnetické vrstvě.
Čtení probíhá laserovým paprskem malého výkonu. Využívá se zde tzv. Kerrova efektu. U světelného svazku, který dopadne na zmagnetizovanou doménu dochází ke stáčení polarizační roviny odraženého světla buď na jednu nebo druhou stranu podle toho, jak je doména polarizována. Citlivé polarizační filtry ve čtecí hlavě pak poznají, zda byl zaznamenán bit 0 nebo bit 1.
Magnetooptické disky se vyrábějí ve dvou rozměrech a to 5,25" a 3,5". Kapacity těchto disků se pohybují od 128 MB až po 600 GB a neustále se vyvíjejí. Nevyžadují náročnou údržbu, lze je otírat a mýt běžným saponátem. Životnost dat bývá až 100 let. Ukládání dat na magnetooptická média je poměrně drahé, stejně tak i cena samotných mechanik. Klesá však při zvyšování požadavků na kapacitu. Kromě samotných magnetooptických jednotek se používají magnetooptické knihovny, ve kterých bývá mechanismus pro automatickou výměnu disků a většinou více než jedna mechanika.


Damien Rice

Damien Rice je irský folkový zpěvák, skladatel a kytarista. Je jedním z nejznámějších irských hudebních umělců.
Damien Rice se narodil na začátku 70. let v Dublinu otci Georgovi a matce Maureen. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Celbrigde, v hrabství Kildare, které leží v jihovýchodním Irsku.
Svou profesionální kariéru začínal jako člen rockové skupiny Juniper. Kapela nikdy nevydala žádnou desku, nahrála pouze EP s názvem Manna a dva singly Weatherman a World is dead before they split. Když se Damien Rice rozhodl pro sólovou kariéru, odstěhoval se v roce 1999 do Tuscany, v Itálii, následně cestoval po celém světě a živil se hraním na ulici.
Když se po roce vrátil do Dublinu, vypůjčil si peníze a nahrál demo snímek, který poslal Davidu Arnoldovi, producentovi a filmovému skladateli, který je znám spoluprácí se zpěvačkou Björk. Arnoldovi se jeho muzika zalíbila a poskytl mu dostatek financí pro natačení jeho první desky.
Deska s názvem O byla v červnu 2002 vydána v Irsku a Velké Británii, o rok později vyšla v Evropě a USA a byla vřele přijata kritikou. V roce 2003 vyhrál prestižní cenu Shortlist Music Prize, zároveň byl nominován na Meteor Irish Music Awards a British Awards.
I když byla první deska opěvována všemi hudebními znalci, slávu mu přineslo až propůjčení písní do filmů a TV show. Asi nejznámějším filmem, kde se Damienovi písně objevily, byl film Na dotek s Julii Roberts, Natalii Portman a Judem Law v hlavních rolích. Titulní píseň The Blower´s Daughter se stala okamžitě celosvětovým hitem. Dalšími snímky, kde se objevily jeho písně, jsou například Vysvobození, V dobré společnosti a seriály Dr. House, Ztraceni, Alias a Chirurgové. Singl 9 Crimes z jeho nové desky byl k slyšení v třetím pokračování Shreka.
Svoji další desku s podobným jednoduchým názvem 9 Damien Rice vydal v listopadu 2006.
Členy jeho doprovodné kapely jsou Vyvienne Long, Shane Fitzsimons, Tom Osander. S kapelou při některých koncertech vystupují také Joel Shearer a Cora Venus Lunny. Dlouholetá Damienova spolupracovnice, Lisa Hannigan, která k mnoha písním nazpívala nezaměnitelné vokály, z kapely odešla v roce 2007. Damien spolupracoval také s řadou dalších umělců, namátkou s The Frames, Glenem Hansardem a Tori Amos.
Damien Rice se angažuje v různých charitativních nevládních organizacích. S Lisou Hannigan natočili charitativní song Unplayed Piano, pro album War Child nahrál starou píseň od Juniper Crosseyed Bear, s mnoha irskými umělci se podílel na vydání charitativního alba The Cake Sale. V červenci 2007 vystoupil na Live Earth, koncertu podporující boj proti klimatickým změnám.


František Mikloško

RNDr. František Mikloško je slovenský politik a současný poslanec Národní rady Slovenské republiky, mladší bratr Jozefa Mikloška, který je také slovenským politikem.
V roce 1971 ukončil studium matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 1971 až 1983 pracoval v Ústavu technické kybernetiky Slovenské akademie věd v oblasti numerické matematiky. V letech 1983-1989 pracoval jako dělník. Před rokem 1989 byl disident, aktivista takzvané Tajné církve. Patřil k organizátorům tzv. Bratislavského Velkého pátku, významné pokojně veřejné manifestace věřících za náboženskou a občanskou svobodu v roce 1988, známé také pod názvem Sviečková manifestácia.
František Mikloško se v listopadu 1989 stal členem Koordinačního výboru Veřejnosti proti násilí. V roce 1992 se stal členem slovenského Kresťanskodemokratického hnutí. Od roku 1990 je poslancom Národní rady Slovenské republiky. V letech 1990-1992 působil ve funkci předsedy Slovenské národní rady. V roce 2004 při prezidentských volbách získal 6,51 % hlasů. V současnosti je poslancem Národní rady SR. Je členem výboru Národní rady SR pro lidská práva, národnosti a postavení žen. V slovenském parlamentu působí jako jediný poslanec nepretržitě už od 1. března 1990. V roce 2008 opustil KDH a spoluzaložil stranu Konzervatívni demokrati Slovenska. V roce 2009 kandiduje za KDS na prezidenta Slovenské republiky.
6. července 2007 se jako šedesátiletý poprvé oženil. Jeho manželka Jana pochází z Moravy, a je o 20 let mladší.


HMS King George V

HMS King George V byla britská bitevní loď, první z pěti lodí stejnojmenné třídy, které do služby vstupovaly na počátku druhé světové války.
King George V se 27. května 1941 výrazně podílel na potopení německé bitevní lodi Bismarck. Loď v pořádku přečkala válku a v roce 1957 byla vyřazena.


Narvský záliv

Narvský nebo Narevský záliv, též Narvská nebo Narevská zátoka je záliv, zátoka, část Finského zálivu v Baltském moři u břehů Ruska a Estonska. Zařezává se 40 km do souše. Je 90 km široký. Hluboký je více než 30 m.
Východní břeh je nízký, písečný, zatímco jižní je převážně vysoký a prudký. Na estonském pobřeží zřetelně vystupuje tzv. Baltsko-ladožská terasa. Od prosince do března je pokryt ledem. Do zálivu ústí řeka Narva. Poblíž jejího ústí leží lázně Narva-Joesuu. Na východě je od Lužské zátoky oddělena Kurgalským poloostrovem.


Lulonga

Lulonga je řeka v Demokratické republice Kongo. Je to levý přítok řeky Kongo). Od místa soutoku zdrojnic je 180 km dlouhá. Povodí má rozlohu 77 000 km2.
Vodní hladina je vyšší od října do prosince. Její kolísání v průběhu roku je minimální.
Vodní doprava je možná do vzdálenosti 180 km od ústí k městu Basankusu a dále na Lopori do vzdálenosti 454 km k městu Simbo a na Marinze do vzdálenosti 408 km k městu Befori.


Frederick de Houtman

Frederick de Houtman případně Frederik de Houtman byl holandský mořeplavec. Pojmenoval společně s Pieterem Dirkszoonem Keyserem 12 souhvězdí na jižní polokouli. V letech 1595-1597 kdy doprovázel Keysera na cestě do východní Indie a během cesty mu pomáhal s astronomickými pozorováními. Během dalších expedic přidal několik hvězd k těm, které zpozoroval Keyser.
Později byl na dva roky uvězněn sultánem Acehem na sever Sumatry, ale čas ve vězení dobře využil astronomií a zároveň se naučil místní jazyk. V roce 1603, po návratu do Holandska, vydal gramatiku a slovník malajštiny a jazyka používaného na Madagaskaru s titulem Spraeck ende woordboeck inde Maleysche ende Madagaskarsche talen. Do přílohy této publikace napsal svá astronomická pozorování.
Později, v roce 1619, se podílel na prozkoumávání západního pobřeží Austrálie, například okolí dnešního Perthu.


Na vlastní oči

Na vlastní oči je televizní pořad TV Nova zabývající se investigativní novinařinou. Reportéři pořadu pomohli k odhalení několika kauz, například ke kauze Kinský a Berdychova gangu. Redaktory a moderátory jsou např. Josef Klíma, Janek Kroupa a Stanislav Motl. Dlouhou dobu byl výraznou tváří pořadu i Radek John.
V dubnu 2009 mluvčí TV Nova oznámila, že se pořad přestane vysílat. Údajně jen na několik měsíců, aby se celý pořad inovoval a oživil, aby získal větší přízeň diváků.


Vesnická památková rezervace

Vesnická památková rezervace je vyšším stupněm plošné ochrany památkového území.
VPZ je území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek. V Česku je 61 vesnických památkových rezervací.


Vozovna Motol

Vozovna Motol je jedna ze sedmi pražských tramvajových vozoven provozovaných Dopravním podnikem hlavního města Prahy, a. s.
Třetí nejmladší pražská tramvajová vozovna byla slavnostně předána do provozu v listopadu 1937. Nejprve to byla pouze její severní polovina, později byla z provozních důvodů dostavěna i jižní polovina. Vozovna Motol tak dosáhla celkového počtu 24 kolejí. V roce 1972 byl dostavěn tzv. západní vjezd, nedaleko současné nácestné zastávky Motol. Poslední větší změna nastala v roce 1999 otevřením nové haly denního ošetření. V roce 1962 bylo v areálu vozovny otevřeno Střední odborné učiliště, roku 1990 pak Střední průmyslová škola. Dne 3. prosince 2007 vozovna oslavila 70 let od svého vzniku.
Vozovna v současné době vypravuje 100 vozů Tatra T6A5 dodaných v letech 1995–1996 a 33 vozů Škoda 14T, vyráběných od roku 2005. Ve vozovně je též deponován jeden pracovní vůz – T3M ev. č. 5413, který je využíván jako sněhový pluh. V současné době probíhají přesuny vozů T6A5 do vozoven Strašnice a Žižkov kvůli dodávkám nových vozů 14T.


Baltský štít

File:World geologic provinces.jpg|thumb|upright=1.5|Světové geologické provincie Baltský štít je starý prekambrický štít nacházející se na Skandinávském poloostrově. Ponořuje se pod sedimenty východoevropské platformy, společně s kterou tvoří takzvanou fenosarmatskou plarformu. Zabírá části Norska, Švédska, Finska, Ruska a podloží Baltského moře. Tvoří ho hlavně obnažené krystalinické horniny prekambrického stáří. Hlavně archaické a proterozoické ruly a zelenokamenitá pásma, která překonala vícero stádií deformací a metamorfismu. Tvoří jej nejstarší horniny na evropském kontinentu. Mocnost kontinentální kůry na něm dosahuje 50 kilometrů. Během pleistocénu byl štít pokryt kontinentálním ledovcem, který jej na mnohých místech výrazně zerodoval a zanechal po sobě mnoho ledovcových sedimentů. Štít se dodnes nachází ve stádiu postglaciálního výzdvihu, který je následkem odlehčení, způsobeného ústupem kontinentálního ledovce.
Z paleografického hlediska tvoří baltský štít, spolu s východoevropskou platformou, ukrajinským štítem a dalšími oblastmi, Baltskou plotnu, tzv. Baltiku.


Status praesens

Status praesens je součást chorobopisu pacienta, ve které je popsán vzhled nemocného, zejména výsledky fyzikálního vyšetření. Pro status praesens platí zásada, že lékař musí zaznamenávat i to, co nenalezl, oblíbená zkratka b.p.n. je chybou, protože neříká, co všechno lékař vyšetřoval.
Při základním fyzikálním vyšetření se postupuje obvykle systematicky, postupně se vyšetřuje nejprve celkový vzhled nemocného a potom jednotlivé části těla. Pro podrobné vyšetřená je vhodné, aby byl pacient vysvlečený. Součástí je i stanovení základních údajů jako tělasná výška a váha, výpočet BMI, tělesná teplota a krevní tlak. Orientačně se hodnotí i psychická stránka nemocného, např. úroveň bdělosti, neklid nemocného, spolupráce, intelekt, apod.
V rámci celkového vzhledu nemocného zkoumá celkové držení těla, chůze, výrazné asymetrie postavy nebo držení těla. Lékař hodnotí i barvu a stav kůže. Dotazem a v případě potřeby i vyšetřením se hodnotí klaudikace.
Na hlavě lékař hodnotí tvar lebky, vlasovou hranice, pátrá po jizvách a jiných viditelných změnách na kůži, zkouší aktivní i pasivní pohyblivost. Pohmatem a poklepem lékař vyhledává případná bolestivá místa. Součástí vyšetření hlavy je i orientační vyšetření funkce hlavových nervů a dutiny ústní včetně chrupu. Nezbytnou součástí je i vyšetření očí včetně pohledu na spojivku.
Na krku lékař vyšetřuje pohmatem především štítnou žlázu, mízní uzliny a krkavice. Nad krkavicí lze někdy i slyšet šelest.
Na hrudníku si lékař všímá tvaru a pohybů při dýchání. Poklepem a poslechem vyšetřuje plíce a srdce.
Na břichu si lékař všímá velikosti, protože se vyšetřuje ležící pacient, orientačně se hovoří o břichu v niveau, je-li zhruba v úrovni hrudníku, a o břichu nad a pod niveau, je-li výrazněji vystouplé nebo vpadlé. V případě, že jde o břicho nad niveau, se lékař pokouší rozlišit, zda je příčinou tuk nebo patologický proces v dutině břišní. Lékař hodnotí pohyby břišní stěny při dýchání, všímá si jizev a pátrá po jejich příčinách. Velký význam má pro lékaře bolestivost břicha, samovolná i vyprovokovaná poklepem či pohmatem. Při pohmatu lékař pátrá po hmatných tužších okrscích, tzv. rezistencích.
Vylučovací soustavu je těžké přímo vyšetřit. Lékař obvykle zkouší jen poklep ledvin, který může být bolestivý při zánětlivém onemocnění ledvin.
U končetin lékař vyšetřuje především tvar, kůži, pohyblivost a svalovou sílu. Neurologové a ortopedi vyšetřují končetiny mnohem podrobněji, studují pohyblivost ve velkých kloubech, svalovou sílu a vyšetřují vedení vzruchu v nervech.


Pektin

Pektin je lineární polysacharid kyseliny galakturonové, jenž se podílí na stavbě některých rostlinných pletiv. Pektinů existuje mnoho druhů.
Pektiny jsou buď nerozpustné ve vodě, nebo účinkem kyselin či protopektináz i rozpustné. Jsou schopné na sebe vázat vodu, čímž se výrazně podílí na hospodaření buněk s vodou. Mají význam při zrání ovoce – měknutí plodů je způsobeno právě přeměnou nerozpustných pektinů na rozpustné. Stejný proces se uplatňuje i při opadávání listů a plodů či v průmyslu při máčení lnu.
Pektin se vyskytuje v buněčné šťávě ovocných plodů, v hlízách, lodyhách, ale i ve střední lamele buněčné stěny.


Speech Application Programming Interface

Speech Application Programming Interface neboli SAPI je API od společnosti Microsoft, které umožňuje použití rozpoznání a syntézu řeči pro aplikace Windows. Několik verzí SAPI byly použity jako součást jazyka SDK, nebo přímo jako část pro operační systém Windows. Mezi aplikace, které používají SAPI, patří Microsoft Office, Microsoft Agent a Microsoft Speech Server.
V podstatě všechny verze API umožňují vývojářům napsat aplikaci pro syntézu a rozpoznání řeči užitím standardní sady rozhraní, dostupného z různých druhů programovacích jazyků. Vývojáři mohou vytvořit své vlastní nástroje nebo upravit současné nástroje, které spolupracují se SAPI. Obecně se dá říct, že pokud tyto nástroje vyhovují danému rozhraní, mohou být užity místo nástrojů dodávaných společností Microsoft.
V Microsoft SAPI existují 2 základní skupiny. SAPI verze 1-4 jsou si velmi podobné, jen s několika málo vylepšeními. Avšak SAPI verze 5, vydaná v roce 2000, představuje úplně nové rozhraní.
SAPI je v podstatě volně šiřitelná součást a může být nahrávána s jakoukoli aplikací běžící pod Windows, která vyžaduje užití řečové technologie.


Helvetinjärvi

Helvetinjärvi, celým jménem Helvetinjärven kansallispuisto je národní park v západním Finsku v provincii Pirkanmaa nedaleko města Ruovesi. Byl založen roku 1982 a jeho současná rozloha je 49,8 km2. Park představuje původní divoké lesy kraje Häme. Od 19. století je vyhledávaným cílem turistů. V parku je asi 40 km značených stezek.
Své jméno dostal po jednom z jezer na jeho území, Iso Helvetinjärvi, které se nalézá v severozápadním cípu parku. Nad jezerem se tyčí i největší atrakce parku, puklina Helvetinkolu. Nedaleko ní je známá turistická chata, ve které je ale zakázáno nocovat.
V jižní části parku je ještě jedna, menší puklina, Rontonhorha. Dalšími většími jezery v parku jsou Haukkajärvi, Luoma a Kovero.
Park disponuje dostatečným množstvím míst pro stanování a kempování s kvalitním zázemím. Zvláštností parku je to, že střed parku do něj vlastně nepatří. Na tomto území probíhá těžba dřeva. Velké parkoviště pro osobní automobily a karavany je nedaleko největšího jezera Haukkajärvi, kde je i velké tábořiště.
Nejjednudušeji se až do centra parku lze dostat ze silnice 66 z Ruovesi do Virratu.


Partizanskaja

Partizanskaja je název pro několik stanic metra, nacházejících se v zemích bývalého SSSR.


Prefektura Tokušima

Prefektura Tokušima je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se na ostrově Šikoku. Hlavním městem je Tokušima.
Prefektura má rozlohu 4 145,46 km2 a k 1. říjnu 2005 měla 809 974 obyvatel.
Oficiální symbol prefektury Tokušima je tvořen stylizovanou kombinací prvních dvou slabik názvu prefektury ve slabičném písmu hiragana.


Jáchymovský tolar

Jáchymovský tolar je označení historických stříbrných mincí ražených v Jáchymově v letech 1519 až 1528.
Na přední straně je vyobrazen svatý Jáchym a erb hraběte Šlika. Po obvodu jsou vyražena písmena nápisu: Arma Dominorum Slickorum Stephani et Fratrum Comitum de Bassano. Zadní stranu zdobí dvouocasý český lev s korunou na hlavě.
[[Soubor:Joachimsthaler 1525.jpg|thumb|Jáchymovský tolar z r. 1525 Avers: Svatý Jáchym; AR : DOM : SLI : STE : E : 7 : FRA : COM[2] : D : BA Revers: Dvojocasý lev; LVDOVICVS ? PRIM D: GRACIA REX BO]] Vzorem jáchymovského tolaru byla saská mince zvaná . Jáchymovský tolar jí odpovídal jak svojí váhou tak ryzostí. Na rozdíl od ní však byly jáchymovské tolary opatřeny letopočty: 1520, 1525, 1526, 1527 a 1528.
Ražba jáchymovského tolaru byla zahájena z podnětu rodu Šliků kteří kontrolovali těžbu stříbra v Jáchymově. Do té doby stříbro vyváželi do Norimberka; uvědomovali si však, že ražbou mincí dosáhnou většího zisku.
Ražbu Šlikům oficiálně povolil český zemský sněm svým rozhodnutím z 9. ledna 1520. Ten jim povolil razit "větší groše v hodnotě rýnských zlatých, jejich polovin a čtvrtin". Podle zpráv z několika zdrojů však byly tolary raženy již roku 1519. Před vydáním úředního svolení vznikaly zřejmě ve sklepech hradu Freudenštejn jihozápadně od Jáchymova.
Kromě běžných tolarů byly raženy mince v hodnotě čtvrt nebo půl tolaru, avšak pouze výjimečně. Roku 1520 byly vzácně raženy dvou-, tří- a čtyřtolary.
Od roku 1526 byly jáchymovské tolary raženy v další mincovně, která se nacházela pravděpodobně v Horním Slavkově. Lze odhadnout, že celkem bylo vyraženo asi 1,3 miliónu jáchymovských tolarů. Ražba byla zastavena na jaře roku 1528 z příkazu císaře Ferdinanda I.
Od jména jáchymovského tolaru se později odvozovaly názvy dalších mincí a měn - tolary a dolary.


Eva Henychová

V roce 1985 si zahrála v dětském televizím seriálu My holky z Městečka, kde také zpívala. V letech 1991 až 1992 zpívala ve Zlínském divadle v muzikálovém představení Proč se nemaj lidé rádi. V roce 1991 získala 1. místo v soutěži festivalu Porta v Plzni, což zavdalo impuls k jejímu dalšímu veřejnému vystupování. V letech 1994 až 1999 studovala na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka obor zpěv a kytara. V roce 1996 vydala své první CD a poté začala vystupovat plně profesionálně. Na svém kontě má přes 1000 koncertů po celém Česku. Zpívá především v malých klubech, ráda koncertuje pro vězně i pro nemocné a staré lidi. Mnohokrát koncertovala i v zahraničí.


Pákový efekt

Principem finančního pákového efektu je použití malého objemu vlastního kapitálu doplněného podstatně větším objemem cizího kapitálu na financování investice. Tato praxe může maximalizovat zisk. Společnosti obvykle využívají tohoto efektu pro zvýšení výnosu na akcii.
Vysoce rizikové dosahování růstu cen akcií v důsledku pákového efektu u amerických bank je považováno za příčinu neobvykle vysokých platů pro vrcholové vedení během bankovních krizí v letech 2007–2009.
U většiny termínových obchodů není třeba složit celkovou hodnotu podkladového aktiva, ale pouze určitý zlomek. Relativně malá procentní změna ceny podkladového aktiva vyvolá mnohonásobně vyšší procentní změnu ceny daného derivátu a tím i investice vložené do termínového obchodu při jeho uzavření. Investor pak s relativně nízkou počáteční investicí může dosáhnout výrazného zisku nebo také ztráty.


Dachstein-Mammuthöhle

Jeskyně Dachstein-Mammuthöhle se nachází na severních svazích rakouského masívu Dachstein na vesnicí Obertraun v Horním Rakousku. Poblíž se nachází proslulá ledová jeskyně Dachstein-Rieseneishöhle a nejdelší rakouská jeskyně Hirlatzhöhle.
Jedná se jednu z nejdelších a nejhlubších Rakouských i Evrobských jeskyní. Část jeskyně je veřejnosti zpřístupněna.


Monstrosity

Kapela Monstrosity byla založena v městě Fort Lauderdale na Floridě v roce 1990. Následujícího roku vydala demo Horror Infinity, v roce 1992 prostřednictvím společnosti Nuclear Blast své debutové album nazvané Imperial Doom, které se stává poměrně úspěšným počinem, dodnes se jej prodalo na 50 000 kusů. Kapela se ale již od svého počátku potýká s problémy ve své sestavě, jediným stálým členem zůstává bubeník Lee Harrison; jinak zde dočasně působila řada muzikantů, kteří později zakotvili v kapelách jako Cynic, Malevolent Creation, Capharnaum ad. Od roku 1992 zde působil známý zpěvák George "Corpsegrinder" Fisher, který ale po vydání alba Millenium v roce 1996 skupinu opustil a nahradil Chrise Barnese ve slavných Cannibal Corpse. Na jeho místo přišel Jason Avery, který vystoupil na albech In Dark Purity a Rise to Power. Na místě zpěváka v současnosti působí Mike Hrubovcak, který se ke skupině připojil v prosinci 2006.


Aproprietace

Aproprietace je v sociologii chápána jako, slovy Jamese J. Sosnoského, „pohlcení konceptů do širšího rámce… osobování si, konfiskace, přivlastnění si konceptů.“ Podle Tracy B. Strong obsahuje toto slovo latinský kořen proprius, který je nositelem nejen hlavního významu ve smyslu vlastnictví majetku, ale i vedlejšího významu ve smyslu vlastnictví vhodného, stálého, jistého, běžného a obvyklého. Tento koncept pak rozpracovává následovně: "Aproprietuji něco, když to učiním svým majetkem způsobem, který považuji za uspokojivý, způsobem, který vylučuje nároky ostatních. Můžeme pak například říci, že určitý text je aproprietován tehdy, pokud jím není čtenář uváděn v pochynost či nejistotu, ale pokud se s ním naopak cítí být nějakým způsobem spjatý. Úspěšně aproprietovaný text již tohoto člověka neznepokojuje, protože se již stal součástí jeho přístupu k němu a je ostatními vnímán jako „vlastněný“, nepřístupný další interpretaci. Podle Glorie Anzaldúa, "rozdíl mezi aproprietací a rozšiřováním je ten, že při prvním z těchto procesů dochází ke krádeži a působení škod, zatímco druhý pomáhá rozvíjet vědomosti."


Kolorektální karcinom

Kolorektální karcinom nebo ne zcela přesně rakovina tlustého střeva představuje jedno z nejčastejších nádorových onemocnění. Někdy používané označení rakovina tlustého střeva je prakticky synonymem. Podle MKN-10 nemá kolorektální karcinom jeden kód, jde o diagnózy C18, C19 a C20. Nejčastěji se vyskytuje u lidí nad 50 let. Způsobuje smrt zhruba 655 000 lidí ročně. Nejpostiženějším státem na světě je Česko, které drží smutné prvenství v počtu úmrtí na tuto chorobu.
Kolorektální karcinom obvykle nevzniká náhle. Na sliznici tlustého střeva nejprve vzniká benigní polyp, ve kterém dochází k dalším změnám buněk, které nakonec vyústí v karcinom. Odstranění polypu, například při koloskopickém vyšetření tak představuje vyléčení.
Vlivem prostředí jsou myšleny především klimatické podmínky a znečištění životního prostředí. Zdá se, že tyto vlivy nejsou pro rozvoj kolorektálního karcinomu výraznými rizikovými faktory. Za určitých okolností se mohou jako rizikové jevit dusičnany v pitné vodě.
Poměrně výrazný vliv na rozvoj kolorektálního karcinomu má životní styl. Jako rizikové faktory se jeví nadbytek masa a nedostatek zeleniny v potravě, úprava potravy grilováním a smažením, konzumace uzenin, kouření a pití alkoholu.
Kolorektální karcinom se může vyskytovat v některých rodinách častěji, podkladem může být genetika, ale i jiné faktory. Kromě toho je několik genetických poruch, v rámci kterých se může kolorektální karcinom vyskytovat. Pro to, že je nádor součástí nějakého genetického syndromu svědčí především nízký věk nemocného a mnohdy velmi častý výskyt nádorových onemocnění v nižším věku u pokrevních příbuzných.
FAP je nejčastějším geneticky podmíněným syndromem spojeným se vznikem kolorektálního karcinomu. Název poměrně dobře popisuje onemocnění - již v poměrně nízkém věku se v tlustém střevě postiženého objevuje velké množství polypů, které se mohou dříve nebo později zvrhnout v maligní karcinom. Jedinou možnou terapií je sledování a průběžné odstraňování polypů kolonoskopicky. Onemocnění je způsobeno mutací jediného genu pojmenovaného APC.
U postižených se kromě polypů tlustého střeva vyskytují i osteomy a fibromatóza.
U postižených se kromě polypů tlustého střeva vyskytují i maligní nádory mozku.
U postiženého vzniká již v časném věku koloraktální karcinom bez předchozího vzniku polypů. Syndrom Lynch II je doprovázen výskytem dalších nádorů - .děložní sliznice, žaludku, pankreatu, kůže i jiných. Byla indentifikována řada genů zodpovědných za vznik tohoto syndromu, nejčastěji je však příčinou mutace genů MSH2 a HLH1. Někdy Lynchův syndrom označuje jako HNPCC.
Nebezpečí kolorektálního karcinomu spočívá v tom, že může probíhat poměrně dlouho skrytě a manifestovat se až v pokročilejším, a tedy obtížněji řešitelném, stádiu. Většinou se manifestuje krví ve stolici, méně často bolestí břicha, střídáním zácpy a průjmu, hlenem ve stolici, hubnutím nebo změnami chutě.
Screeningově se pro záchyt podezření na kolorektální karcinom uplatňují především palpační vyšetření per rectum a biochemický test na přítomnost krve ve stolici. Podle doporučená by měl být vyšetřen každý muž od 50 let a poté každé dva roky jednou ze screeningových metod.
Pro definitivní diagnózu je nutné odebrat vzorek na histologické vyšetření. Histopatolog pak určí, zda jde vůbec o nádor, zda je benigní či maligní a o jaký typ nádoru jde. Podle těchto údajů se poté řídí další terapie.
Kromě typu nádoru je nutné určit ještě rozsah postižení. K tomu se běžně používá RTG plic, sonografie jater a CT malé pánve. Pro sledování dalšího vývoje choroby se změří hladina tumor markerů v krvi, obvykle jde o markery CEA a CA 19-9.
Základem je odstranění části střeva s nádorem. Pokud je odstraněna veškerá nádorová masa, lze považovat výkon za radikální. Za radikální výkon lze považovat za určitých okolností i odstranění metastáz v játrech.
Radioterapie se prakticky neprovádí, protože střevo je vysoce citlivé na záření.
Chemoterapie se používá buď jako adjuvantní léčba nebo jako léčba pokročilého metastatického procesu. Obvykle se používá kombinace 5-fluorouracilu a leukovorinu nebo irinotekan.
Při včasném záchytu je prognóza dobrá, pětileté přežití je 80%, při záchytu pokročilých forem je prognóza špatná, průměrná doba přežití je 11 měsíců.


Kolektorový systém v Praze

Síť kolektorů v Praze je budována od roku 1969, dosahuje celkové délky tunelů asi 90 kilometrů a je otevřená dalšímu rozšiřování. Správcem je společnost Kolektory Praha a. s.
Akciovou společnost Kolektory Praha založilo hlavní město Praha rozhodnutím Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 27. černva 2002, do obchodního rejstříku byla zapsána 17. července 2002. Tato společnost na základě smlouvy s městem Prahou zajišťuje investorskou a inženýrskou činnost, správu, provozování, monitoring a údržbu kolektorů a jejich komerční využívání.
Roku 1968 byl v oddělení mostů Technické správy komunikací hlavního města Prahy referát pro výstavbu a provoz kolektorů.
První pražský kolektor, o délce 128 metrů, byl vybudován v roce 1969 pod Chotkovou ulicí při její rekonstrukci.
Kolektorová síť, převážně metodou hloubení, byla budována nejprve v oblasti Severního Města. V 70. a 80. letech následovaly sídlištní oblasti Jižní Město, Modřany-Komořany, Horní Měcholupy–Petrovice, Černý Most, Barrandov, Radotín a Řepy. 7 kilometrů bylo vybudováno do roku 1975, do roku 1985 se síť rozrostla na 23,6 km, v letech 1985–1990 bylo vybudováno dalších téměř 50 kilometrů sítě. Dále už se v soustavné kolektorizaci sídlišť nepokračovalo.
Převážně ražené kolektory v hloubce 5 až 35 metrů pak byly od roku 1974 budovány pod centrem města. Některé z nich mají průměr větší než tunely metra. První ražený tunel, pod Václavským náměstím, byl dokončen roku 1977. Centrální síť tvoří tyto kolektory:
Centrální dispečink je na Senovážném náměstí, organizačně se kolektorová síť člení na tři oblasti s vlastními dispečinky:
Zejména kvůli potřebě zálohy zásobování Smíchova elektrickou energií, ale i kvůli propojení vodovodních a plynovodních sítí na obou březích a možnosti rozvoje sdělovacích sítí bylo v roce 2007 rozhodnuto vybudovat do roku 2009 pod Vltavou koridor spojující Nové Město a Smíchov. Kolektor o délce 2,2 km je veden v trase náměstí I. P. Pavlova – Palackého náměstí – Zítkovy sady – 460 m dlouhý přechod pod Vltavou jižně od Palackého mostu – ulice Na bělidle – Nádražní – Plzeňská – křižovatka Plzeňská-Kováků – Na Zatlance. Tunel byl budován jako ražený, se stavebními jámami pouze v 8 místech kolektorových šachet.
Ačkoliv je systém vybaven tlakovými uzávěry proti vniknutí vody, došlo při povodni v roce 2002 k zatopení některých úseků.
Pražské sídlištní hloubené kolektory jsou vysoké 2,4 m a široké 2,7 m. Hloubené kolektory byly tvořeny prefabrikovanými profily od 210 do 240 cm. Šířka ražených kolektorů se pohybuje od 1,9 do 4,5 metru, výška od 2,4 do 4,8 metru.
Průměrná teplota v kolektorech se pohybuje mezi 12 až 14 °C.
Kolektory v centru Prahy mají dvě výškové úrovně: hlubinný systém tunelů vyššího řádu o průřezu 16 m2 je veden v hloubce 20 až 30 m, většinu sítě tvoří podpovrchový distribuční systém tunelů o průřezu 4,5 až 10 m2 je veden v hloubce 4 až 15 m. Maximální hloubka uložení je 45 metrů.
V systému je umístěno 45 tisíc různých čidel. Ta kontrolují například teplotu, vlhkost, množství plynu nebo pohyb osob.
V tunelu kolektoru Centrum 1 je vedeno 3,163 kilometru jednokolejné důlní dráhy pro dopravu pracovníků a materiálu. Propojuje například garáže nákupního centra Myslbek, Celetnou ulici, Ovocný trh a křižovatku Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Vláček táhne akumulátorová lokomotiva. Osobní vagonky jsou určeny pro 8 osob.
Z celkové délky 88,15 km užívají kolektorovou síť pro své inženýrské sítě tyto společnosti:
Dalšími uživateli jsou například společnosti Dattel Kabel, Dattel, Kabel Net Holding, Kabel Plus, Pragonet, TES Média, Ministerstvo vnitra ČR atd.
V celém systému je vedeno 2 400 km kabelů a potrubí. Potrubí jsou barevně rozlišena: zelené je vodovodní, žluté plynové, červené teplovodní a modré vzduchové. Silnoproudé kabely jsou vedeny po opačné stěně tunelu než slaboproudé, kabely jsou na stěně řazeny shora od nejvyššího napětí.
Od podzimu 2007 nabízí provozovatel kolektorů veřejnosti prohlídky kolektorové sítě Centrum. Tato odborná i turistická atrakce je součástí širších záměrů na zpřístupňování technického zázemí Prahy v rámci projektu Hospodářské komory hl. m. Prahy „Praha technická“.
Prohlídky se podle aktuální nabídky v roce 2009 konají ve dvou dnech v týdnu. Na výběr mají návštěvníci čtyři prohlídkové trasy. Všechny prohlídkové trasy začínají na Senovážném náměstí. První prohlídková trasa vede na Ovocný trh, druhá na Karlovo nebo Václavské náměstí, třetí do historického sklepení v Celetné ulici, čtvrtá k Obecnímu domu. Součástí prohlídek je i svezení důlní lokomotivou nebo důlním vláčkem, výtahy, náročné sestupy a výstupy po žebřících, prohlídka dispečinku, simulace mimořádných událostí atd. Prohlídka trvá hodinu a půl až dvě a půl hodiny. Celkem je zpřístupněno 4,5 km sítě.
Z počátku se návštěvníci mohli hlásit jen jako ucelené skupiny o počtu do 16 osob, později byla přidána i možnost účastnit se prohlídky v jednom termínu měsíčně i jako jednotlivci. Jednotné skupinové vstupné pro skupiny do 16 osob je od 1. června 2008 je 4500 Kč, vstupné pro jednotlivce je 300 Kč. Vstup je povolen osobám od 6 let věku.
Do poloviny října 2008 se prohlídek zúčastnilo 2,5 tisíce návštěvníků.


Josef Dobrovský

Josef Dobrovský byl kněz, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu přezdíváno "modrý abbé".
Byl synem vojína Jakuba Doubravského. Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě, kde studoval od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.
Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopod Hay vysvětil na kněze. V Praze zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.
V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.
Roku 1787 se stal prorektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Po smrti císaře Josefa II., však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.
Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.
Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.
V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.
Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.
Koncem 20. století se naopak objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově. Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí.


Hans Weichbrodt

Hans Weichbrodt je duchovním Švédské církve a představitelem charismatického hnutí v této církvi, které pracuje pod názvem Oasrörelsen.


Otto Zelenka

Otto Zelenka je český spisovatel, dramatik, dramaturg a scenárista, bratr humoristy a scenáristy Bedřicha Zelenky, manžel scenáristky a dramaturgyně Bohumily Zelenkové a otec režiséra a scenáristy Petra Zelenky.
Po maturitě na kralupském gymnáziu studoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Působil nejprve jako dramaturg v Československé televizi, poté pracoval jakožto dramaturg a scenárista ve Filmovém studiu Barrandov. V devadesátých letech působil jako odborný asistent na pražské FAMU.


CFP frank

CFP frank je od prosince 1945 zákonou měnou tří francouzských zámořských území v Pacifiku, které společně tvoří měnovou unii:
V období mezi roky 1945 a 1969 byl CFP frank používán i na Nových Hebridách - společném dominiu Francie a Spojeného království, současném státu Vanuatu.
Současné mince mají nominální hodnoty 1, 2, 5, 10, 20, 50 a 100 franků. Aversní strana je společná pro všechna území, reversní strana mincí má dva rozdílné motivy. V minulosti existovala i třetí série mincí, kterou vydávaly Nové Herbidy. Obě série mincí jsou platné pro všechny tři území.
Bankovky mají nominální hodnoty 500, 1000, 5000 a 10000 franků.


Perifráze

Perifráze je druhem tropu. Je to opis, který vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků. Např : "Kdo v zlaté struny zahrát zná" - básník Vítězslav Hálek.
Slovo pochází z řeckého „perifrásis“, znamená obměna. Řadí se do skupiny eufemismů – zjemňuje jazyk, výrazy a snaží se vyjádřit nepříjemnou skutečnost přijatelnou formou.
Perifráze se používá při opisu některého slova pro lepší pochopení nebo pro lepší stylistický dojem. Opisuje několika slovy popř. celou větou a nahrazuje původní slovo. U básní se používá jako stylově vyšší prostředek a většinou se snaží se působit nadneseně a nad věcí.
Vzniká pojmenováním pojmu, předmětu nebo osoby nepřímo. Vyjmenováním jeho vlastností nebo funkcí.


Sportovní fotografie

Sportovní fotografie označuje fotografický žánr, který zahrnuje všechny druhy sportů.
Hlavní použití sportovní fotografie je pro publikační účely; specializovaní sportovní fotografové obvykle pracují pro noviny, zpravodajské agentury nebo specializované sportovní magazíny.
Používané vybavení profesionálního fotografa obvykle obsahuje rychlý teleobjektiv a fotoaparát, který má extrémně rychlé časy závěrky. Obecně lze říci, že se používají monopody, s cílem odlehčit fotografovi od těžké kamery a objektivu. Kromě toho před rozhýbáním snímku může ještě pomoci stabilizace obrazu .
Sportovní fotografie vyžaduje světelné a rychlé teleobjektivy. Většinou jsou používány clony f/2.8 a vyšší. Běžným objektivem je například 400 mm f/2.8. Sportovní fotograf však může rovněž využít rybí oko 15mm nebo 16 - 35 mm. Pro větší sportoviště jako například fotbalové hřiště je 99% z obrázků fotografováno 400mm f/2.8. Fotografové golfu mohou použít 500mm f/4, jelikož se většinou fotografuje celý den v pohybu a tento objektiv je lehčí než 400 mm f/2.8.
Sportovní fotografové mohou používat dálkově ovládané fotoaparáty z místa, kde by jinak nemohli být, například na basketbalovém koši, v hokejové brance, nebo na několika místech najednou -například při dostizích.


Bangkok

měsíční průměrné teploty a úhrny srážek chrám Wat Phra KaeoBangkok, thajsky: ?????????????, Krung Thep, je hlavní město Thajska, jedno z předních světových středisek turistického ruchu. Vlastní město má plochu 482 km2 a k 1. lednu 2005 čítá 5 104 475 obyvatel. Celá provincie Bangkok pak má 1 565,2 km2 a 9 751 492 obyvatel.
Bangkok je přitom jméno původní osady, která byla roku 1782 přejmenována na Krung Thep, přesto je původní název zejména v cizině užíván až dodnes. Kuriozitou je však původní ceremoniální název města, nejdelší název obce na světě:
Krungthep mahanakhon amorn rattanakosin mahintara ayutthaya mahadilok phopnopparat rajathani burirom udomrajaniwet mahasathan amornphimarn avatarnsathit sakkathatitaya visnukam prasit v překladu pak přibližně
Bangkok leží v ploché krajině na řece Chao Phraya těsně před jejím ústím do Thajského zálivu.
Klima je tropické, ovlivněné monzuny. Průměrná roční teplota je 28°C, roční úhrn srážek dosahuje 1460 mm. Nejlepší doba návštěvy je období ‚‚chladna a sucha‘‘ od listopadu do dubna.
Do konce 18. století byl Bangkok pouze pobřežní vesnicí a častou zastávkou evropských obchodníků. Teprve roku 1782 sem král Ráma I., zakladatel dodnes panující dynastie, přemístil hlavní město Siamu.
Bangkok je směsicí luxusních drahých domů, residencí, tržišť, rušné dopravy, krásných buddhistických chrámů, které vyzařují klid a pohodu.
Mezi nejnavštěvovanější místa patří: staré královské město, královský palác a v jeho komplexu královská kaple Wat Phra Kaeo, palác Vimanmek ve čtvrti Dusit, který je celý postaven z pozlaceného týkového dřeva, čínské město, Národní muzeum, Sanam Luang, palác Wang Na, chrám ležícího Buddhy, čtvrť Dusit a spousty jiných atrakcí. Kdo miluje nákupy, určitě by neměl vynechat náměstí Siam.
Wat Phra Kaeo je částí Královského paláce a jedná se o nejvýznamnější chrám v zemi. Představuje jeden z nejúžasnějších staveb Thajska. Je zde uložen Smaragdový Buddha v Královské kapli.
Čínské město jedno z nejrušnějších, nejbarevnějších částí Bangkoku. Úzké uličky plné krámů a tržišť.
V indické čtvrti Pahurat, kde je také velké množství bazarů a kde to žije ve dne i v noci, stojí také druhý největší sikhský chrám mimo Indii.


Podlouhlá bedna

Podlouhlá Bedna je hororová povídka Edgara Allana Poea o dvou starých přátelích a záhadné bedně, kterou jeden z nich přepravuje z Charlestonu do New Yorku.
Vypravěč se má na poštovní lodi Independence, na níž je kapitánem pan Hardy, dopravit do New Yorku. Na lodi bude mimo něj také jeho starý přítel, malíř, pan Wyatt. Den vyplutí je však odložen nejdříve kvůli nemoci paní Wyattové a pak prý kvůli nepříznivému počasí. Vypravěč je zvědavý a jeho zvědavost podnítí i bedna zvláštního tvaru, kterou si jeho přítel bere s sebou na loď. Zajímá se o ni o to víc, že každý si s sebou směl vzít jen to nejnutnější a rovněž je mu zvláštní, nač si jeho přítel objednal o kajutu navíc. Zvědavý také na novou ženu svého přítele, o které Wyatt s nadšením vyprávěl. Nyní se Wyatt však chová podivně a jeho žena není ani krásná, jak bylo vypravěčem líčeno, ani nepůsobí inteligentním dojmem. O to víc se vypravěč zajímá o truhlu: pojme podezření, že jeho přítel si v ní převáží velmi cenný obraz. Když nevydrží a svůj tip Wyattovi prozradí, jeho přítel se jen bláznivě a hystericky rozesměje a chová se čím dál podivněji. Když se v noci strhne bouře, která donutí cestující nastoupit do záchranných člunů, Wyatt se mermomocí snaží bednu vzít na člun s sebou. Kapitán se odmítne vrátit k lodi a tak tam Wyatt přeplave sám, připoutá se k bedně a s ní se také potopí. Vypravěč je chováním přítele otřesen. Později se od kapitána dozví, že truhla byla rakví skutečné ženy pana Wyatta, která zemřela těsně před vyplutím a kapitán chtěl pomoci její tělo dopravit k jejím rodičům v New Yorku.


Senohraby

Obec Senohraby se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1002 obyvatel.


Pontifikát

Pontifikát vyjadřuje úřad papeže a zároveň označuje i délku období, kdy vykonává svůj úřad , je nejvyšším pontifikem katolické církve. Toto období má proměnlivou délku, která se u každého jednotlivého Svatého otce liší.
Příbuzné slovo je pontifex, což znamená příslušníka nejvyššího kněžského sboru v dané církvi, v katolické církvi mezi pontifexy patří všichni biskupové. Obecně se jedná o synonymum pro sousloví nejvyšší kněz neboli velekněz.
Slovem pontifikálie pak v církevní praxi označujeme insignie velekněze, v prostředí katolické cirkve se jedná také o činnosti, které provádí biskup během bohoslužby.


Předbořice

Vesnice Předbořice ležící asi 13 km severně od Milevska je součástí obce Kovářov, která se nachází na jihu Čech v okrese Písek v Jihočeském kraji.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1218. Na místě dnešní obce bývala tvrz patřící Předborovi z Radešína. Pozdější Vladykové z Předbořic používali v erbu „kotouč a klenot půl panny prostovlasé o dvou barvách". Od roku 1504 patřily Předbořice k orlickému panství. V 17. a 18. století zde vzniklo mnoho roubených chalup. Jméno obce má základ buď po zmíněném Předborovi nebo podle své polohy před borem pokrývajícím nedaleký vrch Hrby.
Kostel sv. Filipa a Jakuba - raně gotický kostel pochází z konce 13. století, jako farní je poprvé připomínán již v roce 1365. Čtvercová kostelní věž byla přistavěna v roce 1812, dokládá to nápis na zvonové stolici - „Jakub Chanovský L.P.1812“. Ve věži se nachází a dva zvony. Větší z nich se jmenuje sv. Václav, byl ulit v roce 1515 a váží 450 kg. Menší zvon snese název sv. Filip a Jakub, pochází z roku 1678 a váží asi 135 kg.
Kaplička z třicetileté války - jižně od Předbořic, u Machova, při silnici do Březí, těsně před rozcestím na Řenkov stojí vpravo na okraji lesa kaplička, postavená na památku bitvy z třicetileté války. Podle pověsti jí dal postavit švédský hejtman na paměť uzavření příměří a dal do ní zazdít rohlík namočený v krvi českých a švédských vojáků a pušku.
Rekultivovaná výsypka uranového dolu - asi 1,5 km západně od Předbořice se nachází zbytky výsypky zrušeného uranového dolu Předbořice. Jedná se o zajímavé mineralogické naleziště.
Březí | Dobrá Voda | Hostín | Chrást | Kotýřina | Kovářov | Lašovice | Onen Svět | Předbořice | Radvánov | Řenkov | Vepice | Vesec | Vladyčín | Zahořany | Záluží |


Edward Conze

Eberhart Julius Dietrich Conze byl britsko-německý spisovatel, známý díky své překladatelské činnost buddhistických textů.
Narodil se v Londýně. Doktorát obdržel na University of Cologne v roce 1928. Během nacistické éry se stal zastánce komunismu. Byl vědeckým pracovníkem University of London a University of Oxford. Česky vyšla jeho kniha Stručné dějiny buddhismu.


Château Pelerin

Château Pelerin, znám též jako Poutnický hrad je křižácká pevnost ležící v severní části dnešního Státu Izrael, přibližně 13 kilometrů jižně od Haify.
Stavbu hradu započali na jaře roku 1218, v době páté křížové výpravy, templářští rytíři. Château Pelerin měl nahradit místní templářské velitelství v pevnosti Le Destroit, ležícího kousek dále od pobřeží. Château Pelerin byl vybudován na útesu a se dvěma zdmi, oddělujícími samotnou citadelu od ostatní země. Vnější zeď byla přibližně 15 metrů vysoká a 6 metrů tlustá se třemi čtvercovými věžemi umístěnými kolem 44 metrů od sebe. Vnitřní zdi byli přibližně 30 metrů vysoké se dvěma čtvercovými věžemi. Protože vnitřní hradby byly vyšší než vnější, mohli obležení obránci snadno střílet z vyšších hradeb přes nižší. Hrad také zahrnoval chráněný přístav na jižná straně útesu a tři studny sladké vody. Hrad mohl během obléhání pojmout kolem 4 000 lidí.
Od svého vybudování zůstal hrad pod kontrolou templářů a díky své výhodné pozici, opevnění i schopnosti zásobování z moře nebyl obléháním dobyt. Roku 1220 byl hrad obležen damašským sultánem z rodu ajjúbovců Al-Mu'azzamem. Roku 1265 byl hrad obležen znovu, mamlúckým sultánem Bajbarsem, během kterého bylo pobito obyvatelstvo nedalekého města Atlit. S pádem Akkonu sultánem Kálilem roku 1291 a definitivním zánikem Jeruzalémského království ztratili templáři svou hlavní úlohu obránců Svaté země a poutníků ke svatým místům. Hrad již nemohl být zásobován od moře, templářští velitelé proto rozhodli o evakuaci hradu, která proběhla mezi 3. - 14. sprnem 1291. S opuštěním Château Pelerinu padla poslední křižácká pevnost ve Svaté zemi.
Na rozdíl od některých dobytých křižáckých hradů, které mamlúci srovnali se zemí ze strachu z návratu a jejich znovudobytí Franky, Château Pelerin tento osud nepotkal. Mamúci hrad obsadili a křižácké opevnění udržovali v dobrém stavu. Hrad byl poškozen roku 1837 zemětřesením a poté o tři roky později Ibrahimem Pašou, který hrad použil jako kamenolom pro výstavbu Akka.
Významnější archeologické vykopávky byly podniknuty za Britského mandátu v Palestině C. N. Johnsem v letech 1930-1934. Hrad byl součástí oblasti, kde Britská mandátní vláda ubytovávala ilegální uprchlíky, kteří do přišli do Palestiny v pozdější době působení mandátu.
V současné době je Château Pelerin uzavřenou vojenskou zónou, kde probíhá výcvik izraleských námořních commandos.


Pohledy

Obec Pohledy se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 334 obyvatel.


Loučany

Obec Loučany se nachází v okrese Olomouc, kraj Olomoucký. První písemná zmínka o ní je v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141.
Od roku 1974 byla obec Loučany proti vůli občanů integrována ke střediskové obci Náměšť na Hané. V roce 1990 využili občané možnosti vzít obecní samosprávu do vlastních rukou. V prvních svobodných volbách si zvolili patnáctičlenné obecní zastupitelstvo s pětičlennou obecní radou.
Obec Loučany leží v hanácké rovině 14 km západně od okresního města Olomouce, v nadmořské výšce 234 m.
Katastr obce Loučany se rozkládá na 500 ha úrodné půdy. V 215 domech žije 600 obyvatel.
Obec Loučany má základní školu 1. až 5. ročník, která oslaví v roce 2000 stodvacetpět let svého trvání. Před tím již však byla v obci škola triviální. Rovněž mateřská škola bude mít v tomto roce své kulaté jubileum: uplyne padesát let od jejího založení a čtyřicet let od postavení nové budovy, ve které je v provozu i školní jídelna.


Babirusa

Babirusa je divoce žijící, téměř holé prase, vyskytující se na několika ostrovech v Indonésii. Žije v tropickém deštném lese a na močálech. Rychle běhá a dobře plave.
Babirusy jsou kromě nevelkého množství tenkých chlupů téměř holé a jejich kůže má hnědošedou barvu. Samci mají mohutné, až 30 cm dlouhé horní špičáky, které jim prorůstají čenichem a stáčejí se zpět k obličeji. Jsou však křehké a mají mělké kořeny a zatím se nezdá že by měly nějakou funkci.
Babirusy jsou aktivní především v noci a přes den se rozvalují v bahně, čímž se zbavují parazitů. Samci babirus žijí osamoceně, avšak samice s mláďaty se toulají v asi 8 členných skupinách.
==Potrava== Babirusa je všežravec. Živí se například ovocem semeny, ořechy, houbami, anebo také larvami. Občas sežere i mršinu.
Na babirusu se můžete jet podívat například do Děčínské, nebo Jihlavské zoo.


Fotbal v Brazílii

Fotbal je v Brazílii národní sport. Brazilští fotbalisti jsou po desetiletí obecně považováni za velmi nadané po technické stránce. Největší úspěchy země slavila v 60. letech 2. století a od roku 1995 do ledna 2007 byla téměř nepřetržitě na 1. místě žebříčku FIFA.
S pěti tituly na mistrovství světa mužů je její fotbalová reprezentace nejúspěšnější na světě. Z Brazílie pochází velmi mnoho hvězd mezinárodního fotbalu
V Brazílii se klade silný důraz na regionální soutěže. A většina velkých klubů sídlí ve městech Rio de Janeiro a Sao Paulo, to znamená, že zde často bývají derby což vede k intenzivn rivalitě. Úspěšné kluby jsou: v Riu Flamengo a v Sao Paulu SC Corinthians Paulista a FC Sao Paulo. Soutěže organizuje Confederaçao Brasileira de Futebol. A jelikož se kluby nemohou finančně rovnat Evropským týmům hraje mimo Brazílii asi 5 000 profesionálů.
Brazilská fotbalová asociace Confederaçao Brasileira de Futebol byla založena 20. srpna 1914. Jmenovala se tehdy Federaçao Brasileira de sport v roce 1919 se přejmenovala na Confederaçao Brasileira de Desportos dnešní název byl přijat v roce 1979. Do FIFA vstoupila v roce 1923.
Stejně jako v mnoha dalších zemích i do Brazílie připutoval fotbal z Velké Británie. Za zakladatele se považuje anglický obchodník Charles William Miller ze Southamptonu, v roce 1894 přivezl do Sao Paula dva kožené míče.


Jiřina Prekopová

PhDr. Jiřina Prekopová, Ph.D. je česká dětská psycholožka a uznávaná autorka populárně naučné literatury z oblasti dětské psychologie a výchovy. Je známou propagátorkou tzv. terapie pevného objetí.


Torst

Torst je české nakladatelství. Zakladatelem a vlastníkem je Viktor Stoilov, podle něhož se nakladatelství též jmenuje. Jedná se o jedno z nejvyprofilovanějších nakladatelství na českém trhu.
Zaměřuje se především na české autory naučné literatury a beletrie, v rámci níž se mu daří objevovat výrazné talenty.


Silnice I/20

Silnice I/20 je silnicí I. třídy, která spojuje města Karlovy Vary, Plzeň, Písek a České Budějovice.


Neprobylice

Obec Neprobylice se nachází 5,5 km severozápadně od Slaného v okrese Kladno, kraj Středočeský. Vsí protéká Bakovský potok. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 134 obyvatel.


Rudolf Krčil

Rudolf Krčil je bývalý fotbalový reprezentant Československa, prvoligový hráč Teplic a SK Slávie Praha, úspěšný trenér.
Svou kariéru začal v Teplicích, v týmu Teplitzer FK. Z Teplic odešel hrát do prvoligového klubu Slavie Praha. Hrál na postu záložníka v řade s Čambalem, byl označován jako skromný, nenápadný hráč.
Výtečné výkony v klubu jej dostaly do fotbalové reprezentace ČSR. V letech 1929 – 1935 hrál ve 20 mezistátních zápasech, žádný gól nevstřelil. Po prvním zápase v roce 1929 ostatní následovaly až v roce 1932 a letech pozdějších. Utvořili tehdy slavné reprezentační trio Čambal – Krčil – Košťálek. O dva roky později měl velký podíl na úspěchu reprezentace na Mistrovství světa v kopané v Římě 1934.
Svou fotbalovou kariéru zakončil v Teplicích jako trenér.. V roce 1947-1948 a pak roku 1952 byl v novém teplickém klubu prvním prvoligovým trenérem A týmu. Tehdy se nynější FK Teplice jmenoval SK Teplice a Ingstav Teplice. V dalších poválečných letech trénoval Rudou hvězdu Brno a Spartak Plzeň .


Jiří Šíma

Po absolvování gymnázia vystudoval zeměměřickou fakultu Českého vysokého učení technického v Praze, kterou ukončil roku 1958 s vyznamenáním. O deset let později zde obhájil disertační práci. Svoji kariéru začal v Geodetickém a topografickém ústavu a posléze ve Výzkumném ústavu geodetickém, topografickém a kartografickém, kde se soustředil především na fotogrammetrii. Roku 1983 byl zbaven možnosti dále se aktivně podílet na výzkumu a do roku 1989 pracoval jako řadový geodet.
Po sametové revoluci se vrátil do původního postavení a postupně se zařadil mezi přední pracovníky v rezortu zeměměřictví. 1. ledna 1991 byl jmenován ředitelem Zeměměřického ústavu a 1. listopadu 1993 předsedou Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Zde působil až do svého odchodu do důchodu v září 2001.
Odchodem do penze neukončil svoji vědeckou činnost a začal vyučovat geodetické předměty na fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Zde se roku 2004 habilitoval a je pedagogicky aktivní dodnes.
Doc. Ing. Jiří Šíma, CSc. byl nebo stále je členem řady odborných organizací a spolků, zasloužil se o vznik několika odborných slovníkůa technických norem. Je autorem několika desítek odborných článků a publikací a členem řady zkušebních komisí na českých vysokých školách. Mimo geodézii svůj čas věnuje vystupování ve folklorním sboru.


Rémi Gaillard

Rémi Gaillard je francouzský komik. Pozornost mu věnovala řada médií, včetně několika televizí. Rémi Gaillard rád narušuje sportovní utkání, televizní přenosy nebo třeba jen lidem sebere limonádu z fast-foodu. Také narušil politický mítink nebo ukazuje lidem, jak zadarmo získat jídlo ve známém fastfoodu McDonalds.


Srdeční cyklus

Srdeční cyklus nebo srdeční revoluce je termín, který popisuje tok krve mezi dvěma tepy srdce. Rychlost srdečního rytmu je u jednotlivce proměnlivá, ale u každého organismu druhově specifická. Rozlišují se čtyři fáze srdečního cyklu:
Během srdečního cyklu se mění tlak krve. U člověka se v klidu se srdeční cyklus opakuje asi 70krát za minutu.
Na konci diastoly komor se depolarizuje sinusový uzel, síně se stahují a hned potom jsou aktivovány komory. Nitrokomorový tlak stoupá a převýší tlak v síních, takže se uzavírají cípaté chlopně. Končí diastola.
Začíná první, tedy napínací fáze, během níž se komory kontrahují, takže nitrokomorový tlak dále velmi rychle stoupá. Když dosáhne tlak v levé komoře hodnoty okolo 80 mm Hg, překročí tlak v aortě a otevřou se poloměsíčité chlopně.
Tím je zahájena vypuzovací fáze, během níž dosáhne tlak v levé komoře a v aortě maxima okolo 120 mm Hg. V této fázi je rychle vypuzena největší část tepového objemu, síla proudu krve na začátku aorty stoupá na maximum. Poté ustupuje podráždění myokardu a nitrokomorový tlak začíná klesat, až nakonec klesne pod hodnotu tlaku v aortě a v arterii pulmonalis, takže se uzavřou poloměsíčité chlopně. V komoře pak zůstává endosystolický objem asi 40 ml.
Nyní začíná diastola komor svou izovolumickou relaxační fází. Mezitím se opět naplnily síně, čemuž napomohl sací účinek komorové systoly způsobený snížením ventilové roviny během vypuzovací fáze. Nitrokomorový tlak prudce klesá a tlak v síních mezitím stoupl, takže se cípaté chlopně opět otevírají.
Plnící fáze začíná. Krev teče z předsíní do komor tak rychle, že se komory naplní z osmdesáti procent již během první čtvrtiny trvání diastoly. Plnění se zpomaluje a nakonec se kontrahují síně. Kontrakce síní přispívá při normální srdeční frekvenci k plnění komor pouze asi z 1 %. Rytmická srdeční činnost vyvolá tlakovou tepovou vlnu, která se šíří arteriálním řečištěm rychlosti tepové vlny, která je znatelně vyšší než rychlost proudu krve, která je v aortě maximálně 1 m/s, a je tím vyšší, čím je cévní stěna méně poddajná.


Frank Langella

Frank A. Langella Jr. je americký herec italského původu. Vystudoval herectví na Syracuse University a poté začal hrát v regionálních divadlech. V roce 1977 se oženil s Ruth Weilovou, se kterou má dvě děti a s níž se v roce 1996 rozvedl. Během natáčení filmu Eddie se zamiloval do herečky Whoopi Goldbergové a jejich románek trval až do roku 2000.
Stal se členem souboru Lincoln Center Repertory Company v New Yorku, kde pokračoval ve studiu herectví u Elii Kazana. Od počátku 70. let se příležitostně začal objevovat i ve filmech, ale výrazněji na sebe upozornil až někdy během 90. let, kdy stvárnil mnoho záporných filmových postav jako například ve filmu Dave nebo Junior.
Třikrát za sebou získal cenu Obie. Třikrát získal také cenu Tony za vedlejší roli ve hře Seascape, Fortune's Fool a také za ztvárnění Richarda Nixona ve Frost/Nixon.


Linienzugbeeinflussung

Linienzugbeeinflussung, nebo též Linienförmige Zugbeeinflussung, je liniové vlakové zabezpečovací zařízení vyvinuté v Německu pro vysokorychlostní tratě. Toto zařízení má dvě základní funkce:
Přenášená data je v principu možné využít i k automatickému řízení vlaku. Tento systém je kromě Německa využíván i v Rakousku a ve Španělsku a taktéž u některých rychlodrážních sítí v jiných zemích.
Původní německý bodový vlakový zabezpečovač Indusi je konstruován pro zábrzdnou vzdálenost 1000 m. Tento parametr omezuje maximální rychlost vlaků na 160 km/h. Pro vyšší rychlosti by při stávajícím způsobu návěstění a přenosu návěstí vyvstaly především dva problémy:
Proto nakonec došlo k rozhodnutí vyvinout pro rychlosti nad 160 km/h zcela nový typ vlakového zabezpečovacího zařízení liniového typu - LZB.
U LZB přejímá dozor nad jízdou vlaku traťové ústředí. Traťové ústředí je s vozidlovou částí v trvalém kontaktu prostřednictvím páru vodičů položeného v koleji. Vozidlo hlásí ústředí svoji polohu a rychlost a ústředí zasílá vozidlu data pro jeho jízdu.
Hodnota maximální dovolené rychlosti se průběžně mění při přiblížení cíle podle brzdící křivky odvozené z parametrů vlaku, až dosáhne v místě cíle cílové rychlosti. Návěsti "stůj" odpovídá cílová rychlost 0 km/h. Pokud je vzdálenost cíle větší, než 13.000 m, zobrazuje se jako cílová rychlost aktuální maximální dovolená rychlost. Teprve při přiblížení na menší vzdálenost se zobrazí nová cílová rychlost a začne odečítání vzdálenosti do cíle.
LZB bylo původně vyvinuto pro vysokorychlostní dopravu. Přináší však některé další výhody, které jej předurčují k nasazení i v dalších oblastech. Je to především:
Obě tyto přednosti vedou ke zvýšení kapacity tratí, což vede k využití LZB i na tratích s hustou osobní dopravou.
Počátky vývoje liniové zabezpečovací zařízení sahají do 60. let 20. století. S požadavkem zvýšení maximální rychlosti vlaků osobní dopravy na 200 km/h se poprvé objevil problém, že obvyklá vzdálenost mezi předvěstí a hlavním návěstidlem 1000 m neumožní, s ohledem na tehdejší úroveň brzd, bezpečné zastavení vlaku z rychlosti vyšší, než 140 km/h. Při středním zpomalení 0,7 m/s2 vyžadovala rychlost 200 km/h zábrzdnou vzdálenost 2500 m.
Tehdejší Deutsche Bundesbahn stály před volbou, zda rozšířit počet návěstí na návěstidlech tak, aby pokrývaly více oddílů, anebo tuto informaci přenést na vozidlo a souhrnně ji zobrazit strojvedoucímu. Dráhy se po vyzkoušení první varianty z několika důvodů rozhodly pro druhou variantu:
Zařízení ve své prvotní formě, vyvinuté ve spolupráci DB a firmy Siemens, poskytovalo údaje pět kilometrů dopředu. Poprvé bylo v provozu použito v roce 1965 na trati Mnichov - Augsburg. Při příležitosti mezinárodní dopravní výstavy zde denně jezdily vlaky špičkovou rychlostí 200 km/h. Toto zařízení pracovalo na elektronické bázi, teprve počátkem 70. let byla traťová část převedena na počítačový systém.
Nové zařízení LZB 100, které bylo zkoušeno od října 1975, bylo v prosinci 1978 schváleno pro sériovou výrobu. Koncem března 1982 schválila "Komise pro vývoj" tehdejších DB pořízení osmi prototypových vozidlových částí LZB 80 Až do 80. let zobrazovalo LZB pouze stávající infrastrukturu. Stávající infrastruktura zůstala zachována, což umožňovalo současný provoz vlaků s i bez vybavení LZB.
V letech 1987 - 1991 bylo na nově budovaných vysokorychlostních tratích Hannover – Würzburg a Mannheim – Stuttgart poprvé použito odlišné uspořádání traťových oddílů. Nepřenosná návěstidla zde kryla pouze místa s kolejovým rozvětvením - nádraží a výhybny, zatímco na širé trati nebyla nainstalována. Mezi těmito místy je trať rozdělena na oddíly o délce cca 2.500 m bez použití nepřenosných návěstidel. Pokud vlak v režimu LZB vjíždí do mezistaničního odíílu, který ještě není uvolněn, je příslušné nepřenosné návěstidlo zhaslé. Bodové zabezpečovací zařízení je v signalizuje Stůj, avšak vlak v režimu LZB tuto návěst ignoruje.
Poprvé byl tento způsob řízení dopravy zaveden v květnu 1988 na nově otevřené trati Fulda – Würzburg. V následujících letech byly tratě vybavené starším systémem LZB 100, který ještě nepoužíval výpočetní techniku, rekonstruovány na počítači řízený systém LZB 80
Všechny další nově postavené trati v Německu byly vybaveny návěstidly a traťovou částí vlakového zabezpečovače uvedeným způsobem. K dalším možným krokům - úplné odstranění nepřenosných návěstidel a řízení jízdy vlaků s pohyblivými oddíly dosud nedošlo.
V 70. letech byla zobrazovaná délka trati 5 km. Stavba prvních vysokorychlostních tratí s maximální rychlostí 280 km/h a spády až 12,5 ‰ si vyžádala další vývoj zařízení, který vyústil do typu "LZB 80" se zobrazovaným úsekem až 10 km dlouhým. V současné době se používá typická délka zobrazovaného úseku pro rychlost 200 km/h 7 km, pro 230 - 280 km/h 10 km a pro 300 km/h 13 km.
Se změnou jízdního řádu 23. května 1993 byla v Rakousku poprvé zavedena u EC vlaků rychlost 200 km/h, a to na 25 km dlouhém úseku Západní dráhy mezi Lincem a Welsem. Tento úsek byl také vybaven LZB.
Od konce 70. let byla v rámci projektu ministerstva pro výzkum a technologie zkoumána možnost přenosu informací LZB rádiovou cestou. Výsledkem bádání bylo zjištění, že v tehdejší době by bylo převedení na tento systém nehospodárné. Kromě toho zde byla potíž s určováním polohy vlaku - prověřovaly se možnosti měření času letu radiového signálu, satelitní navigace nebo datové body v kolejích. Počátkem 90. let následovala dvouletá studie podporovaná ministerstvem pro vývoj a berlínským senátem, která zvolila použití techniky mobilních telefonů jako základ železničního systému bezdrátové komunikace.
Dnešní zavádění ETCS vede k dalšímu rozvoji použití bezdrátové komunikace v zabezpečovací technice. V úrovni 2 se přenášejí data pro jízdu podle elektronického rozhledu v železniční variantě GSM - GSM-R. Ke zjištění polohy jsou používány datové body - tzv. balízy.
Ačkoliv LZB patří k velmi bezpečným systémům, přesto došlo při jeho použití k několika nehodám nebo ohrožením bezpečnosti provozu:
K přenosu informací mezi traťovou částí a vozidlem slouží na straně trati pár vodičů tvořících smyčku. Jeden z vodičů leží v ose koleje, druhý u paty jedné z kolejnic. Každých 100 m se vodiče kříží. Vzniklý fázový posun signálu 180° vyhodnotí vozidlová část. Podle počtu zaregistrovaných překřížení určuje vozidlo svoji polohu. Maximální počet křížení v rámci jedné smyčky je 126, z čehož vyplývá maximální délka smyčky 12 700 m. Napáječ se nachází přibližně ve středu smyčky.
Při použití krátkých smyček je délka jedné smyčky nejvýše 300 m. Napáječe jednotlivých smyček jsou připojeny k centrále paralelně, takže přenášejí stejné informace. Výhoda tohoto uspořádání spočívá v tom, že při poruše jedné krátké smyčky nastane výpadek spojení v úseku nejvýše 300 m. Tuto vzdálenost může vozidlo překonat bez dalších problémů. Z tohoto důvodu se dlouhé smyčky nově neinstalují.
Uspořádání smyček jedné centrály a vodičů LZB v kolejích BKW - hranice působnosti centrály zelená - počítání křížení při jízdě od začátku ke konci úseku s LZB hnědá - počítání křížení při jízdě od konce k začátku úseku s LZB
Každá centrála má možnost připojení 16 smyček. Tyto smyčky mohou být uspořádány paralelně, anebo vzájemně podřízené. Pro předjízdné koleje jsou potřeba vlastní smyčky. Podle potřeby je možno instalovat další centrálu.
Kromě vzdálenosti cíle a stanovené a cílové rychlosti předává LZB také další návěsti a informace:
Přes LZB mohou být přenášeny i hodnoty maximálního odebíraného proudu, vypnutí hlavního vypínače a povolení použití vířivé brzdy. Prověřuje se také možnost využití LZB k bezpečnému vyloučení vzájemného míjení osobních a nákladních vlaků v tunelech na vysokorychlostních tratích Hannover–Würzburg a Mannheim–Stuttgart se smíšeným provozem. S tímto opatřením by mohla být zvýšena rychlost v tunelech z 250 na 280 km/h. Informace o druhu vlaku by se odvozovala z nastavení druhu brzdy na vozidlové části. ]
Následující úvahy o možném rozšíření funkce LZB nebyly uplatněny v praxi:
Hlavní úlohou LZB je předávání a sledování nepřekročení dovolené rychlosti. K tomu vysílá centrála vlaku veličinu XG a brzdící křivku do nulové rychlosti. Veličina XG určuje brzdnou dráhu až k bodu zastavení. Při omezení maximální rychlosti se tento bod používá jako fiktivní.
V grafu je vidět změna maximální rychlosti z 300 na 200 km/h a následné brzdění do zastavení, včetně fiktivního bodu zastavení u křivky pro snížení rychlosti.
Výzvový telegram je vysílán přenosovou rychlostí 1.200 Baud z centrály na vozidlo a má délku 83,5 bit, z nichž je kvůli synchronizaci v hlavičce jeden bit o délce 1,5 bitu. Telegram obsahuje následující údaje:
Odpovědní telegram o délce 41 bitů je zasílán z vozidla do centrály rychlostí 600 Baud. Podle obsahu se rozlišují následující typy:
Přenos telegramů z centrály na vozidlo probíhá cestou Frekvenční modulace na nosném kmitočtu 36 kHz a s frekvenčním zdvihem ± 0,4 kHz rychlostí 1200 Baud. Opačným směrem probíhá přenos na frekvenci 56 kHz ± 0,2 kHz. Menší frekvenční zdvih omezuje přenosovou rychlost na 600 Baud.
Pro dosažení intervalu 90 s byla v roce 1972 vybavena LZB kmenová trať S-Bahn v Mnichově. Systém byl později vyřazen z provozu a demontován, v roce 2004 však byl znovu uveden do provozu s novou technikou.
Trať Offenburg–Basel je vybavena rozšířenou verzí LZB - CIR-ELKE. Maximální rychlost v tomto úseku je 160 km/h. Dále má být tento systém nasazen na tratích Köln–Rhein/Main, Köln–Düren a Hamburg–Berlin a taktéž na kmenové trati mnichovské S-Bahn.
V 70. letech osadily LZB zkušebně dvě tratě i Švýcarské spolkové dráhy. Z blíže neznámých důvodů byly zkoušky zastaveny a zařízení se nevyužilo.
Koncem roku 1971 zadaly SBB firmě Standard Telephon & Radio AG vybavení jižní gotthardské rampy mezi stanicemi Lavorgo a Bodio systémem L72 firmy SEL. Současně obdržela firma Brown Boveri AG objednávku na vývoj vozidlové části a následné vybavení šesti lokomotiv řady 4Z/4 II. Vozidlovou částí byly vybaveny také jednotky RABDe 8/16 2004. Systém byl poprvé vyzkoušen v září 1974. 1. července 1976 převzaly SBB traťovou část. Každý den jelo v tomto úseku cca 15 vlaků v režimu LZB. Tento systém zohledńoval při výpočtu brzdných křivek sklonové poměry a zahrnoval čtyři oddíly. Ačkoliv se systém z velké části shodoval se systémem použitým na trati Brémy - Hamburk, rozhodly se SBB pro jiný systém uložení.
Zavedení LZB ve švýcarsku nemělo za cíl zvýšení rychlosti vlaků, ale zkrácení intervalů mezi vlaky. Jiný pramen uvádí jako nejdůležitější cíl zvýšení bezpečnosti provozu. Použitá varianta zařízení je někdy také označována jako UIC-LZB. V letech 1978 - 79 byla provedena ekonomická studie, na jejímž základě bylo rozhodnuto o zavádění LZB na švýcarských drahách. K plošnému zavedení však nakonec nedošlo.
Španělské úzkorozchodné dráhy používají upravený systém vyvinutý pro německé průmyslové dráhy na tratích
Městské dráhy v Düsseldorfu, v Duisburgu a částečně i v Mülheim an der Ruhr jsou v tunelových úsecích vybaveny LZB. Zde slouží toto zařízení i k automatickému řízení jízdy vlaků - strojvůdce pouze obslouží tlačítko souhlasu s odjezdem a dále do řízení nezasahuje.
Na části trasy linky U 70/U 76 do Krefeldu a na nadzemním úseku linky U 79 Düsseldorfsko-Duisburgské místní dráhy je také vybudováno LZB verlegt, které však slouží pouze ke zjišťování telemetrických údajů pro dispečerský aparát. Na trati do Krefeldu se počítá v blízké budoucnosti se zavedením automatického provozu, vozidla jsou už v předstihu vybavována zařízením „ALF-B“. Po spuštění budou plně zprovozněny i dosud nepoužívané výhybky a obracecí koleje.
Také ve Vídni je celá síť podzemní dráhy, s výjimkou U 6, vybavena LZB a umožňuje automatický provoz.
Síť mnichovské podzemní dráhy je, tak jako ve Vídni, od počátku provozu vybavena LZB. Vlaky jezdí přes den v pravidelném automatickém provozu, strojvedoucí dává pouze pokyn k odjezdu a jinak pouze dozírá na funkci zařízení. Návěstidla jsou v tomto režimu zhasnuta.
Po 21. hodině a o nedělích se jezdí "na ruku" podle návěstidel, aby strojvůdci nevyšli ze cviku. Měsíční počet hodin odježděných v režimu ručního řízení je pro každého strojvůdce dán předpisem.
V současné době se plánuje zevedení samočinného odstavování a otáčení vlaků bez cestujících.
V norimberské podzemní dráze byl na lince U3 již od její ho uvedení do provozu zaveden automatický provoz bez strojvůdce. Vlaky řady DT3 jsou vybaveny pouze pomocným ovládacím pultem. Systém byl vyvinut ve spolupráci firmy Siemens a provozovatele VAG Nürnberg a jedná se o světově první systém se společným pravidelným provozem vlaků řízených strojvůdcem a vlaků řízených automaticky - jedná se o úsek využívaný linkami U 2 a U 3. Zpočátku byl v každé soupravě přítomen pracovník dopravce, postupně má většina vlaků jezdit nedoprovázených.
Po několikaletém zpoždění byl 20. dubna 2008 úspěšně ukončen tříměsíční zkušební provoz a 30. dubna byl systém schválen do provozu. V příštích dnech postupně započal provoz s cestujícími - zpočátku o sobotách a nedělích a v přepravních sedlech. Oficiálně byla U 3 otevřena 14. června 2008. Asi o rok později byl automatický provoz zaveden i na U 2.
Docklands Light Railway ve východním Londýně jezdí od počátku s vlaky bez stanoviště strojvedoucího. V soupravách je přítomen vlakvedoucí - Train Chief, který dává pokyn k zavření dveří a odjezdu. Během jízdy se věnuje styku s cestujícími a kontrole jízdenek. V případě poruchy převezme vlakvedoucí řízení na pomocném pultíku v čele vozu. Použité zařízení LZB je zdokonalená verze původního zařízení DB vyvinutéhpo firmou Standard Elektrik Lorenz - jedná se o systém SELTRAC firmy Alcatel.
LZB je zařízení vyvinuté pro německé podmínky a podle německých požadavků. Na základě požadavků na interoperabilitu evropských železničních systémů byl s podporou Evropské unie a Švýcarska vyvinut nový jednotný vlakový zabezpečovač - ETCS. LZB představuje z hlediska ETCS systém třídy B. Specific Transmission Module - STM umožňuje vozidlům vybaveným ETCS jízdu po tratích osazených LZB. Je možné i současné vybavení trati ETCS i LZB.


Dějiny Spojených států amerických

První obyvatelé začali přicházet na území dnešních Spojených států zřejmě před 15 000 – 50 000 lety překročením Beringovy úžiny na Aljašku. První kultury, o kterých máme poznatky, jsou Sandia a Clovis před 15 000 roky.
O těchto prvních domorodcích víme dost málo v porovnání s Evropany, kteří přišli na tato území po první plavbě Kryštofa Kolumba v 1492. Kolumbovi muži byli zároveň prvními obyvateli Starého světa, kteří se vylodili na území dnešních Spojených států, když pristáli u Portorika během druhé výpravy. Prvním Evropanem, který vstoupil na kontinentální část USA, byl Juan Ponce de León, který v roce 1513 přišel na Floridu, existují ale i náznaky, že už před ním mohl být na americké půdě John Cabot v roce 1497.
Na základě antropologie a porovnání genů vědci všeobecně souhlasí s tím, že původní obyvatelé Ameriky pocházejí ze Sibiře a přišli přes Beringův průliv, přibližně před 11 000 až 17 000 lety. Antropologové je často radí i mezi mongolské národy. Původní obyvatelé Ameriky začali přicházet z Asie přes tzv. Beringův most před 20 000 roky. Těmto lidem se dnes říká původní Američané nebo Indiáni. Přesný čas a způsob jsou však dodnes předmětem kontroverze. Před nedávnem existoval konsenzus, že migranti přišli před 12 000 roky přes Beringův most, který existoval během poslední doby ledové. Později se ale objevily důkazy o přítomnosti člověka na území dnešní Brazílie už před 12 000 roky.
Na území obou Amerik existovalo mnoho kultur před příchodem Evropanů, vzpomeňme Pueblance na jihozápadě nebo Adenskou kulturu na východě. Několik takovýchto společenstev a komunit se postupně usadilo a dosáhlo početnou a soustředěnou populaci. Zemědělství se vyvinulo už kolem roku 2500 př. n. l., například pěstování původně divoce rostoucí slunečnice.
První evropský kontakt s Amerikou se odehrál v roce 1000. Viking Leif Eiríksson založil sídliště zvané Vinland v dnešním Newfoundlandu. Byl to poslední kontakt na dalších 500 let.
Původní Američané, první obyvatelé území USA, tvoří dnes méně než 1 % celé populace. Od příchodu prvních Evropan¨ů museli dlouho bojovat o přežití. První začali kolonizaci Španělé. Nejdříve byly osídleny ostrovy u pobřeží jako Honduras a San Salvador. V roce 1513 španělský objevitel jako první Evropan vstoupil na území dnešních Spojených států na Floridu. V roce 1565 založili Španělé první osadu, St. Augustine. Angličané začali na území Ameriky přicházet až později. Vhodné přírodní podmínky a dostatek nerostných surovin tvořily předpoklady rozvoje britské kolonie Nová Anglie. První trvalé osídlení, Jamestown, bylo založeno až v roce 1607. Stalo se centrem důležité kolonie - Virginie. Osadníci měli zpočátku problémy s Indiány, jimž se nelíbilo, že Evropané zabírají jejich území. Situace novousedlíků se zlepšila, když lodě přivezly z Evropy suroviny a materiál potřebný k výstavbě a k zakládání plantáží. V roce 1614 začalo pod vedením Johna Rolfa vzkvétat pěstování tabáku, které se stalo základem ekonomiky kolonie. Brzy si Virginie vybudovala silnou pozici a začali se odsud šířit myšlenky o nezávislosti na Anglii. V roce 1619 byli na území Ameriky přivezeni první otroci z Afriky, kteří pracovali na plantážích. Obchodovat s otroky začali Portugalci, ale brzy se na něm podíleli i Britové a ostatní národy. Téměř ve všech oblastech byli evropští přistěhovalci v menšině a postupným promícháváním se s původním obyvatelstvem a černochy vzniklo současné pestré složení obyvatelstva.
V roce 1620 přistála u břehů Newfoundlandu loď Mayflower se 102 lidmi na palubě. Byli to puritáni, příslušníci nové odrůdy církve v Anglii. Nesouhlasili se směrem, kterým se ubírala tehdejší anglická cirkev a dostali se do sporů s králem. Proto se rozhodli odejít do "Nového světa". Založili zde další silnou kolonii, Massachusetts. V roce 1634 byla založena další, tentokrát katolická kolonie Maryland. Kolonie se začaly dělit na základě vyznání. Myšlenky náboženské rovnoprávnosti hlásal zejména puritánský ministr Williams a v roce 1636 založil město Providence, centrum kolonie Rhode Island. Nové osady zakládali i Holanďané, jako například New Amsterdam na ostrove Manhattan. V roku 1664 jej převzali Angličané a přejmenovali na New York. Poslední kolonie, založená v roce 1732, byla Georgie. Počet kolonií se ustálil na 13. Byly to: New Hampshire, New York, Pensylvánie, Massachusetts, Rhode Island, Connecticut, New Jersey, Delaware, Maryland, Virginie, Severní Karolína, Jižní Karolína a Georgia. Delší čas žili kolonisté poměrně pokojně, i když se vyskytovaly konflikty s Indiány. Za prvních padesát let zemřelo násilnou smrtí nebo na různé nemoci přibližně 10 až 15 miliónů původních obyvatel. Přesto si jejich potomci dodnes udržali mnohé tradice a jazyk.
Zásahy mateřské země do pomerů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. V roce 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila v roce 1783 britským uznáním nového státu. V roce 1787 byl konfederativní charakter USA nahrazen systémem federativním.
V té době tvořilo USA pouze 13 států na východě a severovýchodě země mezi pobřežím Atlantského oceánu a Appalačským pohořím. USA se postupně rozširovaly zejména směrem na západ. Dělo se to postupným osídlováním, vojenskými operacemi i kupováním území, např. lousianského území od Francie, Floridy od Španělska, Aljašky od Ruska.
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860 - 1861 k odtržení 11 jižních států, které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Konfederací) a Unii) trvala do roku 1865 a skončila vítěstvím Severu. Mohutný hospodářský rozvoj po skončení války byl doprovázen další expanzí na západ.


Churma

320px Trh sýru na náměstí ve městě GoudaKategorie:Obrázky portálu Nizozemsko


L'Île-Saint-Denis

L'Île-Saint-Denis je francouzské město v severní části metropolitní oblasti Paříže v departementu Seine-Saint-Denis, region Île-de-France. Leží 10 kilomerů od centra Paříže.
Obec vznikla na konci 19. století spojením čtyř ostrovů: Saint-Denis, Châtelier, Vannes a Javeau.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:10000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:500 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:100 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo
L'Île-Saint-Denis je dostupné linkou RER D a autobusy RATP číslo 137, 138, 166, 177, 178, 238, 261.


Kartézská soustava souřadnic

Kartézská soustava souřadnic je taková soustava souřadnic, u které jsou souřadné osy vzájemně kolmé a protínají se v jednom bodě - počátku soustavy souřadnic. Jednotka se obvykle volí na všech osách stejně velká. Jednotlivé souřadnice polohy tělesa je možno dostat jako kolmé průměty polohy k jednotlivým osám.
Soustava je pojmenována podle francouzského filosofa Descarta, který se zasloužil o propojení algebry a eukleidovské geometrie.
V prostoru má kartézská soustava souřadnic 3 vzájemně kolmé osy, v rovině 2 kolmé osy.
Představte si, že v místě, kde stojíte, je počátek prostorové kartézské soustavy. Osa x nechť směřuje přímo vpřed, osa y nechť směřuje vlevo a osa z nechť směřuje vzhůru. Taková soustava se nazývá pravotočivá souřadná soustava. Příklad pravotočivé soustavy je na obrázku.
Určení, zda je soustava pravotočivá či levotočivá, usnadňuje pravidlo pravé ruky.


Margita Bangová

Margita Bangová se po roce 2002 stala známá v Kanadě i v České republice v po ní pojmenovaném případě ve spojení s výzvami na české Romy, vystěhovat se do Kanady.
Bangová, Romka z České republiky, také známá jako Margita Horváthová, je mediálně známá žebračka v Torontu. Do Kanady se dostala jako politický uprchlík v roce 1997. Dostávala sociální podporu, kterou doplňovala žebráním. V dokumentu na televizní stanici Nova vyzývala české Romy, aby se stěhovali do Kanady. Poté se dostala do centra pozornosti kanadského bulvárního tisku.
V důsledku emigrační vlny českých Romů zpřísnila Kanada vízové předpisy pro české občany.


GAZ

GAZ je ruský výrobce osobních a nákladních automobilů se sídlem v Nižném Novgorodu. Založen byl v roce 1929, od té doby bylo vyrobeno více než 16 milionů automobilů značky GAZ. Firma GAZ je součástí GAZ Group, do které dále patří společnosti PAZ a LiAZ vyrábějící autobusy, výrobce motorů Avtodiesel a britská značka užitkových automobilů LDV.
GAZ je známý zejména díky svým vojenským a nákladním automobilům a díky osobním vozům Volha, Čajka a Poběda. Dnes jsou ale osobní auta s 6,5 % podílem okrajovým produktem GAZu.
Koncem roku 2005 byla výroba luxusních vozů Volha ukončena. Nyní probíhá jen výroba terénních vozů GAZ.


Právo na životní úroveň

Právo na životní úroveň je jedním ze sociálních lidských práv deklarovaných Všeobecnou deklarací lidských práv a zakotvených v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Je jedním z výchozích principů práva sociálního zabezpečení. Ve vztahu ke svým občanům stát pro jeho realizaci zaručuje minimální mzdu a vytváří další instituty sociálního zabezpečení.
Jeho obsahem je zejména osvobození od hladu; státy jsou proto jednotlivě i ve vzájemné součinnosti zavázány usilovat o zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin, využívání zdrojů a zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru ke spotřebě.
Dalšími součástmi tohoto práva je právo na zajištění dostatečného ošacení, bydlení, lékařskou pomoc a podmínek pro zachování zdraví.


El Alamein

El Alamein je město a přístav v severním Egyptě, na pobřeží Středozemního moře asi 106 kilometrů západně od Alexandrie a 240 km severozápadně od Káhiry. V roce 2007 zde žilo 7397 obyvatel.
Během druhé světové války byly v jeho blízkosti svedeny bitvy významné pro porážku sil Osy a zejména Německa na africkém kontinentu. Šlo o první a druhou bitvu u El Alamejnu a bitvu u Alam Halfy. Obě bitvy připomínají válečné hřbitovy a památníky. Mezi hřbitovy je také muzeum, ve kterém má každý ze zúčastněných národů svoji místnost. Okolo muzea je vystavena dobová vojenská technika obou válčících stran. Na pouštních bojištích se dodnes dají spatřit torza zničených tanků a automobilů nebo najít nevybuchlá munice, vstup je ale možný jen na zvláštní povolení.
V posledních letech se středomořské pláže okolo al-Alamajnu stávají pro Egypťany vyhledávaným prázdninovým cílem a turistické komplexy rostou i na dohled od pietních míst.


Morčák chocholatý

Morčák chocholatý dorůstá 40 - 49 cm, váží 540 - 680 g a je vůbec nejmenším a jedním z nejpestřeji zbarvených severoamerických druhů morčáků. S výjimkou velikosti je jeho spolehlivou charakteristikou velký hřeben na temeni hlavy, díky kterému získal i svůj název v mnoha světových jazycích. Dospělí samci mají na hřebeni nápadnou velkou bílou skvrnu, celou hlavu a zobák mají jinak černý, hřbet a ocas převážně tmavý a boky kaštanově hnědé. U dospělých samic je hřeben mnohem méně nápadný a rudý a na rozdíl od samce má zbývající část hlavy a tělo šedohnědé.
K hnízdění preferuje morčák chocholatý bažiny a hustě zarostlé rybníky na severu Spojených států a v jižní Kanadě. Přes zimu, kterou tráví obvykle v jižnějších oblastech od svého hnízdního areálu rozšíření, vyhledává mělké, sladkovodní a poloslané zátoky, ústí, rybníky a jezera. Již několikrát byl zaznamenán také na evropském kontinentě, většinou se však jednalo o volně žijící jedince uprchlé z chovů.
Morčák chocholatý se umí skvělé potápět, čehož využívá zvláště při lovu kořisti, kterou tvoří především menší ryby, korýši a vodní hmyz. Během období rozmnožování se sdružuje do párů, které se rozpadají krátce po nakladení vajec. Stejně jako ostatní morčáci hnízdí obvykle ve stromových dutinách v těsné blízkosti vody, často využívá např. opuštěné dutiny morčáka velkého. Ročně mívá jednu snůšku obsahující 7 - 15 vajec, na kterých sedí přibližně po dobu 4 týdnů. Mláďata opouštějí hnízdo krátce po vylíhnutí.
Morčák chocholatý je pro svůj pestrý vzhled častým chovancem zoologických zahrad po celém světě. V České republice jej můžeme zahlédnout v ZOO Dvůr Králové, Plzeň a Ohrada.


Ohre

Ohre je německá řeka ústící zleva do Labe na říčním kilometru 350,3 v nadmořské výšce 35 m. Délka jejího toku je 105,7 km. Plocha povodí měří 1747 km2.
Pramení u obce Ohrdorf severně od Wolfsburgu v regiomu Altmark ve spolkové zemi Dolní Sasko v nadmořské výšce 75 m. Odtud teče jihovýchodním směrem a tvoří přírodní hranici mezi Dolním Saskem a Saskem-Anhaltskem až do průtoku obcí Brome. V době rozdělení Německa zde tvořila hranici mezi východním Německem a SRN. Za touto obcí se stáčí do Sasko-Anhaltska, kde pokračuje přírodním parkem Drömling, poté protéká celou spolkovou zemí. Na jejím toku leží města Wittingen, Oebisfelde, Haldensleben a Wolmirstedt. U obce Rogätz se vlévá do Labe.
Průměrný průtok u města Wolmirstedt na říčním kilometru 17,0 je 4,2 m3/s.


Letní olympijské hry 1920

VII. letní olympijské hry se konaly v Antverpách od 20. dubna - 12. září v roce 1920, necelých osmnáct měsíců po 1. světové válce, především na stadiónu v Antverpách. Samotný zahajovací ceremoniál však proběhl na zimním stadioně Palais de Glace. Je to také historicky přezdívána událost jako „Zimní úvod v dubnu“. Antverpy zorganizovaly hry vcelku dobře, dalo by se říci i výborně, jestliže se bere v potaz, že o přídělení tomuto městu se rozhodlo až v roce 1919.
Program her vycházel z rozhodnutí Olympijského kongresu konaného v roce 1914. Podle rozhodnutí měly být v programu jen ty sporty, které mezinárodně uznával MOV. I když tento předpis se důsledně nedodržel, znamenal výrazný pokrok. V Antverpách se ještě udrželo přetahování lanem, pólo na koních a rugby.
Významné bylo zařazení ledního hokeje, lukostřelby a znovuzařazení pozemního hokeje. Velice významné bylo rozhodnutí o definitivním rozdělení zápasení na styl řeckořímský a volný styl - toto rozdělení se zachovalo dodnes a udělalo ze zápasu řeckořímského jednu z nejstabilnějších olympijských disciplín.
Letních olympijských her v Antverpách se účastnilo 2692 sportovců, což bylo o 150 sportovců více než před osm lety. Vzhledem k nedávno skončené válce to bylo překvapující množství. Poprvé v historii na hrách startovali reprezentanti Argentiny a Brazílie i nově vzniklých zemí v Evropě. Z Afriky se opět přihlásil Egypt a Jihoafrická republika. Austrálie a Nový Zéland už startovali odděleně, Irsko nastupovalo pod vlajkou Velké Británie. Domácí výprava - Belgie - poslala na hry 324 sportovců a poprvé v historii neměla domácí výprava na Olympijských hrách převahu, jejich podíl byl jen 12,7%. Počet sportovkyň byl 64, což znamenalo, že se tento počet zvýšil o sedm. Soutěžily ale jenom v plavání, tenise a v krasobruslení a ještě měly teoretickou možnost zapojit se do uměleckých soutěží. Soutěžilo se ve 22 sportech, které obsahovaly 159 disciplín, 29 z nich atletických, ženy v lehké atletice ještě nestartovaly. Zrodilo se 5 světových rekordů. Fini získali stejný počet zlatých medailí jako USA - devět.
Jakkoliv byly architektonické rozdíly patrné, nedalo se nezpozorovat, že stadion v Antverpách byl kopií Stockholmského stadionu na Letních olympijských hrách v roce 1912. Nicméně vyhovoval požadavkům, stále více na tu dobu, modernějšímu sportu. Fotbalová plocha měla rozměry 100 m x 65 m, obvod běžecké dráhy byl optimálních 400 m. Tyto parametry se prakticky využívají při výstavbě stadiónů dodnes, jen s tím rozdílem, že plocha fotbalového hřiště je o něco větší, což mění rádius zákrut běžecké dráhy. Stadion chránily před větrem nejen tribuny, ale i domy postavené okolo. Hry VII. olympiády před zraky 40 000 diváky a nastoupenými výpravami slavnostně otevřel belgický král Albert I.. Po jeho projevu zahřměly salvy z děl a k obloze vylétlo 1 000 bílých holubic. Zavládla mírová atmosféra.
Zahajovací ceremoniál začal 14. dubna 1920. Hlavní novinkou bylo vztyčení sněhobílé olympijské zástavy s pěti kruhy. Tyto vlajky vlály i ve městě. Několik účastníků, kteří si tyto vlajky přivlastnili zatkli zastupitelské úřady, které měly vlajky na starosti. Druhou novinkou bylo zavedení Olympijské přísahy vyplývající především z případu Thorp. V Antverpách ji přednesl populární belgický šermíř Victor Boin. O slavnostní zahájení se postaral i skladatel Pierr Benoist.
Mělo zde reprízu krasobruslení, disciplína která se na Olympijských hrách představila už v roce 1908. Po čtyřech dnech jí vystřídal lední hokej, tehdy častěji nazývaný jako kanadský hokej. Kanadu reprezentovalo družstvo Winnipeg Falcons, vítěz Allova poháru. Toto mužstvo deklasovalo naše hokejisty hned v úvodním střetnutí 0:15. Hlavní roli údajně sehrála jejich lepší kvalita hokejové výstroje. Turnaj se hrál za účasti šesti mužstev podle tzv. Bergwallova systému. V druhém kole naši hokejisté prohráli s USA 0:16. V posledním zápase rozhodl o vítězství československého mužstva nad Švédskem v 3. minutě gólem Josef Šroubek. Tento jediný náš gól na celém turnaji znamenal ohromně cenný olympijský úspěch, vzhledem k tomu, že se na našem území začal lední hokej hrát až v roce 1909. Hokejisté Československa získali pro naši výpravu bronzovou medaili.
Naše mužstvo začalo velice slibně. V prvním kole porazila výprava fotbalistů Jugoslávii 7:0. Druhý den nastoupili proti Norsku, které v prvním kole porazilo Anglii a zvítězili 4:0, čímž postoupili do semifinále soutěže. Do semifinále byla naše výprava vylosována proti Francii a zvítězila 4:1. V druhém semifinálovém zápase Belgie vyhrála nad Nizozemskem 3:0 a stala se tak soupeřem Československé republiky ve finále, které se hrálo v Antverpách. Zápas pískal anglický rozhodčí Lewis, který se už roku 1908 smutně proslavil jako rozhodčí zápasu ČSR - Anglie a pro jeho zaujatost ho pražské obecenstvo vypískalo. Tentokrát uznal Belgii dva neregulérní góly, neoprávněně vyloučil v 36. minutě čs. hráče Steinera, takže naše výprava předčasně ve stejném čase odešla z hřiště za stavu 0:2. Toto počínání se dalo jistě pochopit, nebylo však omluvitelné. Důsledkem totiž bylo nezachování cti naší výpravy a její diskvalifikace. Belgii potom vyhlásili za vítěze, Španělsko, které porazilo Nizozemsko 3:1 obsadilo druhé místo a Nizozemci třetí příčku. Na nešťastném závěru fotbalového turnaje mělo vinu i fanatické obecenstvo, které zneuctilo vlajku Československé republiky. Předseda vlády a ministr zahraničních věcí se ve jménu belgické vlády omluvil našemu zastupitelskému úřadu v Belgii. Toto mezinárodní fiasko neblaza zapůsobilo i na fotbal v ČSR a trvalo několik let, než se podařilo sjednat morální nápravy.
Letní Olympijské hry 1920 v Antverpách neblaze poznamenaly velké počty stížností. Vznikala nespokojenost s verdikty rozhodčích, údajně se otevřeně hovořilo o tom, že si „vyrovnávají účty z minulých Olympijských her“. Za projev neseriózního postupu se všeobecně považuje zejména rozhodování angličana Lewise ve finále fotbalového turnaje. Na rozhodování byly stížnosti i v cyklistice, zápasení, boxu. V těchto disciplínách často docházelo k vyloučením a diskvalifikacím účinkujících.
V celkovém hodnocení, byť nejlépe skončili USA, největší obdiv patřil Finům. Jejich 57 sportovců získalo 27 medailí. Na dva připadala skoro jedna celá medaile. Belgičani vcelku dodrželi tradici spjatou s pořadatelskou zemí se 40 medailemi obsadili celkově 4. místo. MOV ale zrušil bodovou klasifikaci zemí, které byla ve Stockholmu 1912 oficiální.
Hodnocení VII. Olympijských her se potýkalo s obrovskou kritikou, ať už šlo o úroveň nebo organizaci. Tato kritika především vycházela z úst novinářů nezúčastněních zemí. Často zapomněli zmínit, že se Olympijské hry konaly v krátké době po válce, a že Antverpám byl přidělen pořadatelský status jen rok před zahájením Olympijských her.
O pořádání 7. olympijských her se ucházela ještě města Amsterdam a Lyon, obě však ještě před volbou svou kandidaturu stáhla.


Wagnerova tuba

Wagnerova tuba je speciální žesťový nástroj, který vznikl v Německu v 19. století na popud skladatele Richarda Wagnera pro jeho operu Prsten Nibelungů.
Wagnerova tuba neboli tubový roh má na žesťový nástroj obrovský základní rozsah, což je dáno zvláštním nátrubkem. Jeho zvuk obsahuje měkkost lesního rohu, ale přitom je triumfální jako pozoun. Má čtyři ventily a kromě větších rozměrů vypadá téměř shodně s basovou křídlovkou.


Strnad hnědohlavý

Strnad hnědohlavý je středně velký druh pěvce z čeledi strnadovitých. Samec má červenohnědou masku a hrdlo, žlutou spodinu a kostřec a žlutavě zelený, tmavě čárkovaný hřbet. Samice je obtížně odlišitelná od samice strnada černohlavého; shora je hnědá, zespodu žlutobílá, kostřec je žlutavý. Hnízdí v otevřené krajině ve stepích, pouštích a horských oblastech, zimuje v Indii. V západní Evropě je vzácný, většinou se jedná o ptáky uniklé ze zajetí. V České republice byl zaznamenán jednou – v prosinci 1961 byl chycen samec u Lanškrouna.


Messier 92

M92 je kulová hvězdokupa v souhvězdí Herkules, objevená 31. prosince 1777 Johannem Elertem Bodem. Pozorovatelná již v treidru jako mlhavá rudá skvrnka. Jedná se o jednu z nejsnáze nalezitelných kulových hvězdokup. Z hlediska amatérského pozorování je snadným úlovkem, avšak bližší detaily ukáže až refraktor s 10cm objektivem


Andrej Stankovič

Andrej Stankovič byl básník, knihovník, editor a filmový kritik, jeden z představitelů pražského undergroundu.
Od roku 1946 žil s rodiči v Čechách, na Univerzitě Karlově vystudoval knihovnictví a vědecké informace.
Poezii publikoval nejprve v revui Tvář, do jejíž redakce se zapojil v roce 1968. Po nástupu normalizace se živil převážně manuálně, publikoval v samizdatu. Byl signatářem Charty 77 a manifestu "Návrat krále" a členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Po roce 1989 byl zaměstnán jako knihovník na Pražském hradě, přispíval do Respektu a Kritické přílohy Revolver Revue, působil v redakci časopisu Střední Evropa a ve Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.


Experience

Experience je debutové album britské skupiny The Prodigy. Bylo vydáno 28. září 1992 pod XL Recordings a v britské hitparádě se nejlépe umístilo na 12. místě. 19. července 2001 vydal Liam Howlett v USA pod nakladatelstvím Elektra dvoudiskovou verzi Experience, rozšířenou na hrací dobu 116 minut a 22 sekund. Autorem všech skladeb je Liam Howlett.
Mnoho ze skladeb bylo na tomto albu vydáno z předchozích singlů a skladba č. 12 z předchozí EP What Evil Lurks.


Balmerova série

První čáry série pozoroval již v roce 1871 Angström. Atomy byly v té době považovány za nedělitelné a proto se nepředpokládalo, že by tyto spektrální čáry mohly souviset s vnitřní strukturou atomu.
První čtyři čáry Balmerovy série leží ve viditelné části spektra, další čáry leží v ultrafialofé oblasti spektra. Hrana Balmerovy série má vlnovou délku 364,6 nm. Za touto hranou začíná Balmerovo kontinuum, které vzniká zachycením volných elektronů na druhou energetickou hladinu vodíkového atomu.


Francois-Joseph Lefebvre

François-Joseph Lefebvre, vévoda z Gdaňsku byl francouzský revoluční generál a maršál Francie v době Prvního císařství a Restaurace.
Lefebvre byl synem mlynáře z alsaského Ruffachu. Otec mu zemřel, když bylo Francoisovi 8 let a ten pak byl vychováván strýcem-farářem, který se synovci snažil poskytnout vzdělání, čemuž však ten úspěšně vzdoroval. V roce 1773 vstoupil do francouzské gardy a roku 1792 jako kapitán do revoluční armády a již v prosinci 1793 byl brigádním generálem a v lednu 1794 divizním generálem. Roku 1783 se oženil s prostou, ale inteligentní ženou, pradlenou Catherine Hubscherovou, která mu postupně porodila 14 dětí, z nichž 3 však zemřely v kojeneckém věku. Manželství bylo vzorné a Catherina byla svým neokázalým vystupováním a vtipnými odpověďmi proslulá a Napoleonem velmi oblíbená. Velel na Saaře a Mosele, zejména však na Sambře a Maase. Obvykle jako velitel předvoje. V bitvě u Fleurus velel pravému křídlu. Roku 1796 zvítězil nad Rakušany u Altenkirchen. Roku 1799 vedl sbor v Jourdanově armádě a byl nucen podstoupit s 8000 muži boj u Stockachu proti 30 000 Rakušanů. Těžce raněn zorganisoval spořádaný ústup a odjel se léčit do Paříže. Zde obdržel velení Vnitřní armády tvořené 17. divizí v jejímž čele 19. brumaire spolu s Leclercem d’Ostin vtrhl do Rady pěti set a osvobodil ohroženého předsedu Luciena Bonaparte. Napoleon Bonaparte, ke kterému Lefebvre věrně přilnul, jej jmenoval roku 1800 členem senátu v kterém pak působil až do Restaurace. Byl v první vlně jmenován maršálem. V pruském tažení roku 1806 velel v bitvě u Jeny gardovému dělostřelectvu a po bitvě u Pruského Jílového mu Napoleon svěřil obléhání a dobytí Gdaňsku a po obsazení města jej jmenoval vévodou z Gdaňsku. V roce 1808 velel Lefebvre 5. armádnímu sboru ve Španělsku a zvítězil v bitvě u Duranga, celkově však si na Pyrenejském poloostrově nevedl příliš úspěšně. Pak byl jmenován velitelem bavorské armády a v této funkci se podílel na bitvách u Eggmühlu a Wagramu, když předtím porazil Rakušany v bitvě u Abensbergu, následně potlačil povstání v Tyrolsku. Roku 1812 velel v ruském tažení Staré gardě a roku 1814 po vpádu Spojenců do Francie svěřil mu Napoleon velení celého levého křídla armády – velmi zdatně si v této funkci vedl v bitvách u Montmirail, Arcis sur Aube a Champeaubert a podřídil se Bourbonům až po abdiklaci Napoleonově. Ludvíkem XVIII. byl 4. června 1814 jmenován pairem. Jelikož se během Sta dní opět bez váhání přidal k Napoleonovi a byl s Davoutem jediným, kdo jej vítal na nádvoří Tuilerií, ztratil po bitvě u Waterloo post paira i maršálskou hodnost. Ludvík XVIII. mu však hodnost maršála roku 1816 vrátil a roku 1819 byl Lefebvre opět jmenován pairem. Žil střídavě v Paříži a na svém venkovském sídle zámku Combault. Zemřel v Paříži na městnání srdeční a je pohřben na hřbitově Pére Lachaise, v sousedství hrobu Massenova. Francois-Joseph Lefebvre byl a celý život zůstal prostým věrným nezištným charakterním člověkem. Jako velitel byl odvážný, prozíravý zkušený dobrý taktik bez strategických ambicí.
Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení III- Akcent Třerbíč - 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení IV- Akcent Třebíč - 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Bonaparte v Egyptě - Akcent Třebíč - 2007
Jiří Kovařík - Bitva u Marenga - Akcent Třebíč - 2006
Jiří Kovařík - Maršálové Napoleonových orlů - Akcent Třebíč - 2000
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha - 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Octave Aubry - Svatá Helena - 2 sv. - Petr Praha - 1937
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Malantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Stanislav Wintr - 26 maršálů Napoleona I. - Svět křídel Cheb - 2004
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932


Amesův test

Amesův test slouží ke stanovení karcinogenního a mutagenního potenciálu chemických sloučenin. Tento experiment byl poprvé popsán začátkem sedmdesátých let Brucem Amesem a jeho výzkumným týmem na Univerisity of California, Berkley.
V Amesově testu je použito několik kmenů bakterie Salmonella typhimurium, nesoucí mutace v genech, účastnících se syntézy aminokyseliny histidinu. Tyto mutované kmeny tedy vyžadují externí zdroj histidinu. Sleduje se schopnost testované látky způsobit reverzní mutaci a obnovit růst bakterie v mediu bez přídavku histidinu. Bakteriální kmeny jsou speciálně vytvořeny tak, aby obsahovaly jak bodové mutace, tak mutace posunující čtecí rámec. To umožňuje detekci mutagenů, působících různými mechanismy. Některé specifické sloučeniny způsobují reverzní mutaci pouze u jednoho či dvou kmenů. Testované bakteriální kmeny jsou navíc mutovány v genech, zodpovědných za syntézu lipopolycharidů, což usnadňuje prostup mutagenu buněčnou stěnou a také mutace v reparačním systému buňky, čímž se zvyšuje senzitivita testu. Pro stimulaci metabolismu se přidává extrakt z krysích jater, jelikož některé sloučeniny samy o sobě nejsou mutagenní, ale jejich metabolity již ano. Bakterie jsou kultivovány na agaru s malou dávkou histidinu, která umožňuje nastartovat růst. Po vyčerpání této iniciační dávky, přežívají pouze reverzně mutované bakterie, které jsou schopny autonomní syntézy histidinu. Mutagenní potenciál sloučeniny se stanoví na základě počtu pozorovaných kolonií po 48 hodinách.


Curufin

Curufin je je postava z knihy od J.R.R. Tolkiena - Silmarillion.
Společně s otcem a šesti bratry složil přísahu, že bude pronásledovat všechny, kdo by se chtěli zmocnit silmarilů. To je přivedlo v čele Noldor do Středozemě a způsobilo mnoho zlých skutků. Do Dagor Bragollachu vládl spolu se svým bratrem Celegormem himladskému kraji. Když byla jejich země dobyta a zničena, našli i se svým lidem útočiště u příbuzných v podzemní pevnosti Nargothrond. Zde později získali velkou moc a zapříčinili neslavný odchod krále Finroda, který šel splnit svou přísahu, a pomoci Berenovi v získání silmarilu. Berena se potom Curufin s Celegormem pokusili zákeřně zabít a jeho milovanou Lúthien unést. Celegormův mocný valinorský pes Huan ale opustil svého pána a zamilovanou dvojici zachránil. Pak se Curufin a Celegorm vrátili zostuzeni ke svým bratrům na východě. Když po Berenovi zdědil silmaril Dior, podnítili Fëanorovy syny k útoku na Diorovo království Doriath. Drahokam při tomto druhém zabíjení elfů elfy získán nebyl a Curufin s bratry Celegormem a Carathirem padli v boji.
Ze všech bratrů byl Fëanorovi nejdražší a zdědil po něm nejvíce zručnosti. Tu získal i Curufinův syn Celebrimbor, který se ale činů otce zřekl, zůstal v Nargothrondu a později ve druhém věku ukul Prsteny moci.


Narva JK Trans

JK Narva Trans je estonský fotbalový klub z východoestonské Narvy, za který hrají především rusky hovořící hráči.
 ImageSize = width:600 height:60 PlotArea = left:10 right:10 bottom:30 top:10 TimeAxis = orientation:horizontal format:yyyy DateFormat = dd/mm/yyyy Period = from:01/07/1991 till:01/07/2009 ScaleMajor = unit:year increment:1 start:1992 Colors =
''Vysvětlivky: PK - Předkolo, 1PK - první předkolo, 2PK - druhé předkolo, PVP - Pohár vítězů poháru, SK - skupinová fáze, ČF - čtvrtfinále, SF - semifinále, 1K - první kolo''


Závod Běchovice-Praha

Silniční běžecký závod Běchovice-Praha je nejstarší běžecký závod v Evropě. Běhá se bez přerušení od roku 1897. Trať měří přesně 10 kilometrů. Jeho start je také tradiční, začíná se vždy u kilometrovníku číslo 13 na Českobrodské ulici v Běchovicích, což je silnice E15 z Prahy do Kolína. Cíl závodu se nachází na křižovatce ulic Koněvova a Za Žižkovskou vozovnou v Praze 3 na Žižkově.
Dne 28. září 2008 se konal jeho 112. ročník jakožto Mistrovství České republiky v silničním běhu na 10 kilometrů.


Chorvatský dinár

Chorvatský dinár byl zákonným platidlem v Chorvatsku v první polovině 90. let 20. století. Jeho kód byl HRD. Neexistovala žádná dílčí jednotka. Používaly se zásadně jen bankovky, žádné mince nikdy nevznikly.
V Chorvatsku existovalo území obývané Srby, kteří vytvořili vlastní správní celek - Republika Srbská Krajina. Ta se odmítala podřídit chorvatské svrchovanosti a měla blízký vztah se sousedním Srbskem. Jako jeden z projevů separace používala i vlastní měnu a odmítala měnu chorvatskou. Až v roce 1995, kdy Chorvaté získali kontrolu nad tímto územím, začala se zde používat kuna stejně jako ve zbytku Chorvatska. Chorvatské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny používalo chorvatský dinár jako platidlo až do roku 1998, kdy na celém území Bosny a Hercegoviny začala platit konvertibilní marka.


Valve Corporation

Valve Corporation je společnost zabývající se vývojem a distribucí počítačových her. Firmu založili Gabe Newell a Nike Harrington v říjnu roku 1996. Oba byli dlouholetými zaměstnanci společnosti Microsoft, kde získali značné finanční prostředky. Společně také obdivovali počítačové hry, což byl možná hlavní důvod, proč se pustili do jejich tvorby.
Prvním projektem společnosti Valve se stala FPS akce s názvem Half-Life. Hra byla postavena na kompletně přepracovaném enginu hry Quake. Vydání Half-Life bylo plánováno na listopad 1997. Nakonec hra vyšla s téměř ročním zpožděním v říjnu roku 1998. Snaha se však vyplatila a Half-Life sklízel jedno ocenění za druhým a téměř ze dne na den se stal symbolem pro všechy hráče FPS stříleček. Hra disponovala kvalitní grafikou, příběhem a hlavně vynikající hratelností. Half-Life hráčům nabídl nepřetržitou akci prokládanou logickými hádankami a perfektními scriptovanými sekvencemi. Životnost hry je obrovská díky snadné tvorbě modifikací. Mezi nejznámější modifikace patří nepochybně Counter-Strike. Tento kdysi amatérský mód byl postupně vylepšován až se stal nejpopulárnější a nejhranější on-line FPS akcí. Counter-Strike byl nakonec odkoupen společností Valve.
Mezitím se však intenzivně pracovalo na pokračování legendárního Half-Life. Roku 2004 jsme se konečně dočkali Half-Life 2. Ten stejně jako jeho předchůdce bezkonkurenčně zvítězil ve svém žánru a stává se hrou roku. Jednoznačně předkonal i svého konkurenta Doom III. Vývoj Half-Life 2 byl zdlouhavý a finančně velmi náročný. Náklady se vyšplhaly až na 40 mil. USD. Dočkali jsme se skvělé hratelnosti a rozšíření stávajícího příběhu. Vše navíc zasazeno do úchvatné grafiky a fyzikálního modelu Havok. V hlavní roli, stejně jako v prvním díle, stojí Dr. Gordon Freeman. Objevuje se zde nová postava - Alyx Vance, dcera vědce Eliho Vance z prvního dílu. Pro Half-Life 2 rovněž vzniká velké množství modifikací. Z dílen Valve pochází například Counter-Strike: Source, Half-Life 2: Deathmach nebo Day Of Defeat: Source. Postupně se objevují i modifikace amaterské. Dalším dílem ze série Half-Life je Half-Life 2 Episode One.
Společnost Valve prodává své hry nejen v krabicových verzích, ale současně dochází k jejich distribuci přes systém Steam, což je zároveň herní server. Steam byl spuštěn v roce 2003 a nyní je možné v tomto systému zakoupit i hry jiných výrobců než Valve. Steam dále umožňuje automatické stahování patchů pro instalované hry.


Vonná tyčinka

Vonná tyčinka je druh kadidla. Vonné tyčinky jsou tradičně zapalovány před asijskými náboženskými obrazy, modlami, soškami Buddhy či svatyněmi. Jsou náboženskou potřebou v Číně, Indii, Bangladéši, Vietnamu, Thajsku, Tchajwanu, Barmě, Kambodže, na Filipínách, v Jižní Koreji a Japonsku. Vyrábí se vonné tyčinky různých tvarů, velikostí, barev a příchutí.


Plastická hmota

Nesplňuje kritéria encyklopedické významnosti. Jestliže jeho jediným úspěchem je 34. místo na mistrovství Evropy, není o čem psát. Nikdo jiný o něm taky prakticky nepíše. S takovou bychom mohli mít na tisíce podobných nerozšiřitelných nicotných článků. Pro jistotu příslušné pravidlo cituji: Subjekt je významný, pokud je předmětem vícera 'netriviálních' publikovaných prací, jejichž zdroje jsou nezávislé na subjektu samotném. Zdůraznil jsem slovo netriviálních a v případě, že by článek měl zůstat, prosím o ukázku několika takových prací. Zmínky typu [http://www.atletika.cz/Default.aspx?article=6405 jsou triviální. --egg ? 08:56, 8. 4. 2007
@Zanatic - Takže to pravidlo si můžem strčit za klobouk, pochopil jsem to dobře? S takovým přístupem je naprosto k ničemu. --egg ? 09:09, 8. 4. 2007
Iuridictum je taky jednoznačně na smazání, ale to sem netahej. Všechny zmínky, které jsi uvedl, jsou triviální. Cituji znova pravidlo pro významnost. 'Trivialita' poměřuje, jak jdou publikovaná díla do hloubky, jde-li o exkluzívní informace nebo o pouhá slovníková hesla a jestli mluví o subjektu přímo, nebo jej jen zmiňují. Obecný článek o mistrovství, ve kterém to jméno padne v jedné větě? Další článek, kde se o něm v jedné větě říká jen to, že má ze všech účastníků nejmenší zkušenosti, protože nikdy předtím nereprezentoval ani v juniorské kategorii? To jsou u tebe netriviální publikace? Neukázal jsi ani jednu a podle pravidla jich má být několik! Takže jsem tě zřejmě pochopil správně, ten text si můžu vetknout někam, není třeba na něj brát ohled. Vždyť je to jen doporučení, žeano. Žádné osobní útoky je taky jen doporučení, proč bychom se jím vlastně měli řídit? --egg ? 15:29, 8. 4. 2007
Podle mě opakované informování o osobně ze strany předních českých médií není rozhodně triviální záležitostí. Stejně tak není triviální, když něčí sportovní výkon vysoce oceňuje Český atletický svaz vedle výkonů lidí jako Tomáš Dvořák.
To, že tu jsou některé věci, které by měly být závazným pravidlem a ne pouze doporučením bych sem netahal. Ohledně zatínání doporučení bych to tak žhavě v tomto případě neviděl, ale pravdou je, že ti, kteří velebí tak doporučení kvůli jejich flexibilitě, by mohli také ocenit tvorbu výkladů a tak trochu i norem samotných každodenní praxí tvorby encyklopedie. --Dezidor 16:25, 8. 4. 2007
Trošičku jsem článek přepracoval tak, aby struktura lépe odpovídala obecným standardům. Takže předmět zájmu hnedle do úvodu, úspěchy srovnány tak, aby na sebe časově navazovaly, odkazy o[ref]ovány. Jinak informace nové žádné, takže klidně dál hlasujte Jedudědek 13:21, 9. 4. 2007
Je skutečně každý reprezentant ČR encyklopedicky významný? I v minoritních sportech? Můžu tedy napsat článek o kamarádovi, který reprezentoval ČR v seniorské kategorii ve sledge hokeji? Dále mám pár známých, kteří reprezentovali v seniorské kategorii ČR v programování. I ti do encyklopedie patří? Co takhle reprezentant v Quake III Arena, Half-Life, Unreal Tournament ... Bomberman, IcyTower? Je nějaká hranice? Adam Zivner 18:31, 9. 4. 2007
a to byla celoevropská biologická olympiáda :-) Jedudědek 18:04, 12. 4. 2007
jo, asi by to chtělo přeformulovat na 25 editovaných článků
Jinak vůbec nechápu srovnávání 40 místa v 5 třídě na bioolympiádě, natož pak objevení se na seznamu z kdovíjaké soutěže s 3. a 2. místem v závodě na 200m v seniorské kat. mistrovství ČR. Já neříkám, že je to bůh ví jak významný obecně, ale co se týká atletiky a hlavně běu na 200m, tak v ČR v podstatě nic významějšího neexistuje. Jedudědek 06:39, 13. 4. 2007
Spíš se mi nelíbí, že aniž by někdo pravidla porušil, tak je smazán. Mělo se spíš upozornit na to, že není fér, aby hlasoval někdo, kdo tady rok nic nedělal a editoval dohromady "jen" devět článků a následně se měla navrhnout změna pravidel. Je to chyba pravidel a né Kapybary. Už dřív jsem si říkal, že jsou příliš mírná, 25 editací nikomu nedá příliš práce. Každopádně si myslím, že za stávající situace byla Kapybara smazána neprávem. --Mistvan 08:17, 13. 4. 2007 Kdybyste se na gymplu umístil na třetím místě celostátního kola fyzikální olympiády, tak to neznamená, že jste třetím nejlepším čechem v oboru fyzika, když se ovšem umístíte na MČR v běhu na 200m opakovaně na medailových pozicích, tak to znamená, že v tomto oboru patříte v této republice ke špičce. A to že tento obor nepatří k mediálně dostatečně propíraným tématům na tom mnoho nemění. Jedudědek 19:01, 13. 4. 2007
Nevyznamne. Az bude na ME na bedne, at prijde, zuctujeme spolu. --Miraceti ? 17:46, 15. 4. 2007 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Émile Amélineau

Roku 1896 objevil Wadžiho stélu, pojmenovanou podle zobrazené kobry Stéla Hadího krále, patřící do období staroegyptského panovníka 1.dynastie, syna krále Džera. Dílo, které je datováno do období 3000 let př. n. l., je uloženo v Louvru.
V září roku 1905 daroval část své sbírky Archeologické společnosti v Châteaudunu. Ta je nyní vystavena v městském muzeu.


Hirjú

Hirjú byla druhou letadlovou lodí třídy Sórjú Japonského císařského námořnictva, která se účastnila první fáze války v Pacifiku.
Stavba Sórjú a Hirjú byla zadána v rámci programu z roku 1934. Loď byla postavena v souladu s podmínkami Washingtonské konference, která omezovala výtlak i výzbroj letadlových lodí, přičemž Hirjú byla o něco větší než její sesterská loď Sórjú. Lišila se i tím, že měla velitelský ostrov na levé straně, zatímco u Sórjú byl na pravé. Můstek byl také posunut více dozadu, takže se nacházel uprostřed délky plavidla.
Hirjú byla jednou z šesti japonských letadlových lodí, které dopravily japonské letouny k útoku na Pearl Harbor. Mezi 21. a 23. prosincem 1941 její letouny bombardovaly ostrov Wake. V lednu 1942 Hirjú podporovala japonskou invazi na Moluky, které byly součástí Nizozemské východní Indie. Dne 19. ledna 1942 letouny ze Sórjú a Hirjú napadly australský přístav Darwin. V březnu roku 1942 se loď účastnila bitvy v Jávském moři. V dubnu 1942 se podílela na výpadu japonského loďstva do Indického oceánu.
Během bitvy u Midway loď těžce poškodily americké palubní střemhlavé bombardéry Douglas SBD Dauntless a musel ji potopit torpédoborec Makigumo.


Anthony Wayne England

Anthony Wayne England je bývalý americký astronaut, který v létě roku 1985 strávil necelých 8 dní při letu raketoplánu Challenger.
Základní školu absolvoval v rodném Indianapolis, střední pak v Severní Dakotě. Byl radioamatérem. Vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě Massachusetts Institute of Technology. Zaměstnán byl v University of Michigan, Ann Arbob jako vyučující profesor. K NASA se dostal 4. srpna 1967. Je ženatý a má dvě děti.
Byl na palubě raketoplánu Challenger spolu s dalšími šesti astronauty. Jednalo se o misi označenou později v COSPAR jako 1985-063A. Na palubě sebou vezli několik palet pro laboratoř Spacelab 2, skleník pro rostliny a malou družici PDP. I přes řadu technických problémů byla mise označena jako úspěšná. Doktor Anthony England zde působil jako geofyzik. Přistáli na základně a kosmodromu Edwards v Kalifornii – Mohavská poušť.


Spica

Spica je zákrytová proměnná typu Algol, jasnost mění v periodě 4,0142 dne mezi + 0,92 mag a + 0,98 mag. Tato změna jasnosti je pouhým okem prakticky nepozorovatelná. Spica leží poblíž ekliptiky, a je proto občas pozorovatelný zákryt Měsícem, a velmi zřídka planetou. Poslední zákryt planetou Venuší byl dne 10.listopadu 1783, další zákryt bude dne 2.září 2197, a to opět Venuší.


Mipham Čhökji Wangčhug

Mipham Čhökji Wangčhug byl tibetský buddhistický meditační mistr a učenec linie Kagjüpy - jedné ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu. Byl šestým Šamarem rinpočhem.
Šestou inkarnaci šamarpy uznal devátý Karmapa. Rodiště šestého šamarpy bylo v Drikungu v centrálním Tibetu. Šamarpa v šestnácti letech plně obsáhl deset knih o pradžňápáramitě, šestnáct knih o vináji, pět o abhidharmě, sedm pojednání o medicíně, sanskrtský jazyk a různé umělecké studie; z nauky Vadžrajány si vybral Zamo Nang Döna a jeho komentář a kompletní text tantry Kálačakra. Mladistvý šamarpa vyjádřil přání vyzkoušet si své čerstvě nabyté vědomosti před nejlepšími mysliteli země. Učenci, kteří byli přizváni, vyjádřili úžas nad takovým kompletním vstřebáním ohromného množství látky někým tak mladým. S respektem a s obdivem před ním padli tváří k zemi a zvolali: „To je samotný mahábódhisattva Maňdžušrí.”
Šamarpa dále uplatňoval svou moudrost a inteligenci v institutu v Namringu, kde vyzval velmi vzdělané učence k jedenáctidenní debatě o Buddhových učeních.
Šamarpa se stal všeobecně uznávaným mistrem nauky Kagjü. Nepřetržitě působil ve třech oblastech prospěšné činnosti: v učení, meditaci a praktikování. Navštívil Čínu na pozvání čínského císaře, který se postaral o vytištění díla Kandžur, aby tak splnil přání svého učitele. Po svém návratu do Tibetu intronizoval šamarpa desátého Karmapu Čhöjinga Dordžeho. Šamarpa se stal jeho hlavním učitelem a předal mu učení linie Kagjü. Když se šamarpova pověst dostala až do Indie, pozvalo jej dvacet pět největších panditů, aby vyučoval dharmu v Bódhgáji. Nemohl jejich pozvání přijmout, ale odpověděl sanskrtsky jednotlivě každému z nich. Díky šamarpově obratné diplomacii byl odvrácen konflikt, neboť to vypadalo, že se Tibet řítí do občanské války. Požádal zemské vládce, aby dodržovali základní principy dharmy, čímž ušetřil mnoho nevinných životů.
Šamarpa odcestoval do Nepálu a svého pobytu tam dobře využil. Poskytl duchovní rady králi a navštívil mnoho svatých míst v zemi. Oprávněně uznávaní učitelé se poté, co přijali moudrost jeho učení, stali jeho žáky. Místem posledního setkání šestého šamarpy s karmapou byl Čhubar, místo v dřívějších dobách požehnané přítomností Milaräpy a Gampopy. Oběma bylo zřejmé, že se šamarpův život rychle chýlí ke konci, dokončili tedy předávání nauk Kagjü. Šamarpa po sobě zanechal mnoho realizovaných žáků různého původu, z nichž nejvýznamnějšími byl desátý Karmapa.


Ráztoky

Ráztoky byla obec, která byla zatopena po výstavbě vodního díla Liptovská Mara. Do současnosti se z ní dochoval pouze starý a nový hřbitov. Na konci 90. let 20. století byly na jejím území nalezeny zásoby termálních vod. Ty se v současnosti využívají k rekreačním účelům ve středisku cestovního ruchu Aquapark Tatralandia. Katastrální území této bývalé obce je dnes součástí města Liptovský Mikuláš.


Demigod

Demigod je album polské death metalové kapely Behemoth vydané v roce 2004. Na albu hostuje v písni Xul kytarista skupiny Nile Karl Sanders. Je to první album, na němž kapela hraje velmi tvrdý a technický death metal.


Konvoluce

V případě diskrétní konvoluce lze jádro chápat jako tabulku, kterou položíme na příslušné místo obrazu. Každý pixel překrytý tabulkou vynásobíme koeficientem v příslušné buňce a provedeme součet všech těchto hodnot. Tím dostaneme jeden nový pixel.
Například mějme konvoluční masku o rozměru 3x3 a všechny buňky mají koeficient 0,11. Nový pixel, který vypočteme po aplikaci na jedno místo v původním obraze, tedy bude průměrem z devíti okolních pixelů. Neudělali jsme totiž nic jiného, než že jsme sečetli hodnoty 9 pixelů a vydělili 9. Pokud aplikujeme konvoluci na celý obraz, pak dostaneme rozostřený obraz. Pokud použijeme větší konvoluční masku 5x5 s koeficienty 1/25, pak bude obraz rozostřen více.
Koeficienty uvnitř konvoluční masky udávají vliv hodnoty pixelu pod nimi. Lze tak nadefinovat velké množství operací např. derivace obrazu, tedy zvýraznění hran.


Bohoslužba

Bohoslužba je nábožensky motivované setkání lidí za účelem komunikace s božstvem, setkání s ním nebo oběti, která mu má být přinesena. Bohoslužba se může odehrávat v prostoru pro ní určeném, v obyčejném domě nebo na volném prostranství či v přírodě. Bohoslužba má často ritualizovaný, tradičně předávaný průběh, avšak existují i bohoslužby spontánní.
V židovství se většina bohoslužeb odehrává v synagoze. Ve všech směrech židovství existuje bohoslužebná praxe slavení šabatu a jednotlivých svátků. K těmto bohoslužbám se v ortodoxním a konzervativním židovství řadí ranní modlitba, odpolední modlitba a večerní modlitba. Pro bohoslužbu je zapotřebí, aby se sešlo deset dospělých mužů, tzv. minjan. V liberálním židovství se do tohoto počtu započítávají i ženy.
Bohoslužba se skládá z modliteb, písní, žalmů a kadiše. O šabatu a o svátcích se ráno veřejně čte ze svitku Tóry, na Jom kipur i navečer. Tóra je přitom středem židovské bohoslužby.
Již v novozákonních spisech lze najít zmínky o různých podobách bohoslužby, jak ji zachycují Skutky apoštolů a některé listy svatého Pavla. V celé patristické epoše pak nacházíme časté zmínky o křesťanské bohoslužbě, která je zde nazývána také liturgie. Svatý Justin Mučedník píše ve své První apologii, že bohoslužba se skládá ze čtení z Písma, kázání, přímluv a slavení večeře Páně. Podoba liturgie se lišila v závislosti na dané církevní obci, nechyběly při ní ani pohybové prvky. Bohoslužebné knihy, např. sakramentáře, které se zachovaly z 5. a 6. století zachycují poměrně dobře, jak křesťanská bohoslužba ve starověku vypadala.
K zásadnímu zvratu dochází až v době protestantské reformace, kdy je v některých reformačních směrech dlouho trvající historický vývoj bohoslužby přerván a dochází k pokusům o návrat k původní podobě křesťanské bohoslužby. Pro římskokatolickou církev má pak v současnosti významný vliv liturgická reforma 2. vatikánského koncilu.
Ve východních církvích je ústřední bohoslužbou božská liturgie, slavení eucharistie, které je ve vlastním smyslu považováno za jedinou pravou bohoslužbu.
V římskokatolické církvi se považuje za bohoslužbu slavení eucharistie, slavení svátostí, bohoslužba slova, liturgie hodin, různé lidové pobožnosti, pohřeb a svěcení kostela a oltáře.
V luterství se za bohoslužbu považuje četba Bible, modlitba, kázání, zpěvy, vyznání hříchů a večeře Páně.
Základním prvkem bohoslužby reformovaných církví je kázání. Večeře Páně se velmi často slaví první neděli v měsíci a navíc při příležitosti církevních svátků, kterými jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice. Často také při křestním shromáždění a příjímáním nových členů do církve. Liturgie je velmi jednoduchá a také značně variabilní. V poslední době je důraz kladen také na uctívání, což se děje prostřednictvím písní, tzv. chvál.
Svobodné církve nemají žádnou ritualizovanou podobu bohoslužby. Bohoslužbu tvoří obvykle společná modlitba doprovázená písněmi a biblickými texty.


Dírecký potok

Dírecký potok je malý potok v okresu Rokycany, pravostraný přítok Berounky.
Pramení u obce Vranovice a vlévá se do Berounky u mlýnu Dírka, podle kterého je také pojmenován. Potok před ústím do Berounky vytváří malé vodopády.


Filioque

Filioque je spornou součástí křesťanského, tzv. Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry v jeho západním znění. Pojmem filioque se někdy označuje i celý dogmatický spor mezi pravoslavím a katolickou církví včetně jejích historických souvislostí. Ve vlastním slova smyslu se jednalo o procesi Ducha Svatého v rámci Boží Trojice.
Kontext této formule latinsky zní: … et in Spiritum Sanctum, Dominum et Vivificantem, qui ex Patre procedit, et cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, et locutus est per prophetas … a česky: … Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků …
Spor o filioque se však stal především zástupným problémem v mocenských rozporech západní a východní církve, resp. mezi papežským primátem a Byzancí. Politizace problému tak znemožnila vyřešení problému a vedla nakonec k Velkému schizmatu.
Formule filioque se týká vycházení Ducha Svatého. Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch Svatý vychází z Otce. V rámci boje proti arianismu, který na křesťanském západě především díky ariánským Gótům přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch Svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou Marius Victorinus, který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a Syna, a sv. Hilarius z Poitiers, který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. Augustin pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho fons principalis, a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci.
Formuli filioque nalezneme v několika západních vyznáních víry. Do západní formulace nicejsko-konstantinopolského vyznání se dostala pravděpodobně až v roce 675. Víru ve vycházení „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. Maxim Vyznavač v listu Marinovi z Kypru.
K velkému střetu s Východem, který tento dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry neznal, došlo, když západní mniši v roce 807 zpívali krédo na Olivové hoře. Východní mniši se pohoršili a papež Lev III. tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí filioque je sice nepopiratelná, nicméně odmítl její připojení do kréda. Aby své výpovědi dodal vážnosti, umístil nad hrobem sv. Petra dvě desky s krédem, řeckou a latinskou, bez filioque. Přímo jako římskou či západní herezi označil filioque konstantinopolský patriarcha Fótios ve svém spise Kniha o mystagogii Ducha Svatého.
Kritický okamžik nastal však až v roce 1014, kdy se římské papežství ocitlo v područí německých císařů. Jindřich II. přišel do Říma, dosadil papeže Benedikta VIII. a prosadil krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s filioque. Od té doby se vsuvka filioque v západní církvi prosadila a stala se jedním z hlavních sporných a diskutovaných bodů mezi západní a východní církví.
Vyznání víry s nebo bez filioque vyjadřuje výrazně odlišné učení o Boží Trojici. Západní pojetí je naznačeno výše. Sv. Fótios ze strany křesťanského východu obviňuje západní církev z hereze, neboť zavádí do Trojice dva principy, což je v rozporu s tradičním učení Otců, které se dá vyjádřit termínem monopatrismus – neboť a Patri solo všechno pochází.
Vycházení Ducha Svatého z Otce je doloženo Kristovými slovy v Janově evangeliu. Písmo svaté o vycházení Ducha Svatého „i ze Syna“ nikde nic nepraví. Proč o tom Kristus nic neříká? Z pravoslavného hlediska je tedy vsuvka „filioque“ jakýmsi přídavkem k Božímu zjevení, což považuje pravoslavná teologie za nepřípustné.
Niceocařihradský symbol víry sestavili svatí otcové na prvním a druhém všeobecném sněmu. Všeobecný sněm považují pravoslavní za nejvyšší pozemskou církevní autoritu. Následující sněmy už symbol neměnily, jen potvrzovaly platnost a nedotknutelnost Niceocařihradského symbolu víry a vylučovaly z Církve obecně každého, kdo by se odvážil něco ze symbolu ubírat nebo něco k němu přidávat. Proto je změna v symbolu víry provedená vsuvkou „filioque“ na západě z hlediska pravoslaví nelegální, nelegitimní a uvaluje na ty, kteří se jí odvážili a kdo takový symbol používají, klatbu svatých otců všeobecných sněmů.
Teologicky bylo filioque od sv. Fótia po všechny další doby v pravoslavné církvi sněmovně vyhlášeno a obecně považováno za velice vážnou triadologickou herezi, neboť podle pravoslavných zavádí nepravdivé učení o svaté Trojici. Pravoslavná triadologie učí, že jediným zdrojem Božství a pramenem obou dalších Osob v Trojici je jediný Otec. Filoque podle názoru pravoslaví zavádí tzv. subordinaci - čili staví Ducha Svatého níže než je Syn; zatímco Syn by měl jen jeden počátek a sám byl počátkem jiné Osoby Trojice, tak Duch Svatý by měl dva počátky a sám by nebyl počátkem žádné Osoby. Takové učení se příčí učení svatých Otců prvního tisíciletí.
Při jednáních o unii mezi Konstantinopolí a Římem ve Florencii byla probírána otázka, jak smířit pravoslavné učení s katolickým právě ohledně rozdílné nauky o Boží Trojici. Byla zkoumána možnost ztotožnit západní učení „filioque“ o Duchu Svatém vycházejícím „i ze Syna“ s pravoslavným učením, které někdy říká, že Duch Svatý může vycházet i „skrze Syna“. Při sněmovních debatách, kdy katolická strana vysvětlila svůj věroučný výklad vsuvky filioque, se někteří pravoslavní přesvědčili o nesmiřitelnosti těchto dvou věroučných pohledů. Svatí Otcové, jejichž texty byly známy pravoslavným, zmiňující vycházení „Ducha skrze Syna“ měli dle kontextu na mysli nikoliv, že by Syn byl pramenem Osoby Ducha, ale že Syn může posílat Ducha, který však hypostaticky vychází jen z Otce; čili ve smyslu posílání může Duch Svatý vycházet i od Syna. Naopak katolíci na sněmu podle pravoslavných prokázali, že oni chápou filioque přesně v tom smyslu, který považují pravoslavní za heretický, čili jako dva počátky. Na sněmu v argumentaci za pravoslavné vynikl zvláště sv. Marek Efezský, který o tom napsal argumentaci zvanou „sylogické kapitoly“.
Sylogické kapitoly sv. Marka Efezského a další pojednání o filioque naleznete i zde: Orthodoxia.cz - Pravoslavná theologie
Učení o „filioque“ vedlo z pohledu pravoslavných k tomu, že se v katolickém učení prosadila subordinace Ducha Svatého, což vedlo k prudkému poklesu úcty ke Svatému Duchu v katolické církvi v druhém tisíciletí. Pravoslaví vnímají tento proces v souvislosti se vzrůstajícími ambicemi římského papeže, který jakoby v západní církvi začal zaujímat místo a atributy náležející v církvi Duchu Svatému
Z hlediska pravoslavné věrouky není možné žádné sjednocení s římskokatolickou církví, dokud tam nebude „filioque“ jednoznačně odmítnuto a odsouzeno jako blud.
Otázkou je, zda je legitimní měnit text kréda, jak jej stanovil Chalkedonský koncil, který toto vyznání potvrdil. Efeský koncil jasně říká, že není možné krédo jakkoli měnit, něco přidávat či ubírat. Není však jasné, čeho přesně se tento zákaz týká, otázka přípustnosti navíc nevypovídá nic o pravověrnosti či mylnosti této vsuvky.
Jestliže kánony svatých sněmů zakazují Niceocařihradský symbol víry jakkoliv měnit, něco přidávat či ubírat, pak je jasné, že se to týká čehokoliv, co by někdo chtěl ze Symbolu ubrat nebo k němu přidat. A tedy i filioque.
Nedotknutelnost Symbolu stanovuje mj. 1. kánon VI. všeobecného sněmu, který je velice dlouhý, a tak vybíráme jen to, co se týká Niceocařihradského symbolu:
…Boží milostí stanovíme: 'Jest nutno zachovávati víru nedotčenou novotářstvím a změnami, odevzdanou nám od svědků a služebníků Slova, Bohem vyvolených apoštolů; dále pak od třistaosmdesáti svatých a a blažených otců, shromážděných v Nicei při císaři našem Konstantinovi, ve věci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodněji řečeno mnohobožství, kteří jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v třech osobách Boží bytosti a vysvětlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevědomosti, nýbrž jasně naučivše věřící klaněti se jednou úctou Otci i Synu i Svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé učení o nestejných stupních Božstva a zbořili a povalili dětinské stavby, budované z písku bludaři proti pravoslavnosti. Také při velikém Theodosiji, císaři našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním městě shromážděnými vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovědné výroky o Sv. Duchu přijímáme, kdežto bezectného Macedonia společně s dřívějšími nepřáteli pravdy zavrhujeme, neboť se směle odvážil pokládati Pána za služebníka a chtěl unáhleně přetnouti jednotu nepřetrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší naděje. … Krátce řečeno ustanovujeme, aby víra všech mužů, kteří se v Církvi oslavili a byli světly ve světě, držíce slovo života, byla pevně zachovávána a zůstala do konce věků nezvratitelnou, společně s jejich spisy a dogmaty od Boha předanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako nepřátele pravdy, marně skřípějící proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a nepřijal shora řečená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dříve učiněných od shora jmenovaných svatých a blažených otců, budiž jako cizí vyloučen a vyvržen z řad křesťanských. Neboť jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dříve bylo usneseno, a žádným způsobem jsme nemohli ani ničeho přidávati ani ubírati.' Plné znění posvátných kánonů svatých sněmů
Další spornou otázkou, ve níž je různice mezi katolicismem a pravoslavím, je - jestli může papež měnit závěry a dogmata všeobecných sněmů či nikoliv, jinými slovy: zdali je nejvyšším pozemským církevním orgánem sněm anebo papež. V římskokatolické církvi se nakonec definitivně prosadil princip, že papež stojí nad sněmem, což je a vždy bude pro pravoslaví zcela nepřijatelné. Pravoslavní dokládají svůj názor, že sněm stojí nad jakýmkoliv biskupem, patriarchou či papežem mnohými příklady průběhů sněmů v prvním tisíciletí, kdy sněmy zcela svobodně nakládaly s výnosy papeže - zavrhovaly je, nebo přijímaly, či opravovaly, přeformulovávaly.
Jako ukázku zmíníme IV. všeobecný sněm, což byl sněm s nejpočetnějším zastoupením ve starověku, přes 600 biskupů z celého Východu, ze Západu přijeli 3 zástupcové papeže a 2 zástupci afrických biskupů. Papežským legátům bylo přiděleno čestné místo po boku zástupců císaře. „Při rokování o otázkách víry byl přečten Tomos Flaviánovi Cařihradskému. Otcové uvítali tento dokument jako autentické vyjádření pravoslavné christologie. Avšak názor legátů římské stolice, že je potřeba tento dokument, jelikož pochází od papeže, přijmout bez diskuzí jako kánon, byl odmítnutý a Lvův text byl podroben důkladnému studiu a konfrontaci s christologickými díly sv. Cyrila Alexandrijského. Tady je zajímavé, že výhrady k některým větám papežova textu měli nejen východní biskupové, ale i ilýrijští, kteří v tom čase jurisdikčně podléhali papežově pravomoci. To dobře ukazuje, že tehdejší církev byla daleko od toho, aby oficiální papežův dokument považovala za neomylný „ex cathedra“. Naopak, při jeho schvalování a přijímání byl uplatněn v plné míře „consensus ecclesiae“. Při vší emfatické chvále, kterou Otcové pronesli o pápežském Tomosu, měřítkem orthodoxie byla jejich vlastní cirkevní tradice, a ta byla blíže ke sv. Cyrilovi, než ke sv. Lvovi“.
Jestli papež měl, či neměl právo doplňovat posvátné znění Symbolu víry, které bylo sestaveno na sněmech a další sněmy pak tento Symbol potvrdily, je otázkou nejen jednoduše disciplinární, nýbrž ve své podstatě věroučnou, neboť římskokatolické chápání postavení a úlohy papeže jako Božího náměstka na zemi je věcí týkající se principů víry v Krista a jeho reálné přítomnosti v Církvi.


295 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 ----


Izraelská správa letišť

Izraelská správa letišť byla založena v roce 1977 jako veřejná korporace podle izraelského zákona o správě letišť. Je zodpovědná za řízení hlavních izraelských civilních letišť a hraničních přechodů mezi Izraelem a jeho sousedy.


Ionizující záření

Ionizující záření je souhrnné označení pro záření , jehož kvanta mají energii postačující k ionizaci atomů nebo molekul ozářené látky. Za energetickou hranici ionizujícícho záření se obvykle považuje energie 5 keV pro
Pro neutronové záření a záření ß+ je kvantifikace obtížnější, neboť i velmi pomalé částice vstupují do jader a vyvolávají sekundární ionizaci prostřednictvím jaderných reakcí. Obdobný případ nastává v případě pozitronů, anihilujících s elektrony za vzniku velmi tvrdého záření ?.
S ohledem na charakter ionizačního pocesu je možno ionizující záření rozdělit na přímo ionizující a nepřímo ionizující. Přímo ionizující záření je tvořeno nabitými částicemi Nepřímo ionizující záření zahrnuje nenabité částice, které prostředí samy neionizují, ale při interakci s prostředím uvolňují sekundární přímo ionizující částice. Ionizace prostředí je zde tedy způsobena těmito sekundárními částicemi. Vznik ionizujícího záření souvisí se strukturou atomů a jejich jader.
Ionizující záření, ve formě jak dlouhodobého slabého, tak i krátkodobého intenzivního ozáření, má negativní účinky na člověka a ostatní živé organismy. Působí-li na biologický materiál, dochází k absorbci ionizujících částic nebo vlnění atomy daného materiálu. To způsobuje vyrážení elektronů z jejich orbit a tvorbu negativně nabitých aniontů. Ionizované části molekul se stávají vysoce reaktivními a vedou k řadě chemických reakcí, které buňku buď rovnou usmrtí, nebo vedou ke změnám genetické informace K měření jeho účinků se používají tyto jednotky:
Jednou z veličin charakterizujících ionizující záření je lineární přenos energie.
Detektory ionizujícího záření se dělí podle nesené informace na dektory počtu částic a na detektory spektrometrické. Příkladem spektrometrického detektoru jsou scintilační detektory.


Přírodní rezervace Palkovické hůrky

Přírodní rezervace Palkovické hůrky se nachází ve východní části Palkovických hůrek a chrání smíšený les s výraznou převahou buku.
Celkem se v rezervaci vyskytuje 14 lesních typů, buky staré až 125-140 let doplňuje zejména lípa, popř. jedle a nepůvodní smrk. V bylinném patru se pak vyskytuje kyčelnice cibulkonosná či strdivka. V místních prameništích se hojně vyskytuje vážka páskovec dvojzubý.


Veolia Transport Morava

Veolia Transport Morava a. s. je nyní dopravní společností holdingu Veolia Transport Česká republika a. s., který je součástí nadnárodní skupiny Veolia Transport. Provozuje zejména autobusovou dopravu v Moravskoslezském a Olomouckém kraji, dálkovou a zájezdovou autobusovou dopravu a železniční dopravu na Železnici Desná. Generálním ředitelem je Miloš Hnilica.
Předchůdcem této dopravní společnosti byla organizační jednotka „osobní doprava“ ČSAD Ostrava a. s., která v roce 1999 přešla do základního jmění nově zakládané dceřiné společnosti ČSAD BUS Ostrava a. s. Od 1. ledna 2002 se jejím jediným akcionářem stala švédská společnost Connex Transport AB, která ji k témuž dni přejmenovala na Connex Morava a. s. Od 7. října 2005 byl vlastníkem Connex Czech Holding a. s., od 29. května 2006 Veolia Transport Česká republika a. s.. Od 1. srpna 2008 se společnost jmenuje Veolia Transport Morava a. s. Od 1. října 2008 se k ní fúzí připojiila společnost BUS Slezsko a. s.
BUS Slezsko a. s. vznikla 1. února 2002 jako dceřiná společnost ČSAD Třinec a. s.. 29. listopadu 2002 se novým vlastníkem BUS Slezsko a. s. stala švédská společnost Connex Transport AB, od 7. října 2005 Connex Czech Holding a. s., od 29. května 2006 Veolia Transport Česká republika a. s., avšak k přejmenování BUS Slezsko a. s. nedošlo. 1. října 2008 zanikla fúzí se společností Veolia Transport Morava a. s.
Autobusová doprava společnosti Veolia Transport Morava a. s. byla organizačně rozdělena na provozní region Olomoucký a provozní region Moravskoslezský.
Ostatní regionální linky dopravce zasahují do těchto integrovaných dopravních systémů:
Veolia Transport Morava a. s. provozuje od 1. října 2002 v rámci Integrovaného dopravního systému Olomouckého kraje drážní dopravu na regionální železniční dráze Železnice Desná, tedy na trati č. 293 Šumperk–Petrov nad Desnou–Kouty nad Desnou s odbočnou tratí Petrov nad Desnou–Sobotín.


Marmolejo

Marmolejo je hora o nadmořské výšce 6108 metrů v Andách, na chilsko-argentinské hranici . Leží osmdesát kilometrů jihovýchodně do Santiaga de Chile, na východě přírodní rezervace El Morado a severně od činné sopky San José, je nejjižnější šestitisícovkou světa. Hora je vyhaslým stratovulkánem z doby pleistocénu.


Bodhrán

Bodhrán je tradiční irský rámový buben. Má v průměru 30–60 cm, je vysoký kolem 8-20 cm, potažený z jedné strany kozí kůží. Bodhrán se drží v levé ruce, která zároveň může napínat kůži a ovlivňovat tak zvuk. Hraje se na něj paličkou, která může být oboustranná.


Lukáš Kubenka

Lukáš Kubenka je český varhaník, hudební pedagog a interpret gregoriánského chorálu.
Vystudoval Filozofickou fakultu Ostravské univerzity a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.
Od roku 1998 působí jako varhaník v katedrále Božského Spasitele v Ostravě. Od roku 1999 pedagogicky působí na Církevní konzervatoři v Opavě. Vyučuje hru na varhany, varhanní improvizaci, hudebně-teoretické předměty, liturgickou praxi a hymnologii a gregoriánsky chorál. Je také zakladatelem opavské gregoriánské scholy Bonifantes Opavienses, která vznikla roku 2000. Pravidelně organizuje kurzy gregoriánského chorálu v České republice i v zahraničí.


Makrofotografie

Makrofotografie je fotografování detailů s měřítkem zobrazení přibližně od 1:2. Jako měřítko zobrazení se označuje poměr velikosti předmětu a jeho obrazu na filmu nebo snímači. Například když snímek 2 cm velkého brouka bude mít při měřítku 1:2 na snímači či filmu rozměr 1 cm. Tzv. pravé makroobjektivy dovolují dosahovat měřítka 1:1, takže velikost onoho předmětu na snímači či filmu odpovídá jeho skutečné velikosti. Obraz zmíněného brouka poté bude mít 2 cm. U fotoaparátů se snímačem velikosti APS-C potom zabere celý snímek. Při zvětšení nad 30:1 hovoříme o mikrofotografii.
Nejčastěji se makrofotografie používá na fotografování drobných živočichů, jakou jsou motýli, mouchy, včely, malé rostlinky apod. Díky tomu pak můžeme objevit nový svět, který není lidské oko schopno zachytit. Můžeme například pozorovat drobná těla těchto živočichů.
Makrofotografie lze vytvářet pomocí většiny kompaktních fotoaparátů nebo pomocí zrcadlovek při použití speciálního vybavení. Kompaktní fotoaparáty zpravidla mají schopnost ostřit na velmi blízké objekty, jejich výrobci ale málokdy uvádějí dosažitelné měřítko zobrazení. Kompakty nemohou využívat speciální makropříslušenství vyjma předsádkových čoček. Zrcadlovky sice nemohou bez makropříslušenství vytvářet makrofotografie, ale na rozdíl od kompaktů mají široké množství příslušenství a dokážou dosáhnout mnohonásobně větších zvětšení i podstatně lepší kresby.


Patchwork

Patchwork je zvláštní technika sešívání látek. Jedná se o sešívání malých, různě barevných kousků látek tak, že spolu vytvářejí větší geometrické vzory. Výsledný patchwork je pak spojen s dalšími vrstvami látky a je ještě ozdobně prošíván drobnými stehy. Prošitý patchwork se nazývá quilt. Původně se jednalo výhradně o ruční práci, dnes již existují speciální šicí stroje, na kterých lze patchwork vytvářet.
Původně vznikl patchwork mezi ženami amerických osadníků, které tímto způsobem chtěly zhodnotit zbytky látek nebo využít látky z již obnošených šatů. Dal se tak znovu použít i malý kousek vhodné látky. Dnes se patchwork vyrábí ze speciálních materiálů, které mají vhodnou barvu a obvykle jsou potištěny drobným vzorem. Základem bývá 100% bavlněná látka.
Dnes se stává technika patchworku opět velmi populární mezi spotřebiteli i mezi ženami, které mají patchwork jako své umělecké hobby.
Patchwork se nejčastěji používá k výrobě quiltů, ale může být použit i pro výrobu batohů, textilních dekorací, teplých bund, kabátů a jiných oděvních doplňků.
Po druhé světové válce se zdálo, že techniky patchworku a quiltu již patří minulosti. V poslední době ale zájem o tuto textilní techniku prudce vzrůstá. Obrovskou popularitu získává patchwork a quilt zejména ve Spojených státech a Japonsku. Také v Česku vznikají patchworkové kluby, pořádají se přednášky a školení, výstavy a objevují se knihy i obchody s bohatou nabídkou různého zboží vyrobeného touto tradiční technikou.


School Rumble

School Rumble je 26dílný japonský animovaný seriál vysílaný od dubna 2004 do října 2005, vytvořený podle stejnojmené 22 svazkové mangy mangaky Jina Kobayashiho. Seriál spadá do žánru romantická komedie. V prosinci 2005 byla uvedena dvoudílná OVA a od dubna do září 2006 druhá 26dílná série.
Hlavní postava Tenma Tsukamoto je potrhlá středoškolačka, která v ničem nevyniká, ale má hodně přátel. Zamiluje se do podivína Karasumy a snaží se mu všemožnými metodami vyznat své city. Kenji Harima, obávaný školní delikvent, se přitom zblázní do Tenmy. Bohužel s vyznáním má stejné problémy. Nechápavost a zabedněnost Tenmy a Kenjiho vede k mnoha humorným nedorozuměním.
V manze jsou kapitoly označeny hudebním předznamenáním a to "křížky" tak, jak se objevovaly ve Weekly Shonen Magazínu. Bonusové a vedlejší příběhy jsou značeny "béčky" tak, jak se objevovaly v měsíčníku Magazine Special. Posledním typem jsou "odrážky", které se objevují v sezóním vydání Shonen Magazine Wonder. Všechny tři typy jsou následně vydávány ve svazcích nakladatelstvím Kodansha v Japonsku.


Frýdlantské cimbuří

Frýdlantské cimbuří je významná skalní skupina ve střední části hřebene Poledních kamenů v Jizerských horách. Název má připomínat podobnost skal s rozeklaným cimbuřím frýdlantského zámku. V okolí skal byla do roku 1999 stejnojmenná národní přírodní rezervace, dnes však je tato oblast částí NPR Jizerskohorské bučiny. Skály jsou také významnými horolezeckými terény.
Pouze horolezecky je přístupný východní vrchol skupiny. Poprvé jej zdolali 27. 5. 1912 Franz Haupt a Wilhelm Bergmann. O několik měsíců později byla na jeho vrchol umístěna pamětní tabule. Do té doby bezejmené skály od té doby nesou svůj dnešní název. Další pamětní deska je při úpatí této skály na památku turisty a horolezce z Nového Města pod Smrkem Karla Hölzela, který přišel se svými přáteli ze spolku Přátel přírody skálu slézt. Když se o to pokusil podruhé, zřítil se při zpátečním sestupu a následným zraněním podlehl.
Západní vrchol, zvaný Brandfels, byl v roce 1978 zpřístupněn po železném žebříku i běžným turistům. Ze skály je nádherná vyhlídka do údolí horní Smědé a rokle Černého potoka.
 Image:Frýdlantské cimbuří2.jpg|Pohled z vyhlídky směrem ke Smrku Image:Frýdlantské cimbuří1.jpg|Frýdlantské cimbuří, pohled z Bílého Potoka Image:Frýdlantské cimbuří - pohled do údolí Černého potoka.jpg|Pohled do údolí Černého potoka Image:Frýdlantské cimbuří - vyhlídka.jpg|Vyhlídková skála


Kabriste

Kabriste je vesnice v estonském kraji Pärnumaa, samosprávně patřící do obce Audru.


Židé v Česku

Židé v Česku náleží k aškenázské židovské populaci. První židé se na území dnešního Česka usídlili asi v 10. století. Tato minorita byla neustále pod tlakem politické moci, křesťanů či hospodářské konkurence, který nezřídka přerostl v pogrom či vyhánění židů. Situace se začala zlepšovat až v době osvícenství, avšak v důsledku rostoucího nacionalismu nakonec došlo k tragédii holocaustu, kterou nepřežilo na 80 tisíc českých, moravských a slezských židů. V důsledku komunistické politiky se počet židů ještě snížil a ani po obnovení demokracie nepředstavuje židovská menšina více než zlomek původního počtu.
K roku 2005 bylo v České republice 4000 osob židovského vyznání. V současné době se v České republice nachází 10 židovských obcí seskupených pod Federací židovských obcí. Bohoslužby se konají ve dvou synagogách v Praze a v některých dalších městech.
První zmínku o židech na území Čech a Moravy obsahuje dokument salzburského arcibiskupa z 9. století a raffelstettenský celní řád z roku 905. Výklad obou pramenů však není jednoznačný, zřejmě se však ještě nejednalo o trvale usazené židy. První písemné zmínky o židovském osídlení v českých zemích pochází z 10. století, kdy územím českého knížectví procházel kupec a diplomat Ibrahim ibn Jakub. Důvěryhodnost dřívějších zmínek je nejasná, a nejsou proto obecně přijímány. V tomto období Židé hráli stěžejní roli v zahraničním obchodu vznikajícího českého knížectví – židé importovali do Prahy zlato, kde je vyměňovali za koně, kožešiny a zvláště za slovanské otroky. První židovské komunity vznikly v Praze jako obchodní osady v pražském podhradí na Újezdě a na Vyšehradě. Tyto osady požívaly jisté míry autonomie, právní ochrana Židů však byla dosud značně nejistá. Během první křížová výpravy bylo židovské obyvatelstvo roku 1096 vydáno napospas drancování, před kterým množství Židů uprchlo do Polska či Uher. Židovské osady pod Vyšehradem a na Újezdě zanikly a židovská čtvrť se přesunula na území dnešního Josefova.
Po křižáckých masakrech si židé uvědomili, že pouhé obchodní smlouvy jim bezpečnost nezajistí, a tak hledali ochranu u samotného panovníka. Postavení židů se stalo ještě více nejisté po třetím a čtvrtém lateránském koncilu, které nařídily segregaci židů od křesťanského obyvatelstva, židům přikázaly nosit zvláštní označení a zároveň omezily jejich možnosti obživy, takže mimo ghetto mohli provozovat de facto jen obchod a finančnictví. Napětí mezi židovským a křesťanským obyvatelstvem podněcované církevním antijudaismem se stále zvyšovalo, docházelo k přepadům židů, až nakonec papež Inocenc IV. vydal dvě buly, které zakazovaly jakékoli násilnosti vůči židům.
Nepokojům se snažili předcházet i čeští králové, kteří však nastalé situace využili ke svému prospěchu. První privilegia vydal židům Václav I. a Přemysl Otakar II., který je vydal někdy mezi lety 1254–1262 pod názvem Statuta Iudaeorum. Židé se tak dostali do zvláštního postavení servi camerae regiae, kdy se stali královským majetkem, a jakýkoli útok na židy byl tudíž považován za útok na majetek královské komory a podle toho byl také trestán. Za královskou ochranu museli židé ovšem náležitě platit daně a ochotně poskytovat panovníkovi půjčky.
V té době byli židé usazeni už na několika místech v českých zemích, zejména ve významných obchodních centrech a v Praze byla také vybudována dvoulodní gotická Staronová synagoga, na které se podepsaly francouzské a porýnské vlivy. Ve větších městech židovské osídlení tvořilo 100-200 lidí, v menších městech však maximálně dvě rodiny.
Hlavní centrum židovské vzdělanosti se nacházelo právě v Porýní a Španělsku, a české země tak ležely stranou od hlavních středisek židovského osídlení. Do českých zemí vzdělanci z francouzských a porýnských ješiv tak přicházeli jen občas, aby zde vyučovali další žáky. Mezi nejvýznamnější učence, kteří v českých zemích pobývali patří zejména Jicchak ha-Lavan, Petachja ben Jakob či Jicchak ben Moše.
V hebrejské literatuře psané na území českých zemích jsou doloženy české glosy, které naznačují možnost, že se tehdy židé mohli dorozumívat česky. Náhrobní nápisy svědčí o tom, že židé dokonce někdy užívali česká jména. Běžná však byla zřejmě také vedle dialektů hebrejštiny i němčina.
Nástup Lucemburků na český trůn přinesl židům v českých zemích větší stabilitu. Ačkoli Karel IV. dovolil říšským městům uspořádat protižidovské pogromy, v samotné Koruně české židy chránil, takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě řádila na přelomu 40. a 50. let 14. století a byla spojena s šířením morové nákazy, se českým zemím až na ojedinělé výjimky vyhnula. Důvody Karlovy ochrany byly především ekonomické, takže ačkoli byli ochráněni před fyzickým napadením, bylo rušení křesťanských dluhů u židů poměrně běžné. Židé se také nezřídka stávali obětmi kriminality a nadále trvala omezení z předcházejících staletí.
Za vlády Václava IV., na počátku jehož vlády žilo v v Praze asi 750 židů, kteří měli hřbitov na Novém Městě, se situace zhoršila. Ačkoli Václav byl někdy nazýván „filosemitou“, skutečnost byla taková, že roku 1385 zrušil veškeré dluhy u židovských věřitelů, z nichž mnohé navíc nechal zatknout. Roku 1389 se o velikonocích v nepřítomnosti krále odehrál v Praze velký pogrom, který vylíčil ve své elegii pražský rabín a básník Avigdor Kara a jehož viníci zůstali nepotrestáni.
Vůči husitství cítili někteří židé zprvu sympatie a husitská revoluce skutečně zprvu oslabila feudální společenské vazby a uvolnila některá omezení týkající se židů. Brzy však židé vystřízlivěli – husité rozpoutali na počátku 20. let 15. století několik pogromů a v dalších deseti letech byli židé vyhnáni z některých měst, neboť platnost Statuta Iudaeorum v té době nikdo nezaručoval. Po skončení husitských válek se situace stala o něco stabilnější, přesto si však židé v žádném případě nemohli být jisti před vyháněním z měst, ani před pogromy, které vypukaly zejména v dobách anomie.
Během vlády Jagellonců se situace zlepšila jen málo. Královská moc byla oslabena a panovník jen těžce získával zpět své regály, včetně pravomoci nad židy. Od židů tak byly často různé poplatky požadovány dvojmo, městem i králem. Navíc zákaz lichvy, který až doposud pro křesťany platil, byl stále častěji porušován, takže zájem o židovské půjčky klesal. Židé se snažili zajistit si obživu i v řemeslech, kde se však stali konkurencí křesťanským řemeslníkům, takže napětí mezi křesťany a židy stoupalo, židé byli opět vyháněni z měst.
V průběhu 15. století a za vlády Jagellonců tak došlo k zásadní proměně židovského osídlení v českých zemích. Zatímco dříve žili židé převážně v královských městech, začali se v této době přesouvat na venkov a do poddanských měst pod pravomoc šlechty, která podnikavým židovským rodinám ochotně poskytovala zaměstnání i ochranu a která tak mohla účinněji hospodářsky soutěžit s městy.
S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn roku 1526 se situace pro židy začala vyvíjet slibně. Roku 1527 jim Ferdinand potvrdil jejich privilegia a v následujících 15 letech se počet pražských židů zdvojnásobil. Šlechta židy chránila, avšak ve městech židé představovali nebezpečnou konkurenci řemeslnickým cechům, které se kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku. Naproti tomu židé žádnými cechovními pravidly svazováni nebyli, a tak mohli svou činnost poměrně snadno přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Měšťané se proto neustále snažili vymoci si u krále vypovězení židů.
A k vyhánění skutečně docházelo. Zprvu se jednalo jen o jednotlivá města, roku 1541 bylo proti židům vzneseno obvinění, že způsobili požár Malé Strany a Hradčan a že jsou vyzvědači Turků, a byli vypovězeni z českých zemí. Jenže na Moravě a ve Slezsku šlechta neměla na vyhnání židů zájem, a tak vypovídací edikt nerespektovala. Vyhnanci z Čech se tudíž usazovali zejména v těchto oblastech.
Po porážce stavovského povstání roku 1547 se však významně změnil poměr sil mezi králem, šlechtou a městy – moc měst byla zlomena, takže si nemohli dovolit protestovat proti Ferdinandovu rozhodnutí z roku 1545, kterým povoloval židům návrat do Čech, avšak roku 1557 měšťané obvinili židy v vývozu stříbra a dosáhli dalšího vypovězení z Čech, ke kterému však kvůli byrokratickým průtahům fakticky nedošlo.
Za vlády Maxmiliána II. se situace o něco zlepšila, neboť roku 1567 jim potvrdil jejich privilegia, avšak skutečný rozvoj židovského společenství nastal za vlády jeho syna Rudolfa II., který na stížnosti měšťanů proti židům neslyšel, což židům přeneslo po dlouhé době vytouženou stabilitu poměrů. Rudolf II. využíval služeb dvorského žida Mordechaje Maisla, který financoval mnohé stavby v židovském ghettu. Podobně se rozvíjely i další židovské obce v českých zemích.
Svůj zlatý věk židé zažívali nejen po stránce materiální, ale také duchovní. V českých zemích působili mnozí učenci, např. Maharal, Jom Tov Lipmann Heller, historiograf David Gans, nebo kabalista Ješaja Horowitz. V Praze byla navíc v provozu hebrejská tiskárna rodiny Gersonidů, která byla v provozu od roku 1527.
Během třicetileté války se židé postavili na stranu Habsburků, neboť postojem stavů si nemohli být jisti. Habsburkové zas od židů potřebovali obrovské sumy na vedení války, za což se jim dostalo relativního bezpečí a zrušení některých omezení. Vysoké půjčky způsobovaly chudnutí židů, navíc riskantní machinace s penězi vedly k pádu židovského obchodníka Jakoba Baševiho. Židé stejně jako ostatní obyvatelstvo nesli obtíže války a v Praze se například roku 1648 účastnili obrany města proti Švédům.
Po skončení války již židovské půjčky nebyly tolik potřeba, navíc židy získaná privilegia byly trnem v oku českému zemskému sněmu. Hospodářskou situaci navíc zhoršoval proud uprchlíků z Haliče, kde nejdříve zuřily pogromy Bohdana Chmelnického a pak švédsko-ruské války. Český zemský sněm proto roku 1650 opět zrušil židovské výsady a na Leopoldu I. si roku 1681 vymohl vypovězení židů z těch míst, kde nebydleli před rokem 1657, což sice v podstatě znamenalo uznání statu quo, zároveň však toto opatření bránilo rozšiřování židovského osídlení.
Na Moravě byla situace o něco příznivější. Na rozdíl od Vídně, odkud byli židé roku 1670 pro údajnou spolupráci s Turky vyhnáni. Tito uprchlíci posílili moravské židovské komunity, které nyní začaly vznikat i na severovýchodě této země. Příznivější podmínky však skýtalo židům zejména těšínské knížectví.
Situace se však ještě více zhoršila za Karla VI., který vydal roku 1726 translokační reskript, který nařizoval opětovné uzavření židů do ghett, a familiantský zákon, stanovující numerus clausus. Nicméně ještě horším opatřením byli židé stiženi výnosem Marie Terezie, která je roku 1744 kvůli údajné spolupráce s protivníkem při válce s Pruskem a pruské okupaci Prahy vypověděla z Čech a o rok později i z Moravy i Slezska.
Avšak po odchodu židů z Prahy město zaznamenalo obrovský hospodářský pokles, a tak bylo od dalšího vyhánění upuštěno, takže ostatních židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se vyhoštění prakticky nedotklo. Oficiálně byl židům povolen návrat roku 1748 za tzv. toleranční daň. O deset let později císařovna navíc ještě zatížila židy středověkou povinností nosit zvláštní označení.
Obrat nastal, když se vlády ujal Josef II., který roku 1781 zrušil nevolnictví a označování židů, umožnil židům přístup k univerzitnímu vzdělání. Veškerá opatření však měla za cíl nikoli poskytnout židům svobodu, ale začlenit je do služeb státu, takže císař rovněž nařídil omezení pravomoci židovské samosprávy, nařídil židům přijmout německá jména a příjmení, rovněž numerus clausus zůstal nadále v platnosti, stejně jako toleranční daň. Opatření ohledně židů pak byla roku 1797 shrnuta v Systemálním židovském patentu.
Tyto změny mnohé židy podnítily k asimilaci, tj. ke splynutí s křesťanským okolím, čímž se snažili získat stejné postavení jako křesťané. Ve stejné době začaly do českých zemí pronikat z německých zemí myšlenky haskaly, která reagovala na asimilacionismus a snažila se vyzdvihnout hodnotu židovství, byť za cenu odložení mnoha tradičních zvyků. Výsledkem střetu mezi haskalou a tradičním judaismem pak byl vznik reformního judaismu, který se snažil přizpůsobit judaismus požadavkům moderní doby, aniž by však byly dotčeny základy židovské víry.
Změny v židovstvu pokračovaly i v 19. století. Velký vliv sehrál rozvíjející se nacionalismus a židé se tak rozdělili mezi dvě myšlenkové hnutí. Příznivci asimilace upřednostňovali sblížení se s německou či českou kulturou, takže se z nich stávali Němci či Češi „israelského vyznání“. Naproti tomu sionisté zdůrazňovali národní a kulturní svébytnost židů.
Oba proudy vytvářely své vlastní spolky, což bylo umožněno další liberalizací – po revoluci roku 1848 židé získali svobodu pohybu, usidlování a sňatků, zároveň byla ukončena platnost numeru clausu a židé již nadále nemuseli platit toleranční daň. Roku 1867 byly tyto změny potvrzeny ústavou, která židům přiznala stejná práva jako ostatním obyvatelům země. Židé se tak mohli stěhovat do dříve zakázaných míst, počet židovských obcí stoupal, takže roku 1890 musel být vydán zákon, který vzniku a fungování židovských obcí dával řád.
Rozmach nacionalismu však nevedl jen k sionismu, ale také k antisemitismu, který byl na rozdíl od náboženského antijudaismu motivován právě myšlenkou národa a národního boje – židovský národ se stal konkurentem ostatním národům. Nacionální propaganda vedla často k nenávisti vůči ostatním národům a nevraživost vůči židovskému národu se plně projevila roku 1899 při hilsneriádě, při které se znovu vynořilo falešné obvinění žida z rituální vraždy. Antisemitismus byl také projevem žehrání na úspěšné židovské podnikatele, kteří stáli u zrodu mnoha významných továren, zároveň však byly verbální útoky na židy prostředkem politického boje a k získání hlasu voličů.
Vznik Československé republiky židé přijali rozpačitě, někteří nový stát uvítali, jiní však byli dosti opatrní. Nakonec však pozitivní přístup převážil a židé se aktivně zapojili do politického i hospodářského života republiky. Ve snaze oslabit německou národnost bylo židům umožněno přihlásit se k „židovské národnosti“ a židé dokonce založili Židovskou stranu, která ve volbách roku 1929 a 1935 získala v parlamentu několik křesel. Rovněž vzniklo i mnoho židovských sportovních a sionistických spolků.
Vedle sionistů však rozvíjeli svou činnost také asimilanti, kteří byli reprezentováni zejména Svazem Čechů-židů. Právě z okruhu asimilantů vzešlo mnoho česky i německy píšících spisovatelů a básníků, jako Karel Poláček, Jiří Langer, Egon Hostovský, Jiří Orten, Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, nebo malíř Robert Guttmann a sochař Otto Gutfreund, skladatelé Hans Krása a Pavel Haas, bratr slavnějšího herce Huga Haase.
Ekonomický vliv si židé zachovali, stáli u zrodu a rozvoje mnohých podniků, které fungují dodnes. Velká hospodářská krize tak židovské podnikatele citelně zasáhla, navíc znovu přispěla k vzestupu protižidovských nálad.
Krom hospodářské krize se židovského společenství dotklo i dění v Německu, kde roku 1933 vznikla Třetí říše, která o pět let později zabrala Rakousko. Mnozí židé z těchto zemí hledali útočiště v Československu. Jen málo československých židů vzalo tyto varovné signály vážně a opustilo zemi.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli Židé postupně systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se zprvu snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí, pak však změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna donutila pražskou židovskou náboženskou obec poslušně vykonávat nacistická nařízení a podílet se na deportacích Židů mj. do koncentračního tábora Terezín, které začaly na podzim 1941 a na počátku roku 1943 bylo na svobodě už jen na 3 tisíce Židů.
Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Terezín měl nicméně mezi ostatními koncentračními tábory zvláštní postavení, neboť krom své funkce při vyhlazování Židů sehrál roli také při nacistické propagandě, když nacisté upravenými ulicemi Terezína provedli několik delegací Červeného kříže.
Při vzniku Protektorát Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, avšak drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů. Řada židů se během války aktivně zapojila do odboje a tvořili nezanedbatelnou část zahraniční československé armády. V některých jednotkách zahraničního sboru v SSSR tvořili židé až 70 %.
Židé, kteří řádění nacistů přežili a vrátili se, nebyli vždy zrovna vítáni, obzvlášť ne těmi, kteří již s jejich návratem nepočítali a nyní se obávali restitucí. Ovšem restituce továren dříve vlastněných židy byla v době znárodňování prakticky nemožná. Židé, kteří se hlásili k německé národnosti, byli po válce pronásledováni jako Němci. Mnozí židé ani neměli chuť dále v Evropě setrvávat a odešli do mandátní Palestiny. Ti, kteří zůstali, si mnohdy ze strachu nechali změnit jméno.
Komunistický režim začal velmi brzy vůči židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolával antisemitské předsudky. Na vlně lidového antisemitismu participoval i proces s Rudolfem Slánským a tzv. „spikleneckým centrem“, v němž ze 14 obviněných bylo 11 označeno jako „židovského původu“, jak zdůraznilo Rudé právo. Z jedenácti popravených pak bylo osm židovského původu. Podobně jako i u jiných vyznání, byla i židům omezena jejich náboženská svoboda. V padesátých letech byly rovněž zinscenovány procesy, jejichž obětí byli lidé, kteří se angažovali v pomoci Izraeli v roce 1948 a později. Také diplomatické styky s Izraelem, který koncem 40. let Československo podporovalo, byly roku 1967 po šestidenní válce přerušeny.
Po kratičkém uvolnění v období Pražského jara mnozí židé emigrovali hned po sovětské okupaci, ostatní pak čekala nová vlna perzekucí – v rámci operací Státní bezpečnosti v 70. a 80. letech nazvaných Asanace a Pavouk byla řadě Židů „nabídnuta“ možnost vystěhování se z ČSSR, což většina využila. I přes perzekuci ze strany státních orgánů se však podařilo udržet náboženský život v židovských obcích.
Sametová revoluce a změna společenského zřízení v roce 1989 se pozitivně odrazila i na životě židovských komunit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Roku 1991 byla dříve komunisty ovládaná Rada židovských náboženských obcí přeměněna na Federaci židovských obcí, která v současnosti sdružuje deset židovských obcí na území ČR. Rozvoj židovského náboženského života signalizoval i nárůst židovských komunit a kulturních akcí se židovskou tematikou. Zároveň se snížil věkový průměr členů židovských obcí a řada z nich byla obohacena o navrátivší se členy ze zahraničí nebo o potomky asimilovaných Židů z první poválečné generace. Dnes žije v Česku asi 4000 osob židovského vyznání.
Židovské komunity mohou opět svobodně provozovat náboženské a kulturní aktivity, mezi kterými je zahrnuta i prezentace izraelské kultury v České republice, za komunistického režimu de facto bojkotovaná. Mezi tyto činnosti patří také publikační aktivita, FŽO podporuje nakladatelství Sefer a měsíčník Roš chodeš.
Byly rovněž zřízeny instituce, které mají napomáhat poznávání dějin a kultury židů v českých zemí, mezi něž patří zejména Židovské muzeum v Praze nebo Terezínská iniciativa.


Chemická energie

Chemická energie je energie vázaná ve formě chemických vazeb. Lze ji považovat za formu potenciální energie.
Chemickou energii lze uvolňovat nebo naopak vázat pomocí chemických reakcí. I v případě chemických reakcí platí zákon zachování energie, takže součet energie vazeb před reakcí a dodané energie se rovná součtu energie vazeb po reakci a uvolněné energie.
Podle toho, jestli je energie během reakce uvolněna nebo naopak vázána, mluvíme o exotermických respektive endotermických reakcích.


Marceline Desbordes-Valmorová

Marceline Desbordes-Valmorová byla francouzská básnířka. Její dílo vyniká ryzostí citu, hudebností a živelnou představivostí a vymyká se jakémukoli pojmu literární školy. Jako jediná žena patřila mezi prokleté básníky. Ve svém rodném městě Douai byla také herečkou a zpěvačkou.
Životem se protloukala nuzně ve starostech o svých pět dětí a manžela, neúspěšného herce. To pravděpodobně ovlivnilo i její poezii, která je často poněkud depresivní. Její srdce a paměť však zůstavaly zakotveny ve vzpomínkách na první osudovou lásku k muži, jehož jméno nikdy neprozradila. Po smrti byla pochována na hřbitově Montmartru, blízko hrobu Heinricha Heineho.


Chrysler

Chrysler LLC je americký výrobce automobilů. Od roku 1998 do 2007 byl Chrysler a jeho dceřiné společnosti součástí německé DaimlerChrysler. Pod DaimlerChrysler se společnost jmenovala "DaimlerChrysler Motors Company LLC".
14. května 2007 DaimlerChrysler AG oznámila prodej 80.1% z Chrysler Group americké firmě Cerberus Capital Management, L.P., ačkoli si Daimler ponechal 19.9%. Poté získala firma současné jméno.
6.srpna 2007, po oznámení prodeje, Chrysler LLC odhalil nové logo a spustil internetové stránky s rozdíly od staré pěticípé hvězdy.
6.června 2009, Bylo oznámeno spojení chrysleru s italskou automobilkou FIAT. Byla tím vytvořena 5. největší automobilka na světě.
Na začátku bylo logo firmy Chrysler kulatý medailon s nápisem CHRYSLER velkými písmeny napsanými na stuze.
Radikální změna designu aut na "Forward Look" znamenala i změnu loga. Forward Look logo se skládalo ze dvou překrývajících se bumerangů, z nich spodní je červený a horní modrý.
Forward Look končil, a tak prezident firmy Lynn Townsend hledal nové logo použitelné pro všechny divize. Chtěl něco co by každý okamžitě rozpoznal jako znak Chrysler a nijak nesouviselo s předchozím logem. Protože symbol neobsahoval žádný text, usnadnilo to firmě rozšířit se na mezinárodní trh.
Reklamy a jednatelé používali modrou Pentastar nebo bílou na modrém pozadí, zatímco Dodge používal červenou Pentastar nebo bílou na červeném pozadí. Divizní loga jako Dodgovský Fratzog se postupně stahovaly do roku 1981, kdy všechny divize používaly pouze Pentastar.
První značka, která přestávala Pentastar postupně používat byla Dodge. Dodge začal používat logo beraní hlavy začátkem roku 1993 na autech Dodge Intrepid a Dodge Spirit. Chrysler začal používat medailon založený na původním logu. První auta byla roku 1995 Chrysler Cirrus a Chrysler Sebring. Toto logo se používalo do roku 1996.
17. května 2007 se rozhodlo pro oživení loga Pentastar v aktualizované formě
Je adaptací původního medailonku, ke kterému se přidala dvě stříbrná křídla, a který nyní používá divize Chrysler. Po prodeji firmě Cerberus si znovu osvojili Pentastar jako společné logo, ale na autech samotných se používá okřídlený medailon.


Křižany

Obec je pojmenována po svém zakladateli, Kriesanovi. První písemná zpráva o ní, tehdy ještě pod jménem Suchá, je z roku 1352. Další zmínka, tentokrát z roku 1384, se týká místního kostelíka sv. Maxmiliána.
Křižany a Žibřidice jsou přípotoční vsí náležící po celý středověk k hradu Ralsko.
Obcí prochází železniční trať z Liberce do České Lípy a je zde i železniční zastávka.


Topůrko

Topůrko je rukojeť ručního bicího či sečného nástroje - sekery, nebo kladiva či ruční palice. Jedná se typ krátké násady. Obvykle bývá vyrobeno ze dřeva. V poslední době se v jeho konstrukci začaly prosazovat i kompozitní a kovy.
Jasanové dřevo při úderu nepálí do ruky, proto je užíváno nejčastěji. Vhodné je ale prakticky jakékoliv jiné tvrdé dřevo. Topůrko má za úkol oddálit ruku do bezpečné vzdálenosti od hlavy nástroje, odpružit a utlumit mechanické rázy zpětně přenášené na lidskou ruku a umožnit udělit nástroji vyšší rychlost prodloužením páky. U sekery mívá eliptický průřez a může být dvakrát prohnuté pro lepší uchopení.
Topůrko vyrobené ze dřeva musí mít osu orientovanou ve směru růstu dřeva, aby při namáhání rázy neprasklo. Hlava sekery či kladiva může být fixována na topůrku vnitřním klínkem, který rozpírá materiál topůrka v oku hlavy nástroje. Topůrko musí být velmi pevné, neboť se jedná o mechanicky velice namáhanou součást nástroje, nesmí být ale ani příliš tvrdé do ruky ale nesmí být ani příliš pružné.
Tvar a rozměry topůrka se liší podle použití nástroje. Speciální tvar v podélné ose mívají topůrka tesařských seker a liší se pro pravé a levé použití.


Josef Bonaparte

Josef Bonaparte, původně Giuseppe Buonaparte, byl nejstarším bratrem Napoleona I., který mu byl věkově i citově nejblíže. Byl svým bratrem jmenován králem neapolským a králem španělským.
Díky královskému stipendiu pro zchudlou šlechtu mohli bratři Josef a Napoleon studovat ve Francii. Josef vstoupil roku 1779 na internát v Autunu. Z původně plánované duchovní kariery sešlo a Josef pak studoval na universitě v Pise práva jako jeho otec Charles. Poté pracoval jako advokát, soudce, ale především v diplomatických službách v Římě. Později uzavřený konkordát s papežským stolcem roku 1801, vznikl díky jeho taktnímu postupu při diplomatických jednáních, kde uplatnil i své právní znalosti. Napoleon jej dosadil na trůn neapolský 1806 – jeho nástupcem se stal r. 1808 Joachim Murat – a poté roku 1808 jej učinil králem španělským. Tam si počínal váhavě, nesystematicky, neprofesionálně a sklízel výčitky svého bratra, následkem kterých pak chtěl vstoupit do kláštera. Po ztracené bitvě u Vittorie, na jejímž nešťastném výsledku měl výrazný podíl musel opustit Španělsko. Po pádu svého bratra odjel do exilu v USA, kde prožil 17 let. Koupil a provozoval farmu poblíž Nového Yorku. Zemřel ve Florencii a je pohřben nedaleko svého velkého bratra v pařížské Invalidovně.
Josef Bonaparte se oženil s Julií Clary 1794 dcerou bohatého obchodníka Françoise Claryho z Marseilles. Její mladší sestra byla Désirée Clary, bývalá snoubenka Napoleona a později královna švédská. Vzdáleným příbuzným byl maršál Suchet, který se oženil s dcerou její sestry.


Ektoderm

Ektoderm je vnější zárodečný list, který se vyvíjí ve stadiu gastruly společně s entodermem. Vzniká z něj většina epitelů, pokožka a její deriváty, výstelka začátku a konce zažívací trubice, dále například čichové buňky, mozeček, tyčinky a čípky a dřeň nadledvinek; u vzdušnicovců vzdušnice a u triblastik ve stadiu neuruly nervová soustava, rohovka a čočka oka.


Lom u Radimi

Lom u Radimi je přírodní památka ev. č. 308, která se nachází v okrese Kolín. Správa AOPK Praha.


Jindřich z Winchesteru

Jindřich později zvaný z Winchesteru byl nejmladším synem Adély z Blois a hraběte Štěpána II. z Blois a tedy i bratrem anglického krále Štěpána.
Jindřichovi byla od dětství určena církevní kariéra. Nejprve byl oblátem v Cluny, kde byl také od dětství vychováván, roku 1126 se stal díky svému strýci, anglickému králi Jindřichovi I. opatem v Glastonbury a roku 1129 biskupem ve Winchesteru, nejbohatším biskupství v Anglii.
Po smrti svého dědečka Jindřicha I. v prosinci 1135 významně podporoval nástup svého bratra Štěpána na anglický trůn.


Lucia Piussi

Lucia Piussi je slovenská zpěvačka a herečka. Patří k nejvýraznějším osobnostem legendárního bratislavského Divadla Stoka a je frontmenkou rockové skupiny Živé kvety.
Vystudovala scenáristiku na VŠMU v Bratislavě. Od roku 1991 je herečkou v nezávislém Divadle Stoka, kde účinkovala téměř ve všech inscenacích. Na inscenacích se podílí i autorsky. V roce 1994 založila skupinu Živé kvety, kde zpívá, hraje na kytaru a je autorkou všech textů. Po nuceném vystěhování Divadla Stoka z prostorů na Pribinově ulici, pracuje v bratislavském knihkupectví Artfórum.


VOŠ a SPŠ, Jičín

Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola Jičín je státní vyšší odborná a střední škola s nabídkou tříletého studijního oboru zakončeného titulem DiS, čtyřletých studijních oborů s maturitou, tříletých učebních oborů pro získání výučního listu.
Vzdělávací nabídka zahrnuje rekvalifikační kurzy pro nezaměstnané a uchazeče o zaměstnání, další vzdělávání pedagogických pracovníků a veřejnosti v oblasti ICT, CNC obráběcích strojů a elektrotechniky.


Strouhání

Strouhání je nepravidelnost chodu koně. Noha při dopadu na zem zraňuje sousední nohu. Příčiny můžou být různé - únava, špatná stavba těla, nevhodná podkova, atd. Končetiny se musí chránit zvony nebo kamašemi, pomoci může i zkušený podkovář, který kopyto speciálně upraví a použije podkovu strouhavku.


Psychopatie

V prvních dvou významech je psychopatie hluboce zakořeněná a přetrvávající psychická vlastnost, stav nebo vzorce chování, které jsou vyjádřením charakteristického životního stylu jedince a jeho vztahu k sobě i druhým a které představují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a utváří vztahy k druhým.
Tzv. poruchy osobnosti nejsou nemocemi v pravém slova smyslu a i slovo „porucha“ pro ně Mezinárodní klasifikace nemocí používá s opatrností a s upozorněním, že není zcela výstižné. Jde o rysy osobnosti, které se vyskytují ve spojité škále od pouhého nevýrazného rysu osobnosti až po těžký sociální handicap.
Z definice vyplývá, že meze, jaká míra určité vlastnosti je již považována za psychopatii, jsou kulturně podmíněné, t. j. že člověk, který v určité kultuře nebo z určitého pohledu je vnímán jako úspěšný a socializovaný, může z jiného pohledu být hodnocen jako psychopat. František Koukolík pro osoby se subklinickou mírou antisociálního založení propaguje termín deprivant.
Některé výzkumy nasvědčují hypotézám o genetické podmíněnosti psychopatií. Měření aktivace různých uzlů mozkové neuronální sítě při různých stavech a činnostech naznačují, se kterými částmi mozku může struktura osobnosti souviset.
Kromě poruch osobnosti geneticky a hormonálně podmíněných nebo způsobených úrazem či jiným poškozením mozku existují také změny osobnosti například vlivem citové deprivace v dětství nebo vlivem dlouhodobého stresu nebo mimořádně traumatizujícího zážitku. Tyto psychogenní poruchy mívají odlišnou strukturu než vrozené poruchy.
Pravá psychopatie se v jádru nedá příliš změnit, co se týče vnímání a prožívání situací a vztahů, ale chování se dá částečně ovlivnit výchovou, prostředím a sebevýchovou.
U lehčích nebo částečně psychogenních poruch osobnosti mohou být účinné terapie pomáhající rozvoji citového života:


Nymfy

Nymfy - jsou v řecké mytologii vodní, lesní a horské bohyně či polobohyně. Jsou to bytosti podobné našim pohádkovým vílám nebo rusalkám.
Všechny byly krásné, jejich posláním byl zpěv, tanec, zábava. Vyskytovaly se obvykle ve společnosti jiných přírodních tvorů, jako jsou Siléni, Satyrové, Panové nebo i ve společnosti bohů, často to byl Apollón, Dionýsos nebo Hermés či Artemis.
Byly obvykle panny, mnohé však měly potomky s bohy nebo lidmi. Dokonce nebyly všechny nesmrtelné. Byly přívětivé k lidem, jenom pohlední mladí muži mohli přijít k nehodě nebo dokonce k záhubě. Příkladem za mnohé je Hylás na výpravě Argonautů, Narkissos, Hermafrodítos.
Řekové i Římané přinášeli nymfám oběti, budovali jim oltáře i svatyně, a to v přírodě i ve městech. Někdy jim byly zasvěcovány také jeskyně. Byly jim prokazovány pocty.
Nymfy jsou nejpočetnější skupina polobohyň nebo nižších bohyň přírodních. Dělí se do skupin podle toho, kde žijí:
V širším smyslu se k nymfám řadily také mořské nymfy:
Umělci všech dob je zobrazovali jako krásné mladé a veselé dívky, obvykle při tanci, prostovlasé a v lehkých řízách. Zobrazovány byly s oblibou na vázových malbách, reliéfech, sochány do kamene. Časté jsou mozaikové výzdoby lázní či fontán. Mořské nymfy byly vítaným námětem výzdoby vývěsních štítů přístavních hospod nebo také zdobily přídě lodí. Obvykle jsou vymalovány ve skupinkách, doplňujících různé bájné výjevy.


Diskografie Karla Gotta

Karel Gott dále vydal na desítky singlů u firmy Supraphon, v jeho diskografii najdeme spoustu alb natočených v angličtině, němčině, italštině, ruštině vydávaných různými firmami, např. Polydor nebo Melodija, spolupracoval na albech jiných interpretů, jeho písně najdeme i na soundtracích k některým filmům, např. Romance za korunu nebo Hvězda padá vzhůru. Doma i v zahraničí mu vyšel nespočet kompilací a výběrů. Od r. 1996 se jeho tuzemská alba, vydávaná až do r. 1993 na značce Supraphon, postupně dočkávají mnohdy svého prvního CD vydání a chronologicky jsou uspořádány v ediční řadě Karel Gott Komplet, vydávané zprvu společností Sony Music / Bonton, posléze Supraphonem.


Jan Cina

Jan Cina je český herec. V roce 2007 maturoval na hudebně dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a dnes zde studuje v 6. ročníku. Ještě před začátkem studia na této škole ale hrál ve filmu Smradi Zdeňka Tyce, asistentka režie si ho všimla na představení školního souboru.
Hraje v představeních Divadla Konzervatoře a v muzikálu Krysy, který nastudovali se spolužáky pod režijním vedením Marie Doležalové. Hraje i v inscenacích jiných divadel, jednu z hlavních rolí ztvárnil také v televizní pohádce O dívce, která šlápla na chléb. Je členem hudební skupiny Olats otesoc. Pracuje také v dabingu. Přes léto 2009 bude hrát ve Veselých paničkách windsorských v režii Jiřího Menzela na Letních Shakespearových slavnostech. Má hrát i v plánovaném televizním seriálu TV Nova První krok


Velký Beranov

Obec Velký Beranov se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1303 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. Vesnice má na návsi kostelík zasvěcený sv. Anně, vybudovaný v 17. století. Dnes je kousek od kostelíka mateřská škola a pošta a nedaleko i základní škola a fotbalové hřiště. Studna v blízkosti kostela se už neudržuje. Každoročně se tu koncem července pořádá pouť.
Pro většinu mládeže v obci funguje už delší dobu fotbalový klub. Dále je tu k dispozici kulturní sál spojený s hospodou. Přímo na kraji vesnice je rybník, nevhodný ke koupání. Kousek za vesnicí další je rybník, který ale bohužel také není vhodný ke koupání. Okolí těchto rybníků je však nadmíru vyhovující pro procházky.


Fermiovo-Diracovo rozdělení

Fermiovo-Diracovo rozdělení popisuje ve statistické fyzice systémy složené z fermionů, tedy částic s antisymetrickou vlnovou funkcí a polocelným spinem. Pro tyto částic platí Pauliho vylučovací princip, což se projevuje omezením rozdělovací funkce u nízkých energií.


Vícekriteriální programování

přičemž M je libovolná množina, R je množina reálných čísel, f : M › Rm je vektorová funkce, tedy f je vektor o složkách.
Je otázkou, co se rozumí optimálním řešením této úlohy. Obvykle se zavádí pojem tzv. eficientního řešení. Bod x ? M je eficientní řešení dané úlohy, jestliže pro všechna y ? M platí následující implikace: je-li fi > fi pro nějaké i ? , potom existuje j ? takové, že fj < fj. Nedominované řešení tedy nelze v jednom kritériu zlepšit, aniž by se v jiném kritériu zhoršilo.


The Sounds of Silence

Písnička se skládá z pěti slok, které zpívají dvojhlasem Simon i Garfunkel. Doprovází je akustická kytara, na kterou hraje Paul Simon, v jiných verzích se v určité části skladby přidá doprovod na bicí a elektrickou kytaru a baskytaru. Ten zařídil producent Tom Wilson hned po nahrávání Like a Rolling Stone Boba Dylana s Al Gorgonim, Bobem Bushnellem a Bobby Greggem; a to dokonce aniž by se Simona nebo Garfunkela ptal.
The Sounds of Silence byl původně zahrnut jako poslední písnička předchozího alba Wednesday Morning, 3 A.M., později se ale Simon a Garfunekl rozhodli věnovat jí celé album. Tak Simon a Garfunkel k tomuto singlu přidali další nahrávky a vydali The Sounds of Silence jako album.
Písnička vyrazila na žebříčky hitparád v listopadu 1965 a na začátku následujícího roku dosáhla 1. místa prodeje ve Spojených státech, kde se „ohřála“ jeden týden, aby se mohla 22. ledna na další týden vrátit, než byla vystřídána We Can Work It Out od The Beatles.
Písnička byla použita ve filmu The Graduate, kde jsou použity i další písničky Simona a Garfunkela, a ve filmu Bobby, v okamžiku, který těsně předcházel zavraždění Roberta F. Kennedyho. Písnička byla použita i ve filmu Watchmen a hrala při pohřbu Komedianta.


Vyšněvolocký kanál

Vyšněvolocký kanál nebo také Vyšněvolocká vodní cesta je vodní cesta z Rybinsku do Petrohradu. Byla vytvořena jako první umělá vodní cesta v Rusku a její stavba byla zahájena v roce 1703, kdy byl postaven kanál mezi řekami Cna a Tverca. Celá vodní cesta byla pro lodní dopravu otevřena v roce 1709. Byla otevřena jednosměrně, pouze pro dopravu od Volhy k Baltskému moři.
Celková délka je 1406 km a je na ní šest stavidel a osm přehrad.
V současné době má kanál pouze místní význam. Vodní doprava po celé délce není provozována.


Átma

Átma nebo též átman je hinduistický termín označující nejvnitřnější Já jedince. Átma se objevují také v buddhistické filosofii, kde ale nabývá mírně odlišného významu.
Termín je poprvé plně rozebírán v Upanišadách, jejichž základním poslestvím je totožnost átma a brahma, tedy skutečného Já člověka a nejzazší nepopsatelné skutečnosti. „Pokud jde o vztah mezi nejvyšším kosmickým fenoménem brahma a duchovní podstatou člověka, dospívají všichni autoři Upanišad k jednotnému závěru - k přesvědčení o jejich totožnosti.“ Základem je tedy poznání átma a zjištění, že je vskutku totožné s brahma. Tak je možno dosáhnout vysvobození z koloběhu životů. Toto poznání není pouhé intelektuální poznání, ale prožitek této jednoty, kterého je možno dosáhnout různými způsoby.
Všechny indické filosofické směry s pojmem átma nějakým způsobem pracují. Ale podstata átma je v různých směrech interpretována odlišně. V Brhadáranjakópanišadě, která je jednou z nejstarších je átma popisováno takto: „Ono Já není to ani to. Je neuchopitelné, protože je nelze uchopit. Je nezničitelné, protože se nezničí. Je nelpějící, protože nelpí. Je nespoutané, netrpí, není zraňováno.“
Rovnice átma = brahma je základem učení védanty, která je jedním z šesti duchovních směrů hinduismu. Zvláštně ne-dvojná védanta drží tuto rovnici v jejím nejsilnějším smyslu, tedy, že i átma je jen jeden a vše je ve výsledku jedno. Zdání dvojnosti je pouze iluze. Átma je v tomto případě chápáno velice abstraktně a v důsledku tím pádem neexistuje lidská individualita. Aby přesto bylo možné vysvětlit takové věci jako je reinkarnace nebo karma, byl zavaden pojem ahankára. Advaita védanta učí, že kvůli nevědomosti si člověk myslí, že je individualitou a proto musí být doveden k zjištění, že jeho skutečnou podstatou je átma, které je brahma.
Naproti tomu dvaita védanta považuje átma kvantitativně odlišné od brahma a „átma=brahma“ pak neznamená naprostou totožnost. Dle tohoto učení zůstává individualita zachována. Jako átma se pak též označuje ta složka člověka, která prochází reinkarnací.
Pojem átma je ale používán i v dalších směrech jako je např. jóga i sánkhja. Pataňdžali v Jógasútře vysvětluje nevědomost, jako stav, kdy „člověk pomíjivé, nečisté, strastiplné a neduchovní považuje za věčné, čisté, blažené a za duši“. Toto učení mělo veliký vliv a je rozebíráno i v mnoha pozdějších duchovních textech jako je např. Bhagavadgíta. V ritualistické literatuře bráhman se pojem átman používá pro tělo obětiště nitja a kámja obětí. Nitja jsou oběti určené k trvalému udržování řádu světa rta, brahma a kámja jsou oběti za účelem splnění přání obětujících. Kátjájana šilva sútra jmenuje deset typů tohoto obětiště. Védih, obřadiště z vrstev nepálených cihel, znázorňovalo posvátný rok, rytmus přírody a času se světy podsvětí, země a nadsvětí. Obětník při výstupu vědomí mimo své tělo nabýval podob světla nebo orla šjény, jednal s bohy o výsledku oběti a nabyl mocných psychických sil Pro takové mocné a dlouhotrvající obřady jako byl mahávratah,obřad zimního slunovratu, cvičil obětník pránájámu, dechová cvičení na ovládnutí jemné energie prány. V áranjakách, bráhmanách a jejich součásti, upanišadách jsou popsány metodiky jimiž lze odhalit pozadí hrubohmotného a jemného pránického světa, átmana v prostoru duchovního srdce, átmana v ákáši. Upanišady nejsou klasickou náboženskou lieraturou, nehledají dogma. Otevírají poměrně široký prostor pro zkušenosti s átmanem, postupně ztotožňovaným se Šivou a Savitarem Švétášvatara upanišadz nebo Višnuem v Mahánárájana upanišadě Táitiríja áranjaky. Bez zkušenosti s nekoupitelným a neprodatelným átmanem, je studium Véd jen spekulacemi, do nichž za Buddhovy doby učitelé védských filozofií upadli. Átman se vynořil jako poznání, že příroda je o rytmech vdechu a výdechu, chtění a dychtění, pocitech a podnětech, zatímco átman a paramátman,zotožněné s na absolutní vše povýšenou silou obětí brahmanem, je jakékoliv změně a náladě nepodléhající. Teorie átmana jako já nebo nadjá, je chybná, jáství nadvědomé sice koření v átmanu, ale átmanem samo není a podvědomé já z osobní,převtělované a rodem děděné karmy je jen souhrnem iluzí, májou, dočasným motorem a programem, vznikáním a zanikáním. ÁTMAN je nejcennější hodnotou védské nauky, zvláště ve světě bezradných bytostí.


Žernovník

Žernovník je vesnice v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 196 obyvatel.


Polyporus parvulus

Polyporus parvulus je nejednoznačný systematický název pro následující druhy hub:


Dubislav Gneomar von Natzmer

Byl dvakrát ženatý; jeho druhou manželkou byla Charlotte Justine von Gersdorff, matka hraběte M. L. Zinzendorfa.


Fnord

Fnord je údajné podprahové sdělení šířené hromadnými sdělovacími prostředky, kterým dle konspirační teorie tajné bratrstvo Iluminátů ovládá zdánlivě demokratické zřízení.
Slovo fnord pochází původně z Principia Discordia, "svaté knihy" diskordianismu. V angličtině bylo popularizováno sci-fi románem :en:The Illuminatus! Trilogy.
Fnord je součástí konspirační teorie, dle které existuje tajné bratrstvo Iluminátů, jehož členové jsou představitelé politických a mediálních elit. To k udržení moci ve zdánlivě demokratické společnosti využívá druh mediální manipulace - fnord.
Mechanismus fnordu má mít dvě fáze. V první fázi má být nápis „fnord“ podprahově přítomný v hromadných sdělovacích prostředcích, typicky v televizním vysílání. Současně jsou do vysílání zařazeny vraždy, násilí a dalších znechucující podněty. Tím je u diváka vytvořen podmíněný reflex, kdy fnord samotný vyvolává pocit znechucení.
V druhé fázi má být fnord přidáván do politického zpravodajství. U diváka je tak vyvolán pocit znechucení politikou, beznaděj a politická apatie. Neklade pak odpor machinacím Iluminátů.


Západní Flandry

Západní Flandry jsou nejzápadnější belgickou provincií a nacházejí se ve Vlámském regionu. Jako jediná z belgických provincií leží Západní Flandry na pobřeží Severního moře, které je vymezuje na severozápadě. Kromě toho sousedí na severovýchodě s Nizozemskem, na východě s belgickými provinciemi Východní Flandry a Henegavsko a na jihu a jihozápadě s Francií. Povrch provincie je nížinatý; nejvyšší bod je vrch Kemmelberg s nadmořskou výškou 156 m. Rozloha činí 3144 km2 a počet obyvatel je 1 141 866.
Mezi nejvýznamnější turistické cíle v Západních Flandrech patří historická města jako Bruggy nebo Ypry, ale také pobřeží Severního moře. Podél něj se táhne pobřežní tramvajová trať, která vede z De Panne u francouzských hranic přes Ostende do Knokke-Heist blízko hranice s Nizozemskem.
Provincie Západní Flandry se dělí na 8 okresů a zahrnuje 64 obcí. Hlavním městem jsou Bruggy.


Saratovská oblast

Saratovská oblast je federální subjekt Ruské federace. Nachází se ve Volžské federální oblasti. Napříč oblastí protéká řeka Volha. Hlavním městem je Saratov
Saratovská oblast zaujímá také území někdejší ASSR Povolžských Němců (1918–1941, hlavní město Marx, posléze Engels.
Etnické skupiny: Většina Němců, kteří v oblasti žili, už byla navrácena do vlasti. Německý konzulát přerušil svou činnost v červnu 2004 s konstatováním, že v oblasti zbylo pouze 18 000 etnických Němců.
Během sčítání lidu 2002 bylo zaznamenáno dvacet etnických skupin s více než 2000 členy. Jejich složení je následující: Rusové; Kazaši; Ukrajinci; Tataři; Arméni; Mordvinci; Azerové; Čuvaši; Němci; Čečeni; Lezginci; Baškirové; Marijci; Moldavané; Židé; Romové; Korejci; Kurdové; Gruzíni; Uzbekové and 0,75 % dalších.
Pro oblast je významný především probíhající obchod na řece Volha, jež regionem protéká. Oblast je také bohatá na přírodní zdroje, těží se zde ropa a zemní plyn. Rozvinutý je pak průmysl letecký, chemický a potravinářský.


Karl Joseph hrabě Hadik von Futak

Byl druhým synem polního maršála Andrease Hadika. Do císařské armády vstoupil v 17 letech. Nejprve sloužil u husarů a bojoval proti Turkům i Francouzům. V roce 1796 získal hodnost podmaršálka a obdržel Řád Marie Terezie. V roce 1799 v bitvě u Novi velel pravokřídelní koloně. V roce 1800 nejprve velel obraně mostu přes Chiusellu a pak byl 14. června 1800 v bitvě u Marenga zraněn a následkům tohoto zranění 24. června ve 44 letech podlehl.


Sojuz 31

Sojuz 31 byla kosmická loď SSSR z roku 1978, která se svou mezinárodní posádkou absolvovala let k sovětské orbitální stanici Saljut 6. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1978-081A a byl to 66. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl JESTŘÁB. Jednalo se o třetí let v rámci programu Interkosmos.
Loď odstartovala 26. srpna 1978 odpoledne z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 193 – 243 km, bez problémů fungoval i zapnutý systém automatického přibližování. K pevnému připojení ke stanici došlo 27. srpna 1978 a tentýž den oba kosmonauti přešli do Saljutu.
Na stanici přiletěli jako pracovní návštěva, protože zde v době jejich příletu byla druhá stálá posádka Vladimir Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov. U stanice byla připojena nyní formace stanice a dvou Sojuzů. Stanice Saljut 6 v té době kroužila nad Zemí ve výšce 338 – 368 km a periodou 91 minut. Celé kvarteto kosmonautů plnilo zadaný pracovní sedmidenní program, který zahrnoval nejen řadu televizních reportáží, ale hlavně 37 vědeckotechnických experimentů. Sedm z nich bylo lékařského charakteru, 3 biologické, další technologické a nezbytné snímkování různými druhy kamer a analyzátorů.
Protože bylo rozhodnuto, že svou loď ponechají u stanice pro základní posádku a odletí v jejich dříve připojené, museli provést výměnu anatomicky tvarovaných osobních křesel mezi loděmi a prohodit i osobní vybavení. Naložili i výsledky provedených experimentů a v lodi Sojuz 29 oba odletěli na Zem. Přistáli s pomocí padáků v kabině na území Kazachstánu.
Kosmická loď Sojuz 31 zůstala připojená u stanice Saljut 6 až do 2. listopadu 1978, kdy s ní základní posádka odletěla domů. Kabina lodi přistála na území Kazachstánu .
Udaná startovací hmotnost byla 6800 kg vč.200 kg paliva pro manévrování a brzdění. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení a padákový systém.


Centericq

Centericq je počítačový program pracující jako IRC klient v textovém režimu. Podporuje různé komunikační protokoly, z nejvýznamnějších ICQ, Yahoo!, AIM, MSN, IRC, Jabber a další. Umožňuje posílat, přijímat a přeposílat zprávy, URL adresy, SMS zprávy, lze pracovat s proudy typu RSS atd.
Existují zkompilované verze pod operačními systémy Linux, FreeBSD, NetBSD, OpenBSD, Solaris, Windows a Mac OS X/Darwin.
Centericq vyvíjí Konstantin Kljagin, program je distribuován pod licencí GNU GPL.


Orlicko - kladský varhanní festival

Orlicko-Kladský varhanní festival je každoročně v září a říjnu pořádán již od roku 1997.
Jedná se o přehlídku různorodých varhanních nástrojů v oblasti mezi městy Trutnov, Náchod, Klodsko, Dobruška, Rychnov nad Kněžnou až po Králíky. Koncerty zejména českých a polských varhaníků se konají i v menších obcích v pohraničí. Iniciátory festivalu byli Michal Novenko - varhaník a Václav Uhlíř - varhaník a hlavní organolog diecéze Hradec Králové.
Vystoupili zde varhaníci: Aleš Bárta, Václav Uhlíř, Pavel Kohout, Petr Čech, Pavel Svoboda, Petr Hostinský, Vlastimil Bičík, Michal Novenko, Martin Matyska, Martin Kubát, Radka Zdvihalová, František Vaníček, Lucie Žáková, Jiřina Marešová, Andrzej Chorosinski, Roman Perucki, Irena Chřibková, Adam Viktora a další.


Lexovisaurus

Lexovisaurus byl rodem dinosaura, žil v období střední jury. Je jedním z nejstarších známých stegosauridů. Pravděpodobně dorůstal délky kolem 5 m, na hřbetě měl zčásti trny s oblou špičkou, které rostly hlavně v zadní části a na ocase, a ploché desky.
Kosti lexovisaura byly nalezeny v Anglii a Francii. Kosti jedince, který byl nalezen ve Francii nám ukazují značnou podobnost mezi lexovisaurem a jeho příbuzným kentrosaurem.


Giacomo Boncompagni

Giacomo Boncompagni byl vlivný italský feudál, nelegitimní syn papeže Řehoře XIII.. Byl vévodou v Soře, Aquinu, Arce a Arpinu, a markýzem z Vignoly.
Boncompagni byl uměleckým mecenášem. Pierluigi di Palestrina mu věnoval svou první knihu madrigalů. Byl přítelem jiného skladatele, Vincenza Ruffa a milovníkem divadla a šachu.


Vasyl Stefanyk

Narodil se v rodině bohatého rolníka. Od středoškolských studií v Kolomyji a Drohobyči se zapojoval do hnutí radikálního ukrajinského studentstva a polské sociální demokracie. Studoval medicínu na univerzitě v Krakově. Studia ale pro nezájem o obor nedokončil a v roce 1900 univerzitu opustil. Poté se věnoval literární a politické práci. Spolu s Les Martovyčem a Marko Čeremšynou založili tzv. „Pokutskou trojici“. Všichni tři byli žáky Ivana Jakovyče Franka. Úzce spolupracovali se skupinou polských spisovatelů „Mladé Polsko“. V letech 1908-1918, kdy byl poslancem říšského sněmu ve Vídni za Ukrajinskou radikální stranu, se literárně odmlčel. Od roku 1916 až do smrti se opět věnoval převážně literatuře.
Těžištěm Stefanykova díla jsou mistrovské povídky a novely, které jakoby nezúčastněně popisují hrůzný život na haličském venkově se všemi osobními a rodinnými tragédiemi, bídou, alkoholismem, pogromy a emigrací za oceán.


Loutkář

Loutkář je nejstarší loutkářský odborný časopis na světě. Vychází s pauzou válečných let od roku 1912 dodnes a je tak vlastně živou kronikou českého loutkového divadla. Obsahuje rovněž anglické resumé a vychází šestkrát ročně v rozsahu 48 stran.
Loutkář je určen divadelníkům, profesionálním loutkářům, amatérům i pedagogům. Obsahuje teoretické i historické studie, portréty významných osobností i souborů z minulosti i současnosti, rozhovory, kritiky, informace o dění v loutkářském světě v Česku i ve světě.
Současný časopis Loutkář je nástupnickým listem časopisu Český loutkář, Loutkář, Loutková scéna a Československý loutkář. První ročník časopisu Český loutkář vyšel v r. 1912, posléze od r. 1917 pod názvem Loutkář, od r. 1939 byl na kratší dobu nahrazen buletinem Zprávy loutkářského soustředění a od r. 1940-41 a 1945-1951 časopisem Loutková scéna. Od r. 1951 vychází už znovu bez přerušení jako specializovaný měsíčník Československý loutkář, po rozdělení Československé republiky od r. 1993 opět pod názvem Loutkář. Ve funkci šéfredaktora se vystřídala řada výrazných osobností českého loutkářského života – především Jindřich Veselý, Jan Malík a dále delší dobu v šéfredaktorské funkci působil Miloslav Česal, Eva Hanžlíková, Pavel Vašíček a od r. 2000 Nina Malíková.Revue Loutkář sehrála i značnou roli i v historii Mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, jejímž tiskovým orgánem byla např. v letech 1929-30 a o jejíž činnosti přináší dodnes pravidelně informace.
Vznik nového časopisu se stal pro české loutkové divadelnictví mimořádnou a nečekanou záležitostí. Do té doby nikde na světě, ani v zemích s daleko rozvinutějším loutkovým divadlem, se nikdo nepokusil o vydávání loutkářského časopisu. Během dvou let, kdy Český loutkář vycházel, soustředil kolem sebe na jedné straně skupinu spolupracovníků, kteří cítili potřebu prezentovat na jeho stránkách svůj vztah k loutkovému divadlu i své názory na jeho vývoj, na druhé straně první čtenářskou obec, která mohla ocenit informace i rady, které ji časopis poskytoval.


Alexander Ver Huell

Jhr. mr. Alexander Willem Maurits Carel Ver Huell také Verhuell nebo VerHuell, byl nizozemský ilustrátor. Byl synem Quirijn Maurits Rudolph Ver Huell.


Třídové zobrazení

Stejným způsobem lze zavést i všechny ostatní pojmy běžně používané u množinových zobrazení. Dá se snadno ukázat, že běžně používaná množinová zobrazení jsou speciálním případem třídových zobrazení.


Srdce ze zlata

Srdce ze zlata je fiktivní kosmická loď ze světa Stopařova průvodce po Galaxii britského spisovatele Douglase Adamse.
Tato loď je sto padesát metrů dlouhá a je poháněna převratným vynálezem, nepravděpodobnostním pohonem. Původní rozhlasový seriál blíže nespecifikuje její podobu, ale kniha již říká, že má vypadat jako nepředstavitelně krásná bílá třpytivá běžecká tretra . V televizním seriálu je tato specifikace poměrně přesně dodržena. Ve filmu z roku 2005 je loď „Srdce ze zlata“ vyobrazena jako zářivě bílá koule. Tento tvar je odvozen od porcelánového šálku čaje s brownovým pohybem, což je princip, na kterém funguje nepravděpodobnostní pohon. V tomto provedení má loď velká červená brzdová světla vzadu a vepředu ji obepíná modrý prsten vyobrazení vzniku nepravděpodobnostního pohonu. Tvar lodi se samozřejmě může měnit v závislosti na výkonu nepravděpodobnostního pohonu.
Loď byla postavena jako tajný vládní program na planetě Darmoganu. Byla vybavena mnoha moderním vymoženostmi od firmy Sirius Cibernetics, jako je palubní robot Eddi a služebný robot Marvin.
Loď Srdce ze zlata byla ukradena úřadujícím galaktickým prezidentem Zaphodem Beeblebroxem v den svého pokřtění a prvního startu.
V díle Život, vesmír a vůbec se přijde na to, že jádro lodi, nejdůležitější část lodi vůbec, srdce ze zlata, je jedna z pěti částí Wikkitské brány, zlaté břevno prosperity a bude ukradeno krikitskými roboty ale později znovu namontováno zpět Zaphodem Beeblebroxem.


Advanced Graphic Architecture

AGA je název pro vylepšený grafický chipset 3. generace pro počítače Amiga. Následnovala po 2. generaci zastoupenou chipovou sadou ECS. V USA byla tato sada známá jako AA, v Evropě se označením AGA naznačoval masivní skok v grafické oblasti.
AGA chipset dovoloval barevnou 8-bitovou barevnou hloubku na pixel v normálním módu a 18-bitovou v HAM8 režimu. Rovněž bylo možno dosáhnout zobrazení 256 barev z palety 16 777 216. To byl výrazný nárůst oproti OCS u starších typů, který dovoloval pouze 32 barev z palety 4 096 v režimu half-bright. Oproti ECS zase přibyla podpora supehires plynulého scrollingu a podpora 32-bitového stránkování pro Fast Page Memory. Výsledkem byla možnost použití větších spritů a plná využitelnost 8-bitplánové grafiky.
Nasazení AGA architektury znamenalo velký skok v oblasti využití, protože poskytlo mocný nástroj oproti tehdejší PC platformě. Bohužel, kromě zmíněného chipsetu všechny ostatní subsystémy Amigy fungovaly pouze v 16-bitovém režimu, což omezovalo plně využít výhody 32-bitové koncepce AGA. Další podstatnou vadou byla absence podpory chunky režimu, a jeho nutnost složité simulace v planar režimu. Důsledkem byly např. velké problémy při vytváření 3D her. Příkladem může být hra Alien Breed 3D, která bez další hardwarové podpory značně pokulhávala co do výkonu i kvality zobrazení. Tyto nedostatky postupně vedly ke ztrátě vedoucího postavení Amigy na uživatelském trhu.


Chemik

Chemik je osoba s chemickým vzděláním a/nebo s praxí v chemických oborech. Je to tedy obvykle absolvent chemické střední školy a/nebo některé z vysokoškolských fakult s chemickým zaměřením.
Chemici se sdružují v regionálních, národních i mezinárodních spolcích a pořádají odborná setkání.
Své poznatky z výzkumu i z praxe publikují chemici v chemických časopisech, ve sbornících z odborných setkání a dnes také prostřednictvím internetu.


Retrográdní analýza

Retrográdní analýza je technika používaná řešiteli šachových úloh k určení, jaké tahy předcházely dané pozici. Tato technika je zřídkakdy potřeba při řešení běžných šachových problémů, ale věnuje se jí samostatné odvětví kompozičního šachu.
Retrográdní analýza je věcí logické dedukce. Úlohy s retrográdní analýzou mohou po řešiteli požadovat například mat druhým tahem, ovšem jádro problému leží ve vysvětlení historie dané počáteční pozice. To může být důležité třeba k určení, zda je možné provést rošádu nebo brát mimochodem. Jiné úlohy mohou požadovat odpovědi na specifické otázky, například „Je střelec na poli c1 proměněným pěšcem?“.
Někdy je také nutné zjistit, zda je daná počáteční pozice úlohy v souladu s pravidly, to znamená, zda jí mohlo být dosaženo sérií tahů, které neodporují pravidlům šachové hry, bez ohledu na to, zda byly dobré nebo špatné. Jiným odvětvím retrográdní analýzy je nejkratší hra.
Na diagramu vpravo je zobrazen příklad retrográdní analýzy. Řešitel musí vydedukovat poslední tah bílého. Na první pohled se zdá, že úloha nemá řešení — bílý král by na každém poli, z něhož se mohl přesunout, byl ve zdánlivě nemožném dvojitém šachu. Pokud se však zamyslíme více, zjistíme, že pokud by se bílý král pohnul z pole f5, potom by v předchozím tahu černý mohl brát mimochodem pěšce f4xg3. Což znamená, že těsně před f4xg3 musel bílý hrát pěšcem g2-g4. Ještě předtím černý střelec na h3 šachoval bílého krále na f5 a na g2 byl bílý pěšec. Jediná možnost tedy je, že černý pohnul jezdcem g4-e5 s odtažným šachem. Proto poslední tah bílého byl král na f5 bere jezdce na e5.
Všimněte si, že samotný příští tah je v této úloze zcela nepodstatný; černý má na výběr několik relativně triviálních způsobů jak soupeře matovat.
Některé úlohy využívají metodu nazývanou „částečná retrográdní analýza“. Historie pozice není u těchto úloh s jistotou určitelná, ale každá z možných alternativních historií vyžaduje odlišné řešení. Úloha na diagramu vlevo je relativně jednoduchým příkladem; jde o mat druhým tahem.
Je zcela nemožné určit, jak černý naposledy táhl, ale je jasné, že buď musel pohnout věží či králem, nebo hrát g7-g5. To znamená, že buď černý nemůže provést rošádu, nebo bílý může brát pěšce na g6 mimochodem. Protože nelze říci, jaký byl poslední tah černého, řešení má dvě linie:


Mnohonožky

Mnohonožky jsou členovci z podkmene stonožkovců. Ve starší klasifikaci byly mnohonožky řazeny mezi vzdušnicovce.
Tělo mnohonožek je na průřezu kruhovité nebo půlkruhovité. Jedinci se zploštělým tělem z břišní strany se zpravidla stáčejí v kuličku, jedinci s tělem v průřezu kruhovitým se stáčejí do spirály. Kutikula je tvořena chitinem a navíc bývá zpevněna vápenatými solemi, zpravidla je prostoupena uhličitanem vápenatým. Tělo se skládá z mnoha segmentů, které vznikly splynutím dvou původních článků, proto se jim říká diplosomity.
Tělo je děleno na dvě tagmata: hlavu a trup. Ve starší literatuře je uváděno dělení na tři tagmata: hlavu, čtyřčlánkovou hruď a mnohočlánkový zadeček.
Hlava je spíše kulovitá. Horní pysk překrývá kusadla se dvěma páry čelistí, spodní pár je srostlý v gnathochilarium, takže spolu s horním pyskem uzavírá zespodu ústní ústrojí. Na hlavě je umístěn jeden pár tykadel se 7 až 8 články. Mnohonožky mají jednoduché oči – ocelli, ale někteří zástupci jsou slepí.
Mezi hlavou a trupem je jeden beznohý, volný krční článek – collum. Další tři články trupu mají po jednom páru nohou. Na třetím ze čtyř uvedených segmentů jsou pohlavní otvory obou pohlaví. Každý další tělní segment má obvykle dva páry nohou, které jsou slabé a umožňují mnohonožkám jen pomalý pohyb. Nohy nikdy nejsou na předposledním preanálním segmentu.
Mnohonožky mají rádi vlhko, žijí pod kameny, tlejícím listím, pod kůrou.
Zástupci jsou například mnohonožka lesní, mnohonožka čpavá nebo svinule lesní – pestře zbarvená mnohonožka, která se při nebezpečí svine do kuličky.


Antoni Szylling

Antoni Szylling byl polský generál za druhé světové války, velel Armádě Krakov.
Narodil se v roce 1881. V roce 1914 byl povolán do Ruské armády, tam skončil v hodnosti štábního kapitána. V roce 1917 vstoupil do 2. polského sboru, tam velel 5. pěšímu pluku. V Polské armádě od roku 1919. V Rusko-polské válce velel 44. pěšímu pluku, v roce 1922 se stal plukovníkem. V tomto roce odešel do výslužby na vlastní žádost do Polské armády se vrátil v roce 1925 kdy se stal velitelem divizní pěchoty v 28. pěší divizi ve Varšavě. Od roku 1928 velel 8. pěší divizi v Modlině. Na začátku Druhé světové války velel Armádě Krakov. Dostal se do německého zajetí, kde byl do roku 1945. Umírá v roce 1971 v Montrealu.


Fortaleza do Pico

Forte de Sao Joao Baptista známá jako Fortaleza do Pico se nachází ve funchalské čtvrti Sao Pedro na ostrově Madeira. Ostatní funchalské pevnosti jsou na pobřeží.
Pevnost byla vybudována na počátku XVII. století jako integrální součást obranného systému města Funchal proti častým útokům korzárů a pirátů.
Ve XX. století se do jejích prostor nastěhovala poštovní radiotelegrafní společnost, kterou později vystřídala námořní radiotelegrafní stanice. Kvůli nespočtu antén jí obyvatelé začali přezdívat "Pico Rádio".
V současné době pevnost patří portugalskému námořnictvu. Část je denně přístupná veřejnosti, včetně místnosti s výstavkou o historii pevnosti.


Nodači

Nodači je velký obojruční japonský meč. Nodači je volně překládáno jako polní meč. Někteří lidé ale tvrdí, že význam nodači je přibližně stejný jako význam ódači, což znamená velký meč. Zmatenost okolo těchto termínů vedla k tomu, že nodači se stalo téměř synonymem pro velké ódači. Takže přes to, že se možná původně jednalo o označení jakéhokoliv velkého bitevního meče, se tento termín často užívá pro označení všech „přerostlých“ japonských mečů.
Nodači má stejný vzhled jako tači ale je znatelně delší. Nodači nosili pěší vojáci jako zbraň proti jízdě a na boj na otevřeném prostranství, protože jeho rozměry značně ztěžovaly použití v budovách nebo ve stísněných prostorách. Proti jízdě bylo nodači velmi efektivní, ale nepoužívalo se kvůli několika skutečnostem:
V dobách míru se meč nosil křížem přes záda jako symbol spol. postavení. Toto je zajímavé, většina japonských mečů se totiž nosila za opaskem. Bojovat s nodači bylo obtížné, protože bylo těžké a velké, ale, jako je to u všech jiných zbraní, bylo extrémně smrtící, když byl jeho majitel schopný. Délka rukojeti u těchto mečů se pohybovala od 30 do 33 cm. Dosah a sekací schopnost byla větší než u katany díky velikosti a váze zbraně.
V některých čínských bojových uměních, nejlepším příkladem je Pa Kua Čang, jsou přerostlé meče užívané k tréninku. Dosahuje se tak lepší kondice, která napomáhá snazšímu ovládání normálních mečů.
Kage rjú je jednou z mála japonských škol japonských bojových umění, jež trénuje boj s dlouhým mečem.
Nodači bylo používáno Sasaki Kodžiróem, velmi schopným válečníkem. Proslavil se tím, že prohrál boj s Musaši Mijamotem.
Nodači jsou často součástí video her a anime, což je zajímavé vzhledem k faktu, že ve skutečnosti byla velmi neobvyklá.


Neratov v Orlických horách

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1550. Vznik obce je spojován s existencí sklárny, která zde koncem 15. století vznikla v souvislosti s kolonizací Orlických hor německým obyvatelstvem. Obec měla před 2. světovou válkou několik stovek stálých obyvatel. Po odsunu německého obyvatelstva, k němuž došlo po 2. světové válce v letech 1945 – 1946 obec málem zanikla. Dnes zde žije pouze několik desítek obyvatel přihlášených k trvalému pobytu a obec se naplňuje v zimních a letních měsících díky chalupářům a rekreantům.


Hartmanice

Obec Hartmanice se nachází v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, zhruba 11 km východně od Týna nad Vltavou. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 177 obyvatel.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1219, kdy v listině, vydané králem Přemyslem Otakarem I. vystupuje jako svědek jistý Předík z Hartmanic.


Absurdní drama

Absurdní drama je směr avantgardního divadla projevující se zejména od 50. let 20. století.
Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou. Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi. Ukazuje člověka jako ohroženého mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.
Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky. Časté jsou groteskní prvky a černý humor.


5. srpen

5. srpen je 217. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 148 dní.


František Čermák

Prof. PhDr. František Čermák, DrSc., je český jazykovědec. Specializuje se na lexikologii, lexikografii, frazeologii, idiomatiku, sémantiku, morfologii, teorii jazyka, metodologii jazyka a korpusovou lingvistiku.
V letech 1957 až 1962 studoval bohemistiku, anglistiku a nederlandistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1976 získal doktorát v oborech lingvistika a fonetika a v roce 1990 tituly CSc. a DrSc. pro obor český jazyk. Od roku 1994 je profesorem českého jazyka.
V letech 1991 až 1993 byl vedoucím lexikografického oddělení Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd.
Od roku 1994 řídí Ústav Českého národního korpusu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.


Mistrovství světa silničních motocyklů 2008

Mistrovství světa silničních motocyklů v roce 2008 zahájí Velká cena Kataru, která se stane prvním nočním závodem za umělého osvětlení v Mistrovství světa silničních motocyklů.


Rynárec

Význam slova Rynárec vychází z německého osobního jména Reinhart tj. Rynhart, což znamená Rynhartův dvůr. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1203.


Zámek Mikulov

Zámek Mikulov je barokní zámek, který se nachází v těsné blízkosti centra města Mikulov v okrese Břeclav. Stojí na skalnatém kopci zvaném Zámecký vrch a tvoří jednu z dominant města. Prostory zámku slouží jako stálá expozice Regionálního muzea v Mikulově i jako příležitostné dějiště kulturních akcí, jako je každoroční vinobraní. Na místě mikulovského zámku původně stál kamenný románský hrad z dob Přemyslovců. Ve 13. století připadl Lichtenštejnům a začal být přestavován do gotické podoby.
Lichtenštejnové v roce 1560 hrad prodali Ladislavu Kereczenyimu, který začal s přestavbou hradu na barokní zámek. Když se v roce 1575 stali novými majiteli hradu Ditrichštejnové, pokračovali s rozsáhlými přestavbami, které vyvrcholily za Františka z Ditrichštejna. V roce 1719 zámek vyhořel. Byl však znovu obnoven a potřebám Ditrichštejnů sloužil až do roku 1945, kdy v rámci osvobozeneckých bojů opět vyhořel. Zámek byl později vystavěn podle návrhu architekta Otakara Oplatka a dnes je spravován Regionálním muzeem v Mikulově.
Mikulovský zámek se nachází v Jihomoravském kraji v okrese Břeclav v těsné blízkosti centra města Mikulov, nedaleko hranic s Rakouskem ve vinařské oblasti Pavlovských vrchů. Stojí na Zámeckém kopci a společně se svatým kopečkem tvoří jednu z dominant města. K zámeckému komplexu patří i nedaleká předsunutá obranná věž zvaná Kozí hrádek. Ta v současné době slouží jako vyhlídka.
Zámek má protáhlý půdorys, příjezdová cesta k němu vede z východní strany směrem od mikulovského náměstí. Komplex zámeckých budov je vystavěn v barokním stylu. V současné době se v jejich prostorách nachází stálé expozice Regionálního muzea v Mikulově, které jsou zaměřeny především na vinařství a historii zámku.
Zámek má fakticky dvě hlavní nádvoří, jež od sebe odděluje spojovací chodba mezi západní a východní budovou. Severněji položené nádvoří sloužilo v minulosti jako čestný dvůr. Dnes se na něm nachází pozůstatky sochařské výzdoby zámku a gotická studna z 13. století. Bývalý čestný dvůr je spojen s přednádvořím skalním průchodem, nad kterým je vystavěna věž válcového tvaru s vestavěnou osmibokou kaplí zakončenou cibulovitou střechou. Dominantou přednádvoří je kamenná věž s břitem, vedle níž je brána zajištující průchod k dalšímu přednávoří s protáhlým půdorysem. Na něm se nachází vinný sklep, bývalé hospodářské budovy a jízdárna.
Podle archeologických průzkumů stála na Zámecké hoře v průběhu 11. – 12. století roubená stavba, jejímž úkolem bylo střežit moravsko – rakouské hranice. Po jejím požáru bylo započato s výstavbou kamenného hradu, který by byl lépe odolný vůči ohni i případným nepřátelským útokům. Podnět pro vybudování kamenného hradu přišel ze strany Přemysla Otakara I. či jeho bratra Vladislava Jindřicha. Jeho nejstarší část se nachází na jižní straně Zámeckého kopce. Vůbec poprvé je hrad historicky doložen ve zprávách z roku 1249, kdy jej pozdější král Přemysl Otakar II. i s městem daroval Jindřichu z Lichtenštejna. V rukou Lichtenštejnů hrad zůstal až do roku 1560.
Za dob Lichtenštejnů se mikulovský zámek stal hlavním sídlem jejich rodu a byl mnohokrát přestavován, většinou z důvodů zlepšení obranyschopnosti hradu a zvětšení jeho kapacity. Na konci 13. a počátku 14. století bylo před hlavním vstupem v severní části hradu vybudováno předhradí, na němž byla vystavěna věž válcovitého tvaru s břitem. Hrana této věže byla obrácena ve směru případných útoků na hrad, čímž se mělo zajistit zmenšení průrazu dělové koule, která by byla proti věži vypálena. Věž má průměr 9,5 m a na předhradí zámku stojí dodnes. Podobné věže byly v té době na moravských hradech velmi časté. Ještě koncem 13. století byla vystavěna hradní zeď, která obepínala celý hrad, a byl přestavěn hradní palác. Původně měl lichoběžníkový půdorys o rozměrech přibližně 11x16,5 m a jeho pozůstatky byly objeveny až v roce 1945. Jižní a nově přistavěnou severní část hradu spojoval skalní průchod, který je na zámku zachován dodnes.
K dalším přestavbám hradu došlo ve 14. století. Na skále, v níž byl vybudován průchod mezi nádvořím a předhradím, byla vystavěna štíhlá věž kruhového půdorysu. V roce 1380 byla do této věže vestavěna osmiboká hradní kaple Panny Marie a Jana Evangelisty a na protějším skalnatém vrchu severně od hradu byla vybudována obranná věž.
Když se začalo v českých zemích vzmáhat husitství a Lichtenštejnové se přidali na stranu Zikmunda Lucemburského, stal se mikulovský hrad roku 1426 terčem husitského útoku. Díky jeho strategické pozici a dobrému obrannému zabezpečení se jej však husitům nepodařilo dobýt. Jelikož Lichtenštejnové patřili ke stoupencům krále Václava IV., pomohli mu počátkem 15. století uprchnout z vídeňského vězení. Když se král vracel do Čech, krátce na mikulovském hradě pobýval. V tomtéž století zde pobývala i Perchta z Rožmberka, která tu prožívala své nešťastné manželství s Janem V. z Lichtenštejna. Později vešla ve známost jakožto „bílá paní jihočeských zámků“.
Možnost ohrožení lichtenštejnských území Turky přiměla pány hradu k další přestavbě, která by zajistila ještě lepší obranu než doposud. Okolo roku 1540 byla zahájena přístavba mohutných, hluboko do skal předsunutých bastionů, a to na jihovýchodní, jihozápadní, severní a západní straně. Severní bastion byl přitom postaven na místě hradního paláce, jehož zdivo bylo při stavbě bastionu využito. Když se Lichtenštejnové dostali v 16. století do finančních potíží, byli nuceni hrad prodat. Za 60 000 tolarů jej odkoupil uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi. Kereczenyi započal s organizací rozsáhlé přestavby hradu na zámek. Se smrtí jeho syna však rod Kereczenyiů vymřel a panství s hradem přešlo do císařovy správy.
Tehdejší císař Rudolf II. roku 1575 celé panství daroval Adamovi z Ditrichštejna; v majetku jeho rodu zámek zůstal až do roku 1945. Ditrichštejnové pokračovali v započaté přestavbě, která vyvrcholila za kardinála Františka z Ditrichštejna. Ten na zámek přemístil svou kancelář i celý svůj dvůr z Olomouce a jeho přestavby vtiskly stavbě pozdně renesanční charakter. Velké přestavby se dočkal severní bastion, na němž byl vybudován sál předků, který sloužil zároveň jako reprezentativní místnost. Na stěnách sálu byli vyobrazeni zejména zemřelí členové rodu Ditrichštejnů; na výzdobě sálu se podíleli mnozí známí umělci, jako byl Jiří Gialdi, do současné doby se však z jednotlivých portrétů dochovala jen torza. Rozšířena byla severní a jižní křídla obytných budov, mezi západním a východním křídlem byla postavena visutá spojovací chodba, která dnes de facto rozděluje hlavní nádvoří na dvě části. V těsné blízkosti hradu nechal František postavit budovu divadla, vinný sklep s rozsáhlými prostory a knihovnu čítající velké množství cenných svazků.
Nástupce Františka z Ditrichštejna Maxmilián nechal do sklepních prostor umístit sud na víno, který pojal zhruba 1014 hektolitrů vína, což z něj činilo nejobjemnější vinný sud střední Evropy. Sud se dochoval dodnes a slouží jako ukázka zručnosti tehdejších tesařů. V roce 1645 dobyla mikulovský zámek švédská armáda, která vyplenila zámek i město. Švédové vyloupili i zámeckou knihovnu a významnou část jejích knih si odvezli s sebou do Švédska. Další významná rekonstrukce zámku proběhla v druhé polovině 17. století, kdy byla zámku na popud knížete Ferdinanda z Ditrichštejna vtisknuta barokní podoba.
Kníže Ferdinand nejdříve opravil zámek po švédském rabování a poté nechal na východní straně zámku postavit terasu s altánem. Na samém konci 17. století ještě nechal vybudovat konírny. Obě stavby však byly v 19. století zbořeny.
Důležitý okamžik pro historii zámku i Mikulova nastal v roce 1719. Mikulov tehdy zachvátil požár, který sežehl město a do základů vyhořel i zámek. Ditrichštejnové se však rozhodli zámek znovu vystavět. Při přestavbě došlo ke sjednocení výškových rozdílů jednotlivých podlaží a navíc byly přistavěny budovy jízdáren a do zámku nebo jeho okolí byly umístěny umělecké předměty, jako například kamenné sochy podél příjezdové cesty k zámku či kovaná brána do zámecké zahrady. Hlavním architektem celé přestavby byl G. A. Oedtl.
V roce 1805 si prostory mikulovského zámku vybral Napoleon Bonaparte pro vyjednání o mírových smlouvách mezi Francouzským a Rakouským císařstvím. 26. července 1866, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, bylo na zámku podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem, které je známé jako „Mikulovské příměří“. V 19. století došlo k dalším, avšak jen malým stavebním úpravám zámku.
Stavební a architektonický vývoj zámku tragicky poznamenal konec druhé světové války. 22. dubna roku 1945 v rámci osvobozeneckých bojů zámek opět vyhořel, dosud nejsou známy přesné okolnosti vzniku požáru. Již o dva roky později však vznikl Spolek pro obnovu mikulovského zámku, který se zásadním způsobem zasloužil o nové vystavění zámeckého komplexu. Autorem současné podoby zámku je brněnský architekt Otakar Oplatek.
V současné době zámek spravuje Regionální muzeum v Mikulově. V roce 2006 podala kněžna Mercedes Ditrichštejnová, která žije v Argentině, žalobu u okresního soudu v Břeclavi, v níž požaduje vydání zámku. V srpnu roku 2008 rozšířila svůj požadavek i na další mikulovské nemovitosti. Soud by měl rozhodnout počátkem roku 2009. V srpnu 2007 byla díky deštivému počasí odhalena jeskyně, která se nachází pod nádvořím zámku.
V roce 2005 se v zámeckém parku pořádala inscenace obsazení zámku Napoleonovou armádou. Zámek dnes slouží i jako muzeum a výjimečně také jako hotel. Pořádá se zde řada kulturních akcí, každoročně se též stává jedním z dějišť pálavského vinobraní.


České Lhotice

Obec České Lhotice se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický, něco přes 11 km jižně od Chrudimi a 2 km západně od Nasavrk. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 105 obyvatel.
Nad obcí byla v roce 2006 otevřena rozhledna Boiika, ze které je pěkný panoramatický rozhled na Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník a Jeseníky.


Power over Ethernet

PoE je napájení po datovém síťovém kabelu, bez nutnosti přivést napájecí napětí k přístroji dalším samostatným kabelem.
Na vysvětlení lze dodat, že osm vodičů v kabelu je rozděleno do 4 párů, které jsou samostatně krouceny. Vodičům jsou dle normy přiřazena čísla 1-8 a do párů jsou rozděleny takto:
Jelikož u zatím nejpoužívanějších standardů 10Base-T a 100Base-TX ethernetu jsou využívány jen 4 vodiče z celkových osmi, zbývající čtyři vodiče se dají použít pro napájení. Tento způsob je použitelný jak u aktivních prvků tak u pasivních injektorů a napájecích panelů v rozváděčích.
Druhý způsob vyžaduje složitější uspořádání na straně zdroje a je častější v přepínačích, jejichž cena se možností dodávky napájecího výkonu z portů výrazně zvyšuje.
Protože současná perspektivní rychlost ethernetu, odpovídající definici 1000Base-T, již využívá všech čtyř párů v datovém kabelu strukturované kabeláže, pozbývá zvolna první způsob s volnými páry na významu.
Způsob napájení, který podléhá mezinárodně uznávanému standardu, má označení IEEE 802.3af. Tento typ se v detailech liší od návrhu firmy Cisco. Řada současných přístrojů dovoluje napájení podle obou standardů, 802.3af i firemního Cisco. Druhý z uvedených je však podporován jen z důvodů zpětné slučitelnosti a v současnosti je zastaralý, protože 802.3af ho plně nahrazuje. Standard kombinuje obě popsané metody. Používá se napětí 48 V a max. proudový odběr jednoho přístroje je 400 mA.
Norma dělí spotřebiče napájené přes ethernet do tříd 1 až 4 podle požadovaného příkonu.
Třídu lze na zdroji nastavit ručně nebo si ji napájený přístroj sám dynamicky dohodne s napájecím zařízením.
Pro úplnost je vhodné dodat, že existuje už i návrh standardu IEEE 802.3at.
Napájení po ethernetu se začalo výrazně prosazovat s nástupem internetové telefonie - VoIP. Dosavadní analogové nebo digitální telefony jsou co do napájení velmi nenáročné a vystačí obvykle s jedním párem vodičů zajišťujících jak komunikaci tak i napájení.
VoIP má své nesporné výhody, ale napájení přístrojů — IP telefonů zvláštním kabelem bylo jednou ze zřejmých a závažných nevýhod. Běžné síťové přepínače neposkytovaly na svých rozhraních napájení pro připojené přístroje, předpokládal se vždy samostatný zdroj. Nástup VoIP na přelomu tisíciletí vyvolal tlak na řešení této otázky. Proto se kromě injektorů a pasivních napájecích panelů objevily i přepínače s napájecími porty. Jejich vyšší cena je vyrovnána zjednodušeným zapojením, možností centrální správy nyní nově i včetně napájení, úsporou kabelů atd. jak bylo uvedeno výše.
Vyráběné PoE přepínače mají omezen celkový odebíraný výkon. Je to dáno výkonností jejich vestavěného zdroje. Platí běžná zásada, že vnitřní zdroj není dimenzován na součtový příkon přístrojů připojených na všechny porty přepínače současně, ale dovoluje napájet přibližně polovinu a často ještě méně.
Některé přepínače mají přímo označená rozhraní kde je PoE a zbytek portů je nenapájecích.


Ferrari Daytona

Ferrari Daytona, celým jménem Ferrari 356 GT/4 Daytona se poprvé objevila v roce 1968 na autosalonu v Paříži. Model dostal název podle slavného Floridského okruhu v Daytoně. Na tomto okruhu totiž získávaly vozy Ferrari četná vítězství. Vůz se vyráběl do roku 1973 v počtu 1426 vyrobených vozů. Daytona nahradila typ 275GTB/4 a jejím nástupcem byl model Boxer. Design vozidla navrhla slavná firma Pininfarina.
Zpočátku nebyl vůz příliš úspěšný, protože měl motor uložený vpředu, jako tomu bylo u jiných vozů třídy GT, ale Daytona měla konkurovat vozu Lamborghini Miura, která měla motor uložený uprostřed. To ovšem neznamenalo, že by byla Daytona mechanicky zastaralá. Pohon obstarával vidlicový dvanáctiválec s výkonem lehce přes 350 koní. Díky tomu automobil akceleroval z 0 na 100 km/h za 5,4 sekundy. Maximální rychlost byla 280 km/h, což bylo o málo více než u konkurenční Miury. Číslo 356 v názvu znamenal objem jednoho válce v krychlových centimetrech a číslo čtyři za lomítkem počet vačkových hřídelí. Vůz mohl při couvání dosáhnout rychlosti až 110 km/h! Není divu, že mu po řadu let patřil titul nejrychlejšího silničního vozu světa.
První vozidla měla přední reflektory zapuštěná pod krytem z plexiskla. Avšak větší část produkce měla výklopná světla. Oblíbeným provedením se stal kabriolet Spider, kterého se prodalo přesně 165, hlavně do Spojených států.


Jürgen Schult

Jürgen Schult je bývalým německým atletem, reprezentujícím někdejší NDR. V současnosti je stále světovým rekordmanem v hodu diskem výkonem 74,08 metru z roku 1986. Zlepšil tak předchozí světový rekord Jurije Dumčeva o úctyhodných 2,22 m.
V roce 1988 zvítězil na olympijských hrách v Soulu, v roce 1992 byl v Barceloně druhý. Ještě v roce 1999 získal stříbrnou medaili také na mistrovství světa v Seville. Kariéru zakončil na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, když v tehdy svých 40 letech skončil na kvalitním 8. místě. V době kariéry Schult měřil 193 cm a vážil kolem 110 kg.


Otokar Březina

Otokar Březina byl český básník a spisovatel. Svým básnickým dílem, jež završuje český symbolismus, se zařadil mezi největší zjevy světové poezie.
Po maturitě v roce 1887 se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, do jeho tvorby proniká pojem samoty.
Roku 1888 složil učitelské zkoušky a stal se učitelem v Nové Říši, kde učil až do r. 1901, poté až do r. 1925 učil v Jaroměřicích. V Nové Říši se jeho samota prohlubuje, mnoho studuje v místní klášterní knihovně. K osamělosti a pesimismu se přidává pocit vyděděnosti.
V letech 1887–1892 píše Březina hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy tohoto období jsou smrt, vzpomínka na minulost a nepřekonatelná osamělost: novely Důležitý den života příštipkáře, Protější okno.
V letech 1890–1891 vzniká Román Eduarda Brunnera. Roku 1892 poté, co nebyl otištěn ve Světozoru, jej autor zničil. Zničení tohoto díla, do něhož Březina podle korespondence s E. Bauerem vkládal značné naděje a v němž chtěl být psychologickým anatomem sebe sama i okolního prostředí, signalizovalo hlubokou vnitřní i uměleckou krizi autora.
V letech 1892–1893 převládá v Březinově rozpoložení deprese, melancholie, pochybnosti o smyslu tvorby (čte Baudelaira a Schopenhauera. Je to doba zásadního uměleckého přerodu: Březina přijímá Schopenhauerův názor, představu světa jako absolutního sebeklamu a iluze, čímž ospravedlňuje výlučnost jeho samoty i negativní poměr k všední skutečnosti. Překonat svět bylo podle Schopenhauera možné pouze přijetím subjektivního snu, v jehož samotě člověk nalézá sám sebe jako jediný zdroj útěchy a duchovní svobody.
Tehdy vzniká Březinův projekt aristokraticky výlučného Umění. Realistický prozaik se mění v symbolistického básníka. Současně s ním dochází k obecné proměně české literatury. Česká literatura procházela v tomto období krizí a ocitla se v hraničním pásmu, kde nebylo možno pomocí stávajících realisticko-lumírovských výrazových prostředků dojít k nové a vyšší stylové dokonalosti a nebylo možné jimi autenticky vyjádřit životní pocity. U mnoha básníků dochází k prudkým vývojovým zvratům.
Dalším pro Březinu i obecně důležitým momentem je Šaldova stať Syntethism v novém umění 1892: nové umění je polemika s racionalistickými tradicemi a pozitivistickými koncepcemi, odmítnutí umění jako pouhé poetizace reality, zdůraznění intuice, zrušení rozdílu mezi obsahem a formou, symbolizace zintenzivňující poznání.
Březina přijal Šaldovy teoretické zásady patrně nejdůsledněji z celé generace a zcela odmítl svou dosavadní tvorbu. Nyní spatřuje nejvyšší formu lidské aktivity ve filozofické reflexi a v umění. Náboženská fakta = symboly; mysticismus = estetický prvek. Březina nehledá svůj cíl ve spočinutí v Bohu, ale v konstruování vizí.
V roce 1907 uzavírá devětatřicetiletý básník své dílo – krize básníkovy noetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. V roce 1919 se získal čestný doktorát Karlovy university a téhož roku se stal členem České Akademie. Roku 1925 odešel do výslužby. Učitelství považoval za nutné zlo. Roku 1928 získal Státní cenu za literaturu, a s ní spojených 100 000 korun - tuto částku věnoval Svatoboru. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek.
Zajímavostí je, že byl osmkrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi od jednoho z mála Březinových blízkých přátel, Jakuba Demla, která vyvolala skandál a celou řadu dalších polemických knih.
Jeho první literární pokusy spadají do let 1883 – 1887 kdy studoval na reálném gymnáziu v Telči – – psal je pod pseudonymem Václav Danšovský. Jeho první tištěné básně mají epický charakter a snaží se s mírně sociálním podtextem básnicky ztvárnit prostý životní příběh. Tímto typem poezie, velice často pouze verbalizujícím dobové vlastenecké nálady, se Březina nejvíce přiblížil maloměšťáckému ideálu básníka. V próze používá naivně bodrého humoru, s nímž se snaží vykreslit po Nerudově vzoru různé typy lidí. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne.
Březinova básnická tvorba, stojící často na samém pomezí mezi uměním a filozofickou meditací, patří umělecky i myšlenkově k nejnáročnějším hodnotám evropského literárního symbolismu. Březina zcela ve shodě se symbolistickou teorií vnímal náboženská fakta toliko jako symboly a anektoval je především pro jejich esoteričnost a estetické hodnoty. Stejně tak jeho mysticismus je výhradně estetický. Březina nehledá svůj cíl v spočinutí v Bohu, ale v konstituování snů a vizí; místo mystického vytržení směřujícího k symbióze s Bohem chce odhalovat tajemství bytí a smrti proto, aby extatické vytržení proměnil v básnický tvar.
I když jsou konstanty Březinova duchovního světa v lecčems ovlivněny křesťanstvím, neřídí se jeho duchovní svět zákonitostmi křesťanské spirituality, ale je mnohem více prodchnut subjektivní duchovností filozofického idealismu v jeho platónsko-kantovské podobě.
Celé Březinovo dílo prostupuje základní zákonitost: každé vzepětí, opojení či radost je vzápětí vystřídáno depresí, únavou a smutkem. Tyto dva póly, mezi nimiž Březinův básnický svět osciluje, ovládají nejen myšlenkovou vrstvu jeho poezie, ale ovlivňují i tvar jeho veršů – v básnických vizích, v nichž je vyostřen konflikt mezi snem a skutečností převládá volný verš, zatímco v subjektivněji laděných verších, bližších tradiční lyrice, převažuje pravidelné veršové metrum a zdůrazňuje se veršová hudebnost.
Březinova veršová výstavba i jeho obraznost představují jeden z nejsložitějších a nejrafinovanějších básnických jevů v celých dějinách české literatury. Metafora v jeho pojetí nevyjadřuje jen určité pocity, nálady a stavy, ale má vždy určité konkrétní jádro, podřizované jednotícímu kompozičnímu záměru. Jádro metafory tvoří základní kontext básně, který neprolíná s ostatními obrazovými kontexty, čímž vzniká metaforicky složitá osnova básně.
Literární dílo Otokara Březiny představuje ucelený a uzavřený vrchol českého literárního symbolismu. Na půdorysu jeho díla jsou výrazně patrny nejen základní přednosti symbolistické tvůrčí metody, ale i její limitující faktory. Symbolistické výrazové prostředky se velmi rychle automatizovaly, měnily se v ustálená myšlenková i metaforická klišé, a tak symbolismus rychle ztrácel svou uměleckou podnětnost. Někteří básníci proto záhy symbolistickou platformu opouštějí a nová nastupující generace už stojí na ostře protisymbolistických pozicích.


Supreme Commander

Supreme Commander je strategická počítačová hra žánru RTS ze sci-fi prostředí. Jejím předním vývojářem a člověkem, který ji navrhnul, je Chris Taylor, který se se svým Supreme Commanderem po letech vrátil ke strategickému žánru. Právě RTS Total Annihilation na které pracoval, byla jedním z jeho prvních úspěchů. Supreme Commander je označován za inovativní úspěšnou hru, která však i přes své origiální prvky nepřináší do žánru revoluci.
Chris Taylor už před vydáním hry prohlašoval, že se chce se Supreme Commanderem vymanit z žánru „klikacích strategií“, kde hráč zejména při hře proti živým hráčům provádí závody v klikání, místo toho, aby se mohl dokonale soustředit na strategii. Základem Supreme Commandera jsou tedy velkolepé bitvy stovek jednotek, přičemž je podporována velká míra automatizace válečné mašinerie, aby se hráč mohl soustředit na bojovou strategii. Podobný pokus byl proveden už v o čtyři roky starší realtimové strategii Praetorians, kde byl naprosto vypuštěn systém získávání surovin a následné stavby budov. V Supreme Commanderovi tomu tak ale paradoxně není - suroviny v podobě energie jsou získávány, ale na rozdíl od klasických strategií jako je například série Age of Empires není potřeba za tímto účelem cvičit jednotky - energie a hmota je automaticky získávána ze specializovaných budov. Strategické hloubce dopomáhá i možnost neobvykle velkého oddálení mapy, což má za důsledek lepší přehlednost. Významnou složkou hry je multiplayer.
ACU je ve hře zvláštním typem jednotky. Jedná se o obrovského robota, v jehož nitru sídlí elitně vycvičený pilot spojený přes kvantovou bránu s velitelstvím. ACU řeší logistický problém spojený s použitím kvantových bran. Přesunout celé armády je velmi náročné a nákladné, proto se posílají jen ACU. Během několika minut mohou vytvořit celou armádu. Řídí také vše, co se na bojišti děje. Proto je ztráta ACU při hře naprosto fatální katastrofou, celá armáda ztratí velení a automaticky prohrává. Mimo to umí ACU stavět všechny dostupné druhy budov ať už ty pro získávání surovin nebo ty pro tvorbu armády. ACU může být dokonce vybaven zbraněmi a dalším podpůrným vybavením.
Ve všech částech hry, tzn. v kampani, vlastní hře i v multiplayeru se hráč setkává se třemi rasami - jsou jimi UEF, aeonští Osvícení a Cybrané. Každý z národů má svoji vlastní kampaň. Všechny kampaně mají však stejný cíl. To stejné platí o specifických jednotkách a vlastnostech národů. Jednotky mohou být trojího druhu - pozemní, vzdušné a námořní.
Vznikla po rozpadu Zemského impéria roku 3256. Jejím cílem je sjednotit veškerá ztracená území, obnovit klid a pořádek v galaxii. Jednotky UEF se vyznačují velkou palebnou silou a použitím konvenčních zbraní. Nejsilnější jsou jejich pozemní jednotky. Experimentální jednotky:
Cybrani jsou národem symbiontů. Jejich duchovním otcem je dr. Gustaf Brackman, který roku 2592 zkombinoval lidský mozek s počítačem. Zemské impérium si symbionty zotročilo. Symbionti se začali bouřit, Zemské impérium proto aktivovalo program loajality. Brackman stihl nejbližším symbiontům program vypnout a uprchl s nimi. Nyní se Cybrani snaží osvobodit veškeré symbionty. Jejich armády se vyznačují maskovacími technikami a paprskovými a laserovými zbraněmi. Nejsilnější je letectvo, které je radarově neviditelné. Experimentální jednotky:
Aeoni jsou lidé, kteří převzali "mírové" učení mimozemské rasy Seraphimů. Seraphimové byli objeveni roku 2557 pozemskými kolonisty, jednalo se o mírumilovnou rasu. Velitel operace se však rozhodl neriskovat, přestože mu bylo sděleno, že Seraphimové jsou mírumilovný národ. Aby Seraphimové nemohli vystopovat další světy, přerušil veškerou komunikaci. Nakonec se rozhodl pro vyhlazení Seraphimů. Pomocí biologických zbraní zničil veškerý mimozemský život na planetě. Biologické zbraně planetu uvrhly do doby ledové. Seraphimové stihli předat své vědění a svou víru kolonistům. Noví Aeoni zabili veškeré kolonisty, kteří odporovali. Jejich cílem nyní je přivést všechny obyvatele galaxie na jejich víru, tzv. "Cestu". Aeonské jednotky jsou více specializované a mají některé speciální vlastnosti. Aeoni mají silné především loďstvo. Experimentální jednotky:
Grafická podoba Supreme Commandera je dalším plusem pro tuto hru. I když mapy většinou vypadají poměrně pustě, design jednotek a nejrůznější efekty, kterých se během sekundy mohou při velké bitvě vyskytnout desítky jsou zpracovány na výbornou. To s sebou ale přináší vysoké hardwarové nároky, na které nejsou všechny počítače dnešní doby připraveny. Naštěstí je tu ale výše zmíněná možnost maximálního oddálení herní mapy, kdy se trojrozměrné jednotky mění ve značky a FPS tak výrazně stoupá.
Supreme Commander je jednou z mála her, která dokáže využít vlastnosti vícejádrových procesorů. Proto byl SC využíván pro testování nových čtyřjádrových procesorů společnosti Intel.


Petr Kouba

Petr Kouba je český fotbalista a mnohonásobný reprezentant. Jedná se o syna českého fotbalového brankáře a stříbrného medailisty z Mistrovství světa v Chile 1962 Pavla Kouby. Za reprezentaci hrál poprvé v roce 1991 a na EURO 1996 získal stříbrnou medaili. V reprezentaci odehrál celkem 40 zápasů.


Formule 1 v roce 1955

Formule 1 v roce 1955 vstoupila do šestého ročníku Mistrovství světa jezdců Formule 1. Sezóna zahajovala již 16. ledna v Argentině a končila po sedmi grand prix v italské Monze. Původně bylo v kalendáři 11 závodů, ale po tragédii, která se odehrála na trati v Le Mans a při kterém přišlo o život přes 80 diváků, byly zrušeny Grand Prix Francie, Německa, Švýcarska a Španělska.
Vozy Mercedes vstupovaly do sezóny jako favorité a tuto roly také potvrdily, když pouze v Monaku nezvítězily. Titul mistra světa obhájil Juan Manuel Fangio, před svým stájovým kolegou Stilrlingem Mossem. Třetí místo získal mladý Eugenio Castelotti, jenž zahájil sezonu na Lancii a po jejím odstoupení ze šampionátu pokračoval u Enza Ferrariho. Čtvrtou příčku v konečném hodnocení získal vítěz z Monaka, Maurice Trintignant a pátý byl nestárnoucí Giuseppe Farina.
Sezóna 1955 se pro formuli 1 stal jedním z nejtragičtějších roků, již v květnu během tréninku na 500 mil v Indianapolis zahynul Manny Ayulo, o pár dní později při samotném závodě ve staré cihelně, smrtelně havaroval Bill Vukovich. Květnové dny si vybraly i další oběť, při testech na Monze zahynul dvojnásobný mistr světa Alberto Ascari. Největší šok pro motoristickou veřejnost přišel 11. června, kdy při závodě na 24 hodin v Le Mans přišel o život Pierre Levegh a spolu sním i přes 80 diváků.
V sezóně 1955 započal svou hvězdnou kariéru Jack Brabham, který se kvalifikoval do Grand Prix Velké Británie na 25. mistě, v závodě však neuspěl a pro poruchu odstoupil. Tím nejúspěšnějším nováčkem roku se stal Eugenio Castellotti, jenž již v druhém závodě dojel na druhém místě a hned v tom následujícím startoval z pole positions. V celkovém hodnocení šampionátu skončil na třetím místě hned za neporazitelným duem z Mercedesu Juanem Manuelem Fangem a Stirlingem Mossem. Premiéru si odbili také Hermando Da Silva Ramos, Olivier Gendebien, Jesus Iglesias, Jean Lucas, Cesare Perdisa, Luigi Piotti, Mike Sparken, Alberto Uria, Piero Valenzano a Ted Whiteaway.
Mezi novými vozy se objevila značka Arzani Volpini, jejíž jediný pokus o vstup do světa Grand Prix skončil nezdarem při Grand Prix Itálie. Také vozům Connaught se při svém jediném startu nedařilo a ani jeden ze tří vozů nedokončil Grand Prix Velké Británie. Cooper se představil v podání již zmiňovaného Jacka Brabhama. Za volant Ferrari se vrátil po delší odmlce Giuseppe Farina naopak odešel Mike Hawthorn, kterého zlákal národní projekt Vanwall, ale v polovině sezóny se k rudým zase vrátil. Gordini přišlo o famozního Jeana Behru, který našel cestu k Maserati na uvolněné místo po Stirlingu Mossovi. Lancia k osvědčené dvojici Alberto Ascari a Luigi Villoresi přibrala mladíka Castellottiho. Poté co se zabil národní idol Ascari, Lancia přenechává vozy D50 Ferrarimu a svět velkých cen navždy opouští. Alfred Neubauer pro svůj tým Mercedes získal Stirlinga Mosse a Piera Taruffiho
Pravidla šampionátu 1955 povolovala objem motorů 750 cc s kompresorem nebo 2 500 cc atmosférické. Do každého závodu se mohl přihlásit libovolný počet jezdců a nebylo ani omezen počet jezdců v jednotlivých týmech. Startovní čísla nebyla stabilní a měnila se každým závodem. Do hodnocení šampionátu se započítávalo 5 nejlepších výsledků ze 7 grand prix.


Angulomastacator

Angulomastacator byl rodem býložravého kachnozobého dinosaura, žijícího v období svrchní křídy na území dnešního Texasu v USA. Typový druh A. daviesi byl popsán paleontology Wagnerem a Lehmanem v roce 2009.


Žichlínek

Žichlínek je vesnice ležící přibližně 2km od Lanškrouna na cestě do Moravské Třebové. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 866 obyvatel.


Falstaff

Falstaff je posledním hudebně-dramatickým dílem, které napsal italský klasik romantické opery Giuseppe Verdi. Opera vznikala mezi lety 1889-1893 a její premiéra se konala 9. února 1893 v milánské La Scale.
Ke kompozici Falstaffa inspiroval Verdiho jeho přítel a obdivovatel, hudební skladatel a libretista Arrigo Boito. Ten Verdimu nabídl námět a sám poté zpracoval libreto. Boito převzal základní dějovou linku z Shakespearovy oblíbené komedie Veselé paničky windsorské a částečně vyšel i z Shakespearovy historické hry Jindřich IV.. Hlavní postavou opery je zhýralý rytíř, tlouštík Sir John Falstaff, který ze svého pohodlí v hostinci "U podvazku" podniká smělé zálety za windsorskými měšťankami Alicí Ford a Meg Page. Alice a Meg za pomoci Paní Quickly však na Falstaffa vždy vyzrají. Falstaff může působit jako naivní hlupák, který se nechá vždy napálit, v závěru opery však vyjevuje svou filosofii: nebýt jeho neomalenosti a naprosté nezodpovědnosti, život by plynul nudně a ani měšťanská ctnost by nemohla ukázat, jak je ctnostná.
Ve Falstaffovi Verdi vytvořil svou jedinou komickou operu, která ho přežila. Falstaff je dokladem vrcholného kompozičního mistrovství a hudebně-dramatické invence a originality, které si Verdi podržel i do pozdního věku, kdy tuto operu psal. Verdi střídá subtilní, drobnokresebné prostředky s drastickými vpády plného orchestrálního zvuku, kterému vévodí žesťové nástroje a brilantní pasáže smyčců. Vedle lyrických scén se objevují i jemně parodované verdiovské hrdinské výstupy plné triumfálního nadšení nebo vzrušeného dramatismu. Snad nejproslulejší a zároveň hudebně nejkomplikovanější jsou na této opeře její ansámbly, zjevně inspirované Rossinim a Donizettim, které přivádějí tuto hudebně-dramatickou formu až k mezím interpretačních možností. Nejznámějším takovým ansámblem je závěrečná fuga "Tutto nel mondo e burla...", v níž se proplétají hlasy všech deseti sólistů a sboru.
Sbor: měšťané, lid, Fordovo služebnictvo, masky skřítků, víl a čarodějnic
V českém prostředí se Falstaff poprvé objevil ještě v roce své světové premiéry, když byl 16. listopadu 1893 uveden v pražském Národním divadle.


Klepý

Klepý, neboli Klepáč je hora v jižní části západního hřebene pohoří Králický Sněžník, vysoká 1143 m, polské prameny udávají výšku 1145 m. Vrchol se nalézá na hranici s Polskem.
Hora je unikátní tím, že její svahy náleží do 3 úmoří. Vody ze západních svahů odtékají do řeky Nysa Kłodzka, která zde pramení a patří k úmoří Baltského moře. Vody z jižních svahů odvádí Lipkovský potok, který se vlévá do Tiché Orlice a patří k úmoří Severního moře. Vody z východních svahů stékají drobnými pravostrannými přítoky do řeky Moravy a patří do úmoří Černého moře.
Vrcholové partie hory jsou porostlé horskými třtinovými smrčinami. V nižších polohách jsou potenciální přirozenou vegetací horské acidofilní bučiny, jednalo by se o smíšené lesy s dominancí buku lesního, smrku ztepilého a jedle bělokoré. V současnosti jsou ale většinou přeměněny na kulturní smrčiny. I když je dnes většina hory zalesněna, najdeme zde i bezlesé plochy. Je to jednak primární bezlesí, které se nachází na kamenných mořích pod vrcholem. Kamenná moře jsou porostlá jen sporadickou vegetací a jsou neustále v pohybu. Klapající kameny daly hoře český a německý název. Kromě primárního bezlesí zde můžeme vidět i sekundární bezlesí, což jsou v tomto případě imisní holiny a paseky. Tyto holiny zatím nejsou příliš rozsáhlé
Celá česká část hory patří do Ptačí oblasti Králický Sněžník, ale není součástí NPR Králický Sněžník ani EVL Králický Sněžník.
 Image:Klepý 2.JPG|Klepý z východu Image:Klepý + Hleďsebe.JPG|jižní část západního hřebene z východu, vlevo Klepý, vpravo Hleďsebe Image:Klepý-vrchol 1.JPG|vrchol střechy Evropy Image:Klepý-vrchol 2.JPG|vrchol střechy Evropy


Piz Bernina

Piz Bernina je nejvyšší vrchol Východních Alp a zároveň jediný s výškou přesahující 4 000 m. Leží na hranici Švýcarska a Itálie. Ve Švýcarsku náleží do kantonu Graubünden a v Itálii do provincie Sondrio. Na jih, do Itálie, spadá spolu s vrcholem Piz Roseg skalnatými stěnami až 1 000 m vysokými a k severu zase vysutými ledovci opancéřovanou severní stěnou.
Obtížnost výstupu z Itálie i Švýcarska je oficiálně ohodnocen stupněm PD. K výstupu je nutno mít ledovcovou výzbroj a ovládat techniku slaňování a jištění.
Výstup začíná na konce silnice vedoucí ze Sondria do oblasti přehradní nádrže Campomoro. Odtud stoupá cesta k chatě Rif. Carate Brianza. Zde končí většina vystupujících turistů. Skutečným opěrným bodem výstupu je však výše položená horská chata Rif. Marinelli Bombardieri. Trasa výstupu dále vede po ledovci Scerscen Superiore a ke konci velmi strmě stoupá zajištěnou cestou k chatě Rif. Marco e Rosa. Výstup dále vedeme sněžným polem k prvním skalám pod hřebenem Spallagrat. Ty přelézáme a dostáváme se tak na hřeben, kde čeká ještě lezení ve skále obtížnosti II-III.UIAA. Jištění se zde doporučuje vlastní. Tím dosáhneme předvrcholu La Spalla. Dále prudce doprava úzkým sněhovým hřebenem Spallagrat pod skalnatý vršek. Již lehčím lezením kruchými skálami na vrchol. Délka : Campomoro - Rif.Carate Brianza - Rif. Marinelli - Rif. Marco e Rosa - Piz Bernina - sestup - Celkem 15-16 hod.
Přístup na chatu Marco e Rosa ze švýcarské strany je obecně brán jako těžší. Avšak cesta je daleko frekvantovanější. Jako výchozí bod se dá považovat žel. stanice Morteratsch nedaleko Pontresiny. Cesta vede lehce k chatě Rif. Boval. Od chaty pokračuje podle ledovce Morteratsch, později sejde přímo na něj. Traverzuje se téměř po celé šířce až skalnatý „ostrov“ Isla Persa. Dále sestupuje na ledovec Pers a přechází ho ve směru z dálky viditelného komplexu chaty Diavolezza. Výhodnější je dosažení chaty a napojení na ledovcových chodník odsud. Od chaty stoupá chodník sněhovým svahem a cesta nastupuje na výraznou skalnatou hranu Fotezzagrat. Po překonání hřebene dosahuje cesta horního patra ledovce Pers, který traversuje, v západním směru pod věží Crast Agüzza, až do sedla Fuorcla Cresta Agüzza. Dalším 300 metrovým traversem dosahuje chatu Marco e Rosa. Odtud pokračuje výstup stejně jako italská varianta. Délka : žel. stanice Morteratsch - Boval - Diavolezza - Marco e Rosa - Piz Benina - sestup 8 hod. - celkem 19,30 hod. Nutno rozdělit min. do dvou dní.
Oficiální hodnocení obtížnosti hovoří o stupni AD s lezeckými partiemi III.UIAA.
Údolní varianta trasy vede přímo z Pontresiny k hotelu Roseggletscher. Ještě cestou na okraji ledovcové morény míjí chatu Chamanna Tschierva. První část cesty vede na sedlo Fuorcla Prievlusa. To dosahuje lezením v ledovém kuloáru. Dosažení sedla může být orientačně velmi obtížné. trasa výstupu pokračuje přímo přes skály, hřebenem. Některé překážky na hraně obchází zleva, jiné zase zprava. Takto místy velmi exponovaně dosahuje sněhový hřeben Bianciograt. Ten je zpočátku široký, později se zužuje na doslova „žiletku“. Terén je velmi strmý a nafoukaný sníh zde často tvoří mohutné převěje. Podle schopností a podmínek zde vládnoucích lze tento úsek překonat za 1,30 hod. nebo také za 4 hod. Strmost sněhu či ledu zde dosahuje až 55°. Na jeho konci cesta pokračuje opět po skále. Nejprve asi 15 m slanění a dále traveras skal zleva ve stupni III.UIAA. Dále výstup vzhůru a asi 25 m ledovou policí obchází skalní věže v hřebeni. Zpět na hřeben a ledovým kuloárem nebo skalami zpět. K vrcholu vede krátká ale prudká sněhová hrana.


Lampionový průvod

Lampionový průvod je průvod, jehož účastníci nosí lampiony, svíčky nebo jiná světelná zařízení. Konají se na celém světě k různým příležitostem převážně náboženského, manifestačního či vzpomínkového charakteru.
V Československu se v období socialismu lampionové průvody s povinnou účastí žáků základních škol konávaly v předvečer 9. května a hlavně 7. listopadu, a to obvykle k místnímu památníku padlých rudoarmějců. V 60. letech se na závěr lampionového průvodu ve velkých městech někdy konal i ohňostroj.


Kyjovská pahorkatina

Kyjovská pahorkatina geomorfologický celek na Moravě v Středomoravských Karpatech. Nejvyšší bod Babí lom 417 m n.m ve Věteřovské vrchovině. Členitá pahorkatina z paleogenních flyšových souvrství.


Protitanková puška PTRD-41

Protitanková puška PTRD byla navržena konstruktérem Děgťarevem v roce 1932. Zbraň využívala nově vyvinutý náboj ráže 14,5 mm s ocelovým jádrem, který dokázal probít 25 mm pancíř na vzdálenost 500 m. Od roku 1941 byl zaveden náboj s wolframovým jádrem, který dosahoval vyšší rychlosti a měl lepší průbojnost. Uvádí se, že na vzdálenost 300 m dokázal prorazit 40 mm silný pancíř, pokud projektil dopadl na kolmo na objekt. Protitanková Puška PTRD byla s úspěchem používána proti německé technice, která měla slabší pancéřování. Proti novějším německým tankům však byly v čelním boji neúčinné, proto bylo střelcům doporučováno, aby stříleli do pásů nebo z boku či zezadu pod věž, do prostoru motoru a palivových nádrží, na hnací kola, zaměřovače, či periskopy.
Protitanková puška PTRD byla jednoranná, což bylo oproti protitankové pušce typu PTRS její jedinou nevýhodou. Typ PTRD byl spolehlivější, jednodušší, méně náročný na údržbu.


Balthasar Neumann

Johann Balthasar Neumann byl německý barokní architekt. Mezi jeho díla patří Vierzehnheiligen, několik kostelů ve Würzburgu a Schoenbornská kaple würzburgské katedrály.
Narodil se v Chebu v Čechách. V roce 1711 se přestěhoval do Würzburgu a stal se v roce 1717 patronem rodiny Schönbornů. Postavil zde residenční palác biskupa z této rodiny Residenz. Ve Würzburgu také zemřel. Pro své rodné město Cheb navrhl přestavbu věží kostela sv. Mikuláše.
Jeho portrét se mimo jiné nachází na původní padesátimarkové bankovce kde je zobrazen spolu se známým schodištěm Würzburgské Residenze.


Hailuoto

Hailuoto je ostrov a obec ve Finsku v provincii Severní Pohjanmaa v kraji Oulu. Populace Hailuoto činí 1000 obyvatel. Rozloha obce 196,56 km2 včetně mořských oblastí. Na vnitrozemské vodní plochy připadá 2,64 km2. Hustota zalidnění je 5 obyvatel na km2.
Hailuoto leží na stejnojmenném ostrově v Botnickém zálivu naproti městu Oulu. Mezi Hailuotem a Oulunsalem funguje pravidelný přívoz. V zimě spojuje ostrov s pevninou oficiální ledová silnice.
Země v tomto kraji se konstantně zvedá díky postglaciálnímu zvedání Země. Odhaduje se, že první části Hailuota se z Botnického zálivu vynořily asi před 1700 lety. Dnešní ostrov vznikl spojením mnoha menších ostrůvků. Dva větší ostrovy, Santonen a Hanhinen, se spojily s hlavním ostrovem teprve před asi dvěma stoletími. Ostrov se nadále zvětšuje a je možné, že se za čas spojí s pevninou.
Mokřina Kirkkosalmi mezi Hanhinenem a Luotem je věhlasným ptačím útočištem, kde lze nalézt mnoho vzácných ptačích druhů.


Viva La Vida Or Death And All His Friends

Viva La Vida Or Death And All His Friends je název čtvrtého studiového alba britské skupiny Coldplay, které bylo v České republice vydáno 13. června 2008.


Jindřich Matiegka

Prof. MUDr. Jindřich Matiegka, RNDr. h.c., byl český lékař a antropolog, profesor a rektor Univerzity Karlovy.
Roku 1886 absolvoval medicínu v Praze a působil jako lékař, od roku 1890 se začal zabývat antropologií, organizoval antropologickou sekci Národopisné výstavy v Praze, zpracoval rozsáhlý výzkum českého obyvatelstva a podílel se na budování ústavů pro postižené. Roku 1897 se habilitoval v oboru antropologie a demografie na pražské univerzitě, roku 1904 jmenován profesorem. V letech 1922 – 1923 byl děkanem Přírodovědecké fakulty a v letech 1929 – 1930 rektorem Univerzity Karlovy. Mezi jeho četnými žáky vynikl zejména Emanuel Vlček.
Založil obor fyzické antropologie v Čechách a jeho studium v Praze, organizoval rozsáhlé výzkumy obyvatelstva a zejména mládeže a soustavně budoval antropologické muzeum, které založil jeho přítel Aleš Hrdlička. V letech 1923 – 1941 redigoval časopis Anthropologie a publikoval přes 200 vědeckých prací, mimo jiné o kostrách různých významných lidí nebo o prehistorických nálezech K. J. Mašky v Předmostí a K. Absolona v Brně a ve Věstonicích.


Diabetická makroangiopatie

Diabetická makroangiopatie je souhrnné označení pro aterosklerotické projevy na velkých tepnách diabetiků. Termín makroangiopatie je analogií pojmu mikroangiopatie, někdy jsou spojovány pod společný pojem diabetická angiopatie. Neexistují morfologické rozdíly mezi aterosklerotickými změnami u diabetiků a nediabetiků, avšak diabetici jsou touto chorobou postiženi 2-4x častěji a může se vyskytnout i na menších cévách.
Klinické projevy makroangiopatie jsou velmi rozmanité a závisí na druhu a místě poškození velkých tepen, nejčastěji jde o ischemickou chorobu srdeční, cévní mozkové příhody, ischemickou chorobu dolních končetin a sexuální poruchy.


Železný

Železný je české příjmení, které nosí více různých osobností, tento název se vyskytuje i u jiných entit :


Martin Lupáč

Martin Lupáč studoval na pražské Karlově univerzitě. V letech 1421-1452 působil jako kazatel v Chrudimi. V roce 1452 byl prostředník při jednání mezi Janem Rokycanou a tábory.


Eugen Drewermann

Eugen Drewermann je německý teolog, psychoanalytik, spisovatel a známý reprezentant takzvané hlubinně psychologické biblické exegeze.
Drewermann vystudoval filozofii a katolickou teologii, roku 1966 byl vysvěcen na kněze. Působil v pastoraci a dále se vzdělával v psychoanalýze. Roku 1978 se stal profesorem katolické dogmatické teologie v Paderbornu. Roku 1991 mu pro jeho nekonformní názory na morální teologii a biblistiku bylo místním arcibiskupem odňato povolení vyučovat a roku 1992 i povolení kázat. V tomtéž roce byl pak i suspendován z kněžského úřadu. Roku 2005 oznámil, že vystupuje z katolické církve. Nadále vyučuje na univerzitě v Paderbornu, publikuje knihy a přednáší.


Toxicita

Toxicita je vlastnost chemických sloučenin, spočívající ve vyvolání otravy osob nebo zvířat, které látku požily, vdechly nebo absorbovaly přes kůži.
V zásadě všechny chemické sloučeniny mohou být při užití příliš velkého množství toxické - dokonce při požití velkého množství vody je z dlouhodobého hlediska škodlivé. Rovněž prakticky všechny syntetické léky jsou ve větším množství toxické, přičemž čím jsou účinnější, tím jsou toxičtější.
Aby bylo možno toxicitu měřit a srovnávat, byla zavedena speciální stupnice označovaná zkratkou LD. Nejčastěji je možno setkat se s variantou LD50 - to je označení dávky, po které uhynulo 50 ze 100 pokusných krys, kterým byla látka podána všemi možnými způsoby. Někdy se používá i varianta LD90 pro úhyn 90%. Jinou stupnicí, užívanou pro plynné sloučeniny, je smrtelná koncentrace ve vdechovaném vzduchu, ve zkratce LC.
Zde se využívá několik stupnic, dle organizmu na který má látka působit. Nejčastěji se látky dělí dle působení na člověka a na včely. V případě toxicity pro člověka jsou na obalech používaných látek uváděny tyto značky:
Z nejznámějších jedů: arsenik má LD50 = 20 mg/kg hmotnosti těla, kyanovodík má LD50 = 1.5 mg/kg a LD50 THC = 1259 mg/kg.


3. dynastie

3. dynastie je první z staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Stará říše. Badatelé soudí, že její vláda plynule navázala na dobu předcházející 2. dynastie a že Manehtovým důvodem pro změnu číslování nebyl nástup nové vládnoucí rodiny, ale zrod monumentální kamenné architektury – pyramidových komplexů. Vládla přibližně v letech 2700–2630 př. n. l.


.lk

.lk je internetová národní doména nejvyššího řádu pro Šrí Lanku. Společnosti bez sídla na Šrí Lance mohou pouze rezervovat. Jméno však mohou získat přes nějakého doménového agenta.


Klan Čósokabe

Klan Čósokabe byl japonský samurajský klan zaujímající významné postavení během období Sengoku. Klan sídlil v provincii Tosa. Klan je také známý pod jménem Čósokame. Moričika Čósokabe, 21. hlava klanu, dokázal v 16. století sjednotit pod svou vládou ostrov Šikoku.
Mezi vazaly klanu patřili Tadasumi Tani, Čikanao Hisatake, Takajori Jošida, Šigetoši Jošida, Masašige Jošida.
Sókabe Širó, misionář v 19. století, byl potomkem klanu Čósokabe.


Treacher Collinsův syndrom

Treacher Collinsův syndrom neboli Franceschetti-Zwahlen-Klein syndrom je autosomálně dědičné postižení, které postihuje více ženy než muže. Riziko dědičnosti je 50 % a je vyšší u žen s TCS. Tento syndrom se projevuje zejména fyzicky. Inteligence pacientů s TCS je normální, může být i nadprůměrná.
Syndrom je pojmenován po britském oftalmologovi Edwardu Treacherovi Collinsovi, který jej jako první popsal v roce 1900.
Mezi symptomy TCS patří zešikmené oči, zapadlá brada, orofaciální rozštěp dle stupně postižení, čelistní anomálie, absence nebo deformace uší spojená s nedoslýchavostí nebo úplnou hluchotou, obstrukce horních cest dýchacích spojená s dýchacími potížemi.
Mezi léčbu TCS patří chirurgické zákroky na plastické chirurgii pro zlepšení vzhledu, léčba hluchoty sluchadly, léčba dýchacích potíží, léčba vývojových čelistních anomálií ortodonticky nebo chirurgicky, logopedická terapie při orofaciálních rozštěpech


Camille Jenatzy

Camille Jenatzy byl belgický automobilový závodník, konstruktér a podnikatel. Sestrojil elektromobil, se kterým 29. dubna 1899 jako první člověk na silnici překonal rychlost 100 km/h a celkem třikrát překonal světový rychlostní rekord.
Jenatzy, který byl pro svůj rudý plnovous, temperament i odvážnou jízdu přezdíván Rudý ďábel, dosáhl 17. ledna 1899 v Acheres u Paříže, na kilometrové trati s vozem CGA Dogcart rychlosti 66,66 km/h. Rekord překonal už toho dne hrabě Gaston de Chasseloup-Laubat s vozem „Jeantaud“, ale o deset dní později jel Jenatzy rychlostí 80,35 km/h.
Rekord opět později překonal Chasseloup-Laubat, který na svém voze Jeantaud provedl změny tvaru podle tehdy ještě nedokonalých znalostí o aerodynamice. Jenatzy však 29. dubna 1899 ve vlastnoručně postaveném elektromobilu doutníkovitého tvaru nazvaném La Jamais Contente dosáhl rychlosti 105,3 km/h. V roce 1902 rekord překonal s parním vozem Leon Serpollet, rychlostí 120,7 km/h.
Jenatzym konstruované elektromobily vyráběla v období 1899 až 1901 firma Compagnie Internationale des Transports Automobile v Paříži. Pod značkou Jenatzy-Martini vyráběla od roku 1903 hybridní vozy firma Martini.
Závodní kariéru začal Jenatzy s vozy firmy Mors, na Tour de France 1899 byl sedmý. V roce 1903 Jenatzy přešel k závodnímu týmu Mercedes, při přerušeném závodě Paříž-Madrid 1903 byl čtrnáctý a v závodě Bennettova poháru v irském Athy získal pro německý tým první mezinárodní vítězství. O rok později dojel v závodě Bennettova poháru v Bad Homburgu druhý s obrovským štěstím, když jeho vůz při přejíždění železniční tratě minul projíždějící vlak jen o několik centimetrů. Po této události však už nikdy jeho jízda nebyla jako předtím. Sice závodil dál až do roku 1910 s vozy Mors i Mercedes, zúčastnil se i Kaiserpreis v roce 1907, ale žádný úspěch se už nedostavil.
Jenatzy zemřel v roce 1913 na lovu, kde byl se svými přáteli. Schoval se za křoví a ze žertu imitoval zvířecí zvuky tak dokonale, že se jeden z lovců domníval, že je v těch místech divoký kanec a vystřelil. Po zjištění, že zranil člověka, přátelé ihned naložili Jenatzyho do vozu a vezli do nemocnice. Camille Jenatzy však cestou vykrvácel. Tak se splnila jeho věštba, že zemře ve voze značky Mercedes.


Voyeurismus

Voyerismus patří mezi sexuální úchylky. Vzrušení je dosahováno sledováním intimního počínání nic netušících anonymních objektů. Voyeur je tedy člověk, který rád šmíruje. Deviací se tato úchylka stává tehdy, kdy je preferovanou aktivitou k dosahování vzrušení, tedy když je upřednostňována i před normálním způsobem uspokojení a před partnerskými sexuálními aktivitami.
Hodně voyerů používá foťáků zabudovaných v mobilních telefonech, kamery umístěné na skrytých místech nebo digitální fotoaparáty.


Dobrovice

Dobrovice je město ve Středočeském kraji, okres Mladá Boleslav. Leží asi 8 km jihovýchodně od Mladé Boleslavi. Je správním střediskem pro sedm přidružených obcí: Libichov, Týnec, Úherce, Sýčinu, Holé Vrchy, Bojetice a Chloumek. Město i s přidruženými obcemi má okolo 3 000 obyvatel.
Bojetice | Dobrovice | Holé Vrchy | Chloumek | Libichov | Sýčina | Týnec |


Garage Inc.

Garage Inc. je osmé album skupiny Metallica, vydané 24. listopadu 1998. Obsahuje nově nahrané coververze písní jiných muzikantů a skupin a i všechny coververze, které kapela do té doby nahrála. "Mercyful Fate" se skladá z pěti skladeb:
"Sabbra Cadabra" je vlastně spojení dvou skladeb od Black Sabbath - "Sabbra Cadabra" a "A National Acrobat".
"Tuesday's Gone" byla nahraná v roce 1997 s více hostujícími muzkanty, když Metallica účinkovala v programu v rádiu.
Singl z tohto alba je skladba "Turn the Page", která je coververzí z alba Back in '72 od Boba Segera a Silver Bullet Band.


Jiří Winter Neprakta

Jiří Winter Neprakta, uměleckým jménem znám také pouze jako Neprakta, vlastním jménem Jiří Winter je český kreslíř, karikaturista, ilustrátor a humorista.
Jedná se o velmi plodného autora, který za svůj život nakreslil více jak 35 000 kreslených vtipů a ilustroval stovky humoristických knih . Po studiích na Státní grafické škole studoval několik semestrů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jeho studium přerušila 2. světová válka, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy a on sám byl více jak rok nacisty uvězněn za přechovávání zbraní.
Svoji uměleckou dráhu zahájil v roce 1948 a po mnoho let tvořil uměleckou dvojici Neprakta s českým spisovatelem a humoristou Miroslavem Švandrlíkem. Oba patřili mezi hlavní autory československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz


Velké Žernoseky

Obec Velké Žernoseky se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký, zhruba 5 km západně od Litoměřic. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 499 obyvatel.
Obec se 490 obyvateli leží na pravém břehu Labe v průměrné výši 158 m nad mořem. Na prastaré osídlení osady ukazují četné nálezy všech epoch předhistorických od doby kamenné až k železné. Poprvé dokumentárně je jméno obce uvedeno v zakládací listině kapitoly sv. Štěpána, dané Spytihněvem II.. Písemná zmínka o obci je však až v textu "B" této listiny z roku 1218. Jméno obce vzniklo ze zaměstnání obyvatelstva - sekání velkých žernovů mlýnských.


Mára

Mára,, někdy nazýván Pán smrti, je buddhistický démon, který se snažil zabránit asketovi Gautamovi v probuzení.
Mára vláde sámsáře, tedy všem bytostem, které se znovuzrozují. Pokud by někdo dosáhl probuzení, vymaní se z tohoto kola znovuzrozování a Mára nad ním už nemá moc. Když asketa Gautama seděl v Bódhgaji pod stromem bódhi a byl na cestě k probuzení, Mára to poznal a chtěl mu v tom zabránit. Seslal na asketu své mladé dcery, aby odvedly jeho pozornost. Asketa Gautama však pohybem ruky proměnil Márovy dcery ve stařeny. Podobně odolal i dalším Márovým nástrahám, dosáhl probuzení a stal se buddhou.


Ľubomír Ftáčnik

Ľubomír Ftáčnik je slovenský mezinárodní šachový velmistr. Nejvyšší ELO 2618 bodů dosáhl roku 2001.
Ftáčnik se naučil hrát šachy až ve třinácti letech. Přesto dosahoval úspěchů již jako junior. V roce 1976 skončil na juniorském mistrovství světa v Groningenu na druhém místě. Jako nejlepší z Evropanů získal titul juniorského mistra Evropy a obdržel titul mezinárodního mistra. Roku 1980 se stal jako druhý Slovák mezinárodním velmistrem.
Ftáčnik vyhrál řadu šachových turnajů, dvakrát byl mistrem Slovenska a pětkrát mistrem Československa.
Ftáčnik hrál v letech 1980-1990 na sedmi šachových olympiádách za Československo a v letech 1992–2008 na sedmi šachových olympiádách za Slovensko. Společně s Vlastimilem Hortem, Janem Ambrožem, Vlastimilem Jansou, Janem Smejkalem a Jánem Plachetkou byl členem družstva, které na šachové olympiádě roku 1982 v Lucernu skončilo na druhém místě.


Alberto da Giussano

Alberto da Giussano byl italský lehký křižník třídy Di Giussano, tedy první skupiny třídy Condottieri, který sloužil v italské Regia Marina během druhé světové války.
V červenci 1940 byl křižník nasazen v Bitva u Punta Stilo. V bitvě u mysu Bon ho dne 13. prosince 1941, spolu se sesterskou lodí Alberico da Barbiano, potopily tři britské a jeden nizozemský torpédoborec.


Bubny

Bubny jsou bývalá vesnice severně od centra Prahy. Její katastrální území zahrnovalo především Letnou a okolí dnešní Bubenské ulice a nádraží Praha-Bubny, tedy dnešní západní část Holešovic. Od poloviny 18. století se rychle rozvíjely. V roce 1850 byly sloučeny s Holešovicemi do obce Holešovice-Bubny. V roce 1884 byly Holešovice-Bubny připojeny k Praze jako historicky první obec, která v době připojení nebyla městem, a staly se tak VII. pražskou částí. Od správní reformy v roce 1960 byla celá čtvrť přejmenována na Holešovice.
Bubny bývala ves rybářů nedaleko Prahy na levém břehu Vltavy poblíž brodu směřujícího z Poříčí přes ostrovy na levý břeh a k Pražskému Hradu. Ves Bubny je prvně připomínána ve „vyšehradském falzu“ z roku 1088. Obyvateli Buben byli původně rybáři. Brod u Buben je zmiňován k roku 1105, kdy jej použil kníže Svatopluk při svém tažení proti svému bratranci Bořivojovi usazeném na pražském hradě.
Písemná zpráva zmiňuje zasvěcení bubenského kostela sv. Klimenta k roku 1298, avšak podle analogie s jinými kostely zasvěcenými stejnému patronovi vyplývá, že jde o stavbu o několik století starší. Bubny leží na levém břehu Vltavy proti rozlehlému ostrovu Štvanice, přes který vedl důležitý brod. Další historická zpráva zmiňuje ves Bubny k roku 1172 jako ves Gumpolda. Další zmínka o bubenském kostelíku sv. Klimenta je k roku 1234. Bubny jsou zmiňovány také k r.1261, kdy král Přemysl Otakar II. vystrojil dvoudenní hody „na poli řečeném Letné, které leží mezi vsemi řečeným Ovenec, Holišovice a Bubny“
K letům 1620-30 spadajícím do období třicetileté války je uvedeno, že statek Bubny je v držení Albrechta z Valdštejna. Při švédském vpádu do Prahy 1648 je tento statek zpustošen a na bubenském hřbitově je dodnes udržován hrob jednoho z tehdejších obránců Prahy. Po skončení třicetileté války je statek barokně přestavěn a ve vsi je také obnoven pivovar. V letech 1659-77 se dočkal své barokní přestavby i kostelík sv. Klimenta.
Po roce 1750 se začaly Bubny – zejména na území vymezeném dnešní ulicí Skaleckou, Strossmayerovým náměstím, Bubenskou ulicí a Vltavou rychle rozvíjet. V roce 1850 byly katastrální obce Bubny a Holešovice sloučeny do jediné katastrální obce Holešovice-Bubny, a v roce 1884 se takto sloučená obec stala sedmou městskou čtvrtí – Prahou VII.
Při dalším rozvoji Prahy a jejích správních reformách vytratilo se jméno Bubny z názvu katastrálního území Holešovice-Bubny a od reformy v roce 1960 se pro stejné katastrální území užívá už jen název Holešovice. Většinu někdejšího katastrálního území Bubny znají dnešní Pražané spíše jako Letnou. Jméno Buben dnes připomíná Bubenská ulice a Bubenské nábřeží.


Michal Hanek

Svou fotbalovou kariéru zahájil v Dolné Sůči, kde působil v tamním žákovském týmu a poté přestoupil do Dubnice, kde hrál v žákovských a dorosteneckých týmech. V 18 letech debutoval v tamním A týmu a ihned si vybojoval místo v základní sestavě, odehrál zde celkem 73 ligových utkání a vstřelil 3 góly, stal se z něj kapitán týmu.
V lednu 2003 přestoupil do ruského Dynama Moskva, odkud jej na podzim 2005 kupuje Sparta. Smlouvu podepsal do června 2008. Při příchodu měl punc hvězdy, kterou si přivedl trenér Jaroslav Hřebík. Po příchodu trenéra Stanislava Grigy se však neprosazoval do A mužstva a proto tým v polovině roku 2006 opustil, a přestoupil do slovenského Slovanu Bratislava.


Mardoša

Mardoša je baskytarista, a spoluzakladatel hudební skupiny Tata Bojs. Je také autorem sloupku Pozorovatelna, který vycházel v časopise Rock&Pop, publikoval též v Lidových novinách a Mladém světě. Napsal také dvě knihy – Cool v plotě a Nanobook. Druhá kniha rozvíjí děj hudebního alba Nanoalbum a Mardoša za něj získal třetí místo v Ceně ministra kultury.


Dolar Cookových ostrovů

Dolar Cookových ostrovů je platidlem Cookových ostrovů souběžně s novozélandským dolarem. Dolar Cookových ostrovů nemá vlastní ISO 4217 kód, je jen lokální variantou zákonného platidla Nového Zélandu - novozélandského dolaru - ten má kód NZD. Dolar Cookových ostrovů je tedy pevně navázána na novozélandský dolar v poměru 1:1. Jedna setina dolaru se nazývá cent.
Cookovy ostrovy vydávají vlastní mince i bankovky. Existence odlišných motivů na bankovkách a mincích zdejšího dolaru dokazuje vysoký stupeň volného svazku mezi ostrovy a Novým Zélandem a podporuje národní uvědomění na ostrovech.
Zdejší mince mají nominální hodnotu 10, 20, 50 centů, 1, 2, 5 dolarů. Bankovky mají hodnoty 3, 10, 20, 50 dolarů.
Pro svoje nevelké množství jsou jak mince, tak bankovky cenným sběratelským artiklem.


Šedá

Šedá je barva na pomezí bílé a černé. Vzniká smícháním těchto barev v libovolném poměru.
Při aditivním míchání barev vzniká šedá při použití stejného množství všech základních barev, tzn. všechny barvy jsou šedé. Při subtraktivním míchání barevném modelu CMY platí totéž, ovšem v prakticky používaném barevném modelu CMYK se místo toho používá čistě černá barva ve zvolené intenzitě.


Krystalografie

Krystalografie je nauka, která se zabývá především studiem struktury krystalů a poruchami jejich ideální struktury. V dnešní době světově nejznámější český odborník v oboru : RNDr.Václav Petříček, CSc,s jehož jménem je spojen i program JANA.


Melian

Melian je literární postavou ve Středozemi, fiktivním světě vytvořeném J. R. R. Tolkienem. Je jednou z Maiar, původem Ainur a příbuzná Yavanny. Na počátku Prvního Věku, když Eldar putovali do Amanu, potkala Elu Thingola, krále Šedopláště, zamilovala se do něj a vládla s ním království Doriathu. Měla s Thingolem dceru Lúthien, o které se říká, že byla nejkrásnější z Ilúvatarových dětí. Byla jediná z Ainur, o které je oficiálně známo, že měla děti. Melianini potomci patří k linii půlelfů.
Thingol se v lesích Nan Elmothu setkal s Melian, která ho na dlouhé roky očarovala kouzlem lásky. Díky jeho zmizení zůstala část jeho následovníků ve Středozemi, aby ho nalezli, zatímco ostatní odpluli do Valinoru. Melian a Thingol pak v Beleriandu založili říši Doriath. Měli spolu dceru Lúthien, která si vzala člověka Berena a skrze jejich děti koluje krev Maiar v elfech i lidech.
Když nastala válka proti Morgothovi, Melian ochránila Doriath svými schopnostmi, vytvořila Melianin pás, který znemožňoval každému, kdo je méně mocný než ona, vstoupit do její říše. Přesto díky svému vidění předpověděla, že pásem projde někdo, jehož osud bude mocnější než její kouzla. Když podle předpovědi přišel tento člověk, Beren, poradila Thingolovi, aby ho neposílal pro Silmaril, on ji však neposlechl, což nakonec přivodilo zkázu Doriathu a způsobilo smrt Thingola. Toto je jeden z příkladů, kdy díky své moudrosti a schopnosti předvídat budoucnost dokázala, že je chytřejší než její manžel a že je významnou panovnicí své země.
Po Thingolově smrti nechala své tělo „zemřít“ a odešla ze Středozemě do Valinoru, kde truchlila pro svého manžela ztraceného v síních Mandosu a svou dceru, jež sdílela s Berenem jí neznámý osud lidské smrti.


Blot-Sven

Blot-Sven byl švédským králem v letech 1084-1087. Králem se stal díky tomu, že vyhnal krále Ingeho I. ze Svealandu, když král odmítl vykonávat oběti v chrámu v Uppsale.
V roce 1087 ale Inge I. přijel se svými muži do Uppsaly, kde obklíčili síň krále Blota-Svena, kterou potom zapálili. Proto král vyběhl ven, kde byl okamžitě zabit.
Blot-Sven byl posledním švédským pohanským králem. Jeho smrt znamenala konečné vítězství křesťanství nad pohanstvím ve Švédsku.


Socket 370

Chladič by údajně nemel být těžší než 180 gramů kvůli riziku poškození procesoru.
Socket 370 byl původně použit pro Intel Celeron, ale později se stal platformou procesorů Pentium III, stejně jako Via-Cyrix Cyrix III, později přejmenovanou na VIA C3. Některé desky jak se Slotem 1 tak se Socketem 370 podporují použití dvou procesorů naráz v duálním módu, jiné pouze jeden procesor najednou.


Seznam planetek 119751-120000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: CBW - kubewano, CNT - skupina kentaurů, HLD - Hildina skupina, MBA - planetka v hlavním pásu, PLT - plutíno, SDO - objekt z Kuiperova pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Kvantový počítač

Kvantový počítač je zařízení na vykonávání výpočtů, které přímo využívá při svojí činnosti fenomény známé z kvantové mechaniky, jako je například superpozice nebo kvantové provázání částic, na vykonávání operací s daty. V klasickém, chcete-li, konvenčním počítači jsou data určené bity, v kvantovém počítači se používají qubity. Základním principem kvantových výpočtů je to, že kvantové vlastnosti částic jsou využity pro reprezentaci a strukturu dat a kvantové jevy se mohou použít k vykonávaní operací s těmito daty.


Letní spánek

Letní spánek neboli aestivace je podobný zimnímu spánku. Živočichové do něj upadají, aby překonali nepříznivé podmínky v letním období.


Slovenský politický systém

Církevní právníci - to je jiné kafe ... --MiroslavJosef 28. 5. 2009, 16:10
Jenom pro srovnání Category:Muslim_jurists, Category:Hindu law jurists, Category:Canon_lawyers,a Category:Canonical_theologians. Podstatná mi ovšem přijde kategorie Category:Roman_Catholics_by_occupation, kde je ale jasně uvedeno:"This category groups people in Catholic occupations, i.e. occupations in which Catholicism is centrally defining, as for clergy or missionaries." Tj. křesťanský právník, filozof, kněz ANO, sportovci a chemici tam ale nejsou ,-) BTW: kategorie Category:Christian_law--Yopie 28. 5. 2009, 18:06
Když už, tak církevní právníci. Tento pojem je v českých zemích zavedený, a proto bych se ho držel. To jsou specialisté na církevní právo. Principiálně není podmínkou, aby dotyčný byl křesťan. Stejně jako se i ateista může přihlásit na teologickou fakultu. Obdobně by mohli být občanští právníci, trestní právníci apod. Je pravdou, že takové rozdělení není příliš vhodné, protože v řadě případů se právníci neorientují výhradně na jedinou oblast a není výjimkou, pokud se právník činný v jednom právním oboru významně angažuje v jiném. „Církevní“ právo je spíš specifické tím, že používá dalo by se říct úplně oddělený právní řád a že lidí, co se tím zabývají, je naprosté minimum. ABC2 2. 6. 2009, 23:27 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Kraje v Česku

Kraje je v současné době v České republice označení pro dva různé typy objektů:
Na území dnešního Česka představovaly kraje původně zcela odlišný typ správní jednotky než je tomu v současnosti. Od středověku do 19. století, kdy byla původní koncepce krajů stejně jako kraje zrušeny, se vždy jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi.
Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů:
Poslední feudální trvala až do roku 1848 a dala vzniknout 16 krajům:
S tím, že do žádného z těchto krajů nepatřila Praha.
Na Moravě vznikly 4 a později 5 krajů až v 16. století, jako součást obrany proti Turkům, pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře, kdy se země dělila na 5 krajů:
a to až po odtržení velké části území v roce 1742, od roku 1783 do roku 1848 pak pouze dva: Opavský a Těšínský.
Došlo k závažným změnám v územně správním zřízení, panství přestala být nejnižší správní jednotkou, kterou se stávají obce.
Politická a soudní správa byla spojena v okresní úřady, tehdy měly Čechy 13 krajů s 207 okresními úřady a Morava 6 krajů se 76 okresními úřady. Poté byly kraje jako správní jednotky zrušeny a země se členily pouze na okresy.
Byla provedena určitá reforma stávajícího zemského zřízení, a zatímco země Česká existovala územně nezměněna, Země moravská a Slezská byly spojeny v Zemi Moravskoslezskou.
Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území. Sudety byly připojeny k Německé říši. Hlučínsko bylo připojeno k tzv. Staré říši, k župě Slezsko a poté po porážce Polska k župě Horní Slezsko. Východní část československé části Těšínska byla anektována Polskem a včleněna do Slezského vojvodství. Po porážce Polska byla polská část Těšínska připojena k německé župě Horní Slezsko.
30. X. 1938 byly 1 měsíc jednotně spravované sudetoněmecké oblasti roztrženy na několik kusů. Území od Furthské nížiny až po předměstí Ostravy se stalo novou říšskou župou, župou Sudety, zkráceně Sudetskou župou. Sídlem župy byl Liberec a říšská župa Sudety se členila na 3 vládní obvody. Území od Domažlic po Prachatice připadlo Bavorské Východní marce. Úsek Chvalšiny - Kaplice, včetně Vitorazska, získala župa Horní Dunaj. Pásmo od Nových Hradů po Mikulov, včetně Valticka a Moravsko-dyjského trojúhelníku, bylo připojeno k župě Dolní Dunaj. Župa Horní Dunaj a župa Dolní Dunaj byly součástí bývalého Rakouska, Východní marky.
Po mnichovských událostech přijal Parlament Česko-Slovenské republiky ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny a ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Republika se tím změnila ve federaci. Byla zřízena slovenská a podkarpatská vláda. Ústřední vláda začala plnit funkce vlády české. Řešením správy v okresech, které byly roztrženy a jejichž centra zůstala na postoupených územích, bylo jejich připojení k sousedním okresům. Po vstupu německé armády do zbytku historických zemí byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, jenž členil na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava. Země se dále členily na oberlandráty. V roce 1939 se Protektorát členil na 19 oberlandratsbezirků. V červnu 1942 byl počet vrchních zemských úřadů v Protektorátu Čechy a Morava snížen a Protektorát se členil na 7 oberlandratsbezirky. Zrušené oberlandráty nahradila okresní hejtmanství s rozšířenou působností.
Po osvobození byly roku 1945 v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se stává součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské.
Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky a jejich území rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů. Některé z krajů přesahovaly hranice mezi českou, moravskou a slezskou zemí, krajské hranice však respektovaly hranici Slovenska a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb. pak ještě s účinností od 1. února na základě zákonného zmocnění upravilo počet a názvy okresů v českých zemích.
Administrativní jednotky z roku 1949 byly dle humánního geografa Martina Hampla nejlepší sociálněgeografické regiony jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.
Kraje dosud existující jako územní celky vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a jejich orgány měly být vytvořeny nejpozději do 1. července 1960. Z právního hlediska tyto územní celky existují dosud. Tento zákon byl novelizován právními předpisy č. 69/1967 Sb., 29/1968 Sb., 36/1968 Sb., 175/1968 Sb., 40/1969 Sb., 41/1969 Sb., 71/1969 Sb., 126/1971 Sb., 248/1990 Sb., 425/1990 Sb., 108/1995 Sb., 132/2000 Sb. a 320/2002 Sb.
„V Česku šlo na konci 50. let 20. století o to vytvořit pět velkých hospodářských/ekonomických oblastí, které vyrostly v letech socialistické výstavby, navazují na předešlý vývoj i na tehdejší očekávané prosperity. Tyto oblasti jsou vcelku vyrovnané jak velikostí svého území, tak i rozsahem osídlení a hospodářství. Přitom si každá podržuje své vyhraněné ekonomické zaměření i své specifické funkce. Nad průměrem vynikají rozvojem hospodářství i počtem obyvatelstva oblast středočeská a rozlohou oblast západočeská. Z praktických důvodů řízení a správy byla právě každá z těchto oblastí již v návrhu nových krajů rozdělena na dvě části, takže vedle Západočeského vznikl i kraj Jihočeský a vedle Středočeského kraje i Severočeský. Zároveň bylo vyčleněno i území hlavního města Prahy jako samostatná krajská jednotka.”
Socialistické členění z roku 1960 bylo dle sociálního geografa Martina Hampla nejhorší sociálněgeografické členění jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů. „Kraje z roku 1960 byly neorganickými celky, které nejsou vhodné zvláště pro zavedení regionální samosprávy. Výběr krajských měst a vymezení těchto krajů mimo jiné navozovaly oprávněný regionální patriotismus. Příkladem extrémních řešení odporujících přirozené spádovosti obyvatelstva bylo podřízení Liberce Ústí nad Labem nebo Olomouce Ostravě. Za extrémní „nepřirozenost” je možno označovat i vedení hranic mezi oběma moravskými kraji.”
Zpočátku měly tyto kraje podobně jako okresy své správní i volené orgány. Podle krajů bylo organizováno mnoho dalších činností, například krajské dopravní podniky ČSAD nebo třídění pošty podle poštovních směrovacích čísel. V současné době jsou jen územními jednotkami, podle nichž však stále jsou organizovány například soudy, státní zastupitelství, policie i některé další organizace nebo správní orgány.
Původně zákon vymezoval i území okresů. K zajištění kompatibility se samosprávnými kraji však novelizující zákon 320/2002 Sb. tuto část ze zákona vypustil a doplnil zmocňující ustanovení, podle nějž území okresů stanoví ministerstvo vnitra prováděcím předpisem.
Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno, vázne však především na neochotě systému soudů a státních zastupitelství přizpůsobit se novým krajům.
Československo bylo od roku 1949 celistvé, nečlenilo se na země a ani územní členění z roku 1960 tradiční zemské členění nerespektovalo. Východočeský a Jihočeský kraj zasahovaly na Moravu, Jihomoravský kraj do Čech a Severomoravský kraj obsahoval kromě severní Moravy i celé České Slezsko. Tři slovenské kraje, byly jako územní celky Československa zřízeny rovněž zákonem č. 36/1960 Sb. Ústavní zákon SNR č. 43/1968 Sb., o hlavnom meste Slovenska Bratislave, byl příjat 14. března 1968 a s účinností od 22. března 1968 přiznal postavení kraje i Bratislavě jako hlavnímu městu Slovenska. Zákon SNR č. 71/1969 Sb. ze 17. června 1969, o územním členění SSR, s účinností od 1. července 1969 slovenské kraje zrušil a Slovensko dělil pouze na 37 okresů a Bratislavu jako samostatný celek. Zákony č. 130/1970 Sb. a 131/1971 Sb. však opět tři slovenské kraje a jejich krajské národní výbory obnovily, přičemž Bratislavě ponechaly zvláštní status. Zákony č. 369/1990 Sb. a 517/1990 Sb. pak s účinností od 19. prosince 1990 krajské zřízení na Slovensku zcela zrušily. Teprve zákon 221/1996 Z. z. pak zavedl nové slovenské kraje.
Samostatnou územní jednotkou, která z některých hledisek je postavena na roveň těmto krajům, je podle téhož zákona území hlavního města Prahy.
Po roce 1989 byly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Zvítězil názor, že pro ČR je nejvhodnější krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly, na základě zákona č. 129/2000 Sb. „o krajích“, dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Tyto kraje zhruba kopírují kraje z let 1948 - 1960, zřízené zákonem 280/1948 Sb.
14 krajů je uvedeno v číslovaném pořadí podle zákona, za pomlčkou je uvedeno sídlo kraje.
 Soubor:Praha CoA CZ.svg|Hlavní město Praha Soubor:Central Bohemian Region CoA CZ.svg| Středočeský kraj Soubor:South Bohemian Region CoA CZ.svg| Jihočeský kraj Soubor:Plzen Region CoA CZ.svg| Plzeňský kraj Soubor:Karlovy Vary Region CoA CZ.svg| Karlovarský kraj Soubor:Usti nad Labem Region CoA CZ.svg| Ústecký kraj Soubor:Liberec Region CoA CZ.svg| Liberecký kraj Soubor:Hradec Kralove Region CoA CZ.svg| Královéhradecký kraj Soubor:Pardubice Region CoA CZ.svg| Pardubický kraj Soubor:CZE Kraj Wysoczyzna COA.svg| kraj Vysočina Soubor:South Moravian Region CoA CZ.svg| Jihomoravský kraj Soubor:Olomouc Region CoA CZ.svg| Olomoucký kraj Soubor:Zlin Region CoA CZ.svg| Zlínský kraj Soubor:Moravian-Silesian Region CoA CZ.svg| Moravskoslezský kraj


Ranova

Ranova je řeka v Rjazaňské a v Lipecké oblasti v Rusku. Je 166 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5550 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Zamrzá v listopadu nebo na začátku prosince a rozmrzá v první polovině dubna.


Státní znak San Marina

Státní znak San Marina pochází pravděpodobně ze 14. století. Na modrém štítu jsou tři zelené hory s třemi stříbrnými věžemi. Hory znázorňují jednotlivé vrcholky hory Monte Titano, na kterých vznikly zárodky San Marina. Každá z věží je ozdobena stříbrným pštrosím perem.
Štít je obklopen dubovou a vavřínovou ratolestí, které vyjadřují stálost republiky a obranu její svobody. Nad štítem je koruna symbolizující suverenitu státu. Zlatý nápis LIBERTAS na stříbrné stuze má připomínat, že San Marino vzniklo poté, co tu jeho zakladatel hledal svobodu.


Przasnysz

Przasnysz je polské město v Mazovském vojvodství v severovýchodním Polsku. V roce 2008 mělo asi 16 993 obyvatel při rozloze 25 km2 .


Maková hora

Maková hora je významné poutní místo ležící necelé dva kilometry od obce Smolotely u Příbrami, na zalesněném vrcholku nad řekou Vltavou. Barokní kostel sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské byl postaven v letech 1719 až 1722 italským architektem Canevallem na zakázku Jana Felixe Chanovského-Kaselovského. Má složitý půdorys, dvě příčné elipsy. V Průčelí dvě nakoso položené hranolové věže. V sousedství kosela byl zřízen malý klášter se dvěma karmelitány, kteří s sebou přinesli milostnou sošku Panny Marie Karmelské. V den hlavní pouti, v neděli, po svátku Panny Marie, se zde scházejí tisíce poutníků.


Vlk kanadský

Vlk kanadský nebo vlk obecný kanadský je psovitá šelma, jenž je poddruhem vlka obecného. Obývá hluboké lesy Kanady a Aljašky.
Bez ocasu dorůstá délky 100 až 150 cm. Délka ocasu bývá mezi 30 až 50 cm. Váží 40 až 60 kg.
Samice je březí 62 až 65 dnů, rodí 3 až 9 mláďat.


Miroslav Grégr

Doc. Ing. Miroslav Grégr je bývalý český politik, poslanec parlamentu za ČSSD, místopředseda vlády Miloše Zemana a ministr průmyslu a obchodu v letech 1998 až 2002.
V roce 1954 vystudoval strojní fakultu ČVUT a působil na různých pozicích ve strojírenství. Počátkem 70. let byl normalizačním režimem krátce vězněn. V letech 1990 až 1991 byl ministrem strojírenství a elektrotechniky ČR. V té době přispěl ke vstupu firmy Volkswagen do automobilky Škoda. Poté až do roku 1996 pracoval jako generální ředitel ve firmě Desta Děčín, a. s. V roce 1996 byl zvolen poslancem, v ČSSD zastával funkci v Předsednictvu Ústředního výkonného výboru.
Je držitelem ekologické anticeny Ropák roku 1998 udělovaného sdružením Děti Země.
V květnu 2008 se angažoval při formování občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana, které usiluje o návrat Miloše Zemana do aktivní politiky.


Krize v České televizi

Jako krize České televize nebo televizní krize je označován sled událostí na přelomu let 2000 a 2001, kdy se redaktoři zpravodajství s podporou předních politiků spjatých s havlovským křídlem, Unií svobody a Čtyřkoalicí vzbouřili proti vedení České televize, které bylo považováno za spřízněné zejména s ODS, přičemž obě parlamentní komory se nakonec přiklonily ke vzbouřencům. Vzbouření redaktoři vytvářeli na obvyklé technicky profesionální úrovni své zpravodajství, zatímco oficiální vedení angažovalo jako ředitelku zpravodajství Janu Bobošíkovou a produkovalo od 24. prosince 2000 do 9. ledna 2001 jednoduché improvizované vysílání, které mezi příznivci vzbouřenců získalo podle hlavní moderátorky přezdívku Bobovize. Na způsobu přenosu pak záviselo, že k některým divákům se dostalo oficiální vysílání zpráv a k jiným zprávy zpracované původními redaktory. Před budovou zpravodajství ČT v Praze na Kavčích horách se denně scházelo množství lidí a sledovalo na velkoplošných projektorech zprávy vzbouřenců.
Leitmotivem krize byl možný politický vliv, který by nové vedení na tuto veřejnoprávní instituci mohlo mít, s perspektivou ovlivňovat nestrannost vysílaných pořadů.


Novosedly

Obec Novosedly se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1156 obyvatel.


Bernd Alois Zimmermann

Bernd Alois Zimmermann, vlastním jménem Bernhard Alois Zimmermann byl německý hudební skladatel, výrazný představitel německé hudební avantgardy. Jeho nejslavnějším dílem je opera Vojáci.


Akureyri

Akureyri je čtvrté největší město a také obec na Islandu, obec má však celý název Akureyrarkaupsta?ur. Akureyri se nachází při pobřeží fjordu Eyjafjör?ur a je obklopeno horami, nejvyšší z nich měří 1213 m.n.m. Od severního polárního kruhu je vzdálen pouze 98 km. Při sčítání lidu v dubnu 2008 zde žilo 17 304 obyvatel.
Akureyri má přezdívku Hlavní město Severního Islandu, protože je druhou největší aglomerací na Islandu po aglomeraci Reykjavíku, která se nachází na jihozápadě země. Akureyri je po městech Reykjavík, Kópavogur a Hafnarfjör?ur čtvrtým nejlidnatějším městem a pátou nejlidnatější obcí.
Kniha Landnámabók, která popisuje osidlování Islandu píše, že jako první zde přistál norský Viking Helgi magri Eyvindarson koncem 9. století. Po objevení jako většina ostatních Norů koncem 9. století odešel zpět do Norska.
První písemná zmínka o Akureyri pochází z roku 1526, když nějaká žena zde byla odsouzena za cizoložství. Stalo se to když jedinými budovami v Akureyri byly obchody a skladiště Dánských obchodníků. Roku 1602 byl Akureyri založen jako obchodní středisko pro dánské obchodníky.
V 17. století dánští obchodníci založili svoje tábory na nynějším Akureyri, který byl jeden četných výběžků země v Pollurinnu. Důvod pro výběr tohoto místa byl klidný přírodní přístav a fakt, že Akureyri je obklopený velmi úrodnou krajinou. Dánští obchodníci zde v Akureyri nežili celý rok, v zimě zamknuli jejich domy a odešli domů.
Stálou osadou se Akureyri stal až v roce 1778, kdy se zde postavil první obytný dům. Ve stejném roce bylo uděleno městskou chartou od Dánského krále a o 8 let později, roku 1786 dostal i městské právo. Ve stejném roce se Akureyri stal poprvé v historii uznaným obchodním střediskem. Osada byla dalších 100 let velmi malá a stálo zde pouze několik domů.
Král doufal, že tím zlepší živobytí Islanďanů, protože tehdy bylo město prakticky neznámé na Islandu a nemělo ani nikdy existovat. Po nějaké době byl král znepokojený se stavem v Akureyri, když v něm žilo pouze 12 obyvatel a nemohl počet zvýšit. Akureyri ztratil v roce 1836 obecní status, ale získal ho zpátky v roce 1862. Od tohoto roku se počet obyvatel v Akureyri zvýšil, protože zde byli výborné podmínky pro kotvení lodí a kvůli výborné úrodné půdě v okolí. Továrny začali zpracovávat zemědělské výrobky a tím se město začalo rychle rozrůstat. V Akureyri byla roku 1881 postavena meteorologická stanice.
Za druhé světové války zde byla základna pro létající lodě Catalina z norsko-britským číslem 330 Squadron RAF, která sloužila na ochranu konvojů ze Spojených států amerických k Velké Británii a Murmansku před německými ponorkami.
Ve 20. století nastával hromadný přesun obyvatelstva Islandu z venkova do městských center, migrace zvyšuje počet obyvatel Akureyri. Rostl i obchodní průmysl a průmysl služeb, ale zpracovatelský průmysl začínal klesat v 90. letech 20. století. V roce 1987 zde byla založena Univerzita v Akureyri.
Na začátku 21. století se rybářský průmysl stává velice důležitým v Akureyri. Dvě hlavní rybářské společnosti na Islandu se měli stát více důležitým zdrojem příjmu a v následujících letech se očekával další vzrůst.
1. srpna 2004 byla venkovská obec Hríseyjarhreppur, která se nachází 35 km severně od města na ostrově ve Eyjafjör?uru připojena k obci Akureyrarkaupsta?ur. Koncem roku 2007 žilo celkem v obci 17 253 obyvatel, z toho 17 073 v Akureyri a 180 na ostrově Hrísey. Později se také chtělo připojit dalších osm obcí, které však po referendu v říjnu 2005 neuspěli.
Akureyri se nachází 65°41' severní šířky a 18°06' západní délky. Název Akureyri neznamená pouze město, ale i obec v které se nachází. Leží v jihozápadní části fjordu Eyjafjör?ur. Je obklopen horami, z toho nejvyšší jsou Súlur měřící 1213 m.n.m. a Hlí?arfjall měřící 1116 m.n.m. Pobřeží města tvoří úzký pás ploché země před příkrým ale nízkým kopcem. Největším výběžkem země se nazývá Oddeyri, který byl vytvořen řekou Glerá, která teče skrz město. Glerá vzniká z ledovce na poloostrově Tröllaskagi. Moře mezi Oddeyri a dolní částí fjordu je známá jako Pollurinn, ten je známý jako místo s klidným větrem a dobrým přirozeným přístavem.
Ve městě je celkem 6 čtvrtí. Nejstarší čtvrť města je Innbarinn nebo zkráceně Innbar. Leží v jeho jižní části. Brekkan je čtvrť, ležící na vrcholu kopce v západní části. Nejvýchodnější čtvrť města, ležící na plochém poloostrově se jmenuje Oddeyri. Naustahverfi je jižní čtvrť města. Centrum města se nazývá čtvrť Mi?bar. Ve čtvrti leží náměstí Rá?hústorg, které je centrem celého Akureyri. Nachází se severovýchodně od Pollurinnu. Poslední čtvrť, Glerárhverfi leží v severovýchodní části města. Čtvrti se říká také ?orpi?, což znamená v překladu vesnice.
Okolí města je hornaté s několika fjordy a řekami a mnohými zajímavými místy:
Podnebí v Akureyri je na svou vysokou polohu mírné, ale i přes sousedství moře způsobují okolní vysoké hory větší kontinentalitu podnebí, tedy teplejší léta, díky čemuž zde lze pěstovat i rostliny, pro které je zbytek ostrova nevhodný. Z okolních hor také fouká silný vítr.
Průměrná roční teplota vzduchu byla v letech 1982 až 2008 okolo 4 °C. Zimní teploty vzduchu se v průměru pohybují okolo 1 °C přes den a -3 °C v noci, letní okolo 14 °C, v noci 9 °C. Teplota moře je v zimě okolo 1 °C, ojediněle zamrzá, v létě až 10 °C. Absolutně nejnižší teplota byla naměřena v roce 1947 a to -23,2 °C, naopak nejvyšší v roce 2006 a to 28,1 °C.
Srážky jsou méně vydatné než na zbytku Islandu, průměrný roční úhrn srážek je 445 mm , například v Reykjavíku je to 779 mm. Průměrně jsou zde srážky 14 dní z 30. Počet slunečných hodin je menší než 1000 za rok , což je typické pro severní pobřeží Islandu. Průměrná vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje okolo 80 %.
Často je možno kvůli blízkosti severního polárního kruhu sledovat polární záře. Proto také je velký rozdíl v denním světlu v zimě a létě. 21. prosince , kdy je nejdelší noc, trvá denní světlo pouze 3 hodiny. 21. června, kdy je nejdelší den trvá 22 hodin, ale 100 km severněji třeba na ostrově Grímsey trvá denní světlo po celý den.
V městě se nachází jeden ze tří velkých divadelních institucí Islandu a současně jediná profesionální divadelní společnost mimo Reykjavíku - Amtsbókasafni? á Akureyri, založená přibližně před stoletím. Divadlo je centrem kulturního života města, v současnosti bylo zrekonstruované a má kapacitu 210 míst na sezení.
V Akureyri se nachází i několik muzeí a galerií - městské muzeum, muzeum umění, muzeum průmyslu a letecké muzeum. Akureyri je také sídlem oblastního archívu a jedné z největších knihoven na Islandu - Amtsbókasafni? á Akureyri, založené roku 1827.
Minjasafni? á Akureyri je muzeum ve vile Kirkjuhvoll a vlastní věci a fotografie z historie v Akureyri a Eyjafjör?uru. Včetně Reykjavíku se i zde nachází přírodní muzeum.
Z města pocházel slavný spisovatel dětských knih Jón Sveinsson, spisovatel detektivních románů Viktor Arnar Ingólfsson, házenkář a trenér házené Alfre? Gíslason a fotbalista Hei?ar Helguson.
Dominantou Akureyri je kostel protestantské církvi Akureyrarkirkja, navrhnutý státním architektem Gu?jónem Samúelssonem roku 1940. Je nejvyšší stavbou ve městě. Gu?jón Samúelsson také založil největší kostel na Islandu Hallgrímskirkja. Skleněná okna s malbami jsou napodobeninou původních skel katedrály v Coventry, zničené během náletů za druhé světové války.
Glerárkirkja je evangelisticko luteránský kostel, který se nachází ve čtvrti Glerárhverfi. Jeho architektem byl Svanur Eiríksson. Stavěl se od roku 1987 do 1992.
Nonnahús nebo Nonnahúsi? je dům proslulý Jónem Sveinssonem. Byl to nejznámější dětský spisovatel na Islandu. V tomto domě psal sadu románů o Islandském klukovi jménem Nonni. Nyní je dům muzeem a v něm nábytek a osobní články o autorovi z 19. století.
Daví?shús je dům spisovatele a knihovníka Daví?a Stefánssona a nyní se veřejně prohlíží. Sigurha?ir je dům básníka Matthíasa Jochumssona a nyní je také dnešním muzeem. Laxdalshús je nejstarší budovou ve městě z roku 1795 a nyní je soukromým domem.
Botanická zahrada v Akureyri patří k nejseverněji ležícím botanickým zahradám světa. Zároveň je nejstarší botanickou zahradou Islandu. Její rozloha činí 3,7 hektaru a nachází se v nadmořské výšce od 40 do 50 m.
Akureyrský park byl otevřen pro veřejnost už v roce 1912, stal se prvním veřejným parkem na Islandu. Vlastní botanická zahrada zde vznikla v roce 1957. Posláním této botanické zahrady je uchovat a představit co nejvíce druhů rostlin Islandu a zároveň najít nepůvodní druhy, které by byly schopné přežít v drsných přírodních podmínkách ostrova, a to jak v zahradách, tak i v zemědělské kultuře a krajině. Většina pěstovaných druhů pochází z arktického a mírného pásu severní polokoule, také z velehor celého světa.
Záhony s rostlinami z Grónska, Norska a Alp byly vybudovány v šedesátých letech 20. století. Bylo to zásluhou tehdejšího ředitele zahrady Jona Rognvaldssona. Další druhy ze Skandinávie, Kanady a Alp byly získány v pozdějších letech, velkou roli v tom měla výměna semen se zahraničními botanickými zahradami. V současnosti zahrada v Akureyri spolupracuje s 330 botanickými zahradami a dalšími institucemi z Evropy, Asie, Severní i Jižní Ameriky a Nového Zélandu.
Na podzim roku 1985 byla založena nová část zahrady s islandskou flórou. Rostliny jsou zde pěstovány podle svých ekologických potřeb na speciálně upravených záhonech. Najdeme tu rostliny pobřežního pásma, arktických trávníků, sněhových i lávových polí, bažin, pramenišť i jezer. V roce 1970 zde bylo vysazeno 442 druhů islandských rostlin. Celkový počet všech pěstovaných druhů dosáhl počtu 7 tisíc.
Akureyri je co se týče dopravy centrem severovýchodního regionu. Je dobře spojen vzduchem, mořem i pevninou.
Město leží na hlavní Islandské okružní silnici Hringvegur, která vede kolem celého Islandu a spojuje tím Akureyri s ostatními částmi na Islandu. Akureyri je jedno ze dvou měst v zemi, po Reykjavíku, kde jezdí pravidelné linky městských autobusů.
Jižně od města na konci Eyjafjör?uru se nachází letiště, které se však používá pouze pro vnitrostátní lety, ale někdy jsou uskutečněny i lety mezinárodní. Z Islandské letecké společnosti Air Iceland se nejčastěji létá do Reykjavíku nebo Keflavíku, ale jsou zde i lety na ostrov Grímsey a do vesnic Vopnafjör?ur a ?órshöfn. V květnu 2006 zde Iceland Express uskutečnila lety do Kodaně, které však byly zrušeny. Dnes létají pouze během léta.
 Přístav v Akureyri je zásadním místem ve městě. Nachází se zde velká základna a v ní jejich živobytí ryby. Je to jedna z mála míst ve městě, kde se zpracovávají velké ryby. Dováží je sem rybářská loď. V letních měsících je přístav důležitý také pro turisty a pro kolemjedoucí lodě. Přístav je také důležitý pro řízení dopravy.
Ve městě se nachází zimní stadion pro bruslení a hokejové zápasy, sportovní hala, kde se hraje basketbal, volejbal, házená a bojové umění, víceúčelový stadion s kapacitou 2000 diváků, využívaný převážně na fotbalové zápasy, krytý 25 m bazén a přilehlý aquapark.
Ve městě se nachází i nejseverněji položené 18-jamkové golfové hřiště na světě, Akureyrský golfový klub je pořadatelem letního golfového turnaje Arctic Open.
Sportovními kluby jsou: Knattspyrnufélag Akureyrar , Skautafélag Akureyrar , Skí?afélag Akureyrar , Skákfélag Akureyrar , Í?róttafélagi? ?ór, Hamrarnir , Skarfarnir a Golfklúbbur Akureyrar.
Protože je Akureyri největším městem regionu, nachází se zde mnoho škol, dvě gymnázia a univerzita.
Akureyri je řízený podle městské rady. Do městské rady může být zvolena jakákoliv osoba nad 18 let, která také musí mít registrované bydliště ve městě. Městská rada má 11 členů, kteří jsou voleni každých 4 roků. Starosta je jmenován podle městské rady, obvykle je jeden z členů rady vybraný, ale někdy je také jmenován starosta, který není členem městské rady.
Poslední volby se konaly 27. května 2006. Zde jsou jejich výsledky:
Nynější starostkou Akureyri je od dne 9. ledna 2007 Sigrún Björk Jakobsdóttir, která je členem strany nezávislosti.


Robert Morrison

V Číně působil od roku 1807 do své smrti; svou misijní činnost přerušil v letech 1824-1826, kdy se vrátil do Velké Británie. Během svého života pokřtil pouze 10 Číňanů. Přeložil však do čínštiny celou Bibli a vydal gramatiku a slovník čínského jazyka. Tím prokázal neocenitelnou službu dalším generacím misionářů v Číně.


Staré báje vikingů

Děj se odehrává v 9. století v Polsku před příchodem křesťanství.
Nad jezerem Gopolo vládne krutý kníže Popiel. Vyvraždil celý svůj rod, aby zabezpečil nástupnictví svému třetímu synovi, kterého měl s otrokyní. To vyvolá vzpouru vladyků. Ziemek je mladý lovec, který se kdysi plavil s Vikingy a miluje dceru vladyka Višu. Ten ji však přislíbil bohům. Chce o ni bojovat, ale mezitím se střetává s Piastunom, bývalým velitelem knížecího vojska, a přidá se k němu a vladykům, aby vyhlásili válku Popielovi.


Veľký Šum

Veľký Šum také zvaný Veľká Hučava je potok ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Protéká územím okresu Poprad. Je to levostranný přítok Popradu. Je dlouhý 7,4 km. Je tokem IV. řádu.
Pramení na jižním svahu Tupé v nadmořské výšce přibližně 2250 m Nejprve teče na jihojihozápad, z pravé strany přibírá krátký přítok z východního svahu Ostrvy a pokračuje jihojihovýchodním směrem. Vtéká do Podtatranské kotliny, do podcelku Tatranské podhorie, přibírá levostranný přítok z jihovýchodního svahu Klinu a teče západně od osady Vyšné Hágy. Jižně od osady přibírá zleva Malý Šum a pokračuje na jih rovnobežně s korytem řeky Poprad na pravém břehu. Do Popradu ústí západně od obce Štôla v Popradské kotlině, v nadmořské výšce přibližně 855 m.


Heřmanice u Oder

Obec Heřmanice u Oder se nachází v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 340 obyvatel.


Chotovice

Obec Chotovice se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 137 obyvatel.


Vuk Branković

Jako syn sebastokratora Branka Mladenoviće patřil k vysoké srbské šlechtě. První zmínky o něm pochází z období okolo roku 1370, kdy byl vládcen Rašky se sídlem v Prištině, od roku 1378 ve městech Prizren a Skopje. Oženil se s Marou, dcerou srbského cara Lazara Hrebeljanoviće a Milici Nemanjićové.
Podle lidové tradice během bitvy na Kosově poli v roce 1389 zradil cara Lazara Hrebeljanovića, jehož Turci po bitvě zajali a popravili. Historikové však tuto historku nepovažují za pravdivou.
Okolo roku 1396 jeho území dobyl sultán Bajezid I. a Vuk musel utéct; místo jeho smrti není známo.
Po Vukově smrti jeho syn Đurađ vznesl nárok na srbský trůn, na kterém seděl Lazarův syn Štěpán Lazarević. Později spolu uzavřeli příměří a bojovali proti postupující Osmanské říši.


Sasko-Meiningensko

Sasko-Meiningensko, něm. Sachsen-Meiningen bylo jedno z tzv. ernestinských vévodství v dnešní spolkové zemi Durynsko, jež vzniklo roku 1680 z důvodu rozdělení vévodství Sasko-Gothajského mezi syny vévody Arnošta I. "Pobožného" Sasko-Gothajského.
Roku 1826 k němu byla připojena území Hildburghausen a Saalfeld. V souvislosti s prohrou Německa v první světové válce a revolučními náladami ve společnosti byl poslední vévoda nucen 10. listopadu 1918 abdikovat a na území bývalého vévodství byl vyhlášen Svobodný stát Sasko-Meiningensko.


Střelecký ostrov

Střelecký ostrov je vltavský ostrov v Praze. Leží zhruba uprostřed řeky a je spojen s oběma břehy mostem Legií.
První zmínky o ostrovu pocházejí již z 12. století. Tehdy se ostrov nazýval Trávník. Nejprve byl v majetku johanitů a fungoval jako zahrada, ti jej roku 1393 prodali lékárníku Augustinovi a roku 1472 jej zakoupilo Staré Město.
Po neúspěšném odboji jej roku 1547 zabavil král Ferdinand I. Habsburský Roku 1562 vrátil polovinu městu, druhou dal k užívání městským střelcům. Střelnice zde ovšem fungovala již od konce 14. století. Sám ostrov má strategickou pozici, v letech 1648, 1740 a 1742 byly střelbou odraženy různé armády, které se chtěly zmocnit Starého Města. Střílení zde bylo zakázáno roku 1913, ale v roce 1937 pro pražskou Národní gardu 1 opět povoleno.
Od 18. století se zde konaly svatojánské oslavy, spojené se střelbou a ohňostroji. V roce 1882 zde probíhal I. všesokolský slet. Roku 1890 se zde poprvé v Čechách slavil 1. máj.


Fritz Weiss

Jako dítě se nejprve učil na housle a velmi záhy je vystřídala trubka. Začátkem třicátých let začínal v kvintetu při Prague English Grammar School, který hrál především při tanečních hodinách. V roce 1939 nastoupil v Hallově orchestru Swing Rhythm. V orchestru působili Němci, Češi i Židé, což vedlo k jeho rozpadu. Vznikl orchestr Emila Ludvíka, kde nastoupil jako první trupetista. V Ludvíkově orchestru prakticky působil jako umělecký vedoucí.
V roce 1941 byl deportován do Terezína. I v Terezíně zůstal aktivním muzikantem, aranžoval zde pro Emila Ludvíka a Karla Vlacha. Ještě v Terezíně založil kvintet Weiss-kvintet a soubor Ghetto Swingers.
V září roku 1944 byl jeho otec trasportován do Auschwitzu a Fritz se dobrovolně k němu přidal.


Zbizuby

Obec Zbizuby se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 409 obyvatel.
Hroznice | Koblasko | Makolusky | Nechyba | Vestec | Vlková | Vranice | Zbizuby


Ludwika Lisówna

Ludwika Lisówna byla polská řeholnice, od roku 1938 až do své smrti generální představená klarisek. Za druhé světové války zapojila klarisky do odbojové činnosti. Sama organizovala zejména ukrývání židovských dívek v klášterech, a řádových školách a výchovných zařízeních. Klarisky, které byly největším ženským řeholním společenstvím v Polsku, jich také zachránily největší počet, celkem asi 500 dětí a 150 dospělých.


Bulánci

Bulánci jsou česká freewarová hra, ve které bojují proti sobě Bulánci – označovaní jako E.A.P.. Hra je 2-D s pohledem ze shora. Byla vytvořena českou firmou SleepTeam Labs. Ve hře je jejich historie nápadně podobná historii lidí.
Počátkem roku 2002 se na internetu objevila nová hra od SleepTeamu. Bulánci měli pouze 3 MB. Ale pro velký zájem se začala hra rozšiřovat. Přibyly nové zbraně, úrovně a spoustu dalších doplňků. Její obliba spočívá především v možnosti hraní až 4 hráčů a to buď na jednom PC, po síti nebo přes internet.
V roce 2006 byl uvolněn editor vlastních úrovní a nová verze hry, která umožňuje hraní přes internet.
Minimální konfigurace: PC 133 MHz 32 MB RAM DirectX 6.0
Optimální konfigurace: 300 MHz 64 MB RAM 16-bit zvuková karta síť DirectX 6.0 a vyšší
V roce 2006 byl uvolněn editor, který umožňuje komukoli tvorbu vlastních levelů. Pomocí něj lze vytvořit poměrně dobré mapy - mohou dokonce obsahovat nastražené miny, teleporty, bulánčí upíry, či počítačem řízené protivníky. Pro zájemce je na internetu zveřejněn NÁVOD na práci s editorem od autora Dr. Killer.


Jindřich Habsburský

Jindřich byl pátým synem římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko - Tyrolské. V okamžiku otcovy smrti roku 1308 byl cca desetiletý, hlavou dynastie se stal Fridrich. Právě kvůli Fridrichově kandidatuře na opuštěný trůn římského krále se Jindřich v roce 1314 oženil. Strýcem novomanželky Alžběty byl jeden z kurfiřtů - kolínský arcibiskup Jindřich z Virneburgu.
Roku 1322 byl mladý Jindřich společně s Fridrichem v bitvě u Mühldorfu zajat. Stal se cenným vězněm českého krále Jana a byl nucen zůstat přes rok na hradě Křivoklát. Zemřel roku 1327 bezdětný.


Heil Hitler

Heil Hitler je německý pozdrav, nesoucí význam zhruba „Sláva Hitlerovi“. Používán byl ještě předtím, než se NSDAP ujala moci v Německu, ale zejména v dobách Třetí říše, kdy se stal všeobecným pozdravem a projevem sympatií k Adolfu Hitlerovi. Byl využíván při veškerých setkáních, kdy byl pozdrav doprovázen ještě vztyčením pravice do úrovně ramen. Čtyři dny po neúspěšném atentátu na Hitlera v Rastenburgu 24. července 1944 vstoupilo v platnost nařízení, které zavádělo slova „Heil Hitler“ jako povinný pozdrav mezi všemi příslušníky vojenských sil Třetí říše.
Vztyčení pravice doprovázející pozdrav „Heil Hitler“ se nazývá hajlování, či též nacistický, árijský, německý, či Hitlerův pozdrav. Podobným výrazem jako „Heil Hitler“ se postupem času stalo i Sieg Heil.
Hajlování má své kořeny v římském pozdravu, který rovněž spočíval ve vztyčení pravice doprovázeného zvoláním „Ave Imperator!“, případně v pozdějších dobách „Ave Caesar!“. V císařském období pozdvihnutou pravici jako pozdrav používal také Napoleon Bonaparte, který chtěl navázat na odkaz římských císařů a římského impéria. O totéž se dvacátých letech 20. století pokoušeli také italští fašisté po jejichž vzoru pak pozdrav pravicí ve druhé polovině dvacátých let převzal Adolf Hitler při budování své Třetí říše, jakož využil i další symboliku, která významově odkazovala jak na původní římskou říši, tak i na Svatou říši římskou národa německého.
Původně stranický pozdrav příslušníků NSDAP se po uchopení moci v Německu nacistickou stranou v roce 1933 stal oficiálním pozdravem, kterým Němci, sympatizanti s nacismem, vazalové a spojenci nacistického Německa dávalo najevo přízeň vládnoucí nacistické straně respektive jejímu Vůdci. Příkladem mohou být olympijské hry v Berlíně v roce 1936, kdy mnohé z olympijských výprav pozdravily představitele německého státu tímto způsobem.
Hajlování jako pozdrav bylo povinné zejména pro příslušníky strany a jejích ozbrojených formací. Naproti tomu příslušníci německé armády za stejných okolností používali tradiční vojenský pozdrav. Teprve v červenci 1944, poté, co se armádní důstojníci neúspěšně pokusili o převrat, bylo nařízeno hajlování také pro vojáky, jako výraz loyality armády k Vůdci.
Pohyb ruky se skládal ze dvou částí: přiložení natažených prstů pravé ruky na srdce a následným vztyčením pravé paže do úrovně ramen před sebe. Výkřik „Heil Hitler!“, kterým se verbálně provolávala sláva Hitlerovi byl někdy nahrazován německým válečnickým pokřikem „Sieg Heil!“, popřípadě pouze „Heil!“. Pokud zdravící osoba zdravila přímo Hitlera, dělo se zpravidla frází „Heil, Mein Führer!“.
V písemném projevu se pozdrav „Heil Hitler!“ používal zpravidla na konci dopisu popřípadě publikovaného nařízení. V protektorátě byl zejména kolaboranty často užíván také český překlad ve formě „Vůdci zdar!“. Nacističtí ideologové setavili podrobná pravidla, kdo, za jakých okolností a jakým způsobem má nebo smí pozdrav používat. Velmi časté však bylo pouhé vztyčení pravice, někdy jen ledabylé mávnutí rukou.
Ve filmu Charlieho Chaplina diktátor byl tento pozdrav parodován v proslulé podobě „Hail Hynkel!“. V protektorátě byl tento pozdrav Čechy parodován, na základě úmyslně nedbalé výslovnosti, jako „hajtla“.
Symbol v podobě hajlování byl po porážce nacistického režimu ve druhé světové válce v Československu, stejně jako v Německu a mnohých ostatních evropských zemích, zakázán a dnes může být jeho používání v Česku hodnoceno jako trestný čin podle § 260 či § 261 trestního zákona, s trestní sazbou šesti měsíců až osmi let odnětí svobody. Neonacisté používají hajlování jako symbol příslušnosti ke své ideologii.


Mini

MINI Austin Rover je vůz projektovaný britským konstruktérem řeckého původu Alecem Issigonisem. Toto vozidlo bylo na trh uvedeno v roce 1959. Na začátku 60. let 20. století se stalo jedním z nejoblíbenějších evropských vozů.
Mini vstoupil na trh v době, kdy svět doslova žíznil po malém praktickém autě do města. Na to zareagovaly značky Austin a Morris, pod těmito značkami se Mini později vyráběl. Hlavní konstruktér, již zmiňovaný Alec Issigonis, navrhl převratný způsob konstrukce tohoto bezesporu revolučního vozu. Typ konstrukce „vše vepředu“ – to znamená motor, náhon předních kol i převodovka. Převratné bylo i umístění motoru napříč, do té doby sériově vůbec neprodukované, které dávalo mnohem více prostoru pro posádku a umožňovalo co nejmenší rozměry vozu. Mini se podle předpokladů stal prodejním trhákem a vyráběl se až do roku 2001, přičemž se vyrobilo 5 387 862 vozů.
Druhá generace přišla v roce 2001, kdy automobilku Mini převzalo BMW. Designeři této generace odmítají označen retro, podle jejich slov jde pouze o pokračování designérské linie nastavené generací první. Hlavní zásluhu na zajímavém designu nové generace měl Frank Stephenson, které vytvořil např. první generaci BMW X5 nebo spolupracoval na designu několika současných Ferrari, v poslední době pracoval i na Fiatu 500.
Nová generace přišla v roce 2007 a přinesla spíše evoluci desingovou, než technickou. Jedinými designovými změnami bylo přestěhování směrových světel do zakulacenějších předních světlometů, pozměněné zadní světlomety změny na sloupku C. Vůz byl taky prodloužen o zhruba 20cm, čehož si ale těžko někdo na první pohled všimne.
V roce 2007 se na autosalonu ve Frankfurtu představila také verze kombi s názvem Clubman. Motorizace je obdobná jako u krátké varianty, pouze z nabídky vypadl nejslabší zážehový motor 1,4. Dále se chystá uvedení terénní varianty a finišují přípravy kabrioletu.


Bavorové ze Strakonic

Bavorové ze Strakonic byli jedním z nejpřednějších českých šlechtických rodů 13. století. Nejvýznamnějším členem rodu byl Bavor II. ze Strakonic, nejvyšší maršálek království českého, zeť krále železného a zlatého Přemysla Otakara II.
Erbem Bavorů ze Strakonic byla modrá střela s červeným střelištěm na zlatém štítě. Klenotem byla křídla ve zlaté barvě.


Matyáš Lerch

Otec Matyáše Lercha Vojtěch Lerch byl drobný zemědělec. Již jako malé dítě byl velmi čilý a bystrý, ale v šesti letech utrpěl vážný úraz a po vyléčení zůstala jeho levá noha ohnuta v koleně, takže mohl chodit jen s pomocí jedné berle. Následkem tohoto úrazu začal chodit do školy až v devíti letech, když se jeho rodiče přestěhovali do Sušice. Lerch byl od počátku výborným žákem a záhy se začalo projevovat jeho mimořádné nadání pro matematiku. Po skončení měšťanské školy nastoupil krátce v továrně Františka Scheinosta v Sušici, kde se měl stát úředníkem. Přestože finanční situace jeho rodičů nebyla nejlepší a úřednická kariéra byla lákavá a mladý Matyáš by byl finančně zabezpečen, rozhodl se pro další studium. Složil úspěšně přijímací zkoušky a pro mimořádně dobré výsledky mu byla udělena výjimka, takže mohl nastoupit hned do pátého ročníku. Studium začal na reálném gymnáziu v Plzni, maturitu složil v roce 1880 na reálce v Rakovníku. Již během středoškolského studia se Lerch začal věnovat matematice a samostatně studoval tehdy dostupné učebnice. Svědčí o tom dopis ze dne 17. května 1878, který poslal tehdy jako kvintán svému učiteli Emilu Seifertovi. V tomto listě Lerch mimo jiné píše:
Weyrovy Základy vyšší geometrie jsem pročetl až do involuce, o které jsem sice začátky probral, avšak ustal jsem od dalšího studia jejího, byv vytržen ze studování koncem prázdnin velikonočních. Teď daří se mi dobře. Myslím, že budu moci objednati sobě Studničkovy Základy vyšší matematiky, čímž se dovrší blaženost má.
Po prázdninách roku 1880 se dal zapsat na České vysoké škole technické v Praze jako řádný posluchač odboru inženýrského stavitelství. Na technice studoval tři roky, jeho učiteli byli mj. i Eduard Weyr, Gabriel Blažek a František Tilšer. Lerch měl v úmyslu vykonat učitelskou zkoušku a stát se středoškolským učitelem. Jak však později zjistil, toto by mu vzhledem k jeho tělesné vadě nebylo umožněno, a tak se začal plně věnovat pouze matematice. Ve školním roce 1883-1884 se stal mimořádným posluchačem české univerzity, jeho profesorem byl František J. Studnička, který si nadaného studenta velice oblíbil. V dalším školním roce studoval v Berlíně, neboť získal státní stipendium 800 zlatých. Zde byli jeho profesory nejlepší němečtí matematici té doby - Weierstrass, Kronecker, Fuchs a Runge. Zde také poznal některé mladé matematiky, mezi nimi byli Kovalevská, Runge, Heffter, Köhler a další. Po návratu do Prahy se Lerch v roce 1886 habilitoval a byl jmenován soukromým docentem pražské české techniky. V této době začala také jeho rozsáhlá publikační činnost. V období 1886-1896 uveřejnil kolem 110 článků, a to nejen v časopisech domácích, ale také v renomovaných časopisech zahraničních, jako byly Comptes rendus, Acta mathematica, Journal für die reine und angewandte Mathematik a jiné. Seznam evropských a amerických matematiků, jimž Lerch posílal separáty svých prací, obsahuje více než sto adres. Zvláštního uznání se Lerchovi dostalo od vynikajícího francouzského matematika Ch. Hermita, který vysoce oceňoval Lerchovu vědeckou práci. Již výpočet jistého Raabeova integrálu, který Lerch uveřejnil v roce 1888 v časopise Giornale di matematiche, Hermitea tak nadchlo, že ho ve svých přednáškách uváděl slovy:
Zde předkládám důmyslnou a elegantní metodu, ke které dospěl pan Matyáš Lerch, docent pražské techniky.
Jak ukazuje jejich vzájemná korespondence, Hermite měl k Lerchovi vřelý vztah. Přestože se Lerch stal světově uznávaným matematikem, nepodařilo se mu získat profesuru na některé vysoké škole v českých zemích, ačkoliv o to velice usiloval. Příležitost na jmenování profesorem se pro Lercha naskytla několikrát, ale vždy byl jmenován někdo jiný. Dne 30. dubna 1890 zemřel profesor druhé stolice matematiky na německé technice v Brně Franz Unferdinger, který na této škole působil v letech 1873-1890. Na uvolněné místo se hlásilo těchto sedm zájemců: Profesor na gymnáziu v Klagenfurtu Otto Biermann, soukromý docent na německé technice v Praze Karl Bobek, profesor státního gymnázia v Innsbrucku a soukromý docent na univerzitě v tomto městě Franz Hočevar, soukromý docent na technice ve Vídni Gustav Kohn, soukromý docent na české technice v Praze Matyáš Lerch, profesor na zemské reálce v Rýmařově Reinhard Mildner a soukromý docent na technice ve Vídni a soukromý docent na univerzitě tamtéž Oscar Peithner. Hodnocení na všechny přihlášené kandidáty vypracoval profesor matematiky Emanuel Czuber. Z hodnocení M. Lercha ocitujeme pasáž, týkající se jeho odborných kvalit:
Lerch je vědecky velmi činný, jeho četné práce psané německy, česky, francouzsky a portugalsky jsou věnovány obecné teorii funkcí, teorii eliptických funkcí a eliptických integrálů, teorii čísel, diferenciálním rovnicím a novější syntetické geometrii. Obsah jeho prací ukazuje, že Lerch je všestranný a velmi nadaný matematik. Jeho pedagogické schopnosti jsou hodnoceny příznivě.
Lerchova přihláška do konkurzu byla zaslána prostřednictvím rektora české techniky v Praze dne 14. července 1890. Profesorský sbor zasedal 7. července téhož roky a výsledek hlasování byl následující: Celý sbor dal na první místo Peithnera, Biermann byl desetkrát druhý, Mildner čtyřikrát druhý a třináctkrát třetí a jedno třetí místo získal Kohn. Lerchovo jméno se v hlasování vůbec neobjevilo. Dne 6. října 1890 jmenoval císař František Josef I. Dr. Oscara Peithnera, svobodného pána z Lichtenfelsu, mimořádným profesorem matematiky na německé technice v Brně.
Lerchovi se nepodařilo získat jmenování profesorem ani na české univerzitě v Praze, ačkoliv zde bylo na rozdíl od německé univerzity pouze jedno profesorské místo a možná by nebylo pro příslušná místa velkým problémem zasadit se o zřízení druhé profesorské stolice, k tomu však nedošlo. Karel Petr se domnívá, že jednou z možných příčin této situace bylo i Lerchovo sebevědomé vystupování a jeho sklon k přeceňování vlastních výsledků . Další příčinou byla možná závist, neboť Lerch se stal již v devadesátých letech světově uznávaným matematikem. Lerchovo další působení na českých vysokých školách bylo nejisté, neboť asistentské místo mohlo být tehdy zastáváno nejvýš deset let a soukromý docent neměl nárok na služební požitky. Proto přijal v roce 1896 nabídku na jmenování profesorem na univerzitě ve švýcarském Freiburgu. Lerch působil ve Švýcarsku deset let a v tomto období došlo v jeho životě k řadě významných změn. Kromě toho, že se podstatně zlepšila jeho hmotná situace, podstoupil v roce 1900 náročnou operaci u doktora Hessinga, takže po ní mohl odložit berlu a chodit jenom o holi, na kratší vzdálenosti i bez hole. V roce 1897 za ním přijela jeho čtrnáctiletá neteř Růžena Sejpková, která mu vedla domácnost, takže se mohl věnovat plně pedagogické a publikační činnosti, která v tomto období vyvrcholila a dostalo se jí i významného mezinárodního ocenění.
Přes všechny pocty, kterých se mu v cizině dostalo, se Lerch chtěl vrátit do vlasti, a proto ho velice mrzelo, že byl několikrát opomenut při jmenování profesorů na českých vysokých školách. Návrat z ciziny se mu zdařil až v roce 1906, kdy byl jmenován řádným profesorem české brněnské techniky. Na této škole působil až do roku 1920, kdy přešel jako profesor na nově zřízenou Masarykovu univerzitu v Brně. Po příchodu do Brna se Lerch dočkal uznání i doma. Byl zvolen čestným členem Jednoty českých matematiků a fyziků, v roce 1909 získal čestný doktorát filozofie pražské univerzity a ve školním roce 1908-1909 byl děkanem odboru strojního inženýrství brněnské techniky. V té době se však jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Lerch totiž trpěl cukrovkou, která se tehdy prakticky nedala léčit, neboť inzulín ještě nebyl objeven. Ze zdravotních důvodů musel odmítnout jmenování rektorem brněnské techniky a také jeho publikační činnost poklesla. Závěr svého neobyčejného života strávil Lerch budováním matematického ústavu Masarykovy univerzity. Zde se stal jeho asistentem Otakar Borůvka, který se stal pokračovatelem v jeho díle a také dosáhl světového věhlasu. Při prázdninovém pobytu v Sušici dostal Lerch zápal plic a dne 3. srpna 1922 zemřel.


Manhattan

Manhattan je jedním z pěti newyorských městských obvodů. Zároveň je územně shodný s okresem New York amerického spolkového státu New York.
Nachází se na ostrově Manhattan Island. Představuje ekonomické i administrativní centrum New Yorku. Oblast je plná výškových budov, které se začaly stavět již po roku 1920 a některé mrakodrapy byly v době svého dokončení nejvyššími stavbami světa.
Od roku 1972 do 11. září 2001 zde stála tzv. „dvojčata“ Světového obchodního centra, která však byla zničena teroristickými útoky. Od té doby je nejvyšším mrakodrapem ve městě Empire State Building.


Otto Ježek

Do literatury se dostal jako dělnický kádr, především díky akci Pracující do literatury.
Větší část jeho tvorby vyšla v různých novinách při různých výročích, oslavách SSSR atp. Jeho díla lze charakterizovat jako oslavu socialismu.


Ljudmila Pavličenková

Ljudmila Pavličenková byla nejúspěšnější ukrajinská resp. sovětská odstřelovačka všech dob.
Dětství prožila Ludmila na různých místech, protože jejího otce neustále překládali. Největší jeho část však prožila v rodné Bílé Cerekvi na Ukrajině. Zatímco jiné dívky v jejím věku oblékaly panenky, Ljuda si vyrobila prak a soutěžila s chlapci ve střelbě. Po ukončení školy přijala práci v kyjevském závodě „Arsenal“, kde se zapsala do střeleckého kroužku „Osoaviachimu“. Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a tak postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Uvažovala krátce o tom, že se přidá k interbrigadistům a pojede bojovat do Španělska. Toužila po dobrodružství a protože byla velmi sečtělá, věděla, že všichni velcí cestovatelé a badatelé – její oblíbení literární hrdinové, oplývali především mimořádným vzděláním a rozhledem. Rozhodla se proto odejít z továrny a zapsala se na fakultu historie Kyjevské univerzity. Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.
Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Odvodní komise netajila údiv nad tím, že hezká, moderně oblečená dívka s nalakovanými nehty chce k odstřelovačům. Snažili se jí tuto volbu rozmluvit a doporučili místo na štábu či u zdravotníků v týlu, ale tvrdohlavá Ljuda trvala na svém. Tak se stala příslušnicí slavné 25. „Čapajevské“ divize, u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil a tak jediným člověkem, kterému psala, a to velmi často, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Belajevka nedaleko od Oděsy první dva Němce. Po nich následovali další a když se 25. divize přesunula k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijských kopcích před městem se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich vzájemný souboj trval celé dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce pak ukořistila jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků. Seržant Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila celou desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. Její proslulost se rozšířila po celé Přímořské armádě a v květnu 1942 ji přijel osobně poblahopřát i velitel armády generál Petrov. Tehdy již mladšij lejtěnant Pavličenko dělala sama instruktorku nováčkům a zaškolila jich několik desítek. Když společně s posledními obránci města opouštěla na lodi Sevastopol, skvělo se v její snajperské knížce 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.
Po příjezdu na Malou zemi jí přišlo pozvání z hlavního stanu v Moskvě. Tam se dozvěděla, že byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady. Ljuda však chtěla pokračovat v boji na frontě a teprve poté, co jí velení objasnilo důležitost této mise, pozvání přijala. Letadlem přes severní Afriku odletěla do Londýna a vzápětí také navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Odtud vedla její cesta přes oceán, do Washingtonu, kde byla přijata samotným prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou. Jako vůbec první občan SSSR vstoupila do Bílého domu. Poté jí byly dveře otevřené všude, kam při svém turné přijela. Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zapěl na její počest černošský zpěvák Paul Robson. Při návštěvě Hollywoodu se osobně setkala s Charlesem Chaplinem, který ji přijal velice přátelsky a s neskrývaným obdivem. Právě jen zde také odložila svoji uniformu z distinkcemi staršího lejtenanta a oděla po letech opět civilní šaty, které ji darovala první dáma. Při návštěvě města Toronta v Kanadě pak obdržela hned dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním. Po svém návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.
Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 zůstala sloužit v armádě. V hodnosti majora dělala poradkyni na Ministerstvu vojenského námořnictva v Moskvě, kde se po odchodu z armády provdala a založila rodinu. Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani. V roce 1957 ji při své cestě po SSSR oplatila návštěvu Eleonor Roosveltová. Dobrodružná povaha zavedla počátkem 60. let Ljudmilu Pavličenkovou ještě jednou na cesty. Tentokrát to byly země západní Afriky, které navštívila společně s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky. Život této neobyčejné ženy se završil jednoho říjnového dne v roce 1974, kdy ve svých 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.


Simple Service Discovery Protocol

SSDP byl vyvinut IETF společností Microsoft a Hewlett-Packard. SSDP je založen na protokolu Universal Plug and Play.
SSDP poskytuje mechanismus, při kterém síťový klient může vyhledávat síťové služby. Klienti mohou použít SSDP s lokální konfigurací nebo bez ní.
SSDP používá UDP unicastové a multicastové pakety k propagaci služeb. Multicastová addresa je 239.255.255.250 v protokolu IPv4. V protokolu IPv6 používá SSDP následující multicastové adresy:


Evenkové

Evenkové, z části kočovná národnostní skupina asi 80 000 osob v Rusku, Číně a Mongolsku. Patří mezi tzv. Malé národy severu. Vyskytují se na střední a východní Sibiři, hlavně mezi řekami Jenisej a Lena, ale i kolem Amuru a Ochotského moře a na Sachalinu. Nejvíce jich je soustředěno v bývalém Evenckém autonomním okruhu, od roku 2007 součásti Krasnojarského kraje. Zhruba polovina Evenků žije v Číně, 5 až 10 % v Mongolsku.
Hovoří evenkštinou z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovšem více než dvě třetiny populace hovoří dnes spíš rusky nebo čínsky. Tradičním povoláním je hlavně kočovný chov sobů, používaných k potahu a jízdě, ale také pro maso a mléko, dále rybolov, lov kožešinové zvěře a sběr. Forma tradičního obydlí je obdobná jako u Jakutců, Něnců a dalších sibiřských domorodců, nazývá se čum a podobá se indiánskému týpí. Pokrývá se stromovou kůrou.
Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomi hlavně slovo šaman - dodnes si většinou udržují tradiční šamanistické náboženství.
Stále silněji se u nich projevuje alkoholismus a na území Ruska asimilace s Rusy.


Timo Glock

Timo Glock, je německý pilot Formule 1 a mistr GP2 z roku 2007.
Timo začal závodit v roce 1998 s motokárami, s nimiž dosáhl několika úspěchů. Od roku 2000 závodí v monopostech. Nejprve v německých šampionátech formulí BMW, které vyhrál jak v roce 2000, tak i o rok později. Ve své první sezoně v německém mistrovství formule 3 skončil celkově na třetím místě a stal se nejlepším nováčkem roku. O rok později, v roce 2003, závodil v Eurosérii formule 3, kde vyhrál 3 závody. V celkovém pořadí obsadil 5. místo.
V roce 2005 se Timo přesunul za oceán, do Spojených států. Zde závodil za tým Paula Gentilozziho, Rocketsports, v sérii Champ Car. Jeho nejlepším umístěním bylo 2. místo ze závodu v Montrealu, na okruhu Gillese Villeneuva, kde před rokem debutoval s vozem formule 1. V celkovém hodnocení mistrovství skončil na 8. místě a získal cenu pro nejlepšího nováčka roku.
V roce 2006 se vrátil zpátky do Evropy, do série GP2. Sezonu začínal v průměrném týmu BCN Competición a moc se mu nedařilo. Ovšem v půlce sezony přestoupil do špičkového týmu iSport International, s jehož vozem hned potvrdil svoji rychlost. Dvěma vítězstvími a dalšími výbornými umístěními si nakonec zajistil 4. místo v celkové klasifikaci mistrovství. V tomtéž roce také poprvé testoval pro BMW Sauber, se kterým později podepsal smlouvu druhého testovacího jezdce pro rok 2007.
Glock prodloužil s týmem iSport smlouvu i na sezonu 2007. Vyhrál 5 závodů a v dalších 5 stál na stupni vítězů, a tak i přes několik nedokončených závodů se na konci sezony mohl radovat ze zisku titulu mistra GP2. Po těžké nehodě Roberta Kubici při kanadské grand prix, měl Glock v závodě v Indianapolis tohoto polského závodníka nahradit. Ovšem tým se nakonec rozhodl, že dá šanci mladému Sebastianu Vettelovi. Ten si v závodě vůbec nevedl špatně a získal 1 bod, což mu dopomohlo k získání závodního místa u Toro Rossa. Glock byl poté povýšen do role testovacího a náhradního jezdce BMW.
V roce 2004 se Glock, sponzorovaný firmou Deutsche Post, stal testovacím a třetím pilotem týmu Jordan Grand Prix v mistrovství světa formule 1. Při svém debutu v Kanadě nahradil na jeden závod Giorgia Pantana, a hned získal 2 body za 7. místo. Původně však skončil na 11. místě, ale po diskvalifikaci vozů týmů Williams a Toyota poskočil na už výše zmiňované 7. místo v cíli. Timo nahradil Pantana ještě v posledních třech závodech sezony - v Číně, Japonsku a Brazílii - ve kterých se shodně umístil na 15. místě.
Po vítězství v GP2 v roce 2007 byl Glock spojován s mnoha týmy formule 1. Nakonec podepsal smlouvu s Toyotou, přestože měl stále platnou smlouvu na testování s BMW Sauber. Tento spor musela rozhodnout až rada, která se zabývá smlouvami. 16. listopadu rada rozhodla, že v roce 2008 za Toyotu může závodit. O den později BMW Sauber souhlasilo s jeho uvolněním. Glock s Toyotou podepsal 3 letý kontrakt a nahradil tak odcházejícího Ralfa Schumachera.
V prvním závodě v Melbourne jel na bodovaném místě, ale jen několik kol před cílem udělal chybu v jedné z šikan a v plné rychlosti se dostal mimo trať a najel na hrbol v únikové zóně. Ten způsobil vymrštění vozu do vzduchu, který poté tvrdě přistál na vozovce. Při této havárii si Glock poranil zápěstí.
‡ Poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75% délky závodu.


Tian-čch'

Tian-čch' je jezero v Číně v provincii Jün-nan. Leží v mezihorské kotlině mezi hřbety Jün-nanské vysočiny v nadmořské výšce přibližně 1900 m. Má rozlohu okolo 500 km2.
Z jezera odtéká Pchutu-che, přítok Jang-c'-ťiang. Na jezeře je rozvinutá lodní doprava a rybářství. Poblíž severního břehu se nachází město Kchun-ming.


Düzcská provincie

Düzce je turecká provincie na jižním pobřeží Černého moře. Jejím hlavním městem je Zonguldak. V roce 2000 měla 314 266 obyvatel. Má rozlohu 1 065 km2.


Arboretum Sofronka

Arboretum Sofronka v Plzni-Bolevci je pracovištěm Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, což je státní příspěvková organizace, která sídlí v Praze-Zbraslavi a jejímž zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství České republiky. Nynějším vedoucím arboreta je Ing. Jan Kaňák.
Zakladatelem arboreta byl v roce 1956 Ing. Karel Kaňák, CSc. po té, co byl Československou akademií zemědělských věd vypsán úkol „Šlechtění borovice“. Protože dosavadní pokusné plochy a objekty nestačily k serióznímu řešení tohoto úkolu, rozhodl se založit sbírku světového sortimentu druhů rodu Pinus na lokalitě Sofronka v Plzni-Bolevci.
Pozemek arboreta byl vybrán na severním okraji Plzně, v rekreační oblasti boleveckých rybníků, na počátku rozsáhlejších lesních porostů, v nadmořské výšce 330–350 m, na mírném svahu s jižní expozicí. Od roku 1965 je v objektu meteorologická stanice, která byla v roce 1969 začleněná do klimatologické sítě Českého hydrometeorologického ústavu. Poloha objektu, především jeho spodní části a složení půdy – permokarbonské hlinité písky a arkózy s nedostatečnou tepelnou akumulací – mají za následek vysokou četnost extrémních teplot. Vegetačním typem tohoto území jsou acidofilní doubravy.
Od založení arboreta do současné doby bylo na ploše cca 22 ha vysázeno 61 druhů borovic z celého světa a tato sbírka se stala jednou z největších na euroasijském kontinentu. V současné době je reprezentativně zastoupeno 16 druhů borovic, které se zde úspěšně adaptovaly, plodí a přirozeně se zmlazují. Dalších 14 druhů přežilo v jednom nebo několika exemplářích. Ostatní zkoušené druhy vyhynuly buď po první zimě, nebo během několika let.
Všechny výsadby byly prováděny způsobem běžným v normálním lesním provozu, tj. v pravidelných sponech 1x1m, resp. 2x2m. Jednotlivé partie jsou ve čtvercích, resp. obdélnících, obsahujících 100 až 200 sazenic od každého vzorku populace, aby se dal posuzovat habitus každého vzorku nejen z hlediska genekologické diferenciace, ale i z hlediska lesnického. Velký počet vzorků populací dává možnost studovat variabilitu druhu v rámci celého území areálu druhu.
Veškerý sadební materiál byl vypěstován ve vlastní školce na Sofronce z osiva, získaného soukromou cestou od vědeckých a výzkumných pracovníků z různých států, díky osobním kontaktům zakladatele arboreta, popřípadě výměnou s různými institucemi. Ve školce i ve výsadbách se zásadně nepoužívalo hnojení ani chemická ochrana, do výsadeb se nezasahuje ani probírkou nebo prořezávkou. Kultury se ponechávají svému přirozenému vývoji, který je ovlivňován pouze přírodním výběrem, neboť vědecké pracoviště genetiky a šlechtění lesních dřevin se nezabývá produkcí dřevní suroviny, nýbrž získáváním informací o vnitřních schopnostech a evoluci zkoumaných druhů pouze v přirozených podmínkách prostředí.
U druhů, které jsou zastoupeny velkým počtem proveniencí, tj. vzorků z různých částí jejich oblasti rozšíření, byla studována jejich biologie, životní strategie a šíření po ústupu posledního zalednění. Tím byly získány originální informace o řadě významných zákonitostí, které přímo souvisejí s metodami jejich pěstování. Mimo jiné bylo prokázáno, že každý druh se vyvíjí v souladu se změnami vlastního prostředí, takže prodělává evoluci v souvislosti s evolucí svého areálu a tím i v souvislosti s evolucí lesních společenstev, ve kterých se vyskytuje. Z toho byla odvozena nová forma vědy o dřevinách – evoluční dendrologie.
Sofronka se tak stala jediným lesnickým pracovištěm, které se zabývá evolucí lesa, aplikovanou v ekosystémovém pojetí zacházení s lesem, tedy teorií biologického způsobu pěstování lesa. Tento způsob využívá především přirozených vlastností rostlinných druhů, přitom plně respektuje jejich roli v sukcesi a tím i jejich adaptace. Vylučuje tedy veškeré necitlivé zásahy a intervence člověka do lesních ekosystémů, což úzce souvisí se současným pojetím péče o les.
Za dobu existence navštívilo arboretum mnoho významných návštěv z celého světa a jeho význam daleko přesahuje hranice našeho státu. Proto bylo také zařazeno do mezinárodního seznamu nejvýznamnějších botanických zahrad a arboret v centrálním registru v Readingu.


Cirkus

Cirkus byla původně starořímská kruhová nebo oválná stavba určená pro závody koní a povozů. V dnešním, přeneseném významu slova, se většinou jedná o kočovné společenství účinkujících umělců, kteří bývají označování jako artisté. Toto umělecké společenství pak vystupuje před obecenstvem, obvykle za úhradu stanoveného vstupného.
V některých vystoupeních účinkují také cvičená exotická zvířata. Oblíbeným cirkusovým zvířetem je kůň, popřípadě jiná domácí zvířata. Představení se obvykle konají v oválné aréně pod velikým cirkusovým stanem - šapitó. Aréna je obklopena lavičkami pro diváky. Po obvodu manéže bývá několik skupin sedadel, které se nazývají lóže. Z těchto míst je nejlépe vidět, proto jsou vstupenky do lóže většinou dražší.
V současné době v ČR existuje okolo třiceti cirkusů. Známými provozovanými cirkusy na území Česka jsou Cirkus Berousek, Cirkus Kellner, Cirkus Carini, Cirkus Bernes, Cirkus Praga, Cirkus Aleš, Cirkus Alex, Cirkus Humberto, Cirkus Jo-Joo, dále pak Cirkus Andres, Cirkus Astra, Cirkus Cramer, Cirkus Marcel, Cirkus Pacific, Cirkus Adrian, Cirkus Prince, Cirkus Salto, Cirkus Romanza, Cirkus Alegrie, Cirkus Tornádo, Cirkus Williams a mnohé další. Na Slovensku pak například Cirkus Karlson či Cirkus Tony.
V některých západních zemích je cirkusové umění více oblíbeno nežli v ČR, což vysvětluje i větší množství cirkusů v těchto zemích. Například v Německu či Itálii se jejich počet počítá na stovky. Mezi známé německé cirkusy patří například Cirkus Krone, Cirkus Flic-Flac, Cirkus Rolland-Busch, Cirkus Barelli, Cirkus Berolina, Cirkus Probst, Cirkus Carl Busch, Cirkus Charles Knie, Cirkus Fliegenpilz, Cirkus Frank, Cirkus Frankello, Cirkus Humberto, Cirkus Granada, Cirkus Herkules, Cirkus Kaiser, Cirkus Lamberti, Cirkus Las Vegas, Cirkus Malford, Cirkus Roncalli a velká řada dalších.
V USA jsou velké cirkusové show, z nichž některé neodpovídají evropské představě o cirkuse - tyto show neprobíhají ve stanech, nýbrž ve velikých halách či na sportovištích, kde se předvádí vystoupení v několika manéžích zároveň. Mezi takovéto cirkusy patří například americký Cirkus Ringling Bros Barnum and Bailey.


Piperonylbutoxid

Piperonylbutoxid je pesticidový synergista. Nemá sám o sobě pesticidní účinky. Je-li však přidán do insekticidních směsí, typicky do pyrethrinových, pyrethroidových nebo karbamátových insekticidů, jejich účinnost výrazně vzroste.
Piperonylbutoxid je potentní inhibitor cytochromu P450. Tato skupina enzymů účinkuje jako základní detoxifikační cesta pro mnoho pesticidů. Inhibicí této cesty se umožní dosažení vyšších nemetabolizovaných systémových koncentrací aktivního insekticidu v cílovém organismu po delší dobu.
Je diskutabilní, zda je látka pro člověka onkogenní, mutagenní nebo teratogenní. Akutní orální a dermální toxicita piperonylbutoxidu pro savce je nízká, je však toxický pro ryby a zesiluje toxické účinky rotenonu.


Bořislav

Obec Bořislav se nachází v okrese Teplice, kraj Ústecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 360 obyvatel.
Kostel, vystavěný v r. 1717 na místě starší stavby, má barokní podobu. Stojí v obci při průjezdní silnici. V průčelní věži se nachází zvon z počátku 16. století od Tomáše z Litoměřic. K r. 1915 jsou zde doloženy dva malé zvony z r. 1679 a z r. 1569 od Brikcího z Cimperka, které byly zrekvírovány.


Ekonometrie

Ekonometrie je vědecká disciplína nacházející se na pomezí matematiky, statistiky a ekonomie. Aplikuje metody matematické statistiky na ekonomická data. Cílem je ověření ekonomických teorií pomocí pozorovatelných dat či odhalení nových kvantitativních vztahů mezi ekonomickými procesy.
Nejčastější používané metody ekonometrie patří Metoda nejmenších čtverců a metoda maximální věrohodnosti. V ekonometrii se používají zpravidla pro ověření závěru výpočtu různé testovací metody - například T-test nebo F-test a mnoho dalších používaných ve specifičtějších případech.


Hřibiny-Ledská

Obec Hřibiny-Ledská se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 332 obyvatel.


Michail Saakašvili

Micheil Nikolozis dze Saakašvili, gruzínsky ?????? ????????? ?? ??????????, je gruzínský politik a prezident a předseda strany Národní hnutí. Ve funkci nahradil 25. ledna 2004 dočasně zastupující hlavu státu Nino Burdžanadze. 25. listopadu 2007 odstoupil z funkce a byl nahrazen předsedkyní parlamentu Nino Burdžanadze. 5. ledna 2008 byl znovu zvolen prezidentem v předčasných volbách.
Za manželku má Sandru E. Roelofsovou, která je pochází z Nizozemska. Má také dva syny Eduarda a Nikoloza. Kromě jeho rodné gruzínštiny, mluví plynně anglicky, francouzsky, rusky a ukrajinsky.
Saakašviliho otec byl známý lékař žijící v Tbilisi, jeho matku - profesorku historie - však opustil ještě před jeho narozením. Saakašvili složil v Tbilisi maturitu roku 1984; poté nastoupil studium na elitní Vysoké škole mezinárodních vztahů v Kyjevě. Studium ukončil roku 1992.
V dalších letech studoval v cizině - ve Štrasburku, v USA na Columbia University v New Yorku, George Washington University, v italské Florencii na Akademii evropského práva a v Haagu na Akademii mezinárodního práva. V Haagu se také seznámil se svou budoucí manželkou Sandrou.
V roce 1995 se vrátil do Gruzie, záhy byl zvolen poslancem. V letech 1998 až 1999 byl předsedou parlamentní frakce Svazu občanů prezidenta Ševarnadzeho, který ho v roce 2000 jmenoval ministrem spravedlnosti. O rok později Saakašvili podal demisi, když předtím prezidenta obvinil z korupce. V říjnu 2003 pak Saakašviliho hnutí Kmara donutilo Ševarnadzeho k odstoupení po tzv. Revoluci růží.
Drtivou většinou 95 % vyhrál prezidentské volby v lednu 2004 právě Saakašvili. Na začátku listopadu 2007 zorganizovala gruzínská opozice, vyčítající prezidentovi odpovědnost za pokles životní úrovně a korupci, vlnu protestů. Po několika dnech byly protesty v Tbilisi násilně rozehnány policií a 7. listopadu prezident vyhlásil výjimečný stav, následující den vypsal ve shodě s požadavky opozice předčasné prezidentské volby. 16. listopadu byl výjimečný stav odvolán. 25. listopadu Saakašvili odstoupil z funkce prezidenta a ucházel se o znovuzvolení v předčasných volbách v lednu 2008. V prvním kole předčasných prezidentských voleb vyhrál se ziskem 52,8% hlasů a zajistil si tak znovuzvolení. Na druhém místě skončil opoziční kandidát Levan Gachechiladze se ziskem 27% hlasů. Saakašvili se formálně ujal funkce 20. ledna 2008. Někteří zástupci opozice, jako např. Salomé Zurabišvili však zpochybnili spravedlnost těchto voleb.
V srpnu 2008 vyhlásil plnou mobilizaci záloh poté, co se ruské jednotky zapojily do eskalujícího konfliktu se separatisty z Jižní Osetie.
Saakašviliho zahraniční politika je zaměřená na posílení vztahů s USA a na vstup Gruzie do Severoatlantické aliance, naopak vztahy s Ruskem během jeho působení značně ochladly.
Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer 12. srpna 2008 prohlásil, že i po válce mezi Gruzií a Ruskem v srpnu 2008 platí příslib budoucího členství Gruzie v NATO, který aliance dala na svém posledním summitu Tbilisi.


Socijaldemokratski Sojuz na Makedonija

Socijaldemokratski Sojuz na Makedonija, SDSM je politická strana v Makedonii. Vznikla jako následnická strana makedonské Komunistické strany. SDSM je členem Socialistické internacionály a přidruženou stranou Strany evropských socialistů. V makedonských parlamentních volbách v roce 2006 skončila druhá za VMRO-DPMNE a je hlavní opoziční stranou. Současnou předsedkyní je od roku 2006 Radmila Šekerinska. Členem SDSM je současný makedonský prezident Branko Crvenkovski.


Pálenice

Pálenice je zařízení nebo stavba, která slouží na výrobu pálenky. Pálenka je alkoholický nápoj, vyrobený kvašením suroviny a jeho následnou destilací. Podle použité zkvašené suroviny se pálenka dělí na:
Pálení alkoholu mimo autorizované pálenice může být nebezpečné a je zákonem zakázané.


Guifredo II. Borell Barcelonský

Guifredo II. Borell Barcelonský byl hrabětem barcelonským, hrabětem z Girony a Ausonu.
Guifredo II. Borrell byl jedním z mnoha synů Guifreda I. a jeho ženy Guinidildy. Guifredo I. svou zemi mezi syny prozíravě rozdělil, barcelonským hrabětem se stal po otcově smrti roku 897 Guifredo II. Borrell, ostatní bratři se stali pány nad zbylými hraběcími úděly.
Nový barcelonský hrabě se roku 898 oženil s Gersende, dcerou hraběte z Toulouse Oda a Gersende z Albi. Z tohoto manželství se narodila zřejmě dvě děvčata - Guninilda (provdaná snad za Raymonda z Toulouse a Richilda.


Buddhistický anarchismus

Buddhistický anarchismus či anarchistický buddhismus může být konkrétním příkladem náboženského anarchismu. Někteří jedinci jsou názoru, že kořeny anarchismu lze najít v buddhistickém učení. Mezi takové patří např. britský spisovatel Peter Marshall, který obhajuje tezi, že předchůdce anarchismu lze najít již v buddhismu, respektive buddhismu a taoismu.
Tedy nic není věčné, a to jak materiální bohatství, tak postavení člověka ve společnosti či člověk sám. Ideální stav není možný, ale je možné se k němu přiblížit. V určitých ohledech lze najít spojitost těchto myšlenek s anarchismem. Podle buddhistického učení je bódhisattva bytost, která provází jiné bytosti přes mnoho životů a snaží se vymýtit veškeré utrpení. Podle sociálního anarchismu člověka utiskuje stát i kapitalismus, čímž de facto dává podnět ke vzniku utrpení. U státu převládá touha po moci, naopak u kapitalismu touha po materiálním bohatství. Zkoušet ovládat ostatní bytosti je z pohledu „buddhistických anarchistů“ jen způsob, jak jim způsobit utrpení, což nakonec přivodí utrpení i těm, kteří se ostatní pokusili ovládnout.
Podle buddhismu soucit pramení z nezištnosti. Soucit s ostatními bytostmi lze považovat za to, co některé buddhisty žene k aktivismu. Jelikož anarchismus není přesněji koncipován, může být některými buddhisty považován za vhodný prostředek, jak aktivně vystupovat s buddhistickými cíli. Příkladem jakési anarchie v buddhistickém učení by mohl být zenový buddhismus. V tomto kontextu může být na jeho vznik nahlíženo jako na učení, které nabouralo tehdejší „tradiční“ učení buddhismu. Zenový buddhismus je velmi variabilní a může se stát, že jeho stoupenci vědomě porušují některé základní prvky buddhistického učení. Dalším příkladem mohou být krátké básničky, které dostávají zenoví žáci za úkol řešit a které zcela postrádají racionální řešení.
V padesátých letech 20. století se začala rozmáhat generace, která se brzy začala označovat jako beat generation. Z této generace vzrostli četní spisovatelé jako je překladatel, ekologický aktivista a básník Gary Snyder či americká básnířka Diane di Prima. Byl to právě Gary Snyder, který se stal předlohou pro postavu Jephy Rydera v kultovním románu Jacka Kerouaca Dharmoví tuláci. Snyder strávil delší dobu v Japonsku, kde studoval zenový buddhismus a roku 1961 publikoval Buddhist Anarchism. V této práci Snyder popsal spojení, které podle něj existuje mezi anarchismem a buddhismem, které mají svůj původ v odlišných částech světa. Podle Snydera „byla milosrdenstvím Západu sociální revoluce; milosrdenstvím Východu byl vhled do sama sebe/prázdnoty“. Podobně argumentuje i již zmíněný Peter Marshal, podle kterého v buddhistickém učení není autorit, je rovnostářské a jedinec je roven jinému jedinci. Snyder dále obhajuje pacifismus, dobrovolnou chudobu, občanskou neposlušnost, otevřenou kritiku či právo jedince kouřit konopí a praktikovat polygamii či polyandrii. Snyder tak ve svých textech kloubí mnoho věcí dohromady včetně právě anarchismu a zenu.


Reiki

Reiki je víceméně uznávanou léčitelskou metodu vycházející z východních filozofií. Za zemi původu Reiki se uvádí Japonsko a jako zakladatel/objevitel je uváděn dr. Mikao Usui. Skutečný počátek Reiki vysledovat patrně nelze z toho důvodu, že jsou zde podobnosti s ještě staršími metodami. Reiki předpokládá existenci energetických center a drah v lidském těle. Pokud jsou čakry vyrovnané a v meridiánech proudí energie bez překážek je pak člověk zdravý a vitální.
Působit reiki může pouze člověk, který prošel zasvěcením energetických center k přijímání a dalšímu předávání energie. Zasvěcování je třístupňové.
zasvěcený byl naladěn na zdroj léčivé energie reiki a dokáže tuto energii přijímat a předávat pomocí přikládáním rukou. 1.stupeň reiki je hlavně určen pro samoléčení, ale i pro léčení druhých dotekem rukou.
zasvěcený zná část symbolů, jejichž používání modifikuje a umocňuje účinky reiki, zasvěcený 2.stupně dokáže nyní působit nejen bezprostředním dotykem dlaní, ale i na dálku.
obsahuje jak 3a tak 3b. pouze někteří mistři tento stupeň dělí. Adept reiki má nyní daleko větší možnosti léčit. Je schopen i vhodně upravit předměty určené k léčení.
Někteří učitelé nabízejí další a jiné stupně podle svých znalostí a schopností. Reiki existuje v mnoha formách a směrech, prochází menším či větším vývojem. Na jednu stranu je to jistě pozitivní, ale na druhou stranu vzniká určitý chaos. Například vznikly tyto směry: rainbow reiki, seitchim reiki, karuna reiki a další.
Naneštěstí neexistuje jediná centrální asociace učitelů Reiki, ale je jich několik. S rozšířením Reiki do dnešní podoby souvisí taky to, že dnes je spousta lidí, kteří Reiki učí, vzniká tak ohromné množství škol. Tyto školy si většinou konkurují co si budeme vykládat některým jde jen o peníze. Pro člověka, který se s Reiki teprve seznamuje je to na jedné straně dobré - může si vybrat co mu víc vyhovuje, ale na druhou stranu to má i negativa - není snadné se orientovat v tom množství nabídek.
Nejintenzivnější výzkum, který proběhl do roku 2008, nepotvrdil účinnost Reiki pro léčbu jakéhokoliv problému. Toto systematické shrnutí literatury zhodnotilo množinu existující literatury ve prospěch existence jevu a nalezlo devět výzkumných prací, které splnily výběrové podmínky shrnutí: viz Lee a spol.
Do úvahy bylo vzato pozměněné skóre definované podle Oxfordského systému měření kvality studií, které zohledňuje použití „slepé metody“. Výzkumné práce, které se vyhnuly znáhodňování subjektů, byly ze vzorku odstraněny, jelikož potenciál pro úmyslné zaujetí i neúmyslné systematické chyby je příliš vysoký, čímž by se výsledky staly neinterpretovatelné. Celková kvalita studií obhajujících jev byla shledána nedokonalou, jelikož ani nejkvalitnější studie plně neodfiltrovaly placebo efekt a většina studií "byla kompromitována chybami, jako je malá velikost vzorku, neadekvátní design a nekvalitní systém hlášení": viz Lee a spol. Poněvadž klinické pokusy s těmito chyby mají velkou pravděpodobnost, že z nich vyplyne přehnané zhodnocení úspěšnosti léčby, důkazy naznačující účinnost Reiki buď jako hlavní nebo jako pomocné terapie pro libovolný medicínský stav jsou nedostatečné, stejně jako argumenty pro tvrzení, že Reiki přináší jakékoliv výhody, které přesahují možné placebo efekty: viz Lee a spol. a Henderson.
Existuje mnoho stránek odkazujících na kursy reiki, jejichž součástí je zasvěcení do jednotlivých stupňů, nabízených za různě vysoké částky. Bohužel jako ve všech oblastech lidské činnosti je nutno k takovýmto nabídkám přistupovat obezřetně a zajímat se o důvěryhodné reference.


Václav Vonášek

Václav Vonášek je český fagotista. Jeho manželkou je houslistka Jana Vonášková-Nováková.
Studoval Konzervatoř v Plzni, Hudební fakultu AMU v Praze a rok na Royal College of Music v Londýně. Je členem České filharmonie a od roku 2006 spolupracuje se souborem Barocco sempre giovane.


Yakutatský záliv

195px Joseph Luns - Generální tajemník Severoatlantické aliance od 1. října 1971 do 25. června 1984'''Kategorie:Osobnosti portálu Nizozemsko


Wally Schirra

Walter Marty Schirra, Jr. byl americký zkušební pilot a astronaut, jeden z původní sedmičky astronautů vybraných v rámci prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Byl jediným Američanem, který absolvoval lety v kosmických lodích programů Mercury, Gemini a Apollo. Během tří letů strávil 295 hodin a 15 minut na oběžné dráze Země.
Schirrova rodina pocházela ze Švýcarska. Walter měl hodně příbuzných a sestru Zuzanu. Rád lyžoval a závodil v autech. Po základní škole absolvoval střední a pak začal studovat strojní fakultu na New Jersey Institute of Technology v Newarku a v roce 1941 námořní akademii United States Naval Academy v Annapolisu. Ukončil ji roku 1945. Jako aktivní pilot narukoval k 7.americké námořní flotile v Tichomoří a bojoval i v korejské válce. Zúčastnil se více než stovky bojových letů. Po této válce se vrátil do USA, sloužil jako pilot základny v Kalifornii. Od roku 1954 byl zkušebním letcem a pak se rozhodl stát se kosmonautem. Byl ženatý a měl dvě děti.
S kosmickou lodí Sigma 7 při misi odstartoval s kosmodromu na mysu Canaveral k devítihodinovému letu v říjnu 1962. Jednalo se o sedmý let člověka do vesmíru v rámci programu Mercury s nosnou raketou Atlas. Přistál na hladině Tichého oceánu.
O tři roky později letěl ze stejného kosmodromu v kosmické lodi Gemini 6A. Kolegou mu byl Thomas Stafford. Jednalo se o skupinový let, protože společně s nimi byla na orbitě loď Gemini 7. Po jednom dni a 16 obletech Země přistáli v Tichém oceánu.
O další tři roky vzlétl potřetí do kosmu a bylo to naposled. V rámci programu Apollo řídil loď Apollo 7 na oběžné dráze Země. Spolu s ním letěli Donn Eisele a Walter Cunningham. Během letu vykonali celou řadu zkoušek jako nutnou podmínku pokračování programu lety k Měsíci. Po 11 letových dnech přistáli v Atlantickém oceánu..
Z NASA i námořnictva brzy odešel a přijal místo předsedy společnosti Regeney Investors v Denveru, podepsal několik smluv na vystupování v televizi a také se stal komentátorem řady dalších letů pro společnost Colombia. V roce 1986 byl v Ohiu zapsán do National Aviation Hall of Fame. Zemřel na srdeční infarkt 3. května 2007 ve věku 84 let v nemocnici Scripps Green v kalifornském městě La Jolla.


Deník komorné

Deník komorné je společenský a satirický román francouzského spisovatele, dramatika a politika Octava Mirbeaua z roku 1900. Mirbeau v příběhu komorné Celestiny kritizuje zbohatlíky i služebnictvo, které okrádá a podvádí své pány.


Sruby

Obec Sruby se nachází cca 5,5 km severně od Vysokého Mýta a cca 3 km západně od Chocně v Pardubickém kraji.
Obec se skládá ze dvou místních částí, samotných Srubů a cca 1,5 km západně ležící Hluboké. Ze 179 domů se jich přímo ve Srubech nachází 164. Samotné Sruby jsou typickou ulicovou vsí s kolmo vedenými plužinami. Zástavba pochází z druhé poloviny 19. století a ze století 20.


Setina

Setina je říčka v České republice v povodí Odry. Pramení mezi obcemi Jakubčovice a Skřipov v severovýchodní časti Nízkého Jeseníku asi 15 kilometrů jižně od Opavy. Celková délka je přibližně 25–30 kilometrů.


Cereálie

Výhodou celozrnných cereálií je z výživového hlediska vyšší obsah cenných látek, které pocházejí z obalové vrstvy - otruby a ze zárodku neboli klíčku. Při klasickém zpracování zrna se totiž používá vymílací proces, při kterém se odstraní obalové vrstvy i klíček. Do výsledného produktu se pak dostává pouze jedna část zrna označovaná jako endosperm, který v zrnu představuje zásobárnu energie. Tímto postupem je však mouka ochuzena o řadu důležitých vitamínů, minerálů a jiných cenných živin obsažených v ostatních částech zrna. Rafinace také obvykle odstraní z potraviny většinu vlákniny.
Při zpracovávání celozrnné mouky se naopak melou všechny části zrna. Potraviny v nerafinovaném stavu obsahují vyšší množství vlákniny, antioxidantů, vitamínů a minerálů.


Philippe Soupault

Philippe Soupault byl francouzský dadaistický a surrealistický básník, spisovatel a dramatik.
Spolu se svými přáteli André Bretonem et Louisem Aragonem patřili k předním osobnostem hnutí Dada. Spoolu také v roce 1919 založili literární revui Littérature, ve které byly otištěny první surrealistické texty.
V roce 1927 navštívil spolu s Léonem Pierre-Quintem Prahu, kde se spřátelil se členy Devětsilu. Ve stejném roce napsal též báseň Do Prahy.
V mládí jej ovlivnili Arthur Rimbaud, Comte de Lautréamont, Rainer Maria Rilke a Walt Whitman.
V roce 1919 napsali spolu s André Bretonem sbírku Les Champs magnétiques, což byla první kniha automatických textů.
Během druhé světové války pracoval jako reportér. V pracích z této doby opouští surrealismus.


AT-4 Spigot

Zmenší text. Parametr je jediný, povinný - text, který má být menší. Používejte tuto šablonu jen tam, kde je to nevyhnutelné. Téměř vždy vyhnutí je. Udržujte jednotný jednoduchý styl Wikipedie.


Modafen

Modafen je obchodní název léčivého přípravku na bázi ibuprofenu a pseudoefedrinu od společnosti Zentiva.
Patří do indikačních skupin antipyretikum, analgetikum a dekongescens, je tedy určen k potlačení příznaků počátečních stadií akutních infekčních onemocnění horních cest dýchacích. Ibuprofen má analgetický, antipyretický a antiflogistický účinek, pseudoefedrin působí jako dekongescens nosní sliznice a bronchodilatans. Používá se též k výrobě stimulační drogy pervitinu a jako dopingový prostředek. Přípravek může být agresivní na žaludek, může zvyšovat krvácení a snižovat účinek léků na vysoký krevní tlak, může způsobit závratě, bolesti hlavy, nespavost a deprese.
V Česku je přípravek registrován a běžně používán, zakoupit se dá i bez lékařského předpisu, ale pouze při předložení OP a jen v některých lékárnách. Prodává se jako bílé potahované tablety. Potahované tablety s obsahem 200 mg ibuprofenu a 30 mg pseudoefedrinu doporučuje výrobce užívat po 1–2 tabletách 3x denně po jídle, po dobu příznaků, tj. obvykle 3–5 dní, maximálně 1 týdne.
Vzhledem k tomu, že tento volně prodejný přípravek obsahuje pseudoefedrin, což je prekurzor návykových látek, je zneužíván jako surovina pro výrobu stimulační drogy pervitinu. Pseudoefedrin byl také zařazen do seznamu dopingových látek. Od 1. 1. 2004 už však na tomto seznamu není.


Ondratice

Obec Ondratice se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 344 obyvatel.


Seznam okresů v Česku

Okresy jsou územní jednotky, na které se člení Česká republika, i některé ostatní státy.
Okresy uvedené v tabulce vznikly v roce 1960. Pouze okres Jeseník až v roce 1996. Jejich hranice se od té doby mnohokrát měnily, naposledy v roce 2007.


Hlevíky

Hlevíky je oddělení vyšších necévnatých rostlin, řazené k mechorostům. Formálně k němu patří jediná třída, Anthocerotopsida. Jako u ostatních mechorostů se střídají v životním cyklu fáze sporofytu a gametofytu. Lupenitá stélka je gametofyt, sporofyt má tvar protáhlého válce a na svém konci produkuje výtrusy.
Hlevíky rostou po celém světě, preferují vlhká stanoviště. U nás se vyskytují 3 rody se 4 druhy, nejhojnější je hlevík polní.
Životní cyklus je rodozměna, při níž se střídá gametofyt a sporofyt. Z výtrusů, které vypadají z mrštníků, vzejde redukovaný, lupenitý prvoklíček, který na spodní straně má rhizoidy. Z něho se postupně vyvíjí gametofyt podobné stavby, který na své stélce obsahuje pohlavní orgány. Ty jsou zanořené ve stélce, samčí jsou antheridia a samičí archegonia. Po oplození vzniká zygota, která je základem budoucího sporofytu. Samotný sporofyt je vysoký válcovitý útvar na stélce, uvnitř ho vyztužuje střední sloupek. Ze sporofytu jsou vymršťovány výtrusy.


?

Command & Conquer 3: Tiberium Wars je realtimová strategie vydaná v roce 2007 firmou Electronic Arts, je přímým pokračováním předchozí hry Command & Conquer: Tiberian Sun. Děj je zasazen do roku 2047 kdy je země zamořena smrtícím tibériem a vůdce Bratrstva Nod Kane chystá další útok na proti silám GDI. Hra disponuje třemi zcela rozdílnými hratelnými stranami a příběhy v kampani za jednotlivé strany do sebe zapadají.
Po Druhé tibériové válce se Bratrstvo Nod stáhlo do ústraní a nepodnikalo žádné vetší akce, GDI proto uzavřelo řadu svých základen a omezilo výdaje na zbrojení. Mezitím však vůdce bratrstva Kane sbíral síly připravoval své armády na další válku. Tyto přípravy vyvrcholili roku 2047 útokem na Goddardovo vesmírné centrum, kde se nalézalo řídící středisko protiraketové obrany a následný raketový útok vedený z raketové základny poblíž Káhiry kompletně zničil vesmírnou stanici Philadelphia, kde se právě konala schůzka velitelů GDI. Útok GDI naprosto zaskočil a Bratrstvo následně dobylo velkou část území. Válka však byla pouze zastírací manévr, Kane umístil pod svůj Hlavní chrám v Sarajevu nálož kapalného tibéria, která byla následně odpálena iontovým dělem GDI, výbuch kapalného tibéria znamenal obrovskou katastrofu pro život v již tak zničené krajině jihovýchodní evropy.
Díky informacím z mimozemského zařízení jménem Tacitus, Kane věděl, že exploze upoutá pozornost mimozemské lodi a ta vydá impulz k invazi. Mimozemská rasa - Scrinové podnikla invazi na Zemi, byla však zaskočena zarputilostí a silou domorodých obránců. Taktika vetřelců měla zpočátku diverzní charakter, útoky na velká centra populace měly odlákat pozornost od stavby gigantických věží. Velitelé GDI si však brzy uvědomili jaký význam věže pro vetřelce mají a zaměřili na ně své útoky. Postupně byly zničeny všechny věže, až na jednu, zde se do hry opět vložilo Bratrstvo Nod a zabránilo silám GDI v jejím zničení. Vojska GDI však mezitím podnikla zničující útok na mimozemský kontrolní uzel a zničila jej. Jednotkám vetřelců tak byla přerušena dodávka energie a to znamenalo konec invaze.
Jednotky v C&C 3 jsou velmi různorodé a řada z nich má sekundární schopnosti, mnoho jednotek je možno vylepšit ve vědeckých budovách jako třeba technologicá laboratoř. Každá jednotka postupně získává zkušenosti a tím se zlepšují její bojové schopnosti. Oproti předchozím dílům série, jsou pěchotní jednotky trénovány po družstvech, nikoli jidnotlivě. Oprava poškozených vozidel je realizována pomocí opravárenských sond, které se nacházejí u každé válečné továrny, k opravě vozidla tedy stačí být poblíž válečné továrny, opravárenské sondy má také jednotka GDI Rig, jedná se o mobilní rozložitelnou bitevní stanici, s možností utočit na pozemní i vzdušné cíle. Další zajímavou jednotkou je kommando, každá ze stran má svou vlastní variantu, kommando GDI je klasický elitní voják vybaven navíc jump packem, kommando NODu je specialistka na skryté operace a disponuje osobním stealth generátorem, scrinský Mastermind je schopen ovládat mysl ostatních jednotek a je schopen teleportovat jednotky přes celou mapu.
Letecké jednotky jsou nejvíce zastoupeny u Scrinů, na zemi naopak dominuje hrubá síla GDI. jednotky Bratrstva NOD jsou tradičně specializované na zákeřné a neviditelné zbraně, nejsilnější jednotkou NODu je bezpochyby bojový robot Avatar. Každá ze stran disponuje také superzbraní, GDI a NOD mají jako v předchozích hrách ze série Iontový kanón a Atomovou raketu, scrinové mají Rift generator, což je v podstatě generátor černé díry.
GDI stojí jako v předchozích dílech série na straně dobra. Území pod kontrolou GDI se nachází převážně v modrých zónách, tedy v místech kde je zamoření tibériem velmi nízké nebo žádné. GDI plní funkci světového obránce míru a jeho hlavním posláním je vymýtit tibérium. V C&C 3 zastává roli hlavního vojenského velitele Generál Jack Granger, zasloužilý veterán z Druhé tibériové války. Nejvyšší velitel je Redmond Boyle, původně zastával roli ministra financí, ale po zničení stanice Philadelphia zůstal jako jediný na živu. V kampani GDI postupně porazí vojska Bratrstva a poté odrazí invazní síly Scrinů, v závěru kampaně přikáže Redmond Boyle použít bombu z kapalného tibéria, čímž se dostane do sporu s generálem Grangerem a je pouze na hráči zda ji použije.
Bratrstvo NOD je něco mezi teroristickou organizací a fundamentálním státem, členové bratrstva obývají vetšinou žluté zóny a jejich víra spočívá ve využívání tibéria k užitku lidstva a jeho rozšiřování všude po světě. NOD běžně využívá prostředky z tibéria k posílení svých bojovníků a jako zdroj energie. Vůdcem Bratrstva je charismatický Kane, další důležití velitelé v C&C 3 jsou Generál Kilian Qatar a důstojník rozvědky Ajay. Na konci kampaně je bratrstvo sice poraženo, ale podaří se mu získat přístup k věži Scrinů.
Scrinové jsou insektoidní mimozemskou rasou, která byla na zem přilákána explozí kapalného tibéria. Jejich technologie je velmi vyspělá. Jsou tvořeni tibériem, jejich jednotky se dokáží léčit v tibériových polích a letecká jednotka Stormrider je velmi efektní v iontové bouři. I přes jejich velkou technologickou vyspělost a moment překvapení, se jim nepodařilo zemi dobít a museli se stáhnout jedinou dokončenou věží. Scrinové byli přítomni už Tiberian Sunu, kdy na zemi havarovala jejich průzkumná loď a Kane tak měl možnost k prostudování jejich paměťové zařízení - Tacitus. Kampaň za Scriny je dostupná až po dohrání kampaní a GDI a NOD
Grafická karta: 3D grafická karta se 64 MB pro XP a 128 Vista
Command and conquer série má stále hodně fanoušků, proto když vývojáři z EA vypustili do světa nástroje pro editaci hry, dalo se čekat, že vzniknou také modifikace. Tak se také stalo a proto si v nynější době můžete vybrat z množství zajímavých modifikací. Za zmínku stojí například český mód Tiberium Essence, atmosferický Tiberian Sun Rising či další zajímavý mód Mutant´s revenge.
Command and Conquer 3: Tiberium Wars používá již postarší engine, který nese název SAGE. Tento engine byl využit již například ve hře The Battle for the Middle Earth 1 a 2. Editor map pro tento engine se vždy jmenuje Worldbuilder.


Stanislav Ježek

Stanislav Ježek je český sportovec, kanoista, reprezentant ve vodním slalomu s přezdívkou Jéža.
Závodí za klub USK Praha. Jeho trenérem je Jiří Rohan.
Již přes 10 let žije s Alenou Maškovou, s níž ovšem není sezdán. Spolu vychovávají malou dceru Lucii.
Stanislav Jeřek je zaměstnancem švýcarské společnosti Dartfish, která se zaměřuje na vývoj programů pro videoanalýzu. V České republice je jejím oficiálním zástupcem.


Okres Nagykáta

Okres Nagykáta je okres ve středním Maďarsku v Pešťské župě. Jeho správním centrem je město Nagykáta. Okres má výměru 711,85 km2 a 76 993 obyvatel.
V okrese se nachází celkem 16 obcí a měst. Obce Sülysáp, Mende a Úri byly do okresu zařazeny až v roce 2007, odebráním ze sousedního Monorského okresu.


Ramon Dekkers

Ramon Dekkers je profesionální holandský kickboxer. Osminásobný mistr světa v thajském boxu. Byl prvním cizincem, který obdržel v Thajsku prestižní ocenění "bojovník roku".
Ramon Dekkers je nadaným bojovníkem s vybroušenou technikou a velmi silnými údery. Za svou kariéru vybojoval celkem obdivuhodných 200 zápasů, z nichž jich 175 vyhrál.


Kolari

Kolari je obec na západě finského Laponska při hranici se Švédskem na řece Torniojoki.
Počet obyvatel obce je 3 908. Její rozloha je 2 618,26 km2, z čehož 55,57 km2 připadá na vodní plochy. Hustota zalidnění činí 1,5 obyvatele na km2. Místní železniční stanice je nejsevernější stanicí Finska. na území Kolari se nachází Ylläs, jedno z nejoblíbenějších lyžařských center Finska. Je zde také největší bažina ve Finsku s tisíciletým pralesem.


Germanismus

Germanismus je jazykový prvek přejatý do jiného jazyka z němčiny nebo vytvořený podle německého vzoru. Nejde tedy jen o slova německého původu, ale i jejich doslovné překlady a větné konstrukce.
Vzhledem ke geografické, kulturní i politické blízkosti s německy mluvícími zeměmi a bohatým stykům v minulosti i současnosti najdeme v češtině velké množství prvků přijatých z němčiny. Vliv němčiny byl do češtiny patrný především z německých dialektů sousedních příhraničních oblastí. K počešťování německých výrazů také přispěla skutečnost, že v průběhu pozdějšího 19. století se mnoho řemeslníků zaučovalo v německy mluvících zemích. Z této doby proto pochází mnoho takovýchto výrazů, zejména z oblasti manuální práce. Z těchto dialektů pocházejí například slova hajzl a těžko rozpoznatelné je odvození českého slova hřbitov od německého Friedhof.
Počešťování německých slov bylo svého času docela běžné, a již Jan Hus se proti tomuto vlivu pokoušl bojovat, ovšem bezúspěšně. Tehdejší čeština obashovala slova, jako např. hantuch, šorc, hausknecht, či forman. V počátcích období Národního obrození byly germanismy v češtině vnímány jako nežádoucí, u mnohých buditelů je patrná snaha očistit češtinu od germanismů skutečných i domnělých a nahradit je výrazy českými, často velmi neuměle vytvořenými. Za nevhodný germanismus bylo například považováno spojení „Co je to za…?“.
V mnoha případech si spojení s němčinou čeští mluvčí již neuvědomují, např.:
Zvláštní postavení mají germanismy v profesní a odborné mluvě. Z řemeslnické praxe lze vybrat např.:
Existují i případy, kdy byla do němčiny přejata slova česká:


Provincie Iburi

Provincie Iburi byla krátce existující japonská provincie ležící na ostrově Hokkaidó. Na jejím území se dnes rozkládá podprefektura Iburi, okres Jamakoši v podprefektuře Ošima, okres Abuta v podprefektuře Širibeši, města Čitose a Eniwa v podprefektuře Išikari a obec Šimukappu v podprefektura Kamikawa.
Provincie vznikla 15. srpna 1869 a skládala se z 8 okresů. V roce 1872 při sčítání lidu činila populace provincie 6 251 osob. V roce 1882 byly provincie na ostrově Hokkaidó zrušeny.


Toutatis

Toutatis je keltský bůh uctívaný v Galii a Británii. Na základě etymologie jeho jména je obvykle považován za kmenového ochránce. Dnes je známý především z fráze „U Toutatise!“, používané v komiksech o Asterixovi.
Jméno božstva je snad odvozeno od sousloví „teuto-tatis“. Jako bůh války, zobrazovaný především se zbraněmi, ochraňoval bojovníky a zajišťoval blahobyt; jako ochrannému božstvu, které mělo zajistit celistvost a nedotknutelnost území kmene, mu byla zasvěcena kořist získaná od přemožených nepřátel. Oběti, které vyžadoval, se usmrcovaly utopením v kádi. Je spojován se symbolem koně. Spolu s Taranisem a Esusem tvoří keltskou božskou trojici, jeho ženským protějškem je Epona.


Breitling

Breitling je švýcarská hodinářská legenda se stoletou tradicí. Sídlí v kantonu Jura a vyrábí především COSC certifikované chronometry se zaměřením na letce. Dnes jsou hodinky Breitling rozdělené do čtyř hlavních modelových řad: Navitimer, Windrider, Professional a Aeromarine.
Historie značky Breitling se datuje od roku 1884, kdy Leon Breitling otevírá svoji dílnu v St. Imier a specializuje se na výrobu časoměrných přístrojů a průmyslových měřidel – právě oslavil své čtyřiadvacáté narozeniny. O osm let později se pro velký úspěch a rozmach výroby hodinář Breitling přesouvá do tehdejšího srdce švýcarského hodinářství v La Chaux-de-Fonds.
Na počátku první světové války firmu přebírá po smrti Leona firmu jeho syn Gaston Breitling a v roce 1915 vynalézá první náramkový chronograf. Ten se stává hitem mezi piloty, protože jim umožňuje měřit čas, jak dlouho jim vydrží palivo v letadle.
Gastonův syn Willy Breitling přebírá vládu nad společností v roce 1932 a v roce 1936 se Breitling stává oficiálním dodavatelem pro britskou RAF.
V roce 1934 Gaston otcův chronograf vylepšuje na model se dvěma tlačítky, vzor všech dnes používaných chronografů. Druhé tlačítko slouží k vynulování pozice ručiček, což umožňuje měřit několik úseků za sebou.
V roce 1942 se na trh dostává další přelomový model Breitling Chronomat. Jde o první chronograf s s kruhovým logaritmickým měřítkem a pod názvem Chronomat Evolution a po omlazovacích kůrách se prodává dodnes. Firma se také stává dodavatelem pro americké letectvo.
V roce 1952 vzniká v Breitlingu legendární Navimetr, přezdívaný navigační počítač. V době, kdy neexistovaly GPSky, totiž umožňoval výpočet všech úkonů spojených s navigací v letadle, což byl také důvod, proč se tyto hodinky staly velmi oblíbené mezi piloty celého světa.
V roce 1962 měl americký astronaut Scott Carpenter na svém zápěstí při obletu země v lodi Aurora 7 chronograf Cosmonaute a letectví zůstal Breitling věrný dodnes. Důkazem toho jsou hodinky Aerospace, Emergency a B1 vyvinuté pro letce a ve spolupráci s nimi.
Na konci sedmdesátých let se firma dostává do finančních potíží a od Willyho Breitlinga ji v roce 1979 kupuje Ernest Schneider a zachraňuje ji před bankrotem.
Hodinky Breitling jsou oblíbeným cílem plagiátorů. Výrobce upozorňuje, že přes Internet nepovoluje prodávat své hodinky.


Tramvajová doprava v Chemnitzu

Tramvajová doprava tvoří v německém Chemnitzu rozsáhlou síť. Jejím provozovatelem je společnost CVAG.
15. července roku 1879 získal anglický podnikatel W. Roebuck koncesi pro výstavbu koňské tramvaje v úseku ve směru od Hlavního nádraží až k náměstí Falkeplatz. Provoz byl zahájen slavnostně 22. dubna 1880 a to na kolejích s rozchodem 915 mm, což bylo nejméně v celém tehdejším Německu.
Ještě v témže roce započala také výstavba tratí nových, dopravní spojení kolejemi tak získalo náměstí Theaterplatz či Wilhelm-Külz-Platz. Zprovozněna byla i již druhá, žlutá, linka. Už v srpnu 1880 dosáhla síť na své západní straně čtvrti Kappel, kde se nacházely tehdy hranice města. Rovněž tu také byla otevřena první stálá vozovna, kde byly ustájeny koně. Délka celého tramvajového provozu činila již 7,15 km. 15. května roku 1892 se pak otevřel dosud nejdelší úsek, který spojil Kappel s nedalekou obcí Schönau.
Chemnitz se k německým městům s elektrickou tramvají připojil jako devátý v pořadí, a to 19. prosince 1893. Některé úseky se začaly postupně elektrifikovat, například do Schönau se svezli první cestující elektrikou 6. ledna 1894. Do roku 1898 se podařilo vytlačit koňku na okraj, zajišťovala provoz pouze mimo špičku a na méně vytížených úsecích.
Během přelomu století následoval opravdový boom, ročně se otevřelo kolem 4-5 nových tratí. Počet linek stále rostl, a ty tak musely být od roku 1904 označovány nově písmeny. Každý den tak vyjíždělo do provozu celkem devět linek.
Protože však tramvajový provoz nabýval, byly třeba i nové tramvaje. A vzhledem k tomu, že rozchod kolejí činící 915 mm byl výjimečný, komplikovala se výroba podvozků. Proto bylo rozhodnuto, že bude systém přebudován na rozchod standardní, to však ale odmítl provozovatel sítě, a tak došlo ke změně o pouhých 10 mm, na rozchod 925 mm. Na klasických 1435 mm se přešlo až po druhé světové válce a poslední úzkokolejná trať byla úspěšně zrušena roku 1988.
Další rozvoj kolejové sítě se už jednak kvůli poválečné krizi, jednak kvůli tomu, že byla síť již téměř dokončena, nekonal. Docházelo stále ale k drobným změnám, některé trati byly dokonce roku 1918 zrušeny, ještě před vypuknutím druhé světové války však byly v jiné a kratší podobě obnoveny.
Významnou změnou roku 1927 bylo zavedení číslování u linek místo jejich označování písmeny. Za čísla se ale u některých linek připojovalo navíc ještě písmeno E, jednalo se o linky pouze pro zaměstnance některých továren. Jejich trasa se shodovala s těmi linkami bez písmene, měly však odlišný jízdní řád.
Saská Kamenice po Druhé světové válce spadala do sovětské zóny, roku 1949 se stala součástí NDR. K 1. dubnu téhož roku byla zřízena společnost Verkehrsbetrieb dem Kommunalen Wirtschaftsunternehmen, od níž 1. května roku 1951 celý provoz převzal nový dopravce, společnost Verkehrsbetriebe der Stadt Chemnitz. V souvislosti s přejmenováním města na Karl-Marx Stadt roku 1953 musela být společnost ještě jednou přejmenována, takže od roku 1960 její název zněl Nahverkehr Karl-Marx-Stadt.
Kromě změn názvů a vlastníků celého tramvajového provozu docházelo i ke změnám v samotné síti. První vlaštovkou byla nová trať, otevřená k 60. výročí otevření tramvajového provozu. Zprovozněna byla 19. prosince 1953 a nacházela se v centru města.
Velmi nákladný projekt rekonstrukce sítě na standardní rozchod začal roku 1958. Podle původního projektu měla konverze všech tratí trvat pouhých sedm let a skončit tak roku 1965. Tyto prvnotní, zcela nerealistické, plány však splněny být nemohly. První bylo tedy přestavěno centrum, kde díky vybombardovaným plochám bylo dost stavebního prostoru i na vytvoření zcela nových tratí. Na nich se objevily postupně tramvaje československé výroby, typu T3 s vlečnými vozy B3.
Velmi kritizována byla také výstavba velkého terminálu přímo v centru, který je občas označován za mamutí stavbu socialismu.
V roce 1990 se Německo sjednotilo, ustaven byl rovněž i současný dopravce CVAG. Síť však byla ve velmi špatném stavu; její severní polovina je stále mimo provoz a jen pomalu se na ní vrací tramvajový provoz.
I ve vozovém parku nastaly velké změny. Vedle stárnoucích „té trojek“ se objevily v roce 1993 i moderní nízkopodlažní kloubové vozy typu Vario Car. Město také mezi lety 1992 a 1993 obnovilo vlastní nátěr vozidel; místo červeno-krémového, společného téměř pro celý východní blok, jsou tak nyní chemnitzské tramvaje modré či modožluté.
V 90. letech také byla zřízena i linka regionální tramvaje do města Stollberg, tramvaje Vario Car zde jezdí po železniční trati. Provozovatelem této linky je společnost Citybahn Chemnitz GmbH.
Vozový park tramvají v Chemnitzu tvoří tyto typy osobních tramvají:
Kromě těchto také vlastí dopravní podnik CVAG také i některé vozy historické, které jsou umístěné v dopravním muzeu ve Vozovně Kappel.


Zvoleněves

První zmínka o Zvoleněvsi pochází z roku 1318. Majitelů Zvoleněvsi, o kterých jsou dochované záznamy, je mnoho: Vladyka Zvolen, dále jsou to například rytíř Jan z Benšova, Bořita z Martinic, Jindřich Zejdlic ze Šenfeldu, rytíř Müllner z Mühlhausenu a v roce 1824 patřila obec samotnému toskánskému velkovévodovi Leopoldu II. ¨
Obec má podle MV ČR 859 obyvatel,368 mužů nad 15 let, 61 chlapců do 15 let a 368 žen nad 15 let, 62 dívek do 15 let. Obec se nachází v nadmořské výšce 218 m.n.m.
Dominantou vesnice je starý cukrovar z roku 1859, ve své době jeden z největších ve státě. Obec má i svůj ochotnický spolek.
V této vsi se natáčela část válečného filmu Hartova válka.


Kóbó Abe

Kóbó Abe byl japonským spisovatelem, dramatikem, filmovým a rozhlasovým scenáristou; bývá považován za hlavního představitele japonské avantgardy. Vystudoval medicínu, avšak lékařskou praxi neprovozoval. Upozornil na sebe v roce 1951, kdy za povídkovou sbírku Kabe získal Akutagawovu cenu. Oblíbil si západní literaturu, především surrealismus, vědecko-fantastický žánr a Franze Kafku.


Lepidozamia hopei

Lepidozamia Hopei Regel 1857, je druh australských rostlin z čeledi kejákovitých ve třídě cykasů. Jméno je odvozeno od řeckého slova , které značí šupinatý, a označuje šupinatou strukturu stonku a základu listů. Jedná se o vůbec nejvyšší cykas na světě.
Lepidozamie pocházejí z dešťových pralesů ve východním Queenslandu a východním New South Walesu, v oblastech kde prakticky nedochází k lesním požárům. Denní teploty se v létě pohybují kolem 30 C. Snadno se pěstují jako ozdobné rostliny pro své krásné listy. Jsou relativně odolné chladu.
Rozšiřují se pouze semeny, která jsou požírána divokými prasaty a hlodavci a šířena trusem. Opylovány jsou pouze druhem brouka Tranes, který žije a množí se v samčích šiškách a hromadně se přemisťuje do samičích šišek v době jejich zrání.
Tyto cykasy bývají obvykle nevětvené, vysoké s kmeny pokrytými zaschlými stonky starých listů. Druh Lepidozamia hopei je znám jako vůbec největší cykas na světě s výškou 17-20m,na rozdíl od příbuzného druhu Lepidozamia peroffskyana má o něco širší lístky.


Miss Potter

Film získal řadu pozitivních recenzí, vysoce ceněn byl zejména výkon Renée Zellweger, který jí vynesl nominaci na Zlatý globus. Objevily se však i negativní kritiky, zejména britští recenzenti poukazovali na historické nepřesnosti, zejména na opomenutí faktu, že Miss Potter prosadila u vydavatelsví vydání svých knih až poté, co vydala svou první knížku v malém nákladu sama, aby vydavatele přesvědčila, že bude mít alespoň nějaký úspěch. Je také nemožné, aby se autorka kochala svou knihou ve výkladu knihkupectví poté, co poprvé vyšla u jejího nakladatelství - tam se totiž knihy z prvního vydání nikdy nedostaly - ve skutečnosti byly všechny rozprodány na základě předobjednávek ještě dříve, než vyšly - do knihkupectví šel až dotisk. Poukazovalo se i na další nepřesnosti, například špatnou dataci a přehození pořadí některých knih.


Klukowe Lęgi

Klukowe Lęgi - přírodní rezervace o rozloze 171 ha. Leží v národním parku Słowiński Park Narodowy na severozápadním břehu jezera Łebsko. Rezervace leží na trase podzimních tahů ptáků. Nejbližší města jsou Czołpino a Przybynin.


Luftstreitkräfte

Tato armádní složka vznikla ještě před první světovou válkou dříve, něž byly sestrojeny první skutečné vojenské letouny jak je známe ze vzdušných bojů Velké války. První úkoly směřovaly k průzkumné činnosti a v zaměřování dělostřelectva pomocí balonů a vzducholodí. Balony se s velkým úspěchem používaly již během prusko-francouzské války v letech 1870–1871 a v některých případech dokonce i mnohem dříve již od válek napoleonských. Luftstreitkräfte nebyla první armádní složka tohoto určení na světě, nicméně francouzská Armée de l'Air byla založena taktéž ve stejném roce a britské letectvo Royal Flying Corps teprve v květnu 1912.
Během první světové války používalo německé letectvo široké spektrum typů letadel, počínaje stíhačkami výrobců Albatros a Fokker, průzkumné letouny Aviatik a DFW i bombardéry Gotha či Zeppelin-Staaken. K bombardování vojenských i civilních cílů ve Francii, Belgii i ve Velké Británii sloužily také obří zepelíny. Objednávky letadel pro Luftstreitkräfte a specifikace požadavků na jejich vlastnosti určoval úřad Idflieg, který také již v roce 1913 vydal předpis pro značení vojenských letadel.
Nejvíce pozornosti na sebe upoutali úspěšní stíhací piloti jako byly letecká esa Manfred von Richthofen, Ernst Udet, Hermann Göring, Oswald Boelcke, Max Immelmann a Werner Voss.
Všechna německá vojenská letadla nesla až do počátku roku 1918 výsostné znaky v podobě železného kříže Tatzenkreuz, jehož podoba pochází z templářské tradice. Poté byly nahrazeny černým rovnoramenným řeckým křížem na bílém podkladě zvaným Balkenkreuz.
Na konci první světové války bylo u jednotek Luftstreitkräfte evidováno 2709 letounů, 56 vzducholodí, 186 balonů a 4500 pilotů a vzdušného personálu. Po ukončení války porážkou Německa, byly 8. května 1920 jednotky rozpuštěny v rámci plnění Versailleské smlouvy, která požadovala úplné zničení veškeré výzbroje německého letectva.


František Černík

František Černík byl český hokejista, bývalý československý reprezentant. Byl mezi hráči, kteří v roce 1984 dovedli Československé mužstvo do finále ZOH 1984.Je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport.


Aeskulapova hůl

Aeskulapova hůl je znak lékařů a farmaceutů. Symbol má svůj počátek již ve starověkém Řecku a byl součástí starořecké mytologie. Pojmenování pochází od Asklépia, počeštěně Aeskulapa, starověkého řeckého boha lékařství, syna boha Apollóna, jenž léčil všechny nemoci a dovedl oživovat mrtvé. Aeskulapova hůl obtočená hadem je znamením životní síly a zdraví. Tento znak lze spatřit na všech lékařských objektech. Podle jiných teorií však není kolem hole obtočen had, ale vlasovec medinský, červ cizopasící v lidské kůži a při léčbě je namotáván na kousek dřeva.
Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické hole se obtáčí had, který je tradičně označován jako užovka stromová. Dnes se však vynořují, výše popsané teorie o tom, že had je ve skutečnosti vlasovec medinský ovinutý kolem kousku dřeva. Přesto je však tradiční popis užovky, která je díky tomu nazývána Asklépiovým hadem. Tento had žije především v jižní Evropě a Malé Asii.
Tento symbol, jeho původ a význam se vyskytují ve více kulturách a dobách vzniku.
Základní je starořecká pověst o Asklépiovi, který byl žákem Chiróna. Asklépios byl znám tím, že dokázal léčit každou chorobu a hlavně přiváděl mrtvé zpět k životu. Tím však rozhněval Apollóna a Dia, protože porušoval božský pořádek na Zemi a Zeus jej srazil bleskem do Tartaru. Byl však později propuštěn a v trojské válce ošetřoval zraněné a zachránil Filoktéta po uštknutí hadem.
Podle této teorie je námětem k symbolu vlasovec medinský, který parazituje pod kůží člověka, nejčastěji na noze nebo ruce, kde vytvoří svědivý vřed. Při pokusu ochladit vřed ve vodě tento praská a vzniklým otvorem klade parazit svá vajíčka do vody, čímž zajistí novou populaci. V této chvíli lze vyčnívající konec červa zachytit a opatrně jej namotávat na kus dřívka.
Tato verze říká, že Nehuštan byl v divočině pronásledován rojem hadů, ale Mojžíš hady navinul na hůl, zalil bronzem a daroval izraelským kmenům.
Aeskulapova hůl je obsažena ve znakové sadě Unicode jako symbol U+2695.


Biafra

Republika Biafra byl krátce existující státní útvar na jihovýchodě Nigérie, potlačený federálními jednotkami v občanské válce.
Poté, co se důstojníci jednoho z hlavních nigerijských kmenů Igbo podíleli na vojenském převratu v lednu 1966, stávali se příslušníci kmene terčem pogromů. To byl jeden z důvodů, proč podplukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu 30. května 1967 vyhlásil samostatnost jihovýchodních oblastí obývaných přebážně Igby pod názvem Republika Biafra s hlavním městem v Enugu. Nezávislost Biafry uznalo pouze několik vesměs afrických států, nicméně řada dalších poskytla Biafře materiální i vojenskou podporu. Naopak Spojené království a Sovětský svaz se angažovaly ve prospěch nigerijské vlády.
Následující válka byla vedena neobvykle brutálním způsobem, počet obětí je odhadován až na několik milionů. Velký podíl na tom měl hladomor mezi Igby, vyvolaný odříznutím Biafry od zásobování, který byl světově medializován. Vojska separatistů kapitulovala 12. ledna 1970, prezident Ojukwu uprchl do Pobřeží slonoviny. Území Biafry bylo následně rozděleno do několika států federace a eponymní záliv byl přejmenován.
V roce 1968, kdy byl hladomor v Biafře živým tématem, použil francouzský spisovatel Louis Aragon spojení Biafra ducha pro Československo po srpnu 1968. Tento termín byl některými intelektuály používán do konce 20. století.


Velký Belt

Velký Belt je prostřední z Dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat. Nachází se mezi ostrovy Lolland a Sjalland na východě a Langeland a Fyn na západě. Je 120 km dlouhý a minimálně 11 km široký. Maximální hloubka je 58 m a minimální hloubka 15 m. Zamrzá v tuhých zimách.
V průlivu se nacházejí ostrovy Sprogo, Agerso, Romso, Musholm, Omo.
Železniční trajekt spojoval Nyborg na Fynu s Korsorem na Sjallandu. Od roku 1997 vede mezi oběma městy přes průliv most.


ZIL-151

ZiS-151 byl sovětský víceúčelový nákladní automobil, který sloužil zejména k vojenským účelům. Vyráběl se v letech 1947 - 1965 v továrně ZiS, který byl po Stalinově smrti a odhalení jeho kultu osobnosti přejmenován na ZiL. Proto se automobily vyráběné po roce 1956 nazývaly ZiL-151.
Automobily ZIS nahrazovaly v Sovětské armádě vozy, které byly užívány v druhé světové válce, zejména Studebakery US6 a ZIS 6.


FBK Sokol Mladá Boleslav

FBK Sokol Mladá Boleslav je mladoboleslavský florbalový klub, který hraje Fortuna Extraligu. V sezoně 2008/2009 skončil klub v základní části na 5. místě. V semifinále potom vypadl s pozdejším mistrem 1. SC SSK Vítkovice.


Makrofág

Makrofág je buňka přirozené imunity, která hraje velmi důležitou roli v imunitní reakci. Jedná se o zástupce mononukleárů, tj. buněk s jedním, nesegmentovaným jádrem.
Makrofág vzniká přeměnou z monocytů. Ty jsou tvořeny v kostní dřeni z kmenové hemopoetické buňky, vyplavovány do krevního oběhu. Monocyty kolují v krvi cca 8 hodin, poté vstupují do tkání a tam se mění na makrofágy. Tkáňové makrofágy pak vykazují četnou heterogenitu v závislosti na tkáni. Mezi tkáňové makrofágy patří Kupferovy buňky, histiocyty, osteoklasty či mikroglie.
Aby se monocyt přeměnil na makrofág, musí proběhnout několik kroků. Zvětšuje se velikost buňky, zvyšuje se počet lysozomů, receptorů pro imunoglobulin IgG a zvyšuje se jeho schopnost fagocytózy.
Základní funkcí makrofágu je fagocytóza. K dalším funkcím patří prezentace antigenu T-lymfocytům, řízení hemopoézy, hemostázy a hojení ran, regulace zánětu, destrukce mikroorganismů, odstraňování mrtvých buněk a cytotoxická reakce.
Fagocytóza je proces zajišťující pohlcení a zpracování cizích, nefunkčních, mrtvých či nemocných buněk a jiného korpuskulárního materiálu. Je to nejstarší imunitní děj, můžeme ho nalézt už u nižších živočichů.
Další důležitou funkcí makrofágu je prezentace antigenu dalším buňkám imunitního systému. Makrofág prezentuje krátké peptidy získané strávením pohlcené částice T-lymfocytům.
(tato cesta může být posílena činností B-lymfocytů, které produkují protilátky
Makrofág je většinou první buňka imunitního systému, která se dostává na místo zánětu. Provádí tam rychlou a nespecifickou reakci na škodlivinu. Teprve posléze se do místa zánětu dostávají buňky zajišťující specifickou reakci. Jejich činnost je s makrofágy propojena na základě prezentace antigenu.


Domaslav ze Škvorce

Domaslav ze Škvorce, český šlechtic, královský číšník a komorník, purkrabí Pražského hradu, zakladatel hradu ve Škvorci.
Stál po většinu svého života v královských službách, ale známe jej i jako dvorského úředníka. Zpočátku se roku 1262 připomíná jako truksas-jídlonoš choti krále Přemysla Otakara II., královny Kunhuty „Domazlaus dapifer regine”. Roku 1268 je jmenován jako její číšník „Domazlaus pincerna regine”, 1269 „češnjk“, v letech 1267-1278 jako královnin komorník „Domazlaus domine vxoris nostre“ a konečně roku 1278 jako český komoří „Damaczlaus camerarius Boemiae“.
Ve své kariéře komořího se Domaslav vypracoval přes post nejvyššího komorníka až k úřadu jednoho z deseti purkrabí Pražského hradu, jímž byl v letech 1277-78. Za této důležité hodnosti měl k dispozici jako ostatní purkrabí nejméně 30 oděnců k obraně královského hradu. Kronika kanovníka Františka Pražského uvádí jména deseti purkrabí a popisuje i jejich další aktivity, které vykonávali současně s purkrabským úřadem. Řehoř z Dražic byl královniným podkomořím, Oneš číšníkem a pak zemským soudcem, Oldřich číšníkem, Domaslav byl současně podkomořím a dle listin komorníkem, Zdislav podkoním. Mezi purkrabími se uvádí i blízký Domaslavův soused Ondřej z Říčan, který byl nejvyšším komorníkem. „... Et isti fuerunt eciam purcravii ibidem: … Domaslus de Kworcz, qui et subcamerarius erat ...“
Domaslav měl jako purkrabí pochybnou pověst při konání spravedlnosti a sám král Přemysl Otakar II. jej musel osobním listem pokárat za to, že příliš krutě ztrestal těhotnou ženu za vraždu, aniž by vyčkal jejího porodu. Chceme-li se s důkladem dozvědět, jak král smýšlel o službách spravedlnosti ve své říši, je moudré, abychom slyšeli o situaci na Pražském hradě jeho vlastní slova. Dochoval se osobní list k jednomu z purkrabích, při jehož čtení pocítíme a uznáme, že je to bezprostřední živý králův diktát a nikoli jen vypracované každodenní notářské sdělení. Dopis pochází pravděpodobně z let 1277-78 a dle Františka Palackého byl adresován právě Domaslavu ze Škvorce:
„Překračuje meze sprawedliwosti, kdokoli wíce činí, nežli k zachowání jejímu potřebí jest. Ty pak, jakož dowídáme se w prawdě, ku přísnosti až příliš náchylen jsi, a nedaje se obměkčiti k milosrdenstwí a slitowání, we přech hrdelních Tobě swěřených zdá se že taužíš ne tak po práwu a slušnosti, jako po trestání ukrutném. Neboť paní onu, která aukladně usmrtila muže swého, trápením a trýzněním nelidským dal si poprawiti těhotnau; i ačkoli ona pro zločin swůj těžce, jakož si učinil, trestána býti musila, měl si wšak u ní dočekati času porodu. Také w jiných případech často ukwapuješ se, tak že zdá se, že w trestání máš zwláštní zalíbení. Pročež wezma w bedliwé uwážení, že překračowání přes míru sprawedlnosti rowná se neplnění jejímu, tak se hleď zachowati we prostředku, abys přílišným horlením w konání sprawedliwosti nestal se nesprawedliwým.“
Někdy v období před rokem 1279 byla dána Domaslavu od krále za věrné služby patrně v léno vysutá ostrožna ve Škvorci nad potokem Výmolou, kde si v sedmdesátých letech 13. století vystavěl sídelní hrad s raně gotickým palácem, k němuž se přijíždělo přes příkop a padací most. Ze stavební činnosti z doby jeho místní vlády se dodnes dochovala jen hluboká hradní studna vytesaná do břidlicové skály poblíž původního paláce, stávajícího na místě dnešní školní budovy a studna je součástí dnešního školního dvora. Stojí za zmínku, že Domaslavův hrad ve Škvorci a hrad v nedalekých Říčanech, byly koncem 13. století jedinými dvěma šlechtickými sídly v okolí Prahy. Ostatní hrady byly královské.
Poprvé a naposledy se Domaslav píše ze Škvorce v listině ze 14. července 1279 v Praze, týkající se vymezení hranic vesnice Kostelec „Kyrchs“ Půty z Ryzemburka. Číšník Domaslav se zde uvádí mezi dalšími svědky s blízkým sousedem Bohuslavem z Horky, který nosil ve znaku holubicí: „... Domaslaus, pincerna domine regine dictus de Squorz, Bohuzlaus de Horka ...“. Domaslav používal znak, na němž jsou zobrazeny tři svislé černé kůly. Jeho rod se ve zdejším kraji v dalších dobách nevyskytuje. Po jeho smrti přešel Škvorecký hrad snad zpět do rukou krále, anebo do vlastnictví jiného rodu, ať měšťanského či šlechtického, jehož jméno ani jména dalších majitelů nejsou do poloviny 14. století známa. Z potomstva Domaslava ze Škvorce se připomíná pouze jakýsi bratr Držislav nebo Drslaw, dle nejistých zpráv z rodu černínského, který byl v letech 1265-69 nejvyšším královským sudím. Domaslavův rod vymřel po měči, a sice smrtí jediné dcery zvané po otci Domka, která byla prý jako nemanželská dcera odsouzena k celoživotnímu pobytu mezi zdmi kláštera sv. Františka v Praze. Dle dávné legendy byla na smrt nemocná, umírající Domka uzdravena pláštěm zemřelé Anežky Přemyslovny, který ji přinesl zdraví a odvrátil ji od smrti.


Medžugorie

Medžugorie či Medžugorje je město s více než 4000 obyvateli, ležící v západní Hercegovině asi 25 km jihozápadně od Mostaru.
Do 80. let 20. století bylo město chudé a většina příjmů pocházela převážně z pěstování tabáku, hroznů, ovoce a produkce vína. Slovo Medžugorie znamená místo mezi dvěma kopci. Ves Medžugorie se v historických záznamech zmiňuje už v roce 1599. Farnost byla založena v roce 1892, farní kostel je zasvěcen sv. apoštolu Jakubovi, který je patronem poutníků.
24. června 1981 si Panna Maria údajně vybrala za svoje spolupracovníky 6 vizionářů, a podle slov, které prý řekla 1. března 1984, celou farnost.
24. června 1981 šest mladých lidí: Ivanka Ivankovič, Mirjana Dragičevič, Vicka Ivankovič, Ivan Dragičevič, Ivan Ivankovič a Milka Pavlovič nad místem nazvaným Podbrdo - vrch zjevení, které se nachází několik metrů nad cestou Medžugorie - Bijakoviči; údajně viděli mladou ženu s dítětem v náručí, která jim rukou ukazovala, aby se k ní přiblížili, ale kvůli strachu to neudělali.
25. června 1981 okolo šesté odpoledne Ivanka, Mirjana, Vicka a Ivan cítili, že musí jít na to místo. V ten den se podle jejich tvrzení s Pannou Marií modlili a povídali. Proto se 25. červen v Medžugorii slaví jako den výročí zjevení. Od tohto dne měli vizionáři každodenní zjevení, kdekoliv se nacházeli.
První slova, která podle mladých vizionářů Panna Maria řekla světu, byla: „Mír, mír, mír - a jenom mír! Mír musí zavládnout mezi člověkem a Bohem a též mezi lidmi!“. Hlavní poselství jsou mír, víra, obrácení, modlitba, půst.
Protože se zjevení konala v komunistické oblasti, začalo pronásledování vizionářů, rodičů, rodin, farníků, kněží i poutníků. Vizionáři prošli policejním výslechem, psychiatrickými vyšetřeními. Správce farnosti páter Jozo Zovko OFM byl měsíc po zjevení zatčen a odsouzen na 3 a půl roku.
Dnes na místo zjevení vede strmý chodník, v roce 1989 byly postaveny bronzové reliéfy výjevů z modlitby růžence. Na místě údajného zjevení je socha Panny Marie, Královny pokoje, podobná soše, která se nachází před kostelem.
Dnešní kostel se začal stavět až v roce 1934, posvěcen byl 19. ledna 1969. Dnes je střediskem eucharistického a modlitebního života města. Medžugorie si vysloužilo titul zpovědnice světa. Okolí kostela se neustále upravuje, protože si to vyžaduje stále se zvyšující počet poutníků. Největší zásah do prostoru byla stavba vnějšího oltáře za kostelem s 5000 místy k sezení.
Vizionáři zjevení nejčastěji označují jako "Gospu", což je v bosenštině a chorvatštině běžné označení pro Pannu Marii. Gospa sama sebe nazývá Královnou pokoje - Královnou míru. Vizionářům se Gospa zjevovala v podobě blízké jejich představám o Panně Marii a také hovořila o Ježíši jako svém synovi.


Arabština

Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky. Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis.
Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii a v Koránu. Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám. Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.
Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými:
Časy má arabština pouze dva a má 3 pády. Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob. Naproti perfektu je imperfektum. Imperfektum tvoří pět způsobů. kataba = napsal jaktubu = píše všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde: uktub = napiš kátib = píšící kátib = spisovatel kuttáb = spisovatelé kitáb = kniha, psaní
Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka: sakana = bydlel jaskunu = bydlí sákin = bydlící, obyvatel sukkán = obyvatelé sakan = bydliště, bydlení
V arabštině se rozlišují dva rody - mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Například „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku -a „džamíla“ znamená to hezká.
Čísla má arabština tři. Duál se tvoří jednoduše koncovkou "-áni" bez ohledu na rod:
Množné číslo se dělí na dva typy - vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu:
Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s. Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem - jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém "l". Dále má například písmeno „ajn“ - ?, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Jednoduše se mu říká hrdelní "a" - vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o silnou hrtanovou hlásku, jejíž vyslovení připomíná zvuk podobný zvracení. Jeho hlasnější protějšek, obyčejně přepisovaný jako „ghajn“ se vyslovuje někdy jako [g], jindy jako [gh], ve spisovné arabštině ale jako francouzské [r]. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Výslovnost se může lišit mezi jednotlivými zeměmi - např. v Maroku se říká "žamíl", zatímco v Egyptě "gamíl" a spisovně je to "džamíl".
Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského - fénického písma, není vůbec podobné evropským písmům. Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro samohlásky.
Ve spisovné arabštině se vyskytují samohlásky tři: a, i, u + jejich dlouhé varianty. Ty se liší přidáním písmene k samohláskovému znaménku. V případě a + alif se celý znak vysloví jako á, v případě i + j se vysloví jako í, a u + wáw se vysloví jako ú. Tyto znaky slouží v řadě případů v nevokalizovaném textu jako mater lectionis. V nespisovných verzích arabštiny se vyskytují i samohlásky e a o.
Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen, které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu. Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury a zvláštní psaní některých vazeb znaků.


Gamebook

Gamebook je kniha, ve které není čtenář stoprocentně vázán napsaným dějem, ale může si ho do jisté míry sám vytvářet. Jedná se tedy ve své podstatě více o textovou hru než o knihu. Volba vlastního příběhu je umožněna tak, že všechny odstavce jsou očíslovány a za každým odstavcem je na výběr z několika možností, včetně čísel příslušných odstavců. Volba je ovlivněna buď náhodou, nebo logickým úsudkem.
Většina gamebooků je psána v žánru fantasy nebo sci-fi, není to ovšem podmínkou.


Mark Christopher Lawrence

Mark Christopher Lawrence je americký herec, stand-up komik a dabér. Pravděpodobně nejznámější je ze své role tajemného DJe, Tone Defa, v satirickém mockumentu, Fear of a Black Hat z roku 1994. Hrál také v mnoha populárních filmech jako Terminátor 2: Den zúčtování, Planeta opic a Štěstí na dosah
Lawrence je v současnosti k vidění ve své pravidelné roli jako Big Mike v NBC seriálu Chuck. Hostoval v mnoha televizních pořadech, z těch nejznámějších například Hrdinové, My Name Is Earl, Drzá Jordan, Dharma & Greg, Show Jerryho Seinfelda, Malcolm v nesnázích, Dotek anděla, Malcolm & Eddie, Men Behaving Badly, Murphy Brown a Martin.
Lawrence a jeho dva sourozenci vyrůstali se svobodnou matkou v Comptonu v Kalifornii. V desátém třídě se přidal do školního debatního týmu. Poté, co vyhrál školní okresní Literární olympiádu, zúčastnil se Lawrence státního a národního stupně soutěže a vyhrál univerzitní cenu Bovero-Tabor Award, která je udělována nejlepším mladým mluvčím v zemi.
Na University of Southern California se stal trenérem debatního týmu a bylo mu uděleno plné stipendium. Během studia získával cenné zkušenosti při práci v Los Angeles Theater Center. Tady si jej vyhlídl agent, který mu sehnal první roli v televizním seriálu Poldové z Hill Street.
Po dokončení vysoké školy pracoval v divadle San Francisco Mime Troupe a učinkoval ve standup comedy po celé Americe, Austrálii a Kanadě.
Lawrencova práce v divadle vedla k získání ocenění Dramalogue za jeho účinkování ve hře Minimanta od Rezy Abdoh. Vyhrál cenu NAACP za práci Ken Davisově The Glass House v roce 1990. Této role si všiml režisér James Cameron, který jej obsadil ve filmu Terminátor 2: Den zúčtování.


Temná energie

Temná energie nebo také tmavá energie je prozatím definována jako energie, která je odpovědná za dnešní zrychlování rozpínání se Vesmíru. Toto zrychlování bylo objeveno při proměřování vlastností reliktního záření.
Velkým kandidátem na zdroj temné energie byla energie vakua. Problémem je, že její hodnota, naměřená při mikroskopických experimentech i vypočtená z kvantové teorie pole, je o 120 řádů větší, než je potřeba pro vysvětlení projevů temné energie naměřených z velkoškálových experimentů. Podstata temné energie je tedy zatím neznámá.


Péče o potomstvo

Péče o potomstvo je energie vložená do potomstva, která někdy následuje po rozmnožení určitých rostlin i živočichů. O potomky se starají zejména rodiče, ale někdy i starší sourozenci.
Péče o potomstvo se druh od druhu liší. Rozlišují se dvě základní životní strategie v rámci r/K teorie výběru.
Takzvaní r-stratégové, mezi něž patří např. mnohé bakterie, rozsivky, někdy hmyz, plevelné rostliny či savci , přivádí na svět co největší počet potomstva a dále se o ně již nestarají . Velmi dobrým příkladem jsou mnohé žáby, které produkují tisíce vajíček.
Druhou skupinou jsou K-stratégové, u nichž je péče o potomstvo na mnohem vyšší úrovni, kdy rodiče mají menší počet potomstva, avšak pečlivě se starají o jeho přežití. Příkladem je člověk nebo dub.
S péčí o potomstvo se můžeme setkat již u bezobratlých.
Jako příklady takových mohou sloužit například kudlanky nebo švábi, samotářské včely a vosy, někteří pavouci, nosící svá vejce s sebou v kokonu, dále blanokřídlí i všekazi. Je také potřeba zmínit raky, štíry nebo veleštíry, kteří své mladé nosí vždy určitou dobu na zadních nohách nebo na hrudi. Vosy kutilky zase staví pro potomstvo hnízda v zemi a pak je celou dobu pečlivě krmí ochromenými housenkami a podobně. Velice známá je i péče o potomstvo u včel nebo mravenců.
U ryb se s péčí o potomstvo setkáváme o něco častěji, třeba v případě bojovnice pestré nebo koljušky tříostné, kteří si staví pro jikry pěnové hnízdo, nebo v případě hořavky duhové, jež své jikry klade do škeblí rybničních, kde pak cizopasí.
U obojživelníků jako velice dobrý příklad K-strategie slouží ropuška starostlivá. Samec této žáby nosí vajíčka na nohou a pravidelně je chodí namáčet.
Z plazů by bylo třeba uvést krajtu, která zahřívá vejce záškuby svých svalů, nebo aligátora amerického, kde samička staví pro potomstvo hnízdo, hlídá je a později s ještě nevylíhnutými mláďaty i komunikuje.
U ptáků je péče o potomstvo velmi vyvinutá. Ochranu mláďatům vlastně zajišťuje už vaječná skořápka, ale i tak se rodiče mnohdy starají i mnohem více.
Nejprve staví hnízdo a to buď oba nebo jen jeden z nich. Zřídka se stává, že hnízdo nestaví vůbec. Po dobu inkubační pak na vejcích opět mohou sedět oba rodiče, jen samec anebo nejčastěji jen samice.
Poté se mladí za pomoci tzv. vaječného zubu vylíhnou a my můžeme sledovat jejich tři základní typy. Mláďata krmivého typu, nekrmivého typu a typu přechodného. Mláďata krmivá mají hlavně pěvci, sovy a dravci, jsou to ta mláďata, která se rodí neopeřená a neschopna najít si vlastní potravu. Nekrmivá mláďata zase už pár hodin po vylíhnutí běhají a žerou sami, rodiče je jen učí zbytkům. Mláďata přechodná se sice líhnou opeřená, ale potřebují být ještě nějakou dobu krmena. To můžeme pozorovat například u tučňáků, plameňáků a racků.
Savci mají péči o potomstvo nejpropracovanější . U tzv. placentálů vlastně začíná již v době březosti, kdy samice vyživuje mládě prostřednictvím placenty. V tomto předporodním období můžeme u samic pozorovat dva základní druhy chování. Buď se straní ostatních, nebo je naopak nadmíru společenská.
Po porodu rozlišujeme u savců typ aktivní a typ pasivní. Aktivní samice mládě očistí, při pasivním typu to udělá samo mládě. Podobně jako u ptáků pak rozlišujeme několik druhů potomstva, a to prekociální, altriciální a přechodný. Prekociální mláďata jsou ta, která jsou již schopna pohybu, jsou osrstěná a plně připravena k životu. Patří mezi ně například vydra říční, delfín obecný, morče domácí a mnozí kopytníci. Mláďata altriciálního typu se rodí neosrstěná, slepá a se srostlými prsty. Jsou to hlavně netopýři, šelmy a hlodavci. Mezi přechodný typ patří primáti, klokani, lenochodi, koaly, dikobrazi i ploutvonožci, jsou to mláďata sice osrstěná, avšak neschopná pohybu.


Borka

Borka je odborný název pro kůru. Má ochrannou funkci. Je tvořena odumřelými buňkami.
Některé druhy dřevin mají kůru rozbrázděnou a tlustou několik centimetrů, jiné tenkou a odlupující se či hladkou kůru bez rýh.
Kmen dřevin druhotně tloustne díky dělivému pletivu kambiu a kůra na povrchu kmene praská. K její obnově slouží dělivé pletivo felogén. Ten se nachází mezi lýkem a kůrou. Směrem ke středu kmene produkuje buňky felodermu, které obsahují chloroplasty. Směrem ven produkuje korek. Nově vzniklé buňky brání přístupu živin ke starším a ty proto odumírají.


Tomáš Töpfer

Po studiu na brněnské konzervatoře absolvoval v roce 1972 na pražské DAMU. Jako herec začínal hrát v divadle v Ostravě, režíroval v Severomoravském divadle v Šumperku, dále hrál také v Ústí nad Labem, odkud posléze přešel do Divadla E. F. Buriana a od roku 1987 do Divadla na Vinohradech. V letech 1990–1995 hrál a režíroval v prostorách Nejvyššího purkrabství a založil tradici Shakespearovských letních slavností na Pražském hradě.. V roce 1995 společně s Eliškou Balzerovou založil Nadaci Fidlovačka, která se zasloužila o obnovu zchátralého Hudebního divadla v Nuslích – Divadla Na Fidlovačce, ve kterém nyní působí nejen jako jeho ředitel, ale i jako herec a režisér. Působí také jako divadelní pedagog herectví na pražské DAMU. Společně s bratrem vlastní a provozuje restauraci U kalicha v Praze. Je držitelem ceny Alfreda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon a ceny Thalie za Tovjeho v Šumaři na střeše.
Od roku 2006 je také bezpartijním senátorem za ODS ve volebním obvodu Praha 4.
Jeho dcera Marta Töpferová z prvního manželství žije v USA a je úspěšnou zpěvačkou a kytaristkou.


Mistrovství Evropy ve fotbale 2008

Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 probíhalo od 7. do 29. června 2008. Podruhé v historii soutěže jej hostily dvě země – Rakousko a Švýcarsko. Fotbalové reprezentace Rakouska a Švýcarska měly start na tomto šampionátu zaručen, o dalších čtrnácti účastnících se rozhodlo v kvalifikaci, která probíhala od srpna 2006 do listopadu 2007. Mistrovství Evropy zahájil zápas Švýcarsko–Česko. Pro mistrovství byl připraven nový míč s názvem Europass.
Mistry Evropy se stali hráči Španělska, vedení Luisem Aragonésem, kteří na turnaji ani jednou neprohráli a ve finále porazili Německo 1:0. Nejlepším střelcem turnaje se stal španělský útočník David Villa se čtyřmi zásahy.
Rozdělení týmů do sedmi kvalifikačních skupin bylo vylosováno ve švýcarském Montreux 27. ledna 2006. Oproti předchozím turnajům byla organizace kvalifikace změněna – týmy, které skončily na druhých místech v jednotlivých skupinách, už nehrály barážové zápasy, ale kvalifikovaly se přímo.
Po rozlosování skupin byla označována jako 'skupina smrti', tj nejtěžší, skupina C, kde se sešly reprezentace Nizozemska, Itálie, Rumunska a Francie. S plným počtem bodů se ze svých skupin kvalifikovaly do vyřazovací části týmy Španělska, Chorvatska a Nizozemska. Překvapením byla Francie, která se umístila s jedním bodem na posledním místě ve skupině. Stejného umístění 'dosáhli' fotbalisté úřadujícího mistra Evropy z roku 2004-Řecka, kteří skončili ve skupině D bez bodu. Z postupujících nejvíce překvapili hráči Ruska, kteří dokázali přejít přes jedny z favoritů a do té doby výborně hrající Nizozemce a hráči Turecka, kteří dokázali několikrát otočit průběh zápasu a dostali se, stejně jako Rusové, až do semifinále, kde byli poraženi Německem.
Na turnaji celkem řídilo utkání dvanáct hlavních rozhodčích a 24 asistentů:
Kromě toho bylo na turnaji k dispozici několik sudích ve funkci čtvrtých rozhodčích. A to: Ivan Bebek, Stephane Lannoy, Viktor Kassai, Kristinn Jakobsson, Grzegorz Gilewski, Olegário Benquerença, Craig Thomson, Damir Skomina.
UEFA uvolnila celkem 184 milionů euro jako odměny pro reprezentace, což je oproti 129 milionům z předešlého mistrovství nárůst o 55 milionů.
Všech 16 účastníků mistrovství bylo rozlosováno do čtyř skupin, ze kterých do čtvrtfinále postoupí těch osm týmů, které skončí na prvních a druhých místech. V případě rovnosti bodů rozhodují po řadě: body ze vzájemných zápasů, brankový rozdíl ze vzájemných zápasů, počet vstřelených branek ze vzájemných zápasů, celkový brankový rozdíl, celkový počet vstřelených branek, koeficient podle kvalifikací na MS 2006 a toto mistrovství, hodnocení fair play v turnaji, případně los. Ovšem v případě, že stejný počet bodů a stejné skóre mají týmy, které spolu hrají poslední zápas, rozhodne se v případě nerozhodného výsledku po devadesáti minutách střelbou kopů z pokutové značky.
Zápasy v základních skupinách probíhaly od 7. do 18. června 2008, každý den dva zápasy, jeden v 18:00, druhý v 20:45 SELČ, s výjimkou posledních zápasů ve všech skupinách, které se hrály vždy oba současně ve 20:45.
Osm týmů, které postoupily ze skupin, následně pokračuje ve vyřazovací fázi, přičemž ve finále se střetne některý tým ze skupin A a B s některým týmem ze skupin C a D. Pokud zápas ve vyřazovací fázi skončí remízou, následuje prodloužení 2×15 minut, pokud je i poté stav nerozhodný, rozhodne se střelbou kopů z pokutové značky.
Iker Casillas, ) | José Manuel Reina ) | Andrés Palop | Raúl Albiol | Fernando Navarro | Carlos Marchena | Carles Puyol | Andrés Iniesta | David Villa | Xavi | Fernando Torres | Cesc Fabregas | Joan Capdevila | Santi Cazorla | Xabi Alonso | Sergio Ramos | Sergio García | Dani Güiza | Álvaro Arbeloa | Marcos Senna | Juanito | David Silva | Rubén de la Red |


Albert Fish

Albert Hamilton Fish byl americký sériový vrah. Byl také znám jako Gray Man, Werewolf of Wysteria, Brooklyn Vampire a The Boogeyman. Tento pedofil a kanibal se chlubil, že měl děti v každém státu. Není však jasné, zda mluvil pravdu. Fish byl podezřelý nejméně z pěti vražd během svého života. Přiznal se ke třem vraždám. Byl souzen za únos a vraždu Grace Budd. V roce 1936 byl popraven na elektrickém křesle.


Encyklika

Encyklika je papežský okružní list adresovaný původně biskupům, dnes zpravidla i kněžím a věřícím na celém světě. Slovo encyklika pochází z latinského encyclia, což znamenalo obecný nebo obíhající. Stejný základ má i slovo encyklopedia. Obsah encykliky vychází z priorit daného papeže, který pro svá prohlášení může využít různou formu, od nejsilnější konstituce, encykliku, pastýřský list až po kázání.
Název encykliky zpravidla je složen s prvních slov jejího znění. Adresáty mohou být všichni biskupové nebo jen někteří
Encyklika obsahuje poučení papeže o církevních zásadách v závažných otázkách víry a mravů, někdy se týká stavu církve, např. perzekuce církve v Mexiku v Iniquis afflictisque nebo ve Španělsku v Dilectissima nobis anebo se týká akceptace nebo odmítnutí nějakého společenského jevu např. odsouzení komunismu v Qui pluribus. Některé encykliky pouze připomínají předchozí vyhlášení nebo události (1100. výročí od příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje v Slavorum apostoli. Každá má dané určité téma, papež obvykle během svého působení vydá encyklik několik. Rozšířenost a počet encyklik mezi řadovými věřícími prudce vzrostla za papeže Jana Pavla II.
Encykliky byly vyjimečně vydány i v anglikánské církvi a pravoslavné jako odpovědi na encykliky papežské.


Vinec

Obec Vinec se nachází v okrese Mladá Boleslav, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 276 obyvatel.


Hohenberg

Erb rodu Hohenbergů, udělený roku 1917Knížecí rodina Hohenbergů byl rakouský šlechtický rod, jenž vznikl v souvislosti se sňatkem následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda pocházejícího z Habsbursko-Lotrinské dynastie, a jeho manželky, hraběnky Žofie Chotkové.
Dynastie Hohenbergů byla založena výnosem císaře Františka Josefa I., kdy po sňatku dvojice v roce 1900 na zámku v Zákupech, ustanovil Žofii kněžnou z Hohenbergu s předepsaným oslovením Její Jasnost. Roku 1909 císař povýšil Žofii do vyššího stavu vévodkyně ad personam s oslovením Její Výsost. Jelikož byl sňatek Žofie a Františka Ferdinanda morganatický, žádné z jejich čtyř dětí nemělo nárok na rakousko-uherský trůn.
Titul vévody z Hohenbergu byl vytvořen pro knížete Maxmiliána z Hohenbergu roku 1917 císařem Karlem I., tři roky po atentátu v Sarajevu na jeho rodiče v roce 1914, který dal podnět k vypuknutí první světové války.
Hlava rodiny měla titul vévoda a ostatní členové kníže/kněžna. Všichni členové byli oslovováni Jasnost. Po pádu monarchie byly všechny rakouské tituly zrušeny zákonem z roku 1919 a od tohoto data jména sestávají jen ze jména a příjmení, bez "von" či bez titulu.
V roce 1938 byli členové rodiny, kteří se postavili proti Hitlerovi, zatčeni nacisty a deportováni do dachauského koncentráku a byli osvobozeni až roku 1945. Současná hlava rodiny, Georg Hohenberg, byl za pontifikátu papeže Jana Pavla II. velvyslancem Rakouské republiky při Svatém stolci.
Pamětní mince: Hohenbergům byl rakouskou republikou zabaven rodinný majetek mezi ostatním i rodinné sídlo, zámek Artstetten, který byl zvolen jako ústřední motiv pro pamětní desetieurové mince (vyraženy 13. října 2004. Rub znázorňuje vstup do krypty rodiny Hohenbergů. Vlevo jsou dvě podobizny, zachycující arcivévodu Františka Ferdinanda a Žofii, vévodkyni z Hohenbergu.


Are

Obec Are je samosprávná jednotka estonského kraje Pärnumaa, zahrnující městečko Are a několik okolních vesnic.


Augusta Vilemína Marie Hessensko-Darmstadtská

Augusta Vilemína Marie Hesensko-Darmstadtská byla hesensko-damstadtská prinzezna a provdaná falcko-zweibrückenská vévodkyně.
Augusta se narodila v Darmstadtu princezně Luise Leiningenské a jejímu manželovi, hesensko-darmstadtskému princi Jiřímu Vilémovi. Měla sedm starší sourozence: Ludvíka, Bedřišku Karolínu, Karla Jiřího, Šarlotu Vilemínu, Karla, Bedřicha a Luisu.
30. září 1785 se v Darmstadtu provdala za hraběte a pozdějšího bavorského kurfiřta a krále Maxmiliána. Zemřela na tuberkulózu.


Vlčkovice v Podkrkonoší

Obec Vlčkovice v Podkrkonoší se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 403 obyvatel.


Dürrenstein

Dürrenstein je hora v Ybbstalských Alpách v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousko. Tento vrchol leží jižně od městečka Lunz am See v oblasti dolnorakousko-štýrských hranic.
Lunzer See, Mittersee und Obersee: tři rozdílná ledovcová jezera. Mittersee weist vykazuje extrémní průtok vody a spoustu pramenů a teplota vody po celý rok je jen okolo 7 °C. U Obersee je možno najít krásná rašeliniště a mizící trávy. V některých dolinách v oblasti Dürrensteinu byly v minulosti naměřeny extrémně nízké teploty. V dolině Grünloch, která platí jako „Kältepol“ Rakouska, nebo dokonce Střední Evropy, se nacházela za 2. sv. války výzkumná stanice wehrmachtu, ve které se testovaly motory vozů, které měly být nasazeny v bojích na Sibiři. Některé silně zrezivělé relikty jsou zde ještě dnes k vidění. V této dolině byla 19. 2. 1932 změřena teplota –52,6 °C.


Nelepeč-Žernůvka

Obec Nelepeč-Žernůvka se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 87 obyvatel.


2005 BS1

2005 BS1 je planetka patřící do Apollonovy skupiny. Spadá současně mezi objekty pravidelně se přibližující k Zemi. Protože se v budoucnu může značně přiblížit k Zemi, byla zařazena též mezi potenciálně nebezpečné planetky. Její dráha však prozatím není definitivně stanovena, proto jí nebylo dosud přiděleno katalogové číslo.
Vzhledem k tomu, že byla pozorována pouze krátce během mimořádného přiblížení k Zemi, nestihli astronomové provést spektroskopický výzkum. Proto o jejím chemickém složení není nic známo. Její průměr je odhadován na základě hvězdné velikosti a protože není známo ani albedo jejího povrchu, je proto značně nejistý, stejně jako údaje o hmotnosti a střední hustotě, uvedené v připojené tabulce.
Planetku objevili 16. ledna 2005 kolem 08:20 světového času na Lincoln Laboratory ETS. Dne 13. ledna 2005 v 10:11 UTC prolétla v minimální vzdálenosti 269 tis. km od středu Země.
Protože nebyly nalezeny žádné záznamy o jejím pozorování v minulosti, jsou parametry její dráhy velmi nejisté a proto bude i obtížné ji nalézt při budoucích návratech do blízkosti Země.
Ze znalosti současných elementů dráhy planetky vyplývá, že minimální vypočítaná vzdálenost mezi její drahou a dráhou Země činí 57 tis. km. K nejbližšímu velkému přiblížení k Zemi na vzdálenost 11,0 mil. km má dojít 21. ledna 2016. V 21. století dojde k podobným přiblížením ještě v létech 2073 a 2096. Kumulativní pravděpodobnost srážky se Zemí do konce století není příliš vysoká a byla vyčíslena na 8,2×10-5. Na turínské škále je proto klasifikována stupněm 0, na palermské -4,51. Pokud by však ke kolizi došlo, činila by rychlost střetu tělesa se Zemí přibližně 16,64 km/s. Vzhledem k odhadovaným rozměrům by její kolize se Zemí nezpůsobila pravděpodobně žádné škody.


Grand Prix Belgie 2007

Grand Prix Belgie byla 14. závodem sezóny 2007, který se konal 16. září 2007 na okruhu Spa-Francorchamps. V závodě zvítězil, potřetí v řadě, Kimi Räikkönen na voze Ferrari. Felipe Massa druhým místem zajistil pro Ferrari 75. double v historii a třetí v sezóně.


Pevný disk

Pevný disk je zařízení, které se používá v počítačích a ve spotřební elektronice k trvalému uchovávání většího množství dat pomocí magnetické indukce. Předchůdcem pevných disků je magnetická páska a disketa. Jejich současným největším konkurentem je USB flash disk, který využívá nevolatilní flash paměti.
Hlavním důvodem velkého rozšíření pevných disků je velmi výhodný poměr kapacity a ceny disku doprovázený relativně vysokou rychlostí čtení a zápisu dat. Hlavní nevýhodou je mechanické řešení, které má poměrně vysokou spotřebu elektrické energie, je náchylné na poškození při nešetrném zacházení a relativně vysoká hmotnost.
Data jsou na disku uložena pomocí zmagnetování míst na magneticky měkkém materiálu, které se provádí pomocí cívky a elektrického proudu, přičemž se používají různé technologie záznamu a kódování uložených dat. Čtení je realizováno také pomocí cívky, ve které se při pohybu nad různě orientovanými zmagnetizovanými místy indukuje elektrický proud. Zaznamenaná data jsou v magnetické vrstvě uchována i při odpojení disku od zdroje elektrického proudu. Proto se na pevné disky používané v počítačích ukládá operační systém, aplikační software i data. Počet čtení i přepsání uložené informace je při běžném používání téměř neomezený.
Na pevném disku jsou vytvářeny diskové oddíly, které umožňují disk rozdělit na několik menších logických částí. Alternativou k diskovým oddílům je používání LVM nebo RAID.
Data jsou na pevném disku uložena pomocí magnetického záznamu. Disk obsahuje kovové nebo skleněné desky - tzv. plotny pokryté tenkou magneticky měkkou vrstvou. Hustota datového záznamu se udává jako počet bitů na měrnou jednotku plochy disku [bitů/inch2], [bitů/mm2]. Plotny jsou neohebné, na rozdíl od ohebných ploten v disketách. Ploten bývá v dnešních discích často několik. Disk se otáčí na tzv. vřetenu poháněném elektromotorem. Standardní 3,5" palcové disky mají až 4 plotny a 8 hlav. HDD s nejmenší kapacitou mají obvykle pouze 1 plotnu, která je navíc použita jen z jedné strany.
Plotny se rychle otáčejí. V běžných discích plotny rotují rychlostí 7 200 ot/min, vyšší třída disků do pracovních stanic se točí rychlostí 10 000 ot/min a u některých serverových disků disků i 15 000 ot/min. Opačnou stranou jsou takzvané "zelené disky" WD green power otáčející se rychlostí jen 5 400 ot/min. Jejich využití se nalézá tam, kde je přednější nižší spotřeba, nižší teplota a nižší hluk na úkor nižšího výkonu. Disky v noteboocích mají nejčastěji 5 400ot/min, existují ovšem i notebookové modely otáčející se rychlostí 7 200 ot/min, jakožto modely používající pouze 4 200 ot/min, to jsou nejčastěji buď velmi staré disky nebo moderní se specializovaným použitím např. ve videokamerách s fyzickými rozměry menšími než klasické notebookové disky. Při 7 200 ot/min je obvodová rychlost plotny zhruba 30 km/h. Otáčky disku společně s hustotou záznamu a rychlostí vystavovacího mechanismu určují celkový výkon disku.
Podle rychlosti otáčení plotny se určuje i maximální hustota plotny, aby nedocházelo k přepisování vedlejších bitů. Čím rychleji se plotny otáčí tím víc na ně působí odstředivá síla a proto se někteří výrobci u disků 10-15000 ot./min. uchylují k 2,5" verzím, kde je síla menší a tak jsou materiály mín namáhány.
V současné době mají standardně disky ve stolních PC plotny o průměru 3,5 palce, v noteboocích jsou menší varianty 2,5", které mají otáčky podle použití notebooku a používají se hlavně kvůli velikosti a spotřebě. Malý disk Microdrive vyvinutý firmou IBM a používaní ve spotřební elektronice využívá 1" plotny. Ve starších typech počítačů PC XT byly disky s plotnami o průměru 5,25".
Čtení a zápis dat na magnetickou vrstvu zajišťuje čtecí a zápisová hlava. Dříve se na čtení používaly magnetodynamické hlavy, nyní se používá krystal měnící vodivost podle mag. pole. Na jednu plotnu jsou dvě hlavy, protože jsou data z obou stran, strana plotny, na které je magnetický záznam, se nazývá povrch. Hlava „plave“ na vzduchovém polštáři těsně nad povrchem, ve vzdálenosti řádově mikrometrů.
Zařízení, které vystavuje čtecí hlavy na správnou pozici nad povrchem se nazývá vystavovací mechanismus. Ve starších discích se pro vystavování hlav používá přesný krokový motor. Ten se „odvaluje“ za pomocí ocelového pásku po „patce“, která je spojena s hlavami. V novějších discích se používá rychlejšího lineárního motoru, hlavy se vystavují v závislosti na el. proudu, který protéká elektromagnetem s nimi spojeným a uloženým v silném magnetickém poli jiného permanentního magnetu. Z pevných disků se tedy dají demontovat velmi silné a křehké magnety ze slitin neodymu, gadolinia.
Průměrný čas, za který je disk připraven číst nebo zapisovat data se označuje jako přístupová doba. V současné době je okolo 8,5 ms, u disků s 15 000 ot./min je to pod 4 ms.
Při vystavení hlav na požadovanou pozici je možné číst a zapisovat data ze všech povrchů bez pohybu hlav.
Data jsou na povrchu pevného disku organizována do soustředných kružnic zvaných stopy, každá stopa obsahuje pevný anebo proměnný počet sektorů z důvodu efektivnějšího využití povrchu - povrch je většinou rozdělen do několika zón, každá zóna má různý počet sektorů na stopu. Sektor je nejmenší adresovatelnou jednotkou disku, má pevnou délku. Pokud disk obsahuje více povrchů, všechny stopy, které jsou přístupné bez pohybu čtecí hlavičky se nazývají cylinder. Uspořádání stop, povrchů a sektorů se nazývá geometrie disku.
Adresa fyzického sektoru na disku se skládá z čísla stopy, čísla povrchu a čísla sektoru.
Pro přístup k datům disku se používá starší metoda adresace disku Cylindr-Hlava-Sektor, která disk adresuje podle jeho geometrie – odtud název CHS - Cylinder, Head, Sector. Hlavní nevýhodou je u osobních počítačů IBM PC omezená kapacita takto adresovaného disku a nutnost znát geometrii disku. U disků vyšších kapacit na rozhraní ATA, již neodpovídá zdánlivá geometrie disku skutečné fyzické implementaci.
Novější metoda pro adresaci disku se u rozhraní ATA označuje jako LBA, sektory se číslují lineárně. Není třeba znát geometrii disku, max. kapacita disku je až 144 PB. Rozhraní SCSI používá lineární číslování sektorů disku již od své první verze. Ostatní novější rozhraní již převážně metodu jako je LBA používají.
Pevný disk je obvykle rozdělen na diskové oddíly, takže je logicky rozčleněn na více menších částí, se kterými operační systém pracuje tak, jakoby to byly samostatné disky. Alternativou k diskovým oddílům je LVM.
Pro zvýšení bezpečnosti uložených dat se zejména v serverech používá technologie RAID. RAID umožňuje spojit několik fyzických disků v jeden logický disk, kde je jeden nebo více disků redundantních a data jsou stále dostupná i v případě, že jeden z disků v poli selže. Existuje více typů RAIDu od zvýšení rychlosti a odezvy až k bezpečnosti/záloze dat.
Protože pevné disky obsahují pohyblivé mechanické součásti, jsou náchylnější k poruchám než jiné součásti počítače. Zvláště s běžícími disky je třeba zacházet velmi opatrně. Při mechanickém rázu se může čtecí hlava dotknout povrchu plotny, jejíž záznamová vrstva je velice citlivá na mechanické poškození a proto se poškozená oblast stane nečitelnou a data či celý disk jsou zničena.
Částečnou ochranou proti nárazu hlaviček do povrchu disku je tzv. parkování čtecích hlav. Při vypnutí disku se automaticky uloží hlavy mimo datovou oblast. Dnes se hlavy parkují na plastové lyžiny a tak díky tomu nedochází ke kontaktu s plotnou. Hlavně 2,5" disky umí zjistit, jestli nedošlo k rychlému pohybu a tak se snaží rychle posunout čtecí hlavy do parkovací polohy.
Pro připojení pevných disků k počítači jsou používána různá rozhraní. V osobních počítačích bývalo nejrozšířenějším rozhraní ATA. ATA rozhraní je relativně jednoduché a tedy i levné. ATA rozhraní má maximální teoretickou přenosovou rychlost okolo 1Gb/s = 133MB/s. Při připojení jednoho disku je rychlost dostačující, protože pevný disk dokáže pracovat s datovým tokem až 640Mb/s = 80MB/s. Na jeden ATA kabel je ovšem možné připojit dva disky, takže se rychlost ATA rozhraní stává úzkým místem.
Sériové rozhraní SATA je nástupcem klasického PATA rozhraní. Výhodou SATA je o něco vyšší rychlost; vyšší inteligence řadiče, umožňující optimalizaci datových přenosů NCQ; možnost připojování disků za chodu systému a menší rozměry kabelů, které nebrání toku vzduchu ve skříni a tedy zlepšují chlazení počítačů. Z hlediska operačního systému je řízení disků pomocí tohoto rozhraní shodné s paralelní ATA.
Pro dosažení vyššího výkonu používá rozhraní SCSI. Na jedno rozhraní je možné připojit více periférií. SCSI navíc podporuje periférie různých typů. Max. délka propojujícího kabelu je u SCSI obecně větší něž u standardu ATA/IDE. SCSI rozhraní je mnohem sofistikovanější než ATA/IDE, což samozřejmě znamená vyšší cenu jak řadičů v počítači tak i samotných pevných disků a proto je používáno zejména u serverů a pracovních stanic.
Kromě SCSI se používá též rozhraní Fibre Channel, který používá pro propojení počítačovou síť. Pro externí disky se používají rozhraní USB či FireWire a od roku 2004 i eSATA.
Existují také flash disky s rozhraním ATA - ADM. Tyto disky nemají žádné pohyblivé části a nejsou tedy skutečnými pevnými disky. Připojují se pomocí standardního 40-pinového ATA konektoru, mají miniaturní rozměry, extrémně nízkou spotřebu a nevyžadují žádné přídavné ovladače ani speciální kabely.


Callisto

Callisto je měsíc Jupiteru. Náleží k tzv. galileovským měsícům, neboť jej objevil Galileo Galilei již na počátku 17. století. Jde o třetí největší měsíc ve Sluneční soustavě a s průměrem 4 820 km o objekt velikosti srovnatelné s Merkurem. Měsíc je pojmenovaný podle nymfy Kallistó, kterou si Zeus oblíbil a proto ji žárlivá Héra proměnila na medvědici.
Těleso je tvořeno převážně křemičitany a vodním ledem. Na jeho povrchu ale nejsou žádné stopy po geologické aktivitě, pravděpodobně proto, že jeho kůra je až 150 km široká. Jediné útvary na Callisto jsou tisíce impaktních kráterů a velká proláklina Valhalla, což je taktéž impaktní kráter, který má průměr téměř 3 000 km a nachází se na severní polokouli. Pod ledovou kůrou měsíce se nachází zřejmě relativně tenký oceán slané vody a pod ním již jen nediferenciované či jen částečně diferencované nitro.
Měsíc nemá atmosféru. Teplota na jeho povrchu se pohybuje od -130°C do -190°C.


Franz Herre

Franz Herre je německý historik a publicista. Je autorem množství populárních knih zabývajících se především dějinami Rakouska a Německa.
Franz Herre vystudoval historii na Univerzitě v Mnichově a dlouhá léta pracoval jako novinář. V letech 1962–1981 působil jako šefredaktor v Kolíně nad Rýnem.


Krušné hory

Krušné hory, dříve též Rudohoří, je pohoří podél česko-německé hranice na severozápadě Čech a jihu Saska. Tvoří souvislé horské pásmo o délce 130 km a průměrné šířce 40 km.
Údolí Svatavy odděluje na západě Krušné hory od Smrčin, resp. Elstergebirge a Vogtlandu. Na severovýchodě na Krušné hory navazuje u Krásného Lesa a Nakléřovského průsmyku Děčínská vrchovina. Z jihu jsou ostře ohraničeny údolím Ohře, ve východní části pak Mosteckou pánví. Severní hranice je vzhledem k pozvolnému klesání obtížně definovatelná. Z geologického hlediska leží až na úrovni Collmbergu. Vrchovina mezi Chemnitzem a Zwickau se obvykle označuje jako Erzgebirgsvorland.
Z hlediska českého geomorfologického členění jsou Krušné hory geomorfologickým celkem v rámci Krušnohorské hornatiny a dělí se na Klínoveckou a Loučenskou hornatinu. Z hlediska německého dělení na tzv. Naturraumy tvoří Erzgebirge jednotku třetí úrovně, tedy Haupteinheitengruppe. Vyšší a nižší jednotky už na české členění tak dobře nenavazují. Nadřazenou jednotkou druhé úrovně je Östliche Mittelgebirge, tedy v podstatě celá německá část České vysočiny. Nepočítá se sem už Erzgebirgsvorland, které spolu se Sächsisches Hügelland tvoří celek D19 a patří do regionu Nordostdeutsches Tiefland. Němci dělí Krušné hory na 2, resp. 3 části: Západní Krušné hory, Východní Krušné hory, někdy ještě vyčleňují Střední Krušné hory. Hranicí mezi Západními a Východními Krušnými horami je potok Flöha. Podle staršího dělení Emila Meynena se Krušné hory dělí na 5 podcelků:
Krušné hory jsou kerné pohoří. Tvoří je nakloněná deska, jejíž jižní okraj byl vyzvednut podél zemského zlomu. Proto směrem k severu klesají povlovně, zatímco na jihu jsou omezené 500-700 m vysokým příkrým svahem. Jejich nejvyššími vrcholy jsou postupně od JZ k SV : Počátecký vrch, Kraslický Špičák, Plešivec, Božídarský Špičák, Fichtelberg, Klínovec, Jelení hora, Medvědí skála, Loučná a Komáří hůrka.
Mezi významná města pod Krušnými horami patří Ústí nad Labem, Chabařovice, Teplice, Duchcov, Most, Chomutov, Kadaň, Klášterec nad Ohří, Ostrov nad Ohří, Karlovy Vary, Sokolov, Zwickau, Freiberg, Chemnitz, Drážďany.
Geologická historie Krušných hor začíná v předprvohorním období, kdy se patrně vytvořily nejstarší usazeniny a vyvřeliny, později změněné vlivem tlaků a tepla v hloubce zemské kůry na tzv. šedé a červené ruly. Geomorfologický vývoj celé soustavy byl silně ovlivněn až třetihorní zlomovou tektonikou, která způsobila silné poklesy na jv. straně pohoří a vznik jezerních depresí, jako např. Komořanské jezero na Mostecku. Pohyby na zlomových liniích, které se několikrát opakovaly, usnadnily také práci povrchové vodě a přispěly tak ke vzniku hlubokých příčných údolí v Krušných horách a mocných kamenitých sutí a jiných zvětralin na horských svazích.
Česká strana Krušných hor je odvodněna k jihu do Ohře a Bíliny. Hlavní vodní osou je Ohře, která vstupuje do Krušných hor v Chebské pánvi. Má na svém horním toku značný spád a až teprve v oblasti Žatce se stává její tok pozvolným.
Mosteckou pánev odvodňuje Bílina, která pramení na úbočích hor severozápadně od Chomutova. Přijímá řadu dalších potoků jak z hor tak i během svého dalšího toku. Nejvýchodnější část je odvodňována Jílovským potokem, který Jílovským údolím teče k východu a v Děčíně se vlévá do Labe. Na horských potocích se nachází několik umělých nádrží, mezi ty největší patří Přísečnická, Flájská a Křimovská přehrada, sloužící jako zásobárny pitné vody. V pánvi je to pak vodní nádrž Nechranice, která je využívána i pro rekreaci.
Toky na severu netečou podél hor, ale směrem od hlavního hřebene pryč do německých nížin, postupně se však většina z nich sejde v řece Muldě. Jak Ohře, tak Mulda se vlévají do Labe; některé potoky na východě Krušných hor se vlévají do Labe přímo.
V horách se odedávna těžily rudy obsahující měď, cín, stříbro, olovo, a železo. Později se k nim přidaly ještě kobalt, nikl, wolfram, a ve 20. století také uran. Mezi nejvýznamnější ložiska patří: Cínovec, Měděnec, Přísečnice, a Kovářská.
Z dalších surovin je nejvýznamnější hnědé uhlí v podkrušnohorských pánvích, dále jsou to jíly v podloží hnědouhelných slojí a třetihorní keramické jíly. Významné jsou také krušnohorské rašeliny, které představují přirozenou zásobárnu i zdroj vody.
Mezi těžbu můžeme zařadit i využívání minerálních pramenů vyskytující se v podkrušnohorském prolomu – Teplice, Bílina, Karlovy Vary. Proslulé jsou i radioaktivní prameny, které vystupují na dříve těžených rudných žilách v Jáchymově.
Podnebí v oblasti hřebene je drsnější, s prudkými bouřemi, s větry zejména na podzim a v zimě, se studenou zimou, s krátkým, několikatýdenním létem, které je však poměrně teplé. Průměrné teploty ve výšce 900 m jsou kolem 4 °C, v 1 200 m je to kolem 2,5 °C. V zimě jsou hory turisty vyhledávanou oblastí, sněhová pokrývka dosahuje místy až 4 m. Sníh tu padá až 100 dní v roce. Mrazíky se vyskytují i v červnu a v září.
Celkově v Krušných horách převládají severní a západní větry, vlhké a studené, které přinášejí rychlou změnu počasí, dlouhé zimní mlhy, které se vyskytují ve výšce kolem 700 m n.m., a to 90× – 124× do roka.
Množství srážek odpovídá poloze Krušných hor a jejich výšce. Na hřebenech tu ročně spadne 1000 až 1200 mm vody, v nižších polohách méně. Krušné hory jako celek způsobují tzv. srážkový stín v oblasti podkrušnohorských pánví, tyto srážky pak dopadají až ve středních Čechách, ročně spadne tedy v pánevní oblasti jen kolem 500 mm srážek.
Podkrušnohoří není nejvhodnějším místem pro volně žijící zvířata. Lepší podmínky jsou v pohraničí a přilehlých zalesněných oblastech. Žijí zde zajíci, ježci, jezevci, jeleni a na Chebsku a Ašsku i daňci.
Rostlinstvo Krušných hor se v poslední době výrazně změnilo. Původní pralesovité porosty, tvořené smíšenými lesy, byly většinou během intenzivní těžby a zpracování rud vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami, které byly koncem 20. století těžce poškozeny průmyslovými imisemi a následným přemnožením hmyzích škůdců, vichřicemi se silnou námrazou. To vedlo k postupné likvidaci velké části lesů. Tyto holiny jsou v poslední době systematicky zalesňovány dřevinami, které lépe snášejí zdejší klimatické podmínky, a to břízami, modříny a stříbrnými smrky.
Plocha lesů zaujímá v Krušných horách 75%, nejrozšířenějším stromem tu pak je smrk, ten vystupuje až do nejvyšších poloh, na velmi rozsáhlých plochách krušnohorských rašelinišť se daří v hojné míře borovicím, břízám a vřesu.
Z dalších rostlin zde najdeme např. vzácný náprstník červený, diviznu velkokvětou nebo smetanku lékařskou.
Mezi nejvýznamnější centra v oblasti Krušných hor v podkrušnohorské pánvi jsou od jihozápadu k severovýchodu Sokolov, Karlovy Vary, Ostrov nad Ohří, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Chomutov, Litvínov, Bílina, Duchcov, Teplice, Ústí nad Labem a Děčín. Významná místa přímo v horách jsou Jáchymov, Nejdek, Kraslice, Měděnec, Cínovec.
Průmysl: v oblasti podkrušnohorské pánve se nejvíce těží hnědé uhlí, které tvoří palivo-energetickou základnu Česka. Největší doly jsou v Mostecké pánvi, menší a méně kvalitní pak v Sokolovské a Chebské. Hnědé uhlí je zde okamžitě využíváno pro tvorbu tepelné a elektrické energie. Velké elektrárny jsou v Tušimicích, Prunéřově a Bílině. Kvůli těžbě hnědého uhlí zaniklo v rozmezí let 1945 – 2006 přes 100 vesnic a stará část města Most.
Dalším významným průmyslem je chemický, který je soustředěn ve městech Litvínov a Ústí nad Labem.
Dále je rozšířen sklářský průmysl v Teplicích a Ústí nad Labem, či porcelánky v Karlových Varech nebo v Klášterci nad Ohří.
Na německé straně po staletí přetvářelo krajinu zejména dolování, ale po útlumu těžby je nejznámějším krušnohorským odvětvím řezbářství a výroba dřevěných hraček.
Zemědělství: Hlavními plodinami jsou brambory, oves a krmiva. Značný je rozsah luk, pastvin a lesů. V živočišné výrobě převládá chov skotu.


Yggdrasil

Yggdrasil ['yg?drasil?] je v severské mytologii světový strom, který prorůstá všemi devíti světy. Znázorňuje osu světa - axis mundi. Jedná se o vždyzelený jasan, jehož tři kořeny prorůstají ke třem pramenům:
Koruna Yggdrasilu se rozprostírá nad všemi světy. Jeho vrchní větve sahají až ke střeše Valhally kde dávají potravu dvěma tvorům, kteří tam žijí - koze Heidrún dojící medovinu do Valhally a jelenovi zvaném Eiktyrni. Někdy je však tento strom na střeše Valhally označován jako jiný strom jménem Laerad, jindy je brán za totožný s Yggdrasilem. Na vrcholu stromu sedí obrovský orel Vidofnir, který vše pozoruje. Mezi jeho očima je jestřáb jménem Vedrfolnir, jehož mocná křídla způsobují, že nad světy duje vítr. Mezi moudrým orlem Vidofnirem a zlým drakem pobíhá veverka Ratatosk, symbol nesvornosti a sváru. Nosí zprávy, ale také rozdmýchává hádky a nepřátelství mezi orlem v koruně a drakem u kořene. Jeho větve a kůru okusují čtyři velcí jeleni jmény: Duneyrr,Durathror, Dvalin, a Dainn. Pod jeho kořeny sídlí čtyři hadi.
S Yggdrasilem je těsně svázán nejvyšší severský bůh Ódin. U jeho kmene často přivazuje svého koně Sleipnira, protože jiný strom ho neudrží. Z jeho dřeva si vyrobil svůj zázračný oštěp Gungnir a na něm obětoval sám sebe, když byl po devět dní a nocí zavěšen na jeho kmeni probodnutý Gungnirem, aby tak získal tajemství run, symbolu moudrosti. Odtud také pochází samotné jméno Yggdrasil, což doslova znamená „Yggův kůň“. Ygg je jedno z mnoha Ódinových jmen, které znamená „Strašný“. Toto „obětování se ku prospěchu všech, pro lidstvo“ je často dáváno do souvislostí s ukřižováním Ježíše Krista.
Při ragnaröku se v Yggdrasilu ukryjí dva lidé - muže jménem Leiftrasi a žena Líf, kteří jej tak přežijí. Jejich potomci pak znovu zalidní nový svět.
Příponu -gard, čili „sídlo“ má pouze svět Ásů Ásgard a svět lidí Midgard.


Zhang Yuan

Zhang Yuan je čínský filmový režisér, jeden z představitelů 6. generace čínských filmařů. Bývá označován za pionýra nezávislých čínských tvůrců 90. let.
V západním světě se proslavil filmem Beijing za zhong, vyprávějícím příběh rockového muzikanta a jeho nechtěně těhotné přítelkyně. Takové téma bylo pro čínský režim tabu, a Zhan Yuang musel nadále čelit omezením. Přesto se dál věnoval provokativním tématům. Jeho snímek East Palace West Palace je portrétem gaykultury v Pekingu.


Střelná zbraň

Střelná zbraň je zařízení, které vysílá hmotné projektily na cíl. Účelem je zničení nebo poškození cíle. Nejrozšířenějším druhem střelných zbraní jsou v současné době palné zbraně.
Střelná zbraň předává střele kinetickou energii, potřebnou k její dopravě a silovému působení na cíl. Silové působení může, ale nemusí být hlavním účinkem projektilu. Nejstarší střelné zbraně užívaly jako zdroj různě transformovanou a akumulovanou energii lidských nebo i zvířecích svalů, palné zbraně využívají chemickou energii zápalné látky. Probíhá intenzivní výzkum využití dalších fyzikálních principů - zatím bez významnějších praktických aplikací.
Střelná zbraň - zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu, zkonstruovaná pro požadovaný účinek na definovanou vzdálenost. Vývoz vyžaduje povolení podle Nařízení vlády č. 230/2005 Sb.
Mechanická střelná zbraň je střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění nahromaděné mechanické energie.
Mechanické střelné zbraně využívají k nahromadění energie nejčastěji mechanické převody, páky nebo přechodnou deformaci pružin.
Plynová střelná zbraň je střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu.
Podle současného zákona o zbraních a střelivu bylo označení "plynovky" použito pro expanzní střelné zbraně vystřelující oblak plynu nebo aerosolu.
Palná zbraň je střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění chemické energie.


Zdvihový objem

Zdvihový objem je část pracovního prostoru válce v pístovém motoru s přímočarým vratným pohybem pístu, vymezený horní a dolní úvratí. Zdvihový objem neznamená celkový objem pístového motoru, protože i v horní úvrati pístu zůstává část pracovního prostoru s nenulovým objemem. Tento prostor nazývame kompresní prostor. Proto se dá zdvihový objem definovat i jako rozdíl objemů pracovního prostoru mezi dolní a horní úvratí.
Zdvihový objem se označuje Vz a závisí od vzdálenosti mezi úvratěmi tzv. zdvihu a průmětu plochy pístu do roviny kolmé na osu jeho pohybu. Udáva se v jednotkách objemu, prakticky nejčastějši v litrech nebo krychlových centimetrech.
Zdvihový objem se používa na porovnávání velikosti pístových stojů, protože je to veličina na které přímo závisí výkonové parametry stroje.
Když se vybrané parametry pístového stroje vydělí zdvihovým objemem, získáme tak porovnávací parametry, pomocí kterých můžeme porovnat navzájem i stroje různých velikostí. Příkladem takového parametru je litrový výkon - podíl výkonu a zdvihového objemu, vyjádřeného v litrech.


Lincolnská katedrála

Lincolnská katedrála, nebo oficiálně Katedrální kostel Panny Marie v Lincolnu je historická katedrála nacházející se v anglickém městě Lincoln a je sídlem Lincolnské diecéze anglikánské církve. Byla po více než 200 let nejvyšší stavbou na světě, ale její centrální věž se v 16. století zhroutila a nebyla obnovena.
Na pokyn Viléma I. byla zahájena stavba první katedrály roku 1072. Stavba byla dokončena roku 1092. Po padesáti letech byla katedrála zničena ohněm. Biskup Alexander katedrálu nechal obnovit a rozšířit ale nová stavba byla zničena zemětřesením roku 1185.
Po zemětřesení byl jmenován nový biskup Hugh, pocházející z Francie. Ten zahájil rozsáhlou obnovu a rozšíření katedrály. Přestavba byla zahájena na východním křídle. Hlavní chrámová loď byla postavena v raněgotickém slohu. Na stavbě byly použity architektonické postupy té doby – zalomené oblouky, opěrné pilíře a žebrovaný strop. To umožnilo vytvoření větších oken.
Katedrála je třetí největší, po Katedrále svatého Pavla v Londýně a Yorské katedrále, ve Velké Británii podle zastavěné plochy. Její rozměry jsou – délka 146m a šířka 82m. Hodiny katedrály pocházejí z 19. století a zvonice je vybavena třinácti zvony. Její zajímavostí jsou mimo jiné děkanské a biskupské oko, které byly vytvořeny ve středověku. Starší děkanské oko v severní křížové chrámové lodi pochází z roku 1192 a po rekonstrukci bylo dokončeno roku 1235. Pozdější biskupské oko v jižní křížové lodi bylo dokončeno roku 1330.
Po přístavbě děkanského oka a jiných gotických doplňcích došlo zřejmě k některým konstrukčním chybám v opoře hlavní věže a ta se v roce 1237 nebo 1239 zřítila. Stavba nové hlavní věže spolu s přestavbou hlavní lodi byla zahájena roku 1255. Zvětšení původní malé kruhové hlavní lodi si vyžádal vzrůstající počet poutníků ke hrobce biskupa Hugha.
Hlavní věž byla vztyčena do své současné výše 83m v letech 1307 až 1311. Byly také rekonstruovány a zvýšeny západní věže a brána. V té době zastřešovala hlavní věž dřevěná střecha, která byla zničena roku 1548 bleskem. Před katedrálou byly instalovány dvě sochy Eduarda I. a jeho ženy Eleanory, jejíž ostatky jsou uschovány uvnitř budovy. V 15. století byla postavena kaple v perpendikulárním slohu.
Lincolnský biskup byl jedním ze signatářů Magny Charty a jedna z jejich čtyř exemplářů byla po několik staletí uschována v Lincolnské katedrále. V současnosti je vystavována v blízkém Lincolnském hradu. Další se nacházejí v Britském muzeu a Salisburské katedrále.


Bulharské knížectví

Bulharské knížectví byl autonomní stát Osmanské říše na Balkáně v letech 1878 - 1908. Bulharské knížectví vzniklo po Berlínském kongresu z tzv. Velkého Bulharska, které vzniklo po Sanstefanské mírové smlouvě a zaniklo v roce 1908 vyhlášením Bulharského carství.
Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně mění v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 je krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání. O rok později propuká rusko-turecká válka. Jedním z důsledků ruského vítězství je i vznik autonomního Bulharského knížectví v roce 1878.
Když byl v roce 1878 ustaven autonomní bulharský stát pod formální osmanskou suzerenitou, měl být v jeho čele kníže zvolený bulharskou elitou a schválený evropskými mocnostmi. V rámci politického kompromisu mezi silným vlivem Ruska a obavami zbytku Evropy z rusofilního Balkánu padla nakonec volba na Alexandra, jenž byl synovcem manželky tehdejšího cara Alexandra II.. Alexandr byl druhým synem Alexandra prince Hessensko-Rýnského a jeho morganatické manželky Julie, rozené hraběnky Hauke.
Ačkoli měl Alexandr z počátku konservativní postoje, začal po faktickém neúspěchu svéhoabsolutistického puče v letech 1881-1883 podporovat liberální politiku. Zasloužil se o spojení formou personální unie bulharského knížectví a Východní Rumelie na podzim roku 1885 a měl značný osobní podíl na odražení srbského útoku v témže roce. Tyto skutky mu přinesly velkou popularitu v Bulharsku, zároveň však nespokojenost Ruska nad jeho samostatnými aktivitami. To se neblaze odrazilo i na jeho rodinném životě — Alexandr usiloval o sňatek s pruskou princeznou Viktorií, na přímý zásah kancléře Bismarcka však byl odmítnut z obav o to, že by sňatek mohl být považován za další nepřátelské gesto namířené proti Rusku.
6. září 1885 byla po nekrvavé revoluci připojena k bulharskému knížectví Východní Rumélie, jež byla od roku 1878 poloautonomní provincii Osmanské říše. Tento den se jako „Den sjednocení“ stal zároveň bulharským státním svátkem. 17. dubna 1886 však byla ve Východní Rumélii nominálně obnovena svrchovanost Osmanské říše a bulharský kníže se stal generálním guvernérem tohoto regionu, který i nadále zůstal pod faktickou kontrolou Bulharska. Nominální součástí Osmanské říše byla Východní Rumélie až do vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska 5. října 1908, kdy se zároveň Bulharsko přeměnilo v Bulharské carství.
V srpnu 1886 vypukl vojenský převrat, který Alexandra donutil uprchnout ze země. Ačkoli se Stambolovovi podařilo povstalce zpacifikovat a vrátit Alexandra na trůn, jeho posice přestala být dlouhodobě udržitelná a v září téhož roku byl přinucen abdikovat. S hlubokým rozčarovaním podepsal abdikační smlouvu se slovy „Bože, pomáhej Bulharsku.“ Regentem se stal Stambolov.
V roce 1887, jen 9 let po ustanovení Bulharského knížectví po abdikaci knížete Alexandra I. nastupuje na knížecí stolec v Bulharsku Ferdinand Sasko-Kobursko-Gothajský. Byl následníkem prince Alexandra, kterého vystřídal na trůně právě ve chvíli, kdy se zdálo, že bulharský stát čeká velký rozvoj. Během jeho vlády země udělala značný pokrok v mnoho sférach – politické, ekonomické, kulturní, jako i obranné.
V roce 1908 bulharský kníže Ferdinand vyhlašuje ve Velikém Tarnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijímá titul cara a vládne jako car Ferdinand I.


North American P-82 Twin Mustang

North American P-82 Twin Mustang byl americký eskortní a noční stíhací letoun. Byl to poslední pístový stíhací letoun, jehož výrobu americké letectvo objednalo. Konstrukce vycházela z osvedčeného typu North American P-51 Mustang. P-82 byl původně vyvíjen jako dálkový stíhací letoun, ale později vznikla také jeho noční stíhací verze. Radiolokátorem vybavené F-82F/G ve službě nahradily druhoválečné těžké noční stíhací letouny Northrop P-61 Black Widow. Během korejské války byly z Japonska startující F-82 mezi prvními letouny USAF, které zasáhly do bojů. První tři spojenecké sestřely v korejské válce byly dosaženy právě letouny F-82 Twin Mustang.
P-82 byl původně vyvíjen jako dálkový doprovodný stíhač, který měl chránit americké těžké bombardéry Boeing B-29 Superfortress při útocích během americké invaze na japonské ostrovy. Základní projekt doprovodného stíhače, byl USAAF představený v únoru 1944 a krátce nato byly objednány čtyři prototypy a 500 sériových kusů. Pro letoun byla zvolena dvoutrupá koncepce, která byla podobná například německým letounům Messerschmitt Bf 109Z a Heinkel He 111Z, ovšem s tím rozdílem, že Bf 109Z měl v každém trupu jednoho pilota a jednoho navigátora, zatímco P-82 měl dvě plnohodnotné pilotní kabiny.
Letoun tvořily dva prodloužené trupy varianty P-51H, spojené novým obdelníkovým prostředním křídlem a ocasní plochou. Odlišný byl čtyřstopý podvozek, kdy se každá z dvou hlavních podvozkových nohou sklápěla do trupu letounu. První prototyp a stíhací varianty P-82B a P-82E měly dvě pilotní kabiny, pozdější noční stíhací varianta měla jednoho pilota, zatímco druhý člen posádky obsluhoval radar.
Přestože několik draků P-82 bylo hotovo ještě před koncem druhé světové války, čekaly až do roku 1946 na motory, takže v této válce už žádný Twin Mustang nebojoval.
První dva prototypy XP-82 a počátečních 20 kusů varianty P-82B, poháněly originální britské motory Rolls-Royce Merlin vyrobené americkou firmou Packard. S nimi dosahovaly skvělého doletu i výkonů, ovšem z politických důvodů nakonec musely ostatní kusy pohánět slabší motory Allison V-1710-100, aby byl podpořen domácí letecký průmysl. Tyto varianty měly menší rychlost a obecně horší výkony ve velkých výškách. Motory Allison dostal už třetí prototyp, označený XP-82A. Ten provázela řada problémů s pohonnými jednotkami. Stavba čtvrtého prototypu byla zrušena.
Varianta P-82 s motory Merlin nebyla vyráběna ve velkých sériích. Ještě během války USAAF objednalo stavbu 500 kusů P-82B, ale v prosinci 1945 byla objednávka snížena na 270 kusů. Továrna měla připravených 20 kusů draků P-82B, které byly pod označením P-82Z určené pro testování. USAAF všechny tyto letouny zakoupilo. Dva byly dodány v lednu 1946, čtyři v únoru 1947 a 13 v březnu 1947.
Jeden kus P-82B byl v létě 1946 upraven a testován jako noční stíhací P-82C. Nesl pod střední částí křídla dlouhé pouzdro s radarem SCR-720, který nesl i typ P-61 Black Widow. Pravá kabina u něj byla vyhrazena pro operátora radaru. Sériová varianta byla označena P-82F.
Další z vyrobených P-82B byl základem jiné varianty Twin Mustangu pro noční stíhání, označené P-82D. Letoun měl lepší radar APS-4, který byl mnohem menší a pracoval s vlnovou délkou 3 cm. Sériová varianta P-82D byla označena P-82G.
P-82E byly de facto variantou P-82B s motory Allison. Letectvo jich objednalo celkem 96 kusů a byly dodány během roku 1948. V 11. června 1948 bylo USAAF přeorganizováno na United States Air Force. Vedlo to i k přejmenování kategorie stíhacích letounů z pursuit na fighter, a proto se označení Twin Mustangu změnilo z P-82 na F-82.
Po skončení druhé světové války už nebyla potřeba eskortních stíhačů tak velká a USAF se rozhodlo nahradit letouny P-82 dosluhující noční těžké stíhačky Northrop P-61 Black Widow.
Noční stíhací varianta F-82F/G musela být značně upravena. Konstrukce byla vyzkoušena na dvou upravených P-82B. Pravá pilotní kabina už nebyla vybavena pro řízení letounu, ale upravena na stanoviště operátora radaru. Pod střední částí křídla bylo podvěšené dlouhé pouzdro radaru, které mělo umožnit, aby byl radar před vrtulemi letounu. Kupodivu tato úprava příliš nepoznamenala výkony letounu. Radar bylo možné nouzově odhodit, například před nouzovým přistáním, stalo se také, že se utrhla během manévru s vysokým přetížením.
První F-82F/G, které se lišily především typem radaru, se dostaly do služby v roce 1948. V polovině roku sloužilo v USAF celkem 225 letounů F-82 v modifikacích E, F a G. F-82G sloužily také v 347. stíhací skupině v Japonsku. F-82 upravené pro službu v arktických podmínkách, označené F-82H, byly nasazeny na Aljašce.
F-82E byla první varianta Twin Mustangu v operační službě. První kusy byly v roce 1948 zařazeny do stavu 27. stíhacího křídla na základně Kearney v Nebrasce. Ta je až do roku 1958 používala k doprovodu letounů Boeing B-29 Superfortress, Boeing B-50 a Convair B-36 Peacemaker strategického letectva. Ve strategickém letectvu sloužily jen krátce a to do března 1953, i tak se ale 27. stíhací křídlo stalo poslední jednotkou Strategického letectva, používající pístové stíhací letouny.
V červnu 1950 americké síly evakuovaly americké civilisty, včetně žen a dětí, z Jižní Koreje. Celkem 682 lidí bylo odvezeno 26. června na palubě norské lodi Reinholte, která je převezla z Inčchonu do japonského přístavu Sasebo. Ostatní měly odvést dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster. Protože se americké velení obávalo, že by se dopravní letouny pokusilo sestřelit Severokorejské letectvo, požádalo o jeho stíhací doprovod.
Proudové letouny Lockheed F-80 Shooting Star byly k dispozici, ale měly příliš malý dolet na to, aby mohly letoun chránit celou dobu a pístové F-51 Mustang nebyly k dispozici. Na základnách v Japonsku a na Okinawě ale byly k dispozici tři squadrony pro operace za každého počasí se stroji P-82G. Byly to 4th FS, 339th FS a 68th FS na letištích Mizawa, Jokota a Itazuke. Pro ochranu evakuace vzlétlo 27 F-82G.
Když zrána tři letky F-82G dorazily na letiště Kimpo, spatřily přibližující se skupinu pěti severokorejských stíhacích letounů typů Jak-9, Jak-11 a La-7 mířících k letišti. Jeden z Jaků-9 zasáhl ocasní plochy F-82G Lt. Charlese Morana. Naopak Lt. William G. "Skeeter" Hudson zasáhl jeden Jak-11, který začal hořet a jeho pilot z něj vyskočil. Přistál na letištní ploše, kde se jej pokusily zajmout jihokorejští vojáci. V přestřelce ale byl zastřelen. O chvíli později Lt. Moran přímo nad letištěm sestřelil jednu La-7, zatímco Maj. James W. Little sestřelil další La-7 o několik mil dále. Dopravní letoun letiště opustil bez poškození a Americké P-82G z 68. a 339. FS sestřelily tři z pěti útočníků. Pilot Lt. William G. "Skeeter" Hudson a jeho radarový operátor Lt. Carl Fraiser tak dosáhly pravděpodobně prvního Amerického vzdušného vítězství korejské války.
Twin Mustangy v Korei bojově operovaly celý rok 1951 a během dalšího roku je v jejich úkolech vystřídaly nové proudové letouny Lockheed F-94 Starfire. Během války P-82 zničily celkem 20 nepřátelských letounů, z toho 4 ve vzduchu a 16 na zemi.
V létě 1952 byly P-82 přelétnuty z Koreje do Japonska, aby byly jako P-82H upraveny pro službu v arktických podmínkách. Většina těchto letounů měla sloužit jako stíhací doprovod strategických bombardérů B-36 Peacemaker při případném útoku na Sovětský Svaz a Twin Mustangy se tak vrátily ke své původní úloze. Zbytek letounů na Aljašce sloužil až do roku 1953, kdy byly pro značné opotřebování a nedostatek náhradních dílů vyřazeny z provozu a většina tu byla i sešrotována.
P-82B, sériového čísla 44-65168, pojmenovaná "Betty Jo" vytvořila 27. února 1947 rekord, když bez mezipřistání přeletěla z Havajských ostrovů do New Yorku. Letoun uletěl vzdálenost 5051 mil za 14 hodin a 32 minut. Jde o dodnes platný rekord dálkového přeletu pístového stíhacího letounu.


József Mindszenty

József kardinál Mindszenty byl maďarský katolický duchovní, arcibiskup ostřihomský a kníže primas Maďarska v letech 1945-1973. Byl politickým vězněm nacismu a komunismu, v letech komunistického režimu se stal symbolem maďarského odporu vůči komunistickému zřízení.


Leknín

Leknín je rod rostlin podobných lotosu. Své listy rozprostírá po vodní hladině. Nejčastěji se nachází uprostřed rybníků, potoků a stojatých vod. Má nejčastěji bílou nebo narůžovělou barvu květů a zelené listy. Plazivým oddenkem je pevně zakotvena v bahnitém dně. V přírodě roste jen vzácně, jsou to chráněné rostliny.
Leknín bílý je největší vodní rostlina rostoucí na území Česka.
Znečišťováním vody škodlivými látkama se zhoršují životní podmínky leknínů, kterých stále ubývá. Proto je zákonem chráněná rostlina a nesmí se trhat.
Je známo více než 50 druhů, v Česku rostou dva:


Mischa Barton

Mischa Anne Marsden Barton je filmová, televizní a divadelní herečka, nejlépe známá díky roli Marissy Cooperové v seriálu O.C.
Narodila se v Hammersmith v Londýně irské fotografce a anglickému otci. Má dvě sestry - Hanii a Zoe. Když jí byly 4 roky přestěhovala se do USA a v roce 2006 se stala občankou USA. Hrát začala na Broadwayi, když jí bylo devět. Jejím filmovým debutem byl film Lawn dogs. Od té doby se objevila v dalších filmech jako třeba Šestý smysl, Notting Hill, St. Trinian's, Tajemství prstenu. Ze seriálů pak třeba All my Children, Once and Again a především O.C.


Eugene Michel Antoniadi

Eugene Michel Antoniadi či Eugenios Antoniadis byl řecký astronom, který většinu života strávil ve Francii. Studoval zejména planety a věnoval se i dějinám astronomie. Nakreslil mapy Merkuru a Marsu. Pozoroval většinou 83 cm teleskopem observatoře v Meudone u Paříže.
Stal se uznávaným odborníkem na planetu Mars a i když zpočátku podporoval Schiaparelliho teorii kanálů na Marsu, po pozorování v roce 1909, když byl Mars v opozici, dospěl k závěru, že jde jen o optický klam.
Zabýval se též pozorováním Venuše a Merkuru. Jako první se pokusil nakreslit mapu Merkuru, ale jeho mapy byly nepřesné kvůli jeho mylnému předpokladu, že má Merkur vázanou rotaci se Sluncem. Na jeho počest byl po něm nazván kráter na Marsu a na Měsíci. Je také známý vytvořením Antoniadiho stupnice určující kvalitu pozorovacích podmínek, kterou používají amatérští astronomové.


Drozd kvíčala

Drozd kvíčala je pěvec veliký asi jako kos černý, se štíhlým tělem, poměrně dlouhým ocasem a tenkým zašpičatělým zobákem. Dospělý pták má hnědý ocas, křídla, boky a hrdlo s černými šípovitými skvrnami, bílé břicho, šedý zátylek a hlavu s bílým pruhem nad okem. Zobák je žlutý, končetiny hnědožluté. Samec i samice jsou zbarveny stejně. Ve střední Evropě se jedná mezi drozdy o naprosto nezaměnitelný druh.
Drozd kvíčala se vyskytuje v severní, střední a východní Evropě a v Asii od Rýnu až po severní Sibiř. Během 2. poloviny 20. století se dostal také do západní Evropy a na Britské ostrovy. Drozd kvíčala je převážně tažný druh, na zimu migruje do jižní a západní Evropy, Malé Asie a do Indie. V Evropě žije v současné době zhruba 28 - 48 000 000 jedinců.
V České republice hojně hnízdí, protahuje i migruje. Počet hnízdících párů je u nás odhadován na 400 - 800 000, počet zimujících jedinců na celých 1 - 2 000 000 jedinců.
Drozd kvíčala je společenský pták žijící v početných hejnech. Při tazích se sdružuje ohromných, několika sto členných skupin, často ve společnosti drozda cvrčaly. Často se ozývá drsným a hlasitým, v rychlém sledu křičeným „gag šak šak šak“. Zpěv je tvořen ze švitořivých, drnčivých a hvízdavých tónů.
Přes léto vyhledává především drobný hmyz a žížaly, v zimě, kdy je o tuto potravu nouze, se živí bobulemi.
Většinou hnízdí v koloniích čítajících maximálně 50 párů. Ročně mívá jednu nebo dvě snůšky po 5 - 6 nažloutlých vejcích o velikosti 29 × 21 mm. První snůšku klade během dubna, druhou na přelomu května a června. V rozsoše větví listnatých stromů si staví ve výšce od 4 do 7 m od země hnízdo z větviček a travin vystlané částmi rostlin. Na vejcích sedí po dobu 12 - 14 dní pouze samice. Samec se zapojuje až do výchovy mláďat, která opouštějí hnízdo zhruba po dvou týdnech života, ale ještě několik dnů poté jsou dokrmována.


Fiat G.50

Fiat G.50 byl italský stíhací letoun z druhé poloviny 30. let. Tento nikterak elegantní stroj, neoslňující výkony ani kariérou, byl významný pro italské letectvo zejména proto, že byl prvním celokovovým jednoplošníkem se zatahovacím podvozkem.
Prototyp letounu Fiat G.50 vzlétl roku 1937 a vzbudil docela velkou pozornost. I přes některé nedostatky byla objednána první série 45 kusů. Počátkem roku 1939 se 12 kusů letounů mělo zkušebně účastnit bojů ve Španělské občanské válce. Letouny sice ve Španělsku létaly, avšak do bojů nezasáhly. I když docházelo k postupnému odstraňování závad a nedostatků, stroj měl malý dolet a slabou výzbroj, kromě toho i otevřenou kabinu. Proto byl Fiat G.50 modernizován a vznikl typ Fiat G.50Bis. Patřil sice k tomu lepšímu, co italské letectvo mělo ve výzbroji, ale jeho bojová hodnota nebyla nikterak valná. Celkem bylo vyrobeno 677 kusů jednomístných stíhaček a 100 kusů dvoumístné verze G.50B.
Nasazení stíhaček Fiat G.50 v západní Evropě v rámci Corpo Aereo Italiano nebylo nijak slavné, lépe si letouny vedly proti řeckému letectvu, které mělo zastaralé stroje. Poměrně obstojně si vedly i v první fázi bojů v severní Africe. Největším zahraničním uživatelem bylo Finsko, které je používalo s úspěchy v Zimní válce proti SSSR. Finští letci si tyto stroje však moc neoblíbili, protože byly citlivé na klima severního válčiště. G.50 používalo i chorvatské letectvo.


Marie Rumunská

Princezna Marie Rumunská byla od roku 1922 až do smrti svého manžela Alexandra Karađorđeviće v roce 1934 královnou Království Jugoslávie.
Marie Rumunská se narodila dne 6. ledna 1900 jako Marie z Hohenzollern-Sigmaringenu v Gothě. Jejími rodiči byli Ferdinand von Hohenzollern-Sigmaringen a Marie z Edinburghu, již v té době žili u jejího děda Alfréd von Sachsen-Coburg und Gotha. Princeznou Rumunskou se stala teprve roku 1914, poté co její nastoupil na rumunský trůn. Tam byla známa také pod jménem Marioara, zatímco její blízcí ji zvali důvěrně Mignon.
8. června 1922 se vdala za Alexandr Karađorđeviće, krále Srbů, Chorvatů a Slovinců. Měli společně tři děti:
Od roku 1929 jí náležel titul královny Jugoslávie, předtím byla královnou Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po smrti krále Alexandra v důsledku atentátu v Marseille 9. října 1934, byl její titul královna matka. Vlády za jejího neplnoletého syna Petra se v zastoupení ujal její švagr Pavel Jugoslávský.
Královna Marie zemřela v londýnském exilu 22. června 1961 a byla pohřbena na královském hřbitově při Frogmore.
Její předchůdkyní byla Draga Lunjevica, její nástupkyní Alexandra Řecká – královna Jugoslávie v letech =1922–1934


Nová Ves v Horách

Nová Ves v Horách je pohraniční horská vesnice v Krušných horách v okrese Most asi 15 km severozápadně vzdušnou čarou od města Most. Obec leží na severozápadní hranici s Německem, kterou zde tvoří potok Svídnice, za kterým leží obec Deutschneudorf. Nová Ves v Horách se rozkládá podél silnice III. třídy 2541 z Horního Jiřetína. Další silnice III/25219 vede do nedaleké Hory Svaté Kateřiny. Z jihu na obec plynule navazuje její osada Mikulovice. K Nové Vsi patří ještě osady jihozápadně ležící Lesná a severovýchodně Mníšek.
První osídlení má spojitost s rudným dolováním v Krušnohoří a probíhalo již ve 14. a 15. století. První písemná zmínka o obci se ovšem nachází až v listině vystavené na mosteckém hradě v roce 1564, kdy byla založena Magdalenou a Annou z Veitmile. Tehdy ves patřila k hradnímu panství a jmenovala se Rottendorf. Nová Ves je příkladem způsobu tehdejší kolonizace, kdy byla půda rozdělena na rovnoměrné pásy táhnoucí se údolím od úpatí k vrcholu. Domy byly postaveny podél cesty a polnosti k nim se rozkládaly za domy.
Když v roce 1585 prodal císař Rudolf II. mostecký hrad i se vším příslušenstvím Ladislavu z Lobkovic, ocitla se Nová Ves v jeho majetku. Když Ladislav upadl v nemilost, jeho majetek byl císařem zkonfiskován a Rudolf II. prodal roku 1595 mostecký hrad tentokrát městu Most. Na konci 16. století se v Nové Vsi rozšířilo protestantství ze sousedního Saska. Po bitvě na Bílé hoře nastala rekatolizace a tak se mnoho zdejších obyvatel evangelického vyznání raději vystěhovalo za hranice, kde založilo na saské straně novou ves. Ta se nazývala Deutschneudorf a původní se začala odlišovat jako Gebirgsneudorf - Nová Ves v Horách. Roku 1690 se stala Nová Ves v Horách opět majetkem Lobkoviců, kteří ji zahrnuli do svého panství Nové Sedlo-Jezeří, jehož součástí zůstala až do roku 1848. Po správní reformě v roce 1850 se Nová Ves v Horách stala samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady Lesná, Mikulovice a Mariánské Údolí. Posledně jmenovaná osada se v roce 1957 odpojila a stala se součástí Horního Jiřetína. Naopak byla v roce 1960 připojena osada Mníšek.
Za druhé světové války vznikl v obci zajatecký tábor, kde byli soustředěni francouzští zajatci pracující v lese. Po skončení války proběhl odsun Němců, v jehož důsledku došlo k výraznému poklesu počtu obyvatel.
Původním zdrojem obživy obyvatel bylo zemědělství a práce v lese, v 16. století se objevilo paličkování. Na přelomu 18. a 19. století se rozšířila výroba drobných dřevěných předmětů a hraček a zemědělství ustupovalo do pozadí. Tato výroba se udržela ještě po druhé světové válce, ale od 50. let výroba pomalu zanikla. Část obyvatelstva docházela za prací do Saska a v 19. století do hnědouhelných dolů v Mostecké pánvi.
Nová Ves v Horách je rekreační horskou obcí. Je zde hotel Sebastian, mnoho domů slouží k individuální rekreaci. Obcí procházejí cyklotrasy, např. tzv. Krušnohorská magistrála a turistické cesty jako Naučná stezka Flájská hornatina. V obci bylo zřízeno Novoveské muzeum, které dokumentuje vývoj obce a hračkářskou výrobu. Exponáty zapůjčilo Oblastní muzeum v Mostě. V Nové Vsi sídlí Ústav sociální péče zřízený Krajským úřadem Ústeckého kraje.
Nová Ves v Horách získala právo užívat obecní znak a vlajku na základě rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 83 ze dne 5. 4. 2001. Autorem návrhu obecních symbolů je Martin Tomášek.
Ve stříbrno-červeně polceném štítě vpravo zelený vykořeněný smrk, vlevo od středu vynikají dvě rámě se zlatými vyhrnutými rukávy, držící dláta, paže a dláta přirozené barvy.
List tvoří červený žerďový klín, vymezený bílou žerďovou krokví s vrcholem ve středu listu, vycházející z první a páté pětiny žerďového okraje, a pět vodorovných, střídavě žlutých a zelených pruhů. Poměr šířky k délce listu je 2:3.
Lesná | Mikulovice | Mníšek | Nová Ves v Horách


Ho Xuan Huong

Ho Xuan Huong byla vietnamská básnířka, jedna z nejslavnějších a nejpopulárnějších osobností dějin vietnamské literatury. Psala poesii i čínsky, avšak známou se stala hlavně díky své tvorbě ve vietnamštině.
Zachovalo se necelých padesát čtyřveršových a osmiveršových básniček psaných vietnamsky ve formě tchangských sedmislabičných básní, u dalších je autorství sporné. Její poesie vyniká originálním spojením vysoké formy a nízkého obsahu, třebaže ten zůstává pouze v rovině dvojsmyslů a slovních hříček. Obvyklé lyrické ódy na krásu krajiny nebo na některé předměty tak často evokují zároveň i erotické významy. Několik básniček má satirický tón, dělá si v nich posměšky např. z buddhistických mnichů. Poesie Ho Xuan Huong je ve Vietnamu dodnes velmi oblíbená a mnoho lidí umí některé její texty recitovat nazpaměť. V češtině vyšel téměř úplný překlad jejího vietnamského díla.


DSM

DSM čili Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, je mezinárodně používaná příručka Americké psychiatrické společnosti pro klasifikaci a statistiku mentálních poruch.
DSM je sice americká národní klasifikace mentálních poruch, na rozdíl od Mezinárodní klasifikace nemocí je však podrobnější a konkrétnější, takže se používá jako rozšíření a doplnění její psychiatrické části. Původně vznikla pro potřeby statistiky a srovnávání psychiatrických diagnóz, mimo jiné pro potřeby americké armády. Poprvé vyšla roku 1952, v současnosti platí verze DSM-IV-TR z roku 2000, která už vyšla v celé řadě překladů do jiných jazyků. Pro rok 2012 se připravuje vydání DSM-V.
Autoři ovšem výslovně varují, že příručka je určena odborníkům-psychiatrům. Laici by ji měli používat výhradně jako zdroj informací a nepokoušet se o vlastní diagnózy.


Expreska

Expreska je dvojice karabin, spojených krátkou sešitou popruhovou smyčkou. Slouží ke spojení lana a jistícího bodu při lezení. Někdy se označuje delším názvem expres set, slangově zkráceným preska. Používá se místo jednoduché karabiny, proti níž má výrazně nižší pravděpodobnost samovolného otevření nebo zablokování lana. Nevýhodou je vyšší hmotnost.
V expresce mohou být karabiny s různým typem zámku, bez pojistky nebo i s pojistkou. Častá je kombinace D karabin s rovným zámkem a dovnitř prohnutým zámkem. Karabina s rovným zámkem se v tom případě zapíná do pevného jistícího bodu a do karabiny s prohnutým zámkem se zapíná lano. Důvodem prohnutí zámku je právě snaha usnadnit „cvakání“ lana.
Délka smyčky může být různá, obvykle podle potřeby. Kratší expresky se používají u přímých cest a v případech, kde každý centimetr pádu navíc může vadit. Delší expresky se používají u cest, které jsou dlouhé nebo nevedou přímo a je důležitý co nejsnazší průchod lana skrze jištění. Spojovací smyčka může být z různých materiálů, kromě klasických popruhových smyček se použivají i tenké smyčky Dyneema.
Někdy bývá poloha karabin v expresce zajištěna gumičkami. Názory, zda zajišťovat polohu obou karabin nebo pouze jednu karabinu, se různí. Stejně tak se různí názory, zda je lepší, když jsou zámky obou karabin na stejnou stranu nebo každý na jinou. Obvykle záleží spíše na konkrétní situaci.


Henry Gantt

Henry Laurence Gantt, A.B., M.E. byl americký strojní inženýr a konzultant managementu, známý nejvíce vytvořením Ganttova diagramu v roce 1910.
Tyto diagramy byly využity pro velké infrastrukturní projekty včetně Hooverovy Přehrady and americké dálniční sítě a dodnes jsou důležitým nástrojem projektového řízení
Henry Gantt se narodil v Calvert County v Marylandu, USA. Maturoval na McDonogh School v roce 1878 and poté šel na Universitu Johna Hopkinse.
Pracoval jako učitel a projektant a následně jako strojní inženýr. V roce 1887 společně s Frederickem W. Taylorem začal uplatňovat vědecké principy managementu při jejich práci v Midvaleských a Bethlehemských ocelárnách. S Taylorem tam pracoval až do roku 1893. Během své další kariéry v pozici konzultanta managementu - po vynalezení Ganttova diagramu - navrhl také výkonovou mzdu a další metody měření efektivity a produktivity pracovníků.
Henry Gantt je absolventem Stevensova Institutu Technologie a byl spolubydlícím Fredericka W. Taylora
Americké Sdružení Strojních Inženýrů uděluje pravidelné vyznamenání na jeho počest[2]


Polygon Most

Polygon Most je výcvikový areál určený k provádění kursů bezpečné jízdy, zdokonalovacích kursů a školy smyků pro řidiče různých typů silničních motorových vozidel, kursů off-road vozů, kursů pro získání závodní licence atd. Leží na území města Mostu, v místní části Souš. Polygon vznikl v sousedství závodního autodromu, s nímž je přímo propojen. Provozovatelem celého areálu je Autodrom Most a. s.
Areál vznikl v prostoru bývalé výsypky hnědouhelného povrchového dolu. Před vybudováním polygonu zde byl nevyužitý divácký svah. Plocha polygonu je asi 13 hektarů.
Výstavba začala v prosinci 2003. První fáze výstavby, zemní příprava, stála asi 120 milionů Kč, a byla hrazena prostřednictvím Fondu národního majetku z částky 15 miliard Kč, která které vláda Miloše Zemana v roce 2002 vyčlenila na revitalizaci území poškozených těžbou.
V rámci druhé fázi výstavby bylo vybudováno 5 cvičných ploch ze 7 naprojektovaných.
Město Most a Ústecký kraj přispěly na výstavbu více než 9 miliony. Celková cena byla kolem 240 milionů Kč.
Polygon byl slavnostně otevřen v listopadu 2005 za účasti většinového vlastníka Jiřího Kroužka, premiéra Jiřího Paroubka a hejtmana Jiřího Šulce.
Společnost HCT.CZ a. s., dodavatel výukové metodiky užívané na Polygonu Most, je v České republice od 1. září 2008 prvním a zatím jediným držitelem akreditace k provádění řidičských školení podle zákona č. 374/2007 Sb. a vyhlášky č. 156/2008 Sb., na jejichž základě lze za zákonem stanovených podmínek odečíst 3 trestné body udělené podle bodového systému hodnocení řidičů. Cena školení bez DPH činí podle webové stránky Polygonu 7000 Kč. Školení zahrnuje 3 hodiny teorie, 3 a půl hodiny praktického výcviku a půl hodiny závěrečného vyhodnocení.
Po přijetí právních předpisů se média zaobírala možným střetem zájmů spočívajícím v tom, že prováděcím předpisem stanovené požadavky na získání akreditace pro školení k odečtu bodů řidičům byly stanoveny tak, že jim vyhovovalo pouze jedno cvičiště v republice, ač k účelu školení tak náročné vybavení není třeba. Dopravní akademie, Hospodářská komora, Transparency International nebo děkan Dopravní fakulty ČVUT Petr Moos vyjádřili s touto úpravou nesouhlas. David Ondráčka z Transparency International do označil za ukázku jednoznačné politické lobby a střetu zájmů. Prezident Dopravní akademie Robert Kotál tvrdí, že tak přísné standardy v žádné evropské směrnici nejsou, ač se na evropské normy ministerstvo dopravy odvolávalo. Vyhlášku obhajoval mluvčí ministerstva Karel Hanzelka i Jakub Ptačinský z tiskového oddělení MD. Mluvčí Hospodářské komory Viktorie Plívová označila zákon z hlediska rovných podnikatelských příležitostí za rozporuplný a oznámila, že komora chce uspořádat diskusi autorů i odpůrců zákona a vyhlášky. Na snahu Dopravní akademie o diskusi podle MF Dnes ministerstvo dopravy nereagovalo. Předseda Klubu autoškol Bohumil Hejhal řekl, že piráti silnic nepotřebují zvyšovat sebevědomí jízdou ve smyku, ale je nutné na ně působit spíše psychologicky.
Za osobu, jejíž střet zájmů měl hrát roli, byl jmenován poslanec za ODS Oldřich Vojíř z Mostu. Tento poslanec byl předsedou Hospodářského výboru PSP ČR, který podal k zákonu pozměňovací návrh, jímž byly stanoveny požadavky na akreditaci. V roce 2002, kdy vláda uvolnila peníze na rekultivaci bývalých dolů, byl členem dozorčí rady Fondu národního majetku.
V roce 2006 při tzv. porcování medvěda, tedy té části projednávání státního rozpočtu, v níž obvykle poslanci prosazují své lobbystické zájmy, získalo občanské sdružení Automotoklub RPR Most 10 miliónů Kč na stavbu dětského dopravního hřiště v Mostě, přestože ve městě již jedno dětské dopravní hřiště fungovalo. Z těchto peněz byla postavena správní a školicí budova budoucího Polygonu Most. Dalších 10 milionů získali při porcování medvěda v roce 2007.
V době, kdy na výstavbu uvolnilo peníze město Most, byl primátorem Vladimír Bártl, člen dozorčí rady Autodrom Most. Později byl Vladimír Bártl ředitelem toho odboru ministerstva dopravy, které zpracovávalo vyhlášku č. 156/2008 Sb.
Společnost Autodrom Most a. s. ještě v roce 2007 patřila zčásti městu a zčásti mosteckému Automotoklubu. Na výstavbě se finančně podílely stát, kraj i město. V roce 2008 přešla do plně soukromých rukou, vlastní jej podnikatel Jiří Kroužek prostřednictvím své společnosti Ring Group. Nadpoloviční podíl v Autodromu Most získal v roce 1993 vložením svého know how oceněného na desítky milionů Kč. Se záměrem vybudovat školicí centrum dopravní výchovy s podporou města i státu se svěřil časopisu Auto Tip již v roce 2000. Kroužkově firmě Ring Group patří i hotel Cascade, který doporučuje firma vzdálenějším zájemcům o kurs.
Náměstek ministra dopravy Jiří Hodač vyjádřil předpoklad, že podobná cvičiště vzniknou časem v každém kraji. Autodrom Most jednal o zřízení druhého cvičiště v Praze-Kyjích. Plány na případné zřízení dalších cvičišť tají.


Laserová tiskárna

Laserová tiskárna je druh počítačové tiskárny, pracují na podobném principu jako kopírka. Laserový paprsek vykresluje obrázek na světlocitlivý válec, na jehož povrch se poté nanáší toner. Ten se uchytí jen na osvětlených místech, obtiskne se na papír a na závěr je k papíru tepelně fixován.
První laserovou tiskárnu vyvinul Gary Starkweather v Xerox PARC modifikací kopírky Xerox v roce 1971. Firma IBM instalovala první laserovou tiskárnu IBM 3800 v roce 1976. Firma Xerox dodala do komerčního prostředí první model Xerox 9700 v roce 1977. Do domácností nabídla laserovou tiskárnu HP až v roce 1984.
Hlavní součástí laserové tiskárny je kovový válec s vrstvou polovodiče na povrchu. Polovodič mění při osvícení odpor z přibližně 300 ? při osvícení až na cca 3—5 M? pokud není osvícen.
Mechanický stěrač setře zbytky toneru a žárovka odstraní náboj z předchozí fáze tisku. Poté je povrch válce v celé šířce nabit z korony. V bodech, které se mají tisknout je válec osvícen laserem, tím je odpor polovodiče v bodě snížen a náboj z povrchu se vybije do středu válce. Toner je vlivem otáčení válce nabit na stejnou polaritu jako povrch válce a přilne k válci pouze na místech, kde byl odstraněn náboj. V ostatních místech je toner od válce odpuzován, protože má stejnou polaritu. Následně se toner přenese z válce na papír, který je nabit na opačnou hodnotu než povrch válce.
Papír se pod válec dostane ze vstupního zásobníku a je nabit opačným nábojem než povrch válce a toner. Toner se z míst na válci s neutrálním nábojem přenese na papír, který je nabit nábojem opačným. Dále je toner pomocí vysoké teploty a tlaku roztaven a zapečen do papíru a následně je z papíru sejmut náboj a papír je uložen do výstupního zásobníku.
Laserový paprsek prochází deflektorem, což je součástka, která v závislosti na přivedeném napětí propouští nebo nepropouští světlo. Napětí přivedené do deflektoru je obrazem bitmapy tištěné stránky. Rotující zrcátko rozprostírá paprsek po celé šířce válce.
V LED tiskárně je celá soustava laseru a příslušné optiky nahrazena řadou nebo maticí LED v těsné blízkosti válce a pokrývající celou jeho šířku. Každá z těchto diod ozařuje na válci jeden bod ze vstupní bitmapy.


Resocializace

Resocializace souvisí se socializací, což je děj při kterém si dítě osvojuje pravidla života ve společnosti.
V pozdějších letech se člověk rovněž přizpůsobuje a učí se novému chování, zde hovoříme právě o resocializaci. Můžeme to chápat jako přijetí nových norem a hodnot, které jsou většinou spojené s novým sociálním postavením, jež člověk získává – např. stanu-li se rodičem, zaměstnancem nebo vojákem. Občas se definice tohoto pojmu zkracuje na pouhé znovuuvedení resp. znovuzakotvení do společnosti.
Často tuto resocializaci řeší psychologové např. s propuštěnými vězni, kteří se navrací zpět do společnosti.


Harmony

Harmony je modul Mezinárodní vesmírné stanice. Slouží jako přechodová část mezi moduly. Obsahuje čtyři přístrojové skříně zajišťující napájení připojených modulů elektrickou energií a přenos dat. Zařízení bylo k vesmírné stanici připojeno 26. října 2007. Připojením Harmony k ISS považuje NASA americké jádro stanice za dokončené.
Modul Node 2 byl přejmenován na Harmony v březnu 2007. Jméno bylo vybráno studenty v akademické soutěži, které se zúčastnilo více než 2200 škol z 32 států USA. Pravidla soutěže od studentů požadovala, aby vesmírnou stanici studovali, postavili model modulu v měřítku a napsali esej, kde vysvětlili své navrhované jméno.
Zařízení ve tvaru válce váží přibližně 13 600 kg, jeho délka je 7,2 m a průměr je 4,4 m. Je druhým ze tří přechodových modulů mezi hlavními částmi stanice. Modul zvětší prostor Mezinárodní vesmírné stanice a umožní připojení japonské a evropské laboratoře. Z povrchu modulu Harmony bude moci operovat robotická ruka kosmické stanice Canadarm2.
Podle dohody mezi NASA, Evropskou kosmickou agenturou a italskou firmou Alenia Spazio, postavila tato společnost modul Harmony v Turíně v Itálii. Harmony byl dopraven pomocí těžkého dopravního letadla Airbus Beluga 1. června, 2003 do Kennedyho vesmírného střediska na Floridu. Po inspekci zařízení po dokončení přepravy jej předala Italská kosmická agentura Evropské kosmické agentuře. Ta pak formálně předala 18. června 2003 vlastnictví Harmony NASA. Modul byl umístěn v budově Space Station Processing Facility v Kennedyho kosmickém středisku. Předáním Harmony byla splněna hlavní část barterové smlouvy mezi ESA a NASA, podepsané v Turíně 8. října 1977.
Harmony byl vynesen do vesmíru 23. října 2007 na palubě raketoplánu Discovery při misi STS-120. 26. října v 10:02 UTC vystoupili astronauti Scott Parazynski a Douglas Wheelock do otevřeného prostoru, aby připravili modul Harmony na přemístění z nákladového prostoru raketoplánu k ISS - dočasně na modul přichytili zařízení PDGF sloužící k budoucímu připojení staničního manipulátoru SSRMS, sňali z modulu ochranné kryty a odpojili konektory, které jej spojovaly s raketoplánem. Potom staniční manipulátor, který obsluhovali astronauti Daniel Tani a Clayton Anderson, zachytil modul Harmony, zdvihl ho a pomalu ho přemístil k levému bočnímu portu modulu Unity, kde byl dočasně ukotven. V 15:38 UTC se Harmony oficiálně stal součástí ISS. Stanice se tak rozrostla o 75 m3 životního prostoru. Její celkový objem dosáhl 500 m3. Na palubě STS-120 modul Harmony doprovázel italský astronaut ESA Paolo A. Nespoli, specialista mise.
27. října se posádky raketoplánu Discovery a ISS věnovaly přípravám na oživení modulu Harmony. Ve 12:24 UTC velitelka posádky ISS Peggy Whitsonová otevřela průlez do modulu Harmony. Astronauti při prvním vstupu do modulu použili ochranné roušky, aby náhodou nevdechli případné malé volně poletující částice. Potom se posádka věnovala demontáži přibližně 700 šroubků a příchytek, které jistily různé části vybavení modulu při startu.
Po odletu Discovery provedla posádka kosmické stanice tři výstupy do vesmíru.
=== EVA-1 === První výstup se uskutečnil 9. listopadu 2007. Zúčastnila se ho Peggy Whitsonová a Jurij Malenčenko. Astronauti měli za úkol rozpojit kabeláž mezi laboratoří Destiny a PMA-2, především kabely zařízení SPTSS, které umožňuje raketoplánům získávat elektrickou energii ze zdrojů vesmírné stanice. Připravili také čelní port Harmony na připojení tunelu PMA-2. Po několika dalších rekonfiguracích a drobných úpravách na vnějším povrchu stanice po 6 hodinách a 55 minutách výstup ukončili.
12. listopadu Peggy Whitsonová uvolnila šrouby, které spojovaly tunel PMA-2 s laboratoří Destiny. K této laboratoři byl PMA-2 připojen od 12. února 2001, kdy posádka raketoplánu Atlantis při misi STS-98 připojila ke stanici modul Destiny. Letový inženýr Daniel Tani uchopil staničním manipulátorem PMA-2 a vzdálil jej od Destiny. Po prohlédnutí stykových ploch tunelu kamerami přenesl Tani PMA-2 opatrně k přednímu portu Harmony, kde byl tunel zajištěn.
Modul Harmony s tunelem PMA-2 ve své přední části byl 14. listopadu uvolněn ze své dočasné pozice na boku Unity. Daniel Tani přenesl manipulátorem sestavu na čelní port americké laboratoře Destiny. Přesun trval zhruba jednu a půl hodiny.
Po přenesení Harmony do své cílové pozice bylo ještě nutno propojit moduly Destiny, Harmony a PMA-2 s ohledem na energie, data a chlazení. 20. a 24. listopadu se uskutečnily dva výstupy do vesmíru EVA-2 a EVA-3, kterých se zúčastnili astronauti Whitsonová a Tani. Jedním z úkolů bylo překonfigurovat a zapojit rozvody amoniaku, který slouží stanici jako chladicí médium. Elektricky a datově byl propojen adaptér PMA-2 s modulem Harmony a Destiny.


Genliseje

Genlisej je botanický rod. Zástupci tohoto rodu patří mezi masožravé rostliny. v jižní části severní ameriky, jižní americe a africe.


Vaudeville

Vaudeville znamená zábavný divadelní program se zpěvy a tanci, předchůdce operety, variété a muzikálu.
Původ slova není jasný. Od 15. století znamenal vaudeville obvykle žertovnou populární písničku, něco jako „šlágr“, který si lidé zpívali při práci. Ke známým a populárním melodiím se psaly nové a nové texty. Od 17. století se takové písničky objevují i v divadle, kde je publikum často zpívalo s herci. Od začátku 19. století znamená vaudeville lidový divadelní program s písničkami či kuplety na známé melodie. Divadla, která je uváděla, se nazývala také variété.


Stigma

Stigma je drobná skvrna, vnímající přítomnost či nepřítomnost slunečního záření. Vyskytuje se u některých řas, např. u krásnooček. Díky stigmatům se mohou řasové buňky pohybovat ve směru přicházejícího slunečního záření - přes den jsou u hladiny, v noci klesnou do nižší pater vodního sloupce.


Alex Webb

Alex Webb je americký novinářský fotograf, člen zpravodajské agentury Magnum Photos.
Vystudoval historii a literaturu na Harvardské univerzitě a fotografii v Carpenterově centru výtvarného umění. Do agentury Magnum Photos vstoupil v roce 1976 a plnoprávným členem se stal v roce 1979.
Pracoval například pro časopisy jako GEO, Time, New York Times a National Geographic. Webb žije a pracuje v Brooklynu v New Yorku.


Rozlišovací schopnost

Rozlišovací schopnost je dána minimální vzdáleností dvou ještě rozlišitelných bodů.
V případě optického mikroskopu ji lze teoreticky odvodit spojením Rayleighova kritéria s teorií difrakce na kruhovém otvoru:


Bitonto

Bitonto je italská obec v oblasti Apulie. Vzhledem k poloze města se tu daří olivám, městu se říká ostrov oliv u moře.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:60000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo
V městečku se nachází středověká, ale také moderní část. Nejvýraznější památky:
Bitonto vyváží olivový olej, víno, pivo, obilí, mandle a ručně šité oděvy.
Bitonto není přímo napojeno na národní italský železniční systém. Přesto je obsluhováno elektrifikovanou tratí vedenou společností Ferrotramviaria. Obec je vzdálená 8 km od mezinárodního letiště Karola Wojtyly v Bari.


Bjornstjerne Bjornson

Bjornstjerne Martinius Bjornson byl norský kriticko-realistický prozaik, dramatik, básník a publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1903.
Bjornson se narodil roku 1832 v Kvikne v dnešní norské provincii Hedmark, kde byl jeho otec knězem.
Studoval na univerzitě v Christianii, působil jako žurnalista a literární a divadelní kritik. Všeobecnou pozornost vzbudil roku 1857, kdy vyšla jeho první selská povídka Synnöve Solbakken. Bjornsonovy Selské povídy souborně vydané roku 1873 jsou formálně novátorské a křesťanskou etikou prodchnuté příběhy, které se novotou látky, hloubkou citu, psychologickou pravděpodobností a jazykem plným poezie a elementární síly liší ode všeho, co bylo doposud v norské literatuře vytvořeno. V Selských povídkách je možné najít i mnoho Bjornsonových lyrických básní, z nichž mnohé zlidověly.
V 70. letech 19. století nastal v Bjornsonově tvorbě zásadní obrat. Podle hesla, že literatura jen potud žije, pokud problémy řeší", se Bjornson začal věnovat aktuálním společenským problémům, které řešil ve svých divadelních hrách. Je tak společně s Henrikem Ibsenem považován za zakladatele norského národního dramatu. Ve své tvorbě byl kritický k morálce měšťanské společnosti a zdůrazňoval mravní odpovědnost jedince. Stal se mezinárodně uznávanou osobností kulturního a veřejného života. Zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norska i o práva utlačovaných národů.
Roku 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha.“.


Bučač

První zmínka pochází z roku 1397, téměř padesát let po té, co Halič dobyli Poláci. To bylo v době, kdy do této oblasti přicházelo velké množství přistěhovalců - Poláků, Židů a Arménů. Bučač se stal centrem místní židovské komunity.
V roce 1772 byla Halič anektována Rakouskem v rámci prvního dělení Polska. Bučač zůstal součástí Rakouska a jeho následovníků až do konce první světové války v roce 1918. Bučač byl pak krátce součástí nezávislé Západoukrajinské republiky před tím, než toto území obsadilo v roce 1923 Polsko. Během druhé světové války bylo území Haliče, včetně Bučače, anektováno Sovětským svazem a přičleněno k Ukrajině.
V roce 1941 bylo město přepadeno nacistickým Německem. Veškeré židovské obyvatelstvo bylo fakticky vyhlazeno během holocaustu. Po válce se město se vrátilo do náruče Sovětského svazu. Z města byli vyhnáni příslušníci polské komunity. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se město Bučač stalo součástí nezávislé Ukrajiny.
Ve městě se dochovala monumentální barokní radnice z poloviny 18. století, kostel basiliánů a další památky; funguje zde také vlastivědné museum.
S oblastním Ternopilem a dalšími městy je město spojeno autobusovými linkami, vlak z Husjatyna a Čertkova sem zajíždí pouze jednou denně.


Moravština

Pojem moravština se od středověku po dnešek užíval v různých významech. Označovala a označuje se tak podoba češtiny užívaná na Moravě. Teprve v novější době jím bývá zřídkakdy myšlen i samostatný jazyk. Fakticky však jednotný moravský jazyk neexistuje, moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, podstatně rozrůzněnější než území Čech.
Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští i germánští obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem moravský jazyk užíval i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století, i když si jeho uživatelé byli často vědomi, že jde o tentýž jazyk jako v Čechách a označení moravský a český i zaměňovali. V žádném ze sčítání lidu na území dnešního Česka nebyla uváděna moravština jako samostatný obcovací jazyk, ale byla v jedné skupině s „jazykem Čech“. I poté, co se v roce 1991 v důsledku medializace moravské národnostní problematiky dosavadní jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti uvádějí jako svůj mateřský jazyk češtinu.
Starý význam slova moravština přestal být užíván v 19. století, kdy v době formování moderních národů ve slovanské části Moravy zvítězilo české národní vědomí. Na začátku století byla slovanská veřejnost rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.
Obyvatelstvo Hlučínska si po rozdělení Slezska zejména díky katolickému duchovenstvu uchovalo svůj původní jazyk „moravštinu“, jak svou řeč Hlučíňané nazývali, jako běžný hovorový jazyk.
Někteří dnešní moravisté tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu a proto bude nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa. Proto bylo v roce 2006 založeno občanské sdružení Ústav jazyka moravského, které se snaží vytvořit spisovnou moravštinu. Tato idea vznikla jako reakce na odmítnutí zřízení moravské federální země ze strany státních orgánů roku 1968. Tehdy státní orgány argumentovaly tím, že Moravané nejsou národ.. Zatím se však žádná z navrhovaných podob takového jazyka neprosadila a slovanští Moravané ve sčítáních lidu uváděli jako svou obcovací a mateřskou řeč češtinu. Němečtí Moravané uváděli ve sčítání lidu jako svou obcovací a později mateřskou řeč němčinu.


Imodium

Imodium je česká hudební skupina založená v roce 1999 v Broumově. Současnými členy skupiny jsou Thom, Kárl, Radouš a od jara 2009 druhý kytarista Dan France. V roce 2004 absolvovala skupina turné se skupinout Divokej Bill a v roce 2005 se skupinami Cocotte Minute a Post-it. Kapela se rovněž zúčastnila několika festivalů jako Rock for People, Trutnov Open Air a další.


Notting Hill

Notting Hill je britský romantický film z roku 1999, která se odehrává v londýnské městské části Notting Hill, s Julií Robertsovou a Hughem Grantem v hlavní roli. Jedná se o jemnou komedii plnou nečekaných zápletek a dějových zvratů.
Scénář díla pochází z pera Richarda Curtise, který byl také autorem scénáře ke snímku Čtyři svatby a jeden pohřeb. Hlavním producentem snímku byl Duncan Kenworthy a režisérem Roger Michell. Dále hrají Rhys Ifans, Emma Chambersová, Tim McInnerny, Gina McKee a Hugh Bonneville.
Fiktivní hollywoodská filmová hvězda Anna Scottová během svého pobytu v Londýně při britské premiéře svého nového filmu při jednom ze svých nákupů náhodně vstoupí do malého knihkupectví v londýnské čvrti Nothing Hill, které patří nesmělému, osamělému a rozvedenému muži Williamovi Thackerovi. Shodou náhod vznikne láska na první pohled, která však musí překonat mnohé překážky a protivenství, tak aby dva lidé pocházejíící ze zcela rozdílných prostředí a profesních světů našli k sobě definitivní cestu a založili společně rodinu.
Film provází hudba z pera Trevora Jonese. Dalším hercem, který se zde velmi zaujal diváky, se stal také britský herec Rhys Ifans, který zde hraje Williamova podivínského nájemníka a kamaráda Spika.


Kulynigol

Kulynigol je řeka v Chantymansijském autonomním okruhu v Ťumeňské oblasti v Rusku. Je dlouhá 367 km. Plocha povodí měří 7390 km2.
Pramení na východě Sibiřských Úvalů. Říční koryto je velmi členité. V povodí řeky se nachází mnoho jezer a mokřadů. Ústí zprava do Vachu.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Zamrzá v říjnu a rozmrzá v květnu. Období většího stavu vody je delší a trvá od jara do léta.


1,1,2,2-tetrachlorethan

1,1,2,2-tetrachlorethan je chlorovaný derivát ethanu. Je nejsilnějším rozpouštědlem ze všech chlorovaných uhlovodíků. Jako chladivo se používá pod názvem R-130.
Dříve se 1,1,2,2-tetrachlorethan šířeji používal jako rozpouštědlo a jako meziprodukt při průmyslové výrobě trichlorethylenu, tetrachlorethylenu a 1,2-dichlorethylenu. Ve Spojených státech se však už dnes nepoužívá kvůli obavám z jeho toxicity.
Chronická expozice vdechováním vede u člověka ke žloutence a zvětšeným játrům, k bolestem hlavy, tremoru, závratím, otupělosti a ospalosti. EPA ho klasifikuje jako možný lidský karcinogen skupiny C.


FC ViOn Zlaté Moravce

Historie klubu ViOn Zlaté Moravce se začala psát v roce 1995, kdy klub vznikl jako první soukromý fotbalový klub v okrese Nitra. Základ hráčského kádru pochází z obce Machulince. Mecenášem klubu je Viliam Ondrejka který inicioval založení klubu a výstavbu sportovního areálu při městě Zlaté Moravce.
Sezóna 2007/08 - trenérem klubu je Ján Rosinský který považuje za opory klubu starší a zkušenější hráče. V historicky prvním zápase v evropských pohárech ViOn porazil kazašský klub FC Almaty. Do bojů v poháru UEFA se probojoval výhrou ve slovenském poháru, kdy ve finále porazil Artmedii Petržalka. Rozpočet klubu pro tuto sezónu je kolem 20 miliónů slovenských korun.


28. duben

28. duben je 118. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 247 dní.


Marie Pilátová

Marie Pilátová je česká herečka, známá pod jménem Konopníková z trilogie Slunce, seno... Zasloužila se o jednu z nejlepších představenkyň vesnické tety z komedií Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody, Slunce, seno, pár facek a Slunce, seno, erotika. Dodnes žije v malé jihočeské vesničce Hoštice u Volyně, kde se výše uvedené komedie natáčely. Marie Pilátová svou roli cílevědomé Konopnice ztvárnila lépe než jakákoliv jiná studovaná herečka.


Eva Švankmajerová

Od roku 1970 členka Surrealistické skupiny, známá svými surrealistickými obrazy, knihami a filmy i v zahraničí. Na filmové tvorbě spolupracovala se svým mužem Janem Švankmajerem, ale i dalšími režiséry. Za práci na filmech Lekce Faust a Otesánek obdržela ocenění Český lev v kategorii výtvarný počin, za film Otesánek také cenu za nejlepší filmový plakát.
Ve výtvarném umění na sebe upozornila v šedesátých a sedmdesátých letech Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy, na nichž nahradila ženské postavy mužskými.
Syn manželů Švankmajerových Václav Švankmajer je autorem animovaných filmů .


Arnoltice

Arnoltice je obec v severočeském pohraničí, v okrese Děčín, přibližně 8 km severovýchodně od města Děčín a 4 km od státní hranice.
Obec s 300 obyvateli má poštu, mateřskou školu, kostel, hřbitov, restauraci a obchod. V obci je řada rekreačních objektů včetně v současnoti nevyužívaného koupaliště. Spojení s Děčínem zajišťuje pravidelná autobusová linka. Obec leží v nadmořské výšce 343 m uprostřed unikátní krajiny Českosaského Švýcarska s typickými pískovcovými skalními masivy, kaňony a převážně jehličnatými lesy.


Volby do zastupitelstev obcí 1998

Volby do zastupitelstev obcí 1998 se uskutečnily v Česku 13. a 14. listopadu 1998. Bylo zvoleno 62920 zastupitelů, 50008 mužů a 12912 žen. Volební účast dosáhla 45,02%.


Felix Pappalardi

Felix Pappalardi byl americký hudební producent, skladatel, zpěvák a baskytarista.
Pappalardi byl znám jako producent skupiny Cream, práci producenta začal jejich druhým albem, Disraeli Gears. Pappalardi je však znám i jako baskytarista, zpěvák a zakládající člen americké hard rockové skupiny Mountain. Jejich "Mississippi Queen" je stále pravidelně slyšet na klasických rockových radiostanicích.
Pappalardi studoval klasickou hudbu na univerzitě v Michiganu. Po dokončení studií a návratu do New Yorku nemohl najít práci a tak se stal součástí scény folk-music Greenwich Village, kde si vybudoval pověst šikovného aranžéra, pracoval pak na albech Toma Paxtona a Freda Neila vydávaných společností Elektra Records. Odtud přešel k práci producent, zpočátku se zaměřoval na folkové a folk-rockové umělce jako The Youngbloods a Joan Baez. Avšak hlavní uznání mu přinesla jeho práce se skupinou Cream koncem 60. let.
Pappalardi byl nucen odejít na odpočinek kvůli částečné hluchotě, kterou získal na hlasitých představeních, kdy vystupoval se skupinou Mountain. Pokračoval však ve studiové práci a vydal své vlastní sólové album a album se skupinou Blues Creation.
Pappalardi byl zastřelen svou ženou Gail Collins Pappalardi 17. dubna 1983 v jejich bytě na Manhattanu. Gail byla obžalována z vraždy. Hájila se, že to byla nešťastná náhoda a byla odsouzena za neúmyslné zabití. Pappalardi je pohřben vedle hrobu své matky na Woodlawnském hřbitově v Bronxu, New Yorku.
1963 Vince Martin and Fred Neil "Tear Down the Walls" hra na Guitarron a doprovodný zpěv


Utenský kraj

Utenský kraj je jedním z deseti litevských krajů. Kraj má zhruba 186 000 obyvatel a je nejméně zalidněným litevským krajem. Hlavním městem je největší krajské město Utena. Utenský kraj je druhým nejpopulárnějším turistickým krajem v zemi. Zhruba 31 % povrchu kraje je pokryto lesy. Je zde rovněž 1 002 jezer, které jsou propojeny řekami a nabízí tak dobré možnosti pro vodní turistiku.


Samnitské války

Samnitské války je název tří střetnutí svedených mezi samnitskými kmeny a ranou římskou republikou v letech 343 př. n. l. až 290 př. n. l. Samnité, tvrdí a bojovní horalové, kteří sídlili na území Apeninského poloostrova jihovýchodně od Latia, představovali nejvážnějšího protivníka Římanů v jejich boji o nadvládu nad Itálií. Konflikty mezi těmito válečnickými národy trvaly více než půl století a zapojily se do nich takřka všechny italské kmeny. Na jejich konci byli Samnité nuceni podrobit se Římanům, kteří tak zaujali postavení nejsilnější mocnosti celé Itálie.
Drsné sabellské kmeny obývající Apeninské pohoří si po staletí razily cestu do úrodných a mírných nížin nacházejících se mezi Středozemním mořem a hornatým italským vnitrozemím. Etruskům a Latinům se je nicméně dařilo držet na uzdě a odvracet od invaze do Latia. Sabellové proto nasměrovali svoje útoky do Kampánie, oblasti ležící na jih od střední části Apeninského pohoří. Zde se usadili, přičemž si po určité době navykli na civilizovanější způsob života. V důsledku toho se však stali méně válkychtivými, takže když se je jejich vzdálení příbuzní z vnitrozemí rozhodli později následovat, nedokázali se jim obyvatelé Kampánie účinně postavit na odpor.
Řím, jenž na počátku 4. století př. n. l. přečkal ničivý vpád Galů, napřel v polovině tohoto století svojí energii k dalšímu rozšiřování svého vlivu. Římané si opět podrobili ta latinská a etruská města, která se vymanila z jejich moci během galské okupace, čímž si zajistili hegemonní pozici v Latiu a ve střední Itálii.
Zhruba v této době pronikla do úrodných rovin Kampánie nejmocnější skupina sabellských kmenů – Samnité. Tito horalové v boji vysoce předčili své předchůdce a nalezli zde dostatek úrodné půdy mnohem vhodnější k pastevectví než drsné kopce Apenin. Záhy snadno opanovali kampánská města a pokračovali dále ve své expanzi. Řím, který byl tehdy ještě příliš zaměstnán bojem s Latiny a Etrusky, uzavřel proto v roce 354 př. n. l. se Samnity spojeneckou smlouvu, čímž si moudře zabezpečil své jižní křídlo. Přesto se konflikt se Samnity o nadvládu nad Kampánii zdál být neodvratný.
První samnitská válka vzplanula na pláních Kampánie poblíž řecké kolonie Capua. Takřka současně napadly lukánské a bruttijské kmeny obce „Velkého Řecka“, ležící dále na východě a jihu. Řekové požádali o pomoc épeirského krále Alexandra I., zatímco mnohem více odlehlá Capua neměla jiné volby, než se obrátit na Římany. Podle ne zcela věrohodných zdrojů se římští vyslanci pokusili vyjednat mezi Capuou a Samnity oboustranně přijatelné mírové podmínky. Jejich zprostředkování bylo ale Samnity zřejmě hrubě odmítnuto, načež následovala válka, která byla sice krátká, nicméně znamenala důležitý zlom ve vztazích mezi Římany a Samnity.
Ačkoliv historické prameny, včetně Livia, podávají značně nespolehlivé informace, lze se domnívat, že válka se vyznačovala přesvědčivými římskými vítězstvími, obzvláště v bitvě na hoře Gaurus, v níž Římany vedl diktátor Marcus Valerius Corvus. Navzdory těmto úspěchům přiměly opětovné spory s jejich latinskými sousedy Římany po dvou letech bojů k přijetí míru.
Latinští spojenci Říma, rozhněvaní, neboť museli sloužit římským zájmům ve válce mimo Latium, znovu povstali. Zvláště když latinský spolek, stále více závislý na Římanech, považoval konflikt se Samnity za ideální příležitost k setřesení římské nadvlády. V důsledku toho Římanům nezbylo, než přerušit své výboje na jihu a utkat se se svými neklidnými sousedy ve druhé latinské válce.
I přes její krátkost a nedostatek důvěryhodných historických zdrojů, vyznívá první samnitská válka jako jednoznačný římský úspěch. Jejím nejdůležitějším výsledkem bylo získání bohaté Kampánie s hlavním městem Capuou. Mírumilovní a civilizovaní Kampánové nepochybně nepředstavovali pro agresivní Samnity adekvátního soupeře a spojenectví s římskou republikou se proto jevilo jako přirozený krok. Tato událost tak podává názorný příklad jednání římské diplomacie, která aliancemi dosahovala mírového pohlcení svých spojenců. Ať už se tak stalo z politické nezbytnosti nebo v důsledku vnější vojenské hrozby, Kampánie setrvala od konce první samnitské války pevně v rukou Římanů. Jejím připojením nebyla moc Říma posílena jen získáním bohatého a strategicky důležitého území, ale především nabytím dalšího rezervoáru lidských sil pro budoucí tažení legionářů.
Po skončení druhé latinské války pronikli Římané na území Aurunků a Sidicinů jižně od oblasti obývané Volsky. Svoji vládu nad Kampánií se pokusili zpečetit rovněž expanzí za řeku Liris. Na konci 30. let 4. století př. n. l. zde Římané, zřejmě ve snaze rozdmýchat další konflikt se Samnity, založili dvě kolonie ve Fregellách a v Cales. Samnité si tento postup přirozeně vyložili jako nepřípustné zasahování Římanů, nicméně zatím se museli vypořádat s naléhavějším problémem, neboť se zapletli do boje Lukánů s řeckým městem Tarentem a jeho spojencem, Alexandrem I. Épeirským. Po skončení této války v roce 331 př. n. l. se Samnité mohli konečně postavit římské rozpínavosti. Římané tvrdili, že Samnité podněcovali obyvatele řeckého města Neapolis k zvětšení jejich území v Kampánii na úkor římských spojenců a proto byli nuceni vystavět ve sporné oblasti své kolonie. Samnité poté umístili do Neapole svoji posádku, načež neapolští aristokraté požádali o pomoc římský senát. V roce 327 př. n. l. dorazily k městu římské legie a vytlačily z něj samnitské vojáky, čímž byla zahájena druhá samnitská válka.
Samnité na jejím počátku ovládali dvakrát větší, třebaže málo úrodné a spíše hornaté území. Válka se nejprve vyvíjela ve prospěch Římanů a Samnité dokonce v roce 321 př. n. l. žádali o mír. Nadmíru sebevědomí Římané jim však stanovili natolik tvrdé podmínky, že se Samnité raději rozhodli pokračovat v boji. Jejich situace se zdála být zoufalá, nicméně právě v tomto okamžiku Samnité pochopili výhody, jež jim skýtal horský terén Samnia, díky čemuž přivodili zvrat ve válce.
Na konci roku 321 př. n. l. postoupilo římské vojsko vedené oběma konzuly hluboko na samnitské území, přitom ovšem padlo do léčky, když se nechalo chytit do pasti v Kaudijské soutěsce. Římané se ocitli v naprostém obklíčení a proto se tváří v tvář hrozbě úplného zničení museli vzdát. Následně byli nuceni odložit svá kopí a potupně projít pod jhem. Pokoření Římanů bylo završeno přijetím smlouvy, podle níž byli nuceni jednak opustit své kolonie v Kampánii a jednak na pět let přerušit válku. Jako záruku museli Samnitům poskytnout 600 jezdců jako rukojmích. Pozdější římští historici sice prohlašovali, že smlouva nebyla senátem schválena, přesto existují nezpochybnitelné důkazy o tom, že válečné operace proti Samnitům byly až do roku 316 př. n. l. zastaveny.
Tohoto pětiletého odkladu využili Římané k posílení své vojenské síly. V roce 318 př. n. l. si kromě toho podmanili další dva menší kmeny v Kampánii mezi územím Volsků a Capuou. Zároveň obklíčili Samnium z východu a jihu, když na svoji stranu získali apulské a lukánské kmeny. Mnoho dalších kmenů se poddalo Římu a přijalo spojenecký status, čímž byl tlak vyvíjený na Samnity ještě umocněn.
Vojenské operace byly obnoveny v roce 316 př. n. l., ovšem Římané v konfliktu nadále tahali za kratší kus provazu, když podlehli Samnitům v několika po sobě jdoucích střetnutích, včetně zničující porážky v bitvě u Lautulae v roce 315 př. n. l. V tomto roce se navíc Kampánie nacházela na pokraji odpadnutí od Římanů, kteří tudíž s některými Samnity opět sjednali příměří. Samnité přesto ještě vystupňovali svůj nápor poté, co se k nim v roce 311 př. n. l. přidali také Etruskové na severu. Válka tím nabyla rozměrů zápasu o nadvládu nad Itálií.
Ze severu i z jihu sevřené Římany stíhala nejprve jedna porážka za druhou, ale po roce 310 př. n. l. se válečná štěstěna znovu přiklonila na jejich stranu a v sérii bitev dosáhli několika vítězství jak proti Samnitům tak Etruskům. V téže době však vyvrcholil odpor vůči římské dominanci i mezi dalšími dosud Římanům loajálními kmeny. Aequové a Hernikové povstali a připojili se k Samnitům, na jejichž stranu se postavili také Marsové, Paelignové, Frentani a Vestini. Jejich snaha zastavit šíření římské moci však přišla příliš pozdě. Vítězství Římanů v bitvě u Boviana v roce 305 př. n. l. přimělo většinu z nich kapitulovat. Už o tři roky dříve byla etruská města nucena přijmout velmi tvrdé mírové podmínky a v roce 304 př. n. l. byl podobně přísný mír sjednán i se Samnity. Ti si prozatím směli podržet svoji nezávislost, byli však rozhodujícím způsobem oslabeni a s konečnou platností museli uznat římskou kontrolu Kampánie. Římané i přes těžké ztráty ovládli rozsáhlé území, kde upevnili svoji vládu založením četných nových kolonií, osídlených legionáři.
Podle některých antických pramenů Římané právě na konci 4. století př. n. l. převzali od Samnitů manipulový systém organizace vojska, čímž reagovali na své neúspěchy v bojích na nerovném terénu. Manipuly se ukázaly mnohem pružnější, než pevné řecké uspořádání hoplítů, které Římané přejali od Etrusků a uplatňovali po celé 6. a 5. století př. n. l., a navíc zaručovaly vysokou manévrovatelnost vojska na jakémkoli povrchu a za jakýchkoli podmínek. Tento systém následně Římané používali prakticky až do dob Gaia Maria, kdy se klíčovou jednotkou římské legie stala kohorta.
V průběhu druhé samnitské války zahájil v roce 312 př. n. l. censor Appius Claudius Caecus stavbu vojenské silnice z Říma do Capuy, jež podle něho obdržela název Via Appia a která římským legionářům umožňovala rychlý přesun na území Samnitů. Tento první z mnoha pozoruhodných, technických počinů Římanů jim značně usnadnil dobytí jižní Itálie.
Mír mezi oběma národy nevydržel příliš dlouho a již po pouhých šesti letech vypukla v roce 298 př. n. l. třetí samnitská válka, která byla posledním zoufalým pokusem Samnitů udržet si svobodu. Samnitům se podařilo získat na svou stranu odvěké nepřátele Říma. Etruskové, Umbrové, Galové a další lokální kmeny spojili své síly se Samnity s cílem zadržet rostoucí moc Římanů.
Válka opět začala u města Neapolis na pláních Kampánie, která byla původní příčinou konfliktu. Postavení Římanů bylo velmi vážné, neboť byli poprvé nuceni čelit koordinovanému útoku všech svých nepřátel: Samnitů z jihu a východu a Etrusků a Galů ze severu. Až dosud se Římanům vždy dařilo ničit své nepřátele odděleně, nicméně spojení všech jejich dlouholetých rivalů činila z tohoto boje zápas o přežití. V silách nepřátelské koalice bylo nejenom Římany porazit, ale kromě toho také zvrátit výsledky dosavadních římských výbojů.
Na počátku konfliktu Římané zdolali samnitské vojsko na jihu, což jim umožnilo soustředit svoji pozornost proti Etruskům a Galům na severu. Stěžejním střetnutím, které rozhodlo o osudu Itálie, se stala v roce 295 př. n. l. bitva u Sentina v Umbrii, kde se podle tvrzení pramenů utkal do té doby nejvyšší počet vojáků v dějinách Itálie. Počáteční útok galských válečných vozů zatlačil římské vojsko zpět, pak ale disciplinovaní Římané opanovali bojiště a rozdrtili proti nim stojící Samnity a Galy. Nezdolní Samnité ovšem i přes tento zničující nezdar dokázali pokračovat v boji až do konečné porážky v roce 291 př. n. l., která učinila další odpor zbytečným.
V následujícím roce stanovili Římané svým neústupným nepřátelům poměrně mírné mírové podmínky, čímž byl organizovaný odpor Samnitů definitivně zlomen. Kampánská města, řecká i italická, se stala nezpochybnitelnými spojenci Římanů, kteří jim za to zaručili určitý stupeň nezávislosti. K zabezpečení svých výbojů uplatňovali Římané osvědčenou taktiku obkličování nepřátelského území zakládáním kolonií. Tak byla třeba v roce 291 př. n. l. zřízena v Apulii kolonie Venusia, ve které bylo usazeno několik tisíc římských občanů.
Válečné zápolení však kapitulací Samnitů ještě zcela neutichlo. Římané se museli nadále potýkat s Kelty a Etrusky, na jejichž straně válčilo stále mnoho Samnitů. V roce 283 př. n. l. Římané porazili spojené vojsko etruských měst a keltského kmene Senonů v bitvě u Vadimonského jezera. Senonové, kteří sídlili na severu střední Itálie již od počátku 4. století př. n. l. museli následně odtáhnout na sever do údolí řeky Pádu. Konflikt s Etrusky pokračoval ještě další tři roky, než nakonec i ti v roce 280 př. n. l. uznali drtivou římskou převahu. Římané se po skončení samnitských válek stali nezpochybnitelnými pány celého italského poloostrova.


Gideon Klein

Gideon Klein byl český pianista židovského původu, skladatel klasické hudby a organizátor kulturního života v koncentračním táboře Terezín.
Narodil se v moravské židovské rodině v Přerově a díky svému hudebnímu talentu studoval hru na piano u profesorky Růženy Kurzové, později u profesora Viléma Kurze a nakonec u skladatele Aloise Háby. V prosinci 1941 byl nacisty deportován do koncentračního tábora Terezín, kde se společně s žáky Leoše Janáčka, mezi nimiž byli Pavel Haas, Hans Krása, a Schoenbergovým žákem Viktorem Ullmannem, stal jedním z hlavních skladatelů v Terezíně. Mezi jeho díla z těchto let patří mimo jiné hudba pro smyčcový kvartet, smyčcové trio a klavírní sonáty. Klein v Terezíně vystupoval jako sólový pianista na nejméně patnácti vystoupeních a zúčastnil se také komorních představení.
Byl deportován do Osvětimi a poté v říjnu 1944 do Fürstengrube. Zemřel za nejasných okolností během likvidace tábora ve Fürstengrube v lednu 1945.
Jeho dílo bylo ovlivněno Aloisem Hábou, Albanem Bergem a zejména Leošem Janáčkem. Použil melodii Janáčkova Zápisníku zmizelého jako motiv pro jeho Divertimento z roku 1940.


Liptovský Hrádok

Liptovský Hrádok je město v severní části Slovenska, v Žilinském kraji.
Mesto se nachází ve východní části Liptovské kotliny při soutoku Váhu s Belou. Je centrem horního Liptova.
První písemná zmínka o městě pochází ze 13. století. Město bylo nazváno podle jednoho ze tří hradů, které se nacházely na území dnešního Liptova. Hradu Hrádok se nalézá v oblasti Horního Liptova.


Bouřňák

Bouřňák je vrchol, nacházející se v Loučenské hornatině, ve východní části Krušných hor. Se svými 869 m n. m. je druhou nejvyšší horou Teplicka. Na Bouřňáku je lyžařské středisko. Na vrcholu stojí horský hotel, který se dnes nazývá Hotel Bouřňák - Chata Karla Líma. Od roku 1975 je na ní umístěna pamětní deska Karla Líma, který byl na začátku 20. století v Krušných horách prvním českým lyžařem a zasloužil se o stavbu první české chaty v Krušných horách. Základní kámen byl položen roku 1928 a v roce 1930 byla chata otevřena. Karel Lím také pojmenoval kopec Stűrmer jako Bouřňák.
Na Bouřňáku je šest sjezdovek, z nichž si vybere jak začínající, tak velmi zkušený lyžař. Z Mikulova vedou na Bouřňák dva vleky. Dvoukotva končí těsně pod vrcholem na Slalomovém svahu. Poma pokračuje ještě několik desítek metrů dál, blíž k ostatním sjezdovkám. Pro děti a úplné začátečníky je k dispozici kousek od parkoviště v Mikulově cvičný svah se dvěma vleky. Jeden je 380m dlouhá Poma, druhý vlek je dlouhý 200m a je to lano s pevnými unášeči, o které se lyžař opírá nebo se za ně drží. V horní části Hrobské sjezdovky je několik technických prvků pro příznivce snowboardingu. Výchozí přístup k vlekům je od parkoviště v Mikulově nebo při dobré sjízdnosti silnice z Mikulova na Moldavu lze využít i parkoviště v Moldavě - Novém Městě. Toto místo je ideálním startem pro běžkaře.
Na Bouřňáku se nachází přírodní památka Buky na Bouřňáku, jedná se o větrem zdeformované buky a některé chráněné a vzácné rostliny. Podnebí je velmi studené, ročně spadne přibližně 900 mm srážek. V zimě jsou zde výborné sněhové podmínky. Nedaleko Bouřňáku byly v nedávné době vystavěny tři větrné elektrárny.


Búlé

Búlé, jinak také Rada čtyř set nebo později Rada pěti set bylo ve starém Řecku zastupitelstvo obce. Původně to byl poradní orgán krále, rada starších, v oligarchicky uspořádaných obcích v ní zasedali představitelé nejbohatších rodů, kdežto v demokratických obcích se členové búlé určovali losem nebo volili.
Nejstarší athénské shromáždění, Areopág, se skládalo z bývalých vládců a mělo tedy aristokratickou povahu. Búlé jako shromáždění 401 občanů, vylosovaných po 100 z každého z tradičních athénských kmenů zřídil patrně Drakón v rámci svých reforem roku 620 př. n. l. Za Kleisthenových reforem v roce 508/7 př. n. l. se búlé rozšířila na 501 členů. Členové se losovali na jeden rok po démech, přiměřeně k počtu jejich členů, a to pouze ze tří vyšších tříd a z občanů starších než 30 let. Nikdo nesměl úřad zastávat víc než dvakrát v životě.
Od Periklových reforem v polovině 5. století př. n. l. volila búlé ze svého středu 50 prytanů, kteří se pak v úřadě denně střídali. Búlé zasedala denně a později byli její členové placeni, aby si členství mohli dovolit i méně majetní občané. Búlé dohlížela na hospodaření obce, na loďstvo a jízdní vojsko, na oběti a svátky, na veřejné stavby a na péči o invalidy a sirotky. Její členové kromě toho tvořili různé výbory, pověřované detailnějšími úkoly, prověřovali nastupující i odstupující úředníky a jejich hospodaření, soudili žaloby na představitele obce a mnoho dalších věcí.
Búlé byla rozhodující složkou athénské demokracie, protože se zde denně setkávali zvolení představitelé různých částí obyvatelstva a společně museli rozhodovat o všech významnějších záležitostech obce. Víme, že podobné orgány existovaly i v ostatních řeckých obcích, někde se nazývaly „sbor starších“, o jejich praktickém fungování však máme velmi málo zpráv.


Vídar

Vídar je severský bůh, syn Ódina a obryně Grid. Sídlí v pevnosti Landwidi. Je silný zhruba jako Thór a vlastní těžkou železnou botu, se kterou vše rozdrtí. Je nazýván „Mlčenlivý“. Při ragnaröku pomstí svého otce a zabije Fenriho, tím, že mu svou těžkou botou přišlápne čelist k zemi, roztrhne mu chřtán a probodne jej mečem. Spolu s Válim přežije soumrak bohů, po něm žije na Idské planině, kde dříve stával Asgard.


RSHA

RSHA nebo také Reichssicherheitshauptamt byl založen 22. září roku 1939 Reichsführerem-SS Heinrichem Himmlerem, když sloučil Geheime Staatspolizei, Sicherheitspolizei a Kriminalpolizei. Účelem organizace bylo bojovat proti všem nepřátelům uvnitř i za hranicemi nacistického Německa. Slovem nepřátele byli myšleni židé, cikáni a jiní rasově nevhodní stejně jako komunisté a další členové tajných organizací svobodní zednáři, tudíž RSHA koordinovala aktivity mnoha státních složek se širokým polem působnosti.
Prvním šéfem RSHA byl SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, který vedl organizaci až do své smrti v roce 1942, kdy byl na něj spáchán v Praze atentát. Jeho místo zaujal SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner, který zůstal v jejím čele až do konce války. Šéf RSHA dohlížel také na jednotky Einsatzgruppen, které následovaly invazní síly německé armády ve východních oblastech.
Celková zkratka šéfa RSHA byla CSSD - Chef der Sicherheitspolizei und des SD.
Jednalo se o kriminální policii, která se zabývala nepolitickými trestními činny jako je třeba únos, vražda nebo žhářství. První šéf SS-Gruppenführer Arthur Nebe byl odvolán z funkce poté, co se zjistilo, že se účastnil na atentátu na Adolfa Hitlera ze 20. července 1944.
Tento úřad byl odpovědný za "ideologické" úkoly, za vznik antisemitské propagandy.
Amt IV a Amt V dohromady představovaly bezpečnostní policii. Bylo to právě Sipo, které nejvíce provádělo zátahy na Židy, Cikány a další nepřátele Říše a podílelo se na deportacích do koncentračních vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku a na Ukrajině.
RSHA také dodávala bezpečnostní síly na na místa, kde jich bylo zapotřebí, pod velením místních šéfů SS a Policie.


Irena Brežná

Své dětství prožila v Trenčíně, odkud v roce 1968 emigrovala do Švýcarska, kde dosud žije. Vystudovala zde slavistiku, filozofii a psychologii na Univerzitě v Bazileji. Podílí se aktivně na práci Amnesty International. Realizovala a podporovala různé humanitární a ženské projekty, například v Guinei a v Čečensku. Na Slovensku spolupracuje s ženskou vzdělávací a publikační organizací Aspekt, kterou podporuje od jejího vzniku. Jedná se o prevážně německy píšící spisovatelku a novinářku, za své publicistické a literární texty již získala mnohá ocenění. Je stálou přispěvatelkou několika švýcarských a německých novin a časopisů, například Neue Zürcher Zeitung, Berliner Freitag.
Na Slovensku vyšly kromě časopiseckých textů dvě knihy: Psoriáza, moja láska a Tekutý fetiš.


Mojkovac

Mojkovac je město v severní části Černé Hory. Je centrem stejnojmenné opštiny a má 4 120 obyvatel. Leží na břehu řeky Tary mezi pohořími Bjelasica a Sinjajevina. Prochází tudy železnice Bělehrad - Bar. V roce 1916 zde proběhla bitva, v níž Černohorci porazili rakousko-uherskou armádu.


15cm hrubá houfnice M 14

15cm hrubá houfnice M 14 byla těžká houfnice, kterou vyráběla firma Škoda Plzeň.
Zbraň se účastnila první světové války, v jejímž průběhu byla modernizována a byl vyráběn typ M 14/16, který měl lepší parametry. Po ukončení války získaly tuto zbraň všechny nástupnické státy Rakouska-Uherska, ale též jako odškodnění Itálie.
V meziválečném období byla ve výzbroji Československé armády a výrobce Škoda Plzeň tuto houfnici vyráběl v dalších modernizacích, které již byly uzpůsobeny motorové trakci, měly ochranný štít a další vylepšení.
Po okupaci Československa získalo čs. houfnice Německo, které je spolu s dalšími státy používalo ještě za druhé světové války.


Hymna Spojených států amerických

Píseň The Star-Spangled Banner je hymna Spojených států amerických. Text napsal Francis Scott Key a hudbu složil John Stafford Smith.
Text napsal právník a amatérský básník Francis Scott Key, poté, co byl během britsko-americké války v noci z 13. na 14. září 1814 svědkem, jak posádka americké pevnosti Fort McHenry v Baltimoru úspěšně vzdoruje těžkému ostřelování z moře.
Keyova báseň The Defence of Fort McHenry byla poprvé vytištěna 17. září a o tři dny později znovu, již pod nynějším titulem a jako píseň na melodii anglické anakreontské písně To Anacreon in Heaven od Johna Stafforda Smitha. Hymnou Spojených států amerických se stala rozhodnutím Kongresu dne 3. března 1931.


Mork

Mork je souborový formát, který byl používán e-mailovými klienty a webovými prohlížeči Netscape. Nyní jej používají produkty Mozilla Corporation. Formát byl vytvořen Davidem McCurkerem, jehož cílem bylo vytvořit minimální databázi, která by byla spolehlivá, flexibilní, efektivní a ukládající data do prostého textu.
Konfliktní požadavky jsou příčinou poněkud bizarní podoby formátu Mork. Ačkoliv byl formát koncipován jako efektivní, zabere Unicode znak 3–6 bajtů. Taktéž snaha o prostý text učinila formát nesrozumitelný pro lidi a těžký pro napsání parseru. To nejlépe dokumentují slova Jamieho Zawinskiho, bývalého inženýra Netscape, který okomentoval formát Mork jako „… nejvíce mozku ničící formát s jakým jsem se za 19 let praxe setkal.“
Formát Mork je používán v Mozilla Firefoxu, Mozilla Thunderbirdu a SeaMonkey. Ve Firefoxu slouží k ukládání historie prohlížeče včetně historie formulářových dat. V Thunderbirdu slouží k ukládání kontaktů a indexovým souborům k MBOX složkám.
Mork je v aplikacích Mozilla postupně vytlačován úložištěm MozStorage, které je založeno na databázové knihovně SQLite. Tato knihovna je pro autory rozšíření k dispozici ve Firefoxu 2.0 a ve verzi 3.0 nahradí ukládání historie do formátu Mork.


Ternární komplex

Ternární komplex je termín používaný k označení struktury s „trojstrannou dohodou“, např. enzym-kofaktor-substrát nebo enzym-substrát1-substrát2, je to tedy vlastně multisubstrátový enzym, který se účastní mnoha enzymově katalyzovaných reakcí. V jiném významu se termín používá pro polymer, kde se spolu elektrostaticky váží opačně nabité polyelektrolyty.


Demo

Demo verze či zjednodušeně demo je pořízení nahrávky pro soukromé účely nebo pro předvedení hudebním producentům, hudebnímu vydavatelství či jiným umělců, než-li pro veřejnou publikaci. Demo je skvělá věc pro hudebníky, neboť tím ukládají své nápady na nějaký formát. Ti co produkují, složí a publikují demíčka obvykle nahrávají s minimálním počtem hudebních nástrojů. Většinou použijí jen kytaru, piano, či svůj hlas.


Erik Mongrain

Erik Mongrain je kanadský skladatel a kytarista známý svým jedinečným stylem hry na akustickou kytaru a svým používáním techniky „lap-tapping“ na westernové kytaře.
Erik Mongrain se naučil na katyru jako samouk ve věku 14 let. Jako chlapec se zajímal především o sporty, ale zaujala ho kytara a začal se učit sám hrát podle sluchu. Erik začal hrát na elektrickou kytaru, ale poté, co vyslechl díla Johanna Sebastiana Bacha se začal se zajímat i o kytaru klasickou. Naučil se číst noty a začal komponovat.
Erik Mongrain se brzy inspiroval dílem skupiny Metallica, Jimiho Hendrixe a Kurta Cobaina. Když mu bylo 18 let, slyšel dílo kytaristy Dona Rosse a řekl „Byl to pro mne objev, našel jsem se v tom.“. Později byl Erik ovlivněn Michaela Hedgeseem. Erik také začal experimentovat s technikou známou jako lap tapping, při které hráč položí kytaru na svůj klín a poklepává na struny na hmatníku oběma rukama.
Erik Mongrain hraje na živých koncertech ve Spojených Státech, Kanadě a v Británii. Začínal s pouliční produkcí, a pokračuje ve vystoupeních na ulicích a v metru a současně hraje na koncertech i v televizi. Erikova hudba bude součástí dokumentu z produkce Lance Trumbulla pro Everest Peace Project. V nedávné době se objevil na úvodní stránce Guild Magazine. Vyšel o něm článek na Le Journal de Montréal a na Journal Espagnol Granada, kde psali: "návštěvník ... objevuje dobré hudebníky, někdy skvělé, kteří dotvářejí skvělou atmosféru města ... jedenadvacetiletý Erik Mongrain, je jedním z nich... Tento mladý interpret nehraje obvyklým způsobem, místo toho si klade svou kytaru na kolena jako klávesnici... před obejvem tohoto způsobu hry, známé jako "tapping", studoval klasickou kytaru jako samouk"
Erik vydal své první album Fates v prosinci roku 2006 na své internetové stránce jako soubor písní, které je možno zakoupit a stahovat jednotlivě. CD disk ve fyzické podobě bude vydán v červnu 2007.
Mongrain je pozván na premiéru kampaně « World Music Heritage », kytarovým duem Gontiti organizovanou státní japonskou rozhlasovou a televizní korporací NHK, vysílání začalo v květnu 2007. Záznam byl natočen v ulicích Montrealu a v bazilice svatého Josefa, které je známá svou dobrou akustikou.
V létě 2008 bude Mongrain na turné v Evropě a to ve Francii, Belgii, Německu a ve Velké Británii. Bude vystupovat také ve své vlasti v provincii Quebec. Mezitím společnost iVideoTune natočí čtyři klipy, mimo jiné i Equilibrium, jeho poslední skladbu.


Gustav Habrman

Narodil se v chudé rodině. Byl úspěšný samouk. Pracoval jako soustružník a řezbář. Od mládí se věnoval sociální demokracii, za tuto svou činnost v mocnářství byl vězněn a raději emigroval do USA. Zde se v 90.letech 19.století zapojil do redakcí socialisticky orientovaných listů. Po návratu do vlasti pracoval pro obdobné listy v Brně a Plzni. Pak, v letech 1907-1918 se stal poslancem za sociální demokraty ve Vídni, v rakouské Říšské radě. V období 1.světové války udržoval kontakty s T.G.Masarykem a u sociálních demokratů vedl protirakouské křídlo.
V červenci 1918 se stal členem Národního výboru, po vzniku Československé republiky poslancem a pak i senátorem Národního shromáždění. V letech 1918–1925 byl ministrem školství a společně s dr.F.Drtinou položil základy čs.školství v nové republice. V roce 1924 prosadil Zákon o pojištění zaměstnanců.
Byl dlouhá léta předsedou Svazu textilního dělnictva, což byla druhá největší odborová organizace..


DJ Khaled

DJ Khaled je muslimský, Palestinecko - Americký rapper a především DJ. 7.Září 2006 byl Khaled zatčen za pašování marihuany, nicméně ten samý den byl nakonec propuštěn.


Seifhennersdorf

Seifhennersdorf je město v Německu, v Sasku, v Horní Lužici v zemském okrese Zhořelec, na řece Mandavě, přímo na hranicích s Českou republikou mezi českými městy Rumburk a Varnsdorf. S oběma městy má Seifhennersdorf hraniční přechody.


Poslední Přemyslovci

Jako poslední Přemyslovci se označují čeští králové vládnoucí od roku 1198 až do vymření královské dynastie Přemyslovců po meči roku 1306. Během tohoto období dosáhli čeští panovníci největší moci a vlivu a spravovali nejvíce území. Čechy se staly nejsilnější mocností střední Evropy, ale dostaly se i do své nejhorší situace, kdy byla od Čech odtržena Morava a Čechy „spravovali“ Braniboři.


Domenico Lorenzo Ponziani

Domenico Lorenzo Ponziani byl italský šachový mistr, teoretik a šachový skladatel,, společně s Domenicem Ercolem del Rio a Giambattistou Lolim jeden z představitelů tzv. modenské šachové školy.
Ponziani se narodil roku 1719 v Modeně. Roku 1742 dokončil studia práva, stal se profesorem na univerzitě v Modeně a roku 1745 také advokátem. Roku 1764 by vysvěcen na kněze a roku 1766 se stal kanovníkem v modenské katedrále. Jako profesor práva působil do roku 1772, kdy odešel do výslužby a obdržel titul čestný profesor. Roku 1784 se stal generálním vikářem, prelátem a roku 1785 kapitulním vikářem. Zemřel roku 1796 a je pochován v modenské katedrále.
Ponziani se velmi zajímal o šachy a přátelil se s dalšímí významnými modenskými šachisty. Roku 1769 vydal knihu Il giuoco incomporabile degli schachi, v níž se zabýval zahájením, koncovkami a propagoval souhru figur. Pěšce v duchu zásad italské šachové školy považoval za pouhý prostředek k ražení drah figurám. Protože knihu vydal anonymně jako Opera d'Autore Modenese, byla připisována tzv. Anonymovi z Modeny, kterým byl Ercole del Rio. Teprve ve třetím vydání z roku 1782 se Ponziani k autorství přihlásil.
S jeho jménem je spjato tzv. Ponzianiho zahájení, které však publikoval již Luis Ramirez de Lucena kolem roku 1497, a Ponzianiho protigambit popsaný ve vydání jeho knihy z roku 1782.


DSB řada MZ

Lokomotivy řady MZ byly dodány Dánským státním drahám v letech 1967 - 1978 v počtu 61 kusů. Lokomotivy dodala švédská firma NOHAB v licenci GM - EMD ve čtyřech sériích. Lokomotivka tak navázala na předchozí úspěšné dodávky lokomotiv řad MY a MX.
Značná část roku již byla odprodána soukromým dopravcům mimo Dánsko. Ve Švédsku jezdí pod označením TMZ u Svensk Tagteknik, Vida, TAGAB, TGOJ, Inlandsgods a BaneService, v Norsku u Jernbaneverket a u Lachlan Valley Rail Freight v Austrálii. Kromě muzejních strojů byly lokomotivy, které zůstaly v Dánsku, převedeny v roce 2001 do společnosti Railion Danmark.
MZ I byla vyrobena v letech 1967–1969 v počtu 10 kusů, každá v ceně 2,4 milionu DKK. Stroj se nachází v muzeu DSB, ostatní byly prodány do Švédska.
MZ II byla dodána v roce 1970 v počtu 16 kusů. Měla stejný vzhled a většinu shodných parametrů s I. sérií. Část lokomotiv byla prodána do Švédska, část přešla pod Railion Dánsko.
MZ III byla vyrobena v počtu 20 kusů v letech 1972–1974. Lehce se lišily vzhledem od předchozích sérií a měly vyšší výkon i maximální rychlost. Dvě z nich byly prodány do Španělska, 16 Independent Rail do Austrálie. Zbylé dvě získala dánská společnost Contec.
MZ IV v počtu 15 kusů z let 1977-1978 se od III. série lišila pouze mírně vzhledem. Dvě byly prodány TAGAB, zbytek získal Railion Danmark.


Elvis Presley

Jako první nahrál Elvis tehdy populární balady My Happiness and That's When Your Heartaches Begin v Sun Records jako dárek pro svoji matku. Tahle legenda se ve skutečnosti nezakládá na pravdě. Malou desku Elvis nahrál v srpnu 1953, tedy čtyři měsíce od narozenin jeho matky. Pravý důvod byl ten, že Elvis chtěl otestovat sám sebe, jak vlastně zní. Příběh o dárku pro matku si později vymyslel Elvisův manažér plukovník Parker. Majitel společnosti Sam Phillips tou dobou hledal „bělocha s černošským hlasem“ a rozpoznal Elvisův zázračný potenciál. V červnu 1954 nahráli bluesovou píseň That's All Right a na druhou stranu původně bluegrassovou Blue Moon of Kentucky. V tehdejší době byl ovšem velký problém prorazit s černošskou hudbou, nicméně časem se to podařilo. Druhým Elvisovým singlem bylo Good Rockin' Tonight společně s I Don't Care if the Sun Don't Shine.
V únoru 1955 se jeho kariéry ujal nový manažer Tom Parker a události nabraly rychlý spád. Elvis přešel k velké nahrávací společnosti RCA Records, roku 1956 nazpíval první singl pro RCA Records Heartbreak Hotel, jehož se rychle prodalo přes milion kopií. Od ledna 1956 se také začal objevovat v televizi, velmi známé je jeho vystoupení před kamerou 5. června 1956 s písní Hound Dog, při které nedokázal pořádně „stát na značce“ a poněkud improvizoval. V říjnu téhož roku vystoupil dokonce ve slavné Ed Sullivan Show.
V prosinci roku 1957 obdržel předvolání k nástupu na vojnu. Díky odkladu nástupu do března 1958 se podařilo dokončit film King Creole a 24. března 1958 Elvis narukoval a byl umístěn do Friedbergu v Západním Německu. Během služby v Německu poznal svoji budoucí manželku, tehdy čtrnáctiletou Priscillu Beaulieu. 5. března 1960 se vrátil do USA.
Po návratu z vojny je rock and roll na ústupu a Presley se obrací k pomalým baladám.
V šedesátých letech pokračuje v natáčení filmů, které jsou poněkud slabší. Také vystoupil v pořadu NBC nazvaném Welcome Home Elvis společně s Frankem Sinatrou a zpívají mix písní Witchcraft/Love Me Tender. Především ale točí filmy a soundtracky, přičemž jde spíše o kvantitu než o kvalitu.
Zatímco popularita Beatles a jiných stoupá, Elvisova popularita klesá a roku 1969 opouští film a pokouší se o comeback. Po sedmi letech mimo žebříčky popularity se roku 1969 dostává na první místo s písní Suspicious Minds, v Západním Německu se dostal na první místo s písní In the Ghetto a ve Velké Británii v roce 1970 s The Wonder of You. Roku 1972 nahrává velmi populární píseň Burning Love, která se umístila na 2.místě hitparády a byla i poslední skladbou, která dosáhla vyšších pozic v prodejnosti desek.
9.října1973 se Elvis rozvádí, přibírá na váze, přehání to s „léky“, nicméně stále vystupuje na koncertech a nahrává písně. Mezi lety 1969 a 1977 absolvuje 1094 zcela vyprodaných vystoupení. Je prvním umělcem, který ve čtyřech vystoupeních za sebou vyprodal Madison Square Garden v New Yorku ve dnech 9.-11. června 1972.
16. srpna 1977 je nalezen svojí snoubenkou Ginger Alden mrtev na podlaze koupelny ve svém domě nazvaném Graceland v Memphisu.
Po jeho smrti se jeho sídlo Graceland proměnilo v muzeum a stalo se druhým nejnavštěvovanějším domem v USA hned po Bílém domě. Každoročně se sem sjíždějí davy fanoušků, Elvisovi napodobitelé a dvojníci. Jeho písně vycházejí stále znovu a mnozí lidé dodnes věří, že nezemřel a jednou se vrátí.


Ryan Giggs

Ryan Joseph Giggs je velšský fotbalista v současnosti hrající za anglický klub Manchester United. Narodil se ve Walesu, ale vyrůstal v Anglii. Byl součástí anglické mládežnické reprezentace, ale jako dospělý hrál za velšskou reprezentaci. Podle pravidel totiž Giggs za anglickou reprezentaci hrát nesmí, jelikož se v Anglii nenarodil, ani nemá anglické předky. Giggs je rekordmanem Premier league v počtu vstřelených branek u hráče, jenž není útočník.
S Manchesterem získal 10 mistrovských titulů a dvakrát vyhrál Ligu mistrů. 2. června 2007 ukončil Ryan Giggs svou reprezentační kariéru v zápase proti České republice.


Šalírka

Široké dláto, nebo též Šalírka je jeden z kamenických nástrojů. Jedná se o ploché dláto s šířkou 6 - 10 cm. Kamenický nástroj - "šalírka", tento kus je již historický, někdy z přelomu 19. a 20. století.
Šalírka se používá v kamenictví na finální srovnání plochy měkčího kamene tak, aby byla vroubkovaná, a to výhradně s dřevěnou paličkou.


Hrad Lísek

Teplotní či srážkové hodnoty s desetinnou hodnotou uvádějte s tečkou místo čárky; výsledná hodnota je uvedena typograficky správně


Kniha žalmů

Kniha žalmů, hebrejsky ?????? tehilim, řecky ???µ??, psalmoi je jednou z knih Starého zákona. Židé ji řadí mezi ?????? ktuvim, křesťané mezi mudroslovnou literaturu. Někdy se kniha žalmů označuje také jako žaltář. Kniha žalmů - jak napovídá sám název - je sbírkou různých žalmů - hebrejských náboženských písní a chvalozpěvů.
Řecký termín ???µ psalm je překladem hebrejského mizmor. Do češtiny se slovo žalm dostalo přes latinu.
Žalmy jakožto básnické formy modliteb se nevyskytují jen v knize žalmů, ale najdeme je i jinde v Písmu. Do společných celků byly tyto modlitby shromažďovány relativně brzy, avšak samotná kniha žalmů, jak ji známe dnes, je hodně pozdní. Ještě v Kumránu se nacházelo víc knih žalmů, které se lišily co do obsahu a šíře. Texty jednotlivých žalmů však vykazují jen málo odchylek. Na druhé straně v nich najdeme relativně mnoho chyb a textových porušení, což je zaviněno značným stářím žalmů.
Žalmů je celkem 150. Kniha žalmů je rozdělena do pěti částí, které mají pravděpodobně odpovídat pěti knihám Tóry, a to následovně:
Každá z těchto sekcí končí vlastní doxologií, která je dnes sice připojena vždy k poslednímu žalmu, avšak původně k němu nepatřila a sloužila jako uzávěr sekce. V případě páté sekce se nejedná o doxologii tvořenou jedním či dvěma verši, ale hned několika celými žalmy, které tak mohutně a oslavně zakončují celou knihu.
Toto dělení však bylo vytvořeno až sekundárně. Kniha žalmů obsahuje několik nezávislých sbírek žalmů, které původně kolovaly samostatně. Někdy výše zmíněné doxologie půlí tyto sbírky ve dví, čímž ukazují, že byly vsunuty až později. Ze sbírek jsou nejvýznamnější:
Původní sbírka začínala možná žalmem 2; žalm 1 by pak byl vsunut později jako meditativní úvod do celé knihy. Pro to mluví skutečnost, že v Bézově kodexu a v citaci u Origena ze Skutků apoštolských se o žalmu 2 mluví jako o prvním žalmu žaltáře. Jiným vysvětlením je, že první dva žalmy byly chápány jako jeden celek.
Kvůli této pestré struktuře knihy žalmů došlo i k tomu, že Septuaginta má částečně odlišné číslování žalmů než masoretský text. Ze Septuaginty vychází v číslování i Vulgáta a mnoho moderních překladů. Vzájemný poměr je následující:
Žalmy jsou uvedeny tituly, které obsahují obvykle tři druhy informací: 1) hudební nástroje a melodie; 2) osobní jméno; 3) historické okolnosti.
Hudební nástroje a melodie jsou ryze praktického charakteru a říkají, jakým způsobem se mají žalmy provádět. Většinou se objevují následující druhy označení žalmů:
Osobní jména představují problém. Jsou obvykle uvozena předložkou „?“, která může podle okolnosti uvozovat většinou posesivní genitiv nebo dativ. Můžou to tedy být žalmy, jejichž autorství je dané osobě připisováno, nebo žalmy, které jsou pro tuto osobu určeny. Nejčastější jména jsou:
Naprostá převaha Davidova jména vedla k tomu, že mu byl tradičně připisován celý žaltář.
Existují různé přístupy dělení žalmů do kategorií. Hermann Gunkel rozdělil žalmy podle převládajícího rysu dané zpívané modlitby do tří hlavních kategorií: chvalozpěv, žalozpěv a díkůvzdání. Craig Broyles zdůrazňuje dělení na liturgické žalmy a osobní žalmy. Následující dělení pochází od Geralda Wilsona, ale i v něm je třeba obezřetnosti při zařazení do kategorie, protože jednotlivá témata a motivy se navzájem překrývají:
Žalmy jsou záznamem modliteb, jsou tedy vyjádřením živé víry jednotlivců i skupin. V žalmech se setkávají emoce i víra jejich autorů v reálných situacích jejich života - žalmista říká Bohu o své situaci a vyjadřuje svůj strach, prosby, chvály nebo díky. Protože texty biblických knih nebyly dříve lidem běžně dostupné, zpívané žalmy v chrámu a při bohoslužbách byly nejznámější částí Starého Zákona. Autoři žalmů uprostřed svých životních zápasů i radostí vyjadřují svou důvěru, že Bůh je mocný a dobrý. Asi nejznámějším žalmem je žalm 23, vyjadřující důvěru vůči Bohu, který žalmistu provede celým životem, jako pastýř provádí své ovce:


Boletice nad Labem

Boletice nad Labem je místní část a jedno z 22 katastrálních území města Děčína. Spodní částí protéká řeka Labe, která je odděluje od centra Děčína.
Původně samostatná obec byla kolem roku 1981 připojena k Děčínu., Postupně zde byloě vybudováno nové na svou dobu moderní, socialistické panelové sídliště a zároveň s ním byla také celá původní obec přebudována výstavbou nové silnice, chodníků, kanalizace, veřejného osvětlení a dalších objektů jako Základní a Mateřská škola a přibyla i celá další střediska obchodů a služeb.
V současnosti se mnoho věcí v zde mnoho věcí nezměnilo, až na několik výjimek jako nová hlavní silnice a chodník podél ní. Většina ostatních chodníků, silnic, veřejného osvětlení ale především panelových domů a ostatních staveb zůstává s malými a nebo vůbec žádnými zásahy původní. Hodně staveb, zastávek MHD a dalších objektů je poničena graffiti. Na postupných opravách se již pracuje, i přes to sídliště zůstává stále z velké části vyhlížet vzhledem, jakoby v minulém režimu.
Zajíždí sem také asi 3 linky MHD, provozované Dopravním podnikem města Děčína a.s. a v blízkosti se také nachází především nákladová ale i osobní železniční trať do Děčína.
Je zde průmysl strojírenský, textilní, potravinářský, chemický a konzervárenský. Dále zde také má svá 3 odloučená pracoviště, SOU a SOŠ Řemesel a služeb Ruská s hlavním sídlem v Děčíně/Podmoklech.


Coming out

Z důvodu obavy před diskriminací a chování okolí trvá coming out často několik let a většinou dochází k zveřejnění orientace jen před úzkým okruhem vybraných osob. Coming out se může týkat také osob veřejného života, které oznámí svou menšinovou sexuální orientaci nebo příslušnost k jiné nezjevné menšině prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Usuzuje se, že coming out vážených osob veřejného života zlepšuje postavení sexuálních menšin v očích veřejnosti.
Výraz coming out se v obecném smyslu používá pro zveřejnění informace, která dosud byla utajována. Může se také užívat ve spojení s osobami nebo skupinami osob, které se rozhodly veřejně prezentovat své pohledy a názory obecně považované za odlišné od názorů společnosti.


Kořínek

České příjmení Kořínek původně znamená malý kořen a nese jej více různých osobností :


Okres Tiranë

Tirana je okres v Albánii v kraji Tiranë. Okres má 521 000 obyvatel a jeho rozloha je 1 238 km2. Leží přímo v centru země a jeho hlavní město Tiranë je zároveň hlavním městem Albánie. Dalšími městy v okrese jsou Kamzë a Vorë.


CASE

CASE je použití softwaru pří vývoji počítačových programů, za účelem dosáhnutí vyšší kvality, bezchybnosti, udržovatelnosti apod. Podpora může probíhat v různých stádiích životního cyklu programu – při sběru požadavků, analýzách, návrhu, programování atd.
Nástroje používané pro tento účel se obvykle nazývají CASE nástroje. Některé z nich slouží k automatizaci vývojového procesu.


Díogenés z Apollónie

Díogenés z Apollónie byl řecký filosof. Byl zastáncem myšlenky že základní pralátkou je vzduch. Ve svém učení vycházel z Anaximena a Anaxagora. O jeho životě není mnoho informací. Je pravděpodobné že byl mladší než iónští filosofové. V jednom svém spise vysvětloval pád povětroně v Aigospotamech roku 469, z čehož je možné soudit, že žil v této době. Oproti Anaxagorově dualistickému názoru se zastával starších monistických teorií iónských filosofů.
Ve svém díle vychází z důležité logické věty, že je třeba při vědecké práci položit na začátku nepopiratelný princip a podat prostý i vážný výklad. Tento princip je pro Diogéna věčný a celý svět splývá v jeho modifikacích. Tím principem je pro něj, stejně jako pro Anaximena, vzduch, který je nekonečný, věčný, nezměrný, všemohoucí, všepoznávající, pronikající vším a podmiňuje veškeren život v přírodě. Vesmír je vzduchem oživen, stejně tak jako duše v jednotlivých bytostech je vzdušné povahy. Růzností vzduchu vysvětluje i nestejnost života duševního. Myšlení je správné, jen když vzduch je čistý a suchý, vlhkost škodí rozumnosti. Proto lidé opilí jsou duševně otupělí. Podobně vlhkým stává se duševní vzduch i ve spánku, a proto rozumová činnost tu chabne. Rostliny nemají v nitru prázdného prostoru, nemohou vdechovat vzduch a jsou proto úplně zbaveny sebevědomí.
Podle Diogéna byla činnost smyslová, cit bolesti a rozkoše i myšlení ovlivňováno směšování vzduchu s krví, která pomocí žil proniká celým tělem. Kvůli tomu podnikl i několik zajímavých anatomických studií. Rozeznával dvě hlavní žíly, jednu pro pravou a druhou pro levou stranu lidského těla. Pokoušel se též o vysvětlení stoupání vody v Nilu tím, že slunce přitahuje mořskou vodu a zemské vlhko se pak spouští do Nilu. Učil, že zároveň existuje několik světů, které jsou podobné našemu.


Alonso Pérez de Guzmán

Alonso Pérez de Guzmán el Bueno y Zúniga, sedmý vévoda de Medina Sidonia byl španělský šlechtic, voják a ne příliš zkušený admirál a vrchní velitel španělské Armady, pod jehož vedením byla drtivě poražena v bitvě u Gravelines. Po smrti svého děda se stal sedmým vévodou de Medina Sidonia a hlavně dědicem a hlavou jednoho z nejbohatších rodů tehdejší Evropy.
Po smrti markýze ze Santa Cruz byl vévoda z nejasných důvodů určen králem Filipem II. za vrchního velitele připravujícího se loďstva. Zprvu poukazoval na to, že nemá dostatečné zkušenosti, ale posléze vložil události do rukou Boha a vydal se do boje, kde bohužel neuspěl. Po návratu Armady byl Filip sice porážkou zdrcen, ale z neúspěchu nevinil vévodu a ani nepodnikl kroky k jeho potrestání.
Don Alonso se narodil do rodiny Juan Clarose Péreze de Guzmán y Aragón, hraběte de Niebla a Leonory Manrique de Zuníga y Sotomayor. Otec Juan Claros zemřel již v roce 1555 nebo 1556 a don Alonso se stal španělským šlechticem. Mezi elitní španělskou šlechtu se dostal až po smrti svého děda Juana Alonsa v roce 1558, který byl hlavou rodu a po kterém zdědil titul sedmého vévody de Medina Sidonia a jmění tak veliké, že se stal jedním z velmi bohatých mužů.
Don Alonso byl zasnouben v roce 1565, kdy byly nastávající nevěstě Aně de Silva y Mendoza teprve čtyři roky. Ke svatbě došlo v roce 1572, když papež udělil výjimku pro naplnění tohoto manželství. Vévodova manželka byla dcerou Ani de Mendoza e de la Cerda, v té době obviněné a vězněné intrikánky proti Filipovi II. Vévodovy snahy o zachránění své tchýně způsobily, že ji bylo umožněno dožít ve vězení.
Po smrti Álvaroa de Bazán, markýze ze Santa Cruz, v roce 1588, který měl na starost přípravu Nejšťastnějšího loďstva pro vyplutí směrem k Anglii bylo třeba pověřit někoho tímto nelehkým úkolem. Filipova volba padla na vévodu nejspíš kvůli jeho vysokému sociálnímu postavení. Sám véda se zprvu zdráhal a psal španělskému králi: „Zdraví mi nedovoluje, abych podnikl takovou plavbu, neboť dle oněch nemnohých zkušeností, jež mám s pobytem na moři, vím, že vždy dostanu mořskou nemoc a trpím nastuzením… Protože nemám žádných zkušeností námořních ani válečných, nejsem přesvědčen, že měl bych velet výpravě tak důležité.“
Král své rozhodnutí nezměnil a vévodovi se nakonec podařilo s loďstvem vyplout na moře. Už na počátku trpěla Armada složitými zásobovacími postupy, u pobřeží Španělského Nizozemí se nezdařilo spojení s vojsky parmského vévody a konečně střet s loďstvem vysokého lorda admirála Charlese Howarda dopadl pro Španěly katastrofálně.
Filip II. i Alžběta I. nezdar španělské výpravy přičítali v mnohém přírodním podmínkám, Filip údajně prohlásil po návratu loďstva: „Vyslal jsem své lodě do boje proti lidem, ne však proti vlnám a větrům božím.“ a Alžběta nechala razit mince s verši:
Po návratu z neúspěšné mise byl vévoda ve špatném zdravotním stavu, ale po určité rekonvalescenci se vrátil do královských služeb, kde zůstal až do své smrti. Později v roce 1605 způsobil svým nerozhodným jednáním ztrátu několika španělských lodí u Gibraltaru, kde byl napaden Nizozemci. Za tento neúspěch se vévoda stal terčem básně Miguela de Cervantese.
Vévodova prestiž za jeho života velmi trpěla, protože mnoho lidí neúspěch Armady připisovali pouze vévodovi za vinu. Z dnešních poznatků víme, že faktorů, které způsobily porážku loďstva vedeného vévodou bylo více, od samotného výběru vrchního velitele, přes specifické přírodní podmínky po technické vybavení, které vévoda sám nemohl ovlivnit.


NHL 1935/1936

Sezóna 1935/1936 byla 19. sezonou NHL. Vítězem Stanley Cupu se stal tým Detroit Red Wings. Před sezonou byl z důvodu finančních potíží rozpuštěn tým St. Louis Eagles, a tak se počet účastníků snížil na 8.


Trolejbusová doprava ve Vídni

Ve Vídni, či v jejím blízkém okolí, existovaly v různých obdobích celkem čtyři tratě trolejbusové dopravy. Tři z nich patří do takzvaného „historického“ období, čtvrtá pak byla zprovozněna po druhé světové válce.
První trolejbusovou tratí poblíž Vídně byla dráha spojující nádraží v Klosterneuburgu s vesnicí Weidling. Po trati, která spojovala centrum Gmündu s nádražím, to byla druhá nejstarší trolejbusová linka na území dnešního Rakouska. Zprovozněna byla 22. května 1908 a jezdilo na ni celkem 5 vozů. Provoz na této trati byl ukončen v prosinci 1919, kdy byla nahrazena autobusovou linkou.
V roce 1901 byla zprovozněna tramvajová trať do vídeňské čtvrti Pötzleinsdorf. Tehdy šlo o koňku, elektrifikace a tedy zavedení elektrických tramvají se uskutečnilo na začátku roku 1902. V pokračování tratě do Salmannsdorfu však bránilo strmé stoupání. V roce 1907 však zahájila svůj provoz první trolejbusová dráha na území tehdejší monarchie – trať v tehdejším Gmündu – a 18. vídeňský okres se o tento nový druh přepravy začal v souvislosti s problémy v Pötzleinsdorfu zabývat. Městská rada „výstavbu bezkolejové dráhy z Pötzleinsdorfu do Salmannsdorfu“ povolila, 18. dubna 1908 obdrželo město koncesi a po půl roce stavby byla první trolejbusová trať ve Vídni zprovozněna. Stalo se tak 14. října 1908. Pro pozdější výstavbu bylo také plánováno prodloužení této 2,2 km dlouhé trati do Neuwaldeggu ke konečné stanici tramvajové dráhy. Vozový park tvořily čtyři trolejbusy se šasi společnosti Daimler-Motoren-Gesellschaft z Vídeňského Nového Města a karoserií od firmy Hofwagenfabrik Jakob Lohner & Co.
Provoz trolejbusů v počátcích přerušovaly stavby kanalizace či vodovodů. V letech 1910 a 1911 byl na trati zkoušen trolejbus s přívěsem. Vlečný vůz ale ve smyčce Pötzleinsdorf příliš vybočoval a proto byly tyto pokusy ukončeny. Během první světové války byly vozy kvůli svému špatnému technickému stavu přestavěny a na trati je dočasně zastoupily klasické autobusy, které měly místo benzínového motoru provizorně umístěn elektromotor. Nové karoserie obdržely všechny trolejbusy v roce 1926. O dva roky později byl také zakoupen nový vůz od firmy Perl. V této době byl již trolejbusový systém Stoll zastaralý, nicméně Vídeň si tuto svou jedinou trať stále držela. Trať Pötzleinsdorf – Salmannsdorf tak vydržela ještě dlouhých 10 let, osudným se jí stalo až zavedení pravostranného provozu na podzim roku 1938. Poslední trolejbusy vyjely na tuto dráhu 30. října 1938.
Druhou trolejbusovou tratí na území dnešní Vídně byla dráha spojující tehdy samostatné obce Kalksburg a Liesing. O spojení těchto dvou vesnic, respektive spojení Kalksburgu s nádražím v Liesingu, se uvažovalo již na konci 19. století. Tehdejší plány počítaly s tramvajovou dráhou mezi liesingskou železniční stanicí a obcí Breitenfurt přes Kalksburg. Tento projekt ale uskutečněn nebyl. Až po zprovoznění trolejbusové tratě v Klosterneuburgu se obec Kalksburg rozhodla právě pro dráhu trolejbusovou.
Trolejbusová trať systému Stoll o délce 3,8 km byla zprovozněna 17. července 1909 po třech měsících výstavby. Vedla od nádraží v Liesingu po Breitenfurter Straße k Lichtenštejnskému mostu v Kalksburgu, kde byly umístěny garáže. Při zahájení provozu byly k dispozici tři trolejbusy. Provoz začal poměrně úspěšně, za den bylo přepraveno kolem 450 cestujících.
Přes určité problémy přečkal provoz téměř celou první světovou válku. Provoz na trati byl přerušen až 15. září 1918 v důsledku nedostatku materiálu, obručí pro kola vozů a poškozené motory. Díky finanční nabídce centrální banky mohly být tyto nedostatky odstraněny a 15. března 1919 opět vyjely vozy na trať. Existence tohoto trolejbusového provozu ale netrvala dlouho. Kvůli zvýšení cen elektrické energie nahradila obec Kalksburg 8. ledna 1920 trolejbusy za autobusy. Zajímavostí je, že bývalá trolejbusová vozovna existuje dosud.
Práce na první „moderní“ vídeňské trolejbusové trati, která měla nahradit autobusovou linku, začaly v roce 1942. Vrchní vedení bylo dokončeno již v roce 1944, takže mohly byt uskutečněny zkušební jízdy. Definitivní zprovoznění však zkomplikoval konec války a s tím související bombardování Vídně. Například část již dodaných vozů byla zničena při náletu 16. července 1944. Po ukončení války nastaly další problémy v podobě přerušených dodávek elektrického proudu. Proto další zkušební jízdy proběhly až na začátku roku 1946.
5,9 km dlouhá trať byla definitivně zprovozněna 9. září 1946, jezdilo na ni 6 vozů. Další čtyři trolejbusy byly dodány v roce 1949. Kvůli velkému zájmu ale musela být tato linka doplňována autobusy s benzínovými či naftovými motory. Během dalších let se ve Vídni střetávaly názory na stavbu dalších trolejbusových tratí ve městě, takže linka 22, jak byla trať Währinger Gürtel – Salmannsdorf označena, zůstala jedinou své trakce. Zrušena byla 3. prosince 1958 při změně směru jednosměrných ulic kolem nádraží Währinger Gürtel. Deset trolejbusů, které ve Vídni jezdily, bylo předáno do Kapfenbergu na tamní trolejbusovou síť.


Oultrejordain

Oultrejordain je termín pro území na východ od řeky Jordán. Rozkládá se jihovýchodně přes Negevskou poušť až k Akabskému zálivu. Na severu a východě nejsou žádné přirozené hranice, až na Mrtvé moře. Na východě vedlo množství karavanních tras, kudy zboží putovalo z Egypta a Arábie do Sýrie a muslimští poutníci do Mekky.
V antických časech se toto území nazývalo Edom a Moáb. V dobách před první křížovou výpravou oblast Oultrejordainu ovládal Fátimovský chalífát s centrem v Egyptě, avšak egyptská přítomnost zde byla spíše symbolická, pokud nějaká. Když se křižáci zmocnili Palestiny a založili Jeruzalémské království, nedlouho poté se král Balduin I. zmocnil i Oultrejourdainu, kde vybudoval hrad Krak de Montréal, Krak de Moab v Keraku a zřídil vazalské Panství Oultrejourdain. Křižáci také ovládali oblast kolem Petry, kde zřídili arcibiskupství podřízení latinskému patriarchátu v Jeruzalémě.
Místní nomádské kmeny se snažily rychle uzavřít s Evropany mír a držet s nimi dobré vztahy. I za křižáků bylo v této oblasti velmi málo křesťanské populace. Oblast byla osídlena hlavně siítskými beduínskými kmeny, které se živily chovem velbloudů. Mnoho syrských jakobitů z oblasti na pozvání jeruzalémských králů odešlo z oblasti do Jeruzaléma, kde znovu osídlili vyvražděné židovské čtvrti. Ostatní křesťané, kteří žili v oblasti vyznávali kočovný, či polokočovný způsob života a západní křižáci jim příliš nedůvěřovali.


Zippeit

Zippeit, chemický vzorec K46[10|3].4H2O, je kosočtverečný minerál. Pojmenován podle: Franz Xaver Maxmillian Zippe - německý mineralog.
Poprvé nalezen a popsán z Jáchymova. Běžný na ložiskách uranu v západní části USA.


Spiro Agnew

Spiro Theodore Agnew byl 55. guvernér státu Maryland a 39. viceprezident USA, čímž se stal nejvýše postaveným politikem Řekoameričanem v historii USA. V roce 1972 mu byly prokázány daňové úniky, z kteréhožto důvodu rezignoval.


Mřenka mramorovaná

Mřenka mramorovaná je drobným druhem ryb žijících v Česku. Dříve byla poměrně hojná, ale v důsledku znečišťování toků její početnost výrazně poklesla. Díky nízkým stavům je celoročně hájena.
Jedná se o drobnou rybku s protáhlým válcovitým tělem, dlouhým asi 10-18 cm. Kolem úst má šest vousků. Má typické ochranné zbarvení - mramorování. Jeho barva je různá v závislosti na zbarvení podkladu, ale hřbet bývá zelenavý nebo hnědavý, boky žlutavé s nepravidelnými černohnědými skvrnami. Břicho má bělavě šedé, někdy narůžovělé. Šupiny jsou zarostlé v kůži, proto se na první pohled zdá tělo hladké. Ocasní ploutev je uťatá. Dožívá se až osmi let. Dorůstá délky až 18 cm.
Mřenka mramorovaná obývá pstruhové, lipanové a parmové pásmo. Žije při dně v proudících vodách i v rybnících a jezerech. Obvykle se skrývá pod kameny nebo kořeny. Vyskytuje se prakticky v celé Evropě vyjma Řecka, Apeninského poloostrova, Skotska a velké části Skandinávského a Pyrenejského poloostrova.
Tření probíhá v období května až července. Samice klade jikry na písčitá nebo kamenitá dna obvykle ve dvou až třech dávkách. Podle velikosti samice kolísá počet jiker mezi 3 a 25 tisíci.
Výraznější hospodářský význam nemá, je však významnou složkou potravy některých jiných druhů ryb. Někdy bývá vzácně ulovena na udici nebo při lovu nástražních rybek čeřínkem.


Isopren

Isopren je nenasycený uhlovodík odvozený od butadienu, který se od butadienu liší methylovou skupinou na druhém uhlíku. Běžně se používá v průmyslu, ačkoliv může představovat hrozbu pro životní prostředí.
Za pokojové teploty je izopren bezbarvá kapalina, velmi hořlavé a zápalné povahy. Se vzduchem může být výbušný.
Získává se především jako vedlejší produkt při krakování nafty či ropy. Většina získaného izoprenu se dále využívá na syntézu cis-1,4-polyisoprenu, umělé náhražky pryže. Tato látka je totiž rovněž hlavní součástí přírodního kaučuku. Na rozdíl od přírodního kaučuku je tzv. gutaperča naopak trans-1,4-polyisopren.


Bitva u Harranu

Seldžukové, vedení Jekermichem a Sokmanem se shromáždili v okolí Khaburu a obsadili hraniční regiony Edesského hrabství. Balduin II. z Edessy požádal Bohemunda I. z Antiochie a Tankreda z Hauteville o pomoc.
Balduin a Joscelin z Courtenay rozmístili své edesské jednotky na levém křídle; Bohemund a Tankred antiochijské na pravém. Nejdříve zaútočily edesské jednotky, než byly poražené a jejich velitelé zajatí. Vojska Antiochie utrpěly jenom malé ztráty a uprchly do Edessy. Bohemund z Tarentu poté jmenoval Tankreda regentem Antiochie a Edessy a odešel do Itálie získat posily.


Chemnitz

Chemnitz je třetím největším městem v německé spolkové zemi Sasko. Chemnitz je nezávislým městem, tj. městským okresem ve vládním obvodu Chemnitz. Leží na severním úpatí Krušných hor a je součástí metropolitního území Saský trojúhelník, čítajícího zruba 3,5 milionu obyvatel.
Město Chemnitz je pojmenováno podle řeky Chemnitz, která jím protéká. Slovo Chemnitz pochází z Lužické srbštiny, ve které znamená kamenný potok. Od 10. května 1953 do 31. května 1990 se město jmenovalo Karl-Marx-Stadt podle Karla Marxe.
Na místě dnešního města se nacházelo slovanské sídliště Kamienica. První zmínky o užití názvu Chemnitz pocházejí z roku 1143, kdy zde byl postaven benediktínský klášter, kolem kterého se celé sídlo začalo rychle rozrůstat. Asi v roce 1170 se Fridrich I. Barbarossa zaručil, aby byla městu udělena práva svobodného říšského města. V roce 1307 se město stalo součástí Markrabství míšeňského, předchůdce dnešního Saska. V dobách středověku byl Chemnitz centrem textilní výroby a obchodu. Více než třetina obyvatel pracovala v oděvnictví. Začátkem 19. století se město stalo významným průmyslovým centrem, mnohdy nazývaným saský Manchester, pro své silně průmyslové zaměření. V roce 1913 dosáhla populace Chemnitzu 320 000, což bylo na tehdejší dobu velmi ojedinělé, větších měst bylo jen několik.
Během druhé světové války byl Chemnitz centrem vojenské výroby a ve zdejší firmě Astra-Werke AG pracovalo také 500 vězňů z koncentračního tábora Flossenbürg. Vzhledem ke zde situované průmyslové výrobě bylo město během února a března 1945 mnohokrát bombardováno Spojenci. Následkem těchto náletů byla velká část města poničena, což se během následné poválečné rekonstrukce podepsalo na vzhledu výstavbou panelových sídlišť. Mnoho poničených památek bylo opraveno během NDR, některé však až po sjednocení Německa
Následkem druhé světové války a následných demolicí některých budov poválečným režimem vzniklo ve městě mnoho nezastavěných volných ploch, které se po sjednocení Německa jevily jako lukrativní místo pro vznik nové zástavby. Některé části města se záhy proměnily ve staveniště, srovnatelné snad jen s výstavbou v 90. letech na berlínském náměstí Potsdamer Platz. Byly postaveny nové budovy, jako jsou např. nákupní centrum Kaufhof, nebo galerie ve věži Roter Turm.
Dle zprávy BBC z roku 2006 má Chemnitz nejnižší porodnost na světě.
Chemnitz je největším městem v metropolitní oblasti Chemnitz-Zwickau, a je jednou z nejvýznamnějších oblastí v bývalém Východním Německu z hlediska hospodářství. Od roku 2000 vykazuje město velmi vysoký růst HDP, a patří tak v Německu mezi deset ekonomicky nejrychleji rostoucích měst. Základními zdroji příjmů města jsou služby a průmyslová výroba, jako je metalurgie a strojírenství.
Město protínají dvě dálnice, A4 a A72. Tyto dvě dálnice se křižují na severozápad od města.
Ve městě je provozována tramvajová a autobusová městská doprava a je zde také systém příměstských železnic. Tuto dopravu provozuje akciová společnost Chemnitzer Verkehrs. Městská doprava je v provozu i v noci.
V blízkosti města se nachází letiště Altenburg-Nobitz, provozované irskou leteckou společností Ryanair.
V Chemnitzu jsou dva významné fotbalové kluby Chemnitzer FC a VfB Fortuna Chemnitz, který byl prvním klubem Michaela Ballacka. Město má také hokejový klub ERC Chemnitz e.V.
Ve městě také část svého života pobývali Katarina Wittová, Valerij Bykovskij a Sigmund Jähn.
 File:Altes und Neues Chemnitzer Rathaus.jpg|stará a nová radnice File:Chemnitz-Glaesernes-Kaufhaus.jpg|nákupní galerie Kaufhof File:Chemnitz-Galerie-Roter-Turm.jpg|nákupní galerie Roter Turm File:Bundesarchiv Bild 183-N1006-0004, Chemnitz, Stadthalle, "Roter Turm".jpg|Roter Turm a Hotel Kongress v roce 1974 File:Castle Rabenstein 1.jpg|hrad Rabenstein


Jawa

Jawa je nejstarší fungující česká firma zabývající se výrobou motocyklů už od roku 1929. Jméno firmy vzniklo složením jména zakladatele Františka Janečka, který zakoupil licenci na výrobu motocyklů Wanderer. V současnosti se firma oficiálně nazývá Jawa Moto spol. s r.o. a sídlí v Týnci nad Sázavou. Dále existuje firma JAWA Divišov a.s., která se zabývá výrobou plochodrážních speciálů a sídlí v Divišově.
Jawa za svou existenci uvedla na trh desítky modelů nejrůznějších motocyklů vyráběných v továrně v Praze na Pankráci, v roce 1931 byla vybudována nová továrna v Týnci nad Sázavou. V letech 1963 až 1964 v době centralizace byla nucena Jawa opustit své moderní provozy na pražské Zelené lišce na Pankráci a v Libni a začít využívat motorárnu ČZ ve Strakonicích. Nejznámější z nich jsou Jawa 50 Pionýr, Jawa 500 OHC, Jawa 250 Velice převratným byla v roce 1966 konstrukce nové spojky. Automatická odstředivá spojka byla určena pro Jawa 250/559-05 a 350/360-01 Automatic. Jawa si zaručila jedinečnost i samotným patentem vynálezu. Tento vynález je spojován s jedním z předních výrobců motocyklů v Japonsku. Série motocyklů Jawa 350, jejíž prodej v ČR byl ukončen v r. 2005. Výroba dále pokračuje pro trhy třetího světa. Jezdci na motocyklech JAWA získali v předválečných letech 51 vítězství v soutěžích Šestidenní a mnoho dalších úspěchů v různých motocyklových soutěžích. Pro Jawu vybojoval v šedesátých letech 20. století mnoho titulů v silničních závodech legendární František Šťastný a Gustav Havel.
V minulosti, zejména v padesátých letech 20. století, byla Jawa ve špičce motocyklových výrobců, exportovala do mnoha zemí světa, zejména péráky, kývačky a panelky, významný byl export pro SSSR. Po roce 1990 nastal výrazný útlum výroby, který měl kořeny již v dřívějších socialistických letech, kdy se do motocyklového průmyslu prakticky neinvestovalo.
Nyní se již jen velmi obtížně snaží konkurovat značkám jako Honda, Yamaha, Suzuki svou novou řadou motocyklů se čtyřtaktním motorem o objemu 650 ccm.
V České republice i v zahraničí jezdí stále mnoho veteránů značky JAWA.
Původní Janečkův podnik byla zbrojovka. Vyráběla ruční granáty originální Janečkovy konstrukce. Později se zde repasovaly těžké kulomety Schwarzlose vz. 07 na výsledný vz. 7/24 a následně vyráběly nové kulomety téže konstrukce. Kromě zbraní či motocyklů také vyráběla v malých sériích i malé automobily. Počátkem šedesátých let se Jawa pokoušela vyrábět také malé automobily vybavené dvoutaktním motorem. K sériové výrobě však nikdy nedošlo, záležitost skončila pouze u několika funčních prototypů.


Seznam asyrských králů

Seznam asyrských králů zahrnuje všechny vladaře Asýrie od nejasných počátků až do zhroucení asyrské říše v závěru 7. století př. n. l. Dělení králů do dynastií je jen pomocné – má sloužit k lepší orientaci v dlouhém seznamu.
Máme jen velmi málo informací o prvních vládcích uvedených na začátku seznamu. V podstatě se jedná jen o několik zaznamenaných kontaktů s jinými zeměmi a královstvími. Před Erišumem I. není ani u jednoho panovníka uvedena délka vlády.


Blew

Blew je první ze dvou oficiálně vydaných EP Nirvany. Všechny písně, které album obsahuje, napsal sám frontman kapely Kurt Cobain. Album bylo vydáno ve stejný rok jako Bleach, první studiové album kapely.


Jarohněvice

Obec Jarohněvice se nachází v okrese Kroměříž, kraj Zlínský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 265 obyvatel.


Vostok 3

Vostok 3 byla sovětská vesmírná mise v programu Vostok, která vynesla kosmonauta Andrijana Nikolajeva na oběžnou dráhu. Mise Vostok 3 a Vostok 4 startovaly den po sobě a poprvé v historii se na oběžné dráze nacházely dvě kosmické lodě současně, což umožnilo sovětskému řídícímu středisku naučit se zvládnout i takovýto scénář.
Kosmická loď Vostok 3 byla lodí jednomístnou, dlouhou asi 5 metrů, o průměru 2,3 metru. Její hmotnost byla 4722 kg. Do katalogu COSPAR byla zařazena s označením 1962-036A.
Loď odstartovala na stejnojmenné raketě z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Kosmonaut Andrijan Nikolajev na palubě Vostoku 3 hlásil zpozorování lodě Vostok 4 poté, co vstoupila na oběžnou dráhu hned vedle něj. Kosmonauti na palubách obou lodí také poprvé v historii komunikovali mezi sebou rádiem. Poslední prvenství lodě Vostok 3 bylo, že Nikolajev poprvé fotografoval Zemi z oběžné dráhy na barevný fotografický film. Mise trvala celkem 94 hodin a 10 minut a loď uskutečnila 64 obletů zeměkoule. Byla pátou kosmickou lodí ze Země. Nikolajev se volně pohyboval v kabině bez nepříjemných pocitů. Měl přidělený volací znak Sokol. Přistál po třech dnech letu na padáku u města Karkaralinsk v Karagandské oblasti SSSR.


Pamphile Léopold François Aimon

Jaromír Šindel je český hokejový brankář a trenér. V nejvyšší lize poprvé nastoupil v sezóně 1977/78, kdy nastoupil jako třetí brankář týmu TJ Vítkovice. Zde setrval do roku 1985. Následně přestoupil do Dukly Jihlava, kde odehrál dvě sezóny. V sezoně 1989/90 působil v pražské Spartě. V roce 1990 přestoupil do finského klubu Pelicans Lahti. Po dvou letech přestoupil do konkurenčního Tappara Tampere. Zde v roce 1994 ukončil aktivní kariéru. Šindel se zúčastnil pěti mistrovství světa, dvou olympijských her a dvou kanadských pohárů.


Arnold Zweig

Arnold Zweig [cvajg] byl německý prozaik a dramatik, člen Světové rady míru, nositel Národní ceny NDR a prezident Německé akademie umění.
Za 1. světové války se zúčastnil bojů na frontě a zážitky z tohoto období jej velmi ovlivnily. Dalším významným zlomem v jeho životě byl nástup Hitlera k moci a s tím spojené pronásledování židů. Proto byl donucen k emigraci.


Stanovník

Stanovník je část obce Těchonín. Má 5 stálých obyvatel. Je zde 7 stavení.
V roce 1772 byla vesnička Stanovník založena a roku 1850 připojena k Těchonínu.


Kostel svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa

Římskokatolický kostel svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa se nachází v Českých Budějovicích na Pražském Předměstí za obchodním domem Družba, v místech Starého Města.
Jde o farní kostel v původní osadě Budivojovice, založený na počátku 13.století. Po vzniku Českých Budějovic jeho význam poklesl. Dnešní pozdně gotická podoba pochází z přestavby kolem roku 1461 a úpravách v 16.století. Jde o jednolodní stavbu s hranolovou věží u západního průčelí. Loď je sklenuta valenou klenbou s výsečemi, v presbytáři a sakristii je klenba křížová. Zařízení je pseudogotické. Pod chórem jsou zasazeny náhrobní kameny ze 16.století.
Kolem kostela býval hřbitov, svého času jediný pro celé město. Měl převážně empírový ráz. Při přeměně Starého Města v panelové sídliště byla zachována aspoň jeho nejstarší část. Mladší část byla přeměněna v park.


William Heerlein Lindley

William Heerlein Lindley byl anglický inženýr, zabývající se vodárenskými a kanalizačními stavbami.
Spolupracoval se svým otcem, Williamem Lindleym, kterého proslavily návrhy vodovodů a kanalizací v mnoha evropských městech.
Roku 1889 byl osloven pražským zastupitelstvem, aby spolupracoval na projektu pražské kanalizace, později posuzoval projekty českých inženýrů. Nakonec roku 1893 předložil vlastní návrh, podle kterého byla vybudována v letech 1895–1906 moderní kanalizační soustava s čistírnou odpadních vod v Bubenči.
Podílel se také na projektech vodovodních či kanalizačních systémů ve Varšavě, Lodži a Baku.


Feministická lingvistika

Feministická či genderová lingvistika je jazykovědná disciplína, jejíž vznik a rozvoj spadá do druhé poloviny 20. století. Zabývá se vlivy jazyka na genderové stereotypy, jakým způsobem jsou v jazyce zakotveny mužské a ženské role, a jaký to má dopad na role obou pohlaví ve společnosti.
Feministická lingvistika v první řadě upozorňuje na problematiku užívání generického maskulina v mediálních textech a mluvě obecně. Názory se mezi jednotlivými proudy liší. Jeden proud, za nímž stojí např. germanistka Phdr. Jana Valdrová, působící na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, se domnívá, že dominance mužských tvarů v médiích značně diskriminuje ženy. Liberálnější směr, jehož příznivkyní je např. Phdr. Světla Čmejrková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, považuje současné používání rodově specifických pojmů za násilné a nepřirozené.


Masticha

Masticha je pryskyřice, která se získává z keře řečíku lentišku na řeckém ostrově Chios.
V jižní části tohoto ostrova se nachází 24 vesniček, kde mastichu sklízejí a zabývají se jejím zpracováním. Přestože Řečík lentišek roste i jinde ve Středomoří a na světě, nikde jinde nemá tak jedinečné účinky. Proto je označení Masticha Chiu uznáno jako Chráněné označení původu Evropské unie.
Masticha byla v mnoha směrech využívána již ve starověku, zejména pro vonný dech a bělící účinky na zuby.
V současnosti má masticha široké využití v potravinářském průmyslu, v lékařství a kosmetice. Používá se při přípravě mastí na ekzémy, popáleniny, omrzliny. Bylo prokázáno, že masticha dokáže absorbovat cholesterol a snižovat krevní tlak. Je vynikající pro ústní hygienu, působí antisepticky a vede k redukci zubního plaku. Při dlouhodobém užívání zabíjí bakterii Helicobacter pylori, která způsobuje peptické vředy, gastritidu a duodentidu.
V potravinářství se Masticha používá k ochucení masa, mořských plodů, jako přísada do koláčů a cukrovinek. Populárními produkty z mastichy nebo s přísadou mastichy jsou žvýkačky, olej, voda, likéry, mýdla, zubní pasty...


Spánkový lalok

Laloky mozkové kůry. Zeleně - spánkový lalok.Brocovo centrum a Wernickeovo centrum
Spánkové laloky jsou části mozkové kůry uloženy za spánkovou kostí a vnitřním uchem v obou mozkových hemisférách. Vyplňují společně s dalšími oddíly střední jámu lebeční.
Temporální oblasti neokortexu mají rozhodující význam pro funkce spojené s lidskou řečí a podílí se společně s asociačními motorickými oblastmi ve frontálních lalocích na porozumění řeči a psaného textu.
Asociační oblasti somatické, zrakové a sluchové se stýkají v zadních partiích spánkového laloku. Jejich společná část je nazvaná podle autora: Wernickeovo centrum.
Součástí spánkového laloku jsou gyrus temporalis medius a inferior. V hloubce sulcus lateralis se nacházejí čtyři příčné závity temporálního lobu gyri transversales, které jsou označovány jako Heschlovy závity. V jejich kůře je primární korové centrum sluchu. Na zevní ploše závitů je pak lokalizováno korové centrum řeči.
Na spodní ploše laloku se nacházejí gyrus occipitotemporalis lateralis, g. occipitotemporalis medialis a gyrus hippocampi, který je oddělen od mediálního závitu sulcus collateralis.


Pustověty

Obec Pustověty se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 168 obyvatel.


SPDM

Special Purpose Dexterous Manipulator je dvouramenný robot telemanipulátor, který je součástí mobilního servisního systému na Mezinárodní vesmírné stanici.
Rozšiřuje funkci tohoto systému a umožňuje vykonávat činnosti jinak vyžadující vycházky kosmonautů mimo stanici. Podle plánu se vydal ke stanici při letu raketoplánu STS-123 11. března 2008. SPDM je kanadským příspěvkem k výstavbě Mezinárodní vesmírné stanice. Byl pojmenován Dextre, což vystihuje jeho povahu. Je znám i pod názvem Kanadská ruka.
Hlavní uplatnění najde SPDM při přemisťování zařízení, jako jsou například baterie vážící kolem 100 kg.
Montáž byla provedena postupně posádkou Endeavour při misi STS-123 v týdnu po 12. březnu 2008. Při montáži byly zjištěny částečně nefunkční klouby. Oprava byla ponechána na další mise.


Süchbátar

Süchbátar je město v Mongolsku a hlavní město Selengského ajmagu. Leží u řeky Selenga a prochází jím Transmongolská magistrála.


Pete Trewavas

Pete Trewavas je rockový baskytarista, který hraje v britské progresivní rockové kapele Marillion od roku 1982, kdy nahradil Dize Minnetta. Kromě Marillion má Pete také své projekty jako Kino, Transatlantic, Big Big Train nebo The Wishing Tree.


Smržice

Smržice jsou typická hanácká obec v jižní části Olomouckého kraje, 3 km severozápadně od Prostějova. Mají přes 540 domů a více než 1500 obyvatel. Katastrální území zaujímá rozlohu 1256 ha. PSČ je 798 17.
Nížinná územní oblast Smržic patří do východní části prostějovského okresu, je součástí Prostějovské kotliny. Tato nevelká kotlina, viditelná ze všech okolních kopců a vyvýšenin je poklesovou oblastí na tektonickém zlomu řeky Moravy. Celá oblast patří do Hornomoravského úvalu a tento do Vněkarpatské sníženiny, tedy již do Karpatské soustavy. Smržicemi protéká potok místně nazývaný Český, v dolním toku nazývaný Vyklička. V Držovicích se vléva do říčky Romže. Ta protéká v nevelké vzdálenosti jižně od obce. Romže a ostatní říčky přinášely při vodních přívalech velké množství štěrku, které se po opadnutí vody usadily v jejich povodí.V těchto vrstvách byly hloubeny studny na jímání kvalitní pitné vody pro město Prostějov. Mlýnská strouha je dalším menším vodním tokem, který protéká Smržicemi. Tento umělý vodní náhon odvádí vodu z Romže v Bílovicích, protéká Kostelcem na Hané a ústí ve Smržicích do Českého potoka. Na svém toku zadržoval vodu pro několik mlýnů. Převládajícím typem půd smržického katastru je středoevropská hnědozem. Mezi Smržicemi a Držovicemi býval větší rybník, kterým protékal potok Vyklička. Rybník byl udržován a patřil Plumlovské vrchnosti. V r. 1925 začaly Smržice se sousedními obcemi provádět rozsáhlou regulaci Českého potoka i s odvodňováním přilehlých pozemků. Vody ubylo a později byl rybník zasypán.


Bříza

Bříza je rod listnatých stromů nebo keřů z čeledi břízovité. Jedná se o rod mírného až subpolárního pásu severní polokoule, rozšířený především v eurasijské oblasti. Obvykle se udává, že do tohoto rodu patří asi 120 druhů.
Stromy nebo keře různého vzrůstu, od plazivých keřů v subarktické oblasti až po vysoké stromy mírného pásma. Kůra bývá v mládí hladká, u většiny druhů světlá až bělavá nebo bílá, u některých druhů i tmavá, hnědá až hnědočerná. Květenství pohlavně rozdělená jsou na jehnědy. Plody jsou okřídlené nažky s jedním semenem.Velmi malé větvičky,velmi vysoká.
V době kamenné se z březové kůry vyráběly boty a nádoby, oblečení z březového lýka. Nádoby takto dodnes dělají severoameričtí indiáni a Sibiřané. V nouzi se vnitřní část kůry jedla a jaře se navrtávala pro sladkou mízu. Dřevo se využívá s úspěchem jako palivové.
Bříza je strom spojovaný s čistotou, světlem a novým počátkem. Bývá spojován se severskou Freyou, irskou Brigid a hinduistickou Sarasvatí. Bříza je také národním stromem Ruska a New Hampshire.
Spojení s novým počátkem souvisí s břízou jako symbolem jara. V severní Evropě se zapichovali větvičky břízy na počátku zemědělského roku a při prvním vyhánění se dobytek šlehal březovými větvemi. Tak byly šlehány také mladé ženy. Je zároveň typickým stromem pro stavění májky.
Nový počátek souvisí také s narozením a proto byla v severským zemích obětována placenta bohyni Freye jejím zakopáním pod břízu. Kolébka byla také vyřezávána z březového dřeva. Bříza je také názvem pro první měsíc keltské stromového kalendáře.
Košťaty z břízy, se jako symboly čistoty, zametala posvátná místa. Z prutů břízy bělokoré se také sestávaly římské fasces. Březové metly se používaly v parních lázních. Patří také mezi písmena runové abecedy jako berkana.
V lidovém léčitelství bříza vyhání moč a žluč, čistí krev a posiluje ledviny a močové cesty.
V minulosti byly místům v České republice dávány názvy podle stromu bříza. Dodnes existuje několik názvů obcí a městských částí, které mají společný základ od slova bříza. Nejvíce podobnosti s břízou má okres Svitavy, kde se nachází Březová nad Svitavou, Březinka, Březiny, Březinky i Březina. Další místní názvy odvozené od základu Bříza, jsou rozptýlené po celé České republice. Místopisné názvy podle rostlin ukazují další stromy, které byly základem pro pojmenování lidských sídel.
Květena ČSR, díl 1. S. Hejný, B. Slavík. Praha: Academia, 1988. S. 36-46. ISBN 80-200-0643-5


Konopné drogy

Člověk sahal po drcených konopných semenech už v dobách hladomorů a hospodářských krizí, například když v Číně počátkem 60. let zahájil Mao Ce-tung obávanou taktiku „velkého skoku vpřed“, anebo v Evropě za druhé světové války. V Indii představují zdroj potravy chudých, kteří je míchají buď se semeny svízelu přítuly, laskavce, pražené pšenice nebo rýže. Konopnými semeny se rovněž dochucují některé alkoholické nápoje. V některých oblastech subsaharské Afriky se mletá konopná semena používají jako výživa pro děti.
Přesto se však konopí proslavilo na celém světě především jako droga, která se z něho získává a která patří mezi nejčastěji užívaná psychotropní činidla. Ve skutečnosti se užívá ve větší míře než kterákoliv z ostatních drog, pomineme-li tabák, alkohol a aspirin.
Psychoaktivní drogy získávané z konopí zahrnují hašiš, marihuanu a zřídka také hašišový olej. V marihuaně bychom našli 5-10% THC, v hašiši až 20% a v hašišovém oleji dokonce 85%.
Hašiš se obvykle připravuje přímo z pryskyřice či pryskyřičných žláz samičích rostlin. Název pochází s nejvyšší pravděpodobností z arabského označení pro byliny všeobecně. Nějakou dobu se jím označovaly jakékoli konopné prostředky.
Ke sběru slouží v základu dvě metody. Tradiční způsob, který vyžaduje mnoho času a lidské práce, spočívá v tom, že se ještě živé rostliny třou holýma rukama nebo o koženou zástěru či kožku. V tomto případě se pryskyřice zachytává na rukou či jiném koženém povrchu a posléze se z něho mocným třením dlaní či za pomoci speciální škrabky sejme. Po nasbírání se pryskyřice stlačuje rukou do tvárných bločků, které na vzduchu rychle černají.
Druhou metodu představuje prosévání. V tomto případě se pryskyřice získává z již sklizených a usušených rostlin za pomoci síta, které oddělí rostlinnou hmotu od malých krystalků pryskyřice, jež se vzápětí stlačují a zvolna zahřívají. Pryskyřice taje a stává se tvárnou, takže ji lze stlačit do bločků, které se nakonec balí do kusu látky nebo celofánu.
Prosévání je méně pracné a získá se z nejčistší droga. Třením získá jeden sběrač nejvíce 25 gramů pryskyřice za den, přičemž proséváním lze vyrobit i kilogram za dvě hodiny, takže se tento postup lépe hodí ke komerčnímu využití. Navíc třením získaný hašiš zůstává účinný pouze několik měsíců, zatímco hašiš vyrobený proséváním, vydrží až tři roky, pakliže se dobře skladuje.
Psychoaktivně méně účinnou, avšak i tak celkem silnou drogou, představují vedle hašiše též sušené listy květenství, běžně označované jako marihuana. S výjimkou kořenů se celá rostlina usuší a rozdrtí, načež se nahází do pytlů nebo se stlačí do cihel a takto se uskladní. Slabší bývá marihuana bez květů. Naproti tomu marihuana sestávající pouze ze sušených vrcholových květenství se považuje za drogu nejvyšší jakosti a oficiálně se nazývá sinsemilla, což přeloženo ze španělštiny znamená bez semínek.
Rostliny s obsahem psychoaktivních složek se dělí do dvou skupin. Ty z první skupiny produkují psychotropní látky, které působí na centrální nervovou soustavu, zatímco rostliny z druhé kategorie dávají látky psychotomimetické neboli halucinogenní, které ovlivňují mysl, mění vnímání. Marihuana spadá do druhé kategorie, ale od ostatních příslušníků skupiny se liší, obsahuje totiž cannabinoidy, které neobsahuje žádná jiná rostlina.
Mají-li marihuana či hašiš působit psychoaktivně musí se THC dostat do krevního oběhu a touto cestou nakonec i do mozku. Jakmile THC vstoupí do krevního řečiště, lidský metabolismus jí přemění na chemickou sloučeninu známou jako 11-hydroxy-THC, která se naváže na tukovou tkáň a asi po půl hodině se uvolní zpět do krevního oběhu a putuje do mozku. Dávka čítající 4-8 miligramů THC mívá za následek tak tříhodinový stav opojení. Při nadměrném užívání konopí se nadbytečné 11-hydroxy-THC mohou uskladňovat v játrech. THC se do těla dostává dvěma způsoby. Buďto kouřením nebo pojídáním, přičemž uživatelé oceňují spíše první způsob, protože inhalací se THC vstřebává přes plíce rychleji. Když se THC pojídá, může doputování do krve trvat déle, avšak navozené účinky trvají delší dobu a reakce lidského organismu bývá intenzivnější. Z toho vyplývá, že kuřák se i ve stavu intoxikace dovede ovládat lépe než pojídač. Pokud droga vyvolá nežádoucí účinky, kuřák je může potlačit, pojídač nikoli. Avšak hašiš je asi tak třikrát silnější, jestliže se pojídá. Důvod je prostý. Cannabidiol se sice při teplotě 200°C přeměňuje na nejméně pět různých forem THC, které se v rostlině původně vůbec nevyskytují, nicméně 50-90% aktivní složky, tedy THC, se za stejné teploty rozkládá či oxiduje.


LA Women's Tennis Championships

LA Women's Tennis Championships je ženský profesionální tenisový turnaj hraný ve městě Carson poblíž Los Angeles, Kalifornie, USA. Hraje se od roku 1971 na otevřených dvorcích s tvrdým povrchem.
Turnaj patří do kategorie WTA Premier Tournaments a rovněž do severoamerického turné US Open Series.


Čikuma

Prosinec 1943: 8 × 203 mm L/50 typu 3 8 × 127 mm L/40 typu 89 20 × 25 mm L/60 Typ 96 12 x 610mm torpédometů
Červenec 1944: 8 × 203 mm L/50 typu 3 8 × 127 mm L/40 typu 89 55 × 25 mm L/60 Typ 96 12 x 610mm torpédometů | elektronika = Od listopadu 1942: 1x přehledový radar 21Gó
Od července 1944: 2x přehledový radar 22Gó 1x přehledový radar 13Gó | letadla = 6 hydroplánů 2 katapulty }}
Čikuma byla druhým těžkým křižníkem třídy Tone a druhým křižníkem toho jména v japonském císařském námořnictvu. Většinou spolu se svojí sesterskou lodí Tone se zúčastnila bojů za druhé světové války, kdy často doprovázela svazy letadlových lodí a svými hydroplány zajišťovala průzkum a hlídkování. Obě lodě tvořily 8. křižníkovou divizi, která byla v lednu 1944 rozpuštěna a obě jednotky přiřazeny k 7. křižníkové divizi.
Doprovázela úderný svaz letadlových lodí během útoku na Pearl Harbor, podporovala druhý pokus o dobytí atolu Wake a obsazení Rabaulu. Zúčastnila se útoku na Port Darwin a eliminace sil ABDACOM při japonské invazi do jihozápadního Tichomoří. Poté se zúčastnila nájezdu do Indického oceánu. Její průzkumný letoun sledoval USS Yorktown během bitvy u Midway a naváděl na něj japonské bombardéry a poté i ponorku I-168. Během bitvy u východních Šalamounů její průzkumné letouny objevily americké letadlové lodě. Během bitvy u Santa Cruz byla vážně poškozena bombardéry z amerických letadlových lodí a její oprava trvala až do konce února 1943.
Poté operovala převážně spolu s jádrem Spojeného loďstva, takže do bojů v „krysích dírách“ Šalamounových ostrovů téměř nezasáhla. Výjimkou měl být protiútok proti americkému vylodění na Bougainville v listopadu 1943, který byl ale překažen náletem na Rabaul, při kterém byla Čikuma lehce poškozena. V březnu 1944 se zúčastnila dalšího nájezdu do Indického oceánu a poté v červnu bitvy ve Filipínském moři. Během série bitev v souvislosti s japonským pokusem o odražení americké invaze na Filipíny byla součástí Centrálního svazu viceadmirála Kurity, který se ráno 25. října 1944 nečekaně zjevil na dostřel od nic netušících amerických eskortních letadlových lodí u ostrova Samar. Během bitvy u ostrova Samar byla zasažena celkem třemi torpédy vypuštěnými TBM Avengery z eskortních letadlových lodí amerických svazů „Taffy 2“ a „Taffy 3“. Neovladatelné a nemohoucí lodi zasadil ránu z milosti japonský torpédoborec Nowaki, který převzal její posádku. Jelikož ale i sám Nowaki byl později potopen, přežil bitvu u ostrova Samar pouze jediný námořník z celé posádky těžkého křižníku.
Kýl lodě byl položen 1. října 1935 v loděnicích firmy Micubiši v Nagasaki. Spuštění na vodu se dočkala 19. března 1937 a do služby u námořnictva byla přijata 30. května 1939. Původně měly být jednotky třídy Tone lehkými křižníky vyzbrojenými dvanácti 155mm/60 děly ve čtyřech trojhlavňových věžích na přídi. Vypovězení Washingtonské konference 29. prosince 1934 ale mělo za následek, že lodě byly dokončeny rovnou jako těžké křižníky.
Pohon zabezpečovalo 8 kotlů Kampon, které poháněly 4 turbíny. Výsledný výkon až 152 000 k přenášely čtyři hřídele. Maximální rychlost lodě byla 35 uzlů.
Hlavní výzbroj sestávala z osmi děl ráže 203 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích model E3 na přídi, čímž jednotky třídy Tone získaly charakteristickou siluetu. Sekundární a těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo osm děl ráže 127 mm uložených ve čtyřech dvouhlavňových věžích typu A1 model 1. Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořilo zpočátku 12 kanónů ráže 25 mm. Loď měla dvanáct torpédometů ráže 610 mm. Během její služby byl v listopadu 1942 nainstalován radar 21Gó a rozšířena protiletadlová výzbroj na 16 x 25 mm. V prosinci 1943 a v červenci 1944 pak byla protiletadlová výzbroj opět rozšířena: nejprve na 20 x 25 mm a poté na 55 x 25 mm. V červenci 1944 bylo radarové vybavení obohaceno o jeden radar 13Gó a dva 22Gó.
Dva katapulty se nacházely v zadní části lodě. Loď mohla nést osm hydroplánů, avšak nosila jen pět, nejprve Nakadžima E8N a později Aiči E13A.
Boční 145mm pancéřový pás se směrem dolů zužoval na 55 mm. Paluba byla chráněna pancířem o síle 31-65 mm, věže hlavní ráže 25 mm, barbety a velitelská věž až 40-90 mm. Muniční sklady měly pancíř síly až 127 mm.
Dne 20. dubna 1945 byla Čikuma vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.


Lešij

Lešij může zjevem i oblečením připomínat člověka, ale některé nepřesnosti prozrazovaly jeho démonickou podstatu. Nosíval s sebou také knut nebo palici. Uměl se proměňovat ve zvířata žijící v lese, zejména v medvěda nebo ve vlka. Také se dokázal zvětšit až nad koruny stromů nebo se zmenšit tak, že se mohl ukrýt pod kloboučkem houby nebo za stéblem trávy. Tyto změny vzrůstu záležely na prostředí, ve kterém se pohyboval - vysoký jako strom mohl být jen v lese a venku na poli míval výšku trávy. V mnoha příbězích bývá popisován jako muž se zelenými vlasy a vousy a kůží vrásčitou jako kůra stromů. V jiných jeho popisech se projevuje vliv ruské ikonografie - lešij je popsán jako chlupaté stvoření s kopyty, ocasem a rohy.
Lešij měl žít v hlubokých lesích, ale i na polích a loukách, které považoval za svoji říši a obcházel jimi hlavně v noci. Když kráčel lesem, doprovázel ho šumot a chvění stromů. Jeho hlavním úkolem bylo střežit les a chránit lesní zvěř. Lidi, kteří v lese dělali rámus nebo kradli, děsil různými zvuky, tropil si z nich žerty a vyháněl je z lesa ven. Pokud se v jeho lese odehrával lov, lešij rozhodoval o jeho zdaru či nezdaru. V jednom lese žil obvykle jen jeden lešij, zřídka jich bylo více; v tom případě jim vládnul "lěsničí" nebo "car lesní". Někteří lešijové žili osamoceně v jeskyních a lesních pustinách, jiní si stavěli v lese prostorné příbytky, kde žili se svou ženou a dětmi.
Lešijův vztah k lidem byl obvykle nepřátelský, ale v některých příbězích lešij v míru navštíví svět lidí. Jinak byl však považován za velmi nebezpečného a nevyzpytatelného. Pro své vlastní pobavení obracel ukazatele a skrýval cesty, takže lidé bloudili, dokud neumřeli hladem a vyčerpáním, nebo nespadli do propasti či do močálu. Někdy také v podobě kočího nabídl poutníkovi, že ho sveze, a pak ho vyvezl na střechu mlýna, na vysoký strom nebo na hráz. Také unášel děti, které nebyly pokřtěny nebo je rodiče nechali na poli či na kraji lesa a dostatečně je nehlídali. Vzal na sebe podobu jejich dědečka a lákal je k sobě na oříšky a exotické ovoce. Unášel i ženy a podobně jako děti je zaváděl do svých houštin, odkud se po čase vracely "zneuctěné" a odmítaly o svém pobytu u lešího mluvit. Za ukradená nemluvňata někdy podvrhoval jiné děti - ty byly hloupé, nenasytné a netvárné a ve dvanácti letech utekly do lesa. Také lešij odchytával duše lidí, kteří zemřeli v lese, aniž by se stačili vyzpovídat ze svých hříchů, a ty potom musely bloudit po jeho říši, dokud jim nevypršel pozemský čas, získaný od Boha.
Protože bylo pro lidi nezbytné se po lešijově lesním panství pohybovat, vznikla různá pravidla a návody, pomocí kterých se před lešijem mohli chránit. Proti svedení z cesty mělo pomáhat například oblečení si oděvu naruby, obutí pravého střevíce na levou nohu, sklonění se a podívání se skrze nohy za sebe, vycházení z lesa pozpátku ve svých vlastních stopách, žehnání se křížem, pronášení modliteb či zaklínadel atd. Lidé, kteří v lese pracovali, nesměli dělat rámus, nadávat, úmyslně ubližovat fauně a flóře, lovit v čase některých církevních svátků a podobně. Lovci a pastýři si lešije také nakláněli různými dary. Pastýř mu měl obětovat na léto krávu, aby mu lešij chránil stádo, a lovci mu nechávali první lov za oběť. Jinou možností bylo nechat pro lešije na některém pařezu chléb se solí, tradiční ruský symbol pohostinnosti, nebo vejce.
Lešij se jako vedlejší postava objevil v počítačové hře Quest for Glory IV., kde byl do angličtiny přepsán foneticky jako "leeshy". V české verzi hry se patrně díky neobeznámenosti překladatele s ruskou mytologií objevil také tento anglický přepis. Lešij se ve hře ukrýval v křovích na mýtině v lese, odkud vydával různé zvuky, a úkolem hráče bylo uhodnout jeho hádanky a tak získat jeho pomoc.


Vesnice roku

Vesnice roku je soutěž, kterou pořádají společně Spolek pro obnovu venkova, Svaz měst a obcí, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a od roku 2007 i Ministerstvo zemědělství ČR, a to v rámci Programu obnovy venkova. První ročník se uskutečnil v roce 1995. Cílem této soutěže má být zviditelnění obcí, ve kterých se snaží obyvatelé i samospráva udržovat a rozvíjet společenský život, tradice a podobně.
Soutěže se mohou účastnit všechny „obce vesnického charakteru“, které nemají status města a mají zpracován vlastní Program obnovy vesnice. Některé vítězné obce jsou však bývalými městysi nebo i městy a některým byl takový status později i vrácen. Od roku 2008 již soutěžní podmínky připouštěly i účast obcí se statusem města, tato podmínka byla nahrazena limitem maximálně 5250 obyvatel, a to podle největší obce v ČR, která nemá status města ani městyse.
Soutěž probíhá ve dvou kolech. Z každého kraje je v 1. kole vybrána jedna obec, která na základě udělená zlaté stuhy získává oprávnění nosit krajský titul Vesnice roku a zároveň postupuje do kola druhého, celostátního. Krajské hodnotitelské komise mohou udělovat též speciální diplomy a ocenění, například modrou stuhu za společenský život, bílou stuhu za činnost mládeže, zelenou stuhu za péči o zeleň a životní prostředí, od roku 2007 přibyla i oranžová stuha za spolupráci obce se zemědělským subjektem, a diplomy za vedení obecní knihovny, kroniky, rozvíjení lidových tradic nebo květinovou výzdobu a mimořádná ocenění za péči o kulturní dědictví.
V celostátním kole porota vybere celkového vítěze, který se může honosit titulem Vesnice roku. Pořadatel zveřejňuje i obsazení druhých a třetích míst. Existují i navazující soutěže Zelená stuha České republiky, Oranžová stuha roku, Knihovna roku a Putovní pohár FoS ČR, což jsou celostátní kola pro držitele některých krajských stuh a diplomů.
Vítěz celostátního kola soutěže Vesnice roku postupuje do soutěže Evropské pracovní společnosti pro rozvoj venkova a obnovu vesnice.
Obce umístěné na 1. místě mohou užívat titul Vesnice roku.


79 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 ----


Dřevohostice

Dřevohostice jsou obec - městys - s charakterem městečka, ležící 11 km jihovýchodně od Přerova pod soutokem Bystřičky s Radkovkou. V současnosti zde žije 1577 obyvatel. Oblast okolo Dřevohostic náleží do etnografické oblasti nazývané Záhoří, což je část Hané, typická svými zvyky, obyčeji, pověstmi, krojem, uměleckými řemesly apod. Okolí Dřevohostic je významné též z přírodního hlediska, roste zde několik vzácných stromů, především staré jírovce maďaly.
Ojedinělé nálezy broušené industrie, řazené ke kultuře s lineární keramikou, dokládají osídlení katastru Dřevohostic již v neolitu. Významnější je ovšem osídlení eneolitické. Na severozápad od obce v Dřevohostickém lese bylo objeveno celkem 32 mohyl. Prvních 11 objevil v roce 1889 František Přikryl, dalších 9 v roce 1908 Inocenc Ladislav Červinka, posledních 12 pak rozeznal opět Červinka v roce 1920. Zařazeny byly ke kultuře se zvoncovitými poháry a kultuře se šňůrovou keramikou. Mohyly jsou situovány na hřbet či temeno táhlého návrší v nadmořské výšce 278 – 300 m. V průměru mají obvykle 6 – 15 m, dnes sahají dosahují výšky 1 m nad okolní povrch. Mohyly kultury šňůrové keramiky obsahují kromě skrčené kostry též milodary v podobě keramiky, sekeronlatů, broušených sekerek a štípaných nástrojů a úštěpů. Naproti tomu pohřby skrčenců kultury zvoncovitých pohárů jsou vybaveny téměř výhradně pouze zdobenými zvoncovitými poháry.
Páni na Dřevohosticích sídlili na tvrzi, doložené již k roku 1368, pozdější majitelé ji přebudovali v zámek. Dřevohostické panství bylo rozsáhlé, v 17. století zahrnovali i 7 obcí. Nejstarší písemná zmínka o Dřevohosticích pochází z roku 1326. Prvním známým majitelem je Sudek z Dřevohostic, který roku 1358 prodal polovinu městečka s tvrzí Drslavovi ze Šelmberka. V roce 1368 prodali druhou polovinu Sudkovi dědicové Hereš a Ješek Ctiborovi Tovačovskému z Cimburka. Ten získal v roce 1371 i druhý díl panství. V roce 1447 zapsal tvrz i městečko Ctiborův dědic Jan z Cimburka Oldřichovi Stošovi z Bránic. Za jeho synů a nástupců, Jana a Oldřicha z Kounic získávají dřevohostičtí právo odúmrti.
K významné změně v držení panství dochází v roce 1480, kdy od Oldřicha z Kounic kupují celé zboží bratři Jan, Bernard, Václav a Jindřich z Žerotína a zahajují tak slavnou žerotínskou epochu dřevohostických dějin. Načas sice získává Dřevohostice Bartoloměj Vanecký z Jemničky a po něm Václav Mol z Modřelic, ale poté na Dřevohosticích opět vládnou Žerotínové v osobě Karla st. ze Žerotína. Ten, byl známý jako podporovatel českých bratří, což se projevilo i v Dřevohosticích. Krom toho obci předal roku 1611 hřbitov, který funguje dodnes.
Roku 1620 sice kupuje panství Jan Skrbenský z Hříště za 95 000 zlatých, ale záhy je mu zkonfiskováno a sám Skrbenský je za účast na stavovském povstání popraven. Dřevhostice se dostávají do rukou českému kancléři Václavu Eusebiu z Lobkovic, který je drží do roku 1646. Poté je krátce majitelem Max hrabě z Valdštejna, než v roce 1649 trvaleji vládnou v Dřevohosticích Kaldschmietové z Eiseberka. První z nich, Jan Kaldschmiet se zapsal do dějin městečka jednak barokní přestavbou zámku, jednak ale také tím, že obec omezil na právech a utužil robotu. Jeho dědicové však část práv řevohosticím vrátili.
Na dalších sto let získávají panství Oppersdorfové. Poslední členka rodu, Josefa z Oppersdorfu rozdělila panství mezi své syny a manžela Jindřicha hraběte Matušku. Jelikož ale synové zemřeli v dětském věku, Jindřich získal panství celé a držel ho do roku 1839, než jej získali Badenfeldové. Poslední majitelkou Dřevohostic byla v letech 1876-1879 Leonie z Badenfeldu, provdaná za Filipa Skrbenského z Hříště. Ta prodala celé panství i se zámkem dřevohostické obci za 255 000 zlatých.
V 16. století byly Dřevohostice významnou základnou Jednoty bratrské, kterou podporovali Žerotínové. Postavila v městečku zvonici, měla tu hřbitov a dokonce školu, která byla nejstarší bratrskou školou na Moravě, neboť byla založena již roku 1561. Po třicetileté válce se museli čeští bratři vystěhovat. O moc lépe nedopadli ani Židé - ti byli vypuzeni v roce 1676 a jejich synagoga od nynějška sloužila jako budova školy.
V roce 1771 vypukl v Dřevohosticích velký požár, který zcela zničil jak bývalou synagogu, tak katolický kostel. Ten nebyl obnoven, přesunul se místo toho do bývalého bratrského sboru. Škola byla přesunuta do nově postavené budovy.
Do sklonku 19. století spadá rozvoj spolkového života. V roce 1885 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, mající při založení 52 členů a fungující dodnes, roku 1895 Ústřední matice školská. Významnou událostí v historii Dřevohostic byly národopisné slavnosti a výstava v červenci 1893, prezentující záhorské zvyky.
Až do roku 1731 měly Dřevohostice hrdelní právo, uzpůsobené podle kroměřížské jurisdikce. Asi nejznámější exekucí byla dne 12. května 1713 poprava Mariny Cagašové z Domaželic, odsouzena z vraždy svého dítěte. Stínadla se nacházely naproti bývalému cukrovaru, později na tomto místě stála kaple sv. Kříže, dnes již zaniklá. Šibenice stála na kopci zvaném Šibence jižně od obce.
K roku 1710 se v Dřevohosticích připomínají následující cechy, jejichž tradice často sahala až do 15. století: tkalcovský, ševcovský, kovářský, kožešnický, hrnčířský, řeznický, krejčovský a soukenický. Později přibyl cech mlynářský a zednický. Celkem fungovalo v městečku tehdy asi 14. Na konci 18. století - v roce 1791, žilo v Dřevohosticích 1282 obyvatel.
Později ale začala řemesla, a s nimi i cechy upadat a Dřevohostice získávaly čím dál více zemědělský ráz. Zemědělství dostalo nový impuls v polovině 19. století, kdy se na místních polích začíná pěstovat cukrová řepa. Nejprve ji zpracovával cukrovar v Domaželicích, poté v Přerově a na jiných místech. V roce 1894 byl založen cukrovar přímo v Dřevohosticích, zajímavý tím, že neměl napojení na železnici.
Další podnikatelské aktivity měly krátkodobý charakter. V letech 1865-1869 fungovala tkalcovna, 1872-1873 na Novosadech továrna na obuv.
Vznikají též první peněžní ústavy - již v roce 1738 Kontribučenská záložna, v roce 1879 pak Rolnická záložna. Dále je v roce 1862 je otevřena pošta, 1871 četnická stanice.
Počátkem 20. století pokračuje rozkvět spolkového života, trvající až do počátku druhé světové války. V roce 1909 je založen Sokol, 1912 spolek včelařů, na počátku století funguje čtenářsko-pěvecký spolek Žerotín, který se ale roku 1921 rozešel. TJ Orel vznikl až po převratu roku 1921, stejně jako Okrašlovací spolek a v roce 1929 odbočka Československého červeného kříže. V zámku sídlila Ochranovna pro mravně zpustlou mládež, poté byla budova adaptována na obecnou a měšťanskou školu. Roku 1912 je navíc zřízena Zemská odborná škola hospodářská. Pokračuje rovněž technický a hospodářský rozvoj obce. Poté, co bylo roku 1894 zavedeno spojení telegrafní, je uvedeno do provozu roku 1909 spojení telefonní. Elektrifikace byla provedena až roku 1921. V roce 1914 byl založen Spořitelní záloženský spolek. K rozvoji dopravy přispělo zavedení autobusové linky do Bystřice, k nimž Dřevohostice tehdy administrativně přináležely, a do Přerova. Stalo se tak v roce 1919.
Za druhé světové války se v Dřevohosticích vytvořila odbojová skupina v místním Sokole, jehož členy byli mimo jiné tehdejší starosta Jaroslav David a učitel a vlastivědný pracovník Leopold Smiřický. Konec války doléhá však i zde - na podzim 1944 zahynulo několik lidí při americkém bombardování. V únoru 1945 byla zavřena měšťanská škola a na zámku se ubytovali němečtí vojáci. Dřevohostice byly znovu bombardovány 4. května 1945, tentokrát Sověty. Při ústupu navíc Němci zničili několik mostů v okolí. Rudá armáda osvobodila městečko v brzkých ranních hodinách 8. května 1945.
Komunisté neměli v obci před válkou zázemí, a tak zde začínali vlastně od nuly. Organizace KSČ byla založena až 12. května 1945, stejného roku vznikla odbočka Spolku čs.-sovětského přátelství. Ve volbách roku 1946 zvítězili lidovci, KSČ byla druhá. I proto byl Únor 1948 přijat se smíšenými pocity.
Po Únoru nastaly v obci bouřlivé změny. Hned v roce 1948 byla zrušena Rolnická záložna i Spořitelní záloženský spolek, které nahradila Státní spořitelna. Výrazným zásahem do života obce byla ovšem kolektivizace zemědělství. JZD I. stupně bylo sice založeno již roku 1952, následujícího roku se ale rozpadlo a muselo být zřízeno JZD menšinové. Teprve v roce 1959 byly Dřevohostice prohlášeny „socialistickou obcí“, problémy ale přetrvávaly. Příjmy družstevníků byly nízké, krom toho mělo družstvo velmi nepříznivou věkovou strukturu členstva. Situace se zlepšovala teprve od 60. let, v letech osmdesátých již dřevohostické JZD patřilo k těm prosperujícím a vykazovalo velké hektarové výnosy.
Ke změnám došlo též ve školství. Mimo jiné zásluhou tehdejšího ředitele ZŠ Leopolda Smiřického došlo k přesunutí školy ze zámku do nově postavené moderní budovy, která byla slavnostně otevřena 19. srpna 1956. Rozšířilo se též školství odborné - Zemská odborná škola hospodářská, přejmenovaná na Rolnickou školu pěstitelskou, sice v roce 1952 zanikla, stejně tak Zednická škola, zřízená roku 1957, fungovala jen tři roky, ale v roce 1960 bylo založeno Zemědělské odborné učiliště a v roce 1965 odbočka Lidové školy umění. Uvolněnou budovu zámku využívá od roku 1965 Ústav sociální péče pro děti a mládež jako výchovné zařízení. V městečku byla zřízena středisková knihovna. Neutichla ani spolková činnost, byť provozovaná na novém zákonném podkladě. V Dřevohosticích existovala Osvětová beseda, TJ Sokol, Svazarm zde měl střelnici, činnost vyvíjelo Myslivecká společnost.
Hospodářskou dominantou nadále zůstal cukrovar, který prošel důkladnou modernizací. V 60.letech zaměstnával 60 lidí. Mezi menší podniky patřilo Kovodružstvo. Poměrně rozsáhlá byla po válce stavební činnost. Kromě již zmiňované základní školy byla postavena nová budova samoobsluhy, most na Chmelín, smuteční síň, benzínová stanice, vybudována byla veřejná kanalizace a několik nových obytných budov. Opraveny byly budovy kina a sokolovny.
Dřevohostice patřily až do roku 1960 k okresu Bystřice. Po správní reformě a vytvoření nových okresů byly přiřazeny k okresu Přerov, o což ostatně místní zastupitelstvo žádalo už v roce 1919. V roce 1963 se dřevohostické JZD sloučilo s JZD v Turovicích a 1964 s JZD v Nahošovicích, čímž byl dán základ vytvoření Dřevohostic jako střediskové obce pro širší okolí. K dřevohostickému MNV byly pak připojeny v roce 1964 Nahošovice a Turovice, v roce 1976 Lipová, Křtomil, Oprostovice, Radkova Lhota, Radkovy a Bezuchov. V roce 1983 se všechny uvedené obce staly místními součástmi Dřevohostic a tento stav trval až do roku 1990. Četnická stanice, po válce fungující jako stanice SNB, byla zrušena k 1. červenci 1964.
Již po obecních volbách v roce 1990 se od Dřevohostic odtrhly všechny připojené obce. V devadesátých letech bylo zrušeno kino a hlavně zanikl ještě nedávno prosperující cukrovar. Dnes tedy kromě zemědělského družstva funguje z větších podniků pouze firma Z & Z Dřevohostice, s.r.o., která dává práci 25 lidem. Zabývá se výrobou a opravami elektromotorů.
Nadále funguje základní škola i výchovný ústav v zámku. V Dřevohosticích je nyní aktivních několik spolků, především tradiční Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Myslivecká sdružení a spolek včelařů. Dále tu je kynologický klub, minulost obce propagující vlastivědný spolek Žerotín a konečně oddíl mažoretek.
Dřevohostický zámek byl původně gotickou tvrzí ze 14. století. Na přelomu 16. a 17. století jej nechal zásadně přestavět v renesančním duchu Karel starší ze Žerotína. Autorem vlastních úprav byl snad italský stavitel Girolamo Vlach. Ten do stavby pojal gotickou průjezdní věž a bránu orámoval renesančním bosovaným portálem. Zřejmě jeho úpravou je též výstavba masivní zdi kolem zámku, před níž byl vodní příkop napájený blízkým potokem. Interiér stavitel vyzdobil oblouky nad arkádovým ochozem, spočívajícími na hranolových pilířích a na toskánských sloupcích. K další přestavbě došlo už v době barokní. Vnější fortifikaci nechal vybavit rozměrnými okrouhlými baštami v roce 1649 Jan Kaltschmied z Eisenberka. V roce 1844 byly dále upraveny fasády a arkády, zároveň došlo při rozšiřování parku k odstranění opevnění.
Dnes má zámek podobu dvoupatrové čtyřkřídlé budovy kolem nevelkého nádvoří. Na třech stranách nádvoří je renesanční arkáda. Nad jižním vstupním křídlem je pětipatrová hranolová věž. Vstup je zdoben renesančním portálem. Z opevnění se zachoval pouze zbytek hradby s dvěma baštami jižně od zámku a část vodního příkopu. Pozůstatky gotické tvrze jsou dosud rozeznatelné v přízemí kolem průjezdu a jižního nároží. Kaple sv. Jana Nepomuckého, která v zámku bývala, již zanikla a její prostory slouží účelům výchovného ústavu.
Okolo zámku byl malý park s exotickými stromy a keři, v 19. století měli nedaleko majitelé zámku bažantnici a rozsáhlé skleníky s pomeranči a fíky. Skleníky jsou dnes již zrušené a na jejich místě je nová zástavba.
Po odkoupení zámku obcí sloužila jeho budova v letech 1898 – 1901 jako ubytovna pro výletníky, V období 1901 – 1919 zde Jubilejní jednota lidumilů na Moravě provozovala Ochranovnu pro mládež mravně zpustlou. Následně je zámek adaptován na školu, která v něm funguje v letech 1919-1956. Po další adaptaci zámek převzal roku 1965 Ústav sociální péče. V současnosti jsou v předzámčí zřízeny sociální byty, zámecké prostory slouží od r. 2005 jako výstavní prostory galerie AMART, rovněž se zde konají různé kulturní akce.
Farní kostel sv. Havla byl původně bratrským sborem, jak dodnes dokládá nápis na jeho větrníčku – I B A 1579, což znamená Jan Blahoslav Apterix. Současný vzhled získal kostel po roce 1771. V interiéru jsou instalovány obrazy od Ignáce Raaba, před kostelem stojí barokní kříž z roku 1768 s ukřižovaným Kristem.
Renesanční věž, vysoká 20 m, je položena asi 100 m od farního kostela v místech, kde býval bratrský hřbitov. Věž původně postavili čeští bratři jako zvonici v roce 1521.
Záhorský žudr u domu č.p. 17 na náměstí proti radnici je unikátní architektonickou památkou z 18. století..
V Dřevohosticích je rozmístěna celá řada soch světců, většina z nich je barokních:
K dalším církevním památkám můžeme připočítat kamenný kříž na hřbitově z roku 1765 a Mariánský sloup z roku 1768
Z éry první republiky pochází pomník padlým z 1. světové války, dílo akademického sochaře Julia Pelikána. V roce 1947 byly na pomníku odhaleny další dvě kovové desky se jmény obětí 2. světové války. V roce 1947 byl navíc odhalen památník osvobození Rudou armádou, postavený brigádníky podle návrhu Petra Kotka. Oba pomníky stojí v parku na náměstí.


Památník druhé světové války v Hrabyni

Památník druhé světové války v Hrabyni patří mezi jedno z odborných pracovišť Slezského zemského muzea v Opavě Nachází se na cestě mezi Ostravou a Opavou v obci Hrabyně. Jeho původní název zněl Památník Ostravské operace. Byl vybudován na místě nejtěžších bojů tzv. ostravsko-opavské operace v závěru druhé světové války, které se účastnil i 1. československý armádní sbor.
Součástí památníku jsou dvě „věže“ nebo také klíny, uvnitř kterých jsou prostory expozice. Před nimi je velká nástupní plocha, kde se konaly vojenské přísahy nováčků. Poblíž památníku je umístěna také historická vojenská technika a symbolický hřbitov se jmény 13 0000 padlých sovětských a československých vojáků a také umučených a zabitých obyvatel severní Moravy a Slezska
Památník vznikl v 70. letech; na jaře roku 1970 poklepal na jeho základní kámen tehdejší prezident Československa Ludvík Svoboda spolu s maršálem tehdejší Rudé armády Andrejem Ivanovičem Jeremenkem. Vlastní stavba začala roku 1976, o čtyři roky později byla k 35. výročí osvobození ČSR otevřena. Během let se však spíše než symbolem osvobození stal památník ukázkou socialistického monumentalismu. V 90. letech zchátral. V roce 1992 se stal součástí Slezského zemského muzea v Opavě. Později, roku 2000 byl památník nařízením vlády transformován na na Památník II. světové války. V roce 2005 byl pro veřejnost uzavřen a v letech 2006 - 2009 probíhala jeho rekonstrukce. Po znovuotevření se současná expozice rozšíří i o exponáty československých legií, československých letců v Anglii a Francii a další zajímavosti. Slavnostní otevření nově zrekonstruovaného památníku proběhlo 29. dubna 2009.


Aplu

V umění byl zobrazován s holí a vavřínovou snítkou a byl často spojován s božstvem řecké a římské mytologie, Apollónem.


Acetylkoenzym A

Acetylkoenzym A je sloučenina účinná v celé škále metabolických reakcí, kde je výchozím metabolitem zejména pro ß-oxidaci mastných kyselin a pro biosyntézu lipidů v těle.
Jedná se o aktivovanou formu kyseliny octové, která je vázána na koenzym A prostřednictvím thioesterové vazby. Koenzym A je poměrně komplexní sloučenina, která se skládá z vitaminů B5, tedy kyseliny pantotenové, a dále ß-merkaptoethylaminu a adenosinu s navázanými fosfátovými skupinami na 5' a 3' místech.
Je součástí citrátového cyklu, do něhož vstupuje a kondenzuje s oxalacetátem na citrát - tzn. kyselinu citrónovou.


Ladislav Ballek

Dětství prožil v Dudincích a Šahách. V letech 1959-1963 studoval na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici slovenský jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu. Po absolvování základní vojenské služby rok učil na základní škole v Habovce. V roce 1966 sa stal redaktorem Československého rozhlasu v Banské Bystrici a v letech 1968-1972 byl redaktorem kulturní rubriky krajského deníku Smer. Od roku 1972 působil v Bratislavě. Najprve v redakci původní tvorby ve vydavatelství Slovenský spisovateľ a od roku 1977 jako vedoucí literárního oddělení na Ministerstvu kultury Slovenské socialistické republiky. Od roku 1980 byl náměstkem ředitele Slovenského literárního fondu a v letech 1984-1989 vedoucím tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V letech 1992-1994 byl poslancem Národní rady Slovenské republiky za slovenskou Stranu demokratické levice. Vyučoval na Pedagogické fakultě v Nitře a Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1998 neúspěšně kandidoval na prezidenta Slovenské republiky. Od roku 2001 do roku 2008 působil ve funkci velvyslance Slovenské republiky v České republice. Jedná se o typického představitele slovenské románové tvorby /nejen, ale zejména/ 70. let 20. století. V roce 1980 obdržel národní cenu SSR a v roce 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Jeho první literární pokusy se vztahují k jeho vysokoškolskému studiu. První próza mu vyšla ve sborníku Silueta v roce 1964, o tři roky později mu vyšla debutová knížka.


Hedwig Rosenbaum

Hedwig Rosenbaum byla sportovkyně, manželka sportovního novináře S. Rosenbauma-Jenkinse . Účastnila se Olympijských her v roce 1900, kde v tenisu získala bronzovou medaili v ženské dvouhře a druhou bronzovou ve smíšené čtyřhře spolu s britským tenistou Archibaldem Wardenem. V zápise uvedla jako zemi původu Prahu a her se účastnila nezávisle na Českém olympijském výboru.


Ekumenismus

Ekumenismus nebo přesněji ekumenické hnutí, z řeckého oikúmené, „celek obydleného světa“, je hnutí za sbližování, spolupráci, případně i sjednocování zejména křesťanských církví. Začalo mezi protestantskými církvemi už v 19. století, roku 1918 se české protestantské církve spojily v Českobratrskou církev evangelickou, roku 1948 vznikla Světová rada církví a nový impulz dal ekumenismu Druhý vatikánský koncil.
Řecké slovo oikúmené se objevuje u Hérodota a označuje celek obydleného světa, později celek Římské říše, orbis Romanus. Tak se používá i v Novém zákoně, i když první křesťanská církev užívala spíše podobný pojem katholikos, což je dodnes označení jak římskokatolické církve, tak patriarchů ortodoxních církví. „Ekumenický“ byl potom titul pro instituce působící v celé říši, odtud také označení Ekumenický koncil.
Po rozdělení západní a východní církve v 11. století a po Reformaci 16. století se křesťanství rozdělilo na množství často národních církví, jež spolu jednak soutěžily, jednak se podílely na konfliktech jednotlivých evropských států. Z náboženských sporů vznikly náboženské války, zejména vlna občanských válek v západní a střední Evropě v 16. a 17. století. Teprve s oslabováním vlivu církví a křesťanství v 19. století si mnoho věřících začalo uvědomovat, že nepřátelství mezi jejich církvemi je selhání, v přímém rozporu se slovy Ježíše Krista o jednotě, a že u lidí snižuje věrohodnost křesťanského kázání.
Moderní ekumenické hnutí začíná jako sbližování a spolupráce roztříštěných protestantských církví a skupin v polovině 19. století, zejména v Anglii. Prvními kroky bylo založení vzdělávacích organizací mládeže YMCA a YWCA v Londýně. Následovala Světová konference o misiích (1910 v Edinburgu, Světová konference církví, svolaná biskupem N. Söderblomem ve Stockholmu 1925 a po odkladech, způsobených válkami, byla roku 1948 v Amsterodamu založena Světová rada církví.
V Československu se už roku 1918 na společném sněmu v Praze spojily téměř všechny protestantské církve a vytvořily Českobratrskou církev evangelickou.
Dlouho odmítavý postoj katolické církve změnil papež Jan XXIII. založením Sekretariátu pro jednotu církví, který pak začal vést různá jednání. Na Druhém vatikánském koncilu byly přijaty dokumenty o náboženské svobodě a o ekumenismu. Katolická církev se sice nevzdala svého nároku být církví všeobecnou čili katolickou, zároveň však přestala označovat věřící jiných křesťanských církví jako heretiky, omluvila se za křivdy, které v souvislosti s rozdělením napáchali některí její členové, a vyzvala k široké spolupráci. Papež Pavel VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorem zrušili roku 1965 vzájemné vyloučení z církve z roku 1054 a katolická církev se stala pozorovatelem ve Světové radě církví. Roku 1999 se zástupci katolické církve a luterských církví dohodli na společném stanovisku v otázce ospravedlnění, která je kdysi rozdělila, a roku 2006 se k této dohodě připojily i metodistické církve.
Snahy o sbližování a spolupráci mezi křesťany pochopitelně vyvolávají mezi věřícími také obavy ze změn – jako byl ústup od latinské liturgie v katolické církvi, nové překlady Bible pro konzervativní protestanty nebo západní kalendář v pravoslavných církvích – z kompromisů a zejména ze ztráty identity, neboť v mnoha oblastech je náboženská odlišnost podstatným rysem národní identity.
Hierarchicky organizované církve, jako jsou pravoslavné, římskokatolická nebo anglikánská, postupují velmi opatrně, aby neporušily své tradice, a to často i ve zdánlivých maličkostech, které však zasahují do lidského života, jako je statut duchovních nebo pro pravoslavné církve kalendář. Naopak řada malých nezávislých a charismatických církví i jiných konzervativních skupin si na svém oddělení zakládá a v ekumenismu vidí ztrátu víry.
Ekumenismus nemůže být jen věcí diplomatických nebo teologických jednání mezi vedoucími představiteli církví a nemůže si klást za cíl úplně sjednocení a splynutí všech křesťanských církví a společenství. Zkušenost ukázala, že může postupovat jen v malých krocích, jimiž se předně odstraňují vzájemné předsudky a historické bariéry, navazují konkrétní spolupráce a v nich také teprve ukazují skutečné rozdíly. V našich zemích ekumenismu prospíval vnější útlak, kdežto ve svobodných poměrech mají některé církve opět tendenci uzavírat se spíše do sebe.


František Serafínský Procházka

V letech 1873-1881 vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté vstoupil v Olomouci do kněžského semináře. Po dvou letech odešel do Prahy studovat filozofii, latinu, řečtinu a češtinu na Karlovu univerzitu. Po absolvování byl krátce učitelem na několika místech Prahy. Od roku 1891 pracoval ve Vilímkově nakladatelství jako redaktor Malého čtenáře. Od roku 1900 řídil městskou knihovnu v Praze na Královských Vinohradech. Od roku 1901 se stal redaktorem České grafické unie a v letech 1913-1939 řídil časopis Zvon. Zapojil se do činnosti v řadě tehdejších kulturních organizací - Moravská beseda, Svatobor, Spolek Máj, Společnost literatury pro mládež, Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. Stal se členem České akademie věd a umění. Hlavní těžiště jeho velice rozmanité práce bylo věnováno tvorbě pro děti.


Sigerich

Sigerich byl král Vizigótů, který vládl pouhých sedm dní v roce 415. Soudí se, že pocházel z klanu soupeřícího o moc nad Vizigóty s klanem Alarichových příbuzných. Nasvědčovala by tomu i krutost, s kterou pronásledoval potomky svého předchůdce Athaulfa z prvního manželství. Sigerichův režim měl od počátku vlivné nepřátele mezi gótskou nobilitou a již po týdnu padl – sám král byl Athaulfovými stoupenci zavražděn.


Zirkon

Zirkon je minerál s krátkými krystaly, mohutnými čtverečnými hranoly kombinovaní s jehlany. Téměř vždy jsou krystaly dobře vyvinuté, méně často jsou narostlé, často se však nacházejí volná, nahromaděná zrna. Barva je většinou hnědá, hnědočervená, žlutá vzácněji zelená, modrá nebo může být i bezbarvý. Zirkon krystalizuje v tetragonální soustavě. Chemické označení - křemičitan zirkoničitý s příměsí hafnia. Je důležitým zdrojem chemického prvku zirkonia, pěkně zbarvené odrůdy se díky jeho vysokému lomu světla používají ve šperkařství. Zirkon je nejstarší známý minerál na Zemi, nález z Jack Hills v Austrálii byl stanoven na 4,4 mld. roků.
Zirkon má trvalý obsah thoria a uranu, jenž časem rozrušují jeho krystalovou mřížku.
Zirkon se vyskytuje ve vyvřelých, přeměněných, také v usazených horninách a náplavech.
Zajímavá je radioaktivita zirkonu, jenž je v horninách hlavním nositelem přirozené radioaktivity.
Siebengebirge, Niedermendig, Eifel, Pfitsch atd. U nás společně s pyropy u Třebenic.
Využívá se průmyslově na výrobu žáruvzdorných cihel, keramiky, glazur, vláken, oxidu zirkoničitého.


Stropešín

Obec Stropešín se nachází v okrese Třebíč, kraj Vysočina. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 114 obyvatel.


Jedouchov

Jedouchov je místní částí obce Věž. Leží 9 km jihozápadně od Havlíčkova Brodu a 2 km severně od Věže.
První zmínka o bývalé obci pochází z roku 1379. Dřívější název Jedouchova byl Dedouchov. V prvních písemných záznamech byl veden pod názvem Dyeduchov. V 17. století se psal Gedauchowie nebo Gedauchow. Nejdříve byl součástí lipnického panství, potom panství ve Věži.


Triskaidekafobie

Triskaidekafobie fobie označující chorobný strach z čísla 13. Postižení se obávají jakékoliv přítomnosti čísla třináct – 13. den v měsíci je pro ně nešťastný, nemohou bydlet v hotelovém pokoji s tímto číslem apod.
Strach a pověra ze třináctky jsou tak rozšířené, že se např. v některých hotelech vůbec nevyskytuje pokoj s tímto číslem, jinde zas mezi 12. a 14. patrem zcela chybí 13. patro – na číselníku ve výtahu, fyzicky nebo se může jednat o neobytné technické podlaží.
Podobnou fobií je tetrafobie, chorobný strach z čísla 4 častý ve Východní Asii, nebo hexakosioihexekontahexafobie, chorobný strach z čísla 666.
Tato fobie je občas mylně ztotožňována s pověrou o nešťastném pátku třináctého, kteří mnozí lidé považují za smolný den. Přitom se, jak zdůrazňují odborníci, jedná o autosugesci – člověk si zafixuje, že se mu v tento den něco nepodaří, což se také často stane. Roli může případně hrát i selektivnost paměti, tedy že kdyby se totéž stalo jiný den, člověk si ani nezapamatujeme kdy to bylo, zatímco pokud se něco stane zrovna pátek 13., takže si konkrétní smůlu s datem spojí.


LIAZ 200

LIAZ 200 byla řada nákladních automobilů vyráběná ve firmě LIAZ. Je to jen modernizace LIAZu 100 a vzhledově se skoro neliší od svého předchůdce. Byl změněn hlavně po technické stránce, proběhly změny na motoru, např. jeho odhlučnění a uložení, u novějších dvoustovek byla nová převodovka. Vyráběl se od roku 1991 do roku 1994, bylo vyrobeno je několik set kusů.


Zákony o zakladatelích Československa

Tento článek Zákony o zakladatelích Československa je věnován především 3 zákonům, které měly z různých důvodů a různým způsobem uctít 3 hlavní zakladatele Československa: Tomáše Garriguea Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše. Věnuje se přitom především srovnání jednotlivých zákonů mezi sebou, pro bližší informace viz články o jednotlivých zákonech.
První z řady těchto zákonů tzv. Lex Masaryk byl zákon, který byl schválen za účelem uctění památky tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Už tento zákon je často považován za ne úplně smysluplný, podle však tehdejší Národní shromáždění zákon schválilo částečně i proto, že v té době ještě neexistovala vyznamenání, tak jak jsou známá dnes.
Lex Masaryk se stal vzorem a precedentem pro obdobné zákony o Milanu Rastislavu Štefánikovi a Edvardu Benešovi.
§ 1 T. G. Masaryk zasloužil se o stát. Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.
Dr. Beneš v. r. Dr. Matoušek v. r. Dr. Czech v. r. Dr. Slávik v. r. Mlčoch v. r. Dr. Spina v. r. Dr. Engliš v. r. Dostálek v. r. Bechyně v. r. Dr. Dérer v. r. Bradáč v. r. Dr. Franke v. r. Dr. Meissner v. r. Dr. Viškovský v. r. Dr. Šrámek v. r. ''
Relativně málo známou skutečností je, že podobný zákon byl schválen rovněž Federálním shromážděním k uctění památky dalšího ze zakladatelů Československa Milana Rastislava Štefánika. Byl schválen k 110. výročí Štefánikova narození, jeho účelem však rovněž bylo demonstrovat vůli k udržení společného státu Čechů a Slováků. Vzbudil však relativně malou pozornost i ve své době, neboť ta byla bohatá na důležitější události, později na něj veřejnost zapomněla natolik, že nebyl příliš zmiňován ani při debatách o pozdějším zákoně Lex Beneš.
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:
K ocenění zásluh Milana Rastislava Štefánika na vzniku samostatného československého státu nechť je v budově Federálního shromáždění umístěna pamětní deska s tímto výrokem: „M. R. Štefánik sa zaslúžil o vznik spoločného štátu Čechov a Slovákov“.
Jako paralela k Lex Masaryk je však nejčastěji zmiňován tzv. zákon Lex Beneš, oficiálně zákon 292/2004 s označením ZÁKON ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše,. Ten byl a je vnímán asi nejkontroverzněji vzhledem k diskuzím o o tzv. Benešových dekretech a o Benešově podílu na převzetí moci komunisty v únoru 1948. Častým argumentem proti jeho schválení rovněž bylo, že je jím vlastně oslabována výjimečnost zákona č. 22/1930 a tím i tato pocta Tomáši Garrigueovi Masarykovi
Zákon navrhli poslanci Jitka Gruntová, Radko Martínek a Karel Šplíchal.
Na Slovensku byly přijaty v průběhu dějin dva zákony o zásluhách osobností spjatých se vznikem Československa:


Te Deum, op. 103

Te Deum, op.103 Antonína Dvořáka je vokálně-instrumentální skladba pro sopránové a barytonové sólo, sbor a orchestr na latinský text známého duchovního hymnu „Te Deum laudamus“. Jedná se o oslavnou kantátu, složená autorem v roce 1892 ku příležitosti 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem.
Skladba byla objednána ředitelkou newyorské konzervatoře Jeanette Thurberovou v roce 1891 již ve chvíli, kdy skladatel přijal místo ředitele její školy, kde měl nastoupit od začátku následujícího školního roku. Skladbu načrtl v červnu a dokončil v červenci 1892, tedy ještě za svého pobytu doma. Vzhledem k tomu, že neobdržel původně slíbený originální text, báseň Josepha Rodmana Drakea „The American Flag“, použil proto slova proslulého církevního hymnu „Te Deum Laudamus“. Skladba byla poprvé provedena za Dvořákova řízení na jeho prvním samostatném kocertě v New Yorku 21. října 1892.
Dvořákovo „Te Deum“ není sice tolik monumentální ani rozsáhlou skladbou jako např. Rekviem či Stabat Mater, ale výrazně ji s nimi spojuje meditativní hloubka výpovědi a výrazu, které jsou zde docilovány překvapivě jednoduchými prostředky. Genialitu skladby podtrhuje ušlechtilost projevu a dokonalost zcela zřetelně českého charakteru zhudebnění latinského textu.


Lančchuti

Lančchuti je město v západogruzínském regionu Gurie. Žije v něm 7 900 obyvatel.
Lančchuti získala statut města v roce 1961. Prochází tudy železnice spojující Samtredii s Batumi. Hospodářství města se zejména díky zemědělství v okolí orientuje na potravinářský průmysl, vyrábí se zde konzervy a zpracovává maso. Ve městě také sídlí fotbalový klub Guria Lančchuti.
V Lančchuti se narodil významný menševický politik Noe Žordanija a v Mamati, jedné z okolních vesnic, bývalý gruzínský prezident Eduard Ševardnadze.


Koncertní síň

Koncertní síň je sál, většinou v budově přístupné veřejnosti, jehož hlavním účelem je provádění hudebních představení, zpravidla především koncertů klasické hudby. Menší sály bývají svou velikostí vhodné pouze pro komorní hudbu, zatímco větší koncertní síně jsou svými rozměry vhodné také pro koncerty symfonických orchestrů případně v doprovodu pěveckých sborů. Řada významných koncertních síní je vybavena i varhanami pro interpretaci varhanních skladeb, varhany samotné pak plní také funkci estetického prvku. Největší světové koncertní síně mají kapacitu okolo čtyř tisíc sedadel.


Paul Abadie

Studoval na École des beaux-arts pod vedením architekta Julese Leclerca a malíře Jeana Alauxe.
Roku 1845 spolupracoval na rekonstrukci katedrály Notre-Dame jako inspektor, pod vedením Viollet-le-Duca a Lassuse. Roku 1849 byl jmenován diecézním architektem. Roku 1875 byl přijat za člena Académie des beaux-arts.
Mimo jiné restauroval kostel Sainte-Croix de Bordeaux, zámek Ducru-Beaucaillou, katedrálu Saint-Pierre d'Angouleme a katedrálu Saint-Front de Périgueux. Vytvořil plány pro baziliku Sacré-Cour, začal její stavbu, ale dokončení se nedožil. Provedl mnoho dalších zakázek, významné jsou hlavně rekonstrukce románských kostelů v Châteauneuf-sur-Charente a Montmoreau-Saint-Cybard.


Interlingvistika

Interlingvistika jako součást lingvistiky je věda, která se zabývá aspekty mezinárodní komunikace, možnostmi jejího zlepšování a mezinárodními plánovými jazyky jako je Esperanto.
Pozorování komunikace mezi lidmi, kteří nesdílí společný mateřský jazyk, umožňuje interlingvistům zkoumat roli etnických a plánových jazyků, překladů a technických pomůcek v tomto procesu, či změny v jazycích způsobované jejich kontaktem s jinými.


Volaticotherium antiquum

Volaticotherium antiquum je fosilní druh létajícího savce objeveného v roce 2006. Jde o jediný druh nově ustanoveného řádu Volaticotheria, který je řazen do příbuznosti dalšího vymřelého řádu Multituberculata. Byl velký 12-14 cm, jeho hmotnost se odhaduje na 70 gramů. Zuby měl specializované na pojídání hmyzu a končetiny měl uzpůsobené k životu na stromech. Díky bláně mezi končetinami byl schopen klouzavého letu. Jde o nejstaršího známého savce, který toto dovedl. Byl tím podobný např. dnešním poletuškám.
Volaticotherium antiquum byl nalezen čínsko-americkým týmem ve Vnitřním Mongolsku ve vrstvě hornin z doby zhruba před 125 milióny let, druh na Zemi mohl žít v juře a křídě v době před 160 až 130 milióny let. Popis zvířete byl publikován v časopisu Nature v prosinci 2006.


Oldřich Kovář

Oldřich Kovář byl český zpěvák a operní pěvec-tenorista, od roku 1938 dlouholetý sólista Opery Národního divadla v Praze.
Byl vyučený sazeč a v této profesi začínal jakožto amatérský zpěvák v pěveckém sboru. Soukromě se vzdělával v operním zpěvu. Od roku 1931 působil v původní šestičlené sestavě původně trampské skupiny Settleři, se kterými vystupoval v operetách v různých pražských hudebních divadlech a také ve filmu. Na popud Václava Talicha v roce 1938 odešel do Národního divadla a svého působení v oblasti populární hudby zanechal zcela.
Oplýval velmi měkkým a vřelým hlasem, který našel své uplatnění nejen jako oblíbený představitel Vaška ve Smetanově opeře Prodaná nevěsta, ale i při interpretaci populárních písní ve filmu a v rozhlase jakož i v populární hudební vokální skupině Settleři.


ReLoad

ReLoad je v pořadí sedmé album skupiny Metallica vydané v roce 1997. Skládá se z materiálu, který skupina vytvořila ještě při nahrávání alba Load. Metallica původně doufala ve vydání dvojalba Load & ReLoad, ale kvůli různým důvodům se tento nápad neuskutečnil. Lícní strana obalu má podobný námět jako album Load a v mnoha skladbách jsou zřetelné znaky blues-rocku.


LVS-89

LVS-89 je model sovětské tramvaje. Jednalo se o experimentální osminápravový, tříčlánkový vůz.
Jediný prototyp vznikl v závodě PTMZ v prosinci roku 1989. Tramvaj byla zařazena do provozu s cestujícími na přelomu let 1989 a 1990, sloužila do roku 2006. V prosinci roku 2006 byl vůz stažen z běžného provozu a převezen do Muzea elektrické trakce v Petrohradu.
Tříčlánkový vůz LVS-89 se řadil mezi velkokapacitní tramvaje; plně naložený byl schopen přepravit 450 cestujících. Jeho délka činila 30 m, šířka byla 2550 mm a výška 3146 mm. Hmotnost celého vozu byla 39 tun. LVS-89 nebyl vybaven spřáhly, tedy jej nebylo možné provozovat v soupravách.


Bernhard Förster

Bernhard Förster byl německý učitel, který se stal antisemitou. To je evidentní například v jeho spisech k Židovské otázce, kde charakterizoval Židy jako „parazity na německém těle“
Byl ženatý s Elisabeth Förster-Nietzsche, sestrou filosofa Friedricha Nietzsche. Po ztroskotání jeho paraguayské kolonie „Nueva Germania“ pravděpodobně spáchal sebevraždu, když se otrávil morfinem a strychninem v pokoji hotelu del Lago v San Bernardinu, Paraguay 3. června 1889.


Jules Massenet

Jules Émile Frédéric Massenet byl francouzský skladatel období romantismu. Nejvíce ho proslavily jeho opery, které byly velice populární na konci 19. a na začátku 20. století; poté pomalu upadly do zapomnění a teprve v osmdesátých letech začalo jejich znovuobjevení. Mezi jeho nejznámější opery patří nepochybně Manon a Werther.
Massenet se narodil ve vesnici Montaud, nyní v části Saint-Étienne, jako syn mistra kovolijce. Když mu bylo jedenáct, odstěhovala se jeho rodina do Paříže, kde získal první poznatky o hudbě od své matky, která rovněž učila i jiné žáky, aby si rodina přilepšila. Od svých jedenácti let navštěvoval pařížskou konzervatoř a činil značné pokroky, především pod vedením skladatele Ambroise Thomase, na to, v roce 1863 získal prestižní Prix de Rome, což mu umožnilo strávit čtyři roky ve vile Medici, kde se seznámil také s Lisztem. Začal dávat hodiny klavíru a získával zkušenosti s divadlem a populární hudbou tím, že příležitostně hrál na bicí nástroje v orchestru pařížské Opery a po barech.
Po návratu do Paříže se 8. října 1866 oženil se svou žačkou Constancií de Saint-Marie a v následujících letech byla na doporučení Thomase jeho opera La Grand'tante uvedena v Opéra-Comique. Byla to první část celého cyklu oper, které měl Massenet v následujících pětačtyřiceti letech svého života napsat; poslední premiérou jeho života byla opera Řím v Monte Carlu v roce 1912.
Jules Messenet patřil k těm skladatelům, kteří měli velký úspěch už za svého života. Poprvé se úspěch dostavil s oratoriem Marie-Magdeleine z roku 1873, ale byla to opera Le Roi de Lahore o čtyři roky později, díky níž se stal slavným. Jeho největší úspěch mu však přinesla opera Manon, inspirovanou Abbé Prévostovou novelou, vyprávějící příběh kurtizány a jejího idealistického mladého milence, Chevalliera de Grieux. Další kurtizán, tentokrát z Egypta ze čtvrtého století, je postavou také úspěšné opery Thais. Mužskou postavu zobrazil v opeře Le Cid, Werther, a Don Quijotte z roku 1910, který byl jeho posledním větším úspěchem. Jeho sláva pronikala i za hranice Francie, a proto se i některé premiéry konaly v důležitých operních centrech Evropy, například Werther byl uveden ve Vídni a La Navarraise v Londýně.
Mnoho let také působil jako učitel skladby na pařížské konzervatoři, kam nastoupil v roce 1878 a setrval zde až do své smrti - do roku 1912.
Dílo Julesa Messeneta zahrnuje místo oper, kterého ho tak proslavili, i v menším množství duchovní hudbu, balety, scénickou hudbu pro divadlo a mnoho písní. Mezi jeho reprezentativní díla patří hlavně: Manon, Werther, Thais, Le Cid nebo například Le Jongleur de Notre-Dame.


5. říjen

5. říjen je 278. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 87 dní.


Sonaglio

Sbor vznikl v roce 1987 z odrostlých členů dětského pěveckého sboru Rolnička, který vedl a dosud vede pan Karel Virgler. Jelikož nechtěl své věrné zpěváky jen tak opustit, přestože s jejich věkem měl již v dětském sboru problémy, založil sbor smíšený. Od té doby se vyměnila většina členů i sbormistr.
Sonaglio je žánrově nevyhraněný sbor. Repertoár se tedy pohybuje od renesančních skladeb, přes duchovní, spirituály, lidové písně, až k jazzu a případně i dalším hudebním směrům. Sonaglio pořádá každoročně 6–8 koncertů většinou v Praze, ale příležitostně i v jiných městech.


SS-Gebirgsjäger-Regiment 11 "Reinhard Heydrich"

SS-Gebirgsjäger-Regiment 11 "Reinhard Heydrich" byl pluk ze 6. SS-Gebirgs Division „Nord“.
Pluk byl vytvořen a umístěn v Praze jako SS-Totenkopf-Standarte 6, ale dne 27. dubna roku 1940 byl převelen do města Sanderfjord v jižním Norsku. Dne 25. února roku 1941 se stal součástí SS Infanterie Regiment 6. Límcové znaky umrlčích lebek byly nahrazeny runami SS ve stejnou dobu.
Dne 4. června roku 1942 obdržel pluk čestné jméno "Reinhard Heydrich" od Adolfa Hitlera na základě doporučení od Reichsführera-SS Heinricha Himmlera. Pluk byl pojmenován po zastupujícím říšském protektorovi Protektorátu Čechy a Morava SS-Obergruppenführerovi Reinhardu Heydrichovi, který zemřel na následky zranění atentátu v Praze.
Pluk se účastnil bojových akcí společně se 6. SS-Gebirgs Division „Nord“ a v květnu roku 1945 se vzdal americkým jednotkám v Bavorsku.


Fanerozoikum

Fanerozoikum je pojem označující dobu od cca 540 milionů let před naším letopočtem až po současnost. Zjednodušeně se dá říci, že označuje dobu rozvinutého života na Zemi.
Celá tato doba se dále dělí do tří velkých ér:


Jakovlev Jak-50

Jakovlev Jak-50 je sovětské, resp. ruské cvičné a sportovní letadlo z poloviny 70. let 20. století, které navazuje na typ Jakovlev Jak-18. První prototyp stroje Jak-50 vzlétl v roce 1975, téhož roku začala jeho sériová výroba. Do roku 1985 bylo vyprodukováno 312 kusů.


Frýdlantská pahorkatina

Frýdlantská pahorkatina je geomorfologický celek ležící v severních Čechách. Pahorkatina připomíná plošinu nakloněnou severozápadním směrem. Nejvyšším bodem je Andělský vrch, výrazněji ještě vystupuje Jindřichovický hřeben, který občas bývá považován za součást Jizerských hor.
Na jihu podhůří rázně ohraničují Jizerské hory, které sem spadají strmými srázy. Na západě ho ohraničuje Lužická Nisa, na východě řeka Bóbr. Severní hranice se stanovuje uměle na vrstevnici 200 m v okolí Bolesławce. Přirozenou osu Frýdlantské pahorkatiny tvoří řeka Smědá.
Největším městem v oblasti je Frýdlant se starobylým hradem. Celý kraj je charakteristický zalesněnými mírnými vrcholky, mělkými údolími a přípotočními vesnicemi, pro které je typická lužickosrbská architektura.


Ratíškovice

Obec Ratíškovice se nachází v okrese Hodonín, kraj Jihomoravský. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 4047 obyvatel. Ratíškovice patří mezi nejlidnatější vesnice v České republice.
Ratíškovice patří mezi nejstarší obce v okrese Hodonín. O nejvzdálenější minulosti svědčí mnohé archeologické nálezy z jejího katastru. Byla nalezena mamutí stolička a mamutí kost z období mladšího paleolitu, kamenný přeslen z mladší doby kamenné, hliněná nádoba s nářadím z doby bronzové, hliněné nádoby mohylové kultury, užitková nádoba z doby železné, mnohé keramické nálezy pocházely z mladší doby hradištní a z dob slovanského osídlení.
První písemná zpráva o obci je uvedena ve velmi významném dokumentu – v listině Jindřicha Zdíka, syna prvního českého kronikáře Kosmy. Tento biskup pořídil soupis veškerého majetku, patřícího k olomouckému biskupství. Listina obsahuje více než 200 moravských místních jmen a je tedy prvním místopisem Moravy. Listina není datována, ale panuje názor, že datum jejího zhotovení je shodné s datem vysvěcení kapitulního chrámu sv. Václava při olomouckém hradě – tedy rok 1131.
Ve 14. století patřily Ratíškovice ke knížecímu komornímu statku ve Bzenci. V letech 1333 – 1346 byl moravským markrabětem, tudíž i majitelem Ratíškovic, také Karel IV.
Ve druhé polovině 14. století patřily Ratíškovice spolu s dalšími k farnosti Milotice. Roku 1496 odkoupili od Vratislava z Pernštejna ves Ratíškovice páni z Lipé. 18. května 1594 byla podepsána kupní smlouva s Juliem, hrabětem ze Salmu a Neuburku nad Innem a jeho syny Weikhartem a Karlem – Jan IV. z Lipé se snažil uhradit své dluhy a mezi prodanými dvaceti vesnicemi jsou i Ratíškovice.
V letech 1592 – 1606, v období tureckých válek, vládly velmi neutěšené poměry. Po uzavření míru se v lesích potulovali vrazi a lupiči. Město Hodonín mělo svého kata, šibenici a mučící nástroje. Dne 20. ledna 1613 se sešli zástupci okolních vesnic s purkmistrem a městskou radou s žádostí o pomoc. Po dohodě o vzájemné pomoci byla sepsána katovská listina, na kterou vtiskly všechny obce svou pečeť. Je to nejstarší ratíškovická pečeť – zdobí ji tři žaludy se dvěma hvězdičkami a na jejím obvodu je nápis Wess Ratisskowicze. Z této pečeti také vychází současný ratíškovický znak, který navrhl v roce 1991 ak. malíř Zbyněk Kočvar.
R. 1618 začali čeští stavové odboj proti Habsburkům a tím období třicetileté války. Roku 1614 bylo hodonínské panství prodáno Zdenkovi Žampachovi, který se později ve stavovském odboji proti Habsburkům postavil veřejně na stranu císaře. Proto byla stavy nařízena konfiskace jeho majetku, který byl koncem r. 1619 předán Matyáši z Thurnu. Boje a šarvátky probíhaly na celém území, ani Ratíškovice nezůstaly ušetřeny.
Po ukončení války r. 1648 se stal majitelem hodonínského panství - a tím i Ratíškovic – Bedřich z Oppersdorfu. Ten velmi utužil poddanství – nedodržoval císařská robotní nařízení, zvyšoval robotní dny, peněžní a naturální dávky a ve všech obcích musely být sepsány knihy sirotčí, purkrechtní a kšaftovní. Tím vznikl přehled o majetkových změnách. R. 1691 byl sepsán oppersdorfský urbář, podle kterého bylo v Ratíškovicích obsazeno 37 usedlostí.
Roku 1750 převzal statky hrabě Josef ze Czoborů de Czoborcent-Michali. Byl však velmi marnotratným hospodářem a kvůli své rozhazovačnosti upadl do konkursu. Moravské statky a s nimi Hodonín a Ratíškovice dne 10. července 1762 odkoupil za 1.005.500 zlatých rýnských císař František I. Císařovna Marie Terezie za své vlády připravila nový soupis pozemků a komise přešetřovaly poměry v jednotlivých obcích.
Vesnice zůstávala v soukromém vlastnictví císařské rodiny až do vydání tolerančního patentu a zrušení roboty dne 1.7. 1848. Pak se stala samostatnou hospodářskou jednotkou a byla dál převážně zemědělskou obcí - pěstovalo se žito, ječmen, oves, brambory, řepa, kukuřice, selo se proso a konopí. Byl vytvořen vlastní obilný fond, udržovaný až do konce 19. století.
Teprve na rozhraní 19. a 20. století začali někteří muži pracovat v hnědouhelných dolech v Dubňanech a Miloticích. Kolem roku 1850 byla v Ratíškovicích založena cihelna.
K historickým zajímavostem obce patří římskokatolický farní kostel, vystavěný v letech 1855– 1857, a to v místě, kde původně stála kaple sv. Josefa. Kostel byl postaven podle plánů hodonínského stavitele Josefa Lichta ve slohu historického romantismu. Ke kostelu přiléhá budova fary a hřbitov. Součástí mobiliáře kostela je dřevěná soška Panny Marie s Ježíškem v náručí, je jednou z nejhodnotnějších součástí chrámového mobiliáře. Jde o dílo datované kolem r. 1400, barokní korunka je instalována dodatečně. Původ sošky a cesta, jak se toto gotické dílo dostalo do ratíškovické farnosti, jsou zastřeny tajemstvím.
Zajímavou ukázkou lidového umění je hřbitovní brána. Byla zhotovena v r. 1957 ke stému výročí postavení ratíškovického kostela místním mistrem kovářského řemesla Františkem Hnilicou. Dále se v katastru obce nachází několik desítek křížů, pomníků a kapliček postavených v minulých staletích. Poslední z těch starších je pomník padlých z roku 1947.
Kulturní dění v obci je po celý rok velmi plodné. Působí zde pět folklorních souborů - Robky ze Séčky, Mužský pěvecký sbor, Ratiškovská Dolina, Slovácký krúžek a Dětský folklorní soubor. Známými jsou také dechové hudby Dolanka a mládežnická Veselá muzika, před nedávnem byla také znovu založena Dětská cimbálová muzika.
Folklorní život začíná plesovou sezónou, kdy se koná krojovaný ples, pokračuje velikonočními zvyky, oslavami svátku sv. Cyrila a Metoděje, Hodovými slavnostmi, které se konají vždy druhý víkend v říjnu a jsou po právu největší folklorní událostí za celý rok. Mimoto ještě v létě probíhají různá vedlejší setkání.
Ratíškovice obklopuje z velké části rozsáhlý smíšený les Dúbrava. Název vypovídá spíše o historické podobě lesa, neboť převaha dubových porostů byla potlačena, a to ve prospěch lesů borových. Nicméně i dnes zde najdeme svědky časů minulých – statné dubové solitery. Les nejenom blahodárně ovlivňuje klima okolí obce, ale je i rájem houbařů. V obci a jejím okolí se nachází řada vodních ploch, mokřadů a tůněk. Největší z nich je vodní nádrž Hliník vzniklá v místě těžiště jílů pro místní cihelnu. Nádrž má plochu necelých 5 ha a dosahuje v některých místech hloubky až 15-ti m. V současnosti je Hliník především poklidným zákoutím rybářů.


Fytostabilizační technologie

V některých místech, které jsou nebezpečné vysokou koncentrací xenobiotik, např. důlní haldy, odkaliště apod., se využívá rostlin pro tzv. fytostabilizaci. Rostliny mohou stabilizovat kontaminanty ve svých orgánech pomocí:
Obecně je cílem znemožnění nebo výrazné omezeni přenosu kontaminantů do okolí. Metoda se využívá i jako závěrečný krok úpravy ploch sanovaných jinými technologiemi.


Lucky Luciano

Lucky Luciano, známý též jako Charles Luciano nebo Salvatore Luciano byl jedním z nejmocnějších mužů v dějinách organizovaného zločinu. Zmodernizoval americkou mafii a stál za obrovským poválečným obchodem s heroinem.
Přestože je Lucky Luciano považován za největšího mafiánského bosse v americké historii, je kolem něj v současné době mnoho nejasností. Mezi nejčastější patří zejména:
V datu narození Luckyho Luciana se neshodují ani ostatní jazykové verze Wikipedie.
Existují dvě hlavní verze, proč se Lucianovi začalo říkat Lucky.
16. října 1929 přepadli Luciana čtyři muži, zmlátili ho a pořezali ho na krku a obličeji. Měli to být členové gangu Salvatora Maranzana. Lucianova zranění byla tak velká, že ho útočníci nechali ležet na zemi s tím, že každou chvíli zemře. Luciano však přežil a začalo se mu říkat Lucky. Od té doby měl Luciano na krku jizvy a jeho pravé oční víčko bylo vždy trochu přivřené.
Podle druhé verze Luciano často sázel na dostizích a většinou úspěšně tipoval vítězné koně. Proto se mu začalo říkat Lucky.
Lucky Luciano se narodil jako Salvatore Lucania ve vesnici Lercara Friddi ležící zhruba 25 km na východ od Corleone na Sicílii.
V roce 1906 se jeho rodina se přestěhovala do Spojených států. Luciano si změnil jméno na Salvatore Luciano a později na Charles Luciano.
V dětství si vydělával peníze tak, že vybíral vždy pár centů denně od svých spolužáků za to, že je bude chránit. Pokud se někdo zdráhal mu peníze vydat, Luciano ho zbil. Podle legendy mělo být jedním z dětí i chlapec jménem Meyer Lansky, který se později stal jeho přítelem a rovněž mafiánem. Když na něm chtěl Luciano peníze, Lansky se s ním porval a vyhrál. Díky Lanskymu se měl Luciano seznámit také s Bugsy Siegelem, se kterým později spolupracoval.
V roce 1916 se Luciano zařadil do gangu Five Points Gang, jehož členy byli např. Johnny Torrio nebo Al Capone. V roce 1916 byl také kvůli obchodu s heroinem odsouzen ke krátkému trestu. Ve vězení si odseděl šest měsíců.
Později začal Luciano pracoval pro Joe Masseria, který byl tehdy jedním z nejmocnějších mafiánů v New Yorku. Luciano však nesouhlasil s Masseriou v mnoha věcech. Masseria byl konzervativní a důvěřoval jenom Sicilanům. Luciano byl liberálnější a chtěl, aby se do mafie zařadili i lidé z irských a židovských gangů.
Od roku 1920 pašoval Luciano alkohol, pak se zaměřil výhradně na kuplířství. Lucianovým mužem číslo jedna se stal jeho starší přítel Frank Costello.
V roce 1930 vyvrcholila Castellamarská válka, krvavý konflikt mezi Salvatorem Maranzanou a Joem Masseriou, kteří vedli dva největší newyorské klany.
Jméno konfliktu má původ ve skutečnosti, že lidé z Maranzanovy strany byli přistěhovalci z okolí města Castellammare del Golfo v západní Sicílii. Mezi nimi byl např. Joseph Bonanno.
Jejich protivníci, které vedl Joe Masseria, pocházeli z celé Sicílie a přilehlých regionů. K Masseriovi patřili kromě Luciana např. Al Capone, Vito Genovese, Bugsy Siegel nebo Frank Costello.
V průběhu konfliktu však lidé přecházeli z jedné strany na druhou a tak původní rozdělení přestalo platit.
Luciano sice původně pracoval pro Masseriu, ale 15. dubna 1931 spolu s Meyerem Lanskym připravil jeho vraždu. Odehrálo se to v restauraci, když Luciano s Masseriou obědvali. Luciano poté odešel na toaletu a mezitím čtyři střelci Masseriu zabili.
Maranzano tímto vyhrál Castellamarskou válku. Prohlásil se Capem di tutti capi a učinil Luciana svým mužem číslo jedna. Postupně si však přestali důvěřovat a oba připravovali vraždu toho druhého. Luciano byl rychlejší.
10. září 1931 vstoupili do Maranzanovy kanceláře čtyři muži, kteří se představili jako daňoví úředníci. Maranzana pak pobodali a nakonec zastřelili.
Podle legendy měl toho dne Luciano zabít ještě desítky Maranzanových věrných, ve skutečnosti však zemřeli jen asi dva nebo tři.
Po smrti Masserii a Maranzana se Luciano dostal do čela newyorské mafie. V roce 1931 zrušil místo Capa di tutti capi a zavedl decentralizovanou strukturu. Do mafie přivedl i ostatní etnika, nejenom Sicilany. Rodiny si rozdělily teritoria a sféry vlivu. Nejvyšším orgánem byla tzv. Komise skládající se z bossů.
V roce 1935 tušil mafián Dutch Schultz, že po něm jde státní prokurátor Thomas E. Dewey. Chtěl ho nechat odstranit, ale Luciano a jeho spolupracovnici s tím nesouhlasili. Protože vzniklo nebezpečí, že Schultz nevezme v úvahu výsledek tohoto hlasování, bylo dohodnuto, že se Schultze zbaví. Krátce na to jej proto nechali zabít.
V roce 1936 však prokurátor Dewey obvinil Luciana z kuplířství. Luciano tvrdil, že proces byl vykonstruovaný a svědkové podplacení. Svědkové, resp. svědkyně, byly prostitutky, které měly podle Luciana získat od prokurátora Deweye různé peněžní výhody.
Luciano byl odsouzen na 30 až 50 let vězení. Odseděl si však jen 10 let.
Když vypukla druhá světová válka, využila americká vláda Lucianových kontaktů a nabídla mu dohodu. Luciano prostřednictvím Franka Costella kontroloval doky v New Yorku a odbory přístavních dělníků. Americká vláda si byla vědoma sabotáží, které měly být způsobeny německými špiony nebo samotnou mafií. Část dohody s Lucianem byla, že ničení lodí přestane. Dále bylo Lucianovým úkolem spojit se s přáteli v Palermu na Sicílii a ulehčit tak vylodění amerických vojsk. Invaze se uskutečnila v roce 1943. V Itálii byl tenkrát u moci Mussolini, který tamější mafii pronásledoval.
Za tyto služby bylo Lucianovi umožněno bez problémů řídit mafii a její aktivity za dobu jeho věznění.
Po skončení války, v roce 1946, nabídla vláda Lucianovi, že ho propustí, musí však opustit americkou půdu a vrátit se do Itálie. 10. února 1946 byl tedy Luciano deportován a usídlil se v Římě.
V prosinci roku 1946 odletěl do Venezuely, do Mexika a poté do Havany na Kubě. V Havaně se konala konference, kterou sám zorganizoval. Tam si utvrdil své vedoucí postavení. Byly dohodnuty obchody s kubánským diktátorem Fulgenciem Batistou o výstavbě kasin na Kubě. Na konferenci bylo také odsouhlaseno odstranění Bugsyho Siegela. Stavba kasina v Las Vegas ho totiž stála obrovské peníze, které nemohl splácet.
Tam navázal nové kontakty se sicilskými klany a dalšími mafiánskými organizacemi, např. s Camorrou a 'Ndranghetou.
V průběhu padesátých let si dále Luciano vytvořil dobré styky s korsickou mafií a vytvořil tzv. Francouzskou spojku. Opium se tehdy pašovalo z Turecka do Francie, kde se z něj vyráběl kvalitní heroin. Ten dále putoval do Spojených států.
Luciano se přátelil s Frankem Sinatrou a pomáhal mu v jeho kariéře.
Luciano měl v plánu prodat práva na svůj životní příběh filmařské společnosti. 26. ledna 1962 se měl sejít v Neapoli na letišti s americkým producentem, aby podepsal smlouvu. Zemřel tam však na srdeční infarkt.
Vyskytly se dohady, že za jeho mrtvicí stojí mafie, která ho otrávila. Nesouhlasila totiž s jeho záměrem zveřejnit informace z jeho života.
Přestože od roku 1946 nesměl Luciano vstoupit na území Spojených států, pohřben byl na hřbitově v New Yorku. Soud totiž rozhodl, že mrtvola není občanem žádného státu a nepodléhá tak vyhoštění.
Lucianovým nástupcem na pozici mafiánského bosse se stal Frank Costello.


Časně slovanské období

Jako časně slovanské období je v české archeologii označováno období mezi druhou polovinou 6. století a koncem 7. století. Na počátku tohoto období na území ČR přišli první Slované, konec je archeologicky vymezen méně výrazně – dříve se na konci 7. století uvažovalo o vzniku prvních hradišť, dnes někteří archeologové spíš zdůrazňují nástup zdobené a obtáčené keramiky a v některých oblastech ČR i mohylový pohřební ritus.
O době příchodu Slovanů dlouho na území ČR existovaly pochybnosti, protože se přímé písemné zprávy nedochovaly a archeologické nálezy nebylo možné s dostatečnou přesností absolutně chronologicky zařadit, resp. jich byl nedostatek. Existovaly tedy snahy posunout slovanské osídlení co nejdále do minulosti. Čeští archeologové a historikové se donedávna přikláněli k době v první polovině 6. století, kdy mělo dojít ke snížení intenzity germánského osídlení a předpokládal se odchod většiny germánského obyvatelstva včetně elit. Dnes je mezi archeology přijímán spíše pozdější příchod slovanského obyvatelstva někdy v druhé polovině 6. století, existují doklady přítomnosti langobardské elity ještě 2. polovině 6. století.
Opuštěna byla také v podstatě ještě obrozenecká představa, že se jednalo o příchod a postupné usazování mírumilovných zemědělců. Na základě srovnání s písemnými prameny, které popisují slovanské nájezdy na Balkán v té době, se spíše uvažuje o vojensky organizované invazi.
Někdy v 1. polovině 7. století se uvažuje o tzv. druhé vlně. Tito Slované měli přicházet ze středního Podunají. Jako doklad Droberjar uvádí nálezy paprskovitých spon s maskou na nožce, za další důkazy bývá považována zdobená a obtáčená keramika či mohylový ritus v některých oblastech ČR. Tato hypotéza není přijímána bezvýhradně, negativně se vůči ní vymezuje např. Michal Lutovský, podle kterého není diskontinuita v podobě nových migrací v archeologickém materiálu dostatečně průkazná.
Otázka soužití Slovanů a v Čechách usídlených Germánů se řešila již v 19. století a to na pozadí nacionalistických sporů mezi českým a německým národem v rakouské monarchii, resp. Rakousku-Uhersku. I ve 20. století se hledaly důkazy o soužití těchto dvou etnik a domněle byly identifikovány na nálezech např. v Praze-Bubenči, resp. Praze-Běchovicích. Při revizi těchto nálezů se většinou zjistilo, že se jednalo o intruze do historicky mladších objektů. Není prokázána ani existence tzv. smíšené keramiky. Stejně tak se neprokázala současnost obou etnik na lokalitě Březno u Loun.
V Čechách především Poděbradsko, Kolínsko, střední Polabí, Pražská kotlina, Poohří a Podkrušnohoří. Na Moravě dolní a střední Pomoraví, dolní Podyjí, Brněnsko, Znojemsko a Olomoucko.
Osady nejstarších Slovanů na českém území se obvykle rozkládaly v nížinných polohách v blízkosti vodních toků a zahrnovaly jen několik polozemnic, archeologicky prozkoumanými příklady mohou být Březno u Loun, Mutěnice, Břeclav-Pohansko. Jednoprostorové polozemnice byly obvykle čtvercového nebo mírně obdélného půdorysu o velikosti 8 – 12 m2, výjiměčně až 20 m2. Uvnitř v severozápadním rohu stála pec z neopracovaného lomového kamene, někdy v blízkosti pece byla do dna zahloubená nádoba. Střecha byla obvykle sedlová, krytá rákosovými nebo slaměnými došky. Podrobnější vybavení polozemnic není známo. Někdy se ve stěnách vyskytovaly hliněné pece, pravděpodobně chlebové.
Jak již bylo zmíněno, většina slovanských osad se rozkládala v nížinných polohách, přesto existují doklady i o přítomnosti na výšinných a strategických polohách. Tyto nálezy hrají důležitou roli v diskuzi o existenci, resp. neexistenci hradišť na území ČR v 7., resp. i 8. století. Jako důležitá se jeví informace, že na všech těchto výšinných lokalitách vznikla v 9. - 10. století slovanská hradiště.
Z písemných pramenů je známý Wogastisburg, dlouho bylo těžké vysvětlit absenci opevněných poloh až do 9. století, je možné, že již v časně slovanském období nějaké lehčí fortifikace na těchto místech existovaly a byly zničeny během přestaveb v 9. - 10. století či později nebo tato místa sloužila jako strážiště.
Vedle keramiky se nachází žernovy nebo licí pánvičky s tulejkou. Dále bylo na sídlištích možné najít keramické i kamenné přesleny.
Výjimku mezi malými raně slovanskými osadami tvoří lokalita Roztoky u Prahy, kde bylo v 90. letech 20. století prozkoumáno 128 zahloubených chat. Sídliště vzniklo na strategicky výhodném místě, kde se zužuje vltavské údolí a pravděpodobně existoval i brod. Osídlení ze stejné doby je doloženo i na protějším břehu v poloze Na Zámkách v Praze-Bohnicích. Pravděpodobně se odtud kontrolovala vodní cesta a předpokládaný brod.
Slované své mrtvé spalovali a poté ukládali do uren. Velmi zřídka se najdou i žárové pohřby v jamkách. Hmotných nálezů není mnoho, většinou se jedná o spony, skleněné korálky, hřebeny nebo železné nože. Pohřebišť se na území Čech našlo z této doby poměrně málo a většinou se jedná o jednotlivé hroby, což vede některé archeology k názoru, že musel existovat alternativní ritus archeologicky dnes nezachytitelný. Někdy se ještě uvažuje, vzhledem k poměrně chudé výbavě dochovaných pohřbů, takto chybí především pohřby elit. Na Moravě byla objevena velká pohřebiště v Přítlukách, v Břeclavi-Pohansku nebo ve Velaticích.
Keramiku tohoto období poprvé v roce 1940 analyzoval a výsledky publikoval archeolog Ivan Borkovský a to na základě nálezů ve sbírce J. A. Jíry, který tyto nálezy rozlišil jako veleslavínský typ.
Typickým je uniformní v ruce vyrobený vázovitý hrnec s výdutí v horní části těla, okraj bývá nevýrazný. Zpočátku je keramika nezdobená, během 7. století se objevuje výzdoba v podobě vlnovek a keramika je obtáčená. Vedle toho se někdy najde tzv. pekáč, objevují se i mísovité tvary.
Jediné přímé písemné zprávy, které o českém území v tomto období pocházejí, jsou zmínky o tzv. Sámově říši v tzv. Fredegarově kronice.


Eso

Eso je televizní hitparáda vysílaná v letech 1994-2009 na TV Nova. Je jedním z nejdéle vysílaných pořadů TV Nova, vysílá se již od druhého dne vysílání televize. Moderátory pořadu byli Tereza Pergnerová, Yemi A.D., Vítek Havliš, Rebeka Partyšová, skupina Lunetic, skupina Zoombie, a v posledních šesti letech Leoš Mareš.
V hitparádě soutěží vždy 11 hudebních klipů, 6 postupujících z minulého týdne a 5 novinkových klipů. Klip může postoupit do dalšího kola maximálně pětkrát, poté získává tzv. Červené eso a soutěží ve výročním dílu Esa a může získat titul Zlatého esa. Hlasování probíhá během pořadu SMS zprávami a přes internet.


Obvod obce s rozšířenou působností Votice

Správní obvod obce s rozšířenou působností Votice je jedním ze správních obvodů Středočeského kraje. Zahrnuje město Votice a dalších 14 obcí. Rozsah správního obvodu se plně kryje se správním obvodem obce s pověřeným obecním úřadem Votice.


Největší jezera v Africe podle rozlohy

Některá jezera - laguny jsou někdy zařazována mezi jezera a někdy jsou počítány jako zálivy
Zde jsou jezera, která v nedávné době měla rozlohu větší než 1000 km2, v současné době však jejich rozloha klesla pod tuto hranici, jezera se rozpadla na více částí nebo úplně vyschla.


Kastilie-La Mancha

Kastilie-La Mancha je jedno ze 17 autonomních společenství. Rozkládá se v jižní polovině španělského vnitrozemí. Většina regionu tvořila součást historické španělské provincie Nová Kastilie, zatímco provincie Albacete byla součástí historické provincie Království Murcie. Metropolí regionu je starobylé město Toledo, přestože město Albacete je podstatně větší.
Území autonomního společenství se administrativně člení na 5 provincií: Albacete, Ciudad Reál, Cuenca, Guadalajara, Toledo.
Region na západě hraničí s autonomním společenstvím Extremadurou; na jihu s autonomními společenstvími Andalusie a Murcie; na východě s autonomním společenstvím Valencie; na severovýchodě s autonomním společenstvím Aragonie; na severu s autonomními společenstvími Madrid a Kastilie a León.
Většina kraje je tvořena suchou a větrnou náhorní plošinou La Mancha s nadmořskou výškou okolo 600 m. Napříč severní částí oblasti protéká řeka Tajo. Další velkou řekou je jižnější Guadiana. Na jihu je Kastilie-La Mancha ohraničena pohořím Sierra Morena.


Vic Elford

Victor Henry Elford je bývalý britský automobilový závodník. Závodil v různých kategoriích jako například Formule 1, NASCAR, Le Mans nebo rallye. Většinou závodil s vozy Porsche. Je jediným automobilovým závodníkem který dokončil Rallye Monte Carlo a Grand Prix Monaka. První jmenovanou soutěž dokonce vyhrál v roce 1968 jako zatím poslední Brit.
V prvních soutěžích závodil s vozy DKW, Austin a Mini. Později pilotoval vozy Ford a zvítězil v Alpine Rally. Rallye Monte Carlo mohl vyhrát již v roce 1965 s vozem Lotus Cortina. Kvůli poruše ale musel odstoupit. Poté se Elford snažil přesvědčit automobilku Porsche k účasti v rallye. Porsche ale tehdy nebylo tomuto záměru nakloněno, neboť nevěřilo, že model 911 je konkureceschopným vozem. První vůz mu půjčili až na Tour de Corse - Rallye de France 1966. Elford dojel třetí. O rok později již se stejným vozem vybojoval tři vítězství. Jeho snem ale bylo vyhrát Rallye Monte Carlo.
V roce 1968 už se na jejím startu představil tovární tým Porsche se třemi vozy. Kromě Elforda je pilotovali Pauli Toivonen a Sobieslaw Zasada. Za největšího favorita byli povážován Gerard Larousse na voze Alpine A110. Pro start do hvězdicové jízdy se Elford vybral start z Varšavy. Tuto jízdu bezproblémů vyhrál a v samotné rallye se umisťoval hned za vozy Alpine. Po odstoupení druhého a třetího vozu byl dokonce druhý za Larroussem se ztrátou pouhých 14 sekund. Bylo jasné že o vítězsví se rozhodne mezi těmito dvěma jezdci. Po Larousseho havárii Elford zvítězil a splnil si tak svůj sen.
Při své premiéře na GP Francie dojel s vozem Cooper čtvrtý. To bylo ale jeho nejlepší umístění. V roce 1969 na GP Německa se soukromým vozem McLaren havaroval do trosek vozu Maria Andrettiho. Z havárie vyvázl se zlomenou rukou a klíční kostí. Po této nehodě byla tak jeho kariéra ve Formuli 1 po třinácti závodech ukončena.
Kromě těchto úspěchů vyhrál v závodě Targa Florio, třikrát zvítězil v závodě 1000 km na Nürburgringu. Za tým Porche závodil například také v závodě 24h Daytona.


Giedré Lukšaité-Mrázková

Studovala Hudební akademii ve Vilniusu a získala diplom pedagoga, komorního hráče a sólisty. V roce 1970 úspěšně ukončila aspiranturu na Moskevské státní konzervatoři P. I. Čajkovského. V roce 1968 se stala laureátkou Mezinárodní varhanní soutěže M. K. Čiurlionise. Od roku 1976 žije trvale v České republice. Varhanní hru dále studovala u prof. Jiřího Reinbergera a hru na cembalo na Hudební fakultě AMU v Praze u prof. Zuzany Růžičkové. V letech 1983 až 1993 byla členkou souboru Ars rediviva.
Od roku 1981 vyučuje na Hudební fakultě AMU v Praze a v současné době vede cembalové oddělení s důrazem na historickou interpretaci barokní hudby.


Ljósálfheim

Ljósálfheim je v severské mytologii říše světla, světlých álfů a vyšších přírodních duchů a současně úroveň ducha a intelektu. Je jedním z devíti světů Yggdrasilu, jeho protisvětem je Svartálfheim. Strážcem Ljósálfheimu je álf Delling, který společně se svou chotí Nótt, personifikací noci, dává vzniknout světlému dni.


Prytaneion

[[Soubor: AgoraAthens5thcentury.png |thumb|upright=1.2| Athénská Agora v 5. stol. př. n. l.
Prytaneion nebo prytaneum bylo sídlo prytanů, což byla obdoba vlády v demokratických řeckých obcích. Prytaneion stálo na hlavním náměstí a byla to zároveň posvátná budova obce, kde se – podobně jako ve starověké domácnosti – neustále udržoval oheň bohyně Hestie, římské Vesty.
Když Kleisthenés roku 508 př. n. l. reformoval athénský sněm, nahradil původní čtyři kmeny novými deseti a z každého z nich se do sněmu každý rok volilo 50 členů. Funkci prytanů zastávalo vždy pět z nich, a to po desetinu roku, takže se v průběhu roku vystřídali všichni. V každé době tedy bylo právě 50 prytanů, kteří sídlili v prytaneu a nejméně třetina jich musela být neustále přítomna, proto v prytaneu i spali a dostávali stravu. Spolu s nimi se tam mohli stravovat i „čestní občané“, olympijští vítězové a podobně. Z právě sloužících prytanů se denně losoval předseda, který měl obecní pečeť a klíč k pokladnici; tuto funkci nesměl nikdo zastávat dvakrát. Prytanové přijímali cizí vyslance a vedli běžné záležitosti obce, formálně svolávali sněm a epistatés mu předsedal.
Sídlem prytanů v Athénách byla kruhová budova, Tholos, na agoře vedle budovy sněmu, postavená roku 470 př. n. l. na místě starší budovy, zničené Peršany, která patrně sloužila témuž účelu.
Sókratés ve své obhajobě před sněmem nakonec Athéňanům navrhl, aby mu místo odsouzení dali doživotní právo stravovat se v prytaneu jako uznání jeho zásluh o obec.
Prytaneia stála i v dalších řeckých městech. Poněkud odlišnou funkci mělo prytaneion v Olympii: žili zde chrámoví kněží a úředníci a konaly se zde oslavy pro vítěze her. I olympijské prytaneion ale mělo ohniště bohyně Hestie.


Miloš Šejn

Využívá širokého rejstříku výrazových prostředků od kresby a malby, přes nová média a projekty site specific až po realizace v historické krajině; píše teoretické reflexe. Původně se věnoval fotografii a nalezeným objektům, od 70. let zážitky putování krajinou transformuje malbou a kresbou, později přecházející v text a kresbu textem; rozvíjí možnosti autorské knihy. Hledá nové cesty těsného prolnutí vlastního subjektu do výtvarného díla, inspiruje se projevy mimoevropských kultur a rituálními kresbami art brut.
V současné době vede ateliér konceptuální tvorby intermediálního oddělení na Akademii výtvarných umění v Praze a organizuje workshopy Bohemiae Rosa, zabývající se mezioborovými vztahy historické humanizované krajiny a divočiny v nás samých.


Ohniště

Ohniště je prostor většinou ohraničený kameny, ve kterém se zakládá oheň aby se zamezilo jeho volnému šíření.
Ohniště je ohraničeno ze všech stran, ale nemá žádné dno. Většinou je zahloubeno několik centimetrů do země a může se využívat k vaření. Ve volné přírodě se ohniště smí zakládat pouze v tábořištích.
Ohniště v technických aplikacích je specializovaný spalovací prostor určený pro spalování tuhých paliv, např. uhlí nebo dříví. Ohniště byla a jsou běžnou součástí kotlů, krbů a kamen na tuhá paliva určených jak k přímému vytápění, tak i k ohřevu vody nebo k výrobě páry. Takováto technická ohniště pak obvykle označujeme odborným pojme topeniště.


Branko Pešić

Branko Pešić byl jugoslávský politik, účastník jugoslávských bojů proti fašistům za druhé světové války a starosta Bělehradu v letech 1964 až 1974.
Narodil se 1. prosince 1922. v Zemunu. Účastnil se národně-osvobozeneckého boje již od roku 1941, kdy tehdejší království obsadila cizí vojska. O rok později vstoupil i do KSJ. Během války byl nejprve politickým pracovníkem pro Zemun a okolí, později působil v Bosně.
Po osvobození Jugoslávie se účastnil různých aktivit. Byl členem i sekretářem městského výboru Svaz komunistů Srbska|svazu komunistů Srbska v Bělehradě, předseda skupštiny opštiny Zemun, mezi lety 1964 až 1974 pak zastával i pozici starosty v Bělehradě, kterým roku 1968 zmítaly studentské nepokoje.
Pešić patřil k významným bělehradským starostům. V době jeho mandátu byly postaveny mnohé významné objekty, jako třeba Terazijský tunel, Mostarská petlja, či most Gazela. Vybudovalo se také rozsáhlé sídliště Julino Brdo, či mrakodrap Beograđanka. Rovněž se zahájila i diskuze o přestavbě železničního uzlu a možném budování metra.


Eugen Suchoň

Jedná se o tvůrce, jenž položil základy moderní slovenské hudby a je také autorem slovenské národní opery. Ve své tvorbě hojně vycházel ze slovenské lidové melodiky.
V roce 2008 mu prezident Slovenské republiky Ivan Gašparovič propůjčil státní vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra I. třídy, in memoriam.


Městská heraldika

Městská heraldika, na rozdíl například od rodové heraldiky není tak složitá a neobsahuje tolik polí a figur v erbu. Většina městských erbů byla někdy polepšena nebo bylo přidáno nějaké pole. Jen málo erbů měst zůstalo bez polepšení.
Znaky většiny měst prošly složitým vývojem a jen málo jich zůstalo stejných. Polepšení bylo udíleno většinou panovníkem např. za věrnost nebo vojenskou pomoc. Skládalo se převážně z přidání figur nebo polí do znaku, změna tinktur nebo přidáním honosných kusů.
V české heraldice bylo polepšování městských znaků běžnou praxí. Některá města měla znak polepšený dokonce několikrát, jako třeba Plzeň, kdy byl polepšen císařem Zikmundem v roce 1433 za obranu města proti husitům o zlatého velblouda na zeleném poli, papežem Pavlem II. v roce 1466 za opozici proti králi Jiřímu z Poděbrad o papežské klíče a rytíře s polovinou říšského orla a papežem Řehořem VIII. v roce 1578 o střední štítek se starou plzeňskou pečet, štítonoše anděla, křž s heslem a za štít dvě přilby.
Je zvláštní, že v Anglii, kde panovníci běžně polepšovali erby šlechtickým rodinám, se skoro vůbec erby měst nepolepšovaly. Až v roce 1959 dostalo město Coventry jako polepšení štítonoše fénixe, který povstává z plamenů, jako narážku na obnovu města po 2. světové válce.
Na rozdíl od Anglie bylo v Svaté říši římské polepšování městských znaků běžnou praxí již od středověku, kdy papežové římští králové nebo císaři polepšovali znaky věrným městům.
V Rusku se polepšení znaků většinou sestávalo z iniciál cara, které byly umístěny na středním štítku nebo také na praporu. V znacích měst se také používaly dekorace řádů.


Special Air Service

SAS vznikla jako skupina dobrovolníků, vesměs bývalých příslušníků britských commandos, sestavenou poručíkem skotské gardy Davidem Stirlingem. Tato jednotka měla působit v Severní Africe, kde měla provádět výsadky za linií fronty a přepadat nacistická letiště. Název SAS vznikl poněkud kuriózním způsobem: britská tajná služba se snažila přesvědčit Němce, že se v Africe nachází velká výsadková jednotka, a proto byla Stirlingova skupina nazvána velkolepým "Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby". Odtud se vžil název SAS. Po prvním neúspěchu změnila jednotka taktiku, začala používat místo vzdušných výsadků silně ozbrojené džípy, a stala se pravou pohromou pro německá a italská letiště. V roce 1944 se jednotka SAS zúčastnila invaze do Francie, později se podílela na řadě dalších operací až do konce války. Během 2. světové války sloužilo v SAS postupně kolem 2500 mužů.
Navzdory všemu však SAS do jara 1945 splnila svou roli a válka v Evropě byla prakticky u konce. Do konce května 1945 byly již všechny jednotky SAS zpět v Británii. Brigáda SAS byla oficiálně rozpuštěna v říjnu 1945, ačkoliv v roce 1947 byl založen Pluk SAS územní armády. Ve skutečnosti se však pravidelná Zvláštní letecká služba stala jednou z těch válečných jednotek, které již měly patřit historii.
Malajský „výjimečný stav“, který začal v červnu roku 1948 měl za následek založení jednotky, která by mohla konkurovat komunistickým teroristům na jejich vlastním území. Byl povolán „Mad Mike“ Calvert a dostal nelehký úkol sestavit jednotku pro boj v džungli. Tato jednotka byla známá jako Malajští skauti. Měla neomezené možnosti ve výběru vojáků ze všech armádních sborů na Dálném východě. Hledali jednotlivce se zkušenostmi boje v džungli, dokonce se podařilo naverbovat několik málo veteránů z již neexistující SAS. Po nespočtu úspěšných tažení Malajských skautů bylo pod vedením podplukovníka Sloana odděleno zrno od plev a začalo období nového výcviku a reorganizace. V roce 1952 bylo upuštěno od názvu Malajští skauti a jednotka byla přejmenována na 22. pluk SAS. Následujících osm let pluk zdokonaloval svoje válečné umění v džungli a co víc, začal používat taktiku „získávání srdcí a mozků“. Díky tomu se SAS stali odborníky na proti povstalecký boj.
Po Malajské válce 1950-1960, se příslušníci SAS přesunuli z vlhkých Malajských džunglí do hornaté oblasti severního Ománu, kde dosáhli skvělého vítězství. Další bohaté bojové zkušenosti získala SAS na Borneu 1963-1966, v Adenu 1964-1967, v Severnim Irsku, ve Válce o Falklandy a v neposlední řadě ve Válce v zálivu 1991.
Jedna z mnoha akcí pluku, které nebudou nikdy zapomenuty byly Silniční pozorovací hlídky. V perském zálivu v roce 1991 odpálil Irák 7 raket typu Scud na Izrael, vzhledem k malému počtu odpalovacích ramp země-vzduch 132 Raytheon MIM-104 „Patriot“, všechny rakety proletěly.
Dvě zasáhly Haifu, tři Tel Aviv a zbytek dopadl do neobydlené oblasti. Naštěstí měly rakety pouze explozivní hlavice. Izrael se obával že další mohou nést biologické, nebo chemické zbraně. Kdyby však Izrael zahájil útok na Irák, vedlo by to k rozpadnutí spojenců. Američané museli vynaložit maximální úsilí aby odradili Izraelce k útoku na Irák. Ale 19.ledna a 25.ledna Irák poslal na Izrael další rakety. Scudy odpalovali mobilní odpalovací rampy rozmístěné a zamaskované v poušti. Úkolem SAS bylo najít tyto mobilní nosiče a udat polohu pro letecký útok. Jedna s hlídek SAS, která dostala za úkol najít Scudy, byla hlídka s krycím jménem Bravo Two Zero. Velitel hlídky byl v té době seržant Andy McNab. Andyho hlídka byla vysazena vrtulníkem 300km od spřáteleného území v noci. Druhého dne se objevil Irácký konvoj a zastavil poblíž. Vojáci SAS byli prozrazeni mladým pastevcem koz, kterého mohli jednoduše zabít Hlídka udělala jediné co mohla, začala utíkat směrem k syrským hranicím. Nejhorší byla zátěž kterou nesla a klimatické podmínky, kdy přes den bylo velké horko a na rozdíl od toho v noci umírali na omrzliny. Jeden z vojáku se oddělil od skupiny a zahynul vyčerpáním a podchlazením ve sněhové bouři. Další muži byli buď zajati, nebo zastřeleni. Až na vojáka Chrise Ryana, který unikl a šel do Sýrie. Za svojí cestu, která trvala 8 dní, ušel 300km pouští. Měl s sebou málo jídla a pití, to bylo spotřebováno již třetí den. Šestého dne dorazil k potoku a vydatně se z něj napil, netušil že potok byl znečištěn továrnou na zpracování uranu. To mu poškodilo játra a krevní tvorbu. Trvalo dva týdny než mohl zas pořádně chodit, a dalších šest týdnů, než se do jeho prstů na rukou a na nohou vrátil cit.
Podobných hlídek ve válce v Zálivu bylo ještě mnohem víc, jiné skončily lépe a některé smrtí celého teamu. Za dobu působení silničních a bojových hlídek SAS za nepřátelskými hranicemi bylo zničeno desítky raket díky jejich odvaze.
===Osvobození rukojmích z Íránského velvyslanectví v Londýně - Operace Nimrod=== 30. dubna 1980 vniklo šest ozbrojených teroristů Demokratické revoluční fronty pro osvobození Arabistánu do budovy Íránského velvyslanectví v Londýně. Všichni pracovníci byli zajati jako rukojmí. O 6 dnů později vysvobodila SAS díky skvělé akci skoro všechny rukojmí. Odpoledne 5. května byli teroristé na pokraji svých sil. Jeden z rukojmích byl oddělen od ostatních a o několik minut později zazněli tři výstřely, po kterých následoval telefonní hovor, jenž oznamoval, že muž byl zastřelen. V tu chvíli se začali připravovat SAS na akci. Do této doby nemohli zasahovat, neboť toto přepadení náleželo policii. Bohužel museli čekat na potvrzení, jestli teroristé neblafovali. Vražda byla potvrzena kolem 19. hodiny, kdy byly slyšet další tři výstřely a ze dveří teroristé vyhodili mrtvé tělo. Když bylo tělo odnášeno, telefonoval metropolitní policejní komisař sir David McNee, že předává řízení SAS. Velící důstojník SAS, podplukovník Michael Rose převzal formálně kontrolu v 19.07. Formálně předala SAS odpovědnost za akci zpět do rukou policii v 19:53 hodin a ukončila tak svou práci za pouhých 46 minut. Výsledek akce je obdivuhodně skvělý, pouze dva mrtví rukojmí, dva zranění a jeden z SAS utrpěl popáleniny. Pět ze šesti teroristů bylo zabito.
Díky rostoucímu riziku ze strany teroristických organizací se SAS velice úzce specializuje na boj proti terorismu. V současné době jsou vojáci SAS nasazováni na všechna horká místa v rámci operací Enduring Freedom v Afghanistánu a Iraqi Freedom v Iráku.
Jednotky SAS jsou nasazovány po celém světě, v každém podnebí a řeší široké spektrum vzniklých situací, není tedy divu, že jednotka disponuje širokým arzenálem zbraní. Nejpoužívanější zbraní se v současnosti stala 5,56 mm karabina C8 SFW, mírně prodloužená a modernizovaná modifikace americké M4, doplněná o RIS lišty, vhodné k rychlému nasazení taktických svítilen, kolimátorů, puškohledů, laserových zaměřovačů, přístrojů pro noční vidění a v neposlední řadě 40 mm granátometu Heckler & Koch HK AG-C. V seznamu zbraní najdeme dále zkrácenou verzi karabiny C8 CQB, samopaly H&K Mp5, lehké kulomety Minimi, odstřelovací pušky řady L96A1v rúzných rážích atd. V minulosti používal regiment americké útočné pušky M16. Standardní pistolí SAS je švýcarská 9 mm Sig Sauer P226,která nahradila letité Browning High Power.
Kromě vlastních zbraní jednotka často používá i zbraně nepřátel, např. při tzv. false-flag operacích, ve kterých je nežádoucí prozrazení zapojení britské vlády. Vojáci se proto učí střílet doslova ze všech možných zbraní.


Gheorghe Asachi

Gheorghe Asachi byl rumunský osvícenský spisovatel, básník, malíř, historik a překladatel, jeden z nejvýznačnějších intelektuálů své generace. Ve své době byl respektovaným novinářem a politikem, jeho význam spočívá především v ustavení velmi vlivného časopisu Albina Românească a vytvoření první rumunské akademie Academia Mihăileană, která nahradila výuku podle řeckých vzorů za rumunskou v západním duchu.
Jeho literární dílo je na pomezí romantismu a klasicismu, jeho jazyk je ale velmi stylizovaný, archaický a užívající tvary z moldavštiny. Jeho raná díla, rozsáhlé básně podle italských vzorů, se odehrávají ve fiktvní zemi zvané Dochia, založené na reáliích staré Dácie, fiktivní zápisy o činech Ivana Mazepy v Moldávii a podobně. Jeho čistě beletrická díla nejsou příliš kvalitní, jde především o napodobeniny cizích vzorů, přesto měly velký vliv. Je také pokládán za zakladatele rumunského jazykového purismu, podílel se také na vzniku rumunského divadla.


Dvě vdovy

Dvě vdovy je komická opera o dvou dějstvích Bedřicha Smetany na libreto Emanuela Züngela. Libreto je inspirováno jednoaktovou francouzskou komedií „Lex deux veuves“ Jeana Pierra Mallefilla. Smetana operu napsal mezi červnem 1873 a lednem 1874, premiéru měla 27. března 1874 v Prozatímním divadle. Operu dirigoval sám Bedřich Smetana, ale premiéra neměla úspěch a autor ji v roce 1874 přepsal. Změnil některé dialogy, hudbu i charaktery. Druhá premiéra byla 20. října 1874 a měla mnohem větší úspěch.
Karolina a Anežka, sestřenice a zároveň vdovy, spolu tráví čas na vesnickém statku. Karolina je veselá a bezstarostná, zatímco Anežka si myslí, že jako vdova musí do konce života jenom truchlit. To se ale má změnit. Hajný Mumlal, starý bručoun, přivede na statek jakéhosi pytláka, který prý dělal škodu v lese. Anežka v něm poznává svého dávného ctitele Ladislava. Předstíral, že pytlačí, a nechal se Mumlalem chytit, aby se mohl dostat do blízkosti Anežky. Ta ale na sobě nedá nic znát – je přece vdova! Zato podnikavá Karolina se rozhodne, že dá oba dohromady a Anežku tak konečně zbaví jejího vdovského smutku. Předstírá, že Ladislava miluje, aby v Anežce probudila žárlivost. Anežka konečně roztaje a když se všechno vysvětlí, s Ladislavem se zasnoubí.


Sevran

Sevran je francouzské město v severovýchodní části metropolitní oblasti Paříže, v departementu Seine-Saint-Denis, Île-de-France. Od centra Paříže je vzdálené 18 km.
Město má devět čtvrtí: Beaudottes, Montceleux/Pont-Blanc, Les Sablons, Les Sablons, Les Trefles, Rougemont, Primeveres/Savigny, Centre-ville, Perrin.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:100000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:10000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:5000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Richard Hrdlička

Richard Hrdlička byl český historik, spisovatel, překladatel, typograf a vydavatel.
Narodil se v domě čp.122 v početné rodině mladovožického úředníka-písaře okresního soudu. Od roku 1878 žil s rodiči v Táboře, začal studovat místní reálné gymnázium, ale po smrti otce studium musel ukončit z finančních důvodů. Vyučil se typografem-knihtiskařem ve Frankově tiskárně v Táboře.
V táborské tiskárně pracoval i po vyučení a později se stal zástupcem majitele, také stál jako předseda v čele filiálky Typografické besedy v Táboře. Snaživý a cílevědomý Hrdlička se po získání autografické a knihtiskařské koncese osamostatnil a v zakoupeném domě ve městě si zřídil tiskárnu s názvem AUTOGRAFIA. V ní na zakoupeném tiskařském stroji „Liberty Machine Works Berlin“ svoje literární práce sám tiskl i vydával. Vydal Kalendářík naší mládeže 1906-7, v roce 1908 začal vydávat hasičský časopis Oheň a světlo a v letech 1920-1937 vlastním nákladem Staré a nové letopisy táborské, které byly jeho největší vydavatelskou prací; vyšlo 29 sešitů, v nichž otiskoval vlastní i cizí práce. V roce 1909 podnikl cestu po Německu, kde navštívil řadu grafických závodů; vlastním nákladem vydal a vytiskl Srovnávací přehled některých výrazů z oboru knihtisku ve všech slovanských nářečích. Svoji tiskárnu v domě měl až do roku 1937, potom ji zrušil, převedl na Fr.Chaloupeckého a V.Plívu a ti v nové tiskárně s moderním vybavením tiskli a vydávali do roku 1950.
V letech 1. světové války, kdy situace nepřála podnikání v profesi tiskaře, nastoupil Richard Hrdlička jako kontrolor v táborské Městské spořitelně. Vzdělání si doplnil absolvováním večerní obchodní školy, účetnických kurzů a také ovládnutím stenografie. V zaměstnání-zpočátku u zvláštního systému sčítacích strojů-vynikal precisností a svými novými postupy, které pak zaváděly i jiné peněžní ústavy. Kontrolní oddělení spořitelny vedl až do odchodu do penze. Napsal řadu článků-pojednání o peněžnictví, například: Pomocné stroje kancelářské ve spořitelnách, Dětské vklady, Jak se kolkovaly bankovky roku 1919.
Již v devatenácti letech začal R.Hrdlička uveřejňovat drobné literární práce. Osvojil si několik jazyků, hlavně slovanských a celkem uveřejnil přes 20 překladů z ruštiny a 70 ze srbštiny, asi 40 z chorvatštiny a přes 40 z bulharštiny a také několik z němčiny a maďarštiny. Drobné překlady vycházely v nejrůznějších časopisech. Samostatně vyšly tiskem překlady většího rozsahu:-Bronislav Nušič: Povídky desátníka z války srbsko-bulharské;-Danilo Medič: V ruském táboře 1877-1878;-Žerty a příhody Nasredina Chodži.
V Hrdličkově drobné tvorbě je jak beletrie, tak články z historie, odborné stati z knihtiskařského oboru i bankovnictví v různých odborných a krajinských listech; přispíval do mnoha listů, jako byly např.: Buditel, Hlasy z Podřipska, Hlasy z Pošumaví, Humoristické listy, Kodym, Lesní stráž, Národní politika, Naše domácnost, Písecké listy, Rozmarův Lesnický týdeník, Typografia, V boj, Veleslavín, Z lesů a luhů, Svobodné Slovo, Práce, Lidová demokracie, Vosa. Z všestranných zájmů postupně více času a úsilí věnoval historickému–vlastivědnému bádání, se zaměřením zejména na Táborsko a Vožicko. Za skoro stěžejní práci lze považovat rodopisnou studii Hubatcové z Kotnova, vydané vlastním náklade v roce 1927 a také dodnes jen v rukopise uložené Staré domy a domky vožické a podklady k dějinám Mladé Vožice.
Richard Hrdlička byl členem: Sdružení překladatelů; Syndikátu spisovatelů českých; předseda filiálky Typografické besedy v Táboře; Rodopisné společnosti československé; Společnosti přátel starožitností; táborské skupiny tamburašů; tělovýchovné organizace Sokol od studentských let.


POSIX

POSIX je přenositelné rozhraní pro operační systémy, standardizované jako IEEE 1003 a ISO/IEC 9945. Vychází ze systémů UNIX, a určuje, jak mají POSIX-konformní systémy vypadat, co mají umět, co se jak dělá apod.
Vytvořením mnoha různých klonů původního AT&T Unixu došlo k vytvoření mnoha různých doplňkových systémových volání, funkcí, programů a démonů. Většina z nich byla proprietární a často se i standardní programy lišily ovládáním. Vznikla proto řada standardů POSIX, které definují systémová volání, knihovní funkce a chování programů v POSIX kompatibilním operačním systému. I přes tuto standardizační snahu je ve světě Unixu mnoho různých odchylek a vylepšení. S jistotou je však možno prohlásit, že POSIX spolu s dalšími standardy přinesl řád. Převádět aplikaci z jednoho typu Unixu na druhý, klidně i mezi různými platformami, je mnohdy dokonce snazší než mezi různými verzemi Microsoft Windows.


Paulo Coelho

Paulo Coelho se narodil v brazilské středostavovské rodině. V mládí koketoval s drogami, magií Aleistera Crowleye. Pro svou touhu psát, kterou jeho rodiče neschvalovali, byl celkem třikrát poslán do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii. Živil se jako dramatik, novinář, televizní scenárista a písňový textař brazilských zpěváků. V roce 1996 byl jmenován zvláštním poradcem programu UNESCO pro duchovní sbližování a dialog mezi kulturami. Je podruhé ženatý.
V 80. letech se přiklonil se ke katolicismu, vykonal pouť do Santiaga de Compostela a zážitky z ní zužitkoval ve své první úspěšné knize Poutník - Mágův deník. Celosvětovou proslulost mu přineslo pohádkové podobenství Alchymista vydané v roce 1988, které se stalo největším brazilským bestsellerem všech dob. Ve svých knihách, jejichž hrdiny jsou převážně lidé hledající změnu v životním stereotypu, nabádá k duchovnímu rozvoji a zodpovědnému přístupu k životu. Píše také fejetony uveřejňované v mnoha světových novinách.
V roce 1995 francouzský ministr kultury jmenoval Coelha rytířem Řádu umění a literatury. V roce 1999 byl oceněn prestižní cenou Crystal Award a téhož roku mu francouzská vláda udělila řád Čestné legie. Dalšími cenami, které Coelho získal, byly německá cena Bambi 2001, cena Club of Budapest Planetary Arts Award 2002 a Corine Award 2002. Byl zvolen do prestižní brazilské akademie ALB. Je držitelem řady dalších ocenění.
Silně jej ovlivnila pouť do Santiaga de Compostela. V roce 1998 podnikl Coelho úspěšné turné po Asii a Evropě. V květnu roku 2000 přijel Coelho do Íránu a stal se tak prvním nemuslimským spisovatelem, který tuto zemi oficiálně navštívil. Procestoval také řadu dalších zemí.


Anglická nemetropolitní hrabství

Nemetropolitní hrabství, pro něž se také používá pojem shire county, jsou spolu s metropolitními hrabstvími jedním ze čtyř stupňů správního členění Anglie. Počet obyvatel těchto hrabství dosahuje hodnot mezi 300 000 až 1,4 milionu.
Zákon o místní samosprávě z roku 1972, který vešel v platnost 1. dubna 1974 rozdělil Anglii, kromě oblasti Velkého Londýna a šesti velkých konurbací, na 39 nemetropolitních hrabství. Každé z nich bylo dále rozčleněno na dva až čtrnáct nemetropolitních distriktů. Tím byl vytvořen jednotný dvouúrovňový systém samosprávy, ve kterém byla radám hrabství přidělena například správa vzdělání, požární ochrany a policejní služby.
Hranice těchto hrabství byly většinou založeny na existujících hranicích administrativních hrabství i když zahrnovala mnoho změn. Hrabství byla vytvořena na základě velkých distriktů nebo sloučením malých hrabství.
Od roku 1992 převládl názor, že dvouúrovňový systém správy by měl být upraven na jednoúrovňový. Hlavními zastánci byli zastupitelé distriktů, ze kterých byla vytvořena hrabství. Postupně byl, v některých oblastech země, do praxe uváděn systém kdy některé distrikty byly vyčleněny ze správy rad hrabství a přeměněny v samostatné správní celky, označované novým naglickým termínem Unitary authority.
V současnosti existuje 35 nemetropolitních hrabství s radou hrabství s výjimkou Berkshire, jehož rada hrabství byla zrušena. Podle zákona o místní samosprávě z roku 2007 se má systém jednoúrovňových správních obvodů od roku 2009 dále rozšiřovat.
S tím, jak se hranice původních hrabství měnily, vznikl systém ceremoniální hrabství jež představují územní celky pro zastupování panovníka.


Jiří Srnec

Jiří Srnec je český divadelník, scénograf, režisér, výtvarník, hudební skladatel, manažer světoznámého Černého divadla Jiřího Srnce.
Vvystudoval konzervatoř, DAMU a grafickou školu a na počátku 60. let 20. století založil své jedinečné černé divadlo, s nímž sklízí již více jak 45 let úspěchy po celém světě. První světový úspěch jeho divadlo zaznamenalo již v roce 1962 na festivalu ve skotském Edinburghu. Jedná se o autora nového divadelního principu, v němž je divadlo vytvářeno pohybem černě oděných herců před černým pozadím, kteří se tímto stávají pro diváka v hledišti "neviditelnými". Tento jednoduchý inscenační princip od té doby úspěšně reprezentuje českou divadelní kulturu po celém světě.


Vítov

Vítov je místní část obce Žižice, která se nachází v okrese Kladno ve Středočeském kraji necelý kilometr západně od Žižic a 5 km východně od Slaného. Obcí prochází sinice č. 16 spojující Mělník a Slaný.
Poblíž obce se nachází lokalita Na Boku, kde je předhistorické naleziště s odpadkovými jamami. Ves má 29 domů a 151 obyvatel


Karel Smetana

Věnuje se struktuře a funkci jadérka. Za tyto práce, které uskutečnil převážně v BMC Houston, byl v minulosti nominován na Nobelovu cenu. Je autorem a spoluautorem více než 250 vědeckých článků, 6 monografických kapitol ve vědeckých monografiích v mezinárodních edicích, 6 kapitol v učebnicích biomedicíny. Nejznámější je monografie The Nucleolus, kterou napsal s prof. H. Bushem.
Byl či je členem redakčních rad časopisů Folia haematol., Hematol. Rev. Commun., Int. J. Tissue Res. a Hematology, J. Appl. Biomed. Byl předsedou řady vědeckých konferencí. Je oblíbeným a zvaným řečníkem na konferencích věnovaných buněčné biologii a hematologii.


Ruská superliga ledního hokeje 2002/2003

Sezóna 2002/2003 byla 12. sezonou Ruské hokejové superligy. Vítězem se stal tým Lokomotiv Jaroslavl.


Parlament České republiky

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců volených na dobu 4 let. Senát má 81 senátorů, volených na dobu 6 let s tím, že každé dva roky se volí třetina senátorů.


Ruská hokejová reprezentace na MS 1994

Sestava ruské hokejové reprezentace, která obsadila 5.místo na mistrovství světa v hokeji v roce 1994.


Tomáš Karas

Tomáš Karas je český veslař, reprezentant České republiky, olympionik, který získal stříbrnou medaili z Olympijských her. V Athénách 2004 získal stříbro ve veslování, v párové čtyřce společně s Davidem Kopřivou, Jakubem Hanákem a Davidem Jirkou.


Neuilly-Plaisance

Neuilly-Plaisance je město ve východní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Seine-Saint-Denis, region Île-de-France. Od centra Paříže je vzdálené 14 km.
Sousední obce: Neuilly-sur-Marne, Rosny-sous-Bois, Villemomble, Bry-sur-Marne, Fontenay-sous-Bois, Noisy-le-Grand a Le-Perreux-sur-Marne.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:25000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:500 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo
Neuilly-Plaisance je dosažitelné linkou RER A a autobusy RATP číslo 114, 116 a 127.


Kultura bukovohorská

Bukovohorská kultura je neolitická kultura v oblasti východního a jižního Slovenska a přilehlé části Maďarska, zasahuje i do severozapádního Rumuska. Název této kultury je odvozen od Bukových hor. Dělí se na východní, jejíž základ je skupina Raškovec a západní, jejíž základ tvoří skupina Tizsadob. Skupina Raškovec i Tizsabod patří k závěrečním fázím Kultury východoslovenské lineární keramiky.
Zajímavé na této kultuře je to, že nositelé jejího posledního stupně se rozptylují a objevují se na jihozápadním Slovensku v Želiezovském i protolengyelském prostředí. Dokonce se objevují na Přerovsku a nejzápadnější lokalitou vyskytu jsou Vedrovice. Proč k tomu došlo není zatím známo, i když se uvažuje o klimatických změnách, tlaku jiných kultur nebo kombinaci těchto dvou příčin.


Dlouhopolsko

Dlouhopolsko je malá středočeská obec ležící v okrese Nymburk. Má 238 obyvatel a její katastrální území má rozlohu necelých 209 ha. V katastru obce se nachází Dlouhopolský rybník.
Oblast okolo Dlouhopolska byla poměrně hustě osídlena již během mladší doby kamenné, což dokládají dva kamenomlaty, které byly na území obce nalezeny ve 20. letech 20. století. V roce 1922 bylo v obci objeveno také sídliště únětické kultury - konkrétně obytná jáma, ohniště a tři hroby se zachovalými kostrami. Některé materiály z nálezu jsou uloženy v muzeu v Městci Králové. Ze střední doby bronzové byly v lesích u obce nalezeny tři mohylové hroby.


Anthopterus

Anthopterus je rod s 19 druhy, patřící do čeledi vřesovcovité.


Úžasný svět dinosaurů

Úžasný svět dinosaurů je první knihou Mgr. Vladimíra Sochy. Jejím tématem je nový pohled na neptačí dinosaury - populární druhohorní plazy, vyhynulé na konci křídy před 65 miliony let. Kniha si všímá novinek a zajímavostí, spojených s touto skupinou obratlovců. Píše se v ní o tom, kteří dinosauři byli nejinteligentnější, největší, nejmenší nebo nejrychlejší. Zabývá se možnostmi klonování pravěkých tvorů, záhadou jejich vyhynutí, jejich možným přežitím do starších třetihor. Rozebírá také největší omyly týkající se dinosaurů a například chyby, kterých se dopustili filmaři ve snímku Jurský park.Kniha je doplněna černobílými ilustracemi a barevnou přílohou s fotografiemi.
Kniha vyšla oficiálně 29. května roku 2009 v pražském nakladatelství Triton. Formát knihy je B5, rozměry 156x232 mm a vazba typu V8a pevná s potahem.


Lípa u Mrtole

Lípa u Mrtole je památný strom u vsi Snopoušovy severovýchodně od Přeštic. Lípa malolistá roste na okraji lesa při cestě ze Snopoušov do Netunic v nadmořské výšce 430 m. K jejímu zasazení se váže pověst. Obvod kmene stromu měří 395 cm. Chráněna od roku 2002 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.


272 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 ----


Bartoňov

Bartoňov je součástí obce Ruda nad Moravou v okrese Šumperk.
Bartoňov | Hostice | Hrabenov | Radomilov | Ruda nad Moravou |


Sven

Sven je staroseverské mužské jméno s významem 'mladý muž, mladík'.


David Douša

David Douša je český basketbalista hrající Národní basketbalovou ligu za tým BK Prostějov. Hraje na pozici pivota. Je vysoký 209 cm, váží 110 kg. Nyní na hostování v týmu BK Sadská.


Mór Jókai

Byl jedním z aktérů maďarské revoluce v roce 1848 a v politice a ze začátku i v literatuře byl ovlivněn vůdcem povstání Petöfim. Jeho dílo je neuvěřitelně obsáhlé, jde o desítky románů. Pro maďarskou literaturu má podobný význam jako pro naši Alois Jirásek, nejen kvantitou knih, ale i žánrem, Jókai se věnuje především historickým tématům významným pro formování moderního maďarského národa. A stejně jako Jirásek podává historické události, tak aby ladily s názory a přesvědčení maďarského čtenáře na přelomu 19. a 20. století.
K jeho nejčtenějším románům patří Uherský nabob a Syn uherského naboba, které líčí romanticky politický a kulturní život v Uhrách prvé poloviny 19.století, boj za nezávislý stát i boj se strašlivou povodní roku 1838. Stejně jako ostatní členové své generace byl zásadně ovlivněn revolucí 1848 a té věnoval knihu Synové muže kamenného srdce. Mezi jeho populární knihy se zařadil i Rab Ráby.
Významnou současnou překladatelkou jeho díla do češtiny je Anna Valentová.


Lemur vari

Lemur vari patří do řádu primátů, podřádu poloopice, konkrétně do čeledi denní lemuři. Stejně jako ostatní lemuři, je lemur vari endemitem ostrova Madagaskar. Obývá pralesy severovýchodního Madagaskaru.
Živí se ovocem a zeleninou. Samice je březí 99 až 103 dní, rodí 1 až 2 mláďata.


Kaceřov

Kaceřov, dříve Kacerov, je vesnice ve východní části okresu Plzeň-sever, 11 km jihovýchodně od Plas. V obci žije okolo 120 obyvatel, její katastrální území je 427,4 ha a PSČ všech adres je 331 51. Obec je součástí Mikroregionu Dolní Střela.
Kaceřov je poprvé písemně připomínán v roce 1376, později jej získal plaský klášter. Na počátku husitských válek v roce 1420 získal Kaceřov spolu s dalšími vesnicemi a městečkem Kralovicemi od krále Zikmund katoličtí páni bratři Hanuš a Bedřich z Kolovrat na Libštejně a Krašově. V roce 1376, kdy jsou doloženy první zmínky o Kaceřově, se jako jeho majitel uvádí Ctibor ze Švamberka. Ten si tu asi mezi léty 1370–1376 postavil tvrz. Kačerov se snažil také získat sekretář české komory Florián Gryspek z Gryspachu a dosáhl toho, že mu byl roku 1539 zastaven na čtyři generace, přičemž práva plaského kláštera byla formálně respektována.
Vzhledem k tomu, že tvrz v Kaceřově byla zpustlá a sešlá, rozhodl se Gryspek pro výstavbu nového zámku a stará tvrz pak sloužila k hospodářským účelům. Stavba zámku trvala téměř dvě desetiletí a prováděli ji zejména a převážně italští zedníci a kameníci. Začalo se s ní kolem roku 1540. Zámek byl sice částečně dokončen v roce 1548, ale pak jeho výstavba pokračovala dále v letech 1559–1562.
Kaceřovský zámek je jeden z prvních a zároveň i nejzajímavějších zámků renesance a patří svými mimořádnými uměleckými hodnotami k nejvýznamnějším památkám renesanční architektury u nás. Zámek stojí na okraji vsi na náhorní planině prudce se svažující k řece Mži. Je to impozantní čtyřkřídlá dvoupatrová budova kolem obdélníkového dvora s nárožními rizality na východní straně, což jsou části budovy, které vystupují po celé výšce před ostatní průčelí, tak rozšiřující půdorys a přechází v křídlo.
Po bitvě na Bíle hoře se konfiskovaný zámek dostal spolu s kaceřovským panstvím do rukou cisterciáckého kláštera v Plasích.
Kaceřov leží na západní hranici přírodního parku Horní Berounka, jihovýchodně od vsi se do Berounky vlévá potok Třemošná, poblíž soutoku je na levém břehu Rybárna, na pravém rokycanském pak Kaceřovský Mlýn. Na severu sousedí Kaceřov s Čívicemi, na východě přes řeku s Olešnou, na jihu s Planou a na severozápadě s Dobříčí.


Bělověžský národní park

Białowieski Park Narodowy je polský národní park nacházející se v Podleském vojvodství na východě země při hranicích s Běloruskem. Předmětem ochrany je v tomto parku původní temperátní prales známý pod označením Bělověžský prales, který zasahuje i značnou část přilehlého Běloruska a dále populace zubra evropského a jiných divokých zvířat. „Białowieski Park Narodowy“ je možné navštívit pouze po dohodě se strážci parku, a to buď pěšky nebo na kole.
Park se nachází v nížině na řekách Narewka, Hwoźna a Łutownia, územím též protékají menší říčky Przedzielna, Sirota a Orłowka. Občas se vyskytují močály. Půdy jsou propustné písčité. Prales je smíšený s převahou listnáčů, pozoruhodné jsou staleté duby. V rezervaci žijí volně zubři a jiná zvířata. Turisté se smějí pohybovat jen po vyznačených cestách.
Z okolních vesnic je nejdůležitější Bělověž, dále jsou to Pogorzelce, Teremiski a Zamosze.
 Soubor:Białowieski Park Narodowy 18.jpg|Vstupní brány do Parku. Soubor:Białowieski Park Narodowy 01.jpg|Białowieski Park Narodowy v květnu. Soubor:Białowieski Park Narodowy 04.jpg|Pohled do slunce. Soubor:Białowieski Park Narodowy 06.jpg|Mrtvé tělo staletého dubu. Soubor:Białowieski Park Narodowy 09.jpg|Častým jevem jsou vyvrácenné mělcekořenící stromy, které zůstavají ležet na zemi. Soubor:Rezerwat ścisły w Puszczy Białowieskiej 2.jpg|Ležící kmeny, jsou nechány na pospas času. Soubor:Rezerwat ścisły w Puszczy Białowieskiej 5.jpg|Kmeny zetlí, asi za 70 let. Soubor:Rezerwat ścisły w Puszczy Białowieskiej.jpg|Močál.


Paralympijské hry

Paralympijské hry jsou vícesportovní událost pro sportovce s tělesným, mentálním a senzorickým zdravotním postižením. Zahrnuje to sportovce se zdravotním postižením pohybu, amputacemi, oslepnutím a s mozkovou obrnou. Paralympijské hry se konají jednou za čtyři roky po olympijských hrách a řídí je Mezinárodní paralympijský výbor.
Paralympijské hry jsou občas zaměňovány se Světové hry speciálních olympiád, které jsou však pro lidi s duševním postižením.
V České republice zastřešuje aktivity související s nominací na paralympiádu Český paralympijský výbor.
Rekord v počtu získaných medailí z paralympiád drží Ragnhild Myklebustová z Norska, která na zimních paralympijských hrách 1988, 1992, 1994 a 2002 získala v severském lyžování dohromady 22 medailí, z nichž 17 bylo zlatých.
Následující sporty jsou v současnosti na programu letních paralympijských her:
Následující sporty jsou v současnosti na programu zimních paralympijských her:


Bohuslav Martinů

Bohuslav Martinů, byl světově proslulým českým hudebním skladatelem moderny 20.století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.
Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil trvale mimo vlast.
Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela, protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž se však po roce 1920 změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.
Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v martinůovské literatuře jako „Juliettin spoj“. Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost. Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.
V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:
Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba.
Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum . Se svojí ženou se seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena ve knížce Můj život s Bohuslavem Martinů napsala že to byl jeho „nejodvážnější čin jaký kdy udělal“.


Mil Mi-12

Mil Mi-12 byl sovětský gigantický vrtulník z konce 60. let 20. století. První prototyp byl vyroben roku 1965 a vzlétl 10. července roku 1968. Nosnost nákladu se pohybovala kolem 30 000 kg, ovšem další vývoj byl zaměřen na její zvýšení až k hranici 55 000 kg. Byl vyroben proto druhý prototyp, který 6. srpna 1969 překonal 5 světových rekordů, mimo jiné unesl 44 205 kg ve výšce 2255 m. Vrtulník byl schopen přepravovat těžké nákladní automobily, buldozery, a stavební stroje. Ve své době byl jediným vrtulníkem schopným nacházet vhodné geologické lokality a zároveň přepravovat a usazovat vrtné soupravy. Sériová výroba tohoto stroje se však neuskutečnila.


Třebíč-Borovina

Třebíč-Borovina je železniční zastávka na trati č. 240 v třebíčské místní části Borovině, asi dva kilometry na západ od železniční stanice Třebíč. Původně, do roku 1949 nesla název Řípov podle jiné blízké místní části Řípova, v jehož katastrálním území se zastávka nachází. Byla též nákladištěm.
Zastávka měla původně jen jednu nakládací kolej sloužící borovinské továrně. K ní později přibyly směrem k Třebíči další kusé koleje, jedna z nich byla při rozšiřování skladu EXICO prodloužena i krahulovským směrem.
Budova zastávky v prosinci 1991 vyhořela vinou žháře. Na její rekonstrukci se podílela společnost BOPO; znovuotevřena byla 30. června 1993. Následující dlouhé roky trval stav, kdy jeden pracovník zároveň obsluhoval bufet, a jen 5 minut před pravidelným odjezdem vlaku přešel do výdejny jízdenek. V malé "odbavovací hale" byly stolky, které sloužily jak pro účely občerstvení, tak i pro čekání na vlak. Další místa k sezení byla v sousední místnosti, která sloužila jako čekárna. V té době byla tato zastávka obsazena téměř nepřetržitě, od rána do večera, sedm dní v týdnu.
Ke dni 9. 10. 2005 byla naposledy v provozu osobní pokladna i v pracovní dny večer i o víkendu. Od dalšího dne došlo k omezení provozní doby jen na pracovní den ráno a dopoledne. Ani takovýto stav však neměl dlouhého trvání a o rok později byla dle sdělení na vstupních dveřích zastávky "osobní pokladna dočasně uzavřena". Tato "dočasnost" se však stala trvalým opatřením, výdej jízdenek již nebyl obnoven. K uvedení příslušné značky u názvu zastávky v celostátním jízdním řádu však došlo až se začátkem platnosti JŘ 2007/2008.
Po zrušení osobní pokladny a přilehlé hospody byla však značně poničena vandaly. Proto došlo k úpravám budovy zastávky. Na konci roku 2008 došlo k částečnému zazdění předního průčelí budovy, prostory pod střechou zůstávaly nadále přístupné. To se změnilo po dalších úpravách během jara roku 2009, kdy byl zazděn i prostor pod střechou.


Lípa velkolistá

Lípa velkolistá, příp. širolistá, je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek – u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.
Lípa velkolistá roste přirozeně v Z, střední a JV Evropě, izolovaně v J Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů, vzácně jako příměs bučin (as. ''Tilio
Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Čaj z květů lípy malolisté i velkolisté se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem.
Lípa velkolistá je velmi proměnlivý druh, proto je rozlišováno několik poddruhů.


Sebastian Pawlowski

Sebastian Pawlowski je podnikatel švýcarského původu žijící od roku 1993 v Praze , mediální magnát a realitní investor.
Do 14 let žil s rodiči v Paříži. Posléze jej vychovával jeho dědeček, architekt. Studoval na prestižních vysokých školách v Německu a ve Švýcarsku. Po dokončení studií ekonomie v roce 1989 pracoval v jedné ze švýcarských bank.
Před lety se ve strahovské bazilice Nanebevzetí Panny Marie oženil s Kateřinou Butler, s níž žije již deset let v bezdětném manželství.
Jeho žena Kathrin je sestrou podnikatele Charlese Butlera, který byl významným sponzorem strany Evropští demokraté Jana Kasla.
O něco později se soustředil i na nakladatelskou činnost. Je majitelem společností Mediacop, která vydává časopisy Týden a Instinkt a vydávala Nedělní svět a byl majitelem společnosti Ebika, která vydává časopis Aha!. Firmu Ebika a Časopis Aha! k 17. říjnu 2007 prodal společnosti Ringier ČR.
S vydavatelstvím Ebika se soudil Michael Viewegh, jenž byl deníkem Aha! nařčen z nevěry své ženě.
V Praze se zpočátku soustředil na renovaci významných pražských budov. V roce 1996 založil svoji první firmu Copa.
Je vlastníkem Škodova paláce v Jungmannově ulici, kam se v roce 2006 přestěhovala do dlouhodobého pronájmu část administrativy Magistrátu hlavního města Prahy.
Při rekonstrukci vlastních i pronajatých objektů získává od magistrátu diskutabilní povolení či výhody. Například projekt obchodního centra ve Spálené ulici u Obchodního domu Máj, které se chystá stavět, mu byl magistrátem schválen ve výšce o 6 metrů vyšší, než jakou původně určovaly zastavovací podmínky.
Je kontroverzní, protože často bývá v tisku spojován s komunálními politiky, ke kterým má úzký vztah již z dřívějších dob. Jeho architektem byl kupříkladu pozdější pražský primátor Jan Kasl.
Osobně se zná i s prezidentem Klausem, kterého zná nejen z patronace Karlovarského filmového festivalu.
Pan domácí, Reflex 42/2006, korespondence reagující na článek, Sebastian Pawlowski, Petra Konrádová


Algot Niska

Algot Niska byl finský sportovec, obchodník, dobrodruh a pašerák. Ve Finsku je považován za lidového hrdinu a často je označován jako král pašeráků. Na Olympijských hrách ve Stockholmu byl členem finského fotbalového týmu.
Za časů prohibice ve Finsku pašoval do země alkohol z Německa, Estonska a Švédska. Byl velmi tvořivý a vymyslel řadu triků, jak vyzrát na policii a její hlídky, absolvoval desítky honiček s jejich čluny. Několikráte na něj stříleli, ale vždy unikl. Jeden rok strávil ve vězení ve Finsku, po dlouhou dobu byl hledán ve Finsku i Švédsku.
V roce 1938 začal pašovat z Německa do Finska Židy, přičemž využíval zapomenuté a ukradené pasy. Celkem odvezl z Německa asi 150 Židů, v některých případech si údajně nevzal žádné peníze. Když Německo odhalilo jeho síť, uprchl do Estonska, později se vrátil do Finska. Za zimní války pracoval pro finskou vojenskou rozvědku. Ke konci života se potácel v dluzích. V roce 1953 mu byl diagnostikován nádor na mozku, před smrtí ochrnul a ztratil řeč.


Saint John

Saint John je největší město v provincii Nový Brunšvik a nejstarší město v Kanadě. V roce 2006 mělo 68 043 obyvatel. Aglomerace s 122 389 obyvateli je druhá největší v provincii. Město se rozkládá podél severního pobřeží zálivu Fundy v ústí řeky svatého Jana.


Poručík Hubert Gruber

Poručík Hubert Gruber, obecně známý pouze jako poručík Gruber, je fiktivní postava z britského sitcomu Haló, haló ztvárněná hercem Guy Sinnerem. Gruber je Oberleutnant obrněné divize Wehrmachtu. Má ve správě obrněný transportér, patrně Leichter Panzerspähwagen ve verzi SdKfz. 222, obecně nazývaný 'Tančík'. V seriálu jej řídí Clarence, ve skutečnosti řídil stroj jeho majitel.
Gruber pochází z Baden-Baden. V mládí studoval uměleckou školu, ale byl z ní vyhnán. Před válkou pracoval jako aranžér výloh a jako asistent v galerii. Dík uměleckému talentu se později stal užitečným, když mu plukovník Von Strohm nařídil vytvořit kopie obrazu Padlé Madonny od Von Klompa.
Gruber nikdy nepřiznal svou sexualitu; jeho chování, manýry a charakterové rysy však vykazují množství stereotypů typických pro gaye, který poměrně neskrytě touží po Reném. Velmi často Reného také nachází v choulostivých situacích. Nicméně se v poslední epizodě dozvídáme, že si Gruber po válce vzal Helgu, měl s ní šest dětí, stal se bohatým obchodníkem s uměním a zaměstnal jako řidiče svého bývalého nadřízeného plukovníka Von Strohma. Později bylo potvrzeno, že byl Gruber vždy míněn jako homosexuál.
Gruber je pobočníkem generála Von Klinkerhoffena a žije v místním zámku. Později, po zmizení kapitána Geeringa ve 3. řadě, se rovněž stane neoficiálním asistentem plukovníka Von Strohma.


Neplachovice

Obec Neplachovice se nachází v okrese Opava, kraj Moravskoslezský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 890 obyvatel.
První písemná zmínka o Neplachovicích pochází z roku 1257, první dějepisná zmínka obsahuje sdělení, že farní kostel v ,,Niplawitz´´ držel řád Německých rytířů. Je však jisté, že zdejší kraj byl osídlen již od pradávna Slovany, které historikové jmenují Holasici. Střediskem jejich byla pravděpodobně sousední obec Holasovice. Četné archeologické vykopávky i ze zdejší obce jsou uloženy v opavském muzeu. Uvádí se, že jméno obce Neplachovice vzniklo od odvození ze jména jistého Neplacha. Zajímavou skutečností je, že ve 14. století žil v Českých zemí kronikář Neplach, autor kroniky ,,Sumula Chronicae tam Romanae qam Bohemicae´´. Zda má jeho jméno nějakou souvislost s obcí Neplachovice se dnes už nedá zjistit. V roce 2007 slavila obec výročí 750 let od svého založení.


Varolův most

Varolův most je částí zadního mozku. Je umístěn v dolní části mozku a bezprostředně navazuje na prodlouženou míchu. Z druhé strany na něj navazuje střední mozek. Tyto 3 části dohromady tvoří tzv. mozkový kmen - jím procházejí všechny dráhy nervů z mozku do míchy.
Střední část Varolova mostu je tvořena především motorickými vlákny, okolo ní je šedá mozková kůra. Vystupuje z něj trojklaný nerv.
Most je součástí mozkového kmene. Leží před mozečkem a prodlouženou míchou, od které ho odděluje rýha, z níž vystupují hlavové nervy VI-VIII. Na rozhraní mostu a prodloužené míchy leží přední a zadní kochleární jádra a více vpředu a mediálně jádra vestibulární statoakustického nervu.
Most má spoje vedoucí do mozečku, procházejí jím také vzestupné lemniskové dráhy, dráhy spinothalamická a spinocerebelární a fasciculus longitudinalis medialis, který je asociační kmenovou dráhou.
Varolův most je přítomen pouze v mozku savců. Ovládá některé reflexivní činnosti – u člověka konkrétně slzení, slinění a reflex zužování zornice. Navozuje také tzv. REM fázi spánku - úseky, kdy dochází k rychlému pohybu očí a zdají se sny.
Způsobí ho mechanické podráždění působící na řasy, víčka, spojivky a rohovku. Je vyvolán díky dostředivým vláknům V. hlavového nervu a odstředivými motorickými vlákny VII. hlavového nervu, které inervují m. orbicularis oculi. Jednostranný podnět způsobí oboustranné zúžení oční štěrbiny. Jedná se o nepodmíněný reflex, který se může ale změnit v podmíněný. Pak jakýkoli předmět blížící se k oku vyvolá rohovkový reflex.
Jedná se o reflex, který způsobí zpomalení tepu při stlačení očních bulbů a je zprostředkován prodlouženou míchou. Může se použít v rámci první pomoci např. při fibrilacích srdce. Dojde přitom k podráždění větví vagu, které zpomalí srdeční činnost.
Dýchání podléhá volní kontrole mozkové kůry, která skrze kortikospinální dráhy ovlivňuje motoneurony dýchacích svalů v míše. Mimo toto řízení ještě existuje automatická regulace z ústředí v prodloužené míše a mostu. Rytmické střídání vdechu a výdechu je možné kvůli aktivaci jedné skupiny dýchacích svalů a útlumu druhé. To je možné jen díky reciproční inervaci, kdy aktivace jednoho míšního motoneuronu způsobí současně přes inhibiční interneuron útlum druhého motoneuronu, který ovládá antagonistický sval. Dechové centrum má v prodloužené míše přední a zadní část. Ze zadního oddílu vycházejí v blízkosti nc. tractus solitarii zkříženě vzruchy k motoneuronům nervus frenicus. Normálně je dýchání regulováno dostředivými vagovými vlivy a impulsy z vyšších částí mozkového kmene, k nimž patří:
Vdechové neurony vysílají série signálů v intervalech 12-15 sekund/min, kdežto výdechové neurony se samy spontánně nevybíjejí a podráždí se až příchodem vzruchů z různých zdrojů. Tyto děje závisí na řadě podmínek, předně na pH krve a nasycení krve kyslíkem. Snížení tlaku kyslíku v krvi tlumí činnost dýchacího centra, které je jednou z vůbec nejcitlivějších mozkových struktur, na tento krevní plyn. Naopak překyselení organizmu nebo jeho celková hypoxie způsobí skrze aferentní vlákna z chemoreceptorů stimulaci dechového centra.
K typickým poruchám mozkového kmene patří alternující hemiplegie u prodloužené míchy hypoglosová, u mostu trigeminová a abducentová, které jsou provázeny příznaky stejnostranné obrny daného hlavového nervu a protistranné obrny končetin.
Při poškozeních zadních částí mostu jsou poškozena jádra hlavových nervů, při předních poškozeních pak pyramidové dráhy. Poškození hlavových nervů pak vyvolá motorické poruchy:
Rozsáhlé poškození mozkového kmene vede ke složitým poruchám nepodmíněných, životně důležitých reflexů, které řídí základní funkce krevního oběhu a dýchání. Při oboustranném poškození se objevují příznaky bulbární paralýzy, které mohou vést až k úplné zástavě dechu a srdeční činnosti, při kterých nastává smrt.


Pěna

Pěna je řeka v Německu v Předním Pomořansku o délce 142,5 km.
Dva prameny řeky leží v severovýchodní části Meklenburské jezerní plošiny asi 25 km na západ od města Demmin a asi 16 km na severozápad od Kummerowského jezera ve výšce 28 m n. m.. Po překonání několika kilometrů na jih a potom na východ se řeka nedaleko města Neukalen vlévá do Kummerowského jezera, které je napájeno ještě z jihu řekou Ostpeene - dosl. Východní Pěna). Už jako Pěna vychází ze severního konce Kummerowského jezera a směřuje na severovýchod směrem na Demmin, na jehož okraji je napájena ze svých dvou největších přítoků - nejdříve pravou Dolencí a následně levou Trebolou. U Lošice řeka mění směr na východ a po zhruba 55 km po průtoku Anklamem, asi 7 km východně od jeho centra, se u jihozápadního cípu ostrovu Uznojem vlévá do Štětínského zálivu.


Sir John Retcliffe

Sir John Retcliffe je nejznámější pseudonym německého spisovatele Hermanna Goedsche, celým jménem Hermann Ottomar Friedrich Goedsche. Je především známý svým antisemitismem a svým příspěvkem k literatuře, která tuto ideologii podporovala.


Hluboký vesmír

Hluboký vesmír je termín používaný v amatérské astronomii pro označení převážně vizuálně slabých objektů mimo sluneční soustavu a naší galaxii. Jedná se o cizí galaxie a hvězdokupy a mlhoviny. Tyto objekty se nacházejí ve vzdálenosti od stovek do miliard světelných let od Země. Galaxie jsou mimo naší galaxii, naproti tomu některé hvězdokupy a mlhoviny jsou součástí Mléčné dráhy.
Nejznámější katalog deep-sky objektů, obsahující některé nejjasnější deep-sky objekty na obloze, se nazývá Messierův katalog. Obsahuje 110 objektů, mezi které patří mlhoviny, hvězdokupy a galaxie, ale i několik dalších objektů, které se do katalogu dostaly omylem. Další katalogy jsou New General Catalogue a jeho dva dodatky jsou Index Catalogue.
První astrofotografie je připisována Johnovi W. Draperovi, který vyfotografoval Měsíc již v roce 1840. Jeho syn Henry Draper se v roce 1880 stal prvním člověkem, který nafotografoval souhvězdí Orion Nebula, což byl první astrosnímek hlubokého vesmíru vůbec.


Vladimír Bencko

Prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc. je český lékař, hygienik a epidemiolog.
V roce 1961 vystudoval Lékařskou fakultu hygienické Univerzity Karlovy v Praze. Nejprve pracoval na Okresní hygienické stanice v Popradu, později se věnoval vědeckému výzkumu účinků arzénu na zdraví lidí. V listopadu 1990 vyhrál konkurz na přednostu Ústavu hygieny a epidemiologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v této funkci působí dodnes.


Friedrich Rittelmeyer

Friedrich Rittelmeyer pocházel z rodiny evangelického faráře a již jako chlapec se rozhodl jít ve stopách svého otce. Po studiích působil jako farář ve Würzburgu a v Norimberku a postupně si získával věhlas jako mimořádný kazatel. To vedlo v roce 1916 k jeho povolání na prominentní kazatelské místo do Berlína.
Během svého působení v Norimberku se Rittelmeyer setkal s Rudolfem Steinerem a jeho antroposofií, v níž nalezl inspiraci pro své kazatelské povolání i pro teologickou práci. Toto setkání nakonec vedlo k tomu, že se v roce 1922 postavil do čela nově vznikající Obce křesťanů a stal se jejím prvním nejvyšším duchovním správcem. Po jeho smrti 23. března 1938 se jeho nástupcem v tomto úřadě stal Emil Bock.
Friedrich Rittelmeyer je autorem řady knih a desítek článků. Jeho knihy vycházely v němčině, česky byla zatím vydána jen jedna:


Kulomet DŠKM 38/46

Sovětský těžký kulomet DŠKM patří k nejslavnějším zbraním své kategorie.
Jako zbraň, která nesla jména konstruktérů Děgťareva a Špagina - DŠK, byl vyráběn od roku 1938 v provedení s lafetou s ochranným štítem a kolečky s možností přestavby na protiletadlovou lafetu. Robustní, téměř kovářsky hrubá zbraň se díky spolehlivosti a účinnosti osvědčila v bojích na východní frontě. Umožňovala ničení živých cílů na 3500m, vzdušných na 2500m a na vzdálenost 500m prorážela průbojným nábojem pancíř o tloušťce 15mm.
Mimo pěchotní verzi se objevil ve výzbroji tanků, letadel, lodí a obrněných vlaků.
Na přelomu let 1944 a 1945 došlo k modernizaci kulometu, která spočívala v úpravě zásobovacího systému, kdy podávací stůl nahradil otočnou rohatku. Došlo také ke změně tvaru úsťové brzdy. Kulomet pracuje na principu odběru prachových plynů z hlavně a má závěr uzamčený závorou. Takto upravená zbraň byla označena jako DŠKM 1938/46.
V tomto provedení se kulomet dostal do výzbroje více než 40 zemí. V poválečném období probíhala v ČSR ve Zbrojovce Vsetín licenční výroba, která vyvrcholila konstrukcí protiletadlového čtyřkulometu vz.53 zavedeného do výzbroje ČSLA. V současné době se kulomet stále ještě používá jako protiletadlová výzbroj SKh vz.77 Dana.


Dějiny Polska

Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili k západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané. Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.
První písemnou zprávu o kmenech v povodí řek Odry a Visly obsahuje tzv. Bavorský geograf, který uvádí názvy několika kmenů a připojuje k nim počet hradů, jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané, které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané a Voliňané.
Existence hradů byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.
S počátky státní organizace se na polském území setkáváme již ve druhé polovině 9.století. Zárodky státu vznikly současně ve dvou centrech. Byla to knížectví Vislanů na jihu země a knížectví Polanů na severozápadě. Nezávisle na sobě se vyvíjely až do konce 10.století, kdy bylo území Vislanů - Krakovsko připojeno ke knížectví Polanů.
Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 921. V rukopise byly popsány kmeny, jejichž sídla se rozkládala severně od Dunaje, ale nebyla blíže lokalizována. Podle návu lze usuzovat, že Vislané sídlili v povodí řeky Visly. Tuto informaci upřesnil koncem 9.století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „Wisle lond“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.
Koncem 9.století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.
Po rozpadu velkomoravské říše se stát Vislanů osamostatnil, ale po polovině 10.století se stal stejně jako Slezsko součástí utvářejícího se českého státu. Ibráhím ibn Jákúb, který navštívil Prahu na sklonku vlády Boleslava I., ho tituluje nejen jako vládce Prahy, ale také Krakova, zatímco Měšek I. je podle něho králem severu.
Také počátky státního útvaru Polanů sahají do konce 9.století, i když první písemné zprávy o něm se váží až k roku 963. Ve druhé polovině 9.století nabyli pravděpodobně ústředního postavení mezi kmeny sídlícími na území dnešního Polska Lenčici a začali je sjednocovat kolem hnězdenského centra. Tak vzniklo jádro budoucího státu Polanů. S tímto označením se však v pramenech setkáváme až na přelomu 10. a 11.století, kdy německý konikář Thietmar Merseburský tituluje prvního historicky doloženého vládce tohoto státního útvaru Měška I. z rodu Piastovců jako dux Poleniorum - kníže Polanů. Jako Polsko byl tento stát poprvé označen císařem Otou III. na sjezdu v Hnězdně v roce 999.
Hnězdenský stát se v pramenech objevil náhle jako silný politický útvar. Ibráhím ibn Jákúb nás zhruba v té době informuje, že Měškův stát byl nejrozlehlejší slovanskou zemí, hraničící na severu s Prusy a na východě s Rusí. Kromě hnězdenské oblasti k nemu patřila další etnicky a geograficky blízká území. Mazovsko a Východní Pomoří získali zřejmě již Měškovi předchůdci. Kníže dobyl v letech 967 - 972 Západní Pomoří a koncem své vlády se roku 990 zmocnil Slezska, které bylo dosud součástí státu českých Boleslavů. Na východě ztratil ve prospěch kyjevského knížete Vladimíra I. Přemyšl a Červoňské hrady, kudy procházela důležitá obchodní stezka z Kyjeva do Krakova.
Ve druhé polovině 60.let přijal Měšek křesťanství. Roku 968 bylo založeno misijní biskupství v Poznani, které podléhalo přímo papži. Poté byla zahájena christianizace země. Ke konci své vlády daroval kníže polský stát formálně sv. Petrovi, to znamená, že jej svěřil do ochrany papežství. Hlavním cílem tohoto kroku bylo získat papeže pro zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.
Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý, úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim. Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.
Při této návštěvě se Ota III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „pánem“, to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na renovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen ke krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století.
Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícícho k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy. Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska, kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady.
Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Jeho vzestupu však výrazně napomáhala také situace v střední Evropě: Přemyslovci byli oslabeni, uherský stát se teprve začal konsolidovat a rozšiřovat svoje území, slovanské obyvatelstvo Lužice a Milska podporovalo Poláky proti říši, polský stát nebyl vystaven přímému náporu říše, neboť mezi jejich hranice se rozkládalo území Polabských Slovanů a Srbů. kromě toho polská knížata těžila z obchodu mezi Kyjevskou Rusí a střední Evropou, který byl veden jejich územím.
Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českými Přemyslovci. Z polských knížat tohoto období je třeba zmínit především knížete Boleslava III. Křivoústého, který vystupoval sebevědomě v polsko-německém konfliktu.
Německé výpravy do Polska se zúčastnil také český kníže Svatopluk Olomoucký. V odvetu zaútočily téměř současně na Čechy uherské oddíly. Energický a bojovný Boleslav III. se snažil stejně jako císař využít ve svůj prospěch sporů, jež v té době vypukly mezi přemyslovskými knížaty. Příklonem k té či oně straně se snažil zasahovat do vnitřních záležitostí sousedního českého státu, ať už s cílem získat zde vliv, či ho oslabit, aby jeho představitelé nemohli klást překážky Boleslavovým politickým plánům. Podporoval především sesazeného Bořivoje II. a jeho nejmladšího bratra Soběslava I. Roku 1110 vpadl společně s nimi do Čech a pomohl jim obsadit Prahu. Roku 1115 se účastnil schůzky, na níž se znesváření Přemyslovci smířili. Také česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku za Slezsko.
Ve 13. století čelilo Polsko stejně jako okolní země mongolským vpádům. Mongolské vojsko pod velením Kadana vpadlo na začátku března 1241 do Polska. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Slezský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod krále Václava I., který mu spěchal se svým vojskem o síle 50.000 mužů na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku. Jindřich II. Pobožný v bitvě u Lehnice zemřel.
Království bylo obnoveno až ke konci 13. století Přemyslem II. Velkopolským, který byl ale nedlouho poté zavražděn.
Václav II.Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo obnovit v Polsku království.
Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: „Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy, odevzdá mu všecka svá knížectví, tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.“ Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. Roku 1300 Václava hnězdenský arcibiskup ve svém městě korunoval polským králem.
Polákům se příliš nelíbila personální unie s Čechami, Václav II. ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedením pražského groše. V roce 1305 ale zemřel na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití.
„Vzmáhání se moci Vladislava Lokýtka v Polsku,“ píše František Palacký, „vyrušilo krále konečně z dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský a Jindřich z Lipé oznamovali, že jim nebude lze se udržeti, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné.“ Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově. Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále ovšem drželi čeští panovníci ještě v době Jana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným byl Vladislav Lokýtek.
Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka byl skvělým diplomatem polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Poska. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země - neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi, svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci - a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladli Lucemburkové a řád německých rytířů.
Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem IV. Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvale Slezsko.
Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy stal uherský král Ludvík I. Veliký, syn jeho sestry Alžběty. Nicméně ani Ludvík neměl syna. Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceru Hedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae a nikoliv Regina Poloniae, aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka.
V roce 1385 došlo smlouvou v Krevě ke sjednocení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský král Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského.
Již od konce 14. století se vůči sjednocení Polska a Litvy stavěly okolní země, což vyvrcholilo roku 1409 křižáckým tažením, které nakonec skončilo slavným polským vítězstvím v bitvě u Grunwaldu. Svoji pozici si Poláci v následujícím období uhájili i vůči římskému králi Zikmundu Lucemburskému, který byl oslaben husitskou revolucí v českých zemích. Po smrti Vladislava v roce 1434 zvolila polská šlechta králem jeho desetiletého syna Vladislava III. Ten se zaměřil na získání Uher, což se mu roku 1440 po dynastické stránce podařilo. Posléze bojoval proti Turkům a roku 1444 padl v bitvě u Varny. Po jeho smrti došlo k zmatkům a sporům, z nichž vyšel vítězně mladší bratr Vladislava III Kazimír. Ten toku 1454 přijal pod ochranu pruské stavy, které se stavěly proti křižácké staršině. V roce 1466 uzavřel Kazimír IV. Jagellonský po třináctileté válce druhý toruňský mír s Řádem německých rytířů, jímž získal západní část pruského území. Jeho syn Vladislav Jagellonský, který se roku 1471 stal českým a roku 1491 králem uherským, rozšířil Jagellonské državy na území velké části Evropy, které se táhly od Baltského k Černému moři. Po smrti Kazimíra IV. Jagellonského se na polském trůně vystřídali postupně jeho tři synové, kteří vedli v první polovině 16. století tři války s moskevským knížectvím, vyplňované dílčími střetnutími s Tatary. Polsku se podařilo vyhnout přímé válce s Turky a navázalo přátelské vztahy s křižáky. Rozbroje, které vznikaly v 15. a v 1. polovině 16. století mezi Polskem a Litvou byly zažehnány roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království.
K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita.
Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla.
V letech 1807 - 1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo spojencem Napoleona a jehož vévodou byl Friedrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské také nazývané „Kongresovka“. Tento stát podléhal Rusku, jehož panovníkem byl také ruský car. Polsko tak bylo spojené personální unií s Ruskem.
Ruští carové Alexandr I. a Mikuláš I. se nechali korunovat za polské krále. Po povstání v roce 1830 a sesazení dynastie Romanovců polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše.
V roce 1832 však byla jeho autonomie omezena a roku 1866 zcela zrušena. Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815 - 1846 nezávislou Republikou krakovskou. Poté bylo připojeno k Rakousku. Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815 - 1848 Velké knížectví poznaňské, poté byla jeho autonomie rovněž zrušena.
V letech 1916-1918 existovala tzv. regentská vláda polského království, což byl satelitní stát ústředních mocností.
Polsko se stalo svrchovaným státem znovu až roku 1918 po porážce Centrálních mocností. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a dosáhnout hranic z roku 1772, což však vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám.
Druhá republika byla ustavena jako parlamentní demokracie, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní, takže se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.
Dne 1. září 1939 zahájili Němci útokem na Polsko druhou světovou válku. 17. září 1939 vtrhla do východní části Polska sovětská vojska a obsadila území, která náležela od konce 18. století do roku 1920 Rusku. Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen na části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části byly přičleněny přímo k Třetí říši. Vůči Polákům byl od samého počátku uplatňován krutý teror, na kterém se podílely jednotky SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k zatýkání a hromadným popravám polského obyvatelstva, na vesnicích byli zabíjeni rolníci, byla vyvražděna prakticky celá polská národní elita, polští intelektuálové. Svůj podíl na vyvraždění polské inteligence a zejména polské vojenské elity měl i Sovětský svaz, který provedl v roce 1940 Katyňský masakr a který též prováděl násilnickou politiku vůči Polákům na obsazeném území. Poněmčování Poláků se uskutečňovalo dvěma způsoby, a to jako germanizací území a germanizací lidí. Během války byl z polských území připojených k Německu vyhnán téměř jeden milión Poláků. Násilím bylo zlikvidováno velké množství polských vesnic, docházelo i k ničení měst. Samostatnou kapitolou byl holocaust vůči polským Židům. Poláci se postavili okupantům na odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny, jejichž činnost vyvrcholila roku 1944 Varšavským povstáním. Po ukončení druhé světové války, které stálo Polsko dle různých zdrojů 5 600 000 až 6 028 000 obyvatel a obrovské materiální, hospodářské a kulturní škody, došlo k jeho „posunutí“ směrem na západ. SSSR v rámci výsledků Jaltské konference obsadil sporná území, která vlastnil v letech 1772-1920 a 1939-1941, takže východní hranice Polska se ustálila na tzv. Curzonově linii. Polsko bylo naopak rozšířeno o západní „nová území“ až po hranici s Německem na Nise a Odře. V důsledku těchto změn docházelo k velkým migracím obyvatelstva. Bylo transferováno německé obyvatelstvo, jehož velká část uprchla předtím na základě Hitlerova Neronova rozkazu. V letech 1945 a 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků. Naopak z Polska na území sovětské Ukrajiny bylo v tomtéž období odsunuto 482 tisíc Ukrajinců.
Polsko se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu. Již roku 1945 byla uskutečněna agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava. Roku 1949 se začala uskutečňovat násilná kolektivizace zemědělství, která však skončila krachem. Po Stalinově smrti došlo v roce 1956 došlo k masovým protisovětským nepokojům v Poznani, které však byly potlačeny. Téhož roku se dostal do pozice 1. tajemníka PSDS Władysław Gomułka, který vyhlásil program reforem. I když se nejprve dostal do sporu se sovětskými představiteli, kteří hrozili ozbrojeným konfliktem, nakonec se situace vyřešila a Polsko zahájilo reformy, které dostaly pojmenování Gomułkovo tání. Došlo k uvolnění poměrů, ovšem hospodářská situace se v 60. letech neustále zhoršovala. V roce 1968 se Polsko účastnilo intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roku 1970 vypukly stávky, které byly krvavě potlačeny. Po nich se do čela Polska dostal Edward Gierek, ovšem ani pod jeho vedením se hospodářství nezlepšovalo. 6. října 1978 byl římským papežen zvolen krakovský biskup Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. a který se stal ikonou nejen polského protikomunistického odboje. Roku 1980 vzniklo v Gdaňských loděnicích stávkové hnutí, do jehož čela se postavil Lech Wałęsa. Ten se stal vůdcem odborové organizace Solidarita, která se postupně stala rozhodujícím opozičním hnutím. V prosinci 1980 vyhlásil generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wojciech Jaruzelski výjimečný stav, v roce 1981 dokonce i stanné právo a pokusil se potlačit revoltu Solidarity, polské církve i všech sympatizantů všemi možnými způsoby. Konflikt mezi státní mocí a opozicí trval prakticky až do počátku roku 1989, kdy došlo k novým mohutným stávkám a kdy polské vedení bylo nuceno uznat legálně Solidaritu a vyhlásit svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté porážku a země nastoupila cestu k demokracii.
Po pádu komunismu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.


Považská Bystrica

Považská Bystrica je město na Slovensku. Leží na řece Váh, v Trenčínském kraji a žije zde 42 200 obyvatel.
Písemně bylo město doloženo v roce 1330, městská práva získalo až na sklonku 14. století, v roce 1398. V této době zde také vznikl gotický kostel, který je ale dnes zbarokizovaný.
Hlavní dopravní tepnou vedoucí přes město je slovenská dálnice D1, vedoucí z Bratislavy do Žiliny a dále pak do Popradu, Prešova a Košic. Vedlejší cesty přes město jsou cesta II/517 do Rajca a Prievidze a cesta II/507 do Púchova. Také tudy prochází jedna z nejdůležitějších železnic Slovenska, která spojuje též Bratislavu a Žilinu, u nedalekého města Púchov se trať navíc větví, jedna větev pokračuje přes Beskydy na Moravu; díky tomu má tak město dobré spojení s ČR. V měste také funguje Městská doprava na zhruba 15 linkách.


Maneater

Nate Hills Jim Beanz |Certifikace = |Umístění na žebříčku = * #1 |Předchozí singl = The Grass Is Green |Tento singl = Maneater |Další singl = Promiscuous
Maneater je píseň Nelly Furtado z jejího třetího alba Loose. Píseň napsala společně s Timbalandem, který ji i produkoval. Singl vyšel prvně v Evropě, kde se stal do té doby nejpopulárnější písní Furtado.
Píseň se stala téměř všude obrovským hitem a zajistila i výborný prodej celé desky.
Maneater byla vůbec jedna z prvních písní, kterou Furtado s Timbalandem na album Loose nahráli. Píseň se nahrávala v nahrávacím studiu v Miami. Furtado sama píseň popsala jako energickou.
8. ledna 2006 unikl na internet půlminutový záznam písně a o pár dní později 17. ledna už byla na internetu celá píseň. To způsobilo i to, že se píseň do svého vydání trochu změnila.
V rádiu BBC také Furtado nahrála coververzi písně Crazy od Gnarls Barkley. O pár dní později v téže rádiu nahráli Panic! at the Disco coververzi Maneater.
Píseň Maneater byla nominována na MTV Europe Music Award pro nejlepší píseň a v roce 2007 si odnesla cenu na NRJ Music Award za nejlepší mezinárodní píseň.
Ke stažení na iTunes byl Maneater přístupný od 22. května 2006 a kromě Severní Ameriky, kde singl vyšel později byl vydán v celé Evropě. Ve Velké Británii se dostala píseň na první místo, což se Furtado povedlo poprvé v kariéře. Navíc byla první Kanaďankou od roku 1998, kdy ve Velké Británii žebříčku kralovala Celine Dion s písní My Heart Will Go On. V celkovém zúčtování na konci roku byla Maneater sedmou nejprodávanější písní na Britských ostrovech.
Čísla jedna se dočkala píseň i v dalších evropských zemích. V Česku se dostal nejvýše na třetí místo hitparády IFPI.
8. září 2006 byla píseň vydána i v USA, kde byla v tom týdnu nejvyšším debutem na čísle šedesát dva. Nejvýše se v Billboard Hot 100 dostala na 16. místo, což bylo oproti Promiscuous, která vyšla v USA jako první singl z Loose a odsadila ve všech hitparádách první místo znatelný pokles.


Peónia

Peónia je stará jednotka plošného obsahu, jenž byla užívána v zemích Latinské Ameriky.
Její přesná hodnota ale není známa, předpokládá se, že se jednalo o takovou výměru zemědělského pozemku, jenž stačila při jejím řádném zemědělském obdělávání právě pro jednoho prostého rolníka, popřípadě právě pro jednu rodinu.


Dláto

Dláto je nástroj sloužící k ručnímu opracování různých materiálů, jako je dřevo, kámen. Existují i speciální dláta pro různé výtvarné činnosti, jako jsou dřevoryt, linoryt neboli rydla.
Dláto se skládá se z ocelového profilu zakončeného ostřím a dřevěné nebo plastové rukojeti. Klasická dláta jsou vybavena dřevěnou rukojetí, zpevněnou ocelovým kroužkem, tato dláta se používají tak, že jsou na ně vedeny údery kladivem nebo dřevěnou paličkou, která jim uděluje potřebnou hybnost.
Dláta se vyrábějí v různých tvarech a velikostech. Truhlář nebo řezbář pomocí nich tvaruje požadované detaily dřevěných dílů.
Každá historická činnost, jejímž objektem bylo opracování dřeva měla svá speciální dláta, například bednáři, šindeláři nebo sekerníci. Zajímavý tvar má speciální dláto určené pro výrobu dřevěných necek. To vypadá spíše jako sekera, která má ale topůrko uchyceno kolmo k rukojeti a je zakulaceno, pro vysekávání dutého, zaobleného vnitřního povrchu necek z kmene stromu.
V dnešní době, kdy je dřevo zpracováváno především strojově, má dláto již menší význam, avšak výtvarníci a tesaři by se bez něj neobešli.


Supermalloy

Supermalloy je slitina tvořená Ni, Mo, a Fe. Má velmi vysokou relativní permeabilitu, jedná se tedy o tvrdé feromagnetikum.
Měrný elektrický odpor je 6 n?·cm2/cm. Používá se k výrobě komponent pro radiotechniku a telefonii.


Antonín Marek

Antonín Marek, známý také pod pseudonymem Bolemír Izborský, byl český kněz, básník, překladatel a jazykovědec.
Narodil se v rodině kamenářů. V jedenácti letech jej rodiče poslali na studia do cisterciáckého kláštera v Křesoboru v dnešním Polsku. Roku 1800 mu zemřel otec a on pokračoval ve studiích v Praze. V letech 1804–1808 studoval v Litoměřicích teologii. Zde se seznámil s Josefem Jungmannem a stali se celoživotními přáteli. Jungmannovi se bystrý mladík zalíbil a brzy jej zapojil do své vědecké činnosti. Marek se na Jungmannových projektech podílel od roku 1807. V předmluvách ke svému Slovníku česko-německému vyzdvihuje Jungmann Markův přínos; Marek sem dodával nová vhodná slova.
Po svém vysvěcení působil na několika místech jako kněz. Prvním místem byly Rožďalovice, kde rok kaplanoval, pak vystřídal Libuň, Tatobity a Hrubou Skálu, 1820 se stal farářem v Týně u Rovenska pod Troskami a roku 1823 se vrací do Libuně, kde zůstal až do roku 1876. Libuňská fara se stala jedním z center obrozeneckého života v kraji mezi Jičínem a Turnovem.
Své všeslovanské přesvědčení vyjádřil např. roku 1833 ve stati Slovan, kde vidí pro budoucnost národa spojení s Rusy a Poláky. Jako básník se stal předchůdcem Jana Kollára, když vyjadřoval obavu o osud českého národa. Překládal např. Schillera, Ovidia, 1823 uveřejnil překlad divadelní hry Omylové od W. Shakespeara. Mnoho děl, hlavně etnografických, přeložil z ruštiny.
Vytvořil řadu dnes běžných českých slov, u jiných společně s Josefem Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem jeho jazykovědného díla je Logika neboli Umnice. Zde vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.
V Libuni pořádal pravidelné nedělní schůzky s lidmi z vesnice a okolí, které seznamoval s novými událostmi, poznatky s hospodářského života, z vědy. V letech 1844-1858 byl školním dozorcem a školství na Turnovsku pozvedl na vysokou úroveň. Učitele především vzdělával, kladl důraz na užívání pomůcek. Snažil se zavádět na školách latinku místo používaného kurentu. Významně se zasloužil o založení druhé nejstarší knihovny v Čechách v Turnově, rozšířil knihovnu na faře v Libuni.
Na konci září 1876 odjel na odpočinek do Prahy, kde po pár měsících zemřel. Je pochován na Vyšehradě a náhrobek zdobí od 1934 busta Josefa Drahoňovského.


Noasauridae

Čeleď Noasauridae je skupinou vyhynulých teropodních dinosaurů, žijících v období křídy. Jejich velikost byla velmi rozdílná, od drobného rodu Ligabueino až po obří rod Deltadromeus. Byli blízce příbuzní a podobně stavění jako abelisauridi, přestože většina z nich byla podstatně menší. Čeleď Noasauridae je definována jako "všichni teropodi blíže příbuzní rodu Noasaurus než rodu Carnotaurus".


Marche

Region má rozlohu 9 694 km2, 1,5 miliónu obyvatel a dělí se na 5 provincií.


Poznatek

Poznatek je jednotlivý výsledek lidského poznávání. Soustava poznatků tvoří znalost. Poznatek je kognitivní reprodukcí určité části objektivního světa a jeho zákonitostí. Funkcí poznatku je převedení rozptýlených představ a tušení do sdělitelné a všeobecné formy.
Filosofická epistemologie zkoumá poznatky například z hlediska dynamiky jejich narůstání, logiky jejich vzájemných vztahů, základních předpokladů poznatelnosti a poznávání a obecné otázky vztahu poznatků ke skutečnosti.


Kurt Student

Kurt Student byl generál Luftwaffe. Za první světové války bojoval jako pilot na východní frontě. Byl architektem a velitelem německých výsadkových vojsk během druhé světové války. Řídil nasazení německých parašutistů během invaze do Francie, Belgie a Nizozemska v roce 1940. Podílel se zejména na přípravě úspěšného úderu na belgickou pevnost Eben-Emael. V roce 1941 vedl invazi na Krétu.


RKK Eněrgija

RKK Eněrgija je jednou z předních firem kosmického průmyslu Ruska. Oficiální název společnosti je Raketová a kosmická korporace Eněrgija S. P. Koroljova. Sídlo organizace je v Koroljovu nedaleko Moskvy, pobočka na kosmodromu Bajkonur.
Pracovníci Eněrgije zkonstruovali a postavili první umělou družici Země – Sputnik 1, první sovětské kosmické sondy k Měsíci, Marsu a Venuši, pilotované kosmické lodě a orbitální stanice.
V letech 1956–1957 byla v Eněrgiji zkonstruována raketa R-7, pomocí níž byly vyneseny první sovětské umělé družice Země.
V letech 1976–1983 stála společnost Eněrgija v čele prací na raketě Eněrgija.
Od roku 1960 společnost průběžně rozpracovává koncepci letu na Mars.
Roku 1946 byl založen Vědecko-výzkumný institut č.88, 3. oddělení jeho Speciální konstrukční kanceláře dostal za úkol zkonstruovat mezikontinentální balistickou raketu.
V dubnu 1950 proběhla v NII 88 reorganizace, SKB byla rozdělena na OKB-1 pracující na mezikontinentální raketě a OKB-2 pracující na protiletadlových raketách.
V srpnu 1956 bylo OKB-1 i se závodem č. 88 vyděleno z NII 88. Byl tak vytvořen samostatný konstrukčně-výrobní celek, přímý předchůdce dnešní RKK Eněrgija.
Roku 1966 bylo OKB-1 přejmenováno na Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství, proběhla i vnitřní reorganizace a přejmenovávání - Závod č. 88 na Závod experimentálního strojírenství, Filiálka č. 3 na Kujbyševská filiálka). O rok později se krasnojarská OKB-10 osamostatnila jako KB Prikladnoj mechaniky.
Roku 1974 se Kujbyševská filiálka osamostatnila jako CKSB Progress. Současně byly spojeny CKBEM a Eněrgomaš pod vedením Valentina Gluška, nově vzniklý celek byl nazván Vědeckovýrobní sdružení Eněrgija.
V letech 1981–1988 ke společnosti náleželo KB Saljut., koncem 80. let byla k Eněrgiji připojena i pobočka v Doněcku.
Záhy po zahájení kosmických letů začalo vedení společnosti prosazovat účast civilních kosmonautů v kosmických letech. Po překonání odporu ministerstva obrany byl v květnu roku 1968 oficiálně ve společnosti založen vlastní oddíl kosmonautů. Oddíl kosmonautů CKBEM/NPO Eněrgija/RKK Eněrgija se stal druhým nejvýznamnějším oddílem v Sovětském svazu, resp. Rusku. Kosmonauti Eněrgije se, s výjimkou vojenského programu Almaz, zapojili do všech sovětských a ruských programů pilotovaných kosmických letů.
Prostřednictvím Roskosmosu se RKK Eněrgija podílí na zabezpečení stanice ISS materiálními prostředky. Doprava na ISS je zajišťována pilotovanými kosmickými loděmi Sojuz a od Sojuzů odvozenými nákladními loděmi Progress, po ukončení letů raketoplánů roku 2010 budou několik dalších let lodě RKK Eněrgija jedinými pilotovanými dopravními prostředky pro ISS. Členové oddílu kosmonautů Eněrgije obsazují polovinu ruských míst v posádkách ISS. Společnost vyrábí spojovací družice řady Jamal. Podílí se výrobě evropské kosmické nákladní lodi ATV, účastní se programu Sea Launch. Vyrábí urychlovací bloky DM-SL pro rakety Proton a Zenit.
Obrat společnosti roku 2006 byl 8,7 miliard rublů, zisk — 509 miliónů rublů.
Hlavními vlastníky akcií společnosti jsou Rosimuščestvo, společnost Liděr a Investiční společnost Rozvoj, jejímž stoprocentním vlastníkem je Eněrgija.
Koncem července 2007 byl na mimořádné valné hromadě akcionářů do čela RKK Eněrgija místo Nikolaje Sevasťjanova zvolen Vitalij Lopota.


Hadrosaurus

Hadrosaurus byl kachnozobý dinosaurus, žijící v období pozdní křídy na území dnešních USA. Patřil mezi velké ornitopody, jeho délka se pohybovala mezi 7-10 metry a hmotnost mohla dosáhnout až 7 tun. Byl schopen běhat po dvou nohách, ale mohl zřejmě také chodit po čtyřech. Jako všichni kachnozobí dinosauři byl býložravý. Jeho zuby byly uzpůsobeny ke žvýkání tuhých větviček a listů.
Hadrosaurus byl prvním dinosaurem popsaným v USA. Jeho zkameněliny byly objeveny již v roce 1838 v Haddonfieldu v New Jersey. V roce 1858 byl popsán paleontologem Josephem Leidym na počest jeho objevitele W. P. Foulkeho jako H. foulkii. V roce 1868 byla jeho smontovaná kostra vystavena jakožto vůbec první kostra dinosaura na světě.
Jediným dnes známým druhem tohoto rodu je H. foulkii a v roce 1991 byl tento druh zvolen za oficiálního „dinosaura státu New Jersey“.


Kostel Panny Marie Vítězné

Kostel Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně se nachází v Karmelitské ulici. Je známý především tím, že je v něm uložena soška Pražského Jezulátka, díky čemuž je kostelu často přezdíváno U Pražského Jezulátka.
Na místě dnešního kostela stál v 17. století luteránský kostel Nejsvětější trojice. V rámci rekatolizace Prahy však bylo rozhodnuto o vybudování nového kostela. Původní chrám byl zkonfiskován, získal jej řád bosých karmelitánů, který jej zcela přestavěl a zasvětil Panně Marii Vítězné, protože dle jejich názoru pomohla katolické straně zvítězit v bitvě na Bílé hoře. Dodnes je zde kopie zázračného mariánského obrazu, jenž měl vítězství zajistit.
V rámci přestavby celého chrámu byla změněna orientace chrámové lodi k západu, roku 1644 bylo dostavěno průčelí.
Kromě sošky Jezulátka jsou zde uloženy i jiné vzácné předměty, mimo jiné i kopie sošky Panny Marie z brazilského poutního města Aparecida.
Vedle kostela se nachází klášter bosých karmelitánů, za ním je bývalá poustevna z roku 1659, dnes sloužící jako byt kostelníka. Pod kostelem je krypta, v níž jsou uloženy rakve mumifikovaných řeholníků a příznivců chrámu. Ke klášteru patřila i přilehlá Seminářská zahrada.


Ekologická zátěž

Ekologická zátěž je oblast znečištěná v nedávné historii. Areál vzniklý působností nějakého soukromého subjektu, který již neexistuje nebo není známý původce. Znečištění může být uložením nebezpečných odpadů nebo jedovatých a chemických látek. V ČR je množštví starých ekologických zátěží několik tisíc a je vytvořen plán na jejich likvidaci v horizontu 40 let.


Csepel-sziget

Csepel-sziget je největší maďarský ostrov na Dunaji rozkládající se jižně od Budapešti. Je přibližně 48km dlouhý a 6 - 8km široký. Celková plocha ostrova je 257 km2. Na sever ostrova vede příměstská železniční doprava HÉV. Csepel byl prvním sídlem Maďarů po příchodu do Panonská pánve. Sever ostrova je součástí stejnojmenného XXI. obvodu Budapešti.


Britka

Pastorius opakovaně uráží oponenty a předpokládá zlou vůli. Pokusů o domluvu bylo nepočítaně, všechny se minuly účinkem. Připomínám, že Pastoriovi už i jedno rozhodnutí arbitrážního výboru přímo nařizovalo se vyhnout osobním útokům. --Tlusťa 11:08, 1. 4. 2007
Prošel jsem knihu zablokování a pokud se dobře dívám, tak byl již 9x zablokován za urážky oponenta. S tímto se už musí něco udělat. Připojuji se k žádosti. --Chmee2 11:17, 1. 4. 2007


Henri-Gratien Bertrand

Henri-Gratien, hrabě Bertrand byl francouzský generál, maršál císařského paláce a jeden z nejbližších spolupracovníků Napoleona Prvního.
Bertrand pocházel ze zámožné vážené rodiny. Otec Henri Bertrand byl správcem královských lesů a vodních ploch v oblasti Bourges, matka Henriette roz. Boucher pocházela z rodiny vysokého královského správního úředníka. Henri-Gratien od 11.9.1793 studuje v královské vojenské technické škole v Mezieres a během revoluce vstoupil do pařížské národní gardy a později do technického sboru armády. Sloužil v letech 1795–1796 v pyrenejské a italské armádě a roku 1796 byl členem suity generála Auberta du Bayet, který byl jmenován mimořádným vyslancem Francie v Istambulu. V roce 1798 účastnil se egyptského tažení. Zde na sebe upozornil již v bitvě pod pyramidami, za což byl povýšen do hodnosti plukovníka a o rok později v pozemní bitvě u Aboukiru, kde byl lehce raněn na hlavě. Zůstal v Egyptě i po odjezdu Napoleona Bonaparte a 16.9.1800 byl jmenován brigádním generálem. Od 21.3.1801 vykonával funkci velitele fortifikačních prací v Alexandrii. V bitvě u Slavkova se vyznamenal chladnokrevností a statečností a byl jmenován generálním adjutantem císaře. Roku 1806 velel obsazení špandavské pevnosti, účastnil se strašné bitvy u Eylau - u Jílového,, dobytí Gdaňsku, po kterém byl 30. května 1807 povýšen na divizního generála a vyznamenal se v bitvě u Friedlantu. V březnu 1808 byl nobilizován s titulem hraběte Bertranda. Roku 1809 přispěl významně po bitvě u Aspern k záchraně armády bleskovým projektem a stavební realizací tří mostů na ostrov Lobau.
16. září 1808 uzavřel sňatek s Elisabeth Francoise Dillon, zvanou Fanny. Manželka byla dcerou generála Dillona popraveného v době hrůzovlády. Zůčastnil se roku 1812 ruské kampaně a roku 1813 velel reservní armádě v bitvách u Lützenu a u Budyšína. Po smrti generála Duroca jmenoval jej císař 18. listopadu 1813 vrchním dvorním maršálem. V čele svého sboru bojoval v bitvách u Grossbeeren a u Dennewitz, a poté 3. října 1813 hájil Wartenburg a přechod Labe proti Blücherovi. V bitvě u Lipska hájil v Lindenau silnici do Thuringen a poté kryl ústup k Rýnu. Po bitvě u Hanau pak velel obraně přechodu Rýna u Mohuče.
Doprovázel císaře na Elbu, stál při císaři pevně i během Sta dnů a bojoval u Waterloo. Se svou rodinou doprovázel císaře i na ostrov Svaté Heleny a zachoval mu naprostou věrnost a dojemnou oddanost až do císařovy smrti. Bourbony byl odsouzen k trestu smrti, ale Angličany nebyl vydán. Po smrti císaře byl králem Ludvíkem XVIII. amnestován a byla mu vrácena jeho vojenská hodnost. Při jeho příjezdu 24. října 1821 zpět do Francie byl v Calais triumfálně uvítán.
Po červencové revoluci 1830 vstoupil do politiky a stal se poslancem parlamentu. Zde se připojil k liberálnímu křídlu. Od roku 1834 však se stáhl do soukromí na svůj statek u Chateauroux. Roku 1836 zemřela jeho milovaná žena Fanny na karcinom prsu. Roku 1840 byl pověřen králem Ludvíkem Filipem, aby společně s princem de Joinville vyzvedl ostatky císaře Napoleona a odvezl je do Francie. Byl též celebritou slavnostního průvodu při převozu rakve Napoleonovy do Paříže. Připravoval pak k vydání Napoleonovy paměti, ale uprostřed pilné práce jej zastihla smrt.


Měrné skupenské teplo tání

Měrné skupenské teplo tání je teplo, které přijme 1 kilogram pevné látky, jestliže se za teploty tání celý přemění na kapalinu téže teploty.


Dagobert Sigmund von Wurmser

Wurmser začal svou vojenskou karieru ve francouzských službách a roku 1742 byl účastníkem vpádu francouzsko-bavorských vojsk do Čech v rámci Války o dědictví rakouské. V Sedmileté válce se vyznamenal a po jejím skončení vstoupil jako generálmajor do rakouských služeb. Roku 1773 velel husarskému pluku a o několik let později byl povýšen do hodnosti podmaršála. Ve válce o dědictví bavorské - tzv. bramborové válce - velel sboru. Překvapivě přepadl Prusy u Habelschwerdtu a získal mnoho zajatců. Po uzavření Těšínského míru byl Wurmser jmenován velícím generálem v Haliči a roku 1787 povýšen do hodnosti generála jezdectva. Po vypuknutí francouzských revolučních válek byl Wurmser pověřen vrchním velením vojsk na horním Rýnu. Zvítězil v bitvě u Rohrbachu, Germersheimu a Essingenu a tím zmařil snahu Francouzů o dobytí Mohuče. Opět je odrazil u Bienwaldu, ale po serii neúspěšných bojů viděl nutnost svým oslabeným vojskem ustoupit a koncem roku 1793 překročil Rýn. Následně byl v lednu 1794 odvolán z velení.
V srpnu 1795 opět je vrchním velitelem na horním Rýnu a před Mannheimem porazil Francouze a 22. listopadu 1795 dobývá mannheimskou pevnost. Koncem června 1796 jmenován polním maršálem a současně pověřen vrchním velením v Itálii a vystřídal ve funkci Beaulieua. Od 29. června 1796 do 12. srpna se snažil osvobodit obleženou Mantovu, ale po několika těžkých porážkách od generála Bonaparte se musel sám se zbytkem vojska uchýlit do této pevnosti, která byla opět obklíčena. Po 9 měsíčním obléhání, když Francouzi se spokojili s hermetickým uzavřením města, Wurmsera donutil hlad, nemoci a nedostatek léků ke kapitulaci. Generál Bonaparte povolil čestnou kapitulaci. Maršál Wurmser měl převzít vrchní velení v Uhrách, ale ještě před převzetím funkce 22. srpna 1797 zemřel ve Vídni.


Sitelib

Sitelib je plugin určený pro komunikační program Miranda IM. S jeho pomocí dokážeme sledovat síťový provoz "uvnitř" aplikace. Umí zobrazit, na kterých portech probíhá komunikace s ostatními účastníky a zobrazí IP adresy počítačů s navázanými spojeními.


1561

5. září - Ferdinand I. obnovil činnost Pražského arcibiskupství, jehož činnost dosud suplovala Pražská kapitula. Prvním arcibiskupem obnoveného arcibiskupství byl Antonín Brus z Mohelnice.


Jez Tuhnice

Jez Tuhnice je pouhých 0,8 metru vysoký, ale nebezpečný jez vyztužený kovovými žebry. Nachází se na Ohři ř.km 178,3 na začátku průjezdu Karlovými Vary. Má trvale zavřenou propust u pravého břehu. Přenáší se po levém břehu. Těsně nad jezem končí ostrov, doporučuje se proto plavba užším levým ramenem, neboť traverz v bezprostřední blízkosti jezu je nebezpečný. Za nižšího vodního stavu je jez hladce sjízdný, určité nebezpečí představují pouze kovové výstupky, které nejsou shora vidět, a je třeba se jim vyhnout. Zcela jiná je situace při vyšších stavech, kdy se pod jezem tvoří válec, ve kterém podle podle varování nad jezem zemřelo již 16 vodáků. Jez je nově na obou březích vybaven záchranným kruhem připevněným na laně.
V roce 2006 článek na Aktuálně.cz uvedl, že na jezu zemřelo již více než 10 lidí a záchranáři k němu vyjíždějí několikrát ročně. K utonutí vodáka došlo například 30. března 2002 a 30. března 2003. Utonulí jsou nejen z řad sjíždějících vodáků, ale i z řad zachránců, přihlížejících spadnuvších do vody atd.
Karlovarský kraj v roce 2008 oznámil, že hodlá kvůli snížení nebezpečnosti provést do dvou let přestavbu jezu. Přestavbu má dotovat prostřednictvím státního podniku Povodí Ohře Evropská unie v programu přeshraničních projektů, společně s německým správcem horního toku Ohře. Dotace ve výši kolem 833 tisíc € má pokrývat 85–90 % nákladů na přestavbu, z toho asi 2 miliony z dotace je určeno na zpracování studie. Jez má být snížen asi o 15 centimetrů a má na něm být zřízen kartáčový rybí přechod, který bude sloužit i vodákům. Současně se uvažuje i o úpravě propusti v Kynšperku.


Zlatá helma

Zlatá helma je ocenění ve finské hokejové lize SM-liiga. Vítěze ze svého středu vyberou samotní hráči. Cena se uděluje od roku 1987.


Jozef Čársky

Narodil se v Gbelech jako první ze čtrnácti dětí v rolnické rodině. Studoval na gymnáziu v Skalici, Bratislavě, potom v Ostřihomi, kde zároveň maturoval. Teologii studoval na univerzitě ve Vídni a v Innsbrucku. Zde byl 26. červencel 1909 vysvěcený na kněze. V letech 1915-1923 působil jako farář v obci Široké na východním Slovensku. Později se stal profesorem semináře v Košicích a v roce 1925 byl krátce rožňavským biskupem, potom až do roku 1939 košickým biskupem.
V době připojení jižních částí Slovenska k Maďarsku byl jmenován administrátorem slovenských částí košické, szatmarské a rožňavské diecéze se sídlem v Prešově. Od roku 1946 působil jako košický biskup a administrátor 13 farností szatmarské diecéze na slovenském území.
30. června 1940 se stal předsedou Spolku sv. Vojtěcha. Mezi obyvateli Košic je jeho odkaz velmi uznávaný, protože neskrýval svou dobročinnost a podporoval chudé. Hovoří se i o jeho aktivitách při záchraně židů během 2. světové války.
Pochovaný je v kryptě Dómu sv. Alžběty v Košicích. 12. března 1951 spolu s dalšími čtyřmi biskupy složil slib věrnosti Československé republice.


Santo Stefano

Santo Stefano je ostrov v Tyrhénském moři nedaleko západního pobřeží Itálie. Je součástí Pontinských ostrovů. Je to ostrov kruhového tvaru s průměrem méně než 500 m a Leží 2 km východně od ostrova Ventotene.
Stejně jako zbytek souostroví byl Santo Stefano vytvořen vulkanickou činností. Dominuje mu mohutné vězení, které vybudovali Bourboni, a které se používalo až do roku 1965. Mezi známými vězni byli například anarchista Gaetano Bresci, nebo fašistickým režimem vězněný budoucí prezident Itálie Sandro Pertini, Umberto Terracini, Giorgio Amendola, Lelio Basso, Mauro Scoccimarro, Giuseppe Romita, Altiero Spinelli a Ernesto Rossi.
Od uzavření věznice je ostrov neobydlen až na občasné návštěvy turistů na lodích během dne.
Od římských dob nesl ostrov několik jmen, jako např. Partenope, Palmosa, Dommo Stephane a Borca


Národní park Jotunheimen

Národní park Jotunheimen je norský národní park, který byl dlouho uznávaný jako jedna z předních norských oblastí pro rybolov a vysokohorskou turistiku. Rozloha parku je téměř 4 000 čtverečních kilometrů. Více jak 250 vrcholů dosahuje výšky nad 1 900 m, včetně dvou nejvyšších vrcholů Severní Evropy: Galdhopiggenu a Glittertindu.
Jotunheimen leží mezi údolím Ottadal na severu, údolím Sjodal na východě, Vinstervatnem, jezery Bygdin a Tyin na jihu a Sogenfjordem na západě. Podle politické domluvy leží park ve dvou olastech - v Opplandu a Sogn og Fjordane. Geologicky je Jotunheimen předkambrický. Ledovce se pokrývají gabrové skalní masívy, vrcholy a mnoho údolí.
V Jotunheimu žijí sobi, losi, jeleni, rosomáci a rysi, v mnoha řekách pak pstruzi.
V roce 1869 DNT postavila svoji první chatu na břehu jezera Tyin. Dnes jsou chaty DNT a jejich okolí jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí v severní Evropě. Počet chat na břehu jezera byl však omezen.
Královským výnosem z prosince 1980 byl národní park s 1145 čtverečními kilometry ustanovený v srdci pohoří
Jotunheimen byl od pradávna loveckým územím. Pozůstatky loveckých kempů z doby kamenné byli nalezeny poblíž jezera Gjende a jezera Russvatn. Další nalezené pozůstatky pocházejí z doby doby bronzové a z doby železné. Vysokohorské pastviny byly využívány pastevci posledních 1 000 let.
Ve 14. století zde byla zřízena „Královská cesta“, která vyžadovala, aby obyvatelé města Lom udržovali schůdnost do středu Sognefjellu, aby byla lidem z Gudbrandsdalu umožnen přístup do jejich tradičního obchodního města Bergenu. Karavy dopravovali dolů z hor produkty z farem a vracely se se solí, železem, látkami a lutefiskem.
Jméno Jotunheimen, nebo také „Domov obrů“ je používané až v poslední době. Aasmund Olavsson Vinje, proslulý Norský básník a novinář který ještě používal nynorsk, představitel norského romantického nacionalismu, vytvořil tento výraz v roce 1862, když ho adoptoval z Keilhausovi knihy „Jotunfjellene“ aneb Hory obrů. V roce 1909 byl na západním konci jezera jezera Bygdin Aa. O. Vinjeovi postavený pomník v Eidsbugardenu, na okraji parku, v místě, kde měl chatu. Staří přátelé a stoupenci připomenout jeho přispění k vyzdvihnutí Norské přírody a zesílení Norské národní identity. Dnes je Eidsbugarden největší horské turistické centrum, s nově zrestaurovaným hotelem z roku 1909, otevřeným v létě 2007 pobočkou Norské asociace horské turistiky a přibližně 160 soukromými chatami. Místo je dostupné v létě automobilem nebo lodí, v zimě na sněžném skútru.
V roce 1869 zde DNT postavili svoji první chatu na břehu jezera Tyin . Dnes jsou chaty DTN a jejich okolí nejvíce navštěvovaná oblast v Evropě . Počet chat na břehu jezera je omezený.
Královským výnosem z prosince 1980 byl národní park s 1145 čtverečními kilometry ustanovený v srdci Jotunheimen. To zahrnuje velkou část toho nejlepšího z oblasti, včetně Galdho plateau, Glitterindského masívu, Hurrungane, a oblasti jezera Gjende. Park zahrnuje Utladal Nature Preserve, oblast s 300 čtverčními kilometry.
Jotunheimen je široce zmiňovaný a popisovaný v literatuře, zvláště cestovním průvodcem z 18. století. Jotunheimská jezera Gjende a Bygdin centrem mnoha příběhů.


Český úřad zeměměřický a katastrální

Český úřad zeměměřický a katastrální je ústředním orgánem státní správy. Byl zřízen zákonem č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech. Tento zákon rovněž upravuje jeho působnost. ČÚZK sídlí v Praze, v jeho čele stojí předseda, kterého na návrh vlády jmenuje prezident. ČÚZK disponuje vlastním rozpočtem a je přímo podřízen vládě, ve které je zastoupen ministrem zemědělství.
Hlavní náplní práce ČÚZK, resp. orgánů jím řízených, je zajištění státní správy v oblasti evidence nemovitostí a věcných práv k nim, kterou představuje katastr nemovitostí České republiky a zeměměřické činnosti ve veřejném zájmu.


Pardus

Pardus je v informatice linuxová distribuce vyvinutá v Turecku, která je pojmenována podle latinského názvu zakavkazského leoparda. Distribuce má ve své výbavě všechny často používané aplikace. Je určena pro méně zkušené uživatele, kteří nemusí mít speciální znalosti v ovládání počítače nebo Linuxu.
Pardus byl vyvinut v Tureckém národní ústavu elektroniky a Cryptologye. Institut patří pod vědeckou a technologickou výzkumnou radu v Turecku.
PiSi je systém pro správu balíčků v distribuci Pardus. Je hlavním nástrojem pro instalaci, aktualizaci a odstranění softwarových balíků. „Pisi“ je z tureckého slova smyslu „kitty“, což je míněno jako slovní hříčka jména distribuce. Mezi některé rysy PiSi patří:
První verze, Pardus 1.0, byla uvolněna 26. prosince 2005. Live CD bylo prvním produktem projektu Pardus.
Pardus 2007.3 zahrnuje jádro 2.6.18, kancelářský balík OpenOffice.org, internetové nástroje, multimediální a grafické nástroje, hry a mnoho dalších aplikací. Obsahuje vlastní konfigurační manažer COMAR a vlastní konfigurační nástroj Tasma pro KDE.
Pardus 2008.1 obsahuje linuxové jádro 2.6.25.16, aktualizovány byly i další aplikace. KDE bylo aktualizováno na verzi 3.5.10 spolu s dalšími významnými infrastrukturními komponenty: Python 2.5, Java 6, Mozilla Firefox 3.0.1, OpenOffice.org 2.4.1.
Pardus 2009 je nejnovější verze. Obsahuje jádro 2.6.30.1 a nejnovější verze oblíbeného linuxového softwaru. Pardus 2009 používá desktopové prostředí KDE 4, obsahuje OpenOffice 3.1, Python 2.6.2, Mozilla Firefox 3.5, Gimp 2.6.6 a také aplikace jako Kontact, Kopete, Kaffeine, k3b a Amarok. Aplikace lze snadno aktualizovat na nejnovější verze přes internet nástrojem Pisi manažer. Pardus 2009 obsahuje pokročilé síťové nástroje a je kompatibilní s většinou nejnovějšího hardwaru.


Palatalizace

Palatalizace je způsob obměny výslovnosti hlásek, které se vysloví se hřbetem jazyka zdviženým ke tvrdému patru.
Při přepisu výslovnosti se v mezinárodní fonetické abecedě označuje horním indexem [?] za příslušným symbolem, např. [t?].
Palatalizace souhlásky bývá sdílena i následující samohláskou. Fonoloficky se z praktických důvodů bere za primární rozlišovací rys palatalizace souhlásky. U samohlásek se změněná výslovnost považuje za poziční variantu. Tak je tomu např. v ruštině, která má sady palatalizovaných a nepalatalizovaných souhlásek. Palatalizované souhlásky jsou následovány předními variantami samohlásek, zatímco nepalatalizované zadními. Nejvíce patrný je rozdíl v případě fonému /i/, jehož přední varianta je „měkké“ [i] a zadní varianta je „tvrdé“ [?].
Ve staré češtině byla palatalizace rovněž důležitým fonologickým rozlišovacím rysem. Palatalizované souhlásky však ve 14. století buď zcela zanikly, nebo se změnily na palatální. Současně s tím zanikl i výslovnostní rozdíl mezi předními a zadními variantami samohlásek. Ačkoliv palatalizace v češtině zanikla, a ztratila tedy svůj fonologický význam, ovlivnila významně svými důsledky morfologii, slovotvorbu i pravopis současného jazyka.
I. palatalizace: Způsobily ji samohlásky přední řady – i, ? – které stály za k, g, ch. Měnilo se k > č, g > dž > ž, ch > š.
II. palatalizace: Způsobily ji samohlásky přední řady – ě, i – které vznikly monoftongizací diftongu oi. Palatalizace byla opět zpětná. Měnilo se k > c, g > dz´ > z´, ch > š, ch > s, např. k r?kě > k r?cě = k ruce.
III. palatalizace Nebyla zpětná, ale postupná a její výsledky byly stejné jako u II. palatalizace.
Palatalizace před jotací: pj, bj, mj, vj se v západoslovanských jazycích měnily na p´, b´,m´,v´ a v jihoslovanských a východoslovanských na pl, bl, ml, bl.


Čelčice

Obec Čelčice se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 561 obyvatel.


Guayaquil

Guayaquil je největší město Ekvádoru, počet obyvatel je zhruba 2 117 600. Je významným ekvádorským přístavem, leží v deltě řeky Guayas vlévající se do Tichého oceánu. Má také důležité letiště. V roce 2000 město přebudovalo nábřeží řeky Guayas a vybudovalo promenádu Malecón 2000, která je údajně nejlepším urbanistických projektem posledních let v Jižní Americe. Promenáda je 2,5 km dlouhá a symbolizuje skloubení přírody a moderní architektury včetně obchodů, restaurací, hřišť a parků.
Kromě návštěvy promenády Malecón 2000 stojí za to vidět opravenou čtvrť Las Penas, která se rozkládá na jednom z nemnoha vyvýšených míst ve městě. Dřevěné domky byly kolem roku 2000 nově opraveny a nyní souží jako kavárny, bary a prodejny suvenýrů. Na vrchol kopce vede 444 schodů a kromě výhledu na město je tam kaple sv. Anny a maják.
V Guayaquilu je několik zajímavých kostelů např. Kostel sv. Františka z 18. století, přestavěný v roce 1902 po požáru.
Dále se v centru města nachází několik pěkných parků, obzvláště zajímavý je Bolívarův park se sochou tohoto významného jihoamerického osvoboditele, po které se prohánějí obří leguáni.


František Černín

Po studiích na učitelském ústavu v Opavě a složení státních zkoušek z hudby ve Vídni, roku 1894, byl jmenován učitelem a varhaníkem v Děrném u Fulneku a Pusté Polomi. Vedle svého povolání byl i nadaným skladatelem. Je autorem sta preludií a meziher a několika mší. V Pusté Polomi založil orchestr, se kterým provedl i svoji operu Pán Lysé hory. Roku 1906 stál u zrodu Pěveckého sdružení slezských učitelů. Byl také jeho prvním sbormistrem. František Černín byl nejen výborným varhaníkem a skladatelem, ale významně se zasloužil o rozvoj sborového zpěvu ve Slezsku.


The Chemical Brothers

The Chemical Brothers je anglické duo tvořící elektronickou hudbu, několikrát oceněné cenou Grammy. Jeho členové Tom Rowlands a Ed Simons si zpočátku říkali The Dust Brothers, ale poté, co se ve Spojenených státech objevilo jiné stejnojmenné duo, přejmenovali se na The Chemical Brothers. Společně s The Prodigy a Fatboyem Slimem patří k průkopníkům žánru, který bývá někdy označován jako „big beat electronic dance“. Velmi oblíbené jsou i jejich živé sety.
Jejich debutové album Exit Planet Dust vychází červenci 1995 a výrazně boduje na domácí půdě. Krátce poté přecházejí z vlastního labelu Freestyle Dust k Virgin Records. Zde už vyšel singl „Life Is Sweet“ o jehož remix se postarali Daft Punk. Okolo Chemical Brothers je poměrně rušno - v srpnu si zahráli set pro Oasis, zajímají se o ně kapely jako The Prodigy, Happy Mondays nebo The Stones.
Během následujících dvou alb upevňují svoji pozici na taneční scéně, neustále mixují a jejich živá vystoupení se těší velké oblibě. Na desce Surrender najdete jeden jejich největších hitů „Hey Boy Hey Girl“. V roce 1999 vystupují jako hlavní hvězdy na Glastonbury, o rok později na stejném festivalu přilákali nejvíce posluchačů na Pyramida stage, kde zahráli svůj set. Sláva The Chemical Brothers roste, hrají po celém světě - výjimkou není ani festival Coachella nebo vysoupení na Ibize.
Deska Come With Us vyhrává britskou albovou hitparádu a tři vydané singly „It Began in Afrika“, „Star Guitar“, „Come With Us/The Test“ se umisťují na 9., 8. a 14. místě. V létě 2002 absolvují turné k nové desce, zároveň vydávají dvě EP. Chemical Brothers se ocitají v nezáviděníhodné situaci - tlak médií a hudební veřejnosti je veliký, na jejich nové nahrávky se čeká vždy s velkou nervozitou. Elektronické duo však neúnavně pracuje na novém materiálu a brzy je na světě další album Push the Button. Kritici se dělí na dvě skupiny - jedni jej označují za zklamání a krok zpátky, druzí za výbornou desku. Faktem zůstává, že Tom Rowlands a Ed Simons proměnili dvojnásobnou nominaci na Grammy.
Rovněž velmi úspěšné je i album We Are the Night. Za první týden se ho prodalo 89 000 kopií, usadilo se na prvním místě britské albové hitparády a bylo oceněno Grammy v kategorii nejlepší album žánru „Electronic/Dance“.


Krušnohorský vikariát

Krušnohorský vikariát je jedním z 10 vikariátů litoměřické diecéze a vedle toho že je ze všech vikariátů této diecéze asi největší, má několik specifik. Okrskovým vikářem byl R. D. Jan Kozár, kanovník litoměřické kapituly a výpomocný duchovní v Chomutově, který zemřel 31. března 2009, vikariátním sekretářem je R. D. Josef Čermák, děkan v Kadani.


Locika indická

Locika indická je listová zelenina pěstovaná v Číně, jižním Japonsku a v Indonésii. Varieta Lactuca indica var. laciniata se mimoto pěstuje i v Koreji a na Tchaj-wanu. V angličtině bývá locika indická označována jako Indian lettuce. V jihovýchodní Asii se konzumuje hlavně jako zelenina, ale používá se i jako léčivá rostlina.
Locika indická je víceletá oboupohlavní rostlina, která je opylována hmyzem. Roste především na lehčích písčitých a hlinitopísčitých půdách. Vyžaduje dobře odvodněné, neutrální a zásadité půdy Má raději nestíněné než polostíněné polohy.


Metković

Metković je město v Chorvatsku, v Dubrovincko-Neretvanské oblasti. Nachází se na jihu země, nedaleko moře na břehu řeky Neretvy. Žije zde 13 873 obyvatel, z nichž je 96,42 % Chorvatů.
První zmínka o Metkovići je z roku 1422, v té době to bylo malé zemědělské město. Až do 19. století jím zůstalo; poté za rakouské vlády došlo k zavedení pošty a vzniku školy. Díky svojí blízkosti k Osmanské říši také bohatlo z obchodu.


Bílé Poličany

Obec Bílé Poličany se nachází v okrese Trutnov, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 156 obyvatel.


Josef Václav z Lichtenštejna

Josef Václav Karel byl lichtenštejnským knížetem v letech 1712-1718, 1732-1745 a 1748-1772. Byl synovcem knížete Antona Floriana.
Josef Václav byl především generál a velmi úspěšný válečník. V roce 1745 se stal generalissimem v Itálii a v roce 1753 vrchním velitelem v Uhersku. Jedním z největších úspěchů jeho kariéry byla modernizace rakouského dělostřelectva, částečně z jeho vlastní kapsy. V letech 1735-1736 byl císařským vyslancem v Berlíně, později v Paříži. V roce 1760 dovezl do Vídně budoucí nevěstu císaře Josefa II.
Josef Václav z Lichtenštejna řídil Lichtenštejnsko třikrát. Nejdříve ze svého vlastního práva na trůn, později jako dědic Josefa Johanna Adama, a nakonec jako představitel rodu Lichtenštejnů.


Bryoria fremontii

Bryoria fremontii je druh lišejníku z čeledi terčovkovité. Tvoří ho temně zbarvená vlákna která visí z větví stromů. Tato vlákna mohou být až 90 cm dlouhá. Jak tyto vlákna vysychají, postupně tvrdnou. Bryoria fremontii byl velmi často užíván v kulinářství, někde byl považován za pochoutku, někde se k němu uchylovali jen v dobách hladomoru.
Indiáni v Britské Kolumbii z tohoto lišejníku také šili boty a oblečení. Několik skupin také používalo tento lišejník k léčbě - kmen Okanagan či kmen Nez Perce.
V přírodě se tímto lišejníkem živí v zimě kopytníci, poletuška severní se jím živí a staví z něj hnízdo.


Oportunismus

Oportunismus znamená rozhodování a jednání, které se neřídí vlastními zásadami, nýbrž přizpůsobuje se vnějším okolnostem a příležitostem. Protikladem je doktrinářství, dogmatismus.
Lainské slovo opportunus původně užívali námořníci pro příznivý vítr, který je zanese do přístavu. Oportunní později znamenalo prostě příhodný, vhodný za daných okolností. Slovo oportunismus vzniklo v rámci politické agitace koncem 19. století, zejména ve sporech o socialismus.
Ve sporech mezi revolučními a reformními socialisty od konce 19. století se slovo oportunismus začalo užívat jako pejorativní označní pro politiku sociální demokracie a reformních socialistů, kteří chtěli postavení dělníků zlepšovat postupnými kroky v rámci demokratického uspořádání společnosti, a nikoli celkovou revolucí.
Pozdější komunistická propaganda rozlišovala tzv. pravicový oportunismus, který hájil systém několika politických stran - politický pluralismus - zejména v politice sociální demokracie a levicový oportunismus, kterým označovala politiku jiných komunistických států než spojenců Sovětského svazu, například ČLR či Albánie, jež sovětský komunismus kritizovaly.
S dalším rozvojem politické agitace se význam slova oportunismus rozšířil, takže může znamenat politiku, která se neřídí pevnými zásadami, mění se podle potřeby a okolností a využívá okamžitých nálad a příležitostí. Oportunista se ve svém rozhodování řídí především průzkumy veřejného mínění, přizpůsobuje se náladám veřejnosti a sleduje okamžitý úspěch bez ohledu na dlouhodobé důsledky. Přidává se na stranu těch, kdo mají úspěch, a nedbá na to, co voličům sliboval dříve.
V současné masové politice je každý politik do jisté míry "oportunista" a zda se pro to má kritizovat je spíše věcí míry. Ostatně i v ekonomickém myšlení se dnes pojem oportunismus užívá bez pejorativního příznaku.


Sněženka

Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou v přízemní růžici, zpravidla jsou 2, vzácněji 3, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, často nasivělé, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé na vrcholu stonku. Pod květem jsou 2 listeny, které jsou zcela srostlé a tvoří toulec. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, vnější a vnitřní jsou nápadně rozdílné. Vnější jsou delší, bílé, vnitřní kratší, často na vrcholu vykrojené, bílé se zelenou skvrnou. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní. Plodem je třípouzdrá tobolka.
Je známo asi 14-17 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě, jihozápadní Asii a v severní Africe, jinde se vyskytují pouze adventivně.
V ČR roste pouze sněženka podsněžník. Přirozeně se vyskytuje hlavně v listnatých lesích, zvláště luzích. Často je také pěstována a hojně zplaňuje. U některých lokalit lze jen těžko prokázat, zda jsou původní nebo se jedná o adventivní výskyt.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Laurin & Klement 105

Laurin & Klement 105 byl automobil vyráběný československou automobilkou Laurin & Klement od roku 1923 do roku 1925. Byl to nástupce typu 100, jediným rozdílem byla náhradní pneumatika upevněná na straně.
Motor byl vodou chlazený řadový čtyřválec s rozvodem SV. Měl výkon 18 kW, vrtání 72 mm a zdvih 110 mm. Objem válců byl 1791 cm3. Vůz mohl jet maximálně 80 km/h.


Španělská liga ledního hokeje 1974/1975

Sezóna 1974/1975 byla 3. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal Real Sociedad.


Jiří Kulhánek

Jiří Kulhánek je český spisovatel, autor knih na pomezí science fiction a fantasy.
V roce 1996 získal cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nadějného nováčka. Mezi fanoušky je už poměrně proslulý tím, že nerad vystupuje na veřejnosti, rozhovory dává jen zřídka a odpovídá stručně. Je svobodný, žije v Praze.
Hrdinové jeho knih mají mimořádné až nadlidské schopnosti; obvykle jsou na počátku napadeni a stráví velkou část děje útěkem a skrýváním před masami „normálních“ nepřátel, jejichž nebezpečnost spočívá v kvantitě, ale nakonec triumfují i nad jejich skrytými vůdci, což je několik málo zloduchů ještě supermanštějších než hrdinové.
Další charakteristické znaky Kulhánkova díla jsou spádný děj, černý až cynický humor koncentrovaný ve formě tzv. wisecracků, detailní popisy vyspělé techniky, s jejíž pomocí hrdina řeší různé problémy, a hojná naturalistická, i když odlehčená líčení násilí. Kulhánkovi hrdinové představují sice kladnou stranu konfliktu, ale jsou ztělesněním opaku čítankové ušlechtilosti a často se dopouštějí i morálně pochybných skutků. Určité nedostatky knih lze spatřovat v poněkud jednodušším jazyce a relativně častých logických nesrovnalostech.
Kulhánkův styl bývá přirovnáván ke Quentinu Tarantinovi. Je často napodobován, ale zpravidla nepříliš zdařile. Doposud největšího čtenářského úspěchu dosáhl Miroslav Žamboch s románem Líheň, ovšem zpracovává kulhánkovskou látku svým charakteristickým romantickým způsobem.


Seznam velkých můstků pro skoky na lyžích

Toto je seznam velkých můstků určených pro skoky na lyžích. Velký můstek je označení pro skokanský můstek, jehož hill size, místo, kde se nachází poslední bezpečná hranice dopadu, činí alespoň 110 m. Nacházejí se zde i některé starší můstky, které by dnes odpovídaly velikosti středního můstku. Jednotlivé můstky jsou řazeny dle země, kde se nacházejí.
 Soubor:Canada Olympic Park 2006 Dec 10 - 8.jpg|Alberta Ski Jump Soubor:Canada olympic park 90m ski jump flag summer 2005.jpeg|Alberta Ski Jump
 Soubor:Brotterode, Inselbergschanze.jpg|Inselbergschanze Soubor:MJL Schanze Garmisch3.jpg|Große Olympiaschanze Soubor:Hans Renner Schanze Oberhof Schanzenanlage.JPG|Hans-Renner-Schanze Soubor:Heini-Klopfer-Skiflugschanze, Oberstdorf2.JPG|Heini-Klopfer- Skiflugschanze Soubor:Skisprungschanze oberstdorf.JPG|Schattenbergschanze Soubor:Hochfirstschanze.jpg|Hochfirstschanze Soubor:Mühlenkopfschanze.jpg|Mühlenkopfschanze Soubor:Vogtlandarena Schanze.jpg|Vogtlandarena


Lumík sibiřský

Lumík sibiřský je hlodavec, který žije v obrovských koloniích a je velmi plachý. Má malý čenich, hustou srst a krátký ocásek. Přes střed hřbetu se mu táhne černý pruh.
Žije v od severovýchodní Evropy až po severní Asii, také na od Aljašky až po severozápadní Kanadu.
Lumíci se periodicky přemnožují a v obrovských skupinách podnikají sezonní migraci na malé vzdálenosti mezi otevřenými travnatými krajinami s keři. Do nížin s vyššími porosty, kam se stěhují na zimu.
Je velký 12-15 cm a ocas je 1-1,5 cm dlouhý. Váží 45-150 g.
Živí se mechy, trávou ostřicí, různými bylinkami, měkkými větvemi, někdy může sníst i ptačí vejce.
Samice budují hnízdo z trávy a vlastní srsti. Březost trvá 18 dní a může se jí narodit až 12 mláďat.


Martin Ďurica

Martin Ďurica je slovenský fotbalista a rodák z Žiliny, který momentálně působí ve slovenském týmu FC Artmedia Petržalka. Fotbalově vyrostl v drese MŠK Žilina a prvním zahraničním angažmá se pro něj stal přestup do švýcarského klubu FC Chiasso. Ve Švýcarsku odehrál 14 zápasů a poté se vrátil na Slovensko a to do klubu FC Artmedia Petržalka s kterou podepsal smlouvu na rok s opcí.


Pirát

Pirát je původně námořní lupič. Piráti obvykle přepadají obchodní lodi, ale často loupí i na pobřeží. Pirátství kvete tam, kde je velký lodní provoz a lupiči mohou doufat v bohatou kořist. Místo šavlí a plachetnic mají dnes k dispozici rychlé čluny, automatické zbraně i děla a rakety.
Zatímco pobřeží Jižní Ameriky a Afriky piráti stále ohrožují, na pobřeží Severní Ameriky se pirátství téměř nevyskytuje díky pobřežním hlídkám Spojených států, které se v minulosti podílely i na omezení pirátství v Karibském moři. Pirátství praktikované na širém moři proti dopravním plavidlům představuje velký problém, například ve vodách mezi Tichým a Indickým oceánem, zejména na pobřeží Somálska nebo v úžinách kolem Singapuru a Malacca, kterými během roku propluje přes 50 000 obchodních lodí.
Námořní lupiči byli známi už ve starověku, pirátství se však velmi rozšířilo v době kolonizace, kdy obchodní lodi přivážely z Ameriky do Španělska drahé kovy a jiné bohatství. V Západní Indii v 17. století se pirátům říkalo bukanýři, což byli původně francouzští lovci, kteří se stali piráty. Slovo pochází z boucan, dřevěná obruba užívaná pro vaření masa. Tito piráti terorizovali španělské državy ve prospěch jiných evropských států; nejznámější z nich byl Henry Morgan. Bukanýři založili přístavy Tortuga a Port Royal, který nakonec obsadili Angličané a udělali z něj jedno z protipirátských center.
Počátkem 18. století vznikla řada pirátských band, např. banda Edwarda Teache, které napadaly obchodní trasy v Karibiku, podél pobřeží Afriky a někteří i Indie. V první polovině 18. století se pirátství omezilo díky soustředěnému úsilí evropských zemí; pirátům hrozily velmi těžké tresty.
Nizozemští piráti byli známí jako kapeři nebo vrijbuiteři. Slovo se skládá z holandského vrij a buit a vzniklo z něho anglické „freebooters“ a francouzské „flibustiers“. Odtud vzniklo anglické filibusters, což ovšem nebyli piráti, ale dobrodruzi, kteří působili v latinsko-amerických revolucích a pučích. Nakonec z toho vznikl význam blokování parlamentní schůze nepřetržitou řečí.
Pojmenování Lanun zase dostali piráti v úžinách Malacca od Indonésanů a Malajšanů. Původně to byli námořníci, jejichž jméno se stalo synonymem pirátství někdy v 15. století.
Některé země využívaly piráty jako nastroje k rušení konkurenčních obchodních tras a námořního obchodu jiných zemí a k terorizování jejich kolonií. Takovým pirátům s pověřením se říkalo privatýr nebo korzár, což v moderní arabštině je ????? z tureckého Korsan, které patrně vzniklo z latinského cursa. Korzáři ze svého lupu získávali jen část, ale z hlediska jejich „mateřské“ země byla jejich činnost legální. Další výhodou mohly být lodě vyráběné pro ně na zakázku.
„Privatýrství“ nebo „korzárství“ bylo pirátství, ale s povolením vlády nebo panovníka zajímat obchodních lodi, které patřily k nepřátelskému národu. Korzárství se vyskytovalo ve středomoří, zejména mezi Tureckem a Maltou, nejslavnějším korzárem byl Sir Francis Drake a Anglie byla největší zemí podporující privatýrství. Oprávnění zajmout občany cizího státu a zabavit jejich zboží znamenalo, že země, jež pověření vydala, to nepovažovala za pirátství. Teprve roku 1854 se sedm zemí v Paříži dohodlo na zákazu takových pověření a další národy následovaly v dohodě v Haagu.
Ve válce zastřené válečné lodě obchodních loupeživých nájezdníků útočily na nepřátelský lodní obchod. Praktiky opatrného přibližování a nenápadnosti, a poté otevřeného kontaktu. Němci ve druhé světové válce užívali těchto taktik v Indickém i Atlantském oceánu, ale od doby, kdy sami začali používat námořních plavidel, tito loupeživí nájezdníci přestali být privatýry, o to méně piráty. Mnoho těchto nájezdníků úspěšně operovalo během americké revoluce.
V úžinách a průlivech Malacca, během 18. století, Britové a Nizozemci kontrolovali oba břehy úžin Malacca. Někteří piráti se zabývali aktivitami podobným ozbrojeným rebéliím s cílem vzdorovat kolonizátorům. S nařízením zabránit těmto výpadům Britové a Nizozemci vytyčili pomyslnou čáru, kterou rozdělili úžiny na dvě části. Dohoda byla taková, že každá strana si bude hlídat pirátství ve své takto vymezené oblasti. Nakonec se tato čára stala hranicí oddělující Malajsii od Indonésie v této úžině.
Zločin pirátství je pokládán za jus cogens; ti, kdo se dopouštějí krádeží na otevřeném moři, zabraňují obchodu a ohrožují námořní komunikace, jsou pokládáni suverénními státy za nepřátele lidstva
Jelikož se pirátství často uskutečňuje mimo hranice teritoriálních území jakéhokoliv státu, nebo naopak v oblastech, kde tato teritoria hraničí, případně i v oblastech, kde neexistuje efektivní státní správa, která by piráty účinně pronásledovala, trestní stíhání pirátů suverénními státy proto představuje složitou problematiku. Stíhat piráty na otevřeném moři státům brání dohoda o svobodě otevřeného moře a narušení principů extra territorium jus dicenti impune non paretur, což znamená, že soud jednoho státního celku, který překračuje své územní soudnictví, je zbaven beztrestnosti. Nicméně, jako jus cogens, jurisdikce může být uplatňována proti pirátům bez námitek států, jejichž příslušností je identifikováno pirátské plavidlo.
Pokud dojde k pirátskému činu ve výsostných vodách nějakého státu, zločin se sice taktéž klasifikuje jako pirátství, nejde již ale o mezinárodní zločin a jde o záležitost spadající pod místní úřady.
Piráti se zdají být moderní prezentací rebélie – šikovné skupiny, které operují mimo dosah omezujících byrokracií moderního světa. Ve skutečnosti piráti často trpěli hladem, nestali se pohádkově bohatými a umírali mladí.
Jsou tu ale další překvapující skutečnosti: na rozdíl od dnešních západních společností mnoho pirátských společností operuje jako omezená demokracie, požadující právo volit a nahrazovat své velitele. Kapitán pirátské lodě byl často nelítostný bojovník, ve kterého posádka vložila svou důvěru. Nicméně když nešlo o bojovou pohotovost, obvykle autoritu přejímal kormidelník.
Mnoho skupin pirátů dělí svou kořist, ať už je jakákoliv, podle komplikovaného schématu každý z mužů obdrží svůj díl. Piráti zranění v bitvě si dopřávají speciální kompenzace. Všechny tyto podmínky byly často odsouhlaseny a sepsány. Tyto záznamy však mohou být použity jako usvědčující důkazy, že jednali nezákonně.
Piráti svorně přijali vyvrženectví z tradičních společností nebo možná v sobě našli jen spřízněné duše vyvrhelů. Byli ale známí například i tím, že osvobozovali otroky z otrokářských lodí a vítali je ve svých řadách.
Zdálo by se, že rovnostářské praktiky uvnitř pirátských klanů byly nejasné a udělaly minimum k omezení brutality pirátského způsobu života.
Pirátství se v nedávných časech navýšilo zejména v oblastech Jižní a Jihovýchodní Asie, části Jižní Ameriky, a jih Rudého moře, piráti si nyní vybírají malé lodě a tak získávají výhodu pro malý počet členů posádky zastoupených na moderních nákladních plavidlech. Moderní piráti okrádají lodě, které musí zpomalit, aby se správně nasměrovaly do koridoru těsné úžiny; tak se stávají zranitelné vůči malým motorovým člunům. Malé loďky jsou také schopné se maskovat jako rybářská nebo obchodní plavidla, když zrovna neplní různé aktivity pirátství, a tak se vyhnout nebo ošálit inspekci.
Pirátství kvete i uvnitř přístavů, patrně nejhorší pověst mají přístavy Nigérie. Piráti jsou často napojeni na správu přístavů a vrhají se na osamoceněji stojící lodě a prostě je vyberou – pomoci od zkorumpované přístavní policie se loď zpravidla nedočká a posádka sama nesmí být podle mezinárodního práva ozbrojena. Zajímavým faktem je, že v přístavech rovníkové Afriky se opravdu vyplatí mít vyvěšenu vlajku SSSR, před kterou mají místní lupiči enormní respekt. Je to pozůstatek incidentu, při kterém se piráti pokusili obsadit a vykrást sovětskou nákladní loď. Nepočítali však s tím, že námořníci SSSR si námořní zákony vykládají po svém a že posádka je těžce ozbrojena. Rusové nájezdníky zavčas zpozorovali a počkali si, až vylezou na palubu a ztratí tak možnost utéci. Ztráty pirátů byly prakticky absolutní.
V mořích Jihovýchodní Asie není přísně vynucená způsobilost k námořní dopravě – jako by takové ztráty plavidel byly na denním pořádku. Proto statistiky udávající fakta o námořních incidentech s piráty nebudou přesné.
Ve většině případů piráty nezajímá náklad, ale hlavně věci patřící pasažérům nebo posádce a obsah lodního trezoru, který by mohl obsahovat velké množství peněz potřebné k výplatám a poplatkům v přístavech. V některých případech piráti donutí posádku opustit loď a plují s ní k přístavu, kde ji přemalují a vystaví jí nové identifikační papíry.
Moderní pirátství je zjednodušené, protože množství obchodu se uskuteční přes námořní dopravu. Z komerčních důvodů se mnoho nákladních lodí orientuje na cesty přes těsné průplavy a průlivy jako je Suezský průplav, Panamský průplav a úžiny Malacca. Mnoho lodí pak musí zpomalit kvůli navigaci a tím se stávají primárním terčem pirátů.
Pirátské útoky se ztrojnásobily mezi lety 1993–2003. První polovina roku 2003 byla nejhorší. Tato šestiměsíční perioda zaznamenala 234 pirátských útoků, 16 úmrtí, a 52 zraněných – celosvětově.
182 případů pirátství bylo zaznamenáno v prvních 6 měsících roku 2004. 50 z těchto incidentů se stalo v Indonésii.
Moderní pirátství také využívá nabídek a možností technologie. Mobilní telefony, motorové čluny, AK-47. Spekulace se vedou o tom, že piráti odposlouchávají satelitní komunikace jako je Inmarsat, aby rozpoznali náklad a stupeň rizikovosti operace. Typickým počínáním pirátů je usmrcení všech pasažérů. Někdy je loď přemalována a přejmenována.
V populární kultuře jsou piráti asociováni s typickými zvyklostmi šacení a mluvy. Tato tradice vděčí za mnohé filmu z roku 1950 Ostrov pokladů, kde vystupuje charakter „typického“ piráta Long John Silver. Mnoho stereotypních pirátů má přízvuk očividně z anglických měst jako je Cornwall nebo Bristol. Popularita kolem pirátů patřičně vzrostla po natočení filmu Piráti z Karibiku. 19. srpna je mezinárodní den pirátů.
Piráti jsou hluční, vulgární, drsní, hrubí, extrovertní, násilničtí, bezohlední a krutí mořští bandité.


Norman Davies

Norman Davies je britský historik velšského původu, který se ve svých pracích zaměřil na historii Polska, Evropy a Britských ostrovů.
Davies vystudoval historii na Magdalen College. Chtěl získat doktorát v Sovětském svazu, nedostal však vstupní víza. Místo SSSR zvolil Jagelonskou univerzitu v Krakově, kde se zabýval Sovětsko-polskou válkou.
Někteří kolegové obvinili Daviese z toho, že je zaujatý polonofil, který se snaží podat pro Polsko co nejpříznivější výklad jednání Polska v polsko-ruských, polsko-židovských, polsko-ukrajinských a polsko-německých konfliktech.


Galway

Galway je město v západoirské provincii Connacht a správní středisko stejnojmenného hrabství. Město se rozkládá na západním pobřeží Irska. V irštině je označováno také jako Cathair na Gaillimhe.


Diagonální turbína

Diagonální turbína má průtok diagonální. Oběžné lopatky jsou natáčivé. Konstrukce podobná jako u turbíny Kaplanovy. Hodí se pro větší spády než Kaplanova. Oběžné lopatky jsou příznivěji namáhány než u turbíny Kaplanovy. Odstředivá síla částečně vyvažuje tlak vody. Počet oběžných lopatek může být 12 až 14. Různým rozevřením diagonálního úhlu ? lze dosáhnout optimálních vlastností pro různý jmenovitý spád.


Kladívko

Kladívko je jednou ze sluchových kůstek středního ucha, která je připojena k vnitřnímu povrchu bubínku. Jeho úkolem je přenášet zvukové vibrace z bubínku na kovadlinku. Kladívko je specifické pro savce a embriologicky vychází z prvního faryngeálního oblouku, stejně jako například kosti žvýkacího ústrojí.


Žofie Bavorská

Budoucí královna vyrůstala u svého strýce Bedřich III. v Landshutu, který byl stejně jako Václav IV. příznivcem lovu. Roku 1388 ji vzal strýc do Prahy, kde se věnoval mimo jiné i politickým jednáním. Prý půvabná dvanáctiletá princezna krále Václava IV. okouzlila, ostatně asi podobně jako politické služby, které mu její strýc mohl nabídnout. Nevěstina otce zastupoval při vyjednávání sňatku právě vévoda Bedřich.
Nejen z tohoto kroku je zřejmě, že Václav IV. rozhodně nebyl tak neschopným panovníkem, jak líčí některé zaujaté kroniky. Sňatkem s chudou Žofií totiž upevnil svoji moc a postavení, rovněž si jím připoutal odbojné Wittelsbachy.
Svatba se konala 2. května 1389 v Praze. Václava a Žofii nejspíše oddal králův kancléř Jan, kamminský biskup. Král byl totiž ve vleklém sporu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, které komplikovaly i Žofiinu korunovaci českou královnou. Korunovaci totiž mohl provést jedině arcibiskup.
Václav oslavil manželský svazek tím, že dal zhotovit řadu vynikajících rukopisů - Bible Václava IV. byla společným rukopisem krále a královny a rukopis Willehalm apoteosou manželské věrnosti. Stejně jako její předchůdkyně se prý rychle sžila s českým prostředím.
Věnná města Žofie získala až nějaký čas po smrti císařovny-vdovy Alžběty Pomořanské. Při jejich spravování projevovala dobrý ekonomický cit a svůj majetek dokonce rozmnožila. Získala panství Potštejn s Kostelcem nad Orlicí či hrad Lichnici a Bradlec a svůj zájem věnovala i zakladatelské činnosti.
V březnu 1393 dal Václav umučit Jana Nepomuckého, kterého katolické baroko proměnilo ve zpovědníka královny Žofie. Údajně zahynul proto, že ani při mučení nechtěl prozradit její zpovědní tajemství, ve skutečnosti se stal obětí sporu krále s arcibiskupem Janem z Jenštejna.
13. března 1400 byla Žofie konečně arcibiskupem Oldbramem ze Škvorce, synovcem Jana z Jenštejna, korunována českou královnou. V letech 1402–1403 v době odboje proti králi Václavovi a jeho internaci ve Vídni, pobývala královna Žofie ve svých východočeských věnných městech, především v Hradci Králové.
Královna Žofie v dalších letech proslula jako posluchačka a velká obdivovatelka Jana Husa. Docházela do Betlémské kaple na jeho kázání a stejně jako král Václav ho dlouho chránila. V září 1410 v královských listech papeži společně s Václavem žádala zrušení klatby nad Husem. Vztah Jana Husa ke královně byl zřejmě blízký, jak se dá vyvodit ze srdečných zmínek o ní v Husových kostnických listech. Rozhodná Žofie se nakonec katolíkům zdála větší hrozbou než váhavý král. Oba se ovšem nakonec museli stáhnout v obraně Husova učení do pozadí. Za zmínku stojí i to, že královna správně předvídala nepokoje po smrti Mistra Jana Husa.
Václav IV. zemřel v roce 1419 po zprávách o první pražské defenestraci a skončilo tak zřejmě komplikované, ale relativně spokojené manželství. Ani z Václavova druhého manželství se nenarodil dědic, neplodný byl ale spíše Václav než Žofie. Po Václavově smrti se Žofie uchýlila pod ochranu švagra Zikmunda, jehož nástupnictví na český trůn podporovala. Nějaký čas byla Žofie správkyní království a 6. října 1419 přední čeští páni uzavřeli s královnou Žofií spolek na obranu „práva a řádu zemského“.
Doba ovšem donutila Žofii úřad složit a Zikmund musel své zájmy hájit sám. Královna-vdova si na něm vydobyla pevné sídlo v Prešburku, se Zikmundem se také přela o náhrady za svůj majetek. Z tohoto pohledu jsou zvláštní zvěsti o tom, že s ním Žofie měla poměr. Uherský král prý uvažoval o tom, že královnu-vdovu znovu provdá, zřejmě za polského krále Vladislava II. Jagella. Žofie Bavorská zemřela 26. září 1425 v dnešní Bratislavě, kde je v chrámu sv. Martina pohřbena.


Epacris

Epacris je rod asi 35-40 druhů rostlin čeledi vřesovcovité, i když dříve byl často řazen do samostatné čeledi Epacridaceae . Rod je rozšířen ve východní a jihovýchodní Austrálii , jihovýchodním Queenslandu, na jih až k ostrovu Tasmanie a na západ až po jihovýchod Jižní Austrálie), ostrovy Nová Kaledonie a Nový Zéland . Tyto druhy jsou známé jako „australské vřesy“.
Epacris impressa dorůstá od 1 do 3 m výšky. Je z rodu Epacris a v Austrálii se pro něj používá běžně název Pink Heath nebo Common Heath. Má velmi světlé barvy květů a je opylován prostřednictvím ptáků a hmyzu. Epacris impressa byl objeven v Tasmánie roku 1793 francouzským botanikem, Jacques-Julien Houton de Labillardiere, během plavby s Bruny D'Entrecasteaux na neúspěšném pátrání po pohřešovaném průzkumníkovi, La Perouse. Po smrti Bruny D'Entrecasteaux, v červenci 1793, byl státu Victoria, jako prvnímu australskému státu, poskytnut, coby oficiální uznání ,znak s vyobrazením Epacris Impressa.


Meredith Michaelsová-Beerbaumová

Michaelsová se narodila jako dcera filmového režiséra a producenta Richarda Michaelse. Od dětství se věnovala jízdě na koni, jako mladá jezdkyně dosahovala dobrých výsledků. Kariéru nepřerušila ani v době, kdy studovala politologii na Princeton University.
V roce 1991 odjela do Německa, aby trénovala u světoznámého jezdce a trenéra Paula Schockemöhleho. Původně letní pobyt se protáhl na trvalý. V roce 1998 se Michaelsová provdala za německého reprezentanta Markuse Beerbauma a získala německé občanství.
V Německu se dostala k řadě vynikajících koní, zmínku si zaslouží zejména Checkmate a Shutterfly. Od roku 1999 se stala klíčovou členkou německé reprezentace, se kterou získala několik medailí v soutěžích družstev na mistrovství Evropy.
V prosinci 2004 se stala první ženou, která byla v čele světového žebříčku sestavovaného Mezinárodní jezdeckou federací FEI. Znovu se také kvalifikovala do finále světového poháru, v němž dosáhla v sedle Shutterflye na druhé místo. O rok později s Checkmatem 4 finále světového poháru poprvé vyhrála.
Rok 2004 ale pro Beerbaumovou byl velkým zklamáním, protože byla potrestána kvůli dopingovému nálezu ve vzorku svého koně a zmeškala kvůli tomu start na olympijských hrách v Aténách.
Na Světových jezdeckých hrách v Cáchách v roce 2006 atakovala nejvyšší stupně a získala s Shutterflyem bronzovou medaili.
Na začátku roku 2007 byla znovu jedničkou světového žebříčku, a to po dobu čtyř měsíců v řadě. V srpnu absolvovala v sedle Shutterflye bez shození všech pět kol mistrovství Evropy v Mannheimu a stala se druhou ženou, která vyhrála evropský titul v parkuru. 27. dubna 2008 v sedle stejného koně zvítězila ve finále světového poháru v Göteborgu.


Jíška

Jíška je zahušťovací prostředek do polévek a omáček vyráběný z tuku a mouky. Starší generace pro ni používaly také pojem zásmažka či zápražka.
Jíška se zhotovuje z na váhu přibližně stejného množství tuku a mouky. Používá se do ní především mouka pšeničná hladká, která zajistí pokrmu jemnost, ale příprava se při zaváření zkrátí, pokud se jíška vyrobí z mouky kukuřičné.
Základní postup pro zhotovení jíšky je takový, že do rozehřátého či rozpáleného tuku se vmíchá mouka. Pak se praží, dokud nezmizí chuť mouky za syrova a nedocílí se požadované barvy jíšky. Čerstvě zhotovená jíška se zalije vodou, mlékem či jinou tekutinou z receptu a povaří se alespoň 20-30 minut, aby změkly škrobnaté látky v ní obsažené a byly stravitelnější. Tekutina by se měla přidávat po menších částech za stálého míchání, aby nevznikly hrudky, a neměla by být horká či dokonce vařící.
V současnosti narůstá obliba granulovaných jíšek, které se dají koupit v běžném obchodě a doporučovaná doba jejich zaváření je velmi krátká.
 Soubor:Lasagne.jpg|Z jíšky se přidáním mléka připravuje bešamelová omáčka Soubor:Kapustova polevka.JPG|Do kapustové polévky se přidává světlá jíška


Milan

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +0,1%. Tuto informaci je třeba číst tak, že úbytek Milanů je pomalejší, než úbytek mužů v ČR - proto faktický absolutní úbytek o 784 znamená procentní nárůst.
V roce 2006 se podle údajů ČSÚ jednalo o 39. nejčastější mužské jméno u novorozenců.


Okres Sin-ču

Okres Sin-ču je okres na Tchaj-wanu. Jeho sousedy jsou okres Tchao-jüan, okres I-lan, okres Tchaj-čung, okres Miao-li a město Sin-ču.


Kurilské jezero

Kurilské jezero je jezero na jihu poloostrova Kamčatka v Kamčatském kraji v Rusku. Má rozlohu 77,1 km2. Průměrnou hloubku má 176 m a maximální 306 m.
Leží ve sníženině mezi sopkami Ilčinskou a Kambalnajou. Průměrná teplota u břehu je v září 7,6 °? a maximální 10,8 °?.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Rozsah kolísání hladiny je 1,3 m. Nejvyšší úrovně dosahuje v květnu až červnu a nejnižší v dubnu. Z jezera odtéká řeka Ozjornaja


Laco Novomeský

Základní školu a gymnázium absolvoval v Budapešti, poté nastoupil do učitelského ústavu v Modre. Od roku 1924 publikoval v celé řadě levicových časopisů. Roku 1925 vstoupil do komunistické strany. Brzy se stal součástí jejího radikálního křídla, kde se zapojil do mnoha akcí z nichž některé byly považovány za nezákonné. Roku 1929 se přestěhoval do Prahy, kde pokračoval ve svých aktivitách. V tomto období přispíval do českých a slovenských komunisticky orientovaných periodik.
V roce 1934 podpsal manifest proti fašistickým provokacím a v r. 1937 zakložil Klub přátel Španělska, které krátce poté navštívil. V roce 1938 se vrátil na Slovensko, kde roku 1943 vytvořil ilegální vedení KSS, roku 1944 se podílel na SNP.
Po druhé světové válce se stal členem ÚV KSS, ÚV KSČ, poslancem SNR a Dočasného národního shromaždění. V této době se stal i předsedou Matice slovenské.
V těchto funkcích působil až do svého obvinění z buržoazního nacionalismu, roku 1951 byl zatčen a roku 1954 odsouzen na 10 let za buržoazní nacionalismus, již v r. 1955 byl podmínečně propuštěn, roku 1956 mu byl prominut zbytek trestu. Od roku 1956 pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. Teprve po své rehabilitaci mohl vydávat svá díla a znovu vstoupit do komunistické strany. Od r. 1965 byl velice aktivní nejen literárně, ale i politicky.
Laco Novomeský obdržel celou řadu cen: Národní umělec, Cena Ľudovíta Štúra, Řád Klementa Gottwalda, Řád republiky, Řád Vítězného února, Státní cena Klementa Gottwalda, dále získal titul Hrdina ČSR, Leninův řád, čestný doktorát na Univerzitě Karlově, Státní cenu SSR.
Jeho básnické začátky jsou velmi ovlivněny skupinou kolem časopisu DAV
Kromě těchto děl sepsal řadu propagačních básní a článků, které oslavují socialismus a byly uveřejněny v celé řadě novin a časopisů, dále mu vyšlo několik propagačních publikací.


Koruna československá

Koruna československá byla měna, která platila v Československu od roku 1918. Koruna se dále dělila na 100 haléřů. Zpočátku obíhaly i drobné haléřové mince, avšak s postupující inflací nejdrobnější mince postupně mizely z oběhu. V roce zániku ČSFR 1992 byl již nejmenší reálně obíhající mincí pětihaléř. Po rozdělení Československa v roce 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku došlo i k rozdělení měny na korunu českou a korunu slovenskou
Československá koruna byla ustavena zákonem č.84 z 25. února 1919 na jehož základě byly mezi 3. až 19. březnem 1919 staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně až do července 1920 vyměňovány za nové československé státovky. Prvním penízem nového státu byla 100 korunová státovka z 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly 20 haléř a 50 haléř s ročníkem ražby 1921 vydané v únoru 1922. První korunová mince byla do oběhu uvolněna také v roce 1922. První skutečnou bankovkou byla 20 koruna s datem 1. říjen 1926, ale do oběhu se dostala až v roce 1927.
14. dubna 1920 byl přijat zákon o bance cedulové, který předcházel vzniku centrální banky, která však definitivně vznikla až 21. března 1926 a svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Prvním guvernérem se stal Vilém Pospíšil, který byl do té doby vrchní ředitel Městské spořitelny pražské a byl též přítelem Aloise Rašína a přední finační odborník v zemi. Národní banka byla založena jako akciová společnost se základním jměním 12 000 000 USD ve zlatě rozděleným na 120 000 akcií. Československá koruna byla tehdy napojena na zlatý standard.
Poté byly vydány bankovky I. a II. série, které se v tu dobu řadily mezi nejkrásnější oběžné bankovky na světě. Spolupracovali na nich např. Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund a mnozí další významní umělci. Mezi nejznámější výtvarníky mincí patřil tehdy Otakar Španiel.
Po obsazení českých zemí německými vojsky v březnu 1939 byla zrušena Národní banka Československá a nahradila ji Národní banka pro Čechy a Moravu, která začala vydávat protektorátní koruny a začala provádět měnovou politiku podle nařízení Reichsbank z Berlína. Říšská banka určila kurz 1 Říšska marka = 10 K, což bylo záměrné podhodnocení koruny, aby mohlo Německo zemi ekonomicky vysávat. Reálný kurz byl zhruba 1 RM = 6 až 7 K. Německá okupační moc zavedla povinné odvody pro Říši a národní banka musela na tzv. Girokonto odvádět peníze pro německé hospodářství a na vedení války. Koncem války bylo na tomto kontě zhruba 58 miliard K, které představovaly značný zdroj inflace. Dále musela banka odevzdat 45,5 tuny měnového zlata deponovaného v Praze a ve Švýcarsku. Navíc pro zprostředkování plateb za německé občany byl zřízen zvláštní účet u Reichsbank, kde se peníze vyrovnávaly v kurzu stanoveném Říšskou bankou nebo nebyly vyrovnány vůbec. Tyto zásahy a finanční vyčerpávání země vedly k růstu inflace a rozmachu černého trhu. Tyto jevy musely být po válce složitě odstraňovány. Exilová československá vláda v Londýně podepsala v roce 1944 zakládající listinu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tyto smlouvy podepsala delegace pod vedením ministra financí Ladislava Fierabenda v Bretton Woods v červenci 1944.
Po druhé světové válce byla 1. listopadu 1945 provedena měnová reforma, která řešila problém, že na území Československa kolovalo příliš mnoho platidel - kromě pěti měn i různé vojenské poukázky. Tato reforma byla navíc spojena se znárodněním klíčových bank a podniků podle Benešových dekretů. Situace se částečně stabilizovala, ale nadále byl v zemi hospodářský chaos z důvodu znárodnění a nového postavení klíčových firem v průmyslu. Po únoru 1948 nastalo další znárodňování průmyslu.
Další měnová reforma přišla k 1. červnu 1953. Nová československá koruna byla vyměňovaná v poměru 1:5 u částek do 300 Kčs, vyšší částky byly vyměňovány v poměru 1:50. Navíc přestalo být Československo koncem roku 1954 členem MMF a Světové banky, které v roce 1944 spoluzakládalo. Po měnové reformě v roce 1953 byla většina lidí ožebračena a navíc ceny začaly stoupat. Do konce 50. let se podařilo situaci stabilizovat, ale ukázalo se, že centrálně řízená politika začíná vykazovat značné ekonomické nedostatky. V 60. letech přišla liberalizace poměrů v Československu, která však byla zastavena sovětskou invazí v srpnu 1968. Poté přišla normalizace, kdy byla celá ekonomika odtržena od reálného vývoje ve světě a nastávala postupná izolace ekonomiky ČSSR. Narůstala inflace, kterou vláda skrývala měnovými dotacemi a izolací koruny vůči jiným měnám. Ekonomické problémy centrálně řízené ekonomiky byly jedním z důvodů pádu komunistického režimu v ČSSR v listopadu 1989 a k sametové revoluci.
1. ledna 1993 došlo k rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky na dva samostatné státy a k 8. únoru 1993 proběhla měnová odluka, kterou československá koruna zanikla. Nástupnickými měnami se staly česká koruna a slovenská koruna, kterou vystřídalo na Slovensku 1.1. 2009 euro.
Zajímavostí bylo, že se do roku 1938 objevily celkem 3 typy pětikorunových mincí, jejichž autorem byl známý sochař Otto Gutfreund. První a zároveň nejstarší typ předválečné pětikoruny byl i největší o průměru asi 2,95 cm a platila do roku 1931. V roce 1928 byl zaveden do oběhu druhý, již menší typ, který byl zároveň nejtenčí. Tato mince byla ovšem vyrobena ze stříbra a znamenala spolu se stříbrnou pamětní desetikorunou vydanou k 10. výročí ČSR návrat československé měny ke stříbru. Roku 1938 pak byl zaveden třetí a poslední typ pětikoruny, který byl zase silnější, avšak nepatrně tenčí než typ první. Tato mince byla vyrobena z niklu. Druhý a třetí typ měly jinak prakticky stejný průměr 2,7 cm, který byl tudíž jen nepatrně menší než průměr moderní české padesátikoruny. Dále se všechny tři typy mezi sebou lišily odlišným vzorkováním na hraně. Design lícové a rubové strany všech tří typů byl jinak identický. Druhý stříbrný typ a třetí niklový typ pak byly platné dokonce na území Protektorátu Čechy a Morava, přičemž stříbrné platily na území Československa oficiálně bez přestávky až do roku 1947. Ostatně i platnost niklové pětikoruny 1938 byla po válce na krátkou dobu obnovena. V roce 1945 byly také do oběhu zavedeny pětikorunové státovky.


Ismá‘íl I.

Zillulláh Abú-l-Muzaffar Sultán Ismá‘íl Šáh, zkráceně Ismá‘íl I., byl zakladatel safíovské říše a zároveň první novodobý perský šáh. Pocházel z rodu šejcha Safíuddína, tvůrce súfijského řádu, jeho otcem byl šejch Hajdar Safáví, matkou Álám Šáh Begúm, dcera chána kmenového svazu Akkojunlu Uzun Hasana.
Ismá‘íl byl od smrti svého bratra Alího, zabitého v konfliktu s turkitským kmenovým státem Akkojunlu, vůdcem šíitského súfijského řádu Safávíja, který zvláště od dob šejcha Džunajda získal v dnešním severozápadním Íránu také politický vliv. Nezletilého Ismá‘íla podporovaly v boji o moc s Akkojunlu turkitské jednotky kizilbašů a během několika málo let se jim úspěšnými výpady podařilo ovládnout většinu Ázerbájdžánu i s městem Tabrízem – tam přijal zhruba čtrnáctiletý Ismá‘íl v červenci 1501 starobylý perský titul šáhanšáh-e Írán, srovnatelný s titulem císař na západě.
V roce 1503 dobyla Ismá‘ílova vojska Irák, v roce 1508 Fárs a o dva roky později Chorásán a Herát, čímž byly kontury hranic novověké Persie v hrubých rysech vytyčeny. Tyto úspěchy však zastínila v srpnu 1514 porážka v bitvě na Čaldiránské rovině, v níž nad safíovským jezdectvem triumfovala osmanská artilerie sultána Selima I.. Sám Ismá‘íl musel z bitvy uprchnout a celý jeho harém padl do rukou vítězů; dobyto bylo i sídelní město Tabríz spolu se severním Irákem. Boj s Osmany na západě se měl stát hlavním zahraničněpolitickým problémem téměř všech bezprostředních šáhových nástupců.
Za Ismá‘ílovy vlády se na území Íránu začala přísně prosazovat šíitská forma islámu, která postupně zcela převládla a tvoří dodnes charakteristický rys oblasti. Ismá‘íl I. byl od mládí literárně činný a pod pseudonymem Chatáí psal mysticko-náboženské básně v perštině a turečtině, často zaměřené na určité cílové skupiny. V nečetných zprávách Evropanů z té doby je šáh popisován jako krutý vladař – prý osobně pobíjel mečem zajatce a vyznačoval se i patologickou zálibou v zabíjení zvířat. Říše, kterou vytvořil, nicméně existovala více než dvě stě let a stala se základem moderního íránského národního státu.


Houslový koncert

Houslový koncert je hudební dílo z pocházející z oblasti klasické vážné hudby. Je určeno pro sólové housle, které doprovází symfonický orchestr nebo i menší hudební těleso. Obvykle mívá zachovánu typickou formu koncertu, to znamená tři věty, z nichž první a třetí jsou v rychlejším tempu a střední v pomalém. Hlavně ve 20. století však byla struktura houslového koncertu různě modifikována a vznikly i čtyřvěté koncerty a koncerty s větami spojenými do větších celků. Vzájemné postavení sólového nástroje a orchestru může být různé. Některá díla jsou založena na výrazném a virtuózním huslovém partu, jako například Čajkovského Houslový koncert D-dur, Op. 35, jiná byla komponována spíše v symfonickém duchu s vyrovnanějším sólovým a orchestrálním partem, jako například Brahmsův koncert.
Histore houslového koncertu sahá už do období baroka, z něhož se, mimo jiné, dochovalo množství Vivaldiho houslových koncertů. Housle jako výrazný a oblíbený sólový hudební nástroj neztratily svoji popularitu ani v hudebního klasicismu. Zlatý věk houslových koncertů však přišel až v období hudebního romantismu, bohužel často šlo o prázdná díla určená pro předvádění technických dovedností houslových virtuosů. Tyto koncerty se však v repertoáru nezachovaly. Ve 20. století přišli s některými inovacemi houslového koncertu a houslové hry vůbec například Béla Bartók a další skladatelé.
Nejznámějšími houslovými koncerty jsou díla Beethovenova, Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmsova, Čajkovského a Sibeliova. Tato díla tvoří těžiště houslového repertoáru.


Uzun Hassan

Uzun Hassan byl zakladatel Ak kojunluské dynastie a její sultán od roku 1453 až do své smrti.
Velký dobyvatel Tamerlán jmenoval jeho děda Kara Yülüka Osmana správcem provincie Diyarbakir a přilehlého území. Zde, o pár let později, porazil on sám Jahana Shaha, prince Kara kojunluského.
Podle Ambrose Contariniho, benátčana, který působil jako velvyslanec na kojunluském dvoře, byl hubený, nicméně sympatický muž a vládce nemalých rozměrů. Měl tatarské rysy, působil přátelským dojmem, a tak i mluvil. Contarini si však všiml, že se sultánovi třásly ruce, když zvedal šálek ke rtům, aby se napil. Z dalších zpráv vyplívá, že ambasador označil Ak kojunluský za rozsáhlé impérium omezené turky a Karamanem.
Uzun Hassan zplodil za svůj život 7 synů:Ogurlu Mohammeda, Khahila Mirzu, Maksuda bega,Jakuba bega, Masiha bega, Yusufa bega a Zegnela. V roce 1458 si vzal za ženu Heodoru Megaleu Comnenu, dceru trebizondského krále Jana IV.. Jejich dcera Halima si vzala Haydara Safavi Sultana a měla s ním syna Ismá‘íla I., praotce vládců Mogulského impéria.


Delray Beach International Tennis Championships 2009

Tenisový turnaj ATP Delray Beach International Tennis Championships 2009 se konal ve dnech 23. února - 1. března v americkém Delray Beach venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 500,000 USD.


Tizian

Tiziano Vecelli, stručně Tizian nebo také Titian byl slavný italský renesanční malíř. Maloval portréty, krajiny a náboženská i mytologická témata.
Pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny, v 10 letech šel do učení do Benátek k malíři Giovanni Bellinimu, kde se setkal s řadou významných malířů a stal se asistentem u Giorgioneho. V letech 1507 - 1509 maloval fresky ve Fondatio dei Tedeschi v Benátkách a 1511 v Padově, roku 1513 se stal oficiálním portrétistou benátských dóžat s ročním platem.
V letech 1516 - 1530 namaloval řadu oltářních obrazů a portrétů, v roce 1530 ovdověl se třemi malými dětmi. Jeho obrazy jsou dramatičtější a blíží se baroknímu slohu. 1532 portrétoval v Bologni císaře Karla V. a potom i další panovníky. 1546 se měl stát papežským malířem v Římě, byl však odvolán zpět do Benátek a v letech 1550 - 1576 pracoval hlavně pro španělského krále Filipa II. Kolem 1555 maloval pro Tridentský koncil, v posledních letech snad zaměstnával i El Greka. V roce 1576 zemřel ve vysokém věku na mor v Benátkách.
 Image:Tizian 078.jpg|Autoportrét Image:Tizian 071.jpg|Portrét Vicenza Mostiho Image:Tizian 082.jpg|Jezdecký portrét Karla V. Image:Tizian_012.jpg|Danae a zlatý déšť


Pásovec štětinatý

Pásovec štětinatý je druh savce z řádu chudozubých žijící v Jižní Americe.
Pásovec štětinatý dorůstá délky až 40 cm a má tělo pokryté krunýřem z kostěných destiček. Krunýř se skládá z osmnácti pásů spojených navzájem měkkou kůží.
Pokud ho někdo napadne, stáhne končetiny a okraje krunýře dosednou na zem.


Metuje

Metuje je řeka v severovýchodních Čechách, levý přítok Labe. Je 77,2 km dlouhá. Povodí má rozlohu 607,6 km2 a malou částí zasahuje i do Polska.
Pramení v nadmořské výšce 586 m v Broumovské vrchovině u Hodkovic, západně od Adršpašských skal. Na horním a středním toku vytváří hluboce zaříznutá údolí. Z významnějších obcí leží na této řece Teplice nad Metují, Hronov, Náchod a Nové Město nad Metují. V Jaroměři pak ve výšce 248 m ústí do Labe a její vody jsou dále odváděny do Severního moře.
Významnější přítoky jsou Zdoňovský potok, Ledhujka, Židovka, Dřevíč, Brlenka, Střela, Radechovka, Olešenka a Rozkoš.


Mešita Laleli

Mešita Laleli, někdy též jako Tulipánová mešita je mešita postavená v 18. století za vlády Mustafy III. v letech 1760-1763. Je postavena v Istanbulu, v Turecku.
 Image:Laleli.JPG|Pohled na mešitu z Ordu Caddesi Image:DSC04495 Istanbul - Laleli camii - Foto G. Dall'Orto 29-5-2006.jpg|Mešita zevnitř


Železniční trať Jaroměř - Liberec

Železniční trať Jaroměř - Liberec je jednokolejná celostátní trať, prochází osmi tunely. Trať vede z Jaroměře do Liberce přes Starou Paku, Železný Brod a Turnov. Trať, budovaná jakožto Pardubicko-liberecká dráha, byla zprovozněna v roce 1858, úsek Turnov - Liberec pak o rok později v roce 1859.


Strana demokratické levice

Strana demokratické levice byla českou levicovou politickou stranou. Oficiálně byla registrována dne 9. dubna 1990 jako politické hnutí Demokratická levice. Ve volební kampani v roce 1992 toto hnutí vytvořilo s KSČM volební koalici Levý blok. Po prostějovském sjezdu se od KSČM postupně oddělily menší skupiny, které nebyly spokojeny s jeho výsledky. Část z nich vstoupila do DL a přetvořila je na politickou stranu SDL. Vznikem subjektů jako Strana demokratické levice a strana Levý blok a jejich konkurenčním postojem vůči KSČM postupně skončila také koalice Levý blok. Dne 9. října 1993 v Brně se prvního celostátního shromáždění SDL zúčastnilo 140 delegátů, kteří zastupovali 452 odboček. Strana fungovala až do dne 21. června 1997, kdy byla dobrovolně rozpuštěna a společně se stranou Levý blok založila Stranu demokratického socialismu.


Islandská hokejová reprezentace

Islandská hokejová reprezentace patří mezi národní reprezentace v ledním hokeji a je členem Mezinárodní hokejové federace. V současné době je Island umístěn na 38. místě Žebříčku IIHF.


Stachelberg

Jediný vybudovaný srub na této tvrzi je T-S 73 PolomDělostřelecká tvrz Stachelberg byla v letech 1937 a 1938 budována jako součást stálého československého opevnění. Nachází se na východním výběžku Krkonoš v blízkosti Rýchorského pralesa nad obcí Babí mezi městy Trutnov a Žacléř. Jejím úkolem bylo chránit Libavské sedlo, zemskou bránu mezi hřbetem Krkonoš a Vraními horami, kterou pravidelně v minulosti využívaly cizí armády pro vpády do Čech nebo například husité pro vpády do Slezska. Tvrz nebyla stavebně dokončena a dnes je v ní zřízeno vojenskohistorické muzeum.
Tvrz byla projektována jako jeden z pilířů obrany Trutnovska. Tvořilo ji celkem 12 tvrzových srubů, z nichž 11 bylo propojeno podzemními chodbami.Od ledna 1938 se oficiálně začal používat název: Ježová hora. Jednalo se o:
Výstavba tvrze byla zahájena na podzim 1937 firmami Ing. Zdenko Kruliš–Konstruktiva. a.s. – Praha. Stavebně měla být dokončena na podzim roku 1939. Na stavbě tvrze pracovalo nepřetržitě ve třech směnách 1 500 dělníků. Za jeden rok stavebních prací se podařilo v podzemí vylámat všechny chodby, ubytovací sály, skladiště i prostory pro elektrárnu další technické zázemí, vybetonovány však byly pouze některé části podzemí. Veškerý vytěžený materiál se používal na terénní úpravy na povrchu tvrze k zarovnání veškerých terénních nerovností, úvozů sníženin. Tak by se stal povrch tvrze snadno přehlednou postřelovatelnou plochou, která neposkytuje útočníkům možnost úkrytu.
Po dokončení měla být tvrz vyzbrojena celkem deseti 100mm houfnicemi vz. 38 s dostřelem 12 km rychlostí palby až 20 běžel/.; osmi 4,7cm protitankovými kanóny vz. 36 s dostřelem 6 km rychlostí střelby 35 běžel/. několika desítkami těžkých lehkých kulometů pro obranu nejbližšího okolí vlastního povrchu tvrze.
Pro tvrze byla plánována posádka 778 mužů, spolu s nimi mělo být v podzemí ubytováno dalších asi 240 mužů – dvě roty pěchoty – pro boj na povrchu tvrze. Tvrz měla v případě úplného obklíčení stálého vedení boje odolávat nepříteli až dva měsíce, na tak dlouho byly kalkulovány zásoby munice, potravin, pohonných hmot dalšího vybavení.
Veškeré stavební práce na tvrzi ustaly dne 23. září 1938, když byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády. Tvrz, ačkoli nebyla dokončena, byla obsazena vojáky 17. hraničářského pluku z Trutnova, nouzově vyzbrojena a připravena k obraně. Zdaleka však nemohla plnit úkoly ani nároky na ni kladené.
Osádka tvrze se účastnila drobných ozbrojených střetnutí s příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu, kteří na území Československa pronikali z Liebau . Ke skutečnému bojovému nasazení však nedošlo.
Dne 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, která přisoudila pohraniční oblasti Československa včetně Trutnovska německé Třetí říši. Veškeré zbraně, zařízení a vybavení, stroje a stavební materiál byly z tvrze odvezeny. Vše, co nešlo nebo nebylo možno evakuovat, bylo zničeno. Při vyklízení podzemí provedli ženisté několik odstřelů, kterými zavalili štoly ústící na povrch a odvodňovací systém tvrze. Díky vydatným podzemním pramenům se podzemí naplnilo během několika dní vodou, která zabraňovala přístupu do nitra tvrze až do roku 2000.
Jako první vstoupili na československé území příslušníci 8. pluku III. pěší divize Wehrmachtu na tvrz konkrétně 9. rota tohoto pluku. Vhledem k tomu, že tvrz byla nedokončená, podzemí zatopené a v jejím blízkém okolí se nacházelo několik osad a vesnic, neměli Němci zájem na ní testovat zbraně, cvičit jednotky ani ji jinak využívat. Po celou válku tak byla opuštěná. V roce 1945 byly objekty v prostoru tvrze nouzově připraveny k obraně před postupující Rudou armádou, k žádnému boji zde však nedošlo.
Několik let po válce se ještě o vojenském využití uvažovalo, od 50. let však byla tato myšlenka opuštěna, stejně jako tvrze Stachelberg. Jediný dokončený objekt T-S 73 byl v 80. letech využíván jako skladiště chemikálií, které byly z objektu vyklizeny v roce 1990.
Od roku 1993 funguje na tvrzi neustále rozšiřované muzeum československého opevnění. K poslednímu rozšíření podzemní expozice došlo v létě 2007, kdy byla zpřístupněna část podzemních kasáren. Prohlídka podzemních prostor se tak prodloužila na 1 hodinu.
Provozovatelem muzea se stalo od počátku družstvo Fortis se sídlem v Trutnově. Pro všechny členy družstva je společné nadšení a zájem o historii československého opevnění. Tvrz uvádějí do původního stavu ve svém volném čase a bez nároku na odměnu, muzeum nemá žádného placeného zaměstnance a veškeré rekonstrukční práce jsou hrazeny pouze ze vstupného.
Postupně byl rekonstruován objekt T-S 73, kde je umístěna hlavní část expozice a který je dnes také jediným vstupem do podzemního komplexu. Dalším přístupným objektem je lehký objekt vz.37, který je vyzbrojen a uveden do stavu v roce 1938. Po povrchu a okolí tvrze provede návštěvníky naučná stezka.
Autobusem z Trutnova nebo Žacléře, vystoupit na zastávce Babí-pevnost. Ze zastávky po značené cestě asi 300 m.
Autem nebo na kole po silnici č. 300 z Trutnova do Žacléře, parkoviště je u autobusové zastávky nad obcí Babí.
Nebo v současné době je možné se na tvrz dostat po naučné stezce z Libče od pěchotního srubu T-S 63. Cesta je značená a vede středně těžkým terénem, cestou je možno shlédnout 8 postavených pěchotních srubů a jednu základovou desku včetně rozestavěné tvrze Stachelberg. U každého objektu jsou umístěny informační panely věnující se problematice Čs. opevnění.


Kostel Vzkříšení Páně

Římskokatolický farní kostel Vzkříšení Páně ve Slavkově u Brna, je kostel klasicistního stylu z roku 1786 - 1789 postavený za knížete Václava Antonína z Kounic a Rietbergu architektem Ferdinandem Hotzendorfem z Hohenbergu. Kostel byl postaven na základech zbořeného původního gotického kostela z let 1757. V kostele se nacházejí ostatky Svaté Marie Gorettiové.


John Perkins

John Perkins je americký aktivista, spisovatel literatury faktu a podle svých vlastních též bývalý tzv. lovec ekonomik.
Jeho nejznámější kniha se jmenuje Confessions of an Economic Hit Man a zabývá se z pohledu experta na ekonomiku, vládou pověřeného vyjednavače praktikami při vyjednávání se zeměmi třetího světa v obchodní a strategické spolupráci s vládou USA a největšími americkými korporacemi. Typické jednání se podle Perkinse v první fázi zabíralo možnostmi investic amerického kapitálu do dané země, zvyšovat její státní dluh vysokoúrokovými půjčkami na jeho splácení až na úroveň, kdy je pro stát velmi těžké jej vůbec umořit a stále víc se dostává do vlivu svých věřitelů.
Perkins dodává, že pokud jednání lovců ekonomik selže, mohou snahy americké vlády pokračovat druhou popř. třetí fází. Druhou fází, kterou Perkins nazývá šakali, je atentát na hlavu daného státu a následné dosazení loutkového prezidenta nebo panovníka. Pokud se i tato fáze setká s neúspěchem, následuje jako konečné řešení intervence ze strany americké armády.
Knihu Confessions of an Economic Hit Man odmítlo publikovat 30 nakladatelství, ale nakonec se ihned stala jednou z nejprodávanější knih na amazon.com, a následně bestsellerem v žebříčku New York Times.
Perkins vystoupil i jako respondent v dokumentu Zeitgeist: Addendum, kde mluvil o své práci lovce ekonomik, především z období 70. a 80. let. Za poslední zásah dle scénáře, který popisuje v knize Zpovědi lovce ekonomik, označil pokus o svrhnutí Hugo Cháveze v roce 2002.
V jeho další knize, The Secret History of the American Empire vyostřuje obvinění proti nadnárodním korporacím a jejich vlivu na ekonomiky a životní prostředí chudých zemí, ale současně navrhuje způsoby, jak přimět tyto korporace k lepšímu chování.
John Perkins, jako bývalý hlavní ekonomický strategicko-konzultantské firmy Chas. T. Main podle svých slov, získal speciální průpravu na pozici ekonomického vyjednavače v otázkách makroekonomiky rozvojových zemí u americké vládní agentury NSA a vykonával ji po dobu 10 let.
Perkins píše „pouze z vlastní zkušenosti“ a tvrzení ve svých knihách podporuje tím, že občas se přijímá rozhovory nebo pozvání, aby o tématu promluvil před určitou skupinou a poté případně odpovídal na dotazy z obecenstva.
Při jedné diskusi s diváky vyslovil zajímavou myšlenku, kde se snažil demýtizovat tezi, že smyslem existence korporací musí nezbytně být generování zisku – podle Perkinse je i předpoklad nahlížení na nadnárodní korporace jako na „žraloky finančního trhu“ zcestný – podle jeho vlastních slov v čele takových korporací stojí obyčejní příčetní lidé, s mnohým z nichž se osobně setkal, a je v silách jednotlivce nebo i menší skupiny dosáhnout změny.


Fuerteventura

Fuerteventura je ostrov v souostroví Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Stejně jako celé souostroví je součástí Španělska a je jeho třetím největším ostrovem. Spolu s ostrovy Lanzarote a Gran Canaria tvoří provincii Las Palmas. Rozloha ostrova je 1659,74 km2. Zije na něm 86 642 obyvatel.
Jméno „Fuerteventura“ nemá jednoznačný význam; první část slova, fuerte, znamená „silný“, slovo ventura ale může být označením pro „štěstí“, „dobrodružství“ či „vítr“.
Ostrov je druhý největší v souostroví a nachází se 100 km od pobřeží Afriky. Má nejdelší pobřeží, na kterém je více než 150 přírodních širokých pláží. Teplota se většinou pohybuje mezi 18 až 24 °C. Nejvyšším vrcholem je Jandía, která leží na jihozápadě ostrova. Krajina je převážně pouštní, povrch tvoří sopečné horniny a podnebí je velmi suché. Vítr na ostrov přináší písek ze Sahary, což napomáhá vzniku nových pláží na východním pobřeží.
Na ostrově roste mnoho endemických druhů. Datlovník kanárský se vyskytuje jenom na tomto souostroví. Mezi zdejší endemity dále patří argyranthemum frutescens, sukulent aeonium a borovice kanárská.
Hlavním příjmem obyvatel ostrova je turistika. Rozvinuté je rybářství, zpracování zeleniny a ovoce a také produkce místního sýru, který je vyráběn z mléka fuerteventurských koz. Velkým problémem je nedostatek vody. Hlavní turistická střediska jsou Corralejo, Costa Calma, Morro Jable, Caleta de Fuste. Nejvýznamnější města jsou Puerto del Rosario, Corralejo, Antigua, Tuineje, La Oliva.
Na několika místech na ostrově jsou velká pole větrných elektráren, která ale zajišťují jen asi 4% elektrické energie ostrova.
Od severu na jih vede celým ostrovem několik hlavních silnic, v ojedinělých úsecích i dálnice. 5 km od hlavního města se nachází mezinárodní letiště, na pobřeží funguje několik velkých přístavů. Letiště Fuerteventura se řadí spíše k menším či středním letištím, přesto je poměrně dobře vybaveno. Naleznete zde základní služby jako například směnárnu, bankomat, maminky jistě potěší i dětský koutek. Letiště nabízí i dostatek parkovacích míst a výběr autopůjčoven. Spojení s městem zajišťují zejména dvě autobusové linky.


František Turinský

Narodil se v rodině Františka Dominika Turinského, úřadního sluhy a nájemce obecní hospody v Poděbradech. Z Poděbrad, kde získal základní vzdělání, odešel do Prahy, aby zde studoval na gymnáziu a právo na univerzitě. Po vystudování práv roku 1822 se stal vrchnostenským úředníkem na různých místech, nejdříve v Praze u dr Schustera, pak V roce 1837 ve věku 40 let byl jmenován vrchním na panství žďársko-vojnoměsteckém.
Své lyrické básně otiskoval v různých časopisech své doby. Byl také aktivním divadelním ochotníkem. Hlavní význam má jeho dramatická divadelní tvorba, tehdy vysoko ceněná. Oženil se poprvé v Libochovicích s vdovou Veronikou Vilímkovou. Roku 1844 byl jmenován vrchním ředitelem dittrichsteinského panství. V revolučním roce 1848 zde dokončil hru Pražené 1648, chystané představení pod širým nebem pro stovku účinkujících úřady zakázaly. Už proto, že zde z nadšením ohlásil zrušení roboty. Téhož roku byl jmenován okresním soudcem na Křivoklátě. Hodně se věnoval politice, v roce 1848 dokonce za Poděbrady kandidoval do českého sněmu. Podruhé byl ženatý s Alžbětou Viravskou. Byl často nemocný, zemřel brzy a tak řadu prací nestačil dokončit. V jeho díle se projevila i německá pozdně romantická tvorba. Spřátelil se i s Janem Nerudou, který byl v Libochovicích v srpnu 1852 u lože umírajícího Františka. Pochován byl na hřbitově v Pouchově u Hradce Králové. Syn Moric Turinský některé práce vydal po otcově smrti až roku 1880. V Poděbradech na bývalé radnici má tento zdejší rodák pamětní desku, na které je Turinského medailon od sochaře Bohuslava Schnircha.


Josef Kořenský

Josef Kořenský byl český cestovatel z konce 19. a začátku 20. století. Narodil se v Sušně na Mladobolevslavsku a zemřel v Praze. Z povolání byl učitelem zeměpisu a později i ředitelem dívčí školy na pražském Smíchově.
Za svůj život uskutečnil dvě opravdu velké a časově náročné cesty kolem světa. První se uskutečnila v roce 1893. Tehdy se vydal s přítelem cestovatelem Karlem Řezníčkem poprvé za oceán, a to na světovou výstavu v Chicagu. Při této cestě napříč USA poznal i další velká americká města. Navštívil Niagarské vodopády, stavěl se v Yellowstonském národním parku a pokračoval směrem k Pacifiku. Parníkem přeplavil do Japonska a dále cestoval do Číny a Hongkongu. Lodí pokračoval na Malajský poloostrov, na Jávu, přes Indický oceán na Cejlon. Tam jeho cesta lodí prozatím končila. Kořenský se vydal až do Dárdžílingu a postupoval pod horským pásmem Himálaje. Vrátil se do Indie a z Bombaje vyrazil opět lodí do Rudého moře a pak do Egypta. Tam studoval starověké památky faraónů. Následně se vrátil opět do Prahy.
Svou druhou výpravu uskutečnil v letech 1900-1901. Přes Suezský průplav plul do Adanu a Colomba, dále do západoaustralského Perthu, Adelaide a železnicí přes Ballarat do Melbourne. Dále na Tasmánii a na Nový Zéland, kde poznal přístavy Dunedin a Christchurch na Jižním ostrově, ve Wellingtonu se seznámil s českým malířem Bohumírem Lindauerem, který dříve maloval podobizny maorských obyvatel. Z Aucklandu plul na souostroví Oceánie - Tonga, Samoa a Fidži. Vrátil se zpět do Austrálie do Sydney a počátkem dubna jel železnicí do Brisbane. Dále pak lodí. Zastavil se na ostrově Celebes, Jáva, zde navštívil chrámový komplex Borobudur a města Bandung a Batavia. Přes Singapur a thajský Bangkok odjel do Hongkongu. Odtud do milovaného Japonska, kde navšinstívil Kóbe, Tokio a masív Haruna západně od Tokia. Z přístavu Šimonoseki putoval do Koreje, do Vladivostoku a na poštovním parníku cestou proti proudu Amuru, z Chabarovska do Stretčinska a transsibiřskou magistrálou přes Irkutsk do Novosibirska. Konečně přes Ural do Moskvy a do Čech.
Kořenský nikdy neobjevoval nové kouty světa, jako jiní současníci, ale zato je důkladně prozkoumával. Byl velkým přírodovědcem a vášnivým sběratelem. O svých cestách napsal četné publikace, ve kterých používá dnes kuriozní češtinu. Tyto publikace jsou často 100 stránkové a nesou tituly: "Nové cesty po světě, např. V Jižním moři, mládeži vypravuje Josef Kořenský". V Praze na Smíchově je po něm pojmenována jedna ulice a základní škola.
Přínos Josefa Kořenského k rozšiřování obzorů české společnosti Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové Autor: Jan Chovaneček, Hi-Aj/SSK Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Klíma
Obsah: 1 ÚVOD 1.1 PŘELOM STOLETÍ - KONEC ČESKÉHO PROVINCIALISMU 1.2 KOŘENSKÝ 2 ČESKÁ SPOLEČNOST A SVĚT NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ 3 JOSEF KOŘENSKÝ - UTVÁŘENÍ OSOBNOSTI 3.1 CESTA K PŘÍRODNÍM VĚDÁM 3.2 PEDAGOGICKÁ DRÁHA 3.2.1 Počátky učitelského působení 3.2.2 Litomyšlské období 3.2.3 Smíchov a první cesty po Evropě 4 KOŘENSKÉHO CESTY 4.1 PŘEHLED 4.2 CESTA KOLEM SVĚTA 4.3 NA JIŽNÍ POLOKOULI 4.3.1 Austrálie a její české poznávání do I. světové války 4.3.2 Nový Zéland a jeho české poznávání do I. světové války 4.3.3 Cesta „k protinožcům“ 5 KONTAKTY S KRAJANY 6 ROZŠIŘOVÁNÍ ČESKÉHO OBZORU 7 ZÁVĚR
V českém prostředí druhé poloviny minulého století do značné míry stále přetrvával určitý odstup ke všemu cizímu, co se vymykalo tradičnímu pojetí kultury a života vůbec. Český národ, který procházel složitými fázemi národního sebeuvědomování a prosazování, cítil v konkurenci německého a potenciálně i jiného etnika možné ohrožení své vlastní národní identity. Geograficky a historicky daná izolace našeho území, zřetelně pozorovatelná již od dob raného středověku, provázela české země až do doby jejich fungování v rámci rakouského soustátí. Vzhledem k tomu všemu nabylo mimořádného významu objevování do té doby neznámých horizontů, které bylo úspěšně dokončeno až v období první republiky. V souvislosti s politickými a hospodářskými změnami, souvisejícími s druhou průmyslovou revolucí, rozvojem přírodních věd a nutností zapojit se do mezinárodní kooperace zesílila nutnost poznání světa počínaje středoevropským prostorem a konče vzdálenými světadíly. Byly to především rozšířené obzory českých vlastenců a příliv liberalistických idejí z Evropy, které sehrály významnou úlohu ve formování moderního českého národa; tradiční izolacionismus ve spojení s česko-německým nacionalismem byl odsouzen k zániku, bude však hrát ještě dlouho významnou úlohu. „Evropané“ byli dosud často cejchováni jako zrádci - umělci, kteří se nechávali výrazně ovlivnit cizími vzory, získávali punc odrodilectví. Boj na poli kultury byl nejviditelnější, do mezinárodní konkurence však vstupovali stále častěji také čeští politici a podnikatelé. Svět se propojoval a cestovatelé a emigranti dokazovali, že celá planeta je otevřeným prostorem, jenž může nabídnout velké bohatství nových poznatků, bohatou inspiraci i uplatnění. Ukazovali, že hranice jsou spíše jen politicky - administrativní záležitostí, a že věčná touha poznávat a měnit svět je silnější než iracionální lidský strach řešený izolací a malostí.
 Důvod, proč jsem si jako téma své diplomové práce vybral osobnost Josefa Kořenského, tkví v přínosu jeho zahraničních cest pro českou společnost na začátku 20. století. Kořenský byl nejen schopným cestovatelem, ale především učitelem, který dokázal ve své pedagogické praxi zprostředkovat své znalosti a zážitky ze světa, jenž se české společnosti otevíral. To bylo velice cenné a zůstává to inspirací i pro současné pedagogy. Cílem mé práce je na základě cestovatelovy vlastní tvorby, publicistického materiálu a soudobé korespondence nastínit přehled Kořenského přírodovědecké a pedagogické činnosti a zhodnotit jeho cesty a jejich přínos českému publiku. Zvláštní důraz je kladen na jeho kontakty s krajany, na cestu kolem světa a cestu do Austrálie a na Nový Zéland. Těžiště badatelské činnosti spočívá především ve studiu dosud jen minimálně zpracované osobní pozůstalosti Josefa Kořenského, uložené ve fondu českých cestovatelů Archivu Knihovny Náprstkova muzea v Praze. Úspěšné dokončení diplomové práce bylo podmíněno i studiem pramenů uložených mimo Náprstkovo muzeum.
2 ČESKÁ SPOLEČNOST A SVĚT NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ
V 19. století byly zdroje informací o cizích zemích ještě stále značně omezené - nejdůležitější osvětovou funkci v knižní formě měly oblíbené cestopisy. Po obsahové stránce byly často neobjektivní, jejich dobrodružnost, senzačnost a mnohdy i fantastičnost byly přímo úměrné jejich popularitě. Z dnešního hlediska ale můžeme říci, že splnily svou pozitivní funkci, protože udržovaly zájem lidí o cizí země a připravovaly tak půdu pro kladnou odezvu na osvětové aktivity moderních českých cestovatelů, kteří čerpali ze svých vlastních zkušeností a svou činností přinášeli lidem skutečně objektivní poznání světa. V průběhu 19. století se postupně zvyšovala mobilita obyvatelstva. Svět se začínal sice pomalu, ale se stále narůstající intenzitou propojovat a do ciziny odcházelo především z pracovních důvodů stále více lidí. Navrátilci mohli své poznání světa úspěšně uplatnit i doma. Zájem o cizinu se zvyšoval díky dobrým referencím od krajanů již v cizině usedlých. Oficiální úřady se sice snažily zpočátku vystěhovalectví omezovat, zakázat emigraci však nemohly. Zdaleka nejvíce vystěhovalců z Čech směřovalo do USA, z dalších mimoevropských zemí mířili později a ne v takové míře i do Kanady a Argentiny. Češi v zahraničí tvořili po několik generací významnou sílu, která ovlivňovala naše politické, hospodářské a kulturní propojení se světem. Zvláštním druhem osvětového materiálu typického pro 19. století, který také přinášel informace o cizích zemích, byly kalendáře.Vedle bible byly ve většině rodin tím nejběžnějším a často jediným lidovým čtivem a notnou měrou tak přispěly ke vzdělávání prostého lidu. Jejich kvalita však, stejně jako u cestopisů, značně kolísala a vedle kvalitních exemplářů odpovídajících potřebám tehdejší společnosti najdeme v archívech i kalendáře ideologicky poznamenané, nebo povrchně či senzačně pojaté, jejichž obsah k rozšiřování faktických informací o světě příliš nepřispíval. Jejich funkce se však postupem času měnila od zábavnosti a senzačnosti právě směrem ke snaze o šíření objektivních informací. Bylo to právě v době, kdy podobnou funkci plnily i noviny. Ještě v 19. století bylo pro smýšlení a vztah mezi obyvateli určující příslušenství ke katolicismu či k některé z protestantských církví. V době zápasu o kulturní rovnoprávnost a uznání státoprávního postavení se zviditelnily i rozdíly v národnostní příslušnosti. Fakt, že svět je ve skutečnosti mozaikou různých náboženství, vyznání, národů a kultur, byl proto pro člověka 19. století poněkud zneklidňující. V tomto ohledu byly skutečným přínosem cesty českých cestovatelů 2. pol 19. století. Ti totiž mohli nezprostředkovanou formou přinést českému člověku skutečně objektivní informace a zkušenosti z cizích zemí. S narůstající informovaností a zájmem o dění ve světě se měnil i vztah ke společnosti, která se díky vlivům ze zahraničí stávala liberálnější a otevřenější. Místem, kam se nejrychleji dostávaly nové pokrokové ideje a kde se křižovaly cesty osobností s evropským a světovým rozhledem, byl otevřený dům U Halánků. Vojta Náprstek byl příkladem osobnosti, kterou výrazně obohatil a zformoval právě pobyt v cizím prostředí. Plně si uvědomoval provinciální charakter a v mnoha případech i zaostalost českého prostředí, a kladl proto velký důraz na význam liberálních idejí a nových informací o světě. Podporoval české cestovatele, kterým umožňoval v prostorách svého domu prezentovat nejen jimi dovezené sbírky, ale i jejich nové poznatky a dojmy při veřejných přednáškách. Po svých zkušenostech z USA se stalo jeho celoživotní snahou neustálé rozšiřování jeho bohaté knihovny, což bylo obrazem jeho cíle pokusit se o co nejsystematičtější uspořádání znalostí o světě. Narodil se 17. dubna 1826 v domě „U Šturmů“ na Uhelném trhu, jeho další život je ale pevně spjat s domem „U Halánků“, kam se rodina brzy po jeho narození přestěhovala. Po obecné škole nastoupil na akademické gymnázium, vedené Josefem Jungmannem. Praktická matka neměla pochopení pro jeho zájem o asijské kultury, především Čínu a Dálný východ, jeho plány na studium orientalistiky se nemohly obejít bez střetu s postojem matky. Náprstek měl podporu J.E.Vocela, řídícího Časopis Českého muzea, který jeho plány podporoval. Nakonec došlo ke kompromisu, se kterým mohla být spokojena jak paní Náprstková, tak Vojtěch. O prázdninách 1846 sice odešel studovat práva do Vídně, ale měl možnost navštěvovat přednášky vídeňského sinologa, profesora Augusta Pfitzmayera. Náprstek byl díky volnějším poměrům a bouřlivějším politickým událostem ve Vídni stržen do víru dění daleko živějšího a různorodějšího, než jak tomu bylo v Praze. Náprstek psal v duchu své názorové svobodomyslnosti do Havlíčkovy České včely, do Pražských novin, do vídeňských novin, do arménského časopisu Evropa, dostal nabídku i od jednoho italsko-německého časopisu. Již v této době můžeme pozorovat vytváření hlavních rysů Náprstkovy osobnosti, zformované do konečné podoby během pobytu v Americe: silné sociální cítění, spojené s živým zájmem o tehdejší socialistické filozofie, otázka ženské emancipace, silný důraz na vzdělávání a četbu jako prostředku k sebezdokonalování sebe sama a lidumilství vůbec. Za své aktivity během revolučního roku 1848 mohl být zatčen policií, a tak mu nezbylo nic jiného než utéci z monarchie. Svůj pobyt v Americe ale za exil nepovažoval: chápal ho jako studijní cestu, která mu měla poskytnout volný rozhled, aby mohl být na základě nabytých zkušeností po návratu užitečný. V tom měl také podporu Havlíčka, který se jinak vůči politické emigraci stavěl negativně. Nutnost emigrace se pojila se snahou dostat se z omezujících rodinných, sociálních a politických vlivů a pobyt v USA byl velkou životní lekcí. Vojta Náprstek se usídlil ve městě Milwaukee ve Wisconsinu, kde se stal knihkupcem. Toto sídlo, které mělo podobnou historii založení jako později mnohem známější Chicago, mělo v té době asi 20 000 obyvatel, z toho na 8 000 Němců. Vojtěch zde postupně rozvinul kulturní podniky, které se staly předobrazem jeho pozdější činnosti v Praze. Německý duch podpořil vznik různých spolků, na jejichž činnosti se mladý Náprstek horlivě podílel. Jedním z nich byl Dělnický vzdělávací a čtenářský spolek, volně přístupný všem bez rozdílu pohlaví. Probírala se zde aktuální témata doby, a to bez jakýchkoliv předsudků či konzervativních postojů. Náprstek psal v podobném duchu na stránkách svého časopisu Milwaukee Flugblätter. Náklad rostl a funkce listu se rozšířila také na zprostředkovávání kontaktů mezi českými krajany. V roce 1856 podnikl Náprstek cestu mezi dakotské indiány, kde získal bohatý etnografický materiál. Mezitím mu matka doma vymohla amnestii, a tak se v únoru 1858 dvaatřicetiletý Vojta Náprstek vrátil do Prahy. Bachův režim se hroutil a blížila se doba vlasteneckého nadšení šedesátých let. Česká intelektuální společnost byla tehdy nepočetná - všichni aktivnější lidé se navzájem znali a většina z nich si dokázala najít cestu do domu U Halánků, kde se na nedělních dýcháncích scházeli Palacký, Rieger, Grégr, Purkyně, Tyrš, Němcová, Světlá, Masaryk, Zeyer, Goll a další představitelé českého veřejného života. Náprstek si na základě svých amerických zkušeností uvědomoval zaostalost českého prostředí, především v ohledu ekonomickém. Hlavním impulsem k myšlence na zřízení českého průmyslového muzea byla jeho návštěva Světové výstavy v Londýně roku 1862. Změny sociálních podmínek se podle něj dalo dosáhnout praktickým vzděláváním: jeho úkolem bylo umožnit širokým vrstvám lidu, českému dělnictvu, řemeslnictvu a živnostnictvu se seznámit s úrovní průmyslové výroby v cizině, získat vědomosti o posledních výsledcích vědy a techniky, nabýt zkušeností v různých výrobních odvětvích, a tím pomoci drobným českým výrobcům, aby mohli čelit silnější cizí konkurenci. Důležité byly i nástroje pro práci v domácnosti, které měly ženy osvobodit od domácí dřiny a umožnit jim dosáhnout vyššího vzdělání, emancipovat se. Otázka postavení žen ve společnosti se stala dominujícím tématem Náprstkova vystoupení. Brzy došlo k založení Amerického klubu dam, jehož nejvýznačnější představitelkou byla Karolína Světlá. Matka ve své závěti odkázala Vojtovi Náprstkovi značné jmění, jež mu umožnilo zrealizovat myšlenku na výstavbu nového muzea v zadním traktu halánkovského domu. S přibývajícími etnografickými sbírkami se v průběhu osmdesátých let s konečnou platností rozhodlo, že Náprstkovo muzeum bude mít místo průmyslového zaměření trvale novou náplň: hlavní místo zaujaly sbírky dr. Emila Holuba z cest po Africe, dr. Antonína Steckera z Libye a Etiopie, dr. Otakara Feistmantla z Indie, dr. Františka Czurdy a dr. Pavla Durdíka z Indonésie, Josefa Wünsche z Malé Asie, Enrique Stanko Vráze z Jižní Ameriky a Josefa Kořenského z Číny a Japonska. K tomu přistoupily i bohaté archeologické sbírky a sbírky lidového umění. Otevřený dům Náprstků byl považován za neoficiální český zahraniční konzulát. Vojtěch byl oporou a informačním prostředníkem všech výše jmenovaných českých cestovatelů. Později, když se vypravil Kořenský na svou cestu kolem světa, právě do Náprstkova domu přicházely všechny informace a zásilky z jeho cesty. Náprstek byl také jediným, kdo udržoval vydatné spojení s cizinou a s českými krajany z celého světa. Nejvřelejší vztah měl ke svým americkým krajanům, což se odrazilo během osmdesátých let, kdy došlo k výpravě amerických Čechů do vlasti při příležitosti otevření Národního divadla. K další velké výpravě amerických Čechů do vlasti došlo roku 1895, kdy se v Praze konala Národopisná výstava. Krajané byli ve své vlasti přivítáni v průběhu května a června, kromě Náprstkova muzea navštívili Staroměstskou radnici, Hradčany a další místa v Čechách. Jejich přítomnost byla spojena s bohatým kulturním programem, během něhož se projevily cenzurní zásahy ze strany úřadů. Jen těžko by v tehdejší atmosféře mohli Čechoameričané bez jakýchkoli omezení veřejně hovořit o tématech pro obyvatele
 USA tak typických a samozřejmých, jako byla svoboda a nezávislost. Americká osada na výstavě se i přes svou strohost těšila velké popularitě. Americkou expozici tvořilo několik staveb: napodobenina prvního českého katolického kostela z roku 1855 ze St. Louis, městská rezidence, domek farmáře a americký saloon. Mezi největší atrakce patřila přítomnost amerického indiána, loghouse - srub prvních osadníků a praktické vybavení interiéru městského domu. Zájem o Ameriku sblížil Vojtu Náprstka s Masarykem a americkým konzulem v Praze, silně pročesky orientovaným Karlem Jonášem. Náprstkovo působení bylo znatelné ve všech oblastech společenského života, je tedy nasnadě, že se angažoval i v politice. Jeho humanistické a pokrokové postoje se skutečně mohly uplatnit až v pozdějších letech, kdy působil v městské samosprávě. Tady vystupoval ve prospěch používání plynu na vaření, využití elektrické energie v městské dopravě a při osvětlování pražských ulic. Byl horlivým propagátorem telefonu, zasloužil se o otevření první městské veřejné knihovny, zasazoval se i o zlepšení hygienických podmínek ve městě, rozšiřování nových sportovních aktivit či zbudování pomníku Jana Husa. Vojta Náprstek se stal vzorem, inspirátorem i mecenášem českých cestovatelů a intelektuálů s evropským, nebo dokonce světovým rozhledem. Svými aktivitami ovlivnil českou společnost, jíž otevřel dveře do světa. Dal příklad a pobídku svým žákům a následovníkům, mezi něž patřil i Josef Kořenský. V povědomí národa si z Náprstkem podporovaných cestovatelů vydobyl nejpevnější místo holický rodák Emil Holub. Mladý lékař proslul jako vedoucí rakousko-uherské výpravy do nitra jižní Afriky v letech 1883-1887. České publikum se o něm poprvé dozvědělo díky výstavě v Náprstkově muzeu, kterou uspořádal v roce 1874 po svém prvním africkém pobytu. Později uspořádal po celých Čechách několik set přednášek, které tvořily hlavní zdroj jeho příjmů. Jeho přínos pro vědu byl oceňován nejen v Evropě, ale i v USA. Navštívil dosud neprobádáné oblasti Afriky a díky svým knihám seznámil i širokou veřejnost se životem a zvyky tamějších obyvatel, především Mašukulumbů. Ve své rodné zemi se ale ve své době nedočkal patřičného uznání a podpory, proto sešlo i z plánu založit v Praze africké muzeum. Po nepochopení doma odešel rozhořčený cestovatel s manželkou do Vídně, kde také zemřel. Současný stav jeho muzea v Holicích symbolicky dovršuje nedostatek uznání této významné osobnosti. Další africký cestovatel, Antonín Stecker, dokázal procestovat velkou část dnešní Libye a Etiopie díky svému začlenění do dvou německých expedicí. Student Antonína Friče z Karlovy univerzity se po obdržení doktorátu odebral k dalším studiím do Heidelbergu. Němci, kteří v rozdělování koloniálních území mezi světovou elitu přišli poněkud pozdě, se soustředili zejména na probádání Afriky. Berlínská Africká společnost vyhlásila konkurz na místa v plánované expedici do vnitrozemí Sahary a Stecker mezi 600 uchazeči exceloval. Německá výprava se pod vedením Gerharda Rohlfse vydala na cestu v roce 1878 a během své strastiplné cesty se dostala do saharských oáz jižně od Benghází, kam dosud nevstoupil žádný Evropan. Rohlfs se vrátil domů a Stecker se rozhodl zůstat, takže se mohl vydat s obchodní karavanou k Čadskému jezeru, kde po celý rok prováděl četná přírodovědecká, geografická a etnografická bádání. V roce 1880 se připojil k nové Rohlfsově výpravě, tentokrát do vnitrozemí Etiopie. Z hlediska pozdějšího běhu dějin byl účel expedice výrazně politický, Stecker se ale dál věnoval své vědecké činnosti a to především v okolí jezera Tana. Bádal i v oblastech, kam se dosud nedostal žádný Evropan. Do Evropy a zároveň do své rodné vlasti se dostal v roce 1883. Dodal sbírky pro Náprstkovo muzeum, pořádal přednášky, ale dříve než mohl shrnout své poznatky do obsáhlého díla a zorganizovat další cestu do Afriky, přerušila jeho záměry ve 33 letech nemoc a smrt. Jméno Josefa Wünsche se udává v souvislosti s objasněním problematiky pramenů mezopotámských řek a jeho hlavní oblastí zájmu vůbec - Malou Asií. Ze svých cest přivezl nejen bohaté sbírky, ale i rozsáhlý kartografický materiál, ve kterém zmapoval na 20 000 km čtverečních dosud neznámých oblastí. Během studií v Praze navštěvoval Náprstkův dům a četná setkání a atmosféra také jeho inspirovala k plánům na daleké cesty. Mladý pedagog se během svého působení v Jičíně vydal na několik prázdninových cest. Roku 1874 vydal na cestu do Skandinávie, poznal Balkán, Itálii i Kartágo. Pod vlivem Vojty Náprstka se ve svých plánech místo Afriky soustředil na oblast Malé Asie, protože k Náprstkovým oblíbeným končinám patřila Arménie. S podporou od Svatoboru, vídeňského ministerstva kultu a vyučování a Zeměpisné společnosti ve Vídni odplul v roce 1881 z Terstu přes Korfu do Egypta, odkud pokračoval do Palestiny a oblasti Kurdistánu a Arménie. Soustředil se na opravu nepřesných map v oblastech kolem pramenů Eufratu a Tigridu, které mu z těchto důvodů doporučil německý kartograf a cestovatel H. Kiepert. Práci s tvorbou map ho naučil a přístroje na měření mu zapůjčil vídeňský geodet a astronom českého původu Robert Doudlebský. Wünschova cesta nebyla jen přínosem pro kartografii - přivezl cenné etnografické sbírky a mnoho z jeho poznatků získaných během cesty bylo po jeho návratu v roce 1883 publikováno ve formě cestopisných článků. Navíc i dál pokračoval ve své pedagogické praxi, věnoval se přednáškové činnosti a dále publikoval. Pro vydání jeho velkého cestopisu, doprovázeného vlastními ilustracemi, se ale bohužel nenašel nakladatel. Wünschův odkaz byl ke sklonku jeho života završen jeho osvětově dobročinnými aktivitami. Téměř ve stejné době odpluli z Evropy do Holandské Indie dva čeští lékaři, kteří přispěli k českému poznání Indonésie. Byli to hořický rodák Pavel Durdík a písecký rodák František Čurda, oba dva byli ve službách nizozemské koloniální armády. František Czurda odjel do Východní Indie v roce 1876, krátce po ukončení studií. Působil postupně v Batávii, na Sumatře a nejdéle na Celebesu. Po návratu domů a smrti svého otce daroval své etnografické sbírky Náprstkově a dalším muzeím. Jediné přátele měl v Náprstkových, život v Čechách ho spíše roztrpčoval.Proto,ač nemocný, již rok po svém návratu do Čech znovu odjel r. 1883 na Jávu. Čurdovy zkušenosti jsou roztroušeny v několika článcích, ve kterých stojí citlivý lékař na straně nespravedlivě utiskovaných domorodců. V jejich zemi také zemřel a je pochován v indonéském Tjeribonu. Pavel Durdík se s Čurdou skutečně setkal, i když to nebylo přímo v Nizozemské východní Indii. K setkání došlo v Bombaji během Čurdova návratu na Jávu, kdy se Durdík ze svého pobytu v holandské kolonii vracel. První lékařskou praxi v zahraničí Durdík vykonal v letech 1868-1877 v Rusku ve službách aristokratických rodin. Jedním z pozitiv jeho pobytu byla možnost kritického přehodnocení idealistického rusofilství, v Čechách tehdy tak rozšířeného. Negramotnost, alkoholismus a podřadné postavení žen se po návratu staly hlavními tématy jeho publikační činnosti. Své články vydával v atmosféře ničím nepodloženého obdivu k Rusku pro jistotu pod pseudonymem. Durdík se doma necítil svobodný, a tak se pod vlivem Náprstka rozhodl odejít znovu za hranice. Do služeb holandských koloniálních jednotek odjížděl na konci roku 1877. Jeho prvním působištěm byla Batávie, poté byl odvelen do oblasti Ajteh na severu Sumatry. Tady působil jako vojenský lékař. Holandské síly zde totiž vedly boj proti odbojným Atježanům, donuceným k partyzánskému způsobu boje. Durdík byl od roku1880 přeložen na další místa, do Prahy se vrátil v roce 1883. Měl narušené zdraví, ale s penzí od holandské vlády se mohl usadit v Praze a věnovat se literární činnosti. Kromě muzejních sbírek zanechal rozsáhlou publikační činnost. K nejznámějším pracem patří jeho kniha Pět let na Sumatře. Proslul i jako překladatel ruských autorů. Geolog Otakar Feistmantel pracoval ve službách Geologického ústavu Indie se sídlem v Kalkatě. Nebyl prvním Čechem, který se soustředil na oblast geologického výzkumu v Indii - jeho předchůdcem byl geolog Ferdinand Stolička, který působil v Indii v letech 1863-1874. Stoličkův krátký život byl naplněn nesmírně plodnou vědeckou činností především v oblasti Himaláje. Své výzkumy publikoval převážně v angličtině, v menší míře i v němčině. Feistmantel procestoval na svých badatelských výpravách po Indii velkou část indického subkontinentu. Svůj jediný cestopis Osm let ve Východní Indii vydal v roce 1884. Kromě svého vědeckého zájmu věnoval pozornost i národopisným poměrům a kulturním památkám. Poznání Latinské Ameriky nám přinesli Benedikt Roezl a Enrique Stanko Vráz. Jejich předchůdcem byl o několik let před nimi lékař a botanik Jindřich Vávra. Sloužil u rakouského námořnictva a vstoupil i do služeb vídeňského dvora, takže na svých cestách poznal celý svět. Vávrův přínos byl císařským dvorem oceněn tím, že byl na sklonku života povýšen do šlechtického stavu. Pocházel sice z české, leč poněmčené rodiny, což může být hlavním důvodem, proč jeho jméno mezi našimi cestovateli příliš nefiguruje. Benedikt Roezl získal lásku k botanice během své práce v sadech hraběte Thuna v Děčíně a další zkušenosti nabyl během svého pobytu v zahraničí, především v Belgii. Jeho první cesta vedla do Mexika. Kvůli existenčním problémům se však nemohl věnovat pouze botanice a vedle dalších podniků zkonstruoval stroj na zpracování vláken ramie, která mohla nahradit bavlnu. I po nešťastném úrazu, kdy přišel o levou ruku, se dále věnoval sběru. Smůla ho stíhala dál a po plavbě z Kalifornie jen se štěstím vyvázl životem při ztroskotání lodi a přes Panamu se dostal do Kolumbie. Výčet jeho dalších cest je dlouhý, stejně jako seznam orchidejí a dalších botanických exemplářů, které se jeho zásluhou dostaly do Evropy. Orchideje byly v té době velice módní a tedy i výnosnou oblastí obchodování, a tak se od r. 1875 mohl usadit
 v Praze, kde žil ze svých úspor. Stejně jako Kořenský žil i Roezl na Smíchově - podle vzpomínek Kořenského byl skromným mužem, který neustával ve své činnosti a dále udržoval styky s evropskými botanickými zahradami. Chodil na obědy do hostince „U prince“ a s úsměvem na tváři přinášel na stůl šťavnaté tropické ovoce. Po těžké nemoci roku 1885 zemřel. Věnec, zaslaný na hrob od barona Hrubého z Jelení, prý zářil svěžími barvami orchidejí. Kořenský hovoří o rozpacích radních a české veřejnosti spojených s odhalením Roezlova pomníku na Karlově náměstí. Roezlovi se patřičného uznání nedostalo. Velmi diskutovaný původ E. S. Vráze je jen jedním z motivů oblíbenosti a četnosti publikačních příspěvků o jeho životě. Vráz opravdu zaslouženě patří mezi nejznámější a nejpopulárnější z českých cestovatelů. Jeho cesty po Africe, Asii a především Latinské Americe mu vynesly přední místo mezi českými cestovateli. Přesto zatím nedošlo k vydání žádné obsáhlé monografie. Není tomu tak ostatně ani u Kořenského, přestože podle některých autorů Vráz zosobňoval právě spolu s Kořenským a Holubem zlatou dobu českého cestovatelství. Výčet cestovatelů tohoto období není úplný. Mezi dalšími by seměla objevit jména cestovatele po arabských zemích Aloise Musila, polárního cestovatele Jana „Eskyma“ Welzla, Alberta Vojtěcha Friče či mnoha dalších. Skutečnost, že se zde další jména našich cestovatelů neobjevují, není výrazem neuznání ani nezájmu. Cílem této kapitoly bylo připomenout okruh nejdůležitějších českých cestovatelů kolem jejich podporovatele a mecenáše Vojty Náprstka. Právě mezi ně totiž patřil Josef Kořenský, a přestože nebyl typickým cestovatelem-dobrodruhem, ale spíše turistou-učitelem, svou osvětovou činností ve velkém počtu oborů lidského poznání přispěl k rozšiřování obzorů dozrávající české společnosti stejnou měrou jako ostatní.
Osobnost Josefa Kořenského se formovala v období společenského kvasu charakterizovaného vzestupem českého měšťanstva. Jedním z cílů vzdělaných vrstev bylo vyrovnání se světu, jehož poznání zprostředkovával zejména okruh českých cestovatelů, národopisců a intelektuálů kolem Vojty Náprstka. Josef Kořenský se narodil 26. 7. 1847 v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku jako druhé z pěti dětí.. Nejstarší sestra Marie se narodila v roce 1843 a dožila se 86 let. Mladší než Josef byla jeho sestra Anna, která byla provdána za Tadeáše Radojčiče, hoteliera v Niši v Srbsku, odkud po srbsko-bulharské válce odešli do Malé Asie, kde si zařídili hotel v Eski Šehiru, ale kde Radojčič záhy zemřel. Po jeho smrti vedla hotel „Madame Tadya“ sama s pomocí své sestry Marie po 30 let. Obě sestry přežily v Turecku světovou válku a nakonec se r. 1921 obě vrátily k svému bratrovi na Smíchov, kde mu řídily jeho staromládeneckou domácnost. Oba nejmladší sourozenci, Karel a Pavlína, zemřeli v mladém věku. V polovině 50. let prodal Josefův otec Václav statek a spolu s manželkou Annou a svými dětmi se odstěhovali do Dol. Krnska neboli Podkrnska, kde hledal možnost lepší obživy pronájmem mlýna. Počátky vzdělání Kořenský získal u sušeňského pana učitele – ševce, v Krnsku navštěvoval dvojtřídní školu, kde v něm učitelé vypěstovali lásku k hudbě, kterou žil Kořenský až do konce života. Už od školních let hrál výtečně na klavír, housle a violoncello. Ve svém životě zúročil i své dovednosti naučené ve varhanické škole, kterou údajně navštěvoval. Ani v Podkrnsku se však Kořenským příliš nedařilo, a tak se po několika letech rodina odstěhovala do Mladé Boleslavi, kde Kořenský vstoupil na reálku. Záhy se začal zajímat o přírodní vědy, především o palentologii, a už tady patřil k nejnadanějším žákům. Profesorský sbor si získal především svými znalostmi z přírodovědy, zeměpisu a dějepisu. V převážně německé Boleslavi se mladý Kořenský stal vášnivým vlastencem: společně se svými spolužáky se účastnil všech „revolucionářských“ projevů 60. let, jako bylo nošení čamar a dlouhých vlasů, či noční přetírání německých nápisů na tabulích a štítech. Ze studentů nejvíce přilnul ke gymnazistovi Václavu Šnajdrovi, s nímž si dopisoval a jehož po letech jako česko-amerického novináře v Americe navštívil. Kořenský se dále zdokonaloval ve hře na hudební nástroje a často trávil volné neděle v Podkrnsku, kam ho nelákaly jen vzpomínky z dětství, ale i pohostinný dům vzdělaného mlynáře Doubka. Ten býval centrem inteligence z celého okolí a Kořenský sem přicházel za hudbou a francouzským jazykem, který se v rodině mlynáře soustavně pěstoval.
Po čtvrtém roce na mladoboleslavské reálce Kořenský stanul na rozcestí své životní dráhy. Měl sice sklon k lesnictví po otci, ale tísnivé poměry v rodině a doporučující hlasy profesorů z reálky rozhodly, že byl r. 1865 přijat na učitelský ústav Budeč v Praze. Stejně tak jako zakladatel ústavu, Karel Slavoj Amerling, byl i Kořenský na nejlepší cestě stát se polyhistorem, i když rostoucí specializace jednotlivých odvětví vědy mu umožnila uplatnit se pouze na rovině pedagogické,osvětové a popularizující. Vedle Amerlinga na učitelském ústavu působili výborní učitelé jako J. Walter, Fr. Tesař, J. Bačkora, Vinc. Bíba, K. Decastello, J. Foster aj. Protože se nemohl spoléhat na pomoc z domova, musel si v Praze přivydělávat v redakci Národních listů překládáním z němčiny do češtiny. Úzký rozsah přírodovědeckého učiva na učitelském ústavu Kořenskému nestačil, a tak navštěvoval i přednášky na univerzitě a technice. Nakonec se splnila jeho dávná touha a Kořenský byl přijat dr. Antonínem Fričem jako jeho pomocník v Českém muzeu. V muzeu pořizoval inventář sbírek, opatřoval přírodniny vědeckými názvy a chodil na vycházky do skalních dolů v pražském okolí, kde sbíral zkameněliny za účelem rozšiřování muzejních i svých soukromých sbírek. Během svého působení v muzeu rozšířil své zájmy na botaniku a vlivem Josefa Šedy i na entomologii, stýkal se s Emanuelem Lockayem, se kterým ho spojoval společný zájem o „hmyzozpyt“. Tomu Kořenský pomáhal přeložit do němčiny dílo Seznam českých brouků. Protože se Kořenský během své práce a studia v muzeu často setkával se sbírkami ze zámoří, které se sem dostávaly prostřednictvím Vojty Náprstka, brzy se i on objevil v domě U Halánků. Zde si mohl nejen rozšířit své poznatky, ale prostřednictvím setkání s cestovateli se setkal s novou lákavou inspirací. Mezi ty, kteří chtěli poznávat nové neprobádané oblasti naší planety patřil stejně starý Emil Holub. Kořenský se s mladým studentem medicíny velmi rychle sblížil a jejich přátelství trvalo celý život. Mladého Kořenského si pro jeho družnost, upřímnost a zaujetí pro všechna diskutovaná témata u Náprstka všichni brzy oblíbili. Mineralogické oddělení muzea měl v té době na starosti prof. Jan Krejčí, t.č. profesor nerostopisu a zemězpytu na české polytechnice, jeho asistentem byl dr. Em. Bořický. Botanické sbírky spravoval dr. Ladislav Čelakovský s asistentem Josefem Dědečkem. Hlavním zájmem asistenta Josefa Šedy byl především hmyz a malování zoologických diagramů, které používal při svých přednáškách dr. Frič. Staral se mimo jiné i o sbírku brouků, které sbíral v Zadní Indii Jan Vilém Helfer, než ho zabili domorodci z Andamanských ostrovů. Z dalších mladších přírodovědců působili na půdě Českého muzea vedle Kořenského, Dědečka a Šedy i Jan Diviš, dr. Hynek Konvalinka, dr. Vilém Kurz, Bohdan Bauše či hrabě V. Devours. Dr. Frič, který byl často mimo Prahu, přinášel ze svých cest, především z Anglie, nové myšlenky. Mladí přírodovědci nedostávali od muzea žádnou podporu a Kořenský, který Fričovi také maloval diagramy, vzpomíná, jak měl být od Friče za sbírání zkamenělin odměněn zimním kabátem. Leč nakonec se Fričův slib snad z nedostatku financí neuskutečnil a Kořenský musel prý přežít zimu v letním kabátě. V létě 1867 doprovázel Friče a Krejčího na delší výzkumné cestě po severovýchodních Čechách, což pro něj nebylo jen osobním vyznamenáním: mohl si tak opět rozšířit své znalosti a pomohlo mu to i po finanční stránce. Zájem o přírodní vědy, který projevoval mladý Kořenský již od dětství, mohl být v plné míře uspokojen po odchodu do Prahy, kde byl přijat do služeb obdivovaného vzoru, Antonína Friče. Mladý Kořenský se tak mohl ve Fričově muzejní pracovně plně zapojit do svého oblíbeného oboru a patřičně se v něm realizovat. Studium na učitelském ústavu rozšiřovalo jeho obzor i v ostatních oblastech lidského poznání. Přestože se s nabytými znalostmi z přírodních věd, zvláště z geologie a paleontologie, které dále rozšířila jeho cesta po severovýchodních Čechách, mohl s úspěchem věnovat vědecké činnosti, měl se stát učitelem, a tak přiblížit získané poznatky těm nejširším vrstvám.
 Ve stejném roce, kdy Kořenský vykonal spolu s Fričem a Krejčím výzkumnou cestu po severovýchodních Čechách, obdržel vysvědčení o způsobilosti k učitelství, na jehož základě mohl být ustanoven podučitelem na obecné škole. Když byl s platností od 1.12.1867 jmenován podučitelem na české škole v Radnicích, očekávalo se od něj „aby místo to hned nastoupil, povinnosti s ním spojené bedlivě a horlivě vykonával, a příkladným svým životem svěřenou sobě mládež k mravnému se chování vésti se snažil“. Kořenský byl rád, že místem jeho prvního působení měly být právě Radnice, protože kraj Šternberků byl proslulý svými zkamenělinami ze zdejšího hnědouhelného revíru. Ve svých vzpomínkách na práci v muzeu se zmiňuje o vzácném nálezu z roku 1834, kdy se tu našel Cyclophthalamus Senior, téměř nejstarší předek všech štírů na světě. Radnice se však dnes nehlásí pouze k odkazu Josefa Kořenského, jehož deska je umístěna na zdi bývalé radnické školy. Díky podpoře pokrokového šlechtice Kašpara Šternberka, významného přírodovědce a hlavního zakladatele národního muzea, mohl na jeho panství působit jako farář vlastenecký spisovatel, překladatel a filolog Antonín Jaroslav Puchmajer. Scházeli se tu u něj mnozí obrozenci jako byl Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Josef Vojtěch Sedláček nebo kněz Hněvkovský.. Byli to právě Šternberkové, již na Dobrovského přímluvu poskytli Palackému možnost napsat dějiny jejich rodu, díky čemuž dostal oficiální titul šternberského archiváře a hmotnou podporu. Za podpory Kašpara Šternberka byla v Radnicích roku 1818 založena první česká knihovna a první český čtenářský spolek v Radnicích. Kořenský přijel na konci roku 1867 Západní dráhou z Prahy do Rokycan, kde se na noc ubytoval v hostinci. Ráno pokračoval poštovním vozem do Radnic - jeho prvím dojmem z chudého městečka bylo velké množství havířů, kteří pracovali v místních hnědouhelných dolech. K velkému rozvoji uhelné těžby a železářství na Rokycansku došlo po roce 1848, stálý rozkvět byl však záhy zabržděn omezeností přírodních zdrojů, což postihlo Radnicko o něco dříve než Rokycansko. Vrchol vzestupu těžby na Radnicku spadá právě do období, kdy sem přišel Kořenský. Přestože v roce 1893 sem byla kvůli těžbě uhlí dokonce vybudována i první železnice z Plzně, v 90. letech se začaly doly zavírat a lidé museli odejít za prací jinam, často do USA. K větší emigrační vlně z Rokycanska a Plzeňska, která ovšem ještě nebyla způsobena zavíráním uhelných dolů, došlo již v druhé polovině 20. let 19. století. Z popudu vojenské správy, jež chtěla zalidnit horské kraje Banátu v dnešním Rumunsku a získat přistěhovalce do hraničářských pluků, sem odešly tisíce Čechů. Nejznámější radnickou rodačkou je žena, zaujímající jedno z předních míst na seznamu operních zpěvaček sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, Gabriela Roubalová. Narodila se roku 1843 v rodině sládka a stejně jako její sestra Marie, která se později stala učitelkou hudby na Smetanově hudebním ústavu, zdědila po otci vztah k hudbě. Po studiu a prvních zkušenostech v Praze odjela za studiem do Itálie a již po roce slavila úspěchy na scéně Spontiniho opery v milánském divadle Carcano. Díky tomu mohla Gabriela Roubalová s přídomkem La Boema vystupovat po italských městech, byla pozvána do Španělska a Ruska. Po vystoupení v Praze roku 1870 zmizela z očí českého obecenstva a jako primadona italské společnosti se v sedmdesátých letech vydala třikrát za moře. Zpívala v Manile, Batavii a v Austrálii, manažerem italské společnosti byl houslový virtuos a její pozdější manžel, Rafaelo Steffani. Po dalších exhibicích v Austrálii a v USA se vrátila naposledy do Prahy, jejím druhým domovem se ale od roku 1881 stala Austrálie. Než přijala velmi výhodnou nabídku k trvalému účinkování v Melbourne, navštívila ještě Rusko, Indii, Čínu i Japonsko. V Melbourne kromě vystupování učila s manželem na jejich soukromém hudebním ústavu, profesorkou na konzervatoři byla jmenována na přelomu století, kdy ji také navštívil Josef Kořenský, o čemž patřičně referuje ve svých knihách. Konec života byl pro Roubalovou velice tragický: oslepla na obě dvě oči. Zemřela v Melbourne, její touha navštívit ještě jednou svou vlast se nenaplnila. Rokycanský rodák Rudolf Linhart proslul především tím, že přežil zkázu Titaniku, kde pracoval jako číšník. Vyučil se v Plzni a díky své dobrodružné povaze začal brzy pracovat ve Švýcarsku a v Londýně. Tam dostal nabídku na práci stevarda nejbohatší I.třídy na palubě lodi, vzešlé z belfastských loděnic. Linhart se později jen nerad vracel k tomu, co se na Titaniku dělo: „Dne 14.4.1912, krátce po půlnoci, plul Titanic nedaleko newfoundlandského pobřeží. Ve společenském sále bylo neobyčejně živo, taneční parket byl zaplněn bezstarostnými páry lidí. Nikdo netušil, že příští okamžiky přinesou hroznou katastrofu. A pak se to stalo. Málokdo si povšiml mírného otřesu, provázeného zvukem, jako když se trhá látka...“ Linhart se vrátil do Anglie, kde měl dívku. Po příjezdu domů byl v roce 1914 povolán na východní frontu jako kuchař, ale při první příležitosti přešel na ruskou stranu. Do vlasti se vrátil přes Hong Kong, Šanghaj, Singapur, Colombo, Bombay, Aden, Suez a Terst. V Rokycanech založil hostinec Plevno, který se stal spolkovou místností rokycanských legionářů, kteří sloužili v jihoslovanských legiích. Jako otec rodiny byl za války v rámci prvního velkého zatýkání vězněn za poslech cizího rozhlasu v Bayreuthu. V kontextu této práce patří k nejvýznamnějším rokycanským rodákům Josef Wünsch, zmíněný v úvodní části. Kořenský, který se díky svému podučitelování v Radnicích měl stát další známou osobností kraje, se po příjezdu ubytoval v jednom pokojíku školní budovy. Stěžoval si, že jeho byt byl velice malý a že se tam se svými sbírkami přírodnin nevešel. Radnická česká škola, která byla založena za Marie Terezie, byla původně jen dřevěná chatrč a do r. 1830, kdy tu jako dozor působil svého času i A.J.Puchmajer, sloužila pouze jako jednotřídka. Po přestavbě školy byla r. 1839 dokončena stavba v podobě, jak ji poznal Kořenský, byla rozšířena na 3-4 třídní. Spolu s Kořenským byl ve stejném roce jmenován jako podučitel i Adolf Benýšek. Než vstoupil v platnost nový školský zákon z roku 1869, musel se nový podučitel spokojit s platem 167 zlatých ročně. Školská reforma přinesla radikální změny ve školství, dohled nad školami převzal stát, byla zavedena povinná školní docházka a učivo se rozšířilo o nové předměty, zvláště přírodopis a přírodozpyt. Během pobytu v Radnicích vyšla Kořenskému v Besedě učitelské literární prvotina O stáří pokolení lidského. Kořenského sbírky zkamenělin se v Radnicích rozšířily o nové, dosud neznámé exempláře. Měl jich požehnaně, protože mu při sběru pomáhali i jeho žáci. Život v Radnicích mu zpříjemňovaly taneční zábavy o poutích a posvíceních a hudební produkce na nedalekém liblickém zámku.
 Radnický lékárník František Allizar se stal prvním předsedou radnického muzejního družstva, které bylo založeno z podnětu Josefa Hyláka r. 1891. Později bylo radnické muzeum na počest majitele radnického panství pojmenováno „Kašpar Šternberk“. Allizarova dcera, která byla v písemném styku s Kořenským, se stala ženou lékaře Mulače z Radnic. Kořenský zůstal v kontaktu s radnickým muzeem až do své smrti: ještě v květnu 1938 mu A. Smejkovský za zásilku knih poslal na oplátku dvě o Radnicích. Kořenský zůstal věrný i své první škole. Podle záznamů ze školní kroniky věnoval už jako ředitel na Smíchově radnické učitelské knihovně publikaci Životopis Kořenského od původního smíchovského ředitele Zoubka a v pozdějších letech i sbírku 58 nerostů. Radničtí občané, kteří si mladého podučitele pamatovali, ale i ti, kteří se s ním v Radnicích ještě setkat nemohli, mu již jako slavnému cestovateli napsali k jeho devadesátinám blahopřejný dopis, který je dlouhým výčtem radnických gratulantů. Na jeho první působení v Radnicích v dopise vzpomínají „s láskou a hrdostí“ jeho sedmdesáti pěti, sedmdesáti sedmiletí žáci, Městský úřad v Radnicích, Spolek Československého Červeného kříže v Radnicích, Československá obec legionářská Jednota Radnice, Místní organizace Čsl. strany lidové v Radnicích, Místní politická organizace soc. dem. v Radnicích, Místní organizace Čsl. strany národně-socialistické v Radnicích, Farní úřad sv. Václava v Radnicích, Radnická lékárna a další. Ředitel radnické obecné a měšťanské školy František Zíka ve svém dopise ze 14.3.1934 Kořenského prosí o článek do Mladého Rokycanska, časopisu pro školní mládež rokycanského okresu. Vzpomíná na svou matku, která mu vyprávěla, jak jí za svobodna Kořenský půjčoval knihy ke čtení. Konstatuje, že pamětníků už je sice v Radnicích poskrovnu, ale píše i o svém žactvu, které dobře ví, že slavný cestovatel a spisovatel Josef Kořenský vyučoval svého času na radnické škole a které dychtivě čte Kořenského knihy a naslouchá Kořenského poutavému vyprávění o dalekých cestách na radiových přijímačích. Otto Pech sám oceňuje Kořenského literární tvorbu: během své učitelské kariéry se zájmem četl jeho cestopisy, ve kterých Kořenský tak rád vzpomínal radnické rodáky, usedlé v cizině. Radnické období přineslo Kořenskému možnost prohloubení znalostí z přírodních věd a první poznatky a zkušenosti z pedagogické praxe. Kraj Šternberků poskytl dozrávající osobnosti mladého učitele dostatek podnětů k dalšímu rozvoji.
 Historie Litomyšle druhé poloviny devatenáctého století je výčtem zvučných jmen, mezi nimiž jméno Kořenského v obecném povědomí poněkud zaniká. Z plejády význačných rodáků jmenujme především představitele české nár. hudby Bedřicha Smetanu, předního romantického krajináře Julia Mařáka a staročeského politika Františka Augustina Braunera. Původně suplent na místním gymnáziu, Alois Jirásek, tu vyzrál v plodného spisovatele. Z dalších spisovatelů zde žila Božena Němcová či prozaička Teréza Nováková. Vzhledem k pojetí této práce stojí za zmínku, že v Litomyšli působil v letech 1863-67 bratr cestovatele Pavla Durdíka, Josef Durdík. Na litomyšlské reálce učil po krátkou dobu i český cestovatel a autor cestopisů Emanuel Fait. Kořenský si na základě vypsaného konkurzu podal žádost o místo učitele na chlapecké škole v Litomyšli, kde potřebovali nové učitele na obsazení 3 učitelských a 2 podučitelských míst. Ředitel městské reálky Karel Böhm měl z 42 došlých žádostí vybrat jen ty mladé učitelské adepty, kteří by byli největším přínosem pro město. Vlastenecký učitel a vášnivý hudebník do užšího výběru Kořenského skutečně vybral. K jeho žádosti si poznamenal, že se „zdá být velmi sběhlý a přičinlivý v přírodopisu“, slovo „sběhlý“ dvakrát podtrhl. Návrh byl podán k projednání obecního zastupitelstva 15. září 1871. Kořenského jméno figurovalo na seznamu těch, kteří byli městskou radou doporučeni k „povšimnutí“ - byl zařazen na páté místo. Za účasti 24 z 36 pozvaných členů zastupitelstva se až na jeden hlas dostalo nejvíce podpory Romanovi Nejedlému. J.F. Primus obdržel 14 a Josef Luňáček 12 hlasů. Protože Luňáček neobdržel potřebnou nadpoloviční většinu hlasů, musela být volba opakována. Na Kořenského se sice nedostalo, ale protože J.F. Primus chtěl nastoupit pouze v případě, že se bude moci stát zároveň i ředitelem školy, navrhl purkmistr Janouš volbu ještě jednoho učitele. Byla provedena volba jednoho náhradníka pro případ, že by někdo ze zvolených učitelů nenastoupil. Nejvíce hlasů nakonec obdržel právě Kořenský, a protože Primus nabízené místo skutečně odmítl, byl dekretem z 4.10. 1871 jmenován učitelem na obecné škole chlapecké v Litomyšli s platem 600 zl. ročně Josef Kořenský. Díky opatrnému výběru nových učitelů přišli do renesanční Litomyšle skutečně nadané osobnosti, jejichž působení obohatilo živý kulturní a společenský život města. Kořenský mohl zúročit své učitelské schopnosti, prezentované během úspěšně složených učitelských zkoušek v dubnu 1871. Kořenský v Litomyšli pokračoval v rozvíjení své lásky k hudbě a dále se věnoval svým oblíbeným přírodním vědám. Kořenský působil v Litomyšli od 1. listopadu 1871 na obecné škole chlapecké. Mimo vlastní úvazek ale spolu s učiteli Kastnerem a Vognerem vypomáhali řediteli Janu Bulvovi na dívčí škole. V roce 1872 Kořenskému zemřela těžce nemocná matka, o rok později i otec. Kořenský pilně studoval s kolegou Vognerem, se kterým dojížděl do Prahy, na další učitelské zkoušky. Po jejich úspěšném vykonání byl Kořenský 26.9. 1873 zvolen učitelem na měšťanské škole dívčí s platem 800 zl. místo požadovaných 900 zl.. Díky složené zkoušce byl Kořenský „způsobilý k vyučování na školách nejen obecných, alei měšťanských, zejména přírodopisu, přírodozpytu a matematice“, navíc i němčině.V matematice byl „dostatečný“, „vědění sic přehledné, avšak povrchní, ve výkonech počtářských potřebí více cviku“. Na dívčí škole působil s Kořenským Josef Luňáček, Jan Kastner, František Vogner a známá litomyšlská osobnost Roman Nejedlý, otec Zdeňka Nejedlého. Otto Popler, syn dlouholetého litomyšlského veřejného pracovníka Adolfa Poplera,nastoupil jako podučitel na dívčí škole rok po odchodu Kořenského na Smíchov. Byl s Kořenským v písemném styku a několikrát se s ním později setkal. S manželi Poplerovými Kořenského sbližovala i skutečnost, že Antonii Poplerovou roz. Císařovou v Litomyšli učil. Mezi jeho žáky patřili i Marie Podhajská, žena Aloise Jiráska, a český kritik a publicista Hubert Gordon Schauer, zakladatel a průkopník novodobé české literární kritiky. Kořenský pořádal často přírodovědné vycházky po okolí. V dojemných vzpomínkách Antonie Poplerové zaujímá důležité místo zájezd povozy na exkurzi do cerekvického cukrovaru. Nejvyhledávanějším výletním místem byl tehdy velice populární Nedošínský háj, známý z Jiráskovy Filozofské historie. Původně obora, zřízená ve 14. stol. za litomyšlských biskupů, byla přebudována na počátku 19. stol. I v Litomyšli se Kořenský setkal s neúnavnou prací Antonína Friče: počátkem slavného pstruhařství na cestě k Nedošínskému háji byl malý podnik mlynáře Kašpara Vacka, zřízený r. 1862 podle návodu známého přírodovědce. Nedošínský háj byl ideální pro praktickou výuku botaniky, Kořenský ale podle Komenského zásady názornosti přibližoval žačkám poznání i z jiných oborů přírodních věd, zvláště mineralogie a entomologie. K jeho žákům patřil také František Klapálek, vůdčí osobnost naší entomologie. Mladý František Kořenskému často při sběru a třídění exemplářů pomáhal, čímž se u něj vytvářel vřelý vztah k tomuto vědnímu oboru. Za své pozdější úspěchy nevděčil pouze Kořenskému: i Klapálek se během svého studia v Praze dostal r. 1881 pod odborné vedení Fričovo, jenž ho r. 1883 jmenoval asistentem zoologie. Ke Klapálkově nejvýznamnějším počinům patří založení České společnosti entomologické a Časopisu České společnosti entomologické, pořádal přednášky, založil fond na rozvoj české entomologie. Z četných vědeckých výprav mu byly posílány nejen exempláře z různých konců Evropy, ale i z asijských zemí, Afriky a Ameriky. Kořenský nebyl ve svém zájmu o přírodní vědy v Litomyšli osamocen: od r. 1870 působil v Litomyšli jako učitel geolog, paleontolog a arachnolog Emanuel Bárta. Další gymnazijní profesor, evangelický farář Bohumil Fleischer, se zajímal především o entomologii a botaniku. Kořenský se stejně jako později na Smíchově soustředil na rozšiřování školních sbírek. Chtěl, aby byly školní kabinety vybaveny kompletními sbírkami pro výuku, což prosazoval při každé příležitosti na schůzích učitelského sboru. Za vše hovoří skutečnost, že ke zřízení přírodovědeckého kabinetu chtěl pouze aby okresní školní rada uvolnila prostředky na nákup lahví, lihu, krabic a vitrín, vše ostatní chtěl darovat a utřídit sám. Na jeho návrh byla školní rada požádána o zaopatření Amerlingových obrazů pro výuku a díky jeho členství v knihovním výboru školy mohl doplňovat školní knihovnu odbornou literaturou. Kořenský se aktivně zapojil do společenského a kulturního života města. Své hudební nadání uplatnil v prvním komorním souboru v Litomyšli. V litomyšlském triu hráli kromě violocellisty Kořenského učitelé houslista R. Nejedlý a pianista J. L. Majer. Pokrokového a podnikavého Kořenského si oblíbil litomyšlský děkan Antonín Šanta, od r. 1872 zastávající funkci okresního školního inspektora. Ze svého postu podporoval Kořenského aktivity ve škole a na své inspekce po školách kraje ho brával často s sebou. Přeložil a vlastním nákladem v letech 1855-56 vydal v Litomyšli obšírné Guérinovo dílo „Cesta kolem světa“. O tom, zda mohlo být toto dílo jednou z prvních inspirací pro Kořenského vlastní cestu kolem světa, žádné důkazy nemáme. Členové spolku Beseda a občané města se scházeli v hostinci Tunel, kam také dojížděl z Prahy Brauner. Tady se příchozí svobodně vyjadřovali k situaci v monarchii, což neuniklo pozornosti příslušných orgánů. Z korespondence mezi místodržitelem Kollerem a hejtmanem Töpfem se dovídáme, že vzhledem ke svým nacionálním postojům Kořenský nemohl být doporučen ke jmenování na místo řídicího učitele na chlapecké škole v Litomyšli, a v tomto městě by tak neměl možnost k plnému uplatnění svých schopností. Kandidátů na učitelství se zkouškou pro přírodovědecké obory bylo málo, proto Kořenský v létě 1874 obdržel nabídky hned na tři místa. Rozhodl se pro Prahu, kde mohl být v centru společenského dění. Podle vzpomínek Antonie Poplerové mu dojaté žačky za doprovodu učitele J. Šťastného zazpívaly píseň na rozloučenou a ráno se ještě naposledy přišly rozloučit k poště. Kořenský sliboval, že na ně nezapomene, a svůj slib skutečně dodržel. Druhý rok po své cestě kolem světa zavítal Kořenský na přednášku do Litomyšle, kam ho pozval místní Sokol. Litomyšlský Sokol byl v tomto ohledu velice aktivní, kromě Kořenského tu přednášel i Holub z nedalekých Holic a Vráz. Zde je celé znění dopisu Kořenského z 28.1.1896 upřesňující podrobnosti plánované přednášky:
1. Z Prahy vyjedu dne 8. března v neděli ranním rychlíkem a jsem u vás o 11. ráno. 2. Fotografie půjdou o několik dní napřed. 3. Otto pošle Vám nějaké illustr. prospekty a sešity k rozdání. 4. Přivezu též drobnůstky etnografické. Pro vyložení je třeba stolku. Dále potřebuji ukazovátko.Do čela upevníme mapu.Několik hřebíků a kousek špagátu. 5. Hned po přednášce odjedu večerním vlakem. Na shledanou se těší Josef Kořenský Kořenský finančně podporoval Fond na vydávání muzejních publikací v Litomyšli, o čemž svědčí dopis z 29.5.1938. Velké množství gratulací obdržel Kořenský ke svým devadesátinám - ke gratulantům se připojily i dvě litomyšlské pamětnice, 83 letá Anna Hradecká, roz. Veselíková a Františka Lánová. Hradecká byla dcerou z Veselíkova knihkupectví v Litomyšli a často se tam s ním prý viděla; Kořenský býval za svého pobytu jejím tanečníkem. Lánová ve svém dopise píše: „vzpomínám na dobu, kdy jsem ve vašem bytu - v domě Jana Pecolda cukráře v Litomyšli výkresy kreslila“. Byl také v kontaktu s Poplerem a se synem Terezy Novákové, literárním vědcem a kritikem Arne Novákem. Během školského působení v Litomyšli se prokázaly nejen Kořenského učitelské, ale i organizační schopnosti, které se plně projevily během jeho působení na Smíchově. Bohatstvím sociálních kontaktů se radnická a hlavně litomyšlská léta stala dobrou lekcí před Kořenského pobytem v Praze - Kořenský se s nově nabytými zkušenostmi vrátil do prostředí domu U Halánků a začal působit na svém novém učitelském působišti na Smíchově.
 Kořenský nastoupil na začátku školního roku 1874/75 jako odborný učitel na dívčí měšťanskou školu na Smíchově v Přívozní ulici. Cesta do Prahy byla v té době dlouhá a než byl postaven most Palackého, používali smíchovští přívoz přes Vltavu do Podskalí. Smíchov se v této době rychle stavebně rozvíjel, brzy vznikla Husova ulice a škola, kde Kořenský od jejího založení v roce 1890 učil. Smíchov se stal součástí Prahy až roku 1922. Na Smíchově se Kořenský dále věnoval hudbě. Ve škole vyučoval zpěvu, na jeho návrh obstaral řídící František Zoubek do školy harmonium. Za doprovodu nového hudebního nástroje Kořenský učil zpěv písní a skládal nové skladby, které byly vytištěny ve Výboru školních písní, vydaných Bergmannem nákladem dalšího smíchovského učitele Ferdinanda Drůbka. Byl to tentýž skladatel, který Kořenského-studenta učil na klavír během jeho pobytu v Mladé Boleslavi. Kořenský získal místo v Bergmannově zpěváckém spolku „Lukes“ a ve smíchovském smyčcovém kvartetu. Nástroje si půjčovali k pravidelným zkouškám v salóně okresního tajemníka Wünsche. Díky svému hudebnímu působení na smíchovských zábavách získal Kořenský brzy mnoho známých a přátel. Přátelil se se smíchovským lékařem Chodomským, později dalším basistou spolku „Lukes“, a s potulným malířem Waldhauserem. U něj se s Chodomským učili malovat, aby mu pomohli k živobytí. Kořenský se účastnil výročních veřejných zkoušek na konzervatoři, což se stalo v pozdějších letech pravidlem. Často a rád navštěvoval Národní divadlo, pořídil si divadelní předplatné. Smíchov proslavil Joachim Barrand, na jehož počest podal Kořenský návrh na pojmenování jedné smíchovské ulice jeho jménem. V místech, kde Barrand prováděl své výzkumy, pořádal vycházky i Kořenský. Vydával se na krátké přírodovědné výlety po Smíchovsku a Kladensku, protože ve škole nebyl příliš přetěžován. „Několik hodin vyprošoval si ode mne kolega Š., uváděje za důvod, že má hádavou ženu a že je proto jako velký dobrák raději ve škole nežli doma“. Jízdu po železnici usnadňovali Kořenskému ředitelé Západní a Duchcovské dráhy volným lístkem pro druhou třídu, takže Kořenský mohl snadno rozšiřovat své soukromé a školní přírodovědné sbírky. Dále se věnoval entomologii, získával brouky ze zahraničí a za brouky se vydával i na cesty do východních Čech. Časté letní vycházky po okolí Prahy pořádal Přírodovědecký klub, pořádající pravidelné ranní nedělní schůzky a přednášky. K získávání bohatých sbírek Kořenský využil hlavně zahraniční cesty - byl dárcem institucí Náprstkovy a Fričovy, ale především škol. Škola v dnešní Kořenského ulici se ještě dnes může pochlubit četnými exempláři pořízenými přímo Kořenským, nebo jeho prostřednictvím. 13-16.5. 1894 se konala výstava z jeho cesty kolem světa, která přinesla škole další přírodniny. Do jeho školních sbírek přispívali i ostatní cestovatelé, Emil Holub mu za kolekce známek přivezených z procestovaných zemí během Kořenského cesty na jižní polokouli věnoval do školního kabinetu část svých vzácných sbírek. Hned na počátku svého smíchovského pobytu byl Kořenský městskou radou požádán, aby se staral o sbírku vycpaných ptáků, kterou město zakoupilo z popudu městského tajemníka. Sbírka se měla stát součástí muzea, podobného tomu, jež měla Praha Na Příkopech. Tento plán nakonec kvůli přílišným nákladům realizován nebyl. Po návrhu Kořenského byly exempláře rozděleny tam, kde byly nejužitečnější. Sbírky ptáků, do té doby ležící ladem v jedné místnosti chlapecké školy, byly rozděleny mezi smíchovskou dívčí a chlapeckou školu.
neexistuje, mnoho ze sběrových položek je nenávratně pryč. Žádný inventární seznam se nedochoval a s jistotou lze určit pouze ty exempláře, na kterých se zachovala Kořenského vlastnoručně psaná popiska. Ze zkamenělin se jedná o tři exempláře Sigillaria, dva exempláře zkamenělé přesličky a otisk kůry plavuňovitého Lepidodendronu. Z hornin o břidlici, diabasový tuf, krápník a rulu. Z vycpanin je to vydra, tuleň levhartí, sova sněžná, sova obecná, tetřev, tetřívek, jestřáb, sup, kuna skalní a lyska černá. Z entomologických sbírek kazeta preparátů housenek. Nejatraktivnější jsou exempláře z tropických moří: dlouhá pila z pilouna, lastura loděnky, koráli. Jedinou podrobnější popisku najdeme u 30 cm velké křemité houby Venušin koš z Japonska. Tuto mořskou houbu tvořenou měkkou tkání s dlouhými složitě propletenými sklovitými jehlicemi daroval Kořenský škole až v roce 1908. Některé ze jmenovaných exemplářů nesou jméno Kořenského přítele a obchodníka s přírodninami, Václava Friče. V roce 1876 vydal Kořenský průvodce Geologické obrázky po okolí smíchovském, roku 1877 vyšla Květena jarní, roku 1885 Rostlinstvo v bájích, pověstech a obyčejích. Okresní školní rada požádala uznávaného přírodovědce Kořenského o obstarání sbírek hornin ze smíchovského okolí pro přírodovědné kabinety třiceti škol. Kořenský se po odchodu na Smíchov dál soustavně vzdělával, navštěvoval muzeum, fyziologické přednášky a anatomická cvičení na univerzitě. Byl členem Spolku českých lékařů a zajímal se o problematiku školní hygieny. U Náprstků byl téměř každodenním hostem a přiváděl sem i své žačky, jak o tom svědčí zápis v pamětní knize z roku 1877. Kořenského vzorem byl J. A. Komenský – byl věrný představě, že výuka má být názorná, nenásilná a atraktivní. Používal nové učební metody a jako neustále veselý a optimistický učitel přírodopisu, fyziky, zpěvu, němčiny, kreslení a měřičství byl u žákyň velice oblíbený. Účastnil se velkých národních slavností, které pořádal smíchovský odbor Ústřední matice školské, a při těchto příležitostech vydal malé ilustrované literární almanachy Pamětní listy, kam poezií i prózou přispívali významní spisovatelé tehdejší doby. Vydání z roku 1884 se ale cenzorům příliš nezamlouvalo, takže bylo konfiskováno. Kořenský ihned vydal nový svazek a označil jej: Po konfiskaci druhé vydání, což proslavilo Kořenského i celou Matici. Na Smíchově působil od roku 1874 do roku 1908. Od roku 1889 se z důvodu nemoci ředitele Zoubka stal nejprve prozatímním a od roku 1891 jejím definitivním ředitelem. Platové podmínky se změnily na 800 zl. + 300 zl. osobního přídavku ročně. Dle zákona z 13.5.1894 byl jeho plat s platností od 1.12.1894 upraven na celkem 1660z1. ročně, po legislativní změně z roku 1903 to bylo 3980 korun. Po svém odchodu na trvalý odpočinek od 1.8.1908, dostával z penzijního fondu odstupné 4100 korun korun. Své první dvě cesty vykonal Kořenský již během svého pobytu v Litomyšli - díky podpoře školního rady Šanty v roce 1872 poprvé spatřil Alpy a v roce 1873 navštívil světovou výstavu ve Vídni. První příležitost k větší zahraniční cestě mu poskytla r.1878 světová výstava v Paříži, odkud poprvé navštívil také Anglii a Belgii - tentokrát s podporou od městského úřadu, který nadaného učitele podporoval. Od své cesty na výstavu v Paříži již pořádal další cesty pravidelně, kromě let, kdy byl nucen nastoupit na několikanedělní vojenská cvičení do Mladé Boleslavi nebo do Brusky v Praze. Během letních prázdnin v letech 1881-1891 postupně navštívil skandinávské země, Rusko, Srbské, Bulharské a Rumunské království, Turecko, Itálii, Francii, Monako, Korsiku a Švýcarsko. Pro větší přehlednost uvádím seznam navštívených míst v následující kapitole. Kořenskému nikdy nechyběly prostředky na jeho cesty: kromě svých úspor a honorářů mu finančně pomáhal V. Náprstek, baron Fr. Ringhoffer, Fr. Herring, ale i spolky jako byl Svatobor, spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i nimi jmenovaní jednotlivci si byli jisti, že Kořenského cesta přinese hmotný i duchovní přínos ve sbírkách a v poznatcích, které dokáže vitální Kořenský podat širokým zástupům obyvatelstva. Na své cesty odjížděl dokonale připraven studiem odborné literatury a jazyků, vždy s jasně a přesně vytyčeným itinerářem: jeho cesty byly pouze jakýmsi ověřením a doplňkem faktů, které už dávno ze studia znal. Byl zastáncem názoru, že pedagog by měl co nejvíce cestovat a tak se dokonale obeznámit s poměry ve světě. Jedině díky osobní zkušenosti je možné zprostředkovat dětem nové poznatky. Na cestách si bedlivě všímal přírody a všech složek hospodářského, kulturního a náboženského života obyvatelstva, přičemž jako pedagog přirozeně věnoval pozornost školství různých národů, čímž mohl obohatit i svou vlastní učitelskou praxi. Poznal školy severních národů, zejména Laponců, tatarské školy na Krymu, turecké v Cařihradě, později i čínské a japonské v Asii. Po své návštěvě Japonska během cesty kolem světa se nejvíce nechal inspirovat japonským školstvím, které bylo tím ideálním, čemu se chtěl přiblížit. Sám jednou napsal: „...tam se lidé usmívají, tam se nekřičí, s dětmi se něžně zachází, tam je dětský ráj na zemi.“ Děti ve škole byly většinou prvními vděčnými posluchači, které po návratu ze svých cest Kořenský měl. Jim také přivážel, kromě předmětů do školních sbírek, různé dobroty a zajímavosti. Velké množství sbírek neskončilo v Národním či Náprstkově muzeu, ale právě v kabinetech školy, kde působil. Své poznatky získané na cestách po světě se Kořenský snažil předat co možná nejširšímu okruhu posluchačů a čtenářů, psal cestopisné knihy a hojně přispíval do přírodovědeckých a pedagogických časopisů a novin.
 První cestopis mu vyšel roku 1885, první vlastní cestopisná kniha „Na Krymu“ roku 1896. Byl plný bohatých dojmů a cenných poznatků a dělil se o ně také prostřednictvím četných přednášek. V klubu Náprstkova AKD 5.12.1880 například přednášel o antropologické výstavě v Berlíně, 23.3.1881 o cestě do Norska a Švédska a 19.2.1882 o cestě do Laponska. Po počátečním období a svých přínosných pobytech v Radnicích a Rokycanech Kořenský na Smíchově vyspěl ve zralou osobnost. Na Smíchově mohl jako učitel a posléze i ředitel maximálně uplatnit své poznatky a schopnosti. Byl výjimečným pedagogem a jeho jméno se nesmazatelně zapsalo v oboru přírodních věd a na seznam významných kulturních a společenských osobností Smíchova a Prahy.
 Z důvodu přehlednosti uvádím seznam všech cest, které Kořenský během svého života vykonal. Je opsán včetně pravopisu podle vlastnoručního seznamu Josefa Kořenského, uloženého v jeho archivní pozůstalosti.
1878 Praha, Norimberg, Stuttgart, Karlsruhe, Strassburg, Paříž, Havre, Wight, Londýn, Brusel, Kolín nad R., Frankfurt, Řezno..
1881 Děčín, Drážďany, Berlín, Štětín, Kodaň, Malmö, Jönköping, Wettern, Stockholm, Upsala, Sala, Falun, Kil, Ludvika, Kristiania, Drammen, Trollhätten, Götteborg, Marstrand, Kodaň, Štětín, Berlín, Děčín, Praha.
1883 Praha, Drážďany, Berlín, Hamburg, Kiel, Korsör, Kodaň, Götergorg, Kristiania, Drammen, Vikersund, Hönefass, Rnadsfjord, Odnaes-Sween, Fagernaes, Odnaes, Löken, Skogstadt, Nynsten, Laerdalen, Bergen, Molde, přes fjeldy, Graefdal, Kristiansund, Throndtjem, Rövos, Kristiania, Göteborg, Hamburg, Praha.
1884 Praha, Berlin, Stralsund, Malmö, Lund, Massjö, Norköping, Stockholm, Danemova, Gefle, Sundsval, Sobleflee, Kernösand, Urneä, Lulia, Edofors, Storbacken, Jokkmokk, Vaskijaure, Gellivara, Lulea, Kalix, Haparanda, Tornea, Uleaborg, asa, Abo, Helsingfors, Imatwa, Petrohrad, Varšava, Krakov, Oderberg, Přerov, Lipník, Olomouc, Třebová, Praha.
1885 Praha, Veselí, Vídeň, parníkem do Nov. Sadu, Mohače, Bělehradu. Vlakem do Niše. Bělehrad, Baziáš, Moldava, Kazaň, Trajanova deska, Ršava, Herkulovy lázně, Ršava, Turnseverin, Durděvo, Bukurešť. Varna, Cařihrad, Oděsa, Sevastopol, Krym, Oděsa. Jasy Sučava, Lvov, Olomouc, Praha.
1886 Praha, Budějovice, Linec, Solnohrad, Zell am See, Innsbruck, Brennerbad, Bozen, Movi, Gardone, Riviera, Salo, Brescia, Milán, Janov, San Remo, Bordighera, Monaco, Nice, Marseille, dostavníkem do St. Valentin. Avignon, Nimes, Arles, Aliscany, Marseille, Ajjacio, Coste, Bocognano, Bastie, Livorno, Elba, Rio Piombino, Livorno, Pisa, Verona, Bologna, Innsbruck.
1887 Praha, Přerov, Lipník, Krakov, Varšava, Moskva, Nižní Kazaň, Perm, Kušva, Tagilsk, Jekatěrinburk, Ťumen, Tomsk, Barnaul, Semipalatinsk, Pavlodar, Irtyš, Omsk, Ťumen, Tagil, Perm, Jelabuga, Samara, Tula, Kiev, Šmerinka, Krakov, Olomouc, Král. Hradec, Nechanice.
1888 Praha, Nymburk, Král. Hradec, Trutnov, Jánské Lázně, Vrchlabí, Špindelm hle, Krkonoše, Ptezer, Vratislav, Lešno, Toruň, Marienburg, Královec, Crantz, Memel, Královec, Palmnicken, Fischchaussen, Tenkitten, Pilau, Elbing, Berlín, Lipsko, Drážďany, Děčín, Praha.
1889 Smíchov, Řezno, Ingollstadt, Ulm, Kostnice, Curych, Chur, Silva Plane, Julský pas, Sv. Mořic, Engadin, Pontresina, Monteratsch, Albula, Thusir, Chur, Ragaz, Pfäffersdorf, Bregenz, Lindau, Mnichov, Landshut, Eisenstein.
1890 Praha, Budějovice, Linec, Innsbruck, Arlberg, Bregenz, Curych, Rigi, Kulm, Luzern, Bern, Laussane, Ženeva, Chamonix, dostaveníkem Montavest-Mantigny, Gletschen, Curych, Admont, H flau, Štýr, St. Valentin, Budějovice, Praha.
1891 Praha, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Lublaň, Postojna, Tarvis, Bělák, Leoben, Eisenerz, Ischl, Linec, Eisenstein.
1893-4 Cesta kolem světa: Brémy, N. York, Spojené Státy, Havajsko, Žaponsko, Čína, Hol. Indie, Ceylon, Egypt.
1898 Praha, Vídeň, Terst, Korfu, Patras, Pyrgas, olympia, Korinth, Nauplie-Argas, Korinth, Pireus, Cařihrad, Eski-Šehir, Kutahia, Haidar Paša, lodí Pyreus, Patras, Terst.
1899 Karlovy Vary, Bečov, Einsiedel, Mar. Lázně, Planá, Tachov, Přimda, Horažďovice, Rabí, Vimperk, Kvildy, Mader, Lenora, Prachatice, Vodňany, Týn nad Vlt., Bechyně, Tábor, Roudné, Chýnov,Přiběnice. 1900-1 Cesta k protinožcům: Neapol, Ceylon, Austrálie, Tasmanie, Nový Zéland, Samoa, Tonga, Austrálie, Celebes, Java, Singapur, Čína, Japonsko, Korea, Sibiř, Ural.
1906 Praha, Norimberk, Mohuč, Würzburk, Wiesbaden, Mainz, Rüdesheim, Bingenbrück, Oberstein, Frankfurt, Bebra, Eisenach, Weimar, Drážďany, Praha.
1908 Praha, Drážďany, Berlín, Stockholm, Gelivara, Kiruna, Abisco, Narvik, Lödingen, Tromsö, Trondheim, Scarbro, London, Tring, Köln, Frankfurt, Norimberk, Praha.
1909 Praha, Budějovice, Linec, Wells, Attnang, Solnohrad, Bischofshofen, Zell, Innsbruck, Trient, Ala, Verona, Milán, Genova, Nervi, Rapallo, Janov, Pegli, Montserrat, Madrid, Cordoba, Sevilla, Granada, Gibraltar, Tanger, Cadiz, Madrid, Burgos, San Sebastiano, Bilbao, Biaritz, Bordeaux, Arcachon, Paříž, Köln, Frankfurt, Norimberk, Praha.
Praha, Mnichov, Frankfurt, Köln, Ostende, Dover, Londýn, Pengang, Landsunt, Torquay, Dartmoor, Londýn, Dover, Ostende, Brusel, Köln, Frankfurt, Norimbek, Praha.
Praha, Vídeň, Terst, Port Said, Káhira, Luxor, Philae, Chartum, Alexandrie, Terst, Vídeň, Praha.
1913 Vídeň, Německo, Holandsko, Belgie, Dover, Londýn, Calais, Paříž, Köln, Norimberk, Drážďany, Lipsko, Praha.
 Z evropských zemí Kořenský procestoval kromě států uvedených v předcházející kapitole také Řecko a Španělsko, odkud navštívil i Tanger. V souhrnu cest patří zvláštní místo Kořenským oblíbených skandinávských zemí. K jeho oblíbeným místům patřila i Anglie, Londýn navštívil celkem čtyřikrát. Ve výčtu cest Kořenského zaujímají hlavní místo cesta kolem světa a cesta na jižní polokouli, tedy především do Austrálie a na Nový Zéland. Těm jsou věnovány samostatné kapitoly. K mimoevropským cestám náleží i Kořenského velká cesta po tehdy ještě nedostavěné ruské magistrále a návštěva Machulky v anglo-egyptském Súdánu.
20.5.1893 se Kořenský vydal na svou dlouho plánovanou a pečlivě připravovanou cestu kolem světa, která ho jako cestovatele asi nejvíce proslavila. Na cestě mu byl společníkem Karel Řezníček, statkář z Kbelnice u Jičína a nájemce pivovaru v Hrubé Skále. Během téměř celoroční cesty společně poznali Spojené státy, Havajské ostrovy, Japonsko, pobřežní Čínu, Singapur, Jávu, Ceylon, Indii a Egypt. Kořenský s Řezníčkem se vlakem dopravili do Brém, odkud měli 23.5. na palubě parní lodi „Havola“ společnosti Severoněmecký Lloyd odplout na cestu do Nového světa. Havola patřila k nejmodernějším a nejrychlejším lodím, kterými lodní společnost Severoněmecký Lloyd disponovala. Tato společnost, která byla založena roku 1857 v Brémách, udržovala v roce 1895 se svými 78 parníky spojení nejen mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, ale i s přístavy v Jižní Americe, Východní Asii a Austrálii. Na základě smlouvy uzavřené s Německou říší byla za obstarávání poštovní dopravy podporována roční částkou přesahující 4 mil. marek. Mezi Severoněmeckým Lloydem a Rakouským Lloydem, který vznikl již v roce 1836 v Terstu, nebyl žádný vztah. „Lloyd“ byl oblíbený název společností, které se zabývaly námořní paroplavbou a činností spjatou s námořní dopravou vůbec. Původ slova pochází od londýnského kavárníka Edwarda Lloyda, u něhož se v 17. století scházeli obchodníci a námořníci, aby tu projednali své záležitosti týkající se námořního obchodu. Rozvoj mnohem rychlejší parní mořeplavby výrazně snížil riziko vzniku epidemií při přeplavbě přes oceán. Ještě v 50. letech trvala cesta přes tři neděle, ale parníky na přelomu století dokázaly přeplout průměrnou vzdálenost 6500 km mezi kontinenty již téměř za týden. Kratší doba přeplavby a rozvoj lékařské vědy přispěly k omezení výskytu nakažlivých chorob jako byly cholera a břišní tyfus. Přes určité zlepšení v tomto ohledu byly ale podmínky přeplavby pro nejchudší cestující často stále ponižující. Ve snížení cen za přepravu a ve zlepšení podmínek na lodích nesehrála nejdůležitější roli nařízení úřadů, ale konkurence mezi plavebními společnostmi. Vedle Severoněmeckého Lloydu působil na německé půdě také Hapag. Ohromné počty vystěhovalců mířících do Spojených států byly centrem zájmu četných agentů, zastupujících lodní společnosti. Kvůli konkurenčnímu boji přenesly své působiště z přístavů také do evropských zemí s vysokou emigrací. Kořenský a Řezníček přenechali starosti ohledně plavby zástupci přeplavní agentury „Kareš a Stocký“. Roku 1907, kdy do Spojených států přicestovalo 1 285 000 vystěhovalců, se o 60% z nich dělily čtyři evropské přístavy. Vedle Brém to byl Hamburk, Liverpool a Neapol. Z evropských lodí měly nejlepší pověst právě německé lodi z Brém a Hamburku. Obě města se starala o hygienické stanice a zdravotní prohlídky v přístavech. Díky tomu se převážná většina vystěhovalců z Čech vyhnula nejhorším hrůzám přeplavby, jinde tak typickým. Obsáhlé pasáže o Severoněmeckém Lloydu a jeho spojení s Amerikou jsou obsahem prvních stránek Kořenského knihy Cesta kolem světa. Velký počet osob přepravených přes oceán v roce 1893 výrazně vzrostl o ty pasažéry ze Starého světa, kteří jeli navštívit světovou výstavu v Chicagu. Ta byla také zřejmě hlavním impulsem pro Kořenského cestu právě v tomto roce. Na palubě první třídy se sešli Němci, Angličané, Američané, Skandinávci, dvanáct Čechů a stejný počet Rusů, delegátů na Chicagskou výstavu. V podpalubí byli prý polští vystěhovalci, což ale Kořenský nemohl vědět s jistotou, neboť přístup cestujících z podpalubí do první třídy nebyl povolen. Život v první třídě byl nadmíru komfortní a bezstarostný. Za doprovodu lodní kapely trávili cestující čas konverzací a procházením se po 70 metrů dlouhé promenádě. Celý den byl k dispozici bohatý výběr jídel a zábava vrcholila večer, kdy se společnost bavila pitím a tancem. Havola plula podél jihoanglických břehů, úžinou mezi ostrovem Wight a pevninou do Southamptonu, kde dobrala několik dalších pasažérů z Londýna. Přestože oceán byl klidný, většina cestujících na sobě brzy poznala následky mořské nemoci. Kořenský se ve svých knihách na rozdíl od svého deníku o této kompikaci příliš nezmiňuje. Cíl plavby se blížil a na přelomu května a června se konečně ocitli cestující z Havely na půdě Nového světa. Spojené státy v té době získávaly své dominantní postavení ve světě, potvrzené pozdějším vývojem ve 20. století. Jedním z nejdůležitějších faktorů byl dynamický rozvoj americké ekonomiky, podporovaný příchodem velkého počtu nových pracovních sil z Evropy, ale i Asie. Po velkých korupčních aférách v newyorském přijímacím středisku se americká vláda rozhodla změnit dosavadní podmínky přijímání přistěhovalců v přístavu. Proto otevřela v roce 1892 nový přijímací úřad na Ellis Island. Během jeho existence jím mezi lety 1892 a 1954 prošlo 12-16 miliónů přistěhovalců, což bylo za toto období plných 70% všech evropských přistěhovalců vůbec. Kořenský a Řezníček, stejně jako všichni ostatní cestující první a druhé třídy, byli podrobeni kontrole na palubě a tak Kořenského dobový popis Ellis Islandu nemáme. New York každého Evropana fascinoval. „Pro nováčka je v New Yorku všecko nové, všecko zajímavé a zvláštní.“ Architektura, kvalita služeb, reklamy a propagační činnost, doprava, výtahy a mnoho věcí, se kterými se Kořenský v americkém velkoměstě setkal, se staly v Evropě samozřejmými až mnohem později. Kořenský již po svém příjezdu do New Yorku věnoval zvláštní pozornost americkému školství. Správně rozpoznal hlavní rozdíly mezi evropským a americkým pojetím vzdělávání. Americké školy vychovávaly samostatné a prakticky zaměřené osobnosti, které se mohly dobře uplatnit na trhu práce. „Výbojný duch jeví se již při mládeži americké. Posýláme-li u nás ditě do školy, říkáme: „Buď hodný a poslušný!“ V Americe však spíše řeknou: „Nedej si ubližovat!“ A v pravdě jest dítě a školák v Americe nedotknutelný. Zle by se dařilo člověku, který by si troufal zaslouženě napomenouti a snad i citelně dotknouti se rozpustilce. Z celé ulice sběhly by se děti, aby svého druha chránily a přísného mravokárce potrestaly pokřikem, výsměchem a snad i bitím. Posily by našli i mezi občany samými. Vypovídám, co jsem v New Yorku sám viděl.“ Čechů žilo v New Yorku v té době asi 20 tisíc. Spolkové aktivity na konci století byly přirozeně mnohem bohatší než v době, kdy do New Yorku přijel Vojta Náprstek. Ten tady založil roku 1850 První Českoslovanský spolek v Americe. Kromě českých čtvrtí Kořenský s Řezníčkem v New Yorku navštívili také hudebního skladatele Antonína Dvořáka, ředitele zdejší konzervatoře. Po několikadenní prohlídce New Yorku se Kořenský s Řezníčkem vydali proti proudu řeky Hudson do Ploughkeepsie, kde se nacházela dívčí vysoká škola Vassar College. Stejně jako před 40 lety Náprstkovi, ani Kořenskému neuniklo rovnocenější postavení žen v USA ve srovnání s evropskými poměry. Zpáteční cestu z Ploughkeepsie do New Yorku uskutečnili vlakem. Po železnici překonal Kořenský celý kontinent, a proto jí ve své knize věnuje několik stránek. Další cesta z New Yorku vedla parníkem do Providence na východě a odtud vlakem do „amerických Athen“, do Bostonu, Somerville a Cambridge. Kořenský definitivně opustil New York 15. června, kdy se odebral do Philadelphie. Již v té době více než miliónové velkoměsto založené quakerem Williamem Pennem se proslavilo zvláště díky světové výstavě, pořádané roku 1876. Dvě hodiny po železnici vzdálený Baltimore a nedaleký Washington byly dalšími zastávkami ve směru jízdy na jihozápad. Ve Washingtonu navštívili oba čeští cestovatelé nejen známé architektonické symboly americké politické moci, jako zájemci o přírodní vědy neopomněli Smithsonův přírodovědecký ústav a Národní muzeum. V americké metropoli je zastihly velmi vysoké teploty vzduchu a tak oba dva zřejmě uvítali další bod na pořadu plánu cesty, 670 kilometrů vzdálené Niagarské vodopády. Jako zpravodaj českých novin obdržel Kořenský od ředitelství drah Philadelphia & Reading volnou jízdenku na všechny jejich tratě, „nevyjímajíc ani Severní dráhu pacifickou, jejíž trať má v délce mnohem více, nežli železnice v celém království českém. Ve vlastní říši jistě se nám těch výhod nedostane.“ Jednou ze zastávek na cestě byl pennsylvánský Bethlehem, založený roku 1740 moravskými bratry. V době, kdy byl v Americe Kořenský, se k Bethlehemské českobratrské jednotě hlásilo přes 10 tisíc věřících. Bohatá českobratrská knihovna ve městě měla vedle mnoha jiných českých knih i latinský rukopis Jeronýma Pražského z roku 1435. Čeští bratři nemířili jen Nového světa, mnoho potomků pobělohorských exulantů v Sasku se vydalo za účelem šíření víry i na všechny ostatní kontinenty celé planety. Nejznámější byla bratrská osada v Herrnhutě, odkud mnoho misionářů pocházelo. Exulanštní čeští bratři Jiří Šmit a v jeho stopách jdoucí Karel August Pácalt se jako misionáři proslavili především v Africe. Jako první misionářský počin ochranovské jednoty bratrské se ale počítá již vyslání dvou misionářů do Západní Indie v roce 1732. Tady působil Josef Daniel Jeník a Schwarz. Významná misie se uskutečnila roku 1733, kdy se bratranci Stachové vydali šířit víru mezi grónské Eskymáky, Matěj Stach žil v Grónsku 40 let. V druhé polovině století se vydali též na cesty na Aljašku a do Tibetu. Problematiky jejich misijní činnosti v Austrálii se dotýkám v kapitole Cesta „k protinožcům“. Popisy Niagarských vodopádů patří k obsáhlejším pasážím Kořenského Cesty kolem světa. Již tehdy byly Niagarské vodopády velkou turistickou atrakcí a Kořenský konstatoval, že „v dotěravosti niagárských kramářů a jejich náhončích není město Niagara Falls překonáno žádným jiným.“ Podél Eriejského jezera se po osmi hodinách jízdy Kořenský s Řezníčkem dostali do Clevelandu, kde navštívili Kořenského přítele z mládí a českoamerického novináře Václava Šnajdra. Šnajdrův Cleveland měl v této době téměř stejně obyvatel českého původu, jako proslulejší Chicago,
 kam se Kořenský vydal hned poté. Stejně jako New York, i Chicago Kořenskému učarovalo. Zaujala ho architektura mrakodrapů, lodní přeprava po řece Illinois a Michiganském jezeru, ale i proslulé chicagské jatky, věrně popsané v díle Uptona Sinclaira. Během svého téměř měsíčního pobytu projevil Kořenský největší zájem o záležitosti spojené s životem chicagské české menšiny a o chicagskou výstavu. V roce 1893 bylo složení Chicagského obyvatelstva v hrubých číslech následující: většinu tvořili Němci, a dále to byli rodilí Američané a Irové. Češi byli počtem asi 70 000 obyvatel na čtvrtém místě. Dalšími občany města byli Poláci, Židé, Švédi, Norové a další. Chicago bylo vůbec nejvlivnějším českým centrem v zahraničí. Z Kořenského popisu si potvrzujeme skutečnost, že čeští vystěhovalci byli rozesetí po celých USA. Snahy krajanských spolků o udržení jazyka i mezi příslušníky mladších generací a Kořenského pečlivé poznámky o působnosti našich krajanů v Americe jsou pro tehdejší dobu pochopitelné. K nejvýznamnějším chicagským Čechům té doby patřil Karel Jonáš, konzul USA v Praze. Chicago porazilo v soutěži o pořádání světové výstavy New York a pro její uskutečnění udělalo maximum. Jednalo se o největší projekt tohoto typu v historii, například plocha Pařížské výstavy by se do areálu v Chicagu vešla dvakrát. Historicky nejvýznamnějším počinem na Chicagské výstavě bylo první emancipační vystoupení žen a setkání zástupců všech hlavních světových náboženství a církví. Chicagská světová výstava v roce 1893 byla jedním z hlavních impulzů Kořenského cesty do Spojených států. Kořenský výstavu navštívil a ve své knize o cestě kolem světa ji důkladně popsal. V 56 kilometrů vzdáleném Elginu navštívili Kořenský a Řezníček proslulé hodinářské závody. To sice původně neměli v plánu, ale na palubě Havoly obdrželi pozvání majitelů firmy a neměli důvod ho odmítnout. U českých přátel v Algonquinu spatřil Kořenský poprvé živého kolibříka. Když oba cestovatelé opustili Chicago, ocitli se v Milwaukee. Kořenský připomněl Náprstkův pobyt, během něhož Náprstek sbíral cenné zkušenosti pro své pozdější aktivity v Praze. Následoval Green Bay, Keuwaunee a Manitowoc na břehu Michiganského jezera. V Manitowoku Kořenského fascinovaly mandelinky bramborové. Kořenský-entomolog je spatřil v přírodě poprvé v životě a tak si své sbírky hned obohatil o nový exemplář. Částečně česky obydlený St. Paul vystřídalo sesterské město Minneapolis na druhém břehu Mississippi. Kořenský a Řezníček vyjeli 5.8. v Pullmanově vagóně Severní pacifické dráhy směrem na „daleký západ.“ Do Livingstonu a Cinnabaru v Montaně, železničních východisek do Yellowstonu, zbývalo více než 1600 kilometrů. Ještě před opuštěním Minnesoty a přejetím hranic Severní Dakoty byli cestující vyzváni, aby si naposledy zakoupili zásoby alkoholu. Severní Dakota byla prohibičním státem a lihoviny se nesměly prodávat ani ve vlacích projíždějících jejím územím, prohibice se však nevztahovala na alkohol v soukromém vlastnictví. Cesta prérií byla monotónní, ale zřejmě uběhla příjemně: cesta byla pro Kořenského zadarmo a jídelní lístek velice bohatý. Za okny viděl Kořenský vidlorohy a psouny, po bizonech však pátral jen těžko. „Záhubu toho rodu, jindy tak četného jako písek v moři, nemá na svědomí divoký rudoch, nýbrž surový Evropan, jenž zvěř nelovil, aby kořistí život si zachoval, ale aby hromadným vražděním bisonů se potěšil a pobavil.“ V Yellowstonském parku strávil Kořenský téměř týden. Yellowstone, jenž byl vyhlášen národním parkem již roku 1872, byl pro šestačtyřicetiletého přírodovědce nejpřitažlivějším místem ve Spojených státech a snad proto se mu ve svém cestopisu věnuje na 31 stranách. Vulkanicky aktivní území ho přitahovalo svými gejzíry a horninami sopečného původu, ale i botanicky a zoologicky - medvěd prý chodil dvakrát denně za hotel zbytky z kuchyně. Po návratu do Livingstonu následovala Helena dále na západě. V bývalém zlatokopeckém centru si Kořenský poprvé povšiml čínských nápisů v obchodech a bankách. Těch směrem k západnímu pobřeží přibývalo. V době zlaté horečky se dostalo i do Heleny několik Čechů. Krajan Rynda dělal Kořenskému a Řezníčkovi průvodce po nedalekém nalezišti safírů, rubínů a granátů. Helenu opustili 17.8. a další cesta vedla přes Ogden až do 1700 kilometrů vzdáleného Denveru. Také zpáteční cesta na západ do Salt Lake City vedla na úpatí vysokých Skalnatých hor a stanicemi podhorských měst jako Colorado Springs či Salida. Mormonský „New Jerusalem“ hostil oba cestovatele jen krátce. Po příjezdu do Salt Lake City 26.8. se vykoupali v jezeře a seznámili se s historií mormonského osídlení, hlavními pamětihodnostmi a zajímavostmi ohledně mormonské víry. Následující citace vyjadřuje Kořenského sociální cítění a postoj k osudu severoamerických domorodců. „Zvláštností mormonského zřízení jest, že není mezi nimi lidí, kteří by hlad a nouzi trpěli. Z výtěžku obchodního opatřují se chudí potravinami, oděvem a vším, čeho je třeba k uhájení živobytí. I k rudochům chovají se Mormoni milosrdněji a neškrblí almužnou. Oplácejí tak dobré dobrým, neboť za jejich stěhování nezkřivili Indiani Mormonům ani vlasu na hlavě. Za celého tažení z území Illinojského až do země někdejších Utahů neklesl ani jeden Mormon šípem rudochovým, nevyšla ani jedna rána, kterou by byl Mormon vypálil na rudocha. Mormoni osvědčovali tak více lidskosti a rozšafného chování nežli jiní běloši, vyjímaje quakery.“ V den odjezdu 27.8. je od San Franciska dělilo dalších 1600 kilometrů. Během cesty se Kořenský seznámil s Japonkou Rio Crizuki, vracející se z Chicagské výstavy. Kořenský se s ní rychle sblížil a rád přijal její pozvání do Tokia. Sídelní město kalifornské vlády Sacramento vystřídalo SanFrancisco. Po první noci v hotelu se Kořenský s Řezníčkem přestěhovali do rezidence rakouského konzula Františka Korbela. Pohostinná rodina Korbelových oběma poskytla zázemí a možnost bližšího seznámení se s „Friskem“ a přilehlou částí Kalifornie. San Francisco, které mělo v té době jen 300 000 obyvatel, už Kořenskému přiblížilo atmosféru nadcházející cesty po Asii. V čínské čtvrti žilo ve stísněných podmínkách na 30 tisíc Číňanů. Popis Kořenského návštěvy čínské čtvrti je velmi sugestivní, až naturalistický. Kořenský dobře vystihl dobovou rasovou nenávist vůči Číňanům, ale správně připomíná velký přínos pracovitých Číňanů pro rozvoj americké ekonomiky, zvláště při výstavbě železnice. Než se nalodili na parník k další plavbě, prožili ještě několik dnů pobytu v San José a okolí, návštěvili sekvojový háj u Santa Cruz, Monterey, Lickovu hvězdárnu na Mt. Hamilton, Leland Stanford Junior University u Palo Alto a vinorodýo kraj na sever od San Francisca. Zde pracovala na Korbelových vinicích celá kolonie českých vinařů. Loď „Čína“ společnosti Pacific Mail Steamship Company odplula ze San Francisca do Jokohamy 12. září. Na linkách této společnosti se dostávalo zvláštních výhod americkým misionářům a jejich rodinám. Byli přepravováni prakticky zadarmo, čímž byl podporován ideový a posléze i ekonomický vliv Spojených států v pacifické oblasti. Na Havajské ostrovy Čína dorazila 18.9. Jednalo se jen o krátkou zastávku v Honolulu, během které Kořenský napsal několik pozdravů svým přátelům v Čechách a s úsvitem dne 19. září se pokračovalo v plavbě na západ. Z 90 tisíc obyvatel Havajských ostrovů bylo plnokrevných Kanaků jen 35 tisíc. Číňanů a Japonců, kteří na ostrovech představovali hlavní pracovní sílu, bylo dohromady 23 tisíc a velkou skupinu vytvářeli i na palubě lodi Čína, směřující do Japonska a Hongkongu. Kořenský s Řezníčkem obdrželi od krajanů v Kalifornii velké množství vína a díky své pohostinnosti se brzy seznámili s velkým počtem spolucestujících. Nejvíce jim byly nakloněny dvě Japonky, Sato Misaki a již zmiňovaná Rio Crizuki. Japonci se družili raději s Evropany a Američany a Číňané zůstávali uzavřeni ve svém kruhu. Konzervativní následování odvěkých čínských tradic se projevovalo například v tom, že Číňané nechtěli být pohřbíváni mimo Čínu. Na palubě lodi se převážely ostatky v USA zesnulých Číňanů zpět do vlasti. Paroloď Čína vplula do Tokijského zálivu k ránu dne 29.9. Kořenský měl být jedním z prvních, který přiblížil svým spoluobčanům v Čechách nejen poznání zmiňovaných Havajských ostrovů, ale i „Žaponska.“ Tvář Japonska výrazně změnily události po roce 1868. V tomto roce nastoupil na trůn císař Mucuhito a započalo období Meiji, „osvícené vlády“, trvající až do roku 1912. Po dlouhá léta izolované Japonsko cítilo potřebu uspět v konkurenci se světovými mocnostmi, etablujícími se v oblasti tradičního japonského vlivu. Vláda provedla zásadní reformy v sociální a politické oblasti a podnikla kroky k transformaci tradičního feudálního systému. Japonci hledali nové poznatky a zkušenosti v Evropě a Americe, následkem čehož se začala země rychle ekonomicky rozvíjet. Celý proces byl sice doprovázen opozičním restauračním hnutím, byl však nezvratitelný. Inspirací nového politického systému byl systém německý, japonská ústava byla schválena roku 1890. S nárůstem síly ambiciózního Japonska se zvyšovala pravděpodobnost mezinárodního konfliktu se sousední Čínou. Kořenský navštívil Japonsko a Čínu právě v době, kdy se mezi oběma zeměmi stupňovalo napětí ohledně Korey. Po sérii incidentů vypukla v létě 1894 válka, trvající tři čtvrtě roku. Vedle Číny soupeřili Japonci i s Ruskem. Zájmy Ruska, Číny, západních mocností a sílícího Japonska byly předzvěstí nepříliš klidného vývoje v této oblasti světa. V Grand Hotelu v Jokohamě se Kořenský a Řezníček seznámili s baronem Pochem. Společně s ním procestovali část „Žaponska“ a znovu ho potkali v Číně. Přátelský rakouský konzul Kreitner, který oba cestovateleve ve své domácnosti hostil, doplnil skupinku cestovatelů do čtveřice. Ta se setkala na nádraží až 14. října, protože bylo nutné počkat, než se uklidní tajfun. Všechny hlavní části japonského souostroví byly již v této době většinou propojeny
 železnicí, a tak bylo cestování po „Mikádově říši“ prosto jakýchkoli obtíží. Skupina přátel navštívila Fujisavu, Enošimu a Kamakuru. V novém hlavním městě Japonska se Kořenskému zalíbily řemeslnické dílny, obchody, zelinářská nabídka, rybí trh, městské sady, císařský palác a japonské divadlo. Nejvíce mu zřejmě učarovaly japonské ženy a čajovny. Kořenský měl díky svému přátelství s Rio Crizuki jedinečnou možnost poznat japonskou domácnost a zvyky. Od manželů Crizukových si kromě nových poznatků odvezl i velké množství darů, z nichž většina musela být oslána zvlášť. Přátelství Kořenského a Rio Crizuki pokračovalo i v pozdějších letech. Posvátné budhistické Nikko v horách severně od Tokia se stalo východiskem pěší cesty ke čtyři hodiny vzdálenému horskému jezeru Čučenzi. V Nikku Kořenský také navštívil japonskou školu, jež na něho udělala hluboký dojem. Japonská úcta k dětskému období života se projevovala i ve školství, což bylo pro českého učitele novou inspirací. Po návratu do Jokohamy následovala cesta do Hakonských hor a podél sopky Fuji směrem na západ. Kořenský chtěl vystoupit na vrchol posvátné hory, ale bylo již pozdě. Začala se počítat druhá polovina října a vrchol byl přístupný jen do 10. září. Následovala Nagoya, Kjóto, Nara, Osaka a Kobe. Z Kobe měly ubíhat další námořní míle směrem na Šanghaj. Loď kanadské společnosti měla mít ještě jednu celodenní zastávku v Nagasaki. Zde Kořenský navštívil ostrůvek Dešima. Dešima byl po dlouhá léta japonské historie jediným místem, kam mohli přijíždět cizinci a kde mohli obchodovat. Toto privilegium měli navíc jen Číňané a Holanďané. Za Kořenského pobytu se jednalo skutečně již jen o historii. Japonsko ho lákalo dál a doufal, že ho někdy znovu navštíví. Ráno dne 4. listopadu cestovatele přivítal Šanghajský přístav v ústí řeky Jang-c´-ťiang. V minulém století byla Čína rozlehlým územím s velkým počtem jazykově i kulturně odlišných národů a fakticky samosprávných území. Neexistence jednotného jazyka a dosud nevybudovaná infrastruktura země ji při obrovských vzdálenostech činila neovladatelnou. V dobách, kdy Evropané teprve začali zakládat své raně středověké státy, byla Čína technicky nejvyspělejší částí světa. Ale na konci minulého století se Čína v mnoha ohledech ještě ze středověku nedostala a slábnoucí vliv mandžuské dynastie ovlivnil zesílení tlaku koloniálních sil. Čína byla velkým trhem s obrovským potenciálem a každá evropská země s koloniálními ambicemi se neustále snažila o posilování svých pozic v Číně. V atmosféře konzervativního nacionalismu rozšířená všeobecná averze vůči cizím vetřelcům se otevřeně projevila během Boxerského povstání na přelomu století. Z Šanghaje, která byla výspou západních mocností na Dalekém východě, podnikli Kořenský a Řezníček 9. listopadu na palubě německého parníku plavbu do Hongkongu. Ten byl na rozdíl od kosmopolitní Šanghaje v britském držení. V Hongkongu oba poprvé ochutnali curry: „Kdo okouší toho jídla poprvé, mívá jazyk jako v ohni. Ale časem přivyká člověk i této palčivosti a nemůže si indického pokrmu toho dosti vynachváliti.“ V nedalekém Kantonu si během důkladné prohlídky pedagog Kořenský prohlédl také čínskou školu. Na zašlou slávu portugalského Makkaa vzpomínal Kořenský při své zastávce ve městě ve dnech 18. - 23. listopadu. Protože se blížil odjezd do tropů, vyhledali oba přátelé čínského krejčího a nechali si ušít nový oblek. Z Makkaa odpluli s britskou lodí do Singapuru. Hotel Evropa v převážně čínském Singapuru hostil nové hosty z rakouské monarchie jen krátce. Singapur si důkladněji prohlédli až po své návštěvě Jávy, kam odpluli 29.11. Novými společníky na cestě jim byli bratři Wredové z Německa, kteří s Kořenským a Řezníčkem pokračovali až do Terstu. Holanďané se od 20. let 19. století soustředili na zefektivnění systému získávání pravidelných příjmů ze své kolonie. Ekonomický rozvoj byl doprovázen další teritoriální expanzí na severu Sumatry, Borneu, Celebesu, Molukách a západě Nové Guiney. Nová koloniální politika měla velký dopad na celou indonéskou společnost. V důsledku změn přišlo na nová místa v administrativní sféře a v oblasti obchodu do Východní Indie mnoho Holanďanů. Holanďané měli ke své kolonii jiný vztah než například Britové, mnoho Holanďanů považovalo Holandskou Indii za svůj domov. Ke svému pobytu v Holandské Indii obdržel Kořenský průvodní list přibližně tohoto znění: „Pan Josef Kořenský, ředitel škol na Smíchově v Rakousku, narozený v Sušně, maje věku 46 let, přibyl dne 1.prosince 1893 lodí Van Diemen do Batavie, aby se zdržoval v Nizozemské Indii, k čemuž se mu dává povolení na základě výnosu ze dne 12. března 1872, a to po dobu šesti měsíců. Kromě tohodovoluje se mu cestovati na území Preanském. V Batavii, dne 1. prosince 1893.“ Kopie originálu průvodního listu je otištěna v příloze. Kořenský navštívil batávské pamětihodnosti Batávie a při návštěvě hornického muzea získal vzácný meteorit jako dar pro České muzeum. Cesta po Jávě zahrnovala Buitenzorg a jeho botanickou zahradu, Sukabumi, Bandung, kráter sopky Tangkuban Perahu a Papandayan. Od výstupu na sopku Gedeh je odradil trvalý déšť. Bylo monzunové období a vyhlídky na zlepšení počasí byly malé. V Singapuru si Kořenský se svými kolegy zajistil místa na lodi Vindobona Rakouského Lloydu. Plavební trasa do Colomba vedla přes Penang v dnešní Malajsii a po dvou dnech plavby se před nimi 18.12. ostrov Pinang objevil. Při cestě Indickým oceánem nastavil parník plachty příznivému monzunovému větru a 23. prosince zakotvil v hlavním přístavu Cejlonu. Původně holandský Cejlon se dostal pod britskou kontrolu během napoleonských válek. Britové po svém nástupu uskutečnili celou řadu reforem, jenž položily základy politické a ekonomické struktury Cejlonu. Zemědělské úspěchy ze sedmdesátých a osmdesátých let způsobené pěstováním kávovníku následovaly i po změně orientace na kaučukovník a kokosové palmy v nížinách a čajovníkové plantáže ve vyšších oblastech ostrova. „V sousedství hotelu stojí u přístavu kiosk, v němž prodává se čaj...Za několik centů přesvědčuji se o výborné chuti čaje, jenž vyrostl na půdě ostrovní.“ Kořenský si prohlédl muzejní palác, při cestě k Anuradhapurským zříceninám Kandy a Matale, kde strávil Štědrý večer. Mezi převážně buddhistickým obyvatelstvem bylo i určité procento křesťanů, pro které zbudovali misionáři v Matali malý kostel. Anuradhapura, hlavní město starobylého ostrovního království, bylo v době, kdy tam přijel Kořenský, známé jen několik desetiletí. Posvátné buddhistické centrum naše skupina cestovatelů vyměnila za cestu k posvátné hoře Adam´s peak. První dojmy z indického Tuticorinu, kam připlul parník z Cejlonu ráno 4. ledna 1894, nebyly z nejpříjemnějších a rovnaly se pocitům, které se návštěvníka Indie země zmocní po příjezdu i dnes: „Krásné sny a legendy o tajůplné zemi prchaly před námi každým krokem, a místo jejich zaujaly dojmy odporné skutečnosti. Davy polonahých domorodců sápají se na cizince jako vyhladovělé bestie a omamují jeho čivy hulákáním a divokými posuňky. Perou se o příchozího a jeho vaky. V příšerném povyku ozývá se zřejmě jenom jediné slovo, jež každý chápe: bakšiš...Kdo ve rvačce a hádce jest nejobratnější, vybojuje si pasažéra a jeho zavazadla. Pravá to křížová cesta, nežli se dostanete s vítěznými nosiči na celnici a z celnice do hospody. Nosič první upaluje s naším vakem do hostince A, nosič druhý do hostince B. Ale ať zvolíte ten neb onen, pochodíte vždycky špatně...Aby každý kuli bakšiš dostal, chápe se jen jednoho zavazadla a odnáší slunečník, jiný pléd, třetí svrchník, čtvrtý zavazadlo menší, pátý zavazadlo větší.“ Z Tuticorinu se vlakem přes Madurai, kde probíhala epidemie cholery, středoevropští „sáhibové“ dostali 7.1.1894 do Madrásu a odtud lodí Peshawar až do Kalkaty. Tady si Kořenský po vzoru britských kolonizátorů pořídil sluhu. Kalkatu si Kořenský prohlédl důkladně. Potěšilo ho, když v kalkatském muzeu objevil bystu Ferdinanda Stoličky, pohřbeného v Lehu. Do Darjeelingu pod Stoličkovým Himalájem zbývalo 600 kilometrů přímým vlakem. Na trhu v Darjeelingu se Kořenský setkal se směsicí jím dosud většinou nepoznaných národností. Nejvíce ho zaujali lámaističtí Tibeťané. Tibet byl v té době de facto nedostupný a patřil značná část jeho území patřila a k posledním bílým místům na mapách světa. Kořenský spatřil během pobytu v Darjeelingu himalájské velehory s nejvyšším Mt. Everestem. Stalo se tak 14.ledna při východu slunce na vrcholu Tiger Hillu nad Darjeelingem. Lednové teploty v Darjeelingu se pohybovaly kolem nuly a tak se skupina cestovatelů ráda vrátila do indických nížin. V období, kdy měl Kořenský možnost procestovat Indii, zde dosahovala britská vláda své největší expanze - Indie byla britskou chloubou a „perlou v anglické koruně“. S celosvětovým nárůstem nacionalismu se i v Indii začala připravovat půda pro emancipační hnutí. V roce 1885 se v Bombaji poprvé sešel Indický národní kongres, který se později stal hlavní politickou silou v boji proti britské nadvládě. Kongres byl tvořen indickou elitou vychovanou samotným britským systémem. Polovinu z celkového počtu 73 delegátů tvořili právníci, zbytek se skládal z novinářů, podnikatelů a vysokoškolských profesorů. Jednalo se většinou o hinduisty, ze skupiny muslimů vznikla roku 1906 Muslimská liga, což přiblížilo pozdější rozdělení země. Itinerář další Kořenského cesty obsahoval města Patna, posvátný Benáres na Ganze, Lucknow, Ágra, Dillí, Jaipur, Amber, Ahmadabád, Baroda a Bombaj. Celou cestu přátelé zvládli díky železnici. Z Bombaje Kořenský ještě navštívil skalní chrámy na ostrově Elephanta a 9.2. započal dvanáctidenní plavbu do Suezu na palubě „Gisely“ Rak. Lloydu. Po zastávce v Adenu následovala plavba Rudým mořem a Suezský přístav. Dříve turecký Egypt byl v této době pod kontrolou Britů, ale zájem o toto strategické území projevovala i Francie. Konkurence obou mocností se však nakonec projevila spíše v Súdánu a Britové získali
 v Egyptě volné pole působnosti. Cesta do Káhiry trvala 7 hodin po železnici. Město, ve kterém Kořenský navštívil i jednu arabskou školu, ho velmi zaujalo. Jeho zážitkyze školy byly diametrálně odlišné od toho, co viděl například v Japonsku. Zážitky z vysoké školy byly příjemnější. Po prohlídce staroegyptských památek pokračovali Kořenský a Řezníček 5.3. vlakem do Alexandrie. Dál zbývala již jen cesta kolem Kréty, do Brindisi a do Terstu. Také poslední plavba po moři proběhla bez komplikací a brzy se Kořenský v domě U Halánků setkal s Náprstkovými a se svými ostatními přáteli. V knihách o své cestě kolem světa Kořenský obsáhl široké spektrum přírodních oborů a života lidí v zemích, kterými projížděl. Z pochopitelných důvodů není možné v rámci této práce analyzovat všechny informace, podané v jeho knihách. Z Kořenskému blízkých přírodních věd to byla například botanika, zoologie, ornitologie, entomologie, geologie, vulkanologie a astronomie. Ze společenských oborů to byla religionistika, historie, architektura, etnologie a popis zvyků a života obyvatel navštívených zemí vůbec. Žeň z Kořenského cesty byla bohatá. Hmotné sbírky byly velice cenné, z celkového pohledu však bylo nejhodnotnější právě osvětové zpracování cesty. Právě toho se Kořenský ujal z největší zodpovědností a důkladně tak seznámil široké spektrum obyvatelstva se zeměmi, o kterých měli do té doby jen velice povrchní znalosti.
4.3.1 Austrálie a její české poznávání do I. světové války
 Jestliže byly na úsvitu 20. století pro většinu obyvatel našich zemí cizí kraje světa stále ještě málo známé, platilo to pak tím více o Austrálii. V souvislosti s touto skutečností si Kořenského cesta do Austrálie a na Nový Zéland zasluhuje naši mimořádnou pozornost. Kořenský byl totiž vůbec prvním Čechem, který důkladněji poznal a procestoval Austrálii, ale především dokázal její poznání zprostředkovat nejširším vrstvám české společnosti. V průběhu evropské kolonizace se zdálo, jako by Austrálie stála poněkud na okraji zájmu: to se začalo měnit až v průběhu 19. století. K tomu, abychom tomuto vývoji porozuměli, je však nutné připomenout nejen průběh, ale i přírodní podmínky, které dějiny Austrálie do značné míry podmiňovaly. Austrálie byla posledním objeveným kontinentem, o který zpočátku nejevily mocnosti přílišný zájem. Pomineme-li Tasmánii, jedinou kompaktní oblastí vhodnou k osídlení byl pouze úzký pruh země na východním pobřeží, dnes oblast s nejvyšší hustotou obyvatel. Na nejsevernějším cípu Austrálie se rozkládaly horké a vlhké tropy, mezi východním pobřežím a rozlohou malými úrodnými oblastmi na západním pobřeží ležela neuvěřitelně rozlehlá plocha vyprahlé a nehostinné země, „Australian outback“. Rovina, přerušovaná jen výskytem slaných jezer, nápadnými monolity či jinými skalními útvary. Austrálie patřila k nejméně prozkoumaným a nejméně známým zemím na světě - o to větší význam má cesta J. Kořenského, který do Austrálie přijel na prahu její nové éry, v době vzniku Australské federace. Holanďané, kteří dosáhli australských břehů na začátku 17. stol., zde hledali zlato a koření. Našli však jen nehostinnou zemi, a tak se rychle vrátili do své Batavie. Trvalo více než 150 let, než se Evropané dostali na východní pobřeží, kde se měla začít historie kolonizace Austrálie: ani zprávy z předcházejících dvou výprav Abela Tasmana, ani zprávy od piráta Williama Dampiera nepřinesly žádný popud k intenzivnějšímu průzkumu či kolonizaci Nového Holandska. Zcela nové světlo vrhla na nový kontinent výprava kapitána Jamese Cooka. Výprava, která byla vedená především v duchu získávání nových vědeckých poznatků, proplouvala Pacifikem, obeplula oba ostrovy Nového Zélandu, až r. 1770 zakotvila v Botany Bay, u východních australských břehů. Účastníci výpravy, kteří tady objevili nové, dosud neznáme druhy rostlin a živočichů, měli z nové pevniny mnohem lepší dojem než předchozí Evropané, kteří navštívili nehostinné jižní a západní břehy. Kapitán James Cook zemi přejmenoval na New South Wales a prohlásil ji ve jménu Jiřího III. za majetek anglické koruny. Jedním z důsledků americké revoluce bylo i to, že Anglie již nemohla vyvážet trestance do severní Ameriky. Vězení na britských ostrovech byla přeplněna, a tak nezbývalo, než hledat k tomuto účelu jinou vhodnou zemi. Austrálie se jí stala na základě doporučení člena Cookovy výpravy, Josepha Bankse. První skupina jedenácti lodí připlula do Sydney Cove pod velením Sira Arthura Phillipa r. 1788. Přestože provinění trestanců byla z velké míry pouze malá, nucené práce a život v novém prostředí byl zřejmě drsnější, než jaký by si asi zasloužili. V průběhu let přijížděly další flotily, bylo však jasné, že klíč k životaschopnosti nové kolonie byl v přílivu svobodných přistěhovalců. Vývoj kolonie se urychlil na počátku 19. století díky úspěchům v chovu skotu a ovcí, kdy došlo k prvním výzkumným výpravám do vnitrozemí za účelem hledání nových pastvin. Na začátku 19. století zůstávala stále ještě velká část Austrálie neprozkoumaná. Teprve v r. 1798 George Bass zjistil, že Van Diemen´s Land je ostrovem, teprve v následujících desetiletích se začaly psát stránky historie odvážných pokusů o cesty do hlubokého vnitrozemí a překonání kontinentu po souši. Náhlou vzpruhou ve vývoji australských kolonií byl objev zlata v polovině 19. století. V několika měsících vstoupilo na pevninu více přistěhovalců než za celé století. Zlatá horečka byla impulsem pro obsazování dosud neobydlených oblastí, kde začalo probíhat budování osídlení včetně infrastruktury. Nový fenomén blahobytu dodával lidem důvěru v budoucnost a sebevědomí, které se začalo potýkat s představou klasické koloniální správy. Do země směřovaly proudy svobodomyslných lidí, kteří začali vytvářet novou podobu Austrálie. V této době byl ekonomický boom spojený s těžbou zlata nejvíce znatelný ve Viktorii, Jižní Austrálie měla charakter svobodné zemědělské kolonie, zatímco trestanecká Tasmánie živořila a Západní Austrálii vzkřísil až objev zlata v 90. letech. Přestože zdaleka ne všichni zlatokopové při hledání zlata zbohatli, mnoho z nich se v Austrálii usadilo a v době, kdy ve Velké Británii existovala obrovská poptávka po surovinách všeho druhu, byla ekonomická pozice Austrálie zajištěná. Nárůst obyvatelstva na přelomu století přesto nebyl ani zdaleka tak enormní, jako v předchozích letech: na konci 19. století žily v Austrálii pouhé 4 miliony obyvatel. Přistěhovalectví do USA brzy dosáhne takové míry, že bude muset být výrazně omezováno, příliv obyvatelstva do Kanady a Argentiny vzbudí u Australanů obdiv. Jaké byly důvody, které u přistěhovalců působily v neprospěch Austrálie? Byla to zřejmě dlouho nezasloužená popularita USA mezi neinteligentními davy, které byly prodchnuty vírou, že Amerika je „Eldorádem“, které je zbaví bídy. Austrálie byla příliš odloučená od ostatního světa a vždy se k ní obracelo poměrně málo pozornosti. O Austrálii se vytvořilo velké množství předsudků a konzervativních názorů, které se často uchovávaly v myslích lidí, kteří ani neměli jasnou představu o tom, kde vůbec Austrálie leží. V devadesátých letech 19. století pozorujeme nárůst všeaustralského národního uvědomění, které vystřídalo dříve běžný lokální patriotismus. Svou roli zde sehrálo sjednocení USA, v nichž Australané viděli příklad hodný následování. Následovala i obava před vnějším nepřítelem: rostoucí význam Japonska a přistěhovalectví Asiatů do tropických oblastí Austrálie, dosud Evropany téměř neobydlené. Ukázalo se, že potyčky bílých Australanů především s Číňany nebyly jen epizodní záležitostí období zlaté horečky, ale staly se permanentním problémem. I po ekonomické stránce bylo zřejmé, že Austrálie bude mít mnohem větší šance jako sjednocená země, Australská federace. Kořenský přijel do Austrálie právě v době, kdy se schylovalo k referendu, ve kterém se mělo po vzoru Kanady rozhodnout o spojení australských kolonií ve federaci, Commonwealth of Australia. Ta byla nakonec rozhodnou většinou občanů přijata, a 1. 1. 1901 se tak zrodil nový národ, přestože mnoho politických a kulturních vazeb na Británii zůstalo. Mateřská země bude od Austrálie požadovatvojenskou pomoc, přičemž Austrálie bude za svou samozřejmou loajálnost vůči Británii a USA očekávat ochranu proti zatím nejasně specifikovanému asijskému nebezpečí. O tom, že se Austrálie považovala od začátku za evropskou výspu, svědčí např. Zákon o omezení přistěhovalectví z roku 1901. Ten značně omezoval příliv asijských přistěhovalců tím, že při vstupu do země byly ověřovány jejich znalosti anglického jazyka prostřednictvím diktátu. Diktovaný text mohl být tak těžký, jak se imigračním úředníkům zlíbilo. Období před I. světovou válkou bylo ve znamení vzrůstu významu odbory podporované Labour Party a upevňování nové státnosti, čehož výrazem byla výstavba hlavního města Canberry. Australská účast ve válce začala obsazením tehdy německé Severovýchodní Nové Guineje a pokračovala neúspěšným bojem v Egyptě. Ve válce se poprvé jasně ukázalo, že zájmy Británie nebudou do budoucna totožné se zájmy Austrálie. Jako jeden z prvních Čechů navštívil Austrálii Čeněk Paclt. Pocházel z Turnova, kde se vyučil mydlářem. Jako tovaryš procestoval české a alpské země, ale ilegálně i Uhry, odkud se brzy vrátil do Vídně. Teprve tady ušetřil malé množství peněz broušením kamenů, o tyto úspory ale přišel během svého pobytu ve Varšavě, kde zkrachoval jeho pokus o prodej ozdobných kamenů, do kterého se pustil z popudu svého bratra. Hnán tehdy tak populární slibnou představou o Americe v roce 1846 odjel z Antverp do New Yorku. Po cestě z New Yorku do New Orleansu ale u Bahamských ostrovů vypukl na lodi požár a Paclt se zachránil díky pomoci americké válečné lodi, která náhodou plula kolem. Tam se dal najmout na pět let jako dobrovolník do armády Spojených států a jako dělostřelec bojoval s Mexikem o Texas, kde padl do zajetí. Před oběšením ho zachránila pouze skutečnost, že byl katolík a že měl u sebe dopis pro bratra kněze. Následovalo jeho převelení na Floridu, kde se účastnil trestných výprav proti indiánům. Z Floridy byl poslán do okolí Charlestonu, kde pracoval jako kameník při dostavování tvrze Sumter. Po vysloužení dostal několik set dolarů služného a poukázku na 160 akrů půdy kdekoliv v unii. Ještě než se vrátil v roce 1853 domů, procestoval východní pobřeží USA.
společníků musel prodat svůj podíl a toulal se pěšky po Virginii a Georgii. Brzy však dostal zimnici a rozhodl se pro změnu klimatu, odcestoval tedy za drahokamy do Brazílie, protože však nemoc neustávala, téměř obratem se vrátil z Rio de Janeira do New Yorku. Nemoc stále nepřestávala, a tak se Čeněk vydal v roce 1857 na 117 denní cestu do Melbourne, během které se ze zimnice vyléčil. Právě tady se na vytěžených castlemainských polích pokusil o štěstí v hledání zlata. Cestou za kdysi bohatými nalezišti na jižním pobřeží se seznámil s domorodci kmene Mineva, bez jakýchkoli rasových předsudků se k nim připojil a kus cesty s nimi táhl. Nějaký čas pobyl v luteránské osadě Hochkirch v Portlandu, kde pomáhal osadníkům lovit klokany a pálit dřevěné uhlí. Jeho pobyt v Austrálii přerušila cesta do Přední Indie, když v roce 1859 podlehl uměle rozšířeným fámám o nálezech zlata v této oblasti. Na cestě z Adelaide pracoval jako kuchař na ovčácké farmě. Svého snu o zlatě se nevzdal, ani když při zatopení šachty spodní vodou na Spring Creeku jen o vlásek unikl smrti. Štěstí se na něj usmálo až v osadě Forbes, kde našel hodně zlata, a v roce 1863 zatoužil po návratu do vlasti. Provinční atmosféra ho ale prý začala dusit, a tak se už v roce 1864 vrátil do Austrálie. Při jeho cestě po Queenslandu mu vysílením zahynul kůň a Paclt znovu jen o vlásek unikl smrti, když ho přepadli aboriginové. Bumerang, který ho skoro zabil, si nechal na památku. Jeho zlatá horečka nepolevovala, ani když domorodci spálili osadu diggerů a Paclt dostal nejdříve opět zimnici a potom kurděje. V roce 1866 se z Austrálie vrátil naposledy do Čech, odtud odjel za diamanty do Kapska, kde se ocitl ve věku 57 let. Svou cestu za diamanty spojil s návštěvou „moravské osady“ v Entonu, založené ochranovskými misionáři. Za zmínku stojí také to, že se zde Paclt setkal s Emilem Holubem, který se ho marně snažil přesvědčit, aby jel s ním. Pacltovi na rozdíl od Holuba chyběla jakákoli cestovatelská ctižádost.
 Dalším Čechem, který nám zanechal správy o Austrálii před Kořenského cestou, byl Josef Polák. Přestože stejně jako Čeněk Paclt své zážitky a poznatky nikdy neshrnul v žádném obsažném díle, jeho význam spočívá především v tom, že byl asi nejvýznamnějším zástupcem prvních českých přistěhovalců v Austrálii. Kořenský se s Polákem znal z Mladé Boleslavi - byli sice v písemném styku, ale Kořenský Poláka v Austrálii v roce 1901 již nezastihl. Podobně jako Paclt se Polák vydal na cestu po Haliči, Uhrách a rakouských zemích, kde sbíral zkušenosti, kterých by se mu doma v Nových Benátkách nedostalo. V Londýně se seznámil se dvěma Čechy, Josefem Víchem a Josefem Ulrichem. V roce 1877 odjel Polák s Víchem, který po smrti svého přítele Ulricha v Jižní Americe přidal jeho příjmení za své, do Austrálie, kam dopluli na Nový rok 1878. J. Vích-Ulrich chtěl uskutečnit plán založení slovanské osady v Austrálii, ten se ale pro nedostatek zájmu nemohl uskutečnit. Žil ve Fremantlu v záp. Austrálii, kde ho navštívil Kořenský.
zhoršující se zdravotní stav mu nezabránil, aby se věnoval své práci a rostlinopisu. Vracející se chřipka, která ho neustále oslabovala a kterou si léčil v tasmánských horách, mu zabránila, aby se vrátil do Čech. Byl pochován v Perthu, kde mu Vích – Ulrich postavil pomník.
 Další z Kořenského současníků, který přinesl nové poznatky z oblasti přírodovědy, byl skromný přeloučský rodák Alois Topič. V jeho mládí a cestách do cizích zemí opět nacházíme analogie nejen s Pacltem a Polákem, ale i s Náprstkem. I on se vydal za hranice českých zemí – po vyučení odešel do Erfurtu a do Varšavy. Topiče lákala nabídka brisbanské botanické zahrady, která hledala zahradníky a platila jim cestu. I přes velký odpor svých rodičů se oženil s dívkou, která pocházela z nižších sociálních vrstev, a v roce 1876 se vydali do Austrálie. Ze zahradníka se tady stal také lovcem australské zvířeny. Českému museu věnoval cenné exempláře australských vačnatců a ptáků. Topič se vrátil se svojí ženou, synkem a dcerkou domů, ale v roce 1885 opět odjíždí do Austrálie do Victorie. Stejně jako Josef Kořenský byl i on ve spojení s Václavem Fričem, obchodníkem s přírodninami. V roce 1890 se vrací, aby se mohl věnovat třídění a preparaci svých sbírek. Jeho výstavy a přednášky o Austrálii vzbudily značný rozruch: Topič byl prý dobrým vypravěčem a jeho líčení života australských domorodců a popisy lovů na vačnatce byly pro české posluchače velice atraktivní. Brzy nashromáždil peníze na svou třetí výpravu, kterou tentokráte strávil sběrem a lovem v Novém Jižním Walesu, pralesích Modrých hor, ve Viktorii a Queenslandu plných šest let. V roce 1902 se vydal na svou poslední a nejkratší cestu do Austrálie, své stáří strávil se svou ženou v Novém Bydžově.
 Po Kořenského cestě do Austrálie společně přijeli v roce 1909 i Jiří V. Daneš, docent geografie na Karlově univerzitě, a Karel Domin, který pořídil v Austrálii rozsáhlé herbáře a přispěl tak k rozšíření poznatků v botanice. Sám Daneš, pozdější československý konzul v Sydney, za sebou zanechal velké množství odborných pramenů, kde figurují pojednání o krasových jevech, hydrografii a antropogeografii Queenslandu. Jeho práce o Austrálii se ale nikdy se pro svou odbornost netěšily všeobecné popularitě a zůstaly vyhrazeny pouze pro odbornou veřejnost. České poznání Austrálie v době, kdy ji navštívil Kořenský, nebylo rozsáhlé, což nebylo jen proto, že do Austrálie v porovnání s jinými zeměmi příliš Čechů nemířilo. Těch několik Čechů, kteří před Kořenským Austrálii navštívili, se totiž o představení Austrálie širší obci českého národa žádnou zásadní měrou nepokusili.
4.3.2 Nový Zéland a jeho české poznávání do I. světové války
Když Kořenský připlouval do Austrálie, byl o ní již částečně informován i z několika českých zdrojů. Byl to ale až on, kdo jako první skutečně komplexně prezentoval poznání Austrálie svým českým spoluobčanům. V případě Nového Zélandu, který patřil díky své geografické izolovanosti a kratší historii evropského osídlování ke končinám ještě neznámějším než Austrálie, je ve srovnání s ní jeho přínos ještě větší. Byl totiž prvním Čechem vůbec, který doma o Novém Zélandě referoval. Tak jako v případě Austrálie zemi nejen navštívil, ale také za sebou zanechal dlouhý seznam knih a publikovaných článků, kde české obci zprostředkoval poznání této svérázné země. Ne náhodou udává Ottův slovník naučný za heslem věnovaném Novému Zélandu mezi vesměs anglicky a německy psanou doporučenou literaturou také Kořenského stěžejní dílo z jeho cesty: K protinožcům. Ač se při letmém pohledu na mapu může zdát, že Austrálie a Nový Zéland skutečně tvoří jakýsi celek, pobřeží obou zemí je od sebe vzdálené 1800-1900 kilometrů - původní novozélandské obyvatelstvo, živá příroda a přírodní podmínky vůbec potvrzují, že mezi Novým Zélandem a Austrálií existují nemalé rozdíly. Migrace Maorů na Nový Zéland je mnohem mladší, než byl příchod australských domorodců z indonéských ostrovů na severní pobřeží Austrálie. První obyvatelé Nového Zélandu navíc na rozdíl od Aboriginů připluli z oblasti dnešní Polynésie, a to zřejmě před více než jedním tisícem let. Prvním evropským objevitelem Nového Zélandu byl Abel Tasman, který objevil západní pobřeží na konci roku 1642. Jeho pokusy i snaha Cookovy výpravy o přátelský kontakt s domorodci ale dopadly neúspěšně. S prostředím bojovných Maorů se jako první Evropané dokázali sžít evropští obchodníci, kteří se soustředili na obchod se dřevem, velrybím tukem a tuleními kožešinami. Ty následovali anglikánští, metodističtí a katoličtí misionáři, kteří pokřesťanštěním Maorů připravili půdu pro britskou kolonizaci, která oficiálně započala na začátku 40. let. Byla poznamenána bojem s Maory, kteří se stavěli proti dalšímu prodeji půdy evropským kolonizátorům, což ovlivnilo i ekonomický růst novozélandských ostrovů. Severní ostrov značně zaostával za jižním ostrovem, kde nedocházelo k takovým konfliktům. Rozdíly mezi severem a jihem, který těžil z narůstajícího počtu obyvatelstva, spojeného s objevem zlata v 50. a 60. letech, se vyrovnaly až na počátku 20. století. Přechodná ekonomická stagnace způsobená malým přílivem obyvatelstva v 80. letech byla vystřídána obdobím ekonomického růstu, spojeného s budováním infrastruktury na počátku 90. let, kdy na světovém trhu vzrostly ceny masa, másla a vlny. V roce 1904 žilo na Novém Zélandě přes 850 tisíc obyvatel převážně anglosaského původu, ale nechyběly ani skandinávské národy a Němci. Počet asijského obyvatelstva byl tady o mnoho nižší, než v Austrálii. Maorů bylo v této době něco přes 40 tisíc. Období liberální vlády v letech 1891-1912 vneslo změnu do politického života v zemi - liberálové začali působit jako první skutečně jednotná politická síla a napomohli tak při vytváření všenárodního uvědomění. Na konci 19. století se již drtivá většina Novozélanďanů považovala za nový národ. Národní hrdost posílila účast v anglo-búrské a v I. světové válce, kde padl jeden ze tří mobilizovaných novozélandských mužů ve věku od 20 do 40 let. Snaha o autonomii, znatelná již od 80. let, kdy začal Nový Zéland spolu s Austrálií a Kanadou požadovat určitou míru své vlastní zahraniční politiky v ámci britského impéria, vyvrcholila na konci I. světové války, kdy Nový Zéland podepsal Versailleskou smlouvu a stal se samostatným členem vznikající Společnosti národů. Z významnějších Čechů, kteří navštívili Nový Zéland před Kořenským, to byl opět Čeněk Paclt, který připlul v říjnu 1865 do stanového města Hokitiki, aby se odtud vypravil za zlatem do hor. Zlata však bylo málo a Paclt se vrátil koncem února 1866 zpět do Sydney. Jedinou výjimkou byl asi plzeňský rodák Bohumír Lindauer, od roku 1873 trvale usazený ve Wellingtonu. Lindauer proslul jako portrétista maorských náčelníků a Kořenský byl vůbec prvním Čechem, který ho na Novém Zélandě navštívil. Lindauer patřil mezi dárce Náprstkova muzea - v muzejních sbírkách jsou nejen Lindauerovy portréty, ale také prostřednictvím Kořenského přivezený maorský plášť kaitaka a zástěrka piupiu, které malíř obdržel od maorského pohlavára za namalování portrétu, dnes uloženého v Městské galerii v Aucklandu. Lindauer je zřejmě známější v novozélandském než v českém prostředí. Jedním z důkazů tohoto tvrzení je skutečnost, že „Gottfried Lindauer“ je zmíněn i v dvoudílné knize oxfordské historie Nového Zélandu. Jeho dílo je uloženo v Městské knihovně v Aucklandu. Další česká jména ve spojení s Novým Zélandem budeme hledat jen těžko. Ani Alois Topič, který navštívil celkem 4x Austrálii a jehož bratr na Nový Zéland odešel, ani nikdo jiný se před Kořenským o přínosnou cestu na Nový Zéland nezasloužil.
Jak již bylo řečeno, Kořenský se na každou svou cestu důkladně připravoval a Austrálie, na níž ho poutal především její přírodopisný charakter, nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou. Kořenský se obohacoval vědomostmi z historie osídlování Austrálie a vlastních objevných počinů, své znalosti o Tasmánii získal již doma, ale pokračoval v tom např. i v samotné Tasmánii, kde si vysoce cenil úrovně tasmánských knihoven. Kořenského systematický přístup k práci se projevil v tom, že si z přečtené literatury dělal výpisky a později si začal vést i knihy výstřižků, tzv. scrap – booky, což byla také podstatná náplň Náprstkovy činnosti. Sám Náprstek vytvářel tematicky různě zaměřené scrap-booky, z nichž pro nás nejzajímavější jsou monograficky pojaté exempláře věnované činnosti českých cestovatelů. Do těchto výstřižkových knih se nevlepovaly jen tematicky vhodné články z novin a časopisů, ale i dopisy, brožury, plakáty, pozvánky, navštívenky, úmrtní oznámení, letáky apod. Hodnotu této práce můžeme mnohdy plně ocenit až dnes, Náprstek a Kořenský si však již tehdy uvědomovali, že množství informací o různých záležitostech, roztříštěné ve výtiscích časopisů a novin je natolik cenné, že se vyplatí je systematicky shromažďovat a předejít tak tomu, aby upadly v zapomenutí. Cenným pramenem jsou také Kořenského deníky a záznamníky z cest. Jeho „Deník z cesty k protinožcům“ má celkem VIII dílů, zvláštní místo zaujímají adresář domácích a zahraničních přátel a již zmíněný poznámkový sešit o krajanech v zahraničí. Jeho I. díl Deníku z cesty k protinožcům o 70 listech obsahuje na 30 stran výpisků z knih a novinových a časopiseckých článků. Jsou tady také drobné poznámky o tom, co lze o Austrálii a Novém Zélandu nalézt přímo v Náprstkově muzeu. Deník je nadepsán následujícím způsobem: Praha - Adelaide 1900. Josef Kořenský from Prague. Smíchov. Bohemia. Austria. Na úvodních stránkách najdeme měnové přepočty, vzdálenosti plavby, přepočty námořních mil, seznam literatury a atlasů o Austrálii, 7 stran adres a kontaktů. Mezi nimi samozřejmě figuruje adresa na Ulricha ve Fremantlu, plzeňského rodáka malíře Lindauera z Nového Zélandu, pěvkyni Roubalovou z Melbourne, cukráře Karla Habersbergera ze Strakonic, bohatého českého kupce v Moskvě, kontakty do Japonska a Číny, ale i na jakéhosi Poláka a Maďara u Sydney a první německou osadu Klemzig nedaleko Adelaide, čímž je možné dokumentovat celorakouskou dimenzi Kořenského uvažování. Kořenský si také vytyčil úkol zeptat se na moravskou osadu Puhoi na Novém Zélandu. Připravoval se i z pramenů uložených v Náprstkově a Českém museu - v jeho deníku nechybí seznam rostlin a hmyzu včetně mapek a vyznačení nalezišť, které měl v Austrálii zakoupit pro České museum, ale i pro některé jednotlivce. 14 dní před odjezdem obdržel dopis od Emila Holuba, kde mu africký cestovatel přeje za svou choť a za sebe nejlepšího zdaru k nastávající cestě, přičemž ji nazývá „ tělem a duší vznešenou prací k ponaučení našeho drahého národa“ a žádá ho, aby v každé zemi nakoupil jeden exemplář ode všech známek, že mu za to ze 3 či 4 násobném obnosu zašle část jeho sbírek jako dar pro jeho školu. Podepisuje se anglicky, „for ever your most faithful friend“.
 Kořenský ve svém deníku popisuje atmosféru a události během plavby. Za zmínku stojí popis Suezu, fungujícího v té době 30 let, s náčrtkem technologie odčerpávání bahna, a spatření velryb v chladnějších vodách u Austrálie, což už dnes není takovou samozřejmostí jako před 100 lety.
havěť. Jsem od vás 20 000 km vzdálen, ale jako doma. Ani se mi odtud nebude chtít. Člověk najde všude dobré lidi. Zde je kus pozemského ráje, nejkrásnější v jižní Austrálii. Všecko teď dýše jarem: třešně se červenají, růže v rozkvětu, obilí jedna zeleň. Jel jsem 6 hodin houštím a 6 hodin parkem. Bože, ten svět je přece krásný! Lidé si mě podávají, zvláště když vytáhnu noty a zpívám české písně. Všem Vaším pozdrav! Kořenský.“ Kořenský pokračoval vlakem do Viktorie, kde rozpoznal místa, která navštívil Čenek Paclt, až do Balaratu. Odtud zbývalo po železnici do Melbourne pouhých 120 km. Ve městě tramvají, které mu asi připomínaly pražské linky, v té době právě elektrifikované Fr. Křižíkem, navštívil zoologickou zahradu, Národní muzeum a poslechl si Dvořákovu skladbu Stabat Mater v podání Melbournské filharmonické společnosti. Setkal se s radnickou rodačkou a slavnou operní pěvkyní Gabrielou Roubalovou. V souvislosti s Melbourne také zmiňuje sládka Pešku, který zde žil pouze nějaký čas a pak se vrátil nazpátek do Čech. V Melbourne po něm zůstal Fostrův pivovar, který sám založil a který se podle slov Kořenského „těšil té nejlepší pověsti“. Jeho zájem o setkání s Čechy či s lidmi, kteří měli alespoň něco s Čechami společného, je vidět i z jeho návštěv Českobratrské misie v Ramahyucku 200 km na východ od Melbourne. Pokus o založení misijní stanice v Ramahyucku v roce 1849 po 7 letech zkrachoval, ale brzy se sem misionáři vrací, aby tu zůstali až do r. 1919, kdy domácí vláda přenesla péči o domorodce z českých bratřů na presbyteriány. Josef Kořenský se tady setkal s misionářem Janem Hagenauerem, který tu působil několik desetiletí, a měl na starost celkem 6 misijních stanic. Jedna ze zásluh misionářů spočívá v tom, že zaznamenali přehled jazyků a nářečí aboriginů, a to i těch kmenů, které dnes již vymřely. Další zásluhou byla skutečnost, že jejich misijní stanice sloužily i jako nemocnice. Protestanští misionáři včetně českých bratrů se často vydávali na obtížné cesty do vnitrozemí, aby tady mohli u domorodců šířit svou víru.
 Tasmánii, v mnoha ohledech velice specifickou zemi, Kořenský opět viděl a popsal očima člověka se všeobecným přehledem, přičemž hlavní důraz je opět položen na přírodopisnou stránku. Hovoří o všude přítomných jabloních, zmiňuje se i o tasmánském tygru, který byl v této době na pokraji vyhubení. Kořenský odkazuje na jeho exemplář v Národním muzeu v Praze. V Hobartu strávil Vánoce, chválí tasmánské čítárny, kde prý strávil příjemné studijní chvíle. K pobytu v hlavním městě Tasmánie se Kořenský ve svých článcích vrací i později, kdy byl dobýván jižní pól a Hobart byl poslední zastávkou v civilizaci před cestou na jih. Při této příležitosti Kořenský vzpomíná na svůj pobyt v Sydney, kde se na tamější univerzitě znovu setkal s Woolnoughem, asistentem profesora T.W.Davida, přednášejícího zeměpisu. Seznámili se na lodi plující ze souostroví Fidži, kde se oba poprvé podělili o své poznatky. Kořenský byl překvapen, že Woolnough znal vědecké práce českého vědce Bořického v oblasti „zkoumání drobnohledného“. Kořenský se setkal i s profesorem Davidem, který jako první společně se svým společníkem D. Mawsonem dosáhl jižního magnetického pólu. 27. 12. Odjel lodí Moana do Invercargillu na jihu jižního ostrova Nového Zélandu. První den v novém roce 1901 zahájil Kořenský cestou k Vakatipskému jezeru, kam odjel vlakem z Invercagillu do Kingstonu. Ve svém pozdějším hodnocení své cesty tradičně věnuje nejvíce prostoru popisu přírody, u fauny a flóry nechybí odborné latinské názvy. Z Kingstonu Kořenský pokračoval do Queenstownu, které bylo již v této době oblíbeným městem turistů, obdivujících nedaleké ledovcové hory. Kořenský sice neměl možnost spatřit novozélandské fjordy, zato však navštívil muzeum v Dunedinu, kde měl další možnost studia novozélandské zvířeny a kde navštívil univerzitní půdu a veřejné čítárny, u kterých ocenil jejich demokratičnost. Kořenský se tu také setkal s kluby, které se po anglickém vzoru rozšířily po všech britských koloniích. Z Dunedinu odjel Kořenský železnicí přes Canterburské pláně do města Christchurch, kde také navštívil muzeum, ve kterém objevil v mineralogické sekci několik nerostů z Čech. Jeho další zastávkou byl Wellington, kde se setkal s přítelem Václava Friče, plzeňským rodákem a portrétistou Maorů Bohumírem Lindauerem. Z tohoto asi nejplodnějšího setkání během celé cesty si Kořenský neodvezl jen vzpomínky, které dokumentuje jeho korespondence do Čech, ale i maorské sbírky pro Náprstkovo muzeum. Kořenský Fričovi v dopise, datovaném 19. ledna 1901 ve Wellingtonu, píše: „Milý kamaráde! Jsme zde s panem Lindauerem pohromadě každý den. S radostí jsem mu oznámil, že jste nyní zdráv. On zde přežije zimu a vyrazí do Evropy - snad do Lipska, aby dal hocha do Konzervatoře. Včera jsem u něho hrál národní písničky a zpívali jsme k tomu oba dva. To bylo veselo! Mám se stále dobře. V pondělí vyrazím do Vanganui a vzhůru po řece téhož jména - celý den- - potom dva dny po malých člunech s Maory ještě dále proti proudu. K horkým jezerům asi za 10 až 12 dni. Že Toníčka pozdravuji a že se těším na shledanou. Viděl jsem mnoho. Váš Kořenský.“ Od pohostinného a přátelského Lindauera, který prý díky Kořenskému slyšel poprvé po patnácti letech češtinu, tedy odjel vlakem do Vanganui, Taupskému jezeru. Z anglicky psaného dopisu od Lindauerovy ženy Rebe z 5.10 1926 se dovídáme o Lindauerově úmrtí. Lindauerův sen spatřit ještě jednou svou rodnou vlast se mu nakonec nesplnil. Ve jeho pozdějších pracích se stala vděčným tématem k psaní sopečná činnost - gejzíry a horké prameny byly ústředním tématem i při psaní o svém pobytu v osadě Rotorua, kam se v té době železniční spojení stále budovalo. V Aucklandu hledal Kořenský nějaké české krajany, ale marně. Jediný Čech, o kterém se Kořenský v Aucklandě doslechl, byl rožmitálský rodák Jan Bíba, který sloužil u rakouského válečného námořnictva na lodi Saida a r. 1891 v Aucklandě po nemoci zemřel. Z Grand Hotelu v Aucklandu napsal Kořenský další dopis Fričovi, datovaný 14. února 1901: „Milý příteli! Sintr mám, ale je ho málo a přijde ještě draho. Schválně jsem se zdržel v místě Roorua. Více jsem získati nemohl. Bedničku dostanete z Aucklandu. Firma Seegner & Lauggut to dopraví do Prahy. V bedničce jsou též drobnůstky mé: lapilly, obsidián etc. Prosím, to mi uschovejte do krabičky s nápisem: Kořenský. Až se vrátím, dáte mi ty maličkosti pro mou školu. Po zítří odpluji k Přátelským ostrovům, Samoje a k ostrovům Vitským, zpět do Sydneje. Pan Lindauer měl ohromnou radost a plakal blahem, když jsem hrál s jeho synkem: Český otec, česká máti... Odpoledne provázím německého guvernéra ze Samoje po Muzeu. Jsem tu již jako doma a mám učenosti plnou hlavu. Těším se na knihu. Vezu znamenité ilustrace. Dostanu-li ostatní věci, jež žádáte, nevím. Vynasnažím se! Že pozdravuji všechny ve Vaší famílii! Zdar profesorovi! Váš Kořenský.“ V dopise byla přiložena i reklamní mapka od společnosti Union Steam Ship Company of New Zeland, Ltd., na které byly zakresleny lodní trasy po ostrovech v Tichém oceánu a kam Kořenský červenou tužkou nakreslil trasu své cesty. Ve vesnici Puhoi na severu Nového Zélandu se Kořenský setkal s jedinými českými osadníky v této zemi. Jejich první skupina v počtu 80 lidí pocházela z Chotěšova u Stříbra. Kořenský konstatuje, že někteří osadníci již neumí moc česky, ale umí lidové písně. Vyjmenovává některá česká jména, se kterými se tu setkal: Straka, Šedivý, Rusek, Kuželka, Papež, Jedlička, Venclík. Konstatuje, že stále nosí slavnostní kroje a udržují dávné zvyky jako jejich sousedé v okolí Plzně. O nepřátelství či zášti mezi Čechy a Němci, kteří tvořili druhou polovinu obyvatelstva vesnice, se Kořenský nikde ani slovem nezmiňuje. Z Nového Zélandu, kde se jistě Kořenský – přírodovědec cítil ve svém živlu, odjel na ostrovy Tonga, Samoa a souostroví Fidži a odtud zpět do Austrálie, do Sydney. Vzpomíná na osudy Čecha Jana Jílka z Litomyšle, který se měl dostat do Austrálie již v roce 1838, opět zmiňuje osudy Čeňka Paclta. Po výletu do Modrých hor obdržel dopis od Vráze, ve kterém byl vyzván, aby se po svých cestách po Číně společně setkali ve Vladivostoku, Kořenský však již předem věděl, že společná cesta přes Sibiř nebude z časových důvodů možná. Stejně tak jako Holub se ve svém dopise loučí anglicky: „HAPPY NEW YEAR AND HAPPY NEW CENTURY!“ Ze Sydney odjel vlakem 25.3. do Brisbane. Poté jako jediný pasažér nákladní lodě odplul přes Korálové moře, Torresův průliv a Celebes na Jávu, kam se dostal 23.4.1901. V horském letovisku Sindanglaja na úpatí sopky Gede se setkal s českým lékařem Václavem Krchem. Kořenský navštívil Borobudur, jeho další jávská návštěva se uskutečnila u houslisty Josefa Šrógla, rodáka z Hořovic, kde se narodil r.1861. Šrógl odešel po vystudování konzervatoře za prací do světa. Navštívil Kubu, Rusko, cestoval po Egyptě, Indii, Číně a Japonsku. Usadil se právě v Batávii, kde se kromě hudby věnoval i sběru motýlů, chování ptáků a orangutanů, sběru obrazů starých holandských mistrů a astronomii. Poutavou podívanou nejen pro astronomy bylo téměř zatmění slunce 18.5. téhož roku. Z dopisu z britského Singapuru z 21.5. adresovaného prof. Hlavovi do Čech si můžeme udělat představu o tom, jak Kořenský trávil dny cesty, kdy se zrovna nepřemísťoval z místa na místo. „Tak rozmilá volnost! Peněz jako želez - všeho si dopřávám a žiji jako velmož. Před slunce východem do lázně, potom číše kávy, kočárem na procházku v ranních nedbalkách, v 8 1/2 snídani jako posvícení, potom na tržiště, ke knihkupcům, úřaduji, tj. píši psaní a denník, o 1 hod. oběd, po obědě 2 hodiny na loži, kde čtu klepy od Nájemníka až po Živu a Zvon, o 4 hod. lázeň, po ní čaj, opět v kočáře do volné přírody, před večeří koňak a k tomu večerní noviny, v 7 hodin hostina v Klubu nebo u přátel a známých, po večeřu do cirku a na táčky do tajných čtvrtí, kde luštím ženskou otázku - všechno jen theoreticky - před 10 pod baldachýn na lože, a tak to jde den za dnem...“ Dopis dále pokračuje: „Fotografií svého harémového personálu mám mnoho. Pošlu to nákladní lodí - kolik je těch Malajek, Sundajek, Fidžanek, Samoanek, etc.“ Zajímavý je další fakt, který dokazuje holandskou snahu o podporu badatelů v oblasti přírodních věd: „Jako přírodník cestuji na holandských lodích o 25% levněji.“ Kořenský v dopise neopomenul komentovat podmínky tropického klimatu. Dopis uzavírá: „Plán se mi trochu hatí - čas utíká - Koreu sotva stihnu. Ale teď je tam Vráz, ten mi to vše poví. Už toho mámplnou hlavu a vrátím se domů jako starý vrták nebo jako učený člověk. Jen peněz přivezu málo - mám je uloženy u Javanek.“ Siam, dnes Thajsko, byl jedinou zemí v jihovýchodní Asii, která se nestala evropskou kolonií. Bangkok se od Singapuru klimaticky příliš nelišil. Z důvodů velké vlhkosti vzduchu podle svědectví Kořenského žádní Evropané nechodili pěšky. Ve městě byly četné tramvaje a jako dnes i dobře rozvinutá vodní doprava křižující bangkokské klongy. Dvoukolé vozíky nabízeli čínští rikšové: Číňanů bylo v milionovém Bangkoku téměř jedna pětina. V rychle se rozvíjejícím Bangkoku byli užíváni jako hlavní pracovní síla. Kořenský konstatoval, že na předměstí města přirůstalo továren. Množství komínů přičítal především odvětvím, zpracovávajícím hlavní vývozní artikly země - dřevo a rýži. Dnešní Thajsko je již z převážné většiny naprosto odlesněné, ve vývozu rýže ale nadále zastává přední místo na světě. Aktuálním problémem architektonických plánů na budování předměstí bylo odvodňování rozsáhlých bažin. Tento úkol, zadaný přímo královskou rodinou, vykonával Ervin Müller z Vídně. Jeho ženou byla Češka, se kterou se seznámil v Praze. Kořenský je oba navštívil a brzy se prý u nich cítil jako doma. Vyřídil si k nim došlou osobní korespondenci a asistoval Müllerovi při jeho horlivé práci na relizaci dalších kanalizačních projektů. Na odvodněných plochách se měli usadit noví osadníci, plánovala se následná výstavba železnice. Konečným cílem bylo rozšířit
 plochy pěstování rýže a zvýšit její export. Na výstavbě železnice se velkou měrou podílel moravský inženýr Bock. Kořenskému potvrdil, že bez čínských pracovních sil by se železnice asi nedostavěla. Kořenský směřoval dále na severovýchod. Do Japonska se podruhé dostal přes Britský Hong Kong v polovině měsíce června. V dopise J. Stupeckému z 26.6.1901 z Jokohamy píše: „Milý brachu, že nejste semnou! Já se v tom Žaponsku samou radostí snad zfanfrním nebo dokonce zblázním. Připlaval jsem do Mikadovy říše v pravý čas. Vše se tu zelená. Temena horská jak brčál, vzduch nebeský éter a duše nevychází z nadšení...Cestuji bez tlumočníka. Zvláště snadno se domluvím se Žaponkami. Vím, jak se řekne po žaponsku hvězdička, sluníčko, květinka. A to poslouchají děvy v říši květin moc rády. Vy ovšem řeknete: „Ten sakramentskej Kořenda, ten tam vyvádí pěkné kousky. Kdyby radši pamatoval na poslední vůli jako já“...Holečku, já si teď musím užíti každé volné chvilky k pozemským radostem.“ Kořenský, jenž se zasloužil o české poznání Japonska, se tam již znovu nepodíval. Následoval ho však jeho synovec Josef Hloucha, který svou tvorbou přispěl k dalšímu prohloubení českých znalostí o Japonsku. Japonsko se stávalo pro Evropany s postupem doby stále populárnější. Zajímavou osobností, které se Japonsko stalo druhým domovem, byl Kotěrův žák, architekt Jan Letzel. Dílo tohoto stoupence stylu klasické moderny bylo v Japonsku uznávané již za jeho života, ale jeho návrh Paláce průmyslu v Hirošimě proslul až později; jím projektovaná stavba se stala mementem Druhé světové války a celého atomového věku. Letzel byl s Kořenským v písemném styku. Jeho další cesta do Koreje, kde se zastavil jen krátce, je popsána v dalším dopise Hlavovi z Vladivostoku. V nejvýchodnějším městě ruské říše, které se svou výstavností vyrovná městům v evropské části Ruska, se setkal s dalším krajanem. Byl jím bohatý hudebník Jelínek, který z východočeského Bydžova odešel jako ladič pian na Volhu. Jako agent jedné petrohradské firmy se dostal na Kavkaz, do Buchary, Chivy a Turkestánu. Na perském dvoře se stal dvorním ladičem pian, ale odešel do Taškentu a Semipalatinska. Tady se seznámil s Przevalským, se kterým cestoval po dobu pěti týdnů. Jeho osudy pokračovaly lovem u Tunguzů a obchodem se zbraněmi. Nakonec se usadil ve Vladivostoku a věnoval se prodeji hudebních nástrojů. Kořenský se dále již nikde nezdržoval a přes Sibiř mířil rovnou domů. Na konci září byl již v Praze a žačky se po jeho návratu měly na co těšit. Jeho první kroky opět vedly vždy do domu U Halánků. Vojta Náprstek v této době sice již nežil, s paní Náprstkovou byl ale Kořenský stále ve styku: do jejího domu docházelo velké množství sbírek, které Kořenský z cesty posílal. Kořenský na své cestě obstaral vzácné sbírky také pro další české ústavy. Byly to především vzácné exponáty australské zvířeny, které získal díky známosti s profesorem Spencerem, cestovatelem po střední Austrálii a ředitelem Melbournského muzea. Svou cestu „k protinožcům“ literárně zpracoval v knize K protinožcům, přepracované v letech 1906-1910 do podrobnějšího, celkem dvanáctisvazkového díla: Plavba do Austrálie, Na Labutí řece, Cesty po Austrálii jižní, Cesty po australské Viktorii a Tasmánii, Na jihu Nového Zélandu, V jižním moři, Ve východní Austrálii, V Malajsku, V Siamu a v Číně, Po druhé v Žaponsku. Kořenský se stal prvním Čechem, který důkladně seznámil své spoluobčany s Austrálií a Novým Zélandem díky několika skutečnostem. Jednak tyto země sám důkladně poznal, k čemuž přispěla jeho důkladná teoretická příprava a hluboká znalost přírodních věd. Především však svou širokou osvětovou činností a mnohaletou působností na poli pedagogickém dokázal oslovit nejen kruhy odborné, ale i nejširší veřejnost.
 Z předcházejících kapitol je vidět, jak Kořenský během svých cest dbal na kontakty s krajany. Kromě těch, které přímo navštívil a o kterých jsem již hovořil, se jednalo i o velké množství vystěhovalců i v zemích, kde Kořenský nikdy nebyl. Následující kapitola je pokusem o nastínění situace některých našich krajanů v různých častech světa na konci první světové války a v počátečních letech období první republiky. Pramennou základnou je korespondence adresovaná Kořenskému, došlá především v průběhu 20. let. Jedná se o nové informace v oblasti naší historie vystěhovalectví, která je permanentně zanedbávána. Kořenský byl znám svými čilými kontaty a zájmem o krajany doma i v zahraničí a korespondence uložená v jeho pozůstalosti to jen potvrzuje. Při shánění kontaktů na našince v zahraničí se na Kořenského obraceli jednotlivci i instituce. Kořenský v tomto ohledu důstojně převzal Náprstkův odkaz udržování kontaktu s krajany ve světě. Velký počet Kořenského přátel v USA odpovídal míře našeho vystěhovalectví do této země. Mezi blahopřejnými dopisy najdeme v Kořenského pozůstalosti i několik dopisů od V. Záruby, Eduarda Lanka, Sadílka z Nebrasky a poměrně bohatou korespondenci od rodin Korbelovy, Pšenkovy a Vrázovy. Lank v úvodu dopisu děkuje za Kořenského článek o Čechoameričanech, informuje ho o aktuálním dění v Chicagu. K 500. výročí upálení Jana Husa měl být roku 1915 v Chicagu dostaven Husův dům, který se měl stát střediskem všech amerických Čechů - měla v něm být knihovna, spolková a řečnická místnost, měl se tu realizovat program průpravy učitelů na českoamerické školy. Na organizaci tohoto projektu se podle Lanka silně angažovala Jednota českých dam. Lank Kořenskému v balíku poslalá etnografický materiál a výkresy svých žáků. E. S. Vráz se během svého pobytu v USA pohyboval v prostředí krajanských spolků a na školách v Chicagu přednášel o Čechách. Jeho syn Viktor Emanuel Vráz píše ve svém dopise z 9.1 1934 o okolnostech pokrizové hospodářské politiky New Deal. Mladý Vráz se stal významným národohospodářem, přednášel na Western Univesity v Chicagu. Z korespondence, ketrou zaslal ze Sydney v letech 1921 a 1922 náš významný geolog a generální konzul v Austrálii J.V Daneš, se dovídáme zajímavé informace o českých krajanech v Austrálii. Kořenský, který se během své cesty po Austrálii o krajany intenzivně zajímal, si díky Danešovým dopisům mohl po dvaceti letech doplnit nové skutečnosti. Od Kořenského cesty neuplynulo jen 20 chrolonogických let, díky výsledku světového konfliktu skončilo celé 19. století a začala nová historická éra moderních národních států. Nově vzniklé Československo našlo ve svém prvním konzulovi v Austrálii člověka na svém místě. Daneš a jeho žena přijeli do Austrálie na začátku srpna 1920 a brzy se dali do práce. Jméno nového státu bylo těžké si zapamatovat, natož si o něm udělat bližší představu. Daneš udělal maximum pro to, aby se nepříznivá situace změnila. Měl s sebou diapozitivy z Československa a pořádal přednášky, které se záhy staly velmi populární. „Kruh našich přátel je stále širší, skoro je toho až moc...Česká kuchyně všem dobře chutná a tak pracujeme v nejrůznějších směrech, abychom tu zemi, jejíž jméno se tu každý na začátku bál vysloviti, učinili populární..“ Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: podle čísel publikovaných roku 1925 dosáhl vývoz do Austrálie v letech 1923-24 66 miliónu korun, což bylo pětkrát více, než v letech 1920-21. Z hlavních československých vývozních artiklů se jednalo o sklo, porcelán, tkaniny, hračky, piana a jiné hudební nástroje, léky, chmel, rukavice, optické přístroje, šperky, papír a likéry. Dominantní dovozní komoditou byla australská vlna. S českými krajany, pokud byli zrovna v Sydney, se Daneš a jeho spolupracovníci scházeli pravidelně 28. října a na narozeniny prezidenta republiky. Do konce roku 1921 se Daneš osobně setkal asi s 250 krajany. Nejlepším přítelem Daneše v Austrálii byl majitel brusířského závodu Václav Jíra, s jehož rodinou byli stále ve styku. Písemný styk s Jírou Kořenský udržoval také. Jíra mu zaslal zásilku opálů a informoval ho o Danešově odjezdu na Novou Guineu. Součástí zásilky byly i fotografie od Daneše, které chtěl Kořenský použít do nového vydání rozprodané Austrálie. Jíra, který byl zvolen prvním předsedou Československé obchodní komory v Austrálii, zemřel roku 1922. Ve své závěti nepamatoval jen na příbuzné, ale i na Ústřední matici školskou. Mladoboleslavský rodák Ladislav Vašek, po dlouhá léta usedlý v Austrálii, se stal tajemníkem Československé obchodní komory. Jak rostl obchod, rozšířila svou působnost nejen na Victorii, ale i Queensland, Jižní Austrálii, Západní Austrálii a Nový Zéland. Vašek byl za války byl hlavním organizátorem Jihoslovanské legie, ze které odešlo na evropská bojiště 12 Čechů, do Austrálie se vrátili čtyři. Jedním z nich byl E. Ballek, který se stal v čsl. legiích poručíkem. Dalším tajemníkem naší obch. komory se stal brisbanský podnikatel a honorární konzul v Brisbane J. Urban. Tak jako o Jírovi, i o Urbanovi Daneš tvrdí, že za války podporoval vznik samostatného státu. Zajímavou postavou byl František Karásek. Původem dělník z Borohrádku u Kostelce n. Orlicí žil po dlouhá léta v západní Austrálii a podle Daneše „...lovil vačnatce pro kožešiny, měl potah velbloudí a zažil velmi divoké dobrodružství.“ Dalšími krajany, o kterých se Daneš zmiňuje, byli lékárník C. Holub a Tomáš Pecka z Českých Budějovic. Žil nedaleko Brisbane a věnoval se pěstování ananasů a banánů. Vědecky zaměřený Daneš se stýkal s odborníky australských učených společností, jako byl T.W.David. Ten chystal v té době vydat svou velkou Geologii Austrálie, o čemž Daneš nezapomněl Kořenského informovat. Závěrem dopisu konstatuje zájem Australanů o náš etnografický materiál, především kroje, a domlouvá s Kořenským výměnu minerálů přes muzeum. Zájem Daneše a Kořenského je dokumentován i z další korespondence. V jižní Africe Kořenský sice nikdy nebyl, ale přesto s krajany usedlými na jihu afrického kontinentu kontakty udržoval. Díky rozsáhlé korespondenci z let 1920-1930 si po ilustraci situace v Austrálii můžeme vytvořit představu i o krajanech v Jihoafrické Unii. Vladislav Bouček, rodák z Hrubé Skály u Turnova, studoval v Pardubicích. Odjel do Spojených států a odtud na sedm let do Austrálie, aby se natrvalo usadil v Mbancolo ve Willow Vale v Jihoafrické Unii, kde vlastnil dva velké obchody pro domorodce. Poněkud kuriozní je skutečnost, že většinou neprodával za peníze, jednalo se spíše o výměnu zboží. Bouček nabízel také obchod na dluh, který byl splacen až poté, když se černoch vrátil z pracovního pobytu ve zlatých nebo diamantových dolech. Můžeme jen s politováním konstatovat, že se z korespondence Boučkovi Kořenskému nedochovalo více. V Kořenského pozůstalosti je bohužel uložena jen korespondence převážně z období 20. a především 30. let, přestože v písemném styku byli již od počátku století. V prvním poválečném dopise si Bouček stěžuje na zásahy rakouské válečné cenzury: „Poslal jsem vám dvě psaní, ale nevím, jestli jste je dostal, neb rakouská cenzura vojenská velmi lítě řádila ve psaních těchto.“ Dále pokračuje: „Jiná psaní, která jsem psal přátelúm, měla také následek pro ně četnické výslechy u nich, ač psal jsem jen, že máme důvěru v příznivý výsledek války a dále psal jsem, že mnoho víme, co se v Čechách děje. I pro to byli vyslýcháni, jak se opovažujeme to vědět.“ Bouček se svým synem zůstal po celou dobu války v Mbancolu. Dvakrát týdně četl vojenské zprávy a pravidelně zasílal peněžité dary na konto spolků v Anglii, Francii a USA, podporujících vznik samostatného státu. Boučkovi odebírali během války českoamerické časopisy, Československou samostatnost z Paříže a materiály obdobného typu z Říma. Byli také v písemném styku s Masarykem a revolučními výbory v Paříži a v Londýně, takže byli o aktuálním dění dobře informováni. Starali se, aby byli naši krajané v zajateckých táborech Jihoafrické Unie co nejdříve propuštěni a pomáhali jim ve finanční tísni. Podle Boučkových slov o dobrém výsledku války nepochybovali. Na Boučkův návrh vrátit se zpět do Čech však jeho syn nepřistoupil, protože byl navyklý africkým poměrům a klimatu, takže se Bouček rozhodl zůstat. Se svým synem plánovali zanechat obchodu a koupit rozlehlou farmu. Bouček Kořenského navštívil roku 1922. Další Čech, který žil v jižní Africe již před válkou, byl Boučkův přítel Landin z Plzně. Během války bojoval v jihoafrické armádě na západní frontě ve Francii. Jihoafrická Unie prosperovala díky svému nerostnému bohatství a přímo v centru výnosné těžby, v Kimberley, sídlil další krajan: Dorník-Plater. Tento významný emigrant byl synem z české exulantské rodiny, která přišla do Jižní Afriky již v roce 1647. Přesto si prý po celou dobu členové rodiny zachovali dobrou znalost češtiny. Bouček byl s Dorníkem-Platerem ve styku a zasazoval se o jeho jmenování konzulem pro Jihoafrickou Unii. Žádal Kořenského, aby tuto myšlenku prosadil u vlivných kruhů ve vlasti. Vzdělaný Dorník-Plater vedl organizaci české kolonie v Unii a za války podporoval vznik samostatného státu. V dopise z 5.9.1928 Bouček Kořenského informuje o úmrtí krajana F. Ondry, kterého Kořenský osobně poznal v roce 1925 během jeho návštěvy v Praze. Ondra pocházel z Moravy a ve Vídni se vyučil mechanikem. Z Francie se odebral do USA, do Afriky odplul před rokem 1910. Začal pracovat v Johannesburgu a po svém propuštění ze zajateckého tábora roku 1916 také on vstoupil do jihoafrické armády. Ondra vlastnil koncese na těžbu cínu v okolí Uzelweni ve Svazijsku a otevřel si doly na zlato a platinu nedaleko Lydenburgu a jako prospektor uvažoval o dalších oblastech možné těžby. Zemřel však na otravu krve dříve, než mohl své plány realizovat. Podle novinového článku z jihoafrických Sunday Times zaslaném Boučkem byl podnikavým mužem, který měl vynalézt nový technologický postup při získávání platiny. Zanechal ženu a děti.
 Bouček v posledním dopise hovoří o potřebě nových inteligentních a energických krajanů. On sám se ještě dočkal několika vnuků. O Boučkově úmrtí Kořenského informoval nejen Boučkův synovec, ale i Dorník-Plater, který byl jmenován konzulem. V korespondenci děkuje Dorník-Plater Kořenskému za článek o úmrtí Ondry v Národní politice a prosí ho o podobný nekrolog Boučkovi. Vladimír Bouček zemřel 5.2.1930 v Londýně. O tom, proč cestoval do Anglie, nemáme žádné zprávy. Také čtvrtý největší ostrov na světě, Madagaskar, se stal útočištěm pro některé naše krajany. Prvním Slovanem, který se octl mezi madagaskarskými ostrovany, byl Slovák Matúš Móric Beňovský. Válčil na straně Poláků proti Rusům a jako válečný zajatec byl vypovězen až na Kamčatku. Odtud ale uprchl a ve francouzských službách se dostal právě na Madagaskar, kde byl Francouzi zabit. Prvním významným Čechem, který odcestoval na Madagaskar, byl Václav Bojer. Jako vyučený zahradník se účastnil přírodovědecké expedice, vedené rakouským botanikem Hilsenbergerem. Ve východní oblasti Indického oceánu zůstal až do smrti. Pražský obchodník s přírodninami a Kořenského přítel Václav Frič byl z Madagaskaru bohatě zásoben přírodninami díky Františku Sýkorovi. Sýkora sídlil v Tananarivu a své přírodniny nabízel k prodeji prostřednictvím německy psaného měsíčníku Madagascaria, kde se podepisoval jako Franz Sikora. Vůdce loveckých výprav Vilém Němec se s ním v Africe setkal a potvrdil, že je prý stále uvědomělým vlastencem a že umí česky. Dalšího severoafrického lovce, Bedřicha Machulku, Madagaskar zlákal také a francouzští důstojníci mu na jeho cestě po ostrově vycházeli vstříc. Kořenskému nejbližší madagaskarský krajan byl Josef Černohouz. Znali se již z dob, kdy byl Černohouz zaměstnán v kanceláři majitele brusíren Františka Šlechty v Turnově. Černohouzovi, který odjel na Madagaskar za účelem nákupu surových kamenů, jeho plány však přerušila válka a Černohouz na ostrově nakonec zůstal. Na Madagaskar přijel v dubnu 1914 a přestože zpočátku neuměl francouzsky, brzy si získal mnoho sympatií. „Co znamená slovo Čech nikdo neznal, ale když zmínil jsem se o Sokolech, ihned bylo mně řečeno, že jsou to lidé, kteří provozují tělocvik a jsou k vidění v cinema zde na Madagaskaru...Sokol-Prague, to byly dvě slova, která tlumočila moje nationalité.“ Pokračuje o současném stavu: „Dnes ovšem jest jinak. Jsem Tchecoslovak a dobře respektován.“ Na začátku války byl s ostatními rakouskými a německými státními příslušníky zajat a internován na malém ostrově u Tamatave. Černohouz nebyl loajální a jeho spory s konzulem Hasem brzy vešly prostřednictvím místních novin ve známost. Proto byl již po dvou měsících propuštěn a s pomocí několika francouzských přátel mu byl po roce zrušený policejní dozor. Černohouz se jeden rok věnoval obchodu s voskem a kůží. Po vypuknutí všeobecné grafitové horečky se stal společníkem jednoho Francouze, který objevil dosud neznámé naleziště tuhy ve vnitrozemí. Po válce ale obchod s tuhou začal upadat, a tak se Černohouz začal opět věnovat drahým kamenům a zlatu. Bývalý zaměstnavatel Šlechta navštívil Černohouze za doprovodu dvou brusičů Bernata a Bauera v polovině roku 1920. Černohouz svým kolegům pronajal výstavný dům v hlavním městě. Navštívili i Fianarantsou, ležící ve výši 1200 m. Nedaleko osady založil Černohouz farmu, kde jeho dělníci pěstovali ananasy, kávovníky a oranžovníky. Černohouz se pochlubil nově otevřeným prosperujícím dolem na slídu. Tlumočníka dělal Šlechtovi Černohouz, který uměl dobře francouzsky i malagašsky. Šlechta z Madagaskaru odplul 18.10.1920. Přestože Jižní Amerika patřila k těm oblastem světa, které Kořenský neprocestoval, i tady měl přátele, s nimiž byl v kontaktu. Největší vlna vystěhovalců z Čech přišla do Brazílie na konci 19. století. Založili si tu své osady a spolky jako „Slavia“ a „Přemysl“. Obzvláště mnoho členů měla Slavie v Sao Paulu, jejímž čestným členem byl také Vráz. Kořenský s krajany udržoval kontakty a tak když na jedné z členských schůzí pořádané za přítomnosti konzula Rudolfa Režného předala krajanka Mína Nováková předsednictvu Kořenského podobiznu a tlumočila jeho pozdrav, bylo rozhodnuto, že bude jeho portrét umístěn na čestném místě. Do Brazílie odešla i jedna z Kořenského žaček, Antonie Chmelíková. Žila v Čechy nepříliš osídleném Sao Felicianu, kde pracovala na poště a chodila do polského katolického kostela. Ve svém dopise popisuje brazilské Velikonoce a karnevaly, její čeština obsahuje velké množství portugalských výrazů. Chmelíková poslala Kořenskému několik přírodovědných exemplářů do jeho sbírek. Bývalá žačka poslala Kořenskému tiskopis o životě Komenského od profesora Lorence Um Apostolo do Progresso. Lorenc byl do Brazílie donucen odejít jako omladinář 90. let. Působil jako učitel a díky své znalosti několika jazyků se věnoval překladatelství. Přeložil do portugalštiny část tvorby Zeyera, Vrchlického, Krásnohorské a dalších. Přeložil také Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Litograf Jaro Mráz ze Sao Paula byl nadšeným entomologem a pro Národní muzeum obstaral přes jeden milion exemplářů. Často se jednalo o skutečně exotické a vědecky dosud nezpracované druhy. Ve sběru mu pomáhal brněnský rodák Válek, který dohlížel na zpracování kamene nedaleko Sao Paula. Kořenský si s Mrázem vyměňoval bohatou korespondenci. Argentina byla po První světové válce stále otevřena novým přistěhovalcům. Její silně proimigrační politika přilákala do země mnoho Evropanů. Výhodou bylo velké množství neosídlené zemědělské půdy a skutečnost, že přistěhovalcům byla s příchodem do země garantována veškerá občanská práva a úřední ochrana. Protektorem úřadu pro přistěhovalectví do Argentiny byl sám argentinský prezident. Většina našich krajanů se usadila poblíže bolivijských hranic na severu země, v oblasti Gran Chaco. Z několika set československých rodin tu vzniklo malé město, ve kterém se hovořilo převážně jen česky. Děti krajanů narozené v Argentině dobře ovládaly češtinu díky vzdělání v české škole nedaleko městečka. Školu z hlíny a se slaměnou střechou vybudoval nadšený krajan Jan Moudrý. Přestože do školy to měly mnohé děti daleko, velké vzdálenosti nebyly pro obyvatele pampy problémem. Koní bylo dostatek, a tak se všechny děti do školy svépomocí dostaly. Obchodní příručí Jan Fousek byl prvním učitelem, děti se pod jeho vedením naučily číst a psát za čtyři měsíce. Další škola vznikla později u farmy krajana Osyčky. Nejstarším krajanem v Gran Chacu byl Jan Mouček, kterého přivedla do Argentiny lovecká touha již na počátku století. Dostal se až do Ohňové země a v Gran Chacu skončil roku 1918. Jiří Kallab vlastnil etnograficky zaměřený obchod s československým zbožím v Buenos Aires. Z fotografie výkladní skříně zaslané 31.8.1927 se dá poznat sortiment výrobků nabízených Kallabem. Jednalo se o polštáře, blůzy, dečky, kraslice, malované talíře, kapesníčky, taštičky apod. Josef Kořenský měl mimořádný zájem o Čechy, kteří působili za hranicemi vlasti. Byl známý svými četnými kontakty s českými krajany v zahraničí a převzal Náprstkův odkaz v ohledu udržování styků a zprostředkování kontaktů s krajany v zahraničí.
Ať se Kořenský vypravil kamkoli, vždy bylo jeho prioritou informovat své spoluobčany o věcech, které prožil a zjistil na svých cestách. Osvětový a vzdělávací účel cest a jejich využití pro pedagogickou praxi byly Kořenského prvořadým zájmem, a proto byly Kořenského cesty podporovány mnohými jednotlivci i institucemi. Jako přírodovědec odchovaný prostředím Českého muzea byl významným dárcem a organizátorem sbírek pro množství škol a institucí. I během své pedagogické praxe a po odchodu do penze se nadále o přírodní vědy zajímal a zůstal ve styku s mnoha představiteli tehdejší vědy. Jako uznávaný odborník byl členem správního výboru a od roku 1922 se stal odborným referentem mineralogických a zoologických sbírek, což představovalo dohlížet na vysokou vědeckou úroveň, inventarizaci a údržbu sbírek. Byl členem dalších prestižních institucí, jako byl Orientální ústav či Československá společnost zeměpisná. Největší poctou jeho úsilí na poli vědy bylo udělení čestného doktorátu přírodních věd Univerzity Karlovy v roce 1927. Ve stejném roce byla odhalena i Kořenského pamětní deska v rodném Sušně. Ve své literární tvorbě pro dospívající mládež se snažil zdůraznit především poznávací složku, kterou doplňoval fotografiemi, kresbami a náčrty. Své poznatky předává poutavou a zábavnou formou, neomezuje se pouze na fakta, ale líčí i své vlastní zážitky. Jako pedagog byl členem čitankové komise - připravoval zeměpisně zaměřené články i pro nejmenší. Svou tvorbou, zaměřenou na mládež, oslovil nejširší vrstvy národa a ve své době se stal jedním z nejpopulárnějších českých cestopisců. Kromě skvělého stylu a krásného jazyka v jeho tvorbě naplňuje obdivem bohatá myšlenková náplň, obsahující všechny obory lidského konání a vědění. Jeho tvorba zásadní měrou napomohla k rozšíření obzorů především mladší části naší veřejnosti. Kořenský ale psal reportáže i odborné články do různě zaměřených novin a časopisů, pořádal výstavy a přednášky po různých částech země a ve dvacátých letech byl společně se svým přítelem E. S. Vrázem také prvním cestovatelem, který vyprávěl o svých cestách na vlnách rozhlasu. Vráz patřil k nejlepším Kořenského přátelům, přestože po většinu života je oddělovaly tisíce kilometrů. V přátelství je sbližovaly společné rysy jejich povahy - láska k přírodě a k mladým lidem. Samostatnou kapitolou Kořenského osvětového působení byla vlastní pedagogická praxe. Kořenský byl jako učitel všestranně zaměřený a pro názornou výuku užíval vhodné didaktické pomůcky. Důkazem toho jsou výukové tabule, o kterých je dále pojednáno v příloze na konci této práce. Na učebních tabulích o Austrálii a Novém Zélandu nejsou umístěny pouze profesionální fotografie, ale i kresby, které snad pocházejí od samotného Kořenského, dále pak obrazový materiál ze soudobého tisku. Velké množství názorných kreseb pro jeho smíchovské žačky bude dnes i laikovi připadat málo věrohodné. Mám na mysli např. některé kresby australských domorodců a australské fauny, které byly otištěny i v jeho knize K protinožcům. Musíme si však uvědomit, že při stupni tehdejšího technického pokroku nebylo lehké pořídit komplexní seznam všech potřebných vyobrazení na fotografiích. Přestože Josef Kořenský na rozdíl od jiných českých cestovatelů sám nefotografoval, v jeho pozůstalosti je poměrně velké množství obrazového materiálu. Fotografování tehdejší technologií bylo velice obtížné, proto si Kořenský si opatřoval velké množství fotografií od profesionálních fotografů v jednotlivých zemích. V Náprstkově muzeu je uloženo na 1200 tematicky různorodých fotografií z celého světa s výjimkou Jižní Ameriky a polárních oblastí. Pro své znalosti a povahové vlastnosti byl Kořenský oblíbený nejen u svých žaček a přátel, ale i všech ostatních, co ho znali. Podle Vavrouška patřil k těm, kteří se těšili všeobecným sympatiím. Dobrá nálada, laskavost a duševní harmonie mu společně s dobrou životosprávou i přes život ve městě napomohly k dobré kondici a harmonickému stáří. Zemřel ve svém smíchovském bytě 8.10.1938. Neustále optimistický a sběhlý Kořenský byl oblíbeným hostem u svých přátel i při sezeních intelektuálních kruhů působících v Praze. Na jaře a na podzim Kořenský navštěvoval statek Františka Slavíka v Hrochově Týnci, v létě jezdil do Poděbrad za lékárníkem a archeologem Janem Hellichem a setkával se s Josefem Štolbou, Vrázem a spisovatelem Ignátem Herrmannem. Na konec léta odjížděl do Sedmihorek, kam jezdil přes 40 let. Tady se setkával s Josefem Pekařem, bratry Fričovými a dalšími. Z pražských učených společností patřila k nejvýznamnějším večerní beseda „dlouhý stůl“. Scházeli se tu František Křižík, prof. L. Píč, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Bohdan Kaminský, Jaroslav Kvapil, Antonín Klášterský, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Antonín Dvořák a další. Po první světové válce se scházela menší společnost u „Olivova stolu“ v hostinci „U Bumbrlíčků“ na Národní třídě. Název pocházel od malíře a patrona stolu V. Olivy, který učenou společnost maloval. Kořenský byl také oblíbeným hostem mnohých rodin, u kterých se také scházel výkvět tehdejšího společenského života. Přínos Kořenského pro rozšiřování obzorů české společnosti oceňovali již jeho současníci. Jako dokumentace nám mohou posloužit soudobé novinové zprávy a korespondence v Kořenského archivní pozůstalosti. Z velkého počtu gratulantů ke Kořenského výročím, ke kterým patřily význačné osobnosti politického a společenského života, ale i jeho čtenáři a bývalí žáci, vybírám několik nejzajímavějších. Česká společnost zeměpisná poděkovala Kořenskému v červenci 1937 ústy Václava Švambery, předsedy společnosti v letech 1931-39. Bylo to při příležitosti Kořenského devadesátky: „...devadesáti let života věnovaných pilné a úspěšné práci na poli české geografie a věd přírodních vůbec. Rozsáhlými cestami ve všech zemědílech a dvěma cestami kolem světa shromáždil jste velké množství cenných poznatků, jichž jste s neobyčejným zdarem dovedl užíti k popularizaci věd přírodních a zvláště zeměpisu.“ Orientální ústav mohl ve svém blahopřání Kořenskému poděkovat za to, že slavný cestovatel Kořenský byl jedním z jeho zakladatelů. Také Orientální ústav mu je vděčný za jeho vynikající učitelskou činnost a úsilí na poli vědeckém a badatelském. Kořenskému byla za jeho celoživotní činnost udělena čestná plaketa hlavního města Prahy. Primátor Baxa v dopise píše: „...byl jste, vážený pane, jedním z prvních, kdož své poznatky doplnili činností praktickou, shlédl jste velkou část světa a své velké a krásné poznatky a bohaté zkušenosti uložil jste v díla trvale cenná a stále vyhledáváná.“ Zajímavý je další dopis, který dokazuje Kořenského podíl na výchově občanů, kteří později usilovali o ekonomické spojení Československa se světem. Generální sekretář Obchodní a živnostenské komory Zdenko Fafl 26.7.1937 píše: „..svými knihami, svého druhu nejlepšími v naší literatuře, zprostředkoval jste českému člověku poznání širého světa a budil jste jeho touhu poznávací. Stal jste se tak z nejdůležitějších vychovatelů českého národa a jeho mírumilovné expanze. Tím jste mohutně zasáhl nejen do národní osvěty vůbec, ale také do výchovy českého hospodářského intelektu nové ražby...“ Vedoucí geologicko-paleontologického oddělení Národního muzea Koliha poděkoval Kořenskému za jeho cestopisy a články ve Vesmíru. Díky nim a díky článkům od Friče se prý začal v mládí věnovat studiu a sbírání přírodnin. Pedolog Spirhanzl-Ďuriš mluví ve stejném duchu. „Byl jste z prvních, kdo z dalekých krajů přinesl pravdivé záznamy a naše vědomosti obohatil. Jako dávný Váš čtenář rád kvituji vliv, který Vaše cestopisy na mou neposednou duši měly.“
Úplným závěrem ocituji část blahopřejného dopisu od předsednictva Ústředního výboru Klubu československých turistů k oslavě Kořenského devadesátých narozenin: „Narozenin člověka, který celý svůj život věnoval jednomu cíli - poznání krás přírody, akterý vším svým konáním měl na mysli jedno: sděliti své dojmy s jinými a získati je tak pro své ideály. Vaše činnost spisovatelská a přednášková to byla, která seznamovala nás s vnějším světem. V dobách, kdy jméno Čech a Čechy bylo pro ostatní svět věcí skoro neznámou, šířil jste poznání naší vlasti ve všech zemích světa. A nás jste naopak poučoval o bájných mořích, vůní koření dýšících zemích a probuzoval jste v nás touhu následovati cestu, kterou jste s takovými oběťmi vykonával.“
 Tato diplomová práce je prvním pokusem o skutečně komplexní zhodnocení Kořenského celoživotního úsilí a jeho přínosu pro českou společnost vůbec. Má práce je výsledkem zpracování veškeré Kořenského literární tvorby a všech dostupných pramenů z jeho pozůstalosti, uložené v Archivu Knihovny Náprstkova muzea v Praze. Kořenský se svou celoživotní činností velkou měrou zasloužil o prohloubení poznání na poli přírodních věd. Jeho vědecké znalosti mohly být rozšířeny především díky jeho zahraničním cestám, ze kterých plynuly vědě četné sbírky. Výsledek jeho cest byl nejen hmotný, ale především duchovní. Jeho největší přínos spočívá v přiblížení poznatků ze světa a z oblasti přírodních věd široké veřejnosti. Díky jeho práci se mnoho jeho spoluobčanů mohlo poprvé dovědět bližší informace o zemích, které znali do té doby jen povrchně. V tomto ohledu byla převratná Kořenského cesta do Austrálie a na Nový Zéland. Všestranně nadaný Kořenský se jako výborný pedagog a obratný spisovatel soustředil především na českou mládež, pro kterou se stal nejpopulárnějším cestopiscem a ve které vychovával spoluobčany se světovým rozhledem. Kořenského cestopisy začaly vycházet právě v době, kdy se u nás začal zvyšovat zájem o cizí země. Kořenský svou tvorbou účinně zasáhl generaci, která byla v pozdějších letech rozhodující hybnou silou prvorepublikového Československa, hledajícího své stabilní postavení ve světě. Jeho osvětové působení bylo všestranné a vyčerpávalo všechny možnosti tehdejší doby. Vydal velké množství knih, měl bohatou publikační činnost ve velkém počtu novin a časopisů, pořádal přednášky a výstavy, vystupoval v rádiu a při výuce používal názorné didaktické metody.
Jeho osvětová činnost vyvrcholila ve zralém věku, v období první republiky patřil spolu s Vrázem a v té době již zesnulým Holubem k našim nejpopulárnějším cestovatelům vůbec. Na rozdíl od jiných cestovatelů Kořenský sice nepatřil mezi ty, kdo mapovali dosud neznámá místa planety, ale z českého pohledu přesto objevitelem byl. Svou činností „objevoval“ cizí země nejširším vrstvám české společnosti a zásadní měrou se tak zasloužil o rozšíření obzorů moderního českého národa, integrujícího se do propojujícího se světa. Jeho trvalý odkaz si zasluhuje naši zvýšenou pozornost. Jeho celoživotní osvětové úsilí by bylo nejlépe uctěno vydáním monografie, kterou si tento velký český cestovatel a pedagog bezesporu zaslouží.
1) O tom, že pohled Čechů na okolní svět byl i v druhé polovině 19.století značně zúžený, svědčí i výroky z řad některých českých intelektuálů, kteří byli ve své době považováni za duchovní elitu národa. Ještě Tereze Novákové stačil výlet do Tyrol k tomu, aby se začala strachovat, že ji alpská veleba zastíní „milé Čechy“. Podiven: Češi v dějinách nové doby. 1.vyd. Praha 1991, s.196. 2) Tamtéž, s.197. 3) Příkladem jsou známé spory mezi ruchovci a lumírovci. 4) Blíže viz POLIŠENSKÝ, J.: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. 1.vyd. Praha 1992. 5) Podle Polišenského udalo v roce 1970 svůj český původ na 450 tisíc Američanů. 6) Podrobná analýza této problematiky viz URBAN, Z.: Století českého kalendáře. 1.vyd. Praha 1987. 7) V kalendářích se postupně objevovaly i zprávy od moderních českých cestovatelů. Ve Velkém slovanském kalendáři na rok 1880 se například objevily informace o Kafrech z Jižní Afriky, získané Holubem. Srv. Urban, cit.dílo, s. 131-134. 8) Podrobný životopis Náprstka viz KODYM, S.: Dům u Halánků. 1.vyd. Praha 1955 a ŠOLLE, Z.: Vojta Náprstek a jeho doba.1.vyd. Praha 1994. 9) Šolle, cit. dílo, s.56. 10) O tom, proč se Náprstek rozhodl pro Ameriku, se můžeme dočíst z dopisu na rozloučenou, který posílal matce z Hamburku v říjnu 1848. Tamtéž, s.245. 11) Tamtéž, s.157. 12) Tamtéž, s.179. 13) V Japonsku byl Čech Karel Hora, který vystavěl plynárnu ve městě Kobe. Do Číny se dostala Johanna Zdeborská z Prahy, která se provdala za německého konzula Fokeho. Příznivcem Náprstkova muzea byl též Vilém Němec, nejprve působící jako lékárník v Egyptě a později organizátor loveckých výprav do Súdánu. V Kongu to byl Antonín Staněk, který zde působil jako inženýr na parníku. V Německé východní Africe působil jako misionář a správce státních plantáží Martin z Lány. Řadu přátel měl Náprstek přirozeně i v různých evropských zemích - ve Francii, Německu, Rusku. Tamtéž, s.199. 14) Téma Národopisné výstavy je obšírně zpracováno v knize BROUČEK, S. aj.: Mýtus českého národa. 1.vyd. Praha 1996. 15) Tamtéž, s. 117-120. 16) Seznam literatury o českých cestovatelích: KUNSKÝ, J.: Čeští cestovatelé I,II. 1.vyd. Praha 1961. MARTÍNEK, J., MARTÍNEK, M.: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. 1.vyd. Praha 1998. RODR, J.: Příběhy z dalekých krajin. 1.vyd. Hradec Králové 1986. 17) Blíže viz GLÜCKSELLIG, J.: Emil Holub. In: Přemožitelé času, 5, Praha 1987, s.168. 18) GLÜCKSELLIG, J.: Antonín Stecker. In: Přemožitelé času, 5, Praha 1987, s.181. 19) Autoři J. a M. Martínkovi v citovaném díle místo Tjeribonu uvádějí chybně Tjirebon. 20) Holanďané díky své převaze nakonec zvítězili, ale až v letech 1903-1904. 21) KOŘENSKÝ, J.: O zvířatech a lidech. 2.vyd. Praha 1925, s.19-24. 22) Tamtéž, s.22. 23) Martínkovi, J. a M., cit. dílo, s.464. 24) Ke Kořenského biografii jsem použil následujícího materiálu: TODOROVOVÁ, J.: Josef Kořenský – nejen cestovatel. In: Český lid, 83, Praha 1996, s.47. VAVROUŠEK, B.: Dr. Josef Kořenský. Praha, 1.vyd. Praha 1937. TODOROVOVÁ, J.: Josef Kořenský a Smíchov. In: Res musei pragensis, 5, 1995, 4, s.1. KUNSKÝ, J.: Čeští cestovatelé, II. 1.vyd. Praha 1961, s.125-129. RODR, J.: Příběhy z dalekých krajin. 1.vyd. Hradec Králové 1986, s.258-264. GLÜCKSELLIG, J.: Josef Kořenský. In: Přemožitelé času, 7, Praha 1987, s.169. ARCHÍV KNIHOVNY NÁPRSTKOVA MUZEA V PRAZE, Fond Čeští cestovatelé, osobní pozůstalost Josefa Kořenského, krab.1, N2A7/1a,b. Schéma rozrodu rodiny Kořenských. 25) Kořenský ovládal kromě němčiny a francouzštiny také angličtinu, která byla na jeho mimoevropských cestách nezbytná. Roku 1919 vydal u J. Otty svůj překlad z norštiny, národopisnou Lailu od Friise. 26) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2. Sazební předloha knihy Z domova a cizích světů - soubor rozptýlených článků. Kap.1, V českém muzeu před sedmdesáti lety. 27) Frič, který prý uměl německy, anglicky a francouzsky lépe než česky, měl problémy s českým pravopisem. Kořenský vypráví, jak na začátku jedné přednášky napsal na tabuli nápis „RYBI“. Když se ozval podezřelý šum, Frič nadpis opravil na „RIBY“. Aula se rozburácela smíchem a zmatený profesor to zkusil znovu. Do třetice se rozhodl pro „RIBI“. AKNM-JK, krab.7, N2A53/2. 28) Tamtéž. 29) AKNM-JK, krab.1, N2A1/2. Podepsán je Dr. Karel Amerling, ředitel školy. 30) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1a. Jmenovací dekret. 31) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1b. Citace z dekretu od okresního školdozorče Wilímka. 32) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2, kap.1 33) Více o tomto období viz publikace MAYER, B.: Monografie Radnicka. 1.vyd. Příbram 1948. 34) MAREK, F.: Demografický vývoj politického okresu Rokycany v letech 1869-1930. In: Minulostí Rokycanska, 8, 1971, s.46. 35) KNITTL, Č.: Občané z Rokycanska zakladateli osady v Rumunsku. In: Mladé Rokycansko, 5, 1937, 9, s.3. 36) Dodnes žije v Banátu na 5-6 tisíc krajanů, kteří si po sto sedmdesát let zachovali tradiční kulturu a jazyk z počátku „století páry“. 36) Kořenského Poznámkový sešit o krajanech v zahraničí. AKNM-JK, krab.3, N2A30/37. 37) CIRONIS, P.: Přežil zkázu Titaniku. 1.vyd. Rokycany 1998. 38) AKNM-JK, krab.7, N2A 53/2, kap 1. 39) Informace o historii školy: Státní okresní archiv Rokycany, Kronika měšťanské a obecné školy chlapecké v Radnicích 1830-1918. 40)AKNM-JK, krab.2, N2A21/42. 41) Mezi blahopřáními vyniká i poněkud úsměvné vyznání od Jana Růžičky: „Já Vám Mýlovaný Přítely k vaším mýlým Narozeninam 90letým Přejí aby ste ve zdraví dosáhl té 100 letum To Vám Přeje se srdce Váš moc známý Jan Růžička 86 lety. Kriminálník.“ Další korespondence z Radnic: AKNM-JK, krab. 2, N2A20/2, N2A18/5, N2A17/22. 42) FALTYSOVÁ, M.: Učitel a cestovatel Josef Kořenský. In: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, 6, Litomyšl 1969, s.11. 43) Tamtéž, s.13. 44) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1d. Jmenovací dekret. 45) AKNM-JK, krab.1, N2A1/3. Vysvědčení o vykonání zkoušek učitelských - vysvědčení druhého stupně. 46) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1e. 47) AKNM-JK, krab.1, N2A1/4. Vysvědčení třetího stupně z 22. 5. 1873. 48) Adolf Popler byl krajským velitelem studentských legií v roce 1848, má zásluhu na výstavbě železnice z Chocně do Litomyšle. 49) Vavroušek, cit. dílo, s.19. Vzpomínky O. a A. Poplerových. 50) PAKOSTA, O.: Entomologové Litomyšlska. 1998. Dosud nepublikováno. 51) Srv. Faltysová, cit. práce. 52) Tamtéž, s.16. 53) Tamtéž, s. 15. 54) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1f-i. Dekrety. AKNM-JK, krab. 7, N2A50/18. 55) Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Tělocvičná jednota Sokol Litomyšl 1870-1951, karton 57/2. 56) AKNM-JK, krab.2, N2A18/4. Dopis od Správy městského muzea v Litomyšli. 57) AKNM-JK, krab.2, N2A21/16 a N2A21/32. 58) AKNM-JK, krab.2, N2A16/20. Novákův veršovaný pozdrav z Itálie z 5 .5. 1930. AKNM-JK, krab.2, N2A21/39. Dopis Nováka a jeho ženy z 24.8.1838. 59) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2. Článek z Pražské škole měšťanské z ledna 1930. Kořenského vzpomínky na začátky smíchovského pobytu. 60) AKNM-JK, krab.7, N2A52/2. Vlastní podrobné vzpomínky na „dávná léta“. 61) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2, str. 57. „Naše večírky s lékařem Chodomským před 50 lety“, článek z NP, 17.5.1931 62)viz 34),tamtéž, s.2. 63) AKNM-JK, krab.2, N2A15/22. Holubův dopis z 27.8.1900. 64) AKNM-JK, krab.2, N2A26/2. Kořenského dopis dr. Bečkovi, předsedovi klubu Starosmíchovanů ze dne 1.4.1936. 65) Todorovová: J.K. a Smíchov, viz 1) 66) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1j-m. Jmenovací dekrety. 67) AKNM-JK, krab.1, N2A2/2j,k. Platové výměry. 68) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1n. Žádosti vyhověno 23.3.1908 69) Seznam novin, almanachů a časopisů, kam J.K. od r. 1870 do své smrti přispíval : Zeměpisný slovník, Živa, Vesmír, Květy, Česká revue, Lumír, Osvěta, Přítel domoviny, Vesna, Slovanský sborník, Světozor, Zlatá Praha, Průmyslové listy, Časopis českých lékařů, Česká škola, Pedagogium, Škola a život, Beseda učitelská, Zpravodaj, Národní listy, České noviny, Národní Politika, Politik, Pokrok, Nový večerník, Posel z Budče, Venkov, Das Ausland, Boleslavan, Jarý věk, Besídka malých, Evropa, Kytice, Pedagogické rozhledy, Věda přírodní, Pražská škola měšťanská, Nová Praha, Lázně Poděbrady, Svět a vlast, Malý čtenář, Zvon, Čítanky pro školy obecné, Budečská zahrádka... Nejvíce příspěvků mu vyšlo v NP a přírodovědném Vesmíru. 70) AKNM-JK, krab.4, N2A31/1. 71) Také Rakouskému Lloydu se dostávalo státní podpory, která pokrývala především taxy v Suezském průplavu, stát také poskytoval bezúročné půjčky na zakoupení nových parníků. Rakouský Lloyd zajišťoval dopravu a poštovní spojení nejen v Jaderském, Středozemním a Černém moři, ale i s Východní Indií, Japonskem a Brazílií. 72) Lloyd vydával noviny Lloyd News, které se věnovaly námořnímu obchodu a podávání zpráv o plavbách obchodních lodí. 73) Bacil cholery objevil Koch v nakažené vodě v roce 1855. 74) Další fakta ohledně vystěhovalectví viz Polišenský, cit. dílo. 75) Kareš se soustředil na české vystěhovalce a ve své době patřil k nejaktivnějším agentům, zprostředkovávajícím cestu do Ameriky.
76) Polišenský, cit. dílo, s.15. 77) Polišenský, cit. dílo, s.24. 78) KOŘENSKÝ, J.: Cesta kolem světa. 1.vyd. Praha, 1894. 79) Kořenský spatřil po 16 letech bílé křídové skály Doveru. Tamtéž, s. 21. 80) AKNM-JK, krab.3, N2A30/12. Deník „Cesta kolem světa“, I díl: „Třetí den plavby, 25.5. čtvrtek. Celou noc loď se značně potácí, dlouhé vlny do sebe narážejí a způsobují...jenom pohyb podélný...K snídani dostavilo se jen málo hostí. Většina podlehla nemoci, ač je moře dost klidné. Opačný vítr je toho příčinou.“ 81) TINDALL, George B.: Dějiny USA. 1.vyd. Praha 1994, s. 415. 82) Citát z Kořenského Cesty kolem světa, s. 56.. 83) Na konci století měl New York i s předměstími 3 milióny obyvatel. 84) CKS, s.78. 85) CKS, s.87-93. 85) CKS, s.109. 86) Další detaily CKS, s.110 a AKNM-JK, krab.6, N2A48.. 87) CKS, s.117-123. 88) AKNM-JK, krab.2, N2A15/19b. Reakce I. Herrmanna na smrt společného přítele Šnajdra ze 2.7.1920. Také Herrmann byl se Šnajdrem v písemném styku. 89) CKS, s.141. 90) Karel Jonáš, vydavatel týdenníku Slavie, žil asi 100 km od Chicaga, v Racine. Tam ho oba čeští cestovatelé navštívili. 91) CKS, s.156. 92) George Pullman byl stavitelem a designérem interiéru železničních vozů a jeho návrhy mu přinesly velké jmění. „Self-made Man“ Pullman založil společnost na předměstí Chicaga. Jeho žena při cestách po Evropě navštívila Náprstka a překvapily jí jeho znalosti a množství literatury vztažné k Pullmanově činnosti. Náprstek si byl vědom toho, jaký má jméno Pullman význam v technickém světě. CKS, s.154. 93) CKS, s.188. 94) CKS, s.222. 95) Z Colorado Springs vyjeli výletní ozubenou dráhou až na vrchol Pike´s Peaku. Na vrcholu byla v té době nejvyšší telegrafní stanice na světě. CKS, s.231. 96) CKS, s.286. 97) CKS, s.258. 98) Kořenský si byl zřejmě vědom české neznalosti a nedostatku informací o Havajských ostrovech a jeho obyvatelích. Proto se jim ve svém citovaném cestopisu věnuje komplexně na stranách 303-341. Protože zastávka trvala jen 24 hodin a Kořenský nemohl vše zjistit během návštěvy samotné, uvádí na str. 342 seznam literatury. 99) AKNM-JK, krab.2, N2A26/1. Korespondenční lístek redaktorovi Anýžovi z Národních listů. „Milý pane redaktore! Šťasten a blažen procházím se ve stínu palem kokosových, jež tu tak mohutně se vypínají z vulkanické půdy čarokrásných krajů. Vzpomínám na Vás v dálné končině našeho českého království. Kéž vás všechny zase ve zdraví uvidí Váš Josef Kořenský.“ 100) Kreitner se v letech 1877-1880 účastnil výpravy do Indie, Žaponska, Tibetu a Barmy. Viz KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Žaponsko. 1.vyd. Praha 1899, s.16. 101) AKNM-JK, krab.2, N2A15/10. Rio Crizuki píše v anglicky psaném dopise o následcích zemětřesení, které je stihlo. Dopis Kořenskému z 21.2.1895. 102) Viz Žap., s.126-135. Následují dvě ukázky japonských pohádek. 103) Tamtéž, s.157-185.
104) KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Z Číny oklikami do vlasti. 1.vyd. Praha 1899, s.45. 105) Tamtéž, s.58. 106) Tamtéž, s.102. Kořenského vlastní překlad. 107) AKNM-JK, krab.1, N2A5/3a. 108) KOŘENSKÝ, J.: Cejlon. Praha b.r., s.318. 109) KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Z Číny oklikami do vlasti. 1.vyd. Praha 1899, s.193. 110) Tamtéž, s.237-240. 111) Tamtéž, s.303: Arabský pan fikih uvítal mě ve své škole velmi uctivě a klonil se přede mnou jako před mocným pánem. Přišel mi vstříc až ke dveřím. První slovo, které ke mně arabský pan kollega promluvil, bylo: Bakšiš! Při tom tvářil se velmi líbezně a oddaně a natahoval ruku po zpropitném. Za stříbrný desetníček byl mi arabský pan fikh ke všem službám a okazoval mi všecky zajímavosti té školy. Ale mnoho znamenitostí v ní neměl. Stolice, na níž fikh seděl, podobala se verpánku. Jiných stolic tam nebylo. Kdybych se byl chtěl v arabské té škole posaditi, byl bych musel zasednouti na hliněnou zem jako školáci. ..Pan fikh dlouho utišoval školáky, až se mu kázeň, udržovaná pomocí palmového prutu, podařila. V druhé ruce držel pan fikh cigaretku. Chvílemi kouřil, chílemi dotýkal se nepříliš jemně svých oveček a makavě přesvědčoval hubená jejich těla o citelnosti svého učitelského žezla... Mezi školáky káhirské školy pozoroval jsem též dva dozorce. Pomáhali panu fikihmu udržovati pořádek... opět pádnými ranami, jež jim nohama zasazovali do ohnutých hřbetů za souhlasu pana učitele.“ 113) Tento kredit mu přiznává i náš současný odborník na oblast Austrálie, Josef Brinke. Srv. BRINKE, J: Češi v Austrálii, Svět v obrazech, 1969, 14, s.24. 114) SINCLAIR, K.: The Oxford Illustrated History of New Zealand I.,
2. vyd, Auckland 1996, s.146. 115)Informace o životě a genocidě Aboriginů v Tasmánii získal z knihy Jamese Bouwrera: The last of the Tasmanians. Daily Life and Origin of the Tasmanians. Ukázky původního tasmánského jazyka z obšírné práce Edwarda Curra: The Australian Race. 117) Jmenný seznam, adresy a poznámky k jednotlivým českým krajanům si Josef Kořenský pečlivě vedl: AKNM-JK, krab.3, N2A30/36 - Adresář domácích a zahraničních přátel. AKNM-JK, krab.3, N2A30/37- Poznámkový sešit o krajanech v zahraničí. 118) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37: vázaný v tmavě červených koženkových deskách. 119) AKNM-JK, krab.2, N2A15/22. Holubův dopis z 27.8.1900. 120) KOŘENSKÝ, J.: K protinožcům, I. 1.vyd. Praha 1904, s.85–95. 121) Tamtéž. 122) O Roubalové blíže v kapitole 3.2.1 123) AKNM-JK, N2A48/1-8. 124) Náplní jeho činnosti se Kořenský věnuje poměrně obsáhle v knize K protinožcům na s. 430 – 468. 125) KOŘENSKÝ, J.: Vánoční cesta k novozélandským břehům. Národní Politika, 25.12.1926. 126) AKNM-JK, krab.2, 2/95. 127) AKNM-JK, krab.2, N2A16/14. 128) viz 33) 129) K protinožcům, s.373 130) Tamtéž, s.408. 131) Cesta po železnici tehdy trvala 28 hodin, dnes je to pouhých 14. 132) KOŘENSKÝ, J.: Ze všech končin světa. 1 vyd. Praha 1930, s. 182. Toto letovisko navštívil podruhé. 133) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37.
134) AKNM-JK, krab.2, N2A26/6a. 135) „Hádejte co to je. Vaří se to, peče se to, nejí se to? Jitrnice? Ne - já. Ale přesto je mi pořád dobře. Opláchnutí se studenou vodou, jsem zase zdatný chlapík.“ 136) AKNM-JK, krab.3, N2A28/4. Kořenského Výlet do Siamu, přednesený na vlnách Radiojournalu 3.1.1929 v 19.00. 137) Tamtéž:„...byl mocen siamské řeči slovem i písmem...Seděl ve velké dvoraně u stolu mezi spoustou kanalizačních plánů a rozdával úkoly davu lidí, kteří se k němu na kolenou plížili a přijímali z jeho rukou písemné rozkazy.“ 138) AKNM-JK, krab.2, N2A26/19. 139) AKNM-JK, krab.2, N2A15/20. Dopis od Hlouchy z Japonska ze 13.srpna 1926. 140) AKNM-JK, krab.2, N2A16/13a,b. Pohledy od Letzela. První je z Hirošimy z 23.11.1914. Letzlova vlastní pohlednice. Druhý je z 25.8.1925 a je odeslán z Jokohamy. Letzel píše, že chce v Jokohamě zůstat a do Tokia pouze dojíždět. Určitý čas trávil i na zakázkách v Kobe. S Letzlem v Japonsku působil také K.J.Hora. 141) AKNM-JK, krab.2, N2A26/6b. Dopis na japonském dopisním papíru z 27.7.1901. 142) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37. 143) AKNM-JK, krab. 2, N2A18/3, N2A26/11, N2A17/8, N2A17/5. Tj. korespondence s žádostmi o informace ohledně vystěhovalců nebo vystěhovalectví obecně. Krajinské muzeum v Kralupech, Kořenského odpověď na žádost prof. Fr. Pavelky, Ferd. Strejček, ing. Soukal z Nových Benátek děkuje Kořenskému za informace o J. Polákovi v Koř. článku uloženém v novobenátském muzeu.
144) Znamé Náprstkovo heslo bylo „Co srdce pojí, moře nerozdvojí“. 145) AKNM-JK, krab.2, N2A17/23. Marie Zíková-Walsch. 146) AKNM-JK, krab.2, N2A17/21. Zárubovy pozdravy jsou již poznamenány ne příliš kvalitní češtinou. Zajímavý je pozdrav z Honolulu, který má být vzpomínkou na Kořenského pobyt na Hav. Ostrovech. AKNM-JK, krab.2, N2A16/12. Dopis od Lanka z 19.6.1914 z Chicaga. AKNM-JK, krab.2, N2A17/2a,b. 147) Korespondence od rodiny Korbelovy: AKNM-JK, krab.2, N2A16/6 a N2A16/7a,b. Pšenkovi: AKNM-JK, krab.2, N2A16/25. Korespondence od Vrázových: AKNM-JK, krab.2. E.S.Vráz 3x, N2A17/17. V.E.Vráz 2x, N2A17/18. Vlasta Vrázová 4x, N2A17/19. 148) AKNM-JK, krab. 2, N2A15/14a. Danešův dopis z 2.12.1921. 149) Josef Kořenský: Úspěchy našeho dovozu v Austrálii. Národní politika, 22.5.1925. 150) Pokr. dopisu, viz 51):„A jenom několik jest se některými není dobré se stýkati vůbec“. 151) AKNM-JK, krab.2, N2A26/13. 152) AKNM-JK, krab.2, N2A15/14b. Danešův dopis z 20.8.1922. 153) AKNM-JK, krab.2, N2A15/6a a N2A15/6b. 154) Bouček ve svých úvahách pokračuje: „A věru dobře jsme učinili. Poměry v Čechách po osvobození otočily se na jinou stranu, než jsme si představovali, a nejspíše nebyli bychom se cítili tam spokojenými a nejspíše bychom zase odešli.“ 155) Název článku je Well-known miner and prospector Mr. Frank Ondra dead. Datum výtisku novin bohužel chybí. 156) AKNM-JK, krab.2, N2A17/15. Oznámení o Boučkově úmrtí zaslal Boučkův synovec Vítězslav Tomeš z Londýna. AKNM-JK, krab.2, N2A15/15. 3 dopisy od Dorníka-Platera. Známení o Boučkově úmrtí je v dopise z 6.4.1930.
157) Zdrojem pro historii pobytu českých krajanů na Madagaskaru je rukopis přednášky z Radiojournalu, přednesené 11.10.1928 v 19.30-19.15, Z ostrova veleptáků. 158) Viz též J. a M. Martínkovi, cit. dílo, s.63-65. 159) Tamtéž, s. 69. 160) Blíže o Němcovi: Tamtéž, s.309-310. 161) AKNM-JK, krab.2, N2A15/12. Dopis od Černohouze, psaný 17.1.1920, Fianarantsoa, Madagaskar. 162) Černohouz, kterého Kořenský žádal o určité bližší informace o ostrově, nabízí Kořenskému na konci dopisu kromě informací i fotografický materiál. 163) Popis všech Šlechtových dojmů z ostrova by byl nad rámec mé práce. Byly zprostředkovány Kořenskému, který je využil ve své přednášce v rozhlase - viz 60). AKNM-JK, krab.2, N2A17/11. Šlechtův pozdrav z Tananarive. 164) Josef Kořenský: Doma a za mořem. Praha, F. Topič 1925, str. 18. 165) AKNM-JK, krab.2, N2A18/8. Dopis Slavie z 8.6.36. 166) AKNM-JK, krab.2, N2A15/25. Dopis od Chmelíkové z 21.421936. 167) Viz 67) 168) AKNM-JK, krab.7, N2A31/3. Koncept článku o argentinských vystěhovalcích. 169) AKNM-JK, krab.2, N2A16/3. 3 exempláře. 170) Například s Karlem Absolonem, odborníkem na oblast Moravského krasu, či s jedním ze zakladatelů moderní české meteorologie Stanislavem Hanzlíkem. Hanzlík hodně cestoval a posílal Kořenskému pozdravy z celého světa. Proslul objevem tzv. teplých anticyklón. Z dalších osobností to byl romanista a český literární historik Josef Kopal, český geograf Stanislav Nikolau, český spisovatel a publicista Odon Pára, který působil jako konzul v Záhřebu a ve Vídni, mineralog, petrograf a geolog František Slavík, geolog Jaroslav Špirhanz-Ďuriš, agronom Antonín Stach, anglický spisovatel a naturalizovaný Čech William Walter Strickland, který byl také dárcem Národního muzea a s českým zoologem Jaroslavem Štorkánem podnikl výzkumnou cestu do Mexika či geolog J.V.Želízko. Kořenský se znal i s cestovatelem a zoologem Jiřím Baumem, s nímž ho i přes velký věkový rozdíl pojily společné zájmy. Zajímavou osobností byl český inženýr Josef Meibek. Byl osobním architektem R. M. Ordische, stavitele mostu Legií v Praze, stavěl střechu nádraží St. Enoch v Glasgow, byl stavitelem Bombayského nádraží, mostu na železnici v Natalu a Natalské dráhy. Vyprojektoval a postavil první velký ocelový most přes Gangu u Varanasí. V roce 1879 se stal zástupcem a roku 1881 technickým radou Jižní Austrálie a Tasmánie. 171) AKNM-JK, krab.2, N2A18/6, N2A3/1, N2A3/2, N2A9/2, N2A11. 172) Bylo to 24.7.1927. 173) V Hradci Králové přednášel podle záznamů z Pamětní knihy Hradce Králové z let 1896-1907 dvakrát. První přednáška o cestě po Žaponsku, Číně a Indii byla pořádána klubem cyklistů 1.3.1896 v městském divadle. Přednáška byla doprovázena výstavou fotografií ve foyeru divadla. Druhá přednáška na téma „Jak se v Starém a Novém světě cestuje“ se uskutečnila 7.11.1897. Její výtěžek byl věnován ve prospěch Spolku pro podporu chudých studujících středních škol. 174) Vavroušek, cit. dílo, s.52. Příspěvek z Chicaga od Vrázovy dcery Vlasty Vrázové. 175) Jiřina Todorovová: Fotografie z cest Josefa Kořenského. In: Starožitnosti a užité umění, 1995, 9, s.22. 176) O vztahu mezi žačkami a Kořenským vypovídají dojemné vzpomínky žaček: „Takovým pedagogem byl zlatý náš pan Kořenský: nehuboval, netrestal, vždycky jen vlídným a láskyplným slovem hleděl zapůsobiti na naše dívčí srdéčka a proto za svou dobrotivost sklidil oddanost, lásku a vděčnost svých nesčetných žaček.“ Vavroušek, cit. dílo, s. 25. 177) Jiřina Todorovová: Josef Kořenský - nejen cestovatel. In: Český lid, 1996, 83, s. 51. 178) AKNM-JK, krab.2, N2A22/1. 179) AKNM-JK, krab.2, N2A22/4. 180) AKNM-JK, krab.2, N2A20/1. Dopis Baxy z 26.7.1932. 181) AKNM-JK, krab.2, N2A21/7. 182) AKNM-JK, krab.2, N2A21/25. 183) AKNM-JK, krab.2, N2A17/6. 184) AKNM-JK, krab.2, N2A15/24 a N2A17/7. 185)AKNM-JK, krab.2, N2A22/7.
Archív Knihovny Náprstkova muzea v Praze, Fond českých cestovatelů, Pozůstalost Josefa Kořenského. Státní okresní archiv Rokycany, Kronika měšťanské a obecné školy chlapecké v Radnicích 1830-1918. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Fond Tělocvičná jednota Sokol Litomyšl 1870-1951, karton 57/2.
BROUČEK, Stanislav, Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895, Praha, Littera Bohemica 1996. DANEŠ, Jiří Viktor, Geografické a politickohospodářské problémy australského soustátí,Praha 1910. FALTYSOVÁ, Marie, Učitel a cestovatel Josef Kořenský, Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, Litomyšl, 1969, č.6. FINLAY, Hugh, Australia - a travel survival kit, Melbourne, Lonely Planet 1994. CHOVANEČEK, Jan, Před šedesáti lety zemřel Josef Kořenský, Od Ještědu k Troskám, Turnov, r.5, 1998, č.5/6, s.52-54. CHOVANEČEK, Jan, Josef Kořenský a jeho příspěvek k českému poznání Austrálie, Hradec Králové 1998. KODYM, Stanislav, Dům u Halánků, Praha, Čs. spisovatel 1955. KOŘENSKÝ, Josef, Afrika, Praha, A. Štorch syn 1924. KOŘENSKÝ, Josef, Amerika, Praha, J. Otto 1899. KOŘENSKÝ, Josef, Asie, Praha, A. Štorch syn 1929. KOŘENSKÝ, Josef, Australie, Praha, A. Štorch syn 1903. KOŘENSKÝ, Josef, Austrálie jižní, Praha, J. Otto 1907. KOŘENSKÝ, Josef, Cesta kolem světa, Praha, J. Otto 1894. KOŘENSKÝ, Josef, Cestou k Herkulovým sloupům, Praha, F. Topič 1924. KOŘENSKÝ, Josef, Cesty po Australii jižní, Praha, J. Otto 1907. KOŘENSKÝ, Josef, Cesty po australské Viktorii a Tasmanii, Praha, J. Otto 1907. KOŘENSKÝ, Josef, Doma a za mořem, Praha, F. Topič 1925. KOŘENSKÝ, Josef, Evropa, Praha, A. Štorch syn 1929. KOŘENSKÝ, Josef, K protinožcům, Praha, J. Otto 1904. KOŘENSKÝ, Josef, Na Krymu, Praha, J. Otto 1897. KOŘENSKÝ, Josef, Na jihu Nového Zélandu, Praha, J. Otto 1908. KOŘENSKÝ, Josef, Na Labutí řece, Praha, J. Otto 1907. KOŘENSKÝ, Josef, Na severu Nového Zélandu, Praha, J. Otto 1908. KOŘENSKÝ, Josef, O zvířatech a lidech, Praha, F. Topič 1925. KOŘENSKÝ, Josef, Plavba do Austrálie, Praha, J. Otto 1907. KOŘENSKÝ, Josef, Po druhé v Žaponsku, Praha, J. Otto 1910. KOŘENSKÝ, Josef, Sibiří napříč, Praha J. Otto 1910. KOŘENSKÝ, Josef, Světem a přírodou, Praha, J. Otto 1918. KOŘENSKÝ, Josef, U cizích národů, Praha, J. Otto 1927. KOŘENSKÝ, Josef, V cizině, Praha, J. Otto 1921. KOŘENSKÝ, Josef, Ve východní Austrálii, Praha, J. Otto 1908. KOŘENSKÝ, Josef, V jižním moři, Praha, J. Otto 1908. KOŘENSKÝ, Josef, V Malajsku, Praha, J. Otto 1909. KOŘENSKÝ, Josef, V Siamu a Číně, Praha, J. Otto 1909. KOŘENSKÝ, Josef, Z Číny oklikami do vlasti, Praha, J. Otto 1899. KOŘENSKÝ, Josef, Z dalekých krajin, Praha, J. Otto 1927. KOŘENSKÝ, Josef, Ze všech končin světa, Praha, Jos.R.Vilímek, 1930. KOŘENSKÝ, Josef, Ze života záhrobního, Praha, F. Topič 1924. KOŘENSKÝ, Josef, Z vulkánovy dílny, Praha, F. Topič 1924. KOŘENSKÝ, Josef, Žaponsko, Praha, J. Otto 1899. KROUTVOR, Josef, Potíže s dějinami, Praha, Prostor 1990. KUNSKÝ, Josef, Čeští cestovatelé, Praha, Orbis 1961. MARTÍNEK, Jiří a Miloslav, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Praha, Libri 1998. RICKARD, John, Australia, a cultural history, London, Longman 1996. RODR, Josef, Příběhy z dalekých krajin, HK, Kruh 1986. ŠOLLE, Zdeněk, Vojta Náprstek a jeho doba, Praha, Felis 1994. TODOROVOVÁ, Jiřina, Fotografie z cest Josefa Kořenského, Starožitnosti a užité umění, Praha, 1995, č. 9, s. 22 - 23. TODOROVOVÁ, Jiřina, Josef Kořenský a Smíchov, Res musei pragensis, Praha, r. 5, 1995, č. 4, s. 1-4. TODOROVOVÁ, Jiřina, Josef Kořenský - nejen cestovatel, Český lid, Praha, r. 83, 1996, č. 1. s. 48 - 51. S.V., Josef Kořenský, Měsíčník Náprstkova muzea v Praze, Praha, Červen 1987. URBAN, Zdeněk, Česká společnost 1848-1918, Praha, Svoboda 1982. URBAN, Zdeněk, Století českého kalendáře, Praha, Svoboda 1987. VAVROUŠEK, Bohumil, Dr. Josef Kořenský, Praha, soukromý tisk 1937. ZAHRADNÍČEK, Vladimír, Vojta Náprstek, největší český demokrat, Praha, Národní muzeum 1994 The World Book Encyklopedia, Chicago, Worldbook Inc.1989 The New Encyclopedia Britannica, Chicago, Encyclopedia Britannica Inc.1994 (Volume I, Australia. Volume XVI, China. Volume XVIII, Egypt. Volume XXI, India. Volume XXI, Indonesia. Volume XXII, Japan. Volume XXVIII, Sri Lanka. Volume XXIV, New Zealand.


Hjalmar Fridolf Siilasvuo

Hjalmar Fridolf Siilasvuo, známý pod přezdívkou Sivu byl finský generál považovaný za nejlepšího z finských polních velitelů II. světové války.
Za Zimní války vedl narychlo zformovanou nekompletní 9. pěší divizi, s níž nejdříve v bitvě o Suomussalmi zničil 47. armádní sbor Rudé armády a následně se s ní přesunul do oblasti Kuhma, kde dokončil obklíčení elitní 54. pěší divize Rudé Armády.
Během února a března pak udržoval obklíčení proti osvobozovacím pokusům 33. pěší divize a elitní Balinovy lyžařské brigády.
Převážnou část Pokračovací války vedl III. Armádní sbor Finské armády nejdříve v severním Finsku a posléze na Karelské šíji, kde měl velký podíl na finském vítězství v klíčové bitvě v oblasti Tali-Ihantala.
V Laponské válce vedl jednotky vytlačující Němce ze severního Finska a Laponska.


Ekonomika Slovenska

Ekonomika Slovenska patří mezi úspěšné ekonomiky zemí, jež v roce 2004 vstoupily do Evropské unie a v 90. letech 20. století zažily tranformaci z ekonomiky socialistického centrálního plánování na hospodářství volného trhu. V roce 2008 dosahoval HDP na osobu v paritě kupní síly 22 600 USD, což představuje 70% průměru EU.
Když 1. ledna 1993 vzniklo samostatné Slovensko, jednalo se o zemi, v níž už plně probíhal proces transformace hospodářství. Země byla, stejně jako právě vzniknuvší Česko, též postižená nevhodnou a zcela neudržitelnou strukturou průmyslu, orientovanou hlavně na průmysl těžký. Slovensko tvořilo zhruba dvacet procent průmyslové produkce celé federace.
V prvních letech nezávislosti však reformy zpomalily, především díky politice tehdejší vlády Vladimíra Mečiara, jež byla ze zahraničí kritizována a způsobila mírné zaostávání země v její integraci do mezinárodních struktur. Objevila se hlavně korupce, jež zasáhla mnohé tehdejší privatizace a vzrostl státní dluh. Zatímco roku 1995 rostl slovenský hrubý domácí produkt o 6,5 % ročně; na konci 90. let, stejně jako v jiných zemích Střední Evropy, došlo k propadu; růst za rok 1999 činil již jen 1,3 %. Země byla nedůvěryhodná pro mezinárodní organizace, které jí tak neposkytovaly žádné úvěry. Přesto po skončení Mečiarovy vlády byly celkové dluhy země nejnižší ze všech států v okolí.
Roku 1998 přišla však změna, vlády se ujala široká koalice stran, kterou spojoval odpor k praktikám předchozí vlády. Ekonomika se mírně stabilizovala, zvýšila se však inflace i nezaměstnanost. Růst HDP se pohyboval v této době kolem 4,4 %.
Tuto vládu následovala v letech 2002 - 2006 vláda pravicové čtyřkoalice tvořené stranami SDKÚ, KDH, SMK a ANO. Za její vlády, se opět zvýšil ekonomický růst a země vstoupila do Evropské unie i NATO. Zavedena byla též i velmi diskutovaná rovná daň a objevili se někteří zahraniční investoři, z nichž mezi nejvýznamnější patří automobilky. Nezaměstnanost, jež dosahovala dvouciferných čísel začala rychle klesat. Další novinkou byl také i nový zákon o obchodním rejstříku, podle něhož se do něj nová společnost může zapsat do pěti dnů. Daňová přiznání bylo možné podávat také i v elektronické podobě.
Ekonomický růst tak na Slovensku dosahuje sice nejvyšších čísel; velkým problémem však i nadále zůstávají velké rozdíly v životní úrovni jednotlivých regionů. V Bratislavě a Bratislavském kraji dosahuje HDP na obyvatele 128 % průměru EU, v regionech na východě republiky nejméně pak 43 %. Některé ekonomické reformy, jež odstartovaly velmi prudký růst a pokles nezaměstnanosti, jsou však levicovými stranami ostře kritizovány, především za to, že došlo ke snížení životní úrovně některých obyvatel, převážně chudších. V roce 2006 tak ve volbách zvítězila právě levice, kterou volil sever a východ republiky. Přestože slíbili zrušit rovnou daň, nakonec se k tomu vláda neodhodlala.


Kniha Malachiáš

Kniha Malachiáš je poslední kanonickou knihou Starého zákona a je také poslední ze série malých proroků.
Autorství je sporné. Slovo Malachiáš v hebrejštině znamená můj posel a tak se např. Septuaginta přiklání k obecnému názvu než ke jméně proroka. Ale vzhledem k tradici jména prorokova v názvu knihy, je i opačný výklad možný. V textu lze vystopovat indície poukazující k tomu, že vznikla pravděpodobně v době Nehemjášovy návštěvy v Šúšanu


Gregory S. Paul

Gregory S. Paul je americký paleontolog, ilustrátor a spisovatel na volné noze. Je nejlépe znám svým přínosem na poli paleontologické rekonstrukce a svými detailními kresbami kosterních pozůstatků i "živých" jedinců, především teropodních dinosaurů.
Byl jedním z prvních, kdo ve spolupráci s dalším americkým paleontologem Robertem Bakkerem razil představu o dinosaurech jakožto aktivních, rychlých a teplokrevných tvorech. Od 80. let tak pomáhal vytvářet správnou představu o těchto úžasných vyhynulých tvorech. Tak je také stále ztvárňuje i ve svých ilustracích.
Jeho dvě nejznámější knihy o dinosaurech pro laickou i poučenou veřejnost jsou Predatory Dinosaurs of the World z roku 1988 a Dinosaurs of the Air z roku 2002.


Časování

Časování je způsob ohýbání sloves. Změna jejich tvaru, nejčastěji pomocí speciálních koncovek či pomocných slov, slouží k vyjádření osoby, čísla, času, vidu, rodu a způsobu, který se vztahuje k ději či stavu, jež sloveso popisuje.


Tatarstán

Respublika Tatarstan | vlajka = Tatarstan_flag.png | znak = TatarstanCOA25.gif | mapa umístění = RussiaTatarstan2007-07.png | Součást státu = Rusko | Forma administrativní jednotky = Republika Ruské federace | Dělení jednotky = 43 rajónů, 21 měst | rozloha = 67 836.2 | obyvatel = 3 779 265 | hustota = 55,6 | jazyk = tatarština, ruština | náboženství = Islám, Pravoslaví | národnosti = Tataři, Rusové | hlavní město = Kazaň | titul představitele = prezident | představitel = Mintimer Şäymiev | zkratka = | předvolba = | čas = +3
Tatarstán je republikou Ruské federace. Nachází se ve východní Evropě na soutoku řek Volhy a Kamy. Jeho rozloha je 68 000 km2 a obývá ho 3,7 milionu obyvatel.
V polovině 5. století se po smrti Attily začala Hunská říše rozpadat na jednotlivé turkické státní útvary. Jedním z nich bylo i Velké Bulharsko, jež vzniklo v 7. století a nacházelo se ve východní části Východoevropské nížiny. Tento stát neměl dlouhého trvání a rozpadl se po smrti svého vládce chána Kubrata, kdy se jeho kočovné obyvatelstvo rozdělilo na dvě skupiny. První se pod vedením chána Asparucha přesunula do jihovýchodní Evropy, sjednotila se s místním slovanským osídlením a roku 681 zformovala bulharský stát, který na Balkáně existuje dodnes pod názvem Bulharsko.
Druhá skupina zůstala na svém původním území pod vedením starších Kubratových synů Batbaje a Kutraga a smíchala se s chazarskými a alanskými kmeny. Její část se v 8. století přesunula na území dnešního Tatarstánu a Baškortostánu, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila další bulharský stát, první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Volžsko–kamské Bulharsko.
Tento stát profitoval z obchodu se Střední Asií, Čínou i Evropou a dosáhl na svou dobu nevídané civilizační úrovně. Razil vlastní stříbrné mince, budoval chrámy, školy, paláce a dokonce domy se systémem ústředního topení a kanalizací. Zprávy arabských cestovatelů hovoří o velkých kamenných městech Bolgaru a Biljaru. Například druhé největší město Biljar bylo ve své době větší než Paříž či Kyjev. Roku 922 po diplomatických rozhovorech s Bagdádem přijalo Volžské Bulharsko za státní náboženství islám a staré turkické runové písmo bylo nahrazeno písmem arabským. Následoval rozvoj věd, filozofie, literatury a umění; bulharské mešity šířily vzdělání a kulturu v sousedních zemích. Byla uzavřena mírová smlouva s křesťanskou Kyjevskou Rusí a vzájemné dobré vztahy přetrvaly téměř 250 let. Na začátku 13. století však tento kvetoucí stát musel čelit nájezdům mongolských kočovníků z východu. Tři útoky odrazil, ale napočtvrté, roku 1236, byl dobyt a zničen vojsky chána Bátúa a stal se součástí Zlaté Hordy.
Po pádu Zlaté Hordy se v první třetině 15. století konstituovalo hned několik tatarských států – Kazaňský, Krymský, Kasymský, Sibiřský a Astrachaňský chanát, jež ovládaly rovněž území obývané Marijci, Udmurty, Kipčaky, Nogaji a mnohými dalšími národy. Tyto státy ohrožující týl Moskevského knížectví byly ruským carům trnem v oku, neboť bez jejich pacifikace nemohli pomýšlet na expanzi západním směrem – do Evropy.
Nejmocnějším tatarským státem byl Kazaňský chanát. Kontroloval dolní tok Volhy a profitoval z obchodu se středoasijskými městy i Moskevským knížectvím. To však bylo velmi ambiciózním a agresivním sousedem, a proto Kazaň čelila celkem třiceti moskevským tažením. Roku 1552 byla Kazaň obležena vojskem Ivana IV. Hrozného čítající 150 tisíc vojáků a v říjnu její mohutné hradby po dvouměsíčním obléhání povolily. Moskevské vojsko město poté prakticky do základů rozbořilo a vypálilo. Chrám Vasila Blaženého v Moskvě car nechal postavit právě na oslavu tohoto vítězství a nechal se inspirovat architekturou kazaňské mešity Qol Şärif, kterou přikázal zničit. Nejstarší věž moskevského Kremlu, Borovická, zase kopíruje kazaňskou věž Söyembikä.
Od poloviny 16. století je tak tatarská historie stále úžeji spjatá s ruskou. Kazaň zůstala pro obchod důležitou, ale nevyhnula se degradaci na provinční město, do oblasti pronikla pravoslavná církev a ruské obyvatelstvo. Začala ruská kolonizace a rusifikace, tatarské obyvatelstvo bylo vyhnáno z měst, vytlačováno z úrodných údolí velkých řek a také násilně křtěno. Roku 1593 přikázal car Fjodor I. Ivanovič zničení všech mešit v Kazaňském kraji.
Útlak vůči tatarskému národu se stupňoval, a tak část Tatarů odešla za Ural, další část organizovala četná povstání proti ruské moci. Odpovědí z Petrohradu bylo zeslabení tlaku, udělení šlechtických práv muslimskému duchovenstvu, otevírání medres, divadel a univerzity. Koncem 19. a začátkem 20. stol. se začalo probouzet národní uvědomění tatarského národa.
Po kolapsu ruského impéria roku 1917 a během bolševické revoluce Lenin agitoval mezi muslimy za náboženskou svobodu a naplnění národních zájmů pod vládou komunistů. Tataři využili nepřehledné situace a společně s Baškiry na společném Národním shromáždění vyhlásili 19. listopadu 1917 stát Idel-Ural. Tento stát zahrnoval rozsáhlá a strategická území, rozkládající se na ploše 220 000 km2. To se setkalo s prudkým odporem Lenina i Stalina. Aby zabránili tomuto sjednocení, bolševici nejprve 23. března 1919 zformovali Baškirskou autonomní republiku a následně 27. května 1920 Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, uvěznili představitele vlády a překreslili hranice ve prospěch ruských územních jednotek. Tímto se 75 % tatarské populace ocitlo mimo hranice Tatarstánu. Zajímavostí je, že ještě předtím Tatarstánem prošli českoslovenští legionáři. Někteří z nich se přidali na stranu bolševiků, jako například Jaroslav Hašek, který působil jako komisař Rudé armády ve městě Bugulma, kde se dnes nachází jeho muzeum.
Masové čistky roku 1920 eliminovaly všechny členy tatarské vlády a větší část inteligence. Pravidelné perzekuce Tatarů pokračovaly do Stalinovy smrti, zatímco systematická rusifikace zůstala nezeslabena až do konce Brežněvovy éry. Ekonomické represe a budování průmyslových komplexů typu Magnitogorsk přinutily mnoho Tatarů opustit svoji vlast a jejich místo v Tatarstánu zaujali Rusové, Ukrajinci a další během budování automobilového koncernu Kamaz.
Během rozpadu SSSR zesílily snahy Tatarů o úplné osamostatnění, ke kterému však nedošlo. Přesto konec 20. století přinesl nové možnosti pro rozvoj státnosti Tatarstánu. Dne 30. srpna 1990 byla vyhlášena svrchovanost republiky pod názvem Tatarská SSR a 25. října 1991 plná nezávislost na RSFSR pod názvem Republika Tatarstán. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno referendem v březnu 1992, v němž se z 81 % oprávněných voličů 61 % vyslovilo pro suverenitu Tatarstánu. Téhož roku se Tatarstán nepřipojil ke svazové smlouvě Ruské federace.
Tatarstán je republikou v čele s prezidentem. Tím je od roku 1991 Mintimer Ş?ymiyev. Prezidentovi patří výkonná moc, mocí zákonodárnou disponuje parlament, tzv. Nejvyšší rada.
De iure je Tatarstán suverénním státem, jenž stejně jako Čečensko v roce 1992 odmítl podepsat svazovou smlouvu s Ruskou federací. Na rozdíl od chudého Čečenska, jehož odpor Moskva zlomila vojenským zásahem, Tatarstán čerpá svůj politický potenciál z pozice ekonomicky nejvýznamnější republiky někdejší RSFSR a reprezentanta jejího druhého největšího národa.
Dne 15. února 1994 podepsali prezidenti Tatarstánu a Ruska Minitmer Şäymiev a Boris Jelcin dohodu o rozdělení kompetencí mezi Moskvou a Kazaní, jež společně s ústavou Ruské federace a ústavou Republiky Tatarstán posloužila jako právní základ zvláštního modelu vzájemných vztahů.
Tehdejší status quo spočíval v tom, že Tatarstán příliš nezdůrazňoval svoji proklamovanou suverenitu a Rusko mu dávalo volnou ruku ve vnitřních otázkách. V souvislosti s nástupem Vladimira Putina do funkce prezidenta Ruské federace a jeho snahami o centralizaci státu sílí v poslední době tendence Kremlu tatarskou svrchovanost omezovat.
Většinovým národem Tatarstánu jsou Tataři, kteří tvoří polovinu populace, druhým největším etnikem jsou Rusové. V zemi však žije množství dalších národů – Čuvaši, Mordvinci, Udmurti, Marijci, Baškirové, Ukrajinci a další, jejich podíl je však zanedbatelný. Rusové převažují především ve městech, Tataři tvoří většinu ve venkovských oblastech.
Většina Tatarů jsou sunnitští muslimové, malý počet Tatarů – takzvaní Krjašeni – vyznávají pravoslaví stejně jako Rusové. V zemi se nachází přibližně 1000 islámských modliteben a mešit, pravoslavných kostelů je asi 200. Předsedou Rady muftíů Ruska, tedy nejvyšší islámskou autoritou Ruské federace, je Tatar Ravil Gaynutdin.
Tatarstán je jednou z nejbohatších federálních jednotek Ruské federace a její nejbohatší republikou. Životní úroveň je zde zhruba čtyřikrát vyšší než je ruský průměr. Země disponuje mnoha klíčovými průmyslovými odvětvími – petrochemií, strojírenstvím, automobilovým i leteckým průmyslem.
V Naberežných Čelnech se vyrábějí nákladní automobily Kamaz, v Kazani zas civilní letadla Tupolev Tu-214, vrtulníky Mi-17 a nadzvukové bombardéry Tu-22 Backfire. Ve městě Nižněkamsk jsou závody na zpracování kaučuku a výrobu pneumatik, v Almeťjevsku zase sídlí ropná společnost Tatněft, v Jelabuze továrna na výrobu hodinek Vostok atd.
Významným zdrojem energie je hydroelektrárna na Volze u města Nižněkamsk. Další elektrárnou je uhelná elektrárna v Zainsku. Na venkově se pěstují obvyklé plodiny jako je pšenice, žito, kukuřice a slunečnice.
Po volžské přehradě se provozuje říční plavba, díky níž má hlavní město Kazaň spojení s dalšími velkými městy na Volze i jejích přítocích. Kazaň je hlavním železničním uzlem, vedou přes ni všechny dopravní cesty v zemi, má i svoje mezinárodní letiště.
Názvy jsou uvedeny v běžně užívaném přepisu z ruské cyrilice, za lomítkem jsou uvedeny názvy v tatarštině v jejím latinském pravopisu.
Kazaň / Qazan, Nižněkamsk / Tübän Kama, Naberežnyje Čelny / Çalli, Almeťjevsk / Älmät, Jelabuga / Alabuga, Čistopol / Çistay, Bugulma / Bögelmä a další
Ve státním znaku Tatarstánu se nachází mytický okřídlený bílý levhart, s kruhovým štítem na boku. Kruhové pole, v němž je umístěn, symbolizuje slunce. Ve vnějším mezikruží je národní ornament a jméno státu v cyrilici. Okřídlený bílý levhart byl dávným božstvem plodnosti, ochráncem dětí a mláďat. Je nakročený pravou nohou a postavení jeho ocasu symbolizuje dobrou náladu a přátelství. Sedm per v jeho křídle symbolizuje rozsah jeho působnosti – na zemi i ve vzduchu. Vegetativní ornament a drobný tulipán v horní části lemu zosobňují probuzení jarní přírody a přeneseně také obrození Tatarstánu.
Neoficiální výklad symboliky státní vlajky tvrdí, že horní zelený pruh reprezentuje Tatary, potažmo muslimské obyvatelstvo, zatímco spodní červený pruh symbolizuje Rusy, respektive křesťany. Proužek bílé barvy symbolizuje mír a přátelství mezi oběma etniky.


Lužec

Lužec je ves ležící v Krušných horách. Lužec slouží především jako chatařská oblast bez stálých obyvatel, je obklopen jehličnatými lesy. Osada leží přibližně ve dvoukilometrové vzdálenosti od Černého jezera, které je vodním zdrojem II. stupně.
V této lokalitě se s největší pravděpodobností v 15.století začal těžit cín. První známé stálé osídlení místa spadá před rok 1487. Tehdy náležela osada pod hroznětínské panství, které vlastnil Klášter Teplá. Klášter Teplá také poté převedl majetek na Mikuláše Šlika, pána ze Sokolova, jenž pocházel z chebského rodu Šliků.
Na začátku 20.století se vyvíjela obec jako oblíbené místo pro výlety a zimní radovánky. Z těchto důvodů zde byl postaven lyžarský vlek. Ten je v momentální době dlouho nefunkční. Ke konci 20.let nechala Nejdecká zdravotní ústředna postavit v Lužci lovecký zámeček, který sloužil jako sanatorium. V době okupace odpadla funkce sanatoria a ze zámečku se stal hotel. Po válce a odsunu Němců byl zámeček opuštěn.
Skrze Lužec vede silnice III. třídy spojující Děpoltovice s Oldřichovem. Sídlo má převážně liniový charakter, většina budov stojí podél silnice.
Lužcem protéká stejnojmenný potok, který takřka kopíruje silnici a pokračuje podél ní až do obce Děpoltovice. Tam se vlévá do většího potoka Vitického. Ten potom tvoří jeden z levých přítoků Ohře, do které se vlévá poblíž kostela v Dalovicích.
Geologické podloží tvoří žuly karlovarského plutonu. Posledním geologickým projevem je vývoj horských rašelinišť severně od Lužce.
Na severovýchodním konci Lužce se nachází lovecký zámeček Krušnohor, který dnes slouží jako hotel. Zámeček byl postaven na konci 20.let.
Tento starý buk stojí u lesní cesty na severním svahu. Vznikl srůstem dvou buků, mezi které se později vmísil buk třetí. Má dutý, zčásti mechem porostlý kmen, který nese stopy po bývalých větvích. Kmen má obvod přes 4,5 metru a celý strom je přes 20 metrů vysoký. Roku 2005 ho ale výrazně poničila vichřice.


Boni pueri

Boni pueri je český chlapecký pěvecký sbor působící v Hradci Králové. Založil jej v roce 1982 Jiří Skopal ve spolupráci s Martinem Holanem, který název Boni Pueri vymyslel a daroval mu současné logo. Názvem se hlásí ke sboru, který působil od 12. do 15. století při chrámu svatého Víta v Praze. Základnu sboru tvoří soukromá základní umělecká škola Boni pueri, která působí jako samostatný subjekt od září 2006 v Hradci Králové.
Sbor se účastní mnoha zahraničních turné i vystoupení s významnými hudebními tělesy. Při sboru funguje jako přípravka Škola chlapeckého sborového zpěvu, jejíž oddělení se jmenují Pueráček, Pueri 1, Pueri 2 a nejpokročilejší oddělení se jmenuje Bonifantes. Úspěšní absolventi se mohou dostat do koncertní skupiny. Celkem se práci ve sboru věnuje kolem 350 chlapců od 4 do 23 let, z toho hlavní sbor má asi 110 chlapců, z nichž jsou vybírány dva třicetičlenné koncertní zájezdové sbory. V roce 2006 bylo přijato rekordních 46 nových dětí mezi 3 až 8 lety, mimoto sbor vyhledává i talentované chlapce mezi 9 až 18 lety věku.
Český chlapecký sbor Boni pueri je kulturním velvyslancem Sborové federace při Evropské unii.
Zakladatelem, sbormistrem a uměleckým ředitelem v letech 1982–1996 byl Prof. Jiří Skopal, s nímž spolupracovala manželka Květoslava. Skopal současně vedl i hradecký dětský sbor Jitro. Nyní jsou sbormistry Pavel Horák a Jakub Martinec.
Spolupracují též Taťána Slezáková, Simona Hlavatá a Monika Kadlecová, od září 2005 je sbormistryní mužské složky Boni pueri a nejstaršího chlapeckého ročníku Školy chlapeckého sborového zpěvu Kanaďanka Jennifer Beynon Martinec.
Sbor absolvoval přes 2500 samostatných koncertů po Evropě, Americe i Asii. Účinkoval po boku významných umělců i souborů a orchestrů. Pořádá pravidelná koncertní turné po USA, Japonsku, Jižní Koreji, Velké Británii, Nizozemí, Dánsku, Francii, Itálii aj. Účastní se světových hudebních festivalů. V červenci 2004 se stal prvním evropským hostitelem světového festivalu chlapeckých a mužských sborů „World Festival of Singing for Men and Boys“. Členové Boni pueri účinkují i jako sólisté v operních představeních, nahrávají filmovou hudbu a zároveň ve filmech účinkují.
Sbor provádí zejména vážnou hudbu, ale je charakteristický i moderní dramaturgií a mísením žánrů, díky čemuž má větší úspěch i mimo úzké odborné kruhy. Kromě renesanční, barokní a romantické hudby zařazuje i tradicionály nebo muzikálová díla. V posledních letech nastudoval například dvojsborově Matoušovy pašije J. S. Bacha, Rekviem W. A. Mozarta a G. Faurého, scénické provedení terezínské dětské opery Hanse Krásy Brundibár a premiérové nahrávky děl českých barokních autorů – J. C. F. Fischera, P. J. Vejvanovského a J. D. Zelenky. Nahrávka Zelenkova Sub olea pacis et palma virtutis získala v roce 2003 prestižní ocenění Cannes Classical Awards.
Sbor pořídil osm vlastních nahrávek a na dalších devatenácti se podílel, většinou u významných vydavatelů.


Totální hloubka půdy

Totální hloubka půdy je pedologický pojem vymezený jako mocnost sypkého materiálu až na pevnou skálu.


Kajetán

Svatý Kajetán z Thiene má podle katolického kalendáře svátek 7. srpna.


Evropské povodně 2002

Evropské povodně v srpnu 2002 byly způsobeny silným dlohotrvajícím deštěm. Hladiny Vltavy, Labe, Dunaje a jejich přítoků se vzedmuly až na úroveň stoleté vody. Povodeň způsobila smrt desítek lidí a škody v řádech miliard eur. Postihla území Česka, Chorvatska, Maďarska, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska.
Jednou z příčin katastrofální povodně je podle částí odborníků klimatický jev El Nino. Povodeň odstartovaly silné deště v Alpách. Povodňová vlna pak postupovala po Dunaji. Škody s této povodňové vlny však nebyly tak velké jako z následující.
Tlaková níže způsobující srážky začala ovlivňovat počasí na Šumavě, Krušných horách a Krkonoších. Výsledkem byla katastrofální povodeň, která postihla Dolní Rakousy, většinu České republiky, Sasko a Durynsko.
Významné škody utrpěly Drážďany, kde povodňová vlna kulminovala na 8,9 metrech. Z okolí bylo evakuováno na 30 000 lidí a důležité kulturní památky. Například byla vyklizena galerie v Zwingeru.
Povodeň na Dunaji zasáhla Vídeň a Bratislavu. Těžce postiženými oblastmi byly Mühlviertel a Waldviertel v Dolním Rakousku. Povodňovou vlnu zbrzdilo vodní dílo Gabčíkovo.
Po opadnutí vody, když se obyvatelé postižených území začali vracet domů, se začala objevovat hrozba infekčních nemocí. Toto riziko zvyšovalo i vyplavení čističek odpadních vod a chemiček.
V Česku povodeň způsobila škodu za 73,3 miliard korun,. Na Dunaji způsobily povodně škody za 3,1 miliard eur.


Six Flags Over Texas

Six Flags Over Texas je tématickým zábavním parkem, umístěným v Arlingtonu, Texas, USA - přibližně 24 km západně od Dallasu. Je nejstarším zábavním parkem v řetězci parků Six Flags, poprvé otevřeli 1. srpna 1961.
Park není majetkem firmy Six Flags Theme Parks. Svým uspořádáním je podobný parku Six Flags Over Georgia.


Chci svou šanci

Chci svou šanci je v České republice působící politická strana. V září 2007 ministr vnitra na základě stanoviska kontrolního výboru Poslanecké sněmovny navrhnul Nejvyššímu správnímu soudu pozastavení činnosti strany Chci svou šanci. Důvodem bylo údajné nesplnění zákonem dané povinnosti odevzdat výroční finanční zprávu za předchozí rok.


Miseroni z Lisonu

Miseroni z Lisonu byl šlechtický erbovní rod sídlící v Čechách, v 17. století vlastnili krašovské panství. Zabývali se též výrobou šperků.
Rod Miseronů z Lisonu byla nejdříve erbovní rodinou v Miláně. Na konci 16. století přišel Diviš Miseroni k císařskému dvoru do Prahy. A poněvadž byl šikovný v řezání kamenů, jmenoval jej císař Rudolf II. správcem své klenotnice. Kašpar, Ferdinand, Eusebius, Aurelius, Alexander a Jeroným z Lisonu tu také pracovali jako klenotníci v letech 1598–1605. Bratři Oktavián, Alexander, Jan, Ambrož a Aurelius obdrželi majestátem z 2. září 1608 šlechtictví pro říši.
Oktaviánovým synem byl Diviš, který byl též císařským a královským klenotníkem nebo šocmistrem a roku 1661 zemřel. 10. března 1653 obdržel se svými bratry Jeronýmem, Františkem a Janem majestát na potvrzení šlechtictví, při čemž jejich starý erb byl polepšen.
Zmiňovaný František byl vrchním písařem na tzv. daňovém úřadě a vyženil s manželkou Annou Spledidou Grefovou z Grefenburka statek Krašov. Zemřel v roce 1656. Jeho synové Norbert Adolf a Jan Augustián byli povýšeni majestátem z 24. listopadu 1674 do rytířského stavu starožitných rodů v království českém. Jan Augustián koupil Dvorce, zemřel v roce 1680 bez dědiců. Norbert Adolf prodal v roce 1677 Krašov a koupil v roce 1681 Jemniště. Po jeho smrti byl v roce 1686 prodán zděděný statek Dvorce, aby se zbavil dluhů na statku v Jemništi. S manželkou Annou Johanou Chanovskou z Dlouhé Vsi zanechal syna Gotharta, který v roce 1699 prodal Jemniště. Byl později c. k. nejvyšším velitelem kyrysnického pluku Locatelli. Roku 1735 prodal zděděný statek Těchobuz. Zemřel před rokem 1744. Zanechal po sobě čtyři dcery.
Jiná pošlost začala Ferdinandem jenž byl roku 1661 c. k. klenotníkem a v roce 1678 se přestěhoval na Staré Město v Praze. Zemřel v roce 1684. Přežili ho synové Leopold Josef, Jan Ignác a Pavel Řehoř, ten zemřel kolem roku 1749. Řehořovým synem byl Josef, jenž zemřel v mládí.
Třetí pošlost začala Janem Oktáviem. Byl sekretářem, pak referendářem při komisi revisionis v letech 1675–1678 držel statek Tetín. Zemřel po roce 1682. Jeho syn Václav Diviš byl povýšen majestátem ze dne 21. června 1700 do rytířského stavu starožitných rodů v království českém. V roce 1704 získal Čestín, který roku 1713 prodal. Od roku 1716 měl Terešov a roku 1723 koupil Těchobuz. V Těchobuzi zemřel v roce 1726 a byl bezdětný. Jeho dědicem se stal Gothart. Rod vymřel smrtí vdovy Kateřiny Miseronová z Lisonu v roce 1760.
Erb tvoří štít šestkrát napříč rozdělený s modrými a bílými pruhy, z nichž hořejší bílý je sedmkrát vyřezán na způsob pily, přikrývadla jsou modrá a bílá, klenotem je černá korunovaná orlice. Při potvrzení šlechtictví majestátem v roce 1653 byl erb polepšen tak, aby černá orlice držela v levici smaragd a pravici černý do modra zkalený klíč, v jehož zubech jsou písmena F. HI.


Klášter Maubuisson

Klášter Maubuisson je cisterciácký klášter založený roku 1236 královnou Blankou Kastilskou. Leží ve Francii u Saint-Ouen-l'Aumône v departementu Val-d'Oise.
Kdysi fungoval jako klášter pro dívky z dobrých rodin, občasné sídlo královny matky a také jako královské pohřebiště. Význam opatství začal povážlivě klesat v 18. století, kdy byl radikálně snížen počet sester a roku 1793 byla z kláštera vojenská nemocnice.
Architektonické památky z kláštera jsou dnes umístěny v Louvru a Saint-Denis.


Džomei

Džomei byl v pořadí 34. japonským císařem. Vládl od roku 629 do roku 641. Císařovo rodné jméno bylo Tamura.
Džomei byl vnukem císaře Bidacua. Džomeiovým otcem byl princ Oshisakahikohitonooe, jeho matkou byla princezna Nukatehime. Na trůnu vystřídal svoji tetu, císařovnu Suiko. Začal vládnout 2. února 629, panoval až do své smrti. Suiko si před svou smrtí k sobě nechala zavolat právě Džomeie a ještě prince Yamasironooa. Každému z nich dala určité rady. Po její smrti se dvůr rozdělil vlastně na dvě strany, jedna podporovala Džomeie, druhá naopak Yamasironooa. Budoucí císař měl ale jednu výhodu, podporoval ho mocný klan Soga. Později příslušníci Sogy napadli Yamasironooa, který tím byl donucen se svojí rodinou spáchat sebevraždu.
Po císařově smrti se vlády ujala Kógjoku, později ji vystřídal Kótoku, po jeho vládě se vládkyní stala Saimei. Teprve po její vládě se císaři stali Džomeiovi synové Tendži a Tenmu.


Série o Nadaci

Nadace je epická science fiction sága, kterou v průběhu 49 let napsal Isaac Asimov. Celkem sestává ze sedmi děl úzce svázaných dějem a prostředím. Někdy se pod řadu Nadace zahrnují i série o robotech a série o galaktické Říši, odehrávající se ve stejném fiktivním vesmíru. Ve stejném prostředí se odehrává i řada Asimovových kratších povídek.
V roce 1966 získala série o Nadaci speciální cenu Hugo jako „nejlepší série všech dob“.
Anglické slovo foundation má více významů, kromě nadace může znamenat také základna. V letech 1985–1988 vznikl v samizdatu překlad úvodního dílu pod názvem Základna. Tento název překladatelé písemně konzultovali přímo s Isaacem Asimovem – v angličtině popsali český význam slov nadace a základna a autor výslovně uvedl, že v českém případě přichází v úvahu pouze slovo Základna; fotokopie dopisu bylo vložena ve vydání. Všechna česká knižní vydání však používají název Nadace a pod tímto názvem je také tato série všeobecně známa.
Svět série Nadace se odehrává více než dvacet tisíc let v budoucnosti, kdy lidstvo osídlí celou Galaxii a vytvoří jednotnou říši, která bude sjednocovat všechny lidmi obydlené planety. Vychází z toho, že geniální matematik Hari Seldon vyvinul teorie umožňující předpovídat chování velkých lidských mas v průběhu dlouhých časových údobí, jež položily základ vědy nazvané psychohistorie, která matematickými cestami odhaluje budoucnost. Vychází z předpokladu, že zatímco chování jednotlivců je příliš svobodné a nepředvídatelné, chování velké masy lidí lze predikovat na základě matematických simulací. Vznik psychohistorie se přičítá Aurorskému politikovi jménem Han Fastolfe kterého jemně postrkával jeho robot Giskard. Do stavu praktické použitelnosti je dovedl o mnoho let později až slavný matematik Hari Seldon, který ale nenavazoval na práci svého předchůdce. Důležitou pomoc při utváření psychohistorie poskytl robot Daneel Oliwaw, pro kterého psychohistorie byla ve skutečnosti pouze jednou z možností – plánem B při ovlivňování budoucího vývoje lidské společnosti.
Nejdůležitějším problémem, na který je psychohistorie aplikována, je vývoj Říše, která zahrnuje celou galaxii Mléčná dráha s miliony lidmi obydlených světů. Seldon odvodí, že Říše je blízko před zánikem, po kterém bude následovat třicet tisíc let chaosu a bezvládí před vznikem druhé, trvalejší říše. S pomocí psychohistorie je ale schopen navrhnout plán, který by měl toto období temna zkrátit na pouhých tisíc let. Plán počítá se založením malého útočiště vědců na okraji Galaxie, které uchová znalosti po zhroucení Říše.
Na Trantoru, sídle první Galaktické říše, přednesl Hari Seldon svou představu psychohistorie jako vědy umožňující vědecky předpovídat budoucí osudy lidských společenství. O jeho objev a využití ve svůj prospěch se začali zajímat různí mocní na Trantoru včetně samotného císaře a jeho prvního ministra a Hari Seldon na útěku před nimi poznal různé části Trantoru. Nakonec zakotvil na Streelingské univerzitě, kde začal prakticky rozvíjet psychohistorii.
Hari Seldon pokračuje v rozvíjení psychohistorie a setkává se přitom s odporem ostatních obyvatel Trantoru, neboť předpovídá, že Galaktická říše se blíží zániku. Na čas se stal i prvním ministrem císaře, nepřestal však pracovat se spolupracovníky, které si vybíral, na rozvoji psychohistorie. Díky své vnučce objevil, že existují lidé, kteří dokáží vnímat a ovlivňovat emoce jiných a dorozumívat se bez potřeby řeči, a to ho přimělo k plánu vytvoření dvou Nadací - jedné veřejně známé, založené na okraji Galaxie a oficiálně pověřené vytvořením encyklopedie, která by shrnovala veškeré vědění lidstva, druhé tajné, na opačné straně Galaxie, složené z mentaliků a s úkolem dohlížet na první Nadaci a bdít nad uskutečňováním jeho plánu založení druhé říše, jejímiž zárodky obě Nadace ve skutečnosti měly být.
Kniha obsahuje pět časově oddělených příběhů prvních osadníků na planetě Terminus, sídle první Nadace a její přeměnu z vědecké obce encyklopedistů v obchodní svět, který díky své technické převaze ovládl okolních planety a pokračoval v úsilí o budování nové galaktické říše. Hari Seldon se kolonistům čas od času zjevil ze záznamového zařízení a vysvětlil, kam se bude Nadace v příštím období vyvíjet. Upadající první galaktická říše v jádru galaxie stále přetrvává.
V upadající první galaktické říši se množí pověsti o kouzelnících z okraje Galaxie a ambiciózní generál Bel Riose se pokouší najít jejich sídlo a zničit je. Podařilo se mu najít panství první Nadace a jeho velkou část obsadit, než však mohl dobýt samotný Terminus, císař generála odvolal a válka říše proti Nadaci skončila. Od rozpadající se říše se začaly oddělovat některé světy a přidávat k první Nadaci. Po skončení války se v první Nadaci začaly šířit zvěsti o jakémsi člověku zvaném Mezek, který si kdesi v nitru Galaxie podrobuje bez odporu jeden svět za druhým. Mezek, o němž se ukázalo, že je mutant schopný ovládat myšlení ostatních lidí, po bojích obsadil i první Nadaci a její sídlo Terminus. Jeho snahou bylo ovládnout celou Galaxii, v cestě mu však stála utajená druhá Nadace, jejíž sídlo se pokusil najít. V nalezení pravého sídla druhé Nadace mu však zabránila Bayta Darrelová z první Nadace.
Ani po dočasném nezdaru nepřestal Mezek pátrat po druhé Nadaci. Druhá Nadace si byla nebezpečí ze strany Mezka pro ni a pro pokračování Seldonova plánu vědoma a nasměrovala jeho pátrání k jedné bezvýznamné planetě, kde zničila jeho duševní schopnosti i jeho říši. Po Mezkově pádu obnovila první Nadace svou nezávislost, ale v její společnosti se rozšířilo povědomí existence druhé Nadace a jejích schopností a první Nadace nabyla přesvědčení, že druhá Nadace je pro ni hrozbou a musí být zničena. Skupina spiklenců nespokojených s tím, že je první Nadace ovládána zvenčí, se rozhodla druhou Nadaci najít a zničit; objevili také, že členové druhé Nadace jsou na samotném Terminu. Druhá Nadace však o pátrání skupiny z první Nadace věděla a podařilo se jí dosáhnout dojmu, že druhá Nadace sídlí právě na Terminu. Všichni členové druhé Nadace na Terminu byli vyvražděni a první Nadace byla přesvědčena o svém vítězství.
Přestože byla druhá Nadace zdánlivě zlikvidována, radní první Nadace Golan Trevize spolu s jinými věří, že druhá Nadace stále existuje a hlídá uskutečňování Seldonova plánu. Starostka Nadace jej proto vyšle spolu s historikem, který pátrá po Zemi, legendárním prvním světě lidí, na jejich nejmodernější lodi pátrat po druhé Nadaci, aby ji první Nadace mohla zničit pomocí dlouho tajně vyvíjených psychických zbraní. Při pátrání se dostanou až na planetu Gaia, na níž vše živé i neživé tvoří jedno společné vědomí. Gaia k sobě přilákala také síly obou Nadací a postavila Golana Trevize před volbu - jaká má být budoucnost Galaxie: druhou galaktickou říši má nastolit první Nadace, druhá Nadace nebo se celá Galaxie má stát jedním superorganizmem podle vzoru Gaie?
Golan Trevize se rozhodl, že Gaie pomůže vybudovat z Galaxie jedno velké společné vědomí, chtěl si však správnost své volby ověřit a k tomu podle svého přesvědčení potřeboval nalézt Zemi. Její polohu však nikdo neznal, kolovaly o ní jen různé pověsti, nejčastěji že její povrch je radioaktivní. Jeho první cesta spolu s historikem Janovem Peloratem a ženou z Gaie Bliss vedla na skryté planety zvané intermitentní či zakázané, což podle pověstí měly být světy, které lidé ze Země ve vesmíru osídlili jako první. Na jedné takové planetě získali klíč k souřadnicím Země, zklamáním však pro ně bylo, že Země opravdu byla radioaktivní a tedy bez života. Ukázalo se však, že na Měsíci je základna, z níž robot Daneel Oliwaw bděl nad budoucností lidstva a že plán záchrany lidstva pomocí psychohistorie i vytvoření Gaie byly jeho dílem.
V tomto seznamu jsou zahrnuty nejpodstatnější knihy odehrávající se ve vesmíru Nadace, v časovém uspořádání podle děje příběhu. V závorkách je uvedeno první vydání – pořadí, ve kterém Asimov knihy napsal, je od pořadí z hlediska děje výrazně odlišné.


Fačkovské sedlo

Fačkovské sedlo je horské sedlo ve středním Slovensku, které tvoří přirozenou hranici mezi pohořími Malá Fatra na severovýchodě a Strážovské vrchy na jihozápadě.
Vystupuje mezi vrchy Homôľka v Strážovských vrchších a Reváň na hlavním hřebenu Lúčanské Malé Fatry. Přímo na jihovýchodním úpatí sedla pramení řeka Nitra, severní stráně jsou pramennou oblastí říčky Rajčanky.
Prochází jím regionální hranice mezi Žilinským krajem a Trenčianským krajem a mezi okresy Žilina a Prievidza.
Sedlem prochází důležitý silniční spoj z Horní Nitry na horní Pováží, konkrétně z Prievidzi do Žiliny. Sedlo dostalo svůj název podle obce Fačkov, ležící pod sedlem severním směrem.
V současnosti je významným turistickým střediskem letní i zimní turistiky s výbornými možnostmi na lyžování a s vícerými ubytovacími a stravovacími zařízeními. Je zde několik uměle zasněžovaných svahů, čtyři lyžařské vleky a stanice Horské služby. Ubytování poskytují dva horské hotely, stravování místní motorest. V sedle se také nachází parkoviště a autobusová zastávka. Stojí tu i památník Slovenského národního povstání.
Sedlo je východištěm pro více turistických stezek. Vede odtud nejlehčí výstupová cesta na charakteristický skalnatý vrchol Kľak po žluté turistické značce, vycházející od hotelu Reváň. Sedlem vede červeně značená trasa po Cestě hrdinů SNP, vedoucí z obce Čičmany do Vríckého sedla.
Asi dva kilometry jihovýchodně od sedla leží menší rekreační středisko se soukromými chatami a horským hotelem Reváň.


Tatra T4

Tatra T4 je československým modelem tramvaje, vyráběným od konce 60. let do 2. poloviny 80. let 20. století.
Jedná se o poslední model firmy ČKD, který přímo vychází z americké koncepce PCC. Vůz se vzhledově velmi podobá tramvajím typu Tatra T3, hlavním rozdílem je šířka vozové skříně, úprava pro provoz s vlečným vozem a dále menší úpravy v technickém vybavení vozu.
V roce 1967 byly vyrobeny první dva vozy typu T4. Pro první vůz byl vyvinut vlečný vůz typu Tatra B4. Na konci roku se tato souprava dostala do Drážďan, kde motorový vůz obdržel číslo 2000. V roce 1971 byl upraven na školní vůz ev.č. 724 001-2, v roce 1984 znovu přečíslován na ev.č. 201 201-4. Roku 1997 byl předán drážďanskému tramvajovému muzeu a na přelomu tisíciletí byl renovován do původního stavu s ev.č. 2000.
Druhý prototypový vůz byl dodán do Bělehradu - hlavního města Jugoslávie. Tam obdržel ev.č. 111, ale již o dva roky později byl vrácen zpět do Prahy. V pražském dopravním podniku byl označen ev.č. 5500 a upraven na vyhlídkovou tramvaj, přičemž v tomto stavu je dodnes. Vůz má uspořádání sedadel 2+2 a nemá zadní dveře.
Poznámka: vozy T4D obdržely čísla 1855 1908, 1910 – 2000, 222 101 – 222 138, 222 161 – 222 178, 222 201 – 222 250, 222 301 – 222 352, 222 361 – 222 364, 222 471 – 222 484, 222 501 – 222 559, 222 601 – 222 648, 222 701 – 222 720, 222 801 – 222 844 a 222 861 – 222 870.
Jde o přehled dodaných nových vozů. Tramvaje si různé dopravní podniky prodávaly, takže počet měst, kde je v provozu typ T4, je zřejmě vyšší.
V současné době stále vozy T4 v mnoha uvedených městech jezdí. V Česku se nacházejí dvě tramvaje T4, které byly zakoupeny jako ojeté: liberecký brousící vůz původem z Gery a pražský vyhlídkový vůz původem z Bělehradu.


Paprskovec skalní

Paprskovec skalní je druh rostlin rodu paprskovec, jenž patří do čeledi růžovité.
Keře lze použít jako okrasnou rostlinu. V ČR jsou naprosto otužilé. Mají sbírkový význam.


Dokumentární fotografie

Dokumentární fotografie je fotografický styl, který představuje fotografický dokument jako zobrazení reality, jako časový dokument, jako apel nebo upozornění na danou skutečnost. Je však potřeba rozlišit subjektivní a objektivní zájmy, které za dokumentem stojí. Například ideologické nebo sociální pozadí.
„Dokumentární fotografie“ stála například za depresí ve 30. letech dvacátého století v Americe.
Novinář, spisovatel, sociolog a průkopník dokumentární fotografie Jacob Riis v devadesátých letech 19. století vytvořil především díky blesku mezní dílo Jak žije druhá polovina. Fotografie pořizoval v chudinských čtvrtích, ve starých domech, v nájemných ubytovnách kasárenského typu, v policejních noclehárnách a v domácích řemeslných dílnách, kde se zneužívala práce dětí. S pomocí knih, fotografií, novinových článků a přednášek, na kterých promítal své diapozitivy, dosáhl některé změny a nápravy. Zrušily se policejní noční útulky, byla zřízena škola pro bezprizorní děti, doplnily se zákony o dětské práci a odstranila se celá ulice Mulberry Bend, která byla skrýší zločinců. O několik let později Riise v jeho sociálních reformách napodobil Lewis Hine.


Matyra

Matyra je řeka v Tambovské a Lipecké oblasti v Rusku. Je 180 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5180 km2.
Pramení a protéká ve Oksko-donskou rovinou. Je levým přítokem řeky Voroněž.
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 39 km od ústí činí 11,7 m3/s. Zamrzá v listopadu až na začátku prosince a rozmrzá na konci března až v první polovině dubna.
Na řece leží město Grjazi a byla na ní vybudována přehrada.


Šanghajská organizace pro spolupráci

Šanghajská organizace pro spolupráci - je mezivládní organizace založená 14. června, 2001 těmito státy: Čínská lidová republika, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.Pozorovatelské země jsou:Mongolsko, Indie, Írán, Pakistán.V současné době usiluje o připojení k této organizaci Mongolsko. členské země zabírají téměř 30 000 000 kilometrů čtverečních, na kterých žije přibližně 1 455 000 000 obyvatel. Navíc jsou v této organizaci dvě světové mocnosti a navíc na území Šanghajské organizace je více zdrojů ropy a zemního plny než kontrolují země OPEC.Díky tomuto se stává tato organizace stále silnější.
Šanghajskou organizaci pro spolupráci Zajišťuje regionální bezpečnost, brání se před Islámským terorismem, ale také podporuje ekonomickou spolupráci. Na posledním summitu v říjnu 2005 v Moskvě bylo mimo jiné projednáno propojení bankovních ústavů členských států. Ruská Federace i Čína mají snahu aktivizovat v rámci ŠOS také vojenskou spolupráci. Důkazem je letní rusko-čínské vojenské cvičení v rámci ŠOS. Organizace však získává na silný popud Číny i roli v oblasti rozvoje ekonomické spolupráce mezi členskými zeměmi.Jednací řečí ŠOS Je ruština a čínština.
1996 - V Šanghaji podepsána smlouva o prohloubení vojenské důvěry v hraničních oblastech.
1997 - Smlouva o omezení vojenských sil v hraničních oblastech.
2001 - Původní pětku doplnil Uzbekistán. 15. června 2001 vydána deklarace o zřízení ŠOS.


Marianka

Marianka je obec na Slovensku v okrese Malacky. V roce 2004 měla 1 147 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1364.


Spotřebitel

Jako spotřebitele označujeme na trhu zboží a služeb jednotlivce, který stojí na straně individuální poptávky. Tento jednotlivec poptává statky.Horizontálním součtem všech individuálních poptávek dostaneme poptávkovou křivku celého trhu - tedy všech spotřebitelů.Spotřebitel poptává statky a poptávané množství je nepřímo úměrné ceně statku. Tedy čím větší cena, tím menší množství bude spotřebitel poptávat. Racionální spotřebitel se obvykle chová racionálně a předvídavě.
Spotřebitel je z pohledu práva "osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, nebo osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami."
Právní postavení spotřebitele upravuje občanský zákoník a zákon o ochraně spotřebitele.
Smlouvy uzavřené pomocí prostředků komunikace na dálku upravuje občanský zákoník a zákon o ochraně spotřebitele, vše ve znění novel.
Spotřebitelem se rozumí osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, nebo osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.
Nákup přes internet je specifický v tom, že se uzavírá pomocí prostředků komunikace na dálku, tedy prodejce a spotřebitel nepřijdou do kontaktu. Tyto takzvané distanční smlouvy jsou tedy uzavírá za velmi specifických podmínek a pro spotřebitele garantují široký katalog práv, který ale prodejci mnohdy nerespektují.
Pravděpodobně největším specifikem oproti běžným nákupům je možnost vrátit koupené zboží do 14ti dnů. Tato lhůta se počítá ode dne nákupu do dne odeslání/předání zboží prodejci. Vrácené zboží musí být vráceno nepoškozené, bez známek užívání nebo opotřebení, nejlépe v původním obalu a s veškerým příslušenstvím.
a) na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění,
b) na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele,
c) na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání,
d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal,


Milan Hodža

JUDr. Milan Hodža byl slovenský agrárník, předseda vlády ČSR v letech 1935 až 1938. Dostal se k moci během volby druhého československého prezidenta.
Hodža byl členem Republikánské strany československého venkova. V 6. a 7. vládě působil jako ministr zemědělství, v 9. pak jako ministr školství a národní osvěty a po nějakou dobu také jako ministr unifikací. V 10. vládě působil opět na postu ministra školství. Vrátil se do 12. vlády na post ministra zemědělství a zde zůstal i ve 13. a 14. vládě.
V roce 1935 se Hodža stal předsedou 15. československé vlády a měsíc pracoval také i jako ministr zemědělství. Agrárníci byly při volbě prezidenta rozpolceni, část chtěla hlasovat pro Beneše a navázat tak na Švehlovy a Masarykovy myšlenky, část chtěla jinak orientovat zahraniční politiku a byla proti Benešovi. Hodža přesvědčil křídlo vedené předsedou strany Rudolfem Beranem, aby se přiklonilo k Benešovi, ač sám byl oponentem Benešovy zahraniční politiky. Ten zato opět jmenoval Hodžu premiérem a dále ministrem zahraničních věcí. Hodža přichází s návrhem spojit státy bývalého Rakouska-Uherska do celní unie. S tímto návrhem odjel do hlavního města Rakouska, Vídně, kde však neuspěl. Pro smír mezi agrárníky a Benešem proto Hodža v únoru abdikoval na post ministra zahraničních věcí, vystřídal ho Benešův přívrženec Kamil Krofta. Díky němu tak Beneš mohl nadále korigovat nejvýznamnější kroky zahraniční politiky. Hodža byl v čele i 17. vlády - tzv. rozchodu s Němci. Ta fungovala od července 1937 do září 1938.
Po přijetí Nóty francouzské vlády o odevzdání pohraničních území kde žije víc jak 50% Němců Německu zorganizoval Výbor na obranu republiky generální stávku, které se v Praze zúčastnilo na 250 000 lidí. Tato stávka a nespokojenost s podřizováním se diktátu západních velmocí vedla k pádu vlády Milana Hodži.


Jukebox

Jukebox je automatický stroj na přehrávání hudby, dnes už převážně využívající systém MP3 ve spojení s počítačem. Existuje několik podob samotného jukeboxu, k nejznámějším patří tzv. klasické, které mají okolo 150 cm na výšku a 60 cm na šířku. Trendem poslední doby je i nástěnný, který se hodí do menších prostor. Díky moderní technice a počítačům, které nahradily CD disky, pojme takovýto jukebox přes 30 000 písniček a zhruba 4 000 interpretů, průměrná velikost disků v jukeboxech je 200 - 400 GB. Tento obsah je více či méně stejný ve všech jukeboxech, vzhledem ke stejnému zdroji odkud data pochází, to shromažďuje speciální club vlastníků CD pod dohledem sdružení OSA a Integram.
Pojmem jukebox se používá také pro software poskytující přehrávání sbírky elekronických písniček. Může se jednat o desktopovou aplikaci zpřístupňující multimédia uložená na daném počítači, nebo webovou stránku, která přehrává soubory zveřejněné na internetu


Šobes

Šobes je jedna z nejstarších a nejznámějších viničních tratí v Česku. Nachází se v lokalitě Devět mlýnů uprostřed Národního parku Podyjí, v katastru vinařské obce Podmolí ve znojemské vinařské podoblasti. Přístupná je buď starou Římskou cestou z Podmolí, nebo snadněji z Hnanic.
Díky své poloze na jižním úbočí skalního ostrohu v meandru řeky Dyje má specifické mikroklima a vína z této vinice patří mezi velmi ceněná. Vinici v současnosti vlastní společnost Znovín Znojmo, která ji zakoupila od obce Podmolí v roce 1995. V roce 2007 nové vedení obce kupní smlouvu zpochybnilo a podalo žalobu, jejímž cílem je zrušení smlouvy, tato žaloba byla později pravomocně zamítnuta.
Lokalita byla osídlena již ve starší době kamenné. Pravěké hradiště zde bylo v době bronzové, osídlení i v čase Keltů a v době římské. Již ve středověku byla lokalita využívána k pěstování vinné révy. Víno bylo proslulé svojí kvalitou a zejména v minulém století dodáváno na císařský dvůr a do význačných vídeňských restaurací. Plocha celé viniční trati je asi 16 ha, vinná réva se pěstuje na ploše asi 11 ha. Zbytek plochy zabírá meruňkový sad. Lokalita je řazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě.
V nejužším místě šobeského meandru je pěkný výhled na obě strany hřbetu. V okolí je teplomilná doubrava s hojným výskytem parazitického ochmetu evropského. Po hřbetu vede tzv. Římská cesta - stará obchodní cesta spojující již od raného středověku české země a Rakousko.
V roce 1995 část vinice koupila společnost Znovín Znojmo od obce Podmolí. V roce 2007 nové vedení obce v čele se starostou Josefem Frélichem prodej zpochybnilo a podalo určovací žalobu s cílem dosáhnout jejího zrušení. Záměr prodeje nebyl údajně vyvěšen na obecní vývěsce a nerozhodlo o něm zastupitelstvo. Předmětem kritiky byla také údajně nízká cena.
V prosinci 2007 okresní soud ve Znojmě žalobu zamítl s odkazem na institut vydržení. Proti rozhodnutí soudu se obec odvolala. V dubnu 2009 krajský soud v Brně odvolání zamítl a definitivně potvrdil rozhodnutí okresního soudu.
Dalším problémem, který se objevil v souvislosti s prodejem Šobesu, je opomenutí správy národního parku, která má ze zákona na pozemky na území parku předkupní právo. Podle vyjádření bývalého zaměstnance správy národního parku prodej zaznamenali se zpožděním, ale rozhodli se nepodnikat žádné právní kroky, protože na vinici hospodařit nehodlali a proto ji nechtěli a považovali za správné, že ji získal Znovín. Zástupce ředitele správy Národního parku Podyjí Jan Kos uvedl, že by mohli za pozemky nabídnout pouze odhadní cenu a pokud by jiný zájemnce nabídnul cenu vyšší, mohl by je koupit. Kos také dodal, že pokud by vinici vlastnili, stejně by ji pronajímali a nájemcem by byl pravděpodobně Znovín.


Lubné

Obec Lubné se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 48 obyvatel. Přičemž věkový průměr činil 46,7 let.
Obec Lubné se nachází na východním úpatí Českomoravské vrchoviny asi 13 km severně od Velké Bíteše a 15 km východně od Tišnova v okrese Brno-venkov. Vesnička, zejména údolí potoka Haldy a osada Kutiny, je oblíbeným trampským, turistickým a rekreačním místem.


522 př. n. l.

Roky: 527 526 525 524 523 – 522 př. n. l. – 521 520 519 518 517 ----


Seznam vltavských mostů

Dnes dostal E3 a to má již 2x. Blok, nebo jak si usmaslíte. --Kmenicka 26. 3. 2009, 13:45
Prosím o zamknutí této stránky z důvodu zaarchivování. Nechci, aby byla nyní editována. --Kmenicka 27. 3. 2009, 13:44
Prosím o uzamknutí stránky Chorvatsko pro neregistrované, kvůli častým vandalismům. --Kmenicka 28. 3. 2009, 09:10
Jasné copyvio - protispamový filtr mi však nedovoluje jeho zápis ** Zdravím vespolek --MiroslavJosef 29. 3. 2009, 18:06
Možná by si potřeboval odpočinout.--Ioannes Pragensis 29. 3. 2009, 18:18
Destinero navzdory všem varováním, nekonečným trpělivým vysvětlováním a blokům opět výjimečně hrubě osobně útočí. Žádám správce o ochranu projektu před takovýmto jednáním. --Dezidor 31. 3. 2009, 08:37
Ve výpisu kategorií to píše namísto odkazu na příslušný hlavní článek toto: xxx, kde xxx je název hlavního článku. To by asi nemělo, co? ABC2 31. 3. 2009, 19:04
Revertovací válka, prosím o dvě verze a zámek. Jak se tohle řeší? Děkuji --DeeMusil 1. 4. 2009, 13:40
Patrně provokace nebo politická propaganda - prosím o zásah --MiroslavJosef 2. 4. 2009, 06:27
Zmatečné? Několikrát jsem Vás žádal, abyste uváděl linky. Stejný požadavek máte napsaný nahoře na této stránce v té tabulce: Prosíme, chovejte se tu dle následujících pravidel: ... 2. Uveďte odkazy na konkrétní články či editory. Je to tak těžké k pochopení? Je to tak obtížné přidat ke svému požadavku na správce odkaz a výrazně tak ulehčit správcům práci? --Daniel Baránek 2. 4. 2009, 10:07
 prosím o zrušení přesunu stránky Stadion Eden... Jméno článku by mělo být takové, jaké by čtenář nejspíše čekal.--H11 3. 4. 2009, 12:21
Prosím smazat Eskýmácko-aleutské jazyky - omylem jsem vytvořil duplicitní název s překlepem... díky Vrata
Článek, v němž se autor označil za člena skupiny a ještě neobsahuje důležité informace. Nejde mi tam vložit UU - ukazuje neplatný čas. --Kmenicka 3. 4. 2009, 14:54
Článek Slunce nelze revertovat zpět kvůli protispamovému filtru - někde je nějaká chybka --MiroslavJosef 4. 4. 2009, 09:33
Kdosi založil stránku o mužském jméně Jeremiah. Podle místních zvyklostí by primární měla být stránka o české podobě jména, tedy Jeremiáš, což je ovšem přesměrování na rozcestník, tedy to nejde běžně přesunout. Mohl by to prosím přesunout někdo ze správců? --Mmh 5. 4. 2009, 14:20
Prosím o přesun Sông Đa na Černá řeka. Důvody viz prosím zde. Přesun z technických důvodů nemohu provést sám. Děkuji.--Dr. Králík 6. 4. 2009, 06:58
Dobrý den, prosím o informaci jak mám vložit fotografi k příspěvku, Jiří Fiala píše to, že nemám práva. Kam se mám obrátit. Děkuji
Nedostatečná oprávnění. Požadovanou činnost smějí provádět jen uživatelé ve skupinách Schválení uživatelé, Správci, Načítači souborů.
Jasné porušení autorských práv, které vkladatel článku nějak nechce dost dobře pochopit - prosím o zásah ** --MiroslavJosef 6. 4. 2009, 15:31
Wikepedista Bystrov opakovaně vkládá do článku Pavel Žáček odstavec s nedoloženým obsahem, na žádosti o zdroj nereaguje. Je možné s tím něco dělat? --Kixx 8. 4. 2009, 05:36
Prosím o odblokování stránky h t t p : / / c r u x . l i g h t b b . c o m /vase-uvahy-rozjimani-a-zamysleni-f13/rakousko-uhersko-poslusnost-statu-etc-t537-100.htm, kterou se mi nepodařilo uložit jako odkaz z důvodu blacklistu. Začátek adresy jsem uvedl proloženě, protože ani sem se mi nepodařilo to kvůli blacklistu dostat. Děkuji. ABC2 9. 4. 2009, 11:12
Případnou další diskuzi prosím vést Pod lípou či na jiné diskuzní stránce. Děkuji. --Kacir 9. 4. 2009, 12:27
Neodblokováním správce Kacir nebyl problém vyřešen. ABC2 9. 4. 2009, 12:58
Prosím o zablokování z důvodu uživatelského jména. Jsem pro velkou volnost uživatelských jmen a ani weby jako jejich součást mi nevadí, ale zde bych vzhledem k obsahu stránek viděl jako lepší tuto možnost. --Dezidor 9. 4. 2009, 11:50
Je potřeba to prohodit s existujícím redirectem Jan Fischer, statistik se stal předsedou vlády. Díky,--Ioannes Pragensis 10. 4. 2009, 15:29
Dobrý den, jsem programátor OSS CMS a používám místo klasických SQL DB ukládání do souborů a nazývám to jako filebase. Je možné vytvořit na Wikipedii članek o tomto systému?
Prosím, aby stránka MediaWiki:Test.css byla aktualisována o obsah stránky MediaWiki diskuse:Test.css. Děkuji. —Guy Peters 11. 4. 2009, 12:57
Wikipedista:Z, nevím, o co konkrétně jde, jestli loutka toho či onoho, každopádně jediný záměr je provokovat. Děkuji. Okino 11. 4. 2009, 16:57
Nějakou dobu se vedla diskuze kam umístit jakého Jiřího Koláře. Vyplynulo z ní, že by na lukrativním Jiřím Kolářovi měl být Jiří Kolář a to především kvůli jeho velké popularitě u čtenářů Wikipedie. --marv1N 12. 4. 2009, 14:23
ZDE Můžete to někdo zahodit, kam to patří, prosím? --Mmh 12. 4. 2009, 20:46
Prosím o polozamčení Second Life, nějaký anonym tam vede revertační válku a vůbec je okolo toho článku na můj vkus až moc živo. Díky,--Ioannes Pragensis 13. 4. 2009, 06:44
20pxNezávile na výše uvedeném jsem stránku na čas polozamknul. JAn 13. 4. 2009, 06:54
Přesunout Marketa Lazarová na Marketa Lazarová, děkuji --marv1N 13. 4. 2009, 16:29
Nejde jen o důležitost, jde také o prvotnost. Je to stejné jako třeba s Pánem prstenů; dnes je možná už více lidí, kteří viděli film, než kdo četli knihu, a kniha nezískala žádné Oskary; přesto je kniha právem brána jako prvotní heslo. --Mmh 13. 4. 2009, 16:56
Pro jistotu jsem se díval na WP:Rozcestníky a tam se píše, že se mají používat „k rozlišení mnoha článků o pojmech z různých oborů“ a z toho bych vyvodil, že tedy nemají sloužit k šalamounskému řešení situace, kdy si někdo myslí, že nelze určit, kde má být lukrativní název bez rozlišovače. Myslím, že model umožňující prvnímu uměleckému dílu být na „lepším“ názvu je snad pro všechny pochopitelný a žádné tahanice z toho nevyrostou. --marv1N 14. 4. 2009, 17:07
Prosím o smazání: RV790, RV770, RV740, RV730, RV710, Radeon RV790, Radeon RV770, Radeon RV740, Radeon RV730 a Radeon RV710. Původně jsem myslel se tam rozepsat o daných verzích jádra. Ale nakonec jsem to shledal zbytečným. Vše to jsou jenom redicty. --Paxan 14. 4. 2009, 06:10
Vandalizace článku FC Baník Ostrava a suchohřib žlutomasý, prosím o blok --MiroslavJosef 14. 4. 2009, 06:13
myslím, že dobrým důvodem by mohlo být rozšíření objektivních informací na Wikipedii. Není to snad její filosofie?
Děkuji za odpověď --Valmont 16. 4. 2009, 11:59Valmont--Valmont 16. 4. 2009, 11:59
Mohl by prosím na základě této diskuse a diskuse na tomto fóru někdo, kdo to umí, vyměnit obrázek týdne na hlavní straně? Psal jsem už na diskusní stránku Dannymu, ale už dva dny tu nebyl. Díky. Jan.Kamenicek 15. 4. 2009, 08:01
Hrádeček - bude rozcestník. Zaslouží si to. --Pastorius 15. 4. 2009, 09:33
Nějakou dobu se vedla diskuze kam umístit jakého Jiřího Koláře. Vyplynulo z ní, že by na lukrativním Jiřím Kolářovi měl být Jiří Kolář a to především kvůli jeho velké popularitě u čtenářů Wikipedie. Dodatkem: Ne, že by do diskuze byly vneseny nové informace, ale snad se to lépe vysvětlilo a zároveň žádný hlas námitky se neobjevil. Děkuji --marv1N 15. 4. 2009, 12:38
Tato stránka je určena k řešení konkrétních problémů, které mohou řešit jen správci díky svým technickým oprávněním. Tato stránka NESLOUŽÍ k volné debatě. Mercy 15. 4. 2009, 20:40
Poměr názorů v diskusi je 7:4 ve prospěch přesunu, přičemž z těch 4 proti lze u 3 shledat známky tolerance k řešení, které nepreferují Text popisku -obr. Děkuji 12. 5. 2009, 10:09
Dovoluji si vznést stížnost pro tento osobní útok ze strany Egga. --Cinik 13. 5. 2009, 19:39
@Cinik: Ta věta říká jen to, že ani skutečnost, že jsi publikoval na nějakém serveru, z Tebe autoritu nedělá, tolik k osobnímu útoku. A debata nakolik dělá publikování na tom kterém serveru věrohodný zdroj z Tvého díla na nástěnku správců nepatří. Stejně tak ani debaty o tom, jak kvalitní je redakce ChristNetu a nakolik je to věrohodný server či nezávislý zdroj.--Tchoř 14. 5. 2009, 06:25
Tady už se několik správců k žádosti vyjádřilo záporně. Běžte si to tedy, prosím, dále řešit Pod Lípu, kde se běžně vedou komunitní diskuse o nějakém nastoleném problému. Děkuji. --Reaperman 14. 5. 2009, 10:47
KSM má dvě stránky a není jasné, které jsou ty "pravé", respektive jde o weby dvou soupeřících skupin. Jakýsi MiroslavJosef z neznámého důvodu odstraňuje jeden z nich . Nevím, o co mu jako jde, ale vyřaďte ho blokem, akorát mě obtěžuje při editování a znechucuje mi zde práci. --62.245.75.123 15. 5. 2009, 06:40
Prosím správce, aby domluvili s uživateli No racism a Debilll změnu jejich politicky propagandistického jména respektive variace na slovo debil na nějaká vhodnější či jména po nějaké době změnili. --Dezidor 16. 5. 2009, 14:12
Opakovaný mazač v několika málo dnech --Poko 16. 5. 2009, 19:29
Velice se omlouvám, vytvořil jsem heslo Joe Frank Edwads, které se má nazývat Joe Frank Edwards. Nechci dělat zbytečné přesměrování. Můžete opravit? Děkuji --Zákupák 17. 5. 2009, 05:09
Opakovaný vandalismus u článku Hana, prosím o zvýšený dozor - na upozornění zjevně nereaguje --MiroslavJosef 17. 5. 2009, 11:29
Dobrý večer, chtěl bych vás upozornit na vandala s IP, kterou jsem uvedl v nadpisu. Dnes dvakrát zvandalizoval stránku Jaroslav Foglar, i když po prvním zvandalizování jsem mu vložil šablonu e3. Děkuji za zásah. --Kmenicka 17. 5. 2009, 17:16
Prosím o zablokování tohoto uživatele pro vulgární vandalizaci mé diskuse. Díky.--Sumivec 17. 5. 2009, 21:47
A následné smazání a nenahrazení od 194.108.135.231 upraveného řádku, nevím jestli má cenu potrestat. --Paxan 18. 5. 2009, 10:56


Karel Biňovec

Karel Biňovec se narodil v Praze. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Avii v Letňanech. Vystudoval klasické gymnázium a divadelní režii na brněnské JAMU. Byl režisérem v divadle v Teplicích a v Novém Boru, vedoucím redaktorem podnikového časopisu v Opavě a vedoucím programového oddělení vítkovického Domu kultury. Koncem 60. let byl redaktorem literární redakce v ostravském studiu Čs. rozhlasu. V srpnu 1968 ostravský rozhlas řídil. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ, z rozhlasu musel odejít a pracoval pak až do důchodu v městské knihovně v Ostravě. Po roce 1970 byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu. Fejetony pravidelně vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa, byl členem redakční rady časopisu Alternativa, pravidelně přispíval do měsíčníku Severomoravská pasivita. Jeho dílo tvoří především fejetony, eseje a poezie. Jako jeden z mála lidí v Ostravě byl v 80. letech aktivní v disentu, signatář Charty 77 a manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Od roku 1990 byl poslancem České národní rady.


Tartarus Montes

Tartarus Montes je pohoří na povrchu Marsu, které se nachází na severní polokouli východním směrem od sopky Elysium Mons oddělující Elysium Planitia na jihu od severovýchodní planiny Arcadia Planitia. Pohoří se táhne přes 1 070 km.
Pojmenováno bylo v roce 1985 dle řecké mytologie, kde Tartaros znamenalo nejníže položené místo Hádovo říši.


Intenzita vyzařování

Intenzita vyzařování je radiometrická veličina, definovaná jako měrná veličina zářivého toku na povrchu zdroje.


Ponědraž

Obec Ponědraž se nachází v okrese Jindřichův Hradec, kraj Jihočeský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 108 obyvatel.


Trolejbusová doprava v Erfurtu

Město Erfurt, nacházející se ve spolkové zemi Durynsko, bylo jedním z mnoha německých měst, kde byla v provozu trolejbusová doprava.
Stejně jako v mnoha dalších německých městech, i v Erfurtu se po ukončení druhé světové války začala plánovat trolejbusová síť jakožto doplněk sítě tramvajové. Práce na první trati, která byla dlouhá přibližně 3 km a vedla z Angeru do čtvrti Daberstedt, byly ukončeny na začátku roku 1948. První trolejbusy tak na ni vyjely 26. února téhož roku. Vozovna, vystavěná vedle tramvajové, byla umístěna v severní části města a s linkou tak byla spojena manipulační tratí, která byla téměř stejně dlouhá jako samotná trolejbusová linka. Pro zahájení provozu bylo zakoupeno 5 vozů značky Henschel s elektrickou výzbrojí AEG. Již o rok později byla první trať prodloužena jihovýchodním směrem do čtvrti Melchendorf. Druhá linka byla zprovozněna v roce 1951, kdy byla dokončena trať z Angeru do městské části Hochheim na jihozápadě Erfurtu. Uvedení do provozu třetí linky se uskutečnilo roku 1953. Vozový park byl v padesátých letech doplněn o trolejbusy značky Lowa a v roce 1957 také o pět dvoupatrových ojetých vozů z Hamburku, kterým bylo před jejich zprovozněním v Erfurtu demontováno horní patro.
V roce 1960 zakoupil místní dopravní podnik první trolejbusy československé výroby – konkrétně se jednalo o 4 kusy vozů Škoda 8Tr. Během 60. let pak dodávky z Československa dále pokračovaly, bylo dodáno celkem 13 trolejbusů Škoda 9Tr. V první polovině 70. let bylo ale rozhodnuto o postupném zániku trolejbusové sítě v Erfurtu. Jako první byla uzavřena trať do Melchendorfu, která byla o 10 let později nahrazena tramvajovou linkou. Zbylé tratě vydržely v provozu dva roky, poslední trolejbusy tak Erfurtem projely 7. listopadu 1975.


Prufrockova přípravka

Prufrockova přípravka, oficiálním názvem Prufrockova přípravná akademie, je vzdělávací instituce, kterou v 5. díle knižní série Řada nešťastných příhod nazvaném Strohá akademie navštěvovali sourozenci Violet, Klaus a Sunny Baudelairovi.
Přípravka je vlastně internátní škola, kde však, jak už jsme u Snicketových knih zvyklí, panují prazvláštní poměry.
Škole vládne zástupce ředitele Nero, člověk nevalného charakteru, hulvát a egocentrista.
Sourozenci Baudelairovi, kteří sem byli přivezeni panem Poem, protože všichni jejich předchozí opatrovníci buď zemřeli, anebo se jich zřekli, se tu však setkají se svými osudovými přáteli Duncanem a Isadorou Quagmireovými. Setkají se s nimi hned při prvním obědě v jídelně Prufrokovy přípravné akademie, když se je Duncan snaží ochránit před hrubostí Carmelity Spatsové, další, tentokrát záporné, postavy, jež prochází několika knihami série. Mezi Violet a Duncanem se rozvine velmi těsné přátelství.


Hughes AH-64 Apache

AH-64 Apache je americký dvoumotorový dvoumístný bitevní vrtulník určený k ničení bojové techniky nepřítele a k přímé podpoře pozemních jednotek. Jeho vývoj začal již v první polovině 70. let 20. století, kdy US Army vyhlásila program Advanced Attack Helicopter, z nějž měl vzejít nový útočný vrtulník. Prototyp AV02 stroje pod označením YAH-64A poprvé vzlétl 30. září 1975 a v soutěži o nový standardní bitevní vrtulník US Army porazil konkurenční typ Bell YAH-63. Sériově se začal vyrábět roku 1982. Poté, co firmu Hughes koupila společnost McDonnell Douglas, výroba dále pokračovala a začalo se pracovat na jeho modernizaci. V roce 1993 poprvé vzlétl typ AH-64D, který má moderní avioniku, nový motor a mnohá další vylepšení.Mezi vylepšení patří třeba automatický kulomet který se otáčí podle pohledu letce.


Keltská expanze

Keltská expanze je označení pro historicky doložené rozšíření keltských kmenů v období kolem poloviny posledního tisíciletí před n. l.
Titus Livius ve svých „Římských dějinách“ zaznamenal starou keltskou pověst o dvou synovcích krále kmene Ambigatů Bituriga, kteří se vydali se svými vojenskými družinami hledat nová sídla. Podle božských znamení Sigoves šel směrem do Hercynského lesa, tedy do střední Evropy, Beloves do Itálie. Obraz vývoje keltského osídlení Evropy tyto dva základní údaje obsažené v legendě potvrzují, s jediným rozdílem – podle Tita Livia se měla odehrát počátkem 6. století před n. l., ve skutečnosti k událostem s ní spojeným došlo zhruba o dvě stě let později.
Původní území osídlené Kelty se rozkládalo v oblasti vymezené na jihu Alpami, na severu pásmem středoněmeckých vrchovin, na západ zasahovalo do severovýchodní Francie, na východě k němu náleželo jihozápadní Německo až k bavorsko-rakouskému pomezí, a přináležela k němu i velká část Čech. Jejími obyvateli byly kmeny indoevropského původu, jejichž etnogenezi můžeme sledovat snad až do doby bronzové. V závěru doby halštatské, v průběhu 6. století před n. l. zde vzniká bohaté knížecí prostředí, výrazně ovlivněné mediterránní civilizací, jehož nositelé pronikají v průběhu 5. století i do oblasti horního Podunají, severní Itálie i do části Čech.
Změna ekonomických vztahů a vytvoření velkých sociálních rozdílů, vznikem nového kulturního stylu doprovázená existence mimořádně bohaté vládnoucí vrstvy – vojenské aristokracie; patrně i přelidnění, stejně jako touha po kořisti, očekávané ve vyspělých jižních oblastech – to vše byly faktory, které způsobily, že z této „pravlasti“ expandovaly keltské kmeny do velké části Evropy.
Keltské kmeny pronikly na Britské ostrovy, překonaly Pyreneje, jejich nápor nezadržely ani Alpy a pocítila ho bohatá etruská města i mladá římská republika – roku 387 př. n. l. se postupně dostali Keltové až k Římu, který dobyli.
Druhá migrační vlna zasáhla až území pozdější Panonie a území kolem Dunaje a bezprostředně poté, v roce 280 př. n. l., následovala výprava proti Řecku. Při ní roku 279 př. n. l. vyplenili keltští nájezdníci Delfy i s jejich známou věštírnou, pronikli až do Malé Asie a usadili se zde. Keltové se v očích antických současníků stali ztělesněním barbarství, které ohrožovalo tehdejší civilizovaný svět.
Moravské území bylo Kelty zasaženo podunajským invazním proudem již v průběhu pátého století př.n.l., druhá keltská vlna ho obsadila v první polovině čtvrtého století př.n.l.. Byl to kmen Bójů, podle nichž později germánští Markomané zemi dali jméno, které měl na Moravě snad vystřídat ve třetím století př.n.l. z Karpatské kotliny přišedší kmen Volků-Tektoságů. Keltské kmeny poměrně značně migrovaly a na základě historických zpráv lze rekonstruovat jejich pohyb – např. Bójové jsou v průběhu několika staletí uváděni z oblasti Čech, na území severní Itálie, Francie, ale i Pannonie; stejně tak i sídla Volků-Tektoságů jsou kromě Moravy zmiňována jak ve Francii, tak např. v Turecku. Těmto zprávám by mohla odpovídat i situace ve vývoji osídlení Moravy – sídliště z nejstaršího období, ze středního laténu a z období nejmladšího, současného s keltskými oppidy, nebývají vždy na stejném místě – z toho bylo by možno vyvodit i to, že nové vlny osídlenců zakládaly nová sídla.
Na svém postupu přinesli Keltové do nově získaných oblastí kulturu nazvanou podle naleziště La Tene na břehu švýcarského Neuchâtelského jezera kulturou laténskou. Ta vznikla působením vlivů vyspělého Středomoří na halštatské prostředí střední Evropy. Její výrazný a od předchozích či sousedních kultur zcela odlišný charakter lze sledovat v komplexu všech projevů hmotné kultury jejích nositelů, tedy Keltů – na typu sídel, pohřebním ritu stejně jako na zbraních, nástrojích, předmětech denní potřeby; nejzřetelněji patrný je však v projevech keltského umění. Působením mediterránních výzdobných prvků se předchozí halštatský geometrický styl zcela změnil na styl laténský, užívající nových prvků orientálních – zvířecích a rostlinných motivů, zakřivených linií a ploch, spojovaných do hybridních a fantaskních tvarů. K vrcholu keltské umění dospělo ve 3. století před n.l., kdy se tento rostlinný styl přetvořil v dekorativní a silně působivý styl plastický, využívající především lyrovitých a volutovitých motivů. Pro ztvárnění zvířecích i lidských podob je typická silná stylizace, abstrakce a fantastická ornamentika; tento charakter keltského umění, pramenící z nejhlubších principů keltského náboženství, ještě více vynikne ve srovnání s naturalismem řeckého a římského umění či s předcházejícím strohým geometrickým stylem halštatským. Laténský styl ovládl ve druhé polovině posledního tisíciletí před změnou letopočtu velkou část Evropy a v době svého největšího rozkvětu přesáhl i hranice rozšíření keltských kmenů, to znamená, že silně ovlivnil i hmotnou kulturu nekeltských populací.


Čest

Čest je to, čím si člověk zasluhuje i získává úctu a důvěru a co ztrácí podvodem, zradou, zbabělostí, tedy tam, kde zklamal důvěru druhých, kteří se na něho spoléhali. Patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: Websterův slovník uvádí osm různých významových odstínů slova.
V tradičních společnostech převládalo pojetí cti jako ocenění a úcty ze strany druhých, čest jako postavení, hodnost nebo pocta. S postupnou individualizací člověka a společnosti se zdůrazňuje spíše čest jako ocenění sebe sama, jako rys člověka, který se nemusí stydět sám před sebou.
V tradičních společnostech se vysoko cenila statečnost a odvaha, zejména v boji. Člověk, který by utekl před nepřítelem, ztrácel svou čest.
Naopak vysoké postavení, moc nebo štědrost přinášely s sebou úctu druhých, vyznamenání a pocty, a tedy čest. Dodnes mluvíme o „čestné funkci“, „čestném předsednictví“, o „vojenské cti“ a vojáci vzdávají poctu zbraněmi. V povoláních, kde jeden člověk rozhoduje o životech druhých jako vojenský velitel nebo kde musíme své životy někomu svěřit, například kapitánovi lodi nebo letadla, očekáváme, že se tito lidé řídí „etikou cti“, to jest že za svá rozhodnutí ručí vlastním životem. Proto kapitán opouští tonoucí loď jako poslední.
Pokud se člověka někdo dotkl, poškodil jeho čest, čest jeho ženy, rodiny, vlasti, bylo obvyklé, že bude svou čest hájit tím, že protivníka vyzve na souboj. Smysl byl v tom, že tím dával najevo, že si něčeho váží víc než vlastního života. U žen se „ctí“ často rozumělo zachování věrnosti nebo panenství.
V současné společnosti hovoříme o cti buďto tam, kde ji někdo ztratil, anebo kde se za něco zaručujeme vlastní osobou a její ctí – například při přísaze a slavnostním slibu. Pojmy jako „čestný člověk“ nebo „čestné slovo“ se však stále užívají a mají i svoji váhu. S představou cti souvisí také pocty a vyznamenání.


Frankfurt nad Odrou

Frankfurt nad Odrou je město v Německu, v Braniborsku. Leží na levém břehu řeky Odry, naproti polskému městu Słubice, které bylo až do roku 1945 částí Frankfurtu.


Vladimir Zvorykin

Vladimir Kozmič Zvorykin byl průkopník televizních technologií. Vynalezl televizní přenosový a přijímací systém jež pracoval s katodovými trubicemi — ikonoskop.


Lexikografie

Lexikografie, česky také slovníkařství, je disciplína jazykovědy, který se zabývá teorií a praxí zpracování slovní zásoby jazyka ve slovnících.


STS-51-A

STS-51-A byla mise raketoplánu Discovery. Celkem se jednalo o 14. misi raketoplánu do vesmíru a 2. pro Discovery. Cílem letu mise byla záchrana dvou komunikačních satelitů Palapa B-2 a Westar 6 na oběžné dráze. Satelity byly vyneseny na orbitu během mise STS-41-B. Během mise STS-51-A uskutečnili astronauti dva výstupy do otevřeného prostoru.


Skupina D Mistrovství Evropy ve fotbale 2008

Skupina D UEFA Euro 2008 je jedna ze základních skupin Mistrovství Evropy ve fotbale 2008. Všech šest zápasů skupiny se hrálo v rakouském Innsbrucku a Salzburgu mezi 10.–18. červnem 2008.


Loucká

Obec Loucká se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 120 obyvatel.
Na západ od obce je železniční stanice Loucká, na jihovýchodě letiště Sazená.


Koberec

Koberce jsou textilie, kterými se pokrývají podlahy nebo stěny. V původní formě to byly výrobky, u kterých se k předem určeným rozměrům každého kusu přizpůsobuje vzorování a celá konstrukce koberce. Od 50. let minulého století se vyrábí také koberce jako celoplošné podlahové textilie, což je libovolně dlouhý pás v šířkách až do 6 metrů, který se stříhá podle potřeby uživatele.
První koberce se zhotovovaly pravděpodobně ve Střední Asii před 4-5 tisíci lety. Dosud nejstarší nález pochází z okolí Pasyryku v jednom z údolí Altaje.
Koberce se vyrábí téměř ze všech druhů textilních vláken a přízí.
Příze na jednoduché tkané koberce jsou nejčastěji z juty nebo kokosu.
Bavlněné a jutové příze jsou nejvhodnější materiál pro podkladové kobercové tkaniny.
Vlna a směsi s vlnou jsou vhodné na smyčkové a vlasové koberce pro svoji pružnost a rychlé zotavení po působení tlaku. Skoro všechny ručně vázané koberce jsou z mykaných vlněných přízí.
Moderní koberce pro domácnost, pro veřejné budovy a pro venkovní použití se vyrábí téměř výhradně z umělých vláken. Jsou to buďto staplové mykané příze nebo tvarované hedvábí z těchto materiálů. Podle údajů z USA sestávají koberce z více než 60 % z polyamidů, 30 % z polypropylenových filamentů a jen asi 1 % z vlněných vláken.
Staplové příze jsou výhodnější pro kobercové vzory z mnoha barev, zatímco u hedvábí je prakticky vyloučeno žmolkování hotového zboží. Materiál na staplové příze se většinou barví ve vločce nebo během přádního procesu, umělé hedvábí se nejčastěji barví ve hmotě.
Zákrut kobercových přízí se velmi často fixuje pařením. Tím se dosáhne, že příze při zpracování nesmyčkují a zejména toho, že konce vlasových nití na kobercích se nerozevírají a tím se značně zvýší užitná hodnota podlahové krytiny.
Podle výrobních technik se koberce a podlahové krytiny často dělí do skupin: Vázané, tkané, všívané, vpichované, chemicky pojené. Do každé skupiny patří několik výrobních postupů a vzorovacích technik, k běžným pojmům patří:
Na osnovní nitě se navazují uzlíky různého tvaru podle předem určeného barevného vzoru a každá řada uzlíků se protkává dvěma útky v plátnové vazbě. Vlněné koberce mívají 8 uzlů, hedvábné 60-100 na cm2. Špičky uzlů se pak postřihují.
V asijských zemích, zejména v Íránu, Afganistánu, Indii a Nepálu, ve středoasijských republikách a v Turecku se vyrábí ručně vázané koberce se specifickým vzorováním a zvláštní výrobní technikou. Je to dlouhá řada druhů, jejichž původ a hodnotu jednotlivých kusů umí posoudit jen úzce specializovaní odborníci.
V 70. letech minulého století bylo v západní Evropě poměrně dost rozšířené amatérské zhotovování menších ručně vázaných koberců. K tomu účelu se prodávaly soupravy přízí s podkladovou tkaninou a patřičným návodem k určitému vzoru.
Na snímku vpravo je příklad amatérsky vázané předložky s ukázkou vzorků přízí, jehly a podkladové tkaniny na rubní straně koberce.
Údajně největší ručně vázaný koberec na světě byl vyroben v Íránu a pokrývá od roku 2001 podlahu Velké mešity v Muscatu. Měří 4 343 m2 a váží 22 tun. Příze z čisté vlny je na něm vázána do základní bavlněné tkaniny
Skřipec vytáhne z podavače příslušnou barvu a délku vlasové příze, která se odřízne. Skřipec zavede vlasovou osnovu dospod základní tkaniny, kde se upevní dvěma útky a poté se protáhne zpět na povrch. Vlas se upevní dalšími útky a celý proces se opakuje.
Tkají se v ripsové nebo képrové vazbě a označují se podle druhu vláken, ze kterých jsou vyrobeny, například jutové, sisálové, kokosové. Nejčastější použití: jako běhouny
Tkaní koberců prutovou technikou, tkaní dvojplyšů a gobelínů je složité a nákladné. Tyto druhy se proto vyrábí jen v omezeném množství a pro speciální účely.
Všívané koberce jsou nejrozšířenějším druhem podlahových krytin.. Technologie je známa v celém světě pod označením tufting. Vlas se všívá do základní tkaniny, která může být zhotovena z juty, z polypropylénových pásků nebo jiných materiálů. Napnutá tkanina se vede ke všívacímu zařízení, kde jsou v jehlovém rámu uloženy jehly s navlečenými vlasovými nitěmi. Jehlový systém propichuje tlakem jehly nosnou textilii na opěrném stole. Vlasové nitě jsou zachyceny háčkem pod jehlou a vytvoří se tak smyčka. Po vytažení jehly z nosné textilie se textilie posune o určitou délku a celý proces všívání se opakuje. V případě výroby koberců s řezaným vlasem jsou háčky pod jehlami opatřeny řezným nožem.
Všívané koberce jsou velmi jemné. Základní tkanina, do které je všíván vlas, musí být prostupná pro jehlu. Proto se k rubu koberce přidávají sekundární vrstvy ze tkaných nebo netkaných textilií nebo zátěrů, které slouží k zafixování smyček a k vyztužení koberce.
Patří k nejlevnějším podlahovým textilním krytinám. Vyrábí se jednou operací na jehelném zařízení. Princip výroby spočívá ve vzájemně propletených vláknech rouna pomocí speciálních vpichovacích jehel. Do spodního podkladového rouna jsou používány odpadové textilní materiály. Vrchní rouno, jehož vlákna jsou vpichována do podkladového rouna, je z kvalitnějších materiálů. Z rubové strany se zatírají a tuží. Popsaným způsobem vzniká textilie s hladkým povrchem. S pomocí tzv. vidličkových jehel se na stejných strojích mohou vyrábět smyčkové podlahové krytiny.
Chemicky pojené podlahové textilie Lepené podlahové krytiny vznikají lepením různých vlákenných materiálů na podkladovou textilii. Chemicky pojené koberce s řezaným vlasem se vyrábí obdobně jako dvojplyš, vlasová osnova se však nezatkává ,ale lepí na podkladovou textilii a po vytvrzení pojiva se řeže – vzniká lepený koberec
Hlavním účelem koberce je tepelně izolovat podlahu a tím snížit tepelné ztráty v místnosti. Dalším účelem je změkčení podlahy a ozdobná funkce. V pohádkách bývá používán k létání.
Mimo domácnost nachází podlahové krytiny široké použití v různých speciálních provedeních, zejména
• ve veřejných prostorách, kde se předpokládá vysoká zátěž zejména u schodových koberců
• jako umělý trávník s celou řadou variant ve druzích použitých textilních vláken, délce a hustotě smyček a vlasu, druhu písku nebo granulátu, který se sype mezi smyčky, atd.
1 vlákna povrstvená silikonem; 2 pryžový granulát; 3 spirálovitě zkadeřená vlákna; 4 podklad z polypropylénu


Andrzej Sapkowski

Andrzej Sapkowski [andřej sapkovski] je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii, vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin přes některé „světlé chvilky“ ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.
Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč
Mezi jeho nejnovější dílo patří „sága o Reinmarovi z Bělavy“, historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek především ve Slezsku a Čechách.


Parlament Spojeného království

Parlament Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je nejvyšším orgánem zákonodárné moci Spojeného království a Britských zámořských teritorií. Je jediným parlamentním svrchovaným orgánem. Jeho čelným představitelem je britský panovník – v současnosti královna Alžběta II.
Od středověku až do rané moderní doby existovaly tři samostatná království Anglie, Skotsko a Irsko se samostatnými parlamenty. Zákon o sjednocení z roku 1707 spojil Anglii a Skotsko a vznikl také spojený Parlament Velké Británie a další zákon o sjednocení z roku 1800 spojil tento parlament s irským a vznikl tak Parlament Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Kořeny Anglického parlamentu lze hledat mimo jiné v anglosaském Witenagemotu. Roku 1066 Vilém I. Dobyvatel začal v Anglii uplatňovat kontinentální systém, kdy využíval doporučení rady složené z vrchních velitelů a církevních hodnostářů. Roku 1215 přiměli šlechtici krále Jana podepsat Magnu chartu, která zavedla pro krále omezení vybírat daň bez souhlasu jeho královské rady. Tato skutečnost položila základ vzniku parlamentu.
Roku 1265 svolal Simon de Montfort první volený parlament. Volební právo v těchto volbách bylo jednotné ve všech hrabstvích a měli ho všichni majitelé svobodných statků nebo půdy s ročním příjmem nad 40 šilinků. Takto svolaný sbor byl nazýván Model Parlament a jeho systém byl přijat králem Eduardem I. V době vlády Eduarda II. byl parlament rozdělen do dvou komor – v jedné byli zástupci vyšší šlechty a církve a ve druhé rytíři a zástupci měšťanstva a žádný zákon ani nová daň nemohla být přijata bez souhlasu obou komor a panovníka. Zákony z let 1532 až 1542 realizovaly anexi Walesu a začlenily jejich poslance do Anglického parlamentu.
Roku 1689 parlament přinutil královnu Marii II., které dopomohl na trůn po útěku jejího otce, podepsat zákon o deklaraci práv, která poprvé definovala svrchovanost parlamentu.
Ve středověku se z původní královské rady biskupů a hrabat vyvinul roku 1235 první jednokomorový Skotský parlament, který jednal v Kirklistonu a který měl zákonnou a politickou moc. Od roku 1326 se parlament skládal z církevních hodnostářů, vrchních velitelů a zástupců měšťanstva a měl pravomoci stanovovat daně a silný vliv v soudnictví, zahraniční politice a zákonodárství. Parlament jmenoval členy komise, která zpracovávala návrhy zákonů, které pak prezentovala v parlamentu.
Po skotské reformaci byli roku 1567 z parlamentu vyloučeni katoličtí hodnostáři. A poté co byli roku 1638 z parlamentu vyloučeni i protestantští biskupové stal se z parlamentu orgán skládající se pouze ze zástupců světského stavu. V době vlády Jakuba VI. byli členové komise navrhující zákony pod jeho velkým vlivem a po jeho nástupu na anglický trůn je využíval k řízení politiky ve Skotsku z Londýna. V období protektorátu Olivera Cromwella došlo roku 1657 k dočasnému sloučení anglického a skotského parlamentu.
Tento parlament vznikl, aby reprezentoval zájmy anglické komunity v lordství Irska, zatímco původním keltským obyvatelům nebylo dovoleno ani volit ani zastávat úřad. Jeho první jednání proběhlo roku 1264. Vliv Anglie se v té době omezoval na oblast v okolí Dublinu.
Roku 1541 Jindřich VIII. deklaroval Irské království a posílil zde svůj vliv. Keltští Irové se mohli účastnit na jednání parlamentu. Rozpory začaly po anglické reformaci, kdy většina obyvatel byla katolického vyznání ale rozložení volebních obvodů zajistilo protestantskou většinu v parlamentu. Po vzpouře Irů z roku 1641 byli katolíci vyloučeni z parlamentu.
V době vlády Jakuba II. katolíci získali půdu a v době jakobínských válek souhlasil s požadavky parlamentu Irska na autonomii a restituci půdy. Po vítězství Viléma III. byly tyto výhody zrušeny. Zákon Poynings' Law z roku 1494 podřídil Parlament Irska Parlamentu Anglickému parlamentu. Několik zákonů z roku 1782 tyto restrikce zrušily a o několik let později mohli katolíci volit, ačkoli stále nemohli být členy parlamentu
Po smlouvě o sjednocení z roku 1707, byly v Anglickém i Skotském parlamentu přijaty zákony o sjednocení, které daly vzniknout Království Velké Británie. Tyto zákony zrušily oba parlamenty a nahradily je Parlamentem království Velké Británie, založeném na původním Anglickém parlamentu. Všechny tradice a procedury Anglického parlamentu byly převzaty do nově ustanovené instituce. Nebylo považováno za nutné vyhlašovat nové všeobecné volby.
Po nástupu Jiřího I. na tůn v roce 1714 docházelo k přesunu moci z rukou panovníka na parlament a výkonná moc začala být realizována ministry, kteří se zodpovídali parlamentu. Na konci 18. století měl panovník velký vliv na horní komoru parlamentu, ale jeho moc byla nepřímá. Volební právo bylo omezeno na vlastníky pozemků a svobodných panství a volební obvody byly rozděleny v neprospěch rozvíjejících se průmyslových center.
Tento parlament vznikl po spojení Království Velké Británie a Irského království roku 1801.
Princip zodpovědnosti ministrů vlády dolní komoře parlamentu se začal rozvíjet v 19. století. Svrchovanost Dolní sněmovny byla ustanovena na počátku 20. století. Roku 1909 navrhla dolní komora zákon, který měnil daňový systém v neprospěch bohatých vlastníků půdy. Tento návrh zákona byl horní komorou odmítnut. S ohledem na popularitu tohoto zákona a neoblíbenost Sněmovny lordů vyhrála Liberální strana dvoje volby. Na základě tohoto mandátu navrhl předseda této strany zákon omezující moc horní komory. Pod pohrůžkou jmenování mnoha peerů do horní komory a tím překonání většiny Konzervativní strany v horní komoře tato navrhovaný zákon přijala.
Skotský parlament byl zřízen jako jednokomorový legislativní orgán s předanou částí pravomocí zákonem z roku 1998 a jeho první jednání proběhlo 12. května 1999.
Parlament Spojeného království je dvoukomorový. Skládá se ze Sněmovny lordů a Dolní sněmovny. Zákonnou moc mají tři elementy – panovník, Sněmovna lordů a Dolní sněmovna. Jsou od sebe vzájemně oddělené a žádný jednotlivec nemůže být účasten ve více částech. Členové horní komory nemohou volit poslance dolní komory a podle zvykového práva nevolí ani panovník.
Pravomoci panovníka jsou stále formálně rozsáhlé. Jeho souhlas je například vyžadován u každého zákona, jmenuje předsedu vlády a rozpouští parlament. Ve skutečnosti je nesouhlas s přijatým zákonem neuskutečňován, pověřením sestavit vládu bývá jmenován předseda strany, která má v dolní komoře většinu nebo je schopen sestavit většinovou koalici a termín rozpuštění parlamentu bývá určen podle návrhu současného premiéra.
Členové sněmovny lordů jsou jmenování. V současnosti má tato komora 745 členů. Jednou skupinou jsou zástupci Anglikánské církve. Jedná se o 26 nejstarších církevních hodnostářů a jmenovitě v této skupině jsou zastoupeni vyjmenováni biskupové – Arcibiskup canterburský, Arcibiskup yorský, Biskup londýnský, durhamský a winchesterský. Světští členové horní komory jsou označováni jako peerové. Po reformě z roku 1999 je část členů doživotních a pouze 92 - Lord maršál, Lord kancléř a dalších 90 zvolených ostatními členy horní komory, s členstvím s možností postoupení dědicům.
Od platnosti zákonů z roku 1911 a 1949 jsou pravomoci Sněmovny lordů mnohem menší než Dolní sněmovny. Všechny zákony, s výjimkou daňových zákonů a zákona o státním rozpočtu, jsou v této sněmovně diskutovány s možností navrhovat změny nebo odmítnout jejich přijetí. Přesto zamítnutí schválení zákona může zpozdit jeho přijetí maximálně o dobu trvání dvou zasedání parlamentu. Po této době může projít zákon bez souhlasu horní komory. Horní komora má také právo vznášet dotazy na členy vlády a zřizovat několik komisí.
Členové Dolní sněmovny jsou voleni v jednomandátových volebních obvodech. V současnosti má tato komora 646 poslanců. Všeobecné volby se konají minimálně jednou za 5 let. Všechny zákony aby se staly právoplatnými musí projít touto komorou parlamentu a jako jediný orgán schvaluje daňové zákony a státní rozpočet. Členové vlády musí pravidelně odpovídat na otázky poslanců dolní komory. Dále v rámci Dolní sněmovny pracuje množství výborů, které projednávají návrhy zákonů.
Legislativa je realizována jako zákony Spojeného království. Ty mohou mít platnost na celém území Spojeného království včetně Skotska, ale vzhledem k oddělené platnosti skotského práva mnoho z nich neplatí ve Skotsku. Zákony, které platí pouze pro Skotsko, jsou od roku 1999 vydávány Skotským parlamentem.
Každý zákon prochází několika úrovněmi jednání v obou sněmovnách. První úroveň se nazývá prvním čtením a jedná se o formální proceduru. Ve druhém čtení se projednávají hlavní záměry zákona a sněmovna může odmítnout jeho přijetí. Poté je zákon předán do výborů. Poté co sněmovna vezme zákon na vědomí následuje třetí čtení. V dolní sněmovně při třetím čtení není povoleno, na rozdíl od Sněmovny lordů, provádět změny a doplnění. Možnost zabránit přijetí zákona horní komorou je ale od roku 1911 omezena. Poté co je přijat v jedné komoře parlamentu přechází do druhé komory a pokud projde bez dodatků může být předán ke schválení panovníkem.


Poltva

Poltva je nevelká řeka protékající Lvovskou oblastí na západní Ukrajině, levý přítok Bugu. Největším městem na Poltvě je Lvov, kde byla však říčka během 19. století svedena do podzemního systému městské kanalizace a Lvov tak svou řeku „ztratil“.


Rakovec

Rakovec je potok, který pramení tři kilometry východně od obce Jedovnice a na svém horním toku protéká Přírodím parkem Rakovecké údolí. Dále protéká přes obec Račice-Pístovice a Nemojany, kde se jeho tok obrací ze směru jihovýchodního na jihozápadní a protéká přes Tučapy, Komořany, Rousínov, Velešovice, Holubice a u Křenovic se vlévá do Litavy.


Tsooru

Tsooru je vesnice v estonském kraji Vorumaa, samosprávně patřící do obce Antsla.


Městská autobusová doprava v Teplicích

Teplice jsou okresní město v severních Čechách, v Ústeckém kraji, které má vlastní systém městské dopravy. Její součástí je i síť autobusových linek, kterou provozuje Veolia Transport Teplice, s. r. o.. Asi 23 pravidelných autobusových linek má čísla z řady 120 až 148, některé zvláštní linky mají nižší čísla. Vnitroměstské jsou pouze linky 30 a 33, všechny ostatní autobusové linky MHD Teplice jsou ve skutečnosti příměstské a meziměstské. Po krizi autobusové dopravy v létě 2006 se od 1. listopadu 2006 teplická síť MHD rozšířila do dalších měst a obcí v regionu.
Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. si z linek s teplickým městským číslováním v roce 2008 podržel licence pro linky 585001 a 585002, na nichž pro rok 2008 má uvedeno jen po jednom formálním spoji ročně.
První autobusové linky se na Teplicku objevily již okolo roku 1925, vedly však daleko od samotného města. Jejich provozovateli byli soukromí dopravci, ale některé patřily také TEKG, tehdejšímu městskému dopravci, který provozoval hlavně tramvajovou dopravu. Nakonec se celá situace vyvinula tak, že TEKG roku 1932 převzala autobusové linky soukromníků. O další rok později bylo zavedeno jejich číslování, celkem tak linek existovalo deset. Obslouženo tak bylo město i jeho okolí, a to až do konce druhé světové války, kdy po nástupu komunistů k moci celý provoz převzal podle tehdejšího zákona podnik ČSAD.
Teplický dopravní podnik s provozováním vlastních autobusových linek začal znovu roku 1951. Tyto nové linky doplňovaly tramvajovou síť; brzy však ji svým významem převýšily, stejně jako později i tu trolejbusovou. Zatímco roku 1963 jezdilo pouze pět linek, o sedm let později jich již bylo jedenáct a roku 1986 dokonce šestnáct. Vytížené autobusy obsazené směry nahrazovaly postupně trolejbusové spoje, autobusům však zůstal dodnes důležitý úsek do Dubí a řídčeji využívané trasy.
V současné době je v provozu okolo dvou desítek autobusových linek, obsluhující město Teplice a okolní obce.
Roku 1998 zakoupil DP první nízkopodlažní autobus typu Irisbus Citybus 12M. V dalším pořízení těchto vozidel se však nepokračovalo, objevily se ale 15 m dlouhé německé vozy typu Mercedes-Benz Citaro, provozované například v blízkém Děčíně.
V roce 2006 byly zakoupeny další dva nízkopodlažní patnáctimetrové autobusy Solaris Urbino. V říjnu a prosinci 2007 byly dodány dva vozy stejného typu splňující emisní normu EURO IV. Na jaře roku 2007, na základě získání licence na provozování příměstské dopravy na Teplicku, bylo zakoupeno a pronajato 10 autobusů SOR C 12 a 6 autobusů Irisbus Crossway. V podzim roku 2007 bylo Dopravnímu podniku zapůjčeno 16 „low entry“ autobusů Scania OmniLink ze švédského Stockholmu, které nahradily staré TAMy a Karosy řady 700.
V letech 2004 až 2005 existovaly tendence zrušit trolejbusový provoz a nahradit jej právě autobusy, tento plán však nebyl realizován.
Na některé trolejbusové linky jsou vypravovány v případě nutnosti posílení i klasické autobusy.
Po krizi autobusové dopravy v létě 2006 se od 1. listopadu 2006 teplická síť MHD rozšířila do dalších měst a obcí v regionu. V současné době zasahuje i do měst Dubí, Krupka, Košťany a Hrob, Osek, Duchcov a do obcí Mikulov, Moldava, Modlany, Srbice, Bystřany, Rtyně nad Bílinou, Žalany, Bořislav, Žim, Háj u Duchcova, Novosedlice, Proboštov, Kladruby, Lahošť, Jeníkov, Zabrušany, Bžany, Kostomlaty pod Milešovkou z okresu Teplice a obcí Přestanov a Chlumec z okresu Ústí nad Labem i do samotného města Ústí nad Labem. Síť MHD Teplice se tak prolíná se sítí litvínovské a teplické MHD, původní linka MHD ve městě Krupka byla teplickou linkou vytlačena.
V roce 2004 podal Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. Evropské komisi stížnost, kterou později ještě doplňoval.
Evropská komise na základě stížnosti Dopravního podniku Ústeckého kraje a. s. prošetřuje Českou republiku pro zakázanou finanční podporu Dopravního podniku Teplice s. r. o. a některých dalších městských dopravních podniků ze strany měst a Ústeckého kraje. Komise má podezření, že pro meziměstskou dopravu byly zneužity dotace, které jsou účelově vázány na provozování městské dopravy. Evropská komise požádala v této otázce a v otázce formy výběrových řízení na regionální dopravce Českou republiku 26. června 2008 tzv. ospravedlnitelným názorem o vysvětlení ve lhůtě dvou měsíců, pak se může obrátit na Evropský soudní dvůr.
Vozový park teplických autobusů se skládá z vozidel níže uvedených typů. V závorce je uveden rok výroby prvního ze všech vozů daného typu.
Kromě devíti typů autobusů nasazovaných denně do provozu vlastní DPT také jeden autobus typu Karosa ŠM 11, který je využíván pro muzejní účely a v letní sezóně je nasazován na nostalgickou linku č. 40.
Do března 2008 byly v provozu také autobusy Tambus TAM 232 slovinského původu.
Městský nátěr je žluto-bílo-tmavomodrý, autobusy mívají často ale nátěr také reklamní. Dříve se používaly barvy červená a krémová, stejně jako ve zbytku tehdejší ČSSR. Vlastní nátěr zavedlo město již kolem roku 1992.
V autobusech jsou až na výjimky používány digitální transparenty, tedy proměnné ukazatele směru umístěné na předním, bočním a zadním čele vozidla a také uvnitř něj. Akustické hlášení zastávek se nepoužívá.


Corky Laing

Corky Laing narozený jako Laurence Gordon Laing, byl bubeník skupiny Mountain a West, Bruce and Laing.
V roce 1961 začal hrát na bicí ve skupině The Ink Spots a pak hrál ve skupině Energy jejímž producentem byl Felix Pappalardi. Laing odešel od Energy v roce 1969, aby s Pappalardim, Leslie Westem a Steve Knightem založili skupinu Mountain. Nahrával též jako skupina Cork s Ericem Schenkmanem ze Spin Doctors a Noelem Reddingem.


Live Killers

Live Killers je osmé a první živé a dvoudeskové album slavné britské skupiny Queen, které bylo vydano v roce 1979.


La traviata

La traviata je opera o třech dějstvích, kterou na námět románu Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi napsal Giuseppe Verdi. Premiéru měla v roce 1853, ale úspěch mělo až druhé nastudování s premiérou 6. května 1854. Autorem libreta je Francesco Maria Piave.
Dnes patří tato opera ke stálému repertoáru mnoha operních divadel.
Verdi si námět vybral kromě jiného i proto, že jej oslovila podobnost příběhu s jeho vlastním životem: sám žil s krásnou milenkou na venkovskén statku.
Neúspěch prvního nastudování byl způsoben několika příčinami: Verdi byl znám především jako autor oper s historickým námětem a zde sáhl po moderním tematu. To bylo pro diváky nezvyklé. Hlavní hrdinkou je kurtizána, ale je pojata jako tragická postava, vzbuzující lítost. Do říše legend je třeba odkázat historku o obezitě hlavní představitelky Fanny Salvini-Donatelli. S dramatičností příslušných textů roste její váha až na 130 kg! Důvod fiaska třeba hledat především v námětu díla a v neposlední řadě v ledabylém hudebním nastudování díla včetně nevalných výkonů všech tří hlavních postav.
Violetta Valéry, známá pařížská kurtizána, pořádá ve svém domě po delší době večírek, na který přichází i Alfred Germont, který ji již dlouho miluje. Po záchvatu slabosti , kdy všichni odešli do vedlejší místnosti tančit, zůstává Alfredo s Violettou sám a význává jí lásku. Ona, protože nevěří, že by ji někdo mohl opravdu milovat se mu vysmívá. Pak ale pochopí, že Alfredo svá slova myslí vážně a dává mu květ kamélie s tím, aby jej vrátil až květ uvadne. Šťastný Alfredo poznává, že se smí nazítří vrátit a odchází. Loučí se i ostatní Violettini hosté a dívka zůstává sama. Sní o lásce k muži, který by ji také miloval, ale pak se vysměje sama sobě a opěvuje krásu svobody a volného života. Do jejího hlasu zaznívá Alfredův zpěv o lásce k ní.


Rotenon

Rotenon je bez zápachu, používá se v širokém spektru jako insekticid, piscicid a pesticid. Přirozeně se vyskytuje v kořenech rostlin, například vinné révy. Způsobuje Parkinsonovu chrobu, když byl injekcí podán krysám, projevily se u nich příznaky této choroby. Rotenon zabíjí sladkovodního plže Lymnaea stagnalis útokem na mitochondrie v neuronech.
Jako první Rotenon izoloval Emmanuel Geoffroy z exempláře rostliny nicou Robinia, nyní nazývané Lonchocarpus nicou, když cestoval ve Francouzské Guyaně. Psal o tomto výzkumu ve své práci, publikované po jeho smrti v roce 1895, kdy umřel na parazitní onemocnění. Výzkumní pracovníci později zjistili, že látka, kterou Geoffroy nazval nicouline byl vlastně rotenon.
Je běžně používán v práškové nebo tekuté emulgované formě, v řízení rybolovu pro odstranění nežádoucích druhů ryb, jako je vymýcení exotických ryb z nepřirozeného stanoviště. Lidé loví ryby pomocí Rotenonu extrahovaného z rostlin a následně uvolněného do vody. Otrávené ryby vyplavou na povrch a jsou snadno chytitelné. Tato metoda byla poprvé praktikována u různých domorodých kmenů, které drtily kořeny. Ryby ulovené tímto způsobem mohou být konzumovány, protože rotenon je velmi špatně vstřebáván trávicím ústrojím člověka, pro ryby je však smrtelný, protože snadno vstupuje do krevního řečiště ryb přes žábry.
Výzkumníci Rotenon používají na odchyt ryb v malém měřítku pro následnou studii biologických rozmanitostí mořských ryb, sbírání záhadných nebo skrytých ryb, které představují důležitou součást široké komunity ryb. Rotenon je nejúčinnější nástroj, který je k dispozici, protože stačí velmi malé množství. Má pouze mírné a přechodné zdravotní účinky.
Rotenon je také používán v práškové formě ke snížení parazitních roztočů u kuřat a další drůbeže. Ve Spojených státech a v Kanadě jsou všechna využití Rotenonu zakázána.
Rotenon zasáhne řetězce transportu elektronů v mitochondriích. Konkrétně se inhibuje přenos elektronů z železo-sírného centra v komplexu I na ubichinon. To zabraňuje NADH, aby byly převedeny do použitelné buněčné energie.
Rotenon se získává extrakcí z kořenů a stonků několika tropických a subtropických rostlin, zejména těch, které patří do rodu Lonchocarpus nebo Derris.
Drcené rostliny, které byly používány domorodci na otravu ryb, určených k pozdější konzumaci.
Rotenon je zařazena Světovou zdravotnickou organizací jako středně nebezpečný. Je mírně toxický pro člověka a jiné savce, ale velmi toxický pro vodní hmyz včetně ryb. Tato zvýšená toxicita u ryb a hmyzu je způsobena tím, že lipofilní Rotenon je snadno převzat přes žábry nebo průdušnice, ale ne tak snadno přes kůži nebo prostřednictvím trávicího traktu.
Nejnižší smrtelná dávka pro dítě je 143 mg / kg. Lidská úmrtí, která jsou připisována Rotenonu jsou vzácná, protože jeho dráždivé akce způsobí zvracení. Úmyslné požití Rotenon může mít smrtelné následky.
Sloučenina se rozkládá, když je vystavena slunci a volně v životním prostředí vydrží většinou 6 dní. Ve vodě může rotenon zůstat 6 měsíců.
Rotenon je klasifikováno podle Národního ekologického programu USDA jako nesyntetický a bylo povoleno jej používat a vyrábět do roku 2005, kdy byl odstraněn ze seznamu povolených látek kvůli obavám z jeho nebezpečnosti.
V roce 2000 bylo oznámeno, že injekce Rotenon u potkanů způsobuje příznaky Parkinsonovy nemoci a rozvíjí ji. Rotenon byl užíván nepřetržitě po dobu pěti týdnů, smíchán s DMSO a PEG, jež měly zvýšit průtok tkání a pustit se do krční žíly.
Studie neprokázaly, že by expozice Rotenonu byla zodpovědný za Parkinsonovy choroby u člověka, ale je jasné, že chronická expozice toxinův v životním prostředí zvyšuje pravděpodobnost onemocnění.
Nicméně studie u potkana, neuronů a mikroglie ukázaly, že nízké dávky Rotenonu vyvolávají oxidační poškození a smrt dopaminergních neuronů, a to jsou tyto neurony v substantia nigra, které zemřou u Parkinsonovy nemoci.
Již dříve bylo známo, že neurotoxin MPTP je příčinou Parkinsonovy nemoci kvůli zasáhnutí Komplexu I v řetězci transportu elektronů a zabíjení dopaminergních neuronů v substantia nigra. Z tohoto důvodu byl Rotenon zkoumán jako možná látka způsobující Parkinsonovu chorobu. Oba MPTP a Rotenon jsou lipofilní a mohou se dostat přes krevní bariéru mozku.


Luisa Landová-Štychová

Luisa Landová-Štychová byla česká politička, novinářka, popularizátorka vědy a průkopnice feminismu.
Narodila se jako Aloisie Vodičková v rodině obchodníka. V mládí se dostala do konfliktu s otcem, když odmítla v Ratboři převzít jeho obchod a místo toho vstoupila plně do víru dělnického hnutí. Mění si jméno na Landová, seznamuje se s anarchistickým hnutím a v něm též s Ing. Jaroslavem Štychem, s nímž po svatbě v roce 1912 sdílela nejen názory a osudy politické, ale i zájem o astronomii.
Politicky na sebe poprvé upozornila v září 1907 účastí na antimilitaristických protestech českých anarchistů. Vstupuje do České anarchistické federace, ale více známou se stala až po roce 1912, kdy vystupuje s na svou dobu radikálně feministickými názory. Na jedné takové přednášce kritizovala rodinu jako oporu kapitálu, militarismu a klerikalismu. Ač sama vdaná, považovala manželství za projev soukromého vlastnictví, kritizovala rovněž postavení ženy v domácnosti. Byla tak vlastně první, kdo v českém anarchistickém hnutí nadhodila ženskou otázku. Její tehdejší názory může považovat za prehistorii anarchofeminismu.
V roce 1913 zakládá s manželem Svaz socialistických monistů, ateistickou organizaci napojenou na sociální demokracii. Jejím předsedou byl filozof V. Krejčí. Spolek neměl dlouhého trvání. Za první světové války byl zakázán, nicméně jeho činnost prakticky nadále pokračovala ve spolku Sdružení dělnických abstinentů a poté v Astronomickém kroužku.
Ideové tříbení v anarchistickém hnutí dospělo až k pokusu o založení politické strany. Část anarchistů si uvědomovala dosavadní omezené možnosti politického boje. Z podnětu Bohuslava Vrbenského byla proto v dubnu 1914 založena Federace českých anarchokomunistů, v němž se výrazně angažovala také Landová-Štychová.
Slibný vývoj narušila válka. Někteří anarchisté byli uvězněni, jiní museli narukovat na vojnu, další, mezi nimi manželé Štychovi, byli dáni pod policejní dohled.
Nicméně Astronomický kroužek navázal skrze J. Štycha spojení s Maffií a další aktivita anarchistů na sebe nenechala dlouho čekat. V květnu 1917 vytvořil Astronomický kroužek důvěrnický sbor, záhy přeměněný na dělnickou radu, kde se sešli anarchisté se sociálními demokraty i národními sociály. Za anarchokomunisty byla jedou z mluvčích také Landová-Štychová.
Po návratu Vrbenského v lednu 1918 z internace se spolupráce s národními socialisty ještě prohloubila. Na anarchokomunistické konferenci 3. února 1918 v Duchcově padlo rozhodnutí o úplném sloučení s touto stranou. Jednáním s národními socialisty byl pověřena mimo jiné také Landová-Štychová. Ke spojení došlo na sjezdu 30. března - 1. dubna 1918. Pro anarchokomunisty byly v České socialistické straně rezervovány 3 posty ve výkonném výboru.
Landová-Štychová se zapojila jako členka výboru Socialistické rady do přípravy generální stávky 14. října 1918. Původně mělo jít o pouhou demonstraci proti vývozu potravin, ale díky akčnímu výboru
Národně demokratické listy mně vytýkají, že na svých schůzím mluvím o Rusku sympaticky, že s úctou mluvím o Leninovi. Ano, poněvadž jsem hrdá na to, že to byl slovanský člověk, který měl odvahu přejít od slov k činům… Mám úctu k těm 70 000 školám, které sovětské Rusko během jednoho roku postavilo, aby dalo lidu vzdělání. Mám úctu k tomu sovětskému Rusku, které dalo zařídit carské a knížecí paláce pro proletářské rodičky.
Socialismus není pro mne volebním heslem. Angažovala jsem se pro jednotnou frontu již před převratem a zůstala jsem věrna této myšlence. Nezáleží na tom, budeme-li nazváni zrádci nebo poražení. Půjdou po nás jiní, kteří jednotnou frontu uskuteční.


Třetí normální forma

Třetí normální forma je soubor doporučení pro návrh datové struktury databáze, jehož dodržení vede k optimálnímu využití vlastností systému OLTP při tvorbě databázových aplikací. 3NF obsahuje jako svou podmnožinu druhou normální formu a první normální formu:
Tak, jak jsou zde zapsány, působí jednotlivá doporučení velice obecně a v podstatě samozřejmě. Pokusme se demonstrovat jejich použití na jednoduchém příkladu:
Zadání: Navrhněte datovou strukturu pro uložení seznamu oddělení firmy, který bude obsahovat číslo oddělení, adresu budovy, kde oddělení sídlí, jméno, příjmení a plat šéfa a jméno, příjmení a plat všech zaměstnanců oddělení.
Vytvořím si jednu tabulku Oddělení, která bude obsahovat následující sloupce:
Moc hezké, ale zkuste v této struktuře napsat příkaz SELECT, který vybere deset nejlépe placených zaměstnanců. Nebo třeba SELECT, který vybere oddělení s více než deseti zaměstnanci.
Tato struktura rozhodně nesplňuje bod 3 z výše uvedených doporučení - adresa by měla být rozdělena na ulici, město, PSČ a stát a pro každého zaměstnance by mělo být uvedeno zvlášť jméno, zvlášť příjmení a zvlášť plat.
Tato struktura také rozhodně nesplňuje bod 2 - jsou zde dohromady v jedné tabulce smíchány údaje o lidech a o odděleních.
Už je to o něco lepší - rozhodně už dokážu pomocí SQL příkazu najít nejlépe placené zaměstnance nebo zjistit počet zaměstnanců jednotlivých oddělení. Problém je ještě v doporučení číslo 4 v případě tabulky Oddělení - firma bude nejspíš mít hodně oddělení, ale málo budov, rozhodně bude hodně oddělení sedět vždy ve stejné budově. V tabulce Oddělení se mi tedy bude pořád dokola opakovat několik málo adres budov. Správně by tedy měly být adresové sloupce vyvedeny do zvláštní tabulky.
To už vypadá docela dobře. Dalo by se diskutovat o tom, jestli číslo oddělení je opravdu vhodný primární klíč, co se stane, když dojde k přečíslování oddělení, nebo třeba o tom, že podle PSČ a státu dokážu určit město, takže podle doporučení 5 je položka adresa budovy - město vlastně přebytečná, ale v zásadě jsme se díky pravidlům 3NF dostali ke struktuře, se kterou by nemělo být složité pracovat pomocí příkazů jazyka SQL.


Fandom

Fandom je sdružení fanoušků sci-fi, fantasy, horroru a příbuzných žánrů.
Je to jev pro vývoj SF ve světě, zejména v anglicky mluvících zemích, zcela typický; někteří teoretici dokonce soudí, že při nevyjasnění hranic SF jako literární kategorie je fandom nejzřetelnější formou její existence. Fandom nelze ztotožňovat se čtenářskou obcí, tvoří jej úzká, avšak vysoce aktivní skupina lidí těsně spojená s většinou autorů SF.
Jindřich Smékal o fandomu píše: V obecném slova smyslu lze fandom charakterizovat jako zájmovou činnost projevující se aktivním přístupem k četbě SF a udržováním kontaktů prostřednictvím časopisů a organizovaných setkání v celé škále úrovní. To, že jde o hnutí, které má dnes již hluboko zapuštěné kořeny, není třeba zdůrazňovat - mezi samotnými fany se traduje, že kdyby všechna nakladatelství přestala SF literaturu vydávat, fandom by klidně existoval dál. Asi na tom něco bude, protože ta odhadovaná téměř tisícovka amatérských časopisů, fanzinů, a desítky amatérských shromáždění, které na světě existují, by stačily kontakty a nadšení fandomu udržet. a Pokud jde o samotné fany, nelze dost dobře charakterizovat, jací jsou. Asi různí, tak jak jsou různí lidé v našem světě, které spojuje společná záliba. Ale od ostatních se liší tím, že je žádný zásadní objev či neobvyklá událost nepřekvapí - určitě by nevydechli úžasem, kdyby na Zemi třeba přistáli mimozemšťané, protože o něčem takovém už četli, a ne jednou.
Polooficiální Fandom v České republice, respektive Československu, vznikl v noci z 30. dubna 1979 na 1. května 1979; někdy se proto hovoří, že Československý fandom vznikl 31. dubna 1979.
Po rozdělení Československa byla na české i slovenské poradě schválena tzv. „Fialová smlouva“, která zachovává jeden Československý fandom společný pro oba státy. Spolu s tím se v ní hovoří o jednom společném Parconu i o tom, že každý člen jedné organizace je zároveň členem druhé. Organizace pořádá své cony v České a občas i Slovenské republice.
Postupem času se příznivci určitých druhů televizních seriálů a navazující literatury začali vzájemně vymezovat a také označovat. Např. příznivci Start Treku se označují Trekkies a zakládají si vlastní kluby, mají své časopisy, weby.


Mistrovství Evropy v běhu do vrchu 2006

Mistrovství Evropy v běhu do vrchu 2006 je sportovní událost, která se uskutečnila 8. až 9. července 2006 v severovýchodních Čechách.
Akreditace proběhla v trutnovském Hotelu Patria 7. července 2006, oficiálně závody začaly v sobotu 8. července 2006 v Malých Svatoňovicích pod Jestřebími horami.


Jalová vazba

Jalová vazba je pojem používaný ve stavebnictví a tesařství. Jedná se o příčný profil krovu, který obsahuje jen nesené části krovu, tj. krokve.
Podobně jako plná vazba podpírá prostřednictvím krokví váhu střešní krytiny.
Historicky se jalová vazba vyvinula později než vazba plná jako opatření k úspoře stavebního materiálu a odlehčení celého krovu. vazné trámy a další prvky plné vazby zde musí být nahrazeny jinou konstrukcí, například soustavou krátkých trámků zvaných krátčata začepovaných do trámů souběžných s pozednicemi, zvanými výměna.
Jalové vazby se ve střešní konstrukci rozmisťují v pokud možno pravidelných rozestupech mezi plnými vazbami zpravidla v poměru 1/2 nebo 1/3.


Kam orli nelétají

Schaffer a Smith jsou dva tajní spojenečtí agenti, kteří se vydávají na nejstřeženější pevnost v Evropě, aby osvobodili amerického generála z německého vězení.


Antonín Moskalyk

Narodil se v Chustu v tehdejší Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajině. Po absolutoriu gymnázia v Brně vystudoval obor režie na Divadelní fakultě pražské Akademii múzických umění. Studium dokončil v roce 1958. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1991 byl zaměstnán jako režisér a scenárista v Československé televizi. Za svůj život vytvořil asi dvacet televizních filmů a asi 450 inscenací a televizních pořadů.


Nabopolasar

Nabopolasar byl prvním králem novobabylonské říše, vládl v letech 625 př. n. l. - 605 př. n. l..
Dostal se k moci v průběhu povstání proti asyrské nadvládě roku 626 př. n. l., po smrti posledního významného asyrského panovníka, Aššurbanipala v roce 627 př. n. l..
Oslabení Asyřané nedokázali odolat spojenectví Babylonie a Médské říše, kteří společně dobyli asyrské hlavní město Ninive roku 612 př. n. l., v bitvě o Ninive. Nabopolasarovi byla předána kontrola nad městem, a on postupně zlikvidoval všechny pozůstatky po asyrském impériu.
Nabopolasar byl ve ve válce s Egyptem od roku 610 př. n. l. do své smrti.
Roku 605 př. n. l. Nabopolasar dobyl asyrské město Harran, kam se zbylé asyrské síly pod vedením posledního asyrského krále Aššur-uballita II. stáhly po pádu Ninive. Ve stejném roce ho jeho syn Nebukadnesar II. nahradil na babylonském trůnu a vyhrál bitvu u Karchemiše, bojujíc proti faraonu Nechuu II.. Krátce nato Nabopolasar zemřel.


Phyllomys unicolor

Phyllomys unicolor, též „Wagnerova myš“, je asi 30 cm velký stromový hlodavec. Tuto myš poprvé nalezl, popsal a pojmenoval německý vědec Andreas Wagner. Stalo se tak v roce 1824. Jediný známý exemplář se vyskytuje v muzeu v Senckenburgu v Německu.
Phyllomys unicolor se vyskytuje v deštných pralesech Brazílie. Tento druh je však již od roku 1950 na seznamu ohrožených druhů s poznámkou, že pravděpodobně vyhynul.
V Brazilském státě Bahia byl nalezen v roce 2007 v pasti na zvířata mrtvý exemplář tohoto živočicha.


Husův sbor na Vinohradech

Husův sbor na Vinohradech je modlitebna Československé církve husitské v Dykově ulici v Praze 10.
Byl postaven v letech 1930–1935 podle návrhu architekta Pavla Janáka v konstruktivistickém stylu. Třídílná stavba se skládá z vlastní modlitebny, věže a obytného domu. Vnitřkem skeletové železobetonové věže bez obvodového pláště vede točité schodiště. Vrchol je ozdoben husitským kalichem. Obytný objekt je pětiposchoďový, má plochou střechu a hladká průčelí. Součástí komplexu je i kolumbárium, které vzniklo v roce 1940 přestavbou z divadelního sálu podle návrhu Jiřího Jakuba. V roce 1947 k němu bylo přistavěno druhé patro.
Základní kámen stavby byl položen v roce 1930 a v létě 1932 začaly stavební práce. Měděný kalich byl slavnostně vyzdvižen na věž vysokou 34,5 m v létě roku 1933. Od 7. května do 9. května 1945 se odsud vysílalo volání o pomoc Pražskému povstání. Vysílání se odbavovalo na zařízení určenému k přenosu varhanních koncertů. Tyto události připomíná pamětní deska na severní stěně stavby.


Samšina

Obec Samšina se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 257 obyvatel.
 Image:Samšina - kostel svatého Václava.jpg|Kostel svatého Václava v Samšině Image:Samšina - zvonice.jpg|dřevěná zvonice u kostela svatého Václava v Samšině


Lempa

Lempa je jednou z nejvýznamnějších řek ve Střední Americe, která protéká přes státy Guatemala, Honduras a Salvador. Povodí má rozlohu cca 17 790 km2, z toho leží 10 082 km2 na salvadorském území, 5 251 km2 v Hondurasu a 2 457 km2 v Guatemale. Hlavním využitím řeky je výroba elektřiny, v menší míře i závlahy a rybolov.
Na řece se nachází několik vodních elektráren, zároveň existuje několik projektů na výstavbu dalších přehrad. Do roku 2008 byly přímo na řece Lempa postaveny 3 hydroelektrárny, které spoluvytvářejí energetickou vodní kaskádu. Elektrárna Cerrón Grande slouží jako špičková elektrárna. Tyto elektrárny vyprodukují zhruba 33 % el. energie spotřebované v Salvadoru. Veškeré hydroelektrárny v povodí řeky Lempa spravuje státní Comisión Ejecutiva del Río Lempa.


Tunel pod Táborem

Železniční tunel pod Táborem se nachází v Hrdlořezích na nákladní železniční trati Praha-Malešice – Praha-Libeň. Byl vybudován v letech 1914–1919.
Tunel je dvojkolejný, má délku 358 m a šířku 8,7 m. Trať procházející tunelem je jednokolejná, v tunelu však jsou i zbytky druhé koleje.
 Image:Praha-Malešice, tunel pod Táborem.jpg|U malešického portálu Image:Praha-Malešice, tunel pod Táborem.jpg|Kopec Tábor z malešické strany Image:Railway tunnel pod taborem from the north.jpg|Severní portál a silniční most


Lipolec

Lipolec byl dříve samostatná obec 5,5 km západně od Dačic v nadmořské výšce 510 m. Situována je v Dačické sníženině v mělkém údolí Lipoleckého potoka, který se po soutoku s Volfířovským potokem vlévá z pravé strany do Moravské Dyje. Obec dříve s německým obyvatelstvem, po roce 1918 s českou menšinou, po r. 1945 české obyvatelstvo. V roce 1843 žilo v obci podle Vlastivědy moravské 401 obyvatel ve 75 domech a 101 domácnostech. V roce 1976 byl Lipolec v rámci integrací obcí připojen k Markvarci a do roku 1980 k městu Dačicím. V současné době je v Lipolci 64 obytných domů.
První písemné zmínky o obci jsou v historických pramenech z roku 1390, kdy je zde uváděna fara. Od roku 1610 až do roku 1849 byl součástí dačického panství. Před třicetiletou válkou bylo v městečku Lipolci 46 usedlostí. Desátky se odváděly faře v místě a panství Dačice. Na týdenní sobotní trhy se jezdilo do Dačic. Elektrifikována byla ves v roce 1931 připojením na síť ZME Brno.
Škola v Lipolci byla již v roce 1668, kdy se připomíná v historických pramenech, ale bez učitele. Po obnovení zdejší fary v roce 1736 se na škole vyučovalo, ale až doba josefínská přinesla pořádek do zdejších školských poměrů. Škola pak byla otevřena v roce 1792. Jednopatrová budova školy byla při cestě uprostřed obce postavena v 2. polovině 19. století a měla dvě třídy a byt učitele. Po vzniku republiky byla v roce 1922 postavena nová patrová budova české menšinové školy. Po okupaci v roce 1938 zde skončila česká škola svoji činnost, neboť čeští obyvatelé byli z pohraničí okupanty vyhnáni. Po osvobození v roce 1945 bylo obnoveno ve škole vyučování samozřejmě již pouze v českém jazyce. Pro malý počet žáků byla škola v roce 1978 zrušena a žactvo bylo převedeno do školy v Dačicích.


Nikolaj Alexandrovič Dobroljubov

Nikolaj Alexandrovič Dobroljubov byl ruský literární kritik, publicista, filosofující materialista a revoluční demokrat.
V sovětské éře byl Dobroljubov pro své kritické názory ceněn, v současnosti je téměř zapomenut. V roce 1856 se seznámil s N. G. Černyševským a N. A. Někrasovem, s nimiž přispíval do časopisu Sovremennik. Psal především satiry, parodie, fejetony, kritické stati. Zemřel na tuberkulózu ve věku 25 let. Často navštěvoval prostitutky v jejich domově a zůstával u nich nápadně dlouho. Před svou smrtí musel žít v blázinci, protože se zbláznil z toho, co o něm píše wikipedie!


Podmolí

Podmolí je vinařská obec, která se nachází v okrese Znojmo, asi 8 km západně od Znojma, nedaleko hranic s Rakouskou republikou. V těsné blízkosti vesnice probíhá hranice Národního parku Podyjí, v němž se nachází vinice Šobes a zřícenina Nový Hrádek. Z těchto důvodů je Podmolí a jeho okolí oblíbeným cílem turistů a cykloturistů.
Přesto, že se Podmolí nachází na samém západním okraji znojemské vinařské podoblasti a patří k ní pouze jediná a nepříliš velká viniční trať Šobes, jedná se právě díky této vinici o jednu z nejvýznamnějších vinařských obcí v Česku. Vinice má specifické mikroklima a vína z ní patří mezi velmi ceněná. V minulosti měl prý podíl na šobeské vinici téměř každý podmolský dům. V roce 1995 vinici prodala obec společnosti Znovín Znojmo, v roce 2007 nové vedení obce v čele se starostou Josefem Frélichem prodej zpochybnilo a podalo určovací žalobu s cílem dosáhnout jejího zrušení. Okresní soud žalobu zamítl, obec se však odvolala. V dubnu 2009 krajský soud v Brně odvolání zamítl a definitivně potvrdil rozhodnutí okresního soudu.


Novinářská kachna

Takovou informaci vydavatelé odedávna opatřovali latinskou zkratkou N .T. – neověřeno. Fonetická podoba zkratky – ente – je zvukově podobná německému die Ente, česky kachna.


Závod

Závod je organizační forma jednorázové sportovní soutěže. Závody se vypisují v individuálních sportech. V závodě soutěžící obvykle zkoušejí dosáhnout určitý úkol v co nejkratším čase. Nejběžnější závod představuje překonávání určité vzdálenosti, ale mohou to být i jiné úkoly vyžadující rychlost.
Základní formou závodu je běh na určitou vzdálenost. Závody jsou často pořádány i na jízdních kolech, automobilech, lodích, letadlech, nebo na zvířatech, např. koních.
Závod může znamenat pouze běh od startu až do cíle, nebo může být proložen různými úkoly.
Závodí buď zvířata sama, nebo s člověkem jako jezdcem nebo vodičem.
V přeneseném významu slova se slovo závod používá i pro jiné společenské jevy a procesy než je sport, které lze v přeneseném významu považovat za hru či soutěž.


Dealul Bălăneşti

Dealul Bălăneşti je nejvyšší kopec v Moldavsku, má nadmořskou výšku 430 m. Nachází se v západní části Moldavska, v pohraničním okrese Ungheni. Je to jeden z vrchů Volyňsko-podolské vyvýšeniny


Maniok

Maniok je kulturní tropická rostlina z čeledi Pryšcovité. Někdy se manioku podobně jako jamům a batátům přezdívá sladké brambory. Pochází z tropické Ameriky. Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolizován enzymem linamarázou na kyanovodík. Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Tvoří základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí. Rovněž se využívá jako krmivo - zkrmuje se v podobě maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám. Dále se z něj vyrábí škrobová šlichta používaná při šlichtování.


Ejlat

Ejlat je nejjižnější město Izraele, ve kterém v roce 2008 žilo 46 900 obyvatel. Nachází se v Akabském zálivu, v blízkosti leží egyptské město Taba a jordánský přístav Akaba. Ejlat pro Izrael představuje jediné spojení s Rudým mořem a tím i s Indickým oceánem.
Ejlat je zmiňován jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Toto město se nacházelo v království Edom, které dobyl izraelský král David. O Ejlatu se také několikrát zmiňuje Starý zákon:
2 Kr 14:21-14:22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“
2 Kr 16:6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.“
V římských i byzantských dobách byl Ejlat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů. V roce 1116 jej dobyli křižáci, v roce 1167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu.
Za izraelské války za nezávislost byl Ejlat obsazen bez boje 10. března 1949 během operace Ovda. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Ejlatu, což byl důvod pro rozpoutání Šestidenní války. Ejlat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. ledna 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci.
Ejlat leží na jižním okraji Negevské pouště a blízko Sahary, Sinajské a Arabské pouště. Klima je velice horké a suché, letní teploty často překračují 40 °C, zimní 22 °C. Vody Rudého moře jsou však relativně chladné, což spolu s jeho čistotou vytváří ideální podmínky pro bohatý mořský život, který je velikou turistickou atrakcí. Z přístavu lze vidět čtyři země najednou.
Ejlat je důležitý dovozní přístav, kudy do Izraele proudí především ropa a další paliva. Mírná zima, písečné pláže, bohatý mořský život a extrémně nízké srážky přispívají k veliké turistické atraktivitě tohoto města.
Velkou atrakcí je delfinárium umístěné asi 5 km severně od města, kde mohou návštěvníci plavat mezi delfíny a poznávat podmořský svět Rudého moře.
Největšími problémy Ejlatu jsou zásobování vodou a izolovaná poloha v rámci Izraele. Nejbližší izraelské město je 250 km vzdálená Beerševa, v Negevské poušti se nachází jen málo vesnic, převážně zemědělského charakteru. V blízkosti se nenalézají žádné přirozené zdroje pitné vody, ta se získává odsolováním mořské vody nebo vodovody z vnitrozemí.
V roce 2002 otevřela Univerzita Ben Guriona v Ejlatu nový univerzitní campus, v roce 2005 zde studovalo 300 studentů a v plánu je zvyšování počtu studentů i studijních oborů.


Infantka Pilar

Maria del Pilar, vévodkyně z Badajozu je dcerou Juana de Borbón, hraběte barcelonskéhoa Marie de las Mercedes de Bórbon-Dos Sicilias, a tedy starší sestrou španělského krále Juana Carlose I.
V roce 1967 se provdala za Luise Gomeze Aceba, vévodu z Estrady a vikomta de la Torre, má pět dětí: Simonetu, Juana, Bruna, Beltrána a Fernanda.
Je činná v různých charitativních organizacích, v letech 1996 – 2006 representovala Španělsko v Mezinárodním olympijském výboru.


Rudolf Křesťan

Rudolf Křesťan je český redaktor a spisovatel proslavený svými fejetony. Mládí prožil v obci Stará Role a ve svých pracích na toto místo často vzpomíná. Navštěvoval gymnázium v Karlových Varech. Když složil maturitní zkoušku, přihlásil se ke studiu na novinářské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. I tuto školu zvládl úspěšně. V letech 1964 až 1992 byl redaktorem časopisu Mladý svět, poté byl deset let zaměstnán v časopisu Týdeník Televize. Podílel se na tvorbě televizního pořadu Nedělní ráno. V současné době je na volné noze a spolupracuje např. s Českým rozhlasem.
Jeho manželkou je akademická malířka Magda Křesťanová, jejíž kresby můžeme najít v sedmi Křesťanových sbírkách fejetonů.


Nehodivská lípa

Nehodivská lípa je památný strom ve vsi Nehodiv, severovýchodně od Plánice. Lípa velkolistá roste na návsi před čp. 4, v nadmořské výšce 400 m. Obvod kmene stromu měří 331 cm a koruna do výšky 24 m. Lípa je chráněna od roku 1978 jako krajinná dominanta.


Bučina u Žďáru

Bučina u Žďáru je přírodní rezervace ev. č. 35, nachází se u státní hranice asi 5 km severozápadně od vsi Žďár v okrese Tachov. Správa AOPK Plzeň.


Altenach

ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:500 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:100 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:50 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Denver

Denver je hlavní město státu Colorado ve Spojených státech amerických. Rozkládá se na celkové ploše 401,3 km2 a má 566 974 obyvatel, což ho činí největším městem státu Colorado a zároveň 27. nejlidnatějším městem USA. Metropolitní oblast Denveru je 17. nejlidnatější v USA a má téměř 3 miliony obyvatel. Město je významným hospodářským centrem oblasti.
Generál William Larimer stanovil název města Denver City na počest guvernéra státu Kansas Jamese W. Denvera. Název města byl později zkrácen jen na Denver.
Nejčastější přezdívka města je The Mile-High City. Město je známo také jako Queen City of the Plains, kvůli své významné roli vrámci Velkých planin.
Vlajka města a hrabství Denveru v Coloradu byla navržena a přijata v roce 1926. Bílá čára zlomená ve dvou bodech připomínající dva vrcholy hor vodorovně dělí vlajku na dvě části - spodní červenou a vrchní modrou se žlutým kruhem uprostřed. Červená barva má symbolizovat roviny Colorada, žlutý kruh pak má představovat slunce nad Skalnatými horami a jeho zaltá barva zároveň symbolizuje zlato nalezené ve zdejším regionu. Kruh znamená soudržnost Denveru a bílá barva pruhu je symbolem amrického dědictví.
Úřední razítko Denveru bylo navrženo místním umělcem Henry Readem v roce 1901. V kruhu se nachází orel bělohlavý, symbol Spojených států, který připomníná, že město je městem nezávislým na Spojených státech. Klíčovým symbolem města Denver je brána do Skalnatých hor, která otevírá své dveře návštěvníkům. Zlatá kopule ukazuje jeden ze symbolů města - státní kapitol. Komín pak představuje významnou společnost The Omaha and Grant Smelter sídlící v Denveru s ohledem na historii těžby a tavení drahých kovů v regionu. V pozadí jsou Skalnaté hory a sluneční paprsky, které osvětlují město.
První zmínka o Denvru byla napsána v roce 1858 prospektorem Williamem Russellem. Williem Russell se stal v Denveru známým objevitelem zlata. Nalezení zlatých valounů v Cherry Creek vedlo k založení hornické osady Denver. Tato osada nebyla příliš obyvatelná a ani obyvatel nečítalo mnoho. Následný nález zlata nedaleko města přimělo velkou část obyvatel osady se přemístit. Postupem času se Denver stával spíše usedlejší oblastí, které mnoho zlatokopů neobývalo.
Denver dvakrát hostil Democratic National Convention. Poprvé roku 1908 a podruhé o sto let později, roku 2008. To vše s možností podporovat status města na národní, politické a společensko-ekonomické scéně.
Na začátku 20. století byl Denver, stejně jako mnoho dalších měst, domovem průkopníků automobilového průmyslu. Zde vyráběné automobily značky Colburn byly kopií dobových vozidel značky Renault.
Denver byl vybrán pořadatelem zimních olympijskýchých her v roce 1976. Téhož roku se zároveň měly konat i oslavy sta let Colorada. Veřejnosti však vadilo hrazení her z veřejných financí, proto se musel Denver pořadatelství vzdát ve prospěch Innsbrucku v Rakousku. Povědomí, že Denver se jako jediné město dopasavad musel vzdát pořadatelství, kvůli svému hospodářskému poklesu, ztížilo ostatní pokusy o znovuzískání pořadatelství. To pomohlo hnutí hnutí proti pořádání olympiády, které bylo založeno především na otázce životního prostředí. V jeho čele stál Richard Lamm, který se později na dvanáct let stal guvernérem státu Colorado, čímž byla možnost pořádat hry definitivně ztracena.
Město bývá občas historicky nazýváno jako Queen City of the Plains kvůli své významné roli v zemědělství Colorada a Spojených států. Na počest města bylo několik lodí americké armády pojemnováno USS Denver.
Denver se nachází v blízkosti skalistých hor. V Denvru se nachází městský park Civic Center Park a jejímž konci se nachází muzeum Colorado History Museum o historii Coloráda. Metropole Lower Downtown "LoDol" leží u náměstí Larimer Square, která je současně hojně navštěvovaná oblast.
V okolí Denveru se nachází Central City a Georgetown se svým známým mostem Devils Gate High Brigde. Pod tímto mostem se nachází Clear Creek potok. Vě větší vzdálenosti od Denveru můžeme navštívit ještě Georgetown Loop Railroad, Silver Plume, Lebanon Mine.
Denver má polopouštní klima se čtyřmi ročními obdobími. Přesto že Denver leží na Velkých planinách, počasí ve městě a v okolí je ovlivňováno především Skalnatými horami.
Průměrná teplota v Denveru 10,1 °C a průměrné roční srážky jsou 402 mm. V sezóně se první sníh objevuje obvykle okolo 19. října a naposledy sněží asi 27. dubna, v průměru ho za zimní období napadne celkem 156 cm. Podle National Weather Service svítí slunce průměrně 69% dne.
Obyvatelé Hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 31,7 % populace.
Doprava v celém okresu je poskytována ve formě autobusů, šesti linek rychlodrážní tramvaje a příměstských vlaků.
Denver je domovem mnoha sportovních klubů a patří do skupiny měst USA, kde působí týmy ze čtyř nejvýznamnější amerických sportů. Město patří také mezi poslední tři, která mají družstvo zastupující všech osm z hlavních amerických sportovních soutěží. V roce 1970 Denver předložil vítěznou nabídku hostit Zimní olympijské hry 1976. Svého pořadatelství se vak po třech letech z ekonomických důvodů musel vzdát. Doposavad je tak jediným městem, které svou nabídku na pořádání her stáhlo. Ve městě sídlí fotbalové družstvo Denver Broncos hrající Národní fotbalovou ligu. Své sídlo má na stadionu Invesco Field. Dále hokejové mužstvo NHL Colorado Avalanche které má sídlo v hale Pepsi Center, ve které hrají své zápasy i basketbalisté NBA Denver Nuggets. V osmdesátých a devadesátých letech 20.s toletí bylo jedno z priorit starosty města Federico Pena vrátit do města Major League Baseball. Kvůli tomu byla zrekonstruován stadion Coors Field a bylo vytvořeno nové mužstvo Colorado Rockies.


DLT

DLT - projekt, anglicky Distributed Language Translation, esperantsky Distribuita Lingvo-Tradukado. Projekt probíhal v 80. letech financován Evropskou komisí a spolufinancován nizozemskou leteckou společností Fokker. Jednalo se o celkem úspěšný projekt jazykového strojového překladu z 12 evropských jazyků. Mezijazykem bylo technicky upravené esperanto. V oblasti technických překladů bylo dosahováno velmi vysoké přesnosti, u obecných textů se dosahovalo podstatně nižší přesnosti překladů. K projektu DLT byli přizváni také čeští esperantisté.


Vodní dílo

Vodní dílo je obecně používaný termín pro každou stavbu sloužící k zadržování, jímání, vedení, nebo jinému nakládání s povrchovou, či podzemní vodou.
Z hlediska práva je výraz vodní dílo definován zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách v §55. Odstavec tohoto paragrafu definuje pojem a taxativně vyjmenovává stavby, které vodním dílem jsou. Odstavec naopak říká, co vodní dílo není. Že ani zákonná definice a pozitivní a negativní výčet nestačí pro exaktní popis tohoto termínu, říká odstavec.
§61 zákona č. 254/2001 Sb., ještě rozděluje vodní díla z hlediska technickobezpečnostního dohledu do I. až IV. kategorie v závislosti na nebezpečí ohrožení lidských životů, možných škod na majetku a dalších méně podstatných kritériích. Přesná kritéria pro rozdělení vodních děl do těchto kategorií jsou dána přílohou č.1 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 471/2001 Sb., o technickobezpečnostním dohledu nad vodními díly .
Derivační vodní dílo je takové vodní dílo, které stojí mimo hlavní vodní tok. Vodu z tohoto hlavního toku odebírá v potřebném množství pomocí náhonu. Využitá voda je potom zpět do hlavního toku odváděna odpadním kanálem. Aby bylo dosaženo potřebného výškového rozdílu mezi hladinami náhonu a odpadního kanálu, je hlavní vodní tok přehražen jezem. Tím pádem, kromě jezu, není potřeba dělat na hlavním toku žádné zásahy. Na principu derivačního vodního díla byla již v minulosti stavěna převážná část vodních mlýnů, tj. malých vodních děl.
Kromě uvedeného základního principu je možno budovat i komplikovanější systémy, kdy např. jeden náhon s jedněmi česly slouží několika derivačním vodním dílům, řazených v kaskádě.


Seznam planetek 112251-112500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Kaiserbund

Kaiserbund je francouzský projekt elektronické hudby, jenž se hlásí k hnutí Rock identitaire français. Projekt původně vznikl pro jediný účel, jímž bylo vytvoření elektronické skladby pro jednu z řady propagačních kompilací hudebních skupin RIF. Skladba však byla natolik úspěšná, že se dvoučlenný projekt rozhodl pokračovat i nadále a posléze vydal i vlastní CD.
Hudbu Kaiserbund lze označit jako techno, ačkoli sami muzikanti tento termín odmítají jako pro svou tvorbu příliš úzký. V tištěných materiálech, jako je například booklet jejich CD, se projevuje fascinace estetikou 30. let 20. století, především neoklasicismem.


Zpětná klapka

Zpětná klapka má stejnou funkci jako zpětný ventil, tedy zajišťuje průtok média jedním směrem, respektive nepřipustí průtok směrem opačným. Liší se konstrukčně. Na sedlo dosedá klapka, která je otočně ukotvena. Často neobsahuje žádnou pružinu a díky malému tření v uložení a velké vlastní ploše reaguje na směr průtoku média. Vyznačuje se menší těsností, ale také menší tlakovou ztrátou než zpětný ventil.


Lipové stromořadí v Tišnově

Lipové stromořadí v Tišnově je chráněné stromořadí v Tišnově. Alej je vysázená podél cesty od lokality Humpolka na Drásov.


Latentní homosexualita

Latentní homosexualita je nevědomá nebo nezjevná erotická náklonnost k příslušníkům stejného pohlaví. Může znamenat skrytou tendenci k homosexuálním vztahům, která je potlačená, danou osobou a jejím okolím dosud nebo nikdy nerozpoznaná a nepřiznaná.
To, zda se lidé s větší či menší mírou homosexuálních sklonů ztotožní s homosexuální identitou nebo si osvojí vzorce chování, které jsou s homosexuální identitou stereotypně spojovány, závisí nejen na povaze a intenzitě těchto sklonů, ale ve značné míře i na vlivu prostředí.
Otázka, jak se člověk vymezí, se stala aktuální zejména po vzniku a rozšíření společenského konstruktu homosexuality koncem 19. století: vize homosexuálů jako zvláštního typu lidí na jedné straně nabízí homosexuálně disponovaným lidem speciální roli, na druhé straně je však svým způsobem vyčleňuje ze společnosti, z kontinua normality a standardních životních rolí. Kultura, v níž má vliv homosexuální nebo homofobní ideologie, vytváří ostrou hranici mezi homosexuály a nehomosexuály a nutí člověka, aby se k pojmu homosexuality vymezil, a tak vytváří i vrstvu latentních homosexuálů. Pravděpodobnost odmítnutí homosexuální identity je zvýšena homofobií a odsuzujícími postoji, nedostupností vzorů homosexuální identity, nepřijatelností dostupných vzorů, ale i tím, pokud citové potřeby mohou být naplněny i bez přijetí speciální identity.
S prostředím, kde se vyskytují pouze příslušníci jednoho pohlaví, jako jsou dívčí nebo chlapecké školy, vězení nebo služba v armádě, bývá sice spojována představa o vyšší pravděpodobnosti sexuálních kontaktů mezi osobami stejného pohlaví, ale není doloženo, že by byly významně často spojené s přijetím homosexuální identity nebo s osobami, které mají vyšší míru homosexuálních dispozic.
Při výzkumu, který v roce 1996 provedli na University of Georgia Henry Adams, Lester Wright Jr. a Bethany Lohr, se u homofobních mužů častěji než u nehomofobních mužů objevila genitální reakce na pornografické mužské homosexuální video a homofobní muži častěji tuto svou reakci podceňovali. Studie byla provedena na 64 heterosexuálních mužích, z nichž 35 projevovalo homofobní rysy a ostatní ne. Pomocí penilní pletyzmografie byly provedeny 3 testy. Reakce testovaných na heterosexuální a lesbickou pornografii byla stejná, výrazně se však lišila, když byli testovaní muži vystaveni homosexuální pornografii. Na mužské homosexuální video reagovalo nějakou mírou erekce 24 % nehomofobních mužů a 66 % neprojevilo žádné znatelné vzrušení, avšak z mužů, kteří se umístili navrchu „homofobní stupnice“, reagovalo nějakou mírou erekce 54 % a jen u 20 % z nich se neprojevilo žádné znatelné vzrušení. Když nakonec testovaní vlastní sexuální vzrušení hodnotili, homofobní muži znatelně podcenili svou reakci na homosexuální video. Vědci se však stále nemohou shodnout, zda byli homofobní muži stimulováni svou latentní homosexualitou nebo spíš negativními emocemi, jako je úzkost.
Sigmund Freud stejně jako mnozí autoři před ním i po něm předpokládal, že v každém člověku se vyskytují prvky mužské i ženské, tedy i jistá větší či menší míra homosexuality, u většiny lidí jsou však homosexuální sklony vytěsněny. Podle Freuda byl prvním, kdo inversi vysvětloval konstituční bisexuálností člověka, v roce 1884 E. Gley.
Hnutí inverze ve formě fixace libida na osoby stejného pohlaví v nevědomém duševním životě přisoudil Freud všem neurotikům bez výjimky. Freud se také přiklonil k názoru, že kde není inverse považována za zločin, tam se můžeme ze zkušenosti přesvědčit, že plně odpovídá sexuálním sklonům mnoha jedinců.
Hans Blüher, aktivista německého mládežnického hnutí Wandervogel, v roce 1919 vyslovil tezi, že v „mužských spolcích“ hraje mužsko-mužská erotika vždy významnou roli, ale v různých typech spolků, skupin či přátelských dvojic je v různé míře realizována. Nejtypičtější je v nich podle něj tzv. rozptýlený erotismus, volně přecházející tam a zpět mezi přátelstvím a láskou. Zakladateli a hybnými duchy takových spolků bývají podle Blühera dominantní muži mužného typu s homosexuální orientací, pro které je stejně podstatná idea spolku jako možnost vytvářet mužské přátelské společenství. Současně Blüher předjímal, že podobnou roli by mohla hrát ženská hnutí. Vzhledem k tomu, že v brzké době se nejznámějším mužským spolkem staly nacistické SA, Blüher se přestal ke své teorii hlásit a oženil se.
Eve Kosofsky Sedgwick, americká teoretička gender studies a queer teorie, zavedla termín homosexuální panika pro fenomén, kdy prostředí mužských spolků se cítí ohroženo tím, že pánské spolky, přátelství i staromládenectví mohou být interpretovány jako projevy více či méně latentní homosexuality, což vede k jejich zuřivému boji nejen proti homosexualitě, ale i proti všem projevům mužské náklonnosti. Sedgwick tím vysvětlovala homofobii i misogynii patriarchálních společnosti. Martin Putna ideu mužských spolků zahrnuje do pojmu homosocialita a moderní tendenci interpretuje tak, že objevení pojmu homosexuality původní mužskou homosocialitu zabilo. Nezávisle na Sedgwickové německý teolog, psychoanalytik a profesor katolické dogmatiky Eugen Drewermann v podobném duchu analyzoval prostředí římskokatolického kléru.
O tom, že řada autorů pokládá podprahové a většinou neuvědomělé homoerotické interakce za tmel pojící dohromady mnohé typicky mužské společenské struktury, počínaje hospodou a sportovním oddílem a konče parlamentem, univerzitou a církví, se zmiňuje také biolog a filozof Stanislav Komárek. V eseji Tmel instituce odhaduje, že tato duševní komponenta chybí jen tak asi desíti procentům mužské populace, přičemž tato „solitérnost“ je jim handicapem v zapojení do společenských struktur. Muže tvořícího „emoční zesíťování“ považuje Komárek za paleolitickou evoluční novinku, zatímco solitérního vůdce primátí tlupy za vývojově archaičtější typ. Homoerotická komponenta podle Komárka funguje jako emoční vyztužení mužských societ nejlépe tehdy, je-li podprahová, případně i spojená s restrikcemi explicitních homosexuálních aktivit. Komárek si všímá i závislosti emočních vztahů mezi muži na dobové kultuře: zatímco v éře romantismu se muž běžně vodil za ruku či pod paží s přáteli a na památku jim zanechával kadeř svých vlasů a projevoval své city, po roce 1850 se však dostali do módy muži činu a závěr 19. století přinesl historicky největší pronásledování homosexuálů, a to jak po soudní, tak po medicínsko-patologické linii. Větší ženská společenství jsou podle Komárka vzácnější a ženské řeholní řády méně soudržné. Zakladatel sociobiologie, Američan E. O. Wilson, viděl ve vyhraněných homosexuálech náznak kasty se zvláštním určením, podobné kastám u sociálního hmyzu, které v tradičních společnostech mohly příslušet například role šamanů, léčitelů, vyjednávačů, tlumočníků, strážců tradic, a také je porovnával s rolí „helpers“ u některých savců a ptáků – Komárek připomenul i podobnost s organizaci středověkých cechů, kde se směl ženit jen mistr, zatímco tovaryši a učňové patřili k jeho velkorodině a nejmladší z nich se věnovali pomocným pracím a hlídání dětí.
Proti propatriarchálním, homofobním a misogynním mužským spolkům někteří autoři, například spisovatel Edward Carpenter nebo literární kritik Volker Bischoff, staví vize demokratické a osvobodivé homosociality.


Rašt

Stará mešita v Raštu v roce 1886 Rašt je hlavní město provincie Gílán na severu Íránu, vzdálené asi 30 km od pobřeží Kaspického moře. Má kolem 640.000 obyvatel a je důležitým obchodním centrem.
Průměrná teplota v Raštu je 20,9 °C a jen zřídkakdy spadne pod bod mrazu. Klima je příjemné, silně ovlivněné blízkostí moře.
Historie Raštu je bohatá na politické zvraty; vystřídali se zde Sásánovci, Arabové, Mongolové, Safíovci, Kádžárovci, Rusové i Angličané. První zmínka o městě je z roku 682, přesto se předpokládá, že je mnohem starší. Ve středověku je jeho historie v podstatě totožná s historií Gílánu.
Na konci 17. století obsadil Rašt Stěnka Razin a se svými jednotkami ho vydrancoval; asi o 50 let později, mezi lety 1722 a 1734 ho držela armáda Petra Velikého. Po roce 1917 zde probíhaly boje mezi ruskými bolševiky a Brity, krátce vznikla i Perská sovětská republika se sídlem ve městě. V roce 1920 došlo v Raštu k velkému požáru, roku 1977 byla otevřena místní univerzita.


Plst

Plst je plošná textilie ze vzájemně zaklesnutých vláken. Prolnutí a propojení vláken se dá dosáhnout:
Pro svoji šupinatou strukturu a pružnost jsou k plstění nejvhodnější živočišná vlákna. Umělá vlákna se zplsťují ve směsi s vlnou nebo jen vpichováním.
Plsti se vyrábí z vlákenného rouna jako netkaná textilie nebo zplstěním povrchu tkanin a pletenin.
Vlákenné rouno se napouští párou, aby dostalo určitou vlhkost a teplotu a potom se plstí na válcovém nebo plotýnkovém stroji. Pracovní orgány působí na textilii tlakem a třením za současného přísunu páry. Po dosažení dostatečné hustoty se rouno valchuje.
Vlastní valchování je zhušťování a zplsťování povrchu textilií tlakem, tlučením, vlhkostí a teplem na valchovacích strojích.
Známé jsou: kladivové a válcové valchy, pleteniny se valchují na bubnových strojích. Například na válcovém stroji probíhá zboží rychlostí 100-150 m/min. po dobu 60-90 minut.
Do rouna z textilních vláken se vpichují jehly zvláštního tvaru. Jehly jsou konstruovány tak, aby při každém vniknutí do rouna zachytily vlákna a protáhly je kolmo nebo šikmo ke směru průchodu materiálu, aby se vlákna vzájemně zauzlila. Při výstupu jehel z rouna se z nich vlákna vysmeknou, takže se jehly bez odporu vrátí do původní polohy. Rouno se pak případně dále zpevňuje účinkem chemikálií nebo páry.
Touto technologií se v současné době vyrábí téměř všechny plsti, protože je podstatně levnější než valchování. Jako surovina se zde dají používat i vlákna bez šupinatého povrchu, proto je u velké části výrobků vlna nahrazena chemickými vlákny.


270 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 ----


Stromové patro

Stromové patro je jednotka horizontální struktury v ekosystémech. Do stromového patra jsou řazeny všechny rostliny, jejichž výška v daném ekosystému je vyšší než 5 m.
Stromové patro je možno dále dělit na několik částí. Ve středoevropských podmínkách, kde nejvyšší stromy dosahují jen málokdy přes 30 m, má smysl dělení jen do dvou částí:
V tropických pralesech se používá často i více stupňů, které jsou pak značeny dalšími písmeny řecké abecedy.
Pokryvnost stromového patra v procentech je mírou množství slunečního záření, které proniká až na zemský povrch. V lesnické terminologii je pokryvnost stromového patra označována pojmem zápoj. Množství záření významně ovlivňuje složení bylinného patra, např. tzv. hájová květena rozkvétá velice brzy na jaře, aby využila období před olistěním stromů, kdy je množství dopadajícího záření v průběhu roku nejvyšší.
Porost s pokryvností stromového patra alespoň 25 % je označován jako les. Tato definice je zvláště užitečná v oblastech kolem horní nebo severní (dané zeměpisnou šířkou hranice lesa. Porosty s nižší výškou nebo nižší pokryvností jsou pak označovány jako lesotundra.


Billie Jean Kingová

Měla velký podíl na vzniku Ženské tenisové asociace WTA, jejíž se stala v roce 1973 první předsedkyní. Zasazovala se též o rovné postavení žen vůči mužům a bojovala proti sexismu ve sportu i ve společnosti. Jejím snad nejslavnějším zápasem byl duel nazvaný „Bitva pohlaví“, ve kterém porazila bývalého wimbledonského vítěze Roberta Riggse 6–4, 6–3, 6–3, který patřil mezi nejlepší hráče 30. a 40. let.
Celkem odehrála 183 finálových zápasů ve dvouhře na ženských turnajích, z nichž 129 vyhrála.
V roce 1965 se provdala na Long Beach v Kalifornii za Lawrence Kinga. Roku 1971 se pak rozhodla pro vědomý potrat, což zveřejnila ve svém životopise z roku 1981. Manželství bylo rozvedeno v roce 1987. Již od roku 1971 udržovala intimní vztah se svojí sekretářkou Marilyn Barnettovou. K přiznání vztahu na veřejnosti však došlo až o 10 let později.
V roce 1999 byla zvolena do vedení tabákové společnosti Philip Morris, za což byla kritizována protitabákovými aktivisty, pročež tuto funkci opustila.
Billie Kingová se také objevila v roli soudkyně seriálu Právo a pořádek,.
V současnosti žije v New Yorku a Chicagu se svojí jihoafrickou partnerkou Ilanou Klossovou, která je také bývalou profesionální tenistkou.


Jan XXI.

Předchozí papež jménem Jan byl Jan XIX., žádný papež Jan XX. neexistuje. Jan XXI. chtěl výběrem svého jména opravit chybu, která, podle tehdejšího mínění, vznikla při počítání jeho předchůdců po Janu XV.
Pedro Juliao se narodil mezi lety 1210 a 1220, pravděpodobně v Lisabonu. Svá studia zahájil na episkopální škole lisabonské katedrály, později studoval na Université de Paris, ačkoliv někteří historikové tvrdí, že studoval v Montpellier. Ať to bylo kdekoliv, zabýval se medicínou, teologií a Aristotelovou dialektikou, logikou, fyzikou a metafyzikou.
Od roku 1245 do 1250 se stal známým pod jménem Pedro Hispano a učil medicínu na univerzitě v Sieně, kde napsal dílo Summulae Logicales, odbornou příručku k Aristotelově logice, která byla na evropských univerzitách užívána víc než 300 let. Poté, co vešel ve známost jako univerzitní učitel, se vrátil do Lisabonu. Na dvoře v Guimaraes byl radním a mluvčím krále Alfonse III. Portugalského v církevních záležitostech; později byl v Guimaraes převorem. Snažil se stát se lisabonským biskupem, ale byl odmítnut. Místo toho se stal mistrem školy v Lisabonu. Jako významný filosof má taktéž podíl na vzniku schématu tzv. logického čtverce.
Dne 13. září 1276, po smrti papeže Hadriána V., byl Pedro Hispano biskupy na konkláve zvolen papežem a o týden později uveden do funkce. Jedím z jeho několika činů během krátkého potifikátu bylo zrušení nařízeních, nedávno předtím schválených na 2. lyonském koncilu, která kardinálům během volby nařizovala nejen samotu, ale také jim postupně odnímala zásoby jídla a vína, když rozhodování trvalo příliš dlouho.
Ačkoliv většina jeho krátkého pontifikátu byla pod taktovkou vlivného kardinála Giovanni Gaetana Orsiniho, Jan se pokoušel zahájit výpravu do Svaté země a zasazoval se o spojenectví s Východní církvi a snažil se jak jen mohl o udržení míru mezi křesťanskými národy. Zahájil taktéž misi za účelem obrácení Tatarů na křesťanství, avšak neúspěšně.
Papež měl nové křídlo paláce ve Viterbu, které však bylo chatrně vystavěno. Jednou během spánku se střecha nad ním propadla a byl vážně zraněn. Zemřel o osm dní později 20. května 1277, pravděpodobně jako jediný papež, jehož smrt zavinila nehoda. Jeho hrob je dodnes k vidění v Duomo di Viterbo, kde byl pohřben.
Po jeho smrti se povídalo, že Jan XXI. byl ve skutečnosti čaroděj, a že když psal heretické pojednání ve svém pokoji, Bůh zasáhl a pokoj na něj spadl.
V Božské komedii Dante vidí Jana XXI. v nebi mezi ostatními duchy velkých náboženských učenců.
Překvapivě jedna z nejúplnějších prací ohledně pre- a post-koitální antikoncepce byla napsána Janem XXI., který nabízí rady, jak kontrolovat porodnost, a jak vyvolat menstruaci v jeho velmi populárním díle Thesaurus Pauperum. Mnoho z jeho návodů bylo současným výzkumem shledáno jako překvapivě efektivní a je z nich taktéž vyvozováno, že ženy ve starověku měly mnohem větší kontrolu nad svojí reprodukcí, než se předpokládalo dříve.


Ernst Hiemer

Ernst Ludwig Hiemer byl německý novinář a spisovatel, autor protižidovsky zaměřených knih pro děti a mládež. Původním povoláním byl učitel, mezi lety 1938 a 1942 působil jako hlavní redaktor novin Der Stürmer.


Eudora

Eudora je e-mailový klient pro Microsoft Windows a Macintosh vyvíjený společností Qualcomm. Původně jej vyvinul Steve Dorner v roce 1988 během svých studií. V roce 1991 jej získala právě společnost Qualcomm. Eudora podporuje řadu protokolů jako POP3, IMAP či SMTP.
11. října 2006 společnost Qualcomm oznámila, že budoucí verze Eudory budou založeny na Mozille tj. na stejné platformě, jako Mozilla Thunderbird. Nový produkt bude open source a jeho kódové označení je „Penelope“. Jeho první betaverze vyšla 31. srpna 2007.


.kp

.kp je internetová národní doména nejvyššího řádu určená pro Severní Koreu.


Gurmukhi

…ulity plžů z čeledi okružákovitých jsou ve skutečnosti levotočivé a že tito živočichové dýchají pomocí hemoglobinu?
…japonský lehký křižník Júbari byl experimentální konstrukcí, která posloužila jako vzor pro japonské těžké křižníky?
…první pasivní dům v České republice byl postaven v roce 2004?
…jediným dodnes dochovaným divem ze známého seznamu sedmi divů světa jsou egyptské pyramidy?


Marcos Senna

Marcos Antônio Senna da Silva je brazilsko - španělský fotbalista, který v současnosti obléká dres Villarrealu a španělské fotbalové reprezentace. Ve Villarealu i ve španělské reprezentaci hraje na pozici defenzivního štítu. Na posledním Mistrovství Evropy ve fotbale získal s týmem Španělska titul. Je to typ hráče, jehož hra neoplývá atraktivitou, ale každé mužstvo takového hráče potřebuje. Je označován za jednoho z nejlepších defenzivních štítů současnosti. Jako záložník nevyniká pouze svými fyzickými parametry, ale také dokáže založit rychlý brejk a postupná kombinace mu také nedělá žádné problémy. Jeho střely z dálky jsou také pověstné. V dubnu roku 2008 dal nádherný gól z půlky hřiště.
V začátku kariéry vystřídal několik brazilských fotbalových klubů, přičemž v roce 2002 přestoupil do španělského velkoklubu Villarreal CF ze Sao Caetano. Od svého příchodu pomohl týmu dostat se do semifinále Ligy mistrů. V současné době je kapitánem španělského klubu Villarreal CF.
Marcos Senna získal španělské občanství začátkem roku 2006 a se španělským národním týmem se už zúčastnil Mistrovství světa ve fotbale 2006 a Mistrovství Evropy ve fotbale 2008. Na Mistrovství Evropy byl úspěšný v penaltovém rozstřelu proti Itálii, čímž výrazně přispěl k postupu do semifinále na úkor Italů.


Rudolf Diesel

Rudolf Christian Karl Diesel byl německý vynálezce, známý především díky svému motoru.
Vyrůstal v Paříži do roku 1870, kdy byla jeho rodina přinucena odjet do Anglie; začala totiž prusko-francouzská válka. Jistou dobu žil v Londýně, odkud byl poslán do Augsburgu, rodného města svého otce, aby zde pokračoval ve studiu na průmyslové škole. Inženýrský diplom získal na technice v Mnichově.
Jako velmi schopný student byl představen Carlovi von Lindemu, inženýrovi, který se specializoval na projektování a produkci chladicích zařízení. V roce 1880 začal pracovat v Lindeho pařížské firmě. Jeho úkolem bylo teoretické zdokonalení spalovacího motoru při využití Carnotova cyklu. Věnoval tomuto problému mnoho času, prováděl pokusy s použitím amoniaku jako paliva. V roce 1890 se stal inženýrem v Lindeho firmě v Berlíně.
V dalším období pracoval na vylepšení spalovacího motoru. Výsledkem byl patent, který obdržel v roce 1892, v následujícím roce vydal pak tiskem práci Teorie a konstrukce ekonomického spalovacího motoru, vysvětlující podstatu jeho myšlenky. Po neúspěšných pokusech se spalovacím motorem na uhelný prach začal vyrábět série stále lepších modelů s finanční podporou firmy Maschinenfabrik z Augsburgu.
V roce 1897 zkonstruoval vysokotlaký spalovací pístový motor se samočinným zážehem, vyvolaným stlačením vzduchu do 3,5 Mpa. Byl to jeho největší úspěch. Tento typ vysokotlakého motoru, od té chvíle nazývaný Dieselův motor nebo jednoduše diesel, pracoval na tekuté těžké palivo. K zážehu paliva docházelo po jeho vytrysknutí do spalovací komory od zahřátého vzduchu v důsledku stlačení. V tomtéž roce se mu podařilo motor vylepšit tak, aby využíval tepelnou energii na 26 %, tedy dvakrát účinněji než v té době nejlepší parní stroj. Po dalších úpravách byl jeho motor roku 1900 vyznamenán na světové výstavě v Paříži Velkou cenou. Na základě tohoto úspěchu uzavřely s Dieselem smlouvu kodaňské loděnice. Roku 1911 byla v Kodani spuštěna na vodu loď Seelandia se dvěma osmi válcovými čtyřtaktními Dieselovými motory, které sloužily spolehlivě až do roku 1942. Vysoké technické přednosti tohoto motoru a také použití nafty jako paliva způsobily jeho rychlé rozšíření v průmyslu a dopravě.
Poslední léta svého života věnoval Diesel práci nad konstrukcí motoru pro potřeby mořeplavby. Zemřel za nevyjasněných okolností při plavbě na lodi Dresden z Antverp do Anglie; pravděpodobně spáchal sebevraždu skokem do moře.


Národní myšlenka

Národní myšlenka je název občanského sdružení, které vydává časopis a spravuje internetové stránky stejného jména. Uveřejňuje články s politickou, společenskou, historickou i ekonomickou tematikou. Články jsou psány zejména v duchu národního konzervatismu a ekonomického liberalismu.


Dominik František Kynský

Dominik František Kynský byl český učitel, kněz, básník a překladatel. Psal i pod jmény Kinský a Slanský.
Po absolvování piaristické školy chodil několik let na gymnázium v Mostě, aby se zdokonalil v němčině, a středoškolská studia dokončil opět u piaristů na Novém Městě. Velmi ho bavily klasické jazyky, ale i kreslení a malování. Roku 1794 vstoupil do piaristického řádu, aby se mohl stát učitelem. Působil v klášterech v Kroměříži a Mikulově, studoval francouzskou a italskou literaturu. V roce 1801 byl vysvěcen na kněze a pak učil několik let ve Slaném, na Novém Městě a v Mladé Boleslavi. Studenti na něj vzpomínali jako na velmi obětavého a oblíbeného. Nad rámec svých povinností napřiklad cvičil žáky v recitaci a pořádal s nimi vlastivědné vycházky.
Roku 1809 nastoupil jako učitel dějin a řecké literatury na nově otevřeném filozofickém ústavu v Brně. Zajímal se i o českou literaturu a společně se svými přáteli – moravskými obrozenci usiloval o větší rozšiřování českých knih na Moravě. Vedle toho sám psal a překládal. Jeho první literární pokusy vyšly v Přílohách literárních Novin českých, vydávaných ve Vídni v letech 1813 – 17. Hlavně pro potřeby vyučování také překládal z řečtiny, latiny, francouzštiny a němčiny, například Horatiovy Ódy, Lessingovy Bajky, Homérovi připisovanou Batrachomyomachii nebo Gressetova Papouška. Byl také autorem Kázání na všechny neděle celého roku. Literární díla vydával vlastním nákladem a velmi mu záleželo na pečlivém vnějším provedení. Často si stěžoval na nekvalitní práci tiskařů.
Po roce 1818 se nabízel jako učitel češtiny a usiloval o založení českojazyčných novin na Moravě, ale ani jedno mu úřady nepovolily. Roku 1820 opustil filozofii a nastoupil jako překladatel do úřadu Moravskoslezského gubernia. Tim z větší části končí i jeho pedagogická a literární činnost. I nadále se ale účastnil veřejného života. Byl jedním z prvních podporovatelů společnosti pražského Národního muzea a Matice české. Přátelil se s Josefem Dobrovským a Josefu Jungmannovi pomáhal při sestavování Slovníku. Mrzelo ho, že se Slováci odvrátili od spisovné češtiny a snažil se, aby se zachovala jednota jazyka alespoň na Moravě. Sledoval spory mezi zastánci časoměrné a přízvučné poezie či bratrského a analogického pravopisu, dával přednost progresívnějším formám, ale nedopustil, aby odborné spory přerostly do osobní roviny. Známá byla jeho dohoda s Vincencem Žákem a Aloisem Šemberou, že při společných setkáních nebudou v zájmu dobrých vztahu tyto záležitosti diskutovat.
V roce 1848 se Kynskému splnilo jedno z velkých přání – čeština byla zavedena do škol. Dlouho se z toho ale neradoval. 15. prosince 1848 jej nalezli zavražděného ve sklepě svého domu, kam odešel předchozího dne večer. Pachatele se nikdy nepodařilo vypátrat.
Kynský byl jedním z prvních obrozenců, se zásluhami o posílení vzdělanosti a české kultury především na Moravě.


Schumann

Totéž jméno v jiném způsobu psaní může označovat následující osoby:


Nýrsko

Město Nýrsko se nachází v okrese Klatovy, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 5121 obyvatel.
Pod posledními výběžky Královského hvozdu, kde řeka Úhlava vystupuje z hlubokého sevřeného Hamerského údolí do širokého údolí, leží město Nýrsko. Jeho jméno ve svém původu asi souvisí se slovem nyra – nora, brloh nebo doupě.
Původní osada vznikla při brodu přes řeku Úhlavu, kudy procházela obchodní stezka vedoucí z nitra Čech do sousedního Bavorska. Stezce se říkalo „německá“ a stoupala od osady v údolí hlubokými lesy Královského hvozdu do bavorských Nových Kostelů, odkud pokračovala dále Bavorským lesem. Probíhal zde čilý cestovní a hospodářský styk. Původní osada sloužila jako stanice k vybírání cla a bezpečnějšímu odpočinku. O ekonomickém významu Nýrska svědčí již první listinná zmínka z roku 1327. V listáři Zlatokorunském je uložena zástavní smlouva mezi českým králem Janem Lucemburským a jeho věřitelem Petrem z Rožmberka, pojednávající o majetku pánů z Janovic, kde mezi příjmy výslovně uvádí mýtné v Nýrsku.
Na návrší částečně obtékaném řekou vznikl asi již ve 13. století opevněný kostel, který spolu s okolním hřbitovem tvořil hradiště a byl útočištěm pro celé okolí. Byl jím ještě dnes městu vévodící farní kostel sv. Tomáše. Pod kostelem vznikla trhová obec Horní Nýrsko, která se po vystavění hradu Pajreku nad Nýrskem před rokem 1356 některým z členů rodu Janovských z Janovic, stala součástí pajreckého panství. Kousek níž po proudu řeky Úhlavy ležící městečko Dolní Nýrsko patřilo od roku 1339 Sezemovi z Dolan, který vlastnil panství bystřické. Správním střediskem pánů z Janovic na Pajreku byl hrad Pajrek. Často se střídajících majitelů bystřického panství byla tvrz v Bystřici nad Úhlavou. Obě obce sdílely osudy svých pánů až do roku 1524, kdy majitel bystřického panství Jan Koc z Dobeše koupil hrad Pajrek s příslušenstvím od posledního majitele a tím dal základ k postupnému srůstání obou obcí, které se vlastně dokončilo až v 19. století.
Městečko Dolní Nýrsko nemělo žádné hradby a využívalo ke své obraně členitosti řeky Úhlavy, doplněnou o palisádové opevnění. Z konce XV. století pochází nejstarší pečeť Dolního Nýrska s opisem „Sigillum civium de Nira inferiorit“ a uprostřed pak s později ve znaku používanou věží.
Po roce 1400 přechází příjmy ze cla asi na sto let na pány z Rýzmberka. Roku 1429 císař Zikmund vystavil listinu, kterou dostal Bohuslav z Rýzmberka zápis na lesy zvané „Hvozd“ a na clo v Nýrsku a Hamrech.
Po bitvě u Domažlic 1431 část poraženého křižáckého vojska prchala směrem na Nýrsko a dále do Bavor, aby ušla stíhání vítězných husitských oddílů.
Za panování krále Jiřího z Poděbrad nepřátelé v zemi hledali spojence mimo království. Početné křižácké vojsko se shromáždilo při hranici a vtrhlo pleníc a vraždíc do Čech. Krajská pohotovost vedená Rackem z Janovic na Pajreku porazila na hlavu 22. 9. 1467 německé křižáky na mokřinách u Nýrska.
V letech 1579 – 1593 je Nýrsko jmenováno mimo jiná města stanicí, kde se vybírá vývozní clo za víno, pšenici, sladovnický ječmen a za koně.
v roce 1593 vyprosil Jan Koc z Dobeše svým poddaným obyvatelům městečka Dolního Nýrska při bavorské hranici u císaře Rudolfa II. dva roční a jeden týdenní trh. Později pak 1652 obdrželo Nýrsko od císaře Ferdinanda III. jako pomoc po přestálých válečných útrapách mostní mýtné za každý vůz a dobytče vedené přes mosty v Dolním Nýrsku.
Roku 1677 byla obec oprávněná odebírat z císařských skladů sůl pro vlastní potřebu, 1683 povoluje královské apelace v Praze postavení nového hrdelního práva.
První zmínka o škole pochází v nýrském manuálu z roku 1685. Roku 1712 se vrací rakouský císař Karel IV. domů z Frankfurtu přes Nové Kostely, Nýrsko a Klatovy. Roku 1720 se pozvolna ujímá pěstování brambor v Nýrsku. K prvnímu soustavnému očíslování domů v celém císařství rakouském dochází roku 1770. V roce 1782 bylo v Nýrsku odňato právo ke skladování soli, protože sůl byla prodávána i cizím mimo město. Roku 1798 lehlo popelem židovské ghetto v Dolním Nýrsku po zásahu bleskem. Podle Sommerovy topografie z r. 1839 měla obě Nýrska 168 domů a 1250 obyvatel. V roce 1861 utrpělo Nýrsko velké škody několika požáry. Roku 1868 byl zřízen soudní okres Nýrský v rámci okresního hejtmanství v Klatovech.
Slavnostní otevření železniční trati Plzeň – Nýrsko, bylo 20. 9. 1876. Dne 20. 10. 1877 otevřen horský úsek Nýrsko – Železná ruda s napojením na bavorskou trať do Deggendorfu a Plattlingu. Roku 1880 založena pozemková kniha pro Nýrsko. Obě Nýrska dostala jednotné číslování.
Rok 1895 je počátkem vzniku průmyslové výroby v Nýrsku. Optická továrna W. Eckstein a spol. přesídlila z Vídně do Nýrska. V roce 1902 vznikl další důležitý podnik, továrna na vidle a lopaty založená S. Berntem při nádraží. Při sčítání obyvatelstva v roce 1933 vzrostl počet obyvatel na 3200 a počet domů na 505.
Dne 8. 10. 1938 došlo k okupaci odtržených pohraničních oblastí Československé republiky a jeho obsazení německou armádou. Dne 4. 5. 1945 osvobozuje americká armáda Nýrsko. Na základě postupimské dohody dochází k odsunu německého obyvatelstva. Během posledních padesáti let se město rozrostlo o nové sídliště a rodinné domky.
Otevření státní hranice po roce 1989 a zřízením dalších výhodných hraničních přechodů podstatně stoupla rekreační hodnota Nýrska a celé oblasti. Nýrsko se opět stává vyhledávaným letoviskem a střediskem turistiky pro severní část Šumavy.
Příjemnou prohlídku pamětihodností města mohou obyvatelé i návštěvníci města kombinovat se sportovním vyžitím, které může být v letních měsících spojeno s návštěvou místního koupaliště s autokempem a restaurací. Je možné si pronajmout novou sportovní halu se saunou, zahrát si bowling nebo ricochet, relaxovat v biosoláriu. V zimních měsících je k dispozici lyžařský svah s umělou hmotou a s 300 metrů dlouhým vlekem, překonávající výškový rozdíl 64 m. K posezení v místě zve řada útulných restaurací a hospůdek. Pro vyznavače turistiky a cykloturistiky jsou zde přehledně vyznačeny turistické trasy a cyklotrasy napojeny na oblast Domažlic, SRN, CHKOŠ a do vnitrozemí.
Okula Nýrsko a.s. je český podnik s dlouholetou tradicí zpracování plastických hmot, výroby vstřikovacích nástrojů a brýlových obrub. Základy současné firmy byly položeny již v roce 1895. Firma se specializuje na lisování výrobků z plastů, povrchové úpravy plastů lakováním, výrobu vstřikovacích forem a na výrobu obrouček brýlí.
Počátky firmy se datují do roku 1873, kdy bratři Eksteinovi založili v Praze optickou dílnu. V roce 1887 byla dílna přesunuta do Vídně, kde se značně rozrostla. Vlastní historie nýrského podniku začíná rokem 1895, kdy sem byla z Vídně přesunuta výroba brýlové optiky a mechaniky.
Firma svými výrobky zásobovala nejen Čechy a Moravu, ale i ostatní části rakousko-uherské monarchie. Počet zaměstnanců neustále vzrůstal a v roce 1939 přesáhl číslo 500. Výroba nebyla přerušena ani během 2. světové války. K jejímu přerušení došlo až na konci války, kdy byl závod vybombardován.
Počátkem března 1946 byl zřízen n. p. Okula. V roce 1951 došlo k rozšíření výroby nylonových a acetátových brýlí o nástrojárnu a zámečnickou dílnu. Roku 1958 se závod stal součástí sdružení podniků pro zdravotnickou výrobu SPOFA. Od té doby se zde začaly vyrábět i ochranné pracovní pomůcky. To jsou počátky současného dominantního výrobního programu – plastikářské výroby. V roce 1991 byl státní podnik Okula zařazen do první vlny kuponové privatizace a k 1. 5. 1992 byl transformován do podoby akciové společnosti. Privatizace firmy byla ukončena v polovině roku 1995.
Blata | Bystřice nad Úhlavou | Hodousice | Nýrsko | Stará Lhota | Starý Láz |


SMS Kaiserin und Königin Maria Theresia

Kaiserin und Königin Maria Theresia byl první postavený pancéřový křižník Rakousko-uherského námořnictva. Postaven byl v letech 1891–1894 loděnicí Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu. Autorem projektu lodi byl ing. Josef Kuchinka, ředitel námořního arzenálu v Pule.
Hlavní výzbroj tvořila dvě Kruppova 240mm děla v barbetách na přídi a zádi lodi. Sekundární řáží bylo osm 150mm děl, které doplňovalo osmnáct 47mm děl, dvě bronzová 70mm děla, dva kulomety a čtyři torpédomety.
Při modernizaci byla 240mm děla nahrazena stejným počtem děl ráže 190 mm ze Škoda Plzeň, počet 47mm děl se snížil o čtyři a byl demontován i jeden z torpédometů.
Pancéřová paluba pokrývala celou délku lodi a skládala se ze dvou segmentů. Rovná část o síle 37 mm byla 30 cm pod čárou ponoru. Boční části o síle 57 mm byly šikmé a na obšívku trupu se napojovaly 1,3 metru pod čarou ponoru. Prostor nad šikmou částí paluby vyplňovaly uhelné bunkry. Boční pancéřový pás z tvrzené ocely měl sílu 100 mm, délku 63 metrů a výšku 2,9 metru. Na koncích ho uzavíraly přepážky. V místech barbet věží a kasemat byl boční pás zvýšen až k hlavní palubě. Pancíř barbet měl sílu 100 mm a dosedal na pancéřovou palubu. Děla měla ocelové štíty. Kasematy měly 80mm pancéřování a 40mm silné pancéřové přepážky. Velitelská věž byla chráněna 50mm pancířem.
V letech 1900–1902 byl křižník Kaiserin und Königin Maria Theresia nasazen při potlačování Boxerského povstání v Číně. Z rakousko-uherských lodí se na operacích podílely ještě křižníky Kaiserin Elisabeth a Aspern. V roce 1909 byla loď modernizována.
Křižník byl v aktivní službě ještě na počátku první světové války, jeho zastaralost ale nedovolila jeho použití v první linii. Zprvu sice tvořil společně s pancéřovými křižníky Kaiser Karl VI. a Sankt Georg první křižníkovou eskadru, oba novější křižníky ale operovaly bez něj, protože byl výrazně pomalejší. V únoru 1917 pak byl vyřazen z aktivní služby, odzbrojen a sloužil v Pule jako ubytovací loď pro posádky ponorek. Po válce loď připadla Velké Británii, která ji v roce 1920 nechala sešrotovat.


I. A třída Zlínského kraje

I. A třida Zlínského kraje patří společně s ostatními prvními A třídami mezi šsté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízena Zlínským fotbalovým svazem. Je rozdělena na: I. A třída - skupina A a na I. A třída - skupina B. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ji 14 týmů - z oblasti Zlínského kraje, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 26 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do zlínského přeboru. Poslední dva týmy a jeden další s nejmenším počtem bodů sestupují do I.B třídy - skupina A/B/C. Do Zlínské I. A třídy vždy postupuje vítěz I.B třídy - skupina A/B/C a jeden další tým s nejvyšším počtem bodů.


Miloš Grim

Prof. MUDr. Miloslav Grim DrSc. je český anatom, histolog, embryolog a cytolog.
V roce 2003 získal titul profesora normální anatomie. Specializuje se na studium zárodečného vývoje a diferenciace buněk, inervací a regenerací svalu. Působí na Anatomickém ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.


Michael Bolton

Jeho úspěchy čítají 53 milionů prodaných alb, dvě ocenění prestižní Grammy Awards a dvojnásobné vítězství v prestižní hitparádě Billboard Hot 100.
Bolton se narodil v roce 1953 v židovské rodině v New Haven. V dětství k jeho úspěchům patřilo zařazení do sboru, kdě měl povinnosti vokalisty. Svůj první kontrakt s hudební společností podepsal v patnácti a své první veřejné vystoupení měl začátkem 70 let s rockovou kapelou nazvanou Blackjack, kde působil i s budoucím kytaristou skupiny Kiss Brucem Kullickem.
Skupina se vydala i na turné s Ozzym Osbournem. Sólovou kariéru odstartoval v roce 1983 jeho prvním významným hitem se stala píseň How Am I Supposed to Live Without You a také světoznámý hit Gloria.
Často spolupracoval i se zpěvačkou Laurou Branigan spolu vydali song nazvaný I Found Someone v roce 1985. Bolton poté psal písně jak pro sebe tak i pro její sólovou kariéru. Psal i pro takové zpěváky jakými jsou Barbra Streisand nebo Peabo Bryson. Zazpívat si měl možnost například s Lucianem Pavarottim, Rayem Charlesem nebo B. B. Kingem.


Josef Šimůnek

Vystudoval Stavební fakultu ČVUT, obor geodézie-kartografie. V mládí vyzkoušel nejrůznější sporty, včetně bezmotorového létání až mu v osmnácti letech učarovalo lezení, ostatně do Prachovských skal to měl kousek. Potom přišly zimní Tatry, Kavkaz 1984, Alpy 1987, Kavkaz 1990, Pamír 1991 a další, až se dostal do Himálaje. Podnikl celkem jedenáct expedic na osmitisícovky - zúčastnil se expedic na Cho-Oyu a Dhaulagiri. O rok později už sám vedl expedici na Šiša Pangmu, dále na Manaslu, Makalu, Lhotse, Kančendžengu, K2 a Šiša Pangmu, Mount Everest, Čo Oju.
Spolu s Luďkem Ondřejem založil v roce 1992 firmu HIMALAYA 8000 TRADE, která pořadá himálajské expedice a obchoduje v oblasti outdoorového vybavení. Spolu se Soňou Boštíkovou vlastní firmu Namche – Outdoor, Travel & Climbing Center. Firma pod sebou zahrnuje prodejnu a půjčovnu vybavení do přírody, na cesty, pro lezení i horolezectví a skialpinismus, horolezeckou a skialpovou školu. V létě 2006 vznikla při Namche skupina „Namche Guides“, tým lidí se vzděláním horských vůdců dle UIAGM. Jejich cílem je nadstandardní servis a individuální vedení lidí v horách. Josef Šimůnek je ženatý a má dceru Gábinu.


Burian

Příjmení Burian je původem osobní – tj. rodné a křestní jméno.


František Josef Gerstner

František Josef Gerstner studoval na jezuitském gymnáziu v Chomutově a v letech 1772 - 1777 na filozofické fakultě v Praze elementární matematiku u Stanislava Vydry, vyšší matematiku u Jana Tesánka a astronomii u Josepha Steplinga. V roce 1776 vykonal Gerstner veřejnou zkoušku z astronomie a v roce 1777 z první knihy Newtonova De principiis philosophiae naturalis. Krátce navštěvoval i přednášky na technice. V roce 1781 odešel do Vídně, aby studoval medicínu, ale brzy tohoto studia zanechal a působil na vídeňské hvězdárně. V roce 1784 byl po tříleté praxi jmenován adjunktem u prof. Strnada na hvězdárně v Praze. V roce 1785 publikoval Gerstner astronomickou práci, ve které opravil zeměpisnou délku řady významných evropských měst. Jako uznání za jeho práci jmenovala ho Královská česká společnost nauk řádným členem. I další Gerstnerovy výsledky v astronomii mu zjednaly vážnost v evropských vědeckých kruzích.
Když v roce 1787 onemocněl Gerstnerův bývalý učitel vyšší matematiky Tesánek, poskytl mu Gerstner ve svém vlastním bytě pečlivé ošetřování a současně vyučoval jeho žáky vyšší matematice. Ve školním roce 1788 - 1789 byl pověřen suplováním vyšší matematiky na univerzitě a v roce 1789 byl jmenován řádným profesorem. Ve svých přednáškách se přitom neomezoval pouze na vyšší analýzu a astronomii, ale i na mechaniku a hydrauliku.
V roce 1795 byl Gerstner povolán jako přísedící studijní dvorské komise a mimořádným způsobem se podílel na reorganizaci rakouského technického školství. Podle jeho návrhů byl v roce 1806 reorganizován technický ústav v Praze a Gerstner sám se stal jeho prvním ředitelem a současně profesorem mechaniky a hydrauliky. V roce 1807 byl zvolen vědeckým ředitelem České hydrotechnické privátní společnosti, pro kterou vypracoval projekt stavby vodního kanálu mezi Vltavou a Dunajem, namísto něhož v roce 1808 sám navrhnul postavit železnici. Kromě toho stále konal přednášky z vyšší matematiky na univerzitě. Za své zásluhy byl v roce 1810 povýšen do stavu rytířského. V roce 1811 byl císařem jmenován ředitelem vodních staveb v Čechách.
V roce 1830 předal Gerstner své přednášky z mechaniky a hydrauliky svému synovi Františku Antonínovi Gerstnerovi, staviteli první železnice nejen v Čechách, ale i v celé kontinentální Evropě. V roce 1832 byl Gerstner penzionován a byly mu ponechány veškeré jeho příjmy.
V roce 1831 vydal Gerstner své proslulé dílo Handbuch der Mechanik ve třech svazcích, které získalo 1400 předplatitelů, mezi nimiž nacházíme i císaře Františka I.
Matematik Gerstner byl jednou z hvězd technického rozvoje u nás


And No Matches

And No Matches je píseň německé skupiny Scooter z alba Jumpin' All Over The World. Jako singl vyšla píseň v roce 2007. Píseň vzorkuje píseň Big Big World od Emilie z roku 1998. Singl obsahuje i videoklip.


Titus Pomponius Atticus

Atticus byl velmi úspěšný podnikatel s mnoha politickými kontakty. V jeho písařské dílně vyšla většina děl Cicerona. V roce 85 př. n. l. odjel do Athén, kde studoval literaturu a filosofii. Do Říma se vrátil v roce 65 př. n. l.


Peter O'Toole

Peter Seamus O'Toole je irský herec, osmkrát nominovaný na Oscara, držitel čestného Oscara, vítěz Emmy, Zlatého glóbu.
O'Toole se narodil v roce 1932 podle některých zdrojů v Connemaře v Irsku, podle jiných v Leedsu v Anglii, kde také vyrůstal. On sám si není jistý svým místem a datem narození, ve svém životopise říká, že akceptuje jako svůj den narození 2. srpen, ačkoli jeho irský rodný list uvádí, že se narodil v červnu 1932. Je synem zdravotní sestry Constance Jane a irského bookmakera Patricka Josepha O'Toolea. Navštěvoval katolickou školu, kde byl přeučen na praváka. Později se stal hrdým na svůj irský původ, a proto nosí vždy alespoň jednu část oděvu zelenou. Herectví studoval na Royal Academy of Dramatic Art.
O'Toole začal jako divadelní herec v Bristolu. V divadle působí po celý život. Televizní debut si odbyl v roce 1954, filmový o pět let později. Zlom v jeho kariéře nastal, když byl Davidem Leanem vybrán do role T. E. Lawrence ve filmu Lawrence z Arábie. Tento jeho výkon mu vynesl první z osmi nominací na Oscara a magazín Premiere ho označil za nejlepší herecký výkon všech dob.
O'Toole je také jedním z hrstky herců, kteří byli nominováni na Oscara za stejnou roli ve dvou různých filmech; zahrál si krále Jindřicha II. ve filmech Becket a Lev v zimě. Za roli v minisérii Johanka z Arku získal v roce 1999 Emmy. Zahrál si také krále Priama v komerčním letním trháku Trója. V roce 2006 získal svou zatím poslední nominaci na Oscara za roli ve filmu Venuše. Svůj hlas také propůjčil postavě v animovaném filmu Ratatouille.
V roce 1960 se O'Toole oženil s velšskou herečkou Siân Phillips, se kterou má dvě dcery - Kate a Patricia. Pár se ale rozvedl v roce 1979. Phillips později uvedla, že ji O'Toole poháněný alkoholem mentálně týral, a tak ho opusila kvůli mladšímu milenci. Spolu se svou bývalou přítelkyní modelkou Karen Brown má syna Lorcana Patricka O'Toolea.
Je možná jediným ze svých londýnských hereckých současníků, který nebyl povýšen do rytířského stavu. Podle deníku Daily Mail je to ale kvůli jeho vlastní vůli. Podle Richarda Kaye z těchto novin mu byl titul v roce 1987 nabídnut, ale on ho z osobních a politických důvodů odmítl.


Alalach

Alalach je starověké město nalézající se v dnešním Turecku v Hatayské provincii.


ISIN

ISIN je mezinárodní identifikační číslo cenného papíru, které se přiděluje pro účely obchodnování s ním. Je to dvanáctimístný alfanumerický kód. První dva znaky tvoří kód státu, dalších devět znaků je číselný kód cenného papíru a poslední cifra je kontrolní číslice. ISIN přiděluje centrální depozitář cenných papírů.
Některé emise cenných papírů mají namísto ISIN přidělen SIN, který je rovněž dvanáctimístný, avšak první dva znaky nevyjadřují stát, nýbrž jsou rovněž číselné. SIN přiděluje Středisko cenných papírů těm jím evidovaným emisím cenných papírů, jimž není přidělen ISIN.


Wireless Application Protocol

WAP je systém pro zajištění provozu elektronických služeb na mobilních telefonech.
WAP byl definován organizací Wap Forum v roce 1998 jako ekvivalent k internetovým protokolům určený pro GSM sítě. Jednotlivé protokoly ze standardu WAP mají své ekvivalenty v TCP/IP sítích a na nich postavených webových aplikacích.
Pro realizaci služeb jsou také využívány platformy i-mode a WAP 2.0.
Zhruba od roku 2000 je WAP implementován ve většině mobilních telefonů, stejně tak mobilních sítí. Většina mobilních operátorů provozuje portál pro agregeci různých služeb na této platformě.
Velikou roli mezi TCP sítěmi a mobilními sítěmi hraje WAP gateway, která v mnohém přizpůsobuje WML stránky tak, aby bylo usnadněno jejich zobrazení na mobilních telefonech.
Po WAP 1.0 nastupuje WAP 2.0 neboli XHTML MP, který je velmi podobný WWW. Na místo WML definice stránek obsahuje zeštíhlenou verzí XHTML. Hlavním grafickým formátem se stal PNG a široce je podporován i JPEG. WAP 2.0 již není závislý na WAP Gatewayi a je podporován v sítích 3G. WAP 2.0 umožňuje barvy na rozdíl od WAP 1.0 a umožňuje použití grafických formátů GIF, PNG a JPG.


Erpužice

Obec Erpužice se nachází v okrese Tachov, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 337 obyvatel.


Pečeť státu Montana

Pečeť zobrazuje les a vodopády Great Falls na řece Missouri v paprscích vycházejícího slunce. Na pravém břehu řeky je pluh a lopata, symbolizující hornictví a zemědělství. V popředí se nachází stuha se státním mottem ve španělštině: Oro y plata. Vnější strana kruhu nese nápis: THE GREAT SEAL OF THE STATE OF MONTANA..


Státní poznávací značky v Československu

Státní poznávací značky motorových vozidel v provedení zavedeném v Československu od 1. července 1960 dožívají v České i Slovenské republice dodnes. V Česku byly, jen s malými obměnami, vydávány až do roku 2001, než je nahradily nové registrační značky.
Na běžných státních poznávacích značkách byla skupina dvou nebo tří písmen a za ní dvě dvojice číslic, skupiny byly oddělené pomlčkami. Později namísto pomlčky za skupinou písmen byl vyhrazen prostor pro nálepky o technických kontrolách a měření emisí.
Skupina písmen označovala okres, kde bylo vozidlo registrováno. Každý okres měl přidělen jeden nebo více dvoupísmených kódů, Praha kombinace začínající písmenem A. Číslice vyjadřovaly pořadové číslo registrace v rámci tohoto kódu. Číslování se provádělo pro každou kategorii vozidel zvlášť. Mohlo tak existovat šest vozidel různých kategorií se stejnou SPZ. Různé kategorie vozidel měly zpravidla vyhrazeny různé skupiny písmen nebo různé části číselné řady.
Značky vojenských vozidel byly tvořeny pouze číslicemi, značky policejních vozidel byly tvořeny písmenem B a skupinou čísel.
Oranžovou barvou podkladu byla odlišena užitková vozidla od osobních automobilů.
Malé přívěsy měly skupinu písmen uprostřed mezi dvěma skupinami číslic.
Malé motocykly měly malou značku se skosenými rohy, kterou si majitel musel sám namalovat a zcela jiné označení okresů.
Vozidla určená na export měly značku ve tvaru ČČ-ČČ XX
Speciální značky pro cizí státní příslušníky, které měly shodný vzhled jako značky diplomatické.
Brzy se ukázalo, že pro osobní automobily je kapacita navrženého systému nedostatečná, proto se po vyčerpání číselné řady přidávalo k dvoupísmenému kódu další písmeno.
Cenzura vstoupila i do užívání těchto kódů. Například v roce 1967 došlo v Praze k vyčerpání série AM. Místo série AN ale po sériii AM následovala série ABA, neboť AN byly iniciály tehdejšího prezidenta Antonína Novotného. Série AN byla použita až v sedmdesátých letech. Některé „nevhodné“ kombinace se vypouštěly rovněž u Strakonic či Přerova. Oproti tomu kombinace Jeseníku JE + B byla udělována.


Svobodný software

Svobodný software, někdy také nazývaný free software, je software, ke kterému je k dispozici také zdrojový kód, spolu s právem tento software používat, modifikovat a distribuovat. Naprostá většina svobodného software je zdarma, ačkoliv to není podmínkou.
V roce 1984 založil Richard Stallman projekt GNU, aby tak vytvořil kompletní unixový operační systém GNU založený na svobodném software. Jako krédo svobodného software definoval tyto čtyři svobody:
Za získání kopií svobodného software můžete platit, nebo je obdržet zdarma, ovšem bez ohledu na způsob, jak jste je získali, máte vždy svobodu kopírovat a měnit software, dokonce prodávat nebo darovat jeho kopie nebo pozměněné verze.
Stallman založil Free Software Foundation, která se stará o právní a organizační stránky GNU projektu a o rozšiřování povědomí o svobodném software. Myšlenky svobodného software byly formulovány prostřednictvím copyleft GNU General Public License a GNU Lesser General Public License, které se časem staly nejrozšířenějšími licencemi svobodného software.
GNU General Public License zajišťuje uvedené základní svobody svobodného software a někdy je také nazývána copyleft licencí. Copyleft licence říká, že pokud redistribuujete originální nebo pozměněnou verzi programu, musíte tuto verzi redistribuovat pod stejnou licencí pod jakou jste získali původní program. V podstatě to znamená, že k němu nesmíte přidat žádná omezení, abyste tak odepřeli základní svobody ostatním. Tato licence tedy nijak neomezuje základní svobody; spíše je chrání.
Svobodný software neznamená nekomerční. Svobodný program musí být dostupný pro komerční využití. Komerční vývoj svobodného software není ničím neobvyklým; takové programy jsou komerčním svobodným software.
Svobodný software se překládá do angličtiny jako Free Software. Samotné free software má v angličtině však také druhý význam, který znamená software zadarmo, tedy něco zcela odlišného. Tomu se však obvykle říká freeware.
Svobodný software není úplně totéž, jako Open source software; záměna termínů není v některých případech možná. Požadavky The Open Source Definition na Open source software jsou nepatrně méně striktní. Rozdíl je spíše v ideologii. Projekt GNU uznává většinu Open source licencí jako licence svobodného software, ale vzhledem k jejich nekompatibilitě s GPL je nedoporučuje používat.
Obrázek na stránkách projektu GNU znázorňuje kategorie softwaru a vztahy mezi nimi.
Původním záměrem open source software bylo zbavit se problémů dvojznačnosti termínu free software a pomoci k lepšímu prosazení sdílení software v komerční sféře. V dnešní době je však open source software problematiky neznalými lidmi chybně vykládán jako software s otevřeným kódem. Např. shared source od firmy Microsoft není open source software. V českém jazyce je vhodnější používat termín svobodný software, jenž je více jednoznačný.
Ačkoliv je GPL hlavní a nejčastější licencí svobodného softwaru, není jediná. V průběhu let se vyvinulo velké množství dalších, které Free Software Foundation uznala za dostatečné náhrady GPL. Na rozdíl od ní jsou ale často jednodušší, mají kratší znění, anebo upravují specifické oblasti licencování. Nejčastěji jde o licence typu BSD-license, Apache a Artistic license.


Palárikovo

Palárikovo je obec na jihozápadě Slovenska v okrese Nové Zámky, v Nitranském kraji. Nachází se na Podunajské nížině, cca 88 km od Bratislavy a 13 km od Nových Zámků, má rozlohu 51,294 km2 a 4 426 obyvatel.


Škola Annales

Škola Annales je vlivná francouzská historiografická škola. Její jméno je odvozeno od časopisu Annales d´histoire économique et sociale, který začal vycházet v roce 1929. V něm publikovali své studie historici, kteří jsou s touto školou spojovaní.
Za zakladatele a zároveň hlavní představitele první generace školy Annales jsou považování Marc Bloch a Lucien Febvre, kteří se seznámili na univerzitě ve Štrasburku, kde oba vyučovali. Až do roku 1945 představovala škola Annales jakousi radikální okrajovou větev francouzského dějepisectví. Po roce 1945 se její představitelé dostali do čelních pozic na univerzitách a začali udávat krok celému francouzskému dějepisectví. Až v této době se z nich stala opravdová škola. V čele této druhé generace stál Febvrův žák Fernand Braudel. Po roce 1968, kdy se této větvi francouzské historiografie dostalo mezinárodního uznání, se pro tzv. třetí generaci stala typickou roztříštěnost, jejímiž dvěma specifickými proudy je jednak částečně návrat k politickým dějinám a dějinám událostí a částečně pronikání do dalších zatím neprobádaných větví poznání dějin. Zároveň přijímají i nové myšlenky ze zahraničí, např. psychohistorie, dějiny lidové kultury.
Pro školu Annales se stala typická spolupráce a provázání s dalšími humanitními, ale i přírodovědnými a exaktními obory.
Jejich primárním cílem se stalo problémově zaměřené psaní historie, které by dokázalo pokrýt všechny oblasti lidské činnosti. Otevřeně se postavili proti historiografii, která jednoznačně kladla důraz na politické a diplomatické dějiny a historii chápala jen jako vyprávění příběhu – jako prosté kladení jedné události za druhou bez hlubšího pochopení společnosti té které doby. Annalisté se proto začali zabývat i hospodářskými a sociálními dějinami, dějinami každodennosti, historickou geografií, mentalitami a ideologiemi, vlivem životního prostředí na člověka a společnost a dále jevy a strukturami, které se vyvíjely po celá staletí, jako např. vnímání času, čarodějnictví, vývoj cen nebo klimatu, vnímání těla apod.
Výrazné je v mnohých pracích dělení právě na hluboko zakořeněné struktury, kterými se daná společnost řídí, dále pak jsou zvlášť pojímány hospodářské a sociální dějiny a konečně jako časově nejkratší a z pramenů dobře postižitelné politické dějiny, které jsou ovšem vnímány skrze prizma těch hlubokých struktur v pozadí. Další často užívanou metodou je komparace situace geograficky odlišných míst, což často vede k přesnějšímu pochopení principů, na kterých ten který jev fungoval.
V poslední době byla částí annalistů provedena revize přístupu k vyprávěcí historii, a to pod tíhou kritiky školy Annales uvádějící přílišné zaměření na analýzu historické skutečnosti, nikoliv však na širší souvislosti, tedy vyprávěcí dějiny, které jsou jediné v rámci narativní historiografie schopny historickou skutečnost v širších souvislostech zachytit. Odpovědí annalistů na kritiku byla zejména výzva ke kombinaci obou základních postupů.


Zdeněk Hlávka

Ing. Zdeněk Hlávka je několikanásobný mistr České republiky ve znalostech Bible pocházející ze Šlapanic.
Poprvé zvítězil v roce 2001 a následně ještě několikrát svůj titul obhájil jak v soutěži jednotlivců, tak v soutěži týmů. Hlavní výhra v této soutěži je každoročně poznávací zájezd do Jeruzaléma.
Současně se jedná o vítězm soutěže v CNC programování za rok 2006. Na nižších místech se umístil i v dalších letech.


Válejšovití

Válejšovití je čeleď málo známých druhů hadů žijících v západní Malajsii a na Sumatře.
V současnosti jsou známy dva druhy Anomochilus leonardi a Anomochilus weberi. Oba hadi jsou velmi málo známí, zatím nejsou známy žádné poddruhy. Na horních čelistech nemají zuby, na břiše mají dva drobné drápky, což jsou zbytky končetin. Na hlavě mají drobné štítky, tělo je taktéž pokryto drobnými šupinami. Tělo je válcovité, hlava není příliš zřetelně oddělena od krku, mají krátký a silný ocas. Jsou patrné zbytky pánevního pletence. Kosti v lebce jsou poměrně hodně srostlé, takže nemohou lovit větší kořist. Většinou nedosahují více než 30 centimetrů délky. Čeleď těchto hadů je společně s čeledí Cylindrophidae velmi často řazena do čeledi Aniliidae, kde je prezentována jako pouhý rod hadů. V současnosti je však uznávána jako samostatná čeleď.


Chrýseovna

Chrýseovna je v řecké mytologii dcera Apollónova kněze z města Chrýsy v Mýsii.
Byla zajata Achilleem při jedné z jeho výprav, kdy získával jídlo a kořist pro řecká vojska před Trójou.
Tenkrát dobyl město Théby v Mýsii, kde krásná dívka žila. Připadla jako kořist vrchnímu veliteli řeckých vojsk králi Agamemnónovi.
Neprodleně pro svou dceru přišel Chrýsés, aby ji vykoupil. Nabízel velké výkupné, ale Agamemnón to nepřijal a Chrýsa vyhnal. Poté zdrcený Chrýsés uprosil boha Apollóna a ten vrhal do tábora Řeků morové střely celých devět dní.
Až věštec Kalchás vysvětlil Řekům, kdo je původcem strašného moru v jejich řadách. Vysvětlil Řekům, že Apollóna může usmířit jedině vydání zajatkyně, a to bez výkupného. Agamemnón se rozzuřil, v zlosti urazil kdekoho, také Achillea, který se věštce zastával. Nakonec se král musel verdiktu podřídit, jako náhradu si však vyžádal krásnou Bríseovnu, otrokyni reka Achillea.
Tak se Bríseovna stala příčinou velkého sporu Agamemnóna a Achillea. Tento spor je jednou základních zápletek Homérova eposu Ilias.


Volby do Knesetu 2009

Volby do 18. Knesetu se v Izraeli konaly 10. února 2009. Tyto volby byly předčasnými parlamentními volbami, které se konaly kvůli rezignaci předsedy strany Kadima a premiéra Ehuda Olmerta a selhání jeho následovnice Cipi Livni při zformování koaliční vlády. Kdyby Olmert zůstal v úřadu premiéra nebo se Livni podařilo sestavit koaliční vládu, volby by se podle plánu konaly až v roce 2010.
17. září 2008 se konaly stranické volby strany Kadima, které vyhrála Cipi Livni. Po jejím vítězství rezignoval bývalý předseda strany Ehud Olmert na post premiéra. Livni byla prezidentem Šimonem Peresem pověřena aby ve lhůtě 42 dnů sestavila vládní koalici.
Přestože Strana práce souhlasila s účastí v koalici, současný koaliční partner Šas nabídku odmítnul. Livni posléze tvrdila, že Šas měl ekonomicky a diplomaticky nelegitimní požadavky. Strany Gil a Jednotný judaismus Tóry účast rovněž odmítly, zatímco jednání se stranou Merec stále probíhala. 26. října doporučila Livni prezidentu Peresovi vypsání předčasných parlamentních voleb.
27. října se Peres sešel s předsedy parlamentních stran, kteří mu většinově doporučili vypsání předčasných voleb. Prezident následně rozpustil Kneset, což je nezbytné pro konání takových voleb. Ehud Olmert tak zůstává přechodným premiérem, a to až do doby než bude po volbách vytvořena nová vláda.
K 23. prosinci se pro únorové parlamentní volby zaregistrovalo 43 politických stran, avšak pouze 34 stran nakonec odevzdalo kandidátní listinu. 12. ledna 2009 bylo Ústřední volební komisí arabským stranám Balad a Jednotná arabská kandidátka-Ta'al zakázáno účastnit se voleb, jelikož neuznávají Izrael jakožto židovský stát a vyzývají po ozbrojeném konfliktu proti Izraeli. Balad i Ta'al byli oba vyloučeni před volbami v roce 2003, ale Nejvyšší soud jim nakonec dovolil se voleb zúčastnit. 21. ledna 2009 Nejvyšší soud rozhodnutí Ústřední volební komise zrušil.
Před volbami došlo k ukončení aliance Strana práce-Meimad, která trvala od roku 1999. Zatímco Strana práce bude kandidovat samostatně, Meimad bude kandidovat společně s novým Hnutím zelených.
Merec kandiduje společně s novým levicovým hnutím Tnu'a ha-Chadaša, vedeným Cali Rešefem. Představitelé nového hnutí získali na společné kandidátce v pořadí třetí, sedmé a jedenácté místo.
Hnutí Tarabut, které vystupuje proti izraelské bezpečnostní bariéře se spojilo s Chadašem.
Nábožensky-sionistické strana Achi, která byla dříve součástí aliance Národní jednota se koncem prosince sloučila s Likudem. Ultraortodoxní strany Agudat Jisra'el a Degel ha-Tora pokračují i pro tyto volby ve své koalici Jednotný judaismus Tóry.
Od voleb v roce 2006 bylo založeno několik politických stran. První byla Sociální spravedlnost, založená v únoru 2007 miliardářem Arkadijem Gajdamakem a Jisra'el ha-Caka založená bývalým poslancem Strany práce Efrajimem Snehem v květnu 2008.
Po oznámení o předčasných volbách koncem října 2008 se části Národní jednoty Tkuma a Moledet a Národní náboženská strana spojili počátkem listopadu 2008 v jednu stranu s názvem Židovský domov. Po odchodu Tkumy a Moledetu uzavřela Národní jednota alianci se stranou Hatikva a Židovskou národní frontou Barucha Marzela.
Poslanec Abbás Zakúr opustil Jednotnou arabskou kandidátku, aby počátkem prosince 2008 založil Arabskou středovou stranu.
U 90 % sečtených hlasů má Kadima zatím 29 mandátů, následovaná Likudem s 27, Jisra'elem Bejtejnu s 15 a Stranou práce s 13.


Sega

Sega Corporation je nadnárodní softwarová a hardwarová vývojářská firma a bývalý gigant v oblasti domácích počítačů, konzolí a videoher. V roce 2001 firma opustila výrobu konzolí a zaměřila svou pozornost na vývoj software.
Firma byla založena v roce 1940 pod názvem Standard Games v Honolulu na Havajských ostrovech. Jejími zakladateli byly Martin Bromely, Irving Bromberg a James Humpert, kteří otevřeli výrobu mincových herních automatů pro americké vojáky.
Roku 1951 Bromely přestěhoval sídlo firmy do Tokia a registroval ji u zdejších úřadů jako SErvice GAmes of Japan. O čtrnáct let později, v roce 1964, se Service Games sloučily s Rosen Enterprises, což dalo vzniknout firmě Sega Enterprises. Rok na to vyšla první hra, simulátor ponorky, pod názvem Periscope a stala se okamžitě celosvětovým hitem.
V roce 1983 vydala Sega svojí první konzoli, SG-1000, a také první arkádu ve 3D s názvem Subroc-3D. Ještě týž rok vyšla první hra na optickém nosiči - Astron Belt. A do třetice událostí; ještě stihl proběhnout krach videoher, který firmu citelně zasáhl. Byla prodána společnosti Bally Manufacturing Corporation.
Významnou událostí této rušné etapy představuje rok 1984, kdy se Sega dostává pod křídla multimiliardového japonského konglomerátu CSK, a je přejmenována na Sega Enterprises Ltd. se sídlem v Japonsku. O dva roky později již obchoduje akciemi na Tokijské burze a zároveň dochází k expanzi na americký trh, podporované založením pobočky Sega of America. Firma nabírá čerstvý vítr do plachet, vydává Sega Master System a v roce 1991 světlo světa spatřuje maskot - ježek Sonic.
Roku 1989 Sega představuje svůj Mega Drive a zaujímá druhé místo na světovém poli elektronické zábavy, těsně za společností Nintendo. V průběhu dalšího roku vznikají úspěšné tituly, jako byly např. Goldex Axe nebo Altered Beast. Vývoj v oblasti digitálních her předznamenává konec éry 8-bitových strojů a scénu začínají ovládat 16-bitové konzole. Sega vydává časopis Sega Vision.
Ke slovu se dostává 2. generace her, která nastupuje za bouřlivé kampaně proti Nintendu, kterou vyjadřuje její slogan „Genesis does what Nintendon't“. Buduje kulturu a drtí oblíbenou sérii od Nintenda – Super Mario Bros. – svým Sonicem, který je „dynamičtější, barevnější, lépe ozvučený a neuvěřitelně hratelný!“. Genesis způsobuje poprask v herních kruzích, jehož výsledkem je 65% pozice na americkém trhu. Tato nadvláda trvá až do roku 1994, tedy do vydání SNES. Nástup pokročilé konzole Nintenda vytváří propad Segy na 35%. Sega odpovídá kooperací s TimeWarner a otevírá vlastní kabelový televizní kanál zaměřený na uživatele Genesisu a na prezentace nových her. Protiútok pokračuje, v Jokohamě je otevřen druhý zábavní park Segy. Završením kampaně měla být konzole Sega Saturn.
Jakkoliv se Saturn dobře prodával v Japonsku, za oceánem se setkal s vlahým přijetím. Vázla dodávka tolik potřebného herního software třetích stran a také poměrně vysoká cena. Situaci se management Segy pokusil zachránit expedicí poslední konzole - Segy Dreamcast roku 1998. Nástup byl slibný, Dreamcast představoval konzoli s nejrychlejším nárůstem prodaných her do přelomového roku 2000, kdy Sony vydalo svůj PlayStation 2.
Dreamcast představoval poslední herní konzoli od Segy. Nakonec, jako poslední rána, na konzolový trh vstoupil Microsoft se svým Xboxem, který spolu se Sony a Nintendem etablují 6. generaci konzolí, které se Sega již neúčastní. Nechává dojet výrobu Dreamcastu, jehož poslední exemplář opustil výrobní linku v roce 2001.
Ještě v průběhu roku 2000 je Sega Enterprises, Ltd. přejmenována na Sega Corporation. Se změnou jména zastavuje veškeré hardwarové aktivity v oblasti herních konzolí a zaměřuje se pouze na oblast vývoje software a herních automatů.
Produkce herních automatů je během roku 2001 spojena se systémem Sega NAOMI, odvozeném od hardware Dreamcastu. Pouští se též do multiplatformní emise her také pro donedávna konkurenční společnosti a jejich konzole.
Těžkou ránu přinesl rok 2003, koncern CSK, který Segu držel nad vodou, se rozhodl dále její aktivity nepodporovat a vehnal ji do aukce. Jeden z akcionářů, firma Sammy, kupuje zbytek firmy. Že byla tato operace úspěšná potvrdil rok 2004, kdy se nyní nově pojmenovaná firma Sega Sammy Holdings Inc., stala největším herním výrobcem na světě.
25. ledna 2005 Sega prodává dceřinou společnost Visual Concepts, který pro firmu vytvářel sportovní herní série, společnosti Take Two Interactive za 24 milionů USD.


Korýši

Korýši jsou velká skupina členovců zahrnující asi 52 000 druhů. Patří k nim i velmi známé druhy živočichů, jako jsou krabi, humři či krevety, ale i některé mikroskopické druhy, jako buchanka či perloočka. Korýši žijí především ve vodním prostředí, a to ve sladké či slané vodě, ale některé skupiny se adaptovaly i k životu na souši.
Věda zabývající se korýši se nazývá karcinologie, případně malakostratologie či krustaceologie.
Korýši mají jeden pár složených očí, 2 páry tykadel, 1 pár kusadel a 2 páry čelistí. Hruď a zadeček nese množství přívěsků, včetně žaberních nožek. Na konci těla je telson, u štírů přeměněný v jedovou žlázu.
Tělo korýšů se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. První dvě jmenované části však často srůstají v hlavohruď. Společným znakem je naupliová larva, kterou prochází během vývoje. Tělo je víceméně kryto krunýřem, který je prostoupen vápenatými solemi. Krunýř svlékají, aby mohli růst.
Na přední straně hlavy mají korýši jeden či dva páry tykadel, která slouží při průzkumu okolí. Některé druhy zde mají zabudovány chemoreceptory, kterými rozeznávají látky ve vodě nebo kterými hledají kořist. Následuje pár silných kusadel. Dále na osmi článcích trupu je po páru končetin. Přední pár nožek slouží k rozmělnění potravy, dalších pět páru je obecně určeno k pohybu, avšak jejich anatomie i využití se u jednotlivých skupin liší.
Většina korýšů je pohyblivá, ačkoliv některé druhy se vyznačují parazitickým způsobem života a tráví život uvnitř hostitele. Také dospělí svijonožci jsou nepohybliví, protože jsou hlavovou částí ukotveni na podkladu.
Menší korýši dýchají díky difuzi, větší mívají žábry nebo vzácně i určitý typ plic.
Korýši jsou většinou odděleného pohlaví, i když několik jich je i hermafroditických. Larválním stádiem korýšů je nauplius, i když je někdy toto stádium potlačeno a objevuje se pouze v embryonálním vývoji.


O-fuda

O-fuda je označení pro šintoistický talisman ve formě proužku papíru, dřeva, kovu, či látky, na nějž je vepsáno jméno určitého kami nebo svatyně.
Po každoročním zakoupení ve svatyni je přinesen domů a umístěn do kamidana, na veřeje nebo strop. Takto má chránit dům před neštěstím, nemocemi a podobně. Bývá umístěn i na místo určité činnosti ku její podpoře a odvrácení nehod.


Vzpírání na Letních olympijských hrách 2008/Muži do 62 kg

Vzpěrači do 62 kg soutěžili na Letních olympijských hrách 2008 11. srpna 2008. V kategorii startovalo 17 závodníků z 15 zemí; závod dokončilo a klasifikováno bylo 12 z nich. Olympijským šampiónem se stal Číňan Čang Siang-siang. V soutěži plné výpadků hlavních kandidátů na medaile s přehledem vyhrál o 14 kg. Posledním pokusem dokonce útočil na světové rekordy v nadhozu a dvojboji, avšak neúspěšně. Stříbro poměrně překvapivě bral Kolumbijec Diego Salazar.


Lukáš Koranda

Lukáš Koranda je český rychlostní kanoista. Začínal na kajaku, ale ve 12 letech přesedlal na kanoi. Už v roce 2003 vybojoval svůj první titul mistra republiky na trati 5000 m v kategorii C1. Od té doby jich získal dalších 20. I na světové scéně se mu daří. První úspěchy zaznamenal v roce 2005, kdy získal 2x stříbro a 1x bronz na EYOF, dále 4. místo na MS juniorů v marathonu, 6. místo na MS juniorů na krátké tratě, 6. a 7. místo na ME juniorů a 3.místo na MS juniorů v maratonu. V roce 2008 přestoupil do kategorie dospělých a i v té si vede dobře. 5. místo na ME seniorů. Od roku 2005 je členem projektu na podporu mladých talentovaných sportovců, McDonald's Olympic Hopefuls, který je realizován za plné podpory Českého olympijského výboru.


Ook

Ook' je oblíbené a prakticky jediné používané slovo knihovníka Neviditelné Univerzity v sérii Terryho Pratchetta. Občas, pokud je knihovník vystresován, používá i vřeštivé eek.
Ook může znamenat naprosto cokoliv a obvykle je potřeba význam zčásti uhodnout z kontextu, intonace, mimiky a gestikulování knihovníka. Takže Ook-ook může být dlouhá řeč, rázné zamítnutí, nebo i výkřik radosti.
Podle slovníku sestavovaného samotným knihovníkem mezi významy slova patří například:


Voltampér

Voltampér je jednotka zdánlivého elektrického výkonu. Rozměrem je roven wattu, ten se však užívá výhradně pro činný výkon. Pro odlišení různého fyzikálního významu se tedy zdánlivý výkon vyjadřuje ve voltampérech a jalový výkon ve voltampérech reaktančních.


Jim Sclavunos

Jim Sclavunos je americký bubeník a hudební producent. Spolupracoval s mnoha hudebními skupinami a umělci jako Sonic Youth, Tav Falco's Panther Burns, Lydia Lunch a byl členem 8 Eyed Spy, The Cramps, Nick Cave and the Bad Seeds či Alice Texas. Dlouhou dobu působil na newyorské undergroundové hudební scéně, známé jako No Wave.


Jukio Hatojama

Yukio Hatoyama je japonský premiér a předseda Demokratické strany Japonska.
Pochází z prominentní japonské rodiny, který bývá přirovnávána k americké rodině Kennedyových. Jeho pradědeček byl předsedou dolní komory parlamentu, dědeček byl zakladatelem Liberální strany a premiérem v Japonska v 50. letech 20. století, otec byl ministrem zahraničních věcí a bratr je poslancem parlamentu za Liberálně-demokratickou stranu.
Vystudoval Tokijskou univerzitu a získal doktorát Stanfordově univerzitě. Politickou kariéru zahájil v Liberálně-demokratické straně a členem parlamentu je nepřetržitě od roku 1986. V roce 1993 ze strany odešel a v letech 1993 až 1994 byl zástupcem tajemníka vlády v kabinetu premiera Morihira Hosokawy.
V září 1996 založil Demokratickou stranu Japonska a stal i jejím spolupředsedou. V roce 2009 vedl stranu do vítězných parlamentních voleb, ve kterých po více než 50 letech porazila vládnoucí LDP a 16. září 2009 se stal premiérem Japonska.
Je ženatý s proslulou operní pěvkyní a má jednoho syna.


64 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 ----
Sesazení Antiocha XIII. Zánik Seleukovské říše a přeměna v římskou provincii Syria.


Sjednocená evangelikální církev

Sjednocená evangelikální církev byla federace evangelikálních církví, která existovala v Polsku v letech 1947-1988.
ZKE vznikl v roce 1947 na konferenci ve slezské Ustroni, kde se spojily církve Związek Ewangelicznych Chrześcijan, Związek Wolnych Chrześcijan a Związek Stanowczych Chrześcijan. V roce 1953 se ke ZKE připojily církve Zjednoczenie Kościołów Chrystusowych a Związek Chrześcijan Wiary Ewangelicznej.
V 50. letech byli představitelé církve pronásledováni, což přibrzdilo rozvoj církve. Církev vydávala v letech 1948-1950 a v letech 1957-1988 časopis Chrześcijanin; v letech 1950-1957 bylo vydávání časopisu komunistickou vládou zakázáno. V průběhu 80. let se vzájemné pouto mezi sjednocenými církvemi rozvolňovalo, až roku 1988 ZKE zaniknul rozdělením na nástupnické církve a náboženské společnosti.


Chřest lékařský

Chřest lékařský je druh jednoděložné rostliny z čeledi chřestovité. V některých starších taxonomických systémech byl řazen do čeledi liliovité v širším pojetí.
Jedná se o vytrvalou, asi 40-150 cm vysokou, bylinu s krátkým dřevnatým oddenkem. Je to dvoudomá rostlina. Fotosyntetickou funkci přebírá hlavně stonek, tedy jeho části napodobující listy, zvané fylokladia, která vyrůstají ve svazečcích v uzlinách, jsou čárkovitého tvaru, asi 0,5-1 mm široké. Pravé listy jsou velmi redukované, šupinovité, cca 3-4 mm dlouhé. Květy jsou jednotlivé nebo po 2 na krátkých článkovitých stopkách, samičí jsou o něco menší. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, ve 2 přeslenech, okvětní lístky jsou u samčích květů cca do 2/3 srostlé, jsou bílé až žlutozelené. Tyčinek je v samčích květech 6, ve 2 přeslenech. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je červená bobule, asi 6-8 mm v průměru.
Chřest lékařský roste přirozeně na většině území Evropy, na sever po Velkou Británii a jižní Skandinávii, na východ po střední Asii a jižní Sibiř. Jako pěstovaný a zplanělý je však ledaskde v mírném pásu včetně Nového Zélandu a Severní Ameriky.
V ČR se přirozeně vyskytuje v teplejších oblastech, kde roste na suchých stráních a ve světlých křovinách od nížin po pahorkatiny. Je i pěstován a často zplaňuje.
Mladé výhonky se používají jako zelenina. Kromě toho se pěstuje i jako okrasná rostlina.
 Image:Asperges Asparagus officinalis.jpg|Mladé výhonky Image:Asparagus produce-1.jpg|Výhonky připravené k prodeji Image:Spargel sauce hollandaise.jpg|Jídlo


Skica

Skica je označení pro předběžnou kresbu, prvotní náčrt, původní náčrtek nějakého uměleckého nebo technického nápadu. Užívá se velmi často při všech tvůrčích činnostech, zejména ve všech oblastech výtvarného umění, dále též v architektuře, designu, užité grafice, své uplatnění nalezla i v technice. Původní náčrty jednotlivých uměleckých děl, staveb či technických artefaktů často bývají později velmi cenným dokumentem i dokladem autorova tvůrčího myšlenkového přístupu a tvůrčího postupu.
Skici bývají velmi často velmi improvizované a jako takové mohou být zaznamenány na nejrůznějším druhu papíru. Pro tvorbu skic lze v papírnictví zakoupit běžné papírové bloky, kterým pak také říkáváme skicáře - skicář.


Dominový efekt

Dominový efekt je řetězová reakce vzájemně se ovlivňujících příčin a následků. Reakce je spuštěna nějakou malou změnou, která bezprostředně ovlivní jen své nejbližší okolí, ale postupně se stejným způsobem šíří i do vzdálenějších oblastí. Dominový efekt způsobuje, že i malá lokální změna může mít globální následek.
Název ukazuje analogii s řadou padajících dominových kostek. Obvykle označuje sérii souvisejících událostí, kdy časový odstup mezi jednotlivými událostmi je relativně krátký. Výraz může být použit doslovně při pozorování série navazujících událostí nebo jako metafora, když jsou vzájemné vztahy mezi událostmi pouze hypotetické.
Klasická demonstrace dominového efektu představuje sestavení řetězu postavených dominových kostek. Pak stačí povalit první dominovou kostku. Padající dominová kostka při svém pádu povalí jednu sousední dominovou kostku atd. Takto postupně popadají všechny kostky. Teoreticky takto popadá libovolně dlouhý řetěz dominových kostek. Je to proto, že energie, která je potřebná k povalení sousední kostky je menší, než energie, která vzniká při pádu původní kostky. Energie potřebná k boření kostek je vložena do systému v průběhu stavby, kdy jsou jednotlivé kostky pokládány do vratké rovnovážné polohy.


Krátký meč

Krátký meč je většinou označení pro meč, který je do jedné ruky a je kratší než 1 metr. Jeho výhodou je, že je lehký a při jeho používání může dotyčný držet v druhé ruce štít, nebo druhý meč.


Louis de Funes

Louis Germain David de Funes de Galarza [fines] byl slavný francouzský herec a komik. Jeho syn se jmenuje Olivier de Funes.
Jeho rodiče byli Španělé, otec byl známý advokát. Než se stal hercem, Louis vystřídal řadu zaměstnání: byl kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač. Do šoubyznysu vstoupil koncem třicátých let jako pianista. Přitom absolvoval herecké kurzy. Louis de Funes se poprvé objevil před kamerou v roce 1946 ve filmu Pokušení z Barbizonu. V divadle, které ho vyneslo na výsluní, hrál řadu epizodních rolí, než získal svou první hlavní roli ve filmové komedii Smolař; to se psal rok 1957. Skutečně slavným se stal ale až mnohem později, ve zralém věku. Celou Evropu si získal rolí nervního strážníka Cruchota v sérii komedií o četníkovi ze Saint-Tropez a jako komisař Juve, pronásledující záhadného Fantomase.
Zatímco ve Francii byl řadu let enormně úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského, který je dle některých fanoušků lepší než originál.
Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, které mu vynesly přezdívku Muž tisíce tváří. Své typické grimasy okoukal z grotesek s kačerem Donaldem.
Louis de Funes miloval svoji rodinu, zahradu a film. Žil na zámku Clermont na Loiře u Nantes, rád trávil čas ve skleníku, kde se věnoval růžím. Podařilo se mu vyšlechtit oranžovou La rose de Louis de Funes, která je oficiálně uznaným druhem.
De Funes měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, jež prodělal po skončení natáčení filmu Dobrodružství rabína Jákoba a na který nakonec 27. ledna 1983 také zemřel.


Sarit Hadad

Sarit se narodila do ortodoxní židovské rodiny jako nejmladší ze 4 bratrů a 4 sester a již v raném dětství prokazovala velký hudební talent. V osmi letech začala vystupovat hraním na klavír bez vědomí rodičů v klubech v rodném městě a okolí. Kromě hraní na klavír se také naučila hrát na varhany, kytaru, akordeon a na darbuku. V 15 letech se připojila k místní kapele Hadera Youth Band. Když jí bylo 16 let, všiml si jejího mimořádného hudebního talentu hudební producent Avi Gueta, který je od té doby jejím manažerem.
Její kariéra popové zpěvačky je velmi úspěšná. Israelská televize ji zvolila jako zástupkyni Israele na soutěž Velká cena Eurovize 2002. S písní Light a Candle se umístila na 12. místě.
V roce 2007 Madonna uvedla, že je fanoušek Sarit Hadad a ráda poslouchá její písně při večeři v košér restauraci blízko jejího domova.
Sarit zásadně nevystupuje na Šabat nebo na jiné židovské svátky.


Naoko Takahašiová

Naoko Takahašiová je bývalá japonská atletka, olympijská vítězka v maratonu z roku 2000.
Maratonskou kariéru zahájila v roce 1997, o rok později vyhrála mezinárodní maraton v Nagoji a na Asijských hrách v Bangkoku. Pokračovala ve vítězné sérii a i zásluhou vysokohorského tréninku v Boulderu v Coloradu ji prodloužila na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde zvítězila v čase 2:23:14 a stala se první japonskou olympijskou šampionkou v atletice v celé historii. Překonala olympijský rekord, druhou Rumunku Lidii Simonovou porazila o osm sekund.
Další vítězství následovala, 1. října 2001 ozdobila triumf v Berlínském maratonu novým světovým rekordem 2:19:46, kterým jako první žena v historii prolomila hranici dvou hodin a 20 minut. Byl to její první smíšený maraton pro muže a ženy, který absolvovala.
Její další kariéru zbrzdila zranění, na olympijské hry do Atén se nekvalifikovala, když v tokijském maratonu v roce 2003 dosáhla jen času 2:27:21. Rozešla se se svým trenérem Jošiem Koidem a začala se připravovat sama, ale dalších úspěchů už nedosáhla.
V březnu 2008 se pokusila znovu prosadit do reprezentace na maratonu v Nagoji, ale obsadila až 27. místo. V říjnu 2008 ukončila kariéru.


Santa Claus

Santa Claus je mýtická osoba, která v USA a dalších zejména anglicky mluvících zemích dává dárky všem dětem, jež byly celý rok hodné. Tradičně v noci ze 24. na 25. prosince „přiletí“ na svých sáních, tažených létajícími soby. Do domu se dostává komínem tak, že do něj skočí a přistane v krbu. Tam dá dárky do punčoch, které si děti nachystaly na krbovou římsu, než šly spát.
Přes rok žije Santa se svou manželkou na severním pólu a se svými pomocníky skřítky, vyrábějí vánoční dárky.
Název Santa Claus vznikl chybou ve výslovnosti holandského slova Sinterklaas, které je zkratkou slova Sint Nicolaas.
Podle současné představy jsou sáně s dárky taženy devíti létajícími soby. Poprvé se sobi v souvislosti se Santa Clausem objevili v roce 1823 v básni , kterou napsal pravděpodobně Henry Beekman Livingston, z pozdějších zpracování je známá též jako , kde se zmiňuje osm sobů – Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Dunder a Blixem, kteří táhnou jeho sáně. Jména Dunder a Blixem pochází pravděpodobně z nizozemštiny a v dalších vydáních básně procházela tato různými změnami, až se postupně ustálila na současných podobách Donner a Blitzen.
Devátý sob, Rudolph, se objevil až v roce 1939. Tehdy Robert L. May napsal pro síť obchodních řetězců Montgomery Ward rýmovaný příběh o sobovi, který měl zářící červený nos, kvůli čemuž nebyl ostatními soby přijímán mezi sebe, dokud si ho nevšiml Santa Claus, který Rudolpha požádal, aby vedl jeho sáně v mlze, neboť kvůli ní hrozilo, že děti nedostanou včas své dárky. Jen během roku 1939 bylo dětem rozdáno 2,4 milionu výtisků tohoto příběhu. Dalšího úspěchu se příběh dočkal v roce 1949, kdy vyšla zhudebněná verze od Johnyho Markse, kterou nazpíval Gene Autry. Příběh byl i několikrát převeden na filmové plátno a dodnes patří v USA mezi oblíbené.
V České republice práci Santa Clause vykonává Ježíšek. V dalších zemích má podobnu roli např. Děda Mráz, Joulupukki, Christkind nebo pere Noël. Santa Claus je dominantní hlavně v USA, Kanadě a Velké Bitánii.
Nejrozšířenější moderní vzezření Santa Clause jako tlustšího muže s vousy v červeno-bílém oblečení se někdy označuje jako výtvor reklamní kampaně na Coca-Colu ve 30. letech 20. století. Avšak již před rokem 1931, kdy Coca-Cola začala používat Santa Clause v reklamě, byl tento vzhled považován za standardní a zpopularizovala ho zřejmě již reklamní kampaň na nápoje společnosti White Rock, která jej takto začala znázorňovat od roku 1915.
Santa Claus se v Americe uchytil právě proto, že se stal symbolem zimních oslav pro všechny. Byl ušitý na starý americký ideál „melting pot“ - hrnce, kde se smíchají všichni imigranti dohromady a jejich starosvětské zvyky zaniknou. V předcházejících generacích např. i věřící židé vodili své děti, aby si popovídaly se Santou. Ale situace se dnes poněkud mění. Melting pot už není populární. Na jedné straně si věřící uvědomují, že Santa podemílá jejich tradice. A na druhé straně, lidé vidí, že Santa slouží komerční mašinerii. Problém ale je, že zatím žádný jiný unifikační symbol zimních svátků v Americe neexistuje.
V komediálním hororu Ďábelský Santa je představován jako samotný Satan, který před tisící roky prohrál sázku s andělem a musel dělat hodného Santa Clause.


Kniha Daniel

Kniha Daniel je jednou z nejmladších knih Starého zákona, která vznikla zřejmě ve 2. století př. n. l. za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana.
Pouze úvod a závěr knihy jsou psány hebrejsky, zbytek je psán aramejsky. 3. kapitola knihy obsahuje řecký text Azarjášovy modlitby a Píseň mládenců v hořící peci. K závěru knihy připojuje Vulgata jako 13. kapitolu příběh o ctnostné Zuzaně a jako 14. kapitolu příběh Bél a drak. Řecké části nejsou součástí palestinského kánonu, protestanté je nepovažují za součást Bible, avšak katolíci je považují za kanonické texty, stejně jako církve pravoslavné.
Tradiční pojetí zakládající se téměř výhradně na tom, co o sobě tvrdí samotná kniha, zastává názor, že spis vznikl někdy na konci 6. století př. n. l. a odráží skutečnou situaci a události na babylonském dvoře. Daniel, skutečná postava, byl židovským zajatcem, který se vypracoval na jedno z vedoucích míst v babylonské říši. Byl prorokem a od Boha dostal dar vykládat sny. Danielovy apokalyptické předpovědi nejsou podle tradičního výkladu předobrazem pronásledování Antiocha IV., ale příchodu Mesiáše na zem, či na konci věků. Křesťané proto od raných dob vykládali tuto knihu jako mesiášské proroctví o Ježíši Kristu, jak je patrné např. ze 7. kapitoly knihy Daniel, vidění Syna člověka, které často citují novozákonní spisy a zvláště Zjevení Janovo.
Historicko-kritický přístup k textu se snaží brát v potaz více faktorů, ukazujících na vznik knihy. Především je tu otázka postavy Daniela, která je známa již Ezechielovi a také postava ze starých ugaritských textů s téměř shodným jménem. Ve všech těchto textech se jedná o jistého moudrého muže/mladíka s podobnými vlastnostmi.
Tento přístup se snaží poukázat na to, že zatímco autor knihy podává poněkud zmatené a nepřesné informace o době babylonského exilu, je podrobně zpraven o situaci v Judsku v první polovině 2. století př. n. l. Dovídáme se to z událostí, které jsou líčeny v Danielových viděních. Zlom v přesnosti nastává ohledně smrti Antiocha IV. Epifana. Tento zlom v roce 164 př. n. l., kdy autor vykazuje náhlou neznalost následných událostí, je znamením, že právě v tomto okamžiku autor psal a nevěděl tedy, co se stane v následujících dnech — to se jen dohaduje. Tíha děje spočívá na posledních popisovaných událostech, tj. na pronásledování Židů; tzn., že autor se snažil objasnit situaci své země a dodat odvahy svým soukmenovcům. Ovšem tento přístup se nezakládá na výsledcích žádného historického, filologického či archeologického bádání, ale na filosofickém předpokladu, že nemůže existovat proroctví, které by se přesně naplnilo, proto pokud existuje nějaké zapsané vyplněné proroctví, tato metoda datace se snaží posunout dobu zapsání vyplněných proroctví až po události, o kterých se kritici domnívají, že jsou oněmi "prorokovanými" událostmi.
Významným faktorem pro pozdní dataci je i skutečnost, že v židovském kánonu není kniha řazena mezi prorocké knihy, nýbrž mezi spisy, což ukazuje na to, že když kniha Daniel vznikla, kánon prorockých knih byl již uzavřen.
Konzervativní reakce závěry historicko-kritické analýzy knihy Daniel odmítá. Zdůrazňuje, že archeologické výzkumy potvrdily historickou přesnost údajů, které byly dříve prezentovány jako zmatené a nepřesné informace o době babylónského exilu – např. byla potvrzena existence Belšasara, spoluvládce babylónského krále Nabonida; nález ugaritských textů v Ras Šamra přispěl k tomu, že aramejské výrazy, které byly pokládány za indicii pro pozdní vznik knihy, jsou naopak indicií pro její raný vznik. Taktéž nálezy fragmentů variantních opisů knihy Daniel v Kumránu svědčí pro delší dobu přepisování textu knihy.
Kniha se nesnaží popsat historický obraz doby. Král Nebukadnesar II., který v ní vystupuje, není historickým portrétem jedince, avšak obecným typem nepřítele Božího lidu. Autorova současná zkušenost je alegoricky posunuta do dávných dob — záměr autora přitom je čtenáře povzbudit ve víře a potěšit ho v útrapách. Látka, jíž kniha používá, je však velmi různorodá — obsahuje mnoho podkladů izraelských, babylónských, ugaritských a perských.
Ačkoli se kniha řadí obvykle mezi apokalyptickou literaturu, patří do této kategorie jen její druhá část.
První část knihy, tj. jejích prvních 6 kapitol, obsahuje několik volně propojených příběhů ze dvora krále Nebúkadnesara, které mají buď poučný charakter anebo zachycují nějaký zázrak. Příběhy spojuje postava legendární Daniela, kterého stará židovská tradice počítá mezi tři spravedlivé. Dvorské příběhy knihy Daniel jsou tyto:
Zdá se, že tyto příběhy vznikaly v průběhu mnoha desítek či stovek let a kolovaly samostatně nebo ve volném cyklu. Jejich záměrem je popsat vztah zbožného žida a pohanské moci, které mu vládne. Zabývá se otázkou loajality s vládnoucí mocí, otázkou, do jaké míry je potřeba dodržovat náboženské zákony apod. Zdůrazňuje, že pohanská královská moc je svou povahou dobrá a Bohem seslaná, ale že nastane-li střet zájmů, náboženské předpisy mají vždy přednost. A pokud by se stalo, že by Žid musel za víru položit i život, potom Boží andělé budou s ním.
Důkazem toho, že tyto příběhy kolovaly samostatně, je skutečnost, že dva z nich, konkrétně Bél a drak a Zuzana jsou/byly přijímány jen některými židovskými komunitami, a proto se později nedostaly do židovského kánonu. Podobně je to s řeckými dodatky k 3. kapitole, které byly součástí některých z kolujících verzí.
Ke konečnému spojení všech příběhů do pevného cyklu došlo někdy před konečným sepsáním knihy, tj. před polovinou 2. století př. n. l.
Druhou část knihy, tedy kapitoly 7-12, tvoří Danielovy vize, raný příklad apokalyptické literatury. Autor, hovořící v 1. osobě, odhaluje tajemství, která mu byla zjevena. Vize nemají historický charakter. Pocházejí ze dvou zdrojů, rozlišených jazykem — část aramejsky a část hebrejsky. Apokalyptická část obsahuje tři vidění a jedno dlouhé prorocké sdělení, která se týkají osudu Izraele.
Jsou psány pravděpodobně v první polovině 2. století před Kristem a promítnuty do doby babylonského exilu. Jsou reakcí v prvé řadě na základní otázku: Kde je Bůh, když Jeho lid kvůli Jeho zákonům a kvůli věrnosti Jemu trpí a umírá? Texty se snaží pomocí apokalyptické barvitosti a za použití starých mytologických obrazů říct, že dějiny jsou celé v rukou Božích, On o všem ví a již se blíží konec a završení, kdy se Bůh dá slyšet a zjedná právo svému lidu a potrestá bezbožné. Kromě naděje na brzké vysvobození se tu projevuje především víra v to, že dějiny mají svůj cíl, že někam spějí, že dějiny řídí Bůh a že vše, co se na zemi děje, je v Jeho plánech a povede k dobrému.
Dějiny jsou popsány ve fiktivním vidění Daniela na babylonském dvoře jako budoucnost, ale ve skutečnosti jde jen o převyprávění dějin již uplynulých v alegorických obrazech. Čím více se autor blíží své době, tím přesnější jeho údaje jsou. V dějinných okolnostech 6. století se naopak příliš neorientuje. To je též nepřímým důkazem pro pozdní dataci v 2. století.
Ve 12. kapitole se také objevuje jedna z prvních zmínek Starého zákona o víře ve vzkříšení mrtvých na konci věků.
Příběh o ctnostné Zuzaně, který je ve Vulgatě zařazen za knihu jako 13. kapitola, vypráví příběh o krásné Zuzaně, manželce babylónského Žida Jójakíma. Dvěma starším židovské obce, kteří vykonávají úřad soudce, se žena zalíbí a usilují o ni. Když jejich návrhy odmítne, obžalují ji, že se dopustila cizoložství s jiným mužem a odsoudí ji na smrt. Mladičký Daniel se jí však ujme, dokáže rozporuplnost výpovědí obou soudců, a tak Zuzanu zachrání.
Příběh ostře zaměřený proti idolatrii se dochoval ve dvou verzích, o nichž není možné prokázat, která je původní — text LXX a text Theodotionův. Vulgata jej řadí jako 14. kapitolu knihy Daniel. Kněží babylónského boha Béla předstírají, že obětované jídlo této soše pojídá Bél sám, ve skutečnosti však z těchto pokrmů žijí oni sami. Daniel tento podvod odhalí, kněží jsou popraveni a Bél i drak, jemuž je prokazována božská úcta, je zničen. Pobouří však tak lid, který žádá po králi, aby jej popravil. Daniel je uvržen do lví jámy. Prostřednictvím proroka Abakuka je však po šesti dnech zachráněn. Sedmý den poznává sám král, kdo ve skutečnosti Daniela osvobodil, a získá si tak jeho úctu.


Palacio del Hielo de Majadahonda

Palacio del Hielo de Majadahonda je sportovní stadion v Madridu, kde hraje domácí zápasy Majadahonda HC. Jeho kapacita dosahuje 865 míst. Stadion byl zbudován v roce 1992.


Léa Parker

Léa Parker je francouzský televizní seriál vysílaný od 29. února 2004 v televizi M6. V České republice byl vysílán v odpoledních hodinách na TV Nova. Má 50 epizod po 52 minutách. V hlavních rolích je tým speciálních tajných jednotek francouzské policie, kterému velí Maximilien Plastrone, který je zároveň i otcem Lei Parker. Dalšími členy týmu jsou Camille Parker, Benoît Morin a Alex Fisher.


Visukalpa

Visukalpa je buddhistický mistr mantrajány. Král jižního králoství v Indii. Stal se žákem krále Indraboddhi, slavného vládce legendární krajiny Udjány. Visukalpa od něho obdržel nauky vadžrajány. Díky tomu se stal držitelem mnoha tantrických technik, které podle nauk mistrů vadžrajány pocházejí od samotného Buddhy. Sám Saraha se stal žákem Visukalpy.


Kuusamo

Kuusamo je finské město ležící v kraji Oulu v provincii Severní Pohjanmaa. Rozloha obce činí 5 805 km2, z toho 830 km2 je pokryto jezery. Žije zde přes 16 000 obyvatel.
Součástí obce Kuusamo je také lyžařské středisko Ruka, které se nachází na svahu hory Rukatunturi, 23 km severně od centra Kuusama. Sněhové podmínky umožňují lyžování zpravidla od listopadu až do začátku května. Lyžařům zde slouží 28 sjezdových tratí, mnoho běžkařských tras, stadion pro biatlon, skokanské můstky. Pravidelně se tu konají závody Světového poháru v běhu na lyžích, ve skoku na lyžích, v severské kombinaci. V roce 2005 se v Ruce konalo Mistrovství světa v akrobatickém lyžování.


Hadriánův val

Hadriánův val je kamenné a hliněné opevnění, táhnoucí se napříč severní Anglií. Tento val tvořil na dlouhou dobu severní hranici římské říše, která měla chránit jižní část země před nájezdy severních kmenů ze Skotska.
Val se stal severní hranicí římského impéria a nejlépe opevněnou částí hranice, za kterou již římský vliv nesahal. Stavba byla využívána jak k vojenským účelům jako opevnění, ale také jako průchozí místo pro obchodníky, kteří zde museli platit daně z prodeje.
Stavba valu začala roku 122 a trvala zhruba 10 let. Od roku 1987 jsou zbytky valu zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO.
Hadrianův val je dlouhý 80 římských mil, což odpovídá přibližně 117 kilometrům. Podél valu leželo čtrnáct podpůrných táborů. Ve vzdálenosti jedné římské míle bylo 80 bran. Mezi dvěma bránami byla vždy jedna strážní věž, která sloužila k pozorování a signalizaci. Šířka a výška není po celé délce valu stejná, ale je závislá na použitém materiálu a na místě, kde byl vystaven. Poblíž řeky Irthing je val vystavěn z kvádrů a měří až 3 metry do šířky a 5 až 6 metrů do výšky. Západním směrem od řeky byl val postaven z hlíny a drnů, což se odrazilo v tom, že je široký okolo 6 metrů a vysoký pouze okolo 3,5 metru. Val byl částí obranného systému, který byl viděno ze severu na jih vybudován z následujících prvků:
Val byl vystavěn na rozkaz římského císaře Hadriana, který v roce 122 val osobně navštívil.
Posádka byla tvořena z pomocných jednotek armády. Její počty v průběhu let kolísaly, ale odhaduje se na zhruba 9000.


Funkční degradace

Funkční degradace je vlastnost, která umožňuje systému správně fungovat i v případě selhání některé z jeho částí. Snížení funkčnosti, pokud nastane, je v takovém případě úměrné závažnosti selhání, zatímco v případě naivně navržených systémů může i malá porucha způsobit selhání celého systému.
Tolerance k chybám je zvláště důležitá v případě vysoce dostupných nebo životně důležitých systémů.


Baufre

Baufre, též Rabef, byl egyptský faraon 4. dynastie. Vládl přibližně v letech 2546/2496–2539/2489. Byl synem Chufua., na trůn nastoupil až jako jeho třetí syn v pořadí, před ním totiž ještě vládli Chufuovi synové Radžedef a Rachef.
O Baufreovi máme velmi málo zpráv, neuvádí jej ani jeden seznam králů, nezmiňuje se o něm ani Manehto ve svých Egyptských pamětihodnostech. Na papyru Westcarové se sice objevuje, ale pouze jako jeden z devíti princů. Jako král je uveden pouze na nápisu na skále ve Vádí Hammámatu, kde je mu přisuzováno nástupnictví po otci. K moci se nejspíš dostal díky zmatkům, které podle pozdější tradice nastaly po Chufově a Rachefově smrti. O Baufreově vládě a činech není nic známo.


Rada České televize

Rada České televize je podle zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi., v platném znění, orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize.
Rada ČT má patnáct členů, které volí a odvolává Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Členové Rady jsou voleni na funkční období 6 let, přičemž každé 2 roky je volena jedna třetina členů; mohou být zvoleni opětovně. Na místa uprázdněná z jiného důvodu než pro uplynutí funkčního období jsou voleni noví členové na dobu zbývající do konce funkčního období toho člena, jehož místo se uprázdnilo; je-li tato doba kratší než 1 rok, omezení možnosti opětovného zvolení neplatí
Ačkoliv ze zákona vyplývá, aby v Radě ČT byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy, jsou členové Rady ČT vybíráni dle politického klíče. Jak píše novinář Lidových novin, zabývající se českou mediální scénou, Ondřej Aust: Nový zákon tehdy přiřkl právo nominovat lidi do Rady ČT organizacím a sdružením představujícím „kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.“ Jejich následný vliv na složení Rady ČT je ale nulový. Občanské nominace bývají pro poslance jen zástěrkou, jak do rady nepřímo navrhnout své lidi, které pak sami prosadí. Kdo se vůbec bude moci ucházet o funkci člena rady, určují dvě největší parlamentní strany, nehledě na to, že byl nominován občanskou organizací..
Někteří mediální odborníci a senátoři, často žádají novelizaci zákona, aby volit členy Rady ČT mohla i horní komora Parlamentu České republiky, tj. Senát. O způsobu volby Rady ČT pomocí tzv. „trojnožky“ – tj. poslanci, senátory a prezidentem, se však hovořilo již při tvorbě novely zákonu o ČT po vypuknutí tzv. televizní krize. Kritici této teorie namítají, že v současné době je Senát převážně pravicový a tato novela zákona o ČT by nic neřešila. Dokud bude Rada ČT volena politickými zástupci, je jasné, že ať již přímo či nepřímo, na složení Rady ČT vliv čeští politikové a političky mít budou. Současná místopředsedkyně a mluvčí Rady ČRo Dana Jaklová píše: Zastoupení politických názorů by v radách mělo odpovídat zastoupení tohoto názoru ve společnosti, které se demonstruje v parlamentních volbách. Je jisté, že dříve či později na novelu zákonů o veřejnoprávních médiích dojde. Mediální rady kontrolují dodržování zákona a efektivnost využívání veřejných prostředků, které veřejnoprávní média inkasují. A to je zcela jistě výsostně politické zadání. Nepolitické rady odborníků mohou vést nejrůznější občanská sdružení a spolky, určitě ale ne instituce, které hospodaří s miliardami korun nás, koncesionářů..
V červenci 2009 se na Radu ČT snesla kritika více než stovky českých osobností. V dopise ji označili za seskupení lobbistů bránících své osobní zájmy nebo zájmy politických stran. iHNed.cz 10 let České televize. 2002. Česká televize, edice PR a Promotion. ISBN 80-85005-37-9
Milan Horálek v. Adam Komers – O České televizi Týden.cz, 8.3.2007


Holy Wood

Holy Wood je čtvrté album rockové skupiny Marilyn Manson, vydané 14. listopadu 2000.
Holy Wood bylo prvním albem skupiny od masakru v Columbine High School, kvůli kterému byla skupina obviňován některými médii a politiky z povzbuzování činů Erica Harrise a Dylana Klebolda. Album na tento problém poukazuje a předkládá několik otázek týkajících se role rodičů, hodnot a kultury konzervativní Ameriky, médií a pohrávání si s těmito záležitostmi. Tato nahrávka zdůrazňuje posedlost americké společnosti zbraněmi, náboženstvím a slávou, která může být dosažena pomocí národních médií - která úspěšně prosperují díky násilné i mučednické smrti.


Parní regulátor

Parní regulátor je zařízení, pomocí něhož je regulován přívod páry z parního kotle k parnímu stroji. Obvykle býval montován na parní lokomotivy a jiné stroje, kde bylo třeba rychle a ve velkém rozsahu měnit výkon.
První parní regulátory byly šoupátkové. Pára tlačila shora na ploché šoupátko, které zakrývalo výstupní otvor. Posunem šoupátka bylo možno částečně odkrývat otvor a tím regulovat přívod páry.
Se vzrůstajícím tlakem páry a růstem průtočných průměrů se toto řešení přestalo osvědčovat. Tření bylo tak velké, že by nebylo možné takové šoupátko ovládat. Prvním zlepšením byla montáž menšího odlehčocvacího šoupátka. Pro jeho otevření je třeba menší síly a po částečném naplnění šoupátkové komory párou došlo díky protitlaku i k nadlehčení hlavního šoupátka.
Dalším zdokonalením byla konstrukce pístového regulátoru, který pracoval na podobném principu, jako regulátor s odlehčovacím šoupátkem, ale umožňoval relativně malou silou regulovat průtok páry i u opravdu velkých lokomotiv. U nás je znám jako normalizovaný parní regulátor.
Poslední pokusy byly prováděny s ventilovým regulátorem, který pracoval na podobném principu, jako ventily spalovacího motoru. Toto řešení ale přišlo až v úplném závěru vývoje parních strojů a nebylo v provozu příliš oblíbené.


Bitva nad Metaurem

Bitva nad Metaurem se odehrála v roce 207 př. n. l. v rámci druhé punské války u řeky Metaurus v severní Itálii. Byla poslední bitvou kartaginského vojevůdce a Hannibalova mladšího bratra Hasdrubala, který v ní padl. Římské vojsko vedli konzulové Marcus Livius a Gaius Claudius Nero, kteří byli do svého úřadu zvoleni poté, co jejich předchůdci Marcellus a Crispinus byli zabiti u pahorku Petelia v potyčce s numidskou jízdou. Hasdrubal vedl svému bratrovi Hannibalovi posily, jež mu měly pomoci v dobytí Říma.
Hasdrubal přišel na pomoc bratrovi z Hispánie, kde Římanům uštědřil několik porážek. Na jaře 207 př. n. l. překročil Alpy a stanul v severní Itálii. Podařilo se mu přivést i několik válečných slonů vycvičených v Hispánii. Vystrašení Římané urychleně zvolily konzuly Claudia Nerona a Marka Livia, aby čelili Hannibalovi a Hasdrubalovi. Konzul Livius se zaměřil na Hasdrubala u Seny a Nero rozložil svůj vojenský tábor v Brutiu nedaleko tábora Hannibalova. Hasdrubal vyslal posla k bratrovi, který mu měl sdělit informace o místě setkání.Posla však zachytili Římané a rychle začali jednat. Nero ze svého tábora tajně odešel téměř s celým vojskem a zanechal v táboře k Hannibalově oklamání kolem šesti tisíc vojáků, kteří udržovali ohně a nechali postavené stany odešlých vojáků, aby budili dojem, že konzul zůstal se všemi vojáky stále v táboře. Mezitím se Nero spojil s Liviem proti Hasdrubalovi aniž by Kartaginci něco tušili. Livius totiž přikázal, aby se tábor po příchodu Nerona nerozšiřoval a nechal Neronovy vojáky ubytovat ve stanech svých vojáků, takže nepřítel nezpozoroval, že se vůbec nějaké vojsko k Liviovi přidalo.
Hasdrubal si pak, když se Římané šikovali k boji, povšiml, že v Liviově vojsku je více opálených vojáků, a pojal podezření, že se k Liviovi přidala nějaká další armáda. Ačkoli si tím nebyl jist, dal přesto raději povel k ústupu a začal se stahovat do vnitrozemí podél řeky Metaurus. Římany se však setřást nepodařilo a kartaginské vojsko bylo ústupem natolik unaveno, že se stěží dokázalo bránit a bylo poraženo. Hasdrubal, který viděl, že je vše ztraceno, se vrhl do největší bitevní vřavy a v boji zahynul.
Nero se hned druhý den začal vracet do Brutia a po šesti dnech stanul znovu ve svém táboře. Pak poslal Hannibalovi hlavu jeho bratra a dva Numidy, kteří mu zvěstovali porážku. Tehdy prý Hannibal prohlásil : „Teď poznávám budoucí osud Kartága“.


Seznam planetek 87251-87500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: APL - Apollonova skupina, ATN - Atenova skupina, MBA - planetka v hlavním pásu, SDO - objekt z Kuiperova pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


301 př. n. l.

Staletí: 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 ----


I Was a Teenage Intellectual

I Was a Teenage Intellectual je krátkometrážní komedií z počátku roku 1999, která paroduje nízkorozpočtové horory. Místo tradičních monster zde nastupují intelektuálové, zuřiví, fanatičtí, zákeřní a tolik vzdálení běžnému člověku závislém na standardizovaných produktech masové kultury, prostých jakéhokoliv hlubšího intelektuálního poselství. Autory tohoto 17minutového úsměvného snímku jsou Štěpán Kopřiva a Marek Dobeš, který film i koprodukoval a zajistil mu distribuci.


Syngman Rhee

Absolvent 1. chlapecké misionářské školy Pädže, roku 1898 byl uvězněn za podporu Klubu nezávislosti, studoval v USA, kde organizoval odboj proti japonské okupaci na západě – pobýval cca 30 let na Havaji. V roce 1919 byl prezidentem „Prozatímní šanghajské vlády“, poté žil v havajském exilu. Ve vykonávání svého úřadu měl spíše nacionalistický diktátorský přístup, nejvíce se podobal posledním králům dynastie Čoson.


Monte Carlo

Monte Carlo je jednou ze čtyř částí Monaka a je patrně nejznámější z nich v tomto moderním městském státě, monackém knížectví.
Monte Carlo nese toto italské jméno na počest prince Karla III. Monackého a to již od 1. července 1866.
Vzhledem k tomu, že Monte Carlo je proslulé město hazardu s velkým množstvím kasín, existuje v numerické matematice skupina metod nazvaných po tomto městě. Metody Monte Carlo, laicky řečeno, dokážou spočítat poměrně přesný výsledek použitím pseudonáhodných čísel. Název Monte Carlo nese i jedna z metod radiosity, která spočívá v náhodném „střílení“ paprsků ze zdroje světla a zjišťování, kde zasáhly renderovaná tělesa.


Radešovská lípa

Radešovská lípa je památný strom ve vsi Radešov, jižně od Sušice. Lípa malolistá roste v centru vsi, v nadmořské výšce 560 m. Obvod jejího kmene měří 380 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 20 m. Lípa je chráněna od roku 1995 pro svůj vzrůst.


Genmaiča

Japonský zelený čaj Genmaiča je čaj smíchaný s praženou hnědou rýží v poměru 1:1. Je nazývána též „popcorn tea“. Tento čaj byl připravován chudými Japonci, aby snížily cenu čaje. Z tohoto důvodu byl znám jako „lidový čaj“. Dnes už ho pije každá společenská vrstva. Nálev má světle žlutou barvu. Louhování při teplotě 80°C-85°C. Je též prodávána kombinace s Matcha, Matcha-iri genmaicha.


Hidžáz

Hidžáz je region na západě dnešní Saúdské Arábie, ležící při pobřeží Rudého Moře. Nacházejí se zde svatá města islámu Mekka a Medína.
Do první světové války byl součástí Osmanská říše, v roce 1916 tu proběhlo povstání podporovaném Velkou Británií, a bylo vyhlášeno nezávislé Hidžážské království v čele s Husajnem ibn Alí al-Hášimím z rodu Hášimovců. V roce 1925 území Hidžázu dobyl Nadždský sultán Abdul al-Azíz ibn Saud z rodu Saudovců, který se prohlásil a nechal korunovat králem Hidžázu a nazýval se králem Hidžázu a Nadždu čímž vznikla personální unie Hidžázu a Nadždu. Roku 1932 připojil Ibn Saud z rodu Saudovců ke svému království Hidžázu a Nadždu ještě území Al-Hasa, Qatif a knížectví Asír čímž vzniklo království Saúdská Arábie.
 File:Flag of Hejaz 1917.svg|Vlajka z let 1916-1925. File:Flag of Hejaz 1926.svg|Vlajka z let 1926-1932.


Johannes Stark

Johannes Stark byl německý fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku za objev Dopplerova jevu u kanálových paprsků a štěpení spektrálních čar.


Bramberk

První, dřevěnou rozhlednu otevřela 4. 8. 1889 lučanská sekce Horského spolku. Nedaleko této třípatrové, 16 metrů vysoké věže byla roku 1892 přistavěna chata, která zde stojí dodnes. Věž však bývala kvůli špatnému počasí a nedostatku financí často nepřístupná. Proto se tentýž spolek rozhodl vybudovat na témže místě rozhlednu novou. Autorem projektu kamenné věže byl jablonecký stavitel Robert Hemmrich. Nová rozhledna je 21 metrů vysoká žulová věž, na jejíž ochoz ve výšce 18,5 metrů vede 96 schodů a která byla slavnostně otevřena 16. června 1912.
Od ledna 2008 je rozhledna i chata na Bramberku zavřená. Majitel pozemku v okolí rozhledny rozvěsil tabulky "Vstup zakázán, soukromý pozemek". Natáhl i dráty přes veřejné turistické cesty, které vedou na vrchol.


Kratochvíl

Kratochvíl je české příjmení. V současné době jej nosí 7045 mužů a 7857 žen s českým občanstvím. Jeho nejznámějšími nositeli byly tyto osobnosti:


Tomáš Hoskovec

Doc. RNDr. Tomáš Hoskovec, CSc., je český jazykovědec, docent obecné lingvistiky a indoevropeistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a současný jednatel Pražského lingvistického kroužku.
Po ukončení studia obecné lingvistiky na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a matematiky tamtéž na Matematicko-fyzikální fakultě působil nejprve v čele katedry obecné jazykovědy na Západočeské univerzitě v Plzni. Na Masarykově univerzitě pracuje od roku 1996. Je také vědeckým pracovníkem Slovanského ústavu Akademie věd České republiky.
Je členem Pražského lingvistického kroužku, v němž mj. edituje jeho novou řadu sborníků Travaux du Cercle linguistique de Prague. V odborných časopisech publikoval řadu článků o aspektech vývoje indoevropských jazyků, zvláště litevštiny či zaniklé pruštiny a rovněž o historii Pražského lingvistického kroužku.


The Bravery of Being Out of Range

„The Bravery of Being Out of Range“ je jedenáctý singl britského baskytaristy a zpěváka Rogera Waterse, jednoho ze spoluzakladatelů skupiny Pink Floyd. Singl byl vydán na podzim 1992.
Singl, který pochází z Watersova alba Amused to Death, byl vydán na dvanáctipalcové EP desce a na CD, přičemž na obou verzích se nachází shodné skladby. A strana obsahuje píseň „The Bravery of Being Out of Range“, B strana další dvě skladby z téhož alba „What God Wants, Part 1“ a „Perfect Sense, Part 1“.


Brno International Business School

Brno International Business School, B.I.B.S., a.s. - soukromá vysoká škola poskytuje ve spolupráci s britskou Nottingham Trent University bakalářské a navazující magisterské programy MSc v oborech Ekonomika a management a Právo a ekonomika s výukovu v českém jazyce. B.I.B.S., a.s. je největším poskytovatelem manažerského programu MBA v ČR. Nabízí i úzce profilované studijní programy pro právníky – LLM a prestižní doktorský program – DBA.V současné době na B.I.B.S., a.s. studuje přes 2700 studentů. Vydává sborník prací Právní a ekonomické problémy současnosti.
Studijní programy na B.I.B.S. jsou: Bc. a BA, MSc, LLM, MBA,DBA.
Dny otevřených dveří v roce 2008: 19.6., 10.7., 28.8., 11.9.


Château des Adhémar

Château des Adhémar je hrad stojící na pahorku ve středu francouzského města Montélimar v departementu Drôme.
Jeho původ sahá do 11. století, kdy zde nechal zbudovat své sídlo hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne. Zbylo z něj velmi málo.
V polovině 12. století se stal majetkem rodiny Adhémara de Monteil, lorda z Rochemaure, pozdějšího lorda z Grignanu. Palác, který byl v té době postaven, se zachoval dodnes.
Ve 14. století jej získal papež a papežským hradem zůstal až do roku 1447, kdy se Montélimar stal opět součástí francouzského království. Byl místem mnoha válečných konfliktů, zvláště během náboženských válek a utrpěl značné škody. Byl přestavěn na citadelu a v mírových časech opět na pohodlné sídlo. V 15. století byl používán jako vězení.
V polovině 16. století jej Louis Adhémar přestavěl v renesančním stylu. Během Francouzské revoluce byl hrad částečně zbořen.
Hrad je považován za jeden s posledních příkladů románské hradní architektury. Má zpevněné hradby, hlásku, palác a kapli, kombinující sociální, rodiný, politický a náboženský život v jednom. Pouze Narbonnská věž stojí mimo první hradby, několik metrů na sever. Z původních obytných budov z 12. století se zachovaly pouze zbytky. Jsou zde tři rozlehlé místnosti. Velkolepá výzdoba je soustředěna na galerii v prvním patře.
Donjon má tři patra. Strohá architektura, se silnými zdmy, připomíná návštěvníkům středověký původ hradu.
Hrad je na seznamu Historických monumentů francouzského ministerstva kultury od roku 1889. Hrad byl rekonstruován díky paní Fontaine, která ho vlastní od roku 1912. Je otevřen veřejnosti a stále tu probíhá archeologický průzkum.


La Amistad

La Amistad je souhrné označení různých chráněných území v pohraniční oblasti mezi Kostarikou a Panamou, které byly jako celek zapsány do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.
Většina parku je porostlá tropickým deštným lesem, ve vyšších partiích se vyskytuje mlžný les. Z kočkovitých šelem se zde vyskytuje jaguár, puma, ocelot, jaguarundi, margay a oncilla. Bylo zde napočítáno na 500 druhů ptáků a 115 plazů a obojživelníků.


Jenő Kerényi

Na Akademii umění byl jeho profesorem Jenő Bory. Po studiích získal stipendium na cestu do Říma. Poprvé vystavoval roku 1938. Jeho prvé sochy jsou ovlivněny art deco a Římskou školou, jsou robustní a dynamické. Většinu svých skulptur navrhl k umístění na veřejných místech. Po 2.světové válce se věnoval tvorbě naplňující očekávání maďarských komunistů. Roku 1950 získal první cenu na výstavě v Suzaře. Jeho Tanečnice získala Grand Prix na EXPO 1958. Později se věnuje sochání postav umělců a osobností. Měl samostatnou výstavu v Benátkách roku 1960. Po jeho smrti bylo několik jeho soch umístěno do Národní galerie v Budapešti.
V Szentendre na hlavním náměstí je umístěno jeho muzeum v suterénu muzea Jánose Kmettyho.


Právo várečné

Právo várečné je jedním z nejdůležitějších a nejvýdělečnějších středověkých městských práv, které umožňovalo vařit pivo. V královských městech bylo proto právo várečné úzce spojeno s právem mílovým. Prakticky pokud město mělo právo várečné, mohl ve svém domě pivo vyrábět a šenkovat každý plnoprávný měšťan. Postupně, jak se výroba specializovala, docházelo ve městech k určité specializaci. Často měšťané náročnější část výroby či výrobu celou přenesli na specializované řemeslníky a pivo ve svém domě pouze šenkovali.
Toto právo v poddanských městech uděloval majitel panství a vztahovalo se ne k městu, ale k určitému domu. Vznikaly tak právovárečné domy. V takovém domě byla v přízemí krčma a v ní se pivo prodávalo. Například domům v pražské Dlouhé třídě bylo vydáno 67 práv na vaření piva. Z těchto drobných pivovarů se jich zachovalo jen několik. Nejznámějšími jsou pivovary U Fleků a U Medvídků v Praze.


Ob

Ob je řeka v Altajském kraji a v Novosibirské, v Tomské a v Ťumeňské oblasti v Rusku, která protéká z jihu na sever přes západní Sibiř. Je jednou z největších řek jak v Rusku tak i na celém světě. V rámci Ruska je třetí nejvodnatější. Vlastní řeka Ob je 3650 km dlouhá. Od pramene Irtyše dosahuje délky 5410 km a od pramene Katuni 4 338 km. Povodí má rozlohu 2 990 000 km2. Zahrnuje i bezodtoké oblasti o rozloze 528 000 km2.
Převážná část povodí se nachází v Západosibiřské rovině. Jihovýchodní část připadá na pohoří Jižní Sibiře. Celkové množství řek v povodí dosahuje 150 000. Povodí se vyznačuje různorodostí fyzicko-geografických podmínek od polopouští na jihu až k tundře na severu. Významná část povodí je pokryta lesy a bažinami.
Vzniká soutokem řek Bija a Katuň v Altaji. Protíná z jihu na sever Západosibiřskou rovinu a ústí do Obské zátoky Karského moře. Průměrný sklon řeky mezi Bijskem a ústím je 0,054 m/km. Podle charakteru říční sítě, vodních zdrojů a formování vodního režimu se tok Obu dělí na tři části.
Zdroj vody je převážně sněhový. Na jaře a v létě je stav vody vysoký a v tomto období řekou proteče převážná část ročního průtoku. Na horním toku začíná hladina stoupat od začátku dubna, na středním od druhé poloviny dubna a na dolním od konce dubna až od začátku května. Vzestup začíná ještě v době, kdy je řeka zamrzlá. Při rozmrzání vznikají zátarasy, které způsobují krátkodobé prudké vzestupy úrovně hladiny. Na horním toku voda opadá v červenci ale letní pokles hladiny je neustálený. V září a říjnu hladina opět stoupá v důsledku dešťů. Na středním a dolním toku opad pozvolna pokračuje, posilňován dešťovými srážkami až do zamrznutí. Rozsah kolísání úrovně hladiny je na horním toku průměrně 5 m, níže stoupá až na 9 m u vesnice Aleksandrovskoe a před soutokem s Irtyšem zase klesá na 7 m, pod soutokem s Irtyšem roste na 10 m a směrem k ústí klesá na 5 m. Průměrný roční průtok vody u Barnaulu činí 1 470 m3/s a u Salechardu 12300 m3/s. Průtok v ústí do Obského zálivu při středním stavu vody činí 20 000 m3/s. Řeka zamrzá na 150 dní na horním toku a na 220 dní na dolním toku. Teplota vody je v červenci na úseku Barnaul–Belogorje 28 °? a na dolním 23 °?. Mineralizace vody je menší než 200 mg/l s výjimkou úseku mezi Novosibirskem a ústím řeky Tom, kde je větší. Voda obsahuje větší množství organických látek a nižším obsahem kyslíku, což v zimě způsobuje zátarasy. Průměrná kalnost se snižuje po směru toku od 160 k 40 g/m3. Roční množství nánosů činí průměrně 16 mil. tun, přičemž v některých letech dosahuje až 50 mil. tun.
Ob je splavný od města Bijsk, na svém dolním toku ovšem zamrzá až na osm měsíců. Se svými přítoky a rameny je významnou dopravní tepnou na Sibiři, přičemž do některých měst a vesnic ležících na mělčích ramenech je možný přístup jen s určitými plavidly. Ročně se na Obu a Irtyši přepraví kolem 600 000 cestujících. Úhrnná délka splavných toků v úvodí řeky Ob činí přibližně 15 000 km. Hlavní přístavy povodí Obu jsou Novosibirsk, Tomsk, Surgut, Labytnangi, Pavlodar, Omsk, Tobolsk, Ťumeň. Ob je také spojený průplavem s řekou Jenisej s využitím pravostranného přítoku Keť. Tento průplav je však splavný pouze pro malé lodi. Navíc po výstavbě Transsibiřské magistrály ztratil na významu.
V povodí Obu se nachází ložiska ropy, zemního plynu, uhlí a téměř polovina ruských zásob rašeliny. Na Obu byla v letech 1957–1959 postavena Novosibirská hydroelektrárna. Vzniklá vodní plocha bývá někdy nazývána jako Obské moře. Řeka je také významným zdrojem ryb. V jejích vodách a v Obské zátoce žije přibližně 50 druhů, z nichž polovina má průmyslový význam. Nejvíce jsou ceněni jeseteři, sterledi, nelmy, muksuni a sízi. Průmyslově zpracovávané jsou štiky, jelci, mníci, plotice, karasi, okouni.
Ačkoliv pro nás nezvyklý dvoupísmenný název Ob, tolik oblíbený v křížovkách, vzbuzuje dojem původu v exotických jazycích, jde o čistě slovanské jméno. Vzniká soutokem dvou řek, dál tečou tedy obě, proto je to Ob. Pozůstatkem očekávané samohlásky je měkký znak na konci ruského tvaru jména, který se ovšem v českém přepisu neuvádí.


Antonio Allegri da Correggio

Antonio Allegri da Correggio byl italský renesanční malíř parmské školy.
Antonio Allegri se narodil v Correggiu, malém lombardském městečku poblíž Reggio Emilia. Datum jeho narození je nejisté. Jeho otec byl obchodníkem. V letech 1503 až 1505 pracoval v dílně malíře Francesca Bianchi Ferrary v Modeně a patrně poznal i práce klasických malířů tohoto období Lorenze Costy a zejména Andrea Mantegny, jejichž vliv je v jeho prvních pracích patrný.
Do roku 1516 žil střídavě v Correggiu a Modeně. Z v této době vznikly vstupní malby v kostela sv. Ondřeje v Mantově a známý obraz Madony pro klášter sv. Františka, který je dne v drážďanské galerii. Patrně rovněž navštívil Řím, neboť na jeho Nanebevstoupení Páně v kupoli chrámu sv. Jana Evangelisty v Parmě a na Nanebevzetí Panny Marie v kupoli parmské katedrály je zřetelný vliv Michelangelův a Rafaelův.
Přesídlil do Parmy a v roce 1519 se tu i oženil s Girolamou Francescou di Braghetis, která stejně jako Antonio pocházela z Corregia. Manželství netrvalo dlouho, Girolama v roce 1529 zemřela. Z té doby pocházejí obrazy Madona s dítětem a sv. Janem a Kristus se loučí s matkou.
První Correggiovou velkou zakázkou byla malba stropu soukromého salónu matky představené kláštera sv. Pavla v Parmě. Strop vyzdobil rozkošnými malými cherubíny a později tento námět použil i při výzdobě paláce Villa Farnesina v Římě. Poté vytvořil pro chrám sv. Jana Evangelisty ilusionistický obraz "Vidění svatého Jana na Patmu" a pro parmskou katedrálu "Nanebevzetí Panny Marie„, obraz pozoruhodný množstvím postav a neobyčejným využitím pespektivy. Jiným mistrovským dílem jsou obrazy “Nářek„ a “Utrpení čtyř svatých". Zejména druhý z nich je pozoruhodný téměř barokní kompozicí.
Mytologické motivy použil Correggio již při práci v parmském klášteře sv. Pavla plně však toto téma rozvinul na objednávku Frederika II. Gonzagy, pro nějž vytvořil čtyři čistě mytologické obrazy na témata Ovidiových Metamorfóz. Původně měly tvořit výzdobu Gonzagova paláce, ale Gonzago je věnoval císaři Karlu V..
Zemřel v Parmě 5. března 1534 a je pochován v kostele sv. Františka.
Antonio Allegri Correggio v sobě spojoval aspirace nejlepších současných malířů a předznamenal cíle barokního umění. V Correggiově díle se mísí křesťanská a antická témata. Koncepce obrazů je dynamická a důležitou roli hraje barva a světlo. Od klasické formální dokonalosti tvarů a přísné kompozice přechází k nové kráse spočívající v přímém působení díla na rozumové a citové stránky diváka.


Dřínov

Dřínov je název zaniklé obce v okrese Most v Ústeckém kraji. Nacházela se v nadmořské výšce 231 metrů a měla katastrální výměru 488 ha. Ležela zhruba 9 km západně od tehdejšího města Mostu. Obec byla zbořena v roce 1976 kvůli těžbě hnědého uhlí.
Katastrální území bylo připojeno nejprve k obci Komořany, po jejím zániku pak k 1. lednu 1988 i s jejím územím k městu Most.
Nejstarší písemná zmínka o obci pochází až z roku 1542. V následujícím roce ves prodali Fridrich a Jiří Smolíkovi ze Slavic Šebestiánovi z Veitmile. V roce 1586 se stal majitelem Dřínova Diviš z Michalovic. Po něm jej koupil v roce 1612 jeho příbuzný Bohuslav mladší z Michalovic. Tomu však byl majetek zkonfiskován za účast ve stavovském povstání. V roce 1622 ves koupil Vilém mladší Popel z Lobkovic a začlenil ji do svého lobkovického panství Nové Sedlo-Jezeří, v němž zůstal Dřínov až do roku 1848. Poté se stal samostatnou obcí v okrese Chomutov.
Obyvatelé se živili zemědělstvím, v blízkosti obce byly dva velké rybníky. Na konci 19. století vzrostl i význam dolování. Na katastru obce byl v roce 1893 otevřen důl Grohmann. Za druhé světové války bylo v Dřínově roku 1944 zničeno a poškozeno několik domů při leteckém bombardování.
V roce 1960 byl se stal Dřínov součástí okresu Most. Obec byla zlikvidována v roce 1976 z důvodu rozšíření důlní těžby.


Inanna

Innin je sumerská bohyně plodnosti, lásky, pohlavního života a války. Později byla převzata do akkadské mytologie, některé její povahové rysy lze najít u bohyní uctívaných prakticky v celém starověkém Středomoří. Je problém říci, nakolik byly tyto bohyně ovlivněny původní sumerskou představou a do jaké míry vznikal jejich kult samostatně. Původně byla Innin bohyní Uruku, ale později byla uctívána po celém Sumeru.
Pochopení tohoto božstva je velmi složité, neboť vyjadřovalo protiklady přírody; z textů vyplývá, že Innin byla zároveň rodičkou, matkou, ale i neplodnou ženou, byla ničitelka i stvořitelka, přinášela mír i válku.
Většina vědců klade vznik této bohyně zhruba do roku 4000 př. n. l., kdy prošla velmi složitým vývojem, postupně byla sloučena s několika bohyněmi a bohy, čímž vzniklo velmi mocné božstvo.
Nejprve byla zobrazována jako rákos, okolo roku 3000 př. n l. se začíná objevovat v lidské, většinou ženské podobě, v mužské podobě byla zobrazována, pokud měl vyniknout její válečný aspekt.
Jejími atributy byla zvířata lev, sova a holub. Jejím symbolem byla planeta Venuše.
Zobrazována bývá v mnoha podobách, nejčastěji je odhalená, v rukou má zbraně, na hlavě tiáru s rohy. Pokud je zobrazována ve své sexuální funkci, vyrůstají jí z těla falické symboly.
Dále je známa řada mýtů, ve kterých vystupuje okrajově, mimo to se zachovala i řada hymnů, které ji oslavují. Dále jsou známy i tzv. sebechvály.
Innin se vyskytuje ve všech seznamech bohů od 26. století př. n. l., a to zpravidla na 3. místě. V pozdní tradici klesá na 5. - 8. místo.


Divadlo Tramtarie

Divadlo Tramtarie je nezávislé divadlo, které bylo založeno v září roku 2004 v Olomouci. Motivací pro vznik této komorní scény bylo vytvořit alternativu k Moravskému divadlu Olomouc, podobně, jako se o to snažil David Drábek a jeho Studio Hořící žirafy.
Soubor divadla Tramtarie nejprve sídlil v bývalém „Hořícím domě“ v Olomouci-Hodolanech. V sezóně 2005-2006 pak působil jako stálý host v Divadle hudby. V září 2006 Tramtarie získala vlastní prostory v olomouckém Slovanském domě, kde působí do dnešních dnů.
Divadlo Tramtarie se orientuje zejména na mladé publikum. Vybírá si texty současných českých i světových autorů. Soustřeďuje se na hry, které dosud nebyly v České republice uvedeny, nebo se hrají jen velmi málo. Naproti tomu, Tramtarie uvádí i tituly klasické, vždy je ovšem kladen důraz na výrazný autorský přístup.
Kromě divadelních představení se v Divadle Tramtarie pořádají také koncerty, výstavy a promítají nezávislé filmy. Další informace na www.divadlotramtarie.cz


Kolokvializmus

Kolokvializmus znamená v překladu hovorový termín. Tyto hovorové termíny se nepoužívají ve formálních situacích. Mezi neformální jazyk patří termíny jako "Y'all", gonna, wanna, fráze jako "ain't nothin'", "graveyard dead", nebo aforismus/metafory typu "There's more than one way to skin a cat".


Albin Julius

Albin Julius je rakouský vojenský a industriální hudebník. Jeho hlavní hudební projekt nese název Der Blutharsch.
Julius založil spolu s Alzbeth, jeho tehdejší přítelkyní, darkfolkově-orchestrální skupinu, zaměřenou na historii The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud a také pracoval s Douglasem P. z Death In June na albech Operation Hummingbird a Take Care & Control. První počin pod názvem Der Blutharsch bylo eponymní vinylové album, které vyšlo v nákladu 250 kopií. Julius dále spolupracoval s Douglasem P. a Boydem Ricem na albu Boyd Rice and Friends Wolfpact.
Julius vydal všechnu hudbu Der Blutharsch na svém vlastním labelu Wir Kapitulieren Niemals. Založil také label Hau Ruck!, který vydává alba dalších neofolkových a industriálních skupin.


Northrop N-1M

Northrop N-1M byl letoun firmy Northrop, s koncepcí létajícího křídla, navržený konstruktérem Jackem Northropem. Byl to výsledek zaujetí Jacka Northropa pro tuto čistou, aerodynamickou koncepci a také předchůdce pokusného typu Northrop N-9M a bombardérů Northrop YB-35 a Northrop YB-49. Jack Northrop se zajímal o létající křídla už dlouho před válkou.
N-1M byl prvním létajícím křídlem vyvinutým v USA a vůbec první konstrukci v roce 1939 nově založené firmy Northrop. Typ byl navržen v letech 1939-1940 a k jeho konečné podobě přispěly rozsáhle testy v aerodynamickém tunelu NACA. Poprvé vzlétl z Bakerova jezera v Kalifornii 3. července 1941, přičemž se ukázalo, že aby letoun vůbec mohl létat, bude nutné upravit jeho řízení. Nakonec pomohla úprava elevonů. N-1M provedl desítky testovacích letů, o kterých se ale bohužel nedochovaly tovární záznamy.
Nestabilní a podmotorovaný letoun se stal vzorem pro řadu následujících projektů létajících křídel firmy Northrop. Letadlo bylo v roce 1945 věnováno USAAF a následující rok bylo umístěno v expozici National Air Museum. Po několika letech však putovalo do depozitáře. V roce 1979 začala jeho rekonstrukce a od roku 1983 je k vidění ve sbírce National Air and Space Museum ve Washingtonu D.C.


Jindřich Stuart, Lord Darnley

Tato kategorie slouží pro pahýly článků souvisejících s firmami. Můžete Wikipedii pomoci tím, že je rozšíříte.


Činohra

Slovem činohra označujeme několik navzájem souvisejícíh pojmů. V prvním významu se jedná literární dílo patřící do literárně-dramatického žánru. Obvykle se jedná o klasickou divadelní hru, jenž často zobrazuje nějaké vážné společenské, obecně lidské či mezilidské vztahy a problémy, jenž nemusí vždy končit tragicky, může se jednat i hry v žánru komedie apod.; činohra – zjednodušeně řečeno: divadelní hra o činech lidí.
V jiném významu se také jedná pro označení oboru herecké práce, který se věnuje činohře, jinými slovy činoherní obor.
Slovem činohra pak v dalším, přeneseném významu, označujeme profesionální herecký soubor, věnující se činohernímu divadelnímu oboru resp. divadelním žánrům spadajícím do oboru činohry v nějakém divadle.


KPMG

KPMG je celosvětová síť poradenských společností poskytujících služby v oblasti auditu, daní a poradenství. KPMG patří společně s firmami PricewaterhouseCoopers, Deloitte a Ernst & Young do tzv. Velké čtyřky auditorských firem.
V členských společnostech KPMG pracovalo v roce 2008 více než 136 tisíc zaměstnanců a konsolidový obrat společnosti činil 22,7 miliard USD což představuje více než 14% nárůst oproti roku 2007.
Po tři století lze sledovat historii společnosti prostřednictvím jmen jejích hlavních zakladatelů, jejichž iniciály tvoří název "KPMG".
Společnost KPMG byla vytvořena v roce 1987 fúzí společností Peat Marwick International a Klynveld Main Goerdeler a jejich členských firem.
1867 - Robert Fletcher zakládá účetní společnost, která je později nazvána Peat Marwick Mitchell.
1897 - V New Yorku je založena společnost Marwick Mitchell.
1925 - Společnosti Peat a Marwick Mitchell se spojily a vytvářejí transatlantickou společnost.
1979 - Thomson McLintock zakládá společnost KMG, skupinu nezávislých národních firem, které vytvářejí významnou mezinárodní firmu se sídlem v Evropě.
1987 - Proběhla fúze těchto dvou společností a byla vytvořena jedna firma: KPMG.
Každá národní společnost KPMG je členem společnosti KPMG International a podniká jako nezávislý právní subjekt. KPMG International, která sama neposkytuje žádné služby klientům, koordinuje činnost členských firem. Společnost KPMG International je registrována ve švýcarském kantonu Zug a její právní forma je švýcarské družstvo.
KPMG zahájila svou činnost v České republice v roce 1990, kdy byla otevřena první pobočka v Praze. V současnosti má KPMG Česká republika pobočky v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Liberci a Ostravě a zaměstnává přibližně 850 pracovníků.
Vedení KPMG Česká republika tvoří František Dostálek a partneři Roger Gascoigne, Otakar Hora, Eva Racková, Andrew Sutherland, Alex Verbeek a Jan Žůrek.


Jakovlev Jak-24

Jakovlev Jak-24 byl sovětský vrtulník s dvěma protiběžnými motory přezdívaný jako „létající vagón“. První prototyp vzlétl 3. července roku 1952, vrtulník byl sériově vyráběn v letech 1954 - 1961. Jak-24 měl velký nákladní prostor dlouhý 10 metrů, který byl schopen 40 vojáků s plnou polní nebo terénní vozy a jinou menší techniku. Údaje o počtu vyrobených kusů se liší, pohybují se v rozmezí od 40 do 100 kusů.


CD-ROM

CD-ROM je nepřepisovatelné optické záznamové médium fyzicky totožné jako audio CD, formát uložení informací je však přizpůsoben uchování a čtení počítačových dat. Kapacita média může být 650 až 700 MB.
Na rozdíl od diskových zařízení nejsou data ukládána do soustředných kružnic, ale do jedné dlouhé spirály podobně jako na gramofonové desce. Záznam na CD-ROM disku je jednostranný, délka celé spirály je zhruba 6 km a hustota dat v ní uložených je konstantní.
Data se zaznamenávají do sektorů, které mají velikost 2352 B. Data mohou být zaznamenána 3 způsoby:
Sektor se skládá z 98 rámců. Každý rámec začíná 24 synchronizačními bity a pak následují 2 bloky s 12ti uživatelskými byty a 4mi byty CIRC- korekce. Každý bajt začíná trojicí spojovacích nulových bitů a 14ti bitovým kódem bajtu. Při zakódování nesmí být dvě jedničky vedle sebe. Aby toto nenastalo při spojování bajtů jsou proloženy 3mi spojovacími nulovými bity. Každá sekunda záznamu obsahuje 75 sektorů.
Historie CD-ROM sahá do roku 1970 k firmě RCA, která vyvinula oboustranný video disk o průměru 30,5 cm se způsobem zápisu a čtení založeném na optice a odrazu laseru. Vzhledem k vysoké ceně a malé odolnosti se však tento disk mezi veřejností příliš neuchytil. Řada firem ale vyvíjela podobná řešení, situace se změnila až v roce 1980, kdy firmy Philips a Sony uzavřely dohodu o společném standardu. První CD bylo vyrobeno v srpnu roku 1982 v Hannoveru v první továrně na výrobu lisovaných CD, byla na něm vylisována Alpská symfonie Richarda Strausse. Masová výroba pak byla zahájena 17. srpna 1982. Použití pro uložení dat rychle následovalo, rychlost mechanik se označuje násobkem rychlosti původních audio CD.


Uuencoding

Uuencoding je forma kódování, která binární vstup převede na čitelný text. Označení je zkratka pro Unix-to-Unix encoding a pochází od programu uuencode, který se používal na unixových systémech pro přenos elektronické pošty pomocí uucp. Protože uucp přenos automaticky překódovával znaky mezi nejrůznějšími znakovými sadami, byly pro přenos použity pouze znaky, které byly z většiny společné a nedošlo tak k poškození přenášené informace. Pro převod zakódovaného tvaru zpět na soubor se používal program uudecode.
Dvojice programů uuencode a uudecode byla velmi populární pro přenos binárních souborů nejen v elektronické poště, ale i v systému Usenet. V dnešní době se je nahrazen systémem MIME, který používá systém kódování Base64.


Volby do Evropského parlamentu v Itálii 2009

Volby do Evropského parlamentu 2009 v Itálii proběhly v sobotu 6. a v něděli 7. června 2009. Na základě výsledků voleb zasedlo 72 italských zástupců v Evropském parlamentu s mandátem do roku 2014.


Begur

Begur či Bagur je menší městečko, které se nachází na Costa Brava v Katalánsku na severovýchodě Španělska. Patří k provincii Girona. Begur je v létě oblíbeným střediskem. Na rozloze 20,7 km2 zde žije jen 4304 obyvatel, avšak během tří letních měsíců navštíví město přes 40 tisíc turistů. V centru města se dochovaly románské památky.


Schwerer Panzerspähwagen

Označení Schwerer Panzerspähwagen zahrnuje 6 a 8-kolá obrněná vozidla Třetí říše, používaná během druhé světové války.
V německé armádě byly obrněné vozy používány pro důležitou průzkumnou roli, kdy byly vysílány před tankové jednotky a zjištovali údaje o nepříteli.
Všechy 6-kolé verze se vyráběly mezi lety 1932 až 1937. Označení SdKfz znamená Sonderkraftfarhzeug.
První z německých obrněných vozidel mělo základ na podvozku 6x4 z náklaďáku. SdKfz 231 byl vyzbrojen kanonem 2 cm KwK 30 L/55 a kulometem Maschinengewehr 13. V zadu mělo druhého řidiče a tak mohlo být řízeno relativně snadno jak dopředu tak nazpátek. Do služby nastoupilo roku 1932 a nahrazeno bylo roku 1937, kdy je německá armáda nahrazovala 8-kolými. I když byly nahrazovány, tak se ještě používaly v pruzkumných jednotkách během invaze do Polska a v bitvě o Francii, poté byly staženy a zařazeny jako cvičné. Posádka se skládala z velitele, střelce, řidiče a obsluhy rádia.
Tato verze přepravovala rádio Fu. Ger.11 SE 100 středního dosahu a Fu. Spr. Ger. "a" krátkého dosahu. Tento typ byl rozpoznetelný díky anténě, která byla přes celou korbu vozidla a vypadala jako kostra postele.
Radiový vůz "Funkspähwagen" byl opatřen zvláštní radiovýbavou a další obsluhou. Kvůli zvláští výbavě byla věz pevná a nemohla otáčet
Výroba 8-kolých SdKfz. 232 byla zastavena roku 1943 a nahrazena vozy SdKfz. 234/2 "Puma". SdKfz 232 ze služby staženy nebyly; mnoho starých vozů bylo vybaveno zvláštním radiovým vybavením, kdy dostaly novější anténu místo té co vypadla jako "kostra postele". Tyto vozy jsou obvykle uváděny jako SdKfz. 232. Vyzbrojeny byly kanonem 2 cm KwK 30 L/55, který měl počateční rychlost střely 899 m/s; vozy 232 také přepravovaly kulomet MG 34.
=== SdKfz. 233 "Stummel" === Šlo o přestavěné vozy 232, kdy jim byl přidán kanon 7.5 cm KwK 37 L/24 a otevřená nástavba. V továrně Büssing-NAG jich bylo mezi prosincem 1942 a říjnem 1943 vyrobeno 109. Dalších 10 bylo přestavněno v říjnu 1942 z podvozků 231/232. Tyto varianty do služby začaly vstupovat během roku 1942 a sloužily až do konce války. Četa šesti vozů podporovala pruzkumný prapor.
8-kolá verze s pevnou nástavbou a jedním kulometem MG 34, ráže 7,92 mm. Šlo o zvlástní radiový vůz s anténou jako kostra postele. Založen byl na sériích SdKfz. 232/3.
Všechny tyto 8-kolé verze SdKfz. byly podobné velikosti a objevili se po sériiích SdKfz. 232/3, které nahradily. Nejvíce viditelný rozdíl byl blatník z jednoho kusu ve srovnání s blatníky ze dvou kusů na sériích 232/3.
SdKfz. 234/1 byl vybaven kanonem 2 cm KwK 38 L/55 a spřaženým kulometem MG 34 ráže 7,92 mm v otočné, šestiboké otevřené věži.
Tato verze byla vyzbrojena kanonem 5 cm KwK 39/1 L/60. Její hmotnost byla okolo 12 t, ale dosahovala rychlosti až 85 km/h. Byl to jeden z nejlepších obrněných vozů, který byl k mání; s jeho kanonem, dost silným na obrněné vozidlo, se byl schopen utkat s některými lehkými tanky a pěchotou.
Tato verze, jako SdKfz. 233, přepravovala 7.5 cm KwK 37 L/24 kanon v otevřené a vyvýšené nástavbě.
Další varianta z 8-kolých, ale s protitankovým kanonem 7,5 cm PaK 40 L/48.


Nedokonalá konkurence

Nedokonalá konkurence Je stav na trhu kdy je porušena aspoň jedna z následujících podmínek:
Nastává například v monopolistické konkurenci je nedodržena aspoň podmínka homogenity výrobku. V situaci monopolu i oligopolu není splněna nejméně podmínka velkého počtu výrobců na trhu.
V reálném prostředí tvoří firmy cenu výrobku pomocí cenové přirážky. Je to pro ně snazší než tvořit cenu na základě ekonomické teorie, která tvrdí, že optimální cena je tam, kde se mezní příjem z dodatečně vyrobené jednotky statku rovná nula. MR = 0 - optimum pro cenu
V reálném prostředí se setkáváme s nedokonalými trhy. Hlavní překážkou dokonalé konkurence je dokonalé šíření informace. Bez ní by ovšem nebylo možné podnikatelské objevování ani by bez ní neexistoval ekonomický zisk. Nejblíže dokonalým trhům jsou trhy zemědělských komodit.
Protistavem k nedokonalé konkurenci je dokonalá konkurence. Na nedokonalých trzích může dojít za určitých dalších okolností k cenové diskriminaci.


Malvína

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:


Tučňák kroužkový

Dosahuje výšky kolem 30 - 50 cm a váhy až 5 kg. Typickým znakem tučňáka kroužkového je bílý kroužek okolo oka.
Vyskytuje se v mořích okolo Antarktidy. Hnízdí ve velkých koloniích na pobřeží Antarktidy a na ostrovech Jižní Shetlandy a Jižní Orkneje.
Samice snáší 2 vejce na kterých sedí oba rodiče. S krmením mláďat se taktéž oba pravidelně střídají.
Hlavní část jeho potravy tvoří kril, ale kromě toho se živí i sépiemi, různými dalšími druhy měkkýšů a loví také malé ryby.


Ščara

Ščara je řeka v Hrodenské a v Brestské oblasti v Bělorusku. Je 325 km dlouhá. Povodí má rozlohu 9990 km2.
Zdrojem vody jsou především sněhové srážky. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 63 km od ústí činí 31 m3/s. Zamrzá v listopadu až v lednu a rozmrzá na konci února až v první polovině dubna. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od února do května.
Na dolním toku jsou na řece v délce 220 km zdymadla. Přes Vyhanavské jezero je řeka spojená Ahinským kanálem s řekou Jaseldou v povodí Dněpru. Na řece leží město Slonim.


Günzburg

Günzburg je okresní město stejnojmenného okresu v německé spolkové zemi Bavorsko. Leží ve Švábsku, na soutoku Dunaje s Günzem. Má necelých dvacet tisíc obyvatel.
Zdejší významné osídlení má svůj základ již v roce 70 př. n. l. a bylo započato Římany. V té době byla severní hranice jejich říše přibližně na Dunaji a Günzburg byl založen jako vojenský tábor sloužící k obraně hranice. V pramenech je znám pod jmény Castellum Guntia, Gontia nebo Contia; jméno je pravděpodobně odvozeno od jména keltské bohyně.
Po odchodu Římanů v pátém století zde sídlili Alamané a v roce 700 je nedaleký hrad Ricinis zmiňován jako jeden z pěti nejvýznamnějších alamanských hradů. V roce 1065 je poprvé zmíněno samotné město a to pod jménem Gunceburch.
Od roku 1301 patřilo Habsburkům. Od roku 1806 je součástí Bavorska.
Günzburg je stanicí na trase Mnichov–Augsburg–Ulm–Stuttgart vlaků InterCity. Zdejší nádraží leží na Dunajské železnici a začíná zde také trať do Mindelheimu. Městem prochází Dunajská cyklostezka.
Mezi turistické atrakce patří zábavní park Legoland, který byl vystaven nedaleko města v roce 2002.
Nechvalně známým günzburgským rodákem byl důstojník SS Josef Mengele, který dělal v osvětimském koncentračním táboře pokusy na lidech. Od osmého března 2005 ve městě stojí památník jeho obětem.


Krach na newyorské burze

Krach na newyorské burze 24. října 1929 byl největším burzovním krachem v dějinách.
Došlo k němu po předchozím mnohaletém soustavném růstu v němž byl 3. září 1929 vytvořen nový rekord tzv. Dow Jonesova indexu. Jenom mezi lety 1927 a 1929 došlo ke zdesetinásobení celkového jmění investičních společností.
První známky recese se začaly projevovat již na jaře roku 1929, přestože kurz stále mírně stoupal. Pouhé dva dny po historickém maximu, 5. září 1929 varoval před hrozícím pádem akcií významný finanční analytik Roger Ward Babson s tím, že akcie jsou nadhodnoceny. Jeho varování však většinou nebylo bráno v potaz a po krátkém propadu opět následoval růst, který ovšem nepřekročil rekord ze 3. září.
Na přelomu září a října opět došlo ke krátkodobému propadu. Investoři byli neklidní. Ještě 15. října ujišťovali představitelé bank investory o „výborném zdraví amerických burz“. 20. října noviny informovaly o tom, že ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň a velcí obchodníci s akciemi stojí před jejich nuceným prodejem. Další varovné signály přišly o den později, v pondělí 21. října. Tyto zprávy způsobily zvýšený prodej akcií investorů, kteří se obávali finanční ztráty.
Ve čtvrtek 24. října došlo po počátečním zklidnění k další mohutné vlně prodejů, Šlo o prodeje investorů, kteří si na nákup akcií předtím otevřeli úvěr. V průběhu pouhých 30 minut bylo prodáno zhruba 1,6 miliónů akcií. Došlo k vyčerpání nákupních příkazů a investoři podlehli panice. Následovala nová vlna prodejů akcií, v té chvíli již za jakoukoli cenu. Několikrát dokonce došlo k uzavření burzy a přerušení obchodování. Celková finanční ztráta dosáhla 24. října 11,25 miliard dolarů.
Krach na newyorské burze odstartoval Velkou hospodářskou krizi. Následující pokles akcií byl ukončen až roku 1932 kdy kurz dosáhl minima a nastal vzestup.
Následky krachu zasáhly postupně celý demokratický svět. Již následující den, tzv. Černý pátek, následky krachu dospěly také do Evropy, na jejíchž burzách došlo ke shodnému efektu. V Evropě ovšem došlo k podobnému dění v menší míře již o dva roky dříve, v pátek 13. května 1927, kdy došlo k nenadálému a citelnému propadu kurzů na Berlínské burze. V Americe došlo k podobné události předtím již roku 1869, konkrétně 24. září. V Amerických dějinách je také tato událost označována slovy Black Friday.
Tauchen, Jaromír - Kyncl, Libor. Dopad hospodářské krize po roce 1929 na právní úpravu v Německu a v USA. In MEKON 2008, CD příspěvků X. ročníku mezinárodní konference Ekonomické fakulty, VŠB-TU OStrava. Ostrava : VŠB - Technická univerzita Ostrava, 2008, ISBN 978-80-248-1704-0.


Vasilij Dementěvič Poležajev

Vasilij Dementěvič Poležajev byl jedním z významných budovatelů moskevského metra. Od roku 1929 žil v Moskvě, podílel se již na výstavbě prvního úseku v první polovině 30. letech. Později se vypracoval na stavbyvedoucího při budování novějších úseků. V roce 1963 získal ocenění Hrdina socialistické práce. Roku 1972 byla otevřena stanice metra Poležajevskaja, pojmenovaná po něm.


Elazigská provincie

Poloha Elazigské provincie na mapěElazigská provincie je tureckou provincií, nachází se ve východní části Malé Asie. Rozloha provincie činí 9 281 km2, v roce 2000 zde žilo 596 616 obyvatel. Hlavním městem provincie je Elazig.


Provincie Ečizen

Provincie Ečizen byla stará japonská provincie ležící na pobřeží Japonského moře. Sousedila s provinciemi Kaga, Hida, Mino, Ómi a Wakasa. Na jejím území se dnes rozkládá severní část prefektury Fukui.
Ečizen proslavil zdejší tradičně vyráběný papír waši. Už v textu z roku 774 je zmínka o waši vyráběném v této oblasti. Waši z Ečizenu je dodnes nejběžnější tradiční papír prodávaný v Japonsku. Ečizen je rovněž známý zde vyráběnou kvalitní keramikou.


Instrumentál

Instrumentál je mluvnický pád. Často vyjadřuje příslovečné určení způsobu; podstatné jméno v instrumentálu vyjadřuje nástroj nebo způsob, jakým probíhá slovesný děj.
V češtině je 7. pádem v pořadí. Pojí se s ním předložky s a mezi, může být také bezpředložkový.


Juanes

Juan Esteban Aristizábal Vásquez, známý jako Juanes je rockový zpěvák a držitel ceny Latin Grammy z města Medellín v Kolumbii. Během osmdesátých a devadesátých let byl členem heavy-metalové skupiny Ekhymosis, ale od skupiny odešel v roce 1998 aby mohl rozjet sólovou kariéru. Jeho debutové album Fíjate Bien mělo komerční úspěch a získalo tři ceny Latin Grammy.
Jeho druhé album Un Día Normal získalo ve většině španělsky mluvících zemích platinovou desku. Prvním singlem byl „Adios Le Pido“ se dostal na první místa hitparád ve dvanácti zemích. Mi Sangre, jeho třetí album bylo úspěšné, Juanes ho propagoval na turné na kterém odehrál více než 200 koncertů. Třetí singl z toho alba „La Camisa Negra“ se stal kontroverzním poté, co byl využit k propagaci italského neofašismu. Juanes je jedním z nejprodávanějších kolumbijských umělců, prodal totiž přes deset milionů alb. Je také známý svojí humanitární činností, zvláště u pomoci pro kolumbijské oběti.
Juanes se narodil jako Juan Esteban Aristizábal Vásquez v městě Medellín v Kolumbii. Je nejmladším potomkem Alicie Vasquéz a Javiera Aristizábala. Jeho otec mu říkal Juanes, což je zkratka jeho prvních dvou jmen „Juan Estéban“ a tuto přezdívku nyní využívá i ve své profesi. V sedmi letech se od svého otce a svých starších bratrů naučil hrál na akustickou kytaru a hrál tradiční latinské styly jako bolero, tango, cumbia, vallenato a guasca. Během svého dětství ztratil několik jemu blízkých lidí. Jeho bratranec byl unesen a po zaplacení výkupného byl popraven,jeho blízký přítel byl zastřelen a jeho otec zemřel na rakovinu. Kdyř byl Juanes ve svých teenagerovských letech, začal hrát muziku, která zněla spíše heavy-metalově a byla ovlivněna především skupinou Metallica.
V roce 1988 začal hrát ve skupině Ekhymosis a vydali stejnojmenné album,které si sami produkovali. Během své kariéry vydala skupina pět studiových alb a spolupracovali například s jmény jako Alejandro Sanz, Aterciopelados a Ricky Martin. Podle slov Juanese kapela však nepronikla do zahraničí a zůstala omezena na kolumbijský trh. Juanes ze skupiny odešel v roce 1998 aby mohl zahájit sólovou kariéru.
V roce 2000 vydal Juanes svůj debut Fíjate Bien, produkovaný Gustavem Santaolallem. Album bylo však úspěšné jen v Kolumbii. Za toto album získal tři ceny Latin Grammy – za objev roku, za nejlepší rockové sólové album a za nejlepší rockovou píseň. Na tomto ceremoniálu Juanes také vystupoval. Ještě ve stejnou noc zašel do studia svého producenta se čtyřiceti novými písněmi a tak byl připraven nahrát nové album.
Následující Un Día Normal bylo produkováno též Santaolallou bylo vydáno v roce 2002 a v celé latinské Americe bylo velmi úspěšné. Během prvního dne prodeje získalo v Kolumbii zlatou desku a dále platinovou a multiplatinovou desku v Kolumbii, Mexiku a Španělsku. Albu se podařilo udržet 92 týdnů v hitparádě „Billboard Latino Album Chart“. Album bylo vydáno těsně před uzavřením nominací na latinské Grammy a tak vyhrálo 3 tyto ceny.Pilotní singl „A Dios Le Pido“ vyhrál cenu za nejlepší rockovou píseň. „A Dios le Pido“ bylo na vrcholu žebříčků ve dvanácti zemích a v hitparádě „Billboard Hot Latin Tracks“ zůstalo 47 týdnů. Na tomto albu byl duet s Nelly Furtado "Fotografía" o odloučení milenců. Později spolu spolupracovali na remixu Nellyiny písně „Powerless“,úvodního singlu z jejího alba „Folklore“ a také na duetu „Te Busqué“, což je singl z jejího třetího alba Loose. Juanes vyhrál na cenách Latin Grammy všech pět cen, na které byl nominován a také se stal absolutním vítězem. Byly to ceny například za píseň roku, nahrávku roku a album roku.
V září 2004 bylo vydáno album „Mi Sangre“ a debutovalo na první příčce hitparády “Billboard Top Latin Albums“. Z tohoto alba vzešly tří úspěšné hity a zajistilo Juanesovi několik dalších cen Latin Grammy. Třetí singl "La Camisa Negra" byl v Itálii využit na podporu neofašismu, protože černá košile byla část uniformy za vlády Benita Mussoliniho. Z některých stran se proto ozývaly návrhy tuto píseň bojkotovat. Juanes později prohlásil, že „La Camisa Negra“ s fašismem či Mussolinim nemá co dělat. „Myslím,že lidé si muziku mohou vyložit mnoha způsoby.“ V Dominikánské republice byla tato píseň zakázána kvůli sexuálnímu podtextu.
Na cenách Latin Grammy 2005 získal Juanes tři ceny. A to za nejlepší rockovou píseň, za nejlepší rockové sólové album a nejlepší video 9. prosince 2005 vystoupil Juanes na mezinárodním večírku spojeném s FIFA 2006 s písní La Camisa Negra v Německu
V červnu 2006 se rozhodl vzít si roční volno aby mohl být se svou manželkou, modelkou Karen Martinéz a se svými dcerami Lunou a Palomou. V říjnu 2007 vydal album La vida... es un ratico. Když byl tázán na téma nahrávání album v angličtině odpověděl: „Je velmi důležité zpívat ve španělštině, protože je to jazyk, ve kterém myslím a cítím. Respektuji lidi, kteří zpívají v angličtině, ale já si zatím nechám svou španělštinu.“ Juanes také chystá v říjnu založit svoji vlastní nahrávací společnost, která se bude jmenovat 4J.
Během své kariéry prosazoval Juanes mír a prohlásil: „Velmi se kvůli mé zemi trápím… Je to morální podpora a snažím se říct, že to jsou vaši lidé, mladí lidé, lidé s rodinami a čtyři nebo pět z nich denně zemře“. V roce 2005 byl jmenován časopisem Time jedním ze sta nejvlivnějších lidí. Juanes podporoval nynějšího kolumbijského prezidenta Alvara Uribeho a prohlásil,že "s touto novou vládou Alvara Uribeho se zdá, že je země v lepším stavu.“ 15. listopadu 2005 byl oceněn za svou práci dobrovolného ambasádora u „United for Columbia“, což je nezisková organizace která upozorňuje na nebezpečí min v zemi.
19. dubna vystoupil před evropským parlamentem v rámci kampaně za zvýšení pozornosti proti používání pozemních min po světě. Byl prvním zpěvákem, který zde vystoupil. Parlament dal symbolický dar 2,5 milionu eur na odstranění min a na podporu jejich obětí. Na počest jeho muziky a práce dostal od mírového aktivisty Césara Lopéze „escopetarru“, kterou později prodal za 17 000 dolarů v Beverly Hills. Juanes pořádal 24. května 2006 benefiční koncert společně s KLVE a Univision, který vydělal 350 000 dolarů. Tento koncert se pořádal na podporu zraněných a postižených dětí.
19. července 2006 dostal Juanes ocenění od francouzského ministra kultury Renauda Donnedieho L'Ordre des Arts et des Lettres za jeho sociální aktivity. V prosinci 2006 začaly práce na rekreačním parku „Parque Juanes de la Paz“ v Medellínu. Zařízení má 68 000 metrů čtverečních a bude stát 10,6 miliard kolumbijských peset a částečně ho zaplatí vláda Medellínu a bude dokončen v květnu 2007.


Podobnostní číslo

Podobnostní čísla slouží v teorii podobnosti k posouzení chování při různých rozměrech.
Podobnostní čísla slouží např. v letectví pro porovnání proudění kolem reálného letadla a kolem jeho modelu.


Besarábie

Besarábie je historické území ve východní Evropě tvořící východní část země Moldávie. V současné době je rozděleno mezi Moldavsko a Ukrajinu.
Území je ohraničeno řekami Dněstr, Dunaj a Prut a Černým mořem. Střední část Besarábie tvoří většinu území Moldavské republiky. Úzký pás na severu s městem Chotyn spadá pod ukrajinskou Černovickou oblast a Budžak čili jih Besarábie při Černém moři je součástí ukrajinské Oděské oblasti. Na jihu sousedí s Dobrudžou, na západě s Moldavskem a Bukovinou, na severovýchodě s ukrajinským Podolím.
v letech 1812-1873 byla Besarábie oblastí, 1873-1917 gubernií Ruského impéria. V letech 1918-1940 patřila Rumunsku; poté byla stejně jako Severní Bukovina obsazena sovětskými vojsky a rozdělena na tři části: severní část se stala v rámci Ukrajinské SSR součástí Černovické oblasti, střed se stal součástí nově zřízené Moldavské SSR, jižní část území se v rámci Ukrajinské SSR stala Izmajilskou oblastí, která se 15. února 1954 stala součástí Oděské oblasti.


Josef Macůrek

Prof. PhDr. Josef Macůrek, DrSc. byl český historik, žák Jaroslava Bidla, profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Odborně se zabýval raně novověkými dějinami střední a východní Evropy, především dějinami Polska, Maďarska a Rumunska.
Josef Macůrek studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, poté studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 1925 absolvoval s titulem PhDr. V roce 1930 se stal docentem, v roce 1935 byl jmenován mimořádným a v roce 1939 řádným profesorem. Už během studia absolvoval zahraniční cestu do Rumunska, později také do Polska a Francie. Od roku 1935 do roku 1970 působil na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dobu uzavření českých vysokých škol v letech 1939-1945 využil k přípravě knih, které pak vydal v letech 1945-1948. V letech 1946-1947 působil jako děkan Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Po roce 1948 obrátil svůj zájem ke studiu valašského osídlení, k česko-slovenským a česko-polským vztahům v minulosti. V roce 1970 odešel do penze.


Pás cudnosti

Pás cudnosti je zařízení, který má zabraňovat sexuálnímu styku případně masturbaci. Může však sloužit i jako pomůcka při různých sexuálních praktikách. Dnes se používá především v praktikách BDSM. Existují jeho mužské i ženské varianty.
Pro všeobecně rozšířené představy o jeho používání a rozšíření ve středověku ve skutečnosti neexistují doklady, je pravděpodobné, že jde pouze o později rozšiřovanou legendu.
Pásy cudnosti jsou obklopeny mýty. Počátek jejich používání je přisuzován křižáckým rytířům, kteří chtěli zabránit svým ženám pohlavnímu styku. Nicméně první důkazy pásů cudnosti se objevují až ve 14. století a pásy cudnosti v období před 20. století byly často vybaveny polstrováním, které ale vyžadovalo častou výměnu. Což znamená, že by bylo velmi nepraktické nosit je dlouhodobě bez sundání. Předpokládá se proto, že sloužily spíš jako sexuální hračka, než jako prostředek k zabránění pohlavního styku.
Od 18. století do 30. let 20. století byla masturbace medicínou západních zemí obecně považována za škodlivou. V lékařských časopisech té doby je možno nalézt množství zmínek o používání zařízení podobných pásu cudnosti k zabránění masturbaci dětem a dospívajícím. Na patentovém úřadě USA jsou dokonce patenty na takováto antimasturbační zařízení.
V dnešní době jsou pásy cudnosti používány především při konsenzuálních BDSM praktikách. Jsou určeny k zabránění masturbace a většinou i erekce.
Dlouhodobě nositelné pásy cudnosti musí umožňovat základní tělesné funkce a být z materiálů, které jsou trvanlivé a které tělo dobře snáší. Ty ostatní jsou použitelné jen na krátkodobé hry.
Dnešní bezpečné pásy cudnosti je možné dělit na dva typy:


Ján Lehotský

Ján Lehotský nebo Janko Lehotský je slovenský zpěvák a skladatel, někdejší lídr slovenské skupiny Modus.
Absolvoval studium tance a hry na klavír na konzervatoři v Bratislavě a studium hry na housle v LŠU. Od ukončení studií působil jako hudebník ve svobodném povolání. Patří k nejúspěšnějším skladatelům slovenské moderní populární hudby. Začínal ve skupinách Ľubo Belák sextet, New Blues Five a Gentlemeni.
V roce 1972 nastoupil do skupiny Modus, v roce 1974 sa stal po personálních změnách a znovuobjevení skupiny jejím lídrem. Prostředníctvím této skupiny, zejména její činností v letech 1976-1980, široce uplatnil svůj výrazný kompoziční talent a podílel se na formování i širokém společenském prosazení rockového modelu slovenské populární hudby. V 2. polovině 70. let 20. století patřil k největším hitmakerům v Československu a jeho písně si získaly v jednotě se zachováním základních uměleckých hodnot celostátní popularitu. Ve skupině Modus se uplatnil i jako zpěvák; ve svém projevu vycházel z rozvinutého bluesového a soulového cítění a ve spojení se zastřeným, mírně chraplavým hlasem vytvořil na slovenské hudení scéně zvláštní barevně výrazný pěvecký typ.
Zároveň se skupinou Modus a jeho sólisty spolupracoval jako skladatel i s českou skupinou Bezinky, H. Blehárovou, K. Duchoňem, P. Hammelem, J. Kociánovou, M. Laiferovou,P. Lipou, M. Rottrovou, V. Špinarovou, H. Vondráčkovou a jinými.


Souhvězdí Eridanu

Eridanus je souhvězdí na jižní obloze. Jeho latinský název je Eridanus a jeho zkratka je Eri. Je to velmi dlouhé souhvězdí, které se vine klikatě jako řeka. V Česku je viditelná pouze jeho severní část. Egypťané v tomto souhvězdí viděli posvátný Nil.
O řece Eridanu se zmiňuje báje o Faethóntovi, jehož otcem byl bůh slunce, Helios. Heliův syn si kdysi vypůjčil od svého otce sluneční vůz. Při jízdě se ale koně polekali obrovského štíra a vyděšený Faethón pustil otěže z ruky. Neřízené spřežení pobíhalo zmateně po obloze a žár sálající z vozu spálil zemi a vše živé s ní. Zeus chtěl Zemi zachránit, a tak srazil Faethónta bleskem, který poté letěl vesmírem jako padající hvězda a utonul ve vodách Eridanu.
Podle této verze plula po řece Eridanu bájná loď Argo na své pouti za zlatým rounem.
Cursa neboli ßEri je v Česku také dobře viditelná. Je od Země vzdálena 80 světlených let a leží poblíž hvězdy Rigel.
Hvězda ? Eri je podobná Slunci. Není to dvojhvězda, pomalu se otáčí a má svoji vlastní planetární soustavu. Je to Slunci nejbližší planetární soustava ve vesmíru, je vzdálena „pouhých“ 11 světelných let. Zatím nelze říct, zda-li je na těchto planetách život nebo není.


Třicet případů majora Zemana

Třicet případů majora Zemana je televizní seriál natočený v letech 1974–1979 Ústřední redakcí armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize. Režisérem byl Jiří Sequens. Děj se odehrává mezi léty 1945–1973, hlavní postavou je příslušník SNB Jan Zeman, kterého hraje Vladimír Brabec. Ten se vyskytuje v každém díle a postupně se v seriálu vypracuje z civilisty až na náčelníka pražské kriminálky.
Seriál vznikal v době hluboké normalizace k 30. výročí vzniku SNB. Jeho cílem bylo propagovat a obhajovat činnost bezpečnostní aparátu socialistického Československa a očernit odpůrce komunistického režimu a podle toho je nutno k seriálu přistupovat. Na natáčení seriálu se také podílelo pomocí Tiskového odboru i Federální ministerstvo vnitra. Jako všechna díla své doby v něm byla řada skutečností uváděna do smyšlených souvislostí, nebo některá fakta zcela měněna. Většina dílů seriálu sice natočena na základě skutečných událostí s řadou nepozměněných faktů, ale jejich celkové, ideové vyznění je poplatné době a účelu vzniku seriálu. To je důvod proč je seriál označován jako propagandistický.
Vladimír Brabec, František Němec, Rudolf Jelínek, Emil Horváth, Jiří Lír, Ladislav Mrkvička, Vladimír Ráž, Miloš Willig, Radoslav Brzobohatý, Ilja Prachař, Jiří Holý, Jaromír Crha, Renáta Doleželová, Jaroslava Obermaierová, Ivana Andrlová, Radúz Chmelík, Stanislav Fišer, Miloš Vávra, Alena Vránová, Milada Vnuková, Štefan Kvietik a mnozí další - většina tehdejších známějších herců.


Lutín

Lutín je obec ležící v okrese Olomouc. Má 3248 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 820 ha.
Slavnostní vysvěcení kaple Nanebevzetí Blahoslavené Panny Marie v Lutíně proběhlo 27. srpna 1999. Byla to velká slavnost.


Exoskelet

Exoskelet neboli vnější kostra je v biologii označení pro kostru, která se nachází zvnějšku organizmu a poskytuje mu tak stabilní oporu a ochranu.
Na rozdíl od strunatců má většina členovců a jiných zvířat vnější kostru, jejímž základem je chitin, arthropodin, uhličitan vápenatý nebo různé sloučeniny fosforečnanu.


Roland Deschain

Roland Deschain z Gileadu je hlavní postava fantasy série Temná věž od Stephena Kinga.
Je synem Stevena a Gabriely Deschainových. Od dětství prodělává se svými vrstevníky pistolnický výcvik. Když je Rolandovi čtrnáct let vyprovokuje ho čaroděj Marten k předčasné zkoušce mužnosti v očekávání, že chlapec selže a bude poslán do vyhnanství na západ. Roland však v souboji se svým učitelem Cortem nečekaně použije sokola jako zbraň a zvítězí. Stává se tak nejmladším pistolníkem. Aby dostal Rolanda z Martenova dosahu posílá jej jeho otec do přímořského panství Mejis. Do Mejisu jej doprovází dva přátelé a členové ka-tet, Cuthbert Allgood a Alain Johns. Hned po příjezdu se Roland seznámí se Susan Delgadovou, do níž se brzy zamiluje. Když se z nich stanou milenci, musí se vypořádat s tím, že Susan byla zaslíbena starostovi Thorinovi jako jeho klisnička. Navíc se ukazuje, že v Mejisu se schyluje k událostem, které ohrožují celý Středosvět. Svou roli v nich sehrála i čarodějnice Rhea z Cöosu. Mise mladých pistolníků končí tragicky, Susan je upálena. Po návratu z Mejisu se Rolandovo ka-tet zúčastní válek proti vojskům Johna Farsona. V rozhodující bitvě na kopci Jericho gileadské oddíly neodolají přesile barbarů ze zbytků Farsonovy armády. To znamená konec Gileadu, konec všeho. Přežije pouze Roland, poslední pistolník. Rolandovou posedlostí se stane dosažení Temné věže, neboť doufá, že tam je možné zastavit a snad i zvrátit stále rychlejší rozpad Středosvěta a pomalé odumírání Paprsků. Po sovkách let, na jedné ze svých cest k Temné věži, vytvoří nové ka-tet, jehož členy se stávají Eddie Dean, Susannah Holmesová - Deanová, Jake Chambers a brumlák Ochu.


Jiří Kolšovský

Jiří Kolšovský byl významným českým hudebníkem. Zpíval a hrál na kytaru v hudební skupině Dunaj. Zemřel v roce 1998 na zástavu srdce. Ačkoliv se hudební skupina krátce před Kolšovského smrtí rozpadla, její členové jsou aktivní ve velkém množství jiných skupin.
Jako hlavní místo působení si vybral město Brno.Jeho kmenovou kapelou byla kapela Ylo - Africký slon, do povědomí se však charizmatický zpěvák doslat především díky působení v kultovní kapele Dunaj.V ní hrál na kytaru a zpíval. Jeho skřehotavý hlas byl nezaměnitelný.Rozsahem jeho tvorby byla hra na kytaru, skladba a samozřejmě zpěv.S kapelou Dunaj byl u vydání následujících alb:
Jiří Kolšovký byl podle svých umělěckých přátel respektovanou a výraznou osobností a to navzdory tomu, že bojoval se závislostí na alkoholu.Zemřel 17.8. 1998 v Brně ve věku 43 let.


Heron

Heron je ostrov v Korálovém moři náležející do oblasti Tropického Queenslandu v Austrálii. Ostrov se nachází na jižním cípu Velkého bariérového útesu. Je to nízký malý ostrov 800 m dlouhý a až 300 m široký. Dá se přejít za jednu hodinu. Je vzdálen 72 km od Gladstounu.


Celeron

Celeron je obchodní název velkého množstí různých x86 mikroprocesorů od společnosti Intel Corporation. Rodina procesorů Celeron je založena na rodině procesorů Pentium, přičemž Celerony jsou v jistých oblastech zjednodušené verze procesorů Pentium.
První Celeron byl založen na jádře procesoru Pentium II a byl označen kódovým názvem Covington. Pracoval na frekvenci 266 MHz a neobsahoval žádnou vyrovnávací paměť druhé úrovně, čímž dosahoval podstatně horšího výpočetního výkonu než původní procesor, na druhé straně bylo velmi jednoduché přetaktovat ho až na 400 MHz.
Později byl uveden Celeron A s kódovým názvem Mendocino, který disponoval 128 kB L2 Cache, čímž se výrazně zvýšil jeho výpočetní výkon, který už jen nepatrně zaostával za Pentiem II. Vyrovnávací paměť byla umístěna přímo na jádře čipu a běžela na frekvenci jádra, čímž výkon Celeronu A byl v některých aplikacích dokonce vyšší než výkon Pentia II. Tento procesor díky přijatelnému výkonu a velmi dobré ceně úspěšně konkuroval nejen procesorům ostatních firem, ale i samotnému Pentiu II.
Dalším v pořadí byl procesor Coppermine-128, označovaný také jako Celeron II. Byl založený na jádře Pentium III, obsahoval 128 kB L2 Cache a standardně běžel na sběrnici 66 MHz, ale také se dal poměrně snadno přetaktovat právě díky zvýšení frekvence sběrnice. Jeho výhodou byla také podpora instrukcí SSE.
Další sérií Celeronů byly procesory založené na Pentiu III s jádrem Tualatin vyráběné 130 nm technologií. Vyráběly se na frekvencích 0,9 - 1,4 GHz. Běžely na 100 MHz FSB na rozdíl od 133 MHz u Pentia III se stejným jádrem. Velikost L2 Cache byla 256 kB, přičemž Pentium III měl 256 nebo 512 kB. Byly to poslední Celerony s jádrem šesté generace.
Toto byla první série Celeronů postavená na architektuře Pentia 4 Netburst. Procesory byly vyráběny procesem 180 nm a proti plnohodnotným Pentiím 4 se lišily poloviční vyrovnávací pamětí L2 Cache 128 kB. Vyráběny byly s frekvencemi 1,7 a 1,8 GHz. Procesory byly přes relativně vysoké frekvence málo výkonné, protože malá vyrovnávací paměť potřebám architektury Netburt nestačila.
Druhá série P4 celeronů se od první lišila pouze výrobním procesem 130 nm a díky tomu vyššími dosahovanými frekvencemi. Prodávány byly procesory s frekcencemi 2,0 až 2,8 GHz. Označení je stejné jako u plnohodnotného Pentia 4.
Jde o Celerony založené na 90 nm jádře Prescott s menší vyrovnávací pamětí. Vyráběny byly na frekvencích 2,13 až 3,2 GHz. Procesory bylo často možné přetaktovat k frekvencím kolem 4 GHz.
Tyto Celerony jsou založeny na posledním jádře architektury Pentia 4 Netburst. Prodávají se na frekvencích 2,93 až 3,46 GHz. Mají již větší L2 paměť, frekvence sběrnice zůstala na 533 MHz. Jde v podstatě o „zmetky při výrobě“ Pentií 4 3xx. Jádro je vyráběno 65nm technologií a byly známy případy přetaktování modelu 356 až na 5 GHz.
Celerony řady 400 obsahují nové jádro architektury Core 2. Tato architektura vychází ze staré dobré P6. Celerony mají 512 kB L2 Cache, frekvence sběrnice pracuje na 800 MHz. Neměly by fungovat na starších základních deskách. Jejich maximální tepelný výkon je max. 35 W, z čehož je jasné, že jsou vyráběny 65 nm procesem. Modely mají frekvence od 1,6 do 2,0 GHz, nicméně jsou výkonnější než předchozí Celerony.
Dne 20. ledna 2008 uvedla firma Intel první dvoujádrový Celeron. Jde o model E1200, který vychází ze stejného jádra jako modely 4xx. Je vybaven 512 kB L2 Cache, frekvence FSB zůstává na 800 MHz. Jsou vyráběny 65 nm procesem, ale TDP je u nich 65 W. Frekvence procesoru je od 1,6 do 2,2 GHz.
Používají se hlavně v "nevýkonných" noteboocích pro svou nízkou spotřebu, která je bohužel vykoupena nižším výkonem kvůli nižší frekvenci, menší cache a dalším omezením.


Kostel svatého Vojtěcha

Kostel sv. Vojtěcha v Praze 8-Libni je dřevěnou secesní sakrální stavbou z let 1904 až 1905 od architekta Emila Králíčka, který pracoval v projekční kanceláři stavitele Emila Blechy. V současnosti slouží římskokatolické církvi, je kostelem farním. Kostel stojí v sousedství libeňské sokolovny v ulici U Meteoru.
 Soubor:Kostel sv. Vojtecha v Libni vchod.jpg|Vchod do kostela sv. Vojtěcha Soubor:Svaty Vojtech v Libni - dvere.jpg|Postranní dveře kostela


Lord

Lord je anglický a skotský šlechtický titul, který byl dříve spojen s právem usednout ve sněmovně lordů.
Velká Británie používá pět šlechtických hodností: Duke, Marquess, Earl, Viscount a Baron, mimo vévody mohou všichni šlechtici mužského pohlaví používat titul Lord. Ženskou obdobou je Lady.


Staroměstský orloj

Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj je jedním z nejznámějších orlojů na světě. Je součástí jižní stěny staroměstské radnice v Praze. Byl zkonstruován v roce 1410.
Orloj má tři hlavní části. Nejzajímavější je astronomická část, ukazující polohy nebeských těles. Pod ní je umístěno kalendářové kolo, které v 19. století vybavil malbami malíř Josef Mánes. Kolem astronomické části jsou pak umístěny pohyblivé figurky pro pobavení diváků. Důležitou součástí je také pohyblivé procesí dvanácti apoštolů, kteří se ukazují každou hodinu nad astronomickou částí.
Jednou z nejstarších částí orloje jsou mechanický hodinový stroj a astronomický číselník z roku 1410. Stroj vytvořil hodinář Mikuláš z Kadaně pravděpodobně podle návrhu Jana Šindela, který se stal později profesorem matematiky a astronomie na Karlově univerzitě. Pražský orloj byl teprve třetím strojem svého druhu. První orloj byl zkonstruován v Padově v roce 1344.
Dlouhou dobu existovaly spory o tom, kdo vlastně orloj vytvořil. Velmi dlouhou dobu se mělo za to, že orloj vytvořil v roce 1490 hodinář Jan Růže se svým pomocníkem Jakubem Čechem. Pověst hovořila o tom, že Hanuš byl nakonec oslepen, aby již nikdy nemohl postavit podobné hodiny. Kamenická výzdoba orloje je pravděpodobně dílem kamenické huti Petra Parléře, která v Čechách působila do roku 1420.
V roce 1552 opravoval orloj Jan Táborský. Ten je také autorem zprávy, ve které označuje za tvůrce orloje hodináře Hanuše. To byl ale omyl, který se podařilo odhalit až ve 20. století.
"ORLOJ TEN JEST ROZPRÁVKY A CHVÁLY HODNÝ VE VŠECH KRAJINÁCH NAD JINÉ VŠECKY VELIKÉ ORLOJE NA SVĚTĚ, JEHOŽTO CHVÁLY JÁ TAK VYSOCE VYPRAVITI NEUMÍM, ABY ON JEŠTĚ VAJŠE A VÍCE VYCHVÁLEN BÝTI HODEN NEBYL, NEB NEVÍM A NEDRŽÍM, ABY MOHLI NAD NĚJ MISTERNĚJŠÍ A DIVNĚJŠÍ ORLOJOVÉ KDE V KTERÝCH KONČINÁCH SVĚTA NALEZENI BÝTI, ALE DOSTI BYLO, ABY ASPOŇ JEDEN JEMU ROVNÝ NALEZEN BYL"
Jan Táborský z Klokotské Hory, Zpráva o orloji staroměstském 1570
V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl mnohokrát opravován. Pravděpodobně v 17. století byly přidány dřevěné sošky a figury apoštolů. Od roku 1735 byl v kritickém stavu a pražský magistrát jej měl dokonce v úmyslu prodat do starého železa. O jeho záchranu se zasloužil český vlastenec a meteorolog, profesor Univerzity Karlovy Antonín Strnad, který chápal jeho historickou hodnotu a usiloval o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát, jenž nakonec uvolnil částku potřebnou pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu opravu provedl za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinář Šimon Landsperger. V průběhu další velké opravy v letech 1865 až 1866 byla přidána ozvučená soška kohouta.
Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj těžce poškozen při požáru staroměstské radnice. Po velkém úsilí byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948.
Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim roku 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Mánesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům.
Hlavní stroj je nejstarší částí orloje a uvádí v pohyb ručičky na ciferníku a v příslušné doby odemyká všechny tři ostatní stroje. Ty pak vykonají svou práci a opět se uzamknou. Zvonící stroj má za úkol upozornit zvoněním na odbíjení hodin, které pak provede bicí stoj, také zvoní čtvrt a půl hodiny. Kalendářní stroj je vypouštěn hlavním strojem o půlnoci jednou za 24 hodin a posune kalendářní desku o jeden den.
Původně měl hlavní stroj orloje svůj vlastní oscilátor tzv. lihýř s vřetenovým krokem. Tento oscilátor byl však značně nepřesný. Od roku 1866 řídí chod pražského orloje chronometr Božkovy konstrukce s kompenzačním rtuťovým kyvadlem, které je minimálně citlivé na změnu teploty. Chronometr má Denisonův krok a je dokladem velmi přesné hodinářské práce. Chronometr zkonstruoval Romuald Božek syn hodináře a konstruktéra Josefa Božka. Protože chronometr má vlastní oscilátor, hlavní stroj orloje již žádný nemá a chronometr pouze předává každou minutu hlavnímu stroji mechanický impuls. Orloj jde tedy tak přesně, jak přesný je chronometr.
Astronomická část orloje byla ve své době vrcholnou ukázkou astronomických a mechanických znalostí. Je na ní zobrazena aktuální poloha Slunce a Měsíce na obloze, a to jak vůči obzoru, tak vůči zvířetníku. Orloj je v tomto smyslu primitivním planetáriem, které ukazuje základní stav tehdy pozorovatelného vesmíru. Je to vlastně astroláb poháněný hodinovým strojem. Stroj ve shodě se skutečností pohybuje na astrolábu ukazatelem ekliptiky, Slunce a Měsíce, měsíční koule při tom ukazuje fáze.
Koule symbolizující Měsíc je z poloviny světlá a z poloviny tmavá a zvláštní mechanismus ji natáčí tak, aby ukazovala aktuální měsíční fáze. Ciferník zobrazuje nejen běžný čas, ale také staročeský čas, který začínal západem Slunce.
Základem orloje je velký, černě orámovaný kruh s barevným pozadím – astroláb. Pozadí astronomického ciferníku představuje Zemi a pohled na oblohu. Modrý kruh ve středu plochy představuje Zemi a horní jasně modrá plocha pozadí je obloha nad horizontem. Černá a červená plocha pak představují tu část oblohy, která je pod horizontem. Během dne se symbol Slunce nachází nad modrou částí a v noci se přesouvá nad černou část. Během svítání nebo soumraku se nachází symbol Slunce nad červenou částí pozadí. V černém poli se symbol Slunce pohybuje během astronomické noci, kdy je Slunce více než osmnáct stupňů pod obzorem. V pražských podmínkách nastávají i dny, kdy se sluneční symbol do černé části vůbec nedostane. Dny, ve kterých astronomická noc vůbec nenastává, jsou zpravidla mezi 1. červnem a 13. červencem.
V levé části, která představuje východ, jsou latinské nápisy AVRORA a ORTVS. V pravé části, která představuje západ, jsou nápisy OCCASVS a CREPVSCVLVM.
Zlaté římské číslice na okraji modrého kruhu tvoří ciferník běžného 24hodinového dne a ukazují místní čas. Polední dvanáctka stojí na vrcholu v jasně modrém poli, půlnoční dvanáctka dole v černém poli. Místní čas se řídí časem místního poledníku. Nastavený čas ale odpovídá 15. stupni východní délky, tedy proti lokálnímu času se předchází o 2,3 minuty.
Zahnuté zlaté čáry rozdělují modrou plochu ciferníku na 12 částí a označují tzv. planetární hodiny. Planetární hodina je definována jako 1/12 času mezi východem a západem Slunce. Proto se délka hodiny v průběhu roku mění, stejně tak, jako se mění délka dne během roku.
Uvnitř černě orámovaného kruhu leží ještě jedno pohyblivé mezikruží, na kterém jsou znamení zvěrokruhu. Má svůj vlastní samostatný pohyb. Zvířetník představuje hvězdné nebe a jeho pohyb odpovídá zdánlivému otáčení oblohy kolem Země. Malá zlatá šesticípá hvězda ukazuje pozici jarního bodu a hvězdný čas, který se odečítá na ciferníku se zlatými římskými číslicemi.
Zvířetník oběhne ciferník jednou za hvězdný den. Zvířetník se proto pohybuje po ciferníku rychleji než sluneční rafie. Zlaté Slunce ukazuje na zvířetníku polohu Slunce na ekliptice. Mezikruží je rozděleno dílky po 5 stupních. Podle těchto dílků a polohy Slunce lze poměrně přesně určit polohu Slunce – tedy i datum.
Konstrukční vada astrolábu vzniklá během úprav v devatenáctém století vede k tomu, že pohyb symbolu Slunce je poněkud nepřesný. Jeho správnou polohu tak určuje spíše průsečík hodinové rafie s rukou a vnější zlacené obruče pohyblivého vnitřního mezikruží astrolábu.
Na vnějším okraji hodin je černý ciferník se zlatými arabskými čísly v gotické podobě – tomuto ciferníku se říká čtyřiadvacetník. Čísla ukazují staročeský čas, který začíná při západu Slunce. Ciferník je pohyblivý a během roku se natáčí kolem středu tak, aby jeho poloha odpovídala době, kdy Slunce zapadá.
Zlaté Slunce se pohybuje kolem kruhu zvěrokruhu. Symbol ukazuje pozici Slunce na ekliptice. Slunce je připojeno na ručičku se zlatou rukou a společně ukazují čas třemi různými způsoby:
Vzdálenost Slunce od středu ciferníku ukazuje čas východu a západu Slunce.
Pohyb Měsíce po ekliptice se ukazuje podobně jako pohyb Slunce. Pohyb Měsíce je ale mnohem rychlejší. Symbol Měsíce je z poloviny černý, ukazuje tak i měsíční fázi.
Kolem roku 1865 byla na orloji instalována nová kalendářní deska, která nahradila desku mnohem starší. Jejím autorem je malíř Josef Mánes. Na desce jsou zobrazeny alegorie měsíců. Obrázky měsíců se vyznačují venkovskou tematikou. Menší obrázky představují znamení zvěrokruhu. Vnitřní obrázek se zlatými hradbami a věžemi je středověký znak Prahy. Na okraji kruhu se nachází církevní kalendárium. Můžeme zde najít 365 církevních svátků. Některá jména se samozřejmě opakují. Dále jsou zde písmena označující dny v týdnu.
V horní části kalendáře je uchycena pozlacená střelka. Jak se kalendář otáčí, ukazuje střelka vždy konkrétní den, jeho datum, církevní svátek, měsíc a znamení zvěrokruhu.
Mánesovo kalendárium je uloženo v Národním muzeu a jeho místo zaujímá kopie zhotovená Suchardovým přítelem z dětství, akademickým malířem Bohumírem Čílou z roku 1946. Bohumír Číla vynikal především jako restaurátor a po léta byl Staroměstský orloj restaurován právě jím a následně pak jeho dcerou, akademickou malířkou a restaurátorkou Bohumírou Míšovou-Čílovou.
Každou hodinu se ve dvou okénkách nad astrolábem objevuje 12 apoštolů: sv. Petr, sv. Matěj, sv. Jan, sv. Ondřej, sv. Filip, sv. Jakub, sv. Pavel, sv. Tomáš, sv. Šimon, sv. Tadeáš, sv. Bartoloměj a sv. Barnabáš. Současné sošky dvanácti apoštolů vytvořil v druhé polovině 20. století sochař a loutkář Vojtěch Sucharda. Jejich dřívější, pravděpodobně barokní, verze shořely při požáru radnice na konci druhé světové války během Pražského povstání.
„V pověsti se praví, že orloj postavil mistr Hanuš. Radní ze staroměstské radnice ale dostali strach, že by mohl mistr Hanuš postavit tak nádherný orloj i pro jiné město a proto zosnovali krutý plán. V noci vtrhli do Hanušova domu útočníci a oslepili ho, železnými tyčemi rozžhavenými do ruda v ohništi. Mistr Hanuš se ale dovtípil, že šlo zřejmě o plán radních a tak požádal svého pomocníka, aby ho zavedl k vnitřní části orloje. Pak prý vložil ruku do stroje a orloj zastavil. Dalších 100 let nebyl prý nikdo schopný stroj opravit, díky jeho složitosti.“


Bitches Brew

Bitches Brew je název hudebního alba, které nahrál v roce 1969 americký jazzový trumpetista Miles Davis. Album bylo vydáno až rok po vzniku nahrávky. Bylo nahráno za pouhé dva dny a to bezprostředně po hudebním festivalu v americkém Woodstocku. Na albu se objevují převážně elektrické nástroje jako je elektrické piano a elektrická kytara. Rytmika je tu spíše rocková než jazzová.
Verze na CD navíc obsahuje bonusovou skladbu Feio – 11:51


Iové

Iové, dříve pejorativně označováni jako Nosu, jsou etnická skupina žijící především v Čínské lidové republice. Jejich počet se blíží sedmi či osmi milionům. Malé skupiny žijí i ve Vietnamu a Thajsku. Živí se především zemědělství, ale i chovem dobytka či řemeslnictvím.


Africký pohár národů 2008

Africký pohár národů pořádaný Ghanou v roce 2008 je již jeho 26. ročník. Ghana získala právo pořádat tento ročník díky káhirskému hlasování členů CAF na úkor Libye. Ghana toto hlasování vyhrála v poměru 13:3. Třetí z adeptů na pořádání tohoto ročníku - Jihoafrická republika - svoji nominaci stáhla poté, co získala právo pořádat Mistrovství světa v roce 2010.
Šampionát se koná ve dnech 20.ledna až 10.února 2008 a jeho vítěz bude reprezentovat Africký kontinent na Konfederačním poháru FIFA v roce 2009.
Již během základní části turnaje se Kamerunskému útočníkovi Samuelu Eto'ovi překonat historický rekord v celkovém počtu vstřelených branek turnaje. Dosavadní rekord Laurenta Pokoua z Pobřeží slonoviny čítal 14 branek a byl vytvořen během Afrického poháru 1970. Eto'o má po tomto šampionátu o dvě branky více. Na tomto šampionátu zároveň padl rekord v celkovém počtu vstřelených gólů, kterých bylo 99.
Kapacity shrnuje následující tabulka. Ve všech případech se jedná o víceúčelové sportovní stadiony, které jsou nově otevřeny, nebo čerstvě prošly renovací.


Hayden Panettiere

Hayden Panettiere, celým jménem Hayden Leslie Panettiere je americká herečka a zpěvačka nominovaná na cenu Grammy. Nejvíce se proslavila rolí Claire Bennet v televizním seriálu Hrdinové a významná byla i její role Lizzie Spaulding v Guiding Light.


IronPython

IronPython představuje implementaci programovacího jazyka Python v prostředí .NET a Mono. Autorem je Jim Hugunin, který je rovněž původním tvůrcem javovské implementace jazyka Python zvané Jython. IronPython je napsán celý v programovacím jazyce C#. Souvislost mezi zmíněnými dvěma implementacemi pravděpodobně vyplývá i ze syntaktické podobnosti jazyků Java a C#.
Implementaci IronPython autor vyvíjí pro firmu Microsoft, která je tvůrcem platformy .NET i jazyka C#. Verze IronPython 2.0 byla uvolněna 10. prosince 2008 a funkčně realizuje vlastnosti Python verze 2.5. Jinými slovy to znamená, že IronPython dosáhl vlastností hlavní implementace Pythonu. Vzhledem k tempu implementace se dá očekávat, že směřuje k implementaci s vlastnostmi Python 3.0.
Licence byla změněna na Microsoft Public License. Proti dřívějším licencím se jeví jako příklon k Open Source.
Jedna z klíčových výhod, kterou IronPython přináší, spočívá v možnosti jeho využití v roli vrsty pro rozšiřování funkčnosti aplikačního rámce napsaného v nějakém jazyce prostředí .NET. Interpret jazyka IronPython může být poměrně jednoduše zabudován do existujícího aplikačního rámce .NET. Jakmile tomu tak je, mohou koncoví vývojáři používat pro interakci s objekty alikačního rámce .NET skripty, které jsou napsány v IronPythonu. Tím lze rozšiřovat funkčnost rozhraní aplikačního rámce aniž bychom museli měnit základní kód .NET.
IronPython široce využívá takzvané reflexe. Jakmile získáme odkaz na .NETový objekt, dojde k automatickému importu typů a metod, které má tento objekt k dispozici. Díky tomu se s .NETovými objekty pracuje v IronPythonovských skriptech velmi intuitivně.


Aššur-uballit I.

Aššur-uballit I. byl králem asyrské říše na počátku tzv. staroasyrského období, v letech 1365 př. n. l. - 1330 př. n. l.. Jeho vláda znamenala konec asyrské závislosti na mitannském království a dala základ budoucí silné asyrské říši. Později, díky nepokojům a chaosu v Babylonii, jenž začaly po smrti kassitského krále Burna-Buriaše II., dosadil Aššur-uballit I. na babylonský trůn svého vazala Kurigalza II., což byla první z řady asyrských intervencí do babylonských záležitostí.
V amarnské korespondenci, sbírce diplomatických dopisů od různých vladařů Blízkého východu, adresovaných Amenhotepu III. a Achetatonovi v Egyptě, byly nalezeny dva dopisy od Aššur-uballita I. V obou dopisech Aššur-uballit I. uvádí Aššur-nádin-achchého II. jako svého "otce" a "předchůdce", namísto jeho skutečného otce, Eriba-Adada I.; to vedlo některé kritiky tradiční egyptské chronologie k popírání identity autora dopisu jako Aššur-uballita I.. Kritici však ignorovali fakt, že vládcové se v dopisech často odvolávali na své předchůdce jako na své "otce", i když nebyli jejich biologickými syny. V tomto konkrétním případě se Aššur-uballit I. pravděpodobně odvolává na Aššur-nádin-achchého II., protože ten byl v písemném kontaktu s egyptským dvorem.
Po zkonsolidování situace v Asýrii se začal Aššur-uballit věnovat zesílení asyrského vlivu u svých sousedů. Vyslání vyjednávačů do Egypta rozlítilo babylonského panovníka Burna-Buriaše II., který stále považoval Asýrii za vazalské území. Burna-Buriaš proto psal faraonovi:
"a vzhledem k mým asyrským poddaným, to jsem nebyl já, kdo je poslal k Tobě. Proč přichází do Tvé země bez řádného oprávnění? Pokud jsi mi věrným, nedovolíš jim jednat o žádné záležitosti. Pošli mi je s nepořízenou."
Přesto nemohla být nová asyrská mocnost ignorována a sám Burna-Buriaš se později oženil s dcerou asyrského krále. S asyrskou princeznou měl syna Kara-Hardaše, proti kterému vybuchlo velmi brzy povstání, dokazující neoblíbenost Asyřanů v Babylonu. Aššur-uballit nechtěl ponechat svého vnuka osamoceného a proto vtrhl s vojsky do Babylonie. V průběhu rebelie byl Kara-Hardaš zabit, a Asyřané na babylonský trůn silou dosadili Kurigalza, který mohl být podle některých zdrojů Burna-Buriašovým synem či vnukem. Ale tento "loutkový" král nezůstal loajální svému pánovi, naopak, brzy s babylonskými vojsky vtrhl do Asýrie. Aššur-uballitovi se ho podařilo zastavit až v Sunagu, nedaleko od hlavního města Aššúru.


2. liga 1999/00

Název 2. liga v letech 1999/2000 se může vztahovat na více soutěží:


Matti Vanhanen

Matti Taneli Vanhanen je od roku 2003 finským premiérem. Od roku 1975 je členem finské Strany středu, jejíž předsedou se stal v říjnu 2003.
Vanhanen vystudoval politické vědy. V letech 1985 až 1991 pracoval jako novinář pro místní noviny Kehäsanomat, kde od roku 1988 působil jako šéfredaktor.
V roce 1991 se stal předsedou mládežnické organizace Strany středu a byl zvolen poprvé do finského parlamentu. Zaměřoval se v první řadě na ekologické otázky, například vyslovoval se proti páté jaderné elektrárně ve Finsku, ačkoli seděl zároveň v představenstvu finských elektropodnikatelů „Fortum“.
17. dubna 2003 se stal ministrem obrany v kabinetu premiéra Anneli Jäätteenmäkise. Po odstoupení Jäätteenmäkise ho vystřídal na postu ministerského předsedy Finska dne 24. června 2003.
Do finských prezidentských voleb 2006 nastoupil Matti Vanhanen jako kandidát Strany středu. V prvním kole volby dosáhl 18,6 % voličských hlasů a nepostoupil tak do dalšího kola.
Finsko s Vanhanenem v čele předsedalo Evropské unii od 1. července 2006 do 31. prosince 2006.


Seznam izraelských novin

Toto je seznam novin tištěných v Izraeli. V tomto seznamu se nachází pouze tištěné noviny a neobsahuje zdroje typu internetových zpravodajských serverů, rádií nebo TV. Většina novin je v Izraeli publikována v hebrejštině, ale některé se zaměřují na arabsky hovořící obyvatelstvo, či na imigranty hovořící množstvím jiných jazyků. V Izraeli je díky kombinaci vysoké míry gramotnosti a kulturnímu zájmu v politice a aktuálním dění, velice vysoký počet prodaných výtisků novin.


Ákis

Ákis - je v řecké mytologii synem lesního boha Fauna říční nymfy Semaithidy, dcery řeky Symaethus. Některé prameny uvádějí jako jeho otce Dionýsa. V Ovidiových Proměnách byl Ákis duchem řeky Acis, která protéká blízko Akionu pod horou Etna na Sicílii.
Ákis byl pohledný mladý muž a zalíbila se mu jedna z mořských nymf Néreoven - Galateia. Také ona se do něj zamilovala.
Vedle Ákida ji však obdivoval také obrovský divoký Polyfémos, jeden z Kyklopů. Beznadějně se do ní zahleděl a tajně ji sledoval. Když jednou spatřil krásnou Galateiu v Ákisově společnosti, jak si na mořském břehu povídali, Polyfémos se neovládl a v zuřivé žárlivosti po nich hodil obrovský balvan.
Galateia vyvázla bez zranění, Ákida však balvan zasáhl naplno a rozmačkal ho. Vytékající krev se změnila v čirou vodu v říčce, která je dodnes na Sicílii pojmenována jako Fiume d´Iaci.
Tento mýtický příběh byl velmi známý a oblíbený v 17. a 18. století, zpracován byl jako opera, balet, báseň i jinak. Dnes se však již tato díla většinou nehrají. Jednou z posledních výjimek je skvělé nastudování opery G.F. Händela "Acis a Galatea" v Královské opeře v Covent Garden v Londýně realizované v březnu a dubnu roku 2009.


Kekrops

Kekrops je v řecké mytologii synem země, zakladatel Athén a první athénský král.
Byl bytostí, která se zrodila jako napůl had, horní část těla měl lidskou, nohy však srostlé v hadí ocas. Měl tři dcery - Aglauros, Hersé a Pandrosos, které se tragicky pojí k báji o Erichthoniovi, jehož opatrovnicí byla bohyně Athéna, protože jeho původ byl nejasný a jeho otec bůh Héfaistos se k němu nehlásil. Erichthonios měl místo nohou hadí ocas, takže byla i rozšířena domněnka, že Kekrops je jeho otcem.
Athéna dítě uložila do posvátného košíku a třem dcerám Kekropovým přísně nařídila košík neotvírat. Nejstarší Aglauros nezvládla svou zvědavost, košík otevřela. Když dívky viděly dítě s hadím ocasem, navíc vedle něj ležel obrovský had, vyděsily se k smrti a z panické hrůzy se vrhly z Akropole do propasti. Erichthonios se stal později athénským králem.
Když se později bohyně Athéna a bůh Poseidón utkali o nadvládu nad Attikou, byl Kekrops od bohů pověřen, aby rozhodl, kdo Athénám více prospěl a komu tedy moc má připadnout. Přiřkl vítězství Athéně, která dala městu olivovník, kdežto Poseidón nechal jenom vytrysknout ze země pramen slané vody, studnu je prý možné vidět dodnes, za jižního větru prý je možné slyšet z ní hluk příboje. Po prohraném sporu byl Poseidón tak rozmrzelý, že nechal mořskými vlnami zaplavit planinu před Athénami. Aby byl Poseidónův hněv usmířen, byly prý athénské ženy zbaveny práva volit a mužům bylo zakázáno nosit jméno své matky.
Kekrops zřídil na Areopagu - pahorku boha války Area první soudní orgán, nazývaný rovněž areopag. Místo bylo zvoleno proto, že zde Áres zabil svůdce své dcery a poté byl omilostněn.
Říká se, že Kekrops přispěl ke zkulturnění Athéňanů tím, že nařídil skoncovat s přinášením lidských obětí bohům.


Ivan Hoffman

Ivan Hoffman je bývalý slovenský písničkář, fotograf a samizdatový vydavatel časopisu Fragment-K. Nyní český novinář, žurnalista, moderátor a rozhlasový komentátor.
Do nedávné doby působil jako externí spolupracovník ČRo1 Radiožurnálu. Za svou novinářskou činnost obdržel v roce 1996 prestižní Cenu Ferdinanda Peroutky. Pravidelně publikuje v Literárních novinách, příležitostně v Lidových novinách a v deníku Metro.
V současné době Ivan Hoffman působí jako stálý komentátor Deníku. Každé ráno na webových stránkách www.denik.cz publikuje svoji aktuální poznámku ve formě hlasové nahrávky. Její doslovné znění uveřejňuje síť 72 regionálních Deníků sítě vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS. Jeho tvorba tak nalezne každý den víc jak milion posluchačů a čtenářů.


Bílé Podolí

Městys Bílé Podolí se nachází v okrese Kutná Hora, kraj Středočeský, zhruba 8 km severovýchodně od Čáslavi. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 577 obyvatel.


Kulturní pluralismus

Kulturní pluralismus označuje směr, který se snaží vypořádat se skutečností, že v moderních městských společnostech žijí mezi sebou lidé z různých kultur a náboženství. Jedna z těchto skupin přitom obvykle tvoří většinovou společnost, ostatní v ní žijí jako menšiny. Kulturní pluralismus tedy hledá na jedné straně podmínky a meze jejich pokojného soužití, zkoumá ale také nečekané výhody či přednosti takové kulturní rozmanitosti. Historické i empirické studie ukazují, že kulturně smíšené společnosti ve městech nebo v pohraničních oblastech byly a jsou nadprůměrně produktivní. Tak podíl Alsasanů na francouzské kultuře nebo obyvatel tzv. Sudet a Sedmihradska v kultuře německé vysoko přesahují průměr, jaký by odpovídal jejich početnosti.
Kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost představují na první pohled překážky v komunikaci a zjevně komplikují společenský život. Bližší studium ale ukazuje, že pokud se tyto rozmanité složky společnosti naučí spolu komunikovat, přináší to nečekané výhody většině i menšinám. Naopak pokud žijí jen vedle sebe, vyhýbají se stykům a pouze se „tolerují“, představují jisté nebezpečí, které může v nějaké krizi propuknout i v násilí.
Úkolem kulturního pluralismu je tedy zkoumat a uplatňovat podmínky plodné komunikace mezi rozmanitými kulturními skupinami, upozorňovat na výhody i rizika kulturně nehomogenních společností a podporovat kulturní i intelektuální výměny mezi nimi. Mezi základní podmínky patří znalost společného jazyka, zásadní uznání druhého a konečně objev jeho možného významu či přínosu pro většinovou společnost.


Integrovaný dopravní systém Olomouckého kraje

Integrovaný dopravní systém Olomouckého kraje sdružuje dopravní systémy existující na území Olomouckého kraje, tedy v okresech Olomouc, Prostějov, Přerov, Jeseník a Šumperk. Do IDSOK jsou zahrnuty systémy městské hromadné dopravy ve městech Olomouc, Hranice, Lipník nad Bečvou, Prostějov, Přerov, Šumperk a Zábřeh.
Systém zahrnuje autobusovou a železniční dopravu, v Olomouci též tramvaje. Integrace spočívá v jednotném tarifu a smluvních přepravních podmínkách, jednotných jízdních dokladech s časovou a zónovou platností a jejich vzájemným uznáváním mezi dopravci. Koordinátorem systému je oddělení IDS v Odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Olomouckého kraje.
Na systému se podílejí dopravci Veolia Transport Morava a. s., Dopravní podnik města Olomouce a. s., ČSAD Frýdek - Místek, FTL a. s., České dráhy a. s. a Autobusy-Konečný s. r. o.
Od roku 2003 přešly rozhodující kompetence z okresů na kraje, pod vedením kraje byla prováděna lokální integrace v dalších oblastech:
V okrese Olomouc je 34 zón. Zóny nahradily dřívější pásma, na která byl členěn systém IDOS. Základem rozdělení na pásma bylo „nulové“ pásmo č. 71, pokrývající víceméně území města Olomouce a některých přilehlých obcí. Celé toto pásmo bylo obklopeno pásmem číslo 1, dále vnějším pásmem číslo 2, atd. Systém IDOS byl v roce 2004 včleněn do systému IDSOK. Ten je nyní rozčleněn na zóny, tj. už není pravidlem, že by některé větší sídlo bylo obklopeno „kruhovitými“ pásmy, která ho zcela obklopují. Každá zóna sousedí s několika dalšími zónami.
Pro náhled zón viz mapa na webu Dopravního podniku města Olomouce.
Následující tabulka podává přehled zón na území okresu Olomouc. Protože se území zón nepřekrývá přesně s administrativními hranicemi okresů, některé z nich patří do dvou nebo tří okresů zároveň, v některých případech zasahujícíh i na území jiného kraje.
Odkazy u místních názvů nevedou ke stránce s popisem dotyčné zóny, ale k té, která popisuje dotyčnou obec či město.
Následující tabulka neuvádí všechny zóny okresu Prostějov, v nejbližší době budou doplněny všechny.
Protože se území zón nepřekrývá přesně s administrativními hranicemi okresů, některé z nich patří do dvou nebo tří okresů zároveň, v některých případech zasahujícíh i na území jiného kraje.
Odkazy u místních názvů nevedou ke stránce s popisem dotyčné zóny, ale k té, která popisuje dotyčnou obec či město.
Následující tabulka neuvádí všechny zóny okresu Přerov, v nejbližší době budou doplněny všechny.
Protože se území zón nepřekrývá přesně s administrativními hranicemi okresů, některé z nich patří do dvou nebo tří okresů zároveň, v některých případech zasahujícíh i na území jiného kraje.
Odkazy u místních názvů nevedou ke stránce s popisem dotyčné zóny, ale k té, která popisuje dotyčnou obec či město.


Kavka obecná

Kavka obecná je nejmenší zástupce rodu Corvus. Dorůstá 34 - 39 cm a v rozpětí křídel měří 67 - 74 cm. Hmotnost u dospělých jedinců se pohybuje mezi 220 - 270 g. Obě pohlaví jsou převážně černá nebo šedočerná se světle šedě zbarvenými lícemi a zátylkem. Dospělí ptáci mají jako jediní zástupci rodu Corvus žijících mimo australský kontinent také stříbřitě bílé oči, která jsou u mladých ptáků zbarveny světle modře.
Kavka je hlasitý pták. Nejčastěji se ozývá výrazným Kjá kjá, nebo Ťa ťa.
Obývá velkou oblast, která sahá od severozápadní Afriky přes celou Evropu, s výjimkou severní části Skandinávie, až po východní Himaláje a jezero Bajkal v Asii. V 80. letech 20. století se díky lodní dopravě dostala až na severozápad Severní Ameriky, několikrát byla zaznamenána také v Kanadě, na Faerských ostrovech, Gibraltaru, Islandu a v Mauritánii.
Na většině svého areálu rozšíření je stálá, na zimu se přesouvají směrem na jih pouze ptáci ze severních a východních populací. V České republice se vyskytuje po celý rok, nejhojněji však přes léto, kdy na našem území hnízdí v počtu 10 - 20 000 párů.
Kavky obývají zalesněné stepi, lesy, kulturní krajinu, pastviny, města i pobřežní oblasti. Jsou monogamní a velmi společenské a obvykle se zdržují v hejnech, která bývají nejpočetnější během zimního období. Často jsou k vidění i ve společnosti vran a havranů.
Jsou všežraví a během léta požírají zejména malé bezobratlé živočichy žijící na zemi. Na rozdíl od havranů se obvykle nestahují k mršinám, výjimkou jsou pouze uhynulé ryby, které vyhledávají u vodních ploch. Z rostlinné složky potravy u nich převládají obilná zrna, semena, žaludy a ovoce. Hnízdí v koloniích, nejčastěji v dutinách stromů, na útesech, v budovách a výjimečně i na jehličnatých stromech. Kladou 4 - 5 hladkých, lesklých, světlých vajec s hnědým skvrněním, na kterých sedí sama samice 17 - 18 dní.


Marie Bavorská

Marie Žofie Amálie Bavorská byla bavorskou princeznou a poslední královnou obojí Sicílie.
Narodila se na zámku Possenhofen u Starnberského jezera bavorské vévodkyni Ludovice, dceři bavorského krále Maxmiliána I. a manželce bavorského vévody Maxe Josefa. Oba rodiče náleželi k Wittelsbašské dynastii a byli potomky bischweilerského falckraběte Kristiána I., resp. falckraběte Fridricha Michaela Zweibrücken-Birkenfeldského.
Marie vyrůstala spolu se svými sourozenci Ludvíkem, Helenou, Alžbětou, Karlem Teodorem, Matyldou, Sofií a Maxem Emanuelem v mnichovském paláci nebo na venkovském zámečku v Possenhofenu, jež všichni milovali. Nejbližší vztah měla s mladší sestrou Matyldou, zvanou Vrabčák.
Otec si narozdíl od matky nepotrpěl na formality, vedl veselý život, často cestoval a rovněž nenechal na pokoji žádnou sukni. Bral děti do cirkusu, cvičil je v jízdě na koni a hře na citeru. Naproti tomu matka se je snažila vést k zodpovědnosti a prostřednictvím učitelů jim otevřít cestu ke vzdělání, jak tomu bylo běžné na bavorském královském dvoře, kde vyrostla.
Poklidný rodinný život, ačkoliv na mladší členy asi změny příliš nedolehly, se změnil ve chvíli, kdy se matčina sestra rozhodla pro sňatek svého syna s bavorskou princeznou. Arcivévodkyně Žofie zvolila za budoucí manželku rakouského císaře Mariinu starší sestru Helenu. Císař František Josef I. se ovšem v lázních Bad Ischl na první pohled zamiloval do jejich další sestry Alžběty. Ta opustila Mnichov 20. dubna 1854, aby se o čtyři dny později ve Vídni stala manželkou Františka Josefa I. a rakouskou císařovnou.
Sestra Helena se provdala až o čtyři roky později za "poštovního" prince Maxmilián Thurn-Taxis. Ve třiatřiceti letech ovdověla a v roce 1871, po smrti tchána Maxmiliána Karla Thurn-Taxis, se stala hlavou domu Thurn-Taxisů za svého neplnoletého syna.
Princezna Marie byla, jako sestra rakouské císařovny, výhodnou partií a proto když dosáhla věku na vdávání, začala se její matka poohlížet po vhodném ženichovi z královské krve. Vybraný mladík byl pravnukem královny Marii Terezii a nejstarším synem krále Ferdinanda II. Neapolsko-Sicilského z rodu Bourbonů. Marie se s ním zasnoubila v roce 1857. Svatba se konala o dva roky později 9. ledna 1859 v Mnichově, ženicha zastupoval Mariin bratranec princ Luitpold.
Následně se korunní princezna vydala přes Lipsko, Prahu a Vídeň, kde se setkala se sestrou Alžbětou, do Terstu. Zde se nalodila na jachtu Le Fulminant a přeplavila se do Bari, kde ji uvítal těžce nemocný král Ferdinand II. s manželkou Marií Terezou Habsburskou a především následníkem Františkem. 3. února 1859 v Bari pak proběhl druhý svatební obřad.
Dne 22. května 1859 zemřel v Casertě král Ferdinand II. a Marie se po manželově boku stala královnou Království obojí Sicílie. Politická situace v zemi ovšem nebyla příznivá, protože lid volal po sjednocení Itálie a odchodu Bourbonů. Do čela povstání se postavil Giuseppe Garibaldi, který v květnu roku 1860 přistál v sicilské Marsale, po třídení bitvě dobyl Palermo a přinutil Františka ke kapitulaci. Následně pokráčoval v "osvobozování" pevninské části království a v listopadu téhož roku obsadil Neapol. Marie a František museli opustit své sídelní město a uchýlili se do pevnosti Gaeta, asi 80 km Neapole. Marie podala nezměrný důkaz odvahy - neváhala vyšplhat na hradby pevnosti a pálit na obléhatele. Navzdory svému hrdinství museli obyvatelé gaetské pevnosti po pěti měsících, 13. února 1861, kapitulovat.
Marie se s manželem a jeho rodinou uchýlila pod ochranu papeže Pia IX., který jim poskytl svůj palác Farnese. Zde se zamilovala do důstojníka papežských stráží Armanda de Lawaysse, se kterým se, zřejmě za pomoci své sestry Matyldy, tajně scházela. Vztah nezůstal bez následků a Marie se musela odebrat k rodičům do rodného Possenhofenu a následně do kláštera sv. Uršuly v Aušpurku. Dcera Daisy, narozená 24. listopadu 1862, byla ihned předáná Lawayssově rodině a Marie musela odpřísáhnout, že důstojníka nikdy nevyhledá. Na nátlak rodiny pak vše přiznala manželovi, který následně podstoupil chirurgický zákrok, aby mohlo být manželství naplněno. Po kapitulaci Říma před armádou krále Viktora Emanuela II. se manželé v roce 1870 uchýlili do pařížského exilu.
Po manželově smrti strávila bývala královna obojí Sicílie většinu času na cestách a po 1. světové válce se usadila spolu se sestrou Matyldou v Mnichově, kde také v lednu 1925 zemřela.


Fénické písmo

Fénické písmo bylo ve starověku písmo používané pro zaznamenání textů ve féničtině a později i v dalších příbuzných kenaánských jazycích.
Fénické písmo se vyvinulo z písma protosinajského patrně někdy v 14. - 11. století př. n. l. v oblasti předního východu. Podle místních variant se toto písmo vyvíjelo dál do mnoha zpočátku velmi podobných forem. Mezi písma, která z něj vznikla, se řadí starořecké písmo, starohebrejské písmo, staroaramejské písmo a starojihoarabské písmo. Z těchto písem dále vznikla řecká alfabeta, etrusko-latinské písmo, moabské písmo; staroaramejské písmo je zase předkem kvadrátního aramejského písma, palmýrského a nabatejského písma a z nich vzešlých písem syrského a arabského. Starojihoarabské písmo dalo vznik etiopskému písmu, starohebrejské písmo písmu samaritánskému. Fénické písmo tedy stojí u zrodu mnoha dnešních písem.
Fénické písmo, vycházející z akrofonického protosinajského písma, je písmem hláskovým, fonetickým. Má celkem 22 znaků označujících souhlásky. Oproti moderním písmům původem z řecké alfabety včetně latinky, nezná znaky pro samohlásky, podobně jako většina písem vytvořených pro semitské jazyky. Psalo se jím zprava doleva.


Vypravování

V nabídce slohových útvarů se s ním přímo nesetkáte, ale můžete si jej vybrat, pokud si zvolíte tzv. volný slohový útvar.
===Kompozice=== To, co si nyní přečtete, se týká chronologické výstavby, ne retrospektivní – tu ale samozřejmě můžete použít také.
===Stať=== Převyprávění hlavní události příběhu a událostí, které z ní vyplývají.
Pro celkovou kohezi /spojitost/ textu se pravidelně používají tyto postupy při vypravování:
1. úvod - znamená celkové vedení do příběhu, základní charakteristika prostředí a postav
2. zápletka - má-li být text vypravováním, je potřeba dojít k nějakému problému. Ten je většinou v závěru nějak vyřešen, nebo /chce-li být autor originální/ může zůstat výsledek nedokončený. Pak by záleželo na fantasii čtenáře, aby sám k závěru došel. Takový závěr ale mohou volit jen zkušení spisovatelé - vypravovatelé
3. vyvrcholení - největší a často nejzajímavější - zde dochází v největšímu napětí
5. závěr - postačí krátký - může obsahovat celkové shrnutí textu, vyvození hlavních tezí apod.


Ludwig Czech

Ludwig Czech, politik a ministr za sociální demokraty, jehož život skončil v koncentračním táboře.
On i jeho rodina žili v Brně. Vysokoškolské studium práv absolvoval ve Vídni a tam se také přihlásil k sociálním demokratům. Po získání titulu doktora práv se vrátil do Brna a zde začal dr.Czech svou advokátskou praxi. V roce 1899 vedl německou část zemské organizace rakouské sociální demokracie na Moravě. Po vzniku samostatného Československa se tato stala v roce 1918 součástí Německé sociálně demokratické dělnické strany v ČSR. Když došlo k roztržce sociálních demokratů a odchodu komunistů, založení jejich vlastní strany, stal se nástupcem předchozího předsedy J.Seligera ve funkci předsedy strany. Byl také místopředsedou poslanecké sněmovny. Je citován v souvislosti s aktivistickou politikou spolupráce s čs.vládou. V letech 1929 – 1938 byl ministrem několika vlád s odpovědností za resorty sociální péče, práce a zdravotnictví.
Na sklonku třicátých let byl Czech spolustraníky často kritizován za přílišnou pasivitu vůči expanzi Henleinovy SdP. Ideologicky setrvával na pozicích internacionálního marxismu, zatímco opoziční křídlo strany vedené Wenzlem Jakschem sázelo na tzv. Volkssozialismus, který měl obnovit popularitu Sociální demokracie mezi sudetskými Němci. Od konce roku 1937 přebírala Jakschova skupina stále více iniciativu a v březnu 1938 byl na sjezdu strany zvolen novým předsedou strany právě Jaksch. Ludwig Czech následně, 11.4.1938, abdikoval i na funkci ministra. Protože předseda vlády Hodža v napjaté situaci hrozícího válečného konfliktu váhal s výběrem jiného Němce do své vlády, žádný německý sociální demokrat už místo Czecha jmenován nebyl a stal se tak posledním německým ministrem československé vlády v historii. Po okupaci Českých zemí pak Czech snášel příkoří od nacistů, odmítaje emigrovat. V březnu 1942 byl pro svůj židovský původ poslán do Terezína, kde po půl roce zemřel ve věku 72 let..


Josefine Lindstrand

Josefine Lindstrand je švédská jazzová zpěvačka, instrumentalistka, textařka a skladatelka.
Josefine Lindstrand se hudbě věnuje od svých šestnácti let, kdy začala studovat zpěv a hru na klavír a saxofon. V současné době žije ve Stockholmu. Vystupuje s různými skupinami, mimo jiné také v kvartetu s Davidem Dorůžkou; spoluúčinkuje též na jeho hudebním albu Silently Dawning. 11. února 2009 vydala své první autorské album There Will Be Stars.
Zpěvačka vystupuje také v České republice, v červenci 2009 účinkovala na Bohemia Jezz Festu Rudyho Linky, kde vystoupila na koncertech v Praze, Domažlicích a Plzni.


Vrcholy v Ústí nad Labem

Území města Ústí nad Labem je velice členité a kopcovité. Nadmořská výška se zde na malém území mění z cca 150 m. n. m. u hladiny řeky Labe až ke šestisetmetrovým vrcholům. Přímo v katastru města je možné nalézt následující z nich.


Ateny

Ateny jsou obec v Podleském vojvodství na severovýchodě Polska nedaleko hranic s Litvou v okresu města Augustów. Tato vesnice spadá pod obec Nowinka. U vsi se nachází čisté jezero Blizno. Je to jedno z polských letovisek, kam směřují polští turisté za rekreací. V této obci se nachází obchod a bar Blizno.


Aero A-12

Aero A-12 byl pozorovací dvoumístný dvouplošník, který mohl též sloužit jako bombardovací letoun. Prototyp byl zalétán roku 1923. Jednalo se na svoji dobu o rychlý a snadno ovladatelný stroj, který jako první stroj československé konstrukce získal historicky prvý světový letecký rekord pro Československo. Létal i ve verzi dopravní na trati Praha - Mariánské Lázně. Po vyřazení z vojenské služby ve třicátých letech byl odprodáván aeroklubům. Jeho přesnou funkční repliku je možno si prohlédnout ve vojenském leteckém muzeu v Praze-Kbelích.


Druhá vláda Oldřicha Černíka

Druhá vláda Oldřicha Černíka existovala v období od 1. ledna 1969 do 27. září 1969. Jednalo se o první československou federální vládu.


Šárovcova Lhota

Šárovcova Lhota je malá obec v Podkrkonoší ležící v okrese Jičín. Jeho vlastní katastrální území má rozlohu 7 km2 . Včetně osad Tikov, Bertoldka, Libín, Radov má rozlohu přes 8 ha. Obec leží asi 7 km severozápadně od Hořic v Podkrkonoší. V současnosti zde žije 195 stálých obyvatel. Obcí protéká říčka Javorka, která měla vliv i na podobu obecního znaku.
Název obce je odvozen od jména jejího zakladatele Šárovce. Jeho poddaní byli na čas zbaveni daní, dostávali takzvaně lhůtu. Od toho vznikl název Lhota Šárovcova.
Četné vykopávky svědčí, že se zde žilo již v dobách pohanských. Založena byla asi roku 1197-1230 za vlády krále Přemysla Otakara I. Později se majiteli stali páni Václav a Bořek Šárovci. Šárovcovu Lhotu s osadou Libín a Tikov prodali Zahrádkovi z Černé a Mandaléně z Konecchlumě roku 1518. Šárovci vymřeli v 17. století. Václav Šárovec byl v pondělí před Bartolomějem roku 1537 odsouzen za to, že nařkl zemské pány. Potom byl mučen a popraven na Pohořelci u Prahy. Roku 1538 prodala Mandaléna a dcery Václava Zahrádky statek Lhotský Adamu Karlíkovi z Nežetic, pánu na Holovousích. Avšak již roku 1543 přešel statek v držení Mikuláše Habartického z Habartic, roku 1544 na Arnošta Bruknara z Brukštejna, roku 1549 na Soběslava Miletínského z Pardubic. Ten před svojí smrtí odkázal Lhotu Gabrieli Klenovskému z Ptení, Čeňkovi Poličanskému a sestře Markétě z Veselí. Po nich byli majiteli statku bratři Aleš a Jiří Klenovští ze Ptenic, kteří zase Lhotu a Libín prodali roku 1567 Jindřichovi ze Smiřic za 3 850 kop grošů českých. Tento Jindřich Smiřický připojil Lhotu roku 1569 k panství Hořickému. Jeho syn Albrecht Vladislav přikoupil k tomu roku 1594 Holovousy a Mlázovice. Statek zdědil pak jeho bratr Zikmund. Rod Smiřických ovšem své statky dlouho neudržel. Syn Zikmundův náležel k přením původcům povstání evangelických stavů. Zato byl posmrtně roku 1621 odsouzen a jeho statky byly zkonfiskovány. Veškeré statky koupil jejich příbuzný Albrecht z Valdštejna, který pak Lhotu, Libín, Tikov a Mezihoří přenechal Anně Ostroměřské, rozené z Vojic. Po zavraždění Valdštejna, 25. února 1634, byl statek zkonfiskován a 9. května 1635 jej daroval Ferdinand II. svému Komorníku Jakubovi Strozzimu ze Streitenthalu. Ten nedlouho potom zemřel a statek dostali jeho synové Petr a Oktavián 3. října 1636. Petr Strozzi byl nejvyšším císařským vojevůdcem. Bojoval s Turky a 27. května 1664 byl u Serinváru v Chorvatsku smrtelně zraněn. Pohřben byl ve Vídni. Za jeho panování byl odtržen od Hořic.


Den Kanady

Den Kanady je kanadský národní svátek slavený ve všech provinciích Kanady 1. července u příležitosti výročí ustavení federálního dominia Kanadská konfederace.


Ely

Ely je město na nacházející se na východě hrabství Cambridgeshire v regionu Východní Anglie 103 kilometrů severovýchodně od londýnského Charing Cross. Město je atraktivní pro velké množství zachovalých historických budov lemujících křivolaké, obchody obležené uličky. Každý čtvrtek a sobotu jsou zde pořádány trhy. Město bylo do 18. století významným přístavem, do té doby než byly vysušeny okolní bažiny.
Uvádí se, že Ely odvozuje své jméno ze slova eel a přípony -y nebo -ey znamenající ostrov, tedy ostrov kde je mnoho úhořů. Toto tvrzení může odpovídat skutečnosti, protože Ely se nachází na ohraničené oblasti v močálech, které byly v minulosti bažinaté a byl zde bohatý výskyt úhořů.
Historie města se odvíjí od založení opatství roku 673 asi dva kilometry na sever ve vesnici Cratenude, pod patronací svaté Ethelredy, dcery královny Anny. Opatství bylo zbořeno roku 870 dánskými nájezdníky a jeho obnova byla zahájena až po více než sto letech. Město bylo do roku 1071 jedním z posledních míst pod správou Angličanů po ovládnutí Anglie Normany pod vedením Viléma I.
Velkolepá katedrála v Ely, kostel Svaté trojice, je také znám jako Loď v bažinách pro viditelnost její věže z velké vzdálenosti, jež tvoří dominantu nížinné mokřinné oblasti nazývané Fens. Diecéze byla v Ely založena roku 1108. Stavba katedrály byla zahájena Vilémem I. roku 1083 a byla dokončena až roku 1351. Důvodem tak dlouhé doby její výstavby bylo zhroucení hlavní věže roku 1322, která pak byla znovu postavena v osmiúhelníkovém profilu. Biskupství v Ely bylo ustaveno roku 1109. Město se účastnilo Selské vzpoury roku 1381.
Oliver Cromwell bydlel v Ely po několik let poté co byl jmenován místním výběrčím daní roku 1636. Jeho původní dům pochází z 16. století a je v současné době využíván jako turistická informační kancelář a muzeum s několika místnostmi zachovanými ve stylu používaném Cromwellem.
Ely bylo neformálně považováno za město, protože zde sídlila diecéze a tento status byl potvrzen královskou chartou roku 1974. S počtem obyvatel 15 102 v roce 2001 je Ely třetím nejmenším městem Anglie a šesté nejmenší ve Velké Británii.
Ely je nejbližší město, které se pyšní katedrálou, u Cambridge, které svou vlastní katedrálu nemá a patří do diecéze Ely. Tato diecéze se rozprostírá asi na 4 000 kilometrech čtverečních a zahrnuje asi 610 000 obyvatel a 341 kostelů. Patři do ní hrabství Cambridgeshire, západní část Norfolku a několik obcí v Petersborough a Essexu a jedna z Bedfordshire.
Železniční stanice v Ely se nachází na Fen Line a je důležitou dopravní železniční křižovatkou se spojením do Cambridge, Londýna, Letiště Stansted, Ipswiche, Marchu, Peterborough, Nottinghamu, Manchesteru, Birminghamu, Liverpoolu a Norwiche.
Řeka protékající městem je populárním místem pro veslování a existuje zde velká loděnice. Tým Cambridgeské univerzity má na jejím břehu svou vlastní loděnici a na řece trénuje pro pravidelné veslařské závody s týmem Oxfordské univerzity. Tento závod se v roce 1944 konal na řece Great Ousenedaleko Ely, a jednalo se o jediný případ v historii tohoto závodu kdy místem utkání nebyla řeka Temže.


David Popper

David Popper byl český violocellista a hudební skladatel. Narodil se v Praze, kde studoval na konzervatoři. Složil Rekviem pro tři cella a orchestr a mnoho menších děl, jež se hrají dodnes.


Zlatá stuha

Zlatá stuha je výroční cena pro autory, překladatele, ilustrátory a nakladatele dětské knihy. Vyhlašovateli soutěže jsou společně Česká sekce IBBY, Obec spisovatelů, Klub ilustrátorů dětské knihy a Obec překladatelů.


Elektrická vodivost

Elektrická vodivost je fyzikální veličina, která udává velikost elektrického proudu procházející vodičem při jednotkovém napětí na koncích vodiče.
Elektrická vodivost popisuje schopnost dobře vést elektrický proud. Čím větší je vodivost, tím silnější elektrický proud prochází vodičem při stejném napětí. Dobrý vodič má vysokou hodnotu vodivosti, špatný vodič má nízkou hodnotu vodivosti.


Adamité

Adamité byli radikální částí husitů. Adamité prosazovali v mezilidských vztazích duchovní i sexuální čistotu a chodili zásadně nazí. Adamité údajně souložili každý s každým. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Tento Adam se nazýval synem božím. Ve skutečnosti to byl belgický francouzský pikart, kněz Adam Rohan z Pikardie, který si získal důvěru skupiny žen, mužů i dětí a usadil se s nimi na jakémsi ostrově obtékaném Nežárkou.
V Klokotech u Tábora se postupem času adamitské hnutí odklonilo od původní verze „čisté orgie“ a pod vedením Petra Kániše a Burjana Strause se v Klokotech prosadila homosexualita. Jan Žižka v roce 1421 asi 70 adamitů nechal v klokotské faře upálit. V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty je památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421-1996. Stejně jako s ostatními názorově odlišnými skupinami husitů se i s Adamity Žižka vypořádal. K rozhodujícímu střetu došlo roku 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili, husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno. Ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů.
Samotné označení adamité je ale mnohem starší, takto pojmenovaná sekta je zmiňována některými autory už v prvním tisíciletí. Někdo považuje za nejstarší doloženou komunitu adamitů komunitu karpokratovských gnostiků. Často bývá označení „adamité“ považováno vůbec za obecné označení gnostiků či z gnóze vycházejících herezí. Podobně jako označení katar později znamenalo jakéhokoli heretika, zdá se, že označení adamita znamenalo původně gnostika, později prostě „extrémní“ herezi, jejíž příslušníci se vymykali obecně přijímaným morálním standardům své doby. O věrouce adamitů víme velmi málo, jakékoli zmínky o nich pocházejí od jejich kritiků a k tomu z druhé ruky, proto je i velmi obtížné je věrohodně spojit s některou jinou středověkou herezí. Nicméně s určitou nejistotou se lze domnívat, že jejich vyznání patrně vzdáleně vycházelo z díla některého z gnostických autorů prvních staletí po Kristu a především bylo ovlivněno hnutím Valdenských a Albigenských, nešlo-li dokonce jen o jiné pojmenování stejných náboženských komunit.
Původ českých adamitů je také nejasný. Zdá se, že tímto označením bývají kromě výše zmíněné skupiny označováni příslušníci různých skupin valdenských a albigenských heretiků, kteří se v jižních Čechách usadili za relativně tolerantní vlády posledních Přemyslovců v průběhu 13. století. Tito imigranti, svým způsobem běženci, pocházeli nejčastěji z blízkého Rakouska, ale podle některých autorů mezi nimi byly i skupiny z Burgundska a Languuedoku. Do konfliktu s vládní mocí ovšem přišli už před husitskými válkami, rozsáhlé „vymítací“ akce proti nim organizoval už Karel IV., ještě jako zemský správce v době nepřítomnosti svého otce Jana Lucemburského.


Lehké metro v Istanbulu

Lehké metro v Istanbulu má jednu větvící se linku, obsluhující západní část města. Je provozovaná společností Istanbul Ulaşim A. Ş.
První úsek lehkého metra byl otevřen 3. září 1989 mezi stanicemi Aksaray a Karaltepe, hlavním účelem bylo spojit západně ležící čtvrti města s jejich centrem. Do roku 1995 byla trať prodloužena do stanice Yenibosna. 20. prosince 2002 se linka prodloužila dále západním směrem, a to i na Atatürkovo letiště. Celkem má síť nyní 18 stanic, z toho šest podzemních a tři nadzemní na trase dlouhé 19,3 km. V roce 2006 je ve výstavbě větev současné trasy, vybíhá ze stanice Otogar a její konečnou bude Mahmutbey. Po dokončení prodloužení klasického metra do stanice Aksaray v centru města bude možný i přestup mezi oběma systémy veřejné dopravy.
Systém je konstruovaný jako oddělený od ostatní dopravy, 4,4 km z jeho sítě vedou pod zemí. Denně přepraví metro 200 000 cestujících, v provozu je 37 vlaků. Výstavba trati do současné podoby stála 55 milionů USD.


Grover Washington, Jr.

Grover Washington, Jr. byl jazz-funk / soul-jazzový saxofonista. Společně s George Bensonem, David Sanbornem, Chuck Mangioneem, Herb Alpertem a kapelou Spyro Gyra, patří mezi kmotry smooth jazzu.
Jeho nejznámější píseň je „Just the Two of Us“, která ještě v současných dobách obíhá rádiové stanice.
Grover hrál na černé poniklované saxofony, včetně SX90R alto, SX90R tenor a soprano saxofonu.
Washington se narodil v Buffalu, New Yorku. Jeho matka byla kostelní zpěvačka a jeho otec byl saxofonista a sběratel starých gramofonových jazzových desek. Vyrůstal tedy s velikány typu Benny Goodman, Fletcher Henderson. Jeho otec mu dal saxofon ve věku osmi let.
Zemřel v CBS studiu hned po tom, co nahrál čtyři písně pro ranní pořad CBS. Přišlo se na to, že to byl infarkt. Bylo mu 56 let.


Neustupov

Městys Neustupov leží v okrese Benešov. Skládá se ze 17 místních částí, z nichž některé jsou jen samotami. Má 525 obyvatel. V místní části Neustupov je evidováno 137 adres. Neustupov je i název katastrálního území, na kterém leží i místní části Bořetice, Podlesí, Vlčkovice, Vrchy a Zálesí. Neustupov leží v nadmořské výšce 511 m, v oblasti zvané Česká Sibiř. Ve vzdálenosti 17 km severovýchodně se nachází město Vlašim, 20 km severně město Benešov, 21 km západně město Sedlčany a 22 km jižně město Tábor.
 File:Neustupov.jpg|Hlavní ulice u návsi File:Neustupov, fara-Neustupov, zámek a kaplička.jpg|Fara a zámek, od návsi File:Zámek Neustupov.jpg|Zámek File:Neustupov, náves.jpg|Náves File:Neustupov.jpg|Obecní budova u návsi File:Neustupov, rybník Pačulka.jpg|Rybník Pačulka a hospodářské budovy u zámku


Irisbus Citybus 18M

Irisbus Citybus 18M je model městského kloubového nízkopodlažního autobusu, který vyráběla společnost Karosa Vysoké Mýto společně s francouzským podnikem Renault v rámci koncernu Irisbus. Tato verze, odvozená ze standardního autobusu Irisbus Citybus 12M, byla v Česku vyráběna v letech 2001 až 2005, produkce těchto vozů ve Francii byla zahájena již v 90. letech 20. století.
Kloubová verze Citybusu, Citybus 18M, konstrukčně vychází se standardního vozu Citybus 12M. Jedná se o třínápravový nízkopodlažní autobus s polosamonosnou karoserií, která byla nejdříve smontována do skeletu a poté prošla ošetřením proti korozi, olakováním a oplechováním. Karoserie se skládá ze dvou částí, které jsou navzájem spojeny kloubem a krycím měchem. Spodek vozu je svařen z ocelových podélníků a příček, bočnice a střecha jsou vyrobeny ze svařených tažených uzavřených profilů a jsou oplechovány. Přední čelo autobusu je z uzavřených profilů, které jsou pokryty plechem a plastem, zadní čelo tvoří jeden sklolaminátový panel. Motor a převodovka jsou umístěny v mohutné zadní části, hnací náprava je zadní. Okna jsou lepená, pouze přední sklo je uchyceno v gumovém profilu. V pravé bočnici se nacházejí čtvery dvoukřídlé skládací dveře, v každém článku vždy dvoje. Prostor pro kočárek je umístěn u druhých a třetích dveří. Sedačky pro cestující jsou plastové čalouněné. Výška podlahy je v celém předním článku a u třetích dveří 320 mm nad vozovkou, v zadní části zadního článku pak postupně přechází až na 550 mm. Nástupní výšku může řidič ještě snížit pomocí tzv. kneelingu.
V roce 2004 byl interiér vozu zmodernizován. Kloubová varianta Citybusu byla vyráběna také ve verzi CNG. Karoserie Citybusu 18M byla také použita pro prototyp trolejbusu Škoda 25Tr Irisbus.
Ve Francii byly kloubové Citybusy vyráběny již od 90. let 20. století. První český Citybus 18M opustil brány Karosy v roce 2001, od roku 2002 pak následovala sériová výroba, která byla ukončena roku 2005. Tehdy byl Citybus 18M nahrazen modelem Irisbus Citelis 18M.
V Česku jezdí kloubové Citybusy v mnoha českých městech, nejvíce jich je ale v provozu v Praze.


Parní dóm

Parní dóm je vyvýšené místo na parním kotli. Slouží ke shromažďování páry ve větší vzdálenosti od hladiny vřící vody.
Parní dómy tvoří například typické „boule“ na kotlích parních lokomotiv ale i stabilních kotlů. Z jednoho parního dómu je vždy odváděna pára k parnímu stroji a někdy i k armaturám. Protože je to místo nejvíce vzdálené od hladiny, je v něm pára nejsušší. Kapičky vody v páře mohou totiž poškodit parní stroj a každopádně snižují tepelnou účinnost soustavy kotel-stroj. Pro další snížení vlhkosti páry býval před ústím roury odvádějící páru umístěn odlučovač vody.
Pokud je kotel vybaven více parními dómy, bývají spojeny komunikační trubkou, aby mezi nimi mohla pára proudit i tehdy, je-li kotel plný vody. Trubka je obvykle vedena vnitřkem, ale někdy též vně kotle. Ve druhém parním dómu bývá obvykle umístěn čistič vody přiváděné do kotle.


Vladimir Kramnik

Vladimir Borisovič Kramnik je ruský šachový velmistr a bývalý mistr světa.
K dubnu 2009 má 2759 FIDE ELO, což ho řadí na 4. místo světového žebříčku.
==Začátky== Kramnik pochází z umělecké rodiny jeho otec byl herec a matka hudební učitelka. Šachy se naučil od svého otce ve čtyřech letech. Kramnik byl fascinovaný hrou a první šachové zkušenosti sbíral v Domě pionýrů v Tuapse. V jedenácti letech se stal kandidátem mistra. Nadějného hráče si povšimla Botvinnikova škola a její vedoucí Michail Botvinnik. Jen nejtalentovanější hráči SSSR se mohli učit v této prestižní šachové škole a Kramnik byl mezi nimi. Dělal velké pokroky. Slavní hráči, kterými byl nejvíce ovlivněný byli José Raúl Capablanca, Alexandr Aljechin, Robert J. Fischer, Anatolij Karpov a Garri Kasparov. Kasparov přednášel ve škole příležitostně. Kramnik si povšiml, že Karpov i Kasparov se od ostatních mistrů světa odlišují a že jsou vítězové. Dospěl k názoru, že je třeba studovat širokou škálu pozic pro to, aby byl lepším hráčem.
Kramnik měl dobré uspěchy už jako mladý, vyhrál mistrovství světa do 18ti let. První jeho velké šachová událost se uskutečnila v roce 1992 a ten, kdo mu dal příležitost, byl sám Kasparov. Po pádu SSSR chtělo mít Rusko tým, který by uspěl na Olympiádě v Manile. Kasparov tým vedl a šokoval ruskou šachovou veřejnost tím, že požadoval, aby byl do týmu zařazen šestnáctiletý Vladimir Kramnik. Danou zemi na olympiádě reprezentují čtyři hráči a tehdy Kramnik dokonce ještě neměl velmistrovký titul, zatímco v Rusku byla spousta velmistrů. Nicméně váha Kasparovova požadavku byla veliká a Kramnik byl zařazen do týmu. Kramnik plně ospravedlnil svoji nominaci a uhrál vynikající výsledek 8,5 bodu z 9 partií a přispěl tak k vítězství Ruska na olympiádě. Vyhrál také zlatou medaili za nejlepší individuální výsledek, což bylo odměnou k jeho 17.narozeninám.
V letech 1992-2000 se Vladimír Kramnik již pohyboval ve světové špičce a dosáhl vítězství i druhých míst na řadě silných turnajích. Mnoho šachových odborníků včetně Kasparova ho považovalo za budoucího šampióna.
Roku 1994 se zúčastnil v New Yorku boje o Mistra světa PCA, prohrává ale s Gatou Kamským 1,5-4,5.
Ještě v roce 1994 se účastní i boje o Mistra světa FIDE, vítězí ve čtvrtfinále ve Wijk aan Zee v Nizozemsku nad Leonidem Judasinem 4,5-2,5. V semifinále v Sanghi Nagar v Indii ale prohrává 3,5-4,5 s Borisem Gelfandem.
V roce 1998 sehrává v Cazorle ve Španělsku zápas s Alexejem Širovem o právo vyzvat mistra světa PCA Garriho Kasparova. Se Širovem prohrává 3,5-5,5. Zápas Širov-Kasparov se ale nakonec neuskutečnil.
Roku 1999 se účastní vyřazovacího turnaje o Mistra světa FIDE v Las Vegas. Poráží Sergeje Tivjakova 1,5-0,5, Viktora Korčného 1,5-0,5 a Veselina Topalova 3-1. Ve čtvrtfinále je ale vyřazen Michaelem Adamsem 2-4.
Podařilo se dojednat zápas mezi ním jako vyzyvatelem a Garri Kasparovem jako obhájcem o titul Mistra světa PCA. Hrálo se v Londýně od 8.října do 4.listopadu 2000. Zápas se konal na 16 partií a za stavu 8:8 by Kasparov obhájil. Cenový fond činí 2 miliony dolarů, vítěz získává 2/3, poražený 1/3. Ačkoli v tomto zápase není Kramnik favoritem, dosahuje velkého úspěchu. V zápase vítězí ve druhé a v desáté partii a žádnou neprohrává. Těžil z výborné přípravy na zápas, kdy volil zahájení, ve kterých se Kasparovovi nedařilo prolomit jeho obranu. Celkovým výsledkem 8,5-6,5 se Vladimir Kramnik po 15ti letech zápasové neporazitelnosti Garriho Kasparova stává jeho přemožitelem a Mistrem světa PCA.
Vyzyvatelem se stal Péter Lékó, který zvítězil v turnaji kandidátů PCA. Je v té době také jediným hráčem, se kterým má Kramnik negativní vzájemnou bilanci. Zápas se koná roku 2004 v Brissagu ve Švýcarsku. Hraje se na 14 partií, kdy nerozhodný stav stačí k obhajobě. Kramnik vítězí ve druhé partii, prohrává ale pátou a osmou. Aby obhájil titul, musí zvítězit v poslední partii. To se mu ale podaří a po těžkém boji tak titul obhajuje s výsledkem 7-7.
Mistrovství světa se koná 23.září-13.října 2006 v Elistě a jde o zápas sjednocovací mezi FIDE a PCA. Kramnikovým soupeřem je Veselin Topalov, mistr světa FIDE z roku 2005. Oba hráči bez ohledu na výsledek mají přislíbeno půl milionu dolarů. Hraje se na 12 partií. V případě nerozhodného výsledku následují 4 partie v rapid šachu a v případě trvání nerozhodného stavu 2 až 3 partie bleskové. Úvod zápasu vychází Kramnikovi výborně a vítězí v prvních 2 partiích. Zápas probíhá v dusné atmosféře, před pátou partií podává Topalovův sekundant S.Danajlov protest a obviňuje Kramnika z využívání počítače či jiného podvodu na toaletě, které mají hráči oddělené. Obvinění se neprokázalo, ale smírčí komise rozhodla, že oba budou navštěvovat společnou toaletu a Kramnikova byla dočasně uzavřena. S tím Kramnik nesouhlasí, protože samostatné toalety byly v podmínkách zápasu a na protest nenastupuje k páté partii a prohrává ji kontumačně. I přes tyto spory se podařilo v duelu pokračovat. Zápas zaznamenává obrat, když Topalov vyrovnává vítězstvím v osmé partii a vítězí i deváté, čímž se ujímá vedení. V desáté partii se ale podaří Kramnikovi vyrovnat. Zbylé dvě partie končí nerozhodně a následuje prodloužení 4 partie v rapid šachu. První partie prodloužení končí remízou, ve druhé vítězí Kramnik, ve třetí se daří Topalovovi vyrovnat. Ve čtvrté Kramnik dosahuje opět vítězství a stává se tak vítězem zápasu 8,5-7,5 a Mistrem světa v šachu.
Mezi 12.-30. zářím 2007 se Vladimir Kramnik účastní v Mexico City turnaje o Mistra světa 2007. V turnaji hraje 8 špičkových velmistrů, každý s každým oběma barvami, celkem 14 partií. Končí na 2.místě s 8 body a ztrácí tak titul, který získává vítěz turnaje Višvánáthán Ánand.
Má právo odvety pro souboj o mistra světa 2008 mezi ním jako vyzyvatelem a držitelem titulu Anandem. Hraje se od 11. do 30. října 2008 v Bonnu. Cenový fond zápasu činí 1,5 milionu euro. V tomto zápase se Kramnikovi ale nedařilo a prohrál 4,5-6,5.
Vladimir Kramnik je od roku 1993 pravidelně zván na superturnaje. V tabulce je přehled jeho umístění.
2002 Bahrajn - zápas s Deep Fritz 8 na 8 partií. I přes dobrý Kramnikův start zápas končí nakonec nerozhodně 4:4.
2006 Bonn - zápas s Deep Fritz 10, v případě vítězství získává Kramnik milion Euro, v případě prohry poloviční částku. Po remíze v první partii se ve druhé partii dopouští Kramnik v remízové pozici fatální chyby - přehlédnutí matu a tak zbytečně prohrává. Pak následují 3 remízy a v poslední partii, ve které musí vyhrát, více riskuje a počítač vítězí. Celkový výsledek 2:4.
Je považován za pozičního hráče, nad kterým je v zápase velice obtížné zvítězit.
30.12.2006 se oženil v Paříži s Marie-Laure Germon, francouzskou novinářkou pracující pro list Le Figaro.


Festivaly Reading a Leeds

Festivaly Reading a Leeds je dvojice každoročních hudebních festivalů, které se konají v anglickém Readingu a Leedsu. Oba trvají tři dny a konají se souběžně se stejným programem. Festival v Readingu je pořádán již od roku 1971 a řadí se mezi nejvýznamnější hudební festivalů vůbec. Leeds se připojil až v roce 1999. Na obou festivalech se lze setkat s různými hudebními styly. Vystupovalo zde velké množství různých hudebníků a hudebních skupin, k nejznámějším patří např. Nirvana, Queens of the Stone Age, Oasis či Metallica.
Oba festivaly pořádá agentura Festival Republic, v letech 1998 - 2007 se konaly s podtitulem „Carling Weekend“. Přesná lokace Leeds festivalu je Bramham Park, Reading najdete na farmě na Richfield Avenue v centru Readingu. V roce 2008 byl Readingu i Leeds vyprodán. 200 000 lístků na oba festivaly zmizelo za méně než 24 hodin. Na festivalech se nacházejí následující scény:


Palestina v osmanském období

Osmanská Palestina je pojem označující historické území Palestiny v období pod nadvládou Osmanské říše v období 1516–1918. Území bylo v této době administrativně rozděleno, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celku Osmanské Sýrie.
Vládce Osmanské říše sultán Selim I., po zhoršení vztahů s Mamlúckým sultanátem a po vzájemném střetu v Mardž Dábik u Aleppo v dnešní Sýrii, dobyl v roce 1516 oblast Levanty. Palestina se tak ocitla na 300 let v osmanském područí.
Po dobytí osmanskými Turky se název „Palestina“ z oficiálního označení administrativní jednotky vytratil. V neoficiálním i polooficiálním užití však zůstal nadále populární. Dochovalo se mnoho záznamů z 16. a 17. století, které dokazují živost tohoto názvu. V 19. století Osmané dokonce užívali pojem Ardh-u Filistin v oficiální korespondenci, vždy jej však chápali spíše jako nepřesně vymezený pojem a vůbec ne jako administrativně vymezené teritorium.
V prvním momentě po dobytí, nechal Selim I. vše při starém, avšak jakmile se vrátil z tažení na Egypt, vytvořil jednu velkou provincii Šám. Osmané měli totiž ve zvyku pojmenovávat provincie podle jejich hlavních středisek, v tomto případě podle Damašku. Místní guvernéry jmenovala centrální vláda v Konstantinopoli, které byly rovněž posílány roční příjmy.
V roce 1549 byla Sýrie reorganizována, tak že byla rozdělena na dvě provincie. Ze sandžaku Aleppo se stalo centrum nově vzniklého vilájetu Aleppo. Palestinská území tak spadala do staršího vilájetu Damašku. V této době existovaly palestinské sandžaky Safed, Nábulus, Jeruzalém a Tara Bey.
Další územně administrativní změna proběhla v roce 1579. Nejen že vznikl nový vilájet Tripoli, ale došlo také k reorganizaci palestinských sandžaků, resp. došlo k vytvoření nových sandžaků, a to Akko a Gaza. O sedm let později, roku 1586, vznikl v severovýchodní Sýrii vilájet Rakka, což se však palestinských území nijak nedotklo.
Drúzové, kteří obývali hlavně okolí sopky Džabal ad-Drúz, od které rovněž vykládají svůj původ, v sandžaku Hourán, byli za mamlúcké nadvlády sice vedle alawitů, ismajlitů a dvanáctníků jednou z náboženských skupin, vůči kterým byla, jako odpadlíkům od Sunnitů, hanbalským učněm Íbn Tajmíjou vyhlášena svatá válka a byli al-Malik al-Násirem težce poraženi u Kaserwánu. Dostávalo se jim však alespoň běžných základních práv.
S příchodem Osmanů se však jejich situace velice zhoršila a na časté trestné výpravy byli v průběhu 16. a 17. století nuceni podnikat protiakce v podobě ozbrojených rebelií. Fachr ud-Din II. z dynastie Ma’anů dokázal takových úspěchů a územní expanze, takže pod vládu Drúzského státu spadal na jihu i sever Palestiny, konkrétně sandžaky Akko a Safed.
Ma’anové dokonce získali podporu Toskánska a Benátek a pokoušeli se také o sympatie Francie. Když byli Fachr ud-Din na rozkaz sultána v roce 1614 vyhnán vojskem damašského paši, našel útočiště právě na dvorech prvních dvou zmíněných zemí. Po svém návratu roku 1619 byl znovu poražen se svými syny v roce 1633.
Roku 1660 byl založen vilájet Safed, který byl však později přejmenován na Sidon a ještě později na Bejrút. Z toho lze vyčíst také jistý proces přesouvání centra této oblasti geograficky směrem na sever a tedy z území Palestiny do Libanonu. Safed totiž leží nedaleko Golanských výšin v Izraeli, Sidon a Bejrút však leží v Libanonu. Část Palestiny tak byla na nižší administrativní úrovni spravována z Libanonu.
Když se v Istanbulu dozvěděli o porážce francouzského loďstva v námořní bitvě u Abukiru během Napoleonova tažení do Egypta, rozhodli se, ve víře, že to znamená pro Napoleona konec, vytáhnout s armádou do Egypta. Když se o tom Bonaparte dozvěděl, uvědomil si, že by se Turkům pod velením paši Džezara neubránil a proto se rozhodl, že nejlepší obranou bude útok. Toto tažení je z historického hlediska nazýváno jako Syrské, geograficky se však odehrálo právě v Palestině.
5. února 1799 opustilo vojsko Napoleona Bonaparte Egypt, oblehla palestinské město Jaffa a na dobu od 3. do 7. března jej dobylo. Stihnul zde mimo jiné vybudovat špitál na místě karmelitánského kláštera na hoře Karmel. Další města, které obsadili byly Haifa, Cézarea, Ramla, Lod, Nazaret a Tiberias. Dne 18. března stanulo v jeho obležení i město Akko, toto opevněné město se však francouzům dobýt nepodařilo. 21. května bylo obležení odraženo a Napoleon do konce května byl zatlačen zpět do Egypta.
Zde je třeba zmínit Napoleonův velice zajímavý vztah k Židům. Když dobyl Maltu a zjistil, že zdejší židé nemají právo vykonávat své náboženství a jsou templáry bráni do zajetí a dokonce prodáváni, dal jim neprodleně povolení ke stavbě synagogy. Tím však jeho obrana židovského národa nekončí. Podle svých prohlášení měl v úmyslu po dobytí Akka, což by mu zajistilo možnost postupu na Jeruzalém, a dále, založit nezávislý židovský stát.
Bonaparte chtěl, aby se židům dostalo stejných práv jako katolíkům a protestantům ve Francii a v ještě duchu francouzské revoluce usiloval o osvobození židovského národa. „Vykoupení pána…“ se podle něj měli „…vrátit k Siónu s písněmi a věčnou radostí ve tvářích…“ Takto se vyjádřil úryvkem z Bible v jednom rozhovoru, který proběhl na Svaté Heleně. Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že byl mezi Židy nejen velice oblíben, ale také oslavován jako spasitel. Toho si byl mimochodem vědom například i kníže Metternich.
Egypt, přestože nominálně stále pod nadvládou Osmanské říše, pod vládou expansionistického paši Muhammada Alího dobyl a 10. května 1832 anektoval Velkou Sýrii včetně Palestiny v rámci osmansko-egyptské války. Egyptská armáda pod velením jeho syna paši Ibráhíma v Palestině dobyla postupně například Gazu, Ramlu, Jaffu, Haifu i Jeruzalém bez boje, k prvnímu střetu došlo až při dobývání pevnosti Akko, která Egypťanům po dlouhém šestiměsíčním obléhání podlehla.
Pomoc Turkům poskytli Britové. Ti vyslali válečné loďstvo k levantským břehům, později zakotvilo v Alexandrii, a na pevnině operovalo britské-osmanské vojsko, kterému se mimo jiné podařilo vzbudit silné proti-egyptské povstání. Roku 1834 proběhla rozsáhlá revolta. Stalo se tak také kvůli požadavku paši Ibrahíma na odvody místních do jeho armády. Tento a mnoho dalších nařízení se Palestinců-muslimů velmi dotýkaly, naopak křesťané a židé je vítali.
Nicméně egyptské vojsko bylo zatlačeno zpět, roku 1841 musel Muhammad Alí podepsat mírovou dohodu a kontrola nad oblastí byla Brity předána zpět Turkům. V následujícím období je patrný podstatný nárůst vlivu Palestinců na správu vlastní země, což se projevilo také jejich aktivní rolí při prosazování reforem v Osmanské říši v letech 1876 a 1908.
V roce 1876 byla v Osmanské říši zavedena ústava a začalo tzv. období první ústavy. Území Palestiny bylo od 70. let 19. století až do 1. světové války rozděleno do tří hlavních administrativních jednotek. Severní část, na sever od linie táhnoucí se od Jaffy k severnímu Jerichu a řeku Jordánu, spadala do vilájetu Bejrút který tvořili sandžaky Akko, Nábulus a v Libanonu pak Bejrút. Od Jaffy na jih se rozkládala provincie Jeruzalém se zvláštním statusem. Její jižní hranice nebyly zcela jasně vymezeny, byl to zhruba východní Sinaj a severní Negevská poušť. Jižní a střední Negev spolu s částí Sinaje a Arábie patřil k vilájetu Hidžáz.
S příchodem ústavy došlo k jisté decentralizaci státní správy, což mimo jiné umožnilo obchod a příliv osadníků a obchodníků ze zahraničí. S tímto procesem přišly také modernizační proudy. Roku 1839 byl například postaven první větrný mlýn. Došlo k rozvoji poštovních služeb, využití dostavníků, kočárů, povozů, dvoukoláků atd. V oblasti dopravy bylo důležitým mezníkem vybudování silnice z Jaffy do Jeruzaléma v polovině 19. století a v roce 1892 byla na sejné trase otevřena železnice v délce 87 km. V roce 1891 byla na západě Jeruzaléma zrekonstruována nemocnice.
První světová válka znamenala pro Osmanskou říši definitivní konec v její kontrole nad východním středomořím. Její rozpad započal již v roce 1908 povstáním mladoturků, které s Britskou pomocí prosadilo nový politický systémse zcela novými prvky ve státní správě. Monarchické instituce měly být postupně nahrazeny institucemi konstitučními s novým volebním systémem. Okrajové oblasti však nechtěly nadále setrvávat v říši a otřásaly jimi lokální rebelie.
Ještě před velkou válkou proběhly konflikty s Itálií, Balkánské války a odtrhly se Kuvajt a Albánie. Tím že se Turci dali na stranu Ústředních mocností, si zajistili válečnou porážku a vytvořili předpoklad k rozebrání svého území vítěznými mocnostmi. Již za války, v roce 1916, uzavřeli Francouzi a Britové „tajnou“ Sykes-Picotovu dohodu, podle níž se měla z většina Palestiny po osvobození od Turků stát mezinárodní zóna bez přímého vlivu každé ze dvou velmocí. Rok poté však britský ministr zahraničí, Arthur Balfour vydal tzv. Balfourovu deklaraci, v níž sliboval Židům založení vlastního státu v Palestině, výměnou za finanční podporu ve válce proti Německu a Osmanské říši. Toto byla předehra k pozdějšímu ustavení Britského mandátu v Palestině.
9. prosince 1917 britská-egyptská armáda pod velením Edmunda Allenbyho obsadila Jeruzalém a v září 1918 po vítězné bitvě u Megida již okupovala celou Levantu. Turecko kapitulovalo 31. Října 1918.


Gotthard Heinrici

Gotthard Heinrici byl německý nacistický generál ve druhé světové válce.
Narodil se ve Východním Prusku. Jeho bratrancem byl Gerd von Rundstedt, jeho manželkou Gertruda Heinrici byla poloviční Židovka a rodina dostala od Adolfa Hitlera takzvané prohlášení o německé krvi. Měli spolu dvě děti, chlapce a děvče. Byl velmi pobožný člověk, jenž pravidelně chodil do kostela. V důsledku své pobožnosti byl v nacistické hierarchii nepopulární.
Jeho předkové sloužili v armádě už od 12. století, jemu bylo souzeno, aby dokončil tuto rodinnou tradici vstupem do armády, ve věku 19 let. Od roku 1905 sloužil u 95. pěšího regimentu. Zažil boje v první světové válce na západní frontě a získal několik vyznamenání, Železný kříž první a druhé třídy a černou medaili za zranění. Zúčastnil se bojů o Tannenberg.
V řadách Wehrmachtu si vybudoval reputaci nejlepšího defenzivního generála. Proto jej jeho vojáci nazývali tzv. „Unser Giftzwerg“. V době bleskové války ve Francii velel 12. armádnímu sboru a podařilo se mu dne 14. června, 1940 prorazit si cestu přes Maginotovu linii.
V době operace Barbarossa v roce 1941 velel XXXXIII. sboru u 2. tankové skupiny, takže podléhal velení Heinze Guderiana. Za své zásluhy obdržel Rytířský kříž. Dne 26. února, 1942 byl převelen k 4. armádě. V rámci ní před Moskvou asi 10 týdnů udržoval celistvost obranné linie, pričemž vzdoroval početně podstatně silnějšímu protivníkovi.
Už v té době se stal známým díky své defenzivní taktice. Jeho typickým manévrem bylo stáhnutí vlastní přední linie těsně před začiatkem sovětské dělostřelecké přípravy. Takže bombardování vlastně zasáhlo prázdné pozice.
Počátkem roku 1943 byl odvolán z funkce v důledku neuposlechnutí rozkazu na zapálení Smolenska před ústupem z oblasti. Jako oficiální důvod však bylo uvedeno zhoršení jeho zdravotního stavu, v důsledku starších zranění z první světové války. Smolensk nacisté v době svého ústupu i tak podpálili.
V létě 1944 byl pověřen velením 1. tankové armády a 1. maďarské královské armády. Tyto jednotky čelily sovětským vojskům na východním Slovensku a v Maďarsku, pričemž osm měsíců vedly obranné boje při Karpatsko-dukelské a Východokrapatské operaci. Částečně zasáhly i proti Slovenskému národnímu povstání ve směru Poprad - Telgárt. Za tuto činnost a hlavně za řízení ústupu prez Karpaty až do Slezska byly Heinricimu uděleny 3. března 1945 k Rytířskému kříži i Meče a Dubové listy.
Dne 20. března 1945 přebral od Heinricha Himmlera velení skupiny armád Visla. V té době byla západní fronta přibližně 50 km od Berlína. Byly mu přiděleny dvě armády - 3. tanková armáda pod vedením Hasso von Manteuffela a 9. armáda Theodora Busseho. V tomto období však už nijak nemohl zabránit ani zastavit průnik sovětských vojsk přes Odru, který začal 16. dubna 1945 a byl fakticky počátkem bitvy o Berlín. 29. dubna byl opět a naposledy propuštěn z funkce, po té, co nařídil svým jednotkám ustoupit. V průběhu následujícího měsíce byl zajat britskými vojsky. Do 19. května 1948 se nacházel v zajateckém táboře ve USA.
Po propuštění ze zajetí se věnoval psaní memoárů a literatury faktu.


Gemer

Gemer je jeden ze slovenských regionů a regionů cestovného ruchu. Jeho území je téměř totožné s územím bývalé Gemersko-malohontské župy.


San Silvestro

San Silvestro je bývalý kostel v Pise, stojící na piazza San Silvestro.
První písemná zmínka pochází z roku 1118, jako majetek benediktinů z Montecassina. V 15. století připadl dominikánkám.
Kostel je trojlodní. Fasáda byla přestavována v letech 1770-1772 Vaccadim a Quarantottim a původní nadpraží z výjevy ze života svatého Silvestra z 12. století bylo s dalšími uměleckými díly po odsvěcení kostela uloženo v Museo di San Matteo.
Na fasádě jsou sochy svatého Dominika a Silvestra od Cibeiho, v interiéru dřevěný strop Puglianiho a obrazy Lomiho.


Eva Hajičová

Její syn, prof. Jan Hajič, je ředitelem Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.
Eva Hajičová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.


Písmo zlaté věčnosti

Písmo zlaté věčnosti je dílo amerického spisovatele Jacka Kerouaca. Poprvé bylo publikováno v roce 1960 v době, kdy Kerouac objevoval buddhistické učení. Mimo jiné i na popud svého přítele, amerického básníka Gary Snydera se dal do psaní této práce. Kniha je velice krátká a je psána formou buddhistické sútry.
Česky kniha vyšla roku 1996 ve dvojjazyčném vydání. Předtím byla dostupná pouze jako samizdat pod názvem Bible zlaté věčnosti.


Chudobice

Chudobice je název zaniklé prastaré vesnice na území dnešního města Prahy ležící v prostoru dnešní Jindřišské ulice – náležela řádu křížovníků s červenou hvězdou. Při založení Nového Města byly pojaty do jeho hradeb a posléze byl na jejich území postaven kostel sv. Jindřicha. Chudobice tak v nové zástavbě jako ves ve 14. století zanikly – jejich název byl užíván jako pomístní pro území mezi dnešní Opletalovou a Panskou ulicí ještě v 15. století.


Jack Lemmon

Jack Lemmon byl americký herec. Jednalo se o dvojnásobného držitele ceny Americké filmové akademie Oscar z celkového počtu osmi nominací a šestinásobného držitele Zlatého Glóbu z celkového počtu 22 nominací. Jeho syn Chris Lemmon je také hercem.
Od mládí hrál na klavír a se svým otcem hrál ochotnické divadlo. Během 2. světové války sloužil u Amerického námořnictva, po skončení války úspěšně vystudoval Harvardovu univerzitu. Po jejím absolutoriu začínal jakožto barový pianista, od roku 1948 hrál různé drobné a epizodní role v rozhlase a v televizních sitcomech. Od roku 1954 hrál divadlo na Brodwayi. Zde si jej povšimli hledači talentů z Hollywoodu. Po několika komediích přišel první úspěch v roce 1955, kdy vyhrál svého prvního Oscara. Byla tím odstartována kariéra jedné z mnoha hollywodských legend.
Jack byl vynikající komediální herec s velkým citem pro situační komiku a tragikomické situace. V roce 1959 si zahrál po boku Marylin Monroe v legendárním snímku Někdo to rád horké režiséra Billyho Wildera, což mu vyneslo další nominaci na Oscara.
Od šedesátých let často hrával s Walterem Matthauem s nímž vytvořil komickou dvojici.


Výbušnina

Výbušnina je chemická látka nebo směs, která je schopna mimořádně rychlé exotermické reakce spojené s vývinem plynů o velkém objemu – výbuchu. Ke spuštění reakce dochází mechanickým, termickým nebo elektrickým podnětem. Součástí výbušniny je zpravidla oxidační činidlo neboli okysličovadlo, které dodá chemické reakci potřebný kyslík k hoření.
Aby bylo možno vzájemně porovnat sílu a destrukční účinek jednotlivých sloučenin a vybušných směsí, je třeba exaktně definovat fyzikálně měřitelné parametry, podle nichž se bude toto porovnání provádět. Porovnáním těchto hodnot může pyrotechnik pro určitý konkrétní úkol vybrat vhodnější z dostupných typů náloží, které má právě k dispozici.
Objem plynů po výbuchu je definován jako množství plynů v litrech, které vzniknou výbuchem 1 kg látky při přepočtu na normální teplotu 20 °C. V praxi je potom objem plynů přibližně řádově vyšší vzhledem k teplotě v místě výbuchu kolem 4 000 °C. Hodnoty V pro běžně užívané trhaviny leží v rozmezí 500 – 1000 l/kg, prakticky se tady výbuchem zvětší objem látky až 10 000 násobně.
Výbuchová teplota udává nejvyšší teplotu, které dosáhnou plyny vzniklé výbuchem. Uvádí se obvykle ve °C. Tato hodnota se pohybuje v rozmezí 2 500 – 5 000 °C, průmyslové trhaviny vykazují obvykle nižší t, vojenské naopak vyšší. Prakticky je tento parametr důležitý především pro charakterizaci důlních trhavin při posuzování rizika možného následného výbuchu důlních plynů.
Výbuchová energie udává, jaké množství energie se uvolní výbuchem 1 kg trhaviny. Uvádí se v kJ/kg. Běžné průmyslové trhaviny vykazují Easi 4 000 kJ/kg, vojensky využívané trhaviny dosahují hodnot kolem 6 000 kJ/kg. Uvedený parametr má význam zvláště pro porovnávání trhavin používaných v uzavřených prostorech.
Detonační rychlost je rychlost šíření exploze v okamžiku výbuchu udávaná v m/s nebou v km/s. Tento parametr úzce souvisí s brizancí a má základní vliv na destrukční účinky trhaviny. Průmyslové trhaviny vykazují D v rozmezí 2 000 – 5 000 m/s, vojenské 6 000 – 8000 m/s. Speciální kumulativní nálože dosahují až 12 000 m/s..
Hustota výbušnin je totožná s klasickou fyzikální vlastností hustota udávanou v g/cm3. Její hodnota je závislá na finálním zpracování dané výbušniny a pro stejnou chemickou látku se může lišit podle toho, zda se jedná o volně sypané krystaly, litou substanci nebo lisovaný materiál. Hustota výbušniny velmi významně rozhoduje o průběhu výbuchu. Při překročení hustoty materiálu nad určitou mez dochází k poruchám detonace a výbušnina exploduje pouze částečně nebo vůbec ne.
Brizance je definována jako součin detonační rychlosti v km/s, hustoty výbušniny v g/cm3 a energie výbuchu v kcal/kg:
Vzhledem k tomu, že určení všech uvedených veličin bývá zatíženo určitou chybou, která se finálně projeví ve značné nepřesnosti hodnoty B, používalo se v praxi pro určování brizance trhavin praktických zkoušek. Základním brizančním testem byla zkouška podle Hesse, která spočívala v měření deformace olověných válečků definované velikosti výbuchem 50 g zkoumané trhaviny v přesně určeném prostorovém uspořádání. Srovnání výsledků těchto zkoušek pro jednotlivé trhaviny poskytlo mnohem přesnější porovnání jejich brizance než výše uvedený teoretický výpočet. V současné době tato hodnota již není užívána.


Dudypta

Dudypta je řeka v Tajmyrském rajónu v Krasnojarském kraji v Rusku. Je dlouhá 687 km. Povodí řeky má rozlohu 33 100 km2.
Odtéká z jezera Makar, které patří do skupiny Dudyptských jezer. Protéká přes centrální část Severosibiřské nížiny. Ústí zprava do Pjasiny.
Vodní doprava je možná v délce 150 km od ústí. Řeka je bohatá na ryby.


Depersonalizace

Depersonalizace je psychický symptom s širokou škálou projevů. Nejobecněji řečeno se vyznačuje zdáním neskutečnosti sebe sama.
Zahrnuje tyto vybrané projevy: Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována. To se může týkat všech smyslových modalit - když se např. něčeho dotýká, je to jakoby se toho dotýkal někdo jiný; když mluví, slyší mluvit jakoby někoho cizího apod. Někdy se lekne při pohledu do zrcadla, neboť místo sebe sama vidí v zrcadle jakoby někoho neznámého. Může se cítit odhmotněná, jakoby nestála pevně na zemi, ale nadnášela se - jakoby její tělo bylo zhotoveno z prázdna, vzduchu nebo třeba vaty. Může trpět strachem, že každou chvíli zmizí, zešílí nebo zemře - jakoby se v nejbližší chvíli měla oddělit její duše od těla nebo se již oddělila. Časté jsou také pocity ztráty kontroly - osoba má dojem, že neovládá svoje tělo a jeho části, připadá si např. jako loutka bez vlastní vůle nebo jako pozorovatel spíše než činitel svého života. Sama sebe může prožívat jakoby byla stroj, robot nebo automat.
Příznačné je také změněné vnímání času, změněné vnímání těla a prostoru, ztráta smyslu pro tělesné hranice, ztráta nebo otupění emocí a empatie, ztráta životní motivace, ztráta smyslu pro důsledky svého chování, zhoršená soustředěnost, paměť a představivost, smyslová otupělost, závratě, mimotělní zážitky aj.
Depersonalizaci často doprovází derealizace, která se ji podobá, ale týká se vnějšího okolí, hmotných objektů a druhých lidí. Obě se mohou vyskytovat i nezávisle na sobě. Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou. Může se zdát plochý a dvojrozměrný podobně jako kresba na papíře nebo obrázek na monitoru počítače. Nebo jakoby se celý život odehrával v televizi nebo kině a osoba jej sledovala jen jako pasivní divák. Dobře známá místa mohou být najednou prožívána jako cizí a neznámá. Blízcí lidé se mohou rovněž zdát cizí. Druzí mohou být vnímáni jako stroje, roboti či jako herci na divadelním jevišti. Osoba může mít pocit, jakoby věci kolem ní nebyly hmotné a skutečné, jakoby se jí jen zdály nebo doopravdy neexistovaly.
Depersonalizace a derealizace je přechodně prožívána v nejrůznějších situacích a v různé míře s ní má zkušenost velká část populace. Může se objevit po stresu, při únavě, při intoxikaci lehkými a tvrdými drogami, v průběhu dětství, dospívání nebo jiných vývojových etap, také se objevuje bez zjevného důvodu. Pokud je zažívána trvale nebo se opakovaně, epizodicky vrací, může být příznakem psychické poruchy, která je dle MKN-10 nazývána depersonalizační a derealizační syndrom a dle DSM-IV depersonalizační porucha.
Depersonalizační a derealizační syndrom býval považován za vzácnou poruchu, nověji se ale ukazuje, že jím trpí 1 % až 2 % populace. MKN-10 jej řadí mezi neurotické poruchy, DSM-IV mezi disociativní poruchy. Oba manuály shodně uvádějí neporušené testování reality, tzn. že nejde o psychotickou poruchu, osoba netrpí bludy a halucinacemi, svůj stav si uvědomuje, je jím značně znepokojena a obtěžována a zpravidla jej chce změnit.
Svůj stav se snaží popsat metaforicky, čímž dává najevo uvedený náhled, ale také obtíže, které jí uchopení zvláštních stavů činí.
Depersonalizační a derealizační syndrom může začít náhle z čista jasna nebo se může postupně léta plíživě rozvíjet. Typicky začíná v období dospívání, ale osoba jím může být postižena i od nejranějšího dětství či dospělého věku. Často se jedná o dlouhodobou obtíž trvající měsíce, léta i desetiletí. Syndrom je stejně rozšířen mezi muži a ženami.
Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s depresí, úzkostí, se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchou, obsedantně kompulzivní poruchou, poruchami osobnosti aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy s nezávislým průběhem. Někdy se rozlišuje primární a sekundární forma syndromu, podle toho, zda v klinickém obraze pacienta syndrom dominuje nebo je naopak přidružen k jinému psychickému onemocnění. Současná psychiatrická praxe preferuje diagnostiku úzkostných, afektivních, osobnostních a jiných poruch na úkor depersonalizačního a derealizačního syndromu a ten většinou chápe jen jako sekundární, přidružený fenomén.
Etiologie syndromu není zcela známá. Kromě neurobiologických faktorů se na jeho vzniku může podílet psychické trauma. Znecitlivující a disociační komponenty depersonalizace a derealizace se v průběhu traumatu jeví jako účelné a adaptivní. Mimo oblast psychiatrie a psychologie se objevují teorie přičítající vznik depersonalizace a derealizace oslabení imunity.
Léčba syndromu je obtížná. Užívají se psychofarmaka a doporučuje se dlouhodobá psychoterapie. Léčbu syndromu komplikuje, že je zřídkakdy diagnostikován. V případě postupného, plíživého počátku syndromu může být jeho význam podceněn a často je mylně interpretován a léčen jako tělesná porucha. V případě náhlého počátku syndromu se pacient může obávat počátečního šílenství a negativního nálepkování a o svém problému raději mlčí.
Okolí na postižené osobě zpravidla přítomnost syndromu nerozpozná. Ta může být přes obtížnost svých psychických stavů docela dobře sociálně adaptovaná. Otupění či ztráta emocí a empatie může nicméně komplikovat navázání a udržení partnerského vztahu a poruchy v kognitivní oblasti mohou zhoršit pracovní výkon nebo dokonce způsobit pracovní neschopnost.
Termín depersonalizace poprvé použil francouzský psychiatr Ludovic Dugas roku 1898. Zprávy o prožitcích pacientů, které depersonalizaci připomínají, se datují ale již dříve, minimálně od první poloviny 19. století. Termín derealizace zavedl a jako samostatný koncept vyčlenil německý psychiatr Wilhelm Mayer-Gross roku 1935. V Čechách se depersonalizaci poprvé a nejvíce věnoval Antonín Heveroch, který roku 1910 v periodiku Časopis lékařův českých v šestidílném seriálu O poruchách jáství demonstroval 8 vlastních a 29 převzatých chorobopisů.


Rakovinec bramborový

Rakovinec bramborový je houba, živý organismus z domény jaderní z nadříše Unikonta, oddělení Chytridiomycota - chytridiomycety, třída Chytridiomycetes, řádu Chytridiales - chytridiotvaré, čeleď Synchytriaceae - rakovincovité, rod Synchytrium de Bary & Woronin.
Rakovinec napadá hlízy lilkovitých rostlin, což způsobuje tmavé fleky na hlízách, tzv. rakovinu brambor. Zimu přežívá pomocí tlustostěnného výtrusu, které zachovávají klíčivost až 20 let. V půdě může přežít až 10 let.


David Schwimmer

David Schwimmer je americký herec a režisér nominovaný na cenu Emmy. Jeho nejznámější rolí je paleontolog Ross Geller v seriálu Přátelé.
David Schwimmer se narodil v Queensu Arthuru Schwimmerovi a Arlene Colmanové a vyrostl v Los Angeles, kde navštěvoval Beverly Hills High School. Později navštěvoval Northwestern University a vystudoval umění a herectví. V roce 1988 spoluzaložil Lookingglass Theatre Company v Chicagu. Je nejvyšší ze všech herců, kteří hráli v Přátelích.
Nejznámější rolí byla role Rosse v Přátelích. Později namluvil roli ve filmech Madagaskar a Madagaskar 2 a hrál v seriálu Bratrstvo neohrožených.


Dampfbahn Furka-Bergstrecke

Dampfbahn Furka-Bergstrecke, zkratka DFB je horská železniční trať s rozchodem 1000 milimetrů ve Švýcarsku. V současnosti vede z obce Realp přes průsmyk Furka do obce Gletsch a plánuje se její zprovoznění až do Oberwalddu.
V době kdy došlo k vybudování a otevření nového tunelu mezi osadami Oberwald a Realp, při základně sedla Furka došlo k zastavení železniční dopravy na původní trati Furka Oberalp Bahn. Železnice zde šplhala za pomoci ozubnicových úseků a točitého tunelu podél rodící se řeky Rhóny k Rhónskému ledovci, pod sedlem Furka vstoupila do tunelu při vrcholu a pomalu po mostech a v galeriích klesala do údolí směrem k Andermattu. Trakční vedení bylo sneseno a mělo dojít i na rozebrání celého drážního tělesa.
Dampfbahn Furka-Bergstrecke byla až do roku 1981 součástí Furka Oberalp Bahn, vedoucí z Brigu přes průsmyk Furka a Oberalp do obce Disentis.
Výchozí stanicí dráhy je v obci Realp v kantonu Uri. Trať sleduje tok řeky Reuss západním směrem. Ozubnicový úsek začíná nad stanicí Tiefenbach odkud vede k nejvyššímu místu, stanici Furka. Průsmyk překonává vrcholovým tunelem s délkou 1800 metrů. Při západním vjezdu do tunelu leží stanice Muttbach-Belvédere, odkud vede další ozubnicový úsek do obce Gletsch a poté do Oberwaldu v kantonu Wallis. Celková délka trati je kolem 18 kilometrů. Nejvyšší stoupání trati je v ozubnicovém úseku 110 ‰, v normálních adhezních úsecích je 35 ‰.
Skupina železničních fandů založila v roce 1983 sdružení Furka Bergstrecke za obnovu dráhy Furka v tomto úseku, které organizovalo odkoupení tratě od Furka Oberalp Bahn, získání finančních prostředků, organizování dobrovolnických mezinárodních brigád. Sdružení Furka-Bergstrecke má dohromady 23 sekcí. Z toho je 12 sekcí ve Švýcarsku, devět v Německu a po jedné sekci v Holandsku a Belgii.
 soubor:DFB1-Muttbach.jpeg|Lokomotiva DFB 1, stanice Muttbach soubor:DFB2-Furka.jpeg|Lokomotiva DFB 1 Furkahorn, stanice Furka soubor:DFB3-Furka.jpeg|Vlak DFB, stanice Furka soubor:DFB4-Furka.jpeg|Lokomotiva DFB 2, stanice Furka soubor:DFB5-Gletsch.jpeg|Lokomotiva DFB 1, na točně v Gletschi soubor:DFB6-Gletsch.jpeg|Stanice Gletsch soubor:DFB7-Weisshorn.jpeg|Lokomotiva DFB 6 Weisshorn soubor:DFB7-Realp.jpeg|Depo DFB v Realpu


Časoprostor

Časoprostor nebo prostoročas je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného objektu. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný. V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci.
V teorii relativity je vnímání času a prostoru odděleně závislé na pozorovateli, prostoročas je na pozorovateli nezávislý, což umožňuje formulaci fyzikálních zákonů tak, aby jejich tvar nezávisel na vztažné soustavě.
Jednotlivé body časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu.
Pojmy prostoročas a časoprostor označují totéž. Rozdíl je jen v tom, zda zapisujeme nejprve souřadnice prostoru, nebo času. V případě prostoročasu jsou první tři souřadnice prostorové a čtvrtá časová. V případě časoprostoru se časová souřadnice posouvá na nultou pozici, tedy před prostorové souřádnice. Dnes se z důvodu jednoduchosti zápisu používá druhý způsob, tedy časoprostor.
Vzdálenost mezi dvěma událostmi v prostoročasu se označuje jako prostoročasová vzdálenost.
Tento postup umožňuje využití prostředků Riemannovy geometrie. Vzhledem k tomu, že vzdálenost je indefinitní, označujeme tuto geometrii jako pseudoriemannovskou.
Poznámka: To zda je prostoročasový interval větší nebo menší než nula je závislé na signatuře zvolené metriky.
Množinu událostí, které mají od dané události A nulovou vzdálenost označujeme světelný kužel. Ten rozděluje prostoročas na tři oblasti: absolutní minulost, absolutní budoucnost a relativní současnost. Absolutní minulostí označujeme ty události, které pro všechny pozorovatele leží v minulosti události A, absolutní budoucnost jsou pak události, které pro každého pozorovatele leží v budoucnosti události A a relativní současnost jsou události, pro něž to, zda patří do minulosti nebo budoucnosti A závisí na pozorovateli.


Ivona Krajčovičová

Do povědomí diváků se dostala především ztvárněním jedné z hlavních postav osmidílného televizního seriálu Povstalecká historie.


Krymská válka

Krymská válka byla jednou z mála válek mezi evropskými národy v tomto období. Převážná většina bojů se odehrála na Krymu. Její příčinou byl boj o území Osmanské říše.
Krymská válka byla původně konfliktem mezi Ruského impéria a Osmanskou říší. Rusové tvrdili, že muslimští Turci nezacházejí s křesťany na svých balkánských územích dobře. Současně nastolil otázku přístupu ke svatým místům v Palestině. Navíc se Rusové chtěli plavit se svými válečnými loděmi z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Jednání mezi Osmany a Ruskem skončilo neúspěšně a osmanští Turci, povzbuzovaní Francií, vyhlásili Rusku válku. Rusko vyhrálo v roce 1853 námořní bitvu u Sinope na Černém moři. Velká Británie a Francie se obávaly, že se Rusko pokusí rozšířit svá území na úkor rozpadající se Osmanské říše. Proto vyslaly své flotily do Černého moře, kde měly bránit turecké pobřeží a rychle se staly spojenci Osmanů. Rusko mělo také spory s Francií kvůli obchodu a náboženství. Osmani se chtěli zbavit silného ruského vlivu na svá balkánská území v Moldávii a Valašsku.
Koncem března 1854 vyhlásily Velká Británie s Francií válku Rusku, protože chtěly znemožnit jeho plány na expanzi. Podporovala je armáda ze Sardinie a politicky i Rakousko a Prusko. Spojenecké armády vybojovaly krvavou bitvu na řece Almě a v říjnu obléhaly město Sevastopol. Pokusy Rusů prolomit obléhání vedly k bitvě u Balaklavy s katastrofálním útokem britské kavalérie, po níž následovala počátkem listopadu bitva u Inkermanu, Všechny tyto tři významné bitvy vyhráli spojenci. Přestože se jim částečně podařilo dobýt Sevastopol, nedokázali obsadit jeho přístav a město padlo až v září 1855. Rusy vytlačili, protože se zásoby a posily nemohly dostat na bojiště kvůli špatným podmínkám pro dopravu. Válka skončila 30. března 1856 Pařížskou smlouvou, která byla výsledkem Pařížského kongresu v jehož čele stál francouzský ministr zahraničí. Porušení této smlouvy bylo označeno jako casus belli.
Krymská válka byla první, v níž byla veřejnost informována o válce prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě W. H. Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení "válečný zpravodaj". Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířila povědomost o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády.


Bitva u Rocroi

Bitva u Rocroi byla jednou z bitev třicetileté války mezi Španělskem a Francií, která se odehrála 19. května 1643 u severofrancouzského Rocroi. Významnou se stala, protože slabší francouzská armáda přesvědčivě vyhrála nad poněkud silnější armádou obsahující do té doby neporažených španělských tercií. Bitva také stála na počátku kariéry talentovaného vojevůdce vévoda d’Enghien, kterému v té době bylo pouhých jednadvacet let.


Malá Studená dolina

Malá Studená dolina je terasovitá dolina nacházející se ve Vysokých Tatrách. Její délka činí přibližně 4,5 km. Z východní strany je ohraničena Lomnickým sedlem a ze západu Prostředním hřebenem, který ji odděluje od Velké Studené doliny. V jejím závěru se nachází Kotlina Pěti Spišských ples, kterou ohraničuje masiv Ledového štítu. Dolinu protíná Malý Studený potok.
Pro Malou Studenou dolinu je typická alpinská vegetace. Z dřevin mají největší zastoupení borovice, ať už v podobě kosodřeviny, nebo borovice limby. Vyskytují se i listnaté dřeviny, nejčastěji v podobě křovinných porostů. Pro vyšší polohy jsou charakteristické alpinské louky. Typickým zástupcem fauny je kamzík horský a svišť horský.
Malá Studená dolina patří mezi nejnavštěvovanější doliny ve Vysokých Tatrách. Lákadlem je zde kromě pěší turistiky i horolezectví, ale i skialpinizmus. Ubytovací a sociální služby poskytuje Téryho chata. Z přírodních krás nejvíce přitahuje Pět Spišských ples.
Východištěm do Malé Studené doliny je Zamkovského chata, ke které je možné se dostat z Hriebienka po červené značce . Od Zamkovského chaty vede chodník mírným stoupáním až po Velký hang pod Prostředním hrotem, kde se stoupání zvyšuje a pokračuje až k Téryho chatě.


Informační centrum neziskových organizací

Informační centrum neziskových organizací, o.p.s. podporuje rozvoj neziskových organizací a informuje veřejnost o jejich přínosu pro společnost.


Tatra B3

Tatra B3 je typ československého vlečného tramvajového vozu, který vyráběla společnost ČKD v 70. a 80. letech 20. století.
Jedná se o jednosměrný čtyřnápravový běžný tramvajový vůz. Konstrukčně vychází z tramvaje Tatra T3, které se velmi podobá. Odstraněno bylo stanoviště řidiče, jeho místo zaujaly sedačky. Může být spřahován nejen s jedním motorovým vozem, ale dokonce i se dvěma tramvajemi T3.
V letech 1973 až 1988 bylo vyrobeno celkem 122 vozů.


Vraňany

Obec Vraňany se nachází v okrese Mělník, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 897 obyvatel.


Česneková silice

Česnekové silice jsou významnou skupinou látek, obsažených v koření. Jsou kořenící složkou všech druhů rodu Allium. Mají podobné vlastnosti jako etérické oleje. Od nich se ale odlišují v jedné důležité vlastnosti. Česnekové silice jsou v rostlině obsaženy ve vázané formě bez chuti a bez vůně.
Typická štiplavá vůně a chuť vniká až při krájení. Narušením rostlinného pletiva vzniká enzym, který česnekové silice rozkládá. Při tom vzniká typické palčivé aróma. Podobně je tomu i v případě horčičných silic.
Z toho důvodu lze všechny druhy cibule a česneku skladovat spolu s ostatními potravinami bez obav, že při společném skladování načichnou.


Vinařská oblast Čechy

Vinařská oblast Čechy je vinařská oblast, která obsahuje schválená území pro pěstování révy vinné v prostoru historické země Čechy. Tvoří ji dvě vinařské podoblasti, mělnická a litoměřická, a obsahuje 66 vinařských obcí. Tato oblast vznikla v květnu 2004 v souvislosti s novým uspořádáním vinařských oblastí, které přinesl vinařský zákon 321/2004 Sb. a jeho prováděcí vyhláška 324/2004 Sb.


Velké Hamry

Velké Hamry jsou malé město nacházející se na severu Čech na jihovýchodním okraji Jizerských hor po obou stranách údolí řeky Kamenice, která jím protéká. Administrativně patří do okresu Jablonec nad Nisou kraje Libereckého. Je zde evidováno 653 adres.
Od roku 1942 je součástí Velkých Hamrů Svárov, dějiště Svárovské stávky roku 1870.


Electric Ladyland

Electric Ladyland je rockové album amerického muzikanta Jimiho Hendrixe a jeho skupiny The Jimi Hendrix Experience. Deska byla vydána v říjnu 1968. Projevila se zde výborná Hendrixova hra na elektrickou kytaru a tak je dvojalbum Electric Ladyland mnohými považováno za jedno z nejlepších rockových alb vůbec. Nešlo jen o poslední album skupiny Jimi Hendrix Experience, ale také o poslední studiovou nahrávku samotného Hendrixe, která byla produkována pod jeho dohledem.
Třetím a posledním albem v původním složení Experience dosáhl Hendrix hudebního a skladatelského maxima. Ve spolupráci se zvukovým režisérem Eddiem Kramerem vytvořil pomocí rozličných nástrojů a moderních technických zařízení zvukově pestré koláže plné hudebních efektů. V určitých pasážích dosáhli až "zvukové stěny", která proslavila producenta Phila Spectora. Neznamená to však, že by Hendrixova klasická kytarová skladba byla zatlačena do pozadí. Naopak. Nalezneme zde řadu skvělých songů různých žánrů: vedle rockové vypalovačky "Crosstown Traffic" jde tu zdařilá interpretace Dylanovy "All Along the Watchtower", naléhavou "Burning of the Midnight Lamp" doplňuje dlouhá balada "1983..." a vše zakončuje razantní "Voodoo Child", která evokuje Hendrixe na počátku jeho hvězdné kariéry. Je-li nějaké album, které vyjadřuje pocity a nálady na konci 60. let, pak je to právě tato dvojdeska.


Christian Febiger

Col. Christian Febiger byl dánsko-americký voják, bojovník v Americké válce za nezávislost a důvěrník George Washingtona. Byl také členem Cincinatské společnosti a státním pokladníkem Pensylvánie od 13. listopadu 1789 až do své smrti. Jeho vnukem byl admirál John Carson Febiger, který se proslavil v bojích Americké občanské války.


Plán na zimu

Plán na zimu je v pořadí třetí studiové album pražské hudební skupiny Hm.... Vyšlo 24. listopadu 2008, v ten den bylo slavnostně pokřtěno písničkářem Wabi Daňkem na koncertě v Paláci Akropolis. Už tradičně jsou na albu jak zhudebněné básně známých autorů, tak vlastní tvorba Hm... a textaře Petra Kotouše. Album si vydává tentokrát skupina sama nákladem 1500 kusů. Autorem originálního obalu je Viktor Ekrt.


Chalkedonský koncil

I poté, co Efeský koncil odsoudil nestoriánství, přetrvával konflikt mezi patriarchy Janem z Antiochie a Cyrilem z Alexandrie. Cyril tvrdil, že Jan zůstal nestoriánem, a Jan obviňoval Cyrila, že se stal přívržencem apollinarismu. Oba se snažili dojít ke smíru za prostřednictví berojského biskupa Acacia při jednání 12. dubna 433. Následujícího roku přistoupil k jejich formulaci i Theodorétos z Kyrrhu.
V této době však byla přeložena do syrštiny díla dvou dávno zemřelých antiošských teologů, Diodora z Tarsu a Theodora z Mopsuestie, a jejich spisy napomohly novému rozkvětu hereze mezi Armény. Oba teologové byli intervencí konstantinopolského patriarchy Prokla odsouzeni na celém křesťanském Východě, avšak
Asi dva roky po Cyrilově smrti roku 444 začal konstantinopolský mnich Eutychés učit mírně pozměněné christologické učení, aby zabránil novému šíření nestoriánství. Tvrdil o sobě, že je věrným žákem Cyrilovým, které prohlásilo za ortodoxní setkání roku 433.
Cyril pak učil, že „existuje pouze jedna ????? fýsis, totiž vtělení Boha-Slova“. Cyril chápal řecký pojem ????? zřejmě ve smyslu odpovídajícím latinskému pojmu persona, zatímco řečtí filozofové by jej překládali do latiny slovem natura. Mnozí tak rozuměli Eutychovu učení v tom smyslu, že se pokouší o renesanci ariánství – Areios odmítal božství – božskou přirozenost – Ježíše, zatímco Eutychés odmítal jeho lidství, tj. lidskou přirozenost.
Papež Lev I. se vyslovil v tom smyslu, že Eutychův omyl pramení spíše z nedostatku jeho nadání než ze zlé vůle. Jeho strana se v celém sporu snažila nezapojit se do sporu s protivníky, který neumožňoval, aby se ujasnilo, v čem došlo k nedorozumění. Eutychovo učení se rychle šířilo po celém křesťanském Východě.
V listopadu 447 byl na místní synodě v Konstantinopoli Eutychés označen za heretika dorylajským biskupem Eusebiem, který žádal, aby byl sesazen ze svého úřadu. Flavianos z Konstantinopole však nehodlal otázku vzhledem k výborné Eutychově reputaci rozřešit, avšak nakonec byl Eutychés sesazen a označen za heretika. Císař Theodosius II. a alexandrijský biskup Dioskúros nepřijali rozhodnutí synody. Dioskúros uspořádal vlastní synodu, která vrátila Eutycha do jeho úřadu a císař svolal koncil do Efesu na rok 449 a pozval též papeže Lva I., který měl být zastoupen svými legáty.
Flavianos mezitím dospěl k názoru, že Eutychés zastává mylné učení, a zpravil o tom též papeže Lva I. Papež proto napsal koncilu list, v němž žádal přijetí svého stanoviska, avšak odsouzení Eutycha přenechal samotnému koncilu.
Koncil svolaný Theodosiem II. se sešel 8. srpna 449 v počtu 130 biskupů a za předsednictví Dioskúra. Dioskúros zabránil papežským legátům, aby přečetli papežův list a císař zabránil, aby hlasoval kdokoli, kdo hlasoval o dva roky dříve pro Eutychovo sesazení. V důsledku toho se koncil rozhodl podpořit Eutycha a patriarchu Flaviana sesadil a odsoudil k exilu, krátce nato Flavianos zemřel. Papežským legátům se podařilo s papežovým listem Flavianovi uniknout. Při druhém zasedání koncilu, tentokrát již bez zastoupení legátů, bylo sesazeno několik dalších biskupů, včetně Iby z Edessy, Ireneje z Tyru, Domna z Antiochie a Theodoréta z Kyrrhu.
Rozhodnutí tohoto koncilu vyhrotilo vztahy mezi Východem a Západem, takže hrozilo schizma; vždyť koncil se vyslovil přímo proti papežově prohlášení. Papež sám pak tento koncil nazval „synodou zlodějů“ – latrocinium – a odmítl přijmout její závěry.
Situace se nadále zhoršovala: papež požadoval svolání nového koncilu a císař odmítl ustoupit, byť o píď. Avšak ke zvratu došlo úmrtím Theodosia II. a nástupem Marciana na císařský trůn, neboť Marcianus obhajoval nauku Flaviana a Lva.
Císař souhlasil se svoláním nového koncilu, ale nikoli do Itálie, nýbrž opět na Východ. Papež však byl pozván, aby koncilu předsedal. Vyhoštění biskupové se mohli navrátit do svých diecézí a Flavianovo tělo bylo přeneseno do hlavního města a pohřbeno se všemi poctami.
Koncil se původně měl sejít v Nikaji, avšak byl přesunut na poslední chvíli do Chalkedonu, kde začal 8. října 451. Papežský legát Paschanius byl vyslán, aby koncilu předsedal. Lev I. koncilu poslal dopis, který odsuzuje latrocinium a popisuje správnou nauku o Vtělení, kterou lze nalézt již v předchozím listu Flavianovi. Jednalo se o nejhojněji zastoupený koncil ve starověku, účastnilo se jej zhruba 600 biskupů. Paschanius odmítl hlasovací právo Dioskúrovi, který na předešlém koncilu exkomunikoval papeže.
Marcianus si přál, aby koncil proběhl rychle a proto jej požádal, aby se vyslovil v otázce Vtělení dříve, než pokročí se samotným soudem. Koncilní Otcové však považovali za nezbytné shodnout se na novém znění vyznání víry a zároveň poukazovali na skutečnost, že jejich názor na dotyčnou nauku obsahuje již Lvův List Flavianovi. Po přečtení tohoto listu sami účastníci koncilu vzkřikli památné: „Ústy Lva promluvil Petr. To je ono, co věříme. Toto je víra apoštolů. Lev a Cyril učí tutéž věc.“
Koncil pokračoval soudem nad Dioskúrem, ten však odmítl před koncil předstoupit. Jednohlasně byl odsouzen a jeho dekrety byly anulovány. Marcianus poslal tedy Dioskúra do exilu. Biskupové byli požádáni, aby podepsali svůj souhlas s naukou obsaženou v Tomu, ale skupina třinácti Egypťanů odmítla. Císař proto rozhodl, že má být sestaveno nové krédo a jeho text předložen koncilním Otcům. Nedošlo ke konsenzu a navrhovaný text se ani nedochoval.
Paschanius hrozil, že se vrátí do Říma a svolá koncil tam. Marcianus jej podpořil s tím, že pokud se biskupové nedohodnou na dodatku ke krédu, bude nutné koncil přemístit. Tento dodatek byl posléze schválen, hovoří se v něm o spojení dvou přirozeností v jediné osobě Krista.
Závěrečná ustanovení koncilu tvoří 28 kánonů. Biskupům byla svěřena pravomoc nad jejich diecézemi a směli zakládat a rušit vzniklé kláštery. Dále získali možnost svěřit svému zástupci starost o časné záležitosti a svolávat dvakrát ročně diecézní synodu. Kléru koncil zakázal přecházet libovolně z diecéze do diecéze a sloužit v armádě. Konstantinopol coby biskupské sídlo bylo deklarováno jako druhé co do významu hned po Římě. Proti tomuto poslednímu kánonu protestovali posléze papežští legáti, kteří jej odmítli podepsat.
Bezprostředním důsledkem koncilu bylo nové schisma. Biskupové, kterým nebyl jazyk papežova Tomu blízký, koncil odmítli a tvrdili, že nauka o dvou ??????, čili přirozenostech, je shodná s nestoriánstvím. Zde mají svůj počátek tzv. orientální církve, které až dodnes odmítají usnesení koncilu.
V nedávných letech zintenzivnil dialog zvláště mezi katolickou církví a orientálními církvemi. Ve vzájemných diskusích se poukazuje především na skutečnost, že historický rozdíl v nauce je spíše terminologickým nedorozuměním než skutečnou roztržkou a několik orientálních církví tak znovu navázalo společenství buď s katolickými nebo pravoslavnými církvemi.


Filmografie Charlieho Chaplina

Charles Chaplin v průběhu své kariéry natočil velké množství filmů, z nichž většinu také režíroval, napsal k nim scénář, ztvárnil hlavní roli a zkomponoval k nim hudbu. Následující seznam je jejich souhrnem.


Belidae

Image:Belidae BELIDA8 Rhinotia brunnea.jpg|Rhinotia brunnea Image:Weevil.jpg|Neurčený druh brouka z čeledi Belidae Image:Rhopalotria dimidiata male.jpg|Samec brouka Rhopalotria dimidiata Image:Rhopalotria dimidiata female.jpg|Samice brouka Rhopalotria dimidiata


Petr Claver

Petr Claver se narodil v roce 1580 ve španělském Verdunu. Studoval od roku 1596 svobodná umění v Barceloně a v roce 1602 vstoupil do jezuitského řádu. Odešel na misie do Kolumbie, kde byl v roce 1616 vysvěcen na kněze. Věnoval se až do své smrti 8. září 1654 v kolumbijské Cartageně apoštolátu černých habešských otroků.
V roce 1888 jej svatořečil papež Lev XIII. a v roce 1896 byl prohlášen patronem misií mezi černochy.


Krka

Krka je řeka ve Slovinsku. Je 93,12 km dlouhá a patří mezi nejdelší řeky, které tečou po celou délku toku ve Slovinsku.
Pramení pod Krškou jamou v nadmořské výšce 312 m asi 25 km jihovýchodně od Lublaně. Ústí zprava do Sávy u Brežic v nadmořské výšce 141 m.


Allier

Allier je řeka ve Francii. Celková délka toku je 410 km. Plocha povodí měří 14 310 km2.
Pramení na západním předhůří Cévennes. Teče přes Francouzské středohoří. Říční údolí je zřetelně vyznačeno a střídají se v něm soutěsky a širší rovinné části. Ústí zleva do Loire.
Nejvyšších vodních stavů dosahuje na jaře a na podzim. Průměrný průtok vody činí 140 m3/s a maximální až 6000 m3/s.
Vodní doprava je možná od města Issoire. Na řece leží města Vichy, Moulins.


John Howard

John Winston Howard je australský politik a v letech 1996-2007 předseda vlády Austrálie.
V letech 1977 - 1983 byl ministrem financí a v letech 1985 - 1989 byl předsedou Liberální strany. Předsedou strany byl opět zvolen v roce 1995 a 2. března 1996 porazil ve volbách dosavadního premiéra, labouristu Paula Keatinga. Howardův kabinet byl znovu zvolen v letech 1998, 2001, 2004, což je nejúspěšnější volební výsledek od dob sira Roberta Menziese. Po vítězství v roku 2004 Howard kontroluje obě komory australského parlamentu.
Howard vyrostl v Sydney, prostřední jméno dostal po Winstonu Churchillovi. Howardův otec a děd bojovali v první světové válce. Na předměstí Sydney Howardovi vlastnili benzínovou pumpu, kde John jako chlapec pracoval. Na University of Sydney vystudoval práva, členem Liberální strany je od roku 1957.
Howard žil s rodiči až do roku 1971, kdy se oženil s Janette Parkerovou, s níž má tři děti.
Po univerzitě několik roků pracoval jako advokát, dokud nebyl roku 1974 zvolen do australského parlamentu. Od prosince 1975 byl členem vlády Malcolma Frasera ministrem obchodu a od prosince 1977 ministrem financí. V dubnu 1982 se stal předsedou strany.
Jako ministr financí se Howard projevoval jako neoliberál a racionalista. Prosazoval snížení daní pro občany a podniky, snížení výdajů státního rozpočtu, zrušení centralizovaných dohod o mzdách, zrušení povinného členstva v odborech a privatizaci státem vlastněných podniků.
Od roku 1983, kdy se předsedou vlády stal Bob Hawke, byl Howard a liberálové v opozici. Až roku 1996 se mu podařilo dovést svou stranu k vítězství v parlamentních volbách. Po nástupu k vládě Howard radikálně seškrtal státní výdaje a mimo jiné zavedl systém „práce za podporu“, který vyžadoval, aby si nezaměstnaní žadatelé o podporu část podpory odpracovali. Za jeho prvního funkčního období dosahovala australská ekonomika nebývalou konjunkturu a státní rozpočet skončil vysokým přebytkem.
V roce 1996 zastřelil Martin Bryant v Port Arthuru v Tasmánii 35 lidí. Howardovou odpovědí na masakr byl úplný zákaz držení poloautomatických zbraní a odkoupení těchto zbraní od jejich majitelů vládou.
Howard vyhrál následující volby v roce 1998 a za svého druhého funkčního období se zasadil o stabilizaci situace na Východní Timoru, jehož obyvatelé se v referendu rozhodli pro nezávislost na Indonésii. Také zásadně změnil daňový systém, zavedl daň za zboží a služby, což je ekvivalent daně z přidané hodnoty.
Ve volební kampani v listopadu 2001 dominovaly otázky bezpečnosti země, ježto bylo krátce po teroristických útocích 11. září. Howard volby opět vyhrál, zasadil se o zpřísnění ochrany hranic a složitější podmínky udělování víz pro utečence. V říjnu 2002 při sérii výbuchů na indonésském ostrově Bali, tradiční destinaci pro dovolené Australanů, zemřelo 202 lidí, z toho 88 byli Australané. Při tomto neštěstí Howard ještě zesílil důraz vlády na národní bezpečnost.
V roce 2003 Howard rozhodl o vyslání australských vojáků do Iráku, což bylo rozhodnutí, které australskou společnost do značné míry rozdělilo. Proti Howardovi a válce v Iráku se konaly masové demonstrace, největší od skončení války ve Vietnamu.
Následující volby v říjnu 2004 Howard opět vyhrál, také díky podpoře z řad labouristů, když přislíbil zvýšení výdajů na zdravotnictví, školství, rodinné přídavky a podporu malých podniků, což byla tradiční doména levice. Volby ale Howardovi přinesly nejen vítězství v dolní komoře parlamentu - poprvé od roku 1977 získala vládnoucí strana i kontrolu nad senátem. To umožnilo Howardovi přijmout několik zákonů, které do té doby senát blokoval - například privatizaci nadpolovičního podílu v telekomunikační společnosti Telstra, reformu pracovního zákoníku a studijních odborů.


Vin Diesel

Vin Diesel je americký herec, spisovatel, režisér, scenárista a producent. Svoji hereckou kariéru započal již v sedmi letech v newyorském divadle.


Texaský knižní velkosklad

Texaský knižní velkosklad, dnes Dallas County Administration Building, je dřívější název pro sedmipatrovou budovu nacházející se na předměstí Dallasu, stát Texas. Adresa této budovy je 411 Elm Street, Dallas, TX 75202-3317.
Tato budova, postavená roku 1901, byla dříve využívána jako velkosklad školních knih a dalších učebních materiálů. 22. listopadu 1963 vypálil Lee Harvey Oswald, který zde pracoval jako brigádník, tři střely z okna v 6. patře budovy na projíždějící prezidentskou kolonu a způsobil smrtelné zranění americkému prezidentovi Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu.
Na konci osmdesátých let město Dallas tuto budovu zakoupilo do svého vlastnictví a zrenovovalo 5 spodních podlaží, ve kterých zřídilo kanceláře pro okresní správu. Patra 6 a 7 jsou přístupná veřejnosti, v 6. patře bylo zřízeno Muzeum Sixth Floor věnující se atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho.


Městská autobusová doprava ve Vyškově

Městská autobusová doprava ve Vyškově je v současnosti tvořena čtyřmi linkami, které jsou plně zapojeny do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje. Dopravcem na těchto linkách je společnost VYDOS BUS a. s.
V autobusovém jízdním řádu 1986/1987 jsou uvedeny dvě linky městské autobusové dopravy ve Vyškově, obě vedoucí v polookružních trasách a začínající i končící v Nosálovicích. Linka č. 1 jezdila v trase Nosálovice – Autobusové nádraží – Dukelská – Tržiště – Křečkovice – Brňany – Dvořákova – Železniční nádraží – Autobusové nádraží – Nosálovice, linka č. 2 potom v trase Nosálovice – Autobusové nádraží – Palánek – Dvořákova – Dukelská – Tržiště – Hybešova – Dukelská – Železniční nádraží – Autobusové nádraží – Nosálovice. Obě linky provozoval národní podnik ČSAD Brno, dopravní závod Vyškov.
V prosinci 2002 existovaly ve Vyškově dvě autobusové linky městské hromadné dopravy. Byly označení čísly 1 a 2 a de facto se jednalo o linku jedinou, protínající město ve směru jihozápad – severovýchod, přičemž každý směr byl označen svým číslem. Důvodem rozdílného značení byl fakt, že ve třech oblastech vedly obě linky jinými ulicemi, či naopak stejnou ulicí stejným směrem. Trasování bylo následující: Poliklinika – Nouzka – Autobusové nádraží – Železniční stanice – centrum města – Křečkovice – Tržiště – Tovární. Současně s těmito městskými linkami existovaly i další tři linky, které jezdily mezi městem a areálem vojenských vysokých škol, nacházejících se v městských částech Dědice a Hamiltony, které ale formálně součástí vyškovské MHD nebyly. Všech pět těchto linek provozovala společnost ČSAD Vyškov.
V květnu 2004 byla zprovozněna třetí městská autobusová linka v trase Autobusové nádraží – sídliště Osvobození – Poliklinika. Na konci téhož roku zanikla společnost ČSAD Vyškov, která se rozdělila do několika samostatných firem. Provozovatelem vyškovské MHD se tak stala jedna z těchto nově vzniklých společností, VYDOS BUS.
Již od vzniku IDS JMK se staly jeho součástí dvě regionální autobusové linky vedoucí z Vyškova do Blanska a Adamova. Vyškovská městská autobusová doprava byla do IDS JMK zaintegrována v rámci etapy 3A 11. prosince 2005. Dvě páteřní linky č. 1 a 2 byly přečíslovány na č. 741 a 742, linka vzniklá na jaře 2004 obdržela č. 743. Nově byla do MHD zařazena linka Tovární – střed města – Dědice, VVŠ, která vznikla sloučením dosavadních linek vedoucích tam a která obdržela č. 744. Od konce roku 2006 byly některé spoje linek 741, 742 a 744 prodlouženy ze stávající konečné Tovární do nové zastávky Pustiměřská. Od konce roku 2007 byla linka č. 743 prodloužena tak, že z Palánku vytvoří velkou smyčku přes Křečkovice a ulice Tržiště a Tyršovu a přes Palánek pokračuje ve své dosavadní trase k Poliklinice či na autobusové nádraží.
Tarif ČSAD Vyškov na linkách MHD byl stejný jako na ostatních autobusových linkách, provozovaných touto firmou. Byl pásmový, odstupňovaný po dvou až třech kilometrech a po pěti kilometrech. Nastupovalo se předními dveřmi, cestující platili řidiči, který jim vydal jízdenku, hotově nebo čipovou kartou. Dále existovalo poloviční jízdné pro děti, žákovské jízdné a jízdné pro osoby s průkazem ZTP nebo ZTP/P.
Po zaintegrování městské autobusové dopravy do IDS JMK byl převzat tarif integrovaného dopravního systému. Jízdné se zjednodušilo, sleva pro čipové karty byla zrušena. Dále byly do autobusů nainstalovány označovače pro jízdenky zakoupené v předprodeji.
Vozový park, který společnost VYDOS BUS používá na linkách MHD, tvoří především linkové autobusy Karosa C 954. Dále využívá i vozy Karosa B 952 a Irisbus Crossway.


I. A třída Libereckého kraje

I. A třída Libereckého kraje patří společně s ostatními prvními A třídami mezi šesté nejvyšší fotbalové soutěže v Česku. Je řízena Libereckým fotbalovým svazem. Hraje se každý rok od léta do jara se zimní přestávkou. Účastní se ji 14 týmů - z oblasti Libereckého kraje, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se tedy hraje 23 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů v tabulce a postupuje do Libereckého přeboru. Poslední dva týmy sestupují do I.B třídy - východ nebo západ. Do Liberecké I. A třídy vždy postupuje vítěz I.B třídy - východ/západ.


Roald Amundsen

Roald Amundsen byl norský polární badatel, jako první člověk dosáhl jižního pólu. Stal se průkopníkem polárního výzkumu vzducholoděmi a letadly. Zahynul při záchranné misi patrájící po vzducholodi Italia.
Amundsen se narodil jako čtvrtý syn v rodině norských majitelů lodi a kapitánů v Borge poblíž Fredrikstadu. Jeho otec byl Jens Amundsen. Matka se rozhodla jej držet mimo námořní průmysl a nutila ho se stát doktorem. Tento závazek se mu dařil plnit do jeho 21 let, než jeho matka zemřela.
Amundsenovu celoživotní dráhu ovlivnil Fridtjof Nansen přechodem Grónska v 1888, i zmizelá Franklinova expedice, které jej vrhly na život badatele. Nejprve se plavil jako kormidelník po mořích a od roku 1898 se účástnil již řady polárních výprav.
Amundsen byl mezi prvními, kdo začali se záchranou ztracené posádky Nobileho vzducholodi Italia. 18. června 1928 vyrazil hydroplán s Amundsenem a dalšími 5 lidmi na palubě z Norska na další pátrací akci. Měl naplánované přistání na Špicberkách, ale nikdy tam nedorazil. Později moře vyplavilo plovák letounu, ve kterém letěl, na pobřeží u Tromso. Předpokládá se, že se Amundsenův letoun v mlze zřítil jižně od Medvědího ostrova do Barentsova moře a že Amundsen zahynul během havárie nebo těsně po ní. Jeho tělo se nikdy nenašlo.


Odpadní voda

Odpadní voda, je voda, jejíž kvalita byla zhoršena lidskou činností. V hydroenergetice má tento termín jiný význam - označuje vodu, která již předala svou energii turbíně nebo vodnímu kolu.
Znečištění vody může být tvořeno rozpuštěnými nebo nerozpuštěnými látkami, za znečištění se ale považuje i například tepelné nebo radioaktivní znečištění. V naprosté většině případů musí být odpadní voda před vypuštěním do vodotečí čištěna. Odpadní voda se silným rozložitelným organickým znečištěním bývá voda polysaprobní, podle saprobního indexu se dá míra znečištění odpadních vod odhadovat. K přesnému stanovení znečišťujících látek slouží chemické rozbory.
Charakter znečišťujících látek silně ovlivňuje další nakládání s odpadní vodou. Látky mohou být rozpuštěné, nebo nerozpuštěné. Rozpuštěné organické látky mohou být biologicky rozložitelné - například monosacharidy, nebo biologicky nerozložitelné - například azobarviva. V odpadních vodách se vyskytují i rozpuštěné anorganické látky - například anorganické soli.
Nerozpuštěné organické látky mohou být biologicky rozložitelné - například škrob nebo bakterie, nebo biologicky nerozložitelné - například většina plastů. Také se dají dělit na usaditelné a neusaditelné. Anorganické nerozpuštěné látky jsou usaditelné - například písek, nebo neusaditelné - obvykle různé koloidní částice, například hydratované oxidy železa.
Komunální odpadní voda vzniká každodenní lidskou činností - pochází z domácností, škol, úřadů, od živnostníků a podobně. Splašky mají přibližně stejné složení. Kromě splašků obsahuje v případě jednotné kanalizace i oplachové vody a dešťovou vodu ze srážek. Zpracovává se na městských čistírnách odpadních vod. Množství znečištění přiváděného na městskou ČOV se vyjadřuje jako počet ekvivalentních obyvatel.
Průmyslová odpadní voda vzniká v průmyslových podnicích. Míra a charakter znečištění vody záleží na druhu průmyslu, ale i použité technologii výroby. Průmysl produkuje odpadní vody jednak z technologických vod a jednak z chladicích vod. Průmyslová odpadní voda se čistí buď přímo v podniku (tam někdy stačí vodu předčistit a pak vypustit do kanalizace, nebo přímo v městské ČOV.


Žalm 91

Žalm 91 je součást biblické Knihy žalmů. Je znám také pod latinským incipitem Qui habitat. Nemá žádný nadpis. Obsahem žalmu je líčení toho, jak Bůh chrání své lidi před veškerým neštěstím. V židovské liturgii jde mimo jiné o podstatnou součást pohřebních obřadů a také o šabatovou ranní modlitbu. V římskokatolické církvi jde o součást modlitby kompletáře, v pravoslaví o součást časoslovu. Kategorie:Žalmy


Jaroslav Augusta

V letech 1897-1901 studoval u profesora M. Pirnera na AVU v Praze , později na akademii v Mnichově u J. Hertericha a K. Marra. Malířské vzdělání dovršil soukromým studiem u Joži Uprky, který jej nadchl pro národopisnou tematiku. V roce 1901 se podílel na založení malířské kolonie na Detvě a v roce 1903 patřil k zakladatelům Grupy uhersko-slovenských malířů, která byla ojedinělým vystoupením pronárodě orientovaných umělců.
Do rodného města se vrátil na šest měsíců jako rekonvalescent po první světové válce. Činný byl nejen organizátorsky, ale především výtvarně. Byl silně ovlivněn evropskou plenérovou malbou a slovenskou krajinou. Vynikal také jako autor žánrových a sociálně laděných obrazů, ve kterých dokázal zachytit svérázné lidské typy včetně etnografických prvků. Tvořil v podtatranské obci Važec a jeho obrazy, především akvarely, jsou trvalou připomínkou této dědiny. Procestoval a malířsky zpracoval celý Liptov. V roce 1920 se trvale usadil v Banské Štiavnici, kde se stal profesorem kreslení.
Svými obrazy je Augusta zastoupen v řadě galerií na Slovensku i v cizině, a na uměleckých aukcích patří mezi žádané autory. Jako nestor slovenských výtvarných umělců dostal titul zasloužilého umělce. V roce 1960 vydal autobiografickou knihu Spomienky.
Zemřel v Banské Štiavnici 18. února 1970 ve věku devadesáti dvou let.


Libreville

Libreville je hlavní město Gabonu. Je to přístavní město. Žije zde 420 000 obyvatel . Je to politické, hospodářské a kulturní středisko státu. Těží se zde ropa ze šelfu. Průmysl: chemický, strojírenský, textilní a potravinářský. Hlavním městem nezávislého Gabonu je Libreville od roku 1960.


CFL řada 1600

Čtyři lokomotivy typu Lokomotiva NOHAB AA16 dodané Lucemburským železnicím v roce 1955 firmou Anglo-Franco-Belge, odpovídaly svým provedením belgické řadě 202. CFL jim přidělily řadu 1600. Jejich nátěr byl v kombinaci vínové a žluté.
Brzy po dodání - v roce 1958 - potkala lokomtivu 1630 u Bascharage těžká nehoda. Kvůli chybně postavené vlakové cestě narazila do stojícího vlaku. Lokomotiva byla těžce poškozena, prakticky na sešrotování. Přesto byla opravena a znovu nasazena do provozu. Po opravě byla její skříň asi o 30 cm kratší.
Kvůli možnosti zajíždění do Trevíru byly lokomotivám dosazena na čela třetí poziční světla. Lokomotivy sloužily až do svého konce v rychlíkové dopravě do Trevíru pouze na základě zvláštního ujednání s DB, jelikož nebyly vybaveny německým vlakovým zabezpečovačem Indusi.
V roce 1971 byla čísla lokomotiv nahrazena většími a zároveň nahrazeno staré logo CFL novým. V této podobě lokomotivy jezdily až do svého vyřazení. Jako první byla odstavena 1601 v roce 1984 a o pět let později jako jediná lucemburská sešrotována. Zbylé tři byly vyřazeny v roce 1994.
1602 koupil Märklin a později prodal belgickému PFT. Lokomotiva je restaurována do podoby belgických nohabek, třetí poziční světla jsou odstraněna a nese číslo 202.020, které jí původně mělo být přiděleno.
1603 jezdila nejprve na Vennbahn a v roce 2006 ji také koupil PFT.
1604 zůstala v Lucembursku jako provozní muzejní lokomotiva a je národní památkou. Spolek „1604 Classics a.s.b.l.“ ji zrestauroval do podoby po dodání 21. dubna 1955.


442 př. n. l.

Roky: 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 ----


Adam Wakeman

Adam Wakeman je současný klávesista rockové skupiny Black Sabbath a také klávesista skupiny Ozzy Osbournea. Předtím, než se přidal k Black Sabbath v červnu 2004, Adam spolupracoval s takovými umělci jako Annie Lennox, Travis, Company of Snakes, Victoria Beckham a Atomic Kitten.
Adam je synem dlouholetého klávesisty skupiny Yes, Ricka Wakemana. Se svým otcem nahrál několik projektů pod názvem Wakeman with Wakeman. Účastnil se též Wakemanova turné a objevil se na DVD z Grand Rex v Argentině.


Důl ČSA

Důl ČSA je důlní komplex společnosti OKD, skládající se ze dvou těžebních závodů:
Důl Československé armády vznikl k 31. 12. 1951 sloučením dolů Jindřich, Františka a Hlubina a Jan Karel. Težba v jednotlivých lokalitách byla postupně utlumována a využitelné části jejich důlních polí byly přičleňovány k dolu Jan Karel.
K 1. 7. 1995 byl k dolu ČSA připojen do té doby samostatný důl Doubrava.
Důlní pole se vyskytuje na katastrech obcí Karviná, Orlová, Doubrava a Dětmarovice a jeho plocha činí okolo 26 km2.
Závody Jan Karel a Doubrava jsou propojeny chodbou, která bude po uzavření dolu Doubrava sloužit pro přepravu uhlí z této lokality na závod Jan Karel. Důl ČSA je producentem zejména kvalitního koksovatelného černého uhlí.
Současná těžba se odhaduje cca na 3 mil. tun ročně. Mocnosti uhlonosných slojí jsou řádově okolo 2 - 3 m. Důl zaměstnává cca 2800 zaměstnanců, z toho asi 2000 pracuje pod zemí.


Vědeckotechnický park

Vědeckotechnický park je podnikatelská infrastruktura přispívající k růstu ekonomické úrovně regionu prostřednictvím podpory rozvoje a růstu firem se zajímavým nápadem a zaměřením. Často je vědeckotechnický park umístěn v blízkosti univerzity. Dochází tak k rychlému přenosu informací z výzkumných pracovišť do firem. Kromě pronájmu prostor většinou park nabízí i službu Podnikatelský inkubátor. Podnikatelský inkubátor je kombinace dotovaného nájemného pro začínající inovativní firmy spolu s poradenskými službami, které tyto firmu potřebují. Součástí vědeckotechnického parku také bývá pracoviště pro transfer technologií, které pomáhá komerčně využít výsledky výzkumu v podnikové praxi. Vědeckotechnické parky v České republice jsou sdruženy do Společnosti vědeckotechnických parků . Koncept vědeckotechnických parků se v zahraničí, zejména ve vyspělých zemích Evropské unie, používá již několik desítek let. Na výstavbu a provoz vědeckotechnického parku je možné získat dotaci.


Albuminurie

Albuminurie je patologický stav, kdy se v moči vyskytuje albumin.
Ledviny za normálních okolností odfiltrovávají velké molekuly z moči, albuminurie tedy poukazuje na jejich poškození. Může se též objevit u pacientů s diabetem, predevším v případě diabetu 1. typu.


Eicar

EICAR je European Institute for Computer Antivirus Research, Evropský Institut pro Výzkum Počítačových Antivirů.
Vytvořili speciální soubor eicar.com dlouhý 68 bytů, který slouží pro testováni počítačových antivirových programů. Chová se jako virus, ale není jakkoliv nebezpečný.
Je to vykonavatelný kód, spustitelný pod operačními systémy MS-DOS, Windows, nebo pod WINE. Po spuštění zobrazí text EICAR-STANDARD-ANTIVIRUS-TEST-FILE!. Soubor nabízí také s dalšími příponami a v zazipovaném tvaru. Popisovaný soubor se pro antivirové programy tváří jako známý virus, při detekci jej odhalí jako zavirovaný, odmítnou práci s ním, e-mailové antiviry jen odstraní z příloh a oznámí příjemci, že zpráva byla zavirována. Při práci s tímto souborem dbejte zvýšené opatrnosti, ačkoliv není nebezpečný, je možné, že bez deaktivace antivirové ochrany jej nebudete schopni odstranit.


Johana II. Neapolská

Jana či Johanna, neapolská princezna se r. 1403 provdala za syna rakouského vévody Leopolda III., Viléma. Manželství trvající cca 3 roky bylo bezdětné a zakončila ho Vilémova smrt. Mladá vdova se poté vydala zpět do slunné Itálie a po bratrově smrti v r. 1414 se stala držitelkou trůnu neapolského a jeruzalémského. Podruhé se provdala za Jakuba z Bourbonu, hraběte de la Marche.


Liigvalla

Liigvalla je vesnice v estonském kraji Lääne-Virumaa, samosprávně patřící do obce Rakke.


Bitva u Hradce Králové

Bitva u Hradce Králové, také Bitva na Chlumu či Bitva u Sadové byla rozhodující bitvou Prusko-rakouské války k níž došlo 3. července 1866.
Po nástupu kancléře Otto von Bismarcka v polovině 19. století získalo ve střední Evropě stále větší vliv Prusko. Rozhodujícím momentem bylo obsazení Holštýnského vévodství Pruskem a vyloučení Rakouska z Německého spolku z podnětu Pruska. Odvetou vyhlásilo Rakousko Prusku 17. června 1866 válku.
Rakouské a saské jednotky se začaly formovat na pravém břehu Labe již 2. července. Po půlnoci se rozmístily do přibližně půlkruhové linie o délce 10 kilometrů, zahrnující i vrchol Chlum. Část sil byla ponechána v záloze. Proti nim stály tři pruské armády nazývané První, Druhá a Labská armáda, přičemž 2. pruská armáda nebyla v době zahájení bitvy doposud v dotyku s Rakušany.
Bitva začala za rozbřesku 3. července. Během dopoledne mělo Rakousko mírnou převahu. Rakouské dělostřelectvo, vybavené moderními bronzovými čtyř a osmiliberními děly s dosahem několika kilometrů, odráželo nápor 1. pruské armády palbou od obce Lípa.
K obratu došlo v důsledku špatné rakouské taktiky poté, co začala útočit rakouská infanterie. Ve výbavě pěšáků mělo výraznou převahu Prusko, neboť pruští vojáci byli vybaveni novým typem pušek - zadovkami, sestrojené podle Nikolause Dreyse, které již používaly patrony a proto se nabíjely daleko rychleji než zepředu nabíjené rakouské pušky konstrukce J. Lorenze. Klasický rakouský bodákový útok v mohutných praporních svazech se v pruské rychlopalbě hroutil. Dva rakouské armádní sbory se také zapletly do z taktického hlediska zbytečného boje o les Svíb o nějž svedly krvavý zápas se 7. pruskou divizí.
Bitvu však rozhodl až příchod 2. pruské armády korunního prince Fridricha Viléma na bojiště. Rakousko ve dvouhodinovém boji o vrch Chlum ztratilo dosavadní převahu a okolo třetí hodiny byl Chlum obsazen Pruskem. Severní armádě hrozilo obklíčení a úplné zničení; proto zahájila ústup na Moravu přes Třebechovice pod Orebem, Holice a Českou Třebovou. Pruská armáda ji vzhledem k vlastnímu oslabení nepronásledovala.
Bitvu dnes připomíná řada památníků. Např. v „Aleji mrtvých“ v lese Svíb, na svahu Chlumu stojící pískovcový sloup se sochou Austrie postavený na památku Baterie mrtvých setníka Augusta van der Groebena, pískovcové mauzoleum u Lípy a muzeum otevřené v roce 1936 u příležitosti 70. výročí bitvy.


Milan Balabán

Po absolutoriu Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byl duchovním Českobratrské církve evangelické v Šenově u Ostravy, ve Strmilově, Semtěši a Radotínu. V roce 1975 byl zbaven církevního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Podepsal Chartu 77. Od roku 1990 působí jako religionista na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
monografie: Z jeho rozsáhlé bibliografie, která zahrnuje mj. i sbírky básní, jmenujeme např. knihy Víra nebo osud, Hebrejské myšlení a Gilgameš.


Oka

Oka nebo Acha je řeka v Burjatské republice a v Irkutské oblasti v Rusku. Je 630 km dlouhá. Povodí má rozlohu 34 000 km2.
Odtéká z jezera Okinskoje u úpatí Munku-Sardyk ve Východních Sajanech. Teče nejprve v mezihorské kotlině a poté v úzké dolině, jež protíná hřbety Východních Sajan, přičemž vytváří neprůchodné peřeje. Na dolním toku protéká Irkutsko-Čeremchovskou rovinou. Ústí do Bratské přehrady, která byla vybudovaná na Angaře. Záliv přehrady jež vznikl v údolí řeky je dlouhý více než 300 km.
Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Průměrný průtok vody činí 274 m3/s. Zamrzá na konci října až na začátku listopadu a rozmrzá na konci dubna až na začátku května.


Klínatkovití

Klínatkovití jsou velmi rozsáhlá čeleď vážek s mnoha druhy po celém světě.
Na celém světě existuje asi 952 druhů. V Evropě se vyskytuje 12 druhů. V Česku žijí jen 4 druhy, které jsou nehojné nebo vzácné a ohrožované znečišťováním nebo mizením jejich biotopů. Dva druhy jsou chráněny zákonem jako silně ohrožený druh. Zatím u nás nelze vyloučit, ani potvrdit, výskyt dalších 3 druhů klínatek, které se objevují v okolních státech.
Klínatky jsou středně velké vážky s dvoubarevným tělem se skvrnami. V Česku se dá snadno určit příslušnost těchto šídel k čeledi klínatkovití podle očí, které jsou od sebe vzdáleny natolik, že se nedotýkají. Ze šídel jsou jediné, které se u nás vyskytují s tímto znakem.


Jaguar XKSS

Jaguar XKSS byla cestovní verze úspěšného závodního modelu D-type. Kvůli požáru montážní haly v Coventry v únoru 1957 bylo vyrobeno pouhých 16 exemplářů.
Podnět k vzniku modelu XKSS vzešel z potřeby automobilky Jaguar využít přebývající šasi a povrchové panely z modelu D-type. Tyto součásti zbyly v továrně poté, co se firma Jaguar oficiálně stáhla ze závodů na konci sezóny roku 1955. Proto bylo rozhodnuto o vývoji vysoce výkonného sportovního automobilu, který by uspokojil poptávku zejména ve Spojených státech. Od typu D se odlišoval druhými dveřmi na straně spolujezdce, předním sklem v celé šíři vozu a druhým sedadlem. Nutné bylo odstranit ,,ploutev" za sedadlem spolujezdce a také přepážku mezi řidičem a spolujezdcem. Další nutnou úpravou bylo přidání alespoň jednoduché plátěné skládací střechy a symbolické chromované přední a zadní nárazníky. Ve voze nebylo místo na zavazadlový prostor, proto byl na zádi vozu přichycen kovový nosič zavazadel, který sloužil k přepravě pouze nejnutnějších zavazadel.
Změny se ovšem netýkaly pohonné jednotky, kterou zůstal stále stejný 3,5 litrový šestiválec XK. Díky výkonu 184kW vůz dosahoval senzační max. rychlosti 240 km/h. Zrychlení z 0 na 100 km/h činilo 5,2s. Ovšem 12. února 1957 došlo ve výrobní hale v Browns Lane v Coventry k velkému požáru, který zničil 9 z 25 doposud vyrobených vozů a také několik nedokončených exemplářů. Proto se nakonec vyrobilo pouhých 16 modelů XKSS, z nichž většina putovala do Spojených států. Jedním z vlastníků byl i slavný americký herec Steve McQueen.


Timaios

Timaios byl synem Andromacha, zakladatele města Tauromenium na Sicílii. Kvůli své účasti na politickém boji byl kolem roku 317 př. n. l. syrakuským tyranem Agathoklem poslán do vyhnanství. Žil pak dalších padesát let v Athénách, kde studoval rétoriku v Isokratrově řečnické škole a sepsal svá historická díla. Za vlády syrakuského tyrana Hieróna II. mu bylo umožněno vrátit se na Sicílii, kde zemřel.
Hlavním Timaiovým dílem jsou jeho Dějiny, které ve třiceti osmi knihách zachycují od mytických dob události na Sicílii, Itálii, v Kartágu a jednotlivých episodách i v Řecku do Agathoklovy smrti v roce 289 př. n. l.. Později Timaios svůj spis doplnil o události týkacíjí se krále Pyrrha a dovedl jej zhruba do počátku první punské války. Dále sepsal chronografické dílo o olympijských vítězích a prosadil do řecké historiografie počítání podle olympiád počínaje rokem 776 př. n. l., neboť do té doby byla léta určována různě, např. podle eforů ve Spartě nebo podle archontů v Athénách.
Timaiovi lze vytknout určitou neobjektivnost. Ta se projevovala především v tom, že na některých samovládcích vyhledával jen špatné stránky a často vinil své předchůdce ze lži, takže byl posměšně nazýván Epitimaios. Nejvýznamnější historik období helénismu Polybios, který na Timaiovy Dějiny navázal, mu zase vytýkal osobní neznalost míst, o kterých psal, a malou praktickou zkušenost s politickými a vojenskými záležitostmi. Přesto se nedá Timaiovu dílu upřít převažující přesnost, která je podložena zevrubným studiem různých zdrojů.


Oviraptor

Oviraptor byl přibližně 2 m dlouhý a kolem 33 kg vážicí, opeřený dinosaurus, zástupce čeledi Oviraptoridae. Žil před 85 až 75 milióny let na území dnešní centrální Asie. Je známý z pozůstatků jednoho druhu O. philoceratops. K tomuto rodu byl sice původně přiřazen i Oviraptor mongoliensis, ten byl však později přeřazen pod nový rod Rinchenia. Byla také nalezena zkamenělá hnízda a embrya.
Oviraptor disponoval krátkou a vysokou hlavou se zvláštně tvarovaným zobákem a velkými drápy předních končetin. Zobák nebyl jedinou zvláštností jeho lebky. Měl kostěný hřeben na hlavě a z patra mu rostly do dutiny ústní dva kostěné výrůstky.
Podle prvního nálezu se předpokládalo, že se živil vejci ostatních dinosaurů. Po přezkoumání v 90. letech se zjistilo, že hnízdo bylo oviraptoří. Další nálezy potvrdily, že samice svoje hnízda před nepřáteli chránily. Dnes je předpoklad, že se živili měkkýši, zejména vodními, kterým dokázali silným zobákem lehce rozlomit schránky. Není však vyloučené, že se vejci ostatních dinosaurů přiživovali.


Alexandr III. Alexandrovič

Alexandr III. byl předposlední car Ruska v letech 1881 - 1894.
Starší syn Mikuláš, kterého připravovali pro následnictví, zemřel jako dvaadvacetiletý v Nice. Od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandru Alexandroviči, který se už od dětství připravoval výlučně na vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání. Jeho učiteli se stali významní profesoři Petěrburgské a Moskevské univerzity.
Ale budoucí následovník neprojevoval velkou snahu a neměl zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy; přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připravený.
Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a od Dostojevského přečetl s bídou polovinu Zločinu a trestu, i když měl doma darovaný exemplář Běsů s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele. Alexandr III. vynikal fyzickou silou.
Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého. Tehdy v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.
Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice.
Charakter Alexandra III., máme-li věřit svědkům, byl složitý. Občas býval hrubý, užíval nevybíravé výrazy dokonce i v úředních dokumentech, byl povýšený a často si dovolil urážky na adresu svých podřízených.
Nebyl mu cizí kulturní život, rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení Ruské historické společnosti a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče.
Ve státní politice udržoval předposlední car mírně kozervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé. Ano, Alexandr III. uznával, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Ale jako člověk se zdravým rozumem neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se bohužel řádně zdiskreditoval sám.
Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů.
Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděžraví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zčásti zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství. V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Je ohromující, že za jeho vlády Rusko ani jednou nebojovalo, i když se několikrát ocitlo na samém prahu nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali "mírotvůrcem".
Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna.
Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován.
Jejich pozdější vztah nelze již považovat za úplně ideální, ale na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků je možno ho hodnotit jako šťastný. Marie Fjodorovna porodila šest dětí, mezi ně patřil:
Své děti měl Alexandr velmi rád a byl jim dobrým otcem.
Alexandr III. zemřel poněkud brzy, ve věku 49 let. Dnes se často poukazuje na pochybná svědectví náčelníka carovy osobní stráže P. A. Čerjovina, který uvádí jako příčinu carovi smrti alkoholismus. Ve skutečnosti trpěl car na závažné onemocnění ledvin, které současní lékaři diagnostikují jako nefritidu. Na podzim 1894 odjel Alexandr na doporučení lékařů do své oblíbené Bělověže, kde podle mínění lékařů měly klid a lesní vzduch přinést zlepšení jeho zdravotního stavu.
Ale tyto naděje se nespnily. Cara přivezli na Krym, kde v přítomnosti svých nejbližších skonal.


Evropský olympijský festival mládeže

Evropský olympijský festival mládeže je sportovní událost, které se mohou zúčastnit mladí evropští sportovci ve věku 14 až 18 let. Akce se pořádá vždy v lichý rok a dělí se na letní a zimní část. Letní varianta se označuje zkratkou EYOF a zimní potom EYOWF.
Zakladatelem a průkopníkem akce se stal na začátku 90. let minulého století současný prezident Mezinárodního olympijského výboru, jímž je Jacques Rogge. První ročník „letního“ festivalu se uspořádal v roce 1991 v belgickém Bruselu. Zimní festival se konal prvně o dva roky později v italské Aostě. Tehdy se ještě festival nazýval původním názvem EYOD.


Nikkó Tóšógú

Nikkó Tóšógú je šintoistická svatyně ve městě Nikkó v prefektuře Točigi v Japonsku. Je zasvěcená slavnému šógunovi Tokugawovi Iejasuovi – prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa.
Původní stavba z roku 1617 prošla rozsáhlou přestavbou a rozšířením za vlády třetího šóguna Tokugawy Iemicua Iejasova vnuka. Iemicu nařídil zahájit práce roku 1634. Následující dva roky 15 000 řemeslníků pracovalo na rozsáhlém díle, které mělo demonstrovat bohatství a moc rodu Tokugawa.
Během období Edo se vydávala okázalá, slavnostní procesí z Eda do Nikkó Tóšógú. Každoroční jarní a podzimní festivaly připomínají tyto události a jsou známé jako procesí tisíce válečníků.
Pět staveb Tóšógú patří mezi japonské Národní poklady a tři další mezi Důležité kulturní památky. Navíc dva meče uložené ve svatyni jsou Národními poklady a množství dalších objektů je Důležitými kulturními památkami.
Mezi slavné stavby v Tóšógú patří Jómei-mon, brána také známá jako „Higuraši no mon“, což znamená brána, na kterou se můžete dívat až do západu slunce, a přesto vás to neomrzí. Celá brána je pokrytá dřevořezbami bohatě zdobenými pestrými barvami. Další bránou je Kara-mon pojmenovaná podle svých dřevořezeb v čínském stylu. Všechny dekorace jsou na ní vyvedeny v bílé barvě. V areálu je také Posvátná stáj z nezdobeného dřeva. Uvnitř stáje stojí dřevěný bílý kůň. Podle pověsti posvátnému koni sloužily opice. Tři z nich jsou vyřezané u vchodu do stáje. První má zakryté uši, druhá ústa a třetí oči. Tyto tři opičky jsou tradičním symbolem v čínské a japonské kultuře. K hrobu Tokugawy Iejasua se prochází další bránou, na které je vyřezaná slavná spící kočička nemurineko. Samotný hrob slavného šóguna je překvapivě prostý a jednoduchý.
Svatyně Tóšógú byla v roce 1999 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO společně se svatyní Futarasan a chrámem Rinnódži.
 Image:SleepingCatNikko.jpg|Spící kočička na jedné z bran v Tóšógú Image:ToshoguToriiPagoda.jpg|Brána torii a pagoda u vchodu do Tóšógú File:NikkoCarvings5044.jpg|Bohatě dekorovaná Jómei-mon Image:NikkoHoto5147.jpg|Urna s ostatky Tokugawa Iejasua Image:NikkoToriiTablet5127.jpg|Tabulka Tóšó Dai-Gongen na bráně torii. Je připisována císaři Go-Mizunóovi Image:NikkoKaramonCarvings5205.jpg|Vyřezávání na bráně Karamon


Texty rakví

Texty rakví je novodobé označení textů vzniklých ve starověkém Egyptě k náboženským účelům, napsných na vnitřních stěnách rakví kurzívními hieroglyfy.
Tyto texty vznikly v období XI. – XVII. dynastie. To znamená, že spadají do do období střední říše a do následného období zmatků. Za svůj název vděčí tomu, že větčina jich byla nalezena na vnitřních stěnách rakví či stěnách hrobek. Výjimečně lze tyto texty nalézt i psané na papyrech.
Lze říci, že navazují na Texty pyramid, ale na rozdíl od nich již nejsou určeny pouze králům, ale vyskytují se ve skalních hrobech vysokých úředníků. Jejich cílem bylo usnadnit přechod do posmrtného života.
Egyptologové shromáždili shromáždili tisíc sto osmdesát pět Textů rakví, které zpravidla vycházejí z Textů pyramid a jsou rozšířeny o další, pro tehdejšího člověka, důležitými dodatky. Jejich součástí je podrobný průvodce posmrtným životem, známým jako Kniha dvou cest, která byla namalovaná na dně dřevěných rakví. Aby bylo majiteli rakve umožněno cestování ve sluneční bárce boha slunce, musel být schopen odříkávat správná zaříkadla a stručně vyjádřit teologii boha slunce Re. Tato kniha má pravděpodobně úzkou souvislost s mnohem pozdějším Fajjúmským papyrem. Zařazení této samostatné knihy jako integrální částí Textů rakví je pravděpodobně chybné, neboť jak v rámci předchozích Textů pyramid, tak pozdější Egyptské knihy mrtvých byla užívána samostatná díla. Například 168. kapitola Egyptské knihy mrtvých vlastně neexistuje, protože jde o samostatný spis s názvem Říkadlo o dvanácti jeskyních.
Existují dvě verze Knihy dvou cest, obě byly pravděpodobně sepsané v Hermopoli Magně. Zahrnují odkazy na nekrálovské zesnulé a obsahují mapu onoho světa, na níž je sídlo boha moudrosti Thovta totožné s místem Maat. Znalost zaříkadel a vlastnictví mapy, znamenalo, že se mrtvý může stát ach aper „vybaveným duchem“. Mapa také ukazovala sídlo Usira a pole Hetep, kde mohli mrtví stále sloužit Usirovi. Největší část mapy zabírá stezka, po které putoval bůh slunce. Texty rakví popisují cestu slunečního boha, která je obklíčena démony.
Je patrně chybné, že Texty rakví jsou chápané jako samostatný soubor textů a Egyptská kniha mrtvých jako další samostatný soubor. Oba se totiž prolínají a mnoho kapitol Egyptské knihy mrtvých je nedílnými složkami Textů rakví. Naopak jiné částí jsou známé jen v rámci jednoho ze souborů. To však není překvapivé. O tom, že tvoří jediný celek více než výmluvně svědčí 94. říkadlo Textů rakví, které má podtitul „Další svitek z knihy Kapitol o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře.
Česky tento soubor textů dosud nevyšel. K dispozici jsou jen ukázky, které představil František Lexa, pasáže, které Jaromír Kozák zařadil do rekonstrukce Egyptské knihy mrtvých a informace z pera Zbyňka Žáby.


Plutonie

Plutonie je název dobrodružného románu, který napsal roku 1915 ruský geolog a spisovatel Vladimír Afanasjevič Obručev. Plutonie je zárověň i název fiktivní země, kterou hrdinové románu cestují.
Námět Plutonie je podobný námětu pozdějšího českého filmu Cesta do pravěku. Skupina vědců se vydává na výpravu k severnímu pólu, kde doufá nalézt vchod do prostoru uvnitř Země. Ten nalézá a prochází přírodními pásmy, která odpovídají geologickým epochám Země. Dobrodružství výpravy vyvrcholí soubojem s obřími mravenci.
V češtině vyšla kniha dvakrát, v překladu Evy a Pavela Bojarových s desítkami ilustrací Zdeňka Buriana.


Václav Jindřich Olomoucký

Václav Jindřich Olomoucký byl syn českého knížete Svatopluka a jeho blíže neznámé manželky, kníže olomouckého údělu v letech 1126–1130.
Olomouckým údělníkem se Václav stal po smrti svého strýce Oty II. Černého v bitvě u Chlumce. Co se ale týče Václavova života, prameny jsou dost skoupé. Když po čtyřech letech vlády na Olomoucku v roce 1130 Václav zemřel, území získal kníže Soběslav I. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko.


Jaroslava Brychtová

Jaroslava Brychtová je česká sochařka a především sklářka. Ve svém díle spolupracovala s manželem Stanislavem Libenským.
V roce 1950 vystudovala VŠUP v Praze, jejím profesorem byl Karel Štipl. Zároveň vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění. Dne 28. října 2005 převzala od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaile Za zásluhy.


Network Time Protocol

NTP je protokol pro synchronizaci vnitřních hodin počítačů po paketové síti s proměnným zpožděním. Tento protokol zajišťuje, aby všechny počítače v síti měly stejný a přesný čas. Byl obzvláště navržen tak, aby odolával následku proměnlivého zpoždění v doručování paketů.
NTP klient používá Marzullův algoritmus pro stanovení času z se lišících odpovědí časových serverů. Používá se čas UTC se speciálními příznaky pro přestupné sekundy. NTP verze 4 obvykle dovede po internetu udržovat čas s chybou pod 10 milisekund, v lokální síti může při ideálních podmínkách dosáhnout přesnosti až 200 mikrosekund.
Počítač, který chce synchronizovat své hodiny, pošle pár dotazů několika NTP serverům a ty mu v odpovědi pošlou svůj, přesný čas. Klient z odpovědí nejprve vyloučí servery se zřejmě nesmyslným časem. Poté ponechá skupinu serverů s největším společným průnikem.
NTP je jeden z nejstarších dosud používaných TCP/IP protokolů. NTP původně navrhl Dave Mills z univerzity v Delaware a stále jej, spolu se skupinou dobrovolníků, udržuje. Současná verze je NTP verze 4, přestože dosud nebyla zveřejněna formou RFC.
NTP démon uživatelský proces, který na stroji běží trvale. Většina protokolu a inteligence je implementována v tomto procesu. Pro dosažení nejlepšího výkonu je důležité, aby jádro operačního systému umělo řídit čas fázovým závěsem, místo aby přesný čas do systémových hodin dosazoval NTP démon přímo. Všechny dnešní verze Linuxu fázový závěs implementují.
NTP používá hierarchický systém „strata hodin“, kde systémy se stratem 1 jsou synchronizovány s přesnými externími hodinami jako třeba GPS nebo jiné hodiny řízené rádiovým signálem. NTP systémy strata 2 odvozují svůj čas od jednoho nebo více systémů se stratem 1 atd. To zabraňuje vzniku cyklu v grafu synchronizujících se strojů. Stratum systému leží v rozsahu 1 až 14; stratum 0 mají samotné referenční hodiny připojené k nejpřesnějšímu serveru; stratum 15 má počítač, který se v důsledku výpadku sítě nemůže synchronizovat s zdrojem času, nebo se synchronizuje po výpadku spojení.
NTP udržuje a značkuje čas v UTC ve formě čísla s pevnou desetinnou čárkou: 32 bitů na část sekund + 32 bitů desetinná část sekund. To NTP dává škálu 232 sekund s teoretickým rozlišením 2-32 sekundy. Ačkoliv NTP škála přetéká každých 232 sekund, implementace by měla odstranit nejednoznačnost z jiných zdrojů. Protože k tomu stačí čas přesný na několik desetiletí, pro běžné použití to není problém.
Jednodušší forma NTP je známá jako Simple Network Time Protocol nebo SNTP. SNTP klient neuvažuje zpoždění paketů v síti a nepamatuje si stav předchozí komunikace. Používá se ve vestavěných zařízeních a v aplikacích, které nepotřebují tak extrémně vysokou přesnost. Viz RFC 1361, 1769 a 2030.
Detaily provozu NTP popisují RFC 778, 891, 956, 958 a 1305. Nicméně k roku 2005 bylo v RFC dokumentováno NTP jen do verze 4. Aby se standardizovala dílo NTP komunity od doby RFC 1305 a jiných, zformovala se IETF NTP Working Group.
Kromě referenční, softwarové implementace NTP, která je k nalezení na domovské stránce NTP a která byla portována na většinu oblíbených operačních systémů, mnoho výrobců, jako Elproma, Meinberg, FEI-Zyfer a jiní, nabízí samostatné časové servery.


Pečeněhové

Pečeněhové nebo Pečeněgové byl polonomádský turkický kmen, který mluvil jazykem náležejícím do turkické jazykové rodiny.
Pečeněhové pocházeli ze střední Asie. V 9. století, kdy byli vytlačováni Chazary a Kumány na západ, postupně obsadili dolní tok Volhy, Donu, Dněpru. Zde se dostali do sporu s Kyjevskou Rusí, od které utrpěli několik porážek. Bojovali také s Maďary, Bulhary a Byzancí.
Nakonec odešli na Balkánský poloostrov, kde byli postupně asimilováni. Někdy bývají považováni za předky dnešních Sekelů či Gagauzů.


Metallurg Novokuzněck

Metallurg Novokuzněck je profesionální ruský hokejový tým. Byl založen v roce 1949.


Erik Truffaz

Erik Truffaz je významný francouzský jazzový trumpetista. Jeho hudba je inspirovaná hip-hopem, rock'n'rollem a acid jazzem. Vystupuje s kvartetem, který tvoří Pat Muller, Marcello Giuliani a Mark Erbetta. Truffaz prorazil až svým druhým albem The Dawn, které vyšlo u labelu Blue Note. Ke kvartetu se tu připojil i raper Nya, který se tak vlastně stal pátým členem skupiny. Další úspěšné album, které ve Francii dokonce získalo stříbrnou desku, se jmenuje Bending New Corners. Poslední album Arkhangelsk tvoří písně, které jsou ovlivněny francouzským popem a jazzovými groovy.


Maorská Wikipedie

Maorská Wikipedie je jazyková verze Wikipedie v maorštině. Založena byla v listopadu 2003. Dne 13. října 2007 byla 88. největší Wikipedií podle počtu článků s 6 372 články. Do maorské Wikipedie bylo zaregistrováno 272 uživatelů, z toho 10 správců.


Tepelný izolant

Tepelný izolant je látka, která špatně vede teplo, tzn. má nízkou tepelnou vodivost.
Veličina, která umožňuje porovnání látek podle tepelné vodivosti, se nazývá součinitel tepelné vodivosti. Tepelné izolanty mají nizký součinitel tepelné vodivosti.
Nejlepšími tepelnými izolanty jsou plyny a kapaliny, které rychleji než vedením přenášejí teplo prouděním.
Z pevných látek jsou dobrými tepelnými izolanty především ty látky, které obsahují hodně plynu, např. minerální vlna, peří, srst, dále např. sklo, dřevo, polystyren, ap. Ve stavebnictví se kvůli lepší tepelné izolaci používají cihly s dutinami. Z látek neobsahující plyny jsou dobrými tepelnými izolanty například plasty nebo bakelit.
Tepelné izolanty se využívají všude tam, kde je třeba zabránit předávání tepla, k tomu dochází nejčastěji, když je třeba zabránit úniku tepla anebo v případě, kdy je třeba zabránit ohřevu nějakého materiálu.
Typickým příkladem z praxe je zimní oblečení, které izoluje teplo díky vzduchu, který je uzavřený mezi vlákny vlněného svetru, na obdobném principu fungují dutá vlákna či peří. Proto je v zimě vhodnější mít oblečeno několik vrstev tenkého oblečení než jedinou silnou textilie. Mezi vrstvami oblečení je dostatek vzduchu, který brání tepelným ztrátám.
Dalším příkladem je izolování zdí a budov. Izolace z minerální vlny zadržují vzduch a zpomalují jeho proudění, čímž snižují tepelné ztráty. Jednoduše řečeno, izolace stěn, podkroví a podlah vašeho domu nebo bytu zabraňuje tepelným ztrátám v zimním období. Protože dochází ke snížení spotřeby energie za vytápění, vede to k nižším účtům za vytápění, nižšímu opotřebení kotle, dochází ke snížení emisí C02 z elektrárny, snižuje se riziko globálního oteplování a klimatických změn.


Bordovice

Obec Bordovice se nachází v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 553 obyvatel.


Tavolníkovec

Tavolníkovec nebo také Jeřábník je rod čítající asi 9 druhů kvetoucích rostlin. Jedná se o rostliny nápadné bílými květy, pěstované pro ozdobné účely, zaplevelující. Květy nepříjemně páchnou.
== Nároky == Tavolníkovec roste nejraději na výsluní, ale snese i zastínění. Na půdu není náročný, daří se mu i v náročných podmínkách a snese i sucho. Brzy raší a pozdní mrazíky jej mohou poškodit. Proto je doporučeno zakrýt spodní část keře listy nebo větvemi jehličnanů.


Dave Lister

David "Cinzano Bianco" Lister je fiktivní postava z anglického seriálu Červený trpaslík. Netuší kde, kdy ani komu se narodil, jednoho dne ho prostě našli ležet pod kulečníkovým stolem. Na Červeném trpaslíkovi zastává funkci 3. technika a jeho nadřízeným je Arnold J. Rimmer.
Déle než tři miliony let neví, kdo jsou jeho rodiče ani proč jej odložili pod kulečníkový stůl v jedné z liverpoolských hospod. Poté se dozvídá, že jeho otec je on sám a matka jeho láska, Kristina Kochanská. I přestože byl sirotek, vyrůstal v teoreticky normální rodině, má pár vzpomínek na otčíma a jiné členy rodiny. Lister má tři děti - je matkou dvojčat Jima a Bexleyho a otcem Dave Listera, tedy sebe sama. Oženil se z donucení s dvojnicí Yettiho, záhy po svatbě vzal nohy na ramena.
Ve třinácti letech začal pracovat v supermarketu jako obsluha vozíku a dopustil se pár kriminálních činností. V sedmnácti zakládá skupinu Degen a spol. Po deseti letech opouští supermarket, protože se nechce stát otrokem své kariéry. Maturitu nemá, protože na výtvarné průmyslovce to nebylo podle jeho představ, a tak ji opustil. Potom začíná pracovat na Červeném trpaslíkovi, členem posádky lodi se stal poté, co se probudil po oslavě 24. narozenin na Mimasu s pasem na jméno Emily Berksteynová. 23. března 2181 se zjistilo, že Lister propašoval na loď kočku a byl odsouzen k 18 měsícům ve stázové kabině. Byl probuzen za 3 000 000 let.
Snědá kůže, hnědé oči, tmavé vlasy ostříhané na ježka, kromě 5 dredů na temeni. Zapálenou cigaretu si strká do ucha.


Kirovskaja

Kirovskaja je stanice samarského metra. Pojmenována byla po ruském revolucionáři S.M. Kirovovi.
Kirovskaja je podzemní, mělce založená, jednolodní stanice s ostrovním nástupištěm a dvěma výstupy. Je také jedinou v celé síti Samarského metra, kde jsou eskalátory.
První z výstupů je vyveden eskalátorovým tunelem do povrchového vestibulu kruhového půdorysu, vychází z jednoho konce nástupiště v ose stanice. V provozu však nevydržel po svém otevření dlouho; později byl pro cestující uzavřen, ve vestibulu byla následně zřízena tržnice s názvem „metro“ a zároveň také i skladiště. Vypukl zde dokonce i požár, po kterém byl sice celý výstup opět načas zprovozněn, v současné době je však znova nefunkční.
Druhý z výstupů, který vede z opačného konce podzemního prostoru stanice, vychází rovněž eskalátorovým tunelem, do podpovrchového vestibulu pod Kirovského prospekt.
Na obklad stěn za nástupištěm byl použit mramor, strop je omítnutý a na podlahu žula. Nad jedním z výstupů je umístěn reliéf, který má oficiálně symbolizovat práci sovětského člověka.
Stanice slouží veřejnosti jako jedna z prvních v síti metra, otevřela se jako součást úseku Jungorodok – Poběda 26. prosince 1987.


David Hampshire

David Hampshire byl britský pilot Formule 1. Celkem absolvoval dva závody Grand Prix v roce 1950: ve Velké Británii a Francii, nezískal však žádný bod.
Jako ředitel společnosti Kegworth z Derby začal závodit na Maserati již před válkou.Na vrcholu kariéry byl Hampshire v letech 1947 až 1949, to seděl za volantem vozu ERA. V Marseilles dojel na šestém místě, na ostrově Man, kde se konala British Empair Trophy vybojoval druhé místo. V roce 1949 si dojel pro dvě čtvrtá místa v Goodwoodu a Silverstone.
V týmu ERA už nebylo místo pro Hampshira a proto uvítal nabídku Rega Parnella jezdit v týmu Ambrosiana na Maserati. Kde zůstal až do roku 1951, když se pak znovu vrátil k vozům ERA, s nimiž se účastnil závodů v nižších kategoriích. Téhož roku společně s Parnellem připravují i sportovní speciál Aston Martin DB2. Hampshir závodil čím dal méně.
Ještě v roce 1955 se objevil na pár závodech malých vozu v Lister Bristol a dokonce spolu s Scott-Russellem zvítězil ve své kategorii na BARC v Goodwoodu v závodě na devět hodin.
Tímto se rozloučil se závody a věnuje se nadále své společnosti.


Oldřich Mikulášek

O. Mikulášek se narodil v Přerově jako syn železničáře. Po základní škole absolvoval roku 1927 obchodní školu. Na živobytí si nejprve vydělával jako dělník a zaměstnanec, od roku 1933 pracoval mj. také v Československém rozhlase a roku 1937 se stal redaktorem Lidových novin. Od roku 1964 se zabýval pouze literaturou. Roku 1967 se Mikulášek těžce zranil a následky nehody ho sužovaly až do konce života. Působil i v literární skupině Host do domu. Po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem a teprve po roce 1980 mu bylo umožněno publikovat.
Na začátku 50. let si vzal svoji druhou ženu, redaktorku Československého rozhlasu, Věru, která se později stala dramaturgyní a ředitelkou brněnské České televize.
K jeho nejbližším přátelům patřili také Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Jan Skácel a Milan Uhde.
Jeho poezie patří mezi komplikované, lze říci, že ani socialističtí kritici nevěděli jak se k O. Mikuláškovi postavit, nakonec o něm nepsali, ale zpravidla nebyl ani zakazován. Jeho poezie se často jakoby konfrontuje s okolním světem, vystupuje proti všednosti a obyčejnosti. Jeho poezie je přemýšlivá a reflexivní, zdůrazňuje rozdíl mezi životem a smrtí, aby se nakonec dobral ke smyslu lidského bytí.


Pitcairnovy ostrovy

Pitcairnovy ostrovy jsou zámořským územím Velké Británie. Jsou tvořeny skupinou čtyř ostrovů v jižním Tichém oceánu. Pouze Pitcairn, druhý největší ostrov, je trvale obydlen. Další ostrovy - Henderson, Ducie, a Oeno jsou neobydleny. Ostrovy jsou známé především tím, že zde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty.
Pitcairnovy ostrovy se skládají ze čtyř ostrovů. Jsou to Henderson, Pitcairn, Oeno a Ducie.
Původními obyvateli ostrovů byli Polynésané, kteří zřejmě na ostrovech Pitcairn a Henderson žili po několik století. Ačkoli se archeologové domnívají, že Polynésané zde žili ještě v 15. století, byly ostrovy v době, kdy je objevili Evropané, neobydlené.
Ostrovy Ducie a Henderson mohly být objeveny portugalským mořeplavcem v roce 1606, ačkoliv někteří historikové toto tvrzení zpochybňují. Ostrov Ducie byl znovuobjeven v roce 1791 britským kapitánem Edwardsem na palubě lodi H. M. S. Pandora a ostrov pojmenoval po kapitánu královského námořnictva, lordu Ducie. K Británii byl připojen v roce 1902 a v roce 1938 byl zahrnut do administrativní jednotky Pitcairnovy ostrovy.
Ostrov Henderson byl znovuobjeven 17. ledna 1819 britským kapitánem Hendersonem na lodi Hercules patřící Britské východoindické společnosti. V roce 1938 byl ostrov připojen k Pitcairnovým ostrovům.
Ostrov Oeno byl objeven 26. ledna 1829 americkým kapitánem Georgem Worthem na velrybářské lodi Oeno. V roce 1902 byl Oeno připojen k Británii a v roce 1938 zahrnut do Pitcairnových ostrovů.
Sám ostrov Pitcairn byl objeven 3. července 1767 posádkou britské lodi HMS Swallow, vedené kapitánem Philipem Carteretem. Byl pojmenován po poddůstojníku Robertu Pitcaitnovi, který ostrov jako první zahlédl. Pitcairnovi bylo 15 let.
V roce 1790 se na ostrově usadili vzbouřenci z lodi Bounty. Byli doprovázeni svými tahitskými společníky, z nichž někteří mohli být z Tahiti uneseni. Vzbouřenci po vylodění Bounty zapálili a její vrak je v zátoce Bounty Bay pod vodou stále viditelný. Vrak byl objeven v roce 1957 Luisem Mardenem. Ačkoliv osadníci byli schopni uživit se farmařením a rybařením, počáteční období bylo plné třenic mezi nimi. Alkoholismus, vraždy a nemoci stály život většiny mužů. Vzbouřenci John Adams a Ned Young se snažili vytvořit novou mírumilovnou společnost podle bible, kterou zachránili z lodi. Ned Young posléze zemřel na zápal plic a když byla společnost na ostrově nalezena americkou lodí Topaz, John Adams byl omilostněn za svoji účast na vzpouře.
Ostrov se v roce 1838 stal britskou kolonií. V 50. letech 19. století osídlení přerostlo možnosti ostrova a jeho vůdci žádali Británii o pomoc. Vláda jim nabídla ostrov Norfolk a 3. května 1856 na něj odplulo 193 lidí. Avšak po 18 měsících na Norfolku se 17 osadníků vrátilo zpět na Pitcairn a o pět let později dalších 27.
Největší počet obyvatel na Pitcairnu byl v roce 1937 – 233 obyvatel. Od té doby ostrov trpěl emigrací – především na Nový Zéland, a na Pitcairnu zůstalo asi 50 lidí.
Pitcairnovy ostrovy tvoří jihovýchodní výběžek souostroví Tuamotu ve Francouzské Polynésii. Patří sem čtyři ostrovy: Pitcairn, Oeno, Henderson a Ducie.
Stálé osídlení je pouze na Pitcairnu, který je dostupný pouze lodí.
Ostrov Henderson tvoří asi 67 % celkové rozlohy ostrovů, avšak je obtížně přístupný kvůli vápencovým útesům. Ostrov je schopen uživit malou populaci, ale je neobydlen. Ostatní ostrovy leží dále než 100 km a jsou neobyvatelné.
Úrodná půda v údolích na Pitcairnu umožňuje pěstování různých druhů ovoce a zeleniny, včetně citrusů, cukrové třtiny, banánů a jamů. Přesto jsou obyvatelé ostrova závislí především na rybolovu. Hlavním zdrojem příjmů je prodej poštovních známek sběratelům, prodej medu a prodej suvenýrů projíždějícím lodím, které jsou většinou na cestě ze Spojeného království na Nový Zéland. Obchod je omezen geografií ostrova, zbudování letiště ani přístavu není možné, veškeré zboží se převáží na člunech. Výjimečně přicházejí na břeh účastníci zájezdů expedičního typu.


Mystika

[[Soubor: Barna da Siena. Mystic Marriage of st Catherine. Boston MFA.jpg|thumb|upright=1.2| Mystický sňatek sv. Kateřiny Sienské
Mystika je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat.
[[Soubor: Mantras caved into rock in Tibet.jpg|thumb|upright=1.6| Mantry vyryté v kameni
Jevy a zkušenosti, které označujeme jako mystické, jsou natolik rozmanité, že mystiku nelze definovat. Podle G. Sholema „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky – židovská, křesťanská, hinduistická, buddhistická nebo islámská“, každá z nich je utvářena svým vlastním kulturním okruhem a prostředím.
Vztah mezi mystikou a náboženstvím, jakkoli úzký, není ovšem nijak jednoduchý. Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické. Působení velkých náboženských zakladatelů, Mojžíše, Gautáma Buddhy, Ježíše z Nazaretu nebo Mohameda, začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjevení, které potom hlásají a šíří. Podobné zkušenosti zmiňuje ale také například Martin Luther, René Descartes nebo Blaise Pascal. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni.
[[Soubor: Giovanni di Paolo Saint Catherine of Siena Exchanging Her Heart with Christ.jpg|thumb|upright=1.2| Sv. Kateřina si vyměňuje srdce s Kristem
Řecké slovo mystikos původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením, a odvozuje se od slovesa myó, zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. Myó ve významu zavřených očí se vyskytuje už u Homéra, mystéria v uvedeném významu poprvé a to kriticky u Hérakleita. Mystérion později znamená i tajemství vůbec.
V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové době začíná člověk cítit svoji osamělost, cizotu vůči vnějšímu světu a touží po způsobech, jak je překonat. V této situaci vzniká ve velkých civilizacích Indie, Číny a Řecka mystika v pravém slova smyslu, individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb. V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění, osvícení a sjednocení.
Platón popisuje „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně má povahu poznání a jasu. Na to navázala orfická mystika „vysvobození“ a novoplatónská spekulativní mystika, která silně ovlivnila starší mystiku křesťanskou. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s absolutnem neosobním až po sjednocení svrchovaně osobní lásky.
V Upanišádách je mystické spojení základu duše s kosmickou silou bráhman prostředkem jak se vymanit z nekonečného koloběhu narození a splynout s Vesmírem. Tento typ mysticismu se ještě prohloubil v buddhismu, jak mahajánovém, tak čínském a tibetském. Techniku indické mystiky, cesty k mystické zkušenosti, představují různé složky jógy. Starodávný indický mudrc Pataňdžali v Jóga sútře říká, že jóga je "zastavení pohybového principu mysli". Čínská mystika navazuje na Taoismus a jeho princip pasivity a zakládá společenskou etiku. V orfismu, patrně ovlivněném indickými směry, jde také o vysvobození z řetězu existencí, kdežto v novoplatónismu je zřetelný příklon ke spekultavivní mystice poznání a osvícení.
Počátky židovské mystiky lze hledat už v biblické Písni písní, Izrael však nechápe svůj vztah k Bohu spekulativně, nýbrž historicky – jako Boží jednání v dějinách a jako smlouvu. Židovské texty proto častěji popisují vnější dějství, mystické obrazy a scény, než vnitřní osobní zážitky. To se týká i velké části mistrů Talmudu a teprve alegorický výklad Písma platonika Filóna Alexandrijského otevírá cestu spekulace, například v kosmogonii Sefer Jecira. Z myšlenek o symbolické kombinatorice abecedy jako základu kosmického řádu vychází kniha Zohar a kabbala. Jedním z významných proudů novověké židovské mystiky jako životní a náboženské praxe je chasidismus.
Také v Islámu byly mystické proudy v jistém napětí s ostře vymezenou naukou a zákonem. Nicméně sám Korán je výrazem Mohamedovy kontemplativní zbožnosti a askeze a počítá s tím, že některým lidem se Bůh dává poznat ve vnitřním míru duše. V různých směrech islámské mystiky jsou patrné vlivy jak křesťanského novoplatónismu, tak i indické mystiky vysvobození. Súfismus se pak vyvíjí na jedné straně jako spekulativní mystika, na druhé straně jako mystika emotivní osobní lásky.
Nový zákon na řadě míst odkazuje k jednotlivým mystickým zkušenostem Ježíše z Nazareta, jeho žáků a apoštola Pavla. Ty však jsou zdrojem, nikoli cílem křesťanského života. Tento postoj k mystice je pak pro celou křesťanskou tradici charakteristický.
Úvahy o mystických tématech v křesťanství začínají alegorickým výkladem Bible a navazují tak na Filóna. Zatímco v Novém zákoně převažuje důraz na jednání a vztahy, novoplatónské vlivy vedou ke spekulacím o Bohu, jehož však nelze poznat smyslovými prostředky a o němž podle negativní teologie nelze ani nic kladného vypovídat. Člověku zbývá jen „záporná cesta“ výpovědí o tom, čím Bůh není. Jedním ze zakladatelů křesťanské mystiky v tomto smyslu je Pseudo-Dionýsios Areopagita, který kolem roku 500 napsal knihy O Božích jménech a O mystické teologii. Vycházel z Plótina a Prokla, jejichž myšlenky spojil s biblickými obsahy a tak ukázal, že Bůh není viditelný ani poznatelný, leda ze svého zjevení. Člověk, který se usebere a ztiší, aby ho vnější vjemy nerušily, může však dospět ke zkušenosti setkání, které není zprostředkováno žádnými představami ani obrazy. Toto pojetí mystiky pak postupně převládlo ve vrcholném a pozdním středověku.
Za „zlatý věk“ křesťanské mystiky se pokládá 12. a 13. století, kdy působili např. Bernard z Clairvaux, Hildegarda z Bingenu, František z Assisi, Mechtilda z Magdeburku, Mistr Eckhart, Kateřina Sienská a další. Meditace a mystika hrají pak velkou roli v soukromé zbožnosti tzv. devotio moderna 14. a 15. století. Další vrcholy křesťanské mystiky tvoří španělští řeholníci Terezie z Avily a Jan od Kříže, ale také protestanti Jakob Böhme nebo Jan Amos Komenský, jejichž náboženský odkaz vyústil do pietismu.
Mystické směry ve východním křesťanství navazovaly zejména na tradici řeckého křesťanského platónismu. Jedním z hlavních byl hésychasmus se střediskem na hoře Athos; jeho představiteli byli Gregórios Palamas či v novější době Paisij Veličkovskij.
V jisté opozici vůči převládajícímu racionalismu 17. století stojí pietismus a mystické směry jako rosenkruciáni nebo Swedenborgova církev, které ovlivnily německý idealismus i romantismus. Během 19. století převládl zájem o pozitivní vědění, víra v pokrok a pragmatismus, jež mystiku zatlačily do pozadí. Už kolem roku 1900 se však vynořují různé iracionální mystické proudy, často inspirované východními náboženstvími, jako byla teosofie nebo antroposofie Rudolfa Steinera. Ty měly velký vliv hlavně v uměleckých kruzích v Německu, ale také na psychologii C. G. Junga a jeho žáků.
V širším smyslu hlubokého tajemství světa a Vesmíru použil slovo „mystický“ také filosof Ludwig Wittgenstein, který v závěru svého Traktátu napsal:
Od starší náboženské mystiky se moderní proudy liší hlavně tím, že mystické zážitky pro ně nejsou jen kroky na cestě ke spáse, ale stávají se vlastním cílem. Ke konci 20. století vznikly opět nové mystické směry jako New Age nebo hlubinná ekologie, které se nevztahují k osobnímu Bohu, nýbrž hledají absolutno ve spojení vlastního nitra s přírodou a s Vesmírem. V současné společnosti se ovšem jen těžko brání tomu, aby se „mystické zážitky“ nestaly nabídkou na trhu s odpovídající reklamou atd.
Z mystických praktik v širším slova smyslu je u nás známá především hathajóga jako systém tělesných cvičení a pozic, která je však ve skutečnosti jen okrajovou disciplínou jógy, sloužící ke zlepšení psychické a fyzické kondice. V současnosti jsou nejčastějšími přístupy Bhaktijóga – cesta citové oddanosti a Džňánajóga - cesta rozumových úvah, doplňkovými cestami jsou Karmajóga – cesta altruistické činnosti, nebo Rádžajóga – „královská“ cesta vůle.
Mezi propagátory východní, mahajánovým buddhismem inspirované mystiky a jógy u nás patřili Karel Weinfurter, František Drtikol, Květoslav Minařík, Míla Tomášová nebo Eduard Tomáš, známý např. z televizního seriálu Paměti mystika nebo svými přednáškami v pražské Lucerně.


Zámásp

Zámásp byl perský velkokrál z rodu Sásánovců panující v letech 496–499. Jeho otcem byl král Péróz I., bratrem král Kavád I.
Zámáspa vynesl na trůn převrat zorganizovaný perskými velmoži, nespokojenými s vládou krále Kaváda I. Důvodem byly mazdakovské bouře, sociální nepokoje, které byly Kavádem přinejmenším trpěny, protože jejich původci vystupovali proti šlechtě, hlavnímu konkurentu královské moci. V pramenech je Zámásp většinou popisován jako mírný panovník, jeho vláda však měla pouze epizodický charakter – poté, kdy se Kavádovi podařilo získat pomoc od Hefthalitů, byl nucen na korunu rezignovat. Není jasné, jaký osud ho potom stihl – část autorů tvrdí, že dostal milost, část píše, že byl zabit.


Cyrillaceae

Cyrillaceae je malá čeleď kvetoucích rostlin v řádu vřesovcotvaré, přirozeně rostoucí v teplých tropických regionech Ameriky. Čeleď obsahuje dva rody, každý s jedním druhem. Cyrilla racemiflora a Cliftonia monophylla.
V minulosti mnoho botaniků zařazovalo třetí rod, Purdiaea, nyní se ukázalo, že je lépe zařazen v čeledi Clethraceae.


Dějiny Židů ve Spojených státech amerických

Dějiny Židů ve Spojených státech amerických se datuje k příchodu prvních nizozemských osadníků do oblasti dnešního New Yorku. V polovině a ke konci 19. století přicházeli němečtí Židé z civilizačně vyspělých oblastí a usadili se po celém území Spojených států. Mezi lety 1880 a 1924 přišlo velké množství východoevropských Židů hovořících jazykem jidiš, kteří se usadili zejména v New Yorku a dalších velkých městech. V první polovině 20. století byla imigrace citelně zbrzděna imigračními zákony. Až na toto období vždy USA poskytovaly Židům z celého světa útočiště před pronásledovateli a daly jim šanci se uplatnit. Židé pak svou kulturou, podnikavostí a vzdělaností významně přispěli k budování a formování Spojených států a její společnosti. Americká židovská komunita sehrála důležitou roli v dějinách židovského národa. V minulosti absorbovala velkou část evropského židovstva a od 2. světové války je nejpočetnější komunitou na světě, která se podílela na zrodu židovského státu Izrael a dosud jej podporuje. V neposlední řadě jsou Spojené státy do hlavním kulturním a náboženským centrem židovského národa.
První Židé se na území dnešních Spojených států objevují s nizozemskými osadníky roku 1654, kteří zde zakládají Nový Amsterodam. Jednalo se o celkem 23 sefardských židovských rodin, využívajících náboženské tolerance v nizozemských koloniích. Po dobytí Nového Amsterodamu Brity roku 1664 se situace pro Židy nemění. Využívají možností svobody podnikání a živí se jako kupci či obchodníci, často s orientací na zemi původu. Jako národnostní skupina jsou sice málo početní, ale silně integrovaní. Po dlouhých staletí žijí v náboženské svobodě.
V následujících letech dochází z migraci a rozšiřování židovského obyvatelstva mimo New York do dalších měst. Mezi první patří Newport, dále pak Lancester, Savannah, Filadelfie, Charleston, New Haven, Richmond atd. Na obyvatelstvu severoamerických britských kolonií se židovská populace podílela, počátkem 18. století, pouze zanedbatelně - tvořila 0,01%. Počátkem 18. století začíná z Evropy migrovat stále více Aškenázských Židů, a to zejména z Německa a Polska. Již v první polovině století získávají majoritní postavení, avšak i nadále zůstává dominantní liturgií ta sefardská.
Na židovskou identitu mají vliv výborné životní podmínky v koloniích, mezi něž patří obrovské množství volného prostoru, útočiště před náboženskou perzekucí. To vše tvořilo vhodnou imigrační oblast jak pro Židy postihované pronásledováním, tak pro Židy postihnuté ekonomickými nesnázemi. Integrací do nově vznikající společnosti dochází k ústupu původních jazyků imigrantů, které nahrazuje angličtině. V kontrastu s touto integrací dochází k posilování židovské identity. Dochází k zakládání synagog a židovských škol. Když začala válka za nezávislost, tak velká část židovského obyvatelstva stála na straně povstalců právě proto, že se díky svobodám nově nabytým ke svobodné Americe tak přimkli.
Úplné zrovnoprávnění Židů nastalo po vyhlášení nezávislosti přijetím ústavy, která zaručovala odluku církve od státu a rovnost před zákonem. V jednotlivých státech padla poslední překážka v roce 1826 v Marylandu, kde byl přijat zákon umožňující výkon politické funkce bez přijetí křesťanské přísahy.
Ke konci 18. století se ve Spojených státech nacházelo 1600 Židů. Tento počet se v následujícím století téměř zestonásobil. Většina z přistěhovalců pocházela z civilizačně vyspělých oblastí. Začalo poněmčování kultury a započala transformace ortodoxního judaismu na reformní. Ideologii reformního hnutí definoval tzv. Pittsburský program. Mezi charakteristické znaky nového reformního judaismu patří ústup hebrejštiny coby liturgického jazyka a její náhrada angličtinou, zkrácené modlitby a nahrazení rabínských kázání, dále pak dodržování jen těch micvot, které jsou aktuální a jsou v souladu s moderní morálkou a v neposlední řadě odmítnutí teorie návratu do Země Zaslíbené a názor, že Židé nejsou národ, ale náboženská obec. Tyto principy zůstaly základními zásadami reformního judaismu až do roku 1937. Tento nový směr posiluje integraci do americké společnosti. Židé se tak dostali do nových pozic - na severu Spojených států zakládají banky, továrny a obchodní společnosti, naproti tomu na jihu se věnují plantážnictví, vlastní otroky, atd. Občanská válka byla i válkou Židů, kdy proti sobě stálo 10 000 Židů na straně Unie a 3 000 Židů na straně Konfederace.
Rozšiřování území s židovskou populací souvisí s intenzivní imigrací, která začíná 40. letech 19. století. Židovské komunity se nově objevují v oblasti Velkých jezer, Kalifornii. Hlavním jádrem však i nadále zůstává severovýchodní pobřežní pás s městy New York, Filadelfie, Baltimore a Boston.
Zhruba od poloviny 19. století se začíná zvyšovat sociální status Židů, kteří se začínají zaměřovat na finančnictví a podnikání. V bankovnictví je známé například jméno předního amerického bankéře Josepha Seligmana. Trendem počátku 80. let je vytvořením malé majetné a vzdělané skupiny obyvatel, odlišující se pouze náboženstvím, která by díky svému postavení a charakteru neměla poznat náboženské represe a antisemitismus.
Po atentátu na ruského cara Alexandra II. začala série nelítostných pogromů. Reakcí na ně byla emigrace, do té doby nebývalého rozměru, kdy 85 % emigrantů mělo za cíl právě Spojené státy. Další emigraci měl za následek pogrom v Kišiněvě. Tento příliv imigrantů z východní Evropy znamenal změnu podílu židovského obyvatelstva na celkové populaci z 0,5 % na 3,4 %. V absolutních číslech znamenala tato migrace mezi lety 1880 až 1914 vzrůst počtu židovského obyvatelstva z 25 012 na 3 300 000.
Na rozdíl od imigrantů z první poloviny 19. století, kteří pocházeli z civilizačně vyspělých oblastí, je populační skladba této migrační vlny odlišná. Většina migrantů pocházela z chudých poměrů ghett východní Evropy, hovořili jidiš a hlásili se k ortodoxnímu judaismu nebo chasidismu. Mezi hlavní cíle patřil New York, v němž Židé počátkem století tvořili 29 % populace, a zejména pak Manhattan v němž vznikla tzv. židovská čtvrť v části Lower East Side. Tato malá, velmi zalidněná oblast byla zastavěna převážně činžovními doby o 5-8 podlažích. Z počátku musela většina Židů pracovat v šicích dílnách při pracovní době až 70 hodin týdně.
Situace v oděvním průmyslu se však změnila a již roku 1888 patřilo Židům 234 z celkových 241 oděvních dílen. Když se v roce 1913 stal oděvní průmysl hlavním průmyslovým odvětvím New Yorku, nacházelo se zde 16 552 továren a dílen, zaměstnávající na 312 tisíc pracovníků, a všechny patřili židovským majitelům. Pracovitost, spořivost, rychlá adaptabilita a především důraz na vzdělání vedl k tomu, že se již téměř po patnácti letech stěhovali do lepších čtvrtí a následující generace se už řadila mezi střední třídu pracující v terciárním sektoru průmyslu. Židé upřednostňovali vzdělání nejvíce ze všech imigrantských skupin.
Změna sociálního postavení se odrážela i ve změnách, které nastaly v rámci židovské komunity. Zde nastal zvrat v převažující denominaci, kdy se změnil poměr mezi ortodoxním a reformním judaismem. V porovnání mezi lety 1880 a 1890 se změnil počet reformních synagog z 90 % na necelých 41 %. Proměna však nadále pokračovala a znovuobrozený ortodoxní judaismus rychle slábl a byl nahrazený denominací specifickou pro Spojené státy, a to judaismem konzervativním.
Vzestup zaznamenal také jidiš, v němž vycházelo počátkem 20. století v New Yorku 600 000 výtisků novin za den. Tato směsice němčiny a hebrejštiny se uplatňovala také v literatuře a divadelních souborech. Nicméně postupně byl také vytlačován angličtinou.
V tomto období také zesílily antisemitské tendence a to především díky překotnému růstu židovské populace, její koncentraci, vizuální odlišnosti a v neposlední řadě také prosazením se v některých odvětvích. Křesťané považovali Židy za ohrožení amerického způsobu života a úspěchy některých jejich „židovských bratrů“ mezi nimi vzbuzovaly zášť. Svůj podíl na vzrůstu těchto tendencí měl i příchod katolíků se silnou antisemitskou tradicí. Tato protižidovská propaganda, počínající v 90. letech 19. století, vyvrcholila různými diskriminačními opatřeními ve 20. a 30. letech 20. století. Svým rozsahem však nedosáhla rozsahu jako jinde ve světě.
Meziválečné období se neslo ve znamení problémů integrace. První světová válka postavila před americké Židy množství svízelných problémů. V listopadu 1914 vznikla pomocná organizace Joint, která měla za cíl finanční organizaci sociální a lékařské pomoci pro evropské Židy. Problém však byl v otázce politické podpory. Americký židovský výbor, reprezentující americké Židy, byl loajální k diplomacii administrativy USA, jenž se klonila na stranu Dohody. Uvědomoval si však zároveň, že hlavním nepřítelem Židů ve východní Evropě je antisemitské carské Rusko, a že by vítězství Německa na východní frontě mohlo znamenat zlepšení situace pro místní židovské komunity. Z obavy před růstem antisemitských nálad se však vzdali výraznější snahy se v této záležitosti angažovat.
Situace po 1.světové válce se v USA mění. Spojené státy se stávají izolacionistickou zemí a snahou je zajistit převahu bílého protestantského obyvatelstva. Ve 20. letech jsou přijaty tři přistěhovalecké zákony, stanovující roční kvóty pro příjem přistěhovalců. Pravděpodobně nejznámější je v pořadí druhý, tzv. Johnsonův zákon z roku 1924, který umožňoval přijetí imigrantů v množství maximálně 2 % obyvatel daného státu v USA k roku 1890, což bylo pouhých několik tisíc imigrantů ročně. Přijetí těchto zákonů znamenalo tragédii pro Židy z východní Evropy, kteří tak ztratili možnost útočiště. Množství židovských imigrantů kleslo nejprve pod 50 000/rok, pak na 10 000/rok a v první polovině 30. let se pohybovalo v rozmezí 2000-5000/rok. Tyto kroky měly za důsledek vzrůst významu britského mandátu Palestiny, jakožto nového cíle imigrace evropských Židů. V polovině 20. let imigrace do Palestiny převýšila imigraci do USA.
Během 20. a 30. let 20. století byla patrná snaha Židů ještě více se integrovat do americké společnosti. Mezi tyto snahy patří mírný rozptyl populace, ústup náboženství do pozadí, dominance angličtiny, sňatky mezi s nežidy, atp. Toto období je zároveň obdobím největšího rozmachu antisemitismu v dějinách USA. V tomto období vzrůstají aktivity Ku-Klux-Klanu, rasistické teorie jsou šířeny prostřednictvím antisemitských periodik a Židé jsou diskriminováni v zaměstnání. Tento jev však nezasahoval do individuálních svobod občanů. Jedním z iniciátorů protižidovské kampaně byl i průmyslník Henry Ford. Zřejmě nejzásadnějším zásahem byly kvóty pro židovské studenty na řadě univerzit, které omezovaly přístup Židů ke vzdělání.
Přesto však byl zaznamenán demografický vzestup Židů, z nichž většina již náleží do střední třídy. Otevřenost novým trendům a poznatkům jim otevřela nová odvětví a podpora programu prezidenta F. D. Roosvelta New Deal jim přinesla posílení pozic. Přesto však se představitelé amerických Židů neodhodlali k vyvíjení nátlaku na vládu při prosazování vyšších kvót pro uprchlíky před nacismem. Až na dílčí zvýšení přistěhovalectví na přelomu 30. a 40. let, byla většina Židů v Evropě ponechána nacismu.
Po Druhé světové válce se stává židovská obec v USA nejdůležitějším centrem židovského národa a snaží se pomáhat těm, jenž přežili holocaust. V poválečném období je také příznačný růst obliby sionismu a zejména pak ve formě finanční pomoci nově vzniknuvšímu státu. Podpora Izraeli ze strany USA je do dnešní doby značná a to zejména díky silné lobby, která vznikla již zrozením nového židovského státu, který byl americkými Židy vítán. Emigrace do Izraele z USA však byla malá.
Poválečné období je pro americké Židy obdobím neobyčejného kulturního, ekonomického a politického rozkvětu. Od 60. let přestává být patrný antisemitismus a úloha Židů prakticky ve všech odvětvích roste. V literatuře se objevují např. Arthur Miller, Allen Ginsberg či Leon Uris; ve vysokém školství je 10 % všech rektorů židovského původu; v necelých dvou dekádách mezi lety 1952-1969 je v oblasti vědy a kultury uděleno 14 Nobelových cen americkým Židům. Vzestup je patrný také v obchodní a profesní třídě a v politice. Velmi dobrý vývoj nastává také v zaměstnanosti a pobírání mezd. Dochází také ke slábnutí náboženství a emancipaci žen.
V populačním vývoji dochází ke stagnaci. Výraznější přistěhovalecké vlny jsou v roce 1950 a na přelomu 70. a 80. let. Řada menších pak přichází po rozpadu Sovětského svazu začátkem 90. let. V absolutních číslech má v současné době židovská komunita ve Spojených státech 5 280 000, což je v poměru na celkové populaci 1,8%. Rozmístění židovské populace nemá nerovnoměrný charakter jako v počátcích osidlování. Zůstává však prvek urbanizace. V New Yorku žije 30 % amerických Židů. Velké množství Židů je také v Kalifornii či na Floridě. Větší obce pak najdeme ještě ve státech New Jersey, Pensylvánie, Massachusetts, Illinois, Maryland. Rodinné příjmy jsou nadále nad celostátním průměrem. S poklesem významu náboženství souvisí i vývoj v poměru jednotlivých denominací judaismu. Reformní judaismus se pomalu vyrovnává konzervativnímu a podíl ortodoxního kleslo pod 10%.


Jan Černý

V letech 1978-84 vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně a poté až do r. 1992 pracoval jako obvodní veterinární lékař. Od r. 2002 svou lékařskou veterinární praxi obnovil.


Augustin Alexis Damour

Jako mladý pracoval pro Ministerstvo zahraničních věcí, kde zastával místo podsekretáře. Nicméně v roce 1854 na své místo rezignoval, aby se mohl cele věnovat mineralogickému výzkumu. Svoji první publikaci vydal v roce 1837, poslední pak 1893. Jeho vědecká kariéra dosáhla úctyhodných 56 let.


Shapirův efekt

Shapirův efekt je zpoždění signálu, který prochází silným gravitačním polem. Jedná se o důsledek obecné teorie relativity a jeden ze čtyř klasických způsobů ověření této teorie ve Sluneční soustavě. Pokus, který měl efekt ověřit, navrhl astrofyzik Irwin I. Shapiro v roce 1964.
První ověření tohoto efektu bylo provedeno pomocí MIT Haystack radar antenna. Byla měřena doba odrazu radiových vln od Venuše, když dráha paprsků probíhala poblíž Slunce. Předpovězená doba zpoždění, přibližně 200 µs byla skutečně naměřena.


Štěrk

Štěrk je nepevný zrnitý materiál přírodního původu, který vznikl rozrušením, následným opracováním a transportem pevné horniny, s velikostí jednotlivých zrn od 2 mm do 256 mm. Jednotlivá zrna štěrkové velikosti se nazývají oblázky. Nejbližší menší třída zrnitosti je písek, úlomky větší než 256 mm se nazývají balvany.
Aby se určitý sediment mohl nazvat štěrkem, musí obsahovat více než 30 % částic štěrkové velikosti z celkového objemu sedimentu. Pokud je obsah úlomků nižší, používá se adjektivum štěrkový, s příslušným názvem. Zpevněný ekvivalent štěrku se nazývá slepenec, anebo brekcie.
Protože výskyt štěrků na zemském povrchu není tak častý jako výskyt písků, označuje se tímto názvem i komerční drť vyráběná z horniny v kamenolomech s průměrem zrn 2 až 15 mm.
Štěrky jsou nejhrubším produktem zvětrávání, proto je jejich transport ze zdrojové oblasti na místo uložení relativně krátký v porovnání s transportní vzdáleností menších úlomků. Rozdělují se na základě místa ukládání na:
Štěrk se nejčastěji používá ve stavebnictví jako přísada do základových betonů, při stavbě cest, dopravních komunikaci, případně i jako samostatný silniční povrch, hlavně v oblastech s malou silniční zátěží, celosvětově je počet silnic se štěrkovým povrchem přibližně stejný jako počet asfaltových cest).


Souhvězdí Střelce

Střelec je název souhvězdí na jižní obloze. Leží mezi souhvězdími Orla, Štítu, Hada, Hadonoše, Štíra, Jižní koruny, Dalekohledu, Indiána, Mikroskopu a Kozoroha. Nejjasnější hvězdy Střelce tvoří snadno rozpoznatelný asterismus Čajová konvice. Střelec je zvířetníkové souhvězdí – prochází jím část ekliptiky. Slunce prochází Střelcem od 18. prosince do 18. ledna. Tři dny poté, co do něj Slunce vstoupí, dosáhne své nejnižší deklinace a tím pádem i své nejnižší výšky na obloze vůbec. Tento bod se souřadnicemi rektascenze 18h a deklinace -23,5° se nazývá zimní slunovratový bod. Tehdy nastává zimní slunovrat, tedy začátek astronomické zimy. Slunce ten den v poledne kulminuje nad rovnoběžkou 23° 30´ jižní zeměpisné šířky.
Tato rovnoběžka se nazývá Obratník Kozoroha, neboť před 1000 lety se tento bod nacházel v souhvězdí Kozoroha. Spolu se Štírem je Střelec jediným zvířetníkovým souhvězdím, které se v našich zeměpisných šířkách nikdy nedostane celé nad obzor. Souhvězdí Střelce však lze označit za nejzajímavější ze všech souhvězdí. Ačkoliv neobsahuje nijak zvlášť jasné hvězdy, na jeho ploše se nachází mnoho objektů vzdáleného vesmíru. Pokud se díváme do souhvězdí Střelce, díváme se zároveň do středu Galaxie, který je vzdálen 30 000 ly.
Střelec patří mezi větší souhvězdí zvěrokruhu. V celkovém pořadí mezi všemi souhvězdími mu patří patnácté místo. Díky své poloze se v České republice nachází velmi nízko nad horizontem, což znamená nejen že jeho jižní část nejde vidět, ale také že jeho nijak zvlášť výjimečně jasné hvězdy jdou vidět hůře, neboť se pouotují přes hustou vrstvu pozemské atmosféry. Díky své poloze nízko nad horizontem mohou být hvězdy zakryty světelným znečištěním nebo vysokými kopci. Ačkoliv je většina objektů Messierova katalogu v tomto souhvězdí viditelná pouhým okem, v Česku by to bylo možné pouze za výjimečných pozorovacích podmínek. Doba jeho pozorovatelnosti je poměrně krátká. Severní části souhvězdí se nad obzor dostávají koncem února za ranního rozbřesku. Čajová konvice je viditelná až počátkem dubna. Nejlepší pozorovací podmínky nastávají v červenci a srpnu, kdy o půlnoci souhvězdí kulminuje nad obzorem. V září a říjnu již souhvězdí pomalu sestupuje a v listopadu kolem šesté hodiny večer již mizí pod obzorem.
Staré hvězdné mapy zachycují Střelce jako kentaura držícího luk a šíp, avšak kentaur se na oblohu dostal již v podobě souhvězdí Kentaura. Podle jedné z bájí si Staří Řekové Střelce ztotožňovali s Krotem, synem boha Pana. Krotus vynalezl šíp a odjel s ním na koni na lov do lesa. Jiná báje si Střelce vykládá jako kentaura, který byl chráněnec Múz a vynalezl lukostřelbu, za což byl přenesen na oblohu. Před 4 000-5 000 lety si Sumerové na stejném místě oblohy představovali svého boha smrti a podsvětí Nergala.
Nejjasnější hvězdou Střelce není jeho alfa, ale až modrobílý obr epsilon Sagittarii s názvem Kaus Australis s jasností 1,8 mag. Alfa Sagittarii, s názvem Rukbat je hvězda hlavní posloupnosti s jasností 4,0 mag. Ze střední Evropy ji není možno pozorovat, neboť se nachází daleko na jihu. Beta Sagittarii je optická dvojhvězda, snadno rozlišitelná pouhým okem. Beta1 se nazývá Arkab Prior a má jasnost 4,0 mag. O něco slabší a jižněji položená Beta2 se jmenuje Arkab Posterior. Tato dvojhvězda je však také příliš nízko na jihu, než abychom ji z České republiky mohli spatřit.
Většina hvězd v souhvězdí má svůj název, který se vztahuje na tu část souhvězdí, kterou hvězda v obrazci tvoří. Gamma Sagittarii, název Al Nasl, je modrý obr o jasnosti 3,0 mag. Delta, epsilon, a lambda Sagittarii tvoří luk Střelce. Kaus Australis, tedy epsilon Sagittarii, znamená jižní část luku. Nad ní se nachází delta Sagittarii, Kaus Meridionalis, je červený obr o jasnosti 2,7 mag. Nejvýše postavená s hvězd tvořící luk je lambda Sagittarii, Kaus Borealis, je žlutý obr o jasnosti 2,8 mag. Zeta Sagittarii, je dvojhvězda, tvořící část ramene, o jasnosti 3,2+3,4 mag. Sigma Sagittarii je modrobílá hvězda hlavní posloupnosti o jasnosti 2,5 mag. Ve středních dalekohledech je dobře pozorovatelná dvojhvězda eta Sagittarii, jasnost obou hvězd je 3,2+7,8 mag a jsou od sebe vzdáleny 3,6°. Další dvojhvězdou je xí Sagittarii o jasnosti 3,3 a 3,4 magnitudy, ale jejich vzdálenost na obloze není nikdy větší než 0,5°. Nejjasnější proměnné hvězdy jsou X Sagittarii, W Sagittarii, R Sagittarii a RY Sagittarii.
Ve Střelci se také ve vzdálenosti 25 000 světelných let nachází jedna z nejjasnějších známých hvězd v Galaxii, Pistolová hvězda, která by byla viditelná jako hvězda 4. magnitudy, kdyby nebyla zakryta oblaky mezihvězdného mračna. Trpasličí galaxie SagDEG je nejbližší sousední galaxií naší Galaxie.
Střelcem prochází nejjasnější a také nejkrásnější část Mléčné dráhy. Je to kvůli tomu, že se v této oblasti nachází středové zhuštění hvězd v blízkosti středu Galaxie a před ním část jejího spirálního ramene s názvem Rameno Střelce, které je o 6 500 světelných let blíže středu Galaxie, než Rameno Oriona, ve kterém se nachází Sluneční soustava. Přímý výhled na jádro Galaxie zakrývají pozorovateli na Zemi husté mraky prachu a plynu, které pohlcují světlo hvězd nacházejících se za nimi. Tím je připraven o zajímavý pohled, neboť jádro Galaxie je tak husté, že nebýt mraků, bylo by po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem oblohy a dokonce by vrhalo stíny.
Jak již bylo řečeno, Střelec je velmi bohatý na objekty vzdáleného vesmíru. Dominují v něm hlavně difúzní mlhoviny a kulové hvězdokupy. Jedním z nejhezčích objektů ve Střelci je difúzní mlhovina Laguna která je po Mlhovině v Orionu druhou nejjasnější, kterou lze v Česku vidět – má jasnost 6,0 mag, a je tedy na hranici viditelnosti pouhým okem. Další difúzní mlhovinou je mlhovina Omega, která již sice není viditelná pouhým okem, ale je dobrým cílem pro malé dalekohledy, má jasnost 7,0 mag. Velmi jasná je také otevřená hvězdokupa Messier 18, která má jasnost 6,9 mag. Difúzní mlhovina Trifid s jasností 6,3 mag, patří také k oblíbeným cílům amatérských astronomů. Pouhým okem je viditelná otevřená hvězdokupa Messier 21, která má jasnost 5,9 mag.
Messier 22, je s jasností 5,2 mag, jednou z nejjasnějších kulových hvězdokup. Jasná je také otevřená hvězdokupa Messier 23, která má jasnost 5,5 mag. Hvězdné mračno ve Střelci jsou dvě náhodně seskupené otevřené hvězdokupy IC 4715 a NGC 6603. Mračno má jasnost 4,6 mag. Messier 25 je otevřená hvězdokupa o jasnosti 4,6 mag. O něco slabší je kulová hvězdokupa Messier 28. Messier 54 je kulová hvězdokupa, která obíhá okolo trpasličí eliptické galaxie SagDEG. Kulová hvězdokupa Messier 55, je ze střední Evropy, kvůli své poloze jen těžko pozorovatelná. Kulové hvězdokupy Messier 69, Messier 70 a Messier 75 jdou ještě vidět menšími dalekohledy.
Velký počet kulových hvězdokup v souhvězdí lze přičítat tomu, že kulové hvězdokupy se seskupují kolem galaktického jádra. Pozoruhodná je planetární mlhovina NGC 6537, známá jako Červený pavouk.


Chápan středoamerický

Chápan středoamerický má stejně jako ostatní chápani zvláště dlouhé přední i zadní končetiny, štíhlé tělo, malou hlavu a silný, 63-84 cm dlouhý ocas. Na délku dosahuje až 63 cm a váží kolem 7,5-9 kg. Má dlouhou, měkkou srst, černé ruce, hlavu a zadní končetiny a obličejovou masku z bledé kůže kolem očí a čenichu. Břišní strana těla a vnitřní strana končetin bývá obvykle světlejší, nejčastěji bílá. Ruce s dlouhými černými prsty bez palců mají funkci jakýchsi háků.
Je to velice čiperná a obratná opice, která patří k vůbec nejobratnějším stromovým primátům. Při lezení v korunách stromů používá svůj dlouhý ocas jako „pátou končetinu“. Žije v menších skupinkách, které se jednou ročně seskupují, přičemž jsou obvykle tvořeny méně jak 30 kusy, zaregistrovány však byly i skupiny s více jak 100 kusy. Za potravou, kterou tvoří především ovoce, květy, ořechy, semena, hmyz nebo vejce, se vydává brzy ráno, přes den většinou odpočívá. Pokud spatří nebezpečí, vydá štěkavý zvuk, po kterém všichni členové skupin doslova zmizí v korunách stromů.
Samice rodí po 226 až 232 denní březosti jediné mládě, které se několik prvních týdnů drží matčiny srsti a je zavěšeno na jejím břiše. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku pěti let, samice o rok dříve. V zajetí se může dožít i více jak 30 let, v přírodě se průměrná délka života výrazně liší.
Chápan středoamerický je hojně loven místními domorodci pro své maso. Ohrožuje jej i hromadná ztráta přirozeného biomu. K životu totiž potřebuje rozsáhlé lesy, které v důsledku plenění stále mizí. V posledním dvacetiletí však jeho početnost výrazně stoupla a v Červeném seznamu IUCN byl v roce 1996 přeřazen z kategorie zranitelných druhů až do kategorie málo dotčených druhů. V CITES jej nalezneme v příloze I.
Chápan středoamerický se hojně chová v zoologických zahradách a parcích po celém světě. V České republice jej chová Zoologická zahrada Praha a Zlín.


Pražská klubová fotbalová liga

Pražská klubová fotbalová liga patří společně s Pražským svazem malého fotbalu ke dvěma nejznámějším fotbalovým ligám, hraným systémem 5 hráčů v poli a 1 brankář. Je řízena Radou PFKL. Je rozdělena na: I.ligu, II.ligu, III.A ligu a III.B ligu. Účastní se ji 48 týmů - z oblasti hlavního města Prahy, každý s každým hraje jednou na domácím hřišti a jednou na hřišti soupeře. Celkem se v každé lize tedy hraje 22 kol. Vítězem se stává tým s nejvyšším počtem bodů, vítězové a týmy na druhém místě v tabulce v nižších ligách postupují do I.ligy. Poslední a předposlední tým sestupují do nižších soutěží. Každý tým účastněný v PKFL platí na začátku sezony startovné ve výši 200 Kč.
Zástupci jednotlivých týmů také působí jako rozhodčí pro ostatní zápasy dané ligy. Zástupci I.ligy pískají I.ligu, zástupci II.ligy pískají II.ligu, zástupci III.A ligy pískají III.B ligu a obráceně. Za neúčast při pískání se týmům odečítají body.


Šalíř

Šalíř je typ válečné přílby z druhé poloviny 15. století. Měl buď sklopné nebo pevné hledí a chránil poměrně dokonale hlavu s výjimkou brady a krku, proto byl často dpolňován plátovým podbradím. Býval vykován z jednohu kusu zejména pokud měl pevné hledí. Část šalíře kryjící zátylek bývala někdy rozdělena na jednotlivé lamely, které spadaly na záda. Používal se zejména jako součást německého typu plátové zbroje, ale v hojné míře byl užíván i pěšáky po celé tehdejší Evropě.


Nerva

Marcus Cocceius Nerva byl v letech 96–98 římský císař. Jeho otcem byl senátor a významný právník Marcus Cocceius Nerva, matkou Servia Plautilla.
Nerva pocházel z vlivné rodiny, což jej předurčovalo k tomu, aby již od mládí zastával různé úřady – roku 66 se stal nakonec praetorem, roku 71 a 90 i konzulem. Navzdory svým dobrým vztahům k Neronovi a později k Flaviovcům neunikl krátkodobému vyhnanství v Tarentu, kam ho z nejasných příčin poslal roku 93 císař Domitianus.
Na trůn Nerva nastoupil po Domitianově zavraždění 18. září 96, kdy mu bylo 65 let; vládl pouhých 16 měsíců. Adoptováním Traiana založil tradici tzv. adoptivních císařů. Hornogermánský místodržitel Traianus byl velmi oblíbený u vojska a jeho faktické designování za nástupce upokojilo zejména pretoriánskou gardu, v níž Domitianovo odstranění vyvolávalo odpor, takže se z podnětu svého velitele Casperia Aeliana proti Nervovi vzbouřila a vynutila si potrestání některých viníků Domitiánovy vraždy.
Jinak Nervova vláda patřila spíše ke klidným obdobím. Přijal řadu opatření, kterými se snažil stabilizovat rozkolísanou říši - zrušil stíhání pro urážku císaře a tvrdě potrestal všechny udavače, nejchudším občanům zajistil příděly půdy v ceně šedesáti milionů sesterciů a jejím rozdělením pověřil senátní výbor. Kvůli nedostatku financí prodával majetek z císařského paláce a rušil některá představení a oběti. Svojí šetrností se mu podařilo sanovat státní finance.
Dokončil Domitianem započatou stavbu nového fora, které mělo propojit staré Forum Romanum s novými císařskými fory.
Nerva je posledním císařem, který byl pohřben v Augustově mauzoleu


Vídeňský kongres

Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod řízením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen ministrem zahraničí Metternichem. Pro svůj průběh do března 1815 je nazýván také tančící kongres.
Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Vídeňský kongres zde vytvořil Německý spolek
Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování KVIETIZMU na základě „křesťanské solidarity“. Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí. Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se projevila touha po svobodě…
Vedli válku proti Napoleonovi, které bránily v rozvoji země.Na trůn totiž nastoupil po Napoleonově bratru opět Bourbonský panovník, který začal omezovat občany a chtěl vyslat vojsko do střední Ameriky, kde byli vzbouřenci vedeni Simonem Bolívarem.Roku 1820 se navíc ve Španělsku vzbouřili i vojáci. Roku 1823 byla jejich revoluce potlačena Francouzi.
Byla rozdrobena na malé území a bála se, že na ně někdo zaútočí a oni se neubrání. Vznikly tajné spolky revolučních demokratů, kteří toužili po sjednocení. Válka jim ale nepomohla.Vyvolali v Neapolsku povstání a v letech 1820–1821 byli poraženi Rakouskou armádou a vůdcové povstání byli vězněni na Špilberku.
Po smrti nenáviděného cara Alexandra I. Romanova v prosinci roku 1825 musel nový vládce Mikuláš I. čelit nevídané vzpouře děkabristů. Byli to většinou vojenští důstojníci a jejich vojáci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost, dokud nevydá ÚSTAVU. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno dělostřelbou. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Proto zůstalo nevolnictví v Rusku až do roku 1861.
Řecko bylo již dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Turkové tvrdě potlačovali řecké snahy o osamostatnění. Povzbuzení Francouzskou revolucí povstali roku 1821 i Řekové. Na pomoc jim přišli dobrovolníci z Ruska, Anglie a Francie. Tvrdé boje byly ukončeny až v roce 1830, kdy bylo Řecko uznáno za samostatné království. Na trůn zde nastoupil Braniborský princ Ota.
Ve Francii oslabené vídeňským kongresem se snažil o absolutistickou vládu Karel X. Bourbon. Chtěl upevnit svou moc a bránil pokroku. To vedlo k povstání v červenci 1830, do něhož se zapojili studenti, novináři, ale i řemeslníci. Červencová revoluce zvítězila. Karel byl svržen a na trůn byl dosazen jeho příbuzný Ludvík-Filip Orleánský Bourbon. Jeho vláda se nazývá „Červencová monarchie“
Ohlas červencová revoluce měla v Belgii, která byla spojena Vídeňským kongresem s Nizozemskem. Chtěli samostatný stát. V Bruselu vypuklo povstání a byl vyhlášen samostatné a neutrální Belgické království.
Povstání vypuklo v listopadu 1830 proti nadvládě Rusů. V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.


Adléta Uherská

Adléta byla dcerou Ondřeje I., od roku 1046 uherského krále. Historické prameny neuvádějí datum jejího narození, dnešní historici se kloní k roku 1040. Otázky panují i ohledně osoby její matky. Někteří historici mají za to, že jí byla Anastázie Rurikovna, dcera ruského velkoknížete Jaroslava Moudrého
Objevila se i druhá hypotéza, podle které byla Anastázie druhou Ondřejovou ženou a Adléta podle data narození pocházela z prvního manželství pozdějšího uherského krále. Tato teorie se opírá o fakt, že Jaroslav Moudrý by těžko dceru provdal za někoho, kdo neměl šanci na trůn. Reálná šance na zisk koruny přišla pro Ondřeje I. až kolem roku 1045 a v tom případě nemohla Anastázie být Adlétinou matkou, zřejmě ji ale vychovávala.
Když se Vratislav, budoucí Adlétin manžel, dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustil Olomouc, kde sídlil, a útočiště hledal právě u Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu neznámého původu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu. Podruhé se tedy Vratislav oženil s Adlétou, princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057, kdy jí bylo asi sedmnáct let. Důvodem bylo spojenectví s Uhrami.
Během asi pěti let manželství se Adlétě narodily čtyři děti: do českých dějin se zapsal kníže Břetislav II., dalšími byly Vratislav, který zemřel ještě v dětství, a dcery Judita a Ludmila. Juditu otec později provdal za polského knížete Vladislava I. Heřmana a stala se matkou jednoho z nejvýznamnějších středověkých polských panovníků, Boleslava III. Křivoústého.
V roce 1061 se Vratislav stal po smrti svého bratra Spytihněva knížetem, Adléta se ovšem z titulu kněžny dlouho neradovala. Zemřela 27. ledna 1062 ve svých asi dvaadvaceti letech. Důvodem zřejmě byla právě rychlost, s jakou přivedla na svět své děti. Vratislavovou třetí ženou se o zhruba rok později stala Svatava Polská.


Transamazonská dálnice

Transamazonská dálnice je 5600 km dlouhá silnice v Jižní Americe v Brazílii, která prochází státy Brazílie Piaui, Maranhao, Tocantins, Pará and Amazonas. Hlavním smyslem stavby bylo propojit dopravně tyto regiony mezi sebou a také se sousedními státy Peru a Ekvádorem. Silnice byla postavena během 6 let a slavnostně inaugurována 30. srpna 1972.
Termín dálnice vyjadřuje spíše její důležitost než kvalitu — podle českých měřítek by si označení dálnice nezasloužila. Pouze malá část z ní je asfaltována, i následkem toho je během dešťů sjízdná jen obtížně.
Stejně jako u dálnic jinde ve světě, i zde je v souvislosti s výstavbou kritizováno poškození přírody dálnicí. Jak ukazují i satelitní snímky, výstavba dálnice výrazně podpořila odlesňování v přilehlých oblastech, protože umožnila těžařským firmám dopravu dřeva.


Inkognito kvartet

Inkognito kvartet je název dívčí vokální pěvecké skupiny, jenž vznikla v roce 1960 z členek někdejšího Československého státního souboru písní a tanců. Soubor zpočátku vystupoval hlavně na estrádách, hrál pro vojáky, zpíval velice pestrý repertoár, který se skládal z písní folklórních, černošských, swingových, trampských i kramářských respektive staropražských. Populární titulem byl například song Na Vlachovce, který později dal název někdejšímu velmi úspěšnému televiznímu pořadu tematicky zaměřenému na dechovou a lidovou hudbu.
Od roku 1962 soubor působil jako součást Divadla Paravan, kde působil až do zániku divadla. Postupem doby se začal prosazovat na scéně středního proudu popmusic, začal vystupovat mimo estrádní pódia, nahrával pro Panton i Supraphon, objevovala se v Československém rozhlasu i v televizi. Často vystupoval s orchestrem Karla Duby. Vůdčí postavou celého uskupení se stala žena s bezesporu nejhlubším i velice snadno zapamatovatelným výrazně znělým hlasem v celé oblasti české populární hudby, kontraaltistka Věra Nerušilová společně se sopranistkou Indrou Střítezskou-Vostrou.


Plavecký bazén Pod Barrandovem

Plavecký bazén Pod Barrandovem je zaniklý plavecký bazén pod Barrandovem v Hlubočepích v Praze. Architektem areálu byl Václav Kolátor, specialista na stavbu lázní a bazénů, kterého proslavila právě stavba tohoto bazénu.
Bazén byl otevřen dne 16. srpna 1930. K propagaci bazénu vyzval již 31. července herec Vlasta Burian Alfreda Nikodéma k závodu na 100 m.


From Wishes to Eternity

From Wishes to Eternity - Live je živé DVD/VHS/CD symphonic power metalové skupiny Nightwish. Bylo natočeno ve Finském Tampere, 29. prosince 2000. CD bylo vydáno jako limitovaná edice v nákladu 10 000 kopií, dostupných pouze ve Finsku. V roce 2005, bylo vydáno i v Evropě. Pro zpestření koncertu, zahráli také směsici, "Crimson Tide, Deep Blue Sea", ve kterých zazněly melodie i od jiných umělců, včetně hudby Hanse Zimmera z filmu z roku 1995 Crimson Tide.
Tento článek je založen na překladu článku From Wishes to Eternity na anglické wikipedii


Caesarea

Název Caesarea či Kaisareia označuje antická města pojmenováná k poctě Gaia Iulia Caesara nebo některého z římských císařů:


Léon Nagant

Společně s bratrem Émilem založil v Lutychu dílnu jemné mechaniky, ze které později vznikla celosvětové známá zbrojovka Fabrique d'armes Émile et Léon Nagant, později přejmenovaná na L. Nagant & Cie, Liége. Nagant si v roce 1894 nechal patentovat revolver s těsněním válce. Ruská armáda zavedla tento typ pod označením Nagant 1895. Až do roku 1913 vyráběla a dodávala tyto revolvery firma Nagant.
Po smrti Léona Naganta převzali vedení firmy jeho synové Charles a Maurice. Po roce 1900 se firma zabývala i výrobou automobilů v licenci francouzské společnosti Rochet-Schneider. Vozy Nagant vznikaly až do roku 1928. V roce 1931 firmu převzala společnost Impéria.


Agemochi

Neurážejte vandaly. Většina vandalů spadá do jedné ze dvou kategorií, nováčky, kteří se ještě nenaučili nic lepšího, a opravdové vandaly či trolly. Rozčílit se, urážet je, vysmívat se jim nebo je verbálně napadat znamená v prvním případě odcizení potenciálně užitečných budoucích uživatelů a v druhém případě utvrzování jejich destruktivních tužeb.
Je důležité poznamenat, že neurážet vandaly neznamená neřešit jejich činnost. Vandalové a vandalismus se mají řešit blokováním, revertováním nebo zamykáním. Klíčové je nedělat zmíněné nevlídněji, než je to nutné. Například když po sérii vandalismu a varování následují reverty se shrnutím "Zablokujte někdo toho hajzlíka" nebo blok se shrnutím "VYPADNI!", nejspíš to přiměje vandala zkusit vandalizovat dál a zjistit, zda nedosáhne další výrazné reakce.
Mnoho uživatelů si udržuje odstup užíváním předdefinovaných šablon na varování vandalů. I když tyto nesedí na všechny způsoby vandalismu, pomáhají udržovat střízlivost a vyjadřovat se bez emocí k věci: „Dopouštíte se vandalismu, přestaňte nebo budete zablokován“. Uživatelé, kteří často řeší vandalismus nebo trollování, obvykle umí používat krátké a efektivní shrnutí editace nebo bloku.


Rihanna

Rihanna /[[Mezinárodní fonetická abeceda|[?i'?.n?]]]/ je barbadoská zpěvačka, která je ve své tvorbě ovlivněna R&B, reggae, dancehall a dance. Rihanna se po světě proslavila hity jako „Pon de Replay“, „SOs“, „Unfaithful“, „Break It Off“ a v poslední době například hity „Umbrella“, „Take A Bow“, „Disturbia“ a „Shut Up and Drive“.
Rihanna se narodila ve městě Saint Michael na Barbadosu Ronaldovi a Monice Fenty. Její matka Monica je guinejanka barbadoského původu a její otec je z Barbadosu. Má dva mladší bratry, kteří se jmenují Rorrey a Rajad. Rihanna chodila na základní školu „Charles F. Broome Memorial School“ a poté na „Combermere School“, kde se dvěma spolužačkami založila hudební trio. V roce 2004 vyhrála „Miss Combermere Beauty Pageant“ a vystoupila na „Colours of Combermere School Show“ s písní „Hero“ od Mariah Carey". Když jí bylo 15, nastal pro Rihannu zásadní zlom v kariéře. Jeden z jejich přátel ji totiž představil producentovi Evanu Rogersovi, který byl na Barbadosu na dovolené s manželkou. Evan Rogers a jeho kolega Carl Sturken pomohli Rihanně nahrát v U.S.A. vlastní písně a rozeslali je do několika nahrávacích společností. Jednu z nahrávek dostal do ruky i Jay-Z, který s ní podepsal smlouvu u jeho nahravácí společnosti Def Jam Recordings. Rihanna uvedla v jednom interview, že její kamarádka a zároveň zpěvačka, která kdysi také nahrávala pod značkou Def Jam, Fefe Dobson byla osobou, kterou obdivovala.
Debutové album Music of the Sun, na které se také částečně autorsky podílela, vyšlo v roce 2005. Prvním singlem, který z něj vydala, byl „Pon De Replay“. Singl se hned usadil na druhém místě jak ve Spojených Státech, tak ve Velké Británii, díky jeho vysoké hranosti v rádiích. Druhým singlem byl „If It's Lovin' That You Want“, který byl méně úspěšný než singl předcházející. V americké hitparádě Billboard Hot 100 debutoval na 36. místě a v britské hitparádě Singles Chart na místě 11. Samotné album se v Americe a Kanadě dostalo do top 10 nejprodávanějších alb a v Británii do top 40. V několika zemích se stalo platinovým a v Americe získalo zlatou desku. Aby desku mohla propagovat, vyjela na turné jako předskokanka Gwen Stefani. Alba se prodalo v Americe přes 500 000 kusů a celosvětově přes 2 miliony kusů. The album features many dancehall songs that harken to her island upbringing. Další singly z alba již vydány nebyly, protože následující album A Girl Like Me vyšlo velmi brzy po „Music Of The Sun“. Avšak v Japonsku přece ještě vydala singl „Let Me“, který se zde umístil na osmé příčce.
V roce 2006 podepsala Rihanna smlouvu na propagování značek Nike a J.C. Penney. V dubnu 2006 vydala své druhé album A Girl Like Me , což je méně než 8 měsíců po vydání jejího prvního alba. Album debutovala v USA na pátém místě a ve Velké Británii na místě čtvrtém. Pilotní singl „SOS“ byl použit při propagování společnosti Nike. Stal se jejím prvním singlem, který se dostal na první příčku hitparády Billboard Hot 100 chart a také debutoval na prvním místě v hitparádě Hot Digital Songs. V Austrálii taktéž debutoval na první příčce a ve Velké Británii na místě druhém. Druhý singl z alba, píseň „Unfaithful“ napsal R&B zpěvák Ne-Yo. V písni zpívá o svém pocitu viny, kterému čelí, protože podváděla svého přítele. Stala se její třetí písní, která se umístila v top10 jak v USA, tak ve Velké Británii. Třetí singl „We Ride“ nebyl tak úspěšný jako jeho předchůdci. Nedostal se do hitparády U.S. Billboard Hot 100, ale ve Velké Británii se dostal na 17. místo a v hitparádě Hot Dance Club Play se umístil hned na prvním místě. Její čtvrtý singl, „Break It Off“, který nazpívala se Seanem Paulem, se již dostal na 45. místo v americkém žebříčku jen na základě hranosti v rádiiích. 19. února 2007 byla již možnost si singl stáhnout a tak si polepšil až na deváté místo.
Celkově měla v různých „Billboard“ žebříčcích jedenáct hitů, které se umístily na prvním místě a měla veliký úspěch předevěím s „Pon De Replay“, „SOS“, „Unfaithful“ a „We Ride“. Když podepsala smlouvu s firmou Clinique, nahrála píseň, kterou opět napsal Ne-Yo, nesla název „Just Be Happy“ a stala se součástí propagace této firmy. Song si můžete poslechnout na jejím profilu na stránce Myspace. Rihanna nedávno nahrála píseň nazvanou „Winning Women“ společně s členkou kapely Pussycat Dolls Nicole Scherzinger na propagaci parfému Secret.
Rihanna si odbyla svůj herecký debut malou rolí ve filmu Bring It On: All or Nothing, který vyšel 8. srpna 2006 a také se objevila v jednom díle americké telenovely All My Children a v seriálu Las Vegas.
Rihanna se vydala na začátku roku 2007 do nahrávacího studia s Ne-Yem, Timbalandem a dalšími, aby natočila své další, v pořádí třetí album Good Girl Gone Bad. Album vyšlo 5. června 2007. Na albu se objevují i Jay-Z a Ne-Yo.
První singl „Umbrella“, ve kterém rapuje Jay-Z vyšel 29. března 2007 a dostal se v mnoha zemích na první místo. Ve Velké Británii byl na prvním místě deset týdnů za sebou. To se naposledy povedlo kapele „Wet Wet Wet“ s jejích písní „Love Is All Around“ v roce1994. Ženě se to povedlo naposledy v roce 1992 a tou ženou byla Whitney Houston s písní „I Will Always Love You“.
Producenty této písně jsou Christopher „Tricky“ Stewart a Terius „The Dream“ Nash. Její druhý singl „Shut Up and Drive“ byl nasazen do rozhlasu 5. června a zatím se dostal na patnáctou příčku hitparády Billboard Hot 100. Její třetí singl „Don't Stop The Music“ měl premiéru 20. července 2007.
Rihanna spolupracovala na třech písních na albu s Timbalandem. Justin Timberlake zčásti napsal píseň „Rehab“ a také na ní nazpíval vokály. V rozhovorech se jí často ptali na název alba „Good Girl Gone Bad“. Název alba značí rozdíl mezi „starou a novou“ Rihannou. Sama zpěvačka se k tomu vyjádřila: "Zlá znamená cool, zlá znamená funky, zlá znamená mít postoj, zlá znamená být drzá. Toto album je určitě skvělou reprezentací toho, čím nyní jsem a kde právě ve své kariéře jsem.“. Sedm týdnů po vydání dostalo toto album zlatou desku a desku platinovou od organizace United World Albums Chart.
Rihanna byla nedávno též oceněna titulem 'Celebrity Legs of a Goddess 2007' společností Gillette a své nohy si pojistila na $1,000,000. Rihanna se vydá na turné se zpěváky Chrisem Brownem a Bow Wowem.
7. července vystoupila v Tokiu v rámci megakoncertu Live Earth.
12. září 2007 odstartuje Rihanna své turné, které pojede v Kanadě společně s Akonem a poté v Evropě již sama. Turné nese stejný název jako album, tedy Good Girl Gone Bad Tour.


Papouškovití

Pod čeleď papouškovitých bývají obvykle řazeny dvě podčeledi. První, početnější, Psittacinae zahrnuje papoušky, ary a jiné, druhá, Lorrinae zase papoušky lori, charmoziny a vini. Některé zdroje však tyto podčeledi uznávají za plnohodnotné čeledi a uvádějí je tak pod názvy Psittacidae a Loriidae.
Většina zástupců se živí zejména semeny. U některých druhů jsou v potravě zastoupeny také bobule, ořechy, zelené části rostlin, hmyz či nektar. Obvykle jsou také monogamní a hnízdí v dutinách stromů.


Kniha smlouvy

Termínem Kniha smlouvy se v biblistice označuje zákoník v Exodu 20,22–23,33. Je součástí celku zákonů, které podle biblického vyprávění Izrael dostal při svém pobytu pod horou Sinaj. Na místě, kde se dnes nachází Kniha smlouvy, se dříve nacházelo desatero, které bylo přeloženo o něco dříve do Ex 20.
Kniha smlouvy je jeden z nejstarších zákonických celků Pentateuchu. Je nesnadné určit dobu jeho vzniku, jen krajní termíny. Zákoník vznikl po usazení Izraele, neboť předpokládá plně usazenou, zemědělskou společnost, tedy přibližně někdy po roce 1000. Naopak musí být starší než druhý zákoník v Pentateuchu, Deuteronomium, které bylo napsáno pravděpodobně v druhé polovině 7. stol. př. Kr. Zákony obsažené v Knize smlouvy se neobjevují nikde jinde, snad s výjimkou jednoho verše z knihy proroka Ámose.
Zákoník se skládá ze dvou druhů zákonů - ze zákonů kazuistických a zákonů apodiktických.
Kazuistické zákony jsou psány stejným stylem, jako ostatní známé předovýchodní zákoníky, tj. začínají formulí „Jestliže“, následuje popsání vzorové situace a její soudní řešení. Jako v případě ostatních známých zákoníků z oblasti není ani Kniha smlouvy uceleným právním systémem, ale sbírkou precedentů a vzorových případů, ke kterým dochází nejčastěji. Současně tyto zákoníky nejsou vyhlášením nových zákonů, nýbrž písemnou kodifikací zákonů již existujících a platných, ale ústně tradovaných.
Apodiktické zákony, nacházející s především v druhé části Knihy smlouvy, se vyznačují svou „absolutní“ formou. Nevypočítávají jednotlivé konkrétní případy a jejich řešení, ale vyjadřují obecně platné zásady. Mohou mít více forem:
Apodiktické, především imperativní zákony se nacházejí často ve sbírkách podle tématu. Například Ex 23,1-3.6-9 je sbírka apodiktických zákonů imperativní formy týkající se soudních procesů. Nejznámější sbírkou apodiktických zákonů, i když mimo Knihu smlouvy, je desatero.
Kniha smlouvy je podobná okolním zákoníkům z oblasti nejen svou formou, ale i obsahem. Zabývá se typickými krizovými situacemi a zločiny, které mohou nastat ve společnosti. Podoba všech těchto zákonů a zákoníků je daná podobným způsobem života a fungování společnosti. Řešené případy jsou především vraždy, krádeže, nebezpečná zvířata, znásilnění, svatební smlouvy, zacházení s otroky apod.
V druhé části zákoníku, kde převažují apodiktické zákony, se nacházejí i zákony náboženské a kultovní. Jsou zde trestány např. čarodějnice, ale i všichni, kdo by obětoval někomu jinému než izraelskému Bohu.
Stejně jako ostatní zákoníky, i kniha smlouvy staví na základním právním principu své doby, tj. na zákonu odplaty. Tento právní princip je velmi cenný a významný, neboť velmi jasně a zřetelně upravuje a omezuje mstu, která často šla dál než „oko za oko“ a žádala někdy za jednu smrt vyvraždění celé rodiny. Vůči starším zákoníkům navíc přiznává právní subjektivitu každému svobodnému člověku, tedy nejen hlavě rodiny. Proto zatímco v Chammurapiho zákoníku najdeme zákon „zabije-li někdo někomu dceru, bude zabita za trest jeho vlastní dcera“, v Knize smlouvy najdeme přísnou aplikaci „život za život“, kde je trestán přímo samotný provinilec. V některých případech se můžeme setkat i s možnou finanční náhradou.
Samotný výraz „oko za oko, zub za zub“ pochází právě z Knihy smlouvy.


Černá louka

Černá louka je ostravské výstaviště nacházející se v centru města poblíž Divadla Antonína Dvořáka a Slezskoostravského hradu. Rozloha areálu je 6 ha, celková krytá výstavní plocha je 9300 m2. Dominantou je pavilon A, který je tvořen původní historickou budovou z roku 1960 a novou víceúčelovou halou s podzemními parkovacími prostory. Areál plynule přechází v parkovou zónu a slouží tak rovněž jako místo k odpočinku. Stabilně zde sídlí některé obchody, hudební kluby či mořské akvárium. Bludné balvany nacházející se v areálu jsou dokladem pevninského zalednění skandinávského původu na ostravském území ve čtvrtohorách. Jedná se o chráněný přírodní výtvor plnící dekorativní funkci.
Černá louka byla až do roku cca 1870 celkem bezvýznamné místo v centru Ostravy. Někdy od tohoto roku se zde však začaly vyvážet výpěrky z koksoven Centrálka a Karolina. Původně se halda navážela pomocí úzkokolejné dráhy, v roce 1911 však již byla tak vysoká, že musela být používána lanovka. Roku 1917 měla halda s několika vrcholy 25 metrů na výšku, zabírala plochu skoro 5 hektarů a uloženo zde bylo více než 700 000 m3 hlušiny.
Problém „ostravských Alp“, jak si haldu překřtili obyvatelé města, se začal řešit po vzniku Československa. Vítkovické horní a hutní těžířstvo zakoupilo rybníky v Hrušově a začalo je obsahem haldy zasypávat. Jak se však záhy ukázalo, rybníky pojaly jen 15 % obsahu haldy. V rámci alespoň částečné estetizace byly na haldě vysázeny akáty, avšak jak se dalo očekávat, ujaly se pouze ve spodní části haldy, zatímco na vrcholu uschly. Mnohem větší úspěch měla gigantická horská dráha pojmenovaná Tivoli, a ačkoliv po jízdě na ní byl návštěvník notně „očouzen“ všudypřítomným prachem, stala se oblíbenou atrakcí Ostravanů.
K radikální změně došlo až v roce 1935, kdy státní dráhy začaly stavět nové trati a zjistily, že propustná haldovina je výborný materiál na náspy. Původní požadavek tisíc tun denně byl později několikanásobně překonán. Pro zajímavost je možné uvést, že odklízení haldy probíhalo výhradně ručně, neboť dle výpočtů odborníků byla lidská práce levnější než použití parního bagru. Fascinující je pak fakt, že 50 zde zaměstnaných dělníků dokázalo za den naložit až čtyři tisíce tun, takže celá halda zmizela v období od srpna 1935 do října 1936.
Prázdné místo bylo zavezeno zeminou a nejprve využito jako stanoviště pro cirkusy a lunaparky, posléze zde bylo vybudováno současné výstaviště.
Na ploše nynějšího výstaviště by investoři rádi vybudovali luxusní rezidenční čtvrť s výhledem na Ostravici. Jejich plány však mohou zkomplikovat jednak nebezpečné látky obsažené v půdě a jednak plány radnice Moravské Ostravy a Přívozu na přetvoření Farské zahrady na přírodní kout určený k rekreaci.


CEVRO

Občanské sdružení CEVRO - Liberálně-konzervativní akademie vzniklo 12. srpna 1999. Inspirací pro jeho vznik byla myšlenka celoživotního doplňování znalostí a dovedností pravicově smýšlejících lidí a činnost think-tanků ideově spřízněných západních pravicových stran. Od svého vzniku si CEVRO vybudovalo silnou pozici mezi podobnými organizacemi v Evropě a stalo se lídrem politického vzdělávání v Česku.
CEVRO je občanským sdružením, jehož činnost řídí správní rada ve složení:


Đurđevićův most

Đurđevićův most se nachází na severovýchodě Černé Hory. Vede přes řeku Taru; je to obloukový železobetonový most, unikátní konstrukce a ve své době se řadil k nejpokrokovějším mostům v Evropě. Je součástí důležité komunikace mezi Bělehradem a Podgoricou.
Most byl postaven mezi lety 1937 a 1940. Navrhl jej Mijat Trojanović, který předtím již studoval budování podobných mostů v Evropě. Po dokončení byl tento největším železobetonovým obloukovým mostem v Evropě.
Most je dlouhý 365 m, má pět oblouků, nejdelší z nich má na délku 116 m. Vozovka se zde nachází 172 m nad zemí.
V roce 1942, nedlouho po dokončení celého mostu, jej obsadili italští fašisté a Četnici. Jugoslávští partyzáni ve snaze zpomalit postup protivníků zničili jeden z jeho oblouků. Znovu byl Đurđevićův most otevřen roku 1946 a dodnes je významnou technickou památkou v zemi.


British Airways

British Airways je největší britská a třetí největší letecká společnost v Evropě, byla založena v roce 1924 pod názvem Imperial Airways.
British Airways má nejvíce leteckých spojení v Evropě, ale i nejvíc transatlantických letů - o tom svědčí i velký počet ještě donedávna největších dopravních letadel světa Boeing 747. Společnost British Airways byla založena na letišti London Heathrow, dnes jsou domácími i letiště London Gatwick a Manchester International Airport. British Airways přepraví více než 30 milionů pasažerů ročně. Vrchol byl v roce 2002, kdy přepravila více než 40 milionů cestujících. V současné době firma spolupracuje s výrobci letadel The Boeing Company a Airbus.


Forsterit

Forsterit je přechodný člen minerální řady olivínu forsterit - fayalit, který se ale v čisté podobě v přírodě téměř vůbec nevyskytuje. Většinou je současně přítomno 10 až 25 % fayalitu. Často se vyskytuje v podobě slabě žlutých až nazelenalých krystalů v kosočtverečné soustavě.


ATC kód A05

ATC kód A05 Léčiva žlučových cest a jater je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny A. Trávicí ústrojí a metabolismus.


Video Graphics Array

Video Graphics Array je počítačový standard pro počítačovou zobrazovací techniku, vydaný roku 1987 společností IBM. VGA patří do rodiny starších IBM video standardů. Jedná se o nástupce starších grafických adaptérů EGA a CGA. MCGA, vyvinutý také společností IBM, je primitivnější verze VGA.
SVGA je rozšíření standardu VGA, vydaný Video Electronics Standards Association.
Nejpoužívanější textové režimy ve standardu VGA jsou 80×25 a 40×25. V tomto případě se ovšem nejedná o počet pixelů na obrazovce, ale o znaková políčka. Každé políčko zobrazuje jeden ASCII znak a ke každému znaku je přiřazen jeden byte atributu. V atributu znaku je možné nastavit jednu z 16 barev textu a 8 barev pozadí pro každé konkrétní znakové políčko. Nastavením atributu blink může znak v políčku blikat nebo je možné tento bit atributu použít pro přepínání mezi dvěma bankami fontů tj. 2x256 znaků.


Operace Iron

Operace Iron byl krycí název pro paradesantní výsadek, který měl být vyslaný během II. světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava.
Desant tvořili velitel rtn. Rudolf Turšner a rtn. Josef Modřanský. Jejich úkolem bylo doplnění Obrany národa a dále pak organizování sabotážních a teroristických akcí. V této souvislosti se spekuluje, že cílem měl být Emanuel Moravec. Přesný cíl ale nebyl nikdy zveřejněn. V září 1944 byly úkoly desantu rozšířeny i o přepravu materiálu a následnou spolupráci s desantem Glucinium
Desant by zformován 24. ledna 1942. Během výcviku byl Turšner stižen zdravotními problémy. Později došlo z rozhodnutí velení ke změnám priorit programu a přednost dostávaly skupiny se zpravodajskými úkoly.
K dalšímu odsunu nasazení desantu v operaci Iron došlo v dubnu 1943; SOE přesouvala své startovací základny do Itálie. V září téhož roku bylo čs. exilové vládě v Londýně navrženo, aby přehodnotila vysílání sabotážních a diverzních skupin do Protektorátu v zájmu minimalizace rizika ohrožení domácího odboje. Ten měl být důležitým článkem ve zpravodajské síti dodávají informace z okupovaných území. Turšner a Modřanský se přesto ještě v září přesunuli do Itálie na základnu SOE v Lauretu, kde měli vyčkat na nasazení do akce.
Patrně vlivem stresu a napětí vyvolaném neustálým odkládáním zahájení operace a pravděpodobně i vlivem tzv. ponorkové nemoci začalo docházet mezi oběma příslušníky desantu, Turšnerem a Modřanským k vzájemnému verbálnímu a fyzickému napadání umocněnému navíc požíváním alkoholu. Vzájemná nevraživost obou příslušníků desantu přerostla v averzi a proto vedení 2. oddělení HV nahradilo Modřanského št. rtn. Janem Švachulou. Po dalších konfliktech byli Turšner a Modřanský odveleni zpět do Londýna a převedeni do rezervy. Začátkem prosince 1944 byla operace Iron definitivně zrušena.


Greatest Hits Vol. 1

Greatest Hits Vol. 1 je album největších hitů skupiny Korn.


Barovice

Barovice jsou ves čítající 71 obyvatel, ležící 623 m nad mořem a patřící k Libici nad Doubravou.
Osada leží nad prameny potoka Barovka na hřebenu Železných hor. První dochovaný zápis o vsi pochází z roku 1556, kdy se o ní hovoří jako o Bavorovicích.
Je známo, že Barovice patřily kolem roku 1600 Kunatovi Dobřenskému z Dobřenic. Během 18. a 19. století patřili k panství Nový Studenec.
V roce 1787 je připomínána místní pila, která byla umístěna na potoce Barovka.
Z roku 1896 je ve vsi zachován křížek a vedle něho stojí asi starší zvonička.
V místní pověsti je připomínán sedlák Kovačka, který za vlády Marie Terezie podnítil vzpouru nevolníků novostudeneckého panství. Snad kvůli trestu ranami holí, když málo nakládal na vůz. Na starém správci panství si vynutili přečtení patentu o zmírnění roboty a tloukli přitom drába, který snad ranám podlehl. Kovačka byl odsouzen a zemřel ve vězení v Kutné Hoře.
V katastru vsi se našly žíly skalního dřeva a byl zde nalezen aktinolit.


Olga Dabrowská

Olga Dabrowská je česká scenáristka, dramaturgyně a režisérka. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
Byla dramaturgyní České televize, TS Heleny Slavíkové a Alice Nemanské.
Režírovala autorské nebo spoluautorské dokumenty v produkci České televize. Výjimečně spolupracuje externě s redakcí publicistického pořadu TV Nova "Na vlastní Oči" Přispívala scenáristicky a režijně do řady televizních pořadů Má rozpracovaný celovečerní dokumentární film "Děti disentu". Příležitostně moderuje.
Byla zpěvačkou punkrockové skupiny "Zbytky charismatu" (členové kapely: režisér Petr Zelenka, herec Jiří Bábek, publicista Martin Schulz, baskytaristka Eva Turnová, vynálezce Ondřej Míchal, soukromé očko Karel Zelenka, dramaturg Filip Novák. Skupina vydala jediné CD s názvem "Nad svý možnosti". Omezený náklad je dávno rozebrán, CD bude brzy ke stažení na internetu.


Antinomie

Pojem antinomie použil Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu k označení neřešitelných rozporů, konfliktů opačných a přitom dobře zdůvodněných stanovisek. Ve starší filosofii se takovým rozporům říkalo aporie. Podle Kanta vznikají tam, kde omezený lidský rozum překračuje svoji kompetenci a chce rozhodovat v otázkách, které mu nepřísluší. V oddíle o „antinomiích čistého rozumu“ uvádí čtyři s důkladnou argumentací pro obě strany každého páru:
V teorii množin a v moderní logice se antinomie často ztotožňují s paradoxy.


Část obce

Část obce je evidenční sídelní jednotka se samostatnou řadou čísel popisných a evidenčních. Pro část obce může zastupitelstvo obce určit místní nebo osadní výbor. Místní část obvykle nezahrnuje nezastavěné části obce a nemá pevně stanovené hranice, za hranici se ve statistické metodice považuje obalová křivka opsaná kolem budov, které k části obce příslušejí.
Český statistický úřad rozlišuje v samosprávně členěných statutárních městech pojmy:
Od pojmu část obce je nutno odlišit termíny městská část a městský obvod, což jsou samosprávné jednotky statutárních měst s vlastními zastupitelstvy podle Zákona o obcích nebo Zákona o hlavním městě Praze, a obvody Prahy podle Zákona o územním členění státu, což jsou územní jednotky z některých hledisek analogické mimopražským okresům.
Zákon o obcích 128/2000 Sb. stanoví v § 27 odst. 2: „Část obce je evidenční jednotka vytvářená budovami s čísly popisnými a čísly evidenčními přidělenými v jedné číselné řadě, která leží v jednom souvislém území. Názvy částí obce jsou zpravidla převzaty z názvu zaniklých obcí, osad nebo z názvů historicky vzniklých území, na nichž se tyto části obce nacházejí.“
Část obce je zpravidla totožná s katastrálním územím, může však jít také o některou z bývalých konskripčních osad nebo bývalých místních částí obce, která může mít z historických příčin samostatnou řadu čísel popisných. V takových případech může být katastrální území tvořeno více místními částmi, a teoreticky by také více katastrálních území mohlo tvořit jednu místní část. Ačkoliv zákon mlčky předpokládá, že katastrální úřad přizpůsobí hranice katastrálních území změně hranic části obce, fakticky to není zaručeno a tedy se tyto hranice mohou lišit.
Část obce musí sice být územně souvislá, ale její zástavba souvislá být nemusí: jedna část obce tedy může být tvořena například skupinou osad či samot. Naopak souvislá zástavba může být rozdělena do více částí obce. Od roku 1960 jsou části obce nejnižší územní jednotkou používanou pro správní účely.
Zákon o obcích jmenovitě neřeší, jaký mají ve statutárních městech mít vztah území samosprávných městských obvodů nebo městských částí a území částí obce. Není tedy vyloučeno, že část obce zasahuje do více městských obvodů nebo městských částí nebo že městská část nebo obvod obsahuje více částí obce.
Zákon o hlavním městě Praze pojem „část obce“ nezavádí. Ve statistické praxi se za části obce v Praze považují katastrální území nebo územně technické jednotky, domy se označují a evidují podle příslušnosti ke katastrálnímu území.
V podkladech pro katastr nemovitostí musejí být podle § 5 odst. 1 Katastrálního zákona budovy s číslem popisným nebo evidenčním označeny příslušností k části obce, pokud je její název odlišný od názvu katastrálního území.
V evidenci Českého statistického úřadu má každá část obce přiděleno vlastní evidenční číslo. V případě rozdělení území některé části obce mezi městské části či obvody má ve statistické evidenci ČSÚ každá takto vzniklá část části obce přiděleno vlastní evidenční číslo – jsou evidovány, jako by šlo o samostatné části obce.
Podle § 28 a § 84 odst. 2 Zákona o obcích 128/2000 Sb. přísluší zastupitelstvu obce rozhodovat o vzniku částí obce a o jejich názvech – kompetenci k rušení částí obce však tento zákon neupravuje. Obec oznamuje Ministerstvu vnitra a příslušnému katastrálnímu úřadu názvy nově vzniklých částí obce, změny jejich názvů, jakož i zánik částí obce.
Podle § 120 Zákona o obcích může v částech obce zřídit zastupitelstvo obce osadní nebo místní výbory. Výbor určuje zastupitelstvo z občanů obce, kteří jsou přihlášeni k trvalému pobytu v dotyčné části obce, v počtu minimálně tří. Předsedu výboru volí z jeho členů zastupitelstvo; osadní výbor je jediným druhem výboru zastupitelstva, jehož předsedou nemusí být člen zastupitelstva.
Místní nebo osadní výbor je speciálním případem výborů zastupitelstva, tedy iniciativním a kontrolním orgánem. Je oprávněn předkládat orgánům obce návrhy týkající se části obce a vyjadřovat se k takovým návrhům nebo k podnětům a připomínkám, které předkládají obecním orgánům občané dotyčné části obce. Předseda výboru má právo na udělení slova v zastupitelstvu obce.
Postavení místního nebo osadního výboru vůči orgánům samosprávných městských částí nebo obvodů ve statutárních městech zákon neřeší; pravděpodobně proto, že nejsou určeny pro taková města.
Zákon o hlavním městě Praze nedává orgánům města ani městských částí právo rozhodovat o zřizování částí obce ani o jejich názvech. Zastupitelstvo hlavního města Prahy může rozhodovat pouze o zřizování a názvech samosprávných městských částí. Zastupitelstvo města i zastupitelstva městských částí mohou zřizovat výbory libovolného zaměření, podle tohoto obecného ustanovení by tedy mohly zřizovat i místní nebo osadní výbory.
Spojení „část obce“ užívá Zákon o obcích 128/2000 Sb. ještě v § 22 o osamostatnění části obce. O oddělení části obce rozhoduje krajský úřad v přenesené působnosti na návrh, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Část obce se definuje výčtem katastrálních území, může tedy sestávat z nejméně jednoho celého katastrálního území.
Změna hranic obcí, při nichž „nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce“, se uskutečňuje na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem. V tomto případě se převáděné území jako část obce v zákoně neoznačuje.


Toyota TF109

Toyota TF109 je 9 vozem formule 1 týmu Toyota Racing, který se účastnil mistrovství světa v roce 2009.
Tak jako všechny vozy i Toyota vychází z platných předpisů a pravidel pro sezónu 2009. Změny v aerodynamice jsou nejvíce patrné na obou přítlačných křídlech. Přední přítlačné křídlo je nízké a široké přes celý rozchod předních kol, zatímco zadní přítlačné křídlo se výrazně zúžilo a zvýšilo. Celá karoserie je uhlazená, bez přídavných aerodynamických plošek a křidélek, která pravidla pro nadcházející sezónu nepovolují. Ve voze je namontován systém na rekuperaci kinetické energie


Massiel

Massiel, vlastním jménem María de los Ángeles Santamaría Espinosa je Španělská zpěvačka.
Dosavadní největší úspěch slavila v roce 1968, kdy s písní La, la, la vyhrála Velkou cenu Eurovize.


Yard

Yard je původem britská délková jednotka, později převzatá do tzv. imperiálního systému jednotek. Může mít různé definice:
Podle tradice yard historicky údajně odpovídal vzdálenosti mezi špičkou nosu a vztyčeným palcem natažené ruky anglického krále Jindřicha I. V různých částech světa, včetně USA, dříve byly používány různé definice yardu. Současná definice vztažená k soustavě SI je kompromisem mezi nimi.
Yard je nepřímo dodnes používán v mnoha státech, neboť jeho pomocí jsou stanoveny některé rozměry hřiště pro kopanou.


Zacheus

Zacheus byl vrchním celníkem v Jerichu. Objevuje se v biblickém Evangeliu podle Lukáše. Vzhledem k tomu, že byl malého vzrůstu, při návštěvě Ježíše Krista v Jerichu vylezl na strom, aby ho spatřil. Když Ježíš přišel k tomuto stromu, na kterém byl Zacheus, řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě." Po tomto setkání Zacheus rozdal svůj majetek chudým.


Junkers Ju 90

Junkers Ju 90 byl dopravní letoun postavený na základě projektu bombardéru Junkers Ju 89, který se dostal jen do stádia prototypu. První uživatelem byl německý národní dopravce Lufthansa. Později Luftwaffe, která potřebovala vojenský transportní letoun.
Po ukončení projektu bombardéru Ju 89 byl prototyp polorozpracován. Na žádost Lunfhansy byl trup přestavěn na dopravní letadlo, křídla a ocasní plochy zůstaly skoro nezměněny. První let se uskutečnil 28. srpna 1937. Další, kdo si objednal tento stroj, byly Jihoafrické aerolinky, které si přály místo stadardních motorů BMW 132 motory Pratt & Whitney Twin Wasp, ale po začátku války z obchodu sešlo.
V roce 1939 bylo rozhodnuto o přestavbě prototypů na vojenská dopravní letadla. Jeden stroj dostal velkou nakládací rampu pro nakládání větších nákladů. Některé stroje byly vyzbrojeny hřbetní věží a upraveny jako bombardéry. Tato vojenská verze byla zalétána v roce 1941, ale nikdy nebyla zahájena seriová výroba.
Celkem bylo postaveno 17 kusů, do dnešních dnů se ale žádný nedochoval.


Pavel Beckovský

Pavel Beckovský studoval na letecké škole v Trenčínských Biskupicích a v Banské Bystrici a na letecké vojenské akademii v Hradci Králové. Na SVŠ v Bánské Bystrici dvojroční kurz ukončený maturitní zkouškou v letech 1964-1966.
V letech 1943-1944 zastával funci instruktorfa pěšího výcviku ve škole letectví v Banské Bystrici. Od ledna 1944 byl poddůstojníkem z povolání, účastník odboje proti fašistům a SNP, od října 1944 byl v Sovětský svaz přeškolen na letadlo typu LA-7, poté jej zařadili jako polota k 2. stíhacímu leteckému pluku 1. československé smíšené divizi v SSSR. Po válce se vrátil jako hrdina.
V letech 1963-1966 byl náčelníkem oddělení letecké přípravy a parašutistického sportu KV Svazarmu v Banské Bystrici, poté v roce 1966 náčelníkem středoslovenského oblastního leteckého střediska ÚV Svazarmu v Banské Bystrici. Od roku 1958 se zasloužil o rozvoj a organizování sportovního letectví na Slovensku. Také byl členem autorského kolektivu díla Sportovní lítání, letadla, letci 1983 a členem redakční rady časpopisu Letectví + kosmonautika.


Doprava v Kyjevě

Kyjev je vedle Lvova či Charkova nejvýznamnější dopravní křižovatkou v zemi. V dřívějších dobách, kdy tudy procházela cesta Iz Varjag v Greki, byla hlavní dopravní tepnou řeka Dněpr. Dnes má význam spíše pro nákladní dopravu; osobní doprava po Dněpru se omezuje na turistické a rekreační vyjížďky. První most přes Dněpr byl zřízen roku 1853.
V Kyjevě sídlí správa ukrajinské Jihozápadní dráhy. Hlavním nádražím osobní přepravy je stanice Kyjiv-Pasažyrskyj. Železniční tratě, vesměs elektrizované, vycházejí do měst Korosteň, Fastiv, Myronivka, Hrebinka a Nižyn. Kyjev má vlakové spojení se všemi většími městy Ukrajiny; velmi dobré je také spojení s Ruskem a Běloruskem. V letní sezóně jsou vypravovány posilové vlaky na Krym. Přímé vlaky či vozy jezdí též do Berlína, Prahy či Vídně.
Kromě toho existuje pět linek příměstské dopravy; jedná se o klasické vlaky nazývané električka, známé i z jiných měst bývalého SSSR. Celkem jsou cestujícím k dispozici zhruba dvě desítky stanic.
Zhruba 30 km jihovýchodně od Kyjeva se nachází mezinárodní letiště Boryspil, blíže městu leží menší letiště Žuljany. Třetím letištěm je pak Hostomel. Plánováno je další rozšiřování letišť.
Vzhledem k tomu, že na území Kyjeva má své závody i firma Antonov, je tak město jedním z významných center leteckého průmyslu.
Páteř městského dopravního systému tvoří metro, které má, podobně jako pražské, tři linky protínající se v centru města. První z nich byla uvedena do provozu v roce 1960, další následovaly v letech 1972 a 1989. V současné době má 43 stanic a celkovou délku 54 km, z toho povrchové úseky představují 6 km.
Ve městě je provozována také tramvajová, trolejbusová a autobusová síť; tramvaje jsou však poslední dobou v útlumu a jejich tratě rušeny, významné směry, kde není metro, tak stále spoléhají na autobusy a trolejbusy. V centru města funguje také lanová dráha s téměř stoletou tradicí. Denně přepraví kolem 10 až 15 tisíc cestujících.


Průliv La Manche

This page is an archived 2006 RELIGION SYMPOSIUM. Don´t edit this page please.
Me as an establisher of the Czech Religion Portal on Wikipedia I was trying to announce people such as teachers of teology and religion to this site. It probably didn´t work, because I was looking for the new users, who would edit more articals. Noone new become. Against my opinion, it would be better for the next time to present wikipedia and religion portal live, using e.g. on-line presentation or slide show on the board of some religion school. --Juan de Vojníkov 14:01, 4. 5. 2006


Jihlavský jazykový ostrov

Jihlavský jazykový ostrov je oblast na pomezí Čech a Moravy v okolí Jihlavy, která byla do roku 1945 obydlená převážně německým obyvatelstvem. Oblast o velikosti přibližně 10 * 40 km byla protáhlá v severojižním směru. V jižní, moravské části zasahovala k obcím Stonařov a Otín, v severní, české, pak zasahovala k Ždírci a Jilemníku nedaleko Havlíčkova Brodu. Největší šířku měl ostrov v okolí Jihlavy.


Anthology

Anthology je dvacáté první album německé skupiny Scooter. Je to výběrové album. Bylo vydáno pouze ve Francii, roku 2006 a obsahuje devatenáct skladeb.


Cčsh

Kódy ISO 3166-2 pro Gabon identifikují 9 provincií. První část je mezinárodní kód pro Gabon, druhá část sestává z jednoho čísla identifikujícího provincii.


Dobývání Aztécké říše

Dobývání Aztécké říše Španěly začalo v únoru roku 1519 a skončilo 13. srpna 1521. Výpravě velel Hernando Cortés. Cortés neměl nařízeno, aby se pokoušel o dobytí tak veliké říše, což nakonec dokázal. Aztékové byli velcí bojovníci, avšak jejich říše byla slabá a jejich ujařmené národy čekaly na vhodnou chvíli ke vzpouře. To byl také hlavní důvod, proč se Cortésovi podařilo Aztéky porazit. Za celé dva roky výpravy Cortés mnohokrát zvítězil, porážka ho však také neminula. Za noci, kterou Španělé nazvali La Noche Triste, byla většina jeho mužů pobita. Španělé se ale vrátili a spolu se svými indiánskými spojenci dobyli Tenochtitlán, hlavní město Aztéků. Většina aztéckých památek byla zničena a skoro všichni Aztékové vyvražděni. Španělům díky tomu získali Mexiko na 300 let.
V noci 12. října 1492 pomalu pluly po Atlantském oceánu směrem k západu tři malé plachetnice. Plavily se teď už přes měsíc po neznámém moři. Neměli daleko ke vzpouře. Náhle se na obzoru vynořila země.
Takto začala nová éra a byl objeven nový neznámý svět. Ameriku obývali pouze Indiáni a neměli tušení, co je čeká. Zprávy o tom, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, se rychle šířily a mnoho Španělů zde chtělo zbohatnout, dostat půdu a nebo začít nový život.
Španělé ihned rozpoznali možnost získání nových území a tak začali dobývat Karibik. Původní obyvatelé, Indiáni, zde žili primitivním způsobem a proti Španělům se nezmohli na nějaký větší odpor. Postupně byly Karibské ostrovy dobyty a začali se zde usazovat Evropané. Většina Indiánů zemřela buď násilnou smrtí, nebo na nemoci, které sem zavlekli Evropané. Toto dobývání stálo životy desetitisíců Indiánů a většina jejich historických památek byla zničena. Evropané si mysleli, že Indiáni na pevnině budou stejní, i když se objevovaly legendy, které mluvily o velkém království na západě.
Dne 8. února 1517 vyslal Velásquez, guvernér Kuby, Franciska Fernandéze de Córdoba na výzkumnou cestu na západ, kde měl hledat poklady. Sotva Cordóba vyplul na otevřené moře, zahnala ho bouře do neznámých končin. O tři týdny později doplul k nehostinnému pobřeží. Když vystoupil se svými vojáky na pevninu, objevil k svému úžasu indiánskou civilizaci, o níž neměl nikdo ani tušení. Stály tam kamenné domy a bohatě zdobené chrámy podobající se pyramidám. Obyvatelé té země nosili obleky z barevných bavlněných látek.
Cordóba přistál na polostrově Yucatán, přesně na západ od Kuby. Objevil tam nejskvělejší předkolumbovskou americkou civilizaci, civilizaci Mayů. Na rozdíl od povolných Aravaků, obývajících Karibské ostrovy, byli Indiáni na pevnině velmi bojovní. Sprškou kamenů a šípů zahnali Cordóbu a jeho vojáky na útěk. Cordóba se potom vydal kolem poloostrova, ale také na pobřeží Campeche, státu na jihovýchodě Mexika, narazil na tak nepřátelské Indiány, že utrpěl velké ztráty a rozhodl se vrátit na Kubu. O rok později dne 1. května 1518, vyslal Velásquez na tutéž cestu druhou výpravu, pod velením Juana de Grijalva. Ten se dostal až do dnešního Tabaska a narazil na přátelské Indiány, s nimiž si mohl pohovořit. Tady se dověděl o zemi jménem Mexiko, mocném státě ve vnitrozemí, kde je prý ohromné množství zlata.
Tři sta kilometrů odtud v Tenochtitlánu, hlavním městě Aztéků, Montezuma II. celý měsíc sledoval každý Grijalvův krok. Rychlí poslové mu podávali podrobné zprávy o jeho lodích, o počtu ozbrojených mužů a o dalších zajímavostech. Montezuma chtěl vědět stále víc, neboť příchod neznámých mužů se přesně shodoval s věštbou o návratu boha Kvecalkoatla. Bílá pleť, vousy a nadpřirozené zbraně Španělů přesně odpovídaly indiánské legendě. Věštba říkala, že se Kvecalkoatl vrátí v roce Ce Acatl, tedy příštího roku. Bůh se zřejmě chystal znovu usednout na svůj trůn. Bylo třeba přivítat ho velice přátelsky - Montezuma byl teď středního věku a bude-li mu osud přát, podaří se mu boha přimět k tomu, aby se vrátil až po jeho smrti. Montezuma vyslal své vyslance do Tabaska, aby mu přinesli zprávu o bílých mužích. Vyslanci mu vyprávěli o obrovských domech na vodě. Cizinci také Aztékům řekli, že se brzy vrátí. Teď Montezuma věděl, že se Kvecalkoatl vrátí.
Teď, kdy se zdálo, že zprávy o bájném království na západě odpovídají pravdě, chtěl si guvernér Velásquez tuto zemi podrobit. V největším spěchu sestavil novou, mnohem větší výpravu, jejímž vedením nakonec pověřil Hernanda Cortése. Cortés, který na takovou příležitost už dlouho čekal, zastavil celý svůj majetek a uhradil valnou část nákladů. Když bylo všechno připraveno, vydal se Cortés 18. února 1519 na moře. Vezl s sebou na jedenácti lodích 550 vojáků, patnáct koní, deset mosazných děl, kuše a arkebuzy.
Cortés zamířil k ostrovu Cozumel před pobřežím Yucatánu. Když tam dorazil, zjistil, že část jeho mužů tam přistála už před ním a Indiány oloupila. Pobouřen tímto neodpovědným jednáním povolal k odpovědnosti tvdrohlavého Pedra de Alvarada a poručil, ať je majetek Indiánům vrácen. Cortés dbal vždy na zachování diplomatických zvyklostí. Cortés potřeboval doplnit zásoby a zamířil do Tabaska. Zdejší Indiáni však Cortése napadli a měli značnou početní převahu. Avšak evropská taktika a zbraně zvítězily nad Indiány. Indiánčtí náčelníci odpřisáhli, že se stávají poddanými španělského krále, a přijali křesťanství. Potom obdarovali Španěle mnoha dary. Mezi dary pro Cortése bylo také dvacet dívek z Tabaska. Jedna z nich, zvaná Malinče, se stala Cortésovou milenkou a porodila mu i syna. Chápavá Malinče se brzy naučila španělsky a dávala Cortésovi cené rady ohledně Aztéků. Cortés byl natolik chytrý, aby jí důvěřoval a dbal vždy na její rady.
Cortés a jeho muži přistáli u nehostinné části mexického pobřeží. Nazvali toto ploché, písečné, moskyty zamořené území Tierra Caliente. Teplé, páchnoucí bažiny pro ně byly utrpením. Proto Cortés odvedl svůj oddíl dál k severu, do příjemnějších končin. Tam se osvobodil s Velásquezova jařma. Dal se zvolit za kapitána a nejvyššího soudce nové kolonie - od té chvíle neuznával kraj, kde leží dnešní Veracruz, jinou autoritu než auroritu španělského krále Karla V. Aby měl jistotu, že ho vojáci budou následovat, dal potopit všechny lodě.
Mezitím ho navštívili vyslanci jednoho náčelníka z totonacké federace slučující městské federace této oblasti. Stěžovali si, že na ně Aztékové jako na vazaly nakládají nesnesitelná břemena, a žádali o pomoc. Chytrý Cortés poznal, že se mu naskýtá příležitost posílit své oddíly, početně tak slabé. Určitě zde sídlí ještě další kmeny, jež musejí odvádět Aztékům daně a jsou stejně nespokojené jako totonačtí Indiáni. Poradili Cortésovi, aby táhl na Tlaxcalu, jejíž obyvatelé cítí k Aztékům rovněž nepřátelství.
Španělé opustili Cempoalu uprostřed srpna roku 1519 a o čtrnáct dní později dorazili do Tlaxcaly. Její obyvatelé nebyli Aztéky nikdy podrobeni, a proto Cortésovi, který vyjednával s Montezumovými posly a totonackými Indiány, vazaly Aztéků, příliš nevěřili. Jejich postoj byl jasný: Zabijeme ty bohy a jejich maso sníme. A bez váhání na Španěly zaútočili.
Cortésovy oddíly byly co do počtu beznadějně slabší a navíc narazily tentokrát na protivníka, který byl mnohem bojovnější než pobřežní kmeny a dovedl lépe vládnout zbraněmi. Zvlášť učinné byly v rukou zkušených Indiánů vrhače kopí. Cortés měl však na své stráně jednu obrovskou výhodu - děla. Každá střela z děla pobila další desítky Indiánů. Boj potom pokračoval a Španělé zvítězili. Indiáni se Cortésovi vzdali se slovy: Učinili jsme vše, abychom tebe a tvé průvodce zabili, ale naši bozi jsou proti tobě bezmocní. Tlaxcalané Cortése ve svém městě přivítali a obdarovali ho. Podpora tohoto kmene byla pro Cortése velkou výhrou, neboť věrnější a odhodlanější spojence nikdy nenašel.
Za Cortésova pobytu v Tlaxcale se Montezuma znovu ozval. Tentokrát pozval Španěly to Tenochtitlánu a navrhl, aby se tam vydali přes Cholulu. Cholula byla svatým městem boha Kvecalkoatla. Kromě čtyř set chrámů tam byla pyramida větší než Cheopsova v Egyptě. Tlaxcalští spojenci Cortése varovali, že cesta přes Cholulu je léčka. Když Cortés přesto pozvání přijal, dali mu na cestu 600 bojovníku jako tělesnou stráž.
Španělští vojáci si začali všímat některých znepokojivých znamení. Určité městské ulice přehrazovaly barikády a na plochých střechách domů byly navršeny hromady kamení, které mohly sloužit jako zbraň. Malinče Cortése varovala, že se Indiáni chystají Španěly pobít. Cortés reagoval okamžitě. Pozval všechny bojovníky, náčelníky a hodnostáře do chrámového okrsku. Předtím rozmístil strategicky děla, některá mířila na náměstí, jiná na přístupové ulice. Všechny městské brány obsadili španělští kopiníci. Když se dav shromáždil, obvinil je ze zrady. Potom zahájili Španělé palbu a pěšáci se s tasenými meči vrhli na indiány, zatímco kopiníci blokovali ústupové cesty. Cholulští bojovníci běželi na pomoc svým druhům, ale španělští dělostřelci je kosili svou palbou z děl. Pak zaútočili ještě Tlaxcalové a napadli Cholulany zezadu.
Pouhý jeden týden a 60 kilometrů dělily Cortése od Montezumy. Dne 1. listopadu 1519 opustili Španělé Cholulu, truchlící město. Po třiceti kilometrech před sebou spatřili obě slavné sopky, Popocatépetl a Ixtacihuatl s dvěma vrcholky. Cortésova trasa vedla přímo mezi těmito zasněženými vrcholky, které se tyčí do výšky přes 5 000 metrů. Když nastala noc, utábořilo se vojsko asi deset kilometrů od průsmyku. Druhý den ráno stoupali dál. Odtud měli výhled na celé Mexické údolí.
Montezuma přivítal Španěly před městem. Širokou ulici, po které ho nesli ve zlatých nosítkách posázených klenoty, lemovali šlechtici. Zelený baldachýn, ozdobený ocasními pery posvátného ptáka kvecala, ho chránil před sluncem. Před nosítky zametali dvořané zem a kladli na ni bavlněné koberce. Šlechtici klopili oči, když kolem nich nesli panovníka chystajícího se přivítat cizince, které sem přes moře poslalo nebe. Mexickou verzi tohoto historického setkání zapsal Bernardino de Sahagún.
Je pravda, že jsi Montezuma? zeptal se Cortés. A král řekl: Ano jsem Montezuma. Potom vstal, aby Cortése pozdravil. Předstoupil, hluboce se uklonil a pronesl tato slova: Pane jsi unaven. Cesta tě vyčerpala, ale nyní jsi dorazil na zemi. Přišel si do svého města. Přišel si usednout na svůj trůn, pod jeho baldachýn. Králové před tebou, tvoji zástupci, ho střežili a uchovali pro tvůj příchod..... Znají králové osud těch, jež zanechávají po sobě, svých potomků? Kdyby se tak mohli dívat? Kdyby mohli vidět, co vidím já! Ne, já sním.... Teď tě přece vidím. Stojím naproti tobě. Pět, deset dnů jsem byl na smrt nemocen, zatímco moje oči hleděly do říše tajemství. A teď si přišel z mraků a mlhy, abys usedl na svůj trůn. Tak to prorokovali králové vládnoucí tvému městu - a teď se to stalo skutečností. Vrátil ses k nám, sestoupil jsi z nebe. Odpočiň si a ujmi se svého paláce. Buď vítán ve své zemi, můj bože! Cortés odpověděl: Řekněte Montezumovi, že přicházíme jako přátelé.
Španělé se ubytovali v překrásném paláci na hlavním náměstí. Montezuma jednal s Cortésem s vybranou zdvořilostí, ale ten se měl stále na pozoru. Po týdnu pojal Cortés odvážný plán. Rozhodl se krále zajmout a překvapivě se zmocnit vlády nad Aztéky. Montezuma měl panovat dál jen formálně, jako loutka v jeho rukou. Tento plán uskutečnil Cortés tak, že se s třiceti muži a Malinče vydal do královského paláce. Tam prohlásil, že krále odvede do svého sídla, aby ho tam mohl střežit. Montezuma se vzpouzel, ale když Malinče řekla, že pokud nepůjde, bude zabit, souhlasil. Poté musel Montezuma odpřísáhnout věrnost králi Karlu V.
Cortésovi se donesla správa, že připlul silný španělský oddíl pod vedením Pánfila de Narvaéze, aby zúčtoval s rebely. To mohlo být pro Cortése nebezpečné, protože mnoho vojáků shromažďovalo zlato. Proto přenechal velení nad Tenochtitlánem Alvaradovi a vydal se s více jak polovinou mužů proti Narvaézovi, který měl k dispozici 900 mužů. Pod ochranou noci a prudkého deště se Cortésovi podařilo Narvaéze překvapit a porazit. Během boje se však Corésovi donesla hrozná zpráva.
Za Cortésovi nepřítomnosti Alvarado dovolil Aztékům, aby slavili velký svátek toxcatl, během něhož nosili sochu Vicilipočtliho od jednoho chrámů ke druhému. V den oslav se tisíce neozbrojených Aztéků, ozdobených pery a vzácnými drahokamy, sešly na hlavním náměstí k rituálnímu tanci. Alvarado buď dostal strach, a nebo bohaté ozdoby tanečníků vzbudily jeho chtivost a dal signál k útoku. Krvavý masakr, který zde nastal, stál život skoro celé aztécké mládeže a šlechty. Alvarado a jeho muži utekli zpátky do paláce, kde je rozzuření obyvatelé Tenochtitlánu začali obléhat.
Když se Cortés vrátil do města, panoval tam mrtvý klid. Cortés měl výbornou náladu. Nemusel si cestu na zpět probojovat, jak se obával. Z kubánských oddílů k němu přeběhlo tolik vojáků, že se jeho vojsko ztrojnásobilo. Neuvědomil si však, že muž zaručující jeho nezranitelnost je bezmocný. Nejvyšší rada už totiž hledala Montezumova nástupce. Cortés, který si přál, aby se ve městě opět konal trh, propustil ze zajetí králova bratra Kuitlavaka. Tím dal Aztékům nového vůdce, pod jehož vedením Indiáni hned příští den na Španěly zaútočili. Jejich zuřivost Španěly překvapila:
Nepomáhala ani děla, ani arkebuzy, ani kuše, ani boj muže proti muži. Bojovali dál se stále větší urputností a jejich řady byly stejně husté jako na začátku..... napsal Díaz.
Pátého dne vyzval Cortés Montezumu, aby svému lidu řekl, že Španělé odtáhnou, když jim zajistí volný odchod z města. Montezuma s ním souhlasil jen váhavě, protože věděl, že už nic nepořídí - jeho bývalá moc přešla na jeho bratra. Montezuma vystoupil na střechu paláce. Bojová vřava ustala. Sotva však začal mluvit o Španělech, kteří stáli z obou stran vedle něho, ozval se zuřivý výkřik. Tři kameny zasáhly Montezumu, jeden z nich smrtelně do spánku.
Cortés poznal, že šance Španělů na přežití bude tím menší, čím déle zůstanou ve městě. Musejí se probít přes jezero na pevninu. Nejkratší cesta na západ do Tacuby byla dlouhá pouze tři kilometry. Cestou však bylo potřeba překonat osm kanálů, přes které teď nevedly mosty, protože je Aztékové strhli. Cortés dal sestrojit přenosný most, pomocí něhož chtěl kanály zdolat. Svůj plán uskutečnil v den Montezumovi smrti.
V noci 30. června 1520, která je známá jako La Noche Triste, se armáda vykradla z paláce. Španělé se pokusili projít prázdným městem pod ochranou temnoty, ale Aztékové zanedlouho začali bít na poplach. Kněží bušili do bubnů, že se to rozléhalo do celého údolí. Jezero bylo plné kánoí, které se snažily Španělům odříznout cestu. Přenosného mostu se Španělé museli vzdát. Aztékové na ně házeli z kánoí kameny a vrhali šípy a kopí. Mrtvoly koní, lidská těla, děla a odvlékané poklady tvořily teď mosty, po nichž vojáci přecházeli z jednoho úseku na druhý. Cortés, krvácející z mnoha ran, se dostal na pevninu, v bezpečí byla i Malinče. V nesnázích se octl Alvarado a jeho vojáci. Cortés cválal na koni zpátky a probojoval se k poslednímu mostu, na jehož druhé straně stál Alvarado obklíčen Indiány. Alvarado zapíchl kopí do spleti těl a kánoí před sebou a mohutným skokem se přehoupl na druhou stranu.
V následujícím rozbřesku oba viděli, jaké ztráty při průlomu utrpěli. Zemřelo přibližně 600 Španělů a tisíce indiánských spojenců. Podle legendy se Cortés otočil a hořce se rozplakal nad cypřišem, který stojí dodnes v Mexiku a připomíná tuto událost.
Španělé museli urazit téměř 200 kilometrů, aby se dostali ke svým tlaxcalským spojencům. Aztékové je však pronásledovali a došlo k bitvě u Otumby. Španělští pěšáci drželi pozice a odráželi další a další útoky Aztéků. Cortés osobně velel kavalerii, která neustále útočila na Aztéky. Situace byla pro Španěly zoufalá, protože Aztéků bylo přiliš mnoho. Cortés si ale všiml Aztéckého velitele, a když ho zabil, tak Aztécká armáda utekla z bitvy. Po této bitvě zbylo Cortésovi pouhých 20 koní. V Tlaxcale ho přivítali a slíbili mu vojenskou pomoc. Ovšem Španělé museli přijmout jejich podmínky. Podmínky zněly takto: nebudou muset platit žádné peníze španělskému králi, dostanou pod svou kontrolu město Cholula, budou mít právo postavit v Tenochtitlánu pevnost a tím budou mít nad městem kontrolu.
Cortés musel tyto podmínky přijmout. Bez Tlaxcaly měl jen malou šanci přežít. Přijal podmínky jménem španělského krále Karla V. Bohužel pro Tlaxcalu, Španělé neměli po dobytí Tenochtitlánu v plánu tyto podmínky dodržovat. Když Tlaxcaltští bojovníci pomohli dobýt Tenochtitlán, Španělé ustanovili nové zákony a nová pravidla. Čtyřicet let po dobytí Tenochtitlánu museli Tlaxcaltékové odvádět Španělům stejné peníze, jako každý jiný.
Cortés se začal okamžitě připravovat na definitivní dobytí Tenochtitlánu. Přípravy skončily po deseti měsících. Tentokrát postupně útočil na všechna Aztécká města v okolí Tenochtitlánu. Mezitím ve městě vládl Cuautemok, neboť Kuitlavak zemřel na spalničky. Cortés zablokoval všechny přístupové cesty k městu. Potom uzavřel vodovod vedoucí do hlavního města z Chapultepeku.
10. května 1521 podnikl Cortés útok ze tří stran. Na jezero spustil brigatiny, na které byly umístěny děla a arkebuzy. Aztékové vyslali stovky kánoí, aby zaútočili na Španěly a jejich indiánské spojence na hrázích, ale Cortés proti nim nasadil své brigatiny. Jejich posádky ničily kánoe po desítkách. Zanedlouho v Tenochtitlánu žádné kánoe nezůstaly. Cortesovi vojáci zjistili, že jim v postupu brání zvětšené předěly v hrázích. Za průrvami vystavěli Aztékové kamenné zdi. Španělští dobyvatelé postupovali velice pomalu, protože Aztékové z každého domu udělali pevnůstku. Aztékové prováděli protiútoky, ale španělské střelné zbraně odsoudily každý jejich pokus k nezdaru. Cortés neustále nabízel Cuautemokovi smír, ale ten každou nabídku odmítl. Obyvatelé Tenochtitlánu umírali po stovkách kvůli spalničkám, které sem španělští vojáci přivezli. V srpnu byli Aztékové nakonci sil. Cortés dobyl jejich poslední opevnění a jejich indiánčtí spojenci jako by zdivočeli. V Tenochtitlánu se rozpoutal hrozný masakr, který stál život přibližně 100 000 lidí. Tenochtitlán byl z velké části zničen, ale na jeho základech bylo postaveno hlavní město Mexika - Mexico City.
Dobytí Tenochtitlánu je někdy označováno za hlavní epizodu v dobývání Střední Ameriky, ale toto dobývání je komplexnější a trvalo ještě tři roky než Cortés dobyl celou Střední Ameriku.
Po pádu Tenochtitlánu byly ještě skoro všechny středoamerické kultury v plném rozkvětu. Tlaxcaltékové začali expandovat a dožadovali se území, které jim bylo slíbeno ve smlouvě. Purepechasové a Mixtecové byli štastní, že Tenochtitlán padl a že jejich úhlavní nepřátelé jsou zničeni.
Trvalo ještě dalších 60 let než byla Střední Amerika plně podrobena. Španělské úplné dobytí Yucatánu trvalo 170 let. Hlavním důvodem, proč středoamerické kultury padly, byly evropské nemoci. Evropské nemoci zapříčinily smrt až 75 % indiánského obyvatelstva a podlomily tak všechny indiánské kultury.
Evropané se dlouho nemohli rozhodnout, zda mají s Indiány zacházet jako s lidskými bytostmi, zda mají nesmrtelnou duši a zda je mají křtít. Teologové se brzy usnesli, že Indiáni mají nesmrtelnou duši a že je třeba obrátit je na pravou víru. I tak byli Indiáni využíváni jako otroci. K břemenům, které Indiánům ukládali světští páni, se družila břemena církevní. Křesťanští mniši většinou chránili Indiány před krutostí conquistadorů, ale když šlo o Boha, dokázali být krutí i oni.
Nejstrašnější následek španělské kolonizace však byli evropské nemoci - neštovice, spalničky a chřipka, proti nimž neměli Indiáni obranné látky. V Mexiku se často opakovaly epidemie, které kosily statisíce Indiánů a sužovaly Mexiko ještě dvě staletí. Po dlouhá staletí žilo v Mexiku méně lidí než před příchodem Evropanů. Přesto mnoho Indiánů splynulo se španělskou kulturou a vytvořilo základ dnešního obyvatelstva Mexika.


Daňová soustava

Daňová soustava je soustava daní nějakého státu. Její ideou je zajistit státu dostatek finančních prostředků, proto je jednou ze základních složek ve státním rozpočtu.
Pomocí daňové soustavy lze nastavit i posoudit roli státu v ekonomice. Stát podle své daňové soustavy může poskytovat určité služby. Pokud služeb poskytuje hodně, anebo pokud jedná nehospodárně, je stát nucen daňové zatížení zvyšovat. Pokud se daňové zatížení dostane nad určitou mez, stane se daňová soustava kontraproduktivní a demotivující.


Klub ligových kanonýrů

Klub ligových kanonýrů je společnost elitních fotbalistů, kteří vstřelili alespoň 100 prvoligových gólů, vytvořená na základě soutěže, která byla vyhlášena v roce 1972 týdeníkem Gól. Tento klub vnikl na popud fotbalového statistika Luboše Jeřábka podle podobného Klubu střelců Sovětského svazu, který založil Grigorij Fedotov. Vedle klubu střelců provozuje týdeník Gól i Klub ligových brankářů.
Luboš Jeřábek, tehdejší spolupracovník týdeníku Gól, přišel do redakce s myšlenkou ustavit sovětskému vzoru podobný klub již v roce 1971. Redakce tento návrh podpořila a vyhlásila o rok později. Jelikož se do té doby nikde fotbalové statistiky neevidovaly, trvalo Jeřábkovi do roku 1974, než se mu podařilo projít tiskoviny a vyhledat všechny střelce 100 a více gólů v československých prvoligových zápasech od roku 1925 vyjma protektorátních ročníků. Po sečtení gólů se objevilo prvních 22 ligových kanonýrů, kteří měli nárok do klubu vstoupit. Byli jimi Josef Silný, Josef Bican, Miroslav Wiecek, František Kloz, Laco Pavlovič, Vlastimil Kopecký, Jiří Pešek, Oldřich Nejedlý, Jozef Adamec, Emil Pažický, Raymond Braine, Antonín Puč, Václav Mašek, Jiří Křižák, Anton Moravčík, Vojtěch Bradáč, Ota Hemele, Antonín Hájek, František Svoboda, Jaroslav Cejp, Josef Kadraba a Adolf Scherer, přičemž Kadraba a Scherer byli do seznamu dopsáni až v roce 1989, jelikož emigrovali do zahraničí a jejich uvedení na seznamu proto cenzurovaly úřady. Dvacet hráčů tedy jako první vstoupilo do klubu a získalo pamětní odznaky podle návrhu Františka Ulče, kterých bylo vyrobeno celkem sto. Odznak s číslem 1 získal zřejmě nejlepší český a československý střelec všech dob Josef Bican.
Pravidla se od roku 1972 několikrát změnila. Původně se počítaly pouze góly v nejvyšší československé lize od roku 1925. To se změnilo po uvolnění politického režimu, kdy hrozilo, že klub zanikne, protože hráči odcházeli do ciziny. V roce 1991 proto bylo přidáno pravidlo, podle kterého se počítají i od roku 1990 vstřelené góly v evropských nejvyšších ligách, nikoli však mimo evropský kontitnent. Nakonec se v roce 1993 začaly hráčům počítat i góly z let 1939-1944. Josefu Bicanovi tak značně narostlo konto vstřelených branek.


Ponávka

Pramení v lesích nedaleko obce Vranov u Brna, protéká obcí Lelekovice a dále Údolím Ponávky do Brna. Zde protéká jeho městskými částmi Mokrá Hora, Řečkovice a Královo Pole. Zde vstupuje do podzemí a pokračuje dále kanálem až k soutoku se Svitavským náhonem a dále pokračuje bývalým ramenem Svitavy do Komárova, kde se vlévá do Svratky. Původní tok procházel z Králova Pole přes park Lužánky a městskou část Brno-střed.


Ezra

Ezra je mužské jméno hebrejského původu podle biblické postavy Ezdráše. Jeho význam se obvykle uvádí jako "boží pomoc".


Mil Mi-28

Mil Mi-28 je sovětský, resp. ruský moderní bitevní vrtulník k boji proti tankům a obrněným vozidlům z 80. let 20. století. Tento nástupce stroje Mil Mi-24 je zkonstruován tak, aby bylo možné stroj přepravit letecky do místa nasazení a tam ho rychle sestavit a připravit k nasazení do boje. Maximální rychlost vpřed činí asi 300 km/hod, rychlost do boku a vzad asi 100 km/hod. Rychlost otáčení kolem vertikální osy v Hover modu se pohybuje kolem 45°/sec. Vrtulník je schopen dělat i looping - přemet. První prototyp stroje vzlétl 10. listopadu 1982. Vývoj vrtulníku dále pokračoval a sériově se začal vyrábět od roku 1987. Postupně docházelo k modernizacím, které využívaly technického a technologického pokroku. V létě roku 1996 byl vyroben prototyp verze Mi-28N, který je určen k boji i v noci. Vrtulník je vybaven nejmodernějšími kanóny, bombami a řízenými střelami a je opatřen moderní protipancéřovou ochranou.
Dne 23. ledna 2008 bylo oznámeno, že firma Rosvertol zahájila v jižním Rusku velkosériovou výrobu vrtulníku Mi-28N Night Hunter.


Museum für angewandte Kunst

Rakouské muzeum užitého umění/současného umění ve Vídni je renomované uměleckoprůmyslové museum evropského významu. Vedle své tradiční orientace se za současného vedení zaměřuje i na současné umění.
Vídeňské uměleckoprůmyslové muzeum bylo založeno roku 1863 pod názvem k.k. Österreichisches Museum für Kunst und Industrie, obvykle se nazývalo pouze jako Österreichisches Museum. Stalo se tak prvním muzeem tohoto typu v Rakousku-Uhersku a vzorem pro další obdobná muzea, zakládaná v monarchii později. Významnou roli sehrálo muzeum jako působiště osobností Vídeňské školy dějin umění, která byla jako celek silně ovlivněna orientací na užité umění. Roku 1938 byla instituce přejmenována na Staatliches Kunstgewerbemuseum in Wien a od roku 1947 nese současný název Museum für angewandte Kunst.


Střelové z Rokyc

Střelové z Rokyc jsou starou českou vladickou rodinou, která však původně pocházela ze Slezska.
Nosili červený kůl ve stříbrném štítě erbu. V letech 1550 - 1689 vlastnili tvrz Cerhenice.


Veliki Snežnik

Veliki Snežnik je nejvyšší hora slovinského pohoří Snežnik, ležící v jeho jihovýchodní části. Na vrcholu je bývalé vojenské stavení a od roku 1961 horská chata Zavetišče na Velikem Snežniku. Snežnik byl před rozdělením Jugoslávie spojen s chorvatským Snježnikem v pohoří Gorski Kotar cestou „Put prijatelstva“. Po vyhlášení samostatnosti bývá překračování hranic problém.
Jedná se o lehkou turistickou trasu, vedoucí většinou po lesních cestách. Jen pod vrcholem prochází stezka pásem kosodřeviny. Značení je v okolí vrcholu na dobré úrovni.
Výchozí bod je chata Planinski dom na Sviščakih, ke které vede z města Illirska Bistrica, silnice. Nad hranicích lesa jsou osazany dřevěné tabule, označující Biosférickou rezervaci Snežnik. Odsud je poprvé viděl vrchol. Jeho bělostný vršek vystupuje s pásma kosodřeviny zcela osamoceně. Zde již vyšlapaný chodník míjí bílá skaliska a míří ze sedla přímo na vrchol. Na vrcholu je chata Zavetišče na Velikem Snežniku a kruhový výhled na poloostrov Istrie, pohoří Gorski Kotar, Dolomity, Julské Alpy a v noci na zářící města Portorož, Piran či Koper.
Sestup může být veden přes vrchol Malý Snežnik což je zhruba 30 min. z vrcholu Veliki Snežnik a dále k parkovišti, které je vzdálené 6 km od chaty Planinski dom na Sviščakih nebo po stejné cestě.


Zlativky

Zlativky jsou třída řas, které patří do kmene Heterokontophyta, říše Chromalveolata. Je to poměrně malá, dobře definovaná skupina, vetšinou s bičíky, někdy však tvořící améboidní stélku ve slizu. Žijí převážně ve sladkých vodách. Živí se mixotrofně, což znamená, že vedle fotosyntézy se přiživují také fagocytózou nebo osmotrofií okolo plovoucí potravy.
Buňky jsou většinou nahé, nebo v schránce, tzv. lorice, složené z chitinu nebo celulosy. Ta není nikdy spojena s cytoplasmatickou membránou, ani se neúčastní dělení. Buňky z ní mohou vylézt, a pak si vytvořit jinou, což dělají právě při rozmnožování. Někdy tvoří křemité šupiny.
Mají dva bičíky. Jeden je hlavní, ten má na sobě dvě řady mastigonemat a v přechodné zóně má ztlustlinu. Druhý bičík má vlášení jednoduché a na bázi je fotoreceptor přiložený ke stigmatu, ten obsahuje fotosenzitivní protein retinal. Bičíky mají čtyři tubulární kořeny, které jsou spojeny pomocí rhizoplastu k buněčnému jádru.
Mají obvykle jeden nebo dva chloroplasty, který je obalen, mimo klasických dvou membrán, ještě membránou endoplazmatického retikula. V tomto případě ale nejde o primární endosymbiózu sinic, jako například u rostlin, ale o sekundární (předek zlativek nefagocytoval sinici, ale už eukaryotickou buňku – řasu - z které si udělal chloroplast. Mezi endoplazmatickým retikulem a membránou chloroplastu je síťovitá struktura, která se nazývá periplastovité retikulum. Chloroplastová DNA je v prstencovitém nukleotidu.
Tylakoidy jsou po třech a tvoří prstencovitou lamelu. Zlativky mají specifická barviva. Mimo chlorofylu a mají chlorofyly c1 a c2, ß-karoten a fukoxantin. Zásobní látky jsou chrysolaminaran, oleje a polyfosfátové granule, nazývané volutin, a jsou uloženy mimo chloroplast v cytoplazmě.
V jejich buňkách můžete pozorovat i pulsující vakuolu, která má osmoregulační funkci.
Diktyosom je další speciální organela, která vytváří slizový obal v palmelových stádiích. Je složena z nenápadných váčků, které postupně přirůstají. Obsahují amorfní glykoproteiny.
Dalším tělískem, který se podílí na výrobě slizu jsou mukocysty. Ty jsou uloženy pod povrchem buňky. Jinými, ještě záhadnějšími tělísky, jsou tzv. diskobolocysty, to jsou vymrštitelná tělíska pod plasmatickou membránou, jejíž funkci neznáme. Oba útvary patří mezi extruzomy.
Rozmnožují se většinou nepohlavně. Pohlavní rozmnožování pozorováno vzácně a to hologamické (úplné splynutí haploidních buněk. Specifické rozmnožování je u rodu Dinobryon, kde jsou v populaci samičí a samčí, morfologicky nerozpoznatelné klony. Samičí buňky produkují feromony, které působí na samčí buňky tak, že opustí loriku a po setkání s opačně laděným gametem dojde k splynutí. Výsledkem je zkřemenělá zygota, často obsahující dvě jádra. K splynutí jader zřejmě dochází se zpožděním.
Nepohlavní rozmnožování je prosté dělení. Mitóza je otevřená, jaderná membrána mizí hned na počátku. Bičíky se rozdělí před mitózou, a pak zastupují funkci centriol. Udržují jádra v určité vzdálenosti a v určité pozici.
Mimo klasického dělení také některé druhy tvoří nepohlavní cysty, nazývají se stomatocysty a jsou křemičité. Tvoří se uvnitř buňky. Celý proces byl studován u rodu Ochromonas. Uvnitř volně se pohybující vegetativní buňky se zprvu vytvoří váček, ve kterém se ukládá křemitý materiál. Tento váček postupně nabývá tvar duté kuličky s lehce zkřemenělou stěnou. V té době buňka přestane plavat a pravděpodobně zatáhne nebo ztratí oba bičíky. V určité fázi zralosti je stěna budoucí cysty zřetelně zkřemenělá, s jediným neuzavřeným otvorem. Tím se do kulovité cysty nasouká celý protoplast bičíkovce. Naposledy se vstupní otvor uzavře zátkou. Zátka, usazená v nálevkovitém hrdle cysty, je z pevného materiálu, ale nekřemení.
Třída zlativek má tři řády: Chromulinales, Hiberdiales, Hydruales. Liší se hlavně ultrastrukturou, až na řád Hydruales, který tvoří stélky okem viditelné, ve slizových obalech.
Chromulinales – nahé buňky i loriky, různě dlouhé bičíky, někdy mají šupiny, tvoří palmelová stadia
Uroglena – koloniální, tvořené průzračným slizem, čisté vody, citlivý vůči mechanickému poškození;
Dinobryon – tvoří malé plovoucí kolonie, chitinová lorika , výrazné stigma, fagotrofie
Kephyriopsis – jeden viditelný bičík, baňková lorika, jarní plankton, hologamie;
Epipyxis – mixotrofní bičíkovec, nástěnný chlch, lorika nálevkovitá, složená ze šupin
Paraphysomonas – jemné křemité šupiny s kruhovou bází, s ostnem, sladkovodní, hojný;
Chrysoameba – tvarově proměnlivé buňky, bičíky se někdy nevytvoří, mají rhizopodia
Gleochrysis – kulovité buňky, amorfní sliz, zoospory 1 bičík, často tvoří stomatocysty
Hiberdiales – nový řád, odlišen na základě ultrastruktury bičíku;, který je odlišná od Chromulinales.
Hiberdia – dvě formy: kokální a bičíkaté stadium, bičíky svírají odlišný úhel, mimo fukoxantinu obsahují vaucherioxantin
Bitrichia - žije v oligotrofních jezerech v planktonu, má lorika, vybíhají 2 duté ostny, z otvoru loriky vystrčené panožky
Laginyon – žije na dně ve sladkých vodách, lorika ve tvaru křivule
Hydrurus - makroskopická stélka, gleomorfí, epifyt v oligotrofníchpotocích, voní po rybím tuku, má velmi výrazné stomatocysty, čočkovité s křídlem
Pheodermatium – buňky uložené v jednovrstevných krustách, velmi podobný Hydruus, možné že jde o jeden druh


Phycobacteria

Phycobacteria je označení pro vývojovou větev všech sinic bez Gloeobacteria. Do skupiny Phycobacteria tedy patří řády:


Tinia

Je znám v několika podobách, na některých zachovalých zobrazení je podoben řeckému Diovi. Mezi jeho atributy, kromě blesku, patří žezlo a oštěp. Používá tři rozdílné druhy blesků, jeden, jehož úderem varuje, silnější, kerý smí použít po poradě dvanácti božstev a ničivý, jehož užití schvaluje zvláštní skupina bohů.
S manželkou Turan, bohyní plodnosti nebo podle jiných pramenů Uni, vládkyní vesmíru, žije v severní části oblohy.


Tamanrasset

Tamanrasset je město a správní středisko stejnojmenné provincie, které se nachází v jižní části Alžírska. Tamanrasset leží v oblasti pohoří Ahaggar ve výšce 1320 m.n.m., téměř ve středu Sahary, na místě bývalé oázy. V roce 2006 zde žilo asi 76 000 obyvatel.


PDFedit

PDFedit je open source PDF editor pro Unix-like systémy. Nepodporuje ovšem editaci chráněných nebo zašifrovaných PDF souborů, ani editaci textu jako ve WYSIWYG editorech.
Uživatelské rozhraní editoru je založeno na Qt 3 toolkitu a skriptovací knihovně, takže každá operace jde skriptovat. Součástí editoru je i interface z příkazové řádky na manipulaci s PDF. Pro manipulaci s PDF objekty se používá knihovna Xpdf.


Dunakiliti

Dunakiliti je obec v župě Győr-Moson-Sopron v severozápadním Maďarsku. Žije zde 1800 obyvatel; významnou pamětihodností zde je místní zámeček. Zhruba 8 až 10 km od města se nachází řeka Dunaj a hranice se Slovenskem.
Dunakiliti také propůjčilo svůj název hrázi na vodním díle Gabčíkovo-Nagymáros. Ta sice byla v této části dokončena, Maďarsko však následně odstoupilo na jaře 1989 od smlouvy o budování přehrady, a zamýšlenou propusť tak musela nahradit nově dobudovaná Čunovo na slovenské straně).


Gdaňsk

Gdaňsk je jedno z nejstarších a největších polských měst, ležící v Pomoří na řece Visle na břehu Baltského moře. Město je metropolí Pomořského vojvodství. V současnosti má rozlohu 262,5 km2 a 455 717 obyvatel.
Společně s městy Sopoty a Gdyně tvoří aglomeraci, pro kterou se běžně užívá název Trojměstí. Město leží při ústí řeky Motlavy do Visly. Ústí Visly tvoří východní administrativní hranici města.
Přes město vede hlavní železniční trať Varšava – Gdyně a souběžně s ní Szybka kolej miejska, zajišťující dopravu po gdaňské aglomeraci.
Gdaňsk byl v minulosti převážně německým městem. Na počátku 20. století tvořili 90 % obyvatelstva Němci, zbytek převážně Poláci a Kašubové; většinové vyznání bylo evangelické, postupně rostl podíl katolictví. Teprve po druhé světové válce sem přišlo nové polské obyvatelstvo.
Mezi nejznámější osobnosti pocházející z Gdaňska patří filosof Arthur Schopenhauer, spisovatel Günter Grass a polští politici Lech Walęsa a Donald Tusk.


Prerafaelité

Prerafaelité byla především skupina anglických malířů, ale i kritiků a básníků, působících v polovině 19. století. Bratrstvo Prerafaelitů, jak se umělici sami nazývali, bylo založeno tajně v Bloomsbury v Londýně roku 1848. Vedoucími malířskými představiteli byli William Holman Hunt, John Everett Millais a Dante Gabriel Rossetti.
Názvem Prerafaelité dávali najevo zdroje inspirace. V polovině 19. století bylo umění již po několik staletí silně ovlivněno stylem a myšlekami italského malíře Rafaela. Prerafaelité se nechali inspirovat dřívějším uměním, především ranou renesancí patnáctého století a uměním středověku. Proto použili předponu prerafaelité.
Prerafaelité chtěli změnit soudobé umění. Látku a náměty čerpali z umění a ideí středověku. Zabývali se věčnými otázkami života, lásky, proradnosti a smrti. Chtěli do umění navrátit vážnost.
Původní bratrstvo nemělo dlouhého trvání, byloť rozpuštěno již v polovině padesátých let devatenáctého století. Např. Dante Gabriel Rossetti měl však značný vliv na další malíře, již se tak prerafaelity přímo inspirovali. Jistý realismus původního směru však nahradil zájem o fantaskno a snovost. Nejvýznačnějšími představiteli druhé generace prerafaelitů byli Edward Burne-Jones a William Morris.


Regia Aeronautica

Regia Aeronautica bylo vojenské letectvo Italského království existující mezi lety 1923 a 1946. Po vzniku nynější Italské republiky bylo nahrazeno současným letectvem nazývaným Aeronautica Militare.
Vojenské využití letectví mělo v Itálii dlouhou tradici, počínaje vznikem oddělení upoutaných pozorovacích balónů Servizio Aeronautico u 3. ženijního pluku italské armády v roce 1884. Počátkem 20. století byla Itálie na špici ve vojenském využití letadel těžších vzduchu, jak v rovině praktické, kdy v italsko-turecké válce italští letci provedli historicky první průzkumný, fotoprůzkumný a bombardovací let, tak v rovině teoretické, kde vzniká první pojednání o významu letectva ve válce, radikální Il dominio dell'aria G. Douheta. 27. června 1912 se Servizio Aeronautico, zahrnující Battaglione Specialisti a Battaglione Aviatori, osamostatňuje jako zvláštní druh zbraně, ačkoliv stále podléhá Direzione Generale Genio ed Artiglieria. V roce 1915 se z něj stává autonomní součást Regio Esercito pod názvem Corpo Aeronautica Militare. Pod tímto názvem se také účastní první světové války, spolu s leteckou složkou námořnictva Sezione Aeronautica della Marina, oficiálně ustavenou v květnu 1913.
Regia Aeronautica vznikla jako samostatná složka italských ozbrojených sil 23. března 1923 na základě královského dekretu č. 645. V meziválečném období byla Regia Aeronautica obecně pokládána za jedno z předních letectev světa, což byl dojem vytvořený jak propagandou fašistického režimu, tak i skutečnými úspěchy dosaženými některými jednotlivci nebo elitními skupinami, které však neměly vypovídací hodnotu o italském letectvu a leteckém průmyslu jako celku. Po zapojení Itálie do druhé světové války se ukázaly dosud skryté nedostatky, na jejím počátku to byla zejména nízká technická vyspělost italských letadel oproti strojům protivníka, a později nedostatečná schopnost italského průmyslu vyrábět letadla v dostatečném počtu.
Regia Aeronautica byla v období třicátých let nejen nástrojem fašistické propagandy, ale sloužila také k prosazování mocenských ambic Benita Mussoliniho v několika ozbrojených konfliktech v období mezi dvěma světovými válkami. Nejdůležitějším konfliktem, jehož se zúčastnila, je pak druhá světová válka.Bombardér Savoia-Marchetti SM.81 v akci. V pozadí stíhačky Fiat CR.32.
Při napadení Habeše nenarazilo italské letectvo na podstatnější soustavný odpor, ani ve vzduchu ani ze strany pozemní protiletadlové obrany, a proto v konfliktu navenek působilo dojmem značné síly. Tento dojem ještě podpořila následná propaganda. Přesto však nelze popřít přínos Regia Aeronautica k italskému vítězství nad technicky málo rozvinutou zemí, v neposlední řadě i díky rozprašování zakázaných chemických bojových látek - yperitu a fosgenu, a kobercovému bombardování etiopských měst.
Na podporu vzbouřenců proti vládě v občanské válce ve Španělsku vyslala Itálie nejen pozemní vojska v rámci tzv. Corpo Truppe Volontarie, ale i leteckou jednotku, nazvanou Aviazione Legionaria. Bojů se tato formace účastnila od července 1939 do března 1939. Početně tvořilo Aviazione Legionario větší část zahraniční ozbrojené pomoci, jíž se protivládním povstalcům dostalo, a přispělo značnou měrou k jejich vítězství.
Poté, co vypukla druhá světová válka, Itálie, vázaná spojenectvím s nacistickým Německem vyhlásila 10. června 1940 válku Velké Británii a Francii. Později vstoupila také do války proti SSSR a USA.
Regia Aeronautica se do války zprvu zapojila operacemi proti Francii, probíhajícími v oblasti okolo společné hranice v Alpách a nálety na Korsiku. Neúspěchem a brzkým stažením z bojů skončilo vyslání Corpo Aereo Italiano do bitvy o Británii, kde měl tento sbor bojovat po boku Luftwaffe.
Do bojů na východní frontě Itálie vyslala zprvu armádní sbor Corpo di Spedizione Italiano in Russia, podporovaný leteckým Corpo Aereo Spedizione in Russia. Bojů na východní frontě se italské letecké síly účastnily mezi srpnem 1941 a ledem 1943.
Těžištěm italského bojového působení však od samého počátku války byly boje ve Středomoří a v Africe, kde italské letectvo po déle než tři roky odolávalo materiální i početní převaze protivníků. Od počátku války poskytovalo podporu italským konvojům do severní Afriky, a snažilo se eliminovat síly Royal Navy ve Středozemním moři. Italské letectvo také poskytovalo vzdušnou podporu italským silám bojujícím v severní Africe, východní Africe, a při útoku na Řecko a později i Jugoslávii. V rámci bojů o nadvládu nad Středozemním mořem se účastnilo i bombardování Malty. Všechny síly Osy ve Středomoří však nebyly schopny zabránit převaze protivníků, a brzy se ukázala kvalitativní i kvantitativní převaha Royal Air Force a United States Army Air Forces. Regia Aeronautica tak nebyla s postupující dobou schopna znemožnit, nebo podstatně ztížit ani postup spojeneckých sil, například vylodění na Sicílii, ani stupňující se nálety na italská města.
Pod neustálým tlakem, zemí ohrožovanou stále silnějšími nálety RAF a USAAF, a čelící přímé hrozbě spojeneckého vylodění, aniž by byla schopna zajistit obranu nyní již vyčerpanými silami, došlo ke svržení Benita Mussoliniho, a nově vzniklá vláda vedená maršálem Badogliem se rozhodla uzavřít příměří se Spojenci. To se stalo účinným 8. září 1943.
Po uzavření příměří se Spojenci, početně omezené jednotky Regia Aeronautica bojovaly proti svému dřívějšímu německému spojenci, kterému italská vláda vyhlásila 13. října 1943 válku, poté co Německo odmítlo stáhnout své vojenské jednotky z italského území. Válečné operace nyní Regia Aeronautica prováděla především nad Balkánem a Jaderským mořem.[ref]Loutková Italská sociální republika, vyhlášená na Německem okupovaném severu Itálie sesazeným italským diktátorem Benitem Mussolinim založila 27. října 1943 vlastní Aviazione Nazionale Repubblicana, jehož personál sice pocházel z řad Regia Aeronautica, ale jednotky vznikaly zcela nově, a nepřejímaly označení dosavadních jednotek Regia Aeronautica, ačkoliv některé používaly stejné emblémy jako dosavadní jednotky Regia Aeronautica.
Poté co italská monarchie zanikla, bylo od 18. června 1946 italské letectvo přejmenováno na Aeronautica Militare.


Střední průmyslová škola kožařská

Střední průmyslová škola kožařská Zlín byla založena v roce 1937 při obuvnické firmě Baťa. Patřila ve své době mezi první školy svého druhu v Evropě. Výhodou školy bylo úzké sepětí s praxí. Zaměření školy bylo zejména na výrobu obuvi a dále na výrobu galanterního zboží eventuálně administrativa v těchto oborech.
Po roce 1989 v důsledku útlumu obuvnického průmyslu v ČR hledala novou cestu. Od školního roku 2003/2004 se zde vyučuje nový obor Zpracování usní, plastů a pryže, který má několik zaměření:
Absolventi tohoto nového oboru se uplatňují zejména v plastikářském a gumárenském průmyslu. Ve školním roce 2005/2006 se název školy změnil na Střední průmyslová škola technologická. Od 1. ledna 2007 byla škola sloučena s Integrovanou střední školou technickou-COP Zlín a vznikl nový subjekt Střední průmyslová škola polytechnická-COP Zlín, ředitelem tohoto subjektu je Ing. Jiří Lacina.


Zubčická Lhotka

Zubčická Lhotka se nachází přibližně 1,5 km severovýchodně od obce Zubčice a 10 kilometrů východně od Českého Krumlova. Leží v Českokrumlovské vrchovině nad údolím Zubčického potoka. K vesnici náleží i Pflégrův mlýn na Zubčickém potoce. Zubčická Lhotka spadá pod obec s rozšířenou působností Český Krumlov a k roku 2001 v ní žilo 42 obyvatel. Lhotkou prochází silnice třetí třídy spojující silnici I/3 a silnici II/157 vedoucí do Českého Krumlova.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1337. V roce 1910 bylo ve Lhotce 23 domů a 134 obyvatel.


Herálec

Herálec je obec 12 km jihozápadně od Havlíčkova Brodu a 7 km východně od Humpolce, v okrese Havlíčkův Brod, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 1087 obyvatel.


Divišovka

Divišovka je pravostranný přítok řeky Blanice. Pramení v Písecké pahorkatině 1,1 km západně od Vysokého Kamýku v nadmořské výšce 501 m. Protéká přes Zelendárky a Švarcemberský rybník. Do Blanice ústí u Protivína v nadmořské výšce 376 m. Má délku 7,5 km.


Preminger

Preminger je název bihaćského pivovaru, jednoho z největších v Bosně a Hercegovině. Byl založen roku 1990 a jeho roční produkce je 250 000 hl. V roce 2001 získal pivovar ocenění za kvalitu piva International Trophy for Quality ve Frankfurtu, v Madridu pak ve stejném roce ocenění International Award For Commercial Prestige. Pivovar je také i držitelem ISO certifikátu; kromě piva vyrábí i limonády a minerální vodu.


Digital Multimedia Broadcasting

Digital Multimedia Broadcasting je standard pro vysílání televize pro mobilní přístroje v síti DAB. Formát komprese videa je MPEG-4 AVC, zvuk je komprimován pomocí MPEG-4 BSAC. Rozlišení videa je 352×288. DMB lze šířit jak pomocí pozemních vysílačů, tak satelitu. Oproti DVB-H umožnuje příjem při vyšších rychlostech pohybu přijímače.


16. leden

16. leden je 16. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 349 dní.


Historický materialismus

Historický materialismus je spolu s dialektickým materialismem základem marxismu, obsahuje učení o vývoji společnosti, v němž se člověk jakožto bytost produkující materiální statky aktivně podílí na objektivním dějinném pohybu, podléhajícím v konečných důsledcích základním dialektickým zákonům.
Bezprostředním podnětem k vlastním historickým proměnám jednotlivých typů společností jsou postupné změny v oblasti materiální produkce, které se dostávají do rozporu s původně jim přiměřenými výrobními vztahy a vlastnickými poměry, mocensky hájenými vládnoucí třídou. Tento rozpor je řešen revolucí, v níž nová společenská třída, v jejímž zájmu je prosazení nových výrobních sil a odpovídajících vlastnických poměrů, násilím likviduje třídu vládnoucí. Tzn. vnímání třídního boje jako hybné dějinné síly.
V podstatě jde o to, že historický materialismus považuje materiální poměry za primární, ty posléze ovlivňují poměry společenské. Narozdíl od většiny filosofie, kdy je požadována změna myšlení a od ní teprve byla odvozována změna materiální.


Andrew Niccol

Vyrostl na Novém Zélandu, odtud jako 21-letý odstěhoval do Londýna, kde se zabýval především natáčením krátkých televizních reklam. Proto později odešel do Los Angeles, kde na sebe poprvé výrazněji upozornil scénářem k filmu Truman show režiséra Petera Weira.
Andrew Niccol se v roce 2002 oženil s kanadskou modelkou a herečkou Rachel Roberts, se kterou se seznámil při natáčení filmu S1m0ne.


Milada Horáková

JUDr. Milada Horáková byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.
Narodila se v Praze na Královských Vinohradech v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence a tedy protirakouských postojů. Měla tři sourozence, dva z nich — starší Marta a mladší Jiří — umírají v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra, o kterou se Milada po předčasné smrti matky také starala.
Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studenstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926. V roce 1923 těžce onemocní rodině osudovou spálou, mladý život však překoná smrt. Roku 1924 se osobně setkává se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelku Ženské národní rady, kam také vstupuje. Stává se jí brzy oporou a později přítelkyní Plamínkové a později klíčovou osobností ŽNR.
== První republika == Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupí i se svými rodiči od Katolické církve k Českobratrské církvi evangelické. V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.
Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu pod někdejšího vedoucího Petra Zenkla, později byla nejmladší vedoucí odboru pro mládež.
Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální, ačkoliv těžiště její činnosti byla nestranická ŽNR: Angažovala ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť staré zákony musely být podřízeny nové ústavě republiky z roku 1920, kde rovnost byla zakotvena. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen. Vše podle Masarykova hesla: „není otázka ženská, je jen otázka lidská“. Cestuje za účelem rozšíření obzorů do Anglie, Francie a SSSR, o bolševickém Rusku tak nemá žádné iluze, zvládá angličtinu, francouzštinu, němčinu.
V roce 1939 byly vdané ženy ve stáních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši a musela proto odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí ale nyní i uprchlíkům z pohraničí ČSR v roce 1938. Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu.
Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla zatčena společně s manželem avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, avšak pro gestapo bez úspěchu. Dva roky byla zadržena na Pankráci a Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha je převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později obětavě vedla oddělení tamější „marodky“, což ji umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkává se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou. Soud s Horákovu se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájí v němčině. Prokurátor ji navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova, v blízkosti Dachau.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do své obnovené strany ČSNS, do jejího vedení a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.
Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen, kde se stala předsedkyní. Dále byla místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR, ale po zasahování sovětských komunistů při sestavování vlády a připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR, začala zcela jednoznačně a soustavně navazovat styky se západními demokratickými strukturami.
V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Českobudějovickém kraji a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.
V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr, zástupce ČSNS.
Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru, ale druhého dne byla vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila.
Následně byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu, shodou okolností v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost, aby opustila Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky, Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.
Horáková se dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.
StB při vyšetřování proslula svými brutálními metodami výslechů a nadiktovaných přiznání. Užívala k tomu, za účasti sovětských poradců, jak fyzického násilí jako bití, nedostatek potravy, nucené bdění, zima, malá místnost, případně narkotika, tak ve psychického týrání a vydírání vedoucí k ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová.
Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolilo Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“. Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS. Horákovou se jim však, jako předtím Gestapu, zlomit nepodařilo. Vypovídala pouze skutečnosti, o nichž neměla pochybnost, že jsou již známy vyšetřovatelům.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz Klementa Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.
Obzvláště Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné.
Osmý den procesu 8. června 1950 po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Urválka a Ludmily Brožové Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály.
Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, tak Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, jejich rozsudky k trestu smrti podepsal.
Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy 2:30 ráno, ve kterém mimo jiné napsala: "Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já." ... "Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."
Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 ráno, jako poslední ze všech čtyř odsouzených. Na Pankráci byla používaná primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením. Ostatky byly zpopelněny a dosud se nenalezly.
Vykonaný rozsudek smrti v justiční vraždě nad ženou je mimo SSSR v sovětizované Evropě srovnatelný pouze s obdobným za diktátora Hodži v Albánii. Následný zahraniční ohlas byl očekávaný, např.: "Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu ..." Winston Churchill, britský premiér.
Manžel Bohuslav Horák se po úniku ze zatčení dva měsíce skrýval v okruhu své církve Evangelické. Protože žít v ilegalitě bylo velmi rizikové 1. prosince 1949 se mu podařilo uniknout do západního Německa, kde žil v táboře Valka a roku 1951 získal povolení se vystěhovat do USA, kde také v roce 1976 zemřel. Dcera Jana byla vychována na přání matky u sestry Věry, nemohla však studovat, v roce 1968 dostala vystěhovalecké vízum a emigrovala za otcem do USA.
Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990.
Dne 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě.
V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy. Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu. V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody. 26.října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.


Imperium

Imperium značí nejvyšší moc výkonnou ve státě, která v Římě za doby královské příslušela králi, za doby republikánské nejvyšším úředníkům. Souznačným výrazem pojmu Imperium jest potestas; ale časem vyvinul se mezi terminy těmi rozdíl ten, že Imperium značilo nejvyšší moc vojenskou a soudcovskou, potestas pak úřední moc, která přísluší každému úředníku v oboru jeho úřední činnosti s vyloučením Imperia.
Imperium bylo udíleno zvláštním zákonem v comitiích curiatních. Zevnějším odznakem Imperia jsou liktoři se svazky prutů. Dále třeba připomenouti, že i v samém pojmu Imperium vyvinul se rozdíl mezi
Úředník cum Imperiumio má mimo práva příslušící úředníku majícímu pouze potestas ještě tato:


Mravenčan vápenatý

Mravenčan vápenatý je vápenatá sůl kyseliny mravenčí. Má chemický vzorec Ca2 a pro použití jako aditivum v potravinářství se označuje jako E 238. Existuje jako minerál formikait, ale vyskytuje se velmi řídce. Je znám z úložišť bóru.


Spinlock

Spinlock je v operačních systémech druh zámku, na nějž je třeba aktivně čekat – čekající proces tedy při čekání na spinlock spotřebovává systémové prostředky.
Spinlocky se zpravidla používají pouze v operačním systému, aplikacím jsou poskytována složitější synchronizační primitiva, které čekající aplikace uspí a zařadí do fronty, takže v době, kdy jsou zablokovány, může běžet něco jiného. Na druhou stranu, tyto složitější struktury vyžadují ochranu svých dat proti vícenásobnému přístupu, a k tomu lze použít právě jednodušší a rychlejší spinlocky.


Arnika

Výšková budova Arnika je 20patrový rezidenční komplex 260 bytů v Jabloňové ulici č. o. 11 v Praze 10 - Záběhlicích, Sídliště Zahradní Město - Západ.
Budova byla postavena v 60. nebo 70. letech v rámci výstavby sídliště Zahradní Město. V její blízkosti se nachází autobusová zastávka Poliklinika Zahradní Město, bývalý obchodní dům Květ, dnes Albert, a poliklinika. V letech 1998–1999 prošla budova kompletní rekonstrukcí, po které se z původního Hotelu Arnica stal bytový komplex.
 Image:Arnika detail zapadni fasady.JPG|Detail západní fasády Image:Arnika z vychodu.JPG|Východní fasáda


Roubování

Roubování jsou spolu s očkováním druhem štěpování, vegetativního rozmnožování. Jedná se o způsob zušlechťování ovocných a okrasných rostlin. Různé druhy roubování využíváme například u vinné révy a keřů, polodřevitých květin a zeleniny, jako způsob vegetativního množení kultivarů, k získání potřebných vlastností rostliny, nebo k množení druhů, které by jinak nebylo možné pěstovat.
Roubování spočívá v přenesení části rostliny - na jinou rostlinu - a jejich funkční spojení. Původní rostlina obvykle zajišťuje přísun živin , naroubovaná část rodí ovoce, popř. vytváří nadzemní část požadovaných vlastností. Vzdálenou obdobou roubování u živočichů je transplantace.


Československá hokejová liga 1982/83

12 účastníků hrálo v jedné skupině čtyřkolově systémem každý s každým. Opět platily nerozhodné výledky. Poslední mužstvo Poldi SONP Kladno sestoupilo přímo do I. české národní hokejové ligy.
Jiří Králík, Steklík - Milan Chalupa, Jaroslav Benák, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Adamík, Karel Horáček, Souček - Klapka, Kořený, Kupec, Igor Liba, Liška, Výborný, Weissmann, Antonín Micka, Jindřich Micka, Netík, Novák, Oldřich Válek, Rostislav Vlach, Augustin Žák, Jurčišin, Libor Dolana, Jehlička, Juříček.


Daimler-Benz DB 601

Daimler-Benz DB 601 byl německý letecký motor vyráběný během druhé světové války. Šlo o kapalinou chlazený, inverzní vidlicový dvanáctiválec, montoval se např. do stíhaček Bf 109 a dalších.
Verze DB 601Aa byla licenčně vyráběna v Japonsku firmou Aiči jako Acuta a firmou Kawasaki jako Ha-40 a v Itálii firmou Alfa-Romeo jako R.A.1000 R.C.41-I Monsone pro letouny Macchi MC.202 Folgore.


Fanarioti

Fanarioti představovali vlivnou řeckou diasporu, včetně helenizovaných Rumunů a Albánců. Jejich centrem se stala tehdejší prominentní konstantinopolská čtvrť Fanar, kde měl své sídlo také ekumenický patriarcha.
Fanarioti se již od 17. století postupně prosazovali ve státní správě Osmanské říše, nejvíce ve Valašsku a Moldavsku, kde zastávali významné úřady. Většina z nich stála v opozici vůči řeckému povstání, které propuklo ve 20. letech 19. století. Důvodem tohoto postoje byl strach ze zhoršení postavení řeckého živlu v rámci Osmanské říše. Přesto se zejména mladší členové Fanariotů naopak k tomuto povstání aktivně připojily a v rámci tajného spolku Filiki Eteria se účástnili i jeho přípravy.


Pohronský Bukovec

Pohronský Bukovec je obec na Slovensku v okrese Banská Bystrica. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1563.


Akko

Akko či Akkon je izraelské přístavní město na severním hrotu haifského zálivu, které je vzdáleno 13 kilometrů severně od města Haifa. Město má podle sčítání z roku 2008 46 100 obyvatel, z toho 75,7 % Židů, 22,0 % muslimských Arabů, 2,1 % křesťanských Arabů a 0,2 % Drúzů. Roku 2001 bylo staré město Akko zařazeno organizací UNESCO mezi světové historické památky.
Akko sloužil jako obchodní centrum již od dob osídlení území Féničany. V dobách novozákonních byl znám jako Ptolemaios. Během křížových výprav bylo město několikrát dobyto a opět osvobozeno. Bylo posledním křižáckým městem ve svaté zemi. Během Napoleonova syrského tažení v roce 1799 bylo napadeno, ale francouzské armádě odolalo.
Zbytky podzemního křižáckého opevnění je možno obdivovat do dnešních dob, jelikož se nám zachovaly ze 13. století včetně rozsáhlé krypty johanitů, kteří vojensky obsadili město mezi lety 1191 až 1291.
Město je známé také tím, že zde byl dva roky vězněn Bahá’u’lláh a kde podle věřících zjevil ústřední knihu Bahá’í náboženství – Kitáb-i-Aqdas.
Akko prochází procesem demografického vývoje. V současné době tvoří izraelští Arabové třetinu obyvatel města. Podle statistických údajů jsou téměř 70 % obyvatel starého mandátního distriktu poblíž Starého města Arabové. Pouze 15 % současného arabského obyvatelstva však je potomky rodin, které zde žily před rokem 1948. Etnické nepokoje vyvstaly 8. října 2008 v pětidenní násilnosti poté, co arabský obyvatel města vjel autem během svátku Jom Kipur do převážně židovské čtvrti města.


Davis Cup - Světová skupina 2008

Světová skupina je nejvyšší úrovní Davisova poháru, z níž vzejde celkový vítěz soutěže. Účastníci čtvrtfinále mají zaručenou účast v nadcházejícím ročníku. Týmy, které prohrály v 1. kole, musí podstoupit baráž o udržení v nejvyšší soutěži.
Týmy, které prohrály v prvním kole nastoupily v baráži o Světovou skupinu.


Kazimierz Nycz

Kazimierz Nycz je polský katolický duchovní a teolog, od roku 2007 arcbiskup a metropolita varšavský a ordinář pro věřící arménské katolické církve v Polsku. Dříve zastával úřady pomocného biskupa krakovského a biskupa diecéze Koszalin-Kołobrzeg.


Seznam kosmonautů zúčastnivších se kosmických letů

Toto je abecední seznam všech osob, profesionálních i neprofesionálních kosmonautů, které uskutečnily kosmický let, tedy let nad hranici 100 kilometrů výšky. Jsou zde uvedeni i účastníci suborbitálních kosmických letů nad 100 km a všichni členové posádky letu STS-51-L, zahynuvší při startu.
Státní příslušnost kosmonautů je označena vlaječkou a uvedena podle stavu v době kosmického letu. Číslo uvedené na konci řádku udává počet uskutečněných kosmických letů.


Pava

Pava bylo starověké indické město, které existovalo za dob Gautama Buddhy. Dnes leží ve státě Uttarpradéš. Patřilo mezi hlavní města království Mallů a mělo to být právě zde, kudy Buddha procházel na své poslední cestě.
Podle buddhistické tradice měl Buddha zemřít poté, co mu kovář jménem Kunda dal jídlo, po kterém se Buddhovi udělalo špatně a nedlouho nato zemřel. A mělo to být právě v Pavě, kde Kunda žil jídlo Buddhovi podal. Z Pavy pak Buddha dále cestoval do Kušinagary, kde opustil hmotný svět a vstoupil do parinirvány. Po jeho smrti byla v Pavě vztyčena stúpa nad jeho ostatky.
Pava v minulosti bylo též centrum džinismu, a to zejména proto, že zde měl umřít Mahávíra, zakladatel džinismu.


Redoxní reakce

Redoxní reakce jsou chemické reakce, při kterých se mění oxidační čísla atomů. Každá redoxní reakce je tvořena dvěma poloreakcemi, které probíhají současně. Tyto dvě poloreakce jsou oxidace a redukce. Při oxidaci se oxidační číslo atomu zvyšuje, atom tedy ztrácí elektrony, při redukci se oxidační číslo snižuje, atom tedy elektrony přijímá.
V přírodě se často setkáváme s hořením a korozí. Oba dva procesy jsou redoxní.
Reakce kyseliny dusičné s mědí a reakce kyseliny chlorovodíkové s manganistanem draselným:
Rovnice redoxních reakcí se vyčíslují jiným způsobem než neredoxní rovnice. Například rovnice reakce sulfidu olovnatého s peroxidem vodíku:
Nakonec obě čísla zkrátíme a výsledek přiřadíme druhému reaktantu. Takže v našem případě se dvojka vykrátí na jedničku a osmička na čtyřku. Poté se obě čísla prohodí. U kyslíku bude 4 a u síry 1. Nakonec stačí tato čísla zapsat na obě strany rovnice ke sloučeninám kyslíku a síry.
* 1 se většinou nepíše, ale není chybou ji uvádět


Závod vojenských hlídek na Zimních olympijských hrách 1928

Na 2. zimní olympiádě v St. Moritzu byl po druhé v historii olympiád na pořadu Závod vojenských hlídek. Protože pro tento sport zatím nebyl ustanoven žádný mezinárodní svaz, byl prohlášen MOV na těchto olympijských hrách jako sport ukázkový. Organizaci závodu vojenských hlídek tak převzal Švýcarský lyžařský svaz. Závody vojenských hlídek jsou dnes považovány za předchůdce biatlonu.
Start závodu byl vzhledem k noční sněhové nadílce zpožděn o 45 minut. Závod probíhal na běžecké trati o délce 24 km s výškovým převýšením 1124 metrů. Hlídky byl čtyřčlenné a skládaly se z důstojníka, který se nesměl účastnit střelby, poddůstojníka a dvou dalších mužů. Všichni členové hlídky museli být v době závodu činní ve vojenské službě. Do cíle museli dorazit všichni s maximálním časovým odstupem mezi prvním a posledním v délce 30 sekund. Střelba probíhala na vzdálenost 150 m a střílelo se na balony. Za každý netrefený balon následoval trest v podobě 3 trestných minut.
Na závody se dostavil jako divák dokonce nizozemský princ-manžel, kterého na olympiádě zajímala především tato disciplína, i když se v ní neudělovaly olympijské medaile. Závodů se zúčastnily hlídky z devíti zemí. Vítězství si odvezla hlídka Norska před hlídkami Finska a Švýcarska.


Aryl

Termínem aryl se v organické chemii označuje libovolná funkční skupina nebo substituent odvozené od jednoduchého aromatického kruhu, například fenyl, thiofenyl, indolyl apod. . "Aryl" se používá pro účely zkrácení nebo zobecnění.
Nejjednodušší arylovou skupinou je fenyl, C6H5. Je odvozen od benzenu. Tolylová skupina, CH3C6H4, je odvozena od toluenu. Xylylová skupina,2C6H3, je odvozena od xylenu.
Biaryly mohou vykazovat axiální chiralitu. Arylace je jednoduše jakýkoli chemický proces, kde je arylová skupina navázána na substrát.


Filipa z Hainault

Filipa se narodila jako dcera henegavského hraběte Viléma III. a Johany, dcery Karla z Valois, vnučky francouzského krále Filipa III. Smělého a Isabely Aragonské.
25.ledna 1328 se konala slavná svatba mladého páru. Novopečená královna si mohla ponechat u anglického dvora svůj henegavský doprovod, kam patřil zpovědník, osobní sekretář a časem i porodní bába a kojné. Manželství bylo spokojené, královna doprovázela manžela na taženích do ciziny a zastávala funkci regentky v jeho nepřítomnosti, porodila Edaurdovi dvanáct dětí, z nichž devět se dožilo dospělosti.
Královna Filipa byla také první patronkou Jeana Froissarta, který jako mladík královně roku 1361 věnoval svou veršovanou kroniku a královna si jej ponechala ve svých službách. Až královnino úmrtí přimělo kronikáře k návratu do Francie.
Postupem věku ji začala trápit tloušťka, která se jí zřejmě stala osudnou. Pomalé umírání skončilo 15. srpna 1369.


František Balada

František Balada byl český byl český matematik, deskriptivní geometr a pedagog.
Studoval od roku 1913 na reálce v Hradci Králové a od roku 1917 na reálce v Pardubicích, kde v roce 1920 maturoval. Poté pokračoval ve studiu na všeobecném oddělení pražské techniky a na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Státní zkoušku vykonal na univerzitě v roce 1926. Jako učitel matematiky a deskriptivní geometrie od roku 1924 působil na středních školách v České Třebové, v Praze, Košicích, Rimavské Sobotě. V roce 1929 byl jmenován definitivním profesorem na reálném gymnáziu ve Slezské Ostravě, ale přitom byl ministerstvem školství uvolněn a v letech 1929 - 38 učil na české reálce Komenský ve Vídni. Po obsazení Rakouska musel Vídeň opustit. Během války působil na středních školách v Brně. Po osvobození přešel na gymnázium sr. Zdeňka Nejedlého. V roce 1947 byl jmenován externím lektorem matematiky a deskriptivní geometrie na nově zřízené Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Zde působil trvale od školního roku 1949 - 50 a současně byl pověřen konáním přednášek z historie matematiky na přírodovědecké fakultě. V roce 1950 získal doktorát pedagogiky a po roce 1954 se stal vedoucím katedry matematiky na Vyšší pedagogické škole v Brně. V roce 1959 se habilitoval na přírodovědecké fakultě s prací Kapitoly z dějin elementární matematiky. V roce 1960 byl jmenován docentem na Pedagogickém institutu.
František Balada začal vědecky pracovat v geometrii vícerozměrných prostorů, ale velmi brzy se jeho zájem soustředil na historii matematiky. Velkou pozornost rovněž věnoval didaktice a metodice matematiky. Mezi jeho pracemi zaujímá nejdůležitější místo kniha Z dějin elementární matematiky, která vyšla v roce 1959 a byla jeho habilitační prací. Balada je autorem asi 40 prací z historie a metodiky matematiky, vydal několik překladů z ruštiny a spolupracoval na přípravě několika učebnic. Dlouhou dobu působil jako redaktor časopisu Matematika ve škole a jako člen výboru brněnské pobočky JČMF.


Zlatá Baba

Zlatá Baba je bohyně ve slovanské mytologii. V Polsku jí říkají Zlatá žena. Dostává se jí mnoho obětí a věštíren vymalovaných především zlatem. V Bulharsku je Zlatá Baba jednou ze tří sudiček .


Popcorn

Popcorn, počeštěně popkorn, pražená kukuřice nebo kukuřičné pukance je pokrm z kukuřice.
Popcorn pochází z Ameriky, kde ho jako první pravděpodobně konzumovali indiáni. S masovým vysazováním kukuřice po celých Spojených státech a s průmyslovou revolucí získal na rozšíření i oblibě a rozšířil se do celého světa. Nyní je popcorn typickou potravinou zejména v kinech, lze jej ale připravovat i doma v mikrovlnné troubě nebo v popkornovači.
Popcorn se připravuje zahříváním zrnek kukuřice, což způsobí jejich puknutí. Struktura škrobu, který zrnko především obsahuje, se změní na pěnovitou, zrnko se „převrátí naruby“ a dostane charakteristický tvar.
Popcorn je potravinou velmi levnou, s nízkou energetickou hodnotou, vysokým obsahem vlákniny a menším obsahem některých stopových prvků. Z těchto důvodů dietologové doporučují nahradit popcornem některé jiné, pro zdraví člověka méně přínosné pochoutky, jako jsou např. chipsy nebo pražené solené arašídy.


Macrobius

[[Soubor: Macrobius and Eustachius.jpg|thumb|200 px| Macrobius dává svoji knihu synu Eustachovi
Ambrosius Theodosius Macrobius byl římský gramatik a novoplatonský filosof na přelomu 4. a 5. století.
O jeho životě je málo známo, snad je totožný s Macrobiem, prefektem ve Španělsku roku 399, prokonsulem v Africe 410 a kancléřem. Jen z jeho jména lze soudit, že byl křesťanem.
Rámcem jeho hlavního díla, Saturnalia, psaného pro syna Eustachia, je debata o svátku Saturnálií, napodobující Platónovu Hostinu. Obsah je věnován hlavně Vergiliovi, jeho názorům, stylu, srovnání s Homérem a podobně. Hlavními citovanými autoritami jsou Aulus Gellius, Seneca a Plútarchos, kteří však nejsou jmenováni. Kniha obsahuje množství velmi zvláštních myšlenek a úvah, které dávají nahlédnout do novoplatonismu 4. století. [[Soubor: Macrobius.jpg|thumb|150 px|left| Iniciála E, píšící muž je patrně Macrobius
Další dílo, komentář ke Snu Scipionovu, jak jej vypráví Cicero, je zajímavé hlavně tím, že obsahuje diskusi dobových kosmologických názorů, na něž pak navazovali středověcí autoři. Země, globus terrae, je zde představena jako koule vůči ostatnímu Vesmíru nepatrná, která leží uprostřed ostatních sfér. Následující obrázky jsou z rukopisu Commentarii in somnum Scipionis, patrně francouzského původu, kolem 1150.
 Image:Macrobius, universe with the earth in the centre.jpg|Vesmír: Země uprostřed mezi sedmi planetami a znameními Zvířetníku. Image:Macrobius, climatic zones.jpg|Pět klimatických pásem Země: mrazivé označeno žlutě, mírné modře a suché červeně. Image:Macrobius, mappa mundi.jpg|Náčrtek s obydlenou severní částí, kterou od protinožců odděluje oceán na rovníku. Image:Macrobius, lunar eclipse.jpg|Diagram zatmění Měsíce. Image:Macrobius, solar eclipse.jpg|Diagram zatmění Slunce.


ATC kód C02

ATC kód C02 Antihypertenziva je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny C. Kardiovaskulární systém.


Isfahán

Isfahán je třetím největším městem v Íránu po Teheránu a Mašhadu. V roce 2007 zde žilo 1.600.554 obyvatel, v širším okolí pak 2.071.000 lidí. Isfahán je hlavním městem stejnojmenné provincie, zdejší náměstí Nakš-e džahán je zapsáno na seznamu UNESCO.
Klimadiagram IsfahánuIsfahán se nachází v úrodné nížině kolem řeky Zájande rúd na úpatí pohoří Zagros. Panuje zde mírné podnebí s pravidelnými ročními obdobími. Ve vzdálenosti 90 km na sever od města neexistuje žádná překážka, která by tvořila hráz před chladnými severními větry. Samotné město leží na nejdůležitější dopravní křižovatce celého Íránu. Nachází se v nadmořské výšce 1574 m n. m. Průměrný roční úhrn srážek činí 355 mm, což je podobné jako např. u Denveru v Coloradu v USA. Roční teplota se obvykle pohybuje v rozmezí od 2 do 28 °C. Nejvyšší naměřená teplota činila 42 °C, nejnižší pak -19 °C.
Isfahán byl v historii jednou ze světových metropolí, jeho největší rozkvět probíhal přibližně v letech 1050–1722, zvláště pak v 17. století za vlády dynastie Safíovců. Ze všech íránských měst je pravděpodobně pro turisty nejatraktivnější.
Šáhova mešita v IsfahánuArcheologické výzkumy na území dnešního Isfahánu odhalily řadu artefaktů z období mezolitu, neolitu, doby bronzové a železné, první osídlení však lze datovat již do starší doby kamenné. Dávný Isfahán byl součástí říše Elamitů. Pod jménem Aspadana se stal jedním z center médské říše, následně připadl perským Achaimenovcům, Alexandru Velikému a Seleukovcům a po vymanění Persie z makedonské nadvlády Parthům. Isfahán byl tehdy hlavním městem rozlehlé provincie. Za vlády dynastie Sasánovců představoval vojenské centrum s velmi silným opevněním, přičemž poměrně velkou část jeho obyvatelstva tvořili křesťané a židé. Po pádu sásánovské říše se dostal pod nadvládu Arabů, za nich postupně ztrácel svůj význam. Ten znovu nabyl v 10. století během vlády Bújovců, šíitské dynastie z Tabaristánu. Za Málikšáha I. z dynastie Seldžuků se stal poprvé hlavním městem velkého státního útvaru a tím byla zahájena další éra jeho rozkvětu. V 11. století zde působil a učil slavný perský filozof Avicenna. Ve 13. století Isfahán dobyli a vyplenili nejprve Mongolové, v roce 1387 je následoval Tamerlán. Další období rozkvětu nastalo v 16. století, zejména za vlády Abbáse I. Velikého, který sem přesunul hlavní město safíovské říše, čímž se stal Isfahán opět metropolí Persie. V době Abbásovy vlády se ve městě nacházely parky, knihovny a mešity, které udivovaly evropské cestovatele. V roce 1722 však město po dlouhém obléhání dobyli Afghánci, kteří jeho velkou část změnili v ruiny. V současnosti se jedná o jedno z nejvýznamnějších center Íránu.
Dnešní Isfahán produkuje zejména koberce, textilie, ocel a provozují se zde řemesla. Nachází se zde také experimentální jaderné reaktory, s jejichž pomocí by mělo být produkováno jaderné palivo. Ve městě je mezinárodní letiště a ve finální fázi je stavba první linky metra. V oblasti celého města funguje zhruba 2000 firem a jejich sídel, které využívají ekonomický, sociální a kulturní potenciál města. Působí zde několik významných univerzit.
V Isfahánu mají sídlo dva fotbalové týmy a oba se pravidelně účastní íránské první ligy:
Isfahán byl v historii velmi významným městem, proto se zde nachází řada pamětihodností a jiných zajímavých míst. Centrum města tvoří náměstí Nakš-e džahán, které se nachází na seznamu UNESCO, označuje se také jako Imámovo náměstí či Šáhovo náměstí. Známý je dále bulvár Čahár bágh-e Abbásí, který pro Isfahán znamená totéž jako pro Paříž Champs-Élysées, paláce Alí Chapú, Čehel Sotún či Hašt Behešt, a také řada mešit, např. slavná Šáhova mešita, nazývaná též Imámova, mešita šejcha Loftolláha nebo Páteční mešita. V Isfahánu je i řada pozoruhodných mostů, např. most 33 oblouků, most Čúbí a most Khájú, a rozlehlé medresy, což jsou islámské náboženské školy založené při mešitách.
Nejsou zde však pouze islámské památky, příkladem křesťanské památky je katedrála Vank arménských křesťanů.
 Soubor:Moschee-Isfahan.jpeg|Minarety Šáhovy mešity Soubor:Esfahan Emam Mosque.JPG|Detail minaretu Šáhovy mešity Soubor:Naghsh-e-jahan masjed-e-shah esfahan.jpg|Náměstí Nakš-e džahán Soubor:Isfahan-Jame' Mosque-North Sector.jpg|Páteční mešita, severní část Soubor:Chehel Sotoon.jpg|Palác Čehel Sotún Soubor:Ali-qapu-rooz.jpg|Palác Alí Chapú Soubor:Baptistere kelisa-e-vank esfahan.jpg|Katedrála Vank Soubor:Brück-isfahan.jpg|Most 33 oblouků Soubor:33pol esfahan.jpg|Most 33 oblouků


Velká Jesenice

Obec Velká Jesenice se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 731 obyvatel. Obec je členem Sdružení Obcí Metuje.


Jeřáb prostřední

Jeřáb prostřední je listnatý opadavý keř nebo strom z čeledi růžovitých, dorůstající až 12 m do výšky a také 12 m do šířky.
Původní rozšíření bylo v jižním Švédsku, Dánsku, severním Německu a Skotsku. Ve Švédsku je natolik rozšířen, že se mu také říká jeřáb švédský. Ve své domovině roste pouze jako keř. V Čechách byl poprvé introdukován roku 1835.
Tento jeřáb není náchylný na mráz a je mrazuvzdorný až do –30°C. Tento druh není náročný na druh půdy, úspěšně roste jak na slunných místech, tak i ve světlých lesích. Snáší také městské znečištění. Pěstuje se především ve městech jako součást okrasných stromořadí a v parcích.


Zmatek nad zmatek

Zmatek nad zmatek je vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty.
V satirickém románu, přecházejícím místy až v grotesku, vyslovil Verne soud nad lidskou hamižností, která se v honbě za ziskem nezastaví před ničím. Popisuje šílený nápad „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ posunout vystřelením obrovského náboje z gigantického děla zemskou osu. Tím by se na celé Zemi změnily klimatické podmínky, severské ledovce by roztály a společnosti by se otevřela cesta k získání bohatství prostřednictvím těžby nerostného bohatství v obrovských ložiscích ukrytých doposud pod věčným ledem Arktidy. Tato ložiska se stala pomocí různých machinací majetkem původně vědecké, ale nyní již akciové společnosti.
Duchovním otcem projektu na posun zemské osy a na zásadní změnu klimatu Země byl doživotní tajemník amerického Gun Clubu z Baltimore J. T. Maston, spolutvůrce měsíčního děla Kolumbiady, kterého známe již z Vernova románu Ze Země na Měsíc. Po dokončení výpočtů zahájil předseda Gun Clubu Impey Barbicane a jeho spolupracovník kapitán Nicholl kroky k tomu, aby bylo možno posunutí zemské osy realizovat výstřelem z děla vybudovaného pod Kilimandžárem. Podle Mastonoých výpočtů by měla střela o váze 180 000 tun vypálená pomocí 2 000 tun výbušniny zvané mišmašit z „děla miliónkrát většího než je obvyklá sedmadvacítka“ a umístěného na úpatí Kilimandžára, posunout zemskou osu tak, že ztratí svůj sklon vůči rovině ekliptiky.
Projekt, který co do velkorysosti cíle neměl v dějinách techniky obdoby, zahájil Gun Club na území sultána Bali-Baliho v oblasti Wamasai ve východní části střední Afriky. Černošský monarcha byl od prvopočátku projektu příznivě nakloněn, neboť s velkým zájmem sledoval už průběh pokusu s dělem Kolumbiadou a měsíční střelou. Sultán prodal Kilimandžáro „Společnosti pro praktické využití severního pólu“ za částku tří set tisíc dolarů. V ceně byli i otroci nutní k zhotovení děla. Dalším důvodem pro výběr místa stavby byla jeho odlehlost a také existence místních ložisek uhlí a železné rudy, které zlevnily a usnadnily stavbu. Pro vytvoření děla bylo nutno vyvrtat tunel 600 metrů dlouhý a 27 metrů široký. Lopotily se tu tisíce černých otroků, jimž hrozil trest smrti. Vnitřek tunelu byl pak vyložen hladkými ocelovými deskami. Souběžně se stavbou tunelu probíhala výroba střely. Skládala se z částí, které měly být postupně dopraveny k ústí děla, zde naplněny mišmašitem a sestaveny do kompaktního náboje. K výrobě bylo třeba 400 000 tun železné rudy, 70 000 tun vápence a 400 000 tun uhlí, jež bylo třeba nejdřív přeměnit ve 280 000 tun koksu. Do provozu proto bylo uvedeno deset třicetimetrových vysokých pecí o kapacitě 180 tun denně. Na třetím odděleném pracovišti se vyráběl mišmašit. Zde byl stupeň utajení tak vysoký, že do poslední chvíle nikdo neznal přesné složení výbušniny.
Konečně bylo vše hotovo a kapitán Nicholl přes protesty z celého světa střelu odpálil. Očekávaný efekt se však nedostavil. Výstřel z děla posunul zemskou osu o tři tisíciny milimetru a hladina moře se po výstřelu změnila o devět milióntin milimetru. Pozdější vyšetřování prokázalo, že T. J. Maston se při výpočtech osudně zmýlil a že k zásadnímu posunutí zemské osy by bylo třeba biliónu takových děl. K chybě došlo tím, že na počátku výpočtů byl při zapisování údaje označujícího obvod Země v metrech po napsání číslic 40 000 vyrušen a pak zapomněl připsat ještě tři nuly. Verne v závěru knihy vydává celý podnik i jeho strůjce v posměch světové veřejnosti.


Gelimer

Gelimer, král Vandalů a Alanů, byl poslední panovník severoafrického království Vandalů. Králem se stal poté, co sesadil svého bratrance Hildericha, který podporoval katolíky. Východořímský císař Justinián I. brzy na to vyhlásil Vandalům válku, může se zdát, že chtěl na trůn vrátit Hildericha, ve skutečnosti se však chtěl zmocnit jejich území. Vandalové v čele s Gelimerem kladli tuhý odpor proti římské armádě v čele s Belisariem, ale v roce 533 byli dvakrát poraženi a v roce 534 se Belisariovi Gelimer vzdal a přijal římskou nabídku na rozsáhlý majetek ve východořímské říši.


Gossip Girl

Gossip Girl je knižní série od americké autorky Cecily von Ziegesar. Tato série je jedinečná tím, že je vyprávěna tajemnou blogerkou Super Drbnou, která na všechny postavy prozradí vše, ale o sobě velmi málo.


Mřížovci

Mřížovci je kmen mořských jednobuněčných protistů, kteří vytvářejí své buňce mřížovité podpůrné struktury až ozdobné schránky s velkými otvory z oxidu křemičitého. Tyto křemičité schránky se usazují na dně moří v podobě radiolariového bahna.
Bývali řazeni mezi kořenonožce jako třída Radiolaria, díky molekulární biologii se ale ukázalo, že tvoří vlastní kmen, spřízněný s dírkonošci a kmenem Cercozoa ve skupině Rhizaria.


Rámájana

Rámájana je epos o 48 000 verších. Podle Rúpy Gósvámího se odehrává v tréta juze 24. mahá jugy, před zhruba 19 milióny lety.
Jako autor bývá uváděn mudrc Válmíki a jeho verze se proto označuje jako 'Válmíki Rámájana', pro odlišení od mnoha dalších verzí.
Hlavními postavami jsou princ Ráma, který je podle tradice sedmým vtělením boha Višnua, a Sítá, vtělení bohyně Lakšmí, jeho šakti. Ráma je vzorem ideálního vládce a jeho velkou lásku k Sítě nenaruší ani její únos králem démonů Rávanou na ostrov Lanku. V boji za její osvobození pomáhají Rámovi vojska vanarů a rikšů, mezi nimiž vyniká jeho důvěrný služebník Hanumán obdařený mnoha nadpřirozenými schopnostmi. Ráma Sítu osvobodí a Sítá se úspěšně podrobí ordálu na důkaz, že si i v zajetí zachovala čistotu. Později ji ale Ráma pod tlakem veřejného mínění propustí a ona odejde do ášramu mudrce Válmíkiho, kde porodí dvojčata Lavu a Kušu. Ti se později setkají se svým otcem v hlavním městě Ajódhji.
Jedná se o jeden z nejpopulárnějších příběhů na světě, který je dodnes živý v kultuře celé jihovýchodní Asie, a to včetně buddhistických a muslimských zemí. Podle některých názorů inspiroval Illiadu.


Nicolas-Joseph Maison

Nicolas-Joseph Maison byl francouzský generál, maršál, státník - ministr zahraničí a války.
Maison vstoupil r. 1792 do armády, r. 1796 se stal velitelem praporu, 1799 generálním pobočníkem ministra války Bernadotta a 1802 vojenským velitelem departementu Tanaro. R. 1805 získal bývalý klášter Langwaden včetně rozsáhlých pozemků v Porýní. Ve válce r. 1806 proti Prusku bojoval jako brigádní generál, pronásledoval pod Bernadottem po bitvě u Jeny Blüchera do Lübecku, bojoval r.1808 ve Španělsku pod gen. Victorem, vedl rozhodující útok ve vítězné bitvě u Espinosa de los Monteros,ale při obsazování Madridu byl těžce raněn. R. 1812 jej Napoleon I. jmenoval po bitvě u Polocku divizním generálem a na bitevním poli na břehu Bereziny mu přiznal titul barona. Na místě raněného Oudinota pověřen velením 2.sboru, kryl Maison ústup francouzské armády za Vislu, stejně tak velel zadnímu voji při ústupu od Katzbachu a poté bojoval u Lipska, kde byl opět těžce raněn. Napoleonem povýšen do hraběcího stavu a jmenován velkodůstojníkem Čestné legie. R. 1814 bránil Belgii proti postupujícím spojencům od severu. Po abdikaci Napoleona podřídil se Maison Ludvíkovi XVIII., který jej jmenoval rytířem řádu Svatého Ludvíka a krátce poté velitelem pařížské posádky. Po útěku Napoleona z Elby obdržel Maison velení královské armády shromažďující se v Paříži. Když však vojsko přešlo na stranu Napoleona, utekl Maison k Ludvíkovi XVIII. do Gentu. Po restauraci jej Ludvík XVIII. pověřil velením 1. divize. Byl jmenován členem tribunálu soudícího maršála Neye, odmítl v něm však zasednout, za což byl odsunut na místo velitele 8. divize v Marseille. R. 1817 byl jmenován markýzem a pairem a v komoře byl znám svou nezávislostí. R.1828 velel francouzské expedici do Řecka a přinutil Ibrahima Pašu k odplutí od břehu Peloponesu. R. 1829 se vrátil do Francie a obdržel maršálskou hůl. Při revoluci v roce 1830 se přiklonil k orleánské straně a od 2. listopadu 1830 vedl dva týdny ministerstvo zahraničí, aby byl poté jmenován vyslancem ve Vídni a r.1833 v Sankt Petěrburgu. Od konce dubna 1835 do září 1836 byl francouzským minstrem války. Poté se zcela stáhl do soukromí a 13. února 1840 zemřel v Paříži.
Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík- Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Bonaparte v Egyptě - Akcent Třebíč 2007
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Malantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Stanislav Wintr - 26 maršálů Napoleona I. - Svět křídel Cheb - 2004
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932


Coffee shop

Tyto obchody se vyskytují převážně v Nizozemsku, kde je tato lehká droga tolerována. Nejvíc coffee shopů se nalézá v Amsterdamu a Rotterdamu. Ceny marihuany jsou různé kvůli různorodosti modelů konopí. Mezi nejznámější modely se řadí Jack Harer a Blue berry. Maastrichtské coffee shopy navštíví za rok zhruba jeden a půl milionu turistů, kteří přijíždějí hlavně z Německo, Belgie a Francie. Od roku 1976 není prodej a konzumování marihuany v coffee shopech trestným činem. Tyto kavárny smějí plnoletým zákazníkům prodávat až pět gramů marihuany. Za touto politikou stojí názor, že odlišování tvrdých a měkkých drog je žádoucí. Je faktem, že tato politika se osvědčila v tom, že Nizozemsko má jedno z nejnižších procent uživatelů tvrdých drog.
Soutěž o nejlepší coffee shop v Nizozemsku, který se uskutečnil v roce 2006. Do této soutěže se zapojilo 32 nejlepších coffee shopu v zemi. Zúčastnil se i český tým, který se umístil jako 5. Tento cup vyhrál Larry Flynt.
Ve městech má zmizet mnoho coffee shopů. Liberální levicová vláda v Haagu je chce odsunout přinejmenším z blízkosti škol. Nejprve bylo toto nařízení i přes protesty zavedeno v Rotterdamu; 27 z 62 coffee shopů má od ledna 2009 zavřít, nebo začít prodávat jiné zboží.
"Nesmíme sice provozovat coffee shop, ale když budeme místo konopí nabízet něco jiného, například alkohol, můžeme si obchod nechat," říká Myranda Bruinová, členka Spolku rotterdamských vlastníků coffee shopů. V solidární akci získal tento spolek v červenci 22 000 podpisů proti plánované změně. V Rotterdamu mají zmizet všechny obchody s hašišem v okruhu 250 metrů od každé školy. Starosta Ivo Opstelten tak chce "ochránit zranitelnou mládež před ní samotnou", přestože už teď existuje mnoho pravidel a zákonů, které mají udržet mladistvé mimo coffee shopy. Provozovatelé nemohou vést reklamní kampaně a smějí prodávat pouze pět gramů na osobu; nesmí však svůj sortiment nabízet nezletilým.


Gal

Gal , někdy též galileo je starší jednotka zrychlení, která se tradičně používá v graviimetrii. Označuje zrychlení 1 cm/s2. Jednotka, která je odvozenou jednotkou soustavy CGS je pojmenována podle Galilea Galilei. Odpovídá zrychlení 0,01 m/s2 přesně.


Franská Alba

Franská Alba někdy také Franská Jura je pohoří v jižním Německu. Rozkládá se mezi Mohanem a Dunajem, na jihozápadě sousedí se Švábskou Albou, na jihovýchodě s Bavorským lesem. Jedná se o středohoří dosahující nadmořské výšky nejčastěji 400 - 600 m, jeho nejvyšším bodem je vrchol Hesselberg.
V německém členění má Fränkische Alb číslo D61, resp. podle starého systému 08. Podle staršího systému Emila Meynena se oblast dělí takto:
Franská Alba je budována vodorovně uloženými jurskými vápenci, které jsou částečně překryty křídovými usazeninami. Nachází se tu několik vápencových lomů. V severní části je povrch značně členitý, proto se tato oblast označuje Franské Švýcarsko. Dalšími celky náležícími do systému jsou Hersbruckská Alba a Přírodní park Altmühltal. Délka protáhlého pohoří orientovaného S-J činí 190 kilometrů.
Vzhledem ke geologickým podobnostem byl v 19. století prosazován názor, že Franská Alba, Švábská Alba, Švýcarská a Francouzská Jura tvoří jediné pohoří; toto pojetí se ale neujalo a dnes se s ním setkáváme jen zřídka. Všechny tyto horské celky jsou sice tvořené z větší části usazeninami z mělkého tropického moře z období jury, ale zatímco v případě Franské a Švábské Alby jsou to jen rozlámané a vyzvednuté tabule, podstatná část Jury je ukázkově zvrásněná alpinským vrásněním. Obě Alby tedy patří do Jihoněmecké stupňoviny, zatímco Jura se už řadí k Alpám.
Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Vede tudy kanál Mohan - Dunaj. Významnějšími řekami jsou na severu Pegnitz, Rednitz a Regnitz, na jihu Altmühl.
Jižní část Franské Alby severně od města Ingolstadt je chráněna jako Naturpark Altmühltal, v severní části Franské Alby mezi městy Bayreuth, Bamberg a Erlangen se nachází Naturpark Fränkische Schweiz-Veldensteiner Forst.


Žonglování

Žonglování je sportovní a artistická aktivita zvaná žonglérství zlepšující nervosvalovou koordinaci, prostorovou orientaci, soustředění a rozvíjející spolupráci mezi mozkovými hemisférami. Jedná se o velice starou dovednost a artistické umění.
Historie žonglování sahá až do starého Egypta, do doby přibližně 2000 let před Kristem. Na nástěných malbách v hrobce Beni-Hassana se dochoval obraz několika postav žonglujících s míčky. Žonglováním se zabývali i staří Řekové a Římané; zvláště mezi Římany bylo toto umění vysoce ceněno. Druhou kolébkou žonglování je pak dálný východ - Čína. Potvrzené zmínky o žonglování s diabolem sahají do dynastie Chan, kdy bylo pojmenováváno jako „kouen-gen", což znamená „dutý bambus, který hvízdá".
V současné době zažívá žonglování po celém světě rozmach. Byla založena Mezinárodní žonglérská federace, která organizuje každoročně velké množství akcí. Největší akcí je každoročně pořádaný Evropský žonglérský konvent, pořádaný každý rok v jiném státě. V roce 2008 se uskuteční v německém Karlsruhe. Největší akcí v čechách je pak "Festival pouličního umění a mezinárodní přehlídka žonglování", tradičně pořádaná v Praze. Velkým svátkem žonglérů po celém světě je také "World Juggling Day" připadající na polovinu června.
Ač žonglovat lze s kdečím, k žonglování se vyrábí zvláštní pomůcky. Neúplný seznam jejich druhů následuje.


Kassiový květ

Kassiové květy jsou druhem koření. Jedná se o usušené nevyvinuté plody skořicovníku čínského. Sbírají se těsně po odkvětu. Mají skořicovou vůni a používají se při výrobě skořicového oleje. Někdy se kassiové květy připravují i z jiných skořicovníků. Anglicky se označují jako cassia buds.


Dagmar Andrtová-Voňková

Deska obsahuje sedm autorských písniček a instrumentální Cikánskou koncovku. Dagmar Andrtová-Voňková se doprovází na kytaru.
Album se mělo původně jmenovat Milí moji, to však vedení Pantonu nepovolilo.
Všech osm skladeb alba bylo nahráno společně se skladbami z EP Popado, popado a singlu Tvůj byl jsem orel/Desatero noh ve studiu Československého rozhlasu v Českých Budějovicích ve dnech od 4. do 12. ledna 1986. LP a singl vyšly zároveň a ač mají vročení 1986, do prodeje se dostaly až začátkem roku 1987. Všech osm písní tohoto LP nazpívala a na kytaru nahrála Dagmar Andrtová-Voňková, kromě závěrečné Cikánské koncovky, zahrané na píšťalu. Hudba všech skladeb je dílem Andrtové-Voňkové, text písně V poli stojí trnina je lidový, upravený autorkou.


Ota Šik

Ota Šik byl český ekonom a politik Pražského jara. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.
V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl věznen v koncentračním táboře Mauthausen. Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl Alexandrem Dubčekem jmenovám zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem. Po ztroskotání Pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku.
Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu.
K jeho zálibám patřilo malování obrazů. V devadesátých letech se v Praze uskutečnily jeho dvě retrospektivní výstavy.


Republikánská mládež

Republikánská mládež bylo ultrapravicová mládežnická organizace SPR-RSČ, které byla fakticky podřízená. Ustavující sjezd občanského sdružení proběhl 24. října 1998. Republikánská mládež prosazovala „důsledné hájení národních zájmů“, odmítala vstup do nadnárodních organizací typu NATO nebo EU, a ostře vystupovala proti jakýmkoliv drogám. Částečně spolupracovala s Vlasteneckou frontou a s Národní aliancí.
Předsedou Republikánské mládeže byl Martin Zbela. Organizace byla na základě soudního rozhodnutí rozpuštěna s odůvodněním, že politickou činnost přísluší vykonávat pouze politickým stranám, nikoliv občanským sdružením.
Část členů z rozpuštěné Republikánské mládeže spoluvytvořilo Dělnickou stranu, která zprvu nesla název Nová síla..


Programovací jazyk

Programovací jazyk je prostředek pro zápis algoritmů, jež mohou být provedeny na počítači. Zápis algoritmu ve zvoleném programovacím jazyce se nazývá program.
Programovací jazyk je komunikačním nástrojem mezi programátorem, který v programovacím jazyce formuluje postup řešení daného problému, a počítačem, který program interpretuje technickými prostředky. Programovací jazyk je vlastně soubor pravidel pro zápis algoritmu, odborně řečeno se jedná o formální jazyk.
Programovací jazyky existují v řadě verzí a implementací, mluvíme někdy o dialektech programovacího jazyka. Existují také standardy pro programovací jazyky, pro jednotlivé implementace se často uvádí, kterému standardu vyhovuje.
Toto členění není absolutní, řada programovacích jazyků existuje v implementaci jak interpretované, tak kompilované. Navíc jsou oba postupy někdy kombinovány, zdrojový kód je nejprve kompilován do mezikódu, který je poté interpretován.
Některé programovací jazyky umožňují programátorovi kombinovat různé přístupy. Část řešení může být například vyjádřena zápisem funkcí a procedur, část řešení může využívat čistě objektový přístup. Klasickým příkladem jazyka, ve kterém se mezi těmito přístupy nedělá ostrá hranice, je jazyk C++. Podobný pragmatický přístup využívá jazyk Python, který navíc do určité míry podporuje i funkcionální programování. Jako protiklad k nim uveďme velmi rozšířený jazyk Java, kde se i jednoduchá funkce musí vyjádřit formou metody třídy.
Některé programovací jazyky byly vytvořeny především pro výuku programování a algoritmického myšlení. Mezi takové jazyky patří například Logo, Karel, Baltík, Petr.
První programovací jazyky existovaly ještě dříve než počítače. Už v 19. století se používaly programovatelné tkalcovské stavy nebo perforované papírové válce pro samohrající piána, které implementovaly to, co bychom dnes rozeznali jako vzory doménově orientovaných programovacích jazyků. Začátkem dvacátého století se již data uchovávala pomocí děrných štítků.
V třicátých a čtyřicátých letech byl definován lambda kalkul a turingův stroj, což poskytlo matematický základ pro vyjádření definice algoritmu. Po roce 1940 byly vytvořeny první elektricky napájené digitalní počítače, a první vyšší programovací jazyk, Plankalkül, byl stvořen pro Německý počítač Z3 Konrada Zuse.
3APL – Ada – Algol – JSA – Baltík – Baltazar – BASIC – C – C++ – C# – COBOL – ColdFusion – Clean – Delphi – Eiffel – Erlang – Flex – Forth – Fortran – FoxPro – Gödel – Haskell – Java – JavaScript – J# – Lisp – Miranda – Magic – Modula-2 – Oberon – Object Pascal – Objective-C – Karel – Pascal – Perl – PHP – PL/1 – PL/SQL – Prolog – Python – Ruby – Scheme – Simula 67 – Smalltalk – Tcl/Tk – VBScript –
Následuje seznam programů a nástrojů, které nejsou obvykle přímo označovány jako programovací jazyky, ale přesto mají s programovacími jazyky mnoho společného. Většinou jde o komplexní systémy, jejichž účelem je něco jiného a programování slouží převážně k jeho lepšímu ovládnutí.
shell – PostScript – POV-Ray – SQL – TeX –


Lesotho

Království Lesotho, dříve Basutoland, je stát v Jižní Africe. Jeho jediným sousedem je Jihoafrická republika. Je členem Commonwealthu. Jméno Lesotho se dá přeložit jako „země lidí, kteří mluví jazykem Sotho“.
Lesothské království je enklávou na území Jihoafrické republiky. Povrch země je tvořen náhorní plošinou z čediče, jejíž výška v některých místech dosahuje až 3000 m n. m. Na východě a jihu země se zvedají Dračí hory s nejvyšším vrcholem jižní Afriky, který je zároveň nejvyšším vrcholem Lesotha. Jeho jméno je Thabana Ntlenyana, měří 3 482 m n. m. Na severu státu se rozkládá pásmo Maloti, v němž se nachází pramen nejdelší lesothské řeky Orange.
Lesotho má vlhké subtropické podnebí, které je ovlivněno nadmořskou výškou území státu. Zima zde začíná v květnu a končí v říjnu. V tomto období jsou dny teplé, ale když zapadne slunce, teplota začíná klesat až pod bod mrazu. Na západě území převládá suché podnebí typické pro vysokohorské oblasti. Směrem od východu na západ ubývá množství srážek, ročně jich průměrně spadne 560-1000 mm. V červenci se průměrná teplota pohybuje v rozmezí 5-8 °C, v lednu v rozmezí 17-20 °C.
V nižších oblastech půdu pokrývají travnaté savany, v horských pak horské louky. Domov zde nacházejí antilopy a zajíci. Žije zde i velké množství druhů hmyzu.
Původními obyvateli území dnešního Lesotha byli Křováci. Objevili se zde v 1. tisíciletí př. n. l. V 8. století Křováky vytlačily bantuské kmeny, patřili mezi ně Zuluové, Matabeleové a Ngunové. V 19. století se zde objevil bojovný kmen Sothů.
Království Lesotho bylo vytvořeno Mošešem, jedním ze sothských náčelníků. V roce 1824 založil v Thaba Bosiu pevnost, pomocí které chtěl čelit nájezdům Griků, kteří v oblasti hledali otroky, dobytek a slonovinu. Počet jeho poddaných se mezi lety 1835 a 1848 rozšířil z 25 000 na 80 000. Mošeše vytvořil dobře vyzbrojenou jízdu; v roce 1833 pozval do země misionáře, aby mu pomohli vzděláváním pozvednout úroveň státní správy a umožnit tak účinnou diplomacii.
Na Mošešeho podnět převzali nad královstvím v roce 1868 ochranu Britové. V roce 1884 ze sothského území vytvořili protektorát Basutsko. V roce 1966 vzniklo nezávislé Lesothské království. Od té doby se odehrálo několik státních převratů a krizí. V roce 1970 zvítězila ve volbách Kongresová strana. Tehdejší premiér Leabua Joseph Jonathan vyhlásil výjimečný stav a sesadil krále Mošeše II. K znovunastolení monarchie došlo roku 1986, kdy proběhl vojenský převrat.
Lesotho je jedním z nejchudších států světa. Udržuje hospodářské styky se svým velkým vyspělým sousedem – Jihoafrickou republikou. Lesotho je důležitou zásobárnou pitné vody pro JAR, která zde vybudovala mnoho velkých přehrad. Mnoho Lesothanů nachází práci v jihoafrických dolech. K obdělávání se hodí jen malá část půdy. I přes tento nedostatek zemědělských ploch se více než polovina obyvatel země živí zemědělstvím. Pěstuje se hlavně kukuřice, čirok, pšenice a fazole. Chovají se ovce, skot a pro mohér angorské kozy.
V zemi se nachází ložiska uhlí, zlata, drahých kamenů a nevyužívaná ložiska uranové rudy. Diamanty se hledají i ve vodách Oranžské řeky.
Do Lesotha jezdí čím dál tím více turistů, které láká především krásná příroda. Nejvíce jich sem přijíždí v zimě, tedy v období sucha, a tak nehrozí záplavy a cesty jsou průjezdné.
V Lesothu jsou města neobvyklým zjevem. Drtivá většina obyvatel žije v malých vesnicích. Města vznikla pouze jako obchodní faktorie a obranné pevnosti. Jediným velkým lesothským městem je hlavní město Maseru. Žije v něm necelých 200 000 obyvatel. Střední délka života mužů je průměrně 75,7 let, u žen je to 77,6 let.


Nesmrtelná úloha

Za nesmrtelnou úlohu se považuje devítitahová úloha kompozičního šachu, kterou složil v roce 1856 olomoucký rodák Konrád Bayer. Jedná se o mimořádnou kombinaci, při které bílý obětuje veškerý materiál a mat dá jediným pěšcem, který mu zbyde.
1. Vb7! Dxb7 2. Sxg6+ Kxg6 3. Dg8+ Kxf5 4. Dg4+ Ke5 5. Dh5+ Vf5 6. f4+ Sxf4 7. Dxe2+ Sxe2 8. Ve4+ dxe4 9. d4 mat


Hřeben

Hřeben je geomorfologické označení skalního tělesa, které se táhne mezi dvěma vrchol, či jako dlouhé poměrně rovné místo, na jehož dvou stranách dochází k prudkému poklesu výšky. Hřebeny často vznikají erozivními silami jako například ledovcovou činností, kdy ledovec obrousí dvě strany pohoří, čímž vznikají po obou stranách údolí a mezi nimi zvláštní druh horského hřebenu v podobě arety.
Hřebeny jsou ve vysokohorské turistice často využívány k chůzi, jelikož nemají příliš velké převýšení a tak umožňují rychlejší a snazší chůzi.


Akademizmus

Když odkazujete na článek, pak můžete čtenáře dovést přímo na konkrétní kapitolu tím, že do odkazu přidáte znak # a za něj dáte název kapitoly. V takovém případě byste vždy měli pro lepší čitelnost uvést alternativní název odkazu za svislítkem. Pokud se název části změní, odkaz povede na začátek odkazované stránky. Přesměrování však části článku ignoruje, vždy vede na začátek. Další informace: Nápověda:Odkazy


MiG-21

Sovětský stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-21 navazuje na konstrukci experimentálních letounů Je-2, Je-4, Je-2A a Je-5. První vzlet stroje Je-4, s pilotem Grigorijem Alexandrovičem Sědovem za řízením, se uskutečnil 16. června 1956. Skutečným prototypem budoucího MiGu 21 ale byl až stroj Je-6. Tento stroj byl během zkoušek zcela zničen havárií, při které přišel o život zkušební pilot Vladimir Andrejevič Něfědov.
Sériová výroba byla zahájena roku 1959, ale zavedením do výroby vývoj letounu neskončil. Další změny konstrukce byly mj. ověřeny na stroji Je-66.
Letouny MiG-21 byly zařazeny do výzbroje armád více než padesáti států, v letech 1961-2005 byly i ve výzbroji ČSLA a poté armády ČR. Licenčně se vyráběly v průběhu let 1963-72 ve firmě Aero Vodochody.
Celkem existuje vice než dvě desítky variant, často předurčené pro konkrétní zemi


Haploskupina J

Haploskupina J se stejně jako haploskupina T vyčlenila z haploskupiny JT.
Bryan Sykes použil ve své knize Sedm dcer Eviných pro zakladatelku haploskupiny J jméno Jasmína.
Před zhruba 45 000 lety se v DNA ženy žijící v oblasti Malé Asie nebo Kavkazu vyskytla náhodná mutace. Později se vyskytly i další mutace a díky tomu lze stopovat i dílčí podskupiny J1a1, J2a, J2b2, J2b3 atd. Haploskupina J je spojena s rozvojem zemědělství a pastevectví na území Evropy v době neolitu. Všechny ostatní skupiny s původem v Západní Eurasii byli lovci a sběrači.
Nejčastěji se vyskytuje na Blízkém Východě. Následuje Evropa, Kavkaz a Severní Afrika. Ze dvou hlavních podskupin patří J1 čtyři pětiny s výskytem po celém kontinentu, zatímco J2 je koncentrovanější. Nachází se ve Středomoří, zvláště Turecku, Řecku, Itálii/Sardinii a Španělsku. Překvapivý je výskyt haploskupiny J2 mezi Mansy v údolí řeky Ob. To naznačuje neolitickou expanzi této haploskupiny směrem k Uralu. Na východ od Kavkazu se haploskupina J2 vyskytuje v severním Íránu, Ázerbajdžánu a Turkmenistánu. V Pákistánu, kde se v populaci některých etnických skupin vyskytuje až 50 % obyvatel s původem v Západní Eurasii, dosahuje J1 průměrně okolo 5 %, zatímco J2 je zde ojedinělá. Zvláštností je 9% výskyt mezi Kalachy, malým etnikem, obývajícím pákistánské pohoří Hindúkuš.
Přehled oblastí s výskytem vyšším než jsou 2 % populace:
J* = Irsko – 12 %, Anglie-Wales – 11 %, Skotsko – 9 %, Orkneje – 8 %, Německo – 7 %, Rusko – 7 %, Island – 7 %, Bulharsko-Turecko – 6 %, Rakousko-Švýcarsko – 5 %, Finsko-Estonsko – 5 %, Španělsko-Portugalsko – 4 %, Francie-Itálie – 3 %
J2 = Bulharsko-Turecko – 3 %, Francie-Itálie – 2 %
J2a = Rovnoměrně po celé Evropě. Chybí u národů v okolí Kavkazu.
J2b1 = V Evropě se prakticky nevyskytuje. V různých formách nalezena na Blízkém Východě.


Karún

Karún je řeka v Íránu. Je to levý přítok řeky Šatt al-Arab. Je 820 km dlouhá. Povodí má rozlohu 60 000 km2.
Pramení na svazích masívu Zardkúh ve hřbetu Zagros. Na horním a středním toku protéká soutěskami a křižuje mezihorskými kotlinami. Na dolním toku teče po Mezopotámské nížině. Ústí zleva do řeky Šatt al-Arab.
Na jaře je vodní stav vysoký díky tajícímu sněhu a v létě díky dešťům. Na podzim a v zimě je naopak nízký. Průměrný průtok činí 770 m3/s.
Část vody horního toku je odváděna tunelem a slouží k zavlažování Isfahánské oázy. Část vody dolního toku zase slouží k zavlažování v Mezopotámské nížině. Na řece je rozvinutá vodní doprava až k městu Ahvaz, kde řeka překonává peřeje. Výše je pak opět splavná až k městu Šúštar.


Coma Pedrosa

Coma Pedrosa je s 2942 m n. m. nejvyšší horou knížectví Andorra. Nachází se na severozápadě státu u hranice se Španělskem, v blízkosti vesnice Arinsal, která je součástí farnosti La Massana. Coma Pedrosa leží na hlavním hřebeni Pyrenejí.


Hadrián II.

Hadrián II. byl papežem od 14. prosince 867 až do své smrti.


Loajalisté

Jako loyalisté byli za Americké revoluce označování severoameričtí kolonisté, kteří zůstali věrní Koruně. Alternativní označení pro tuto skupinu byla: toryové, královi muži či royalisté. Tato strana dominovala v Kanadě, naproti tomu ve třinácti provinciích byla podstatně slabší. V průběhu Americké revoluce a po ní proto loyalisté z těchto oblastí odcházeli do Kanady a usidlovali se tam. Silné pozice měli loyalisté v rámci povstalých provincích pouze v New Yorku, ale v důsledku vojenských porážek, které Británie utrpěla, jej museli též opustit.


Klášter Oslavany

Statek Oslavany byl původně v držení třebíčských benediktinů a od roku 1197 se majitelkou stala Heilwida, manželka moravského markraběte Vladislava Jindřicha, která založila okolo roku 1225 novou cisterciáckou fundaci právě v Oslavanech.
Nový ženský klášter, který se stal prvním ženským cisterciáckým klášterem na Moravě, byl pojmenován Vallis sanctae Mariae a již v roce 1228 zde byl biskupem Robertem vysvěcen klášterní kostel. Panovník Přemysl Otakar I. se svěcení zúčastnil i s manželkou Konstancií a synem Přemyslem a pro nový konvent vystavil tzv. velké privilegium.
Zkáza kláštera přišla za husitských válek, kdy byl konvent vypálen. Další požár na začátku 16. století byl smrtící, jeptišky se přestěhovaly do kláštera na Staré Brno. Pozůstatky kláštera byly králem zastaveny.
Původní pozdně románský klášter byl později přestavěn na renesanční zámek, ze zbytků dochované stavby lze poznat románskou architekturu a pozdější gotickou. Na výstavbě kláštera se podílela i stavební huť královského kláštera v Tišnově, jenž se prezentovala cisterciácko - burgundským stylem stavby. Do dnešních časů se zachoval presbytář.


Božena Kuklová-Jíšová

Božena Kuklová-Jíšová je česká spisovatelka, básnířka a politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu.


Spike in Transylvania

Hlavní hrdia hry je viking Spike a jeho úkolem je vysvobodit svých osm spolubojovníků z tajemného hradu. Jeho úkol mu ztěžují strážci hradu, myši a netopýři.
Jedná se o klasickou adventuru, ale na rozdíl od adventur Dizzy se hlavní hrdina ve hře pohybuje trojrozměrně. Spike může nést až šest předmětů, většinou klíče.


Pattaya Women's Open 2009

Tenisový turnaj ATP Pattaya Women's Open 2009 se konal ve dnech 9. - 15. února v thajském Pattaya venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 220,000 USD.


Restituta

Restituta je staré latinské ženské jméno, které znamená „Navrácená“. V současné době již je jeho výskyt raritní, přežívá hlavně v Itálii a jako řeholní jméno v řeholních společenstvích. V roce 2007 české úřady neevidovaly na českém území žádnou občanku ani cizinku s tímto jménem.


Trinidad

Trinidad je pojmenování několika geografických míst. Toto pojmenování nesou různá města a jeden ostrov, které kdysi patřily do španělské koloniální říše.


Olympus E-1

Olympus E-1 byl představen 24. června 2003 společně s několika objektivy a bleskem FL-50. Olympus nazval typovou řadu E-system a začal tak novou kapitolu se standardem Fourthirds.
Postupně byla uváděna další těla: E-300, E-500, E-330, E-400, E-410 & E-510, E-3/ nástupce E-1
Další objektivy:7-14/4 11-22/2,8-3,5 12-60 14-35/2 14-45/3,5-5,6 14-42/3,5-5,6 17,5-45/3,5-5,6 18-180/3,5-6,3 35-100/2 45-150/3,5-4,5 40-150/3,5-5,6 50-200/2,8-3,5 70-300/4-5,6 90-250/2,8 35/3,5Macro 150/2
Tělo bylo vyrobeno z kovové slitiny, bez interního blesku. Hledáček tvořil skleněný hranol, měl vnitřní clonu pro dlouhé expozice. Snímač CCD s aktivní plochou 17.3-13.0 pocházel z dílen Eastman Kodak a nabízel rozlišení 5Mpix s rozsahem citlivosti iso 100-800.. úplná specifikace je k dispozici na stránkách výrobce
Olympus nasadil od počátku vysoké ceny a E-systém byl přijat velmi vlažně a rozhodně nezpůsobil masivní konverzi fotografů jiných značek k Olympusu. Poslední kusy byly rozprodány v masivních doprodejích za ztrátové ceny na podzim 2006/ v USA na jaře 2007 jako samostatná těla za cca 400 USD. Jako jeden z mála precizně konstruovaných fotoaparátů se tak nakonec dostal do rukou lidem, kteří by o koupi těla této kategorie ani neuvažovali..
Olympus E-1 se stal i přes některé významné výkonové slabiny jednou z mála klasik v digitální fotografii a má mnoho skalních příznivců.


Dějiny Islandu

Island je z geologického hlediska mladý ostrov. Začal se tvořit asi před 20 miliony lety sérií sopečných výbuchů v oblasti Středoatlantského hřbetu.
Island zůstal jedním z posledních větších ostrovů na světě neobydlený lidmi. Přesné datum prvního člověka, který dosáhl ostrova je nejistý. Starověké římské mince datováné do 3. století byly nalezeny i na Islandu, ale není známo, zda tam byly v oné době, nebo je později přivezli Vikingští osadníci.
Existují určité důkazy, že irští mniši se měli usadit na Islandu před příchodem obyvatel Skandinávie. Neexistuje však žádný archeologický důkaz podporující tuto teorii. Ve 12. století poznamenal učenec ?orgilsson Ari ve své knize Íslendingabók, že malé zvony, které odpovídají těm, které byly používány irskými mnichy, jsou důkazem přítomnosti mnichů na ostrově. Žádné takové artefakty však nebyly objeveny moderními archeology.
Podle Landnámabók byl Island objeven Naddoddrem, jedním z prvních osadníků na Faerských ostrovech, který plul z Norska na Faerské ostrovy, ale cestou se ztratil a byl proudem unášen k východnímu pobřeží Islandu. Naddoddr objevenou zemi nazval Snaland. Dalším návštěvníkem byl švédský námořník Gar?ar Svavarsson, taktéž náhodně unášený k pobřeží Islandu. Ostrov pojmenoval Gar?arshólmi a zůstal tam až do zimy. První skandinávsští osadníci, kteří se úmyslně plavili na Gar?arshólmi byli lidé Flókiho Vilger?arsona, známého také jako Hrafna-Flóki. Flóki strávil na Bar?aströndu jednu zimu. Pro místní velmi chladné zimy, dal Hrafna-Flóki ostrovu svůj současný název Island.
Za prvního stálého obyvatele Islandu je obvykle považován norský náčelník Ingólfur Arnarson. Podle příběhu hodil dva vyřezávané sloupy přes palubu když se přiblížil k pobřeží, slibuje se usadit kdekoli přistanou. Pak se plavil podél pobřeží až do do místa, kde byly pilíře nalezeny, tedy na jihozápadní poloostrov, nyní známý jako Reykjanesskagi. Tam se s rodinou kolem roku 874 usadil. Místo bylo pojmenováno Rejkjavík, kvůli geotermické páře stoupající zde ze země. Osada se pozděli stane hlavním a největším městem moderního Islandu. Ingólfur Arnarson nicméně nemusí být prvním, kdo se usadil natrvalo na Islandu, mohl to být také Náttfari, otrok Gar?ara Svavarssona který zůstal na ostrově, když se jeho pán vracel do Skandinávie.
Mnohé z výše uvedených informací pochází z Landnámabóku, písemného přiblížení tří staletí Osídlení. Archeologické nálezy v Rejkjavíku se shodují s datem uvedeným zde: k osídlení Rejkjavíku došlo kolem roku 870.
Následovala další řada norských náčelníků, jejich rodin a otroků, kteří se usadili na všech neobydlených oblastech ostrova v následujícím desetiletí. Tito lidé byli převážně norského, skotského a irského původu, Irové a Skotové byli především otroci a služebníci severských velitelů, jak tvrdí islandské ságy, Landnámabók a další historické dokumenty.


Fireside Poets

Fireside Poets byla skupina amerických básníků 19. století. Členy skupiny byli Henry Wadsworth Longfellow, William Cullen Bryant, John Greenleaf Whittier, James Russell Lowell a Oliver Wendell Holmes. Šlo o první směr americké poezie, který co do popularity jak doma, tak v zahraničí, mohl soupeřit s poezií britskou.
Fireside Poets kladli důraz na formální přesnost svých básní, přesné metrum a užití rýmovaných slok, protože jejich básně byly určeny k memorování a recitaci, jak doma, tak na školách, kde měly být přednášeny u “rodinného krbu”. Nejčastějšími tématy jejich poezie byly domácí život, mytologie a politika Ameriky.


Nom

Nom je označení užívané v egyptologii pro administrativní jednotku ve starověkém Egyptě.
Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen právě na tyto nomy. Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do Předdynastické doby, kdy byly nomy původně autonomní městské státy. V ranných dějiných Egypta se jejich počet a hranice měnily, ale nakonec se tento správní systém ustálil a nomy pak již zůstaly stejné po více než dvě tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.
Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou panovníkem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pád Staré říše a začátek Prvního přechodného období, v němž král neměl skoro žádnou moc a země byla de facto rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.
Zde je seznam jednotlivých nomů, rozdělený zvlášť pro Dolní a zvlášť pro Horní království tabulky samotné jsou převzaté z anglické Wikipedie, české názvy nomů uvedeny podle ZAMAROVSKÝ V.: Bohové a králové starého Egypta, Brána, Praha 2003, 360 s., ISBN 80-7243-194-3


Ras

Ras je gen ze skupiny protoonkogenů, který kóduje malý monomerický protein schopný vázat na sebe GTP. Chová se jako GTPáza.
Gen kódující Ras je významný především z toho hlediska, že jeho mutace může způsobit vznik rakoviny. Patří mezi protoonkogeny. Vyskytuje se v určité podobě zřejmě u všech eukaryot.
Ras proteiny mají významnou roli v buněčné signalizaci a komunikaci. Konkrétní funkce se však může v těle lišit buňku od buňky. V jistých případech stimuluje adenylátcyklázu, především u hub zase umožňuje přenos informace o pohlaví okolních jedinců, v dalších případech stimuluje proliferaci či diferenciaci.
Pokud má být Ras protein aktivní, musí na něj být v procesu prenylace navázána jistá uhlovodíková skupina, tzv. prenyl. To tomuto proteinu umožní navázat se na membránu. Samotná aktivace je pak způsobena navázáním GTP místo GDP pomocí proteinů ze skupiny GNRP; deaktivace je umožněna bílkovinami ze skupiny GAP.


Rickroll

Rickrollování je žert a internetový fenomén zahrnující hudební klip k hitu roku 1987, písni "Never Gonna Give You Up" od Ricka Astleye. Funguje tak, že osoba pošle internetovou adresu, o které tvrdí že je relevantní k tématu, ale ta ovšem uživatele zavede na Astleyův klip. URL může být zamaskovaná, takže uživatel nemůže rozpoznat cíl adresy bez kliknutí. Uživatel, který naletí je takzvaně "zrickrollován" .


Ward Leonardovo soustrojí

Ward Leonardovo soustrojí je nejznámějším a nejvyužívanějším vynálezem Harry Ward Leonarda. Bylo předvedeno roku 1891 a brzy se stalo nejrozšířenějším způsobem plynulého řízení otáček elektrických motorů. Mnohá z těchto zařízení pracují dosud - jedno z nich slouží k pohonu lanové dráhy na Petříně. V současné době se pro regulaci otáček a výkonu používá spíše asynchronní motor s frekvenčním měničem.
Pohon pracuje s konstantními otáčkami a je mechanicky spojen společnou hřídelí s dynamem. Kotva dynama je elektricky propojena přímo s kotvou ss motoru, touto smyčkou obvykle protéká velký elektrický proud. Stejnosměrný motor dále pohání příslušné zařízení. K pohonu bývá obvykle připojen ještě budič, pokud není buzení napájeno jinak - např. z rozvodné sítě.


Ain Soukhna

Ain Soukhna se nachází v Egyptě a je to město nacházející se 55 kilometrů o Suezského průplavu. Jedná se o ke Káhiře nejbližší lázeňskou oblast a některé místní hotely jsou považovány za vůbec nejlepší v oblasti Rudého moře. Turisty je Ain Soukhna oblíbená, protože je ideální pro jednodenní výlet z Káhiry a má velmi krásnou okolní faunu a flóru. Místní pláže a korálové útesy patří spíše k egyptskému průměru.
V okolí se nacházejí kláštery sv. Antonína a sv. Pavla s velkou historickou hodnotou. Svatý Antonín byl synem bohatého kupce, který se rozhodl vzdát veškerého majetku, zasvětil život bohu a odešel do pouště. Svatý Pavel strávil většinou svého života v poušti v klášteře obehnaném vysokými zdi, které sloužily jako obrana před nájezdy beduínů a muslimů.


Sergej Tkač

Sergej Fedorovič Tkač je ukrajinský sériový vrah. V letech 1984-2005 zavraždil v okolí Dněpropetrovsku minimálně 36 dívek od osmi do osmnácti let, jejichž těla po smrti svlékal a pohlavně zneužíval. Tkač ovšem tvrdí, že počet jeho obětí byl podstatně větší, kolem stovky. Tkač celou tu dobu pracoval jako policejní vyšetřovatel a za jím spáchané vraždy bylo devět lidí neprávem uvězněno - jeden z obžalovaných dokonce spáchal sebevraždu. Tkač se přiznal v roce 2005, litoval svých činů a požadoval trest smrti, nicméně byl po rok trvajícím procesu odsouzen na doživotí, i proto, že ne všechny z udávaných vražd se mu podařilo prokázat.


Wheels of Fire

Wheels of Fire je třetí album britské skupiny Cream. Skládá se ze studiové desky a živé části, nahrané během vystoupení v San Francisku. Přínosný je zejména onen „živák“, který ukazuje, v čem spočívala největší síla této skupiny – naprostá volnost na pódiu, kdy daná píseň vždy sloužila pouze jako rámec pro blues-rockovou improvizaci. Dobře patrné je to na záznamech skladeb "Toad" nebo "Spoonful", jež se protáhly na bezmála 17 minut. Ne každá improvizace však musí zákonitě fungovat, jako se to podařilo především ve druhé ze jmenovaných písní nebo v úvodní "Crossroads".
Nahrávky "Traintime" a "Toad" jsou příkladem toho, že se občas i mistři tesaři utnou. Obdobnou polaritu představuje i studiové album. Na jedné straně jsou zde brilantní songy jako "White Room", "Born Under a Bad Sign" nebo "Deserted Cities of the Heart", na straně druhé skladby "Passing the Time" či "As You Said", které se bohužel řadí k tomu slabšímu z produkce Cream.


Bislamština

Bislamština je melanéský kreolský jazyk používaný na Vanuatu. Je jedním z místních oficiálních jazyků, mateřským jazykem obyvatel Port Vila a Luganvillu a druhým jazykem většiny obyvatel země.
Je směsí slov anglických, francouzských a slov z vanuatských jazyků. Skladebně je právě vanuatským jazykům nejpodobnější.
Blízce je příbuzná jazyku Tok Pisin z Papuy Nové Guiney, jazyku Pijin ze Šalamounových ostrovů a kreolštině Torresovy úžiny ze severu Austrálie.


Křidýlko nebo stehýnko

Křidýlko nebo stehýnko je úspěšná komedie, ve které hrál Louis de Funes, z roku 1976. Louis de Funes v roce 1974 utrpěl srdeční infarkt a strávil téměř rok na lůžku. V roce 1976 ho režisér Claude Zidi vyzval na to aby natáčel film Křidýlko nebo stehýnko a Louis de Funes souhlasil.
Pan Charles Duchemin hájí největší chloubu sladké Francie – gastronomii. Vydává knižního průvodce a hodnotí kvalitu a vytříbenost jednotlivých restaurací. Má starosti s nezdárným synem, který se chce stát principálem v cirkuse, ale hlavně s podnikatelem Tricatelem, králem motorestů a závodních jídelen, který se chystá v ďábelském plánu skoncovat s tradiční francouzskou kuchyní.


SK Moravská Slavia Brno - fotbal

SK Moravská Slavia Brno je jedním z nejstarších českých fotbalových klubů se slavnou minulostí. Klub byl založen v roce 1906 jako fotbalový odbor Sportovního klubu Moravská Slavia Brno. V roce 1993 došlo k osamostanění oddílů a vzniku samostatných klubů s právní subjektivitou. Fotbalový oddíl se zaregistroval jako občanské sdružení pod názvem SK Moravská Slavia Brno - fotbal. Klubovými barvami jsou červená, bílá a modrá. Stadion klubu se nachází na Vojtově ulici v Brně - Štýřicích, tréninkové - škvárové hřiště na ulici Vinohradská.
Fotbalový odbor Moravské Slavie byl založen 25. dubna 1906. První hřiště se podařilo získat až v roce 1908 v Žabovřeskách, na levé straně dnešní ulice Tábor. V letech 1912 a 1913 Moravská Slavia vyhrála Mistrovství Moravy. V roce 1913 postoupila až do finále Mistrovství Českého svazu footbalového, kde prohrála se Slavií Praha 2:0. Ve stejném roce dostal klub výpověď ze svého prvního hřiště. Nové hřiště se podařilo získat v blízkosti toho starého. Na novém pozemku byla plánována výstavba pavilonu, který měl obsahovat převlékárny, čítárnu, klubovnu, sprchy a restauraci. Stavba měla být dokončena do sokolského sletu v červenci 1914. Stavba se ale zpožďovala a budování nového zázemí definitivně přerušila 1. světová válka.
V září 1919 získal klub pozemky v Pisárkách, kde vybudoval fotbalový a atletický stadión. V době první republiky klub hodně cestoval do zahraničí. Legendárním se stal první zájezd do Španělska v roce 1924, kdy Moravská Slavia porazila Real Madrid 1:0, Athletic Bilbao 3:0, remizovala s Realem Madrid 2:2 a prohrála s FC Barcelona 3:2 a Valencia CF 3:1. V sezóně 1928/29 se v Amatérském mistrovství probojovala až do semifinále, kde prohrála s DFC Prag. V roce 1930 zde jako trenér působil John Madden. V sezóně 1934/35 vyhrála Moravskoslezskou divizi, v následujícím kvalifikačním turnaji o postup do 1. ligy skončila na třetím místě, a zajistila si tak prvoligovou účast pro další rok. V první lize působila Moravská Slavia v ročnících 1935/36 a 1936/37. Po okupaci v roce 1939 dostal klub ze svých sportovišť výpověď, vedl soudní spor s okupační správou, který ovšem prohrál. Jako náhradu získal pozemek v královopolské cihelně, kde v krátkém čase vybudoval nové hřiště.
Po nástupu komunistů k moci a po procesu „sjednocování tělovýchovy“ byl klub přejmenován na Sokol Moravská Slavia, který byl následně sloučen se Sokolem GZ Královo Pole. Moravská Slavia tak fakticky zanikla. V roce 1965 byl z popudu bývalých členů klub obnoven jako TJ Moravská Slavia Brno. Nová TJ neměla hřiště, z těchto důvodů došlo ke sloučení s TJ Slovan Staré Brno. Postupně se tak začal budovat stadion na ulici Vojtova, který se tak stal pátým působištěm Moravské Slavie v Brně.


Rally Dakar

Hlasování skončilo výsledkem 19 pro, 2 proti, 1 se zdržel, a JAn Dudík tedy byl schválen jako správce --Mormegil ? 12:23, 13. 10. 2006
Na Wikipedii působím přesně rok, provozuji interwiki robota, věnuji se českému místopisu, silnicím a interwiki, dále opravuji roboticky odkazy na rozcestník a problematické inerwiki.
Jsem kdykoliv dostupný pomocí mailu, často přes IRC a v pracovních dnech i na ICQ.
Nezapojuji se příliš často do sporů, a když, tak hlavně do těch o koncepci, než do osobních nebo do kontroverzního obsahu. To může být mojí výhodou oproti jiným správcům, kteří se ve sporech příliš angažují a pak jsou nuceni přenechat radikální řešení na jiných.
Z kandidátky mám pocit, že žadatel chce práva jenom proto, aby mohl smazat "několik" špatných článků. Podle dalších vyjádření se dozvídám, že nehodlá blokovat a revertovat může už stejně díky utilitě, kterou má. Tak mne napadá otázka, když mu prává správce dám a on smaže to co v kandidátce má uvedeno k čemu mu ta práva správce dále budou? Podle vyjádření nebude už mít pro ně uplatnění a budeme mít správce, který bude odmítat blokovat. Nevidím ani jako velké pozitivum, že se neúčastní v diskusích.
K části pak jsou nuceni přenechat radikální řešení na jiných - se optám žadatele, jaké radikální řešení máš na mysli, když píšeš, že nehodláš blokovat? Radikální řešení je v mém chápání buď zablokování sporných uživatelů a nebo případně uzamčení stránky. Neradikální řešení je snaha vyřešit sporné věci diskusí, kterých se příliš neúčastní. Mám pocit, že zde cítím rozpor mezi 2 vyjádřeními. Děkuji za odpověď, jak to skutečně je/bude. --Chmee2 16:24, 30. 9. 2006


.travel

.travel je doména nejvyššího řádu schválená ICANN 8. ledna 2005 jako garantovaná doména nejvyššího řádu ve druhé skupině nových žádostí o TLD vyhodnocených v roce 2004. Je vymezena pro cestovní kanceláře, letecké společnosti, hotely a jiné společnosti v cestovním ruchu. Jejím garantem je společnost Tralliance, newyorská organizace založená za účelem podpory této domény.
Oficiální zahájení provozu bylo v říjnu 2005 prověřovacím procesem ke stanovení přednosti v registraci domén v každé z následujících tří měsíčních skupin. Běžné registrace začaly v lednu 2006.


Donington Park

Donington Park je závodní okruh poblíž obce Castle Donington v Severozápadním Leicestershiru v Anglii. Vlastní jej společnost Donington Ventures Leisure Ltd. Pořádají se zde také hudební festivaly. Pravidelně se zde konají závody mistrovství světa silničních motocyklů a od roku 2010 by se zde měly opět pořádat závody mistrovství světa vozů Formule 1.
Původní Doningtonský okruh byl otevřen již v roce 1931 a zpočátku se využíval pro závody motocyklů, v průběhu 30. let sem ovšem zavítaly i automobilové závody. V roce 1939 byl okruh uzavřen kvůli 2. světové válce, stal se skladištěm armádních vozidel. Počátkem 70. let došlo k zakoupení zdejšího areálu Tomem Wheatcroftem, který finančně pokryl přestavbu trati, která byla znovu otevřena 27. května 1977.
Na okruhu se v roce 1993 konala Velká cena Evropy vozů Formule 1, tento závod byl silně ovlivněn deštěm.
4. července 2008 Bernie Ecclestone oznámil, že Donington Park bude od roku 2010 po dobu 10 let pořádat Velkou cenu Velké Británie.
Donington Park má velkou historii co se týče pořádání rockových hudebních festivalů. Vždyť v letech 1980-1996 se zde konal každoroční obrovský festival Monsters of Rock. Koncertovaly zde např. kapely jako AC/DC a Metallica, které zde měly hlavní slovo hned třikrát. Absolutní rekord však drží britská legenda Iron Maiden, která je zde měla dokonce čtyřikrát.


Theodora III.

Theodora III. byla byzantskou císařovnou v roce 1042 a později v letech 1055 až 1056.
Theodora byla svou sestrou Zoe v roce 1032 poslána do kláštera a byla přivedena zpět teprve 19. dubna 1042, když si vzbouřený lid v Konstantinopoli vyžádal její návrat. Proti své vůli byla korunována císařovnou a Michael V., proti kterému se lid bouřil, byl následně prohlášen za sesazeného. Dva dny na to byl Michael zřejmě na Theodořin příkaz oslepen a oficiálně sesazen. Zoe následně pozvala Theodoru, jež se zdržovala v chrámu Hagia Sofia, do císařského paláce. Obě sestry pak společně vykonávaly vládu. Jelikož v politických záležitostech byly ale naprosto nejednotné, požadoval senát, aby byl ustaven císař. Tím se stal Konstantin Monomachos, který se oženil se Zoe a sám se ujal řízení státu. Když Zoe v roce 1050 a její muž o pět let později zemřeli, stala se Theodora ve věku 70 let jedinou vládkyní říše. V srpnu dalšího roku však těžce onemocněla a určila svého rádce Michaela Bringase za svého nástupce a příštího císaře. 21. srpna 1056 Theodora zemřela.


Markův mlýn

Markův mlýn je lokalita a přírodní památka nedaleko Chyňavy, v údolí horního toku říčky Loděnice. Nachází se asi 10 km západně od okraje Prahy, je obklopena rozsáhlou rekreační chatovou oblastí. Zdejší přírodní památka byla vyhlášena roku 1993 za účelem ochrany zdejších unikátních rostlin. Markův mlýn je také křižovatkou turistických tras, které jsou soustředěny v údolí potoka Kačáku.
Samotný mlýn nese název po tehdejší rodině Marků, byl v provozu až do roku 1951. V současné době je dobře dochovaný. Původně byl připomínán pod názvem "Pod Berounským brodem", či "Podhorský". Od roku 1863 je v držení rodiny Bočků.


Televizní věž Heinricha Hertze

Televizní věž Heinricha Hertze, pojmenovaná po německém fyzikovi Heinrichu Hertzovi je nejvyšší stavbou v Hamburku. Navrhl ji architekt Fritz Trautwein, stavba začala v roce 1965 a zkončila v roce 1968. Věž má dvě plošiny, nejnižší plošina tedy plošina číslo 1, má dvě patra. První je ve výšce 129 metrů a druhé patro je o tři metry výš. Plošina číslo 2 má jenom jedno patro. Věž má ve 158 metrech vyhlídkovou terasu. I s anténou měří 279,2 metrů. Věž je vzdálena od centra 1,5km.


Rerum novarum

Rerum novarum je encyklika papeže Lva XIII. vydaná dne 15. května 1891. V dlouho očekávané encyklice Rerum novarum o dělnické otázce zaujala církev oficiální stanovisko k sociálním věcem. Podporuje práva pracujících vytvářet odborové svazy, odmítá komunismus a neomezený kapitalismus a zároveň potvrzuje právo na soukromé vlastnictví.
Tezí encykliky je odmítnutí socialismu jako hnutí, které vede k nenávisti mezi lidmi, především vůči bohatým. Socialisté chtějí dle encykliky podněcovat nenávisti vůči bohatým lidem docílit zrušení soukromého vlastnictví a nahradit ho společným majetkem všech. Podle socialistického názoru se takovým převodem majetku od soukromých osob na společnost může vyléčit tehdejší nesnesitelný propastný majetkový rozdíl, protože se jmění a výhody rovnoměrně rozdělí mezi občany daného státu. Takový plán je podle této encykliky naprosto nezpůsobilý tento dávný rozpor úspěšně vyřešit a dokonce by ve svých důsledcích znamenal pro dělnické vrstvy poškození.
Podle mínění církve lze totiž jednoduše zjistit, že vlastním důvodem, proč někdo pracuje v nějaké profesi a účelem, k němuž především přihlíží, je snaha opatřit si výdělek a tento výdělek vlastnit jako soukromý majetek.
Encyklika též odmítá nelidské zacházení s dělníky a jejich vykořisťování.


Eurotrip

Eurotrip je americká filmová komedie z roku 2004 o skupině mladých Američanů a jejich dobrodružství při cestě Evropou za dopisovou kamarádkou jednoho z nich.
Za Scottem chtěla přijet do Ameriky jeho emailová přítelkyně Mieke. Do té doby žil Scott v přesvědčení, že Mieke je německé mužské jméno. Jeho přítel Cooper ho přesvědčí, že Mieke v něm vidí potenciálního homosexuálního přítele. To Scotta vyděsí a proto "Miekeovi" napíše, že se s ním nechce setkat. Když ale zjistí, že Mieke je přitažlivá dívka, která by navíc mohla být "ta pravá", vydává se s Cooperem za ní do Berlína. S nimi jedou ještě sourozenci Jenny a Jamie, kteří chtěli jet do Evropy původně sami. Během své evropské cesty se setkají se skupinou anglických hooligans, projedou Paříží, zamíří do erotického Amsterdamu, zabloudí také do Bratislavy, kam je doveze Němce nesnášející a opilý řidič a udělají skandál ve Vatikánu, kde způsobí pozdvižení tím, že si celý svět začne myslet, že zemřel papež.
Film se natáčel na území Česka. Film byl natáčen v české koprodukci.


Úřední věstník Evropské unie

Úřední věstník Evropské unie je označení úředního oznamovatele Evropské unie. Do konce ledna 2003 vycházel pod názvem Úřední věstník Evropských společenství, někdy býval název překládán též jako Úřední list ES.
Úřední věstník EU vydává Úřad pro úřední tisky Evropských společenství sídlící v Lucemburku.
Musí v něm být zveřejňovány všechny předpisy EU a ty směrnice EU, které se týkají všech členských států obecně. Toto zveřejnění je podmínkou jejich platnosti. Rozhodnutí, usnesení, doporučení a stanoviska EU se v Úředním věstníku EU nezveřejňují.
Vychází od roku 1998 v jazyce anglickém, dánském, finském, francouzském, italském, německém, nizozemském, portugalském, řeckém, španělském a švédském. Od roku 2004 též v jazyce českém, estonském, litevském, lotyšském, maltském, maďarském, polském, slovenském a slovinském, předpisy vydané před rokem 2004 byly v těchto jazycích vydány ve zvláštním vydání z roku 2004.
Zřízení věstníku předpokládá a rámec jeho obsahu vymezuje Smlouva o založení Evropského společenství.
Od 1.1.2006 jsou podle zákona č. 380/2005 Sb., jímž se novelizuje zákon č. 309/1999 Sb., hlavní město Praha a kraje povinny v pracovních dnech umožnit každému nahlížení do Úředního věstníku Evropské unie.


Velšský pony

Šlechtění Velšského ponyho začalo v 18. století. Plemenná kniha byla založena roku 1902 a poníci se v ní rozdělily na 4 sekce podle výšky. Tento pony je velice temperamentní.
Vzhled: Hlava má štičí profil, vysoko nasazený ocas, malá, pevná, kulatá kopyta s tvrdou, tmavou rohovinou.
„Diamant mezi poníky“, používá se mimo jiné ke zlepšení jiných plemen pony a koní.
Vznikl křížením Velšského horského ponyho s Velšským kobem, později byla do chovu přidána orientální krev


Zákon objemových poměrů slučovacích

Zákon objemových poměrů slučovacích je chemický zákon, který říká, že
Např. z jednoho objemu kyslíku a dvou objemů vodíku vzniknou dva objemy vodní páry.


Area navigation

Návod je na Wikipedie:Wikiportál#Jednoduchý návod na Wikiportál A. Všechny parametry vyjma kateg a poměr je třeba vyplnit.


Komovi

Komovi je vápencové pohoří nácházející se na území států Černá Hora a Albánie, přičemž v Albánii leží pouze malá příhraniční část. Horopisně se řadí do Dinárských hor. Nejvyšší vrchol je Kom Kučki.
Komovi se nachází ve východní části Černé Hory. Severní hranici masivu tvoří údolí řeky Ljubaštica a silniční sedlo Trešnjevik. Ty oddělují Komovi od sousedního pohoří Bjelasica. Východ a jih pohoří je dán hranicí s pohořími Zeletin a Prokletije. Na západě vymezuje polohu masivu tok řeky Tara.
Pohoří má velmi podobnou charakteristiku jako vápencové masivy Alp. Vrcholy zde mnohdy dosahují velmi rozeklaných a dramatických tvarů. Častým jevem jsou neschůdná, dlouhá suťová pole. Horstvo se člení na dvě skupiny.
Tento 7 km dlouhý hřeben je tvořen samostatnými skalnatými horami Kom Vasojeviči a Kom Kučki. Masiv je tvořen náhorní plošinou, která jej obklopuje ze všech stran, z níž vystupují jednotlivé vrcholy přes 500 metrů vysoké. Zde se také nachází většina značených turistických cest v pohoří. Na východě hor, v údolí řeky Perušica, leží vesnice Konjuhe. Masiv se zde ostře zvedná z výšky 850 m skalními stěnami a připomíná pyramidu.
Tento masiv vyplňuje západ a jih pohoří. Nachází se zde změť vysokých štítů a skalnatých hřebenů, jimž vévodí vrchol Surdup. Tento masiv je ale velmi těžce dostupný vzhledem k faktu, že se nachází velmi blízko státní hranice s Albánií.
Pohoří je navštěvováno sice poměrně málo, ale zato celoročně. Optimální doba je však od poloviny června do poloviny září. Asi nejvhodnější místo pro táboření v pohoří je Eko Katun. Jedná se o komplex 10 domků. Každý dům má 5 postelí, elektřinu, koupelnu s teplou vodou, jídelnu, přikrývky, nádobí apod. Domy se dají pronajímat pouze celé. V pohoří je také tolerováno volné táboření nebo stanování poblíž Popovičovi pastýřské chaty na svahu Carine nad dolinou Medjukomlje.


Senegalské departementy

Senegal je rozdělen do 11 regionů, které se dále dělí na 35 departementů, ty jsou pak tvořeny arrodissementy.


Podkrušnohorský přivaděč

Podkrušnohorský přivaděč nebo Přivaděč Ohře–Bílina je vodní dílo, soustava vodních kanálů, potrubí a nádrží, které chrání podkrušnohorské povrchové doly před povodněmi z menších krušnohorských toků, zásobuje vodou z řeky Ohře průmysl v oblasti města Chomutov a celoročně přivádí dostatek vody do řeky Bíliny. Stavba přivaděče začala v roce 1957 a byla dokončena v roce 1982. Celé dílo o délce 33,8 km je rozprostřeno téměř od města Klášterec nad Ohří až za Jirkov. Vlastníkem a správcem přivaděče je Povodí Ohře, státní podnik.
Podkrušnohorský přivaděč není jediným dílem, které přivádí vodu z Ohře do Bíliny. Druhým takovým dílem je Průmyslový vodovod Nechranice.
I po přejmenování části přivaděče se na mapách stále objevuje název Podkrušnohorský přivaděč po celé délce kanálu. Někdy se naopak celému kanálu říká Přivaděč Ohře–Bílina.
Voda pro přivaděč se odebírá na levém břehu Ohře v katastru Rašovic. Původně vodu čerpalo jedno čerpadlo o výkonu 1000 l/s, ale po té, co Elektrárny Prunéřov získaly vlastní zdroj vody, bylo čerpadlo nahrazeno čtyřmi novými. Každé z nich přečerpá 180 l/s. Nové řešení umožňuje snazší regulaci průtoku vody přivaděčem.
Z Ohře se čerpá voda do přelivového objektu, koryta zakrytého betonovými panely. Přelivový objekt začíná nad vsí Ciboušov, přibližně 100 m nad hladinou řeky Ohře u Rašovic. Končí po asi třech km před dnes již uzavřeným úložištěm popelovin Elektráren Prunéřov. Pod úložištěm je přivaděč sveden do potrubí. Na povrch zase vystupuje až asi kilometr na východ od něj. Nedaleko od úložiště překračuje Prunéřovský potok.
Převaděč dále pokračuje východním směrem k obci Málkov, kde sbírá vodu z horního toku potoka Hutná. Na předměstí Chomutova mimoúrovňově překonává potok Hačka, přičemž část své vody do něj odvádí, a to jak přímo spojovacím kanálem, tak nepřímo přes Uklidňující nádrž a Panský rybník.
V Chomutově přivaděč přetéká po akvaduktu přes Chomutovku. Mezi Chomutovem a Jirkovem vede pod Březencem v podzemí a je na něm malá vodní elektrárna. Pak se přivaděč kříží s Březeneckým potokem. Až do tohoto místa se přivaděč oficiálně nazývá Přivaděč Ohře–Bílina. Krátce na to se jeho voda slévá s řekou Bílinou v malé společné nádrži, z níž zase oba toky vytékají. Bílina teče východním směrem rovnou do nádrže Újezd. Přivaděč teče nejprve asi 5 km severovýchodně do obce Vysoká Pec. Cestou sbírá vodu potoka Lužec. Ve Vysoké Peci se stáčí na jih a rozděluje do dvou ramen. Jedno teče jihozápadním směrem zpět k řece Bílině, aby se s ní slilo těsně před jejím ústím do nádrže Újezd. Druhé odvádí vodu jihovýchodně spojovacím korytem rovnou do Bíliny tekoucí pod nádrží Újezd. Soutok leží na západním konci Ervěnického koridoru, který na Podkrušnohorský přivaděč navazuje.


Juan Carlos Ferrero

Jeho největším úspěchem je vítězství v grandslamovém turnaji French Open v roce 2003. V tomtéž roce se také dostal do finále US Open a na 1. místo žebříčku ATP.
Narodil se 12. února 1980 ve městě Onteniente ve Španělsku, nyní žije ve Villeně. V tomto městě má svou tenisovou akademii Equelite- Juan Carlos Ferrero. Ve městě Bocairente otevřel v červenci roku 2007 Hotel Ferrero, čímž naznačil, že by se po skončení profesionální kariéry chtěl věnovat podnikání. Otec se jmenuje Eduardo, matka Rosario zemřela, když bylo Ferrerovi 17 let. Juan má 2 sestry, Anu a Lauru. V roce 1998 byl ve finále juniorského French Open, aby se zde v roce 2003 vrátil a turnaj, tentokrát už mezi dospělými, vyhrál. V tomto roce se dostal i do finále US OPEN a stal se světovou jedničkou. V roce 1999 vyhrál turnaj na Mallorce, v Portugalsku, ve městě Maia a v Neapoli. V roce 2000 pomohl Španělsku vyhrát týmovou soutěž Davis Cup, podíval se do semifinále a zahrál si 2x finále. Roku 2001 vyhrál turnaj v Dubaji, Estorilu, Barceloně, Římě, zahrál si ještě 2x finále a úspěšný rok zakončil turnajem Mistrů. Rok 2002 byl taktéž úspěšný, odvezl si titul z Monte Carla a Hong Kongu, hrál finále French Open a podniku v Kitzbuhelu a závěrečného turnaje Mistrů! Rok 2003, prozatím bezesporu nejlepší v celé jeho kariéře: hned na 1. turnaji roku, v Sydney hrál finále, ve kterém se rozhodovalo až v tiebreaku 3. setu, následovalo čtvrtfinále Australian Open, opět titul z Monte Carla, semifinále v Barceloně, titul z oblíbené Valencie, semifinále v Římě, které ale musel skrečovat, poté přišel titul z French Open, finále US Open, finále v Bangkoku, vítězství v Madridu, zahrál si na turnaji mistrů a taky finále Davis Cupu, proti Austrálii. Do úspěchů roku 2004 nesmíme zapomenout připočítat semifinále Australian Open, finále v Rotterdamu, semifinále ve Valencii. Rok 2005 a semifinále v Monte Carlu, finále v Barceloně, semifinále v Pekingu a finále ve Vídni. Roku 2006 začal nadějně semifinále v Buenos Aires, pak přišlo až finále v Cincinnati. Rok 2007 přinesl finále v Costa do Sauípe, semifinále v Acapulcu, semifinále v Monte Carlu, čtvrtfinále Wimbledonu a semifinále ve Vídni. Rok 2008 začal fantastickým finále v Aucklandu, porazil Rafaela Nadala na antuce v Monte Carlu. Skrečoval na Roland Garros, ve Wimbledonu i US OPEN, což se podepsalo na jeho umístění v žebříčku. Snad bude letošní sezona bez zranění... Ferrero rád sbírá motorky a auta. Je fanouškem Realu Madrid.
Juan Carlos Ferrero se zúčastnil 15 zápasů v Davisově poháru za tým Španělska s bilancí 16-6 ve dvouhře a 0-1 ve čtyřhře.


Bougainville

Bougainville je ostrov v Tichém oceánu patřící Papuy-Nové Guineji. Geograficky je součástí souostroví Šalamounovy ostrovy. Jeho rozloha činí 8800 km2.
Bougainville, přilehlý ostrov Buka a několik dalších menších ostrůvků tvoří provincii Bougainville. Podle sčítání v roce 2000 měla celá provincie 175 160 obyvatel.
Ostrov je pojmenovaný podle francouzského objevitele Louise Antoine de Bougainville.
Během druhé světové války došlo na ostrově k tvrdým bojům mezi Spojenci a Japonci, jejíž součástí byla i bitva v Zátoce císařovny Augusty.
Na konci 19. století, když se ostrovy Oceánie dělily mezi evropské velmoci, byl Bougainville odtržen od britských Šalamounových ostrovů a stal se součástí Německé Nové Guiney. Když Papua-Nová Guinea vyhlásila nezávislost, bougainvillští obyvatelé to nepřijali a pod vedením BRA založili 1. září 1975 separatistickou Republiku Severních Šalamounových ostrovů, tzv. republiku Meekaumi. V náseldujícím roce novoguinejské jednotky povstání potlačily a ostrov získal širokou autonomii v rámci PNG. Po zrušení autonomie roku 1989 vypukly další nepokoje a 17. května 1990 vznikla nezávislá Republika Bougainville s prezidentem Theodorem Miriongem, kterou však kromě Šalamounových ostrovů žádný stát neuznal.
Boj o nezávislost Bougainville a hlavně o jeho velké zásoby mědi, provázený blokádou ze strany PNG, si vyžádal asi 20 000 obětí. Až v roce 1998 bylo uzavřeno příměří a postupně normalizována situace, roku 2001 vláda slíbila vyhlásit do deseti let referendum o nezávislosti. K dalším nepokojům došlo v roce 2005, kdy se vůdce skupin rebelů operujících ve vnitrozemí Francis Ona prohlásil králem Bougainville. Po jeho smrti ostrov ovládl stoupenec dohody s vládou Joseph Kabui, který se stal prezidentem autonomních Severních Šalamounových ostrovů.


Březenský tunel

Březenský tunel je nejdelší železniční tunel v České republice, nachází se na železniční trati Lužná u Rakovníka - Žatec - Chomutov v blízkosti obce Březno.
Tunel uvedený do provozu 1. dubna 2007 se nachází na nově vybudované přeložce úseku Březno u Chomutova – Chomutov trati 124 z Lužné u Rakovníka do Žatce. Celkově bylo z důvodu uvolnění hnědouhelných ložisek firmě Severočeské doly přeloženo 7,1 km trati.
Březenský tunel je se svými 1758 metry v současnosti nejdelším železničním tunelem v České republice, druhý nejdelší, Špičácký tunel z roku 1877 je o 11 metrů kratší. Oba tunely jsou jednokolejné a neelektrifikované.
Po obou stranách tunelu se nacházejí pochozí stezky, na jedné straně s výklenky každých 20 metrů. Tunel je obsluhován z nově zřízených účelových komunikací vedených k oběma portálům.
Tunel byl budován za pomoci dvou metod: metodou obvodového vrubu s předklenbou a sekvenční metodou. V případě metody obvodového vrubu s předklenbou se jednalo o její první využití ve střední Evropě. V roce 2003 došlo v průběhu ražby ve vzdálenosti 860 m od vjezdového portálu k závalu o délce 72 metrů. Po téměř dvouletém přerušení stavby byl tunel znovu proražen a v místě závalu byla z povrchu vyhloubena šachta, která byla následně přebudována na únikový východ.
Projektantem tunelu byl Ing. Roman Smida a autorem návrhu vjezdových portálu Ing. arch. Petr Šafránek.


Mikroregion Miroslavsko

Mikroregion Miroslavsko se rozkládá na severovýchodě okresu Znojmo, leží na hranici okresů Brno-venkov, Znojmo a Břeclav. Mikrogerion je zájmové sdružení obcí s centrem v Miroslavi.
Obce společně usilují o zlepšení regionálního rozvoje a hlavně cestovního ruchu.


Supercela

Supercela je konvektivní bouře tvořená jedinou mohutnou konvektivní buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy, neboť ji vytváří silný vzestupný proud. Lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru asi 20 km. Supercela patří mezi nejzávažnější poruchy v troposféře. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém středozápadě. Navíc je doprovázena intenzivními elektrostatickými výboji a prudkým, vytrvalým přívalovým deštěm mnohdy doprovázeným mohutným krupobitím. Výskyt supercely v Evropě je poměrně vzácný, ale ne neobvyklý.
Vznik supercely je podmíněn, stejně jako ostatní druhy konvektivních bouří, instabilitou vzduchové hmoty, při které může docházet ke konvekci. Navíc je zde ale nutné charakteristické výškové rozložení směru a rychlosti větru. Ten s výškou rychle zesiluje a stáčí se ve směru hodinových ručiček, tak se vytváří nejen silný střih větru, ale i tzv. helicitu, ta způsobuje rotaci vznikajících výstupných proudů. Tak se za vhodných podmínek vytvoří v bouři rotující výstupný proud tzv. mezocyklona. Jak bouře stárne, součástí mezocyklony se zejména v její týlové části stává i část sestupných proudů. Supercely jsou u nás méně časté než např. na jihu USA. Hlavním důvodem je, že dostatečný střih větru a helicita jsou u nás hlavně v zimním půlroce, zatímco instabilita v letním. V létě je tak převážná většina bouřkových situací v podmínkách bez výrazného střihu větru. I přesto ale v rámci zvlněných studených front a nebo mladých cyklon tvořících se na frontálních vlnách, kde helicita a střih větru obecně zesilují, mohou vznikat podmínky vhodné pro vznik supercel.
Existují tři druhy supercel, které se liší intenzitou srážkové činnosti:
V bouři převládají výstupné proudy, sestupné jsou méně vyvinuté a nebo nevyvinuté. I přesto může být LP supercela doprovázena propady studeného vzduchu, tzv. microbursty, jež vedou k silným nárazům větru na omezeném území. Na pohled se může zdát, že z bouře nevypadávají srážky, ale často z ní mohou vypadávat i značně velké kroupy, ty jsou často jedinými srážkami, jež dopadají na zem. LP supercely často ukazují velmi fotogenickou strukturu a zejména při západu slunce a pohledu od jihu bývají velmi vděčným objektem fotografů. Vzhledem k absenci sestupných proudů netvoří příliš často tornáda, a když, tak povětšinou slabá.
Bouře má velmi dobře vyvážen výstupný proud se sestupným, navíc sestupné proudy jsou dva. Čelní sestupný proud vzniká obvykle na SV od mezocyklony bouře a je doprovázen silnými srážkami. Týlový sestupný proud naopak bývá beze srážek a někdy vede i k rozpouštění oblačnosti, výjimkou je závěrečné stádium existence bouře, kdy mezocyklona okluduje srážky i do oblasti RFD. CS supercely jsou nejčastějším producentem tornád, ta vznikají zřejmě v důsledku interakce obou sestupných proudů s proudem výstupným, jež je nasáván do rotující mezocyklony bouře. Sestupné proudy a vzduch z nich z obou stran obklopují teplý vlhký vzduch vtékající do bouře a postupně zmenšují oblast, ze které může bouře tento vzduch nasávat. To vede k zužování rotující mezocyklony ve spodních hladinách, a tak i ke zrychlování rotace, výsledkem může být tornádo.
Tyto bouře jsou často označovány za nejhorší druh supercel. Tornáda nejsou tak četná jako u CS supercel, i přesto je jich však víc než u LP supercel. Síla tornád bývá redukována dominancí sestupných proudů v bouři. Jejich nebezpečí ale spočívá v tom, že jsou často obklopena hustým deštěm, a tak do poslední chvíle zůstávají ukryta před zraky možných obětí. HP supercely často nabývají hrozivého těžkého vzhledu, na jejich čele bývá monstrózní oblačná stěna či válec, tzv. shelf cloud. Pod ním nastává velmi výrazné setmění, obloha je nezřídka zabarvena v odstínech chladné zelené barvy, což dodává bouři na hrozivosti. Poté se spouští mimořádně prudký liják s dohledností nezřídka jen několik desítek metrů či méně doprovázený navíc vichřicí. Tyto bouře často vedou k mimořádným srážkovým úhrnům a nárazům větru o síle orkánu. HP supercely rovněž mohou být součástí větších komplexů, popř. více HP supercel může vytvořit celou bouřkovou squall line. O squall line tvořené HP supercelami se ještě v nedávných letech tvrdilo, že ve střední Evropě se nemůže vytvořit. Případ z 25. června 2008, kdy tyto bouře zasáhly nejen značnou část východu Čech, toto tvrzení však definitivně vyvrátil.
Životnost supercely může být deset hodin i více, často však menší.
Výskyt supercely ve střední Evropě je méně častý než v USA, ale v žádném případě není nepravděpodobný.


Maser

Maser je zařízení zesilující a generující koherentní elektromagnetické záření na základě stimulované emise, tedy na stejném principu jako laser. Maser je často označován za předchůdce laseru. Uplatnění nachází mimo jiné jako bezšumový zesilovač signálu v radioteleskopech či druh atomových hodin.
Princip je v zásadě totožný s principem funkce laseru. Příchozí záření stimuluje excitovanou kvantovou soustavu k přechodu do nižšího energetického stavu za současné emise záření stejných vlastností jako má záření příchozí. Výše zmíněným frekvencím odpovídají přechody mezi energetickými hladinami jemné struktury atomů. Po umístění takovéto soustavy do vhodného rezonátoru, jehož rezonanční frekvence odpovídá frekvenci emitovaného záření při kvantových přechodech, dochází k zesílení záření. Je-li v rezonátoru dostatečné množství atomů v excitovaném stavu, může soustava pracovat nejen jako zesilovač daného záření, nýbrž také jako mikrovlnný oscilátor.
Druhy maserů se dělí podle skupenství a látky samotné, jejíž atomy či molekuly tvoří aktivní prostředí, v němž dochází ke stimulované emisi. Běžnými typy maserů jsou:
Dnes asi nejvýznamnějším maserem je maser vodíkový, který se používá coby atomové hodiny dosahující odchylky 1ns za den. Své uplatnění nalézají krom mnoha jiných systémů například v družicích GIOVE-B evropského navigačního systému Galileo či družici Gravity Probe B, která má experimentálně ověřit Einsteinovu obecnou teorii relativity.
Vodíkové masery produkují záření o frekvenci 1,42 GHz, což je frekvence, na které "vysílá" také atomární vodík přítomný v celém vesmíru. Tato frekvence odpovídá rozdílu energetických hladin asi 10-5eV, jedná se tedy o velmi malý rozdíl energií mezi hladinami jemné struktury atomu vodíku. Je to de facto rozdíl energií elektronu s daným spinem a se spinem opačným. V radioastronomii je přechod mezi těmito stavy u vodíku znám jako 21cm čára, neboť generované záření má vlnovou délku 21 cm.
Funkce vodíkového maseru je následující: nejprve jsou v první komoře, kde je udržován stálý tlak, rozštěpeny molekuly plynného vodíku na jednotlivé atomy. Tyto atomy poté unikají z komory štěrbinou ven a tvoří svazek vodíkových atomů, které následně prolétávají nehomogenním magnetickým polem, což má za důsledek selekci atomů podle jejich energetického stavu. Podobně jako ve Stern-Gerlachově experimentu se atomy s nižší energií rozptýlí v nehomogenním magnetickém poli jiným směrem, než atomy s vyšší energií. Atomy s vyšší energií směřují do komory uvnitř rezonátoru. Komora je obvykle vyrobena z křemene a vnitřek je pokryt teflonem, který zpomaluje slučování jednotlivých atomů vodíku v molekuly. Vnější rezonátor je zpravidla měděný válec s výše zmíněnou rezonanční frekvencí 1,42GHz. Uvnitř komory dochází ke stimulované emisi a k zesílení záření. Část z tohoto záření je odvedena koaxiálním kabelem do koherentního přijímače za účelem signál zesílit a změnit jeho frekvenci.
Vodíkové masery se dělí na aktivní a pasivní. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že aktivní vodíkový maser kmitá sám o sobě, zatímco pasivní je třeba budit vnějším zářením o frekvenci 1,42 GHz. Aktivní masery vyžadují větší hustotu atomů vodíku v rezonanční dutině, jsou frekvenčně přesnější, ale náročnější na výrobu a tedy i dražší než masery pasivní.
Velkému vývoji se v současnosti těší tzv. Rydberg-masery, které namísto vodíkových atomů využívají vodíkupodobné atomy, tedy atomy obsahující jeden elektron. Kromě neutrálního vodíku jsou to kladné ionty, např. He+, Li++, Be+++. Zkoumá se, zda by nemohly být tyto masery použity k sestavení kvantových počítačů.
Astrofyzikální masery jsou přírodní masery vyskytující se ve vesmíru. Mikrovlnné záření příslušných vlastností vzniká v molekulárních oblacích, v okolí komet, v atmosférách planet a hvězd a obecně v mezihvězdném prostoru. Přestože chybí rezonátor, dochází v daném místě k zesilování stimulované emise, tzv. superzářivé emisi. Frekvence záření závisí na místě a mediu, kde ke stimulované emisi dochází. Například ve zbytcích supernovy reagujících s molekulárním oblakem září molekuly OH na frekvenci 1720 MHz, zatímco v jiných místech byla pozorována záření molekul OH na různých frekvencích od 1612 MHz do 13441 MHz. Molekuly vody mohou zářit např. na frekvencích 22 GHz nebo 96 GHz. Mezi další známé látky tvořící astrofyzikální masery patří metanol, formaldehyd, oxid křemíku či sulfid křemíku. Studiem astrofyzikálních maserů můžeme získat informace o podmínkách na různých zajímavých místech vesmíru zahrnujících i místa vzniku a zániku hvězd, jádra galaxií či černé díry.
Původně byl maser akronymem vzniklým ze slov Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation. Později - po vynálezu laseru - navrhl sám C. H. Townes změnit tuto sadu slov na Molecular Amplification by Stimulated Emission of Radiation vyjadřující použití maseru nejen pro generaci a zesilování mikrovlnného záření, nýbrž i elektromagnetického záření jiných vlnových délek. Townes a jeho spolupracovníci nazývali zařízení využívající stimulované emise k zesílení záření z oblasti viditelného světla optickým maserem, ovšem obecně se ujal název laser, jenž zavedl jejich konkurent Gordon Gould. Ten navrhoval pro každou část spektra zavést zvláštní názvy zařízení emitujících dané záření: graser emitující gama záření, xaser pro rentgenové záření, uvaser pro ultrafialové záření, laser pro viditelné záření, iraser pro infračervené záření, maser pro mikrovlnné záření a raser pro radiofrekvenční záření. Dnes se běžně používají pouze dva z těchto názvů, a to maser pro záření mikrovlnných a delších vlnových délek a laser pro oblast od infračerveného po rentgenové záření. Maser generující záření terahertzové frekvence je někdy nazýván taser.
V roce 1952 Nikolaj Basov a Alexander Prochorov popisují princip maseru, zařízení fungujícího na základě stimulované emise. Nezávisle na nich sestavují následujícího roku Charles H. Townes a jeho studenti James P. Gordon a Herbert J. Zeiger první funkční maser. Basov s Prokhorovem následně vyřešili problém kontinuálního režimu maseru použitím více než dvou energetických hladin, čímž dosáhli udržení inverzní populace po celou dobu chodu maseru. Roku 1956 sestavil Nicolaas Bloembergen vysoce účinný třístupňový krystalový maser schopný pracovat v kontinuálním režimu.
Roku 1957 publikovali Ch. Townes a Arthur L. Schawlow v časopise Physical Review článek, v němž navrhli konstrukci infračerveného a optického maseru. Ve stejném roce zkoumal Gordon Gould v rámci své doktorské práce excitované atomy Thalia a navrhl vlastní koncept laseru a oficiálně je považován za jeho vynálezce, když po třiceti letech soudních sporů získal několik patentů týkajících se základní techniky laserů. Funkční laser poprvé předvedl Theodore Maiman roku 1960.
V roce 1960 sestavil Norman F. Ramsey vodíkový maser, jehož konstrukce je totožná s konstrukcemi dnes používaných vodíkových maserů.
V roce 1964 získali Ch. Townes, N. Basov a A. Prochorov Nobelovu cenu za výzkum v oblasti kvantové elektroniky.


Daimjó

Daimjó znamená vazal, pán provincie, doslova „Velké jméno“. Japonský šlechtic formálně podřízený japonskému císaři, jinak nezávislý pán. V období Sengoku docházelo mezi jednotlivými daimjó ke krvavým bitvám o území. Daimjó byl vůdce rodinného klanu, jehož členové stáli v hierarchii provincie nad ostatními pánovými vazaly. Mezi nejznámější daimjó období Sengoku patřili např. Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa, Hidejoši Tojotomi, Šingen Takeda, Kenšin Uesugi, Motonari Móri, Sóun Hódžó a další.
Termín daimjó se v 15. a 16. století používal pro pána, kterému náleželo několik provincií, několik okresů, v některých případech několik vesnic. Občas je tento pojem nesprávně používán jako dřívější označení pro šugo nebo úplně za šugo zaměňován. V tom samém období byl někdy termín šugo-dajmjó použit pro vládce s rostoucí nezávislostí do poloviny 14. století a termín šugo pro tu samou fukci do roku 1560. V období Edo byl termínem daimjó označován pán, který vládl knížectví s výnosy většími než 10 000 koku.


Provincie Cušima

Provincie Cušima byla stará japonská provincie ležící na ostrově Cušima na půli cesty mezi Kjúšú a Korejským poloostrovem. Byla známá i pod označením Taišú. Její území je dnes součástí prefektury Nagasaki.
Provincie Cušima vždy hrála důležitou roli ve vztazích Japonska s Koreou a Čínou. V letech 1274 a 1281 byla Cušima dvakrát zdevastována při mongolských pokusech o invazi do Japonska. V následujících staletích se stala základnou aktivit japonských pirátů wakó v oblasti.
Po zrušení systému lén v roce 1871 se provincie Cušima stala prefekturou Izuhara, ale ještě v témže roce byla včleněna do prefektury Imari. Ta byla v roce 1872 přejmenována na prefekturu Saga, avšak jěště v témže roce byla Cušima převedena do prefektury Nagasaki.


Žuráň

Žuráň je návrší v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov, z něhož řídil 2. prosince 1805 Napoleon Bonaparte bitvu u Slavkova; jde však také o významné archeologické naleziště doby stěhování národů. Vrchol Žuráně je exteritoriálním územím Francie.
Lokalita, návrší mohylovitého tvaru, se nachází na katastru obce Podolí u Brna v okrese Brno-venkov, po pravé straně silnice 1. třídy ve směru na Olomouc. V archeologické literatuře je známa od roku 1853, kdy historik Petr rytíř Chlumecký popsal objev, který byl učiněn při hluboké orbě nedlouho před tím, počátkem 50. let 19. století – narazilo se na množství velkých kamenů, dřevěné trámy a především koňské a lidské kostry, nalezeny byly zvláštní svícnovité železné předměty. Nálezová situace svědčila o tom, že na návrší byla objevena velká kamenná hrobka s dřevěným stropem, překrytá velkou mohylou. Zajímavé je, že mezi nálezy chyběly předměty, které patří ke standardní hrobové výbavě zemřelých – šperky v případě ženského nebo zbraně v případě mužského pohřbu. To vedlo k domněnce, že hrobka zřejmě nedlouho po uložení pohřbů byla vyloupena.
Vzhledem k tomu, že k nálezu došlo v době, kdy archeologická disciplina na Moravě byla ještě plenkách, byl v letech 1948–1950 na návrší proveden rozsáhlý archeologický výzkum, který vedl Josef Poulík z tehdejšího Státního archeologického ústavu v Brně. Při něm byly odkryty celkem tři mohyly a dva komorové hroby z doby stěhování národů. Jedna z mohyl skrývala kostrový hrob eneolitické kultury se šňůrovou keramikou, další pak překrývaly žárové pohřby podolské kultury pozdní doby bronzové. Výzkum odkryl i keltský žárový hrob.
Pozornost se ovšem soustředila především na impozantní hrobové komory mezi mohylami. J. Poulík zjistil, že hrobka č. I, nacházející se na východní straně návrší, je hrob popsaný P. Chlumeckým. Šlo o impozantní prostor o rozměrech 4,5 x 4,5 m a hloubce 4 m; na jeho dně byly nalezeny kosti pěti až šesti koní, zbytky zpráchnivělého dřeva a další železný svícnovitý předmět, podobný nálezům z poloviny 19. století. Další komorový hrob č. II ve vzdálenosti cca 10 m směrem na SZ měl rozměry 490 x 670 cm a hloubku přes 6 m; při hloubení hrobové jámy byl porušen starší kostrový hrob, který byl zjištěn v její severní stěně. Žlábky při severní a jižní stěně dokládají konstrukci přestřešení, kůlové jamky kolem hrobové jámy pak jsou interpretovány jako pozůstatky konstrukce dřevěného „domu mrtvých“. Nálezy byly roztroušeny i v zásypu hrobu, což svědčí i o jeho vyloupení. Přesto však zde byly nalezeny předměty luxusního charakteru: zlomky pyxidy ze slonoviny s bohatou reliéfní výzdobou s křesťanskou tématikou, vyrobené patrně někde v Sýrii na počátku 6. století; zlomky nádob z modrého a zeleného skla, na jedné z nichž jsou zbytky patrně řeckého nápisu; stříbrné nýty patrně z koňského postroje; zlaté kování, zřejmě z dřevěné misky; zlaté nitě, snad pozůstatky oděvu zlatem protkávaného, patrně brokátu. Tyto předměty tvořily součást bohaté výbavy asi čtyřicetileté ženy, která byla pohřbena spolu se dvěma koňmi, jejichž kostry byly v hrobě nalezeny rovněž.
Nad oběma hrobovými komorami byla vybudována obrovská kruhová stavba o průměru cca 65 m a o výšce 14 m, která měla vnější kamennou zeď rozčleněnou šesti průchody na šest částí.
Celý tento komplex byl od počátku zařazen do doby stěhování národů, bližší datování bylo dlouho nejasné, neboť nálezy z Poulíkova výzkumu byly podrobně publikovány a vyhodnoceny až v roce 1995. Josef Poulík dospěl v publikaci k závěru, že v hrobce byl pohřben langobardský král Wacho a že hrobku následně někdy na konci 6. nebo na počátku 7. století vyloupili Slované. J. Poulík ovšem svou studii psal ve svých bezmála 85 letech, na závěr své profesní kariéry, kterou věnoval především období Velké Moravy a zvláště pak řízení Archeologického ústavu; novější názory specialistů na dotčené období stěhování národů jsou poněkud odlišné. Podle nich nelze s jistotou říci, kdo vlastně byl v mauzoleu, resp. v obou hrobových komorách pohřben, neboť k tomu nálezový soubor, zdecimovaný vyloupením, neposkytuje dostatek informací. Lze se však nicméně důvodně domnívat, že zde byli ve dvou časových horizontech pohřbeni příslušníci nejvyšší vrstvy germánské aristokracie, a to do hrobu I v 2. polovině 5. století a do hrobu II v 1. polovině století šestého.
Všechny nalezené předměty jsou uloženy ve sbírkách Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně


Staré město

Staré město v Baku je historické jádro hlavního města Ázerbájdžánu Baku.
Iç?ri Ş?h?r doslova znamená "centrum města" a je to historické jádro města ohraničeno pevnými zdmi. Návštěvníci tuto část Baku označují jako "Staré město", protože se jedná o nejstarší část Baku. Mnoho Ázerbájdžánců věří že centrum města právě tak jako Panenská věž bylo postaveno ve 12. století. Podle některých pramenů, bylo postaveno již v 7. století.
Spolu s Palácem Širvanšáhů a Panenskou věží je od roku 2000 zapsána jako chráněná památka na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Image:Azerbaigian-baku.jpg|Staré město Image:Gosha gapi.jpg|Gosha gapi Image:QizQalasi.JPG|Panenská věž je součástí Starého města Image:Maiden_tower_Baku_20060624.jpg|Panenská věž v noci Image:Iceri seher.jpg|Pohled na Staré město z Panenské věže Image:Baku 2.jpg|Součástí Starého města je i mešita s minarety Image:Inner City Baku2.JPG|Hlavní vjezd do Starého města Image:Inner city Baku1.JPG|Jedna z bran do Starého města Image:Inner city Baku.jpg|Jedna z bran do Starého města Image:Icheri sheher.jpg|Jedna z bran do Starého města Image:Azerbaigian-baku3.jpg|Palác Širvanšáhů Image:Image Sirvansah.jpg|Palác Širvanšáhů na starodávném obraze


Bahnivec

Jsou to středně velcí savci obývající travnaté planiny nebo horské svahy Afrického kontinentu téměř vždy poblíž vody. Živí se trávou, listy a mladými výhonky.


Al-Mahdí

Al-Mahdí vlastním jménem Muhammad Ahmad ibn ’Abdulláh byl islámský reformátor a vojevůdce, vládnoucí v dnešním Súdánu.
Muhammad Ahmad ibn ’Abdulláh pocházel z rodiny núbijského stavitele říčních lodí, od mládí byl vychováván pro dráhu duchovního a znalce Koránu. V roce 1870 kolem sebe shromáždil skupinu žáků a přesídlil s nimi na ostrov Abba na Bílém Nilu, který se stal základnou jeho náboženské školy. Po deseti letech se prohlásil za nového islámského proroka, Mahdího, jehož Alláh vyslal na zemi kvůli očistě islámu a porážce nevěřících.
V krátké době se mu podařilo kolem sebe shromáždit tisíce stoupenců a vybudovat vojsko, které v roce 1883 porazilo Egypťany a o necelé dva roky později, v lednu 1885, dobylo Chartúm, bráněný britským generálem Gordonem. Jeho vítězství mu umožnila přetvořit Súdán na teokratický muslimský stát, jehož zákony vycházely z Mahdího výkladu koránu.
Reformátor sám odmítal všechny vnějškové znaky absolutní moci, bez jeho souhlasu však nebylo možné provést žádnou významnější akci v politickém, náboženském ani ekonomickém životě nového státu. Mahdí odešel z Chartúmu, správního centra, a usadil se ve vesnici Omdurmánu, kde již v červnu 1885 pravděpodobně na tyfus zemřel.
Podařilo se mu však položit pevné základy jak teokratického státu, tak reformního islámského proudu. Zatímco mahdistický stát zlikvidovala spojená britská a egyptská vojska v roce 1898 po bitvě u Omdurmanu, reformní hnutí si v zemi udrželo vliv po další století díky působení Mahdího potomků.
Jejich dnešním představitelem je Mahdího pravnuk Sádik al-Mahdí, který byl v letech 1986–1989 předsedou súdánské vlády.


Seznam planetek 92751-93000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Nadání

Nadání je druhý stupeň míry schopnosti, jedná se o vyvinuté vlohy nebo souhrn specifických vloh. Příkladem může být hudební nadání – například schopnost komponovat, dirigovat nebo hrát na hudební nástroj. Zde se k hudebnímu sluchu pojí jemná motorika pro hru na hudební nástroj, prostorová představivost a hudební představivost – to znamená schopnost ve své představivosti slyšet hru různých nástrojů již existujících skladeb nebo při komponování ve své fantazii slyšet souhru nástrojů zatím neexistující skladby.
David Heider: Projevy nadání v předškolním věku Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR


Seznam planetek 106251-106500

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Hárún ar-Rašíd

Hárún ar-Rašíd byl bagdádský chalífa, náboženský a politický vůdce vládnoucí muslimské rodiny Abbásovců. Jeho ohromující bohatství a počet manželek z něho učinily legendu v Pohádkách tisíce a jedné noci. Okolo roku 800 udržoval diplomatické styky se dvorem Karla Velikého a v roce 801 poslal tomuto franskému králi neobvyklý dar – slona, který zemřel roku 810 v Cáchách. Pro období Hárúnovy vlády byla typická vědecká, náboženská a kulturní prosperita. Založil také knihovnu Dům moudrosti.


Autostop

Autostop je forma dopravy, při níž se cestující stojící při cestě pokoušejí zastavit okolojedoucí automobily. Zájemci o autostop se říká stopař.
V Česku a mnoha dalších evropských zemích je zvykem, že stopaři jsou svezeni zadarmo z mezilidské solidarity a potenciální přínos pro řidiče spočívá především v mezilidském kontaktu – možnost povídat si s někým za jízdy. Proto je stopování oblíbené zejména mezi studenty s nízkými příjmy, případně je provozují trampové, vandráci a spořiví výletníci, a stopaře berou převážně ti řidiči, kteří sami v nějakém období života cestovali stopem.
Svezení za úplatu může být vyhodnoceno jako neoprávněné provozování taxislužby, veřejné dopravy nebo individuální smluvní dopravy bez patřičné koncese nebo povolení podle Zákona o silniční dopravě a bez řádného vyúčtování a zdanění.
V některých jiných zemích je obvyklé za autostop řidiči zpravidla mírnou částku platit, z čehož pak vyplývá i větší iniciativa řidičů, kteří častěji svezení sami nabízejí. Autostop pak doplňuje další běžné formy nelinkové nebo částečně linkové veřejné dopravy, provozované často mikrobusy nebo dodávkovými automobily, nebo s nimi splývá. Také autobusy při některých formách linkové dopravy standardně zastavují cestujícím stopujícím mimo zastávky.
Specifickými případy autostopu je zastavování jiných vozidel v případě nouze: při dopravní nehodě nebo poruše vlastního automobilu, při náhlé potřebě první pomoci, odvozu k lékařskému ošetření nebo jakékoliv jiné akutní pomoci. Účelem stopování pak může být buď odvoz stopujícího do místa, kde najde pomoc, nebo vyžádání přímé pomoci zastavovaného u místa zastavení.
Je dobré stopovat na místě, kde řidič může bezpečně zastavit, aniž by omezoval nebo ohrozil dopravu a neměl problém s rozjezdem.
Stopaři se mnohdy snaží zastavovat auta v místech, kde je zastavování zakázáno nebo z jiného důvodu nevhodné. Vystavují tak řidiče, který by jim zastavil, riziku postihu za porušení pravidel provozu, a mohou tím způsobit ohrožení provozu. Stopováním na silnici pro motorová vozidla nebo na dálnici stopař porušuje i zákaz vstupu chodců na tyto komunikace.
Stopování s sebou nese specifická bezpečnostní rizika plynoucí z toho, že řidič se stopařem se vzájemně neznají. Řidič tak může stopaře například odvézt na jiné než žádané místo, například na odlehlé místo, a tam jej znásilnit, pohlavně zneužít, oloupit nebo třeba i zabít. Rovněž řidič se může obávat, že stopař, zejména je-li silnější nebo je-li jich víc, jej může okrást nebo jinak poškodit – počínaje již možností znečištění vozu špinavým oděvem. Vzhledem k různé mentalitě a různé míře kriminality se tedy úspěšnost a obvyklost autostopu v různých zemích i oblastech velmi liší.


Dogma o nanebevzetí Panny Marie

Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus. Praví se v ní, že „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy.“ Toto dogma nic neříká o tom, zda Panna Maria zemřela a byla hned vzkříšena, nebo byla vzata do nebeské slávy bez porušení smrti. V každém případě však její přítomnost v nebi s tělem i duší je v katolické víře předobrazem a zárukou přítomnosti církve ve společenství Nejsvětější Trojice a našeho pozemského putování. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie katolická církev slaví 15. srpna.
Toto přesvědčení je dogmatem katolické církve, je však značně rozšířeno i v řadách věřících pravoslavných církví. Naproti tomu drtivá většina protestantských denominací je odmítá, neboť o tělesném nanebevzetí Panny Marie se Bible nikde nezmiňuje.


Bloková šifra

Bloková šifra je šifra využívající symetrické šifrování pracující s pevně stanoveným počtem bitů, který se nazývá blok, a s neměnnou transformací. Při šifrování se vezme jako vstupní soubor 128bitový blok čistého textu a jako výstup je 128bitový blok šifrovaného textu. Pro výstup je určující druhý vstup — tajný klíč. Dešifrování je podobné: dešifrovací algoritmus vezme na vstupu 128bitový blok šifrovaného textu a pomocí tajného klíče získá původní čistý text.
Pro šifrování zpráv delších, než je velikost bloku, se zpráva algoritmicky upravuje.
Blokové šifry mohou být v kontrastu s proudovými šiframi. Proudové šifry pracují postupně s jednotlivými čísly a jejich transformace se v čase mění. Rozdíl mezi těmito druhy šifer ale není vždy tak jasný. Blokové šifry s určitými typy úprav pro delší zprávy se mohou chovat jako proudové.
Jednou z prvních blokových šifer s širokým vlivem na ostatní byla DES, vyvinutá v IBM a standardizována v roce 1977. Její nástupce AES byl přijat v roce 2001.


Musculair

Musculair 1 a Musculair 2 jsou letadla poháněná lidskou silou, která v letech 1984 a 1985 postavili Prof. Günther Rochelt, Ing. Ernst Schoberl a Dr. Ing. Heinz Eder z Německa. Günther Rochelt přitom využil své zkušenosti s předchozí stavbou letadla na solární pohon.
Musculair 1 je nyní vystaven v Deutsches Museum von Meisterwerken der Naturwissenschaft und Technik v Mnichově a Musculair 2 v Flugwerft Schleißheim v Oberschleissheimu nedaleko Mnichova.
V roce 1959 vypsal britský průmyslník Henry Kremer ocenění pro konstruktéra letadla poháněného pouze lidskou silou, které bude schopno odstartovat, ve výšce minimálně 10 stop obletět trasu ve tvaru osmičky okolo dvou pilonů umístěných 0,5 míle od sebe, a opět přistát. Tuto cenu a odměnu 50 000 L získal 23. srpna 1977 tým americké společnosti AeroVironment Inc. okolo Paula B. MacCreadyho a Dr. Petera B.S. Lissamana s letadlem nazvaným Gossamer Condor.
Pro podporu evropských konstruktérů byla tato cena vypsána v roce 1979 znova, ovšem s omezením, že ji může získat pouze "neameričan". Toto ocenění získal německý profesor Günter Rochelt s letounu Musculair 1, který pilotoval jeho 17letý syn Holger.
Musculair 1 byl postaven za 3 měsíce, jeho první let se uskutečnil na konci května 1984 a již 19. června 1984 byl proveden úspěšný soutěžní pokus.
21. srpna 1984 Holger Rochelt s Musculair 1 překonal aktuální rychlostní rekord.
1. října 1984 byl na tomto stroji uskutečněn první let s cestujícím, s Holgerem v letounu seděla jeho sestra Katrin. S 28 kg vážící sestrou Holger uletěl vzdálenost cca 500 metrů ve výšce až 5 metrů.
Henry Kremer v roce 1983 vypsal také ocenění, které je udělováno při zvýšení světového rekordu v rychlosti letu lidskou silou poháněného letadla. Odměna ve výši 100 000 L je rozdělena tak, že 20 000 L získal první, kdo uletěl vzdálenost 1500 metrů v době kratší než tři minuty, a 5000 L poté získá každý, kdo předcházející rekord překoná alespoň o 5 % jeho hodnoty.
Třetí cenu získal 21. srpna 1984 Holger Rochelt s Musculair 1, ale již v prosinci 1984 jeho rekord překonal Bryan Allen s Bionic Bat.
Profesor Günter Rochelt se následně rozhodl postavit rychlejší stroj s názvem Musculair 2. První pokus o překonání rekordu měl být uskutečněn na "Zapple" Festival of Human Power konaném v Milton Keynes ve Velké Británii, počasí ovšem let vyloučilo.
Nový rychlostní rekord se tak s tímto letounem podařilo ustanovit Holgeru Rocheltovi až dne 2. 10. 1985 na letišti Oberschleissheim Airfield v Německu a jeho hodnota, která nebyla dosud překonána je 44,32 km/h.


O původu druhů

O původu druhů či O vzniku druhů je kniha, v níž britský přírodovědec Charles Darwin roku 1859 poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přírodním výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobeným podmínkám, ve kterých žijí. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskusi, nejen přírodovědnou, ale i filozofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se považuje dodnes za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě.
Darwinův spis O původu druhů vyšel česky poprvé roku 1914 v překladu Františka Klapálka. Podruhé vyšel česky roku 1953 v překladu Emila a Aleny Hadačových; poznámkový aparát knihy je zatížen lysenkismem. Potřetí vyšel český překlad roku 2007 v nakladatelství Academia.


Dlouhá Lhota

Obec Dlouhá Lhota se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 177 obyvatel.


Nesteroidní antiflogistikum

Nesteroidní antiflogistika, též nesteroidní antirevmatika a nesteroidní protizánětlivé léky, zkracované NSA, jsou léky s protibolestivým, protihorečnatým a protizánětlivým účinkem. Výraz "nesteroidní" se používá pro rozlišení těchto léků od steroidních léků s těmito účinky. Mezi protibolestivými léky jsou NSA neobvyklé tím, že nejsou narkotické.
Nejběžnějšími zástupci této skupiny léků jsou aspirin, ibuprofen a naproxen, jež jsou volně prodejné.
Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal v říjnu 2005 speciální upozornění tohoto znění: „V souvislosti s používání neselektivních NSA se mohou vyskytnout případy gastrointestinálního krvácení, ulcerace a perforace, které mohou být i smrtelné, a které mohou vzniknout bez závislosti na délce podávání a bez předchozích varovných příznaků či předchozí anamnézy závažných gastrointestinálních příhod.“
Riziko vzniku krvácení, ulcerace či perforace trávicího traktu se podle SÚKL zvyšuje se stoupající dávkou. Proto se pro omezení nežádoucích účinků doporučuje „použití nejnižší účinné dávky po co nejkratší dobu nutnou k potlačení příznaků“.
K další nežádoucím účinků NSA se řadí nauzea, zvracení, průjem, flatulence, zácpa, dyspepsie, bolesti břicha, melena, hematemeza, ulcerativní stomatitis. Méně často gastritis.
Podle informace Státního ústavu pro kontrolu léčiv patří mezi kontraindikace podávání NSA:


Jan Knob

Jan Knob byl český spisovatel-prozaik, publicista a odborný vědecký pracovník, původním povoláním učitel.
Po studiích na učitelském ústavu a absolutoriu pedagogiky na vysoké škole pracoval nejprve jako učitel na základních školách, později i na turnovském gymnáziu. V roce 1939 se stal ředitelem brusírny polodrahokamů v Turnově. V padesátých letech 20. století byl politicky perzekvován a pracoval jakožto pomocný dělník a technik, mimo jiné i v podniku LIAZ Jablonec. Od roku 1962 působil jako ředitel a vědecký pracovník vlastivědného Muzea v Turnově, kde se zabýval historií zdejšího kraje a odborným zkoumáním zdejšího broušení drahých kamenů.


Rohovkový reflex

Rohovkový reflex neboli korneální reflex je samovolné sevření víček při podráždění rohovky mechanickým nebo jiným podnětem.
Při neurologickém vyšetření se testuje tento reflex tak, že se chomáčkem vaty podráždí rohovka a při správné funkci nervové soustavy dojde k sevření víček obou očí. Ověřuje se tím senzitivní funkce první větve trojklanného nervu, motorická funkce lícního nervu a protože se jedná o kmenový reflex, také stav Varolova mostu, zejména u pacientů s poškozením mozku, kdy je potřeba určit výši poškození. Tento reflex nelze oboustranně vybavit v hlubokém bezvědomí, pokud je výbavný pouze na jednom oku, jedná se zpravidla o důsledek poškození trojklanného nervu.
Signál o dotyku rohovky je veden přes nervi cilliares a nervus ophthalmicus do mozkového kmene. Signál k sevření víček jde cestou lícního nervu, který inervuje kruhový oční sval, zodpovědný za pohyb očními víčky.


3. tisíciletí

Pro nedávnou minulost a blízkou budoucnost viz heslo 21. století.


Frederick Hauck

Frederick Hamilton Hauck, americký armádní letec a kosmonaut z letů s raketoplány.
Po základní a střední škole absolvoval vysokou školu Tufts University a v roce 1962 získal titul inženýra fyziky. Na technologickém institutu v Massachusetts byl jmenován magistrem v oboru nukleární fyziky. Poté byl v armádě letcem u vojenského námořnictva, výkonným důstojníkem ve stíhací eskadře One Four Five ve Whidhey Islandu v Oak Harbur ve Washingtonu. Do týmu kosmonautů NASA byl zapsán v roce 1978.. Používal přezdívku Rick.
První svůj let absolvoval na raketoplánu Challenger v červnu 1983, velitelem mu byl Robert Crippen, dalšími kolegy v posádce byli Norman Thagard a Sally Rideová. Během šestidenního letu vypustili dvě družice a jednu zas později několikrát cvičně zachytili a nakonec se s ní vrátili k Zemi.
O rok později, v roce 1984 letěl na raketoplánu Discovery. Byl jejím velitelem a místo v pilotním křesle zaujal nováček David Walker. Jako letoví specialisté figurovali Joseph Allen a Dale Gardner. Ovládání „kanadské ruky“ měla na starosti Anna Fisherová. Hned poté, co se dostali na oběžnou dráhu, vypustili kanadskou družici Anik D2 a druhý den vojenskou družici Leasat 1. Pak se jim podařilo odchytit z oběžných drah družice Westar 6 a Palapa B2 a vrátit se s nimi na Zem po 7 letových dnech na Kennedyho vesmírné středisko. Díky splněným úkolům byla mise pro NASA výdělečným podnikem.
Třetí let o čtyři roky později, opět raketoplán Discovery .Posádka: Frederick Hauck, pilot plk. USAF Richard Covey a tři letoví specialisté: pplk. David Hilmers, John Lounge a George Nelson. Během čtyřdenního letu STS-26 vypustili družici typu TDRS.
Během třech svých letů strávil ve vesmíru 18 dní. Je zapsán jako 119 kosmonaut Země.
V dubnu 1989 z NASA odešel a krátce poté se stal ředitelem U.S. Navy Space Systems Div., ve Washingtonu, v roce 1993 byl prezidentem společnosti Interantional Technology Underwriters, Bethesda, MD.


368 př. n. l.

Roky: 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 ----


Uccle

Obec je situována na jihu Bruselu. V jejím sousedtsví se nachází Bruxelles-ville, Forest, Ixelles, Watermael-Boitsfort, Linkebeek, Rhode-St-Genese a Drogenbos.
Její rozloha činí 22,9 km2, v současné době má 76 821 obyvatel. Hustota zalidnění je tedy 3 349 obyvatel na km2. Uccle obývá vysoký počet cizinců.
Je považována za bohatší část města, především pro výsoké nájemné. Na jejím území leží několi parků, které jsou ve dnech volna hojně navštěvované lidmi z celého města.
K obci se stahují legendy sahající až k období karlovců. První doložená zmínka o území Wolvendael se datuje na rok 1209. V roce 1467 byl založen na území dnešního Ucclu Řád menších bratří z iniciativy Isabely Portugalské. Dále zde nacházely útočiště rodiny hledající klid od ruchu hlavního města. Obec si udržovala zemědělský a lesnický charakter.
Na konci osmnáctého století se v reakci na francouzskou revoluci a vznik republiky stal Uccle obcí se starostou a municipálním shromážděním. Nicméně až roku 1828 bylo vydáno povolení ke stavbě radnice. Následovalo období hospodářského rozvoje zapříčiněné blízkostí dvou cest vedoucích na Brusel a na industriální jih. Nové a větší město bylo vystavěno v rozmezí let 1872-1882. Ve 20. století bylo založeno hned několik městských parků, které napomáhají i přes rozsáhlou urbanizaci nadále udržovat částečně přírodní charakter obce.
V roce 1806 obývalo Uccle 3 128 obyvatel, hranici deseti tisíc přesáhla komuna roku 1880. I nadále pokračoval růst obyvatelstva, v roce 1930 činil jejich počet okolo 40 000. V 60. letech 20. století se navýšil stav až na úroveň 70 000 lidí. Tento stav i přes určité odchylky vydržel až do dnešních dnů. Na začátku roku 2008 podle oficiálních statistik žilo na území Ucclu 76 732 obyvatel.
Na území Ucclu získává nejvíce voličských hlasů liberální Reformní hnutí.
MR v legislativních volbách 2007 získalo v kantonu Uccle až 42,53 % hlasů. Významnější zisk hlasů zaznamenala ještě Socialistická strana s 17,04 %, environemntalistické Ecolo s 16,5 % a Humanistický demokratický střed s 12,05 % voličských hlasů. Vlámské strany a strany krajní pravice zůstaly voličsky marginální .


Halstead

Halstead je venkovské město, které se nachází v Essexu ve Spojeném království nedaleko Colchestru a Sudbury. Město je umístěno v údolí Colne a původně bylo umístěno na kopečku na severu řeky Colne. Jméno Halstead je odvozeno ze staroanglického hald a stede, znamená tedy "zdravá farma", "bezpečné místo", "místo úkrytu".
Halstead byl domovem několika dobře známých autorů, jako byli J. Daniel Cooper, Sheila Jacobsová a David Sugden. Ve městě dále žili Bobby George a rybář Bob Nudd. Hlavní atrakce je zde Antiques Mill, místo, kde se natáčely některé episody televizního programu Lovejoy.
Nachází se zde několik barů a hospod, v centru se nachází: Scenarios in Trinity Street; The Locomotive in Butler Road; The Bull Hotel in Bridge Street; The White Hart and Whispers Wine Bar in the High Street. Královské divadlo v ulici Bulter Road dříve pouštělo filmy, ale nyní je zavřené, nicméně ještě poskytuje divadelní představení, koncerty a bingo noci. Halstead se každoročně účastní soutěže Anglia in Bloom. Místní fotbalový klub je v lize východních krajů divizi.
Halstead je domovem pro tři základní školy. Holy Trinity, St. Andrews and Richard de Clare. Nachází se zde také střední škola The Ramsey Collage na severu od centra města.


See Emily Play

„See Emily Play“ je druhý singl britské skupiny Pink Floyd. Byl vydán v červnu 1967 a v britské hitparádě se umístil nejvýše na 6. místě.
Píseň „See Emily Play“ vypráví o dívce, kterou údajně autor skladby, Syd Barrett, spatřil, když pospával v lese po požití LSD. Barrett později řekl, že tuto verzi si vymyslel „pro větší publicitu“. Podle knihy Odysea zvaná Pink Floyd od Nicholase Schaffnera je píseň pojmenovaná podle Emily Youngové, dcery Waylanda Younga, druhého barona z Kennetu, které se v klubu UFO, kde Pink Floyd často hráli, přezdívalo „psychedelická školačka“. Skladba je rovněž známá pod názvem „Games for May“.
Na B straně singlu se nachází píseň „The Scarecrow“, která o dva měsíce později vyšla i jako součást debutového alba Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn. Skladba nastiňuje existencialistické téma, zpěvák zde srovnává vlastní existenci s existencí strašáka. Autorem písně je opět Syd Barrett.


Karosa LC 936

Karosa LC 936 je model dálkového a zájezdového autobusu, který vyráběla společnost Karosa Vysoké Mýto v letech 1996 až 2001. Jedná se o nástupce vozů LC 736 a LC 937 GT 11.
Konstrukčně vychází LC 936 ze základního typu řady 900, meziměstského modelu C 934. Je to dvounápravový autobus s polosamonosnou karoserií panelové konstrukce. Motor a mechanická převodovka jsou uloženy za zadní nápravou Detva, v prostoru zadního panelu. Přední náprava s nezávisle zavěšenými koly pochází od společnosti LIAZ. Pro cestující jsou určeny polohovatelné sedačky, rozmístěné 2+2 se střední uličkou, na vyvýšených podestách. Pod stropem nad sedadly je v tunelu rozvod čerstvého vzduchu, trysku si každý cestující může ovládat individuálně. Pod podlahou se nachází zavazadlový prostor. Vstup do vozu zajišťují dvoje jednokřídlé výklopné dveře. Ty první jsou umístěny před přední nápravou a vedle stanoviště řidiče se nachází sklopné sedadlo pro průvodce zájezdu. Druhé dveře jsou umístěny za zadní nápravou a mohou být dvojího druhu. Jednak může jít o dveře klasické, nebo to mohou být pouze dveře nouzové, které nemají schody a jsou vysoké pouze od podlahy ke stropu vozu. Od ostatních vozů řady 930 se LC 936 také liší plochým zadním čelem, které je shodné s čely vozů řady 950, vyráběných od roku 2001.
Později vyráběné verze, LC 936 E a LC 936 XE, byly mírně upraveny. Nejvýraznější změnou je modifikované přední čelo, ve kterém jsou umístěna nová kulatá přední světla, a nový interiér.
Výroba vozů LC 936 trvala od roku 1996 do roku 2001, kdy byl nahrazen vozem LC 956. Od roku 1999 produkovala Karosa pouze inovované verze LC 936 E a LC 936 XE.
Autobusy LC 936 jsou určeny pro dálkové meziměstské linky a také pro zájezdy. Mnoho vozů tohoto typu je, vzhledem ke stáří maximálně 11 let, dosud v provozu.


Senátní obvod č. 79 - Hodonín

Senátní obvod č. 79 - Hodonín je podle zákona 247/1995 Sb tvořen západní částí okresu Hodonín ohraničenou na východě obcemi Domanín, Bzenec, Vnorovy, Kněždub a Tvarožná Lhota.
Současnou senátorkou je od roku 2004 občanská demokratka Alena Venhodová.
Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast.


116 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 ----


Worodougou

Poloha regionu Worodougou na mapě Pobřeží slonovinyWorodougou je jedním z 19 regionů republiky Pobřeží slonoviny. Jeho rozloha činí 21 900 km2, v roce 2002 zde žilo 400 200 obyvatel. Hlavním městem regionu je Séguéla.


Georgius Agricola

Georg Pawer, známější pod latinizovaným jménem Georgius Agricola, byl významný německý učenec. Je autorem po stovky let užívané hornické příručky a často je nazýván otcem mineralogie.
Studoval filologii, teologii a filozofii na univerzitě v Lipsku, poté k nim přidal ještě studium přírodních věd a medicíny. Roku 1527 se stal městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově. V roce 1530 přesídlil do Saské Kamenice. I tam byl po třech letech stanoven městským lékárníkem. Na krátkou dobou byl zvolen i starostou, ale z náboženských důvodů by přinucen rezignovat.
Jeho stěžejním dílem je dvanáct knih o hornictví, De re metallica libri XII, které vydal v roce 1556, byť je nejspíš napsal už v roce 1550.Obsahují popisky dolů, techniky větrání, odvodňování, ražby. Tyto knihy shrnuly soudobé znalosti i Agricolovy vlastní poznatky a na minimálně 200 let se staly nejužívanější příručkou pro dobývání rud a jejich hutního zpracování.
Další díla: De mensurio et ponderibus, De precio metallorum et monetis – porovnání ceny kovů a mincí
Georgius Agricola se narodil dne 24.3. 1494 v Hluchově, tedy v hlavním městě hrabství Schönburského, v Sasku. O jeho rodině a mládí toho mnoho nevíme, protože Hluchov vícekrát vyhořel a starší písemnosti se nezachovaly. Do školy snad začal chodit v rodném městě, pak v Cvikově na tamní tehdy již známé latinské škole. Potom ho vidíme na univerzitě v Lipsku, kde studuje teologii, filosofii a zejména filologii. Záhy na sebe upozornil své učitele, zvláště pak vynikajícího profesora Petra Mosellana, s nímž se spřátelil. Asi v této době Agricola, původním jménem Bauer, tuto formu jména odložil, aby po vzoru renesančních učenců ji používal v latinském překladu.
Po třech a půl letech opustil Lipsko jako bacalaureus artium, odešel do Cvikova, kde na naléhání Štěpána Rotha, tehdy rektora latinské školy, která byla právě rozšiřována o oddělení řeckého a hebrejského jazyka, byl Agricola v roce 1518 jmenován rektorem, tedy učitelem řečtiny. A zde také napsal svou první knihu „Libellus de prima ac simplici institutione grammatica“, tedy malou latinskou gramatiku, kterou vydal lipský nakladatel Lotter v roce 1520. Když téhož roku přešel Štěpán Roth na latinskou školu do Jáchymova, převzal Agricola jeho funkci a až do roku 1522 s velkým úspěchem ústav řídil. Tedy nikterak dlouho, neboť téhož roku se Agricola vrací zpět na svou lipskou Alma mater, kde je ustanoven Mosellanovým lektorem a zřejmě vedle toho zde poslouchá medicínu. Jak dlouho zde působil a studoval, nelze říci. V roce 1524 Mosellanus zemřel a Agricola se vydal na studijní cestu, zprvu do Basileje a pak do Itálie, aby tam filologická studia zaměnil za lékařská a přírodovědná, o něž se již dříve zajímal v Lipsku. Tyto vědní obory studoval v Bologni, potom po dva roky v Benátkách a konečně ve Ferraře, kde byl promován na doktora medicíny. Roku 1526 je Agricola již v Německu, dokonce se nějaký čas zdržoval v Čechách v Krkonoších. Roku 1527 spatřujeme našeho mladého lékaře v Jáchymově, kde přijal místo městského lékaře, uvolněné Dr. Jiřím Sturzem, synem důlního podnikatele z Annabergu, který odešel do Erfurtu.
Již za studií v Itálii si Agricola uvědomil, jak nedostatečné jsou znalosti o anorganických látkách, mající velký význam v medicíně. Z písemností po řeckých autorech bylo mnoho ztraceno a to, co zbylo, byly jen trosky. Pliniem pořízený výtah z Theophrasta byl jen pouhý seznamem, ale co bylo horší, nikdo neuměl říci, co látky, které Galénus a Diskordiés pod těmito a onakými jmény nazývají jako zvláště účinné látky, znamenají. Co učení Arabové v lékařských spisech uváděli, to se už vůbec nehodilo a bylo již Řeky převzato. Tehdejší středověcí lékaři užívali učené výrazy Galénia a Diskordia a disputovali o ceně léčiv, aniž věděli, o čem mluví. Tímto „mlácením prázdné slámy“ Agricola opovrhoval.
Že se usadil právě v Krušných horách, v Jáchymově, místě v němž se teprve v roce 1516 započalo s těžbou stříbrných a dalších rud, mělo pro našeho doktora velký význam, protože již léta toužil získat znalosti o kovech a jejich sloučeninách a o možnostech aplikace těchto látek v lékařství. Agricola zde trávil volný čas studiem oblíbených latinských a řeckých autorů, stejně jako čilým stykem se zkušenými horníky, zvláště s Bartolomějem Bachem, toho času městským písařem a zejména Vavřincem Bermannem, hutním kontrolorem, který se výjimečně vyznal ve vědách, hornictví a hutnictví.
Zde napsal Agricola svůj první mineralogicko – hornický spis, vytištěný v roce 1530 u Frobena v Basileji, který je zároveň prvním tištěným spisem o Jáchymově: „Bermannus sive de re metallica dialogus“.
Jak z názvu spisu vysvítá, je to rozmluva mezi Bermannem a dvěma učenými lékaři, městskými fyziky Dr. Janem Näviem, pozdějším tělesným lékařem saského kurfiřta a Dr. Mikolášem Anconem, snad domácím lékařem hraběte Šlika, přicházejícími od úmrtního lože Jindřicha Šlika, aby se touto návštěvou Jáchymova z dojmu úmrtí poněkud ozdravili. Oba lékaři mají velkou zkušenost a znalost klasických autorů, Nävius se vyzná v autorech latinských a řeckých, Ancon zná spisovatele arabské. Na tržišti v Jáchymově se tito dva muži potkají s Vavřincem Bermannem,. Ten je vede na jejich přání k dolům. Cestu krátí popisem Krušných hor, výčtem již dříve provozovaných dolů v Čechách a Míšeňsku. Když se dostali poněkud výše, Nävius žasne nad netušenou velikostí města, které by rád přirovnal k Praze, Erfurtu, Bologni nebo Padui. Bermann vypravuje, že před dvanácti roky tu stál toliko jeden dům a ten byl ještě v rozvalinách, kterak hustě zalesněné hory jsou horní činností odlesněné, jak došlo k založení prvního těžařstva, jmenuje okolní výšiny, mluví o klimatu a jmenuje jednotlivé jámy a jejich majitele.
Autor vděčně vzpomíná na své přátele Bacha a přítomného Bermanna, jimž vděčí, že ho do hornictví zasvětili. Pak je tu podán historický přehled až do hornictví své doby a mluví o významných hornických městech: Freibergu, Annabergu, Jáchymově, Eislebenu a Goslaru, o četných šachtách a jejich důlním zařízení. Následuje obsáhlý exkurs o mineralogii, uvádí údaje starých, porovnává je s údaji pozdějších spisovatelů a přirozeně věnuje zvláštní pozornost vlastním zkušenostem. Autor zde pronáší velice závažný poznatek, že minerály stejného vzhledu a barvy nemusí být z téže látky. Závěr má charakter geologické rozpravy, kde se hovoří o nadloží, podloží, o žilách, výskytu drahých kovů, stříbra a zlata, o rudách měděných, železných a nerostech vůbec.
Agricola napsal tento výborný Dialogus mezi roky 1526 až 1527, ale neměl odvahu toto dílo publikovat. Teprve Petr Plateanus, tehdy rektor latinské školy v Jáchymově, který byl s autorem v přátelských stycích, ho přiměl k tomu, aby tento mineralogický traktát došel zveřejnění. Je třeba říci, že než se tak stalo, dostal se rukopis do rukou slavného humanisty Erasma Rotterdamského, který Dialogus srdečně pochválil.
Zdá se, že po úspěchu s Bermannem nastala ve vydávání dalších Agricolových děl určitá cenzura. Sice napsal práci „O vlastnostech vzduchu“, která však nebyla vytištěna, ale náš autor nezůstal v klidu a nečinnosti, nýbrž využíval tohoto času daleko více k soustředěnému a pilnému studiu, přípravě celé řady pojednání a větších studií, jak se o tom v dalším přesvědčíme.
Hned v roce 1530 se v Jáchymově objevil na Agricolově místě městský lékař a fyzik, Magistr Magnnus Hund. Zdali zůstal Agricola ve městě dále či nikoliv, je těžké říci. Víme, že v roce 1533 byl ustanoven městským lékařem a fyzikem v Kamenici, kde pak setrval až do konce života. S Jáchymovem zůstal v přátelských stycích a vztazích a víme o tom, že sem přicházel občasně na návštěvu.
Z korespondence se Štěpánem Münsterem z roku 1534 plyne, že Agricola se kromě přírodovědných studií zabýval též vlasteneckými dějinami a historiografií. A skutečně teprve roku 1544 začíná Agricola se soustavným zveřejňováním výsledků několikaletého studia :
• roku 1544 publikuje „de ortu et causis subterraneorum“ • roku 1545 „de natura eorum, quae efluund e terra“
Obě tyto studie byly věnovány Mořici Saskému. Ten Agricolovi na radu kurfiřského rady Jiřího Commerstadta udělil honorované roční stipendium a současně jej potvrdil ve funkci starosty města Kamenice.
• roku 1546 „de natura fossilium lib. X“ a spis • „de veteribus et novis metallis lib. II“, které autor doplnil cenným latinským a německým glosářem.
Tyto dosti rozsáhlé spisy jsou dostatečným důkazem, jak vážně se Agricola zabýval úmyslem prozkoumat anorganickou přírodu. Zajisté jsou jeho názory od dnešních na míle vzdáleny, ale stále prozrazují jeho ostrovtip, který pronikl hlouběji, než kdekomu jinému. Hledí co možná široce postihnout přírodu, která je alfou a omegou jeho zájmu. Zajímá se o zkameněliny, ale tyto ještě neodděluje od minerálů, o původ horkých pramenů v Karlových Varech nebo Wolkensteinu, což si vysvětluje podzemními požáry hornin a hnědého uhlí, jak je znal z Cvikova a tehdejšího Falknova atd.
Z této doby pocházejí jeho přírodovědná pojednání, která sám zmiňuje jako kupříkladu „de medicatis fontibus“ (o léčebných pramenech, „de terrae motus“.
• roku 1548 „de animalibus subterraneis lib. II“, zde hledá důkaz, že existuje podzemní život tvorů, což mu dokazovaly petrefakty • roku 1544 se zmiňuje o tom, že „Topographie von Meissen“ je již hotova (ale subvenci od dvora k vydání tohoto díla nedostal. Snad v tomto čase pracoval na „Geschichte des Sachsenstammes“.
Od mineralogický a nyní i historických úvah Agricola obrátil svou pozornost na míry, váhy a mincovnictví. A skutečně roku 1550 se u tiskaře Frobena objevila jeho pojednání :
• „de mensuris et ponderibus Romanorum atque Graecorum lib. V“ • de extermis mensuris et ponderibus lib.II“ a četné další.
V roce 1552 Agricola složil úřad starosty a fyzikát, aby se mohl nerušeně věnovat vlastním studiím. V tom čase byla již dva roky hotova Agricolova největší a nejslavnější práce De re metallica libri XII. Tato velice rozsáhlá práce, rozdělená do dvanácti částí, věnovaná saskému kurfiřtovi Mořicovi, obsahuje podrobné vylíčení veškerých tehdejších hornických a hutnických činností, skutečnou encyklopedii těchto umění. Kompendium je vybaveno početnými zajímavými obrázky – dřevoryty velmi dobré úrovně. Shodou okolností vyšla kniha v roce 1556, čtyři měsíce po autorově skonu. Byla mnohokrát vydávána, přeložena do různých jazyků. Agricola udal nový směr, jak pohlížet na anorganickou přírodu. Odmítal neplodné scholastické úvahy a byl vysloveně pro exaktní pozorování. Jeho systém a základy platily až do začátku 18. století. Agricola se v mládí klonil k protestantství, ale přesto zůstal katolíkem. Byl dvakrát ženat a z těchto manželství se mu narodilo několik dětí; ze tří synů se dva starší stali kanovníky v Erfurtu. Na sklonku života trpěl nedostatkem i nouzí, protože spotřeboval spoustu peněz na vydávání svých děl. Ačkoli měl v úmyslu napsat vlastní životopis, nestačil tak učinit. Georgius Agricola zemřel 21. 11. 1555 v Kamenici, raněn mrtvicí. Jiří Fabricius o tom uvědomil Melanchtona: Agricola měl čtyři dny trvající horečku. Jako horlivému katolíkovi kamenický pastor Tittelbach odmítl vykonat pohřeb; mrtvola zůstala po pět dní ležet, než ji pochovali v zámecké kapli v městě Zeitz. I když výsledky Agricolových děl mají dnes význam historický, jeho jméno však zůstane vždy na čestném místě mezi renesančními a humanistickými učenci 16. století.


Kodex

Kodex v původním slova smyslu označuje svazek listů svázaných ve hřbetu. Pro zápis mnohem výhodnější než původní svitky, které nahradil, neboť se v něm rychleji a lépe orientuje a dá se využít obou stran psací plochy.
V přeneseném slova smyslu se používá také pro zákoník. V moderním slova smyslu znamená soubor právních norem, které komplexně upravují určitou oblast hmotného práva. Historicky se tímto pojmem označoval libovolný soubor právních norem nebo zákonů.
Současné české právo označuje jako zákoník tři právní předpisy: občanský zákoník, obchodní zákoník a zákoník práce; dříve platil hospodářský zákoník a zákoník zahraničního obchodu. Anomálií je trestní zákoník, který se od r. 1951 nazývá trestní zákon; v r. 2004 předložený návrh nového zákona se však opět vrací k tradiční terminologii.
V právu procesním je obdobou zákoníku řád: správní řád, občanský soudní řád, trestní řád, soudní řád správní, hovorově též daňový řád, celní řád atp.


SK FbC ZP AGEL Třinec

SK FbC ZP AGEL Třinec je florbalový klub z Třince, který hrál Fortuna Extraligu. V sezoně 2008/2009 však klub v základní části skončil na posledním, 12. místě a v následujícím play-down podlehl i 11. celku TJ VHS Znojmo. Třinečtí tak po 2 letech opět sestupují do 1. florbalové ligy.


Kredit

Kredit je základní jednotkou systému kreditů, které v rámci evropské integrace zavedly Boloňské dohody z roku 1999. Cílem je sjednotit vysokoškolský systém v Evropské Unii tak, aby byl srovnatelný. Na základě těchto dohod jsou všechny vysoké školy v Evropské unii nuceny přecházet na systém, kdy jeden školní rok má 60 kreditů, což odpovídá asi 1500–1800 hodinám studia. Proti této unifikaci se však vzedmula vlna kritiky. Největší protesty se odehrály ve Španělsku.


Julie

Julie je ženské křestní jméno latinského původu, odvozené od jména patricijského rodu Iuliů. Podle českého kalendáře má svátek 10. prosince.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je -3,7%, což svědčí o poměrně strmém poklesu obliby tohoto jména.


Rio Ave FC

Rio Ave FC je portugalský fotbalový klub hrající Primeiru ligu, sídlící v Rio Avu. Klub byl založen roku 1939. Hřištěm klubu je stadion s kapacitou 12 815 diváků.


Invar

Invar je slitina železa a niklu v poměru 36 procent niklu a 64% železa, s malou příměsí uhlíku a chromu. Tuto slitinu vynalezl švýcarský fyzik Charles Edouard Guillaume, za což obdržel roku 1920 Nobelovu cenu za fyziku.
Význačnou vlastnostní invaru je velmi nízký koeficient teplotní délkové roztažnosti ? = 1.2 × 10–6 K–1 což umožňuje sestrojit z něj součástky jejichž rozměry jsou velmi málo ovlivněny změnami teploty. Používá se např. v hodinářství, topografii, optických přístrojích aj.


Vádí Hammámat

Vádí Hammámat je vádí, vyschlé koryto řeky v Egyptě, které bylo v minulosti pravým přítokem Nilu.
Vádí se táhne od Koptosu na Nilu ke Quseiru na pobřeží Rudého moře.
Vádím procházela nejkratší cesta spojující oblast Vesetu s Rudým mořem. Údolí bylo obydleno v období Badarijské, Amratské a Gerzejské kultury v 5. až 4. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy jím ještě protékala řeka.
V době rozkvětu starověkého Egypta údolím putovaly karavany se zlatem, mědí, olovem a kamenem, které se zde těžily. Na skalách se zachovaly mnohé staroegyptské nápisy.


Stálý tlakově odolný úkryt

Stálý tlakově odolný úkryt je v Česku a býval i v Československu úkryt civilní obrany pro případ jaderného, či jiného ničivého útoku zbraní hromadného ničení. Kromě těchto existují také i STNÚ.
Vzhledem k riziku jaderné konfrontace mezi východním a západním blokem byly tyto úkryty v ČSSR budovány, byť velmi nerovnoměrně. Patří mezi ně hlavně velké podzemní stavby, jako například metro v Praze (tj. všechny ražené stanice, dále pak také ostatní tunely a objekty podzemních garáží i jiné. V menších městech jsou pak tyto úkryty rozmístěny např. v průmyslových závodech i pod obytnými domy.


Krista

Krista je záhyb vnitřní membrány mitochondrií, pozorovatelný elektronovým mikroskopem. Jedná se o způsob, jak zvýšit povrch této membrány, která je osazena enzymatickými komplexy účastnícími se v buněčném dýchání. Největší kristy se logicky tvoří v metabolicky nejaktivnějších buňkách, jako jsou u člověka například buňky srdeční.


Damianova hra

Damianova hra nebo též Damianova obrana je šachové zahájení, které spadá do skupiny otevřených her. Toto zahájení je charakterizováno úvodními tahy 1.e4 e5 2.Jf3 f6. Jedná se o nekorektní systém, který dnes můžeme vidět jen v partiích naprostých začátečníků. Krytí pěšce e5 pokračováním f7-f6 je totiž pouze zdánlivé. Černý svým posledním tahem oslabuje uhlopříčnu a2-g8, blokuje pole f6 vhodné pro jezdce, nedělá nic pro vývin figur, ale hlavně kriticky oslabuje diagonálu e8-h5, což umožňuje bílému okamžitě obětovat na poli e5 jezdce a zaútočit na černého krále. Černý může po přijetí oběti následně zabránit rychlému matu jen za cenu velkých materiálních ztrát, které dají bílému rozhodující převahu.
Jako pochybné označil toto zahájení ve své učebnici již portugalský mistr Pedro Damiano da Odemira v roce 1512. Toto tvrzení prokázal též analýzou. Je proto pozoruhodné a do jisté míry absurdní, že tento systém byl v průběhu historie přesto po něm pojmenován, jako kdyby jej propagoval nebo hrával. Ten ho dokonce naopak sám nazýval "bastardské zahájení."
1.e4 e5 2.Jf3 f6? 3.Jxe5! O této oběti, vyvracející obranu černého, se zmiňuje již Španěl Luis Ramirez de Lucena roku 1497, detailní analýzu, ale provedl Pedro Damiano da Odemira. Kromě oběti je však velmi silné i 3.Sc4 nebo 3.d4. 3..fxe5? Pokud černý chce pokračovat v boji, musí oběť jezdce odmítnout! 4.Dh5+ Ke7 5.Dxe5+ Kf7 6.Sc4+ Do útoku na černého krále zapojuje bílý další figuru! 6..d5 7.Sxd5+ Kg6 8.h4! 8..h6 9.Sxb7! 9..Sd6 10.Da5 Jc6 11.Sxc6 a bílý má rozhodující převahu materiálu.
1.e4 e5 2.Jf3 f6? 3.Jxe5 De7 Odmítnutí oběti je jedinou možností, jak se pokusit zkomplikovat situaci. 4.Jf3 d5 5.d3 dxe4 6.dxe4 Dxe4+ 7.Se2 Jc6 8.O-O Sd7 9.Jc3 De6 Člen polského družstva na akademickém mistrovství světa samozřejmě dobře věděl, že Damianova hra není korektní. To, že toto zahájení černými použil byl z jeho strany spíše jakýsi šachový černý humor. Snad se domníval, že se mu podaří soupeře nějak splést. Bílý se však nenechá vyvést z míry a černého za jeho troufalost rychle potrestá: 10.Sf4 O-O-O 11.Jb5 Se8 12.Sd3 Sd6 Jak jinak pokrýt pěšce c7? 13.Ve1 Dg414.Sxd6 cxd6 15.Vxe8! Vxe8 16.Sf5+ 1-O a černý se vzdal.


Kia Carnival

Kia Carnival je minivan vyráběný společností Kia Motors. Ve Spojeném království a Spojených státech je znám pod sériovým označením Kia Sedona. V současné době je od roku 2006 vyráběna již druhá generace tohoto modelu. První byla vyráběna v letech 1999–2005.
 File:2004-05 Kia Sedona.JPG|První generace File:2008 Kia Sedona LX.jpg|Druhá generace


Ivan Ivanovič Martynov

Narodil se v rodině popa. V letech 1788 až 1792 studoval v Alexandro-Něvském semináři. Poté se stal učitelem řeckého jazyka, latinské gramatiky, poezie a rétoriky. Následně pracoval v zahraničním obchodě. Od roku 1796 začal vydávat časopis «????», a spolupracoval s mnoha umělci.
Roku 1797 se Martynov stal učitelem ruského jazyka a geografie na Smolnem Institutu. Přeložil také mnoho děl, například Homéra nebo Pindara. V letech 1804 až 1805 vydával žurnál Severní věstník.


Bzová

Obec Bzová se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Leží nedaleko hradů Točník a Žebrák, s kterými je úzce spjat vznik i vývoj obce. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 419 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1390. Tento údaj byl vzat z Retrospektivního lexikonu obcí let 1850 až 1970. Autoři tohoto lexikonu vyčetli tuto první zmínku o existenci Bzové z knihy dr. Antonína Profouse a dr. J. Svobody: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. V této knize se vykládá název obce Bzová a současně se uvádějí roky některých písemných dokumentů, vztahujících se k obci. Na prvním místě je uveden rok 1390 s textem: „1390 zemřel Jindřich, původem z Plzně,ve vsi Hlohovičky a Matěj ze Bzové ves získal“. Je víc než pravděpodobné, že tuto první zmínku nemůžeme brát jako rok vzniku nebo založení obce, když je tohoto roku jmenován Matěj ze Bzové. Obec musela být starší, jinak by Matěj neměl přídomek ze Bzové. Vznik vsi Bzová musíme spojovat především s hradem Žebrák a její další vývoj i s hradem Točník. Jestliže hrad Žebrák vznikl v polovině 13. století, pak tu musel být někdo, kdo sloužil pánům a kdo pro ně prováděl různé práce. Lze se proto právem domnívat, že to byli občané vsi Bzová. Nejspíše doprovázeli se svými psy panstvo při lovech, které tehdy byly významnou činností a pravděpodobně konali služby na samotném hradě. Tyto služby bzovských občanů poznal i král Václav IV., který byl ve druhé polovině 14. století častým hostem na Žebráce a po vystavení hradu Točníku jim dává v roce 1405 určitá privilegia za služby na hradě.
Zakladatel obecní kroniky Antonín Milka popisuje vznik obce Bzová takto: „Dle dějepisné pověsti vznikla obec Bzová počátkem 17. století jako „víska“ mezi lesy. Byla postavena v lesích na místě zvaném Zábisk. Toto místo mělo však špatnou polohu, byly tam bystřiny a močály a proto se osadníci odstěhovali na místo, kde nyní obec Bzová stojí“. Faktem je, že na Zábisku jsou dodnes známky původního osídlení. Setkáváme se tam s elipsovitým valem zhruba jeden a půl kilometru dlouhým, s hrází rybníka a jeho pozůstatky, s terasovitými poli a jiný zajímavostmi. Na tomto místě byly také v roce 1926 nalezeny střepy nádob s pěknými ornamentálními ozdobami.
Z období třicetileté války víme že, obec Bzová byla uchráněna od spálení, ale od ostatních utrpení jako je plat vrchnosti či drancování vojskem ne. O tom že na tom byla Bzová trochu lépe než obce jiné, svědčí fakt, že v roce 1650 bylo v obci zpustlých jen 5 hospodářství a 5 chalup.
Od 15. do konce 17. století se dochovalo jen velmi málo písemností. V letech 1750 až 1850 patří obec nadále k točnickému panství. Z důležitých dokumentů se zachovaly katastry a to Josefinský katastr z roku 1785 a stabilní katastr z let 1839 – 1850. V roce 1848 byla zrušena robota a obec se stala nezávislá na panském vedení. Přesto řada občanů na panském pracovala, ale již za mzdu.
Konec devatenáctého a počátek dvacátého století znamenal pro obec rozkvět. Obyvatelům se podařilo obnovit obec po živelných pohromách, které jí postihly v polovině 19. století.
Během první i druhé světové války se občané zúčastnili odboje a někteří z nich bohužel nepřežili. Na jejich počest byly v obci postaveny dva pomníky u budovy dnešního obecního úřadu.
Jde o obec jejíž centrem je protáhlá náves s rybníčkem a kapličkou. Je obklopena lesy ze všech světových stran až na východ. V obci se nachází obecní úřad, knihovna, dvě hospody, pošta, mandl, kadeřnictví, společenský sál, obchod se smíšeným zbožím, dále několik sklářství a truhlářství. Zásoby pitné vody zajišťuje vlastní vodárna, která byla postavena roku 1929. K rozvodu elektřiny po obci došlo v roce 1936. Plyn do obce zaveden není.
Větrný mlýn byl postaven zhruba koncem první poloviny 16. století. Větrný, protože obcí neprotéká žádná říčka ani potok. Dlouhou dobu byl jedinečnou zvláštností nejen v obci ale i v okolí. Byl viditelný ze všech stran, díky své nadmořské výšce 420 m. nad m. Byl to tedy nejvyšší bod obce. Po roce 1839 byl adaptován na obytný dům. Nynější objekt je ve státní památkové péči.
Sluneční hodiny. Na domě č.p. 131 jsou umístěny jedny z 2894 slunečních hodin v České republice. Jsou to hodiny svislé, typ ukazatele šikmý.
Kaplička se zvonicí. Dnešní zděná kaplička se zvonicí byla postavěna po požáru v roce 1877. V minulých dobách sloužila kaplička k různým účelům – umísťovali se zde zemřelí před konáním obřadu, konaly se u ní různé náboženské obřady, ale hlavně se používala jako zvonice při klekání, úmrtí místního občana nebo při živelných katastrofách. V obci se zvonilo po dlouhou dobu tj. od druhé poloviny 16.stol až do první poloviny 20. stol.
Bzová má také svůj malý podíl na národních dějinách. V č.p. 38 se narodil otec stavitele Národního divadla v Praze Josefa Zítka.
Název obce. Existují dvě varianty vzniku názvu obce Bzová. Avšak nikdo neví, který je ten správný. První říká že, název vznikl od okrasného keře bezu místo se nazývalo bezová, později Bzová. A druhá v níž se praví, že v dobách dávnověku se rozprostíraly kolem dvou památných hradů Točník a Žebrák hluboké lesy, v nichž knížata a králové pořádali lovy. Při nich prokazovali neocenitelné služby nadhaněči se psy, zvaní psovodi. Tito psovodi se usídlili nedaleko obou hradů uprostřed lesů. Osadě, kde se usídlili se začalo říkat Psová, později Bzová.
Bzová se nachází v CHKO Křivoklátsko. Bzová se rozprostírá na ploché náhorní plošině v nadmořské výšce přes 400 m a tato poloha skýtá velmi hezký pohled do okolí, především východním a jižním směrem, kde se v dálce rýsuje pohoří Brd a kde je vidět velkou část Hořovicka. Nedaleko obce na Světském potoce byla v roce 1997 dokončena stavba vodní nádrže. Nádrž Hlinovka je účelovou stavbou - má zadržovat vodu při povodních, sloužit ke sportovnímu rybolovu a v neposlední řadě i jako koupaliště.
Sbor dobrovolných hasičů Bzová. V roce 1900 byl poprvé předložen návrh na založení dobrovolného sboru hasičů ve Bzové. Oficiálně byl sbor založen až v roce 1904. Hasičská zbrojnice se nachází na návsi u rybníka s kapličkou. Podmínky pro činnost sboru se zlepšily, zejména po stránce materiální, byla zakoupena nová výkonnější motorová stříkačka. Chod činnosti sboru narušila 1. světová válka, ze které se nevrátilo 21 bzovských občanů. Jejich jména jsou uvedena na pomníku padlých hrdinů u obecního úřadu. Památník byl postaven hasičským sborem za pomoci všech občanů. V roce 2004 oslavil sbor 100. výročí svého trvání. Sbor přetrval různé státní i společenské systémy a dvě světové války. Za tuto dobu však vykonal mnoho prospěšného a užitečného nejen ve prospěch obce.


Kačležský rybník

Kačležský rybník je jedním z nejvýchodněji a nejvýše položených jihočeských rybníků. Nachází se asi 6 km jihovýchodně od Jindřichova Hradce, jižně od cesty do Kunžaku a je napájený Koštěnickým potokem. Vodní plocha má rozlohu 196 ha a délku 2,7 km. Sypaná hráz je vysoká 9 metrů, dosahuje délky 648 m a zadržuje 4,3 miliónů m3 vody. Rybník jehož průměrná hloubka je asi 1,5 až 2,0 m leží v nadmořské výšce 545 m.
Kačležský rybník byl založen v roce 1544. Poslední úpravy prováděl Jakub Krčín těsně před tím, než se pustil do výstavby Rožmberka.
Společně se sousedním rybníkem Krvavým tvoří Kačležský rybník přírodní park zaměřený především na ochranu hnízdišť a shromaždišť ptactva. V oblasti byl zaznamenán výskyt vyder a orla mořského.


Freedon Nadd

Freedon Nadd byla postava ve světě Hvězdných válek. Byl to talentovaný Jedi zajímající se o Sithskou historii a později Temný Pán ze Sithu a král Onderonu
Žil v období 600 let po Velké Hyperprostorové Válce. Byl talentovaný Jedi studující v chrámu na Ossusu. Jeho první velký test ale nezvládl a jeho mistryně mu proto neudělila titul Rytíř. To Nadda tak rozzuřilo, že se poddal hněvu a svou mistryni jménem Matta Tremayne zabil. Tímto Nadd natrvalo padl k temné straně a nezbylo mu, než uprchnout. Letěl do oblastí, které kdysi patřily Sithskému impériu. Přistál na planetě Aschas Ree kde nalezl holokron krále Adase. Od tohoto okamžiku Nadd cestoval hlouběji do bývalého Sithského Impéria až přiletěl na Yavin 4 kde nalezl Nagu Sadowa, 600 let hibernujícího a stal se učedníkem. Po té, co získal dostatečnou moc, zavraždil svého mistra podle způsobu sithu, získal titul Temný Pán a odletěl na Onderon, kde se prohlásil za krále.
Po jeho smrti byl uložen do hrobky pod palácem a jeho nástupníci používali temnou stranu také až do doby Zvířecích Válek na Onderonu kdy jeho duch dělal velké problémy a tak ho mistr Arca Jeth přemístil z Onderonu na sousední měsíc Dxun. Kromě zkaženi trojice Krathů z Korosu, jeho duch ovládl Exara Kuna a stal se jeho mistrem aby ho zlákal k temné straně. Nakonec byl ale po způsobu sithu poražen právě Exarem.
O 45 let později v jeho hrobce zkoušeli sithský rituál následovníci Darth Nihiluse ale byli zastaveni společníky Vypovězené. O 3000 let později se do jeho hrobky dostal Darth Bane a nalezl v ni Naddův holokron a použil ho k poslednímu doladění Pravidla Dvou. Bylo to také tam, kde se na Banea přisál Orbalisk a vytvořil mu živé brnění. Nadd byl velmi zajímavou postavou, velmi zajímavým Temným Pánem a to hlavně pro svou touhu po moci. Netoužil dobývat galaxii ale usadit se na jedné planetě a jejím lidem krutě vládnout a tak také učinil a stal se z něj král Onderonu.
• Zajímavost je, že Freedon je První známý Sith, který s jistotou měl Světelný meč. Konkrétně měl krátký žlutý ale raději používal svůj blaster.
• Druhá zajímavost je ta, že o 400 let později nad jeho hrobem říká mistr Arca, že Nadd nebyl dostatečně silný aby zabil svého mistra a nestal se tak Temným Pánem a proto odletěl na Onderon. Je vidět, že ani Mistři Jedi nejsou neomylní. Právě tím, že Nadd svého mistra zavraždil, přešel titul Temný pán na něj.


Bell OH-58 Kiowa

OH-58 Kiowa je americký lehký vojenský víceúčelový vrtulník používaný zejména pro ozbrojený průzkum. Jedná se o vojenskou verzi vrtulníku Bell 206 Jet Ranger. První prototyp OH-58 vzlétl 8. prosince 1962. Stroje se začaly vyrábět roku 1966, v roce následujícím byly zařazeny do výzbroje americké armády.


Čeburaška

Čeburaška je filmová postavička, s velkýma ušima a černýma očima. Je známou postavičkou legendárního animovaného ruského filmu.


Quido Kocian

Quido Kocian byl vynikající sochař, patřící k předním představitelům českého umění přelomu 19. a 20. století. Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální formu symbolismu, pro níž je typická výrazná exprese a přítomné jsou v ní i secesní prvky. Filosoficky lze jeho umělecké sdělení považovat za existencionalistické. Bývá řazen po bok dalších významných současníků - Františka Bílka, Ladislava Šalouna nebo Bohuslava Kafky, s nimiž ho spojuje zájem o psychologii moderního člověka, o temné stránky jeho povahy a nejvnitřnější hnutí lidské duše. Oblíbený motiv smrti jej v pozdějších letech postavil též do role sochaře funerálních motivů.
Quido Kocian se narodil v Ústí nad Orlicí v rodině kameníka. Nejdříve studoval kamenickou školu, kde se již natolik projevil jeho tvůrčí talent, že jeho další studium na umělecko-průmyslové škole v Praze bylo logickým pokračováním. Kocian byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Ještě během studií na umělecko-průmyslové škole vytvořil své pojetí Myslbekova sousouší „Ctirad a Šárka“, které natolik uchvátilo tehdejší odbornou kritiku, že mu ve srovnání s jeho učitelem přisoudila větší uměleckou hodnotu. Kdosi tehdy napsal , že „žák přerostl svého učitele“. To byla pro Kociana medvědí služba, neboť do té doby jemu velmi příznivě nakloněný Myslbek se s ním rozešel. Rozchod se vykládá tak, že Myslbek byl tradicionalista a nové expresivní pojetí svého žáka mu nevyhovovalo. Daleko spíše se však zřejmě jednalo o záležitost ješitnosti. Skutečnost na Kociana natolik negativně zapůsobila, že přerušuje studia a na nějaký čas opouští Prahu.
Během svých cest navštíví Itálii a Francii, kde se setkává s významnými osobnostmi tehdejšího sochařství, především pak s nejvýraznější z nich, Francouzem Augustem Rodinem. Po svém návratu vytváří jedno ze svých nejvýznamnějších děl „Abelova smrt“, které mu svou originalitou vrátilo prátelství i náklonnost J.V .Myslbeka. Kocianova témata jsou výhradně tragická a umělecké vyjádření tvůrce velmi přesvědčivé a vyhýbající se schematismu. Jak bylo řečeno jedním z jeho obdivovatelů „osobní lidská zkušenost je jím povýšena na samotný základ umění“. Nebál se ukázat tragické a negativní stránky člověka v plné své podstatě. Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocian se během života nedočkal docenění. Vzhledem k tomu, že nikdy neslevil ze svého přesvědčení a neopustil autenticitu ve svém výrazu, stal se posléze jedním z četných případů umělce, jemuž jeho genialita přinesla nevděk a odsun na vedlejší kolej. Kocian byl dlouho zapomenut a až v posledních letech jej znovu objevujeme. Jeho díla dlouho ležela zapomenuta v depozitářích nebo se povalovala v odkladových prostorách škol. Po letech první výstava jeho prací proběhla v dubnu až květnu 2005 v Obecním domě v Praze. O této výstavě byl Janou Hádkovou natočen televizní dokument.


Chlorobi

Tyto bakterie jsou schopné fotosyntézy, a to zejména díky barvivu bakteriochlorofylu. Mnohá barviva také bývají v speciálních tělískách, chlorozomech. Donorem elektronů pro fotosyntézu jsou sulfidové ionty, vodík či oxid železnatý. Pokud je jím síra, často se po redukci ukládá mimo buňku, kde může být v budoucnu oxidována.
Chlorobi byly nalezeny například poblíž černých kuřáků v oceánu u Mexika, v hloubce 2500 metrů. V této hloubce žije bakterie "GSB1", a ačkoliv by se zdálo, že v takové hloubce není dostatek světla k fotosyntéze, vystačí si tato bakterie s tlumeným zářením z rozžhavených hornin


Samuel Beckett

Samuel Barclay Beckett [Bekit] byl irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla.
Narodil se ve Foxrocku u Dublinu v protestantské dobře situované rodině. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu, poté absolvoval studium na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a evropské jazyky. Po ukončení studia 1927, pracoval jako učitel v Belfastu, ale již roku 1928 odjel přednášet angličtinu do Francie.
V roce 1930 se vrátil do Irska, kde u něj propukly deprese, které léčil v psychiatrické léčebně. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě.
Roku 1938 se Beckett odstěhoval do Francie. V průběhu druhé světové války se Beckett angažoval v protifašistickém odboji - francouzské hnutí odporu.
Roku 1942, odchází do jižní Francie, kde žije do konce války na venkově, a pracuje jako zemědělský dělník.
Po skončení druhé světové války se Beckett vrací do Paříže, kde žije až do smrti.
S. Beckett žil v Paříži, jeho tvorba byla francouzským prostředím značně ovlivněna. Svá díla psal anglicky a francouzsky.
Čekání na Godota - Dnes již klasické absurdní drama poprvé uvedené v roce 1953. Drama tvoří pouze dvě dějství. Dekorace se omezuje na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se setkávají dva tuláci, přátelé, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem dvojice pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. První z nich ztělesňuje vychloubačnou a až sadistickou osobu, otrok je naopak bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství. Druhé dějství je pokračuje takřka opakování dějství prvého. Jedinou změnou je zde, že brutální pán Pozzo přichází a je slepý, že jeho život je závislý na Luckym. Lucky je zase němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale přitom se ani nepohnou. Hra je mnohovýznamová. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv. Slova si zde dva hlavní protagonisté odrážejí jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální, nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázání a to zcela materiálně, provazem a smyčkou. Jejich poměr je vztah pána a otroka, vzájemně připoutaných zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská. A vlastně i tak, jak mu Pozzo nepíská, ale jak si on myslí, že by pískal, kdyby zapískal. V dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti. Vladimír a Estragon jsou víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na jinou stranu a pak se zase vracejí k sobě. Jistě mají někdy jeden druhého dost, ale jeden bez druhého není schopen žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a zároveň i klauni, parodují sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou řečena jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se neobrací k divákovi s jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval. Spíše na něho naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď vlastní. Drama tedy není ani existencialistické, ani absurdní, ale pouze kruté. Krutost spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu hry, po smyslu existence postav, i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá přitom podat odpověď, jež by položené otázky útěšeně zrušila.


Moskovsko-Petrogradskaja

Linka vede severojižním směrem, je značená modrou barvou a aleternativně číslem dvě. Je druhá nejstarší, její první část byla zprovozněna roku 1961. Většina stanic, které se na lince nacházejí jsou trojlodní ražené a hluboko pod povrchem založené, některé s nepřístupnými bočními loděmi (část nástupiště je uzavřena dveřmi, které se otevírají po příjezdu vlaku. Tři z celkem sedmnácti stanic jsou přestupní; přestup s Kirovsko-Vyborgskou linkou je řešen pomocí dvou vzájemně kolejemi propojených nástupišť; jedna kolej tak slouží Moskovsko-Petrogradské lince a druhá Kirovsko-Vyborgské. Provozované soupravy jsou deponovány v depu nedaleko stanice Moskovskaja.


Jehličnatý les

Jehličnatý les je druh lesa, ve kterém je více než 75 % jehličnanů z celkového počtu stromů. V současné době zaujímají jehličnaté lesy v Evropě velké plochy a v podstatě dominují. Je tomu tak od poloviny 18. století, kdy začal růst tlak na produkční funkci lesů a zdvihala se poptávka jak po palivovém, tak konstrukčním dřevě. Zejména v dobách Marie Terezie vznikaly na území habsburské monarchie první lesnické školy a v lesích se přechází od extenzivního hospodaření k intenzivnímu. Vznikají první produkční monokultury, u kterých se později objevují různé ekologické problémy. Ze střední Evropy jsou známy monokultury smrku, borovice a modřínu. Postupně se systém pěstování jehličnatých monokultur šíří do celého světa.
V poslední době též vznikají jehličnaté lesy v Andách, kde jsou vysazovány jako protierozní ochrana. Jedná se o různé druhy na tamější podmínky odolných borovic.


Daskabát

Obec Daskabát se rozkládá podél silnice z Olomouce do Lipníka nad Bečvou, na posledních svazích Oderských vrchů v okrese Olomouc, kraj Olomoucký. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 599 obyvatel.
Na místě dnešního Daskabátu stávala ves Otěhřiby, která patřila olomouckému biskupství. První zmínka je o ní z r. 1232, v roce 1841 se z ní zachovala pouze rychta a dvůr. V 16. století byla tato zaniklá ves znovu osazena, nazývala se nejprve Nová Ves /1568/, krátce nato /1581/ již Daskabát. Poslední majitel vsi byla olomoucká kapitula. Osadou Daskabátu byl do r. 1882 Kocourovec, který se od tohoto roku stal částí Přáslavic a přešel k olomouckému okresu. Daskabát náležel do roku 1949 soudnímu okresu Lipník nad Bečvou, poté se stal součástí olomouckého okresu. Obecná škola byla otevřena v roce 1883, zrušena byla roku 1977. Provoz školy byl znovu obnoven v září roku 1990.


Snickers

Snickers je čokoládová tyčinka s karamelem, arašídy a bílého nugátu vyráběná firmou Mars, Incorporated
cukr, arašídy, glukózový sirup, sušené odstředěné mléko, kakaové máslo, rostlinný tuk, kakaové hmota, laktóza, přepuštěné máslo, sušená syrovátka, tvrzené rostlinný tuk, sůl, emulgátor, slepičí vejce-sušený vaječný bílek, hydrolyzované mléčné bílkoviny, aroma


Keleos

Keleos je v řecké mytologii eleusínský král, jeho synové jsou Triptolemos a Démofoón.
Král Keleos se svou manželkou Metaneirou poskytli přístřeší a pohostinnost bohyni Démétér, když v hlubokém žalu bloudila světem a hledala svou dceru Persefonu, kterou unesl bůh podsvětí Hádés.
Démétér, bohyně plodnosti země a úrody, z vděčnosti dala jejich synům zvláštní dar:
Král Keleos vybudoval bohyni Démétér velkolepý chrám, který se stal střediskem budoucích eleusínských mystérií, velkých každoročních slavností na přelomu září a října.


Provitamín A

Provitamín A je látka, která sice sama není vitamínem, ale organismus je schopen její metabolickou přeměnou získat aktivní vitamín A.
Jako provitamíny A jsou využívány především látky označované jako karoteny. Nejvydatnějším zdrojem vitamínu A je ß-karoten. Vitamín A může být ve vyšších dávkách toxický, v průběhu těhotenství teratogenní. Karoteny tyto účinky nemají, jejich přeměna na vitamín A probíhá v organismu pouze v aktuálně potřebném množství. Jsou tedy považovány za bezpečný zdroj tohoto vitamínu.
Byl stanoven poměr pro přepočítání karotenů na odpovídající množství vitamínu A, a to 12:1 pro ß-karoten a 24:1 pro ostatní karoteny. To znamená, že 1 mg retinolu odpovídá 12 mg ß-karotenu nebo 24 mg ostatních karotenů.
Tento poměr je stanoven podle průměrně zjištěných hodnot, neboť ve skutečnosti závisí přeměna na vitamín A na aktuálních potřebách organismu.


Ivana Lomová

Ivana Lomová je českou výtvarnicí existenciální figurativní malby, ilustrátorkou a scénaristkou.
Studovala na gymnáziu a poté na fakultě architektury ČVUT u docentky Dagmar Rybářové v Praze v letech 1978-1983. V 80. letech začínala jako ilustrátorka převážně knih pro děti. Od 90. letech se věnuje volné tvorbě. Od roku 2000 má její tvorba blízko k hyperrealistickému vyjadřování.
V roce 1984 začala publikovat své kresby v novinách a časopisech. Ilustrovala více než 25 knih, zejména pro děti a mládež. Pro děti napsala a nakreslila i komiksový seriál. Charakteristické pro její ranou kreslířskou a grafickou tvorbu jsou znaky české grotesky, s jejíž pomocí s nadsázkou komentuje stav české společnosti a její vliv na duši jedince. Důležitá jsou pro autorku témata týkající se společenských a rodinných rituálů, vztahů mezi blízkými lidmi, zvláště mezi mužem a ženou.
V devadesátých letech se začala věnovat volné tvorbě. V plátnech zpracovala fotografické předlohy obvykle zachycující okamžiky z rodinného života, které sama zachycuje s úmyslem použít snímek při vzniku obrazu. Kolem roku 2000 se její umělecká tvorba se přiklonila více k objektivnímu zpracování skutečnosti bez otisku pocitů samotné výtvarnice, ať vášně či ironie. Fotografii ve svých obrazech barevně a vztahově omezuje, a navíc přidává své vlastní porozumění, a to ji odlišuje od hyperrealistů. Svojí malbou se vyjadřuje podobně jako Kamil Lhoták a američan Alex Katz.


Chyangra

Chyangra, též čiangra je srstnaté plemeno kozy, která se chová v Himalájských údolích. Poskytuje vlnu vynikající kvality, velmi jemnou kašmírskou vlnu, nazývanou také pašmína.
Je to koza středního tělesného rámce, obě pohlaví mají rohy, které směřují dozadu a do stran. Chyangra žije v nadmořských výškách přes 3000 m n. m. a k přežití v těchto podmínkách je vybavena dlouhou, nejčastěji bílou srstí s velmi jemnou podsadou, chlupy mají šířku pouhé 1/6 lidského vlasu.


Matsushita Electric Industrial Co.

Matsushita Electric Industrial Co. je japonská firma, vyrábějící elektroniku. Byla založena roku 1918. Sídlo má ve městě Kadoma v prefektuře Ósaka. Své produkty prodává pod několika značkami, například Panasonic a Technics.
Během roku 2008 se společnost patrně přejmenuje na Panasonic, což je od roku 2004 hlavní značka jejích výrobků.


Víska u Jevíčka

Obec Víska u Jevíčka se nachází v okrese Svitavy, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 155 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1120. V roce 2008 oslavy 750 let od založení


Sportovní gymnastika

Sportovní gymnastika je sportovní odvětví, při němž jednotliví závodníci předvádějí silové nebo švihové gymnastické prvky na koberci nebo na nářadích. Ve sportovní gymnastice soutěží muži i ženy a jejich disciplíny se odlišují. Sportovní gymnastika je stálou součástí olympijského programu, mistrovství světa se v ní pořádají od roku 1903.
Sportovní gymnastika vznikla z nářaďového tělocviku, který se prosadil v 19. století v Německu a v pozměněné podobě také v českém sokolském hnutí. Mezinárodní gymnastická federace FIG byla založena v roce 1881. Až do třicátých let byly součástí závodů ve sportovní gymnastice i atletické disciplíny.
Základem hodnocení sportovní gymnastiky je posuzování obtížnosti a kvality provedení jednotlivých prvků v sestavách. Pravidla přitom mají vést gymnasty k tomu, aby na závodech zařazovali jen takové prvky, které mají bezpečně zvládnuté z tréninku.
Soutěže posuzují dva panely rozhodčích. Panel A hodnotí obtížnost sestav podle tabulek prvků uvedených v pravidlech. Panel B posuzuje kvalitu provedení a sráží body za všechny chyby počínaje špatným držením těla a nečistým provedením prvků a konče pády.
Gymnastická pravidla byla dlouhá desetiletí založena na přibližování hodnocení k nejvyšší známce 10 bodů. První gymnastkou, která dosáhla absolutní desítky, byla na olympijských hrách v roce 1976 v Montrealu Nadia Comaneciová. Po roce 2004 došlo ke změně pravidel, po které může známka za obtížnost dosáhnout vyšších hodnot a výsledná známka tak překračuje deset bodů.
Ve sportovní gymnastice jsou tři hlavní disciplíny: víceboj družstev, víceboj jednotlivců a finále na jednotlivých nářadích. Ve víceboji družstev se počítají známky více členů jednoho týmu, v konkrétním případě za všechny předvedené sestavy nebo se nejhorší známka na každém nářadí může škrtat. O vítězi rozhoduje součet známek. Ve víceboji jednotlivců musí každý účastník absolvovat cvičení na všech nářadích. V minulosti byly součástí víceboje kromě nynějších volných také povinné sestavy, které předváděli všichni gymnasté beze změny.
Ve finále na jednotlivých nářadí obvykle startuje osm nejlepších z předchozí kvalifikace a rozhoduje jediná finálová známka.
Vrcholnou gymnastickou soutěží jsou letní olympijské hry, v jejichž programu je sportovní gymnastika hned od her v Aténách v roce 1896. Mistrovství světa ve sportovní gymnastice se pořádá pravidelně od roku 1903, další velkou akcí je mistrovství Evropy. Světový pohár je dvouletou soutěží, která vrcholí finálovým závodem.
Některé soutěže mají zvláštní formát, jako například vyřazovací závod smíšených dvojic.
Nářadím na přeskok býval kůň, pro ženy postavený příčně. Po roce 2000 ho ale nahradil přeskokový stůl s podstatně větší pohmatovou plochou, která umožňuje předvádění obtížnějších přeskoků. K přeskoku používají gymnastky odrazový můstek. Gymnasté a gymnastky se při přeskoku musejí odrazit rukama od stolu.
Bradla žen jsou ve skutečnosti dvě spojené žerďě ve výšce 155 cm a 235 cm. Gymnastky na nich předvádějí toče a veletoče, letové prvky na jedné žerdi i z jedné žerdě na druhou a povinnou součástí cvičení je i seskok, kterým je salto, na nejvyšší úrovni i vícenásobné.
Kladina je pět metrů dlouhé břevno široké pouhých deset centimetrů, umístěné ve výšce jednoho a čtvrt metru. Gymnastky na něm předvádějí kromě skoků a obratů i náročné akrobatické prvky jako jsou přemety a salta. Kvůli úzké ploše nářadí je obtížné hlavně udržování rovnováhy při cvičení.
Prostná žen jsou cvičena na koberci o rozměrech 12×12 metrů. Oproti prostným mužů jsou sestavy doprovázené hudbou a součástí hodnocení je i posuzování estetické stránky pohybu. Gymnastky cvičí gymnastické i akrobatické prvky, jakými jsou přemety a salta.
Do roku 2000 absolvovali gymnasté soutěž na přeskoku přes koně, který byl na rozdíl od žen postaven podélně. Po roce 2000 ale byl rovněž nahrazen přeskokovým stolem.
Muži absolvují ve vícebojích jen jeden přeskok, pouze ve finále na nářadí musejí předvést přeskoky dva.
Základem gymnastického přeskoku je dynamický rozběh. Gymnasta může předvést jeden prvek už před odrazem z můstku, po odrazu ze stolu předvádí nejlepší gymnasté salta s obraty.
Mezi vrcholně obtížné přeskoky patří například přemet vpřed s dvojným saltem.


Chvaletice

Bývalé hornické město Chvaletice leží v územní jednotce NUTS II.- Severovýchod, v Pardubickém kraji. Status města přidělen v roce 1993.
Město má 3330 obyvatel. Leží na levém břehu Labe v nadmořské výšce 222 m n. m. Východně od něj se nachází uhelná elektrárna Chvaletice, v jejímž středu stojí nejvyšší komín České republiky - 305 metrů vysoký. Ve Chvaleticích se nachází základní škola, mateřská školka, obecní úřad, kulturní dům.
Ve Chvaleticích začíná úsek Labe splavný pro velké lodě. V minulosti byl využíván pro dopravu uhlí. K jeho vykládce sloužil přístav Chvaletice.
Chvaletice leží na úpatí Chvaletické pahorkatiny, která je součástí Železných hor.


Marmaduke Wyvill

Marmaduke Wywill byl především politik a člen britského parlamentu za Richmond, North Yorkshire v letech 1847 - 1868. V šachovém světě je především znám díky druhému místu na prvním mezinárodním šachovém turnaji roku 1851 v Londýně.
Na turnaj bylo pozváno šestnáct předních světových šachistů, kteří byli rozlosování do osmi dvojic, a hrálo se vyřazovacím způsobem. V prvním kole vyřadil Wyvill pražského rodáka Eduarda Löweho 2:0, v druhém Hugha Alexandra Kennedyho 4:3 a v semifinále Elijaha Williamse 4:3. Prohrál až ve finále s Adolfem Anderssenem 2:4, pro kterého toto vítězství znamenalo získání pověsti nejsilnějšího hráče světa.
Často se také připomína Wywillova série zápasů s italským šachitou Serafinem Duboisem roku 1846 v Římě, ve které prohrál 55:26. Když mu pak Dubois v další sérii poskytl výhodu tahu a pěšce, zvítězil Wywill 39:30.


Malevil

V románu je popisován svět, kde lidstvu přinese zkázu atomová válka. Hlavním hrdinou a vypravěčem je vlastník zámku Malevil, který se nachází ve Francii a ve kterém přežije hrstka lidí kteří se snaží žít v nových poměrech a posléze i vytvořit společenství založené na nových sociálních principech. Hrdina je rozený vůdce a problémy které před jeho komunitou vyvstávají se snaží řešit bez předsudků a co nejlépe k novým poměrům, proto se často musí zříci zvyků a společenských norem, které byly ve světě před katastrofou běžné: řeší například problém vlastnictví, problém jak zajistit bezkonfliktní žití skupiny v němž je pouze jedna žena, zajištění přežití dobytka a vytvoření soběstačného hospodářství, musí čelit střetům s jinými přeživšími skupinami lidí, kteří se hradu chtějí zmocnit násilím, což hrdinu staví před nutnost zabít, nebo být zabit. Na konci knihy podléhá hrdina banální chorobě a vypravování po něm přebírá jeho nástupce, nový a mladý vůdce společenství.
Román ukazuje, že situace, která přinese téměř úplnou změnu světa, nutí lidi k tomu, aby ho vybudovali po všech stránkách a od základu znova, zamýšlí se nad věcmi, které jsou v současné společnosti běžné, ale pod novým zorným úhlem se stávají nepotřebnými nebo dokonce nebezpečnými, nad morálkou, která je svým zbůsobem relativní a je z velké části produktem společnosti a ne vždy se přemýšlí o tom, jestli je dobrá a nezbytná.


Bell 212

Bell 212 nebo UH-1N je střední vojenský a civilní vrtulník vyráběný společností Bell Helicopter Textron, který vzlétl poprvé roku 1968.
Bell 212, založený na protáhlém trupu vrtulníku Bell 205, byl původně vyvinut pro Canadian Armed Forces pod označením CUH-1N, později CH-135. Objednávka od Canadian Armed Forces byla na 50 kusů s možností dokoupení dalších 20 kusů. Ve stejnou dobu si i United States military services objednavá 141 kusů Bell 212 pod označením UH-1N.
Do roku 1971 byl vrtulník uzpůsoben pro komerční použití. Mezi prvními uživateli civilní verze Bell 212 byla společnost Helikopter Service AS z Norska, která jej využívala k obsluze pobřežních ropných plošin. V současné době je Bell 212 využíván při těžební činnosti, pobřežních záchranných operacích nebo také pro zásobování v Arktidě na Linii včasné výstrahy.
Dne 6. března 1972 seskočil Hendrick V. Gorick z US Navy Development Squadron Six ve výšce 6 248 m z vrtulníku UH-1N. Vytvořil tak rekord v seskoku padákem nad Antarktidou.
V roce 1979 koupil Civilní úřad pro letectví osm kusů těchto vrtulníků a tím se stal Bell 212 prvním americkým vrtulníkem prodaným v Čínské lidové republice.
Označení ICAO v letových plánech je pro tento vrtulník B212.


Dárfúr

Darfúr je oblast na západě Súdánu hraničící s Středoafrickou republikou, Libyí, a Čadem. Rozloha 493 180 km2; 6 mil. obyvatel.
Vztahy mezi Araby a nearabskými obyvateli tu byly vždy napjaté. Darfúr byl střediskem obchodu s otroky; zotročení obyvatelé zajatí ve střední Africe a jiných částech Súdánu odtud byli dále posíláni do dalších částí arabského světa.
V roce 2003 v oblasti propuklo povstání proti súdánské vládě ovládané Araby. Vzpouru vedla dvě hlavní povstalecká uskupení - Hnutí pro spravedlnost a rovnost a Súdánská osvobozenecká armáda. Povstalci upozorňovali na útlak nearabského obyvatelstva vládou v Chartúmu. Vláda na povstání reagovala nálety a podporou pozemních útoků arabských milic Džandžavíd. Ty jsou spojovány s masivním porušováním lidských práv zahrnujícím hromadné vraždy, rabování, znásilňování atd. Válka si již vyžádala několik desítek tisíc životů. Světová zdravotnická organizace mluví o 50 000 obětech, odhady některých nevládních organizací se pohybují kolem 400 000. Například americká vláda tento konflikt označuje za genocidu. 18. září 2004 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1564, která požaduje ustavení vyšetřovací komise pro Dárfúr. Ve zprávě z 31. ledna 2005 ovšem OSN odmítá situaci označit za genocidu. Přes hromadné vraždy a znásilňování se totiž nepodařilo prokázat genocidní záměr.


Paraná

Paraná sousedí s těmito brazilskými státy: Sao Paulo, Santa Catarina a Mato Grosso do Sul. Tento stát také sousedí s Argentinou a s Paraguají. Má rozlohu 199 709 km2.
Stát Paraná tvoří dva základní geografické regiony: úzká pobřežní zóna Serra do Mar pokrytá pobřežními lesy a náhorní plošina jejíž strmé, hluboce erodované východní svahy jsou známé jako Serra do Mar nebo Serra de Cubatao.
Jižní a centrální části státu pokrývají deštné lesy Araucaria, na velkých plochách roste cesmína paraguayská, známá v Brazílii jako "erva mate", z které se vyrábí čaj Chimarrao. Západní část státu kolem řeky Paraná je velmi vlhká, nižší východní a severní části státu jsou kryté Parana - Paraiba vnitřním lesním ekosystémem.
Mezi důležité řeky patří Paraná, Paranapanema a její přítoky Cinza, Tibagi, Ivai, Piquiri, Jejui- Guacu, a Iguaçu. Paranapanema a její malý přítok Itarare, tvoří hranici se státem Sao Paulo, a Iguaçu se státem Santa Catarina a s Argentinou. Paranapanema i Iguaçu pramení v Serra do Mar a tečou západním směrem do řeky Paraná. Další řeky jsou kratší a na mnoha z nich jsou četné peřeje a vodopády. Dvacet mil před ústím řeky Iguaçu do řeky Paraná se nacházejí světoznámé vodopády Iguaçu, vysoké přes 70 metrů. Vodopádů je asi 150 a tvoří největší systém vodopádů na světě, jsou obklopeny subtropickými lesy. Povrch území státu je zvlněný a převážná většina je přizpůsobená zemědělským a pastýřským účelům.
Stát Paraná omívají vody Atlanského oceánu. Rozkládá se zhruba na 24° jižní zeměpisné šířky a 51° východní zeměpisné délky. Náleží do časového pásma GMT - 3 hodiny. Tři čtvrtiny státu se nacházejí jižně od obratníku kozoroha.
Podle IBGE z roku 2007, žilo ve státě Paraná 10,410,000 obyvatel. Hustota zalidnění byla 52,1 obyv/km2. Urbanizace dosáhla hodnoty: 84.5%, přírůstek obyvatelstva: 1.4%.
Část obyvatelstva státu má evropské kořeny. Hlavně zde najdeme potomky imigrantů z Polska, ti převládají v centrálních a jižních regionech, hlavně kolem hlavního města Curitiba. Italové převládají v hlavním městě Curitiba a na pobřeží. Ukrajinci v několika městech jako Prudentopolis. Němci v okolí města Rolandia. Potomci Portugalců jsou všude přítomni. Na severu státu žije silná komunita Libanonců a Syřanů, kolem města Foz do Iguaçu.
Mezi největší města státu Paraná patří: Curitiba, Londrina, Maringá, Ponta Grossa, Foz do Iguaçu a Cascavel.
Sektor služeb se na tvobě HDP podílí 41.6%, průmysl 40%, zemědělství představuje 18.4%. Paraná exportuje: sojové boby 34.2%, vozidla 21.4%, dřevo 10%, zmrazené maso 8.2%, jiné zemědělské produkty 8.8%. Tento stát tvoří 5.9% z HDP Brazílie. Hodnota HDP na jednoho obyvatele zde dosahovala v roce 2005 US$5,400, čemuž odpovídá 8. v Brazílii a je to hodnota srovnatelná s výší HDP Turecka.
Aeroporto Internacional de Curitiba - Afonso Pena je mezinárodní letiště v Curitibě. Další mezinárodní letiště Aeroporto Internacional de Foz do Iguaçu spojuje stát Paraná s ostatními brazilskými státy i s mnoha zeměmi světa. Díky tomuto letišti, řece Paraná a železničním tratím je město Foz do Iguaçu důležitým dopravním uzlem celé oblasti.
Paraná má jeden z nejzachovalejších subtropických lesů světa. Na hranici s Argentinou se nachází národní park Iguaçu, známý svými vodopády na řece Iguaçu, přitahuje kolem 700 tisíc turistů ročně. Jen asi 40 km tam odtud, na hranici s Paraguají, se nachází největší vodní elektrárna světa - Itaipú. Přírodní park Vily Velha, který je známý svými ohromnými skalnatými formacemi vybudovanými erozí větru a deště, nacházející se blízko města Ponta Grossa, je další atraktivní lokalitou státu Paraná. Hlavní města státu Curitiba je také dalším cílem turistů.


Tramvajová doprava v Tbilisi

Tramvajová doprava tvořila v Tbilisi významnou část zdejší MHD. Doplňovala metro a další druhy dopravy. Její dějiny začaly v roce 1883, tramvajový provoz pak zanikl roku 2006.
Na sklonku 19. století, podobně jako v dalších jiných městech tehdejšího Ruského impéria, byla v Tbilisi zřízena koňka. Na rozdíl od jiných měst, kde se uplatnil rozchod kolejí buď 1000 mm nebo 1524 mm, zde byl použit ještě užší – jen 914 mm. Koňka se rozvíjela tehdy úspěšně, stavěly se nové tratě.
Rychlý rozvoj elektrických tramvají na počátku století dvacátého však znamenal pro koňskou tramvaj zánik. Zastupitelstvo města rozhodlo o vybudování další sítě, tentokrát elektrické. Na stavbě první trasy pracovala belgická firma, jezdilo se od 25. prosince 1904. Tbilisi se tak stalo třináctým městem v Rusku, kde byl zřízen tento druh dopravy. Elektrické tramvaje jezdily na kolejích o rozchodu 1000 mm.
A právě tento rozchod se stal časem nevhodným, tudíž bylo rozhodnuto o jeho změně. Roku 1933, v období všeobecného meziválečného rozvoje, začaly práce na přestavbu na standardních 1524 mm. Některé úseky s původními kolejemi zůstaly v provozu až do roku 1942.
V době poválečné se i nadále tramvajová síť rozšiřovala. V 60. a 70. letech její délka dosáhla 105 km, v provozu bylo až 300 tramavajových vozů. Jezdily jednak tramvaje typu RVZ-6 z Lotyšska, jednak i ruské velmi rozšířené KTM-5. V roce 1960 přispěl čtyřmi vlastními originálními tramvajemi i dopravce.
Po tomto období nastal úpadek tramvajové dopravy; rozvoj metra a horšící se ekonomická úroveň celého SSSR způsobila, že již nemohly být na dopravu vynaloženy potřebné finanční prostředky. Tato situace pokračovala i po roce 1991, kdy došlo k dalšímu zhoršení. 30. listopadu 2006 pak zástupce starosty města Georgij Meladze oznámil budoucí rušení sítě jak tramvajové, tak i trolejbusové. 4. prosince 2006 tak byl provoz ukončen.


Srnojedy

Obec Srnojedy se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 609 obyvatel. O roku 1964 do roku 1993 byly součástí města Pardubice.
V blízkosti obce se nachází významná paleontologická lokalita křídového stáří. Přírodovědec Antonín Frič odtud před více než stoletím popsal tvora, o kterém předpokládal, že patří mezi dinosaury. To se však nepotvrdilo, spíše šlo o kosti aligátora.


Odrava

Obec Odrava se nachází v okrese Cheb, kraj Karlovarský. Ke dni 29. 8. 2008 zde žilo 222 obyvatel.


Mastný alkohol

Mastné alkoholy jsou alifatické alkoholy odvozené od tuků a olejů, pocházející z rostlin, ale také syntetizované živočichy a řasami. Jejich význam pro výživu a zdraví byl v historii přehlížen, je vnímán až nyní, mastné alkoholy jsou blízce příbuzné s mastnými kyselinami, včetně dobře zdokumentovaných omega-3 mastných kyselin. Dalšími podobnými sloučeninami jsou mastné aldehydy.
Mastné alkoholy mají obvykle sudý počet atomů uhlíku v molekule. Výroba z mastných kyseliny poskytuje alkoholy s přímým řetězcem, hydroxylová skupina se připojí na koncový uhlík. Jiné procesy mohou poskytovat iso-alkoholy - hydroxylová skupina se napojí na uhlíkový atom uvnitř řetězce.


Sabine Bergmann-Pohlová

Sabine Bergmann-Pohlová, je německá politička. Od 5. dubna 1990 do 2. října 1990 byla prezidentkou lidového shromáždění NDR, a poslední vůdčí osobností tohoto státu. Její vláda skončila v době sloučení NDR s NSR v roce 1991.
Narodila se v německém městě Eisenach, kde studovala medicínu. Členkou CDU se stala roku 1981, a v březnu 1990, kdy proběhly hsitoricky první demokratické volby ve Východním Německu, se stala členkou lidového shromáždění. 5. dubna se stala prezidentkou tohoto politického uskupení, a také první ženou na podobné funkci v německy mluvících zemích.
Jednou, když už se velice blížilo sjednocení, se setkala s bývalým americkým prezidentem, Ronaldem Reaganem, ve Východním Berlíně, od kterého se dočkala velikého uznání za své politické úspěchy.
Po sjednocení Německa se stala ministryní bez portfeje, mezi lety 1991 až 1998 byla spolkovou ministryní zdravotnictví.


Magnetické zrcadlo

Magnetické zrcadlo je tvar magnetického pole, který způsobuje odraz nabitých částic, pohybujících se tímto polem. Na principu magnetického zrcadla pracuje řada magnetických nádob, ale je i základem některých přírodních jevů, jako jsou například van Allenovy pásy.
Jako magnetické zrcadlo funguje v magnetickém místo, kde roste intenzita magnetického pole.


Bedřiška Braniborsko-Schwedtská

Bedřiška Dorota Sofie Braniborsko-Schwedtská byla hohenzollernská princezna, neteř pruského krále Fridricha II. Velikého a provdaná württemberská vévodkyně.
Narodila se z manželství braniborsko-schwedtského markraběte Fridricha Viléma Hohenzollernského s pruskou prinzeznou, rovněž z rodu Hohenzollernů, Sofií Dorotou. Bedřiška byla nejstarším dítětem z tohoto manželství a měla čtyři sourozence: Annu Alžbětu, Jiřího Filipa, Filipínu Augustu a Jiřího Viléma.
29. listopadu 1753 se Bedřiška provdala za pozdějšího württemberského vévodu Fridricha Evžena.


Umění fugy

Umění fugy je slavný cyklus čtrnácti fug a čtyř kánonů Johanna Sebastiana Bacha. Jde o jeho poslední dílo.
Rukopis, na němž Bach pracoval od počátku čtyřicátých let 18.století, má podobu čtyřhlasé partitury, většinou bez udání temp, dynamiky či jiných pokynů pro interpretaci. Tiskem byl vydán Bachovými syny až po otcově smrti, v r. 1751. Známa je ale i starší verze a opisy některých částí. Celý cyklus vyrůstá z jednoho základního tématu v d moll, které je ve srovnání s méně rozsáhlou Hudební obětinou jednodušší a zvoleno tak, aby bylo možné co nejdokonaleji uplatnit veškeré techniky kontrapunktického umění.
Umění fugy je vrcholem barokní polyfonie a jedním z nejdokonalejších hudebních celků všech dob. Zároveň ale jen málokteré Bachovo dílo bylo tak často předmětem diskusí a sporů. Argumentace se mnohdy odvíjí spíše ve spekulativní rovině a používá absolutních ostrakizujících soudů, zejména pokud jde o osobnost muzikologa Wolfganga Graesera. Nezpochybněn zůstává ale fakt, že Graeser převratně přispěl ke znovuobjevení Umění fugy hudební veřejností.
Účelové interpretace nezůstal během polemiky ušetřen ani základní historický zdroj - první vydání Umění fugy z roku 1751 - a některé další prameny.
Dílo bylo dlouho považováno za teoretickou práci, určenou pouze ke studiu. Vědecké spory se tedy týkaly nejprve otázky, zda je vůbec možné Umění fugy provést, a dále zejména instrumentace, pořadí a autenticity jednotlivých částí cyklu a také problému, zda a jak rekonstruovat závěrečnou Fugu a 3 soggetti, před jejímž dokončením Bach zemřel.
V rukopisu Umění fugy není Bachem uveden žádný konkrétní nástroj. Známý holandský cembalista Gustav Leonhardt vyslovil v roce 1952 jako jeden z prvních názor, že cyklus byl psán pro klávesový nástroj, nejspíše pro cembalo. Nejčastěji citovaným argumentem je skutečnost, že dílo jako celek je možno na cembale provést, a dále i fakt, že se polyfonní skladby pro klávesové nástroje zaznamenávaly obdobným způsobem partiturní notace. Zároveň se však připouští, že některé části Umění fugy přesahují možnosti jediného nástroje a že faktura řady fug svědčí spíše ve prospěch varhan.
Již od roku 1927, kdy bylo dílo zásluhou Wolfganga Graesera poprvé provedeno, a to ve verzi pro více nástrojů a nástrojových skupin, se však diskutuje i o jiných možnostech instrumentace, které by - při respektování Bachova notového textu - dokonaleji ozřejmily jednotlivé hlasy a jejich souvztažnosti, a tím i celou složitou stavbu díla. Umění fugy bylo tak již nastudováno v nejrůznějších nástrojových kombinacích, v orchestrálních i komorních verzích. Je prestižní součástí repertoáru všech významných interpretů staré hudby, od cembalistů a varhaníků až po ansámbly, včetně předních reprezentantů autentické interpretace. V Československu Umění fugy podle autentických pramenů poprvé souborně provedl a nahrál Munclingerův ansámbl Ars rediviva.
Stejně jako o instrumentaci diskutuje se i o pořadí jednotlivých částí cyklu. Důvodem je zejména skutečnost, že toto pořadí není v základních historických zdrojích stejné.
Nejčastějšími tématy polemik jsou čtyřhlasá verze třinácté fugy, určená pro 2 claveciny, která je v prvním vydání z roku 1751 zařazena za Contrapunctus XIII, a závěrečný čtyřhlasý chorál, který Bach podle dobových svědectví diktoval na smrtelném loži a který byl v prvním vydání připojen za nedokončenou Fugu a 3 soggetti. Některé názory chorál odmítají jako stylově nekompatibilní, ale zároveň nezavrhují pokusy rekonstruovat chybějící část závěrečné fugy a dokonce vyslovují domněnku, že Bach tuto fugu dokončil na jiné stránce rukopisu, která se ztratila. O rekonstrukci závěru Fugy a 3 soggetti se pokusila již řada hudebníků a muzikologů včetně Hugo Riemanna, Helmuta Walchy nebo Ferruccia Busoniho.
Podle slov Bachova žáka Johanna Friedricha Agricoly v nekrologu z r.1754 měla celý cyklus dovršit ještě další fuga se čtyřmi tématy, jako syntéza předchozích. Zde se znovu nabízí Graeserova teze centrální symetričnosti půdorysu Umění fugy, tím spíše, že Bach v závěrečném období svého života tímto způsobem přepracoval jiný, menší cyklus. Odpůrci této teorie interpretují dvě fugy, o nichž Agricola píše, jako dvě části Fugy a 3 soggeti.
Nejpodrobněji informuje o celé problematice pětisvazkové dílo Waltera Kolnedera Die Kunst der Fuge – Mythen des 20. Jahrhunderts. Připomíná zároveň skutečnost, že základním pramenem zůstává vydání z r.1751, uskutečněné pod dohledem Bachových synů, zejména Carla Philippa Emanuela, který Umění fugy chápal nejen jako dovršení umělecké, ale i lidské cesty svého otce. Z tohoto pohledu není chorál jen dodatkem, „náhradou“ za nedokončenou fugu, ale i symbolickým uzavřením celku, jedním z možných řešení, o němž Milan Munclinger napsal: … Dnes již nemůžeme zjistit, bylo-li to Mistrovo přání - rozhodně to bylo řešení citlivé a i hudebně působivé: vždyť na ten do prázdna doznívající takt tenorového partu nedokončené fugy navazuje chorál v témže hlase i tónině a dává tragickému torzu smířlivé vyznění, velmi „bachovské“: ve třech hlasech se chorální téma v úryvcích stále vrací, kánonicky zpracováváno vždy se svým obratem - jako neodbytná myšlenka, skládající jednotlivé úryvky v jediný proud, jediný smysl: ve vrchním hlase zní melodie duchovní písně „Před Tvůj trůn tímto předstupuji“ … Dodnes ještě neutichly „učené“ spory o tom, je-li Umění fugy jen dílem teoretickým nebo živou hudbou … Existuje více než sto zpracování díla, která „přebudovávají“ původní pořadí čísel; každé takové řešení je provázeno vědeckým zdůvodněním a každé je jiné … Jen jednotlivé hlasy nádherných a dokonalých kontrapunktů se rozvíjejí před našima očima k neslýchaně bohatému, a přece pevnou zákonitostí předem přesně určenému životu. Takovou hudbu můžeme dnešnímu posluchači odpovědně tlumočit jedině tehdy, budou-li všechny prostředky reprodukce vycházet pouze z vnitřního dění hudby, z jejího nejvlastnějšího obsahu, aby jen jim zas nazpět sloužily. Vše ostatní - hledání „efektu“, „barev“, „osobitosti pojetí“ - jen odvádí pozornost posluchače něčím vnějším nebo svévolně z vnějšku vneseným od skutečné podstaty díla. Tím větší pozornost je ovšem nutno věnovat smyslu každé hudební fráze, každého vstupu nebo obratu. Hudba Umění fugy nezná „výplně“ nebo prázdné figurace: každá nota má v kontextu svůj přesný význam a jednotlivé hlasy jsou na sebe vázány ve složitých, stále proměnlivých vztazích melodických a rytmických; na jejich vystižení závisí životnost, poutavost a především pravdivost provedení … Myslím, že před interpretem této hudby nestojí úkol „zpestřovat“ ji a učinit ji „zajímavější“, nýbrž pokorně tlumočit co nejvíce z jejího překypujícího bohatství. To samo je úkolem dostatečně velkým..
Prvního vydání se - podle poznámek C.P.E.Bacha - prodalo během následujících pěti letech jen třicet kusů. V letech 1801 a 1802 vyšlo Umění fugy v Paříži a v Curychu. V r.1838 vydal dílo Carl Czerny ve spolupráci se známým hudebním nakladatelstvím Peters. O třicet let později se objevilo vydání pro varhany. V polovině 20.století se již pozornost zaměřovala na speciální problematiku, např. srovnání historických zdrojů a pozdějších vydání. Vycházely ale také další verze pro smyčcový kvartet, smyčcový orchestr, pro komorní obsazení s autentickými nástroji a podobně.
Bachovo Umění fugy inspirovalo řadu umělců v oblasti hudby a baletního umění, výtvarného umění, literatury a filmu.
Jedna z nejznámějších reminiscencí je součástí Mozartových preludií k Bachovým fugám. Byly napsány kolem roku 1782 a zpracovávají tři fugy z Dobře temperovaného klavíru, jednu ze sonát pro varhany, Contrapunctus VIII z Umění fugy a také fugu Bachova syna Wilhelma Friedemanna. Celý cyklus i jeho jednotlivé části nahrálo mnoho významných komorních ansámblů, např. Trio Pasquier nebo Trio Grumiaux. V Československu dílo souborně provedla Munclingerova Ars rediviva.
Témata Fugy a 3 soggetti zpracoval ve své Fantasia contrappuntistica Ferruccio Busoni.
Autory nejstarších studií o Umění fugy jsou např. Moritz Hauptmann, James Higgs nebo Hugo Riemann. Mezi odbornými publikacemi 20. století si stále zachovává svůj prvořadý význam studie Waltera Kolnedera.
Umění fugy patří spolu s Hudební obětinou k nejzávažnějším, ale také velmi složitým hudebním dílům. Každé nové nastudování hledá většinou vlastní řešení, vyžadující rozsáhlé odborné znalosti a podrobné studium pramenů.
Patrně nejstarším zvukovým záznamem vůbec je nahrávka Rothova kvarteta z roku 1935.
Gunnar Johansen, Gustav Leonhardt, Kenneth Gilbert, Ton Koopman, Pieter Dirksen, Sébastian Guillot
Charles Rosen, Tatiana Nikolayeva, Walter Riemer - nahrávka na kladívkové křídlo mozartovského období
Roth Quartett, Quartetto Italiano, Juilliard String Quartet, Keller Quartett, Emerson Quartet
Hermann Scherchen - Karl Ristenpart - Karl Münchinger - Milan Munclinger - Nevill Marriner - Reinhard Goebel, Jordi Savall.


Marie-Leonie Leblanc

Marie-Leonie Leblanc je Francouzka, která se stala známou díky tomu, že si v roce 2004 vymyslela, že byla v pařížském metru z antisemitských důvodů napadena skupinou afrických přistěhovalců. V té době ji bylo 23 let.
Smyšlený útok vzbudil značnou mediální pozornost a to nejen ve Francii, ale i v mnoha jiných státech Evropy. Francouzští politici včetně prezidenta Chiraca, ale i řada zahraničních politiků, se doslova předháněli v odsuzování tohoto činu a v rámci mediální hysterie byly vedeny útoky nejen proti domnělým antisemitům z řad arabské komunity, ale především proti Front national a jiným francouzským nacionalistům a konzervativcům.
Mediální bublina splaskla, když se ukázalo, že kamery v metru žádný incident nezaznamenaly a Marie-Leonie Leblanc si v minulosti již několikrát útok na svou osobu vymyslela. Ta se nakonec ke svému výmyslu přiznala a ještě v roce 2004 byla soudem podmínečně odsouzena k trestu pokuty 1 euro, k povinnému psychiatrickému léčení a ke krátkému podmínečnému trestu odnětí svobody.


Trolejbusová doprava v Cchinvali

V Cchinvali, gruzínském městě a hlavním městě separatistické republiky Jižní Osetie, byla v 80. letech 20. století provozována malá trolejbusová síť.
Provoz trolejbusů v Cchinvali byl zahájen 25. června 1982. Doprava byla ukončena kvůli válce mezi jihoosetskými separatisty a gruzínskou armádou o osm let později, v listopadu 1990. Jedná se tak o nejkratší dobu provozovaný trolejbusový provoz v Gruzii. Šlo také o nejmenší provoz elektrické nekolejové trakce v zemi. Byla zde provozována jediná linka o délce 7,6 km, kterou obsluhovalo šest trolejbusů.
V roce 1999 měl být trolejbusový provoz obnoven s pomocí Severní Osetie, v roce 2000 ale existovalo pouze zavěšení trolejového vedení, jež ale nebylo realizováno.


Dianická Wicca

Dianická wicca je novopohanská náboženská tradice, odnož wiccy, zaměřená na Bohyni. Za její zakladatelku je považována Zsuzsanna Budapest. Tradice je praktikována v čistě ženských skupinách.
Dianická wicca je obvykle orientovaná pouze na uctívání Bohyně s poukázáním na to, že ona je zdrojem všeho života a vše s ní souvisí. Patří do skupiny náboženských tradic orientovaných na Zemi.Základními kameny tradice je tzv. Pět mystérií krve - zrození, menstruace, porod dítěte, přechod a smrt.
Dianické čarodějnictví navazuje na rodinnou čarodějnickou a léčitelskou tradici její zakladatelky Zsuzsanny E. Budapest, která se stala zakladatelkou tohoto hnutí po vydání své knihy The Holy Book of Women's Mysteries.
Stejně jako ostatní wiccané, i dianičky se sdružují v covenech a slaví osm hlavních svátků na Kole roku, úplňky a přechodové rituály. Jsou používány i podobné rituální pomůcky a struktura samotných rituálů.
Hlavním rozdílem je, že dianické rituály jsou vyhrazeny obvykle pouze ženáma namísto obvyklé duality je uctívána pouze Bohyně. Dianické sezónní rituály nejsou založeny na cyklu plodnosti, ale na životních cyklech ženy - zrození, smrti a znovuzrození.


Indonésie

Indonésie je ostrovní stát v jihovýchodní Asii, zasahující částí i do Austrálie. Jeho sousedy jsou Malajsie, Papua-Nová Guinea a Východní Timor. S 242 miliony obyvatel je 4. nejlidnatějším státem na světě. Hlavním městem je Jakarta na ostrově Jáva. Oficiálním jazykem je indonéština. Většina obyvatel jsou muslimové.
Již v 8. století vznikl na indonéských ostrovech první státní útvar Šrívidžaja. Oblast byla centrem obchodu mezi Čínou a Indii. Od roku 1755 začali do země pronikat Nizozemci celý proces se završil roku 1913 dobytím sultanátu Acech. Do roku 1949 pak území spravovali pod názvem Nizozemská východní Indie. V letech 1942-1945 zemi okupovali Japonci.
Roku 1945 vyhlásila Indonésie nezávislost. Ta byla uznána až po válce s Nizozemskem v roce 1949. V čele země stanul prezident Sukarno vůdce Národní strany Indonésie. Po něm se převratem dostal k moci generál Suharto, který vládl až do roku 1998. Roku 1999 Indonésie souhlasila se samostatností Východního Timoru.
Země se rozkládá na souostroví Sundy, které tvoří předěl mezi Indickým a Tichým oceánem. Největšími ostrovy jsou Kalimantan, Sumatra, Jáva a Celebes. Dalším velkým ostrovem patřícím k Indonésii je západní část ostrova Nová Guinea. Menší ostrovy mezi Sundami a Západní Papuou tvoří souostroví Moluky.
Celá oblast je tektonicky aktivní, častým jevem jsou sopečné výbuchy, zemětřesení a tsunami. Lesy pokrývají 11 % procent rozlohy státu. Ročně je vykáceno 2 800 000 ha lesa z toho polovina nelegálně. Odlesněním hrozí eroze a sesuvy půdy hlavně na lidnatém ostrově Jáva.
Indonésie se v současné době dělí na 33 provincií z nichž 5 má zvláštní status. Provincie se dále dělí na kraje a města, které se dále dělí na okresy. Od správní reformy v roce 2001 vzrostl význam krajů a měst, které se staly zodpovědné za poskytování většiny vládních služeb.
Provincie Acech, Jakarta, Yogyakarta, Papua a Západní Papua mají větší autonomii na centrální vládě a mohou tvořit vlastní zákony. Např: Vláda Acehu v roce 2003 zavedla určitou formu islámského práva šaría. Yogyakartě byl zaručen speciální status sultanátu, za podporu Republikánů během Indonéské revoluce. Papui byla zaručena autonomie roku 2001. Zvláštní status má i území hlavního města Jakarty Provincie jsou následující:
Živí se převážně zemědělstvím, průmysl je v počátku, těží se zde ropa. Tento stát zaostává za asijskými tygry.


Farář

Farář je v křesťanských církvích osoba, která má na starosti vedení farnosti a farních bohoslužeb.
Jak katolická církev, tak protestantské církve přesně vymezují práva a povinnosti faráře prostřednictvím vlastního církevního práva.
V evangelických církvích a starokatolické církvi je farář většinou farností volen, v katolické církvi jej jmenuje biskup. V evangelických církvích je farář ordinovaným teologem, v katolické, anglikánské a pravoslavné církvi musí být farář kněz.
Ač je České republice v lidové mluvě jako „pan farář“ označován každý správce farnosti, ve skutečnosti v současné době drtivá většina kněží spravujících farnost v ní nezastává úřad faráře, ale administrátora farnosti.
Farář je statutárním orgánem farnosti. Na rozdíl od administrátora farnosti smí být biskupem odvolán pouze z důvodů vymezených církevním právem, v praxi však tato omezení v podmínkách české církve nebývají biskupy příliš respektována. Je chápán jako stabilní a řádný správce farnosti a má povinnost v ní sídlit. Zodpovědný je jak za samotnou duchovní správu, tak za ekonomickou správu farnosti.
Administrátor je kněz coby dočasný nebo "na zkoušku" správce farnosti. Má tytéž povinnosti jako instalovaný farář.


Richard Avenarius

Richard Heinrich Ludwig Avenarius byl německo-švýcarský filozof, zakladatel a jeden z předních představitelů empiriokriticismu. Působil jako profesor na Univerzitě v Curychu.
Podle Avenariova názoru měla věda spočívat v čistém popisu zkušenosti oproštěném od metafyziky a materialismu. Jeho myšlenky důrazně kritizoval Vladimir Iljič Lenin ve svém díle Materialismus a empiriokriticismus.
S předpoklady Avenariova empiriokriticismu se vyrovnává na počátku prvního z Kacířských esejů Jan Patočka.


Terpsichoré

Terpsichoré - byla v řecké mytologii jednou z devíti múz, tedy dcer nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Je Múzou tance.
V nejstarších textech jsou uváděny ještě tři zcela odlišné Múzy jménem Meleté - „Pečlivost“, Mnémé - „Paměť“ a Aoidé - „Zpěv“.
Všechny byly krásné jako bohyně, ušlechtilé, vystupovaly většinou ve sboru. Žily s bohy na Olympu, milovaly tanec a zpěv, který obveseloval bohy i Múzy samotné. Z bohů nejbližší jim byl Apollón, ale ochraňovali je všichni, s výjimkou boha války Area, ten se k nim choval velice nerudně.
Jméno Terpsichoré doslova znamená „Těšící se z tance“. Jako její atribut je uváděna lyra. Byla matkou Hyména, jehož otcem byl bůh Apollón. Výraz hymenaios znamená svatbu nebo svatební píseň, zvanou epithalamion.


Manýrismus

Název manýrismus pochází od italského slova maniera – styl, způsob. Pojem zavedl v 16. století Giorgio Vasari; charakterizoval jím pozdní tvorbu Michelangelovu, která se odchylovala od klasických představ o harmonii.
Ani ve významu období západního umění mezi renesancí a barokem nemá éra manýrismu přesně vymezený rozsah: jednak bývá často odlišně chápán v literatuře a ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty 1515–1600 v Itálii, 1550–1610 ve Francii, 1560–1630 ve Střední Evropě. V Německu však bývá někdy k manýrismu počítána tzv. slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku 1680; podobně angličtí metafyzičtí básníci tvořili do konce 17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poesie.
Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu, jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například Athénskou školou Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu je tzv. ostrovtip, motiv, slovo nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné významy.
Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku 1600: vlivné bylo dílo španělského jezuity Baltasara Graciána Ostrovtip a umění duchaplnosti či Aristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní Itala Emanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“ Giambattisty Marina: „Básníkovým cílem je úžas; kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“
Historicky bývá vznik manýrismu vykládán jako následek rozkladu tradiční jednoty: začíná období reformace, hroutí se vize jednotné katolické církve a křesťanské Svaté říše římské; roku 1527 je pleněn Řím; vzrůstá moc španělských Habsburků; prostřednictvím „objevení“ Ameriky se Evropa setkává s jinakostí a exotičností. Duchovní klima Evropy je silně ovlivněno pozdně renesančním novoplatónismem, hermetismem a alchymií. Důležitou událostí byl také objev helenistického sousoší Laokoon roku 1506.
Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, od Madridu po Lvov. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha za vlády Rudolfa II., na jehož dvoře působil proslulý Giuseppe Arcimboldo. Během třicetileté války je manýrismus postupně vystřídán barokem; avšak jak již bylo uvedeno, pojmy manýrismus a baroko jsou neustále předmětem studií a sporů a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochou klasicismu.
Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie či inspirace evropských uměleckých avantgard přelomu 19. a 20. století.
Následující přehled osobností spojovaných s manýrismem nelze brát jako závazný, neboť ani pojem manýrismu není jednoznačně vymezen. Některé z postav jsou tak v jiných pramenech pokládány za představitele renesance či baroka.
Pojetí manýrismu jakožto „konstanty evropské kultury“ v komplementaritě ke klasice či klasicismu rozvíjeli literární komparatisté Ernst Robert Curtius a Gustav René Hocke. Ve třicátých letech dvacátého století dospěl k prakticky totožnému závěru historik umění Vojtěch Birnbaum ve své teorii nazvané barokní princip.


Boris Jefimov

Boris Jefimovič Jefimov byl sovětský karikaturista, známý především svými propagandistickými kresbami z období 2. světové a později studené války. Působil mnoho let jako vedoucí výtvarník deníku Izvestija.


Hrdinové nové fronty

Tato kategorie slouží pro pahýly článků souvisejících s Rakouskem. Můžete Wikipedii pomoci tím, že je rozšíříte.
Na přidání článku do této kategorie použijte místo pouhého .


Ladysmith

Muzeum obléhání v centru Ladysmith.Ladysmith je město v Jihoafrické republice v provincii KwaZulu-Natal. Počet obyvatel je 225 000. Jde o potravinářské a textilní centrum, ve městě se nachází vojenská základna se střelnicí.
Město se nachází na březích řeky Klip River v podhůří Dračích hor.
Roku 1847 se zde usadili búrští farmáři, hned poté však oblast anektovalo Spojené království. Roku 1850 obdrželo toto sídlo jméno Windsor, ale ještě téhož roku byl Windsor přejmenován na Ladysmith na počest manželky guvernéra Kapské kolonie Harryho Smithe. Do historie vstoupilo Ladysmith během anglo-búrské války, kdy zde britská posádka byla v letech 1899-1900 obléhána Búry po dobu 118 dní. Detaily o této bitvě a celé válce je možno se dozvědět v Muzeu obléhání v centru města.
Město se stalo známým hlavně díky místní hudební skupině Ladysmith Black Mambazo, která v osmdesátých letech vystupovala s Paulem Simonem.
PINCHUCK, Tony etc.: Jižní Afrika, Lesotho a Svazijsko, Rough Guide, JOTA, Brno 2007, ISBN:978-80-7217-474-4


Eugene Trinh

Eugene Trinh, Tr?nh H?u Châu, je astrofyzik, který se účastnil mise STS-50.
Eugene Trinh se narodil 14. září 1950 v Saigonu jako syn inženýra a od dvou let byl vychovávan v Paříži. Od roku 1968 žije ve Spojených státech amerických.
V roce 1972 obdržel bakalářský titul v oboru strojírenství-aplikovaná fyzika z Columbia University. V roce 1979 získal práci v NASA v laboratoři na reakce odpuzování. V současné době je ředitelem oddělení přírodních věd na NASA ústředí v hlavním městě Washingtonu.


Bolkov

Obec Bolkov se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 52 obyvatel.


Pruský král

Pruský král byl titul vládců pruského království od roku 1701 do roku 1918. Prvním pruským králem neboli „králem v Prusku“ se stal 18. ledna 1701 braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. syn Fridricha Viléma, čímž založil později velice mocné Pruské království.
Dostavadní braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. se prohlásil, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře,„Králem v Prusku“ jako Fridrich I.. Souhlas římskoněmeckého císaře získal korunním traktátem 16. listopadu 1700 za závazek poskytnutí osmitisícového vojska pro válku o španělské dědictví, uznání císaře povýšení pruského vévodství na, které jako suverenní stát nepatřilo do římsko-německé říše na království.
Přibližně ve stejnou dobu ovšem získal královský titul i hannoverský rod, který později získal královskou korunu Spojeného království v roce 1714 a saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Prusko otázkou prestiže.
Ale jelikož území Prus královských, ovládalo stále Polsko tak se nemohl Fridrich III. titulovat jak je běžné pruský král, ale král v Prusku.
Korunovaci předcházelo založení Řádu Černé orlice. 18. ledna 1701 Fridrich III. byl v okázalé ceremonii korunován v Königsbergu, při níž si sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechal pomazat.
V letech 1772-1795 se pak Prusko zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě mezi nimiž měly pro Prusko největší význam právě tvz. Prusy Královské. Tehdejší „král v Prusku“ Fridrich II. Veliký se tedy již titululoval jako „pruský král“.
Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. bylo do pruského království včleněno Braniborské kurfiřství čímž skončila personální unie Braniborska a Pruska.
Po sjednocení německa roku 1871 se pruští králové stali dědičnými císaři německými.
Vilém I.: 1861: 1888 - od roku 1871 byl zárověň německým císařem.


Antony Gardner

Tato šablona ničemu nevadí, nevím proč ji mazat. Když se stane součástí portálu, tak už nebude vadit, že je zatím většinou červená? Navíc je rozbalovací, takže si na ni klikne jen ten, kdo bude chtít, ten komu šablona vadí na ni klikat nemusí. Uznávám ale, že by se mohla zredukovat jen na šablonu národních fotbalových reprezentací, ten zbytek na konci bych odstranil. Ale nechápu proč hned mazat, stačilo napsat autorovi šablony, a pokusit se s ním domluvit.--Senimo 17. 8. 2009, 17:54
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


NHL All-Star Game

NHL All-Star Game je exhibiční zápas ledního hokeje, hraný každoročně v kanadsko-americké lize NHL. Tohoto zápasu se zůčastňují výběry největších hvězd Východní a Západní konference NHL, které hrají proti sobě. Hráče do sestavy vybírají z části fanoušci, manažeři týmů NHL, novináři a doplňují je trenéři All-Star výběrů.
První neoficiální zápas NHL All-Star Game se hrál 14. února 1934 jako benefiční utkání, jehož výtěžek měl pomoci zraněnému Ace Baileymu. V zápase proti jeho Torontu nastoupil výběr nejlepších hráčů té doby, nazvaný All-Star Team. K dalšímu takovému zápasu došlo 2. listopadu 1937 na počest zesnulého Howie Morenze hrál Montreal Canadiens benefiční zápas s All-Star týmem, a výtěžek zápasu připadl rodině zesnulého. Po dvou letech 3. října 1939 se opět hrálo benefiční utkání mezi Montrealem a All-Star týmem na počest zesnulého Babe Sieberta.
To byly, ale pouze jednorázové akce. Teprve po vzniku penzijního fondu hráčů NHL, se zavedla tradice zápasů, jejichž výtěžek plyne do pokladny tohoto fondu. Výběr nejlepších hráčů ligy, tak pravidelně před zahájením sezóny NHL odehrál zápas s posledním vítězem Stanley Cupu. Poprvé se tak stalo 13. října 1947 v Torontu. Vzniklá tradice se stala příjemným zpestřením předsezónního období, ale poté, co se v roce 1950 přišlo podívat na zápas Detroit Red Wings proti All-Star jen 9166 diváků, rozhodlo, vedení penzijního fondu o jiném způsobu zápasů. V letech 1951 a 1952 proti sobě nastoupily dva týmy All-Star, složené z hráčů kanadských klubů, proti hráčům klubů amerických. Ani tato změna však nepřinesla očekávaný zvýšený divácký zájem, a tak se vše vrátilo k původním zápasům Vítěze Stanley Cupu proti výběru All-Star.
Od sezóny 1966/1967 se tato utkání posunula ze začátku sezóny do její poloviny, a tak v roce 1966 vlastně All-Star Game nebyl. Po rozdělení ligy na 2 divize, od roku 1969 proti sobě hráli výběry All-Star - Východní a Západní divize. Později od roku 1974 po rozdělení ligy na 4 divize ve dvou konferencích, spolu hráli výběry All-Star Východní a Západní konference. Počínaje sezónou 1997/1998 se začali střetávat All-Star týmy hráčů pocházejících ze Severní Ameriky proti výběru hráčů ze zbytku Světa. O tomto výběru mohli poprvé rozhodovat fanoušci z celého světa pomocí internetového hlasování. Tento způsob hlasování je dnes již samozřejmostí. Od sezóny 2002/2003 se ale střetávají opět All-Star výběry hráčů Východní konference proti All-Star výběru hráčů Západní konference. Tento formát platí dodnes.


Yellowknife

Yellowknife je hlavní město kanadských Severozápadních teritorií. Leží v jižní části teritoria při severním břehu Velkého Otročího jezera na stejnojmenné řece. Podle odhadů z roku 2005 má necelých 20 000 obyvatel.


Dubná

Dubná je přírodní památka ev. č. 573, která se nachází v okrese Písek. Správa AOPK České Budějovice. Nachází se nedaleko obce Vojníkov nad pravým břehem řeky Otavy přibližně asi 1,5 km od obce Držov, naproti lokalitě známé jako Smetiprach. Jedná se o skalnatou stráň, na které se nachází vzácná květena.


Lípa pod Ticholovcem

Lípa pod Ticholovcem je památný strom u obce Příchovice. Více než 250 let stará lípa malolistá roste u kaple sv. Anny při cestě z Příchovic do Kucín na jižním svahu vrchu Ticholovec. Obvod jejího kmene 378 cm a výška stromu je 18 m. Chráněna od roku 1976 pro svůj vzrůst, jako krajinná dominanta, součást památky a pro připomenutí historické události.
Barokní kaplička sv. Anny a lípa stojí na mohyle, ve které jsou pochováni francouzští vojáci z válek o rakouské dědictví. Podle Ferdinanda Nohavce, místního učitele, se v roce 1742 mezi kameny buližníkových skal ukrylo sedm vojáků utíkajících před husary z Prahy do Bavorska. Odpočívali přes den, aby za soumraku vyrazili dále na cestu. Když večer chtěli pokračovat v cestě, vyřítila se náhle deset husarů po cestě od Kucín a došlo k boji. Šest vojáků bylo zabito a i jejich třicetiletý velitel po krátkém procitnutí z bezvědomí zemřel. Před svou smrtí stačil do blátivého pole schovat dlouhý a těžký předmět. Ráno druhého dne našli příchovičtí mrtvé vojáky, odpoledne jim vykopali hrob a postavili dřevěný kříž.
Po několika letech oral sedlák Louda pole pod křížem, když pluh o cosi zazvonil. Sedlák zastavil a v brázdě našel kovové víko. Hledal a v zemi našel kovovou pokladnu plnou zlatých a stříbrných peněz. Vzal svůj nález domů a vypravil se do Přeštic, aby se na tamním proboštství zeptal, co s penězi dělat. Uložili mu poklad přinést do Přeštic a dali mu peníze, aby na místě nálezu u lípy vystavěl kapličku.


Espírito Santo

Rozlohou 46 077 km2 patří Espírito Santo k menším brazilským spolkovým státům. V Espírito Santo žilo v roce 2007 3 351 669 obyvatel. Stát Espírito Santo hraničí s brazilskými spolkovými státy Rio de Janiero, Minas Gerais a Bahia a má asi 1 140 km dlouhé pobřeží Atlantského oceánu. Hlavním městem státu je Vitória. V metropolitní oblasti města žije přibližně 42 % obyvatel státu Espírito Santo.
Nejvyšším bodem státu je Pico da Bandeira v pohoří Serra do Caparaó o nadmořské výšce 2889 metrů. Je to třetí nejvyšší hora Brazílie a leží na hranici se státem Minas Gerais.
Espirito Santo patří k největším exportérům žuly na světě a patří k největším producentům kávy v Brazílii.
Největší města brazilského státu Espírito Santo, počet obyvatel k 1. červenci 2004:


Seznam planetek 1-250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: BIN - binární planetka, HLD - Hildina skupina, MBA - planetka v hlavním pásu; TRI - ternární planetaka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Anthopteropsis insignis

Anthopteropsis je rod s jediným druhem, patřící do čeledi vřesovcovité.


Veka

Veka je bílé pečivo z pšeničné mouky, zpravidla oválného tvaru podobného tvaru rohlíku. Je však celkově větší a nadýchanější. Příčně nakrájená se používá v Česku zejména k tvorbě obložených chlebíčků. Její původ je ve Francii.
Použití vek v kuchyni je velice různorodé. Od tradiční tvorby obložených chlebíčku až k opečené vece obalované v cukru či skořici. Veka se také může použít k tvorbě houskových knedlíků či tzv. vídeňského knedlíku. Ztvrdlá veka namáčená v mléce pak tvoří základ žemlovky. Dalším využitím pak může být např. smažená sýrová veka či vydlabaná plněná veka.
Svým tvarem veky připomínají často bagety a někdy jsou s nimi zaměňovány. Narozdíl od nich však veky mají výrazně hladší povrch a krájejí se příčně - z takových kousků se poté většinou tvoří obložené chlebíčky. Veky se sami od sebe odlišují především délkou a šířkou. Většina vek je, narozdíl od baget, také velmi světlých.
Díky svému složení má veka vysoký glykemický index. To znamená, že tělo energii z veky rychle spotřebuje. Sto gramů veky má energetickou hodnotu 1190 kJ, obsahuje 8 g tuků, a 60 g sacharidů.


Kolumbovo vejce

Kolumbovo vejce je ustálené slovní spojení. Odkazuje na historku o Kryštofu Kolumbovi. Vyjadřuje objev geniálního nápadu, který poté, co jej někdo objeví, může zopakovat prakticky každý.
Mořeplavec Kryštof Kolumbus byl po svém objevení Ameriky doma ve Španělsku oslavován a zván k významným lidem té doby. Na oslavě u Pedra Gonzalese de Mendozy; kastilský politik a státník, od 1473 kardinál, od 1482 arcibiskup v Toledu a současně nejvyšší kastilský admirál) se našel závistivec, zlehčující význam cesty. Není prý těžké, doplout lodí do Ameriky.Kolumbus přitakal, že to nic není, ale že to byl on, který na to přišel poté s úsměvem vzal vejce a vyzval „chytráka“, aby je postavil na špičku. Po jeho marném snažení i pokusech několika jiných hostů, když se vejce vždy vrátilo do ležící polohy, vzal objevitel nového světadílu vejce, zlehka naťukl špičku a vejce postavil na stůl. Opět se ozvaly hlasy, že to přece nic není. Kolumbus se nebránil - opravdu je to prý hračka, ale jen na to přijít.Ozvaly se hlasy, že je to podvodník, ale Kolumbus řekl, že to vejce jako ho naťukl on sám, mohl naťuknout i kdokoli jiný před ním.Toto rčení se objevilo i v Hurvínkovi . Název "Kolumbovo vejce" se objevuje i v názvu básnické sbírky Blaise Cendrarse "Postavit vejce po Kolumbovi".


Jan II. z Dražic

Jan II. z Dražic byl pražský biskup a blízký spolupracovník českých králů, přesto je o něm velmi málo zpráv.
Pocházel v významného rodu pánů z Dražic, roku 1212 byl představeným kapitulní školy a od roku 1216 kancléřem kapituly při Chrámu svatého Víta v Praze. Když roku 1226 v Římě zemřel biskup Budilov, byl přítomnými kanovníky zvolen za jeho nástupce a 19. prosince 1227 mohučským arcibiskupem Siegfriedem von Eppsteinem vysvěcen, za přítomnosti biskupů z Halberstadtu a z Rigy.
Biskup Jan podporoval cisterciácké kláštery v Teplé a v Chotěšově a pravděpodobně založil kapitulu u svatého Jiljí na Starém městě v Praze. Zato s benediktinským klášterem v Břevnově vedl dlouhý spor. Sestra biskupa Jana II. byla matkou pozdějšího biskupa Jana III. z Dražic.


Svatovítský kodex

Svatovítský kodex je jedním z nejstarších a nejdražších kodexů na našem území, desky jsou bohatě zdobeny slonovinou. Byl vyroben u příležitosti korunovace Vratislava II. a darován pražskému arcibiskupství. Obsahuje mj. tzv. Svatovítskou apokalypsu.


Okresní národní výbor

Okresní národní výbor je označení národních výborů, které vykonávaly v Československu v letech 1945–1990 správu okresů. Do roku 1948 byly podřízené zemským národním výborům, od roku 1949 krajským národním výborům
V roce 1990 se okresní národní výbory transformovaly na okresní úřady, přímo volené orgány okresů byly na čas nahrazeny nepřímo volenými okresními shromážděními. Při reformě veřejné správy pak zanikly i okresní úřady.


Philadelphia Phantoms

Philadelphia Phantoms je profesionální americký hokejový klub, hrající v AHL. Jde o farmářské mužstvo týmu Philadelphia Flyers, hrajícího v NHL. Jejich domácí aréna je Wachovia Spectrum.
Bylo tu několik skvělých trenérů jako John Stevens, Bill Barber a v současnosti bývalý hráč Craig Berube.
Z tohoto farmářského týmu postoupili do NHL hráči jako Antero Niittymäki, Jeff Carter, Mike Richards, Patrick Sharp, Jon Sim, Joni Pitkanen, Dennis Seidenberg, R.J Umberger, Ben Eager a Randy Jones.


Hanojské věže

Hanojské věže je matematický hlavolam, který vymyslel francouzský matematik Édouard Lucas v roce 1883. Skládá se ze tří kolíků. Na začátku je na jednom z nich nasazeno několik kotoučů různých poloměrů, seřazených od největšího po nejmenší. Úkolem řešitele je přemístit všechny kotouče na druhou věž podle následujících pravidel:
Vypráví se legenda, že někde ve Vietnamu nebo Indii stojí klášter nebo chrám, v němž jsou hanojské věže se 64 zlatými kotouči. Mniši každý den v poledne za zvuku zvonů slavnostně přemístí jeden kotouč. V okamžiku, kdy bude přemístěn poslední kotouč, nastane konec světa. Vyřešení tohoto hlavolamu pro 64 kotoučů však vyžaduje 264-1=18 446 744 073 709 551 615 tahů, takže i kdyby mniši stihli provést jeden tah každou sekundu, trvalo by jim vyřešení celého hlavolamu přibližně 600 miliard let.
Střídavě se přesunuje nejmenší kotouč a jiný kotouč než nejmenší. Přesunuje-li se nejmenší kotouč, pak se vždy přesune o jednu věž dál ve stále stejném směru, a to doprava při celkovém sudém počtu kotoučů a doleva při lichém. Je-li již nejmenší kotouč na poslední věži v tomto směru, přesune se na věž na protějším konci. Má-li být přesunut jiný kotouč než nejmenší, je to možné provést vždy jen jediným způsobem. Tímto způsobem lze hlavolam vyřešit na nejmenší možný počet tahů.
Řešení pomocí rekurze vychází z úvahy, že řešení musí obsahovat nejméně jeden tah, v němž je přesunut největší kotouč. Ten však lze přesunout jen tehdy, jsou-li všechny ostatní kotouče nasazeny na třetí věži. Označme počet kotoučů n. Nejprve tedy přesuneme n–1 kotoučů na odkládací věž, pak přesuneme největší kotouč z počáteční věže na cílovou a nakonec přesuneme n–1 kotoučů z odkládací věže na cílovou. Přesun n–1 kotoučů ovšem můžeme vykonat pomocí rekurzívního volání tohoto algoritmu pro n–1 kotoučů, protože největší kotouč nám přitom nevadí. Přesný postup je tedy následující:
Z rekurzívního řešení lze dokázat matematickou indukcí, že pro n kotoučů potřebujeme 2n–1 tahů:
Varianta, v níž jsou čtyři věže namísto tří, se nazývá Reveho hádanka a byla poprvé publikována v roce 1907 v knize Canterburské hádanky Henryho Dudeneyho. Na rozdíl od původní varianty není u Reveho hádanky dosud známo optimální řešení ani nejnižší nutný počet kroků pro libovolný počet kotoučů. Algoritmus pro její řešení se nazývá Frame-Stewartův:
Tento algoritmus vyžaduje celkem 2n–k+2k kroků. Volba k by tedy měla být taková, aby tato hodnota byla nejmenší. Algoritmus je považován za optimální, ačkoli to není dokázáno.


Oliver Twist

Oliver Twist je román od anglického spisovatele Charlese Dickense. Kniha byla zveřejněna v roce 1838 nakladatelstvím Chapman & Hall. Román byl také mnohokrát zfilmován, například v roce 2005, kdy ho skvěle zpracoval polský režisér Roman Polanski.
Hlavní hrdina románu – sirotek Oliver Twist – vyrůstá v chudobinci pod vládou krutého pana Bumbla. Poté, co požádá o jídlo navíc, je ale z chudobince vyhozen a dostává se jako učedník k hrobníkovi panu Sowerberrymu. Poté však utíká do Londýna, kde se Oliver dostává do bandy mladých zločinců, kterou vede Žid Fagin a v níž vyniká Oliverův učitel Ferina Lišák a lupič Bill Sikes se svou společnicí Nancy. Při jedné z krádeží je zadržen nevinný Oliver, před rozsudkem soudce jej však zachraňuje dobrotivý starý pan Brownlow. Ten mu také dá střechu nad hlavou a Oliver krátký čas bydlí v jeho domě. Poté je ale unesen kumpány, kteří se ho nechtějí vzdát. Při krádeži v domu Maylieových je Oliver postřelen, společnice paní Maylieové Róza však o něj pečuje. Jeho skutečný původ odhaluje Nancy, doplácí však na to životem – zavraždí ji Sikes. Ten nakonec zemře při útěku před pronásledovateli, Fagin je popraven a Bumble, který vládl v Oliverově špitálu, je odsouzen a dožívá v něm. Zjistí se, že Róza je Oliverova teta a zloděj Monks je jeho nevlastním bratrem. Oliver se stává Brownovým adoptivním synem a dědicem.


Emil Smetánka

Prof. PhDr. Emil Smetánka byl český bohemista, profesor češtiny a staré české literatury na Univerzitě Karlově v Praze.
Emil Smetánka se narodil 14. října 1875 v rodině evangelického faráře v Horní Krupé. Nejdříve studoval na havlíčkobrodském poté na kolínském gymnáziu. Po maturitě odešel na tehdejší Karlo-Ferdinandovu univerzitu studovat moderní filologii. Po absolvování učil na reálkách v Praze a Mladé Boleslavi. V roce 1904 se stal docentem, v roce 1915 profesorem. Na Karlově Univerzitě působil jako profesor českého jazyka a starší literatury. Zde pracoval až do roku 1939.
Smetánka ve svém díle navázal na činnost svého učitele, profesora Jana Gebauera. Zabýval se staročeskou a novočeskou gramatikou a staročeskou literaturou. Jako hlavní redaktor Pravidel českého pravopisu prosazoval počeštěné psaní cizích slov. Byl také členem hlavní redakce Příručního slovníku jazyka českého. Po vzniku Československé republiky se zasloužil o vytvoření vojenské, poštovní a lékařské terminologie. Pro cizince vydal příručku české mluvnice a konverzace. Redigoval časopis Naše řeč. Po Janu Gebauerovi redigoval Staročeský slovník. S literárněhistorickým komentářem připravil k vydání některá významná díla staročeské literatury jako např. Postilu a Síť víry Pravé do Petra Chelčického a Kšaft umírající matky jednoty bratrské od Jana Amose Komenského. Spolu s Jaroslavem Vlčkem a Václavem Ertlem napsal Stručné dějiny literatury české.


Leonard Woolley

Sir Charles Leonard Woolley byl britský archeolog, jeden ze zakladatelů moderní archeologie. Nejvíce ho proslavily nálezy v sumerském městě Ur v dnešním jižním Iráku. Za své zásluhy byl 1935 povýšen do šlechtického stavu.
Syn anglikánského duchovního studoval v Oxfordu. Roku 1905 se stal pomocným asistentem v Ashmolean Museum v Oxfordu. O rok později mu Arthur Evans nabídl účast na archeologickém průzkumu římského sídliště v Corbridge, a tak začala jeho dráha archeologa. Jak později tvrdil, arcehologické metody předtím studoval pouze z knih a vůbec nevěděl, jak průzkum v praxi vypadá.
V letech 1907 - 1912 prováděl Woolley průzkum lokalit v Egyptě a v Nubii, v letech 1912 - 1914 společně s T. E. Lawrencem pracoval na vykopávkách chetitského města Karchemiše a na Sinaji. Vrátil se tam znovu po válce r. 1919. V sezóně 1921 - 1922 prováděl průzkum v oblasti sídelního města egyptského faraóna Achnatona v el-Amarně ve středním Egyptě.
Práce v Uru začaly roku 1922 a Woolley je vykonával pro Britské muzeum v Londýně a americkou Pennsylvanskou univerzitu. Do roku 1934 prozkoumal podrobně královské pohřebiště, v němž nalezl 16 komplexů se zhruba 1850 pohřby. Nejvýznamnějším objevem je luxusní hrobka královny Puabi, která přečkala bez návštěvy vykradačů hrobek celá tisíciletí. Obsahovala mnoho zachovalých předmětů včetně okrouhlých pečetidel se jménem královny. Poklad včetně nádherné královniny čelenky je uložen v Pennsylvanské univerzitě. Podle nálezů v hrobce a jejím okolí rekonstruoval Woolley průběh pohřebního ritu. Byli při něm zabíjeni a obřadně pohřbíváni královnini sloužící, aby měla Puabi pohodlný posmrtný život.
Woolley zjistil, že v raně dynastickém období Uru vládli před panovníky uvedenými v Sumerském královském seznamu ještě další panovníci - Meskalamdug a Akalamdug. V Uru nalezl také doklady o řízení chrámového hospodářství za 1. a 3. dynastie urské, objevil několik chrámů, nápisů a část urské standarty. Jeho průzkumy umožnily vykreslit obraz života společnosti v raných městských státech Sumeru.
Woolley se snažil zjistit vzájemné vazby mezi civilizacemi v Mezopotámii a v egejské oblasti. To ho dovedlo r. 1936 do al-Míny v Sýrii a od roku 1937 s válečnou přestávkou do r. 1949 prováděl vykopávky v Tell Atchaně v dnešním Turecku. Při hypotézách o vazbách mezi Sumerem a Egyptem se Woolley dopouštěl některých idealizací, které soudobá věda popřela.
Woolley napsal kolem 30 vědeckých i populárně-naučných knih. Britská spisovatelka Agatha Christie se inspirovala jeho výzkumy v detektivním románu Vražda v Mezopotámii a posléze se provdala za jeho mladšího asistenta Maxe Mallovana.


Poškození rostlin

Poškození rostlin je termín zahrnující odchylky od normálního morfologického tvaru rostlin, které vznikají mechanicky působením člověka, životního prostředí nebo působením zvířat. Poškození, která mohou vznikat působením chemickým nebo virů, viroidů, bakterií, fytoplasem a hub se nazývají choroby roslin, neb dochází k reakci rostliny na podmět změnou fyziologických funkcí. Člověk působí mechanická poškození rostlin často nechtěně prostřednictví strojů, prostředí pak prostřednictvím různých faktorů, například větru. U zvířat je to pak nejčastěji hmyz, který tvoří nejvíce popsatelných a identifikovatelných poškození, ale i slimáci, myši a další. U hmyzu se setkáváme buď s okusem - hmyz s kousacím ústním ústrojím nebo s deformacemi působenými hmyzem z bodavě savým ústním ústrojím. Podobná poškození se pak zahrnují pod souhrnné názvy jako například okénkování, minování či červivost.


Izmajlovskaja

Izmajlovskaja je povrchová stanice, nacházející se na Arbatsko-Pokrovské lince, v její východní části. Spolu se stanicí Vychino patří k jediným dvěma povrchovým, vybudovanými mimo Filjovskou linku. Přestože stanice podobného typu v ruské metropoli poškozují prudké výkyvy teplot během roku, i velmi nepříznivé počasí, v 50. a 60. letech byly stavěny v realtivně velkém počtu ve snaze snížit stavební náklady; ražba tunelů je několikanásobně náročnější než stavba povrchového úseku.
Izmajlovskou tvoří ostrovní nástupiště, které je kryté střechou podpíranou jednou řadou sloupů. Z východního konce nástupiště vedou eskalátory do proskleného vestibulu umístěného nad úrovní stanice na mostě který přechází trať metra. Na druhém, západním konci vychází výstup do podchodu, který se rovněž napojuje na přilehlé ulice.
Stanice byla postavena roku 1961 jako součást úseku Partizanskaja – Pervomajskaja, jejím účelem bylo nahradit nedalekou a zrušenou původní Pervomajskou. Současná stanice Izmajlovskaja spojuje Izmailovský park se zbytkem města.


Andron

Andron byla místnost ve starověkém řeckém obytném domě určená mužům, kde byli vítáni hosté, odehrávala se tu sympózia a hostiny. Jeho výzdoba byla nejbohatší v celém domě.
Dovnitř se často vcházelo přes malou předsíň. Většinou měl čtvercový půdorys a byl umístěn v rohových partiích domu, přiléhajíce k venkovní zdi. Díky tomu zde mohla být na vyvýšeném stupínku podél stěn rozmístěna hodovací lehátka. Podlaha byla vycementovaná, výjimečně i zdobená mozaikami. Zmiňovaný vyvýšený stupínek a vycementovaná podlaha jsou typickými znaky této místnosti. Nejlépe zachované příklady andronu lze vidět například v ruinách řeckého města Olynthos.
Vývoj andronu lze sledovat již od 8. století př. n. l. V této době totiž z východu přichází zvyk hodování na lůžcích s číší vína, jenž v Řecku brzy zdomácněl. Při takových hostinách bylo často provozováno slovesné umění, a tím začal i rozvoj řecké lyriky. Běžný řecký obytný dům byl místem, kam se jeho pán vracel po splnění svých povinností ve městě, aby se mohl najíst a vyspat. Během dne byl dům ponechán v rukou jeho manželky – hospodářky.


15. leden

15. leden je 15. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 350 dní.


Autoportrét

Autoportrét je výtvarné dílo, na němž autor formou portrétu zachytil svou vlastní podobu.
Rozvoj autoportrétu souvisí s rozvojem portrétní malby jako takové. První autoportréty vznikaly v renesanci. Významná je například řada autoportrétů Albrechta Dürera. Téměř výhradně byly autoportréty tvořeny jako malířské dílo. Sochařských autoportrétů je dochováno velmi málo, neboť na rozdíl od dvojrozměrného zobrazení, při jehož tvorbě lze použít zrcadlo, je vytváření trojrozměrného autoportétu dosti komplikované.
Důvodem vzniku autoportrétu byla v minulosti často především možnost předvést případným zákazníkům vlastní uměleckou dovednost. Existence portrétního zobrazení, byť vlastnoručně zhotoveného, také malíře psychologicky řadila mezi zámožnější obyvatele, neboť vybavení vlastního domu portrétem si mohli dovolit pouze šlechtici či skutečně zámožní měšťané. Tvorba autoportrétu také obsahuje rysy introspekce a sebehodnocení. Malíř je nucen vložit do svého portrétu představy o sobě samém. Tento rys zesiluje v umění druhé poloviny 19. století a je dobře patrný například v autoportrétech Vincenta van Gogha.
Jedním z prvních autoportrétů je pravděpodobně zmanipulovaná fotografie Hippolyta Bayarda z 18. října 1840, nazvaný Sbohem, krutý světe!.


Literatura evropského klasicismu

Absolutistický stát se silnou ústřední vládou, jak se vytvořila ve Francii v 17. století, vtiskoval umění této doby poměrně jednotný ráz. Uměleckému stylu, který vznikl v těchto podmínkách, říkáme klasicismus. Navazoval na odkaz antiky především formou, ale i zpracovávanými látkami. Nebyl omezen jen na Francii, i když se tu projevil nejsilněji a nejpříznačněji. Rozhodující úloha francouzské kultury a literatury vyplývala z politického a hospodářského postavení francouzského státu i značné rozšíření znalosti francouzského jazyka jako módního jazyka šlechty a bohatého měšťanstva v celé Evropě.
Klasicismus souvisel s racionalistickou filozofií, jejímž předním představitelem ve Francii byl René Descartes. Proslulou větou „Myslím, tedy jsem“ vyjádřil názor, že jediným pevným bodem, o němž nelze pochybovat, je představa sebe samého jakožto bytosti myslící.
Proti mysticismu baroka s výrazným dualismem těla a duše stavěl klasicismus střídmost a rozumovou kázeň. Měřítkem krásy byla klasicismu pravda, rozvaha a rozumovost, životním ideálem vyrovnanost. Klasicismus zdůraznil podřízenost soukromých cílů nadosobním, veřejným úkolům. Proto se klasicisté neobraceli k člověku v jeho oblasti intimní, ale viděli jej vždy ve sféře veřejné. K umělecké dokonalosti měla klasicistům napomáhat pevně stanovená estetická pravidla a předpisy kompozice dramatu měla např. zachovávat Aristotelovu zásadu tří jednot. Literatura se rozlišovala na nízkou a vysokou. Proto také byly přesně od sebe odděleny komika a tragičnost. Tragédie jako žánr nejvznešenější byla vyhrazena látkám ze života vysokých vrstev, přičemž hrdiny a děj poskytla většinou antika. V komedii směly vystupovat i postavy lidové a náměty, jež se mohly dotýkat současnosti.
Autoři klasicismu většinou neprojevují otevřeně osobní názory k dobové problematice; jejich cílem je zobrazení závazných norem společenské mravnosti. Lidské soukromí bývá utajeno, citová složka ustupuje složce racionální. Převažují ty žánry, v nichž složka rozumová převyšuje složku emocionální – v poezii didaktická báseň, v próze moralistická vyprávění, esej a úvaha, v dramatu veršovaná tragédie předkládající obecenstvu soubor mravních příkladů.
Příznačný je vznik literárních salónů, které zastupují někdejší dvorské prostředí. Diskutuje se v nich o umění a hodnotí se literární díla. Nově vzniklé literární akademie bdí nad čistotou jazyka, ukázňují formu uměleckých děl. S tím souvisí poměrná uniformita klasicistické literatury.
Vztah literárního díla k čtenáři – spisovatel netvoří pro svého ochránce jako v době renesance, nýbrž pro mnohem širší čtenářský okruh. Ideovou a politickou orientací hájí a zdůvodňuje soudobý společenský řád, schvaluje zájmy vládnoucí vrstvy.
Pierre Corneille dosáhl se svou tragédií Cid největší ohlasu. Diskutovalo se o ní v salónech i v nedlouho předtím založené akademii. Rodrigo zabije hraběte Gormu, otce své milé Chimeny, protože urazil Rodrigova otce. Chimena miluje Rodriga, ale nad jejím citem převáží čest rodiny a dívka žádá krále, aby potrestal vraha. Dramatická situace, za níž oba hrdinové trpí, neboť se vzájemně milují, ale přitom trvají na představách cti. Konflikt končí smírně zásahem krále, neboť Rodrigo odčinil svou vinu udatností v boji.
Corneille se stal tvůrcem moderní tragédie, když jí dal pevnou kompoziční zákonitost. Jeho hrdiny nedrtí náhodný osud ani nejsou hříčkou svých vášní. Konflikt vyplývá ze střetnutí osobních citů a nadosobními povinnostmi.
Tragédii psychologickou vytvořil Jean Racine. Konflikt v jeho hrách vzniká střetnutím citu s egoistickými vášněmi. Antické náměty mívají u Racina jen antické roucho, pod nimi se rýsují současné postavy a soudobé problémy. V milostných příbězích zobrazoval Racine zhoubný vliv vášně, která ničí nejen ty, kdo jí podlehnou, ale i lidi jim blízké. Racinovo dramatické umění patří k vrcholům klasické tragédie; velmi výstižně zobrazuje psychologii svých hrdinů, zejména ženských postav.
Komedie měla v období klasicismu schůdnější cestu k vyjádření životní reality než tragédie, neboť mohla navazovat na lidové a pololidové hry, které měly blízko ke skutečnosti. Největší dramatický autor komedií byl Moliere. Od mládí jej přitahovalo divadlo. Působil u hereckých kočovných společností jako herec, režisér a spisovatel frašek a komedií. Později se stal ředitelem královského divadla v Paříži. Ve svých hrách předváděl soudobou pestrou mravní problematiku. Problematika byla velmi široká – týkala se postavení ženy ve společnosti i v rodině, mravního cynismu feudálů, chorobné lakoty, úlisnosti, náboženského pokrytectví, snahy měšťáků o napodobení šlechty.
Nejodvážnější z jeho komedií byla Tartuffe. Hra odhalovala pokrytectví a svatouškovství a svou titulní postavou mířila proti církvi. Tartuffe si získal důvěru měšťana Orgona, ovládá ho a nabývá vlivu nad jeho rodinou. Usiluje o jeho ženu, má si vzít jeho dceru a členové rodiny se marně pokoušejí překazit tyto záměry. Orgon zcela podléhá Tartuffovi, dokonce mu připíše i svůj majetek a jen králův zásah zabrání úplnému zničení rodiny.
Druhou nejproslulejší Molierovou komedií je Lakomec. Titulní postava, lichvář Harpagon, je ochoten pro peníze obětovat všechno a ztráta pokladnice znamená pro něho životní tragédii, poloviční šílenství a nenávist k celému lidstvu. Další Molierovi komedie: Škola žen, Misantrop, Měšťák šlechticem, Šibalství Skapinova a Zdravý nemocný. Jejich humor byl útočnou zbraní proti předsudkům a zlořádům ve jménu zdravého rozumu a bodré lidové morálky. V postavách svých komedií vytvořil Moliere velkolepé typy právě tím, že v nich objevil pravdivou podstatu lidských charakterů, které žijí v nejrůznějších dobách a společenských systémech.
Protipólem vznešené klasicistické tragédie byla italská komedie, u lidového publika neobyčejně oblíbená. Hry neměly pevnou stavbu a herci děj improvizovali podle stručně nastíněného obsahu. Komedie měla své ustálené postavy. Z tohoto základu společensky nezávazné komedie vytvořil zakladatel italské národní veselohry Carlo Goldoni. Jeho komedie byly výstižnými charakteristikami soudobého měšťanského světa jako například Chytrá vdova nebo šlechtických typů jako Jemnostpán markýz. Za nejlepší dílo Goldoniho se pokládá komedie Poprask na laguně s žárlivou mileneckou dvojicí z lidového rybářského prostředí.
Na rozdíl od mohutného rozvoje dramatu byl vývoj poezie mnohem skromnější. V klasicistní poezii hovoří daleko víc rozum než srdce. Převládá proto popisná, úvahová a satirická báseň – epigram, satira, zábavná poéma a bajka.
V drobnějších básnických útvarech měl neobyčejný úspěch Jean de la Fontaine sbírkou bajek, jejichž ohlas pronikl do celé Evropy. Vychází ze znalosti starších autorů bajek od Ezopa přes středověké moralistické bajky. Shrnuje mravní naučení ve smyslu praktické životní morálky, ale často bajky aktualizuje k potřebám společenské kritiky.


Usť-Katavskij vagonstrojitělnyj zavod imeni S. M. Kirova

Usť-Katavskij vagonstrojitělnyj zavod imeni S. M. Kirova je strojírenský závod v Usť-Katavsku v Čeljabinské oblasti, založený již v polovině 18. století a od roku 1901 vyrábějící tramvaje. Kromě toho se zde vyrábí též mnoho dalších věcí, od různých složitých průmyslových součástek až po dětské tříkolky.
UKVZ je nejvýznamnější z ruských tramvajových výrobců; jeho produkce tvoří velkou část vozových parků téměř všech tramvajových provozů Ruska i jiných bývalých republik SSSR. Jen v druhé polovině 20. století vyrobil přes 15 000 vozů, z toho většinu typu KTM-5. Roku 2006 UKVZ jako první v Rusku vyrobil nízkopodlažní několikačlánkovou tramvaj.


Leoš Svárovský

Neprve studoval na konzervatoři hru na flétnu, později pokračoval se studiem hry na flétnu i na pražské AMU, kde také začal studovat dirigování. Po absolutoriu školy začínal jako asistent u šéfa Opery Národního divadla v Praze pana Zdeňka Košlera a působil jako dirigent Komorní opery v Praze. Později byl ve funkci dirigenta a šéfdirigenta u Státní filharmonie Brno, šéfdirigenta slovenského symfonického orchestru Symfonietta v Žilině a šéfdirigenta Komorní filharmonie Pardubice. V současné době je dirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a Státní filharmonie Brno a šéfdirigentem orchestru ve Státní opeře Praha.
Na svém kontě má několik desítek CD disků s náhravkami pro firmu Supraphon. Dirigování vyučoval krátce na JAMU, nymí je pedagogem dirigování i na pražské AMU.


Astoria

Astoria je hausbót přestavěný na nahrávací studio, zakotvený na Temži v Londýně poblíž Hampton Court Palace. Astorii v současnosti vlastní kytarista a zpěvák skupiny Pink Floyd David Gilmour, který ji zakoupil v roce 1986 a který provedl přestavbu lodi na hudební studio.
Astoria byla postavena v roce 1911 pro impresária Freda Karna, který chtěl mít nejlepší hausbót na řece. Navrhl jej tak, že na horní palubě může hrát až 90členný orchestr.
V Astorii byly nahrány části posledních dvou alb Pink Floyd, A Momentary Lapse of Reason z roku 1987 a The Division Bell z roku 1994. Také zde probíhala mixáž živých alb z turné k těmto deskám, Delicate Sound of Thunder a P*U*L*S*E.
David Gilmour zde natočil část svého alba On an Island z roku 2006 a byly zde namixovány i živé záznamy z navazujícího turné, které byly vydány pod názvy Remember That Night a Live in Gdańsk.


SMS Sankt Georg

SMS Sankt Georg byl třetí a poslední postavený pancéřový křižník Rakousko-uherského námořnictva. Jako nejmodernější Rakousko-uherský pancéřový křižník byl Sankt Georg velice aktivní za první světové války – především kryl operace lehkých sil. Po skončení války byl předán Velké Británii, která ho nechala sešrotovat.
Sankt Georg byl spolu s křižníkem SMS Aspern poslední Rakousko-uherskou válečnou lodí, která navštívila USA. Stalo se tak roku 1907 při příležitosti 300. výročí založení Jamestownu – první anglická kolonie v Severní Americe. Tuto cestu v roce 2005 připomněla rakouská pamětní stříbrná mince v nominální hodnotě 20 Euro, na které je vyobrazen Sankt Georg se Sochou Svobody v pozadí.
Sankt Georg postavila loděnice v Pule. Kýl byl založen 11. března 1901. Loď byla na vodu spuštěna 8. února 1903 a do služby vstoupila v roce 1905.
Veškerou dělovou výzbroj lodi vyrobila Škoda Plzeň. Na přídi lodi byla dvoudělová věž s 240mm kanóny, v zadní dělové věži ale byl pouze jeden 150mm kanón a další čtyři kanóny stejné ráže byly po dvou na každém boku v kasematech. V kasematech byly také čtyři 150mm kanóny. Lehkou výzbroj představovalo devět 70mm kanónů a osm 47mm kanónů. Loď nesla jeden torpédomet.
Boční 210mm silný pancéřový pás chránil boky lodi od přídě až po zadní dělovou věž, kde byl ukončen přepážkou. Mezi věžmy byl nad ním ještě 90mm pancéřový pás, který chránil boky až po dělovou palubu se 190mm a 150mm kanóny.
V polovině roku 1907 podnikl Sankt Georg v doprovodu malého křižníku Aspern zámořskou cestu dobré vůle při příležitosti 300. výročí založení Jamestownu – první anglická kolonie v Severní Americe. V rámci cesty navštívil americká města New York, Baltimore a Roanoke. Byl tak poslední válečnou Rakousko-uherského námořnictva, která navštívila USA.
Během první světové války byl Sankt Georg velice aktivní, přičemž zejména kryl lehké síly Rakousko-uherského námořnictva. Hned druhý den po vstupu Itálie do války 24. května 1915, podniklo Rakousko-uherské námořnictvo velký útok na italské pobřeží, kterého se křižník také účastnil. Jím vedená skupina ostřelovala přístav Rimini.
Jiný útok na italské pobřeží provedly Sankt Georg a starý křižník SMS Szigetvár v noci ze 17. na 18. června 1915. Ostřelovaly opět přístav Rimini a další cíle, přičemž je kryly lehké křižníky Helgoland a Saida s 8 torpédoborci.
Sankt Georg se 14–15. května 1917 účastnil bitvy v Otrantské úžině – úspěšného napadení spojenecké protiponorkové bariéry Otrantského průlivu. Samotného napadení blokády se neúčastnil, ale kryl ústup lehkých křižníků a torpédoborců, kterým se podařilo blokádu úžiny na několik týdnů narušit.
Právě na palubě Sankt Georgu vypukla 1. února 1918 rozsáhlá, ale neúspěšná vzpoura v boce Kotorské. Jerko Sisgorič, který na Sankt Georgu sloužil jako kulometčík, byl jedním ze čtyř námořníků, popravených po potlačení vzpoury.
Po skončení války byl Sankt Georg předán Velké Británii, která ho v roce 1920 nechala sešrotovat.


Fiat Albea

Fiat Albea je sedan odvozený od malého rodinného automobilu Fiat Palio. Vyrábí se v turecké továrně Tofas jako nástupce modelu Siena.


Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá je nejznámější a nejrozšířenější zástupce rodu kopřiva. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Je ale také široce využívána jakožto léčivá bylina či jako důležitá část potravy kachňat či housat při malochovu této drůbeže. V České republice se kromě ní běžně vyskytuje ještě její menší a méně nápadná příbuzná kopřiva žahavka.
Přirozeně se vyskytuje na severní polokouli, jakožto invazní druh se šíří v Jižní Americe. V České republice je rozšířena po celém území a ve všech výškových stupních. V současné době se velice šíří a vytváří husté vysoké porosty.
Statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50–150 cm, výjimečně až 2 metrů. Lodyhy jsou přímé, nevětvené. V zemi vytváří plazivý žlutavý oddenek. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité až kopinaté, špičaté a pilově zubaté. Kvete od června do října. Samčí květenství jsou latovitá, přímá a převislá, samičí klasovitá nebo hroznovitá a kratší, během květu přímá, odkvetlá nicí. Okvětí je zelenavé. Květy jsou jednopohlavné, zpravidla dvoudomé, výjimečně se vyskytují jednodomá uspořádání, v tom případě bývají květenství většinou jednopohlavná. Plodem jsou vejčité nažky. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Dříve se mělo za to, že tyto žahavé chlupy obsahují kyselinu mravenčí, poslední výzkumy ale ukazují, že je to směs tří chemikálií – histaminu na podráždění kůže, acetylcholinu na vyvolání pocitu pálení a serotoninu na zvýšení účinků dvou předchozích látek.
Předchozí stručný popis nemůže být vyčerpávající už proto, že jde o velice proměnlivý druh nabývající mnoha rozličných forem. Díky tomu existuji samozřejmě i popisy mnoha vnitrodruhových taxonů na bázi poddruhů a variet, ovšem jejich hodnota je často značně pochybná.
Kopřiva dvoudomá je nitrofilní druh, který hojně roste na rumištích, v pobřežních porostech, v příkopech podél cest, lužních či vlhkých suťových lesích a okolo plotů od nížin až do hor.
Kopřiva dvoudomá je sbírána jako léčivá rostlina velmi širokého použití. Za zdraví prospěšné se též považují pokrmy z ní připravené – kopřivové polévky, saláty či špenáty. Jako důležité obohacení potravy se sekané listy kopřivy přidávají do potravy drůbeži. Přidává se též do nádivky.
Kopřiva je ovšem vnímána též jako nevítaný plevel na zahrádkách, na loukách poblíž chat a chalup či v příkopech. Pravidelný pokos ji ale celkem spolehlivě potlačuje.


Chotěbudice

Obec Chotěbudice se nachází v okrese Třebíč, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 104 obyvatel.


Mogotievo

Mogotievo je slané jezero v Jakutské republice v Rusku. Nachází se na severu Jano-Indigirské nížiny severozápadně od ústí Indigirky v Allajchovském regionu. Rozlohou 323 km2 je to největší jakutské jezero. Je 34 km dlouhé a 15 km široké.
Průtokem je spojené s jezerem Boľšoje. Jiným krátkým průtokem je spojené s Východosibiřským mořem. Zamrzá ve druhé polovině září a rozmrzá v červnu.


Impressions

Impressions je třetí výběrové album britského multiinstrumentalisty Mika Oldfielda. Vydáno bylo na podzim roku 1980 těsně před vydáním nového studiového alba QE2.
Toto album bylo zřejmě prodáváno pomocí objednávek ze zásilkového katalogu. Impressions nikdy nevyšlo na CD.


Mšice

Český termín mšice má více významů, které si můžeme vyjasnit výřezem z taxonomie řádu polokřídlého hmyzu – Hemiptera , který obsahuje m.j.:
Z výše uvedeného plyne, že souhrnným termínem mšice je kromě jednotlivých druhů mšic označován i jejich celý rod a nadčeleď. Kromě toho, nepřesně se termín "mšice" používá i v případech jiného hmyzu z podřádu mšicosavých, např. u korovnice z nadčeledi Phylloxeroidea, pro kterou neexistuje český ekvivalent a proto se o ní někdy hovoří rovněž jako o "mšicích".
Mšice parazitují na rostlinách, z nichž sají rostlinné šťávy. Proto je mnoho druhů mšic považováno za škodlivé živočichy. Ze známých asi 3000 druhů mšic žije ve střední Evropě asi 850.
Mšice jsou většinou velké 4-6 mm a mají proměnu nedokonalou. Ústrojí mají bodavosavé. Tělo je zakončeno chvostkem, podle kterého se určuje pohlaví. Škodí sáním na podzemních i nadzemních částech rostliny. Sání způsobuje zakrslí růst, kadeření, svinování čepelí a změny ve zbarvení listů. Škodí přenosem viróz, případně i vylučováním medovice.
Mšice se obvykle vyskytují ve formě bez křídel, při přemnožení se však začnou líhnout i okřídlení jedinci a mšice se tak mohou přesunout z rostliny na rostlinu.
Některé mšice žijí v symbióze s mravenci, kteří je chrání před nepřáteli a naopak získávají medovici.


Karboxylové kyseliny

Karboxylové kyseliny jsou organické kyseliny, které obsahují karboxylovou skupinu -COOH. Karboxylové kyseliny, společně se svými solemi tvoří nezbytnou součást všech živých organismů. Jsou to substráty klíčových metabolických dějů a aminokyseliny, tedy kyseliny, které kromě karboxylové skupiny obsahují ještě skupinu aminovou, jsou základním stavebním kamenem bílkovin.
V porovnání s minerálními kyselinami jsou kyselinami výrazně slabšími. Pro srovnání, disociační konstanta pKa nejsilnější karboxylové kyseliny, kyseliny mravenčí, je 3,75 zatímco pKa kyseliny sírové je -3,0. Míra kyselosti ještě klesá s u vyšších homologů karboxylových kyselin. Je to dáno tím, že methylové skupiny působí kladným indukčním efektem, který stabilisuje protonovanou formu. Naopak destabilizuje iontovou formu kyseliny, protože zvětšuje její záporný náboj.
Při disociaci se odštěpuje proton z karbonylové skupiny a vzniká karboxylátový anion:
Hydroxylový aniont OH- vznikl disociací vody, druhým vzniklým iontem je oxoniový kationt H3O+. Po přídavku karboxylové kyseliny do vody se tedy disociací kyseliny a vznikem karboxylátového iontu odstraní část hydroxylových aniontů a vznikne přebytek oxoniových kationtů.
Protože koncentrace oxoniových iontů určuje pH roztoku, čím větší aktivita H3O+, tím nižší pH, jsou vodné roztoky karboxylových kyselin kyselé. Disociační konstanta vyjadřuje ochotu sloučeniny disociovat; protože karboxylové kyseliny disociují málo, výsledné pH nebude ale nikdy příliš nízké. Disociační konstantu lze poněkud zvýšit přítomností silných elektronegativních skupin na atomu uhlíku přímo sousedícího s karboxylovou skupinou, jako jsou halogenidy. To totiž způsobí posun náboje v molekule a atom vodíku se snadněji odštěpuje..
Karboxylová skupina je polární a vytváří proto vodíkové můstky. Ty mají přímý vliv na body varu i tání. Body varu rostou s délkou řetězce. Kyseliny se sudým počtem uhlíků mají vyšší bod varu než nejbližší vyšší a nižší karboxylové kyseliny s lichým počtem uhlíků.
Podle podobnosti vyšších karboxylových kyselin s alkany, získaly tyto triviální název mastné kyseliny. Převažuje u nich lipofilní charakter a jsou tedy ve vodě nerozpustné. Dikarboxylové nebo aromatické kyseliny jsou za laboratorních podmínek tuhé.
Karboxylová skupina je v chemickém názvosloví organických sloučenin nejdůležitější skupinou. Proto se systematický název každé látky, která tuto skupinu obsahuje, skládá ze slova kyselina a přídavného jména s koncovkou -ová, resp. karboxylová. Jen když některá karboxylová skupina není započítána do základního řetězce, používá se předpona karboxy-.
Jejich molekuly mohou obsahovat také jiné funkční skupiny, např. již zmíněnou aminovou skupinu, hydroxylovou skupinu -OH, nebo halogen. Kyseliny, které mají více než jednu karboxylovou skupinu se nazývají polykarboxylové kyseliny.
Mnoho karboxylových kyselin má své triviální, častěji používané názvy. Například kyselina ethanová je častěji známa jako kyselina octová.
Karboxylové kyseliny vznikají z uhlovodíků postupnou oxidací přes alkohol a aldehyd:
Kromě výše popsané disociace mají karboxylové kyseliny ještě jednu schopnost vlastní kyselým látkám: reagují se zásadou v reakci, při které vzniká voda a sůl kyseliny. Jedná se o zvratnou reakci, sůl je totiž rozkládána vzniklou vodou. Soli vyšších karboxylových kyselin se nazývají mýdla.
S alkoholy karboxylové kyseliny reagují za vzniku esterů. Reakce je zvláštní tím, že vodík OH skupiny alkoholů je kyselejší než karboxylová skupina, karboxylová kyselina se tedy v reakci chová jako zásada:
Mezi estery patří velké množství látek používaných jako chuťové esence v potravinách, například rumová esence je chemicky mravenčan ethylnatý. Naprostá většina lipidů jsou estery, nejčastější složka tuků a olejů je triacylglycerol, ester vyšších - mastných kyselin a trojsytného alkoholu glycerolu. Všeobecně známé jsou tyto tři vyšší mastné kyseliny - palmitová, stearová a olejová.
kys. ftalová za dodání tepla reaguje a vzniká anhydrid této kyseliny a voda
Karboxylové kyseliny jsou nepostradatelnou složkou živých organismů. Aminokyseliny jsou základem proteinů, tedy i enzymů, které umožňují složité metabolické procesy. Estery ve formě triacylglycerolů i dalších - tedy tuky a oleje - mají zásobní i strukturní funkci.
Kyselina mravenčí je obsažena v kopřivách a jako svůj jed ji používají mravenci, včely a vosy. Kyselina octová vzniká při hnití rostlinných i živočišných produktů. Mnoho těchto kyselin je obsaženo také v ovoci a zelenině, např. kyselina šťavelová, jablečná nebo vinná.
Jedna z metabolických drah, cyklus trikarboxylových kyselin, je ústředním centrem anabolických i katabolických procesů v těle. Aktivovaná kyselina octová, acetyl-CoA, je klíčovým, energii nesoucím substrátem.
Mnoho karboxylových kyselin a jejich esterů má využití v potravinářství: zředěná kyselina octová - ocet - se používá jako okyselující i konzervační přísada. Hrušková a malinová esence jsou estery octové kyseliny. Kyselina mléčná dodává chuť kysanému zelí i kyselým okurkám, kyselina vinná, která se nachází ve zralém ovoci, se používá jako ochucovadlo ovocných nápojů, kterým dodává ovocnou chuť. Podobně se používá kyselina citrónová, která slouží i jako konzervační prostředek.
Farmaceutický průmysl využívá kyseliny octové i mléčné, kyselina vinná slouží jako dávivý kámen. Kyselina salicylová a zvláště její ester, kyselina acetylsalicylová, jsou významným lékem proti zánětu a horečce. Kyselina acetylsalicylová je účinnou látkou aspirinu.
Umělé, acetátové hedvábí je esterem kyseliny octové. Z kyseliny tereftalové se vyrábí umělé vlákno terilen.
Pozn. kyselina maleinová a fumarová, podobně jako kyselina olejová a elaidová se liší polohou skupin COOH vůči dvojné vazbě. Jedná se o tzv. cis-trans izomerii.
Deriváty karboxylových kyselin obsahují další funkční skupinu nebo mají pozměněnou karboxylovou skupinu a proto mají další charakteristické vlastnosti.


Černá v Pošumaví

Obec Černá v Pošumaví se nachází v okrese Český Krumlov, kraj Jihočeský, na levém břehu Lipenské přehrady zhruba 18 km jihozápadně od Českého Krumlova. Ke dni 31. prosince 2008 zde žilo 808 obyvatel.
 File:CernaVPosumavi-ObecniUrad.jpg|Obecní úřad File:CernaVPosumavi-kostel4.jpg|Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie File:CernaVPosumavi-SvJanNepomucky-socha.jpg|Socha svatého Jana Nepomuckého u vchodu do kostela File:CernaVPosumavi-pamatnicek.jpg|Památník na místě bývalého hřbitova File:CernaVPosumavi-pamatnikObetemIsvetoveValky.jpg|Památník obětem I. světové války File:CernaVPosumavi-KrucifixNadObci.jpg|Veřejný krucifix nad obcí File:CernaVPosumavi-FotbaloveHriste.jpg|Fotbalové hřiště File:CernaVPosumavi-HotelRacek.jpg|Hotel Racek File:CernyPotok2006.jpg|Most přes Černý potok File:Lipno3.jpg|Přívoz přes Lipno


Sandro Botticelli

Vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi, známý jako Sandro Botticelli byl italský renesanční malíř, významný představitel florentské školy.
Byl synem koželuha Mariana di Vanni Filipepi, jenž se usadil se svou ženou a šesti dětmi nedaleko kostela d´Ognissanti ve Florencii. Přezdívka jednoho z jeho starších bratrů Giovanniho, který našel smysl života ve světě financí, Botticeli se později přenesla na Sandra. Existuje také verze, že jeho přezdívka pochází z italského "battigello" - tedy zlatotepec. Tu pravděpodobně získal během několika let práce ve zlatotepecké dílně svého již zmíněného bratra.
Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha.
Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval především na zakázku Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple. Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí florentského dómu.
Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na obrazech s křesťanskými tématy. Sandro Botticelli umřel 17. května 1510 a byl pohřben v kostele d´Ognissanti. Jeho dílo brzy upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až na konci 19. století.
Soubor:Primavera.jpg|thumb|right|* Primavera Obraz by mohl být vyjádřením lásky Giuliana Medici k prosté dívce Simonettě Cataneo Vespucciové, která je tu zobrazená jako královna slavnosti; namalován na zakázku pro bratrance Lorenza I. Nádherného,pro vilu Reale Lorenza Medici v Castellu
Na obraze Botticelli namaloval nejen svůj autoportrét, ale také nejvýznamnější příslušníky rodu Medici: Cosima I. Starého, Lorenza I. Nádherného a jeho bratra Giuliana.
Fresku namaloval na žádost Vespucciů jako protějšek obrazu sv. Jeronýma svého vrstevníka Domenica Ghirlandaia.
Tento obraz je jedním z nejvýznamnějších Botticelliho děl. Jako antičtí bohové jsou na obraze znázorněni Giuliano Medici a jeho milenka Simonetta Cataneo, provdaná do rodiny Vespucciů.
Toto dílo bylo pravděpodobně inspirováno nejen klasickými básněmi od Ovidia a Lucretia, ale také verši Agnola Poliziana - Botticelliho přítele. Dlouho sloužilo pouze jako dekorace v Medicejském paláci a původně se jmenovalo Venuše jako symbol jara zdobena květinami Grácií, jak ho nazval Vasari.
Figury zprava - okřídlené mýtické stvoření v horním rohu je Vítr Zephyrus, který unáší nymfu Chloris, aby si ji vzal a poté ji obdařil schopností dávat život květinám. Vedle ní stojí postava, jíž si často lidé pletou s Venuší. Je to Flora, bohyně jara a zároveň také ona zmíněná nymfa, která se po sňatku se Zephyrem proměnila v bohyni. Žena uprostřed je Venuše a toto je její zahrada. Nad ní se vznáší pověstně slepý Kupido - římský bůžek lásky Vedle se zřejmě oddávají tanci Tři Grácie. Mladík úplně vlevo je Merkur, římský bůh vědění a posel bohů.


Pachypodium

Pachypodia pochází z Madagaskaru a také z jižní Afriky. Jsou proměnlivého vzhledu, různé tloušťky kmenu, barvy a velikosti květů atd. Všechna jsou jedovatá.


Kulty UFO

Kulty UFO, někdy též UFO náboženství, je souhrnné označení pro skupiny a hnutí věřící v mimozemskou civilizaci, která přichází nebo přijde lidstvu předat nauku, případně Zemi kolonizovat. Takových skupin existuje poměrně velké množství. Mezi nejznámější skupiny, které bývají označovány jako kulty UFO, patří Aetherius Society, Nebeská brána a Raeliánské hnutí. V Česku reprezentují kulty UFO Vesmírní lidé.


Solární kalendář

Solární kalendář je druh kalendáře založený na vzájemném pohybu Slunce a Země. Mezi solární kalendáře se řadí např. kalendář gregoriánský.
Solární kalendář je založen na výpočtech a snaží se ideálně přiblížit době oběhu slunce po ekliptice mezi dvěma jarními body. Pro běžného pozorovatele je to téměř totéž, jako oběh Země okolo Slunce, resp. návrat Slunce na stejné místo na obloze, pokud ignorujeme odchylky způsobené precesí. Tím, že se solární kalenář řídí délkou tropického roku, nejlépe souhlasí s pravidelným cyklem ročních období. Jeho nevýhodou je, že není slučitelný s přirozenou délkou měsíčního cyklu, takže délky jeho 12 měsíců jsou dány dohodou.
Jelikož tropický rok má celkem přibližně 365,2422 dní, je potřeba upravit délku roku tak, aby odpovídala celým dnům. Tento problém řeší juliánský i gregoriánský kalendář systémem tzv. přestupných let, při nichž se k počtu 365 dnů připojuje jeden den navíc, čímž se vyrovnává celkový počet dnů.


Horní Štěpanice

Horní Štěpanice jsou částí obce Benecko v Krkonoších v okrese Semily v Libereckém kraji.
Osada byla založena pravděpodobně v rámci markvartické kolonizace Podkrkonoší, věrohodné historické prameny ale chybí. Za historické datum založení se pokládá rok 1304, kdy byl 28. července předán do užívání štěpanický hrad Janovi z Valdštejna. Jméno osady je odvozeno od jména vůdce kolonizační družiny, vladyky Štěpána.
Štěpanický hrad byl postaven Zdeňkem Markvartem z Hruštice brzy po dokončení hradu Waldenstein v Českém ráji. Štěpanický hrad byl budován jako sídlo Zdeňkova syna Jana. Na Jana též král Václav II. převedl Zdeňkovy výsady a práva. Hrad sloužil jako jedno z hlavních středisek osídlení Podkrkonoší, za druhé středisko lze považovat oblast Vysocka, kde Valdštejnové na skalním ostrohu na Jizerou vybudovali sesterský hrad Vysoký. Na místě štěpanického hradu se v současné době nacházejí pouze rozvaliny, částečně rekonstruované z prostředků obce Benecko, která za tímto účelem založila nadaci.
Horní Štěpanice jsou zajímavé i zachovalou lidovou architekturou s roubenými chalupami z krčků a farním kostelem Nejsvětější Trojice.
Benecko | Dolní Štěpanice | Horní Štěpanice | Mrklov | Rychlov | Štěpanická Lhota | Zákoutí |


Archipel v plamenech

Archipel v plamenech je historicko-dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Česky vyšel též pod názvem Archipel v ohni.
Román se odehrává během řeckého povstání za samostatnost z područí turecké Osmanské říše v letech 1821 až 1829. Na pozadí těchto historických událostí sledujeme osudy mladého francouzského námořního důstojníka Henryho d'Albareta, který stojí v boji na straně Řeků. Ten v bitvě proti Turkům utrpí zranění a během své rekonvalescence se zamiluje do okouzlující Hadjine, dcery řeckého bankéře Elizunda z ostrova Korfu. Oba mladí lidé se brzy zasnoubí a chystají svatbu. Hadjine chce však za ženu také námořník Nicolas Starkos, o němž se ví, že je ve spojení s místními piráty. Jejich vůdcem je tajemný a krutý Sacratif, spojenec Turků a otrokář, který prodává své vlastní krajany do otroctví v přístavech severní Afriky. Starkos ví, že bankéř Elizundo se na Sacratifových obchodech s otroky podílí a chce skrze sňatek s Hadjine získat jeho bohatství. Nutí ho proto pod pohrůžkou vyzrazení jeho nekalých obchodů, aby mu Hadjine dal za ženu. Hadjine nechce se Starkosem mít nic společného a když starého bankéře raní mrtvice, je zbavena nutnosti vzít si ho za muže. Nechce se však provdat ani za Henryho d'Albareta, protože trvrdí, že ho kvůli hanebnému otcovu jednání není hodna. Zklamaný a nešťastný d'Albaret se vrací k vojenské službě a dostává úkol zbavit Archipel krutého piráta Sacratifa. Brzy se ukáže, že jím není nikdo jiný než Nicolas Starkos. Ten je v závěrečné bitvě zabit a Hadjine následně svolí ke sňatku s Henrym, protože vykoupila otcovu vinu.
 Image:Verne-Archipel1.jpg|L'archipel en feu, titulní stránka francouzského vydání. Image:Verne-Archipel2.jpg|L'archipel en feu, frontispis francouzského vydání. Image:Verne-Archipel3.jpg|L'archipel en feu, původní ilustrace Léona Benetta


Carrauntoohil

Carrauntoohil je nejvyšší hora Irska. Nachází se v hrabství Kerry, v pohoří Macgillycuddy's Reeks. Dosahuje nadmořské výšky 1041 m.
Jméno "Carrauntoohil" je odvozeno z irského Corrán Tuathail, což znamená "Tuathalův srp".
Nejvyužívanější výstupová cesta na vrchol vede ze severovýchodu přes Hag's Glen a Devil's Ladder. Lze též podniknout hřebenovou túru ve směru ze západu na východ a zdolat i zbylé dvě tisícovky v pohoří - Beenkeragh a Caher.


Asijsko-pacifické hospodářské společenství

APEC je organizace sdružující 21 zemí. Tyto země vytvářejí polovinu HDP světa. Cílem tohoto seskupení je zlepšit ekonomické a politické vztahy mezi členskými státy.
Zakládajících členů bylo v roce 1989 dvanáct: Austrálie, Brunej, Filipíny, Indonésie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Malajsie, Nový Zéland, Thajsko, Singapur, USA. V roce 1991 přistoupila Čína, Hong Kong a Tchajwan, v roce 1993 Mexiko a Papua Nová Guinea, v roce 1994 Chile a v roce 1998 Peru, Rusko a Vietnam.


Häädemeeste

Häädemeeste je městečko v estonském kraji Pärnumaa, samosprávně patřící do obce Häädemeeste, jejímž je administrativním centrem.


Jozef Feranec

Jozef Feranec byl slovenský katolický duchovní, v letech 1973-1990 14. biskup banskobystrický.
Biskup Feranec byl jeden ze čtyř biskupů vnucených katolické církvi komunistickým režimem v roce 1973. Společně s biskupem Vranou se nejvíce kompromitoval spoluprací se Sdružením Pacem in terris, které podporoval i po vydání dekretu Quidam episcopi, který kněžím členství v takovýchto sdruženích zakazoval. V obhajobě Sdružení setrval dokonce i po sametové revoluci, tento postoj si podržel až do své smrti.
Jozef Feranec si společně s několika dalšími představiteli SKD-PIT nechal udělit čestný doktorát teologie na bratislavské bohoslovecké fakultě. Proti tomu protestoval u československých úřadů velký kancléř fakulty, biskup Július Gábriš, který se též obrátil se stížností v této věci na Svatý stolec. Ten prohlásil Ferancův doktorát za neplatný.


Ústavní řád

Ústavní řád, nazývaný promiscue též ústavním pořádkem nebo ústavou, je subsystém práva tvořený nejdůležitějšími právními předpisy určitého právního řádu.
V České republice se skládá z Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a z ústavních zákonů přijatých podle Ústavy.
Proč tvůrci Ústavy zvolili neobvyklý a formálně nesprávný termín ústavní pořádek, je otázka pro historiky, případně pro pamětníky přípravy Ústavy. Jednou možností je, že se chtěli vyhnout nežádoucí analogii s „řádem ústavu“. V literatuře je běžně přijímána teze, že je na místě uplatnit opravný výklad a termín ústavní pořádek vykládat jako ústavní řád.


Svěcená voda

Svěcená voda je voda, která prošla rituálem provedeným určeným církevním hodnostářem. Podle názvu rituálu, který může být nazýván též posvěcení nebo žehnání se může nazývat též požehnaná voda nebo posvěcená voda. V křesťanství se užívá jako přípomínky křtu a používá se při požehnáních.
Běžnou svěcenou vodu připravuje kněz při rituálu, který je formou exorcismu. Tato svěcená voda se nalézá v kostelech a chrámech při vstupu v malých nádobkách upevněných na stěně či sloupu, kde si příchozí a odchozí smočí prsty a poté se pokřižují. Svěcená voda zde má udržovat vzpomínku na křestní sliby a slouží při svátostinách. Jako svátostina se někdy přeneseně označuje nejen rituál, ale i přímo voda.
V katolické liturgii má voda i další použití, například při svátosti křtu. Dá se tedy říci, že svěcené vody existuje více druhů, kromě uvedené běžné svěcené vody například voda křestní.


Leušinský tuman

Leušinský tuman, je jezero v Chanty-Mansijském autonomním okruhu v Ťumeňské oblasti v Rusku. Má rozlohu 114 km2.
Leží na západním okraji Západosibiřské roviny. Z jezera odtéká řeka Ach, která je přítokem řeky Kondy. Krátkým průtokem je spojené s jezerem Středněsatytinský tuman. Zdroj vody je sněhový a dešťový.


Bratrouchov

Bratrouchov je místní část města Jablonec nad Jizerou nacházející se v Libereckém kraji v okrese Semily asi 3 km východně od centra Jablonce. Místní část leží v nadmořské výšce 700 m v západní části Krkonoš.
Blansko | Bratrouchov | Buřany | Dolní Dušnice | Dolní Tříč | Horní Dušnice | Hradsko | Jablonec nad Jizerou | Končiny | Stromkovice |


Svět

Svět je pojem, kterým lidé označují prostor okolo sebe. V moderním pojetí nejčastěji označuje planetu Zemi, kterou lidstvo obývá. V tomto významu např. mapa světa označuje mapu povrchu Země. Pojem svět může také popisovat lidskou populaci všeobecně nebo jako určitou skupinu lidí.
Svět je též důležitý filosofický pojem. V současném filosofickém myšlení se svět nejčastěji chápe jako to, čehož smyslem je být místem k životu. Často se mluví o bytí ve světě.
V náboženském myšlení je často zastoupena víra v jiné světy. Častá je zde snaha o únik z tohoto světa, považovaného za svět klamu či duchovního úpadku.
---- Kromě základního slova jsou běžné používány odvozené odborné termíny makrosvět a mikrosvět.


Florentská camerata

Florentská camerata je označení pro sdružení skladatelů, básníků, vědců a hudebních teoretiků, působící ve Florencii od roku 1573 do konce osmdesátých let 16. století pod patronací Giovanniho de Bardi. Hnutí usilovalo navrátit hudbu k ideálům Platóna, bojovalo proti nizozemské polyfonii. Hnutí také stálo u zrodu monodie jako hudebního stylu. Vůdčí osobností Florentské cameraty byl Vincenzo Galilei, otec Galilea Galilei.


Stefan Bradl

Stefan Bradl je německý závodník v Mistrovství světa silničních motocyklů, syn bývalého motocyklového vícemistra světa Helmuta Bradla. Dostal se do povědomí veřejnosti v roce 2005. Dostal příležitost startovat za tým Red Bull KTM juniors ve třech velkých cenách na divokou kartu. Jeho prvním závodem byla Velká cena Katalánska a v České republice dokonce získal svůj první bod v Mistrovství světa. V tom samém roce dokázal ovládnout německý šampionát a na další sezónu s ním KTM počítala jako se stálým jezdcem.
Mladý Stefan sbíral zkušenosti v Mistrovství světa, ale sezónu předčasně ukončila zlomenina nohy v tréninku na Velkou cenu Malajsie, když se mu stal osudným náraz od jiného jezdce. Bradl pro rok 2007 přešel k tovární Hondě, nicméně se zúčastnil pouze pár testů a od plánu startovat s japonskou továrnou ustoupil z osobních důvodů. Nové působiště nalezl u týmu Blusens Aprilia ve španělském šampionátu, v němž si vedl výborně a vyhrál titul pět bodů před talentovaným Scottem Reddingem. Tým mu dal příležitost také v Mistrovství světa, když na divokou kartu startoval v několika závodech. Hned v Barceloně se mu podařilo dojet jako devátý. Šéfa týmu přesvědčil natolik, že ho od Velké ceny Portugalska nechal dokončit sezónu místo nevýrazného van den Berga. Na konci sezóny měl Němec 39 bodů a obsadil 18. místo. Čtyřikrát pronikl mezi nejlepších deset.
Pro rok 2008 se Stefan Bradl rozhodl přestoupit do německého týmu Grizzly Gas Kiefer Racing ve kterém přišly první velké úspěchy. Hned v úvodní Velké ceně Kataru stanul poprvé na pódiu a v prvních sedmi závodech se pokaždé umístil do desítky. Dokonce se mu podařilo i poprvé vyhrát v Brně, na okruhu, kde před patnácti lety vyhrál jeho otec Helmut. Na "bednu" se postavil také ve Spojených státech, Japonsku a Austrálii. Celkově se v úspěšné sezóně umístil na čtvrtém místě se ziskem 187 bodů.
Jako favorit na titul vstupoval do ročníku 2009, ovšem ani na stupně vítězů se zatím nepodíval, přestože v japonském Motegi k nim měl blízko. V polovině sezóny mu patří až dvanáctá pozice a pouhých 44 bodů.


Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy Praha

Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy v Praze je předním českým neprofesionálním sborovým tělesem složeným především ze studentů, absolventů a zaměstnanců Univerzity Karlovy a ostatních pražských vysokých škol.
VUS UK Vznikl již v roce 1948 a je tak vůbec nejstarším českým akademickým sborem. Jedním z jeho zakladatelů a zároveň prvním sbormistrem se stal hudební skladatel Jan Tausinger.
Za celou dobu existence souboru se zde vystřídalo více než tisíc sboristů, dnes se počet jeho členů pohybuje mezi šedesáti a osmdesáti, věkový průměr zpěváků je kolem 28 let. Mnozí bývalí sbormistři VUS UK jsou dnes renomovanými osobnostmi - dirigent Jiří Kout, někdejší sbormistr Pražského filharmonického sboru a Pražského komorního sboru Lubomír Mátl, dirigent Oliver Dohnányi, dirigentka Filharmonie Hradec Králové a profesorka Pražské konzervatoře Miriam Němcová, sbormistr mezinárodního pěveckého sboru v USA Jiří Kratochvíl nebo bývalý sbormistr Pražského filharmonického sboru, dnes pedagog HAMU v Praze, Jaroslav Brych.
Sbor je jako jediný zástupce z České republiky členem Evropské federace mladých sborů. Ve spolupráci s touto velkou sborovou obcí se na začátku devadesátých let 20. století VUS UK spolupodílel na organizaci Mezinárodních pěveckých týdnů v Táboře v jižních Čechách, v roce 2004 pak připravil sympózium Po stopách Antonína Dvořáka.
Vedle pravidelné koncertní činnosti v Praze a v jiných místech České republiky sbor vystupuje často i v zahraničí. Navštívil většinu evropských zemí, ale koncertoval i mimo Starý kontinent - nejprve na Sibiři, v roce 1990 v USA a v letech 1992 a 1995 absolvoval dvakrát čtrnáctidenní koncertní turné po Izraeli, kde sbor vystoupil jako první české pěvecké těleso po více než čtyřiceti letech. V létě 1998 podnikl další turné do zámoří, tentokrát na západní pobřeží Kanady a USA. Jeden týden v červenci 1999 strávil soubor na Islandu a v říjnu 2002 absolvoval čtrnáctidenní koncertní turné po centrálním a severním Mexiku. V dubnu 2003 se zúčastnil reprezentativního zájezdu do lotyšské Rigy, kde absolvoval dvě vystoupení v rámci přehlídky Dny Prahy v Rize, pořádané Magistrátem hl. m. Prahy. Významného úspěchu dosáhl soubor v červenci 1996 na mezinárodní sborové soutěži v rakouském Spittalu, kde zvítězil v konkurenci dvanácti sborů z celého světa vybraných na základě přihlášek od více než stovky těles. Zatím poslední podobný vavřín představuje vítězství v soutěži MUSICA SACRA PRAGA v roce 2005. Sbor je rovněž aktivní na poli divadelní tvorby, v roce 2004 se zúčastnil velkolepého provedení opery Carmen, které v AufSchalke aréně v německém Gelsenkirchenu sledovalo na 70.000 diváků, a v září 2005 byli členové sboru pozváni do Bambergu ke spolupráci na sborovém partu opery Tosca. Nejnovější aktivitou sboru je spolupráce s činohrou Národního divadla v Praze, kde mladí zpěváci účinkovali ve dvou inscenacích.
V oblasti nahrávací činnosti realizoval VUS nejprve výběr ze svého repertoáru na LP. Následovala spolupráce na nahrávce Missy Solemnis skladatele Miloše Boka a poté nahrávka duchovních skladeb Petra Ebena. Další tituly vyšly ve vlastní produkci VUS UK, nejprve živé nahrávky dvou stěžejních vokálních děl Antonína Dvořáka Rekviem a Stabat Mater a stěžejní album, obsahující hudbu českých skladatelů 20.století na texty lidové poezie. Řada natočených titulů pokračovala spoluprací na opětovné nahrávce Dvořákova Rekviem, tentokrát pro výroční snímek Pražské konzervatoře.
V roce 2006 VUS UK účinkoval na nahrávce dalších děl M.Boka, tentokrát se jednalo o Credo fis-moll a cyklus Snové koledy. Edici uzavírá profilové CD „PÍSEŇ ČESKÁ“ s tvorbou českých autorů, inspirovanou lidovou poezií, které vyjde u příležitosti 60.výročí založení sboru.
Kromě nahrávek vydaných na albech, VUS zrealizoval i další snímky:
- KRO pořídilo během koncertu VUS v nizozemském Utrechtu v lednu 1994 rovněž živou nahrávku díla AN AMERICAN TE DEUM českého skladatele Karla Husy žijícího v USA za řízení samotného autora - během festivalu Europa cantat v rakouském Linzi v roce 1997 natočil VUS nahrávku pro německou televizní společnost ZDF
Od září 1999 je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Jakub Zicha, absolvent Pražské konzervatoře v oboru viola a dirigování. Jeho absolventský koncert v listopadu 2000 byl zařazen do programu „Praha-evropské město kultury“.
Již v době studií se stal členem Myslivečkova komorního orchestru, s nímž jako sólista vystupoval u nás i v zahraničí. Jako člen různých komorních souborů uskutečnil řadu nahrávek pro gramofonová vydavatelství.
Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Pražští chrámoví sólisté, jenž se specializuje na uvádění předklasické hudby. Od září 1999 působí ve funkci uměleckého vedoucího a sbormistra Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy.
Pro oba soubory pořídil řadu hudebních realizací podle zápisů románské, gotické, renesanční i barokní hudby, ale studuje s nimi také hudbu soudobou. V roce 2003 byl vyzván Evropskou federací pěveckých sborů Europa Cantat, aby pro připravovaný sborník vánočních písní evropských národů přispěl za Českou republiku.
Pro CD nahrávku nastudoval s VUS UK Rekviem A.Dvořáka, pro koncertní provedení dále připravil díla takových autorů jako L.v.Beethoven, C.Orff aj. V roce 2007 s VUS UK a jeho hosty kompletně připravil a natočil CD „Píseň česká“, obsahující hudbu českých skladatelů 19.a 20.století na texty lidové poezie.
Na svém dirigentském kontě má několik primátů: v červnu 2000 v Praze jako první nastudoval a uvedl novodobou rekonstrukci Rekviem W. A. Mozarta podle nejnovějších výzkumů anglického hudebního vědce C.F.Maundera, v říjnu téhož roku v Praze opět v premiéře uvedl Korunovační mši W. A. Mozarta s chlapeckým sborem. Jako asistent dirigenta se podílel na premiérovém nastudování opery P.Trojana „Bylo nás pět“, uvedené na festivalu Pražské jaro 2003. Od června 2004 spolupracuje s Národním divadlem v Praze; hudebně připravil inscenace činohry Naši Furianti, Vladařka závist a Zvony.
Jako sbormistr a dirigent se zúčastnil několika významných festivalů, vystupoval dále také v Rakousku, Dánsku a Japonsku. V listopadu 2003 byl vybrán k účasti ve finálové části mezinárodní dirigentské soutěže v japonském Tokiu.
Jakub Zicha spolupracoval s mnoha významnými dirigenty, a renomovanými sólisty. Patřili mezi ně Donato Renzetti, Johannes Wildner, Fabio Bernoni, mezi sólisty najdeme jména jako Nao Higano, Ivan Kusnjer, Luděk Vele. Pracuje dále s významnými českými hudebními tělesy, je pravidelným členem porot mezinárodních soutěží „PRAGA CANTAT“ a „YOUNG PRAGUE“ a věnuje se také hudební režii. Od září 2001 pedagogicky působí na Pražské konzervatoři.
Od podzimu 2003 je druhým sbormistrem VUS UK Jiří Petrdlík. absolvent oboru dirigování na Pražské konzervatoři a HAMU. V letech 1998-2004 působil jako hlavní dirigent divadla Na Fidlovačce a současně stál v čele několika komorních souborů. Roku 2002 přijal dirigentské angažmá v Národním divadle v Brně, od roku 2004 je hlavním dirigentem Městského divadla v Brně. Od sezóny 2004-2005 je hostem divadla J.K.Tyla v Plzni. Spolupracuje také s Národním divadlem v Praze, kde roku 2003 uvedl světovou premiéru opery M. Štědroně Lidská tragikomedie.
Dirigentskou spolupráci navázal i se symfonickými orchestry. Aktivně se věnuje sbormistrovské činnosti, od r. 2000 je uměleckým vedoucím komorního sboru Charmone, pravidelně spolupracuje s Pražským smíšeným sborem. Sbormistrem VUS UK se v roce 2003 stal po několikeré úspěšné příležitostné spolupráci.
Od roku 2000 je stálým členem poroty mezinárodního festivalu „PRAGA CANTAT“. Vystupuje na domácích i zahraničních festivalech. V létě roku 2004 byl jako jediný český aktivní účastník vybrán k účasti na mistrovském kurzu u Kurta Masura. Významnou část jeho činnosti tvoří též nahrávání, je členem výboru Společnosti Antonína Dvořáka, spolupracuje s Hudebními rozhledy a soustavně se věnuje pedagogice.


Egyptský kalendář

Egyptský kalendář byl solární kalendář, který měl pevně 365 dní v každém roce. To způsobilo, že po sto letech se například letní slunovrat posunul o 25 dní. Měsíce byly rozděleny na 3 desetidenní „týdny“. Právě kvůli „toulavosti“ svého kalendáře používali Egypťané k určení ročních sezón heliaktický východ hvězdy Sirius. Ten připadl na stejný kalendářní den vždy po 1 460 Juliánských letech a tato perioda se nazývá Sothickým cyklem. Egypťané si také byli vědomi, že 309 lunací odpovídá zhruba 9 125 dnům nebo 25 egyptským rokům.
Egyptský kalendář byl jeden z prvních solárních kalendářů. Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliaktického východu hvězdy Sirius. Současně s jejím východem se začínal rozvodňovat Nil, aby přinesl úrodné bahno. Vítání Siria proto provázely velké slavnosti a zvláštní obřady.
Záplavy Nilu měly pro Egypt obrovský význam, závisela na nich úroda hlavních egyptských plodin. Proto čekání na první objevení Sopdet vedlo k počítání dnů od jedné povodně k další a následně ke vzniku kalendáře.
Původně měl kalendář dvanáct měsíců po 30 dnech. Rok měl tři roční období po čtyřech měsících - dobu rozvodnění Nilu, dobu setí a dobu sklizně. V pátém století př. n. l dostaly tyto měsíce jména.
Jména vycházela ze jmen bohů, kterým byly tyto měsíce zasvěceny. Thóth patřil bohu Měsíce a moudrosti, athyr bohyni Hathór, phamenóth zbožnělému králi Amenhotepovi, měsíc pharmuthi se spojoval s bohyní Ermutou, pachón s bohem Chonsu. Měsíc payni byl zasvěcen Svátku údolí a mesoré Narození Slunce.
Každý měsíc se dělil na tři velké týdny po deseti dnech nebo na šest malých týdnů po pěti dnech. Řekové tyto týdny nazývali dekády a centády.
Kněží po dlouhodobém pozorování heliakického východu Síria zpřesnili délku roku na 365 dní. Pět doplňkových dnů ale nedostal ani jeden měsíc a měsíce měly stále po 30 dnech. Dodatečné dny byly zasvěceny dětem bohyně nebe Nút a bohovi Země Gebovi. Oslavovaly se koncem roku jako dny narození bohů Usira, Hóra, Sutecha, Ésetu a Nebthetu, kteří vzešli ze spojení Geba a Nút.
Několik století před začátkem našeho letopočtu egyptští kněží již věděli, že jejich rok je o něco kratší, než jaký je ve skutečnosti, ale z náboženských důvodů kalendář neupravovali. Přáli si, aby svátky, ve kterých se přinášely bohům oběti, procházely všemi měsíci roku a ve všech se světily.
V roce 1866 se při vykopávkách jednoho chrámu v nilské deltě našel tzv. Kánobský dekret krále Ptolemaia III. Euergeta z ptolemaiovské dynastie. V dekretu ze 7. března roku 238 př. n. l. stojí: „Protože hvězda ujde za čtyři roky o jeden den dopředu, k tomu, aby svátky oslavující léto nepřipadly v budoucnosti na zimu, jak se stává a bude stávat, jestliže rok bude mít i napříště 360 a pět doplnitelných dnů, od nyní se předpisuje každé čtyři roky oslavovat svátek Evergétových bohů po pěti doplnitelných dnech a před novým rokem. Ať každý ví, že dřívější nepořádky ročních dob jsou od nynějška napraveny králem Evergétem“. Reforma krále Ptolemaia III. se ale neujala a egyptské svátky stále putovaly všemi měsíci roku.
Začátek egyptského roku se každé čtyři roky zpozdil o jeden den. Za 120 let vzrostla chyba na celý měsíc. Proto i den slunovratu přicházel v stále pozdějších měsících a začátek roku se naopak přesouval na dřívější roční doby. Po 4 × 365 letech = 1460 let se začátek roku opět shodoval s letním slunovratem a heliaktickým východem hvězdy Sirius. Po uplynutí těchto 1460 egyptských kalendářních roků se přidal jeden rok a počítalo se, jako kdyby uplynulo 1461 let.
Takto se stal egyptský kalendářní rok „toulavým“, putujícím. Perioda 1461 let se začala nazývat sóthidská, období Sóthidy nebo také Veliký rok.
V roce 26 př. n. l se začalo v Egyptě používat zdokonaleného kalendáře koptského, jehož délka roku 365,25 dne byla stejná jako v juliánském kalendáři, lišil se však v pravidle přestupnosti. V koptském kalendáři totiž byly přstupné roky jen ty, u kterých byl po dělení čtyřmi zbytek tři. Např. rok 1974 byl v našem kalendáři obyčejný, kdežto v koptském přestupný.
Koptský kalendář se používal ještě v 70. letech 20. století v Etiopii, Egyptské arabské republice a v Súdánu. V Súdánu začíná éra kalendáře o 283 let později než naše, takže v roce 1974 našeho roku byl v Súdánu podle koptského kalendáře rok 1974 – 283 = 1691. Tento rok byl podle koptského kalendáře přestupný.
Protože egyptský kalendář byl „toulavým“, musíme pro srovnání egyptského datování a datování podle juliánského kalendáře najít opěrné datum, v němž se bude shodovat první heliakický východ Siria s 1. dnem měsíce thóth.
Od římského spisovatele Censorina, který napsal v roce 283 n. l. knihu věnovanou převážně kalendáři a chronologii, víme, že takový den byl 19. července roku 140 našeho letopočtu. Další data lze zjistit odečítáním od roku 140 čísla 1460. Zjistíme tak, že heliakický východ Siria se se začátkem egyptského kalendáře shodoval v letech 1321, 2781, 4241 atd. před naším letopočtem. Tato data, která Řekové nazývali apokatastas, umožňují stanovit rok, ve kterém 19. červenec odpovídá některému dni „toulavého“ roku.
Ke zpřesňování staroegyptské chronologie napomáhá, že Egypt neměl jedinou éru, ale že se letopočty vedly podle vlády panovníků. První, ale neúplný seznam faraónů vypracoval staroegyptský dějepisec Manetho ve svých Dějinách Egypta.
Dalším zdrojem informací o egyptských panovnících je dílo Almagest od řeckého učence Klaudia Ptolemaia. Ten obsahuje „Kánon králů“ uvádějící v chronologickém pořadí jména babylonských, asyrských, perských a makedonských králů i římských císařů. Přehled vladařů začíná starobabylonským králem Nabunassirem a končí římským císařem Antoniem Piem. Celkem obsáhl 907 egyptských roků. Panovníci uvedení v seznamu však nemají zaznamenánu dobu panování ode dne nastolení, ale od 1. dne měsíce thóth. Římští historikové pokračovali v Ptolemaiově kánonu zápisy římských císařů až po Diokleciána.
Pomocí Kánonu králů, lze například určit, že 1. den měsíce thóth prvního roku Nabunassirova letopočtu bylo ve středu 26. února 747 př. n. l. Se znalostí celkového počtu roků od začátku nabunassirovy vlády až po nastolení Diokleciána, lze určit, že první rok panování tohot císaře odpovídá roku 1032 nabunassirovského letopočtu. Z toho lze určit další důležitý bod chronologie, že 1. den měsíce thóvt prvního roku Diokleciánovy vlády připadal na pátek 29. srpna roku 284 n. l.
Diokleciánův letopočet se používal na velkém území Egypta a ve východní části Římské říše. Uchoval se v náboženských kalendářích Koptů a Etiopů.
Starověcí egypťané až do perské okupace zaznamenávali datum nějaké události takto:
Uvedli rok vlády krále, řadové číslo měsíce v roční době a řadové číslo dne. Např.: Roku 29, druhého měsíce období záplavy, desátého dne vlády Vesermaaréa.
Nastolení panovníků však nemá přesnější datování, pro chronologii má proto veliký význam tzv. Turínský královský papyrus se seznamem egyptských panovníků až do XVIII. dynastie a s datováním jejich vlády podle let, měsíců a dnů.


Drozd plavý

Drozd plavý je středně velkým sibiřským druhem pěvce z čeledi drozdovitých. Svrchu a na hrudi je šedý, zespodu bílý s oranžově béžovými boky. Na hlavě je výrazný bílý nadoční a černý oční proužek. Výjimečně také čtyřikrát zalétl do České republiky.


Židé v Nizozemsku

Židé v Nizozemsku patří k nejvíce postiženým holocaustem. Navzdory památnému odporu bylo vyhlazování bohužel úspěšné. Z předválečného počtu více než 150 000 osob přežilo deportace 25 000 Židů. Mnoho lidí zemi po válce opustilo pro pocit nemožnosti komunitu obnovit. Ti, kteří zůstali byli podporováni jak státem tak nežidovským obyvatelstvem. V současné době žije v Nizozemsku přibližně 30 000 osob židovského vyznání, z toho zhruba polovina žije v Amsterodamu.


Červený Kostelec

Červený Kostelec je město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město leží v Podorlické pahorkatině na Olešnici. Město má 8494 obyvatel a rozlohu 2405,59 ha.
První písemná zmínka o Červeném Kostelci je z roku 1362.
V Červeném kostelci žila česká spisovatelka Božena Němcová od listopadu 1837 do 30.4.1838. Bydleli zde s manželem hned od svatby. Nachází se zde také muzeum - domek, ve kterém Božena Němcová žila. Na zahradě je pomník postavy z knihy Babička - Viktorky Židové, jejíž ostatky jsou uloženy v místním kostele. Dalšími významnými osobnostmi pocházející z Červeného Kostelce byli například generál Jan Kratochvíl, herec Martin Růžek a psychotronik Břetislav Kafka.
V roce 1995 zde byl otevřen první hospic v České republice.
Víte, že v lese Žďár jsou zasypaná sklepení bývalého strážního hradu?
Bohdašín | Červený Kostelec | Horní Kostelec | Lhota za Červeným Kostelcem | Mstětín | Olešnice |


Beaufortain

Jih a jihovýchod masivu je vymezen dolinou Tarentaise, v které teče řeka Isere. Jihozápadní hranice pohoří je dána spojnicí měst Albertville - Môuters. Ze severu ohraničuje skupinu Beaufortain tok řeky Doron a silnice stoupající z Albertville do silničního sedla Cormet de Roselend.
Na severu a západě je území tvořeno především krystalickými horninami jako jsou břidlice či žula a jihovýchodě se nacházejí vyzdvižené, mocné vrstvy sedimentárních hornin.
Výchozím bodem pro turistiku v horách je především město Beaufort, které se nalézá na severu území, 19 km západně od sedla Cormet de Roselend. Nejvyšší vrchol je Roignais je dostupný z města Bourg-Saint-Maurice. Turisticky nejvyhledávanější kouty pohoří jsou v okolí jezera Lac du Roseland, odkud se nabízí výhled na horu Mont Joly ležící na severu území. Hora poskytuje výborný výhled na Mont Blanc.


Biatlon na Zimních olympijských hrách

Biatlon se poprvé objevil na zimních olympijských hrách 1960 v Squaw Valley s jedinou disciplínou a to mužským závodem jednotlivců na 20 km. Na zimních olympijských hrách 1968 v Grenoble, byla poprvé zařazena štafeta na 4×7,5 km , sprint na 10 km je zařazen na zimních olympijských hrách 1980 v Lake Placid. Teprve v roce 1992 v Albertville, se na olympijských hrách představují také ženy a to hned ve třech disciplínách; závod jednotlivkyň na 15 km, štafetě 3×7,5 km a sprintu na 7,5 km. Stíhací závody jsou zařazeny v roce2002 v Salt Lake City. Zimní olympijské hry 2006 v Turíně, rozšiřují disciplíny v biatlonu o závody s hromadným startem.
Předchůdcem biatlonu, který debutoval na zimních olympijských hrách 1960, byl závod vojenských hlídek , zařazený hned na prvních olympijských hrách v roce 1924, posléze byl jako sport ukázkový v letech 1928, 1936, a 1948.


Krajský hejtman

Hejtman je v některých státech či oblastech funkce osoby stojící v čele kraje, země nebo obdobného regionu, a to někde jako úředník státní správy, jinde jako funkcionář samosprávného územního celku. Původně bylo slovo hejtman především označením vojenské velitelské funkce, později vojenské hodnosti.
Od 16. století do roku 1918 byli zemští hejtmani zástupci panovníka v čele českých zemí s výjimkou Čech. Do roku 1945 stáli v Československu okresní hejtmani v čele okresů.
V České republice byla funkce hejtmana zavedena od roku 2000 se zřízením třinácti krajů jakožto vyšších územně-samosprávných celků. V čele čtrnáctého kraje v České republice, hlavního města Prahy, stojí primátor.
Hejtmana volí ze svých řad do svého čela zastupitelstvo kraje, tomu také hejtman za výkon své funkce odpovídá. Hejtman zastupuje kraj navenek. Pro úkony, které vyžadují schválení zastupitelstvem či radou, musí mít jejich pověření. Povinnosti a pravomoci hejtmana jsou dány zejména zákonem číslo 129/2000 Sb., o krajích.
Od roku 2000 do roku 2008 byla většina hejtmanských pozic obsazena členy ODS, v roce 2008 byli do pozic všech 13 hejtmanů zvoleni členové ČSSD.
Za hejtmany se v českém kontextu označují rovněž nejvyšší představitelé estonských krajů. Hejtman je v tomto případě představitelem státní správy v kraji a do své funkce je jmenován estonskou vládou.
Za hejtmany se v českém kontextu někdy označují rovněž nejvyšší představitelé švédských krajů. Hejtman je v tomto případě představitelem státní správy v kraji a do své funkce je jmenován švédskou vládou.


Champs-Elysées

Avenue des Champs-Elysées je bulvár v Paříži v 8. arrondissementu. Champs-Elysées je nejprestižnější ulicí v Paříži a jednou z nejznámějších ulic na světě, čemuž odpovídá i výše nájemného, které je třetí nejvyšší na světě.
Bulvár je dlouhý asi 2 km a spojuje náměstí Place de la Concorde s náměstím Place Charles de Gaulle známým hlavně díky Vítěznému oblouku. Pod ulicí vede linka 1 pařížského metra. Champs-Elysées jsou součástí osy, která probíhá od Louvru přes Tuilerieské zahrady, Place de la Concorde, Champs-Elysées, Place Charles de Gaulle, Avenue de la Grande Armée a Avenue de Charles de Gaulle až k La Grande Arche na La Défense.
Zejména horní část bulváru je lemována kiny, kavárnami a luxusními obchody.
V dolní části bulváru se nachází areál prezidentského paláce francouzských prezidentů. Na Champs-Elysées každoročně koncem července tradičně končí největší etapový cyklistický závod světa Tour de France. Konají se zde také slavnostní vojenské přehlídky.


Thomas Rundqvist

Thomas Rundqvist je bývalý profesionální lední hokejista. Jako člen švédského reprezentačního týmu vybojoval dvě bronzové olympijské medaile, v roce 1984 v Sarajevu a v roce 1988 v Calgary. V roce 1992 v Albertville skončil na 5. místě. Je dvojnásobným světovým šampionem a třikrát získal na mistrovství světa stříbro.
Rundqvist zahájil svoji seniorskou kariéru v roce 1978 ve švédském klubu Färjestads BK. Za tento klub hrál až do roku 1984, kdy odešel do klubu Montreal Canadiens americké NHL. Zde však odehrál pouhé dva zápasy v sezoně 1984-1985, jinak nastupoval za Sherbrooke Canadiens v AHL. V následujícím roce se tedy opět vrací do Färjerstadu, kde odehrál osm sezón. V roce 1993 odchází do rakouského Feldkirchu, za který odehrál pět sezón. V roce 1998 ukončil hráčskou kariéru.


Turnovský vikariát

Turnovský vikariát je jeden z 10 vikariátů litoměřické diecéze. Skládá se z 36 farností, z nichž pouze v 8 sídlí farář nebo administrátor, a působí v něm 9 kněží a 2 jáhni. Okrskovým vikářem je turnovský děkan Václav Vlasák, jeho sekretářem Zdeněk Maryška, děkan v Sobotce.
Semily – Administrátor: R. D. Jaroslav Gajdošík. Farní vikář: R. D. Vít Jůza.


Člověk z půdy

Člověk z půdy, hudební komedie, jedná se o divadelní hru Jiřího Suchého. Premiéru měla 30. října 1959 v pražském divadélku ve Smečkách jakožto první představení Semaforu. Hudbu ke hře a k písničkám složil Jiří Šlitr, pod režií jsou podepsáni Václav Lohniský, Jiří Němeček a Jiří Vrba. Hra měla celkem 228 představení. V roce 1976 byla v Semaforu nově nastudována.
Na námětu hry Člověk z půdy pracoval s Jiřím Suchým Ivan Vyskočil.
Spisovatel Antonín Sommer se straní společnosti a žije na půdě, kde ho občas vyrušují ze soustředění milenci. Jednou si ale jednu dvojici pozve k sobě a chystá se je zapsat do svého nového románu. Na scéně se ale objeví Malý lord, postava z dřívější spisovatelovy knihy, který ničí všechny její výtisky, aby se mohl osvobodit ze spisovatelova vlivu. Zachrání jak milence, tak Hedviku, postavu ze Sommerova nového románu, jejíž duše podle knihy pobývá na Měsíci. Ve hře také vystupuje čtveřice mužů, kteří nahrazují obvyklá revuální girls.
Zvukové úryvky ze hry vyšly na výběrových LP Divadlo Semafor 1959 - 1969, 1, Supraphon, 1978 a na 3LP Divadla malých forem, Supraphon, 1965.
Obrazový záznam hry byl pořízen 13. března 1961 Česloslovenskou televizí, roku 2006 vyšel na DVD v edici X krát divadlo časopisu Reflex jako první DVD této edice. Na tomto obrazovém záznamu hrají Miroslav Horníček, Rostislav Černý, Ivan Dvořák, Pavlína Filipovská, Zdeněk Braunschläger, Waldemar Matuška, Václav Štekl a Renata Tůmová.
Malý fragment představení je také k vidění v dobové minutové televizní reportáži nazvané Smích je když.
Hra byla v Semaforu znovu nastudována v roce 1976, první představení se konalo 21. prosince 1976, oficiální premiéra pak 11. ledna 1977.
Kompletní záznam představení vyšel na 2CD v rámci šestidiskového kompletu Hry. Zvukové úryvky ze hry vyšly na výběrovém LP Písničky a povídání ze Semaforu, Panton, 1977.
Hru uvedlo Činoherní studio JAMU 19. duben 1974 v režii Miroslava Krobota. Hráli: Zdeněk Junák, Hana Doulová, Vítězslav Kryške, Přemysl Přichystal, Eva Rovenská, Vladimír Míka, Vladimír Volf, Vladimír Horčica a Karel Mišurec.
Premiéru hry v sále Divadla Na Prádle v Praze oznámilo na 14. června 2007 divadlo Uvidíme. Hra byla nastudována režisérem Petrem Smyczkem, hrají Mikuláš Outrata, Katka Stuparičová, Tomáš Tománek, Jan Donáth, Eva Burachovičová. [http://uvidime.wz.cz/Program/program.pdf
Podle hry napsal Jiří Suchý v roce 1986 filmový scénář. Film byl připravován ve Filmovém studiu Gottwaldov, nikdy ale nevznikl. Text scénáře vyšel v knize Encyklopedie Jiřího Suchého, svazek 16, film 1964–1988. Děj filmu je prokládán písničkami.


Starý hrad

Starý hrad je zřícenina hradu nacházející se na pravém břehu řeky Váh nad Domašínským meandrem. Nedaleko na protějším břehu se nachází rekonstruovaná zřícenina hradu Strečno.
Hrad byl postaven na ochranu staré cesty procházející Povážím nedaleko od brodu, kde cesta přecházela z pravého břehu Váhu na levý. Hrad patřil k panství Varín a zpočátku se také tak jmenoval. První písemná zmínka pochází z roku 1267. Dnešní název Starý hrad dostal až po postavení hradu Strečno, které převzalo jeho strážní funkci.
Nejstarší částí hradu byl donjon, který vznikl pravděpodobně ještě v 13. století. Hrad v té době patřil Balassovcům, poté Matúšovi Čákovi a v roku 1323 zvolenskému županovi Dončovi. Později ve 14. století se stává královským zbožím a v té době jsou na hradě vystavěny další obytné a hospodářské budovy. Od roku 1443 patří rodu Pongrácovců s výjimkou krátkých období kdy se dostal do jiných rukou. Pongrácovci si v 16. století vybudovali pohodlnější renesanční zámek v nedalekých Krásňanech a Starý hrad opustili. Hrad byl poté obýván pouze posádkou až do 18. století a po opuštění začal chátrat.
Hrad svým protáhlým půdorysem sleduje hradní návrší. Na nejvyšším bodě stála nejdříve věž podkovovitého půdorysu a na západ od ní stály budovy na nevelkém nádvoří. Pongrácovci v druhé polovině 15. století doplnili horní hrad o pozdně gotický palác a na východě v předhradí vybudovaly budovy pro posádku hradu a další hospodářské budovy, které tvořily součást obranných zařízení hradu. Předhradí uzavíral příkop, pravděpodobně přemostěný dřevěným mostem.
Na hradě se dochovaly obvodní zdi v původní disposici. Věž je dochovaná do výše druhého poschodí a na západ od ní jsou patrné zbytky paláce. V předhradí je patrný šíjový příkop a základy hospodářských budov. Místy se dochovaly i otvory původních oken a vstupů i klenuté sklepení. Na paláci se dochoval zbytek gotického arkýře.
Ze zříceniny je nádherný výhled na domašínský meandr řeky váhu.
Zřícenina je přístupná po červeně značené turistické cestě vedoucí od železniční zastávky v osadě Nezbúdská Lúčka naproti hradu Strečno podél Váhu do Hradské doliny a poté přímo na hrad. Cesta dále pokračuje na hřebeny Krivánské Malé Fatry.
 Soubor:Starý hrad.jpg|Zřícenina Starý hrad Soubor:Starý hrad2.jpg|Zřícenina paláce Starého hradu Soubor:Domašínský meandr ze Starého hradu.jpg|Pohled na Domašínský meandr Váhu ze Starého hradu Image:Starhrad, nádvoří.jpg|Nádvoří Starhradu


Rule, Britannia!

Rule, Britannia! je britská vlastenecká píseň. Svůj původ má ve stejnojmenné básni Jamese Thomsona, zhudebněné Thomasem Arnem v roce 1740.
Píseň byla původně součástí masky Alfréd o Alfrédu Velikém. Tato maska byla poprvé hrána 1. srpna 1740, k oslavě výročí nástupu Jiřího I. na britský trůn a narozenin princezny Augusty. Píseň se záhy stala velice populární a začala žít svým vlastním životem, odděleně od masky, jejíž byla součástí.
Skutečně zpívaný text se liší od původního textu. Více se opakuje a první verš a refrén zní:
1 Někdy zpíváno jako pouze jedno "never" ve stejné tónině.


Vlaštovka obecná

Vlaštovka obecná má dlouhý vidličnatý ocas a dlouhá špičatá křídla. Čelo, brada a hrdlo je rezavě hnědé, svrchní strana těla jednolitě modročerně lesklá, spodní. Ocasní pera mají zespodu řadu bílých skvrn před koncem ocasu. Samec se od samice liší delšími ocasními pery. Mláďata mají matově zbarvené hrdlo i svrchní stranu těla a méně vykrojený ocas.
Zpěv je hlasité typické štěbetání v různých tóninách přerušované cvrlikáním. Vábení je „vittvitt“.
Rozšířena je v Evropě, velká části Asie, Severní Americe a severní Africe.
Běžně hnízdí v obydlených kulturních krajinách, zvláště v objektech s chovy hospodářských zvířat, v koloniích i jednotlivě. Vzhledem k tomu, že těchto objektů ubývá, stavy vlaštovek se v poslední době snižují. Hnízdí v květnu až srpnu 2–3 krát ročně. Hnízdo je miskovité z hliněných, slinami slepených hrudek, nahoře otevřené, vystlané stébly a peřím. Zimuje v Africe, kam odlétá na přelomu září a října, zpátky se vrací v dubnu.
Samice snáší 4–5 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec, na kterých sedí samice po dobu 14–17 dní, mláďata krmí oba rodiče po dobu 20–22 dnů.
Živí se létajícím hmyzem, který chytá v letu nebo sbírá i z vodní hladiny; odtud za letu dokonce i pije.
Ochrany pomocí visících třpytivých „draků“ rozhodně vlaštovky neodradí. Nevadí jim ani siluety dravců. Jako účinná ochrana se osvědčuje kluzký igelit navěšený na stěnách, případně sítě proti hmyzu.
Vlaštovky Slované považovali za posly jara a zároveň za posmrtné zosobnění lidské duše. Například na idolu Rujevíta ve městě Korenica na Rujáně měli hnízdo pod ústy sochy, ony i jejich trus byly tabu.


Plynný obr

Soubor:Gas giants in the solar system.jpg|thumb|right|200px|Plynní obři shora: Neptun, Uran, Saturn a Jupiter Plynný obr je velká planeta, která není složena převážně z hornin nebo jiné pevné látky. Plynní obři sice mohou mít pevné jádro, dokonce se předpokládá, že takové jádro je nutné pro jejich vznik, ale většina jejich hmoty je ve formě plynu nebo plynu stlačeného do kapalného skupenství. Na rozdíl od terestrických planet plynní obři nemají přesně definovaný povrch. Pojmy jako průměr, plocha povrchu, objem, povrchová teplota a hustota povrchu se obvykle vztahují k svrchním vrstvám pozorovatelným z vnějšku, např. ze Země.
V naší sluneční soustavě existují čtyři plynní obři: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun.
Uran a Neptun můžeme vyčlenit do zvláštní podskupiny obřích planet, tzv. ledových obrů, kvůli jejich vnitřní struktuře tvořené převážně ledem, horninami a plyny, která je odlišuje od „tradičních“ plynných obrů jako jsou Jupiter a Saturn. Je to dáno tím, že u Uranu a Neptunu je podíl vodíku a helia na jejich složení výrazně nižší, což je způsobeno jejich větší vzdáleností od Slunce.
Čtyři plynní obři v naší sluneční soustavě si jsou v mnoha ohledech podobní. Všichni mají atmosféru složenou převážně z vodíku a helia, které uvnitř planety přecházejí do kapalného stavu za tlaků vyšších než kritický, takže mezi vlastním tělesem planety a její atmosférou není žádná zřetelná hranice. Vnitřek planety je velmi horký, jádro Neptunu má teplotu asi 5 000 K, jádro Jupiteru pak dokonce přes 20 000 K. To je také důvod, proč tyto planety jsou nejpravděpodobněji celé kapalné. Pokud se někdy píše o jejich „pevných jádrech“, je třeba si místo pevné koule horniny představit spíše oblast, která se oproti zbytku planety liší pouze vyšší koncentrací těžších prvků, jako jsou železo nebo křemík.
Všechny čtyři planety se otáčejí poměrně rychle. Vysoká obvodová rychlost ovlivňuje i atmosférické proudění, takže větry vytvářejí pásovitou strukturu oblačnosti, orientovanou ve východozápadním směru. Světlé pruhy odpovídají stoupavým konvektivním proudům, v nichž je teplejší plyn vynášen do vyšších vrstev atmosféry, kde se ochlazuje, zatímco tmavé pruhy jsou oblastmi sestupných proudů. Tyto pásy jsou obzvláště patrné na Jupiteru, méně na Saturnu a Neptunu, ale jen sotva pozorovatelné na Uranu.
Všechny čtyři planety také mají velmi složité systémy prstenců a měsíců. Nejnápadnější prstence má Saturn; do 70. let 20. století byly proto jedinými známy útvary tohoto typu. Nejvíce měsíců pak má podle současných znalostí Jupiter, zatím jich bylo nalezeno přes šedesát.
Atmosféry Jupiteru a Saturnu jsou složeny téměř výhradně z vodíku a helia. Tyto planety jsou tak veliké, že to platí i pro ně vcelku, přestože se předpokládá, že obě obsahují tolik těžších prvků, že by to stačilo na několik Zemí. Jejich jádra jsou složena z tekutého kovového vodíku, elektricky vodivého. Obě planety mají dipólová magnetická pole orientovaná téměř shodně s jejich osami rotace.
Uran a Neptun jsou odlišného složení. Předpokládá se, že jejich nitro tvoří směs hornin, vody, metanu a amoniaku, případně rozvrstvená. Obě planety mají také dipólová magnetická pole, ale osa dipólu je značně odkloněná od osy rotace planety.
Termín plynný obr byl vytvořen spisovatelem sci-fi Jamesem Blishem. Ve skutečnosti je to pojmenování nevhodné, protože všechny tyto planety jsou z převážně kapalné, nikoli plynné. Plynné atmosféry Neptunu a Uranu jsou v porovnání s jejich poloměrem velmi tenké — jen zhruba jedno procento z poloměru. Nicméně alespoň i Jupiteru a Saturnu se dá toto pojmenování akceptovat, protože ty jsou složeny hlavně z vodíku a helia. Tyto prvky, pokud nejsou velmi stlačené, jsou plyny.
Planetologové často používají termíny jako kámen, plyn nebo led jako zkratky pro třídy prvků a látek, které se běžně v planetách nacházejí, nezávisle na tom, v jakém skupenství existují. Ve vnější části sluneční soustavy jsou vodík a helium pokládány za plyny, voda, metan a amoniak za ledy a křemičitany za kámen. Co se týče nitra planet, potom astronomové za ledy považují kyslík, dusík a uhlík, za kámen sloučeniny křemíku a dalších těžších prvků a za plyn pouze vodík a helium.
S přihlédnutím k takto definované terminologii začínají někteří astronomové označovat Uran a Neptun za „ledové obry“, aby vyjádřili zřejmou převahu ledů v jejich nitrech.
Kvůli stavu současné techniky, která umí detekovat extrasolární planety, naprostá většina dosud nalezených extrasolárních planet patří do kategorie plynných obrů. Až do září 2004 byly všechny přinejmenším tak velké, jako Neptun, mnoho jich mělo hmotnost několikanásobně větší než Jupiter. Mnoho extrasolárních planet je mnohem blíže k jejich mateřské hvězdě než Jupiter, takže jsou mnohem teplejší. Je možné, že to jsou planety zcela jiného typu, které v naší sluneční soustavě nemáme. Když vezmeme v úvahu, že asi 90 % hmoty vesmíru je vodík, bylo by velmi překvapivé, kdybychom nalezli planetu terestrického typu o hmotnosti větší než má Jupiter. Na druhou stranu dosavadní modely vzniku planetárních systémů předpokládaly, že plynní obři nemohou vznikat tak blízko jejich mateřských hvězd, jak dosud nalezené extrasolární planety.
Horní limit hmotnosti plynného obra je asi 70násobek hmotnosti Jupitera. Nad touto hranicí vysoký tlak a teplota v jádru planety zažehne jadernou syntézu a z planety se stane červený trpaslík. Je zajímavé, že mezi nejlehčími červenými trpaslíky a nejtěžšími plynnými obry, které jsme zatím našli, je poměrně velká mezera. Z toho se usuzuje, že procesy vzniku planet a dvojhvězd mohou být od základu jiné.


Digitální vodoznak

Digitální vodoznak je technika, která do digitálního dokumentu vkládá dodatečné informace. Rozlišují se dva základní typy digitálního vodoznaku:
Pro ochranu autorských práv slouží robustní vodoznak, který zůstává rozpoznatelný i po běžných transformacích dokumentu.
Naopak pro ochranu integrity digitálních děl může být použit křehký vodoznak, který bude při jakýchkoli změnách obrazu snadno narušen.
[[Seznam vítězů mužské a ženské dvouhry v tenise na letních olympijských hrách]],,, - Halové turnaje


REVOKE

Pomocí příkazu REVOKE lze v jazyce SQL odebrat přístupová práva k jednotlivým tabulkám.
Jako práva se zde používají SQL příkazy pro manipulaci s daty, např. INSERT nebo DELETE.


Emmanuel Belgický

Princ Emmanuel Leopold Guillaume François Maria je třetím dítětem belgického následníka trůnu prince Phillipa a jeho manželky Mathilde.
Jeho staršími sourozenci jsou princezna Elisabeth a princ Gabriel, mladší je princezna Eléonore.


Letní olympijské hry 1980

XXII. letní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 19. července až 3. srpna 1980 v hlavním městě Sovětského svazu, Moskvě. Her se zúčastnilo 5179 sportovců z 80 zemí, Československo reprezentovalo 211 sportovců, z toho 48 žen. V celkovém hodnocení se výprava s čtrnácti medailemi umístila na -. místě.
Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu byly hry velkou částí západních zemí bojkotovány. I přes to, že se mnoho sportovců těchto zemí her zúčastnilo pod olympijskou vlajkou, staly se v podstatě soubojem Sovětského svazu a Východního Německa.


Letní olympijské hry 1896

I. letní olympijské hry se konaly v době od 6. do 15. dubna roku 1896 v Athénách. Slavnostní zahájení se konalo v den 75. výročí vzniku řeckého hnutí za nezávislost. Ze zahraničí přijelo jen sedmdesát sportovců. Olympijský vítěz byl dekorován olivovou větvičkou, navíc obdržel diplom a stříbrnou medaili.
Hvězdou her se stali Němec Carl Schuhmann, který v zápase a gymnastice získal celkem čtyři prvenství a domácí reprezentan Spyridon Louis, který zvítězil v maratónském běhu v čase pod 3 hodiny.
Čeští sportovci v Athénách nestartovali. Her se zúčastnil jen dr. Jiří Guth-Jarkovský, který už od roku 1894 byl členem Mezinárodního olympijského výboru. Vrátil se okouzlen olympijskou myšlenkou a okamžitě zahájil intenzivní přípravu na start české delegace na příštích hrách.
Atény byly zvoleny pořadatelským městem při 1. zasedání Mezinárodního olympijského výboru 23. - 24. června 1894 v Paříži. Jiná kandidátská města nebyla.


Karol Šmidke

Karol Šmidke byl slovenský politik, funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1944-1945 spolupředsedal Slovenské národní radě spolu s Vavro Šrobárem.
Po vzniku první československé republiky pracoval v různých funkcích stranického aparátu KSČ v Liptovském Mikuláši, Trenčíně a Banské Bystrici. Zároveň byl i představitelem Svazu kovodělníků v Bratislavě a tajemníkem Rudých odborů na Slovensku. V roce 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za KSČ. Od ledna 1939 byl pověřen politickými funkcemi na Moravě, odkud udržoval kontakty s ilegálními pracovníky komunistické strany na Slovensku.
Z pověření strany 10. srpna 1939 emigroval přes Polsko do Sovětského svazu. Zde pobýval v letech 1941 až 1942, navštěvoval zde Vyšší leninskou školu v Kušnarenkově. Po jejím ukončení pracoval v politickém vedení sovětské armády v Moskvě, zde také spolupracoval na vysílání propagandistického vysílače Za slovenskú slobodu. Kromě toho se pokoušel diskutovat s moskevským vedením KSČ o řešení vzájemných vztahů Čechů a Slováků. Navštěvoval také zajatecké tábory, ve kterých byli internováni zajatci pocházející z armády tehdejšího loutkového Slovenského státu.
Spolu s Karlem Bacílkem byl pověřen dalšími politickými úlohami a byl vyslán dne 22. června 1943 přes Polsko zpět na Slovensko. Moskevské vedení KSČ žádalo od slovenských komunistů aby vystupňovali svoji aktivitu v boji proti fašistům. Spolu s Gustávem Husákem založil páté ilegální ústřední vedení Komunistické strany Slovenska. Po dobu své činnosti, kterou byl nucen vykonávat v hluboké ilegalitě žil a pracoval pod falešnými jmény. Přispěl k tvorbě protifašistického odboje a vytvoření ilegální Slovenské národní rady.
Byl vedoucím delegace Slovenské národní rady, která 4. srpna 1944 odletěla do Sovětského svazu, aby se sovětskou stranou projednala a koordinovala začátek Slovenského národního povstání. Na podkladě jednání se sovětskou stranou mělo být realizováno spojení sovětských vojsk se slovenskými jednotkami bránícími část fronty v Karpatech. Vzhledem k tomu, že jednání probíhala zdlouhavě a Slovenské národní povstání vypuklo dříve než bylo možné jej koordinovat s postupem sovětských vojsk, a stejně tak selhalo i povstalecké velení, které mělo řídit jednotky na východním Slovensku, nepodařilo se dosáhnout předem stanoveného cíle a spojit se s Rudou armádou.
4. září 1944 se Karol Šmidke vrátil na povstalecké území, dále pokračoval v činnosti jako jeden z dvou předsedů Slovenské národní rady, zastával i vysoké funkce v hlavním štábu partyzánských oddílů na Slovensku a v radě pro obranu Slovenska. Po přechodu povstání do hor pokračoval v práci v ilegalitě v Prešově, Bratislavě a v Nitře.
Po válce vykonával několik vysokých státních a stranických funkcí, ale v roce 1950 byl obviněn z buržoazního nacionalismu a byl donucen odejít z politického života.
Dne 20. ledna 1967 obdržel in memoriam vyznamenání Hrdina ČSSR.


Kongregace Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka

Kongregace Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka je katolická františkánská řeholní kongregace založená v Rakousku v roce 1843 Antonií Lamplovou, v Českých zemích působí od roku 1888.
V současné době Kongregace působí na úrovni provincií v České republice, na Slovensku, v Itálii a ve Spojených státech amerických. Mimo to Kongregace působí na nižších organizačních úrovních v Chile, Indii, Jihoafrické republice a Kazachstánu a Kyrgyzstánu.


Adam Walach

Adam Walach byl slezský komunální politik a činovník evangelické církve.
Civilním povoláním byl poštmistrem. Působil 33 let jako starosta obce Komorní Lhotka; zastával také úřad kurátora evangelického sboru v Komorní Lhotce, úřad vedoucího školní rady v Komorní Lhotce a úřad seniorátního kurátora slezského seniorátu. V Komorní Lhotce založil v roce 1880 vodoléčebný ústav.


Latinský čtverec

Jméno latinský čtverec bylo zavedeno Leonhardem Eulerem. Jediným důvodem bylo, že jako symboly používal písmena latinky.
Na latinské čtverce lze nahlížet jako na násobicí tabulky kvazigrup. Latinské čtverce se používají při konstrukci samoopravných kódů a také jsou základem matematických hádanek.


Karavanky

Karavanky jsou pohoří, které společně se Savinjskými Alpami tvoří přirozenou 120 km dlouhou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. V minulosti procházelo pohořím mnoho důležitých obchodních cest, dnes zajišťují dopravu mezi oběma zeměmi železniční i dálniční tunely, které spojují rakouský Villach a slovinskou Jesenici. Nejvyšší horou je Stol. Karavanky jsou zároveň nejdelším pohořím Slovinska. Nejrozšířenějším porostem v Karavankách je les, který sahá až do výše 1700 m. Vrcholové partie hor jsou holé s loukami, některé úseky jsou skalnaté. Napříč celým hřebenem Karavanek vede značený chodník, součást „Slovinske planinarske poti“.
Plocha Karavanek je 1300 km2. Od jihu je dělí od Julských Alp údolí Sávy Dolinky a od Savinjských Alp jsou to řeky Kokra a Tržaška Bistrica. Nejvýchodnější výběžky Karavanek končí u města Slovenj Gradec. Na západě plynule přecházejí v Karnské Alpy.
Celé pohoří je pro větší přehlednost rozděleno na tři skupiny - Westkarawanken, Mittelkarawanken a Ostkarawanken


Leguán mořský

Leguán mořský je ještěr žijící na souostroví Galapágy v Tichém oceánu poblíž Jižní Ameriky. Vyznačuje se masivní hlavou a velkým tělem. Jako jediný z ještěrů loví potravu v moři. Živí se mořskými řasami u souostroví Galapágy. Je navyklý na nízké teploty a přebytek soli. Dospělý jedinec se může ponořit až do hloubky 12 metrů a být pod hladinou oceánu déle než hodinu. Za normálních okolností však loví pomocí nehlubokých ponorů a lov netrvá déle než 10 minut. Pokud leguáni nehledají potravu, sluní se na kamenech a skalách. Často lze pozorovat až tisícové houfy leguánů na jedné části pobřeží. Během páření jsou samci agresivní a bojují mezi sebou o samice. Dobrých míst k hnízdění je tak málo, že tisíce samic často kladou společně vajíčka do písku. Obvykle samice naklade 1 až 6 vajec. Mládě se líhne za 2-3 měsíce. Mláďata shánějí potravu v přílivové zóně a ukrývají se v rozsedlinách kvůli rackům a jiným mořským ptákům, kteří by je mohli sežrat.


Opavský týdeník

Opavský týdeník byly české noviny vycházející v Opavě od září 1870 do prosince 1912.
Periodikum založili Jan Zacpal, Antonín Vašek a Vincenc Prasek. Volně navázalo na Opavský besedník, který v Opavě vycházel v letech 1861-1865. Během 43 let vydávání Opavského týdeníku se na místě vydavatele vystřídali Jan Zacpal, Rudolf Hill, Antonín Otáhal a Václav Hans. Noviny vytvářely a hájily politický program Čechů ve Slezsku, který spočíval především v národním probuzení širokých vrstev českého obyvatelstva, podporování jeho hospodářské soběstačnosti a podnikavosti, usilování o české školy ve Slezsku, snaze o zastoupení Čechů v politických orgánech, úřadech a soudech. Význam Opavského týdeníku začal upadat v souvislosti s postupující politickou i společenskou diferenciací v dosud jednotném českém národním proudu v českém Slezsku. Poslední číslo Opavského týdeníku vyšlo symbolicky 31. prosince 1912, ve stejný den, kdy zemřel jeden z jeho iniciátorů a zakladatelů Vincenc Prasek.


Mistrovství světa v ledním hokeji žen 1997

Mistrovství světa v ledním hokeji žen 1997 se konalo od 31. března do 6. dubna 1997 ve kanadských městech Brantford, Brampton, Hamilton, Kitchener, London, Mississauga a North York. Mistrem světa se stal výběr hokejistek z Kanady.
Osm účastníků turnaje bylo rozděleno na dvě čtyřčlenné skupiny. Zde týmy sehráli v rámci své skupiny jeden zápas každý s každým. První dva týmy s nejvíce body postoupily dále do medailových kol, kdežto zbylé dva hráli o konečné umístění v tabulce.


Ivan Vyskočil

Odmaturoval v roce 1948, poté studoval režii a herectví na DAMU. Po ukončení tohoto studia se rozhodl pokračovat ve studiích na Univerzitě Karlově, kde vystudoval psychologii a pedagogiku. Během studií působil v diagnostických ústavech pro mládež, ale došel přesvědčení, že stát nemá zájem mladým „vyvrhelům“ pomoci, ale spíš je udržovat jako odstrašující příklad vůči němuž se „my dobří“ můžeme pohodlně vymezovat. Kariéru psychologa opustil a věnoval se čistě divadlu a jeho experimentálnímu výzkumu.
Patřil k iniciátorům tzv. malých scén či jinak řečeno divadel malých forem. Z hlediska světové divadelní historie je jeho působení nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě. Je autorem prvních text-appealů, ty pak od roku 1957 uváděli v Redutě. Byl inspirátorem a vzorem tvůrců obecně známějších jmen.
Souběžně s těmito aktivitami byl v letech 1957-1959 učitelem psychologie a pedagogiky na AMU..
Vyskočil spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, v letech 1958 – 1962 zde působil jako režisér činohry a umělecký vedoucí. Poté založil Nedivadlo. Pod touto značkou vystupoval několik desetiletí s různými partnery. Z nich nejvýznamnějším byl především z počátku herec a spisovatel Pavel Bošek, dále mezi ně patřili například dramaturg Otakar Roubínek, herec a překladatel Leoš Suchařípa, loutkoherečka Vlasta Špicnerová či Bára Hocková. Průběh představení, texty a akce jednotlivých představení se záměrně průběžně vyvíjely na základě reakcí publika. Zároveň pořádal takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, kde četl zárodky svých textů, aby si ověřil jejich možný smysl a fungování u publika. Do těchto Kuchyní zval jako partnery hudebníky. Vystupovali s ním např. dramatik a sběratel starých populárních písní Přemysl Rut či skladatel a klavírista Martin Smolka.
Po roce 1970 se Vyskočil podílel na recitálech zpěvačky Evy Olmerové. Učil herectví a autorskou tvorbu na takzvané Lidové konzervatoři.
V současnosti učí na DAMU na katedře Autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil a kam přivedl své spolupracovníky z Lidové konzervatoře. Je vedoucím Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví na DAMU. Výuku herectví chápe jako vědecký výzkum, k čemuž se svými studenty používá metodu Dialogického jednání. Tuto metodu nepředmětných improvizací doplňuje se spolupracovníky pěstováním psychosomatických disciplín nutných pro jakékoli veřejné vystupování - jde o Výchovu k pohybu, Výchovu k hlasu a Výchovu k řeči. Podstatou psychosomatických disciplín není výuka dovedností a technik, nýbrž objevování a rozšiřování vlastních přirozených možností projevu každého studenta.
Byl jedním z mála, kdo se neváhal ihned vyjádřit, k tomu, že se po roce 1990 jeho jméno objevilo v seznamech agentů StB. Kontaktován estébákem byl celkem třikrát, od roku 1985 do jara 1989, buď u kafe v bistru nebo v cukrárně: „Vědomě jsem spolupracovníkem této ani jiné zločinné organizace nebyl, nikdy jsem se nikomu k něčemu takovému nijak - písemně ani ústně - nezavázal, natož abych to dělal. Ten estébák mě jako tajného spolupracovníka prostě vykázal, dostal do oficiálního seznamu.“
Ivan Vyskočil má dvě dcery a syna. Jeho žena, Eva Vyskočilová, je také psycholožka. Zabývá se především rozvojovou psychologií a psychologií pedagogiky.
Vyskočilovy hry nesledují pevnou linii, nemají dramatický text, ten se mění představení od představení – reaguje na diváky a improvizuje. Ve své tvorbě hodně využívá svých znalostí z psychologie. Za podstatnější, než jednotlivé artefakty své tvorby, měl vždy výzkum podstaty tvorby a jejích možností. A stejně tak i objevování, zda a jak lze tvorbě učit. Jednotlivé zapsané texty sám bere jako opuštěné umrtvené pozůstatky na cestě.


7. listopad

7. listopad je 311. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 54 dní.


Mudlib

Mudlib je programová knihovna určená k budování MUDů. V typickém případě se jedná o knihovnu interpretovaných zdrojových kódů, nejčastěji v LPC. Interpretem kódu je herní ovladač; ten pracuje jako virtuální stroj, na němž běží mudlib jako operační systém.
Některé MUDy dávají své mudliby veřejně k dispozici, čímž umožňují jejich použití pro budování dalších MUDů. Nejznámější veřejně dostupné mudliby jsou anglickojazyčné Dead Souls, Nightmare, TMI a LPUniversity a německojazyčné UNItopia a MorgenGrauen.


Mašhad

Mašhad je druhé největší město v Íránu, správní centrum provincie Chorásán Razaví a také jedno z posvátných míst šíitského islámu. Nachází se asi 850 km východně od hlavního města Teheránu ve výši cca 985 m. n. m. a v roce 2006 v něm žilo 2.387.734 obyvatel. Údolím, kde leží, protéká řeka Kášáf.
Do Mašhadu zavítá ročně přes 100.000 poutníků, aby navštívilo hrob osmého imáma Alího ar-Rezy, jediného z dvanácti šíitských imámů, který je pohřben v íránské půdě. Město má železniční spojení s Teheránem a vlastní letiště – je zde také univerzita. Pro oblast Mašhadu je charakteristické především zemědělství, hlavním produktem je vlna, z níž se vyrábějí proslulé perské koberce.
V Mašhadu ležícím na severovýchodě Íránu poblíž hranic s Turkmenistánem bývá velmi proměnlivé počasí, od suchých období až po dny s vydatnými srážkami. V zimě je často velmi chladno, výjimkou nejsou ani sněhové bouře, kdy je celá oblast odříznuta od okolního světa. Nejmírnější klima je zpravidla na podzim.
Nádir Šáh, který učinil z Mašhadu hlavní město PersieMašhad byl založen kolem roku 823 v oblasti, kde předtím stála vesnice Sánábád. Jeho arabské pojmenování odkazuje na imáma ar-Rezu, který zde byl na příkaz chalífy al-Ma'múna podle pověsti v roce 818 otráven. Al-Ma'mún zde dal zřídit mauzoleum pro svého otce Hárúna ar-Rašída, který v Sánábádu rovněž zemřel, a v něm povolil pohřbít i ar-Rezu. Brzy sem začali proudit zbožní šíité a z lokality se stalo vyhledávané poutní místo. Byla postavena svatyně ke cti mrtvého imáma, jež je dnes po četných přestavbách jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek celého Íránu.
V roce 1220 vyplenili Mašhad Mongolové, ale město se ze zkázy poměrně rychle vzpamatovalo a za Timúrovců a Safíovců zažilo nový rozkvět – hospodářský i kulturní. Po nástupu Nádira Šáha, panovníka původem z Chorásánu, se Mašhad stal nakrátko hlavním městem Persie a sídlem afšárovských šáhů. Nádir Šáh zde dal zřídit svou hrobku, přestavěl svatyni a celkově podporoval rozvoj aglomerace.
Ačkoli město bylo vždy převážně muslimské, žily v něm i různé náboženské menšiny, zejména početná židovská komunita. V roce 1839, již za vlády nové dynastie Kádžárovců, jež přenesla hlavní město do Teheránu, byli židé násilně obráceni na islám a stali se z nich "nováčci ve víře". Navenek museli zachovávat muslimské zvyky, ve skutečnosti však mnozí z nich dál tajně vyznávali náboženství svých předků.
Ve 20. století se město nerušeně rozrůstalo a bombardování ruskými vojsky během perské konstituční revoluce zůstalo jen epizodou. V nedávné době politickou atmosféru v Mašhadu silně rozjitřily masové demostrace z května 1992 a pumový atentát v posvátném okrsku, při němž 20. června 1994 přišlo o život 26 lidí.
Nejvýznamnější památkou Mašhadu je posvátný okrsek imáma ar-Rezy, ležící na křižovatce čtyř hlavních komunikací ve východní části města. Jeho počátky spadají již do dob chalífy al-Ma'múna a jeho nástupců, za Mahmúda z Ghazny byl soubor staveb v roce 1009 upravován a později ozdoben kachlemi. Po těžkých poškozeních během ničivého vpádu Mongolů, kteří vyplenili celý Mašhad, dal jeden z Čingischánových potomků, ílchán Öldžejtü, chrámový komplex zrekonstruovat. Zhruba dnešní podobu získal prostor za vlády Timúrovce Šáhrucha a jeho zbožné manželky Góharšád v 15. století.
Svatyně sestává z více než dvaceti samostatných staveb, počítaje v to dvě mešity, několik medres a bývalý karavanseraj. Je zde řada nádvoří, monumenální vstupní haly, pozlacené kupole a minarety. Nejnavštěvovanějšími objekty jsou Mauzoleum imáma ar-Rezy se vstupním, tzv. Zlatým ívánem a Góharšádina mešita z 15. století.
Severozápadně od svatyně, u křižovatky ulic Chjabán-e ájatolláh Šírází a Chjabán-e Ázadí, se nachází Mauzoleum Nádira Šáha s hrobkou, kryptou a malým muzeem. Betonová stavba z šedesátých let 20. století je opatřena mohutným podstavcem, na němž se vypíná Nádirova jezdecká socha ve velitelské pozici.
V Mašhadu je mezinárodní letiště, sloužící k vnitrostátní i mezinárodní dopravě, většina letů se však orientuje na sousední či muslimské země, což souvisí s poutnickým charakterem města v rámci světového šíitismu.
První linie podzemní dráhy je dosud ve výstavbě, její dokončení se plánuje na rok 2008. Železnice spojuje Mašhad jednak s Teheránem, jednak s městem Sarachs na hranici s Turkmenistánem. Je plánována třetí dráha do Bandar Abbásu na pobřeží Perského zálivu.


Problém kuřáků cigaret

Problém kuřáků cigaret je problém souběžného řízení, který původně popsal v roce 1971 S. S. Patil.
== Popis problému == Předpokládejme, že cigareta vyžaduje tři ingredience, aby mohla být vykouřena:
Dále předpokládejme, že kolem stolu jsou tři kuřáci, z nichž každý má nekonečné zásoby jedné ze tří ingrediencí – jeden kuřák má nekonečné zásoby tabáku, další má nekonečné zásoby papíru, a třetí má nekonečné zásoby zápalek.
Předpokládejme také, že je zde rozhodčí nekuřák. Rozhodčí umožňuje kuřákovi vyrobit si cigaretu, tak, že si vybere naslepo dva kuřáky, vezme jednu položku z jejich zdrojů a umístí tyto položky na stůl. Následně upozorní třetího kuřáka, že provedl tuto akci. Třetí kuřák vezme věci ze stolu a použije je pro výrobu cigaret, kterou bude následně chvíli kouřit. Mezitím, rozhodčí rozhodne, že stůl je opět prázdný, znovu náhodně vybere dva kuřáky a umístí jejich věci na stůl. Tento proces pokračuje do nekonečna.
Kuřáci si neshromažďují věci ze stolu; kuřák si začne opět balit další cigaretu, pouze pokud již dokouřil poslední. Pokud by rozhodčí položil tabák a papír na stůl, zatímco muž se zapalovačem kouří, tabák a papír zůstanou nedotčeny na stole, dokud tento kuřák nedokouří svou cigaretu a nesebere jejich.
Problém sestává ze simulování všech čtyřech rolí na úrovni softwarového programu, použitím pouze určitého množství synchronizace proměnných. V Patilově původní formulaci jediné synchronizační proměnné, které byly povoleny, byly semafory a žádný ze čtyř programů neměl dovoleno obsahovat podmíněné skoky - podmíněno bylo jen čekání vyplývající z operací wait u semaforů.
== Polemika == Patilova polemika spočívala v tom, že Dijkstrovy semafory byly omezené. Použil problém kuřáků cigaret, aby ilustroval názor, že tento problém nemůže být ošetřen pouze semafory. Patil ale vložil do své polemiky velká omezení:
První omezení dává smysl, jak řekl Downey v The Little Book of Semaphores, protože kdyby prostředek reprezentoval operační systém, bylo by neakceptovatelné, aby byl měněn pokaždé, když se objeví nová aplikace. Přece jen, jak již podotkl David Parnas, druhé omezení nevytváří žádný netriviální problém, který bychom neuměli řešit:
== Řešení == Pokud bychom odstranili druhé z Patilových omezení, problém kuřáků cigaret by se stal řešitelný použitím binárních semaforů nebo mutexů. Nadefinujme pole binárních semaforů A, kde každý semafor bude patřit jinému z kuřáků a také jeden binární semafor pro stůl, který označíme T. Na začátku inicializujete všechny semafory kuřáků na 0 a semafor stolu na 1. Kód pro rozhodčí bude následující:


Kunžak

Obec Kunžak se nachází v okrese Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj, po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy. Vlastní vesnice Kunžak leží v Javořické vrchovině, v oblasti zvané Česká Kanada, na soutoku potoků Struha a Lánský, v nadmořské výšce 575 m.
Na Moravu patří pouze Valtínov, zbývající části leží v Čechách.
První písemná zmínka o vsi Kunžaku pochází z roku 1288. Za vlády krále Vladislava II. Jagellonského získal Kunžak městská práva - právo výročního trhu, právo várečné a právo hrdelní.


Christopher Judge

Jednou z jeho prvních rolí byla epizoda seriálu MacGyver, kde se potkal se svým budoucím kolegou ze seriálu Hvězdná brána, kde hrál postavu Teal'ca. Napsal i několik epizod tohoto seriálu, většina z nich se týkala jeho postavy. Namluvil také mnoho postav v animovaných pořadech a počítačových hrách.Párkrát se oběvil i v seriálu stargate Atlantis např.v epizodě s Samantou Cartrovou jak přechází velit Atlantidě.Nebo Midwaykde stvárnil hodně důležitou roli.Tielk je prvním svobodným jafouSoubor:http://www.claudiablackonline.com/img/grandes/SG-CTU-MS-0010.jpg


Tartrazin

Tartrazin je syntetické žluté azobarvivo, které se přidává do ovocných drtí, likérů, obarvených šumivých nápojů, instantních pudingů, polévek, zmrzlin, bonbónů, žvýkaček, marcipánu, marmelády, želé, hořčice, jogurtů a dalších výrobků společně s glycerinem a produktech z citrónu a medu. Může být také v povlaku lékových tablet. Společně s brilantní modří a zelení S se také používá k vytvoření různých odstínů zelené např. v konzervovaném hrášku.
Tartrazin může způsobit nesnášenlivost aspirinu, astmatické reakce, migrénu, rozmazané vidění, svědění, sennou rýmu nebo skvrny na kůži, dětskou hyperaktivitu. V bezpečnostním listu není látka vedena jako nebezpečná či karcinogenní, orální toxicita u myší činí 12,75 g/kg.


Iisaku

V obci žije půldruha tisíce obyvatel, z toho téměř dvě třetiny v městečku Iisaku, které je administrativním centrem obce, a zbytek v 17 vesnicích Alliku, Imatu, Jouga, Kasevälja, Kauksi, Koldamäe, Kuru, Lipniku, Lope, Pootsiku, Sorumäe, Sälliku, Taga-Roostoja, Tammetaguse, Tärivere, Vaikla a Varesmetsa.


Neuromyelitis optica

Devicova choroba známá také jako Devicův syndrom či neuromyelitis optica je autoimunitní zánětlivé onemocnění, při kterém lidský imunitní systém napadá optické nervy a míchu. Následkem toho dochází k zánětu optického nervu a míchy. Ačkoliv zánět může rovněž poškodit i mozek, léze u Devicovy choroby jsou odlišné od těch, pozorovaných při roztroušené skleróze. Míšní léze mohou způsobovat různý stupeň slabosti či ochrnutí horních a dolních končetin, ztrátu vjemů (včetně slepoty a/nebo dysfunkci močového měchýře a střev.
Devicova choroba je vzácné onemocnění, které se v mnoha ohledech podobá roztroušené skleróze; pro dosažení optimálních výsledků však vyžaduje odlišný způsob léčby. Bylo také navrženo, že Devicova choroba může být variací akutní diseminované encefalomyelitidy. U některých pacientů došlo k identifikování pravděpodobného cíle autoimunitního útoku. Cílem byla bílkovina buněk nervové soustavy známý jako aquaporin 4.


Mistrovství světa v biatlonu 2008

42. mistrovství světa v biatlonu se konalo v termínu od 9. do 17. února 2008 ve švédském Östersundu.
Závodníci absolvují trať dlouhou 10 km se dvěma střeleckými položkami – první vleže, druhou vestoje; za každý minutý terč závodníci absolvují trestné kolo.
Do stíhacího závodu se kvalifikuje prvních 60 závodníků ze sprintu. Absolvují trať o délce 12,5 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí: vleže, vleže, vestoje, vestoje; za každý minutý terč závodníci absolvují trestné kolo.
Závodníci absolvují trať dlouhou 20 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí: vleže, vestoje, vleže a vestoje; za každý minutý terč je závodníkovi do výsledného času započtena jedna trestná minuta.
Do závodu s hromadným startem se kvalifikuje 15 závodníků na základě výsledků z mistrovství světa, dalších 15 pak na základě postavení ve světovém poháru. Závodníci absolvují trať dlouhou 15 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí vleže, vleže, vestoje, vestoje; za každý minutý terč absolvují trestné kolo.
Štafeta je čtyřčlenná, každý závodník absolvuje úsek dlouhý 7,5 km se dvěma střelbami – vleže a vestoje. Pokud závodník pěti náboji nesrazí všechny terče, může na každé střelbě až tři další náboje ručně dobít. Pokud ani po jejich použití nezasáhl všechny terče, absolvuje příslušný počet trestných kol.
Závodnice absolvují trať o délce 7,5 km se dvěma střeleckými položkami – první vleže, druhou vestoje; za každý minutý terč absolvují trestné kolo.
Do stíhacího závodu se kvalifikuje prvních 60 závodnic ze sprintu. Absolvují trať o délce 10 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí: vleže, vleže, vestoje, vestoje; za každý minutý terč závodnice absolvují trestné kolo.
Závodnice absolvují trať o délce 15 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí: vleže, vestoje, vleže a vestoje; za každý minutý terč je závodnici do výsledného času započtena jedna trestná minuta.
Do závodu s hromadným startem se kvalifikuje 15 závodnic na základě výsledků z mistrovství světa, dalších 15 pak na základě postavení ve světovém poháru. Závodnice absolvují trať dlouhou 12,5 km se čtyřmi střeleckými položkami v pořadí vleže, vleže, vestoje, vestoje; za každý minutý terč absolvují trestné kolo.
Štafeta je čtyřčlenná, každá závodnice absolvuje úsek dlouhý 6 km se dvěma střelbami – vleže a vestoje. Pokud závodnice pěti náboji nesrazí všechny terče, může na každé střelbě až tři další náboje ručně dobít. Pokud ani po jejich použití nezasáhl všechny terče, absolvuje příslušný počet trestných kol.
Ve štafetě startují 2 muži a 2 ženy. Nejprve obě ženy absolvují šetikilometrový úsek se dvěma střelbami, vleže a vestoje, poté nastupují oba muži na úsek dlouhý 7,5 km. Pokud závodník pěti náboji nesrazí všechny terče, může na každé střelbě až tři další náboje ručně dobít. Pokud ani po jejich použití nezasáhl všechny terče, absolvuje příslušný počet trestných kol.


Jaksi Taksi

Radek Foceno v Teplicích 24. května 2008 Karel Foceno v Teplicích 24. května 2008 Aleš Foceno v Teplicích 24. května 2008 Jaksi Taksi je pražská punk-rocková hudební kapela.
Kapela byla založená roku 1992, bubeníkem Alešem a tehdejším kytaristou Radkem. Jejími členy jsou Aleš, Radek, Karel. Kapela postupně přešla od punku k mírnějšímu punk-rocku. Kapela je oblíbená hlavně u mládeže. Pravděpodobně největší hit kapely je píseň Škola z CD Zachovejte paniku!. V anketě Český slavík 2007 v kategorii skupina skončili s 668 body na 45. místě.
Ze začátku se v kapele vystřídalo mnoho lidí, někteří hráli na klávesy nebo saxofon. Na první album Hysterčák se kapela zadlužila a proto se následující deska Uvěř a zaplať musela vydávat jen na MC. Radek, do té doby kytarista, roku 2000 přechází na basu a na kytaru nastupuje dnes již bývalý basák Bžabža. Před vydáním CD Zachovejte paniku! se Radek vrací ke kytaře, na basu přichází Štěpán a také se ke kapele přidává kytarista Karel. Na začátku roku 2006 odchází Štěpán a basu bere do svých rukou opět Radek.


Maui

Maui je druhý největší z osmi hlavních Havajských ostrovů, které se nacházejí v severovýchodní části Tichého oceánu. Žije zde asi 139.800 obyvatel a ostrov má rozlohu 1883 km2. Maui je částí státu Havaj, který je 50. spolkovým státem Spojených států amerických.
Mezi největší a nejznámější města na ostrově patří Kahului, Wailuku, Lahaina, Hana a Wailea. Nejvýzněmnějším průmyslovým odvětvím je zemědělství a turistika.


Sedlo Prielom

Prielom je sedlo v hlavním hřebeni Vysokých Tater. Leží mezi vrcholy Východná Vysoká a Divá Veža. Spojuje Velkou Studenou dolinu na východě s Bielovodskou dolinou na západě.
Přístup do sedla je možný ve čtyřech hlavních variantách, některé jsou časově dosti náročné.


Brela

Brela je opčina s 1771 obyvateli, ležící v chorvatské Splitsko-dalmatské župě. Nachází se na dalmátském pobřeží Jaderského moře, přibližně 15 kilometrů severozápadně od Makarske.
Brela, ležící mezi masivem Biokovo a Jaderským mořem, žije z cestovního ruchu. Je známa rovněž jako perla Makarské riviéry. V roce 1968 získala byla oceněna jako „Šampion Jadranu“ - za velký úspěch v oblasti cestovního ruchu.
Ačkoliv je Brela v sezoně zaplavena turisty, udržuje si svoji klidnou atmosféru a zůstává letoviskem vhodným pro rodiny s dětmi. Pláže jsou oblázkové a voda díky přirozeným skalním filtracím křišťálově čistá.
V roce 2003 umístil americký magazín Forbes pláže Brely na 6. místo v seznamu 10 nejkrásnějších světových pláží, přičemž mezi plážemi v Evropě se umístila na místě prvním.


Kleméňa Hanušová

Kleméňa Hanušová byla učitelka tělocviku a odborná spisovatelka. Cvičila se v mládí v ústavu Jana Malýpetra v Praze a ústavu Miroslava Tyrše. Roku 1869 se podílela s pomocí M. Tyrše na zřízení Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Tento spolek vedla a mimo to řídila opakovací běhy pro učitelky tělesné výchovy na obecných školách. Roku 1877 převzala vyučování tělocviku na ústavu vzdělání učitelek u sv. Anny v Praze. Roku 1885 zařídila cvičení ortopedická pro dívky, 1887 cvičení útlých dítek, 1889 zavedla hry na volném vzduchu.


Pisík obecný

Pisík obecný je malý dlouhokřídlý pták z čeledi slukovití a spolu s pisíkem americkým jediný zástupce rodu Actitis.
Pisík obecný je o něco menší než kos, má hnědočerný hřbet, ocas a hlavu s černým, poměrně dlouhým zašpičatělým zobák a výrazným bílým pruhem nad okem, šedohnědé hrdlo, bílé břicho a hnědožluté končetiny. Samec a samice jsou zbarveni stejně.
Ve střední Evropě si jej můžeme splést snad jen s o něco větším a tmavějším vodoušem kropenatým a o něco světleji zbarveným vodoušem bahenním, kteří mají delší nohy a na hrdle podélné skvrnění.
Pisík se vyskytuje ve střední a západní Evropě a v mírných oblastech asijského kontinentu až po Kamčatku. Zimuje v západní Evropě, západní Africe, na Blízkém východě, v severní a severozápadní Africe a v Austrálii. Současná žijící populace je odhadována na 2 500 000 - 4 000 000 jedinců a zabírá plochu větší jak 10 000 000 km2.
V České republice se vyskytuje nepravidelně na celém území, pravidelně u nás v některých lokalitách hnízdí a naším územím protahuje.
Žije poblíž mělkých stojatých vod, řek, na bahnitých březích větších vodní nádrží a při tahu také na písečných březích.
Pisík obecný žije mimo tahů a hnízdění většinou samotářsky, ačkoli byl již několikrát i mimo tyto období zastižen v nevelkých hejnech. Ozývá se charakteristickým „híd“ nebo „hídi didi hídidi“.
Při hledání potravy pomalu brouzdá po vodním dně nebo na břehu a po spatření kořisti ji překvapuje rychlým škubnutím zobáku. Živí se drobnými bezobratlými živočichy, nejčastěji korýši nebo vodním hmyzem, kterého se často zmocňuje i za letu.
Během května až června klade do dobře skrytého dolíku v zemi 3 - 4 bílá vejce s černým skvrněním, na kterých sedí 20 - 22 dní střídavě oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo již po několika hodinách po vylíhnutí a létat dokáží ve věku 3 týdnů.


Kempfova věž

Kempfova věž je bývalá rozhledna, která stála na hoře Krudum ve výšce 838 m v těžce přístupné krajině na západ od Horního Slavkova, na území dnešní CHKO Slavkovský les. Rozvaliny bývalé rozhledny se nacházejí na východním vrcholku hory. Hora je opředena množstvím záhad a pověstí.
Zásluhu na její výstavbě měla loketská pobočka německého vlastivědného spolku Eghalanda Gmoi, založená v roce 1931. Vystavěli 10 m vysokou kamennou věž s cimbuřím, připomínající hradní věž. Byla otevřena 11. září 1932 a věnována slavkovskému rodáku Andreasi Kempfovi, který žil v nedalekém Třídomí. Stal se lékařem a posléze vrchním lékařem na akademii ve Vídni. Zemřel jako vážená osobnost 1929. V roce 1931 vydává Dr. Ing. Anthon Thun sbírku Kempfových próz věnovaných kraji pod Krudumem. Výtěžek z prodeje knihy se stal hlavním zdrojem financí právě na postavení rozhledny. Po druhé světové válce přestala být rozhledna udržovaná a v 70. letech se rozpadla.
Dnes uvidíte na vrcholu jen hromadu kamení. V roce 2001 vznikla společnost za obnovu rozhledny.


Ma

Ma je řeka na severu Laosu a Vietnamu v Jihovýchodní Asii. Je přibližně 400 km dlouhá.
Pramení na svazích hřbetu Šamšao. Ústí do Tonkinského zálivu Jihočínského moře, přičemž vytváří deltu.
Na dolním toku je možná vodní doprava. Delta je hustě osídlena. Na řece leží město Thanh Hóa.


Mitrofan Ivanovič Nědělin

Torsten Palm startoval s vozem Hesketh 308B Narodili se...
25px Jim Hall Jim Hall – Startoval v 11 grand prix, nejlépe dojel na pátém místě v Grand Prix Německa 1963. 25px 'John Cordts' John Cordts – Startoval pouze v Grand Prix Kanady 1969, kterou nedokončil.
18px Jean Claude Rudaz Jean Claude Rudaz – Pro poruchu motoru nemohl nastoupit do Grand Prix Itálie 1964 . 25px ' Torsten Palm' Torsten Palm – Startoval pouze v Grand Prix Švédska 1975, kterou nedokončil..


Lucidní snění

Lucidní snění je pojmenování pro polovědomý stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní a to mu dá možnost se ve svém snu vědomě a téměř bez omezení pohybovat či ho dokonce měnit. Zjednodušeně řečeno jde o takové „probuzení ve snu“. Užívá se i zkratka „LD“ - z anglického Lucid Dreaming.
Zmínky o lucidních snech nacházíme už u Aristotela, nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 415. V 8. století byla v Tibetu buddhisty provozována forma jógy zaměřená na udržení bdělosti během spánku. Tímto fenoménem se také zabývali sůfijší mistři. V 19. století se průkopníkem stal markýz d'Hervey de Saint-Denis, který významně zvýšil povědomí o lucidním snění a koncem 20. století Stephen LaBerge vědecky prokázal existenci tohoto jevu a popsal jevy při něm probíhající v mozku, takže došlo k jeho obecnému přijetí ve vědeckých kruzích.
Tuto schopnost jde určitými postupy natrénovat, prvním důležitým krokem je naučit se pamatovat si své sny, doporučuje se si je například zapisovat.
Nejčastěji používanou metodou je tzv. testování reality. Například nápisy ve snech jsou velmi nestabilní. Pokud tedy člověk během dne čte různé nápisy a kontroluje, zda se po chvíli nezmění, je možné že to provede i později ve snu a získá tím luciditu. Dále se doporučuje například kontrolovat čas na hodinkách. Ve snu bude čas značně nerealistický nebo je ještě možnost testu reality, jednoduše se zeptat ,,Je tohle možné, reálné?´´.
Další možností je udržení si bdělosti během usínaní. Toho lze dosáhnout velice hlubokým uvolněním a dále zklidněním své mysli. Doporučuje se pohloha na zádech, nebo poloha, ve které není daný subjekt zvyklý usínat. Podmínkou je klid a příjemné prostředí.
Někteří lidé mají k lucidnímu snění vrozený talent, ale do určité míry se ho může naučit každý člověk.


Petersenův graf

Petersenův graf je 3-regulární graf s 10 vrcholy s řadou zajímavých vlastností. Pojmenovaný je po dánském matematikovi Juliu Petersenovi, který ho roku 1898 zkonstruoval coby nejmenší 3-regulární graf, jehož hrany nelze obarvit třemi barvami.


Timirjazevskaja

Timirjazevskaja se nachází na Serpuchovsko-Timirjazevské lince, v její severní části. Je to ražená, hluboko založená stanice jednolodní konstrukce s jedním výstupem vyvedeným z prostoru nástupiště eskalátorovým tunelem do podpovrchového vestibulu nacházejícího se pod nedalekou křižovatkou. Konstrukce stanice umožňuje také dodatečné vybudování druhého výstupu, vycházejícího z opačného konce nástupiště. Světlo zajišťují lampy umístěné v hlavici sloupů na nástupišti, osvětlují strop celého jednolodního prostoru. Na obklad stanice byl použit mramor světlých odstínů pro stěny za nástupištěm a na podlahu žula; na ukončené straně nástupiště se nachází dekorativní mozaika. Timirjazevskaja, která dala částečně název i celé lince metra, byla otevřena jako součást úseku mezi stanicemi Dmitrovskaja a Otradnoje 7. března 1991. Denně ji využije okolo 60 000 cestujících.


Insolace

Insolace je tok sluneční energie na osvětlený povrch Země bez atmosféry. Závisí na výšce Slunce, maximální insolance je pro Slunce v zenitu. Výška slunce závisí na zeměpisné šířce, části dne a části roku. Její jednotka je W.m-2. Její značka je Is.
Denní insolace závisí na úhlu dopadu slunečních paprsků a době expozice. Na rovníku existují dvě maxima, která jsou v době rovnodennosti. Od rovníku k obratníkům se postupně přibližují, až splynou v jednou maximum, které je v době letního slunovratu. Od polárního kruhu k pólům je minimum nulové, postupně se rozšiřující na půl roku.
Roční insolace plynule klesá od rovníku k pólům. Na pólu je asi 40% hodnota insolace na rovníku. Vlivem sklonu zemské osy je insolace přerozdělena od rovníku k pólům tak, že se ve vyšších zeměpisných šířkách v důsledku pravidelných ročních odchylek v insolaci mohou střídat roční období.


Giovanni di Lorenzo de' Medici

Pokud nějaký dopravní článek postrádáte nebo naopak máte chuť napsat, využijte nebo doplňte
Dále by bylo také vhodné a krásné, kdybyste se pokoušeli rozšiřovat články označené jako:
Nebo také pomohli s články, na něž odkazují dopravní šablony:
Byla založena kategorie Veřejná doprava, která obsahově má zahrnout veřejnou osobní dopravu. Podobná kategorie je v mnoha jinojazyčných verzích a je užitečná. Zatím pod ní ale ještě není k nalezení vše, co do ní patří. Bude třeba některé články seskupit do podkategorií, některé články rozdělit atd. Zkuste se na to podívat, případně podiskutovat.
A také lze dopravu členit podle jednotlivých let; stále mnoho roků není dokončených.


Syn včerejška

Syn včerejška je český název knihy, kterou napsala americká spisovatelka Ann C. Crispinová. Patří do série knih o fiktivním světu Star Trek, žánrově je tedy literaturou sci-fi. V originále se novela jmenuje Yesterday´s Son a vydána byla v roce 1983.
Hlavní postavou příběhu je poloviční Vulkánec, první důstojník na kosmické lodi Enterprise, Spock. S pomocí časové brány Strážce času na planetě Vulkán se přenáší v čase do minulosti na dávno již zničenou planetu Sarpeidon, aby zde nalezl svého syna Zara. Podaří se mu jej nalézt, odvést do přítomnosti, je zajat spolu s kapitánem Kirkem civilizací Romulanů a poté jsou oba osvobozeni posádkou Enterprise.
Do češtiny knihu přeložil Vladimír Klíma v roce 1993 a vydalo ji nakladatelství Bonus Press / Baronet v Praze téhož roku . Její očíslování, velikost publikace i grafická úprava jsou shodné, jako měly souběžně vydávané díly filmové série o Star Treku, např. Pátrání po Spockovi. Drobná brožovaná knížka má 160 stran a je opatřena barevnou obálkou, stála tehdy 45 Kč.


?Torrent

µTorrent je freewarový klient P2P pro síť BitTorrent napsaný v jazyce C++. Byl navržen pro co nejmenší hardwarové nároky počítače a přitom zachování pokročilých funkcích, jež jsou i u ostatních klientů sítě BitTorrent, jako například Azureus aj. Jeho původním autorem je švédský programátor Ludvig Strigeus. Nyní je dále vyvíjen společností BitTorrent Inc.
µTorrent většinou využívá méně než 6 MB operační paměti a jeho využití procesoru je dostatečně nízké, aby bylo možné program provozovat i na procesorech 486.


Běh na 110 metrů překážek

Překážkový sprint na 110 metrů je lehkoatletická běžecká trať, jedná se o běh mužů přes překážky. Patří k atraktivním běžeckým disciplínám a zahrnuje v sobě jak rychlost a výbušnost hladkého sprintu, tak i složitou techniku přechodu přes překážky. Ženy běhají na kratší trati 100 metrů překážek.
Běží se maximálním úsilím od startu do cíle, překážky jsou vysoké 106,7 cm. Překážek je celkem 10 a první překážka je umístěna ve vzdálenosti 13,72 metru od startovní čáry. Dalších 9 překážek je umístěno s rozestupy 9,14 metrů a cílová čára se nachází 14,02 metrů od poslední překážky.


Filip Adwent

Filip Adwent byl potomkem polských emigrantů, kteří žili ve Francii. Sám se do Polska natrvalo vrátil až v roce 1996.
V letech 2001 až 2002 byl členem polské pravicové strany Porozumienie Polskie a v roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu jako nestraník za Ligu polských rodin.
Dne 18. června 2005 byl vážně zraněn při automobilové nehodě u městečka Grójec poblíž Varšavy. Osm dní na to na následky svého zranění ve Varšavě zemřel. Při nehodě přišli o život i oba Adwentovi rodiče a jeho devatenáctiletá dcera.


František Liebl

Narodil se do rodiny hajného. V roce 1915 mladý František Liebl ukončil měšťanskou školu v Dobřichovicích a nastoupil na dráhu lesníka, nejprve na praxi u svého otce. Následně nastoupil na lesnickou školu do Písku, po jejím absolvování bylo jeho prvním působištěm předhůří Krušných hor, kde začal pracovat jako lesník v Košťanech, poté v Měrunicích v Českém středohoří a posléze pokračoval na lesním úřadu v Jezeří. Okupace sudetského Podkrušnohoří jej přinutila přestěhovat se do Povltaví do Křepenic, odtud pak do myslivny Tomkovka poblíž Netvořic v okrese Benešov. Povltaví zůstal věrný a tak se po ukončení lesnické kariéry přestěhoval do Hradištka-Rajchardova u Štěchovic. František Liebl zdědil po svém otci lásku k lesu i malířský talent. Lásku k přírodě spojil s láskou k malování. Pochován je na štěchovickém hřbitově.


Billboard

Billboard je velká plakátovací reklamní plocha obvykle umístěná poblíž hlavních dopravních cest a na dalších místech, kde se obvykle vyskytuje hodně osob, tak aby přitáhla pozornost co největšího počtu lidí. Na velké ploše bývají umístěny jednoduché slogany spolu s výraznými obrazovými prvky. Billboardy bývají umístěny zejména podél frekventovaných silnic a dálnic, dále na nádražích, poblíž velkých obchodních center, někdy bývají také připevněny na stěnách budov apod.


Zeslabený úplný odraz

Zeslabený úplný odraz, je spektroskopická metoda analytické chemie patřící mezi metody elektromagnetické spektroskopie. Jedná se o zajímavou modifikaci infračervené spektroskopie.
Infračervený paprsek se vyšle pod správným úhlem do upraveného hranolu diamantu, germania Ge, sulfidu zinečnatého ZnS, bromidu thornéhoThBr, nebo selenidu zinečnatého ZnSe. Protože mají tyto látky vyšší index lomu než okolní vzduch, dochází u nich k úpl­nému odrazu a paprsek vlastně postupuje uvnitř hranolu, podobně jako uvnitř optického kabelu.
Změnou oproti optickému kabelu je přitlačení hranolu na vzorek, kdy se část paprsku ztratí při dotyku se vzorkem a dojde tedy k zeslabení odraženého paprsku. Toto zeslabení je naštěstí pro analytiky způsobeno absorpcí a získáme tedy infračervené spektrum vzorku. Sice jsou trošku jiná, než standardní infra­čer­vená spektra, což je způsobeno malou hloubkou, do které paprsek pronikne, ale vzhledem k zjednodušení přípravy vzorků je tato metoda výhodnější.


Nejstarší člověk

Za pravděpodobně nejstarší ženu světa je považována Salvadorka Cruz Hernándezová, která se podle úředních záznamů narodila 3. května 1878 a zemřela 10. března 2007. Žila tedy déle než 128 let. Měla 13 dětí, 60 vnoučat, 80 pravnoučat a 25 prapravnoučat. Až do svých sta let stále pracovala jako porodní asistentka. Poslední léta svého života však prodřímala.
Za druhou nejstarší ženu v historii je považována Francouzka Jeanne Louise Calmentová, která žila 122 let a 164 dní. Narodila se v Arles v jižní Francii 21. února 1875 a zemřela tamtéž 4. srpna 1997. Za svůj dlouhý život stihla mnoho věcí, setkala se osobně s Vincentem van Goghem, stala se i nejstarší herečkou na plátně, když si zahrála ve filmu sama sebe ještě ve věku 114 let.
Přes 120 let už se dále prokazatelně dožil pouze Japonec Šigečijo Izumi, který je tak rekordmanem v dlouhověkosti v mužské kategorii. Některé zprávy z Jižní Ameriky, Nepálu nebo Kavkazu o lidech starých i přes 140 let nejsou ověřitelné.


Roman Jakobson

Roman Osipovič Jakobson, ????? ???????? ???????, byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století vůbec. Před 2. světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po válce přednášel v USA.
Jakobson se narodil v zámožné židovské rodině a už v dětství objevil kouzlo jazyků. Jako student patřil k avantgardě a inspiroval se dílem švýcarského lingvisty Ferdinanda de Saussure, jednoho z otců strukturalismu. V protikladu k tehdy vládnoucí mladogramatické škole, která se věnovala historickému vývoji jazyka, zdůrazňoval Saussure sdělovací funkci jazyka a studium vzájemných vztahů mezi prvky jazyka, tedy synchronní perspektivu.
Roku 1920 se přestěhoval do Prahy jako člen sovětské diplomatické delegace, brzy však toto místo opustil a věnoval se akademické dráze. Jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského, kteří spolu s Jakobsonem a Trubeckým roku 1926 založili Pražský lingvistický kroužek. Od roku 1933 byl profesorem univerzity v Brně. Jakobson se věnoval fonologii, kde vypracoval teorii příznakovosti a teorii verše, a české kultuře vůbec. Na začátku války se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska a nakonec do New Yorku, kde spolu s Claude Lévi-Straussem a J. Maritainem zakládal svobodnou francouzskou univerzitu při New School for Social Research.
Spřátelil se zde s americkými lingvisty a antropology, jako byl Franz Boas nebo Benjamin Lee Whorf, a významně ovlivnil zejména Lévi-Strausse. Od roku 1943 byl profesorem na Columbia University, od roku 1949 na Harvardově univerzitě a později přednášel lingvistiku také na sousedním Massachusetts Institute of Technology. V 60. letech se více zabýval strukturální poetikou, sémiotikou a obecnou lingvistikou, mimo jiné otázkami komunikace, dětské řeči a poruch řeči. Roku 1967 byl emeritován a přednášel jako host na mnoha různých univerzitách po celém světě.
Jakobson rozlišil šest složek komunikace, které jsou přítomny v každém jazykovém projevu:
Na každou z těchto složek je navázána jedna z jazykových funkcí: referenční, poetická, expresivní, konativní, fatická a metalingvistická. V textech různého druhu nicméně některé funkce převládají, například v poezii je to vlastní sdělení, v odborném jazyce kontext.
Za svého pobytu v Praze i později se Jakobson intenzivně zabýval hlavně starší českou literaturou a spřátelil se s řadou lidí. I později psal doslovy ke knihám Milady Součkové nebo Jana Patočky, jemuž věnoval i vřelý nekrolog. Jakobsonovo dílo je dodnes živé v poetice i v obecné lingvistice a významně ovlivnilo například psychoanalýzu Jacques Lacana a filosofii Giorgio Agambena.


Titus Quinctius Flamininus

Titus Quinctius Flamininus byl římský politik a vojevůdce, který zvítězil nad makedonským králem Filipem V. v druhé makedonské válce.
Flamininus sloužil jako vojenský tribun ve druhé punské válce. V roce 203 př. n. l. zastával v Římě úřad kurulského aedila a v roce 199 př. n. l. vykonával quaesturu. V témže roce byl zvolen konzulem, třebaže mu v té době bylo jen něco málo kolem 30ti let a nesplňoval tedy podmínku dosaženého věku pro vykonávání tohoto úřadu. Podle Livia se tribuni Marcus Fulvius a Manius Curius veřejně postavili proti jeho kandidatuře, neboť byl právě quaestorem, avšak senát jejich námitky odmítl a lidové shromáždění zvolilo Flaminina společně se Sextem Aeliem Paulem za konzula pro následující rok.
Po nástupu do konzulského úřadu byl určen k vystřídání dosavadního konzula Publia Sulpicia Galby, jenž velel římskému vojsku operujícímu v Řecku proti makedonskému králi Filipovi V. Flamininus se energicky ujal velení a vypudil Filipa z většiny Řecka. Poté, co jej porazil také v Ilýrii, se Flamininus, jehož volební období se již nachýlilo ke konci, pokusil s makedonským králem vyjednat uzavření míru. V průběhu vyjednávání jej ale senát ustavil prokonzulem, což Flamininovi dodalo patřičnou autoritu k pokračování ve válce. V roce 197 př. n. l. porazil Filipa v bitvě u Kynoskefal v Thesálii, kde římská legie prokázala zastaralost koncepce makedonské falangy. Filip byl přinucen kapitulovat. Následně vyklidil své pozice v Řecku a zaplatil Římu 1000 talentů válečných kontribucí. Jeho království však zůstalo nedotčeno, neboť mělo chránit Řecko před útoky Ilyrů a jiných barbarů. Tím byl ovšem popuzen aitólský spolek, řecký spojenec Římanů, který žádal, aby makedonské království bylo zcela zničeno.
V letech 197 až 194 př. n. l. Flamininus přímo rozhodoval o politických záležitostech řeckých měst. V roce 196 př. n. l. vystoupil na isthmických hrách v Korintě a prohlásil řecké obce za svobodné. Protože mluvil plynule řecky a byl velkým obdivovatelem řecké kultury, oslavovali ho Helénové jako svého osvoboditele. Dokonce nechali razit jeho portrét na mince a v některých obcích ho uctívali jako boha. Podle Livia bylo vyhlášení řecké svobody projevem Flamininova nesobeckého helenofilství. Nicméně, jak se zdá, Flamininus chápal proklamovanou svobodu spíše jako osvobození řecké aristokracie z útlaku makedonského krále. Společně se svými řeckými spojenci dobyl a vyplenil Spartu, načež se triumfálně vrátil do Říma i s 1200 osvobozenými otroky, kteří byli zajati a prodáni do Řecka během druhé punské války.
Když pergamský král Eumenés II. požádal Řím o pomoc proti expanzi seleukovského panovníka Antiocha III., byl Flamininus v roce 192 př. n. l. vyslán senátem k Antiochovi, aby ho varoval před zásahy do řeckých záležitostí. Antiochos však zpochybnil právo Římanů mluvit za Řeky a slíbil, že sám opustí Řecko, jen pokud Římané učiní totéž. Vyjednávání tudíž ztroskotalo a Řím vyhlásil Antiochovi válku. V roce 191 př. n. l. se Flamininus zúčastnil bitvy u Thermopyl, v níž byl Antiochos Římany poražen.
V roce 183 př. n. l. byl opět vyslán na východ tentokrát k bithýnskému králi Prusiovi I., aby s ním vyjednal zajetí Hannibala, který tehdy právě pobýval na králově dvoře. Avšak dříve než tak stačil učinit, spáchal Hannibal sebevraždu. O dalších Flamininových osudech není již nic známo a v roce 174 př. n. l. zřejmě umírá.


Geraldton

Geraldton je město ležící v zálivu Champion Bay, asi 425 km na sever od Perthu. Záliv byl poprvé probádán v roce 1849, poté zde byl založen olověný důl jenž předcházel vzniku města.


Edmonton Oilers

Edmonton Oilers je profesionální kanadský hokejový klub, který hraje severoamerickou NHL. Hráli nebo hrají v něm i několik známých českých hokejistů, jako např. Jan Hejda, Petr Sýkora a Aleš Hemský. Nejlepší časy zažil za dob Wayna Gretzkyho.


Robert Kowalski

Robert Anthony Kowalski se zabývá logikou a počítačovou vědou. Má polské předky a většinu své kariéry strávil ve Velké Británii. Jeho jméno je asi nejvíce spojováno s vývojem logického programování, počínaje procedurální interpretací Hornových klauzulí. Kowalski byl jedním z prvních vývojářů abduktivního logického programování, ve kterém jsou logické programy rozšířeny o integritní omezení a nedefinované abduktivní predikáty.
Vzdělání dosáhl na univerzitách v Chicagu, Bridgeportu, dále ve Stanfordu, a poté na Varšavské univerzitě, a na univerzitě v Edingurgu.
V letech 1970 až 1975 působil jako výzkumný pracovník na univerzitě v Edinburgu. Od roku 1975 byl členem profesorké stolice na Imperial College London v oboru počítačová logika. V roce 1999 získal post emeritního profesora.
Roku 1991 byl dosazen na pozici výzkumného pracovníka Americké Asociace pro Umělou Inteligenci. O 8 let později se věnoval práci pro Evropskou koordinační komisi pro umělou inteligenci a následovně pro Asociaci pro počítačovou techniku.
Svému výzkumu se věnoval společně s Donaldem Kuehnerem. Jeho jméno je ovšem nejvíce spojováno s příspěvky věnovanými logickému programování, počínaje procedurální interpretací Hornových klauzulí.
Zasloužil se také o vyvinutí minimálního modelu a sémantiku pevného bodu Hornových klauzulí za asistence Maartena van Emdena. S Marekem Sergotem vyvinul aplikaci logického programování a s Farivem Sadrim prostředek, v němž je víra reprezentována logickými programy a cíle omezením integrity.
Kowalski byl jedním z prvních vývojářů abdukovaného logického programování, v němž jsou logické programy rozšířeny omezením integrity a nedefinovatelnými, abdukovanými výroky.


Sotorek obecný

Sotorek obecný či sotorek růžencový je bobovitá rostlina pocházející původně z tropů a subtropů Asie, nyní se vyskytuje také v Africe a Americe. Je známá pro svá krásná červeno-černá semena, která se používají pro výrobu růženců a šperků. Jsou však silně jedovatá, protože obsahují jed abrin. K otravě ovšem může dojít pouze v případě porušení jejich tvrdé vnější vrstvy. Otrávit se může člověk požitím narušených semen, doloženy jsou i případy, kdy lidé zemřeli po nadýchání se výparů při výrobě šperků. Otrava se projeví během několika hodin. U požití zvracením, krvavým průjmem, krví v moči a halucinacemi; nakonec selžou ledviny, játra a slezina. U vdechnutí dýchacími problémy, horečkou, zvracením a silným pocením; v plicích se objeví voda a nakonec dojde k úplnému selhání dýchacího ústrojí. Smrt obvykle nastává po třech až čtyřech dnech. Smrtelná dávka jsou pouhé 3 µg abrinu. Jako zajímavost je možné uvést, že listy a kořeny jedovaté nejsou, naopak jsou sladké, proto se rostlině lidově říká indiánská lékořice.


Provincie Inaba

Provincie Inaba byla stará japonská provincie ležící v regionu Čúgoku na ostrově Honšú. Na jejím území se dnes rozkládá východní část prefektury Tottori. Sousedila s provinciemi Harima, Hóki, Mimasaka a Tadžima.


Arado Ar 96

Arado Ar 96 byl německý cvičný letoun pro pokračovací výcvik z doby druhé světové války. Vzniklo na požadavek velení Luftwaffe, které chtělo nový typ moderního jednoplošného celokovového stroje. První prototyp Ar 96 vzlétl roku 1938 a sériové stroje začaly být dodávány o rok později. Tyto letouny byly vybaveny motorem Argus As 10C, jehož výkon byl nedostatečný. Proto bylo rozhodnuto, že bude nahrazen výkonnějším motorem Argus As 410 A-1. Letouny byly vyráběny nejen v samotném Německu, ale i v Protektorátu - od roku 1941 ve firmě Avia Praha, později v továrně Letov Praha. Letouny dodávala Třetí říše i svým spojencům Maďarsku, Bulharsku a Slovenskému štátu. Po skončení druhé světové války se v Československu dále vyráběla neozbrojená cvičná a civilní verze nazvaná Avia C-2 a vyzbrojená cvičná Avia C-2 B. Tyto letouny sloužily nejen v tuzemsku, ale byly dodávány i na export.


Medúza

Medúza je stádium v životním cyklu žahavců, v němž je tělo rozšířeno do šířky. Prvním stadiem je polyp.
Medúzy mají různý tvar, nejen zvonovité, ale i zploštělé. Horní plocha se nazývá exumbrella a spodní část subumbrella. Ústa jsou umístěna v spodní části. Trávicí dutina se skládá z láčky a paprsčitě umístěných kanálků, které směřují ven. Na okraji disku jsou smyslové orgány a chapadla.
V třídě polypovci se střídají polyp s medúzou. Stadium medúzy dominuje v životním cyklu medúzovců a čtyřhranek. Toto jsou až na výjimky jediné třídy, v nichž se medúza vyskytuje.


Evropský měnový systém

Evropský měnový systém vznikl v roce 1979, kdy se země Evropských společenství dohodly, že na sebe navzájem naváží kurzy svých měn, aby předešly kurzovým fluktuacím. Byla to reakce na rozpad Brettonwoodského měnového systému v roce 1971, ve kterém byly evropské měny navázány na americký dolar.
Země se zavázaly udržovat své měnové kurzy v rozmezí +/- 2,25 %. Současně se vznikem EMS byla zavedena košová měnová jednotka ECU. Postupem času se ukázalo, že toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/- 15 %.
1. ledna 1999 vznikl nástupce Evropského měnového systému, ERM II, který zrušil navázání měn na ECU a zavedl navázání na nově vzniknuvší euro. Fluktuační pásmo zůstalo zachováno na +/- 15 %.


Jean Monnet

Jean Omer Marie Gabriel Monnet byl francouzský politik, diplomat a ekonom. Tvůrce Monnetova plánu z roku 1947. Hlavní inspirátor Schumanovy deklarace z 9.května 1950. 1952-1955 předseda Evropského společenství uhlí a oceli. Považovaný za jednoho ze zakladatelů Evropských společenství.


Pilot Pen Tennis 2009 - muži

Tenisový turnaj na okruhu ATP Pilot Pen Tennis 2009 se konal ve dnech 23. - 29. srpna v americkém New Havenu venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 750,000 USD.
V závorce je kolo, ve kterém hráč vypadl. Všichni nasazení hráči měli v 1. kole volný los.


Ander z Košíc

Ander z Košíc je populární východoslovenský komik a vypravěč. Nejčastěji vystupuje na jevišti, případně vydává své monology na kazetách, odříkané ve specifické podobě východoslovenského dialektu. Rád se přitom stylizuje do pozice venkovského burana, při vystoupení na jevišti používá šedý a notně sešlý oblek a nevzhledně pomačkaný klobouk. Vydal 8 kazet, které jsou oblíbené zejména na Slovensku a na Moravě.


The Voice

Druhé album Bobbyho McFerrina The Voice je z větší části složeno z živých nahrávek Bobbyho turné po Evropě. Jde o unikátní počin v historii jazzové hudby, protože je to první album, které nahrál zpěvák sólově, bez doprovodu a bez předabování.
Album obsahuje kromě Bobbyho originálních skladeb i hity jiných známých hudebníků, například píseň Blackbird složili John Lennon a Paul McCartney, skladba I Feel Good je zase přepracováním slavného hitu od Jamese Browna.


Schwarzenberská hrobka

Schwarzenberská hrobka je hrobka rodu Schwarzenbergů v Domaníně v okrese Jindřichův Hradec. Nachází se poblíž Třeboně v parku jihovýchodně od rybníka Svět. Založil ji Jan Adolf II. Schwarzenberg na podnět své manželky Eleonory Schwarzenbergové. Stavba začala roku 1874 a byla dokončena roku 1877. V hrobce je uloženo 26 rakví.
Před stavbou hrobky byly od roku 1784 příslušníci hlavní větve Schwarzenberského rodu pohřbíváni v kostele sv. Jiljí v Třeboni, ta už však nevyhovovala prostorově, ani hygienicky kvůli novým předpisům, které nařizovaly, že se musí pohřbívat do země, pokud nebude hrobka důsledně oddělena od sakrálního prostoru kostela, a také že se těla musí balzamovat před uložením do dvouplášťové rakve.
Původní projekt na stavbu hrobky navrhl významný rakouský architekt Jan Schmidt a poté ho podle místní problematiky podloží upravil Damasius Deworetzky, knížecí stavitel, který se podílel na přestavbě zámku Hluboká. Stavbu řídil Karel Kühnel, místní knížecí stavitel. Pomáhali mu tesařský mistr Jan Stifter a stavitelský elév Ludvík Kindermann.
Práce na stavbě začaly 14. července 1874. Vybudoval se složitý odvodňovací systém hrobky, zapuštěný pod úroveň terénu. Vodu od stavby odváděl 60 cm široký a 2 m hluboký kanál. Omítku cihelného zdiva tvořila směs starého hašeného vápna, říčního písku, sádry a vodního skla, které zajišťovalo impregnaci. Cihly byly páleny ve zvláštní cihelně nedaleko na břehu Opatovického rybníka, při velmi vysokých teplotách, kdy docházelo k natavení pískových zrnek v cihelné hmotě, což jim zajišťovalo zvláštní rudohnědou barvu a vysokou tvrdost. Na ostění oken a dveří byl z Českého ráje a rakouských nalezišť dovezen mušlový vápenec. Kovolijecké prvky byly dodány převážně z kovolijecké dílny Petra Steffense, zřízené z bývalého kláštera ve Zlaté Koruně.
Stavba trvala 2 a půl roku a vyžádala si přes 251 000 zlatých. Hrobka byla vysvěcena dne 29. července 1877 pražským arcibiskupem Bedřichem Schwarzenbergem, bratrem knížete Jana Adolfa II.
V roce 1888 byla v blízkosti postavena fara a okolí bylo upraveno jako anglický park.
Hrobka je postavena podle vzoru italského Campa Santa. Je to dvoupodlažní budova ve tvaru pravidelného šestiúhelníku schodištěm v novogotickém slohu s monumentálním dvouramenným schodištěm a předsunutou věží. Schodiště vede ke vstupu do kaple Božského Vykupitele. Pod vstupem do kaple se nachází vstup do hrobky.
Na makovici věže je nápis, sepsaný místním děkanem Františkem Touškem, na němž jsou zapsáni mimo jiné i hlavní dodavatelé stavby.
Samotná hrobka se nachází pod hladinou rybníka Svět, a proto je kolem ní vzduchový kanál široký 60 cm a hluboký 2 m. Má podle tehdejších předpisů vlastní vchod, malá neprůhledná okna a vnitřní cirkulaci vzduchu. V hrobce je mramorový sarkofág, který vytvořil Alexandr Trippel v roce 1789 . Na třech deskách jsou zde vyryty texty smutečních telegramů, jež sem poslal císař František Josef.
Kaple je zasvěcena Božskému Vykupiteli. Nachází se v ní novogotický oltář z bílého pískovce, sádry a mramoru zhotovený sochařem Josefem Pokorným. Oltář je obrácen na jih místo na východ podle přání Schwarzenbergů, kteří chtěli mít vchod obrácen k Třeboni. Okenní skla jsou šedočerně zbarvená, šedou barvu tvoří leptaný vzor, domalovaný černým dekorem. V létě jsou v kapli pořádány večerní koncerty a pěvecká vystoupení, vystupoval zde například Spirituál kvintet.
Ačkoliv jsou v hrobce uložena těla Schwarzenbergů, jejich srdce se nacházejí ve zvláštních schránkách v Českém Krumlově s výjimkou srdce dcery kněžny Eleonory.
V roce 1947 byla hrobka zestátněna na základě zvláštního zákona zvaného Lex Schwarzenberg. Důvodem nebyla kolaborace s Němci během druhé světové války jako v případě většiny dalších konfiskací v této době, ale příliš velký rozsah majetku rodu Schwarzenbergů. Proti zestátnění hrobky podala soudní žalobu dědička rodu Alžběta Pezoldová; okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu zamítl. Po odvolání k Ústavnímu soudu však tento žadatelce 7. ledna 2009 vyhověl s odůvodněním, že zabavení hrobky představovalo porušení práva na ochranu rodinného života a vrátil případ zpět k okresnímu soudu.


Voulpaix

Voulpaix je město ve Francii v departementu Aisne. Má asi 389 obyvatel.


Ján Stanek

Ján Juraj Stanek, známý i jako Železný kapitán byl československý důstojník a během Slovenského národního povstání velitel obranného úseku Plesnivec 2. taktické skupiny.
V roce 1927 dal facku profesorovi gymnázia a utekl ze země. Vstoupil do Cizinecké legie, z které ale zakrátko dezertoval a vrátil se zpět do ČSR. V roce 1931 vstoupil do Československé armády. Později studoval na vysoké vojenské škole v Hranicích na Moravě. Po vzniku Slovenského štátu byl příslušníkem Slovenské armády. Účastnil se pohraničních bojů s Maďarskem, útoku na Polsko a v letech 1942 - 1943 působil jako přidělenec u několika německých divizí na východní frontě. Pak byl převelen k slovenské Rychlé divizi. V roce 1943 se vrátil na Slovensko a začal spolupracovat s odbojem a to jednak s Čatlošem, komunisty i skupinou okolo Goliana. Jako přednosta zpravodajského oddělení Ministerstva národnej obrany podával tajné zprávy Vojenskému ústředí SNR.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl nejprve Stanek pověřen vedením ústupu bratislavské vojenské posádky. V této úloze však selhal a z Bratislavy uprchl na vlastní pěst s nepořízenou. O několik dní později ho Golian pověřil velením obranného úseku Plesnivec 2. taktické skupiny, kde měl s pomocí početných posil stabilizovat situaci na Horehroní, kam pronikaly německé jednotky. Po stabilizaci situace jej přesvědčili partyzáni o potřebě útoku na slabě zabezpečený Telgárt. 5. září 1944 povstalci spolu s partyzány, dělostřeleckou podporou a několika tanky zaútočili na Němce v Telgártu. Protiútok způsobil německé posilněné útočné rotě 1. tankové armády, těžké ztráty a přinutil je ustoupit. Útok byl jednou z mála úspěšných povstaleckých útočných akcí, což povstalecké velení okamžitě využilo ke zlepšení morálky ostatních jednotek, které jinak jen ustupovaly. Stanek po válce tvrdil, že povstalci zlikvidovali praktický celý 201. pluk SS, který měl 436 mrtvých a byl nucen se dezorganizovaně stáhnout. Stanka pro to později přezdívali i „Železný kapitán“. Telgárt, který během boje celý vyhořel, byl následujíciho dne opět obsazen Němci. V říjnu byl Stanek Golianem zbaven funkce a převelen k americké a britské vojenské styčné misi u které měl sloužit jako tlumočník.
Po přechodu povstalců do hor Stanek ustupoval spolu s 3. praporem 2. československé paradesantní brigády v SSSR operující v Nízkých Tatrách. 26. prosince 1944 po boji s přepadovým oddílem Edelweiss u Veľkého Boku byl těžce raněn a zajat. Většině vojáků jeho jednotky se podařilo uniknout. Spolu s ním se fašistům podařilo zajmout i 15 příslušníků americké a britské vojenské mise, společně s několika slovenskými vojáky. Stanek později identifikoval jednoho z důstojníků jednotky Edelweiss jako Ladislava Nižňanského. Němci zajatce nejprve eskortovali do Polomky. Polomrtvého Stanka mezi sebou nesli na osm kilometrů dlouhé cestě dva američtí seržanti. Později byl společně s ostatními zajatci přemístěný do Banské Bystrice, Brezna a následně do Bratislavy, kde byli vyslýcháni Gestapem a důstojníky Waffen-SS. Výslechů se podle Stanekovych slov osobně účastnil i Josef Witiska a Hermann Höffle. Při výsleších Stanka údajně bili a několik dní mu odpírali stravu. Faktem je, že v důsledku jeho výpovědi, v které nacistům prozradil mnoho o přípravách a pozadí povstání mimo jiné i lhal o zapojení nejvyšších státních kruhů, co mu vlastně zachránilo život, protože se měl stát korunním svědkem v případném procesu. Od 18. ledna 1945 byl vězněn na Gestapu v Berlíně. Později byl převezen z Reichenau do městečka Niederdorf v Tyrolských Alpách, kde jej 30. dubna 1945 osvobodila jednotka italských a rakouských partyzánů. Partyzáni odvedli osvobozené vězně do Lago di Braies, kde je našla postupující americká armáda.
Po ozdravném pobytu na ostrově Capri se Stanek stal náčelníkem štábu československé vojenské mise v Itálii, po návratu na Slovensko se stal velitelem divize v Žilině. Po válce se zúčastnil bojů proti banderovcům. Do roku 1951 sloužil v armádě, ale později se stal obětí politických procesů v důsledku jeho kontaktů s „buržoazními nacionalisty“. Zanedlouho se však stal agentem Stb a dále pracoval jako administrativní pracovník na železnicích. Byl též významným představitelem slovenského Junáka, skautské organizace až do jejího zrušení v roce 1950. Po roce 1968 byl rehabilitován. V tomto období šířil nepravdy a přehnané tvrzení o své vojenské kariéře. Zemřel v roce 1996 v Benešově.


Jednokolejná trať

Jednokolejná trať je železniční trať, která je v úseku mezi dopravnami s kolejovým rozvětvením tvořená pouze jednou kolejí. Kolej je zpravidla vždy pojížděna obousměrně. Vlaky jedoucí navzájem protisměrně křižují v dopravnách, které to umožňují, tj. ve stanicích, případně výhybnách). V těchto dopravnách je také možné předjíždění vlaků.
Výhodou jednokolejné trati je menší zábor půdy než v případě trati dvoukolejná nebo vícekolejné. Stejně tak jsou nižší náklady na její výstavbu a údržbu. Nevýhodou jednokolejné trati je nižší kapacita a nižší cestovní rychlost vlaků, neboť ty musí zastavovat v dopravnách z důvodu křižování.
Propustná výkonnost trati je závislá zejména na hustotě dopraven umožňujících křižování a předjíždění vlaků, vzdálenosti mezi těmito dopravnami, počtu prostorových oddílů mezi těmito dopravnami a na dalších faktorech.
Tento typ trati je v Česku převažující. Regionální tratě v České republice jsou výhradně jednokolejné.
Tramvajové dráhy byly v éře koněspřežné tramvaje i v počátcích elektrického provozu stavěny jako jednokolejné, ale již koncem 19. století byly v centrech velkých měst původní tratě zdvojkolejňovány a v průběhu 20. století se staly dvojkolejné tratě samozřejmými všude, kde jejich výstavbu umožňovaly prostorové podmínky. V současné době jsou jednokolejné tramvajové tratě s pravidelným provozem jsou pouze dvě, a to tramvajová trať Liberec – Jablonec a tramvajová trať Ostrava-Poruba - Kyjovice-Budišovice.


Pozovice

Pozovice jsou vesnice v okrese Havlíčkův Brod patřící pod městys Štoky. Název je odvozen z osobního jména a znamená „ves lidí Pozových“. Počátkem 20. století je doložen německý tvar Bosovitz. Stojí zde 40 domů.
První zmínka je z roku 1370 spolu se Smilovem. Další zmínka pochází z roku 1390. Místní dvůr časem emfyteutizován. Bydlí zde cca 110 obyvatel.


Jan V.

Jan V. byl papežem od 12. července 685 až do své smrti.


Shekhar Mehta

Shekhar Mehta byl keňský jezdec rallye a významný mezinárodní motoristický funkcionář.
Narodil se v Kampale indickým rodičům. Rodina přišla s jinými svými krajany stavět pro britské kolonizátory železniční trať z Mombasy do Ugandy, kde později dostala půdu. Poté, co v zemi uchvátil moc diktátor Idi Amin, odešel Mehta do Keni, kde zprvu pracoval u benzínové stanice. Dlouhá léta byl obchodním zástupcem automobilové firmy Subaru pro východní Afriku.
Mehtova kariéra soutěžního jezdce začala i končila s vozy značky Peugeot, ale jeho jméno je nejvíce spojováno se značkou Datsun-Nissan, protože na jejích vozech získal své největší triumfy. Bylo to pětinásobné vítězství v Rally Safari: 1973 s vozem Datsun FairLady 240Z a poté čtyřikrát za sebou v letech 1979 - 1982, vždy na voze Datsun Violet 160J a se spolujezdcem Mike Doughtym. Vystřídal však spoustu dalších továrních značek, např. Opel a Audi. Když se oženil s Yvonne Prattovou, stala se jeho častou spolujezdkyní. Je zajímavé, že mimo Afriku nebyl zdaleka tak úspěšný, třebaže získal řadu dalších cen. Jeho heslem bylo „chceš-li být úspěšným jezdcem, musíš svůj vůz nenávidět“.
Mehtova kariéra skončila těžkou havárií a zraněním při Rally faraónů v Egyptě. Po skončení závodní dráhy zůstal motoristickému sportu věrný a ke konci života předsedal Světové komisi rally. Jeho úmrtí 11. dubna 2006 v londýnské nemocnici bylo pro motoristy nečekanou ranou, třebaže se pro velké bolesti řadu měsíců neukazoval na veřejnosti.


Louis Delâge

Pierre Louis Delâge byl francouzský průkopník automobilismu, zakladatel automobilky Delage.
Pierre Louis Delâge se narodil v chudé rodině, už jako kojenec přišel o schopnost vidět na jedno oko. V šestnácti letech odešel do Angers, kde studoval strojírenství na tamní obchodní škole, tu ukončil v roce 1893. Zajímavostí je, že na této škole před ním studoval i další francouzský konstruktér automobilů - Émile Delahaye. Delage poté nastoupil do armády, byl umístěn v Alžírsku. Po ukončení služby nastoupil v roce 1895 k železniční společnosti v jižní Francii. V roce 1900 přešel do Paříže, kde pracoval ve vývoji pro společnost vyrábějící motorová vozidla. V roce 1903 dostal nabídku přejít k rozvíjející se „mladé“ firmě Renault.
Delâge viděl velký potenciál automobilu jako dopravního prostředku. V lednu roku 1905 už měl dostatek financí a tak si založil ve stodole na Rue Cormeilles ve Levallois-Perret na severozápadním předměstí Paříže vlastní montážní dílnu. Firma původně pouze kompletovala své karosérie s motory a podvozky nakupovanými od jiných výrobců, po úspěších v závodech Grand Prix však začala v roce 1908 stavět vozy s vlastními motory na vlastním podvozku. Ty prosluly jak elegantními karosériemi, dobrým dílenským zpracováním tak i kvalitou. Společnost se úspěšně rozrůstala a její vozy dosahovaly mnoha úspěchů v motoristickém sportu a značka díky tomu získala velmi dobrou pověst. Delâge se dokonce kvůli zahraničním zákazníkům zřekl diakritického znaménka v jejím názvu.
V roce 1912 firma přesídlila do větších prostor v Courbevoie. Během první světové války však byla výroba podřízena vojenským potřebám. Po roce 1918 byly opět vyráběny luxusní a exkluzivní automobily pro majetné zákazníky, kterým v době poválečného oživení imponoval i specifický design karosérií. Závodní speciály Delage opět dosahovaly četných úspěchů v mnoha evropských závodech série Grand Prix. Světová hospodářská krize však na firmu dolehla velmi těžce. V roce 1935 tak musel Louis Delâge dobrovolně vyhlásit úpadek. Obchodní značku koupil Walter Watney z firmy Delahaye, která ještě do roku 1953 vyráběla automobily pod označením Delage.
Ve věku téměř 60 let se Delâge rozvedl a jeho už tak těžká finanční situace se ještě více zhoršila. Hledal tedy útěchu ve víře. Protože neměl ani na koupi automobilu, často chodil pěšky nebo jezdil na kole na pouť do kláštera Terezie z Lisieux v Lisieux nebo do Lurd. V roce 1947 zemřel 73letý Louis Delâge v chudobě a téměř zapomenut. Je pohřben na hřbitově v Le Pecq.
V roce 1990 jeho rodné město Cognac založilo střední průmyslovou školu s názvem „Lycée professionnel Louis Delâge“.


Tomáš Kempenský

Tomáš Kempenský, také z Kempenu, vlastním jménem Thomas Haemmerken, byl augustiniánský mnich a mystik, představitel hnutí Devotio moderna a autor knihy „Následování Krista“.
Narodil se v řemeslnické rodině, v 15 letech ho rodiče poslali do školy Bratří společného života v Deventeru; stal se zručným kopistou knih a pak vstoupil do augustiniánského kláštera Agnetenberg, kde byl už jeho starší bratr. Roku 1413 byl vysvěcen na kněze a od roku 1429 byl představeným kláštera. Z jeho čtyř rukopisných kopií Bible se jedna zachovala v Darmstadtu. Jinak není z jeho poměrně klidného života mnoho známo.
Z jeho díla se zachovala řada kázání, dopisů, životopisy jeho učitelů včetně Geert Groota a zejména jeho nejslavnější spis, O následování Krista, příručka pozdně středověké osobní zbožnosti, která patřila k nejčtenějším knihám vůbec a byla přeložena do mnoha jazyků. Česky vyšla poprvé už roku 1498 u Mikuláše Bakaláře v Plzni a od té doby v desítkách vydání.


Alexander McCall Smith

Alexander McCall Smith. Zde a ve Skotsku získal vzdělání. Jedná se o spisovatele a profesora lékařského práva na Edinburghské univerzitě a je členem několika národních a mezinárodních institucí zabývajících se bioetikou. Jeho knihy zahrnují práce o lékařském právu, trestním právu a filozofii. Stejně tak je autorem řady knih pro děti, sbírek povídek a románů. Působil také na několika univerzitách v Africe včetně Botswany, kde nějakou dobu žil. Je ženatý, jeho manželka pracuje jako lékařka v Edinburghu a společně mají dvě dcery.
Za knihu The No. 1 Ladie's Detective Agency z roku 1998 obdržel dvakrát Booker Judge's Special Recommendations. Následovala volná pokračování tohoto bestselleru.


Mikuláš Huba

Vystudoval Komenského univerzitě v Bratislavě a už jako student začal vědecky pracovat v Geografickém ústavu Slovenské akademie věd, kde působí dodnes a věnuje se environmentální geografií.
V 70. letech se stal aktivním čelem Slovenského svazu ochránců přírody a krajiny a stal se vedoucím sekce lidové architektury. Podílel se na návrhu vytvoření národního parku Podunajsko a publikaci Bratislava - nahlas.
V roce 1990 se stal poslancem Slovenské národní rady a v letech 1990 až 1992 předsedou výboru pro životní prostředí. V roce 1992 byl s Josefem Vavrouškem spoluzakladatelem Společnost pro trvale udržitelný život. Po rozpadu československé federace byl zvolen předsedou slovenské STUŽ.
Je autorem a spoluautorem řady vědeckých i popularizačních textů. V roce 1996 se spolu s profesorem Erazimem Kohákem stal prvním laureátem Ceny Josefa Vavrouška.


Beethoven 2

Beethoven 2 je americká rodinná komedie, navazující na film Beethoven z roku 1993. Druhý díl byl natočen díky velkému úspěchu prvního dílu.
Jedna z písní filmu The Day I Fall in Love Dolly Parton a Jamese Ingrama byla nominovaná na Oscara, Zlatý glóbus a Grammy v kategorii Nejlepší filmová píseň.
Beethoven si na začátku filmu nalezne svou vyvolenou, bernardýnku Missy, se kterou se potuluje po městě. Missiny vlastníci se rozvádějí a Missy se stává obětí rozvodových tahanic mezi svým opravdovým pánem Brillem a jeho manželkou Reginou. Ta psy nemá ráda, Missy si ponechává jen, aby od Brilla získala peníze.
Po deseti týdnech se Beethovenovi a Missy narodí čtyři štěňata. Ta jsou objevena Tedem a Emily. Regina je chce nechat utopit. To Ted a Emily uslyší a štěňata si odvedou domů. Regina, která se mezitím rozhodla, že je prodá, je rozčílená, když zjistí, že jsou pryč.
Ryce, Ted a Emily se sami starají o všechna štěňata, krmí je i v noci. Toho si postupně všimne jejich máma Alice, během jedné rodinné večeře uslyší zvuky štěňat i George. Ten se zpočátku nechce štěňat ujmout, ale po nátlaku dětí souhlasí s jejich přítomností. Děti dají štěňatům jména: Dolly, Chubby, Mo a Čajkovskij.
Rodina se vydá na chatu v horách, kam s sebou vezmou i štěňata. Ryce tam zklame hoch, do kterého je zamilovaná, ale hned pozná dalšího. Na místní slavnosti se objeví i Regina se svým přítelem Floydem. Všimnou si dětí se štěňaty a vezmou si je s tím, že na ně mají právo majitelé matky. Mezitím ale Beethoven osvobodí Missy z auta a utečou spolu do hor. Regina a Floyd použijí štěňata k tomu, aby je našla. Za nimi se vydají i Newtonovi, aby získali štěňata i Beethovena zpět. Po malém souboji v horách spadnou Regina s Floydem do řeky a Newtonovi osvobodí Beethovena, Missy i jejich děti. Missy se vrátí ke svému pánovi Brillovi, štěňata zůstanou u Newtonů.


Bílá řeka

Bílá řeka je název pro řeky v různých částech světa, odvozený podle bílé barvy jejich toku. Její místní pojmenování závisí na používaném jazyce.


.net

.net je generická doména nejvyššího řádu. Domény se mohou registrovat přímo přes Verisign i přes akreditované registrátory. Je možné registrovat domény se znaky národních abeced, tzv. IDN.
V době svého vzniku byla doména určena pro síťově zaměřené subjekty, jako jsou například poskytovatelé internetu. Protože však nebyly stanoveny omezující podmínky na registraci, brzy se stala alternativou, pokud bylo doménové jméno v .com zabrané.


Nystagmus

Nystagmus je oční vada, která způsobuje nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí, většinou ze strany na stranu, ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem. Většina lidí s nystagmem má i špatný zrak. To způsobuje problémy při vzdělávání, zaměstnanosti a v mnoha dalších oblastech života. Nystagmus nemůže být korigován brýlemi nebo kontaktními čočkami, i když mnoho lidí s nystagmem brýle nebo kontaktní čočky nosí, pro korekci jiných očních problémů.


Art Acord

Artemus Ward Acord byl americký herec němého filmu a rodeový šampion.
Art vyrůstal jako kovboj a chtěl se od malička stát hvězdou westernových filmů. Nakonec se však stal hvězdou němých filmů a vyhrával i turnaje v rodeu. Byl ohodnocen několika významnými cenami, avšak začal mít problémy s alkoholem a jeho sláva a sláva jeho filmů uvadala. Zemřel v roce 1931, podle všeho spáchal sebevraždu, někteří přátelé ale tvrdí, že byl zavražděn mexickým politikem. Pohřben je v Glendale.
Za svůj přínos filmu byl vyznamenán hvězdou na Hollywoodském chodníku slávy.


Sourozenec

Sourozenec je obecný termín pro sestru nebo bratra, tedy pro osoby sdílející matku nebo otce.
Sourozenci obvykle vyrůstají společně v jedné rodině a prožívají spolu dětství. Vzájemná genetická a fyzická blízkost vytváří u sourozenců silný citový vztah. Tento vztah se může projevovat v kladném i záporném smyslu. Může být ovlivněn vztahy v rodině, vztahy rodičů k jednotlivým dětem, pořadím narození i zkušenostmi a zážitky prožitými mimo vlastní rodinu.
Protože mají sourozenci podobnou genetickou výbavu po rodičích, často se sobě podobají.
Pozn.: Jako nevlastní jsou často nesprávně označováni i polorodí sourozenci.
Sourozenci se často označují podle pořadí, v jakém se narodili. Pro pořadí narození se používají různé výrazy


Stubbs the Zombie

Stubbs the Zombie je počítačová hra z pohledu 3. osoby, tzv. TPS. Hra disponuje originálním nápadem obrácených rolí, kdy hráč, coby zombie má za úkol zničit poklidné futuristické městečko.
Hlavní hrdina, Edward "Stubbs" Stubblefield, v životě nikdy neměl moc štěstí a úspěchu ještě méně. Vlastně to byl neschopný obchodní cestující, který nebyl s to prodávat pojištění ani v době velké hospodářské krize, která roku 1933 sužuje U.S.A. Jeho smolný život byl zakončen jedním zákazníkem, když mu udělal díru do břicha a zakopal ho na neznámém místě v Pensylvánii.
Píše se rok 1959. Na Kubě se moci ujímá Fidel a ve spojených státech vzniká první futuristické město nové generace. Městečko Punchbowl je označováno za kus světa, který vstoupil do 21. století o 50 let dříve. Ulice kříží roboti, kteří pomáhají lidem jako telefonní automaty, průvodci městem, držitelé pořádku nebo opraváři a údržbáři. Po ulicích projíždějí policejní vznášedla a celé město křižuje ekologická jednokolejná nadzemní dráha.
Otcem celého města je Andrew Monday, mladý miliardářský playboy, který uchvátil svět svým dojemným příběhem vypracování se z chudého, venkovského sirotka na post nejbohatšího muže planety. Andrew spolu se svou matkou se ukazují na veřejnosti při každé příležitosti, kterou město nabídne při otevření nových budov a programů. Mondayovy peníze by však město budoucnosti, kde zločin a špína jsou jenom slova ve slovníku, nepostavil bez lidí jako jsou výzkumný vědec Dr. Wye a policejní šéf T.S. Masters.
První jmenovaný je autorem všech vynálezů, které jsou ve městě k vidění jako třeba autovznášedla, roboti, speciální komunikační přístroje městské policie nebo travní hnojivo, které udržuje městské trávníky v čerstvém stavu i bez zalévání. T.S. Masters se stal policejním šéfem v uměle vytvořeném městě díky svým zásluhám na různých policejních stanicích v několika městech po celých státech. Je drahý, ale lidé jako je Andrew Monday mají i na takové.
Čert tomu chtěl, že se naše hlavní postava probrala po více jak 20 letech právě pod jedním z trávníků města snů. Neví co tam dělá, neví kde to vlastně je a hlavně neví proč celý hnije, má díru v břiše a polorozpadlý oblek. Jediné čím si je jistý, že má proklatě velký hlad a ačkoliv to ještě nejedl, dal by si nejradši lidský mozek…
Po celou dobu hry je pohled jakoby z 3. osoby na Stubbse, tedy klasická TPS. Průběh hraní prolínají animace.
S postupem ve hře hráč získává nové zbraně. Celkem jsou 4:
Dále může Stubbs sebrat nějaký předmět a s ní několikrát udeřit protivníky. Hlavní zbraní ovšem zůstává zombifikace, kdy může z náhodných kolemjdoucích udělat masy svých pochodujících umrlců.


Křemen

Křemen je obecně známý minerál s chemickým vzorcem SiO2, hojně se vyskytující v litosféře, kde tvoří jeden z nejdůležitějších prvků.
Křemen vytváří celou řadu odrůd, mezi které patří hvězdovec, čirý křišťál, růžový růženín, hnědá záhněda, chalcedon, achát, onyx, ametyst, tygří oko, železitý křemen, jaspis, žlutý citrín, černý morion a další. Křemen je běžnou součástí žuly, pískovce a mnoha dalších hornin.
Křemen vzniká jako poslední člen Bowenova reakčního schématu z magmatu. Je tvořen tetraedry SiO4, které spadají do základních stavebních prvků křemičitanů. Často se vyskytuje v pegmatitech, žulách, ryolitech či jako výplň žilných těles a různých dutin.
Křemen se ve velkém množství těží jako součást písků a štěrků, často se těží na speciální slévárenské anebo sklářské písky. Dále se mohou těžit kvarcity, což jsou horniny složené převážně z křemene.
Pro sběratelské a šperkařské účely se těží drahokamové odrůdy křemene a sbírkové ukázky křemene. Pro šperkařství se získávají zejména mikrokrystalické křemeny a vysoce kvalitní čiré a nepopraskané záhnědy, křišťály, citríny a ametysty pro výrobu brusů.
Pro své piezoelektrické vlastnosti je křemen hojně využíván jako oscilátor v elektronických zařízeních, jako v hodinách a dalších přístrojích měřících čas. Jeho předností v tomto ohledu je velmi malá závislost piezoelektrického koeficientu na teplotě. Křemenné sklo je na rozdíl od křemene amorfní a má laboratorní a další využití ve sklářském průmyslu. Další využití v radiotechnice. Mnoho jeho odrůd je ceněno jako drahé a ozdobné kameny, které jsou dále používány ve šperkařském průmyslu a jako dekorace.


Antonín Bartoněk

Prof. PhDr. Antonín Bartoněk, DrSc. je český klasický filolog. Zabývá se historickou mluvnicí latiny a řečtiny, mykénologií a starořeckými dialekty.
Vystudoval latinu a klasickou řečtinu na Filozofické fakultě MU v Brně, kde od roku 1952 působí jako vyučující. Od roku 1990 taktéž působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Jako hostující profesor přednášel ve Vídni, Heidelbergu, Štýrském Hradci, Amsterdamu a Cambridgi. Zúčastnil se mnoha akademických stáží na několika dalších evropských univerzitách. Je členem mezinárodní společnosti mykénologů CIPEM sídlící v Paříži a byl členem české komise UNESCO.


Raketový letoun

Raketový letoun je druh letounu s nosnou plochou, tedy plošník, jehož hlavní nebo jedinou pohonnou jednotku tvoří raketový motor. V důsledku velké spotřeby pohonných látek je vcelku obvyklé, že větší část letu takového letounu probíhá bezmotorově, klouzavým letem v ovzduší.
Vzhledem k tomu, že pro lety v atmosféře jsou výhodnější proudové motory, které nepotřebují ke své činnosti dodávku okysličovadla z nádrží, protože v jeho roli používají atmosférický kyslík, nedoznaly raketové letouny většího rozšíření. Jejich výhodou je možnost dosahovat velmi vysokých rychlostí, při nichž již proudové motory ztrácejí účinnost. Nejčastěji se proto objevují jako experimentální letadla. V době 2. světové války byly nasazovány německým vojenským letectvem jako záchytné stíhače nebo Japonskem jako sebevražedné letouny. V období 40. až 70. let 20. století sloužily raketové letouny téměř výhradně jen jako experimentální stroje.
Koncem 60. let začal v USA a SSSR vývoj kosmických raketoplánů, určených pro dopravu osob a nákladu ze Země na oběžnou dráhu. Z nich pouze americký kosmický raketoplán Space Shuttle se dostal do běžného provozu, během něhož však dva exempláře havarovaly a jejich posádky zahynuly. Sovětský kosmický raketoplán Buran uskutečnil pouze jediný zkušební bezpilotní let.
Počátkem 21. století se začala rýsovat renesance raketových letounů, o nichž se nyní uvažuje jako o prostředku pro tzv. vesmírnou turistiku. Jako první se objevil letoun SpaceShipOne, s nímž společnost Scaled Composites získala v roce 2004 cenu Ansari X Prize. Další podobné, avšak pokročilejší typy jsou v různém stádiu vývoje a jejich komerční nasazení je otázkou nejbližších let.


Dutozemě

Dutozemě je označení pro teorie, že naše planeta je dutá. Tyto teorie lze rozdělit na dvě skupiny:
Tyto teorie byly populární od 19. století do poloviny 20. století.
První dochovanou zmínkou o duté zemi je dopis, který zaslal 15. dubna 1818 John Cleves Symmes Jr. členům kongresu USA. Tvrdil v něm, že na pólech jsou otvory do zemského nitra, kde se nachází pět soustředných sfér. Navrhoval provést expedici k pólu a projít do těchto vnitřních světů. Na téma duté Země pořádal přednášky a po jeho smrti v této činnosti pokračoval i jeho syn.
V roce 1870 přišel Američan Cyrus Reed Teed s myšlenkou, že žijeme na vnitřní stěně dutiny uvnitř nekonečné skály. Na propagaci svého učení, jehož základy prý obdržel osvícením při čtení knihy Josue v roce 1869, začal vydávat vlastní časopis a založil novou církev. V roce 1894 měl 4000 věřících. Zemřel v roce 1908. Tvrdil, že se jeho mrtvola nebude rozkládat, ale stalo se tak teprve, když jeho příznivci nechali tělo urychleně nabalzamovat.
V roce 1913 publikuje Američan Marshall Gardner ideu, že Slunce je uprostřed duté Země a tlak jeho záření nás udržuje na jejím vnitřním povrchu.
Syntézu provedl německý letec Peter Bender, který objevil Symmesův časopis během svého zajetí ve Francii za 1. světové války. Předpokládal, že pohled na zakřivenou hladinu a jiné důkazy kulatosti Země jsou jen optický klam. Malou kouli noční oblohy vidíme prý díky tomuto klamu neúměrně zvětšenou, když je za ní malé Slunce schováno.
Benderova teorie zaujala nacistické pohlaváry natolik, že v roce 1942 nechali provést na ostrově Rujana experiment s radary. Tento experiment měl využít vlastností duté Země ke zjišťování nepřátelských lodí, které jsou ve viditelném spektru za obzorem. Po neúspěchu tohoto experimentu ale teorie upadla v nemilost i v Německu a Bender zemřel v koncentračním táboře.


Camera lucida

Camera lucida je optické zařízení používané jako pomůcka ve výtvarném umění. Poprvé toto zařízení sestrojil W. H. Wollaston v roce 1807. Název „camera lucida“ dal tomuto zařízení Wollaston a měl zdůraznit rozdíl mezi zařízením zvaným camera obscura, což je starší optické zařízení používané také jako pomůcka ve výtvarném umění.
Základem tohoto zařízení je čtyřboký polopropustný hranol, v němž se horizontální světelný paprsek láme do vertikálního směru a přichází do oka kreslíře. Hranol bývá namontován na držadle připevněném k horizontální desce, na níž leží materiál, na který je kresleno. Kreslíř se dívá přes hranu hranolu a vidí současně kreslenou scénu i nakreslenou část scény. To mu umožňuje zakreslit přesně klíčové body scény.


Tkalcovský stav

Tkalcovský stav je jednoduchý tradiční nástroj na výrobu tkanin. Vyvinul se z něj tkací stroj.
V hovorové mluvě a někdy i v odborné literatuře se označení stav používá také pro moderní tkací stroje. Naproti tomu například podle německé normy se má výraz tkalcovský stav používat jen pro nástroje s ručním zanášením útku.
Nejstarší známé nálezy pochází ze 7. tisíciletí př. n. l. z turecké Anatolie. Lněná tkanina vznikala proplétáním osnovy napnuté v pevném rámu.
Asi o 1000 let později se v Anatolii tkalo již s vertikálně uloženou osnovou napínanou závažím. Tímto způsobem byla vyrobena také nejstarší tkanina nalezená na území ČR, asi 7 tisíc let stará.
Teprve mnohem později se objevily stavy ležaté s osnovou přiváděnou ve vodorovné poloze. Ve 2 století př.n.l. byl v Číně známý ležatý podnožkový stav, na kterém tkadlec vytvářel prošlup s pomocí šňůr, které ovládal chodidly. O 400 let později přišel z Číny do Evropy stav vybavený osnovním válem a brdem.
Dovršení vývoje ručního stavu byl vynález „létajícího člunku“ Angličana J.Kaye asi v roce 1733. Člunek s útkem se prohazoval mezi osnovními nitěmi z jedné strany na druhou pomocí tzv. pudítka, kterému udílel tkadlec trhavý pohyb tahem přes připojenou šňůru. Toto ústrojí přineslo až trojnásobné zvýšení výkonu ručního stavu a bylo předpokladem pro patent jeho krajana E.Cartwrighta z roku 1785, podle kterého byly zmechanizovány všechny základní pohyby při tkaní a tak vznikl první tkací stroj.
V textilní velkovýrobě, zejména v Evropě, potom tkací stroje rychle nahradily ruční stavy. Ruční tkalcovství však zcela nezaniklo. Ještě ve dvacátých letech minulého století se našly v Německu provozy se 400 ručními stavy a například na brněnské textilní průmyslovce se tento obor vyučoval jako samostatný předmět.
V současné době používají ruční stavy často soukromé osoby, které provozují tkalcovství jako hobby.
Pro tyto účely se stále ještě vyrábí nové stavy ze dřeva


Škeble říční

Množí se larvami, které mají lepkavé vlákno a malou ozubenou skořápku. Určitou dobu cizopasí na kůži nebo žábrách ryb.


Matiční jezero

Matiční jezero v Pardubicích na Bílém Předměstí vzniklo v roce 1910 regulací řeky Chrudimky a oddělením jejího slepého ramene. Na jeho břehu stála dřív dřevěná restaurace, kterou za první republiky spravovala pardubická Matice školská. Podle ní byl okolní park pojmenován Matiční ostrov a jezero Matiční. Ve dvacátých letech minulého století zde bylo populární kluziště. Trénovali zde i hokejisté - např. Dominik Hašek.
V současné době je jezero využíváno jako rekreační, mimo zimu rybáři a v zimě jako přírodní kluziště. Na jeho břehu stojí ze strany od řeky Rybářská restaurace. Protože jezero nikdo po celé desítky let nečistil, docházelo v něm k usazování zbytků organického materiálu a tím i jeho zanášení, zahnívání vody a k následnému úhynu ryb. V roce 2008 chystá město Pardubice jeho odbahnění a zprůtočnění a požádalo o spolufinancování projektu prostřednictvím dotace z Evropské unie a od státu. Sedimenty by měly být odsávány bagrem a potrubím vytláčeny na pozemky k vojenskému prostoru Pod Vinicí. Celkové náklady projektu jsou odhadnuty na cca 41 miliónů Kč.


Mil Mi-2

Mil Mi-2 je malý, lehce pancéřovaný transportní vrtulník, který je schopen sloužit jako letecký doprovod s výzbrojí raket ráže 57 mm a 23mm kanónem. V podstatě jde o typ Mi-1 s turbohřídelovým motorem. V letectvu SSSR sloužil od roku 1965. Ačkoliv je Mi-2 sovětský vrtulník, tak byl vyráběn výhradně ve Swidniku, v Polsku. Výroba skončila v roce 1985, vyrobeno bylo okolo 7200 kusů.


Václav Machek

Získal stříbrnou medaili na olympiádě 1956 v Melbourne v tandemovém závodě na 2 km společně s Ladislavem Foučkem.


Bartolomeo Carducci

Studoval architekturu a sochařství u Bartolomea Ammanatiho, a malbu u Federica Zuccariho. Asistoval Zuccarimu a Vasarimu při výzdobě kupole Santa Maria del Fiore. Později odešel do Madridu, kde maloval stropy v Escorialské knihovně, a spolupracoval také na freskách v paláci. Jeho bratr, Vincenzio Carducci se zabýval také malbou a vystřídal jej jako hlavního malíře krále Filipa III..
Zemřel ve Španělsku, kde je možné nalézt většinu jeho děl. Mezi nejlepší patří Snímání z kříže v kostele San Felipe el Real v Madridu. Mezi jeho žáky patřil Francisco Lopez.


213 př. n. l.

Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l.
Roky: 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 ----


Norbert Auerbach

Norbert Auerbach, Norbert T. Auerbach, Norbert Theo Auerbach je česko-americký filmový producent v současnosti žijící v Praze, který se během svého působení v USA vypracoval až na pozici prezidenta produkční společnosti United Artists.
Vyrůstal v prostředí filmu, jeho otec Josef Auerbach, který pochází z Polska, po příchodu do Prahu roku 1924 založil filmové společnosti Elektafilm a Slaviafilm, které produkovaly jedny z nejúspěšnějších českých předválečných filmů.
Před začátkem války, v roce 1939, celá rodina emigrovala přes Paříž a Rio de Janeiro do USA. Zde Norbert Auerbach studoval ekonomiku na univerzitě v Los Angeles. Pak vstoupil do americké armády a přes 4 roky strávil u tankové divize na bojištích Evropy, vylodil se tři dny po Dni D v Normandii a došel se svou jednotkou až do Německa.
Po válce začal pracovat jako poslíček u produkční společnosti Columbia Pictures, pak u United Artists kde během let povýšil až na prezidenta firmy, dva roky na začátku 80. let. Stál u vzniku celé řady známých a úspěšných filmů a také přišel s nápadem na zfilmování jedné knižní řady – o agentu jejícho veličenstva Jamesi Bondovi.
Osobně se také znal s Ronaldem a Nancy Reaganovými, pro Ronalda Reagana pracoval jako poradce v době jeho prezidentského mandátu v komisi pro komunikaci a propagaci.
V roce 1985 se Auerbach vrátil do Evropy, do Paříže. Od roku 1989 žije opět v Praze, je počtvrté ženatý, tentokrát s Češkou Alenou, předtím měl za ženy Američanku, Rakušanku a jako první Španělku. V současnosti pracuje pro Nadaci Sue Rayderové.
V prosinci 2006 Norbert vydal knihu svých vzpomínek Z Barrandova do Hollywoodu, v níž vzpomíná na významné události svého života s nadsázkou a sebeironií. Nejedná se tedy o klasický životopis.


Ronja, dcera loupežníka

Ronja, dcera loupežníka je kniha pro děti od Astrid Lindgrenové z roku 1981. V českém překladu byla změněna především ženská jména Lovis a Undis na Lovisa a Undisa.
Ve filmu z roku 1984 hrála Ronju Hanna Zetterberg Struwe, dnes se věnuje politice.
Ronja se narodila loupežníku Mattisovi a jeho ženě Lovise ve stejný den, kdy se Birk narodil Borkovi a jeho ženě Undise. Borka a Mattis byli v dětství přátelé, ale Mattisův otec dal kdysi Borkovi takový výprask, že se z obou rodů stali nepřátelé na život a na smrt.
A tak se musí Ronja s Birkem dát dohromady, aby oba loupežníky usmířili.


Emma Greenová

Emma Anna-Maria Greenová je švédská atletka, jenž se specializuje na skok do výšky. V letní sezóně roku 2005 získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy do 22 let a o pár týdnů později získala bronz na mistrovství světa v Helsinkách.


Teplické skály

Teplické skály jsou součástí NPR Adršpašskoteplické skály. Nacházejí se v jižní části této rezervace asi 2 km západně od města Teplice nad Metují v okrese Náchod a zároveň CHKO Broumovsko.
Teplické skalní město je tvořeno výraznými skalními stěnami. Od Adršpašských skal je odděleno hlubokou Vlčí roklí.
Skalní město se dělí na Skalský hřeben s nejvyšším vrcholem Skály, hřebeny Čápu, Supích skal a Kraví horya na rozsáhlejší členité plošiny Bludiště.
Teplické skalní město se rozkládá podél toku Skalního potoka. Nachází se v nich asi 70 pojmenovaných skalních útvarů. Celou touto oblastí vede zpoplatněná okružní stezka pro turisty.


René Burri

René Burri je současný švýcarský fotograf známý svými fotografiemi z oblasti politiky, historických a kulturních událostí a klíčových osobností druhé poloviny 20. století. Je předním fotoreportérem a dokumentaristou.
Burri pracuje pro agenturu Magnum Photos, pro kterou fotografuje politické, vojenské a umělecké osobnosti a scény. Do agentury vstoupil v roce 1955 a plným členem se stal o čtyři roky později. Portrétoval například Guevaru, Alberto Giacomettiho nebo Pabla Picassa; nebo dnes již ikonické obrazy ze Sao Paula a Brazílie.
Své první fotografie zveřejnil ve švýcarských magazínech jako byli například Du, Camera. Později začal vydávat své snímky v prestižních zahraničních časopisech jako byli Look, Paris Match, Life, Stern a GEO.
René Burri se společně se známými fotografy jako Werner Bischof, William Eugene Smith, David Seymour podílel v období 1945–1968 na fotografickém stylu, který je označován jako humanistická fotožurnalistika.
René Burri žije a pracuje v Zurichu a v Paříži.
Jeho cyklus s názvem Němci ukazuje s jemnou ironií různé typické aspekty německého životního stylu v obtížném období po 2. světové válce i během hospodářského zázraku. Výstava Utopia se vyznačovala hlavně výtvarnými kvalitami netradičních pohledů na moderní architekturu.


Randy Rhoads

Firma Jackson vyrábí model kytar Randy Rhoads. Kytary Polka Dot V vyrábí Karl Sandoval.


Pětinoha

Pětinoha je přírodní památka ev. č. 725, která se nachází v okrese Pardubice, asi 2 km JV od obce Horní Jelení. Správa AOPK Pardubice, výměra je asi 5,7 ha, rezervace byla vyhlášena v roce 1982. Rezervace se skládá z rybníku Pětinoha o rozloze asi 3 ha a přilehlých převážně nelesních mokřadních ploch.
Na lokalitě se nachází rybník, dnes značně eutrifizovaný, možná s výskytem nějakých běžnějších vodních rostlin. V litorálu se nachází rašeliniště, rozsáhlé rákosiny as. Phragmitetum communis a okrajově i menší plochy luhů.
Nejcennější v rezervaci bylo litorální rašeliniště. Jedná se o rašeliniště vrchovištního typu s výskytem některých horských prvků v nízké nadmořské výšce. V minulosti zde např. rostla rosnatka okrouhlolistá, klikva bahenní, sedmikvítek evropský nebo suchopýr pochvatý. Z dalších rostlin zde rostla např. ostřice šupinoplodá nebo vzácná vodní rostlina hvězdoš podzimní. Většina z těchto rostlin už asi kvůli degradaci z lokality vymizela. Dodnes zde roste bohatá populace druhu bazanovec kytkokvětý.
Rybník je stanovištěm mnoha druhů vodních ptáků např. kachna divoká, polák velký, často sem zalétá čáp černý či volavka popelavá. Žije zde vydra říční.
V posledních 20 letech došlo v přírodní památce ke katastrofální degradaci. Příčinou je silná eutrofizace rybníka, která ovlivnila přilehlé rašeliniště. Eutrofizace je způsobena „kapro-kachním“ hospodařením na rybníce. Následkem toho došlo k masovému šíření rákosu obecného a k silnému potlačení či úplnému vymizení konkurenčně slabých druhů vázaných na oligotrofní prostředí. Dalším problémem byla absence managementu a vysýchání rašeliniště v některých obdobích. Degradace začala asi o 5 let dříve než na sousedním rybníku Hanzlíkovec, kde se vyskytuje podobný typ vegetace.


Parametr

Parametr je nějaká veličina či jejich soubor, charakterizující nějaký, stav, děj, jev nebo proces. Používá se v mnoha významech:


Sonora

Sonory jsou souhlásky, které se kromě šumu mají i složku tónovou. Mezi sonory řadíme nazály, vibranty, verberanty a aproximanty.
Sonory jsou znělé hlásky, které obvykle nemají neznělé protějšky. Jejich základní tón F0 vzniká v hlasivkách. Jsou relativně otevřené, proto nemají výrazný šum. Zato se na celkovém sluchovém dojmu podílí rezonance dutin, která dává vzniknout dalším formantům jako u samohlásek.
Sonorita hlásek souvisí s jejich otevřeností. Nejvyšší míru sonority mají samohlásky, které jsou nejvíce otevřené. Nejnižší míru sonority mají obstruenty, kde je přiblížení artikulátorů největší, v jejich charakteristice převládá šum.
Pod sonoranty se podle některých definic řadí všechny hlásky otevřenější než frikativy, tedy i samohlásky. V tomto pojetí je tedy pojem „sonorant“ širší než „sonora“. Mnohdy jsou však tyto dva pojmy užívány synonymně.


412 př. n. l.

Roky: 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 ----


Patrik Berger

Patrik Berger je český fotbalový reprezentant, záložník, vyhlášen nejlepším fotbalistou ČR v letech 1996 a 1999.
Patrik Berger je odchovancem Sparty Praha, ale ještě v dorosteneckém věku přestoupil do konkurenční Slavie, kde také poprvé okusil první ligu a stal se členem juniorské reprezentace. Netrvalo dlouho a začal nastupovat v reprezentaci seniorské. Za Slavii odehrál 90 zápasů a vstřelil 24 gólů. Synovce bývalého československého reprezentanta Jana Bergera si brzy všimli v Německu a Patrik přestoupil do Borussie Dortmund, kde nastoupil k 27 zápasům a dal 4 góly. Po skvělých výkonech na euru 96 přestoupil do anglického velkoklubu FC Liverpool, kde prožíval skvělá období, ale i časy kdy vysedával na lavičce náhradníků. Za Liverpool odehrál v sedmi sezonách 107 ligových utkání a vstřelil 28 gólů. V roce 2003 přestoupil do FC Portsmouth. Strávil zde dvě sezony ve kterých odehrál 51 utkání a vstřelil 8 branek. Poté okusil ještě angažmá v Aston Ville, kde odehrál 27 zápasů a dal 2 branky. Za seniorskou reprezentaci si zahrál na euru 96 a byl i střelcem finálové branky, kdy Češi nakonec podlehli Německu 1:2 a získali stříbrné medaile. Poté byl ještě účastníkem na euru 2000, kde ovšem Češi nepostoupili ze základní skupiny. Celkem odehrál za reprezentaci 44 zápasů ve kterých dal 18 gólů. 29. května 2008 byl na tiskové konferenci představen jako nová posila Sparty Praha.


Trigun

Trigun je japonská manga série, sepsaná a nakreslená Yasuhiro Nightowem, vydávaná od roku 1995 až do roku 2007 a sčítá dohromady 14 svazků.
Trigun byl později v roce 1998 adaptován do 26ti dílného animovaného televizního seriálu. Tato produkce Made-in Madhouse Studios byla odvysílaná na kanálu TV Tokyo v období 4. dubna až 30. srpna roku 1998. V roce 2009 má být očekáván celovečerní animovaný film.
Seriál probíhá ve Space Western prostředí, pro českého diváka tento žánr znamená propojení westernového žánru se Sci-fi vědecko-fantastickými elementy.
pistolník Vash the Stampede je světoznámá bytost, na kterou je vypsaná odměna 60 mld. DoubleDolaru, jelikož kam příjde tam udělá katastrofu s velkým "K". Všichni už mají dost jeho škod a vyplácení za ně jak-by-smet, z pojištovny Bernardelli Society jsou tedy poslány dvě zaměstnankyně Meryl Stryfe & Milly Thompson, aby ho sledovali a zkoušeli, alespoň částečně zamezit v jeho dalších katastrofálních činech.


Diapensiaceae

Diapensiaceae je malá čeleď zahrnující asi 20 druhů v šesti rodech.
V jiných systémem rostlin než je Cronquistův systém je čeleď zařazena do vlastního řádu, Diapensiales, ale další výzkumy je umisťují do řádu vřesovcotvaré.


18. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Horst Wessel“

18. SS-Freiwilligen Panzergrenadier Division „Horst Wessel“ byla jedna z 38 divizí Waffen-SS, která bojovala ve druhé světové válce.
V lednu roku 1944 nařídil říšský vůdce a kancléř Adolf Hitler říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi, aby sestavil bojovou divizi v rámci Waffen-SS, která by byla vytvořena z kádrů záložníků SA. Ten nařídil, aby 1. pěší motorizovaná brigáda SS byla použita pro vytvoření 18. dobrovolnické divize tankových granátníků SS. Doplněna byla hlavně z maďarských Volskdeutsche z oblasti Banát.
Vytváření divize probíhalo ve východopruském výcvikovém středisku Stablack a bylo dokončeno 25. ledna téhož roku. Jejím prvním velitelem se stal předchozí velitel 1. pěší brigády SS, veterán první světové války a ostřílený frontový velitel, SS-Standartenführer August-Wilhelm Trabandt.
Ještě ke konci ledna obdržela divize čestný název Horst Wessel, který získala po veliteli jednoho z berlínských oddílů SA, který byl zabit v roce 1930 v jedné pouliční rvačce s komunisty. Ačkoliv jeho smrt nebyla politicky motivovaná, tak nacisté využili jeho smrti k protikomunistické propagandě a udělali tak z Wessela jednoho z největších mučedníků.
Po svém dokončení byla divize odvelena do Záhřebu v Chorvatsku a později byla převelena do oblasti podél maďarsko-jugoslávských hranic, kde byla nasazena do bojů proti Titovým partyzánům. Avšak již v březnu byla divize odvelena do Maďarska, kde se měla společně s 8. jízdní divizí SS „Florian Geyer“ zůčastnit operace Margarethe, která měla sloužit k postrašení maďarské vlády, která měla v tu dobu snahy vymanit se z války.
V červenci 1944 byla značná část divize odvelena na Ukrajinu, kde se jako bojová skupina Schäfer pod velením SS-Obersturmbannführera Ernsta Schäfera, účastnila vyprošťování německých divizí z brodské kapsy.
V srpnu tato bojová skupina byla odvelena jižně od Lvova, kde v bojích s partyzány a Rudou armádou utrpěla těžké ztráty a musela být dočasně posílena francouzským praporem ze SS-Sturmbrigade "Frankreich".
Jiné části divize v síle praporu byly nasazeny na Slovensku, aby pomohly potlačit tamější národnímu povstání, zatímco zbytek divize byl odvelen do Maďarska, kde se v rámci LVII. tankového sboru zapojil do těžkých bojů proti postupující Rudé armádě okolo Budapěšti.
Ke konci roku se divize stala součástí tankového sboru "Feldherrnhalle" a začala ustupovat z Maďarska na východ a poté na sever přes město Jászberény. Tím se také vyhnula obklíčení a stáhla se dále přes Slovensko na Moravu. Zde byla v únoru 1945 slabě doplněna a krátce se zapojila do protipartyzánských operací. V tuto dobu také vystřídala několik velitelů ve svém čele.
SS-Brigadeführer Trabandt byl odvelen, aby převzal nový velitelský post, nový velitel SS-Gruppenführer Fitzthum tragicky zemřel při autonehodě ve Vídni a velení se ujal SS-Oberführer Bochmann. Ten divizi úspěšně velele během těžkých bojů ve Slezsku a nakonec byl vážně raněn. Divize rovněž utržila značné ztráty a jejím novým velitelem se stal SS-Standartenführer Heinrich Petersen.
Petersen velel divizi až do konce války, kdy se s ní vzdal Rudé armádě poblíž polského města Jelenia Góra. Velitel Petersen poté spáchal sebevraždu. Hrstce vojáků se poté podařilo probít až na západ a dosáhnout amerického zajetí.


Iterace

Slovo iterace může být použito ve stejném významu jako opakování.
Základním principem iterace je opakování určitého procesu v měnícím se kontextu. Uplatňuje se především v dynamických jevech.
Tato metoda se používá při řešení celé řady matematických problémů.
Je vidět, že zhruba po 25 krocích se již hodnota x vypsaná na 4 desetinná místa nemění:
Iterace v programování znamená opakované volání funkce v počítačovém programu. Zvláštní formou iterace je rekurze.
V tomto úseku programu se hodnota proměnné i postupně mění a nabývá hodnot 1, 2 a 3. Taková postupná změna je charakteristickým znakem iterace.


Spojené státy americké

Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – je federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantského po Tichý oceán. Díky exklávě Aljaška sahá území USA i k břehům Severního ledového oceánu a na některé tichomořské ostrovy. Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu, přidružených států s vnitřní samosprávou a samosprávných území Spojených států. Po konci studené války a kolapsu Sovětského svazu jsou USA jedinou světovou velmocí, s dominantním světovým postavením v ekonomice, politice, kultuře a vojenské síle.
Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000, ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492.
V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska, Nizozemska, Francie a v malé míře i Švédska. Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií, základ budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena tzv. Bill of Rights.
Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont, Kentucky, Tennessee, Ohio. Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení území a sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však, jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze.
Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany v USA. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana, Mississippi, Illinois, Alabama, Maine, Missouri. Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu. Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas, Michigan, Iowa, Wisconsin, Minnesota, Oregon.
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi 11 jižních států, které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem a Severem trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový.
Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas, Západní Virginie, Nevada, Nebraska, Colorado, Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington, Idaho, Wyoming, Utah, Oklahoma, Arizona, Nové Mexiko. Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do Karibiku a do Tichomoří. Kromě západní polokoule se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická.
Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců rozhodujícím způsobem přispěla k jejich vítězství.
Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojených států. Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj.
Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.
Dne 17. října 2006 překročily Spojené státy hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,89 %, což je celkem vysoké číslo; např. v porovnání s Evropskou Unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než 1 milion. Je to dáno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii, a stále provází. Předchozí staletí se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, dnešní imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky a z Asie.
Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % afroameričané, 4,3 % Asiaté, indiáni a Inuité 0,8 %, jiná nebo více ras tvoří 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za hispánce, Latinoameričany, nebo španělsky mluvící obyvatele. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá.
Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku - 43,6 %. Mexičané obývají hlavně jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu.
Muži tvoří 49 % populace, ženy 51 %. Sedmi procentům Američanů je méně než 5 let, 74,6 % jsou starší 18 let a starších 65 let je 12,1 %.
Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost. Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj, Nové Mexiko a Louisiana. V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel.
Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí. Je obtížné až nemožné dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu, takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání je asi 14 %.
Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76% až 81% obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů.
Jako nejpočetnější a nejvýznamnější kohorta obyvatel, jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde tito představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku biblický pás.
Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus, islám, budhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a budhismu rychle roste. [[Soubor:Map of US, Religions.svg|thumb|left|
Více než 83% Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 9 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix.
Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o zastupitelskou demokracii fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články konfederace platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci.
Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek:
Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané „kongresové okresy“. Poměr počtu zástupců z každého států se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu.
Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992.
Ústava zahrnuje ustanovení „zachovat svobodu“ a základní práva podle Listiny práv a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení.
Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice.
Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako „pravostředová“ nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako „levostředová“ nebo liberální. Ve skutečnosti jsou obě strany z evropského pohledu pravostředové až pravicové. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných.
Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách.
Od roku 2009 je prezidentem Spojených států demokrat Barack Obama.
Více informací naleznete v článku 'Seznam politických stran v USA'
Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Kuba, Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují.
Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů a členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Japonsko, Izrael a státy NATO z nichž má Velká Británie s USA ještě další nadstandardní vztahy. Navíc mají úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem.
Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a pacifismus. Tento trend byl na čas přerušen během 1. světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonskému útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do 2. světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu. V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům.
Po vítězství ve studené válce se staly v podstatě jedinou supervelmocí na světě.
USA čelí po světě antipatiím mnoha občanů i států kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantanámo a Abu-Ghrajb, deportací podezřelých do států, kde je povoleno mučení, masové odposlouchávání svých občanů či kvůli útoku na Irák, kde se situace stále ještě nestabilizovala a rozpoutala humanitární krizi, která si vyžádala mnoho obětí.
Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou světa. Její hrubý domácí produkt v roce 2008 byl 14,2 bilionu dolarů, s 46 800 dolary per capita. Ekonomiku USA je z velké části tvoří služby a výzkum; primární průmysl tvoří jen nepatrnou část.
Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh; korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. babyboom generace na sociálních dávkách.
Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny případně dalších komodit.
Hlavními obchodními partnery jsou Kanada, Mexiko, Japonsko, Čína a Spojené království.
Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou a na jihu s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby.
USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít. Rozprostírá se v severovýchodní části kontinentu. Jeho střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Tvoří jej velmi staré přeměněné a vyvřelé horniny. V současnosti se podsouvá tichooceánská litosférická deska pod západní okraj desek amerických kontinentů. Zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech. Při pobřeží Tichého oceánu to je Coast Range a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Coloradská plošina, Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. souvislých Spojených států je vrchol Mount Whitney v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od něj leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti. Tato proláklina je 86 m pod úrovní hladiny moře. Své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory. Mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Centrální roviny a Velké planiny.
Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky jako Mississippi, s přítokem Missouri, Řeka Svatého Vavřince, Rio Grande. Tichý oceán přijímá většinou kratší toky tekoucí z Kordiller. Mezi významnější patří řeky Columbia a Colorado.
V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera, které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světe a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem.
Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebných pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Centrální roviny a Velké planiny mají v závislosti na vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál, tím méně srážek. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, které pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplotu konstatní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe.
V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra a může je doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv, poloostrov Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, projevuje se tam výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru překážejí horské bariéry Kordiller. Proto vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, se vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro své tornáda, které se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září.
Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem – a dalších území, např. ostrovních teritorií.
Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států.
Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, „neviditelná“ letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek.
Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách nebo komunisty v Severní Korei. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě. Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, tedy rozvojem moderních technologií jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem (od počátku 20. století se účastnila více přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například ve válce v Iráku a v Afghánistánu.
V současné době má 823 základen rozmístěných ve více než 130 z 194 zemích světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Korey a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO jejímž jsou nejsilnějším členem.


Allgäuské Alpy

Algäuské Alpy jsou vápencové pohoří ležící na území Německa a Rakouska. Tvoří na vápencové hory poněkud nezvykle souvislý hřeben, z něhož vystupují jednotlivé štíty. Mnohé z nich jsou přístupné po zajištěných cestách. Nejvyšším vrcholem je Grosser Krotenkopf ležící na rakouské straně.
Allgauské Alpy jsou budovány z usazených hornin. Africká kontinentální deska byla tlakem nasunuta na eurasijskou desku což způsobilo vodorovné vrásnění. Tím se stalo to, že zde leží starší horniny na mladších vrstvách. Hlavním stavebním prvkem je tvrdý dolomit a vápenec.
Jen na východě, jihovýchodě a jihu je vymezení pohoří jednoznačné. Řeka Lech zde tvoří hranice takřka již od jejího pramene. Na jihozápadě tvoří potok Krumbach hranici pohoří až k silničnímu sedlu Hochtannbergpass. Hranice probíhá dále říčky Bregenzer Ache do obce Rehmen. Hranice Allgäuských Alp s masivem Bregenského lesa na západě není orograficky vůbec jasná. V roce 1984 publikoval horský spolek Alpenverein publikaci „Východní - Alpy“, kde byla hranice popsaná takto: od obce Rehmen podél potoka Rehmerbach a vzhůru až do sedla Stogger Sattel. Potom klesá dolů podél potoků Ostergundenbach, Schönenbach a Subersach a ústí do říčky Bregenzer Ache která teče až do Bodamského jezera. Na severu je ohraničení Allgauských Alp dost členité. Jedna část hranice vede podél potoka Weissach vlévajícího se do Bregenzer Ache u obce Müselbach. Dále na sever hranici tvoří jezero Alpsee u města Immenstadt, dále prochází skrz obce Rettenberg, Wertach, Nesselwang a končí v Pfronten -Ried. Dalším městem již na severovýchodní hranici Allgäuských Alp je město Vils a nejvýchodněji leží trojmezní město Reutte, které spojuje Allgäuské Alpy s Ammergauskými a Lechtalskými Alpami.
Hlavní hřeben Allgäuských Alp Hornbachkette, se nenalézá v zeměpisném středu masivu jak je obvyklé, ale u jižního a jihovýchodního kraje. Z toho vyplývá, že na sever a severozápad jsou rozsochy a doliny delší než je tomu na jihu. To má konkrétní dopady na horskou turistiku, kdy jsou nástupy z jihu mnohem kratší a hory jsou odsud dostupnější a vrcholy zvládnutelné během kratší doby. Několik dolin je zpřístupněných po mýtných silnicích. Například pod vrchol Hochvogel, ležící v centrálním hřebeni, vede silnice od jihu 3 km daleko a ze severu je až 11 km dlouhá. Západní částí masivu Allgäuských Alp hlavní hřeben neprochází. Z Fellhornu po vrchol Widderstein se jedná jen o jakýsi nesouvislý horský pás. Zcela na západě se také nalézá místní zvláštnost, kterou je vysoko vyzdvižené vápencové plató Ifen složené z křídových hornin. Dále na severu na něj navazuje skupina Nagelfluhkette. Zde se již výška hor podstatně snižuje a ztrácí svůj velehorský ráz. Zcela na severovýchodě pohoří je ještě malá skupina Tannheimer Berge poblíž města Reutte.
Allgäuské Alpy odvodňuje soustava tří řek. V centrální části se o to stará řeka Iller, která se vlévá do Dunaje. V jižní a východní části odvádí vodu z pohoří Lech rovněž vlévající se do Dunaje. Západ odvodňuje potok Bregenzer Ache směřující do Bodamského jezera a dále do Rýna. Přes Allgäuské Alpy se táhne hlavní evropské rozvodí Severního moře a Černého moře. Allgäuské Alpy nejsou příliš bohatá na jezera jako mnohá jiná alpská pohoří. Těmi největšími jsou: Alpsee, Vilsalpsee, Haldensee, Seealpsee a Freibergsee a Geissalpsee. V pohoří nalezneme ještě několik desítek menších ples. Srovnání ale snesou třeba s Pyrenejemi či kalifornskou Sierrou Nevadou.
Přestože je průměrná výška v Alpách, po kterou klesá spodní hrana ledovce kolem 2800 - 3000 m, je výška, zachovaly si dodnes Algäuské Alpy jeden opravdový ledovec. Jedná se o Schwarzmilzferner. Nalézá v hlavním hřebeni na jižní straně vrcholu Madelegabel a jihovýchodním svahu Hochfrottspitze. Jsou dva jasné důvody pro existenci tohoto ledovce až do dneška. V místě kde ledovec leží je mírný sklon svahu o poměrně velké ploše. Tato plocha je zastíněná jihovýchodní skalní stěnou Hochfrottspitze a tudíž po celý den bez slunečních paprsků. Dalším důležitým faktorem je většinou obrovská sněhová pokrývka, zahalující každoročně Algäuské Alpy. Cesta Heilbronner Weg vede přímo po ledovci Schwarzmilzferner. Pro nepřítomnost trhlin však není nebezpečná a její překonání nevyžaduje ledovcovou výzbroj. Vlivem současného trendu oteplování klimatu se i Schwarzmilzferner zmenšuje a předpověď je, že do 25 let zmizí nadobro.
Allgäuské Alpy jsou spojeny či odděleny od sousedních pohoří silnicemi. Mezi průsmykem Riedbergpass a údolím Tannheimer Tal se táhne silnice v délce 65 km podél celého hlavního hřebene. Riedbergpass spojuje údolí Illertal s Bregenzským lesem. Nejdůležitější spojnicí vedoucí přes masiv je silnice č. 308 vedoucí z Reutte do německého Sonthofenu, jenž překonává ve výšce 1180 m a stoupáním 7% silniční sedlo Oberjoch. Nejvyšším průsmykem pohoří je Hochtannbergpass. Ten od sebe odděluje údolí Lechtal a Bregenzer Tal a je zároveň rozvodím Rýna a Dunaje. Zajímavá je dolina Tannheimer Tal dosažitelná pouze přes průsmyky. Z vesnice Bizau vede do nitra západního masivu pohoří mýtná silnice až ke stavením Schönenbach. Turisticky nejnavštěvovanější je dolina Kleinwalsertal a známé zimní středisko Oberstdorf.
V Allgäuských Alpách je turistům k dispozici celkem 24 horských chat. Většina z nich se nalézá ve velehorách a je dostupná jen několikahodinovými pěšími túrami. Některé chaty jsou situovány v údolí. Nejvýše leží Herman-von-Barth-Hütte. Největší kapacitu má obrovská chata Rappenseehütte s více jak 350 lůžky.


Gakuran

Gakuran nebo též cume-eri je kabát, který je součástí japonské chlapecké školní uniformy.
Klasický Gakuran má vysoký, pevný límec spolu s výraznými mosaznými knoflíky, které obvykle nesou znak dané školy. Uniforma má buď černou nebo tmavě modrou barvu.
Japonské školní uniformy se objevily před koncem 19. století. Byly inspirovány pruskými vojenskými uniformami. Podobné uniformy také nosily školáci v Jižní Koreji a Číně před rokem 1949.
Kabát by se měl správně nosit s upraveným límcem a se zapnutými knoflíky. Kdo jej nosí buď s rozepnutým límcem nebo knoflíky, dostává nálepku „špatného hocha“, což je často vidět v anime a manga. Druhý knoflík odshora se obvykle dává dívce, která má chlapce ráda, a tento akt je považován za výraz lásky. Ostatní knoflíky se mohou darovat v případě, že o ně žádá více než jedna dívka.
Chlapecký oblek mohou nosit i dívky, které tak chtějí dosáhnout originality a stylu. Samozřejmě, že jej mohou obléknout pouze mimo školu. Na školních pozemcích musí dívky nosit sérá fuku, dívčí uniformu.


Hrobky z Kogurjo

Hrobky z Kogurjo je společné označení komplexu třiceti hrobek v Severní Koreji, které pocházejí z království Kogurjo, jednoho ze tří království Koreje. Hrobky jsou často zdobeny nástěnnými malbami, které jsou často dosud pestrobarevné. V roce 2004 bylo všech těchto 30 hrobek zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO a byly vůbec první památkou přijatou na tento seznam pro KLDR.


Morfogenetické pole

Morfogenetické pole je ve vývojové biologii skupina buněk schopných reagovat na jednotlivé lokální biochemické signály vedoucí k vývoji morfologických struktur nebo orgánů. Morfologické pole se v času a prostoru dynamicky mění, uvnitř něj se nachází sbírka vzájemně se ovlivňujících buněk, z níž se formuje nějaký orgán. Vývoj buněk v morfologickém poli jakožto skupiny je pevně určen, buňky v poli končetiny se změní v tkáň končetiny, buňky v srdečním poli se změní v tkáň srdce. Na druhou stranu programování konkrétní buňky v morfologickém poli se může změnit: vývoj jednotlivých buněk v srdečním poli může být na základě signálů mezi buňkami přesměrován tak, aby byly nahrazeny konkrétní poškozené nebo chybějící buňky.


Irská vlajka

Vlajka Irska je trikolóra, která má svislé pruhy v barvě zelená, bílá a oranžová. Zelená symbolizuje „smaragdový“ ostrov s katolickou většinou obyvatelstva, oranžová, odvozená z barev královského rodu oranžsko-nasavského, připomíná protestanskou část. Zatím co bílý pruh uprostřed znamená potřebu míru a dorozumění mezi oběma náboženskými skupinami.Proto je tato vlajka označována jako unionistická. Podle některých návrhů měla však být bílá barva věnována menšině irských presbyteriánů.
Vlajka se poprvé objevila v roce 1830, více se rozšířila až v roce 1848, když se věšela současně francouzskou trikolórou na oslavu únorové revoluce. Tehdy ji přivezl vůdce Maloirov T. F. Meagher přímo z revoluční Paříže. Pořadí barevných pruhů však bylo ještě obrácené. Symbolem svobodného Irska se definitivně stala až po velikonočním povstání v roce 1816. Roku 1920 bylo závazné stanovení dnešního pořadí barev a od roku 1922 byla tato trikolóra národní vlajkou Svobodného irského státu. Po vyhlášení nezávislosti Irska pod jménem Eire v roce 1937 byla vlajka oficiálně potvrzena a používá se bez změn dodnes.
 Soubor:Flag President of Ireland.svg|Dnes prezidentská vlajka Irska, v 18. století neoficiální Irská vlajka Soubor:Flag of Leinster.svg|Neoficiální vlajka Irska ze 17. století až do roku 1922, též vlajka provincie Leinster. Soubor:St Patrick's saltire.svg|Kríž sv. Patrika na vlajce Irska z let 1783 až 1922


BMP

.BMP nebo také .DIB, Windows Bitmap, Windows DIB, je počítačový formát pro ukládaní rastrové grafiky.
Formát BMP byl poprvé představen v roce 1988 jako součást nového systému OS/2 verze 1.10 SE. O něco později firma Microsoft trochu rozšířila jeho definici a zahrnula ho do svého tehdy nejprodávanějšího 16bitového grafického operačního prostředí – Microsoft Windows 3.0. Na počátku roku 1992 firma IBM uvedla na trhu první 32bitový systém OS/2 verze 2.0, který obsahoval vylepšenou variantu BMP s novou strukturou pro uskladnění vícenásobných bitových map v jednom souboru. Tento typ souboru se často obecně označuje jako bitmapové pole.
Výhodou tohoto formátu je jeho extrémní jednoduchost a dobrá dokumentovanost a že jeho volné použití není znemožněno patentovou ochranou. Díky tomu jej dokáže snadno číst i zapisovat drtivá většina grafických editorů v mnoha různých operačních systémech. X Window System používá podobný formát XBM pro jednobitové černobílé obrázky a XPM pro barevné obrázky.
Obrázky BMP jsou ukládány po jednotlivých pixelech, podle toho, kolik bitů je použito pro reprezentaci každého pixelu je možno rozlišit různé množství barev: 2 barvy, 16, 256, 65 536, nebo 16,7 miliónů barev. Osmibitové obrázky mohou místo barev používat šedou škálu.
Soubory ve formátu BMP většinou nepoužívají žádnou kompresi. Z tohoto důvodu jsou obvykle BMP soubory mnohem větší než obrázky stejného rozměru uložené ve formátech, které kompresi používají. V praxi se pro ukládání obrázků vyžadujících zachování všech informací používají spíše novější formáty PNG, GIF nebo také TIFF.
Velikost nekomprimovaného obrázku v bajtech lze přibližně vypočítat podle vzorce:
K velikosti obrázku je třeba ještě připočítat velikost hlavičky souboru, která se liší dle jeho verze i dle použité barevné hloubky.
Obrázek o rozměrech 800×600 pixelů a s 16,7 miliony barev potřebuje téměř 1,4 megabajtu. Formát BMP je proto zcela nevhodný pro použití na Internetu.
V dnešní době existují 4 varianty formátu BMP. Každá varianta je spojená s příslušným OS. V minulosti se objevily verze:
Zdroj: Murray J., Vanryper W. Encyklopedie grafických formátů. 2. vyd. Brno: Computer Press , 1997. 922 s. ISBN 80-7226-033-2. [cit. str. 491].
Barevné palety se liší v souborech vytvořených pod OS/2 1.x, MS Windows a OS/2 2.0. V MS Windows verze 3 je paleta složena ze 4bytových hodnot.
První dvě barvy, které jsou definované v paletě, jsou obvykle bílá a černá. Další barvy jsou v libovolném pořadí. Je-li v souboru obrázku uloženo méně než 16 barev, je vhodné setřídit barvy podle četnosti a umístit barvy s největším výskytem na začátek.
V některých aplikacích je možné vytvořit jednobitové obrázky, které invertují barevný smysl obrázku. Bílá je změněná na černou a černá na bílou. Je to např. u obrázků, kde jsou černé znaky na bílém pozadí..
Zbytek BMP souboru obsahuje vlastní bitmapová data, která mohou být nekomprimovaná nebo uložená v RLE formátu. Obrazová data v BMP souboru jsou vždy bytově orientovaná. Jak jsou následně čtena, závisí na počtu bitů na pixel a také na tom, zda jsou komprimována obrazová data nebo ne. V jednobitových obrázcích představuje každý byte osm pixelů a nejdůležitější bit v bytu je první pixelová hodnota. 24bitové obrázky používají tří byte na pixel, uložené v pořadí červený, zelený a modrý kanál. Každá scanovací řádka je vždy násobkem čtyř byte a je pokud je potřeba, je počet doplněn nulami. 1-8bitové obrázky používají palety, ale 24bitové obrázky nikdy paletu neužívají, protože jejich pixelová barevná data jsou uložena přímo v obrazových datech. Obrazová data jsou zobrazena od dolního levého rohu.


Metadon

Metadon je syntetický opioid v lékařství užívaný jako analgetikum a pro léčbu závislosti na narkotikách.
Metadon poprvé syntetizovali roku 1937 němečtí vědci Max Bockmühl a Gustav Ehrhart v IG Farben, když se snažili nalézt analgetikum, které by bylo snadněji použitelné během operací a bylo by méně návykové. 11. září 1937 vyplnili Bockmühl a Ehrhart žádost o patent na syntetickou substanci, kterou nazvali Hoechst 10820 nebo polamidon, jejíž struktura nebyla podobná morfinu nebo opioidovým alkaloidům. Ačkoliv se metadon chemicky nepodobá morfinu nebo heroinu, působí na stejné receptory a tím vytváří i stejné účinky. Po chemické stránce je metadon nejjednodušším opioidem.
Na trh Spojených států byl metadon uveden v roce 1947 společností Eli Lilly and Company jako analgetikum. Od té doby je znám především pro své použití při léčbě závislosti na narkotikách. Používá se rovněž při chronických bolestech díky svému dlouhodobému působení v organizmu a nízké ceně. Koncem roku 2004 stála měsíční léčba metadonem 20$, v porovnání se 120$ za obdobné analgetikum demerol. Staré označení Dolophine pochází z německého Dolophium, jména odvozeného z latinského dolor - bolest a phine - konec. Ve Spojených státech se rozšířila legenda, že jméno dolphine bylo vytvořeno německými objeviteli k poctě Adolfa Hitlera a že původně se lék jmenoval adolphine. Je to prezentováno jako fakt v literatuře scientologické církve a bylo to zopakováno hercem a scientologem Tomem Cruisem v roce 2005 v interview časopisu Entertainment Weekly. Avšak, jak se v časopise ukázalo, není to pravda. Jméno dolphine bylo ve skutečnosti vytvořeno po válce společností Eli Lilly a jméno Adolphine bylo stvořeno ve Spojených státech počátkem 70. let.
Metadon je metabolizován pomalu a je velmi dobře rozpustný v tucích, díky tomu účinkuje v organizmu déle než morfinové drogy. Metadon má typický poločas 24–48 hodin, umožňuje tedy podávání pouze jednou za den při detoxikaci heroinu a při odvykacích programech. Nejběžněji se na klinikách metadon podává orálně v roztoku. Při orální aplikaci je téměř stejně efektivní jako při injekčním podání. Stejně jako u heroinu, tolerance a závislost se obvykle vytváří při opakovaných dávkách.
Současné objevy ukazují že má metadon jedinečnou afinitu na NMDA receptor v mozku. Někteří badatelé předpokládají že NMDA může regulovat psychickou závislost a toleranci vykazováním opioidně-antagonistických aktivit. Odvykací symptomy jsou obecně méně závažné než u morfinu a heroinu při stejných dávkách, ale trvají podstatně déle.


CCS7

CCS7 je označení pro způsob meziústřednové signalizace v digitálních telekomunikačních sítích. Signalizace probíhá po společném signalizačním kanálu, tudíž je přenášena odděleně od dat. Jeden signalizační kanál s CCS7 je schopen obsloužit až 1000 užitečných datových kanálů.
SCCP – Signaling Connection Control Part Tato část obsahuje funkce a protokoly, které jsou používány pro řízení signalizační sítě..
TCAP – Transaction capabilities Application Part Databáze pro výměnu informací mezi uživateli TCAP D kanálem. Jedná se o datovou komunikaci na signalizačních spojích, aniž by mezi uživateli musel být zřízen uživatelský kanál. Služby: • lokalizace účastníka mobilní sítě • kontrola a transakce s kreditními kartami • funkční zkoušky a údržba ve vzdálených uzlech sítě • přenos tarifních dat
OMAP – Operation & Maintenance & Administration Part Dohled a údržba a administrace sítě
ISUP – ISDN User Part Uživatelská část, která slouží řízení výstavby spojení ISDN účastníků a zajišťuje jim definované služby
TUP – Telephone User Part Uživatelská část, která slouží řízení výstavby spojení telefonních účastníků a zajišťuje jim definované služby


Eurocopter Colibri

Eurocopter EC 120B Colibri je jednomotorový, jednorotorový lehký vrtulník vyráběný v letech 1998–2002 firmou Eurocopter Group. Dosud je vyráběn v licenci čínským výrobcem Harbin Aircraft Manufacturing Corporation. Vrtulník unese čtyři pasažéry a jednoho pilota.


Linde Lazer

Když mu bylo deset let dostal svojí první kytaru a začal hrát. K jeho idolům patří John Lee Hooker a Steve Vai.
S Villem se poznal v sedmé třídě. Ve dvojici hráli Charlie Parkera nebo něco na ten styl.
Má dvě tetování. Ornament na pravém a obrázek dívky na levém ramenu. Jeho oblíbená barva je zelená, oblíbený film "Od úsvitu do soumraku" a oblíbené město je Luxor. Nejoblíbenější song má od HIM "Borellus". Rád medituje a cestuje. Před pár roky byl s Migém v Nepálu. Má přítelkyni Mannu a 6. března 2003 se mu narodila dcera.


Obrat

Obrat je z pohledu zákona definován dvěma zákony. Každá definice je trochu odlišná.
Zákon o účetnictví definuje v § 20 tzv. čistý obrat jako výši výnosů sníženou o prodejní slevy, tzn. že obrat je úhrn částek na účtech účtové třídy 6.
Zákon o DPH definuje v 6 obrat jako výnosy za uskutečněná zdanitelná plnění s výjimkou plnění, která jsou od DPH osvobozená bez nároku na odpočet. Tato definice se týká osob, které vedou účetnictví. Pro osoby, které vedou daňovou evidenci, je obrat z hlediska DPH definován jako příjmy za uskutečněná plnění s výjimkou plnění, kterou jsou osvobozená bez nároku na odpočet.
Kromě výše uvedených definice se používá i pojem obrat účtu nebo obrat strany účtu. Je to hodnota, která představuje součet všech zaúčtovaných položek na příslušnou stranu účtu za příslušné období. Do obratu se nezapočítává počáteční zůstatek.


Moyen-Comoé

Poloha regionu Moyen-Comoé na mapě Pobřeží slonovinyMoyen-Comoé je jedním z 19 regionů republiky Pobřeží slonoviny. Jeho rozloha činí 6 900 km2, v roce 2002 zde žilo 488 200 obyvatel. Hlavním městem regionu je Abengourou.


Košická dětská železnice

Košická dětská železnice jinými názvy též Čermelská železnice nebo Košická pionýrská/mládežnická železnice je úzkorozchodná železniční trať v údolí Čermelského potoka v rekreační oblasti Alpinka na severovýchodním okraji Košic. Trať má rozchod 1 000 mm.
První podnět pro stavbu železnice v Čermeľském údolí podali železničáři z bývalé Košické dráhy spolu s Československou autobusovou dopravou a Dopravním podnikem města Košice. Trať měla sloužit pro výuku mladých železničářů a zároveň jako turistická pionýrská železnice, byla první svého druhu v ČSR.
Slavnostní výkop stavby byl proveden 17. dubna 1955 a k zahájení provozu došlo 1. května 1956, zajímavostí je, že stavba probíhala ručně, tedy nebyly zde používány žádné mechanizmy. V letech 1973 - 1975 na ni byla zastavena doprava a v letech 1986 - 1987 vykonána rozsáhlá obnova tratě.
Od roku 1993 hrozilo zastavení dopravy kvůli přerušované dopravě, jelikož jediný stroj, parní lokomotiva U36.003 byla vážně poruchová a potřebovala opravu, jen díky klubu přátel U36.003 nebyla zastavena doprava.
Trať je v provozu vždy od 1. května do poslední srpnové nedele o víkendech a ve vybrané dny a na objednávku. Provoz na trati zajišťuje parní lokomotiva, případně dieselová lokomotiva s otevřenými nebo uzavřeným vagonem.
V současné době jsou v provozu 2 lokomotivy a 3 vagony
V současné době je Košická dětská železnice jediná svého druhu na Slovensku a zároveň jediná dochovaná pionýrská železnice.
Na trati provozuje dopravu Město Košice společně se Železniční společností Slovensko a Dopravním podnikem města Košice.
K výchozí stanici Čermeľ je možno se dopravit linkou 29 z Náměstí osvobotitelů, některé spoje jedou až k rozcestí u železniční zastávky Alpinka. Jízdní řád je možno zjistit na stránkách DPMK.


Thomas Wallace

Byl členem parlamentu za okrsek Grampound, Penryn, Hindon, Shaftesbury, Weymouth, Cockermouth a opět za Weymouth.
Byl prezidentem Board of Control, a viceprezidentem Board of Trade.
Byl jmenován Privy Councillor roku 1801, a povýšen na barona Wallace 2. února 1828.


Erika Hníková

Byla přijata na FAMU, Katedru dokumentární tvorby, kterou úspěšně absolvovala. Již její studentské filmy dosáhly některých ocenění. Její první film po ukončení studií, Ženy pro měny, pojednává o úskalích kosmetického průmyslu a jeho marketingových praktikách, o provázanosti s módními časopisy a o ochotě některých žen zajít pro vidinu zkrášlení svého zevnějšku daleko. Dokument zaznamenal úspěch v kinosálech i na DVD a například v roce 2004 získal Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Druhý její dlouhometrážní dokument se jmenuje Sejdeme se v Eurokempu a byl vyroben v roce 2006. Jako dokumentaristka se vymezuje proti globalizaci, nadnárodním společnostem a souvisejícím tématům .
Od července 2006 do září 2007 pracovala Erika Hníková coby šéfredaktorka časopisu Nový Prostor.


Volovské vrchy

Ze severu hraničí s Hornádskou kotlinou, zo severovýchodu s Černou horou, z jihovýchodu jej ohraničuje Košická kotlina, z jihu Slovenský kras a Rožňavská kotlina, z jihozápadu Revúcká vrchovina, ze západu Stolické vrchy a ze severozápadu Spišsko-gemerský kras.
Nejvyšší horou pohoří je Kojšovská hoľa. Dalšími významnými vrcholy jsou také Kloptaň, Okrúhla nebo Ovčinec.
Nejvýznamnějšími turistickými centry oblasti jsou města Medzev, Gelnica a především Košice. Volovskými vrchy prochází po celé délce dálková cesta E8, jenž vede souběžně s Cestou hrdinů SNP.
Pohoří Volovské vrchy se řadí k povodí Hornádu, který obepíná masiv ze severu a východu. Mezi největší vodní plochy oblasti Volovských vrchů patří vodní nádrž Ružín.


Hosana

Hosana je termín užívaný v liturgii judaismu a křesťanství. V křesťanské liturgii objevuje jako součást hymnu „Sanctus“ v rámci liturgie.
Hosana pochází z hebrejského slova ?????? ?? Hoši’a na „prosím, zachraň“. Jedná se o imperativ hif’ilu slovesa ??? j-š-’, „zachránit“, „spasit“. Tento termín může mít význam obyčejné prosby o pomoc/záchranu, ale i o prosbu o zásah Boží ve prospěch svého lidu. Jako takový se objevuje i v 118. žalmu, který je však žalmem převážně oslavným. Z tohoto důvodu se význam tohoto slova posunul a kromě žádosti o pomoc a spásu znamená i výzvu k Bohu a jeho oslavu. Samotný výraz se v židovské liturgii objevuje u svátků Sukot a Hošana raba, kdy se za zpěvu slov Hoši’a na mává lulavem.
Termín se ve fonetickém přepisu do řečtiny objevuje i v evangeliích. Takto lidé volají, když Ježíš vstupuje do Jeruzaléma. Zde se objevuje jednak samostatně jako jednoduché zvolání, a může mít tedy stejný význam jako ve 118. žalmu, ale i s dativem nebo ve spojení „na výsostech“. V tomto druhém případě se již zcela zřejmě jedná o odvozené oslavné zvolání oslavující Ježíše jako krále či mesiáše.
Toto zvolání spolu s dalšími citacemi ze Starého zákona tvoří pak základní strukturu hymnu Sanctus, ale stojí i u základu různých slovních obratů. Napřiklad v italštině existuje odvozené sloveso „osannare“, tj. „holdovat“ někomu, „zpívat někomu hosana“, někoho „oslavovat“.


Ráž

Osobní jméno Ráž se vyskytuje jako příjmení již před 16. stoletím. Vzniklo ze staročeského výrazu ráž, jenž znamenal kuličku.


Skotská škola

Skotská škola je v esperantské literatuře pokračováním budapešťské školy a tvoří jí spisovatelé soustředění kolem revue Esperanto en Skotlando.
Vynikající zástupci této školy jsou: Reto Rossetti, William Auld, John Francis a John Dinwoodie. Představili se společnou sbírkou Kvaropo z roku 1952 vydanou esperantským nakladatelstvím Stafeto na Kanárských ostrovech. Sbírka s více než stovkou básní vyvolala nadšení esperantské kritiky, která ocenila jejich mladický humanismus, melancholický pietismus i téměř žonglérskou práci se slovem.


Malý Stožec

Malý Stožec je znělcový hřbet v Lužických horách, 1,5 km na jz. od Jedlové, táhnoucí se ve směru na jihozápad - severovýchod od Jedlové. Skalnatý vrcholek tvoří obnažená znělcová stěna s náznakem nepravidelné sloupcovité odlučnosti. je šikmá a k jihovýchodu vytváří převisy. V boku vrcholové skály se nachází šikmá puklina známa jako jeskyně Komora. Původní název byl Komora Fridolína Raucha, který zde pobýval. Z nejvyššího skaliska je pohled na Chřibskou přehradu. Hřbet táhnoucí se směrem k jedlové je hlavním rozvodím mezi Baltským a Severním mořem.


Turistická značená trasa 0202

Turistická značená trasa 0202 je červená značka Klubu českých turistů určená pro pěší turistiku vedená v okolí Plzně.
Trasa začíná v městské části Doubravka, směřuje severovýchodně podél trati, poté se stáčí k východu a stoupá na vrch Chlum. Pod vrchem Chlum prochází obcí Bukovec a dále vede na severovýchod do obce Chrást. Zde překonává řeku Klabavu, vede přes Smědčice a Sedlecko k pravému břehu Berounky, kde u Korečnického mlýna překračuje Korečnický potok. Poté kopíruje pravý břeh Berounky, prochází obcí Darová a vede stále na sever okolo tvrze Radná a hradu Libštejn až do obce Liblín. Zde se stáčí na východ, prochází obcí Bujesily a končí na rozcestníku u Rakolusk. Délka trasy je 36,5 km.


Konferenciér

Slovem konferenciér, někdy také původně anglickým slovem spíkr, obvykle označujeme pověřeného průvodce pořadů zábavního charakteru, který program uvádí a prezentuje prostřednictvím mluveného slova. Konferenciér se tak stává prostředníkem mezi diváky či posluchači příslušného pořadu a účinkujícími. V převážné většině případů se tedy jedná o přímé účastníky nějakého uměleckého pořadu či veřejného vystoupení nejčastěji zábavní povahy. Konferenciér může ale působit zprostředkovaně třeba v rozhlase nebo v televizi, jeho výkon je zde zprostředkováván za pomoci příslušného informačního média buďto v přímém přenosu respektive během živého vysílání nebo je později vysílán ze záznamu - v těchto případech tak konferenciér vlastně plní roli televizního či rozhlasového hlasatele. V dnešní době se toto slovo používá velice zřídka, nahradilo ho módnější slovo podobného významu, totiž slovo moderátor, což je vlastně synonymum pro lepšího konferenciéra.
Slovo pochází od pojmu konference, což je termín, kterým bývá obvykle označováno nějaké větší a důležitější společenské setkání vědců, odborníků, politiků, členů nějakého spolku atd., kteří se na konferenci zpravidla vzájemně radí o nějakém závažném problému. Je zcela zjevné, že zde došlo k mírnému posunu významu obou slov, neboť konferenciér obvykle žádnou konferenci neřidí ani nijak nemoderuje.
Z uvedných definic pak přímo vyplývá, že pouze a jedině moderátor konference, on sám jediný může během jejího průběhu fakticky provádět obě výše uvedené činnosti.


Lisa Kudrow

Lisa Valerie Kudrow je americká televizní herečka a příležitostná modelka. Její nejznámější role, je role Phoebe v seriálu Přátelé.
Její první větší role byla role Uršuly Bufetové v seriálu Jsem do tebe blázen, tato role Lisu dovedla k hlavní roli identického dvojčete Ursuly, Phoebe v Přátelích. Za tuto roli v roce 1998 dostala Cenu Emmy.
Lisa Kudrow se narodila v Kalifornii, má jednu sestru a dva bratry. Studovala střední školu ve Woodland Hills a vystudovala bakalářský stupeň na Vassar College v biologii. Jejím manželem je Michel Stern, brali se 27. května 1995, 7. května 1998 se jim narodil syn Julian Murray.


Sózen Jamana

Sózen Jamana, někdy též uváděn jako Močitojo Jamana před jeho mnišským obdobím. Pro svůj rudý oděv se o něm mluví jako o Aka-njúdó, červeném mnichovi. Byl hlavním soupeřem ??cumoty Hosokawy v Kjótu průběhu války Ónin.
Klan Jamana zažil mnoho porážek, o něž se velkou měrou přičinily tři rodiny, které měli v držení titul kanrei. Odmítal ochranu a bohatství svého zeťe Kacumota Hosokawy a naopak pomalu zjišťoval sílu jeho vojsk a konexí, aby se připravil na otevřený boj, po jehož úspěšném završení by se stal hlavním organizátorem státních záležitostí. S pomocí svých spojenců se chystal ovládnout Kjóto a získat titul kanrei pro svůj klan, neboť věřil, že bude moci snadno ovládat šóguna.
Roku 1464 pomalu vyplul na povrch problém s nástupnictvím po šógunu Jošimasovi, který se chystal vzdát úřadu ve prospěch svého dědice. Zatímco klan Hosokawa vehementně podporoval šógunova bratra Jošimiho, klan Jamana se snažil dosadit na stolec Jošimasova syna Jošihisu.
V roce 1467, kdy už válka byla na spadnutí, se obě znepřátelené strany velmi vážně zabývaly myšlenkou otevřeného střetu. Stratégové na obou stranách vypracovali strategie pro boj v ulicích a budovách a Jamana nelenil a odvezl Jošimiho do šógunovy rezidence, kde měl zůstat „v bezpečí“ před Hosokawy. Jošimi se vlastně stal rukojmím.
V březnu téhož roku byl v Kjótu požárem zničen dům Hosokawova důstojníka. Po několika drobných šarvátkách bylo v květnu napadeno sídlo jednoho z Jamanových generálů. Kupodivu, opačně k šógunovu ediktu, byl za rebela a nepřítele císařství označen Jamana. Další události se pak nesly v duchu rozkladu bojové morálky Jamanových vojsk, který se nesl ve znamení dezerce a přebíhání k nepříteli.
Počátkem roku 1468 boje počaly ochabovat, šógunem se stal o rok později Jošihisa Ašikaga a Hosokawa, který si přál ukončit krvavou městskou válku jednou provždy podnikl kroky k postupnému uvolňování atmosféry.
Sózen Jamana reaguje podobně jako Kacumoto a roku 1473 oba daimjóové umírají.


Vysílač Cukrák

Televizní a rozhlasový vysílač Cukrák stojí na kopci Kopanina, někdy nazývaném též Cukrák, v severní části Brd, v katastrálním území Jíloviště, nedaleko jižní hranice Prahy. Stavba začala v roce 1959. Do provozu byl uveden 26. listopadu 1961.


Bába

Bába je krátkometrážní, absolventský film režisérky Zuzany Špidlové, kterým v roce 2008 zakončila bakalářský studijní program oboru režie na FAMU.
V květnu 2009 tento snímek vyhrál na 62. ročníku Filmového festivalu v Cannes v sekci studentských filmů Cinéfondation. Po patnácti letech se jednalo o další český film, který se zúčastnil oficiální soutěže festivalu. Prvního kola výběru se účastnilo 1443 snímků, z nichž do finále v Cannes bylo nominováno 17. 22. května došlo k vyhlášení vítězného filmu Bába.
V roce 2008 získal snímek nejvyšší cenu na Famufestu – festivalu studentských filmů v kategoriích Nejlepší režie a Nejlepší film.
Snímek vypovídá o dospívající dívce, která neotřelým způsobem pečuje o svou imobilní babičku. Jedná se o psychologický vhled do pocitů viny, sobectví, empatie na pozadí tří generací žen rodiny.
Představitelkou hlavní role je studentka konzervatoře Marika Šoposká. Bábu ztvárnila žena vybraná castingovou agenturou.


Travný

Travný je zalesněná hora nacházející se v Moravskoslezských Beskydech, v Moravskoslezském kraji, v České republice, konkrétně na území Lysohorské hornatiny mezi obcí Morávka a obcí Krásná.
Vrchol hory ležící ve výšce 1203 m je částečně zalesněný, s rozhledem k západu na Lysou horu, k severozápadu na město Frýdek-Místek, město Ostravu a okolní obce, a k severu na hřeben Prašivá - Javorový.
Kvůli absenci chaty či jiného turistického zázemí na vrcholu a blízkém okolí není Travný turisty příliš navštěvován. Je ideálním místem pro sběrače borůvek, které se na svazích hory v letních měsících hojně vyskytují.
Na území Travného se nachází chráněnná přírodní rezervace Travný potok.


Nokia PC Suite

Nokia PC Suite je softwarový balík používaný pro vytvoření připojení mezi mobilními telefony Nokia a počítači běžící na Microsoft Windows operačním systému. Bývá použit pro přenos hudby, fotek a aplikací. Lze ho použít i pro odesílání SMS zpráv nebo připojení k internetu. Mobilní telefon lze připojit pomocí USB, Bluetooth, nebo Infračervený port.
Pozor! Některé nejnovější verze nemusí být zpětně kompatibilní. Nejnovější verzi PC Suite pro daný model telefonu najdete na webové stránce Nokia.
Následující aplikace jsou zahrnuty v nejnovější verzi Nokia PC Suite:
Nokia PC Sync zprostředkovává synchronizaci kontaktů, kalendáře, poznámek, úkolů, e-mailů, záložek a souborů/složek mezi podporovaným telefonem Nokia a:


Železniční trať Opava východ - Hradec nad Moravicí

Trať Opava východ - Hradec nad Moravicí je jednokolejná železniční trať o délce 8 km. Jedná se o dráhu regionální. V úseku Opava východ - Odbočka Moravice je trať vedena po stejné koleji s tratí Opava východ - Svobodné Heřmanice.
Trať byla postavena v letech 1903 až 1905 jako odbočná z trati Opava východ - Horní Benešov.
Na trati jsou v současnosti vedeny osobní vlaky, jejichž dopravcem jsou České dráhy. Nákladní doprava je v posledních letech zajišťována jedním párem manipulačního vlaku. Provoz na trati je v úseku odbočka Moravice - Hradec nad Moravicí řízen dle předpisu ČD D3 pro zjednodušené řízení drážní dopravy.


Textař

Textař je tvůrčí pracovník, který systematicky a cílevědomě upravuje nebo vytváří krátké či kratší jednoúčelově zaměřené jazykové útvary často přísně utilitárního účelu. Někdy se jedná o útvary literární či literárně-dramatické povahy. Jsou to například texty umělých písní, předvolební hesla, reklamní slogany, propagační výzvy, sportovní pokřiky, krátké průpovídky, aforismy, informační cedule apod. V zásadě je možné textaře rozdělit do několika skupin.
V podstatě se jedná o několik dílčích podskupin tvůrců, které se ovšem v praxi dost často vzájemně překrývají. Tito tvůrci mají povahou své práce velmi blízko ke klasické poezii a literatuře, nejlepší písňové texty jsou také s poezií plně kopatibilní a tudíž i zaměnitelné. Není proto vůbec náhodou, že mnozí renomovaní básníci byli i výbornými písňovými textaři a naopak, nejlepší písňoví textaři bývají obvykle i dobrými básníky.
Zabývají se tvorbou reklamních textů a sloganů pro propagaci nějakého konkrétního výrobku či služby, nejčastěji na přímou objednávku od zadavatele respektive objednatele. Tyto více či méně zdařilé výtvory pak obšťastňují lidstvo na bilboardech, v nejrůznějších reklamních tiskovinách, v mnoha reklamních inzerátech, slyšíme je v rozhlase, vídáváme je v televizi či v kinech. Jazyková úroveň některých reklamních textů někdy bývá, a nejen v dnešní hektické době, velmi slušně řečeno, někdy i z více společenských či jazykových hledisek velice sporná.
Příležitostná nesystematická tvorba dopňkových textů typu na bázi volné lidové tvořivosti:


Putimov

Obec Putimov se nachází v okrese Pelhřimov, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 255 obyvatel.


Zelená úsporám

Zelená úsporám je rozsáhlý program ministerstva životního prostředí, který poskytuje dotace pro energetické úspory z prostředků získaných z prodej tzv. emisních povolenek na vypouštění skleníkových plynů.
Program poskytuje nevratné dotace na zavedení vytápění na bázi obnovitelných zdrojů energie a na opatření k energetickým úsporám rekonstrukci nebo stavbě rodinných nebo nepanelových bytových domů.
Dotace mohou být čerpány od 22. dubna 2009 až do 31. prosince 2012. O dotaci je možné žádat před i po realizací opatření, ale podporu nemohou získat projekty dokončené před vyhlášením programu. Podporu nemohou získat opatření objektech rekreačních a průmyslových.
Celková částka vložená do programu se předpokládá až 25 miliard korun.


The Troubles

The Troubles je pojem označující eufemisticky dvě období násilných potyček mezi katolíky a protestanty v Irsku ve 20. století. Ani jedno období se nedá vymezit zcela přesně, nicméně první etapa se klade většinou do let 1919-1921, druhá většinou do let 1968-1998.
Termín použil rovněž spisovatel James Gordon Farrell pro svůj román o prvním z těchto období.


Diův chrám

Diův chrám v Olympii byl hlavním a největším chrámem ve starověké Olympii. V chrámu byla umístěna kultovní socha Dia od sochaře Feidia - jeden ze sedmi divů světa. V současné době je budova v troskách. Socha se nedochovala. Trosky chrámu - současný stav
Území Olympie bylo vždy územím víceméně neutrálním a nikdy nemělo významnou hospodářskou či politickou moc. Bylo spíše shromaždištěm s konáním známých her. Stejně tak v 5. stol. př. n. l., kdy došlo ke stavbě chrámu, bylo dostatečně vzdáleno jak od řecko-perských válek, tak od vzájemných půtek mezi řeckými městskými státy. Zatímco Athény byly vypleněny a bez peněz, Delfy se připojily k Peršanům, Olympie zůstala netknutá. Proto se zde nerušeně mohla realizovat umělecká generace začátku pátého století.
Zeus byl jako vládce oblohy a všehomíra dlouho uctíván pod širým nebem a v Olympii dlouho nebylo Diova chrámu, pouze oltáře zhotoveného z popela předešlých obětišť. Je však možné, že archaický chrám bohyně z 6. stol. př. n. l byl původně zasvěcen Diovi, a až po postavení nového chrámu začátkem 5. století byl zasvěcen Héře. Klasický Diův chrám byl postaven v letech 468 - 456 př. n. l. na zbytcích jiných staveb. Je dokladem architektury a sochařství počátků klasického období antického Řecka. Architektem byl Libón z Élidy. Autory výzdoby ve štítech byli podle Pausania Alkamenés a Paiónios. Sochu Dia zhotovil, jak již bylo řečeno, Feidiás kolem roku 430 př. n. l. Do vybudování Parthenónu byl největším řeckým chrámem. Důvod vybudování tak nákladné stavby patrně souvisí s vítěznou válkou obce Elis proti městu Skillus.
Roku 373 př. n. l. byl chrám těžce poškozen silným zemětřesením zejména na průčelní straně, která musela být obnovena. Olympijský kult a slavnosti si udržely značnou proslulost v období hellénismu i za římských dob a o celý komplex včetně chrámu bylo dobře pečováno. V roce 290 n. l. byl chrám opět poškozen zemětřesením a opět nákladně opraven. Za doby Byzantské říše byla roku 394 socha odvezena do Konstatinopole a v pozdější době se chrám zřítil. Jeho trosky byly překryty nánosy řeky Alfeios a v nich se uchovala část výzdoby chrámu, kterou tak dnes můžeme obdivovat. Části stavby byly také zabudovány do pozdějších hradeb.
Diův chrám v Olympii byl vybudován v přísném dórském stylu a dosahoval délky 27 metrů. Stylobat byl o rozměrech 64,12 x 27,68 m. Měl 34 dórských sloupů po obvodu, z toho šest v průčelích, které byly 10,51m vysoké. Vnitřní svatyně měla zdi po celé délce stran a její průčelí byla uzavřena portálem se dvěma dórskými sloupy. Vnitřní prostor byl rozdělen na tři místnosti: vlastní svatyni, předsín a zadní předsín. V předsíní byly umísťovány votivní dary a vítězové Olympiád zde byli obřadně odměňováni věnci. Zadní předsíň sloužila jako přednáškový sál. Po umístění Feidiovy sochy byl prostor svatyně rozdělen tak, aby vymezil přístup k soše a místa odkud ji lze pozorovat. Bazének s olejem měl konzervovat slonovinové součásti sochy.
Použitým materiálem pro stavbu byl místní hrubozrnný vápenec se štukovým povlakem. Krytina a sochařská výzdoba byly vyhotoveny z mramoru pocházejícího z ostrova Paros.
Sochařská výzdoba byla umístěna v obou štítech a v metopách vlysu nad oběma vnitřními portály. Venkovní dórský vlys byl bez reliéfu. Byla osazena roku 456 př. n. l. Vzhledem k velké výšce jejího umístění mohla být zpracována ve velkých plochách, ale z dochovalých zbytků je patrné, že je, podobně jako na Parthenónu, zpracována do detailů. Těla i obličeje postav byly značně individualizovány. Tato individualita se však pozdějším vývojem ztrácí. Mužské postavy jsou v uvolněném postoji s vahou na jedné noze, což dokládá posun této výzdoby od archaických děl.
Ve štítu nad hlavním vstupem byla zobrazena chvíle před osudným závodem Pelopa a Oinomaa. Byli zde seřazení závodníci, v centru postava Dia a v rozích místní božstva. Kompozice byla statická ale působivá. Významu výjevu mohl porozumět jen ten, kdo znal celý příběh. Pelops porazil v závodu spřežení Oinomaa, který přitom zahynul, a stal se pánem Oinomáových držav, což bylo právě údolí Alfeia s územím Olympie. Možná že výjevem byl naznačen i nárok nad celým poloostrovem Peloponésos pojmenovaným po Pelopovi.
V protilehlém štítu je zobrazeno veselí na svatební hostině Lapithů a kentaurů, která se postupně mění v boj. Apollón výjev povzneseně pozoruje ze středu štítu. Zobrazení ovládá prudký pohyb, tak jako na dřívějších štítech zobrazujících boj. Postavy mají v obličejích výrazy bolesti i zběsilosti. Poselství této scény v kontextu Olympie lze interpretovat jako obraz neshod mezi řeckými obcemi a přítomnost Apollóna, který konflikt urovnal, pak poukazuje na mírotvornou úlohu Olympie. Postavou pozorující zápas mezi Lapithy a kentaury však může být i mladý Héraklés, který také s kentaury bojoval a má spojitost s Olympií. Pak by se jednalo o splynutí dvou příběhů v novou verzi.
Na metopách vnitřního vlysu byly zpodobněny činy Héraklovy od zabití nemejského lva po prolomení zdí Augiášova chlévu. Poslední úkol se vztahoval právě k místu, kde byl chrám postaven. Héraklův výraz tváře se mění od úkolu k úkolu a vyjadřuje tak jeho pocity.


Kalamandra

Kalamandra je přírodní památka ev. č. 1282, nachází se asi 250 m severozápadně od Dobrkovského mlýna u osady Staré Dobrkovice, části obce Kájov v okrese Český Krumlov. Správa CHKO Blanský les.
Důvodem ochrany je ochrana zbytku teplomilných společenstev na krystalických vápencích na skalnaté stráni s jižní expozicí na levém svahu údolí potoka Polečnice.
Vápencová stráň porostlá teplomilnými mezofilními křovinnými porosty s prvky dubohabřin a teplomilnou vápnomilnou nelesní vegetací a květenou, s ohroženými druhy rostlin a živočichů.


Tessa Korberová

Tessa Korberová je německá spisovatelka a autorka bestsellerů. Studovala germanistiku, historii a komunikační vědy na Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg a promovala summa cum laude prací „Technikerlebnis und Technik als Motiv in der Literatur der frühen Moderne“. Pracovala v knižním obchodě, v městském muzeu, jako průvodkyně, pomocná vědecká síla a reklamní textařka. Potom jí úspěch prvotiny Královna karavan umožnil zůstat ve svobodném povolání. Rovněž je autorkou detektivních románů s komisařkou Jeannette Dürerovou, jejichž děj se odehrává většinou v trojúhelníku měst Norimberk-Fürth-Erlangen.


Kosatka dravá

Kosatka dravá, známá také jako velryba zabiják, je největším zástupcem čeledi delfínovití. Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce.
Název „velryba zabiják“ odráží její pověst velkolepého a obávaného mořského savce, jak byla popsána již v Historii naturalis římského filozofa Plinia staršího. Dnes už víme, že kosatka není ani velryba, ani nebezpečná člověku. Ve volné přírodě nebyl zaznamenán žádný záměrný útok kosatky na člověka, došlo pouze k několika málo případům, kdy kosatky napadly člověka či malou loď poté, co si je spletly se svojí oblíbenou kořistí. Po rozpoznání omylu svůj útok vždy okamžitě ukončily. Pouze u kosatek chovaných v zajetí se vyskytlo několik málo případů, kdy kosatky napadly personál mořského akvária.
Jméno "Orca" dali tomuto savci již staří římané, kteří ho odvodili od řeckého slova ????, které se všeobecně přisuzuje velrybám, velkým rybám nebo mořským příšerám. Přídavné jméno Orcino zase znamená démon pocházející z pekla: Orco byl pro Římany bůh podzemí.
České pojmenování kosatka bylo přejato do vědeckého názvosloví z ruštiny a je obecně přijímáno. Složitější je problematika pojmenování kosatky dravé v angličtině.
Od 60. let 20. století se v anglicky mluvících zemích za výrazné podpory vědců prosazuje označení druhu vědeckým jménem orca, které je již populárnější než tradiční jméno killer whale, i když ten je veřejností stále široce používán.
Existuje několik důvodů, proč je prosazována změna názvu. Především je slovo velryba v názvu delfínovitého druhu matoucí. Za druhé je název orca obvyklý v řadě evropských jazyků a mezinárodní spolupráce při výzkumu druhů vytváří významný tlak na sjednocení jmen. Navíc slovo zabiják často vyvolává mylný dojem, že tvor zabíjí lidi. Tuto reputaci je možno napravit jen prosazením odlišného jména, což má usnadnit prosazování ochrany tohoto druhu.
Všeobecně se má za to, že „velryba zabiják“ je špatným překladem jména z 18. století, které zvířeti dali španělští námořníci a který měl být správněji přeložen jako „zabiják velryb“. Skutečnost, že původní jméno bylo jen špatným překladem, také podpořila snahu o změnu jména.
Naproti tomu velké množství lidí, kteří dávají přednost původnímu názvu, poukazuje na fakt, že kosatky nepochybně zabíjejí mnoho zvířat, včetně jiných kytovců. Zastánci původního názvu argumentují tím, že zabíjení v názvu se nevyskytuje pouze u španělských námořníků. Kmeny Haida v Britské Kolumbii nazývají zvíře skana. Japonci je nazývají šači, jehož kandži znak kombinuje radikály pro rybu a tygra.
Jiný anglický název pro kosatku je Grampus. Koliduje však s názvem jiného kytovce a nyní se používá jen zřídka.
V češtině se rodové jméno kosatka používá i pro kosatku černou, která však ve skutečnosti nepatří do stejného rodu. V roce 1984 byl na základě průzkumů popsán nový druh, kosatka jižní. Ta je menší a živí se pouze rybami. Většina vědců ji však označuje za pouhý regionální poddruh.
Dle nejrozšířenějšího názoru je kosatka dravá jediným druhem rodu Orcinus a jedním z 34 druhů řádu delfíni. Stejně jako u vorvaňova rodu Physeter, je Orcinus z kladistického pohledu rodem s jedním rozšířeným druhem bez přímých příbuzných, takže paleontologové věří, že kosatka je hlavním kandidátem majícím anagenetickou evoluční historii. Pokud by měli pravdu, činilo by to z kosatky dravé jeden z nejstarších druhů delfínů, i když ne tak starý jako řád samotný, starý přinejmenším 5 miliónů let.
Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky a bílou skvrnou nad a mezi očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují 9 m délky a hmotnosti až 10 tun; samice jsou menší, dosahují délky 8,5 m a váhy 5 tun. Mláďata při narození váží 180 kg a jsou 2,4 m dlouhá. Hřbetní ploutev je vysoká asi 1,8 m, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.
Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsou kosatka černá nebo plískavice šedá.
Většina historických údajů o kosatkách byla získána z dlouholetých zkušeností obyvatel pobřeží Britské Kolumbie a Washingtonu a pozorováním zajatých velryb. Úplnost studia a zaznamenaná složitá sociální struktura stád v této populaci nasvědčuje tomu, že informace jsou detailní a přesné, nicméně proměnlivé skupiny a skupiny v jiných oceánech mohou mít dost odlišné sociální charakteristiky.
Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodami polyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délka těhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastává porod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní. Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká — podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců. Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let.
Kosatka je druhým nejrozšířenějším savcem, hned po člověku. Lze ji najít ve všech oceánech a ve většině moří včetně Středozemního a Arabského moře, kde se kytovci zpravidla nevyskytují. Nicméně upřednostňuje nižší teploty a polární regiony. Ačkoliv se kosatky občas potápí do velkých hloubek, obecně dávají přednost pobřežním oblastem před pelagiálním prostředím.
Kosatky jsou relativně velmi početné v oblasti severovýchodního Pacifiku, kde Kanada přechází v Aljašku, při pobřeží Islandu a při pobřeží severního Norska. Pravidelně jsou pozorovány ve vodách Antarktidy u polárního ledovce a má se za to, že se vydávají pod ledový příkrov a přežívají dýchaje ve vzduchových kapsách podobně jako běluha. Naproti tomu v Arktidě jsou kosatky v zimě pozorovány jen zřídka. Tyto vody probouzejí jejich zájem jen v létě.
Informace z oblastí vzdálených od pobřeží a z tropických vod jsou více kusé, ale dlouhodobá, i když ne častá, pozorování naznačují, že kosatky mohou přežít v téměř všech teplotních pásmech. Neexistuje žádný odhad celkové světové populace.
Lokální odhady udávají 70–80 000 v Antarktidě, 8 000 v tropických vodách Tichého oceánu, až 2 000 u Japonska, 1 500 v chladnějším severovýchodním Pacifiku a 1 500 u Norska. Pokud přidáme velmi hrubé odhady nesledovaných území, může činit celková populace asi 100 000 jedinců.
Kosatky mají složitý systém sociálních skupin. Základní skupinou je mateřská linie, skládající se z jedné samice a jejích potomků. Synové a dcery matky rodu vytvářejí část této linie stejně jako synové a dcery jejích dcer a vytvářejí tak rodinný strom. Jelikož samice mohou žít až 90 let, není neobvyklý život čtyř nebo dokonce pěti generací v jedné linii. Skupiny založené na mateřských liniích jsou velmi stabilní po mnoho let. Jednotlivci se oddělují od těchto svých skupin jen na několik hodin za účelem spáření se nebo shánění potravy. Nebylo zaznamenáno žádné trvalé oddělení jedince z jeho mateřské linie. Průměrná velikost mateřské linie, zaznamenaná v severovýchodním Pacifiku, činila 9 zvířat.
Mateřské linie mají tendenci sdružovat se s několika málo jinými mateřskými liniemi, se kterými vytvářejí stádo skládající se v průměru z 18 zvířat. Členové stáda sdílejí tentýž dialekt a skládají se z blízce příbuzných částí mateřských linií. Na rozdíl od mateřských linií se stáda utvořená za účelem shánění potravy v průběhu dnů nebo týdnů rozpadají a zase spojují. Největší zaznamenané stádo mělo 49 zvířat.
Další úrovní skupiny je klan. Klan se skládá ze stád, která mají podobný dialekt. Příbuzenství mezi stády se opět jeví jako genealogické, většinou obsahují části rodin se společným předkem na mateřské straně. Různé klany mohou zabírat totéž geografické území a proto bylo často zaznamenáno, že stáda z různých klanů cestují společně. Ve chvíli, kdy se místní stáda sdružují do klanu, se před promísením jednotlivci uvítají zformováním dvou paralelních pokrevních linií tváří v tvář.
Konečné stadium sdružování, i když na rozdíl od předchozích přirozených skupin spíše náhodné a lidmi zavedené, se nazývá komunita a je velmi nejasně definováno jako skupina klanů, u kterých bylo pozorováno pravidelné míchání se. Komunity se nevytvářejí na základě zřetelných rodinných nebo vokálních vazeb.
Je třeba podotknout, že tato hierarchie je platná jen pro místní skupiny. Dočasné, savce lovící skupiny jsou obvykle menší, protože ačkoliv jsou také založeny na mateřských liniích, samci jsou mnohem více ochotni se rozdělit a žít samostatným životem. Dočasné skupiny jsou přesto spojeny volnější vazbou založenou na jejich dialektu.
Denní aktivita kosatek je obvykle rozdělena do čtyř aktivit — lov, cestování, odpočinek a společenský život. Ve vzájemném kontaktu projevují kosatky značnou míru entuziasmu, předvádějí širokou škálu zvedání se a výskoků nad vodu, pozorovacích skoků, úderů ocasu do vody a stání na hlavě. Ve všech samčích skupinách se jednotliví členové často dotýkají ztopořenými penisy. Není známo, jestli jsou tyto doteky částí hry nebo vyjádřením dominance.
Seznam druhů, jimiž se kosatky živí, je extrémně široký. Jednotlivé populace projevují tendence ke specializaci na určitý typ potravy a ignorují ostatní možné druhy kořisti. Například určité části populace v Norsku a Grónsku se specializují na sledě a sledují každý rok jejich podzimní migrační trasu k norskému pobřeží. Jiné skupiny v oblasti loví tuleně. Kosatky jsou jedinými savci s takovou potravní různorodostí mezi jednotlivci žijícími na stejném území.
Kosatka je jediným kytovcem pravidelně se živícím jinými kytovci. Pozorování bylo napočítáno 22 druhů, které kosatky loví — zkoumáním obsahu žaludku, pozorováním zranění na tělech jiných kytovců či přímým pozorováním jejich lovu . Celkem oblíbenou kořistí je relativně malá běluha mořská, ale stáda kosatek dokážou ulovit i velryby podstatně větší, než jsou sami, jako jsou plejtvák myšok, plejtvák malý, plejtvák sejval, plejtvákovec šedý, nebo dokonce mladé plejtváky obrovské.
Skupina kosatek může zdolat mladého plejtváka obrovského tím, že jej spolu s jeho matkou štve mořem až se unaví. Nebo se kosatky rozhodnou oddělit pár a obklopit mladou velrybu, popřípadě zabránit jí vrátit se na povrch moře k nadechnutí. Jakmile se velryba utopí, kosatkám už nic nebrání nasytit se jejím masem.
Byl také zaznamenán jeden případ pravděpodobného kanibalismu kosatek . Ve studii V. I. Shevenka v teplých oblastem jižního Pacifiku v roce 1975 je zaznamenán případ dvou samců kosatky, jejichž žaludek obsahoval zbytky jiné kosatky. Z 30 zajatých a prozkoumaných kosatek mělo při tomto pozorování 11 prázdné žaludky — neobvykle velké procento, které naznačuje, že kosatky byly přinuceny ke kanibalismu nedostatkem potravy .
Ve většině případů se kosatky živí třiceti druhy ryb, většinou lososy, sledi, tuňáky, čavyči a kisuči. Žraloky obrovské, žraloky dlouhoploutvé, a příležitostně dokonce žraloky bílé loví pro jejich nutričně hodnotná játra.
Polární populace loví také jiné mořské savce, včetně většiny druhů tuleňů a lvounů. Méně často se stávají obětí také mroži a mořské vydry. Kořistí se též může stát sedm druhů ptáků, včetně všech druhů tučňáků a mořských ptáků, jako jsou např. kormoráni. Kosatky nepohrdnou ani hlavonožci, jako jsou chobotnice a olihně.
Při zabíjení jsou kosatky velmi vynalézavé a hravé. Občas si mezi sebou pohazují s tuleni, čímž je omráčí a zabijí. Zatímco lososi jsou obvykle loveni jednotlivcem nebo malou skupinkou, sledi jsou často chytáni technikou kolotočového krmení. To znamená, že kosatka nažene sledě do těsné koule vypouštěním výbuchů bublin nebo šlehy svých bočních ploutví. Potom zasáhne kouli plným úderem svého ocasu, čímž omráčí nebo usmrtí 10–15 sleďů a okamžitě je zkonzumuje. Technika kolotočového krmení byla doložena pouze v norské kosatčí populaci a u některých oceánských druhů delfínů. Lvouni jsou zabíjeni údery hlavou nebo tím, že jsou zasaženi a omráčeni úderem ocasu.
V různých populacích lze najít různé specializované techniky lovu. V Patagonii se kosatky živí mláďaty lachtana hřívnatého a rypouše, která nahánějí na pláže, často i za cenu vlastního dočasného uváznutí. Jinde kosatky provádějí pozorovací skoky a lokalizují tak tuleně odpočívající na ledových krách. Poté vytvoří vlnu, která se převalí přes kru a přiměje tuleně skočit do vody, kde na ně čeká druhá kosatka.
V průměru kosatka sní 60 kg jídla denně. Díky ohromné rozmanitosti potravy a absenci přirozených nepřátel lze říci, že kosatka stojí na vrcholu potravního řetězce.
Podobně jako jiní delfíni jsou kosatky velmi zpěvná zvířata. Vydávají různé druhy cvakání a hvízdání, které slouží ke komunikaci a echolokaci. Typ vytvářených zvuků se velmi liší v závislosti na aktuální aktivitě. Během odpočinku jsou kosatky mnohem tišší, vydávají jen nahodilá volání, která se silně liší od volání vydávaných při aktivní skupinové činnosti.
Stálá stáda kosatek mají větší sklony ke zpěvu než nestálé skupiny. Vědci se domnívají, že pro to existují dva hlavní důvody. Za prvé – usedlé kosatky zůstávají ve stejných sociálních skupinách mnohem déle, takže vytvoří mnohem komplikovanější sociální vztahy, které se odrážejí v častější komunikaci. Nezávislé kosatky spolu zůstávají jen po prchavé zlomky času a proto komunikují méně.
Za druhé – nezávislé kosatky se mnohem raději živí mořskými savci než stálá stáda upřednostňující ryby. Kosatky lovící savce musí být mnohem tišší, aby zmenšily pravděpodobnost odhalení. Z tohoto důvodu většinou používá lovící kosatka pro echolokaci jenom jednoduché cvaknutí oproti dlouhému řetězci cvaknutí pozorovanému u jiných druhů.
Stálá stáda užívají místní dialekty. Každé má své písně, nebo série jednotlivých hvizdů a cvaknutí, které stále opakuje. Zdá se, že každý člen stáda zná všechny jeho písně, takže je nemožné po hlase identifikovat jediné zvíře, jenom dialektovou skupinu. Jedna píseň může být známa jen jedné skupině nebo může být sdílena několika skupinami. Stupeň podobnosti písní mezi dvěma skupinami se obecně jeví být funkcí jejich genealogické blízkosti spíše než blízkosti geografické. Dvě skupiny sdílející stejné předky, ale rozrůstající se ve velké vzdálenosti, mají velmi podobné písně. Předpokládá se, že písně přecházejí z matky na dítě během období kojení.
Ačkoliv byly vědecky popsány jako druh až v roce 1758, jsou kosatky lidem známy již od pravěku. Pouštní kultura Nazca vytvořila na planině Nazca kresbu představující kosatku někdy mezi roky 200 př. n. l. a 600 n. l.
První dochovaný popis kosatky je v Přírodopisu Plinia Staršího, který navozuje dojem nepřemožitelnosti vše konzumujícího dravce. Když Plinius na vlastní oči viděl zmasakrování velryby uvízlé v přístavu poblíž Říma, napsal: „Jsou to nepřátelé [ostatních velryb], … na které najíždějí a prorážejí je jako beranidla válečných lodí.“ O jejich vzhledu nezanechal žádný bližší popis, viděl jen obrovskou masu krutých těl se zuby.
Původní obyvatelé Ameriky při pobřeží severovýchodního Pacifiku, jako například kmeny Tlingit, Haida, a Tsimshian, připisují kosatce význačné místo v jejich náboženství a umění.
Poté co byly počty větších druhů velryb příliš zredukovány, se i kosatky staly v polovině 20. století předmětem komerčního lovu. Ten byl náhle přerušen v roce 1981, když vstoupilo v platnost moratorium na veškerý lov velryb. Přestože z taxonomického hlediska je kosatka delfín, je dost velká na to, aby se ocitla pod dohledem Mezinárodní velrybářské komise.
Největším lovcem kosatek bylo Norsko, které lovilo v rozmezí let 1938 až 1981 průměrně 56 zvířat ročně. Japonsko spotřebovalo od roku 1946 do roku 1981 průměrně 43 zvířat.. Sovětský svaz každoročně ulovil v Antarktidě několik málo zvířat s extrémní výjimkou sezóny v roce 1980, kdy jich bylo 916.
Dnes nevykazuje žádná země významný lov. Japonci obvykle uloví každoročně několik jedinců jako součást jejich kontroverzního programu vědeckého výzkumu. Podobně nízká úroveň lovu je udržována Indonésií a Grónskem.
Krom lovu pro maso, jsou kosatky zabíjeny i jako konkurenti rybářů. V padesátých letech 20. století letectvo Spojených států na žádost islandské vlády použilo bomby a ostřelovače na vybíjení kosatek v islandských vodách, protože konkurovaly lidem při lovu ryb. Operace byla chápána jako velký úspěch rybářů a islandské vlády. Nicméně mnoho lidí nebylo přesvědčeno, že kosatky jsou odpovědny za pokles rybích stavů — vinu připisovali nadměrnému lovu provozovanému lidmi. Tato debata vedla k obnovení výzkumu rybích stavů v Severním Atlantiku, který dosud nedal za pravdu žádné straně tohoto sporu.
Kosatka je občas také zabíjena čistě jen ze strachu z její pověsti. Dosud nebyl žádný člověk v přírodě úmyslně napaden kosatkou. Námořníci u Aljašky přesto příležitostně střílejí po zvířatech z obavy o své životy. Strach se v posledních letech podařilo dost rozptýlit díky lepšímu informování o tomto druhu, včetně předvádění kosatek v mořských akváriích a jiných atrakcích.
Jisté riziko mohou kosatky představovat pro malé jachty, které by si mohly splést s některým z velkých kytovců, kterými se živí, byť se jedná o řídký jev. U lehkých dřevěných jachet ovšem může mít katastrofální následky, neboť mohou být vážně poškozeny hned prvním útokem, ještě než kosatky zjistí svůj omyl.
Nejznámějším případem útoku kosatky na loď je napadení jachty Lucette brzy ráno 15. června 1972, 200 námořních mil západně od Galapág. Na loď zaútočilo asi dvacetičlenné stádo. I když okamžitě poté, co zjistilo svůj omyl, útok ukončilo, bylo již pozdě. Jeden z celkem tří útoků prvního nájezdu byl veden proti olověnému kýlu lodi, který samozřejmě vydržel, ovšem dřevěná obšívka lodi tvořená ze čtyři centimetry tlustých planěk sosnoviny neodolala. Loď se během 3-5 minut potopila, nicméně posádka ji ještě stihla opustit v záchranných člunech a po 38 dnech byla zachráněna japonskou rybářskou lodí Toka Maru II asi 400 mil severoseverovýchodně od místa ztroskotání.
Inteligence, schopnost tréninku, dobrá pověst, hravost v zajetí a majestátní velikost kosatek učinila představení s nimi velmi populární. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo ve Vancouveru v roce 1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod, poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. U kosatek chovaných v zajetí se mohou vyvinout některé patologické změny, z nichž nejčastější je zborcení hřbetní ploutve, které postihuje asi 60-90 % chovaných samců.
V zajetí byly zaznamenány případy kosatek napadající lidi. V roce 1991 byla ve vodním parku Sealand of Victoria skupinou kosatek zabita trenérka Keltie Byrne. Zvířata patrně nevěděla, že člověk nevydrží dlouho pod vodou. V roce 1999 jedna z těchto kosatek údajně zabila turistu, který se v noci vplížil do bazénu. Na konci července 2004 kosatka během produkce parku SeaWorld v Texasu strčila svého trenéra, který se o ni již 10 let staral, pod vodu a tlačila ho proti okraji nádrže; trenéra se podařilo dostat z dosahu zuřícího zvířete až po několika minutách.
Jeden z nejznámějších dokumentovaných případů vnitrodruhové agrese kosatky se stal v srpnu 1989, kdy během představení jedna samice, Kandu V praštila samici Corky II, která byla dovezena z Marineworldu v Kalifornii asi měsíc před incidentem. Podle svědectví slyšelo celé publikum hlasité mlaskavé plácnutí. Trenéři se nejprve snažili pokračovat v představení, ukázalo se však, že Kandu V utrpěla zranění tepny poblíž svých čelistí, z něhož začala chrlit krev. Představení bylo ukončeno a Kandu po 45 minutách krvácení zemřela. Odpůrci těchto představení chápali takovéto incidenty jako potvrzení své kritiky.
SeaWorld pokračoval v praxi držení kosatek odchycených z přírody a stal se terčem kritiky nadace na ochranu zvířat v jejich přirozeném prostředí Born Free Foundation především kvůli pokračující zajetí kosatky Corky, kterou nadace usiluje vrátit k její rodině do stáda A5 — velkého hejna kosatek vyskytujícího se u pobřeží Britské Kolumbie .
Na konci 70. let 20. století hrály kosatky ve fiktivních příbězích roli hltavých predátorů, jejichž chování podněcuje hrdiny k úsilí pomoci jejich kořisti utéci. Nejextrémnějším příkladem je nepříliš úspěšný film Orca, který vypráví příběh kosatky vydávající se na cestu zuřivé pomsty poté, co byl její druh zabit lidmi.
Pokračující výzkum zvířete a jeho popularita v akváriích přinesly dramatické vylepšení jeho obrazu na veřejnosti. Nyní je kosatka chápána především jako respektovaný predátor, který pro lidi představuje jen velmi malou hrozbu, což připomíná změnu náhledu na severoamerického vlka.
Film Zachraňte Willyho se zaměřil na otázku osvobození kosatek v zajetí. Kosatka hrající ve filmu, Keiko, byla původně odchycena ve vodách Islandu. Po přípravě na návrat do volné přírody v akváriu v Newportu v Oregonu, byla přemístěna do severních vod, svého původního životního prostoru, přesto nepřestala být závislá na lidech až do své smrti v prosinci 2003.
Olejová skvrna z tankeru Exxon Valdez měla určitý nepříznivý efekt na aljašskou populaci. Jedno stádo bylo zachyceno skvrnou a ačkoliv jeho členové ihned plavali skrz olej do čistých vod, jedenáct z nich zemřelo v následujících dnech a týdnech. Skvrna dlouhodobě snížila množství dostupné potravy jako jsou lososi, což vedlo k dalšímu snížení lokální populace. V prosinci 2004 vědci z North Gulf Oceanic Society publikovali zprávu, že stádo zvané AT1 se nyní zmenšilo na sedm členů, protože se v něm kvůli skvrně úplně zastavila jeho reprodukce. Předpokládá se, že vymře.
Podobně jako jiná zvířata na vysokých úrovních potravního řetězce jsou kosatky postiženy hromaděním polychlorovaných bifenylů ve svých tělech. Vyšetření zvířat u washingtonského pobřeží vedlo ke zjištění, že úroveň PCB v tělech tamních kosatek je vyšší než u tuleně obecného v Evropě, u kterého však již byly zaznamenány známky onemocnění zapříčiněného touto chemikálií. U kosatek naproti tomu žádné takové příznaky zaznamenány nebyly. Pokud to u nich vede k nějakým následkům, je nejpravděpodobnější snížená schopnost rozmnožování.
Mezi ostatní tlaky prostředí, jimž musí kosatky čelit, patří rozsáhlé pozorování velryb, které již některé průzkumy označují za příčinu změn jejich chování. Silný hluk lodí způsobuje u některých stád kosatek změnu frekvencí jejich písní a volání.


Krajta tygrovitá

Krajta tygrovitá je jedním z největších hadů na světě. Patří mezi hady z čeledi hroznýšovitých. Dorůstá obvykle velikosti mezi 5 až 8 m. Obdobné velikosti dosahují ještě krajta mřížkovaná, krajta písmenková, anakonda velká, krajta ametystová a jen zcela ojediněle i hroznýš královský.
Tělo krajty tygrovité je mohutné a svalnaté, zbarvené světle hnědě, s velkými hnědými, až černými skvrnami. Na svrchní části hlavy bývá patrný tmavý šípovitý vzor, po stranách hlavy se táhnou tmavé pásky, které protínají oko. Retní tepločivné jamky jsou patrné. Tato krajta obývá tropické lesy a pole.
Chov krajty tygrovité podléhá povolení a jelikož se jedná o hada opravdu impozantních rozměrů, nedoporučuje se pro chov v teráriu v bytech. Přesto je to jeden z nejčastěji chovaných hadů v domácnosti.
V teráriích se nejčastěji chová krajta tmavá a její albinotická forma, velice často se však jedná o křížence obou subspecií.
Krajtu tygrovitou chováme pokud možno v co největším teráriu, s velkou vodní nádrží. Teplotu udržujeme do 30°C přes den, s nočním poklesem až o 8°C.
S krmením těchto hadů nebývají zpravidla potíže, většinou ochotně přijímají morčata, králíky, kuřata, nebo jinou vhodnou potravu odpovídající velikosti.
U krajty tmavé dochází k páření v říjnu až v lednu. Zhruba po šedesáti až osmdesáti dnech po snesení vajec se líhnou mladé krajty, kterých může být ve výjimečných případech až 100. Mláďata jsou 60-80 cm dlouhá, většinou dobře přijímají hlodavce a velice rychle rostou.


Vaňovský vodopád

Vaňovský vodopád je součástí Národní přírodní památky Vrkoč Nalézá se zhruba 4 km jižně od centra Ústí nad Labem, nad obcí Vaňov. Z výšky 12 metrů zde padá Podlešínský potok, který se po několika stech metrech poměrně strmého koryta vlévá jako pravý přítok řeky Labe.
Památka je přístupná ze dvou směrů. Strmější východní cesta vede z obce Vaňov, volnější ale několikanásobně delší pak z centra Ústí nad Labem přes zámeček Větruše po vrstevnici, po značené turistické stezce.
 image:VodopadCesta.JPG|Cesta k vodopádu nad Větruší image:VodopadVyhled.JPG|Výhled z cesty do labského údolí s dominantou hradu Střekov image:VodopadVodopad.JPG|Vaňovský vodopád Soubor:Stredohori vodopad.jpg|Vaňovský vodopád


Weezer

Weezer vznikla v roce 1992 v Los Angeles, jejími zakldately byli Cuomo Rivers, Patrick Wilson, Matt Sharp a Jason Cropper. Později Matta Sharpa nahradil Mikey Welsh a Jasona Croppera nahradil Brian Bell. Mikey Welsh později odešel a nahradil ho Scott Shriner.
Skupina Weezer vydala šest kompletních alb, tři EP a DVD - první album bylo znovuvydáno v roce 2004 jako remasterovaná deluxe-edice. Dodnes skupina prodala více než 7 milionů kopií svých alb v USA.


Hansol Korea Open 2007

Tenisový turnaj WTA Hansol Korea Open 2007 se konal ve dnech 24. - 30. září v Soulu, hlavním městě Jižní Koreje venku na kurtech s tvrdým povrchem. Odměny činily 145,000 dolarů.


Libor Malina

Libor Malina je český atlet, reprezentant v hodu diskem. K jeho největším úspěchům patří 10. místo z olympijských her v Athénách v roce 2004. Jeho osobní rekord je 67,13 m.


Olivovník ve Vouves

Olivovník ve Vouves je olivovník ve vesnici Ano Vouves v obci Kolymvari v prefektuře Chania na Krétě v Řecku. Je to nejstarší, největší a nejzachovalejší olivovník na světě, který stále přináší mnoho oliv. Jeho věk není možné přesně určit, jelikož má dutý kmen, což je pro staré olivovníky charakteristické. Odhaduje se na 3000 let. Kmen má obvod 12,5 m a průměr 4,6 m.
Jedná se o divoký olivovník, který byl ve výšce 3 m naroubován a patří k odrůdě tsounati. Větve vyrůstají z kmene ve spirálách, což dává koruně jedinečný a krásný tvar.
Strom je přírodní památkou. Ratolest z něj byla jako znamení míru zaslána olympijskému výboru.


Železniční trať Opava východ - Svobodné Heřmanice

Trať Opava východ - Svobodné Heřmanice je jednokolejná železniční trať o délce 25 km. Jedná se o dráhu regionální. Jedná se pozůstatek trati Opava východ - Horní Benešov. V úseku Opava východ - Odbočka Moravice je trať vedena po stejné koleji s tratí Opava východ - Hradec nad Moravicí.
Výstavba trati z Opavy do Horního Benešova byla zahájena v roce 1891 a vůbec první vlak přijel z Opavy do Otic 27. října téhož roku. První pracovní vlak přijel do koncového Horního Benešova 15. května 1892. Slavnostní otevření trati pak proběhlo 29. června 1892. V 60. letech 20. století došlo v důsledku důlní činnosti k poklesu podloží pod tratí v úseku Svobodné Heřmanice - Horní Benešov a následně bylo rozhodnuto o zrušení tohoto úseku. Železniční doprava byla v tomto úseku zastavena 5. dubna 1970. Železniční svršek pak byl odstraněn v roce 1981.
Na trati jsou v současnosti vedeny osobní vlaky, jejichž dopravcem jsou České dráhy. V jízdním řádu 2007/2008 jsou všechny osobní vlaky ukončeny v dopravně Jakartovice, takže úsek Jakartovice - Svobodné Heřmanice je bez pravidelné osobní dopravy. Nákladní doprava je v posledních letech zajišťována jedním párem manipulačního vlaku vedeného v pracovních dnech. Provoz na trati je řízen dle předpisu ČD D3 pro zjednodušené řízení drážní dopravy. Na trati platí specifický způsob odbavování a dále se zde nacházejí zastávky na znamení.


Oligotrofní vody

Oligotrofní vody jsou tekoucí, nebo stojaté vody s nízkou trofií, tedy nízkým obsahem živin. Voda může podle prostředí a typu minerálního podloží být kyselá až neutrální, vzácně i alkalická. Oligotrofní vody obsahují málo živin, a proto jsou chudé na množství organizmů, i když druhově jsou velmi bohaté. Vody jsou průzračné,někdy s viditelností i více než 3 m vodního sloupce. Oligotrofní vody jsou často průzračné do velké hloubky. Oligotrofní vody mají trofický potenciál 5-50 Mp[mgl-1]
Oligotrofie je termín vážící se k množství živin v substrátu. Oligotrofní půdy, nebo oligotrofní vody jsou málo bohaté na živiny.
Míra oligotrofie vody, množství živin ve vodě je orientačně určována podle druhů rostlin a živočichů které lze najít ve vodním prostředí, nebo jeho blízkém okolí. Zvláštní druhy rostlin a živočichů jsou typické pro jednotlivé druhy vod. Tyto organismy nazýváme bioindikátory. Bioindikátorem oligotrofní vody jsou například jepice, pošvatka, chrostíci, vodní mechy, parožnatky,nebo bublinatka.
Nasycení povrchových vod živinami je možné hodnotit nejen na základě skutečné organické produkce biomasy,ale také podle tzv. potenciální produktivity rozvoje. Tedy zhodnocením bujení organismů, který by v testovaném vzorku vody mohl nastat za optimálních podmínek. Stanovení trofického potenciálu se provádí biotestem spočívajícím v kultivaci zelené řasy Scenedesmus quadricanda za standardních podmínek a ve sledování její růstové odezvy.
Vody se mohou projevovat jako oligotrofní je-li v nedostatku některý z biogenních prvků. Voda se projevuje jako na živiny chudá - oligotrofní, nebo méně eutrofizovaná, protože plné využité ostatních živin je pro organismy nedostupné. Ani odpadní voda tedy nemusí být nezbytně chudá na živiny a přesto vykazuje znaky oligotrofní vody.
Podobná situace nastane, pokud má voda extrémně nízkou teplotu. Nedochází zde k rozmnožení řas, sinic a bujení hnilobných bakterií.
Voda také může být nasycená látkami, které zabraňují rozvoji živých organismů s vyššími nároky na živiny, nebo jakýchkoliv vyšších organismů. Jde o toxické sloučeniny přirozeně vyplavované z podloží, plyny pronikající do vody z podzemních zdrojů, nebo chemické odpady pocházející z lidské činnosti.
Tekoucí oligotrofní vody jsou obvykle bohaté na kyslík. Velmi často jsou bohaté na různost životních forem. Tekoucí oligotrofní vody jsou často menší vodní toky - potoky, říčky. Stojaté oligotrofní vody jsou bohaté na různost životních forem, které se různým způsobem vyrovnávají s nedostatkem živin a mohou být v závislosti na teplotě a vlastnostech zdroje vody nasyceny kyslíkem. Mezi stojaté oligotrofní vody lze řadit i rašelinná jezírka, které mají vodu s vysokým obsahem huminových kyselin. Jejich voda je „dystrofní“.
Oligotrofní vody najdeme území ČR v různých polohách, nejspíše však na území bez antropomorfních vlivů, zejména v dostatečné vzdálenosti od intenzivní produkce zemědělství. Hnojiva používaná v zemědělství jsou zdrojem živin. Někdy se oligotrofní nádrže vyskytují na místě antropogenní činnosti, těžby písku, štěrku, kamene, nebo rašeliny. Oligotrofní toky a nádrže najdeme například v oblastech Jižní Čechy, NP Šumava, Krkonoše ,Žďárské vrchy, nebo Polabí.
V oligotrofních vodách lze nalézt vodní mechy a parožnatky. V prostředí v okolí oligotrofní vody převažuje bublinatka, rašeliník, rosnatka, zevar nejmenší a ostřice. V oligotrofních vodách nežije mnoho vyšších živočichů, najdeme zde jen výjimečně ryby, častější jsou larvy hmyzu. Výskyt rezervoáru oligotrofní vody je podmínkou vzniku rašeliniště.
V oligotrofních jezerech s malým množstvím živin a nízkou produkcí fytoplanktonu mají namísto řas či sinic větší význam spíše bakterie a bakteriofágní prvoci. Úlohu nejvyššího potravního článku zde přejímají mixotrofní bičíkovci, tj. zástupci fytoplanktonu, kteří jsou kromě primární produkce zároveň schopni fagocytovat baktérie a doplňovat si tak zásoby fosforu. Růst baktérií je zde limitován převážně nízkou teplotou.
Životní formy v oligotrofních vodách může ohrozit zvýšení obsahu živin, které může mít za následek změnu vody na eutrofizovanou, kde je velký podíl odumřelé biomasy a rozklad biomasy bateriemi způsobí kyslíkový deficit. a zhroucení přirozených procesů odbourávajících nadbytek živin. Voda se opticky změní na zakalenou a nadměrné množství živin je odbouráváno pomocí hnilobných bakterií za vzniku toxických zplodin. Nebezpečím je také znečištění pesticidy, nebo těžkými kovy.


Dante Gabriel Rossetti

Dante Gabriel Rossetti byl anglický malíř a básník italského původu.
Společně s E. Burne-Jonesem, J. E. Millaisem a W. H. Huntem patřil k hlavním představitelům společenství prerafaelitů.
Jeho matka byla dcerou italského emigranta Gaetana Polidoriho, přítele lorda Byrona. Jeho otec, Gabriela Pasquale Guisseppe Rossetti, se zabýval literaturou. Perzekvován pro svou politickou činnost, hledal útočiště v Londýně, kde získal místo profesora v King’s College.
Rossetti se narodil v Londýně. Rodina a přátelé ho nazývali Gabriel, ve svých publikacích však užíval jméno Dante. Vyrůstal ovlivněn italskou literaturou; především obdivoval Božskou komedii Dante Alighieriho, což se později výrazně projevilo v jeho díle. V devíti letech se zapsal do King's College v Londýně, kam chodil s velkou nechutí; poté se dostal do Sass’s Drawing Academy a v roce 1845 byl přijat do Antique School Královské akademie. Tam se seznámil s E. Burne-Jonesem, J. E. Millaisem a W. H. Huntem, s nimiž v roce 1848 založil bratrstvo prerafaelitů.
Jeho oblíbenou malířskou technikou byl akvarel. V literatuře mu byla blízká díla Danteho, Edgara Allana Poea a Williama Blakea. Illustroval díla Dantova, Shakespearova, Browningova nebo legendu o králi Artušovi.
V 50. letech maluje obrazy věnované především středověké tématice. V roce 1850 namaloval "Zvěstování", vystavené posléze v National Institution Portland Gallery. U příležitosti výstavy vyzradil příteli Alexandrovi Munro význam písmen "P.R.B." Existence tajného bratrstva znamenala skandál a díla prerafaelitů začala být šmahem kritizována. Na jejich obranu vystoupil pouze John Ruskin.
V roce 1850 poznal Rossetti svou múzu a budoucí ženu Elisabeth Siddal. V té době vytvořil celou galerii ženských postav. Elisabeth se za něj provdala po bouřlivém předcházejícím vztahu v roce 1860 v chrámu St. Clement v Hastingsu. Po roce porodila mrtvou dcerku, následně upadla do depresí, které ji přivedly až k sebevraždě požitím velké dávky laudana. Malíře to těžce zasáhlo, do konce života trpí nespavostí a opakovanými depresemi. V té době se v jeho díle objevuje především femme fatale s bohatými vlasy a smyslnými ústy.
V roce 1856 Rossetti přijímá od Johna Seddona objednávku na retabulum pro katedrálu v Llandaff w Cardiffu. Maluje obraz „Sémě Davidovo”; před jeho provedením olejovým barvami umělec namaloval verzi v akvarelu. Tento malý triptych patří k jeho nejlepším dílům. Stylem připomíná středověké umění, patrný je vliv, který na jeho vznik mělo benátské malířství 16. století.
V roce 1856 umělec pracuje na ilustrované edici Tennysonových básní vydaných Edwardem Moxonem. Umožnilo mu to prezentovat svou tvorbu širšímu okruhu odborníků, i když mu tyto ilustrace nepřinesly uznání.
V roce 1857 spolu s dalšími prerafaelity vystavil své práce na výstavě v Russel Palace a v následujícím roce v New Yorku. Tvoří i s jinými umělci, přijal zakázku na vytvoření fresek v stavbách Oxford Union. Společně se rozhodli představit řadu scén z knihy T. Malloryho "Artušův odchod", práce však nebyla dokončena a po nějakém čase byla zničena z důvodu nezvládnuté techniky.
Koncem 60. let umělec vydělává ročně kolem 30 tisíc liber - těší se popularitě a pravidelně prodává své obrazy. Kromě toho však i nadmíru pije alkohol a chloral, způsobující mu opakované halucinace; zhoršuje se jeho psychický stav.
V té době jeho oblíbenými modelkami byly Fanny Cornforth, Alexa Wilding i zona Williama Morrisa, Jane Burden.
První sbírku své poezie vydává v roce 1870 jako "Poemy". Byly vloženy do rakve Lizzi, ale získal je zpět, když se rozhodl k exhumaci.
Mezi lety 1871 a 1874 pobýval s rodinou Morrisových v Kelmscott Manor. V říjnu 1871, kdy se jeho psychický stav horší, což je způsobeno mimo jiné i kritikou jeho veršů, se prohlubuje jeho předchozí mánie a podobně jako jeho žena se pokouší o sebevraždu laudanem.
Po návratu k malování v roce 1874 se stěhuje Cheyne Walk, kde pracuje současně na osmi obrazech inspirovaných postavou Persefony.
V roce 1879 se seznamuje a spřátelí s Thomasem Hall Cainem, kterého považoval jak za žáka, tak za syna.
V roce 1881 vychází nové vydání jeho veršů "Poems" a publikována byla i jeho další díla ve svazku s titulem "Balady a sonety"
 File:Rossetti selbst.jpg|Autoportrét, 1847 File:Dante Gabriel Rossetti 004.jpg|Dětství Panny Márie, 1848-1849 File:Rossetti Annunciation.jpg|Hle služebnice Páně!, 1849-1850 File:Rossetti georg sabra.jpg|Svatba sv. Jiřího a princezny Sabry, 1857 File:Dante Gabriel Rossetti 002.jpg|Dantis Amor, 1859-1860 File:Holygrail.jpg|Svatý grál, 1860 File:Beata Beatrice.jpg|Beata Beatrix, 1864-1870 File:Die Geliebte.jpg|Zamilovaná, 1865 File:Rossetti monna.jpg|Monna Vanna, 1866 File:Rossetti wiese.jpg|Zastíněná louka', 1872 File:Dante Gabriel Rossetti 003.jpg|Denní sen, 1872-1878 File:Astarte Syriaca.jpg|Astarte Syriaca'', 1877


Classic Albums - Nirvana - Nevermind

Classic Albums - Nirvana - Nevermind je dokument vydaný na DVD, který je součástí edice Classic Albums. Tento díl se věnuje americké grungeové skupině Nirvana. Zahrnuje rozhovory se členy kapely a lidmi kolem ní a dále skladby z alba Nevermind. Oficiálně bylo DVD vydáno v březnu 2005.


Jarmila Klimešová

Jarmila Klimešová je česká atletka, ošťepařka. K jejím největším úspěchům patří titul juniorské mistryně světa z roku 2000 a titul mistryně Evropy do 23 let z roku 2003.
1. června 2008 zvítězila výkonem 61,2 m na mítingu v řecké Kalamatě, čímž splnila kvalifikační A limit 60,5 m a zajistila si účast na olympijských hrách v Pekingu.


Claude Veillot

Claude Veillot je francouzský spisovatel a scenárista. Publikoval knihy pro mláděž a science-fiction. Původně pracoval jako novinář.


Kaple Jména Panny Marie

Kaple Jména Panny Marie je barokní stavba v Mladoticích, první realizací J. B. Santiniho-Aichela pro cisterciácký klášter v Plasích.
Dnešní kaple na místě románské kaple sv. Hedviky, kterou podle pozdní klášterní tradice získali plaští cisterciáci směnou a doplatkem od benediktinského kláštera v Kladrubech spolu se statkem roku 1205. V potvrzení majetku plaského kláštera papežem Inocencem IV. z roku 1250 je nicméně uváděna jen grangie Mladotice.
Roku 1405 dali cisterciáci svému poddanému Martinovi, synu Přibíka z Černé Hati, náhradou za dlužných 80 kop grošů dědičnou mladotickou rychtu a učinili jej svobodným. K rychtě patřily dva svobodné lány, třetina pokut, dvůr s kaplí a svobodná krčma s právem vařit pivo. Rychtář Martin měl kapli ochraňovat a starat se o ni jako předchozí rychtář.
V průběhu válek byla kaple pravděpodobně poškozena a znovu obnovena cisterciáky, kteří ji zasvětili sv. Kateřině.
Mladotičtí se v 16. století přiklonili k protestanství a kaple pozbyla jejich úcty. Rychtář Brož, který ji měl udržovat pro bohoslužby, v kapli skladoval dříví, slámu a choval slepice a husy. Plaský opat Adam Wild se proto rozhodl zpochybnit výsady z roku 1405 a dědičnou rychtu odebrat. Když se rychtář Brož se svými syny ohradil, neváhal je vsadit do vězení. Celý spor byl nakonec řešen před českou komorou, která rozhodla ve prospěch kláštera. Brož o dědičné rychtářství přišel a v úřadu se střídali mladotičtí poddaní.
Za třicetileté války byla kaple sv. Kateřiny pravděpodobně poškozena, ale opět ji cisterciáci opravili. Usedlost rychty s kaplí vlastnil později pekař Ondřej Trop, po jeho smrti přešla ve značně špatném stavu do majetku Benedikta Honomona, jehož potomci usedlost užívali až do roku 1698. Tehdy usedlost se zchátralou kaplí koupil opat Ondřej Trojer a připojil ji k bývalému dvoru Jana Tillingera. Roku 1707 byla pobořená kaple sv. Kateřiny stržena.
Novou kapli nechal opat Evžen Tyttl vybudovat dle projektu J. B. Santiniho-Aichela. Pokládání základního kamene 2. května 1708 se zúčastnil opat se všemi obyvateli konventu. O dva roky později byla kaple dokončena a 14. září 1710 opat kapli slavnostně požehnal.
Zasvěcení kaple v sobě spojuje základní cisterciácké zaměření na Pannu Marii s novou barokní úctou ke Jménu Panny Marie, jehož svátek byl určen v roce 1683. Mariánská tematika symbolizovaná šesticípou hvězdou se stala základním motivem celé centrální stavby: v exteriéru se projevuje především šestiúhelníkovým půdorysem s konkávně prohnutými zdmi, v interiéru pak vytvářejí hvězdy v klenbě a lucerně díky světelným podmínkám zdání jedné Mariánské dvanácticípé hvězdy. Velká okna v ose stěn vytvářejí ambientní osvětlení nad hlavami návštěvníků, prostor samotné lucerny je pak díky svému přesvícení a od něj sestupujícímu světlu živým symbolem zářící hvězdy.
Kaple Jména Panny Marie byla prvním projektem J. B. Santiniho-Aichela pro plaský klášter i jeho raným dílem, přesto se jedná o stavbu výjimečně kvalitní a zajímavou.
Opat Tyttl si mladotickou kapli zřejmě oblíbil – jen do konce roku 1710 ji navštívil ještě patnáctkrát. V následujících letech kapli navštěvoval méně, přesto stále pravidelně. Poslední jeho zápis v pamětní knize je z podzimu 1736, kdy mu bylo již 70 let.
V kapli se konaly několikrát měsíčně bohuslužby až do zrušení kláštera v roce 1785.
Po zrušení kláštera Josefem II. přešla kaple v Mladoticích jako všechen majetek plaského kláštera do správy náboženského fondu. Uvažovalo se o jejím zboření, ale obyvatelé Mladotic uspořádali mezi sebou sbírku a rychtář jménem obce 24. ledna 1800 kapli za 107 zlatých a 55 krejcarů koupil. Obec se zavázala opravovat kapli na věčné časy, neboť Pannu Marii si zvolila za svou patronku.
Bohoslužby byly v kapli slouženy příležitostně světští kněží – do roku 1857 z fary v Žebnici, později z fary ve Strážišti.
V roce 1885 zasáhl Mladotice velký požár, při kterém byla poškozena kopule kaple. Opravena byla roku 1894 a vrchol byl osazen křížem s šesticípou hvězdou.
Kaple se stale předmětem sporu v roce 1921, kdy nárok na pořádání vlastních bohoslužeb vznesla i nová československá církev husitská. Obecní zastupitelstvo, které kapli vnímalo jako obecní majetek, se usneslo, že v kapli budou slouženy mše československé i katolické. Katolický farář ze Strážiště s takovým postojem nesouhlasil a stěžoval si na hejtmanství. Spor rozhodl až v roce 1929 Okresní úřad v Kralovicích ve prospěch římsko-katolické církve. Obec se odvolala, ale zemský úřad odvolání zamítl, neb se prokázalo, že kaple vždy sloužila katolickým bohoslužbám a pro tento účel byla i obcí koupena.
Exteriér kaple je opraven a kontrastuje se zanedbanějším vzhledem dvou křídel dvora.


Skanzen

Skanzen, též skansen, je národopisné muzeum nacházející se pod širým nebem.
Slovo pochází z názvu muzea lidových staveb a zoo Skansen ve Stockholmu. Založeno bylo jako jedno z prvních podobných již roku 1891. Slovo samotné znamená „hradby“.
Výrazným znakem skanzenu je, že jde o živé muzeum, tedy nikoli jen o vitrinky a exponáty, ale i o ukázku aktivní činnosti, např. venkovská kovárna bude mít kováře tam pracujícího apod.
Slovem skanzen se někdy také označují soubory průmyslových staveb nebo rekonstrukce archeologických nálezů. I zde jsou často k dispozici ukázky fungování předváděných exponátů.
Nejstarší české národopisné muzeum bylo založeno arcivévodou Ludvíkem Salvátorem Toskánským okolo roku 1900 v Přerově nad Labem. Nejznámějším a největším skanzenem v Česku je Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které v roce 1925 založili bratři Alois a Bohumír Jaroňkové.


Snake

Snake je řeka v USA protékající státy Wyoming, Idaho, Oregon a Washington. Je dlouhá 1674 km. Povodí řeky zaujímá plochu 279 719 km2. Kolem řeky se nachází velmi zajímavá geologická lokalita Snake River Plain, která je celosvětově unikátní a ve které se dají pozorovat projevy četného vulkanismu.
Pramení ve Skalnatých horách na území Yellowstonského národního parku. Protéká východním okrajem Kolumbijské planiny částečně v kaňonech, jejichž celková délka činí přibližně 400 km a dosahují hloubky až 800 m. Vytváří vodopády, mezi něž patří např. až 65 m vysoké Šošonské. Je hlavním přítokem řeky Columbia, do které ústí zleva.
Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Průměrný průtok v ústí činí 1610 m3/s, u Clarkstonu 1390 m3/s. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od dubna do června.
Vodní doprava pro nevelké lodě je možná do Lewistonu. Na řece byly vybudovány vodní elektrárny a přehrady. Využívá se take na zavlažování. Leží na ní města Homedale, Idaho Falls, Twin Falls, Lewiston, Tri-Cities,.


Jakub

Jméno Jakub pochází z hebrejského výrazu pro patu - podle Bible se totiž patriarcha hebrejského národa Jákob narodil jako druhé z dvojčat a držel se při porodu svého staršího bratra Ezaua za patu. Vykládá se tedy jako „ten, kdo se drží za patu, druhorozený“.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR je +9,2 %, což svědčí o poměrně značném nárůstu obliby tohoto jména.
Podle údajů ČSÚ za rok 2006 se jednalo o nejčastější mužské jméno novorozenců. V podobných průzkumech za leden 1999 až leden 2006 se jméno Jakub vždy umístilo na prvním až třetím místě – střídavě se jmény Jan a Tomáš.


Kateřina Šedá

Kateřina Šedá je česká výtvarnice zabývající se především konceptuálním uměním. Žije v Praze a v Brně - Líšni. Roku 2005 obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt Je to jedno.
Vystudovala střední průmyslovou školu v Hodoníně a Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V roce 2005 ukončila studia AVU Praha. Kateřina Šedá se zaměřuje na sociálně laděné happeningy a experimenty mající za cíl vyvést zůčasněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Většina projektů se týká buď autorčiny vlastní rodiny nebo jejího bydliště v Líšni. Jejím manželem je Vít Klusák, se kterým spolupracovala také na filmu Paniččino všechno.
Koncem roku 2009 nebo v následujícím roce poskytne Katřině Šedé prostor pro samostatnou výstavu londýnská galerie Tate Modern.


Milan Chautur

Vladyka Milan Chautur, CSsR je slovenský řeckokatolický duchovní a redemptorista, bývalý pomocný biskup prešovský a apoštolský exarcha a současný první eparcha košický.


Snellenova tabule

V roce 1862 navrhl holandský oftalmolog dr. Hermann Snellen první tabulku pro zkoumání kvality zraku. Dnešní standardní tabulka obsahuje jedenáct řádků písmen definované znakové sady optotyp, sázené navíc v rozporu s běžnými typografickými zásadami.
Detaily optotypu mají takovou velikost, že ze stanovené vzdálenosti svírají úhel 1 minuty. Největší písmeno na vrcholu tabulky je vysoké 88 milimetrů a osoby, které ho nedokáží přečíst ani s vhodnými brýlemi, jsou v USA pokládány z pohledu práva za slepé, písmena na nižších řádcích mají menší velikost. Nejdůležitější je řádek, ve kterém jsou písmena vysoká 8,8 milimetrů.
Při vyšetření si pacient zakrývá jedno oko a druhým se pokouší číst postupně menší písmena na tabuli. Při vyšetření stojí nebo sedí od tabule ve vzdálenosti 6 metrů, což je 20 stop. Nositel průměrného zraku má být z této vzdálenosti schopen přečíst právě řádek 8,8 mm.
Čitatel Snellenova zlomku je konstanta, která značí vzdálenost, v níž se pacient nacházel od Snellenovy tabule. Jmenovatel se odvozuje od velikosti řádku, který ještě pacient dokázal na tabuli přečíst a udává vzdálenost, v jaké by stál nositel průměrného zraku, aby tento řádek rovněž dokázal přečíst. Například údaj 20/40 znamená, že pacient dokázal přečíst ze vzdálenosti 20 stop řádek, který by nositel průměrného zraku přečetl ze vzdálenosti 40 stop. Písmena jsou v takovém případě dvakrát vyšší. Povšimněte si, že samotný zlomek nevypovídá o míře námahy či jistoty, s jakou pacient řádek přečetl. Z výše uvedeného je zřejmé, že slepota je v USA definována Snellenovým zlomkem 20/200.
Například 20/20 je Snellenův zlomek ve tvaru vyjadřujícím průměrnou kvalitu zraku ve tvaru používaném v zemích s imperiálními měrnými jednotkami, zejména v USA. Ekvivalentem v zemích se soustavou SI je zlomek 6/6.
Běžná literatura neuvádí, jak má být Snellenova tabule osvětlena. Norma Britského standardizačního institutu BS 4274:1968 „Specification for test charts for determining distance visual acuity“ uvádí 480 lx; práce J C Pandit: „Testing acuity of vision in general practice: reaching recommended standard“ prozkoumala 67 ordinací a zjistila, že se v nich osvětlení tabule pohybovalo od 60 do 1600 lx, což činí mnohá měření pochybnými.
Mírně nekvalitní sken Snellenovy tabulky je možno si zdarma stáhnout z webu U.S. National Institutes of Health, National Eye Institute a ověřit si, zda jste i Vy nositeli alespoň průměrného zraku, tj. zdali dokážete přečíst ze vzdálenosti 6 metrů optotypy veliké 8,8 milimetrů.


Správce daně

Správce daně je územní finanční orgán, jiný správní orgán či orgán obce, který podle zákona o správě daní a poplatků činí opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností či povinností zaplatit poplatek nebo provést nějaký jiný odvod či zálohu na takovou platbu, které jsou příjmem státního rozpočtu, rozpočtu územního samosprávného celku nebo státního fondu. Mezi práva a povinnosti správce daně zejména patří vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době.
Nejběžněji jako správce daně vystupují územní finanční orgány, kterými jsou finanční úřad a finanční ředitelství a dále územní celní orgány, kterými jsou celní úřad a celní ředitelství.
Správce daně je povinen postupovat v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu, ale také dbát přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Postupuje v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.
Daňové řízení je vždy neveřejné. Správce daně, jakož i další osoby, které se řízení účastní, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se v řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděly. Výjimky z této povinnosti mlčenlivosti upravuje zákon o správě daní a poplatků.


GS1 kódy zemí

Jako domácí chemie se označují chemické látky, které se běžně používají v domácnosti. Potravinářské přídatné látky obecně do této kategorie nespadají, pokud se nepoužívají i jiným účelům, než je přidávání do lidské potravy.
Jiné kategorie, které se mohou vztahovat k domácnosti a k ní příslušející garáži, jsou:


Vickers Viscount

Vickers Viscount byl britský dopravní turbovrtulový letoun, který byl zkonstruován v druhé polovině 40. let 20. století. Představoval skutečný technický i ekonomický úspěch britského průmyslu, vždyť těchto strojů vzniklo celkem 445, navíc se s ním podařilo proniknout i na trh civilních dopravních letounů v USA, který byl jinak téměř výhradní doménou domácích firem. Navíc, či v první řadě, se jednalo o první civilní letoun poháněný turbovrtulovými motory.
Počátky vzniku typu Vickers Viscount lze vystopovat až k jednání tzv. Brabazonova výboru ze dne 20. prosince 1944. Výsledkem jednání byla zadání IIB, požadující letoun určený pro krátké a střední tratě určený pro domácí a evropské letecké linky, schopný přepravovat 24 cestujících, poháněný turbovrtulovými motory.
Vývoj rozhodně nebyl přímočarý, měnily se technické požadavky, koncepce stroje i uvažované pohonné jednotky. Prvním náznakem budoucího Viscountu byl projekt Vickers Type 453 z roku 1945, již od počátku navrhovaný pro pohon čtyřmi turbovrtulovými motory vyvíjenými firmou Rolls-Royce, budoucím typem Dart o výkonu 1130 hp. Vývoj dále vedl přes projekt Type 609 se čtyřmi turbovrtulovými motory Armstrong Siddeley Mamba až k realizovanému projektu Type 630.
Dne 17. dubna 1946 Ministry of Supply zadalo požadavky 8/46 na vývoj typu, splňujícího požadavky letounu v kategorii Brabazon IIB. Vedle typu firmy Vickers byly takřka souběžně zahájeny práce na záložním typu u firmy Armstrong Whitworth, stroji AW-55 Apollo. Navrhovaný stroj měl nyní přepravovat až 32 cestujících v přetlakové a klimatizované kabině, konstruované pro rozdíl tlaků až 6 1 psi, takže tlak na úrovni letové hladiny 2440 metrů by mohl být v kabině udržován až do výšek kolem 9000 m. V kabině cestujících neměla hladina hluku přesáhnout úroveň 60 dB. Po dalším upřesnění požadavků mezi Ministerstvem dodávek, aerolinkami BEA a Vickersem byly práce na konstrukci zahájeny v prosinci 1946. Alternativně se stále uvažovalo o turbovrtulových motorech Rolls-Royce Dart, Napier Naiad nebo Armstrong Siddeley Mamba, ovšem zákazník, tedy BEA dlouho upřednostňovala použití čtyř motorů Rolls-Royce Merlin, ovšem konstruktéři Vickersu se stále drželi původně navržených Dartů — jak se nakonec ukázalo, měli při této volbě velice šťastnou ruku. Mezitím bylo původně uvažované jméno Viceroy změněno na Viscount. BEA mezitím na Ministry of Supply vyvíjela značný tlak se záměrem uvažovanou zakázku na 20 Viscountů převést na nákup 20 strojů Ambassador, který mezitím byl zalétán. Výsledkem nejisté zakázky od BEA a stálý tlak na změny vedl ke zpomalení prací na konstrukci i stavbě prototypů, druhý byl ve stavbě výrazně pozdržen a třetí, Type 640 s motory Naiad, se nakonec nestavěl vůbec.
První prototyp poprvé vzlétl ke krátkému, jen desetiminutovému „skoku“ do vzduchu 16. července 1948, za řízením byli Maurice „Mutt“ Summers a G. R. „Jock“ Bryce. Byl poháněn motory Rolls-Royce Dart 502 o výkonu 1380 hp. Prototyp později nesl vojenské sériové číslo VX211. Díky úspěšnému zalétání byla 24. února 1949 zadána stavba přepracovaného stroje Vickers Type 700, který již měl představovat vzor pro sériové letouny, který poprvé vlétl 28 srpna 1950.
Teprve úspěšné zalétání prototypu G-AHRF, spolu s jeho úspěšným pokusným nasazením, přesvědčilo BEA že nový stroj s turbovrtulovými motory bude dobrou náhradou za dosavadní stroje. Dne 3. srpna 1950 byla konečně podepsána zakázka na stavbu prvních 20 strojů pro BEA, později byla rozšířena na 27. Dostaly jména v tzv. „objevitelské třídě“, podle slavných mořeplavců, polárníků, cestovatelů, objevitelů a pod. Sériové stroje Type 701 pro BEA měly pohánět motory Dart 505 o výkonu 1400 hp na hřídeli, s přídavným tahem 360 lbf z výstupní trysky. Měly vzlétat při hmotnosti až 53 tisíc liber. První sériový stroj byl zalétán 20. srpna 1952, 3 ledna 1953 byl předán BEA a 17. dubna 1953 typ získal certifikaci umožňující pravidelný provoz; již následující den stroj G-AMNY zahájil pravidelný civilní letecký provoz s turbovrtulovým letounem, vzlétl na lince Londýn-Řím-Athény-Nikósie.
Objednávka od BEA znamenala průlom, záhy následovaly další letecké společnosti, první z nich byly podepsány v listopadu 1951 — irský Aer Lingus objednal čtyři stroje Vickers Type 707, Air France dvanáct kusů, Trans-Australia Airlines, Trans-Canada Airlines a další.
Vznikala celá řada variant, lišící se jak vybavením podle přání zákazníka, tak i motory. Vedle Dartů 505 dostávaly i výkonnější Darty 506, od verze 745 se montovaly i Darty zcela nové typové řady R.Da.6.
Další vývoj motorů Dart umožnil i vývoj konstrukce Viscountu — vyšší výkon umožnil postupný nárůst užitečného nákladu, což nakonec vedlo k prodloužení stroje a zvýšení kapacity kabiny cestujících. Řada strojů 800 a 810 měla trup delší o 1168 mm, ale díky změnám vnitřní konstrukce bylo možné prodloužit kabinu cestujících oproti řadě 700 o 2819 mm. Vedle toho ovšem byla provedena řada dalších změn, především byl výrazně zesílena konstrukce draku i podvozku, protože značně vzrostla vzletová hmotnost Viscountu. Završením jeho vývoje byla řada 810, poháněných dále zdokonalenými motory Dart 525 či 530 o ekvivalentním výkonu 1990 hp, kdy vyšší výkon pohonných jednotek umožnil strojům zcela bezproblémový provoz i z výše položených letišť a za vysokých teplot v subtropickém a tropickém klimatickém pásmu.
Jednou z hlavních příčin úspěchu Viscountů byla i volba motorů Dart, výkonných a přitom úsporných a spolehlivých turbovrtulových pohonných jednotek se značnou životností, které se významnou měrou o vynikající ekonomické parametry provozu. Životnost a spolehlivost byla u Dartů pozoruhodná — v roce 1953, při zahájení provozu Viscountu na pravidelných linkách, měl 550 hodin provozu do revize, v roce 1955 to již bylo 1000 hodin, o další tři roky později se dostaly na 2000 hodin a v roce 1964 vyráběné motory dosahovaly dokonce 4600 hodin — hodnota u pístových motorů nikdy nedosažená.


Albigenští

Hnutí albigenských bylo první velké středověké heretické hnutí na Západě, které mělo nadnárodní charakter, nebylo vázáno na jméno určitého kazatele a v různých zemích mělo různá jména. Název albigenští získali podle města Albi v Languedocu, kde bylo jedno z jejich největších center. Také se jim říkalo kataři. Řecké ??????? katharos znamená čistý, v tomto případě dokonalý. Původně tak byli označováni pouze albigenští učitelé a duchovní, ale záhy se rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je odvozen i český výraz kacíř.
K prvnímu zaznamenanému propuknutí hereze došlo v Porýní v letech 1143 – 1144. Jak informuje premonstrátský probošt Everwin ze Steinfeldu, přívrženci hereze se dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené. Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťovala ceremonie vkládání rukou a systém zkoušek.200px Skupina odmítala pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítala manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Svou víru odvozovali od nauky bezprostředních Ježíšových žáků a uváděli, že stoupenci jejich víry jsou v Řecku a v některých dalších zemích. To nasvědčuje tomu, že albigenští byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance.
Bogomil, zakladatel této hereze, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho jméno, které znamená „milující Boha“, bylo pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž propadl zlu. To, co je neviditelné, je spirituální. Bogomilové považovali Satana za prvorozeného syna Božího a Ježíše Krista za jeho mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem, ale byl na Bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou schránku člověka. Život však do těla vdechl Bůh výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do skutečného nebe. Satan souhlasil, ale byl žárlivý na božský potenciál člověka, a tak svedl Evu a dohnal Kaina k vraždě svého bratra. Později namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším Bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku. Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho místo na nebesích.
Okcitánské katarství vycházelo především z manicheismu, zvláště vstřebalo dualistický pohled na svět a důraz na přísnou askezi. Katarství tyto prvky přejalo zřejmě po polovině 12. století, kdy z Byzance prchali na západ v několika vlnách bogomilové, když na ně tvrdě dolehlo pronásledování císaře Manuela Komnena. Stejně tak bylo bogomilské pojetí víry přenášeno do Flander a do Francie během druhé křížové výpravy. Katarské hnutí se rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí města Albi a rychle zapouštělo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Lombardie, Provence, Languedocu, Flandrech a Porýní. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve, s příkladným prostým životem albigenských duchovních a rychlost šíření albigenské víry byla podpořena i zpupností a bohatstvím církve, která ztratila schopnost věrohodně oslovovat prosté lidi.
Katarství bylo přísně asketické. Pokud se věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout nejvyššího stupně v albigenské hierarchii, musel prokázat své schopnosti k vedení života „dokonalého“ roční zkouškou. Během ní musel zachovávat každé pondělí, středu a pátek posty, vykonat ve všech třech obdobích pokání jen o chlebu a vodě a po celý čas se zdržet produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž vody samé. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán, zvláště v posledních obdobích hnutí, kdy byl přísně zavrhován i nejnevinnější fyzický kontakt mezi mužem a ženou. Pokud byl kandidát na „dokonalého“ ženatý, musel svého partnera opustit, pokud nebyl, bylo pravidlem dodržovat celoživotní celibát. Poté, co kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší, než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a vydávalo ho znovu Satanovu světu.
Katarské hnutí se ve Francii šířilo a destabilizovalo společnost. Jelikož církev byla „garantem“ sociálního systému středověku, rozhodla se proti Katarům zakročit.
Na třetím lateránském koncilu roku 1179 se církev prohlásila: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“ Image:Battle of Muret.jpg
S prohlášením, že každý, kdo se pokouší vytvořit osobní názor na Boha, musí být bez slitování upálen, rozhodl papež Innocenc III. v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán,, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování očividně nepomohlo. Proto byla v letech 1208 až 1229 vyhlášena křížová výprava. První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno vlastnit půdu, kterou dobyli, rozjela se křížová výprava na plné obrátky. Tímto činem se však značně posunul původní ideál výprav – křížové tažení bylo vypraveno proti křesťanům přímo v Evropě, a osvobození Svaté země se tak stalo druhořadou záležitostí. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnolda, opata kláštera v Citeaux. Křižáci pustošili celá města, vyvražďovali jejich obyvatele a ničili poklady provensálské kultury. Stovky zajatců byly surově upáleny na hranicích a tisíce lidí zahynuly při drancování. Např. v městě Béziers bylo vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí – bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako albigenští nebo příslušníci jakékoliv jiné víry.
Jak sděluje kronikář, při dobytí města Béziersu uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní, řekli opatovi: ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je všechny, neboť Pán pozná své!‘ A pobito bylo ohromné množství.“ Ohromné množství představovalo zhruba 20 000 lidí. Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i počtu mrtvých je zpochybňována
Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta , Ludvíka VIII. a Ludvíka IX.. Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padlo poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus. Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a naprosté vyvraždění albigenských na tomto území. Avšak mezitím se stihlo rozšířit do zemí západní a jižní Evropy, kde katarský pesimistický životní pocit nadlouho přetrvával.


Ordinální číslo

Vypadá to tedy, že ordinály se nápadně shodují s tím, co v teorii množin rozumíme pod pojmem přirozená čísla - podrobnosti lze najít zde. Opravdu je to tak - přirozená čísla jsou konečné ordinály.
Na něco takového by ale rozhodně nebyla třeba tak nepřehledná a na první pohled nesrozumitelná definice - otázka tedy zní, zda existují i další ordinály.
Tato množina je dobře uspořádaná a každý její prvek je i její podmnožinou - to je dáno tím, jak jsme nadefinovali jednotlivá čísla. To znamená, že množina všech přirozených čísel je ordinál a přitom rozhodně není konečná - získáváme první nekonečný ordinál.
Podle poměrně snadno dokazatelné věty je každá dobře uspořádaná množina izomorfní s některým ordinálem. To znamená, že má v podstatě stejnou strukturu, jako některý ordinál - Georg Cantor ostatně původně definoval ordinály ve svém intuitivním pojetí teorie množin jako „typy všech dobře uspořádaných množin“.
Pokud by se mi každou myslitelnou množinu podařilo dobře uspořádat, tak jí mohu následně přiřadit některý ordinál, který je jí „velice podobný“ - ordinály by tvořily jakousi páteř celé teorie množin a zkoumání vztahů mezi množinami bych mohl v podstatě omezit na ordinály a množiny, které z nich vzniknou běžnými množinovými operacemi.
Na otázku, zda lze každou množinu dobře uspořádat, odpovídá kladně axiom výběru - pokud ho přijmu, stává se ze světa teorie množin něco velice přehledného, pokud ho odmítnu, zůstávají v tomto světě „temné kouty“, ve kterých mohou, ale nemusí, existovat ošklivé množiny, které nelze dobře uspořádat a nemají tedy s ordinály vůbec nic společného.
Mezi ordinály existují zvláštní případy - ordinály, které nemohu vzájemně jednoznačně zobrazit na žádný menší ordinál. Těmto ordinálům se říká kardinální čísla nebo také '''kardinály.
Kardinály mají svojí vlastní kardinální aritmetiku a podrobnosti o nich lze najít v samostatném článku.


Pepř sečuánský

Pepř sečuánský je název pro druh koření. Jedná se o jednosemenné tobolky druhu Zanthoxylum piperitum z čeledi routovité.
Je to jedno z nejstarších čínských koření. Nejde o pepř, ale o sušené tobolky keře s názvem žlutodřev peprný, tedy sečuánský pepř - obsahuje silici palčivé chuti. Je to značně aromatické koření. Sečuánský pepř je ostrý úplně jiným způsobem než chilli nebo klasický pepř. Je výborný jako náhrada pepře, protože má pepřovou chuť, ale nemá pepřovou ostrost. V Číně si opraženým drceným sečuánským pepřem koření zelený čaj.


Blouznivci našich hor

Blouznivci našich hor je soubor povídek českého spisovatele Antala Staška. Tématem je život v Krkonoších a spiritismus. Vydán byl roku 1896 v Praze.
Román Dvě horské dívky vypráví nešťastný příběh dvou dívek, poodhaluje duchověrce a přibližuje dobu a prostředí, ve kterém žili. Oba příběhy se odehrávají nedaleko sebe v Krkonoších. Jedinou jejich společnou postavou je však pouze dohazovač Bobek, věčně oplilý a negramotný povaleč, který se neúspěšně snaží spojit dohromady Růženku s Petříkem kvůli vidině dvouset zlatých a honbě rodičů za penězmi. Bobek byl ovšem také členem tamějšího spiritistického „sboru sv. Václava“. Spiritismus byl v Čechách přejat z Německa a brán jako určitá reforma víry, což se ale nelíbilo církvi.
Ústřední postavou prvního příběhu je Růženka, milé a pěkné děvče, které bylo v mládí vychováváno v Praze, kvůli panskosti její matky mlynářky. Avšak po smrti jejího otce ji matka stáhla zpět do mlýna, ona ale četla mnoho světových autorů, především Byrona, a tak se v mlýně nudila. Později se však zamilovala do studenta práv Čeňka a chtěla už se vdávat, jenže Čeněk onemocněl a brzy zemřel. Potom se o ni začal zajímat jeho přítel a ošetřovatel doktor Boukal, pragmatický a introvertní člověk, který se jí ale moc nelíbil.
Po nějakém čase přijel domů syn chudé sousedky kněz Jeník, s kterým se Růženka již od dětství přátelila, který se ale teď zbláznil a jelikož řikál z blouznění její jméno, přinesla jí jeho matka, která neuměla číst, jeho deník, aby si ho přečetla. Z něho se dozvěděla, že ji Jeník tajně miloval, ale nedokázal jí to říct, dále se z něj dočetla o ráně do hlavy, kterou utrpěl a která byla pravděpodobně příčinnou jeho šílenství a paranoii. Matka jí však zakázala vycházet z domu a Jeník brzy na to zemřel.
Její matka se pak ale dozvěděla o její účasti na spiritistických schůzkách a poslala ji za trest k tetě. Tam jí po několika měsících přišel dopis s prosbou, aby se vrátila domů a dala rodičům peníze z věna, na opravu, již tak zadluženého, mlýna po povodni. Teta i strýc jí radili aby to nedělala a záchránila alespoň sebe, ale neposlechla je. Po několika měsících soudních přenic a pronásledování věřiteli bylo nakonec vše ztraceno a rodina se musela přestěhovat do volné chaloupky tety, kde nakonec příběh končí. Růženka se probudila ze snového světa knížek, stržena vírem tvrdé reality, s kterou se ale dokázala smířit.
Druhý příběh začíná odchodem Petříka, syna sedláka, z domu, protože mu rodiče nechtějí povolit vztah s chudou dcerou kováře Františkou. Byl do ní totiž blázen a pokaždé když ji měl nablízku, ho měla plně ve své moci. Nakonec se chtěli vzít, protože s ní čekal dítě, ale Petříkovi ještě nebylo dost a otec mu to nedovolil, takže si Františka usmyslela, že se oba zastřelí u skály, jenže ona se zabila už v kovárně a zdrcenému Petříkovi to pak naštěstí rozmluvili rodiče. Prací se pak snažil zahnat žal.
Dílo je typické smícháním různých příběhů a rozvádění mnoha vedlejších příhod, které mohou vést až ke ztracení čtenáře v ději.


Grand Prix Evropy 2007

Závod byl ve čtvrtém kole zastaven a asi po 20 minutách znovu odstartován za safety carem, za kterým jezdci kroužili další tři kola.


Gabriel Tarde

Gabriel Tarde byl francouzský sociolog a sociální psycholog. Proslul především svou formulací teorie nápodoby, která měla v jeho pojetí ambici vysvětlit veškeré společenské procesy.
Fenomén nápodoby umožňuje Tardovi vysvětlit nadindividuální povahu společnosti, přičemž však - na rozdíl od Emila Durkheima - společnost nechápe jako bytost svého druhu, ale považuje ji pouze za souhrn jednotlivců. Právě procesy nápodoby, opozice a přizpůsobení, které jednotlivce vzájemně propojují, vytvářejí specifičnost společnosti jako celku.
Mechanismus nápodoby probíhá dle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit.
Tarde se podobně jako např. Ch. H. Cooley domníval, že proces modernizace povede ke stále dokonalejší rovnováze mezi společností a individui a připisoval velkou úlohu rozvoji veřejného mínění podporovaného masmédii, přičemž mínění veřejnosti jako publika, jehož členové jsou oddělení v prostoru a čase, výslovně odlišoval od psychiky davu, jenž je shromážděn v určitém čase na určitém místě.


Žláza

Žláza je každý orgán, jehož primární funkce je produkce látek, které jsou vylučovány na povrch kůže či sliznice či přímo do krve. Jejich funkční složkou je žlazový epitel, dále jsou tvořeny vazivem a v případě exokrinních žláz často i nějakým typem buněk schopných kontrakce.


Zijára

Zijára je termín označující náhradní pouť, kterou Bahá’í v současné době vykonávají místo hadždže v Haifě, Akko a Bahdží.


Ethelred

Ethelred byl anglosaský král Wessexu z rodu Cerdikovců. Je synem krále Ethelwulfa. Po úmrtí Ethelbalda ho nahradil Alfréd Veliký. Vládl mezi lety 865 až 871.


Pyramidové číslo

Pyramidové číslo je číslo, jež se dá geometricky zkonstruovat jako prostorové rozšíření čísla, které je druhou mocninou.
Pokud spočítáme počet koulí, které jsou nutné k sestrojení pyramidy mající čtvercovou základnu sestavenou z n × n koulí, dostaneme pyramidové číslo.


Pompeje

Pompeje je italské město v provincii Napoli. Město je známé tím, že se stalo jedním ze tří starořímských měst v Neapolské zátoce v císařské provincii Italia, která byla 24. srpna roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. V roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
Spolu s Pompejemi byla zničena města Herculaneum, Stabie, Oplontis a Boscoreale. Jejich znovuobjevení způsobilo Evropě kulturní šok. Všudypřítomnost erotického umění doslova převrátila dosavadní pohled na antickou kulturu. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil nám tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel. Právě všudypřítomná erotika vedla tehdejší historiky k naivním pokusům prohlásit obě města, či alespoň domy, ve kterých se erotika nacházela za nevěstince. V této souvislosti se také objevily skazky o „Božím trestu“ seslaném na Pompeje. Podle soudobého poznání se však Pompeje nijak neodlišovaly od jiných antických měst.
Město bylo založeno v 7. století př.n.l kmenem Osků v ústí řeky Sarno, které již v té době bylo užíváno jako přístav řeckými a fénickými mořeplavci. Z počátku bylo město pod vlivem řeckým, mezi lety 525 př.n.l. až 474 př.n.l vlivem etruským. V 5. století př.n.l bylo celé území dnešní Kampánie dobyto Samnity a od roku 310 př.n.l. bylo město pod římským vlivem.
Pompeje se zapojily do vzpoury měst Kampánie proti Římu v roce 89 př.n.l., ale Sullovo vojsko vzpouru potlačilo. Město bylo zbaveno práv a stala se z něj kolonie Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum. Nadále zůstalo důležitým obchodním místem pro zboží dopravené po moři a dále posíláno do Říma nebo na jih po nedaleké Via Appia a díky tomu je 1. století našeho letopočtu obdobím největšího rozvoje města.
A poprvé, 5. února 62, zničilo prudké zemětřesení přibližně 60 % města. Město bylo v krátkém čase znovu vystavěno, pravděpodobně ještě zdobněji a bohatěji než předtím.
Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, aby způsobily poškození budov. Na začátku srpna roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné a celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. srpna došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a zaclonila slunce v pravé poledne. Shodou okolností to bylo datum Vulkanálie, svátku římského boha ohně Vulkána.
Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl Plinius mladší, který událost popsal v dopise Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Obyvatele města usmrtily jedovaté plyny uvolněné při erupci. Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Zničeno bylo území od Herculanea až po Stabie.
„Mrak“, o kterém Plinius Mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno – dnes tento jev nazýváme „tsunami“.
Jeho strýc, Plinius Starší, se nechal na veslici dopravit do Stabií, aby mohl úkaz sledovat, ale na svoji zvědavost doplatil životem. Byl nalezen mrtvý na pláži ve Stabiích, pravděpodobně zadušen oxidem uhelnatým.
Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860 se výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli.
Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku. Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem.
Objevují se spekulace, že Fontana původně odkryl některé ze slavných erotických fresek, a poté je, s ohledem na cudnost běžnou v té době, znovu zakryl ve snaze o archeologickou cenzuru. Tento názor je podpořen záznamy pozdějších archeologů, kteří měli pocit, že místa, na kterých pracují, byly v minulosti navštívena a znovu zakryta.
Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel. Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody.
Jedním z hlavních směrů současných výzkumů je zkoumání staveb, které se v době erupce právě rekonstruovaly. Některé staré a poškozené malby mohly být zakryty novými a vědci se nyní snaží za pomoci moderních přístrojů objevit alespoň stín dlouho skrytých fresek. Důvodem, proč byly některé stavby opravovány ještě 17 let po zemětřesení, byla zvyšující se frekvence malých otřesů, které nakonec vyústily v erupci.
Většina archeologických prací se zastavila v úrovni ulice v roce 79. Zemní práce ve staré části města a hloubkové vrty však zjevily vrstvy usazeného sedimentu, který naznačuje, že již před rokem 79 byla oblast zasažena přírodními katastrofami.
Na vrstvě lávového podloží pod městem byly nalezeny tři vrstvy sedimentu. V těchto vrstvách vědci nalezli kosti zvířat, úlomky keramiky a otisky květin. Pomocí radiokarbonové metody datování vědci určili stáří první vrstvy do 8. století př.n.l., přibližně do doby založení města. Další dvě vrstvy jsou odděleny obdělanou půdou a kamennými silnicemi a jejich vznik se datuje do 4. století a 2. století př.nl. Za vznikem těchto sedimentů se skrývají patrně rozsáhlé sesuvy půdy vlivem extrémních srážek.
Geologové se snažili pomocí magnetické charakteristiky kamenů z Pompejí určit teplotu pyroklastické vlny, který pohřbil město. Pokud roztavená láva tuhne, magnetické minerály v ni obsažené se orientují shodně s zemským magnetickým polem. Pokud je materiál zahřát nad určitou teplotu, známou jako Curieho teplota, magnetické pole může být změněno nebo úplně zrušeno.
Analýza přibližně 200 vulkanických kamenů a nálezů ukázala, že u vrcholu sopky měl mrak teplotu kolem 850 °C a než dosáhl města, ochladl na 350 °C. Většina zkoumaných materiálů byla vystavena teplotě mezi 240 °C a 340°C. Na některých místech byla teplota ještě nižší, kolem 180 °C.
Každopádně nám město nabízí pohled na život v 1. století. V této době byly Pompeje velmi živým místem a můžeme zde nalézt i ty nejmenší detaily o každodenním životě. Například na podlaze jednoho z domů nalezneme nápis Salve, lucru, patrně v humorném smyslu. V tomto domě sídlila obchodní společnost vlastněná Siricem a Nummianem. V jiných domech můžeme nalézt detaily o jiných profesích, například „čistírny“. Na džbánech s vínem byly nápisy, které lze považovat za první reklamní slovní hříčky na světě, Vesuvinum. Graffiti na zdech nám ukazuje pravou pouliční latinu.
V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a oblast sloužila jako rekreační oblast Římanů. Nalezneme zde mnoho staveb občanské vybavenosti: Macellum, Pistrinum, Thermopolia, cauporioe a amfiteátr.
V roce 2002 výzkumy v ústí řeky Sarno ukázaly, že i přístav byl obydlen a lidé zde žili na systémech kanálů, který mnoha vědcům připomíná Benátky. Tyto výzkumy jsou zatím na počátku a výsledky teprve přinesou.
Pompeje sloužily jako námět pro historický román Poslední dny Pompejí, pro britský televizní seriál Up Pompeii a román Robert Harrise Pompeje. Ve výtvarném umění je slavný obraz Poslední den Pompejí ruského malíře Carlo Brulla.
V říjnu 1971 vystoupila slavná skupina Pink Floyd ve 2 000 let starém amfiteátru v Pompejích pro publikum složené z kameramanů. Videozáznam tohoto vystoupení byl později zveřejněn.
Název Poslední dny Pompejí nese také opera rockové skupiny Nova Mob.
Agcheologická lokalita leží těsně u vlakové zastávky ze Sorrenta do Neapole. Při výstupu z vlaku nás čeká pár stánku s nezbytnými suvenýry, po nichž následuje hlavní vchod. U vchodu lze zakoupit vstupenku do Pompeí za 11 eur, nebo zvýhodněnou vstupenku do Pompeí, Herculanea, Stabií, Oplontis a Boscoreale za 20 eur. U vchodu si lze zapůjčit zvukové zařízení s nahrátými informacemi o nalezených památkách, které ale nejsou v češtině.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:30000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Sýrorodka drobná

Sýrorodka drobná je asi 4 mm dlouhá moucha z čeledi sýrohlodkovitých, jejíž larvy dosahující délky 8 mm napadají potraviny.
Na Sardinii je záměrné napadení larvami používáno pro výrobu místního speciálního sýra Casu marzu.


Kapitulní děkanství

Kapitulní děkanství je jedním z historických objektů tvořících celek Olomouckého hradu, národní kulturní památky.
ISBN 80-85227-83-5, Elbelová G., Zatloukal P., Arcidiecézní muzeum Olomouc - průvodce, Olomouc 2006


Rotor

Pojmem rotor se označují rotující součásti strojů. Rotor musí být dobře vyvážen. Nerotující část se nazývá stator.


Sýr

Sýr je mléčný výrobek, který obsahuje mléčnou bílkovinu, tuky a ostatní složky mléka.
Sýr se vyrábí srážením mléka syřidlem nebo kyselinou mléčnou. V některých případech může být ke sražení mléka použita i kyselina, jako vinný ocet nebo citrónová štáva. Používá se mléko kravské, ovčí, kozí i mléko jiných savců. Různé druhy a příchuti sýrů jsou výsledkem použití mléka různých savců nebo různým procentem tuku v sušině, použití určitých druhů bakterií a plísní nebo různou délkou zrání a jinými postupy při zpracovávání. Další faktory zahrnují skladbu potravy zvířat a také přidávání chuťových přísad jako jsou bylinky nebo koření. Chuť může být ovlivněna také pasterizací mléka.
V současnosti se na trhu začaly objevovat imitace sýrů, které se vyrábějí nejčastěji z kaseinů, z rostlinného tuku, soli a vody. Mléčná bílkovina bývá nahrazena bílkovinou rostlinnou nebo škroby, což zlevňuje výrobek.
Sýr se požívá syrový, vařený, pečený, uzený i smažený, samotný nebo s různými přílohami. Může být ale i součástí různých omáček nebo zálivek.
Na celém světě se vyrábí stovky typů sýra. Existuje více různých systémů dělení sýrů.


Jan Evangelista Kosina

Jan Evangelista Kosina byl český pedagog, filolog, publicista a spisovatel. Byl také národní buditel a vlastenec.
Byl v letech 1867–1877 prvním ředitelem Slovanského gymnázia v Olomouci.
Na jeho popud bylo založeno několik spolků, např. Matice školská, Spolek učitelů moravských, Vlastivědné muzeum a Vlastivědná společnost muzejní.


FC Baník Ostrava

FC Baník Ostrava je ostravský fotbalový klub, který hraje první fotbalovou ligu.
Baník vznikl v roce 1922 a v počátcích neměl ani vlastní hřiště. Od roku 1935 hráli fotbalisté na škváře na Staré střelnici a v roce 1959 se klub přestěhoval na svůj nynější stadion – na Bazaly. Město Ostrava plánuje, že by se měl klub přestěhovat po vybudování nového městského fotbalového stadionu do Svinova.
V poválečném období sestoupil klub pouze dvakrát do 2. ligy. Po Slavii Praha je tedy Baník Ostrava druhým prvoligovým týmem, který v nejvyšší soutěži setrval nejdéle bez přerušení.
Největší úspěchy klubu jsou spjaty se jménem trenéra Evžena Hadamczika, který v Baníku působil od roku 1978. Během pěti let na trenérském postu získal s Baníkem Ostrava dvakrát mistrovský titul, třikrát obsadil druhé místo, dvakrát vyhrál Český pohár a jedenkrát Československý pohár. Další vysoce úspěšné období znamenala sezóna 2003/04, kdy Baník po 23 letech znovu získal mistrovský titul a byl ve finále Poháru ČMFS. V roce 2005 klub tento pohár vyhrál. V dalších sezonách se Baníku příliš nedařilo.
Pivovar Ostravar ve spolupráci s FC Baník Ostrava vytvořil fotbalové pivo fanoušků Baníku. Fanoušci si zvolili název piva Bazal, neúspěšnými variantami byly Baníček, Baník, nebo Fajne.
FCB má jedny z nejradikálnějších fanoušků v České republice, tzv. Chachary.
Ostravští radní chtějí postavit nový fotbalový stadion pro 30 000 diváků ve Svinově.
Od 1. července 2009 fotbalisty Baníku po šesti letech opět obléká firma Nike.
Zkušený záložník Rudolf Otepka, který už nechtěl v Baníku dále působit, se dohodl na angažmá v SK Sigma Olomouc.
Baník získal polského gólmana Pietrzkiewicze, Kapverďana Nevese a Korejce Leeho, což jsou první neslovenští cizinci v klubu.


Stožice

Stožice je vesnice ležící v severozápadní části Jihočeského kraje, v okrese Strakonice, asi 3 km jihozápadně od města Vodňany.


Miniautomobily

Miniautomobily je kategorie automobilů, která patří v evropských zemích k nejprodávanějším pro použití ve městech. Typickou karosérií miniaut je 3–dvéřový hatchback nebo 5–dveřový MPV crossover, některé automobilky nabízejí také v této velikosti modely s otevřenou karosérií.


Konstal 105N

Konstal 105N je typ tramvaje vyráběné polským podnikem Konstal ve městě Chorzów v letech 1973–1979. Úzkorozchodná verze je značena jako 805N.
Konstal 105N je standardní jednosměrný motorový tramvajový vůz v jehož pravé bočnici se nacházejí čtvery dveře. Jedná se o čtyřnápravovou tramvaj se všemi hnacími nápravami.
Tramvaj 105N vznikla na přelomu 60. a 70. let 20. století zmodernizováním typu Konstal 13N. Z tohoto předchůdce byla použita elektrická výzbroj, vzhled karoserie ale byl změněn ze zakulaceného na hranatý, vozová skříň byla zároveň vylehčena. Boční okna byla zvětšena, byla přidána malá okna na bocích i čelech tramvaje, díky čemuž získaly vozy 105N přezdívku „akvárium“. Tramvaje vyrobené v počátcích výroby nemohly být spojované s ostatními vozy a jejich elektrická výzbroj měla problémy s vlhkostí. Tramvaje Konstal 105N byly vybaveny elektrodynamickou brzdou a brzdami bubnovými a kolejnicovými. Hlavními autory konstrukce vozu byli Zygmunt Giziński a Wojciech Kozik.
V roce 1977 byly vyrobeny čtyři vozy 105NW pro Bydhošť a Lodž, které se od základní modifikace odlišují pouze v použití úzkorozchodných podvozků.
Úzkorozchodná verze 805N pro Lodž byla vyrobena 25 kusů v roce 1978.
S využitím dvou tramvají 105N byl v roce 1995 firmou H. Cegielski - Poznań vyroben prototyp tříčlánkové, částečně nízkopodlažní tramvaje Konstal 105N/2.
Tramvaje Konstal 105N jezdily ve všech polských tramvajových provozech. Většina z nich ale byla postupně zmodernizována na typ 105Na, takže v původní podobě jezdí už pouze několik málo jednotlivých vozů.


Raškovice

Obec Raškovice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 15. 8. 2008 zde žilo 1776 obyvatel.


Zemský prezident

Zemský prezident byl v dobách zemského zřízení První Československé republiky nejvyšší politický představitel země, podřízený ministrovi vnitra. Byl jmenován československým prezidentem na doporučení ministerstva vnitra. V jedné osobě spojoval funkci přednosty Zemského úřadu, předsedy Zemského zastupitelstva, Zemského výboru a i zemských komisí.


Muzeum města Brna

Muzeum města Brna je muzejní institucí, jejímž zřizovatelelm je město Brno. Muzeum se věnuje odborné vědecké, kulturní a vzdělávací činnosti, jejímž tématem je město Brno a spravuje rozsáhlé sbírky zachycující kulturní dědictví moravské metropole.
Počátky městského muzea sahají k roku 1896, kdy byla v prostorách starého Zemského domu instalována obrazová galerie zámožného měšťana Heinricha Gomperze. Obrazy, které Gomperz odkázal městu, se staly základem městského muzea, zřízeného oficiálně 20. března 1900. Jeho slavnostní otevření v prostorách Nové radnice se odehrálo až roku 1904. Muzeum tedy nejdříve sídlilo v dnešní Nové radnici. Ve třicátých letech, kdy byla budova adaptována pro potřeby magistrátu, musela instituce hledat nové zázemí. Našla jej v budově Městského dvoru na Šilingrově náměstí. V této době také došlo ke spojení městského muzea s městským archivem, které trvalo do roku 1948. K významnějšímu rozvoji instituce dochází od 50. let 20. století. Stoupá počet odborných pracovníků, narůstají sbírky muzea a instituce se roku 1960 stěhuje do svého nového působiště - na hrad Špilberk, který je dodnes její hlavní budovou.
Muzeum města Brna je tradiční a přední českou muzejní institucí. Sídlí v několika budovách, které zároveň reprezentují dějiny města a jsou jeho významnými památkami.


2006 BV39

2006 BV39 je planetka Apollonovy skupiny, patřící současně mezi objekty pravidelně se přibližující k Zemi a tedy i mezi potenciálně nebezpečná tělesa. Její dráha dosud není definitivně stanovena, proto jí nebylo dosud přiděleno katalogovoé číslo.
Vzhledem k tomu, že byla pozorována pouze po dobu dvou dní, nebylo možno provést spektroskopický výzkum. Proto o jejím chemickém složení není nic známo. Její průměr je odhadován na základě hvězdné velikosti a protože není známo ani albedo jejího povrchu, je proto značně nejistý.
Planetka byla poprvé pozorována 26. ledna 2006 kolem 08:00 světového času 1,8metrovým dalekohledem na Kitt Peak Observatory v rámci programu Spacewatch II. Objevili ji astronomové T. H. Bressi, M. T. Read. O dva dny později, 28. ledna v 07:28 UTC, prolétla v minimální vzdálenosti 330 tisíc kilometrů od středu Země, tedy blíže, než obíhá Měsíc, a opět se vzdálila do meziplanetárního prostoru. Naposledy byla pozorována ještě krátce před jejím maximálním přibliížením k Zemi, v 05:14 UTC a poté během obletu ještě téhož dne kolem 22:40 UTC astronomem Milošem Tichým z observatoře na jihočeské Kleti.
V minulosti prolétla již několikrát v blízkosti Země, naposledy v roce 1997, kdy ji minula v bezpečné vzdálenosti 23 milionu kilometrů. Před tím, v roce 1962, prolétla ve vzdálenosti přibližně 5,6 mil. km kolem Marsu, což poněkud změnilo její dráhu.
Planetka se bude opakovaně přibližovat k Zemi, ale po zbytek tohoto století nás tyto průlety neohrozí. K nejtěsnějšímu průletu ve vzdálenosti 7,3 mil. km má dojít 24. června 2061. Mnohem zajímavější budou opakované průlety kolem Marsu v letech 2026, 2050, 2075 a 2099. Při posledním z těchto setkání mine Mars jen o 4 mil. km.


Klony útočí

Film Star Wars: Epizoda II – Klony útočí je pátým natočeným celovečerním filmem série Star Wars amerického producenta George Lucase a jeho společnosti Lucasfilm. Speciální efekty a animace vytvořila její dceřiná společnost Industrial Light and Magic.
Dějově je epizoda druhým dílem série. Popisuje, jak dochází k militarizaci Republiky, jak se začínají formovat povstalci proti ústřední vládě na Coruscantu a jak Palpatine získává stále více moci. Film však byl mnohými kritiky označen jako nejslabší z celé nové série Hvězdných válek, především proto, že se v jeho příběhu nenachází žádný větší přelom.
Senátorka za Naboo Amidala přilétá na Coruscant. Loď na které má přiletět, ale na které letí její dvojnice, se stane cílem atentátu při kterém umírá zmíněná dvojnice. Na ochranu Amidali jsou nasazeni dva rytíři Jedi. Ti chytí najatou vražedkyni, která je ve chvíli, kdy skoro prozradí jméno svého zaměstnavatele, zabita. Obi-Wan zjišťuje, že šipka patří tvůrcům klonů a že jejich planetu někdo vymazal z archívu rytířů Jedi, a tak se vydává tuto planetu najít. Anakin má zatím chránit Amidalu, která se vrací na Naboo. Obi-Wan na planetě tvůrců klonů zjišťuje, že někdo objednal armádu klonů pro republiku. Najde také nájemného lovce lidí, Jango Feta, jenž je zodpovědný za atentáty na Amidalu, jenž je také vzorem pro klony. Jango Fet prchá, ale je pronásledován Obi-Wanem, kterému po honičce a přestřelce v poli asteroidů uniká. Obi-Wan na planetě pod polem nachází armádu droidů vedenou obchodní federací a hrabětem Dooku. Mezitím Anakin a Amidalou odlétá na Tatoine hledat svou matku. Obi-Wan je zajat poté, co se přes Anakina pokusí poslat zprávu radě Jedi a Anakin s Amidalou se ho vydají zachránit, ale jsou zajati též a připoutáni v obrovské aréně, kde mají být sežráni nevídanými stvůrami. Na jejich záchranu se vydá celá armáda rytířů Jedi, kteří však droidům podléhají. Poslední z nich jsou zachráněni armádou klonů, vedenou mistrem Yodou. Ve velké bitvě jsou droidi poraženi, ale Dooku po souboji s Obi-Wanem a Anakinem, a posléze i Yodou, prchá. Film končí svatbou Anakina a Amidaly, a impozantní scénou, kde se obrovské armády klonů naloďují na válečné lodě.


Bohumil Bezouška

Bohumil Bezouška byl český herec, kabaretní a estrádní komik, rozhlasový režisér, scenárista, konferenciér, bavič, spisovatel-humorista.
Jednalo se o dlouholetého člena činohry Národního divadla v Praze, jenž na divadle i ve filmu proslul zejména jako herec menších či epizodních rolí. Nicméně mezi svými divadelními kolegy byl poměrně oblíbený pro svoji mimořádně družnou a společenskou povahu, výborné vypravěčské umění. Proslul též jako výborný imitátor Jana Pivce a Jaroslava Vojty, uměl imitovat i některé slavné československé politiky jako byli Gustáv Husák, Zdeněk Nejedlý či Dr. Edvard Beneš. Byl znám také jako velký sběratel anekdot a různých historek z hereckého, divadelního a filmového prostředí, které nejen rád a s chutí vyprávěl, ale i s oblibou publikoval v novinách a časopisech. Uměl také výborně německy, vystupoval často i v rakouském rozhlasu. Jeho celoživotním přítelem byl český herec František Filipovský.


Šťavelan vápenatý

Velké množství šťavelanu vápenatého se nachází v jedovaté rostlině dieffenbachii. Je obsažen také v listech rebarbory, různých druzích šťavelu, v árónovitých, kolokázii jedlé a v agáve, v malých množstvích také ve špenátu. Nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého jsou přítomny ve stonku, kořenech a listech.
Šťavelan vápenatý je hlavní složkou tzv. pivního kamene, nahnědlé sraženiny, která má tendenci se hromadit v nádržích, sudech a jiných zásobnících používaných při vaření piva. Pivní kámen se skládá z vápenatých a hořečnatých solí a z různých organických látek vznikajících při procesu vaření piva. Podporuje růst nechtěných mikroorganismů, které mohou nepříznivě ovlivnit nebo úplně zničit chuť celé várky piva.
Krystaly šťavelanu vápenatého v moči jsou nejčastější příčinou ledvinových kamenů u lidí, tvorba těchto krystalů je také jedním z toxických účinků při otravě ethylenglykolem.
Šťavelan vápenatý se přirozeně vyskytuje ve podobě tří minerálů: whewellit, weddellit, a velmi zřídka také jako trihydrát nazývaný caoxit.
Již malé dávky šťavelanu vápenatého jsou dostatečné, aby způsobily silný pocit pálení v ústech a jícnu, otok a dušení. Ve větších dávkách však šťavelan vápenatý způsobuje vážné zažívací potíže, problémy s dýcháním a - při dostatečné dávce - křeče, kóma a smrt. Z těžké otravy šťavelanem se lze zotavit, může ale dojít k trvalému poškození jater a ledvin.
Nejsilnější reakce vyvolává stonek dieffenbachie. Jehličkovité krystaly způsobují bolest a edém při kontaktu se rty, jazykem, ústní sliznicí, spojivkou a kůží. Příčinou edému je primárně přímé poškození způsobené krystaly, v menší míře také jiné rostlinné toxiny.
Je nezbytná okamžitá lékařská pomoc. Ohrožení průchodnosti dýchacích cest závisí na druhu požité rostliny, od mírného po vážnější. Jediný lusk arisémy způsobí okamžitý otok a pálení. Tento otok ustoupí až za více než 12 hodin. Pro léčbu v rámci lékařské první pomoci je indikován Benadryl, Epinefrin a Pepcid, vždy nitrožilně. Přestože jde především o lokální reakci, léčí se jako reakce anafylaktická.


Správa Krkonošského národního parku

Správa Krkonošského národního parku je instituce pověřená péčí o Krkonošský národní park, která byla zřízena 17. května 1963 na české straně Krkonoš a sídlí ve Vrchlabí.
V roce 1978 se správa KRNAP se stala členem Světové unie ochrany přírody. V roce 1992 se podařilo prosadit zařazení do světové sítě biosférických rezervací UNESCO a s pomocí holandská nadace začala obnovy znečištěním poškozených lesů Krkonoš, která pokračovala až do roku 2000. V roce 2007 se správa KRNAP stala členem asociace evropských organizací zabývající se péčí o chráněná území EUROSITE.


Bitva u Ramillies

Po úspěšném roce 1704 následoval pro protifrancouzskou koalici spíše neúspěšný rok 1705. Pokračující úspěchy Francouzů v severní Itálii vedly Evžena a Marlborougha k vytvoření plánu na přesun obou do Itálie. Plán padl poté, co Francouzi zahájili nové operace v okolí řeky Rýn. Oba vojevůdci se museli rozdělit, Marlborough zůstal na Rýně, Evžen odešel do Itálie. V roce 1705 rozhodnutí na těchto bojištích nepadlo, boje zde proto pokračovaly ještě v roce 1706, kdy Evžen v Itálii a Marlborough na hranicích Říše a Španělského Nizozemí zahájili nové ofenzívy.
Marlborough se přesunul do blízkosti významného města Liege a doufal, že hrozba vůči němu donutí nepřítele k boji. Hodně mu nahrávalo, že jeho hlavním protivníkem byl maršál Villeroy. Vévoda Villeroy zrovna nevynikal válečnickými schopnostmi, nicméně Ludvík XIV. mu jakožto svému velkému oblíbenci dal i přesto příležitost prosadit se a odčinit tak katastrofální výkon, který předvedl v Itálii v letech 1701-1702. Villeroy po střetnutí nijak zvlášť netoužil, ovšem jeho panovník požadoval svedení bitvy, která by navázala na menší úspěchy z roku 1705 a definitivně tak dala zapomenout na drtivou porážku od Höchstädtu.
Jelikož si tedy panovník jednoznačně žádal rozhodnou akci, Villeroy opustil pás svých pevností a vyrazil k pevnosti Léau, kterou francouzská strana ztratila v roce 1705. Marlborough si nebyl jist přesnou pozicí nepřítele ani cílem jeho tažení a napůl naslepo vyrazil rychle k St. André, kde hodlal rozbít tábořiště a rozhodnout se, co dál. Generál Cadogan, který měl budoucí tábořiště prozkoumat, se však vrátil se zprávou, že na místě se nachází tábor nepřítele. Marlborough byl nadšen - bitva, po které toužil, byla na dosah.
Francouzské síly se rozvinuly do čtyři míle dlouhé konkávní linie, táhnoucí se od Autre-Eglise přes Offus a Ramillies až k Taviers. Severní pozice Francouzů byly posíleny o těžký bažinatý terén protínaný místními potoky, bažiny též chránily bok jejich pravého křídla. Jelikož těžký terén na severu a ve středu bojiště se hodil maximálně pro pěchotu, byla větší část jízdy obou stran shromážděna na jihu bojiště. Ve středu pak byla umístěna dělostřelectva obou armád. Malborough sám velmi rád rozvinutí svých jednotek přizpůsobil nepříteli, byl si totiž vědom toho, že za dané situace bude moci využívat výhody své konvexně prohnuté pozice, aniž by si musel dělat těžkou hlavu s jejími nevýhodami.
Bitvu zahájila Marlboroughova Modrá garda na Francouzi obsazenou vesnici Taviers a východněji ležící vesničku Franquenée. V asi 13:15 byly oba cíle dobyty. Villeroy vyslal na jejich znovudobytí bavorské zálohy a jednotky ze středu formace. Zároveň poslal další jednotky na sever, kde anglické síly zahájily s mírným zpožděním silný útok na Autre-Eglise. Následoval prudký útok Marlboroughových sil v centru bojiště na Ramillies a Offus, ovšem Francouzi jej vydrželi a jejich protiútoky na jihu začaly rozvracet holandské jednotky. Bitva se však měla rozhodnout jinde.
Pro odražení předchozích útoků totiž Villeroy ještě více reorganizoval svoji linii, která teď byla v různých úsecích bráněna velmi rozdílnými silami. Marlborough si povšiml toho, že pozice mezi Ramillies a Taviers je nyní hájena pouze slabšími jízdními jednotkami a využil výhody své vnitřní linie, když rychle stáhl veškeré své jízdní jednotky na levé křídlo a vrhl je proti této slabině v francouzských pozicích. Náhle zřetelně slabší vnitřní úsek pravého křídla Francouzů nemohl takovému náporu odolat a zhroutil se dříve, než mu mohly ostatní francouzské jednotky přijít na pomoc. Bitva byla rozhodnuta. . Francouzi se začali urychleně stahovat k severu, ovšem Marlborough je těsně následoval a jeho prudké útoky jim způsobily další ztráty, než tma zcela ukončila boj. .
Přestože bitva u Ramillies v mnohých ohledech připomíná bitvu u Höchstädtu, existují zde výrazné odlišnosti. V prvé řadě je nutno přiznat, že zatímco porážku u Höchstädtu lze jednoznačně přičíst hrubým chybám maršála Tallarda, u Ramillies tomu bylo jinak. Villeroy, v pokročilejších fázích bitvy konzultující svůj postup s bavorským kurfiřtem Maxem Emanuelem, odvedl jako vojevůdce kvalitní výkon, dalo by se říci, že možná nejlepší ve své nepříliš úspěšné vojevůdcovské kariéře.
Přesuny jednotek, které Max s Villeroyem prováděli, byly do značné míry vynucené okolnostmi a rozhodně je nelze označit za vyloženě chybné. Podle některých vojenských historiků byl ovšem celkový charakter akcí francouzské strany příliš pasivní, např. jednotky odeslané ze středu formace na sever setrvávaly víceméně pasivně na této části bojiště i poté, co nepřátelský nápor zeslábl a bylo možné je odeslat zpět nebo vrhnout do útoku.
Řada historiků ovšem upozorňuje také na to, že u Höchstädtu Francie ztratila významný podíl svých elitních formací a velká část dalších byla odeslána do severní Itálie, což se tragicky projevilo právě u Ramillies. Ostudně rychlé zhroucení obrany v Taviers a Franquenée pod útokem sil jen o málo početnějších jednoznačně ukazuje na značnou převahu ve výcviku a kvalitě vojáků a nižších úrovní důstojnického sboru na Marlboroughově straně. Tento fakt ještě potvrzuje i vývoj situace na severní části bojiště, kde měly původně umístěné francouzské síly zvládnout spojenecký útok samy, bez toho, aby jim bylo nutné posílat tak rozsáhlé posily.
Celkově tedy lze říci, že bitvu rozhodla kombinace drobných chyb na francouzské straně, výrazně horší kvalita části francouzských vojáků a do jisté míry malá agresivita francouzského velení, to vše za situace, kdy na straně protivníka velel génius, který dokázal všech těchto okolností beze zbytku využít. Vítězství u Ramillies je zejména z těchto důvodů považováno za nejskvělejší Marlboroughův úspěch.
Následky porážky u Ramillies byly pro francouzskou stranu vyloženě katastrofální. Francie ztratila kontrolu na Španělským Nizozemím a přestala být schopna vážněji ohrožovat Říši. Ke stabilizaci situace na Rýně a v oblasti Nizozemí musela být navíc povolána část sil z Itálie i s maršálem Vendômem. Tento fakt nepochybně přispěl k následné drtivé porážce francouzských sil u Turína. Jestliže Francie vstupovala do roku 1706 s nadějemi na úspěšnou ofenzívu, končila jej se strašlivými ztrátami a pod bezprostřední hrozbou invaze nepřátel na její vlastní území.


Karel Handzel

Vystudoval gymnázium v Ostravě, poté češtinu a němčinu na FF UK v Praze; studia ovšem nedokončil a začal pracovat jako novinář a překladatel. V době 1. světové války bojoval v Haliči, pak v Itálii. Po vzniku samostatného Československa začal spolupracovat s týdeníkem Velká Ostrava a sociálně demokratickým listem Duch času. Od roku 1923 působil jako redaktor vládního listu Československá republika, kam psal soudničky, fejetony a sloupky. Od roku 1938 pracoval v ČTK, po 2. světové válce v tiskovém oddělení ministerstva informací.
Těžiště Handzelovy beletristické tvorby leží v povídkách z ostravského a hornického prostředí. Do jeho tvorby se promítla především skutečnost, že byl členem umělecké obce Koliba, která hlásala příklon ke slovanskému Východu, k tradici Velké Moravy, k lidovému umění a filozofii. Handzel sbíral, literárně stylizoval a posléze vydával pohádky, pověsti, pořekadla, přísloví; stal se také jedním z prvních sběratelů hornického folklóru. Působil také jako překladatel; překládal z polštiny, ukrajinštiny, běloruštiny, slovinštiny a bulharštiny.


Adopce na dálku

Adopce na dálku je populární způsob dobročinnosti, jehož podstatou je sponzorvání dětí z chudých rodin v rozvojových zemích a následnéfinancování jejich vzdělávání a obživy, něž se postaví na vlastní nohy. Někdy v jeho rámci dochází k formální adopci sponzorovaného dítěte. V současné době v České republice i ve světě běží celá řada podobných projektů od různých organizací podporujících děti v Litvě, Ugandě, Bangladéši a dalších zemích. Cílem je umožnit dětem vzdělání dostačující k tomu, aby si dokázaly v životě zaobstarat důstojnou obživu a přitom nebyly vytrženy ze svého rodinného a kulturního prostředí.
Nejznámějším jménem pro sponzorství dětí v České republice je Adopce na dálku® - projekt Arcidiecézní charity Praha, jehož název je registrován na Úřadu průmyslového vlastnictví. Arcidiecézní charita Praha podporuje děti v Indii, Ugandě, Zambii, Kongu a v dalších rozvojových zemích, mimo Adopci na dálku® také staví a provozuje nemocnice, školy a podporuje další komunitní projekty v oblasti zemědělství a jiné.
Organizace, které projekt organizují, obvykle působí přímo v místě samy, nebo mají smlouvu s nějakou další organizací. Peníze se neposílají přímo dětem, ale jim. K adopci jsou vybírány sirotci a děti z velmi chudých rodin, pro něž jejich rodiče nemohou zajistit z vlastních prostředků vzdělání. Částky se u jednotlivých projektů pohybují v rozmezí cca 5000 až 14000 KČ na rok, z čehož 10% tvoří administrativní náklady. U všech českých organizací zabývajících se touto formou charity obdrží dárce darovací listinu, kterou lze použít pro snížení daňového základu.
Adoptivní rodiče dostávají obvykle dvakrát či třikrát ročně informace o prospěchu dítěte a o tom, jak se mu daří, dopisem od dítěte a někdy i s jeho fotografiemi. Dárky se posílat nedoporučuje - jednak by mohly vzbudit závist mezi dětmi, jednak pro člověka ze střední Evropy nemusí být zrovna lehké uhodnout, jaký dárek je pro dítě v chudé vsi v Indii vhodný a praktický. Obvykle se nedoporučuje zvát děti na návštěvu, výjimkou jsou případy adopcí z blízkých zemí s podobnou kulturou, kde jsou prázdninové pobyty dětí často přímo organizovány.
Mezi nejvýznamnější české organizace, které přímo zprostředkovávají adopce na dálku, patří:
Adopce na dálku je velice populární jak v České republice, tak i ve světě, přesto musí čelit kritice, byť ne příliš rozšířené. Kritizováno je, že údajně podporuje pocit bezmoci a méněcenosti u sponzorovaných dětí a jejich rodin, které musí spoléhat na dobročinnost svých sponzorů. To je sice vlastnost všech charitativních programů, ovšem podle kritiků je výsledný dojem u tohoto modelu údajně mnohem výraznější. Další výhrady se týkají možného kulturního ovlivňování dětí a případně i toho, že tyto projekty jsou neefektivní, protože jsou finančně náročné na administrativu. Kritizována je též výběrovost - pomoc je určena konkrétně jednomu dítěti, které jsou tak zvýhodněny oproti ostatním. Některé organizace realizují další rozvojové projekty v oblastech, odkud pocházejí děti podporované projektem Adopce na dálku tak, aby pomohli rozvoji celých vesnic, ne jen vybraných jedinců


Chorvatská rada obrany

Chorvatská rada obrany nebo také Chorvatský obranný koncil byla vojenská organizace Chorvatů za občanské války v Jugoslávii, aktivní v Bosně a Hercegovině.
Organizaci finančně i materiálně podporovala Chorvatská vládnoucí strana HDZ. HVO byl de facto vojenskou organizací chorvatské republiky v Bosně, Herceg-Bosny. Zformoval se 4. dubna 1992 a podílel se na vojenských akcích v celé zemi, například při bojích v Mostaru. Zanikl podepsáním mírové smlouvy mezi Franjo Tuđmanem, Slobodanem Miloševićem a Alijou Izetbegovićem v prosinci roku 1995. Zbylé jednotky se postupně přetransformovaly v chorvatskou část armády Federace Bosny a Hercegoviny.


PCMEF

PCMEF architektura je založená na několika dobře známých návrhových vzorech


SMS Nassau

SMS Nassau byla první německou bitevní lodí typu dreadnought. Byla postavena jako přímá odpověď na spuštění britské HMS Dreadnought. Jejími sesterskými loděmi byly SMS Rheinland, SMS Posen a SMS Westfalen. Byla pojmenována po německém knížectví Nassau.
Kýl lodi byl položen 22. července 1907 v loděnicích Kaiserliche Werft ve Wilhelmshavenu. Spuštěna na vodu byla o necelý rok později 7. března 1908 a do služby vstoupila 1. října 1909.
První světová válka zastihla SMS Nassau ve službě u Baltské floty. V srpnu 1915 se účastnila bitvy v Rižském zálivu. Později se svými sesterskými loděmi participovala na bitvě u Jutska. Nassau zde vystřelila 106 střel z hlavní baterie a sama byla dvakrát zasažena. Během bitvy se srazila s britským křižníkem HMS Spitfire. Z její posádky bitvu nepřežilo 11 mužů a 16 jich bylo zraněno. Po skončení války se stala válečnou kořistí Japonska. To nemělo pro již zastaralou loď žádné využití a tak jí v roce 1920 prodalo jedné britské společnosti na sešrotování. Stalo se tak roku 1921 v nizozemském Dordrechtu.


Horatius

IMHO encyklopedicky nevýznamná skupina. --Mormegil ? 16:57, 2. 2. 2006


Pařížská

Pařížská ulice jde ze Staroměstského náměstí ve směru na sever, protíná Josefov a ústí na břehu řeky na Čechův most na náměstí Curieových. Na své cestě protíná ulici Širokou a Dvořákovo nábřeží, vpravo zde pak počínají ulice Kostečná a Bílkova, vlevo Jáchymova, Červená, Břehová a 17. listopadu. Ulice je průjezdná jednosměrně v úseku Bílkova – Staroměstské náměstí, v úseku Bílkova – Nám. Curieových je obousměrný provoz vozidel. Dále jsou po obou stranách chodníky pro pěší lemovány stromořadím.
Ulice vznikla při asanaci Židovského města na konci 19. století a nese svůj název po Paříži, připomínajíc pařížské bulváry. V původních plánech se však měla stát součástí třídy jdoucí od Národního muzea přes Václavské náměstí, procházející přes Staré Město, Staroměstské náměstí, dnešní Josefov, Letnou až po budovu valného shromáždění, která měla kopírovat pařížskou Avenue des Champs-Elysées. Plán se však neuskutečnil pro nedostatek finančních prostředků a odpor obyvatel Starého Města.
Dnes je Pařížská ulice velmi luxusním koridorem s mnoha módními prodejnami a restauracemi. Nachází se zde divadlo IMAGE, Restaurace Reduta či funkcionalistický hotel Intercontinental. Pařížská je nazývána „nejdražší ulicí v Praze,“ neboť nájemní ceny bytů a především obchodů na této adrese jsou skutečně nejvyšší v metropoli, a 14. nejdražší na světě.
Řada domů, zejména poblíž Staronové synagogy, respektuje židovskou tradici místa. Z významnějších budov, které zde stály před asanací, se dá uvést Nová synagoga.


Lakros

Lakros vznikl pravděpodobně v Severní Americe v oblastí Velkých jezer již před několika stoletími. Tento sport byl založen indiánským kmenem Irokézů, kteří ho nazývali „bagataway“, což v překladu znamená „malý bratr války“. Lakros sloužil indiánům jako alternativa k válce při řešení sporů, ale i k udržení kondice. Označení lacrosse vymysleli až francouzští misionáři. Tento název má původ ve francouzském „“, neboť původní indiánská hůl připomínala misionářům berlu biskupa.
Postupem časů se vyvinuly další verze hry. Američané odvodili verzi fieldlakros, Kanaďané vymysleli boxlakros. V Česku se také hraje verze český lakros, který má svá specifika. Na první pohled se odlišuje tím, že se hraje jednoruč. Pak je tu poslední verze, která je nejmladší – interkros.
Jednotlivé verze her se od sebe liší velikostí hřiště, počtu hráčů a způsobem, jakým je možné zneškodnit soupeře. Např. interkros je naprosto bezkontaktní sport, soupeře se nesmíte ani dotknout. Naopak boxlakros je tvrdý, kontaktní sport - soupeře můžete například mlátit holí do jeho hole nebo krosčekovat.
Fieldlakros hrají týmy s devíti hráči v poli a brankářem. Hraje na čtvrtiny, nejčastěji na 20 minut hrubého času. Hřiště svou velikostí odpovídá fotbalovému hřišti, povrch může být jak tráva přírodní, tak i umělá. Hřiště je rozdělenou na útočnou a obranou polovinu, přičemž na útočné musí být vždy minimálně tři hráči a na obrané také tři hráči. Dále jsou tu dvě rest-lines, kam se hráči staví při face-off. To také odpovídá rozdělení hráčů na obránce, útočníky a středopolaře, kteří se pohybují na obou polovinách. Hráči jsou vybaveni chrániči - povinná výbava je helma a rukavice, zbytek dle vlastního uvážení. Na nohy chrániče nejsou. Hra začíná face-off - ve vymezeném prostoru 3 hráči s každého týmu bojují o míč, po jeho vybojování nebo vyhození z vymezeného prostoru se do hry zapojují i ostatní hráči. Face-off se provádí i po vstřelení gólu. Fieldlakros je především taktická hra, není tak kontaktní jako Boxlakros. Útočící hráči se většinou snaží přehrát obranu soupeře pomocí předem nacvičených signálů, rychlých a přesných nahrávek, čímž obvykle donutí obránce soupeře chybovat a těží pak z této chyby. Brání se především zónově, uprostřed zóny je pak osobní obrana. Obránci získávají míč vyseknutím z hole soupeře, sražením protihráče s míčem k zemi nebo vybojováním po chybě útočících hráčů. Hůl na Fieldlakros je stejná jako na Boxlakros - skládá se z kovové tyče o délce přibližně 1 metr, oránci mohou mít hůl dlouhou až 1,8 metru, na jejímž konci je „hlava“, která má umělohmotný pevný obrys a je vypletena síťkou, do níž se chytá míč. Ten je přibližně stejně velký jako tenisák, jeho váha je zhruba stejná jako váha hokejového puku a dobře skáče.
Ženský lakros je velmi zjednodušeně Fieldlakrosem pro ženy, hraje se rovněž na fotbalovém hřišti, ale velmi se liší pravidly. Dospělé hráčky v poli nemusí mít žádné chrániče, nicméně obvykle mají chrániče zubů a očí,které jsou pro hráčky do 18 let povinné.
Mistrovství světa v ženském lakrosu se uskuteční ve dnech 17.–27. června 2009 v Praze, ve sportovním areálu Slavia.
Boxlakros hrají týmy po pěti hráčích v poli a jednom brankáři. Hra se hraje na periody, nejčastěji 4 krát 15 minut. Hraje se na hřišti velikosti hokejového hřiště, nejčastěji na umělém trávníku. Hráči mají chrániče na horní část těla, tj. hruď, ledviny, lokty, ruce, hlavu. Hra začíná takzvaným „Face“. Při něm se za tzv. restraining lines postaví 4 hráči z každého týmu a jeden hráč jde doprostřed na face. Po face se jedna strana zmocní míče a má 30 sekund na střelu na bránu, z čehož je deset sekund na překročení poloviny hřiště. Protihráči se snaží získat míč. Lakrosová hůl se skládá z kovové tyče o délce přibližně 1 metr, na jejímž konci je „hlava“, která má umělohmotný pevný obrys a je vypletena síťkou, do níž se chytá míč. Ten je přibližně stejně velký jako tenisák, jeho váha je zhruba stejná jako váha hokejového puku a dobře skáče.
Interkros se hraje ve čtyřech hráčích v poli a jedním brankářem. Hraje se na tři třetiny po 15 minutách na hřišti pokud možno 20 x 40m. Většinou v tělocvičně ale i na venkovní umělé trávě. Hráči nepotřebují žádné chrániče, protože hráči se sebe nesmí ani dotknout. Hráči mají kovové tyče s kompletní umělohmotnou „hlavou“. Míče jsou vetší než u ostatních druhů lacrossu a jsou lehčí. V intercrosu není žádný face ani vhazování. Hráči si jednoduše na začátku hřiště střihnou a kdo vyhraje, má míč. V této verzi padá velmi mnoho gólů, ale samozřejmě záleží na brankáři a na schopnostech hráčů. Konečný výsledek může činit například 35:25, ale také 12:15. Doba na útok je omezena na 30s, míč v držení hráče na 3 sekundy, což činí interkros velmi rychlou a napínavou hrou. Interkros hrají muži i ženy společně, nicméně na úrovni mistrovství světa jsou soutěže oddělené.


Kema

Kema je řeka ve Vologdské oblasti v Rusku. Je 150 km dlouhá. Povodí má rozlohu 4480 km2.
Průměrný roční průtok vody u vesnice Levkovo činí 44,8 m3/s. Zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá na konci dubna.


Kostel Panny Marie na Předhradí

Kostel Panny Marie na Předhradí je zaniklý kostel v Olomouci ze 13. století. Byl zbořen v roce 1839.
Kostel se nacházel na dnešním náměstí Republiky v místě dnešní knihovny města Olomouce. Byl to gotický trojlodní síňový kostel a měl čtyřhrannou věž.
Nad vchodem do zvonové věže se nacházel do roku 1802 pozdně gotický reliéf Panny Marie Opatrovnice z 15. století. Byl umístěn v kapli Panny Marie Opatrovnice, kde je dnes jeho sádrová kopie. V roce 1974 byl originální reliéf přenesen do Fürstenbergovy kaple katedrály svatého Václava.
Před kostelem byl asi 9 metrů vysoký mariánský sloup se sochou panny Marie. Sloup byl postaven asi 1698 na místě dnešní kašny Tritónů a v 1. čtvrtině 18. století přesunut blíže před vstup kostela. Sloup byl v roce 1802 nebo v roce 1839 přesunut do obce Huzová.
Kolem kostela byl hřbitov na jehož ohradní zdi byly sochy v nadživotní velikosti. Dvě z těchto soch jsou vedle vchodu do kostela svatého Michala.


Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy je nejmladší a nejrychleji rostoucí fakultou Karlovy univerzity v Praze. Vznikla 1. 8. 2000 z Institutu základů vzdělanosti téže univerzity a má v současnosti přes 2000 studentů. Nabízí studium v bakalářském, navazujícím magisterském a doktorském studiu v řadě humanitních a společenskovědních oborů. Páteří vědecké a výzkumné činnosti je oblast sociální a kulturní antropologie.
Všechny studijní obory FHS odpovídají dělenému studiu podle boloňského modelu. Na podporu studia fakulta bohatě využívá možností internetu: studijní evidence, přihlašování, podávání i opravování písemných prací, elektronická knihovna textů i nahrávky velkých přednášek jsou studentům přístupné kdykoli a odkudkoli. Tím se výrazně usnadňuje zejména kombinované studium.
Fakulta nabízí studijní program Základy humanitní vzdělanosti, v prezenční i kombinované formě studia. Tento program odpovídá představě „liberálního studia“ s individuální volbou studijních předmětů pod vedením tutora. Student musí v každém semestru dosáhnout 30 kreditů, jinak si přednášky, semináře atd. volí svobodně z nabídky FHS i jiných fakult UK. V průběhu studia musí kromě toho každý student absolvovat souborné zkoušky z filosofie, historie, sociologie, psychologie, ekonomie a antropologie, přeložit odborný text ze zvoleného cizího jazyka a obhájit bakalářskou práci.
Přijímací řízení je jednokolové a písemné a ověřuje pasivní znalost zvoleného cizího jazyka, a to překladem krátkého úryvku odborného textu do češtiny a odpovědí na tři otázky na obsah tohoto textu. Příklady textů z minulých let jsou na fakultním webu zde.
Na FHS působí studentský filmový klub, smíšený pěvecký sbor a vychází studentský časopis Humr- Humanitní revue studentů FHS UK. Fakulta pořádá každoročně studentské poznávací zájezdy do různých kulturně a historicky zajímavých oblastí Evropy a studentské terénní praxe v etnologii, v archeologii, v ekologii aj.
Od roku 2007 se FHS podílí na mezinárodním magisterském studijním programu filosofické antropologie v rámci Erasmus mundus.
Od roku 2007 má fakulta oprávnění pro habilitační a profesorská řízení v oboru sociální antropologie.
FHS provozuje program celoživotního vzdělávání v oboru Základy humanitní vzdělanosti, který připravuje pro bakalářské studium, vzdělává instruktory slepecké orientace a ve spolupráci nabízí i další formy vzdělávání.
V roce 2006 organizovali pracovníci fakulty 7 mezinárodních konferencí a kolokvií, publikovali téměř 300 knih a odborných statí a řešili 21 grantů v celkovém objemu přes 10 mil. Kč. Vědecká a výzkumná činnost pracovníků fakulty se soustřeďuje do různých oblastí kulturní, sociální, filosofické a historické antropologie, sociolingvistiky, genderu a etnologie. V letech 1999 – 2004 byla fakulta sídlem antropologické a etnologické části Centra pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity. V letech 2000 – 2004 byla FHS nositelem programu výchovy mladých vědeckých pracovníků v oboru historické antropologie. Od roku 2005 je FHS řešitelem výzkumného záměru „Antropologie komunikace a adaptace“. Pracovníci fakulty kromě toho úspěšně řešili několik desítek domácích i zahraničních grantů, tři programy EU a od roku 2008 se účastní Sedmého rámcového programu EU.
Kromě toho se pracovníci FHS podílejí na různých vzdělávacích a obecně prospěšných činnostech mimo rámec vysokoškolského studia. Tak byl v letech 2002 - 2007 součástí FHS Instítut pro rehabilitaci zrakově postižených, který vzdělával instruktory prostorové orientace pro nevidomé. V letech 2003 – 2007 realizovali pracovníci fakulty v mezinárodní spolupráci projekt CzechKid pro podporu výchovy v multikulturním prostředí.
FHS UK má téměř třicet dohod s různými evropskými univerzitami v rámci programu Erasmus. Pravidelně se podílí na semestrálním programu středoevropských studií UPCES pro americké studenty.
Předchůdcem FHS byl Institut základů vzdělanosti, založený roku 1990 jako součást UK. Pod vedením svého ředitele doc. Z. Pince otevřel v roce 1993 bakalářský a tři navazující magisterské programy celkem se třemi stovkami studentů. Když byl v roce 2000 převeden do nově založené FHS, měl něco přes 900 studentů. Prvním děkanem fakulty se stal prof. Jan Sokol. Od roku 2002 měla fakulta další magisterské i první doktorský program, k němuž pak přibyly další dva a v roce 2007 habilitační a profesorské oprávnění. Roku 2007 byl novým děkanem zvolen doc. Ladislav Benyovszky.
IZV sídlil v budově AV ČR v Legerově ulici, současně se založením fakulty se přestěhoval do nové budovy UK v Praze-Jinonicích, kde sídlí děkanát a bakalářské studium. Vzhledem k růstu počtu studentů a k tísnivým prostorovým podmínkám se magisterská studia přestěhovala do najaté budovy Hůrka, katedra Řízení a supervize sídlí v najatých prostorách v Máchově ulici na Vinohradech.


Jan Malík

Jan Malík byl významný český loutkař. Kromě jiného byl jedním z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze, kde následně sám také přednášel, a to režii a dějiny loutkového divadla. Právě on se zasloužil o obnovení činnosti mezinárodní loutkářské organizace UNIMA stejně jako o založení dodnes fungujícího Muzea loutkářských kultur v Chrudimi.
Jan Malík se narodil 15. února 1904 v Příbrami. Vystudoval klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1930 získal titul PhDr. Krátce působil i jako gymnaziální profesor.
Zpočátku se angažoval jako amatérský loutkoherec. V Praze to bylo poprvé v roce 1923 v libeňském Sokolu. Ještě koncem 20. let, tedy v době studií na Karlově univerzitě, se začal projevovat Malíkův zájem o loutkové divadlo i v rovině teoretické, a tak se nedlouho poté stal hlavním spolupracovníkem šéfredaktora časopisu Loutkář Jindřicha Veselého. Svou činnost ale dále rozvíjel a již od 30. let se věnoval také autorským textům a režii. Nutno poznamenat, že v jeho osobnosti se snoubilo nejen umělecké cítění a nadání, ale také dobré organizační schopnosti, kterých v oblasti loutkového divadla v dalších letech hojně využil. Vedle zmiňovaného Sokola se jeho působiště rozrostlo a v letech 1934 – 1939 působil také jako režisér Loutkového divadla Umělecké výchovy v Praze-Vinohradech.
V Libni v roce 1939 spolu s dalšími stejně nadšenými amatérskými loutkáři, z jejichž řad pak vyšlo několik zakladatelů a budoucích členů již profesionálního souboru Ústředního loutkového divadla v Praze založil Skupinu PULS.
Dne 27. září 1949 Malík založil Ústřední loutkové divadlo v Praze. ÚLD se stalo jednou z prvních profesionálních loutkových scén v celém tehdejším Československu. Malík zakládal ÚLD se svými spolupracovníky z velké míry po vzoru Ústředního loutkového divadla Sergeje Obrazcova v Moskvě. Nutno zmínit, že Obrazcov měl na Malíka mimořádný vliv. Právě na základě zkušeností z Obrazcovova divadla Malík provedl modernizaci českého loutkářství – zasadil se o používání nových typů loutek, především „javajek“, které nahradily tradiční lidové marionety. Tento počin bývá někdy označován jako tzv. tyčková revoluce.
Svou činnost zahájilo Ústřední loutkové divadlo dne 26. února 1950 premiérou hry Aloise Jiráska Pan Johanes.
Malík byl až do roku 1966 vůdčí osobností divadla. Byl v podstatě výhradním režisérem všech inscenací, které z valné většiny realizovat s hlavním výtvarníkem divadla Vojtěchem Cynibulkem. Právě Cynibulk výrazným způsobem ovlivnil a nasměroval výtvarný profil divadla. Vedle něj tu však působili i další výtvarníci – za všechny jmenujme alespoň Václava Havlíka.


DNA polymeráza ?

DNA polymeráza ? je významná eukaryotická DNA polymeráza – umožňuje především prvních pár okamžiků replikace DNA, později tuto roli přejímají další DNA polymerázy.
Tato polymeráza se skládá ze čtyř podjednotek, ta největší má velikost 165-180 kDa a má vlastní katalytickou funkci, druhá nemá příliš jasnou funkci a zbylé dvě mají primázovou aktivitu. Lidské geny pro katalytickou podjednotku se nachází na krátkém raménku chromozomu X.
Tato DNA polymeráza umožňuje tzv. iniciaci replikace, a to jak na vedoucím, tak na opožďujícím se řetězci. Konkrétně je totiž schopná RNA-polymerizační aktivity, při níž dochází ke vzniku krátké sekvence RNA, tzv. primeru. Ten je nezbytný pro to, aby mohla začít plnohodnotná replikace, tedy řazení nukleotidů DNA. Dále také hraje roli v regulaci buněčného cyklu, konkrétně v některých kontrolních bodech.


Dana

Toto jméno je hebrejského původu a znamená „soudkyně“. Mužským protějškem je Dan. Dana je celosvětově velice oblíbena a naše země nejsou v tomto směru žádnou výjimkou.
Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména:
Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +0,8%.


Ottův motor

Ottův motor je historické označení spalovacího motoru, který v roce 1876 vyrobil a 25. května 1877 patentoval německý konstruktér a vynálezce Nicolaus Otto. Ottův motor byl čtyřtaktní plynový zážehový motor se zvýšeným kompresním poměrem. Průběh pracovního cyklu motoru je zjednodušeně popisován termodynamickým Ottovým cyklem: adiabatická komprese a expanze, rychlé spalování je nahrazeno izochorickým přívodem tepla a izochorický odvod tepla je realizován výměnou náplně.
== Současnost == Ottův motor je historickým předchůdcem všech současných zážehových motorů, přestože jich převážná většina spaluje kapalná paliva, nejčastěji benzín. Proto se v některých jazycích dodnes toto označení používá i v souvislosti s moderními motory s podobným principem činnosti:


Mínóův labyrint

Mínóův labyrint nebo Krétský labyrint byl v řecké mytologii labyrint krétského krále Mínóa. Předpokládá se, že je identický s palácem na Knóssu.
Podle pověsti pověřil král Mínós vynálezce a stavitele Daidala, aby navrhl dům se spletitými chodbami a schodišti. Daidalos vytvořil zázračné dílo, bludiště z kamene – labyrint, z něhož nikdo, kdo do něj vkročil, nenašel cestu ven. Později chtěl král vědět, zda jeho vláda na Krétě není ohrožena. Od boha Poseidóna si vyprosil býka na znamení toho, že má přízeň bohů. Mínós slíbil, že pak zvíře bohům obětuje na znamení díků. Nato mu Poseidón poslal z mořských hlubin krásného bílého býka. Avšak krále Mínóa se zmocnila chamtivost a tajně začlenil býka do královského stáda.
Bohové se tím však nedali obelhat. Poseidón vymyslel strašnou pomstu – s pomocí Afrodity vzbudil v královně Pásifaé, Mínóově manželce a dceři boha Hélia, bezuzdnou lásku k posvátnému býkovi. Jenže tomu zbližovací pokusy královny nebyly příjemné a tak před ní utekl. Daidalos znovu vymyslel geniální řešení. Zkonstruoval dutou dřevěnou krávu v životní velikosti a potáhl ji kravskou kůží. Pasifaé vlezla dovnitř a býk se nechal oklamat. Zanedlouho nato královna porodila netvora, chlapce s býčí hlavou. Král Mínós, před kterým se nepodařilo netvora utajit, uvěznil tohoto Mínotaura do labyrintu. Přisluhovače Daidala uvrhl do vězení.
Zanedlouho nato krále postihl další úder osudu. Jeho milovaný syn Androgeos se v Aténách zúčastnil sportovních soubojů. V pětiboji byl neporazitelný a vítězil nad všemi soupeři. Ti však nesnesli svou porážku a Androgea zabili. Král Mínós, plný bolesti a žalu vyslal proti Aténami válečnou flotilu, aby pomstila zločin. Athény byly poraženy a musely přistoupit na požadavek vítěze a poskytovat lidské oběti. Každých devět let museli poslat na Krétu čtrnáct mladých Atéňanů, sedm mládenců a sedm panen, jako potravu pro Mínotaura. Atény dlouho posílaly tuto strašnou daň, až se Théseus, syn krále Aigea dobrovolně vydal s oběťmi na Krétu. Otci slíbil, že pokud se z boje proti Mínotaurovi vrátí jako vítěz, při zpáteční cestě vztyčí na lodi bílé plachty.
Když Aténčané přistáli v Knóssu, Mínóova dcera Ariadné uviděla statného hrdinu a zamilovala se se do něj. Jak však měla zachránit milovaného před svým strašným nevlastním bratrem? Obstarala mu zázračný meč a vymyslela lest. Na bránu do labyrintu přivázala konec klubka červené vlny a dala ho Théseovi na cestu. Takto se mu podařilo zvítězit nad Mínotaurem a uniknout z bludiště před strážci, kteří dohlíželi na to, aby Mínotauros dostal oběti. Unikl také proto, že pozornost strážců odpoutalo cosi nevídaného: nad Knóssem letěli dva lidé jako ptáci. Daidalos si totiž ve vězení ze zbytku vosku a ptačích rtů vyrobil křídla pro sebe i svého syna Ikara a z ostrova utekli.
Théseovi s Ariadnou se podařilo utéci. Dostali se na ostrov Naxos. O tom, co se odehrálo tam, se pověsti rozcházejí. Nejznámější je verze, podle níž do děje zasáhlo více bohů. Théseus se bez Ariadny plavil do Atén a zapomněl černou plachtu vyměnit za bílou, jak slíbil otci. Když Aigeus spatřil znamení neštěstí, ze žalu skočil z vysokého útesu do moře. To pak podle něj později dostalo jméno Egejské moře.
Když Homér kolem roku 750 před Kristem poprvé písemně zaznamenal jména Mínós, Daidalos, Théseus a Ariadné, byla již Kréta dávno dobytá země, zalidněná mnoha národy:
Uprostřed tmavého moře je zem, co Kréta se nazývá, krásná a bohatá, v moře objetí, a žije tam mnoho, přemnoho lidí, co bydlí v devadesáti městech. Slyšet je tam jazyků různých a smíšených. Lze tam spatřit Achajce, kmeny kydónské a chrabré původní Kréťany, Dóry, co se na tři kmeny dělí, a Pelasgy slavné. Je tam velké město Knóssos; a v městě tom Mínós, důvěrník velkého Dia, měl vládu vždy po devět let.
Podle legendy se král Mínós přesídlil do podsvětí a ze svého trůnu soudil zemřelé. Až o několik století později se v řecké literatuře moudrý Mínós změnil na zuřivce. Atény, které se zmohly a zazářily v plném lesku, se zjevně nedokázaly smířit s tím, že kdysi museli platit tribut tehdy mocné Krétě. A tak přepsaly dějiny.
Filozof a přírodovědec Aristotelés, učitel Alexandra Velikého, který později padl u svých krajanů do nemilosti, zpochybnil tehdejší tradování příběhu krále Mínoa:
Minós měl u našich básníků od nepaměti špatnou pověst a na atických jevištích ho vždy hanili. Vůbec mu nepomohlo, že jej Hésiodos označil za nejlepšího krále a Homér ho dokonce považoval za Diova pověřence. Raději se věřilo tragickým básníkům. Krále Mínóa představovaly v hrách jako špatného a násilnické panovníka, přestože to byl podle běžných pověstí moudrý král a zákonodárce.
Vítězové často hanili bohy poražených. Mínotauros, kterého později označovali za netvora, byl možná na Krétě uctívaným bohem v býčí podobě. Jak víme, také později vzniklé náboženské komunity udělaly z „pohanských“ bohyň čarodějnice.
V každém případě hrál býk důležitou roli v náboženském kultu Kréty. Hliněné sochy býků a býčí hlavy ze zlata s mohutnými rohy se po tisíciletí zase dostaly na světlo. Archeologové užasli, když odhalili nástěnné malby, na kterých byli zobrazení odvážlivci přeskakující býka. První takové nálezy však nebyly objeveny na Krétě, ale na řeckém poloostrově Peloponésu.


Doba oběhu

Doba oběhu neboli perioda oběhu, též oběžná doba je jedním z alternativních elementů dráhy, popisujících pohyb kosmického tělesa v kosmickém prostoru. Značí se P a vyjadřuje se v časových jednotkách; u přirozených kosmických těles, zejména planet ve Sluneční soustavě, se používá nejčastěji jednotky rok. U umělých družic Země se nejčastěji užívá jednotky minuta.
kde a je velká poloosa a µ je gravitační parametr centrálního tělesa.
pro střední denní pohyb n vyjádřený v plném úhlu, tedy v obězích za jednotku času.
V reálném případě úlohy n-těles, kdy dochází ke stálé změně elementů dráhy, existuje celá řada různých period oběhu, a to podle toho, k čemu se opakování polohy obíhajícího tělesa vztahuje:
Parabolické dráhy a hyperbolické dráhy jsou neperiodické; proto u nich nejsou periody definovány vůbec.


Katerina Maleeva

Hrála na okruhu WTA ve dvouhře, čtyřhře a smíšené čtyřhře mezi lety 1984 a 1997. Její nejlepší pozice v žebříčku WTA bylo 6. místo.
Její dvě sestry byly též profesionálními tenistkami. Všechny tři se prosadily v první desítce žebříčku WTA ve dvouhře. Katerina byla nejvýše na 6. místě, Magdalena na 4. místě a Manuela na 3. místě, což je činí výjimečnou rodinou v tenisové historii. Matkou je Julia Berberyanová, která pochází z prominentní arménské rodiny. Ona sama byla v 60. letech nejlepší bulharskou tenisovou hráčkou.


381 př. n. l.

Roky: 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 ----


Enfant terrible

Enfant terrible [afa teríbl], francouzsky "hrozné dítě", "postrach rodiny"; dítě, které všechny uvádí do rozpaků svou upřímnou prostořekostí a působí tak ve společnosti drobné skandály.
V přeneseném smyslu prostořeký, nezdvořilý člověk, který nečekaně říká nepříjemné věci a nedbá na společenské zvyklosti. Případně vůbec výstřední člověk, "originál", který ve společnosti působí trapné situace. V současnosti se označení enfant terrible často chápe téměř jako lichotka, poklona něčí originalitě, odvaze a upřímnosti.
O tom, kdy se z běžné věty stalo okřídlené úsloví, se názory rozcházejí. Podle jedné verze to způsobil francouzský architekt L´Enfant, který ve službách Thomase Jeffersona plánoval město Washington a svými nápady působil různé nesnáze, takže ho Jefferson - s tímto povzdechem - brzy vyhodil. Slavný francouzský karikaturista Paul Gavarni nazval jednu sérii svých karikatur tímto titulkem.


Umělá muška

Umělá muška je rybářský pojem, který označuje umělou nástrahu, představující napodobeninu skutečné potravy ryb, především hmyzu nebo jeho vývojová stádia, v dnešní době se ovšem vyskytují i mušky, které napodobují i jiné živočichy včetně rybek, pulců, pijavic, korýšů, malých myší či ptáků, dokonce i jikry nebo kostku plovoucího chleba. Je vyráběna především z rybářského háčku, peří, srsti a vázacích materiálů. Způsob lovu, ve kterém je muška nejvíce využívána, se nazývá muškaření. Při něm nástrahu dostáváme na vodu do větších vzdáleností pomocí pohybu prutu a muškařské šňůry s návazcem.
Umělá muška jako rybářská nástraha pochází pravděpodobně z Číny, odkud se dostala až do Římské říše. Právě odtud pochází první písemné záznamy, z epigramů římského spisovatele Martiala, z 1. století našeho letopočtu. Z 2. století našeho letopočtu z Makedoniepochází už mnohem přesnější informace, z přírodopisné knihy Aelianuse z Praeneste. Ten píše i o vláčených umělých muškách za lodí při lovu tuňáků. Z dob středověku máme již záznamy o více typech umělých mušek, a to nejen sloužících k chytání pstruhů a lipanů, ale také kaprů, štik apod. Už se zde vyskytují návody na vázání mušek a také, kterou mušku nejlépe vybrat pro měsíce od března do srpna. Už v 50. letech 16. století byla napsána kniha Konrada Gessnera, ve které popisuje mimo jiné i tvar mušek, barvu a dokonce i které peří z jaké části těla ptáka použít. V polovině 17. století Angličan Thomas Barker rozděluje mušky na 2 skupiny – bezkřídlé a s křídly. A ve stejnou dobu vychází kniha Izaaka Waltona, který se proslavil jako zakladatel moderního rybářského umění. Po doplnění kapitol jeho přítele Charlese Cottona, který přidal dalších 25 druhů mušek, se tato kniha stala po dlouhé roky „rybářskou Biblí“. 18. století bylo pro muškaření nepříliš významné, až v první třetině 19. století přichází Alfred Ronalds s dílem pro muškaře, kde se vyskytují vědecké názvy hmyzu a běžně užívané názvy mušek, které tento hmyz napodobují.V polovině 19. století se teprve mušky začaly dělit na suché a mokré. Nastala tak éra suchých mušek, trvající až do konce 20. století, kdy G. E. M. Skues přichází s obhajobou mokré mušky a uvádí nymfy a nymfování do muškařského slovníku. Touto dobou k nám z Ameriky přichází i streamer.
Výhodou mušek je bezpochyby to, že si je může každý vyrábět sám dle vlastní fantazie. K tomu nám postačí pouze pár rad nebo postupů a několik potřebných pomůcek. Nejdůležitějšími pomůckami jsou muškařský svěráček, držák na cívku, nůžky, skřipec, rotační setrvačník, sklepávač srsti, „finišér“ a pro dobré vidění lampa či bílá položka.
Podle stavby mušky a způsobu lovu na ní je primárně rozdělujeme na suché mušky, mokré mušky, streamery a nymfy.
Techniku muškaření rozlišujeme především podle druhu umělých mušek, ale záleží také na rychlosti proudu, kde chytáme.
Touto metodou lovíme ryby, které sbírají potravu na hladině. Náhozy provádíme přímo nebo šikmo proti proudu. Hody musí být přesně směrované a dopad mušky musí být měkký. Muška musí správně sedět na hladině a necháváme ji splavat rychlostí proudu, do zorného pole ryby. Důležité je, aby muška nebrázdila hladinu a nečeřila vodu. Proud unáší mušku směrem k nám, proto musíme rychle zkracovat šňůru. Občas mušku osušíme planými hody nebo ji mastíme. Nejčastěji se chytá na jednu mušky, výjimečně na dvě. Při záseku nám napomáhá zrak a cit. Nejčastěji lovenými rybami tímto způsobem jsou pstruzi, lipani, jelci či plotice.
Touto metodou lovíme ryby, ketré sbírají potravu potápějící se ve vodě. Mušku nahazujeme šikmo přes proud nebo mírně proti proudu. Po dopadu mušky poupravíme její pozici a pak ji necháme volně unášet proudem, aby se dostala do všech vrstev vody, občas ji můžeme oživit lehkým škubnutím špičky prutu. Návazec necháme splavat čtvrtobloukem pod naše stanoviště. Můžeme lovit i na více mušek, nejčastěji se však používají dvě. Zásek provádíme při záblesku ryby pod hladinou v místech, kde by se podle nás mohla naše nástraha nacházet, nebo při škubnutí či napnutí naší šňůry.
Chytání nymfou se uskutečňuje u dna, jelikož nymfy většinou představují larvy opouštějící svůj úkryt. Nejčastěji nahazujeme šikmo proti proudu a nymfu necháme klesnout na dno a necháme ji unášet proudem směrem k nám. Pokud lovíme v klidné vodě, tak nymfu přitahujeme šňůrou pomalými a jemnými pohyby v kratších časových intervalech. Tímto způsobem se kromě mimo jiné často uloví i ryby jako je kapr nebo cejn.
Lov na streamery je v podstatě kombinací vláčení a muškaření. Nához provádíme jako při muškaření, nejčastěji šikmo po proudu, a necháváme streamer splavat pod sebe. Pak ho různou rychlostí a pomalými, trhavými pohyby přitahujeme k sobě jako při vláčení. Často takto lovíme dravce i ve stojatých vodách. Výhodou oproti vláčení je, že můžeme streamer dostat i do míst, kam bychom jinaknenahodili. Mimo pstruhy bývá úlovkem i štika, okoun nebo bolen.
Ing. Jaromír Říha, 1000 + 1 rada pro rybáře, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1976


Gormenghast

Gormenghast je fiktivní hrad gigantických rozměrů, který je dějištěm série fantasy knih, jejichž autorem je Mervyn Peake.
Názvem Gormenghast se označuje i celý tento cyklus knih, i když pouze v prvních dvou dílech se děj odehrává na tomto hradě. Peake celou řadu napsal jako životní příběh hlavního hrdiny Tita Žala. Ale kvůli zhoršujícímu se zdraví stihl za svůj život dokončit jen tři první díly a povídku Boy in the Darkness.


Pasťák

Pasťák je český film Hynka Bočana vyrobený roku 1968 s premiérou až roku 1990 podle stejnojmenného románu Karla Misaře. Film zachycuje typizovaným způsobem strukturu jednoho pražského „pasťáku“ z pohledu mladého učitele, který se tam dostane vlastně shodou okolností z menšího města. Druhou rovinou filmu je potom psychologický vývoj – reakce na novou zkušenost –, která vede až zkáze tohoto učitele.
Pasťák začíná pohledem na skupinu žáků před školou, do čehož začíná hrát hudba. Dveře se otevírají a děti vcházejí dovnitř. Poté opět zavřou. Budou se muset ještě otevřít pro opozdilé žáky i pro hlavního hrdinu, který je učitelem na této škole. Na schodech potkává zaměstnance školy a je jimi pokárán. Pokračuje dále do třídy na hodinu biologie, hodina skončí a žáci utíkají pryč. Jde do kabinetu a přistihne kluky kouřit na záchodě, ale ignoruje je. V kabinetu pročítá pozpátku kroniku školy a vtipně komentuje. Natáhne si budík, zapálí cigaretu a usne, ale cigaretou zapálí vycpané zvíře. Když vidí jeho kolega, jak stoupá od dveří kouř, probudí ho a následně vtrhne do kabinetu. Pak začne hlavního hrdinu kárat. Když se ho zeptá na článek, který měl učitel napsat, nevydrží to, vytáhne kroniku školy a začne poukazovat s nádechem ostudy na fotky dokazující kolegovu nacistickou minulost. Kolega však zbystří a má z fotek radost.
Další scéna zabírá vlakové nádraží, kde stojí učitel a jeho milá. Hovoří spolu. Učitel si chce najít nové zaměstnaní v Praze. Políbí svoji milou a nastupuje do vlaku. Po cestě do Prahy se objevuje hlavní hrdina v čekárně a zkoumá nefunkční hodiny. Po dlouhé době se konečně dostává do kanceláře úřadu, kde se ovšem dozvídá, že slíbené místo je už zabrané a že je přeřazen do budovy "U dobrého pastýře".
Odchází a během cesty do práce se zastavuje najíst. Při příchodu do budovy se dveře a je vřele přivítán. Vchází dovnitř, kde jsou všude mříže a ředitel za sebou pilně zamyká každé dveře. Vcházejí k ředitelovi do kanceláře a hlavní hrdina je seznámen s prací. Je šokován, když mu ředitel ukazuje fotky, jak dopadl jeho předchůdce. Pokračují do jídelny, kde mu je představen pan Helebrant. Potkává se s prvními chovanci. Prohlídka po ústavu pokračuje, přičemž se nakonec se dostávají na místo incidentu. Učitel poznává další zaměstnance a věří, že jde pouze o omyl a že zde nemá co dělat. Nakonec ho přesvědčí, že je na správném místě a je seznámen s během ústavu.
Ten den má už volno a prochází se Prahou. Druhý den dostává oblečení a chovanci na něj čekají připraveni před jízdou do uhelných skladů. Během cesty auto zastavuje u tabáku, kde je učitel seznámen s rituálem této cesty. Když přijedou do uhelných skladů nechají v autě konev s pitím, kterou jim řidič hodí a ta se rozlije. Chovanci mají mezi sebou velmi často šarvátky. Přijíždějí do skladů a čekají na šafáře, který jim po malé hádce dá lopaty. Pak teprve začnou překládat uhlí a učitel jde do hospody. Jeden z chovanců, Štrobach, na chvíli utíká, ale pak se zase vrací. Učitel všem koupí cigarety a dá jim je za odměnu. Následně jedou všichni zpět do ústavu a sprchují se.
Náhle přichází ředitel a zve si ho k sobě do kanceláře, aby ho pokáral za cigarety a za společnou sprchu kvůli bezpečnosti. Učiteli jsou ukázány další místnosti a rozhovor s jeho spolupracovníkem působí komicky. Dále jde po schodech dolů, vchází do místnosti, kde sedí skupina chovanců a zasáhne ho bota do hlavy. Kamera podrobně zachycuje náraz jednoho chovance po druhém. Učitel pak vycouvá z místnosti a jde do ložnice, přičemž sdělí jednomu z chovanců Topolovi, aby vyhlásil večerku. A tehdy se ukáže, jak pasťák funguje.
V noci pak přiváží bezpečnost přírůstek, který učitel přijímá. Nejdříve jdou spolu do kanceláře a nový přírůstek působí relativně příjemně. Pak je mu přidělena postel a jeden z chovanců říká, že je mu špatně, aby ostatní mohli nového chovance zmlátit. Učitel přibíhá a nachází zmláceného přírůstka a zuří. Dozvídá se o Holubovi, „královi pasťáku“. Pak se zamkne a jde si lehnout, čehož chce využít jeden z chovanců k útěku oknem, ale než se dostane dolů, přibíhá jeden ze zaměstnanců a připraví mu žebřík. Následně jdou probudit učitele, který si toho ani nevšiml.
Další scéna začíná v hospodě a objevuje se „předčítání dopisu“. Učitel tam má schůzku se svoji milou a povídají si o vztahu. Tato scéna končí komickým placením číšníkovi. Hlavní hrdina je pak opilý. Před dveřmi ústavu mu jeho kolega pomůže dovnitř a uloží ho na postel. Následuje hodina matematiky, kde zjistí, že chovanci nejsou příliš vzdělaní a poprvé se dostává dostává do sporu s Holubem. Sice s nim nehne, ale psychologicky v podstatě zvítězí.
Učitel se snaží rozdělit chovancům povinnosti, ale když odejde, Holub rozdá povinnosti sám. Když na to učitel přijde je naštvaný, ale uvědomuje si, že s tím sám nic neudělá. Po pracích učitel sleduje, jak dva z chovanců z vedoucí skupiny odvádějí nového přírůstka do své místnosti a tam ho komandují. Učitel je pobouřen, křičí na ně a nadává jim. Když si Holub nechá od něho poručit, jeho postavení v pasťáku klesá.
Další den jdou na hromadnou prohlídku k doktorce. Během prohlídky je vidět, jak jsou všichni kromě nového přírůstka potetováni a na konci se chlapci zase „kočkují“. Ředitel dává některým chovancům vycházku a učitel se rozhodne, jelikož si oblíbil přírůstka, že si ho pod svým dozorem vezme ven ke společným toulkám Prahou, kde si povídají.
Film pokračuje slavností a učitel opět váha o své současné práci. Po této scéně je záběr na Vltavu a na učitele, jak brečí. Další den jedou skládat dřevo a mladý přírůstek se rozhodne utéct, s čímž učitel vůbec nepočítal. Chovanci vášnivě diskutují na téma útěku, ale než se nadějí, bezpečnost přiváží přírůstka zpátky do pasťáku. Učitel hovoří s četníky a dozví se, že mu přírustek celou dobu lhal a je z toho zklamaný. Četníci řeknou, že se pro přírustka ráno staví a odjíždějí.
Chovanci ho znovu ztlučou a učitel ho odnese na samotku, kde zjistí, že si nechal udělat tetování i on. Další den se chovanci fotí ve vánici a bezpečnost odváží přírůstka.
K večeru nastává jedna z radostných situací, když někteří chovanci přinášejí pytle s ovocem, které rozdávají, učitel však několika větami náladu ruší a děj se vrací do stereotypního napětí. Film pokračuje koulovačkou na dvoře a soupisem vánočních dárků. Chovanci mají vycházku na nákup vánočních dárků a procházejí se Prahou. Poté následuje scéna s přípravou na vánoční večeří. Ředitel rozdá po večeří všem chovancům dárek, učitel pouští vánoční hosty z pasťáku. Chovanci popíjejí a mají spolu potyčky. Pak přiběhne Topol a začne bezmocně, téměř se slzami v očích, říkat, že mu ukradli fotky a tak dále. Učitel se rozzlobí a jde okamžitě k vedoucí skupině do pokoje, kde postupně rve přikrývky z postelí. Podívají se spolu s Holubem do očí a strhne i tu poslední přikrývku z postele Holuba.
V tu chvíli Holub udeří pěstí učitele, kterému začne téct krev z nosu. Začnou se prát a přiběhnou další chovanci, přičemž někteří se přidávají na Holubovu stranu – tak i Topol – a někteří stojí v pozadí a přihlížejí. Nakonec učitel spadne na zem a chovanci se rozejdou. Zavládne chvíle ticha, Topol se vrací k tělu učitele pro klíče. Chovanci začnou všechno kolem rozbíjet a utíkají z pasťáku do města. Za chvíli přijíždí k pasťáku bezpečnost, ale ten už je prázdný. Film končí záběrem na bezvládné tělo učitel na místě, kde byl zbit.
Celá délka, tedy 91 minut, je nabita akcí a film působí během děje proměnlivě, byť se některé chvíle zdají, že už ve filmu byly. Snímek ukazuje, jak by takový pásťák za komunismu mohl fungovat, a je vidět, že ho lze přirovnat organizmu, který je propleten řadou složitých i jednoduchých vztahů. Film Pasťák byl dlouhou dobu zakázán. Přestože byl natočen v roce 1968, měl premiéru až v roce 1990 po pádu komunistického režimu. Děj se odehrává v 60. letech 20. století a je velice psychologický. Snaží se zobrazit "problematickou mládež", ale film je přehnaný a nereálný. Učitel byl postaven do naprosto nemožné situace a celkově film spíše líčí teorii, než aby čerpal z faktů. Postavy jsou silně typizované za psychologickým záměrem, ale na některé postavy se názor diváka během děje změní. Nicméně film je velice odvážný a bylo velmi podivné, že se povedlo i přes velké komplikace takový film vůbec natočit. Je zde geniálně zobrazena struktura pasťáku, i když v podstatě nadreálně. Toto dílo je velice zájímavé a celou dobu si zachovává napětí. Projevuje se mnoho dějových linií a hlavní hrdina prochází dlouhým a radikálním psychologickým vývojem. Ve filmu je mnoho zlomových situací, které se objevují v jeho průběhu a ten, kdo předem neví o tom, že se jedná o novelu, bude pravděpodobně koncem velmi překvapen, jelikož celou dobu to vypadá, že se problém nakonec vyřeší. Prvním zlomovým momentem je, když se učitel dozvídá u ředitele kanceláře, v čem bude jeho nová práce spočívat. Scéna působí naprosto hororově. Autor chtěl dílem patřičně šokovat, což se mu na 120% povedlo, a přesto že divák u tohoto snímku počítá téměř se všim, nejednou bude překvapen. Druhý významný moment pro hlavního hrdinu nastává tím, že se dozvěděl od četníků o lhaní přírustka, kterému do té doby plně věřil. Poté film nabírá nádech nedůvěřivosti a možná i částečného spiknutí. Posledním a rozhodujícím důležitým moment je scéna, kdy si učitel troufne na Holuba a následně je učitel umlácen skupinou chovanců. Ve filmu je také vidět, jak s postupujícím časem ztrácí učitel chuť žít a dostává se kvůli pasťáku do zvláštní nálady. Beznaděj je viditelná v tom, že i přes veškerou snahu nebyla naděje uniknout tomu, jak film dopadne, což působí depresivně, až mi připadá, že na každém rohu číhá zrada. Většina postav jsou kuřáci a učitel je občas návštěvníkem hospod, kde se opijí. Snímku také dle mého názoru rozhodně pomohlo k doplnění atmosféry jeho černobílé zpracování. Někdy vypadá až parodicky scéna z Pasťáku, ve které je ukázka hodiny matematiky. Na tabuli je napsán velmi jednoduchý matematický příklad a vyvolaný žák ho není schopný vyřešit správně, byť se pokoušel o výpočet několikrát, každý jeho pokus skončil špatným výsledkem. Během výpočtu pak učitel má v podstatě narážky a zesměšňuje žáka. Situace působí tak, že chovanci jsou velice hloupí a nemají ani základní vzdělanost, která je tak potřebná. Téměř se zdá, že to nejsou ani plnohodnotní lidé a i tato situace buduje u diváka pocit obav z toho, že by takového chovance mohl normálně potkat. Učitel následně řekne zkoušenému žáku, ať se posadí a ptá se, kdo by byl schopný, ten příklad vypočítat, ale nikdo se nehlásí. Chovanci působí jako totální nevzdělanci, když nedokážou takový jednoduchý výpočet spočítat. Pro diváka je také velmi hrůzná scéna, když chovanci dostanou na vánoce vycházku a mohou se volně procházet po městě. To v kombinaci s ostatními scénami filmu vytváří u diváka náhlé obavy, že i on může kdykoli potkat takového jedince a přitom to vůbec nemusí zaznamenat.
Pasťák je film od začátku nabitý nejrůznějšími zajímavými scénami a jen málokdy se stane, že se zdá, že děj neplyne. Filmu prospělo točení v černobílém podání, jelikož to dělá napjatější atmosféru, čehož chtěl autor patřičně dosáhnout. Na druhou stranu posloupnost děje je někdy zmatená. Děj je velice rapidní a spolu se zmateností tohoto filmu zhoršuje orientaci ve filmu. V Pasťáku se vyskytuje spousta zajímavých postav, ale film celkově působí, jako by chtěl šokovat a děj je nadreálný a záměrně přehnaný.


Izák Abrahamides

Izák Abrahamides byl slovenský spisovatel, přední představitel slovenské reformace, pedagog a organizátor slovenského protestantského školství.
Narodil se v rodině zemana a kapitána na Zvolenském hradě Abraháma z Hrochoti a jeho manželky Anny.


Peníze

Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny, tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějakém společenství se realizuje jeho prostřednictvím.
V omezeném právním smyslu jsou peníze takovým statkem, který je definován zákonem jako tzv. zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se označuje měna.
Nejdůležitější funkcí peněz je bezesporu jejich služba jako všeobecný prostředek směny. Kdokoliv si přeje směnit A za B, nemusí hledat jiného člověka ochotného směnit přesně totéž B za A, naprosto postačí prodat A na jednom trhu a za tyto peníze koupit na jiném žádané množství B. Všechny transakce jsou proto podstatně jednodušší.
To je však pouze jeden ze způsobů, kterým peníze usnadňují fungování hospodářství. Ještě důležitější vlastností peněz je skutečnost, že jednotlivým aktérům na trhu zásadně usnadňují ekonomickou kalkulaci. Peníze jsou totiž společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích. Bez této kalkulace by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat. Obecně je jakákoliv vyspělá ekonomika bez peněz nepředstavitelná.
Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. Peníze pak slouží jako dočasný uchovatel hodnoty. Je třeba podotknout, že peníze nemusí být zdaleka nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou. Lidé však obvykle část svého bohatství drží ve formě peněz, protože je lze okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze umožňují snazší přizpůsobení se měnícím podmínkám hospodářství.
A konečně ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale zapůjčují je jednotlivým finančním institucím, které pro ně najdou vhodné investice. Tak je prosté spoření nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující minulé vytvořené hodnoty, jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou tím, který pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.
První formou peněz se staly všeobecné ekvivalenty nebo také komoditní peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověkém Babylóně to bylo obilí, v Číně mušličky, staří Slované používali plátno a také v současné době se lze v některých věznicích setkat s používáním cigaret jako platidla. Ovšem v průběhu historie se jako nejvhodnější komodita pro tento účel ukázalo zlato. Bylo poměrně vzácné, dobře zpracovatelné, neomezeně trvanlivé a široce akceptované. Zlato bylo jako platidlo použitelné v jakémkoli stavu, ovšem z praktických důvodů se časem rozšířily mince, jejichž ražba měla potvrzovat ryzost a hmotnost daného kusu zlatého kovu.
Používání mincí se v průběhu věků stalo neefektivní pro manipulaci s většími částkami peněz a proto se začaly používat papírové peníze – bankovky. Hodnota těchto bankovek se odvozovala od množství zlata, které reprezentovala, bankovky byly tzv. kryté zlatem. Na rozdíl od dneška tedy měla každá banka právo emitovat své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok depozitora. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná uložiště takových zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu. Neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, neexistovala centrální banka nebo jiná regulační instituce, bankovní systém byl pouze jednostupňový.
Někdy se stalo, že vláda, aby mohla financovat válku, dovolila některé bance vytisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejích trezorech. Za normálních okolností by takový krok vedl všechny depozitory k runu na banku, a sice k překotnému pokusu vybrat své zlato dříve, než to udělají ostatní držitelé bankovek. Proto vláda obvykle osvobodila dotyčnou banku z nutnosti na požádání vydat komoditu, banka tedy mohla vytisknout více peněz bez nebezpečí bankrotu a oplátkou musela poskytnout půjčku vládě. Jinými slovy šlo fakticky o dodatečné zdanění, ke kterému přistoupila vláda, pokud se obávala nepopulárního zvyšování daňových sazeb. Při jedné z takových inflačních epizod vznikla i Bank of England, která navíc získala za své služby koruně i práva velmi podobná současným emisním monopolům centrálních bank.
Až do dvacátého století však byla takováto inflační období spíše výjimečná ve většině zemí Evropy, mír provázela deflace. První světová válka však představovala svého druhu přelom. Návrat ke zlatému standardu byl neúplný a špatně provedený, velká hospodářská krize navíc přinesla další nárůst státních intervencí do monetárních záležitostí, například občané Spojených států byli v roce 1933 zbaveni práva držet zlato, s výjimkou například sbírek vzácných mincí. V průběhu 20. století tak ekonomiky jednotlivých států upouštějí od používaní zlatého standardu. Jako peníze nadále neslouží kov, ale samotné bankovky tištěné centrální bankou, které původně představovaly pouhou poukázku na zlato. Proto někdy bývají označované jako nekryté peníze. Zákony označující dané bankovky za zákonné platidlo a vynucující jejich používání slouží k zabránění konkurence jiných měn, ať už zlata či jiných. Jelikož na rozdíl od kovů není množství oběživa dnes nijak fyzicky omezeno, zažíváme mnohem vyšší míry inflace než v minulosti, jelikož centrální banky nejsou už omezeny v monetární expanzi. Zároveň současný dvoustupňový bankovní systém umožňuje produkci mnohem vyššího množství bezhotovostních peněz, než jak tomu bylo v minulosti, velká část měnové zásoby tedy už neexistuje v hotovostní formě.
Protože z pohledu ekonomie se každý statek vyznačuje různou mírou směnitelnosti, přičemž jako peníze slouží ten, jehož směnitelnost je nejvyšší. Proto na rozdíl od právní definice termínu neexistuje mezi penězi a "ne-penězi" kategorický rozdíl, existuje dlouhá řada statků, které jsou dobrými peněžními substituty, tedy vyznačují se téměř tak dobrou směnitelností jako peníze samotné.
Základní komoditou dnes sloužící jako peníze jsou papírové bankovky a mince vydávané jednotlivými státy, též se hovoří o oběživu. Centrální banka disponuje tzv. emisním monopolem, což znamená, že zákon ji uděluje výhradní právo tisknout tyto bankovky, kdokoliv jiný by se stejným činem dopouštěl trestného činu padělání. Tyto peníze jsou označeny za zákonné platidlo, čímž je jejich faktická role peněz ukotvena legislativně. Jednotliví aktéři na trhu jsou povinni peníze přijímat, což jim opět ukládá zákon.
Vedle těchto standardních peněz existují ještě velmi dobré peněžní substituty, které je téměř dokonale nahrazují, a sice bezhotovostní peníze. Jde fakticky o vklady u jednotlivých bank nebo jiných finančních institucí, které lze prakticky okamžitě proměnit ve standardní peníze. Makroekonomie definuje jednotlivé M agregáty ve snaze popsat množství a druh těchto substitutů. Navzájem se mezi sebou liší likviditou, tedy obtížností převodu na standardní peníze. Tyto bezhotovostní peněžní substituty tvoří dnes většinu peněžní zásoby.
Po válce se diskutovalo o založení mezinárodních finančních institutů. Myšlenky: Keynes contra White.
Peníze - fungování systému, dluh, co a kdo způsobuje finanční krize. Andreas Claus: http://video.google.com/videoplay?docid=3719610459164146264


What's The 411?

What's The 411? je debutové album americké soulové zpěvačky Mary J. Blige. S albem ji pomáhali hudebníci jako Busta Rhymes nebo Puff Daddy.


Tomice

Obec Tomice se nachází v okrese Benešov ve Středočeském kraji, v pásu mezi vodní nádrží Želivka a dálnicí D1, mezi obcemi Loket a Dolní Kralovice.


Řád rudé zástavy

Řád rudé zástavy byl československým vojenským řádem. Založen byl 8. února 1955. Udělován byl za ocenění zásluh za obranu republiky.
Jeho odznakem je pěticípá rudě smaltovaná hvězda se zlatou středovou pěticípou hvězdou, podložená zlatými paprsky. Na rubu se nachází zlatý kotouč s písmeny ČSR a matričním číslem. Stuha je červená s tmavě rudými postranními proužky. Hvězda je spojena se stuhou zlatým závěsem, který tvoří vodorovně položený palcát připevněný na stuze a dvě vavřínové snítky zkřížené pod palcátem a spojené závěsným kroužkem s hvězdou.


Práče

Práče jsou historická osada na katastrálním území pražských Záběhlic, při Botiči mezi Hostivaří a Záběhlicemi, v blízkosti sídliště Zahradní Město. Začátkem 20. století čítala asi 20 domovních čísel. V osadě je zámek a býval tam pivovar a hospodářský dvůr.
Nejstarší písemné záznamy o vsi Práče jsou z roku 1352. V předhusitské době patřila ves staroměstským měšťanům, později klášteru augustiniánů na Karlově, ten ji roku 1407 vyměnil s pražským měšťanem Kašparem Čotrem za tehovské panství u Říčan. V tom roce je zmiňována i tvrz. Roku 1420 zabrali Práče Pražané a prodali staroměstskému písaři Miluláši Hupmolcovi. V roce 1443 práčskou tvrz dobyli Hynek Ptáček z Pirkštejna a Jan Čabelický. Dne 20. března 1444 byla tvrz vypálena, ale pak obnovena. Roku 1592 je uváděna jako pustá a poničená. Image:Práčská.jpg|Osada Práče u dnešní Práčské ulice Image:Práče-sýpka.jpg|Sýpka u Práčské ulice
Roku 1710 byl v místech tvrze postaven zámek Práče jako rezidence malostranských dominikánů kláštera sv. Máří Magdaleny. Po zrušení kláštera v roce 1784 Práče koupil Josef Meissner. Jeho rodina je vlastnila do roku 1867. Koncem 19. století a v letech 1910 a 1969-1970 byl zámek upravován. V té době v něm sídlil Státní statek hlavního města Prahy, který v něm měl zázemí přilehlého zelinářsko-zahradnického komplexu.
U zámku je dnes vybetonovaný rybníček, spíše požární nádrž. K zámku přiléhá zámecký park, který v posledních desítkách let nebyl udržovaný. V letech 2005-2006 v něm byly provedeny rozsáhlé úpravy a zhruba v březnu roku 2006 byl veřejnosti znepřístupněn. Image:Práče-zámek 2.jpg|Zámeček Práče Image:Práče-park.jpg|Zámecký park a nádrž


Antilopa losí

Antilopa losí je velký druh přežvýkavého kopytníka, obývající africké savany. Žije ve stádech, často s jinými druhy antilop a se zebrami a po příbuzné antilopě Derbyho je to největší žijící druh antilopy.
Antilopa losí je velké a mohutné zvíře. Dospělí samci jsou až dvakrát tak velcí než samice a mohou vážit až jednu tunu. Na kohoutku mají tukový hrbol, typickým znakem je také velký krční lalok, který je u samců větší a výraznější.
Srst na těle je krátká, žlutohnědá, u samců až rezavohnědá nebo modravě šedá. Obě pohlaví mohou mít na bocích 2-15 příčných světlých pruhů. Samci mají na hlavě hustou hnědočernou čupřinu, obě pohlaví mají tmavou krátkou hřívu, která se táhne od krku, přes kohoutek až po kořen ocasu, ten je také zakončen tmavším, černohnědým střapcem.
Obě pohlaví mají dlouhé, rovné, šroubovité rohy, které jsou kolem 65 cm dlouhé, u samců jsou delší a mohutnější.
Antilopa losí obývá stromové a křovinaté savany, světlé lesy, polopouště i horské oblasti až do výšky přes 4000 m. n. m. v pásu přes Etiopii a jižní Kongo až do Jihoafrické republiky.
Antilopy losí žijí ve stádech, často do 25 kusů, v období dešťů se samice s telaty shromažďují do větších stád, v období sucha pak tvoří ještě početnější stáda, často smíšená s jinými druhy antilop a se zebrami. V jednom stádě může být více dospělých samců, ale nárok na páření se se samicemi má jen dominantní býk.
Staří samci jsou teritoriální, žijí samotářsky zpravidla na zalesněných místech, naproti tomu domovský okrsek samic je mnohem větší, stádo, vedené starou samicí, migruje za lepší pastvou po velkém území. Antilopy losí spásají vegetaci v travnatých i křovinatých oblastech, zpravidla se pasou v otevřené krajině. Hlavní potravu antilopy losí tvoří mladé větvičky a listí, pojídají také ovoce a štavnaté cibulky, které vyhrabávají kopyty. V období sucha si vystačí s vodou, kterou přijmou spolu s potravou.
Antilopy losí jsou pohyblivé, rychlé antilopy, při útěku dokážou přeskočit i dvoumetrovou překážku. Při napadení predátorem, například lvem, se samice shluknou k obraně mláďat.
V období říje samci bojují o samice, přetlačují se rohy. Dominantní býk se páří s více kravami. Březost trvá 250-277 dní, pak se rodí jediné mládě. Novorozená mláďata nenásledují svou matku, ale leží v úkrytu, kam jej matka chodí kojit. Telata jsou odstavena v 6 měsících věku, pohlavní dospělost nastupuje po třech letech. Antilopa losí se může dožít až 25 let.
Antilopa losí je poměrně učenlivé zvíře, v zajetí je poměrně nenáročná, krotká a důvěřivá a proto byly učiněny pokusy o domestikaci tohoto druhu - antilopa losí poskytuje velké množství křehkého masa, velmi kvalitní kůži a její mléko má větší obsah bílkovin a mléčného tuku než mléko kravské.
V současnosti je možné chovat ji na farmách jako polodomestikované zvíře. V Česku se antilopy losí farmově chovají na Školním zemědělském podniku Lány České zemědělské univerzity v Praze.
Antilopu losí můžeme vidět také v některých českých zoologických zahradách:


Marie Josefa Habsbursko-Lotrinská

Rakouská arcivévodkyně Marie Josefa byla devátou dcerou a dvanáctým potomkem rakouské císařovny Marie Terezie a římského císaře Františka I. Štěpána původem z Lotrinska.
Marie Josefa měla 15 sourozenců. Mezi nejznámější patřili císař Josef II. a Leopold II., poté starší sestry Marie Anna, Marie Amálie, vévodkyně Parmská, Marie Kristina, vévodkyně Sasko-Těšínská a mladší Marie Karolína, královna Neapolsko-Sicilská a Marie Antonie, královna francouzská.
V rodinném kruhu říkali Marii Josefě jednoduše Josefa. Matka ji považovala za nepříliš hezkou a málo talentovanou. Nelíbilo se jí její hrubé chování, sklony k rozšiřování a shromažďování drbů a také se domnívala, že není v ničem dosti vytrvalá.
Její dětství probíhalo klidně. Marie Terezie žila se svou rodinou domácký styl života, ceremoniály dodržovala jen při důležitých příležitostech, tudíž měly všechny děti nevázané dětství, i když poznamenané matčinou přísnou výchovou. Co se učiva týče, dbala Marie Terezie u dívek především na znalost jazyků, a to hlavně jazyka, který se týkal země, do níž měla být dcera provdána. Dbalo se však také na diplomatický jazyk, francouzštinu, které se dávala přednost. Velmi důležité bylo náboženství. Dívky byly vychovávány ke zbožnosti a oddanosti.
Marie Josefa byla vychovávána se svou o rok starší sestrou Johanou Gabrielou pod dohledem vychovatelky hraběnky Walpurgy Lerchenfeldové. V jedenácti letech jí zasadila velkou psychickou ránu smrt její milované sestry Johanny, která zemřela na neštovice. Dvorní lékař Gerard van Swieten musel neustále truchlící Josefě dokonce doporučit uklidňující nápoj. Ustaraná matka pro a ni menší děti pořádala navíc denní vyjížďky po schönbrunnském Prátru. Přesto trvalo dlouho, než se Marie Josefa se smrtí Johanny smířila.
V jejích dvanácti letech se matka Marii Josefu rozhodla zasnoubit s Ferdinandem Neapolským, což před ní nejprve tajila. Nicméně mladá arcivévodkyně se o tom dozvěděla, a z povídaček u dvora dobře věděla, jak těžký úděl ji čeká. Ferdinand byl neotesaný hulvát, což nejlépe poznala po smrti Josefy její mladší sestra Marie Karolína. Na přípravu pro budoucí královnu měla Josefínina ája pouze 4 roky.
Když už byla svatba dohodnuta, dostala Marie Josefa jako svatební dar od jedné ze svých tet 99 rób i s doplňky. Už je nicméně nepotřebovala, zemřela totiž těsně před svatbou. Díky příkazu matky aby bděla u rakve své švagrové Isabelly Parmské, která podlehla neštovicím. Jelikož víko u princezniny rakve bylo otevřeno výpary z bolákůa a puchýřků předurčily mladičké nevěstě zlý osud.Na císařském dvoře se opět objevily chmury ohledně neštovic a budoucí regentka Neapolského království jim ve věku šestnácti let podlehla. Ovdovělého snoubence to vůbec nevyvedlo z míry a císařovna mu musela přislíbit další svou dceru, arcivévodkyni Marii Karolínu.


Legalizace

Legalizace je úřední ověření skutečnosti, že určitá osoba listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině uznala za vlastní.
Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy.
Výraz se rovněž používá pro uznání něčeho za právně přípustné prostřednictvím právního předpisu nebo rozhodnutí.


Tanga

Tanga je nejsevernější přístavní město v Tanzanii. Je střediskem zdejšího regionu. Se svými 243 580 obyvateli je jedním z největším měst v zemi. Leží na břehu Indického oceánu. Vyváží se odtud například agáve sisalová, káva, čaj a bavlna. Tanga je také důležitým železničním uzlem, který spojuje většinu severu Tanzanie s mořem.


INEX - sdružení dobrovolných aktivit

INEX - sdružení dobrovolných aktivit je české občanské sdružení, založené v roce 1991. Zabývá se především dobrovolnictvím, a to jak v rámci ČR, tak mezinárodně. Od roku 2001 se zabývá také rozvojovým vzděláváním. Mezi další aktivity patří např. práce s dětmi.
INEX-SDA vysílá dobrovolníky na krátkodobé i dlouhodobé projekty do zahraničí, včetně projektů v rámci Evropské dobrovolné služby. Speciálním projektem je GLEN, v jehož rámci dobrovolník působí v rozvojové zemi s dobrovolníkem z Německa. Kromě vysílání také INEX-SDA mezinárodní krátkodobé projekty sám pořádá.
Také v ČR INEX-SDA organizuje projekty různého zaměření (od ochrany přírodního a kulturního dědictví až po otázky česko-německých vztahů.


Martinská deklarace

Martinská deklarace, také Deklarace slovenského národa, byla přijata na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady 30. října 1918 v Martině. Deklaraci podepsalo na dvě stě zástupců z celého Slovenska.
Původní text deklarace s podpisy i zápis z průběhu shromáždění se ale „ztratil“. Večer po shromáždění zasedal výkonný výbor SNR. Opožděně se na ně dostavil Milan Hodža, který se právě vrátil z Budapešti. Mimo jiné chtěl text pozměnit, s tím že je nutné doplnit informace o pádu Rakouska-Uherska a vyhlášení Česko-slovenské republiky. Sice neuspěl, ale svévolně deklaraci v noci změnil.
Tak byl výsledný text mnohými signatáři označen za pustý falzifikát, z něhož byly proti zájmu Slováků odstraněny požadavky na jejich národní sebeurčení. Dále bylo napadáno i nedostatečné zastoupení, s tím že na shromáždění převažovali zástupci z Martina, katolíkům se zase nelíbila přílišná účast evangelíků.
I tyto nejasnosti, ale především nejednota slovenských zastupitelů, vedly k oslabení slovenské pozice na jednáních s českými představiteli a na mírových jednáních v Paříži.
Jako předcházející Pittsburská dohoda tak i Martinská deklarace, která ale nezohledňovala slovenské požadavky a úmluvy s Čechy z válečných dob, byla v meziválečné ČSR předmětem sporů.
Připomínána byla také „tajná ujednání“, podle kterých by státoprávní poměr Slováku a Čechů měl být po deseti letech znovu dojednán úmluvou mezi právními zástupci jejich zemí. U tohoto požadavku údajně tajných ujednání Martinské deklarace se ale jednalo o rozhodnutí zasedání Výkonného výboru SNR 31. října 1918, jak dokládal její zápis.
Spekulace o tom, že si Češi Hodžu a další vůči českým požadavků příliš vstřícné slovenské představitele „koupili“ trvají dodnes.


Občov

Obec Občov se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 103 obyvatel.
Ve vzdálenosti 6 km jihozápadně leží město Příbram, 11 km severovýchodně město Dobříš, 18 km severozápadně město Hořovice a 26 km východně město Sedlčany.


Muzeum voskových figurín Madame Tussaud

Muzeum voskových figurín Madam Tussaud je světoznámé muzeum voskových figurín sídlící v Londýně s pobočkami v Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku. Bylo založeno Marií Tussaudovou, sochařkou vytvářející voskové figuríny.
Madam Tussaudová, rozená Marie Grosholtzová ve Štrasburku, pracovala jako hospodyně pro doktora Filipa Curtiuse, lékaře schopného vytvářet voskové modely. Curtius totéž naučil i Tussaudovou.
V roce 1765 Curtius vytvořil voskovou figurínu Marie Jean de Barry, milenky Ludvíka XV. Odlitek je nejstarším současně vystavovaným exponátem. První výstava Curtiusových prací v roce 1770 se setkala s velkým zájmem. Výstava byla v roce 1776 přestěhována do Palais Royal. V roce 1782 otevřel druhou expozici Caverne des Grands Voleurs, předchůdce dnešní Chamber of Horrors, na Boulevard du Temple.
Tussaudová vytvořila svou první voskovou figurínu Voltaira v roce 1777. Mezi jinými známými osobnostmi jejichž figuríny vytvořila v té době byli Jean Jacques Rousseau a Benjamin Franklin. V době Francouzské revoluce smímala posmrtné masky prominentních obětí.
Když Curtius v roce 1794 zemřel zanechal své práce Tussaudové, která se v roce 1802 přesunula do Londýna. V důsledku francouzsko-anglické války se nemohla vrátit zpět do Francie, takže se svou kolekcí figurín cestovala Velkou Británií a Irskem. První stálou expozici zřídila v roce 1835 na Baker Street.
Jendou z hlavních atrakcí byla síň hrůzy. V této časti byly předváděny některé oběti Francouzské revoluce a také nově vytvořené postavy známých vrahů a jiných zločinců.
Tussaudová postupně přidávala další postavy například Horatia Nelsona, sira Waltra Scotta a v roce 1842 i svou podobiznu, která je v současnosti umístěna u vstupu do muzea.
Muzeum bylo přemístěno do místa kde se nachází nyní, na Marylebone Road, v roce 1884. V roce 1925 požár poškodil mnoho figurín ale jádro kolekce, včetně historických exponátů bylo zachováno.
Muzeum voskových figurín, včetně blízkého Londýnského planetária, je v současnosti jednou z nejlákavějších londýnských turistických atrakcí. Rozrostlo se o zahraniční pobočky v Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku. Muzea vystavují figuríny historických postav, členů královských rodin, sportovních hvězd, známých zločinců a další známých osobností. Síť těchto muzeí a Londýnské planetárium vlastní společnost obdobného názvu Tussauds Group.


Martin Zlatohlávek

PhDr. Martin Zlatohlávek, PhD. Drs. je český historik umění a vysokoškolský pedagog.
Vysokoškolská studia zahájil po maturitě na gymnáziu r. 1974 na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, odkud ale byl zanedlouho z politických důvodů vyloučen.
Později, mezi lety 1979 – 1998, pracoval v pražské Národní Galerii postupně jako správce depozitáře kreseb v Grafické sbírce NG, kurátor starých italských kreseb, ředitel Grafické sbírky NG a nakonec jako generální ředitel Národní galerie v Praze.
V letech 1988 – 2000 studoval dějiny umění na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a teologii na fakultě Teologie Amsterodamské university.
Do roku 2006 Martin Zlatohlávek působil jako pedagog na Evangelické teologické fakultě v Institutu křesťanských dějin; dnes působí v Ústavu pro dějiny umění na Filosofické fakultě UK a v Ústavu dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK.
1995 - Nevěsta v uzavřené zahradě, motivy ikonografie biblické knihy Píseň písní, výstava NG v Praze.
1995 - Kresby z Cremony 1500-1580. Umění renesance a manýrismu v lombardském městě, výstava NG v Praze.
1996 - Italské renesanční umění z českých sbírek, kresby a grafika, výstava NG v Praze.
1997 - I Segni dell’arte. Il Cinquecento da Praga a Cremona, Museo Civico "Ala Ponzone" a Cremona.
ZLATOHLÁVEK, Martin a BORA, Giulio. Kresby z Cremony 1500 – 1580. Umění renesance a manýrismu v lombardském městě. Katalog k výstavě Národní galerie v Praze, Praha: Národní galerie, 1995, i anglická verze. ZLATOHLÁVEK, Martin a RÄTSCH, Christian a MÜLLER/EBELING, Claudia. Das Jüngste Gericht, Fresken, Bilder und Gemälde. Düsseldorf, Zürich, 2001, - také ve francouzské a polské verzi.
ZLATOHLÁVEK, Martin. Anton Kern 1709-1747: Národní galerie v Praze, Katalog k výstavě. http://www.kosmas.cz/hledani_vysledek.asp
Disertační práce: FF UK v Praze: ZLATOHLÁVEK, Martin. Prolegomena ke studiu kresby v Cremoně – 1494-1525. Diplomové práce: FF UK v Praze: ZLATOHLÁVEK, Martin. Kresby Taddea a Federica Zuccariů v Národní galerii v Praze. ZLATOHLÁVEK, Martin. The Bride in the Enclosed garden.


Formule 1 v roce 1950

Sezóna závodů Formule 1 v roce 1950 byla oficiálně prvním mistrovstvím světa vozů Formule 1.
Iniciativa, která se hodně přiblížila konceptu mistrovství světa F1, je mistrovství světa značek, které vzniklo v roce 1925. Originální byl především systém bodování, vítězem se stala značka, která shromáždila nejméně bodů. První tři piloti byli hodnoceni jedním, dvěma a třemi body ostatní dostali šest bodů.
S myšlenkou uspořádat mistrovství světa Formule 1 přišel v roce 1949 italský delegát Antonio Brivio Sforza a zároveň navrhl pravidla a propozice, podle kterých se závodí s menšími úpravami dodnes. 13. května 1950 se na okruhu v Silverstone, sešli účastníci prvního závodu ze sedmi na programu premiérového šampionátu Formule 1. Další závody se uskutečnily v Monte Carlu, ve švýcarském Bremgartenu, belgickém lázeňském městě Spa-Francorchamps, francouzském Remeši a italské Monze dále byl do konečného hodnocení započítáván závod na 500 mil v Indianapolis. V Evropě se jelo dalších 16 závodů F1, které se do mistrovství nezapočítávaly, dalších 11 závodů pro vozy Formule 1 se jely v rámci jihoamerické série Formula Libre. Alfy Romeo kralovaly prvnímu ročníku světového mistrovství a Farina s Fangiem se podělili o vítězství ve všech významných Velkých cenách. Protože Giuseppe Farina získal více bodů na dalších bodovaných místech, stal se prvním mistrem světa. Bylo mu 44 let. O převaze vozů Alfa Romeo svědčí skutečnost, že vyhrály všech deset závodů, ve kterých startovaly, přičemž sedmkrát obsadily obě prvá místa a třikrát dokonce tři prvá místa v závodě.
První rok mistrovství světa monopostů formule 1 se jelo podle pravidel z roku 1946, které povolovali objem motorů 1500 cc s kompresorem nebo 4 500 cc atmosférické. Do každého závodu se mohl přihlásit libovolný počet jezdců a nebylo ani omezen počet jezdců v jednotlivých týmech. Startovní čísla nebyla stabilní a měnila se každým závodem. V Monaku na vozy připevňovali jen sudé číslice, aby se tak nemuselo přidělovat číslo 13.
Britský autoklub RAC uspořádal historicky první Grand Prix v rámci mistrovství světa, která byla označována jako III. RAC British Grand Prix nebo také jako XI. Grand Prix d'Europe. Závod se odehrál na improvizované dráze, která vznikla na ploše silverstonského letiště a mezi početným houfem diváku byl i na čestné tribuně král Jiří IV s celou rodinou. V celém závodním víkendu dominovaly vozy Alfa Romeo a ze čtveřice jezdců milánské automobilky si suveréně počínal Giuseppe Farina, který získal jak pole positron, tak nejrychlejší kolo v závodě a nakonec i vítězství čímž získal i první hattrick. Nadvládu Alfy Romeo potvrdil i druhý Luigi Fagioli a třetí Reg Parnell.
Druhý závod mistrovství světa se konal v uličkách města Monte Carlo. Závod se zdramatizoval hned v prvním kole, kdy se za zády Juana Manuela Fangia srazilo deset vozů. Fangio jedoucí na čele ještě situaci zvládl, ale na druhé pozici jedoucí Farina škrtl o Gonzalezovo Maserati , které začalo hořet. Argentinec stihl z vozu vyskočit, v kolizi tak končí dva favorité závodu Farina a Fangio, Luigi Villoresi se dokázal z kolize vymanit a pokračoval tak v závodě až do 64 kola, kdy se ukázalo, že si poškodil osu. V havárii zakončilo své ambice na dobré umístění deset pilotů z 19 startujících.
Juan Manuel Fangio si bez větších problémů dojel pro své první vítězství ve formuli 1 a dokázal získat Hat trick stejně jako jeho týmový kolega Farina v předchozím závodě. A protože v celém závodě nebylo nikoho, kdo by ho vystřídal v čele závodu, získal i Chelem.
Součástí nově vzniklého světového šampionátu byl i závod na 500 mil v Indianapolis, který se ovšem musel obejít bez evropských závodníků. Závod se uskutečnil 30. května v na okruhu ve staré cihelně v Indianapolis. 34 ročník závodu na 500 mil se netradičně konal v uterý, kam byl z důvodu deště v neděli i v pondělí přeložen. Také v den závodu se na trať spustil déšť a tak závod původně vypsaný na 200 kol, byl po 138 kolech ukončen a vítězem byl vyhlášen nováček Johnnie Parsons, který startoval z pátého místa. Pole positions si v kvalifikaci zajistil Walt Faulkner, který v závodě získal sedmé místo.
Také švýcarská grand prix byla ve znamení bitvy, která se omezila pouze na jezdce milanské automobilky Alfa Romeo. V kvalifikaci její piloti obsadili celou první řadu v pořadí Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina a Luigi Fagioli. Zatímco Ferrari na nejpomalejší Alfu ztrácelo necelou minutu, rozdíl dalších konkurentů byl téměř propastný. V samotném závodě se milanským vozům nikdo nevyrovnal a přestože Fangio pro poruchu odstoupil, Farina a Fagioli si dojeli pro další dvoj vítězství.
Stejně jako v ostatních závodech tak i v Belgii opanovaly čelo startovního pole všechny tři Alfetty. Farina na startu zaspal a proklouzl před něj Fangio, pozice si prohodili i Fagioli s Villoresim a na pátou příčku se prodral Ascari. Čelo startovního pole tak ovládla rudá barva italských strojů, za kterou se seřadili modré Talboty.Juan Manuel Fangio si vítězstvím a ziskem 8 bodů si zachoval šanci na zisk titulu. Fagioli po třech druhých místech nastřádal 18 bodů a dostal se tak před Fangia o pouhý bod, Farina v závodě získal důležité tři body a další bod za nejrychlejší kolo a upevnil si tak vedení v šampionátu.
Prakticky jediný, kdo mohl pomýšlet na titul mistra světa, sedlal vůz Alfa Romeo. Tato milánská značka přivezla na Grand Prix Francie trojicí nejvážnějších uchazečů, Giuseppe Farinu, Luigiho Fagioliho a Juana Manuela Fangia. Již kvalifikace zcela jasně ukázala rozloření sil ve startovním poli, první tři místa na startu si podle očekávání vybojovali jezdci Alfy Romeo. Ferrari mělo problémy s novým motorem V12 a tak z kvalifikace odstoupilo a oba jezdci se zúčastnili pouze doprovodného závodu Formule 2 s vozy Ferrari 166. Farinu nakonec vyřadila porucha jeho vozu, přesto byl klasifikován na sedmém místě se ztrátou devíti kol. Vítězem se stal Fangio před Fagiolim, pouze tito piloti dokázali absolvovat plný počet kol, třetí v cíly Whitehead ztrácel již tři kola.
Šanci získat titul mistra světa, mělo pouze hvězdné F trio z týmu Alfa Romeo, Juan Manuel Fangio, který měl na svém kontě 26 bodů a dvou bodový náskok před druhým Fagiolim. Fangiovi stačilo k zisku titulu dojet na druhém místě, nebo bodovat na třetím, čtvrtém či pátém místě a to za předpokladu, že Farina nezvítězí. Giuseppe Farina utočil na titul ze třetí pozice se čtyř bodovou ztrátou, a k zisku titulu musel zvítězit a doufat, že Fangio nebude lepší než třetí. Paradoxně nejhůře na tom byl druhý muž celkového pořadí Luigi Fagioli, který získal již čtyři druhá místa, a protože pravidla dovolovala započítat pouze čtyři nejlepší výsledky, Fagioli musel zvítězit a spoléhat na to, že Farina nezíská lepší než třetí místo a Fangio páté místo. V tomto ohledu na tom byli Farina a Fangio lépe, oba totiž bodovali pouze třikrát a tak se jim žádný výsledek nebude škrtat. Giuseppe Farina zcela ovládl závod na domácí trati a stal se zaslouženě mistrem světa, Juan Manuel Fangio do cile nedojel.
Započítávali se pouze 4 výsledky ze 7 GP - Luigi Fagioli byl 4x druhý a 1x třetí. Čtyři body za třetí místo se mu tedy škrtaly.


Polární tělísko

Polární tělísko, pólové tělísko nebo také polocyt, je haploidní buňka, která vzniká během meiotického dělení vajíčka. Obsahuje zejména odvržené chromozomy, které se nebudou účastnit vzniku nového jedince. U obratlovců vznikají dvě polární tělíska, přičemž první polární tělísko se může dále rozdělit, každé při jedné fázi meiózy. Fyziologický význam polárního tělíska není známý.


188 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l.
Roky: 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 ----


NetBurst

NetBurst je mikro-architektura procesorů Pentium 4 firmy Intel. Spoléhá na vysoké frekvence. Procesory s touto architekturou mají hyperskalární architekturu a také superskalární.
Různé komponenty v procesoru mají různou frekvenci. Konstrukce obvodů jsou provedeny tak, aby bylo provádění instrukcí co nejrychlejší. Architektura používá funkci „Front End“. Procesory „Willamette“ a „Northwood“ mají 8 kB L1 cache a 12kµop pro instrukce. Dále pak tyto procesory obsahují jednotku „Out-of-Order“, která umí „předělat“ program tak, aby neutrpěla jeho logika, tzn. nelze-li nějakou instrukci provést, protože nejsou k dispozici data, jednotka provede jinou instrukci pro kterou data má a tím se sníží zpoždění. Procesory pak mají ještě jednotku „Retirement Section“.
V současné době je již architektura NetBurst minulostí a je nahrazena architekturou Intel Core.


Axiom

Axiom je tvrzení, které se předem pokládá za platné a tudíž nedokazuje. Přídavné jméno je axiomatický. Podobný význam má slovo postulát.
Matematické teorie lze založit na soustavách axiomů. Tuto metodu vytváření matematických teorií označujeme jako axiomatickou a takto vytvořenou teorii za teorii formální. Pro prokazování tvrzení ve formálních teoriích slouží tzv. formální důkaz. Existuje několik druhů formálních důkazů lišících se systémy pravidel pro dokazování. Tyto systémy se nazývají kalkuly – nejznámější jsou hilbertovský a gentzenovský kalkulus.
Naproti tomu axiomatická metoda stanovuje, že pouze základní tvrzení nazývaná axiomy lze připustit bez důkazu. Výběr axiomů je při použití axiomatické metody jediným místem v celé matematické teorii, kde k důkazu tvrzení postačí názor a intuice. Kdokoli se rozhodne uznat výběr axiomů a odvozovacích pravidel v zkoumané teorii za správný, ten si již může být jistý platností každého tvrzení, které je z nich formálně odvozené.
Nejstarší používání axiomů v matematice se datuje do starověkého Řecka. Řecký matematik Eukleidés ve svém díle Základy zavedl pět geometrických axiomů, pomocí nichž byl schopen logicky odvozovat všechny v té době známé geometrické pravdy. Tyto axiomy vstoupily do historie jako Euklidovy postuláty.
K novému rozvoji axiomatické metody došlo až v druhé polovině 19. století a na začátku století dvacátého. V této době byla axiomatizována i logika a došlo k vytvoření axiomatické teorie množin, která se stala teorií zahrnující celou tehdejší matematiku. Na této změně se nejvíce podíleli David Hilbert, Bertrand Russell, Kurt Gödel, Ernst Zermelo, Gerhard Gentzen ale i mnozí další.
V matematické logice se rozlišují dva druhy axiomů – axiomy logické a vlastní axiomy nějaké teorie.
Na vlastní axiomy teorií tedy nejsou kladeny žádné jiné požadavky než to, že musí jít o správně utvořené formule. Proto axiomatické teorie mohou být v podstatě také zcela libovolné. Zvlášť poznamenejme, že prázdná množina je také teorií – tato teorie se nazývá prázdná teorie.
Logické axiomy vyjadřují základní pravidla rozumového odvozování. Jsou formulovány v jazyce bez mimologických symbolů a nevztahují se přímo k žádné konkrétní teorii. Jsou pevně dány a přidávají se k vlastním axiomům každé teorie.
Seznam logických axiomů se liší jak pro různé logické kalkuly, tak pro tentýž kalkulus u různých autorů. Jednou z nejběžnějších definicí logických axiomů pro výrokovou logiku resp. predikátovou logiku prvního řádu je hilbertovský klasický kalkulus. Tento kalkulus je základním logickým kalkulem používaným v celé matematice. Jinou možností jak zvolit logické axiomy je gentzenovský kalkulus.


Kalkert Ka 430

Kalkert Ka 430 byl německý vojenský kluzák zkonstruovaný roku 1944 Albertem Kalkertem. Do konce války bylo postaveno 12 kusů tohoto kluzáku, které se ale nikdy nedostaly do bojového nasazení.


Magnetický ostrov

Magnetický ostrov, anglicky Magnetic Island, je australský ostrov v Korálovém moři náležící do oblasti Tropického Queenslandu. Ostrov se nachází v lokalitě Velkého bariérového útesu. Leží 12 km od Townsvillu.
Původní obyvatelé ostrov nazývali Yunbenun. Magnetickým ostrovem byl pojmenován roku 1770 kapitánem Jamesem Cookem. V těchto místech se kapitánu Cookovi začala střelka kompasu chovat poněkud zmateně, proto usoudil, že je to díky ostrovu, kolem něhož proplouval.
Ostrov je tvořen žulovými skalisky a je pokryt eukalyptovými lesy. Severní a východní břehy svírají mělké písečné zálivy, přerušované žulovými výběžky a korálovými útesy, zatím co západní část ostrova je rovnější a na okrajích porostlá mangrovníky. Přibližně polovinu ostrova tvoří národní park.


Leváda

Existence levád je podmíněna geologickou stavbou ostrova, který je vlastně vrcholem prastaré sopky. Jednotlivé geologické vrstvy lávy, popela a tufu nejsou vodorovné, ale převládá sklon k severu. Proto i déšť, který se vsáknul na jižním svahu, protéká pod povrchem k severu. Některé prameny se nalézají ve výškách až 1600 m. Nejintenzivnější deště se vyskytují kolem 1000 m nad mořem, kde většina levád začíná. Geologové odhadují zásoby podzemní vody zachycené v porézní hornině ostrova na 200 milionů m3.
První portugalští osadníci v 15. století brzy zjistili, že jih s příjemným subtropickým klimatem nemá dostatek vody pro zemědělství. Na severu a severozápadě ostrova však prší skoro každý den. Také na náhorní plošině a v horách, prakticky denně v odpoledních hodinách skrytých v mlze, je vody dostatek. Příčinou jsou mraky postupující v malé výšce nad oceánem od severu a narážející na ostrov, jehož hory dosahují výšky kolem 1800 m.
Portugalci proto brzy začali budovat kanály, jimiž vodu ze severu převádějí na jih. Budování levád a rozdělování vody dostalo hned zpočátku i právní základ. Již roku 1461 byli jmenováni dva úředníci dohlížející na rozdělování vody. Roku 1485 jim král Joao II. stanovil pravidla, kdy musejí uživatelům vodu poskytnout. Následně pak roku 1493 vydal zákon, podle nějž nesmějí vlastníci pozemků bránit stavbě, údržbě a využívání levád.
Údaje o celkové délce levád se různí podle jednotlivých autorů. Záleží zřejmě na tom, zda sečteme jen délku hlavních toků, nebo započteme i nejužší odbočky. V roce 1900 bylo registrováno 200 levád s celkovou délkou 1000 km. V roce 2007 se setkáváme s údaji od 2400 km až po 5000 km. Na levádách je v současnosti 40 km tunelů.
V roce 1939 iniciovala portugalská vláda vypracování studie o využití a budoucnosti levád. Na jejím základě vláda financovala výstavbu nových levád využívaných i k pohonu hydroelektráren. Dvě největší z nich byly Levada dos Tornos a Levada do Norte. Výstavba trvala 25 roků, protože vše bylo nutné provést ručně. Pracovali na nich i horolezci a práce si vyžádaly také lidské oběti.
Levada dos Tornos byla uvedena do provozu roku 1966 a měří 106 km. Začíná přibližně ve výšce 1000 m, v délce 16 km prochází tunely, pohání hydroelektrárnu a voda pak zavlažuje 9900 hektarů půdy.
Leváda musí mít po celé své délce mírné klesání, proto je vedena například ve svislé skalní stěně, nebo tunelem. V místech, kde bylo nutné změnit výšku skokem, není vodopád, ale schody. Pro stavbu prvních levád byli využíváni převážně černí otroci. Byli zde však i otroci arabští, kteří měli se zavlažovacími kanály a jejich stavbou zkušenosti z domova.
Z důvodu omezení odpařování jsou levády více hluboké než široké. Mají šířku asi od 20 cm až po 1 m. První levády byly tesány do skály, dozděny kamennou zídkou, v některých úsecích měly dřevěné koryto. Zhruba od počátku 20. století začal převládat beton. Tím jsou postupně opravovány úseky starých levád.
Levády procházející přes vesnice mají odbočky k odběratelům vody – zahrazením toku překážkou voda začne proudit do odbočky. Po napuštění nádrže nebo zavlažení políčka se překážka vyjme a voda proudí dál. Nespotřebovaná voda na konci levády teče do moře. Levády je třeba udržovat. Proto se za vodu platí, ale nikoliv podle odebraného množství, nýbrž podle vzdálenosti od zdroje.
Levády dobře zapadají do přirozeného prostředí. Jejich stavitelé neupravovali směr toku více, než bylo třeba, a proto leváda obvykle sleduje půdorysný profil skalní stěny, v níž je vedena. V minulosti se široké levády využívaly i k plavení dřeva a chodníky kolem nich byly často jedinou přístupovou cestou do horských vesnic.
Téměř po celé délce je souběžně s levádou veden chodníček. Po těchto chodnících dnes proudí turisté.
Voda v levádách je křišťálově čistá a studená. Po prudkém dešti však levády zachytí i povrchovou vodu a cesta kolem nich může být značně obtížná až nebezpečná.
Podél levád se vyskytuje také bohatá květena. Po značnou část roku kolem levád hojně kvete modře a bíle zbarvený kalokvět.


Tony Oller

Tony Oller je americký herec a zpěvák. Proslavil se víceméně mini seriálem Disney Channelu As The Bell Rings.
Oller se narodil v Houstonu. Je jedináčkem. Jeho otec pracuje jako informační manažer a jeho matka pracuje na částečný úvázek ve škole.
Tony Oller začal hrát a zpívat ve věku osmi let, účinkoval v mnoha reklamách, filmech, a také daboval. Tony Oller byl členem Fox Broadcasting Company a Naked Angels Theater Group, která objevila hvězdy jako: Sarah Jessica Parker, Matthew Broderick, Marisa Tomei. Prvním projektem Tonyho byl Naked TV.
Tonyho divaledním debutem byla role mladého Charliho Chaplina v divadle Alley Theater ale spíš se udává, že jeho debutem byl muzikál Grease. Tony se pak objevil v muzikálu Chicago v divadle Alley Theater's v roce 2003-2004, hrál Billyho Flynna.
Jako malý hrál ve třiceti Tv show. Pak hrál taky v divadelních rolích: Oliver, The Little Rascals, The Nutcracker. Znovu si pak v roce 2006 zahrál Billyho Flynna v muzikálu Chicago. V roce 2007 si zahrál v nezávislém filmu I Flunked Sunday School. Aktuálně hraje v mini serii As The Bell Rings na Disney Channelu.


Ward's Island

Ward's Island je ostrov v New Yorku v řece East River. Administrativně patří městské části Manhattan. S městskou částí Queens jej spojuje železniční most Hell Gate Bridge a je spojen s ostrovem Randall's Island na severu.
Tyto dva ostrovy mají celkem rozlohu 2,2 km2 a žije na nich 1 386 obyvatel.


Jarov

Jarov je vesnice ve východní části okresu Plzeň-sever, 12 km jižně od Kralovic. V obci žije okolo 120 obyvatel, její katastrální území zaujímá rozlohu 1056,57 ha a PSČ všech adres je 331 51. Obec je součástí Mikroregionu Dolní Střela.
Poprvé je ves písemně zmíněna v potvrzení majetku plaského cisterciáckého kláštera papežem Inocencem IV. z roku 1250. V. Kočka uvedl, že vsi bylo na počátku 15. století 17 usedlostí, z nichž byly dvě zničeny za husitských válek. Během náboženských válek přešla ves z majetku kláštera do majetku šlechty, počátkem 16. století se nakrátko vrátila do držení kláštera a následně ji vlastnil Albrecht z Gutštejna. V roce 1539 se stala součástí panství Floriána Gryspeka a v držení rodu Gryspeků zůstala až do konfiskace jejich majetku roku 1623 králem Ferdinandem II. V průběhu třicetileté války bylo 10 z 15 usedlostí vypáleno. Ves se vrátila do majetku plaského kláštera, který ji držel až do svého zrušení v roce 1785. Po zrušení kláštera přešlo celé plaské panství pod správu náboženského fondu a v roce 1826 do majetku kancléře Metternicha.
Jarov sousedí na severu s Dobříčí, na západě s Kaceřovem, na jihu s Chotinou a na severozápadě s Kaznějovem. Přibližně 1,5 km jzz. od Jarova leží lesní samota Třebekov, nedaleko které se rozkládají zbytky středověkého hospodářského dvora Třebokov.


Kristof Vliegen

Kristof Vliegen je současný belgický profesionální tenista. Během své kariéry zatím na okruhu ATP nevyhrál žádný turnaj.
Kristof Vliegen se zúčastnil 13 zápasů v Davis Cupu za tým Belgie s bilancí 6-6 ve dvouhře a 5-5 ve čtyřhře.


Carl von Clausewitz

Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz byl pruský generál a významný válečný stratég a teoretik. Narodil se 1. června 1780 v obci Burg a zemřel 16. listopadu 1831. Jeho hlavním dílem je kniha O válce, kterou vydala po jeho smrti jeho manželka Marie von Brühl.


Stan Mikita

Stan Mikita byl kanadský hokejista slovenského původu. Dne 30. listopadu 2002 byl uveden do Síně slávy slovenského hokeje.
Mikita se narodil v obci Sokolče na Slovensku, jeho rodiště bylo zaplaveno přehradou Liptovská Mara. Narodil se jako Stanislav Gvoth ale v osmi letech ho rodiče poslali za strýcem ho Kanady a on přijal jeho jméno Mikita. Vyrůstal v kanadské provincii Ontario v mestečku St. Catharines kousek od Toronta, kde začal hrát nejpopulárnější hru svého rodiště. V sezoně 1957/1958 hrál za St. Catharines Teepees v OHA. Následující sezonu už hrál v NHL, kde vydržel 22 let.
V roce 1958 se dostal do týmu Chicago Blackhawks, kde vydržel celou svou kariéru v NHL. V prvních sezonách vynikal především silou svých pěstí a vysložil si přezdívku „Malý ďábel“. V sezoně 1960/1961 kdy Chicago získalo Stanley Cup se začal projevoval jako střelec a tvůrce hry. Následující sezónu skončil na čtvrtém místě kanadského bodování NHL a třetí Gordie Howe byl před ním jenom díky více vstřeleným brankám. V play-off ale Mikita dal ve 12 zápasech 6 gólů a přidal 15 asistencí, dohromady měl tedy 21 bodů, což byl v té době rekord NHL. Taky se hodně polepšil v sezoně 1966/1967 měl jen 12 trestných minut a získal Lady Bing Trohy pro nejslušnějšího hráče NHL. Přitom ještě v ročníku 1964/1965 měl 154 trestných minut.
V Chicagu hrál až do roku 1980, kdy ukončil kariéru. V té době byl druhý nejproduktivněší hráč historie NHL. V roce 1983 byl zvolen do hokejové síně slávy.
Dříve měli všechny hokejky rovnou čepel, avšak málokdo ví jak vznikla ta ohnutá. Jednou se na tréninku Stan Mikita rozzlobil, strčil čepel hokejky mezi dvířka u střídačky a chtěl ji zlomit. Čepel ale nepraskla, jenom se ohnula a Bobby Hull se jej zeptal: "Dokázal bys s tímhle vůbec vystřelit?" Kupodivu to nejen šlo, ale šlo to mnohem lépe, puk dostal rotaci a faleš. Od té doby si někteří hráči začali ohýbat hole, dnes už je zahnutá čepel samozřejmost.


Ottawa

Ottawa je řeka v provincii Québec a částečně také tvoří její hranici s provincií Ontario na jihovýchodě Kanady. Je 1120 km dlouhá. Povodí má rozlohu 115 000 km2.
Odtéká z jezera Capimitchigama v Lavrentijské vysočině. Protéká přes celou řadu dalších jezer a místy vytváří peřeje. Ústí zleva do řeky svatého Vavřince. V ústí leží několik ostrovů.
Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí přibližně 2000 m3/s. Zamrzá od prosince do dubna.
Vodní doprava je možná od ústí k vodopádu Chaudiere. Plavební kanál Rideau spojuje řeku s Ontarijským jezerem.Na řece bylo vybudováno několik přehrad s vodními elektrárnami. Na řece leží města Ottawa, Gatineau.


Oskar Petr

Oskar Petr je český hudební skladatel, textař a zpěvák, někdejší člen folk-rockové hudební skupiny Marsyas známý i ze skupiny Jazz Q pianisty a podnikatele Martina Kratochvíla.
Oskar Petr také působí jako textař. Napsal píseň Hříšná těla, křídla motýlí pro debutové album Anety Langerové Spousta andělů nebo píseň Medvídek pro Lucii, za kterou získal Cenu hudební akademie v kategorii "skladba roku".


Čedžu

Čedžu je korejský ostrov, ležící zhruba 85 km od jižního pobřeží Jižní Koreje. Jméno Čedžu je zároveň i jménem hlavního města ostrova. Ostrov vznikl vulkanickou činností teprve v době před 700-1200 lety. S rozlohou 1845,55 km2 je Čedžu vůbec největším korejským ostrovem a navíc jedinou částí korejského území, která se už nalézá v subtropickém pásu. Díky tomu se zdejší krajina a flóra výrazně liší od pevninské. Od r. 1946 má ostrov Čedžu status samostatné provincie. Má něco přes půl milionu obyvatel.
Uprostřed ostrova se nechází i nejvyšší hora Jižní Koreje, nečinná sopka Halla s velkým kráterem. Naposledy vybuchla v r. 1007. Část ostrova je dodnes pokryta lávou a právě tamní tři lávové lokality vynesly ostrovu zápis do Světového dědictví UNESCO v r. 2007.
Ostrov Čedžu je oblíbeným místem pro svatební cesty mladých Korejců. Známým symbolem ostrova jsou postavičky tzv. harubangů, ochranných skřítků vysochaných z lávy.
Jiří Janoš: Dokonale utajená Korea. Vyd. Nakladatelství Libri, Praha 1997


Hlasy svatohostýnské

Hlasy svatohostýnské - měsíčník pro katolický lid, který vydávala Matice svatohostýnská společně s duchovní správou na Svatém Hostýně. Vycházely od 1. dubna 1905 do března 1943 a poté od ledna 1947 do prosince 1948. Vydávání bylo ukončeno na příkaz komunistických úřadů - viz citát z posledního vydaného čísla: "Nepředplácejte další ročník Hlasů Svatohostýnských. Ministerstvo informací a osvěty odňalo nám povolení k tisku Hlasů svatohostýnských "v rámci reorganizace tisku, jejímž cílem je dosažení zjednodušení poměrů v časopisectví a docílení podstatných úspor ve spotřebě tiskového papíru; vychází při tom ze zásady, že v prvé řadě je nutno docílit požadovaných úspor zrušením listů místního významu a takových časopisů, jejichž úkoly může převzíti jiný tisk." V případném obnovení povolení k tisku budou do nového čísla vloženy složenky". Vydávání bylo obnoveno až po roce 1997, pod názvem Listy svatohostýnské.


Booleova logika

Booleova logika se zabývá logickými operacemi na množině . Jejím rozšířením je pak Booleova algebra.


MyISAM

MyISAM je nejpoužívanější a zároveň výchozí formát uložiště dat v databázovém systému MySQL. Je následovníkem formátu ISAM. Na rozdíl od formátu InnoDB nepodporuje cizí klíče a transakce, obsahuje však možnost fulltextového vyhledávání.


Sediment

Sediment je usazenina, složená z částic pevných látek, které se vlivem tíže usadily na dně prostoru, naplněného plynem, tedy např. zemskou atmosférou, nebo kapalinou, např. nádoby nebo přírodní vodní prostory. Sediment může být tvořen jakoukoliv látkou, která může být v přírodě přenesena větrem nebo vodním tokem i ze značně vzdálených míst.
Vzduchem transportované a později sedimentované prachové částice se obvykle nazývají spraše, případně po dlouhodobém sesedání spojené v pevnější sprašové horniny.
V přírodě se mohou v přirozených vodních oblastech shomažďovat sedimenty ve formě vrstev bahna nebo písku či drobnějšího štěrku a jejich směsí po velice dlouhou dobu a vytvářet tak sedimentární horniny. Ty mohou obsahovat zkameněliny původních živočichů a rostlin, žijících ve vodě nebo na jejím okraji.
Jako organické sedimenty se obvykle označují i vrstvy materiálu biologického původu, např. ptačího trusu.


Vikuňa

Vikuňa, nebo lama vikuňa je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile. Většina zvířat je chráněna a chová se i v rozsáhlých přírodních rezervacích a v oplocených oborách, jako je např. Kala-Kala v Peru. Určitý počet zvířat se chová na výzkumných stanicích v polodomestikovaném stavu. Byly popsány dva geografické poddruhy, Lama vicugna vicugna Molina 1782, vyskytující se jižně od 180 j. č., je větší a světlejší barvy než L. v. mensalis Thomas 1917. Je považována za předka alpaky. Postrádá na rozdíl od L. v. vicugna chomáč chlupů na hrudi.
Vikuňa patří svým vzrůstem mezi nejmenší lamy, dosahuje výšky 96 cm a hmotnosti 45 - 55 kg. Je to půvabné, velmi čilé zvíře. Má malou hlavu s velkýma očima, dlouhý a tenký krk. Končetiny jsou dlouhé, hrudník je hluboký, břicho vtažené a záď menší. Srst je velmi krátká, 2 až 3 cm dlouhá, zlatohnědé barvy. L. v. mensalis má chomáč delších bílých chlupů na hrudi.
Vikuňa je velmi prudce reagující zvíře a může na krátkou vzdálenost běžet rychlostí až 60 km/h. Výtěžnost srsti je asi 150 g ročně. Rouno se považuje za nejkvalitnější na světě. Je dvojího druhu, podobně jako u lamy divoké. Jemná podsada je hnědožluté barvy a hrubší pesíky mají cihlově červený odstín. V období vlády Inků se každé čtyři roky pořádal obrovský hon na vikuně a divoké lamy. Zvířata se ostříhala a znovu se vypustila. Hrubší srst z lamy divoké se rozdělila mezi lid a jemná srst z vikuní patřila Inkovi. Maso ze zvířat, která byla zabita při honu, bylo rozdáno lidu. Ze srsti se vyrábějí jemné látky, v dřívějších dobách byly vyhrazeny pouze pro šlechtu. Maso vikuní má charakter zvěřiny, svalstvo obsahuje vysoké procento myoglobinu, a proto má tmavší barvu než u domestikovaných druhů. Kůže je velmi ceněna a užívá se k výrobě luxusního koženého zboží, jako jsou kabelky, peněženky aj. Zajímavostí je takřka konstantní pH mléka vikuní, tedy 7.
Dávají přednost oblastem bohatým na pastvu a se zdroji vody. Živí se bylinami a některými sukulentními rostlinami.


Odvolání

Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým lze napadnout nepravomocné rozhodnutí soudu nebo správního úřadu I. stupně.
Řízení o odvolání probíhá v režimu apelace, tzn. odvolací soud nebo správní úřad přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí po všech stránkách a pokud odvolání shledá důvodným, může podle své úvahy napadené rozhodnutí buď zrušit a vrátit věc zpět k dalšímu řízení, nebo místo soudu nebo správního úřadu I. stupně sám rozhodnout.
Rozsah odvolacích důvodů je poměrně široký, nikoli však neomezený: projevuje se obecná tendence směřující k tzv. koncentraci řízení, zejména civilního, čímž se procesní předpisy ve snaze zamezit obstrukčnímu jednání stran tuto škálu postupně omezují, a tak je např. nepřípustné uplatňovat v civilním odvolacím řízení nové důkazy, pokud strana mohla tyto důkazy uplatnit už v řízení u soudu I. stupně.
V některých případech není odvolání přípustné vůbec nebo jsou jeho důvody striktně omezeny, např. se nelze odvolat proti usnesení, jímž soud nebo správní úřad pouze upravuje vedení řízení, není možné odvolání proti rozsudcích v tzv. bagatelních věcech a odvolání proti rozsudku pro zmeškání je zásadně možné jen na základě tvrzení, že pro vynesení takového rozsudku nebyly dány zákonné předpoklady.
Odvolání se podává u toho soudu nebo správního úřadu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten je povinen odvolání spolu s příslušnými spisy postoupit soudu nebo úřadu odvolacímu.
O možnosti odvolání musí být oprávněné osoby přímo v textu rozhodnutí poučeny. Nezřídka se ovšem stává, že správní úřady nesprávně v rozhodnutí uvedou, že se proti němu nelze odvolat, ačkoli to podle zákona možné je, a dokonce leckdy místo toho, aby odvolání předložily odvolacímu soudu nebo správnímu úřadu, je samy jako nepřípustné odmítnou. Odvolateli pak nezbývá, než se obrátit přímo na odvolací soud nebo úřad a domáhat se intervence z jeho strany.
V trestním řízení se řádný opravný prostředek proti usnesení nazývá stížnost; odvoláním lze napadnout pouze trestní rozsudek. Toto rozlišování mezi odvoláním a stížností mělo základ v trestním řádu z r. 1873, podle něhož bylo možno napadnout rozsudek jak odvoláním, tak zmateční stížností, dnes již jde o anachronismus a matoucí prvek, který ve spojení s charakteristickou nekulturností právnického jazyka před laiky podstatu věci zamlžuje.
Ve správním řízení se odvolání směřujícímu proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy nazývá rozklad.


Tomáš Butta

VIII. patriarcha CČSH ThDr. Tomáš Butta, ThD. ThDr. Tomáš Butta, Th.D. je VIII. patriarchou Církve československé husitské.
Po absolvování pražské Husovy československé bohoslovecké fakulty přijal v roce 1984 svátost svěcení kněžstva Církve československé husitské a byl ustanoven farářem v Královéhradecké diecézi. Působil v náboženských obcích Semily a Turnov. V roce 1997 získal doktorát teologie, týž rok začal působit jako farář v Praze a současně jako odborný asistent na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1999 byl zvolen generálním tajemníkem osmého sněmu Církve československé husitské. Butta je ženatý a je otcem tří synů. Je autorem řady písní, divadelních her i odborných prací.
Dne 23. září 2006 byl zvolen VIII. patriarchou Církve československé husitské. Potřebný počet hlasů získal už v prvním kole. Dne 28. září 2006 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí byl ordinován biskupem a následně instalován do úřadu patriarchy.


Velká národní

Začátkem roku 1836 se v liverpoolském hotelu Waterloo pána Williama Lynna sešlo několik britských vyznavačů překážkových dostihů.Kteří se dohodli, že ve měste uspořádají velké prekážkové dostihy. Vzápětí si v zátoce farnosti Maghull pronajali pozemky a verejnosti oznámili, že ve dne 29. Února toho roku sa tam poběží The Liverpool Grand National Steeplechase.
V ten den prišlo do Maghull hodně diváků, kteří s překvapením zjistili, že dostihy se uskuteční na neupravené trávě s přírodními překážkami a délka tratě bude 4 anglické míle. Na start nastoupilo deset koní a po dramatickém cíli se výtězem stal ryšavý valach The Duke v sedle s kapitánem Becherem.
Ješte další dva ročníky sa konali v Maghull, potom si však nověvytvořené združení pro uspořádaní liverpoolských prekážkových dostihů přemístilo do Aintree, kde se od roku 1839 konají do dnes.
Od založení dostihů se překážky v Aintree několikrát měnili, ale za sto let se nezměnili ani rozměry živých plotů a šířky příkopů. V současnosti mají dostihy délku 7216 m a beží se po trávnatém povrchu dráhy, na kterém je 16 překážek. Čas vítězů se po prvé začal měřit v roku 1839, ale ten se měnil změnami délky tratě a kurzu dostihů. Prvím vítězem, který dosáhl čas pod deset minut, byl v roku 1850 polokrevný valach Abd-el-Kader, který doběhl do cíle v čase 9:57,5 min. Po ustálení délky dostihů na současných 7216,20 m traťový rekord v roku 1973 vytvořil fenomenální ryšavý stípler Red Rum s žokejem Brianem Fletcherem s časem 9:01,90 min. Ten až v roku 1990 překonal Mr. Frisk s amatérem Markusem Armytageem, který trať jako první přecválal za 8:47,8 min.


Baltské moře

Baltské moře je šelfové moře Atlantského oceánu, od nějž ho dělí ještě Severní moře a průlivy Skagerrak a Kattegat. Plocha Baltského moře činí 422 300 km2, největší hloubka je 459 m.
Původ jména pochází z latinského Mare Balticum, jež je odvozeno od gótského kmene Baltů. Gótsky znamená balt smělý, litevsky bílý.
Velké výběžky Baltského moře představují Botnický záliv, Finský záliv a Rižský záliv, mimo ně jsou zde ještě menší Viipurský záliv, Gdaňský záliv, Pomořanský záliv a další…
Známé ostrovy a souostroví: Alandy, Bornholm, Gotland, Haiuloto, Saaremaa, Hiiumaa, Velassaaret, Rujana…
Evropská pevnina k Baltskému moři přiléhá z jihu pobřežím Německa a Polska, na západě leží Dánsko, na severozápadě Švédsko a na východě postupně Finsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a znova Rusko.
Patrně nejdůležitějšími řekami, které do Baltského moře přivádějí své vody, jsou Něva v Rusku, Daugava v Lotyšsku, Visla v Polsku a Odra na pomezí Německa a Polska.


Eupen

Eupen je město na východě Belgie v provincii Lutych ve Valonském regionu. Má přibližně 18 000 obyvatel.
Eupen je hlavní a největší město Německojazyčného společenství Belgie, které zahrnuje dalších osm obcí. Je také sídlem vlády a parlamentu Německojazyčného společenství. Obyvatelstvo je z 90 % germanofonní.
Eupen leží u německých hranic přibližně 15 km od Cách a nedaleko oblasti Hautes Fagnes. Jeho nadmořská výška se pohybuje zhruba v rozmezí 250-350 m. Dělí se na horní město s hlavními památkami a obchodními centry a dolní město u řeky Vesdre.
První zmínka o Eupenu a kapli svatého Mikuláše ve vévodství Limburk pochází z roku 1213. Po bitvě u Worringenu roku 1288 bylo vévodství Limburk včetně Eupenu připojeno k vévodství Brabant. Roku 1387 se Brabant a Limburk staly majetkem Burgundska a téhož roku byl Eupen zcela vypálen během války s vévodstvím Geldern.
Roku 1477 se Brabant a Limburk ocitly pod vládou rakouských Habsburků. Roku 1544 císař Karel V. udělil Eupenu právo pořádat dva trhy ročně. Po abdikaci Karla V. se stal Eupen součástí španělského Nizozemí. Roku 1674 získal Eupen městská práva a po utrechtském míru roku 1713 se Brabant a Limburk i s Eupenem dostaly opět do rukou rakouských Habsburků.
Roku 1794 bylo město anektováno Francií a stalo se součástí departementu Ourte, prefektury Lutych a podprefektury Malmedy. Po Vídeňském kongresu roku 1815 byl Eupen připojen k Prusku a po podepsání Versailleské smlouvy roku 1919 se stal spolu s ostatními obcemi Východních kantonů součástí Belgie.
 Image:Eupen Church.jpg|Barokní kostel sv. Mikuláše Image:Eupen017.jpg|Centrum horního města Image:Eupen009.jpg|Údolí řeky Vesdre a průmyslové zóny Image:Eupen023.jpg|Parlament Německojazyčného společenství


Jacob Burckhardt

Jacob Christoph Burckhardt byl významný švýcarský historik, průkopník kulturních dějin a znalec italské renesance. Mezi jeho nejznámější díla patří "Úvahy o světových dějinách" a "Cicerone", umělecký průvodce po Itálii.
Burckardt pocházel se slavné basilejské rodiny a jeho otec byl protestantský pastor. Burckhardt začal studovat teologii v Basileji a v Neuchâtelu, ale roku 1839 odešel do Berlína studovat historii a tehdy nový obor, dějiny umění. V Berlíně poslouchal v letech 1839-1843 přednášky J. G. Droysena, A. Böckha, J. Grimma a Leopolda von Ranke, který postavil historii na vědecký základ a trval na tom, že historik musí pracovat s archivními prameny a nespoléhat na osobní názory. Roku 1841 studoval v Bonnu u F. Kuglera dějiny umění a v následujícím roce vydal svou první knihu o uměleckých pokladech belgických měst.
Od roku 1843 přednášel historii na univerzitě v Basileji, v letech 1853-1857 na Technické univerzitě v Curychu a od roku 1858 byl opět profesorem v Basileji až do svého emeritování v roce 1893. Během té doby dvakrát odmítl pozvání do Německa, roku 1867 do Tübingen a roku 1872 do Berlína, na katedru po svém učiteli Leopoldu Rankem. Roku 1869 přišel do Basileje mladý Friedrich Nietzsche, který si Burckhardta nesmírně vážil, udržoval s ním přátelské styky a dlouholetou korespondenci.
V roce 1838 Burckhardt poprvé navštívil Itálii, kam se pak po celý život vracel a jíž věnoval velkou část svého díla. Roku 1853 vydal velkou monografii „Doba Konstantina Velikého“ a roku 1855 následovala kniha „Cicerone. Jak si užít uměleckých děl v Itálii“, která měla nesmírný úspěch a prosadila Itálii jako hlavní cíl kultivovaných turistů v 19. a 20. století. „Cicerone“ je umělecko-historický průvodce po Itálii, popisující jak architekturu, tak malířství a sochařství, a věnuje se hlavně umění italské renesance. Tou se zabývala jeho další slavná kniha, „Renesanční kultura v Itálii“, kde Burckhardt plně rozvinul své pojetí historické práce. Renesance pro něho nebyla jen politicky a hospodářsky významné období italských dějin, ale představil ji jako epochu evropského významu, včetně jejích kulturních, uměleckých a společenských výkonů. Burckhardt odmítal jak ekonomistické, tak pozitivistické pojetí dějin, zdůrazňoval celkovost každé dějinné skutečnosti a dával si záležet i na krásném jazyce a slohu. Roku 1867 vyšly „Dějiny renesance v Itálii“.
V dalších letech se Burckhardt věnoval řeckým dějinám, o nichž mnoho let přednášel, od roku 1886 pouze o dějinách umění. Když roku 1897 zemřel, zanechal obrovskou rukopisnou pozůstalost, kterou měl jeho dědic a synovec spálit. Z této pozůstalosti pak vyšly ještě čtyřsvazkové „Řecké kulturní dějiny“, „Úvahy o světových dějinách“ a řada výborů jeho článků a přednášek o nejrůznějších tématech kulturních i politických dějin. Vyšla také jeho rozsáhlá korespondence, obsahující přes 1700 dopisů.


Omítka

Omítka je vrchní krycí vrstva, kterou se pokrývají zdi a stěny, především cihlové. Omítka vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn a stropů. Zakrývá nerovnosti zdiva i případné do zdi vestavěné instalace.
Povrch omítky se dále zušlechťuje nátěrem, malbou, nebo obkladem. Stěny z tvrdých cihel, bez omítky, se označují jako režné zdivo. Podle užití nazýváme omítky vnitřní v interiérech budov, nebo venkovní, součást fasády. Někdy se jako fasáda označuje přímo venkovní omítka. Běžné omítky se zhotovují z malty. Malta se může připravit přímo na staveništi smícháním vody s vápnem, pískem, případně cementem. Dnes už je běžnější příprava malty smícháním průmyslově vyráběných omítkových směsí s vodou. Průmyslově vyráběné směsi mohou obsahovat mimo písku a vápna další složky, které dodávají omítce speciální vlastnosti. Jsou to především sanační omítky na vlhké zdivo nebo omítky tepelně izolační. Vnitřní omítka je většinou několikavrstvý systém. Přímo na zdivo se nanáší cementový postřik. Pokud je součástí stěny například betonový překlad nebo jiné konstrukce, na které omítka nedrží, zakrývá se kovovým pletivem a cementový postřik přijde až na pletivo. Cementový postřik se nanáší záměrně nerovnoměrně, ve stříkancích. Jeho úkolem je zdrsnit povrch. Na takto připravený povrch se nanáší vrstva jádrové omítky. Jádrová omítka může mít tloušťku i několika cm a slouží především pro dokonalé vyrovnání povrchu. Vrchní vrstvou vnitřních omítek je štuk. Velmi jemná štuková malta vyhladí povrch a slouží jako podklad pro nátěry, malbu nebo tapety. Pokud má být stěna obložena keramickými obkladačkami, štukování není třeba. Prostory, které nejsou pohledově příliš exponované jako sklepy, se upravují jednovrstvou omítkou. V podstatě jde o samotnou jádrovou omítku bez dalších vrstev.
Venkovní omítka musí odolávat změnám teplot a povětrnostním vlivům. Zatímco jádrová omítka je shodná s omítkou pro interiérovépoužití, štuková vrstva obsahuje vysoký podíl cementu a hrubší zrnitost použitého písku. Mimo tyto minerální omítky existují především pro finální úpravu zateplovacích systémů omítky dodávané v pastovité formě, kde pojivem jsou akryláty nebo silikony.


Commodus

Soubor:Commodus_Musei_Capitolini_MC1120.jpg|thumb|250px|Císař Commodus jako HerkulesLucius Aurelius Commodus, jako císař Lucius či Marcus Aurelius Commodus Antoninus, od roku 191 Lucius Aelius Aurelius Commodus, byl římský císař panující v letech 177–192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Commodus je posledním z tzv. adoptivních císařů, na rozdíl od předchůdců však moc získal díky svému původu, nikoli adopcí, a byl k tomuto úkolu vychováván od dětství. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166 titulu caesar a od 7. července 175 i titulu předák mládeže, udělovaného císařským princům.
Commodus se spolu s předčasně zemřelým bratrem-dvojčetem Antoninem narodil v rodině císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny Mladší. Vyrůstal v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za caesara a po Verově smrti v roce 169 se stal jediným žijícím mužským potomkem císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby, takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.
Dne 19. května 175 odjel Commodus z Itálie do římsko-germánského pohraničí, sužovaného dlouholetou válkou, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta. Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou, dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.
Dne 3. srpna 178 se Commodus a Marcus Aurelius opět vypravili do boje s Germány, které pak trvaly až do Markovy smrti 17. března 180. Commodus, jenž se nyní stal samovládcem, zařídil vše potřebné kolem otcova pohřbu, uzavřel s Germány mír a v srpnu odcestoval zpátky do Říma, kde oslavil triumf. Ze strany dějepisců je rychlé ukončení války často kritizováno, nakolik se však odchylovalo od Markových plánů, je nejasné.
V širokých vrstvách římského lidu byl Commodus zprvu populární, a to nejen kvůli vzpomínkám na Markovu vládu. Oceňovala se na něm velkorysost a přísné naplňování zásady chléb a hry. U senátu naopak vyvolaly zvýšené požadavky císařského fisku, vynucené sanováním dluhů z dob markomanských válek, určitou nevoli, k níž se přidala i nespokojenost nad protežováním některých osob, zejména z řad vedení pretoriánské gardy.
Pro celkové směřování Commodovy politiky mělo zásadní význam nezdařené spiknutí na podzim roku 182, do něhož byla zapletena císařova sestra Lucilla, někdejší manželka Lucia Vera. I když byly jeho pohnutky osobní, atentátník napadl Commoda se slovy: "To ti posílá senát", což panovníka popudilo proti aristokracii. Následným represím padlo za oběť mnoho osob, mezi nimi i Lucilla, její příbuzný Marcus Ummius Quadratus a prefekt pretoriánů Tarrutenius Paternus. Veškerou moc posléze uchvátil nový prefekt pretoriánů Tigidius Perennis, který si získal Commodovu důvěru a fakticky vládl římské říši až do roku 185.
Commodova minceV době, kdy stál v čele impéria Perennis, byly potlačeny nepokoje v Mauretánii, Dákii a nakonec i v Británii, kde Piktové narušili Hadrianův val. Císař se státním záležitostem příliš nevěnoval a stále více času trávil na svých statcích poblíž Říma, přičemž běžnou správu nechával na jiných. To se nezměnilo ani po Perennově pádu a popravě na jaře 185, neboť vládní agendu ihned převzal nový oblíbenec Marcus Aurelius Cleander, někdejší otrok z Frýgie, který se vyšvihl až na post císařského komorníka.
Za Cleandera bylo počátkem roku 187 potlačeno další spiknutí proti císaři, zorganizované jistým Maternem, a nepokoje v Africe rozdrtil tamní prokonsul Publius Helvius Pertinax. Commodův zájem se zcela otevřeně přesunul na pořádání různých slavností, gladiátorských zápasů a závodů v cirku, jež velmi zatěžovaly státní pokladnu. V centru moci se rozmohly intriky a korupce, na prodej byly nejen senátorské hodnosti a velitelská místa v armádě, ale dokonce i konzuláty pro daný rok. Koncem roku 189 vyvolaly potíže se zásobováním v hlavním městě lidové bouře a následné zavraždění Cleandera s řadou jeho přívrženců. Commodus byl nucen zřídit zásobovací flotilu, aby zabránil podobným krizím.
Po Cleanderově smrti už žádný jednotlivec nenabyl tak silného vlivu na císaře a praktickou politiku svorně vykonávali komorník Eclectus, prefekt pretoriánů Quintus Aemilius Laetus a milenka Marcia. Commodus stále více propadal náboženskému mysticismu, ztělesňovanému kulty Matky bohyně, Mithry a Serápida, k čemuž přistupovala i stylizace do role nového Herkula. Jeho hlavní zábavou se staly zápasy gladiátorů a boje s divokou zvěří v amfiteátru, v nichž navzdory svému postavení někdy i osobně vystupoval.
Úpadek režimu, v devadesátých letech již nepřehlédnutelný, dovršily vážné finanční obtíže, vyvolané rozhazovačnou politikou předchozích let. V senátu dosáhla opozice takové intenzity, že se dokonce objevily mince zesměšňující samotného císaře. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k novému pokusu o státní převrat, neboť císař nejevil snahu změnit svůj přístup k vladařským povinnostem. Konečný úder Commodovi zasadili lidé z jeho nejbližšího okolí – Laetus, Eclectus a Marcia.
Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasásen. Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek "syn Diův, vítězný Herkules". Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena, za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.


Klášter svaté Kateřiny

Klášter svaté Kateřiny se nachází v poušti na Sinajském poloostrově v egyptské pouští na úpatí Mojžíšovy hory v místě, kde podle bible spatřil Mojžíš hořící keř.
Jedná se o řecký ortodoxní klášter, který byl založen v 6. století, ačkoli přítomnost křesťanů zde byla zaznamenána již na konci 3. století. Klášter svaté Kateřiny je nejstarší křesťanský klášterem na světě, byl vystavěn jako pevnost kolem biblického „hořícího keře“, který uvnitř kláštera roste dodnes a přivádí na místo mnoho poutníků. Základem kláštera je trojlodní bazilika, v které se nachází unikátní kolekce starých knih a ikon. V areálu se dále nachází tzv. Mojžíšova studna a zajímavostí je, že se v něm nachází i mešita, která byla postavená v roce 1106 pro muslimské poutníky, ale která dnes již není nevyužívaná k rituálním účelům.


Japonské císařské námořnictvo

Japonské císařské námořnictvo, oficiálně Námořnictvo Císařství velkého Japonska, bylo od roku 1869 do roku 1947 námořnictvem japonského císařství. V roce 1947 bylo po prohře ve druhé světové válce rozpuštěno na základě článku japonské Ústavy, který zakázal použití síly v řešení mezinárodních sporů. Přitom v roce 1920 bylo japonské císařské námořnictvo třetím nejsilnějším loďstvem na světě a pravděpodobně nejmodernějším loďstvem počátku druhé světové války vůbec. Jeho důležitou složkou bylo Císařské japonské námořní letectvo, zahrnující letectvo a letecké operace loďstva.
Počátky JCN se dají vysledovat do doby prvních kontaktů Japonska s ostatními asijskými národy v raném pronikajícími do Asie a Pacifiku v době zámořských objevů. Po dvou stoletích stagnace v době izolace Japonska na základě politiky šogunů z období Edo, bylo japonské námořnictvo zastaralé, což se plně projevilo, když byla země v roce 1854 americkou intervencí přinucena otevřít se světu. To vedlo k reformám císaře Meidži, které měly feudální Japonsko změnit v moderní industrializovaný stát. S přesunem moci od šogunů zpět do rukou císaře došlo k překotné modernizaci a industrializaci země.
V té době začala řada vítězství, která japonské námořnictvo získalo často nad mnohem silnějším nepřítelem, jak tomu bylo v roce 1895 v Čínsko-japonské válce či v roce 1905 v Rusko-japonské válce. Tato řada vítězství skočila až téměř totálním zničením loďstva v druhé světové válce, po které bylo také rozpuštěno a nahrazeno mnohem skromnějšími silami sebeobrany.
Japonsko má dlouhou historii námořních kontaktů po celé Asii. Například už během období Kofun ve 3. století, dopravovaly japonské lodě vojáky mezi Japonskem a Koreou. Po dvou mongolských invazích do Japonska v letech 1274 a 1281, začaly japonští piráti Woukou velmi aktivně plundrovat celé čínské pobřeží.
Hromadná stavba válečných lodí v Japonsku začala v 16. století. V době válčících států se znepřátelení feudální vládci pokusili získat dominanci pomocí velkých flot, skládajících se ze stovek plavidel. V této době byly pravděpodobně postaveny první japonské obrněné válečné lodě, protože v roce 1596 měl daimjó Nobunaga Oda k dispozici šestici železem pokrytých válečných lodí. V roce 1588 sjednotitel Japonska, Hidejoši Tojotomi, zakázal pirátství wakó. Piráti se stali jeho vazaly a později tvořili část loďstva, které v letech 1592 – 1598 provedlo invazi do Koreje.
První oceánské lodě postavili Japonci v 17. století. V roce 1613 dal daimjó Masamune Date z města Sendai, se souhlasem šogunátu Tokugawa postavit Date Maru, velkou galeonu s výtlakem 500 tun, která dopravila japonského ambasadora Cunenagu Hasekuru do Ameriky a poté dále do Evropy. Po roce 1604 bylo postaveno okolo 350 ozbrojených obchodních lodí, u kterých byly použity některé západní technologie. Byly použity hlavně k obchodu v jihovýchodní Asii.
Od roku 1640 se Japonsko na 200 let uzavřelo světu. To bylo výsledkem politiky izolace, která zakazovala jakékoliv kontakty se Západem, potírala křesťanství a pod trestem smrti zakázala stavbu lodí schopných oceánských plaveb. Kulturní kontakty zprostředkovávala pouze holandská enkláva Dešima, která jako jediná umožňovala výměnu informací, které v té době přinášela průmyslová revoluce. Zkoumání západní vědy, zprostředkované Holanďany a zvané Rangaku umožňovalo japonské vědě, a tím i námořnictvu stálou aktualizaci. Byly zkoumány i západní technologie stavby lodí.
V letech 1853 a 1854 komodor amerického námořnictva Matthew Perry provedl demonstraci síly nejnovějších válečných lodí amerického námořnictva s parním pohonem. Perry si roku 1854 vynutil otevření Japonska mezinárodnímu obchodu. Stalo se tak přijetím konvence z Kanagawy, která byla v roce 1858 následována nerovnou smlouvou o přátelství a obchodu, která dovolovala zahraničním občanům exteritorialitu a minimální dovozní cla pro jejich zboží.
Brzy po otevření se Japonska zahraničnímu vlivu, Tokugawský šogunát se rozhodl pro přijímání západních technologií. V roce 1855 získalo Japonsko s holandskou pomocí svou první parou poháněnou loď, Kankó Maru, která byla používána pro výcvik a sloužila nově vzniklému námořnímu výcvikovému středisku v Nagasaki. V roce 1857 získalo Japonsko svou první loď poháněnou lodním šroubem, pojmenovanou Kanrin Maru. V roce 1859 se Námořní výcvikové středisko přesunulo do Cukidži v Tokiu. Jeho studenti byli posíláni na několikaletá studia na západních námořních akademiích. Patřily k nim například budoucí admirál Takeaki Enomoto, který studoval v letech 1862 – 1867 v Holandsku, Heihačiró Tógó nebo Isoroku Jamamoto.
V roce 1863, tedy už 10 let po ukončení izolace Japonska, dokončila japonská loděnice první domácí parní válečnou loď, pojmenovanou Čijodagata. V roce 1865 byl najat francouzský námořní inženýr Léonce Verny, aby pomohl se založením moderních námořních arzenálů v Jokosuce a Nagasaki. V letech 1867 – 1868, pomáhala s rozvojem japonského námořnictva britská námořní mise.
V době zániku šogunátu v roce 1867, už Japonsko disponovalo největším válečným loďstvem ve Východní Asii. Námořnictvo, složené z parou poháněných lodí, bylo organizováno podle západního vzoru. V čele s vlajkovou lodí Kaijó Maru, bylo nasazeno proti zastáncům císaře ve válce Bošin. Tehdy jí velel admirál Enomoto. Tento konflikt vyvrcholil v roce 1869 námořní bitvou u Hakodate, první velkou námořní bitvou, kterou japonské lodě vybojovaly. V ní byly poslední síly režimu Tokugawa definitivně poraženy a vláda nad Japonskem se vrátila do rukou císaře. Na straně císaře zde bojoval první japonský obrněnec Kótecu, postavený původně ve Francii pro námořnictvo Konfederace jako CSS Stonewall. Loď, kterou původně objednal šogunát a následně získala vláda věrná císařství Meidži, nakonec sehrála ve vítězství u Hakodate významnou roli.
I po obnovení moci císaře Meidži v roce 1868, se i nadálo pokračovalo v reformách, industrializaci a militarizaci Japonska, což mělo zemi ochránit, před osudem kolonie USA, nebo některé evropská země. 17. ledna 1869 bylo vytvořeno Ministerstvo vojenství, jehož prvními sekretáři byly Iwakura Tomomi, Šimazu Tadajoši a princ Komacu-no-mija Akihito.
26. března 1868 se v Ósacká zátoka konala první námořní přehlídka, s účastí šesti japonských lodí, patřících soukromým provinčním flotilám a jednoho plavidla francouzského námořnictva. Výtlak všech japonských lodí byl 2 252 tun, což bylo mnohem méně, než výtlak jediné cizí válečné lodi na přehlídce. V červenci bylo Japonské císařské námořnictvo oficiálně založeno. Stalo se tak pouhé dva měsíce po poslední bitvě války Bošin.
V roce 1869 byly soukromé válečné flotily zakázány a jejich 11 lodí se připojilo k 7 přeživším plavidlům poražené Tokugawské flotily, čímž bylo vytvořeno jádro nového císařského loďstva. V únoru 1872 bylo Ministerstvo vojenství rozděleno na Ministerstvo armády a Ministerstvo námořnictva. V říjnu 1873 se Kacu Kaišú stal ministrem námořnictva. Nová vláda vytvořila ambiciózní plán na vybudování námořnictva s 200 válečnými loděmi, organizovanými v 10 loďstvech. Plán však byl během jednoho roku zrušen pro nedostatek zdrojů k jeho realizaci.
V letech 70. a 80. letech 19. století plnilo japonské námořnictvo především úlohu pobřežní obrany. Vláda Meidži se však brzy rozhodla ho modernizovat. První lodí pro plnění nových úkolů byla Džo Šo Maru, záhy přejmenovaná na Rjúdžó Maru. Loď byla spuštěna na vodu 27. března 1869 v Aberdeenu. V úloze hlavního vzoru modernizace tehdy nahradilo Nizozemce britské loďstvo.
Od září 1870 v Japonsku pracoval první Angličan jako instruktor dělostřelby na lodi Rjúdžó Maru. V roce 1871 rozhodlo ministerstvo, že pošle do zahraničí 16 frekventantů námořní akademie, aby se učily námořním vědám. Jedním z nich byl Heihačiró Tógó, budoucí velitel japonského námořnictva v Rusko-japonské válce, zvaný někdy „Nelson východu“. Britská námořní mise v počtu 34 členů, pod vedením komandéra Archibalda Douglase, působila v Japonsku v letech 1873 – 1875. V roce 1879 byl najat komandér L. P. Willan, aby cvičil námořní kadety.
Během roku 1873 byl opuštěn původně zamýšlený plán invaze na korejský poloostrov. Vláda rozhodla, že přednost dostane obsazení Tchaj-wanu, ke kterému došlo v roce 1874 a které bylo prvním nasazením nového Císařského námořnictva a Císařské armády.
V letech 1875 – 1876 však došlo k několika vojenským intervencím v Koreji, počínaje incidentem na ostrově Kanghwa, který vyprovokoval japonský dělový člun Unjo a který vedl k nasazení velkých námořních sil. Tento incident nakonec vedl k podepsání Kanghwaské smlouvy, která přinutila Koreu otevřít se japonskému obchodu a byla prvním případem japonské intervence a nadvlády pomocí smluv v západním stylu.
Krátce po těchto událostech přinutily domácí vzpoury japonskou vládu, aby se více soustředila na pozemní armádu. Nová námořní politika byla vyjádřena heslem „Šusei Kokubó“ a vnímala Císařské námořnictvo opět především jako sílu pobřežní ochrany. Vztah pobřežního loďstva a armády, vycvičené druhou francouzskou vojenskou misí v Japonsku, se tehdy nesl v duchu principu Rikušu Kaidžú.
Přestože se v této době rozvíjely nové japonské loděnice, jako firmy Išikawadžima a Kawasaki, japonské válečné lodě byly stále stavěny v zahraničí, jako například Fusó, korvety Kongó a Hiei, stavěné v Británii.
V roce 1883 byly objednány dvě doposud největší japonské válečné lodě - Naniwa a Takačiho o výtlaku 3 650 tun. Byly to první plavidla stavěná speciálně pro JCN podle jeho projektu. Tyto lodě měly rychlost 18 uzlů, pancéřovanou palubu o tloušťce 2 – 3 palce a 2 kruppovy kanóny ráže 260 mm. Architekt Sasó Sašú je navrhl podle koncepce britských chráněných křižníků tříd Esmeralda a Elswick, ale s lepšími parametry. V této době vypukl závod ve zbrojení s Čínou, největším japonským rivalem, což opět vedlo ke změně japonské námořní strategie. Čína si totiž nechala v Německu postavit dvě bitevní lodi o výtlaku 7 335 tun, se kterými pouhé dva japonské moderní chráněné křižníky nemohly soupeřit. Japonsko se proto rozhodlo vybudovat velké a moderní loďstvo, které by mu přineslo rozhodující převahu v blížícím se konfliktu.
V 80. letech bylo japonské námořnictvo především pod vlivem Francie a její doktríny „Jeune École“, která upřednostňovala malé, rychlé a dobře vyzbrojené lodě, jež měly úspěšně bojovat i proti papírově silnějším loďstvům. Základními jednotkami této koncepce byly křižník a nosič torpéd.
Vláda Meidži v této době připravila nový plán rozvoje loďstva, který požadoval stavbu 48 válečných lodí, z nichž 22 byly torpédové čluny. Úspěch francouzského námořnictva v Čínsko-Francouzské válce v letech 1883 – 1885 novou doktrínu zdánlivě potvrzoval. Potvrzení potenciálu torpédovek bylo pro Japonsko, disponující omezenými zdroji, dobrou zprávou. V roce 1885 byl na 4 roky najat hlavní konstruktér francouzského loďstva, Emile Bertin, aby posílil japonské námořnictvo a řídil japonské loděnice v Kure a Sasebo. Bertin navrhl novou řadu křižníků třídy Sanseikan. Každá ze tří jednotek této třídy měla na přídi jedno výkonné Canetovo dělo ráže 320 mm. Emile Bertin dohlížel celkem na stavbu více než 12 válečných lodí. Tyto lodě tvořily základ prvního skutečně moderního japonského loďstva a umožnily japonským loděnicím dokonale si osvojit stavbu velkých válečných lodí, přestože některé lodi byly stále stavěny v zahraničí.
Spolupráce s Francií navíc umožnila Japonsku získat řadu nových technologií, především v oblasti torpéd, torpédových člunů a min, což byla v té době francouzská doména. První torpéda JCN získalo v roce 1884 a brzy poté, v roce 1886 bylo v Jokosuce založeno první „Torpédové cvičební centrum“. Po roce 1886 došlo k další změně v orientaci Japonska, které se po nevysvětleném potopení chráněného křižníku Unebi, na jeho cestě z Francie do Japonska a následným diplomatickým třenicím, opět vrátilo ke spolupráci s Británii.
V roce 1887 japonské námořnictvo v Británii objednalo koncepčně převratnou torpédovou loď Kotaka, jež je považována za první úspěšnou koncepci torpédoborce a křižník Jošino, postavený v loděnici Armstrong v Elswicku, který byl v době jeho spuštění nejrychlejším křižníkem vůbec.
V této době se však nemodernizovalo pouze Japonsko. Čínské loďstvo, tentokrát s Německou pomocí, také budovalo své silné loďstvo. Důvodem závodů ve zbrojení mezi Čínou a Japonskem byl nárok obou zemí na kontrolu Koreje. Čínsko-japonská válka oficiálně vypukla 1. srpna 1894, přestože v té době už došlo k několika námořním šarvátkám.
Japonské námořnictvo získalo převahu 17. září 1894 v bitvě v ústí řeky Jalu, ve které se mu podařilo potopit 8 z 12 válečných lodí nejsilnějšího čínského loďstva. Přes toto japonské vítězství zůstalo jádro čínského loďstva – dvojice bitevních lodí, postavených v Německu – stále bojeschopné. Proti jejich pancíři byla japonská palba málo účinná, což jasně ukázalo, že se Japonské námořnictvo neobejde bez větších a lépe vyzbrojených jednotek. Dalším krokem ve vývoji námořnictva tedy byla kombinace velkých, dobře vyzbrojených válečných lodí s malými útočnými jednotkami, které by loďstvu dovolovaly agresivní bitevní taktiku.
Výsledkem Čínsko-japonského konfliktu byla smlouva ze Šimonoseki, podepsaná 17. dubna 1895, kterou Japonsku připadl Tchaj-wan a přilehlé ostrovy. Ostrov zůstal japonskou kolonií až do roku 1945. Japonsko též získalo poloostrov Liao-tung v severovýchodní Číně, ale bylo donuceno Ruskem se ho vzdát. Rusko pak poloostrov získalo samo.
V roce 1900 se Japonské námořnictvo podílelo, společně se západními armádami, na potlačení Boxerského povstání v Číně. Námořnictvo poskytlo největší počet válečných lodí a dopravilo do Číny největší kontingent expedičních vojsk ze všech intervenujících národů. Konflikt umožnil Japonsku bojovat po boku západních mocností a získat poznatky o moderní vojenské taktice.
Situace, kdy bylo Japonsko nuceno po vyhrané válce nad Čínou odevzdat již získaný poloostrov Liaotung Rusku, vedla k dalším nárůstu japonského zbrojení. Japonsko chtělo být rovnocenné všem jeho tehdejším protivníkům. Byl vyhlášen desetiletý program výstavby námořnictva, ve kterém byla požadována stavba celkem 109 válečných lodí, s výtlakem 200 000 tun a zvýšení početního stavu námořnictva z 15 100 na 40 800 mužů. Bitevní loď Mikasa, první své třídy, tehdy byla nejpokročilejší bitevní lodí na světě. Byla objednána v roce 1898 v anglické loděnici Vickers a dodána v roce 1902.
Neshody s Ruskem vyvrcholily v letech 1904 – 1905 Rusko-japonskou válkou. V bitvě u Cušimy vedl admirál Tógó, na vlajkové bitevní lodi Mikasa, Císařské loďstvo k tomu, co bylo později nazýváno nejpřesvědčivějším námořním vítězstvím v historii. Ruská flota byla téměř úplně zničena, z 38 lodí bylo 21 potopeno, 7 zajato a 6 těžce poškozeno. Celkem 4 545 ruských námořníku bylo zabito a dalších 6 106 zajato. Naopak Japonsko v bitvě ztratilo pouhých 116 mužů a tři torpédovky. Toto vítězství zlomilo Ruskou moc ve Východní Asii a vedlo k sérii povstání ruských námořníků v Sevastopolu, Vladivostoku a Kronštadtu, což vyvrcholilo vzpourou na křižníku Kníže Potěmkin v roce 1905, která byla předzvěstí revolučních událostí v Rusku v roce 1917.
V době Rusko-japonské války se japonské loďstvo usilovně snažilo vybudovat ponorkové loďstvo. Ponorky v té době byly novou zbraní a oprávněně se jim přisuzoval značný potenciál. Stavba prvních ponorek byla zadána americké loděnici Electric boat company v roce 1905, pouhých 5 let poté, co americké námořnictvo přijalo do služby svou první ponorku USS Holland, navrženou stejnojmenným americkým konstruktérem. Ponorky byly dodány rozebrané a sestavila je loděnice v Jokosuce. Do operační služby vstoupily koncem roku 1905.
Po Rusko-japonské válce pokračovalo Japonsko v rozvoji silného námořního průmyslu. Lodě různých západních koncepcí byly kupovány, analyzovány a dále vylepšovány, podle strategie okopíruj, vylepši a dále rozvíjej. Navíc byly testovány a porovnávány, aby se vybralo vždy nejvhodnější řešení. Od 80. let 19. století, kdy se v Japonsku stavěly první malé torpédovky, se místní průmysl rozvinul natolik, že byl schopen po roce 1900 stavět největší válečné lodě, bitevních. Posledním velkým zahraničním nákupem byla v roce 1912 dvojice bitevních křižníků třídy Kongó, které postavila anglická loděnice Vickers. Od roku 1918 nebyla technologie, kterou by Japonci nedovedli použít ve světové kvalitě. Po roce 1920 proto bylo Japonské císařské námořnictvo třetí největší válečnou flotou na světě a zavedlo několik důležitých novinek.
Japonské námořnictvo bylo první, které v boji použilo bezdrátovou telegrafii, k čemuž došlo už roku 1905 v bitvě u Cušimy.
V roce 1906 spustila loděnice v Jokosuce bitevní loď Sacuma, která byla ve své době největší válečnou lodí na světě a také první lodí navrženou podle nové koncepce bitevních lodí, které dala jméno jeho anglická obdoba HMS Dreadnought. Bohužel pro nedostatek kanónů hlavní ráže 305 mm jich byly na Sacumu instalovány pouze obvyklé 4 kusy a HMS Dreadnought se stal prvním dokončeným dreadnoughtem.
V letech 1905 až 1910 začalo Japonsko stavět v domácích loděnicích i bitevní lodě. Sacuma byla ještě stavěna z 80 % britských dílů, ale už další třída Kawači obsahovala 80 % domácích součástí.
První světové války se Japonsko účastnilo na straně Dohody, proti Rakousku a Německu, což bylo přirozeným důsledkem Anglo-japonské alianční smlouvy z roku 1902. Po bitvě o německý přístav v Číně, Čching-tao, který obléhala Britsko-japonská armáda, japonské námořnictvo tento přístav obsadilo a využívalo jako námořní základnu. Souběžně s touto akcí byl do centrálního Pacifiku vyslán bitevní svaz, který se podílel na pronásledování německé eskadry admirála Graf Spee, která byla nakonec zničena v bitvě u Falkland. Japonsko během války také obsadilo německé kolonie v Mikronésii. Byly to Marianské ostrovy, Karolíny a Marshallovy ostrovy. Všechna tato území se po válce stala japonskými koloniemi. Japonsko o ně přišlo až ve druhé světové válce.
Po bitvě u Jutska se britská admiralita neúspěšně pokusila přesvědčit japonskou vládu, aby v Evropě ponechala čtveřici nových bitevních lodí třídy Kongó, které v té době dokončovaly anglické loděnice. Lodě třídy Kongó byly jako první bitevní lodě vyzbrojeny kanóny ráže 356 mm a patřily k nejpokročilejším konstrukcím své doby.
Kvůli problémům, které Royal Navy způsobovaly německé a rakouské ponorky, bylo Japonsko požádáno, aby posílilo spojence ve Středomoří eskadrou torpédoborců, kterých byl v době zavádění konvojů velký nedostatek. Flotila 8 nejnovějších torpédoborců, vedených zpočátku chráněným křižníkem Akaši, byla v březnu 1917 vyslána na Maltu. V červnu byl Akaši nahrazen pancéřovým křižníkem Izumo a flotila doplněna o další čtyři torpédoborce. Později se připojil pancéřový křižník Niššin. Flotila až do konce války úspěšně doprovázela spojenecké konvoje mezi Marseilles, Tarantem a Egyptem. Pouze torpédoborec Sakaki byl zasažen torpédem z rakouské ponorky a potopil se při ztrátě 59 mužů.
Po válce získalo Japonsko 9 německých ponorek jako válečnou kořist. Ty byly dopraveny do Japonska, rozebrány a analyzovány, což umožnilo velký rozvoj japonského ponorkového loďstva.
V letech před druhou světovou válkou se JCN začalo připravovat na válku s USA. Dlouhé období rozvoje japonského militarismu a především napadení Číny v roce 1937, které přerostlo v Druhou čínsko-japonskou válku, znepřátelilo USA a postavilo Spojené státy do pozice největšího Japonského rivala.
Námořnictvo po první světové válce čelilo mnoha vážným problémům. Podobně jako například Velká Británie bylo Japonsko zcela závislé na dovozu nerostných surovin. K realizaci expanzionistické politiky, bylo nutné ovládnout a chránit vzdálené zdroje nerostných surovin, které však byly v rukou jiných mocností. Bylo tedy nutné vybudovat silné námořnictvo, schopné operovat na velké vzdálenosti.
To se dostalo do konfliktu s dosavadní hlavní válečnou strategií rozhodující bitvy, která nevyžadovala takový typ operací. Cílem této strategie bylo umožnit americkému loďstvu přeplout Pacifik, oslabit ho útoky ponorek a rozhodnout válku jedinou bitvou na vybraném místě poblíž japonského pobřeží, kterou mělo JCN díky opotřebení a předchozím ztrátám protivníka vyhrát. Drželo se tedy doktríny Alfreda T. Mahana, které se před druhou světovou válkou držela všechna hlavní námořnictva a která předpokládala jedinou rozhodující námořní bitvu, přesně jak tomu bylo v posledních 300 letech. Toto byl důvod pro japonský požadavek na Washingtonské námořní konferenci, která měla za cíl omezit zbrojení a Japonsko si v ní vynucovalo poměr sil mezi Británií, USA a sebou na 100:100:70. To mu mělo umožnit získání převahy v rozhodující bitvě. Závody ve zbrojení se však opět rozběhly ihned po vypršení smlouvy.
V meziválečném období se Japonsko podílelo na zavedení několika novinek:
V oblastech, ve kterých Císařské námořnictvo ještě nemělo zkušenosti, nadále vyhledávalo zahraniční pomoc. V roce 1921 tak dorazila do Japonska britská Sempillova mise, která přivezla do země skupinu instruktorů námořního letectva, kteří předvedli palubní letouny, jako byl Gloster Sparrowhawk a učili Japonce taktice a technikám svrhování leteckých torpéd či řízení letového provozu.
V meziválečné době tedy neustále soupeřily dvě koncepce námořní války. Na jedné straně byli tradiční zastánci silných svazů bitevních lodí, které měly vybojovat onu jedinou rozhodující námořní bitvu poblíž Japonska a na straně druhé byly lidé okouzlení perspektivami tehdy ještě mladého námořního letectva, kteří požadovali silné svazy letadlových lodí, používající agresivní ofenzivní taktiku.
Výsledkem bylo, že ani jedno pojetí nepřevážilo a obě linie se vyvíjely paralelně, což vedlo k určitému roztříštění sil a žádná z koncepcí tak ve válce zcela neukázala svoji schopnost rozhodnout válku.
Zásadním problémem japonských válečných lodí také byla snaha japonských konstruktérů po co nejsilnější výzbroji a rychlosti, při stavbě lodí s omezeným výtlakem. Výsledkem byla nedostatečná stabilita lodí, jejich špatná ochrana a strukturální nedostatky v pevnosti konstrukce. Chyba tohoto přístupu se ukázala už 12. března 1934 při potopení – na svou velikost přezbrojené – torpédovky Tomozuru v malém vlnobití. To vedlo k úpravám ostatních lodí, jenž měly zlepšit jejich plavební schopnosti a stabilitu. Zcela odstranit tyto nedostatky však nebylo možné.
Za druhé světové války bylo Japonské císařské námořnictvo podřízené ministerstvu námořnictva a řízeno svým hlavním štábem. Japonské námořnictvo se připravovalo na válku s početně silnější americkým loďstvem a proto bylo obětováno mnoho úsilí a zdrojů, aby ho převyšovalo alespoň svou kvalitou. Japonsko díky tomu na počátku války disponovalo pravděpodobně nejpokročilejším námořnictvem ze všech zemí. Japonskou strategií bylo dosáhnout agresivním postupem vůči USA bleskového vítězství. Čas byl jen do té doby, než se mohl americký průmysl přeorientovat na válečnou výrobu. Problém tohoto řešení však byl v opomenutí defenzivních rolí námořnictva. Během války bylo JCN nuceno chránit dlouhé námořní trasy proti útoků ponorek, aniž by mělo k dispozici dostatek eskortních lodí či letadlových lodí, což ho, vzhledem k jeho závislosti na surovinách, udělalo zranitelným. I protiponorkový výcvik byl podceněn.
Úspěch Japonska v první etapě války byl naprostou senzací, ale USA se během poměrně krátké doby podařilo získat převahu, a to především díky vyspělejším technologiím a mnohem silnějšímu průmyslovému potenciálu. Na samém konci se JCN ještě pokusilo zvrátit poměr sil řadou zoufalých opatření, především nasazení jednotek Kamikaze, ale neúspěšně.
Japonsko přisuzovalo i nadále velkou důležitost bitevním lodím a snažilo se vybudovat nejmocnější bitevní lodi své doby. Největší a nejsilnější bitevní loď historie, Jamato, byla dokončena v roce 1941. Jelikož dostavbě řady moderních lodí zabránila Washingtonská konference, věnovalo Japonsko značné úsilí i modernizaci starších bitevních lodí.
V první části války zůstaly bitevní lodě spíše stranou. Druhá polovina války však přinesla několik posledních střetnutí bitevních lodí v historii. V bitvě u Guadalcanalu, ke které došlo 15. listopadu 1942, se utkaly americké bitevní lodi USS South Dakota a USS Washington s japonskou bitevní lodí Kirišima, kterou poslaly ke dnu.
V bitvě v průlivu Surigao se palba eskadry amerických bitevních lodí admirála Oldendorfa podílela na potopení bitevních lodí Fusó a Jamaširo. Nicméně bitva u ostrova Samar ukázala, že bitevní lodě můžou být ještě užitečnou, přestože ne zcela efektivní zbraní. Pouze nerozhodnost admirála Takeo Kurity a obětavost amerických torpédoborců zachránila americké eskortní letadlové lodi svazu Taffy 3, od úplného zničení bitevními loďmi Jamato, Kongó, Haruna a Nagato. Nakonec však svaz ztratil pouze eskortní letadlovou loď USS Gambier Bay a tři torpédoborce.
Během války se naplno ukázalo, že letadlové lodě jsou silou, která lodě bitevní vytlačí z jejich privilegovaného postavení. Útoky letadel pro ně byly velkým ohrožením. Důkazem je potopení nejsilnějších bitevních lodí světa Jamata a Musaši leteckými útoky, ještě dlouho před tím, než se jakákoliv americká loď, dostala do dostřelu jejich obřích děl.
Letadlové lodě byly pro JCN velice důležité a Japonsko na počátku války disponovalo flotou 10 letadlových lodí — největší a nejmodernější na světě. Naopak Američané vstupovali do války pouze se 7 letadlovými loďmi, z nichž 3 byly nasazeny v Pacifiku. Británie měla v oblasti dvě letadlové lodě, z toho HMS Hermes byl v Indickém oceánu. Než vstoupily do služby americké letadlové lodi třídy Essex, byla japonská třída Šókaku pravděpodobně nejlepší letadlovou lodí na světě. Na druhé straně byla část z deseti japonských letadlových lodí poměrně malá a nemohla se svou silou zdaleka vyrovnat lodím tříd Yorktown či Essex.
Japonské letadlové lodě a jejich letadla, včetně letadel na pozemních základnách, nebyly podřízeny přímo velení císařského námořnictva, ale rozhodoval o nich podřízený generální štáb námořního letectva. Po debaklu u Midway došlo 14. července 1942 k reorganizaci sil námořního letectva.
Po krátkém období japonské převahy, došlo ke zlomu v bitvě u Midway. Japonsko ztratilo 4 velké letadlové lodě a od té doby jich mělo velký nedostatek. Neméně bolestná byla i ztráta zkušených posádek letadel. To vedlo k velkorysému programu přestavby řady civilních a válečných lodí na letadlové. Největší lodí, která byla takto upravena, byla Šinano, třetí bitevní loď třídy Jamato, která byla výtlakem největší letadlovou lodí celé války. Byl zahájen i projekt stavby nových letadlových lodí, ale většina z nich nebyla nikdy dokončena. Jedna z mála dokončených byla Taihó, která se stala první a nakonec i jedinou japonskou lodí s pancéřovanou letadlovou palubou.
Japonské námořní letectvo vstupovalo do války s několika cennými výhodami. Američané například podcenili parametry japonských letadel, které považovaly za špatné kopie západních vzorů. Stíhačka Micubiši Zero si pak vydobyla značný respekt. Kvalitních typů mělo Japonsko více. Například létající člun Kawaniši H8K je považován za nejlepší stroj své kategorie. Také alespoň zpočátku války bylo velkou výhodou JCN to, že jeho piloti už měli bohaté operační zkušenosti z Čínsko-japonské války. Velká část osádek letadel se dala považovat za ostřílené veterány. Po několika prohraných bitvách však bylo toto jádro ztraceno a nahrazovat tyto zkušené posádky bylo velmi obtížné a efektivitě letectva se to také projevilo. Například letecké boje při invazi na Mariany Američané překřtili na „Velké Marianské střílení na krocany“.
Japonská konstrukční škola ale měla i své nevýhody. U stíhacích letadel byla jako hlavní vlastnost považována obratnost. Stíhačky proto byly obratné, ale i křehké, slabě vyzbrojené a nedostatečně pancéřované. Nedostatečné pancéřování a ochrana palivových nádrží byly problémem i pro japonské bombardéry. Zatímco USA vybojovalo válku mimo své území, Japonská produkce a vývoj nových typů se stále musely potýkat s nedostatkem materiálu a nálety. To zpomalilo vývoj a zavádění nových, perspektivních typů, které, jak se ukázalo, měly velmi dobré parametry. Šlo například o nekonvenční Kjúšú J7W Šiden, proudovou stíhačku Nakadžima Kikka, inspirovanou německým Messerschmittem Me 262, stíhačku Micubiši A7M Reppu, nebo výkonný torpédový bombardér Aiči B7A Rjúsei.
Japonsko mělo asi nejpestřejší ponorkovou flotilu. Zahrnovala nejmenší sebevražedná řiditelná torpéda Kaiten, miniponorky, střední kategorie i velké ponorky, určené jak pro zásobování, tak pro dálkové oceánské operace, které často nesly i letouny. Všechny tyto ponorky používaly torpéda Typ 95, 533 mm verzi slavného 610 mm Typu 93 „Dlouhé kopí“.
Letoun z japonské ponorky I-25, provedl asi jediný letecký útok na kontinentální část USA, když 9. září 1942 zápalnými pumami způsobil velké lesní požáry ve státě Oregon.
Přesto byly japonské ponorky ve válce poměrně neúspěšné. V naprosté většině případů byly používány k útokům proti válečným lodím, které byly rychlé, obratné a schopné se bránit lépe než plavidla obchodní. Ještě v roce 1942 potopily ponorky dvě americké letadlové lodě, ale později se už tak výrazné úspěchy neopakovaly. Důvodem byl i velký vývoj v oblasti protiponorkového boje. Koncem války už ponorky plnily především dopravní účely, protože japonské dopravní lodě byly Američany těžce zdecimovány. Odhaduje se, že ponorky za války potopily 493 lodí s prostorem 1 mil. BRT.
Po prohrané válce bylo Japonské císařské námořnictvo podle článku 5 nové Ústavy rozpuštěno. Země deklarovala, že v budoucnosti nebude řešit konflikty použitím síly a námořnictvo se změnilo v součást Japonských sil sebeobrany.


Ponziho schéma

Výraz Ponziho schéma vznikl podle Charlese Ponziho – autora tohoto podvodu. V tomto schématu svěřují investoři provozovateli fondu peníze za účelem jejich zúročení, avšak tyto peníze provozovatel dále neinvestuje, a namísto toho pouze vyplácí prostředky fondu jen některé investory, většinou ty, kteří investovali dříve. Tento systém funguje do doby, dokud přicházejí noví investoři a prostředky se dají vyplácet ostatním. Když už ve fondu nezbudou žádné peníze na vyplácení, fond krachuje a vyplaceni zůstávají jen někteří investoři a ostatní nedostanou nic.
Ponziho schéma bývá často chybně používáno jako synonymum k pyramidové hře, ve skutečnosti je ale maximálně její zvláštní variantou, pokud je vůbec pod tento pojem zahrnováno. Hlavním rozdílem mezi Ponziho schématem a klasickou pyramidovou hrou je, že v pyramidové hře členové musejí hledat nové členy a mají pak provize z jejich vkladu. V Ponziho schématu se o hledání nových investorů stará provozovatel fondu a ten také sám určuje, komu vyplatí peníze.
Organizátorem jednoho z největších takovýchto schémat v historii byl americký podnikatel Bernard Madoff, jenž byl za svoji činnost v roce 2009 odsouzen ke 150 letům vězení.


Tuzex

Tuzex byla v dobách československého socialismu a dočasně ještě po Sametové revoluci síť obchodů, ve kterých se za valuty nebo tuzexové poukázky mohlo koupit zahraniční, zejména západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Koruny nebyly přijímány. Název Tuzex byl zkratkou ze slov ''tuzemský export''. Obchody sloužily k odčerpání valut od obyvatelstva.
Jednalo se o podnik zahraničního obchodu, který vznikl 1. července 1957 podle vyhlášky č. 122/1957 Ú. l., poté byl v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1970 na základě vyhlášky ministra zahraničního obchodu 202/1968 Sb. „o určení Tuzexu, akciové společnosti, k provádění některých zahraničních obchodů“ přeměněn v akciovou společnost, která byla na základě vyhlášky ministra zahraničního obchodu 163/1970 Sb. „o zřízení Tuzexu, podniku zahraničního obchodu“ od 1. ledna 1971 zlikvidována a opět přeměněna na podnik zahraničního obchodu. 19. srpna 1991 byl podnik opět přeměněn v akciovou společnost TUZEX, a. s., která 26. března 1998 přešla do likvidace.
Obchody tohoto druhu existovaly i v dalších komunistických státech, v Polsku to například byla síť Pewex. V SSSR pak byly prodejny Berjozka a ve východním Německu prodejny Intershop.


Demokratická strana sociální spravedlnosti

Demokratická strana sociální spravedlnosti je česká neparlamentní politická strana. Strana byla registrována 21. ledna 2004 pod názvem Strana občanů České republiky, současný název přijala 14. září 2005.
Do sněmovních voleb 2006 vyslala 27 svých kandidátů na listinách konzervativně-nacionalistické strany Právo a Spravedlnost.
Ve volbách do zastupitelstev krajů 2008 se celorepublikově spojila s Dělnickou stranou do volební strany pod názvem Dělnická strana - za zrušení poplatků ve zdravotnictví, příčemž DSSS navrhla 24 svých kandidátů.
Dne 10.11.2008 se Demokratická strana sociální spravedlnosti přejmenovala na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti


Cry Me a River

Cry Me a River je druhý singl Justina Timberlakea z jeho debutového alba Justified, který vyšel na konci roku 2002 a můžeme v něm slyšet i Timbalanda.
Text písně je pravděpodobně o rozchodu Justina s Britney Spears. Píseň obdržela i v roce 2004 prestižní cenu Grammy v kategorii Nejlepší mužská píseň.
Hodně spekulací kolem textu vzniklo právě kolem textu písně, ve kterém se zpívá o nevěře, zatímco videoklip zobrazuje Timberlakea, který se mstí další nevěrou.
Tato píseň se dočkala i coververze. Na starosti je mají Lostprophets, o remix písně se postral 50 Cent.
O tuto píseň se vedly i vleklé spory mezi Timbalandem a Scottem Strorchem, který prohlašoval, že ústřední melodie písně pochází z jeho tvorby.


Expedice 7

Expedice 7 byla sedmá posádka dlouhodobě obývající Mezinárodní vesmírnou stanici. Velitel Jurij Malenčenko a vědecký pracovník Edward Lu startovali z kosmodromu Bajkonur 26. dubna 2003 na palubě Sojuzu TMA-2, se stanicí ISS se spojili 28. dubna. Na stanici přijali dva zásobovací Progressy. Po půlročním pobytu předali stanici Expedici 8 a přistáli na Zemi.
Po havárii raketoplánu Columbia byly pozastaveny lety raketoplánů, proto nebylo nadále možné měnit základní posádky při návštěvách raketoplánů. Počínaje Expedicí 7 nové posádky dopravovaly lodě Sojuz. Také výstavba stanice musela být, bez modulů a konstrukčních dílů vynášených raketoplány, zastavena.
Expedice 7 startovala v Sojuzu TMA-2 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu 26. dubna 2003 v 03:54 UTC. U vesmírné stanice přistáli 28. dubna v 5:56 UTC. Novou posádku přivítali členové Expedice 6 – americký velitel Kenneth Bowersox, ruský palubní inženýr Nikolaj Budarin a americký vědecký pracovník Donald Pettit. Během týdne nová posádka převzala stanici a 4. května se Bowersox, Budarin a Pettit v Sojuzu TMA-1 vrátili na Zem.
Běžnou rutinu života na stanici osvěžil přílet zásobovacího Progressu M1-10 dne 11. června. Od 31. srpna 2003 kosmonauti vykládali další zásobovací loď Progress M-48.
Dne 20. října 2003 přiletěli v Sojuzu TMA-3 Michael Foale a Alexandr Kaleri se španělským kosmonautem ESA Pedrem Duquem. Malenčenko a Lu předali stanici nováčkům a s Duquem se 28. října vrátili v Sojuzu TMA-2 na Zem.


Okres Kisbér

Okres Kisbér je okres v severním Maďarsku v župě Komárom-Esztergom. Jeho správním centrem je město Kisbér.


Chráněná krajinná oblast Poodří

CHKO Poodří byla založena 27. března 1991. Její rozloha je 81,5 km2. Byla zřízena z důvodu ochrany zachovalého říčního toku, slepých ramen a lužních lesů. Správa CHKO Poodří sídlí ve Studénce.
CHKO Poodří se nachází v Moravskoslezském kraji a zasahuje na území okresů Frýdek-Místek, Nový Jičín a Ostrava.
CHKO Poodří se rozprostírá podél toku řeky Odry, mezi obcemi Jeseník nad Odrou a Ostrava. Vzhledem k její údolní poloze v ní nejsou velké výškové rozdíly. Nejnižší bod CHKO Poodří je v Polanském lese - 214,1 m. n. m., a nejvyšší bod západně od Kunína - 293,5 m. n. m.
CHKO Poodří se nachází v mírně teplé oblasti. Průměrná roční teplota se zde asi 7–8,5°C. Za rok zde spadne v průměru okolo 700 mm srážek. Za rok zde spadne okolo 1 m sněhu.
V CHKO Poodří se vyskytuje množství jak vodních, tak i lučních a lesních rostlin. U vodních ploch se vyskytují především ostřice a rákos. U slepých říčních ramen se například vyskytuje ohrožená žebratka bahenní. Lesy zabírají asi 10% území CHKO Poodří. V nich se poměrně hojně vyskytuje habr obecný, dub letní, nebo lípa srdčitá.


Felsuma

Felsumy jsou drobné ještěrky patřící do čeledi gekonovití. Na rozdíl od většiny ostatních gekonů nejsou aktivní v noci, ale ve dne.
Felsumy mají kulaté zorničky a oči mají kryté průhlednými pevnými šupinami. Nemají víčka a šupiny nad očima si čistí jazykem. Základní zbarvení je většinou zářivě zelené, mnohdy s červenými či modrými skvrnami. Díky zářivým barvám se stali populárními terarijními zvířaty. Jednotlivé druhy jsou veliké od 6,5 do 30 cm. Drápky a první prsty mají zakrnělé. Stejně jako ostatní gekoni mají na bříšcích prstů tenké lamely, které jim umožňují šplhat po hladkých materiálech, jako jsou stvoly bambusů, nebo dokonce sklo.
Samci mají na vnitřní straně stehen vyvinuty femorální póry, samice mívají endolymfatické vápencové váčky po stranách krku. Tyto váčky slouží ke skladování vápníku pro tvorbu vajec. Samičky mohou po jednom oplodnění samečkem snést několik snůšek. Vajíčka většinou schovávají do dutin bambusu. Těsně před snesením mohou vajíčka prosvítat kůží samičky. U různých druhů a za různých teplotních podmínek se vajíčka líhnou po 30-60 dnech, výjimečně i déle. Mláďata sexuálně dospívají za 6-12 měsíců. Menší druhy se dožívají deseti let, velké druhy mohou v zajetí žít i déle, než 20 let. Felsumy jsou většinou silně teritorální agresivní, proto není možné chovat pohromadě více samců.
Felsumy žijí převážně na ostrovech jihozápadní části Indického oceánu. Výjimku tvoří Phelsuma andamanense, která je endemitickým druhem souostroví Andamany v Bengálském zálivu. Rod se patrně vyvinul na Madagaskaru, který je taky těžištěm jeho rozšíření. Několik druhů se vyskytuje i na sousedních ostrovních skupinách a na pobřeží východní Afriky. Byly taky nalezeny na Havajských ostrovech. Některé druhy felsum mohou žít v horách ve výšce 2 300 m n.m.. Většina felsum žije na stromech. Mohou žít i v blízkosti lidských sídel, v zahradách nebo i na stěnách domů. Některé druhy je možno nalézt i na skalách.
Felsumy se živí převážne různými druhy hmyzu, případně jinými bezobratlými. Potravu si zpestřují nektarem, pylem a měkkým, zralým, sladkým ovocem, například banány.
V zajetí je potřeba dodržet podobné složení. Většinu potravy tvoří hmyz: různé mouchy, cvrčci, housenky zavíječů, nebo i hmyz nachytaný volně v přírodě, jako sarančata. Místo podávání přímo ovoce je možné je nahradit některými dětskými přesnídávkami. Zároveň je potřeba dodávat s potravou vitaminové a minerální doplňky.
Rod Phelsuma byl poprvé popsán britským zoologem Greyem v roce 1825 a pojmenován po holandském lékaři Phelsumovi. V počtu druhů se zdroje rozcházejí mezi 35 - 43.
Dva druhy jsou považovány za vymřelé, pravděpodobně díky zničení jejich původního životního prostředí člověkem a jím zavlečenými zvířaty. Mnoho dalších druhů je podobně ohroženo. Druh P. guentheri se patrně povedlo pomocí chovů v zajetí zachránit a vrátit do přírody.


Azhdarchidae

Azhdarchidae je čeledí ptakoještěrů z podřádu pterodaktyloidů. Patří sem také největší známí pterosauři a tím i létající živočichové vůbec, například rody Arambourgiania, Hatzegopteryx nebo Quetzalcoatlus s rozpětím křídel až přes 13 metrů.
Azdarchidé jsou charakterizováni dlouhými spodními končetinami a krčními obratli, dlouhým a štíhlým zobákem a celkově velikou hlavou v poměru k velikosti těla. Dříve se předpokládalo, že lovili nad hladinou ryby za letu. dnes však převládá názor, že zástupci této skupiny žili spíše nad pevninou a byli jakousi obří obdobou dnešních čápů.


Salavat Julajev Ufa

Salavat Julajev Ufa je profesionální ruský hokejový tým. Byl založen v roce 1957.


Guillaume Marie Anne Brune

Brune, syn královského advokáta, chtěl v Paříži studovat práva, když však vypukla revoluce roku 1789, celým svým srdcem přilnul k jejím ideálům a stal se členem Klubu cordilierů a osobním přítelem Dantona. Mezitím se stal příslušníkem pařížské Národní gardy a roku 1790 založil nevelkou tiskárnu, které se o rok později vzdal ve prospěch armády a uveřejňoval v ní politické propagační letáky. Ač nebyl asi zcela bez viny na zářijových masakrech roku 1792, pověst o jeho podílu na bestiální vraždě princezny Lamballové, rozšířená v monarchistických kruzích, je zcela jistě nepravdivá. Roku 1792 působil jako civilní komisař v Belgii a roku 1793 jako generální adjutant v hodnosti plukovníka při Severní armádě, s kterou pak bojoval ve Vendée. V hodnosti brigádního generála bojoval v bitvě u Hondschoote pod Houchardem a pomáhal při potlačení povstání royalistických pařížských sekcí ve vendemiaire 1795. V italském tažení 1796-1797 bojoval pod Massenou a vyznamenal se u Rivoli a poté obdržel velení divize. O rok později dostal rozkaz k obsazení Švýcarska, který splnil rychlým strategicky bezchybným tažením. Poté co v únoru 1798 přijel do Lausanne, vedl jednání s bernskou vládou a současně připravoval útok. Již 6. března obsadil Bern a zadržel státní poklad. Později byl obviňován ze zpronevěry jeho části a to bylo možná i příčinou nepříliš vstřícného vztahu Napoleona k jeho osobě. Generál Brune pak 19. března 1798 proklamoval vznik Helvetské republiky, která přežívala dalších 5 let. Roku 1799 byl jmenován vrchním velitelem armády v Batavské republice, porazil invazní síly rusko-anglické pod velením vévody z Yorku 19. září u Bergenu a 6.října u Beverwijku a přinutil je ke kapitulaci v Alkmaru a vyklizení Holandska. Po 18. brumaire byl Napoleonem Bonapartem poslán do Vendée a tam „ více srdcem, než ocelí“ společně s Gabrielem Hédouville ukončil občanskou válku. V srpnu 1800 převzal vrchní velení italské armády, překročil v prosinci Mincio a v lednu 1801 obsadil Vicenzu a Rovereto. 16. ledna 1801 uzavřel příměří s hrabětem von Bellegarde v Trevisu, příměří bylo pak vystřídáno Lunevillským mírem. Roku 1802 stal se předsedou bezpečnostního výboru Státní rady a mezi léty 1803 až 1805 byl vyslancem Francie v Turecku. Roku 1804 stal se maršálem Francie. Roku 1806 byl jmenován generálním guvernérem hansovních měst a pověřen velením armády ve švédském Pomořansku. Roku 1807 přijal kapitulaci dosud obleženého Strasundu a ostrova Rujany. Jeho schůzka s králem Gustavem IV., Adolfem Švédským, který jej neúspěšně přemlouval ke spolupráci s Bourbony, vzbudila nelibost Napoleonovu, Brune byl odvolán z velení a postaven mimo službu. Nepřidal se po Restauraci k Bourbonům a po návratu Napoleona z Elby se okamžitě k němu připojil. Byl jmenován pairem a pověřen velením Varské armády s velitelstvím v Toulonu. Úspěšně vzdoroval Rakušanům a kapituloval až měsíc po druhém pádu Napoleona. Při cestě do Paříže byl v Avignonu 2. srpna 1815 zavražděn fanatickými monarchisty a mrtvola vhozena do Rhony. Maršálka Bruneová věnovala veškerou energii dalších 14 let, než přemohla neochotu monarchistických kruhů k vedení procesu s vrahy Bruneovými. Teprve roku 1829 byl vrah Guidon odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a poté byly ostatky maršálovy pohřbeny k definitivnímu odpočinku na hřbitově v Saint-Just-Sauvage. Svým strašným způsobem smrti a statečným jednáním těsně před ní se stal maršál Brune jedním z hlavních martyrů Napoleonské legendy.
Jiří Kovařík - Orlové Napoleonovy armády - Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení I - Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení II- Akcent Třebíč - 2003
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení III- Akcent Třerbíč - 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení IV- Akcent Třebíč - 2004
Jiří Kovařík - Napoleonova tažení V- Akcent Třebíč - 2005
Jiří Kovařík - Bonaparte v Egyptě - Akcent Třebíč - 2007
Jiří Kovařík - Bitva u Marenga - Akcent Třebíč - 2006
Jiří Kovařík - Maršálové Napoleonových orlů - Akcent Třebíč - 2000
Jiří Kovařík - 1809 - Orel proti orlu - Hart Praha - 2002
Jiří Kovařík - Napoleonovo ruské tažení 1812 - Hart Praha - 2001
Jevgenij Tarle - Napoleon - Naše vojsko Praha - 1950
Andre Castelot - Napoleon Bonaparte - Malantrich Praha - 1998
Paul Johnson - Napoleon - Barrister and Principal Brno - 2003
Stanislav Wintr - 26 maršálů Napoleona I. - Svět křídel Cheb - 2004
Richard Blatný - Napoleonská encyklopedie - Aquarius Praha - 1995
Napoleon - sborník prací - Napoleonská společnost Praha - 1932
G. Lacour-Gayet - Napoleon - Fr. Borový Praha - 1932


Mimořádná událost v drážní dopravě

Mimořádná událost v drážní dopravě je technicko-právní termín, který označuje jak nehody v drážním provozu, tak i méně závažné události, které je třeba prošetřit a vyvodit z nich důsledky. Drážními nehodami jsou především železniční nehody a tramvajové nehody, případně nehody na jiných kolejových drahách. V České republice spadají do stejného právního režimu i visuté lanové dráhy a také trolejbusová doprava, jejíž nehody jsou ovšem zároveň vždy i silničními nehodami. Mimořádné události, jejichž následky nedosahují závažnosti nehody, se označují jako ohrožení.
Nehoda v drážní dopravě je definována v § 49 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Pojem mimořádná událost v drážní dopravě zahrnuje závažnou nehodu, nehodu a ohrožení.
Mimořádná událost v drážní dopravě může být současně dopravní nehodou v provozu na pozemních komunikacích, dojde-li například ke střetu na železničním přejezdu nebo jde-li o nehodu trolejbusu či tramvaje.
Provozovatel dráhy a dopravce jsou povinni každou mimořádnou událost hlásit Drážní inspekci. Nehodu nebo závažnou nehodu musí současně hlásit též Policii České republiky. Dále jsou povinni zajistit místo události a provést dokumentaci. Uvolnit dráhu jsou povinni po souhlasu Drážní inspekce. Dále jsou povinni zjišťovat příčiny a okolnosti mimořádných události a činit opatření k jejich prevenci. Dopravní řád drah stanoví, že musí být stanoveny jednotné technologické postupy pro řešení mimořádných událostí. Speciální požadavky upravuje § 74 DŘD.


Křest

Křest je obřad obmytí vodou, užívaný v některých náboženstvích - určitých historických skupinách židovství a především křesťanství.
V křesťanství je křest jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem v jeho smrti a vzkříšení. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí v závislosti na tradici pokropením, politím nebo plným ponořením do vody.
Liturgie křtu v katolické církvi a pravoslaví odkazuje na víru, že křest není pouze symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou proměnou, která má svou paralelu v příběhu Noema či Mojžíše a projití Izraelitů Rudým mořem. Křest je proto podle této víry nejen očištěním, ale také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. Při křtu dostává neofyta, tedy nově pokřtěný člověk, jméno. Katolíci věří, že křtu je zapotřebí pro smazání prvotního hříchu, a proto je běžná praxe křtu malých dětí.
Křest je tzv. iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může přijmout jen člověk pokřtěný.
Z právního hlediska je křest vstupem do určité církve. Podle toho, v jaké církvi a ritu člověk křest podstoupí, k té církvi a ritu náleží a platí pro něj zákoník té dané církve. Pro velký význam křtu je mezi církvemi, které jsou členy ekumenické rady církví ustálená praxe, že se navzájem uznáváná, pokud byl vykonán ve víře v Trojjediného Boha. Vychází to i z všeobecného přesvědčení, že křest může být svou povahou udělen/přijat jen jednou, neboť jeho platnost je trvalá a nelze ji nikdy zrušit. To znamená, že - až na výjimky - pokud nějaký pokřtěný přechází z jedné církve do druhé, nebývá „překřtíván“. Pokud je někdo pokřtěn, považuje se za takového, i když později církev či víru opustí.
Výjimkou jsou případy, kdy křest nebyl vykonán ve víře v Nejsvětější Trojici, jako je tomu např. u Svědků Jehovových. Jejich křest není ostatními církvemi uznáván za platný, a pokud přicházejí do těchto církví, jsou pravidelně znovu křtěni. Naopak Svědci Jehovovi neuznávají jiné křty a pokud přechází někdo k nim, je také křtěn. Další výjimkou je pravoslavná církev. Ta neuznává křest katolický, ale katolíci uznávají křest pravoslavný.
Existuje-li pochybnost, zda byl křest udělen či neudělen právoplatně, provede se tzv. křest pod podmínkou ("Pokud nejsi pokřtěn, tak tě křtím ve jménu Otce i Syna i ducha Svatého. . Ten pak má právní důsledek jedině tehdy, nebyl-li první křest platný a člověk takto křtěný má jistotu,že je skutečně členem církve - Těla Kristova.
Jedinou podmínkou k přijetí křtu je, že člověk, který jej chce příjmout, musí vyznávat to, v co věří církev provádějící křest. Malé děti mohou být pokřtěny pouze tehdy, zaručí-li se jejich rodiče, že je budou vychovávat ve víře. Předpokládá se, že rodiče zajistí naplňování povinnosti,které ze křtu vyplývají. Některé křesťanské denominace považují tento křest za neplatný. Křtem se u konvertitů podle převažující víry smazává jak dědičný hřích, tak hříchy z předchozího života.
Obvykle křtí kněz nebo jáhen, ale ve výjimečné situaci může křtít každý, kdo má úmysl „konat to co církev“ a křest udělit dle platné formy na základě vyhovění žádosti. Křestní formule katolické církve: „ Já tě křtím, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Při těchto slovech je na člověka lita čistá voda.
V některých církvích probíhá křest krátce po narození, v jiných až ve věku, kdy se očekává schopnost rozpoznat význam křtu. Jindy jsou možné obě možnosti a záleží na rozhodnutí rodičů.
Praxe pokřtívání dětí, které o svém křtu nemohou samostatně rozhodnout, bývá z různých důvodů kritizována. Jedním z důvodů, proč je tato praktika některými považována za kontroverzní, je skutečnost, že se dítě křtem stává bez vědomého souhlasu členem církve. Někteří křesťané upozorňují, že sám Ježíš byl pokřtěn až ve 30 letech. Proto křtění dětí odmítají mnohé křesťanské denominace jako baptisté, letniční, charismatici, ale i amišové, mennonité, svědci Jehovovi a další. Ti křest v dětském věku považují za neplatný, a pokud k němu došlo, provádí jej v dospělosti znovu.
Pokud křest nemůže být udělen - například proto, že není voda, existuje podle učení katolické církve křest touhy a křest krve. Umírající,který není pokřtěn a nemůže být u něho křest řádně vykonán je svojí touhou - vírou pokřtěn. Křtem krve jsou pokřtěni ti, co dřív než stačili přijmout křest řádný, byli zabiti pro Krista. Nejčastěji se jako příklad uvádějí prvomučedníci. Dnes například v Číně a v dalších zemích je možné, že není pokřtěn člověk, který se rozhodl pro konverzi, protože je dříve pro svoji konverzi zabit.
Těmito termíny může být označeno "křtění" zvířat nebo hudebních nosičů či jiných věcí. Je to parodie a některé církve přímo zakazují věřícím se těchto "obřadů" jakkoliv účastnit.


Duby v Třesovicích

V obci Třesovice asi 12 km severozápadně od okresního města Hradec Králové rostou dva památné duby letní.
První památný dub letní roste v severozápadní části obce u silnice vedoucí do vsi Suchá u čísla popisného č. 64.
Památný dub má obvod kmene asi 410 cm a výšku asi 22 m. Odhadované stáří je přes 300 let. Dub je chráněn jako památný strom od roku 1983 pro svůj vzrůst.
Druhý památný dub roste u silnice vedoucí do vsi Popovice u čísla popisného 24. Tento památný dub má menší obvod kmene, ale oproti druhému je vyšší.


Marek Posmyk

Marek Posmyk je český profesionální hokejista hrající Extraligu ledního hokeje za tým BK Mladá Boleslav. Nastupuje na pozici obránce. Je vysoký 196 centimetrů, váží 106 kilogramů.
Marek Posmyk zahájil svou extraligovou kariéru v roce 1995 v týmu HC Dukla Jihlava. Od roku 1997 hrál nižší severoamerické soutěže, v sezóně 1999–2000 odehrál několik zápasu v týmu NHL Tampa Bay Lightning. Po návratu do Evropy působil kromě české extraligy také v německé a rakouské lize.
Draft: NHL Entry Draft Toronto Maple Leafs 2. kolo celkově jako 36. hráč výběru v roce 1996


František Macek

František Macek je český dirigent, sbormistr, varhaník, skladatel a pedagog. Je ředitelem Katedrálního vzdělávacího střediska liturgické hudby a zpěvu v Olomouci, učitelem hudby na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, při němž založil Sbor AVE, členem subkomise pro liturgickou hudbu při olomouckém arcibiskupství, varhaníkem a regenschori při bazilice sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě a sv. Janu a sv. Mořici v Kroměříži.
František Macek absolvoval konzervatoř v oboru hry na varhany a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně v oborech řízení sboru u doc. Josefa Pančíka a řízení orchestru u prof. Otakara Trhlíka. Poté působil nejprve jako varhaník u kostela sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně, pak vedl filharmonický sbor Dvořák. V roce 1991 nastoupil jako učitel hudby na obnoveném Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a založil při něm studentský Sbor AVE, jehož sbormistrem je dnes jeho syn Filip. V roce 1999 jej arcibiskup Jan Graubner ocenil medailí sv. Jana Sarkandra za dlouholetou a věrnou službu varhaníka. Po smrti Oldřicha Ulmana byl 16. září 2006 jmenován jako jeho nástupce v čele Katedrálního vzdělávacího střediska liturgické hudby a zpěvu. Má pět dětí a všichni působí jako varhaníci.


Zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků

Zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků či nesprávně Amnestijní zákon, je zákon, který schválilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé 8. května 1946 a účinnosti nabyl dnem vyhlášení 4. června 1946.
Tento zákon měl za účel legitimizovat jednak jednání odbojářů za okupace a druhé světové války, které směřovalo k obnovení Československa a osvobození Čechů a Slováků a bylo přitom de facto protizákonné, jednak poválečné zúčtování s nacisty, zrádci a kolaboranty, kterého se v rámci „spravedlivé odplaty“ a mimo rámec zákonů dopouštělo domácí obyvatelstvo. Též měl legalizovat obnovování československé státní moci nad pohraničními územími osobami, které nebyly řádně ustavenými činiteli správních orgánů republiky.
Až potud se jednalo o standardní praxi aplikovanou v celé řadě států. Obrovské kontroverze, které se s tímto zákonem pojí, spočívají v tom, že v praxi byl masově zneužíván k vyvinění početných zvěrstev páchaných Čechy a Slováky na Němcích, Maďarech a předpokládaných kolaborantech a že mimo jiné i tato praxe až na několik málo výjimek znemožnila potrestání četných a v řadě případů i neobyčejně brutálních zločinů.
Účelem zákona č. 115/1946 Sb. bylo jednak legitimizovat odboj a jeho akce, jednak legitimizovat i spravedlivé potrestání okupantů, nacistů, zrádců a kolaborantů.
V prvním případě byla politická reprezentace zcela zajedno. Soudobé zákonodárství prakticky nepočítalo s ozbrojeným bojem proti okupační moci, takže drtivá většina jeho forem byla zcela jednoznačně nezákonná. O nutnosti legitimizovat toto jednání neexistovaly ve společnosti ani v Prozatímním Národním shromáždění žádné pochybnosti. To už se ale nedá říci u dalších aspektů zákona: 1) časového vymezení zákona a 2) otázky legitimizace tzv. spravedlivé odplaty.
Otázku časového vymezení se nakonec podařilo vyřešit bez větších problémů a jednoznačně, byť ne zcela nekonfliktně. Zákonu bylo a je často vytýkáno, že byl aplikován na příliš dlouhé období a že v červenci 1945 už se nedá mluvit o spontánní spravedlivé odplatě nebo boji proti okupaci. Nutno však říci, že i to je dnes ale spíše poddružná a méně vášnivá část debaty, pokud ovšem diskutující uznají, že zákon nebyl plošnou amnestií zločinů na německém národě.
Zcela zásadním problémem se ukázal být poslední aspekt zákona, kterým měla být legitimizace spravedlivé odplaty na okupantech a jejich pomahačích. Z dnešního pohledu je vlastně celý tento aspekt zákona nutně kontroverzní, neboť měl de facto vyvinit mimosoudní popravy a lynčování. V době vzniku zákona však tento postoj zastával málokdo, drtivá většina veřejnosti i členů PNS chápala naprostou oprávněnost legitimizovat výbuchy spravedlivého hněvu, nakumulovaného během nacistické hrůzovlády. Zásadním problémem se ukázala být otázka, co je to spravedlivá odplata a koho všeho se týká.
Komunisté zastávali velmi široký výklad těchto pojmů. Zejména komunisté chtěli zákon vztáhnout na všechny Němce a Maďary a zrádce a na všechny zločiny na nich v kritickém čase spáchané, přičemž v parlamentu nastolili i požadavek legitimizovat přesuny majetku, ke kterým během těchto činů došlo. V tomto posledním požadavku však byli osamocení a neuspěli. Takto radikální pojetí narazilo na značný odpor v prakticky všech ostatních stranách, zejména však u lidovců a sociálních demokratů. Výsledkem sporů byla dohoda, že zákon nebude legitimizovat činy, kterým lze přisoudit zištné či nízké pohnutky. Konající měl mít povinnost doložit své čestné pohnutky a cíle.
Výše zmíněný fakt však nijak nebyl vtělen do zákona, ve kterém byla ponechána pouze obecná formulace, ale pouze do prováděcích předpisů a navíc byl též stanoven příliš volně. Právě to, společně s velice nešťastnou okolností, že dohled nad aplikací zákona připadl ministerstvu spravedlnosti, ministerstvu národní obrany a ministerstvu vnitra, vedlo nakonec k tomu, že toto upřesňující vymezení nebylo zpočátku v drtivé většině případů bráno v potaz, neboť odpovědní dohlížitelé byli přesně ti, co toto omezení neschvalovali a patrně ani nikdy neměli v úmyslu respektovat.
Zákon byl velmi stručný: Klíčový byl par. 1: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Další dva paragrafy už pouze upřesňovaly detaily.
Zákon byl od počátku plošně zneužíván k navození beztrestnosti u prakticky všech zločinů a zvěrstev spáchaných na Němcích a údajných kolaborantech, které se nepodařilo zahladit jinak. Kromě ministerstva národní obrany, které opakovaně doporučovalo zákon aplikovat i u masových vražd, a instrukcí ministerstev spravedlnosti a vnitra, které doporučovaly maximální opatrnost ve věci případů, které mohly být zahrnuty pod zákon č. 115/1946 Sb., zejména pokud měli být pachatelé partyzáni, zneužívání zákona napomohlo i opakované vyjádření ministra spravedlnosti Drtiny, že podporuje jeho „maximálně liberální aplikaci“, což si většina státních zástupců vyložila ve smyslu „skoro na všechno“. Byli i takoví, kteří s tak širokým pojetím nesouhlasili, avšak i když se našli policisté ochotní věc vyšetřit a případ prošel díky odhodlání státního zástupce před soud, docházelo k jeho zastavování soudcem na základě vyžádaných posudků od ministerstev či interpretace samotného soudu.
Široká veřejnost a členové Parlamentu začali získávat povědomí o skutečné situaci až na přelomu roku let 1946/1947, na základě rostoucího zájmu médií doma i v zahraničí. To co původně začalo jako snaha vyšetřit neadekvátní postupy proti nevinným Čechům, se postupně rozrostlo do obrovského skandálu. Poslanci, kteří původně věřili, že zákon byl vpodstatě používán tak, jak měl být, na základě novinových článků a později i vyšetřování s rostoucí hrůzou zjišťovali, že jako spravedlivá odplata byly interpretovány masové vraždy řadových Němců, kteří se ničím zvláštním neprovinili, vraždy malých dětí, znásilňování německých žen, mučení, krádeže a uchvácení majetku, braní a popravy rukojmích...
Státní zastupitelství v Novém Jičíně například vydalo oficiální stanovisko ve věci trestnosti jednání Vladimíra Boudy a Františka Bögla, ve kterém připustilo možnost, že soulože s Němkami, byť vynucené, jsou jakousi formou spravedlivé odplaty podle par. 1 zákona č. 115/1946 Sb. Oba muži, kteří nejenže sami okrádali, znásilňovali a mučili internované Němky, ale dokonce je půjčovali jako sexuální hračky rudoarmějcům, partyzánům a československým vojákům, tak zcela unikli trestu, protože znásilněními se soud nezabýval a od obvinění z krádeží je osvobodil rovněž na základě zákona 115/1946 Sb., přičemž rozsudek odůvodnil tak, že obžalovaní „přisvojování cizích věcí chápali jako oprávněnou náhradu za vlastní utrpěné škody, přičemž měli v úmyslu tyto hodnoty vrátit“. Bez výsledku skončilo i vyšetřování záhadných úmrtí a vražd v jejich táboře, z nichž některé měli dotyční spáchat osobně.
Samozřejmě se našli policisté, státní zástupci i soudci, co se domnívali, že např. znásilnění, týrání či vražda nemluvněte už ze své podstaty nemohou být založeny na pohnutkách jiných než nízkých, i když jsou obětí Němci, ovšem stačil jediný článek v řetězu posloupnosti vedoucího od trestního oznámení k definitivnímu odsouzení, který si to nemyslel, a pachatel byl zachráněn. Faktem bylo, že až na velmi vzácné výjimky se někdo takový našel vždy. K soudům a potrestání se dostal jen nepatrný zlomek z tisíců případů, neboť zákon byl uplatňován obvykle již před samotným soudním řízením. V případě krádeží byla situace lepší, ale jen málokdy se sáhlo k horšímu trestu, než bylo navrácení prokazatelně ukradených a uchvácených hodnot.
Zděšení demokratických poslanců a zájem veřejnosti doma i v zahraničí měly za následek zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Ta, ač působila jen krátce, zaznamenala několik desítek případů zneužití zákona ke krytí mimořádných excesů týkajících se většího počtu lidí. U řady případů iniciovala zahájení či obnovení šetření a soudních procesů a celková změna povědomí o zákoně ve společnosti vedla k otevření či obnovení vyšetřování dalších případů. Na druhé straně i tato komise se snažila maximálně omezit, potlačit a definitivně uzavřít kauzy, které považovala za politicky příliš citlivé a proto například sama navrhla aplikovat zákon 115/146 Sb. na případ masových vražd a dalších závažných excesů v oblasti Postoloprt a Žatce. Ty jednak prováděly a organizovaly regulérní jednotky Československé armády, jednak se ukázalo, že mohly mít původ v instrukcích vzešlých s prezidentovy vojenské kanceláře. Postup armády v oblasti podpořili i vysocí armádní důstojníci, včetně například generála Klapálka, který věc zhodnotil ve smyslu, že postup tamních jednotek byl z hlediska vojenských zásad správný, a pokud došlo k přehmatům, jsou u vojáků, kteří prošli východní frontou či ztratili své blízké, lidsky pochopitelné. Návrhům bylo vyhověno a zákon byl aplikován.
Komunistický převrat ukončil i toto nedůsledné tažení proti zneužívání zákona a drtivá většina otevřených kauz byla buď prostě ponechána bez ukončení, nebo byla s poukazem na zákon č. 115/1946 Sb. definitivně zastavena. Asi nejzávažnější výjimkou byl proces s Karolom Pazúrom, který pro extrémně velký zájem veřejnosti a zcela mimořádnou bestialitu posuzovaných činů prostě takto ukončit nešlo.
Je nepochybné, že zákon nebyl míněn jako prostředek k vyvinění brutálních zločinců. Je ovšem stejně tak nezpochybnitelné, že vágní formulace a buďto nedostatečný, nebo úmyslně zavádějící dohled a interpretace odpovědných úřadů vedly k tomu, že tak fakticky působil. Někteří historici zpochybňují, že by aplikace výše zmíněných extremistických výkladů byla častá a všeobecná.
Tomáš Staněk, který patří k největším znalcům problematiky německé menšiny v Československu 20. století a období vysídlování zejména, ve své shrnující publikaci Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování uvádí nejen nejkřiklavější případy hromadné zvůle, ale také velké množství menších případů, které nebyly vyšetřovány či byly zastaveny s výslovnými i nevýslovnými odkazy na tento zákon a na základě těchto dat vyslovuje jednoznačný názor, že tvrzení, že tento zákon nebránil vyšetřování excesů páchaných na německém obyvatelstvu, nemůže obstát. Zároveň ale zdůrazňuje, že úmysl zákonodárce byl zcela jiný.
Dodnes platný zákon vzbuzuje emoce nejen u spolků sudetoněmeckých vyhnanců, ale i u té části Čechů, kteří považují zvěrstva páchaná na Němcích v Československu v roce 1945, za skvrnu na národní pověsti. Obojí kritizují tento zákon jako barbarský a neslučitelný s právním státem, ovšem tento pohled je menšinový a založený na předpokladu, že zákon brání vyšetřit a potrestat zločiny z patřičného období. Oficiální postoj České republiky i aplikace toho zákona však dnes odpovídají záměru tehdejšího zákonodárce: podle nich tento zákon nebrání vyšetřování zločinů. Problém je, že dnes už není zpravidla koho soudit a jak vyšetřovat. Tento postoj přijali i experti Evropské komise, kteří zákon posuzovali.
Na závěr se sluší podotknout, že tento zákon a jeho zneužití a dezinterpretace nebyly jediným důvodem, proč drtivá většina zločinů spáchaných na Němcích z patřičné části roku 1945 nebyla nikdy potrestána, nebo byla potrestána značně neadekvátně.
Dalšími, snad možná ještě účinějšími faktory, byly obecné nepřátelství k Němcům podnícené i postojem politiků a úřadů, účastí vojenských a policejních složek na těchto zločinech, nemožnost určit viníky buď proto, že nebyli zjistěni, nebo protože šlo o bezejmený dav, spáchání zločinů cizí mocností, obecná neochota komunistického režimu soudit tyto věci.
Velký vliv na vůbec výskyt excesů a jejich vyšetřování hrál také postoj správců daného území z řad osvoboditelských armád. Němci v americké zóně na tom byli mnohem lépe, než ve zbytku republiky, neboť americké jednotky je před excesy systematicky chránily, incidenty vyšetřovaly a tvrdě vyžadovaly výměnu těch úředníků, policistů a důstojníků, kteří excesy ignorovali, podněcovali či dokonce sami páchali. Američané obecně neměli pro Čechy toužící po odplatě příliš pochopení a jejich postoj charakterizoval výrok, který otiskly Obzory: „Nešli jsme do války proto, aby Češi, třebas ve spravedlivém hněvu, dělali nové Buchenwaldy.“ Plukovník John H. Fey konstatoval, že jeho funkce styčného důstojníka mezi americkou armádou a MNO představovala „neustálý zápas s českými orgány o to, aby zacházely s Němci jako s lidskými bytostmi.“ Jak upozorňují někteří komentátoři: jestliže tedy české orgány bestiality proti Němcům v naprosto obecné míře podporovaly, pak byla sama existence tohoto zákona nepodstatná a zločiny by zůstaly nepotrestány, i kdyby neexistoval.


Vaišéšika

Vaišéšika je jedna ze šesti ortodoxních indických filosofických škol a historicky je příbuzná se školou logického myšlení - njájou. Zrovna tak, jako njája popisuje vaišéšika prostředky, které vedou k pravdivým závěrům. V její klasické podobě, obhajuje Kanáda v 10 knihách Vaišéšika súter zásadu, že všechny objekty hmotného světa je možné rozložit na složky a dostat se až na atomární a éterické úrovně. Tento předpoklad je ve vaišéšice základním východiskem při systematické analýze vlastností, které odlišují jeden objekt od druhého. Na rozdíl od njáji připouští vaišéšika jenom dvě možnosti získání platného poznání - smyslové poznání a logické odvození.
Vaišéšický systém analytického rozboru vlastností se vyvíjel nezávisle na njáje a je starší. Přesto jsou si oba systémy velmi podobné, protože jejich zavěry, týkající se metafyzických úrovní, jsou prakticky stejné. To dokazuje velké množství komentářů ze 4. až 9. století n. l.
Podle klasické vaišéšiky je možné rozdělit všechny složky hmotného světa, které je možné poznat a pojmenovat, do šesti skupin:
První tři kategorie jsou hmotného charakteru a ostatní kategorie vznikly logickým odvozením. Kantova tabulka kategorií uvádí čtyři kategorie: kvantitu, kvalitu, vztah a modalitu a liší se jenom v podrobnostech od této prapůvodní kategorizace analytického rozboru.
Prvních pět součástí je možné rozeznat podle jejich specifických vlastností poslední tři nelze specifikovat..


Federico Fellini

Federico Fellini [federiko felíny] byl italský filmový režisér a scenárista.
Narodil se v Rimini, kde i vystudoval gymnázium. Po maturitě odešel do Florencie, kde se živil kreslením vtipů a karikatur. Zde také psal příběhy Gordona Flashe pro časopis 420.
Roku 1939 odchází do Říma, kde znovu pracuje jako karikaturista a ilustrátor, dále psal do několika novin. V této době je literárně velmi činný pro rozhlas psal různé skeče.
Zde také poznal svoji ženu Giuliettu Masinovou, kterou si v r. 1943 vzal.
Po osvobození Říma americkou armádou si s několika přáteli otevřel „Funny Face Shop“, kde kreslil pro americké vojáky karikatury.
Na jeho filmech je dobře patrná souvislost mezi neorealismem a existencialismem. Mezi Felliniho „dvorní herce“ patřili jeho manželka Giulietta Masinová a Marcello Mastroianni. Častým spolupracovníkem je také hudební skladatel Nino Rota.


Dynastie Ajjúbovců

Ajjúbovci nebo dynastie Ajjúbovců byla vojenská dynastie založená Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúbem, nazývaným krátce Saladin, který byl kurdským muslimem. Vládla v 12. a 13. století v Egyptě a Sýrii, Jemenu, Palestině, Sýrii, Arménii a velké části Severní Afriky.
Saladin byl kurdským generálem v protikřižáckém tažení uspořádaném Núruddínem, králem Damašku. Se svým strýcem Šírkúhem byl vyslán zabránit dobytí Egypta Evropany při Třetí křížové výpravě.
Díky zásahům ve fátimovském Egyptě ve sporech mezi vezíry, kteří zde bojovali o moc, se zde významně rozšířila Núruddínova moc. Roku 1169 dosáhl Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když však po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec Saladin.
Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce, zrušil fátimovský chalifát v Egyptě a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu, kde v té době vládli Abbásovci.
Saladin využil Egypt jako základnu pro další rozšířil výboje směrem na východ – roku 1187 vpadl do Palestiny, obsadil Jeruzalém a dobyl kromě Tripolského hrabství celou Svatou zemi.
Po smrti Saladina se jeho říše začala rozpadat a v samotném Egyptě vládla Ajjúbovská dynastie do roku 1250.


Józef Ignacy Kraszewski

Józef Ignacy Kraszewski byl polský národní buditel, historik, spisovatel a literární kritik. Je považován za tvůrce polského historického a sociálního románu, přičemž v jeho díle, vycházejícím z romantismu, se projevují silné prvky kritického realismu.
Józef Ignacy Kraszewski se narodil roku 1812 Varšavě, ale dětství strávil na otcově statku u Pružan v tehdejší grodněnské gubernii. Rozhodující vliv na jeho vychování měla jeho babička a prababička, které měly hluboký zájmem o literaturu i o politiku. Roku 1822 začal navštěvovat školu v Białe, od roku 1826 v Lublině a v letech 1827-1829 ve Svisloči, kde ukončil gymnázium. Na Vilniuské univerzitě pak studoval filozofii a literaturu a začal vydávat svá první díla, která však nebyla kritikou příznivě přijata. Za listopadového povstání v roce 1830 byl Kraszewski pro ilegální činnost zatčen a vězněn až do počátku roku 1832. Po propuštění musel nejprve žít pod policejním dohledem ve Vilniusu, ale roku 1833 mu bylo povoleno vrátit se na otcův statek. Roku 1838 se oženil s Žofií Woroniczównou, neteří varšavského primase a odjel se svou ženou do Volyně, kde hospodařil na svých statcích. Roku 1839 získal své první literární vítězství románem Poeta i świat.
Protože Kraszewski hodlal vytvořit nové literární středisko pro Volyň, Podolí a Litvu, vydával v letech 1841-1851 ve Vilniusu literární a vědecký časopis Ateneum, kolem něhož seskupil několik set předních spolupracovníků. Když toto literární hnuti skončilo nezdarem, přenesl Kraszewski sovu činnost do Varšavy, kde se stal spolupracovníkem Gazety Warszawskiej a později téměř všech temnějších časopisů. V té době se v jeho pracích začal projevovat vliv Dickensův, Balzacův a Gogolův a Kraszewski uveřejnil řadu svých vrcholných děl. Ačkoliv byl horlivým vyznavačem katolicismu, dospěl pod vlivem Hegela k názoru, že katolicismus nevylučuje pokrok. Rozešel se proto se svými konservativně klerikálními přáteli, působícími v duchu smíření s Ruskem, přestěhoval se roku 1853 do Žitomiru, jakožto duchovního střediska Volyně a stal se zde kurátorem místních škol i divadelním inspektorem. Zabýval se rovněž problematikou nevolnictví a byl členem výboru pro osvobození selkého stavu, přestože nebyl zastáncem jeho náhlé úplné svobody.
Roku 1859 se Kraszewski vrátil zpět do Varšavy a převzal zde redakci Gazety Polskiej. Za lednového povstání v roce 1863 byl vypovězen z ruského Polska. Usadil se v Drážďanech, kde neúnavně hájil polské zájmy, což mu přineslo mnoho nepřátel ale také široké mezinárodní uznání. Vedle románů a povídek psal brožury, přednášel a vydával časopis Hasło, takže jeho vliv na polskou společnost zůstal nezměněn. Roku 1883 byl Kraszewski pro podezření ze špionáže pro Francii v Drážďanech zatčen, odsouzen na tři a půl roku do žaláře a uvězněn v Magdeburku. Když zde těžce onemocněl, byl roku 1885 propuštěn na kauci a léčil se v Itálii. Zemřel roku 1887 v Ženevě.
Józef Ignacy Kraszewski patří rozsahem své tvorby k unikátním zjevům světové literatury. Počet titulů jeho vydaných děl přesahuje 300. Doménou jeho literární tvorby, vycházející z počátku ještě z romantismu, je kronikářský román s již realistickým přístupem k tématu, vycházející z důkladného studia materiálu. Řadu románů věnoval sociální problematice vesnice. Kromě toho celou napsal řadu historických románů, ve kterých obrazil téměř všechna období polských dějin do konce 18. století, a je tak považován za Sienkiewiczova předchůdce. V uměleckém ohledu se však Kraszewskému mnohdy nedostává náležité hloubky, barvitosti, psychologické jednoty a kompoziční propracovanosti. Díky čistému jazyku a jasnému slohu byla však jeho díla čtenářsky velmi úspěšná a Kraszewskému se podařilo vytlačit z rukou polských čtenářů konzumní, zejména francouzskou literaturu, v čemž tkví jeho největší význam.
Kraszewski byl též autorem básní, dvaceti tří divadelních her, zabýval se literární historií a kritikou, byl obratný publicista a získal si též velikou zásluhu jako redaktor souborných spisů některých autorů i jako vydavatel pamětí. Vedle literární tvorby se zabýval též malířstvím.


VariCAD

VariCAD je 2D/3D CAD aplikace určená primárně pro navrhování strojních součástek. VariCAD je vyvíjen již od roku 1988 v České republice. VariCAD je dostupný pro platformy Linux a Windows, jelikož VariCAD je vyvíjen za použití multiplatformní knihovny Qt. VariCAD je komerční software, ale ze stránek výrobce si můžete stáhnout 30 denní trial verzi. Firma VariCAD také poskytuje zvýhodněnou cenu pro studenty a školy.
VariCAD umožňuje vytvářet výkresy jak ve 2D, tak i práci ve 3D. VariCAD obsahuje knihovnu strojních součástí, knihovnu symbolů a bloků. VariCAD umí načítat a ukládat soubory nejen ve formátu DWG od konkurenčního produktu AutoCAD, ale podporuje i další souborové formáty jako je DWB, DXF, IGES, STL a STEP


Hungaria

Hungaria, slangově také Hungárka, je tradiční mezistátní vlak jezdící od roku 1960 na trase Berlín – Praha – Budapešť a zpět. V jízdním řádu 2008/2009 jezdí jako vlak EuroCity č. 170 a 171.
Hungaria poprvé vyjela dne 29. května 1960 jako MR 15/16 na 995 kilometrů dlouhé trati Berlín – Praha – Budapešť. Motorový expres byl sestavený z lehkých motorových jednotek, tím se ihned od svého vzniku odlišoval od ostatních vlaků nejen vzhledem, ale také komfortem a vyšší rychlostí. Hungaria se již v roce 1960 stala nejrychlejším vlakem na síti ČSD. Také byla prvním vlakem, pro který platili rychlostníky 130 km/hod na trati Praha – Česká Třebová.
Mezinárodní expres Hungaria byl zpočátku sestaven z motorových jednotek východoněmeckých DR a později téměř po celou dobu až do 80. let z maďarských jednotek ve vlastnictví ČSD. Například dle GVD z let 1964 – 1966 byla Hungaria provozována motorovými jednotkami řady M 498.0/M 295.0 z maďarské lokomotivky GANZ-MÁVAG.
S příchodem GVD 1974/75 byl v souvislosti s dodávkami nových dvousystémových lokomotiv řady ES 499.0 ukončen provoz motorového expresu Hungaria, a nahrazen klasickou soupravou taženou elektrickou lokomotivou. Od té doby jezdila Hungaria v úseků Praha – Brno přes Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou, přičemž v tomto úseku vůbec nezastavovala.
Již počátkem 90. let byla Hungaria zařazena do sítě celoevropských komforních vlaků EuroCity. Po elektrizaci trati Brno - Česká Třebová začala většina vlaků jezdit z Brna do Prahy jezdit přes Českou Třebovou a Pardubice. Avšak v GVD 2004/05 jezdil vlak EC 170/171 Hungaria v úseku Brno – Praha přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod a v těchto stanicích i pravidelně zastavoval. Avšak od grafikonu 2005/06 se vrátil zpět na trasu přes Českou Třebovou, kde jezdí dodnes.
Až do GVD 2008/09 byla souprava Hungarie sestavena pouze z vozů maďarské společnosti MÁV. Celá souprava taky byla uceleně modrá. Na podzim 2008 došlo ke změně řazení. V úseku Budapešť – Praha již není posledním vozem Amz, ale české Aee, které má červeno-bílý nátěr.
Podle současné jízdního řádu vyjíždí EC 170 Hungaria z výchozí stanice Budapest-Keleti pályaudvar v 9:28 a do cílové stanice Berlin Hauptbahnhof, která je vzdálená 1004 kilometrů, dojede ve 21:20. V opačném směru vyjíždí EC 171 z Berlína v 6:31 a do Budapešti přijede v 18:32.


Lužany

Zámek Lužany leží ve stejnojmenné obci v Plzeňském kraji, asi 3 km jižně od města Přeštice. Zámek leží v rovině, na levém břehu řeky Úhlavy a je ze tří stran obklopen parkem, na nějž navazuje renesanční užitková zahrada.
V roce 1245 na místě dnešního zámku stála dřevěná tvrz. Za byla v roce 1753 přestavěna v jednopatrový renesanční zámek, který byl počátkem 19. století barokně přestavěn.
Panství i se zámkem roku 1886 zakoupil přeštický rodák, architekt, stavitel a mecenáš Josef Hlávka, který ho podle vlastních plánů přestavěl. Část původní renesančně-barokní stavby Hlávka zboural a na jejím místě postavil dvoupodlažní objekt s půdorys navrhl do tvaru písmene Y.
Jako samostatné křídlo Hlávka dal přistavět jednopatrovou kapli zasvěcenou Panně Marii, sv. Václavovi a sv. Antonínovi. Po vysvěcení kaple v roce 1887 složil Antonín Dvořák, který na zámku často pobýval, tzv. Lužanskou mši.
Následně se stal zámek místem častých návštěv významných osobností české politiky, vědy a umění. Na zámku byli Hlávkovými hosty např. Antonín Dvořák, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Mařák, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský, Josef Suk, Oskar Nedbal a mnohé další významné osobnosti konce 19. století.
Spolu s celým svým majetkem zájem Hlávka v roce 1904 odkázal Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, kterému patří dodnes. Dnes je zámek a jeho areál široké veřejnosti přístupný jen výjimečně, a to po dohodě s představiteli nadace. Jinak slouží představitelům vědy a kultury, vybraným studentům vysokých škol, vedení vysokých škol, fakult a pracovišť akademie věd.


Rod Brind'Amour

Rod Jean Brind'Amour je kanadský hokejista hrající v NHL v klubu Carolina Huricanes.
Rod Brind'Amour přezdívaný Roddy měří 185 centimetrů a váží okolo 91 kilogramů. Hraje na pozici centra v týmu Carolina Hurricanes. Hraje na levou stranu je kapitánem týmu a je zde už 10let.


Robert Andrews Millikan

Robert Andrews Millikan byl americký fyzik, který získal v roce 1923 Nobelovu cena za fyziku primárně za výzkum elementárního elektrického náboje a fotoelektrického jevu. Millikan vystudoval fyziku na Columbijské univerzitě, kde také získal doktorát. V letech 1910 – 1921 byl profesorem na univerzitě v Chicagu a v roce 1921 se stal ředitelem fyzikální laboratoře v Pasadeně.
Millikan se zabýval mechanikou, molekulární fyzikou, termofyzikou, elektřinou, akustikou a optikou, měřením elektrického náboje elektronu, přímým určení kvanta záření, studiem Brownova pohybu v plynech, expanzí ultrafialového spektra a pohybovými zákony částic, které dopadají z atmosféry na povrch Země. Millikan byl ženatý, měl 3 syny a v soukromém životě byl nadšeným tenisovým hráčem.
Od roku 1901 byla známa přibližná hodnota Planckovy konstanty. Ale až v letech 1913 - 1916 v pokusu navrženém Robertem Millikanem došlo k jejímu přesnému určení. Millikan pro tento účel využil fotoelektrický jev.
Millikan dokonale vyčistil povrch fotocitlivého materiálu pomocí rotujícího nože ve vakuové komoře. Světlo dopadající na povrch materiálu vyráželo elektrony, jejichž kinetickou energii určil pomocí elektrického potenciálu nutného k jejich zastavení. Při výpočtu využil hodnotu elektrického náboje, kterou sám experimentálně změřil v roce 1909 v experimentu s použitím nabitých olejových kapek. Z Einsteinovy rovnice popisují fotoelektrický jev potom určil Planckovu konstantu h = 6,57 × 10-34 J·s s tehdy vynikající přesností 0,5 %.


Róbert Tomík

Robert Tomík je slovenský hokejista. Jedná se o odchovance klubu Dukla Trenčín a hraje pravé křídlo.
Hráčskou kariéru začal v Dukle Trenčín, prošel Slovanem Bratislava, v české extralize nastupoval za Karlovy Vary, Spartu, Vsetín a Zlín. V loňské sezóně byl na zkoušce v Simbiru Novosibirsk, 11 utkání sehrál ve Švédsku za Malmö Redhawks.
Prošel mládežnickou reprezentací Slovenska a byl účastníkem mistrovství světa seniorů v roce 2002 a 2006.


Andelnans

Andelnans je francouzká obec v departementu Territoire de Belfort, v regionu Franche-Comté v severovýchodní Francii.


Rudý posuv

Rudý posuv je prodloužení vlnové délky elektromagnetického záření na straně přijímače. Můžeme rozlišovat tři příčiny rudého posuvu:
Vlnový charakter světla je příčinou prodlužování vlnové délky světla vysílače vzdalujícího se od přijímače. Obecná teorie relativity zase vysvětluje, proč jdou hodiny pomaleji v gravitačním poli a proč tedy světlo při výstupu z gravitačního pole „červená“. A konečně kosmologický rudý posuv je způsoben rozpínáním se vesmíru, kdy mezi vysílačem a přijímačem vzniká nový prostor, který přijímač a vysílač neustále od sebe oddaluje. Všechny tyto jevy lze také popsat jako úbytek energie záření.
Asi nejjednodušší na popis je dopplerovského posuvu, zvláštního případu Dopplerova jevu. Čím rychleji se vysílač od přijímače vzdaluje, tím je rudý posuv větší a naopak. Pokud se vzdaluje konstantní rychlostí, rudý posuv je také stále stejně velký.
Kosmologický rudý posuv v astronomii poprvé pozoroval a v roce 1924 popsal americký astronom Edwin Hubble při pozorování velmi vzdálených kosmických objektů. Zjistil, že spektrální čáry chemických prvků ve spektrech těchto objektů jsou proti měřením v pozemských chemických laboratořích posunuty směrem k dlouhovlnnému konci spektra. Později objevil, že tento rudý posuv spektrálních čar je tím větší, čím větší je vzdálenost pozorovaného objektu od Země a že i galaxie vzájemně se od sebe vzdalují rychlostí tím větší, čím jsou od sebe vzdálenější. To nakonec vedlo k teorii o rozpínání vesmíru.
Opakem rudého posuvu je modrý posuv, ke kterému dochází, když se vysílač přibližuje k pozorovateli, nebo světlo padá do gravitačního pole nebo by prostoru mezi vysílačem a přijímačem ubývalo. Vlnová délka bude z pohledu přijímače kratší.
Rudý a modrý posuv jsou zvláštní případy Dopplerova jevu, který objevil a popsal v roce 1841 za svého pobytu v Praze rakouský fyzik Christian Doppler.
Lidské oko je schopno vnímat elektromagnetické záření o vlnových délkách v rozmezí od 400 do 800 nm. Tento obor spektra nazýváme viditelné světlo. Při krátkovlnné hranici tohoto oboru pozorujeme modrou, na dlouhovlnné pak červenou barvu.
Změny vlnových délek resp. frekvence, způsobené relativním pohybem zdroje elektromagnetického záření vůči pozorovateli, se samozřejmě projevují i na vlnových délkách, které lidský zrak nedokáže zachytit, takže pozorování v celém elektromagnetickém spektru je možné provádět jedině s pomocí přístrojů.


Skokan hnědý

Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m a také velmi dobré plavání a potápění.
Evropa kromě nejjižnějších částí. V ČR na celém území. Areál skokana hnědého zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V Evropě žije ze všech žab nejseverněji.
Skokani hnědí se vyskytují do nadmořské výšky asi 2500 m. Na prostředí nemají zvláštní nároky, pouze nesmí být příliš suché. Nejvhodnější jsou vlhké nížiny.
Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží nebo v mrazu prostých úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, už když začíná odtávat led.
Rozmnožování probíhá časně na jaře, hned po probuzení žab ze zimní strnulosti. Pokud žáby přezimovaly na dně vodní nádrže, většinou se ve stejné nádrži i množí. Samci se ozývají mručivým : vrrru – vrrru – vrrru…. Snůška má podobu rosolovitého chuchvalce plovoucího při hladině a obsahuje obvykle 1000 až 2500 vajíček, ale velké samice s dobrou kondicí mohou naklást až 4000 vajíček. Ve vajíčkách je tmavý pól a světlý pól. Pulci se líhnou za 3 až 4 týdny, k proměně v malé žabky potřebují asi 2 až 3 měsíce. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce života.


Revoluce

Revoluce je lidové povstání, jehož součástí je mimoprávní akce mas, kterou se usiluje o změnu politického systému, nikoli jen vládnoucí elity.
Kromě revolucí politických mohou být jako revoluce označeny zásadní změny i v jiném oboru, příkladem může být třeba průmyslová revoluce v 19. století nebo vědecká revoluce případně vědeckotechnická revoluce.
V případě, že nejde o lidové povstání tak se jedná o puč, který je charakteristický tím, že jej provádějí zpravidla úzké skupiny lidí a nedochází při nich k vystoupení mas.
Součástí revoluce bývá zpravidla rozsáhlejší společenská změna, která se netýká jen výměny vládnoucích elit, ale i celkovou změnu společenského uspořádání. Velké revoluce jsou většinou spojeny s masovým násilím a chaosem, kdy na čas prakticky přestává platit právní řád.
Je zvláštním případem revoluce politické. Jedná se o násilné prosazení práva na sebeurčení národa jehož cílem je vznik nezávislého národního státu.


Římskokatolická církev v Litvě

Římskokatolická církev je největší organizovanou náboženskou skupinou v Litvě. Hlásí se k ní cca 2,8 miliónů obyvatel.
Církev má významný vliv na chod státu. V minulosti představovala významný sebeidentifikační prvek národa Litevců, vzdorujících ruskému a centralizačnímu útlaku a snaze o asimilaci a to jak v rámci carského impéria, tak zejména později Sovětského svazu, kdy se v obou případech nepřítel lišil i v náboženské rovině. Zejména v období nejtvrdšího teroru ze strany sovětských orgánů ve 40. a 50. letech 20. století zahynulo mnoho litevských katolíků mučednickou smrtí.
 Image:Kauno_arkikatedra_bokstas_2006-06-03.JPG|Katedrála v Kovně Image:Szawle katedra.jpg|Katedrála v Šiauliai Image:BZN Telsiai church 1 front 2.jpg|Katedrála v Telšiai Image:Vilnius - Cathedral 01.jpg|Katedrála ve Vilně Image:BZN Cathedral of King Jesus in Panevezys.jpg|Katedrála v Panevežys


Pré Saint-Gervais

Pré Saint-Gervais je nepřestupní stanice pařížského metra na lince 7bis v 19. pařížském arrondissementu. Nachází se na křižovatce několika ulic ve východní části Paříže. Jedná se sice o konečnou stanici, vlaky zde ovšem nekončí, ale protože se jedná o jednosměrnný úsek, dále tudy pokračují do stanice Danube.
Stanice byla otevřena 8. ledna 1911 jako součást boční větve linky 7. Dne 27. listopadu 1921 mělo dojít k propojení s tehdejší linkou 3 a byla zprovozněna kolej do stanice Porte des Lilas, avšak nikdy se k veřejnému provozu nevyužila. Stanice Pré Saint-Gervais se proto skládá z centrálního nástupiště a dvou kolejí po stranách. Vlevo přijíždějí vlaky z Place des Fetes a vpravá kolej slouží k jízdě vozů do depa.
Za druhé světové války byla stanice uzavřena. 3. prosince 1967 se západní větev linky 7 mezi stanicemi Louis Blanc a Pré Saint-Gervais stala samostatnou linkou s označením 7bis.
Kdysi byla uprostřed polí postavena kaple sv. Gervasia, mučedníka pronásledovaného císařem Diokleciánem. Od ní pak zdejší vesnička odvodila svůj název - Pré Saint-Gervais.


August Ferdinand Möbius

August Ferdinand Möbius byl významný německý matematik a teoretický astronom.
Položil základy topologie. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s tzv. Möbiovou páskou, což je dvojrozměrný útvar, který má pouze jednu stranu, z čehož vyplývají i další zajímavé topologické vlastnosti, např. neorientovatelnost. Möbius do projektivní geometrie zavedl homogenní souřadnice. Také byl aktivní v teorii čísel.
Po Möbiovi je pojmenována postava Johanna Wilhelma Möbia z Dürenmattova dramatu Fyzikové.


Erotokritos

Erotokritos je renesanční rytířský román psaný krétským dialektem řeckého jazyka.
Vznikl na počátku 17. století na Krétě v období krétské renesance. Jeho autorem je Vitsentzos Kornaros. Skládá se z 10 012 patnáctislabikových rýmovaných veršů.
Tématy románu jsou láska, čest, přátelství a odvaha. Hrdiny jsou milenci Erotokritos a Aretusa, oba urozeného původu, kteří jsou na počátku příběhu odloučeni, a musejí překonávat vnější i vnitřní překážky a zkoušky, než se opět shledají. Svou formou báseň navazuje na krétskou tradici mantinád, krátkých básní vznikajících improvizovaně při hudbě a tanci.
Erotokritos se díky svému patriotismu stal velmi populárním po celém Řecku a také velkým inspiračním zdrojem pro Dionýsia Soloma a další básníky. Společně s další básní - Erofili je klasickým příkladem řecké renesanční literatury. Dodnes je velmi populárním dílem, z velké části díky zhudebnění některých jeho částí známými současnými hudebníky z Kréty.


Gotha G.IV

Gotha G.IV byl německý dvouplošný dvoumotorový bombardér používaný jednotkami Luftstreitkräfte během první světové války. Letoun vyráběla firma Gothaer Waggonfabrik AG a v licenci i některé další firmy.
Zkušenosti s předchozím typem G.III ukázaly, že zadní střelec nemůže účinně pokrýt palebné pole na hřbetní i břišní straně letounu. Definitivním řešením tohoto nedostatku byl později přezdívaný „Gotha tunel“, který navrhl konstruktér těchto bombardérů Hans Burkhard. Řešení spočívalo v odkrytí spodní části trupu od křídel až po ocasní plochy. Uvnitř byl trup letounu zbaven vzpěr a výztuh a střelec, který zaujal polohu na hřbetě za křídly tak mohl ze svého stanoviště ničit protivníka nalétávajícího zespodu i svrchu. Toto řešení bylo sice jednoduché, ale přineslo mnohé aerodynamické potíže a ztrátu rychlosti. U nového typu G.IV se objevily i další změny. Trup byl, na rozdíl od G.III, již plně potažen překližkou bez plátěných částí. V reakci na stížnosti týkajících se chabé příčné stability letadla, která způsobovala problémy zejména při přistáních, měl G.IV pro zlepšení ovladatelnosti další křidélka na dolním křídle.
V listopadu 1916 obdržela továrna Gothaer objednávku na 35 letounů, která byla později v únoru 1917 zvýšena o dalších 20. Později v rámci licenční výroby obdržela objednávku na 80 letadel i továrna Siemens-Schuckert Werke a na 100 letadel firma Luft-Verkehrs-Gesselschaft. Tyto licenční stroje byly o trochu těžší a pomalejší než verze vyráběné firmou Gothaer, protože Idflieg později požadoval dodatečná vyztužení konstrukce.
V březnu 1917 byly bombardéry poprvé nasazeny v balkánské operaci Kagohl 1, která byla po obdržení těchto nových strojů přejmenována na Kagohl 3.


Provincie Hjúga

Provincie Hjúga byla stará japonská provincie ležící na východním pobřeží ostrova Kjúšú. Byla rovněž známá pod jmény Niššú a Kóšú. Na jejím území se v současnosti rozkládá prefektura Mijazaki. Sousedila s provinciemi Bungo, Higo, Ósumi a Sacuma.
Její hlavní město leželo poblíž dnešního města Saito. Během období Sengoku bylo území provincie často rozděleno na severní léno kolem hradu Agata a na jižní léno kolem hradu Obi. Jižní léno bylo po většinu tohoto období pod nadvládu klanu Šimazu ze sousední provincie Sacuma.


Perónismus

Tato politická ideologie vychází z politické činnosti Juana Dominga Peróna a jeho ženy Evy. Představitelem perónismu byla politická Justicialistická strana.
Vlastní ideologie je založena na nacionalismu a populismu jehož některé prvky byly převzaty z italského korporativismu.
Perónismus usiloval o sociální zabezpečení a blahobyt, ale jeho cílem bylo také zajistit Argentině dominantní postavení v Jižní Americe.
Mezinárodní politika perónismu se staví proti Velké Británii a USA.
Na Argentinu dopadly vysoké státní výdaje, které vedly k hluboké hospodářské krizi v jejímž důsledku začala Argentina výrazně ekonomicky zaostávat za vyspělými státy.


Dáša Cortésová

Dagmar Cortésová je česká zpěvačka a dcera českého herce a zpěváka Rudolfa Cortése,.
Narodila se jako první dítě Rudolfa a matky Dagmar. V sedmnácti letech vystupovala společně s otcem na silvestra v Československé televizi. Po maturitě zde krátkou dobu pracovala. Později se svým otcem vystupovala v SSSR a v Mongolsku. Při druhé koncertní šňůře v Sovětském svazu zde také, mimo jiné, vystupovali společně s Milanem Chladilem a slovenskou zpěvačkou Gabrielou Hermelyovou. Spolu s otcem také vystupovali s Ljubou Hermanovou. V roce 1965 se poprvé seznámila s Václavem Rezkem, který se později stal jejím druhým manželem. Spolu vytvořili v roce 1976 komickou dvojici Duo Ric s kterou vystupovali a vystupují kromě jiného i v těchto zemích: Polsku, Německu, Francii, Rakousku a v Švýcarsku. Společně s otcem také nazpívala pár duetů pro Československou televizi.


Pán světa

Pán světa je dobrodružný vědeckofantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu Podivuhodné cesty. Jde o předposlední Vernův dokončený román, který Verne napsal jako pokračování své knihy Robur dobyvatel z roku 1886.
Obě knihy spojuje postava geniálního vynálezce inženýra Robura. Zatímco v prvním díle může být Robur ještě považován v podstatě za sympatickou postavu, v této knize se z něho stává zločinec, který chce ovládnout svět. K tomu mu má posloužit nový úžasný univerzální dopravní prostředek zvaný Postrach, který může létat jako letadlo, jezdit po souši jako automobil, plout po hladině jako loď nebo se ponořit jako ponorka, přičemž přechod z jednoho dopravního režimu do druhého je plynulý a nevyžaduje žádné dílenské úpravy.
Tento stroj Robur postavil ze zbytků druhého exempláře Albatrosu ve své tajné základně na hoře Great Eyry v Apalačském pohoří v západní části amerického státu Severní Karolína. Tato činnost je však doprovázena hukotem a za noci sinalým světlem. Z kotlovitého vrcholu hory šlehají plameny, stoupá dým, popel a saze. Tyto úkazy s velkým znepokojením sledují nejen obyvatelé blízkého městečka Pleasant Garden, ale také vláda USA, která vysílá svého zvláštního agenta inspektora Strocka, aby záhadné události vysvětlil. Strock se pokouší na Great Eyry vystoupit, ale musí se těsně pod vrcholem vrátit, protože další výstup je již nad jeho síly.
O čtrnáct dní později je v okolí Filadelfie pozorováno neznámé vozidlo, které se řítí po ulicích obrovskou rychlostí. Toto vozidlo se také zúčastní automobilových závodů wisconsinského autoklubu, kde hladce poráží všechny motocykly a auta jedoucí rychlostí 120 kilometrů za hodinu a po průjezdu městem Milwaukee rychlostí přes 240 kilometrů za hodinu se těsně před cílem závodu vznese do vzduchu a zmizí. Dálší podivné jevy jsou pozorovány u pobřeží Nové Anglie, kde byla spatřena buď mořská nestvůra nebo ponorka. Objekt však vždy zmizel dříve, než mohl být křižníkem prozkoumán.
Inspektor Strock nachází ve své poštovní schránce anonymní dopis, který jej varuje před dalším pátráním. Další dopis podepsaný Pánem světa je doručen na policejní prezídium ve Washingtonu a je v něm vládě USA sděleno, že jeho tajemný stroj je nepolapitelný. Mezitím se inspektor Strock dozvídá, že Postrach byl spatřen jako loď na jezeru Erije poblíž města Toledo v Ohiu. Objeví jej v jednom zálivu a pokusí se jej se skupinou policistů neúspěšně obsadit. Přitom se dostane na jeho palubu. Když na Postrach zaútočí dvě americké válečné lodě, prchne nejprve stroj po vodě k Niagarským vodopádům, kde se na jeho trupu objeví dvě křídla, stroj vzlétne a prchne jako letadlo.
Strock se dostane jako zajatec na tajnou Roburovu základnu na Great Eyry a později s ním letí na Postrachu přes Mexický záliv. Tam je však stroj v bouřce zasažen bleskem a zřítí se. Jediný, kdo je po katastrofě nalezen, je inspektor Strock. Osud Robura zůstal neznámý, má se ale za to, že zahynul.
Dle Strockova svědectví měl Postrach vřetenovitý tvar, vpředu špičatější než vzadu, hliníkový trup a křídla z hmoty, jejíž podstatu Strock nedovedl určit. Měkkou jízdu i při plné rychlosti zajištovala čtyři kola o průměru asi šedesáti centimetrů, opatřená rámy s velmi silnými pneumatikami. Paprsky kol se lopatkovitě rozšiřovaly, čímž zvyšovaly rychlost stroje při plavbě na hladině i pod vodou. Křídla byla v klidu složena podél boků. Hnací silou byla stroje byla elektřina, bližší podrobnosti Strock nevypátral.
Dílo nepatří k nejpovedenějším Vernovým dílům. K největším záhadám románu nepatří totiž jen technické řešení stroje. V knize nebylo nikdy vysvětleno, čeho chtěl Robur svými činy dosáhnout a proč jeho vcelku neškodné počínání vzbudilo takovou nelibost úřadů Spojených států, že proti němu vyslaly nejen zvláštního agenta, ale i vojenské lodě.
Přemýšlivý čtenář je však schopen si na tyto otázky odpovědět: Robur vlastní stroj, který se může pohybovat po zemi, po vodě a vzduchem daleko větší rychlostí, než jakýkoliv jiný stroj té doby. To ho činí nedosažitelným a nedotknutelným pro kohokoliv na zeměkouli; žádná lidská moc se mu nedokáže postavit. Robur sám to říká v dopise vládám všech států:
"Nechť si starý i nový svět uvědomí, že nezmůže nic proti mě a já zmůžu vše proti němu!"
Z tohoto důvodu se Robur považuje za nejmocnějšího muže na zeměkouli a prohlásí se "pánem světa". Proto mu všechny státy světa vyhlásí neúprosnou válku. Jak se však ukazuje při pronásledování na Niagaře, tuto válku svět nemůže vyhrát.
Robur se ke konci knihy čím dál víc vzdaluje čemukoliv lidskému, a scéna, kdy je Postrach "v bouři zasažen bleskem" je pro přemýšlivého čtenáře daleko symboličtější: v závěru románu se totiž Robur, přesvědčený o své všemocnosti, rozhodne postavit samotnému Bohu, zosobněnému živly. Avšak neuspěje, když mu Bůh, podobně jako v biblickém příběhu o padlém andělu Luciferovi, sežehne bleskem křídla.
Tomu, komu tato teorie připadá přehnaná, nabízí Verne další nápovědu v samotném závěru knihy.
Takto se ze vcelku banální příhody o vynálezci, jehož stroj byl zničen bouří, stává jedno z nejpůsobivějších zakončení jakéholiv Vernova románu.
Na motivy obou románů o Roburovi natočil roku 1961 americký režisér William Witney film Pán světa, ve kterém hrál Robura Vincent Price a detektiva Johna Strocka Charles Bronson.


Bahádur Šáh II.

Bahádur Šáh II., byl poslední mughalský císař. Roku 1858 byl aktérem války proti Britům, ve které byl ostatními lokálními králi zvolen za vůdce odporu. Po prohrané válce byl v Hamajúnově hrobce se svou rodinou obklíčen a následně v politickém procesu odsouzen za vzpouru, zradu a vraždu a poslán do exilu. Tím definitivně zanikla mughalská vláda v Indii.
Vzhledem k tomu, že válka, ve které byl hlavním reprezentantem Indů, byla na dlouhou dobu nejvýznamnějším projevem vlasteneckého odporu Indů proti nadvládě Britů, je Indy dodnes považován za jednoho z národních hrdinů, jsou po něm pojmenovávány ulice, točí se o něm filmy atp. Muslimové si jeho státu také váží jako posledního pozůstatku muslimského státu na území Indie před vznikem Pakistánu.


Micubiši A7M

Micubiši A7M Reppú byl přímým následovníkem japonské stíhačky Micubiši A6M „Zero“. První prototyp letounu vzlétl v květnu roku 1944 a ukázalo se, že se jedná o moderní stroj. Stíhačka A7M měla samosvorné obaly palivových nádrží, pancéřový plát za sedadlem pilota či pancéřové čelní sklo. Vzhledem k tomu, že nebyl k dispozici silnější motor, letoun nedosahoval předpokládané rychlosti a stoupavosti. Nové motory se podařilo vyprodukovat až v druhé polovině roku 1944, ovšem kvůli jejich větší velikosti musel být přepracován drak, takže vznikl nový typ A7M2. V říjnu proběhly úspěšné zkoušky a stroj mohl být vyráběn sériově. Kvůli silnému zemětřesení a náletům amerických bombardérů však k tomu nedošlo a zůstalo tak u několika málo prototypů.


SMS Lützow

SMS Lützow byl bitevní křižník Německého císařského námořnictva třídy Derfflinger. Měl sesterské lodě SMS Derfflinger a SMS Hindenburg. Původním nositelem jména lodi byl pruský generál Ludwig Adolf Wilhelm von Lützow. Loď čekalo jen několikaměsíční operační nasazení, jelikož už 31. května 1916 byla potopena po bitvě u Jutska.
Stavba lodi začala v květnu 1912 v loděnici Schichau-Werft v Danzigu. Dne 29. listopadu 1913 byl trup lodi spuštěn na vodu a 8. srpna 1915 byl Lützow dokončen. Na zkušebních plavbách však loď postihla havárie turbín a období až do března 1916 pak strávila v opravě.
Dne 24. dubna 1916 se Lützow účastnil ostřelování anglických přístavů Yarmouth a Lowestoft.
Jak Lützow, tak jeho sesterská loď Derfflinger se účastnily bitvy u Jutska ve dnech 31. května až 1. června 1916. Lützow zde sloužil jako vlajková loď admirála Franze von Hippera. Obě lodi se podílely na potopení britských bitevních křižníků HMS Invincible a HMS Queen Mary. Obě německé lodě ale byly v bitvě také vážně poškozeny.
Lützow zasáhlo více než 24 projektilů, přičemž čtyři měly ráži 380mm. Loď nabrala značné množství vody a její příď se postupně tak ponořila, že se lodní šrouby začaly vynořovat z vody. Loď blížila k ústí Kielského průplavu, měla však tak velký ponor, že by uvázla na mělčinách a proto byla potopena torpédoborcem G38 ve vzdálenosti okolo 100 mil západně od pobřeží Dánska.
Ztráta nedávno dokončeného a moderního křižníku Lützow byla největší ztrátou císařského námořnictva v celé bitvě. Vrak lodi se dodnes nachází na mořském dně. V 60. letech zčásti rozebrán, zbytek byl prohlášen za válečný hrob.


Dceřina kletba

Dceřina kletba je třináctá balada ve sbírce Karla Jaromíra Erbena Kytice.
Dcera stařeny zabila své dítě a je smutná. Jako řešení zvolila oprátku. Za poslední slova zvolí pozdrav svému milému. Po otázce "A co necháš svojí matce, jež tě milovala sladce a draze tě chovala?" proklela mladá vražedkyně svojí matku, kvůli její zvůli.


Olympique Lyonnais

Lyon je v posledních letech jedním z předních francouzských fotbalových klubů, když se týmu podařilo vyhrál sedm titulů v řadě. Klub hraje své domácí zápasy na stadionu Stade Municipal de Gerland. Lyon nemá na svém kontě ještě žádný pohárový úspěch. V pohárové Evropě se zatím neprobojoval dál než do čtvrtfinále.


Hippolytos

Hippolytos je v řecké mytologii syn Athénského krále Thésea a jeho první manželky Amazonky Antiopy.
Když Théseus zbavil Krétu i Athény nebezpečí od obludy Mínotaura a vracel se zpět do Athén, neoženil se s Ariadnou, dcerou krétského krále Mínóa. Místo toho putoval po vzdálených zemích a oženil se s Antiopou, vůdkyní Amazonek. Ta mu porodila syna Hippolyta, ale pak zemřela v boji.
Hippolytos vyrostl v krásného mladíka, měl velkou vášeň pro lov a uctíval bohyni Artemis. Ženám se však vyhýbal a když nepodlehl ani bohyni lásky Afrodítě, ta se urazila a způsobila, že se do něj zamilovala otcova druhá manželka Faidra, sestra krétské Ariadny. Hippolytos by se však zrady na svém otci nedopustil a Faidřinu lásku odmítl. Ta si roztrhla šaty a volala o pomoc, že ji chtějí znásilnit. Oběsila se na trámu dveří, avšak zůstal její vzkaz, v němž obvinila Hippolyta ze zločinu.
Král Théseus uvěřil Faidře a požádal boha moří Poseidóna, svého otce, aby Hippolyta zahubil, aby na něj poslal divoké zvíře. A to se stalo. Když Hippolytos prchal z Athén, Poseidón proti němu vypustil mořského býka, koně se splašili, otěže se zachytily za strom, vůz se roztříštil a zdivočelé spřežení Hippolyta usmýkalo k smrti.
V té chvíli se prý objevila bohyně Artemis, prohlásila Hippolyta za nevinného a Faidřino obvinění za vylhané. Prohlásila Hippolyta héroem, čímž začalo jeho uctívání v Troizeně.
Jiné verze dokonce uvádějí, že když duše Hippolytova sestoupila do Tartaru, bohyně Artemis požádala Asklépia, aby jeho tělo oživil. Ten se opravdu dotkl mrtvé hrudi kouzelnou květinou a po vyřčení zaklínadla se jeho hlava pozvedla. To však tak rozlítilo boha podsvětí Háda a sudičky, že na Hádovo přání Zeus zabil Asklépia bleskem.
Jiným nositelem tohoto jména byl jeden z Gigantů, kteří se vzbouřili proti olympským bohům. Tohoto Hippolyta prý zabil Hermés a dopomohla mu k tomu Hádova čapka, která ho učinila neviditelným.


Franciscus de Paula Cardell

Franciscus de Paula Cardell byl český jezuita a profesor filosofie.
Roku 1733 vstoupil do jezuitského řádu. Na univerzitě v Olomouci byl profesorem filosofie a etiky. Dva roky působil jako zpovědník v Loretě. Přes 16 let byl učitelem královských dětí v Neapoli. Zemřel na zpáteční cestě z Neapole v Tridentu 6. ledna 1768.


Terezín

Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, kraj Ústecký, zhruba 3 km jihovýchodně od Litoměřic, při řece Ohři nedaleko jejího soutoku s Labem. Město leží na obou stranách řeky, které je rozděluje na Malou a Velkou pevnost Terezín, Terezínem též prochází bývalá mezistátní silnice E 55 na trase Praha - Drážďany. Součástí Terezína jsou také tři sousední vesnice: České Kopisty, Nové Kopisty a Počaply.
Pevnost byla založena roku 1780 císařem Josefem II. Roku 1782 byla prohlášena svobodným královským městem. Jméno městu císař udělil na počest své matky císařovny Marie Terezie. V roce 1790 byla pevnost schopna obrany. Účelem pevnosti bylo chránit přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Pevnost byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění, a proto představuje ve světovém měřítku špičkový pevnostní systém. Své obranné vojenské poslání však nikdy nesplnila. Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo přibližně 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel. Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále směrem na východ. Posádku pevnosti mělo v době války tvořit asi 11 tisíc mužů. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře.
Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, protáhlého ve směrech od severu k jihu, ze všech nádvoří vybíhají pětiboké bastiony. Celková délka pevnostního valu, silného přibližně 30 m, činí 3770 metrů. Další prvky opevnění byly umístěny v příkopech před hlavní obrannou linií. Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, doplněného o dva polobastiony a dva pětiboké bastiony. Opevnění Terezína obsahovalo celkem 55 hradbových článků a v nich 136 podzemních prostor vzájemně spojených systémem podzemních chodeb dosahujícího celkové délky 29 kilometrů. Do pevnosti vedly čtyři brány posazené vždy mezi dvěma baštami: Litoměřická, Pražská, Horní a Dolní. Uvnitř hlavní pevnosti se nachází pevnostní město s pravidelným půdorysem s ulicemi do pravého úhlu, zdi jednotlivých budov jsou velmi silné a mohutné. Jedná se o významnou stavební a technickou památku. Spolu s „sesterskou“ pevností Josefov se jedná o velmi zajímavý doklad pevnostního stavitelství z konce 18. století.
Během Druhé světové války Velká pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa. Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého městečka Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Velké pevnosti. V době 2. světové války pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transporními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších, umístěných v Polsku a na dalších okupovaných územích východní Evropy. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také Národní kulturní památkou.
Město dnes již armádě neslouží, všechna tři velká kasárna a bývalá vojenská nemocnice dnes slouží jiným účelům. V jedněch kasárnách, mimo jiné, sídlí také jeden z depozitářů pražského Národního muzea. Odchod Armády České republiky město velmi poznamenal. Celé město i s okolím pak bylo těžce poškozeno povodněmi na dolním Labi v roce 2002. Svůj provoz v 90. letech ukončila i místní konzervárna a přemístěn do nedalekých Lovosic byl i někdejší Státní veterinární ústav Terezín. Značných změn doznal v důsledku ekonomické transformace i někdejší státní podnik Zelenina Terezín, který až do počátku 90. let sídlil v rozsáhlém areálu mezi Terezínem a Bohušovicemi nad Ohří. Ve městě nadále sídlí podnik Povodí Ohře a Domov důchodců hlavního města Prahy. Bývalý farmaceutický státní podnik Bioveta Terezín byl také transformován na společnost Dyntec.
Díky nově otevřenému úseku dálnice D8 v úseku Doksany-Lovosice v roce 1998 došlo i k velmi výraznému poklesu tranzitní dopravy, která až do té doby probíhala přímo městem po bývalé státní silnici E 55 na trase Praha-Lovosice-Teplice-Drážďany.
V tzv. Terezínské kotlině směrem na Litoměřice v prostoru bývalého vojenského cvičiště vzniklo golfové hřiště, na druhém břehu řeky Ohře pak bylo na bývalém vojenském cvičišti vybudováno hřiště na paintball.
Celou západní část města směrem k Lovosicím zabírá místní osada Kréta, která je dnes jeho integrální součástí ačkoliv se fakticky nachází za hradbami Velké pevnosti. Nalézá se zde místní Základní škola Terezín, místní fotbalové hřiště, autokemp, vodárna a areál bývalé Vojenské nemocnice Terezín.
 Image:Terezin_CZ_main_moat_next_to_Litomerice_Gate_Ater1.jpg|Příkop se zavodněnou kynetou u Litoměřické brány Image:Terezin_CZ_fortification_artillery_casemates_032.jpg|V kasematech umístěná dělostřelecká baterie, kryjící pravý bok ravelinu XVIII na západě pevnosti Image:Terezin_CZ_Magdeburg_Barracks_Ater91.jpg|Magdeburská kasárna Image:Terezin_CZ_Engineers_Barracks_696.jpg|Ženijní kasárna Image:Terezin_CZ_Hamburg_Barracks_699.jpg|Hamburská kasárna Image:Terezin CZ civilian houses in Havlicek Str 675.jpg|Civilní domy, zde v Havlíčkově ulici Image:Terezin_CZ_garrison_chuch_of_the_Resurrection_680.jpg|Posádkový kostel Vzkříšení Páně na terezínském náměstí Image:Terezin_CZ_view_along_Prokop_Holy_Str_from_Macha_Str_671.jpg|Průhled ulicemi podél západní strany náměstí Image:Terezin_CZ_town_square_N_side_with_town_hall_Ater5.jpg|Severní strana náměstí s radnicí Image:Terezin_CZ_Ghetto_Museum_688.jpg|Muzeum ghetta v budově bývalé školy Image:Terezin_CZ_Ater95.jpg|Brána Malé pevnosti Image:Terezin CZ Kf72.jpg|Popraviště v Malé pevnosti Image:Terezin CZ Kf234.jpg|Samotky na III. dvoře Image:Terezin CZ Kf565.jpg|Samotky na IV. dvoře Malé pevnosti Image:Terezin CZ Kf564.jpg|Společná cela v kasematech IV. dvora Image:Terezin_CZ_National_Cemetery_Theres2.jpg|Národní hřbitov před Malou pevností Image:Terezin_CZ_Memorial_Cemetery_01.JPG|Na národním hřbitově Image:Terezin_CZ_a_grave_at_the_National_Cemetery_THERGRAB.jpg|Jeden z mnoha hrobů Image:Terezin_CZ_crematorium_and_Jewish_cemetery_Ter92.jpg|Krematorium a židovský hřbitov na jižním okraji města Image:TerezínCrematorium.jpg|Interiér krematoria Image:Terezin_CZ_menorah_at_Jewish_cemetery_Ter94.jpg|Památník ve tvaru menory na židovském hřbitově Image:Terezin_CZ_memorial_site_near_the_Ohre_0659.jpg|Památné místo u Ohře na severním okraji města, kde nechali nacisté vhodit do řeky popel obětí ghetta Image:Terezin_CZ_siding_from_Bohusovice_station_Ter042.jpg|Zbytky za okupace zřízené vlečky z Bohušovic Image:Terezin_CZ_columbarium_Ter8.jpg|Kolumbárium v kasematech u vlečky


Kulová úseč

Průnik hraniční roviny poloprostoru a koule tvoří podstavu úseče. Průnik kulové plochy a poloprostoru je označován jako kulový vrchlík.


Albert Claude

Albert Claude byl belgický biolog, nositel Nobelovy ceny za rok 1974 za objevy v oblasti strukturální a funkční organizace buněk.


Haplocanthosaurus

Haplocanthosaurus byl sauropodním dinosaurem, který žil v pozdně jurském období na území dnešního státu Colorado v USA. Byl zřejmě příbuzný jiného sauropodního dinosaura rodu Cetiosaurus. Živil se pravděpodobně okusováním listí a větviček z vysokých stromů a cykasů. Haplocanthosaurus patřil k velkým dinosaurům s délkou těla až kolem 21,5 metru.
Dnes známe dva druhy tohoto rodu, typový H. delfsi a H. priscus, jejichž kostry byly objeveny bez zachované lebky. Oba nálezy pocházejí z Morrisonského souvrství a prvním jejich objevitelem byl mladý student Edwin Delfs.


Vlasta Krejsa

Vlasta Krejsa byl český kulturista, soutěžící více než 15 let.
Vlasta Krejsa v roce 2007 tragicky zahynul s Petrem Froňkem při dopravní nehodě na 67. km dálnice D1, když se vraceli z Mistrovství ČR v Orlové. Na serveru Ronnie.cz vznikla sbírka pro rodiny Vlasty Krejsy a Petra Froňka, do které mimo jiné přispívá Svaz kulturistiky a fitness ČR a firma Aminostar.
Smuteční obřad se konal 4. 5. 2007 ve 13.00 hodin ve hřbitovní kapli v Roudnici nad Labem a zúčastnily se jej známé osobnosti české kulturistiky. Poslední řeč pronášely Tomáš Rybář a Eva Soukupová.
Vlasta Krejsa měl manželku Lucii a osmiletého syna Jakuba, společně žili v Bechlíně.


Punktace

Punktace byl plán, který měl v roce 1890 rozdělit české země podle převažující národnosti na německé a smíšené. Tento plán byl prosazován Němci a staročechy. Zavedením by začal národnostní rozpad země. Rázně byl odmítnut mladočechy a realisty. V následujících volbách byli staročeši drtivě poraženi.


Herbert Feigl

Od roku 1922 studoval fyziku a filosofii na Vídeňské univerzitě u Moritze Schlicka, zakladatele Vídeňského kruhu, a v roce 1927 dosáhl doktorátu s prací Náhoda a zákon: epistemologická analýza role pravděpodobnosti a indukce v přírodních vědách. Svou první knihu Teorie a zkušenost ve fyzice vydal v roce 1929. V té době se stal aktivním členem Vídeňském kruhu: byl jedním z mála členů, kteří vedli dlouhé rozhovory s Ludwigem Wittgensteinem a Karlem Popperem.
V roce 1930, kdy díky mezinárodnímu Rockefellerovu stipendiu pobýval na Harvard University, se Feigl seznámil s fyzikem Bridgmanem, filozofem Quinem a psychologem Stanley Smith Stevensem. V článku z r. 1931, který napsal s Albertem Blumbergem prosazoval, aby byl logický positivismus přejmenován na „logický empirismus“ – zdůvodňoval to rozdílem mezi současnou filosofií vědy a starším pozitivismem.
V roce 1931 se Feigl oženil s Marií Kaspar a emigroval do USA, kde se usadil v Iowě a přijal místo na katedře filozofie na tamější univerzitě. V roce 1933 se mu narodil syn Eric Otto. V roce 1940 přijal místo profesora filosofie na univerzitě v Minnesotě, kde zůstal 31 let. Jeho úzký pracovní vztah s Wilfridem Sellarsem dal vzniknout mnoha společným projektům, včetně učebnice Readings in Philosophical Analysis a časopisu Philosophical Studies. V roce 1953 s pomocí grantu Hillovy nadace založil Minnesotské centrum pro filosofii vědy. V roce 1967 byl jmenován profesorem na univerzitě v Minnesotě.
Feigl odešel do důchodu v roce 1971 a zemřel na rakovinu dne 1. června 1988 v Minneapolis.
Feiglovy názory se příliš neliší od názorů typických pro Vídeňský kruh. Udržel si je i po přestěhování do USA a zůstal jim věrný až do konce života. Jeho přínos k filozofii se soustředí na čtyři otázky:
Podle Feigla v realitě můžeme pozorovat pouze konečné sekvence událostí a induktivně tvořit hypotézy o možnosti jejich vzniku. Indukce je proto nutná pro zdůvodnění pravděpodobnosti, ale pravděpodobnost není nutná pro zdůvodnění indukce. Pravděpodobnost nějaké události má empirický smysl pouze tehdy, pokud ji chápeme jako relativní četnost jejich výskytu v určité třídě událostí.
V této otázce Feigl rozvinul názory Moritze Schlicka, které doplnil o pojetí Bertranda Russella. Hypotéza o identitě mentálních a neurofyziologických události by podle něj měla být dokázána stejně jako každá vědecká teorie, čili na základě experimentu a pozorování. Zpočátku jeho teorie nebyla uznávána, protože byla v opozici tehdy populárnímu behaviorismu, ale pak našla uznání zejména u psychologů a analytiků psychologie.
V této otázce bylo Feiglovo stanovisko mnohem realističtější než u představitelů instrumentalistické a operacionalistické verze pozitivismu - sám je definoval jako vědecký realismus nebo sémantický realismus. Domníval se, že teoretické pojmy téměř nikdy není možné definovat pouze pomocí observačních pojmů, ale mohou se vztahovat na skutečné předměty. Tento názor označoval také termínem strukturální realismus, čímž zviditelňoval možnost uchopení pouze strukturálních vlastností vědeckých teorií.
Byli to Feigl s Albertem Blumbergem, kdo prosazovali náhradu termínu „novopozitivismus“ logickým empirismem. Do konce života jej nepřesvědčily Quinovy argumenty o nemožnosti ostrého vymezení teoretických a observačních termínů. Snažil se být věrný myšlenkám logického rekonstrukcionismu, jehož vliv slábl. Nepodporoval názory Paula Feyerabenda, že je třeba oddělit filosofii vědy od praktického bádání. Soudil, že testování a srovnávání různých teorií je možná díky existenci deduktivních vztahů mezi zákony přírody a teoriemi, a také z důvodu relativní neměnnosti a, v jisté aproximaci, přesnosti většiny empirických zákonů.
Ke konci svého života se Feigl vyslovoval pro kritérium smyslu, čímž zmírnil své empirické stanovisko. Podle tohoto názoru jsou mnohá tvrzení metafyziky a teologie smysluplná, ale není důvod si myslet, že jsou pravdivá. Domníval se také, že je nemožné vytvořit jazyk nezávislý na teorii.


Kostel svatého Martina ve zdi

Kostel sv. Martina ve zdi je gotický kostel na pražském Starém Městě. Byl postaven v letech 1178 až 1187 v tehdejší osadě Újezd, která pak byla podle kostela nazývána Újezd sv. Martina. Stavba kostela svou jižní stěnou přiléhala k hradební zdi, proto název „ve zdi“. V sousedství stávala městská brána sv. Martina.
Původní základ kostela byl jednolodní, prakticky shodný s dnešním půdorysem hlavní lodi dnešního tvaru s řadou románských architektonických prvků. Vnitřek románského kostela byl pravděpodobně vyzdoben nástěnnými malbami.
Gotická přestavba kostela byla provedena za vlády Karla IV. po roce 1350. Kostelní loď byla zvýšena a nově zaklenuta. Na jihozápadním nároží byla přistavěna hranolová zeď a vnitřní prostor kostela zvětšen o nové presbyterium. V letech 1360 až 1370 bylo presbyterium zaklenuto žebrovou klenbou, patrně jednou z nejstarších v Česku.
Roku 1414 se v kostele z podnětu M. Jakoubka ze Stříbra poprvé podávala svátost oltářní podobojí rukou místního faráře Jana z Hradce. Roku 1433 se v kostele konal Svatomartinský sněm Husitů.


Iapetos

Iapéthos byl v řecké mytologii titán, syn boha nebe Úrana a bohyně země Gaie. Jeho potomky byli titáni Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitia. První dva měl se svou manželkou Themidou Atlanta a Menoitiu s Okeánovou Klymenou. Podle jiných pramenů byla matkou všech Okeánovna Asia. Byl označován za titána smrtelného života, proto i jeho první dva synové byli považováni za smrtelníky. Během kastrace svého otce držel nebeskou bránu na západě. Jeho úkol později přijal jeho syn Atlas.. Při boji Krona a Dia se přidal ke svému bratru a po porážce ho Zeus svrhl do Tartaru. Ve společnosti svého bratra zůstal i na obloze. Kron alias Saturnus má poblíž sebe měsíc Japetus.
a Titánky jménem Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys.
Prométheovou a Epimétheovou matkou byla bohyně Klymené nebo Themidy, Atlantovou Klymené.


Má jí motorovou

Má jí motorovou je název prvního alba skupiny Kabát. Bylo vydáno roku 1991 a je na něm 13 písniček.


August Corda

August Carl Joseph Corda byl český mykolog a fytopaleontolog. Podle něj byly označeny Cordaites - semenné rostliny permu. Byl zapojen i do aféry kolem rukopisu Zelenohorského, když 1840 na žádost Františka Palackého provedl chemickou a mikroskopickou expertizu se závěrem, že: „Z přírodně historického stanoviska a z prostého stavu spisu prohlašuje tento dokument za nanejvýš starý.“
Corda byl i kustodem Národního muzea. Jeho největší mykologická díla o drobných mikroskopických houbách - „Icones fungorum hucusque cognitorum“ a „Prachtflora europäischer Schimmelbildungen“ - byla napsána na půdě muzea. Materiál, podle něhož Corda popsal velký počet nových druhů hub, je jedním z nejcennějších fondů mykologického oddělení NM.
Skonal předčasně, když se vracel na lodi se sbírkami z průzkumné plavby z Texasu v roce 1849. Po Cordovi se mykologií v Národním muzeu nikdo dlouho soustavně nezabýval.


Kalandra černá

Kalandra černá je středně velký asijský druh pěvce z čeledi skřivanovitých. Samec je nezaměnitelný, celý černý se světlými lemy per. Samice jsou šedohnědé, bez výrazné kresby a bez bílých ploch na ocase nebo křídlech. Hnízdí ve vnitrozemí střední Asie. Výjimečně zaletuje do Evropy, kde byla pozorována v Německu, Finsku, Polsku, Rakousku, Itálii, Řecku, Rumunsku a na Maltě. Jedinec střelený v listopadu 1981 u Zákup na Českolipsku je jediným zjištěním na území České republiky.


Černý lev 777

Černý lev 777 Protikomunistická odbojová organizace působící v jižních a východních Čechách od roku 1948 do poloviny padesátých let. Skupinu založil lodník Československé plavby Labsko-oderské Jiří Řezáč, narozený v roce 1928, zemědělec Jaroslav Sirotek, někde uváděný jako Igor, narozený v roce 1923 a dělník Bohumil Šíma, narozený v roce 1928. Tito tři členové se podíleli na plánování i uskutečnění většiny akcí skupiny. Dále se přidávali a pomáhali další lidé, například Jiří Dolista, Karel Kothera, Josef Novák a Ladislav Šimek. Nikdo z členů skupiny samozřejmě nesouhlasil s komunistickou totalitou a většina to dávala z počátku i otevřeně najevo. Většina členů doufala, že USA osvobodí Československo z komunistického područí. První společnou akcí bylo přerušení elektrického vedení nedaleko obce Nechvalice v dubnu 1949 ve chvíli, kdy v obci zasedala ustavující schůze zemědělského družstva.
V květnu 1949 Jiří Řezáč a Jaroslav Sirotek stříleli nad hlavu na motocyklu projíždějícího komunistického funkcionáře Stanislava Čiháka, kterého tak chtěli odradit od další činnosti. K útoku se přihlásili několika letáky, podepsanými Černý lev 777. Skupina se snažila shromažďovat zbraně a v červenci 1949 provedli svoji nejúspěšnější akci, bombový útok na sekretariát KSČ v Sedlčanech. Sekretariát byl zcela zdemolován a nikdo nebyl zraněn.
V květnu 1950 provedli členové další podobný útok, tentokrát na sekretariát KSČ v Milevsku. Při tomto útoku byl opět zcela zdemolován sekretariát a zabit příslušník SNB Josef Skopový, který budovu v noci hlídal.
Akce v Milevsku vyprovokovala komunistický represivní aparát, především Státní bezpečnost k obrovské aktivitě a skupina raději ukryla zbraně a utlumila činnost. Na začátku padesátých let většina členů skupiny musela absolvovat povinnou základní vojenskou službu a k dalším velkým akcím již nedošlo. V roce 1954 napsali Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma na silnici mezi Milevskem a Petrovicemi hesla Poslední komunistický 1. máj, Ať žije USA, Den odplaty se blíží a Víme o všech komunistech.
K zatčení členů skupiny došlo až v létě 1954 pravděpodobně na základě snahy skupiny spojit se s podobně smýšlejícími lidmi, z nichž je někdo udal. Po výsleších se členové přiznali k ozbrojenému odporu a v procesu, konaném v říjnu 1954 v Milevsku byli Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma odsouzeni k trestu smrti a 10. února 1955 v Praze na Pankráci popraveni. Jiří Dolista a Josef Novák byli odsouzeni na doživotí, Ladislav Šimek k trestu odnětí svobody na 22 let a Karel Kothera na 21 let. Pádu komunistického režimu se dožil pouze Jiří Dolista, který byl až v roce 1998 zcela zproštěn obžaloby.


Ruská národní knihovna

Ruská národní knihovna se nalézá v Petrohradě, je jednou ze dvou nevýznamnějších knihoven v Rusku a jednou z předních knihoven světa. Ve svých sbírkách opatruje kolem 17 milionů knih a jiných objektů.
Jejím jediným soupeřem je ?????????? ??????????????? ??????????, nacházející se v Moskvě.
Ruská národní knihovna byla založena v roce 1795 zákonem Kateřiny Veliké.
 Image:Beda Petersburgiensis f3v.jpg|Manuscrit de Beda Venerabilis Image:Trapezunt gospel.jpg|Trebizont Evangelien Image:Ostromirovo.jpg|Ostromir Evangelien Image:Stuartbreviary.jpg| Bréviaire de Marie Stuartovna Image:Leningrad Codex Carpet page e.jpg|Codex de Léningrad Image:Simon-Marmion_-_Les_grandes_Chroniques_des_France.JPG|Les Grandes Chroniques de France de Simon Marmion Image:ZographensisColour.jpg|Codex Zographensis


George Green

George Green byl britský matematik a fyzik, jenž je autorem konceptu dnes označovaného jako Greenovy funkce.
Greenův životní příběh je výjimečný tím, že svých nejvýznamnějších výsledků dosáhl jako téměř úplný samouk. Narodil se v anglickém městečku Sneinton, které je dnes částí města Nottinghamu, a zde prožil i převážnou část svého života. Jeho otec byl pekař, jenž si postavil větrný mlýn, kde mlel obilí. George ve svém mládí chodil do školy jen přibližně jeden rok mezi svým osmým a devátým rokem.
V dospělosti George Green pracoval ve mlýně svého otce, po němž roku 1829, po jeho smrti, zdědil majetek. Není známo, kdy začal studovat matematiku. Vzhledem k tomu, že v jeho době byl intelektuální život v Nottinghamu značně omezený, je i pro historiky způsob, jakým Green získával informace o vědeckých pokrocích v matematice, obestřen záhadou. V Nottinghamu žil v té době jediný člověk s uznávaným matematickým vzděláním, John Toplis.
Roku 1828 vydal Green tiskem Pojednání o použití matematické analýzy na teorie elektřiny a magnetismu. V této stati uvedl několik významných myšlenek, mezi nimi teorém podobný Greenovu teorému, koncept potenciálových funkcí, který je používán v současné fyzice, a pojem dnes označovaný jako Greenovy funkce. Tuto práci Green vydal vlastním nákladem na základě subskripce 51 osob, z nichž většinu tvořili jeho přátelé, kteří pravděpodobně nemohli jeho vývodům rozumět. Jeden exemplář však zakoupil matematik Edward Bromhead, jenž Greena povzbuzoval, aby ve svém matematickém bádání pokračoval. Green jeho nabídku spolupráce zprvu považoval za neupřímnou a nereagoval na ni; obrátil se na něj teprve o dva roky později.
Když nakonec došlo k jejich vzájemnému kontaktu, Bromhead Greenovi umožnil roku 1833 vstoupit ve věku 40 let na univerzitu v Cambridge. Studoval velmi úspěšně a roku 1837 získal diplom. Poté byl přijat na fakultu "Gonville and Caius College". Jeho další publikace zasahovaly do oborů optiky, akustiky a hydrodynamiky. Roku 1840 však vážně onemocněl a vrátil se proto do Nottinghamu. Tam pak následujícího roku zemřel.
Greenovi jeho práce během jeho života přinesla jen málo uznání ze strany ostatních matematiků. Znovu ji objevil a uvedl ve známost teprve roku 1846 Lord Kelvin.
Na univerzitě v Nottinghamu nese jméno George Greena univerzitní knihovna obsahující především spisy z oblasti inženýrských a přírodních věd. Roku 1986 byl zrestaurován Greenův větrný mlýn. V tomto objektu se dnes nachází muzeum věnované životu a dílu G. Greena a slouží také jako funkční příklad větrného mlýna z 19. století.


Komorní orchestr Berg

Komorní orchestr Berg je české hudební těleso interpretující převážně soudobou vážnou hudbu a vážnou hudbu 20. století. Bylo založeno v roce 1995 dirigentem Peterem Vrábelem, který je dodnes jeho uměleckým vedoucím.


Hans Kelsen

Hans Kelsen byl rakouský právní teoretik, právní filozof a státovědec. Zabýval se zejména teorií práva, ústavním právem a mezinárodním právem. Je zakladatelem právně-filozofického směru nazývaného ryzí nauka právní nebo též normativní teorie.
Hans Kelsen se narodil 11. října 1881 v Praze, v německy mluvící židovské rodině, ale brzy se přestěhoval do Vídně, kde získal vzdělání. V roce 1906 zde získal titul doktora práv.
V roce 1911 se úspěšně habilitoval prací "Hlavní problémy státoprávní nauky odvozené z nauky o právním výroku" a začal působit na vídeňské právnické fakultě jako soukromý docent. Po první světové válce se stal profesorem ústavního práva. Podílel se na tvrobě ústavy Rakouské republiky a stal se přísedícím ústavního soudu.
Po roce 1930 musel opustit z politických důvodů Rakousko a jeho působištěm se stal německý Kolín nad Rýnem. Z politických důvodů však musel opustit po roce 1933 i toto místo a dále působil v Ženevě a v letech 1936-1938 také na německé právnické fakultě v Praze. V roce 1940 opustil Evropu a po krátkém působení na Harvardově univerzitě se stal profesorem na University of Berkeley v Kalifornii, kde působil až do své smrti 19. dubna 1973.
Ve svém díle se Hans Kelsen inspiroval zejména trasnscendentální filozofií Immanuela Kanta, v interpretaci marburské školy. To se projevuje především ve striktním požadavku na oddělení práva od jiných věd a v důsledném uplatňování normativních metod zkoumání práva. Kant inspiroval Kelsena pouze ve filozofické rovině, nikoli v rovině právně-teoretické. Myšlenkovými předchůdci Hanse Kelsena v právní teorii byli spíše Jeremy Bentham a John Austin a jejich rozkazní teorie. Sám Kelsen se označoval za žáka německého právníka a státovědce Georga Jellinka.
Kelsen významně ovlivnil řadu zejména britských právníků, mimo jiné H. L. A. Harta a J. Raze, z českých autorů brněnského F. Weyra. Kelsenovým kolegou, ale výslovným protivníkem byl naopak německý právní teoretik absolutní svrchovanosti státu Carl Schmitt.
V ústavním právu se Kelsen pokládá za tvůrce evropského modelu ústavního soudu jako nejvyššího ochránce demokracie. Tento model rakouské ústavy , odlišný od Ústavního soudu v USA, převzala po roce 1945 řada dalších zemí a po roce 1992 i Česká republika.
V oblasti teorie práva se Hans Kelsen proslavil asi nejvíce. Vytvořil nový právně-teoretický směr, označovaný jako ryzí nauka právní. Základem této teorie je přísné oddělení práva a morálky. Právo je podle něj vnitřně souladný, hierarchicky uspořádaný systém norem. Hierarchie právního řádu spočívá v tom, že nižší normy musí být v souladu s vyššími normami. Pyramidální struktura právního řádu je dnes všeobecně přijímána.
Vytvořil také teoretický pojem základní norma, což je nejvyšší norma, stojící nad ústavou. Ta v Kelsenově pojetí umožňuje chápat právní řád jako platný. Tato teoretická konstrukce se stala v právní teorii předmětem mnoha sporů a byla všeobecně diskutována.
Kelsen ostře vystupoval proti dosavadní právní teorii jak se vyvinula v 19. století. Vytýkal jí míšení práva s mimoprávními jevy a prosazoval přísně juristický přístup k právu. Odmítal také tzv. dualismy v právu. Sám však říkal, že nechce připsat vědě o právu nový směr, že chce pouze vytvořit normativní vědecké základy srovnatelné s jinými vědními obory.
Zabýval se též problematikou platnosti a účinnosti právních norem. V pozdějším období své vědecké kariéry se věnoval především normám jako takovým, podílel se na tvorbě mezinárodního práva a napsal rozsáhlý komentář k právu OSN.
Během své vědecké kariéry spolupracoval též s tzv. brněnskou školou normativní teorie, zejména s jejím čelným představitelem Františkem Weyrem. Společně vydávali mezinárodní časopis Revue internationale de la théorie du droit.


Dolínek

Dolínek je ves ležící ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ, v jihovýchodním sousedství města Odolena Voda, jehož tvoří jednu ze dvou částí. Coby část města sestává ze dvou základních sídelních jednotek a katastrálních území, totiž vlastního Dolínku a Čenkova, osady položené necelý kilometr východněji. Při sčítání lidu roku 2001 měl Dolínek 155 domů a 431 obyvatel. Leží 14,5 km vzdušnou čarou od Mělníka, přibližně na jih od tohoto města.
První písemná zmínka o Dolínku pochází ze dne 17. prosince 1300. K Odolena Vodě spadal Dolínek od poloviny 19. století, roku 1923 se osamostatnil, ale roku 1960 byl opět sloučen s Odolena Vodou. V roce 1959 byla k Dolínku přičleněna osada Čenkov.
V domě č. p. 3 se narodil r.1835 spisovatel Vítězslav Hálek, kterého připomíná pamětní deska z roku 1878 a pomník z roku 1885 na návsi.


Ivan Klánský

Ivan Klánský je český klavírní interpret a pedagog. Jeho syn, Lukáš Klánský, je také český klavírista.
Studoval na pražské konzervatoři u Valentiny Kameníkové a HAMU v Praze u Františka Raucha. Od roku 1995 je předsedou Chopinovy společnosti, Chopinova festivalu v Mariánských Lázních a byl předsedou Rady Kruhů přátel hudby při Nadaci Českého hudebního fondu.
Ivan Klánský je od roku 1983 profesorem pražské Hudební fakulty Akademie múzických umění a od roku 1997 je tam vedoucím Katedry klávesových nástrojů. Dále je od roku 1991 profesorem Vysoké hudební školy ve švýcarském Luzernu. Vede také mistrovské kurzy v Dublinu a Bad Sulgau. Jeho nejvýznamnějšími žáky jsou vítězové soutěže Pražského jara - Martin Kasík a Ivo Kahánek.


Galicijština

Galicijština je románský jazyk, jímž se mluví v Galicii, autonomní oblasti na severozápadě Španělska. Galicijština je jedním ze čtyř oficiálních jazyků Španělska. Galicijštinou mluví asi 3 miliony lidí, vysílá několik radií, televize a vychází v ní periodika.
Vznikla kolem 11. století. Z galicijštiny se vyvinula portugalština, někteří vědci tvrdí, že současná galicijština je dialektem portugalštiny.
Vzhledem k tomu, že za Francovy diktatury byla podobně jako jiné nešpanělské jazyky potlačována, oficiální pravidla byla vytvořena až v r. 1983. V současnosti existují dvoje odlišná pravidla: jedna bližší španělštině, podporovaná autonomní vládou, a konkurenční, bližší portugalštině.


Jódžinbó

Jódžinbó byl později několikrát znovu zfilmován např. jako spaghetti western Sergio Leoneho Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem v hlavní roli nebo jako gangsterský film z období americké prohibice Poslední zůstává režiséra Waltera Hilla s Brucem Willisem v hlavní roli.


FoPS

FoPS je profesionální finský hokejový tým. Byl založen v roce 1931.


Tomáš Magnusek

Tomáš Magnusek je český spisovatel. Ve svých dílech se zaměřuje na historii kultury českého národa a neobyčejné příběhy obyčejných lidí. Od roku 2007 je jedním z nejmladších členů Obce spisovatelů.
V současné době Tomáš Magnusek pracuje na novém českém celovečerním filmu Pamětnice. K tomuto filmu napsal scénář, je producentem snímku a také hraje jednu z hlavních rolí.


Jaroslav Hurt

Jaroslav Hurt byl český herec a režisér, divadelní ředitel a pedagog.
Pocházel z herecké rodiny, na divadle začínal jako technik. Do roku 1925 působil v Národním divadle, současně se věnoval pedagogické činnosti. Vyučoval na pražské konzervatoři a na právnické fakultě UK, kde přednášel řečnictví. Napsal také knihu Řečnictví v teorii a praxi. Působil i v rozhlasovém vysílání a ve filmu. Byl manželem zpěvačky Vlasty Loukotkové.
Jaroslav Hurt byl synem herce a divadleního ředitele Jana Hurta, jeho bratr Josef Hurt byl také divadelním ředitelem a výtvarníkem. Gymnázium studoval v Jindřichově Hradci, ale v sextě studia ukončil. R. 1893 odešel za otcem, ředitelem Divadla a Arény u Deutschů v Praze, kde pracoval jako technický pracovník a nápověda.Protože se rozhodl stát se hercem, školil se také soukromě u Josefa Šmahy. Sedm let putoval mezi různými společnostmi, hrál u Kokoškové, Dobrovolného, Choděry, Chmelenského, Štětky aj. V letech 1904 - 1906 získal konečně angažmá v Plzni, odkud si ho Jaroslav Kvapil převzal r. 1906 do souboru Národního divadla v Praze.
Národní divadlo v Praze se stalo domovem Jaroslava Hurta téměř na dvacet let, působil tu jako herec i režisér, po Kvapilově odchodu z divadla po něm převzal vedení činohry. Mezi jeho významné herecké role v Národním divadle patří Jago a Polonius v shakespearovském cyklu r. 1916, vodník Ivan v Jiráskově Lucerně a několik nastudování Vojnara.
Jako velký obdivovatel Jaroslava Kvapila vyznával jeho hereckou školu psychologického realismu, v němž rád ztvárňoval postavy s ostrým až sarkastickým slovním vyjadřováním. Jeho mimika byla úsporná, gesta pevná, jeho artikulace byla precizní a osobitě řezaná. Často se dostával do konfliktu s Eduardem Vojanem, jehož v dialozích často přehrával. R. 1920 byl iniciátorem začlenění Stavovského divadla jako druhé scény Národního divadla. R. 1922 se postavil proti novému šéfovi K. H. Hilarovi, s nímž měl rozpory ke způsobu hereckého vyjadřování, směřujícího k expresionismu, vzdal se funkce šéfa činohry a r. 1925 z divadla odešel.
R. 1927 se stal prvním stálým režisérem rozhlasových činoher v Radiojournalu, když zde již od r. 1925 hostoval. Od r. 1932 byl pak šéfrežisérem. Už v listopadu 1925 přednesl v rozhlase monolog z Moliérova Misantropa. Od svých režijních počátků se snažil dokázat, že činoherní děj je možné v rozhlase realizovat i bez vizuálních počitků, především doplňováním různých zvukových efektů, které dokreslují místo děje, atmosféru, postavy i děj samotný. Specifiku rozhlasového vedení herce viděl ve zdůraznění patosu ve vyjadřování, melodičnosti přednesu, správného a vhodného akcentu. K tomu se hodila klasická melodramata, v lednu 1928 bylo uvedeno melodrama Jaroslava Vrchlického s hudbou Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy. Po úspěchu této hry byla uvedena i druhá část Vrchlického trilogie, Smír Tantalův, kde hráli např. Bedřich Karen, Václav Vydra, Eva Vrchlická a Jarmila Kronbauerová. Pro rozhlasovou práci vytvořil stálou skupinu mladých herců, s níž spolupracoval. Roku 1939 odešel Hurt do důchodu.
Těsně před koncem války se Hurt na čas vrátil do divadla, aby vedl Divadlo práce, pozdější Revoluční scénu. Po zrušení této scény Hurt působil jako šéf činohry a režisér v Českých Budějovicích.
V letech 1919 - 1927 byl Jaroslav Hurt profesorem dramatického oddělení pražské konzervatoře, mezi jeho žáky patřili Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, Jan Pivec, Světla Svozilová aj., v letech 1926 - 1934 přednášel řečnictví na právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Hurtova práce u filmu nebyla rozsáhlá. Před 1. světovou válkou pomáhal jako herec u společnosti ASUM, pro kterou také režíroval svůj jediný film, Falešný hráč. Většina filmů se nezachovala, významná byla role v historickém filmu Stavitel chrámu, dnešní divák si ho může postřehnout v dosud hraném filmu Voskovce a Wericha Peníze nebo život, kde hrál nastávajícího tchána Jiřího Voskovce.


Okres Námestovo

Okres Námestovo je jedním z okresů Slovenska. Leží v severovýchodní Žilinského kraje, v regionu Orava. Na severu hraničí s Polskem, na jihu s okresem Čadca, Dolný Kubín a Tvrdošín.


Těžší než nebe

Těžší než nebe: životopis Kurta Cobaina je biografická kniha amerického zpěváka a frontmana grungeové skupiny Nirvana Kurta Cobaina. Kniha vyšla v roce 2001 a jejím autorem je Charles R. Cross. Autor absolvoval velké množství rozhovorů s Cobainovými přáteli a rodinou. Kniha je také jedinečná v tom, že Cross měl na rozdíl od předešlých autorů Cobainových biografií přístup k jeho deníkům. Můžeme říct že kniha je rozděla do 24 kapitol


Bitva o Guadalcanal

7. srpna zahájila vyloďování spojenecká vojska složená hlavně z jednotek USMC na ostrov Guadalcanal a sousední Tulagi, Gavutu a Tanambogo, aby zabránila jeho použití Japonci. Japonci zde stavěli letiště s cílem ohrozit zásobovací trasy mezi USA a Austrálií. Spojenci též potřebovali tento ostrov pro svůj další postup. Vylodění spojenců Japonce překvapilo a v první fázi spojenci rychle zvítězili a obsadili nedostavěné letiště, později pojmenované Hendersonovo. Nakonec zde proběhly tři hlavní pozemní souboje, pět velkých námořních bitev a téměř nepřetržité vzdušné konflikty. Nakonec v prosinci roku 1942 ukončili Japonci další pokusy o převzetí ostrova, své jednotky evakuovali a přenechali ostrov spojencům. Bitva o Guadalcanal byla velkým a důležitým vítězstvím spojenců a ukázala, že Japonci mohou být poraženi v džungli, kde se zdáli být neporazitelní.
7. prosince 1941 zaútočilo japonské námořnictvo na Pearl Harbor a zatáhlo tím USA do druhé světové války. Japonci chtěli zničit tichomořskou flotilu USA, ale dvě důležité americké letadlové lodě byly mimo přístav, a proto nebyl útok zcela úspěšný. Spojenci je mohli použít v bitvě u Midway, kde přesvědčivě zvítězili a potopili čtyři japonské letadlové lodě. Japonci, kteří až do té doby přesvědčivě vítězili, se tím ocitli v defenzívě.
Protože ztratili většinu svých letadlových lodí, nutně potřebovali dokončit letiště, které měli rozestavěné na ostrově Guadalcanal. Pokud by se jim ho podařilo dokončit, tak by tím ohrožovali spojenecké zásobovací trasy z USA do Austrálie a na Nový Zéland, poskytovalo by krytí pro japonskou základnu v Rabaulu a poskytovalo možný výchozí bod pro invazi do Fidži, Nové Kaledonie a na Samou. Japonci tam plánovali umístit 45 stíhaček a 60 bombardérů po dokončení.
Spojenecký plán na útok vymyslel admirál Ernest King, vrchní velitel Amerického námořnictva. Úkolem bylo zajistit bezpečnost spojeneckých námořních tras, isolovat japonskou základnu v Rabaulu a také podpora tažení na Nové Guinei pod velením Douglase MacArthura a umožnit v budoucnu znovuzískání Filipín. Původně bylo úkolem získat ostrovy Tulagi a Santa Cruz, ale americká rozvědka v červenci 1942 zjistila, že Japonci na Guadalcanalu staví letiště. Proto byl vynechán Santa Cruz a přidán Guadalcanal do operačních plánů.
Při přípravě na útok byl odeslán generál major námořní pěchoty Alexander Vandegrift s 1. divizí námořní pěchoty na Nový Zéland. Mnoho námořních, leteckých a pozemních sil bylo odesláno na Fidži, Samou, Nové Hebridy a do Nové Kaledonie. Operace byla pojmenována Watchtower a její velení bylo umístěno na Nové Hebridy. 75 válečných a přepravních lodí z USA i Austrálie bylo umístěno blízko Fidži pro nastávající operaci 26. července 1942. 16000 mariňáků pod vedením generála Vandegrifta bylo připraveno pro vylodění.


Valastský vodopád

Valastský vodopád je nejvyšší vodopád v Estonsku. Nachází se při baltském pobřeží na Valastském potoce v katastru vesnice Valaste ve východovironské obci Kohtla. Voda potoka padá přes okraj Baltského klintu do hloubky 30,5 metrů.
Místo je častým turistickým cílem. Vodopád je dobře přístupný ze silnice a pod jeho okrajem se nachází vyhlídková plošina, ze které je vidět na celý vodopád.


Solidarita

Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Člověk je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy pociťuje jako vlastní.
Slovo pochází od lat. solidus, pevný, celistvý. Odtud vznikl středověký právní pojem in solidum, který znamenal, že nějaká skupina lidí vystupuje před soudem a přijímá závazky jako celek, „jako jeden muž“. Francouzské solidaire označuje od 15. století stav, kdy lidé jednají ve shodě a navzájem ručí za své závazky. Slovo se pak rozšířilo do dalších jazyků a od 19. století se začalo chápat jako konkrétní vyjádření pojmu „bratrství“ z hesla Francouzské revoluce „Volnost – rovnost – bratrství“. V tomto smyslu se stalo heslem zejména dělnického hnutí a později sociální demokracie. V téže době vznikl i pojem „solidarizovat se“ s někým, vyjádřit mu podporu a spojit s ním své zájmy i závazky.
Naopak teoretici komunismu, zejména francouzský revolucionář Louis Auguste Blanqui a Vladimír Iljič Lenin se přiklonili k názoru, že revoluci musí vést pevně organizovaná strana jako „předvoj“ a vnutit nové uspořádání jako „diktaturu proletariátu“ celé společnosti. Pojem solidarity se pak v komunistickém hnutí užíval jen v souvislosti s mezinárodní solidaritou revolučních stran, takže se mohl stát naopak heslem protestu proti totalitnímu státu. V „Kacířských esejích“ vytvořil Jan Patočka pojem „solidarity otřesených“ a v září roku 1980 vzniklo v Gdaňsku Nezávislé odborové hnutí Solidarita, které se významně podílelo na pádu komunistického systému.
Solidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. Proto si jí všimli sociologové v době, kdy se zdálo, že demokratickým společnostem chybí právě soudržnost. Francouzský sociolog Émile Durkheim ve svém díle „O společenské dělbě práce“ rozlišil společnosti s nízkou mírou dělby práce, jež drží pohromadě „mechanická solidarita“ skupiny či kmene jako daného celku, od společností s pokročilou dělbou práce, kde vznikají různá dobrovolná spojenectví a vytvářejí tak „organickou solidaritu“.
Vzdálenými předchůdci „organické solidarity“ byl křesťanský požadavek vzájemné lásky a pomoci, solidarita v rámci mnišských řádů a později v rámci středověkých cechů a dalších zájmových a občanských skupin. Durkheim i jeho následovníci si ovšem také uvědomili stinnou stránku skupinové solidarity, která může vést k odmítavým postojům až nepřátelství celé skupiny vůči okolní společnosti. Prosazování dílčích skupinových zájmů tak může být na úkor celé společnosti a požadavek solidarity může působit jako tlak na konformní jednání dovnitř skupiny samé.
Další společenský vývoj v bohatých zemích světa – zejména automatizace výroby a její přesun do chudších zemí – drasticky omezil počty dělníků v továrnách a vedl tak k oslabení možností jejich skupinové solidarity. Klesl význam odborových organizací a pokud životní úroveň rostla, klesla také potřeba solidarity v tomto ohledu.
V současné době se nejčastěji hovoří o tak zvané mezigenerační solidaritě, kde zaměstnaní lidé odvádějí dávky, z nichž se vyplácí starobní pojištění starým lidem. Přesto zůstává požadavek solidarity – například s chudšími částmi světa – významnou etickou výzvou pro všechny a solidarita je i nadále pro mnoho myslitelů nezbytnou ctností i v moderních společnostech.


Virginia Ruanová Pascualová

Virginia Ruanová Pascualová je současná španělská profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře vyhrála 3 turnaje WTA ve dvouhře a 42 turnajů ve čtyřhře.
Virginia Ruanová Pascualová se zúčastnila 31 zápasů ve Fed Cupu za tým Španělska s bilancí 0-4 ve dvouhře a 15-13 ve čtyřhře.


Rust

Rust je nejmenším statutárním městem v Rakousku. Myšlenka vycházela z toho, že Rust byl již od roku 1681 „svobodným městem“. Po roce 1920, kdy Rakousko a Maďarsko vedly pohraniční spory o Burgenland si Rust společně s téměř 7krát větším Eisenstadtem obhájil postavení statutárního města přesto, že rakouská statutární města musejí mít obvykle nejméně 20 000 obyvatel.
Rust je opravdu velmi malé město. Na ploše 20 km2 zde totiž žije pouhých 1 714 obyvatel. Hustota zalidnění ve městě tedy dosahuje přibližně 86 obyvatel/km2. Nadmořská výška města je jenom 123 metrů. Tamní obyvatelé vlastnící auto se pyšní eisenstadtskou SPZ E. PSČ mají však svoje vlastní: A-7071.
Okolí města je velmi malebné. Rust leží totiž na břehu Neziderského jezera, asi 15 km východně od Eisenstadtu. Městské území je ze severu, západu i jihu obklopené okresem Eisenstadt-okolí. Jenom jeho východní hranice je společná s okresem Neusiedl am See.


Benue

Benue je řeka v Nigérii s prameny v Kamerunu. Je hlavním levým přítokem Nigeru. Je 960 km dlouhá.
Pramení na planině Adamawa v Kamerunu. Je to rovinná řeka, která teče v široké dolině přes úrodné a hustě osídlené oblasti přes vlhké savany. Poblíž ústí dosahuje šířky 1,5 km.
Na řece je částečně rozvinutá lodní doprava do města Ibi po celý rok a v období dešťů až do města Garoua v Kamerunu, které leží 900 km od ústí. Při ústí se nachází město Lokoja.


Zarděnky

Zarděnky jsou virové infekční onemocnění známé charakteristickou vyrážkou na kůži.
Inkubační doba zarděnek je 15-20 dní, průměrně 17 dní. Onemocnění se projevuje makulopapulózní vyrážkou, která začíná na obličeji a odtud se šíří na celé tělo, a zduřením subokcipitálních a postaurikulárních mízních uzlin.
Mezi možné komplikace zarděnek patří artritida, encefalitida, trombocytopénie a myokarditida.
V rámci pravidelného očkování se podává MMR vakcína, která obsahuje oslabené viry spalniček, příušnic a zarděnek. První dávka se podává po patnáctém měsíci věku dítěte a přeočkování se provádí za 6 až 10 měsíců po provedeném základním očkování.


Sož

Sož je řeka ve Smolenské oblasti v Rusku, v Homelské a v Mohylevské oblasti v Bělorusku a částečně také tvoří hranici Černihovské oblasti na Ukrajině. Je 648 km dlouhá. Povodí nad ústím Piny má rozlohu 42 100 km2.
Pramení na Smolenské vysočině. Protéká Oršansko-Mohylevskou rovinou a na dolním toku Polesím. Teče širokou dolinou, přičemž od Homelu k ústí je bažinaté říční údolí široké až 10 km. Ústí zleva do Dněpru.
Zdrojem vody jsou především sněhové srážky. Průměrný průtok vody u města Homel ve vzdálenosti 100 km od ústí činí 207 m3/s. Zamrzá v listopadu až na začátku ledna a rozmrzá na konci března až v dubnu.
Na horním toku jsou na řece zdymadla. Využívá se k plavení dřeva. Vodní doprava je možná od Kryčau. Na řece leží města Kryčau, Čerykov, Slavgorod, Homel.


Jiří Grygar

Jiří Grygar je český astronom a astrofyzik. Je významným českým popularizátorem vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, za což získal celou řadu ocenění, včetně ocenění od UNESCO.
Jiří Grygar je autorem více než stovky odborných prací i celé řady populárně naučných knih a vzdělávacích pořadů. Napsal též mnoho článků v novinách či na internetu a často vystupuje v rádiu a televizi.
Od roku 1966 každý rok sestavuje přehled nejdůležitějších astronomických objevů uplynulého roku pod názvem Žeň objevů, který prezentuje na přednáškách a následně zveřejňuje tiskem.
Jiří Grygar je místopředsedou Učené společnosti ČR, vicepresidentem Evropské rady skeptických organizací, členem čestné rady České křesťanské akademie, členem výboru Českého klubu skeptiků SISYFOS a polním hejtmanem Spanilé jízdy Ebicykl. Je také předsedou Českého organizačního výboru Mezinárodního roku astronomie 2009.
V letech 1992 – 1998 byl předsedou České astronomické společnosti. V průběhu Mezinárodního astronomického kongresu v Praze byl šéfredaktorem kongresových novin Dissertatio cum Nuncio Sidereo III. Podobnou funkci vykonával i během minulého pražského astronomického kongresu.
Jiří Grygar získal za svoji vědeckou ale především popularizační činnost mnoho cen. Je také čestným předsedou České astronomické společnosti.
Byla po něm pojmenována planetka , objevená 26. října 1971.


Svět Ptavvů

Svět Ptavvů je sci-fi novela od Larryho Nivena, která byla prvně vydána roku 1968 a zabývala se historií Známého vesmíru. Její publikaci předcházela krátká povídka vydaná roku 1965 pod stejným jménem.
Před miliardou let ovládala mocná rasa Thrintů celou Galaxii pomocí mentální kontroly, zotročily veškeré známé rasy. Jediný příslušník rasy Thrintů byl schopen ovládat planetu plnou bytostí, kteří se následně staly jeho otroky. Časem se ale podařilo rase Tnuctipunů připravit zbraň proti Thrintům. Při revoluci byly vyhlazeni Thrintové, ale i samotní vzbouřenci. Jednomu z vládců se ale podařilo přežít ve stázi na mořském dně na planetě Zemi.
Na Zemi na dně oceánu je nalezena socha, která je podrobena změření stáří. Výsledky měření ukazují, že její původ spadá do daleké historie před 1,5 miliardy let. Tým výzkumníků předpokládá, že se jedná o vesmírného cestovatele uvězněného v nějakém druhu časového pole, které má za úkol ho chránit před nebezpečím, ale které se z nějaké příčiny poškodilo. Na pomoc je povolán telepat Larry Greenberg, který se má pokusit spojit s myslí spícího kosmického návštěvníka v časovém poli. Okolo jeho samotného i sochy návštěvníka je vytvořeno další časové pole, které umožní probourání do stejné časové roviny. Telepat rychle zjišťuje, že v poli je uvězněn žijící příslušník rasy Thrintů. Telepatické rasy, která před miliardami let ovládla celou Galaxii pomocí kontroly mysli a zotročila veškeré žijící rasy.
Během spojení dojde k nehodě a Thrintovi se podaří uniknout z časového pole. Díky krátkému spojení myslí, došlo k přenesení Thrintových vzpomínek do mozku Larryho Greenberga, který začíná ztrácet pojem o své identitě a začíná se stávat v mysli Thrintem. Začíná si stále více domnívat, že je posledním žijícím Thrintem Kzanolem, uvězněným v mimozemském těle. Oba dva - skutečný Thrint i Larry Greenberg ukradnou loď a vydávají se na cestu k planetě Pluto, kde podle vzpomínek je ukryt přístroj pro zesilování telepatických dovedností, který umožní ovládnout celé lidstvo.
Důležitým elementem celého příběhu, který se neustále objevuje, je studená válka mezi Zemí a Pásem asteroidů, ve kterém se jedná o ovládnutí nerostného bohatství.
Díky znalostem a vzpomínkám Kzanola je schopen v závěru povídky Greenberg uvěznit Kzanola zpět do časového pole a tím zachránit lidstvo před zotročením. Greenberg si ale odnáší část vědomostí Thrintů a plánuje se vydat na Jinx rozluštit písmo bandersnatchů.


Děkanát Vizovice

Děkanát Vizovice je územní část Arcidiecéze Olomouc. Tvoří ho 13 farností. Děkanem je P. Mgr. František Sedláček. Místoděkanem je P. Lubomír Vaďura.


Jeseník nad Odrou

Obec Jeseník nad Odrou se nachází v okrese Nový Jičín, kraj Moravskoslezský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1912 obyvatel.
V noci z 24. na 25. června 2009 zasáhla obec náhlá povodeň vyvolaná sérií prudkých těsně po sobě jdoucích průtrží mračen. Ta zabila tři lidi a způsobila rozsáhlé materiální škody. Jeseník nad Odrou se tak z hlediska lidských ztrát stal nejvíce postiženým místem České republiky při těchto záplavách.
Blahutovice byly v 70. letech 20. století vybrány jako potenciální lokalita pro výstavbu jaderné elektrárny. Po politických změnách v roce 1989 bylo od plánu upuštěno, ale v roce 2009 byla lokalita zařazena i přes odpor místních obyvatel a nevládních organizací do klíčového územně-plánovacího dokumentu České republiky - Politiky územního rozvoje.,
Blahutovice | Hrabětice | Hůrka | Jeseník nad Odrou |


Jeskyně Silvestrovka

Jeskyně Silvestrovka leží v Křtinském údolí v Moravském krasu nedaleko jeskyně Jestřábky. Byla objevena V. Kubáskem 31. 12. 1910 a po posledním dnu v roce získala své jméno.


Borzeşti

Borzeşti je vesnice v župě Bacău v Rumunsku. Je to rodiště moldavského vojvody Štěpána III. Velikého.
Kostel v Borzeşti byl postaven mezi 9. červencem 1493 a 12. říjnem 1494.


Rabat

Rabat je hlavní město Maroka, jenž má 1,7 milionu obyvatel. Zároveň je jedno z marockých „královských měst“. Je situováno na pobřeží Atlantského oceánu, při ústí řeky Bú Begreg.
Ve městě je sídlo krále, vlády a katolického biskupství. Sídlí zde univerzita, technická vysoká školas, škola tkaní koberců i Ústav pro arabský jazyk.
Město je střediskem bavlnářského, kožedělného a potravinářského průmyslu, dále pak rybolovu. Výrazně zastoupené je umělecké řemeslo. Významný je i cestovní ruch. Ve městě je zoo, botanická zahrada, divadla a muzea.
Rabat je dopravní křižovatkou a má námořní přístav. Mezinárodní letiště je 10 km od města.
V současné době se v Rabatu budují tramvajové linky. Od roku 2010 mají fungovat dvě s celkovou délkou 19 kilometrů a s 32 stanicemi. Jejich denní přepravní kapacita bude až 350 000 cestujících. Celý provoz za odhadovaných 350 miliónů Euro staví od roku 2007 společnost Alstom, která pro něj také dodá 50 tramvají Citadis. Celkově se plánuje postavit čtyři tratě s denní přepravní kapacitou 660 000 cestujících.


19. červenec

19. červenec je 200. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 165 dní. Svátek slaví Čeněk.


18. dynastie

18. dynastie je jednou ze staroegyptských královských dynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Nová říše. Vládla přibližně v letech 1543–1292 př. n. l.


Macrozamia riedlei

Macrozamia riedlei Gardner, je druh rostlin z čeledi kejákovitých ve třídě cykasy. Je endemický v západní Austrálii.
Semena této rostliny byla domorodci po úpravě používána jako potrava. Za syrova jsou však jedovatá, podobně jako všechna semena cykasů. Otravy z těchto rostlin jsou pravděpodobně prvními popsanými otravami po příchodu Evropanů do Austrálie. Opakované otravy popsali Vlaming v roce 1697, La Perouse 1788, Flinders 1801 a Sir George Grey v roce 1839.


Texturování

Texturování je technika, která umožňuje dodat realistický vzhled virtuálnímu trojrozměrnému modelu. Znamená to, že určíme barvu a případně i další optické vlastnosti povrchu modelu. Program sloužící pro nanášení textur realizuje grafická karta a je označován jako shader.
Především u obrázkových textur záleží na zvoleném mapování. Tím se myslí to, jak se bude texturou zakřivený objekt potahovat. Většina vychází ze základních geometrických primitiv jakými jsou rovina, koule nebo válec.
Často používanými formáty pro textury jsou BMP, TGA a DDS. Obrázkové textury se obvykle získávají úpravou digitálních fotografií v běžných grafických editorech.


Velká železniční loupež

Velkou železniční loupež je westernový film, který většina prací o dějinách filmu považuje za první tohoto žánru, jenž se stal během několika málo let nejpopulárnější v americké kinematografii. Film natočila v listopadu 1903 společnost Edison. Byl to komerčně nejúspěšnější snímek z „předgriffithovské“ éry amerického filmu a stal se předlohou pro nebřerné množství napodobenin.
V nejznámějším a nejzvláštnějším záběru z celého filmu jeden z lupičů střílí přímo do kamery. Zdá se, že někdy byl tento záběr používán na začátek filmu, někdy jako jeho konec. V každém případě vzbuzuje v divákovi pocit, že se stal přímo terčem střelby.
V pozdějších letech někteří kritici zpochybnili nárok Velké železniční loupeže na to, aby byl považován za první western, neboť tvrdili, že buď nebyl první, nebo to není western. Je bezpochyby pravdou, že existují starší filmy s westernovým námětem, například Barová scéna v Criplle Creek Thomase Edisona, neměly však plně propracovanou zápletku jako film Porterův. Tvrzení, že jde o skutečný western nelze založit ani na autentickém místě natáčení, protože Velká železniční loupež se točila v Delaware na železnici Lackawanna v New Jersey. Ve filmu ale figurují charakteristické prvky jako šestiranné revolvery, kovbojské klobouky a koně, které filmu dodávají westernovou atmosféru.
Vezmeme-li v úvahu vznik, je na filmu Edwina S. Portera je výjimečná především vynikající úroveň výprávěného příběhu. Děj se odehrává ve víc než deseti různých scénách, které na sebe navazující a postupně rozvíjejí zápletku zápletku. V úvodní scéně dva maskování lupiči přinutí telegrafistu odeslat falešnou zprávu, takže vlak neplánovaně zastaví. V následujícím záběru bandité nastoupí do vlaku. Lupiči vtrhnou do poštovního vozu a po bitce otevřou sejf. V následující scéně dva lupiči přemohou strojvůdce s topičem a jednoho z nich vyhodí z vlaku. Potom lupiči vlak zastaví a přepadnou cestující. Jeden z nich utíká a je zastřelen. Potom lupiči ujedou s lokomotivou a v následující scéně je vidíme, jak nasedají na koně a odjíždějí. Mezitím telegrafista z vlaku pošle zprávu volající o pomoc. Lupiči v saloonu nutí nově přichozího cizince tančit pod namířenou zbraní, ale jakmile sem dorazí zpráva, všichni popadnou pušku a utíkají ven. Následuje střih na lupiče pronásledované davem lidí. V přestřelce jsou lupiči zabiti.


Bitva u Naissu

Již od roku 238 byla římská říše vystavována opakovaným a ničivým nájezdům Gótů. S výjimkou období krátkého přerušení byla většina balkánských provincií říše drancována těmito barbary po celá desetiletí. Při pokusu zamezit Gótům v dalších útocích byl císař Decius v červnu roku 251 poražen a zabit v bitvě u Abrittu poté, co padl do léčky gótského náčelníka Knivy. Deciovým nástupcům se sice podařilo situaci na dolním Dunaji poněkud stabilizovat, avšak zanedlouho měla nastat invaze Gótů, jež nabyla dosud nevídaných rozměrů.
V roce 268 proniklo na římské území ohromné gótské vojsko doplněné pomocnými jednotkami z kmene Herulů, když ze severního břehu Černého moře připlulo údajně 2000 lodí osazených 320 000 mužů, jež dále pokračovaly do Egejského moře. Svými nájezdy barbaři postihli mnoho chabě bráněných míst v celé oblasti. Přitom vydrancovali Řecko, Krétu, Rhodos, Kypr a dokonce se odvážili napadnout i města ve vnitrozemí Malé Asie. Během obléhání Athén se vyznamenal římský historik Dexippus, jenž shromáždil místní občany a spolu s nimi přinutil barbary k ústupu. V dubnu roku 268 zastihl císař Gallienus Heruly a část Gótů při řece Nestos v Makedonii a uštědřil jim zde rozhodnou porážku. Avšak dříve než mohl zúročit svůj úspěch a vytrvat v postupu proti útočníkům, byl Gallienus donucen odtáhnout do Itálie, kde proti němu povstal vojevůdce Aureolus, jemuž předtím císař svěřil obranu severu země. Vypořádat se s uzurpátorem už ale Gallienus nestihl, neboť padl za oběť spiknutí svých důstojníků. Gótové mohli následně nerušeně pokračovat v plenění.
Teprve v dalším roce podnikl nový císař Claudius II. tažení na Balkánský poloostrov sužovaný dosud pustošením barbarů. Jádro římského vojska tvořily Gallienem nově reorganizované, vysoce mobilní jednotky složené převážně z těžké jízdy. Nedaleko města Naissus se Římané střetli s velkou částí gótského vojska, jež údajně čítalo kolem 50 000 bojovníků. Ještě před vypuknutím boje přeběhli na Claudiovu stranu Herulové. V úvodu bitvy římská těžká jízda porazila tisíc gótských jezdců. Gótové, mající převahu v počtu mužů, se pak vzchopili a navzdory udatnému odporu legionářů zatlačili Římany zpět. Římské vojsko však ustálo nápor barbarů a podniklo protiútok. Při něm ho výrazně podpořily jízdní oddíly vedené Aurelianem, které zahnaly z bojiště gótské jezdectvo, načež překvapily týl gótské pěchoty. Gótové byli nuceni zvolna ustupovat ke svému opevněnému táboru, opětný útok římské jízdy je ale uvrhl ve zmatek. V nastalém chaosu bylo zabito nebo zraněno mezi 30 000 až 50 000 Góty. Několik tisíc padlo do zajetí, z nichž mnozí dali později přednost službě v římském vojsku před otroctvím a podíleli se tak na vítězných taženích Claudia II. a Aureliana. Vítězství umožnilo Římanům systematicky napadat a ničit zbývající gótské síly plenící Balkánský poloostrov. Hrozivá válečná moc Gótů byla konečně zlomena, když Aurelianus v roce 271 porazil poslední Góty setrvávající na římské půdě a vypudil je zpět za řeku Dunaj. Od tohoto okamžiku nepředstavovali Gótové pro římskou říši vážnou hrozbu po příštích více než sto let.


Roháčovití

Druhové jméno těchto brouků v některých jazycích bylo odvozeno od velkých kusadel samců, která připomínají paroží jelena. Nejznámějším evropským roháčem je Roháč obecný. Latinský název lucanus dostal brouk podle italského regionu Lucania, kde byli tito brouci používáni jako amulety. Vědecký název Lucanus cervus se skládá z tohoto slova a slova cervus, které v latinském jazyce znamená jelen. Samci roháčů používají kusadla k souboji se svými protivníky, k lidem agresivní nejsou. V Číně jsou někdy roháči používáni k zápasům. Samičky roháčů jsou obvykle menší než samci, kusadla mají normální velikosti jako ostatní brouci. Larvy se několik let živí rozkládajícím se dřevem.
 Image:Cacostomus squamosus sjh.jpg|Cacostomus squamosus Image:Dorcus curvidens hopei sjh.jpg|Dorcus curvidens Image:Dorcus parallelipipedus02.jpg|Dorcus parallelipipedus Image:Lamprima adolphinae sjh.jpg|Lamprima adolphinae Image:Lucanus-cervus-maskulinum.jpg|Lucanus cervus Male Image:Lucanus maculifemoratus taiwanus sjh.jpg|Lucanus maculifemoratus Image:Lucanus swinhoei sjh.jpg|Lucanus swinhoei Image:Odontolabis cuvera sjh.jpg|Odontolabis cuvera Image:Odontolabis femoralis sjh.jpg|Odontolabis femoralis Image:Prosopocoilus astacoides blanchardi sjh.jpg|Prosopocoilus astacoides Image:Prosopocoilus giraffa sjh.jpg|Prosopocoilus giraffa Image:Rhaetulus crenatus sjh.jpg|Rhaetulus crenatus


Touchpad

Touchpad je vstupní zařízení běžně používané u notebooků. Jeho účelem je pohybovat kurzorem po obrazovce podle pohybů uživatelova prstu. Jde o náhradu za počítačovou myš. Touchpady se vyrábějí v různých velikostech, ale jen zřídka větší než 50 cm2.
Touchpady většinou pracují na principu snímání elektrické kapacity prstu nebo kapacity mezi senzory. Kapacitní senzory obvykle leží podél horizontální a vertikální osy touchpadu. Poloha prstu je pak zjištěna ze vzorků kapacity z těchto senzorů. To je důvod, proč touchpad nereaguje na špičku tužky nebo dokonce na prst s rukavicí. Také vlhký prst může být pro touchpad problematický, protože se nelze spolehnout na výsledky měření ze snímačů.
U touchpadu se obvykle nacházejí tlačítka podobně jako na počítačové myši. U některých touchpadů je možné také kliknout klepnutím prstu na touchpad a přesouvat objekty stejně jako kurzor myši plynulým pohybem, pokud toto posouvání následuje ihned po klepnutí.
Některé touchpady také mají „hotspoty“, tedy místa, která mohou mít jiný účel než kliknutí. Například posouvání podél pravého okraje může ovládat svislý posuvník neboli vertikálně rolovat aktivní okno. Pohyb v dolní části touchpadu pak může rolovat okno horizontálně. Některé touchpady také mohou emulovat více tlačítek myši klikáním do rohů nebo klikáním více prsty naráz.
Touchpady se používají zejména v přenosných zařízeních, protože klasická myš potřebuje stabilní rovnou plochu, která není všude k dispozici. Touchpady mají oproti myši některé výhody, zejména že pozice touchpadu oproti klávesnici je vždy stejná a k pohybu kurzoru po obrazovce stačí jen malé pohyby prstů. Někteří uživatelé počítačů jim z těchto i jiných důvodů dávají přednost. Klávesnice s vestavěnými touchpady jsou k dispozici u specializovaných výrobců.
iPod videoTouchpad ve tvaru mezikruží je použit také u série hudebních přehrávačů iPod od společnosti Apple. Hlavní ovládací rozhraní pro pohyb v menu ve všech dosavadních výrobcích iPod s výjimkou modelu Shuffle je touchpad. Také Creative Labs používají touchpad pro svou řadu Nomad Jukebox Zen.
Firma Apple používá pro touchpad název trackpad. Poprvé byl uveden v roce 1994 v přenosném počítači PowerBook 500 jako náhrada trackballu v předchozích modelech PowerBooků. Poslední modely PowerBook a iBook a na ně navazující modely MacBook a MacBook Pro dovolují použití dvou prstů pro kliknutí druhým tlačítkem a rolování. U modelu MacBook Air lze touchpad použít také pro pohyb mezi položkami, otáčení objektů a zvětšování a zmenšování.
Touchpad je však možné také najít v externím provedení, které lze připojit pomocí standardního rozhraní USB, sériového portu nebo konektoru PS/2 k většině osobních počítačů.


Christian Otto Mohr

Christian Otto Mohr byl německý stavební inženýr, který se zapsal do historie pracemi o pevnosti hornin a přispěl k rozvoji strukturní geologie. Patří mezi jednoho z nejvíce oslavovaných inženýrů 19. století.
Mohr se narodil jako syn statkáře. Na odborná studia chodil do Hannoveru na místní univerzitu. Již v roce 1855 začal pracovat na stavbě železnic pro státní podnik v Hannoveru a Oldenburgu, kdy navrhoval některé z mostů a ocelových konstrukcí.
Již během těchto prací se Mohr začínal zajímat o teoretickou stránku pevnosti materiálů a v roce 1867 se stal profesorem stuttgartské polytechniky. Následně pak v roce 1873 zastával obdobnou pozici v Drážďanech. Jako vyučující byl velmi oblíben mezi studenty.
Mezi největší přínosy Mohra patří objevení způsobu, jak graficky vyjádřit tlak ve třech rozměrech dříve navržený Carlem Culmannem. Tento objev se uskutečnil roku 1882 a v geologii je znám pod označením Mohrova kružnice.
Od roku 1900 žil na penzi v Drážďanech, kde také zemřel.


Assam

Dnes se čajovník pěstuje na obou březích řeky Brahmaputry, nejrozlehlejší oblasti produkující černý čaj na světě. V roce 1993, přibližně po 155 letech, kdy do Londýna dorazily první bedny s čajem, vyrobilo 2000 asámských plantáží rekordních 444 231,8 tuny čaje, tedy 53 procent z tehdy nejvyšší roční úrody v Indii činící 835 552,7 tuny.
Údolí Brahmaputry se táhne 193 km na východ od Dárdžilingu a hraničí s Čínou, Barmou a Bangladéšem. Pěstitelé se musí potýkat se značně vysokými srážkami od 2000 do 3000 mm ročně. Jsou velmi nerovnoměrné a v období monzunových dešťů mohou dosáhnout až 255 – 300 mm denně. Tato „skleníková“ kombinace vlhkosti a tepla dává vzniknout jedněm z nejjemnějších druhů čaje na světě.
Převážná část ásámských čajů přichází na svět od července do září, kdy kolem tisíce sběračů pracuje osm hodin denně. Každý z nich otrhá téměř 50 000 flešů za den. Lístky se trhají do těžkých košů na zádech, zajištěných pásem kolem čela.
Aby vyhověl rostoucí domácí poptávce a udržel si stálou úroveň vývozu, soustředil se ásámský průmysl v uplynulých letech na pěstování a selekci kvalitních klonů a osiva a na biotechnický výzkum zlepšení vlastností rostlin. Aby se vyřešil problém nedostatku pracovní síly v sezoně, zkoušelo se v některých oblastech využít mechanizace.
Ortodoxní čaje a čaje vyrobené technologií CTC se přepravují kamiony do nejbližších aukčních síní v Guváhátí, Silgiri a Kalkatě, kde se konají dražba čajů na export.
Zdejší čajovníky začínají vyhánět nové výhonky v březnu a první sklizeň probíhá osm až deset týdnů. Vyrobené čaje se na rozdíl od Darjeelingu zřídka prodávají do Evropy a USA.
Druhý sběr začíná v červnu a převážná část výroby probíhá od července do září. Velké listy ásámského čajovníku, jejichž spodní strany pokrývá stříbřené chmýří,, poskytují vysoce kvalitní čaj s vysokým podílem tipsu. Výsledný nálev vyniká bohatou vůní, čirou, tmavě červenou barvu, plným tělem a silnou, zakulacenou chutí s nádechem sladu.
Tento typ čaje tvoří hlavní část místní produkce. Bohatost sladové chuti a tělo činí z assamských směsí ideální čaje k typické anglické snídani sestávající například ze slaniny, šunky a uzené ryby.
Na zelený čaj připadá o málo více než 1 procento z celkové produkce čaje v Indii.


Tádžická hymna

Tádžická hymna se jmenuje Surudi Milli a přijata za oficiální byla v roce 1991. Text napsal Gulnazar Keldi a hudbu složil Suleiman Yudakov. Stejnou hudbu měla i hymna Tádžická sovětská socialistická republika


Senegal

Senegal je řeka v Západní Africe na území Senegalu a Mauritánie, která po velkou část toku tvoří státní hranici mezi oběma zeměmi. Tok řeky od soutoku zdrojnic je dlouhý 1086 km, pokud se měří od pramene řeky Bafing činí délka 1790 km. Povodí má přibližně rozlohu 441 000 km2.
Řeka vzniká u města Bafoulabé soutokem řek Semefé a Bafing. Obě řeky pramení v Guinei. Semefé protéká Mali a Bafing, který pramení v horském masívu Futa-Djallon, tvoří hranici mezi Mali se Senegalem). Na horním toku je na řece mnoho peřejí a vodopádů. Dále teče převážně po rovině a ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu o rozloze 1500 km2. V ústí se nachází písečný práh.
Průtok vody se mění od 5 m3/s do 2090 až 5000 m3/s.
Vodní doprava je možná při velké vodě od června do října do města Kaes a při malé vodě do města Podor. Řeka se také využívá k zisku vodní energie, zavlažování a rybářství. V ústí se nachází přístav San Luis a na řece města Bafulabe, Bakel.


Aginský burjatský autonomní okruh

Aginský burjatský autonomní okruh byl federální subjekt Ruské federace. Administrativním centrem je sídlo městského typu Aginskoje - nemá status města, administrativně se jedná o „Posjolok“. Autonomní okruh byl ustanoven byl dne 26.9.1937, 1. března 2008 byl sloučen s Čitskou oblastí do Zabajkalského kraje.
Etnické skupiny: Přestože se obyvatelé ve sčítání v roce 2002 přihlásili k 54 různým etnickým skupinám, dvě z nich výrazně převládají, a to Burjati a etničtí Rusové. Tataři s 390 obyvateli jsou třetí největší etnickou skupinou v regionu, avšak se značným odstupem.
Chová se skot a ovce. Průmysl těžební, zpracování zemědělských plodin, obohacování rudy tantalu. Těžba dřeva.


Nessaja

Nessaja je píseň německé skupiny Scooter z alba Encore - Live And Direct z roku 2002. Jako singl vyšla píseň v roce 2002. V refrénu je opět použit High Pitched Voice. Hrdinou videoklipu je Joey, asi metr vysoký klokánek. Singl se umístil na prvním místě v žebříčku prodejnosti v Německu a stal se největším úspěchem skupiny.


Ovocné pivo

Ovocné pivo je pivo vařené s ovocným přídavkem nebo příchutí.
Plody byly používány jako doplněk piva nebo příchuť po celá staletí, obzvláště s Belgickými lambic styly. Třešeň, malina, a broskev jsou jenom obyčejnými dodatky k tomuto stylu piva. Nové Glarus vaření společnost Wisconsin produkuje framboise - vyrobený s malinami


Karel XIV.

Karel XIV. Jan, vlastním jménem Jean-Baptiste Bernadotte, byl francouzský ministr války, francouzský maršál, kníže de Pontecorvo a později v roce 1818 se stal králem Švédska a Norska. Panoval až do roku 1844. Je zakladatelem dodnes panující švédské dynastie Bernadotte.
Jean-Baptiste Bernadotte byl páté dítě Henri Bernadotta. Jeho otec byl advokátem v Pau a chtěl, aby jím byl i jeho syn Jean-Baptiste. Ten ovšem opustil studia a v 17 letech bez vědomí rodičů odešel k armádě. Sloužil u francouzského Královského námořnictva. 9 let služby v armádě byl pouze poddůstojníkem.
Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se jeho situace změnila a jeho vojenská hodnost se rychle zvyšovala. V roce 1792 získal hodnost plukovníka, 1796 brigádního generála a roku 1794 se stal divizním generálem. Oženil se za švagrovou Josefa Bonaparta Désirée Clary.
Když Napoleon Bonaparte zřídil císařství, byl Bernadotte jmenován jedním z prvních Maršálů Francie a po bitvě u Slavkova - Austerlitz získal roku 1806 titul kníže de Pontecorvo.
Ve Švédsku v té době byl na trůně Gustav IV. Adolf, který byl shledán za choromyslného a na jeho místo nastoupil jeho starý strýc Karel XIII.. Byl ovšem bezdětný a předpokládalo se, že brzo zemře. Proto se rozhodlo, že král adoptuje člověka, který se stane zároveň i následníkem trůnu. Padlo několik návrhů, nakonec ovšem díky politické situaci Evropy a přímluvám císaře Napoleona získal titul koruního prince právě Bernadotte.


Racek bouřní

Dorůstá velikosti vrány a je o něco menší než racek tříprstý, s kterým bývá občas zaměňován. Opeření na břišní straně těla, hrdle a hlavě má čistě bílé, končetiny žlutozelené, křídla svrchu šedá s černo-bílými špičkami a úzký a žlutý zobák.
V zimě má šedé proužkování na hlavě, na zobáku se většinou objeví červená skvrna a na ocase černý příčný pás. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Mladí ptáci jsou na břiše, hlavě a hrdle hnědě skvrnití s černohnědými letkami na křídlech. Do šatu dospělých se vybarvují až ve třetím roce života.
Racek bouřní se vyskytuje na mořských pobřežích, poblíž bažin, řek a větších jezer. Je částečně tažný, do České republiky občas zalétává jako zimní host a zdržuje se tu od listopadu do května.
Ozývá se hlubokým hlasem připomínající smích. Většinou u něj můžeme zaslechnou štěkavé „kijé“, „kijá“, nebo varovné „kijú kijú“.
U mořských pobřeží žije zpravidla v rozsáhlých koloniích čítajících až 320 jedinců, ve vnitrozemí se většinou zdržuje osamoceně nebo v menších koloniích. Stejně jako ostatní druhy racků je i racek bouřní všežravec, který se živí drobnými rybkami, měkkýši, plži, různým hmyzem a členovci, vodními řasami nebo různými částmi suchozemských rostlin, pokud se mu naskytne příležitost, pozře i mršinu.
V České republice hnízdí v rozmezí od dubna do května. Hnízdo si staví na zemi nebo na nízkých stromech. Klade jedno až tři vejce, na kterých sedí společně se svým partnerem 24 - 26 dnů. Mláďata jsou plně opeřena ve 30 - 35 dnech po vylíhnutí.
Rozeznáváme celkem čtyři poddruhy. Některé z nich však bývají občas považovány za plnohodnotné druhy.


Španělská liga ledního hokeje 2005/2006

Sezóna 2005/2006 byla 32. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal Club Gel Puigcerda.


Maastrichtská kritéria

Maastrichtská kritéria jsou kritéria pro členské státy Evropské unie pro vstup do Evropské hospodářské a měnové unie a pro zavedení společné měny – eura. Čtyři hlavní kritéria jsou založena na článku 121 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Členské státy EU, které chtějí zavést euro, musí splnit tato kritéria:
Maastrichtská konvergenční kritéria musí splnit každý stát, který chce vstoupit do Evropské měnové unie.


Lancelot Holland

Za druhé světové války bojoval nejprve ve Středomoří a v roce 1941 převzal vedení nad uskupením tvořeným bitevním křižníkem Hood a bitevní lodí Prince of Wales. 24. května 1941 se toto uskupení střetlo s německým svazem tvořeným bitevní lodí Bismarck a těžkým křižníkem Prinz Eugen. V následné bitvě admirál Holland zahynul se svojí vlajkovou lodí.


Brňany

Brňany je bývalá zemědělská obec na jižním okraji města Vyškov, při silnici do Bučovic, od roku 1942 místní část Vyškova. Katastrální výměra místní části Brňany je 3,96 km2.
Jednou z prvních zmínek o Brňanech je zmínka z poloviny 13. století, kdy koupil biskup Bruno ze Schauenburku od Radslava z Želče 11 lánů a roku 1277 tuto ves udělil lénem Dětřichovi Stange i s rybníkem a mlýnem. Podle urbáře byly v roce 1450 v Brňanech dva rybníky Horní a Dolní. Dolní rybník byl založen biskupem Pavlem z Miličína. Do dnešních dob se ovšem nedochoval ani jeden, zanikly na přelomu 18. a 19. století.


Spravedlivý mezi národy

Spravedlivý mezi národy je termín označující lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Izrael, konkrétně Komise pro rozpoznávání spravedlivých, založená v roce 1963 při památníku Jad Vašem a vedená izraelským nejvyšším soudem, uděluje titul Spravedlivý mezi národy těm, kteří prokazatelně tuto činnost vyvíjeli. Byl udělen 21 758 lidem, z toho 118 z České republiky.
Spravedliví křesťané nebo Spravedliví mezi národy je původně tradiční židovský pojem, který se vypořádával se skutečností, že i mimo židovskou víru byli dobří lidé, řídící se božími zákony. Komise, která zahájila svou činnost v roce 1963, toto označení převzala a propůjčuje je podle přísných kritérií, používá při tom informace od svědků, z veřejné diskuse a historického výzkumu.
Jména českých nositelů jsou uvedena na pamětní desce umístěné 27. ledna 2005 před vchodem do Památníku obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze.
Oceněné osoby mají nárok na zvláštní medaili s vyraženým jménem, certifikát a jejich jméno je přidáno do seznamu na Zdi cti v Zahradě spravedlivých mezi národy v památníku Jad Vašem. Pokud oceněný již nežije, může o udělení čestného občanství in memoriam požádat nejbližší příbuzný. Ocenění je předáváno buď přímo v Izraeli, nebo v zemi, kde oceněný žije, v takovém případě je předávají izraelští diplomaté.
Ocenění také mohou dostat finanční pomoc – pokud žijí v Izraeli, dostávají měsíční penzi ve výši průměrného příjmu a lékařskou péči mají zdarma. Pokud oceněný žije kdekoli jinde na světě, může mu v případě ekonomických potíží poskytnout finanční pomoc Židovská nadace pro Spravedlivé sídlící v New Yorku a švýcarské Fondy Anny Frankové se v případě potřeby postarají o lékařskou péči.


Solidus

Solidus byla zlatá mince užívaná Římany. Její užívání se udrželo až do pozdní antiky a raného středověku, kdy byla nahrazena měnou hyperpyron. Ovlivněna solidem byla i ražda obdobných arabských či evropských mincí.
Solidus jako měna byl poprvé užit za vlády římského císaře Diocletiana roku 301 a představoval šedesátinu římské libry čistého zlata a hodnotu 1000 denariů. Nicméně Diocletianův solidus byl vydán pouze v malém množství a tak jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden Konstantinem Velikým roku 312 a nahradil zlatý aureus coby císařskou zlatou minci. Nový solidus představoval dvaasedmdesátinu římské libry čistého zlata a každá mince vážila 24 řecko-římských karátů, tedy asi 4,5 gramů zlata. V té době již měl hodnotu 275 000 denariů, které neustále snižovaly svou hodnotu.
Solidus byl udržován v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století, ačkoliv v řeckojazyčném světě a později i v byzantské ekonomice byl znám jako nomisma. Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena. Tím se zajišťovala pravidelnost váhy oběhových solidů a díky tomu neměla mince sklony k dlouhému oběhu a opotřebování se.
Ražení zlatých mincí – stejně jako získávání základního materiálu – neprobíhalo pořád na stejném místě. Kvůli nárokům na výrobů těchto míncí museli být daně placeny ve zlatě a ražba mincí tak probíhala poblíž císaře a jeho dvora; například solidy se roku 353 razily v Miláně a po roce 402 v Ravenně – tedy tehdejších sídelních městech římských císařů.
Ačkoliv obchodníci za Byzance měli obchodníci zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, přesto se těmito mincemi platilo i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem v arabských zemích. Od té doby již císařové v solidech nevybírali daně, čímž mince nebyly přetavovány a měkké čisté zlato těchto mincí se brzy stalo opotřebované. Koncem 7. století začal chalífa Abd al-Malik razit arabské obdoby byzantských solidů – zlaté dináry, ražené ze zlata získávaného na horním Nilu. Dináry vážily pouze 20 řecko-římských karátů, nicméně opotřebovaným solidům, které byly v té době v oběhu, se plně vyrovnaly. V arabských zemích tak tyto dvě mince byly v oběhu společně.
Vyjma zvláštních případů již v 7. století není zaznamenána ražba a oběh solidů. Solidy byly širší a tenčí než římské aureje, s výjimkou některých exemplářů nižší kvality pocházející z byzantského období. Solidu se dělil na semissis a tremissis.
V Marseille a Provenci pokračovala ražba solidů až do 7. století, častěji než celý solidus byl ražen triens, třetina solidu. Dosti dlouho Frankové respektovali nárok Byzance na výhradní umístění císařova jména a podoby na minci. Poprvé solidy se svým jménem razil Theudebert I. kolem roku 538, jména císařů se však na franckých ražbách vyskytovala až po Herakleia. Kolem roku 575 se začalo razit z libry zlata 84 solidů místo 72, změna byla na mincích vyznačena. V období od roku 590 do šedesátých let 7. století poklesl obsah zlata v mincích na minimum, prakticky se přešlo na stříbrné peníze, nazývané denáry. Podle některých autorů probíhal pokles obsahu zlata v mincích postupně a plánovitě a souvisel s relativním dostatkem stříbra oproti zlatu.
Ve středověké Evropě byla v oběhu stříbrná mince, zvaná denarius. Jednotka složená ze 12 denariů se poté rovnala 1 solidu. Různé varianty slova solidus dali v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám.
Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince sou, který měl hodnotu 12 denierů. V současné franouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty.
V Itálii se od slova solidus odvodil výraz soldo. V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze.
Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz sueldo. Následně od suelda se v Peru odvodil peníz sol. V současné španělštině ovšem výraz sol znamená slunce, etymologie názvu této měny je tak tudíž často zmatena.
Až do přechodu Velké Británie na desítkovou soustavu v roce 1971 se zkratka s, odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak d pro penci a L pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka Lsd.


Musavat

Müsavat je nejdéle existující politickou stranou v Ázerbájdžánu. Její historii lze dělit do tří úseků: raný Musavat, Musavat v exilu a nový Musavat. Fungovala v letech 1911 až 1923, roku 1989 byla obnovena. Jejím současným předsedou je Isa Q?mb?r.
Musavat byla založena roku 1911 v Baku v tehdejší Ruské říši pod jménem Muslimská demokratická strana rovnosti. Vznik inicioval M?h?mm?d ?min R?sulzad?, jenž v té době pobýval istanbulském exilu. Před první světovou válkou disponovala minimální členskou základnou a působila v podzemí. Ačkoliv byla orientována panturkisticky, v první světové válce podporovala carský režim. Po svržení cara a založení Ázerbájdžánské demokratické republiky byla strana dominujícím politickým subjektem v nově nezávislém státě. Byla zaměřena nacionalisticky, socialisticky a sekulárně, Ázerbájdžán se i díky tomu v roce 1919 stal prvním islamismem ovlivněným státem, jenž zavedl volební právo žen. Poté, co byl Ázerbájdžán začleněn do Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky, byli přední představitelé strany nuceni emigrovat a snažit se ovlivňovat domácí dění z exilu. V Ázerbájdžánské SSR neměla strana nicméně takřka žádný význam.


Filip Albrecht

Filip Albrecht je česko-německý hudební textař, producent, manažér a filmový distributor. Pochází z města Mnichov, od roku 1997 však trvalé žije v České republice. Jeho otec byl známý konstruktér a člen vedení automobilky BMW v Mnichově, Dr.Ing. Hans Friedrich Albrecht. Po maturitě absolvoval různé praktika a stáže u hudebních a filmových firem v Něměcku, poté pracoval i jako redaktér automobilového časopisu, než se rozhodl založit vlastní společnost v oblastí filmu a hudby se sídlem v Německu a posléze i v České republice.
Je jíž řadu let německým "dvorním" textařem a producentem Karla Gotta. Pro něho napsal řadu písní jako např. "Jede Nacht", "Nur zu zweit", "Sag einfach ja" nebo "Engel so wie du", které vyšli na deskách jako "Karel Gott: Jede Nacht", "Karel Gott: Romantische Gefuehle", "Karel Gott: Ich hab gelernt zu lieben". Od roku 2003 je i textařem a producentem Heleny Vondráčkové, kterou v Německu i manažérský zastupuje (písně pro Helenu Vondráčkovou např. "Wunder gescheh´n" nebo německá verze písní "Dlouhá noc" s názvem "Diese Nacht" . Dále spolupracuje s řadou českých i německých hvězd v oblasti populární hudby. Helena Vondráčková vydala v roce 2007 CD s názvem "Helena Limited Editon", obsahující německé písní a hity Filipa Albrechta. Také je podepsán jako textař na některých coververzích různých písních zahraničních skladatelu
Od roku 2002 až 2007 byl ředitelem zahraničních vztahů mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně, do funkce ho jmenoval tehdější prezident festivalu Vítězslav Jandák, od roku 2007 tutéž funkci vykonává na festivalu Evropských filmových úsměvů v Mladé Boleslavi. Ve své funkci do Česke republiky přivezl desítky zahraničních filmových a televizních hvězd: Sir Peter Ustinov, Maximilian Schell, Pierre Brice, Ottfried Fischer alias Big Ben, Frank Beyer, Goetz George alias Schimanski , Diana Amft, Volker Schloendorff, Gojko Mitič, Dani Levy, Armin Mueller-Stahl, Tom Schilling, Robert Stadlober.
Je zakladatelem distribuční společnosti obchodujicí s českým filmem po celém světě. Některé snímky výhradně a celosvětově zastupuje, např. "Z pekla štěstí" , "Experti", i proslulou českou komedii Snowboarďáci. Také zastupuje některé české herce a tvůrce v zahraničí. Mezi ni patři i herec Vojta Kotek, jehož zahraniční debut se konal v roce 2007 ve filmu "Poslední vlak" - "Der letzte Zug".


Počítání omeru

Počítání omeru je židovský náboženský obřad, jehož hlavní náplň spočívá v počítání dnů, které uběhly od prvního dne svátku Pesach až do předvečer svátku Šavu'ot. Jedná se celkem o 49 dnů.
Omer znamená doslova svazek obilí, snopek, a označuje prvotiny, které byly přinášeny do Chrámu - podle tohoto prvního snopku bylo nazváno celé období, během kterého mohly být oběti prvotin přineseny - sedm týdnů od Pesach do Šavu'ot.
Období Omeru je v židovství velmi důležité a váže se k němu řada tradic a zvyků. Jedná se především o období, kdy Izrael putoval od rákosového moře pouští k hoře Sinaj. Omer je tak obdobím, kdy byl Izrael podle tradice vysvobozen fyzicky, ale ještě ne duchovně.
Později se stal Omer spíše obdobím smutku nebo „polosmutku“ - během Omeru se většinou nekonají svatby, muži se neholí - důvodem smutku bylo řádění epidemie mezi žáky rabiho Akivy, které mělo padnout za oběť několik tisíc lidí - tato „epidemie“ je podle některých vědců eufemismem pro Římany, kteří pronásledovali Židy během povstání Bar Kochba. Později měly k tomuto výročí být vztaženy i vzpomínky na oběti pogromů křižáckých výprav.
33. den Omeru - Lag ba-Omer - je smutek přerušen, neboť tehdy měla „epidemie“ zázračně ustat - podle jiné verze v tento den zemřel rabi Šim'on bar Jochaj, kterému kabalisté přisuzují autorství knihy Zohar, jenž si nepřál, aby den jeho smrti byl dnem smutku.
Počítání Omeru je nařízeno biblickým příkazem z Lv 23, 15 - 16:
Omer se počítá vždy večer na závěr molditby ma'ariv. Kdo počítání při večerní modlitbě opomněl, může je říci později až do večera následujícího dne. Počítání se skládá z úvodního požehnání a následného počítání. Úvodní benedikce zní:
V některých obcích se ještě před požehnáním říká krátká meditace, podobně jako před oblékáním talitu nebo pokládáním tfilin.
Počítání samotné se skládá vždy z úvodní formule „Dnes je xxtý den, Omeru.“ Například počítání pro sedmnáctý den pak vypadá následovně:
V některých obcích se na závěr ještě dodává kabalistická suplika, která ke každému dní Omeru přiřadila kombinaci sedmi spodních sefír, Chesed, Gevura, Tif'eret, Necach, Hod, Jesod a Malchut, které vzájemně tvoří 49 permutací. Každá z těchto permutací tvoří díky charakteru sefír zvláštní charakterový rys pro jeden každý den Omeru.


Semur-en-Brionnais

Semur-en-Brionnais je historická obec v Burgundsku ve Francii, département Saone-et-Loire, s asi 700 obyvateli. Je rozložena na svahu návrší, na jehož vrcholku jsou zříceniny středověkého hradu a náměstí s kostelem.
Původně kapitulní románský kostel sv. Hilaria, trojlodní, se zvonicí nad křížením a s bohatou sochařskou výzdobou, byl postaven kolem roku 1200. Je to typický – i když poměrně pozdní - příklad burgundské románské architektury, zřetelně ovlivněný architekturou kostela v Cluny.
Hrad v Semur-en-Brionnais byl od 10. do 14. století sídlem poměrně mocného šlechtického rodu, z něhož pocházel i svatý Hugo, opat, který vybudoval druhý kostel v Cluny.


Radko Pavlovec

Radko Pavlovec působí v České republice jako Pověřenec země Horní Rakousko pro otázky jaderných zařízení.
Radko Pavlovec je synem Radko Pavlovce, který byl řadu let politickým vězněm v Jáchymově. V roce 1978 rodina emigrovala do Rakouska. Tam vystudoval gymnázium a začal studovat technickou fyziku.
Od devadesátých let se angažuje v boji proti jaderným elektrárnám, spolupracoval s organizací Global 2000. Od konce 90. let provozuje v Praze kancelář, která je sponzorována hornorakouskou vládou a bojuje proti provozu JE Temelín.


Volba pro město

Volba pro město, je řádně zaregistrovanou politickou stranou s politickým programem, se stanovami, stranickými orgány a s členstvem. Je zaměřena výhradně na komunální politiku, v obecních volbách dosahuje poměrně úspěšných výsledků, na vyšší úrovně však většinou útočí marně. Velice volná organizační struktura nabízí možnost angažovanosti v místní politice nezávislým osobnostem, má však negativní důsledek v tom, že reprezentace strany na místní úrovni je občas problematická a kontroverzní.
Nejsilněji se projevuje ve Východních Čechách, v dalších krajích je její působení nevýrazné.
VPM byla založena krátce před komunálnímim volbami v roce 1998 skupinou bývalých členů ODA z východních Čech v čele s tehdejším primátorem města Hradec Králové Martinem Dvořákem jako „nezakrytě účelové seskupení lidí, kteří se chtěli aktivně účastnit politického života ve své obci, ale měli nějaký důvod, proč nevstupovat do voleb pod hlavičkou některé z již existujících politických stran“. Stanovy VPM mmj. vylučují členství ve VPM pro bývalé členy komunistických stran a pro uchazeče s pozitivní lustrací. Pogramové teze definují VPM jako stranu prosazující „nesocialistickou komunální politiku“.
Prvním předsedou VPM byl zvolen Martin Dvořák, který svoje místo posléze opustil, když začal působit v zahraničí, a novým předsedou byl zvolen Josef Malíř, náměstek primátora města Hradec Králové.
V komunálních volbách v roce 1998 kandidovalo za VPM cca 1500 kandidátů na kandidátkách v 53 obcích. Z nich se nakonec do obecních zastupitelstev probojovalo 153 kandiátů, někteří z nich působili i v obecních radách a dokonce i jako starostové.
Pokus prosadit se v krajských volbách 2000 se nezdařil, v hradeckém kraji VPM získala 4,9% a ke vstupu do krajského zastupitelstva chybělo necelých 200 hlasů.
V komunálních volbách v roce 2002 kandidovalo za VPM přes 1700 lidí a v téměř 70 obcích a získala celkem přes 170 mandátů v obcích po celé ČR včetně pozic starosty, místostarosty, a náměstka primátora.
V krajských volbách 2004 se VPM zapsala do historie tím, že v královéhradeckém kraji pronikla do krajského zastupitelstva v koalici se Stranou pro otevřenou společnost /SOS/ převahou jediného hlasu nad pětiprocentní hranici a získala dva mandáty.
V komunálních volbách v roce 2006 získalo 1325 kandidátů VPM celkem 185 mandátů a na kandidátkách dalších volebních sekupení dalších přidali dalších několik desítek míst v obecních zastupitelstvech.
V roce 2008 nedosáhla koalice VPM-SOS o necelou stovku hlasů na pětiprocentní hranici ve volbách do zastuptelstva králověhradeckého kraje.
Několikrát VPM nominovala i kandidáty pro senátní volby. Ani jeden ze dosavadních pokusů nebyl úspěšný.


Těžký kulomet vz. 37

Těžký kulomet vz. 37 je zbraň, kterou vyvinuli konstruktéři ze Zbrojovky Brno ve třicátých letech 20. století. Hlavním konstruktérem byl Václav Holek.
Výroba této zbraně sériově byla započata v roce 1937. Ráže tohoto kulometu byla 7,92 mm. Konstrukce zbraně byla vyřešena tak, aby vydržela nepřetržitou pětiminutovou palbu, to odpovídá 2 500 vystřelených ran. Poté se musela vyměnit hlaveň. Jde o vzduchem chlazený systém. Dodávaná byla s polní trojnožkou.
Zbraň byla úspěšně vyvážena, mimo jiné do Velké Británie, Jugoslávie, Rumunska, Íránu nebo Číny. Ve Velké Británii byl kulomet vz. 37 vyráběn v licenci a montován do obrněných vozidel pod značením BESA. Důležité uplatnění zbraň našla také v budovaném československém opevnění.
Byly jimi osazovány i československé lehké tanky LT-35 a LT-38. Po rozbití a obsazení Československa nacistickým Německem byly velké počty kulometů převzaty Wehrmachtem a během války používány i rumunskou armádou a jednotkami Waffen SS.


Pavlínov

Pavlínov je obec v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 255 obyvatel.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1956

23. mistrovství světa a 34. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo v rámci VII. zimních olympijských her.
10 účastníků bylo rozlosováno do třech skupin, první dvě mužstva z každé skupiny postupovala do finále, které se hrálo systémem každý s každým; ostatní mužstva hrála jednokolově o umístění v soutěži útěchy.
Branky: Knox 5, Theberge 3, Brooker 3, McKenzie 3, Hurst 2, Logan 2, Scholes 2, Lee, Laufman, White.
Branky: Carmine Tucci, Ernesto Crotti – Hans Huber, Markus Egen.
Branky: Ernesto Crotti - Gerry Theberge, Charles Brooker, George Scholes.
Branky: Danda, Vaněk, Bünter, Vlastimil Bubník – Meredith, Purpur, Mayasich.
Branky: Bartoň 2, Vaněk 2, Prošk, Zábrodský, Kasper, Danda – Chmura, Skarzynski, Wrobel.
Branky: Sven “Tumba” Johansson 2, Björn, Lassas, Stig Tvilling, Lundvall – Naef 2, Bagnoud 2, Handschin.
Branky: Bobrov 4, Guryšev 2, Tregubov, Ukolov, Uvarov, Krylov – Naef 2, Bagnoud.
Branky: William Cleary 2, Gordon Christian 2, McKinnon, Dougherty, Olson – Egen 2.
Branky: Návrat 2, Pantůček – Logan 2, Knox 2, Rope, Theberge.
Branky: Matchefs 2, Olson 2, Gordon Christian, William Cleary – Ronald Pettersson.
Branky: Rope 2, McKenzie, Hurst, Lee, Martin, Logan, Theberge, Scholes, Horne.
Branky: Gut 2, Pantůček, Návrat – Šuvalov 3, Bobrov, Sologubov, Panťjuchov, Guryšev.
Branky: McKenzie 2, Martin, Rope, Scholes, Logan – Sven “Tumba” Johansson, Stig Tvilling.
Branky: Pantůček 2, Kluc 2, Kasper, Návrat, Prošek, Zábrodský, Gut – Sepp, Trautwein, Huber. Rozhodčí: Lecompte, Galetti
Branky: Bartoň, Vl. Bubník, Gut, Návtrat – Dougherty 3, Meredith, Purpur, Mayasich, Christian 2, Olson.
Branky: Bagnoud 3, Naef 2, Schläpfer, Ott – Spielmann, Staudinger, Znehnalik, Potucek.
Branky: Tomei 3, Bedogni 2, Furlani, Crotti, Maniacco - Schmid, Znenahlik.
Branky: Bryniarski 2, Skarzynski, Chodakowski, Wrobel, Janiczko – Keller, Schläpfer.
Branky: Carlo Montemurro 2, Giancarlo Agazzi 2, Aldo Maniacco 2, Bernardo Tomei, Carmine Tucci - Emil Handschin 2, Walter Keller.
Obránci: Nikolaj Sologubov, Ivan Tregubov, Genrich Sidorenkov, Dmitrij Ukolov, Alfred Kučevskij.
Útočníci: Vsevolod Bobrov, Alexej Guryšev,Viktor Jakušev, Valentin Kuzin, Jurij Krylov,Alexander Uvarov,Jevgenij Babič, Jurij Panťuchov, Nikolaj Chlystov, Viktor Nikiforov.
Obránci: Dick Dougherty, Dick Meredith, Daniel McKinnon, Richard Rodenheiser, Edward Sampson.
Útočníci: John Mayasich, Gordon Christian, Weldon Olson, Bill Cleary, John Matchefts, Kenneth Purpur, Eugene Campbell, Wellington Burtnett, Wendell Andersson, Edward Sampson.
Útočníci: Jim Logan, Paul Knox, Donald Rope, Byrle Klinck, Billy Colvin, Gerry Théberge, Alfred James Horne, Charlies Brooker, George Scholes, Robert White, Ken Laufman.
Obránci: Lars Björn, Vilgot Larsson, Ake Lassas, Ove Malmberg, Bertz Zetterberg.
Útočníci: Hans Tvilling, Stig Tvilling, Sigurd Bröms, Stig Carlsson, Lars-Eric Lundvall, Nils Nilsson, Holger Nurmela, Ronald Pettersson, Sven "Tumba" Johansson, Hans Öberg.
Obránci: Karel Gut, Václav Bubník, Jaromír Bünter, Jan Kasper, Stanislav Bacílek.
Útočníci: Vlastimil Bubník, Bronislav Danda, Slavomír Bartoň, Vladimír Zábrodský, Václav Pantůček,Zdeněk Návrat, František Vaněk, Bohumil Prošek, Miroslav Kluc, Otakar Cimrman.
Obránci: Anton Biersack, Bruno Guttowski, Martin Beck, Paul Ambros, Karl Birschel.
Útočníci: Markus Egen, Hans Huber, Hans Rampf, Kurt Sepp, Ernst Trautwein, Rudolf Pittrich, Arthur Endres, Reiner Kossmann, Martin Zach, Günther Jochems.
Útočníci: Giampiero Branduardi, Giancarlo Agazzi, Gianfranco Darin, Giulio Oberhammer, Francesco Macchietto, Bernardo Tomei, Giovanni Furlani, Aldo Maniacco, Ernesto Crotti, Rino Alberton.
Útočníci: Hilary Skarzynski, Zdzislaw Nowak, Rudolf Czech, Adolf Wróbel, Alfred Wróbel, Josef Kurek, Szymon Janiczko, Kazimierz Bryniarski, Marian Herda, Janusz Zawadzki, Bronislaw Gosztyla.
Obránci: Kurt Peter, Georg Riesch, Émile Golaz, Rudolf Keller, Sepp Weingärtner.
Útočníci: Émil Handschin, Paul Hofer, Otto Schläpper, Franz Berry, Hans Ott, Hans Pappa, Fritz Naef, Bernhard Bagnoud, Walter Keller, Rätus Frei.
Obránci: Franz Potucek, Hans Mösmer, Hans Scarsini, Hermann Knoll, Hans Zollner.
Útočníci: Fritz Spielmann, Walter Znenalik, Adolf Hafner, Wilhelm Schmid, Gerhard Springer, Hans Wagner, Max Singewald, Kurt Kurz, Konrad Staudinger, Wolfgang Jöchl.


Mincha

Mincha je židovská odpolední modlitba. Jméno této modlitby je odvozeno z názvu moučné oběti, která byla přinášena v Chrámu jako poslední oběť dne. Podle tradice je založení této modlitby připisováno Izákovi, který měl ve zvyku vycházet v čas odpolední do polí a rozjímat,, podle jiných zdrojů byla ustanovena až v době poexilové. Zvyk tří modliteb denně je zmíněn v knize Daniel.
Mincha je nejkratší modlitbou v židovské liturgii. Skládá se z následujících částí:
Čas pro recitaci odpolední modlitby je vymezen obdobím krátce po poledni a soumrakem. Mincha recitovaná období od poledne do devíti a půl hodiny po východu slunce je nazývána mincha gdola, „velká mincha“, mincha recitovaná v období od devíti a půl hodiny až do západu slunce je nazývána mincha ktana, „malá mincha“. „Hodinou“ se v těchto případech vždy rozumí „proporcionální hodina“, t.j. dvanáctina osvětlené části dne, nikoli standardní hodina o šedesáti minutách.
V pátek odpoledne je mincha obvykle oddalována na nejpozdější možný termín, aby plynule přešla do další liturgie, Kabalat šabat a poté ma’arivu pro šabat. Podobně je v mnohých komunitách zvykem spojit sobotní minchu s následující společnou hostinou a ukončením šabatu


CONCACAF Champions' Cup 2008

Ročník 2008 CONCACAF Champions' Cup byl 43. ročníkem klubové soutěže pro nejlepší severoamerické fotbalové týmy. Vítězem se stal tým CF Pachuca.
Tento ročník byl také posledním pod tímto názvem a formátem. Od sezony 2008-09 ho nahradila Liga mistrů CONCACAF.


Uzeničky

Uzeničky je obec, která se nachazí v Jihočeském kraji v okrese Strakonice.
První písemná zpráva o obci pochází z roku 1364. Uzeničky mají 142 obyvatel.


Nqwebasaurus

Nqwebasaurus patřil mezi drobné celurosauridní teropody. Šlo o malého dravého dinosaura, který žil na přelomu období jury a křídy na území dnešní Jihoafrické republiky. Jméno dostal podle místního křováckého nářečí. Nqwebasaurus byl velmi malým dinosaurem, dlouhým jen kolem 90 cm a vysokým asi 30 cm.


Umaň

Umaň je město na střední Ukrajině, zhruba 210 km jižně od Kyjeva. Leží v Podněperské vysočině na řece Umance, přítoku Jižního Buhu. Umaň je centrem Umaňského rajónu a druhým největším městem Čerkaské oblasti. V roce 2007 zde žilo 88 000 obyvatel, převážně Ukrajinců.
Sídlo vzniklo v 16. století, kdy okolní území připadlo Polsku. Leželo v nárazníkovém pásmu Divokých Polí, která byla napadána Tatary. Městská práva získal Umaň roku 1616. Současně zde vznikla významná pevnost. V roce 1768 zde proběhla tzv. Umaňská řež, kdy zde ukrajinští kozáci pobili 20 000 nenáviděných Poláků a Židů; v čele kozáků stáli Maksym Zalizňak a Ivan Honta. Přesto zde zůstala až do 20. století významná židovská menšina, která, ač již nepočetná, funguje dodnes.
Roku 1793 se Umaň stal součástí ruského podílu na dělení Polska; o tři roky později byl otevřen slavný park Sofijivka. Později byl Umaň součástí SSSR, resp. Ukrajinské SSR. Během 2. světové války proběhla v okolí města Bitva u Umaně.
Ve městě se nachází hrob slavného chasidského rabína Nachmana z Braclavi. Dále je zde synagoga, několik kostelů a stará tržnice.
V Umani je zastoupen především potravinářský průmysl a strojírenství. Končí zde železniční trať z Chrystynivky. Umaň je především důležitou křižovatkou silnic Kyjev - Oděsa a Lvov - Vinnycja - Kirovohrad.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 2010

Hokejový turnaj na olympiádě ve Vancouveru se bude hrát od 16. do 28. února ve Vancouveru.
Zápasy se budou odehrávat na stadionu, který bude mít standardní rozměry pro NHL, namísto rozměrů pro mezinárodní kluziště. Téměř všechny proběhnou na hokejovém stadionu GM Place, na kterém hrají svoje zápasy v NHL Vancouver Canucks. Tato změna ušetří přibližně 10 milionů CAD na stavebních úpravách a umožní dalším 35 000 divákům zhlédnout hokejové zápasy o olympijskou medaili.
Do turnaje se přímo kvalifikovalo 9 nejlepších celků podle žebříčku IIHF z roku 2008. Týmy od 10. do 30. místa v tomto žebříčku sehrály olympijskou kvalifikaci. Zatímco celky na 10. až 18. místě byly nasazeny přímo do hlavní fáze kvalifikace, celky na 19. až 30. místě hrály předkvalifikaci, ze které postoupily nejlepší 3 celky do hlavní kvalifikace. Z hlavní kvalifikace vedla cesta pro 3 nejlepší celky na hlavní olympijský turnaj. Byla odehrána také kvalifikace o jedno volné místo v předkvalifikaci, které se zúčastnily čtyři celky, které projevily o účast zájem.
Kvalifikace do předkvalifikace se hrála v říjnu 2008, předkvalifikace v listopadu 2008 a hlavní kvalifikace v únoru 2009.
Týmy budou rozděleny do tří skupin po 4 týmech. V každé skupině se bude hrát jednokolově každý s každým.
Na konci skupinové části bude všech 12 týmů seřazeno do žebříčku podle následujících kritérií:
Nejlepší 4 týmy postoupí přímo do čtvrtfinále play off. Týmy na 5. až 12. místě tohoto žebříčku budou hrát předkolo play off, ze kterého postoupí čtyři vítězové do čtvrtfinále. Dále již se bude hrát klasickým pavoukem.
Do turnaje se přímo kvalifikovalo 6 nejlepších celků podle ženského žebříčku IIHF z roku 2008. Týmy od 7. do 18. místa v tomto žebříčku sehrály olympijskou kvalifikaci. Zatímco celky na 7. až 12. místě byly nasazeny přímo do hlavní fáze kvalifikace, zbylé celky hrály předkvalifikaci, ze které postoupily nejlepší 2 celky do hlavní kvalifikace. Z hlavní kvalifikace vedla cesta pro 2 nejlepší celky na olympijský turnaj.
Předkvalifikace se bude hrála v září 2008 a hlavní kvalifikace v listopadu 2008.
Týmy budou rozděleny do dvou skupin po 4 týmech. V každé skupině se bude hrát jednokolově každý s každým.
Nejlepší 2 týmy z každé skupiny postoupí do semifinále. Vítězové semifinále se utkají o zlato ve finále, zatímco poražení semifinalisté budou hrát o bronz. Týmy vyřazené ve skupinách budou hrát o umístění.


Papinianus

Aemilius Papinianus, významný římský právník a v letech 205-212 i velitel pretoriánské gardy.
Byl blízký přítel císaře Septimia Severa za jehož vlády se stal praefectus praetario, tj. velitel pretorianské gardy. Císaře doprovázel i na cestě do Británie. Předpokládá se, že mohl být stejně jako Severova druhá manželka, Julia Domna, původem ze Sýrie. Podle jedné pasáže z Historia Augusta studoval právo spolu s císařem u Quinta Cervidia Scaevola.
V Británii mu císař před svou smrtí svěřil výchovu svých dvou synů Caracally a Gety. Papinianus se pokoušel mezi bratry udržet dobré vztahy, ale to se mu pouze vymstilo. Po zavraždění Gety roku 212 se Caracalla obrátil proti jeho přívržencům a jelikož Papinianus odmítl Caracallův čin hájit před senátem, byl také popraven.
Jeho práce se používaly až do Iustiniana I., kde se staly jedním z pramenů Corpus iuris civilis. Z jeho vlastních prací se zachovaly pouze zlomky.


Kouř

Kouř je první celovečerní film Tomáše Vorla s podtitulem „Rytmikál totalitního věku“. Byl natočen roku 1991 na motivy jeho studentského filmu s názvem „Ing.“ z roku 1985. Z původního snímku je použita pouze osa příběhu.
Váha celého příběhu spočívá v pomyslném souboji tmářství a mladé pokrokové generace. Celý příběh je prokládán písněmi s až dadaistickými texty a dialogy jsou často vedeny ve verších. Mimo to lze v příběhu vysledovat též scény ovlivněné minimalismem nebo i expresionismem. Jedná se o poetický příběh se svérázným humorem, založeným na střídání hyperboly a ironie s vážnými scénami a jako celek se stal svým způsobem kultovním.
Mladý inženýr Mirek přijíždí do vesnické továrny ucházet se o volné místo, a za úkol dostává vyprojektovat systém, jež by snížil emise. Jeho pracovní nadšení je však zcela v kontrastu se stávající morálkou.
Během pobytu se Mirek zamiluje do Kotěte, dcery topiče, bývalého inženýra, který vymyslel systém na snížení emisí, ale který je vedením zamítnut. Tato milostná část se prolíná celým příběhem a končí postelovou scénou, ve které Kotě oznámí Mirkovi, že odjede pryč a že se již nikdy neuvidí. Druhý den v práci po smrti generála je projednáván projekt na snížení emisí, který je Šmídem zcela shozen a je požadováno Mirkovo propuštění. Po slovním útoku na Běhalovou Lidušku Mirek vyskočí na stůl a zamíří směrem ke Šmídovi, kterého napadne a později usmrtí.
Mezitím v továrně dochází k demonstraci, která požaduje změnu. Do vedení podniku se pak dostává bývalý inženýr, který navrhoval projekt na snížení emisí.


ČRo Regina

ČRo Regina, Český rozhlas Regina nebo Český rozhlas 5 - Regina je označení stanice Českého rozhlasu, která vysílá na frekvenci 92,6.
První „předek“ dnešní Reginy poprvé vysílal 31. srpna 1964 každý den kromě neděle od poledne až do půl první na území Prahy a na celém území Středočeského kraje o půl hodiny později. Samotná stanice s tímto názvem vznikla 2. ledna 1991 a jejím novým šéfredaktorem se stal Petr Zborník.


Želatovice

Želatovice jsou obec ležící v okrese Přerov. Mají 553 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 446 ha.


Adenský protektorát

Adenský protektorát byl britský protektorát v letech 1886 až 1963. Byl utvořen v roce 1886 z jihoarabských emirátů doposud patřící pod Osmanskou suzerenitu. V roce 1959 se z jeho západní části utvořila Federace jihoarabských emirátů resp. v roce 1962 Jihoarabská federace a z východní části byl vytvořen v roce 1963 Jihoarabský protektorát, čímž Adenský protektorát definitivně zanikl. V současnosti je území bývalého Adenského protektorátu součástí Jemenské republiky.
V roce 1832 získali Britové území v jižní části a zejména strategický přístav Aden a na velké části jižního Jemenu ustanovili v roce 1886 protektorát. Od roku 1917 byl pro administrativní účely rozdělen na dva celky: Západoadenský protektorát a Východoadenský protektorát. Smlouvou z roku 1934 Spojené království uznalo nezávislé Jemenské království, které se naopak zřeklo ambicí na připojení jižního Jemenu. V roce 1937 byla Adenská kolonie ustanovena korunní kolonií a i Adenský protektorát byl spravován nezávisle na britské indii.
Ze Západoadenského protektorátu se pak utvořila v letech 1959 - 1962 Federace jihoarabských emirátů, ze které vznikla v roce 1963 Jihoarabská federace ke které se připojil sultanát Wahidi Balhaf, který byl předtím součástí Východoadenského protektorátu. V roce 1963 byl naproti tomu utvořen Jihoarabský protektorát, který zahrnoval většinu území bývalého Východoadenského protektorátu a sultanát Horní Yafa, který byl do té doby součástí Západoadenského protektorátu, ale na rozdíl od ostatních emirátů se nepřipojil k Federaci jihoarabských emirátů resp. Jihoarabské federaci.
Od roku 1963 vedla na většině území Jižního Jemenu, nacházejícího se pod britskou správou, Národně osvobozenecká fronta ozbrojený boj proti koloniální vládě. V důsledku této aktivity a v souvislosti se Suezskou krizí opustili Britové dne 28. listopadu 1967 toto území. O dva dny později byla na teritoriu Jihoarabské federace a Jihoarabského protektorátu vyhlášena Jihojemenská lidová republika, čímž Jihoarabský protektorát zanikl.
Západoadenský protektorát měl rozlohu cca. 55,000 km2, byl zpravován z města Lahej a zahrnoval tyto území:
Východoadenský protektorát měl rozlohu cca. 230,000 km2, byl zpravován z města Mukalla a zahrnoval tyto území:


Owenova obrana

Owenova obrana je hypermoderní šachové zahájení polootevřených her charakterizované tahy
V šachové špičce se nevyskytuje, v turnajové praxi je ale možné se s ním občas setkat.
První známý doklad je z roku 1620, kdy zahájení použili neznámí hráči proti G.Grecovi. Zahájení je pojmenované po anglickém mistru Johnu Owenovi, která ho hrával a v roce 1858 s ním uspěl i v jedné partii proti P.Morphymu. Zahájení se objevuje zřídka, mezi českými šachisty je o něco oblíbenější než ve světovém průměru, hrával ho občas velmistr Pavel Blatný.
Černý dovoluje bílému obsadit střed, čímž bílý získává prostorovou převahu. Střed pak černý napadá, pěšce e4 fianchettovaným střelcem Sb7 a jezdcem Jf6 a bílého pěšce d4 pěšcem c5. Nekryje-li bílý pěšce d4 pěšcem a po výměně na d4 cxd4 dobírá bílý jezdcem Jxd4, pozice připomíná Sicilskou obranu. Zvolí li bílý vývin Jc3, černý často dává jezdce do vazby. Někdy černý fianchettuje i černopolného střelce a buduje pasivní hroší výstavbu.


István Nemere

István Nemere je maďarský esperantista, spisovatel a překladatel esperantské a maďarské literatury.
Velkou část svých děl píše maďarsky, ale aktivně tvoří také v esperantu, které se naučil roku 1962. Jeho tvorba pokrývá široké spektrum témat, mj. detektivky, science fiction, milostné romány a fikci o politických či sociálních problémech.


Ásám

Ásám je severovýchodní stát na území Indie s hlavním městem Dispur. Má rozlohu 78 438 km2, což odpovídá přibližně velikosti Česka. Stát má přes 26 miliónů obyvatel.


Obřany

Obřany jsou bývalá obec, dnes městská čtvrť a katastrální území o rozloze 527,61 ha, tvořící od 24. listopadu 1990 severní polovinu brněnské městské části Brno-Maloměřice a Obřany.
Obřany se rozkládají na pravém břehu Svitavy a mají charakter větší vesnice, narušený pěti panelovými domy. Osu čtvrti tvoří Fryčajova ulice, spojující Obřany jak se sousedními Maloměřicemi, tak i se sousední obcí Bílovice nad Svitavou. Východně od Fryčajovy ulice se na kopci nachází zdejší farní kostel sv. Václava. Na jihu Obřan se v těsné blízkosti mostu přes Svitavu nachází nepřehlédnutelná chátrající budova někdejší Obřanské textilní továrny, kterou do roku 1939 vlastnil židovský podnikatel Adolf Essler.
Východně od zástavby Obřan se na vysoké ostrožně nad řekou Svitavou nachází pravěké hradiště. Ještě východněji, avšak na levé straně Svitavy, již v katastru obce Kanice, se nacházejí ruiny hradu Obřany.
Obřany sousedí v rámci Brna s těmito katastrálními územími: s Lesnou na západě, s Husovicemi na jihozápadě, s Maloměřicemi na jihu, a se Soběšicemi na severu. Dále pak sousedí s těmito obcemi: s Kanicemi na východě, a s Bílovicemi nad Svitavou na severu.
Dopravní spojení s ostatními částmi Brna zajišťuje Dopravní podnik města Brna prostřednictvím autobusové linky 75 a noční autobusové linky 94, které zajíždějí i do obce Bílovice nad Svitavou.
 File:Obřany - kostel sv. Václava.jpg|Obřanský kostel sv. Václava File:Brno-Obřany - main building of the textil factory area from northwest.jpg|Chátrající budova Obřanské textilní továrny


Plzeňská doprava

Články o nerostech, ve kterých chybí fotografie. Seznam je vedený ručně neboť nevím, jak vytáhnout jen minerály z článků bez obrázků. Když něco doplníte, tak umažte.


Kovářská

Obec Kovářská se rozkládá na hřebeni Krušných hor v údolí Černého potoka v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1290 obyvatel.


Masaryk

Příjmení Masaryk je českým pravopisem psané slovenské příjmení Masarik – zdrobněliny z nářečního apelativa masar = řezník. Ženskou variantou je '''Masaryková.


Valašský hokejový klub

Valašský hokejový klub je vsetínský hokejový klub vykazující pravidelnou činnost od roku 1938, který je se šesti tituly nejúspěšnějším celkem samostatné české nejvyšší soutěže.
Organizovaně se ve Vsetíně brusilo již od roku 1904, kdy vznikly ledový klub a sportovní klub s 11 oddíly různorodého zaměření. Bruslilo se tehdy v zámecké zahradě, kde byl v roce 1935 také zakoupen příslušný pozemek. Po druhé světové válce se tým pohyboval střídavě od okrskové přes krajskou až po divizní soutěž.
Umělá ledová plocha byla na Lapači dobudována po čtyřech letech v roce 1966. Vsetín zahájil spolupráci s tehdejším TJ Gottwaldov a v roce 1969 poprvé postoupil do druhé celostátní soutěže. Vzhledem k častým reorganizacím systému soutěží ovšem klub částečně též kvůli administrativní stránce věci propadl v 70. letech o dva stupně níže do krajského přeboru Severomoravského kraje. V roce 1979 započala i za těchto podmínek stavba krytého stadiónu. Střecha se nad dosavadní ledovou plochou objevila v roce 1982 a práce byly i díky desetitisícům brigádnických hodin dokončeny o dva roky později. Tímto byl dán poslední impuls k definitivnímu vzestupu. V roce 1987 se Vsetín probojoval do II. národní hokejové ligy a o další čtyři roky později se zde již hrála druhá nejvyšší soutěž. I. NHL Vsetín vyhrál v roce 1994 a bez porážky prošel i následnou baráži, čímž si vybojoval právo účasti v nejvyšší soutěži.
Vsetín vstoupil do nejvyšší soutěže na podzim 1994 v ročníku, v němž až do ledna probíhala výluka v zámořské NHL. Ani nováček soutěže nezahálel a angažoval Josefa Beránka ml., který se nevrátil do domovského Litvínova, protože z něj kdysi neodešel v dobrém. Vsetín se přesto nejprve pohyboval blízko konce tabulky a nechtěně tak naplňoval prognózy z okolí. Celou druhou čtvrtinu soutěže ovšem prošel Vsetín bež porážky a tato jeho série dohromady čítala 12 zápasů. Se začátkem NHL nahradil Beránka v sestavě nejleší střelec předchozího ročníku švédské ligy Tomáš Sršeň. Stalo se tak v době, kdy již tým v zádech s brankářem Romanem Čechmánkem stoupal nezadržítelně k nečekaným výšinám. Vsetín se jako nováček umístil po základní části na 1. místě a v play off těžil z prozíravého angažování mistra světa z roku 1985 Antonína Stavjani do obrany, Rostislava Vlacha do útoku a dalších již zkušených hráčů. V play off byla nebývalá senzace dokončena, když se Vsetín probojoval do finále, ve kterém ho čekalo derby se Zlínem, jehož dres dříve oblékalo i mnoho vsetínských hokejistů. Ve čtvrtém finálovém zápase série pomohla rozhodout o titulu mistra extraligy nezamrzlá kaluž vody, z níž puk nejsnáze vylovil Vlach, který po pouhých 18 sekundách ukončil prodloužení.
Vsetín se svým úspěchem zviditelnil, což usnadňovalo hledání posil. Mezi nejvýraznější patřili od podzimu 1995 obránce Jiří Veber a v útoku jeho jmenovec Jiří Dopita. Ten přišel do mistrovského týmu s vizitkou muže, který pomohl k prvnímu samostatnému extraligovému titulu družstvu Olomouce. Vsetín na sklonku roku čekala účast v PMEZ, která však ve svém finálovém vyústění v Kolíně nad Rýnem v konkurenci finského Jokeritu Helsinki a švédského HV71 Jönköping nedopadla dobře. V domácí soutěži se ovšem celou sezńu mužstvu dařilo držet v popředí a v play off i tentokrát přišlo správné vyvrcholení v podobě úspěšného finále s Litvínovem. Stavjaňa se dočkal v roce 1996 po jedenácti letech svého druhého titulu mistra světa, který si kromě něho z kádru Vsetína přivezli i Dopita, Veber a Čechmének. Po sezóně odešel hledat novou motivaci k sousedům do Zlína trenér Horst Valášek. V létě 1996 bylo mužstvo posíleno o reprezentanty z obrany i útoku a na druhé straně též o nejlepšího nováčka minulé sezóny Ondřeje Kratěnu z Olomouce. Ještě během podzimu se opět v klubu objevil Beránek. Na evropské scéně se přesto tým tentokrát neprobil ani do závěrečných pohárových bojů. Extraligu Vsetín nicméně opanoval v základní části i v play off, v jehož finále s Vítkovicemi neztratil žádné utkání.
Do následující sezóny se podařilo angažovat i zbývající mladé útočníky, na které byl Kratěna zvyklý, tedy Jana Tomajka a Michala Broše. Kromě nich se v útoku zabydloval i původem českobudějovický reprezentant a mistr světa z roku 1996 Radek Bělohlav. Po dvaceti kolech tým ovšem opustil doposud nenahraditelný kapitán Vlach, který odešel do slovenské Skalice. Kapitánské „C“ od té doby nosil Rus Alexej Jaškin, který byl v klubu od počátku jeho úspěšného tažení extraligou. Byl prvním cizincem, kterému se této cti na českém území dostalo. Nespokojení hráči potom způsobili odchod trenéra Jana Neliby, kterého nahradil asistent Zdislav Tabara. Problémy pronikly až do vrcholných řídících a organizačních složek klubu, když byli z krácení daně obviněni prezident se sportovním manažerem. Ani jeden z nich však odsouzen nebyl. Po sportovní stránce se oddílu dařilo ještě lépe než vloni. V Evropské hokejové lize skončil tentokrát na 3. místě, když se mu opět stal osudným rakouský Feldkirch. Na domácí scéně Vsetín zopakoval vitězství v základní části i v play off, kde ve finále nedal žádnou šanci Třinci. Beránek, Dopita a Čechmánek se navíc v únoru stali v Naganu olympijskými vítězi.
V létě 1998 Vsetín opět posílil, když přivítal do kádru další mistry světa a olympijské vitěze původem kladenské Pavla Pateru a Martina Procházku. Tým z dlouhodoběji zde působících hráčů opustili Rus Andrej Galkin, Kapusta, Beránek a především s kariérou se loučící obránce Stavjaňa. Kapitánem mužstva se stal Dopita. Na mezinárodní scéně tentokrát dal Vsetín přednost pozvání na prestižní Spengler cup ve švýcarském Davosu. Obsadil zde však předposlední místo. V extralize ovšem dominoval, když v základní části v 52 zápasech obdržel pouhých 92 gólů. Cestu za pátým titulem výrazně zbrzdila v semifinále play off Sparta. Rozhodovalo se až v samostatných nájezdech posledního pátého duelu, kde v brankách proti sobě stáli reprezentační brankáři Čechmánek a Milan Hnilička. Rozdílový gól dal vsetínský Sršeň a finále, ve kterém Vsetín po čtyřech letech potkal znovu sousední Zlín, vyznělo již jasným způsobem.
V červnu 1999 tým posílil nejproduktivnější útočník slovenské nejvyšší soutěže Ján Pardavý. Po mnoha letech však převažovaly odchody. Patera a Procházka odešli zkusit štěstí do NHL, Sršeň po mnoha letech do německého Essenu a týden před začátkem nového ročníku extraligy přešli do Sparty Broš s Kratěnou. Pro mnohé překvapivý odchod dvou olomouckých odchovanců měl příčinu v neplnění finančních závazků vedení klubu vůči hráčům. V mužstvu se posléze vystřídalo množství sotva průměrných zahraničních hráčů z Finska a Ruska a situace se vyhrotila v listopadu, kdy vzhledem k dlužným výplatám hrozilo rozprchnutí kádru. Situaci dále komplikovalo množství zranění, které zasáhlo všechny řady v klubu. Po nepodařeném pokusu o stabilní proniknutí do NHL vrátili Patera s Procházkou. V posledních kolech základní části se do sestavy prosadil i patnáctiletý centr Jiří Hudler. Přest tyto složité podmínky se Dopita stal nejlepším střelcem extraligy se 30 góly. Problémy zmítaný tým ve čtrvtfinále play off již tradičně přešel přes České Budějovice a v semifinále si poradil i s Plzní, se kterou měl ze základní části nejhorší možnou bilanci. Finále se Spartou ovšem bylo již nad síly pětinásobného mistra, který tak nezískal právo uchopit nově vyrobenou trofej.
Finanční problémy z minulé sezóny nezmizely a ovlivnily značně léto roku 2000. Dopita kvůli nim prodloužil kontrakt až dva dny před počátkem nového ročníku. V kádru ovšem znovu převažovaly odchody. Definitivně odešli Patera s Procházkou, z útoku zmizeli dále Zbyněk Mařák s Bělohlavem, z obrany Libor Zábranský a především z branky do Philadelphie zamířil Čechmánek. Žádná posila podobná těm z minulých let do kádru nepřibyla, ale zkušený Jaroslav Kameš se v brance uvedl dobře. Nejdůležitějším se ukázalo během sezóny příchod Jiřího Burgra do útoku. V play off nejprve Vsetín opět zdolal Zlín a pak přišly na řadu postupně oba pražské kluby. Finále mělo potřetí za sebou stejné obsazení a bylo ozdobeno Dopitou, který ve třetím zápase série vstřelil v Praze Spartě 4 góly. Vsetín získal 6 titul v 7 sezónách a Dopita prolomil hegemonii krajánků hrajících NHL, kteří v minulých letech pravidelně získávali Zlatou hokejku. Po tomto ocenění ovšem ani on již vábení zámořského angažmá neodolal.
Již při finálové sérii bylo jasné, že situace před sezónou 2001-02 bude definitivně neudržitelná. Ve vazbě se ocitnul hlavní mecenáš klubu a do poslední chvíle nebylo jasné, pod jakým vlastníkem a pod čí hlavičkou klub novou sezónu začne. V tomto sporu uspělo občanské sdružení HC Vsetín. V klubu však nezůstal kámen na kameni a kdo nestačil odejít před sezónou, učinil tak během ní. Týkalo se to dokonce i dlouhodobě působícího obránce Jana Srdínka a útočníka Romana Stantiena. Mezi mladíky se vrátil pouze Vlach a do branky přišel zkušený Radovan Biegl. Klub se přesto celou sezónu dokázal udržet na dohled postupové příčce do play off. Nečekaný postup do něj se však zdařil až na jaře 2003. To již v mužstvu nebyl mladý tahoun Hudler, který ale týmu hodně pomohl v první polovině sezóny. Vsetín se musel obejít v této sezóně bez útočníků Vlacha a Ondřeje Veselého, ale zkušenostmi mu vypomáhali v obraně Jaškin a navrátivší se útočník Stantien. Avšak Slavie mířící za mistrovským titulem byla ve čtvrtfinále příliš silným soupeřem.
I na podzim 2003 vstupoval Vsetín do extraligy ještě bez hlavního finančního partnera a pokračoval ve hře především s mladíky, které z branky jistil nejvytíženější brankář soutěže Biegl. Na sklonku roku se podařilo finanční zajištěn vyřešit vstupem České spořitelny, což se odrazilo i ve změně barevné kombinace na dresech ze žlutozelené na odstíny modré. V mužstvu se vystřídalo nebývalé množství hráčů, kteří zde odehráli v některých případech i jediné utkání. Ve vyrovnané druhé polovině tabulky se tým pohyboval chvíli u dna tabulky, chvíli zase těsně pod 8. místem. Nakonec ale byl rád, že se sezóna velmi nepovedla Českým Budějovicím. Mužstvu se na rozdíl od předchozího ročníku nepodařilo najít střelce, když pouze ve 4 utkáních z 52 dalo více než 4 góly. V sezóně 2004-05 Vsetín zaostal za většínou ostaních klubů již na počátku, protože neměl prostředky na angažování tolika výrazných posil z NHL. Pomoci mu měla silná vyrovnaná dvojice v brance, kam se vrátil k Bieglovi nový sportovní ředitel Čechmánek. Oba brankáři se však záhy potýkali se zdravotními problémy, což tým v říjnu srazilo dolů. Od listopadu tým, který v obraně stavěl na Rostislavovi Kleslovi z Columbusu a v útoku využil v několika utkáních návratu Hudlera, stoupal tabulkou vzhůru, ale výprodej skoro dvou celých řad před uzávěrkou přestupů znamenal konec všem postupovým nadějím na play off. Ve zlém se klub rozešel se Stantienem. V mužstvu se začali opět střídat různí odložení hráči a poslední kola dohrávali junioři, kteří ve své vlastní soutěži došli k republikovému titulu. Beznadějně poslední v seniorské kategorii zůstala Jihlava, na čemž nic nezměnilo ani osm vsetínských proher v řadě na závěr soutěže.
Dne 6. června 2007 rozhodla Asociace profesionálních klubů ledního hokeje, že klubu neudělí licenci a bude z Extraligy vyloučen, z důvodu zadlužení. Arbitrážní komise Českého svazu ledního hokeje dne 20. srpna 2007 potvrdila, že je vyloučení oprávněné.
Vsetín odkoupil licenci na 2. ligu od Blanska. Byl zařazen do druholigové skupiny východ pro sezonu 2008-09.
Ve své první sezóně obsadil Vsetín po základní části 6. příčku, ačkoliv vstup do ročníku se mu příliš nevyvdel. V prví čtvrtině soutěže byla znát absence společné letní přípravy, když se tým skládal až těsně před sezonou. Po základní části následoval hrací systém sudý-lichý, kde se spolu ve vzájemných zápasech utkali soupeři ze sudých a lichých příček - v této části byl Vsetín nejúspěšnějším týmem, když prohrál pouze třikrát. V play off narazil v předkole na rivala z Nového Jičína, s nímž si poradil 2:0 na zápasy. Ve čtvrtfinále je čekal Hodonín, jeden z favoritů soutěže a právě tady se odehrálo velké překvapení - vsetínští již byli krok od vyřazení: v prvním zápase podlehli 0:5 a ve druhém prohrávali v poslední třetině o dvě branky, ale během deseti minut dokázal vstřelit 6 gólů a zápas tak otočit. Rozhodující zápas v Hodoníně dospěl až do samostatných nájezdů, v nichž byli úspěšnější hosté a postoupili do semifinále. Tam je čekal nabitý Šumperk a mohlo se konat další překvapení. Vsetín vedl již 2:0 na zápasy, poslední krok ale nezvládl a Šumperk celou sérii otočil. Mezi nejvýraznější osobnosti týmu patřil brankář Lukáš Plšek, matador Josef Štraub či Josef Mikeš.
Zánik seniorů Dne 5. září 2007 valná Hromada APK LH vyloučila Vsetín z nejvyšší české hokejové ligy, kvůli nesplnění licenčních podmínek. Vsetín chtěl uspět s vyhrůžkou, že pokud nedostane licenci na první ligu, tak se obrátí civilnímu soudu. Chvíli se šířila fáma, že Vsetín odkoupí licenci od hokejového klubu HC Sareza Ostrava, ale tak se nakonec nestalo a Vsetín se obrátil na civilní soud, kde ovšem neuspěl a tak zanikli vsetínští SENIOŘI. Ale přesto všechno má Vsetín stále ještě úspěšnou mládež.


Přísnotice

Obec Přísnotice se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 807 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1348. Někdy se uvádí i rok 1341. Zpráva je v souvislostech založení fary v Unkovicích.
Přesná doba vzniku Přísnotic není známa, pravděpodobně vznikly ve 13. století. Kdo byl prvním majitelem Přísnotic není známo, teprve později je prokázáno, že patřily kounickému klášteru. Kounický klášter zastavil v roce 1535 své panství Ferdinandu I. a ten roku 1538 prodal tuto zástavu Jiřímu Žabkovi z Limburka. K zástavě náležela i obec Přísnotice s obilním desátkem, luhem i lesem a Želízkem i s jezerem. Roku 1566 Burian Žabka z Limburka prodal Albrechtu Černohorskému, pánu z Boskovic, Přísnotice s pustou vsí Želice. Albrecht odkázal ve své poslední vůli roku 1573 celý statek Janu Šemberovi, pánu v Boskovicích a Bučovicích. V roce 1574 získal vesnici hrabě František z Thurnu a roku 1590 koupil Přísnotice a Smolín Bedřich ze Žerotína za 4500 zlatých. Od té doby náležely Přísnotice panství židlochovskému a sdílely jeho majetkový osud. Na počátku stol. 16. měly Přísnotice 43 domů. Za války 30tileté zpustlo 29 domů. Ještě roku 1673 bylo 16 usedlostí pustých. R. 1790 měly 52 domů s 322 obyvateli, r. 1890 měly 130 domů s 767 obyvateli, r. 1900 158 domů s 773 obyvateli. Od roku 1633 je obec přefařena z Unkovic do Židlochovic. Od r. 1884 mají vlastní duchovní správu. Prvním farářem byl F. Doupovec. Kostel zasvěcený sv. Václavu stojí na místě staré kaple z r. 1861. Dříve bývala jen zvonice, která r. 1845 vyhořela. R. 1905 byl kostel rozšířen. Do r. 1806 patřily Přísnotice školou do Unkovic. Od tohoto roku se učilo na domě č. 58. R. 1887 postavena nová škola na místě obecní sýpky a domu č. 2. Prvním nadučitelem byl Ant. Hybler, Pavel Sedlák, potom Josef Gerlich. V obci byla vždy evangelická menšina, doložitelná i z dob před zákazem jiných než katolických vyznání. Po vydání Tolerančního patentu se přisnotičtí tajní evangelíci přihlásili ke své víře a organizačně patří do evangelického sboru Nosislav. Zde se podíleli na stavbě toleranční modlitebny a potom i evangelického kostela. Přísnotický hřbitov byl založen v roce 1864, dříve se pochovávalo v Unkovicích. V roce 1892 si postavili evangeličtí spoluobčané zvláštní hřbitov.Původní budova obecního úřadu byla postavena v roce 1899.Značný význam pro Přísnotice mělo vybudování silnice ze Žabčic do Přísnotic a Vranovic v roce 1859, do té doby zde byly pouze polní cesty. Ves trpěla válkami. Roku 1645 byl zničen a vypálen Švédy termanský mlýn, do něhož se jezdilo až ze Sokolnic, Hostěrádek, Brumovic a Krumvíře. 30. válka těžce dolehla na celý národ. Lid trpěl podvýživou a dostavil se i mor, který vyhubil mnoho obyvatel. R. 1663 drancovali zde Turci a Tataři. 12. 3. 1742 byla u Přísnotic svedena bitva s Prusy za přítomnosti krále Bedřicha II. V r. 1809 pobývala u vesnice napoleonská armáda, které museli občané přispívat k obživě obilím, vínem a senem. V r. 1866 zde pobývala pruská vojska. Jiné pohromy: Nakažlivými nemocemi zemřelo r. 1645 z 57 obyvatel 38, r. 1831 ze 433 obyvatel 16, r. 1836 13 obyvatel, r. 1866 4 obyvatelé. Větší požáry: r. 1818 shořelo 40 domů, požáru v roce 1845 padlo za oběť 36 domů, dřevěná zvonice, 13 stodol, 40 úlů a také 2 děti, v roce 1846 shořelo opět 11 domů, v r. 1856 9 domů.


Bohuslav Reynek

Narodil se v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na C.K. Vysoké škole technické, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát své první básně.
V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo.
Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est la…, básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si poté roku 1926 vzal za manželku. Následujících deset let žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku.
Roku 1944 byli Reynkovi donuceni se vystěhovat ze statku. Po několika měsících hledání nového bydliště se celá rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se na statek vrátili, ale po komunistickém puči v roce 1948 byl Reynkův statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. V této době vzniká většina Reynkova grafického díla a dozrává také jeho osobitý básnický projev.
V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců. V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie. Svoji poslední básnickou sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl - její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána.
Reynkova poezie vycházela dlouho pouze v bibliofilských vydáních nebo časopisecky, prvního souborného vydání se dočkala až roku 1969.
První sbírky, psané ve dvacátých letech minulého století, jsou ovlivněny expresionismem. Expresionistické tóny však postupně ztrácejí na významu, přestože mají i nadále v Reynkově poezii své místo. Po desetileté odmlce se básníkův projev mění. Významnější je motiv rodného kraje, Vysočiny, a její přírody. Z jeho básní je stále patrnější křesťanská spiritualita a láska k Bohu a ke všemu božímu stvoření po vzoru sv. Františka z Assisi. Zvláštní místo v jeho básních zaujímají obrazy z lidského hlediska zcela nepatrných tvorů, které přispívají k vylíčení básníkovy pokorné lásky k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpí. Vrcholem Reynkovy tvorby je jeho poslední sbírka Odlet vlaštovek.
Významná byla i jeho překladatelská činnost. Překládal z francouzského a německého jazyka především díla francouzských katolických básníků a německých expresionistů. Od konce čtyřicátých let se soustředí na překlady básnických sbírek své ženy Suzanne Renaudové.
Význam jeho překladatelského úsilí spočívá zejména v tom, že jako velmi dobrý znalec francouzské a německé literatury přeložil do češtiny díla do té doby českému čtenáři neznámých autorů. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou poezii.
Během studia na jihlavském gymnáziu se začal věnovat kresbě a malbě. Z tohoto období se dochovala olejomalba Portrét otce. Navázal kontakty se členy skupiny Osma a Skupiny výtvarných umělců, později i se skupinou Tvrdošíjní.
Ve dvacátých letech vytvořil v souvislosti s nakladatelstvím ve Staré Říši expresionistické linoryty. Při vydávání své vlastní edice Sešitů poezie spolupracoval s J. Čapkem a V. Hofmanem. V letech 1927-29 vystavoval svoje kresby, pastely a lepty na několika výstavách ve Francii, kde bylo jeho dílo velmi dobře přijato. Výtvarná tvorba pro něj v tomto období znamenala hlavní zdroj obživy.
Po roce 1933, kdy se Reynkova rodina natrvalo usadila v Petrkově, objevil Bohuslav Reynek techniku suché jehly. Tyto grafiky začínají od té doby nad kresbami uhlem a pastelem převažovat. Mezi lety 1933-1971 tak vytvořil více než šest set grafických listů technikou suché jehly nebo leptu.
Ve třicátých letech dominuje v jeho grafikách krajina, až od roku 1939 se výrazněji uplatňují motivy biblické. Za druhé světové války jsou nejčastějšími motivy ukřižování, pieta, zapření sv. Petra. Z této doby je také Pašijový cyklus. Nejvýznamnější část Reynkova grafického díla vzniká v 50. a 60. letech, např. cyklus Job, cyklus Don Quijote a množství dalších grafik.
Stejně jako básnická tvorba i tvorba grafická došla plného uznání až po pádu komunistického režimu v 90. letech.
Zhudebněním díla Bohuslava Reynka se zabývá např. skupina Hukl, jeho básně dále zhudebnili Vladimír Václavek, Karel Vepřek, má je v repertoáru i skupina Ejhle.


Carmen

Carmen je název opery z roku 1875, jejímž autorem Georges Bizet. Autory libreta jsou Henri Meilhac a Ludovic Halévy na motivy stejnojmenné novely Prospera Mériméeho.
Toto dílo, které je dnes počítáno mezi nejpopulárnější a nejuváděnější opery vůbec, při své premiéře 3. března 1875 zcela propadlo. Pro francouzské publikum uvyklé velkým operám se Carmen ukázala být příliš komplikovaná a příliš naturalistická.
Bizet zemřel čtvrt roku po premiéře zklamán, ale pevně přesvědčen, že se jedná o jeho nejlepší operu. Za pravdu mu dal teprve o několik let později stále sílící úspěch v zahraničí.
Carmen je opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve Španělsku v roce 1830.
Na rušném náměstí v Seville se don José setkává s Micaelou, která ho vyhledala se vzkazem od jeho matky. Z továrny na tabák vycházejí dělnice, mezi nimi i Carmen, která vyvolá svým chováním bitku mezi dělnicemi.
Don José má za úkol odvést Carmen do vězení, ta jej však přesvědčí, aby ji umožnil útěk a domlouvá si s ním schůzku v krčmě za hradbami Sevilly.
José si dva měsíce odpykával trest za útěk Carmen a nyní přichází na smluvené místo. Carmen mezitím v krčmě flirtuje s jeho nadřízeným - poručíkem Zunigou a také je zamilována do toreadora Escamilla, který ji připadá mnohem mužnější, než José.
Josého se ale Carmen také nechce vzdát, takže ho láká, aby s ní zůstal, ačkoliv jej signál již volá do kasáren. José nejen neuposlechne pokynu k návratu, ale navíc ze žárlivosti napadne Zunigu. Nezbývá mu teď, než se přidat k bandě pašeráků, jejíž členkou je Carmen, protože do kasáren se již vrátit nemůže.
José je členem tlupy pašeráků, ale stále se mu nedaří získat Carmen pro sebe - ta miluje Escamilla. Za Josém přichází Micaela s tím, že jeho matka umírá, ve stejnou chvíli přichází také Escamillo, který zve Carmen na býčí zápasy. José ztropí žárlivou scénu, odchází sice s Micaelou za matkou, ale vyhrožuje, že se brzy vrátí.
José se po smrti své matky vrací do Sevilly zrovna v den býčích zápasů. Carmen s ním ale již nechce mít nic společného - její srdce definitivně patří Escamillovi, který je jako úspěšný toreador oslavován celou Sevillou a imponuje jí rozhodně víc, než ukňouraný José.
Takto přímé odmítnutí José nesnese - probodne ze žárlivosti Carmen nožem a hned vzápětí se bez odporu nechává jako vrah i zatknout.
Premiéra Bizetovy Carmen v Paříži v roce 1875 prošla takřka bez úspěchu. Teprve osm let po Bizetově smrti nastoupila Carmen svou vítěznou cestu na operní pódia a od té doby patří k nejhranějším světovým operám. Libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy se inspirovali rozsáhlou novelou Prospera Meriméa o krásné a lehkomyslné Carmen, jejíž přelétavý život končí rukou odmítnutého milence, a vytvořili z ní působivou tragédii oslnivého španělského koloritu. Bizetovo mistrovské dílo neustále fascinuje nádhernou barevností orchestru, smyslem pro strhující dramatičnost i skvělými melodickými áriemi.


Fotbal Fulnek

Fotbal Fulnek je český fotbalový klub z Fulneku hrající MSFL.


Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1932

Hokejový turnaj v rámci Zimních olympijských her 1932 se konal od 4. do 13. února v Lake Placid v USA zároveň také jako 6. mistrovství světa. Turnaje se zúčastnila čtyři mužstva, která se utkala dvoukolově systémem každý s každým. Zlatou olympijskou medaili získali opět Kanaďané.
Z Evropy se vzhledem k přetrvávající hospodářské krizi do zámoří vydala pouze dvě evropská mužstva. Němci ani Poláci však neměli proti severoamerickým mužstvům šanci a jejich vzájemné souboje tedy rozhodly pouze o pořadí na třetím místě. Kanaďané sehráli s domácími Američany dvě vyrovnaná utkání, která obě dospěla do prodloužení. Druhé z nich se rozhodnout nepodařilo, ale bodově i tak nebylo o celkovém vítězi pochyb.
Kanada: Cockburn – Sutherland, Hinkel – Monson, Lindquist, Rivers – Wise,Simpson, Malloy.
USA: Farrell – Garrison, Anderson – Chase, Everett, Palmer – Bent, Cookman, Nelson.
Německo: Leinweber – Heinrich, Romer – Ball, Schröttle, Jaenecke – Strobl, Korff, Slevogt.
Polsko: Stogowski – Al. Kowalski, Sokolowski – Krygier, Sabinski, Adam Kowalski – Marchewczyk, Materski, Ludwiczak.
Branky: 3. Bent, 24. a 31. Cookman, 55. Garrison – 43. Adam Kowalski.
USA: Farrell – Garrison, Anderson – Chase, Everett, Palmer – Bent, Cookman, Nelson.
Polsko: Stogowski – Mauer, Al. Kowalski – Materski, Adam Kowalski, Marchewcyk – Sokolowski, Sabinski, Ludwiczak.
Branky: 3. a 15. Monson, 30. Malloy, 33. Wise – 54. Herker.
Kanada: Cockburn – Sutherland, Hinkel – Monson, Lindquist, Rivers – Simpson, Malloy, Wise.
Německo: Leinweber – Heinrich, Römer – Ball, Jaenecke, Korff – Strobl, Slevogt, Herke.
Branky: 11. a 13. Rivers, 24. Lindquist, 24. a 33. Monson, 34. a 35. Simpson, 47. Malloy, 52. Hinkel.
Kanada: Cockburn – Sutherland, Hinkel – Monson, Lindquist, Rivers – Wise, Malloy, Simpson.
Polsko: Stogowski – Sokolowski, Al. Kowalski – Sabinski, Adam Kowalski, Marchewcyk – Ludwiczyk, Materski, Krygier.
Branky: 1. Everett, 1. a 3. Chase, 25. Nelson, 35., 54. a 55. Palmer.
USA: Farrell, Frazier – Garrison, Anderson – Chase, Everett, Palmer – Bent, Nelson, Cookman.
Německo: Leinweber – Heinrich, Römer – Ball, Schröttle, Jaenecke – Slevogt, Strobl, Korff.
Branky: 3. Lindquist, 5. Monson, 23. Garbutt, 46. Rivers, 49. Duncanson.
Kanada: Cockburn – Hinkel, Sutherland – Monson, Lindquist, Rivers – Garbutt, Crowley, Duncanson.
Německo: Leinweber – Heinrich, Römer – Ball, Schröttle, Jaenecke – Korff, Strobl, Herker.
Branky: 7. Smith, 31. a 41. Palmer, 44. Chase, 50. Anderson.
USA: Smith – Fitzgerald, Anderson – Farrell, Garrison, Livingston – Chase, Bent, Palmer.
Polsko: Stogowski – Sokolowski, Materski – Sabinski, Marchewczyk, Krygier – Adam Kowalski, Ludwiczak, Al. Kowalski.
Branky: 2. Monson, 7. Simpson, 9. Rivers, 9. Monson, 15. Malloy, 32. Sutherland, 45. Simpson, 48. Hinkel, 50. Moore, 54. Wise.
Kanada: Wagner – Hinkel, Sutherland – Monson, Moore, Rivers – Simpson, Malloy, Wise.
Polsko: Stogowski – SokolowskI, Al. Kowalski – Krygier, Marchewczyk, Sabinski, Materski, Adam Kowalski, Ludwiczak.
Branky: 8. Chase, 15. Palmer, 28. Everett, 31. Garrison, 42. a 43. Bent, 47. Palmer, 55. Garrison.
USA: Farrell – Garrison, Hallock – Chase, Everett, Palmer – Nelson, Cookman, Bent, Anderson.
Německo: Leinweber – Heinrich, Römer – Ball, Schröttle, Jaenecke – Slevogt, Korff, Strobl.
Branky: 10. Simpson, 15. Rivers – 3. Everett, 34. Palmer.
Kanada: Cockburn – Sutherland, Hinkel – Monson, Lindquist, Rivers – Simpson, Malloy, Wise.
USA: Farrell – Garrison, Anderson – Chase, Everett, Palmer – Cookman, Nelson, Bent.
Branky: 6. a 34. Ball, 43. Strobl, 53. Ball – 32. Al. Kowalski.
Německo: Leinweber – Heinrich, Römer – Ball, Schröttle, Jaenecke – Strobl, Korff, Slevogt.
Polsko: Stogowski – Al. Kowalski, Sokolowski – Krygier, Sabinski, Adam Kowalski – Marchewczyk, Materski, Ludwiczak.
Útočníci: Walter Monson, Victor Lundquist, Romeo Rivers, Harold Simpson, Normand Malloy, Aliston Wise, Albert Duncanson, George Garbutt, Kenneth Moore.
Obránci: John Garrison, Osborn Anderson, Joseph Fitzgerald, Gerald Hallock, Robert Livingston.
Útočníci: Winthrop Palmer, John Bent, John Chase, Douglas Everett, John Cookman, Francis Nelson, Gordon Smith.
Útočníci: Rudolf Ball, Erich Herker, Martin Schröttle, Gustav Jaenecke, Werner Korff, Marquart Slevogt, Georg Strobl.
Útočníci: Adam Kowalski, Witalis Ludwiczak, Wlodzimierz Krygier, Czeslaw Marchewczyk, Kazimierz Materski, Roman Sabinski.


Drahomír Kadlec

Drahomír Kadlec je český hokejista, odchovanec příbramského hokeje, který získal bronzovou olympijskou medaili v roce 1992.
V současné době se věnuje trenérské činnosti jako trenér hokejbalu v KEB Kladno.


Verchojanské pohoří

Verchojanské pohoří, rusky , je pohoří na Sibiři, v Ruské federaci. Nejvyšší horou je Mus-Chaja na jihovýchodě v Suntar-Chajata.
Pohoří se táhne od Severního ledového oceánu na jih, až zhruba k městu Chandyga, na řece Aldanu. Je dlouhé zhruba 1200 km, prochází celé Jakutskou republikou a vypíná se téměř do výše 3000 metrů nad mořem. Pramení zde mnoho přítoků jak Leny, tak i již zmíněného Aldanu nebo řeky Jany, část pohoří leží v horním povodí Indigirky. Na západní straně se pohoří prudce svažuje do údolí Leny, na východě pak plynule přechází v další horské systémy – pohoří Čerského. Celá oblast těchto hor je jen velmi řídce osídlená, panují tu velmi kruté zimy – ty nejstudenější v celém Rusku; léta jsou také studená. Sníh tu zůstává téměř po celý rok. Na tomto území se nacházejí zásoby uhlí, stříbra, olova a zinku. Pohoří je pojmenováno podle města Verchojansk, který leží na řece Janě.


Mandelinkovití

Brouci čeledi Mandelinkovití jsou zastoupeni více než 35.000 druhy ve 2.500 rodech a tvoří tak jednu z nejpočetnějších čeledí brouků.
 Image:Flea_beetle.jpg|Indický druh dřepčíka Image: Colorado potato beetle.jpg|Mandelinka bramborová Leptinotarsa decemlineata Image:Timarcha_01.jpg|Mandelinka druhu Timarcha Image:Crioceris asparagi.jpg|Chřestovníček Crioceris asparagi Image:Hispid_beetle.jpg|Brouk podčeledi Hispinae Image:Dogbane_leaf_beetles.jpg| Mandelinka Chrysochus auratus


Olympus E-420

Olympus E-420 je kompaktní digitální zrcadlovka systému 4/3 standard firmy Olympus se snímačem o rozlišení 10 mpix. Fotoaparát podporuje objektivy Zuiko Digital.
Představena byla v březnu roku 2008 jako nástupce modelu Olympus E-410. Má nižší hmotnost a v době svého představení byl jednou z nejmenších DSLR vůbec.
E-420 používá systém Supersonic Wave Filter vyvinutý společností Olympus pro odstranění prachu a nečistot z povrchu snímače a technologii „živého náhledu“ scény na displeji. Přístroj může používat paměťové karty CompactFlash I/II, Microdrive nebo xD.
 Image:Olympus E-420.jpg|Olympus E-420 pohled zepředu Image:Olympus E-420.jpg|Olympus E-420 pohled zezadu


Akademie platónská

Akademie platónská byla skupina učenců ve Florencii kolem poloviny 15. století, kteří se shromáždili pod vedením Marsilia Ficina, vynikajícího překladatele a propagátora Platónovy filosofie, aby studovali a diskutovali o filosofii a klasických autorech. Vliv jejich modernizovaného a křesťansky laděného platonismu na myšlení italské renesance byl hluboký a dodnes přežívá v obecně známém pojmu „platonická láska“. Samotný Marsilio Ficino nepokládal Akademii za pouhou školu, nýbrž za společenství přátel.
Ačkoli tato skupina nikdy neměla organizovanou podobu, její členové se pokládali za obnovenou Akademii, kterou založil Platón v Athénách roku 387 př. n. l. Členové Platónské akademie byli většinou ve styku se dvorem Cosima a Lorenza z rodu Medici a mezi nejdůležitější z nich náleželi Angelo Poliziano, význačný básník a znalec antiky, profesor poezie a řečnictví na univerzitě ve Florencii, Cristofero Landino a učenci a filosofové Pico della Mirandola a Gentile de Becchi.


O&O Defrag

O&O Defrag je nástroj pro defragmentaci systému Microsoft Windows vyvíjený a prodávaný O&O Software. Obdržel několik ocenění od různých PC časopisů a je certifikován Microsoftem pro všechny jeho systémy postavené na NTFS včetně Windows 2000, 2003, XP a Vista.


François Rabelais

François Rabelais [Rab:lé] byl francouzský spisovatel, právník, lékař, botanik a stavitel, autor slavného románu Gargantua a Pantagruel.
Na přání otce advokáta vstoupil k františkánům poblíž Angers a kolem roku 1511 se stal knězem. V klášteře se setkal s myšlenkami italského humanismu, naučil se řecky a překládal Hérodota, což narazilo na odpor u pařížské Sorbonny i u jeho představených. Protekcí biskupa z Poitiers, benediktínského opata, mohl roku 1524 přestoupit do jeho kláštera a roku 1526 z řádu vystoupit. V letech 1528-1530 žil v Paříži, kde snad začal studovat medicinu a měl zde dvě nemanželské děti. Protože se v rostoucím napětí mezi katolíky a protestanty nemohl rozhodnout pro žádnou stranu, nechal se 1530 propustit z kněžského stavu a zapsal se na lékařskou fakultu v Montpellieru, kde také vydával spisy Hippokratovy a Galénovy, o něž se studium lékařství tehdy opíralo.
Vedle toho se věnoval psaní a roku 1532 vydal svůj první román s titulem Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy. Román - parodie na rytířské romány jeho doby - vyšel pod pseudonymem v Lyonu, kde se Rabelais usadil a stal lékařem v nemocnici. Roku 1534 vydal knihu o topografii starého Říma a krátce nato - po velkém úspěchu Pantagruela - opět pod pseudonymem román Strašlivý život velkého Gargantuy, otce Pantagruelova.
Roku 1535 se vzdal lékařského místa a stal se sekretářem vlivného pařížského biskupa Jeana de Bellay, jehož opakovaně doprovázel na cestách do Říma. Při té příležitosti dosáhl papežské povolení formálně znovu vstoupit do benediktinského řádu, což mu umožnilo získat výnosné kanovnické místo a zároveň provozovat lékařství. 1537 byl v Montpellier promován na doktora a začal přednášet Hippokratovy spisy na základě řeckého textu, a zároveň doprovázel biskupa Bellaye při různých politických misích. Protože Sorbonna kritizovala jeho romány jako nemravné, vydal 1542 jejich upravené vydání a s královským privilegiem další romány s prostým názvem Třetí kniha a Čtvrtá kniha. Když se po smrti tolerantního krále Františka I. k útokům Sorbonny přidal i reformátor Jean Calvin, odjel Rabelais do svobodného města Metz, kde působil jako lékař a tajemník. Díky svému ochránci, biskupovi du Bellay, byl dobře zaopatřen a mohl poslední léta života trávit v klidu.
Díky kombinaci prostého až vulgárního jazyka, vážných věcí, ironie a sarkasmu jsou Rabelaisovy romány dodnes živé a jméno Gargantua se stalo pojmem. Krátce po Rabelaisově smrti roku 1564 vyšla ještě Pátá kniha, která však přinejmenším zčásti není jeho dílem. Už roku 1585 vyšly všechny díly ve Śtrasburku německy a postupně se překládaly do mnoha dalších jazyků.


Hypatia z Alexandrie

Hypatia z Alexandrie byla pohanská novoplatónská filozofka a první historicky známá matematička. Žila v závěru řecko-římské doby v Egyptě v Alexandrii, kde působila na zdejší slavné akademii. Byla zavražděna davem zfanatizovaných křesťanů v období náboženských sporů; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Je ovšem možné, že její vražda byla vedena více politickými než čistě náboženskými motivy. Pozdější křesťanská tradice z Hypatie umučené zfanatizovanými křesťany vytvořila legendární postavu svaté mučednice Kateřiny, popravené udajně pohanským císařem pro křesťanské vyznání.
Hypatia byla dcerou matematika Theóna. Vzdělání získala v Athénách, působila v egyptské Alexandrii. Zasloužila se o rozkvět zdejší akademie, kde vyučovala matematiku a novoplatónskou filosofii. Věnovala se také astronomii a astrologii. Je jí připisováno autorství řady děl, ale žádné z nich se nezachovalo.
V alexandrijských vzdělaných kruzích požívala velké vážnosti, v jejím domě se scházeli přední učenci. Hypatiiným žákem a obdivovatelem byl křesťanský novoplatonik a pozdější biskup Synesios z Kyrenaiky.
V souvislosti se spory mezi pohany a křesťany byla rozsápána poštvaným davem křesťanů, za nímž s největší pravděpodobností stál Cyril Alexandrijský, který se obával jejího vlivu na alexandrijské vzdělané vrstvy.


Orgán veřejné moci

Orgán veřejné moci, též veřejný úřad je orgán, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, vůči nimž jedná vrchnostensky.
Orgány veřejnoprávních korporací vykonávající svou pravomoc v přenesené působnosti jsou formálně státním orgánem, ačkoli organizačně jsou součástí příslušného obecního nebo krajského úřadu. To s sebou přináší časté spory o to, zda je takový úřad způsobilý rozhodovat nestranně v řízeních, kde vystupuje jako jedna ze stran řízení příslušná obec nebo kraj, např. zda stavební odbor obecního úřadu může udělit obci stavební povolení, přestože všichni jeho zaměstnanci jsou vůči této obci v pracovním poměru a tím je dán jejich zvláštní vztah k jednomu z účastníků řízení.


Puntland

Puntland je autonomní stát uvnitř Somálska, který však není mezinárodním společenstvím uznáván. Svou nezávislost vyhlásil v roce 1998. Na rozdíl od sousedního Somalilandu však neusiluje o úplné odtržení od samotného Somálska, ale je pro jednotu somálského lidu a vytvoření fungujícího federativního státu.
Název je odvozen od Země Puntské, o které se zmiňují staroegyptské prameny a o níž se někteří domnívají, že existovala na území dnešního Somálska.
Puntland má vlastního prezidenta i armádu. Vlajka, znak a hymna Puntlandu jsou shodné se somálskými státními symboly.
Území bylo ve starověku osídleno převážně somálskými kmeny. Přibližně koncem roku 900 n. l. pronikl do oblasti islám, který si v této oblasti udržel dominantní postavení.
V období novověku v severovýchodní oblasti Somálska, respektive na území dnešního Puntlandu, existovaly tradiční struktury vlády - tři sultanáty: Mudug/Hobyo, sultanát ve východním Sanaagu a Majerteen. Italská a britská kolonizace však tyto struktury zničila. Roku 1960 získalo území nezávislost a byl vyhlášen Somálský stát, který byl však zmítán nepokoji, občanskou válkou a dnes jako stát de facto neexistuje. V roce 1991 se odtrhlo území bývalého Britského Somálska a vyhlásilo nezávislý stát Somaliland, který také není mezinárodně uznán. Jelikož Somálsko nemělo stabilní vládu a zmítalo se v krizi, rozhodl se vyhlásit nezávislost i Puntland.
Od roku 1998 tak funguje jako de facto nezávislý stát s vlastní vládou. V případě, že by se situace v Somálsku stabilizovala, Puntland je připraven stát se jeho autonomní součástí. O čemž může svědčit i užívání stejných státních symbolů, „somálských“ symbolů.
Oba útvary, jak Somaliland, tak Puntland, byly a jsou ekonomicky a politicky podporovány sousední Etiopií, tzv. somálským nepřítelem.
Prvním puntlandským vůdcem, respektive prezidentem, se roku 1998 stal Abdullahi Yusuf Ahmed, který svůj post zastával do roku 2001, kdy jej po prezidentských volbách nahradil Jama Alí Jama. Předchozí prezident však odmítl uznat výsledek voleb a rozhořely se boje a nespokojený bývalý vůdce, Yusuf Ahmed, napadl a obsadil hlavní město Puntlandu, Garoowe. Střety pokračovaly až do května 2002. V roce 2004 se stal Yusuf Ahmed prezidentem Somálska.
V prosinci 2004 zasáhla pobřeží vlna tsunami, která byla následkem zemětřesení v Indickém oceánu. Avšak jeho hrozivé důsledky byly v porovnání s jinými zasaženými oblastmi mezinárodním společenstvím ignorovány, respektive Puntlandu nebyla věnována adekvátní pozornost a potřebná humanitární pomoc.
V lednu 2005 byl zvolen novým prezidentem generál Mohamud Muse Hersi.
V listopadu roku 2006 Svaz islámských soudů, obsadil strategicky položenou osadu Bandirradley, ležící bízko puntlandských hranic v regionu Mudug. Mluvčí UIC se poté nechal slyšet, že plánují posup na Gaalkacyo. Poté současný prezident, generál Adde, oznámil, že bude vládnout podle islámského práva šaría, ale odlišně než Svaz islámských soudů. Důvodem bylo zabránění zpolitizování regionů a šíření islámského militarismu. Generál také prohlásil, že Puntland bude vzdorovat každému útoku tohoto uskupení.
Od vyhlášení nezávislosti má Puntland územní spory se sousedním Somalilandem o regiony Sanaag a Sool, které byly v minulosti součástí Britského Somálska, tedy dnešního Somalilandu. Ani hranice mezi Somalilandem a Puntlandem oficiálně neexistují. Spory se rozostřily poté, co puntlandská vláda prodala těžební práva australské společnosti i v těchto sporných oblastech. Konflikt vyústil v říjnu 2007, kdy Las Anod, hlavní regionální centrum Soolu, ovládl Somaliland.
Od roku 2008 trápí obyvatele Puntlandu velká sucha. Vláda musela požádat neziskové organizace o pomoc, zejména se zásobováním vody a jídla pro obyvatele v nejvíce postižených oblastech.
Prvním vůdcem Puntlandu se po vyhlášení nezávislosti roku 1998 stal Abdullahi Yusuf Ahmed, který je známý pro svůj autoritářský postoj. V čele Puntlandu stál tři roky.
14. listopadu 2001 byl zvolen delegací tradičních vůdců nový prezident Puntlandu, Jama Alí Jama. Předchozí prezident odmítl uznat výsledek voleb a rozhořely se boje a nespokojený Yusuf Ahmed napadl a obsadil hlavní město Puntlandu, Garoowe. Střety pokračovaly až do května 2002. Abdullahi Yusuf Ahmed se stal v roce 2004 prezidentem Somálska.
V prezidentských volbách 8. ledna 2005 byl zvolen generál Mohamud Muse Hersi, zvaný také generál Adde.
V zemi jsou zakázány politické strany. Výkonná moc je v rukou prezidenta, viceprezidenta a sboru devíti nominovaných ministrů. Funkcí viceprezidenta je asistovat prezidentovi a v případě jeho absenci jej zastupovat. Je volen sněmovnou ve spolupráci s prezidentem. I sbor ministrů má za úkol radit prezidentovi ve vládních záležitostech. Vláda je kolektivně odpovědná parlamentu za státní politiku. Moc zákonodárnou má jednokomorová Sněmovna reprezentantů tvořená 66 členy, z nichž je žen pět. Sněmovně předsedá prezident. Soudní moc vykonávají tři soudy, z nichž nejvýše postavený je Nejvyšší soud. Jeho soudci jsou jmenováni prezidentem a schváleni Sněmovnou reprezentantů.
„Ayn“ je název Puntlandské vlády pro oblast jihovýchodního regionu Togdheer nárokovanou také Somalilandem.
Od té doby, co Maakhir vyhlásil autonomii, Puntland nespravuje východní část Sanaagu. Tu si však stále nárokuje, obdobně jako Somaliland. A od října 2007 nemá pod kontrolou ani Sanaag, ani Sool.
Puntland se nachází v samotné „špičce“ Afrického rohu a je omýván vodami Adenského zálivu a Indického oceánu. Zabírá přibližně 1/3 Somálska. Na severozápadě sousedí se Somalilandem, na jihozápadě s Etiopií a na jihu se zbytkem Somálska. Pobřeží je 1 600 kilometrů dlouhé.
Jedná se o semiaridní oblast s teplým klimatem a průměrnými denními teplotami v rozmezí 27 až 37 stupňů Celsia.
Odhadovaný počet obyvatel Puntandu jsou 2,4 miliony, z nichž 65 % jsou kočovníci. Tempo růstu počtu obyvatel se zvyšuje v důsledku přílivu migrantů z okolních oblastí postižených válkou, například z jižního Somálska.
V současné době žije 30 % obyvatel v městech Bosaso, Las-Anod, Garoowe a Galkacyo.
Z celkové populace tvoří 70 % obyvatelstvo pod věkovou hranicí 30-ti let.
Převládajícím náboženstvím je sunitský islám a úředními jazyky jsou arabština a somálština. Oba jazyky jsou součástí afroasijské jazykové rodiny, přičemž arabština patří do semitské a somálština do kušitské jazykové skupiny.
Hlavními zdroji příjmů Puntlandu je zemědělství, chov hospodářských zvířat, rybaření a remittence, tedy peněžní obnos, který posílají občané pracující v zahraničí svým příbuzným zpět do země svého původu.
V oblasti Lasqorey vznikla továrna na zpracování ryb, která produkuje obrovské množství tuňáků. Továrna dosahuje komerční úrovně a její produkty najdeme nejen v Puntlandu, ale i mimo tuto oblast. Obdobná továrna se také staví v Habo, což pomůže lokálně snížit chudobu a nezaměstnanost.
V této oblasti se také nacházejí zatím nevyužívané zásoby uhlovodíku, ropy, a minerálů. Proto se současná vláda snaží podporovat zahraniční investory k těžbě a objevování přírodních zdrojů. V současnosti zde působí dvě společnosti:
Vláda podepsala smlouvu s těmito společnostmi a zaručila jim tak práva na tento průzkum a potažmo těžbu v regionech Bari, Nugaal, Mudug, ale i sporném Soolu, Sanaagu a Aynu. Proto dnes čelí vláda nejen kritice ze strany Somálska, ale i Puntlandu. Také byla vytvořeno Hnutí jednotného severního Somálska, které prosazuje zájmy obyvatel regionů Sool, Sanaag a Aynu a jejich právo na zdejší nerostné bohatství. A tudíž společnosti, které zde chtějí těžit či hledat nerostné zdroje, potřebují smlouvy s kometentními vůdci lokálních klanů.
Svoboda slova teoreticky existuje, ale v praxi není dordžována. Nevychází zde žádné zpravodajské noviny. Avšak fungují dvě soukromé televizní stanice a čtyři rozhlasové stanice, z nichž jedna je pod vlivem puntlandských politických autorit.


Seznam poštovních známek České republiky 1993 - 1999

Poštovní známky České republiky vydávalo v období 1993 až 2002 Ministerstvo dopravy a spojů České republiky, v období 2003 až květen 2007 Ministerstvo informatiky České republiky. Od června 2007 je vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. Náklady na vydávání poštovních známek hradí a jejich uvádění do oběhu provádí držitel poštovní licence - tzn. v letech 1993 až 2008 Česká pošta s. p.


Chrám Ping-ling

Chrám Ping-ling je rozsáhlý komplex jeskynních chrámů s tesanými buddhistickými reliéfy, které se nacházejí v Číně v oblasti u Žluté řeky. Chrám se nachází přibližně 80 km od Lan-čou, hlavního města provincie Kan-su. Zdejší jeskynní chrámy se vyvíjely více než tisíc let. Okolo roku 420, na konci doby vlády západní dynastie Ťin, zde byla vytesána první jeskyně. Další jeskyně zde byly postupně hloubeny v průběhu dalších dynastií.
V průběhu staletí však eroze spolu ze zemětřeseními způsobily, že mnoho jeskyň a vyobrazení bylo značně poničeno či úplně zničeno. V současné době je zde až 183 jeskyní, kdy každá je prakticky chrám - má často vlastní menší i větší buddhistické sochy apod. Největší sochou, která se zde nachází, je sedící, přímo do skály tesaný buddha Maitréja. Měří okolo 27 metrů.


Mille Miglia

Mille Miglia byl automobilový vytrvalostní silniční závod v Italii. Konal se 24× od roku 1927 do 1957, 13× před II. světovou válkou a 11× od roku 1947.
Myšlenka závodu a jeho první organizace patří mladým hrabatům Aymo Maggimu a Franco Mazzottimu, jako odpověď na to, že jejich Brescia ztratila italskou Grand Prix. Spolu s bohatými společníky vybral trasu z Brescie do Říma a zpět. Trasa měla tvar osmičky a délku okolo 1500 km - 1000 římských mil. První závod se se konal 26.-27. března 1927 a startovalo kolem 75 vozů - a pouze Italové. Vítěz dojel s časem kratším než 21 hodin a 5 minut.
Závod byl dočasně přerušen Mussolinim po nehodě v roce 1938, kdy bylo zabito několik diváků.
Stirling Moss vytvořil traťový rekord v roce 1955 s vozem Mercedes-Benz 300 SLR a dojel s časem 10 hodin 7 minut a 48 sekund. Moss a jeho navigátor Denis Jenkinson si projeli trať předem a Jenkins si sepsal poznámky k trati na 15 stop dlouhý papír, který četl a tak pomáhal Mossovi během závodu.
Po smrtelné nehodě v roce 1957, při které přišli o život dva jezdci a jedenáct diváků, byl závod zakázan.
Mille Miglia vynesla na výsluní slávy sportovní vozy Gran Turismo jako jsou Ferrari a Porsche.
Od roku 1977 se pod jménem Mille Miglia Storica koná přehlídka vozů vyrobených do roku 1957.
'''1° Ferdinando Minoia / Giuseppe Morandi - OM 665 S spyder - 21h04'48"1/5 - 77,238 km/h
''2° Timo Danieli / Renato Balestrero - OM 665 S spyder - 21h20'53"3/5 - 76,268 km/h
''3° Mario Danieli / Archimede Rosa - OM 665 S spyder - 21h28'02"1/5 - 75,845 km/h ----
'''1° Giuseppe Campari / Guilio Ramponi - Alfa Romeo 6c1500 SS spyder Zagato - 19ore14'05"4/5 - 84,128 km/h
''2° Archimede Rosa / Franco Mazzotti Biancinelli - Om 665 SMM spyder - 19h22'22"2/5 - 83,529 km/h
''3° Ermenegildo Strazza / Attilio Varallo - Lancia Lambda 221 spyder passo corto Casaro - 19h37'37"2/5 - 82,447 km/h
'''1° Giuseppe Campari / Guilio Ramponi - Alfa Romeo 6c1750 SS spyder Zagato - 18h04'25" - 89,688 km/h
''2° Giuseppe Morandi / Archimede Rosa - OM 665 SMM spyder - 18h14'14" - 88,884 km/h
''3° Achille Varzi / G. Colombo - Alfa Romeo 6c1750 SS spyder Zagato - 18h16'14"2/5 - 88,721 km/h
'''1° Tazio Nuvolari / G.Battista Guidotti - Alfa Romeo 6c1750 GS spyder Zagato - 16h18'59"2/5 - 100,450 km/h
''2° Achille Varzi / Carlo Canavesi - Alfa Romeo 6c1750 GS spyder Zagato - 16h29'51" - 99,348 km/h
''3° Giuseppe Campari / Attilio Marinoni - Alfa Romeo 6c1750 GS spyder Zagato 16h59'53"3/5 - 96,421 km/h
''' 1° Rudolf Caracciola / Wilhelm Sebastian - Mercedes-Benz SSKL spyder - 16h10'10" - 101,147 km/h
''2° Giuseppe Campari / Attilio Marinoni - Alfa Romeo 6c1750 GS Testa Fissa spyder Zagato - 16h21'17" - 100,001 km/h
''3° Giuseppe Morandi / Archimede Rosa - Om 665 SSMM spyder- 16h28'35" - 99,263 km/h
'''1° Bakunin Borzacchini / Amedeo Bignami - Alfa Romeo 8c2300 spyder Touring - 14h55'19"2/5 - 109,884 km/h
''2° Carlo Felice Trossi / Antonio Brivio - Alfa Romeo 8c2300 spyder Zagato - 15h10'59" - 107,995 km/h
''3° Luigi Scarfiotti / Guido D'Ippolito - Alfa Romeo 6c1750 GS Testa Fissa spyder Zagato - 15h44'41"3/5 - 104,141 km/h
'''1° Tazio Nuvolari / Decimo Compagnoni - Alfa Romeo 8c2300 spyder Zagato - 15h11'50" - 108,572 km/h
''2° Carlo Castelbarco / Franco Cortese - Alfa Romeo 8c2300 Monza spyder - 15h38'22"2/5 - 105,501 km/h
''3° Piero Taruffi / Aurelio Pellegrini Quarantotti - Alfa Romeo 8c2300 spyder Zagato - 16h00'57" - 103,023 km/h
'''1° Achille Varzi / Amedeo Bignami - Alfa Romeo 8c2600 Monza spyder Brianza - 14h08'05" - 114,307 km/h
''2° Tazio Nuvolari / Eugenio Siena - Alfa Romeo 8c2300 Monza spyder - 14h16'58" - 113,122 km/h
''3° Louis Chiron / Archimede Rosa - Alfa Romeo 8c2600 Monza spyder Brianza - 15h24'00" - 104,915 km/h
'''1° Carlo Pintacuda / Alessandro Della Stufa - Alfa Romeo Tipo B spyder - 14h04'47" - 114,753 km/h
''2° Mario Tadini / Leopoldo Chiari - Alfa Romeo 8c2600 Monza spyder - 14h46'38" - 109,337 km/h
''3° Gianni Battaglia / Giuseppe Tuffanelli - Alfa Romeo 8c2600 Monza spyder - 15h04'08" - 107,220 km/h
'''1° Antonio Brivio / Carlo Ongaro - Alfa Romeo 8c2900A spyder - 13h07'51" - 121,622 km/h
''2° Giuseppe Farina / Stefano Meazza - Alfa Romeo 8c2900A spyder - 13h08'23" - 121,539 km/h
''3° Carlo Pintacuda / Aldo Stefani - Alfa Romeo 8c2900A spyder - 13h44'17" - 116,246 km/h
'''1° Carlo Pintacuda / Paride Mambelli - Alfa Romeo 8c2900A spyder - 14h17'32" - 114,747 km/h
''2° Giuseppe Farina / Stefano Meazza - Alfa Romeo 8c2900A spyder - 14h35'11" - 112,433 km/h
''3° Laury Schell / René Carriere - Delahaye 135MS spyder- 14h54'55" - 109,954 km/h
'''1° Clemente Biondetti / Aldo Stefani - Alfa Romeo 8c2900B spyder Touring - 11h58'29" - 135,391 km/h
''2° Carlo Pintacuda / Paride Mambelli - Alfa Romeo 8c2900B spyder Touring - 12h00'31" - 135,008 km/h
''3° Piero Dusio / Rolando Boninsegni - Alfa Romeo 8c2900B spyder - 12h37'31" - 128,414 km/h
'''1° Friz Huschke von Hanstein / Walter Baumer - BMW 328 coupé - 8h54'46"3/5 - 166,723 km/h
''2° Giuseppe Farina / Paride Mambelli - Alfa Romeo 6c2500 Super Sport spyder Touring - 9h10'16"2/5 - 162,028 km/h
''3° Adolf Brudes / Ralph Roese - BMW 328 spyder - 9h13'27"3/5 - 161,095 km/h
'''1°Clemente Biondetti / Emilio Romano - Alfa Romeo 8c2900B coupé Touring - 16h16'39" - 112,240 km/h
''2° Tazio Nuvolari / Francesco Carena - Cisitalia 202 SMM spyder - 16h32'35" - 110,439 km/h
''3° Inico Bernabei / Tullio Pacini - Cisitalia 202 MM coupé - 16h38'17" - 109,808 km/h
'''1° Clemente Biondetti / Giuseppe Navone - Ferrari 166 S coupé Allemano - 15h05'44" - 121,227 km/h
''2° Alberto Comirato / Lia Comirato Dumas - Fiat-Comirato 1100 Sport spyder - 16h33'08" - 110,559 km/h
''3° Francesco Apruzzi / Angelo Apruzzi - Fiat 1100 S coupé - 16h52'30" - 108,444 km/h
'''1° Clemente Biondetti / Ettore Salani - Ferrari 166 MM spyder Touring - 12h07'05" - 131,456 km/h
''2° Felice Bonetto / Francesco Cassani - Ferrari 166 MM spyder Touring - 12h35'07" - 126,576 km/h
''3° Franco Rol / Vincenzo Richiero - Alfa Romeo 6c2500 competizione coupé - 12h51'10" - 123,942 km/h
'''1° Giannino Marzotto / Marco Crosara - Ferrari 195 S coupé Touring - 13h39'20" - 123,209 km/h
''2° Teodoro Serafini / Ettore Salani - Ferrari 195 S spyder Touring - 13h46'53" - 122,084 km/h
''3° Juan Manuel Fangio / Augusto Zanardi - Alfa Romeo 6c2500 competizione coupé - 14h02'05" - 119,881 km/h
'''1° Luigi Villoresi / Pasquale Cassani - Ferrari 340 America coupé Vignale - 12h50'18" - 121,822 km/h
''2° Giovanni Bracco / Umberto Maglioli - Lancia Aurelia B20-2000 coupé Pininfarina - 13h10'14" - 118,749 km/h
''3° Piero Scotti / Amos Ruspaggiari - Ferrari 212 Export spyder Motto - 13h22'04" - 116,997 km/h
'''1° Giovanni Bracco / Alfonso Rolfo - Ferrari 250 S coupé Vignale - 12h09'45" - 128,591 km/h
''2° Karl Kling / Hans Klenk - Mercedes 300 SL coupé - 12h14'17" - 127,798 km/h
''3° Luigi Fagioli / Vincenzo Borghi - Lancia Aurelia B20-2000 coupé Pininfarina - 12h40'05" - 123,460 km/h
'''1° Giannino Marzotto / Marco Crosara - Ferrari 340 America spyder Vignale - 10h37'19" - 142,347 km/h
''2° Juan Manuel Fangio / Giulio Sala - Alfa Romeo 6c3000 CM coupé Colli - 10h49'03" - 139,773 km/h
''3° Felice Bonetto / U. Peruzzi - Lancia D20 coupé Pininfarina - 11h07'40" - 135,876 km/h
'''1° Alberto Ascari - Lancia D24 Carrera spyder Pininfarina - 11h26'10" - 139,645 km/h
''2° Vittorio Marzotto - Ferrari 500 Mondial spyder Scaglietti - 12h00'01" - 133,080 km/h
''3° Luigi Musso / Augusto Zocca - Maserati A6GCS/53 spyder - 12h00'10" - 133,052 km/h
'''1° Stirling Moss / Denis Jenkinson - Mercedes-Benz 300 SLR spyder - 10h07'48" - 157,650 km/h
''2° Juan Manuel Fangio - Mercedes-Benz 300 SLR spyder - 10h39'33" - 149,824 km/h
''3° Umberto Maglioli / Luciano Monteferrario - Ferrari 118 LM spyder Scaglietti - 10h52'47" - 146,786 km/h
'''1° Eugenio Castellotti - Ferrari 290 Mille Miglia spyder Scaglietti - 11h37'10" - 137,442 km/h
''2° Peter Collins / Louis Klementaski - Ferrari 860 Monza spyder Scaglietti - 11h49'28" - 135,059 km/h
''3° Luigi Musso - Ferrari 860 Monza spyder Scaglietti - 12h11'49" - 130,934 km/h
'''1° Piero Taruffi - Ferrari 315 S spyder Scaglietti - 10h27'47" - 152,632 km/h
''2° Wolfgang Von Trips - Ferrari 315 S spyder Scaglietti - 10h30'48" - 151,902 km/h
''3° Olivier Gendebien / Jacques Washer- Ferrari 250 GT berlinetta Scaglietti - 10h35'53" - 150,688 km/h


Guš Katif

Guš Katif byl blok 17 izraelských osad v jižní části Pásma Gazy. V srpnu 2005 bylo v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení nuceno své domovy opustit na 8 000 obyvatel tohoto bloku osad. Krátce poté byly jejich domy zdemolovány.
Přestože vesnice Kfar Darom existovala již ve 30. a 40. letech 20. století, až do Války o nezávislost, pásmo osad Guš Katif vzniklo až v roce 1968, kdy Jigal Allon představil myšlenku vybudování dvou osad uprostřed Pásma Gazy. Prolomení souvislého arabského osídlení ze severu na jih považoval za rozhodující posíletí izraelské bezpečnosti v této oblasti, která byla do Šestidenní války v roce 1967 okupována Egyptem. Kfar Darom pak byl jako jedna z prvních izraelských zemědělských osad v tété oblasti znovu-založen v roce 1970. Alonova představa nakonec spočívala v existenci pěti klíčových oblastí, které zaručovaly izraelskou přítomnost podél celého Pásma Gazy. Po podepsání Egyptsko-izraelské mírové smlouvy v roce 1979 a odstranění páté oblasti jižně od Rafahu, byly čtvrtá a třetí oblast spojeny do jednoho bloku, který později začal být znám jako Guš Katif. Druhá oblast - Necarim - byla až do 90. let značně s Guš Katifem propojena, ale po podepsání Oselských dohod, byl blok více orientován na oblast Aškelonu.
Během 80. let byly zakládány nové komunity, zejména díky přílivu bývalých osadníků ze Sinaje. Většina komunit byla zakládána jako zemědělská družstva.
Guš Katif se nacházel v jihozápadním cípu Pásma Gazy. Na jihozápadu sousedil s Rafahem a egyptskou hranicí, na východě sousedil s Khan Yunis, na severovýchodě s Dejr el-Bala a na západě a severozápadě se Středozemním mořem. Zhruba kilometr široký pás podél středomořského pobřeží byl osídlen palestinskými beduíny, známými jako al-Mawasi. Většina z Guš Katifu ležela na písečných dunách, které oddělují pobřežní planinu od moře, podél celého jihovýchodního Středomoří.
Osadníkům z Guš Katifu sloužily pro dopravu dvě silnice: silnice č. 230, která směřovala z jihozápadu od egyptské hranice z Rafiah Jam podél moře, přes Kfar Jam do Tel Katify při severní hranici Guš Katifu, a silnici č. 240, která byla paralelní k předešlé silnici, od níž byla vzdálená zhruba kilometr do vnitrozemí, a po které probíhala většina dopravní komunikace, a která sloužila jako hlavní komunikace Guš Katifu.
V pásu osad Guš Katif žilo na 8 tisíc obyvatel, z nichž mnozí byli ortodoxní religiózní sionističtí Židé a část z nich byli sekulární Židé. V této oblasti žilo několik set muslimských rodin. Jednalo se zejména o příslušníky beduínských komunit al-Mawasi. Ti, kteří přestože byli technicky obyvatele Palestinské autonomie, mohli využívat svobody pohybu na těchto izraelských územích a s jeho obyvateli žili v míru.
Na ekonomice bloku Guš Katifu se ve velké míře podílelo zemědělství. Nacházely se zde jedinečné skleníkové komplexy s vyspělými technologiemi, ve kterých byla pěstována listová zelenina a byliny. Veškeré pěstitelství podléhalo nejstriktnějším zdravotním, estetickým a náboženským požadavkům a předpisům. Většina ekologických zemědělských produktů bylo exportováno do Evropy. Kromě toho se v Acmoně nacházela největší izraelská lesnická školka a v Katifu byla s 800 kravami druhá největší izraelská mlékárna.
Celková částka získaná exportem produktů ze skleníků v pásmu Guš Katif, které vlastnilo 200 firem byla 200 milionů $ ročně a tvořila tak 15 % zemědělského exportu Státu Izrael.
Celková aktiva pásma Guš Katif byla odhadována na 23 miliard $.
Nadace pro ekonomickou spolupráci, kterou založila Evropská unie, souhlasila s odkoupením skleníků pro Palestinskou autonomii v hodnotě 14 milionů $, aby 4 tisíce palestinských Arabů mohli, po odchodu izraelských osadníků, pokračovat ve své práci. Bývalý prezident Světové banky, James Wolfensohn, na tento projekt sám přispěl 500 tisíci $.
Když izraelská armáda opustila Pásmo Gazy, tisíce palestinských Arabů tuto oblast začaly rabovat a 800 ze 4 000 skleníků byly zničeny.
Přestože byly osady v pásmu Guš Katif a příjezdové cesty střeženy divizí izraelské armády, osadníci byli neustále vystavení útokům.
Během První intifády, která vypukla poblíž Gazy, byli obyvatele Guš Katifu v první linii násilí a často byli obětmi kamenování svých komunikací a dalších incidentů.
Znovu se obyvatelé Guš Katifu stali cílem tisíců násilných útoků palestinských teroristů od vypuknutí Intifády al-Aksá. Na oblast Guš Katifu dopadlo více než 6 tisíc minometných bomb a raket Kassám. Způsobily především škody na majetku a psychologickou újmu, avšak několik z těchto útoků mělo za následek oběti na lidských životech. Jejich hlavním důsledkem však byl těžký šok a strach. Většina z pozemních útoků se sestávala ze střelby. Při jednom z těchto útoků, tři palestinské děti ve věku 14, 12 a 8-10 let pronikly do izraelské osady a pokusily se ubodat židovské děti. Došlo také k pokusům proniknout na toto území přes Středozemní moře.
Velmi časté byly útoky na izraelská vozidla jedoucí po silnici Kissufim. Při jednom takovém útoku v květnu 2004, zavraždili palestinští teroristé Tali Hatuel, která byla v osmém měsíci těhotenství a její čtyři dcery ve věku od 2 do 11 let. Při jiném útoku došlo k bombovému útoku na školní autobus, který měl za následek dvě mrtvé a mnoho zraněných dětí.
13. srpna 2005 byl blok Guš Katif uzavřen pro lidi, které zde neměli trvalé bydliště, což byl jeden z prvních kroků evakuace. Většina osadníků neuposlechla Zákon o stažení, který pokládala za vysoce nemorální a nelegitimní a neopustila své domovy. 15. srpna 2005 začala nucená evakuace osad v bloku Guš Katif. 22. srpna 2005 byli vystěhováni poslední obyvatele bloku Guš Katif, žijící v Necarim. Následně byly ničeny všechny obytné objekty. 12. září 2005 se izraelská armáda stáhla ze všech osad za Zelenou linii z roku 1949. Všechny veřejné budovy, stejně jako průmyslové budovy, továrny a skleníky, které nemohly být odvezeny, byly ponechány nedotčeny.
Ve stejný den se tisíce rozradostněných palestinských Arabů pustili do prohledávání, vandalizování, demolování a ničení synagog. Jeden muž v Necarim prohlásil: „Izraelci ničily naše domy a naše mešity. Dnes my naoplátku ničíme ty jejich.“ Původní záměr izraelské vlády bylo zničit i synagogy a ješivy, ale den předtím vláda podlehla tlaku ortodoxních židovských organizací a toto rozhodnutí odvolala.
Osady Guš Katif byly koncentrovány do jednoho bloku, nacházely se v jihozápadní části Pásma Gazy a byly obklopeny plotem.
Kromě Guš Katif se v Pásmu Gazy nacházely ještě další tři osady při severní části této oblasti a jedna v centrální části Pásma Gazy.


Malá Voda

Malá Voda je přírodní památka ev. č. 1189, která se nachází v okrese Olomouc západně od města Litovel v údolí řeky Morava. Správa CHKO Litovelské Pomoraví.
Důvodem ochrany je malý úsek přirozeného toku v Litovelském Pomoraví.


Addamax

Firma Addamax byla založena roku 1986 v illinoiském městě Champaign doktorem Peterem A. Alsbergem. Firma vytvořila Trusted operating systemy umístěné v ATT System V a Berkeley jako varianty UNIXu. Addamax měl prodejní a vývojovou kancelář v marylandském Gaithersburgu.


Jiří Stránský

Jiří Stránský je český spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel a skaut.
Jiří Stránský pochází z pražské patricijské rodiny, po svém otci má aristokratické předky, z matčiny strany je vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra. Mezi jeho příbuzné patří i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík.
Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení. Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za krádež odsouzen na tři a půl roku do vězení. Po návratu z vězení pracoval jako technik u Benziny až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998.
Ve vězení se setkal s katolickými spisovateli, což jej podnítilo ke psaní.


Generální útok

Generální útok je vojenský termín, označující hlavní, rozhodují útok, jehož cílem je bezprostřední dosažení rozhodujícího úspěchu - tj. buďto přímo dosažení primárních cílů operace, nebo přivedení nepřítele do takové pozice, kdy pro něj už dál nebude možné bránit splnění těchto cílů.
V případě obléhání se za generální útok označuje útok, jehož cílem je definitivní prolomení hradeb a dobytí pevnosti.
Pojem generální útok může být též použit v trochu jiném významu - jakožto pojem označující útok, do něhož byla nasazena veškerá dostupná úderná síla. Příkladem může být například zoufalý pokus probít se z obklíčení.


Šotouš

Slovo šotouš označuje člověka, který má silnou zálibu v železniční, případně i jiné veřejné dopravě. Pravděpodobně pochází z anglického slova shoot. Masové rozšíření slova v rámci zájmové skupiny, kterou označuje, je kladeno asi do roku 2004: nejprve bylo vnímáno jako nadávka, brzy se však jeho význam rozšířil na každého, komu je dráha koníčkem a fotografuje ji, a ač si zachovalo jistý punc hanlivosti, pro některé se změnilo až v hrdé sebeoznačení. Přesné okolnosti rozšíření slova ani bližší určení jeho původce nejsou obecně známy. Podle autorů stránek Posázavský pacifik vyšlo slovo na světlo v rozhovoru týdeník Reflex s členy KHKD.
Tento druh zábavy je znám po celém světě. V anglosaských zemí je najdeme pod označením railfan nebo train-spotter, dlouhodobě se v různých jazycích pro citovou zálibu v železnici objevuje též označení siderodromofil.
Původně se označení „šotouš“ používalo pro fanoušky železniční dopravy a zejména jejich fotografickou činnost. Tito lidé si své oblíbené dopravní prostředky, tratě, nádraží a další zařízení fotí. Mnozí z nich své fotografie vystavují na různých specializovaných internetových stránkách, účastní se diskuzí, podílejí se na tvorbě zájmových publikací, atd. Někteří šotouši od fotografií očekávají vysokou kvalitu a za tímto účelem si pořizují drahou digitální zrcadlovku se stativem a kvalitním objektivem.
Podobně zaměření a z většiny totožní jsou s nimi tzv. dráhaři, jejichž zálibou je projet co nejvíce tratí, včetně tratí bez pravidelné veřejné dopravy, projít i zrušené tratě atd. a vše dokumentovat. Po zastavení vlaku se typicky na rozdíl od ostatních cestujících vydávají do okolí vlaku, aby jej i se stanicí zdokumentovali. Mnohdy číhají na atraktivních místech v krajině na průjezdy různých speciálních vlaků, oblíbeným motivem bývají mosty, skalní útvary, středověké hrady či úvratě. O víkendech a dovolených vyrážejí buď samostatně, nebo ve skupinách na takzvané šotoakce. Taktéž se často se svými fotoaparáty motají kolem významných železničních projektů.
Správný šotouš zná zpaměti značnou část jízdních řádů včetně jejich historie, typová označení lokomotiv i vozů a většinu stanic a zastávek, a protože se kolem železnice neustále pohybuje, má utkvělou představu, že všemu rozumí. Je přímo posedlý dráhou a fotografuje na ní všechno možné i nemožné.
Sigmund Freud v roce 1905 vysvětloval oblibu železnice slastí způsobenou mechanickými vzruchy, jakou u dětí způsobuje kolébání, houpání nebo vyhazování do výšky: „Otřásání při jízdě vozem a později při cestování po železnici má tak fascinující účinek na starší děti, že alespoň všichni chlapci se jednou v životě chtějí stát průvodčím nebo kočím. Dění na železnici vzbuzuje u nich nevysvětlitelný zájem mimořádné síly a v období fantazijní činnosti se jim stává jádrem vyloženě sexuální symboliky. Nutkání k takovému spojení jízdy po železnici se sexualitou zřejmě vychází ze slastné povahy pohybových počitků.“ Vytěsněním těchto slastných počitků pak Freud vysvětluje úzkost z železnice, siderodromofobii.
Slovo šotouš se vzácně vyskytuje i ve starší literatuře jako přetvoření běžnějšího slova šotek.
V českém překladu Tolkienovy knihy Hobit překladatel František Vrba v roce 1978 výrazy goblin, hobgoblin a orc překládal jako skřet, rarach a šotouš.
Patrik Ouředník ve svém Šmírbuchu jazyka českého uvádí výraz šotouš coby synonymum pro homosexuála.
Další a ještě starší odkaz na výraz „šotouš“ lze najít u Voskovce a Wericha v jedné scénce o císaři Nerovi. Citace je: „Nerouš, Nerouš, to byl šotouš“. Tento výraz se používal již za první republiky, a z kontextu scénky lze dovodit, že tehdy mohl odpovídat současnému pojmu „šoumen“.


Sajjid Alí Chameneí

Ájatolláh Sajjid Alí Chameneí je od úmrtí Rúholláha Chomejního v červnu 1989 duchovním vůdcem Íránu a tím faktickou hlavou státu. V letech 1981–1989 byl v pořadí třetím prezidentem Íránu a patřil k předním Chomejního důvěrníkům. Jeho rodina, která odvozuje svůj původ od imáma Husajna, měla silné náboženské kořeny – otec Hádží Sajjid Džavád Chameneí dosáhl hodnosti mudžtáhida, děd Sajjid Husajn Chameneí byl ájatolláhem v iráckém Nadžafu. Pro svůj konzervatismus je Chameneí v současnosti hlavní brzdou liberalizace islamistického režimu v Íránu.
Chameneí se narodil ve městě Mašhadu jako druhý nejstarší z devíti dětí – dva z jeho bratrů jsou dnes rovněž duchovními. Po studiu na různých teologických seminářích se stal jedním z žáků Rúholláha Chomejního a od roku 1963 byl aktivní v islamistickém hnutí, které se stavělo na odpor světskému režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Mezi lety 1964 a 1978 byl několikrát za své politické smýšlení vězněn.
Šáhův pád počátkem roku 1979 vynesl Chameneího do funkce člena revoluční rady a náměstka ministra obrany. Jeho přičiněním byla také 19. února 1979 založena Islámská republikánská strana, konzervativní politické uskupení, sdružující různé fundamentalistické proudy v zemi. V roce 1980 učinil dosud nepříliš známého Chameneího středem pozornosti výrok, jímž tvrdě napadl ženy protestující proti příkazu povinně nosit šátek. "Nechci je nazývat prostitutkami," řekl, "to, co činí prostitutka, dotýká se jen jí samotné, ale to, co činí tyto ženy, dotýká se celé společnosti."
Po úspěšném atentátu na prezidenta Muhammada Alího Radžáího 30. srpna 1981 byl Chameneí na Chomejního návrh zvolen 95 % hlasů 2. října prezidentem republiky. Sám se tehdy ještě léčil z následků bombového útoku, který ho vážně zranil při modlitbě v mešitě – od těch dob má postiženou pravou ruku. Názory nového prezidenta na probíhající konflikt s Irákem byly podobně nesmiřitelné jako názory Chomejního. „Válka, válka až do konečného vítězství,“ prohlásil rozhodně. Teprve jmenování pružného Alího Akbara Rafsandžáního vrchním velitelem ozbrojených sil umožnilo konflikt v roce 1988 ukončit.
Dne 3. června 1989 zemřel duchovní vůdce Chomejní a Rada expertů o den později překvapivě zvolila jeho nástupcem Chameneího. Tento vývoj přijalo duchovenstvo s jistým odporem, protože dosavadní prezident neměl v šíitské hierarchii příliš vysoké postavení. Kvůli volbě musela být změněna ústava a Chameneí byl povýšen na ájatolláha – v Íránu je funkce duchovního vůdce prakticky doživotní.
Na rozdíl od svého přechůdce neměl Chameneí zdaleka takovou autoritu a charisma, aby mohl ztělesňovat „jednotu íránského lidu“. Jeho přístup k věcem veřejným byl spíše skrytý – do každodenních politických rozhodnutí zasahoval málo, snažil se však neustále vyvažovat aktuální rozloženi sil. Aby si zajistil kontrolu nad duchovenstvem, v němž hlavně na počátku nechyběly kritické hlasy na jeho osobu, nechal zřídit Zvláštní soud pro duchovenstvo; jeho pokus získat v roce 1994 titul velkého ájatolláha ale selhal.
Vlivní konkurenti uvnitř kléru byli v průběhu doby buď zbaveni moci, nebo dokonce dáni do domácího vězení. Naopak neúspěšní kandidáti na úřad prezidenta dostali jiné funkce – tak duchovní vůdce udržoval řevnivost na íránské politické scéně a tím nepřímo posiloval svoje postavení. Pokud jde o vztah k Salmanu Rushdiemu, proti němuž vyhlásil Rúholláh Chomejní fatvu, byl Chameneí nekompromisní: „Černý šíp smrti je vystřelen a na cestě k cíli.“
Dne 6. srpna 1991 byl v Paříži zavražděn poslední předseda vlády jmenovaný šáhem, Šápúr Bachtijár, a podle výpovědi jednoho ze zatčených atentátníků byl čin přímo nařízen Chameneím. Také atentát v řecké restauraci Mykonos v Berlíně, spáchaný 17. září 1992 na čtyřech kurdských exilových politicích, pravděpodobně organizovala nejvyšší místa v Íránu, přičemž Chameneí a tehdejší prezident Rafsandžání byli o přípravách předem informováni.
Zvolení proreformního duchovního Muhammada Chátamího v roce 1997 prezidentem republiky a vítězství reformistů v parlamentních volbách o tři roky později způsobily v Íránu nástup určité liberalizace v celospolečenském měřítku. Chameneího snahou bylo především udržet proces pod kontrolou, aby nedošlo k narušení teokratických základů státu. Jeho zahraničněpolitické názory, které vycházely z představ Rúholláha Chomejního, doznaly jen minimálních změn, třebaže vláda dělala vše pro to, aby vylepšila obraz země ve světě. V roce 1999 Chameneí prohlásil, že "z islámských, lidských, hospodářských, bezpečnostních a politických důvodů je existence Izraele hrozbou pro národy a státy v regionu" a že "zbývá jen jediná možnost, jak řešit situaci na Blízkém východě: rozbít a zničit sionistický stát".
V letech 2004–2005 se za aktivní účasti duchovního vůdce podařilo proces liberalizace v podstatě zastavit. Vnějším projevem toho vývoje byly parlamentní volby z roku 2004, v nichž díky manipulacím triumfovaly konzervativní síly, a vítězství konzervativce Mahmúda Ahmadínedžáda v prezidentských volbách o rok později. Aktuální spor s USA o íránský jaderný program komentoval Chameneí v tom smyslu, že Írán nechce vlastnit „atomové zbraně a Západ to ví. Odporuje to politickým a hospodářským zájmům země i dikci islámského učení.“ Současně ale oznámil, že v jaderném programu se bude pokračovat.
Poslední dobou se šíří spekulace o Chameneího zdravotním stavu. Podle některých zpráv prý trpí rakovinou a jinými vážnými chorobami.


Tropico

Hlavními zdroji příjmů Tropica jsou vývoz surovin a turistika. Suroviny jsou produkovány v postavených budovách: na farmách je možné pěstovat některou ze sedmi druhů plodin, na rančích lze chovat dobytek nebo kozy, v dolech těžit železo, bauxit nebo zlato, v rybářských molech lovit ryby a v táboře dřevorubců kácet stromy a vyrábět z nich dřevo. Suroviny z budov odvážejí povozníci do přístavu, kde je přístavní dělníci nakládají na lodě. Z některých surovin lze v továrnách vyrábět zboží, které je pak při vývozu mnohem dražší než původní surovina.
Druhým zdrojem příjmů je turistika. Turisté připlouvají na jachtách, po postavení letiště také přilétají v letadlech. Dělí se do tří tříd podle požadavků na kvalitu služeb a množství peněz, které mohou utratit. Po příletu na Tropico se turisté ubytovávají v hotelích a navštěvují turistické atrakce a zábavní podniky, v nichž utrácejí peníze.
Na ostrově působí šest politických hnutí, stoupenci každého z nich mají rozdílné požadavky:
Každý občan potřebuje dostatek jídla, odpočinku, zábavy, lékařské péče a náboženských služeb. V závislosti na tom, zda a jak jsou tyto potřeby uspokojovány, roste nebo klesá jeho pocit štěstí a s ním i respekt k osobě prezidenta.
Jednou za 5 až 10 let lidé požadují volby. Jejich požadavek lze odmítnout, ale pak silně klesne jejich spokojenost. Pokud diktátor volby uspořádá, bude proti němu kandidovat jeden z občanů Tropica. Diktátor musí získat nadpoloviční většinu hlasů, jinak hra končí a hráč prohrál. Část hlasů je možné zmanipulovat, ale pokud se tak stane, svoboda na ostrově silně poklesne.
Občané, kteří jsou velmi nespokojení, mohou protestovat proti režimu nebo se dokonce vzbouřit a zaútočit na prezidentský palác. Jeho dobytí znamená konec hry. Nespokojení vojáci navíc mohou zorganizovat vojenský převrat.
V zájmu diktátora je udržovat dobré vztahy se Sovětským svazem i s USA. Vztahy se Sovětským svazem závisí na vztazích s komunistickým hnutím na ostrově, vztahy s USA závisí na vztahy s kapitalisty a míře svobody a demokracie. Vychází-li Tropico s některým z těchto států velmi dobře, může tento stát na ostrově postavit svou vojenskou základnu. Naopak velmi špatné vztahy mohou znamenat vojenskou invazi příslušné velmoci a konec hry.
Hráč může vykonávat v podstatě dvě skupiny rozhodnutí: stavbu budov a vydávání prezidentských nařízení. V postavených budovách je možné regulovat počet zaměstnanců a jejich plat, u většiny budov je možné nastavit určitý režim práce, případně dokoupit nějaké vylepšení.
O stavbu budov se starají zaměstnanci stavebních kanceláří. K postavení každé budovy je nutné zaplatit požadovanou sumu a vybrat volné místo na ostrově, kam se budova vejde.
Dále může hráč vydat některé prezidentské nařízení, která jsou rozdělena do pěti skupin:
Hra začíná vždy v roce 1950. Rok, v němž skončí, závisí na zvoleném scénáři nebo nastavení generované mapy.
Celý ostrov je zobrazen izometricky, je možné jím otáčet o 90 stupňů a zoomovat. Na ostrově jsou vidět všechny postavené budovy a všichni občané. U každého občana je možné zobrazit jeho statistiky potřeb a spokojenosti celkové i s jednotlivými prvky života, stejně jako místo jeho zaměstnání, bydlení a politickou příslušnost. K dispozici je také řada přehledů, které na mapě zobrazují vlastnosti jednotlivých částí ostrova. Je možné si také zobrazit statistický přehled, který obsahuje velké množství podrobných statistik a seznamů.
Hra přehrává několik písní v latinsko-americkém stylu, které nazpíval Daniel Indart. V roce 2002 hra získala ocenění v kategorii originální hudby v anketě Interactive Achievement Awards.


Process control block

Process control block je datová struktura v jádře operačního systému, která obsahuje informace potřebné pro správu a běh procesů.
V různých implementacích se obsah PCB může lišit, avšak všeobecně obsahuje o procesu následující informace:
Během změny kontextu je běžící proces zastaven a jiný proces je vybrán, aby mohl běžet. Jádro operačního systému musí zastavit proces a uložit stav procesoru do PCB, aby při opětovném spuštění mohl proces pokračovat tak, jako by nebyl přerušen.
Protože PCB obsahuje důležité informace o procesech, musí být umístěn v části paměti, která je chráněna před přístupem ostatních uživatelů a procesů. V některých operačních systémech je PCB umístěna na začátku zásobníku jádra operačního systému pro daný proces, protože je to vhodně chráněné místo.


Europeana

Europeana je internetový projekt souboru evropských digitálních knihoven s naskenovanými obrazy, knihami, filmy a archivy. Projekt vznikl z iniciativy Evropské komise. Ředitelem projektu je Jill Cousins.
Webové stránky zahájily oficiálně provoz 20. listopadu 2008, vzápětí však přestaly fungovat v důsledku přetížení serveru mnohanásobnými přístupy. Po zvýšení kapacity serveru na čtyřnásobek byl v druhé polovině prosince 2008 provoz obnoven.
V první verzi byl přístupný asi milión již dříve veřejně dostupných zdigitalizovaných děl. Více než polovina z nich pocházela z Francie, 10 % z Velké Británie, 1,4 % ze Španělska a 1 % z Francie. Jednou z mála přístupných českých položek byl Kodex Vyšehradský.
Cílem projektu je zpřístupnit do roku 2010, kdy má být Europeana plně funkční, okolo 10 miliónů děl.


John Venn

John Venn byl anglický matematik, logik a filosof - známý především jako tvůrce Vennových diagramů, které se používají v teorii množin, pravděpodobnosti, kombinatorice, statistice, logice a počítačových oborech.


Dobré mravy

Dobré mravy jsou významově široký pojem, který dnešní právo chápe ve zúženém smyslu jako korektiv směřující ke zmírnění nepřiměřené tvrdosti pozitivního práva.
Vztah práva a mravnosti neboli morálky prodělal složitý historický vývoj.
Právo v dnešním slova smyslu vzniká spolu se vznikem státu tím, že se státní moc rozhodne určitá jednání trestat a jiná mocensky chránit a naopak postihovat sankcí každého, kdo by se pokusil do takového jednání neoprávněně zasahovat nebo jeho výkonu bránit.
Pro takto chápané právo platí známé dictum, že právo je minimem morálky; to však vzájemný vztah práva a morálky v dnešním slova smyslu nepostihuje.
Zákonný příkaz, že červené světlo na semaforu znamená „Stůj!“ nebo že nově přidělované rodné číslo musí mít deset míst, není ani morální, ani amorální, ale mimomorální, přesto je to právo a stát jeho dodržování mocensky vynucuje.
Rozrůstání a positivizace práva v době osvícenství a zejména pak po vzniku velkých civilních kodexů na počátku 19. století způsobily, že se poměr práva a morálky začal uvolňovat.
Právo bylo to, co stálo v zákoně; morálce byla přisouzena nejvýš role pomocného korektivu, k němuž státní orgány při aplikaci práva sice přihlížejí, ale není v jejich rozhodování primárním ohledem. Zrodila se fikce, že společenské procesy lze komplexně postihnout a upravit psaným právem, jež nemůže být s mravností v rozporu, vychází-li z tradičních mravních postulátů.
Hypertrofii a nadvládu psaného práva nad mravností dovršily totalitní režimy 20. století. Ty se navenek tvářily jako právní stát, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti to byly diktatury, prosazující však vůli diktátora - minimálně ve své porevoluční fázi - pseudoprávními prostředky.
Tím došlo ve jménu objektivizace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápán jako stroj na aplikaci právní normy, jehož rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a jenž nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy.
Právní řád dnešní České republiky je v tomto směru výrazně ovlivněn jak dědictvím rakouského práva, tak komunistickým údobím.
Ustanovení o neplatnosti právního úkonu, který je v rozporu s dobrými mravy, je lákavé pro strany, jejichž právní zástupci v něm často vidí jedinou možnost, jak zvrátit pro klienta nepříznivou dikci právního předpisu, soudy je však aplikují poměrně zřídka a v těchto případech dochází často ke změně rozhodnutí odvolacími nebo dovolacími soudy, neboť chápání toho, co je a co není v rozporu s dobrými mravy, je svou povahou subjektivní.
Na příkladu uplatňování dobrých mravů lze dobře ilustrovat spor mezi školou pozitivního práva a práva přirozeného.
Jusnaturalisté stoupencům positivní školy vytýkají, že ve snaze o objektivizaci a zmechanizování rozhodovací činnosti soudce vytvářejí právo jako systém strnulých paradigmat, jemuž nelze podřadit všechny situace, které život přináší, zatímco juspositivisté tvrdí, že tzv. přirozené právo je pouhou fikcí a jeho povýšení na roveň právu psanému by vedlo k volunataristickému rozhodování soudů, v němž by se v nepřípustné míře promítaly mimoprávní faktory.
Korektiv dobrých mravů, jak je obsažen v občanském zákoníku, se omezuje na soukromé právo; subjektivní práva veřejná jsou garantována zákonem a není možno odepřít jim ochranu s odůvodněním, že jejich výkon odporuje dobrým mravům. Opačný výklad by byl porušením ústavního principu rovnosti mezi občany a vedl by k libovůli v rozhodování soudů, které by např. nemusely přiznat úspěšné straně v občanskoprávním sporu náhradu nákladů řízení jen s odkazem na její dobré majetkové poměry, nebo by neuložily státu povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím katastrálního úřadu a odůvodnily to tím, že šlo jen o malou část rozsáhlého pozemkového majetku poškozeného a není proto v souladu s dobrými mravy, aby požadoval náhradu utrpěné škody. Obdobně by bylo možno odebrat pensi movitému důchodci nebo nepřiznat bohaté rodině nárok na přídavky na děti. Taková rozhodnutí však nejsou v praxi českých soudů běžná, obvyklé je naopak, že soudy rozhodují formalisticky a k ochraně dobrých mravů nepřihlédnou ani tam, kde by byl takový postup na místě.
Výjimkou z nedávné doby je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 9. srpna 2005 odmítl přiznat uprchlému trestně stíhanému podnikateli Radovanu Krejčířovi finanční náhradu za nezákonnou vazbu v předchozím procesu a judikoval, že je pro něj dostatečným zadostiučiněním už to, že Ústavní soud vyslovil porušení zákona.


Český červený kříž

Český červený kříž je česká pobočka mezinárodního hnutí Červený kříž. V současné době má 70381 členů sdružených v 1712 místních skupinách.
Před první světovou válkou byla na území Čech a Moravy Rakouská společnost ČK a na území Slovenska Uherská společnost ČK, dále to byl Vlastenecký pomocný spolek pro království české, jenž byl založen 5. září 1868. Přímým předchůdcem Českého červeného kříže byl Československý červený kříž.


Bedřich Zelenka

Bedřich Zelenka je český herec, satirik, humorista, scenárista a dlouholetý televizní dramaturg a rozhlasový redaktor, bratr a scenáristy a spisovatele Otto Zelenky, strýc režiséra a scenáristy Petra Zelenky.
Mezi jeho nejznámější vývtory patří populární postava popleteného pana Hlustvisiháka, jenž byla pro televizi, rozhlas i estrádní provoz ztvárněná panem Lubomírem Lipským.


Provincie Hida

Provincie Hida byla stará japonská provincie ležící v Tósandó na ostrově Honšú. Byla rovněž známá pod jménem Hišú. Na jejím území se dnes rozkládá severní část prefektury Gifu. Sousedila s provinciemi Mino, Ečizen, Kaga, Eččú a Šinano.
Hradním městem provincie bylo města Takajama. Hida byla pokryta hustými lesy, a proto se stala jedním z hlavních zdrojů dřeva ale i kovů pro ostatní provincie. Řeky tekoucí z Hidy do provincií Mino a Owari byly intenzivně využívány pro dopravu.
V roce 1585, Kanamori Nagačika, jeden u Nobunagových a později Hidejošiho generálů, obsadil provincii Hida a stal se místním vládcem. Později bojoval na straně Iejasu Tokugawy v bitvě u Sekigahary a jeho potomci v provincii vládli po celé období Edo.


Angelos Sikelianos

Angelos Sikelianos novořecký básník a dramatik. Jeden z největších řeckých lyriků 20. století, dvakrát nominován na Nobelovu cenu. Byl ovlivněn starověkými mystérii, nádhernou řeckou přírodou a slavnou minulostí. Věřil, že staré antické hodnoty mohou nabídnout východisko i dnešní moderní civilizaci.
Narozen 15.3. 1884 v sedmiostrovní Lefkádě. Jeho rodiče toužili mít ze syna právníka. Na jejich přání, po dokončení střední školy, tedy přichází roku 1900 do Athén studovat právo. Avšak nový životní styl v Athénách, který přinesl do jeho života zájem o poezii, mu nedovolil universitu dokončit. Nejprve psal pro Athénský týdeník Noumas, později, v r. 1909 mu vyšla jeho prvotina Vizionář. Často se nechával inspirovat Jónskou lyrickou tradicí, k sensualismu přistoupila filosofická, později až mysticky zaměřená reflexe.
Už rané období jeho tvorby vykazuje ráz jeho pozdějšího zralého díla, v němž převládne místo tradičního patnáctislabičného jambu volný verš. Vletech 1915-1917 uveřejnil Sikelianos 4 knihy básní pod společným názvem Prolog k životu, v roce 1947 připojil pátou knihu s názvem Svědomí mě tvorby. V těchto básních se zcela oddává hře smyslů a kouzlu slov, jeho poezie se stává oslavou života a řecké přírody. Touží po mystickém splynutí s ní a veškerenstvem. Autor vycházel ze starověkých řeckých mytologických tradic, zejména mysterijních kultů dionýzských, orfických a z platónské a pythagorejské filosofie.V duchu staré řecké tradice chápal poezii jako aktivitu věšteckou - proto zahaluje své myšlenky do dávných mýtů, či dokonce tvoří nové.
V letech 1926-1932 usiloval Sikelianos o obnovení staré delfské tradice v novodobém smyslu. V Delfách, chtěl založit univerzitu jako vzdělávací centrum celého světa. Z této myšlenky vzešly v letech 1927 a 1930 dva delfské festivaly s představeními Aischylových tragédií a sportovními soutěžemi na delfském stadionu. Sikelianosovi se nepodařilo uskutečnit celou jeho představu, vláda podporovala jen umělecké program. na jehož základě pak vznikly festivali antického dramatu, kterých se ujala řecké turistická organizace, festivaly v Epidaueru a postupně i v dalších starověkých divadlech. Částečně navázala na Sikelianosovu myšlenku aktivita Evropského kulturního centra v Delfách jako pořadatele mezinárodních kongresů.
Sikelianos postavil celou svou činnost do služeb delfské myšlenky. Psal hlavně lyrické divadelní hry pro zamýšlené delfské festivaly, jeho texty však zůstaly převážně knižními dramaty. Drama Sibyla napsal v roce 1940 pod dojmem hrozby italského útoku; Sibyla v něm jako symbol Řecka hlásá věrnost zděděné víře a právo na svobodu. Dalšími jeho veršovanými tragédiemi jsou Daidalos na Krétě, Kristus v Římě, Smrt Digenisova. Přestože se autor snažil sledovat jako vzor antickou tragédii, zejména Aischyla, zůstala jeho díla spíše lyricko-epickými básněmi bez dramatické gradace. V Sikelianosových dramatech se hlásí ke slovu i řecký mesianismus. V etických hodnotách helénismu, které chtěl svými díly šířit, viděl základnu lepší budoucnosti lidstva. V platónském duchu mělo nazírání pravdy a krásy vést k prapůvodním principům těchto hodnot; pojem helénismus mu splýval s pojmem humanismus. Podle Sikelianose mělo divadlo být druhem umění, které umožňuje komunikaci masy s věčným mýtem, v němž básník odhaluje obecné poselství pro veškeré lidstvo.1
Zemřel nešťastnou náhodou 9. června 1951 v Athénách po té co omylem vypil Lysol, místo doktorem předepsaného léku.


BM-21 Grad

BM-21 GRAD je sovětský, resp. ruský raketomet zkonstruovaný v 60. letech 20. století. Je určený k provádění soustředěných paleb na větší prostory protivníka a ničení palebných prostředků a bojové techniky. Raketomet se poprvé objevil na veřejnosti roku 1964. Jedná se o reaktivní systém pro odpálení 40 kusů raket ráže 122 mm, který je umístěn na podvozku automobilu Ural-375D, v pozdějších letech na podvozku automobilu Ural-4320. Odpal raket je možný jak z kabiny řidiče, tak z okopu, střelbu z tohoto zařízení je možno provést jednotlivě či salvově. BM-21 GRAD byl ze Sovětského svazu vyvážen do mnoha zemí světa, vznikaly různé obměny, raketomety se v různých verzích vyráběly i v zahraničí. Kromě toho vznikly v Československu, Polsku a Rumunsku verze, kdy odpalovací zařízení bylo umístěno na vozidla tamní produkce.
Alžír, Angola, Bulharsko, ČAD, Egypt, Etiopie, Finsko, Indie, Írán, Jemen, Jugoslávie, Kuba, Kypr, Kongo, Libanon, Maroko, Mali, Mozambik, Namibie, Nikaragua, Nigérie, Pákistán, Polsko, Somálsko, SSSR, Tanzanie, Zambie


Dějiny Pitcairnových ostrovů

Dějiny Pitcairnových ostrovů sahají až k prvnímu osídlení Polynésany v 11. století, kteří se prokazatelně trvale usadili na ostrovech Henderson a Pitcairn, kde vybudovali prosperující společnosti. Polynésané se na ostrovech udrželi přibližně čtyři staletí a poté z ne zcela známých příčin ostrovy opustili. Prvním Evropanem, který se objevil v oblasti Pitcairnových ostrovů, byl Pedro Fernandes de Queiros, který objevil a pojmenoval dva z ostrovů; není však zcela jisté, které ostrovy to konkrétně byly. Během 17. a 18. století byly postupně objeveny a pojmenovány všechny čtyři ostrovy: Oeno roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queiros, Pitcairn v roce 1767 Philipem Carteretem, Ducie roku 1791 Edwardem Edwardsem a Henderson v roce 1819 Jamesem Hendersonem.
Poté, co Polynésané z Pitcairnových ostrovů zmizeli, zůstaly ostrovy neosídleny, a to až do roku 1790, kdy byl znovuobydlen Pitcairnův ostrov skupinou tvořenou britskými vzbouřenci z HMAV Bounty a Tahiťany. Trvalí kolonisté se usadili pouze na Pitcairnu, zbylé ostrovy zůstaly neobydlené. Přeživší Britové a jejich potomci na ostrově žili v zapomnění až do roku 1808, kdy ostrov objevili američtí velrybáři, roku 1814 osadníky objevili také Britové. Pitcairnská kolonie se rozrůstala a kvůli přelidnění se osadníci roku 1831 přestěhovali na Tahiti, odkud se však zakrátko vrátili; v roce 1856 osadníci odešli na ostrov Norfolk, kde však většina již trvale zůstala a na Pitcairn se po několika letech vrátil jen zlomek z nich. Od druhé poloviny 20. století z Pitcairnova ostrova odchází stále více obyvatel za prací a populace na ostrově klesá. Počátkem 21. století se začalo vyšetřovat obvinění z pohlavního zneužívání nezletilých dívek, kterého se měla na ostrově dopustit část mužů, v roce 2004 jich bylo šest odsouzeno, včetně starosty ostrova Steva Christiana. Pitcairnovy ostrovy představují poslední britské zámořské území v Tichém oceánu.
Podle archeologů existovalo na Pitcairnově ostrově polynéské osídlení přibližně od 11. do 15. století. Není jasné, odkud první obyvatelé na ostrov přišli, podle stylu místního umění je však pravděpodobné, že jejich pravlast nebyla příliš vzdálená; existují hypotézy, že z 490 kilometrů vzdáleného ostrova Mangareva. Stejně tak existuje možnost, že Pitcairnův ostrov měl původně sloužit jako přechodná základna. Rozdíly v technice nalezených předmětů naznačují, že v průběhu osídlení na ostrově mohli žít lidé s rozdílným původem. První obyvatelé udržovali s lidnatější Mangarevou čilé obchodní vztahy; potraviny z Mangarevy byly směňovány za výrobky z kamene a vulkanického skla, které bylo na Pitcairnu dostupné. Pro uskutečňování vzájemného obchodu obyvatelé Pitcairnu nejspíše užívali kanoe, a to navzdory stakilometrovým vzdálenostem mezi Pitcairnovými ostrovy a nejbližšími sousedy. Dnes není jasné, proč tato první kultura z Pitcairnu zmizela, avšak pravděpodobně to má souvislost s odlesněním ostrova Mangareva a s tím spojeným úpadkem tamní civilizace. Početná populace na Pitcairnu se nedokázala uživit jen z přírodních zdrojů na ostrově, bez dalších kontaktů s okolními ostrovy.
Ostrov tak byl neobydlen, když jej objevila 3. července 1767 britská loď HMS Swallow, vedená kapitánem Philipem Carteretem, kterou bouře oddělila od druhé lodi HMS Dolphin. Kapitán Carteret ostrov pojmenoval na počest patnáctiletého poddůstojníka Roberta Pitcaitna, syna majora královské námořní pěchoty Johna Pitcairna, který ostrov jako první zahlédl.
Je však možné, že ostrov byl objeven již počátek roku 1606 portugalským mořeplavcem ve španělských službách Pedrem Fernandesem de Queiros a pojmenován San Juan Bautista. Na ostrově se později zastavil i kapitán James Cook a pro čerstvé zásoby se zde občas zastavovali i velrybáři. Protože však kapitán Carteret zapsal polohu ostrova chybně, jeho poloha se na námořních mapách objevovala různě, což mělo za následek jeho dlouhodobou nedotčenost.
Vzbouřenci později po osídlení ostrova nacházeli množství památek po první populaci, například různé kamenné kultovní předměty, skalní malby, či dokonce lidské pozůstatky.
Dne 15. ledna 1790 k ostrovu dorazila britská loď Bounty s devíti britskými vzbouřenci, vedenými poručíkem Fletcherem Christianem, a jejich tahitským doprovodem na palubě. Protože Fletcher Christian znal Carterovy záznamy, Pitcairnův ostrov vybral záměrně. Britských vzbouřenců bylo celkem devět, kromě Fletchera Christiana to byli: Ned Young, John Adams, Matthew Quintal, William McCoy, William Brown, Isaac Martin, John Mills a John Williams. Na Bounty se dále nacházelo celkem 19 Polynésanů: šest námořníků, dvanáct tahitských žen a jedno dítě, holčička jménem Sally, která se později v komunitě vzešlé z posádky stala respektovanou osobností. Posádka vyložila z lodi všechno, co se dalo odnést, a 23. ledna ji v zátoce Bounty Bay Matthew Quintal zapálil ze strachu, aby loď nebyla z moře vidět a vzbouřenci tak nebyli odhaleni; vrak lodi je na dně zátoky dodnes viditelný a výročí jejího potopení se na Pitcairnu slavilo jako nejvýznamnější výročí. Protože o malý odříznutý Pitcairn s nebezpečným přístupem nejevili Britové zájem, stal se ideálním útočištěm pro uprchlé vzbouřence.
Osadníci si na ostrově dokázali vybudovat soběstačnou prosperující kolonii, dnešní hlavní město Pitcairnových ostrovů Adamstown. Živili se sběrem místních plodů, farmařením i rybolovem. Původní stany byly nahrazeny stálými domy ze dřeva. Avšak nemoce a vzájemné konflikty mezi kolonisty způsobily mnoho problémů; vypukla nevraživost mezi Brity a Tahiťany, kteří chtěli také ženy, ale těch bylo o tři méně, než polynéských mužů, a ti se tak o své ženy museli dělit. Během vzájemných potyček roku 1790 zemřely manželky Johna Adamse a Williama Smithe a ti si tak přivlastnili manželky tří Polynésanů Titahitiho, Tarara a Ohay, Toofaiti a Tinafanaeu, což problém ještě vyhrotilo. Další zostření vztahů přineslo dělení půdy. Ta byla rozdělena mezi rodiny bělochů a Tahiťanům nebyla žádná půda přiznána a připadla jim role sluhů; mnozí Britové s Tahiťany nakládali jako s otroky, zvláště William McCoy a John Williams. Další dva Tahiťané byli zabiti jiným Tahiťanem, a to na rozkaz vzbouřenců. Počátkem roku 1793 se na ostrově narodilo několik dětí a nepřátelství mezi bělochy a Polynésany vyeskalovalo v otevřený konflikt v září nebo říjnu 1793, když se čtyři Tahiťané pokusili povraždit všechny bílé osadníky; zabiti byli Martin, Christian, Mills, Brown a Williams, postřelen byl i John Adams, ten ale útok přežil. Nicméně Tahiťané začali o ženy brzy bojovat mezi sebou: jeden z nich, Teimua, byl v bitce zabit dalším Tahiťanem Manariim, kterého posléze zabili Quintal a McCoy, Titahiti byl zabit jednou ženou, nejspíše Teraurou, a posledního, Niau, zabil Ned Young. Smrt téměř poloviny osadníků dramaticky změnila kolonii. Mnozí povstalci měli se svými ženami děti a ženy a děti svým počtem muže začaly převyšovat. Pět let vládl v kolonii mír. Rostla však nespokojenost žen, což vyústilo v jejich pokus opustit ostrov; nicméně vztahy se nakonec podařilo urovnat.
Brzy na to Ned Young a John Adams převzali vedoucí úlohu v kolonii, čímž se odcizili dvěma zbývajícím bělochům, Matthewu Quintalovi a Williamu McCoyi, a to zvláště poté, kdy McCoy objevil způsob získávání alkoholu z místní rostliny Cordyline fruticosa. V roce 1798 spáchal opilý McCoy sebevraždu a následujícího roku byl opilý Quintal zabit Youngem a Adamsem poté, co hrozil povražděním všech osadníků. Krátce poté se Young a Adams začali zajímat o křesťanství. Young dokonce i učil Johna Adamse číst, k čemuž užíval Bibli zachráněnou z Bounty. Když roku 1800 Ned Young zemřel na astma, John Adams se stal posledním přeživším Evropanem na Pitcairnově ostrově, společně s devíti ženami a devatenácti dětmi.
Zpočátku žila komunita v naprosté izolaci. V 90. letech 18. století se k Pitcairnovým ostrovům zřejmě přiblížilo několik lodí a jedna dokonce u ostrova zakotvila, aby posádka nabrala čerstvé kokosové ořechy, ale námořníci osadníky neobjevili. První kontakt s vnějším světem pro osadníky představovala americká velrybářská loď Topaz pod velením Mayhewa Folgera, která u ostrova zakotvila 6. února 1808. O kontaktu americké lodi s ostrovany se zmiňuje časopis britské admirality Quarterly Review z roku 1810. Američané na ostrově objevili jednoho Angličana, který se jim představil jako Alexander Smith, poslední žijící vzbouřenec z Bounty. Tehdy na ostrově žilo asi 35 lidí. Kapitán Folger byl příběhem trosečníků ohromen a vypověděl jim, co se stalo ve světě za posledních dvacet let. Zároveň slíbil, že bude o jejich osudu informovat na pevnině; téhož roku svůj příběh vypověděl britské admiralitě a poté ještě jednou o pět let později, nicméně Britové o Pitcairn nejevili zájem. V té době John Adams pro děti na ostrově postavil školu a děti narozené na ostrově vychovával v duchu britského puritánství. Sám John Adams byl komunitou nazýván „otec“.
17. září 1814 dvě fregaty britského královského námořnictva, Briton a Tagus, objevily existenci kolonie na Pitcairnově ostrově. Ačkoliv již britská Admiralita o existenci pitcairnské kolonie věděla, oba britští kapitáni Thomas Staines a Philip Pipon ostrov považovali za neobydlený a přítomností obyvatel byli velmi překvapeni. Britové, stejně jako Američané, byli historií kolonie ohromeni a zvláště pak osobou Thursdaye Octobera Christiana, syna poručíka Fletchera Christiana. Na Pitcairnův ostrov připlouvalo stále více lodí, které osadníkům přivážely britské knihy a další zboží. V prosinci 1823 na ostrov přijeli na velrybářské lodi Cyrus dva britští dobrodruzi, John Buffett a John Evans, kteří se usadili na ostrově a oženili se s místními domorodkyněmi, potomky vzbouřenců z Bounty. O pět let později na ostrov přijel vzdělaný George Nobbs, který se na Pitcarnu stal pastorem a učitelem. Po smrti Johna Adamse v roce 1829 v kolonii vyvstalo mocenské vakuum. George Nobbs, veterán britského i chilského námořnictva, byl Johnem Adamsem zvolen za jeho nástupce v pozici vůdce osady, avšak John Buffett a Thursday October Christian, první osadník narozený na ostrově, měli za úkol vítat lodě, které připluly k ostrovu a během času se z nich stali taktéž vážení vůdci osadníků. Již v roce 1825 si John Adams uvědomoval nebezpěčí přelidnění ostrova, proto se o čtyři roky později uskutečnily přípravy na přesun ostrovanů na Tahiti; v roce 1831 Britové převezli Pitcairňany, celkem 87 osadníků, na Tahiti. Ovšem Pitcairňané si na Tahiti nezvykli na uvolněné mravy místních domorodců, ani na místní prostředí, ve kterém šestnáct z celkem osmdesáti sedmi lidí, včetně Thursdaye Octobera Christiana či Edwarda Younga juniora, onemocnělo horečnatou nemocí a zemřelo. Již o šest měsíců později se tedy osadníci na Pictairnivy ostrovy vrátili na palubě lodi amerického kapitána Williama Drivera. Komunita se tak ocitla bez vedení a mezi osadníky se rozmohlo opilství. Zatímco byl Pitcairn opuštěný, připluli naň domorodci z Bora-Bora na francouzské brize Courier de Bourdeaux a Adamstown poničili, takže osadníci museli své domy znovu postavit. George Nobbs si nedokázal mezi osadníky zajistit dostatečnou podporu.
V roce 1832 na ostrov dorazil dobrodruh Joshua Hill, který se prohlásil britským zmocněncem. Hill byl zvolen vůdcem kolonie a sám vystupoval jako prezident Pitcairnského svazu. Hill nařídil Buffettovi, Evansovi a Nobbsovi opustit ostrovy, zakázal požívání alkoholu a nařídil uvěznit každého za sebemenší přestupky. V roce 1837 se k Britům donesly zprávy o podivných událostech na Pitcairnu a lord Edward Russel na Pitcairn přijel podezření vyšetřit. Joshua Hill byl lordem Russelem prohlášen za šarlatána a bylo mu nařízeno opustit ostrov. O rok později britský námořní kapitán Russel Elliott ostrovanům pomohl sestavit vlastní zákoník. Podle tohoto zákoníku obyvatelé Pitcairnu každoročně volili svého starostu, který zastával funkci vůdce ostrovanů odpovědného britské vládě. 28. listopadu tak byl zvolen první starosta Edward Quintal. Dále byla zavedena povinná školní docházka. Dalšími důležitými osobnostmi na ostrově byl učitel, lékař a pastor.
Od roku 1838 se Pitcairnovy ostrovy staly britským teritoriem a zároveň druhou zemí na světě, která přiznala mužům i ženám nad 18 let volební právo. Ostrov se v následujících desetiletích stal zastávkou osobních i velrybářských lodí na cestě mezi Amerikou a Austrálií a vlivem obchodu s velrybáři začal prosperovat. V polovině 19. století měl Pitcairn již téměř 200 obyvatel a velikost kolonie začala přerůstat možnosti ostrova. Když se v roce 1853 na Pitcairn vrátil George Nobbs, našel osadníky v obtížné situaci; jejich úrodu postihlo dlouhé sucho a mezi obyvateli řádila nákaza chřipky a hlad. Nobbs, který předtím navštívil Londýn, již také věděl, že jeho příznivci již nemohou déle podporovat pitcairnskou komunitu. Osadníci si přáli zůstat pod britskou vládou a tak naléhali na královnu Viktorii, aby jim pomohla řešit jejich naléhavou situaci. Královna kolonistům nabídla ostrov Norfolk, ležící 6120 kilometrů na západ, 1400 kilometrů východně od Austrálie, 740 kilometrů severozápadně od Nového Zélandu a 750 kilometrů jižně od Nové Kaledonie. Osadníci návrh královny přijali a 3. května 1856 opustilo všech 194 lidí Pitcairnův ostrov na palubě Morayshire. Po nepříjemné pětitýdenní plavbě přistáli osadníci 8. června na Norfolku. Ostrov Norfolk byl před příjezdem Pitcairňanů trestaneckou kolonií, zrušenou jen rok předtím. Většina Norfolku tak byla zkultivována, na ostrově se nacházely cesty i budovy po trestancích. Administrativně Norfolk náležel k Novému Jižnímu Walesu. Bylo tedy jasné, že osadníci svůj způsob života na Norfolku již nepovedou tak izolovaně jako na Pitcairnu, což pro mnohé osadníky bylo zklamáním. Britové si oficiálně ostrov podrželi a Pitcairňané tak byli považováni pouze za nájemce. Po 18 měsících na Norfolku se prvních 16 osadníků vrátilo zpět na Pitcairnovy ostrovy a v roce 1864 je následovaly další čtyři rodiny, celkem 27 lidí.
Zatímco byl Pitcairnův ostrov neobydlen, několik lodí na něm přistálo a někdo poničil hrob Johna Adamse. Pitcairn byl navíc téměř připojen k Francii, neboť Francouzi si neuvědomili, že ostrov již byl v minulosti osídlen Evropany, čímž na něj neměli nárok. George Nobbs a John Buffett zůstali na Norfolku. V téže době se na ostrově usadila také rodina Warrenů z Ameriky. Během 60. let 19. století však další imigrace na ostrov byla zakázána. V roce 1884, poté, co ostrované získali od skupiny misionářů náboženskou literaturu, přestoupila většina Pitcairňanů od anglikánské církve k adventistům sedmého dne. Misionáři na ostrov přijeli později znovu a od roku 1887 se k adventistům hlásila většina Pitcairňanů. Konverze celé komunity byla propagandou adventistické církve využita. Významnými vůdci osadníků byli v té době Thursday October Christian II., Simon Young a James Russell McCoy. McCoy, který byl v dětství poslán na studia do Anglie, strávil značnou část svého dalšího života misijní činností. V roce 1887 se Pitcairnovy ostrovy na základě British Settlements Act oficiálně staly britskou kolonií, která v roce 1898 přešla pod jurisdikci vysokého komisaře pro západní Picifik. Ostrované se však považovali za součást Britského impéria již od roku 1838, kdy vydali svůj první zákoník. Počátkem 90. let 19. století se Pitcairňané pokusili zreformovat svůj vládní systém na vládu sedmičlenného voleného shromáždění, avšak již v roce 1904 z popudu britského guvernéra na Tahiti R. T. Simonse se systém vrátil zpět na vládu voleného starosty.
Většina pitcairnských starostů 20. století pocházela z rodů Fletchera Christiana a Neda Younga a kontakty s vnějším světem narůstaly. V roce 1938 byla na Pitcairnově ostrově postavena radiostanice a o deset let později nová škola. V roce 1952 přešly Pitcairnovy ostrovy pod jurisdikci guvernéra Fidži a v roce 1970, když Fidži získalo nezávislost na Velké Británii, spadly Pitcairnovy ostrovy pod vysokého komisaře Nového Zélandu; současným vysokým komisařem a pitcairnským guvernérem je George Fergusson. Novozélandský Auckland je také administrativním centrem Pitcairnových ostrovů. V roce 1989 se změnil oficiální titul vůdce kolonie z chief magistrate na mayor. Další změnou v komunitě byl úpadek adventistické víry, na ostrově zůstalo pouze 8 členů církve adventistů sedmého dne. V roce 1992 byla v zóně Pitcairnových ostrovů nalezena obrovská ložiska nerostů, které vznikly díky podmořským sopkám, jako zlato, stříbro, železo, nikl a další, což znamená značný ekonomický potenciál. O rok později Pitcairňané vznesli formální stížnost britskému guvernérovi na britskou politiku vůči ostrovům a nadnesli s tím i otázku větší míry nezávislosti na Velké Británii. V roce 1995 se z popudu Pitcairňanů a Greenpeace vyhrotil spor mezi Velkou Británií a Francií, která na polynéském atolu Mururoa prováděla testy nukleálních zbraní, velmi blízko obydleného Pitcairnu.
Populaci na ostrově značně poznamenala emigrace osadníků, kteří odcházeli zejména na Nový Zéland. V posledních desetiletích tento trend narůstá, protože mladí lidé z ostrova odcházejí za prací. V roce 1937 kolonie dosáhla svého populačního vrcholu – 233 obyvatel, v prosinci 2004 na Pitcairnu žilo již pouze 44 osob, navíc jedenáct lidí bylo starších 65 let. Někteří z Pitcairňanů proto začali uvažovat o přesídlení, avšak Velká Británie odmítla stěhování Pitcairňanů financovat.
Na počátku 21. století je existence kolonie na Pitcairnu ohrožena skandály s pohlavním zneužíváním nezletilých dívek, které však na ostrově má dlouhou historii a tradici. V roce 2000 začali Britové případy vyšetřovat a o rok později se britští detektivové přímo připojili k novozélandské policii, když se případ ukázal jako rozsáhlý. 30. září 2004 bylo šest pitcairnských mužů a dalších sedm žijících v zahraničí souzeno za více než 50 obvinění ze sexuálních zločinů za posledních 40 let. Mezi obviněnými byl i Steve Christian, starosta Pitcairnova ostrova, který čelil obvinění ze sedmi znásilnění a pohlavního zneužívání. 25. října bylo šest obviněných Pitcairňanů, včetně Steva Christiana, uznáno vinnými a odsouzeno. sedmý obviněný Jay Warren, bývalý starosta, byl osvobozen. Odsouzení šesti dospělých mužů znamená ohrožení kolonie na Pitcairnu, neboť odsouzení představovali až polovinu dospělé mužské populace na ostrově.
Kultura osadníků na Pitcairnu vychází z pozdně polynéské kultury a mísí se s prvky křesťanství. Když v roce 1814 Pitcairňany spatřili Britové, fascinovala je civilizovanost osadníků a jejich blízkost evropským mravům, zvláště pak „výborná angličtina“, kterou Pitciarňané vládli. Anglicky mluvili mladí, již na ostrově narození Pitcairňané, zatímco starší ženy původem z Tahiti hovořily tahitsky a anglicky plynně nemluvily. Populace Pitcaiňanů pochází čistě ze svazků Britů a Tahiťanek; tahitští muži, kteří připluli se vzbouřenci, žádné potomky nezanechali. Populace na ostrově v roce 1814 byla typicky polynésky feminizovaná.
Zdejší kulturu v pozdější době také značně ovlivnily tradice a zvyky adventistické církve; Pitcairňané světí sobotu jako den odpočinku, nejí vepřové ani nepijí alkohol. Dlouhé odloučení komunity od okolního světa se nakonec podepsalo také na jazyku používaném ostrovany. Jazykem ostrovanů je v současnosti pitcairnština, jazyk, jenž je směsí angličtiny 18. století a tahitštiny; s cizinci Pitcairňané mluví anglicky, i když v jejich jazyku jsou znát jednotlivá slova i fráze z angličtiny dvě stě let staré. Pitcairňané se hlásí britské národnosti, ačkoliv ostrované nejsou polynésovaní Britové, nýbrž poevropštělí Polynésané; např. dodnes nosí anglická příjmení po vzbouřencích.
Místní kulturou a historií Pitcairnových ostrovů se zabývaly mnohé věděcké expedice; prvním výzkumníkem, který Pitcairnovy ostrovy navštívil, byl Frederick William Beechey roku 1825, jehož záznamy vzbudily v Londýně velký ohlas. V roce 1923 Henry Lionel Shapiro navštívil ostrov Norfolk, aby zkoumal místní populaci původem z Pitcairnu a posléze navštívil i samotný Pitcairn. Své výzkumy shrnul také do obecného díla o dějinách šesti generací pitcairných osadníků.
Ostrov Henderson je nejrozlehlejší z Pitcairnových ostrovů; je asi šestkrát větší, než Pitcairnův ostrov. Ačkoliv je kvůli své izolovanosti a nedostatku zdrojů pitné vody prakticky neobyvatelný, archeologické nálezy dokazují přítomnost malé stálé kolonie Polynésanů po dobu až 900 let, od 8. až do počátku 17. století, kdy obyvatelstvo z ostrova zmizelo. Polynésané Henderson kultivovali a vysadili na něm značné množství rostlin. Obyvatelé se soustředili především na severní straně ostrova, žili ve skalních rozsedlinách a jeskyních pobřežních útesů, což dokazují i nálezy profesora Yosihika Sinota z Bernice Pauahi Bishop Museum v Honolulu z roku 1971. Kolonie byla menší než na Pitcairnu, předpokládá se, že na Hendersonu mohla žít komunita až 100 lidí, kteří se živili rybolovem i lovem suchozemských zvířat žijících na ostrově. Zejména v raných dobách osídlení jsou prokázány intenzivní kontakty mezi Hendersonem a Pitcairnem, zejména v podobě archeologických nálezů předmětů z materiálů, které se na samotném Hendersonu nenacházely. Nicméně asi od roku 1450 začaly vztahy obou ostrovů upadat, a úpadek civilizace na Pitcairnově ostrově do značné míry ovlivnil i pád Hendersoňanů, kteří byli na Pitcairnu závislí, což nejspíše významným způsobem přispělo k úpadku hendersonovské civilizace. Všeobecně se má za to, že domorodci z ostrova zmizeli ještě před příchodem Evropanů.
29. ledna 1606 byl Henderson objeven portugalským mořeplavcem Pedrem Fernandesem de Queiros, který tři dny předtím objevil také ostrov Oeno. Pedro Fernandes de Queiros ostrov pojmenoval San Joao Baptista. Není však jasné, zda San Joao Baptista byl skutečně ostrov Henderson a ne Pitcairn. 17. ledna 1819 ostrov objevil kapitán James Henderson na palubě lodi britské Východoindické společnosti Hercules, který jej pojmenoval podle sebe – Henderson. Již o několik týdnů později, 2. března, se kapitán Henry King s lodí Elizabeth vylodil na ostrově a vztyčil zde britskou vlajku. Námořníci poté vyryli jméno lodi do jednoho ze stromů a v dalších letech ostrov nesl jméno jak Henderson, tak Elizabeth. Pod názvem Elizabeth ostrov znali i osadníci z Pitcairnu, když na ostrově přistáli.
Dne 20. prosince 1820 se na ostrově vylodilo 21 trosečníků z americké potopené velrybářské lodě Essex, kterou potopila velryba v jižním Pacifiku. Velrybáři však byli přesvědčeni, že přistáli na ostrově Ducie. Američané na ostrově zůstali týden, do 27. prosince. Tři z nich – Thomas Chappel, Seth Weeks a William Wright – na ostrově zůstali, zatímco jejich společníci se ve třech záchranných člunech vydali na další cestu do Jižní Ameriky. Trosečníci neměli žádné jídlo a od smrti žízní je zachránila pouze dešťová voda. Trosečníci z Essexu takto žili několik měsíců na přelomu let 1820–1821, než byli nalezeni lodí Surrey. Několik málo jejich společníků, kteří opustili ostrov, bylo zachráněno velrybářskou lodí Dauphin.
V roce 1838 byly Pitcairnovy ostrovy, včetně Hendersonu, formálně anektovány britskou korunou. Pitcairňané na ostrově poprvé přistáli roku 1843, avšak jiné zdroje uvádějí první přistání Pitcairňanů až roku 1851. Tehdy měli Pitcairňané na ostrově přistát za doprovodu lodí Sharon. Na přelomu 19. a 20. století se Henderson stal cílem mnohých expedic – 1881, 1900, 1907, 1908 a 1912 – neboť na Hendersonu byla nalezena ložiska fosfátů, nicméně žádné expedici se nepodařilo nalézt fosfáty v takovém množství, aby případná těžba byla výnosná. V roce 1902 na Hendersonu přistál kutr pod velením kapitána G. F. Jonese a na ostrově byla vztyčena britská vlajka a plaketa s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“. Během druhé světové války, v roce 1944, byla na ostrově vybudována přistávací plocha pro průzkumníky britského královského letectva.
Posledním člověkem, který na ostrově žil, byl roce 1957 27letý Američan Robert Tomarchin, který nejspíše kvůli publicitě jako trosečník na ostrově strávil tři týdny společně se svým šimpanzem; nakonec byl muž zachráněn obyvateli z Pitcairnova ostrova. Počátkem 80. let 20. století americký byznysmen Arthur Ratliff projevil zájem o koupi ostrova Henderson, kde měl zájem vybudovat letiště, farmu a své sídlo, za což nabízel milion amerických dolarů. Pitcairnská ostrovní rada jeho záměry v dubnu 1981 schválila, ale britský Foreign and Commonwealth Office po nátlaku environmentalistických skupin, které požadovaly ochranu tamního životního prostředí, rozhodnutí rady v roce 1983 nepotvrdil; ostrov byl posléze roku 1988 jako přírodní památka zanesen, díky svým nedotčeným korálovým útesům, na seznam světového dědictví UNESCO.
Od 20. století osadníci na Pitcairnu disponují dlouhými veslovými čluny s hliníkovým dnem, díky nim mohou pořádat pravidelné cesty na Henderson za těžbou dřeva ze stromů miro a tou. Ačkoliv obvykle tuto cestu podnikají jednou ročně, mají povoleno podniknout až tři cesty, pokud jim to počasí dovolí. Z tohoto dřeva pak ostrované vyrábějí různé suvenýry pro turisty, ze kterých jim plyne většina jejich příjmů.
Když Pitcairňané roku 1851 přistáli na Hendersonu, nalezli v jeskyních osm lidských koster a také zbytky lodních vraků. Kostry však v době svého pobytu na ostrově nacházeli i trosečníci z Essexu a dokonce existují zprávy, že kostry byly nacházeny ještě v době předtím.
Dne 29. března 1958 skupina z Pitcairnu objevila v jeskyni na severovýchodním pobřeží celkem šest zachovalých koster, z toho jednu dětskou. Rozběhlo se vyšetřování; analýzy nalezených vlasů potvrdily, že se jednalo o vlasy více osob s převažující barvou světle hnědou a měly jak evropské, tak polynéské prvky. Podiv vyvolával fakt, že kostry byly kompletní a nalezeny v úplně jiné část ostrova, než kde byly nacházeny lidské ostatky předtím; agentura Reuters otiskla zprávu, že by se mohlo jednat o posádku a cestující lodi Joyita, která se ztratila v roce 1956. Z ostrova byly odneseny jen vzorky vlasů, zatímco kostry byly na žádost guvernéra Fidži Pitcairňany pohřbeny. V roce 1991 na ostrov Henderson dorazil vědecký tým vedený Michaelem Brookem. Po osmnáctiměsíční práci tým Michaela Brooka potvrdil, že nalezené ostatky patří původním polynéským obyvatelům ostrova.
Nicméně nálezy zbytků vraků naznačují, že část kosterních pozůstatků nebude patřit jen domorodým Polynésanům, ale také i nešťastníkům, kteří na ostrově v pozdější době ztroskotali.
Mnohé expedice, které zamířily na Pitcairnovy ostrovy, se zastavily také na Hendersonu. Prvním vědcem, který Henderson v 3. prosince 1825, pět let po trosečnících z Essexu, prozkoumal, byl Frederick William Beechey na HMS Blossom. Další expedice následovaly roku 1912, 1922, 1934, 1986 a 1987. Poslední expedicí na Hendersonu byla Sir Peter Scott Commemorative Expedition v letech 1991–1992.
Na ostrově Ducie se zřejmě nikdy nenacházelo trvalé lidské osídlení, kvůli nepřítomnosti pitné vody je ostrov prakticky neobyvatelný. Nicméně přítomnost ostrovní krysy, kterou polynésští námořníci s sebou na lodích vozili jako potravu, dokazuje alespoň minimální přítomnost Polynésanů na ostrově.
Ostrov byl objeven 26. ledna 1606 portugalským mořeplavcem Pedrem Fernandesem de Quiros. Ducie byl první ostrov, na který de Quirosova výprava od svého odjezdu z Callaa 21. prosince 1605 narazila a kapitán ho pojmenoval Luna-Puesta. V de Quirosových pamětech z roku 1609 však byl ostrov přejmenován La Encarnación.
Své dnešní jméno ostrov získal od kapitána HMS Pandory Edwarda Edwardse z britského královského námořnictva, který měl pronásledovat vzbouřence z lodi Bounty. Edward k ostrovu připlul 16. března 1791, nicméně stejně jako de Quiros se na něm nevylodil. Kapitán nově objevený ostrov pojmenoval po svém kolegovi z královského námořnictva, baronu Francisu Duciem. Vzbouřenci tenkrát byli velmi blízko objevení a zatčení, avšak Edwards se stočil na sever a Pitcairnův ostrov minul.
Během své expedice v Pacifiku a arktické oblasti Severní Ameriky navštívil britský výzkumník Frederick William Beechey také Pitcairnovy ostrovy, Henderson, Pitcairn a 28. listopadu 1825 také Ducie. Beechey se na ostrově přímo nevylodil, vyslal však člun ostrov prozkoumat; jeho měření se stalo základem pro mapu ostrova. Prvním Evropanem, který skutečně stanul na Ducie, byl 7. prosince 1827 britský přírodovědec a malakolog Hugh Cuming, který na Ducie připlul na lodi Discoverer z Velikonočního ostrova. Na základě Guano Islands Act vynesené Kongresem Spojených států amerických 18. srpna 1856 se roku 1867 ostrov stal předmětem nároků Spojených států. Na pokyn britského konzula na Tahiti R. T. Simonse roku 1902 z Pitcairnova ostrova vyplul jeden kutr pod velením kapitána G. F. Jonese na Oeno, Henderson a Ducie; 19. prosince 1902 byla na Ducie umístěna plaketa s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“.
První pečlivě připravovanou vědeckou expedicí na ostrov Ducie byla Whitney South Seas Expedition z Amerického přírodovědného muzea, jejímž cílem bylo sesbírat exempláře tichomořských ptačích druhů. Američtí vědci na ostrov dorazili 19. března 1922 na škuneru France a na Ducie pobyli 12 dní, během nichž provedli rozsáhlé studie zdejších rostlin a živočichů.
V srpnu 1937 se u ostrovů Oeno, Ducie a Henderson objevil britsko-novozélandský lehký křižník HMSNZS Leander, aby obnovil nároky britské koruny na tato území. Posádka na ostrově Ducie vztyčila Union Jack a zanechala zde další plaketu. Z paluby letadla byly pořízeny první letecké fotografie ostrova a na podkladech od U.S.-Navy Hydrographic Office byla vyhotovena nová mapa ostrova. V roce 1938 se ostrov stal administrativně součástí Pitcairnových ostrovů.
Během času se na Ducie uskutečnilo několik vědeckých expedic, naříklad expedice z amerického Smithsonian Institution v roce 1971, či Sir Peter Scott Commemorative Expedition to the Pitcairn Islands, jež se odehrála od ledna 1991 do dubna 1992 a které se zúčastnilo 20 vědců z různých vědních oborů.
Vzhledem k tomu, že Ducie leží mimo dosah obvyklých námořních tras, bývá ostrov zřídkakdy navštěvován, nicméně pro turisty s vlastní jachtou je dostupný.
Důkazy o polynéském osídlení na ostrově Oeno dosud nebyly nalezeny, avšak i vzhledem k malé rozloze ostrova a jeho nehostinnosti se jeho dlouhodobé osídlení v minulosti zdá nepravděpodobné. Nicméně přítomnost Polynésanů na ostrově prokázána byla; roku 1858 nalezla loď Wild Wave čedičovou čepel z teslice, pocházející z ostrova Mangareva vzdáleného 500 kilometrů. Tento nález, dnes umístěný v Bernice P. Bishop Museum v Honolulu, dokazuje kontakty mezi obyvateli Pitcairnových a Gambierských ostrovů.
Jako první Evropan ostrov objevil roku 1819 kapitán James Henderson z britské Východoindické společnosti na obchodní lodi Hercules, která křižovala polynéský trojúhelník. Ostrov byl pojmenován Aaronem Mitchellem po americké velrybářské lodi Oeno, jež pod velením kapitána George B. Wortha k ostrovu připlula 26. ledna 1824.
Během času se mnoho lodí stalo obětí ostrých korálových útesů kolem Oeno, například Khandeish v roce 1875, Oregon o osm let později, či Bowdon v roce 1893. Dramatický je příběh americké lodi Wild Wave kapitána Josiaha Knowlese, která na útesech ztroskotala 15. března 1858. Wild Wave, mířící ze San Francisca do Valparaísa s drahým nákladem, včetně zlatých mincí v hodnotě 18 000 amerických dolarů, na útesy Oena narazila o půlnoci 5. března 1858 a během několika minut byla plná vody. Třicetičlenné posádce a deseti cestujícím se podařilo zachránit se na ostrově spolu s několika životně důležitými věcmi, ale rovněž i zlatem. Když trosečníci zjistili, že se nachází na neobydleném ostrově mimo jakékoliv námořní trasy, kapitán Knowles spolu s pěti dalšími námořníky v malém člunu podnikl cestu na Pitcairnův ostrov. Když kapitán Knowles s ostatními v člunu dorazil k Pitcairnovu ostrovu, zjistil, že obyvatelé ostrov opustili, protože se roku 1856 přestěhovali na ostrov Norfolk. Z materiálu z opuštěných obydlí námořníci postavili nové plavidlo. 23. července kapitán se dvěma námořníky a zlatým pokladem vyplul z Pitcairnu na člunu John Adams, zatímco zbylí muži zůstali na ostrově. Knowles podnikl 2000 kilometrů dlouhou plavbu až na ostrov Nuku Hiva, kam doplul 4. srpna. Nuku Hiva byl součástí Marqueských ostrovů, patřící Francouzům. Tam již trosečníkům pomohla americká válečná loď USS Vandalia, která vyzvedla námořníky z Pitcairnu i trosečníky na Oenu, kde mezitím jeden z nich zemřel, a převezla zachráněné na Tahiti.
Stejně, jako v případě Hendersonu a Ducie, z rozkazu britského konzula na Tahiti R. T. Simonse na Oenu 10. července 1902 přistál britský kutr pod velením kapitána G. F. Jonese, jehož posádka na ostrově vztyčila britskou vlajku a zanechala zde plaketu s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“. Administrativně byl k Pitcairnovým ostrovům připojen v roce 1938.
V současnosti na ostrov pravidelně jednou ročně přijedou ve svých otevřených člunech s hliníkovým dnem Pitcairňané, aby jej zkontrolovali a strávili tam pár dní rybařením a relaxačním koupáním, neboť na Pitcarnově ostrově žádné písčité pláže nejsou. Ostrov není trvale obydlený, avšak Pitcairňané si na hlavním atolu postavili chýše z palem, ve kterých se během svých pobytů zdržují. Pitcairňané také na ostrově vykopali zdroje pitné vody, kterou poté čerpají do nádrží.


Supermarine Attacker

Supermarine Attacker byl britský palubní jednomístný proudový stíhací letoun. Pro Fleet Air Arm ho vyvinula firma Supermarine. Jediným zahraničním provozovatelem letounu bylo letectvo Pákistánu.
Attacker byl zkonstruován na základě specifikací E.10/44 na vývoj proudového stíhacího letounu, ovšem v původně zamýšlené roli se neuplatnil — podobně jako stroje vznikající podle předcházejících specifikací E.1/44.
Firma Supermarine nabídla „navalizovanou“ verzi projektu britskému námořnictvu, které jej přijalo. První prototyp, pilotovaný Jeffrey K. Quillem, se poprvé vznesl do vzduchu 27. července 1946.
Druhý prototyp, s/n TS413, prvně vzlétl 17. června 1947. Za jeho řízením byl zkušební pilot Michael John Lithgow. Sériová výroba typu byla objednána v listopadu 1949. První sériový kus palubní stíhací varianty Attacker F.1 vstoupil do služby v srpnu 1951. První operační jednotkou FAA vyzbrojenou Attackery se stala 800. squadrona.
Attacker měl přímé křídlo s laminárním profilem, převzaté z vrtulového stíhacího letounu Supermarine Spiteful. Na první pohled poněkud anachronicky u proudového letounu působilo použití záďového zatahovacího podvozku. Výzbroj Attackeru tvořily čtyři 20mm kanóny, mimo to stroj mohl nést pumy či neřízené rakety na závěsnících pod křídlem. Letoun poháněl proudový motor Rolls-Royce Nene.
Typ Supermarine Attacker byl oficiálně zařazen do služby FAA k 17. srpnu 1951 na základně Ford, kdy byla znovu zformována 800. squadrona, stala se tak historicky první operační jednotkou Royal Navy, resp FAA, vyzbrojenou proudovými letouny. V listopadu 1951 byla přezbrojena druhá jednotka, 803. squadrona. Attacker se poprvé operačně dostal na letadlovou loď v březnu 1952, kdy se 800. sqdn. nalodila na palubu HMS Eagle.
Pohonnou jednotku stroje tvořil proudový motor Rolls-Royce Nene, o maximálním statickém tahu 5000 lb.s.t., u verze Attacker FB.2 a u strojů pro Pákistán o tahu 5100 lb.s.t.. Motor měl oboustranný jednostupňový radiální kompresor, devět přímoproudých trubkových spalovacích komor a jednostupňovou axiální turbínu.
Zásoba paliva ve vnitřních nádržích byla 1332 litry, mimo to bylo možno pod trup zavěsit přídavnou nádrž o objemu 1136 litrů.
Výzbroj stroje tvořila čtveřice 20mm kanónů British Hispano Mk.5* lafetovaných v křídle; vnější zbraně měly zásobu munice po 145 nábojích na zbraň, vnitřní po 167 nábojích.
Stroje Attacker FB.1 mohly pod křídlem nést osm raketových střel ráže 3 palce, opatřených 60liberní nadrážovou hlavicí. U verze FB.2 mohlo být na šesti závěsnících neseno 12 raketových střel.
Pumovou výzbroj tvořily pumy na dvojici závěsníků pod křídlem, každá do maximální hmotnosti 1000 liber.
 Osádka: .......................... 1 Rozpětí: ........................ 11,252 m Délka: .......................... 11,303 m Výška: ........................... 3,023 m Nosná plocha: ................... 21,10 m2 Hmotnost prázdného letounu: ... 3826 kg Vzletová hmotnost: ............ 5216 kg Max. rychlost v h=0 m: ......... 949 km/h
Cest. rychlost: ................ 611 km/h Dostup: ..................... 14 783 m Počáteční stoupavost: ......... 1935 m/min Čas výstupu do výšky 9144 m: ..... 6,6 min Dolet: ......................... 949 km Dolet: ....... 1915 km


META

META bylo označení pro výrobní podnik Svazu invalidů v České socialistické republice a České republice.
META byla založena na základě usnesení sjezdu českého sdružení Svazu invalidů z 12. dubna 1969. Zřizovací listina byla vydána 19. března 1970 a do podnikového rejstříku byla zapsána dnem 12. května 1970. Své provozovny měla na mnoha místech republiky.
Svaz invalidů byl finančně napojen na stát. Ten později dokonce rozhodl, že daně podniků META bude moci využít přímo Svaz invalidů; místo státu tedy byly odváděny Svazu.
Po sametové revoluci byly provozovny META privatizovány. Název META dnes užívají některá výrobní družstva invalidů.


Istanbul Cup

Istanbul Cup je ženský tenisový profesionální turnaj na okruhu WTA patřící do kategorie WTA International Tournaments.
Poprvé se hrál v roce 1998 v kategorii Tier IV pod názvem Enka Open Istanbul. Obnoven byl až v roce 2005 a od té doby se hraje každoročně.


Covaleda

Covaleda je španělská obec provincie Soria v autonomním společenství Kastilie a León.


Chris Jericho

Christopher Keith Irvine je americký profesionální wrestler. Je znám spíše pod svým ring name Chris Jericho. Dále je i frontmenem známé Heavy Metalové kapely nazvané Fozzy. jeho oblíbený sport kromě wrestlingu je hokej.. V srpnu 2005 oznámil, že končí s wrestlingem, ale hned naznačil, že to je spíš pauza. 17.11.2007 se vrátil a netrvalo dlouho a stal se rekordním osminásobný interkontinentální šampion.


Bermejo

Bermejo je řeka v Jižní Americe převážně na severu Argentiny s prameny v Bolívii. Je to pravý přítok řeky Paraguaye. Je přibližně 1 600 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 133 000 km2.
Pramení na východních svazích centrálních And a přibližně 100 km teče v předhůří. Dále pokračuje po rovině Gran Chaco, kde je koryto silně proměnlivé a větví se na ramena a nepřijímá žádné přítoky. Na středním toku teče v délce 400 km korytem svého bývalého přítoku Teuco.
Průměrný průtok vody v místech, kde opouští hory, činí přibližně 340 m3/s. Průtok se vyznačuje prudkými výkyvy a prudce roste v létě v období dešťů.
Vodní doprava je možná pro nevelké lodě do města Presidencia Roca.


Rohenice

Obec Rohenice se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 196 obyvatel.


Thalys

TGV Thalys jsou vysokorychlostní vlaky, dva z typů TGV, které jsou nasazovány na spojích mezi Paříží, Bruselem, Amsterdamem a Kolínem nad Rýnem a některími dalšími městy. Každá z těchto zemí má jinou napájecí soustavu. Tomu musí být vlaky přizpůsobeny. Provozovatelem je od roku 1987 společnost Thalys International se sídlem v Bruselu a vlastníky: 62% SNCF, 28% SNCB a 10% Deutsche Bahn.
Jednotky TGV Thalys jsou poháněny 8 střídavými motory s celkovým výkonem 8 800 kW; hmotnost jednotky 385 t; délka 200 m; maximální rychlost 300 km/h.


Bahrám IV.

Bahrám IV. byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 388–399. Jeho otcem byl patrně král Šápúr III., synem a nástupcem král Jazdkart I.
Stejně jako v případě králů Ardašíra II. a Šápúra III. je informací o vládě Bahráma IV. pomálu. Je možné, že krátce po jeho nástupu na trůn byla uzavřena dohoda s Římany o rozdělení Arménie, většina badatelů jí však dnes klade do doby dřívější. V zahraničněpolitické oblasti se Bahrám potýkal především s hunským nebezpečím, jež vyvrcholilo vpádem do Mezopotámie v roce 395 – útočníci byli nakonec odraženi. K jiným vojenským akcím v té době patrně nedošlo.
Bahrám IV., jehož prameny popisují jako slabého vládce, padl roku 399 za oběť spiknutí svých dvořanů. Pro numismatiky je zajímavé, že na jeho mincích jsou poprvé v sásánovské historii uvedeny značky mincoven.


Fezzán

Fezzán je historický region v jihozápadní Lybii. Kde byl do revoluce v roce 1969 jeden z jejích správních celků a do roku 1963 i jeden ze tří částí federace tvořící Lybii.
Ve starověku byla oblast Fezzán centrem městské civilizace Garamantes, v roce 19 př.n.l. se pak stala součástí Římské říše pod názvem Phazania. Většina obyvatelstva tehdy konvertoval ke křesťanství. Po nájezdech Vandalů do severní Afriky v 5. století získal Fezzán nezávislost. V roce 666, ale oblast ovládly arabské kmeny a pod Arabskou říší zůstal Fezzán až do 10. století, kdy se znovu osamostatnil. V následujících stoletích se oblast střídavě dostávala pod cizí nadvládu a získávala nezávislost. Např. ve 13. století by Fezzán připojen k říši Kanem-Bornu. V období od 16. do počátku 19. století bylo toto území pod nadvládou dynastie Bani Muhammad, původem z Maroka. Až v roce 1842 byl anektován Osmanskou říší . V letech 1913-1915 byla tato převážně pouštní oblast obsazena italskými jednotkami a po 1. světové válce se stala součástí kolonie Italská Libye. Od roku 1938 v rámci provincie Libyjská Sahara. Během 2. světové války byla oblast obsazena francouzskými vojsky. Pod francouzskou správou zůstal Fezzán až do roku 1951, kdy se stal spolu s Kyrenaikou a Tripolskem součástí samostatné Libye. V roce 1963 bylo zrušeno federativní uspořádání.
Populace je převážně arabského původu, najdeme zde ale také berberské a černošské obyvatelstvo. Většina z necelých 200 000 obyvatel Fezzánu je soustředěna v pouštních oázách v centrální oblasti a na jihu, zvláště ve městech Marzuq a Sabhha.
Pro tuto oblast je typické extrémní klima. Velmi horká léta zde střídají mrazivé zimy. Srážky jsou vzácné a nepravidelné.
Mezi největší města patří saharské oázy Marzuq, Sabhha, Brak, a Zawilah.
Oblast Fezzán je známá pro pěstování datlovníku, jehož miliony stromů pokrývají několik stovek akrů v jednotlivých oázách. Pěstuje se zde mnoho různých druhů datlových palem. Jen v oáze Murzuk najdeme více než 30 odrůd. Mezi nejvyhlášenější patří Tillis, Tuati a Auregh. Produkci datle doplňují obiloviny, ovoce a zelenina. Pěstuje se zde mnoho různých druhů datlových palem. Jen v oáze Murzuk najdeme více než 30 odrůd. Mezi nejvyhlášenější patří Tillis, Tuati a Auregh . Produkci datlí doplňují obiloviny, ovoce a zelenina. Najdeme zde také velké ropné ložisko v oblasti Marzuq.


Vectrex

Vectrex je osmibitová herní konzole vytvořená General Consumer Electric. Byla vydána v roce 1982 za cenu 199 USD. Po krizi v roce 1984 Vectrex opustil trh. Systém měl vestavěnou hru Minestorm.
Na rozdíl od ostatních herních konzolí, které jako zobrazovač používaly TV přijímač, měl Vectrex svou vlastní obrazovku, která zobrazovala vektorovou grafiku. Protože obrazovka Vectrexu byla černobílá, předkládala se před ni zabarvená fólie, čímž se vytvářel dojem barevného zobrazení a zmenšoval se vjem blikání vektorové obrazovky.
Ovladač Vectrexu byl analogový. Dalšími perifériemi je světelné pero a 3D imager.


Boeing B-17 Flying Fortress

Boeing B-17 Flying Fortress byl americký dálkový bombardovací letoun, který byl používán za druhé světové války. Byl znám pod pojmenováním Létající pevnost.
Počátek vývoje B-17 spadá již do roku 1934. Roku 1935 vznikl ve firmě Boeing Airplane Company prototyp, který měl přes počáteční úspěšné zkoušky nehodu, při níž byl zničen. Vývoj pokračoval dále a počátkem roku 1937 byly uskutečněny další zkoušky s kusově vyráběnými prototypy. V měsíci červnu 1939 vzlétl první letoun typu B-17B, který nesl přísně tajný zaměřovač firmy Norden. Další letouny typu C byly vyráběny od roku 1940. Roku 1941 bylo do Velké Británie dodáno 20 kusů tohoto typu, které byly označeny jako Fortress Mk.I a které sloužily v RAF. Verze E, která byla vyráběna od roku 1941 měla již celkem sedm střeleckých postů, přičemž osádku tvořilo 10 mužů. Na jaře roku 1942 začala výroba typu F, od roku 1943 byly vyráběny B-17 typu G se se střeleckou věží v přídi trupu. Do července roku 1945 bylo celkem vyrobeno 12.730 kusů letounů B-17 všech typů.
Během války došlo i k pokusu o postavení vylepšené verze B-17 s motory Allison V-1710. Po postavení jednoho zkušebního kusu, označeného XB-38, byl ale program zrušen a nedostatkové motory využity pro stíhací stroje.
Letouny B-17 byly používány jak na evropském bojišti, kde se nejvíce proslavily, tak v tichomořském válčišti. V Evropě sloužily zejména k bombardovací ofenzívě proti Třetí říši. Díky své silné výzbroji a schopnosti vydržet množství nepřátelských zásahů se staly noční můrou německých stíhačů. Uvádí se, že posádky B-17 sestřelily 6 659 nepřátelských letadel.


Přeslička rolní

Přeslička rolní je vytrvalá, výtrusná bylina vysoká nejčastěji 10–70 cm. Na rozdíl od přesličky bahenní má přeslička rolní výrazný sezónní dimorfismus, na jaře vyrůstá fertilní lodyha s výtrusnicovým klasem, která je nezelená, později potom sterilní letní zelená lodyha. Letní lodyha je mělce rýhovaná a přeslenitě se větví, střední dutina zabírá asi třetinu průměru lodyhy. Jako u ostatních přesliček se v každém uzlině nachází pochva, což jsou vlastně bočně srostlé přeslenitě uspořádané listy, nahoře mají listy volné konce a tvoří zuby pochvy. První článek v přeslenu je delší než příslušná lodyžní pochva na hlavním stonku. Jarní lodyha je cca 10–20 cm vysoká, nezelená, hnědavá až červenohnědá, na vrcholu je cca 1–4 cm dlouhý elipsoidní výtrusnicový klas.
Roste skoro v celé Evropě a Asii, a také ve velké části Severní Ameriky, adventivní výskyt byl zaznamenán na Novém Zélandu a v jižní Africe.
Jedná se o hojný druh rozšířený od nížin do hor, asi nejhojnější přeslička v ČR. Nejčastější je jako polní plevel, ale může se vyskytovat i jinde, např. v luzích.


Krupicová kaše

Krupicová kaše neboli krupičná kaše je druh teplého sladkého jídla, které se připravuje z krupice, mléka, cukru a případně kakaa. Jedná se o častou stravu pro malé děti od tří let, i když je poněkud hutná.. Mezi populací se jedná o oblíbené jídlo, které je rychlé a snadné na přípravu.
Krupicová kaše se vyrábí vařením mléka, které se v době varu smíchá s krupicí a několika lžícemi cukru. Po dobu několika minut se vzniklá směs vaří, až dojde k jejímu zhutnění. V té době se přelije na talíř, posype se cukrem a případně kakaem, omastí se máslem a podává se ke konzumaci.
Existují i jiné varianty přípravy a ozdobení. Občas se používají ořechy, hrozinky, strouhaná čokoláda, piškoty či lentilky.


Chlorid zlatitý

Chlorid zlatitý je nejběžnější sloučeninou zlata. Má vzorec AuCl3. Z českého chemického názvosloví vyplývá, že je zlato v této sloučenině obsaženo na oxidačním čísle III+. Existují ještě dvě sloučeniny zlata s chlórem, chlorid zlatný a kyselina chlorozlatitá.
Chlorid zlatitý se nejčastěji připravuje přímou chlorací čistého zlata za vysokých teplot:
Bezvodý chlorid zlatitý se již za teploty okolo 160°C rozkládá v chlorid zlatný. Touto reakcí se dá připravovat čisté zlato, protože chlorid zlatný se následně za teploty okolo 420°C rozkládá na zlato a zpět na chlorid zlatitý:
Reakcí s vodným roztokem kyseliny chlorovodíkové vzniká kompelxní sloučenina nazývaná kyselina chlorozlatitá:
Obdobně probíhá reakce chloridu zlatitého s chloridy, produktem jsou poté příslušné chlorozlatitany.
Chlorid zlatitý existuje, podobně jako bromid zlatitý, jako tzv. dimer. To znamená, že jeho molekula vypadá takto:
Chlorid zlatitý je nejběžnější chemickou sloučeninou, pro přípravu ostatních sloučenin zlata bývá výchozí látkou. Připravuje se z něj např. komplexní sloučenina tetrakyanozlatitan draselný:
Chlorozlatité soli, hlavně tetrachlorozlatitan sodný, vznikající reakcí chloridu zlatitého a chloridu sodného, se používá jako katalyzátor při reakcích.


Elektrické topení

Elektrické topení je souhrnný název pro elektrické spotřebiče určené k vytápění obytných,kancelářských i výrobních prostor. U elektrického topení vzniká teplo přímo přeměnou elektrické energie. Tento článek nezahrnuje přístroje používané k ohřevu teplé užitkové vody ani domácí spotřebiče určené k přípravě stravy, mytí nádobí, praní prádla a podobným činnostem. Stejně tak se článek nezabývá topidly, u kterých elektřina slouží pouze k regulaci, nebo pohání čerpadla a ventilátory, ale primární zdroj energie je jiný než elektrický.
Nejsou čistokrevným elektrickým topením. Vsystému teplovodního vytápění s trubkami, radiátory, čerpadlem je místo kotle s hořákem zařízení s elektrickými topnými patronami. Teplonosné médium proudí kolem topných patron a ohřívá se. Elektrokotel se užívá také jako doplňkový zdroj ve vytápěcí soustavě, kde základním topidlem je tradiční kotel na plyn nebo tuhá paliva. Ve zvláště chladných obdobích, kdy základní kotel nestíhá, zapojí se i elektrokotel. V období, kdy je třeba pouze přitápět a spuštění velkého kotle by nebylo efektivní, je možné topit pouze elektrokotlem.
Každé elektrické topidlo má vestavěný spínač, kterým se odpojí mimo topnou sezónu. Akumulační kamna, přímotopy a některé typy podlahového vytápění jsou spínány také prostřednictvím signálů HDO. Dodavatel elektrické energie tak reguluje odběr v síti podle svých potřeb. Za to, že odběratel přenechá rozhodování o době zapnutí spotřebičů dodavateli energie, je odměněn nižší sazbou, kterou za energii v této době platí. Tam, kde se tato možnost využívá, jsou instalovány příslušné dvoutarifní elektroměry a období nižší sazby mohou využít všechny spotřebiče z takové přípojky napájené. Jemnou regulaci teploty v místnostech zajišťují termostaty. Nejjednodušší topidla mají termostat zabudovaný v sobě. Vyregulovat správnou teplotu je obtížné. Větší komfort poskytují prostorové termostaty, které měří teplotu v místě pobytu osob a ovládají i vzdálené topidlo. Pro ovládání podlahového topení se užívají podlahové termostaty. Jsou odvozeny od prostorových, ale jejich čidlo je na několikametrovém kabelu a je uloženo přímo v podlaze. Použití termostatů s jedinou nastavenou teplotou už dnes není příliš časté. Používají se spíše programovatelné termostaty s denním nebo týdenním programem. Ty dokážou udržovat v různých obdobích dne nebo týdne různé teploty, podle předpokládaného využití prostor. Pro ovládání kotlů existují bezdrátové termostaty. Měřicí a nastavovací část je umístěna v obytné prostoře, spínací část na kotli, bez nutnosti propojení kabelovým vedením. Používá se radiofrekvenční přenos. Nejkomfortnější běžně dostupné termostaty jsou zatím ty, které lze konfigurovat pomocí SMS zpráv přes mobilní telefon.


Eric Dolphy

Dolphy byl jedním z několika průkopnických jazzových altsaxofonistů, kteří se dočkali pozornosti v šedesátých letech 20. století. Byl také prvním důležitým basklarinetovým sólistou v jazzu a jedním znejranějších významných sólových flétnistů.
Styl jeho improvizace byl charakteristický použitím širokých intervalů založených na dvanáctitónové stupnici a také použitím různých technik k napodobení zvířecích a lidských hlasů, díky kterým jeho nástroj téměř doslova mluvil. Ačkoli je Dolphyho dílo často klasifikováno jako free jazz, jeho skladby a sóla měly logiku, která tehdejším free jazzovým hudebníkům nebyla vlastní; i přesto byl považován spíše za avantgardního improvizátora. V letech po jeho smrti byla jeho hudba popsána jako "příliš out na to, aby byla in a příliš in na to, aby byla out"
Nejoceňovanější Dolphyho deskou je Out to Lunch, která vyšla v roce 1964 u labelu Blue Note. Spolu s Dolphym na si na ní zahráli Freddie Hubbard, Bobby Hutcherson, Richard Davis a Tony Williams.
Dolphy byl po své smrti uveden do Jazzové síně slávy Down Beat, a to v roce 1964.


Solidifikace

Solidifikace je technologický proces úpravy odpadů, spočívající v jejich stabilizaci vhodnými přísadami, které sníží možnost vyluhování nebezpečných prvků a sloučenin z matrice odpadu. Solidifikací dochází ke snížení rizikovosti odpadu vůči životnímu prostředí. Úprava nebo stabilizace jednotlivých odpadů se provádí v ručním nebo automatickém provozu. Proces probíhá v rotorové míchačce s přesně dávkovaným množstvím odpadu, stabilizačních činidel, vody a ostatních materiálů dle individuálních receptur. Výsledný produkt úpravy nebo stabilizace je znovu upravován nebo stabilizován či odvezen ke konečnému využití nebo odstranění.


Jensen Motors

Jensen byla britská automobilka. Proslavila se zejména výrobou prvního osobního automobilu s pohonem 4x4 - typu FF.
Ve dvacátých letech byla společnost Jensen karosárnou. Vyráběla karoserie pro šasi firem Morris, Singer nebo Wolseley. V roce 1934 získala společnost zakázku na serii karoserií pro americké šasi Ford V8. V roce 1935 vyrobila společnost první vlastní sportovní vůz - Jensen S-type. Během války se výroba soustředila na užitkové automobily. V roce 1946 se objevil nový sportovní vůz vyráběný maloseriově. Větších úspěchu se dočkal model 541 z roku 1955. Toho po sedmi letech nahradil Jensen CV8. Název nesl podle nových motorů Chrysler V8. Jeho laminátová karoserie pocházela od Erica Nealeho. Následníkem typu CV8 byl Jensen Intercereptor. Jeho karoserii navrhlo studio Vignale. Intercereptor poháněl motor Chrysler 6.3 V8 o výkonu 224 kW. Tento model byl základem čtyřkolky Jensen FF. Očekávané úspěchy vozu se ale nedostavily. Výroba navíc byla omezena produkcí karoserií pro automobil Volvo P1800. Automobilka a karosárna ukončily činnost v roce 1976. Pokus o oživení společnosti automobilem Jensen S-V8 z let 2001 až 2002 skončil neúspěchem.


Bouda

Divadlo Bouda bylo založeno pod jménem Královské-císařské vlastenecké divadlo českou divadelní společností kvůli zájmu o české hry. Stálo na Koňském trhu a bylo dřevěné. Hrálo se zde výhradně česky a zároveň zde národní buditelé prosadili myšlenku českých her, bohužel se zde prosadila myšlenka „Co je české, to je hezké“, která vedla k prosazování českých her na úkor kvality. Je zajímavé, že tato myšlenka ovlivňovala české národní obrození až do doby Karla Havlíčka Borovského. Hrály se zde především historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry.
Pro své finanční potíže byla budova roku 1789 stržena. Poté tato společnost hrála na mnoha místech v Praze, od roku 1792 bylo toto divadlo přesunuto do zrušeného kláštera U Hybernů.
Je zajímavé, že toto stržení bývá často vykládáno jako snaha potlačit češtinu, popř. jako nějaké nepřátelství německy mluvící části obyvatelstva, pravda je taková, že se toto divadlo nebylo schopné uživit kvůli své nižší kvalitě a pouze české produkci.


Hugo

Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi mužskými jmény ve srovnání roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR:
K 9. květnu 2007 žilo na území České republiky 582 nositelů jména Hugo, což je o 4 více než v roce 1999, nelze tedy mluvit o nějakém průkazném trendu.
Ke samotnému jménu Hugo by navíc bylo potřeba připočítat cizojazyčné verze jména a především dvojjmenné entity, které lze používat od r. 2000 a jsou tak v žebříčku uvedeny samostatně.


Kirin

Kirin je značka japonského piva, které je jedno z nejpopulárnějších v Japonsku. Vyrábí se v pivovaru Kirin v hlavním městě Tokiu.
Je to spodně kvašené světlé pivo vyráběné z pramenité vody, rýže, ječného sladu, kukuřice, chmele a kvasnic. Pivo se původně začlo vařit v Jokohamě kolem roku 1870 američanem Copelandem.


Dejvická

Dejvická je stanice metra v Praze pod Vítězným náměstím ve čtvrti Dejvice, podle které se také jmenuje. Je konečnou stanicí trasy A. Byla otevřena pod názvem Leninova 12. srpna 1978.
Stanice je hloubená, založená v jámě, konstruovaná jako dlouhodobě koncová. Včetně těchto kolejí je dlouhá 301 m a 11 m hluboko pod Evropskou ulicí. Z nástupiště, které nemá sloupy a je vlastě velkou halou, vedou dva výstupy, každý do svého vestibulu, které jsou spojeny podzemní pasáží vedoucí nad nástupištěm. Obložením stanice jsou keramické glazované tvarovky typu Hurdis různých barev. Na výstavbu stanice v letech 1973 – 1978 bylo vynaloženo 301 milionů Kčs.
 Image:Praha, Dejvická, nástupiště.jpg|Nástupiště Image:Praha, Dejvická, pamětní deska.jpg|Pamětní deska věnovaná otevření prvního úseku linky metra A 12. srpna 1978 Image:Praha, Dejvická, stanice.jpg|Nástupiště Image:Praha, Dejvická, Vestibul metra.jpg|Vchod do metra z Vítězného náměstí Image:Praha, Dejvická, vestibul.jpg|Vestibul stanice Image:Praha, Dejvická, výtah metra.jpg|Výtah pro osoby se sníženou schopností pohybu


Khakhjab Dordže

Khakhjab Dordže byl 15. karmapa školy Karma Kagjü, jedné ze škol tibetského buddhismu.
Narodil se v tibetské provincii Cang. Jakmile přišel na svět, podle legendy vyslovil mantru Óm mani padmé húm. V pěti letech už uměl číst posvátné texty. Když mu byla předána nauka Kagjü, cestoval jako učitel po Tibetu. Z jeho doby se nám zachovalo mnoho textů, jelikož je dal patnáctý karmapa znovu vytisknout.
Měl mnoho známých žáků jako např. Situ Päma Wangčhug Gjalpo či Džamgön Paldän Khjence Ösel.


Škoda HS-300

Škoda HS-300 byl licenční verzí francouzského leteckého motoru Hispano-Suiza 8Fb. Plzeňská Škodovka motor vyráběla od roku 1922, posloužil mj. k pohonu našeho slavného stíhacího letounu Avia BH-21.


Štěpán VIII.

Štěpán VIII. byl papežem od 14. července 939 až do své smrti. Problematika číslování papežů nesoucích jméno Štěpán je vysvětlena v článku Štěpán II.


Jóšafat

Jóšafat, byl čtvrtým králem Judského království. Vládl asi v letech 873–849 př. n. l.
Pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Ásy a Azúby, dcery Šilchího. Na trůn nastoupil už ve svých 35 letech a vládl celých 25 let. Zvelebil království, budoval nová opevnění a zřídil stálé vojenské posádky. Upravil vnitřní správu a soudnictví, kterým pověřil lévijce a upevnil náboženství organizovaným vyučováním Hospodinova zákona, na kterém se sám podílel. Sousedé, Pelištejci a Arabové, mu odváděli daně - vazalské poplatky. Uzavřel spojenectví s Izraelským královstvím. Společně s izraelským králem Achabem dobývali Rámot v Gileádu, ale byli poraženi a Achab svým zraněním podlehl. Jóšafat byl napaden koalicí sousedních králů, ale dříve než se s nimi střetl se toto spojenectví rozpadlo a vojska nepřátel se napadla navzájem, čímž Judsko získalo v regionu ještě větší respekt. Jóšafat byl jedním z nejmocnějších judských králů.
Za vlády Jóšafata měli v zemi veliký vliv proroci, Jachzíel a Elíezer napomínali samotného krále.


Toyota 2000GT

Modelem Toyota 2000GT si chtěla Toyota udělat reklamu a vykreslit image. Poprvé se vůz objevil v roce 1967 na Tokijském autosalonu. Výroba skončila v roce 1970. Bylo vyrobeno pouze 337 vozů.
Návrh vozu vytvořil známý newyorský automobilový návrhář hrabě Albrecht Graf von Goertz. Ten se proslavil návrhy automobilů BMW 507 nebo spoluúčastí při návrhu vozu Datsun 240Z. Návrh karoserie si nevyžádala Toyota, ale Nissan. Když pak firma Yamaha sestrojila funkční prototyp, Nissan od smlouvy odstoupil. Toho využila Toyota, která návrh od Yamahy koupila. Design připomínal slavný anglický vůz Jaguar E-type. Problémem vozu byla ale jeho vysoká cena. Za 6800 dolarů bylo možné koupit si prestižnější vozy Porsche nebo Jaguar. Kvůli tomu se do Spojených států prodalo pouhých 63 exemplářů. Proto byl pro automobilku tento typ ztrátový. Kvůli pouhým 337 vyrobeným vozů patří v současnosti 2000GT k vyhledávaným Japonským klasickým vozům.
Pohon obstarával řadový šestiválec s výkonem 150 koní při 6500 ot/min. Maximální rychlost byla 215 km/h. 1275 kg těžký vůz se rozjel k hodnotě 110 km/h za 12,7 sekundy. Páteřové šasi, podobné tomu ve vozech Lotus, bylo v konstrukci evropských i japonských vozů té doby velice vzácné. Motor vozu měl 2 vačkové hřídele, ale vozy určené pro export do Ameriky měly pouze jednu vačkovou hřídel. Navíc měly klimatizaci a automatickou převodovku. Za 3 roky výroby nebyl základní model nijak inovován.


Ivo Klec

Ivo Klec je slovenský profesionální tenista. Nejvýše postaven byl na žebříčku ATP ve dvouhře na 184. místě, ve čtyřhře pak na 231. místě. Dosud nevyhrál žádný turnaj ATP.


Pozemské vesmírné lodě ve Hvězdné bráně

Po více než pěti letech výzkumu mimozemských technologií objevených na průzkumných misí, útratě miliard dolarů, postavení několika prototypů a mnoha nezdarech nakonec Země zkonstruovala svůj první kluzák založený na mimozemské technologii. Jednalo se o X-301, pozemsko-goa'uldský hybrid sestávající se z goa'uldského kluzáku a pozemských součástí. Právě kvůli mimozemské technologii však letoun nebyl úspěšný. Po neúspěšných letových testech se Letectvo Spojených států rozhodlo postavit vlastní letoun založený na znalostech, které byly získány z mimozemských technologií. Výsledkem byl malý dvoumístný letoun F-302, podobný vyspělým MiGům či letounům F-22 Raptor. Letouny F-302 jsou v současnosti standardními útočnými bojovými letouny používanými v programu Hvězdné brány.
Není to dlouho, co byla Země postavit svůj první mezihvězdný bitevní křižník Prométheus. Zatímco F-302 se hravě vyrovná s nepřátelskými letouny podobného typu, Prométheus byl stále na horší úrovni než jsou nejvyspělejší bitevní křižníky významných ras v galaxii. Plány na lodě F-302 a X-303 se sdílí s Rusy, v rámci dohody o zapůjčení jejich Hvězdné brány. Později za asistence Asgardů byla Země schopná postavit více vyspělé lodě nové třídy Daidalos.
Letoun X-301 byl prvním pozemským pokusem o letoun schopný letu do vesmíru a boji proti Goa'uldům. Je kombinací ukořistěných goa'uldských kluzáků a pozemských technologií. Při konstrukci letounu se však nevědělo, že se od doby co Teal'c zradil Apophise, do letounů montují tzv. návratová zařízení. To zajistí, že v případě zcizení letounu kluzák převezme řízení a letí směrem k nejbližší apophisově planetě. To se stalo, když Jack O'Neill a Teal'c tento nový letoun testovali. Na poslední chvíli byli zachráněni, ale jediný prototyp odletěl k Apophisovi.
Po neúspěchu s X-301 došlo ke změně strategie, kdy byl navržen letoun kompletně postavený lidmi. Díky Jonasi Quinnovi a zjištění existence naquadrie byl k tomuto letounu navíc přidán i hyperpohon. Letoun má čtyři typy motorů. Hyperpohon však kvůli nestabilitě naquadrie nikdy plně nefungoval. Je možné provést malé hyperprostorové skoky, ale kvůli nestabilitě naquadrie není možné dlouhé cestování hyperprostorem - tak malá loď jako je X-302 není schopná nijak kompenzovat energetickou nestabilitu. Po dostavbě Prométhea se staly F-302, obdobně jako u lodí třídy Daedalus, pomocnými obrannými prostředky. Kromě standardních leteckých děl je letoun vybaven raketami s hlavicemi s obohacenými nauqadahem. Zkušební verze letounu nemá energetické štíty, ale vlastní technologii stealth. Po odzkoušení byl název letounu změněn z X-302 na F-302.
Tento projekt je vyústěním Taurijské snahy o zkonstruvání zařízení schopného čelit útoku goa'uldských ha'taků. Prométheus je první lidmi kompletně navrženou a postavenou lodí, schopnou mezihvězdného cestování. Jeho stavba trvala téměř dva roky a stála 2 biliony amerických dolarů. Prometheus je prototyp zcela nového druhu lodí - následovníků X-302. Jeho primární systémy jsou odvozeny od goa'uldských systémů a všechny jejich součásti byly vyrobeny na Tauri, a to včetně kontrolních krystalů spojujících hlavní počítač a ovládací systémy lodi. Jediné co na Prometheovi nebylo vyrobeno Tauriji jsou transportní kruhy. Tyto kruhy byly vymontovány z havarované goa'uldské lodi a pouze začleněny do systémů Promethea. Loď je dlouhá necelých 200 metrů, její šířka je zhruba 60 a výška 70 metrů. Je vybavena třemi druhy pohonných systémů; generátorem antigravitačních vln pro změnu výšky v atmosféře, podsvětelnými, pravděpodobně iontovými motory a generátorem hyperprostorového okna. Primárně je loď nápajena několika páry naquadahových reaktorů. Ja však také vybavena naquadriovým reaktorem, který slouží ke generování energie potřebné pro let hyperprostorem. Kvůli nestabilitě naquadrie musí být tento reaktor vybaven bufferem, který kompenzuje kolísání energetického výstupu z reaktoru. Bez této ochrany nejen že by se nedala určit rychlost letu lodi, ale mohlo by dojít k přetížení reaktoru a spuštění nezastavitelné řetězové reakce. Pro tento případ je možné jádro reaktoru odhodit z lodi. Loď je vybavena blíže nespecifikovanými zbraněmi - pravděpodobně má několik desítek modifikovaných verzí kladiva na goa'uldy, standardní letecké kanóny a testovací verze nějakého druhu energetických zbraní. Asgardi se také pokoušeli vybavit Promethea svými zbraňovými systémy, nicméně jejich extrémní energetické nároky znemožnily adaptaci této technologie mezi technologii tauriů. K obraně je loď vybavena asgardskými energetickými štíty, což jí umožňuje odolat i velice intenzivnímu útoku ha'taků. Kromě toho jsou v dolních palubách hangáry, umožňující přepravovat až 8 letounů X-302. Trup lodi je vyroben z čistého trinia, což ho činí velice odolným. Prometheus může při startu dosáhnout orbity planety během 30ti vteřin, počítáno od doby zažehnutí hlavních motorů. Při použití podsvětelných motorů je loď schopna dosáhnout maximální rychlosti 198 000 km·s-1 což jsou téměř dvě třetiny rychlosti světla. Maximální dosažená rychlost při použití hyperpohonu byla prozatím spočítána na 1200 světelných let za minutu a záleží pouze na množství energie které má hyperpohon k dispozici. Poté co byl X-303 odzkoušen, rozhodli se Tauriové postavit celou flotilu těchto lodí; označení dalších lodí se změnilo na BC-303. Ještě než však byla stavba plánované flotily započata, byl otevřen projekt Daedalus. Po jeho úspěšném dokončení byl Prometheus zmodernizován a sloužil jako výzkumná a obranná loď. Tři roky po svém prvním představení byl Prometheus použit když se Tauriové snažili zničit randský satelit. Bohužel štíty Promethea neměly proti zbrani Ori nejmenši šanci a ani jeho zbraně nedokázaly proniknout energetickým štítem satelitu. Loď byla třemi výstřely zničena. Při zničení Promethea zahynulo 39 členů jeho posádky včetně kapitána Pendergasta.
Daedalus je vůbec první loď třídy X-304. Proto se také lodím BC – 304 říká lodě třídy Daedalus. V době, kdy byla na cestě na Atlantis se teprve dokončovala možná známější Odyssey, která se potom stala vlajkovou lodí flotil Země. Daedalus prošel, oproti zastaralejším X-303 – Prometheus, dost razantními změnami. Loď má zásadně jiný tvar.
Žádné zbraně na seznam nepatří. Asgardi nedají ostatním rasám nic, co by mohlo být použito proti nim.


Modřenec hroznatý

Modřenec hroznatý je druh jednoděložné rostliny z čeledi hyacintovité. Některé starší taxonomické systémy ho řadily do čeledi liliovité v širším pojetí.
Jedná se o asi 5-30 cm vysokou vytrvalou rostlinu s podzemní vejčitou cibulí, která je obalena rezavohnědou slupkou, někdy jsou přítomny dceřinné cibulky či výběžky. Listy jsou jen v přízemní růžici, přisedlé, nejčastěji 5-6 z jedné cibule, většinou delší než stvol. Čepele jsou čárkovité, polooblé, svrchu žlábkovité, asi 3-7 mm široké. Květy jsou v květenstvích, kterým je vrcholový hrozen, který obsahuje asi 20-40 květů, za květu je víceméně hustý, za plodu se prodlužuje. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků, které jsou skoro po celé délce srostlé v baňkovitou okvětní trubku, jen nahoře jsou krátké ven vyhnuté cípy bílé barvy. Okvětní trubka je většinou modrá až černofialová, vejčité válcovitá, asi 2x delší než široká. Květy jsou vonné. Tyčinek je 6, nitky srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, plodem je tobolka.
Modřenec hroznatý roste hlavně v jižní a jihovýchodní Evropě a jižní části střední Evropy, v severní Africe a v jihozápadní Asii, od Turecka na východ po Pákistán. Pěstovaný a zplanělý však může být i jinde, včetně Severní Ameriky,,.
V ČR roste v teplých oblastech od nížin po pahorkatiny, hlavně na různých suchých stráních, na mezích, ve vinicích a v akátinách. Původní je jen na jižní Moravě, v teplých oblastech Čech je místy zplanělý. Kvete na jaře, nejčastěji v dubnu a je to silně ohrožená rostlina flóry ČR, kategorie C2.


Katarína Knechtová

Katarína Knechtová je slovenská sólová zpěvačka, skladatelka, textařka a kytaristka. Do konce roku 2008 působila s prešovskou hudební skupinou PEHA.
Katarína Knechtová je zpěvačka, klávesistka, kytaristka, skladatelka a textařka. Do roku 1997 působila jako vokalistka v prešovské skupině IMT Smile. Roku 1999 získala se skupinou Peha ocenění Objev roku. V roce 2001 obdržela cenu Aurel v kategorii nejlepší zpěvačka. Za úspěšné působení na slovenské hudební scéně získala v roce 2005 opět sošku Aurela v kategorii nejlepší zpěvačka. V roce 2007 vyhrála v anketě OTO cenu za nejlepší zpěvačku za rok 2006.
Katarína Knechtová vystudovala gymnázium v Prešově. Poté začala studovat vysokou školu, ale před studiem dala přednost působení na hudební scéně. Je svobodná, ale má dlouholetého přítele.


Bratějevo

Bratějevo měla být nejjižnější stanice Zamoskvorecké linky, nacházející se v jižní části Moskvy, ve stejnojmené části města.
Mělo se jednat o povrchovou stanici; trať měla pokračovat za ní ještě dále do plánovaného Depa Bratějevo. Od stanice Krasnogvardějskaja by se jednalo o úsek nový dlouhý zhruba 2,9 km; vybudování této stanice bylo již několikrát oddalováno. Původně však stanice měla stát již v letech osmdesátých, krátce po dokončení úseku metra do Krasnogvardějské roku 1985.


Raná péče

Raná péče je terénní služba, popřípadě doplněná ambulantní formou, poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby.


Ťi-lin

Ťi-lin je provincie Čínské lidové republiky, leží na severovýchodě země. Správním střediskem provincie je město Čchang-čchun. Mimo to se v této provincii nachází i stejnojmenné město.
Jméno Ťi-lin pravděpodobně pochází z Ťi-lin wu-la, což je čínská transkripce mandžuského výrazu girin ula, „podél řeky Song Chua Ťiang“. Doslovný překlad současného čínského pojmenování je „příznivý les“.
Provincie Ťi-lin se nachází mezi 40o52' a 46o18' severní šířky a 121o38' a 131o19' východní délky. Vzdálenost ze severu na jih je asi 600 km, z východu na západ 750 km. Provincie sousedí na východě s provincií Chej-lung-ťiang, na jihozápadě s provincií Liao-ning, na západě s autonomní oblastí Vnitřní Mongolsko. Dále má provincie na východě společné hranice se Severní Koreou a Ruskem.
Tato provincie má rozmanitý tvar krajiny všeobecně se svažující směrem na severozápad. Přibližně středem provincie prochází horské pásmo Ta-chej-šan, jež ji rozděluje na dva topografické regiony – hornatý východ, dále dělený na pohoří Čchan-paj-šan a jeho podhůří, a rovinatý středozápad, který má vysoké planiny ve středu a travnaté mokřiny, jezera, rybníky a písčitá pole na západě. Hlavní horské hřebeny jsou Ta-chej-šan, Čang-kuang-cchaj-ling, Ťi-lin-cha-ta-ling, Lao-ling a Mu-tan-ling. Nejvýznamnějšími planiny jsou Liao-chen a Sung-nen.
Území Ťi-linu je klimaticky přechodem mezi severní a jižní částí severovýchodní Číny. Je zde mírné kontinentální monzunovité podnebí, které se v závislosti na místních podmínkách může velmi lišit. Na jihovýchodě provincie je podnebí polomokré, na severozápadě polosuché. V této oblasti je zima chladná a dlouhá, léto krátké, teplé a deštivé, podzimy a jara bývají deštivá s proměnlivým počasím. Průměrná teplota v celé provincii je v zimě -11oC, v létě 23oC. Průměrně zde spadá 400-800 mm srážek, množství srážek je však silně lokálně závislé a taktéž sezónně proměnlivé.
Území dnešní provincie Ťi-lin bylo podle archeologických nálezů člověkem osídleno již v mladším paleolitu. V době bronzové měly mít místní rody podřízené postavení vůči legendárním císařům a platit jim tribut.
V roce 37 př. Kr. se Chumong vymanil z vlivu čínských vladařů a založil království Kogurjo, jež zasahovalo východní část dnešní provincie Ťi-lin, severovýchodní část provincie Liao-ning a sever Korejského poloostrova. Kogurjo bylo největší a nejmocnější ze tří království Koreje. Dobyto bylo až roku 668 vládci sousedního království Sulla spojenými s čínskou dynastií Tang. V letech 698-924 se Ťi-lin stal součástí mandžusko-korejského království Po-chaj zahrnující jihovýchod Mandžuska a sever Koreje. Později bylo toto území součástí Říše Kitanů Liao a ovládané jurchenskou dynastií Ťin a mongolskou dynastií Jüan, jež obě postupně ovládaly severní Čínu.
Hrubý domácí produkt této provincie, svým objemem podobný například HDP Lucemburska, byl v roce 2004 295,82 miliard juanů, což což Ťi-lin řadí na 19. místo v rámci Číny. HDP na osobu zde činil 10 932 juanů, 13. nejvyšší v rámci země. Rozmístění ekonomiky podle sektorů je v poměru 19:46,6:34,4.
Ťi-lin je nejdůležitější zemědělská provincie seveozápadní Číny a v rámci celé země významné centrum produkce obilovin, živočišné výroby a zpracovatelského průmyslu zemědělských plodin. Je zde úrodná zemědělská půda vhodná především k pěstování obilovin, kterých se tu ze všech provincií vyprodukuje nejvíce na počet obyvatel a nejvíce jich je také vyvezeno do ostatních částí Číny. Ze zemědělských plodin je zde pěstována především pšenice a dále sojový bob, kukuřice, čirok, proso, rýže, fazole, řepka olejná, červená řepa, tabák, brambory, ginseng a ovoce. Rozloha obdělávané půdy je 3 959 000 hektarů.
Živočišné výrobě se daří hlavně díky rozlehlým pastvinám o celkové ploše 2 960 000 hektarů, díky kterým patří Ťi-lin mezi největší producenty dobytku a ovcí v severní Číně.


Circuito Permanente de Jerez

Circuito Permanente de Jerez je 4428 metrů dlouhý závodní okruh, který se leží na severovýchod od města Jerez de la Frontera ve Španělsku. Vybudoval ho Alessandro Rocci. Okruh byl otevřen 8. prosince 1985.
Od roku 1986 okruh hostil Grand Prix Španělska Formule 1. Po roce 1990 se F1 přesunulo do Barcelony na Katalánský okruh kvůli špatné poloze, která měla vliv na návštěvnost.
Od roku 1987 až do teď okruh hostí Mistrovství světa silničních motocyklů.


Desirée

Desirée je americký romantický historický snímek režiséra Henryho Kostera z roku 1954. Je adaptací románu Annemarie Selinko Désirée z roku 1951, zpracovávajícího deníkovou formou příběh mladé marseilleské dcery obchodníka s látkami a první Napoleonovy snoubenky Désirée Clary. V hlavní roli velkého císaře se objevila vycházející hollywoodská hvězda Marlon Brando.
Roku 1794 se seznamuje marseilleská dcerka obchodníka s látkami Désirée Clary s mladičkým generálem Napoleonem Bonapartem. Napoleonův bratr Joseph se zanedlouho ožení se sestrou Désirée Julie.
Romantické představy Désirée však přijdou vniveč, když Napoleon porazí royalistické povstání v Paříži a je jmenován vrchním velitelem francouzských armád v Itálii. Aby si upevnil své postavení žení se Bonaparte s bohatou Josephine Beauharnais.
Nešťastná Désirée se chce utopit v Seině, avšak v tom jí zabrání generál Jean-Baptiste Bernadotte, který se do ní ihned zamiluje a brzy si ji vezme za manželku. Vztah mezi Bernadottem a Napoleonem je velmi vyostřený, zvlášť po Napoleonově návratu z Egypta a ovládnutí země. Bernadotte sice dále slouží Francii, Napoleon mu ale přestává být přítelem. Taktéž Désirée se s Napoleonem vídá zřídka. Bonaparte se nakonec zbaví i Josephiny, protože je neplodná a ožení se s Marií Louisou Habsburskou. Jediná Désirée je v těchto těžkých chvílích Josephině oporou.
Bernadottovi je nabídnuta švédská koruna, on přijímá a mezi ním a Napoleonem propuká otevřené nepřátelství, především po přiklonění se Švédska na stranu Ruska před francouzským tažením na východ v roce 1812. Désirée však těžko snáší nehostinnou cizinu i přísný dvůr a brzy se vrací do Francie. Je svědkem prvního Napoleonova pádu v roce 1814, tehdy se také Napoleon naposledy setká se svým bývalým maršálem, nynějším nepřítelem Bernadottem. Po bitvě u Waterloo Napoleon formuje poslední zoufalou obranu Paříže. Désirée ho však přesvědčí, že je jeho dnům konec, a Napoleon kapituluje.
Snímek byl nominován na dva Oscary. Lyle R. Wheeler, Leland Fuller, Walter M. Scott a Paul S. Fox za výpravu a Charles Le Maire a René Hubert za kostýmy.


LCP

Link Control Protocol je protokol, který se používá při navázání spojení, ukončení spojení, k dohodě o autentizačním algoritmu apod. LCP je společný protokol pro všechny sítové protokoly a je použit ještě předtím, než se vůbec uvažuje, jaký sítový protokol se použije. Protokol LCP je společně a protokolem NCP součástí protokolu Point-to-Point Protocol.
Linka odpojena je fáze, u které se vždy začíná a končí. Např. při ztrátě spojení mezi modemy nebo po ukončení spojení administrátorem linka přechází do této fáze.
Navazování spojení z fáze linka odpojena se přechází do fáze navazování spojení. Při této fázi dochází k vyměně konfiguračních paketů. Pokud dojde k přenosu datového paketu tak je tento paket zahozen. Cílem fáze je ustanovit spojení mezi oběma konci spojení.
Autentizace při této fázi klient prokazuje svou totožnost. Klientem se myslí strana, která je vyzvaná k prokázání své totožnosti. Pokud strana prokáže svou totožnost, tak může k prokázání totožnosti vyzvat opačnou stranu. V praxi se přesto využívá jednostranná autentizace.
Při autentizaci dochází k výměně dat, která slouží k identifikaci stran. Tyto data se předávají autentizačním protokolům. Po fázi autentizace muže dojít k aktivaci dalších protokolů, které slouží oběma stranám dohodnout se např. o šifrovaném přenosu, komprimaci dat atd.
Ukončení spojení je poslední fáze. Během toto fáze dochází k zahazování paketů všech protokolů mimo protokolu LCP. Fyzická vrtva dostává signály, které signalizují ukončení spojení. Následovně může fyzická vrstva ukončit spojení např. zavěšením komutované linky.


Zlatý slavík 1963

Zlatý slavík 1963 byl druhý ročník ankety popularity českých zpěváků a písní. Organizoval ji časopis Mladý svět.
Čtenáři hlasovali pro pět nejlepších zpěváků, bodovým systémem byl pro prvního určen zisk šesti bodů, pro druhého čtyři, pro třetího tři atd.


Brooksovo pohoří

Brooksovo pohoří je horský systém zařazující se jako nejsevernější výběžek Skalnatých hor. Masiv částečně zasahuje na území státu Yukon v Kanadě a svou vetší částí pokrývá území Aljašky ve Spojených státech amerických. Prakticky celou svojí rozlohou leží za severním polárním kruhem. Pokládá se za poslední velkou divočinu kontinentu. Nejvyšším vrcholem je Mount Chamberlin. Pohoří bylo pojmenováno v roce 1925 po Alfredu Hulse Brooksovi, hlavním americkém geologovi pro Aljašku v letech 1903–1924.
Brooksovo pohoří se táhne v délce 1000 km od západu k východu a od Severního ledového oceánu a Beaufortova moře jej oddělují rozlehlé pobřežní nížiny na kterých roste tundrový porost. Celková výměra systému je 391 973 km2. Charakteristickými znaky pohoří jsou hluboká údolí, morénové valy, ledovcová jezera, prameny řek. Na jižních, teplejších svazích ještě rostou stromy, zatímco na severních stráních se rozprostírá už jen tundra.
Pohoří bylo vyvrásněno na konci druhohor zřejmě na místě jiných, dávno rozpadlých a zvětralých hor. Ostře řezané tvary až takřka alpinských vrcholů mají původ v ledovcové modelaci v dobách ledových. V současnosti je Brooksovo pohoří bez ledovců a to proto, že malé srážky nedovolují jejich vznik.
Celoroční holomrazy se zimním průměrem -30 až -45 °C mají zničující účinky na celé horstvo. Minimální teploty zde dosahují až -60 °C. Holé skalní masivy jsou vystaveny mrazovému tříštění, které se podílí na vzniku tzv. mrazových srubů, plošin a rozsáhlých kamenných moří. Půda je zde promrzlá do hloubky několika set metrů, a tak se zde vytvářejí v půdě mnohoúhelníky.
Ve středu Brooksova pohoří leží velký národní park zvaný Gates of the Arctic. Jeho počátek je na jižní straně, která je v Yukonu a ještě porůstá jehličnatým lesem. Smrky jsou vytáhlé a štíhlé. K tomu aby dosáhly průměru kmene 20 cm potřebují až 300 let. Nízké houževnaté dřeviny mají roční přírůstky dřeva jen kolem 2 mm. Směrem k vrcholům stromů ubývá a krajina přechází do podoby alpských luk a horských pustin. V oblasti se daří arktické zvěři, hlavně sobům, jejichž stáda celkem čítají na 160 000 jedinců.
Na sever od Arktické brány je to již jen krajina vystavená arktickému vzduchu s prudkými větry a velmi nízkými teplotami. Toto území zaujímá šestinu celé Aljašky.
Koncem léta přichází do oblasti krátké, arktické léto a slunce zde po dobu 80 dnů nezapadá. V tuto dobu táhnou velká stáda sobů na dlouhou cestu přes horské průsmyky na sever, na tundrové pastviny. Za nimi se táhnou smečky vlků a polárních lišek. Dalšími zde žijícími zvířaty jsou např. ovce aljašská či medvěd grizzly.


Španělská liga ledního hokeje 1998/1999

Sezóna 1998/1999 byla 25. sezonou Španělské ligy ledního hokeje. Vítězem se stal CHH Txuri-Urdin.


Chloracetamid

Chloracetamid je organická sloučenina používaná jako herbicid a konzervant. Jedná se o bezbarvé až žluté krystaly charakteristického zápachu, mírně rozpustné ve vodě.
Chloracetamid je toxický při požití, dráždí oči a kůži, může vyvolat alergickou reakci. Je podezřelý z reprodukční toxicity a teratogenity. Při zahřátí nad 225 °C se rozkládá, může tvořit jedovaté plyny včetně chloru a oxidů dusíku.


Silnice II/604

Silnice II/604 je silnice II. třídy, která spojuje silnici I/4 v úseku kolem křižovatky Nová Hospoda u Třebkova. Silnice vznikla z části přeložené silnice I/4 a z části byla nově vybudována. Tvoří doprovodnou komunikaci k vybudovanému úseku I/4. /Po vybudování úseku silnice R4 v úseku Mirotice - Třebkov bude k silnici II/604 připojen i tento úsek stávající silnice.


Dub zimní

Dub zimní, česky též drnák, je mohutný listnatý strom z čeledi bukovitých.
Dub zimní dosahuje výšky 20 až 40 metrů a má vejčitou, štíhlou korunu, která je méně rozvětvená než koruna dubu letního. Letorosty lysé, tmavě olivově zelené, lenticely řídké, drobné. Pupeny vejcovité, až 8 mm dlouhé. Listy zřetelně řapíkaté; čepel většinou široce obvejčitá, nejširší v horní polovině, až 16 cm dlouhá a 10 cm široká, na bázi klínovitá, řidčeji zaokrouhlená, nahoře široce zaokrouhlená, peřenolaločná až peřenodílná s 5–8 páry laloků, v horní části čepele s laloky mnohem mělčími, tuhá, poměrně tenká, na líci lysá a slabě lesklá, na rubu světlejší, drobnými 2–3 ramennými chlupy pýřitá; bočních žilek 6–9 párů, žilky třetího řádu jen slabě patrné; řapík lysý, 12–30 mm dlouhý. Plody v paždí listů po 3, zpravidla přisedlé, zřídka na stopkách do 1,5 cm dlouhých, číška tenkostěnná, 6–12 cm vysoká, 8–14 široká, šupiny drobné, vejčitě kopinaté, hustě pýřité, ploché nebo jen slabě vyklenuté, nikdy hrbatě ztlustlé; žaludy podlouhlé vejcovité, 14–25 mm dlouhé, 8–14 mm v průměru, často klíčí už na stromě. Žaludy jsou přisedlé k větvím. Jeho lidový název je drňák.
Dub zimní se nevyskytuje ve východní části Evropy, ve střední a jižní Evropě je běžný po 61. stupeň severní šířky. Je to důležitý strom nižších horských poloh a pahorkatin. Vystupuje do výšky asi 700 m. n. m. Roste ve směsi s bukem, lípou nebo habrem, přechodně i s ostatními listnáči.
Roste od nížin do podhůří v původních doubravách i smíšených porostech, běžně se pěstuje především na kyselejších písčitých půdách.
V lékařství se používá kůra z mladých stromů jako svíravý a protikrvácivý prostředek a má protizánětlivé účinky na zanícenou kůži a sliznici. Dnes se už zřídka pije odvar při průjmech, žaludečních a střevních katarech.
Dub zimní poskytuje velice hodnotné dřevo, používané při stavbě lodí, podlah, nábytku, intarzií i sudů.
Koblížek J.: Quercus L. In: Hejný S., Slavík, B.: Květena ČR 2. Academia, Prague, p. 21 – 35.


Lorec

Lorec je značka speciálního světlého piva, vyráběného v pivovaru Kutná Hora se sídlem ve městě Kutná Hora.
Pivovar vyrábí ještě další tři druhy piva pod označením Dačický.


John Creighton

John Oliver Creighton je bývalý americký námořní letec a astronaut, který se účastnil letů s raketoplány.
Po základní a střední škole absolvoval námořní akademii, odkud si odnesl diplom inženýra. Stal se pak zkušebním pilotem v Naval Air Text Center Patuxent River ve státě Maryland. V době výběru do skupiny budoucích astronautů roku 1978 byl svobodný.. Později si doplnil vzdělání na univerzitě ve Washingtonu.
Poprvé se zúčastnil sedmidenní mise STS-51-G na jaře roku 1985. Letěl na palubě Discovery spolu s touto posádkou: Daniel Brandenstein, Steven Nagel, John Fabian, Shannon Lucidová, francouzský astronaut Patrick Baudry a synovec saúdskoarabského krále princ Sultán Saiman Abdelazíz al-Saud. Vypustili na orbitě celou řadu družic – Spartan 1, Morelos 1A, Arabsat 1B, Telstar 3D. Provedli také experimenty pro program Hvězdných válek. V době svého letu se netajil s tím, že se po návratu ve svých 42 letech ožení.
Druhá Johnova výprava do kosmu byla na palubě Atlantisu. Tato čtyřdenní mise patřila k utajovaným, vojenským letům. John Creighton byl velitelem, letěli s ním kolegové vesměs důstojníci John Casper, David Hilmers, Richard Mullane a Pierre Thuot. Během letu vypustili 17tunovou vojenskou, tedy špionážní družici USA-53 typu AFP-731.
Potřetí a naposled letěl na podzim roku 1991. Pětidenní mise STS-48 s raketoplánem Discovery se zúčastnili astronauti John Creighton, James Buchli, Kenneth Reightler, Charles Gemar a Mark Brown. Pětičlenná posádka během letu vypustila družici UARS. Zbytek letu byl věnován různým vědeckým pokusům.
Všechny tři lety měly start v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě, mys Canaveral, přistání bylo na základně Edwards v Kalifornii.
Během tří svých letů strávil ve vesmíru 16 dní. Je zapsán jako 169. člověk ve vesmíru.
Rok po svém třetím letu z NASA odešel a nastoupil na rok k firmě Boeing Co., Commercial Airplane Group, Seattle jako zkušební pilot.


Draho

Draho je část obce Chleby ležící v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. V místní části se nenachází žádná ulice, 24 adres a trvale hlášeno je zde 21 obyvatel.
 File:Drahno, zvonice.jpg|Zvonice a kříž na návsi File:Drahno, zastávka.jpg|Autobusová zastávka na hlavní silnici


Lidová národní strana

Lidová národní strana je pákistánská levicově nacionalistická politická strana stojící v opozici vůči Parvízu Mušafarovi. Krédo strany zní: "Islám je naše víra, demokracie je naše kultura, provincionální autonomie je naše přesvědčení." Strana požaduje nenásilné prostředky boje, staví se za rovnost bez rozdílu třídy, rasy nebo víry.


Karbethopendeciniumbromid

Karbethopendeciniumbromid je kvartérní amoniová sloučenina používaná jako antiseptikum a dezinfekční látka. Za běžných podmínek jde o bílý až nažloutlý prášek, jehož vodný roztok při protřepání silně pění. Je dobře rozpustný ve vodě, ethanolu a chloroformu.
Karbethopendeciniumbromid je účinnou látkou antiseptických a dezinfekčních přípravků prodávaných pod značkami Septonex a Otipur, v malém množství je též pomocnou látkou řady dalších přípravků.


Nathanael Vodňanský z Uračova

Dobová ilustrace Staroměstské exekuceNathanaél Vodňanský z Uračova byl primátor Starého města pražského a jeden ze sedmadvaceti popravených při exekuci na Staroměstském náměstí.
Pro urážku císaře bylo panu z Uračova vyhrožováno šibenicí již roku 1615.
O šest let později po cestě na popraviště z lešení přes náměstí kolem kašny k dřevěné šibenici se prý obrátil ke svým druhům visícím z okna radnice a řekl: :"Ó moji milí tovaryši, líto mi, že od vás odloučen a ještě ku potupnějšímu místu tažen být mám." Pak byl společně s Janem Kutnauerem a Simeonem Sušickým oběšen.
Roku 1605 vydal volně přeložené chmurné a skeptické dílo francouzského humanismu Theatrum mundi minoris od Pierra Boaistuaua , které bylo předzvěstí Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce.


Aldrovandka měchýřkatá

Aldrovandka měchýřkatá, též zvaná aldrovanda měchýřkatá, je jediný zástupce botanického rodu aldrovandka z čeledi rosnatkovitých. Patří mezi vodní masožravé rostliny. Loví drobný vodní hmyz a korýše, podobně jako bublinatka, do smršťujících se listů.
Článkovaný tenký stonek hnědozelené barvy, bez kořenového systému, dorůstá délky 6–15 cm. Žlutozelené až světle zelené, při dlouhodobém intenzivním osvětlení sluncem načervenalé listy v počtu 6 až 9 s řapíky do 2 mm vytvářejí přesleny o průměru 1–2 cm, Čepel listů je konkávní, tvaru škeble, obvejčitá, na krajích mírně zubatá, o rozměrech 2–6 × 6–10 mm, při podráždění citliv7ch chloupků se zavírá a vytváří tak past na kořist. Přitom se smršťuje do elipsoidního tvaru o rozměru 3–4 mm. Na lícové straně listu jsou žlázy, vylučující sliz a trávicí enzymy. Korunní lístky v počtu 3 až 4 jsou oblé, přibližně 2,5 mm dlouhé, květ má v průměru asi 5 mm. Semeník v průměru 2–2,5 mm obsahuje 6 až 8 drobných černých lesklých vejčitých semen.
Celá rostlina je ponořena pod vodu, pouze zelenobílé květy vyčnívají nad hladinu, ale po odkvětu se semeník opět ponořuje pod vodu, kde plody rostliny dozrávají. K opylení květů a vývoji semen však dochází zřídka.
Rozmnožuje se především vegetativně, odlamováním bočních lodyh nebo výjimečně i semeny.
Roste v mělkých čistých stojatých vodách nebo klidnějších proudících vodách ve společenství s rákosem, orobincem a ostřicemi a s optimální teplotou mezi 23 až 30 °C. Vyhovují ji vyšší koncentrace oxidu uhličitého a nižší pH mezi 3,5 až 5,5, ale snáší i vody s vyšším obsahem vápníku o kyselosti do 6,8. Částečné zastínění vody snáší, ale při pěstování v akváriích vyžaduje dodatečné osvětlování, zejména v zimě.
Vyskytuje se roztroušeně až vzácně od tropů po mírné pásmo ve čtyřech světadílech: Asii, Austrálii, Evropě a Africe. Jednotlivé populace se od sebe liší velikostí, zbarvením a nároky na prostředí. V tropech roste celoročně, v mírném pásmu na zimu zatahuje. Všeobecně patří mezi silně až kriticky ohrožené druhy vodních rostlin.
V ČR se vyskytuje na některých místech na Ostravsku a na Třeboňsku, na nichž byla uměle vysazena.
Vyhláškou č. 175/2006 Sb. platnou od 8. 5. 2006 byla aldrovandka měchýřkatá v ČR zařazena do kategorie silně ohrožených druhů.
Britský přírodovědec Charles Darwin ve svém díle o masožravých rostlinách Insectivorous Plants odlišoval formy, rostoucí na jedné straně v oblasti tropů a subtropů a na druhé straně rostliny mírného pásma a označil je za variety pod jmény A. vesiculosa var. australis resp. A. vesiculosa var. verticillata. Součsní botanici je však nerozlišují a přes jejich různý habitus je považují za jediný taxon.
Aldrovandku měchýřkatou objevil v roce 1699 botanik Leonard Plukenet v Indii a pojmenoval ji Lenticula palustris Indica. V roce 1747 popsal exempláře rostoucí v Itálii italský botanik a ředitel botanické zahrady v Bologni Giuseppe Monti, který ji pojmenoval na počest významného italského přírodovědce Ulisse Aldrovandiho Aldrovandia vesiculosa. Když tuto rostlinu zahrnoval Linné do svého základního díla Species plantarum, dopustil se omylu a v rodovém jménu vynechal písmeno „I“, čímž vzniklo dnes platné jméno Aldrovanda vesiculosa.


Seznam obcí v Česku, kterým může být obnoven status městyse nebo města

V tomto seznamu jsou uvedeny obce, které měly v minulosti status města či městyse a kterým může být znovu udělen dřívější status městyse nebo města.
Viz též Seznam bývalých měst v Česku a článek Seznam městysů v Česku.


Ludvík Souček

Ludvík Souček byl významný český spisovatel science fiction zejména pro mládež a literatury faktu, v níž popularizoval tzv. záhadologické teorie. Rovněž přeložil Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena.
V Praze Bubenči studoval na tamním gymnáziu. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD. Střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval tři roky jako asistent na II. stomatologické klinice v týmu profesora Neuwirta. Později vstoupil do Československé lidové armády a necelý jeden rok strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. V letech 1955-1964 pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. V letech 1964-1968 byl zaměstnancem Ministerstva národní obrany, v roce 1968 krátce na ÚV KSČ. Od roku 1969 byl v armádní redakci Československé televize, kde byl autorem pořadu Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům. V letech 1971-1976 pracoval v nakladatelství Albatros. Prodělal řadu infarktů. V roce 1976 odešel ve svých 50 letech do invalidního důchodu. Rok poté byl vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury a v roce 1978 v Praze zemřel.
Ludvík Souček je považován za iniciátora hnutí a později organizace Československý fandom. V létě 1978, tedy pár měsíců před svou smrtí, v Literárním měsíčníku uveřejnil svou výzvu v článku Přímluva za budoucnost, v níž apeloval na příznivce sci-fi, aby zakládali SF kluby. Ti jeho výzvu brzy vyslyšeli. Později k uctění jeho památky vznikla i anketa fanoušků Ludvík, při níž byli oceňováni autoři, překladatelé a editoři SF literatury.
Podle spekulací založených na neveřejných zdrojích je smrt Ludvíka Součka zahalena záhadou a krátce před ní mělo vyjít najevo, že během své vojenské služby v Severní Koreji se měl zúčastnit lékařských pokusů na amerických válečných zajatcích.
Na spekulacích o lékařských pokusech, nejasnostech týkajících se Součkovy smrti a zdrojů inspirace jeho sci-fi povídek je založena část příběhu knihy Tušení podrazu Ondřeje Neffa. Vzhledem k dostupným podkladům nelze však tento dohad potvrdit ani vyvrátit.
Přes občasnou poplatnost jeho děl dobové ideologii je jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších českých spisovatelů SF 20. století; několikrát zvítězil ve čtenářských anketách o nejoblíbenějšího autora sci-fi. Psal ovšem knihy a povídky i z jiných oblastí, např.jej zajímala fotografie. Hodně fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. Další jeho zálibou bylo maňáskové divadlo. U řady povídek vydaných v časopisech použil pseudonymů Ludvík Hynek, Ludvík Dvořák a Ludvík Knot.


Kotelní jámy

Kotelní jámy je chráněné území na jižních svazích hory Kotel v Krkonoších. Tvoří je dva ledovcové kary, Velká a Malá kotelní jáma vymodelované ledovcovou činností v čtvrtohorách a rozkládající se v nadmořské výšce přibližně 1050 až 1400 metrů. Podklad Velké resp. Malé kotelní jámy je tvořen žulou resp. svorem. Mezi oběma jámami se tyčí skalnatý Liščí hřebínek.
Roku 1952 bylo území Kotelních jam o rozloze 10101 hektarů vyhlášeno státní přírodní rezervací mimo jiné pro ochranu vzácných druhů rostlin. V karech se vyskytují zbytky ledovcových morén, svahy mají místy sklon až 45 stupňů. Kotelními jamami vede zelená turistická značka z Dvoraček na Horní Mísečky; v zimě ji však Horská služba někdy uzavírá z důvodu nebezpečí lavin. Kotelní jámy leží na rozhraní 1. a 2. ochranného pásma Krkonošského národního parku a jsou součástí rozlehlé rezervace Prameny Labe. Z Kotelních jam vytéká Kotelský potok, pravý přítok Jizerky.


Vlajka Tongy

Vlajka Tongy je červená s bílým obdélníkovým levým horním rohem, ve kterém je červený zkrácený středový kříž ze státního znaku z roku 1862. Kříž, blízky kříži metodistů, je tonžský národní symbol a naznačuje, že obyvatelstvo souostroví se hlásí ke křesťanství. Červená je barva Kristovy krve.
Původně byla tonžská vlajka bílá s červeným křížem uprostřed, aby však nebyla zaměňovaná za vlajku Červeného kříže, došlo po roce 1863 ke změně. Vzor, britská červená obchodní vlajka, je zřetelně viditelný.


Boris Johnson

Boris Johnson je britský politik a publicista. Je členem Konzervativní strany. V letech 2001 až 2008 byl členem dolní komory Parlamentu. Byl také ministrem ve stínové vládě. V letech 1999 až 2005 stál v čele časopisu The Spectator. V květnu 2008 byl za Konzervativní stranu zvolen londýnským starostou, když ve volbách porazil svého předchůdce Kena Livingstona.


Ken Saro-Wiwa

Ken Saro-Wiwa (celým jménem Kenule Beeson Saro-Wiwa byl nigejský scénárista a spisovatel, který se věnoval ochraně práv obyvatel deltě řeky Niger.
V roce 1990 založil „Movement for the Survival of the Ogoni People“, které ostře kritizovala chování ozbrojených skupin britsko-nizozemské ropné firmy Royal Dutch Shell. Společnost proto zastavila v roce 1993 těžbu v oblasti a nigerijská vojenská vláda následně zákazala MOSOP. V roce 1994 uvěznanila Saro-Wiwu a řada členů MOSOP byla povražděna režimem diktátora Saniho Abachi. Přes protesty světové veřejnosti byl Saro-Wiwa popraven v Port Harcourt 10. listopadu 1995.


Goniometrie

Goniometrie je oblast matematiky, která se zabývá goniometrickými funkcemi jako sinus, kosinus, tangens a kotangens. Její součástí je také trigonometrie, která se věnuje praktickému užití těchto funkcí při řešení různých úloh o trojúhelnících.
Základy goniometrie položili již Egypťané a Babyloňané. Po Alexandrově výpravě do Asie převzali tyto znalosti spolu s dělením úhlu na 360° Řekové. Hlavním bodem zájmu Babylonských a Řeckých vědců byl podoobor dnešní goniometrie, trigonometrie, zvláště pak trigonometrie sférická. Jejím průkopníkem se stal Aristarchos ze Samu, který studoval vzdálenosti Slunce a Měsíce od Země.


Ivanovo

Ivanovo, dříve Ivanovo - Voronesensk je oblastní město v Rusku, ležící severovýchodně od Moskvy, v evropské části země. Je sídlem Ivanovské oblasti. Počet obyvatel byl v roce 2002 431 721.
Město vzniklo v roce 1871 spojením osad Ivanovo a Voronesensk, ty existovaly již v 16. století. V dobách vlády ruského cara zde byly založeny textilní továrny, avšak díky otřesným podmínkám docházelo k četným vzpourám. Roku 1905 zde tak byl ustaven první sovět, během proticarské vzpoury.
Ivanovo je městem oděvnictví, říkalo se mu také „hlavní město ruského textilního průmyslu“. Kromě toho zde sídlí také strojírenství - výroba obráběcích strojů a továrny na zpracování dřeva. Město disponuje letištěm, divadly a vysokými školami, zaměřenými převážně na textilní průmysl.


Prozatímní divadlo

Roku 1852 zakoupil Sbor pro zbudování Národního divadla pozemek na nábřeží Vltavy v blízkosti dnešního mostu Legií. Tím finanční rezerva spolku výrazně poklesla; bylo zřejmé, že výstavba samotného divadla nebude v nejbližší době možná. Sbírky přinášely jen málo nových prostředků, proto bylo rozhodnuto pozemek zprvu pronajímat.
Výnosy sbírek opět vzrostly s obnoveným vlasteneckým cítěním po konci Bachova absolutismu roku 1859. Podařilo se shromáždit asi 100 tisíc zlatých. Po určitém váhání, zda je lépe postavit nejdříve menší divadlo nebo zda čekat déle s výstavbou definitivní budovy Národního divadla, byla přijata první varianta kterou navrhl František Ladislav Rieger, tedy postavit Prozatímní divadlo.
Budova byla postavena během šesti měsíců v roce 1862; otevřena byla slavnostním představením 18. listopadu. Její prostory byly poněkud stísněné, mj. chyběly šatny, hlediště však pojalo asi tisíc diváků. Od září 1866 byl kapelníkem opery divadla Bedřich Smetana. V orchestru hrál na violu také Antonín Dvořák. Premiéru zde měly mj. Smetanovy opery Prodaná nevěsta a Hubička.
Vedle Prozatímního divadla začala vyrůstat od roku 1868 budova Národního divadla. Prozatímní divadlo mělo být uzavřeno roku 1881, kdy začal provoz v Národním divadle. Po požáru Národního divadla 12. srpna 1881 však Prozatímní divadlo sloužilo nadále. 8. března 1882 těsně uniklo požáru, když pod jevištěm došlo k výbuchu dvou zásobníků plynu. Oheň byl tehdy po včasném zásahu rychle uhašen.
Po slavnostním otevření znovuvystavěného Národního divadla 14. dubna 1883 byla budova Prozatímního divadla přestavěna a propojena s jižním křídlem Národního divadla jehož se stala součástí.
Stanislava Jarolímková, Co v průvodcích nebývá, nakl. Motto Praha 2005, ISBN 80-7246-267-9, str. 165-169.


Rušení a odrušení

Rušení je jev, při kterém je funkce elektronických zařízení nežádoucím způsobem ovlivňována rušivým vysokofrekvenčním signálem.
Rušivý signál je generován nesprávnou nebo nežádoucí funkcí elektrických zařízení. Může to být i signál původně žádoucí, vyskytující se na nesprávném místě. Příkladem je signál vzdálených televizních a rozhlasových vysílačů, který za určitých atmosférických podmínek dorazí dále než obvykle a mísí se do signálu vysílačů v jiné oblasti a ruší tak příjem. V prostředí domácností a kanceláří vznikají rušivé signály na komutátorech univerzálních motorků drobných elektrických spotřebičů, ventilátorů, mixérů, ručního elektrického nářadí. Rušivý signál se šíří jak elektromagnetickým zářením, tak po elektrorozvodné síti. Projevem je praskání ve zvuku a čáry přes obrazovku. Častým zdrojem rušení jsou nekvalitně vyrobené měniče napětí, které pracují s frekvencemi desítek kHz. Bývají to spínané zdroje malého napětí nebo elektronické předřadníky zářivek. Elektrorozvodná siť, kterou tyto přístroje zamořují rušivým signálem, funguje jako vysílací anténa. V současnosti se navíc prosazuje technologie PLC, která využívá elektrorozvodnou síť pro přenos ovládacích signálů elektrických spotřebičů, případně k přenosu datových signálů pro připojení k internetu. Vysokofrekvenční signál je zde šířen záměrně, ale i ten se může stát rušivým signálem. V průmyslu jsou častým zdrojem rušení frekvenční měniče, které řídí otáčky asynchronních motorů ve výtazích, čerpadlech nebo ventilátorech. Stejně nežádoucí mohou být rušivé signály od měničů v dopravních prostředcích: tramvajích, trolejbusech, lokomotivách.
Rušení se může šíři galvanickou vazbou, kapacitní vazbou, induktivní vazbou nebo elektromagnetickým zářením.
Odrušení je soubor opatření k zamezení vzniku nebo šíření rušení a současně ke zvýšení odolnosti elektronického zařízení proti vlivům rušivých signálů. Schopnost elektronického zařízení nerušit jiná zařízení a odolávat rušení zvnějšku se nazývá elektromagnetická kompatibilita. Pro nežádoucí elektromagnetická pole v životním prostředí se používá název elektrosmog.
Zvláště stínění a pospojení je třeba používat s rozvahou a znalostí věci. Snadno může dojít k zavlečení rušivých signálů i do dosud nepostižených míst.


Typ 89 Chi-Ro

Typ 89 Chi-Ro byl japonský střední tank vyvinutý z britského originálu Vickers Mk.C. Japonská kopie však nebyla příliš úspěšná, tank byl dále vyvíjen a roku 1929 vznikl značně zmodernizovaný stroj. Ten byl vyráběn od roku 1931. Jeho konstrukce byla nýtovaná, tank byl vyzbrojen kanónem ráže 57 mm a dvěma kulomety, z nichž jeden byl v týlu věže. Původně měl tank benzínový motor, ovšem od roku 1936 se začala vyrábět verze 89 B Otsu s naftovým motorem o výkonu 84,6 kW. Část tanků byla vybavena tzv. „ocasem“ pro snadnější překonávání zákopů. Celkem bylo do roku 1942 postaveno kolem 800 ks v různých obměnách. Tank se účastnil bojů v Mandžusku, bojoval v Tichomoří za 2. světové války proti spojencům.


OT-65 FÚG

OT-65 FÚG 4x4 byl maďarský kolový obrněný transportér, který byl od poloviny šedesátých let 20. století vyráběný v továrně Rába. Jeho konstrukce vychází ze sovětského obrněného transportéru BRDM-1. OT-65 měl však motor v zadní části a bojový prostor v části přední. Vozidlo mělo pro lepší průchodnost terénem dva páry pomocných výsuvných kol, pohon na vodě zajišťují dva lodní šrouby. Stroj byl ve výzbroji Československé lidové armády


Velká cena Katalánska silničních motocyklů 2008

Velká cena Katalánska se uskutečnila od 6.-8. června, 2008 na okruhu Circuit de Catalunya.
Poslední závody ukázaly,že italská továrna Ducati se stala opět konkurenceschopnou. Rossi a Pedrosa však nechtěli své postavení v šampionátu ztratit,a tak přijeli do Barcelony s nejvyššímy ambicemi. Zvláště pak domácí Daniel Pedrosa. Všichni tři hlavní favorité zde dokázali už vyhrát. Valentino Rossi v roce 1997-1999,2001-2002 a 2004-2006. Daniel Pedrosa v roce 2003 a 2005 a Casey Stoner přijel do Katalánska jako obhájce loňského prvenství.
Michelin v Itálii vůbec poprvé nevyhrál závod,když jeho nejlepším jezdcem byl na třetím místě Daniel Pedrosa. Technici to sváděli na nepřízeň počasí v trénincích.
Jorge Lorenzo nemohl pro zranění nastoupit do domácí velké ceny. V Pátečním volném tréninku upadl a musel být odnesen a převezen do místní nemocnice. Účast v závodě se pak ukázala být nemožná.
Kromě svého prvního roku v Mistrovství světa,stál Valentino Rossi vždy v Katalánsku na stupních vítězů a od roku 2001 zde neskončil nikdy hůře jak druhý.
Redding předjíždí Bradla a jde na 6.místo. Nieto pro technické potíže odstupuje ze závodu.
Di Meglio předjíždí Reddinga a Ianoneho a jde na 5.místo. Redding předjíždí Iannoneho a jde na 6.místo.
Espargaro a Redding předjíždí Oliva a jdou na 4 a 5.místo.
Terol předjíždí Gadeu a jde na 2.místo. Redding předjíždí Espargara a jde na 4.místo. Corsi předjíždí Oliva a jde na 6.místo.


CMYK

CMYK je barevný model založený na subtraktivním míchání barev. CMYK se používá především u reprodukčních zařízení, která barvy tvoří mícháním pigmentů. Model obsahuje čtyři základní barvy:
V ideálním případě by byly postačující pouze první tři barvy, jejichž substraktivním složením dohromady by měla vzniknout černá barva. Ve skutečnosti však při použití běžných barviv vzniká barva tmavě šedivá, a zároveň je na rozdíl od ostatních barev černá výrazně levnější, proto většina tiskových technik používá ještě čtvrtou černou barvu.
Například každý pixel digitální fotografie je vyjádřen třemi hodnotami barevného modelu RGB, tj. množstvím jednotlivých barevných složek světla dopadajícího na senzory přístroje. Fotoaparát tedy vytváří obraz na základě metody aditivního míchání světel – smícháme-li světla dvou barev, nová barva vznikne na základě sloučení jejich spektra.
Tisk však probíhá metodou subtraktivního míchání barviv, která pracuje opačně – smícháním dvou pigmentů omezíme barevné spektrum odráženého světla jen na tu část, která se nevyskytuje ve spektru žádného pigmentu. Přitom protiklady červeného, zeleného a modrého světla je právě azurové, purpurové a žluté barvivo. Např. žluté světlo vznikne kombinaci červené a zelené, tedy mu chybí modrá část spektra; žlutý pigment proto právě modrou pohlcuje a při dopadu bílého světla tak odrazí zpět pouze kombinaci červené a zelené složky – tedy žlutou.
Před tiskem RGB obrázku je tedy nutné ho převést do barevného prostoru CMYK. O tento proces se stará buď ovladač tiskárny, v profesionálním tisku pak tzv. RIP. Ovšem jako není dokonalý model RGB, ani CMYK nepokrývá celou část barevného spektra, určitou část barevného spektra tedy zařízení pracující ve CMYKu není schopno zobrazit. To je patrné z následujícího srovnání barevného spektra RGB a CMYK:
Jak je vidět, tisk doplňkových barev je téměř nemožný. Je to způsobeno zejména právě tím, že monitor přímo vyzařuje světlo, kdežto výtisk světlo odráží. Naštěstí v případě fotografií jde o jev, který není ve výsledku patrný. Jinými slovy, vyfotíme-li předmět, který světlo odráží, tak přestože jej na monitoru vidíme „jinak“, výsledná fotografie bude v tom nejlepším případě stejně barevná.
Kvůli polotónům v tisku CMYK musíme vzít v úvahu nižší sytosti základních barev; drobné tečky jsou tištěny v natolik malém formátu, aby je lidské oko zachytilo jako jednu barvu. Například z magenty tištěné s 20% rastrem, vzniká růžová barva, protože naše oko vnímá drobounké tečky magenty a bílý papír mezi nimi jako zesvětlení a tudíž méně nasycené barvou čistého inkoustu magenty.
Bez polotónového rastru by mohl být proces tří základních barev tištěn jen jako pevný blok barev a z toho důvodu by vznikalo pouze šest barev: tři základní samy o sobě plus tři komplementární barvy tvořeny vrstvením dvou základních – cyan a yellow = zelená; cyan a magenta = nafialovělá modrá; yellow a magenta = červená. Díky autotypii máme k dispozici plnou škálu barev.
Pro zdokonalení kvality tisku a reprodukce obrazu jsou dány pro jednotlivé barvy specifické úhly. Ačkoli tyto úhly závisí na počtu použitých barev a volbě obsluhy tisku jsou pro proces CMYK tisku typické následující úhly:
Pozn. úhly nezávisí na počtu barev zmíněné úhly jsou optimální, aby se zabránilo tzv. moaré, tedy interferencím mezi frekvencemi rastrů. Optimální odstup je 30 stupňů, který se však neuplatňuje typicky pro žlutou – kde je interference nejméně viditelná.
Černá, generovaná smícháním Cyanu, Magenty a Yellow je nedostačující, tudíž čtyř-barevný tisk využívá černého inkoustu k doplnění substraktivního základu. Běžné důvody používání černého inkoustu:
Pokud vyžadujeme velmi tmavou plochu je dobré nejprve nanášet barevné nebo šedé CMY „navrstvení“ a poté nahoru vrstvu černé. Tuhle metodu nazýváme bohatá černá. Černá tvořená z CMY inkoustů je někdy nazývaná jako kombinovaná černá.
Množství černé, která se užívá k nahrazení množství ostatních barev je různé a výběr záleží na samotné technologii tisku, potiskovaném materiálu a tiskové barvě. Procesy nazývané odstranění nižší barevnosti, přidávání barevnosti a nahrazení šedé komponenty se využívají v závislosti na různorodých návodech CMYK a výsledným požadavkem tisku.
CMYK neboli tzv. stabilizovaný čtyřbarvotisk se liší od tisku „přímých barev“ v použití specifické barvy, na které závisí vzhled na papíře. Některé tiskárny jsou schopny pracovat ve stejném časovém intervalu se čtyřbarevnou metodou inkoustu a doplňkovými body barevného inkoustu zároveň. Vysoce kvalitní tiskoviny, jako například marketingové brožury a knihy, mohou obsahovat fotografie vyžadující proces barevného tisku, jiné grafické efekty jako tisk přímých barev a lakování a laminování, které zvyšují vzhled tištěných děl.
CMYK proces tisku má často relativně malý barevný gamut. Šesti barevný tisk Hexachrom patentovaný firmou Pantone slibuje větší gamut. Navíc, světlo nasycené barvami nemůže být obvykle tvořeno CMYKem, protože světlé barvy mají celkově viditelnou půltónovou skladbu. Použitím CcMmYk procesu a přídavným jasem cyan a magenta inkoustů do CMYKu je možné tyto problémy vyřešit. Tohoto postupu se využívá také u mnohých inkoustových tiskáren, které tento model zahrnují.
Porovnání zobrazení v RGB a tisku v modelu CMYK je komplikované, jelikož se jedná o technologie s naprosto odlišnými vlastnostmi. Zatímco laserové nebo inkoustové tiskárny tisknou s určitým rozlišením označovaným jako DPI, grafika na obrazovce je zobrazována v rozlišení udávaném jako PPI. Zatímco na monitoru lze jeden pixel zobrazit jako kombinaci mnoha různých odstínů RGB, tiskárna si musí vystačit pouze se čtyřmi odstíny CMYK a efektu různých barev může dosáhnout pouze užitím různých „optických triků“, jako jsou kolísání nebo polotón. Je zřejmé, že užitím těchto optických technik je výsledná kvalita tisku nižší, než by se mohlo podle hodnoty DPI zdát.
Jelikož jsou barevné prostory RGB a CMYK závislé na zařízení, není jednoduché určit obecnou konverzi, která by mezi nimi umožňovala převody. Konverze jsou vesměs dány správou barevných systémů, jež využívají barevné profily,. Přesto však nemůže být konverze zcela přesná, poněvadž jsou zde patrny velmi odlišné gamuty.
Problém v operačním a metrickém odhadu barev vyplývá z rozmanitosti kombinací tiskařského inkoustu, který oslovil již mnohé vědce. Obecná metoda objevena v případě polotónového tisku je ošetření každého nepatrného překrytí barevných bodů jako jeden z 8 nebo z 16 barev, které jsou v tomto kontextu známy jako Neugebauerovy základy. Výsledná barva by byla oblast zatížena metrickou kombinací těchto základních barev, vyjma Yule-Nielsenova efektu rozložení světla mezi a uvnitř oblastí komplikuje fyzika a analýza; empirické formule takovéto analýzy už byly vynalezeny, kvůli potřebě detailnosti kombinací barev absorpčního spektra a empirických parametrů.


Ventil

Ventil je mechanické zařízení regulující průtok tekutin. Pojem v české strojařské terminologii zahrnuje i kohouty a šoupata. Rozdíl tkví v průtoku látky a rychlosti regulace - zatímco kohout má průtok přímý a polohu otevřeno/zavřeno rozděluje 90° a z toho vyplývá také ráz v kapalinovém potrubí při rychlém uzavření, šoupě má průtok přímý ale uzavření se provede mnohonásobným otočením a zasednutím šoupátka do sedla, delší dobou uzavírání je eliminován uzavárací ráz. Ventilem protéká medium tvarovým kanálkem, uzavření mnohonásobným otočením a dotlačení těsněné částí na sedlo, ventil je určen pouze pro jeden směr průtoku media. Ventil rozeznáme od kohoutu podle počtu pootočení mezi uzavřením a plným průtokem a od šoupáku tím že na tělese ventilu je naznačen směr průtoku média.
Pracovní částí je obrobená provrtaná koule, otáčející se v zalapovaném prostoru s přívodním a vývodovým potrubím umístěným v ose vrtání. Kulový kohout může pracovat s vysokými tlaky při relativně malé potřebné ovládací síle. Z tohoto důvodu jsou často využívány u energetických zařízení.
Fungují podobně, jako ventily kulové, pracovní část je ale tvořena příčně vrtaným komolým kuželem. Ventil tak lze snadno rozebrat a vyčistit, proto bývá využíván ve výrobních technologiích a chemických aparaturách.
Slouží pro regulaci průtoků na velkých průměrech. Pracovním prvkem je klapka, přivírající odpovídajícím způsobem tvarovaný otvor. Klapka se umisťuje tak, aby proud média přispíval k jeho dotěsnění. Nevýhodou je vysoká ovládací síla, nízká přesnost regulace, výhodou nízká cena.
Slouží k jemné regulaci průtoku. Pracovním prvkem je zabroušená jehla, zasouvaná do kalibrovaného otvoru.
Kuličkové ventily se používají k zamezení zpětného toku pracovního média. Pracují s kuličkou, unášenou v pracovním směru proudem média. Při obrácení toku je kulička médiem vtlačena do osazení a zastaví tak průtok nežádoucím směrem.
Pracují s plochým talířem, zapadajícím do obrobeného osazení v tělese hlavy motoru. Ventil je schopen udržet velmi vysoké tlaky, využíván je pro svou samotěsnicí schopnost ve spalovacích motorech. Sací ventil spalovacích motorů je vyroben z velmi kvalitní chromkřemíkové magnetické oceli, kdežto výfukový ventil je vždy ze žáruvzdorné nemagnetické oceli. Některé moderní motory mají výfukové ventily plněné sodíkem - pro lepší chlazení ventilu.
Jsou svou konstrukcí podobné talířovým, pouze místo pevného talíře pracují s pružně poddajnou membránou. Používají se mimo jiné v konstrukcích dýchacích přístrojů a respirátorů či v automobilovém průmyslu.


Katecheze

Slova se používá většinou v křesťanských církvích a znamená teoretické a praktické uvedení do křesťanského života. Již od nejstarších dob byla katecheze přípravou na přijetí svátostí, zvláště křtu, v pozdější době na první svaté přijímání či na konfirmaci.
Křestní katecheze probíhají v katechumenátu, tj. období přípravy na křest, která vrcholí v postní době.
Katecheze může značit též jednotlivou hodinu náboženství, resp. kázání pro děti s určitým pedagogickým cílem. V katolickém prostředí se slova používá též pro vyučování, které má prohloubit křesťanskou víru u dospělých.


Turecké osmanské písmo

Turecké osmanské písmo byla verze arabského písma používaná v turečtině za Osmanské říše a v prvních letech turecké republiky až do 1. listopadu 1928, kdy Mustafa Kemal Atatürk zavedl používání latinky.
Tak jako v arabském písmu má většina písmen čtyři formy: samostatnou, začáteční, středovou a koncovou.
Osmanská turečtina také používala číslice používané v arabském světě, odlišné od těch našich „arabských“ číslic. Zde je seznam arabských číslic a jejich název v turečtině.


Minerva

Minerva je římská bohyně moudrosti a řemesel, ztotožněná s řeckou bohyní Athénou.
Původně byla panenskou bohyní Etrusků, jejichž kult bohyně převzali Římané v 6. až 7. století před Kr. Pod řeckým vlivem byla ztotožněna s Athénou a vyhlášena ochránkyní Říma.
Etruskové ctili Minervu jako "bleskometnou" bohyni, rovněž tak byla uctívána také v Římě, později ale pod řeckým vlivem byla považována výhradně za bohyni všech umění, věd a vynálezů. Nejstarší svatyně Minervy se nalézaly v Římě na Kapitolu, na Aventinu a na Coeliu.


John Ciardi

John Anthony Ciardi byl americký básník, překladatel a etymolog italského původu. Narodil se v Bostonu. Jeho otec zemřel brzy po Johnově narození, chudá rodina šetřila, aby John mohl studovat. V roce 1938 promoval na Tufts University, poté vyučoval na University of Kansas City a University of Florida. V roce 1940 vydal svou první básnickou sbírku, Zpět do Ameriky. V roce 1942 vstoupil do letectva, stal se střelcem na Boeing B-29 Superfortress a bojoval v Japonsku. V roce 1946 se oženil a začal učit etymologii a dějiny literatury na Harvardu. Vydával básnické sbírky, a velmi reprezentativní antologie americké literatury.
Během svého vyučování na Harvardu se věnoval překládání Dantovy Božské komedie, přičemž zachoval v angličtině složitou tercínovou formu originálu. Překlad je velmi ceněn pro svůj moderní jazyk, formální zdařilost a zachování básnické krásy originálu. Ve své době byl dosti oceňovaným básníkem ze skupiny tzv. novoformalistů, vydal několik sbírek, z nichž jsou nejvíc ceněny básnická autobiografie X-ovy životy. Jeho Collected Poems byly vydány v roce 1997. John Ciardi byl znám také pro své sloupky a také rozhlasové a televizní pořady o etymologii slov. Z Ciardiho díla nebylo doposud nic přeloženo do češtiny.


ATC kód M01

ATC kód M01 Antirevmatika a protizánětlivá léčiva je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny M. Muskuloskeletální systém.


Johann Strauss starší

Johann Strauss st. se narodil v rodině majitele hostince, ale jeho otec zemřel krátce po jeho narození. V rodinném hostinci se od malička dostával do kontaktu s muzikanty, kteří ho zaujali. Hrát na housle se začal pravděpodobně učit sám. Rodině se jeho zájem o hudbu příliš nezdál a jeho matka s nevlastním otcem rozhodli, že ho dají na knihaře. Toto studium však Straussovi vůbec nevyhovovalo. Přidal se tedy do kapely Michaela Pamera, a koncem roku 1819 přestoupil k Josefovi Lannerovi, který rychle poznal jeho talent. V tom období začal i komponovat. Krátce na to spolu přestali Lanner a Strauss dobře vycházet a koncem roku 1825 Strauss z orchestru odešel. Založil si vlastní orchestr, se kterým se veřejnosti představil v létě 1826. Sympatie publika si získal rychle a od roku 1827 jeho skladby začaly vycházet v tištěné podobě. Orchestr si rozšiřoval a přísně od něj vyžadoval důkladnost a dobré ladění. Pozdvihl valčík na novou uměleckou úroveň. Navíc byl i mistrem reklamy, díky čemuž se stal nejpopulárnějším muzikantem ve Vídni. V roce 1834 po prvé odešel na zahraniční turné do německých zemí, v roce 1837 potom do Francie a Anglie. Všude ho provázel obrovský úspěch. Po Lannerově smrti roku 1843 se stal hudebním ředitelem dvorních bálů. V revolučním roce 1848 se sice snažil ve svém podnikaní využít revoluční nálady obecenstva, ale i kvůli svému postavení se nikdy nepostavil proti Habsburské moci. V srpnu 1848 navíc koncertoval pro císaře Ferdinanda a složil i slavný Radeckého pochod, na počest maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče, který se vítězně vrátil z potlačení povstání v italských državách monarchie. Takto se otevřeně postavil na stranu císařské moci, čímž značně poklesla jeho popularita v očích veřejnosti. Po revoluci Strauss odešel z dusné atmosféry Vídně na zahraniční turné. Po návratu ochořel a zemřel 25. září 1849.
Nejslavnější skladbou Johanna Straussa je zmíněný Radeckého pochod, který nemůže chybět ani jeden rok na programu tradičního Vídeňského Novoročního koncertu. Známe jsou také valčíky Das Leben ein Tanz, Die vier Temperamente nebo Loreley-Rheinklänge.


Drahomíra Hofmanová

Drahomíra Hofmanová je česká herečka, dcera českého malíře Karla Hoffmanna.
Pohází z umělecké rodiny, i její mamninka byla herečkou, tatínek známý výtvarník. V dětství chtěla být tanečnicí, ale nakonec ze zdravotních důvodů zvítězilo herectví a výtvarné umění. Na uměleckoprůmyslové škole vystudovala kamenosochařství, na brněnské JAMU pak herectví. Po absolutoriu školy hrála nejprve šest let v ostravském Divadle Petra Bezruče. Po svém prvním sňatku s divadelním režisérem Pavlem Hradilem odešla do Brna, kde už zakotvila natrvalo. Od roku 1973 je členkou souboru činohry Národního divadla v Brně.
Mezi její snad vůbec nejznámější filmové role patří hned ta první v legendárním snímku režiséra Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci z roku 1968. O dva roky později si zahrála hlavní roli ve snímku Kateřina a její děti. Více hereckých příležitostí než film jí poskytla brněnská a ostravské televize, kde si zahrála hned v několika televizních inscenacích a pohádkách.


Rotterdam Panda

Rotterdam Panda byl hokejový klub z Rotterdamu. Klub byl založen roku 1986 a zanikl roku 1992. Jejich domovským stadionem byl Weena-ijshal.


Paul Strand

Paul Strand vystudoval v letech 1904–1909 Ethical Cultural High School v New Yorku. V roce 1907 absolvoval fotografický kurz, vedený fotografem Lewisem Hinem, se kterým navštívil Malou galerii Fotosecese Alfreda Stieglitze. Rozhodl se být fotografem. Následujícího roku se stal členem newyorského Camera Clubu a v roce 1912 začal fotografovat profesionálně. Spolupracoval s Alfredem Stieglitzem, kterému předkládal své fotografie k posouzení po dobu několika let. Od roku 1915 experimentoval s fotografickou abstrakcí, další rok samostatně vystavoval ve Stieglitzově galerii 291 a publikoval v časopise Camera Work.
V letech 1918–1919 sloužil v americké armádní nemocnici jako roentgenový technik. Po návratu uskutečnil krátkou cestu do Nového Skotska, kde fotografoval krajinu a skalní útvary. V roce 1921 se začal věnovat natáčení filmů. Společně s Charlesem Sheelerem natočil svůj první film Manhatta a stal se profesionálním kameramanem. Paul Strand, 1916, díla z výstavy v Galerii 291


Kosmova kronika česká

Kosmova kronika česká je nejstarší česká kronika, tj. kronika týkající se dějin Čechů. Původní text byl napsán latinsky a jeho autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly, který kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125.
Kronika stojí na úplném počátku české historiografie a je obecně považována za jedno z nejvýznamnějších literárních děl, které v českých zemích ve středověku vzniklo. Zároveň je to jeden z nejdůležitějších historických pramenů pro poznání českého raného středověku. Vliv Kosmovy kroniky na poznání českého raného středověku je natolik zásadní, že se někteří historikové pokoušejí vytvořit i tzv. nekosmovské pojetí českých dějin, tj. na základě jiných pramenů zjistit, co se do historiografie dostalo jako Kosmova invence či jeho specifický náhled na svou současnost.
Kosmova kronika česká patří do okruhu středověkých kronik, které ve svém pojetí reflektovaly vznik středověkých národů a států. Tyto kroniky obvykle obsahovaly nejen popis dějin těchto stabilizujících se etnik vytvářejících institucionalizované státní útvary, ale také i jakýsi politický program s nimi spojený. Většina těchto děl se snaží v dějinách najít počátky a také i ospravedlnění současného politického stavu, který je rozhodující měrou formován postavou knížete a velmožskou politickou reprezentací. Proto se nejedná o dílo jen zaznamenávající faktografickým způsobem dějiny, ale podstatnou složku práce tvoří i ideologický záměr, v Kosmově případě především snaha ospravedlnit nárok Čechů na české území, vysvětlit vznik instituce knížete a vymezit důležitou roli, jakou v politice hraje velmožská vrstva. Kosmas tak formuloval v podstatě patriotickou představu fungování státu. Vedle postavy knížete jsou to čeští velmožové, česká raná šlechta, která má být oporou české státnosti v době Kosmovy současnosti, kdy se na knížecím trůně v rychlém sledu střídala přemyslovská knížata a tohoto vnitropolitického oslabení využívali římští císaři, resp. polští panovníci k zásahům do českých záležitostí.
S tím souvisí i poměrně omezená čtenářská obec, které je kronika určena. Vedle vzdělaného kléru se jedná především o velmožskou elitu, která spolutvořila politické dějiny přemyslovského státu. Nedá se předpokládat, že by tito Čechové uměli číst, spíše se v literatuře naznačuje, že měli patřit k posluchačům Kosmovy kroniky. Jako důkaz vlivu Kosmova díla na soudobé politické myšlení se uvádí výzdoba znojemské rotundy sv. Kateřiny, která vznikla z podnětu údělného knížete Konráda II. jen krátce po vzniku kroniky a kde je zobrazena přemyslovská pověst přesně v intencích Kosmova vyprávění.
Kosmovo dílo nelze čistě stylově považovat za kroniku. Jedná se spíše o hybrid mezi kronikou a historií. Autor zachoval chronologické řazení podle let, nicméně u určitých událostí spíše mladšího data se rozepisuje do dlouhých vyprávění, která rozsahem i stylem přesahují styl kroniky.
Kosmas dosáhl především v Lutychu vysokého stupně vzdělání a byl obeznámen s předními literárními díly své doby. Jako hlavní stylistický vzor mu posloužilo dílo Reginona z Prümu, z kterého přebíral celé obraty, resp. i věty. Vedle Reginona použil pro některé pasáže jako předlohu Vita Lamberti z 10. století, který napsal lutyšský biskup Štěpán. Vedle toho je z díla zřejmé, že Kosmas znal i antické autory i když není jisté, jestli je opravdu četl či spíše užíval ve středověkém písemnictví kolující citáty, komentáře či obraty z děl těchto autorů.
Kronika je rozdělena do tří knih; začíná stavbou babylonské věže a vznikem Čechů a chronologicky postupuje až do Kosmovy současnosti.
První kniha je faktograficky značně vágní a nepřesná, přesto z ideologického hlediska zásadní. Obsahuje vysvětlení původu českého národa při stavbě babylónské věže a jeho příchod do Čech. Je zde zdůrazněno, že se jednalo o krajinu neosídlenou a z tohoto hlediska vychází nároky Čechů na její nezpochybnitelné vlastnictví. Nevědomý lid žijící v těchto zlatých starých časech začal hromadit majetek a pro rozsouzení sporů, které kvůli majetku vznikly, potřeboval soudce. Soudcem se stal jeden z předáků Krok a později i jeho dcera Libuše. Ovšem s jejím postavením nebyli spokojeni a proto si vyžádali o určení knížete, který by je pevněji spoutal pod svou mocí. Jednou byl-li kníže nastolen, nemohli jej znovu sesadit a Češi se tak dobrovolně připravili o vlastní svobodu a zároveň odtud pramenilo právo přemyslovských knížat na věčnou a nezpochybnitelnou vládu nad Čechy. Vedle tohoto popisu vzniku knížecí vlády, je zde popsáno, jak došlo k vytvoření poddaného postavení ženy vůči muži.
První kniha končí smrtí knížete Jaromíra v roce 1035 a obsahuje tak i přijetí křesťanství za knížete Bořivoje, stručné nastínění života dvou předních světců sv. Václava a sv. Vojtěcha, a především vlády jednoho z Kosmových panovnických vzorů Boleslava II., jemuž mylně přisuzuje zásadní podíl na vytvoření přemyslovského státu.
Kniha druhá líčí vývoj českého státu od roku 1038 do smrti krále Vratislava II. v roce 1092, resp. tedy od nástupu Břetislava I. na knížecí trůn. Břetislav I. patří v Kosmově kronice k ideálním panovníkům. Po období rychlých změn na knížecím stolci a politické nestabilitě, znamená pro Kosmu období Břetislavovy vlády další vzepětí české státnosti, jejíž vrchol spatřuje v Břetislavově polské výpravě, kde byl v Hnězdně vyhlášen nad hrobem sv. Vojtěcha Břetislavův christianizační program, který systémově měnil situaci v českém státě. Ve vztahu ke králi Vratislavovi II. hrál rozhodující úlohu spor mezi knížetem a jeho bratrem, pražským biskupem Jaromírem, na jehož straně i přes některé výhrady vůči jeho osobě, Kosmas stál.
I v této knize představuje Kosmas ideál panovníka, tentokrát je jím syn Vratislava Břetislav II. Poslední kniha končí smrtí knížete Vladislava I. v roce 1125.
Původní rukopis Kosmovy kroniky se nedochoval a dnes je známo celkem 15 rukopisů. Dlouho byl nejstarších známým rukopisem tzv. Lipský z konce 12. století, který zmizel během druhé světové války a dnes je považován za zničený. Jen o něco mladší z přelomu 12. a 13. století je rukopis Budyšínský, dnes uložený v Národním muzeu v Praze. V této době vznikly ještě rukopisy Drážďanský a Štrasburský. Ostatní jsou buď z 13. století nebo podstatně mladší.
Kosmova kronika se stala známou již brzy po svém vzniku, byla často opisována a stala se předlohou pro další pokusy zpracovat české dějiny po roce 1125. Těmto kronikářům, kteří na Kosmovu kroniku navázali se říká pokračovatelé Kosmovi a patří sem Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský nebo Vincentius. Vedle toho jako svůj zdroj kroniku používala většina pozdějších nejen středověkých kronikářů.


Psychosomatika

Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus.
Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumala i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami. Později byla do tohoto vztahu přidaná i sociální složka. V užším slova smyslu je psychosomatika stále chápána jako problematika omezeného druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem.
V širším slova smyslu jde o komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriálný pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí. To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další. Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod.
Při vysvětlení pojmu psychosomatika se odborníci většinou opírají o tři teorie: psychoanalytická teorie, teorie stresu a cerebroviscerální teorie.
Psychoanalytická teorie vychází ze studia vnitřních myšlenek člověka a jeho přizpůsobení vnějšího světa i svých vnitřních pudů. Používá původem psychoanalytické slovo konverzi.
Vysvětluje vliv duševních zážitků na tělo. Je vyjádřením emočního konfliktu, který se přenáší do somatické sféry a projevuje se jako somatické onemocnění. Z této teorie vycházejí dvě důležité koncepce – alexitýmie a hopelessness-helplessness.
Alexitýmia je nemoc, po čas které pacienti nedokážou rozpoznávat, sdílet a nebo regulovat svoje emoce, až na bolest, jejíž fyzickou příčinu se snaží odstranit. V osobnostním rozsahu se objevují dva pojmy. Pojem represe jako adaptace vyhýbáním se konfliktům a potlačením hrozby. A pojem senzitizacie jako jejich přeceňování.
Hopelessness-helplessness jako zážitkový syndrom zahrnuje i behaviorální ekvivalent, který je charakteristický útlumem pohybu a fyziologických funkcí. „Zážitek“ obsahuje:
Corticoviscerální teorie vychází z Pavlova a jeho učení o podmíněných reflexech. Existují tu vzájemné vztahy mezi vyšší nervovou činností a somatickými a vegetativními funkcemi organizmu. Faktory vyvolávající chorobu jsou v tomto případě většinou negativní dlouhotrvající a intenzivní emoce. Jejich negativní vliv se projevuje vznikem poruch normálních vztahů mezi mozkovou kůrou a podkůrovými centry. Kvůli těmto poruchám potom vznikají složité onemocnění. Do tohoto vztahu zasahuje i endokrinní systém, který podmiňuje stálost a trvání chorobných změn v činnosti vnitřních orgánů. A teorie stresu se zaobírá negativním působením stresu na organizmus.
Mezi pojmy psychosomatika, zdraví a choroba je úzká souvislost, tak je potřebné definovat i tyto dva pojmy.
Podle Davida Seedhouse se dá zdraví definovat různými způsoby závisícími i od samotného člověka, který zdraví definuje a závisí to i od jeho povolání. Definice zdraví se však neměnila jen vzhledem na historii a vývin lidských profesí a odvětví společnosti, ale taky vzhledem na historické mezníky.
Podle Bohumily Baštecké a Petra Goldmanna je zdraví spojením čtyř hlavních oblastí: těla, osobnosti, vztahů a ducha. Tyto složky jsou chápané jako systém, který je integruje. Taktéž uvádějí souhrn teorií Davida Seedhouse z roku 1986. První teorie pojímá zdraví jako ideální stav. Druhá teorie ho vymezuje jako úroveň tělesné a duševní zdatnosti umožňující každodenní činnost a jestliže nesplní tuto úroveň, musí se přizpůsobit roli nemocného. Další teorie mluví o zdraví jako o určitém druhu zboží, s kterým je možné libovolně manipulovat v rámci obchodních transakci. Poslední teorii z jeho souhrnu tvoří soubor menších teorií, které považují zdraví za osobní sílu či určitou schopnost těla, intelektu a nebo metafyziky. Podle Jara Křivohlavého existuje těchto teorií až sedm:
Z těchto sedmi teorií vytvořil Jaro Křivohlavý svoji vlastní definici zdraví: „Zdraví je celkový stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimálně kvality života a není překážkou osobnímu snažení druhých lidí.“
Zdravý člověk má podle Ericha Fromma tzv. produktivní charakter, který dává možnost pomalému rozvíjení všech schopností a predispozicí. A důležité jsou i lidské potřeby a jejich efektivní uspokojení.
Dalším pojmem je onemocnění nebo-li choroba, které se snaží lidi vyhnout, protože je spojená s různými nepříjemnostmi. Každý člověk se bojí onemocnět, protože tím vždy o něco přichází. Z biologického, respektive somatického pohledu může dojít k úbytku sil, příčinou čeho se člověk stává indisponovaný v rámci různých fyzických aktivit. Co se psychiky týká, tak se každý snaží vyvarovat psychické únavě, či vyčerpanosti, ale i negativizmu. Nemoc samozřejmě ovlivňuje i sociální prostředí člověka pro možnost odmítnutí kontaktu s jinými lidmi, ale i pro možnou práceneschopnost a tím nedostatek finančních prostředků. Důležité je však i existencionální hledisko související s možným omezením seberealizace.
„Onemocnění je syndrom se známou příčinou, průběhem a nebo patofyziologickým mechanizmem.“ Aby mohla být nemoc lékařsky uznanou nozologickou jednotkou měla by mít začátek, průběh a konec se specifickými symptomy sdružovaných do syndromů. Lester King nabízí tuto definici choroby: „Choroba je souhrn těchto podmínek, které měříme v rámci převládající kultury, které jsou touto kulturou považované za zneschopňující a současně se odklánějí od statistické normy a nebo od idealizovaného statusu.“
Definice tohoto pojmu se stejně jako definice zdraví měnila vlivem doby, prostředí ale i vzděláním. Kdysi byla projevem kouzel, či nepřejícnost bohů a dnes má stejně jako zdraví biopsychosociální charakter. Existují různé modely nahlížení na vztah mezi pojmy zdraví a nemoc. Některé z nich uvádí Bohumila Baštecká a Petr Goldmann:
Pro shrnutí tedy, vnitřní rovnováhu člověka a jeho fyzické zdraví ovlivňují tři faktory:
Z toho vyplývá, že člověk může aspoň z části ovlivňovat svoje zdraví a to např. dobrými stravovacími návyky, udržováním tělesné kondice a nebo relaxem, či jinými metodami, kterými si může pomoct, když prostředí okolo je možné měnit jen minimálně. Oběťmi psychosomatických onemocnění jsou většinou pesimističtí a introvertní lidé, kteří mají zlý vztah k sobě i jiným a mají na sebe příliš velké nároky. Takový člověk pociťuje hodně negativních myšlenek a emocí a není schopný se s nimi někomu lehce svěřit.
I podle Bernarda Danzera je komunikace a otevřenost člověka důležitá pro jeho zdraví. Mluví i o specifickém prostoru a čase člověka, které jsou též důležité pro jeho osobní rozvoj. „Zdraví je tedy výrazem nerušeného a neovlivnitelného prostorového bytí ve světě. Choroba vzniká tehdy, když se individuální prostor člověka trvale smršťuje a chřadne.“ A je též projevem toho, když si „člověk utváří přítomnost na základě jím zvolených plánů budoucnosti a přitom hodnotí svoji minulost jako zkušenost.“
Důležitý pro člověka je i pohyb, jeho celková aktivita, koordinace pohybů a z toho později vyplývající koordinace svého chování, to znamená celková seberegulace a též postoj člověka k sobě samému.
V současnosti je člověk stále v interakci s jinými lidmi. V této interakci každý člověk reaguje jinak. Každý z nás má různé postoje, zájmy, vlastnosti a schopnosti, které v rámci interakce aplikujeme. Na světě se nenajdou dva lidi, kteří by měli stejné chování, ale jsou určité vlastnosti a schopnosti specifické pro určitou osobnost. Stejně i člověk s psychosomatickým onemocněním má většinou některé vlastnosti, které předpokládají větší náchylnost k těmto onemocněním.
Důraz se klade na postoje člověka k určitým situacím. Například k situaci náhlé nezaměstnanosti může osoba zaujmout různý postoj, který je zjednodušeně negativní a pozitivní. Vždy existuje více možností se se situací vyrovnat, člověk se jí může poddat a nebo s ní bojovat, nechat se situaci ovlivnit a nebo ovlivnit ji. Hodně záleží na schopnosti člověka bojovat s překážkami.
Jak už bylo řečeno, ohroženi jsou nejvíce lidé častěji podléhající depresím a anxiozním pocitům, ale i ti kteří mají problémy projevit svoje pocity.
Při různých psychosomatických onemocnění je přítomný i pocit méněcennosti, negativní vztah k vlastní osobě. I určité osobností rysy jako např. perfekcionizmus je přítomný při psychosomatických onemocněních, v tomto případě hlavně při bulimii a anorexii.


Thyreotropní hormon

Thyreotropní hormon je glykoprotein složen z 201 aminokyselin. Stimuluje syntézu a uvolňování hormonů štítné žlázy thyroxinu a trijodthironinu tím, že zvyšuje prokrvení a látkovou výměnu štítné žlázy.


Henri Dupuy de Lôme

Stanislas Charles Henri Dupuy de Lôme byl francouzský stavitel lodí, považovaný často za nejlepšího francouzského stavitele lodí všech dob. Zasloužil se především o rozvoj parou hnaných pancéřovaných bojových lodí a francouzského loďstva všeobecně, ale zasáhl i do vývoje ponorek a vzducholodí. Dopomohl k tomu, že se ve druhé polovině 19. století stalo francouzské loďstvo druhým nejmocnějším loďstvem na světě.
Henri Dupuy de Lôme vystudoval Ecole Polytechnique. Po dokončení vzdělání odešel přibližně v roce 1842 do Anglie. Zde získal znalosti o stavbě železných lodí a využití parních strojů. V roce 1844 vydal v Paříži o svých poznatcích rozsáhlou zprávu.
Na základě průzkumu první britské železné šroubové dopravní lodi SS Great Britain, která byla spuštěna na vodu v době jeho pobytu v Británii, navrhl v roce 1845 novou koncepci válečných plavidel: Ocelový trup, a pohon parním strojem a lodním šroubem. Dopis, kterým tuto koncepci navrhl, lze považovat za první krok k moderním válečným lodím. V té době byly ve výzbroji všech námořních mocností plachetní řadové lodě.
Podle jeho návrhu byla v roce 1847 postavena bitevní loď Le Napoléon, hnaná lodním šroubem, první na světě s tímto uspořádáním.


RVZ-6

RVZ-6 je typ sovětské tramvaje, vyráběné mezi lety 1960 a 1990 závodem Rižskij vagonostrojitělnyj zavod.
Jedná se o tramvaj klasické koncepce, čtyřnápravovou, vycházející z PCC a Československé tramvaje typu Tatra T2. Návrh samotného vozu se objevil již kolem roku 1949; výroba započala v době, kdy již „té dvojky“ byly nahrazovány typem T3, a do SSSR se tak již nedodávaly. Spolu s RVZ-6 byly vyráběny také i starší tramvaje MTV-82; vzhledem k nízkým výrobním kapacitám a velkým poptávkám v sovětských městech byl udržován takový stav. Dalším problémem byl nedostatek vhodných náhradních dílů.
První vozy typu RVZ-6 byly dodány do Moskvy a Ufy; do roku 1963 jich bylo vyrobeno celkem 400 a do roku 1966 již kolem devíti set. Další série byly modernizovány; objevily se verze jako RVZ-6M; u nich byly zesíleny některé části a zvýšen výkon. Mezi lety 1966 až 1974 bylo vyrobeno 1988 těchto tramvají. Další modifikací byla RVZ-6M2. Vozy typu RVZ-6 ještě dnes slouží v mnohých ruských tramvajových provozech.
Tramvaje typu RVZ-6 se objevily v desítkách měst bývalého SSSR. Jejich starší série se ukázaly jako kvalitnější; tj. nedocházelo u nich k tak rychlému opotřebovávání.
Vzhledem k růstu měst v druhé polovině 20. století bylo nutné tramvaje spřahovat do souprav. Počínaje modifikací RVZ-6M to možné bylo a také se toho hojně využívalo – ve městech jako Kazaň či Vladivostok byly jeden čas provozované i třívozové soupravy.
Ve větších provozech bývalo běžné, že jednomu určitému typu se vyhradila jedna konkrétní vozovna, například v Nižném Novgorodu, kde vozovna č. 3 sloužila vozům z UKVZ a vozovna č. 2 pak tramvajím z ČKD a ostatním.


KDE 1

KDE 1 byla série vydání desktopového prostředí KDE založená na tehdy nesvobodné knihovně QT. V rámci KDE 1 byly vydány 2 významné verze; KDE 1.0 a KDE 1.1.
Tvůrci KDE byli kritizováni ředevším pro použití tehdy nesvobodné knihovny QT, hlavním kritikem byla především nadace Free Software Foundation. Toto posléze vedlo k zahájení vývoje na svobodné knihovně založeném prostředí Gnome jako protiváze ke KDE.


Grand Prix Bahrajnu 2007

Klimatické podmínky na okruhu nebyly zrovna idealní: teplota trati přesahovala 40° a teplota vzduchu byla okolo 30°. Součástí závodního víkendu, byl letos poprvé závod GP 2 Serie a Porsche Mobil 1 SuperCup. Celý závodní víkend zahajovala velkolepa přivítací party Welcome party in the paddock s ukázkou letecké akrobacie, sokolnictví a tradiční arabské hudby a kultury. Přítomen byl i šejk Salman bin Hamad Al-Khalifa jenž je koruním princem Bahrajnu a který předával cenu prvnímu v cíly. Ze dalších známých osobností se v boxech objevili: šejk Fawaz bin Mohammed, Cora Schumacher, Sonia Irvine, Sir Jackie Stewart, nebo německý tenista Boris Becker.


Richard Rorty

Richard McKay Rorty byl americký filozof. Působil jako profesor komparatistiky, filozofie a humanitních věd na řadě amerických univerzit. Díky komplexnímu intelektuálnímu zázemí chápal analytickou filozofii v širokých souvislostech a později ji odmítl, čímž si vysloužil velkou pozornost. Je významným představitelem postanalytické filozofie a patrně jedním z nejvlivnějších zástupců syntézy kontinentální a analytické filozofie, na níž pracoval zejména ve svém pozdějším díle.
Richard Rorty se narodil 4. října 1931 v New Yorku Jamesi a Winifred Rortyovým. Winifred byla dcerou Waltera Rauschenbusche, teologa hnutí Social Gospel. Krátce před patnáctými narozeninami se Rorty zapsal na studia na Chicagské univerzitě, získal zde bakalářský a magisterský titul v oboru filozofie a pokračoval v doktorském studiu filozofie na Yale . Dva roky sloužil v americké armádě a poté tři roky, až do r. 1961, učil na Wellesley College.
Nato 21 let působil na Princetonujako profesor filozofie.. Roku 1982 získal Kenanovu profesuru humanitních věd na na Virginské univerzitě. V roce 1997 se Rorty stal emeritním profesorem komparatisky (a filozofie, s laskavým svolením, na Stanfordské univerzitě. Bylo to období jeho největší popularity, jednou dokonce žertoval, že mu byla svěřena funkce „přechodného profesora v převelice módních studiích“.
Ve své dizertaci, „Pojem potenciality“ i v první knize „Obrat k jazyku“, na níž se podílel jako editor, zastával východiska v anglosaském prostředí dominantní analytické filozofie. Postupně se však stále více zabýval pragmatismem, typicky americkým filozofickým směrem, zejména pracemi Johna Deweye. Významné práce dalších analytických filozofů jako W.V.O. Quinea a Wilfrida Sellarse podstatně změnily Rortyho myšlení. Tyto změny se odrazily v jeho další knize „Filozofie a zrcadlo přírody“.
Podle pragmaticé filozofie jsou propozice užitečné, pokud nám umožňují řešit nějaký problém. Rorty spojil pragmatický postoj k pravdě a dalším otázkám s filozofií jazyka pozdního Ludwiga Wittgensteina prezentované ve Filozofických zkoumáních. Podle této filozofie je význam produktem společenské praxe a vztah vět vůči světu tak není vztahem korespondence; věty nejsou se světem „spojeny“. Ve knize Nahodilost, ironie a solidarita Rorty napsal:
Takovéto názory přivedly Rortyho k pochybnostem o mnoha základních předpokladech filozofie a vysloužily mu nálepku postmoderního dekonstruktivisty. V osmdesátých a devadesátých letech se Rorty skutečně zaměřil na kontinentální filozofii a zabýval se dílem Friedricha Nietzscheho, Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. K jeho pracím z této doby patří Nahodilost, ironie, solidarita, Úvahy o Heideggerovy a dalších: filozofické studie. a Pravda a pokrok: filozofické studie. V posledních dvou knihách se Rorty snaží překonat dichotomii mezi analytickou a kontinentální filozofií; podle něj se tyto dvě tradice spíše doplňují než vylučují.
Rorty soudí, že analytická filozofie nedosáhla svých cílů a nevyřešila problémy, které si stanovila. Přesto si podle něj tato filozofie, v procesu hledání důvodů, proč tyto cíle a problémy opustit, vysloužila důležité místo v dějinách idejí. Hledání nezpochybnitelného a konečného bylo společné Edmund Husserlovi, Rudolfu Carnapovi i Bertrandu Russellovi. Analytická filozofie se jej vzdala a našla nové argumenty pro tezi, že toto hledání nikdy nemůže být úspěšné. Otevřela tím cestu, jak se vyhnout scientismu, podobně jako německý idealismus otevřel cestu, jíž se lze vyhnout empirismu.
V posledních patnácti letech života Rorty intenzivně publikoval. K vydaným pracím patří čtyři svazky filozofických studií, kniha „Kudy do naší země“, politický manifest, částečně postavený na četbě Johna Deweyho a Walta Whitmana, v němž Rorty brání americkou pragmatickou levici proti názorům, které považuje za defétistické, neliberální a nehumanistické a které ztělesňují myslitelé jako Nietzsche, Heidegger a Foucault. Tito filozofové jsou podle Rortyho vinni „platonismem naruby“, jenž je svedl na cestu „velkolepé“, všeobjímající metafyzické filozofie, která byla ve skutečnosti v rozporu s jejich základním požadavkem ironičnosti a nahodilosti. Rortyho pozdní práce se věnují místu náboženství v současném světě, liberálním společenstvím a filozofii jako „kulturní politice“.
Krátce před sovu smrtí napsal Rorty text „Oheň života“. V něm přemýšlí o své diagnóze a útěše z poezie a dochází k závěru: „Rád bych se byl býval ve svém životě trochu více zabýval poezií. Ne ze strachu, že mi unikly pravdy, které nelze vyjádřit prózou. Takové pravdy nejsou; neexistuje nic, co by o smrti věděli Swinburne a Lanor, ale Epikúros a Heidegger ne. Spíš proto, že bych býval svůj život žil plněji, kdybych se dokázal více vyhýbat starým klišé – stejně jako kdybych byl býval měl více blízkých přátel.“
Dne 8. června 2007 Richard Rorty zemřel na rakovinu slinivky břišní.
Rorty vyčítá tradiční metafyzice to, že klade přílišný důraz na esenci. Své pojetí skutečnosti proto nazývá antiesencialismem. Říká, že jsoucna nejsou určena nějakou hotovou povahou, souhrnem substanciálních vlastností, ale nepřeberným množstvím vztahů a funkcí. Jako příklad uvádí jsoucnost čísla. Číslo je jsoucno, u něhož je nemožné stanovit nějakou esenci.
Podobně jako číslo chce Rorty pojímat všechny ostatní věci. Ty podle něj rovněž neurčuje nic jiného než nekonečně obsáhlá a stále se rozširující síť vztahů k jiným věcem.
Rorty take mluví o "egoismu čísla" což je: „vztah, kdy je číslo zameřeno pouze zcela samo na sebe a nerozlišuje kategorii mezi okolím a sebou...“


Varnava

Varnava je řeka v severovýchodním Německu, která protéká Meklenburskem-Předním Pomořanskem. Je dlouhá 130 km. Plocha povodí měří 3200 km2.
Pramení v Meklenburském pojezeří a teče v členité dolině. Protéká přes řadu jezer a u Rostoku vytváří rozšíření připomínající jezero, které u Warnemünde přechází do Meklenburské zátoky Baltského moře.
Vodní doprava je možná do Bützowa, přičemž do Rostoku mohou proplouvat i námořní lodě.


Bagan

Bagan je řeka na jihu Novosibirské oblasti v Rusku. Je 364 km dlouhá. Povodí má rozlohu 10 700 km2.


Bílá Masajka

Bílá Masajka je německý film z roku 2005, natočený podle stejnojmenné knižní předlohy Corinne Hofmannové. Film je podle skutečné události a režíroval jej Hermine Huntgeburth. V České republice měl film premiéru 3. srpna 2006.
Film Bílá Masajka byl také promítán v rámci MFF v Karlových Varech, za účasti Jacky Ido, který hrál Lemaliana.
Carola je se svým dvou letým přítelem Štefanem na dovolené v Keni. Poslední den se setkává s Lemalianem, válečníkem z kmene Samburu, který se svými zbraněmi a v tradičním kmenovém obleku na ni silně zapůsobí. Oba dva se zamilují hned jak se uvidí. Při odletu z letiště, Carol impulzivně zruší zpáteční let a její přítel se vrací domů sám. Děj pokračuje jak Carol hledá v bushi Lemaliana. Po dlouhé cestě potká v Maralalu Elisabeth, s níž se spřátelí. Ve městě pak konečně najde svého Lemaliana a následuje jej do jeho vesnice Barsaloi. Celý děj eskaluje tím, jak se mladá žena rozhodne opustit svůj pohodlný evropský život ve Švýcarsku a žít v chatrči v Africe. Mladému různorodému páru se narodí holčička a zažívá první vážné krize. Lemalian začne pít a rozdávat zboží z Carolina obchodu. Při jedné hádce ji také napadne a tím ztratí svoji válečnickou čest, od této chvíle Carol nevěří a podezírá ji z nevěry. Mladá Carol to psychicky neunese a odchází i s jejich holčičkou do Švýcarska.


Antonov An-225

Antonov 225 Mrija je transportní letoun s největší vzletovou hmotností, jaký kdy byl zkonstruován. Byl navržen pro přepravu sovětského kosmoplánu Buran a částí nosné rakety Eněrgija nebo Proton. Po zrušení vývoje raketoplánu byl odstaven, avšak po pěti letech znovu nasazen do obchodního provozu. Vyroben byl pouze jeden letoun s označením CCCP-82060.
První zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988. S kosmoplánem Buran poprvé Mrija vzlétla 13. května 1989, kdy ho převážela z letiště Žukovskij na kosmodrom Bajkonur. O měsíc později s ním letěla na leteckou přehlídku do Paříže a na zpáteční cestě se 19. června 1989 zastavila na ruzyňském letišti. Praha se tak stala druhým zahraničním městem, ve kterém Mrija přistála. Jednalo se však o nouzové přistání, pro poruchu na hydraulice.
Kvůli zrušení vývoje kosmoplánu Buran byl Antonov 225 v roce 1994 odstaven na letiště v Gostomelu. Po modernizaci motorů a elektroniky se Mrija dostala opět do vzduchu až 7. května 2001, kdy provedla třicetiminutový let okolo letiště, na kterém byla řadu let odstavena. Nyní je využívána k obchodní přepravě nákladů flotily ADB. Při některých těchto letech opět přistála v Praze, konkrétně 16. června 2004 a 28. září 2006.
Vzhledem k ekonomickým problémům po rozpadu Sovětského svazu byla stavba druhého stroje přerušena v roce 1994 a jeho nedokončené pozůstatky byly zakonzervovány v továrně společnosti Antonov. V roce 2006 se Antonov rozhodl k dokončení stavby druhého stroje, který měl vzlétnout v druhé polovině roku 2008.


Édouard Manet

Zasvětil celý svůj život umění, věřil ve své umělecké poslání. Proti mnohým jeho dílům se bouřlivě stavěli kritici i mnozí lidé. Studoval na gymnáziu, jeho otec z něj chtěl mít právníka. Matčin bratr však brzy rozpoznal jeho nadání, a tak Maneta doporučil na mimořádné hodiny kreslení přímo na gymnáziu. Strýc s ním často navštěvoval muzea a galerie a tak se učí umění starých mistrů. Miloval dílo Velázqueze, Tiziana, Delacroixe a Courbeta a z nich vyšel i v mnohých svých dílech. Později studoval u Coutura, ale odtamtud kvůli neshodám odešel, jeho mistr byl přesvědčen, že byl až příliš osobitý.
Na Salónu nebyl nikdy příliš pochopen. Například už u jeho prvního plátna, které nabídl Salónu, Piják absintu, mu bylo mnohé vytčeno, jediný z poroty, komu se líbilo, byl Delacroix. Avšak o dva roky později se jeho Španělský zpěvák dočká uznání. Od tohoto okamžiku se to bude stále střídat, občas jeho dílo skončí i na Salónu odmítnutých. Dokonce v roce 1867 v blízkosti Světové výstavy ve vlastním pavilonu prezentuje svá díla.
V necelých padesáti letech ho začaly trápit revmatické záchvaty. Nemoc rychle postupovala a měl čím dál tím větší problémy s většími plátny. V tuto dobu vzniká množství zátiší a akvarelů. Rok před smrtí se konečně za dílo Bar ve Folies-Bergere dočkává všeobecného uznání. Těsně před smrtí ještě napsal dopis nepříznivě naladěnému kritikovi: „Neskrývám, že bych rád přečetl o sobě lichotivý článek z vašeho pera, který napíšete zcela jistě po mé smrti.“


Kevin Keegan

Kevin Keegan je bývalý anglický fotbalista. S FC Liverpool vyhrál dvakrát Pohár UEFA a jednou Pohár mistrů evropských zemí. Poté přestoupil do Německa do Hamburger SV, se kterým získal roku 1979 titul německého mistra. Na úspěchu se podílel 17 trefami do sítě soupeřů. V letech 1978 a 1979 získal dvakrát po sobě trofej pro nejlepšího evropského fotbalistu Zlatý míč. Po ukončení kariéry fotbalisty, trénoval nepříliš úspěšně anglický národní tým a pak Manchester United. Dnes je trenérem Newcastle United.
Pokusil se prosadit v show-businessu, když v 70. letech nazpíval několik popových skladeb. například „Head over Heels in Love“ se skupinou Smokie.


Česká společnost ornitologická

Česká společnost ornitologická je dobrovolné zájmové sdružení profesionálních pracovníků i amatérů zabývajících se výzkumem a ochranou ptáků, zájemců o pozorování ptáků a milovníků přírody. Společnost sdružuje řadu regionálních poboček a ornitologických klubů, např. Jihočeský ornitologický klub - Jihočeskou pobočku ČSO, Jihomoravskou pobočku ČSO, Moravský ornitologický spolek - Středomoravskou pobočku ČSO, atp.
Společnost vydává řadu odborných i popularizačních ornitologických časopisů, jakožto příležitostně i letáky, brožury a jiné tiskoviny. Mezi nejvýznamnější vydávané časopisy patří odborné periodikum Sylvia, Ptačí svět, Buteo, do nedávna mezi ně patřily i Zprávy ČSO. Regionální pobočky často vydávají své vlastní zpravodaje, např. Panurus - zpravodaj Východočeské pobočky ČSO, Columba - zpravodaj Západočeské pobočky ČSO, Crex - zpravodaj Jihomoravské pobočky ČSO.
Adresa: Na Bělidle 252/34, 150 00 Praha 5 - Smíchov


Europress, k. s.

Europress, k. s. je vydavatelství, jež je součástí koncernu Heinrich Bauer Verlag.


Abdullahi Yusuf Ahmed

Abdullahi Yusuf Ahmed je somálský politik a bývalý prezident země.
Prezidentem Somálska byl zvolen na zasedání přechodné somálské vlády, v hlavním městě Keni, Nairobi, 10. října 2004 a oficiálně byl do funkce jmenován 14. října 2004. Volba probíhala v Nairobi, protože somálské hlavní město Mogadišo, není považováno za bezpečné. Do svého zvolení žil v Nairobi.
V mnoha částech Somálska je považován za hrdinu. Bojoval v Ogadenské válce v letech 1977-1978. Hrál také klíčovou roli při vytvoření státu Puntland, zahrnující 1/3 Somálska. Díky porážce jak místních warlordů, tak Svazu Islámských Soudů, byl de facto uznán vůdcem Somálska.
29. prosince 2008 Abdullahi Yusuf Ahmed rezignoval poté, co nezískal podporu pro odvolání předsedy vlády Núra Hassana Hussajna, který dočasně převezal jeho funkci.


José Carreras

Josep Carreras,, známější jako José Carreras, je známý španělský operní pěvec-tenorista, proslavený svými interpretacemi děl Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Slávu získal díky své účasti mezi "Los Tres Tenores" společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim.
José Carreras projevoval své hudební nadání od dětství. V osmi letech měl své první veřejné vystoupení s árií La donna e mobile ve španělském rozhlase. V jedenácti letech se objevil poprvé v barcelonském Liceu jako mladý soprán v roli vypravěče v opeře Manuela de Fally El retablo de Maese Pedro a v malé roli v druhém dějství opery Bohéma.
Během dospívání Carreras studoval na barcelonské konzervatoři Conservatorio Superior de Música del Liceo. Debutoval v roce 1970 v Barceloně jako Ismael ve Verdiho opeře Nabucco a v opeře Norma; zde upoutal pozornost protagonistky, slavné sopranistky Montserrat Caballé, která ho pozvala k účasti na představení opery Lucrezia Borgia - to byl první velký Carrerasuv úspěch. Znovu s Caballé zpíval v roce 1971 v opeře Marie Stuartovna v Londýně. Oba zpěváci se v budoucnu setkali v představeních mnoha dalších oper.
V roce 1972 vystoupil v USA v roli Pinkertona v opeře Madame Butterfly. V roce 1973 pak v Londýně a v roce 1974 ve Vídni v opeře La Traviata. V 28 letech již Carreras zpíval v 24 operách. v roce 1978 zpíval Dona Carlose ve stejnojmenné opeře na festivalu v Salzburku s dirigentem Herbertem von Karajanem.
V roce 1984 přijal Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya.
V roce 1986 vystoupil jako herec v roli tenora Juliána Gayarra ve filmu Romanza final, který režíroval José María Forqué.
V roce 1987, na vrcholu kariéry, mu byla diagnostikována leukémie; lékaři mu dávali jen malou šanci na vyléčení a přežití. Po tvrdé léčbě (včetně radioterapie, chemoterapie a autotransplantace kostní dřeně, se mohl Carreras opět vrátit na svou profesionální uměleckou dráhu. V roce 1988 založil Fundación Josep Carreras contra la leucemia, která ekonomicky podporuje výzkum leukémie a která udržuje banku dárců kostní dřeně.
V roce 1990 má José Carreras mezinárodní debut v Caracallových lázních společně s Plácidem Domingem a Lucianem Pavarottim.
V roce 1991 byl vyznamenán cenou Premio Príncipe de Asturias de las Artes.
13. září 2002 slavnostně otevřel v městě San Juan de Alicante náměstí na počest aktivit realizovaných v boji proti leukémii.
22. září 2006 slavnostně otevřel v městě Fuenlabrada divadlo, které nese jeho jméno.
17. června 2008 oslavil vystoupením v Teatre del Liceu v Barceloně padesát let od svého debutu na tomto jevišti.
José Carreras nahrál především pro Philips Classics řadu oper: Nápoj lásky, Lucie z Lammermooru, La Juive, Tosca, La Boheme, Samson a Dalila, Maškarní ples, Bitva u Legnana, Korzár, Jeden den králem, Stiffelio a Trubadúr.
Celkově existuje více než 120 oficiálních nahrávek včetně kompletních oper, kromě toho lidové písně, vánoční koledy, populární písně, sakrální hudba, muzikály Lloyda Webbera, tanga, mše, oratoria; tyto nahrávky jsou nejen ve španělštině, ale i v katalánštině, angličtině, italštině, němčině, francouzštině, portugalštině a dokonce i v čínštině, korejštině atd.


Sverker I.

Sverker I. byl švédským králem, vládl v letech 1133-1156. Podle některých teorií byl synem Kola a vnukem Blota-Svena.
Sverker byl zakladatelem nové dynastie švédských vladařů. V roce 1130 rozpoutal válku s dánským králem Magnusem Nilssonem o švédskou provincii Västergötland. V této válce nakonec zvítězil a dosáhl svého cíle. Získal zpět provincii Västergötland a v roce 1133 se stal králem celého Švédska. Během své vlády založil kláštery Alvastra, Nydala a Varnhem. Podle ruských letopisů a záznamů podnikl neúspěšnou křížovou výpravu na východ.
Na Vánoce roku 1156 byl zavražděn. Král byl nazýván také Sverker Kolson nebo Sverker Starý.


Andrej Ferko

Andrej Ferko je slovenský spisovatel, matematik, učitel počítačové grafiky, syn Vladimíra Ferka.
Narodil se v Bratislavě, kde úspěšně ukončil studium numerické matematiky na fakultě Univerzity Komenského. Od té doby přednáší předměty jako počítačová grafika, multimédia, složitost geom. algoritmů. Byl profesorem na Technické univerzitě v Grazi. Věnuje se organizaci mezinarodní konference Spring Conference on Computer Graphics.


Chmelařství

Typickou chmelařskou oblastí v České republice je Žatecko, kde se nachází většina českých chmelnic. Významnou oblast v pěstování chmele tvoří také Haná, zejména v okolí Tršic.
V České republice se v roce 2007 sklidilo 5630,6 tuny chmele.
V roce 2005 bylo v ČR vypěstováno 7831 tun chmele na téměř 5700 hektarech chmelnic (průměrná sklizeň 1,38 tuny z hektaru. Přitom ještě v roce 1930 skoro 15 tisíc tun na 15,5 tisících hektarech.
Celosvětová produkce chmele v roce 2005 činila 102 tisíc tun, nejvíce se na ni podílí Německo, USA, Čína a Česko.


Rio Negro

Nemohu se rozhodnout zda to je veselá mystifikace patřící do wikihumoru nebo je to myšleno vážně. Pokud platí druhé, pak doložit serózními zdroji a budu pro ponechání.--Tom 14:46, 18. 4. 2007
Trochu se tu rozmáhá zvyk označit krátký článek, který má nějakou vadu, šablonou upravit, dlouhý článek dát do VfD. Naopak opravit malý článek, formulovat výhrady do diskuse, kontaktovat autory před mazáním, zkrátka volit spíš tvůrčí než destrukční metody, které všechno hážou na ostatní, se vytrácí. Doufám, že mi nikdo nevytkne, že píšu off-topic. A jestli mi někdo vytkne, proč to já nedělám - tak v tomto směru mám čisté svědomí. --Okino 14:24, 18. 4. 2007
No vidíš a podle mě je to naopak vhodné. Protože jinak s tím nikdo nic nedělá. --egg ? 15:35, 18. 4. 2007
Ano, takže se to smaže a to je lepší, než kdyby tu další rok měly strašit matoucí informace či třeba výmysly jednoho anonyma. --egg ? 19:57, 22. 4. 2007
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Bellerofontés

Bellerofontés byl syn korintského krále Glauka a Eurymédé.Byl vnukem Sísyfa.
Z neopatrnosti usmrtil svého bratra, a uprchl proto ke králi Proitovi do Argosu. Tam se do něj ale zamilovala králova manželka Antea neboli Stheneboia. Bellerofontés její lásku neopětoval. Antea jej z pomsty udala králi, že se pokoušel připravit ji o čest. Král se sám nechtěl na svém hostu mstít, ale poslal jej s dopisem ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie. Dopis skrýval žádost, aby Íobatés nechal Bellerofonta popravit. Ani ten nechtěl hostu ublížit, ale vystavil ho takovým nebezpečím, kterým by měl podle Iobatových předpokladů podlehnout.
Bohové pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pégasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.
Filonoé mu porodila tři děti, Isandra, Hippolocha a Láodameiu. Áres usmrtil Isandra v bitvě proti Solymerům, Artemis jej připravila o dceru, ale Hippolochos zdědil otcovu říši.
Bellerofontův konec už nebyl tak šťastný. Bohové jej nenáviděli za to, že se stal miláčkem lidí, a srazili ho z Olympu a zmrzačili, když tam chtěl vzlétnout na Pégasovi.
Jiná verze však uvádí, že Bellerofontés zpychl tak, že se chtěl chtěl vyrovnat bohům, osedlal Pégasa a vzlétli na Olymp. To Zeus nehodlal strpět, seslal na koně neovladatelnou zuřivost, Bellerofontés se neudržel a sletěl na zem. Při pádu na hlavu ztratil rozum, dlouho bloudil jako pomatený světem, až si ho našel bůh smrti Thanatos.
V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi.


Coelophysis

Coelophysis žil v období svrchního triasu, tedy před 225-220 milióny let.
Byl objeven roku 1881 v lokalitě Ghost Ranch v Novém Mexiku. Nejprve byly vzácně nalézány jenom úlomky kostí. Ty stačili vědcům pouze, aby je identifikovat jako zbytky ceratosaurů. Teprve později, ve 40. letech 20. století, zde začali vědci znovu hledat. Podařilo se jim objevit stovky koster tohoto druhu. Ty pravděpodobně patřili členům jediné velké smečky, kteří zahynuli při živelné pohromě. Díky tomu se zde nalezly kompletní kostry jedinců všech věkových kategorií.
Byl to po dvou chodící masožravec, dlouhý přibližně 3 m a vážící kolem 30 kg. Jeho potravou byli drobní plazi, ryby a býložraví dinosauři. V žaludku celofysů byly nalezeny i kosti jejich mláďat, což ukazuje na občasný kanibalismus při nedostatku jiné potravy.
Mnohé znaky na kostře připomínají anatomii ptáků. Kostra byla velmi lehce stavěná. Předními končetinami, které byly poměrně dlouhé, mohl tento rychlý běžec kořist za běhu uchopit a následně zabít ostrými pilovitými zuby.


Maslowova pyramida

Maslowova pyramida je hierarchie lidských potřeb, kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb:
První čtyři kategorie Maslow označuje jako nedostatkové potřeby a pátou kategorii jako potřeby existence nebo růstové potřeby. Všeobecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však není možné tvrdit zcela bezvýhradně a je dokázáno, že uspokojování vyšších potřeb může napomoci v krajních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena či znemožněna. Za nejvyšší považuje Maslow potřebu sebeaktualizace, čímž označuje lidskou snahu naplnit svoje schopnosti a záměry.
Abraham Maslow vycházel ze svého přesvědčení, že výkon pracovníků je možné zvyšovat až k přirozeným fyziologickým hranicím pokud budou uspokojovány nejen materiální, ale i sociální potřeby, t.j. potřeby seberealizace, sebeaktualizace, sebeuskutečnění, sociální sounáležitosti k někomu nebo k něčemu, tvořivosti, bezpečí, jistoty, postavení apod. K saturaci většiny potřeb dochází právě v pracovním procesu. Přínosem této školy je, že se snaží brát jakoukoliv lidskou organizaci jako systém zajišťující integritu osobních zájmů jakož i zájmů dotyčné organizace. Paradoxem, je, že mnozí lidé o seberealizaci nestojí, jsou motivováni jen nižšími fyziologickými potřebami, klidem a pohodlím.
Fyziologické potřeby jsou základní potřeby lidského organismu a mají nejvyšší prioritu. Skládají se převážně z těchto potřeb:
Po naplnění fyziologických potřeb a potřeb bezpečí přichází třetí vrstva - sociální potřeby. Ty se ve všeobecnosti skládají z citových vztahů jako např.:
Sebeaktualizacie je instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepším jakým jen člověk může být.
Na vrcholu pomyslné pyramidy se nachází sebetranscendence, někdy nazývaná i duchovní potřeby.
Maslow věří, že bychom měli zkoumat a rozvíjet vrcholné zážitky jakož i cestu k dosahování osobního růstu a naplnění. Jednotlivci s největšími předpoklady k dosahování vrcholných zážitků jsou sebeaktualizovaní, zralí, zdraví a sebenaplnění. Každý člověk je schopný mít vrcholné zážitky. Ti, kteří je nemají, je nějakým způsobem potlačili nebo zabránili jejich vzniku.


Marie Pujmanová

Marie Pujmanová, rozená Henerová, byla česká spisovatelka a novinářka. Byl jí udělen titul národní umělkyně.
Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, později se myšlenkově rozešla s třídou ze které pocházela a věnovala se dělnické problematice. M. Pujmanová několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a vzala si syna zdejšího zámožného advokáta a politika V. Zátku. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se provdala za Ferdinanda Pujmana. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě.
Přispívala do Rudého práva, Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd.
V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek politických procesů. Např. žádala maximální tresty pro „zrádce“. Známý je její výrok: „Psovi psí smrt!“ Zároveň udělala maximum pro to, aby z vězení dostala svého syna, který chtěl se skupinou lidí utéci přes hranice.
Počátky její tvorby jsou ovlivněny impresionismem, pozdější tvorba je již zcela pod vlivem socialistických myšlenek. Její tvorbu ovlivnil František Xaver Šalda a Růžena Svobodová. Později na ni velmi zapůsobil Julius Fučík.
Její díla jsou přesvědčivější než díla Marie Majerové, bojovala v nich proti nezaměstnanosti a fašismu.
Její poezie je velmi politická a trpí všemi problémy poezie 50. let 20. století.


Kartografie

Kartografie je umění a věda zabývající se tvorbou a zpracováním map.
OSN definuje kartografii jako vědu o sestavování map všech druhů a podle OSN zahrnuje veškeré operace od počátečního vyměřování až po vydání hotové produkce.
Mezinárodní kartografická asociace definuje kartografii jako umění, vědu a technologie vytváření map, včetně jejich studia jako vědeckých dokumentů a uměleckých prací.
ČSN definují kartografii jako vědní obor zabývající se znázorněním zemského povrchu a nebeských těles a objektů, jevů na nich a jejich vztahů ve formě kartografického díla a dále soubor činností při zpracování a využívání map.
Geoinformační definice zní: Kartografie je proces přenosu informací, v jehož středu je prostorová datová báze, která sama o sobě může být považována za mnohovrstevný model geografické skutečnosti. Taková prostorová datová báze je základnou pro dílčí kartografické procesy, pro něž čerpá data z rozmanitých vstupů a na výstupu vytváří různé typy informačních produktů.


Heraltický potok

Heraltický potok je přírodní památka ev. č. 1515, která se nachází v okrese Opava východně od obce Velké Heraltice. Správa AOPK Ostrava.
Důvodem ochrany jsou mokřady kolem potoka s významnými rostlinnými společenstvy.


Trinity site

Hlasování skončilo výsledkem nebyl dosažen konsenzus, ponecháno --Kacir 17. 6. 2009, 10:09
A mimo jiné, už před dvěma lety toto bylo zmíněno při přednášce doktora Horáčka na FI MUNI.--frettie.net 10. 6. 2009, 14:23
Samozřejmě je fakt, že občas se podaří, třeba až na několikátý pokus, smazat i článek, který obecná pravidla významnosti jednoznačně splňuje anebo naopak zachovat článek, který některé pravidlo nesplňuje, ale i taková vrtkavost patří ke svrchovaným právům redakční komunity. Právě proto práva na výklad pravidel mají patřit komunitě a ne jednotlivým správcům, aby ta vrtkavost byla alespoň trochu usměrněná a vyvážená. Pořád lepší transparentně navhrnout na smazání a třeba i na základě konsensu výrazné většiny smazat článek, který evidentně pravidla významnosti splňuje, než například prosazovat delecionismus nekonsensuální změnou a uzamčením šablony úvodu hlasování, svévolnou změnou a uzamčením šablony významnost ve stavu odporujícím pravidlům atd. Ale pokud komunita dlouhodobě takové partyzánštiny toleruje, tak i to je její svrchované právo. Kdo chce kam… až se ucho utrhne. --ŠJů 11. 6. 2009, 11:53
Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace.


Ničiren šóšú

Ničiren šóšú je buddhistická škola založená na učení japonského mnicha Ničirena. Stoupenci tohoto směru považují Ničirenova žáka Nikkóa za jediného skutečného nástupce v učení, jak ho prezentoval Ničiren.
Proud vznikl ve 20. století uvnitř školy Ničiren šú, která byla do té doby jedinou Ničirenovou školou. Ničiren šóšú se později úplně oddělila a získala příznivce po celém světě, zejména pak v Japonsku a Indonésii.


Postoj

Postoj je názor nebo připravenost k činu ve vztahu s určitým problémem nebo volbou. Postoje jsou důležitou složkou komunikace. Kromě toho, že je zaměřen na problém či volbu, zahrnuje v sobě i určitou míru intenzity, která je tvořena činiteli:
Samotný postoj má sklon reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, souvisí s chápáním, myšlením a cítěním. Postoje jsou hodnotící, indikují pocity ve vztahu k určité záležitosti. Postoje většinou vycházejí z hodnotové soustavy člověka.
Hlavní funkce postojů je připravenost k jednání. Hlavní důvod, proč jsou intenzivně zkoumány postoje v marketingu a aplikovaných sociálních vědách je ten, že podle nich můžeme ve velké části případů předvídat lidské chování.
Vědomosti, dovednosti a postoje získáváme v průběhu života a to vzděláváním a sociálními vlivy jako např. sociální kontakty, zvyšování skupinové soudržnosti.
Postoje můžeme měřit a to kvantitativně, že utvoříme škály, analyzovat obsahově podle vztahu k hierarchii hodnot, použít sémantický diferenciál, sociometrii nebo Bogardovu škálu sociální vzdálenosti.
Chováme se předvídatelně a rozumně, bereme v úvahu informace, které jsou nám dostupné a důsledky našeho jednání. Výsledky vyjadřujeme když hovoříme o svých úmyslech, ale někdy už ne, máme-li popsat naše postoje. Úmysly se formulují na základě dvou zdrojů, kterými jsou postoje člověka a jeho vnímání sociálních faktů. Abychom jednali ve shodě se svými vyjádřenými postoji, tyto dva faktory se musí spojit.
K tomu, abychom změnili postoj, se nás obvykle někdo snaží přesvědčit - tzn. poskytuje nám informace, které mají k této změně dopomoci. Toto přesvědčování může být verbální nebo implicitní.
Pro rozhodnutí změnit postoj je důležitá kredibilita zdroje - tzn. jak je osoba, která informace poskytuje, důvěryhodná, zda je to expert v oblasti, o níž hovoří, a také to, jak publiku připadá atraktivní. Po čase ale člověk zapomene, odkud daná informace pochází, a bude ji považovat za důvěryhodnou, i když ve skutečnosti tomu tak třeba není.
To, jaké informace budeme někomu sdělovat, záleží hlavně na tom, komu jsou určeny. Je možné si vybrat ze dvou cest: z centrální a periferní. Centrální cesta zpracovává fakta - je tedy náročnější, protože přesvědčovaný člověk si dané informace a argumenty musí promyslet, ovšem pokud už postoj změní, tato změna je dlouhodobá. Naopak periferní cesta jde přes emoce - je tedy mnohem jednodušší, lidé takto informace zpracovávají častěji, ale pokud svůj postoj změní, obvykle je tato změna pouze krátkodobého charakteru.
Zde záleží na složitosti informace - pokud je jednoduchá, k jejímu pochopení postačí audio nebo video, ale pokud je složitější, nejlepší je psaná forma, protože člověk má možnost se k nejasným částem vrátit a znovu se nad nimi zamyslet.
Je velice důležité znát ty, k nimž se má dané sdělení dostat - na publiku závisí, jakým způsobem jim budeme informace sdělovat: lidé s vyšší inteligencí budou k přesvědčení vyžadovat fakta a ideálně oboustrannou argumentaci - půjdou tedy centrální cestou, naopak lidé s nižší inteligencí se spíše nechají přesvědčit něčím, co bude útočit na jejich emoce. To, zda sdělení publikum vůbec zaznamená a bude ho sledovat, potom závisí na tom, jak moc se ho dané téma týká.
Změnit postoj znamená změnit naše chování a je to i naopak, jestliže se naše chování změní, změní se i naše postoje.


Megaira

Megaira je postava řecké mytologie, jedna ze tří Erínyí, bohyň pomsty a kletby. Megaiřiným oborem byla závist.


Holíč

Město se nachází v Záhorské nížině, nedaleko řeky Morava, 6 km od Hodonína, 9 km od Skalice a cca 85 km od Bratislavy.


Andrijan Nikolajev

Andrijan Grigorievič Nikolajev, ,, byl sovětský vojenský letec a kosmonaut čuvašské národnosti. V kosmu byl dvakrát.
Do svých 14 let neopustil rodnou vesničku a pomáhal otci na poli. V roce 1944 dokončil základní sedmiletou školu a nastoupil na lesnickou průmyslovku. Do školy chodil denně 15 km pěšky. Když školu ukončil, byl jmenován mistrem dřevařského střediska, pracoval v lese. V roce 1950 nastouoil vojenskou službu. Brzy byl poslán na vojenské letecké učiliště v podhůří masivu Ťan-šan, ve Frunze. Zde se během výuky v letech 1951-1954 naučil létat i na reaktivních letounech a nastoupil službu jako vojenský letec u pluku.
Od roku 1960 byl ve skupině prvních kandidátú na kosmonauty ve Hvězdném městečku. Roku 1962 se stal nejdříve dvojníkem Germana Titova, pak již pátým kosmonautem světa.
V roce 1963, po svém prvním letu se oženil s kosmonautkou Těreškovovou. Měli spolu dceru Jelenu. Roku 1980 se jejich manželství rozpadlo, Těreškovová se vdala za lékaře Šapošnikova.
V roce 1968 ukončil Vojenskou akademii leteckého inženýrství. Dne 26.ledna 1982 byl vyřazen z týmu kosmonautů. Byl také v Praze při otevření první stanice kosmických spojů v tehdejším Československu.
Start Vostoku 3 byl z kosmodromu Bajkonur. V lodi 3 byl sám, vyzkoušel ruční řízení, absolvoval první televizní přenos, obletěl Zemi čtyřiašedesátkrát a protože byl na orbitě i Vostok 4 s Pavlem Popovičem, jednalo se o první skupinový let. V řídícím středisku na Zemi byl Jurij Gagarin. Nikolajev přistál v kabině lodi na padácích na území Kazachstánu.
Dva roky poté byl velitelem kosmické lodě Sojuz 9, tehdy se jednalo o nejdelší, tedy rekordní let. Partnerem v lodi mu byl Vitalij Sevasťjanov a společně absolvovali mnoho experimentů. Start i přistání byly stejné, jako u prvního letu.
V roce 1996 se stal poslancem v ruském parlamentu. V té době byl generálmajorem. Zemřel na srdeční infarkt, když se ve věku 75 let účastnil jako hlavní rozhodčí Celoruských sportovních her venkova v Čeboksarech v ruském Povolží.


Stehlík

Stehlík je české "rodové" jméno pro tři nijak zvlášť příbuzné druhy pěnkavovitých ptáků. V Česku žije pouze stehlík obecný. Jemu nejpříbuznější druhy jsou pravděpodobně zvonohlík citronový a zvonohlík korsický, všechny tři se řadí k sobě do podrodu Carduelis. Stehlík dlaskovitý je možná blízce příbuzný rodu Carduelis.


Sexuální symbol

Sexuální symbol je známá nebo významnější osoba, kterou velká část obecenstva považuje za sexuálně atraktivní. Velkou roli ve vnímání tohoto pojmu hrají média, proto jsou tak často nazývány zejména herečky, zpěvačky a modelky, které se stávají ikonou pro určité období nebo skupinu jedinců. V poslední době se podobné symboly objevují i mezi publikem z řad mládeže, které se tak ztotožňují se svými vzory.
Jedním z nejvýraznějších sexuálních symbolů 20. století se stala např. filmová hvězda Marilyn Monroe.


RJ-45

Koncovka RJ-45 je dnes nejčastěji používaný typ zapojení ethernetových kabelů UTP a STP. Mimo to se ale používá ke spojení xDSL modemů, ISDN zařízení, E1 atp. Vytlačila mnoho ostatních koncovek, z důvodu snižování počtu vodičů a modernizace počítačového vybavení. Je to koncovka typu 8P8C. RJ-45 může mít dvě podoby: samičí nebo samčí.
Její název vychází z podobnosti s telefonními koncovkami RJ-45 registrovaných u FCC, ty jsou však s moderními počítačovými síťovými kabely nekompatibilní, a to nejenom protože mají pouze 2 vodiče a popř. 2 volitelné odpory, ale také protože mají jiný tvar. Ačkoliv to v pojmenování vytváří určité zmatky, dá se konstatovat, že mimo americký telekomunikační průmysl, kde se používá označení 8P8C, se tyto koncovky označují běžně, i když ne zcela správně, RJ-45.
Tato koncovka je definována ve standardu TIA-968-A, vydaném Správní radou pro připojení terminálu.
Obvykle se používají zapojení s označeními T568A nebo T568B, která jsou definována v TIA/EIA-568-B. K nasazení koncovek se používají tzv. krimpovací kleště.
Ethernet se většinou přenáší po kabelech typu „kroucená dvojlinka“ kategorie 5e nebo kabely kategorie 6, které jsou určeny pro gigabitový ethernet, ale jsou současně zpětně kompatibilní s kategoriemi 3, 5 a 5e.
Pro přenos 10 a 100 Mb ethernetu se používají pouze dva páry vodičů, připojené k pinům 1, 2, 3 a 6. V případě gigabitového ethernetu jsou využity všechny 4 páry vodičů.
Kabel, který je na jednom konci kabelu zapojen jako varianta A a na druhém jako B se nazývá „křížený“. Takovéto kabely jsou většinou označeny nápisem nebo barevně. Používají se k přímému propojení počítače s počítačem a před rozšířením auto-MDI/MDIX byl také potřeba k propojení mezi směrovači, rozbočovači nebo přepínači.
Při výrobě „přímého kabelu“ se může stát, že se člověk soustředí pouze na to, aby oba konektory byly zapojeny navzájem stejně, a nehledí na správné uspořádání párů kroucené dvojlinky. Při komunikací vyšší rychlostí však takový kabel nebude fungovat kvůli vysokofrekvenčnímu rušení, které by správně mělo být eliminováno korektním zapojením párů. Když už se tedy v praxi nehledí na přesné rozmístění barev podle výše uvedeného schématu, je důležité alespoň správně zapojit páry podle obrázku vpravo.


Archaikum

Archaikum je geologické období eón Země, které následovalo po hadaiku a předcházelo proterozoiku. Nejčastěji se datuje do doby před 3800 až 2500 miliony let. Název archaikum zavedl v roce 1872 americký geolog J. D. Dana.
Země již zchladla natolik, že se začaly vytvářet nejstarší dodnes dochované horniny. Vznikala jádra dnešních kontinentů – kratony, zdobící povrch planety jako malé ostrůvky. Zemská kůra však byla ještě tenká a podléhala neustálým přeměnám. Některé oblasti byly vyzvedávány a jiné klesaly.
Z této doby pochází bezpečné doklady o existenci amosféry a hydrosféry, jejichž počátky se datují do předchozího Hadaika. Klima bylo velmi horké a vlhké.
Vznik života je zřejmě nejdůležitější událostí tohoto období. Jeho první doklady, fosilní bakterie a sinice, jsou nalézány v nejstarších známých horninách po celém světě.


CBS

CBS Broadcasting Inc. je jedna z největších amerických společností, která se zabývá televizním a radiovým vysíláním. Zkratka je odvozena od původního názvu Columbia Broadcasting System.
Stanice CBS vysílala nebo v současné době vysílá původní seriály známé i u nás. Např.:


Kohtla

Kohtla je vesnice v estonském kraji Ida-Virumaa, patřící ke stejnojmenné obci.


Tón

Za tón je v akustice považován každý zvuk se stálou frekvencí. V hudbě je tón základním stavebním kamenem.
Pojem tón má v hudbě jednak základní význam, tedy zvuk, který vzniká pravidelným chvěním tělesa a má určitou výšku, délku, sílu a barvu. V praxi se však vžilo též stejné pojmenování intervalu velké sekundy, tzv. celý tón. Tento „celý tón“ se dělí na dva půltóny, výjimečně na třetinotóny, čtvrttóny aj.
Grafická značka pro tón je nota, zapisovaná do notové osnovy.
Jednotlivé různé tóny se liší frekvencí. Lidské ucho ale obvykle nevnímá rozdíl frekvencí, ale rozlišuje je na základě jejich podílu. Tón s dvojnásobnou frekvencí zní pro lidské ucho o jednu oktávu výše.
Každý tón by mohl být popsán svou frekvencí, v praxi by ale bylo takové označení velmi nepohodlné. Frekvence se proto uvádí jen pro základní tón, kterým je tzv. komorní a, které má frekvenci 440 Hz. V hudbě se následně jednotlivé tóny označují písmeny.
Existuje sedm základních tónů: c, d, e, f, g, a, h. Nejmenší běžně v evropské hudbě používanou vzdáleností mezi dvěma tóny je půltón. Mezi základními tóny nejsou vzdálenosti vždy stejně velké. Mezi nekterými tóny je vzdálenost dvou půltónů, mezi jinými vzdálenost pouhého jednoho půltónu.
Kromě tónů existují i zvuky, které nemají pravidelný frekvenční průběh, označované jako hluky. Patří k nim např. většina zvuků bicích nástrojů. I ty mají v hudbě své využití, nicméně jsou oproti tónům v evropské hudbě zastoupeny výrazně méně. Jejich význam vzrostl s rozvojem experimentální hudby a industriálních a postindustriálních hudebních směrů, především noisové hudby, ale mají důležité místo i v soudobé hudbě vážné.


Ostrov nad Oslavou

Ostrov nad Oslavou je městys v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 892 obyvatel.
S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse.


Jaroslava Kretschmerová

Jaroslava Kretschmerová je česká herečka, dlouholetá členka divadla Studio Ypsilon. Pochází z umělecké rodiny, její maminka byla operní pěvkyně, otec pracoval jako divadelní muzikant. Po absolutoriu pražské DAMU v roce 1978 se prakticky natrvalo stala členkou divalda Studia Ypsilon. Jedná se o herečku s výrazným temperamentem a silně osobitým hereckým projevem, díky němuž která byla velmi často českými režiséry obsahována do různých českých filmů.


Hlídač č. 47

Hlídač č. 47 je film režiséra Filipa Renče natočený v distribuci České televize v roce 2008. Scénář vznikl na motivy románu Josefa Kopty z roku 1926. Jedná se o remake stejnojmenného filmu Josefa Rovenského z roku 1937.
Hlavní hrdina je železničním hlídačem. Jednou zachrání život mladíka, který chce skočit pod vlak. Sám je přitom zraněn a přijde o sluch. Mladík se zamiluje do železničářovy manželky. Ačkoliv se Doušovi po čase sluch vrátí, i nadále předstírá hluchotu, aby zjistil, co si lidé myslí a povídají o něm a o jeho manželce.
Film získal tři České lvy za nejlepší střih, mužský herecký výkon v hlavní roli a mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Na festivalu v kalifornském Tiburonu získal 4 ceny včetně hlavní.


Conakry

Conakry je hlavní a zároveň největší město afrického státu Guinea. Leží u Atlantského oceánu, kde má také přístav. Conakry leží na ostrově Tombo. Vyváží se odsud bauxit, železná ruda, ovoce a káva. Město bylo založeno Francouzi v roce 1887. Žije zde cca 2 milióny obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 9°31' severní šířky a 13°42' západní délky.


26. říjen

26. říjen je 299. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 66 dní.


Vážany

Obec Vážany se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 206 obyvatel.


Diethylstilbestrol

Poprvé byl syntetizován v roce 1938 a užíval se jako orální kontraceptivum .


Integrální počet

Integrální počet je část matematiky, která se zabývá především integrací, což je inverzní proces k derivaci.
Základním pojmem integrálního počtu je integrál. Integrály se využívají pro hledání ploch, objemů a délek křivek.
Mezi další důležité pojmy integrálního počtu patří např. primitivní funkce, určitý a neurčitý integrál, ale také limita.
Již Archimédés vytvořil postup nalezení plochy tím, že ji rozdělil na mnoho segmentů. Tento postup pak rozšířil také na hledání objemů některých těles. Někdy také bývá označován jako otec integrálního počtu.
Kepler použil k nalezení objemu těles postup, při kterém je dělil na nekonečný počet infinitesimálně malých prvků. Tuto metodu zobecnil Cavalieri, jehož závěry dále upravil John Wallis. V tomto období byl integrální počet používán především k určování délek, ploch a objemů.
Od objevu derivace je integrace považována za k ní inverzní postup. Z tohoto období pochází také tzv. Newtonova definice integrálu.
Cauchy definoval základy integrálního počtu použitím limity jako limitu určitého typu součtu. Tato definice byla později rozvinuta Riemannem do tzv. Riemannova integrálu.
Ve 20. století byla definice integrálu dále rozšířena především díky rozvoji teorie množin a zahrnutím obecného pojmu míry. Na základě Lebesgueovy míry vytvořil Lebesgue tzv. Lebesgueův integrál. Podobný postup použili i další matematici.


Kataláza

Kataláza je běžný enzym vyskytující se téměř ve všech živých organismech vystavených kyslíku. Funguje jako katalyzátor rozkladu peroxidu vodíku na vodu a kyslík. Kataláza má jedno z nejvyšších čísel přeměny ze všech enzymů. Jediná molekula katalázy může převést na vodu a kyslík miliony molekul peroxidu vodíku za sekundu.
Kataláza je tetramer čtyř polypeptidových řetězců, každý je složen z více než 500 aminokyselin. Obsahuje čtyři porfyrinové hemové skupiny, které umožňují enzymu reagovat s peroxidem vodíku. Optimální pH pro lidskou katalázu je okolo 7 a rozmezí maxima funkce je skutečně široké. Optimum pH pro jiné katalázy se pohybuje mezi 4 a 11 v závislosti na druhu. Také optimální teplota se liší podle druhu.


Ergativní jazyk

Ergativní jazyk je typ jazyka, který má ve svém systému pád ergativ. Tato skutečnost má výrazný vliv na větnou stavbu.
Od tzv. akuzativních jazyků, kam patří většina evropských jazyků včetně češtiny, se ergativní typ liší hlavně tím, jak zachází s předmětem a podmětem tranzitivních sloves. Zatímco v akuzativních jazycích je původce děje podmětem, v ergativních jazycích je předmětem v ergativu. Podmět, který není původcem, je pak ve tvaru označovaném jako absolutiv.


Zdětín

Obec Zdětín se nachází v okrese Prostějov, kraj Olomoucký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 312 obyvatel.


Absolute Purity

Absolute Purity je první LP americké symphonic progressive metalové skupiny Alas, vydané v roce 2001.


Travčice

Obec Travčice se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký nacházející se přibližně 50 km severoseverozápadně od Prahy v oblasti soutoku řek Ohře a Labe, 5 km jihovýchodně od Litoměřic a 3 km východně od pevnosti Terezín. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 591 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1239, ale historické nálezy dokazují, že obec byla osídlena již dříve a to přibližně v 11. století.
Vlivem výstavby pevnosti Terezín musela obec zcela ustoupit její stavbě a obec byla přesídlena o kilometr východněji. V červnu 1782 se započalo s bouráním staré vesnice a stavbou nové, která byla podle některých pramenů dostavěna nejspíše 1784. Celkem bylo vystavěno 38 stavení. Během I. světové války byl na území obce zřízen zajatecký tábor.


Mzda

Mzda je odměna za práci v pracovně právním vztahu, vyplácená ve výplatním termínu zpětně. Může se skládat z těchto složek: základní mzda, náhrady mzdy a výkonnostní složky mzdy. Jedná se o peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci. Na rozdíl od platu je vyplácena v soukromém sektoru, zatímco plat náleží jen zaměstnancům zákonem určených institucí.
Pohyblivá složka jsou příplatky, osobní ohodnocení, prémie a odměny. Příplatky jsou povinné. Jedná se o práci přesčas, ve svátek, v noci, v sobotu a neděli a za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Osobní ohodnocení vyjadřuje trvaleji kvalitu práce určitého zaměstnance a lze jej odebrat pouze při zhoršení kvality práce zaměstnance. Prémie jsou stanoveny v procentech a slouží ke zvýšení motivace. Odměny se vyplácejí jednorázově.
Výše mzdy je zpravidla sjednána v pracovní smlouvě, nebo je sjednán způsob jejího stanovení. Mzda může být měsíční, hodinová nebo úkolová. Měsíční mzda je stanovena jako pevná částka za odpracovaný měsíc, bez ohledu na počet pracovních dní a hodin v měsíci. Krátí se za dny neodpracované v daném měsíci z důvodu nepřítomnosti. Státní svátky se neproplácejí, jelikož jsou v měsíční mzdě již zahrnuty. Hodinová mzda se počítá jen za odpracované hodiny. Proplácejí se státní svátky. Úkolová mzda se počítá dle skutečných výkonů, obvykle ve výrobní sféře. Podkladem bývají normy, které určují časovou náročnost výkonu, kategorii profesní náročnosti a z toho vyplývající cena za výkon. Mzda je pak určena jako součin ceny za výkon a množství výkonů. Také se proplácejí státní svátky.
= superhrubá mzda, která se zaokrouhlí na celé stovky nahoru
Hrubá mzda - sociální pojištění 8 % - zdravotní pojištění 4,5% - daň po slevě = Čistá mzda
Hrubá mzda = základní mzda + osobní ohodnocení, příplatky, prémie a odměny + náhrada mzdy
Částka k výplatě = čistá mzda - ostatní srážky + nemocenské dávky
Při ročním zúčtování daně z příjmu se do daňového přiznání uvádí příjem ze závislé činnosti, příjem z podnikání, příjem z kapitálového majetku, příjem z pronájmu a ostatní příjem.
Reálná mzda je termín používaný k určení skutečné hodnoty mzdy, to znamená, co je možné za tuto mzdu si pořídit. Reálná mzda je vyjádřením poměru ceny životních potřeb k vyplácené peněžité odměně.
Průměrná mzda je pojem používaný v statistice. Určuje se tak průměrný plat v daném oboru nebo oblasti.
Minimální mzda od 1. 1. 2007 činí 8.000 Kč, tj. 48,10 Kč na hodinu.
Zaručená mzda je obvykle vyšší než minimální mzda. Byla zavedena od 1. 1. 2007 podle § 112 odst. 1 zákoníku práce. Je to mzda, na kterou zaměstnanci vznikl nárok ve vztahu ke složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce.


Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví

Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví je kulturní centrum a hlavní synagoga Telaviské univerzity. Byla navržena v roce 1996 švýcarským architektem Mario Bottou a postavena v letech 1997 až 1998. Mecenáši a jmenovci byli Paulette a Norbert Cymbalistovi.
Půdorys budovy se rozkládá na ploše přibližně 760 až 800 m2. Z obdélníkové základny stoupají dvě párové věže, které mají v úpatí čtvercový půdorys, avšak přecházejí v kruh, který má při vrcholu poloměr 13,5 metru. Obě věže spojuje pravoúhlá hala. Původní architektonická podoba věží je realizací konstrukční úlohy kvadratura kruhu. V každé z věží je při jejím vrcholu zabudován čtvercová deska v podobě baldachýnu, která rozprostírá přírodní světlo po stěnách věží. Toto zařízení má připomínat tradiční židovský svatební baldachýn zvaný chupa. Aron ha-kodeš je částečně nasvícen průsvitným onyxem. Nad ním se nachází verš z Žalmů v hebrejštině ????? ???? ????? ????, „Hospodina stále před oči si stavím“.
Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla postavena v době, kdy slavní architekti v Izraeli navrhovali množství budov, a vytvářeli tak kreativní moderní architekturu spojenou s židovskými institucemi. Jedna taková instituce, Židovské muzeum v Berlíně, hostila výstavu Židovská identita v architektuře, která představovala synagogu Cymbalista. Již dříve navrhovali mezinárodně uznávaní architekti nové vzhledy synagog v jejich moderní podobě: kongregace Bet Šolom v Pensylvánii navržená Frankem Lloydem Wrightem či navrhovaná přestavba synagogy Churva architektem Louisem Kahnem. Mario Botta navrhl budovu Sanfranciského muzea moderního umění a o několik let dříve i katedrálu v Évry, s podobným válcovitým tvarem. Synagoga Cymbalista a Centrum židovského dědictví byla dvanáctým projektem a vyvrcholením série náboženských prací Mario Botty, které byly představeny v Londýně v Královském institutu britských architektů na výstavě s názvem Architetture del Sacro: Prayers in Stone.
 File:Cymbalista Synagogue.jpg|Detail obou věží File:Cymbalista5.jpg|Detail aron ha-kodeš s rámováním vyvedeným onyxem File:Cymbalista4.jpg|Detail propojení baldachýnu se stěnami auditoria File:Cymbalista1.jpg|Pohled na auditorium synagogy


Al-Masdžid al-Haram

Al-Masdžid al-Haram, též Velká mešita, je mešita v Mekce, na jejímž nádvoří se nachází svatyně Ka'ba. Je považována za jedno z nejposvátnějších míst islámu. Každoročně v době hadždže mešitou projde miliony poutníků. Na jejím nádvoří se kromě Ka'by s Černým kamenem nachází ještě posvátný pramen Zamzam.


Montanazhdarcho

Montanazhdarcho byl rodem azdarchidního pterodaktyloidního ptakoještěra, který žil v období svrchní křídy na území dnešní Severní Ameriky. Diagnostický materiál sestává pouze z části přední končetiny pterosaura. Ve srovnání s dalšími zástupci čeledi byl poměrně malý, dosahoval rozpětí křídel jen kolem 2,5 metru.
Tento rod byl pojmenován paleontology Kevinem Padianem, Armandem de Ricqlésem a Jackem Hornerem v roce 1995, plně popsán byl pak v roce 2002.


Guifredo I. Barcelonský

Guifredo se zasadil o znovuosidlování Katalánska. Roku 880 založil klášter Santa María de Ripoll a v roce 887 klášter San Juan de las Abadesas, kde se stala jeho dcera Emma první abatyší. V obou případech se jednalo o benediktinskou fundaci.


Skyline

Skyline je česká hudební skupina, která vznikla v roce 1997 v Praze. Zpěvačku Marku Rybin a dvojici MC´s doplňuje kytarista Majkii B a dvojice zakládajících členů - programátor hoffy_m a bubeník Radek Bureš. Jejich rozjetá elektronická taneční hudba zní místy jako Kosheen, místy jako Asian Dub Foundation. Jedinečná jsou jejich živá vystoupení, za něž už byli několikrát oceněni. Na Dance Awards 2004 získali ocenění za Projekt a Koncert roku, ve stejném roce zvítězili i v kategorii Dance/Hip hop v rámci ALMA Awards.
V červenci 2005 předskakovali taneční legendě Underworld, mají za sebou turné po Polsku, koncerty v Německu, Portugalsku a také účast na prestižním holandském festivalu Eurosonic, kde se každým rokem prezentují nové evropské kapely.
Svůj první koncert odehráli v lednu 1998 jako předkapela Tata Bojs. Brzy poté je začala zastupovat renomovaná agentura D Smack U Promotion. Kapela byla ovlivněna především taneční scénou, která se tehdy blížila ke svému vrcholu a původní zvuk Skyline tedy vycházel hlavně z drum and bassu. Ovšem už tehdy se odlišovali tím, že nedělali jen tracky, ale plnohodnotné písničky.
Po vydání první desky v roce 2001 se ze Skyline stala jedna z vůdčích kapel scény, soustředěné kolem klubu Roxy. Album bylo označeno za jeden z nejvýraznějších debutů na české taneční scéně. V následujících dvou letech se složení kapely měnilo prakticky ze dne na den. Nakonec se ustálilo do pětičlenné podoby, později se rozrostli i o druhého MC - Jacoba.
Album Urbanica zachycuje pokrok kapely o další kus od taneční scény směrem k modernímu a energickému „urban popu“. Ačkoli se singly „Rhythm Hackers“ a „Step On The Gas“ chytly v seznamu skladeb progresivních rádií i televizních hitparádách, celkově deska zdaleka nepřekročila úspěšný debut, místy působila trochu rozpačitě a nedotaženě.
Jednoznačným přínosem byl pro kapelu MC Jacob, který se objevil na desce Virginplatonicpanic. Mnohem více prostoru dostaly tentokrát kytary, album je považováno za nejlepší počin v celé diskografii kapely. V únoru 2007 natáčeli v beznadějně vyprodaném klubu Fléda koncertní DVD, jenž vyšlo 25. března 2008 společně s čtvrtým studiovým albem Escapism.
Dne 2. června 2008 kapela přes své webové stránky informovala o odchodu zpěvačky Jitky Charvátové z osobních důvodů. Plnohodnotnou náhradou se stala Marka Rybin, bývalá zpěvačka Gaia Mesiah. První koncert v novém složení se uskutečnil 4. července 2008 na festivalu Rock for People.


Fotodermatitida

Fotodermatitida je zánět kůže vyvolaný přehnanou kožní reakcí na ozáření ultrafialovými paprsky. Patří mezi fotodynamie a její podstatou je patologická kvantitativní změna kůže, která vede k přecitlivělosti na světlo. Nemá nic společného s alergickou reakcí a rovněž není synomymem pro tzv. solární dermatitidu, která je normální reakcí kůže na nadměrné vystavení se slunci.
Příznakem fotodermatitidy je zčervenání a pálení pokožky, která byla vystavena světlu, v těžších případech se mohou vznikají otoky nebo puchýře. Reakce se objevuje až několik hodin po ozáření.
Zvýšená citlivost kůže bývá způsobena přítomností fotosenzibilujících látek. Tyto látky mohou být endogenního původu nebo jsou, mnohem častěji, původem z vnějšku. Všechny tyto látky však mají společné jediné - jsou schopné absorbovat kvanta světelné energie, tím se aktivují a tuto energii pak dál předávají do okolí. Tím ve tkáních vznikají kyslíkové radikály, které poškozují membrány buněk a mohou způsobit smrt buňky nebo její nádorovou transformaci.
Jsou-li příčinou fotodermatitidy syntetické látky, mluvíme o tzv. toxické fotodermatitidě. Příčinou mohou být:
Při fytofotodermatitidě jsou fotosenzibilizující látky rostlinného původu. U člověka a většiny dalších zvířat mluvíme o primární fotosenzibilizaci, kdy zvýšenou citlivost na světlo způsobuje fotosenzibilizátor v nezměněné podobě. U přežvýkavců může dojít k sekundární fotosenzibilizaci, kdy vlastní fotodynamická látka, fyloerytrin, vzniká až v bachoru působením bachorové mikroflóry. U zdravých zvířat je fyloerytrin, který vzniká rozkladem chlorofylu, rychle odbouráván játry. Při určitých poškozeních jater se ukládá v kůži a zapříčiní fotodermatitidu.


Bulat Okudžava

Bulat Šalvovič Okudžava, rusky , byl básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu.
Přihlásil se ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Po válce studoval filosofii v Tbilisi, pak pracoval jako novinář a začal psát, od roku 1955 také veřejně zpívat.
Okudžava nebyl příliš dobrý hudebník, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho změnu, usilovali pouze o zlepšení podmínek v rámci socialismu. Tito lidé bývají řazeni do tzv. čtvrté generace sovětské poezie, někdy označované jako generace opoziční, západní novináři o nich psali jako o sovětských beatnicích, což je označení značně pokulhávající.
Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky.
Jeho texty jsou známy a rozšířeny po celém světě, v Česku přeložené texty zpívá např. Jaromír Nohavica.


Ryan Lochte

Jedná se o olympijského vítěze z Letních olympijských her 2004 v Aténách na trati 4 x 200 m volným stylem a stříbrného olympijského medailistu z polohového závodu 200 m. Specializuje se zejména na závody ve volném stylu a ve stylu znak.
Na Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu získal zlatou medaili na trati 200 m znak, kde zaplaval nový světový rekord časem 1,53,94 min.


Plameňáci

Plameňáci je řád vodních ptáků. Obsahuje šest žijících druhů, kteří jsou řazeni do jedné čeledi plameňákovitých a často také do jediného rodu. Obývají jižní Evropu, Asii, Afriku a Jižní Ameriku. Brodí se ve vodě a živí se filtrací, při které zaujímají zvláštní postoj „hlavou dolů“ umožněný topořivými tělesy v zobáku.
Za předky dnešních plameňáků bývali považováni zástupci vymřelé čeledi Palaelodidae, dnes je jako nejpříbuznější uváděn Elornis z pozdního eocénu.
V dřívějších dobách byli plameňáci řazeni buď k brodivým nebo vrubozobým. Dnes se zdá, že nejblíže mají k potápkám. Společná skupina plameňáků a potápek byla pojmenována Mirandornithes, jejím sesterským taxonem je snad rod Juncitarsus.


Jaroslavický rybník

Jaroslavický rybník se nachází na jižní Moravě v blízkosti města Znojma. Geograficky patří tento rybník malé pohraniční obci Jaroslavice.
Původně postaven v polovině 16. století. Jméno stavitele není známo. V roce 1609 byl rybník označen jako nově postavený. Objevuje se jméno Závistník. Výměra Zámeckého rybníka se uvádí jako 429 jiter. V roce 1796 bylo provedeno sázení vrb. Koncem 18. století se kromě kapra a štiky objevuje i nově chovaná ryba a to candát. Podle doložené kopie z roku 1716 jím protékal tzv. Mlýnský náhon. K obnově rybníka dochází po roce 1947. Důvodem je nedostatek pracovních sil na obdělávání pozemků.
Každoročně je v listopadu konán výlov rybníka, který je známý v celém okolí Znojma.


Xindl X

V roce 2007 zvítězil s písní Mamut v soutěži Česko hledá písničku. V roce 2008 získal ocenění Autorská Porta za píseň Dysgrafik, na festivalu Zahrada zvítězil v písničkářské kategorii a v soutěži Inkubátor pořádané serverem iLegalne.cz zvítězil s písní Styky v kategorii pop. Jeho píseň Anděl byla v roce 2008 nejhranější písní na serveru Bandzone.cz.
Dne 2.září 2008 vydal debutové album Návod ke čtení manuálu, za které získal nominaci na cenu České hudební akademie Anděl v kategorii folk a country.
Xindl X ve své hudbě kombinuje hip hopové frázování s folkem, jazzem a blues. Těžištěm písní však zůstávají písňové texty, ve kterých má stejnou váhu pokus o osobní výpověď, jako smysl pro ironii.
Na koncertech vystupuje sám s kytarou nebo s doprovodnou kapelou ve složení Robert Švehla – bicí, Filip Markes – saxofon, Filio Havlíček – baskytara.
Pod svým skutečným jménem Ondřej Ládek působí také jako filmový a televizní scenárista. Je autorem námětu a spoluautorem scénáře filmu Restart. Jedná se o spoluautora námětu seriálu Comeback a spoluautora scénářů k jeho prvním patnácti dílům.


Markvartovice

Markvartovice je obec ležící v okrese Opava. Má 1812 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 679 ha.
Ve vzdálenosti 4 km jihozápadně leží město Hlučín, 8 km jihovýchodně město Bohumín, 11 km jižně statutární město Ostrava a 11 km jihovýchodně město Rychvald.
Obec spadá do oblasti Hlučínsko. Jedná se o krajinu mezi řekou Opavou a dnešní státní hranicí s Polskem na úseku mazi Opavou a Ostravou.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1377. V té se dočítáme, že Markvartovice držel Rosat, lesník opavských knížat Hanuše a Mikuláše.


Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby

Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby byl španělský generál a nizozemský guvernér.
Vévoda z Alby získal přezdívku Železný vévoda, protože v Nizozemí vládl tvrdě a krutě. Příběhy o jeho krutosti jsou součástí tzv. „černé legendy“ – protišpanělského negativismu.


345 př. n. l.

Roky: 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 ----


Väike Munamägi

Väike Munamägi je jeden ze sedmi nejvyšších vrcholů vysočiny Otepää. Nachází se na území samosprávné obce Otepää na východě estonského kraje Valgamaa. Vrchol hory má nadmořskou výšku 207,5 m.
Hora má zaoblený tvar, podle něhož dostala své jméno, a s výjimkou několika sjezdovek je pokryta lesem. Na hoře se nachází výrazný bludný balvan, Kalevipoja kivi o výšce 2 m, obvodu 10 m a hmotnosti cca 25 t, chráněný jako přírodní výtvor. Na severovýchodním svahu hory vyvěrá pramen, který je v lidovém podání považován za pramen největší estonské řeky Emajogi.
Na vrcholku hory se nachází vyhlídková plošina, z níž je při dobré viditelnosti vidět do vzdálenosti 50 km.


Céva

Céva je trubicovitý útvar, který u živočichů rozvádí po těle tělní tekutiny. Cévy však najdeme také u rostlin, kde tvoří vodivé pletivo. V tomto článku jsou popsány cévy se zaměřením na savce. Další informace lze nalézt v článku oběhová soustava.
Krevní cévy rozvádějí po těle živočichů krev. Dělí se na:
Tepny jsou cévy, které vedou krev směrem od srdce. Vnitřní povrch je vystlán jednovrstevným epitelem. Vnější vrstvu tvoří silná a pružná vazivová tkáň, která dále obsahuje vlákna hladké svaloviny.
Největší vnitřní průměr má srdečnice. Větvením klesá průměr tepen až na 1 mm. Větvením těchto tepen vznikají tepénky jejichž vnitřní průměr je asi 20 µm. Tepny vycházející přímo ze srdce mají velmi pružné stěny. To jim umožňuje pojmout množství krve vypuzené při stahu srdečních komor. Pružné stěny pak tuto vlnu posouvají dále, v srdečnici rychlostí asi 30 cm/sec.
Svalovina v tenkých tepnách a tepénkách reguluje stažením nebo rozšířením průsvitu cévy průtok krve orgány dle potřeby organismu. Je inervována vegetativními nervy. Ve stěnách srdečnice a krkavice se nacházejí baroreceptory - receptory, které registrují napětí jejich stěn. Překročení určité hranice vede k podráždění cévohybného centra v prodloužené míše, které způsobí reflexivní pokles krevního tlaku utlumením srdeční činnosti a snížením napětí hladké svaloviny tepének.
Vlásečnice jsou tenkostěnné a jemné cévy, které propojují tepny a žíly. Všechny funkce krve se dějí ve vlásečnicích (v těle jich je asi 40 miliard s celkovou funkční plochou zhruba 1000 m2. Jejich průměr se pohybuje mezi 5 a 20 µm a délka kolem 0,5 mm. Krev v nich proudí rychlostí asi 0,5 mm/sec. V těle nejsou rozloženy rovnoměrně. Na začátku vlásečnicí prostupuje tekutina obsahující kyslík a živiny z krve do mezibuněčného prostoru. Na konci vlásečnice se do krve vrací tekutina obsahující zplodiny metabolismu.
Žíly jsou cévy, které vedou krev směrem k srdci. Vlásečnice se spojují v drobné žilky a ty pak dále do stále větších žil. Do pravé srdeční síně pak vstupují dvě hlavní žíly: horní a dolní dutá žíla. S tím, jak se průsvit žil zmenšuje, stoupá rychlost průtoku krve v nich a blíží se rychlosti krve v srdečnici.
Stavbou jsou žíly podobné tepnám, mají však tenčí a poddajnější stěny, ve stěnách mají méně svalových vláken a v žílách dolních končetin jsou kapsovité chlopně, které usměrňují tok krve.
Proudění krve napomáhají také stahy svalů a v hrudníku podtlak, který vzniká při nádechu. Pokud dojde k izotonickému stažení svalu, hromadí se krev v žilách a ty vystupují pod povrchem kůže.
Pokud krev špatně odtéká z dolních končetin, může díky hydrostatickému tlaku krve v žílách dojít k oslabení a následnému vydutí stěny žíly, které je pod kůží vidět. Tak vznikají tzv. křečové žíly, které se mohou stát zdrojem zánětlivých procesů. Náchylnost ke vzniku křečových žil je dána geneticky a také druhem vykonávané činnosti. Jsou to povolání, kde se převážnou část pracovní doby postává - prodavači za pultem, kadeřnice a pod.
Mízní cévy sbírají po těle živočichů mízu. Dělí se na:
Mízní vlásečnice začínají slepými výběžky. Najdeme je s výjimkou mozku, míchy, chrupavky a oční koule ve všech orgánech. Stavbu mají shodnou s krevními vlásečnicemi - jsou tvořeny jednovrstevným epitelem.
Mízní vlásečnice odvádějí z tkání přebytečný tkáňový mok a látky, které neprojdou stěnou krevních vlásečnic.
Mízní cévy vznikají spojováním mízních vlásečnic. Stavbou se podobají žílám, ve stěně však mají více svalových vláken a také chlopně usměrňující proudění mízy jsou četnější. Kromě stahů mízních cév uvádějí mízu do pohybu také stahy svalů končetin a podtlak vzniklý při vyústění hlavních mízních kmenů do žil.
Mízní cévy procházejí mízními uzlinami. Uzliny mají velký význam při ochraně organismu před cizorodými látkami. Dochází zde k filtraci mízy a vznikají tu lymfocyty.
Mízní kmeny vznikají spojením mízních cév. Stavbou se podobají žílám. Hlavní mízní kmeny jsou hrudní mízovod a pravostranný kmen mízní. Oba dva ústí do žil v blízkosti srdce.


Linková doprava

Linková doprava je pravidelná doprava na určené trase, označení se používá zejména ve veřejné hromadné osobní dopravě. Linková osobní doprava je přeprava cestujících v určených časech a na určených trasách podle jízdního řádu. V českém právním řádu používá termín linková osobní doprava zejména Zákon o silniční dopravě, který jím označuje osobní linkovou dopravu provozovanou autobusy nebo jinými silničními motorovými vozidly určenými pro přepravu osob. Podle tohoto zákona mohou cestující v linkové osobní dopravě vystupovat a nastupovat jen na předem určených zastávkách. Linková organizace dopravy je ovšem běžná i u drážní, vodní a letecké dopravy, třebaže ne vždy se pro ustálené dopravní trasy termín linka používá. Typické je výrazné označování linek zejména pro městskou hromadnou dopravu autobusy, tramvajemi a trolejbusy a v integrovaných dopravních systémech.
Linková doprava může být veřejná nebo neveřejná. Veřejná linková doprava je s výhradou případné povinné rezervace nebo přeplnění spoje přístupná všem, kdo splňují obecné podmínky přepravy. Český Zákon o silniční dopravě řadí mezi linkovou osobní dopravu podléhající licenčnímu řízení i tzv. zvláštní linkovou dopravu, tedy linkovou dopravu vyhrazenou pro stanovené skupiny cestujících s vyloučením jiných osob, typicky například pro dopravu zaměstnanců určité firmy nebo firem, příslušníků ozbrojených sborů mezi bydlištěm a pracovištěm, žáků určité školy atd.
Linka může buď zahrnovat jen jeden či několik jednotlivých spojů bez pravidelného intervalu, nebo na ní může být intervalová doprava. Je-li interval pravidelnou částí nebo násobkem hodinového intervalu, jde o taktovou dopravu. Intervalová, zejména taktová doprava umožňuje systematicky prokládat spoje jedné linky se spoji jiné, částečně souběžné linky, nebo plánovat systematické návaznosti mezi linkami v přestupních bodech.
Historicky je linková organizace dopravy typická zejména pro autobusovou dopravu, kde vznik dopravních cest byl nezávislý na této formě dopravy.
Některé linky jsou koncipovány tak, že všechny spoje jedou v téže trase a zastavují v těchže zastávkách. Takové linky jsou typické pro frekventované trasy městské dopravy ve velkých městech. Na mnoha linkách je však část spojů vedena pouze v části trasy, popřípadě některé zastávky na trase jsou určeny pouze pro část spojů. V oblastech s nízkou přepravní poptávkou nebo specifickými přepravními potřebami v určitých konkrétních časech je obvyklé, že formálně tvoří jednu linku větší množství spojů, které jedou v několika rozdílných variantách trasy, v krajním případě má každý spoj jinou trasu. Některé nebo všechny spoje některých linek mohou také podle jízdního řádu zajíždět po odbočkách do míst ležících mimo hlavní trasu.
V rámci lokálních systémů městské dopravy se linky zpravidla číslují jednocifernými až trojcifernými čísly, v minulosti nebo v některých systémech i dnes se k označení používá též písmen nebo kombinace čísel s písmeny. Na některých speciálních linkách se používá slovní označení linky, označení grafickým logem atd.
Pro licencované linky mimo městský systém bývá zaveden celostátní systém identifikace, tato čísla však mívají v informačních a orientačních systémech menší význam než čísla linek městské dopravy.
V Československu byla ve druhé polovině 20. století neměstská autobusová doprava i městská doprava v menších městech soustředěna pod národní podniky ČSAD, linky používaly jednotné označování pomocí pěticiferných čísel, kde první číslice byla charakteristická pro určitý kraj nebo skupinu krajů. Po liberalizaci autobusové dopravy začátkem devadesátých let začaly být linky soukromých dopravců označovány kombinací písmene P a čtyřciferného čísla. Zákon číslo 111/1994 Sb. zavedl jednotné licenční řízení, v němž každá linka včetně linek městské dopravy dostala šesticiferné licenční číslo, kde první dvojčíslí označovalo číslo okresu, v němž linka začíná, přičemž linky začínající v Praze začínají číslicí 1 a mezinárodní linky číslicí 0. Tento systém číslování zůstal zachován i po přechodu kompetence dopravních úřadů z okresních úřadů na krajské úřady. U některých linek městské hromadné dopravy není šesticiferné licenční číslo v běžných jízdních řádech uváděno.
Tramvajová doprava byla v počátcích organizována převážně traťově, tedy tak, že každá trať byla obsluhována jednou linkou, jejímž označením byl název tratě. Podobný systém je dosud běžný u linek metra a lanových drah. Postupně však byly ve městech tratě propojovány do sítí a byla zaváděna pravidelná spojení propojující různé tratě a souběžné vedení více linek po téže trati. Zpočátku se linky rozlišovaly například barvou vozů nebo signální svítilny, později se standardem stalo číslování linek. U trolejbusové dopravy byl vývoj obdobný.
V železniční dopravě nemá linková doprava tradici. Osobní doprava je organizována po tzv. traťových oddílech, tedy číslovaných úsecích tratí, jimž odpovídá tabulka traťového jízdního řádu, přičemž množství jednotlivých vlaků přejíždí mezi více tratěmi.
Linková organizace dopravy se začala objevovat v příměstských systémech typu S-Bahn. V České republice se pokusy o číslování linek objevily nejprve v prosinci roku 2002 na elektrických jednotkách intervalové osobní dopravy na hlavních tratích v okolí Prahy, avšak protože většina linek se v podstatě kryla s dosavadními traťovými oddíly, tato čísla dosud nevešla do širšího povědomí, takže velkou pozornost nevzbudilo ani neoficiální přečíslování linek. Oficiálně bylo číslování linek v okolí Prahy zavedeno v rámci oficiálního zavedení systému Esko v prosinci 2007 a o rok později v Moravskoslezském kraji. V Praze se do budoucna počítá se zaváděním průjezdného modelu železniční dopravy a posilování významu železnice v městské a příměstské dopravě, v rámci čehož se má posílit linkový charakter dopravy. Číslování železničních linek, včetně rychlíkových, se používá v rámci integrovaných dopravních systémů nebo plošného zavádění taktové dopravy také v Jihomoravském a Ústeckém kraji.
Linkově bývá organizována i pravidelná lodní a letecká doprava, ale linky většinou nemívají speciální označení.
V některých oblastech je zavedeno číslování přívozů po vzoru číslování linek pozemní dopravy. Saské přívozy přes Labe mají označení F1 až F30 ve směru od Hřenska, část z nich je součástí drážďanského integrovaného dopravního systému Horní Labe. V Pražské integrované dopravě mají linkové číslování pražské přívozy P1 až P5.


Tucet špinavců

Tucet špinavců je americký válečný film z roku 1967. Byl nominován na čtyři Oscary, obdržel Oscara za zvukové efekty.
Film se odehrává za 2. světové války. Skupině dvanácti odsouzenců k trestu smrti nebo k jiným vysokým trestům je nabídnuta možnost dostat se ven z vězení, pokud podstoupí náročný výcvik a zůčastní se téměř sebevražedné mise. Úkolem je provést diverzní akci a pobít co nejvíce německých důstojníků.


Vilhjálmur ?órmundur Vilhjálmsson

Vilhjálmur ?órmundur Vilhjálmsson byl starosta Reykjavíku od 13. června 2006 do 16. října 2007. Narodil se v Reykjavíku dne 26. dubna 1946. Jeho nástupcem byl Dagur B. Eggertsson, který byl starostou do 24. ledna 2008. Nynějším starostou je Ólafur F. Magnússon.


Podúsek 1./XI. Šatov

Stavební podúsek 1./XI. Šatov vznikl při stavbě těžkých objektů československého opevnění v roce 1938 na jižní Moravě v okolí Znojma. Podúsek byl zadán ke stavbě pražské firmě Konstruktiva dne 18. května 1938. Mělo být postaveno celkem 14 těžkých objektů, do odstoupení pohraničí Německu začátkem října téhož roku stihla Konstruktiva v hrubé stavbě postavit tři pevnosti v okolí Šatova.
Ženijní skupinové velitelství XI Hrušovany nad Jevišovkou zadalo stavbu podúseku 1./XI. po urychleném výběrovém řízení firmě Konstruktiva, a. s., Praha II, která již měla s výstavbou opevnění zkušenosti, dne 18. května 1938. Prvním pracovním dnem se stal 15. červen 1938 a výstavba všech 14 těžkých objektů měla trvat maximálně 250 dní, zadávací částka činila 17 998 516,40 Kč. Velitelem podúseku byl ustanoven mjr. žen. Vladimír Špalek, stavbyvedoucím se stal por. stav. Alois Daněk.
Zadáno bylo stavební firmě 14 pěchotních srubů označených MJ-S 1 – MJ-S 14. Dodatečně měly být zadány ještě dva sruby MJ-S 1a a MJ-S 3a, které měly v kritických místech linii zahustit, k tomuto kroku však do začátku října 1938 nedošlo.
Linie stavěná v rámci podúseku 1./XI. měla začínat severně od obce Hnanice objektem MJ-S 1. Dodatečně vložený objekt MJ-S 1a měl linii prodloužit více na západ. Bunkry měly z jihu obejít Šatov, projít mezerou mezi obcemi Vrbovec a Dyjákovičky a pokračovat na východ ke Slupi a Hrádku. Poslední objekt se měl nacházet v prostoru jižně od Hrádku poblíž Dyje.
Typologicky patří tento srub k nejtypičtějším pevnostem v Československu. Byl vyprojektován ve II. stupni odolnosti, hlavní výzbroj měly tvořit dva protitankové kanóny vz. 36 spřažené s těžkým kulometem vz. 37 a dvě dvojčata těžkých kulometů vz. 37. Pro pozorování a blízkou ochranu měly sloužit dva pancéřové zvony s lehkým kulometem vz. 26. Další čtyři lehké kulomety chránily střílny hlavních zbraní a vchod do objektu.
Objekt MJ-S 2 byl prvním postaveným pěchotním srubem na jižní Moravě, k betonáži došlo 5. až 13. srpna 1938, kubatura betonu činila 1 450 m3.
Mnichovská dohoda jej zastihla ve stádiu hrubé stavby s částečně provedenou izolací a omítkami. Vnitřní příčky či zemní úpravy v okolí srubu vůbec nebyly provedeny. K dokončení a vyzbrojení došlo po druhé světové válce na přelomu 40. a 50. let, kdy měl sloužit jako ochranný prvek před Rakouskem. K deaktivaci objektu došlo v roce 1999, v roce 2005 byl zahrnut do nově vznikajícího Areálu československého opevnění Šatov.
Objekty MJ-S 2 a MJ-S 3 byly postaveny dle stejného projektu, takže jsou zcela shodné jak po stavební stránce, tak co se týče výzbroje. Betonáž proběhla 22.–30. srpna 1938. Odstoupení pohraničí Německu zastihlo srub jako dokončenou hrubou stavbu.
Po druhé světové válce byl objekt dokončen a vyzbrojen, byly osazeny nově vyrobené pancéřové zvony a měl sloužit jako ochranná hráz před nepřátelským Rakouskem. K jeho deaktivaci došlo až v roce 1999. V roce 2005 zde vznikl Areál československého opevnění Šatov, jenž je provozován Technickým muzeem v Brně a jehož hlavním výstavním objektem je právě srub MJ-S 3 „Zahrada“.
Posledním postaveným těžkým objektem podúseku 1./XI. Šatov je srub MJ-S 4. Jedná se rovněž o objekt ve II. stupni odolnosti s dvěma zbraněmi L1, dvěma zbraněmi M, čtyřmi zbraněmi N a dvěma pancéřovými zvony. Jeho betonáž proběhla 12. až 17. září 1938, kubatura betonu byla 1 430 m3. Stejně jako ostatní jihomoravské objekty byl dokončen po druhé světové válce a armádě sloužil až do roku 1999.
Zajímavostí je, že v předním hliněném záhozu srubu MJ-S 4 se nachází zahrnutý řopík, který zde byl postaven v roce 1937.
Ostatní zadané objekty nebyly do října 1938 postaveny. V nejpokročilejším stádiu se nacházel pěchotní srub MJ-S 5 „Mezicestí“, který byl připraven k betonáži. Další objekty byly rozestavěny, výstavba srubů MJ-S 9 až MJ-S 14 vůbec nebyla zahájena, stejně jako stavebně nezadaných objektů MJ-S 1a a MJ-S 3a.
Ve všech případech se mělo jednat o oboustranné dvoukřídlé pěchotní sruby ve II. stupni odolnosti se standardní výzbrojí.


Smog

Smog je chemické znečištění atmosféry, které je způsobené lidskou činností. Název pochází z anglického spojení dvou slov smoke a fog. Jedná se o jev, během kterého je atmosféra obohacena o složky, které v ní normálně nejsou a které jsou škodlivé pro zdraví. Z odborného hlediska se smog rozlišuje na dva typy.
Redukční smog, je označení pro složeninu městského a průmyslového kouře s mlhou, vyskytující se během roku typicky v zimních podmínkách s výraznými přízemními inverzemi teploty vzduchu. V závislosti na průmyslovém znečištění moderní společnosti je zimní smog složen převážně z oxidů siřičitého SO2 a některých dalších látek, které snadno podléhají oxidaci. Tyto látky mají často silně redukční účinky na své okolí.
Londýnský smog je nechvalně znám už od římských dob. V roce 1306 Edvard I. zakázal spalovat uhlí, ale tento krok neměl dlouhého trvání. Situace se postupně zhoršovala až do padesátých let 20. století, kdy nastalo v Londýně několik katastrofických smogových situací, při nichž zahynuly tisíce lidí. V roce 1956 Parlament zavedl v hlavním městě tzv. bezkouřové zóny. Díky nim se snížily emise oxidů síry a londýnský smog se stal minulostí. Dnes je v Londýně hlavním problémem automobilový smog.
Oxidační smog byl objeven ve 40. letech v kalifornském městě Los Angeles. Bývá označován též jako kalifornský, losangelský, fotochemický či letní smog. Tento druh smogu má silné oxidační, agresivní, dráždivé a toxické účinky.
Patří k nejzávažnějším problémům znečištění ovzduší v Evropě. Koncentracím ozónu, které přesahují prahové hodnoty stanovené EU, je vystaveno asi 30% obyvatel evropských měst, přičemž v důsledku znečištění ovzduší ozónem v Evropě každý rok předčasně umírá na 20 tisíc lidí.
Jde o znečištění vzduchu, které vzniká v městských oblastech vlivem působení slunečních paprsků na některé složky dopravních exhalací. Jeho součástí jsou převážně vysoké koncentrace přízemního ozónu, díky kterému může být pozorován jako namodralý opar, a směs uhlovodíků, oxidů dusíku a uhlíku.
Důvodem jeho vzniku je zvýšená koncentrace NO2, který se vlivem slunečního UV záření rozpadá na radikály
Fotochemický smog má negativní dopad na lidské zdraví i na vegetaci, včetně zemědělských plodin. Ozon narušuje funkci buněk, což přerůstá v poškození listů a jehličnanů a životně důležitých procesů. Lidé mohou pociťovat dýchací potíže, pálení oči, malátnost nebo snížení obranyschopnosti organismu. Ohroženi jsou zejména starší lidé, děti nebo astmatici a alergici.
V roce 2007 bylo přízemnímu ozonu, jakožto hlavní součástí fotochemického smogu, vystaveno 85 procent obyvatel. V roce 2006 to bylo o 6 % méně, v roce 2005 bylo fotochemickému smogu vystaveno 85 procent lidí v ČR. Tzv. letní smog tak patří mezi škodliviny, které v České republice dlouhodobě ohrožují nejvíc lidí.


Valdenští

Valdenští nebo Valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života založené Petrem Valdem. Zprvu se vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím a brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.
Tito „Lyonští chudí“, jak bývají také někdy nazýváni, vystupují v poslední čtvrtině 12. století především jako potulní kazatelé. Získal je strhující příklad lyonského kupce Valdese. Valdes byl původně bohatý lyonský obchodník, ale vzdal se svého bohatství a světa, aby kázal chudobě a ctnostnému životu po vzoru Krista a prvních apoštolů. Kronikář píše, že když Valdes dal své manželce na vybranou mezi svým movitým a nemovitým majetkem, rozhodla se pro jeho statky a vody, lesy a louky, domy a vinice, pece a mlýny. Dala přednost životu v pohodlí a Valdes své peníze rozdal. Nechal si přeložit části Písma svatého a na jejich základě zahájil se svými přívrženci misijní činnost. Pro ni požadoval roku 1179 v Římě u papeže a koncilu schválení, zde se mu však vysmáli a nevzali jeho požadavek na vědomí. Mnich Walter Map, přítomný na koncilu, popsal Valdese a jeho druhy pohrdavě jako „lidi hloupé a nevzdělané“, jimž ke kazatelské činnosti chybí všechny předpoklady. Valdes ale dosáhl příštího roku alespoň podmínečného schválení a začal kázat. On i jeho žáci horlivě vyznávali jednotu Boha stvořitele a vykupitele a tím odmítali metafyzický dualismus katarů. Dohodou mezi papežem a císařem byli zařazeni mezi kacíře, třebaže ještě dalších dvacet let osvědčovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Někteří radikálnější stoupenci hnutí přiznávali, na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám.
Jejich italští souputníci – „Lombardští chudí“, zvyklí na prostředí městských komun, dávali před pocestným kazatelstvím přednost usedlým, přísně organizovaným pracovním družinám. Mezi nimi a Valdesem došlo roku 1205 k rozladění. U lombardských vyostřily napětí protiklerikální postoje některých z nich. Z řad konzervativních valdenských se naopak podařilo vydrolit dvě církvi oddaná řádová bratrstva katolických chudých. V téže době vznikající dominikánský řád si osvojil propagandistický ráz valdenského kazatelství, ale v předvečer albigenské války roku 1209 se začal přiklánět k násilným opatřením proti kacířům.
Odmítání násilí a oprávněnosti trestu smrti charakterizovalo valdenské ve 13. a 14. století, kdy z původních oblastí pronikli do zemí německých, českých, polských a do Uher. Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali pomocí rozvětvené sítě utajených útulků „přátele“ či „známé“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech. To živilo na jedné straně proticírkevní postoje, odpor ke kanonickému právu, hierarchickým strukturám a farnostní soustavě, odmítání úcty ke světcům a představy očistce, na druhé straně však i rozvoj opatření zajišťujících hnutí vlastnosti tajného spolku. Mnozí valdenští se navenek přizpůsobovali svátostnému životu v církevních farnostech.
Od 14. do 15. století evropské valdenské zdecimovalo pronásledování v několika následných vlnách. Většinou byli donuceni vsáknout se do podzemí i v krajích, kde vytvořili ucelenější skupiny, jako např. v Pomořanech a v okolí Angermünde a Prenzlau a dále na východ u Štětína nebo na jihu v Dolním Rakousku. V kompaktním nahromadění se trvale udrželi románští valdenští na stráních a v údolích Kottických Alp a počátkem třicátých let 16. století se přiklonili k ženevské reformaci.
Na valdenství dnes navazuje především největší italská protestantská církev: Valdenská evangelická církev
61..."Vyslanci vyhledali jejich biskupa Štěpána; ten povolal druhého biskupa a několik duchovních, vyložili jim svůj původ, články svého učení a co hrozného dosud vytrpěli v Italii a ve Francii; navzájem vyslechnou zprávu, jak se naši odtrhli od papeže i kališníků, schválí to a blahopřejí; konečně vkládáním rukou posvětili ty tři na biskupy, davše jim moc světiti kněží, a poslali je domů."
62. Naši přijmou tyto události s radostí, a z touhy po křesťanské jednotě uvažují, zda by neměli splynouti s Valdenskými v jeden lid a v jednu církev. Velmi se líbila čistota učení a horlivá snaha o křesťanský život. Nelíbilo se však, že pravdu skrývají a nevyznávají ji svobodně; ba že chodí i do papeženských chrámů a přijímají svátosti modloslužebně ze snahy, vyhnouti se protivenstvím. Bylo usneseno napomenouti je v této věci i v některých jiných. Vyslavše tedy znovu vhodné muže předloží to Valdenským. Ti prohlašují, že souhlasí s návrhem na uzavření jednoty; vytčené nedostatky prý dobře znají a nehájí je; spíše prý vyznávají, že ustoupili od bývalé ryzosti svých předků, a budou prý tedy uvažovati o nápravě. S obou stran se dohodli, že se v určitém čase sejdou a plněji se domluví o té věci. Ale dříve než ten čas nastal, prozradilo se to a papeženci začali zuřiti proti dobrým Valdenským. Biskup Štěpán je upálen ve Vldni, ostatní se rozprchnou sem tam.
63. A z tohoto vyjednávání Českých bratří s Valdenskými vzešIo, že byli později označeni také jménem Valdenských; ale Bratří nikdy nechtěli to jméno připustiti, nýbrž častěji si stěžovali ve veřejných spisech, že se jim přikládá omylem.
Historia o těžkých protivenství - pronásledování Valdenských v roce 1655
Čtenáři milý, poněvadž se tato summa historie církve České, do 1632. dovedené, teprva letos na světlo dává, bylo by vinšovati, aby se také ty věci, kterýmiž po těch třimecítma let nepřátelé sv. evanjelium svou zlost dovršovali, v poznamenání pořádné uvedly. Ale že nevím nyní, kde a u koho toho hledati, odložiti se musí, až někdo pobožné na to práce něco vynalože, ty věci shledá a je v spis uvede. Aby pak vždy bez přídavku nebylo, připojím cizí aspoň jeden příklad, k spatření, kterak bez umění horliví Saulové, dychtící po pohrůžkách a po mordu, přestáti nemohou, dokud jich bleskem s nebe ne.porazí a nerozrazí Pán. Jmenovitě ukrutnost ve Vlaších nad evanjelickými obyvateli hor alpských, letos teď provedenou, a latině, německy, i jiným jazyky vypsanou. Čehož stručná summa tato jest. Když léta Kristova 602. Fokas na císařství římské od vojska volen byl, chtěje on rady římské, aby ho k té důstojnosti potvrdili, obdržeti, poslal biskupu římskému Bonifaciovi III. titul veřejného biskupa, o který titul prvé konstantinopolský patriarcha stál, ale mu ode všech odepříno. I přijal to Bonifacius, a k jeho potvrzení dopomoha, držel léta 606. v Římě duchovní sněm, a aby toho nadání císařského okolní biskupové potvrdili, sobě dovedl. Ale i jiní biskupi nejen jinde, ale i v samé Vlašské zemi proti tomu byli, až v potomních časích někteří lahodnostmi namluveni, jiní mocí donuceni jsouce, dílu podvodu místo dávati, pobožní pak tiše své věci vésti museli. Následovalo totéž i v Frankreichu, kdež papežovu tyranství se opírající Albigenskými a Valdenskými jmenováni, za kacíře odsouzeni, ohněm a mečem hubeni byli, tak že do těch vysokých hor Alp obraceti se a tam v místech nepřístupných bydliti musili, více než od šesti set let již. Přišlo potom k tomu, že pod ochranu knížat Savojských se oddavše, od jednoho knížete za druhým privilegií svých potvrzení mívali až do léta 1560. Tu mladý kníže Viktor Amadeus namluviti se dav, údolí některá jim odjal a je do těsna hnáti začal; potom pak mnichy mezi ně poslav, k chození ke mši nutiti i jinak trápiti dal. Snášeli všecko trpělivě supplikujíce i všelijakých přímluv hledajíce blízkých i dalekých potentátů. Ale vší svou pokorou neobdrželi jiného, než že jim léta tohoto 1655. 25. ledna od Andresa Gastalda, komisaře nad inkvizicí, jmenem knížecím patent vydán, aby aneb ve dvacíti dnech všickni, mladí, staří, přestoupili, anebo ve třech dnech země prázdni byli pod propadením hrdla. Když ještě o prodlení prosili až by k knížeti poslati mohli, odepříno dokonce. Rozumnější tedy a bázlivější vidouce, nač se zanáší, u prostřed kruté zimy skrze hluboké sněhy s ženami a dětmi do hor a jeskyní ustupovati a mohli-li by jak skrze ty převysoké a sic i jinak nepřebyté hory do Delfinátu probrati se, ohledati pokusili několik set čeledí. Aleť jich větší díl v sněhu potonulo aneb pomrzlo a hladem zhvnulo. Jiní pak doma přece o smilování prosící toho se dočekali, že na ně 9 regimentu vojenského lidu puštěno, a od těch lítých katanů kde co postiženo, ukrutně mordováno. Postavili se sic byli v úžině těch hor, kudyž do země jejich těsný pas jest, k bránění, zbrojného takového lidu k sobě pouštěti se obávajíce. Ale ten, kterýž je vedl, markrabě z Pianessu, sliboval přísahou, že jen tři regimenty položí do zimních kvartýrů, zatím pak aby u knížete věci své dále vedli. Čemuž uvěřivše dobří lidé, pustili je; ale ty pasu se zmocnvše, hned za sebou všecko to vojsko pustili. A tu se pak přehrozné to nad nebohými tyranství začalo, jehož ani perem vypsati ani jazykem vymluviti nelze, dí historik. Stříleli zajisté, bodali, sekali napořád všecky, kamkoli se valili, chrámy jejich všecky ohněm pálíce, tak že hned toho dne do šesti tisíc lidu pomordováno. Kteří mohli, utíkali na vysoké skály hor a do jeskyní, ale i tam se na ráno za nimi sháněli, jejichž kvílením a umírajících křikem nebe se rozléhalo. Tu ztratil manžel manželku, rodičové dítky, nemluvňátka od prsů matek odtrhována a mordována. Někteří, aby ukrutných rukou znikli, s vysokých skal dolů se spouštěli a tam v hlubokém sněhu tonuli, anebo sic hladem zhynuli. Jiní dopadnuti jsouce, vázáni byli hlavami mezi nohy a metáni se skal dolů; kněží pak a mniši běhajíce dopalovali, co včera neshořelo, chrámy a školy. Ve vsi Taillart, na jednom vysokém vrchu ležící, dostavše okolo půldruhého sta žen a dětí, a napáchavše se s nimi ohavností, všechněm hlavy stínali. Dva vojáci uchytivše jedno dítě každý za jednu nohu, roztrhli je na dvé, potom těmi kusy okolo hlav sobě oháněli. Některé na stromích zvěšeli za nohy; jiné k stromům roztáhše, za ruce hřebíky přibíjeli a tak bolestí, zimou a hladem zmořili. Muže jednoho s manželkou a desaterem dítek dopadše, všecky děti postínali a hlavami těmi, jakoby kulemi v kuželky hráli, před očima rodičů házali, potom i je sťali. Ani stařec jeden ve stu letech, Simon Pierre s manželkou 95 let mající, milosti neužil. Mnoho jich v domích spáleno, některé kolím probíjeli, z některých střeva tahali, některým prsa a stydké oudy řezali, některým život odevrouce, soli a ručničného prachu nasypali a pak do ohně házeli; z některých srdce vyřezavše pekli sobě a jedli, a zase vyplívajíce, že nechutné z těch kacířů krmě, pravili. Oči mi se zalévají slzami, dí historik, že zšelmilé té ukrutnosti více vypisovati nemohu. Dokládá však některých na živě zajatých a k markraběti přivedených, z nichž jeden sedlák, aby na mši aneb na šibenici šel, vybrati sobě poručeno maje, šibenici volil. Druhý pak, na žebřík za ním též vedený, když kněží: "Ještě jest čas, abys se rozmyslil," - volali, popravce, aby co poručeno má, konal, napomenul, k Bohu pak se obrátě, aby vrahům těm odpustil, hlasem se modlil, a pak dolů strčen. Ujali se nevinně zmordovaného národu a ostatku jeho Švýcaři, Holanďané a [Oliver Cromwell] protektor Anglie, a o to knížeti Savojskému legací vypravivše,, nápravy hledali a hledají; čímž co se spraví, čas ukáže. Ale ujmiž se souženého svého křesťanského lidu ty sám, malého svého stádce věčný ochrance, Ježíši Kriste, kterémuž Otec za dědictví končiny země oddav, berlu železnou přidal k rozražení tyranů, tak jako hrnčíř rozráží hlínu. A dej, jakož Valdenští tito od počátku tobě věrní a skrze všecky vichřice Antikristova po tisíc let ukrutného panování víru a dobré svědomí chovající, první byli, na nichž sobě babylonská šelma zuby své brousila, byli nyní ti, na nichž sobě naposledy zuby vyláme ta ze propasti vystoupilá a na zahynutí jdoucí šelma. S nimiž i my k tobě voláme, aby se na nich a na nás stavil hněv tvůj, aby již rychle milostiv jsa nám, hněv svůj na nepřátele své a lidu svého obrátil, aby příčinou trápení a muk poznati a vyznati musili, že sám ty jsi Bůh.


Koło

Koło je jedno z nejstarších polských měst, ležící ve Velkopolsku na řece Wartě. V současnosti má rozlohu 13,85 km2 a 23 334 obyvatel.


Vraný

Městys Vraný se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 791 obyvatel.


Hemihydrát síranu vápenatého

Výroba: CaSO4 · 2H2O › CaSO4 · 1 H2O + 3/2 H2O
Hydratace: CaSO4 · 1 H2O + 3/2 H2O › CaSO4 · 2H2O
Sádra se vyrábí termickým rozkladem sádrovce takzvaným vařákovým způsobem při 180°C. Materiálem pro výrobu může být také odpad po odsíření spalin z tepelných elektráren.
Po smíšení s vodou dochází k opětné hydrataci a vzniká zářivě bílá, případně šedá, poměrně pevná a tvrdá hmota s pevností v tlaku 5 MPa za 2 dny a po totálním vysušení za 7 dní 10 MPa. Má všestranné využití ve stavebnictví, při drobných opravách v domácnosti, na instalatérské práce,opravy omítek, při výrobě kopií různých předmětů atd. Pro stavební účely se ze sádry vyrábí sádrokarton a sádrovice, což je sádrová příčka.
Podle podmínek při výrobě sádry a přísad při jejím tuhnutí které trvá asi 1-2 minuty lze docílit celé škály výsledných produktů s různou tvrdostí, rychlostí tuhnutí, barvou apod.
Sádra byla známá jako vynikající stavební materiál již Římanům. Přišli na to, že ji lze získat žíháním sádrovce při pouhých 300 stupních Celsia.
Pro snížení roztažnosti sádry se využívá vápenná voda, ale roztažnost nelze úplně odstranit. Rychlost tuhnutí také ovlivňuje teplota vody, kyselost a zásaditost vody.


Zasetí

Zasetí - byli v řecké mytologii bojovníci vzešlí z dračích zubů. V mýtech se objevují dvakrát - v souvislosti s Kadmem před Thébami a s Iásonem v Kolchidě.
Kadmos, syn sídónského krále Agénora, a s ním jeho bratři Foiníx, Kilix, Fíneus a Thasos se vydali do světa, aby našli svou jedinou sestru Európu. Do ní se zamiloval sám nejvyšší bůh Zeus, svedl ji a přeměněn v bílého býčka, odplul s ní přes moře neznámo kam. Královští synové vyrazili do všech stran, postupně však hledání vzdávali a založili nová království. Kadmos se radil v Delfách a dostal odpověď: „Najdi bílou krávu bez jařma a tam, kde ona ulehne, založ hrad a město.“ Tak se stalo.
Kadmovi druhové hledali vodu, nalezli ji v lesní jeskyni, kterou však střežil obrovský had a ten je rozsápal. Kadmos je hledal, pustil se do boje s hadem a zabil ho. Poté chtěl obětovat bohyni Athéně a ta mu poradila, aby zuby mrtvého hada zasel do půdy.
Okamžitě ze země vyskočili po zuby ozbrojení muži, hned zuřivě proti sobě bojovali. Kadmos mezi ně hodil kámen a oni se mezi sebou vraždili, až jich zůstalo jenom pět. Jejich jména jsou:
Všichni se dali do Kadmových služeb a měli v nově založených Thébách svou velkou symbolickou úlohu, která se objevila i v mýtu o Oidipovi i ve válce Epigonů. Všichni byli zakladateli thébských vznešených šlechtických rodů.
V obou příbězích je uveden Menoikeus jako jeden z původních Zasetých - první jako otec královny Iokasté, druhý jako syn krále Kreonta, kteří obětovali dobrovolně svůj život pro záchranu města. Ani tato oběť však nepomohla.
Zuřiví bojovníci ze zasetých dračích zubů se objevují v mýtu o Iásonovi. Měli zabránit Iásonovi, aby získal pověstné Zlaté rouno, které vlastnil Aiétés, král v Kolchidě. To mu mělo navrátit vládu ve svém rodném městě Iólku.
Když bojovníci vyskočili plně ozbrojení ze země, vhodil mezi ně Iásón kámen, oni se obrátili jeden proti druhému a v lítém boji se vzájemně všichni pobili.
Zasetí - Spartoi - prý byli prapůvodními Sparťany, rovněž pověstnými bojovníky.


Baďaricha

Baďaricha je řeka v Jakutské republice v Rusku. Je 545 km dlouhá. Povodí má rozlohu 12 000 km2.
Pramení na Momském hřbetě. Protéká přes Abyjskou nížinu, přičemž svým tokem ohraničuje ze západu Alazejskou pahorkatinu. Ústí zprava do Indigirky.


Hodějovští z Hodějova

Hodějovští z Hodějova byl významný český šlechtický rod, který přišel o majetek po porážce stavovského povstání na Bílé hoře.
Hodějovský z Hodějova, jméno vzácné staročeské rodiny vladycké, jejíž erb byl na modrém štítě zlatý kapr a téhož znamení nad helmem. Od příbuzných sobě vladyk z Čestic lišili se erbem tak, že tito měli stříbrného kapra. Erb ten byl podle pověsti dán mytickému Bernartovi, synu Soběslavovu, při výpravě milanské. H-vští byli odnoží vladyk Čestických, která se usadila na dvoře Hodějově u Volyně. Předek jejich Hněvek vyskytuje se v pamětech jako služebník pp. z Rožemberka a spolupatron kostela čestického v l. 1378-1400. Potomky jeho byli Bernart a Bušek s třemi syny svými. Nepřetržitý vývod začíná Janem starším, jenž r. 1454 Hodějov prodal. Měl dva syny, od nichž pocházely větve.
Jan mladší seděl napřed na Drastech, pak sloužil pánům Hradeckým a konečně koupil r. 1497 Vlksice. Měl tři syny. Nejmladší Mikuláš převzal Vlksice, jež se po jeho smrti skrze Markétu z H. zase v držení Tetaurův dostaly; druhý bratr Václav zemřel po r. 1549 bezdětek a nejstarší Jindřich měl napřed Křešice a potom dvorec v Klokočově. Jeho zchudlí synové Jan a Jindřich zemřeli bez potomkův a tím větev tato vyhynula. .
Smil, druhý syn Janův, purkraboval napřed na Strakonicích, pak na Zvíkově a koupil r. 1474 Chotěřiny s vesnicemi. Z manž. Alény z Kraselova zůstavil 4 syny: Rousa, Jana , Přecha a Mikuláše. Jan, vypověděn byv z domu, odešel do Uher, Přech ujal Chotěřiny a zemřel r. 1519. Od ostatních byly dvě pošlosti.
Rous spravoval napřed Chotěřiny a zavražděn r. 1502. Zůstavil z manž. Anny Korkyňky z I)rahkova syny Jana a Smila, z nichž tento r. 1531 bezdětek zemřel. Jan narodil se r. 1496 v Chotěřinách a vzdělání nabyl ve Slezsku a v Sasích. R. 1537 stal se místosudím, ve kterémž úřadě po 18 let zůstával. Prodav Chotěřiny, koupil některé malé statky a r. 1548 polovici Borotína, kterou pro mrzutosti s držitelem druhé polovice r. 1552 prodal. Za to koupil t. r. Řepici, která byla sídlem jeho do smrti. Zde obnovil zámek, rozšířil dvůr a založil pěknou zahradu, tak že patřila Řepice k nejpříjemnějším sídlům v Prácheňsku. H. byl po několik let středem tehdejšího duševního ruchu. Jsa pán neobyčejně vzdělaný a učený, nejen sbíral paměti k poznání práva českého, nýbrž i pilně čítal básně od vrstevníků latinských skládané. Sám mezi humanisty tehdejšími jsa přední, přece miloval přirozený jazyk po předcích zděděný. Podporovatelem jsa všeho šlechetného, ctíval spisovatele dary a podporami. Sám dal podnět k sepsání Hájkovy kroniky. Jsa velkým milovníkem básnictví, založil r. 1550 stolici básnictví duchovního při vysokém učení pražském a ctěn býval od literárních přátel svých mnohými básněmi příležitostními, jichž většinu tiskem vydal. Vzdav se r. 1555 místosudství, žil pak v soukromí na Řepici, kde založil velkou knihovnu, bavě se ušlechtilou prací, snůškami vědeckými a dopisováním se svými přáteli. Náboženství byl katolického z přesvědčení; neb, ač poznal odchylná vyznání, „všech těch rot pokusivše, dal jsem jimi o zem“. Zemřel 11. ún. 1566 a pohřben v kostele řepickém. Ženat byl čtyřikráte. Z dětí přečkala jej jediná Aléna a na ní pošlost řepická přestala.
Založena Mikulášem, synem Smilovým, jenž bojoval r. 1488 ve Slezsku, po r. 1495 usadil se na Moravě a r. 1519 koupil Chotětice. Syny měl tři: Smila, Arkleba a Bernarta. Bernart byl úředníkem králové při dskách zemských a měl syny Jana, Bernarta a Bartoloměje, z nichž Bernart držel zástavně Řepici. Zemřel r. 1622 a jmění jeho propadlo konfiskaci. Arkleb, prostřední syn Mikulášův, držel Markvarec a statky na Moravě, kdež proslul jako řečník a naposled byl komorníkem menšího práva morav. Z manž. Johanky z Osečan měl syna Oldřicha, jenž ujal Řepici od místosudího strýci jeho Smilovi, téhož synovi a jemu odkázanou, odbyv Alénu Dýmovou, která jí do života užívati měla a strýce své. Přečkal syna svého Oldřicha, nadaného mladíka, jenž žil u místosudího na Řepici. Otec pak zemřel na Řepici 10. dub. 1578 a tu pohřben. Bratr Bernart ujal Repici, kterouž však, jsa v zavadách, zastavil strýci Bemartovi. Zemřel za čas vzpoury a odsouzen r. 1622 všeho jmění. Bratr jeho Jan držel statky moravské, bojoval r. 1587 v Polsku a byl v l. 1601-07 hofrychtéřem moravským. Syny měl Oldřicha a Tomáše Dětřicha, z nichž onen měl Markvarec. Oba ztratili při konfiskaci velkou čásť jmění. Synové Oldřichovi byli Jiří a Smil, kteří byli v cís. službách vojenských. Sestra jejich byla Eva vd. Vencelíkova. Největšího bohatství dosáhlo potomstvo Smila, syna Mikulášova. Smil, vyženiv peníze s Anežkou Mitrovskou z Nemyšle, přikoupil drahně drobných statků k Chotěticům a účasten byl v l. 1541-57 mnohých jednání veřejných. Kromě dcer Kryzeldy, Anny a Žofky přečkal jej jediný syn Bernart; nebo druhý syn Bohuslav, jenž nabyl řádného vzdělání a stavem kněžským opovrhnul, zemřel r. 1552 na vojenském tažení u Treviru. Bernart, oženiv se s Johankou z Čestic, zdědil všechno jmění čestické, po švakrovi Adamovi zdědil Tloskov s velkými statky, přišetřiv pak peněz, sám koupil Milevsko, Maršovice a jiné drobné statky. Byl milovníkem literatury, jmenovitě měl sbírku starých biblí českých a podporoval učené muže. Také býval v 1. 1569-75 účasten jednání veřejných. Zemřel 6. kv. 1595. Dcery měl Elišku a Anežku a syny Jana a Přecha. Jan, jenž měl smysl pro literaturu a knihy lékařské, zemřel brzo po otci a tak byli dědici rozsáhlých statků Přech se synovcem Smilem, synem Janovým. Při rozdělení dostal Smil Tloskov a Vlksice, před tím koupené. Smil, dostav pečlivého vychování, skládal básně, činně se účastnil vzpoury roku 1620 a krutému trestu unikl jen útěkem. R. 1622 bydlil v Haagu. Přech po příkladu předkův svých jevil lásku k literatuře a pro zásluhy svého rodu přijat jest r. 1604 do stavu panského. On a manželka jeho Dorota Hrzánka z Harasova byli výteční hospodáři a tak rodu získány Benice, Konopiště a Týnec n. S. Opustiv víru předkův, dal se okázale na učení bratrské a usilovně se účastnil tehdejšího hnutí politickonábož.. Kromě dcer Johanky a Markéty přečkalo jej 5 synů, kteří se rozdělili tak, že dostali Bernat Milevsko, Jan Jiří Čestice a Lčovice, Přech Konopiště, Bohuslav Benice s Nedvězím a Adam Týnec n. S. Přech zemřel r. 1617 a ostatní pro účastenství ve vzpouře přišli o vše jmění. Bemart, Bohuslav a Adam vystěhovali se z vlasti. Adam, byv ve službách dánských, velel r. 1628 sedlákůrn, kteří se vzbouřili v Kouřimsku, Bernart, slouživ Švédům, vrátil se do vlasti a zemřel r. 1646 na Moravě. Bohuslav měl z manželky Rejny z Talmberka jedinou dceru Dorotu Kuničku, která se za Adama z Ríčan vdala a jako poslední tohoto vzácného rodu zemřela.


Seznam planetek 117751-118000

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Marie Anna Josefa Habsburská

Marie Anna Josefa Habsburská byla rakouská arcivévodkyně a od roku 1708 portugalská královna.
Marie Anna, jako dcera císaře Svaté říše římské Leopolda I., pocházela z rodu Habsburků. Její matka Eleonora byla nejstarší dcerou falckého kurfiřta Filipa Viléma z rodu Wittesbachů.
Marie Anna se narodila jako pátá z jedenácti dětí, z nichž šest zemřelo v dětském věku. Annini ostatní sourozenci: Josef, Marie Alžběta, Karel a Marie Magdalena, se dožili dospělosti a zaujali svá místa na evropských dvorech.
V roce 1742 prodělal její manžel mozkovou mrtvici a nebyl dále schopen vládnout, proto se Marie Anna ujala regenství. Tento úřad zastávala do manželovy smrti, 31. července 1750, kdy se svých vladařských povinností ujal právoplatný následník trůnu, nejstarší syn Josef I..
Její ostatky byly uloženy v lisabonském kostele Karmelitánů a srdce v Císařské hrobce ve Vídni.


Bitva u Kutné Hory

V srpnu 1421 vstupila do Čech druhá křížová výprava ze dvou směrů. Od západu vedená falckrabětem Ludvíkem III. a od jihovýchodu vedená králem Zikmundem. Po útěku západní části křižáckých vojsk od Žatce postupoval král Zikmund dále do středu Čech směrem na Kutnou Horu. Toto město bylo sice v rukou husitů, ale Zikmund jeho převážně německé a katolické obyvatelstvo pokládal za spojence.
8. prosince 1421 táhne ke Kutné Hoře se svým vojskem i Jan Žižka. Tehdy již zcela slepý vojevůdce obyvatelům Kutné Hory příliš nedůvěřoval a rozhodl se pro bitvu mimo město asi 500 m směrem za Kouřimskou branou na vyvýšeném svahu. Husitům se několikrát podařilo Zikmundovu armádu odrazit. Zradou katolických obyvatel Kutné Hory, kteří vpustili část Zikmundova vojska do města a následně husitům do zad, se ale situace pro husity naprosto změnila.
22. prosince 1421 se husité soustředěným útokem dostávají z obklíčení a zaujímají výhodnější pozici na úpatí hory Kaňk. Jsou ale znovu obklíčeni. Z velice složité situace se dostávají teprve v noci z 22. na 23. prosince. Královské vojsko bylo tak překvapeno nočním útokem, že se nezmohlo prakticky na žádný odpor. Husité se pak utábořili v Kolíně kde se připravovali na mohutný protiúder. Zikmundova armáda slavila vítězství, v mrazech ochabla její ostražitost a jednotky se ukrývaly neorganizovaně před zimou.
Najednou 6. ledna 1422 nastoupil Jan Žižka od vsi Nebovidy ke zdrcujícímu úderu. V noci ze 6. na 7. ledna prchající žoldnéři Kutnou Horu zapálili, zatímco husitští bojovníci proti svému zvyku začali hasit. Vyháněné křižáky z Kutné Hory pronásledoval až k obci Habry. Zikmundovo vojsko se připravovalo k obraně, ukázalo však husitům záda dříve, než se přiblížili na dostřel. V panickém ústupu zahynuly stovky žoldnéřů při přechodu Sázavy, opozdilé skupiny byly pobity postupujícími tábory a pražany. Všude po cestě k Německému Brodu husité sbírali obrovskou kořist všeho druhu. Část zikmundových velitelů se uvolila hájit město, aby králi kryla ústup. 9.ledna po ranních bohoslužbách Žižka prudce zaútočil na město, které kapitulovalo 10 ledna 1421.
Nashromážděnou zášť vůči Zikmundově soldatesce a kutnohorským vrahům husitů si vítězné vojsko mimo jiné vybilo i na mužském obyvatelstvu Brodu, který po dlouhé měsíce zůstal opuštěným spáleništěm. Po tomto neúspěchu se již prchající král Zikmund o další vojenskou akci proti husitům nepokusil.


Křečík džungarský

Křečík džungarský je malý hlodavec pocházející původně ze stepí jižní a střední Sibiře. Je zajímavý neobvyklým chováním samce, který asistuje samičce při porodu a pomáchá jí se starat o mláďata.
Křečík džungarský má zavalité tělo zbarvené tmavě šedě s černým pruhem na zádech, spodek těla je světle šedý až bílý. Zabarvení srsti je různé v závislosti na ročním období. V letním období je zabarvení srsti převážně tmavší. Naopak v zimním období je světlejší, až bílé, s hůře rozeznatelným pruhem na zádech. Čím drsnější prostředí, tím je změna během ročního období výraznější. Tělo má dlouhé 65-102 mm a váží 30-55 g. Ocásek má maličký, od 7 do 11 mm.
Kromě základního zbarvení, které se nazývá aguti, byly vyšlechtěny další dvě varianty:
Křečíci žijí na různých místech Asie od Kazachstánu přes Mongolsko až do Mandžuska. Vyskytují se od nížin do hor.
Křečíci jsou noční zvířata, z toho vyplývá, že nejvíce aktivní jsou v noci. Jejich domovským prostředím je tundra. Ve volné přírodě začíná být křečík aktivnější s příchodem soumraku. Ke spánku se ukládá ještě před rozbřeskem.
Křečík patří u nás k oblíbeným domácím mazlíčkům. Je to nenáročné a tiché zvíře. Ve skupinkách mohou být křečíci hluční, hlavně jedinci stejného pohlaví mezi sebou vyvolávají rvačky. V případě, že chcete chovat křečíky ve skupině, doporučují se jedinci ze stejného vrhu. Samička je březí 18-21 dní a rodí od 2 do 10 mlaďat. Může mít až 20 vrhů za rok. Pohlavní dospělosti v zajetí křečík dosahuje kolem třetího měsíce. Pokud je křečík zvyklý sám a chcete mu dát partnera bude pár dní, i týdnů trvat než si na sebe zvyknou. Málokdy se dožívají 2 let, ale vzácně se mohou dožít 3-4 let.
Asi nejjednodušší je kupovat už připravené směsi pro hlodavce, které doplníme čerstvou zeleninou nebo ovocem. Ovoce dávat jen přiměřeně vzhledem k podílu cukru. Není vhodné krmit křečíka větším množství slunečnicových semen anebo ořechů, protože tato semena obsahují větší množství tuku. Zoubky si dobře obrušují a zároveň si pochutnají na tvrdém chlebu nebo knackebrotu.
Pro křečíka je vhodné terárium nebo klícka o půdorysu minimálně 40x25 cm. Lepší jsou samozřejmě uzavřené klícky nebo vyšší terária, protože křečík dokáže z nižšího neuzavřeného příbytku utéct. Nevhodná je naopak např. jakákoliv krabice. Za prvé se špatně udržuje a za druhé se křečík dokáže jednoduše prokousat ven. Dno akvária či klícky by mělo být pokryté hoblinami. Je dobré dát mu trochu sena a papírové ubrousky, kterými si pak sám vystele domeček. Úkryt ve kterém bude spát lze vyrobit ze skořápky z kokosového ořechu. Velmi rádi se také křečíci "koupou" v misce naplněné pískem pro činčily. To také zvyšuje kvalitu srsti.
Samozřejmě mu nesmí chybět miska s jídlem, napájedlo, kousek dřeva na hryzání a nějaké prolézačky na hraní.
Je třeba si dát pozor na nebezpečí, která křečíkovi v domácím prostředí hrozí. Zejména pády z výšek, elektrické kabely, jedovaté rostliny a lahve s chemickými přípravky.


Norman Petty

Norman Petty byl americký hudebník, skladatel a producent, který pomáhal v 50. letech formovat moderní populární hudbu, zejména pop a rock.
Petty se narodil v Clovisu v Novém Mexiku blízko hranic s Texasem. Od mladých let hrál na klavír a v době studií na střední škole se již pravidelně objevoval ve vysílání místní rozhlasové stanice.
Později založil Petty spolu se svou ženou Vi a kytaristou Jackem Vaughnem Norman Petty Trio. Skupina, která měla uzavřenou smlouvu s ABC Records, byla časopisem Cashbox vyhlášena objevem roku 1954 v kategorii skupin. Jejich hitu Mood Indigo se v roce 1956 prodalo půl miliónu výlisků a to umožnilo Pettymu zařídit si vlastní nahrávací studio. Navzdory úspěchům s vlastními nahrávkami je Petty znám především právě díky tomuto svému studiu. Ve studiu nahrávali do té doby nepříliš známí hudebníci, jako byli Roy Orbison, Buddy Knox, Waylon Jennings, Carolyn Hester a Buddy Holly, s nímž Petty spolupracoval velmi úzce. Byl prvním Hollyho manažerem a zvukovým technikem. Pak se ale pro přetrvávající rozpory rozešli.
Norman Petty zemřel v Lubbocku v Texasu v roce 1984, jeho žena Vi zemřela v roce 1992.
Původní 7th Street Studio je stále přístupné. V září se v Clovisu koná The Clovis Music Festival, na kterém pravidelně vystupují mnozí umělci, kteří nahrávali v Pettyho studiu.


Santa Maria del Fiore

Dóm Santa Maria del Fiore, v němž se snoubí gotická katedrála toskánského typu s renesační kupolí, dominuje panoramatu Florencie.
Stavba florentské katedrály byla zahájena na zakázku florentské republiky 8. září 1296 podle návrhů významného architekta Arnolfa di Cambio. Stavělo se na místě, kde stál původní kostel Santa Reparata. Po Arnolfově smrti v roce 1302 byly práce na 30 let přerušeny. Poté bylo pokračování díla svěřeno Giottovi di Bondone, který však pouz navrhl projekt vedle stojící zvonice. Stavba se opět rozběhla až roku 1357 podle plánů Francesca Talentiho, který Cambiovy plány výrazně změnil. Jeho dílem jsou mohutné křížové žebrové klenby ve všech lodích i plán, vytvořit nad křížením ohromnou kupoli o šířce všech tří lodí. Rozšíření se dočkal i chór. Podélný trakt byl dokončen roku 1378. Čtyři pole hlavní lodi mají rozměry 20 x 20 metrů a výšku 40 metrů. Interiér proto působí nesmírně pádným, monumentálním dojmem. V roce 1386 byly budovány základy chórového závěru a roku 1389 byly budovány pilíře křížení. V roce 1413 byl proveden tambur kupole a vynořila se otázka po její technické realizaci.
Na realizaci kupole byl vypsána počátkem 15. století architektonická soutěž, kterou vyhrál Filippo Bruneleschi. Dvouplášťová osmiboká kupole, kterou postavil v letech 1420 - 1434, byla a je dosud považována za zázrak stavební techniky. Byla postavena zvenčí dovnitř, z cihel kladených ve vzoru rybí kosti bez použití lešení. Její rozpětí činí 41,97 m. To znamená, že je třetí největší stavbou svého druhu na světě.
25. března 1436 byla katedrála zasvěcena papežem Evženem IV. Panně Marii. Papež tehdy pobýval delší dobu ve Florencii. Poté v dómu zasedal v letech 1438 - 1439 ferarsko-florentský koncil, který osobně navštívil byzantský císař Jan VIII. a konstantinopolský patriarcha Josefos. V červnu 1439 tu byla uzavřena církevní unie.
Roku 1478 byl z podnětu rodiny Pazziů spáchán v bazilice atentán na Medicejské. Lorenzovi Nádhernému, se podařilo uniknout, ale jeho bratr Giuliano byl zabit.
Roku 1587 bylo zbořeno nedokončené průčelí katedrály, které stavěl Arnolfo di Cambio. Poté byla vypsána řada konkursů na jeho dostavbu, ale teprve roku 1871 byl schválen návrh architekta Emilia de Fabris, který respektoval historický vzhled katedrály. Novogotická přední fasáda byla dokončena v roce 1887. Stejně jako pro ostatní stěny je pro také pro chrámové průčelí typické obložení třemi druhy mramoru: bílým z Carrary, zeleným z Prata a růžovým z Maremma a navíc bohatá figurální výzdoba.
Původní kostel Santa Reparata byl vystavěn na přelomu 4. a 5. století. Později byl za válek s Byzancí zničen a někdy během 7. - 9. století znovu postaven. Při zahájení výstavby katedrály bylo pouze zbořeno průčelí starého kostela. Nová stavba postupně obklopila původní budovu, v níž se až do roku 1375 konaly běžně bohoslužby. Poté byla Santa Reparata zbourána.
Roku 1966 byly objeveny pozůstatky kostela Santa Reparata v podzemí dómu, restaurovány a otevřeny pro veřejnost. Návštěvník zde může shlédnout zachované fresky, náhrobní desky a také náhrobek stavitele kupole Filippa Bruneleschiho.
Prostorná katedrála je čvrtým největším chrámem na světě. Její délka činí 153 m, šířka 38 m, 90 m v příčné lodi, dóm pojme 25 tisíc návštěvníků.
Střízlivý, světle omítnutý interiér je typickým projevem italské gotiky. Také vnitřní prostor kupole měl podle Bruneleschiho plánů zůstat bez malířské výzdoby nebo dekorace. V letech 1572 - 1579 však provedli Giorgio Vasari a po jeho smrti Federico Zuccari jeho freskovou výzdobu. V minulých dvou stoletích bylo proto často uvažováno o jejím odstranění.
Na pravé stěně dómu stojí za povšimnutí medailón s poprsím Bruneleschiho, vlevo Danteho portrét od Domenica di Michelino. Básník je na ní zobrazen na pozadí Florencie a s Božskou komedií v ruce.


Ofión

V řecké mytologii Ofión také zvaný Ophion nebo Ophioneus vládl světu společně s Eurynomé, než byli oba dva, podle některých zdrojů, svrženi Kronem a Rheou.
Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa, se právě všichni Pelasgové zrodili z Ofióna, respektive z jeho zubů.
V Heptamychii od Pherecydta ze Syrosu je první doložená zmínka o Ofiónovi.
Příběh Ofióna a Eurynomé byl zřejmě populární v Orfické poezii, ze které se dochovaly pouze fragmenty.
Apollonius ze Rhodu ve své Argonautice shrnuje píseň o Orfeovi: Zpíval, jak nebe, země a moře byly jednou smíšeny v jednu formu, po smrtelném sporu byly rozděleny každé zvlášť; a jako hvězdy a měsíc a cesty slunce navždy zachovávají své příslušné místo na obloze, a jako povstalé hory, a jako hučící řeky se svými nymfami vznikly i všechny hrůzné věci. A zpíval jak nejdříve ze všeho Ofión a Eurynomé, dcera Ókeana, vládli ze sněžného Olympu, a jak skrze sílu paže se jednou vzdala svého neodvolatelného práva pro Chrona a jiného pro Rheu, a jak spadli do vln oceánu; ale jiní dva jak vládli nad požehnanými Titány, zatímco Zeus, byl ještě dítě a ještě se starostmi dítěte žil v jeskyni Dikté; a ze země narození Kyklopové ho ještě nevyzbrojili klínem s hromem a bleskem; těmito věcmi, kterými se stal Zeus proslulý.
Lyrocroph vypravuje, že Diova matka, kterou byla Rhea, byla obratná v zápasení a svrhla bývalou vládkyni Eurynomé do Tartaru.
Půjdu k nejzazším hranicím oceánu a budu mít účast na krbu nejstarší Tethys; přejdu k domu Harmonie a budu bydlet s Ofiónem.
Harmonie v tomto textu je zřejmě chyba, jedná se o Eurynomé. Ofión je dále znovu zmíněn Nonnem:
Poblíž věštecké zdi uviděla první tabulku, starou jako nekonečná minulost, obsahující najednou všechny věci: bylo na ní vše co Ofión, svrchovaný pán, stvořil, vše co tento starodávný Cronus dokázal.
Máme tedy fragmenty spisů raného filozofa Pheredycta ze Syrosu s vymyšlenými legendami nebo mýty, kde síly známé jako Zas a Chronos existují již od počátku ve které Chronos stvoří vesmír. Některé fragmenty této práce se zmiňují o narození Ofióna a bitvě bohů mezi Cronem na jedné straně a Ofiónem a jeho dětmi na straně druhé. Bylo přitom dohodnuto, že která strana bude druhou zatlačena až do Ogenosu, ta prohraje, zatímco vítěz obdrží za odměnu nebe.
Eusebius z Caesarei ve svém Praeparatio Phila z Byblos převzal Ofióna od Féničanů.
Robert Graves se ve své knize Řecké mýty pokusil zrekonstruovat Pelasgický mýtus o stvoření světa, který zahrnuje báji o stvoření Ofióna bohyní Eurynomé, která povstala nahá z Chaosu. Protože Eurynomé nemohla najít oporu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Při tanci, kterým se pohybovala směrem k jihu, se za ní začal zvedat severní vítr, s kterým se dalo začít tvořit svět. Třením v dlaních stvořila z tohoto větru Ofióna, který se posléze začal ovíjet kolem božské Eurynomé a nakonec se s ní spojil. Z tohoto spojení vzniklo vejce všehomíra, které Eurynomé změněná na holubici vyseděla a které na její příkaz Ofión obtočil. Teprve pak vejce prasklo vedví a následně se z něj vylíhly všechny věci, které nás obklopují - slunce, měsíc, planety hvězdy, hory, řeky, stromy, rostliny a živočichové. Oba dva se poté usadili na hoře Olympu, kde Ofión rozzlobil Eurynomé tvrzením, že celý svět je jeho dílem. Ta mu poté vykopla zuby, poranila ho patou na hlavě a zahnala do temných děr pod zemí.


Hranická propast

Hranická propast leží na pravém břehu řeky Bečvy v národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic na katastru města Hranice. Propast se nachází v Hranickém krasu nedaleko veřejnosti přístupných Zbrašovských aragonitových jeskyní. Podle pověsti do ní na koni skočil moravský král Mojmír II., aby totéž v noční temnotě udělali jeho pronásledovatelé z řad zrádných velmožů ohrožujících Moravu.
Hloubka suché části propasti je 69,5 m. Na dně se nachází Jezírko. Pod hladinou je propast zmapována do hloubky -170 m, nejhlubší ponor byl do hloubky -181 m. Robot Hyball byl v hloubce -205 m. Dna nebylo dosaženo. Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je minimálně 289,5 m, což činí Hranickou propast nejhlubší propastí ve střední Evropě. Geologové dnes odhadují, že by Hranická propast mohla dosahovat hloubky i přes 700 m, čemuž nasvědčují teplota a chemické složení vody v Jezírku. RNDr. Jiří Pogoda uvádí, že v neděli dne 13. dubna 1980 při sólovém ponoru spustil sondu speciální konstrukce ze Zubatice do celkové hloubky vody 260 metrů, aniž by dosáhl dna. Jeho údaje o měření jsou ale neúplné a jsou považovány za málo důvěryhodné s nutností dalšího ověřování.


Subcomandante Marcos

Subcomandante Insurgente Marcos je pseudonym mexického revolucionáře, mluvčího Zapatistické armády národního osvobození. Podle mexické vlády je jeho skutečné jméno Rafael Sebastián Guillén Vicente, na spolehlivost této informace jsou ovšem různé názory.


Karel Šmirous

Karel Šmirous byl český vědec a průkopník barevné fotografie, jako jediný český fotograf se plně soustředil na barevnou fotografii na autochromu.
Černobílé fotografii se Karel Šmirous věnoval od dvanácti let. Po studiu na reálce chtěl pokračovat studiem malby, na rozhodnutí svého otce ale začal studovat chemii. V době studia na c. k. České vysoké škole technické v Praze v letech 1908–1912 se setkal s autochromem a začal se systematicky věnovat barevné fotografii. Jeho pohled na Český Krumlov z roku 1908 publikovalo nakladatelství Minerva v roce 1910 jako pravděpodobně první českou barevnou pohlednici z autochromu.
Zkušenosti v oboru fotografie Karel Šmirous získal od nejstaršího krumlovského fotografa Josefa Seidla. Spolu fotografovali Český Krumlov, ale i cestovali po Šumavě a fotografovali v Boubínském pralese. Cit pro uměleckou fotografii a kompozici rozvíjela i jeho matka, která sama ze záliby vystudovala malířství u Amálie Mánesové, sestry Josefa Mánesa.
Studia chemie v oboru barvířství a barvářství později umožnila Karlu Šmirousovi experimentovat s přenosem barevné fotografie na papír. Zkušenosti v oboru si prohluboval i v Německu a ve Francii. Roku 1913 se seznámil s bratry Lumierovými, vynálezci autochromu, se kterými pro množství společných zájmů zůstal v kontaktu až do konce jejich života.
Po získání titulu doktora roku 1914 se stal asistentem profesora Emila Votočka. Pokusy s barevným tiskem prováděl v letech 1915–1918 a po válce byl vyslán národohospodářským ústavem při České Akademii do laboratoří bratří Lumierů a do Spojených francouzských barvíren. Zde pracoval během kariéry několikrát a v roce 1931 tam vyřešil způsob barevného zvětšování při umělém světle.
Jeho dlouholetý výzkum přenosu barevné fotografie na papír byl korunován úspěchem ve formě vynálezu procesu hydrotypie, kterou patentoval roku 1921. Za tento vynález a fotografie zhotovené touto technikou dostal roku 1937 zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži. I přes zájem firmy Kodak však hydrotypie nenašla širší uplatnění v praxi v důsledku války a nástupu moderních barevných fotografických papírů. Celkově je Karel Šmirous autorem tří československých patentů v oblasti barevné fotografie.
Zároveň se svou vědeckou kariérou byl Karel Šmirous i velmi úspěšným fotografem. Jeho fotografie vynikají nejen technickou kvalitou, ale i kompozicí a kultivovaným barevným cítěním. Od raných barevných pokusů se vypracoval k fotografiím uměřeného barevného ladění, často v odstínech jedné převládající barvy. Jeho dílo je velmi rozmanité i tématicky. Fotografoval zátiší, akty, portréty, krajiny, ale i reportáže. Věnoval se také vědecké a reklamní fotografii.
Karel Šmirous publikoval barevné pohlednice vynikajícího technického zpracování. Pořádal přednášky s promítáním autochromu, připravoval výstavy, kde autochromy 18×24 cm prosvětloval ve světelných skříňkách či denním světlem. Publikoval barevné fotografie v několika knihách. Připravil také například reprezentativní publikaci „Československo“ pro výstavy v Bruselu 1958.
Karel Šmirous zemřel v Praze 8. února 1981 ve věku 90 let. Z jeho činnosti se dochovala nejrozsáhlejší sbírka autochromů v Čechách, která byla poprvé po jeho smrti prezentována na samostatné putovní výstavě Národního technického muzea oslavující 90. výročí autochromu v roce 1997 a která byla několikrát vystavena i v cizině.


Osmá křížová výprava

Osmá křížová výprava byla stejně jako sedmá křížová výprava zorganizována francouzským králem Ludvíkem IX. Králi se nelíbil vývoj v Sýrii, kde na zbylé křižácké državy dotírali pohané.
Mamlúcký sultán Baibars al-Bunduqdari využil války mezi Benátkami a Janovem a zmocnil se roku 1256 Haify, Toronu a Nazaretu. Navíc dobyl také křižáckou baštu Antiochii, kterou křesťané drželi bezmála 170 let. Kyperský král Hugo III., který byl zároveň i vládcem Jeruzalémského království se vylodil u Akkonu, aby ubránil alespoň hlavní město.
Tyto události vedly Ludvíka IX. k tomu, aby se roku 1267 opět rozhodl bojovat proti pohanům. Nikdo jiný se k němu nepřidal a tak se znovu mohl spoléhat pouze na svého bratra Karla z Anjou. Karel svého bratra přesvědčil, aby svou výpravu nejprve směřoval do Tuniska, po jeho dobytí měl pochodovat skrz Egypt až k Jeruzalému. Karel tímto plánem sledoval hlavně svůj prospěch, protože jako král Sicílie měl v Tunisku své převážně obchodní zájmy.
V červenci 1270 se francouzský král vylodil v Tunisku. Vylodění v parném létě bylo špatné rozhodnutí. Mnoho mužů při nedostatečném množství pitné vody onemocnělo a zemřelo.
25. srpna zemřel sám král Ludvík IX. pravděpodobně na úplavici, jeden den poté, co dorazil jeho bratr Karel. Bratr zesnulého prohlásil novým francouzským králem mladého Ludvíkova syna Filipa III. Avšak vůdcem výpravy kvůli chlapcově mládí zůstal.
Křižáci začali obléhat město Tunis. Obléhání se nezdařilo a velitelé od dalších pokusů upustili. 30. října se podařilo se sultánem vyjednat smlouvu obsahující volný obchod s městem a také ochranu křesťanských mnichů. Po tomto malém diplomatickém úspěchu výprava oficiálně skončila. Krátce poté dorazil do Tuniska anglický princ Edward, který poté pokračoval v plavbě do Akkonu. Francouzská část výpravy se vydala na cestu k domovu.
Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli pro cestu po souši. Do vlasti se jich vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II., manželka Isabela zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.


Prospekt Vernadskogo

Prospekt Vernadskogo je stanice moskevského metra, předposlední stanice Sokolničeské linky. Svůj název má podle blízké ulice.
Stanice je hloubená, mělce založená, s ostrovním nástupištěm a sloupová. Má jeden výstup, který vychází ze severního konce nástupiště a vede po pevném schodišti do podpovrchového vestibulu. V něm je umístěna busta Vladimíra Ivanoviče Vernadského, ruského mineraloga, po němž byla pojmenována.
Nástupiště je provedené podle standardního projektu; s dvěma řadami celkem čtyřiceti uralským mramorem obložených sloupů. Na stěny za nástupištěm jsou pak použity jako obklad keramické dlažidice uspořádané do vodorovných pruhů, na podlahu několik druhů žuly.
Stanice byla otevřena 30. prosince 1963 jako součást úseku Universitet – Jugo-Zapadnaja.


Eva Dundáčková

V roce 1986 vystudovala Právnickou fakultu UK. V letech 1986 až 1998 pracovala jako právnička se zaměřením na obchodní, pracovní a správní právo.
V letech 2002 až 2006 byla členkou zastupitelstva města Příbram. Od roku 1998 je poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, znovuzvolena byla v letech 2002 a 2006. Zde zastávala např. funkci předsedkyně Mandátového a imunitního výboru, kterého je dnes místopředsedkyní. Byla i stínovou ministryní spravedlnosti ODS za sociálnědemokratických vlád.


Provodov-Šonov

Obec Provodov-Šonov se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1076 obyvatel.
Kleny | Provodov | Šeřeč | Šonov u Nového Města nad Metují |


Klobouk s oblohou

Hlavní hrdinkou této knížky je už 11letá Tonička Bolavá z Křídy, která se dva roky poté, co zjistila, že má talent pro čarování, vydává do učení. Dostává se ke slečně Rovnovodovážné v horách, kde se učí každodennímu řemeslu čarodějek, spočívajícím v obyčejné pomoci ostatním lidem. To se ale brzo mění, protože se jí snaží vystopovat nebezpečný zlojroj, jenž chce ovládnout její mysl i tělo. V nejhorších chvílích jí naštěstí pomůžou nejen její známí Nac mac Fíglové, ale také Bábi Zlopočasná, nejlepší čarodějka Zeměplochy. Tonička tak získá nejenom respekt okolí a přátelství Esmé Zlopočasné, ale také pochopí, co to znamená být skutečnou čarodějkou.


Chestertown

Chestertown je městečko v okrese Warren, státě New York ve Spojených Státech, v Adirondackém pohoří. Populace byla v roce 2000 kolem 2187. Městečko se nachází na křižovatce Cesty 8 a Státní Cesty 9.
Chestertown se nachází v srdci Adirondackého pohoří, v orksku Town of Chester. Poštovní směrovací číslo je 12817 a nejbližší města jsou Lake George a Glens Falls.
Komunita byla založena v roce 1799 osadníky z Nové Anglie, kteří budovali na březích místních prudkých potoků pily. První zmínka o osídlení pochází z roku 1790, kdy se oblast dnešního Chestertownu jmenovala Chester Four Corners, protože to byla významná křižovatka.
Studenti z Chestertownu a z okolních komunit Horicon a Pottersville navštěvují North Warren Central School.
Stará škola v centru byla přestavěna na komunitní centrum kde se nachází také radnice, městská knihovna a úřad šerifa. V městečku je i kino a zdravotnické centrum. Hlavní ulice je lemována mnoha obchody, včetně banky Glens Falls National Bank. V oblasti se nachází také několik hotelů.
Město má dvě veřejné pláže, jednu na jezeře Loon Lake, druhou u Friends Lake.
Na jižním okraji města se nachází velký lom, a kousek od centra je velká pila a výrobna dřevěných domků.
V centru Chestertownu se nachází tři kostely, a to Katolický kostel Sv. Jana Křtitele, komunitní Metodistický kostel a kostel Episkopální církve. Dále se zde nachází několik kostelů kolem města.
 image:Chester Four Corners, Chestertown, NY.JPG|Křižovatka v centru města image:Chestertown NY post office.JPG|Poštovní úřad image:Town Hall Chestertown NY.JPG|Radnice image:Church in Chestertown NY.JPG|Katolický kostel image:Main Street Chestertown NY looking south.JPG|Hlavní ulice směrem na jih image:Chester Inn, Chestertown NY.JPG|Hostinec Chester Inn image:Main St in Chestertown NY.JPG|Restaruace na hlavní ulici image:Main St Chestertown NY.jpg|Kostel na hlavní ulici jižně od hlavní křižovatky


Čeněk Junek

Čeněk Junek byl československý automobilový závodník. Manžel Elišky Junkové, automobilové závodnice. Zahynul při Velké ceně Německa v roce 1928 ve voze Bugatti Type 35B v závodě nižší třídy. Poté jeho manželka nenastoupila do hlavního závodu, v němž měla obhajovat vítězství z předcházejícího ročníku. Přes časté naléhání např. E. Bugattiho se rozhodla ukončit závodní kariéru.


Richard Sedloň

Richard Sedloň byl americký malíř, žijící v Bedfordu, stát Ohio.
Richard Sedloň se narodil 26. srpna 1900, v české čtvrti amerického města Philadelphia. Byl druhým dítětem českých emigrantů, Vincenta a Hortense Sedloňových. Richard uplatnil svůj umělecký talent v 18 letech jako litograf v podniku Morgan Lithography v Clevelandu - v největší tiskařské organizaci té doby. Richard byl též profesionálním umělcem, který vynikal v řezbářství, olejomalbě a kreslení. Žil v Bedfordu, ve státě Ohio, se svou ženou Anne v domě který se jmenoval Hezekiah Dunham House, který Anna zdědila po svých rodičích. Richard Sedloň zemřel 9. února 1992 v Bedfordu.
 Image:Sedlons_label.jpg|Richard s rodiči a sourozenci Image:Richardsedlon.jpg|Richard Sedloň ve vém domově v Bedfordu, Ohio


Bohdašín

Bohdašín je nevelká obec, položená podhůří Orlických hor, při silnici vedoucí z Dobrušky na Nový Hrádek, na severním okraji okresu Rychnov nad Kněžnou v nadmořské výšce 485 metrů. K obci přísluší osady Bydlo, Rokole a Vanovka.


Ladislav Lubina

Ladislav Lubina je bývalý český hráč a současný trenér ledního hokeje.
Jeho jméno je spojeno s českou, resp. československou nejvyšší hokejovou soutěží, kde aktivně působil od sezóny 1984/1985. Za svou kariéru odehrál nejvíce zápasů za tým HC Moeller Pardubice, působil také krátce v Dukle Jihlava a Třinci. Po převratu hrál klubový hokej také ve Finsku, Německu a Švýcarsku. V sezóně 1990/1991 byl vyhlášen nejlepším střelcem ligy se 41 zásahy v 50 utkáních. Je členem Klubu hokejových střelců deníku Sport. Aktivní kariéru ukončil v březnu 2006 po utkání Pardubice – Slavia, ve věku 39 let.
Kromě klubové kariéry okusil i hokej na mezinárodní scéně. Hrál na Mistrovství světa v ledním hokeji v letech 1990, 1991, 1992 a 1998, na Kanadském poháru v roce 1987 a získal bronzovou medaili na Olympijských hrách v roce 1992.


Šen-čou 8

Šen-čou 8 je plánovaný let základního modulu čínské vesmírné stanice se dvěma stykovacími uzly na lodi Číny. Let se má uskutečnit v roce 2010. Návratový modul má přistát v oblasti vnitřního Mongolska.


Lenešice

Obec Lenešice se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1361 obyvatel.


Melanerpes

Melanerpes je rod ptáků z čeledi datlovitých. Je známo 22 druhů. Všichni žijí na americkém kontinentě. Nejbližším příbuzným rodem je Xiphidiopicus s jediným druhem datlem kubánským.


Timothy Leary

Timothy Leary byl americký psycholog z Harvardské univerzity, spisovatel, filosof, popularizátor psychedelické drogy LSD, představitel tehdejší kontrakultury. Jeho heslo „zapnout, naladit, vypadnout“ se stalo mottem hippies.


Ivan Rajmont

Ivan Rajmont je český režisér a divadelní pedagog na pražské DAMU.
V roce 1971 absolvoval studium divadelní režie na pražské DAMU. Od roku 1987 působí coby divadelní pedagog ve funkci odborného asistenta tamtéž, nejprve na katedře činohry, od roku 1996 pak na katedře loutkového a alternativního divadla.


Rovnovážná poloha

Rovnovážná poloha je poloha tuhého tělesa, při níž je výslednice všech sil působících na těleso nulová a výsledný moment všech sil je také nulový. Rovnovážná poloha je poloha, která je výsledkem rovnováhy sil.
Stálá rovnovážná poloha je poloha, pro kterou platí, že vychýlením z této polohy se těleso vrací zpět, tzn. vychýlení se postupně zmenšuje. Potenciální energie tělesa ve stálé rovnovážné poloze je nejmenší, při vychýlení se zvětšuje.
Příkladem může být kulička nacházející se v důlku. Při vychýlení se kulička bude vracet zpět do výchozí pozice. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie kuličky.
Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn nad těžištěm. Při vychýlení tělesa ze stabilní polohy se těleso působením momentu sil vrací zpět do rovnovážné polohy. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie těžiště.
Vratká rovnovážná poloha je poloha, pro kterou platí, že vychýlením z této polohy se těleso nevrací zpět, ale výchylka se dále zvětšuje. Vychýlením z vratké polohy se potenciální energie tělesa zmenšuje.
Příkladem může být kulička nacházející se na vrcholu kopce. Při vychýlení ze své pozice se kulička bude vždy kutálet dolů a sama se nevrátí na výchozí pozici. Při vychýlení se snižuje potenciální energie kuličky.
Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn pod těžištěm. Při sebemenším vychýlení tělesa z rovnovážné polohy dochází v důsledku vzniku momentu sil od tíhové síly ke zvětšování této výchylky. Potenciální energie těžiště se při vychýlení zmenšuje.
Volná rovnovážná poloha je poloha, pro kterou platí, že vychýlením tělesa se výslednice sil ani výsledný moment síly působících na těleso nemění. Při vychýlení tělesa se vzdálenost od původní polohy nemění. Při vychýlení tělesa zůstává potenciální energie konstantní.
Příkladem může být kulička nacházející se na vodorovné rovině. Posuneme-li kuličku na jiné místo, zůstane tam stát a nebude se od původního polohy ani vzdalovat, ani se k ní nebude vracet. Potenciální energie zůstává konstantní.
Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn v těžišti. Při vychýlení tělesa z rovnovážné polohy zůstává těleso v nové poloze a nevrací se zpět do původní polohy, ani se od ní nevzdaluje. Potenciální energie těžiště se nemění.


Stok

Stok je museum a klášter ve stejnojmenné vesnici v Ladákhu v údolí řeky Indus 17km jihovýchodně od Léhu. Stok je současným sídlem bývalé královské rodiny. V muzeu se nacházejí náboženské předměty i předměty předměty používané královskou rodinou, slavnostní oděvy i šperky ladáckých králů.
Ve vesnici začínají treky na nejvýznamnější horu v okolí, Stok Kangri vysokou 6120m.


Oáza Bangera

Oáza Bangera je oáza na pobřeží Antarktidy v západní části Wilkesovy země mezi 65°58' až 66°20' jižní šířky a 100°28' až 101°20' východní délky. Její rozloha je 450 km2. Od moře je oddělena pásem šelfových ledovců. Reliéf oázy je mírně kopcovitý. Nachází se v ní mnoho sladkovodních i slaných jezer. Největší z nich je Figurnoe.
Oáza byla objevena v roce 1947 americkým letcem A. Bangerem. V letech 1956-59 zde prováděla výzkum sovětská věděcká stanice Oazis.


Bitva u Myriokefala

Manuel I. Komnenos a seldžucký sultán Rúmu, Kilič Arslán II., sjednali mezi sebou v roce 1162 mírovou smlouvu. Tento mír byl však velmi křehký, neboť Seldžukové se vytrvale tlačili na západ a pronikali čím dál hlouběji do Malé Asie, zatímco Byzantinci usilovali o znovudobytí těch území na východě, o která přišli v bitvě u Mantzikertu před více než 100 lety. Manuelovi se podařilo znovu ovládnout území Kilíkie a rovněž rozšířil svoji moc na křižácké knížectví Antiochie.
V roce 1174 zemřel Nur ad-Dín, mocný atabeg z Mosulu, který poskytoval ochranu Danišmendovcům před vzrůstající mocí Seldžuků. Jeho nástupce Saladin byl více než v Malé Asii zaměstnán záležitostmi v Egyptě. Když Kilič Arslán využil této skutečnosti a bez váhání obsadil jejich území, uchýlili se dva vyhnaní danišmendovští emírové do Konstantinopole, kde doufali v pomoc císaře Manuela. Následující dva roky probíhala diplomatická vyjednávání – sultán odmítal vydat dobyté území a neustále ujišťoval o své touze po míru a dohodě s Byzantinci. Manuel si byl vědom bezvýslednosti jednání a vydal proto příkaz k zesílení pevností v Anatolii.
V létě roku 1176 se Manuel rozhodl udeřit proti Seldžukům. Část armády poslal pod velením Andronika Vatatza ve směru na Amaseiu a sám pak vytáhl v čele ohromné válečné moci proti sultánovu hlavnímu městu, Ikoniu. Když pronikl údolím řeky Meandros do hornatého vnitrozemí Anatolie, sultán poděšený velikostí byzantské armády chtěl s Manuelem vyjednávat a vyslal poselstvo s poslední, velkorysou mírovou nabídkou. Většina zkušených velitelů se vyslovila pro přijetí návrhu. Poukazovali na riziko dlouhého pochodu s těžkými válečnými stroji – Byzantinci sebou táhli obléhací zařízení – skrze horské masívy, kde každá strategicky důležitá výšina bude obsazena Seldžuky. Bohužel ve vojsku byla také celá řada mladých šlechticů, kteří se z nedočkavosti a touhy po boji zasazovali o pokračování tažení. Císař nakonec vyslyšel jejich hlasy a dal pokračovat v pochodu na východ.
Obě trasy postupu ležely v silně zalesněném a hornatém terénu, ve kterém se Turci snadno skryli a nachystali zde byzantským jednotkám řadu léček. V jedné takové byla Vatatzova armáda polapena a zničena. Hlava jejího velitele byla poslána sultánovi. Kromě toho Turci spálili úrodu na polích a otrávili studny, aby co nejvíce ztížili Byzantincům postup. Sultán neustále znepokojoval byzantské vojsko drobnými přepady a pokoušel se jej vlákat do dlouhého a úzkého průsmyku Tzybritze poblíž zničené pevnosti Myriokefalon. Manuel se nakonec rozhodl jím projít, třebaže se musel stále obávat dalších přepadů a rovněž se mohl pokusit postavit se Turkům na blízké rovině u města Philomelion.
Manuel disponoval kolem 25 000 mužů, včetně kontingentu z antiochijského knížectví a Maďaři. Armáda sestávala z předního voje, jezdectva, lučištníků a zbytku vojska. Pravé křídlo vedl Balduin z Antiochie, syn Raimunda z Poitiers a Manuelův švagr, levé Jan Kantakuzenos. Zadnímu voji velel sám Manuel. Kilič Arslán měl zhruba stejně silné vojsko, ovšem také zde není znám přesný počet.
Průsmyk byl tak úzký, že se vojsko při jeho průchodu 17. září roztáhlo do délky více než deseti mil. Byzantský předvoj byl první, který narazil na seldžucké vojáky, podařilo se mu však dostat skrz průsmyk jen s lehkými ztrátami. Zřejmě proto, že Turci ještě zcela nezaujali bojové postavení. Když předvoj dosáhl konce průsmyku, nacházel se zadní voj právě uvnitř. Turci mezitím obsadili obě strany podél průsmyku a Byzantinci se tak ocitli kompletně v pasti. Do tohoto okamžiku Seldžukové omezovali svoji aktivitu na nevýznamné přepady. Nyní udeřili. Ze všech stran se hnali dolů z kopců a současně zaměřili svoje smrtící šípy na soumary. Jejich mrtvá těla záhy učinila cestu zcela neprůchodnou, čímž byl ještě umocněn narůstající chaos v byzantských řadách. Vojáci byli tak silně namačkáni na sebe, že se brzy stěží mohli pohnout. Balduin z Antiochie se svým jízdním oddílem odvážně vyrazil do svahu vstříc nepřátelům a padl včetně téměř všech svých druhů. Kdyby Manuel projevil podobného bojového ducha, byla by záchrana možná. Avšak právě v tento rozhodující moment ho zcela opustila odvaha.
Při jedné narychlo svolané bojové poradě oznámil ke zděšení ostatních velitelů svůj úmysl uprchnout. Andronikos Kontostefanos proti tomu důrazně protestoval a jeho slova se jako ozvěna okamžitě rozšířila v celém vojsku. Vytýkal Manuelovi, že chce nechat na holičkách vojsko, jehož zničení je důsledkem jeho vlastní nerozumnosti. Vzpírající se Manuel nakonec slíbil setrvat na místě. Jeho autorita však utrpěla těžký úder, z něhož se již nikdy nevzpamatovala. Za soumraku obnovili Seldžukové své útoky. Nějakou dobu se zdálo, že bitva skončí naprostým byzantským masakrem. Pak byl ale boj náhle zastaven a jeden turecký vyjednavač přivedl do císařského tábora skvostně vystrojeného koně jako dar svého pána císaři. Mimoto oznámil, že sultán nemá nejmenší zájem na dalším krveprolití a jestliže císař nechá zbourat pevnosti Dorylaeum a Sublaion, uzavře s ním sultán mírovou smlouvu. Manuela mohlo sotva potkat větší štěstí a ihned souhlasil.
Obě strany utrpěly zhruba stejně těžké ztráty. Manuelovy obléhací stroje byly Turky zajaty a zničeny. Byzantinci, bez jakékoliv prostředku k útoku na Ikonium, nebyli nyní schopní pokračovat v tažení. Podle Nikety Choniata se chtěl Manuel při zpátečním pochodu vyhnout bojišti, kdežto byzantští velitelé trvali na tom, aby se vrátili skrze něj, aby tak císař spatřil celý rozsah masakru. Ústup se tak pro Manuela změnil v mučivou trýzeň. Pevnost v Sublaionu nechal zbourat, jak bylo dohodnuto. Do Konstantinopole poslal zprávu, ve které přirovnal rozsah katastrofy k Mantzikertu, avšak, jak zdůraznil, na rozdíl od svého předchůdce Romana Diogena neupadl do zajetí a přijal mír nabízený sultánem.
Zůstává otázka, proč to vlastně sultán udělal, neboť jeho vojsko mělo jedinečnou příležitost byzantskou říši vojensky zlikvidovat. Tato záhada zůstane pravděpodobně navždy nevyřešena. Jeho vojsko zřejmě také utrpělo těžké ztráty a navíc si asi byl méně jistý výsledkem bitvy než Manuel. Zřejmě také počítal s tím, že v budoucnu bude potřebovat diplomatickou a vojenskou podporu Byzance. Rovněž zbourání obou uvedených pevností rozhodně nelze hodnotit jako nepatrný zisk, neboť se tím Seldžukům otevírala možnost nerušeně rozšiřovat svoji moc do údolí řek Sangarios a Meandros. Manuelovy naděje na znovuobnovení jeho vlády nad Malou Asií byly u konce. Podnikl sice ještě dvě menší tažení proti Turkům, avšak další velké válečné kampaně na východ se už neodvážil. Poničené byzantské vojsko se v budoucnu zmohlo nanejvýš na obranu vlastních hranic.
Porážka u Myriokefala nabyla stejně jako v případě porážky u Mantzikertu rozměrů téměř legendární katastrofy. Ve skutečnosti se jednalo spíše o psychologickou než o vojenskou pohromu, přesto se však i po bitvě u Myriokefala měla rovnováha sil mezi Byzancí a Seldžuky postupně vychýlit ve prospěch Turků. Manuel se již nikdy neodvážil napadnout rúmský sultanát, naproti tomu Turci začali po jeho smrti v roce 1180 nezadržitelně postupovat na západ.
Jaké byly nakonec výsledky Manuelovy politiky na východě? Co se muslimského území týká, vůbec žádné – kromě jediné, zato ale kapitální chyby. Mírová smlouva se sultánem z roku 1162, o kterou Manuel tolik stál, umožnila Kiliči Arslánovi věnovat se jedenáct let vlastním záležitostem. Nesmírné množství zlata a stříbra, které Kilič Arslán obdržel během svého dřívějšího pobytu v Konstantinopoli, využil sultán k odstranění svých tureckých konkurentů a ustanovil se tak jediným a o to mocnějším vládcem východní Anatolie. Manuel zatím věnoval svoji pozornost různým ne příliš důležitým kampaním a dobrodružstvím v Itálii a Egyptě, místo aby se snažil vypořádat s pro Byzanc daleko naléhavějším seldžuckým problémem v Anatolii. Nadměrná velkorysost spojená s podivuhodnou krátkozrakostí vedla k tomu, že se Manuel namísto s mnoha bezvýznamnými emiráty, které by válčily mezi sebou, musel potýkat s jediným mocným soupeřem, který ho nakonec porazil. V průběhu samotného tažení učinil Manuel několik závažných taktických chyb: jednak zanedbal průzkum trasy postupu, jednak nedopřával příliš sluchu radám svých zkušených velitelů, což nakonec bylo příčinou toho, že zavedl své vojsko do léčky.
Po Manuelově smrti se byzantská říše propadla do anarchie a již nikdy více nebyla znovu schopná přejít na východě do ofenzívy. Porážka u Myriokefala symbolizuje konec byzantských pokusů znovu dobýt anatolskou plošinu, která tak byla nyní pro říši navždy ztracena.


Prima

Prima je hudební interval vyjadřující vzdálenost mezi dvěma stejně vysokými tóny, tzn. tóny, které mají shodné frekvence. V diatonické stupnici je prima prvním hudebním intervalem, zároveň nejjednodušším a nejkonsonantnějším.
Souzvuk stejně vysokých tónů je označován také jako unisono, doslovným překladem „jednohlasně“. I když hrají dva různé nástroje unisono, můžeme je od sebe sluchem rozlišit, protože mají různé barvy tónu.


HNF

HNF byla legendární česká punková kapela. Kapela vznikla v roce 1985 v Jihlavě ve složení Petr a Pavel Štěpánovi a Leoš Kostelecký. Skupinu lze označit jako ze „staré školy“ – tzn. většina zkoušek i vystoupení se odehrávala ve sklepech či garážích nelegálně, proto také někdy zasahovala Veřejná bezpečnost. HNF za sebou zanechali pět demokazet a nahrávky z koncertů a jednu oficiální nahrávku „Válečný území“, kterou vydalo pochopitelně až po společenské změně v roce 1991 vydavatelství Monitor v době, kdy skupina už neexistovala a která je sestavena jako výběr z demosnímků „Válka“, „Obyčejní hrdinové“ a „Dům na demolici“.
Tvorba HNF vychází ze společenských poměrů komunistického Československa v půli osmdesátých let 20. století. Texty Petra Štěpána jsou výrazně antimilitaristické, plné sociálních problémů a hlavně nesené v obecné rovině jakési filozofické intuice, takže neztrácejí platnost podnes. V některých písních lze nalézt sklony k hnutí skinheads – písně „Dohola oi oi aneb Skinheadský punk“ nebo přezdívka Pavla Štěpána „Naci“ a jsou odrazem doby, kdy u jednoho stolu seděli punkeři i skinheadi.Skupina také v některých písních oslavovala nabubřele vlastní hnutí a jež patří ke slabší stránce tvorby HNF.
První koncertní pořad „Válka“ zahrnoval rané období HNF v letech 1985–1986. Senzací se stala píseň s apelem „Do boje!“ a hlavně největší hit skupiny vůbec s esencí postoje HNF – píseň „Svět se posral“. Z raného období ještě stojí za zmínku písně „Hyperaktivní děti“ a „Tanky“. Ostatní písně jsou sice řemeslně zdatné, ale je u nich patrná určitá myšlenková nevyzrálost. V roce 1987 představili HNF na Rockfestu v Praze nový pořad „Obyčejní hrdinové“, který lze považovat za vrchol HNF. Našlapaná hudba, perfektní aranžmá, zpěv jak motorová pila a vyzrálé texty. Dodnes odolaly zubu času písně: „Bombardéry“, „Obyčejní hrdinové“, „Nepřítel“, „Rituál smrti “, „Loutka“, „Smrt je vítěz“, „Zlo“, "Můj národ", „Skinheadská noc“ a píseň „Hororový věk“.
V roce 1988 přichází HNF s novým pořadem „Dům na demolici“, ale i když písně mají stále potřebnou šťávu, je zde patrna krize skupiny. Hudebně i textově se nápady opakují, z demokazety je patrná bezradnost a přešlapování na místě, za zmínku stojí pouze písně "Mašina války", "Bída", „Operace“ a titulní „Dům na demolici“. Východiskem z krize snad měl být studiový projekt ze srpna 1988 „Nová drákulománia“, obohacující styl kapely o hru na klávesy a spojující ne příliš šťastně punk s tzv. gothic rockem. HNF jsou opět nejsilnější ve svých válečně-apokalyptických vizích „Morion, bůh války“ a „Obřad za mrtvé“ – patrně nejlepší píseň Petra Štěpána vůbec, jež je zdařilým epilogem za tvorbou HNF. Za zmínku ještě stojí fakt, že Petr Štěpán je autorem veškeré hudby a textů písní HNF, kapela je podepsána společně pod aranžmá písní, což je ojedinělé i v kontextu dějin celé populární hudby. Snad také proto je tvorba HNF dodnes živou legendou.
Hrdinové nové fronty se rozpadli koncem roku 1988, následně dochází k založení nové skupiny XIII. století. Podle rozhovorů s Petrem Štěpánem se XIII. století distancuje od jakéhokoliv spojování s tvorbou či zaměřením skupin označujících se jako „metalgotické“, „doomgotické“, apod. XIII. století svou minulostí i kořeny tkví v punku a gothic rock chápe hudebně a ideově jako nastupující vlnu postpunkové éry osmdesátých let…
V roce 2008, k 20. letému výročí ukončení činnosti kapely, vydává firma Monitor - Emi poprvé na CD ve dvou kompletech téměř všechny písně ze všech pěti studiových demokazet HNF. 3CD komplet "Na barikádách z popelnic 1985 - 1988" obsahuje výběr z prvních tří demokazet: "Válka" 1986, "Obyčejní hrdinové" 1987 , "Dům na demolici" 1988 a CD komplet "Nová drákulománia a Hororový věk" obsahuje bez jednoho titulu kompletní demokazety "Nová drákulománia" 1988 a "Hororový věk" 1987.


Tatra K2S

Tatra K2S je typ dvoučlánkové kloubové tramvaje. Typ vznikl modernizací starších tramvají československé výroby Tatra K2, některé vozy byly zcela nově postaveny na dokladech původních tramvají. Přestavby na typ K2S probíhají postupně od roku 1998, v září 2009 měl Dopravný podnik Bratislava k dispozici 35 tramvají tohoto typu.
Po úspěšných modernizacích brněnských vozů K2 na typ K2R se ve druhé polovině 90. let 20. století rozhodl k této formě omlazení svého vozového parku i Dopravný podnik Bratislava. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků na nákup zcela nových vozidel přistoupil DPB k rekonstrukcím starších tramvají K2, které již byly na hranici životnosti, jež byla díky modernizaci prodloužena minimálně o 10 až 15 let.
Devět tramvají K2S bylo zcela nově vyrobeno v letech 2007 až 2009, neboť články původních vozů již byly značně zkorodované. Ze starších tramvají tedy byly použity jenom repasované podvozky.
Vozová skříň tramvaje byla při modernizaci kompletně opravena, rám byl opískován a ošetřen proti korozi, byla osazena čela s novým designem od architekta Patrika Kotase. V prostoru pro cestující došlo k výměně oken s vyklápěcí horní částí, nové jsou i dveře s poptávkovým otvíráním cestujícími – u vozů č. 7101–7106 jsou dvoukřídlé výklopné, ostatní tramvaje mají dveře čtyřkřídlé skládací. Původní laminátové sedačky byly nahrazeny polstrovanými, byla položena protiskluzová podlahová krytina, interiér byl nově obložen, nové je i zářivkové osvětlení a madla, topení bylo přesunuto do bočnic. Novinkou je elektronický akustický a optický informační systém. Kabina řidiče je klimatizovaná, nový je ovládací pult, pedály pro řízení tramvaje byly nahrazeny ručním řadičem.
Tramvaje mají opravené podvozky, motorgenerátor byl nahrazen statickým měničem, odběr elektrického proudu je zajištěn novým polopantografem. Důležitou změnou je náhrada původní nehospodárné odporové elektrické výzbroje UA12 za novou tranzistorovou na bázi IGBT tranzistorů s rekuperací. Do prvních vozů č. 7101–7106 byla instalována výzbroj ČKD TV14, po krachu jejích výrobce přešel od tramvaje č. 7107 bratislavský dopravní podnik na výzbroj TV Progress od firmy Alstom.
Vozy č. 7126–7134 mají zcela nově vyrobenou vozovou skříň, jejich podvozky pochází ze starších tramvají K2 a jsou repasovány.
Tramvaj č. 7121 byla při modernizaci přestavěna na školní vůz, který může jezdit v běžném provozu s cestujícími. Jedinou větší úpravou oproti ostatním vozů K2S bylo zvětšení kabiny řidiče, za řidičovo sedadlo byla instalována bokem ke směru jízdy sedačka pro instruktora, který může pomocí speciálního ovladače simulovat poruchy tramvaje. Kapacita vozu je snížena o jedno místo k sezení.
První tramvaj K2 byla na typ K2S zmodernizována v roce 1998, premiéra vozu č. 7101 pro veřejnost proběhla 31. července toho roku, když byla vystavena při příležitosti otevření zrekonstruovaného Kamenného náměstí. Zkušební jízdy byly zahájeny na podzim 1998. Ještě v témže roce byly modernizovány další dvě tramvaje, v roce 1999 další dvě. Poslední vůz s výzbrojí TV14 byl rekonstruován v roce 2000. Přestavby na typ K2S probíhaly v počtu dvou až čtyř vozů ročně do roku 2006. Vůz č. 7121 byl při modernizaci upraven na školní.
Roku 2007 byla vyrobena první tramvaj K2S s novou vozovou skříní, další vozy následovaly v letech 2008 a 2009. Zatím posledním vozem K2S je tramvaj č. 7135, při jejíž modernizaci byla opět využita i původní karoserie.
Modernizace starších vozů K2 na typ K2S a rovněž i novostavby vozů K2S probíhají ve firmě Pars nova sídlící v Šumperku.


Inge I.

Inge I. byl švédským králem v letech 1079-1084 a v letech 1087-1105. Prvně byl spoluvladařem Haakona Rudého, poté zpočátku své vlády vládl se svým nevlastním bratrem Halstenem do roku 1080, kdy Halsten zemřel.
Inge hodně času trávil v Rusku ve Staraje Lagodě. V Rusku se dokonce oženil se svojí ženou Helenou. Její původ není znám, ale pravděpodobně byla Ruska nebo Řekyně.
Inge byl vroucím křesťanem, který stavěl nové kostely a jmenoval biskupy. Toto vedlo ke známé rebelii, která měla své jádro v provincii Svealand, kde lid provolal králem Ingeho nevlastního bratra Blota-Svena.
V roce 1087 Inge přijel do Staré Uppsaly, kde se svými muži obklíčil síň Blota-Svena, kterou potom zapálil. Když král Sven vyběhl ven, byl okamžitě zabit. Toto je pravděpodobně den, kdy byl zničen chrám v Uppsale.
Během druhé části své vlády Inge bojoval s norským králem Magnusem. Po jeho smrti se králi stali synové Ingeho bratra Halstena Stenkilssona, Filip a Inge II.


SdKfz 11

SdKfz 11 bylo německé kolopásové vojenské vozidlo používané během druhé světové války.
Jednalo se o dělostřelecký tahač, který mohl táhnout lehká a střední děla a houfnice do ráže 10,5 cm. Během války byl však využíván i jiným přepravním účelům. Jednalo se o rozšířený a hojně používaný stroj německých ozbrojených sil.


Luna Mijović

Narodila se v Sarajevu. Bydlela však i v Rusku nebo Slovinsku. Luna je dcera Amry Zimić a Vlastimira Mijoviće, novináře jedné z nejznámějších novin v Bosně "Oslobodenje". Má o 2 roky mladší sestru Danju.
Zadebutovala ve snímku Jasmily Žbanić "Grbavica", který byl oceněn Berlínským mezinárodním filmovým festivalem. V tomto filmu stvárnila roli Sary. V roce 2007 byla Luna spolu se svou matkou Amrou hostem filmového festivalu "Women's Worlds", který se konal v Německu.
V roce 2008 si zahrála hlavní roli jako Lejla v krátkometrážním filmu Ivany Lalovic "Ich träume nicht auf Deutsch".


Bačkovice

Bačkovice jsou obcí ležící na samém jihozápadě okresu Třebíč při říčce Želetavce. Nadmořská výška obce je 424 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice. První zmínky o obci se objevily již za dob Přemyslovců.
Názvy obce v pramenech 1294 - Paczowicz, 1389 - de Baczkowicz, 1530 - Baczkowice, 1846 - Batschkowitz, Bačkovice.
V roce 1294 se uvádí první zmínka o Bačkovicích kdy je držel Jindřich z Hradce a tehdy byla ves počítána do Bítovského kraje. Bačkovice bývali tvrzí, která stávala na místě mlýna. Mlýn tento zvaný Šprynclův mlýn. Nebyly ustáleny rodná jména šlechta nazývala se podle statků kde bydleli, zřídka se stávalo, že se změnou statku změnily také své příjmení. Za krále Jiřího z Poděbrad roku 1456 až 1471 byla tvrz Bačkovice jako mnoho jiných v okolí pobořena a zpustošena následkem plenění a drancování od Uherského krále Matyáše Korvína a jeho spojenců Rakušanů. Ve 14.-15.století se psal po Bačkovicích rozvětvený vladycký rod, jenž od roku 1437 získal Adamem z Bačkovic Polici. Dcera Adama Anna z Bačkovic vzala roku 1522 svého manžela Vilému Kunu z Kunštátu na Polici na spolek, ale roku 1528 manželé prodali tvrz a ves Polici, tvrz pustou a ves Bačkovice a další vsi Janovi z Tavíkovic.
Roku 1600 prodal Jiří Teyvl z Gundersdorfu tvrz a ves Polici s pivovarem a Bačkovicemi a dalšími vesnicemi za 51 500 zl. m. Voršile Lorance z Inky, provdané za jana Čejku z Olbramovic.Ves pak sdílela osudy polického panství.Do roku 1849 byly Bačkovice součástí Polického panství, od roku 1850 až 1855 byly začleněni pod politickou pravomoc Podkrajského ůřadu v Dačicích a v rámci soudní zprávy pod Okresní soud v Jemnici.
Po zřízení smíšených okresních ůřadů s politickou a soudní pravomocí byly v období 1855 až 1868 podřízeny Okresnímu ůřadu v Jemnici Když byly v roce 1868 veřejná správa a soudnictví odděleny, vrátily se pod pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích,kam patřily až do roku 1896 kdy vzniklo nové Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích, které získalo působnost pro soudní okres Jemnice, Sem příslušely Bačkovice až do roku 1960, kdy po správní reorganizaci byly začleněny do pod správní okres Třebíč.
Ve vesnici býval pivovar, litovar. Do dnešního dne se zachoval kaple, budova bývalé školy a školky. Dle lidových pověstí vede z Bačkovic Umrlčí cesta, která vede do Dešné a říká se jí umrlčí, protože po ní vozili mrtvé k pochování. Nynější škola postavená roku 1883 za starostování Matěje Coufala. Od roku 1894 byla otevřena druhá třída, pro malý počet žáků byla škola v roce 1981 uzavřena.
Kaple sv. Cyrila a Metoděje byla postavena roku 1902 a pro nedostatek peněžních prostředků nebyl vnitřek dohotoven až v roce 1909 a byla posvěcena. 10. 2. 1923- založen sbor dobrovolných hasičů. 21. 9. 1925-občané nechali postavit z milodarů zdejší kříž u Šprynclova mlýna. 3. 7. 1926 byla veliká průtrž z mračen jaké nebylo pamnětníka. V některých v obytných staveních měli vodu pokolena. 5. 7. 1930 byl posvěcen pomník padlým vojákům za války a téhož roku byl dostavěn železo-betonový most přes řeku Želetavku. Dle usnesení obecního zastupitelstva byl u kostela postaven kámen s pamětní deskou 80tiletých narozenin našeho presidenta Tomáše Garyka Masaryka a 4. května bylo odhalení.
Po roce 1945 se postavil středisko zemědělského družstva, dům se čtyřmi bytovými jednotkami a nový družstevní dům na místě bývalé kovárny a býčince. Jsou v něm kanceláře J.Z.D. Bačkovice, kuchyně, velký taneční sál s přístavkem pro nálevnu. 2. listopadu byla otevřena prodejna. V roce 1973 se potavol železo-betonový most u Růžičkových, lávka přes řeku, zřízení parku a úprava kolem autobusové zastávky. V tomto roce bylo 50 výročí Požárního sboru v Bačkovicích. 1. 1. 1976 se sloučilo J.Z.D. Bačkovice s okolními J.Z.D.
V obci nebyla spolková činnost nijak výrazná. Od roku 1899 zde působil místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, po vzniku republiky se ustavily politické organizace lidové a agrární strany.
Od roku 1980 v rámci integrace obcí byly připojeny pod MěNV v Jemnici, od roku 1992 mají opět samostatný obecní úřad. Součástí Bačkovic je i osada Šimkov a samoty Šimkův mlýn a Šprynclův mlýn na řece Želetavce.
Nejstarším pravěkým nálezem z Bačkovic je část neolitického kamenného mlatu. Uvádí se též nálezy z doby římské.
Před třicetiletou válkou měla obec 26 usedlostí, z nichž 14 zůstalo osazeno a 12 jich zpustlo. Do roku 1671 byla osazena jedna usedlost. V této době bylo ve vsi ze starých usedlíků 7 láníků, 4 pololáníci a 3 domkáři, z nových 1 pololáník.
Podle Tereziánského katastru moravského bylo ve vsi 1296,5 měř. orné půdy, 4,6 měř. zahrad, 26,6 měř. lad, 160,3 měř. pustin, 6 měř. pastvin a z luk bylo 76,5 fůr sena. Byl tu vrchnostenský statek, ve kterém robotovalo 5 sedláků se dvěma koňmi a 6 sedláků se 2 voly, 1 sedlák s 1 koňem, 3 čtvrtláníci 1 pěším, kteří robotovali 4 dny v týdnu. Robotovalo tedy 15 poddaných. Koncem Feudálního období v roce 1843 žilo v obci 227 obyvatel, ztoho 107 mužů, 110 žen v 35 domech a 51 domácnostech.Z nich se živilo 45 osob zemědělstvím, 2 řemesly, 3 obojím a ostatní ve službách šlechty. Desádky byly odváděny panství Police a faře Dešná. Místem trhu pro Bačkovice bylo město Jemnice.
Domy se stavěly s malými okny, stavěné z kamene nebo nepálených cihel, pokryté na střeše slaměnými došky, stodoly byly dřevěné též pokryté slámou. Jen dva domy byly pojištěny proti ohni. Lepší stavební stav vykazoval vrchnostenský dvůr vystavěný z pálených cihel a pokrytý pálenou střešní krytinou. Ve vsi byla vrchnostenská cihel, kde 2 dělníci vyrobily v jedné peci za rok 36 000 kusů cihel při spotřebě 35 sáhů dřeva a vrchnostenská vápenka, kde jeden dělník vyrobil v 1 peci za rok 300 měř. vápna při spotřebě 20 sáhů dřeva. Ve vsi byly dva mlýny o čtyřech složeních se 2 pilami, zaměstnávající 4 dělníky, kteří za rok semlely 480 měřic žita a nařezali 2880 kusů prken.
V roce 1880 bylo v obci 43 domů a 253 obyvatel vesměs české národnosti a katolického náboženství. V roce 1921 bylo zde napočítáno 51 domů a 305 obyvatel. V roce 1930 to bylo 55 domů a počet obyvatel klesl na 288 obyvatel.
V roce 1950 bylo 59 domů a 225 obyvatel. Hospodářská půda měla v roce 1900 výměru 620 ha, z toho pole 440 ha, lesy 90 ha, pastviny 52 ha, louky 34 ha a zahrady 4 ha. Počet dobytka 20 koní, 277 kusů hovězího, 76 kusů vepřového a 3 ovce.
Většina obyvatelstva se živila zemědělstvím a řemesla byly zastoupeny málo. I po skončení druhé světové války zůstalo hlavním zaměstnáním zdejšího obyvatelstva zemědělství. V Bačkovicích vzniklo JZD v roce 1952, v roce 1959 mělo 101 členů a obhospodařovalo 464 hazemědělské půdy. V roce 1967 se sloučilo s JZD Radotice a tento komplex s JZD Menhartice. V roce 1992 se transformovalo toto JZD v družstvo vlastníků.


Čham

Čham je rituální tanec, který bývá vykonáván zejména v rámci tibetského buddhismu. Má velmi mnoho podob a může trvat až několik dní. Čhamový tanec se předvádí při různých příležitostech. Jeho typickým znakem jsou mniši v barevných kostýmech, kteří tančí za doprovodu hudby tradičních tibetských nástrojů.


Kulturní dům

Kulturní dům je zařízení, které v sobě integruje různé společenské funkce. Navazuje na tradici besedních, dělnických, lidových, národních, obecních či spolkových domů. Nejvíce kulturních domů se na našem území postavilo mezi léty 1948-1989. Později se používá spíše název "Kulturní centrum". Jako zahraniční příklad může sloužit kulturní dům v Helsinkách od architekta Alvara Aalta z let 1952-57. Velký kulturní dům s celostátním či mezinárodním významem bývá označován jako palác kultury.


Příkosice

Obec Příkosice se nachází v okrese Rokycany, kraj Plzeňský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 370 obyvatel.


Brisbane

Brisbane je třetí největší město v Austrálii a správní středisko státu Queensland. Leží na východě, na řece Brisbane 20 km od ústí do moře. Roku 1824 zde byla založena trestanecká kolonie. Mimo jiné jsou po něm také pojmenována jádra processorů AMD Athlon 64 X2.


Výmar

Výmar je město v německém Durynsku na řece Ilm. Leží 25 km od města Erfurt a má přibližně 63 000 obyvatel.
Na přelomu 18. a 19. století se stal Výmar centrem německého společenského a duchovního života. Bylo to díky současnému působení Goetha a Schillera na vévodském dvoře.
Ve Výmaru byla vyhlášena Výmarská republika. Před a za druhé světové války bylo město baštou NSDAP, v blízkosti města byl vybudován koncentrační tábor Buchenwald.


Grumman

Grumman Aircraft Engineering Corporation je jeden z největších leteckých výrobců na světě. Firmu založili 6. prosince 1929 Leroy Grumman, Jake Swirbul a William Schwendler. Samostaná existence společnosti skončila v roce 1994, kdy ji pohltil letecký koncern Northrop a společně dnes tvoří společnost Northrop Grumman.
Leroy Grumman a jeho budoucí obchodní partneři pracovali ve 20. letech 20. století pro leteckého výrobce Loening Aeronautical Engineering. Když však firmu pohltila společnost Keystone Aircraft a přemístila výrobu z New Yorku do státu Pensylvánie, Grumman a další jeho kolegové se rozhodli firmu opustit a založit si vlastní společnost. V roce 1929 zahájili činnost vlastní společnosti v areálu malého leteckého výrobce Cox-Klemin Aircraft Co. v Baldwinu na Long Islandu.
Firma, která nejprve vzráběla hliníkové součásti pro kamióny, brzy získala první kontrakty u amerického námořnictva. Grumman navrhl první prakticky použitelný zatahovací podvozek pro plovákové letouny, což firmě pomohlo v prosazení se na trhu. První letoun firmy, objednaný americkým námořnictvem, byl Grumman FF, stíhací dvouplošník se zatahovacím podvozkem. Grumman FF založil dlouhou řadu palubních letounů firmy a stal se předchůdcem slavné řady stíhacích koček Grummanu. V meziválečné době ho následovaly ještě zlepšené typy Grumman F2F a Grumman F3F.
Za druhé světové války Grumman vyráběl tři legendární typy, které v ní měly velice důležitou roli. Palubní stíhací letoun Grumman F4F Wildcat nesl hlavní tíhu bojů první etapy války v Pacifiku a byl brzy nahrazen modernějším typem Grumman F6F Hellcat, který se stal hlavním prvkem získání letecké převahy nad japonským letectvem. Dalším základním typem spojenců byl torpédový bombardér Grumman TBF Avenger.
Po válce se Grumman i nadále snažil držet krok s vývojem techniky a byl nadále orientován na palubní letouny. V roce 1949 vstoupil do služby jeho první palubní letoun s proudovým motorem, stíhací typ Grumman F9F Panther, ze kterého byla vyvinuta verze s šípovým křídlem Grumman F-9 Cougar. Skutečně úspěšný stíhací letoun však společnost vyvinula až v 70. letech a letoun Grumman F-14 Tomcat se stal vůbec nejúspěšnější poválečnou konstrukcí Grummanu.
Mimo oblast stíhacích letounů Grumman vyvinul řadu palubních letounů dalších typů, jako například transportní letouny Grumman C-1 Trader a Grumman C-2 Greyhound, letouny včasné výstrahy Grumman E-1 Tracer a Grumman E-2 Hawkeye či úspěšný útočný letoun Grumman A-6 Intruder.
V roce 1994 Grumman jako samostatná firma zanikl a byl pohlcen koncernem Northrop. Při fúzi obou společností vznikl společný podnik Northrop Grumman.


Brumbálova armáda

Brumbálova armáda je tajná kouzelnická společnost, která v Harryho 5. ročníku bojuje proti Dolores Umbridgeové a proti Ministerstvu kouzel. == Členové == Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ronald Weasley, Fred a George Weasleyovi, Ginny Weasleyová, Michael Corner, Neville Longbottom, Hannah Abbottová, Lenka Láskorádová, Levadule Brownová, Dean Thomas, Parvati Patilová, Padma Patilová, Katie Bellová, Alice Spinnetová, Angelina Johnsonová, Colin Creevey, Denis Creevey, Ernie Macmillan, Justin Fintch-Fletchley, Anthony Goldstein, Terry Boot, Zachariáš Smith, Lee Jordan, Cho Changová a Marietta Edgecombeová.
Brumbálova armáda byla založena Harry Potterem, Hermionou Grangerovou a Ronem Weasleyem v jejich pátém ročníku. Harry Potter se ujal role jejich učitele obrany proti černé magii.
V posledním, 7. díle, se vedení Brumbálovy armády ujímá Neville Longbottom a z BA se stává proticarrowovské hnutí v Bradavicích.
Jméno navrhla Ginny Weasleyová původní impuls vyšel od Cho Changové, která navrhla zkratku BA.
Ostatní návrhy:Protiumbrigeovská liga, Ministerstvo kouzel - spolčení hlupců, Branná aliance.
Brumbálova armáda sídlí v Komnatě nejvyšší potřeby, která je v Bradavickém hradu umístěna v sedmém patře proti gobelínu Barnabáše Blouznivého. Zde také v posledním díle přebývají všichni studenti, kteří se ocitli v nemilosti Carrowových.


Valečov

Valečov je poměrně zachovalá zřícenina středověkého skalního hradu na území obce Boseň v okrese Mladá Boleslav, při západním okraji Českého ráje, poblíž města Mnichovo Hradiště.
Hrad ze dřeva založili po roce 1300 ve skalách Valečovští z Valečova. Protože rod patřil později k přívržencům Jana Žižky z Trocnova, byl hrad po husitských válkách dobyt a vypálen roku 1439 Jindřichem z Vartenberka. Pak byl postupně přestavěn z kamenů. Zůstal zde jen několik let do příchodu tažení Pražanů v letech 1443-1444. O několik let později roku 1472 zde žil Vaněk z Valečova, podkomoří královských měst v době kralování Jiřího z Poděbrad. Pak se začali majitelé hradu rychle střídat, až jej počátkem 17. století získal mocný rod Valdštejnů s celým panstvím. Šlechta zde nebydlela, sloužil jim jako správní středisko a v roce 1652 byl uváděn jako zpustlý. Přebývala zde chudina.
Od roku 1992 hrad vlastní obec Boseň, na jejímž území se nachází.
Původně stála na kamenné plošině hradba a několik dřevěných stavení. V první půli 15. století zde byl postaven palác. V dalším století mu bylo přistavěno patro.
Poblíž budovy zámku, uvnitř hradeb, stálo několik menších staveb, z nichž větší sloužila jako jídelna a ubytování pro ženy, dále zde bylo několik obydlí vytesaných ve skalách. Pod hradbami bylo podzámčí s řadou stavení a desítky skalních místností. Skalní světničky v podhradí byly obydlené až do 5. října 1892, kdy bylo obyvatelstvo četnictvem násilně přesídleno do obecního chudobince.
Na Valečov vede červeně značená Zlatá stezka Českého ráje, která pokračuje na Klamornu a Drábské světničky, a zeleně značená pěší trasa na Branžež. Okolím vedou i další pěší a cyklistické značené trasy, asi 250 m od hradu je u silnice parkoviště. Areál je přístupný v sezóně za vstupné.


Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity

Fakulta sportovních studií je nejmladší fakultou Masarykovy univerzity. Vznikla roku 2002. Je tvořena osmi katedrami a jedním výzkumným pracovištěm, které poskytují bakalářské, magisterské a doktorské studijní programy v prezenční nebo kombinované formě, a program celoživotního vzdělávání. V současnosti sídlí v Komárově na ulici Sladkého 13, na podzim roku 2009 se předpokládá přestěhování fakulty do nově vybudovaných prostor v Univerzitním kampusu Bohunice.


Živá nádraží

Živá nádraží je projekt Českých drah, který má za cíl přeměnit přibližně 60 stávajících železničních stanic na multifunkční centra s obchody a restauracemi. Projekt je financován ze soukromých zdrojů a České dráhy se na něm podílejí pouze nepřímo.
Podle oficiálního webu projektu byly začátkem července 2008 ve fázi realizace rekonstrukce těchto nádraží:
Podle oficiálního webu projektu byly začátkem července 2008 ve fázi aktuálních výběrových řízení rekonstrukce těchto nádraží:
Podle oficiálního webu projektu byly začátkem července 2008 ve fázi připravovaných výběrových řízení rekonstrukce těchto nádraží:
V tisku se objevily zmínky o mnoha dalších revitalizovaných nádražích, která nejsou na stránkách projektu zmíněna, například


Fyzikální veličina

Fyzikální veličina je jakákoliv objektivní vlastnost hmoty, jejíž hodnotu lze změřit nebo spočítat. Na rozdíl od technických a kvalimetrických veličin jsou fyzikální veličiny definovány obecně, tj. nezávisle na metodice měření, zpravidla vztahem k jiným fyzikálním veličinám.
Fyzikálním veličinám přiřazujeme určitou hodnotu. Hodnota dané veličiny je udávána prostřednictvím srovnání s pevně zvolenou hodnotou veličiny stejného druhu, kterou volíme za měřící jednotku. Číselná hodnota fyzikální veličiny je závislá na volbě měřící jednotky, kterou nazýváme jednotka.
Ne nadarmo rozdělil René Descartes ve svém dualistickém světě všechny věci na „res cogitans“ a „res extensa“. Ona „rozprostraněnost“ děje se v prostoru, jehož části věci zaujímají, a fyzikální prostor je onou dimenzí, kterou jako prvou uvykli jsme si měřit - zde rodí se takové pojmy jako „míra“ - ovšemže společně s časem. Anglický termín „quantity“ nám dosud připomíná, že se jedná o ten atribut hmoty, který jsme schopni nějakým způsobem kvantifikovat, ohodnotit, tedy - přiřadit nějakou určitou hodnotu, podobně jako kupec přiřazuje finanční ohodnocení svému zboží.
Fyzikální veličiny, vyjadřující onu karteziánskou „rozprostraněnost“, označujeme jako veličiny extenzivní. Jejich typickou vlastností je jejich aditivnost – jednotlivé části dají celek, jehož velikost možno spočítat pouhým sečtením, a naopak celek je možno zase dělit na části. Typickými zástupci extenzivních veličin jsou charakteristiky prostoru, to, co „dělá hmotu hmotou“, tedy hmotnost atd. Například dvě tělesa o hmotnosti 1 kg mohou dohromady vytvořit jedno těleso o hmotnosti 2 kg. Další jejich vlastností je, že je lze měřit „přímo“, resp. přímým srovnáním s nějakým vzorkem anebo vzájemně mezi sebou - například dvoumetrová tyč je stejně dlouhá jako vedle ležící dvě metrové, srovnané za sebou.
Naproti tomu např. u teploty nelze v žádném případě říci, že dvě tělesa o teplotě 50 °C dají dohromady jedno těleso o teplotě 100 °C. Dokonce si nepomůžeme ani vyjádřením teploty v kelvinech nebo v jakékoli jiné stupnici - zkrátka výsledné těleso po jejich spojení bude mít sice váhu danou součtem jejich vah, ale teplota tělesa nebude prostým součtem. Veličinu s takovouto vlastností – v tomto ukázkovém případě teplotu – nazveme veličinou intenzivní. Sice můžeme určit, které těleso je teplejší a které studenější, dokonce můžeme říci, že těleso 50 °C je o 20 °C teplejší než těleso s teplotou 30 °C, takže by někdo mohl říci, že teplotu teplejšího tělesa může dostat pouhým sečtením 30 °C + 20 °C = 50 °C, ale to na naši věci nic nemění. Určit danou teplotu číselně je obtížnější než v případě např. délky, neexistuje nějaké „přímé“ měřítko, se kterým by bylo možno nakládat tak jednoduše jako v případě veličin extenzivních. Proto takové veličiny musíme měřit nepřímo - oklikou přes nějakou jinou, extenzivní veličinu: například rtuťovým teploměrem měříme teplotu pacientova těla na základě měření objemu rtuti, která se tepelně roztahuje.
Výše uvedený příklad také názorně ilustruje zásadní omyl, kterého se dopustíme, pokud řádně nerozlišíme různé veličiny jako teplota a teplo. Je historickým faktem, že fyzikové dlouho nebyli schopni tento rozdíl postřehnout: teprve jasné odlišení obou veličin umožnilo prudký rozvoj termodynamiky v devatenáctém století, rozšíření parních strojů a nástup průmyslové revoluce.
Otázkou je, jakou veličinou je čas. Čas si plyne pořád, jak chce, a pro jeho zvláštnost se pro veličiny, s ním spojené, ujal zvláštní název: protenzivní. Protenzivní veličina se trvale spojitě mění a nelze ji zpětně reprodukovat.
V některých případech je vhodné zapisovat jisté veličiny jako soubor více složek, i když tyto složky nemají vztah k prostorovým souřadnicím. Využívá se přitom skutečnosti, že tyto složky tvoří algebraické struktury s definovanými vlastnostmi, které umožňují u některých veličin a fyzikálních závislostí a zákonů zjednodušit zápis, usnadnit odvozování nebo zahrnout do jediného vztahu více jednodušších vztahů.
Nejjednodušším případem takové dvousložkové struktury je komplexní číslo; dvojici veličin ve tvaru komplexního čísla pak nazýváme komplexní veličinou. Komplexní zápis se s výhodou používá v mnoha oborech fyziky. Známé je použití pro harmonické kmitání a vlnění, zejména při řešení obvodů střídavého proudu a pro řešení šíření elektromagnetického vlnění, umožňující po ztotožnění fáze s argumentem komplexního čísla převod diferenciálních závislostí na skládání vektorů. Také kvantová mechanika používá systematicky komplexní zápis pro stavy i operátory příslušející k pozorovatelným veličinám.
Spinory, vícekomponentní objekty tvořené zpravidla komplexními čísly, byly poprvé ve fyzice využity pro současný popis kvantového chování elektronů s odlišnou projekcí spinu na vybranou souřadnicovou osu W.Paulim v roce 1927, P. Dirac použil 4komponentní spinory pro popis relativistického elektronu. V současnosti mají široké využití zejména v kvantové mechanice a kvantové teorii pole. Spinorová algebra ve 3rozměrném prostoru je blízká algebře vektorového součinu. Přesněji řečeno, matematicky se jedná o prvky fundamentální reprezentace Cliffordovy algebry. Při spinorovém zápisu se v maticové reprezentaci používají Pauliho matice a jejich zobecnění.
Kvaterniony jsou 4komponentním zobecněním komplexních čísel. Uplatnily se v teoretické mechanice, postupně však byly nahrazovány vektorovým popisem. Výhody jejich použití ve fyzice doposud převažují u vybraných problémů prostorových rotací.
U mnoha fyzikálních veličin není důležitá pouze jejich hodnota, ale i způsob, jak se mění se změnou místa v prostoru nebo s časem. Pojem fyzikální veličiny tak můžeme rozšířit na celou tuto závislost:
Veličiny nejčastěji označujeme jednopísmennou zkratkou podle počátečního písmene slova označujícího tradičně veličinu v anglickém, případně německém, francouzském či latinském jazyce. Proto jsme si zvykli označovat písmenem t čas, písmenem v rychlost, písmenem a zrychlení, písmenem m hmotnost atd. Tyto zkratky jsou obvyklé, nikoliv však závazné a jsou proměnlivé místem a časem: např. fyzikální práce se dříve zhusta označovala písmenem A, nyní jsme zvyklí psát W.
V označování veličin panuje značná libovůle, často pro odlišení významu používáme pro jednu a tutéž veličinu různá písmena - např. fyzikální veličinu „délka“ označujeme písmenem l, ovšem jindy zase jako h anebo b či w, případně d a nic nám nebrání v tom, abychom v česky psané práci použili např. zkratek d, v, š. Tuto relativní libovůli v označování veličin ovšem není možné přenášet na označování jednotek, které je naproti tomu naprosto závazné! V každém případě je nutné pokaždé slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu máme pod kterým písmenným označením na mysli.
Názvy a značení veličin a jednotek je upraveno normativně. Do 80. let 20. století to byla řada norem ČSN 01 13xx, v 90. letech nahrazená českým vydáním řady mezinárodních norem ČSN ISO 31, a od r. 2007 posléze nahrazovaná řadou ČSN ISO/IEC 80000.
Všechny tyto normy předepisují doporučují pro značku jednotky použití antikvy a pro značku veličiny použití kurzivy bez ohledu na druh písma ostatního textu.
Jednotky lze tedy vyjádřit jako vzájemné součiny a podíly jiných jednotek. V případě, že tyto definiční jednotkové vztahy konkrétních jednotek jsou bez dalších číselných koeficientů, hovoříme o vzájemně koherentních jednotkách. Nekoherentní jednotky vyžadují ve veličinových rovnicích dodatečné číselné koeficienty.
Rovnice mezi číselnými hodnotami jsou vztahy zapsané jako rovnice číselných hodnot vyjádřených v určitých jednotkách. U vektorově zapsaných veličinových rovnic existuje rovnice mezi číselnými hodnotami pro každou složku. Rovnice mezi číselnými hodnotami závisejí na volbě jednotek, kterým jednotlivé číselné hodnoty příslušejí. V těchto rovnicích musí být zachovány číselné koeficienty a dodrženy všechny matematické operace.
Racionalizace je otázkou konvence. Například v soustavě SI jsou racionalizované vztahy elektromagnetických veličin, nikoli však vztahy pro gravitační silové působení.
K popsání různých fyzikálních aspektů reality potřebujeme velký soubor různých veličin. Soubor těchto veličin propojených vzájemnými definičními vztahy nazýváme soustavou fyzikálních veličin a jednotek. Snahou je vytvoření soustavy koherentní pro snazší práci s číselnými hodnotami.
a některé soustavy přirozených jednotek, vycházející z výše uvedených tří.
Všechny fyzikální veličiny lze definovat pomocí několika málo tzv. základních veličin, které lze považovat za vzájemně nezávislé. Kolik veličin a které veličiny budeme považovat za základní je věcí volby. Za základní veličiny se zpravidla volí ty, které popisují nejzákladnější, vzájemně nezávislé fyzikální aspekty reality.
Pro oblast termiky a příbuzných jevů k těmto jednotkám přistupuje:
Pro oblast elektromagnetických jevů postačuje jediná další veličina. V historických a současných soustavách za ni byla volena zpravidla jedna z následujících:
V některých soustavách je z praktických důvodů zavedena specifická základní veličina pro počet entit:
Praxe ukázala, že je vhodné pro oblast optiky oddělit od sebe zářivé vlastnosti obecného elektromagnetického vlnění a zářivé vlastnosti světla, tedy viditelné části tohoto záření. Z těchto důvodů se zpravidla doplňuje ještě jedna fotometrická základní veličina, například:
Podobné důvody pro oddělení vlnově-dynamických vlastností mechanického vlnění a zvuku, tedy slyšitelné části tohoto vlnění, sice existují, ale zřejmě vzhledem k logaritmické citlivosti lidských orgánů sluchu nevedly k zavedení nové plnohodnotné základní veličiny.
Každé základní veličině přísluší jedna hlavní jednotka, tzv. základní jednotka. Pomocí základních jednotek jsou jednotkovými rovnicemi definovány hlavní jednotky dalších odvozených veličin.
Moderní soustavy jednotek se vyznačují tím, že hlavní jednotky odvozených veličin jsou vzhledem k základním jednotkám koherentní, tedy jsou vesměs definovány jednotkovými rovnicemi bez číselných koeficientů. Hovoříme pak o koherentní soustavě.
Závislost odvozené veličiny na veličinách základních můžeme vyjádřit fyzikálním rozměrem. Rozměr nějaké veličiny je dán součinem mocnin základních veličin. Exponenty v mocninách základních veličin nazýváme rozměrovými exponenty. Rozměr je proti definiční veličinové rovnici zjednodušeným výrazem, pro svou jednoduchost je však velmi výhodný a hraje významnou úlohu v oboru fyzikální podobnosti a v teorii dimenzí.
Rozměrové symboly základních veličin zapisujeme zpravidla stojatými velkými písmeny, odpovídající písmenu značky veličiny. V SI jsou to:
Rozměrový součin pak zapíšeme tak, jak ukazují následující příklady pro rychlost a pro tepelnou vodivost:
Veličiny, jejichž všechny rozměrové exponenty jsou nulové, nazýváme bezrozměrnými, nebo říkáme, že mají rozměr 1.
Rozměr popisuje pouze vztah veličiny k základním veličinám, necharakterizuje však její podstatu. Stejný rozměr mohou mít i veličiny zcela rozdílného charakteru.
Obecná rozměrová rovnice se vytvoří z veličinové rovnice podle stejných zásad, jako rovnice jednotkové s tím, že místo symbolů jednotky dané veličiny [X] píšeme symboly rozměru dim X. Vyčíslením ve tvaru rozměrových součinů pak lze rozměrovou rovnicí provést jistou částečnou zkoušku kvalitativní správnosti veličinové rovnice.
Vedle jediné koherentní jednotky pro každou veličinu soustavy je pro praktické použití vhodné zavádět názvy a symboly i pro vybrané násobky a díly této hlavní jednotky, abychom nemuseli uvádět číselné hodnoty s mnoha řády. Protože se používá dekadický zápis čísel, jsou ve všech moderních soustavách používány dekadické násobky a díly. Ustálilo se jejich tvoření pomocí předpon k hlavním jednotkám, které mají své značky, připojované zleva ke značce hlavní jednotky. Přehled podává následující tabulka:
Některé odvozené veličiny jsou si podobné svým charakterem a způsobem svého odvození a mají proto i obdobné názvy. Mezi takové skupiny stejně nazývaných veličin patří například:
Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument goniometrických funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. Vyjadřuje nejčastěji veličinu zvanou fáze nebo rovinný úhel.
Obě úhlové veličiny měly dříve v soustavě SI postavení blízké základním veličinám; byly nazývány doplňkovými veličinami s vlastním rozměrovým symbolem a radián a steradián doplňkovými jednotkami. V současnosti se od toho upustilo a oba úhly jsou odvozenými bezrozměrnými veličinami.
Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument exponenciálních funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. U periodických tlumených nebo zesilovaných jevů vyjadřuje veličinu zvanou logaritmický dekrement tlumení nebo logaritmický inkrement zesílení. V tomto případě se často místo jednotky 1 používá speciální název neper.
Jednotka neper se používá všude tam, kde zesílení/zeslabení amplitudy periodického děje vyjadřujeme místo podílu amplitud logaritmickou funkcí tohoto podílu. Takto definovaná funkce dvou hodnot jisté veličiny se zpravidla nazývá hladina této veličiny a je definována dvěma způsoby:


North Greenwich

North Greenwich je jedna ze stanic londýnského metra na Jubilee Line, v její jihovýchodní části otevřené 14. května 1999. Do 17. září téhož roku plnila funkci konečné, než byl dokončen další traťový úsek linky směrem na východ.
Přestože název stanice tvoří geografické označení, nenachází North Greenwich ve skutečnosti v severním Greenwichi. Stanice se rozkládá na ostrově Island of Dogs. Mezi lety 1872 a 1926 se tu nacházelo železniční nádraží. Stanice leží ve druhém a třetím tarifním pásmu.
Kapacita North Greewich je největší ze všech stanic na Jubilee Line. Každou hodinu zde může nastoupit a vystoupit okolo 20 000 cestujích. Hlavním účelem stanice je zajistit dopravní spojení pro nedaleký Millennium Dome. Doprava sem však není natolik frekventovaná, jak se zprvu očekávalo, a tak stanice, stejně jako přilehlý dóm, jsou nedostatečně vytížené.
Nástupiště stanice je podzemní, ostrovní a s povrchem spojené pomocí tříramenných eskalátorů a pevného schodiště. Kolejiště je oddělené od perónu pomocí prosklené stěny s dveřmi, které se otevírají vždy, když přijede vlak. Autorem architektonického ztvárnění celé stanice, pro které jsou charakteristické hlavně modré dlažidce je architekt Will Aslop.
Vedle samotné stanice se rozkládá autobusový terminál, z něhož jezdí spoje do Stratfordu, Bexleyheath, Greenwiche, and Lewishamu.


Senaki

Senaki je západogruzínské město nacházející se v nížinné části regionu Samegrelo-Zemo Svaneti. Za sovětské éry se město v letech 1933 až 1976 jmenovalo Micha Cchakaja a od 1976 do 1989 Cchakaja podle gruzínského bolševického revolucionáře Michaila Cchakaji. V Senaki žije okolo 30 000 obyvatel.
Městem Senaki prochází železniční trasa spojující přístav Poti s Tbilisi a ve městě samotném je rozvinutý průmysl. Nachází se zde podniky na výrobu koberců, strojírenské továrny a potravinářské podniky. Z potravinářských produktů se v Senaki vyrábí hlavně víno, zdejší čaj a mléčné výrobky. Ve městě byla také zřízena pobočka Gruzínské technické univerzity.
Poblíž Senaki se nachází vojenská základna a základna gruzínského letectva. Ta proslula zejména vzpourou místních vojáků v roce 1998. V roce 2008 se zde odehrávala jedna z bitev mezi Gruzínci a Rusy v rámci Válka v Jižní Osetii


UNItopia Mudlib

UNItopia Mudlib je MUDová programová knihovna v LPC, založená na herním ovladači LPMud a vyvinutá původně pro německojazyčný MUD UNItopia.
UNItopia Mudlib je veřejně k dispozici, čímž se mohla stát základem řady dalších německojazyčných mudů. Na upraveném základě UNIlib byla rovněž vybudována mudlib českojazyčného MUDu Prahy.


Srbská kampaň první světové války

Tento článek pojednává o bojích na frontě v Srbsku během první světové války.
28. června 1914 se v Sarajevu uskutečnil Srb Gavrilo Princip atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda. Z tohoto činu obvinilo rakousko-uherské mocnářství Srbsko jako stát. Dne 5. července se proti Srbsku postavilo i Německo, když císař Vilém II. ujistil Rakousko-Uhersko německou pomocí, i kdyby konflikt se Srbskem přerostl v celoevropskou válku. Již 7. července rozhodla rakousko-uherská ministerská rada o válce se Srbskem. 23. července bylo zasláno Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 tedy vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a rakouské dělostřelectvo vypálilo několikrát na Bělehrad. Následující den však začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat srbské hlavní město soustavně.
Provedením rakouské ofenzívy proti Srbsku byl pověřen generál Oskar Potiorek, který svou lehkomyslností umožnil sarajevský atentát. Svoji ofenzívu vedl pod heslem "utlučeme Srby čepicemi." Shromáždil celkem 19 divizí, což bylo o třetinu více, než mohli postavit do boje Srbové. Rakouský útok začal 12. srpna 1914 a zhroutil se prakticky během pouhých deseti dnů. Srbové a Černohorci odpověděli protiútokem do Bosny a Banátu, který však byl vzhledem k nedostatečnému počtu vojska odsouzen k nezdaru.
Druhá rakousko-uherská ofenzíva proti Srbsku začala 7. září u řeky Driny. Mezi armádami probíhaly krvavé boje, při nichž zahynulo značné množství vojáků na obou stranách. Rakušané se byli nuceni stáhnout, ale ani Srbové na tom nebyli dobře. Chyběla jim výzbroj a munice, bez které byla další obrana nemyslitelná. Naštěstí rakouské útoky ustaly a srbští spojenci začali dodávat Srbům válečný materiál po Soluňské železnici a po Dunaji.
Třetí rakouská ofenzíva začala 5. listopadu 1914. Rakousko-uherská vojska si tentokrát počínala lépe a 2. prosince obsadila nakrátko Bělehrad. To však netrvalo dlouho. Srbové obdrželi velkou dodávku munice od Spojenců a 3. prosince 1914 se vrhli do útoku. Tvrdé boje trvaly do 15. prosince 1914 a Srbům se podařilo vyhnat rakousko-uherská vojska ze svého území. Tato první fáze války skončila tak, jako začala, prakticky bez změny hranic. Hrůzné však byly počty obětí. Srbská armáda ztratila přibližně 170.000 mužů, rakousko-uherské ztráty činily 215.000 mužů. Na srbské civilisty však přišla další pohroma - epidemie tyfu, která zabila další stovky tisíc Srbů.
V roce 1915 panoval až do října na srbské frontě relativní klid. Ale o osudu Srbska se rozhodlo v Dardanelách. Dokud probíhala britská invaze - Bitva o Gallipoli, Bulharsko se neodvažovalo zaútočit na Srbsko, spíše se očekávala pomoc Řecka a Rumunska. Když bylo zřejmé, že britský útok na Gallipoli ztrácí dech, situace na balkánském bojišti se náhle změnila. Německé vrchní velitelství usoudilo, že chce-li účinně pomáhat svému spojenci Turecku, musí být bagdádská dráha, která vedla Srbskem, průjezdná. Pro rozhodující útok na Srbsko byly shromážděny dvě rakousko-uherské armády a armáda bulharská, celkem 682 tisíc vojáků, což byla proti Srbům trojnásobná přesila. Do čela vojsk byl jmenován německý generál von Mackensen. Útok na Srbsko začal 7. října 1915. Srbové neměli proti tak obrovské přesile žádnou šanci. Boje trvaly dva měsíce, avšak srbská armáda se rozhodla nekapitulovat. Zbytky armády ustupovaly Albánií a Černou Horou k jadranskému pobřeží, kam dospělo zhruba 155 tisíc mužů. Odtud je spojenecké lodě převezly na řecký ostrov Korfu.
V roce 1916 byla srbská armáda převezena do severního Řecka a dislokována na Soluňské frontě. 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem a srbská armáda bojovala po boku Spojenců na balkánské frontě. Až v polovině září roku 1918 byla zahájena velká ofenzíva, protože Bulharsko se zmítalo v problémech a bylo zralé na porážku. Většina německých vojsk byla odvolána na západní frontu a Rakušané posílili svými jednotkami italskou frontu. Za čtrnáct dnů požádalo Bulharsko o příměří a demoralizovaná armáda vyhlásila republiku. Ústup zbytků německých a rakouských vojsk z Balkánu se podobal spíše útěku. Vystaveni útokům místního obyvatelstva nebyli schopny vytvořit linii odporu. Balkánská fronta se tak v samém závěru války zhroutila.
Srbsko utrpělo obrovské oběti na životech. Království Srbsko ztratilo během války 1.100.000 obyvatel, z toho bylo zhruba 450 tisíc vojáků a 650 tisíc civilistů. Civilisté umírali nejen na následky válečných událostí, ale též z důvodů nedostatku potravy, epidemií a španělské chřipky. Mnoho lidí se stalo obětí dosud nevídaných masakrů, jenž prováděla rakousko-uherská armáda na civilistech, kteří se postavili proti agresorovi. Lidé včetně žen byli hromadně stříleni, věšeni, bylo dokonce přistupováno k drastické metodě trestu smrti zardoušením. Ztráty obyvatelstva za 1. světové války znamenaly pro Srby demografickou katastrofu.


Chimik-SKA Novopolock

Chimik-SKA Novopolock je hokejový klub z Novopolocku, který hraje Běloruskou hokejovou ligu. Klub byl založen roku 1993. Jejich domovským stadionem je Novopolotsk Sport and Culture Palace Polimir s kapacitou 1250 lidí.


Kombucha

Kombucha je nápoj, který se vyrábí z oslazeného čaje, ve kterém necháme několik dní pracovat kombuchovou kulturu. Obsahuje mnoho zdraví prospěšných látek a pomáhá proti nejrůznějším nemocem a zdravotním obtížím.
Barva nápoje je různá, obvykle medová až tmavě červená – záleží na tom, jaký čaj byl pro přípravu použit. Chuť závisí na délce fermentace a také na přípravě – obvykle je ale perlivý a má příjemnou, sladkokyselou chuť. Čím déle necháme kulturu pracovat, tím více cukru spotřebuje a tím kyselejší nápoj bude, na druhou stranu ovšem bude mít více účinných látek. Správná doba fermentace by proto měla být kompromisem. Rychlost kvašení ovlivňují i další faktory – teplota v místnosti, přístup kyslíku nebo stáří a aktivita kultury.
V mnohých pramenech se můžeme dočíst, že je kombuchová kultura houba, není tomu ale tak. Jedná se o symbiózu několika druhů kvasinek rodu Saccharomyces a octových bakterií. Každá kultura má trochu jiné složení, které se mění s podmínkami, v jakých je pěstována. Kolonii jako takovou tvoří celulóza vytvořená octovými bakteriemi. Na pohled vypadá kolonie kombuchy jako šedo-hnědá, rosolovitá placka. Čerstvá má světlou barvu, čím starší je, tím více tmavne. Životnost kultury je maximálně šest měsíců. Při výrobě nápoje dochází k rozmnožování v kultuře obsažených mikroorganismů. Nová kultura se vytváří na povrchu čajového nálevu a vypadá jako tenký povlak. Měla by být ponechána aspoň 15 dní s mateřskou kulturou než bude schopna samostatné existence.
Kombucha obsahuje množství zdraví prospěšných látek. Nejvýznamnějšími z nich jsou:
Kromě výše zmíněných chorob a obtíží by kombucha měla působit i proti dalším nemocem, např. cukrovce, zánětům, kožním onemocněním, nemocem kloubů, zažívacím obtížím, pomáhá proti migrénám, menstruačním bolestem, vysokému tlaku, obezitě atd. a měla by příznivě působit i na psychiku.
Pití kombuchy není v zásadě omezené ani věkem, ani zdravotním stavem člověka – je vhodná prakticky pro každého. Negativní účinky se objevují hlavně u lidí, kteří s pitím kombuchy začínají. Nejsou nijak vážné – obvykle jde o nevolnost, pálení žáhy či střevní problémy. Příčin může být několik – důsledky pročišťování organismu, přílišná stimulace imunitního systému nebo překyselení žaludku. Těmto potížím se dá zabránit vyšším příjmem tekutin, pitím menšího množství kombuchy nebo pitím nápoje zároveň s jídlem. Jednou z možností je ale také alergická reakce. Jinak se kombuše nic vytknout nedá, jedině snad poměrně vysoký obsah kofeinu v zeleném nebo černém čaji, ze kterého se nápoj vyrábí.
Uvaříme čaj, přidáme 90 g cukru – nejlepší je použít normální cukr bílý, jiné cukry nedokáže kultura správně rozložit a zpracovat. Přelijeme do skleněné nádoby a necháme vychladnout. Přidáme 1 dcl hotového nápoje a kombuchovou kulturu, překryjeme kusem čisté látky a zagumičkujeme. Necháme 7 – 10 dní ve stínu v místnosti, kde se nevaří, nekouří, nevoňavkuje ani jinak nesmradí. Potom přecedíme a proces opakujeme. Hotový nápoj se uchovává v ledničce.
Nejčastěji se doporučuje vypít dvě nebo tři sklenice denně, ovšem nelze určit jednotná dávka, záleží na každém. Je vhodné dělat v pití přestávku, jinak si organismus navykne a nápoj ztratí na účinku.
Nápoj – Pokud necháme kombuchu kvasit déle než tři týdny, získáme kombuchový ocet. Můžeme ho používat stejně jako normální ocet. Při vyrážkách, kožních onemocněních, popáleninách, spáleninách od slunce nebo ekzémech se doporučuje připravit si obklad z kombuchy. Alternativou k obkladu je koupel. Voda musí mít maximálně 35 °C, vyšší teplota by účinné látky v kombuše zlikvidovala. Doba koupání by měla být cca 30 minut. Kombucha se dá použít i k masáži – pomáhá při bolestech svalů, je ovšem účinná např. i proti celulitidě. Má i příznivé účinky na pleť a vlasy, proto je možné nápoj používat místo pleťové vody nebo v kombinaci se smetanou jako pleťovou masku, nebo si s ním oplachovat vlasy. Údajně působí proti lupům, svědění hlavy a vypadávání vlasů. Z kombuchy můžeme také připravit nesčetné množství koktejlů nebo polévek. Kvasinky, které se usadí na dně nádoby při výrobě nápoje, se dají použít jako přísada do pečení.
Kultura – Přemnožená kultura se dá použít jako velmi výživné hnojivo pro rostliny nebo do kompostu. Nakrájená nebo rozmixovaná kultura se dá použít jako pleťová maska. Podle některých zdrojů je údajně možné kulturu jíst, některé tvrdí, že je lehce toxická. Faktem zůstává, že většinu kultury tvoří celulóza, kterou trávící ustojí člověka nedokáže zpracovat.


SMS Erzherzog Albrecht

SMS Erzherzog Albrecht byla kasematová loď Rakousko-uherského námořnictva. Postavila ji v letech 1870–1874 loděnice Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu. V 90. letech 19. století byla loď převedena do druhé linie a přjmenována na SMS Feuerspeier. Za první světové války byla loď používána jako plovoucí kasárna. Po válce připadla Itálii a byla přejmenována na Buttafuoco. Dočkala se druhé světové války po které byla definitivně sešrotována.


ATC kód A08

ATC kód A08 Léčiva proti obezitě včetně dietetik je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny A. Trávicí ústrojí a metabolismus.


Starověké římské malířství

Starověké římské malířství, tedy malířské umění starověkého Říma, patří mezi významné doklady umělecké vyspělosti římské civilizace. Spolu se sochami a reliéfními prvky zdobila výmalba interiéry a exteriéry mnoha římských soukromých, veřejných, náboženských či funerálních staveb. Významné byly triumfální nástěnné malby oslavující vítězství římského vojska. Malířství však našlo uplatnění i ve sféře privátních portrétů, obvykle malovaných na dřevo. Stejně jako v Řecku nebylo ani v Římě malířství – na rozdíl od sochařství – považováno za opravdové umění.
Ve svých počátcích bylo římské malířství ovlivněno etruským, řeckým a helénistickým uměním. V pozdějších fázích vývoje jej v souvislosti s růstem římské říše ovlivňovalo umění nových provincií, hlavně Egypta. Zatímco starší antické římské malířství je značně realistické, vykazuje pozdní antika sklon ke zjednodušování a je silně zastoupeno raně křesťanské umění.
Do dnešní doby se dochovaly zejména nástěnné malby pocházející z Pompejí a Říma. Důležitým zdrojem poznatků o portrétním umění jsou pohřební mumiové portréty, které se díky suchému klimatu v hojném počtu dochovaly v egyptském Fajjúmu. Náboženské umění je uchováno ve starokřesťanských katakombách a zbytcích svatyň.
Nejdříve se v Římě malovalo na dřevo. Plinius starší někdy mezi lety 69–79 napsal, že jediným opravdovým malířstvím je malířství na dřevo, které v jeho době téměř vymizelo na úkor malířství nástěnného, jež mnohem více vyjadřovalo bohatství jeho vlastníků než jejich umělecký vkus. Zároveň uvádí, že prvním římským malířem byl Gaius Fabius Pictor, který kolem roku 450 př. n. l. vyzdobil chrám bohyně Salus. Tato malba se dochovala až do doby vlády císaře Claudia, kdy ji zničil požár.
Největšího rozvoje římské malířství dosáhlo v období mezi polovinou 2. století př. n. l. a zničením Pompejí výbuchem Vesuvu roku 79 n. l. Počátečním impulsem bylo dobytí Řecka v roce 146 př. n. l., po němž začali do Itálie přicházet řečtí umělci, buď ze svého rozhodnutí nebo byli přímo povoláváni bohatými římskými občany. Velké množství uměleckých děl se z Řecka do Říma dostalo již dříve jako součást válečné kořisti vojevůdce Lucia Aemilia Paulla po dobytí Makedonie a Epeiru v letech 168 a 167 př. n. l.
Následujících několik staletí znamenalo rozvoj nástěnného malířství i jiných forem umění a jejich šíření do dalších římských provincií. Tento styl výzdoby se uplatnil v soukromých i veřejných stavbách. Vedle nástěnného se objevilo také malířství triumfální, vytvářené jako propaganda vojevůdců a císařů. Pozadu nezůstalo ani oblíbené panelové malířství, v němž vynikly například fajjúmské mumiové portréty z Egypta.
V období pozdní antiky mělo římské malířství mnohdy spíše grafický charakter. Zájem umělců a občanů se obrátil k mozaikám a raně křesťanským motivům. V průběhu 3. až 5. století došlo k úpadku klasických forem vedoucímu ke schematismu, přílišné dekorativnosti a kolosalitě.
Pompejské nástěnné malířství je nejvýznamnějším příkladem římského malířství. Poprvé je popsal německý archeolog August Mau a rozdělil je do čtyř základních stylů podle období vývoje, motivů a použitých malířských technik. Podle těchto stylů se dodnes klasifikuje nástěnná výzdoba starořímských domů.
První styl, takzvaný inkrustační nebo strukturální, se objevil na počátku 2. století př. n. l. a odezněl kolem roku 80 př. n. l.. Malby napodobovaly strukturu zdiva, zejména mramorové kvádry nebo dřevěné trámy, malované živými barvami. Vznikl pravděpodobně jako inspirace freskami na zdech ptolemaiovských paláců na Blízkém východě a řeckými vzory. Souvisel s postupným šířením římské říše směrem na východ. Malby tohoto stylu byly nalezeny ve Faunově domě v Pompejích nebo v tzv. Domě gryfů v Římě.
Druhý styl iluzivní architektury nebo architektonický se rozšířil počátkem 1. století př. n. l.. Šlo o malby architektonických prvků na vnitřních stěnách domů využívající jednoduchou trojrozměrnou perspektivu. Později se začaly objevovat iluzivní motivy krajiny a zátiší, následované prvními mytologickými a divadelními výjevy. Záměrem této výzdoby bylo pomocí perspektivy opticky zvětšit prostor místnosti. Příklady je možné spatřit v některých místnostech tzv. Vily Mystérií nebo Vily Labyrint v Pompejích či v Liviině vile za hradbami Říma.
Třetí styl zvaný ornamentální vznikl mezi lety 20 př. n. l. a 10 př. n. l. jako reakce na strohost druhého stylu. Jeho existence je doložena až do roku 60. Využíval efekt figurativních a barevných orámovaných obrazů. Objevovaly se motivy zvířat a rostlin. Základem byl vždy centrální prvek, kolem něhož byly rozmístěny další motivy. Zeď byla takto rozdělena na tři až pět vodorovných pásů. Na rozdíl od druhého stylu již nešlo o optické zvětšení prostoru místnosti či vyvolání dojmu hloubky scén. Nejvýznamnější příklady tohoto stylu byly nalezeny za Michelangelova života v Neronově Zlatém domě. Na rozdíl od ostatních stylů se těchto maleb dochovalo jen málo, ale podstatně ovlivnily renesanční ornamentální styl.
Čtvrtý neboli fantaskní styl se objevil kolem roku 60 př. n. l. a představoval kombinaci předchozích dvou stylů. Využíval iluzivních architektonických prvků, množství ornamentů, perspektivního zobrazení a figurálních motivů k vytvoření zcela nového způsobu kompozice. Jednotlivé scény znázorňovaly otevřené portiky, okna či balkóny s lidskými nebo mytologickými postavami, také zátiší nebo přírodní motivy. Doklady je možné spatřit na stěnách Domu Dioskúrů a Apollónova domu v Pompejích nebo na některých freskách Neronova Zlatého domu.
Triumfální malířství se v Římě objevilo přibližně ke konci 4. století př. n. l.. Šlo hlavně o obrazy vojenských vítězství oslavující klíčové scény konfliktů nebo dobytí měst. Jedny z nejstarších dokladů byly nalezeny v hrobce vojevůdce Quinta Fabia Maxima Rulliana na římském Esquilinu. Představují výjevy z druhé války proti Samnitům roku 326 př. n. l. a jsou podobně jako historické reliéfy tvořeny několika scénami položenými vedle sebe v horizontálním pásu. Zde se jedná o bitvu, setkání vojevůdce Fabia s vojevůdcem nepřátel a jednání o kapitulaci města před jeho hradbami.
V roce 211 př. n. l. se do Říma vrátil vojevůdce M. Claudius Marcellus, který dobyl řeckou kolonii Syrakusy. S sebou přivezl bohatou kořist s mnoha uměleckými díly, kterou podle Plútarcha představil na triumfálním průvodu městem. Nošení maleb při triumfech hrálo v tomto i následujícím období důležitou propagandistickou úlohu pro politické a náboženské instituce.
V období římské republiky se v malířství objevovala hlavně tematika územní rozpínavosti říše včetně souvisejících vítězných bojů, jako byly punské války či dobytí Makedonie v roce 168 př. n. l. Tyto malby obsahovaly motivy bitevních scén s krajinou na pozadí a byly z propagandistických důvodů umísťovány na veřejných místech. Jejich nedílnou součástí byly rovněž postavy personifikací.
Flavius Iosephus ve svém díle popisuje malbu oslavující Vespasianovo a Titovo dobytí Jeruzaléma v roce 70 během první židovské války.
V pozdním období bývaly triumfálními malbami zdobeny sarkofágy bohatých občanů. Zároveň tvořily součást dekorací na mnoha významných památkách: Titově oblouku a oblouku Septimia Severa nebo na Traianově a Hadrianově sloupu. Jednalo se o série scén, které dohromady ztvárňovaly jeden celek, příběh oslavující vojenská vítězství císaře.
Panelové malířství patřilo mezi oblíbené techniky. Při jeho tvorbě se využívalo temper nebo metody enkaustiky s použitím horkého barevného vosku na dřevěné panely. Kvůli tomu, že dřevo není dostatečně trvanlivý materiál, se do dnešní doby dochovalo jen málo příkladů. Patří mezi ně severovské tondo pocházející nejspíše z Egypta s portréty císaře Septimia Severa, jeho manželky Iulie Domny a synů Caracally a Gety, nebo známé fajjúmské mumiové portréty, taktéž z Egypta, které se do dnešní doby zachovaly v počtu asi 900 exemplářů. Tyto malby byly taktéž vytvářeny technikou enkaustiky nebo pomocí temper. První uváděné bývaly většinou v kvalitnějším provedení. V egyptském pohřebním ritu se vyskytovaly do období od konce 1. století př. n. l. nebo počátku 1. století n. l. Doba ukončení jejich produkce se odhaduje na polovinu 3. století.
Jednalo se o mužské i ženské portréty malované na dřevěné desky připojované k mumiím, které nahradily původní malbu na kartonáž, hojně používanou ve faraonském období. Zobrazovaly hlavu nebo hlavu a horní část hrudníku z frontálního pohledu. Pozadí bývalo většinou jednobarevné, někdy s drobnými ozdobnými prvky. Dodnes jsou nacházeny na nekropolích, ve většině případů ve výborném stavu díky suchému a horkému egyptskému klimatu.
Od 3. století se v římském malířství začaly mnohem více objevovat mytologické motivy. Ve stejné době též v Římě vznikaly první raně křesťanské podzemní katakomby. Jejich stěny zdobily malby napodobující výzdobu soukromých domů doplněné o křesťanské symboly. V následujícím období křesťanští malíři začali přejímat staré pohanské motivy, zejména dionýsovské nebo orfeovské, které interpretovali jako novozákonní. Jejich díla tak nevzbuzovala pozornost u polyteistických Římanů, kteří křesťany pronásledovali. První malby s ryze křesťanskou tématikou byly jednoduché a jejich postavy byly zobrazovány frontálně. Nejčastějším motivem byl Dobrý pastýř, prorok Jonáš či Ježíš a jeho skutky.
V tomto období se v malířství začala stále více projevovat abstraktní stylizace motivů a postupem času se postavy schematizovaly. Krajina na pozadí bývala mnohdy vyjádřena pouze několika skromnými tahy štětce, protože malíři ztratili zájem zobrazovat prostor. Ke zjednodušování taktéž spělo soudobé sochařství.
Jednou z nejvýraznějších malířských památek z pozdní antiky jsou fresky ze židovské synagogy ve městě Dúra Európos, která se díky svému zasypání při stavbě nového městského opevnění zachovala téměř neporušená. Její stěny byly zdobeny biblickými scénami s lidmi a zvířaty včetně Mojžíše přijímajícího Desatero božích přikázání nebo Mojžíše odvádějícího izraelský lid z Egypta. V jedné ze zasypaných staveb byla objevena domácí křesťanská svatyně s baptisteriem a zachovanými raně křesťanskými malbami.


Lektorium

Lektorium je přepážka mezi chórem a chrámovou lodí. Jde o místo pro čtení – čtenářský pult – odkud bylo laikům předčítáno Písmo. Sloužil také jako tribuna pro liturgický zpěv. Lettener byl také často malbami či reliéfy. Patrně před ním také býval umístěn oltář.
Obdobou lettneru v Pravoslavné církvi je tzv. ikonostas, který je ovšem, na rozdíl od zděných lettnerů obvykle dřevěný.
Lettnery byly z kostelů odstraňovány po Tridentském koncilu, protože ten stanovil, že z chrámové lodi musí být vidět na hlavní oltář. Proto se lettnery dochovaly pouze v zemích kde neplatila závaznost koncilních nařízení, tedy v té části Německa v níž zvítězilo luteránství, a také ve Velké Británii, neboť tamní anglikánská církev též nepodléhala moci a vlivu papeže a koncilů. Naopak nedochovaly se též v zemích kde zvítězil kalvinismus, protože kalvínská reforma odstranila z kostelů prakticky veškeré kostelní vybavení včetně oltářů a varhan.


Flájská hornatina

Flájská hornatina je největším stupněm Loučenské hornatiny, která patří do Krušných hor. Rozkládá se na území okresů Most a Teplice. Na západě sousedí s Novoveskou vrchovinou, od níž ji odděluje hluboce zaříznuté údolí Bílého potoka – Šumenské údolí. Její východní hranici tvoří Mikulovské údolí. Severní hranice sleduje státní hranice s Německem. Největšími sídly jsou na úpatí Litvínov, Osek a Hrob, výše v horách pak lyžařská střediska Meziboří, Český Jiřetín nebo Mikulov, dále pak hraniční přechod Moldava.
Vrcholový hřbet má podobu nevýrazné plošiny, která příkře spadá do prostoru podkrušnohorských pánví. Svahová část je rozčleněna potoky v hluboká údolí. Vystupují zde především typické horniny Krušnohorského krystalinkia, tj. ruly a horniny flájského žulového porfyru.
Hlavními vodními toky oblasti jsou Bílý potok se svými četnými přítoky, Flájský potok, na němž je vybudována přehradní nádrž Fláje, Bouřlivec protékající Mikulovským údolím. Jeho vody se zadržují v Teplické pánvi v nádrži Všechlapy.
Vegetaci hornatiny tvoří převážně bučiny na jižních svazích Krušných hor, přirozená vegetace vrcholového hřebenu byla v minulých staletích přeměněna na monokultury smrku. Většina těchto porostů však byla zcela poničena imisemi v druhé polovině 20. století. Lesy tak musely být nahrazeny nepůvodními dřevinami především pak modřínem, smrkem pichlavým, břízami nebo jeřabinami. Po roce 1989 dochází v důsledku přísných imisních limitů k zlepšení ovzduší v podkrušnohoří a tím i k oživení přírody Krušných hor. Toto zlepšení bylo natolik rapidní, že se uvažuje o postupném zalesňování původními druhy, tj. smrkem ztepilým, bukem lesním a jedlí bělokorou.
Nejcennější přírodní části představují rozlehlá rašeliniště a uvažovaný přírodní park Litvínovská údolí, zahrnující příkré jižní svahy nad Litvínovem rozčleněné do hlubokých údolí


Rychlostní silnice R43

Rychlostní silnice R43 je plánovaná mezi městy Brno a Moravská Třebová, kde naváže na rychlostní silnici R35.
V této trase se začala budovat 11. dubna 1939 německá exteritoriální dálnice Vídeň - Vratislav. Výstavba byla 30. dubna 1942 přerušena a po roce 1945 se již neobnovila.
Cílový dopravní význam komunikace R43 je nutné odvozovat zejména od závazků České republiky v rámci Evropské unie. Silnice v linii R43, která by měla význam transevropské dálniční komunikace, není zachycena v žádném existujícím a platném územním plánu regionu.
Výstavba prvního úseku Troubsko–Kuřim je plánována v roce 2008, ovšem doposud není jednoznačně vybraná trasa.
V květnu 2006 předali zástupci občanských sdružení protestujících proti výstavbě R43 v trase přes brněnské městské části Brno-Bystrc a Brno-Kníničky, a kolem Brněnské přehrady petici s více jak 35 000 podpisy předsedovi senátu Přemyslu Sobotkovi, jednalo se o dosud největší petiční akci proti jedné stavbě v České republice. Předáním petice vyvrcholily protestní aktivity proti trase R43 prosazované brněnským magistrátem i jihomoravským krajským úřadem.
22. června 2007 se uskutečnilo v Dolních Dunajovicích pracovní jednání občanských iniciativ Jihomoravského kraje a Dolního Rakouska ve věci plánování dopravních komunikací R43 a R52 v regionu. Účastníci přijali memorandum, jež je mezinárodním apelem proti negativním jevům, se kterými se musí veřejnost při veřejných projednáních při přípravě výstavby dálnic potýkat.


Izák II. Angelos

Izák II. Angelos vládl v Byzantské říši v letech 1185-1195 a 1203-1204 spolu se synem Alexiem IV. Jím nastoupila na kratičkou dobu na byzantský trůn dynastie Angelovců. Jeho vláda nebyla příliš šťastná. Za jeho vlády byla Byzanc vyřazena z pozice velmoci. Navíc přišla o Bulharsko, které roku 1186 vyhlásilo samostatnost. Císař byl roku 1195 svržen svým bratrem Alexiem III.
Roku 1203 dosadili Izáka zpět vojáci IV. křížové výpravy. Jedním z nešťastných rozhodnutí Izáka a Alexia byly přemrštěné odměny, které slíbili křižákům za své dosazení. Ten přijal za spoluvládce svého syna Alexia IV. Roku 1204 dobyli křižáci Konstantinopol a císař záhy nato zemřel.


Umělá lezecká stěna

Sliz je souhrnné označení pro strukturu tvořenou nejčastěji vodou a makromolekulárními cukry, které nesou záporný náboj a mohou být navázány na proteiny. Má schopnost tvořit trojrozměrnou síť a při roztírání této lepkavé látky nad určitou hranici se sliz stává tekutým.
Sliz se v přírodě vyskytuje relativně běžně, tvoří obvykle ochrannou vrstvu kolem bakterií, archeí, i eukaryotických buněk. V této formě bývá nazýván glykokalyx, nebo, je-li méně soudržný, také slizová vrstva. Sliz pokrývá i celé orgány, u člověka například na endotelu pohlavní, močové, trávicí a dýchací soustavy. Často v této formě bývá nazýván hlen. Obvykle zde brání infekci, protože obsahuje protilátky a ionty železa. Sliz drží pohromadě i celá mikrobiální společenstva v půdě. Zamezuje zde erozi a někdy se tak stává významným geologickým činitelem.


Odčítání

Jako 0 si zde lze představit číslo 0 v běžném smyslu, na obecnější algebraické struktuře se jedná o neutrální prvek vzhledem k operaci sčítání.


Aujeszkyho choroba

Aujeszkyho choroba je celosvětově rozšířené virové onemocnění prasat, ale i dalších zvířat. Prase domácí a prase divoké figuruje jako přirozený hostitel a zároveň rezervoár viru v prostředí. U prasat se infekce charakterizuje postižením nervového aparátu a respiračního traktu, s vysokou mortalitou u selat. Pro ostatní hospodářská zvířata je nemoc vždy fatální a hlavním příznakem je úporné svědění. Aujeszkyho choroba u skotu, ovcí či psů se nápadně podobá vzteklině, není však přenosná na člověka.
Již od roku 1813 byly v USA hlášeny případy sporadických úhynů skotu za příznaků úporného svědění. Nemoc byla proto pojmenována jako Mad itch neboli šílené svrbění. V roce 1902 maďarský veterinář Aládar Aujeszky poprvé izoloval původce nemoci z býka, psa a kočky a experimentálně infikoval prasata a králíky. Onemocnění u králíků bylo nerozlišitelné od vztekliny a proto byla nemoc nazvána jako pseudorabies. Brzy poté bylo potvrzeno, že původcem je virus a že ten samý virus je příčinou onemocnění Mad itch u skotu v USA. Zatímco v Evropě převládá označení nemoci jako Aujeszkyho choroba podle jejího maďarského objevitele, v Severní Americe a zbytku světa převládá termín Pseudorabies.
Aujeszkyho chorobu způsobuje DNA virus z čeledi Herpesviridae, konkrétně se jedná o prasečí herpesvirus 1 častěji označovaný jako pseudorabies virus. Viriony nejsou obaleny a měří od 105 do 110 nm. Nukleokapsida virionu obsahuje 9 strukturálních proteinů. Virus se dobře kultivuje na kulturách připravených z prasečích buněk ledvin za tvorby cytopatického efektu.


Motorový vůz M 11.0

Motorové vozy řady M 11.0 provozovaly od konce 20. let 20. století Československé státní dráhy. Byly vyrobeny v počtu devíti kusů mezi lety 1928 a 1932 v Tatře Kopřivnice pro úzkorozchodné dráhy Třemešná – Osoblaha, tratě v okolí Jindřichova Hradce a tzv. Boržavskou dráhu na Podkarpatské Rusi.
Vozy řady M 11.0 konstrukčně vycházely z motorových vozů řady M 120.3, které byly prvními vozidly v Československu s věžovým stanovištěm strojvedoucího. Jednalo se o lehký dvounápravový motorový vůz s benzínovým motorem Tatra 10, který poháněl jedno dvojkolí. Převodovka byla mechanická čtyřstupňová s reverzačním výkyvným bubnem. Kostra vozové skříně, vyrobená z dřevěných hranolů a vyztužená ocelovými úhelníky, byla oplechována. Stanoviště strojvedoucího se nacházelo ve vyvýšené kabině uprostřed vozu společně s palivovou nádrží. Chladiče byly umístěny pod čely vozu a v zimním období proto musely být chráněny sněhovými pluhy. Interiér vozu byl rozdělen na dva krajní oddíly pro cestující a střední část s několika sedadly a schůdky do kabiny strojvedoucího. Právě do tohoto prostředního oddílu vedly z každé strany vozu jednu dveře. Vůz nebyl vybaven WC.
Prvních pět vozů řady M 11.0 bylo objednáno československým ministerstvem železnic v dubnu 1928, dodány byly ještě koncem téhož roku. Další dva vozy byly objednány v létě 1928 a ČSD předány v lednu 1929. Poslední dvojice vozů byla vyrobena na začátku roku 1932. Společně s motorovými vozy řady M 11.0 byly vyrobeny i podobné přípojné vozy: 3 vozy řady CDv/ú a 2 vozy řady Cv/ú. Vůz CDv/ú 01 jezdil na osoblažské dráze, ostatní byly v provozu na Boržavské dráze na Podkarpatské Rusi.


Římskokatolická farnost Dobročkovice

Římskokatolická farnost Dobročkovice je územní společenství římských katolíků v Dobročkovicích, s farním kostelem Všech svatých.


Kyselina dichlorfenoxyoctová

Kyselina dichlorfenoxyoctová je chlororganický pesticid, který proslul zejména jako jedna ze složek defoliantu Agent Orange, který byl masově nasazen americkou armádou během války ve Vietnamu.
Užívá se zejména jako herbicid na polích s obilovinami. V České republice činila jeho spotřeb v roce 2001 zhruba 89 tisíc tun, přičemž více než 80 % spotřeby připadalo na ochranu kukuřice. Jeho výrobci jsou např. firmy BASF, Bayer nebo Dow Chemical. Je považován za endokrinní disruptor.


Heinrich Detering

Heinrich Detering je německý literární teoretik, překladatel a lyrický básník. Přeložil díla Hanse Christiana Andersena a Henrika Wergelanda. Od roku 2005 působí na univerzitě v Göttingenu.


Penthouse

Penthouse je americký erotický časopis vydávaný v mnoha mutacích po celém světě. V 90. letech vycházel i v ČR, ale pro malý náklad bylo vydávání zastaveno.
Společnost Penthouse založil v roce 1965 ve Velké Británii americký občan Bob Guccione v reakci na úspěšné vydávání časopisu Playboy a Hustler.
Z hlediska odvážnosti se umístil Penthouse někam mezi Playboy a Hustler.
Úspěch byl od počátku az neočekávaně velký, Guccione přenesl centrálu časopisu do USA a vytvořil tím významnou firmu. S nástupem videa rozšířil Guccione aktivity firmy i na erotické filmy, některé se setkaly se zcela mimořádným ohlasem, nejznámější je film Caligula, který se promítal i v běžné filmove distribuci.


Spešov

Obec Spešov se nachází v okrese Blansko, kraj Jihomoravský. Obec je členem mikroregionu Spolek pro rozvoj venkova Moravský kras.
Do 31. prosince 1999 byl Spešov místní částí města Blanska, poté se na základě výsledků místního referenda od 1. ledna 2000 osamostatnil.


Státní rostlinolékařská správa

Státní rostlinolékařská správa je státní správní úřad, který působí na území České republiky. Zabývá se problémy souvisejícími s ochranou rostlin – především užitkových – proti nákazám. Je obdobou Státní veterinární správy.
Státní rostlinolékařská správa byla zřízena v roce 1996 a v současné době je její činnost dána zákonem č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. Je podřízena Ministerstvu zemědělství. Sídlí v Praze, ale má obvodní oddělení ve všech okresech. Jejím současným ředitelem je Ivo Vrzal.


Tityus bahiensis

Tityus bahiensis je z nejjedovatějších štírů na světě. Vykytuje se v Brazílii, Argentině a Paraguayi. Jeho bodnutí nevyvolává téměř žádnou reakci v místě vpichu, přesto je často smrtelné. Stejně nebezpečný je Tityus serrulatus. Dorůstá rozměrů 5,5–6,5 cm. Může mít 32–82 mláďat. Dospívá po pátém svleku. Dožívá se 21–37 měsíců. Proti jeho jedu vyrábí institut Butantan v Sao Paulu sérum.


Patrilinearita

Patrilinearita je takové uspořádání společnosti, kde se osobní atributy, privilegia a majetek dědí v otcovské linii. Je to nejrozšířenější typ příbuzenského systému a v rozvinutějších společnostech se jiný nevyskytuje. Představuje radikální vymanění z biologických vazeb dítěte s matkou a převládnutí vazby kulturní - sňatku jako smlouvy. Patrilinearita proto patrně souvisí s monogamií a dítě se do společnosti nerodí, nýbrž je do ní teprve po porodu přijato otcem.
Výrazně patrilineární byly zemědělské i městské společnosti starověku, kde se zpočátku dědilo výhradně v přímé linii otce. Patrilineární byly společnosti středověké a patrilineární jsou i naše současné společnosti, i když dědictví a tudíž ani tyto vztahy v nich nehrají tak významnou roli; přesto se dosud příjmení zpravidla dědí po otci.


Instantní fotoaparát

Instantní fotoaparát je typ fotoaparátu se samovyvolávacím filmem. Nejznámější z nich jsou ty, které původně vyráběla společnost Polaroid.
Vynález moderní instantní kamery je připisován americkému vědci Edwinu Landovi, který vynalezl první komerční instantní fotoaparát s označením Land Camera, v roce 1947, tedy 10 let po založení společnosti Polaroid Corporation.
V únoru 2008 oznámila firma Polaroid končí výrobu instantního filmu, uzavřel tři závody a propustil 450 zaměstnanců. Prodej film všech výrobců poklesl nejméně v tomto desetiletí o 25 % ročně, a očekává se, že pokles ještě zesílí. V současné době je firma Fujifilm jediným výrobcem instantního filmu ve Spojených státech.
Například populární polaroid SX-70 používá film čtvercového formátu a obshuje všechny složky expozice. Nejznámějším fotografem, který tento přístroj používal byl André Kertész.


Coruscant

Coruscant je jméno fiktivní planety ve světě Star Wars. Její povrch je pokrytý souvislou městskou zástavbou. Jedná se o nejdůležitější svět galaxie, hlavní centrum Staré republiky, Galaktického impéria, Nové republiky. Proto na něm nalezneme budovu Senátu republiky, Palác impéria či Chrám Jediů. Přes Coruscant vedou důležité obchodní cesty, které jej činí nejbohatším a nejvlivnějším světem, což nepřímo potvrzují také jeho hyperprostorové souřadnice.
Přestože v druhé trilogii Star Wars byl Coruscant poměrně často vyobrazován, v původní sérii byl viděn jen krátce, pouze na konci Epizody VI: Návrat Jediho.
Jediným přerušením zástavby jsou Západní moře s ostrovy vytvořenými pro zpříjemnění dovolené a původní pohoří Manarai Mountains. Protože není možné přirozené zásobování bilionu obyvatel vodou, je povrch protkán soustavou potrubí, které přivádí do center vodu z ledovců, které jsou na pólech. Na povrchu planety byly vybudovány obří budovy, které zajišťují chod ekosystému. Téměř vše, včetně např. oblečení a strojů, je recyklováno. Dalším problémem je množství oxidu uhličitého produkované obyvatelstvem. Pro jeho zpracování byly v atmosféře umístěny speciální „lapače“.
Den trvá 24 hodin a místní rok jich má 368. Na obzoru můžeme spatřit jedno slunce a 4 měsíce.


Kněžské bratrstvo svatého Petra

Kněžské bratrstvo svatého Petra je společenství tradicionalistických katolických kněží a seminaristů, plně začleněné do římskokatolické církve.
Podle kanonického práva je FSSP „klerikální společnost apoštolského života papežského práva“. Není tedy institutem zasvěceného života a jeho členové tak neskládají žádné náboženské sliby. Papežské právo Bratrstva pak znamená, že bylo založeno papežem a jen jemu, namísto místním biskupům, má povinnost se zodpovídat za své akce. Místní biskup však stále dohlíží na práci Bratrstva v jemu svěřené diecézi. V tomto smyslu je tedy organizační a administrativní status Bratrstva stejný jako církevních řádů s papežským právem.
Posláním FSSP je podporovat křesťanskou dokonalost na základě zvláštního charismatu, které spočívá v poskytování mší a dalších svátostí římského ritu tak, jak existovaly před druhým vatikánským koncilem. Z toho důvodu Bratrstvo užívá misál a breviář Jana XXIII. z roku 1962, kdy byl vydán naposledy před liturgickými změnami druhého vatikánského koncilu.
Tento starší způsob slavení mše, ustanovený sv. Piem V. a Janem XXIII., je nyní na základě motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI. společně brán jako „výjimečná forma římského ritu“. Není tak již k jeho slavení potřeba povolení místního biskupa, ale každý kněz se sám může rozhodnout, jakou formu slavení zvolí.
Vzhledem k výše zmíněnému si Bratrstvo staví dvojí poslaní: posvěcovat každého kněze skrze jeho kněžskou službu a takové kněze uvádět do farností, dále pak poskytovat katecheze a slavení svátostí, vést skupiny mládeže, organizovat poutě a obecně podporovat plnost svátostného a kulturního života těm laickým katolíkům, kteří mají taktéž zalíbení ve starším způsobu slavení podle misálu z roku 1962. Pro snazší plnění tohoto poslání Bratrstvo založilo vlastní kněžské semináře, kde vychovává budoucí kněze, kteří by v Bratrstvu sloužili.
FSSP bylo založeno 18. července 1988 v opatství Hauterive ve Švýcarsku skupinou dvanácti kněží, dvaceti čtyř chlapců a 20 seminaristů. Tito lidé byli původně členy Kněžského bratrstva sv. Pia X., které vedl Marcel Lefebvre, ale odmítli pokračovat v hnutí, v kterém se vyskytla dle Kongregace pro nauku víry schismatická činnost spočívající v nedovoleném vysvěcení čtyř biskupů, za což následovala automatická exkomunikace latae sententiae. Otec Josef Bisig se stal prvním superiorem nového Bratrstva.
V současnosti má Bratrstvo dva semináře. Jeden pro německy a francouzsky mluvící se nachází v Augšpurské diecézi v Německu, druhý pro anglicky mluvící v Dentonu, statě Nebraska ve Spojených státech amerických.
K lednu 2005 v FSSP bylo 194 kněží, 115 seminaristů celkem v 50 diecézích napříč Austrálií, Rakouskem, Beninem, Kanadou, Francií, Německem, Velkou Británií, Itálií, Nigérií, Polskem, Švýcarskem a USA.


Čermasan

Čermasan je řeka v Baškirské republice v Rusku. Je 186 km dlouhá. Povodí má rozlohu 3970 km2.
Premení v Bugulminsko-belebejevské vysočině. Je to levý přítok řeky Belaja.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný roční průtok vody činí 10 m3/s. Zamrzá v listopadu a rozmrzá v dubnu.


Portugalská Indie

Základy Portugalské Indie byly položeny za působení prvních dvou reprezentantů portugalské Koruny v Asii Francisca de Almeida a Afonsa de Albuquerque. V průběhu 16. století bylo v bojích s celou řadou asijských státních útvarů, Mápilleji a osmanskými Turky dosaženo jejího rozšíření a stabilizace. Přesto se Portugalcům nepodařilo nikdy plně prosadit svoji moc v oblastech na východ od Malackého průlivu ani ovládnout Rudé moře, kudy až do objevení cesty kolem mysu Dobré naděje vedla jediná námořní obchodní trasa dodávající orientální zboží na evropské trhy.
Úpadek portugalského asijského impéria započal v ekonomické rovině již v 70. letech 16. století, přičemž politické vyjádření dostal na přelomu 16. a 17. století v souvislosti s pronikáním dalších evropských národů, především pak Nizozemců, do Indického oceánu. Po tvrdých bojích vyplňujících první tři čtvrtiny 17. století, v nichž hrály významnou úlohu i představitelé asijských monarchií, vzala portugalská převaha definitivně za své. V následujícím období se území Portugalské Indie neustále zmenšovalo, až se před polovinou 19. století smrsklo na pouhé tři západoindické enklávy. Ty roku 1961 pohltila jako relikt minulosti nezávislá Indie.
Když se portugalská armáda v čele se samotným králem Janem I. 21. srpna 1415 zmocnila severomarockého přístavního města Ceuta, byla zahájena mimoevropská expanze Portugalského království, a to jako prvního evropského státu vůbec. Ačkoliv příčiny vedoucí k obsazení Ceuty byly spíše strategického charakteru, pozdější portugalské aktivity byly poháněny spíše ekonomickými a náboženskými motivy. Faktem však zůstává, že počínaje rokem 1415 byli Portugalci na africkém kontinentě mocensky přítomni více než 550 let.
Éra zámořských objevů, jejichž počátek se datuje do přelomu druhého a třetího desetiletí 15. století, je spojena především s třetím synem Jana I. infantem Jindřichem Mořeplavcem. Jeho postavení člena královské rodiny a od roku 1420 protektora Kristova řádu mu umožnilo shromáždit velké finanční prostředky, kterých bylo zapotřebí, poněvadž námořní plavby byly až do importu první zásilky černých otroků do Portugalska v roce 1441 jednoznačně prodělečné. Důvodem byly nejen pusté břehy dnešní Západní Sahary neumožňujícící osídlení trvalejšího rázu ani rozvoj obchodu, ale také počáteční úzké sepětí výprav s válečnými ambicemi portugalského dvora v Maroku.
Obrat od vojenského zájmu k hospodářské sféře nastal až po katastrofální porážce portugalského vojska před marockým Tangerem v roce 1437, způsobené do značné míry taktickými chybami Jindřicha Mořeplavce. Zájem prince se poté stočil k pátrání po nových zdrojích zlata a stříbra, kterými se v minulosti měřilo bohatství států i jednotlivců. Jindřichův charakter militantního křesťanského rytíře se však zračí v toužebně vyhlíženém spojenci z afrického vnitrozemí, tzv. knězi Janovi, do jehož mytické říše se mořeplavci snažili proniknout po řekách Senegal, Niger i Kongo.
V 50. letech 15. století se v Jindřichově mysli zrodil plán dosažení bájného bohatství Indie, především pak koření. Infant však neměl na mysli dnešní poloostrov Přední Indie, nýbrž tzv. Etiopskou Indii ležící ve východní Africe a Arábii. Idea navázání kontaktů se skutečnou Indií je dílem až krále Jana II. zvaného Dokonalý kníže z 80. let 15. století. Ten se pokoušel nalézt spojení s Orientem jak po souši, tak po moři. Zatímco jeho emisar Pero da Covilha byl úspěšný a v letech 1488–1489 na vlastní oči spatřil bohatá obchodní města Východu, aby nakonec roku 1493 dorazil do Etiopie, jejíhož vládce identifikoval jako kněze Jana, Bartolomeu Dias musel u ústí jihoafrické Velrybí řeky stočit svou loď zpět do Lisabonu.
Efektivní přístup do Asie však bylo samozřejmě možné zajistit pouze prostřednictvím mořské hladiny, ale do jisté míry nepochopitelná cézura mezi lety 1488–1497 ponechala konečné rozhodnutí až na Janově nástupci Manuelovi I. Ten musel nejprve překonat nechuť členů tzv. obchodní strany k riskantnímu podniku a požadující koncentraci sil na obchod při březích západní Afriky. Nakonec však přes odpor Královské rady vyslal roku 1497 na jih malou flotilu v čele s Vaskem da Gama. Jeho cíl byl jasný – doplout do Indie.
Příjezd Vaska da Gama 20. května 1498 do drobného přístavu Kapokate severně od města Kalikat na Malabarském pobřeží zahajuje podle indického historika K. M. Panikkara tzv. epochu Vaska da Gama v asijských dějinách. Jedná se o období námořní dominance evropských mocností, které trvalo až do poloviny 20. století. Vasco da Gama byl krátce poté, co spatřil vytoužené pobřeží Indie, přijat panovníkem Kalikatu, tzv. zamorínem, kterého Covilha označil za nejmocnějšího v politicky roztříštěném pobřežním regionu. Postupoval přitom přesně v intencích instrukcí, které mu uložil král Manuel I.
Při audienci předal orientálnímu vladaři dopis od svého monarchy, ve kterém stálo: „Jakmile se stalo králi Portugalska známé, že vládce Kalikatu je jedním z nejmocnějších panovníků celé Indie a přilehlých oblastí a křesťanského vyznání, dychtil s ním uzavřít smlouvu o přátelství a obchodu, protože by mohl získat koření ... A jestli by Jeho Veličenstvo dalo povolení pro odeslání koření, on by mohl poslat mnoho zboží ze svého království ... nebo kdyby tyto věci nepostačovaly ... byl by ochoten poslat peníze, jak zlato, tak stříbro, pro koupi tohoto koření“.
Jak je z listu patrné, Vasco da Gama se domníval, že zamorín vyznává křesťanskou víru, protože zkrátka nebyl muslim ani judaista a tehdejší Portugalci jiné náboženství pravděpodobně ani neznali. Ve skutečnosti se však jednalo o hinduistu ponechávajícího za celní poplatky v námořním obchodě volnou ruku jednak blízkovýchodním Arabům a jednak tzv. Mápillejům, tj. místním muslimským obchodníkům. Jejich komunita vznikala postupně od 12. století vzájemným poklidným míšením přicházejících arabských kupců a indických žen.
Při takovém stavu věcí zamorín nemohl mít žádné pochopení pro křižácké plány krále Manuela I., jenž s ním počítal jako se spojencem ve svém globálním boji proti muslimům, v tomto případě proti muslimům z Předního Východu. Jeho záměrem bylo obsadit muslimské království Fes v severním Maroku, s benátskou a johanitskou pomocí vypudit osmanské Turky ze středomořského prostoru, s podporou křesťanské Etiopie vyvrátit mamlúckou říši s centrem v Egyptě a ztotožňovanou s „velkou prostitutkou“ ze Zjevení sv. Jana, srovnat se zemí svatá města islámu Mekku a Medinu a nakonec znovu dobýt pro křesťanské náboženství Jeruzalém, po čemž portugalský král zamýšlel svoji korunovaci na císaře Orientu.
Diplomatická jednání vedená Vaskem da Gama skončila fiaskem i kvůli tomu, že portugalský velitel nabídl zamorínovi nesmírně chudé dary, které indický vladař odmítl přijmout s tím, že honosněji by jej obdaroval i „ten nejchudší kupec z Mekky“. Gamův návrat do vlasti v roce 1499 však byl přesto triumfální, poněvadž již sám fakt, že byla nalezena námořní cesta do Indie, představoval důvod k radosti. Král Manuel I. se záhy nato prohlásil „Pánem conquisty, mořeplavby a obchodu s Etiopií, Arábií, Persií a Indií“, kteréžto honosné oslovení zůstalo součástí titulatury portugalských králů až do zániku monarchie v roce 1910.
V roce 1500 Manuel I. vyslal do asijských vod mohutné loďstvo vedené Pedrem Álvaresem Cabralem, který měl přesvědčit zamorína ke spolupráci a přimět jej ke společnému postupu proti muslimským obchodníkům z Předního Východu. Ti tehdy ovládali velkou část obchodu v Indickém oceánu. V dusné atmosféře kalikatského přístavu však Portugalci navzdory hodnotnějším darům nabídnutým místnímu rádžovi neuspěli, při střetu s místním obyvatelstvem byla vyrabována jejich faktorie a Cabral nechal v odvetu po dva dny ostřelovat město z lodních děl. Od té doby se stal Kalikat na téměř 100 let nejzatvrzelejším portugalským oponentem v Arabském moři. Portugalci se proti němu opřeli o jeho dávné soupeře z Malabarského pobřeží – rádži přístavů Kóčín, Kananor a Kóllam. Především Kóčín vystupoval v následujícím období jako nejvěrnější spojenec vzdáleného portugalského monarchy v celé Indii, ačkoliv jeho město portugalské síly nikdy neobsadily násilím.
Cabralova expedice přivezla roku 1501 do Lisabonu zprávu o tom, že žádný vládce z Malabarského pobřeží ani dalších částí západní Indie není křesťan. Proto se král Manuel I. rozhodl vystrojit těžce vyzbrojenou flotilu, jejíž velení svěřil osvědčenému Vaskovi da Gama s titulem „admirála Indického oceánu“, jehož úkolem bylo zlikvidovat muslimskou převahu v asijských vodách a současně ztrestat zamorína za jeho neochotu podílet se na protimuslimském tažení. Do Indického oceánu se tak ze Středomoří přenášel staletý křesťansko-muslimský konflikt. Portugalci totiž nebyli schopni vstoupit do asijského tržního prostoru jako konkurenceschopný partner, ale toužili se zmocnit monopolu na obchod s orientálními produkty, a proto muselo ke střetu nevyhnutelně dojít.
První bitva se odehrála ještě před Gamovým druhým příjezdem do Arabského moře. Galicijský velitel naturalizovaný v Portugalsku Joao da Nova, po němž se nazývá ostrůvek Juan de Nova v Mosambickém průlivu, totiž musel roku 1502 čelit kalikatskému námořnímu útoku před Kananorem, který však díky použití řadové formace a artilerii útok odrazil. Vybojoval tak první bitvu moderního věku, neboť řadová formace se od té doby běžně uplatňovala v námořních konfliktech až do 2. světové války. Současně se zcela zřetelně ukázala evropská technologická převaha jak v konstrukci lodí, tak v dělostřelectvu, které muslimská plavidla ani neunesla.
Vasco da Gama se pokoušel donutit zamorína prostřednictvím nátlaku k vypovězení veškerých blízkovýchodních muslimských obchodníků z města, na což on pochopitelně nemohl přistoupit, poněvadž jeho hlavní příjmy plynuly právě z moře a ze spolupráce s kupci muslimského vyznání. Gama proto nařídil ostřelovat Kalikat z děl a poté odplul do přátelského Kóčínu, kde vybudoval trvalou faktorii, jejíž existence zaručovala Portugalcům dostatečnou obchodní výměnu, zejména pak zisk malabarského pepře a zázvoru. S cílem zajistit si exkluzivní monopol na veškeré orientální zboží a zamezit aktivitám muslimských kupců na tzv. levantské trase vedoucí Rudým mořem do Alexandrie a Káhiry pak od roku 1502 v Arabském moři v okolí průlivu Bab el-Mandeb patrolovala válečná eskadra.
Portugalská snaha o zabezpečení pozic v Indii se zvyšovala, byť král Manuel I. upřednostňoval svoji vizi celosvětové křížové výpravy a tamější državy považoval za pouhé budování předpolí k finálnímu útoku na mamlúcký Egypt. Roku 1503 vystavěli bratranci Francisco, který příštího roku zahynul při návratu do vlasti v rozbouřených vodách Indického oceánu, a Afonso de Albuquerque v Kóčínu první portugalskou tvrz v Orientu, třebaže prozatím pouze z palmového dřeva. Když pak v průběhu roku 1504 neohrožený Duarte Pacheco Pereira v čtyřměsíčních bojích o říční brod Cambalam navzdory značné početní nevýhodě uhájil město před zuřivými zamorínovými útoky, mohl král Manuel I. nadále snít svůj sen.
Obrovská vzdálenost dělící Portugalsko od Indie a s tím související obtížná komunikace donutila portugalský dvůr k reorganizaci správy asijských držav. Zatímco dosud disponoval nejvyššími pravomocemi velitel flotily, která se právě nalézala u indických břehů, od roku 1505 měl portugalskou Korunu napříště reprezentovat indický guvernér. V případě, že pocházel z vyšší šlechty, měl nosit titul místokrále. Toto je skutečný vznik útvaru nazývaného Estado da Índia, jehož centrum se až do roku 1530 nalézalo v Kóčínu, této „perle Arabského moře“, byť sídlo guvernéra bylo záhy přemístěno do Goy.
Prvním místokrálem byl panovníkem jmenován Francisco de Almeida, který své funkční období zahájil energicky. Nejprve donutil sultány svahilských měst Kilwa, Mombasa a Mosambik na stejnojmenném ostrově u východoafrického pobřeží uznat portugalského krále jako svého suveréna, což bylo nesmírně důležité z hlediska zajištění bezpečnosti námořní trasy spojující Lisabon s Indií, poněvadž východoafrické břehy nabízely zásoby čerstvé pitné vody a bezpečné přístavy. Poté se již musel začít zabývat narůstajícím nebezpečím ze strany egyptských Mamlúků, které hrozilo úplnou likvidací portugalského panství v Indickém oceánu.
Mamlúcký sultán Egypta al-Afšar Kánsúh al-Gaurí požadoval v roce 1504 na papeži Juliovi II. stažení portugalských sil z Asie, přičemž v případě odmítavého postoje hrozil likvidací křesťanských svatých míst v Palestině. Neustálé snižování příjmů z celních poplatků za průchod velbloudích karavan s orientálními artikly v důsledku portugalského obchodu po trase vedoucí okolo nejjižnějšího cípu Afriky jej nutilo jednat. Stejně tak musel zasáhnout i z toho důvodu, že portugalský vliv dosáhl v letech 1505–1507 už i na strategicky položené ostrovy Cejlon a Maledivy, které objevil místokrálův syn a zároveň vykonavatel všech jeho příkazů Lourenço de Almeida. O společný postup s mamlúckým sultánem projevili zájem sultán z Kambáje v dnešním indickém státě Gudžarát a kalikatský zamorín, s jehož pomocí přitom původně počítal král Manuel I.
Mohutné multikontinentální loďstvo, budované s pomocí osmanských dodávek stavebního dříví a benátských stavitelů v Suezu, představovalo reprezentanta starého systému snažícího se čelit nastupující světové velmoci. O tom, jak zoufalá se tehdy jevila stávající situace těm, kteří doposud bohatli z rudomořského obchodu, dostatečně vypovídají benátské úvahy o prokopání suezského kanálu. Šiítský perský šáh Ismáíl I. se odmítl v nadcházejícím střetnutí mezi sunnitskými monarchiemi a Portugalci angažovat na straně Evropanů a ti tak byli nuceni s muslimskou přesilou bojovat osamoceně. V první námořní bitvě s kalikatskými před Kananorem v roce 1506 však díky včasnému varování boloňského cestovatele Ludovica di Varthema a v čele s Lourençem de Almeida uspěli a definitivně si tak zajistili převahu na Malabarském pobřeží.
Nicméně záhy se situace obrátila. Egyptsko-gudžarátská flotila roku 1508 překvapila portugalského vítěze od Kananoru v přístavu Chaul, kde Lourenço v těžkém boji přišel o život. Navzdory tomu je vzhledem k nepatrným portugalským ztrátám opodstatněné hodnotit výsledek bitvy jako nerozhodný. Místokrál Francisco de Almeida poté, co obdržel zprávu o smrti syna, odmítl složit úřad do rukou právě připluvšího Afonsa de Albuquerque, dokud se muslimům nepomstí. Prohlásil tehdy, že „ten, kdo snědl kuřátko, musí sníst také kohouta, nebo za něj zaplatit“. Vzpurného Albuquerquea před zahájením trestné expedice nechal uvěznit a poté 3. února 1509 rozprášil díky dělostřelectvu koaliční loďstvo poblíž ostrova Diu v Gudžarátu.
Bitva u Diu, nejslavnější vítězství portugalských zbraní v Orientu vůbec, představovala výrazný zlom v procesu portugalského etablování v Indickém oceánu. Od té doby již nebylo třeba obávat se egyptské hrozby a cesta k další expanzi za Afonsa de Albuquerque byla otevřena. Sám mamlúcký Egypt, kterému johanitské námořní vítězství roku 1510 u Laiazza poblíž severního pobřeží Kypru zabránilo v realizaci další výpravy do Arabského moře, podlehl roku 1517 palnými zbraněmi vybavenému osmanskému vojsku a jeho tajný spojenec z Benátek musel čelit nepřátelské koalici ve formě ligy z Cambrais, která ohrožovala samotné srdce republiky. Tradiční obchodní trasa spojující asijské trhy s Předním Východem a vedoucí Rudým mořem byla takřka přerušena, byť ne zcela a jen asi na 50 let.
Portugalská dominance v indooceánské oblasti na západ od Malackého průlivu přetrvala prakticky v neztenčené míře až do přelomu druhého a třetího desetiletí 17. století. Bylo to umožněno rozhodností Francisca de Almeida, který kladl eminentní důraz na loďstvo, přestože nezanedbával ani výstavbu silných pevností. Jeho přesvědčení přiléhavě ilustruje jeho výrok určený králi Manuelovi I.: „Po celou dobu, kdy budete mocný na moři, bude Indie Vaše, ale ztratíte-li tuto svou moc, žádná pevnost na pobřeží Vám nepomůže“.
Opačný názor zastával Afonso de Albuquerque, který se ujal úřadu indického guvernéra po Almeidově abdikaci po bitvě u Diu roku 1509. Jako jeden z prvních admirálů v dějinách pochopil, že „žádná nadvláda založená jen na námořnictvu se nemůže udržet“, a přesně v intencích toho také jednal. Ještě před převzetím funkce guvernéra vypracoval společně s králem Manuelem I. a jeho rádci plán, který později na základě vlastní analýzy dále upravil. Podle něho se Portugalci měli zmocnit několika strategicky výhodně položených přístavů, z nichž by mohli snadno kontrolovat veškerou námořní plavbu v Indickém oceánu. Uvědomoval si totiž, že bez těchto opěrných bodů nebude nikdy možné účinně zablokovat obchodní tepnu procházející úžinou Bab el-Mandeb do Rudého moře.
Úhelnými kameny portugalské říše v Asii se měly stát dnes jemenský ostrov Sokotra a města Aden na jihozápadě Arabského poloostrova, Malakka na Malajském poloostrově a perský přístav Hormuz na stejnojmenném ostrůvku u Hormuzského průlivu. Jestliže Afonso de Albuquerque roku 1507 spolu s Tristaem da Cunha, po kterém se jmenuje jím objevené souostroví Tristan da Cunha v jižním Atlantiku, pevnost na Sokotře ve shodě s královskými nařízeními skutečně vystavěl, tak následně se navzdory nim rozhodl postupovat odlišně.
Ačkoliv měl ze Sokotry zamířit do Indie, místo toho nasměroval své plachetnice k Hormuzu. Během plavby „strašný“ Albuquerque vydrancoval arabská přístavní střediska Qualhat, Quarryat, Maskat a Haur Fakkan a koncem roku 1507 si podmanil důležitý perský námořní a obchodní uzel. Již počátkem příštího roku jej však musel po dezerci většiny svých kapitánů, kteří z vlastního rozhodnutí odpluli do Indie, vyklidit a přelom roku 1508 a 1509 strávil v kóčínském vězení, kam jej uvrhl Francisco de Almeida.
Když mu pak místokrál uvolnil místo, prokázal Albuquerque pozoruhodné porozumění asijské realitě, stejně jako vynikající strategické myšlení. Po tragickém vyústění útoku na Kalikat z počátku roku 1510, který na příkaz krále Manuela I. vedl maršál Fernando Coutinho s cílem město vymazat z povrchu zemského, přišel indický guvernér se záměrem obsadit kónkanský přístav Goa spadající pod vládu sultána státu Bídžápur. Navzdory tradičnímu podání nepříliš obchodně významné město leží takřka přesně uprostřed západoindického pobřeží, což mu dodává vysokého významu právě z hlediska námořní plavby. Údajně Albuquerqueovi jeho dobytí navrhl spojenecký hindský korzár Timoja, ale nezdá se příliš pravděpodobné, že by to hrálo rozhodující roli.
Na den svaté Kateřiny 25. listopadu 1510 Afonso de Albuquerque na druhý pokus Gou opanoval a město záhy učinil svým sídlem. Postupem času se stalo téměř zosobněním portugalského panství v Orientu, byť bylo obsazeno bez vědomí Koruny a tudíž vlastně nelegálně, takže ještě v roce 1553 se uvažovalo o jeho vyklizení. Po tomto triumfu zamířil Albuquerque dále na východ, kde zamýšlel podřídit portugalské vládě bohaté město Malakka, známé jako „Gibraltar Východu“, které fungovalo jako hlavní překladiště zboží mezi Persií, Indií, Molukami a Čínou. To se mu 24. srpna 1511 opět na druhý pokus podařilo a nad přístavem se již zanedlouho tyčila mohutná tvrz A Famosa.
Malakka se stala nástupištěm k další portugalské penetraci na východ, stejně jako místem, odkud byly navázány kontakty s regionálními mocnostmi. António Miranda de Azevedo a Duarte Coelho vedli v roce 1511 diplomatické poselstvo do Siamu a smlouvy zejména obchodního charakteru byly uzavřeny i s vládci barmánských států Arakan a Pegu, stejně jako s javánskými a sumatránskými monarchiemi. Roku 1512 stanul Francisco Serrao na Molukách, bájných ostrovech koření, a někdy mezi lety 1513 a 1515 se Jorge Álvares objevil na ostrůvku Lin-ťin v ústí Perlové řeky nedaleko Kantonu. Roku 1522 se Cristóvao Mendonça údajně dotkl australských břehů.
Problém však přes vysokou aktivitu hlídkujících portugalských válečných eskader nadále představovala nedostatečná kontrola průlivu Bab el-Mandeb. Ostrov Sokotra byl pro značnou vzdálenost od úžiny jako základna obtížně využitelný, a proto byl roku 1512 opuštěn. Afonso de Albuquerque se jej pokusil nahradit podrobením obchodního střediska Aden, jehož dobytí mu uložil již před několika lety Manuel I., ale velký válečník se před jeho hradbami dočkal „jednoho z mála neúspěchů, jichž se musel dožít“. Ztroskotal i jeho plán rozšířit portugalský vliv do Rudého moře, takže tento region zůstal trvalým bolavým místem portugalského impéria v Asii, kudy neustále odtékala alespoň malá část orientální produkce koření na egyptská tržiště.
Když se ani po sérii jednání nepodařilo přes společný zájem utvořit koalici s perským šáhem namířenou proti osmanským Turkům, zůstalo vedle uzavření přátelské dohody s kalikatským zamorínem, jejíž platnost musela mít při vzájemných rozporech nutně pouze dočasný charakter, jediným úspěchem konce Albuquerqueova působení obsazení Hormuzu, skutečného klíče k Perskému zálivu. Jeho záborem Albuquerque dosáhl zisku tří ze čtyř opěrných bodů, jejichž držbu označil za nezbytnou pro přežití Portugalské Indie. Jeho prohlášení, že ji uhájí jen se čtyřmi pevnostmi a 3000 muži, tak již na samém počátku její existence utrpěla trhlinu. Kromě toho 3000 vojáků se portugalskému guvernérovi podařilo shromáždit jen jednou v celé čtyřsetpadesátileté historii Estado da Índia.
Závěr Albuquerqueovy vlády se nesl v duchu závistivých kroků a dvorských intrik jeho nepřátel v Lisabonu, které roku 1515 vedly ke guvernérově odvolání z funkce. Zlomený a vyčerpaný muž krátce nato zemřel před goánským přístavem. Svůj poslední dopis králi Manuelovi I. do Lisabonu zakončil větou: „Nezavděčil jsem se králi, protože jsem chtěl dobře vycházet s lidmi, ani lidem, protože jsem byl věrný králi“. S jeho smrtí odešla největší postava portugalské koloniální éry v Asii, zosobnění ctnostného a čestného guvernéra, skutečný Napoleon Indie.
Navzdory neslavnému konci guvernéra Afonsa de Albuquerque zůstala jím vytvořená struktura Portugalské Indie takřka neporušena až do 20. let 17. století. Portugalská moc byla naopak ještě rozšířena, a to jak v Přední Indii či ve východní Africe, tak na Dálném východě a na Cejlonu, který Albuquerque do značné míry opomíjel. Prosazování portugalského vlivu však nebylo snadné, a to hned z několika důvodů. Jednak se portugalský národ musel, stejně jako např. Švédové v době svého velmocenského postavení v 17. století, potýkat s velice nízkým počtem obyvatel a jednak se králi nedostávalo dostatečného množství finančních prostředků, protože domácí řemeslná výroba v důsledku importu luxusního i spotřebního zboží za zisky z orientálního obchodu stagnovala a vydobyté postavení na světových mořích bylo také třeba udržet, což bylo nesmírně nákladné. Kromě toho Portugalci čelili celé řadě asijských soupeřů snažících se uchovat si své dosavadní pozice.
Podle římské poučky „Rozděl a panuj“ však dokázali umně využít rozporů panujících mezi domorodými vládci po celé Asii, což jim v konečném důsledku významně usnadnilo jejich postup. Na Malabarském pobřeží tak podpořili Kóčín proti Kalikatu, ve východní Africe se postavili za sultána Malindi proti jeho konkurentovi z Mombasy, na Cejlonu hájili zájmy království Kótté proti království Sítávaka, v moluckém archipelagu se spojili se sultánem ostrova Ternate soupeřícím s vládcem sousedního ostrova Tidore a v Indonésii těžili z rozporů mezi muslimskými monarchiemi Johore a Aceh. V neposlední řadě usilovali o spojenectví s šíitskou Persií proti sunnitským osmanským Turkům. Kromě toho se Portugalci opírali o hinduistické, buddhistické nebo šintoistické státy, které se nezřídka nalézaly v nelehké situaci vůči expandujícímu islámu.
Jedněmi z mála, kteří se portugalské rozpínavosti i obchodnímu monopolu, rozšířenému od Albuquerqueovy éry z pouhé euroasisjské výměny i na výnosnější vnitroasijský obchod a vyjádřenému systémem tzv. cartazů, tedy jakýchsi námořních průkazů či pasů opravňujících soukromé kupce k působení v oblasti portugalské dominance, postavili na moři, byli především již zmiňovaní Mápillejové. Dále se jednalo o obchodníky z Gudžarátu, kterým Portugalci zamezili v plavbách do Malakky, takže se přeorientovali na rudomořskou oblast, a o piráty ze západoindického pobřeží Kanará, které se rozkládá mezi Malabarským pobřežím na jihu a Kónkanským pobřežím na severu. Narušení dosud výsostné obchodní domény Mápillejů po portugalském etablování se v cejlonské Kolambě a v maledivském Malé vedlo mápillejské vůdce Mamaleho Marakkara z Kananoru a Pateho Marakkara z Kóčínu k odvetné akci, jejímž výsledkem byla likvidace portugalských opěrných bodů jak na Maledivách, tak na Cejlonu.
Ve stejné době se Portugalci potýkali s asijskou rezistencí i na Sumatře, kde byli nuceni opustit pevnost Pasai, v Číně, která se jim roku 1522 prakticky až do zisku Macaa roku 1557 oficiálně uzavřela, v perském Hormuzu i jinde. Problémy umocňoval rostoucí objem soukromého obchodu realizovaného tzv. casados, který způsoboval snižování příjmů Koruny, rozmáhající se korupce a pokračující dezerce portugalských vojáků, kterým stát nebyl schopen zajistit pravidelný plat. V tomto kontextu není překvapivé, že král Jan III. opustil křižácké projekty svého otce Manuela I. K řešení krizové situace byl roku 1524 s titulem místokrále vyslán do Asie osvědčený Vasco da Gama, avšak smrt jej zastihla již v prosinci téhož roku v Kóčínu, kde bylo jeho tělo uloženo až do jeho slavnostního převozu do Lisabonu v roce 1538.
Na jeho místo nicméně nastoupil schopný a ctnostný guvernér Henrique de Meneses, který stabilizoval situaci a roku 1525 v čele největšího loďstva, jaké kdy Portugalci v Indii shromáždili, rozdrtil v námořní bitvě u Ponnani flotilu zamorína, jenž tehdy proti Portugalcům vystoupil poprvé od roku 1513. Následně nechal Meneses rozbořit kalikatskou pevnost vystavěnou na příkaz Albuquerquea, poněvadž její údržba by byla příliš nákladná. Ještě roku 1525 se pak jeho mužům podařilo zasadit těžkou ránu Mápillejům, když dopadli a popravili jejich vůdce Mamaleho Marakkara. Boj s jeho příbuznými a stoupenci však ještě zdaleka nebyl rozhodnut. Portugalskou výhodou byl ale fakt, že většina asijských států orientovala své zájmy do vnitrozemí, takže Mápillejové byli na moři odkázáni prakticky jen sami na sebe.
Za Nuna da Cunha, nejdéle vládnoucího indického guvernéra v celé čtyřsetpadesátileté historii Estado da Índia, se Portugalcům podařilo dostat pod kontrolu přístavy dosud nepoddajného sultanátu Kambája v Gudžarátu. Ten neustálými obchodními kontakty s rudomořským regionem představoval pro portugalské panství velkou hrozbu, zvláště když existovalo nebezpečí tureckého zásahu v jeho prospěch. Cunha se roku 1533 zmocnil přístavního střediska Bassein a v roce 1534 si na kambájském sultánovi, tísněném Mughaly, vymohl odstoupení strategicky mimořádně významného ostrova Diu a pobřežního pruhu od Damaa po Bombaj, kteréžto území se stalo základem pro tzv. Severní provincii. Tzv. Jižní provincie zahrnovala zhruba oblast Malabarského pobřeží.
Osmanská říše se na výrazné omezení obchodní autonomie svého asijského partnera, jehož lodě byly po roce 1534 donuceny platit poplatky ve výši 5% v portugalské celnici v Diu, rozhodla energicky reagovat. Její flotila však byla v roce 1538 přes gudžarátskou spolupráci po herocikém odporu posádky citadely v Diu odražena a nucena opustit indooceánský prostor. Tam se vrátila až ve druhé polovině 16. století, kdy v letech 1585–1587 a 1588–1589 ohrožovala východoafrické pobřeží v okolí Mombasy. Ovládnutí muslimských svatých měst Mekky a Mediny a Iráku ve válkách s Persií, stejně jako Adenu a Basry, však Osmanské říši uchovalo přístup k Rudému moři a Perskému zálivu. To díky pokračující hospodářské spolupráci s gudžarátskými kupci a nově i se sumatránským sultanátem Aceh, exportujícím zejména pepř, umožnilo od přelomu 30. a 40. let 16. století oživení staré levantské trasy s cílem v egyptských, syrských a libanonských přístavech.
Koncem 30. let 16. století vyvrcholily střety mezi portugalskými silami a mápillejskými „piráty“, které se odehrávaly především v Mannarském zálivu a v blízkosti Koromandelského pobřeží, tj. v jižní a jihovýchodní Indii blízko severních a západních břehů Cejlonu, jehož skořice a perly představovaly pro obě strany velké lákadlo. V roce 1538 podlehly mápillejské lodě portugalské eskadře v bitvě u Vedalai a roku 1539 utrpěly další porážku u Negomba, takže hvězda klanu Marakkarů na několik desetiletí vyhasla spolu s životy Kunjaliho a Pateho Marakkara, kteří byli zajati a zemřeli na popravišti.
Jejich patronem byl od roku 1525, kdy znovu vypověděl nepřátelství Portugalcům, kalikatský zamorín. Rostoucí politické ambice Mápillejů však stály u zrodu prvních vzájemných neshod s hinduistickým panovníkem, který se tak neváhal v případě potřeby opřít o portugalské síly. Prvním projevem pozvolna se prohlubujícího antagonismu bylo odstoupení vynikajícího přístavu Chalé guvernérovi Nunovi da Cunha, který v něm nechal v letech 1531–1532 vystavět pevnost. Ta díky své skvělé poloze nedaleko Kalikatu záhy začala hrát roli „kosti v hrdle islámu“, podobně jako Rhodos ve Středomoří. Následná zamorínova urputná snaha získat Chalé zpět vedla k několika neúspěšným válkám s Portugalci, které byly ukončeny mírem teprve roku 1555.
Oslabit portugalskou moc se nepodařilo ani gudžarátskému vojsku, které roku 1546 s mápillejskou pomocí podruhé obléhalo Diu. Město bylo zachráněno guvernérem a od roku 1547 pak místokrálem Joaem de Castro. Ten se proslavil tím, že za finance získané od radních Goy na rekonstrukci poničené pevnosti v Diu ručil vlastními vousy, poněvadž již rozkládající se tělo jeho syna k tomu nebylo možné využít. Teprve koalice Osmanské říše, sumatránského sultanátu Aceh, muslimských dakšinských sultanátů Ahmadnagar a Bídžápur, javánského sultanátu Japará a zamorína z Kalikatu, povzbuzená likvidační porážkou vidžajanagarské armády v bitvě u Tálikóty od zmiňovaných sultanátů z Dakšinské plošiny, dokázala portugalským hegemonům způsobit první územní ztráty v podobě tvrze v Chalé, kterou obsadil zamorín. Podobná spolupráce však byla vzhledem k přílišné nesvornosti asisjkých partnerů málo vídaným jevem. Větším nezdarům, jako např. pádu v průběhu 16. století zejména vojsky Acehu mnohokrát obležené Malakky, zabránil jeden z posledních významných místokrálů Portugalské Indie Luís de Ataíde.
Navzdory těžkým porážkám v letech 1538–1539 se Mápillejům v průběhu 2. poloviny 16. století podařilo opět získat pevné pozice v Indickém oceánu, zejména na Malabarském pobřeží a znovu se začali vměšovat do vývoje na Cejlonu, kde podporovali portugalské soupeře, jmenovitě sinhálské království Sítávaka a tamilské království Jápané. V roce 1599 byl však jejich vliv v důsledku vojenské spolupráce portugalského guvernéra a kalikatského zamorína rozhodujícím způsobem oslaben. Byl tak dovršen totální obrat aliancí oproti počátku 16. století, díky kterému se Portugalcům konečně podařilo prosadit svoji převahu ve vodách při pobřeží jižní Indie a Cejlonu. Současně ale v té době již definitivně rezignovali na pokusy o blokádu Rudého moře.
Portugalská říše, založená na rozvíjení obchodu a na často velmi úspěšné spolupráci Koruny a kříže, tedy evangelizaci, mezitím dosáhla gigantických rozměrů. Rozkládala se totiž od pobřeží Brazílie na západě až po Moluky na východě. V roce 1557 pronajal čínský císař Portugalcům za pomoc v boji s japonskými piráty přístav Macau a vhledem k jeho zákazu přímého obchodu s Japonskem, kde se první portugalští námořníci objevili kolem roku 1542–1543, zprostředkovávaly obchodní výměnu mezi oběma dálněvýchodnými státy portugalské karaky. Trasa mezi Macaem a Nagasaki, po níž se přepravovalo čínské hedvábí a porcelán či japonské stříbro a měď, se stala pravidelným zdrojem příjmů pro soukromníky i Korunu. Po ní se do Japonska dostaly i evropské palné zbraně, které do značné míry přispěly ke sjednocení země, neboť k nim měla přístup jen část japonské společnosti. To se v konečném důsledku obrátilo proti Portugalcům, kteří byli ostrovní říši nakonec nuceni opustit.
Portugalské impérium v Asii je s jistými výhradami možné připodobnit ke starověké thalasokracii, tedy nadvládě nad vodními plochami, zatímco teritoriální expanze se uskutečňovala jen na několika místech a ještě v omezené míře. Vedle okolí Goy, které bylo podmaněno v roce 1543, a tzv. Severní provincie s centrem v Basseinu se jedná o Cejlon a východní Afriku v povodí řeky Zambezi. Růst portugalského vlivu na Cejlonu po obnovení pevnosti v Kolambě roku 1554 vedl až k absorbci tamějšího království Kótté, po kterém se portugalský panovník prohlásil cejlonským králem, likvidaci konkurenčních království - sinhálské Sítávaky a tamilského Jápané, a faktickému ovládnutí rozlehlých oblastí na severu, západě a jihu ostrova. Pokus portugalské administrativy, která dokonce na přelomu 16. a 17. století uvažovala o přenesení centra Portugalské Indie z Goy právě na Cejlon, o úplné podřízení této „perly Indického oceánu“ podmaněním království Kandy však vzal za své v bitvě u Randeniwely nedaleko Vellavaye.
Pronikání do údolí řeky Zambezi bylo zahájeno ve 30. letech 16. století jako důsledek muslimy provedeného záměrného odklonu obchodní cesty z vnitrozemské říše Monomotapa, jež dosud ústila v Sofale, právě do povodí Zambezi, tedy tzv. Zambézie. Portugalskými středisky v regionu se staly pevnosti Sena a Tete, ve kterých se soustřeďoval obchod se zlatem a slonovinou. Ten navzdory tomu, že černí otroci jako hlavní obchodní artikl převážili až v polovině 18. století a že toužebně očekávané stříbrné doly v Chicova nebyly nikdy nalezeny, zajišťoval poměrně vysoké zisky. Proto se zejména po neúspěšných vojenských pokusech směřujících do nitra Mosambiku, které měly ovládnout bohaté doly na zlato, podél Zambezi postupně utvořilo specifické poloautonomní a zemědělsky soběstačné odsídlení, tzv. prazos, které Koruna formálně uznala a podřídila své autoritě roku 1625. Následovalo udělení jednotlivých územních celků v léno na „tři životy“ některému z místních kolonistů. Navzdory úsilí portugalské Koruny vázat převzetí údělu prazeirem na sňatek s bílou ženou bělošský element v regionu již během několika desítek let ustoupil nevyhnutelné afrikanizaci.
V souvislosti s marným úsilím o uzavření Rudého moře muslimskému obchodu tudy od přelomu 30. a 40. let 16. století procházel stále větší objem orientálního zboží, jako např. pepře ze Sumatry, hřebíčku z Moluk nebo muškátového ořechu ze souostroví Banda. Koncem 16. století přepravovali Portugalci po tzv. Carreira da Índia kolem mysu Dobré naděje do Evropy v důsledku aktivit plavidel z Acehu a Gudžarátu jen 1/10 celkového produkce koření z Moluk, pouhou 1/5 exportu pepře plynoucího po levantské trase a jenom 12% veškerého vypěstovaného hřebíčku. Roku 1575 byli Portugalci navíc po povstání tamějšího sultána nuceni opustit molucký ostrov Ternate. Tváří v tvář klesajícím příjmům z Orientu se již ve 40. letech 16. století uvažovalo o vyklizení většiny tamějších pozic, ale nakonec byla dána přednost marockému bojišti, kde tak Portugalci fakticky kapitulovali. Nicméně od 70. let 16. století se zájem portugalského státu začal pozvolna přesouvat do atlantského prostoru, který díky brazilským plantážím cukrové třtiny zásoboval cukrem drtivou většinu Evropy. V roce 1570 se král vzdal monopolu na obchod s asijským kořením a chřadnoucí Portugalská Indie, kde nikdy nepůsobilo současně více než 10 000 bojeschopných mužů portugalské národnosti a euro-asijských míšenců, měla brzy čelit náporu evropských konkurentů.
Struktura portugalské říše v Asii byla, na rozdíl od španělského panství v Americe, v důsledku silného akcentu na obchod a opomíjení teritoriální expanze značně křehká, což se zřetelně projevilo ve střetu s nizozemskými „heretiky“ v první polovině 17. století. Nejedná se však o jediný aspekt, který nizozemským zbraním v nadcházejícím nábožensko-obchodním konfliktu o prosazení monopolu na dovoz orientálního koření do Evropy a o zvýšení věhlasu portugalského katolického či naopak nizozemského kalvinistického Boha nakonec dopomohl k vítězství na asijském jevišti. Nizozemci měli totiž nad portugalským soupeřem všestrannou převahu, jež byla vyjádřena zejména rozsáhlejším kapitálem, větším množstvím vojáků a vyšším počtem lodí většinou kvalitnější konstrukce. Nizozemské loďstvo představovalo největší námořní sílu tehdejšího světa.
Důvody nelítostných bojů a nepřátelství mezi Portugalskem a Spojenými provinciemi nizozemskými, které až dosud udržovaly nadmíru přátelské vztahy podpořené intenzivními obchodními kontakty, je třeba hledat především v krizi portugalského impéria rozprostírajícího se v indooceánské oblasti, jež je zasáhla koncem 16. století a jež je naznačena výše. Revitalizovaná rudomořská obchodní trasa připravila Portugalce o vedoucí postavení v exportu orientálního koření, zvláště pak pepře, na evropské trhy. Poptávka po žádaném zboží ze strany jeho nizozemských přepravců k evropským spotřebitelům skrze flanderské Antverpy ležící na Šeldě se však nesnižovala. Jediným řešením nastalé situace pro Nizozemce tak bylo vydat se do Asie na vlastní nebezpečí a náklady. Důležitou roli nepochybně sehrála i opakovaně vydávaná královská nařízení zakazující nizozemským a anglickým lodím vplouvat do portugalských a španělských přístavů. V neposlední řadě mělo svůj význam spojení Portugalska v personální unii se Španělskem, tehdejším dědičným či přirozeným nepřítelem nizozemských „rebelů“ vedoucích od roku 1568 se Španěly válku za nezávislost, pod žezlem habsburského monarchy Filipa II..
Proti sobě stály dva zcela odlišné světy. Na jedné straně nalézáme feudální Portugalsko se silnou královskou mocí považující se za baštu katolicismu a na druhé straně vidíme raně kapitalistické, politicky decentralizované a nábožensky tolerantní Spojené provincie nizozemské řízené vrstvou měšťanů a obchodníků. Přestože v počtu obyvatel se oba státy nijak výrazně nelišily, hospodářská základna byla naprosto odlišná. Zatímco v Nizozemí se rozíjela manufakturní výroba a republika bohatla z lovu sleďů v severním Atlantiku a z obchodu s Baltem a Středomořím, v Portugalsku se rozvíjelo pouze lodní stavitelství a výroba sucharů tvořících jednu z hlavních složek stravy námořníků. Takřka veškeré spotřební zboží, stejně jako všechny základní potraviny, však bylo nutné dovážet ze zahraničí. Věrným odrazem bohatství země bývá podíl obyvatelstva žijícího ve městech. Jestliže v Nizozemí představovali měšťané asi 1/3 celkové populace, v Portugalsku to bylo pouhých 15%. Navzdory tomu, že řada nizozemských regionů byla na přelomu 16. a 17. století ještě pokryta močály a bažinami, je možné portugalsko-nizozemský konflikt označit za válku mezi bohatým a chudým.
Jestliže Nizozemci nepochybně představovali rozhodující faktor při zhroucení portugalského hegemoniálního postavení v Asii v průběhu 1. poloviny 17. století, rozhodně je nesprávné tvrdit, že jejich vítězství bylo nevyhnutelné. Jejich působení lze spíše přirovnat k účinkům katalyzátoru. Vedle nich se totiž na protiportugalském boji podílelo několik dalších evropských národů a také celá řada asijských státních útvarů, jejichž představitelé se snažili využít příznivé situace k oslabení jedněch evropských vetřelců podporou vyjádřenou jejich soupeřům. Neuvědomili si však, že Nizozemci touží zaujmout portugalské místo a zamýšlejí přitom vůči domorodým vladařům postupovat s mnohem větší razancí a rozhodností než jejich předchůdci. Když tato situace nastala, bylo příznačné, že za nejoblíbenější Evropany v Asii byli samotnými domorodci pokládáni Portugalci.
Kromě dominantích nizozemských loďstev se v Indickém oceánu pohybovaly i anglické, francouzské a dánské flotily. Z asijských říší sehrály významnější úlohu sáfíjovská Persie, tzv. susuhunan z javánského Mataramu, sultanát Gowa na ostrově Celebes s centrem v přístavním městě Makassar, tzv. nájakové z jihoindických měst Taňčávúr a Madurai a cejlonské království Kandy. Pouze ve svých sférách vlivu, poněvadž se tehdy začínaly na dlouhá staletí takřka úplně izolovat od vnějšího světa, vystupovaly jako regionální mocnosti pochopitelně také „Říše středu“ a císařské Japonsko ovládané šóguny.
Střetnutí mezi portugalskými a nizozemskými silami lze označit za vpravdě první světovou válku v dějinách, protože se odehrávala na třech kontinentech a na hladině všech významných světových moří. Pokud budeme uvažovat v rovině ibersko-nizozemského soupeření, tzn. když portugalsko-nizozemské střetnutí rozšíříme o španělský element, bojiště války nalezneme i v evropských Flandrech. V rámci iberského impéria, nad kterým slunce skutečně nikdy nezapadalo, směřovaly nizozemské útoky především proti portugalským pozicím, protože španělské kolonie v Americe i na Filipínách disponovaly silným zázemím ve vnitrozemí. Španělské „stříbrné flotily“ navíc opouštěly Karibské moře zásadně v konvojích. Portugalská říše byla naopak z větší části tvořena jen sítí pobřežních pevností a faktorií a portugalské plachetnice se plavily osamoceně nebo pouze v malých skupinkách.
Ačkoliv první portugalsko-nizozemský válečný střet se odehrál roku 1599 na ostrově sv. Tomáše v Guinejském zálivu, tak hlavní zájem obchodníků ze Spojených provincií nizozemských směřoval k bohatství Asie, kam se v letech 1595–1597 uskutečnila první nizozemská výprava vůbec vedená Cornelisem Houtmanem a Gerritem van Beuningen. Do roku 1601 vyplulo do vod Indického oceánu na 65 nizozemských lodí, které nad portugalskými konkurenty rychle získaly obchodní převahu. Po založení Sjednocené či Spojené východoindické společnosti v roce 1602, největší obchodní a lodní společnosti na světě do roku 1800 a díky značným privilegiím od nizozemských Generálních stavů vlastně státu ve státě, její ředitelé rozhodli o prosazování také mocenské hegemonie v asijských vodách, s čímž se původně nepočítalo.
První válečná flotila VOC v čele se Stevenem van der Hagen obsadila v letech 1604–1605 ostrovy Ambon a Tidore v moluckém archipelagu a jeho krajané krátce nato uzavřeli spojeneckou dohodu se sultánem ostrova Ternate. Tím se do jejich rukou dostal rozhodující objem obchodu s drahocenným hřebíčkem. Tento úspěch v jihovýchodní Asii byl však relativizován španělským záborem Tidore a zčásti i Ternate, kde vojáci katolického veličenstva sváděli boje s kalvinistickými „kacíři“ až do počátku 60. let 17. století. To spolu s faktem, že Nizozemci se kromě Moluk úspěšně uchytili již pouze na Koromandelském pobřeží, kde byl portugalský vliv minimální, signalizuje neúspěch jejich násilného impaktu do asijského prostoru v období do roku 1609, tedy do uzavření antverpského příměří s iberskou unií. Nejlépe to ukazuje srovnání množství korábů plavících se mezi Lisabonem a Indií, jejichž počet oproti poslednímu desetiletí 16. století stoupl v období 1601–1610 ze 43 na 71 ve směru do Asie a z 22 na 28 ve směru do Evropy.
Na základě dvanáctiletého příměří, uzavřeného roku 1609 v Antverpách, byl lodím plujícím pod vlajkou VOC povolen svobodný obchod v Indickém oceánu. Nejenže tak byl porušen portugalský monopol na „conquistu, mořeplavbu a obchod“ s regiony na východ od mysu Dobré naděje, ale spokojeni nebyli ani Nizozemci, jejichž příjmy v důsledku ukončení vzájemných bojů a tedy i možnosti přepadávat portugalská plavidla znatelně poklesly. Ještě předtím, než bylo nepřátelství opět obnoveno, se nizozemský generální guvernér Jan Pieterszoon Coen rozhodl získat pro VOC významnou strategickou základnu v indooceánské oblasti, která by se stala jejím asijským centrem. Vzhledem k předcházejícím neúspěšným napadením portugalských uzlových bodů v Malakce a na ostrově Mosambiku zabral raději západojavánský přístav Yayakarta patřící vládci muslimského státu Bantam.
Dalším Coenovým cílem bylo proniknutí na čínský a japonský trh. Výsadní právo na obchod s Čínou Portugalci díky značnému vlivu jezuitských misionářů na císaře v Pekingu a odražení nizozemského útoku na Macau v roce 1622 dokázali uhájit. Macau tak až do britského obsazení Hongkongu v souladu se smlouvou z Nankingu zůstalo jedinou evropskou državou na čínském území. Naopak v „Zemi vycházejícího slunce“ však nizozemští kupci a diplomaté zaznamenali úspěch. Podařilo se jim přesvědčit šóguna z rodu Tokugawa, že portugalská přítomnost představuje značné riziko pro stabilitu země, poněvadž v jejím důsledku se v Japonsku zvyšuje vliv křesťanství, jehož stoupenci je mohli využít jako záminku k sociálním nepokojům. Po tzv. šimabarské revoltě na ostrově Kjúšú, kdy povstali převážně křesťanští rolníci proti vysokým daním, se nebezpečí hrozící ze strany křesťanů ukázalo jako opodstatněné a Portugalci byli roku 1638 vypovězeni ze země. Nizozemci si tak až do roku 1859 zajistili monopolní přístup k japonskému zboží, byť byli od roku 1641 nuceni pobývat pouze na ostrově Dedžima před Nagasaki.
Likvidace portugalské moci v Indickém oceánu ve 30. a 40. letech 17. století je spojena s nizozemským generálním guvernérem Antoniem van Diemen, jehož jasným záměrem bylo prosadit tam nizozemskou mocenskou dominanci. Jestliže první závažná ztráta, která zasáhla portugalské impérium v Asii, tj. pád Hormuzu, ještě nebyla výsledkem jeho aktivit, nýbrž persko-anglické aliance, tak následující události již byly způsobeny jeho ofenzívou. Roku 1638 Nizozemci zahájili ve spojenectví s kandyjským králem Rádžasinhou II. soustředěný útok na portugalské pozice na Cejlonu, počátkem roku 1641 dobyli s pomocí sil malajského sultanátu Johore Malakku a mezi lety 1638–1644 vystavili portugalskou centrálu v Goi každoroční blokádě, jež jí ztěžovala námořní spojení s Lisabonem. Už v letech 1629–1635 ztratili Portugalci celých 755 lodí a 1499 mužů a obě čísla za van Diemenova působení v úřadě generálního guvernéra dále narůstala.
Vyhlášení portugalské nezávislosti na španělském sousedovi roku 1640 po 60 letech zpočátku vzájemně výhodné, ale nakonec pro Lisabon kontraproduktivní personální unie, umožnilo podpis desetiletého příměří se Spojenými provinciemi nizozemskými v Haagu, které však v Asii vstoupilo v platnost teprve roku 1644. Poté, co v roce 1652 vypršelo, byla zahájena poslední fáze globálního zápasu mezi dvěma námořními mocnostmi na asijské scéně. Vzhledem k tomu, že obě strany bezvýhradně trvaly na respektování svých zájmů v Orientu a odmítaly jakékoliv diplomatické řešení dlouhodobějšího charaktertu na základě statu quo, ukázalo se vojenské řešení konfliktu jako nevyhnutelné. Nizozemský generální guvernér Johan Maetsuycker s vojenským velitelem Rijkloffem van Goens jej po obsazení přístavů Kolamba a Jápané na Cejlonu, Nágapattanam na Koromandelském pobřeží a Kóčínu s Kananorem na Malabarském pobřeží definitivně uzavřeli ve prospěch VOC. Konečná mírová smlouva byla podepsána v letech 1668–1669 v Haagu a v Lisabonu.
Jestliže v Asii Nizozemci slavili díky své ekonomické, technologické i vojenské převaze nakonec úspěch, tak v jižním Atlantiku, tj. v Brazílii a v západní Africe na jih od rovníku triumfovaly větší portugalská přizpůsobivost tropickému podnebí, schopnější velitelé na portugalské straně a především masová podpora veškerého obyvatelstva napříč rasami. Míšenecká politika, prováděná vzhledem k nedostatku bílých žen v zámoří z nutnosti, tak přinesla své ovoce, což se projevilo i v efektivním záboru vnitrozemských oblastí, neboť míšenci je považovali za svůj domov. V Asii nehráli euro-asijští míšenci takovou roli, protože jejich počet byl poměrně nízký. Přesto Antonio van Diemen vyzdvihl jejich význam pro portugalskou říši, když informoval své nadřízené v Evropě, že na rozdíl od jeho krajanů „většina Portugalců považuje Indii za svoji vlast. Nemyslí více na Portugalsko, se kterým obchodují minimálně nebo vůbec a spokojí se s obchodem uskutečňovaným mezi řadou asijských přístavů, jako kdyby pocházeli odsud a neměli žádnou jinou zemi“.
Vedle politické, ekonomické a náboženské roviny boje mezi Portugalci a Nizozemci je nutné upozornit ještě na další úroveň tohoto střetu, a to na úroveň soupeření dvou jazyků. V tomto zápase jednoznačně uspěla portugalština, a to nejen z toho důvodu, že je nepochybně jednodušší než nizozemština, před kterou měla navíc zhruba stoletý náskok, ale také proto, že nizozemská administrativa se s výjimkou ostrova Ambon nepokoušela svůj vlastní jazyk mezi domorodci prosazovat. V Indonésii přistoupila k využití hojně frekventované malajštiny, která stojí u počátků moderní indonésštiny, zatímco v pobřežních oblastech Indického oceánu na západ od Malackého průlivu byla nuceni akceptovat kreolizovanou portugalštinu, která tam až do 18. století sloužila jako lingua franca. Proto nepřekvapí, že nizozemský spojenec, kandyjský král Rádžasinha II., byl ochoten přijímat dopisy vedle sinhálštiny pouze v portugalštině.
Kolem roku 1665 zůstávalo v portugalských rukou už jen torzo původního Estado da Índia. Jednalo se o Mosambik, svahilské pobřeží východní Afriky, ostrov Zanzibar, několik západoindických měst, ostrovy Solor, Flores a východní část Timoru v Malých Sundách a čínské Macau. Nebyl to jen důsledek nizozemských útoků, nýbrž také aktivit domorodých států. Tak např. Maskat v roce 1650 dobyl ománský imám a východoindického přístavu Mailápur se roku 1662 zmocnil sultán Gólkondy. Kromě toho byla v roce 1665 na základě spojenecké smlouvy z roku 1661 Anglii odstoupena Bombaj. Portugalská Indie tak přestala být politicko-ekonomickým celkem a změnila se v nesourodý konglomerát držav vzdálených od sebe stovky a tisíce kilometrů. V takovém stavu pochopitelně přestala být pro portugalskou Korunu výnosná a byla udržována již jen z prestižních důvodů.
Další územní ztráty se datují do konce 17. století, kdy ománské síly zabraly svahilské pobřeží na sever od mysu Delgado s centrem v Mombase, jíž nepomohla ani mohutná pevnost Fortaleza de Jesús, a ostrov Zanzibar. Dvousetleté portugalské působení v regionu však nezůstává připomínáno pouze fortifikačními stavbami, nýbrž také nezanedbatelným ovlivněním lexika svahilštiny portugalským jazykem a tradicí konání býčích zápasů na ostrově Pemba. V letech 1737–1740 podlehla nájezdům Maráthů s výjimkou Damaa celá tzv. Severní provincie Portugalské Indie ležící na Kónkanském pobřeží. Po administrativním vynětí Mosambiku z pravomoci místokrále v Goi tak bylo kdysi rozlehlé asijské impérium v polovině 18. století omezeno jen na Gou, Damao a Diu na poloostrově Přední Indie, Malé Sundy a Macau.
Tato zbývající území si Portugalci již jako relikt zašlých časů dokázali z větší části uchovat až do 20. století a dokonce je ještě rozšířit, když se jim v letech 1763–1788 podařilo připojit vnitrozemí Goy až k Západním Ghátům a roku 1779 získali od Maráthů region Dádrá a Nagar Haveli v blízkosti Damaa. Rozsah jurisdikce indických guvernérů se však nadále zmenšil, když z ní byly roku 1844 vyňaty Macau a Malé Sundy. Z nich byly v roce 1859 Solor a Flores postoupeny za slib zachování na nich hojně rozšířené katolické víry Nizozemcům a Východní Timor tak zůstal osamocen na samém okraji Asie jako doklad někdejší rozlohy světové říše. Salazarovo Portugalsko využilo jeho odlehlosti k propagandistické deklamaci přetrvávající velikosti portugalského zámoří, když hlásalo, že se rozkládá „od Minha po Timor“.
Po roce 1844 byla Portugalská Indie tvořena již jen třemi indickými městy Goa, Diu a Damao a regionem Dádrá a Nagar Haveli v jeho zázemí o celkové rozloze 3953 km2. Úvahy o možném dosažení její nezávislosti na portugalském centru se poprvé objevily roku 1787, kdy se v Goi uskutečnilo tzv. spiknutí Pintů, jehož cílem bylo vytvořit z města a okolí křesťanskou republiku podle vzoru USA. Vůdci konspirace, bývalí jezuitští mniši, však byli zatčeni a popraveni. V roce 1852 žádal reprezentant místní elity portugalské kortesy o zvážení možnosti přetvoření Portugalské Indie v samostatnou územní jednotku. Většina obyvatelstva však nechtěla postupovat odděleně od zbytku Indického subkontinentu, který byl z větší části v držení Britského impéria, jehož panovnice Viktorie se v roce 1877 dokonce prohlásila indickou císařovnou.
Po nástupu Antónia de Oliveira Salazar do křesla ministerského předsedy Portugalské republiky, která roku 1910 nahradila v zemi ležící na samém okraji jihozápadní Evropy monarchii, se zachování portugalského koloniálního dědictví stalo otázkou národní cti a křesťanské víry. Pokusy o aktivizaci nacionalistických nálad, řízené při vědomí celoindické sounáležitosti šéfem Goánského Výboru Kongresu, odnože Indického národního kongresu, Tristaem Bragança da Cunha, tak musely nutně skončit neúspěchem. Dokud v Přední Indii trval „britský mír“, mohla portugalská vláda zůstat v klidu, ale jakmile 15. srpna 1947 převážně hinduistická Indická unie a většinově muslimský Pákistán vyhlásily nezávislost, bylo jasné, že při stávajícím postoji Salazara nebude pozice tří enkláv představujících Portugalskou Indii dlouhodobě udržitelná.
Portugalsko muselo po roce 1947 čelit silnému tlaku indického předsedy vlády Džaváharlála Néhrúa, aby své indické državy opustilo, ale portugalský premiér při projevu v Národním shromáždění v Lisabonu v listopadu 1947 svůj postoj vyjádřil zcela zřetelně: „Patří-li Goa geograficky do Indie, pak společensky, nábožensky a kulturně náleží do Evropy“. Vzhledem k tomu, že portugalské vojenské síly se při případné vojenské konfrontaci nemohly s těmi indickými měřit, spoléhal se Salazar na podporu Severoatlantické aliance, jejímž členem se Portugalsko stalo v roce 1949. Kromě toho se snažil přesvědčit svět o portugalském „historickém nároku“ na drobná indická teritoria, která byla ve shodě s novou ústavou prohlášena za „zámořské provincie“ Portugalska, tzn. byla postavena naroveň evropským provinciím země, čímž se stala její integrální součástí.
Jestliže Francouzi indické návrhy na diplomatické řešení otázky svých držav, představovaných od pařížského míru z roku 1763 pouhými pěti neopevněnými městy Čandarnagar, Mahé, Jánáon, Puttuččéri a Karaikkál, akceptovali a v letech 1949–1954 se jich vzdali, Portugalci jakékoliv jednání s indickou vládou na toto téma kategoricky odmítali. Indie proto roku 1953 odvola z Lisabonu svého konzula a v srpnu příštího roku 1954 nechala region Dádrá a Nagar Haveli nedaleko Damaa anektovat tzv. dobrovolníky. Salazar podal stížnost k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, na což Néhrú v průběhu roku 1955 zareagoval přerušením diplomatických styků s Lisabonem.
Mezinárodní politická situace, naplněná mírovým duchem Bandungské konference, však tehdy indický vojenský zásah ještě neumožnila. Teprve tzv. rok Afriky, kdy řada afrických států vyhlásila nezávislost, protiportugalsky laděné rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z téhož roku a rezoluce Valného shromáždění OSN ze 14. prosince 1960 o právu podmaněných národů na sebeurčení celkovou atmosféru od základů změnily. Portugalsko muselo navíc od počátku roku 1961 čelit koloniální válce v Angole, což ještě snížilo možnosti dodávek lidí, zbraní, materiálu a zásob do Goy, kde se jich jako vždy nedostávalo.
Indická armáda, zaštítěna podporou SSSR, se v srpnu 1961 pohnula směrem k hranicím portugalských držav, které překročila 18. prosince téhož roku. Portugalská vláda iniciovala svolání schůze členů Rady bezpečnosti OSN, avšak návrh její rezoluce, vyzývající indické vojáky ke stažení, vetoval zástupce SSSR. Ačkoliv Salazar doufal, že se portugalské jednotky udrží alespoň týden, ve skutečnosti se vzdaly již 19. prosince 1961 nad ránem, a to navzdory tomu, že obránci Diu strhli přístupový most. Čtyřsetpadesátiletá historie Portugalské Indie se tak uzavřela. Nejednalo se však jen o zánik posledních zbytků evropského koloniálního panství na území Indie. Celý problém byl úzce propojen se soupeřením USA a SSSR v rámci tzv. studené války. Odchodem Portugalců z Indie totiž Severoatlantická aliance přišla o své základny v Indickém oceánu, kterých se zmocnila prosovětsky orientovaná indická vláda.
Přestože byla Portugalská Indie roku 1962 oficiálně připojena k Indické unii, portugalská vláda uznala tento stav až po svržení autoritativního režimu tzv. karafiátovou revolucí. Náboženské, kulturní a společenské odlišnosti od sousedních indických regionů nakonec vyvolaly potřebu vytvoření samostatného spolkového státu tvořeného Goou, Damaem a Diu. Navzdory tomu je většina Goánců etnicky indického původu, byť silně ovlivněna portugalskou kulturou. V současnosti zhruba polovina obyvatel Goy vyznává katolickou víru, ale užívání portugalského jazyka je v důsledku tlaku domorodé kónkanštiny a angličtiny na ústupu.
Administrativu Portugalské Indie řídil guvernér, který v případě urozeného původu obdržel titul místokrále. K dispozici měl poradní orgán zvaný od roku 1563 Státní rada. Indickému guvernérovi byli podřízeni kapitáni jednotlivých pevností roztroušených od pobřeží východní Afriky až po Dálný východ, z nichž nejdůležitější roli zaujímali tzv. vrchní kapitáni, kteří sídlili v perském Hormuzu a malajské Malakce. Mosambik mezi lety 1569–1609 spravoval generální kapitán, který byl do roku 1575 nezávislý na Goe. Královští úředníci byli vybíráni zpravidla na tři roky a v souladu se středověkými zvyklostmi pocházeli z řad vysokých šlechticů, kteří se mohli vykázat dostatečnými zásluhami vykonanými pro Korunu. Na rentabilní posty se vytvářely sáhodlouhé seznamy čekatelů, přičemž na mnohé z nich se do konce jejich života ani nedostala řada. Pro lokální administrativu měly význam městské rady.
Ačkoliv jediným oficiálním kritériem pro dělení společnosti v portugalském zámoří bylo náboženské vyznání, ve skutečnosti hrál nesmírně důležitou roli i původ a společenské postavení. Zásada tzv. čistoty krve prakticky vyřazovala z veřejného života míšence, černochy a nekřesťany, byť v praxi byla situace často odlišná. Rasová segregace tak byla v portugalské říši zcela běžnou záležitostí a nejen na euro-asijské míšence, ale i na Portugalce narozené v Asii se hledělo s despektem. Privilegované postavení si udrželi jen bílí příchozí z Evropy. Z hlediska stratifikace společnosti na tři stavy tvořili obyvatelstvo portugalských osad duchovní, šlechtici a běžní kolonisté spolu se svobodnými vojáky.
Obchod mezi Portugalskem a Indií se uskutečňoval po trase vedoucí kolem mysu Dobré naděje a od roku 1506 se nacházel pod plnou kontrolou krále, který jeho praktickou správu delegoval na instituci zvanou Casa da Índia. Soukromí kupci naopak převládali ve vnitroasijské obchodní síti, byť si museli od státních úředníků opatřit ke svobodné plavbě je opravňující námořní pas. Přestože Koruna kladla hlavní důraz na dovoz orientálních produktů do Evropy, většina zisků jí plynula z celnic zdaňujících obchodní aktivity v Asii. Když se objem zboží přepravovaného po tzv. Carreira da Índia a nakupovaného zejména za zlato, stříbro, měď a textilie začal od druhé poloviny 16. století v důsledku oživení rudomořské trasy snižovat a stávat se tak ještě méně rentabilnějším, rozhodl se král roku 1570 svůj monopol na přímý obchod s Indií zrušit. Rostoucí význam brazilské produkce třtinového cukru dala panovníkovi za pravdu, byť mezi lety 1598–1642 byl monopol na obchod s Orientem španělskými Habsburky obnoven. Poté se však jeho existence v důsledku mocenského nástupu Nizozemců definitivně ukázala jako neefektivní.
Navzdory vojensko-obchodnímu charakteru portugalské říše v Asii nevznikly přes nesmírné úsilí několika skvělých guvernérů až do poslední třetiny 17. století stálé vojenské jednotky. Kromě toho bylo od roku 1545 zakázáno, aby ve vojsku sloužili míšenci, byť toto nařízení nebylo striktně dodržováno. Portugalská armáda tak byla nepružná a trpěla neustálým nedostatkem mužů, zvláště když nemálo z nich umíralo spíše na tropické nemoci než v boji. Situace musela být řešena importem stále nových a nových branců z Evropy, avšak nebezpečné a nedostatečně placené zaměstnání vojáka příliš nelákalo, což nutilo úřady verbovat i odsouzené vězně. Přesto se indickému guvernérovi většinou nepodařilo shromáždit více než 1000 mužů schopných boje. V letech 1870–1871 bylo portugalské vojsko v Indii, jež byla z větší části kontrolována Brity, zrušeno jako nepotřebné. Ani ohledně válečných plavidel Portugalci takřka nikdy nedosáhli požadovaného počtu, nicméně díky pevnější konstrukci a využití lodních děl si dokázali ve vodách Indického oceánu západně od Malakky vynutit převahu. Tu udržovaly tři eskadry osazené pro nedostatek Evropanů domorodými posádkami, které se pohybovaly jednak při vstupu do Rudého moře a Perského zálivu, jednak podél západního pobřeží Indie a v neposlední řadě také v Bengálském zálivu.
Po zjištění, že většina Indů nevyznává křesťanství, ale hinduismus, zahájili Portugalci činorodé misijní aktivity s cílem evangelizovat nejprve indické obyvatelstvo a poté i další asijské populace. Christianizační snahy byly úzce spjaty s oficiální politikou portugalského státu kdekoliv ve světě a spolu se silnou antipatií vůči muslimům tvoří charakteristický rys portugalské expanze. Náboženské centrum celého Estado da Índia se nalézalo v Goi, od roku 1558 sídle arcibiskupa a od roku 1560 sídle inkvizičního tribunálu, odkud odcházeli misionáři do všech koutů Orientu. Nejvýznamnějším z nich je bezesporu jezuita sv. František Xaverský, jenž je nazýván Apoštolem Indií. Jestliže úsilí o rozšíření křesťanské víry po asijském kontinentu nemělo v důsledku tamějších nesmírně propracovaných náboženských systémů očekávaný úspěch a pokusy vystavět pomocí konverzí k Evangeliu hráz expandujícímu islámu v Indonésii naprosto ztroskotaly, pak duch kultury, vyjádřený výstavbou farních a klášterních škol či zavedením knihtisku, naopak představuje pozitivní stránku portugalského působení v Asii.


Všeobecný zákoník občanský

Všeobecný zákoník občanský byl základem občanského práva v habsburské monarchii po celé 19. století až do jejího zániku. Všeobecný občanský zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 patentem císaře Františka I. č. 946 Sb. z. s. s platností pro všechny neuherské země císařství. Na českém území byl platným právem až do vydání nového občanskoprávního kodexu.
Zákoník vycházel nejen z tradic římského práva, ale především zohledňoval koncepci přirozeného práva.
Po roce 1848 docházelo k dílčím novelizacím tohoto předpisu zejména v oblasti práva vlastnického, směnečného, obchodního a stavebního, pro které nakonec byly vydány samostatné právní úpravy. Změnami ovšem procházelo i manželské právo, a to pod vlivem konkordátu uzavřeného s katolickou církví.
Pod vlivem nového německého občanského zákoníku, který vstoupil v platnost 1. ledna 1900, byla také v Rakousku r. 1904 jmenována komise pro přípravu nového občanskoprávního kodexu. Komise ovšem nebyla úspěšná, proto se přípravě návrhu začalo věnovat ministerstvo spravedlnosti. Svou osnovu zveřejnilo po přepracování parlamentním výborem v červenci 1907. Panská sněmovna několikrát upravovaný návrh přijala v prosinci 1912, v poslanecké sněmovně ale do začátku světové války nebyl projednán.
V průběhu světové války byly provedeny tři novelizace uskutečněné prostřednictvím císařských nařízení Františka Josefa I. Vliv německého občanského zákoníku projevil zejména u novelizace první a třetí.
První dílčí novela byla provedena císařským nařízením č. 276/1914 ř. z. ze dne 12. října 1914. Obsahovala 73 paragrafů a upravovala:
Třetí dílčí novela byla provedena císařským nařízením č. 69/1916 ř. z. ze dne 19. března 1916. Skládala se z šesti oddílů o 202 paragrafech a upravovala:
ABGB byl do československého práva přijat zákonem č. 11/1918 Sb. zákonů a nařízení státu československého, známým jako recepční norma. Problém ovšem byl v tom, že byl recipován pouze pro české země, na Slovensku platilo zvykové uherské právo. S tímto právním dualismem v občasnkém právu Českoslovesnká republika neúpěšně bojovala po celou dobu své existence, ale nikdy se občanské právo pro území celého státu v období I. republiky sjednotit nepodařilo. Uspěla až Právnická dvouletka,po nástupu komunistické strany k moci, která během dvou let změnila veškerá dosavadní právo a ukončila právní dualizmus v Československu. ABGB byl několikrát novelizován. Na území českých zemí platil ABGB do 31. prosince 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem; po tomto datu zůstala z ABGB v platnosti pouze ustanovení týkající se služební smlouvy, která byla zrušena až zákoníkem práce z roku 1965.
Na území polské Haliče platil ABGB do konce roku 1946.
V Rakousku platí ABGB dodnes. Asi tři čtvrtiny textu nebyly dotčeny žádnou z novel.
Srbský občanský zákoník z roku 1844 představoval zkrácenou verzi ABGB..


Klub československých turistů

Klub československých turistů byla společenská organizace vzniklá krátce po vzniku Československa. Tehdy došlo k přejmenování původního Klubu českých turistů a rozšíření jeho působnosti na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Zanikl v roce 1939 v důsledku válečných událostí. V současnosti obnovený KČT považuje období existence KČST za součást své historie.
Na území českých zemí za Rakousko-Uherska vznikla v roce 1888 sportovní a společenská organizace Klub českých turistů. Po vzniku mocnářství, skončení 1.světové války svou činnost KČT rychle obnovil. Dne 13. listopadu 1918 byl Ústředním výborem KČT rozhodnuto jej přejmenovat na Klub československých turistů. O rok později vznikl v Bratislavě OKČST Bratislava, pak následovaly na Slovensku odbory další. Do té doby zde existovaly jen německý a maďarský turistický klub.
V květnu 1920 valná hromada KČST přijala nové klubové stanovy, došlo ke vzniku žup. V následujících letech klub začal s intenzivním vyznačováním cest i na Slovensku, začal zde budovat síť turistických chat. V roce 1925 měla organizace na Slovensku 43 odborů v pěti župách, 4400 svých členů.
V roce 1924 provozoval 45 chat a útulen, pečoval o 15 rozhleden, 18 hradů a jejich zřícenin. O rok později založil své Turistické nakladatelství, začal organizovat plesy a jiné zábavy. V jeho řadách bylo 45 150 členů zapojených v 250 turistických odborech..
V roce 1926 prošla organizace svou první krizí. Po vnitřních sporech rezignoval téměř celý ústřední výbor vč.předsedy Dr.J.Guth-Jarkovského, k výměně došlo i v redakční radě časopisu Turista. Novým předsedou KČST se stal Dr.J.V.Blahoslav..
Dříve bylo členství dvojí, zájemci se buďto registrovali u pražského ústředí, nebo u některého venkovského odboru. Po úpravě stanov bylo rozhodnuto, že pražští členové budou přeregistrováni do odboru KČST Praha. Kolem roku 1935 měl tento jediný odbor 30 000 členů. Vydával svůj Věstník Pražského odboru KČT, mimo pěší turistiky rozvíjel i lyžařskou, vodní turistiku, horolezectví, mototuristiku, pořádal přes svůj společenský odbor divadelní představení, večírky, přes velmi dobře vybavený odbor fotoamatérů zajistil pořádání fotografických výstav z cest svých členů. V roce 1934 zakoupil za 1 milion korun ve středu Prahy, ve Školské ulici velký dům, nazvaný posléze turistický. Zde měli prodejnu, sekretariát, expedici časopisu, zasedací sál, knihovnu. V roce 1948 o dům turisté přišli spolu s ostatním majetkem..
V roce 1934 měl klub již 122 158 členů. V tomto roce vyznačil a opravil 10 920 km pěších tras v Čechách, 35 000 km na Slovensku a Podkarpatské Rusi..
Po zániku Československa se počátkem roku 1939 opět slovenští turisté odtrhli a založili si svůj Klub slovenských turistov a lyžiarov, který existoval do roku 1949. KČST tak formálně přestal existovat, činnost obnovil KČT. Po roce 1945 byla obnovena činnost Klubu českých turistů, avšak dříve, než mohlo dojít k znovuobnovení KČST, byla uplatněna koncepce jednotné tělovýchovy. Nejdříve byly všechny sportovní organizace začleněny do Sokola, později byly jednotlivé kluby začleněny jako pozdější odbory turistiky do ČSTV.
Po roce 1989 obnovil svou činnost Klub českých turistů a někdejší KČST obnoven nebyl. Současně existující Klub českých turistů považuje období činnosti KČST jako součást své historie.


Výtrusenky

Výtrusenky, nazývané také rybomorky, jsou mikroskopičtí parazité ryb a kroužkovců. V roce 2007 byl publikován první objev výtrusenky parazitující v rejskovi obecném. Díky parazitickému životu u nich došlo k radikálnímu zmenšení a zjednodušení těla, a proto byly donedávna považováni za jednobuněčné. To, že jsou mnohobuněčné je však už jisté, neví se však, co jsou jejich nejbližší příbuzní. Nejdřív se předpokládalo, že vznikly ze žahavců. Poslední studie je však posouvají někam výš až k dvoustranně souměrným živočichům. Je možné, že jejich nejbližší příbuzný je parazitický nezmar jeseteří ze skupiny kaviárovek.
Jak bylo zmíněno již na začátku, jejich tělo je velmi jednoduché, je tvořeno jednou buňkou, která obsahuje více jader. Šíří se pomocí spor, které vznikají z části mateřského plazmodia. Spory mají vícebuněčnou strukturu, obsahují jeden, nebo více sporoplastů a jeden nebo více polových váčků. V polovém váčku je stočené polové vlákno, které se při útoku na hostitele vymrští a zachytí se na buňce. Právě tyto polové váčky poukazovaly na příbuznost se žahavci, neboť některé žahavé buňky mají podobnou strukturu.
Výtrusenky mají dvě třídy: Malacosporea a Myxosporea. Dříve byla oddělována ještě jedna třída, ale zjistilo se, že to byla pouze vývojová stadia Myxosporea.


Kupčino

Svůj název má podle stejnojmenného rajónu na jihu města, nachází se nedaleko Vicebského nádraží a Vycebského prospektu. Podle něj se také měla celá i v projektové přípravě jmenovat.
Je to povrchová stanice, umístěná ve velké hale. Její nástupiště jsou boční, spojená podchodem. Jedná se o první stanici tohoto typu; v pozdějších letech následovaly další. Kupčino slouží veřejnosti již od 25. prosince 1972. Původně měla být stanice spojena s tou železniční přímým přestupem, avšak vzhledem k úsporným opatřením toto zrealizováno nebylo. Dále za stanicí se nachází Depo Moskovskoje, které slouží pro celou třetí linku.


HC Bolzano

HC Bolzano je italským hokejovým týmem sídlícím v Bolzanu hrajícím Italskou ligu.
Za klub během výluky NHL odehrál v sezóně 1994/1995 několik zápasů i Jaromír Jágr.


Šimon Caban

Šimon Caban je přední český scénograf, choreograf, fotograf, režisér a obecně divadelní a filmový tvůrce. Často spolupracuje se svým bratrem Michalem Cabanem.
V roce 1981 absolvoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Spolu s bratrem realizoval řadu projektů. Významné je jeho působení v avantgardní Baletní jednotce Křeč, kterou s bratrem založil. Od roku 1999 připravuje po scénické stránce MFF Karlovy Vary. Navrhl řadu scén a choreografií pro divadelní scény i pro muzikálová představení. V mnoha představeních a filmech i hrál. Spolu s bratrem natočili film Don Gio.
Několik jeho fotografických prací je vystaveno i ve francouzském Centre Pompidou


Svatojiřský průliv

Svatojiřský průliv je průliv v Atlantské oceánu spojující Keltské moře s Irským mořem.
Odděluje Irsko na západě a Wales na východě. Nejužší je na spojnici mysů St. David's Head ve Walesu a Carnsore Point v Irsku.
Na pobřeží průlivu leží několik významných přístavů; na irské straně Rosslare Harbour, Wexford, na velšské Milford Haven, Pembroke a Fishguard.
Historicky bylo jako Svatojiřský průliv označováno celé moře mezi Irskem a jihozápadní částí Velké Británie mezi poloostrovem Lleyn až k Land’s End resp. mysem Cornwall. Jméno nese na základě legendy ze 14. století, podle které Svatý Jiří připlul tímto průlivem při své cestě z Byzantské říše do Británie.


Emancipace

Emancipace znamená vyproštění ze závislosti na někom nebo na něčem, získání svobody, společenské nezávislosti, rovných práv.
Slovo pochází z lat. e-mancipare, propustit z područí, od manus ruka a capere, uchopit, držet. V římském právu původně znamenalo propuštění dospělého syna z otcovské pravomoci, takže se stal svobodným občanem. Později se užívalo i o propuštění otroka a podobně.
Novoěký program emancipace, chápané nikoli jako propuštění, nýbrž jako vymanění se vlastní silou, začal bojem měšťanů o svobodu a politický vliv od 15. století. Později se týkal náboženských svobod pro menšiny, v 18. století zrušení nevolnictví a od počátku 19. století i emancipace národů a etnik. Už od poloviny 18. století se v Evropě prosazovala emancipace otroků v koloniích, jež se uskutečnila v britských koloniích do roku 1833, ve francouzských před 1858 a roku 1863 v USA. Počátkem 19. století došlo ve většině evropských zemí k emancipaci židů a roku 1829 k emancipaci katolíků v Anglii. V 19. století vzniklo hnutí za emancipaci žen, za jejich přístup na vysoké školy, do zaměstnání a za volební právo. V téže době začíná i zápas dělníků o politická práva a sociální zajištění.
V přeneseném smyslu se hovoří o emancipaci ve smyslu uvolnění společenských zábran a větší svobody také v literatuře a v umění.
V ekologii je emancipace odborný termín pro vyjádření míry nezávislosti nějakého živého organismu na okolním prostředí např. v důsledku jeho evoluce.


Deltora Quest

Deltora Quest je řada dětských fantasy knih australské spisovatelky Emily Rodda. Příběhy byly zpracovány také jako anime seriál, uvedený poprvé v Japonsku v 6. ledna 2007.
Děj začíná zničením Kouzelného pásu Deltory. Pás kdysi dávno ukoval kovář Adin-první deltorský král, který sjednotil sedm rodů Deltory. Deltora se ale utápí pod nadvládou Pána stínů a mnoho obyvatel je uvězněno v jeho království. Kovář Jarred požádá svého syna Liefa, který ihned souhlasí, jestli by se nevydal obnovit Kouzelný pás. Mladý Lief ale nejde sám. Doprovází ho bývalý velitel palácových stráží Barda a divoká dívka Jasmína, která mluví s ptáky a stromy. Jasmínu potkají v Lesích hruzovlády. Všechny knihy jsou plné napětí, nečekaných zvratů a hádanek. V cestě za sedmi drahokamy navštíví trojice Les hrůzovlády, město, které obývají krysy a vládne mu obrovský had Ría nebo například Údolí ztracených, kde jsou ztracení obyvatelé města Tora. Potkávají obchodníka Tomáše a jeho bratra Šámota - syny Včelí královny, tajemného Zmara - vůdce Hnutí odporu a mnoho dalších. V dalších tří knihách trojice putuje v podzemí Deltory a hledá na ostrovech Plumů, Auronů a Kerasů části Pirranské píšťaly.Pirranská píšťala je údajně jediná věc která dokáže Pána stínů oslabit.Jěště než odejde, se Jasmína skrz krystal dozví, že má sestru Víru a že vězni v Zemi stínu mají zemřít.Chtěla odejít sama, ale při útěku ji zadrží poslední Jalis jménem Glok a jde s ní.Když se Lief s Bardou dozví, že utekli, vydají se za nimi do Osminských vrchů.Náhodou tak objeví vchod do podzemí a pátrání začíná. V dalších knihách se dozví, že Deltoru sužují čtyři sestry - ohavné výtvory Pána Stínů.
Autorkou knih je Emily Rodda, je z Austrálie, narodila se roku 1948, píše anglicky. Knihy u nás vydává nakladatelství Fragment, překládá Olga Machútová.
Během roku 2004 byly vydány 4 díly, v roce 2005 další 4, čímž skončila základní série. V roce 2006 vychází 3 pokračování - druhá série. V roce 2007 zatím vyšly další 4
Režisérem je Mitsuru Hongo. Tento film má zatím 47 dílů. Všechny epizody jsou zatím spjaty s první sérií knižních příběhů.


Ústavní právo

Ústavní právo je právním odvětvím veřejného práva vymezujícím stát a obsah státní moci. Tvoří je souhrn právních norem určujících formy států a vlády, rozdělení a výkon státní moci a základní práva a svobody občanů.
Prameny ústavního práva jsou zejména ústavní zákony, Ústava, ústavní zvyklosti a přirozené právo případně státoprávní teorie. Součástí ústavního práva mohou být také mezinárodní smlouvy.


Curt Kirkwood

Curt Kirkwood je americký zpěvák, kytarista a hudební skladatel. Vyrůstal ve Phoenixu, avšak později přesídlil do Austinu v Texasu.
Curt je jeden ze zakladatelů a zpěvák alternativní rockové kapely Meat Puppets. Kapelu založil společně se svým bratrem Chrisem Kirkwoodem. Do podvědomí širšího publika se dostal mimo jiné díky účinkování na akustickém koncertě Nirvany, který později vyšel na CD pod názvem „MTV Unplugged in New York“.


Milíkov

Obec Milíkov se nachází v okrese Cheb, kraj Karlovarský. Ke dni 29. 8. 2008 zde žilo 251 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1311 listina z 1.listopadu 1311 kterou dává opat Johan von Waldsassen Milíkov vdově a synům Konráda von Haslau do zástavy.


University of Missouri

University of Missouri, Missourská univerzita, je státní univerzita ve městě Columbia v americkém státě Missouri. S 27 985 studenty je nejdůležitejším střediskem Univerzitního systému státu Missouri. Univerzita je členem Asociace amerických univerzit a je zvláště známá díky svému výzkumu a výuce v oborech: žurnalistika, právní vědy, zemědělství a veterinární lékařství. V současnosti se obzvláště zaměřuje na biotechnologie.
Missourská univerzita byla založena v roce 1839. Od roku 1867 škola přijímala dívky na učitelství, od roku 1871 na všechny obory. Afroameričtí studenti mohou na MU studovat od roku 1950.


Ben Bulben

Ben Bulben je velká skalní formace v Irsku. Jedná se o tzv. ben, což je irské označení pro velkou skálu ledovcového původu. Nachází se v krajině, která je známá jako Yeats Country, podle básníka Williama Butlera Yeatse, oficiálně se nachází v hrabství Sligo. Hora je vysoká 526 metrů.
Název Ben Bulben je poangličtěním irského názvu Binn Ghulbain, přičemž irské binn znamená skála, hora či horský štít, Ghulbain je pak možno vykládat dvěma způsoby, totiž buď jako genitiv od jména Gulban, nebo jako přídavné jméno ve významu „mající tvar čelisti“. Binn Ghulbain se tak překládá buď jako Gulbanova skála nebo jako Skála ve tvaru čelisti.
Ben Bulben byl zformován za glaciálu působením ledovce. Původně to byl pouze velký hřeben, nicméně přesouvání ledovců po povrchu způsobilo typický tvar skalní formace a vytvořilo horu Ben Bulben. Strmější strana hory se skládá především z dartského vápence, na vrcholku s drobnou příměsí glencarského vápence, méně strmá strana se skládá především z břidlice.
Na Ben Bulbenu je možno provozovat horolezectví, ačkoli jeho severní strana je velmi nebezpečná, protože se zde vyskytují četné větry a bouře od Atlantického oceánu. Naproti tomu jižní strana je pro horolezectví velmi pohodlná, protože stoupání je zde velmi pozvolné. Z vrcholku je nádherný výhled na Yeats Country.
Na Ben Bulbenu je flóra jedinečně různorodá, některé z rostlin tam se vyskytujících se nevyskytují nikde jinde v Irsku. Vegetace je tam arkticko-alpínská, vzhledem k výšce hory, je zde také nižší teplota než v okolí. Rostliny se sem dostaly povětšinou v průběhu tání ledovce, který Ben Bulben vytvořil. Na Ben Bulbenu se nevyskytují žádní živočichové, pouze hmyz.
Ben Bulben je předmětem mnoha keltských mýtů. Údajně byl domovem Fianny, skupiny loupežníků, žijících ve třetím století. V jednom z příběhů o této bandě je její člen, válečník Diarmuid Ua Duibhne podveden obrem Fionnem mac Cumhaillem, když spolu bojovali na očarovaných kancích. Obrův kanec probodl Diarmuidovi srdce klem. Podle legendy je Ben Bulben místem hrobu obou válečníků.
V říjnu 1922, v průběhu irské občanské války, byla četa Irské republikánské armády, vybavená obrněným vozem, donucena ustoupit do kraje Slingo. Obrněný vůz byl zničen armádou Irského svobodného státu a všech devět vojáků se pokusilo uprchnout přes svahy hory. Všichni byli zabiti.
V anglicky mluvícím světě je Ben Bulben známý mimo jiné proto, že je opěvován v básni, kterou si William Butler Yeats napsal jako svůj epitaf:


Americká hokejová reprezentace na MS 2009

Sestava americké hokejové reprezentace, která skončila na celkovém 4.místě na mistrovství světa v hokeji v roce 2009.


DJ Dara

DJ Dara je irský drum and bassový DJ hrající převážně v Severní Americe. Je členem drum and bassového uskupení známého jako Planet of the Drums. Tato skupina se skládá z Dieselboye, DJ Dara a AK1200.


Bukovina nad Labem

Obec Bukovina nad Labem se nachází v okrese Pardubice, kraj Pardubický, poblíž levého břehu řeky Labe, zhruba 9 km severovýchodně od Pardubic a 10 km jižně od Hradce Králové. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 207 obyvatel.
 Image:Pomnik ofiar wojny Bukovina nad Labem.JPG|Pomník padlým ve světové válce Image:Statua Marii Panny Bukovina nad Labem.JPG|Socha Panny Marie


Lakomství

Lakomství či lakota je přehnané lpění na majetku, nekontrolovaná touha hromadit majetek a neochota dělit se byť i jen o neupotřebitelné přebytky. Bujnost, přepych, nenasytnost, hrabivost, osobní zisk, ale i krádeže a úplatkářství. Vyznačuje se touhou získávat co největší majetek a realizováváním této touhy. Řada etických a náboženských systémů považuje tuto vlastnost za neřest, náleží mezi sedm hlavních hříchů definovaných scholastickou filosofií. Je to hřích přemíry. Opakem lakoty je štědrost.


Ecrins

Národní park Écrins je jedním z devítí francouzských národních parků. Leží v jihovýchodní části Francie a skládá se z horského regionu Daufinských Alp, jižně od Grenoblu a severně od Gapu. Dělí se o něj departementy Isére a Hautes-Alpes.
Stoupá do výše 4102 m. n. m. vrcholem Barre des Ecrins a rozkládá se na ploše 918 km2 ve vysokohorské oblasti, s vysokými vrcholy, ledovcovými poli, ledovcovými údolími, alpskými pastvinami, subalpskými lesy a jezery.
Jeho hranice jsou většinou shodné s masivem des Ecrins, ohraničeném hlavními údolími řek Drac, Romanche a Durance.
Ancelle, Aspres-les-Corps, Bénévent-et-Charbillac, Besse-en-Oisans, Buissard, Chabottes, Champcella, Champoléon, Chantelouve, Châteauroux-les-Alpes, Chauffayer, Clavans-en-Haut-Oisans, Crots, Embrun, Entraigues, Freissinieres, L'Argentiere-la-Bessée, La Chapelle-en-Valgaudémar, La Grave, La Motte-en-Champsaur, Lavaldens, Le Bourg-d'Oisans, Le Monetier-les-Bains, Le Périer, Les Costes, Les Infournas, Les Vigneaux, Mizoën, Mont-de-Lans, Orcieres, Oris-en-Rattier, Ornon, Oulles, Pelvoux, Prunieres, Puy-Saint-Vincent, Puy-Saint-Eusebe, Puy-Sanieres, Réallon, Réotier, Saint-Apollinaire, Saint-Bonnet-en-Champsaur, Saint-Christophe-en-Oisans, Saint-Clément-sur-Durance, Saint-Eusebe-en-Champsaur, Saint-Firmin, Saint-Jacques-en-Valgodemard, Saint-Jean-Saint-Nicolas, Saint-Julien-en-Champsaur, Saint-Léger-les-Mélezes, Saint-Maurice-en-Valgodemard, Saint-Michel-de-Chaillol, Savines-le-Lac, Valbonnais, Valjouffrey, Vallouise, Vénosc, Villar-d'Arene, Villard-Notre-Dame, Villard-Reymond, Villar-Loubiere.


Pufr

Pufr je konjugovaný pár kyseliny a nebo zásady, který je schopný udržovat v jistém rozmezí stabilní pH po přidání silné kyseliny či zásady do systému. Pufry jsou obvykle směsi slabých kyselin a jejich solí, nebo směsi slabých bazí a jejich solí. Pufrační kapacita je maximální, pokud je koncentrace obou konjugovaných složek pufru stejná, tj. při pH rovném pKa pufru.


Okres Jičín

Okres Jičín je okresem v Královéhradeckém kraji. Jeho sídlem je město Jičín. Rozloha okresu je 886,63 km2, počet obyvatel je 77 306 osob. V okrese Jičín je 111 obcí, z toho 9 měst a 2 městyse.
V rámci kraje sousedí na východě s okresem Trutnov a na jihu s okresem Hradec Králové. Dále hraničí na jihozápadě s okresem Nymburk a na západě s okresem Mladá Boleslav Středočeského kraje, na severu s okresem Semily Libereckého kraje.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 886,61 km2, z toho:
Hvězdičkou označená maloplošná chráněná území se nalézají na území CHKO Český ráj.


Slaboproud

Slaboproud je běžný český slangový termín pro slovo elektronika. Zpravidla je jím míní ovládací elektrotechnika, tj. práce s běžným síťovým napětím 230 V~ a nižším.
Ke slovu slaboproud existuje také jakési antonymum - silnoproud. Zpravidla je výrazem silnoproud míněna silová elektrotechnika, tj. práce s běžným síťovým napětím 230 V~ a vyšším.


Josef Bryks

Plukovník Josef Bryks byl český voják a letec, hrdina československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.
Josef Bryks byl sedmým z celkem osmi dětí hanáckého rolníka Františka Brykse a jeho ženy Anny, rozené Nasvetrové. Vystudoval a odmaturoval na obchodní akademii v Olomouci a poté nastoupil na armádní školu pro jezdecké důstojníky v Košicích. Po jejím ukončení nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde v průběhu studia přestoupil na letecké oddělení. Po vyřazení v hodnosti poručíka se specializací leteckého pozorovatele sloužil nejprve v této funkci, posléze se však přeškolil na stíhacího pilota.
Za okupace pomáhal organizovat útěky československých pilotů do Polska. Oženil se s Marií Černou, jejich dcera však dva dny po porodu zemřela. Bryks sám po několika měsících civilního života uprchl do zahraničí. V Maďarsku byl ale zatčen, nějakou dobu vězněn a pak poslán na Slovensko. Vězněn byl pod falešným jménem, avšak pouze do té doby, než jeho žena, která po jeho útěku kolaborovala, odkryla jeho pravou identitu. Odtud záhy uprchl a přes Maďarsko, Jugoslávii. Řecko, Turecko a Sýrii se dostal do Francie. Zde nestihl zasáhnout do bojů a byl evakuován do Velké Británie.
Nejprve sloužil v 310. československé stíhací peruti RAF, po pár dnech byl ale pro nadbytek pilotů přemístěn mezi některé civilní a logistické složky britského letectva. Důvodem byl patrně fakt, že ze střední školy uměl perfektně anglicky, takže mu spolupráce s britskými piloty nedělala potíže. V dubnu 1941 nastoupil k 242. stíhací peruti. Spolu s ní prodělal výcvik na noční stíhací akce, ale posléze se účastnil denních leteckých akcí nad územím nepřítele. 17. června 1941 byl poblíž Lille sestřelen a po krátkém ukrývání byl zajat Němci.
Po svém zajetí byl Bryks, který zatajil svoji pravou identitu a vydával se za Brita, umístěn do zajateckého tábora. Nyní začínala jeho nejslavnější kariéra: 5× se pokoušel o útěk, dvakrát měl k němu opravdu blízko. Jednou se pokusil uletět s Messerschmittem Bf 109 modifikovaném na noční stíhání, podruhé uprchl a připojil se k polské Zemské armádě. Byl chycen a krutě mučen, v roce 1944 byla navíc prozrazena jeho skutečná totožnost, když britská strana poslala omylem Němcům doklad o jeho povýšení i s pravým jménem a národností. V roce 1945 byl osvobozen spojeneckými vojsky a prodělal několik operací kvůli řadě zranění, která v průběhu války utrpěl.
18. července 1945 se oženil Gerdrudou Rose, Angličankou a vdovou po letci, s níž si v zajetí dopisoval. 6. října 1945 se vrátil domů i se svou novou manželkou. Jméno jeho první ženy, která spáchala v roce 1945 sebevraždu, bylo vyryto do pomníku padlým odbojářům ve Velkém Meziříčí. Bryks nechal její jméno z pomníku promptně odstranit, což vyvolalo konflikt s jejím vlivným otcem, který byl komunista. Do kokpitu se vrátit nemohl kvůli svým zraněním a s nimi souvisejícími komplikacemi. Obdržel řadu vyznamenání, hodnost štábního kapitána a stal se učitelem angličtiny a teorie létání na Leteckém učilišti v Olomouci. Britové o něm natočili film Srdce v zajetí.
Ihned po Únoru odeslal svou rodinu zpět do Anglie, sám byl brzy poslán na dovolenou a poté zařazen do zálohy. Do jeho vždy příkladného služebního hodnocení napsal jeho nadřízený plukovník Václav Fuksa, že je nevyhovující pro svou politickou nespolehlivost a nepochopení ideologie lidovědemokratického zřízení.
3. května 1948 byl major Bryks zatčen pro přípravu útěku za hranice. Nejprve jej soudil vojenský soud, ten jej však shledal nevinným, neboť komunisté ještě neměli soudnictví dost pevně v rukou. Nové přelíčení před Státním soudem však již šlo podle plánu a Bryks byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 10 letům těžkého žaláře. Protesty jeho manželky, která z Británie posílala dopisy státním orgánům i představitelům, mimo jiné i jednomu z hlavních organizátorů monstrprocesů a čistek, generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánskému, byly marné.
Bryks prošel několika těžkými žaláři. V roce 1950 byl za přípravu vzpoury a útěku odsouzen k dalším dvaceti letům navíc. Ve vězení se choval vzpurně, držel protestní hladovky a odmítal se podřizovat vězeňskému režimu. Nakonec byl přesunut do jáchymovských dolů do dolu Rovnost v Ostrově nad Ohří. V roce 1955 zde krátkodobě „sekal dobrotu“, aby mohl z drobných odměn za práci na šachtách podporovat rodinu a starého otce, brzy však zjistil, že peníze nedostávají a vrátil se k rezistenci. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, začaly se u něj projevovat srdeční potíže, ovšem lékařská péče a léky mu byly soustavně odpírány. Zemřel na infarkt v noci z 11. na 12. srpna 1957. Jeho ostatky nebyly rodině vydány.
Po listopadu 1989 byl částečně rehabilitován a v roce 1991 in memoriam povýšen na plukovníka. V rodných Lašťanech mu byla 4. června 1994 odhalena pamětní deska. Česká televize o něm natočila dokumentární film. V roce 2004 mu byla udělena Cena města Olomouce za hrdinství a odvahu za 2. světové války - osobnost in memoriam. Dne 28. října 2006 mu byl in memoriam propůjčen Řád bílého lva vojenské skupiny II. třídy.
Po Josefu Bryksovi je pojmenována jedna z pražských ulic na sídlišti Černý Most II. a také jedna z ulic v Olomouci-Slavoníně.


Synchronicita

Synchronicita je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné časové setkání dvou nebo více událostí, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam.
Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal s podobou ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala subjektivní význam. Mezi synchronistní fenomény patří například i sny, které pak najdou korespondenci s nastalou událostí, nebo takzvané déja vu, pocit již viděného. O tyto jevy se opírají psychické představy osudu, neboť všechny vykazují nepravděpodobnost náhody.
Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o Rhineovy pokusy se zenerovými kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhádnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšné prekognici, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psýchy odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita. Navíc z pokusu odvodil myšlenku nezávislosti psychických dějů na prostoru a čase. Tato jeho koncepce synchronicity byla často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení. Jung nepřestával v této souvislosti zdůrazňovat fakt, že metodologie evropské vědy nemá přístup k chápání jednoty světa. Je příliš svázána se subjekt-objektovým rozdělením.
Analogii svého stanoviska našel Jung v čínské Knize proměn, jejíž německý překlad pořízený Richardem Wilhelmem opatřil předmluvou. Hexagram sestavený v určitou chvíli náhodným losem se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale také v kvalitě. Hexagram je podle Junga exponentem okamžiku, indikuje základní situaci, která převažovala v okamžiku jeho vzniku. Směrodatná je koincidence událostí. Fyzické i psychické události, které se vyskytly v jednom čase, jsou exponenty jedné a téže okamžité situace. Orákulum poskytuje pro náhodně vzniklé hexagramy odpovědi, které korespondují s psychologickým nastavením tazatele a jejichž smysluplnost je pravidlem. Do odpovědi je vtažena celá tazatelova osobnost.
Podobný synchronistický koncept promýšlel Jung s teoretickým fyzikem Wolfgangem Paulim. Podle tohoto konceptu se na kvantové úrovni spíše setkáváme se situacemi než experimentálně opakovatelnými kauzalitami. Myšlenka nečekané situace a koincidence mění dosavadní přísně konsekventní chápání fyzikálních jevů. Důležitá je zde i shoda v práci s elementy, jež tvoří látku skutečnosti


Sorrel

Sorrel je amatérský komiksový fanzin vycházející od roku 2001 v Ústí nad Labem. Založili jej čeští komiksoví autoři Dan Černý a Daniel Binko, kteří později založili lidskou sešlost Levá noha Arnošta Kunce. Doposud se v něm vystřídalo množství autorů, především amatérských kreslířů. Zaměřuje se především na čtenářské komiksy výhradně od českých autorů. Doposud vyšlo osm čísel.


Vlára

Vlára je řeka na jihovýchodní Moravě. Jedná se o nejvýznamnější moravskou řeku nespadající do povodí Moravy ani Odry. Vlára odtéká průsmykem v Bílých Karpatech na Slovensko, kde se vlévá do Váhu.
Vlára pramení ve Vizovických vrších nedaleko vrcholu Klášťov a protéká obcemi Drnovice, Vlachova Lhota, Vlachovice, Bohuslavice nad Vláří a Štítná nad Vláří-Popov. Ve městě Brumov-Bylnice přijímá levostranný přítok Brumovku a skrz Vlárský průsmyk odtéká na Slovensko, kde u Nemšové tvoří pravostranný přítok Váhu.


Krmné chrásty a natě

Krmné chrásty a natě jsou krmiva, která se vyznačují větším množstvím vody, dusíkatých látek, sacharidů a organických kyselin. Mají naopak méně hrubé vlákniny než jiná přírodní krmiva. Nevýhodou je vyšší obsah kyseliny šťavelové, která působí projímavě. Proto se k těmto krmivům přidává krmný vápenec, aby se zneutralizovaly účinky této kyseliny. Nejvýznamnějšími chrásty jsou chrást cukrové řepy, krmné řepy, tuřínu, batátů a manioku. Nejvýznamnějšími natěmi jsou nať topinamburu, manioku, okopaniny Colocasia esculenta, mrkve a šáchoru jedlého.
Cukrová řepa, resp. její skrojky a chrást se krmý tam, kde mechanizace zanechává tyto odpady na poli po sklizni. Současná moderní mechanizace však obsahuje drtiče, které tyto výživářsky cenné zbytky drtí. Jsou tedy využity jako zelené hnojivo. Obsahují 12 % sušiny a 2 % stravitelných dusíkatých látek.
Čekanková nať má podobné vlastnosti jako řepné skrojky. Dobytek ji ale nepřijímá. Ve vyšších dávkách může stejně jako vojtěška způsobovat hořknutí mléka.
Listy manioku obsahují 25 % sušiny a 11,6 % bezdusíkatých látek výtažkových. Zkrmuje se v tropech a subtropech, ale i v mírném pásu kam se dováží sušené.
V rozvojových zemích se v extrémních případech zkrmuje i bramborová nať. Problémem je vysoký opsah solaninu, který způsobuje průjmy, koliky a záněty. Proto se musí zkrmovat v malých dávkách.


Národní observatoř Kitt Peak

Kitt Peak National Observatory je astronomická observatoř nacházející se na 2096 m vysokém vrcholu v Pohoří Quinlan ve Spojených státech Amerických, stát Arizona. Tato astronomická observatoř je součástí americké National Optical Astronomy Observatory, ovšem některé z jejích teleskopů patří do majetku University of Arizona's Steward Observatory. Se svými 23 teleskopy je KPNO největší a nejrůznorodější „sbírkou“ optických teleskopů na světě.
Místo pro stavbu této observatoře bylo zvoleno v roce 1958 pod záštitou Národní vědecké nadace a řízení bylo svěřeno Asociaci univerzit pro astronomický průzkum. Roku 1982 byla založena National Optical Astronomy Observatory aby se celkově zefektivnilo vedení tří optických observatoří - Kitt Peak, zařízení na Kitt Peaku, které spadají pod správu National Solar Observatory a Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Pozemky, na kterých Observatoř Kitt Peak leží, jsou pronajaty od Nadace Tohono O'odham, která si účtuje 0,25 USD za jeden akr ročně. V roce 2005 však Nadace Tahono O´odhan vznesla proti Národní vědecké nadaci žalobu za účelem zastavit další rozšiřování zařízení na detekci gamma záření do posvátných míst, kde se nachází Gardens of the Sacred Tohono O'odham Spirit I'itoi, která je též součástí vrcholu Kitt.
K základnímu vybavení patří: 4m teleskop Mayall, 3,5 metrový teleskop WIYN a další 2,1 m; 1,3 m; 0,9 m a 0,4 m reflektorové teleskopy. McMath-Piercův solární teleskop, který rovněž patří k vybavení observatoře, je největším zařízením svého druhu na světě. Nachází se zde také radioteleskop náležící Národní radioastronomické observatoři, který však byl roku 2002 vyřazen z provozu.
Tato observatoř je také známá tím, že se zde nachází první teleskop, který byl určen pro hledání asteroidů v blízkosti Země a k výpočtu pravděpodobnosti jejich srážky se Zemí.


Choteč

Choteč je obec v Královéhradeckém kraji, asi 12 km východně od Jičína a 5 km západně od Lázní Bělohrad, v nadmořské výšce 310 m. Ve 118 domech žije 188 obyvatel. Katastrální území zaujímá 608 ha. PSČ je 507 81.
První písemná zmínka o vsi se datuje přibližně k roku 1356. Z historických památek v Chotči stojí za zhlédnutí na hřbitově postavený kostel sv. Mikuláše a naproti v zahradě stojící novorenesanční objekt bývalé fary. Ten v sobě skrývá jádro někdejší chotečské tvrze, která zde stála v 16. století. Ve sklepě se zachovala profilovaná ostění, zbytek portálu a deska s datem 1562. Rovněž přilehlé hospodářské stavení pochází ze 16. století. Tvrz dal v roce 1562 postavit Mikuláš Kule z Chotče. Majitelé se často střídali, až roku 1644 získal Choteč pavlánský klášter v Nové Pace. Pavláni tvrz v polovině 18. století přestavěli na barokní zámeček, který po zrušení řádu v roce 1789 sloužil jako fara. Koncem 19. století byl zbořen a nahrazen dnešní budovou. V Chotči se dochovalo také několik lidových roubených domů s vyřezávanými lomenicemi. V obci je umístěna pamětní deska místního rodáka, hudebního skladatele a varhaníka, Jana Křtitele Kuchaře.
V současnosti je Choteč známa především díky nohejbalovému uskupení Kajmani Choteč.


Seznam planetek 105501-105750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Nikeforos III. Botaneiates

Nikeforus Botaneiates byl dux thematu Anatolikon, který vedl vzpouru v Malé Asii proti císaři Michaelovi VII. zajistil jsi podporu Seldžucké říše a s jejich pomocí se mu podařilo obsadit Nikáju, odkud po té vtáhl do Konstantinopole, kde se dal korunovat jako císař Nikeforos III.
Císař musel porazit svého soupeře na Balkáně Nikefora Bryennia. Avšak po jeho porážce se objevili noví soupeři. Základy říše otřásalo jedno povstání za druhým, říše pustla a chudla. Velkou roli při potlačení těchto povstání měl generál Alexios I. Komnenos, synovec dřívějšího císaře Izáka I.. Císař se proto začal obávat, že ho Alexios svrhne a proto se pokusil zbavit ho jeho vlivu, Alexios se svými příbuznými však opustili císařské hlavní město a začali kolem sebe shromažďovat příslušníky nejmocnějších byzantských rodů, mezi nimi hlavně rodu Duků, s jejichž členkou se oženil. Alexios pak společně s bratrem vytáhli proti Konstantinopoli a roku 1081 výtězně vstoupili do města. Tím na trůn nastoupila dynastie Komnenovců, kteří naposledy učinili z Byzantské říše velmoc.


Českomoravská myslivecká jednota

Českomoravská myslivecká jednota je nejvýznamnější myslivecká organizace Česka. Hlavními úkoly, kterými se zabývá ČMMJ, jsou rozvoj myslivosti a ochrana přírody. Důležitá je také spolupráce s orgány územní samosprávy ve věcech, které se týkají myslivosti a ochrany přírody.
ČMMJ byla založena v roce 1923 sloučením řady tehdy existujících mysliveckých spolků. V r. 1961 dochází k sjednocení Československé myslivecké jednoty a Zvëzu poĺovníckých ochranných sdružení na Slovensku v Československý myslivecký svaz. Po vzniku samostatné České republiky opět dochází k rozdělení těchto dvou spolků.
ČMMJ má mnoho dalších aktivit. Stará se o přípravu nových adeptů pro výkon myslivosti a následně provádí zkoušky, sdružuje mnoho různých klubů, stará se o kontakt se zahraničními spolky atd.


Letiště London Heathrow

Letiště Heathrow je letiště sídlící na západě Londýna, v městské části Hillingdon. Heathrow je podle počtu odbavených cestujících nejvytíženější letiště v Evropě, po letištích Hartsfield-Jackson v Atlantě a O'Hare v Chicagu třetí na světě; díky velkému počtu zahraničních letů je ale podle počtu odbavených zahraničních cestujících největší na světě.
Heathrow začalo fungovat jako letiště vlastněné společností Fairey Aviation v 30. letech 20. století, nejprve ve zkušebním provozu. Jméno pochází z názvu obce Heath Row, která stála zhruba tam kde je nyní odbavovací hala číslo 3 a byla zbořena z důvodu stavby letiště. Letiště neodbavovalo komerční lety a hlavním letištěm Londýna byl Croydon Airport.
V roce 1944 bylo Heathrow začleněno pod ministerstvo dopravy, později 1. ledna 1946 pod úřad pro civilní letectví. Prvním civilním letem v tento den byl let do Buenos Aires s mezipřistáním v Lisabonu pro doplnění paliva.
Letiště bylo otevřeno pro plný civilní provoz 31. května 1946. Od roku 1947 mělo Heathrow tři přistávací dráhy a tři další byly ve výstavbě. Tyto starší dráhy byly stavěny pro letadla s pístovými motory, byly krátké a měly různou orientaci tak, aby umožňovaly vzlétnout a přistát letadlům při různém směru větru.
První nová dráha byla slavnostně otevřena, za účasti královny Alžběty II., v roce 1953. Královna také v roce 1955 slavnostně otevřela první odbavovací halu. Krátce nato byla uvedena do provozu i další odbavovací hala. Odbavovací hala číslo 1 byla otevřena v roce 1968. Koncentrace odbavovacích hal v centru letiště se stala překážkou rozšíření letiště.
V roce 1977 byla prodloužena trasa metra Piccadilly Line až k letišti Heathrow a tím bylo umožněno spojení do centra Londýna v době pod jednu hodinu.
Odbavovací hala číslo 4 byla postavena mimo tři původní haly na jih od jižní přistávací dráhy. Hala byla uvedena do provozu v roce 1986 a stala se sídlem nově privatizovaných British Airways. V roce 1987 britská vláda privatizovala Britskou správu letišť, která zahrnovala sedm britských letišť, včetně Heathrow.
V současné době má letiště 4 odbavovací haly pro pasažéry a jednu odbavovací budovu pro nákladní dopravu, odbavovací hala číslo 5 je ve výstavbě.
Původně mělo letiště šest přistávacích drah, ve třech párech, s různou orientací s odbavovacími halami v centru. V současnosti má Heathrow pouze dvě paralelní dráhy, obě s dostatečnou délkou pro přistání moderních letadel. Ministerstvo dopravy schválilo záměr výstavby třetí přistávací dráhy dostatečné délky orientované ve směru východ-západ, včetně plánu na zboření některých obytných budov.
Heathrow je dosažitelné z blízké dálnice M4 a M25. U letiště jsou parkovací plochy pro krátkodobé a dlouhodobé parkování.
Dostupnost městskou hromadnou dopravou je dostatečná se třemi stanicemi metra a dvěma zastávkami linky Heathrow Express.
Nová odbavovací hala číslo 5 byla dostavěna v březnu roku 2008 a v plném provozu má být v roce 2015. Po jejím zprovoznění je Heathrow schopno odbavit 90 miliónů pasažérů za rok oproti předchozímu limitu 65 miliónů.
Podle rozhodnutí britské vlády má být vybudována do roku 2020 třetí přistávací dráha s délkou umožňující provoz moderních letadel. U této dráhy se předpokládá výstavba nové odbavovací haly číslo 6.


Stanislav Gross

Po maturitě na SPŠ dopravní v Praze, v roce 1988 krátce pracoval jako elektromechanik – kandidát strojvedoucího v Lokomotivním depu Praha-Vršovice. Po vykonání základní vojenské služby v Olomouci v letech 1988 až 1990 se zapojil do politiky, v níž tak působil bez delší praxe, což bylo předmětem kritiky jeho protivníků. V letech 1993 až 1999 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze; na PF Západočeské univerzity v Plzni získal titul JUDr. Jeho kritici ho obviňují, že nevystudoval zcela regulérně, jeho diplomová práce Vývoj českého bankovnictví v transformačním období například měla pouhých 33 stran. Rovněž je o něm známo, že vůbec neumí německy a tento jazyk ve svých životopisech neuvádí, ačkoliv na právech udělal zkoušku z němčiny, která je velmi náročná.
V roce 1989 vstoupil do obnovené sociální demokracie a ještě v roce 1990 byl zvolen předsedou Mladých sociálních demokratů, jímž byl do roku 1994. Roku 1992 byl zvolen do České národní rady, z níž se po rozdělení Československa stala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Od 17. ledna 1995 byl předsedou poslaneckého klubu ČSSD, jímž zůstal i po dalších dvojích volbách; po volbách roku 1998 byl i místopředsedou Poslanecké sněmovny. Od 20. ledna 1996 působil jako odborný mluvčí ČSSD pro resort bezpečnosti, současně byl členem předsednictva ÚVV ČSSD. 5. dubna 2000 byl jmenován ministrem vnitra ČR ve vládě Miloše Zemana; stejné ministerstvo řídil i ve vládě Vladimíra Špidly 2002-2004, jejímž byl 1. místopředsedou. Na XXX. sjezdu ČSSD v dubnu 2001 byl zvolen statutárním místopředsedou ČSSD a v březnu 2003 potvrzen, po Špidlově odstoupení na konci června 2004 tak převzal vedení strany. Na XXXII. sjezdu ČSSD 26. března 2005 byl zvolen předsedou.
Po Špidlově demisi prezident České republiky Václav Klaus 2. července 2004 pověřil Grosse sestavením nové vlády a 26. července ho jmenoval premiérem jakožto nejmladším v historii země. Vláda Stanislava Grosse byla jmenována 4. srpna 2004, důvěru Poslanecké sněmovny získala 24. srpna. 21. září se spolu s dalšími ministry vzdal poslaneckého mandátu.
V říjnu 2004 na Grosse byla spáchána tzv. Google bomba na slovní spojení „Velký bratr“.
Na konci ledna 2005 deník Mladá fronta DNES zkritizoval Grosse za nejasný zdroj financování jeho bytu v Praze za 4,2 mil. Kč. Za svá vysvětlení o údajné půjčce přes nemajetného příbuzného byl všeobecně kritizován médii, českou pobočkou Transparency International a interpelován ODS v parlamentu.
Byl rovněž kritizován za to, že jako ministr vnitra založil několik policejních týmů podřízených přímo sobě s nejasným účelem.
Ve stejném období týdeník Respekt upozornil na to, že firma vlastněná Šárkou Grossovou koupila dům za 5,9 mil. Kč; vysvětlila to nespecifikovaným úvěrem. Dále upozornil Respekt na spojení Grossových s Libuší Barkovou vlastnící a provozující nevěstinec.
Na internetu se objevila petice vyzývající ke Grossovu odvolání, právní podklad jejích požadavků byl ovšem sporný. V březnu 2005 se konaly demonstrace za Grossovo odstoupení v Brně a Praze.
Pod rostoucím tlakem koaličních partnerů, zejména KDU-ČSL a jmenovitě Miroslava Kalouska, Gross několikrát prohlásil, že „odstupuje“, jen aby svá prohlášení vzápětí odvolal.
V polovině dubna 2005 vedla jednání koalice k první z dohod, které měly zaručit existenci koalice vedené ČSSD do voleb 2006. Následníkem Grosse v navrhovaném „novém“ sestavení vlády, do které se navrátili i někteří krátce předtím odstoupivší ministři, se původně měl stát Jan Kohout, podle zpráv médií vybraný Grossem. Krátce nato se ale ukázalo, že Gross k jeho nominaci neměl podporu vedení ČSSD nebo ji ztratil.
Koncem dubna vedla další jednání ke skutečné demisi Grosse a určení jeho následníka Jiřího Paroubka.
Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD 24. září 2005 Gross oznámil, že rezignuje na funkci předsedy ČSSD a nebude kandidovat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny.
V prosinci 2005 poprvé a v červnu 2007 podruhé policisté kauzu odložili, když dospěli k závěru, že Gross se při nákupu bytu na pražském Barrandově nedopustil krácení daní ani jiného trestného činu či přestupku.
Od svého odchodu z politiky pracuje jako koncipient v advokátní kanceláři Eduarda Bruny. 18. března 2008 neuspěl u advokátní zkoušky. Zkoušky složil napodruhé 16. prosince 2008, byť se značnými problémy.
V září 2007 odhalil týdeník Euro, že se Stanislav Gross stal 31% vlastníkem firmy Moravia Energo. Vzhledem k tomu, že zisky společnosti byly 126 a 100 milionů v roce 2005 a 2006, hodnota společnosti, asi desetinásobek ročního zisku, pravděpodobně přesahuje jednu miliardu Kč a Grossův podíl je tedy asi 300 milionů Kč. Gross argumentoval, že jako soukromá osoba má právo na soukromí a že koupil podíl od Roberta Sýkory za velmi malou částku, asi 30 milionů Kč, které si půjčil. Protikorupční policie započala vyšetřování.
Později vyšlo najevo, že akcie koupil od Roberta Sýkory, bývalého náměstka ministra průmyslu, za 21 milionů Kč, který se jich chtěl zbavit kvůli sporům s majoritním akcionářem Tomášem Chrenkem. Peníze na nákup akcií si půjčil. Když po Grossovi chtěli věřitelé splatit část dluhu, zachránil jej Richard Kučík půjčkou 13,5 milionu. Akcie potom prodal Pavlu Krúpovi za 100 milionů korun. Sérií několika zcela legálních kroků tak Gross získal mnoho desítek miliónů Kč, tudíž svou investici dokázal během krátké doby zhodnotit téměř 10×. Vzniká zde samozřejmě podezření, že ve skutečnosti veškeré transakce bývalého politika byly pouze krycí manévr, kterým chtěl Gross legalizovat černé peníze fakticky získané již během svého působení v politice. Poslanci ČSSD žádali po Grossovi uspokojivé vysvětlení, avšak k tomu se Gross stále a znovu neodhodlal. Případ nyní šetří policie.


Múzy

Múzy - jsou v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jsou to bohyně všeho umění.
Pro současníka jsou dějepisectví a astronomie rozhodně víc vědy než umění, naopak to viděli staří Řekové. Oni prý chápali sochařství a malířství spíše jako řemeslo. Zajímavé jsou také počty Múz, někdy jich bylo uvedeno pouze sedm, jindy dokonce jenom čtyři nebo tři. Někdy se také mluví jenom o Múze, jako by se jednalo o jedinou postavu. V nejstarších textech jsou uváděny tři zcela odlišné Múzy jménem Meleté - „Pečlivost“, Mnémé - „Paměť“ a Aoidé - „Zpěv“.
Vystupovaly většinou ve sboru. Je jim zasvěcen vavřín, včela a cikáda, symbol věčného zpěvu. Byly ušlechtilé a krásné jako bohyně, žily s bohy na Olympu, ale také pobývaly u pramenů v Boiótii či na Parnasu. Bylo samozřejmé, že milovaly tanec a zpěv, který obveseloval bohy i Múzy samotné. Z bohů nejbližší jim byl Apollón, ale ochraňovali je všichni, s výjimkou boha války Area, ten se k nim choval velice nerudně.
Působily vždy blahodárně, přinášely harmonii, pomáhaly novým osadníkům najít klid a domov. K lidem byly laskavé a příjemné, zejména k básníkům, hercům, pěvcům i dramatikům, ti všichni byli jejíich oblíbenci. Propůjčovaly jim posvěcení básnické a umění věštecké. Ovšem jenom do té doby, kdy je někdo urazil nebo se nad ně chtěl povyšovat. Tak se vypráví, že vzaly hlas, sluch i zrak pěvci Thamyrovi, který se chlubil, že je v jakési soutěži porazil. Nejvyšší bůh Zeus zase zahubil thráckého krále Pyrénea, který se chtěl Múz zmocnit.


Opel Zafira

Prostorný Opel Zafira je kompaktní sedmimístný MPV vyráběný koncernem General Motors, jehož součástí je závod Opel již od roku 1931.
Zafira má 7 sedadel uspořádaných ve třech řadách, přičemž zadní řada sedadel může být sklopena, čímž se zvětší zavazadlový prostor. Výroba vozu byla zahájena v lednu 1999 a do roku 2003 zůstal bez vzhledových změn. Po následném faceliftu byla v roce 2005 představena druhá generace. Pod kapotou zafiry lze nalézt celou řadu pohonných jednotek.
Zafira dnes patří na trhu s ojetými vozy mezi nejžádanější MPV.
Zafira je dodávána s řadou motorů převzatých z modelu Opel Astra.


Audrey Hepburn

Audrey Hepburnová vlastním jménem Audrey Kathleen van Heemstra Hepburn-Ruston, zkráceně Audrey Ruston, byla americká herečka nizozemsko-britského původu, jedna z nejznámějších tváří filmového plátna druhé poloviny 20. století, nositelka cen Oscar, Tony, Emmy i Grammy.
Ačkoliv se narodila v Bruselu, své dětství strávila kvůli válce v mnoha zemích Evropy – Anglie, Holandsko. Její maminka pocházela z velmi staré a významné holandské rodové šlechty, příjmení Hepburn pak pochází od skotských šlechtických předků jejího otce Josepha Rustona.
Původně chtěla být tanečnicí a baletu se také plně věnovala. Později získala stipendium na prestižní baletní škole v Londýně, kam se s maminkou po válce přestěhovala. Brzy však zjistila, že kvůli své tělesné výšce nemůže s kariérou tanečnice počítat. V baletním souboru si jí ale všimli muzikáloví a filmoví producenti a Audrey brzy získala své první malé role v nevýznamných britských filmech. V roce 1951 na popud francouzské spisovatelky Colette přijala nabídku na titulní roli broadwayské show Gigi a poprvé opoustila evropský kontinent a odjela do USA.
Prakticky současně s tím také přišel druhý zásadní zlom její herecké kariéře v podobě hlavní role v novodobé filmové pohádce Prázdniny v Římě, která Audrey Hepburn vynesla do hvězdné společnosti. Za tento film také získala v roce 1954 cenu americké filmové akademie – Oscar. V témže roce 1954 krátce na to také získala prestižní divadelní ocenění Tony za roli Ondiny ve stejnojmenné brodwayské divadelní hře. Od té doby se objevovala v nejklasičtějších dílech kinematografie jako jsou například:
…a mnoha dalších. Svou poslední filmovou roli ztvárnila ve svých 60 letech ve Spielbergově Navždy.
Ačkoliv sama Audrey nikdy netrpěla vážnou formou anorexie, její nízká tělesná váha narušovala umělecký i osobní život. Pro mnohé představovala nový typ krásy, její útlý vzhled často řídil vývoj módy a dodnes zůstává nedostižným symbolem elegance, idolem osobního šarmu, noblesy i charisma, jakož i svérázným prototypem nevšední krásy, inteligence a mimořádné oduševnělosti. Toto vše se ale v její útlé osobě dosti vzácně snoubilo s velkým hereckým a pohybovým nadáním do nenapodobitelného originálu, který dodnes obdivují miliony filmových a televizních diváků na celém světě. Kromě toho řádně porodila a úspěšně vychovala dva své syny, nakonec se stala velmi úspěšnou i v té nejkrásnější životní roli každé ženy, tedy v roli matky.
V osmdesátých letech, v posledních letech svého života, se věnovala především práci pro humanitární organizace. V roce 1987 se stala oficiálním velvyslancem dobré vůle UNICEF. Cestovala do rozvojových zemí, například do Somálska, kde se snažila pomáhat hladovějícím dětem.
20. ledna 1993 umírá ve švýcarském Tolochenaz na rakovinu, kde je také pochována.
Audrey Hepburn bývá dost často omylem zaměňována s jinou vynikající americkou filmovou herečkou Katharine Hepburn. V minulosti také novináři velice usilovně pátrali zdali obě vynikající filmové hvězdy nejsou alespoň vzdáleně příbuzné, tuto okolnost se ale nepodařilo nikdy spolehlivě a věrohodně dokázat i když fakticky možné to je, neboť obě herečky měly skotské předky.
Poznámka : zkratka BAFTA představuje Britskou televizní a filmovou akademii


Milujme se

Milujme se je romantická hudební komedie s Marilyn Monroe a Yvem Montandem v hlavní roli, z níž pochází mnoho známých písní interpretovaných Marilyn i Montandem.


Vasilij Kandinskij

Vasilij Vasiljevič Kandinskij také Wassily Kandinsky nebo Kandinský, rusky ??????? ?????????? ?????????? byl ruský malíř, grafik a teoretik umění, který později žil a pracoval v Německu a ve Francii. Bývá považován za autora prvního abstraktního obrazu.
Kandinský se narodil v zámožné obchodnické rodině, která se brzy odstěhovala z Moskvy do Oděsy. Po maturitě studoval v Moskvě práva, ekonomii a etnologii a roku 1892 začal učit právo na Moskevské univerzitě, vedle toho však stále maloval. Roku 1889 podnikl výpravu na severní Ural, kde studoval právní systém syrjanských kmenů. Neobyčejně ho zaujaly geometrické a abstraktní malby na jejich bubnech, což se zřetelně projevilo na jeho obrazech.
Od roku 1896 studoval umění v Mnichově, kde roku 1901 založil s přáteli skupinu Falanx. Roky 1906 a 1907 strávil v Sevres ve Francii, kde se přiklonil k expresionismu, od roku 1908 žil v bavorském Murnau a seznámil se také s teosofem R. Steinerem, který ho silně ovlivnil. 1909 založil společně se svou družkou G. Münterovou, s A. Javlenským, A. Kubínem a dalšími "Nový umělecký spolek"; Kandinskij však v té době začal malovat své první abstraktní obrazy, takže se roku 1911 s skupinou rozešel a založil skupinu „Modrý jezdec“. 1912 vydal velice vlivnou knihu „O duchovnosti v umění“.
Když vypukla První světová válka, uprchl s Münterovou do Švýcarska a odtud sám do Ruska, kde byl profesorem na uměleckých školách. Ruská revoluce jej připravila o značný zděděný majetek a protože brzy začala omezovat i uměleckou svobodu, přijal rád pozvání W. Gropia a stal se učitelem v Bauhausu ve Výmaru, v Dessau a v Berlíně. V této době se i pod vlivem ruského konstruktivismu v jeho obrazech definitivně prosadily geometrické struktury.
1924 založil spolu s L. Feiningerem, s Paulem Klee a s A. Javlenským skupinu „Modrá čtyřka“ a 1928 získal německé občanství. Roku 1930 se v Dessau setkal s americkým milionářem Guggenheimem, který právě zakládal sbírku „ne-objektivního“ malířství, pozdější Guggenheimovo museum, kde postupně vznikla sbírka více než 150 Kandinského obrazů.
Když nacisté roku 1933 Bauhaus zrušili, odešel do Francie, kde 1939 získal občanství, dokončil svůj poslední velký obraz „Kompozice X.“ a roku 1944 zemřel. V roce 1937 zabavili nacisté 57 jeho obrazů v německých muzeích a řadu z nich vystavili na ostudné výstavě „zvrhlého umění“.


Digitální zoom

Digitální zoom je funkce využívaná především elektronickými přístroji pro elektronické přiblížení obrazu. Tato funkce je využívána v případě, že zamýšlený snímaný objekt je velmi daleko a pro jeho přiblížení nedostačuje optická soustava daného přístroje. V tom případě pak přístroj může provádět přiblížení obrazu, provedením výřezu obrazu o jistou část a zvětšení na původní velikost v reálném čase.
Funkce digitální zoom využívaná v přístrojích je softwarová funkce, která provádí výřez obrazu, jeho zvětšení na původní velikost - tzv. interpolaci.
Výhoda digitálního zvětšení je převším v ceně, protože osazení kamery či fotoaparátu optikou o požadovaném zvětšení stojí výrazně více než elektronická funkce v podobě firmware přístroje a příslušně výkoného procesoru, který bude zvětšení provádět v reálném čase.
Nevýhodou toho všeho je v tom, že zvětšovat získaný obraz nelze donekonečna a již po zvětšení obrazu o cca 1/5 až 1/4 ztrácí výsledný obraz na kvalitě a ostrosti. Pokročilejší funkce digitálního zoomu, se snaží při digitálním zoomu obraz doostřit ale výsledný obraz nikdy nebude tak kvalitní jako při optickém přiblížení.


Autotransfúzní poloha

Protišoková a autotransfúzní poloha způsobuje gravitační přesun krve ve velkých žilách směrem k srdci a zlepšuje tak průtok krve důležitými orgány. Hlava a srdce jsou níže než zbytek těla. Lékařský název je Trendelenburgova poloha, v první pomoci je často nazývaná protišoková.
Samotným nadzdvihnutím nohou však přesuneme k srdci asi 0,5 litru krve. Při úrazu lze položit postiženého na tvrdou podložku a tu poté nadzvednout tak, aby nohy postiženého byly výš než hlava a aby podložka svírala s podlahou úhel cca 30°, můžeme též improvizovat a využít terénních nerovností. „Vylepšením“ této protišokové polohy je poloha autotransfuzní, při níž leží postižený na zádech a ruce a nohy má zvednuty tak, aby byly pokud možno kolmo na podlahu.


Pecka

Městys Pecka leží v členité krajině Podkrkonoší v severovýchodní části okresu Jičín nad potokem Javorka. Obec samotná má kolem 800 obyvatel. Spolu s místními částmi má téměř 1300 obyvatel. Pecka je oblíbeným místem pro rekreaci. Romantické okolí s mírným kopcovitým a lesnatým terénem skýtá vhodné prostředí pro turistické výlety po celý rok.
Původ jména je odvozen od kopce, který svým tvarem připomíná pecku. V minulosti však městečko se nazývalo „městečko pod Peckou“, kdežto hrad nesl jméno „na Pecce“
První zmínka o osadě pochází z roku 1322 a již o šedesát let později byla osada Pecka povýšena na městečko. Městečku bylo uděleno právo na pořádání tří výročních trhů. Za třicetileté války však bylo městečko vydrancováno císařským vojskem a vzápětí vypáleno Švédy. Další pohroma jej stihla roku 1830, kdy vyhořel i hrad, který již nebyl obnoven v původním rozsahu a následně zpustl. Teprve roku 1940 byly započaty práce, které částečně hrad zachránily. Roku 1833 povýšil Ferdinand II. na přímluvu převora kartouzského kláštera Filipa Buschka městečko na město a přidělil mu znak.
Roku 1890 bylo město začleněno do jičínského hejtmanství, okres Nová Paka. Měl 197 domů, 1322 českých obyvatel. Ve městě byla radnice, pětitřídka, četnická stanice, poštovní úřad, občanská záložna, mechanická pila, mlýn, výrobna člunků a výrobna rukodílného bavlněného zboží. Svěřený statek s pivovarem a myslivnou měl v držení kníže Karel Trauttmansdorff.
Opodál města stály klimatické lázně „V lázních“, které v současné době již nenajdeme. Ještě dnes najdeme v městečku několik původních roubených stavení a přímo v obci se nachází barokní kostel sv. Bartoloměje, který byl původně dřevěný, a který byl roku 1603 byl nahrazen kamenným. Jeho dnešní podoba pochází z let 1748 až 1758, kdy byl přestavěn.


Pažitka pobřežní

Pažitka pobřežní je druh jednoděložné rostliny používané i jako zelenina z čeledi česnekovitých. Z botanického hlediska patří do rodu česnek.
Jedná se o vytrvalou trsnatou rostlinu, na bázi s poměrně malou cibulí, zpravidla do 1 cm v průměru. Stonek je gracilní, do asi 1/3 krytý pochvami listů, trubkovitý, dotý. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele jsou celokrajné, trubkovité, cca 2-6 mm v průměru, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel. Květenství je podepřeno 2 listeny, které jsou vytrvalé, kopinaté až široce vejčité a přibližně stejné. Pacibulky v květenství chybí. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků bledě nachové až fialové, vzácně bílé, barvy. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka.
Pažitka je cirkumboreální druh. Vyskytuje se přirozeně v Evropě včetně ČR, v Asii i v Severní Americe, kromě toho je na četných místech zplanělá z kultury. Jedná se o druh značně variabilní.
Přirozeně se pažitka vyskytuje na vysokohorských prameništích v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Dále jsou to i nížiny, podél některých řek v Čechách, např. u Labe, Vltavy, Berounky nebo Sázavy a také na vrchu Klíč u Nového Boru. Ale najdeme ji i jinde jako zplanělou ze zahrádek.
Vysokohorské rostiny se trochu liší od nížinných proto byly popisovány jako samostatný poddruh pažitka pobřežní horská či pažitka pobřežní sibiřská. Nížinné byly popisovány jako pažitka pobřežní pravá. Ale rozdíly jsou dost malé, proto někteří botanici taxonomickou hodnotu těchto subspecií zpochybňují.
Pažitka je oblíbenou naťovou zeleninou, často se krájí na chleba nebo do polévek. Obsahuje hodně vitamínů, zvláště B2 a C.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Batolit

Batolit je v geologii horninové těleso, které vzniklo utuhnutím magmatu pod zemským povrchem, tzn. jedná se o intruzivní vyvřelinu. Jeho mocnost je značná. Tvar je závislý na charakteru horniny, do níž tavenina proniká. Nemá vytyčenu spodní hranici, jeho šířka roste s hloubkou.


Pete Sampras

Pete Sampras je bývalý profesionální americký tenista. Jedná se o jednoho z nejúspěšnějších tenistů v celé historii tohoto sportu.
V letech 1993 až 2000 se Sampras opakovaně vyskytoval na 1. místě mezinárodního žebříčku ATP a dodnes drží rekord v počtu týdnů, které na této pozici strávil. Za svou kariéru vyhrál celkem 64 turnajů ATP ve dvouhře, z toho 14 grandslamových:
Nepodařilo se mu nikdy vyhrát French Open, protože jeho útočnému stylu hry vyhovovaly spíše rychlejší povrchy než antuka. Na tomto turnaji se dostal nejdále do semifinále v roce 1996.


Vulci

Vulci nebo Volci bylo etruské město ve dnešní provincii Viterbo severně od Říma ve střední Itálii.
Název Vulci nesl rovněž zdejší kmen Etrusků. Jednalo se o jeden z dvanácti etruských městských států, z nichž se zformovala etruská liga. Patronkou města byla bohyně Turan.
Po porážce od Římanů byli Etruskové asimilováni, město ztratilo svůj původní význam a zaniklo. Z toho důvodu na místě Vulci nikdy nebylo vybudováno nové město.
V roce 1828 zde byla objevena rozsáhlá nekropole, v níž bylo nalezeno více než 15 000 hrobek. Nejznámější z nich je Tomba François objevená v roce 1857. Zdejší fresková výzdoba je dnes vystavována v Museo Torlonia v Římě.


August II. Silný

Friedrich August I., známý jako August Silný byl saským kurfiřtem. Původně evangelického vyznání, 1. června 1697 konvertoval ke katolictví. Poté, co byl 26./27. června 1697 ve Varšavě zvolen a poté 15. září 1697 v Krakově korunován za polského krále, nazývá se August II. Silný. Své přízvisko "silný" dostal s ohledem na svou tělesnou sílu; aby to obhájil, nechal si zaprotokolovat, že 15. února 1711 přelomil holýma rukama koňskou podkovu.
Pocházel z rodu Wettinů a byl druhým synem kurfiřta Jana Jiřího III. Tělesným vzrůstem patřil k nejvyšším a nejsilnějším princům své doby a jako panovníkův mladší syn viděl své uplatnění ve vojsku různých evropských států. Po předčasné smrti svého bratra nastoupil na saský trůn a postavil se do čela císařské armády v boji proti Turkům v Uhrách, neúspěch ho však přiměl vzdát se vojenské kariéry.
O to více se snažil zapojit do evropské politiky, uzavřel s císařem spojenectví proti Francii a proti francouzkému kandidátovi také v červnu 1697 dosáhl polské koruny. Jako polský král uzavřel spojenectví s ruským carem Petrem Velikým a s Dánskem proti švédskému králi Karlu XII. a zapojil se do tzv. severní války.
Katastrofální porážka, kterou od švédského krále utrpěl, ho však na čas zbavila polského trůnu, který dostal zpět pouze proto, že zasáhlo ruské vojsko. Ani po ukončení severní války nedokázal stabilizovat situaci v zemi a Polsko, postupně se propadající do anarchie, se stalo pouhou přítěží, nákladnou cenou za lesk královské koruny.
V Sasku se August II. snažil, na rozdíl od Polska, vládnout absolutisticky, ale jeho přehnané nároky na stavební činnost a pořádání dvorských slavností přesně podle nedostižného francouzského vzoru zemi ekonomicky naprosto zruinovaly.


Bujumbura

Bujumbura je hlavní a zároveň největší město afrického státu Burundi. Leží u jezera Tanganika, kde je i přístav. Je zde rozvinutý rybolov, potom káva a kůže. V okolí se těží také zlato. Leží v nadmořské výšce okolo 794 metrů. V roce 2005 zde žilo okolo 187 297 obyvatel. Zeměpisné souřadnice jsou 3°23' jižní šířky a 29°22' východní délky.Pozor na wikipedii, každý si může napsat co chce.Nevěřte všemu.


Rod Blagojevich

Milorad „Rod“ R. Blagojevich je americký právník a demokratický politik srbského původu, bývalý guvernér státu Illinois.
Absolvoval studium práv na Northwestern University a Pepperdine University. V letech 1997 až 2003 byl členem Sněmovny reprezentantů a od ledna 2003 do ledna 2009 byl guvernérem státu Illinois.
Krátce po zvolení Baracka Obamy prezidentem USA byl 9. prosince 2008 zatčen pro podezření z korupce. Vyšetřovatelé zveřejnili část odposlechů, podle kterých se guvernér mimo jiné pokoušel prodat křeslo senátora, které se uvolnilo Obamovým vítězstvím v prezidentských volbách, nejvyšší nabídce. Nového senátora totiž v takovém případě jmenuje guvernér. Překvapivá byla i značná vulgárnost guvernérových telefonátů. Údajně také naléhal na majitele deníku Chicago Tribune, aby propustil redakční vedení, které publikovalo několik kritických článků o jeho osobě.
Illinoiská ministryně spravedlnosti Lisa Madiganová podala 12. prosince nejvyššímu soudu žádost, aby guvernéra dočasně zbavil funkce. Soud potvrdil, že návrh dostal. Pokud by byl Blagojevich odsouzen, hrozí mu až 30 let vězení.
9. ledna 2009 odhlasovala Sněmovna reprezentantů státu Illinois v poměru 114:1 zahájení impeachmentu Roda Blagojeviche. Proces skončil tím, že byl 29. ledna shledán vinným a odvolán z funkce.


Cykloturistika

Začátky cykloturistiky sahají na českém území na konec 19. století. Největší rozmach ale cykloturistika zaznamenala po rozšíření horských a trekových kol. Vzniklo hodně cykloturistických oddílů a sdružení. Také vzniklo hodně cestovních kanceláří zabývajících se touto problematikou. Rozvoji cykloturistiky pomáhá stále větší počet cyklotras a cyklostezek, které poslední léta vznikají kolem měst a obcí. Tento rozmach, ale přineslo jedno negativum, přetlak cyklistů na značených turistických trasách, a to občas vyvolává konflikty mezi turisty.


Bohuslav Brouk

Bohuslav Brouk byl psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista, filosof, estetik, sociolog a biolog. Od roku 1948 žil v emigraci. Byl jedním z prvních propagátorů psychoanalýzy a kritickým vykladačem díla Sigmunda Freuda v Československu. Jeho dílo se týká psychoanalýzy, jazyku a způsobu vyjadřování či vztahů člověka k věcem.
Byl mladším synem spoluzakladatele firmy Brouk a Babka. V roce 1931 absolvoval obchodní akademii v Praze Karlíně, o rok později složil maturitní zkoušku na gymnáziu v Klatovech. Po krátkém studiu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze vystudoval biologii a antropologii na Přírodovědecké fakultě UK a estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. Časopisecky poprvé publikoval v roce 1930 v Tvorbě.
Tento enfant terrible české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let se v roce 1934 stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR, jejíž leták informující o jejím ustavení vydal vlastním nákladem. Při sporu uvnitř skupiny v roce 1938 stál na straně Karla Teigeho proti Vítězslavu Nezvalovi. Zabýval se především psychoanalýzou, sexuologií, problematikou sebevraždy a řadou dalších témat. Za druhé světové války pracoval jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť, který založila a vlastnila rodinná společnost.
Na jaře 1948 odešel do exilu nejdříve do americké okupační zóny v Německu, poté do Francie, Austrálie, od konce roku 1958 žil ve Spojeném království.
Ukázky z některých Broukových textů obsahuje článek Myšlenky Bohuslava Brouka.
Příspěvky podepisoval např. jako Bohuslav Brouk, B. Brouk, Boh. Brouk, Gottlob Brauk, Boguslav Broukčenko, -bkb-, -br-, Dr. B. B. či Jan Vlasák.


A00

A00 je jeden z pětseti ECO kódů jímž se označují šachová zahájení, pod A00 spadají některá nepravidelná zahájení, například:


Okres Urfahr-okolí

Okres Urfahr-okolí svojí rozlohou jeden z velkých politických okresů rakouské spolkové země Horní Rakousko, se rozkládá severně od zemského hlavního města Lince a sahá až k hranicím České republiky. Náleží k Mlýnské čvrti. Sídlem okresního hejtmanství je Linec-Urfahr, což je městská čtvrť Lince, rozkládající se na severním břehu Dunaje. Okres Urfahr-okolí je tedy mezi rakouskými okresy určitou anomálií, protože není pojmenovaný podle okresního nebo statutárního města.


Adrar

Adrar je město ležící jihozápadně od středu Alžírska. Vyrostlo ze saharské oázy na cestě do Mali. Dnes je hlavním městem provincie Adrar a žije zde necelých 100 000 obyvatel.


Brunej

Sultanát Brunej, nebo krátce Brunej, jedna z bohatých ropných zemí se rozkládá na ostrově Borneo, v jihovýchodní Asii. Kromě pobřeží Jihočínského moře sousedí pouze s Malajsií.
Brunej je jedním z členů Sdružení národů jihovýchodní Asie. Podle sultánova nařízení se ve státě nemusejí platit daně a obyvatelé mají zdarma zdravotnictví a školství.
Zásoby ropy dosahovaly v roce 1994 asi 180 milionů tun, které při stále nižší těžbě vystačí asi do roku 2015.
Parlament tvořila dvacetičlenná zákonodárná rada, ale pouze do roku 1962, kdy byla rozpuštěna.
Od 14. do 16. století byla Brunej součástí sultanátů Sabah, Sarawak a spodní části Filipín.
V 19. století se stala Brunej kolbištěm koloniálních válek, terčem a sídlem pirátů. V roce 1847 uzavřel sultán spojenectví s Velkou Británií a již v roce 1888 se Brunej stala britským protektorátem. V roce 1906 byl zaveden osídlovací systém v zemi. Britové si zakládali své domy a statky a vykořisťovali tak místní obyvatelstvo.
V roce 1959 byla sjednocena země a byla také vytvořena ústava, která zaručovala existenci místní vlády. V roce 1971 byla dokončena politická situace v zemi. Bylo tak dosaženo úplné nezávislosti jak ve věci mezinárodní tak i domácí.
V roce 1967 abdikoval sultán Haji Sir Muda Omar Ali Saifuddienna svou funkci ve prospěch svého syna, pozdějšího sultána Pengiran Muda Mahkota Hassanal Bolkiah.
V roce 1984 přijal sultán také funkci premiéra, ministra financí a zahraničí.
Islám je oficiálním náboženstvím sultanátu Brunei Darussalam. Byla ukotvena v místní ústavě. Hlavou islámské víry v sultanátu je jeho sultánská výsost a Yang Di-Pertuan.
Panuje zde rovníkové klima charakteristické vysokými teplotami a velkými srážkami. Teploty se zde pohybují mezi 23 až 32 stupni Celsia. Průměrné srážkové úhrny zde představují u pobřeží 2500 mm a ve vnitrozemí až 7500 mm.
Bandar Seri Begawan je hlavním městem sultanátu se svou rozlohou 16 čtverečních kilometrů. Pověstný vodní dům Bruneje se nachází právě v tomto městě.
Zajímavost: jako jedna ze tří zemí má nulový státní dluh.


Lhoty u Potštejna

Obec Lhoty u Potštejna se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou, kraj Královéhradecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 289 obyvatel.


Vápenec

Vápence jsou celistvé sedimentární horniny. Mají bílou, šedavou barvu, ale jsou také červenavé, anebo se zbarvují i jinými odstíny, podle příměsí.
Kromě menší části příměsí jsou vápence tvořeny kalcitem CaCO3. Vápenec bouřlivě reaguje se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou, při jejich kontaktu se uvolňuje oxid uhličitý a vápenec šumí.
Vápence vznikají biochemicky a biomechanicky. Biochemicky vzniklé vápence jsou vápence, které byly vytvořeny biochemickými procesy organismů, například korálové útesy. Biomechanicky vzniklé vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Tyto vápence nazýváme organogenní nebo také organodetritické.
Vápence podléhají krasovění. Používají se k výrobě vápna. Jemnozrnný vápenec se používá pro tiskovou techniku zvanou litografie.
Český kras, Moravský kras, Čížkovice, Olomoucko a Prostějovsko, Pavlovské vrchy, Prachovice, Štramberk, Sušice atd.
Chorvatsko, Slovinsko, jižní Francie, Velká Británie, Rumunsko, Turecko, Afghánistán, Vietnam, Thajsko, Malajsie, USA atd.


Starý Most

Starý Most představuje jednu z osmi místních částí statutárního města Most. Před rokem 1982 se zde ještě nacházely zbytky starého města, ale kvůli demolici, která započala v roce 1967 z důvodu povrchové těžby hnědého uhlí, bylo téměř celé město zničeno a postaveno nové. Dnes se zde nachází z větší části bývalý lom Most.
Dnešní povrchový důl na území Starého Mostu bude od poloviny roku 2008 napouštěn vodou z vodovodního potrubí vedeného od přehradní nádrže Nechranice a dá tak vznik Jezeru Most, které bude sloužit převážně k rekreačním účelům.
Podél hranice místní části Starý Most s částí Most protéká řeka Bílina jejíž koryto v historii vedlo právě skrz Starý Most, z důvodu těžby však bylo nutné svést její koryto podél nově vzniklého Mosteckého koridoru.
Mezi nejvýznamnější a nejcenější patří pozdněgotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který vznikl na místě bývalého gotického kostela zničeného požárem roku 1515, ve chvíli kdy docházelo k systematické demolici města, došlo k přesunu celého kostale o 841,1 metrů, na své místo byl usazen v říjnu roku 1975.
Ostatní významnější památky byly srovnány se zemí. Mezi ně patřil například barokní klášter minoritů a kostel sv. Františka Serafínského na tzv. druhém náměstí. Na třetím náměstí byl zlikvidován piaristický kostel. Na předměstí byl zdemolován románský barokně přestavěný kostel sv. Václava, který patřil pražským křížovníkům. Z dalších kostelů byl zničen pozdněgotický kostel sv. Anny.
Ostatní památky, které se dochovaly představují převážně vnitřní vybavení některých klášterů, případně různá sousoší a morové sloupy. Jedním z nich je například morový sloup sv. Anny se sochami zemských patronů na paměť morových obětí z roku 1680, který dnes stojí na Prvním náměstí, dále morový sloup sv. Jana Nepomuckého. Mezi další zachovalé památky patří kašna se sochou lva a městským znakem, která je také umístěná na Prvním náměstí. U křižovatky ulice J. Skupy a třídy Budovatelů stojí pískovcový sloup Panny Marie z roku 1710 s plastikami sv. Josefa a sv. J. Nepomuckého. U zadní strany magistrátu stojí sousoší čtyř živlů od Jana Brokoffa z roku 1715.
Na území dnešního Starého Mostu v těsné blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie se také nalézá nejstarší budova ve městě špitální kostel sv. Ducha, jehož historie je podle některých pramenů datována do 20. let 14. století.


Hnací vozidlo

Hnací vozidlo je v železniční terminologii název pro takové železniční kolejové vozidlo, které je schopné vyvíjet tažnou sílu. Touto tažnou silou se uvádí pohybu jak toto vozidlo, tak případně připojená tažená vozidla. Mezi hnací vozidla přitom nepatří speciální hnací vozidla, která slouží k údržbě, opravám a výstavbě tratí.


423 př. n. l.

Roky: 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 ----


Tricyrtis hirta

Tricyrtis hirta je druh rostlin z čeledě Liliaceae, někdy označovaný jako hadí lilie. Je původní v Himálajích ve východní Asii, včetně Číny. Japan, Filipíny a ostrov Formosa.
Jsou trvalky, léčivky, rostou v přírodě na okraji lesa. Dávají přednost stínu nebo polostínu a bohatým, vlhkým půdám. Kvetou na podzim. Jsou dostatečně odolné proti chladu,ale vyžadují zimní přikrývku.


The Legendary Pink Dots

The Legendary Pink Dots jsou britsko-nizozemská, převážně rocková, hudební skupina původem z Londýna. Existuje již od 70. let 20. století, nepatří k mainstreamu a kombinuje hodně hudebních stylů. Jejími členy jsou Edward Ka-Spel, Phil 'The Silverman' Knight, Niels van Hoorn. Martijn de Kleer a Raymond Steeg.


Radio Bemba Sound System

Radio Bemba Sound System je třetí sólové album francouzského zpěváka španělského původu Manu Chao.
Album nese název podle skupiny, která s ním společně vystupuje. Jméno Radio Bemba pochází z časů revoluce na Kubě, kdy označovalo systém komunikace mezi Fidelem Castrem a Che Guevarou při jejich aktivitách v pohoří Sierra Maestro.
Některé z písní na albu byly převzaty z alb původních, doplnily je nové, převážně ve španělštině. V porovnání s alby předchozími je zde znát silnější vliv reggae.


Báseň v próze

Báseň v próze je obvykle považována za typ poezie, který se z hlediska zvukového a grafického jeví jako próza, tj. je psána jako próza bez veršového členění a nevyužívá obvyklých zvukových znaků poezie. Je ale psána s básnickým způsobem vyjadřování, neobvyklým, metaforickým a symbolickým jazykem, a vůbec důrazem na jazyk básně, je mimo jiné více obrazný a budí větší citový efekt.
Definice tohoto žánru je diskutabilní: báseň v próze může být také považována za typ prózy nebo za úplně samostatný žánr, vzniklý sloučením prvků prózy a prvků poezie. Většina kritiků ale básně v próze řadí mezi poezii.
Báseň v próze jako žánr vznikla ve Francii v 19. století mezi hnutím dekadentů a symbolistů jako forma odporu proti extrémní přísnosti francouzské metriky. Za jeho vlastní vynálezce bývají pokládáni básníci Aloysius Bertrand a Charles Baudelaire, jehož Malé básně v próze jsou také nejvýznamnějším a patrně nejznámějším příkladem tohoto žánru. Využívali ji i básníci jako Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Francis Jammes či Lautréamont. Mimo francouzské dekadenty tuto formu používalo také britské dekadentní hnutí a někteří modernisté.
Básni v próze se vybraností jazyka blíží také alegorický román Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, jako Básně v próze označil své poslední dílo také ruský spisovatel Ivan Sergejevič Turgeněv a řada dalších spisovatelů.
Modernistický básník Sherwood Anderson vytvořil na podkladě básně v próze nový, byť velmi podobný žánr tzv. flash fiction, což by se dalo přeložit jako blesková povídka. Ta je definována jako povídka sice kratší než tisíc slov, ale mající všechny obvyklé znaky klasické povídky. Rozdíl mezi básní v próze a flash fiction je ale tenký, někdy až nezřetelný.
V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století zkoušelo tuto formu mnoho amerických a vůbec anglicky píšících básníků včetně Allena Ginsberga. Ve dvacátém století obecně tato forma v zejména anglicky píšících časopisech doznala velkého rozšíření, tento okruh tvorby ale po tak krátké době asi ještě není možné zhodnotit.
Pokud jde o českou literaturu, krátké prózy v lyrickém stylu jí nebyly a nejsou cizí, nicméně básně v próze přímo a cíleně byly psány až v devadesátých letech 19. století a později po celé dvacáté století.
Ovšem že byl rovněž pietistou drobných japonerií, už jako adorátor všeho jemného a vybraného. Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem hledala jeho touha výrazu. Cítil jakousi příbuznost s těmi anaemickými bytostmi, které tak příliš dovedly milovati tiché noce s velikými, naivními měsíci a bílými, vzlétajícími kohouty, nanášenými pozorně stříbrným lakem nad větvičky čaje do koptovaných pozadí v několika úderech štětce… Užívaly zvláštních svých barev, několika málo zvláštních tahů štětce, z nichž každý přec dovedl vyjádřiti všecku subtilnost jich miniaturních snů, zachycovati ve větvích roztřesená oblaka vůní a křiky nádherných ptáků, plovoucích po nočních vodách, a jež při tom všem labillovaly na ostří karrikatury – a on líšil se od nich jedině tím, že chtěl užívati místo barev a kontur slov: ztavených v hermetické peci svého zjemnělého slohu.


Mikulášek

České a slovenské příjmení Mikulášek nosí více různých osobností :


Magdalena

Magdalena je veršovaný román J. S. Machara. Machar tento román vydal roku 1893, psal jej během vykonávání práce úředníka ve Vídni. Román je psán nerýmovaným trochejským čtyřstopým veršem.
Příběh pojednává o mladém muži jménem Jiří. Je to typický zástupce tehdejšího měšťáka. Pochází ze zámožné mlynářské rodiny a nemusí tedy příliš pracovat. Své večery tráví nejčastěji s přáteli Na Příkopech. Ve své znuděnosti a pohodlnosti stále touží po nějakém novém vzrušení. Jednoho dne jako obvykle navštíví jeden z pražských vykřičených domů.
V salonu pochybné pověsti v V. pražské čtvrti je veselo a rušno. Hosté hrají, tančí a zpívají. Jiří tam sedí s mladičkou dívkou a je mu jí upřímně líto. Lucy přišla teprve nedávno do domu zkázy a nezvykla dosud hrozným poměrům. Vypravuje Jiřímu svůj osud. Je dcerou učitele, který úplně zpustl a byl propuštěn ze služby; byla vychovatelkou, pak prodavačkou, konečně ji otec umístil v tomto domě hanby a žije z jejich úspor. Jiřího dojímá její vypravování a počne Lucy navštěvovat v domě častěji. Dá se říci, že je svým romantickým vztahem k prostitutce nadšen. Vypravuje o něm svým kamarádům a neustále ho v mysli hýčká a krášlí. Nakonec se rozhodne vysvobodit nebohou Lucy ze spárů jejího nešťastného povolání a po domluvě se svou dobrou starou tetou ji svěřuje její péči.
Lucy se nejprve před starou paní stydí, ale posléze se mezi nimi vytvoří silné pouto, které připomíná až vztah mezi matkou a dcerou. Lucyině štěstí však začne překážet její temná minulost. Domovník přichází s dotazem, zda paní ví, koho si vzala k sobě. Po čase přijde i nasupený hulvátský otec, který chce, aby mu dcera zase vydělávala na jeho mizernou existenci. Jiříka si dobírají i jeho přátelé, takže se rozhodne odejít s tetou i dívkou pryč z Prahy do malého města, kde má dům po svém otci. Je vidět, že autor je s maloměstským životem obeznámen, neboť ho dokáže vykreslit velmi poutavě a věrohodně.
Zvědavost lidí je v takovém městě ještě větší. Klepy se brzo začínají šířit a Lucy se znovu musí konfrontovat se svojí minulostí. Přední klevetnicí města je zde paní purkmistrová. Ta se scházívá s dalšími dámami na pravidelných pomlouvacích seancích. Do jedné z nich naneštěstí vpadne i samotný Lucynin otec. Vypoví vše o Lucy aby se tím snad i částečně pomstil za to, že mu odešla. Spolek se urychleně sejde, aby tuto situaci řádně „projednal“. Nakonec se celé město otočí k Lucy zády. Maloměstská honorace se cítí být uražena a pohoršena, cudné dámy a jejich dcery se okázale štítí děvčete, vyhýbají se mu, pánové se záhadně usmívají. Lucy trpí, hubne a chřadne. Jedinou útěchou jí kromě staré tety je mladý souchotinář, kterého předtím potkala při jednom z „výletů“ buržoazie. Tento člověk, těžce sužovaný svou nemocí a jasnou vyhlídkou na smrt, jenž mu však na druhou stranu dává možnost vidět svět v jasném světle, který pochází z úplně jiných vrstev než Lucy, jí jednou řekne, že:
Buržoazie nic neodpouští, nezapomene. Oh chtěl bych dožít přec se oné chvíle, až ten prohnilý svět jeho s všemi prolhanými řády, šalbou, klamem, blbstvím, zlobou, až to bude padat v trosky.“ Pak zas, jakby viděl směšnost svého vzteku, tiše hovořil: „Tak chtěl bych popohnat ty proudy časů o nějakých dvacet roků! Za dvacet let bude jinak… Za dvacet let byla byste tady šťastna… za dvacet let i já bych umíral nerad… Dnes oba jsme odsouzeni, oba ztraceni… A celkem“ tenhle život!… Je to jedno, jak to žijem… Je to něco provisorního…snad potom bude něco… snad ne – kdo ví?
Tento Lucyin přítel však své nemoci nakonec podlehne a zanechá ji na světě samotnou s jejími starostmi.
Jiří se začne politicky angažovat, kandiduje na poslance a má před svatbou s Aničkou, dcerou berního úředníka. To vše vyžaduje jeho dobrou pověst. Na svou šlechetnost již dávno zapomněl. Osvojil si maloměstskou morálku tak dokonale, že je sám k Lucy dotěrný. Zklamané a zatracené dívce nezbude nic jiného, než se vrátit zpět do Prahy. Nakonec zažene myšlenky na svou smrt a rozhodne se vrátit tam, kde jedině bude mít jistotu vlídného přijetí- zpět do vykřičeného domu.
Název knihy je odkazem na biblickou postavu Máří Magdaleny, prostitutky, která se rozhodla následovat Ježíšovo učení. Tu však společnost pro její minulost nezavrhla. Machar je jedním z mála autorů své doby, který se zabývá problematikou ženské otázky.
Román je hojně prokládán autorovými vsuvkami. Jsou to pasáže, kde Machar počíná mluvit přímo ke svému čtenáři. Rozebírá například i své literární postupy a vyjadřuje se k mnohému dalšímu.


Monty Hallův problém

Monty Hallův problém, také známý jako Monty Hallova úloha nebo problém tří dveří je pravděpodobnostní hádanka volně založená na americké soutěžní show Let's Make a Deal. Jméno dostala podle moderátora soutěže Montyho Halla.
Místo problém se někdy používá označení, Monty Hallův paradox, o paradox se přesto nejedná, pouze řešení hádanky je neintuitivní.
Veskrze poctivý moderátor umístil soutěžní cenu – auto – za jedny ze tří dveří. Za každými ze zbývajících dveří je cena útěchy – koza. Úkolem soutěžícího je zvolit si jedny dveře. Poté moderátor otevře jedny ze dvou zbývajících dveří, za nimiž je koza. Teď má soutěžící možnost buď ponechat svou původní volbu, nebo změnit volbu na zbývající dveře. Soutěžící vyhrává cenu, která je za dveřmi, které si zvolil. Soutěžící nemá žádné předchozí znalosti, které by mu umožnily odhalit co je za dveřmi.
Nechť soutěžící nejprve zvolí dveře číslo 1. Nechť moderátor otevře dveře číslo 3, za kterými je koza. Zvýší se šance na výhru auta, pokud soutěžící změní volbu na dveře číslo 2?
Odpověď zní ano, šance na výhru auta je dvojnásobná pokud soutěžící změní svou volbu, než když ponechá původní volbu. Důvodem toho je, že pro výhru auta při strategii ponechání původní volby je nutno hned na začátku vybrat dveře za kterými je auto, což je jedna možnost ze tří. Naproti tomu, pro výhru auta při strategii změny volby je nutno na začátku vybrat dveře, za kterými je koza, což jsou dvě možnosti ze tří.
V okamžiku, kdy je soutěžící dotázán, zda chce změnit svou volbu, mohly nastat tři situace odpovídající původní volbě soutěžícího, každá s třetinovou pravděpodobností:
Pokud se soutěžící rozhodne pro změnu volby, vyhrává auto v prvních dvou případech. Hráč ponechávající původní volbu vyhrává pouze ve třetím případě. Šance na výhru při změně je tedy 2/3, neboli soutěžící se dodržující strategii změny vyhrává auto v průměru ve dvou ze tří her.
Nejčastější námitka k řešení je názor, že při určování pravděpodobnosti lze z různých důvodů zanedbat minulost. Proto jsou první volba dveří i moderátorova vynucená reakce zanedbány. Protože na výběr zbývají dvoje dveře, mnoho řešitelů dojde k závěru, že pravděpodobnost výhry je padesát na padesát.
Ačkoliv zanedbání minulosti funguje pro některé hry, například hod mincí, není to pravidlem. V našem případě můžeme zanedbat první otevření dveří. Soutěžící volí je mezi původně vybranými dveřmi a zbylou dvojicí – otevření jedněch z nich je pouze úskok. Auto je pouze jedno. Původní volba rozděluje možné umístění auta mezi dveře vybrané soutěžícím a zbylou dvojicí. Je již známo, že alespoň za jedněmi z této dvojice dveří je koza. Odhalení kozy za jedněmi z nich proto nepřidává soutěžícímu žádnou dodatečnou informaci o jím vybraných dveřích. Odhalení nezmění dvoutřetinovou pravděpodobnost toho, že auto je v prostoru dvojice dveří.
Další možný důvod pro zmatení je, že úloha je často zadána jako by moderátor soutěžícího překvapil otevřením dveří a nabídkou změnit původní volbu. Toto může vyvolat dojem, že moderátor se pokouší zmást soutěžícího, který si vybral správně, a že soutěžící neznal pravidla předem. Pokud soutěžící neznal pravidla předem, pravděpodobnost v konkrétním případě se nezmění, avšak soutěžící nemůže provést optimální volbu, neboť dopředu neví, podle kterých pravidel hraje. Proto je nutné v zadání uvést, že moderátor sdělí soutěžícímu pravidla předem.
Vyskytly se spekulace, že jedním z důvodů neintuitivnosti Monty Hallova problému je to, že v podobných situacích očekáváme podvod. Pokud je moderátor podvodník a otevře dveře pouze pokud soutěžící původně zvolil správně, pak by po otevření dveří soutěžící neměl nikdy měnit své rozhodnutí.
K pochopení řešení může být snazší uvažovat sto dveří namísto tří. V tomto případě je za 99 z dveří koza a jedny dveře s autem. Soutěžící si zvolí dveře, v 99 % případů za nimi bude koza. Šance zvolit napoprvé správné dveře je minimální, pouze 1 %. Moderátor poté otevře 98 z ostatních dveří, za nimiž jsou kozy a nabídne soutěžícímu změnit volbu na jediné další neotevřené dveře. V 99 případech ze 100 tyto dveře ukrývají auto, neboť v 99 případech ze 100 soutěžící původně zvolil kozu. V tomto případě je vždy výhodné volbu změnit.
Tento přístup má ale háček: pokud zvýšíme počet dveří, proč toto vysvětlení předpokládá, že moderátor má otevřít 98 dveří aby byl problém podobný původnímu. Proč místo toho neotevře 33 dveří? To je ve skutečnosti podstata neintuitivnosti původního problému. Je správné předpokládat, že moderátor otevře 98 dveří v této variantě, protože soutěžící v původní variantě má pouze jednu možnost změny rozhodnutí – proto i ve variantě se 100 dveřmi musí být také pouze jedna možnost změny. Varianta se 3 dveřmi je zavádějící, neboť soutěžícímu je stále podsouván zlomek 1/3: možnost výhry je 1/3, moderátor odhalí 1/3 tajemství a soutěžící má právo zvolit zbývající 1/3 – všechny možnosti vypadají rovnocenné.
I pokud jsou otevřeny pouze jedny ze 100 dveří, změna volby přesto zvyšuje naději na výhru. Pravděpodobnost 99/100, že auto není za zvolenými dveřmi se distribuuje rovnoměrně mezi 98 dveří poté, co moderátor odhalí kozu. Za každými ze zbylých 98 dveří je auto s pravděpodobností 99/9800, proto změnou volby soutěžící mírně zlepší svou naději na výhru z 0,01 o více než 1 % na o něco více než 0,0101.
Pravděpodobnost, že auto je za zbývajícími dveřmi lze vypočítat užitím Vennova diagramu. Například při volbě dveří číslo 1 má soutěžící pravděpodobnost 1/3 že zvolil dveře, za kterými je auto, ponechávaje 2/3 pro zbývající dvojici dveří, jak vidíme vpravo. S určitostí je koza za alespoň jedněmi z dvojice zbývajících dveří, protože máme jen jedno auto.
Moderátor teď otevře dveře číslo 3. Protože však musí vždy odhalit kozu, otevření těchto dveří neovlivní pravděpodobnost že auto je za původně zvolenými dveřmi, která zůstává 1/3. Auto není za dveřmi číslo 3, proto celá pravděpodobnost 2/3 dvou nezvolených dveří přechází na dveře číslo 2, jak vidíme vlevo. Jinak řečeno, pokud auto je za dveřmi 2 nebo 3, otevřením dveří číslo 3 moderátor odhaluje, že musí být za dveřmi číslo 2.
Namísto otevírání jedněch prohrávajících dveří, čímž jsou tyto vyřazeny z možných kandidátů, můžeme stejně tak uvažovat kombinování dvou dveří do jedněch, to jest brát dvoje dveře, které nebyly vybrány, jako jedinou možnost, neboť soutěžící si stejně otevřené dveře nemůže a ani nechce vybrat. V podstatě to znamená, že soutěžící má možnost držet se původní volby, nebo si vybrat součet obsahů dvou dalších dveří. Všimněme si, jakou roli hrají předpoklady – změna odpovídá součtu obsahů, protože moderátor je povinen otevřít dveře ukrývající kozu.


Sunflower Caravan

Sunflower Caravan je pražská hudební skupina hrající od října 2001. Nemají zpěváka, jejich hudba je čistě instrumentální. V roce 2007 doprovodili na turné švédské The Ark, ve stejném roce také dělali předskokana Glenu Hansardovi.
Na české hudební scéně se objevují v říjnu 2001, zřejmě první vystoupení proběhlo v prosinci téhož roku. Z hraní po pražských klubech je do Švédska vytáhli glam-rockoví The Ark, poté co shlédli jejich vystoupení v Paláci Akropolis. Turné odstartovalo 9. října koncertem v Malmö, následoval Helsingborg a Göteborg. V prosinci navázali dalšími třemi zastávkami na podporu nového alba The Ark State of The Ark.
Na konci srpna začali pracovat na prvním singlu „Talkin' About“, jeho oficiální pokřtění proběhlo 27. září 2005 v oblíbeném Paláci Akropolis. Singl si produkovala sama kapela, vydáno bylo pouze 250 kopií. V roce 2006 podnikli třetí výlet do Švédska,krátké turné mělo opět tři zastávky. Za rok 2006 obdrželi četné nominace na překvapení roku, o kapele se mluvilo jako o jednom z největších domácích objevů.
Další dva singly, „Sympathetic“ a „London Dancing“, vyšly v roce 2007. Téhož roku si Sunflower Caravan zahráli na předních česko-slovenských festivalech. Počátkem října absolvovali první regulérní turné s The Ark. Jedenáct evropských koncertů zpestřili Glen Hansard a Markéta Irglová, když se objevili coby hosté na pařížském vystoupení. Nový rok oslavili jako předkapela The Frames v Dublinu.
Debutové album skupiny vyšlo v únoru 2009, 19. února v pražském klubu Roxy. Ačkoliv už pět let pravidelně koncertují, plnohodnotnou desku vydali teprve letos.


Margecany

Margecany je obec v Košickém kraji na východním Slovensku. Leží v okrese Gelnica na soutoku řek Hornád a Hnilec při Ružínské přehradě. Nadmořská výška obce je 330 metrů. Žije zde přibližně 2 000 obyvatel.
První zmínka je z roku 1235. Dnes jsou Margecany především železničním uzlem: z hlavní trati Žilina - Košice odbočuje malebná horská trať na Gelnicu, Brezno a Banskou Bystricu.


Lennart Torstenson

Lennart Torstenson byl švédský voják a vojenský inženýr. Jeho otec, Torsten Lennartson, byl velícím důstojníkem pevnosti Älvsborg. V některých starších, německy psaných, pramenech se jeho jméno vyskytuje v chybné podobě Leonhard Torsten Sohn. Anglická wikipedie uvádí, že on sám své jméno uváděl vždy jako Lennart Torstenson a takto je jeho jméno uvedeno i ve wikipedii švédské, v tomto tvaru se jeho jméno vyskytuje i v monografii Larse Tingstena. Bogislav Phillip z Kamenice ve svých pracech píše jeho jméno Lennart Torstensson.
Narodil se v obci Forstena v provincii Västergötland ve Švédsku. Ve svých patnácti letech se stal pážetem mladého krále Gustava II. Adolfa a v letech 1628 až 1629 sloužil během pruského tažení. Říká se, že v jedné bitvě Gustaf Adolf poslal Torstensona s nařízením pro jednoho důstojníka. Během cesty Torstenson zaznamenal změnu rozestavení nepřítele a změnil královy příkazy. Po návratu ke králi zaznamenal král nový vývoj. Když Torstenson řekl králi, co udělal, král zvedl ruku, ale pak změnil názor a řekl: „Lennarte, to Tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“
O pár let později, roku 1629, bylo Torstensonovi svěřeno švédské dělostřelectvo, které přispělo k vítězstvím u Breitenfeldu a u Rainu na Lechu. Toho roku byl zajat v bitvě u Alte Veste a vězněn téměř rok v Ingolstadtu. Pod Johanem Banérem prokázal vynikající služby v bitvě u Wittstocku a během rázné obrany Pomořanska v letech 1637 a 1638, stejně jako v bitvě u Saské Kamenice a při vpádu do Čech v roce 1639. V roce 1641 jej nemoc, následek téměř ročního věznění, přiměla k návratu do Švédska, téhož roku se stal členem královské rady.
Po náhlé Banérově smrti byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála. V roce 1642 vpadl přes Braniborsko a Slezsko na Moravu, přičemž se po cestě zmocnil všech hlavních pevností. Po čtyřdenním obléhání dobyl Olomouc. Po vytlačení do Saska se střetl 23. října 1642 v druhé bitvě u Breifeldu s císařskými vojsky, které vedl arcivévoda Leopold Vilém a Ottavio Piccolomini. Po vyhrané bitvě vpadl roku 1643 přes Čechy podruhé na Moravu, kde osvobodil švédskou posádku Olomouce. Nato byl odvolán do Dánska, které Švédsku vyhlásilo válku.
Začátkem listopadu 1645 vpadl do Čech, vítězství u Jankova mu otevřelo cestu k Vídni. Jeho vyčerpaná a oslabená armáda upřela raději své síly k Brnu, které však dlouhé obléhání přestálo.
Dna jej v prosinci 1645 donutila vzdát se velení ve prospěch generála Wrangela. Torstenson se vrací do Švédska. V roce 1647 se stal hrabětem z Ortely a coby místodržící spravoval v letech 1648 až 1651 západní švédské provincie. Zemřel 7. dubna 1651 ve Stockholmu.
Torstenson byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně.


Antimon

Antimon, chemická značka Sb, patří mezi kovy, které jsou známy lidstvu již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se ve výrobě elektronických prvků, barviv a keramických materiálů.
Antimon je stříbrolesklý kovový až polokovový prvek, známý již od starověku. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenstvích Sb-3, Sb+3, Sb+4 a Sb+5.
Antimon stojí v elektrochemické řadě napětí kovů až za vodíkem a proto se rozpouští pouze působením silných minerálních oxidačních kyselin, vůči kterým není antimon příliš odolný. Velmi rychle se také rozpouští především v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti i malých množství oxidačních činidel. Ochotně reaguje s halogeny, sulfanem a. Za tepla se slučuje se sírou, fosforem, arsenem a dalšími prvky. Při zahřívání s oxidačními činidly vybuchuje práškový antimon za vzniku solí kyseliny antimoničné.
Kovový antimon se vykytuje v několika alotropních modifikacích: modro-bílý kovový antimon a nestálé nekovové formy žlutého a černého antimonu.
Antimon je v zemské kůře poměrně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,2 - 1 ppm. V mořské vodě činí jeho koncentrace pouze 0,3 mikrogramy v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom antimonu přibližně 300 miliard atomů vodíku.
Hlavní rudou antimonu je antimonit, chemicky sulfid antimonitý Sb2S3. Dalšími minerály antimonu je ullmannit o složení NiSbS, breithauptit NiSb, dyskrazit Ag3Sb, pyrargyrit Ag3SbS3, boulangerit 5PbS.2 Sb2S3, jamesonit 2 PbS.Sb2S3 a například stefanit 5 Ag2S.Sb2S3. Vzácně se v přírodě můžeme setkat i s elementárním, kovovým antimonem. Obvykle je také přítomen jako příměs v rudách stříbra, mědi a olova.
Významné uplatnění nalézá antimon jako složky různých slitin. Obvykle v nich však tvoří pouze minoritní součást, která pouze zlepšuje vlastnosti základní slitiny – např. zvýšení mechanické pevnosti a odolnosti proti chemickým vlivům. Další významné použití je využití sulfidu antimoničného při výrobě kaučuku.
Nové typy olověných akumulátorů jsou často vyráběny ze slitin olova s jinými kovy. Např. výroba pozitivních desek ze slitiny olova, antimonu a selenu značně prodlužuje životnost akumulátoru v důsledku vyšší mechanické pevnosti této slitiny.
Významný je podíl antimonu při výrobě pájek na bázi olova a cínu. Přídavky antimonu, kadmia a stříbra získávají tyto pájky lepší vodivost, zvyšuje se pevnost sváru i když za cenu zvýšení bodu tání slitiny.
Slitina o přibližném složení 75 % olova, 15 % cínu a 10 % antimonu – liteřina byla po dlouhá léta základním materiálem pro výrobu tiskařských liter - forem sazby tisku. Tuto slitinu vytvořil ve 15. století proslulý zlatník Johannes Gutenberg, otec knihtisku a výrobce světoznámé Gutenbergovy bible.
Ložiskový kov obsahuje cín, olovo, měď a antimon. Rozlišují se dva typy ložiskových kovů - bílé a červené. Bílé obsahují 80-90 % cínu, 7-20 % antimonu a několik procent mědi. Červené obsahují 75-90 % mědi, 10 % cínu a menší množství zinku, olova a antimonu. Vyznačuje se především vysokou odolností proti otěru i když jsou poměrně měkké – slouží pro výrobu kluzných ložisek pro automobilový průmysl a další aplikace.
Známá soška filmového Oskara je od roku 1930 vyráběna ze slitiny cínu, mědi a antimonu, pokrytá vrstvou niklu, stříbra a konečně čistého 24karátového zlata.
Vzácně je antimon legován do dentálních slitin, používaných v zubním lékařství. Hlavními kovy dentálních slitin s obsahem antimonu jsou palladium a stříbro.
Přídavek definovaného množství atomů antimonu do krystalu superčistého křemíku vznikne polovodič typu N, jedna z komponent pro výrobu základních součástí současné elektroniky - diod a tranzistorů.
CD disky s možností vícenásobného zápisu používají pro záznam dat vrstvy krystalické sloučeniny, která je směsí stříbra, india, antimonu a telluru. Záznam spočívá ve změně struktury materiálu z krystalické do amorfní formy, přičemž obě formy mají významně odlišné optické vlastnosti. Zahřeje-li se hmota laserem nad určitou teplotu a poté ochladí, získává krystalickou strukturu. Je-li však zahřáta na teplotu vyšší a poté prudce ochlazena, vrací se do svého původního amorfního stavu.
S vodíkem vytváří antimon plynný antimonovodík neboli stiban SbH3. Je to zapáchající, bezbarvý a snadno zápalný plyn. Vzniká působením vodíku ve stavu zrodu na rozpustné sloučeniny antimonu. Hořením stibanu vzniká oxid antimonitý Sb2O3.
Všechny halogenidy lze připravit přímým sloučením prvků. Halogenidy antimonu snadno hydrolyzují i vzdušnou vlhkostí, nejstálejší z nich jsou fluoridy.
Oxidy antimonu slouží při přípravě různých barevných pigmentů a barvení keramiky.


Zakavkazský front

Zakavkazský front byl název dvou vojenských formací Rudé armády za druhé světové války.
=== Historie === Zakavkazský front vznikl 23. srpna 1941 přejmenováním Zakavkazského vojenského okruhu. Už 25. srpna front silami 44. a 47. armády společně s 53. armádou Středoasijského vojenského okruhu a britskými vojsky zahájil okupaci Íránu. Akce proběhla hladce a takřka beze ztrát.
Front také v listopadu 1941 převzal odpovědnost za nejjižnější úsek sovětsko-německé fronty na Krymu, připravil a od 26. prosince 1941 začal realizovat Kerčsko-feodosijskou operaci. Už 30. prosince téhož roku byl přejmenován na Kavkazský front.
=== Historie === Podruhé byl Zakavkazský front zformován 15. května 1942 podle rozkazu Stavky z 28. dubna.
Aktivně se do vojenských akcí front zapojil v srpnu 1942, když se jednotky frontu bránily na linii Kavkazský hřbet – Těrek postupující německé skupině armád A. Obrana trvala do konce roku 1942.
V lednu 1943 začala Severokavkazská strategická útočná operace. Severní skupina vojsk frontu zahnala německou 1. tankovou armádu na sever k Rostovu, kde proklouzla na Ukrajinu, protože Jižní front nedokázal obsadit Rostov včas. Současně Černomořská skupina vojsk zatlačila německou 17. armádu na Tamaňský poloostrov. 24. ledna byla Severní skupina vojsk osamostatněna jako Severokavkazský front, 6. února byla k novému frontu připojena i Černomořská skupina. Zakavkazský front potom odpovídal pouze za ostrahu čenomořského pobřeží Gruzie a vojska v Íránu, bojových akcí se více neúčastnil.
9. července byl z území frontu vydělen Bakuský vojenský okruh. 25. srpna byl Zakavkazský front reorganizován na Tbiliský vojenský okruh.


Ostřice horská

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 10-40 cm. Je vytrvalá a tvoří trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je delší než listy, je chabá a později ohnutá. Čepele jsou asi 1,5-2 mm široké, světle zelené, na líci krátce chlupaté. Bazální pochvy jsou vínově až tmavě červené, slabě vláknitě rozpadavé. Ostřice horská patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, samičí jsou většinou 1-2. Podobná ostřice kulkonosná má zpravidla 2-4 samičí klásky. Listeny jsou bezčepelné nebo dolní s čepelí dosahující délky klásku. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 3-4,5 mm dlouhá, zelenohnědá s černou špičkou, obvejčitá, hustě pýřitá, zobánek je krátký, mělce vykrojený. Každá mošnička je podepřená plevou, která je tamvě hnědá až černá, na okraji brvitá, bez zeleného středního žebra. Ostřice kulkonosná má plevy zelenohnědé a často s červenavým nádechem, bez brv a se středním zeleným žebrem. Kvete nejčastěji v březnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n= 38.
Ostřice horská roste hlavně Evropě, na úplném jihu a severu však chybí. Na východ ostrůvkovitě zasahuje do západní Asie, ve východní Asii je rozšířena Carex montana var. manshuriensis. Mapka rozšíření viz zde: .
V ČR roste roztroušeně od nížin do podhůří, výjimečně v subalpinském pásmu. Najdeme ji nejčastěji ve světlých lesích a v suchých trávnících sv. Bromion erecti. Preferuje spíše bazické substráty.
Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech.


Bhímráo Rámdží Ámbédkar

Dr. Bhímráo Rámdží Ámbédkar, anglicky Bhimrao Ramji Ambedkar, maráthsky ?????? ????? ???????, byl indický právní vědec, politický vůdce nedotknutelných, představitel hnutí za obnovu indického buddhismu a hlavní tvůrce indické ústavy, známý také pod jménem Bábásáhab.


Donský front

Donský front byl název vojenské formace Rudé armády za druhé světové války.
== Historie == Donský front vznikl 30. září 1942 na základě rozkazu Stavky z 28. září přejmenováním Stalingradského frontu.
V říjnu a listopadu 1942 front vedl obranné boje na Donu severně od Stalingradu. 19. listopadu front společně se Stalingradským a Jihozápadním frontem zaútočil podle plánu Uran na skupinu armád B nepřítele. Sovětská vojska rozdrtila křídla nepřátelského uskupení a obklíčila německou 6. armádu ve Stalingradu. 1. ledna 1943 byly velitelství Donského frontu podřízena všechna obkličující vojska, od 10. ledna do 2. února byla v operaci Kruh 6.armáda zlikvidována.
15. února byl Donský front reorganizován v Střední front a přesunut do středu sovětsko-německé fronty.


DELAG

DELAG'', ''Deutsche Luftschifffahrts-Aktiengesellschaft, byla první civilní letecká dopravní společnost na světě. Zajišťovala vzducholodní dopravu. Byla založena 16. listopadu 1909. Sídlo společnosti bylo ve Frankfurtu nad Mohanem.
Firmu založil Alfred Colsman, generální ředitel zeppelinova koncernu poté, kdy dočasně opadl zájem armády o ztužené vzducholodě a bylo třeba zajistit odbyt cestovních vzducholodí firmy Luftschiffbau Zeppelin. Většinu základního kapitálu do společnosti vnesla města Frankfurt nad Mohanem a Düsseldorf. Společnost začala přepravovat cestující v roce 1910 na lince Frankfurt nad Mohanem - Baden-Baden - Düsseldorf se ztuženou vzducholodí LZ 7 Deutschland. Ta byla zničena 10 dní poté 28. června při nehodě.
Do začátku první světové války vzducholodě společnosti přepravily 34,028 pasažerů na 1,588 letech, flotila nalétala 172,535 km. Na začátku 1. světové války vzducholodě společnosti zrekvírovala armáda, po jejím skončení Německo vzducholodě provozovat nesmělo. Proto až v září 1928 společnost začala provozovat novou vzducholodí LZ 127 Graf Zeppelin, která byla schopna i transatlantických letů.


Odporová regulace výkonu

Odporová regulace výkonu je nejstarší typ řízení výkonu, využívaný u starších vozidel do dneška. Postupně dochází k vyřazování takovýchto vozidel nebo k renovaci na měničové řízení.
Odporovou regulaci lze použít ve spojení se sériovým stejnosměrným motorem, který má měkkou otáčkovou charakteristiku a tudíž ho lze dobře řídit napětím. V elektrické trakci může být napájen stejnosměrným napětím, napětím s frekvencí 16 2/3 Hz přímo nebo střídavým napětím s frekvencí 50 Hz přes usměrňovač. To je jeho naprostá výhoda oproti ostatním typům motorů. Sériový motor má však mnoho negativních vlastností. Nejvíce omezujícím prvkem je komutátor. Jedná se o mechanický střídač, který není nijak izolován a je tedy vystaven vlivu prostředí. To může způsobovat usazování nečistot a komutátor je tedy nutné pravidelně kontrolovat a udržovat. Dalším rizikem je oteplovaní, opotřebování kartáčů, omezená rychlost otáčení, omezení velikosti napětí a sním související lamelové napětí. Při velikém lamelovém napětí dochází ke zhoršení komutace a jiskření na komutátoru. Pro zlepšení komutace musí mít komutátor přesně válcový tvar, vyleštěný povrch, přiměřenou tvrdost kartáčů a dosedací plochu kartáčů o stejném poloměru jako poloměr komutátoru.
Sériový motor má zapojenu do série kotvu a vinutí pomocných pólů, budící vinutí je vyvedeno zvlášť, aby se dal měnit směr otáčení a případně šuntovat.
V první fázi regulace jsou motorové skupiny spojeny sériově přímo na síť. Přívod proudu do motoru se řídí přepínáním odboček rozjezdového odporníku. Řízení je jednoduché, ale způsobuje značné proudové rázy pohonu a škubání celé soustavy na spřáhlech. Splněna také musí být podmínka, že proud nebude přerušen při přepínání jednotlivých stupňů. Přepínání je stykačové. Pro přepojení na paralelní řazení motorových skupin je nutné nastavit velikost odporníku na hodnotu odpovídající paralelnímu řazení. Obě motorové skupiny se spojí paralelně, přičemž sériové spojení stále trvá. Odpojí se můstkový stykač, tím se zruší sériové řazení a skupiny jsou spojeny paralelně. Na dalších stupních se vyřazují skupiny rozjezdových odporníků. Použití rozjezdového odporníku na dvě části a použití více stykačů zesložiťuje obvod, ale výhodou je především trvalá činnost motorových skupin, kdy nedochází k poklesu tažné síly. Řazení skupin probíhá elektropneumaticky ovládanými stykači a následují stupně odporové regulace. Na hospodárném stupni sériového řazení je možné využít několik stupňů zeslabení buzení pro rozmezí rychlosti zpravidla 50 - 100 km/hod a na paralelním řazení opět několik stupňů zeslabení buzení pro rychlosti v rozmezí 100 – 140 km/hod. Zeslabování buzení magnetického pole trakčních motorů zvyšuje hospodárnost regulace. Ochrana nedovolí strojvedoucímu zeslabení buzení trakčních motorů na jiném než hospodárném stupni. Jízda je možná dlouhodobě na všech jízdních stupních kvůli dostatečnému dimenzování regulačních stupňů. Kvůli úspoře elektrické energie je potřeba využít pro jízdu přednostně hospodárné stupně a stupně zeslabování buzení, kdy je ztrátový výkon rozjezdových odporníků nulový. Ostatní stupně se zapojeným rozjezdovým odporníkem jsou považovány za rozjezdové a využívány jsou tedy minimální dobu. Změna směru jízdy se provádí změnou proudu budícího vinutí měničem směru.
Na rozjezdových odporech vznikají při rozjezdu ztráty energie, které výrazně zhoršují energetickou bilanci vozidla. Zařazením skupinového řízení můžeme ušetřit ztráty v rozjezdových odporech.o téměř 50 %. Ztrátový výkon na rozjezdových odpornících závisí na velikosti odporu daného stupně a druhé mocnině trakčního proudu. Jejich ztrátový výkon může dosáhnout několik mega watt.


Seznam českobudějovických biskupů

Seznam a galerie sídelních českobudějovických biskupů od vzniku diecéze až po dnešek. Od jejího vzniku usedlo na českobudějovický biskupský stolec 12 biskupů, další dva pak byli biskupy jmenováni, ale nikdy diecézi nepřevzali.


Kosmický týden

Kosmický týden je prvek učení intertestamentárního židovství a raného křesťanství, v němž se udrželo u některých autorů až do středověku.
Učení o kosmickém týdnu je svým způsobem interpretací biblické zprávy o stvoření světa v knize Genesis. Podle této zprávy byl svět stvořen v šesti dnech, zatímco sedmého dne Bůh ustal od svého konání a odpočinul. Na základě slov žalmu 90,4 a zvláště 2 Pt 3,8 tvrdilo, že stvoření není ani tak vyprávění o tom, co se událo na počátku, ale co se stále odehrává. Jeden den stvoření odpovídá tisíci skutečným letům. Proto je možné odpočítat přesně délku trvání světa 7000 let.
V detailech se zastánci této nauky liší. Podle některých stvoření člověka odpovídá stvoření „opravdového člověka“, tj. Ježíše Krista, proto k vtělení došlo v roce 5500 od stvoření světa. Toto učení se zvlášť zamlouvalo milenaristům, neboť podle nich oněch tisíc let dokonalého království na konci věků odpovídá tisíci letům sedmého dne Božího odpočinku.
Na tomto základě někdy docházelo k různým výpočtům „konce světa“. Například Lactantius píše, že když na základě Písem a historiků spočítáme, jak starý je svět, zjistíme, že „veškeré očekávání se nezdá být delší než dvě stě let“. Mezi další zastánce můžeme započítat Ireneje Lyonského, Metoděje z Olympu a mnoho jiných.
Učení o kosmickém týdnu je součástí víry v dějiny spásy, tj. stručně řečeno v lineární povahu dějin, které mají začátek, mají konec a přesný cíl a jsou vedeny a řízeny Boží mocí.


Sorbocotoneaster

Sorbocotoneaster je opadavý keř. Jde o křížence jeřábu a skalníku vyšlechtěného v Německu a Francii.
Listy jsou dlouhé 2-3 cm, tupě vejčité až oválné, svěže světle, později tmavě zelené, složené, licho-, nebo sudozpeřené s jedním až 3 listy, eliptické nebo oválné. Kvete bíle, v dubnu až květnu, 1 cm velké květy jsou ve vrcholových chocholících. Plody jsou kulaté, červené. x Sorbocotoneaster je odolný proti škůdcům a chorobám a snese i náročné podmínky. Je pěstován jako zvláštnost v dendrologických sbírkách.


Barchov

Barchov je vesnice v okrese Hradec Králové, ležící asi 8 km od města Nový Bydžov. V obci je evidováno 98 domů a asi 230 obyvatel. Katastr obce má rozlohu 592 ha.


Torques

Torques je latinský výraz pro nákrčník, společné pojmenování pro všechny pevné náhrdelníky v podobě kovových kruhů nošených na krku. Znám od doby bronzové, oblíben u Římanů a Keltů, považován za typický keltský artefakt. Třebaže je však nákrčník označován jako předmět pro Kelty příznačný, nelze říci, že by byl běžným šperkem. Byl náboženským i světským odznakem moci, uctívání a ochrany, nosili jej bohové a bohyně, hrdinové, válečníci, kněžny a knížata; byl známkou vysokého společenského postavení a šperkem význačných žen.
Materiálem je obvykle bronz, zlato, zřídka stříbro nebo železo, provedení velmi různé, od jednoduchých drátěných kruhů přes masivnější lité různě zdobené k honosným mohutným exemplářům, často splétaným z kovových drátků nebo proužků; ty také bývají opatřeny výzdobou nejen stylizovanou rostlinnou, ale i figurální. Torquesy, především ty nejhonosnější, byly oblíbeným votivním darem bohům.


Tea tree oil

Tea tree oil je čirý až velmi světle zlatý esenciální olej čerstvé kafrové vůně. Získává se z listů kajeputu střídavolistého, jehož domovinou je severovýchodní pobřeží státu Nový jižní Wales v Austrálii. Olej má vynikající vlastnosti pro použití v medicíně a zřejmě také výborné kosmetické vlastnosti. Tea tree oil se obvykle používá zředěný, protože na čistý olej se často objevují nežádoucí reakce.
Tea tree oil by neměl být zaměňován s čajovým olejem, sladký jedlý olej lisovaný ze semen čajovníku čínského nebo olejnaté čajové rostliny Camellia oleifera.
Tea tree oil je účinný proti zlatému stafylokoku včetně MRSA. Při používání v desetiprocentní koncentraci nebylo nikdy zjištěno, že by způsoboval rezistenci - ta však byla pozorována při nižších koncentracích.
Původní Bundjalungští obyvatelé východní Austrálie používali "čajové stromy" jako tradiční medicínu, inhalací olejů z rozdrcených listů léčili kašel a nachlazení. Také dávali tyto listy na rány, které následně přikryli obkladem. Dále tyto listy používali i k přípravě roztoku k léčbě bolestí v krku a kožních nemocí.
Použití samotného oleje, narozdíl od surového rostlinného materiálu, nebylo běžnou praxí až do doby, kdy výzkumník Arthur Penfold publikoval ve 20. a 30. letech 20. století první zprávu o antimikrobiálním účinku. Při zkoumání tohoto účinku oleje se tento ukázal jako jedenáctkrát silnější než u fenolu.
Komerční průmyslové využití oleje započalo po prvním zveřejnění Penfoldových zjištění ohledně lékařsky využitelných vlastnostech. Vyráběl se z přirozeně rostoucí rostliny kajeputu střídavolistého, která dávala olej příslušného chemotypu. Materiál pro výrobu se stříhal ručně a často se destiloval na provizorních, mobilních destilačních soupravách vytápěných dřevem.
Po 2. světové válce výroba poklesla, protože poptávka po oleji vymizela, zřejmě v souvislosti s vývojem účinných antibiotik a zhoršující mu se obrazu přírodních produktů. Zájem o olej opět stoupl v 70. letech v rámci obecné renesance zájmu o přírodní produkty. V 70. a 80. letech se rozvinulo komerční pěstování, které vedlo k zavedení mechanizace a široké produkci výrobků z esenciálního oleje.
Mezi více než 98 sloučeninami obsaženými v oleji je za většinu antimikrobiálního účinku odpovědný terpinen-4-ol.
Přestože se tea tree oil normálně komerčně extrahuje z rostliny Melaleuca alternifolia, lze ho extrahovat také z rostlin Melaleuca dissitiflora a Melaleuca linariifolia. Tea tree oil je mezinárodním standardem ISO 4730 "Olej z rostlin Melaleuca, typ terpinen-4-ol", který specifikuje úroveň 15 složek, které jsou potřeba k tomu, aby byl olej označen jako "tea tree oil".
V kvalitním Tea tree oilu by mělo být alespoň 35 % terpinen-4-olu, ale pod 3 % 1,8-cineolu, jelikož u 1,8-cineolu je podezření na alergenní reakce.
Tea tree oil se v Austrálii anekdoticky považuje za silné antiseptikum již mnohem déle, než byly tyto účinky prokázány vědecky. Čerstvé studie však podporují roli oleje v péči o kůži a při léčbě různých onemocnění.
Tea tree oil je účinný proti bakterii staphylococcus aureus, a pokud se používá v 10% koncentraci, je při aplikaci na kůži srovnatelný s mupirocinem, aniž by přitom způsoboval rezistenci. Při nižších koncentracích se však rezistence může objevit. Menší úspěšnost má při aplikaci do nosu.
Tea tree oil je známý také jako antimykotikum účinné in vitro proti řadě dermatofytů vyskytujících se na kůži. In vivo se šampon s 5 % oleje ukázal jako účinná léčba lupů, vzhledem ke schopnosti ničit organismy Malassezia furfur, nejčastějšího původce této nemoci.
Účinnost přípravků obsahujících tea tree oil, určených pro povrchové použití proti kandidóze je podporována schopností ničit in vitro organismy rodu Candida.
Při léčbě mírného akné se přípravek s 5 % tea tree oilu ukázal srovnatelný účinek jako 5% benzoylperoxid, byť nástup účinku byl pomalejší. V jiné studii z roku 2007 byl 5% gel při statisticky významných výsledcích srovnatelný s placebem.
Existují omezené výzkumy, které ukazují, že tea tree oil může mít povrchový účinek proti virům, zvláště proti herpesvirům.
Jedna studie ukázala, že tea tree oil v 5% roztoku je in vitro účinnější než komerční přípravky proti svrabu.
Tea tree oil se již dlouho používá jako metod účinného přírodního boje proti blechám, přímou aplikací na srst psů, koní a ovcí nebo přidáváním do vody při koupeli. Použití u koček mělo za následek poškození jejich zdraví, v některých případech i smrt. To proto, že si kočky olizují srst a požívají tak olej na ní nanesený.
Podle National Animal Poison Control Center je používání oleje u psů spojováno s hypotermií, svalovou slabostí, poruchou pohybové koordinace, třesem, změnami chování a paralýzou. Byla publikována zpráva, kde měly tři kočky klinické příznaky a jedna kočka zemřela poté, co u nich byl aplikován tea tree oil.
Podle Americké společnosti pro rakovinu: "Tea tree oil je toxický při požití. Uvádí se, že způsobuje otupělost, zmatenost, halucinace, kóma, poruchy rovnováhy, slabost, zvracení, průjem, dyspepsii, abnormality krevních buněk a vážné vyrážky. Měl by být uchováván mimo dosah domácích zvířat a dětí."
U malého množství lidí se vyskytuje alergická kontaktní dermatitida jako reakce na kontakt kůže s tea tree oilem. V italské studii 725 pacientů byla testována aplikace neředěného oleje a roztoků o koncentraci 1 % a 0,1 %. V případě neředěného oleje se u přibližně 6 % pacientů objevilo podráždění kůže. U 1% roztoku pozoroval dráždivou reakci pouze jediný pacient. Roztok 0,1 % nevyvolal reakci u žádného ze 725 pacientů. Alergické reakce mohou být způsobovány různými oxidačními produkty, které vznikají při expozici oleje světlu a/nebo vzduchu.
Vnější aplikace neředěného oleje a/nebo nevhodně vysoké dávky jsou spojovány s toxickými účinky, včetně smrti, u koček a dalších zvířat.
Zpochybněná případová studie publikovaná v The New England Journal of Medicine shrnula, že "opakovaná povrchová expozice levandulovému a tea tree oleji pravděpodobně způsobila prepubertální gynekomastii" u tří chlapců. Studie zahrnovala jen tři osoby a jedinou společnou složkou použitou u chlapců ve studii byla levandule. Zatímco ve všech třech případech šlo o použití produktů obsahujících levandulový olej, pouze jeden chlapec užíval produkt, který obsahoval tea tree oil. Ve všech případech vymizela gynekomastie během několika měsíců.
Používání produktů obsahujících levandulový olej a tea tree oil bylo v té době přerušeno. Ve stejný listu byly publikovány výsledky zkoumání buněčné kultury, ukazující, že oba esenciální oleje vykazují in vitro slabé estrogenní a antiandrogenní vlastnosti, nebyly však prováděny žádné testy in vivo. Výzkumníci dali také najevo, že ke gynekomastii mohly přispět i jiné složky produktů, nebo že svou roli mohla hrát i genetika. Poukázali též na to, že estrogenní nebo antiandrogenní aktivita byla hlášena také pro některé další běžně používané esenciální oleje, stejně jako pro některé potraviny, například mandle nebo arašídy, aniž by byl zmíněn nějaký případ prepubertální gynekomastie.
Při použití v koncentracích pod 4 % a zejména pod 1 % může tea tree oil selhávat v ničení bakterií a vytvořit evoluční tlak, který může vést k tomu, že se bakterie stanou méně citlivé na tea tree oil a také na některé antibiotika in vitro.
Tea tree oil může při aplikaci do uší způsobit ztrátu sluchu.


Jazz Jackrabbit

Jazz Jackrabbit je počítačová hra, která byla vytvořena v roce 1994 softwarovou společností Epic Megagames. Jedná se o 2D plošinovku s dobře propracovanou grafikou a hudbou. Díky své popularitě se hra dočkala v roce 1998 pokračování Jazz Jackrabbit 2.
Ve hře si hráč může vybrat mezi 6 epizodami. Každá epizoda obsahuje 3 planety a každá planeta 2 úrovně. Na konci epizody se hráč utká s bossem v samostatné závěrečné úrovni. V průběhu hry může hráč narazit na velký a dobře ukrytý drahokam, který se nachází na jednom z dvou úrovní každé planety. Tímto drahokamem se na konci úrovně aktivuje skrytá tajná bonusová 3D úroveň, ve které hráč sbírá modré drahokamy v bludišti. Pokud hráč zvládne během bonusové mise sebrat požadovaný počet drahokamů před vypršením časového limitu, získá jeden život navíc.
Hra Jazz Jackrabbit se v podstatě nijak neliší od jiných plošinovek jako například Sonic the Hedgehog. Akorát se snad liší tím, že hlavní postavička v Jazzovi neumře hned, co se dotkne nepřítele nebo je postřelena zbraní nepřítele, ale ubere se jí energie, jejíž maximální hodnota je určena zvolenou obtížností. Pokud energie klesne na nulu, hráč ztratí život a musí hrát misi znovu od začátku nebo od nějakého záchytného bodu, do kterého stihnul před svou smrtí střelit. Energii může hráč během hry doplnit tím, že najde a posbírá mrkve.
Ve hře samotné jde o to, aby králík jménem Jazz Jackrabbit navštívil mnoho planet, aby mohl zachránit princeznu Evu Earlong a svůj domovský králičí svět Carrotus před zlým Devanem Shellem a jeho armádou želvích teroristů.


Maron

Svatý Maron byl mnich, který se dobrovolně ve 4. století rozhodl opustit Antiochii a vést asketický život. Velmi brzo se kolem něj soustředilo mnoho jeho nových následovníků, kteří se rovněž dobrovolně rozhodli vést poustevnický život bez jakýchkoliv moderních výdobytků tehdejší doby. Po Maronově smrti se jeho následovníci rozhodli pro stavbu kláštera jako upomínku na jeho život. Tento klášter se poté stal střediskem maronitské církve.


Jacques Gauthier

Jacques Gauthier je paleontolog zabývající se obratlovci a systematik, jeden ze zakladatelů využití kladistické metody v paleontologii.
Proslavil se především studií z roku 1986, ve které poprvé popsal podrobně teorii o vzniku ptáků z teropodních dinosaurů. Tím způsobil revoluci v chápání systematiky obratlovců, především plazů a ptáků. V současnosti Gauthier prosazuje nahrazení starého Linnéova třídění v systematice kladistikou.


Bell AH-1 Cobra

AH-1 Cobra je americký dvoumístný jednomotorový bitevní vrtulník určený k přímé podpoře pozemních jednotek a k ničení živé síly a bojové techniky nepřítele. První prototyp vzlétl 7. září 1965, do výzbroje armády se stroj dostal roku 1967. Ještě téhož roku byl vrtulník poprvé bojově nasazen, a to ve vietnamské válce. Účastnil se různých bojových operací, z nichž poslední byly akce v Iráku a v Afghánistánu.


Spojivka

Spojivka je tenká, vlhká, dobře prokrvená sliznice, pokrývající povrch oka a vnitřní stranu víček. Začíná na vnějším okraji rohovky, pokrývá viditelnou část vnější bělimy a vystýlá vnitřní povrch víčka až k jeho okraji. Prostor mezi okem a víčkem, který je krytý spojivkou nazýváme spojivkový vak.
Spojivka je souvislým pokračováním epitelu rohovky. Nazývá se tak proto, že spojuje oční bulvu s očním víčkem. Je vyživována velmi tenkými cévami, které jsou prostým okem takřka neviditelné. Ve velkých cévách před bílou sklérou můžeme přes průhledné cévy vidět krev.
Spojivka má význam z hlediska své elasticity, která umožňuje hladké pohyby bulbu. Má také funkci ochrannou, jak mechanickou, tak i jako sídlo buněk imunity a lokálního lymfatického systému. Současně má spojivka funkci sekreční. V epitelu spojivky jsou tři různé typy buněk, které produkují hlen, důležitou součást slzného filmu. V epitelu tarzální spojivky tvoří pohárkové buňky seskupení, tzv. Henleovy krypty. V horním i dolním fornixu jsou ve spojivce přídatné Krauseovy a Wolfringovy žlázy. Spojivka je citlivá na různé druhy podráždění. Ve spojivce jsou četné cévy, které se při podráždění spojivky rychle rozšíří a překrvené spojivky zrudnou. Je také velice citlivá, protože je bohatě senzitivně inervována. Je – li podrážděna zánětem, mechanicky nebo například nějakou chemickou látkou, vyvolává bolestivé pocity zahrnující pocit řezání, pálení, slzení apod. Pod spojivkovým epitelem leží spojivková tkáň, která má rozličnou stavbu závisející na umístění. Jsou v ní umístěny mukózní pohárkové buňky, které se nacházejí zejména u víčkového okraje a u limbu. Tyto buňky během svého stěhování na povrch spojivky zvětšují svůj objem a pukají. Produkují mucin, který se vyprazdňuje na povrch spojivky. Dojde-li k poruše jejich činnosti, dochází k osychání spojivky a předních partií oka i přesto, že je činnost slzných žláz neporušena.
Spojivka je pevně spojena jen s tarzálními ploténkami, zbývající část je spojena s podkladovou vrstvou řídkého vaziva volně. Mezi oběma oddíly spojivky je vytvořen úzký štěrbinový spojivkový vak, který obsahuje slzy. Do spojivkového vaku vyúsťují vývody slzné žlázy, jimiž sem přitékají slzy. V oblasti vnitřního koutku je vak poněkud rozšířen a tvoří slzné jezírko.


Ján Praško

Doc. MUDr. Ján Pavlov Praško, CSc. je český psychiatr a psychoterapeut.
Po promoci roku 1982 na lékařské fakultě UK v Praze pracoval až do roku 1987 jako sekundární lékař na psychiatrickém oddělení NsP Ostrov. V roce 1987 nastoupil jako klinický psychiatr a samostatný vědecký pracovník do tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze. Po roce působení se stal vedoucím lékařem oddělení neurotických poruch, kde působí dodnes. Od roku 1994 vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Pracuje ve výborech České společnosti pro biologickou psychiatrii, České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii, České neuropsychofarmakologické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.
Výzkumné činnosti se věnuje od roku 1985, kdy začal studovat cirkadiánní rytmy a léčbu pomocí jasného intenzivního světla u afektivních poruch. Dále se věnuje výzkumu etiologie a léčby deliria tremens, socioterapii a farmakoterapii u depresivních poruch, fototerapii u velkých depresivních poruch a farmakoterapii a psychoterapii v léčbě sociální fobie z pohledu dvouletého katamnestického sledování.
Jeho manželkou je MUDr. Hana Prašková. Pracuje jako psychoterapeutka v Denním sanatoriu Horní Palata a přednáší na 1. LF UK. Je také spoluautorkou některých jeho publikací. Dcera Jana Prašková vystudovala 3. Lékařskou fakultu UK v Praze a je spoluautorkou jeho knihy o depresi.
Ján Praško je autorem mnoha knih a příruček týkajících se psychologie a duševních onemocnění.


Hvězdy, ty studené hračky

Hvězdy, ty studené hračky je první román stejnojmenného cyklu ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka. Česky vyšel poprvé v roce 2006. Pokračováním je román Hvězdný stín.


Euro Hockey Tour 1999/2000

Euro Hockey Tour 1999/2000 je 4. ročník hokejových turnajů Euro Hockey Tour.
Hokejový turnaj byl odehrán od 2. do 5. září 1999 ve Zlíně
Hokejový turnaj byl odehrán od 11. do 14. listopadu 1996 v Espoo
Hokejový turnaj byl odehrán od 16. do 21. prosince 1999 v Moskvě. Tohoto turnaje se zůčastnila i Kanada.
Hokejový turnaj byl odehrán od 8. do 13. února 2000 ve Stockholmu. Tohoto turnaje se zůčastnila i Kanada.


Novoměstská radnice

Novoměstská radnice, která leží na rohu Vodičkovy ulice a severního průčelí Karlova náměstí v Praze 2, patří k nejvýznamnějším stavbám na Novém Městě pražském, jež byly vybudovány v době Karla IV.. Přáním Karla IV. bylo, aby se Karlovo náměstí, stalo nejen významným obchodním střediskem, ale i důstojným protějškem náměstí Staroměstského. To byl také důvod, proč Novoměstská radnice měla vynikat výstavností.
Novoměstskou radnici tvoří několik budov a jejich výstavba probíhala postupně, po etapách. Nejstarší část stavby je východní křídlo, jeho stavba probíhala v letech 1377–1398. Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže stavěno křídlo jižní s průčelím na Karlovo náměstí. Z těchto let je v přízemí hlavního jižního křídla dochován dvojlodní sál o šesti klenutých polích, nesených dvěma válcovitými pilíři a zabírá plochu téměř celého křídla. Obnoven je ve své původní renesanční podobě. Síň je 23 metrů dlouhá, 11 metrů široká a výška stropů síně je 7 metrů. Dominanta Novoměstské radnice, radniční věž, byla založena roku 1451 a je umístěna v jihovýchodním nároží. Stavba věže probíhala v letech 1452–1456. Vysoká je 70 metrů a na její vrchol vede 212 schodů. Má šest podlaží. Přízemí věže sloužilo jako věznice. V prvním patře je umístěna gotická, později barokně upravená kaple Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava. Kaple sloužila také jako poslední útočiště odsouzeným na smrt. Na stěně je freska s námětem Práva a Spravedlnosti. Nejvyšší patro sloužilo jako byt hlásného. Střecha a ochoz věže jsou z let 1722–1725. V letech 1520–1526 bylo Benediktem Riedem renesančně upraveno jižní křídlo a hlavní průčelí. Po požáru v roce 1559 bylo postaveno křídlo západní a severní a Bonifácem Wohlmutem renesančně upraveno i křídlo východní, v němž zůstala zachována původní rozsáhlá gotická síň s gotickou žebrovou klenbou na renesančních podpěrách. Po těchto rekonstrukcích a dostavbách byl rozsahově vývoj radnice dokončen: vznikla budova se čtyřmi křídly, arkádovým dvorem a s věží v jihovýchodním nároží.
Jako správní budova sloužila Novoměstská radnice do roku 1784. V tomto roce, za panování Josefa II., došlo k sjednocení čtyř pražských měst a veškerá správa města se soustředila do Staroměstské radnice. Budova Novoměstské radnice se změnila v sídlo kriminálního soudu, kancelářské prostory a žalář. Pro tyto potřeby byla v letech 1806–1811 podle projektu Karla Schmita část radnice přestavena v empírovém slohu. V přízemním vězení pobývali: vůdce rebelujících Chodů Jan Sladký Kozina, účastníci revoluce z roku 1848, a v roce 1894 zde probíhal proces s příslušníky pokrokové mládeže sdružených ve spolku Omladina. Po mnoha dostavbách, přestavbách a opravách – do věže roku 1559 dokonce udeřil blesk a radnice byla poničena požárem a i báň věže byla později poničena bouří – se o rekonstrukci do původního stavu pokusili Antonín Wiehl a Kamil Hilbert. Na hlavním průčelí do Karlova náměstí došlo k obnově velkých sdružených renesančních oken do hlavního sálu a renesančních štítů. V letech 1958–1959 probíhala první novodobá úprava, kdy byla v přízemní gotické síni vybudována obřadní svatební síň pro obvod Prahy 2. V roce 1962 byla radnice prohlášena za národní kulturní památku. Další rozsáhlá rekonstrukce probíhala podle projektu Václava Girsy v 80. a 90. letech 20. století a prostory byly upraveny pro potřeby OÚ Praha 2.
V souvislosti s Novoměstskou radnicí se nelze nezmínit o první pražské defenestraci. V neděli 30. července 1419, po kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné, se dav, vedený Želivským, právě před Novoměstskou radnicí dožadoval propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Není jisté, jak celá událost proběhla a co přesně ji vyprovokovalo,, nicméně výsledek je všeobecně znám: někteří konšelé byli po útoku na radnici vyhozeni okny a ubiti. Tato brutální a krvavá událost stála na počátku období, které dnes nazýváme husitské války. O několik let později se Janu Želivskému stala osudnou radnice jiná, a to Staroměstská, do které byl vlákán a zavražděn.
Poté, co Novému Městu bylo povoleno pořádání pravidelných trhů, byla radnice opatřena pražským loktem, který je možno nalézt na průčelí východního křídla. Jedná se o délkovou míru, činí 591,4 mm.
==Poštovní adresa== Novoměstská radnice, Karlovo náměstí 23, Praha 2 – Nové Město


Carl Ferdinand Cori

Carl Ferdinand Cori byl americko-český biochemik, narozený v Rakousku-Uhersku v pražské židovské rodině.
V roce 1947 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů. Spolu s ním cenu obdržela jeho manželka Gerty Cori a fyziolog Bernardo Houssay.


Neil Robertson

Neil Robertson je od roku 1998 profesionální hráč snookeru. Nejvyšší breaku dosáhl 141 bodů na turnaji China Open.


Astraea

5 Astraea je velká planetka v hlavním pásu planetek. Byla to pátá objevená planetka. Objevil ji 8. prosince 1845 Karl Ludwig Hencke.


Osobní pohovor

Osobní pohovor je proces, ve kterém hodnotí zaměstnavatel nebo jeho zástupci zaměstnance, který se uchází o pracovní místo v podniku či organizaci. Pro uchazeče je přitom velmi důležité jeho vystupování a image. V současné době se firmy snaží před přijetím zaměstnance dobře poznat, protože vynaložené náklady na administrativu a zacvičení se stále zvyšují. Navíc má vysoká fluktuace personálu negativní vliv na jeho morálku a produktivitu podniku.
Je to nejčastější metoda výběru pracovníků v malých a středních podnicích nebo pro méně důležité pozice.


Racek andský

Racek andský připomíná na první pohled vzdáleně příbuzného racka chechtavého, má však zcela odlišnou kresbu křídel. Dospělí ptáci mají tmavohnědou hlavu s bílými srpky nad a pod okem, bílé břicho a ocas a šedý hřbet. Křídla jsou šedá, ruční letky bílé s černými špičkami a rozsáhlými bílými skvrnami před špičkou krajních tří letek. Nohy a zobák jsou tmavě červené. V prostém šatu se kresba na hlavě redukuje na tmavou skvrnu za okem. Mladí ptáci se podobají dospělým v prostém šatu, mají však rozsáhlejší tmavou kresbu křídla a tmavohnědé ruční krovky, loketní letky a pásku na ocase.
Racek andský hnízdí na horských jezerech vysokých And od Ekvádoru přes Peru po Bolívii, Chile a severozápadní Argentinu. Mnoho ptáků zůstává v zimě v Andách, část táhne zimovat na tichooceánské pobřeží Jižní Ameriky od Ekvádoru po Valparaiso. Nehnízdící ptáci zde zůstávají po celý rok.


Malietoa Tanumafili II.

Malietoa Tanumafili II., 4. ledna 1913 - 11. května 2007 Apia, byl hlavou státu Západní Samoa od 1. ledna 1962 s titulem O le Ao o le Malo. Od roku 1939 byl po smrti svého otce jedním ze dvou místních králů mandátního území Západní Samoa.
Tanumafili II. patřil ke královskému rodu Malietoa, který vládl souostroví společně s druhým rodem Tupua. V 19. století rod Malietoa získal na Samoi významnější postavení a byl podporován Angličany a Američany, zatímco Němci byli na straně rodu Tupua. Posléze se mocnosti přece jen dohodly na volbě Malietoa Laupepy králem veškeré Samoy. Proti tomu posléze povstali stoupenci rodu Tupua, byli sice poraženi, ale po smrti krále Laupepy se proti novému králi Malietoa Tanumafili I. rozhořelo povstání nové. Když si v prosinci 1899 Samou rozdělily USA a Německo, byl prohlášen králem západní části císař Vilém II. Pruský.
Po 1. světové válce udělila Společnost národů Západní Samou do správy Novému Zélandu. Oba místní královské rody nadále řídily život Samojců, kteří od 20. let 20. století bojovali za nezávislost.
Tanumafili II. byl synem a třetím dítětem krále Tanumafiliho I. a jeho ženy Momoe Lupeuluivy Meleisey. Narodil se roku 1913 a rodový titul Malietoa mohl začít užívat v roce 1939, kdy zemřel otec a sám se stal jedním z králů Samoy. Po získání nezávislosti Západní Samoy r. 1962 se stal společně s králem Tupua Tamasese Mea'ole spoluvládcem nového státu. Po smrti Tamasese Mea'ole r. 1963 se potom stal samostatnou hlavou státu Západní Samoa, která je konstituční monarchií, ačkoliv její vládce nemá oficiálně titul „král“.
Tanumafili II. se stal po rumunské královně Marii jako druhý monarcha stoupencem perského náboženského směru Bahá'í. Roku 1984 posvětil Tanumafili svatyni tohoto náboženství v Tiapapatě, osm kilometrů západně od hlavního města Apia. Manželka Lili Tunu zemřela roku 1986. Tanumafili zemřel po několikadenním pobytu v Národní nemocnici Tupuy Tamasese Mea'oleho v Apii. Jeho smrt vzbudila pozornost světa hlavně proto, že byl v té chvíli třetím nejdéle panujícím monarchou světa.
Tanumafili II. po sobě zanechal čtyři děti: syny Su'a Vainuupo a Faamausili Moli a dcery Lola Tosi and Momoe. Jedno dítě mu zemřelo v dětství, nejstarší syn Papaliitele Molioo Laupepa v roce 1985.


Jindřich Prucha

Jindřich Prucha byl český malíř, významný kolorista, představitel impresionismu a expresionismu.


Lysohlávka česká

Lysohlávka česká je drobná houba z čeledi límcovkovitých. Byla popsána z lokality v Čechách v 80. letech 20. století českým mykologem Svatoplukem Šebkem. Podobně jako některé další evropské lysohlávky obsahuje psychoaktivní látky psilocybin a psilocin. Někteří mykologové ji slučují s lysohlávkou modrající, což je však zastaralý a zřejmě neplatný názor.
Roste v srpnu až prosinci, většinou ve skupinách, na rozkládajících se větvičkách a opadu podél lesních cest a v kopřivách, v několika málo případech i uprostřed lesa. Prostředí pro podhoubí jsou spadlé větve listnatých dřevin. Upřednostňuje ruderální půdy. Oproti lysohlávce tajemné je velmi vzácná, v ČR je asi 20 ověřených lokalit.
Psychoaktivní houba, obsahuje psilocybin a psilocin. Halucinogenní účinky se jeví jako potenciálně perspektivní v psychodiagnostice a snad i v psychoterapii. Nutné je ale varovat před požitím těchto hub bez lékařského příkazu, neboť jde o látky rizikové a hrozí předávkování. Mohou způsobovat žloutenku. V dnešní době je často pro své psychoaktivní účinky užívána jako halucinogenní droga.


Martin Erat

Martin Erat pomohl vybojovat zlaté medaile na juniorském mistrovství světa 2001. Dostal do výběru českého národního týmu na zimní olympijské hry 2006, kde získal bronzovou medaili.


Větrný Jeníkov

Městys Větrný Jeníkov se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 582 obyvatel.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226. OD 23. ledna 2009 je obec opět městysem.
 Image:Větrný_Jeníkov_-_zámek.jpg|Zámek s pseudobarokní kašnou Image:Větrný_Jeníkov,_kostel.jpeg|Kostel Narození Panny Marie Image:Větrný Jeníkov, socha před kostelem.jpg|Socha sv. Jana Nepomuckého Image:Větrný_Jeníkov_03.jpg|Boží muka


Kurošio

Kurošio je teplý mořský proud v severozápadní části Tichého oceánu. Je tichooceánským ekvivalentem Golfského proudu. Vzniká východně od Filipín, kde se odděluje ze Severního rovníkového proudu. Poté teče východně od Taiwanu, k souostroví Rjúkjú a podél jihovýchodního pobřeží japonského ostrova Honšú. Na 45° s. š. se střetává se studeným proudem Ojašio. Odtud pokračuje na východ napříč Tichým oceánem a stáčí se až k Aljašce, kde je nazýván Aljašský proud.
Ve srovnání s jinými mořskými proudy je to jeden z nejrychlejších. Má šířku 100 km.


STS-79

STS-76 byla mise raketoplánu Atlantis. Cílem letu bylo čtvrté setkání raketoplánu s ruskou orbitální stanicí Mir. V nákladovém prostoru raketoplánu byl umístěn vědecký modul SPACEHAB, na kterém byl i český experiment – mikroakcelerometr MACEK.
Raketoplán Atlantis měl na misi STS-79 odstartovat na začátku července 1996. Kvůli hurikánu Bertha se musel 10. července vrátit do VAB, na začátku září byl raketoplán znovu připraven ke startu, ale do bezpečí VAB se musel znovu uchýlit 4. září před hurikánem Fran. K úspěšnému startu nakonec došlo 16. září 1996 v 08:54:49 UTC.
STS-79 byla čtvrtá z devíti plánovaných misí na Mir a první, která měnila amerického astronauta. Z Miru se na Zemi vrátila americká astronautka Lucidová po 188 dnech pobytu ve vesmíru. Její dlouhodobý pobyt ve vesmíru byl zahájen 22. března 1996 při misi STS-76 a stal se ženským světovým rekordem. Astronautku na Miru vystřídal na přibližně čtyři měsíce John Blaha, který se vrátil zpět v lednu 1997 s posádkou STS-81, když byl vystřídán astronautem Jerrym Linengerem.
Mise STS-79 byla také druhým letem modulu SPACEHAB na podporu aktivit při programu Shuttle-Mir a první let tohoto modulu ve dvojité konfiguraci. Experimenty umístěné v rozšířeném SPACEHABu byly zaktivovány ještě před připojením raketoplánu ke stanici. Velkou část modulu zabíraly zásoby, které se měly dopravit na Mir. Jednalo se o potraviny, oblečení, nové experimenty a náhradní díly.
Ke spojení mezi raketoplánem a orbitální stanicí došlo 19. září 1996 ve 03:13:18 UTC. Po otevření průlezů a přivítání posádek si Blaha a Lucidová vyměnili sedadla. Blahu na Miru očekával velitel 22. posádky Valerij Korzun a letový inženýr Alexandr Kaleri.
Během pěti dnů společné práce obě posádky přestěhovaly na Mir více než 1800 kg zásob. Kromě potravin, vody a další výbavy to byly také tři experimenty:
Zpět na Atlantis bylo přeneseno 907 kg výsledků experimentů a dalšího materiálu. Astronautka Lucidová během šesti měsíců výzkumů na stanici prováděla technologické, biologické, lékařské experimenty, výzkum mikrogravitace a vesmíru. Výzkumy prováděla i v novém modulu na Miru – Priroda, který na stanici dorazil během její přítomnosti na Miru.
Během všech letů v rámci programu Shuttle-Mir byly prováděny experimenty, které měly snížit rizika při vývoji a stavbě Mezinárodní vesmírné stanice. Poprvé byl na palubě raketoplánu experiment ARIS - odtlumení nákladového prostoru od vibrací a dalších poruch.
Raketoplán se od orbitální stanice odpojil 24. září 1996 v 01:31:34 UTC. Posádka dokončila zbývající experimenty a úspěšně přistála na Kennedyho vesmírném středisku 26. září 1996 ve 12:13:20 UTC.


Prádelna

Prádelna je zdela obecně místo kde se provádí praní. Obvykle se jedná o místnost nebo o skupinu místností, která je určena pro praní prádla a oděvů. Může se jednat také o označení nějakého zařízení nebo organizace, které se zabývá praním prádla a oděvů.
Domovní prádelny bývají vybaveny technickým zařízením vhodným pro praní menšího množství prádla jako je vyvařovací kotel, pračka, ždímačka. Dále zde bývají k dispozici větší nádoby jako je vana nebo koryto. Starší prádelny mohou mít ve výbavě i valchu a dřevěné necky jakož i další vhodné nádoby. Hlavní místnost prádelny bývá vybavena vodovodním rozvodem a dále odtokovým kanálkem umístěným vpodlaze tak, aby byl umožněn případný odtok vody.
Velké prádelny mohou být zařízeny pro hromadné praní prádla a oděvů například v armádě, ve velkých nemocnicích apod.
Specializované firmy, které se soustředí na praní pracovních oděvů, ložního prádla pro zdravotnická a ubytovací zařízení. Zajišťují svoz znečištěného prádla, vyprání a dodávku zpět uživateli. Perou pro řadu zákazníků. Některé z nich zajišťují i půjčování prádla, které potom není majetkem uživatele, ale prádelny.
Pro elektrický rozvod v každé prádelně platí přísnější normy a předpisy než pro běžné elektrické rozvody užívané v suchém prostředí např. v bytu nebo v kanceláři. Ten musí vždy vyhovovat platným technickým normám pro provoz elektrických zařízení v mokrém či vlhkém prostředí tak, aby nebyl ohrožen život a zdraví zde pracujících osob.
Na prádelnu může navazovat místnost pro sušení prádla : sušárna prádla, dále na ni může navazovat například zařízení pro strojní žehlení prádla : mandlovna apod..


Kurtlak

Kurtlak je řeka ve Volgogradské a v Rostovské oblasti v Rusku. Je 150 km dlouhá. Povodí má rozlohu 2760 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Na jaře od března do května hladina řeky stoupá, zatímco v létě klesá.


Šerosvit

Šerosvit je výtvarná metoda použití kontrastů mezi světlem a tmou. Hlavní metodou šerosvitu je tedy modelování světlem. Třetí rozměr je pak evokován světly a stíny.
Šerosvit se jako malířská metoda vyvinul v 15. století v Itálii a ve Flandrech. Plnohodnotný šerosvit však používá až v 16. století Manýrismus a Baroko.
Pojem chiaroscuro je pro tuto techniku používán od konce 18. století.
Odvozená metoda tmavých objektů dramaticky osvícených sloupem světla z nevelkého a často skrytého zdroje se nazývá temnosvit. Vyvinuli jej Ugo da Carpi, Giovanni Baglione a Caravaggio.
 Soubor:calling-of-st-matthew.jpg|The Calling of Saint Matthew, autorem Caravaggio. Soubor:baglione.jpg|Giovanni Baglione. Sacred Love Versus Profane Love. 1602-1603 Olej na plátně. 179 x 118 cm. Gemäldegalerie, Staatliche Museen, Berlín


Ofek

Ofek je síť izraelských špionážních satelitů. Všechny satelity Ofek byly vypuštěny izraelskými nosnými raketami Šavit, které jsou postavené na bází balistických raket Jericho z letecké základny izraelského vojenského letectva Palmachim ve středním Izraeli. Nosné rakety i samotné satelity byly navrženy a zkonstruovány firmou Israel Aerospace Industries. První satelit Ofek 1 byl vypuštěn v roce 1988. V současné době poslední satelit Ofek 7 byl vypuštěn 11. června 2007 a jeho cílem má být monitorování íránských vojenských zařízení a aktivit íránské armády.


Helfenburk u Bavorova

Helfenburk je zřícenina hradu asi 5,5 km od Bavorova. Nachází se na skalnatém vrchu Malošín v nadmořské výšce 683 m. Mezi obcemi Koječín a Štětín po asfaltové cestě vede cesta až na hrad. Modrá turistická značka. V sezoně se vybírá vstupné.
V roce 1355 jej postavili Rožmberkové na ochranu nedalekého města Bavorov. Jednalo se o čtyři bratry - Petra, Jošta, Oldřicha a Jana z Rožmberka. Povolení k stavbě dostali od Karla IV., šlo o ocenění jejich dobrých služeb. Doprovázeli Karla IV. na jeho korunovační cestě do Říma. Roku 1381 udělili nedalekému Bavorovu městská práva.
Po smrti Jana 1389 i jeho bratra Oldřicha, přešel hrad do vlastnictví Janova syna Jindřicha III. z Rožmberka. Ten patřil k odpůrcům vlády krále Václava IV., byl členem Panské jednoty. Král se mu snažil v mezích možností škodit, údajně i za pomoci Jana Žižky .
Po jeho smrti měl hrad v držení jeho syn Oldřich II. z Rožmberka. Byl velmi mlád a jeho poručníkem byl Čeněk z Vartemberka. Ten se později obrátil na katolickou víru a v tomto duchu jej vychovával. Po potupné porážce před Táborem, kdy nechal na svých panstvích pochytat husitské kněze, je nechal uvěznit na svých hradech. Na Helfenburku prokazatelně dva zemřeli.
Po jeho smrti vládl syn Jindřich IV. z Rožmberka a posléze Jan II. z Rožmberka. Oba dva měli neustále potíže kvůli zadluženosti, o tu se postaral jejich otec, díky válečným nákladům. Hrad byl zastaven Přeškovi z Čestic. Ve smlouvě byl dodatek o volném vstupu do hradu od bývalých majitelů. Po jeho smrti byl hrad opět vyplacen.
1468 až 1472 bylo v okolí hradu nepokojno. Docházelo k sousedským sporům mezi Rožmberky a městy Písek, Sušice a Vodňany. Hrad nedoznal velké úhony, ale těmito spory trpěly okolní vesnice.
Po smrti Jana z Rožmberka a po smrti jeho syna Jindřicha V. z Rožmberka se vlády ujal Vok II. z Rožmberka. Společně se svým poručníkem Bohuslavem ze Švamberka. Zadlužený hrad prodal dvěma bratrům. Jednalo se o Václava Vlčka z Čenova a jeho bratra Zikmunda Vlčka z Čenova.
Václav Vlček byl původně prostý hejtman, který válčil v Uhrách a v Polsku, ve službách krále získal mimořádné vojenské znalosti a dosáhl hodnosti polního hejtmana. Byl považován za vynikajícího vojevůdce a specialistu na obranu. Zesílil obranyschopnost hradu, nechal vybudovat tři okrouhlé bašty se střílnami. 1473-1483. Byl ale silným a nevítaným sousedem pro Rožmberky a tak ti zapůjčili peníze hraběti Jindřichu Preuschenkovi z Hardeggu na koupi hradu a ten jej zakoupil 1489. Po jeho smrti se hrad znovu vrátil do rukou Rožmberků. Roku 1499 jim jeho syn hrad prodal zpět. Roku 1523 docházelo ke sporům o dědictví, protože Petr IV. z Rožmberka, stejně tak jako jeho bratři umírá bezdětný. Zajímavostí tohoto hradu je, že v roce 1515 až 1518 byl purkrabím na hradě tak lakotný člověk, který vyhnal veškerou hradní čeleď a byl úplně samotný sám na hradě. Jmenoval se Želízko z Tourova.
Roku 1551 Vilém z Rožmberka k hradu i část okolního panství a celkově zvelebil hrad. Helfenburk patřil k chudším hradům, podle rožmberského inventáře. Bylo v něm celkově velmi málo nábytku a nádobí, ale tento počet vynahrazovala rozsáhlá hradní výzbroj, ať už se jednalo o zbroje či zbraně. Stejně tak byl i nedostatek služebnictva. Ale po přesídlení na Kratochvíli dochází k úplnému opuštění hradu.
V roce 1592 po smrti Viléma z Rožmberka jeho mladší bratr a dědic Petr Vok prodal celý hrad městu Bavorov. Po Bílé hoře jim byl zkonfiskován, přestože se město snažilo o jeho zpětné získání, nevedlo se jim. V té době je již označován jako pustý. Hrad byl tedy využíván více než 200 let. Později jej měly ve vlastnictví jiné rody, např. Eggenbergové a později Schwarzenbergové až do roku 1922 a pak je majetkem státu.
Hrad se tyčil na vymýceném kopci, nyní je částečně schovaný v lese. Před vlastním hradem bylo opevněné městečko. Hrad má skoro kruhový půdorys. Vstup do hradu je po mostě přes hluboké a do skály vylámané příkopy a obestavěné venkovní hradby. Vstup první branou vedl přes padací most.
Zvláštností Helfenburku je, že má skoro přesně za sebou postupně seřazené tři brány. Vlevo, přímo na skále je postavena velká věž. Měří 18 metrů, má kruhový tvar a průměr je 10 metrů. Dá se z ní úspěšně bránit nejen hlavní vchod, ale dá se přehlédnout poměrně velká část hradu a všechny tři brány. Býval zde byt věžného.Vstup byl po dřevěném můstku z hradeb nebo po schodech. V současnosti slouží jako vyhlídka. Probíhá zde nákladná rekonstrukce a zastřešení věže.
Z ní jsou vidět kruhové bašty, které nechal postavit Vlček z Čenova. Druhá brána byla uzavírána železným hřebenem. Celé dolní druhé nádvoří je uzavřeno hradbami a má nepravidelný tvar. Třetí brána vede do vlastního hradu. Tato brána se uzavírala pouze vraty se závorou. Dvůr před hradem byl plný hospodářských dřevěných stavení. Cihlová stavení patří k nejmladším na hradě a pocházela z 15. století. Studna po levé straně sloužila jako rezervoár na dešťovou vodu nebo se voda donášela z podhradí. Má hloubu okolo deseti metrů , ale je postupně zanášena.
Vlastní hradní palác měl své hradby, nyní jsou to rozvaliny před hradem. po kterých se chodí. Palác byl podsklepený a měl dvě poschodí. Podle některých teorií měl dokonce tři poschodí. To poslední patro bylo dřevěné. Palác má dvě jádra, jedná se v podstatě o dva hrady postupně spojené. Má obdélníkový tvar. Jeho výška je vyšší než výška vlastních hradeb.V rozích paláce je vidět solidní kamenická práce, ostatní kamenická výzdoba posloužila v 16. století jako stavební materiál a byla rozebrána. Severní část hradu, ta která se nedala přehlédnout z velké věže , byla zesílena postavením menší okrouhlé věže. Je na místě spojení třech hradeb, má výšku 15 metrů a v současné době slouží jako turistická rozhledna.
V 17. století byl Hefenbuk novým domovem pro různé ztracené existence a bezdomovce. Byl zde nalezen chlapec, který byl zarostlý jako opice a živil se sběrem lesních plodů a kořínků. Po dlouhém úsilí se jej podařilo zcivilizovat.
Podle další pověsti v lese před branou hradu bydlel poustevník.
Podle další pověsti se přímo pod velkou věží ukrývá poklad. Ten se dá najít pouze na Velký pátek. O to se pokusil chalupník z nedalekého Koječína. Když začal kopat, zjevil se mu vousatý skřítek , ale on se polekal a utekl pryč. A bylo po pokladu.
Další pověst vypráví o dudákovi. Ten si oblíbil černé malé kotě. Když byl dudák doma, kotě také. Ale jakmi-le dudák odešel za výdělkem, kotě se ztrácelo neznámo kam. Jednou se dudák ve špatné náladě vracel nocí domů. Poblíž Helfenburku mu zastoupil cestu černě oblečený muž a požádal ho, zda si nechce něco přivydělat a zahrát jeho kamarádům. Dudák jej následoval , až na hrad a hrál. Ale bál se podívat, komu vlastně hraje a kdo ho platí. Až po delším čase se odvážil a viděl, že hraje k tanci kocourům. A ten, který ho na hrad přivedl, byl jeho malé černé koťátko. Dudák byl přesvedčen, že viděl samotné čerty.
Hrad chátral až do 30. let 20. století. Tehdy se dostal do rukou turistů, kteří se postarali o opravu a zpřístupnění hradu. Nyní je hrad ve vlastnictví města Bavorov. Ve 20. století byly jeho hradby a budovy částečně obnoveny. V roce 1977 byla jižní strážní věž upravena na rozhlednu - z vysoké válcové věže je pěkný výhled do okolí. V jarních a letních měsících je objekt využíván k různým kulturním akcím.


Pouzdřany

Pouzdřany jsou moravská obec v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji. Leží nedaleko řeky Svratky, zhruba 13 km od Hustopečí a 12 km od Pohořelic mezi dálnicí D2 a rychlostní silnicí R52. Obec sousedí na severu s Vranovicemi, na východě s Popicemi a na jihu se Strachotínem.
První písemná zmínka pochází z roku 1244, kdy obec patřila herburskému klášteru v Brně. Roku 1581 císař Rudolf II. povýšil ves na městečko. V roce 1393 byla v obci postavena fara. Roku 1865 byla v Pouzdřanech postavena nynější škola, na které se vyučuje nižší stupeň základní školy a sjíždí se sem i děti z okolních obcí.
Na návsi stojí gotický farní kostel sv. Mikuláše, postavený roku 1498. Dříve zde stával kostel sv. Panny Marie. Severovýchodně od obce leží národní přírodní rezervace Pouzdřanská step - Kolby, kde můžeme najít řadu chráněných rostlin a živočichů. Volně přístupný je přestavěný a chátrající patrový zámek na místě původní tvrze.


Medlešice

Medlešice jsou částí města Chrudim. V Medlešicích v roce 2005 žilo 507 stálých obyvatel. Na severu sousedí s obcí Mikulovice. Ve vesnici se nachází zámek postavený v roce 1725 a malý fungující pivovar s pivovarskou hospodou. Západně od obce je železnice.


Tlustice

Obec Tlustice se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 879 obyvatel.
První písemná zmínka o Tlustici pochází z roku 1320, kdy český král Jan Lucemburský přiznal tuto a několik blízkých vsí Zbyňkovi Zajícovi po nevyplacení zástavy. Obec se rozkládala v zemědělské oblasti a jednalo se o nevelkou zemědělskou osadu.


Íránská vysočina

Íránská vysočina je hornatá oblast v jihozápadní Asii, která je tvořena velkou bezodtokovou náhorní plošinou s průměrnou výškou 1200 m. n. m. Na západě je ohraničena řekami Eufrat a Tigris, na východě pohořím Hindúkuš a Sulajmánským pohořím. Severní hranici tvoří pohoří Elborz a Kopet Dag, jižní hranici tvoří Perský záliv a Arabské moře.
Ve starověku se zde nacházely státy Elam, Médie, Persie. Dnes se na tomto území nachází Irán, Afghánistán a částečně Pákistán.


Marcel Pagnol

Marcel Pagnol byl francouzským spisovatelem, dramaturgem a členem Francouzské akademie.Známý je především pro svou tetralogii Vzpomínky z dětství.


Blatouch bahenní

Blatouch bahenní je vytrvalá bylina s přímou, někdy vystoupavou kořenící lodyhou. Dorůstá výšky 30 až 50 cm, výjiměčně dosahuje 1 m. Dolní listy jsou řapíkaté, horní až přisedlé. Čepele listů jsou srdčité až okrouhlé, pilovité. Květy mají žlutou barvu. Rostlina je mírně jedovatá.
Kvete od dubna do června. Květy jsou leskle žluté, pětičetné, nerozlišené na kalich a korunu. Plodem je mnohosemenný měchýřek. Rostlina je chráněna.Patří do čeledi pryskyřníkovitých.
Občas se pěstují jako okrasné rostliny plnokvěté kultivary, někdy i s květy zabarvenými do oranžova. V minulosti se sušená nať používala jako močopudný prostředek a projímadlo. Dnes se využívá jen omezeně a to v homeopatických prostředcích.
Květena ČSR, díl 1 / S. Hejný, B. Slavík. - Praha : Academia, 1988. - S. 367-370.


Jelení stráň

Jelení stráň je vrchol v Jizerských horách, 2 km severně od osady Jizerka. Je nejvyšším bodem Středního jizerského hřebene. Na vrcholové plošině se nacházejí žulové skály. Poblíž vrcholu u skal zvaných Vlčí doupě se nalézá jeden z nejznámějších jizerskohorských viklanů. Z Jelení stráně je pěkný výhled na Jizerku, Pytlácké kameny, Jizeru aj.
Na vrchol vede z Jizerky zeleně značená turistická stezka zvaná Lasičí cesta, kterou v mělkém sedle opouští vrcholová stezka, která se vine smrkovým porostem. V závěru přichází výstup na vlastní vrcholové skalisko.
V roce 1956 byla v lesích nad Jizerkou, po úbočí Věžních skal budována lesní železnice, jež sloužila ke svážení spadlých kmenů, jež byly součástí masivních polomů. K její likvidaci došlo v roce 1969.


Monoklonální protilátka

Monoklonální protilátka je protilátka, která je získaná z klonální populace jedné plazmatické buňky. Každá plazmatická buňka v těle je schopná produkovat jistou variantu imunoglobulinu a těchto variant je obrovské množství: monoklonální protilátka však je jen jedna z těchto variant. Monoklonální protilátka má tedy přesně definovatelné vlastnosti a velice specificky se váže na svůj substrát.
Tyto protilátky se v poslední době v hojné míře používají k léčbě některých onemocnění, jako jsou např. kardiovaskulární onemocnění, autoimunitní choroby, roztroušená skleróza, několik druhů rakoviny, nebo se jimi potlačuje reakce těla na transplantované orgány. Monoklonální protilátky se rovněž ve velké míře používají v diagnostických testech na přítomnost infekčních onemocnění, hormonů, toxinů, či ve výzkumu antigenů. V humánní medicíně jsou například aplikovány v ELISA testech na virovou hepatitidu, AIDS nebo v těhotenských testech na přítomnost hormonu HCG. Ve veterinární diagnostice se mAb využívají např. v imunodiagnostice Aujeszkyho choroby u prasat.


Týnecký potok

Týnecký potok je drobný vodní tok v povodí dolní Vltavy. Nachází se na území okresu Kladno ve středních Čechách. Pramení na západním okraji kladenského předměstí Švermov v bezprostředním sousedství vinařické věznice v nadmořské výšce 338 m, odtud míří beze všech výraznějších zákrutů východoseverovýchodním, později východním směrem. Na průtoku švermovskou zástavbou je částečně kanalizován. Ve střední části běh potoka ve větší či menší vzdálenosti sleduje silnice, na horních hranách údolí po levici i po pravici jsou patrné někdejší důlní haldy. Nad Brandýskem na potoce leží několik malých rybníků. Za Brandýskem údolí Týneckého potoka napříč překonává rychlostní silnice R7 a z pravé strany do údolí zvolna začíná sestupovat železniční trať 093 z Kladna do Kralup nad Vltavou. Následující zhruba 2,5km úsek pod Brodeckým mlýnem je od civilizace nejodtažitější - lidskou přítomnost připomíná jen traktorová cesta lukami na dně údolí a zmíněný provoz vlaků v pravé stráni. Svahy lemují drobné hájky. Zástavba na levém břehu se objevuje teprve u osady Týnec, napravo se po stráni vinou valy starobylého hradiště Budeč. Těsně za Týncem následuje osada Mozolín, potok zde napájí několik rybníčků, podtéká zmíněnou souběžnou železniční trať, která mezitím sestoupila až k němu, a, aniž by opustil zastavěnou oblast, vstupuje do vsi Zákolany, kde se odbývají poslední metry jeho cesty. Stačí ještě podejít silniční mostek a v blízkosti zákolanské návsi, za zády pomníku Antonína Zápotockého, se v nadmořské výšce 229 m zleva vlévá do Zákolanského potoka, který jeho vody unáší dále do Vltavy.
Poté, co bylo v souvislosti se zastavením těžby uhlí na dole Ronna koncem 90. let 20. století ukončeno odčerpávání důlních vod do potoka, se průtok Týneckého potoka znatelně snížil, což mělo nepříznivý vliv na jeho čistotu. Vybudování čistíren odpadních vod pro městskou část Švermov a obec Brandýsek na počátku 21. století však přispělo k opětovnému zlepšení čistoty vody na středním a dolním toku.


Silnice I. třídy

Silnice I. třídy v České republice jsou podle zákona o pozemních komunikacích určeny zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu. Označují se jednomístným nebo dvojmístným číslem, před nímž se někdy uvádí ještě římské číslo I oddělené lomítkem. V současné době jsou použita čísla 1–71. Rychlostní silnice jsou v tomto číslování zahrnuty. Ve stejném systému jsou číslovány i dálnice, před jejichž číslo se vkládá písmeno D. Silnice I. třídy vystavěná jako rychlostní silnice má obdobné stavebně technické vybavení a provozní podmínky jako dálnice. Zpravidla je z hlediska provozu označená jako silnice pro motorová vozidla.


Panevropské koridory

Evropský projekt Panevropských dopravních koridorů byl zahájen 1991 na konferenci v Praze. Na druhé Panevropské dopravní konferenci na Krétě v březnu 1994 bylo definováno devět koridorů, jako hlavní dopravní osy mezi Evropskou unií a státy střední a východní Evropy, s požadavkem prvních investic během následujících deseti až patnácti let. Její závěry byly upřesněny a doplněny na třetí konferenci v Helsinkách v roce 1997. Díky skončení konfliktů mezi státy bývalé Jugoslávie byl také navrhnut desátý koridor.
Proto jsou tyto koridory někdy zmiňovány jako „Krétské koridory“ nebo „Helsinské koridory“ bez ohledu na jejich polohu.
Devět koridorů je železničních, devět silničních. Desátý, č. VII, je koridor vodní – tok Dunaje. Tato síť koridorů spojuje Evropu od Atlantiku k Uralu a od Skandinávie ke Středozemnímu moři.
Tyto rozvojové koridory jsou zatím odlišné od Transevropské dopravní sítě, která zahrnuje všechny hlavní trasy v Evropské unii. Existují návrhy na sloučení těchto dvou systémů.


Ninsun

Ninsun je postavou sumerské mytologie. Tato bohyně je známá především z Eposu o Gilgamešovi jakožto matka samotného Gilgameše.


Gimli

Gimli je trpaslík a jeden z členů Společenstva prstenu ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena, Středozemi. Náleží k Durinovu lidu a je synem Glóina, který putoval společně s Bilbem k Ereboru. Na Elrondově radě byl vybrán jako doprovod pro Froda na jeho výpravě za zničením Jednoho prstenu. Tento ctihodný a odvážný bojovník nosící sekeru jako zbraň se stal vzorem pro moderní pojetí trpaslíka ve fantasy literatuře.
Gimli je vzdáleným potomkem Durina Nesmrtelného, otce lidu, k němuž Gimli náleží. Je poprvé představen v Pánovi Prstenů při Elrondově radě, kam přišel spolu se svým otcem se zprávami z jejich domova, Ereboru. Byl vybrán jako zástupce trpaslíků do Společenstva prstenu, jež mělo za úkol zničit Jeden prsten.
Zpočátku byl v neustálém rozporu s elfem Legolasem, protože jejich rasy se neměly v lásce kvůli zničení Doriathu a také proto, že Legolasův otec Thranduil uvěznil Glóina spolu s ostatními trpaslíky během Bilbovy výpravy. Přesto se pomalu stávali přáteli až z nich byla téměř neodlučitelná dvojka.
Se vstupem do opuštěného dolu Durinova lidu, Morie, byl zprvu nadšený a plný optimismu, že tu najde kolonii trpaslíků vedenou jeho příbuzným Balinem, ale poté se ukázalo, že trpaslíci byli vyvražděni a důl obývají skřeti a jeskynní trolové. Při nálezu Balinova hrobu byl Gimli téměř přemožen žalem a odmítal místo opustit i při napadení skřety, takže jej Legolas musel odvést. Společenstvo pak prchalo před skřety a nakonec se dostalo z morijských dolů jen díky Gandalfovi, který se zřítil do propasti při boji s balrogem. Poté musel Gimli spolu s ostatními do Lothlórienu, lesa obydleného elfy, kteří však nejsou k trpaslíkům přátelští. Elfové, jež je provázeli, mu chtěli jako jedinému ze Společenstva zavázat oči, což málem vedlo k hádce, kterou zachránil Aragorn, když řekl, že jestli má mít zavázané oči Gimli, budou je mít všichni.
Gilmiho smýšlení o elfech dramaticky stouplo při setkání s Galadriel, vládkyní lesa. Její krása, laskavost a pochopení ho fascinovalo natolik, že na konci pobytu, kdy každý mohl požádat o nějaký dar, chtěl jen jeden z Galadrieliných stříbrozlatých vlasů. Galadriel byla jeho smělým přáním překvapena, ale vyhověla mu a dala mu hned tři. Vlasy Paní z Lesa byly považovány za jeden z divů a tvrdilo se, že se na nich zachytilo světlo Dvou stromů - a právě její vlasy prý před dávnými věky přiměly Fëanora, aby vytvořil silmarily, v nichž by bylo světlo Dvou stromů zachyceno. Několikrát prý Galadriel přemlouval, aby mu dala svůj vlas, ale ta mu nikdy nevyhověla, protože jej nikdy neměla v lásce. Že vyhověla Gimliho přání nasvědčuje, že v něm skutečně poznala přítele elfů. Tyto vlasy nechal Gimli po skončení výpravy zasadit do křišťálu a choval je navždy jako svůj největší poklad.
Po rozbití Společenstva na Rauroským vodpoádem se přidal k Legolasovi a Aragornovi, aby pronásledovali skřety, kteří unesli Smíška s Pipinem. Pro Gimliho byla cesta asi nejnáročnější protože byl ze všech tří společníků nejmenší a nebyl zvyklý na tak dlouhá pronásledování.
Gimliho láska ke Galadriel je také vidět při setkání s Éomérem, jenž se o ní špatně zmínil, protože o Lothlórienu dosud slyšel jen špatné a lživé pověsti. Gimli se ihned ohradil hrubými slovy, situace musela být opět zachráněna Aragornem.
Později prokázal svoji odvahu v bitvě o Hlásku, kde soutěžil s Legolasem o to, kdo zabije víc skřetů. V bitvě také zachránil život Éomerovi a postupně se z nich stali velcí přátelé.
Po bitvě byl nadšen krásou Třpytivých jeskyní Aglarondu v Helmově žlebu a přemluvil Legolase, aby slíbil, že se sem po válce vrátí. Gimli mu na oplátku slíbil, že s ním půjde do Fangornu, a obě tato místa pak skutečně navštívili, což dokazuje jejich přátelské pouto. Jejich přátelství bylo tak velké, že dokonce jezdili na jednom koni, jménem Arod, kterého jim zapůjčili Rohirové.
Spolu s Aragornem se vydal na pomoc Gondoru skrze Stezky Mrtvých. Zatímco Dúnadani překonali svůj strach, protože byli zvyklí následovat své velitela Aragorna, a Legolas žádný strach z Mrtvých necítil, Gimli pociťoval neskutečnou hrůzu vstoupit do podzemí. Přesto Gimli cestu uskutečnil, a ačkoli se pro svůj strach cítil zahnaben, překonání sebe sama bylo opravdovým hrdinstvím.
S Aragornem, Legolasem a posilami z jižních lén Gondoru tak dopluli proti proudu Anduiny do bitvy na Pelennorských polích a porazili Sauronův výpad. O několik dnů později vyrazili se zbytky gondorského vojska proti Mordoru a vybojovali velikou bitvu před jeho branami, která se nakonec obrátila ve vítězství, díky tomu, že Frodo dokonal své poslání a zničil Prsten. V bitvě byl vážně zraněn hobit Peregrin, když zabil náčelníka obrů a ten se na něj zřítil. Byl to právě trpaslík Gimli, který hobita našel, ztraceného pod mrtvými těly a blízkého smrti.
Po válce odvedl velkou část Durinova lidu do jeskyní Aglarondu v Helmově žlebu, kde založil novou trpasličí říši a stal se prvním pánem Třpytivých jeskyní. Trpaslíci pod jeho vedením pak opravovali škody způsobené během Války o Prsten, hlavně znovu postavili bránu Minas Tirith z mithrilu a oceli. Gimli se také vyznamenal při prohledávání Orthanku, kde s jeho pomocí byla nalezena Sarumanova tajná místnost s některými ukrytými poklady, mimo jiné s elendilmirem, Hvězdou Dúnadanů, královskou čelenkou Arnoru. Elendilmir zřejmě Saruman našel na Isildurově ostatcích, když v Anduině hledal Prsten.
Gimli byl 139 let starý, když Společenstvo prstenu vyrazilo z Roklinky. Datum jeho smrti není známo, ale v Červené knize je napsáno, že když Aragorn roku 120 Čtvrtého věku zemřel, plavil se s Legolasem do Valinoru a byl tak prvním trpaslíkem, jenž byl v zemích neumírajících.
Ve filmové trilogii Pán Prstenů od Petera Jacksona Gimliho ztvárnil velšský herec John Rhys-Davies. Ve filmu se jeho postava celkem věrně drží literární předlohy.


Kraplak tmavý

Kraplak tmavý je název umělecké barvy „červeného“ vzezření. Tuto barvu znají umělci používající olej, či temperu. Její číselný kód je 1032 a chemicky se jedná o organický monoazopigment.


Štěpánovický potok

Štěpánovický potok je levostranný přítok řeky Rokytné v kraji Vysočina. Délka jeho toku činí 10,1 km. Plocha povodí měří 46,7 km2.
Štěpánovický potok pramení ve výšce 515 m n. m. na klučovské hrásti severně od Petrůvek. Petrůvkami protéká a směřuje k Výčapům. Kilometr za Výčapy přijímá z levé strany vody potoka Zátoky. Dále na jihu protéká Štěpánovicemi. Asi kilometr za nimi z pravé strany se Štěpánovický potok slučuje s Vacenovickým potokem. Po necelých dvou kilometrech asi 600 m před severními hranicemi zastavěného území Jaroměřic se spojuje s potokem Ostrým. U jaroměřické Střelnice Štěpánovický potok končí svou 10kilometrovou pouť a vlévá se do Rokytné.


McLaren MP4/15

McLaren MP4/15 byl monopost, se kterým se McLaren-Mercedes účastnil mistrovství světa Formule 1 v roce 2000.
Vůz navrhovali Adrian Newey a Neil Oatley a navázali na modely z předchozích let, vůz byl osazen deseti válcovým motorem Ilmor FO110J od firmy Mercedes. Motor byl velmi výkonný a podařilo se ho dobře sladit s vozem.
Po dvou úspěšných sezónách, kdy Mika Häkkinen získal titul mistra světa, přišla porážka od Ferrari. Nový model dokázal zvítězit v sedmi závodech a Häkkinen skončil celkově druhý, jeho spolujezdec David Coulthard skončil třetí, což týmu zajistilo druhé místo v poháru konstruktérů. McLaren tento výsledek rozhodně nemohl považovat za úspěch, neboť byl před sezónou favoritem a toto auto bylo považováno za nejrychlejší, avšak především v úvodních dvou závodech se projevila jeho nižší spolehlivost, která byla dlouhodobým problémem McLarenu. Po úvodních závodech se problémy vyřešily a vůz byl výrazně spolehlivější než v předchozí sezóně. V těchto úvodních závodech tým nezískal ani jeden bod, přestože jak v Austrálii tak v Brazílii startoval Mika Häkkinen z první pozice. V dalších závodech již jezdci využívali rychlosti vozu a dokázali bodovat v každém závodě. Na stupních vítězů McLaren nestanul pouze při Velké ceně Kanady a USA.)


Otakar Motejl

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzitě Karlově v Praze v roce 1955 a poté pracoval jako advokát postupně v Banské Bystrici, na Kladně a v Praze.
V letech 1966 až 1968 působil v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti, v letech 1968 až 1970 byl soudcem Nejvyššího soudu. V letech normalizace obhajoval disidenty a další oponenty režimu. V letech 1990 až 1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, v letech 1993 až 1998 předseda Nejvyššího soudu ČR.
V roce 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti. 18. prosince 2000 byl zvolen Veřejným ochráncem práv a v roce 2006 byl Poslaneckou sněmovnou do tohoto úřadu zvolen na dalších šest let.
Motejl po jistém váhání přijal funkci roli hlavního arbitra v kauze Diag Human, která má určit konečnou výši odškodného, které má český stát zaplatit firmě za neuskutečněné obchody s krevní plazmou. Je silný kuřák.


Praděd

Praděd je nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, Moravy a českého Slezska vůbec. Celkově jde o pátou nejvyšší horu České republiky. Je zde nejdrsnější podnebí, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1 °C. Na slezské části vrcholu stojí 162 metrů vysoký televizní vysílač s rozhlednou, jehož horní plošina je nejvyšším bodem v České republice.
Hora leží na historické zemské hranici Moravy a Slezska, v současnosti tudy prochází i hranice krajů Moravskoslezského a Olomouckého, a okresů Bruntál a Šumperk.
Na severním úbočí vrcholu je rozsáhlý mrazový srub Tabulové skály s unikátní květenou.
Na vrchol vede asfaltová silnice z Karlovy Studánky přes sedlo Hvězda a chatu Ovčárna. Turisticky je Praděd přístupný také od Červenohorského sedla, sedla Skřítek, ze sedla Vidly nebo z Koutů nad Desnou.
Na vrcholu původně stála kamenná rozhledna, vysoká 32,5 m, postavená v letech 1903 až 1912 Moravskoslezským sudetským horským a turistickým spolkem. Věž byla postavena v romantickém duchu starého gotického hradu. Po druhé světové válce chátrala a zřítila se 2. května 1959. S rozmachem televizního vysílání na vrcholu vyrostla dřevěná konstrukce s vysílačem. V roce 1968 bylo započato s výstavbou 162 m vysokého vysílače. Jako první byla vybudována asfaltová silnice z Ovčárny na vrchol Pradědu. Výstavba vysílače byla dokončena roku 1983 otevřením restaurace. Z vyhlídky ve výšce 80 m je za dobrého počasí vidět Lysou horu, Sněžku a Radhošť, vzácně, při dobré viditelnosti i Vysoké Tatry a Malou Fatru na Slovensku, a Nízké Alpy v Rakousku.


Tuttlingen

Tuttlingen je město ve Švábsku v německé spolkové zemi Bádensku-Württembersku a hlavní město stejnojmenného okresu. Leží na Dunaji, východně od Černého lesa.


Pol-Miedź Trans

Pol-Miedź Trans Sp. z o.o. je železniční dopravce, provozující nákladní železniční dopravu na území Polska. Firma je součástí hornicko-hutnické kapitálové skupiny KGHM Polska Miedź S.A. a sídlí v Lubinu.
Kořeny nynější společnosti PMT sahají do toku 1968 byl v rámci kombinátu KGHM vytvořen Podnik dopravy, jehož úkolem bylo zajištění železniční a silniční dopravy v rámci koncernu.
V roce 1997 vznikla vyčleněním z firmy KGHM Polska Miedź samostatná společnost PMT, která však zůstala dceřinou firmou mateřského koncernu KGHM Polska Miedź. Po této majetkoprávní změně začala firma nabízet své služby i zákazníkům mimo mateřský koncern.
Společnosti provozuje nákladní železniční dopravu na vlastní síti spojující jednotlivé měděné doly a hutě v okolí Lubinu, ale také na veřejné síti společnosti PKP Polskie Linie Kolejowe. Doprava je organizována ve třech provozních odděleních se sídly v Lubinu, Głogówě a Lehnici.
Firma ročně přepraví kolem 15 milionů tun zboží. Mezi hlavní přepravované substráty patří např. katodová měď, koncentrát mědi, kyselina sírová, koks, vápenec, vápno, nafta, kamenivo.
Vedle železniční dopravy je PMT také významným provozovatelem silniční nákladní dopravy s využitím různých typů vozidel podle přepravovaného zboží. Provozuje také autobusovou dopravu. Firma také zajišťuje prodej ropných produktů.
Mezi významné aktivity společnosti patří též oprava a údržba železničních tratích, lokomotiv a železničních vozů a opravy a údržba silničních vozidel.


Karel Engelmüller

Karel Engelmüller byl český spisovatel, dramatik, divadelní kritik a překladatel z němčiny a z norštiny.
Civilním povoláním byl vrchní finanční rada při Zemském finančním ředitelství v Praze.
Pracoval jako redaktor v časopisech nebo novinách: rubrika Divadelní referent deníku Slovo, Zlatá Praha, České divadlo, Národní Politika. Spolu s Karlem Kamínkem redigoval nedokončený Ottův Divadelní slovník.


Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika

Vytvoření Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky bylo schváleno na 1. sjezdu komunistických stran Ázerbájdžánu, Arménie a Gruzie v únoru roku 1922. 12. března téhož roku podepsali zástupci těchto republik smlouvu o federativním svazku a v prosinci 1922 ji schválil I. sjezd zakavkazských sovětů. Tento útvar zanikl po přijetí sovětské ústavy v roce 1936, přičemž vznikly tři svazové republiky – Ázerbájdžánská SSR, Arménská SSR a Gruzínská SSR.
 File:Oldbaku_.jpg|Baku, hlavní město Ázerbájdžánské republiky File:Nadpechatka 40 tys. na marke 5 tys. rub.jpg|Gruzínská známka vydaná roku 1922 File:Soviet Propaganda in the Armenian SSR 1937.jpg| Plakát z roku 1937, slibující Arméňanům lepší budoucnost pod sovětskou nadvládou File:Ordzhonikidze, Stalin and Mikoyan, 1925.jpg|Zleva: Anastáz Mikojan, Stalin a Grigorij Ordžonikidze - „Kavkazská klika“.


Seznam planetek 23001-23250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, APL - Apollonova skupina, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, PHA - potenciálně nebezpečná planetka.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Koule - Věda na Zeměploše

Koule - Věda na Zeměploše je pokračováním knihy Věda na Zeměploše, a stejně jako ona kombinuje zeměplošský pohled na svět s pohledem soudobé vědy na náš vesmír, vývoj lidstva, filosofii, vědu a náboženství. Autory jsou Terry Pratchett, Iann Stewart a Jack Cohen, kniha vyšla v roce 2002, česky v roce 2006 v překladu Jana Kantůrka a Dany Krejčové.
Kniha se skládá ze dvou částí: liché kapitoly obsahují příběh ze Zeměplochy, sudé vědeckou a filosofickou úvahu, pro kterou je příběh rámcem.
Při paintballovém zápasu jsou vedoucí mágové Neviditelné univerzity omylem přeneseni do svého projektu Zemneplochy. Jsou v alternativní historii hosty Johna Dee. Za nimi se vydává záchranná výprava Knihovníka, Mrakoplaše a Rozšafína Ctiburna, podporovaná radami univerzitního magického počítače Hexe. Na Zemi zjišťují, že před nimi už svět obsadili Elfové, kteří přinutili lidi věřit v na tomto světě neexistující věci: magii, tajemné tvory, víly, bohy. Pokus mágů řešit věc silou nevedou ke kýženému výsledku - poražení elfů v minulosti vede ke stagnaci lidstva. Jejich pozdější pátrání po vědě je neúspěšné: nedokážou poznat kde vznikla a proto ani jak ji pomoci. Mrakoplaš proto přichází s jiným nápadem - porazit elfy jejich vlastní zbraní: představivost lidí naopak vylepšit. Vrcholem jejich úsilí a jejich hlavní zbraní se stane vytvoření Williama Shakespeara a jeho Sen noci svatojánské. Tato hra je symbolem nového způsobu myšlení: lidé nyní dokážou vyprávět příběhy o příbězích. To způsobí, že elfové jsou chápáni jako fikce - a kromě toho je hra vykreslí způsobem, který z nich udělá pohádku pro děti.
„Vědecká“ část se věnuje lidské historii a obsahuje řadu úvah nad povahou lidského vědění, vědy, vnímání a víry. Základní myšlenkou je to, že člověka člověkem dělá schopnost vyprávět příběhy: Pokud už máte příběh o spolehlivém zdroji světla, které zažene noční hrůzy, uskutečnit ho není tak těžké. Místo Homo Sapiens bychom si tedy měli říkat Pan Narrans - šimpanz vyprávějící příběhy.
V příběhové části knihy jsou příběhy zastupovány látkou zvanou bylonebylium, chemickým prvkem řídícím Zeměplochu. Ve vědecké se mluví o tom, že ačkoliv na zemi žádné bylonebylium neexistuje, lidská víra v to, že by existovat mělo, vytváří něco podobného.


Biologická diverzita

Biologická diverzita představuje rozrůzněnost života. Existuje spousta definicí biodiverzity, neboť se jedná o složitý několikaúrovňový jev. Světový fond ochrany přírody definoval v roce 1989 biodiverzitu jako „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“.


Somapura Mahávihára

Somapura Mahávihára je jeden z nejznámějších buddhistických klášterů v Jižní Asii. Leží nedaleko města Paharpur v severozápadním Bangladéši, kde patří mezi nejdůležitější archeologické lokality. Klášter se skládá z velkého množství stúp a vyhloubených cel pro mnichy. Byl vystaven v 8. století a až do 12. století se těšil velké popularitě, dokud se nestal díky islámským nájezdníkům opuštěný. Znovuobjeven byl až v 19. století, od roku 1985 je pak na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Celá stavba zahrnuje až 177 cel, tedy jakýchsi vyhloubených komor, které sloužily mnichům k ubytování a meditaci. Celá tato síť komor pro mnichy spolu s přilehlými svatyněmi pak tvoří klášter Somapura Mahávihára, který pokrývá plochu až 27 akrů, což z něj činí jeden z nejrozlehlejších klášterů na jih od Himálaje. Klášter sloužil zejména pro vzdělávací účely a byl schopen pojmout až 2 000 studentů, kteří se sem sjížděli i ze vzdálenějších zemí jako byla Korea či Tibet. V blízkém okolí nebo přímo v klášteře bylo také nalezeno obrovské množství nejrůznějších drobných i větších předmětů jako jsou mince, kamenné sochy, keramické pozůstatky apod., což jen dosvědčuje dřívější živost celého místa.
Podle nalezených hliněných pečetí v oblasti je pravděpodobné, že klášter byl vystaven v 8. století. Až do 12. století byl pak jedním z velkých náboženských center zejména buddhismu, avšak do jisté míry i hinduismu a džinismu. Podle tradice zde přebýval i významný indický buddhistický učenec Atíša, aby se zde věnoval své překladatelské činnosti. Během následujícího století však celá oblast započala upadat, a to zejména díky muslimským nájezdníkům, kteří brzy ovládli celou oblast. Klášter se tak stal opuštěným, avšak nebyl rozbořen a i nadále zůstal stát, což se po muslimské invazi podařilo jen hrstce dalších klášterů.
Ruiny kláštera byly znovuobjeveny až na počátku 19. století Buchanonem Hamiltonem. S větším prozkoumáváním oblasti však začal až Sir Alexander Cunningham o půl století později. Na počátku 19. století byla celá oblast vyhlášena za chráněnou archeologickou lokalitu a v roce 1923 zde začala indická strana podnikat systematický průzkum. V roce 1985 se pak klášter Somapura Mahávihára dostal na seznam Světového dědictví UNESCO a dnes tvoří jednu ze tří památek Bangladéše zapsaných na tomto seznamu.


Sachalinská oblast

Sachalinská oblast je federální subjekt Ruska zahrnující Sachalinský ostrov a Kurilské ostrovy. Administrativní centrum a současně největší město v oblasti je Južno-Sachalinsk s 170 000 obyvateli.
Mimo lidí z jiných částí bývalého Sovětského svazu je Sachalinský ostrov domovem Nivchů a lidí z národa Ainu, kteří však nedávno přestali mluvit svým původním jazykem. Některé části Sachalinské oblasti jsou prohlašovány za součást Japonska.
Etnické skupiny: Rusové s 460 778 obyvateli jsou zdaleka největší skupinou následováni Korejci, Ukrajinci - 21 831 osob a celou řadou menších skupin, včetně 333 Japonců. Národnostní skladba byla ve sčítání 2002 takováto: • Rusové: 84.3 % • Korejci: 5.4 % • Ukrajinci: 4.0 % • Tataři: 1.3 % • Bělorusové: 1.0 % • Mordvinci: 0.5 % • Nivchové: 0.5 % • Čuvaši: 0.2 % • Arméni: 0.2 % • a Azerové: 0.2 %, plus další skupiny, ne nad 0.2%. V oblasti je dohromady zaznamenáno 127 odlišných etnických skupin, 0.3 % obyvatel neuvedlo při sčítání svou národní identitu.
Původní obyvatelé Sachalinu jsou příslušníci národa Xianbei a Xiazské kmeny, jejichž způsob života byl založen na rybaření. Číňané v Mingské dynastii nyzývali ostrov Kuyi, a později Kuye. Podle knihy Shengmu, poslal Ming na Sachalin v roce 1616 400 vojáků, ale později je stáhl, neboť čínská kontrola nad ostrovem nebyla ohrožena. Na ostrově stále ještě stojí Mingův pomník.
Dynastie Jing také vznášela nároky na ostrov a tak byl Sachalin dál pod čínskou vládou Jingské dynastie. Nicméně, když Číňané nebyli vojensky přítonmni, tak se lidé jak z Japonska, tak z Ruska pokoušeli kolonizovat ostrov. Japonské sídlo Ootomari bylo založeno v roce 1679. Kartografové Matsumaeského klanu vytvořili mapu ostrova nazývanou “Kita-Ezo”. Nerchinské smlouvy z roku 1686 potvrdily Sachalin jako čínské území. I přesto začalo Rusko od 18. století zabírat ostrov, s armádou tvořenou vězni.
Sachalin stal se Evropanům známý díky cestám Ivana Moskvitiněho a Martina Gerritze de Vries v 17. století, a ještě více od Jeana-François de La Pérouse a Ivana Krusensterna. Oba ho však považovali za poloostrov, neznajíce Mamajskou úžinu nebo Tatarskou úžinu, která byla objevena v roce 1809 Mamijem Rinzou.
V roce 1845 vyhlásilo Japonsko jednostrannou suverenitu nad celým ostrovem, nicméně v roce 1849 ruský mořeplavec Gennady Nevelskoj konečně zaznamenal splavnost této Mamajské úžiny a — navzdory k Jingským nárokům — zde ruští osadníci založili uhelné doly, zřídili administraci, školy, vězení a kostely. Xiazské kmeny byly vyvražděny nebo deportováni na pevninskou Asii.
V roce 1855 podepsalo Rusko s Japonskem Shimodskou dohodu, která deklarovala, že obě národnosti mohou obývat ostrov: Rusové na severu a Japonci na jihu, bez jasné hranice mezi nimi. Rusko také souhlasilo, že demontuje svou vojenskou základnu u Ootomari. Po válce o opium nutilo Rusko Čínu k podepsání Aigunských dohod a sjezdu v Pekingu, po kterém Čína ztratila všechna území na sever Heilongjiangu a východ Ussuri, včetně Sachalinu ve prospěch Ruska. Carská trestanecká kolonie byla založena v roce 1857, ale jižní část ostrova byla držena Japoncemi až do roku 1875 kdy jí podstoupili Rusku v Petrohradských dohodách výměnou za Kurilské ostrovy. Po Rusko-japonské válce podepsalo Rusko s Japonskem Portsmouthské dohody, které stanovily, že se jižní část ostrova pod 50 rovnoběžkou navrací Japonsku; Rusové udrželi ostatní tři pětiny oblasti. Jih Sachalinu byl spravován Japonskem jako Karafuto-cho, s hlavním městem Toyoharou, dnešním Južno-Sachalinskem.
V srpnu 1945 převzal Sovětský svaz kontrolu nad Sachalinem. Sovětský útok na jih Sachalinu začal 11. srpna 1945, měsíc před kapitulací Japonska. 56. sbor ostrostřelců sestávající se ze 79. dělostřelecké divize, 2. ostrostřelecké brigády, 5. ostrostřelecké brigády a 214 obrněných brigád napadla japonskou 88. divizi. Ačkoli Rudá armáda trojnásobně převyšovala Japonce, nemohli postupovat kvůli silné japonské ofenzívě. To se však změnilo po přistání 113. ostrostřelecké brigády a 365. nezávislého námořního pěchotního ostrostřeleckého praporu ze Sovětských Přístavů ve vesnici Toro, ležící na západním mořském pobřeží Sachalinu. Japonský odpor se po tomto přistání stal slabší. 16. srpna Sověti rozbili japonskou obrannou linii. Skutečné boje pokračovaly dokud nebyly 21. srpna zcela bezvýznamné. Od 22. srpna do 23. srpna uzavřela většina ze zbývajících japonských jednotek příměří. Sověti dokončili vítězství Sachalinem 25. srpna 1945 tím, že zabrali hlavní město Sachalinu, Toyoharu. Japonci uvádí 20 000 mrtvých civilistů během období invaze.
Od 2. ledna 1947 je Sachalinská oblast oficiálně definovaná a začleňovná jako část Ruské federace. Po porážce Japonska se mnoho Korejců odstěhovalo z ostrova. Většina Korejců žijících zde jsou potomci dávných přistěhovalců, ale zvažují, jestli se nezačnou identifikovat jako etničtí Rusové. Dnes jsou známí jako Sachalinští Korejci.
V současnosti má Japonsko v Južno-Sachalinsku ambasádu, která bývá považována za průzkum ruské svrchovanosti. Stav Kurilských ostrovů zůstává sporný. Japonsko se vzdalo nároků na svrchovanost jižní části ostrova v Sanfranciské dohodě, ale neschválio ruskou suverenitu nad Sachalinem. Podle japonského oficiálního stanoviska není o přičítání Sachalinu ještě rozhodnuto a na japonských mapách je označován jako “Země Nikoho”. Od roku 2005 zůstává záležitost hlavní překážkou v Japonsko-ruských vztazích. Ještě nyní není podepsaná žádná oficiální mírová smlouva mezi oběma národy.
28. května 1995 postihlo ostrov zemětřesení 7.5° Richterovy stupnice a zabilo 2 000 lidí v Neftegorsku.
Podle sčítání lidu z roku 2002 se 333 obyvatelů oblasti identifikovalo jako etničtí Japonci. Data pro populaci národa Ainu nejsou dostupná; “Ainu” mohou být jednak zahrnuti v kategorii Ostatní nebo je možné, že se přihlásili k japonské národnosti.


Maloobchod

Maloobchod je způsob prodeje zpravidla menšího objemu zboží konečnému spotřebiteli - tedy obchod v malém měřítku. Protikladem maloobchodu je velkoobchod, který představuje prodej a distribuci zboží ve velkém měřítku, často právě do maloobchodní prodejní sítě.
Za počátek maloobchodu lze považovat distribuci zboží prostřednictvím raných trhů, na kterých obchodníci odbývali své produkty řádově již před několika tisíci lety.
Prostředí maloobchodu se vyznačuje vysokým stupněm hospodářské konkurence a významným tlakem na snižování spotřebitelských cen. Právě spotřebitelské ceny jsou v maloobchodu klíčovým nástrojem. Významnou roli však hrají i ostatní faktory, jako je lokalizace prodejního místa, umístění a stav prodejní jednotky, charakter zboží, jeho selekce a způsob prezentace, atraktivita a reputace prodejce a mnoho dalších. V současné době existuje řada nástrojů na podporu prodeje, jejímž studiem a aplikací se mj. zabývá vědní obor marketing.
V rámci maloobchodu existuje řada nejrůznějších odbytových forem, jako je prodej v pultových prodejnách, samoobslužných prodejnách, supermarketech, hypermarketech, obchodních domech apod. Patří sem i tzv. podomní prodej, prodej prostřednictvím prodejních automatů, telefonu, internetu atd. Díky expanzi nových technologií, jako je internet, dochází k nárůstu tlaku na snižování spotřebitelských cen a urychlování distribuce zboží. To ovšem neplatí ve všech regionech a sortimentních skupinách.


Zoologie

Zoologie je přírodní věda spadající do okruhu biologických věd, zabývající se studiem organismů z říše živočichů. Tradičně se zoologie zabývá také studiem prvoků, kteří v současnosti již ovšem nejsou považováni za živočichy. Název pochází z řečtiny: ???? = zvíře, živočich, tvor; ????? = slovo
Zoologii lze dělit na všeobecnou zoologii, zabývající se obecnými jevy a zákonitostmi vlastními všem nebo mnoha skupinám živočichů, a systematickou zoologii, která studuje jednotlivé skupiny živočichů.
Za zakladatele zoologie je považován Aristoteles. Odborníci zabývající se zoologií se nazývají zoologové.


Nicolaus Otto

Nicolaus August Otto byl německý strojař, konstruktér a vynálezce Ottova motoru.
Otto se narodil ve vesnické rodině, jeho otec vlastnil zájezdní hostinec a místní poštovnu. Vyučil se kupcem a poté pracoval jako obchodní příručí ve Frankfurtu a Kolíně.
Mladého Otta už od mládí zajímala technika. Už v roce 1860 začal provádět první pokusy se spalovacími motory, jejichž dokumentaci si koupil a které jako první vyráběl francouzský technik Étienne Lenoir. O rok později postavil svůj první spalovací motor. Ten však měl mnoho nedostatků a Otto jej velmi dlouho vylepšoval. V září 1862 jej přivezl na průmyslovou výstavu do Londýna; zde však zjistil, že na rozvoji Lenoirova původního stroje pracuje více konstruktérů.
Po návratu do Německa se setkal se zámožným inženýrem E. Langenem, který byl ochoten financovat další vývoj motoru. V roce 1864 založili v Kolíně společně první továrnu na motory na světě, „N. A. Otto & Cie“, od roku 1869 „Gasmotorenfabrik Deutz“, dnešní DEUTZ AG. Společně rozvíjeli koncepci čtyřtaktního motoru, na jehož princip Otto přišel.
Na pařížské světové výstavě v roce 1867 představili svou verzi jednoválcového motoru poprvé veřejnosti. Byl sice hlučnější a méně konkurenceschopný po stránce konstrukce i spolehlivosti, zato měl ve srovnání s dalšími dvěma až třetinovou spotřebu plynu. Byl oceněn Zlatou medailí výstavy. Od roku 1872 byl pod vedením hlavního konstruktéra Daimlera sériově vyráběn. V té době ve firmě působil i Wilhelm Maybach. Otto jako obchodní ředitel měl s Daimlerem neustálé neshody v technických otázkách, což bylo o deset let později důvodem k Daimlerově i Maybachově odchodu a založení samostatné firmy.
V roce 1876 vyrobil Otto čtyřtaktní motor se zvýšeným kompresním poměrem a 25. května 1877 si jej nechal patentovat. Tento typ motoru se stal základem pro stavbu pozdějších spalovacích motorů. Zážehový motor tohoto principu je dodnes označován jako „Ottův motor“.
V roce 1884 Otto zdokonalil elektrické zapalování pro své motory a tak znovu revolučně vylepšil fungování tohoto typu motorů. Do té doby byly motory stacionárními stroji, vzhledem k používání plynu a potřebě zapálení směsi plamenem. Otto zavedl nízkonapěťové magneto. Díky této inovaci bylo možno přejít na spalování kapalných paliv a tak se motory mohly stát mobilními. V roce 1882 mu Filosofická fakulta Univerzity ve Würzburgu udělila čestný doktorát.
Otto měl se svou ženou Annou Gossi, kterou si vzal po desetileté známosti, sedm dětí. Před nádražím Kolín nad Rýnem - Deutz stojí pomník Nicolause Augusta Otto a Eugena Langena.
Nedávné studie poukázaly na skutečnost, že první opravdu funkční verzi spalovacího motoru si nechali patentovat v roce 1854 Londýně italští vynálezci Eugenio Barsanti a Felice Matteucci. Výzkumy poukazují na fakt, že Ottův motor je přinejmenším v mnoha částech inspirován těmito dřívějšími vynálezy . Neexistuje ale žádná dokumentace o tom, že by Otto měl jakékoli informace o patentu obou vynálezců.


Mark Knopfler

Mark Knopfler News |významný nástroj = Fender Stratocaster National Style 0 Resonator
Mark Freuder Knopfler je britský kytarista, zpěvák a skladatel. Jeho pěvecký styl je nejlépe popisován německou frází Sprechstimme - ne přímo zpěv, ne přímo mluva.
Jeho otec byl maďarský Žid, matka Angličanka. Jeho mladší bratr David je také muzikant.
Mark je nejznámější jako kytarista a zpěvák skupiny Dire Straits, ale také vydal několik sólových alb, hrál v jiných skupinách a spolupracoval s jinými muzikanty jako např. s Bobem Dylanem, Ericem Claptonem atd. Je považován za jednoho z nejlepších kytaristů, kteří hrají prsty bez trsátka. V žebříčku časopisu Rolling Stone „100 Greatest Guitarists of All Time“ dosáhl 27. příčky.


Hurikán Katrina

Katrina je jméno hurikánu, který na konci srpna 2005 způsobil obrovské škody na jihu Spojených států. Rychlost větru dosahovala na moři až 280 km/h, na pevnině kolem 250 km/h. Došlo k protržení ochranných hrází u města New Orleans a město bylo zcela zaplaveno vodou z oceánu a blízkého jezera Pontchartrain. Odhadovaný počet obětí je kolem 1 300. Z ekonomického hlediska jde patrně o vůbec největší katastrofu způsobenou atlantickým hurikánem.
Hurikán Katrina postihl New Orleans 29. srpna 2005. Hurikán Katrina byl označen za „největší civilní technickou katastrofu v historii USA“. Katrina město postihla v takovém to rozsahu, protože selhaly hráze a odvodňovací kanály.
Poté co se relativně mírný hurikán 1. stupně přehnal přes Floridu, získal novou sílu nad Mexickým zálivem a byl postupně přeřazen až na 5. stupeň. (Někteří hydrometeorologové se domnívají, že za zvýšením intenzity hurikánu mohla jeho interakce s teplejší vodou zálivu.
Nepovinná evakuace New Orleans byla zahájena v sobotu 27. srpna. Asi 80 % lidí z New Orleans své domovy opustilo ještě před bouří. Byla použita stejná záchranářská technika a plán jako při hurikánu Ivan. Evakuace hodně zachránila, ale přesto 20 % lidí zůstalo ve městě, když hurikán udeřil.
Silný vítr zničil město, roztříštil okna, hromadil odpad po celém městě a přinesl silný déšť a záplavy zejména do východní části města. Situace se ještě zhoršila, když se protrhly další 4 kanály. 30. srpna začala voda ustupovat a lidé mohli ohledávat škody, které byly opravdu veliké. Na některých místech dosáhla voda až výšky 7,6 metrů. Náklady na opravy a škody způsobené hurikánem Katrina byly vyčísleny na 10 až 25 miliard dolarů. Ekonomická ztráta byla vyčíslena na 100 miliard dolarů.


Valdas Adamkus

Valdas Adamkus, původním jménem Valdemaras Adamkevičius, je současným prezidentem Litevské republiky. Tuto funkci zastává již podruhé.
Valdas Adamkus se narodil v litevském Kaunasu v římskokatolické rodině. Je ženatý s Almou Adamkiene.


Jaroslav Kracík

Jaroslav Kracík je český hokejový útočník. Většinu kariéry strávil v Plzni. Mezi jeho další působiště patří Klatovy, Ústí nad Labem a Písek. Nyní působí v Plzni.


Matematický důkaz

V matematice je důkaz demonstrace nutné pravdivosti nějakého tvrzení za určitých předpokladů. Matematický důkaz musí být založen výhradně na nezpochybnitelných pravidlech rozumu, nepřipouští žádný postup založený na názoru, experimentu, intuici či zkušenosti. Tato skutečnost dělá z matematického důkazu nejjistější známý způsob ověření pravdivosti nějakého tvrzení. Tvrzení, ke kterému je znám matematický důkaz, se nazývá matematická věta.
Lze tvrdit, že pojem rigorózního matematického důkazu je tím, čím se matematika výrazně vyděluje ze spektra ostatních vědeckých disciplín. Matematický důkaz je totiž na rozdíl od důkazů v jiných oblastech lidského konání alespoň principiálně nezpochybnitelný. Není vyloučeno, že se podaří matematicky prokázat tvrzení, které ve skutečnosti neplatí. Důkaz takového tvrzení pak ale musí být nutně chybný a tato chyba musí být nalezitelná. Zdrojem omylů při matematickém dokazování tedy není samotný pojem důkazu, ale vždy a pouze chybující lidé.
Ve všech vědeckých disciplínách s výjimkou matematiky jsou teorie posuzovány podle míry souladu s reálným světem a podle toho, nakolik přesně dokážou vysvětlovat a předpovídat reálné jevy. Nové teorie jsou budovány tak, aby odpovídaly experimentálně zjištěným datům. Jsou-li s těmito daty v souladu, jsou prohlášeny za správné. Je-li za nějaký čas vyslovena hypotéza, o jejíž platnosti současná teorie není schopna rozhodnout, provede se experiment, podle jehož výsledku se tato hypotéza buďto odvrhne nebo zabuduje do uznávané teorie. Pokud se později objeví experimentální data, která jsou ve sporu se stávající teorií, je tato teorie odvržena a nahrazena teorií novou. Tento způsob ověřování hypotéz a budování teorií se nazývá induktivní.
Příkladem induktivního důkazu může být způsob zdůvodnění tvrzení „Zítra ráno vyjde slunce.“ Ze zkušenosti naší i našich předků víme, že slunce vyšlo již mnohotisíckrát. Naproti tomu nemáme žádné zprávy o tom, že by nějaké ráno slunce nevyšlo. Navíc slunce poslední dobou nevykazuje žádné nezvyklé chování, které by napovídalo tomu, že je s ním něco jinak, než kdykoli v zaznamenané historii. Na základě těchto skutečností tedy usoudíme, že se zcela zanedbatelnou možností omylu slunce zítra ráno opět vyjde.
Induktivní dokazování však může být velice zrádné. Například v klasické mechanice je přijímáno za pravdivé tvrzení známé jako druhý Newtonův pohybový zákon, které tvrdí „Jestliže na těleso působí síla, pak se těleso pohybuje se zrychlením, které je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa.“ Toto tvrzení odpovídalo až do druhé poloviny 19. století všem prováděným experimentům a bylo tudíž považováno za pravdivé – induktivně dokázané. Po té, co na přelomu 19. a 20. století některé experimenty prokázaly, že pohyb světla se neřídí Newtonovými zákony, bylo toto tvrzení spolu s celou klasickou mechanikou odvrženo a nahrazeno teorií relativity. Podle této teorie vyvolává síla působící na těleso pohybující se rychlostí blízkou rychlosti světla jen minimální zrychlení a zbytek vložené energie způsobuje zvýšení hmotnosti tělesa.
Z posledního příkladu je patrné, že induktivně dokázané tvrzení nemůže být nikdy považováno za zcela nezpochybnitelné. Žádné, byť sebevětší, množství experimentálních dat potvrzujících toto tvrzení totiž nemůže zaručit, že nějaký v budoucnu provedený experiment s ním nebude ve sporu.
Naproti tomu deduktivní důkaz je takový, v němž je dané tvrzení dokázáno ze stanovených předpokladů pouze na základě logických úvah. Navíc tyto logické úvahy jsou rozděleny do konečně mnoha kroků, z nichž v každém je odvozeno pouze jediné tvrzení bezprostředně vyplývající z dříve odvozených. Z těchto důvodů je deduktivně dokázané tvrzení pravdivé, jsou-li pravdivé předpoklady, z nichž bylo odvozeno. Tato pravdivost je navíc zcela nezpochybnitelná, neboť důkaz lze rozdělit do konečně mnoha kroků, z nichž každý je pouhým bezprostředním logickým důsledkem dříve dokázaných tvrzení a jako takový tedy nezpochybnitelný.
Všechny druhy matematických důkazů od samotných historických počátků tohoto pojmu ve starověkém Řecku až po současnost, přes celou šíři nejrůznějších důkazových metod, jsou důkazy deduktivními.
Uvažujme tvrzení: „Součin každých dvou lichých přirozených čísel je liché přirozené číslo.“
Vyzkoušíme-li několik nízkých přirozených čísel, zjistíme, že pro ně tvrzení platí: 1 · 1 = 1, 1 · 3 = 3, 3 · 1 = 3, 3 · 3 = 9, 3 · 5 = 15, …. Podobně bychom například s použitím počítače mohli ověřit, že tvrzení platí pro všechna čísla menší než 1 000 000, pokud by nám to nestačilo, mohli bychom tuto hranici zvýšit libovolně vysoko, například na 101 000 000, a vždy bychom zjistili, že tvrzení platí. Po určité době takovýchto zvyšování hranice bychom již mohli uznat, že jsme vyzkoušeli dost příkladů na to, abychom si byli téměř stoprocentně jistí správností našeho tvrzení. Tím jsme toto tvrzení dokázali induktivně. Nikdy si však nemůžeme být zcela jisti, že nějaký protipříklad neleží těsně za číslem, na kterém jsme testování ukončili.
Naproti tomu deduktivní důkaz je následující. Je-li m liché číslo, je m - 1 číslo sudé, tedy existuje celé číslo k takové, že m - 1 = 2 · k. Za k totiž stačí zvolit / 2, což je celé číslo právě díky sudosti m - 1. Pak m = 2 · k + 1. Obdobně zdůvodníme, že pro n liché existuje celé číslo l, že n = 2 · l + 1. Pak součin m · n je roven · = 4 · k · l + 2 · k + 2 · l + 1. Protože 4 · k · l + 2 · k + 2 · l je zjevně sudé, je m · n liché, což jsme chtěli dokázat. Až nyní si můžeme být stoprocentně jisti tím, že tvrzení platí. Jsou-li totiž dána dvě lichá čísla, platí pro ně každý jednotlivý krok důkazu, a tedy i jeho závěr.
Hypotéza prvočíselných dvojic je dosud nedokázané tvrzení z oblasti teorie čísel, podle kterého existuje nekonečně mnoho prvočísel p takových, že i p + 2 je prvočíslo. Dvojice takových čísel se nazývá prvočíselná dvojice.
Největší dosud známá prvočíselná dvojice je, obě čísla této dvojice mají 58 711 cifer. Přestože jsou známy takto veliké příklady prvočíselných dvojic, není možné považovat hypotézu za deduktivně prokázanou, neboť je možné, že žádná další větší prvočíselná dvojice již nikdy nalezena nebude – jednoduše proto, že neexistuje. Nicméně předpokládá se, že tvrzení platí. Jeho důkaz tak zůstává jedním z nejvyzývavějších problémů současné teorie čísel. mmm
Podle Gödelových vět o neúplnosti existují v každé dostatečně složité matematické teorii, jejíž axiomy lze efektivně vypsat, tvrzení, která v této teorii nelze ani dokázat ani vyvrátit. Mezi takové teorie patří například Peanova aritmetika nebo Zermelo-Fraenkelova teorie množin.
Tyto věty tedy říkají, že deduktivní způsob dokazování je do značné míry limitován. Není totiž možné deduktivně dokázat ani všechna tvrzení, která platí o tak jednoduchém a přístupném oboru, jakým jsou přirozená čísla.
Od starých Egypťanů a Babylóňanů nejsou dochovány žádné matematické důkazy v dnešním slova smyslu. Dochovalo se mnoho záznamů zachycujících řešení různých konkrétních problémů a úloh. Má se za to, že tyto problémy byly již natolik abstraktní, a tato řešení tak elegantní, že v jejich pozadí muselo stát hluboké porozumění dané oblasti zahrnující implicitně důkazy správnosti používaných metod.
V Číně 5. až 3. století př. n. l. se kromě praktické matematiky rozvíjela také logika. Té se věnovala zejména škola následníků filosofa Mo Tiho, jejíž příslušníci se zabývali teorií poznání a svá tvrzení logicky dokazovali. Jedním z nejvýznamnějších následníků Mo Tiho byl Kung-sun Lung žijící v první polovině třetího století před naším letopočtem.
Logický důkaz však nebyl v Číně dále rozvíjen. Mo Tiho učení bylo totiž za vlády dynastie Chan zcela vytlačeno konfucianismem a pozdější čínští filosofové se k němu již nikdy nevrátili.
Pojem deduktivního matematického důkazu má svůj původ ve starověkém Řecku. Stejně jako celá tehdejší matematika byl i matematický důkaz velmi úzce spjat s geometrií. Nejstarší matematické důkazy pocházejí právě z této doby – dochovaly se ve třináctidílném Euklidově spisu Základy.
Matematický důkaz, tak jak ho známe v dnešní době, má své počátky v řecké geometrii rozvíjené pod vlivem Platónovy filosofie. Ovlivněni touto filosofií, snažili se tehdejší geometři odkrývat svět geometrických idejí a nazírat pravdu v něm obsaženou. V tomto pojetí matematický důkaz v dnešním smyslu slova ještě neexistoval. Jedinou možností, jak s naprostou jistotou zjistit pravdu o geometrickém světě, bylo tuto pravdu přímo nazírat – evidovat ji. Pokud se nějakému geometrovi podařilo evidovat platnost například Pythagorovy věty – tj. na malou chvíli skutečně zahlédl, že součet velikostí obsahů dvou čtverců nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníku je roven velikosti obsahu čtverce nad jeho přeponou, bylo to vždy jen na dobu, po kterou trvalo jeho soustředění. Jakmile pozornost polevila, zrak, kterým prohlížel do světa geometrických idejí, se zamlžil a evidence byla ztracena. Aby si kdykoli znovu mohl tuto evidenci zjednat a také aby stejnou možnost poskytl i ostatním matematikům, sepsal pak takový geometr návod, jak by měl člověk postupovat, aby znovu pravdivost Pythagorovy věty zahlédl. Takovéto návody, z nichž se později vyvinuly geometrické konstrukce, byly nejstaršími předchůdci matematických důkazů.
Platónské pojetí matematiky nebylo dlouhodobě udržitelné. Jak totiž docházelo k rozvoji geometrie, byly nově evidované pravdy ukryty stále hlouběji ve světě geometrických idejí. Geometr, který danou pravdu chtěl evidovat, tak musel pokaždé vynaložit veliké úsilí. Navíc u takto náročných evidencí bylo velmi obtížné udržet si po celou dobu nazírání do geometrického světa zrak zcela jasný a nezkalený. Takovéto evidence pak bylo dosaženo na pouhý zlomek sekundy, než se vše opět rozplynulo do mlhavé nejistoty, v níž geometr nevěděl, zda danou pravdu skutečně zahlédl, či zda to bylo jen zdání. Náročnost evidencí složitějších geometrických pravd byla do jisté míry dána i tím, že kdykoli chtěl geometr použít například Pythagorovu větu, musel ji nejprve znovu přivést k evidenci v daném konkrétním případě. Z těchto důvodů odstupovali někteří geometři od platónského způsobu nazírání do světa idejí a pomalu se nadechovali ke kroku, který dal charakter celé matematice od jejich doby až do současnosti. Tímto krokem bylo vpuštění rozumu do světa matematiky. Pokud totiž geometr již mnohokrát evidoval Pythagorovu větu, mohl si být zcela jistý její pravdivostí. Potřeboval-li ji později použít pro evidenci jiné pravdy, uvědomil si, že není nutné znovu ji přivádět k evidenci v tomto konkrétním případě. Stačilo, že o její platnosti věděl a rovněž věděl, že pokud by ji nyní evidoval, mohl by již evidovat i pravdu, o kterou mu šlo. Tato rozumová úvaha tedy nahradila sled evidencí. Bylo to nahrazení nenápadné – kdykoli by si totiž geometr přál, mohl si být jistý, že na základě této úvahy by danou pravdu k evidenci přivedl. Přes tuto nenápadnost šlo však o zásadní krok. Geometrické pravdy již nemusely být pouze evidovány, stačilo rozumově zdůvodnit, že by evidovány být mohly. Tím se zrodil matematický důkaz.
Aristotelův význam pro celou tehdejší i budoucí evropskou vědu je nesmírný. Trvalé a neměnné geometrické ideje byly pod jeho vlivem nahrazeny pouhými představami geometrických objektů. Matematika provozovaná v područí Aristotelovy filosofie a logiky znala již logický důkaz jako úvahu probíhající v jazyce, tzn. prostou jakýchkoli evidencí. Důležitým rysem důkazu začíná být v této době jeho vztah ke skutečným objektům. Tato souvislost se dá nejlépe vyjádřit na vztahu bezespornosti a uskutečnitelnosti. Bezesporné jsou takové myšlené objekty, z jejichž vlastností nelze vyvodit logický spor. Uskutečnitelné jsou naopak takové objekty, které je možné realizovat. Základní logické pravidlo stanovené Aristotelem říká, že žádný objekt nemůže mít zároveň vlastnost i její negaci. Tedy myšlený objekt, který je sporný, nemůže být uskutečnitelný. Opačné tvrzení, tj. bezesporný objekt je uskutečnitelný, v této době za pravdivé uznáváno nebylo. Například čtyři vzájemně kolmé úsečky sice nejsou dohromady ve sporu, avšak kvůli omezením kladeným trojrozměrným prostorem je uskutečnit ani si představit nelze.
V této době se také krystalizovaly základní druhy důkazových postupů známé jako klasické vzory logických důkazů. Mezi tyto vzory patří důkaz přímý, nepřímý, rozborem případů a myšlenou konstrukcí.
Aristotelské pojetí matematiky a matematického důkazu je zachyceno v Euklidových spisech Základy, v nichž se také poprvé objevuje myšlenka axiomatické výstavby matematiky ve formě Euklidových postulátů.
Římská matematika obecně nebyla nikdy rozvinutá a v podstatě jen přešlapovala na té úrovni znalostí, na níž jí zanechali Řekové. Pragmatická římská společnost uznávala pouze tu část matematiky, která se hodila pro aplikace ve stavitelství a vojenství. Zájem o čistou matematiku včetně pojmu matematického důkazu byl v podstatě nulový.
Matematika jako celek zejména v raném středověku prožívala období temna. Řecké pojetí matematiky a důkazu bylo dále provozováno pouze v Byzantské říši. Odtud se od 8. století s tímto pojetím seznamovali Arabové. V plné síle se arabská matematika projevila v Al-Chorezmího díle Hisáb al-džabr wa-l-muqábala v němž byly položeny základy algebry a s tím souvisejícího nového druhu matematického důkazu – důkazu výpočtem. Tento nový druh důkazu byl používán také později italskými renesančními matematiky při hledání obecných řešení algebraických rovnic.
Pro pojetí matematického důkazu v Evropě v období od 16. do první poloviny 19. století je podstatný pojem oboru, na němž byla tehdejší matematika založena. Obor je vymezení jisté třídy uskutečnitelných objektů takové, že o každém objektu lze rozhodnout, zda do tohoto oboru patří či nikoli. Příklady oborů mohou být obory přirozených čísel, derivovatelných reálných funkcí, ale i takové, u nichž není známo jak přesně vypadají, či zda nejsou dokonce prázdné, jako například obor všech prvočíselných dvojic větších než 101 000 000.
V této době byl v matematice stále výrazně patrný Aristotelův vliv – matematické objekty neměly trvalé bytí jako platónské ideje, bylo je možné pouze si představit nebo je myslet. V uskutečnění získávaly tyto objekty své bytí, po ochabnutí pozornosti přestávaly opět existovat. Obor tedy nebyl považován za nějaký soubor trvale existujících objektů, nýbrž za jisté vyznačení těch objektů – stávajících, již zaniklých, dosud nevytvořených i takových, které nikdy existovat nebudou – jež do tohoto oboru patří. Důkaz tvrzení „Pro každý objekt z daného oboru platí…“ tedy v tomto smyslu znamenal prokázání tohoto tvrzení pro každý objekt tohoto oboru. Toto pojetí se shoduje se současným chápáním sousloví „pro každé“. Na rozdíl od toho věta „Existuje objekt z daného oboru, že platí…“ není v tomto pojetí tvrzením. Její platnost totiž není trvalá, neboť v oboru tak, jak zde byl vyložen, jistý objekt existuje právě tehdy, když je uskutečněn v myšlení nějakého člověka. Jakmile myšlenka zanikne, přestává takový objekt existovat, a tedy platnost této věty se může s časem měnit. Abychom získali tvrzení musíme si počínat obezřetněji a formulovat příslušnou větu následovně: „Je uskutečnitelný objekt z daného oboru, že platí…“. Takovéto tvrzení pak lze dokázat pouze jedním způsobem, a to tak, že se požadovaný objekt uskuteční – zkonstruuje. Jediným způsobem dokazování existenčních tvrzení tedy byl v této době důkaz konstrukcí. Ryze existenční, nekonstruktivní důkaz z výše zmíněných důvodů používán nebyl a ani být nemohl. Kromě konstruktivního důkazu se za správný stále ještě považoval i důkaz opřený o geometrický názor, bez něhož se tehdy u jistých tvrzení matematici neobešli. [[Soubor:God and Cauchy sequences.JPG|thumb|left|250px|Podle Bolzana je Bůh na rozdíl od člověka schopen vidět všech nekonečně mnoho členů cauchyovské posloupnosti naráz, a tedy přímo eviduje i bod na přímce, ke kterému se členy této posloupnosti blíží. Takový bod tedy existuje, ačkoli žádný člověk ho není schopen zkonstruovat. ]]
Význam českého filosofa a matematika Bernarda Bolzana pro vývoj nejen pojetí matematického důkazu ale celé matematiky spočívá v nahrazení oborů trvale existujícími seskupeními objektů. Z těchto seskupení se později vyvinul pojem množiny, který se stal ústředním pojmem matematiky 20. století. Poznamenejme na okraj, že při nahrazování nekonečných oborů seskupeními se Bolzano musel vypořádat s problémem aktuálního nekonečna. Tento problém dokázal vyřešit pouze použitím teologie, když zdůvodnil, že aktuálně nekonečné množství se nachází v mysli křesťanského Boha.
Pokud jsou dána trvale existující seskupení objektů, má již věta „Existuje objekt z daného seskupení, že platí…“ trvalý charakter a je tedy tvrzením. Toto tvrzení je pak možné dokazovat dvěma způsoby. První možností je postupovat stejně, jako v případě oborů, tj. požadovaný objekt zkonstruovat. Novou možností, která se nyní nabízí je prokázat pouhou existenci žádaného objektu bez nutnosti nějaký takový objekt sestrojovat. Tento nový druh důkazu se nazývá nekonstruktivní či také ryze existenční. Typickým příkladem použití nekonstruktivního důkazu je Cantorův důkaz existence transcendentních čísel, při kterém se ukáže, že všech algebraických čísel je pouze spočetně mnoho, zatímco všech reálných čísel je nespočetně mnoho. Protože tedy je reálných čísel více než algebraických, musí alespoň jedno transcendentní existovat. Z tohoto důkazu není však vůbec jasné, jak nějaké transcendentní číslo najít.
Dodejme, že již někteří dřívější filosofové a teologové zdůvodňovali užitím předpokladu Boží existence, že objekty, které nejsou vzájemně v logickém sporu již musí být uskutečnitelné. Toto tvrzení, které je obrácením klasické Aristotelovy poučky o neuskutečnitelnosti sporného, se později v matematice ujalo. Jeho formalizací v řeči moderní matematické logiky je tzv. Gödelova věta o úplnosti.
V důsledku Bolzanovy práce se do oblasti zkoumání matematiky dostaly i takové objekty, jejichž existence je sice dokazatelná, ale není je možné nijak zkonstruovat. Příkladem takového objektu je například spojitá funkce, která nemá v žádném svém bodě derivaci, objevená nezávisle nejprve Bolzanem a později Weierstrassem. Poněkud vágně řečeno, graf takové funkce je možné nakreslit jedním tahem ale v každém bodě tohoto grafu je zlom, tj. nikoli „hladký oblouček“ ale „špička“. Ještě podivnějším příkladem může být Peanova křivka, což je prostá spojitá křivka definovaná na intervalu, jejíž obraz vyplňuje celý čtverec ×, nebo funkce z reálných do reálných čísel, která na každém intervalu nabývá všech reálných hodnot. Tyto a jim podobné příklady zcela odporují lidské intuici – Charles Hermite o Bolzanově-Weierstrassově funkci a dalších podobných příkladech dokonce prohlásil: „Odvracím se s děsem a hrůzou od této politováníhodné záplavy spojitých funkcí bez derivace.“ Podstatnější pro další vývoj matematického důkazu je však reakce Henriho Poincarého, který se ve spise La valeur de la Science ptá „Jak nás může intuice v tomto případě tak zklamat?“
Poincarého údiv je pochopitelný, neboť objevením výše uvedených příkladů došlo k něčemu, co do té doby nemělo v matematice obdoby. Geometrický názor a intuice se dostaly do sporu s dokazatelnými tvrzeními. Proto, aby se zabránilo spornosti celé matematiky, bylo nezbytné odmítnout intuici a názor jako důkazové prostředky. Důkazy mnohých základních tvrzení zejména matematické analýzy a geometrie však byly v této době na názoru založeny, bylo tedy nutné postavit je opět na pevný základ. Tímto pevným základem se stala axiomatická metoda používaná již v antickém Řecku Euklidem v jeho Základech. Avšak i Eukleidés vycházel do značné míry z intuice – o tom svědčí například fakt, že zatímco Euklidových postulátů je pouze pět, David Hilbert ve své práci Grundlagen der Geometrie používá k axiomatizaci geometrie postulátů 21. I řecká axiomatická metoda se tedy ukázala jako nedostačující a než na ní mohla být založena celá matematika, musela být zcela oproštěna od intuice.
Místem, kde se v řeckém pojetí intuice používala nejčastěji byl matematický důkaz. Ačkoli v geometrii byly za axiomy vybírány i mnohé z nejzřejmějších pravd, aby se tak použití názoru omezilo na minimum, samotný způsob logického odvozování důsledků z těchto axiomů axiomatizován nebyl a logický úsudek byl užíván zcela volně. Aby zcela vyloučili intuici z matematiky museli tedy matematici druhé poloviny 19. století axiomatizovat samotný pojem matematického důkazu. Zároveň s tím docházelo v důsledku snahy po odstranění nepřesnosti vycházející z používání přirozeného jazyka k formalizaci tohoto pojmu, tj. nahrazení přirozeného jazyka jazykem symbolickým. V pracích Davida Hilberta, Gottloba Frega a dalších byl postupně vyvinut formální symbolický jazyk dostatečně bohatý, aby vyjádřil všechna matematická tvrzení, a pojem formálního důkazu, který umožňoval dokazovat formálně zapsaná tvrzení s použitím pouze několika málo odvozovacích pravidel nazývaných logické axiomy, tj. bez nejmenšího vlivu intuice či názoru. Matematický důkaz se tak stal jasně definovaným pojmem natolik přesným, že po nástupu moderní výpočetní techniky mohla být jeho správnost ověřena i pouhým algoritmicky pracujícím počítačem.
Historický vývoj dovedl matematický důkaz do takového stádia přesnosti, že jeho správnost může být ověřena pouhým počítačem. V současné době dokonce existují tzv. systémy automatického dokazování vět, což jsou počítačové programy schopné konstruovat důkazy matematických tvrzení. Tyto programy jsou sice mnohdy schopny dokazovat i ne zcela triviální věty, přesto však jsou stále daleko od stádia, kdy by je bylo možné v praxi použít. Mezi odbornou matematickou veřejností neexistuje jednoznačný názor na to, zda je možné vyvinout program, který by mohl v matematickém dokazování konkurovat člověku.
Dalším způsobem zapojení počítačů do oblasti dokazování vět jsou důkazy řízené člověkem, v nichž je však počítač použit jako pomocník v těch místech důkazu, kde není potřeba invence ani abstraktní myšlení. Nejznámějším takovým použitím počítače je důkaz věty o čtyřech barvách.
Poznamenejme, že lze dokázat matematické věty, podle kterých nemůže existovat žádný počítačový program, který by dovedl o každém tvrzení rozhodnout, zda je či není dokazatelné.
Matematický důkaz bývá obvykle prováděn v přirozeném jazyce, v tomto případě též zvaném metajazyk. Toto užívání přirozeného jazyka, který je mnohdy mnohoznačný, však vede k nepřesnostem a chybám. Užívání přirozeného jazyka vede také k mnoha paradoxům. Důkaz prováděný v přirozeném jazyce se nazývá neformální důkaz. Snaha po odstranění nepřesností daných užíváním přirozeného jazyka vedla na konci 19. a začátku 20. století ke vzniku matematické logiky a k vytvoření pojmu formálního důkazu, v němž je používání přirozeného jazyka zcela odstraněno. Kvůli náročnosti sestavování formálních důkazů však i v současné matematice jednoznačně dominuje důkaz neformální, jehož nedostatky obvykle u zkušeného uživatele nejsou zdrojem chyb.
Neformální důkaz je důkaz v přirozeném jazyce vycházející z daných předpokladů a pravidel rozumu. Z historických důvodů se rozlišuje několik základních druhů důkazů.
Přímý důkaz je postup, při kterém je dokazované tvrzení odvozeno přímou aplikací definic, předpokladů a dříve dokázaných tvrzení, jinak řečeno je odvozeno metodou „jestliže… pak…“ či „…tedy…“.
Nepřímý důkaz je metoda sloužící k prokazování tvrzení typu „jestliže A, pak B“, při které se prokáže „jestliže ne B, pak ne A“. Má úzký vztah k důkazu sporem – každý nepřímý důkaz může být snadno převeden na důkaz sporem.
Důkaz sporem se zakládá na použití chybného předpokladu, který je posléze doveden ke sporu. Stane-li se tak, je prokázána neplatnost daného předpokladu a tedy platnost jeho opaku. Důkaz sporem má blízko k nepřímému důkazu – každý nepřímý důkaz může být snadno převeden na důkaz sporem.
Důkaz indukcí spočívá v prokázání nějakého tvrzení typu „pro všechny objekty jisté třídy platí…“ způsobem, při němž se objekty dané třídy rozdělí do několika podtříd, které se uspořádají do posloupnosti a ukáže se o nich:
Důkaz myšlenou konstrukcí je metodou dokazování existenčních tvrzení „existuje X takové, že…“, při které se sestrojí objekt X, pro nějž… platí. Tento druh důkazu se také někdy nazývá důkaz uvedením příkladu.
Při důkazu rozborem případů dochází k rozdělení zkoumané situace na konečně mnoho případů a prokázání požadovaného tvrzení pro každý z těchto případů zvlášť. Typickým příkladem jsou geometrické důkazy, kde se například pro platnost obecné věty o trojúhelníku uvažují tři případy trojúhelníku ostroúhlého, pravoúhlého a tupoúhlého nebo důkazy, v nichž se rozlišují případy, kdy dané číslo je kladné, nulové nebo záporné.
Nekonstruktivní důkaz nějakého existenčního tvrzení „existuje X takové, že…“ je takový důkaz, který sice prokáže existenci takového X, ale nelze z něj žádným způsobem obdržet ani jediný příklad objektu, který by za X mohl být zvolen. Tento druh důkazu je dnes již většinou uznáván za správný, ale v minulosti mnozí významní matematici proti takovému způsobu dokazování protestovali a tvrzení dokázaná tímto způsobem neuznávali. V dnešní době existuje v matematice samostatný směr tzv. konstruktivismus, který se snaží prokazovat všechna tvrzení konstruktivně. Průkopníky na poli nekonstruktivních důkazů byli Georg Cantor a zejména David Hilbert. Problematika nekonstruktivních důkazů úzce souvisí s axiomem výběru a existencí aktuálního nekonečna.
Geometrický důkaz je takový důkaz, který využívá metod geometrie. Jeho názornost je značnou měrou dána možností geometrické představy, přesný geometrický důkaz však nesmí být na takovémto názoru založen. Geometrické důkazy jsou nejčastěji využívány v samotné geometrii, ale velmi často také v matematické analýze a teorii čísel.
Důkaz výpočtem slouží k prokázání tvrzení, která jsou tvaru rovnosti, nerovnosti či nějaké soustavy předchozích dvou. K požadovanému výsledku se dospívá z předpokladů výpočtem, tj. opakovanou aplikací základních aritmetických a algebraických pravidel a různých odhadů. První důkazy výpočtem se objevily při řešení algebraických rovnic v díle perského matematika Al-Chorezmího. V současné době se důkaz výpočtem nejvíce uplatňuje v matematické analýze, lineární algebře, teorii pravděpodobnosti, numerické matematice a příbuzných oborech, kde tento postup tvoří hlavní část důkazů mnoha tvrzení. Je však v menší míře užíván snad ve všech matematických disciplínách s výjimkou geometrie.
Formální důkaz je takový důkaz, který není prováděn v přirozeném jazyce, ale v jazyce symbolickém – formálním. Kvůli minimalizaci míry nepřesnosti, která bývá u neformálního důkazu vysoká, jsou pro účely formálního důkazu chápána všechna tvrzení jako konečné posloupnosti znaků a je zaveden systém pravidel stanovující, jak lze s těmito posloupnostmi zacházet. Tento systém pravidel se nazývá logický kalkulus. Dva nejpoužívanější kalkuly jsou hilbertovský a gentzenovský. Každý z těchto kalkulů sestává z logických axiomů, které vyjadřují základní vlastnosti logických spojek a kvantifikátorů, a z odvozovacích pravidel, která stanovují, jakým způsobem lze z předpokladů odvozovat jejich důsledky.
Formální důkaz v hilbertovském kalkulu je definován jako konečná posloupnost formulí z nichž jedna, obvykle poslední, vyjadřuje dokazované tvrzení, a jejíž každý člen je buďto
Toto tvrzení je jednou z nejslavnějších vět v celých dějinách matematiky. Historie důkazu této věty sahá od středověkých arabských matematiků až po samotný konec 20. století a lze bez nadsázky říci, že pokusy o její důkaz pravidelně a výrazně ovlivňovaly rozvoj celé matematické vědy, zejména algebry a algebraické teorie čísel.
Pravděpodobně již středověcí arabští matematikové věděli o platnosti velké Fermatovy věty pro případ n = 3, jejich důkazy se však nedochovaly. Nejstarší dochovaný důkaz pro tento případ pochází od Leonharda Eulera.
Samotný Pierre de Fermat dokázal případ n = 4 tak, že ke každému případnému řešení této rovnice sestrojil řešení menší. Tím získal nekonečnou klesající posloupnost přirozených čísel a tedy spor.
Roku 1825 vyřešili Peter Dirichlet a Adrien-Marie Legendre případ n = 5 a roku 1839 Gabriel Lamé n = 7.
V roce 1847 dokázal Ernst Kummer Fermatovu větu pro všechna regulární prvočísla, mezi něž patří všechna prvočísla menší než 100 s výjimkou 2, 37, 59 a 67.
Obecný případ velké Fermatovy věty dokázal v roce 1995 Andrew Wiles po té, co byla v jeho domnělém důkazu z roku 1993 nalezena chyba. Důkaz velké Fermatovy věty je výjimečný v mnoha ohledech. Jeho délka je více než 100 stran tištěného textu, vznikl soustavnou devítiletou prací jediného matematika, hlavně však v sobě propojuje mnoho různých někdy i dosti od sebe vzdálených oblastí matematiky – teorii diofantických rovnic, modulární formy, algebraickou geometrii, Galoisovu teorii a další. Díky tomu bývá považován za významný krok směrem k naplnění tzv. Langlandsova programu propojení teorie čísel a teorie reprezentací. Je zároveň vynikající ukázkou toho, jak obtížný může být důkaz jednoduše formulovaného tvrzení.
Věta o čtyřech barvách říká, že každou mapu v rovině lze obarvit nejvýše čtyřmi barvami tak, aby každá dvě sousední území měla odlišnou barvu. Domněnku, že tomu tak je, vyslovil již v roce 1852 mladý matematik Francis Guthrie. V roce 1878 vešla tato domněnka ve všeobecnou známost, když Arthur Cayley požádal všechny účastníky setkání Londýnské matematické společnosti, aby se ji pokusili dokázat. Domněnka však odolávala všem snahám o důkaz ještě dalších téměř sto let. Až v roce 1976 oznámili Kenneth Appel a Wolfgang Haken, že důkaz nalezli.
Appelovi a Hakenovi se podařilo redukovat celý problém čtyř barev na pouhých konečně mnoho případů, které bylo nutno vyřešit. Těchto případů však bylo tolik, že jejich ručním prověřováním by jeden člověk mohl strávit celý svůj život, aniž by je všechny vyřešil. Proto bylo prověření těchto případů zadáno počítači, který nad nimi strávil více než 1200 hodin strojového času. Toto použití počítače pro důkaz matematické věty vyvolalo ve své době živou polemiku. Žádný člověk totiž nemohl již nikdy ověřit správnost důkazu – bylo sice možné ručně překontrolovat správnost počítačového programu, který jednotlivé případy prověřoval, to ovšem nevylučovalo možnost hardwarové chyby, která mohla celý důkaz znehodnotit. Na obranu počítačového dokazování bylo argumentováno, že u takto složitých a dlouhých důkazů je pravděpodobnost hardwarové chyby sice nenulová ale jistě mnohem menší než pravděpodobnost, že se obdobné chyby dopustí člověk. V současné době je věta o čtyřech barvách obecně považována za dokázanou a proti použití počítače v matematických důkazech nejsou vznášeny větší námitky.
Nutno dodat, že Appel s Hakenem věřili, že jejich důkaz je jen prvním z řady, v nichž budou podstatným způsobem využity počítače. Důkaz věty o čtyřech barvách však v tomto zůstal až do dnešní doby prakticky osamocen a kromě několika víceméně triviálních důkazů týkajících se vítězných strategií v některých konečných hrách nebyl již znovu v matematickém dokazování tímto způsobem počítač použit.
Věta o klasifikaci konečných jednoduchých grup říká, že každá konečná jednoduchá grupa spadá buďto do jedné z 18 nekonečných skupin grup nebo je jednou z 26 takzvaných sporadických grup. Tím tedy tato věta plně charakterizuje všechny konečné jednoduché grupy. Kvůli ohromné náročnosti jejího důkazu bývá v angličtině také nazývána „“.
Důkaz této věty nebyl nikdy uveřejněn v celku. Sestává z více než 500 článků od přibližně 100 autorů uveřejněných v nejrůznějších matematických časopisech převážně mezi lety 1955 a 1983. Odhaduje se, že celková délka důkazu je 10 000–15 000 stran tištěného textu. Taková rozsáhlost může vyvolat pochybnosti o správnosti důkazu. Žádný matematik totiž pravděpodobně nepřečetl tento důkaz celý, a tedy nikdo na světě nemůže sám o sobě tvrdit, že v něm není chyba. Každá jednotlivá část důkazu publikovaná v průběhu téměř třiceti let však byla mnoha matematiky přečtena a uznána za správnou. Proto je tento důkaz všeobecně považován za správný, ačkoli žádný konkrétní člověk nikdy jeho správnost neověřil a velmi pravděpodobně ani v budoucnu neověří.
Vzhledem k neuvěřitelné délce důkazu je vysoce pravděpodobné, že obsahuje mnoho drobných chyb a nepřesností. Jeden z hlavních autorů důkazu Michael Aschbacher k tomu řekl: „Pravděpodobnost chyby v klasifikační větě je prakticky 1. Na druhou stranu pravděpodobnost, že každá jedna z těchto chyb by nebyla snadno opravitelná, je prakticky nula a protože důkaz je konečný, pravděpodobnost, že věta neplatí, je velmi blízko nule. Jak čas ubíhá a my máme příležitost blížeji se s důkazem seznamovat, naše důvěra v něj může jedině růst.“


Daichi

Daichi, předstartovní označení ALOS je japonská družice pro dálkový průzkum Země. Postavilo ji středisko JAXA Tsukuba Space Center, Tsukuba, Ibaraki. Provozovatelem je JAXA Earth Observation Research and Application Center, Tokio pro kosmickou agenturu Japan Aerospace Exploration Agency, Tokio. Na sběru, zpracování a archivaci dat se podílejí též Evropská kosmická agentura, Paříž, Národní úřad pro oceán a atmosféru, Washington, DC a Geoscience Australia, Symonston, ACT.
Tříose stabilizovaná družice s hlavním tělesem nepravidelného, přibližně kvádrovitého tvaru o rozměrech 6,5×3,5×4,5 m je vybavena jedním devítidílným rozkládacím panelem fotovoltaických baterií o délce 22 m a ploše 66 m2, dodávajícím minimálně 7 kW elektrické energie a dobíjejícím pět niklokadmiových akumulátorových baterií. Nese následující vědecké přístroje:
Systémy družice a sběr dat je zajišťován palubním počítačem, který mj. zajišťuje i kompresi naměřených dat. Data jsou zaznamenávána do polovodičové paměti s kapacitou 96 Gbyte. Přenos naměřených telemetrických a vědeckých dat se uskutečňuje v pásmu Ka přes stacionární sledovací a spojovou družici DRTS rychlostí 240 Mbit/s, nebo na pozemní stanice ze záznamu v palubní paměti rychlostí 129 Mbit/s. Pro spojení s DRTS je družice vybavena otočnou parabolickou anténou o průměru 1,35 m. Orientační a korekční systém zjišťuje orientace družice v prostoru s využitím detektorů horizontu Země, inerciální plošiny, sledovače hvězd a přijímačů navigačních signálů z družic GPS. Přesnost určení orientace v prostoru je ±0,0004° při autonomním stanovení přímo na družici, resp. ±0,0002° při zpracování dat na Zemi. Stabilita orientace je lepší než ±0,0004°/5 s. Jako výkonné prvky orientace a stabilizace slouží silové setrvačníky, magnetické cívky a systém raketových motorků RCS na jednosložkové kapalné pohonné látky, z nichž 16 o tahu 16×1 N slouží výhradně pro orientaci a stabilizaci a další čtyři motorky o tahu 4×4 N slouží pro korekce dráhy. Motorky RCS jsou rozděleny do dvou nezávislých skupin po 10 kusech. Zásoby pohonných látek jsou uloženy ve 3 nádržích.
Hlavní pozemní řídicí středisko se nachází v areálu JAXA Tsukuba Space Center, Tsukuba, Ibaraki.
Družice se pohybuje po heliosynchronní dráze ve výší 692 km, dobou oběhu 98,6 min a sklonem 98,2° k rovníku. Průmět dráhy na zemský povrch se přesně opakuje s periodou přeletů nad určitým místem 48 dní. Předpokládaná doba aktivní životnosti je 3 až 5 roků.
Družice byla vypuštěna na oběžnou dráhu z kosmodromu Tanegashima 24. ledna 2006 nosnou raketou H-2A. Týž den byly úspěšně vyklopeny parabolická spojová anténa a panel fotovoltaických baterií.


Stadio Giuseppe Meazza

Stadio Giuseppe Meazza známý také pod jménem San Siro je fotbalový stadion v italském Milánu. Je to domácí stadion dvou velkých fotbalových velkoklubů: AC Milán a Inter Milán a zároveň jedno z nejproslulejších fotbalových hřišť. Stadion má kapacitu 85 000 diváků a je jedním z 23 evropských pětihvězdičkových stadionů. Jméno nese na počest slavného milánského fotbalisty 30. let Giuseppe Meazzy.
 Image:PAOLO003.jpg|San Siro Stadium Image:PAOLO009.jpg|San Siro Stadium Image:219579.jpg|San Siro Stadium Image:PAOLO011.jpg|San Siro Stadium Image:219580.jpg|San Siro Stadium Image:Sansirbici.JPG|San Siro Stadium Image:Sansiro188.JPG|San Siro Stadium Image:Stadio_Giuseppe_Meazza_a_Milano_DSC00011.JPG|San Siro Stadium


Juan Manuel Fangio

Juan Manuel Fangio byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou.
Fangio se narodil 24. června 1911 v Argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Z počátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal zajet nelépe tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, ve kterém zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začíná v Buenos Aires, stoupá pohořím And až do Limy v Peru a vrací se zpět do Argentinského hlavního města.
Po 2. světové válce se v roce 1947 vrací do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.
Ve svých 37 letech začíná slavit úspěchy na Evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojuje o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se tak stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfuje v mistrovství světa Fangio a získává první ze svých pěti titulů.
Rok 1952 je poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat šílenou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před pár hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půlhodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po pár kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.
V roce 1953 je již v plné formě a v závodech nestačí pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.
V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech, ale Mercedes W196 není připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získává svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostává nového kolegu Stirlinga Mosse. Mercedes je znovu k neporažení. Situace se změní až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 82 lidí, Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažuje možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasahuje Juan Perón a vyjednává pro něj místo u Ferrari. A tak získal Fangio v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati. Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul. Fangio absolvoval další dva závody v roce 1958 a s kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati, které ten rok značně zaostávaly za Ferrari. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.
Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.


Sithský učedník

Sithský učedník byla hodnost v řádu Sith v univerzu Star Wars.
Byl to dědičný titul u Sitha, pokud on nebo ona byl učedík nějakého Mistra. V Darth Baneově Pravidle Dvou, Sithský učedník i Sithský Mistr vlastnili titul Temný Pán ze Sithu souběžně, na rozdíl od předešlé tradice jediného Temného Pána. Prozatím je však nemožné určitosti tvrdit, že učedník titul Temný Pán získal ještě před zavražděním svého Mistra. Můžeme si uvést příklad Darth Zannah, která byla takto Baneem cvičena, a k tomu, aby se Temným Pánem stala, musela Banea Zabít. Na druhou stranu, Darth Maul, Darth Tyranus i Darth Vader, všichni pouze Sithští učedníci, tento titul vlastnili, fakt je, že Darth Vader je vůbec první postava ve Star Wars, která byla označena jako Temný Pán ze Sithu.


Pärnu-Jaagupi

Pärnu-Jaagupi je městys v estonském kraji Pärnumaa, samosprávně patřící do obce Halinga, jejímž je administrativním centrem.


Tripolis

Tripolis je hlavní město Libye a žije zde asi 1 682 000 obyvatel. Jedná se o největší libyjské město, které je politickým, ekonomickým a kulturním centrem celé země. Zároveň je to historická metropole Tripolska.
Město bylo založeno Féničany pod názvem Oea v 7. století před naším letopočtem. V období od roku 105 př. n.l. až do 7.století n.l. bylo součástí Římské a později Byzantské říše. V 7. století oblast dnešní Libye dobyli Arabové a v roce 1551 Osmanští Turci.
Po dobytí italskými vojsky v roce 1911 sa stal centrem italské kolonizace severní Afriky. Od roku 1951 je hlavním městem Libye.


Sojuz 13

Sojuz 13 byl v roce 1973 druhý testovací let přepracované sovětské lodi Sojuz, která poprvé letěla jako Sojuz 12. Sojuz 13 byl 48 pilotovanou kosmickou lodí Země.
Loď odstartovala pomocí stejnojmenné nosné rakety z kosmodromu Bajkonur 18. prosince 1973. Měla dvoučlennou posádku, kosmonauty Lebeděva a Klimuka.
Nejdříve byl prověřen orientační systém a uváděno přístrojové vybavení lodě do provozu. Pak následovalo svlečení skafandrů, korekce dráhy. Tato kosmická loď byla speciálně upravena tak, aby vynesla velký fotoaparát pro astrofyzikální pozorování. Použitím tohoto nástroje nazvaného Orion 2 oba kosmonauti vytvořili ultrafialové fotografie 3000 hvězd a spektroskopické fotografie Země. Přivezli celkem přes 10000 snímků. Dále byly prováděny biologické experimenty v laboratoři OAZIS 2 a kontrola zdravotního stavu. V době letu byla na oběžné dráze také posádka stanice Skylab 4.
Ke konci letu si oba kosmonauti navlékli skafandry a po kontrole řízení automaticky přistáli na padáku s vlastní kabinou. K přistání došlo po 188 hodinách letu, tj. po téměř osmi dnech dopoledne 26. prosince 1973 na území Kazachstánu zhruba 200 km jihozápadně od města Karagandy.


Kip Thorne

Kip Stephen Thorne je americký teoretický fyzik, známý svými bohatými příspěvky v oblasti gravitační fyziky a astrofyziky a taky tím, že učil celou generaci vědců. Je dlouholetým přítelem a kolegou Stephena Hawkinga a Carla Sagana a také současným Feynman profesorem v oboru teoretické fyziky na Caltechu. Thorne je jedním ze světových vůdčích expertů na astrofyzický význam Einsteinovy obecné teorie relativity.
Thorne se narodil v Loganu v Utahu. Je synem profesorů Státní univerzity v Utahu D. Wynneho Thorna a Alison C. Thorneové, kteří byli půdním chemikem a ekonomkou. Vyrostl v akademickém prostředí, dva z jeho čtyř sourozenců jsou rovněž profesory. Ve věku osmi let se začal zajímat o vědu poté, co navštívil hodinu o sluneční soustavě. Thorne a jeho matka pak vypracovávali své vlastní výpočty pro model sluneční soustavy.
Brzy v životě začal Thorne rapidním způsobem excelovat v akademickém životě, stal se jedním z nejmladších profesorů v historii Kalifornského technologického institutu. V roce 1962 získal svůj inženýrský titul na Caltechu, v roce 1965 obhájil disertační práci na Princetonské univerzitě. Svoji disertační práci s názvem Geometrodynamika válcových systémů psal pod vedením relativisty Johna Wheelera. V roce 1967 se Thorne vrátil na Caltech jako asistent a roku 1970 se stal profesorem v oboru teoretické fyziky, v roce 1981 profesorem William R. Kenan Jr. a v roce 1991 profesorem Feynman v oboru teoretické fyziky, což je post, který drží dodnes.
Během let působil Thorne jako učitel a vedoucí prací mnoha vedoucích teoretiků, kteří nyní pracují na pozorovacích, experimentálních nebo astrofyzikálních aspektech všeobecné relativity. Pod Thornovým vedením získalo na Caltechu doktorský titul asi 50 fyziků.
Thorne je znám svoji schopností zprostředkovat vzrušení a význam objevů v oblasti gravitace a astrofyziky, a to jak profesionálnímu tak laickému publiku. V roce 1999 vyjádřil Thorne některé spekulace o tom, co 21. století poskytne za odpovědi na následující otázky:
Jeho prezentace týkající se předmětů, jakými jsou černé díry, gravitační radiace, relativita, cestování časem a červí díra byly ve Spojených součástí show na televizi PBS a ve Velké Británii na BBC.
V roce 1960 se Thorne oženil s Lindou Jean Petersonovou. Jejich dětmi jsou Kares Anne a architekt Bret Carter. V roce 1970 se Thorne a Petersonová rozvedli. Thorne a jeho druhá žena, Carolee Joyce Winsteinová, profesorka biokineziologie a fyzikální terapie na Univesity of South California, se vzali v roce 1984.


Slonovník

Má 20-30cm silný kmen, u některých druhů poléhavý asi 2-15 m dlouhý a na něm vějíř až 7 m dlouhých a 2 m širokých sudozpeřených listů. Rostlina je dvoudomá. Samčí květy jsou směstnané na dlouhé válcovité palici. Samičí květy jsou uspořádané do několika visutých kulovitých palic velikosti asi 30 cm. Po uzrání se ze samičích květů vytvoří trs cca 60 peckovic, každá s 3 až 10 semeny. Plody mají sladkou dužinu, ze které se připravuje lahodný nápoj. Semena jsou přibližně kulovitá, 2 až 6 cm velká a obsahují sladkou bílou tekutou hmotu, ze které se také připravuje lahodný nápoj. Později tekutá hmota v semenech zbělí a ztvrdne v hmotu vzhledem a tvrdostí podobnou slonovině. Odtud pochází jejich název "rostlinná slonovina" a název rostliny "slonovník". Semenům se říká "kamenáče", "kamenné ořechy" nebo "slonovinové ořechy". Tvrdá semena se brousí, soustruží, barví. Vyrábí se z nich šperky, figurky, knoflíky, intarzie a výrobky nahrazující pravou slonovinu.
Slonovníků existuje několik druhů. Největší semena dává Phytelephas macrocarpa, naopak nejmenší semena má Phytelephas microcarpa, který nemá téměř žádný kmen.


Protva

Protva je řeka v Moskevské a v Kalužské oblasti v Rusku. Je dlouhá 282 km. Plocha povodí měří 4620 km2.
Zdroj vody je převážně sněhový. Průměrný roční průtok vody činí přibližně 25 m3/s, maximální 800 m3/s a minimální 5 až 6 m3/s. Zamrzá na začátku prosince a rozmrzá v dubnu.


Kvakoš noční

Je velký přibližně jako vrána, dorůstá 58 - 65 cm, váží 340 - 800 g a v rozpětí křídel měří 90 - 100 cm. Má zavalité, převážně šedě zbarvené tělo, černé temeno, zátylek a hřbet, několik výrazných bílých zátylkových per, krátké žlutě zbarvené končetiny s dlouhými prsty, tmavý zobák a jasně červené oči. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci jsou hnědí s bílým skvrněním.
Kvakoš noční má velmi rozsáhlý areál rozšíření, je zastoupen na všech světových kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy a je vůbec nejrozšířenějším a pravděpodobně i nejhojnějším zástupcem volavek. Vyskytuje se ve dvou poddruzích, první, N. n. nyctiorax, obývá Evropu, Asii a Afriku, druhý, N. n. hoactli, hnízdí v Severní a Jižní Americe od Kanady až po Patagonii. Je částečně tažný, ptáci ze Severní Ameriky zimují v Mexiku, na jihu Spojených států a v Karibiku, jedinci z Eurasie se na zimu stahují do tropické Afriky a jižní Asie.
Značně kolísavě bývá několik hnízdících párů zaznamenáno také na území České republiky, obvykle 300 - 370.
Mimo hnízdní období se kvakoš noční zdržuje samotářsky. K životu preferuje hustě porostlé, sladké, slané i poloslané močály, bažiny, jezera a podmáčené louky, v poslední době proniká čím dál častěji i do samotných center měst. Přes den obvykle odpočívá ve větvích stromů nebo v keřích a za potravou se vydává zejména za soumraku a v noci.
Na kořist, kterou dokáže pomocí svého vynikajícího zraku zaregistrovat i ve tmě, číhá podobně jako většina ostatních volavek „ze zálohy“, nehybně stojí na březích vod, vyčnívajících kamenech nebo větvích a vyhlíží zejména menší ryby, korýše, žáby, vodní hmyz a malé savce, kterých se zmocňuje rychlým pohybem krku. Často se ozývá velmi hlubokými chraplavými zvuky připomínajícími volání havrana.
Kvakoš noční hnízdí v menších koloniích, často v přítomnosti jiných brodivých ptáků. Místo k hnízdění, které bývá v rákosí, na stromech nebo v křovinách, vybírá samec, na jednom stromě může být přitom až 12 hnízd. Samice do nově postaveného hnízda následně klade přibližně 3 - 8 nazelenalých vajec, na kterých sedí 24 - 26 dní. Na jejich inkubaci i na následné péči o mláďata se podílí oba rodiče.
 Soubor:Nycticorax nycticorax' AM1 slepowron.jpg|Kvakoš noční ve svém přirozeném prostředí Soubor:Young night heron.jpg|Mladý pták Soubor:Black-crowned Night Heron.jpg|Dvojice kvakošů číhajících na potravu Soubor:Black Crowned Night Heron I2 IMG 4874.jpg|Letící kvakoš v indické Kolkatě


4. říjen

4. říjen je 277. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 88 dní. Svátek slaví František.
Pranostika pro tento den: Svatý František zahání lidi do chýšek.


Gustav Tschermak

Narodil se v Litovli jako syn berního úředníka Ignáce Czermaka a do gymnázia chodil v Olomouci. Následně zahájil studia na univerzitě ve Vídni a pokračoval ve studiu na univerzitě v Heidelbergu a Tübingen v oboru mineralogie, kde získal doktorát. Vrátil se do Vídně, kde přednášel na univerzitě mineralogii a chemii.
V roce 1862 byl jmenován zástupcem kurátora c.k. Dvorního mineralogického kabinetu a v roce 1868 se stal ředitelem tohoto kabinetu.. V roce 1873 byl jmenován řádným profesorem mineralogie a petrografie na Vídeňské univerzitě, kde působil až do doby svého odchodu do penze. V roce 1875 se stal řádným členem Vídeňské akademie věd. Byl také povýšen do šlechtického stavu, čímž získal dědičný přídomek Edler von Seysenegg, který mohou používat i jeho potomci. Stal se významnou osobností tehdejší mineralogie – byl prvním prezidentem Vídeňské mineralogické společnosti založené v roce 1901 a také čestným členem řady národních mineralogických společností včetně Ruské.
Tschermak uzavřel manželství s o dva roky mladší dcerou univerzitního profesora botaniky a ředitele vídeňské botanické zahrady Eduarda Fenzla. Měli dva syny, z nichž jeden Armin Tschermak se stal fyziologem a druhý Erich Tschermak-Seysenegg botanikem a genetikem, a dceru Silvii, po které v roce 1914 pojmenoval minerál silvialit.
• 1864 – publikuje princip izomorfismu způsobeného podvojnou substitucí a objasňuje, že živcové plagioklasy jsou směsnými krystaly albitu NaAlSi3O8 a anortitu CaAl2Si2O8 dík nahrazování dvojic za.
• 1869 – vychází jeho spis Porphyrgesteine Österreichs aus der mittleren geologischen Epoche. Wien, K.K. Hof- und Staatsdruckerei, 1869. vi, 281 pp.
• 1871 – zakládá časopis pro mineralogicko-petrografická sdělení - jeden z nejstarších zemězpytných evropských časopisů, který od roku 1872 vychází jako "Tschermaks Mineralogisch-Petrographische Mitteilungen" a je přechůdcem dnešního časopisu Mineralogy and Petrology. vydávaného nakladatelstvím Springer.
• 1884 – vychází jeho učebnice Lehrbuch der Mineralogie., která v roce 1897 byla vydána po páté, v roce 1905 po šesté a roku 1923 dosáhla 9. vydání.
• 1885 – publikuje práci o mikroskopických vlastnostech meteoritů. Spolu s Gustavem Rose a Aristidem Brezinou se později stává autorem klasifikační soustavy meteoritů „Rose-Tschermak-Brezina“.
Tschermak zemřel 24. května 1927 ve svých 91 letech. V nekrologu, který napsal Edward S. Dana a který vyšel v časopise American Mineralogist jsou připomínány jeho studie v oblasti živců, slíd, chloritů, a vermikulitů. V roce 1928 připomněl Tschermakovu památku jeho žák Friedrich Bethe v časopise Mineralogische Mitteilungen.
Na počest Tschermaka –mineraloga je jeden z minerálů nazván Tschermakit O222 a město Vídeň pojmenovalo po něm ulici, ve které dnes sídlí Indonéská ambasáda.


Silnice I/3

Silnice I/3 je silnice I. třídy spojující dálnici D1 s Benešovem, Táborem, Českými Budějovicemi a Rakouskem. Postupně má být nahrazena Dálnicí D3 a rychlostní silnicí R3. Po silnici vede trasa evropské silnice E55. Původní trasa mezi Prahou a Benešovem, stejně jako některé původní úseky, je dnes označena jako silnice II/603


Velký Londýnský mor

Událost označovaná jako Velký mor byla epidemie moru, která zasáhla v letech 1665 až 1666 Anglii a zahubila asi 70 000 až 100 000 lidí a asi jednu pětinu obyvatel Londýna.
Epidemie z této doby byla menšího rozsahu než dřívější Black Death neboli černá smrt, ale byla označována přívlastkem velký, protože to byl jeden z posledních rozsáhlých výskytu moru v Evropě.
Předpokládá se, že nákaza se do Anglie dostala holandskou obchodní lodí dopravující bavlnu z Amsterdamu. Nákaza se vyskytovala v Nizozemí od roku 1654. První výskyt moru se objevil v oblasti doků na okraji Londýna. Během zimy 1664–65 bylo zaregistrováno několik případů úmrtí. Zima toho roku byla velmi studená, takže se nákaza příliš nešířila. Ale jaro a léto bylo neobvykle horké, což zvýšilo sílu infekce. První zaznamenanou obětí byla 2. dubna 1665 Margaret Porteousová.
V červenci 1665 zasáhl mor vlastní City. Král Karel II. Stuart se svou rodinou a dvorem se odstěhoval do Oxfordu. Starosta a konšelé setrvali ve svých funkcích a řídili chod města. Poté, co obchodníci a řemeslníci utekli, byly zavřeny i obchody. V létě zůstal v Londýně pouze malý počet duchovních, lékařů a lékárníků.
Byla podniknuta některá opatření pro zmírnění důsledků epidemie. Lékaři byli placeni z městských prostředků a pohřby lidí, kteří zemřeli v důsledku moru, byly pečlivě organizovány. Úřady nařídily trvale udržovat ohně, ve dne i v noci, aby se povětří pročistilo. Rovněž byly páleny látky, které vydávají silnou vůni pro ochranu před nákazou. Londýňanům, včetně dětí, bylo důrazně doporučováno kouření.
I když největší výskyt moru byl zaznamenán v Londýně, epidemie zasáhla i jiné části země. Asi nejznámějším příkladem byla vesnice Eyam v Derbyshire. Nákaza se rozšířila z balíku se šatstvem poslaným z Londýna. Vesničané udržovali karanténu, aby neroznášeli nákazu do okolí. Mor se sice v oblasti mimo vesnici nerozšířil, ale za cenu úmrtí poloviny obyvatel vesnice.
Počet úmrtí v Londýně stoupal z 1 000 lidí za týden, k 2 000 za týden a v září 1665 dosáhl počtu 7 000 úmrtí za týden. Na konci podzimu se síla epidemie snížila a v únoru 1666 byla situace natolik bezpečná, že se král se svými blízkými vrátil do města. V té době se začal obnovovat obchod s okolními zeměmi a tak se nákaza dostala do Francie, kde zanikla následující zimu.
Výskyt moru postupně slábl až do září 1666. Velký požár Londýna v září 1666 zničil velkou část hustě obydlených oblastí. Tato událost zastavila šíření nákazy zřejmě proto, že byly usmrceny krysy a jejich blechy, které roznášely mor. Po požáru byl Londýn rekonstruován a byly vybudovány širší ulice, snížena hustota obydlení a položeny základy kanalizace. Doškové střechy, které poskytovaly skvělé podmínky pro krysy, byly zakázány a tento zákaz platí do současnosti. K použití doškové střechy pří rekonstrukci divadla Globe v roce 1997 bylo potřeba speciální povolení.


Arabský svět

Arabský svět je ta část Afriky a Asie, kde žije převážně arabské obyvatelstvo. Jejich sjednocujícím prvkem je islám; drtivá většina těchto obyvatel jsou muslimové.
Arabský svět lze rozdělit na bohatý východ, který má příjmy z ropy, a chudý západ, představující sever Afriky. Mezi oběma územími se nachází Levanta, tedy arabské země východního Středomoří, kromě Izraele. Ve všech zemích arabského světa žije okolo 300 milionů lidí, mluvící jedním jazykem – arabštinou, ta má ale různé dialekty. Celková rozloha této oblasti je srovnatelná s rozlohou španělsky mluvící části Jižní Ameriky.
V 70. letech existovaly tendence na sjednocení arabského světa do celku s názvem Sjednocená arabská republika, tyto pokusy však zkrachovaly. Jako organizace, která usměrňuje politiku arabských zemí ale vznikla Arabská liga, která má dnes sídlo v Káhiře; Káhira byla také zamýšlena jako centrum SAR. Členy této, původně kompaktní jednotky, měly být Sýrie, Egypt a Palestina. Jejich poloh je předurčuje k vedení arabské vůle po sjednocení. Konečná fáze nebyla dokončena jednak díky neschopnosti Arabů samých a jednak díky vojenské intervenci Izraele. Sjednocující snahy v arabském světě tímto fiaskem neskončily, spíše se stáhly do ústraní. Dnes tato idea není dost dobře proveditelná, už jen kvůli rozdrobenosti a názorové odlišnosti obyvatelů jednotlivých arabských států. Tendence postupné unifikace stále živí některé frakce, hlavně nacionalisticky laděná hnutí v neklidných oblastech středního Východu. Obecně leží podpora na Saudské Arábii, která na to má, mimo jiné, finanční prostředky. Problém sjednocení arabského etnika se profiluje z velké části do roviny ideologické - jde o různá etnika, která jsou spojena společným původem, nicméně odlišnosti jsou značné. Na počátku myšlenky sjednocení byla idea panislamismu, tedy státního celku, který by obsahoval 100 % muslimů. Velkolepý plán se od počátku zdál neproveditelný.


De Tomaso Pantera

Pantera byl sportovní vůz automobilky De Tomaso, kterou právě tento typ proslavil.
Pantera se vyráběla od roku 1970 do poloviny 90 let. Celkem bylo vyrobeno asi 10 000 vozů. Vývoj vozu financoval Ford prostřednictvím značky Mercury. Automobil ale nebyl příliš kvalitní a spousta závad opravená v rámci záručních reklamací pohltila zisk automobilky. Tvary automobilu navrhl Tom Tjaarda v době svého působení u firmy Ghia
Vidlicový osmiválec Ford 5796 ccm se nacházel před zadní nápravou. U sportovního typu GTS z roku 1973 dosahoval výkonu 257,4 kW.


Vladimir Děžurov

Vladimir Nikolajevič Děžurov byl od října 1987 do července 2004 ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Roku 1995 vzlétl v Sojuzu TM-21 na stanici Mir ke čtyřměsíčnímu letu. Roku 2001 absolvoval druhý čtyřměsíční kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici v Expedici 3. Celkem strávil ve vesmíru 244 dní, 5 hodin a 30 minut.
==Život== ===Mládí=== Vladimir Děžurov pochází z vesnice Javas v Mordvinské republice v Rusku, je ruské národnosti. Roku 1983 absolvoval Charkovskou vojenskou vysokou školu. Poté sloužil v Tiraspolu u 119. stíhací letecké divize.
Roku 1987 se zúčastnil výběru do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Dne 26. března 1987 byl Meziresortní komisí doporučen k přípravě a 6. října 1987 se stal členem oddílu kosmonautů CPK. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 21. července 1989 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.
Začal se připravovat k letům na stanici Mir. Do posádky byl zařazen až po pěti letech. V květnu 1994 byl jmenován velitelem 18. základní expedice.
Do vesmíru vzlétl 14. března 1995 v Sojuzu TM-21. Základní expedice 18 – Děžurov, Strekalov, Thagard převzala stanici od Expedice 17, jejíž tři členové – Alexandr Viktorenko, Jelena Kondakovová a rekordman Valerij Poljakov – po týdnu přistáli se Sojuzem TM-20. Thagard byl první Američan dlouhodobě pobývající na Miru.
Od března 1997 pracoval ve skupině představitelů CPK v Johnsonovu vesmírném středisku v Houstonu. V říjnu 1997 byl jmenován do záložní posádky Expedice 1 a hlavní posádky Expedice 3 v programu ISS.
Podruhé do kosmu odstartoval 10. srpna 2001 v raketoplánu Discovery. Expedice 3 – velitel Frank Culbertson, pilot Děžurov a palubní inženýr Michail Ťurin – převzala stanici od Expedice 2, jejíž členové se vrátili na Zem v raketoplánu. Během letu Děžurov čtyřikrát vystoupil do otevřeného vesmíru. Členové Expedice 3 přistáli na palubě raketoplánu Endeavour 17. prosince 2001.


Džójó kandži

Džójó kandžije sada 1 945 japonských znaků, která byla standardizována výnosem japonského ministerstva školství 10. září 1981 pro výuku na japonských školách a pro běžné užití. Navazuje na sadu tójó kandži, vyhlášenou stejným ministerstvem za oficiální 16. listopadu 1946, kterou rozšiřuje o dalších 95 znaků. Žáci základních škol se učí prvních 1 006 znaků, výuka na nižších středních školách pokrývá zbylých 939 znaků.
Sada džójó kandži je zároveň standardem pro použití v japonském tisku, znaky, které v džójó kandži obsaženy nejsou, bývají obvykle opatřeny furiganou.


Most Podbaba - Troja

Nízkovodní most Podbaba – Troja přes Vltavu je zanesen v územním plánu hlavního města Prahy v trase přes severní cíp Císařského ostrova, nedaleko jižně od podbabského přívozu. Na levém břehu má být úrovňově napojen do Podbabské ulice, na pravém břehu se má v trase dnešní cesty podél jižního okraje areálu České zemědělské univerzity a severně od objektu Bosna napojit do ulice Pod Hrachovkou. Most by měl sloužit místní automobilové, cyklistické, a pěší dopravě, případně i autobusové, některé neoficiální úvahy zahrnují i propojení uvažovaných tramvajových tratí v Podbabě a na trojském břehu.
V médiích, ani odborných, nebyl záměr mostu zatím výrazněji popularizován ani nebyl upřesněn termín možné realizace. Byl zmíněn například při projednávání cyklistické dopravy na jednání dopravního výboru městského zastupitelstva v dubnu 2008. Nízkovodní most přes Vltavu je zmíněn i v Modré knize rozvoje Prahy 6 z roku 2005. Výstavba mostu je podmíněna dokončením severní části Pražského okruhu pro tranzitní dopravu, zejména bývá spojována se suchdolským mostem.


Anders Jacobsen

Anders Jacobsen je norský skokan na lyžích, vítěz Turné čtyř můstků 2007.
Skoky na lyžích byly pro Jacobsena dlouho jen zálibou. Pracoval jako nevyučený instalatér. Až v létě 2006 dostal příležitost od trenéra Kojonkoskiho a vstoupil do reprezentačního výběru, který rozšířil po vydařené letní případě společně s Tomem Hildem.
Do Světového poháru vstoupil až 24. listopadu 2006 v Kuusamu a hned se prosadil na stupně vítězů - byl třetí. Podobně úspěšný byl i v následujícím podniku v Lillehammeru. 17. prosince 2006 slavil poprvé pohárové vítězství v Engelbergu ve Švýcarsku.
Připojil se tak k favoritům nadcházejícího Turné čtyř můstků. V německé části turné nebyl tak výrazný, když obsadil čtvrté místo v Oberstdorfu a páté v Garmisch-Partenkirchenu. Následovalo ale vítězství v Innsbrucku a potvrzení celkového prvenství druhým místem v Bischofshofenu. „Je to prostě úžasné. Mým cílem bylo skončit v nejlepší desítce, takže tohle je pro mě pohádkový výsledek,“ řekl tehdy.
Do konce sezóny přidal ještě dvě vítězství ve Světovém poháru a celkově v jeho seriálu skončil druhý za Polákem Adamem Małyszem. Menší úspěchy zaznamenal na Mistrovství světa v severském lyžování 2007 v Sapporu. Na středním můstku skončil sedmý, na velkém čtrnáctý. Stříbrnou medaili má ze soutěže týmů, kterou absolvoval s Tomem Hildem, Andersem Bardalem a Roarem Ljokelsoyem.
Jacobsen vyniká přesným timingem na odrazu, který není silný, ale technicky dokonalý, vše doplňuje tradičně výbornou letovou fází.
Má přezdívku Muffi, na konci sezóny 2006-07 předvedl v Planici dosud nejdelší skok o délce 217 metrů.


Arezzo

Arezzo je italské město v oblasti Toskánsko, hlavní město stejnojmenné provincie. Je jedním z nejbohatších měst Toskánska, mimo jiné zásluhou výroby zlatých šperků, které jsou exportovány do celé Evropy. Největším uměleckým pokladem města jsou fresky v kostele San Francesco od Piera della Francesca.
ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:95000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo


Antidota

Antidotum je definováno jako látka s opačným účinkem k jiné látce, protilátka čili protijed. Obecně rozšířená mylná představa je, že většina otrav je léčitelná výhradně pro ně určenými antidoty. Tato specifická antidota se používají jen k několika málo látkám. U ostatních otrav aplikujeme klasická nespecifická antidota.
A. Antagonisté opioidů - opioidy mohou způsobit útlum dechového centra a další negativní účinky. Nutné je pak podat antagonistu naloxon nebo dualistu opioidů nalorfin, který s nimi soutěží o stejné receptory.
B. Antagonisté benzodiazepanů - benzodiazepany mohou navodit útlum v CNS. Antagonistou je flumazenil.
C. Antagonista heparinu - heparin snižuje srážení krve, do cévního řečiště je nutné podat protamin, který heparin vyváže a zamezí v jeho působení.
D. Chelátotvorné látky - jsou významnými antidoty při otravách těžkými kovy. Při otravách olovem, manganem a kobaltem se použije vápenatá sůl ethylendiamintetraacetátu. Dimerkaptol je účinnou látkou proti otravám arzenem, zlatem a rtuťí. Podává se do svalu po dobu cca jednoho týdne. Při otravě železem se podává deferoxamin.
Smrtelně jedovatý Sarin, který byl použit při útoku v tokijském metru.A. Acetylocystein je mukolytikum, které lze podat při předávkování paracetamolem.
B. Oxidoredukční látky - thiosulfát se používá při otravách kyanidy a dusitanem sodným, methylenová modř se podává při methemoglobinémií. Při léčbě cytostatiky lze ke zmírnění nežádoucích účinků vzít některé látky s -SH skupinou, jako mesna.
C. Atropin - se podává při otravě cholinomimetiky. Při otravě organofosfáty jako jsou Tabun nebo Sarin lze aplikovat pralidoxim , který reaktivuje zablokovaný enzym acetylcholinesterázu.
D. Fysostigmin - se používá jako antagonista antimuskarinových účinků v CNS.
E. Etanol - lze použít jako protijed při otravě metanolem a ethylenglykolem. Soutěží s nimi o stejná vazební místa a tím snižuje jejich škodlivý účinek.
Hynie, Sixtus et al.: Farmakologie, 2. díl, vydavatelství Karolinum, Praha 1996.


Fenotyp

Fenotyp je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Představuje výsledek spolupůsobení genotypu a prostředí, čili to, jak organismus v daném znaku skutečně vypadá.
Obecně rozlišujeme znaky kódované majorgeny, na jejichž projev ve fenotypu nemá prostředí žádný, nebo téměř žádný vliv a znaky kódované minorgeny, na jejichž projev má prostředí vliv velký…


84 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století
Roky: 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 ----


Muž, který maloval mandlovníky

Muž, který maloval mandlovníky je předposlední román rakouského spisovatele J. M. Simmela z roku 1998.
Úspěšný spisovatel sešitových románů Roger Royan cestuje luxusním vlakem do Cannes a na chodbě Train bleu se seznamuje s bohatou Američankou Mrs. Collinsovou. Mrs. Collinsová ho pozve na skleničku šampaňského a v jejím kupé mu vypráví svůj pohnutý příběh.
Vzpomíná, jak byla se svým starším manželem ve Francii a kde se seznámila s okouzlujícím malířem Pierrem Mondragonem, který ji svede.
Po této události ji a jejího manžela pozval do svého domu, ale manžel musel odjet do Paříže a Mrs. Collinsová jela sama. Jeho dům byl přeplněn slony a kohouty pro štěstí. A tam se s ní malíř Mondragon poprvé miloval. Mrs. Collinsová je šťastná.
Když po měsíci s manželem z Francie odjíždí, slibuje malíři, že se vrátí. Ale nevrátila se. Musela se starat o manžela, který těžce onemocněl. Ale s Mondragonem udržovala kontakt. Pravidelně si dopisovali a on ji každý rok po nekonečně dlouhých jedenáct let posílal obrázek mandlovníků. Pak Mrs. Collinsová ovdověla a po půl roce se rozhodla, že se vrátí k Mondragonovi. Navždy. Ale osud byl velice krutý: druhý den byla paní Collinsová ve svém kupé mrtvá.
Royan cestuje dále do Cannes a tam se rozhodne navštívit onoho malíře. Nachází vše tak, jak to popsala Mrs. Collinsová. A na konci své cesty dojde k překvapivému závěru a spisovatel Royan zjistí, že štěstí je jen pomíjivá iluze.
''"Bůh," odpověděla. "Ušetřil tu ženu velkého žalu a nechal ji umřít v blaženosti." Zavřela skříň a znovu se posadila. "Ovšemže mého muže milovala. Všechny ty dámy ho milovaly. Je pravda, že neuměl malovat. Byl hloupý, víte, monsieur Royane, hrozně hloupý. Neuměl vlastně vůbec nic. Jenom jedno: Dokázal ženu udělat šťastnou… A Pierre kromě milování nic jiného neuměl. To, že se vyspí s jinými, jsem brala jako jeho povolání… Můj milovaný Pierre byl schopen každé z těch žen akorát poslat obrázek mandlovníku a na zadní stranu připsat verše od Poea." Po chvilce dodala: "Umím jeho písmo napodobit k nerozeznání, víte? … Pierre je mrtvý. A bez něj to není žádný život. Potrestat? Mě? Ach, je mi to naprosto lhostejné, monsieur, úplně lhostejné. Umřu tak jako tak, potrestaná nebo ne …"


Železniční pražec

Železniční pražec je součástí železničního svršku, na níž jsou upevněny kolejnice. Kolejnice jsou jím neseny a drženy v pevné vzdálenosti. Součástky sloužící k upevnění kolejnice k pražci se souhrnně nazývají drobné kolejivo.
Pražce jsou nejčastěji vyráběny ze dřeva nebo železobetonu. V počátcích stavby železnic byly prováděny pokusy i s pražci kamennými, a v některých případech se též používají pražce ocelové.
S kamennými pražci byly prováděny pokusy jen v samém počátku výstavby koňských železnic počátkem 19. století. Přesněji řečeno - nejednalo se o pražce v dnešním slova smyslu, ale o do země zapuštěné kamenné kvádry, v nichž byly vytesány prohlubně držící kolejnice. Jako materiál byl zkoušen snadno opracovatelný pískovec, ale i jiné druhy kamenů. Jejich navrhovatelé si od nich slibovali vyšší životnost ve srovnání se dřevem. Tento typ pražců se ale neosvědčil, protože poměrně křehké kameny se vydrolovaly a praskaly.
Dřevěné pražce byly využívány od začátku existence železnic a svou roli hrají i dnes. Jsou vyráběny z kvalitního a dobře impregnovaného bukového nebo dubového dřeva. Pro vlečky je též přípustné použití pražců borových a modřínových. Jiné druhy dřeva se v našich zemích neosvědčily. V tropických a subtropických zemích se užívá podle místních podmínek dřevo jarrah, teak, cedr, kaštan, ořech a quebracho, považované za lepší, než dub. V Severní Americe také žlutá borovice a douglaska. Jako kuriozitu, dokreslující vývoj dřevěných pražců lze uvést Francouzské dráhy, které používaly koncem 19. a počátkem 20. století kombinaci dvou druhů dřev: v dubovém pražci byla vyfrézována drážka a do ní vsunuta topolová destička, na níž spočívala kolejnice. Topolové destčky se vždy po několika letech vyměňovaly.
Impregnace pražců byla také předmětem dlouholetého výzkumu, probíhajícího od druhé poloviny 19. století. Pražce bez impregnace podléhaly rychle zkáze a jejich obnova byla organizačně i finančně náročná. Jako impregnační chemikálie byly a jsou používány síran zinečnatý, síran měďnatý, karbol, krezol a další látky i jejich směsi. Impregnace prodlužuje životnost pražců zhruba na dvojnásobek, což v praxi znamená celkovou životnost zhruba 20-40 let.
Proti ostatním materiálům je dřevo podstatně pružnější, a tudíž není tolik poškozováno vibracemi. Dá se dá snadno opracovávat. Štěrk kolejového lože se částečně zamáčkne do pražce, takže kolej lépe odolává příčným silám. Dřevěné pražce se používají dodnes, zejména v místech styků kolejnic a na výhybkách.
Pokud nejsou na pražci použity tvarované podkladnice, bývají pro upevnění kolejnic vyfrézovány zešikmené plochy. které zajistí, že kolejnice jsou mírně skloněny ke středu koleje.
Proti praskání bývají konce pražců zpevněny. Používá se buď opásání plechovou obroučkou, nebo zatlučení zpevňujícího elementu do konce pražce. Tímto elementem je buď ocelový pásek ve tvaru písmene S, nebo deska z níž trčí sada hrotů.
Každý dřevěný pražec je označen hřebem, na kterém je vyražen rok výroby a způsob impregnace. Tvar hlavy hřebu označuje materiál pražce:
S betonovými pražci byly prováděny pokusy již na přelomu 19. a 20. století. Pražce se však tehdy neosvědčily. Až vzrůstající kvalita železobetonu ve druhé polovině 20. století umožnila zvýšit jejich životnost a díky relativně nízké ceně se začaly železobetonové pražce hromadně nasazovat. Betonový pražec má oproti dřevěnému nižší odolnost proti příčným silám. Je proto nutné, aby byl pečlivě zaštěrkován, v odůvodněných případech se na pražce montují pražcové kotvy. Od poloviny 90. let minulého století se postupně začínají používat železobetonové pražce i ve výhybkách. Tam se však prosazují pomalu, protože je to technologicky náročné. Ve výhybce je každý pražec jiný a je třeba pro každý pražec samostatně přizpůsobit formu, výztuže i umístění upevňovacích prvků kolejnic.
V současné době se v ČR používají zejména tyto typy:
V Česku je jediný výrobce železobetonových pražců, kterým je firma ŽPSV Uherský Ostroh a její pobočka Doloplazy u Prostějova.
Ocelové pražce nebyly příliš oblíbené, a to především kvůli své ceně. Vyznačují se také vyšší hlučností. Ve větší míře se uplatnily na průmyslových dráhách a v Německu. Pro svou vodivost nemohou být tyto pražce použity v kolejích s kolejovými obvody. Výhodou je naopak nízká hmotnost ve srovnání s betonovými pražci.
Po roce 2000 nastává určitá renezance použití ocelových pražců a to ve formě tzv. pražců „Y“, které se používají především v Německu. V Česku byly poprvé instalovány v roce 2004 na úseku o délce 0,5 km mezi stanicemi Popelín a Počátky-Žirovnice. Tyto pražce jsou kratší, takže mohou být použity i v užším zemním tělese a šetří se tím objem materiálu i zemních prací.
 Soubor:zeleznicni prazce a koleje.jpg|Dřevěné pražce Soubor:Prazce ocelove.JPG|Ocelové pražce ve výhybce Soubor:Gleise y normal stahlschwellen.jpg|Ocelové pražce Y a normální Soubor:Verschraubter schienenstoss.jpeg|Pražce betonové Soubor:Prazce vyhybkove betonove.JPG|Výhybkové pražce betonové


Star Forge

Star Forge je obrovská starověká vesmírná stanice z počítačové hry Star Wars: Knights of the Old Republic s tematikou Hvězdných válek.
Star Forge je chloubou a výtvorem Nekonečného Imperia, kteří ovládali Rakatové, dávno zapomenutá rasa, která kdysi pomocí Temné síly dokázala postavit hvězdnou stanici, která neustále vytváří nové vojsko.
Star Forge byla velice silnou a mocnou vesmírnou stanicí a kdo by se jí mohl zmocnit, ten by ovládl celou galaxii.
Na Dantooine našel Darth Revan první Hvězdnou mapu, která ho a Sithy mohla postupně dovést ke Star Forge. Jelikož ale Dartha Revana zajali Rytíři Jedi, ovládl Star Forge Darth Malak, který odhalil skutečnou moc Star Forge. Mezitím Rytíři Jedi vymazali Revanovi paměť a Revan musel poslepu začít od znovu. Našel všechny hvězdné mapy a získal polohu Star Forge.
Mezitím se na planetě, kde ztroskotal hodně dozvěděl: Rakatové kdysi také uměli používat krutě sílu, ale tuto schopnost ztratili kvůli své pýše a zlobě. Od té doby se rozdělili na mnohokmenů, z nichž nejsilnější jsou Kmen Starších a Kmen Jednoho, kteří proti sobě neustále válčí.
Před lety na této planetě ztroskotal Darth Revan a jeho učedník a pomocník Darth Malak. Pomocí kmene Starších se dostali do chrámu a tam spolu nechali mnoho pomocníků z řádu Sithu, kteří se v chrámu zabydleliPřiletěl na samotnou Star Forge a bojoval proti Malakovi, vyhrál a potom s pomocí republikové flotily Star Forge zničil.A nebo pokud se stanete temným rytířem jedi můžete Star Forge použít ke rozdrcení flotily republiky a Star Forge vám poté vytvoří flotilu se kterou se vydáte dobýt galaxii.


Bad Face

Bad Face v únoru 2004 založili bratři Lebánkové - Radek a Libor. O pár měsíců později se k nim přidal zpěvák Pawel a baskytarista Espin.
Na podzim 2004 natočili ve studiu Shaark EP Good Time To Wake Up. Krátce nato přišel druhý kytarista Dan a místo Espina nastoupil basák Ritchie.
V listopadu 2005 vzniklo v Hodoníně dvouskladbové promo CD Speak With Us! a ke skladbě Speak With Me kapela natočila videoklip. Počátkem roku 2007 odešel kytarista Dan a Bad Face vystupovali ve čtyřech až do konce léta téhož roku, kdy se novým členem skupiny stal kytarista Zuhan.
V prvním pololetí 2007 kapela v Hodoníně nahrála oficiální debutové album Emotions Burn, které vyšlo v létě téhož roku. Na podporu desky vznikl videoklip ke skladbě Chromozomes. Na albu se měla objevit i coververze skladby Human Target od americké deathmetalové skupiny Six Feet Under. Kvůli komplikacím s autorskými právy ji však Bad Face na desku nakonec nezařadili.
Na začátku roku 2008 kapelu opustil Skull a Bad Face se ocitli bez bubeníka. Počátkem léta téhož roku se Skull do sestavy vrátil.


Travnik

Travnik je historické město v Bosně a Hercegovině, nachází se mezi městy Donji Vakuf a Zenica, prochází tudy silnice nezi Sarajevem a Banjou Lukou.
Travnik se rozkládá v nadmořské výšce okolo 550 m v údolí řeky Lašvy mezi vysokými horami. Travnikem prochází jedna velmi dlouhá třída, která tvoří osu města.
Historické centrum pochází z 15. století, přesto zde byly osady již v dobách Římské říše. V dobách turecké nadvlády v Travniku sídlili turečtí vezíři a ve městě je mnoho mešit, město má také jako jediné v zemi dvě hodinové věže. V 19. století, na sklonku turecké vlády, získal i mnohá privilegia - byly zde i konzuláty některých zemí. Po vzniku Království SHS a Jugoslávie se však na rozdíl od ostatních měst nijak závratně nerozrůstal. Roku 1991 byl těžce poškozen srbskými útoky. Od Travniku pocházel a město ve svých dílech zobrazoval spisovatel Ivo Andrić.
Dnes město patří do chorvatsko-muslimské části Bosny a Hercegoviny; Travnik je sídlem Středobosenského kantonu - v oblasti pod městskou správou žije na 60 000 obyvatel, z toho asi 26 000 ve vlastním městě.


Tělní tekutiny

Tělní tekutiny jsou tekuté látky, které se nachází v těle organismů. Některé tekutiny jsou vylučované ven z těla, některé obvykle ne. Následující seznam je sestaven s důrazem na tělní tekutiny člověka. Zajišťují homeostázu


Salt Lake City

Salt Lake City je hlavní a největší město amerického státu Utah. Žije v něm přibližně 178 tisíc obyvatel, jeho aglomerace ale má až 2 miliony obyvatel. Má přezdívku Křižovatka Západu. Salt Lake City bylo založeno v roce 1847. Je sídlem ústředí Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V roce 2002 se zde konaly zimní olympijské hry.
Před příchodem Evropanů žili v oblasti dnešního Salt Lake City kočující indiánské kmeny Šošónů, Utů a Paiutů. První Evropané vstoupili na toto území v první polovině 19. století. 24. července 1847 sem mormonský prorok Brigham Young přivedl své souvěrníky a založil zde město.
Young také založil duchovní centrum města – náměstí Temple Square a na něm stojící chrám Salt Lake Temple, stejně jako některá další střediska mormonské církve ve městě.
Mormoni usazení v Salt Lake City chtěli založit vlastní stát s názvem Deseret, který měl zahrnovat také území Nevady a části jižní Kalifornie. Ústřední americká vláda ve Washington ale rozhodla o vzniku státu Utah, jehož se Salt Lake City mělo později stát hlavním městem.
V roce 1857 spory, vedoucí hlavně kolem polygamie, která byla mezi mormony běžnou praxí, přerostly v otevřený konflikt s Washingtonem. Young odmítl složit funkci guvernéra a prezident USA James Buchanan vyhlásil oblast za vzbouřenou, což vedlo až k utažské válce. Mormonská církev odmítla polygamii až v roce 1890, což pomohlo k návratu správy do města, které se v roce 1896 stalo oficiálním hlavním městem Utahu.
Rozmachu města pomohlo vybudování první transkontinentální železnice vedoucí městem v roce 1869.
Ve druhé polovině 20. století město stagnuje, přichází o část svých obyvatel, i když velikost celé aglomerace se rozrůstá. Od 70. let 20. století jsou v čele města demokratičtí starostové. Problémem až do dnešních dnů zůstává propojení správy města a veřejného života a politiky s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Celková rozloha města je 285,9 km2. Město leží na severovýchodním cípu údolí Velkého Solného jezera. Od samotného jezera ho dělí faunou i flórou bohaté mokřiny, z nichž se do města dvakrát až třikrát ročně dostává „jezerní smrad“, připomínající zápach zkažených vajec.
Městem protéká řeka Jordan, nad ním jsou hory Wasatch s nejvyšším blízkým vrcholem Twin Peaks. Přímo nad městem je vyvýšený Capitol Hill.
Město má pravidelný pravoúhlý půdorys ulic a tříd číslovaných od křižovatky, která je u Temple Square.
Ve městě žije přibližně 178 tisíc obyvatel. Městská aglomerace má milion obyvatel, v širší aglomeraci, tzv. Wasatch Front zahrnující i město Ogden, sídlí na 2,15 milionu lidí. Převážná část obyvatel je anglo-amerického původu, roste ale podíl obyvatel hispánského původu a lidí z tichomořských ostrovů.
Obyvatelé Hispánského původu, bez ohledu na rasu, tvořili 22,9% populace.
V minulosti bylo hospodářství města spojené hlavně s dolováním a těžbou ropy. V současnosti je hlavním zdrojem příjmů činnost státní administrativy, obchod, doprava a služby. Objem turistiky výrazně vzrostl po zimních olympijských hrách. Veletržní a kongresové služby vzkvétají po vybudování velkých veletržních prostor, např. Salt Lake Palace.
Hlavními dopravními spojeními jsou mezistátní dálnice Insterstate 15, transkontinentální železnice a letecká doprava do mezinárodního letiště Salt Lake City.
Město je sídlem mnoha muzeí a galerií. Utažský symfonický orchestr pořádá své koncerty v koncertní síni Maurice Abravanela. Unikátním hudebním tělesem je velký pěvecký sbor Mormon Tabernacle Choir.
Ve městě sídlí řada vysokých škol, především státní University of Utah a soukromá Brigham Young University.
Salt Lake City zůstává světovým centrem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dní.
V roce 2002 hostilo Salt Lake City zimní olympijské hry. Ač byly provázené skandály, přinesly městu velký finanční úspěch a další rozmach. Jejich uspořádání přispělo k vybudování dopravní infrastruktury, stavbě nových i rekonstrukci starých sportovišť i v budoucnu využívaných k pořádání významných soutěží. Uspořádání her posílilo turistický ruch.
Ve městě sídlí jediný velký sportovní klub, basketbalový tým Utah Jazz, hrající NBA.
Hlavním svátkem je státní svátek Utahu Pioneer Day 24. července, který doprovází velká přehlídka. Druhou největší přehlídkou je místní Gay Pride.
Blízko města se nacházejí horská střediska Park City nebo Deer Valley, která hostila soutěže zimních olympijských her 2002 a jsou vyhledávána turisty se zájmem o zimní sporty.


Chlum nad Ohří

Tato stránka obsahuje archiv nominace nejlepšího článku. Tuto stránku už laskavě needitujte.
Snad jsem splnil vše, co jsem měl, tak dávám hlasovat. Článek snad splňuje všechny požadavky.--Mirek256 3. 5. 2009, 06:17
Snažil jsem se to opravit, ale snad se povedlo a nic nezkazil. A jeden link byl špatně.--Mirek256 3. 5. 2009, 17:55
Abych zas s něčím přispěl do mlýna, nominuji na nejlepší článek tuto vesnici v severních Čechách, do roku 1945 město, v roce 1998 byla vesnicí roku, v současné době je městskou památkovou rezervací.--Mirek256 18. 4. 2009, 14:17
Chtělo by to doplnit reference do částí doprava a turistika. Reference by to chtělo obecně trochu pestřejší, takhle to pomalu celé stojí na Smetanově knize. --Dezidor 4. 5. 2009, 07:32
Citáty by neměly být kursivou, ten od Emila Brunna navíc potřebuje referenci. Jinak se mi to líbí.--Ioannes Pragensis 22. 4. 2009, 17:38
Referenci jsem dodal, jen nevím jak napsat citáty. Rád se nechám poučit.--Mirek256 23. 4. 2009, 15:09
No tak abych to charakterizoval slovy. Udivilo mě, kolik bodů jsem tady napsal - jako kdyby zaspala recenze. Jinak jsem ale mile překvapen jaký nám Mirek připravil článek. O proti minulým výplodům je to značný pokrok. Tímto bych chtěl všem hlavním autorům tohoto článku poděkovat a popřát jim hodně trpělivosti při plnění výše uvedených bodů a dalších připomínek ostatních. Musím taky říci, že jsem mile překvapen, jak rychle je na ně reagováno. Že v momentě, kdy toto dopisuji, tak už jsou některé splněny. A také měním svůj názor - Mirku co bude příště v nnč?
Osobně mě článek nadchnul a rád bych obec navštívil a třeba se i setkal s místními Wikipedisty, kdyby měli chuť. Nicméně mám teď nějaké povinnosti a Mirek taky, tak to nechme na jindy.--Juan de Vojníkov 29. 4. 2009, 15:56 --Juan de Vojníkov 29. 4. 2009, 07:19
Snažil se se vše zlepšit, ve sportu jsem smazal jeden odstavec, nepřipadal mi důležitý, hlavně jej nejsem jaksi schopen doložit. Jinak se mi nechce vysvětlovat, co to byl uvolněný tajemník, lidově, když byl tajemník uvolněný, dělal práci předsedy MNV jako hlavní pracovní poměr, když ne, po práci, ve svém volnu. Nepamatuje si doby minulé. Kdyby byly ještě připomínky, rád se jim budu věnovat. Nevím, co je myšleno ekosystémovou charakteristikou, prosil bych vysvětlit. Střelnici píše pan Smetana i jinde vždy s velkým S, ta budova se tak jmenuje. To spíš musí češtinář. Viz např. zde . Já nevím. To je zatím vše.--Mirek256 30. 4. 2009, 13:45


Vražda v salonním coupé

Vražda v salonním coupé je divadelní hra z repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Autory jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, jako spoluautor je uváděn rovněž velký český vynálezce, filosof a dramatik Jára Cimrman. Hra měla premiéru 14. května 1970 v Malostranské besedě v Praze.
Do roku 1986 se uskutečnilo celkem 556 repríz. Repliky ze hry byly z velké části použity ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný.
Stejně jako většina ostatních představení Divadla Járy Cimrmana, sestává Vražda v salonním coupé ze dvou částí - série odborných referátů, týkajících se života a díla Járy Cimrmana a v druhé části pak ucelenějšího zpracování některého jeho díla - v tomto případě detektivní činohry Vražda v salonním coupé.
Vlastní divadelní hra pojednává o vyšetřování pokusu o vraždu, ke kterému dojde ve vlaku během cesty z Istanbulu do Prahy. Vyšetřování nenadálé smrti továrníka Bierhanzela se ujímá proslulý inspektor Trachta, pomáhá mu jeho žák a asistent Hlaváček. Zprvu je největším podezřelým Bierhanzelův konkurent - továrník Meyer, později je však usvědčena postava stevarda, ze kterého se vyklube maďarský houslový virtuóz Béla Puskász - ten se chtěl Bierhanzelovi pomstít za to, že po aplikaci jeho přípravku na růst vlasů přišel i o zbytek svého porostu hlavy.
Hra končí šťastně, neboť na jejím konci se zdánlivě mrtvý Bierhanzel probouzí.
2 - alternace z audiovizuální nahrávky - ČT - polovina 90. let 20. stol


Maxipes Fík

Maxipes Fík je český kreslený animovaný večerníček. Namluvil Josef Dvořák, scénář psal Rudolf Čechura, nakreslil Jiří Šalamoun, hudbu složil Petr Skoumal. Seriál pojednává o příhodách přerostlého mluvícího inteligentního bernardýna Fíka a holčičce Áje.
Narozeniny Maxipsa Fíka se slaví v Kadani, kde žil a účinkoval Josef Dvořák. V blízké, buldozery se zemí srovnané vsi Ahníkov působil jako učitel spisovatel Rudolf Čechura.
V roce 1978 vznikl jeden silvestrovský speciál nazvaný Maxipes Fík filmuje.
Seriál byl natočen v roce 1975. Vypráví přihody Maxipsa Fíka a holčičky Áji.
Seriál byl natočen v roce 1978. Fík se každé ráno probudí s divokým snem, který pak vypráví Áje.


Chráněná krajinná oblast Jeseníky

CHKO Jeseníky je chráněná krajinná oblast v pohoří Hrubý Jeseník, vyhlášená v roce 1969. Hlavním předmětem ochrany jsou horské lesy a rašeliniště. Horské louky na hlavním hřebeni nad hranicí lesa patří k botanicky nejbohatším lokalitám v České republice. Rozloha CHKO je 744 km2.
Území leží na severním okraji Moravy a české části Slezska na pomezí Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Je součástí okresů Bruntál, Jeseník a Šumperk. Správa CHKO sídlí ve městě Jeseník.
CHKO zahrnuje pohoří Hrubý Jeseník a přilehlé části Hanušovické a Zlatohorské vrchoviny . Nejvyšším bodem je Praděd, nejnižší bod leží ve výšce 339 m. Táhlé, zaoblené hřbety jsou většinou tvořeny metamorfovanými horninami a hlubinnými vyvřelinami. Ve vrcholové části Jeseníků se vyskytují četné skalní útvary, kamenná moře, mrazové sruby a ledovcové kary.
Téměř 80 % oblasti tvoří lesy, většinou přeměněné na smrkové monokultury. Místy se zachovaly zbytky původních bukových lesů a horských smrčin. Nad pásmem lesa ve výšce 1200 - 1300 m jsou horské louky, zvané hole. K botanicky nejcennějším územím patří přírodní rezervace Malá a Velká Kotlina na východní straně hlavního hřebene Jeseníků. Vzácné druhy rostlin se vyskytují i na rašeliništích a v pramenných oblastech horských bystřin.
V oblasti se vyskytuje řada vzácných živočichů. Z větších savců zde žije hojně jelení a srnčí zvěř. Byl zde spatřen i rys ostrovid. V pohoří hnízdí tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní, ze sov hlavně výr velký a sýc rousný. K vzácným druhům ptáků patří i čáp černý. Uměle byly v Jeseníkách vysazeni kamzíci, kteří se zde dobře aklimatizovali.
Ministerstvo životního prostředí schválilo ve svém koncepčním materiálu vyhlášení NP Jeseníky a dále rozšíření CHKO Jeseníky o území Rychlebských hor. S vyhlášením se však nepočítá v nejbližších letech, v současné době jde o předběžné návrhy, které se budou ještě značně upravovat.


Narkolepsie

Narkolepsie, též známá jako DMS je spánková porucha. Jde o jeden z typů hypersomnie, zvýšené spavosti. Postižený člověk upadá během dne náhle do spánku. Tato ospalost se nedá vůlí potlačit, takže člověku velmi komplikuje běžný život. Postižení mohou trpět halucinacemi a prožít i spánkovou obrnu.
Narkolepsie je dědičná a jsou důkazy pro to, že sklon k této chorobě zvyšuje určitý gen nebo soubor genů. Projevy narkolepsie lze omezit pomocí léků a správné životosprávy, ale není možné ji zcela vyléčit.
Narkolepsie bývá často spojena i s jinými poruchami spánku, například nespavostí.


Rhenistan amonný

Rhenistan amonný je jednou z nejdůležitějších sloučenin rhenia, které se dá připravit jeho tepelným rozkladem. Jeho chemický vzorec je NH4ReO4, je to sůl kyseliny rhenisté. Je to nejčastější forma, ve které se s rheniem obchoduje.


Real-time clock

25px Bill Boyd Bill Boyd –Nekvalifikoval se 500 mil v Indianapolis 1951 a 500 mil v Indianapolis1953. Zemřel v roce 1984 ve věku 69 let. 25px ' Shorty Templeman '' Shorty Templeman – Startoval v 500 mil v Indianapolis 1955, 500 mil v Indianapolis 1958 a 500 mil v Indianapolis 1960. Zahynul v roce 1962 při závodech Midget. Zemřeli...'''
 Manfréd Winkelhock – Startoval ve 47 Grand Prix, nejlépe dojel pátý v Grand Prix Brazílie 1982. Zahynul v roce 1985 během závodu na 1000 km v Mosportu, bylo mu 33 let. 25px ' Billy DeVore '' Billy DeVore – Nekvalifikoval se do 500 mil v Indianapolis 1950 a 500 mil v Indianapolis 1954. Zemřel v roce 1985 ve věku 72 let. Jelo se...'''


Julio Baghy

Julio Baghy byl maďarský herec, režisér a jeden z předních autorů esperantského hnutí. Je autorem několika novel, ale své mistrné zvládnutí esperanta dokázal především na poli poezie. Jeho verše jsou plné lyriky, humanismu a veselé nálady. Jeho první velkou básnickou sbírkou je Preter la Vivo, z níž bylo mnoho básní zhudebněno.
Baghy je také autorem velmi dobrých učebnic a dlouhá léta druhým hlavním redaktorem revue Literatura Mondo.


Nezávislí demokraté

The Settlers: Dědictví Králů, v originálním znění The Settlers: Heritage of Kings a zjednodušeně The Settlers V je v řadě pátý díl série počítačových strategií The Settlers. Hru vydala společnosti Ubisoft Entertainment 18. února 2005.
Heritage of Kings bylo oproti předchozím dílům kompletně předěláno, což snížilo ohlas u znalců série The Settlers
Od vydání The Settlers: Heritage of Kings se hra změnila a nabrala na vážnosti a hlavně byla provedena v 3D formě. Doba trvání jednotlivých úrovní zůstala zhruba stejná, ale hospodaření se omezilo na peníze, jíl, železo, kámen, dřevo a síru. K jakékoliv z těchto surovin ale už nebyla existenciálně nutná nějaká budova. Peníze přicházely z daní, dřevo těžili ručně nevolníci a stejně tak mohli těžit ostatní suroviny na povrchových dolech, nebylo to ovšem moc efektivní a lepší bylo postavit doly a kamenolomy. Materiál se však dále nezpracovával. Postavením pily se nedosáhlo výroby prken, ale pouze zvýšení produkce dřeva a možnosti vynalézat nové technologie. Dřevo bylo potřebné pouze coby platidlo pro stavení nových budov.
Z her také zmizeli dopravci přenášející suroviny od místa těžby k místu zpracování. Pracovníci, jako kameník nebo kovář si pro suroviny chodili sami do dolů. Bylo tedy nutné budovy stavět u sebe, aby většinu pracovní doby nestrávili na cestě.
Bojová část her značně posílila. Přibylo jednotek a možností a pravidel boje. Kopiník měl silný účinek proti budovám a jezdectvu, ale už ne proti pěchotě. Lučišník byl dobrý v boji proti pěchotě, ale proti budovám nikoliv, atp.
Pátý díl série byl také prvním, který byl kompletně proveden ve 3D. Díky tomu bylo možné pohled na hru otáčet ve dvou směrech, což bylo občas nutné kvůli viditelnosti. Mezi některými úrovněmi se hráč dočká kratších videosekvencí.
Ve hře je celkem 15 misí, nepočítaje první, naučnou úroveň, kde se pouze hráč dozvídá, jak hru ovládat a jak si počínat. Dále je k dispozici několik samostatných map, které nezasahují do příběhu a jsou z většiny určené pro hru více hráčů.
Celé staré království Dariova otce se rozkládá na 13 provinciích
Staré království je v rozpadu a rozděleno na mnoho malých provincií. Hra začíná, když je napadena vesnice mladého kralevice Daria. Ten spěchá na pomoc, ale přichází pozdě. Jeho matka mu na smrtelné posteli sdělí, že on je následníkem trůnu staré říše. Dario musí porazit temnou armádu, která plundruje celou oblast. Postupně se k němu přidávají další hrdinové, kteří mu pomáhají proti temnému Mordredovi.
Helias je Daria strýc, původní král, který se vzdal vlády a přenechal říši mladšímu bratrovi, otci Daria. Proti nim stojí na straně Mordreda Heliasův syn Kerberos, který se nesmířil s tím, že jeho otec se vzdal trůnu a připravil jej tak o dědictví království.
Hrdinové jsou postavy, které jednak prochází příběhem hry, ale také jde o lepší bojové jednotky, které mají zvláštní schopnosti a větší odolnost, než ostatní vojáci.
Dario vyrůstal spolu se svým přítelem Erecem a tehdy netušil, jaký osud jej čeká, protože neznal ani svou minulost. Žil v malé vesničce zvané Thalgrund na západě do doby než vesnice byla napadena vojáky Mordreda. Po ubránění vesnice Dario spěšně vyráží do vesnice Ridgewood, kde žije jeho matka, aby se ujistil, že je v bezpečí. Doráží však ovšem v poslední chvíli, aby zachránil vesnici, ale již ne svou matku. Teprve při její smrti se dozvídá, že on je právoplatným dědicem trůnu starého království a syn "starého krále" Kerona.
Postupně s ostatními hrdiny zatlačuje temná vojska zpět, usmiřuje zemi po letech bezvládí a blíží se ke starému hradu jeho otce. Tam se utkává s Kerberem a zjišťuje, že Kerberos je nejen Mordredův přisluhovač, ale také syn staršího bratra krále Kerona - Heliase. Když Dario získá zpět starý hrad vydává se zničit Mordreda a vrátit své zemi mír jednou provždy.
Erec je už od dětství Dariův věrný přítel a pobočník, který jej následuje po celou dobu hry. Už když spolu v dětství trénovali umění boje s mečem věděl, že jsou si rovni. Přesto tušil, že Dario je k něčemu předurčený díky schopnostem jednat s lidmi a moudře se rozhodovat.
Erec je ve hře nejlepší bojová jednotka, dokonce lepší než sám Dario. Jeho Aura síly dává všem blízkým spolubojovníkům větší odvahu a chuť boje, zatímco Vír uštědří blízkým nepřátelům silná zranění. Dokáže tak zničit poměrně větší skupinky nepřátel. I jeho odolnost je předpokladem skvělé bojové jednotky.
Před dávnými lety se tento charismatický a čestný muž vzdal starého císařství ve prospěch svého mladšího bratra Kerona, Dariova otce. Helias se vydal na zbožnou cestu a stal se z něj kněz. Ví, že hrubá síla někdy nezmůže nic a sám disponuje schopností diplomacie na nejvyšší úrovni.
Helias se ve hře na boj příliš nehodí. Je dobrý jako strážce sídla a v několika misích působí jako vyjednávač. Pokud už je napaden může pomoci svými schopnostmi Požehnání, kdy požehná svým spolubojovníkům, a Přesvědčování kdy přiměje několik nepřátelských jednotek, aby se přidaly na jeho stranu v boji.
Ari byla odchována mezi psanci v hlubokých lesích starého císařství, kde se také naučila mistrně ovládat svůj luk a souznění s přírodou. Od chvíle, co se přidala k Dariovi k němu i cítí něco více než povinnost odvděčit se mu za svou svobodu a záchranu z pevnosti Mary De Mortfichet.
Ari není tvořena pro boj z blízka. Její síla je v jejím luku a umění se skvěle zamaskovat. Stane se tak na určitou dobu absolutně neviditelnou pro své nepřátele. Pokud už hrozí přímý střet, může zavolat na svou obranu zbojníky, kteří se z čistajasna objeví z okolních lesů.
Saracénský válečník o kterém koluje spoustu fám a těžko říct, co je z nich pravda. Pravda je, že je trochu podivín, ale také skvělý válečník a spolubojovník celého společenstva.
Jeho schopnost léčení se skvěle hodí do boje, kdy i hrdinům dochází síly. Kladení pastí je naopak vhodné do úzkých soutěsek, kudy bude muset projít nepřítel.
Poutník, v originálním znění Pilgrim je hornický syn a jako takový už odmala rozumí trhavinám. Doprovází Daria na jeho cestě obnovení starého císařství.
Poutník může zničit překážející kamenný zával díky umění s výbušninou. V boji se nejvíce docení jeho schopnost sestrojení pružinového kanónu, který útočí na blížící se nepřátelské jednotky.
Za záporné postavy si hráč zahraje pouze v dodatečných mapách a hře více hráčů, nikoliv během kampaně. Jde vlastně taktéž o hrdiny, pouze příběhem dané na stranu zla. Malou výjimku tvoří Kerberos, který se na několik misí přidá ke kladným hrdinům a hráč je v těchto misích může ovládat.
Kerberos netouží po ničem jiném než po tom, co mu jeho otec vzal, když se vzdal trůnu. Chce vládnout celému císařství a pakliže toho má šanci dosáhnout jako generál temného Mordreda, pak to zkusí i takto.
Jeho Aura strachu dokáže velmi oslabit morálku jeho nepřátel v jeho blízkosti. Pekelný křik pak způsobí hromadný úprk nepřátelských civilních i vojenských jednotek.
Podlá hraběnka vládnoucí sídlu Kaloix, které ve spojenectví s Mordredem nechala otrávit a zpustošit. Ačkoliv se na hlavní hrdiny tváří přívětivě, plánuje pouze vše ve svůj prospěch.
Demoralizací umí snížit útočnou sílu jejích nepřátel v její blízkosti a Jed používá k otrávení všech nepřátelských jednotek, které se nacházejí na blízku.
Ostatní postavy, které se ve hře vyskytují se dělí na 3 skupiny:
Ať už jde o lučišníky, bojovníky s mečem nebo halapartníky, vždy se verbuje velitel jednotky, který velí určitému počtu vojáků. Podle vynalezených technologií to jsou 3 až 8 vojáků, kteří jsou ochotni za svého velitele položit i život a ten tedy může v boji padnout až jako úplně poslední. Každá z jednotek je určená pro jiný druh boje.
Zvláštní kategorií jsou jednotky neživé, tedy zejména kanóny. Jejich velmi pomalý pohyb vynahrazuje drtivá síla i slabších modelů.
Nevolníci jsou po hrdinech a bojových jednotkách poslední, které může hráč přímo ovládat. Nechtějí plat ani neplatí daně. Jejich daní jsou odvedené práce. Jsou ideální pro těžbu dřeva, ale už se moc nehodí na těžbu ostatních surovin, která jim trvá dlouho a je lepší stavět důl.
Nevolníci především staví nové budovy. Na jedné mohou pracovat až čtyři najednou. V případě poplachu i oni vezmou do rukou nejbližší zbraň a postaví se na obranu usedlosti.
Všechny spojuje několik věcí. Všichni chtějí někde spát a někde jíst a pokud mají obojí, tak pracují a přináší do osady cenné suroviny, zlepšení morálky obyvatel nebo nové technologie. Kromě toho všichni do jednoho platí daně, které jsou hlavním přísunem peněz do pokladny.
Všichni do jednoho touží po své posteli a po teplém jídle na farmě. Pokud to nemají, mohou pracovat méně, protestovat nebo dokonce odejít z vesnice. Aby mohli pracovat co nejdéle potřebují svá sídla i farmy nablízku svému pracovišti, pokud tomu tak není, tráví většinu pracovní doby na cestě. Toto platí obzvláště u alchymistů, kameníků apod. kteří kromě zmíněné cesty ještě musí urazit další pro potřebný materiál.
Zpravidla jde o obyvatele jiných sídel než které patří hráči. Obchodníci mají svá tržiště, ale může jít například o poutníky a jiné osoby samostatně stojící v lesích. Mluvit s nimi může pouze některý z hrdinů. U obchodníků lze získat v dané úrovni cennou surovinu od poutníků zase cenné informace o zdrojích surovin, nepřátelských pozicích apod.
První datadisk přidává možnost stavby mostů a několik dalších postav. Druhý datadisk umožňuje hrát příběh za Kerbera
Později vyšla verze Gold Edition obsahující kromě samotné hry již oba zmíněné datadisky.


Václav Filípek

Václav Filípek byl český národní buditel, divadelník, překladatel a novinář.
Václav Filípek je rodák z Veselí nad Lužnicí a rod Filípků má kořeny v blízké obci Sviny, kde děd Josef Filípek byl sedlák a otec Josef Filípek tkadlec a zemědělec. Ten se v r.1804 přestěhoval do města do koupeného domku a zde se Václav narodil jako třetí syn. V roce 1817 začal chodit do místní školy a od roku 1827 bydlel a studoval v Jindřichově Hradci gymnázium, kde byl ovlivněn zejména prof. Janem Dubským a Martinem Hrubým; pro pilnost a svědomitost byl mladý Václav od druhé třídy osvobozen od placení školného; spřátelil se s žáky Aloisem Matoušovským a Karlem Tupým; zajímal se o mateřskou řeč a literaturu a také napsal svoji první čtyřsvazkovou sbírku básní „Sbírka všelikého cvičení v básnickém slohu“. V roce 1832 Filípek gymnázium absolvoval a odešel na další studia do Prahy.
Václav Filípek spolu se svými jihočeskými přáteli studoval filozofickou fakultu a navštěvoval i nepovinné přednášky dějin filozofie, estetiky a české mluvnice, po dalším studiu získal na fakultě v dubnu 1835 vychovatelské osvědčení. V Praze brzy pronikl mezi české vlastence, zapojil se do kulturního dění a sblížil se s Josefem Kajetánem Tylem a přestěhoval se ze studentského společného bytu v hostinci na Dobytčím trhu k němu. Začala jejich plodná spolupráce v redakci časopisu Kwěty české. Prvním Filípkovým literárním příspěvkem byla otištěná povídka „Divotvorný kvítek“.
V druhé polovině roku 1833 se kolem Tyla seskupili lidé, kteří usilovali o české divadlo a Václav Filípek byl mezi nimi a stal se hercem-členem divadla. Hrál v mnohých hrách pod jménem „Líp“, také ve Stavovském divadle, ale více ho zajímala práce novinářská. Přesto je autorem dvou her.
Filípek se věnoval nejen osvětovým článkům, ale jako novinář v časopisu Kwěty české, zavedl nový publicistický útvar – fejeton. Tento žánr se do Čech dostal v té době z Francie. První Filípkův fejeton „Půlnoční rozjímání o šetrnosti městských a venkovských děvčat“ vyšel 24. dubna 1836. Jako autor, a nejen fejetonů, vynikal vtipem a výstižností postřehu. Když zakladatel Kwětů J.K.Tyl roku 1836 z redakce odešel, Filípek zůstal a jeho činnost kvantitou dosáhla vrcholu. Publikoval také v almanachu „Vesna, almanach pro kvetoucí svět“, v „Česká Včela“ a „Vlastimil, přítel osvěty a zábavy““; pracoval také jako korektor v tiskárně Jeřábek, dohlížel na správný jazyk v časopisu „Lumír“. V roce 1839 se odstěhoval od J.K.Tyla a s kamarády Františkem Jaromírem Rubešem, Františkem Hajnišem a Karlem Tupým bydlel U Černé růže Na Příkopech. Založil v r. 1841 tehdy oblíbený časopis „Paleček, milovník žertu a pravdy“ a byl jeho redaktorem. Od roku 1846 Filípek redigoval „Pražský všeobecný domácí a hospodářský kalendář“, také později pracoval v politickém časopise „Pozor“, ten však po jeho smrti zanikl. Obsáhlá je také jeho překladatelská činnost: z francouzštiny a němčiny překládal pro tisk novely a články, ale i divadelní hry. Stavovské divadlo, zejm. po r. 1846 uvedlo více jak 8 her v jeho překladu .
Z diskusí přátel okolo Tyla vyplynula potřeba oživení českého společenského života pořádáním zábav a plesů. Mezi hlavní organizátory patřil kromě Tyla, Rubeše, Tupého a Josefa Pichla také Filípek. Po úspěchu první merendy o masopustu 1835 následovaly další a 5. února 1840 se pořádal již první český bál-ples. Filípek patřil dále mezi organizátory mnoha dalších velkých čs.plesů, podílel se na pořádání prvních šesti českých tanečních besed, přispěl do publikace „Česká beseda“, vydané Tylem r.1842.
Václav Filípek - básník, novinář, herec a přítel J. K. Tyla svým dílem - jako zakladatel českého fejetonu ovlivnil i Jana Nerudu a V. Hálka. O Filípkovi napsal v roce 1887 Alois Mattuška práci: Václav Filípek, zasloužilý spisovatel a vlastenec český. V roce 75. výročí narození byla Václavu Filípkovi na rodném domě ve Veselí nad Lužnicí odhalena pamětní deska s textem: ZDE NARODIL SE DNE 29.SRPNA 1811 VÁCLAV FILÍPEK ZALOUŽILÝ SPISOVATEL A BUDITEL NÁRODA. Jeho hrob najdeme na Vyšehradském hřbitově v Praze.


Kvéta

Kvéta je největší a zároveň hlavní město město Balúčistánu v Pákistánu. Podle sčítání lidu z roku 1998 zde žilo 565 137 obyvatel, je však možné, že v důsledku přílivu afghánských emigrantů zde žije přes milion lidí. Město obývají především Paštuni, Hazárové a Balúčistánci.


Andreea Raducanová

Andreea Madalina Raducanová je bývalá rumunská gymnastka. Je olympijskou vítězkou v družstvech a pětinásobnou mistryní světa.
S gymnastikou začala ve věku čtyři a půl roku. V reprezentaci debutovala po zisku dvou medailí na mistrovství Evropy juniorek 1998 na seniorské velké akci na mistrovství světa v čínském Tchien-ťinu v roce 1999 a hned vybojovala dva tituly mistryně - se zkušenějšími kolegyněmi v družstvu a v prostných. Ve víceboji obsadila páté místo.
Výkony z mistrovství světa z ní dělaly favoritku na jednotlivé medaile, ale nezdar na mistrovství Evropy v roce 2000, kde byla ve víceboji až šestá a získala jen bronz v družstvech a stříbro v prostných nenaznačovaly její úspěch v olympijském víceboji. Na olympijských hrách v Sydney ale získala nejvyšší známku 38,893 bodu a převzala zlatou medaili. Za ní skončily její krajanky Simona Amanarová a Maria Olaruová, Raducanová byla oslavována jako první rumunská sportovní gymnastka, která vyhrála zlatou medaili za absolutní pořadí po Nadie Comaneciové.
Brzy se ale ukázalo, že v jejím vzorku pro dopingovou kontrolu byla nalezena zakázaná látka pseudoefedrin. Mladá gymnastka ji nevědomky užila, když si vzala od svého týmového lékaře lék Nurofen na obranu před chřipkou. Mezinárodní olympijský výbor se na základě doporučení své lékařské komise rozhodl odebrat Raducanové zlato z víceboje, ale ponechal jí další dvě získané medaile. Další trest na Raducanovou neuvalila ani Mezinárodní gymnastická federace, což v prohlášení zdůvodnila tím, že odebrání medaile „bylo dostatečným trestem pro sportovce, který byl v této situaci nevinně.“ Šéf komise dopingu MOV kníže Alexandre de Merode uvedl: „Není přímo zodpovědná. Vina padá na lékaře. Ale máme pravidla a musíme je použít.“
V Rumunsku byla Raducanová přesto slavena jako šampionka. Dostalo se jí stejných poct jako olympijským vítězkám, zlatník v Bukurešti jí slíbil vyrobit repliku zlaté medaile.
Raducanová se pokoušela zvrátit verdikt různými prostředky. Neuspěla u Mezinárodní sportovní arbitráže v Lausanne a snažila se zajistit si očištění svého jména i u soudu. Vrácení medaile si ale nevymohla.
Po olympijských hrách se stala v Rumunsku celebritou, přesto se dokázala dobře připravit na následující mistrovství světa v Gentu. Jí vedený tým vyhrál soutěž družstev, ve finále víceboje se ale musela sklonit před dvojicí ruských gymnastek Chorkinovou a Ziganšinovou. Přesto se stala jednou z nejúspěšnějších účastnic šampionátu, když navíc vyhrála kladinu a prostná.
V roce 2002 začala mít problémy se životosprávou, které vedly k tomu, že nesměla startovat na mistrovství Evropy. S výpadky trénovala dál a představila se i v Česku na závodu dvojic Wobenzym Grand Prix v Brně, v listopadu ale na mistrovství světa v Debrecínu neuspěla, když i vinou nadváhy nepostoupila do finále na kladině a na konci roku ale ukončila svou sportovní kariéru.
Poté pokračovala v univerzitním studiu, pracovala jako televizní komentátorka a jako činovnice Rumunského olympijského výboru, byla také v poradních politických týmech pro sport.


Světové dědictví

Pojmem Světové kulturní dědictví lze označit všechny položky uvedené na seznamech hmotných a nehmotných kulturních památek, které se zahrnují do Seznamu světového dědictví a do Seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO. Tyto seznamy jsou založeny dvěma významnými dokumenty světové organizace UNESCO. Seznam nemovitých památek byl založen na základě Úmluvy o světovém dědictví v roce 1972. Seznam nemovitých pak zakládá Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví, kterou přijala konsensem Generální konference UNESCO v roce 2003. Česká republika má v současnosti na těchto seznamech celkem 13 památek, z toho 12 hmotných a 1 nehmotnou.


Horor

Horor je umělecký žánr, jehož hlavním cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu. Často přitom používá fantasy nebo sci-fi prvky.
Tento žánr se objevuje zejména v literatuře, filmu, počítačových hrách a výtvarném umění. Hororová hudba slouží především pro dokreslení filmů.
Děsivé situace se vyskytují i v nejstarších zaznamenaných příbězích. Mnoho mýtů a legend používá scénář nebo archeotypy později používané pozdějšími autory hororů. Příběhy o démonech a upírech ve starých babylónských, indických, čínských a japonských mýtech a folklóru, stejně jako pohádky bratří Grimmů, jsou dost děsivé.
Moderní horor se vyvinul z gotických románů. Mezi nejstarší autory moderních hororů patří Edgar Allan Poe, H. P. Lovecraft a Mary Wollstonecraft Shelley.
Jako děsivý prvek v hororu je často použito „nadpřirozené zlo“, kterým může být ďábel, démon či démoni, duchové, upíři, lykantropové, temní bozi a překvapivě málo často čarodějové. To samozřejmě není úplný výčet fantasy prvků: například duch může být děsivý i pokud není zlý.
Rozdílem mezi typickou fantasy a hororem s fantasy prvky spočívá v tom, že v hororu ve skutečnosti nezáleží na identitě „zla“: vysvětlení jeho podstaty je často jen zběžné, vlastnosti různých představitelů se liší či prolínají. Jejich charakteru se jen zřídka věnuje pozornost: jsou to jednoduše zabijáci. Ostatní hrdinové často nemají šanci je porazit, jejich „vítězstvím“ je prostě přežít. Ve fantasy je snaha o přesnější specifikaci vlastností těchto bytostí, nemusí být vždy zlí, mají složitější charakter. Rozdíl mezi schopnostmi těchto bytostí a schopnostmi kladných hrdinů bývá menší.


Jelenovití

Jelenovití je druhově bohatá čeleď. Vyjma Antarktidy žijí na všech kontinentech. Jejich hlavním biotopem je hlavně les, ale někteří zástupci této čeledi se zdržují i v travnatých oblastech a v tundře. V ČR je nejhojnějším druhem srnec obecný, dále jelen lesní a daněk evropský. Poslední dobou lze u nás najít i populace losů. Na území ČR se v oborách chovají i exotické druhy jelenovitých jako je wapiti západní, sika dybowského nebo jelenec běloocasý. Někteří jelenovití se chovají jako polodomestikovaní a byli dovezeni i do Velké Británie, Austrálie a na Nový Zéland.
Pro jelenovité je typická dlouhá, štíhlá postava na dlouhých nohou a krátký ocas. Jejich společným znakem jsou parohy - kostěné útvary, které jsou většinou větvené. Parohy mají pouze samci a je to výrazný znak pohlavního dimorfismu. Parohy jsou každý rok shazovány a na jaře jim narůstají nové. Výjimku tvoří pouze sobi, u kterých mají parohy i samice, a srnčíci, kteří nemají paroží, ale špičáky přeměněné na kly. Největším zástupcem čeledi je los, který může dosáhnout hmotnosti až 700 kg. Nejmenší jelenovitý kopytník je pudu se svými 15 kg. Jelenovití mají výborný zrak, čich a sluch. Jelenovití nemají žlučník.
Menší druhy žijí obvykle v malých skupinách nebo samotářsky, zatímco samice většiny větších druhů se sdružují do stád. V období říje samci shromažďují harém samic do teritoria, které si hájí před ostatními samci. Když se přiblíží jiný samec, nejprve poměřují své síly hlasovými souboji, hrabáním a chozením kolem sebe. Když jsou síly vyrovnané, tak spolu samci bojují. Samice rodí kolem května, června po 210 - 250 dnech březosti 1 - 2 mláďata. U některých druhů např. u srnců se vyskytuje tzv. utajená březost, kdy se plod na 4,5 měsíce přestane vyvíjet. Mláďata samice kojí 3 - 5 měsíců.


Docsis

Data Over Cable Service Interface Specification je mezinárodní standard vytvořený CableLabs a podporovaný společnostmi jako ARRIS, Broadcom, Cisco, Conexant, Correlant, Intel, Motorola, Terayon a Texas Instruments.
DOCSIS definuje komunikační a operativní podporu pro data over cable system rozhraní.
Specifikuje pravidla pro obousměrné širokopásmové datové přenosy po stávajících kabelových televizních rozvodech. Řídí se jím velké množství kabelových televizních operátoru pro umožnění přístupu zákazníků k Internetu, obvykle přes hybridní opticko-koaxialní infrastrukturu. První specifikace DOCSIS 1.0 byla vydána v dubnu 1997, další revize 1.1 následovala v dubnu 1999. Ta zaváděla požadavek na služby v reálném čase jako je IP telefonie. Další revize zohlednila požadavky na zvýšení rychlosti přenosu směrem od zákazníka a podporu Quality of Service, byla vydána jako DOCSIS 2.0 v lednu 2002. DOCSIS 3.0 byla vydána v srpnu 2006.
International Telecommunications Union Telecommunications Standardization Sector přijal jako mezinárodní standard dvě varianty DOCSIS. DOCSIS 1.1 byla ratifikována jako ITU-T oporučení J.112; následovně DOCSIS 2.0 jako ITU-T doporučení J.122. DOCSIS 2.0/J.122 je zpětně kompatibilní s DOCSIS 1.1/J.112.
Mezi americkými a evropskými televizními kabelovými systémy existují podstatné rozdíly co do rozčlenění frekvenčního pásma užívaného pro televizní vysílání včetně TKR, specifikace DOCSIS proto bylo nutno pro použití v Evropě modifikovat. Tato změna byla publikována pod jménem EuroDOCSIS. Výrazným rozdílem je také odlišná šířka TV kanálu. Evropské kabelové sít používají televizní systémy PAL neno SECAM, které mají šířku kanálu 7 MHz nebo 8 MHz, na rozdíl od severoamerického NTSC, který má šířku kanálu 6 MHz. To umožnuje vyšší rychlost přenosů dat ve směru k zákazníkovi i od něj. Japonsko používá variantu vlastní DOCSIS.
Všechy DOCSIS technické dokumenty včetně DOCSIS-certifikovaného zařízení je možné nalézt na http://www.cablemodem.com
DOCSIS poskytuje různé vlastnosti dle OSI vrstvě 1 a 2, fyzické a Media Access Control vrstvy.
Většina kabelových modemů má v sobě shaper na omezování příchozího a odchozího provozu. Ty se nastavují při bootování modemů z TFTP serveru daného ISP, kdy je modemu přidělen konfigurační soubor v binární podobě.
Jeden downstreamový kanál může obsluhovat stovky kabelových modemů. Doporučená hodnota většinou výrobců CMTS je 250 modemů na jeden upstream. Využíváno je statistické pravděpodobnosti, že ve stejný okamžik zatěžuje přenosovou kapacitu jen malý počet uživatelů. Podle potřeby CMTS může být upgradována na více downstream/upstream portů.
Přenosová kapacita kanálu je závislá na více faktorech. Mezi nejdůležitější patří použitá modulace a šířka kanálu, počet opravných slov, a různá jemná nastavení CMTS. V České Republice je nejpoužívanějším nastavením 8 MHz široký kanál, modulace 64-QAM.
Vlastností DOCSIS 3.0 je channel bonding, které umožňuje spojování zpětných a dopředných kanálů pro jednotlivého klienta. Norma říká, že minimální počet spojených kanálů je 4x downstream + 4x upstream. Existují však řešení jak spojit více kanálů v jednu přenosovou trasu, např. až osm kanálů. Norma DOCSIS 3.0 rovněž nařizuje CMTS i kabelovým modemům být IPv6 kompatibilní.
DOCSIS obsahuje MAC layer security v Baseline Privacy Interface specifications. DOCSIS 1.0 používá výchozí Baseline Privacy Interface. BPI bylo později vylepšeno vydáním specifikací Baseline Privacy Interface Plus
Záměrem specifikace BPI je popsat MAC layer security pro DOCSIS mezi CMTS a CM komunikací. BPI bezpečnost se skládá z dvojnasobné ochrany:
BPI je zamýšlený pro poskytnutí úrovně zabezpečení na sdíleném přenosovém kanálu kabelové síti nebo poskytovat dedikovaný přístup k lince přes analogový modem nebo DSL linku.
V dřívější specifikaci BPI [ANSI/SCTE 22-2] byl limit ochraně služby, protože základní Key management protokol neposkytuje ověření kabelových modemů. BPI+ zesílil ochranu přidáním digitálních certifikátů založených naověření pomocí Key exchange protokolu.
DOCSIS 3.0 zavádí certifikační autoritu, která ověřuje na základě RSA klíču.


Seznam planetek 30001-30250

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Adelskalender

Adelskalender je seznam rychlobruslařů na dlouhých tratích uspořádaný podle nejrychlejších časů, kterých v průběhu své kariéry dosáhli na vybraných vzdálenostech; konkrétně jde o 500, 1500, 5000 a 10000 metrů u mužů a 500, 1500, 3000 a 5000 metrů u žen. Časy z jednotlivých tratí se průměrují na základní vzdálenost 500 metrů a zkrácené na tři desetinná místa se sčítají. Tento systém bodování byl poprvé použit v Norsku v roce 1928.
V následujícím příkladu je uvedeno, jakým způsobem byl vypočítán celkový bodový zisk Chada Hedricka:
Tabulka uvádí pořadí nejlepších deseti k 7. březnu 2009. Světové rekordy jsou označeny tučně.
Tabulka uvádí pořadí nejlepších deseti k 8. únoru 2009. Světové rekordy jsou označeny tučně.


Johann Bernhard Basedow

V Desavě založil v roce 1774 internátní školu Philanthropinum, v níž do roku 1778 praktikoval svůj systém zaměřený na pracovní, tělesnou, mravní i intelektuální výchovu.
Významně se zasadil zvláště o rozšíření tělesné výchovy. Zavedl tzv. desavský pětiboj, skládající se z běhu, skoků, šplhu, nošení břemen a cvičení rovnováhy. Doporučoval také tanec, zápas, jízdu na koni nebo plavání.


Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů

Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů je české občanské sdružení, které se zabývá studiem sekt a nových náboženských směrů. Předsedou sdružení je Ivan Štampach, dále v ní aktivně působí např. Zdeněk Vojtíšek, Aleš Opatrný či Prokop Remeš. Již od svého vzniku pořádá semináře a poradnu pro veřejnost. Vydává časopis Dingir, který vychází ve stejnojmenném nakladatelství. Šéfredaktorem časopisu je Zdeněk Vojtíšek.
Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů bývá řazena k antikultovním hnutím. Členská základna sdružení má velice blízko ke křesťanskému pohledu na svět, přesto však ve svých materiálech používají takřka výhradně argumentaci typickou pro sekulárně orientovanou opozici.
Sdružení vzniklo v roce 1993 transformací z organizace Exodos za účelem shromažďování informací o nových náboženských hnutích působících nejen v České republice.
V době registrace občanského sdružení ministerstvem vnitra dne 16. 7. 1993 byli jeho členy „především odborníci, popřípadě studenti, zabývající se problematikou nových náboženských směrů“. Předsedou sdružení byl doc. ThDr. Tomáš Novotný, místopředsedou MUDr. Prokop Remeš, mluvčím PhDr. Zdeněk Vojtíšek.
V roce 1999 popisuje povahu sdružení Dušan Lužný takto: „Představitelé jsou velmi často mediálně vytíženi“ a „fakticky vytvářejí obraz sekt na veřejnosti. Ostrost náboženského konfliktu a obraz nových náboženských hnutí, který je v široké veřejnosti vytvářen, lze poměrně dobře rekonstruovat již jen z názvů knih a novinových článků.“


Mario Vargas Llosa

Mario Vargas Llosa je peruánský romanopisec a esejista. V letech 1967 obdržel cenu Premio Rómulo Gallegos za svůj román Zelený dům a v roce 1994 Premio Cervantes.
Mario Vargas Llosa se narodil v Peru, kde také v Limě studoval práva jako většina jeho částečně autobiografických protagonistů. Doktorát filozofie získal v Madridu, pak se v Paříži živil nejrůznějšími zaměstnání a přitom psal. Proslavil se v 60. letech jako jeden z protagonistů boomu latinskoamerického románu – ohromný ohlas měl v roce 1963 hned první román Město a psi, ještě více ho proslavil stylisticky a kompozičně velmi originální Zelený dům, kde se pokusil o „totální“ zachycení mnohotvárné a pestrobarevné peruánské i všelidské reality. Mimo literární kruhy se proslavil také svou kandidaturou na peruánského prezidenta, jejíž neúspěch všechny zaskočil. Roku 1993 získal španělské občanství. V roce 1994 mu bylo uděleno nejprestižnější ocenění v oblasti španělsky psané literatury – Cervantesova cena.


Mikrosporofyl

Váčky s pylem, tzv. mikrosporangia, v samčí šištici Encephalartos villosus v Liberci. Jednotlivé šupiny samčí šišky jsou přetvořenými listy, tzv. mikrosporofylyMikrosporofyl je přetvořený list, který nese pylotvorné váčky tzv. mikrosporangia, například v samčích šišticích cykasů.


Tatranský pohár

Tatranský pohár je slovenský barevný dokument z roku 1950, který trvá 65 minut.


Moroč

Moroč nebo Kopanka je řeka v Bělorusku. Je 295 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5020 km2.
Pramení na Kopylském valu. Ústí zprava do řeky Severní Sluč, která je přítokem řeky Pripjať.
Zdroj vody je smíšený s převahou sněhových srážek. Najvyšších vodních stavů dosahuje v březnu a v dubnu. Průměrný průtok vody ve vzdálenosti 113 km od ústí činí 1,29 m3/s. V létě a na podzim může docházet k povodním v důsledku dešťových srážek. Zamrzá v prosinci a rozmrzá v březnu až na začátku dubna.


Jižní Egeis

Jižní Egeis je řecký kraj. Skládá se z dvou hlavních souostroví, které jsou zároveň prefekturami - Kyklady a Dodekany. Hlavní město a správní středisko kraje je ve městě Ermoúpolis na ostrově Syros.


Levhart obláčkový

Levhart obláčkový Neofelis nebulosa je samotářsky žijící lesní kočkovitá šelma. Je nejmenší z velkých koček. Je nazýván podle tmavých „obláčků“ na jeho těle. Svým uměním šplhat může konkurovat malým kočkám.
Levhart obláčkový obývá horské i nížinné lesy jižní a jihovýchodní Asie.
Levhart obláčkový loví opice, gibony, ptáky, dikobrazy, malá prasata a jeleny. Má nápadně dlouhé špičáky, které mírně připomínají zuby dávno vyhynulého šavlozubého tygra.
Samice je březí 86 - 95 dní a rodí 1 - 5, nejčastěji dvě mláďata, o která pečuje sama. Po 12 dnech vidí a v 10. týdnu života jedí maso, i když je matka kojí až do půl roku. V této době jejich srst - po narození celá šedá - dostává stejné vzorování jako u rodičů.
Přestože je levhart obláčkový ve většině zemí chráněn zákonem, často se stává obětí lovců. Lidé ho loví pro kožešinu a také pro velké špičáky, kterým přičítají kouzelnou moc. Největší pohromou je však ničení lesů, bez nichž nemohou žít.


Kąty Rybackie

Kąty Rybackie jsou severopolská vesnice ležící na pobřeží Baltského moře. Při jejím východním okraji začíná Viselská kosa.
Kąty Rybackie jsou administrativní částí gminy Sztutowo. Spolu s ní náleží k okresu Powiat Nowodworski Pomořanského vojvodství. Žije zde asi 700 obyvatel.
V minulosti vesnicí procházela i úzkorozchodná dráha Żuławska Kolej Dojazdowa, která však nyní končí již ve Sztutowu.
První zmínky o rybářské osadě pocházejí z roku 1643. Po prvním dělení Polska v roce 1772 se Kąty Rybackie staly součástí Pruska. V roce 1919 se ocitly na území Svobodného města Gdaňsku. Po přepadení Polska na počátku druhé světové války byly přičleněny k Třetí říši. Součástí Polska se znovu staly na jaře 1945. V letech 1975-1998 náležely k bývalému Vojvodství Elblągskému.
Přírodní rezervace Rezerwat przyrody Kąty Rybackie je největším evropským hnízdištěm kormorána velkého - podle sčítání z roku 2007 tu bylo 11 000 hnízd. Dále zde hnízdí volavka popelavá. Rezervace byla vyhlášena v roce 1957, nynější rozloha činí 102,5 ha.
Nachází se zde malý rybářský přístav, který využívají i jachty. Na pobřeží moře jsou široké písčité pláže.


Zdeněk Hořínek

Zdeněk Hořínek je český divadelní teoretik, redaktor, kritik, dramaturg, dramatik, herec, divadelní publicista a pedagog.
Po absoultoriu studia divadelní vědy na pražské DAMU dlouhodbě působí jako divadelní kritik a teoretik. Dalším oborem jeho činnosti je praktická divadelní dramaturgie. Jako dramaturg působil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a v Divadle E. F. Buriana v Praze.
Jako redaktor pracoval v letech 1968–1971 v časopisu Divadlo. Jedná se o člena redakční rady časopisů Divadelní revue a Svět a divadlo.
Teorii dramatu také pravidelně přednáší na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde je také řádně habilitován. Coby externí pedagog také vyučuje na pražské DAMU a FAMU.
Jedná se o autora velkého množství studií a článků věnovaných dramatu a divadle, vydal také řadu knih.
Coby aktivní účinkující spolupracuje zejména s pražským Divadlem Y, kde působí nejen jako autor, ale i coby herec/neherec a především jako dramaturg tohoto divadka .


Státní úřad pro věci církevní

Již od jara 1948 se v KSČ začíná uvažovat o centrálním úřadu, který by se zabýval kultovými záležitostmi a centralizoval církevní politiku státu. Tyto úvahy ustoupily aktuálnímu hledání statu quo s římskokatolickou církví. Po krachu jednání s katolickou hierarchií a Vatikánem v létě 1949 se přípravy nového úřadu urychlily.
Státní úřad pro věci církevní byl zřízen speciálním zákonem, který se spolu se Zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností řadí mezi tzv. církevní zákony. Oba tyto zákony byly schváleny 14. 10. 1949.
Státní úřad pro věci církevní byl úřadem s působností ministerstva, který řídil a prováděl veškerou církevní politiku v ČSR. Prvním ministrem pověřeným řízením tohoto úřadu byl Alexej Čepička, od roku 1951 pak na dva roky tento post zastával Zdeněk Fierlinger. Úřad převzal administrativní síly z několika zdrojů: z Církevní komise při Generálním sekretariátu Ústředního akčního výboru Národní fronty, z Národního shromáždění, z Ministerstva školství, z Ministerstva spravedlnosti, ze Státní bezpečnosti a dalších úřadů.
Mezi první úkoly, které měl úřad plnit, patřil přechod na financování církví ze státního rozpočtu, přijetí slibu věrnosti státu od duchovních všech církví a zároveň udělení či odepření udělení státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání všem činným duchovním v ČSR. Zrušení mužských církevních řádů a řeckokatolické církve v dubnu 1950 představovalo nejdůležitější kroky v druhém roce fungování úřadu. Především vyklízení klášterů v Akci K a Akci VK s sebou přineslo nenávratné kulturní a hmotné škody. V roce 1953 měla tato kulturní a materiální devastace dohru v podobě trestního stíhání několika úředníků úřadu, to však bylo z politických důvodů na pokyn Generálního prokurátora zastaveno a nedospělo k soudu.
V letech 1953–1956 byl Státní úřad pro věci církevní nejvyšším centrálním úřadem v ČSR, v němž se projevilo uvolnění a pomalá destalinizace politiky, která v této době otřásla celým východním blokem. V polovině září 1953 je do funkce předsedy Státního úřadu pro věci církevní jmenován JUDr. Jaroslav Havelka, který tento úřad opustil v roce 1951 s nástupem Z. Fierlingera. Havelka vzal vážně prohlášení prezidenta republiky a předsedy vlády o demokratizaci politiky a začal tyto principy na úřadě prosazovat. V této době také získávají první zkušenosti s církevní politikou liberální komunisté, kteří ovládnou církevní politiku v roce 1968: Erika Kadlecová, Jaroslav Hranička a Ladislav Prokůpek. Nutno však poznamenat, že liberální politika narazila ve většině bodů na odpor ÚV KSČ a nebyla tak uvedena v praxi. Nakonec byli liberální politici na podzim roku 1956, kdy došlo následkem destalinizace komunistické politiky k nebezpečným vnitrostátním otřesům v Polsku a Maďarsku, odstraněni.
Úřad byl zrušen vládním nařízením č. 19/1956 Sb. a jeho pravomoc následně přešla pod Ministerstvo školství a kultury, kde bylo zřízeno za tímto účelem Církevní oddělení.
 Image:cirzak1.JPG|Zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní Image:cirzak2.JPG|Zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní Image:cirzak3.JPG|Zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní


Lääne-Virumaa

Lääne-Virumaa je jeden z patnácti estonských krajů. Nachází se na východě Estonska a sousedí s kraji Ida-Virumaa, Jogevamaa, Järvamaa a Harjumaa.


Lutherstadt Wittenberg

Wittenberk je město v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, ležící na pravém břehu Labe, cca 100 km JZ od Berlína. Dnes zde žije přes 47 tisíc obyvatel. Od roku 1502 je univerzitním městem. Wittenberk se stal po příchodu Martina Luthera v roce 1508 a uveřejněním jeho 95 tezí v roce 1517 kolébkou reformace a evangelické teologie. Působily zde další významné osobnosti, spojené s reformací, mj. Philipp Melanchthon a malíř Lucas Cranach. Na zdejší univerzitě studovali i čeští učenci, např. Jan Blahoslav nebo Jiří Třanovský. V zámeckém kostele, ve kterém kázal, je pochován Martin Luther, i jeho poradce Philipp Melanchthon.
Od roku 1996 je několik budov ve městě zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.


Josef Andrys

Vystudoval reálku v Ostravě. V roce 1929 nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde v roce 1935 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. Poté působil až do roku 1949 na mnoha středních školách. Od roku 1949 vedl kabinet matematiky Krajského pedagogického sboru, odkud ve stejné funkci přešel roku 1954 na Krajský ústav pro další vzdělávání učitelů.
Svůj odborný zájem zaměřil Josef Andrys zejména na metodiku vyučování matematiky.


František Horváth

František Horváth hrál od svých čtrnácti let otcově kapele. Od roku 1873 byl domácí primáš grófa Sapáriho v Budapešti, kde roku 1885 v soutěži patnácti nejlepších primášů získal titul krále primášů. Roku 1886 hrál s kapelou v Paříži na světové výstavě při příležitosti otevření Eiffelovy věže. Odtud odcestoval na pozvání anglického krále Eduarda VI. do Londýna. Později působil v Budapešti, podnikal zájezdy do celého Uherska a evropských měst. Po 1918 koncertoval v Praze, Ostravě, Bratislavě a lázeňských městech po celém Československu. Po celou tuto dobu však žil v Košicích.


Celoplášťová střela

Celoplášťová střela je druhem kulky, která má jádro uzavřená v kovovém, jenž pokrývá předek a boky projektilu. Tyto střely se používají, aby snížily opotřebení hlavně zbraně v případě ocelových nábojů – Armor Pearcing nebo omezily zanášení hlavně otěrem nábojů z olova. Celoplášťové střely nezpůsobují velké poškození cíle díky své velké průbojnosti.
Tyto náboje jsou zakázány například při lovu zvěře. Často jsou používané v boji, protože zde je výhodou spolehlivost při nešetrném zacházení a vysoká průbojnost – penetrace.
Penetrace náboje záleží na zbrani a ráži, která je použita. Náboje jsou používány pro ruční zbraně, samopaly, pušky i v protileteckých zbraních. Např. kulka .50cal AP je schopna prostřelit do určité vzdálenosti lehce obrněný cíl a měla své využití v protileteckém boji.


Čtvrté Roháčské pleso

Čtvrté Roháčské pleso nebo Horní Roháčské pleso je horské ledovcové jezero na Slovensku. Patří do skupiny Roháčských ples, která se nacházejí v Roháčské dolině v Západních Tatrách. Je největší a nejníže položené z celé skupiny. Má rozlohu 1,45 ha a je 214 m dlouhé a 104 m široké. Dosahuje hloubky 8 m. Leží v nadmořské výšce 1719,2 m. Je nejhlubší a nejvýše položené ze čtyř Roháčských ples.
Břehy jsou porostlé kosodřevinou a pouze na jihu také kamenité.
Kolem plesa vede naučná stezka, která je přístupná pěšky v období od 16. června do 31. října.


Nalžovské Hory

Město Nalžovské Hory se nachází v okrese Klatovy, Plzeňský kraj. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1237 obyvatel.


Žabonosy

Žabonosy jsou obec ležící v okrese Kolín. Mají 213 obyvatel a jejich katastrální území má rozlohu 310 ha.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352 a to v souvislosti s kostelem. Jelikož kostel je mnohem staršího založení, dá se předpokládat i mnohem starší původ obce. Prvními doloženými majiteli vsi jsou Bohuněk a Petr ze Žabonos v roce 1357 a zemani ze Žabonos se připomínají i po celé 15. století.


Kladí

Kladí nebo také břevnoví je vodorovný překlad nesený podporami. Jedná se o vodorovnou část architektury a nejstarší architektonické ztvárnění principu podpory a břemene. V klasické řádové architektuře se tzv plně vyvinuté kladí skládalo z architrávu, vlysu a římsy. Především v baroku je často používáno také redukované kladí skládající se pouze z některých jeho částí, například pouze vlysu a římsy. V baroku je také hojně užívaný systém, v němž se plně vyvinuté kladí používá pouze nad částí konstrukce a tím je do architektury vnášeno napětí a rytmus.
Nebo nazývané zalamované, sleduje pohyb nosných architektonických prvků a opakuje tvar půdorysu při stále stejném profilu. Tento druh je charakteristický pro helénistickou, římskou a barokní architekturu.


1. HFK Olomouc

Klub byl založen v roce 1932 jako FK Holice 1932 a na pozemku, pronajatém od Solných mlýnů, si vybudoval pěkné oplocené škvárové hřiště. Do války hrál v olomouckých okresních soutěžích. Po Únoru 1948 spadal klub pod Sokol Holice, v roce 1950 přijal název Závodní sokolská jednota Holice. V roce 1953 byla znovu reorganizována tělovýchova, a tak klub dostal jméno TJ Spartak Holice. V roce 1968 se na 4 roky vrátil název Sokol Holice, od roku 1972 až do 1994 nesl klub jméno TJ Olomouc-Holice. Holice se celou tuto dobu pohybovalo na krajské a okresní úrovni. V roce 1994 došlo ke sloučení s FC Lokomotiva Olomouc a návratu k tradičnímu názvu FK Holice 1932. V sezóně 1995/96 Holice poprvé v historii postoupila do divize, o tři roky později do MSFL, kterou hned jako nováček vyhrála, a dostala se tak do 2. ligy. Působení v profesionální soutěži donutilo vedení založit akciovou společnost, a to pod názvem 1. HFK Olomouc, jak se klub od sezóny 2001/02 jmenuje. Před sezónou 2004/05 byl do HFK Olomouc sloučen FK Hodolany, který byl založen v roce 1912, a patřil tak mezi nejstarší kluby na Moravě.


Sinop

Sinop, dříve ?????? – Sinópé, je přístavní město v dnešním severním Turecku na břehu Černého moře. Bylo založeno v 7. století př. n. l. obyvateli Mílétu v rámci velké řecké kolonizace. Od roku 183 př. n. l. sídelní město pontských králů. V r. 70 př. n. l. bylo dobyto Římany, v roce 47 se stalo římskou kolonií. Bylo významným střediskem obchodu a také obchodních cest směrem do Mezopotámie.


Richard Osterlind

Richard Osterlind je mezinárodně známým mentalistou a stvořitelem velkého množství mnohými dnešními kouzelníky široce využívaných kouzelnických a mentalistických efektů.
Jeho video-série Mind Mysteries je mnohými považována za přední instruktážní video pro výuku umění mentalismu. Richard Osterlind již přes 30 let vystupuje pro přední společnosti všude po světě. Vystupoval v Monte Carlu, Británii, na Bermudách a v Pekingu. Je jedním z nejlépe placených kouzelníků současnosti.


Kubewano

Kubewana jsou transneptunická tělesa na drahách s malou excentricitou a s velkými poloosami v rozpětí od 41,8 do 48 AU. Jsou pojmenovány podle prvního představitele této skupiny, planetky 1992 QB1.


Seznam planetek 109501-109750

Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu.
Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center.


Joan Cusacková

Joan Cusacková je americká herečka. Jedná se o výraznou komediální umělkyni, která již byla dvakrát nominována na na cenu Americké filmové akademie Oscar. Herectví se věnují i všichni čtyři její sourozenci Ann a Susan a bratři John a Bill.


Viljam Genrichovič Fišer

Viljam Genrichovič Fišer,, narozen 11. července 1903 † 15. listopadu 1971 byl zpravodajský důstojník pracující na území USA pro sovětskou zpravodajskou službu MGB.
Fišer se narodil v Newcastle-upon-Tyne v Anglii v rodině ruských Němců. Jeho rodiče byli aktivní revolucionáři, kteří museli v roce 1901 z Ruska uprchnout. Jeho otec Heinrich byl vášnivým bolševikem.
Willie vyrostl ve Whitley Bay. Vystudoval na Monkseatonském gymnáziu. Vyučil se kreslířem a v roce 1920 vystudoval vysokou školu. Rok nato se i s rodiči přestěhoval do nově vzniklého Sovětského svazu.
Po příchodu do SSSR začal Fišer pracovat jako překladatel v Kominterně. Během základní vojenské služby v letech 1925 - 1926 prodělal radistický výcvik. V roce 1927 byl přijat do OGPU jako radista. Na této pozici sloužil v Norsku, Turecku, Velké Británii a Francii. V roce 1936 se vrátil zpět do SSSR a nastoupil na pozici ředitele školy pro výcvik radistů - nelegálů.
V období tzv. Velkého teroru jen o vlásek unikl odsouzení; kromě toho, že byl podezřelý pro svůj anglický původ byl navíc obviněn z trockismu. Stíhání sice unikl, ale v roce 1938 musel NKVD opustit. Během 2. sv. války znovu prodělal radistický výcvik a připravoval se pro vysazení za německými liniemi.
V roce 1946 prodělal v řadách zpravodajské služby další výcvik, kterým byl připraven na vysazení do USA. Tam se dostal přes Kanadu 17. listopadu 1947. Se jménem Emil Robert Goldfus přijal i falešnou identitu a fiktivní životopis. Jako krytí si v Brooklynu otevřel malířský ateliér. Přestože neměl talent, vypracoval se ve zručného malíře. Během svého pobytu se stýkal se skupinou mladých umělců, se kterými sdílel sympatie k uměleckému realismu. Byl znám jako inteligentní, ale trochu tajnůstkářský.
Ve skutečnosti Fišer působil jako rezident a z této funkce řídil síť agentů a zároveň prováděl nábor nových. Mezi jeho podřizené patřili Lona a Morris Cohenovi, Julius a Ethel Rosenbergovi, David Greenglas a Klaus Fuchs, kteří se později stali známými jako Atomoví špióni.
S Komunistickou stranou USA neměl Fišer nikdy žádný kontakt, ale v rámci svého životopisu tvrdil, že byl jako dřevorubec členem levicové organizace IWW.
Dne 24. června 1957 byl Fišer zatčen FBI. Stalo se tak jako důsledek zběhnutí jeho asistenta Reino Häyhänena. Za špionáž byl Häyhänen později odsouzen na 30 let vězení.
Po svém zatčení Fišer vyšetřovatelům FBI tvrdil, že jeho skutečné jméno je Rudolf Abel, což byl ve skutečnosti řadový důstojník NKVD, který v té době byl již dva roky po smrti. Důvodem byla snaha upozornit sovětské orgány na své zatčení a tím dát ostatním sovětským špionům možnost uprchnout.
Po zatčení provedla FBI ve Fišerově bytě a ateliéru prohlídky, během niž zadržela řadu předmětů svědčících o protizákonné činnosti jejich majitele. Jednalo se o kamery a filmy pro výrobu tzv. mikroteček, krátkovlnné vysílačky a řadu dutých předmětů uzpůsobených jako tajné skrýše pro přepravu zpravodajského materiálu
Fišer byl obviněn ze spiknutí se za účelem předání informací o obraně USA Sovětskému svazu a z tajné činnosti proti Spojeným státům. 25. října 1957 shledala porota federálního soudu v New Yorku Fishera vinným a soudce jej odsoudil k úhrnnému trestu 30 let odnětí svobody.
10. února 1962 byl Fišer na Glienickém mostě v Postupimi vyměněn za Garyho Powerse, pilota špionážního letounu U-2 sestřeleného nad SSSR a amerického studenta Frederica Pryora. Po usazení se v Sovětském svazu začal Fišer pracovat jako instruktor ve škole KGB. Za svou činnost byl odměněn Leninovým řádem.
Fisher zemřel v roce 1971 na rakovinu plic a pohřben je v Moskvě vedle svého otce. Podle jeho dcery jeho poslední slova byla: „Nezapomeňte, že jsme Němci“.


Farrah Fawcett

Farrah Fawcett byla americká filmová a seriálová hvězda proslavená zejména televizní sérií Charlieho andílci ze 70. let. Zároveň je díky svému vzhledu považovaná za jeden ze symbolů popkultury.
Narodila se jako Ferrah Leni Fawcettová v Corpus Christi v Texasu v USA jako mladší ze dvou dcer v rodině s francouzskými, anglickými a indiánskými předky. Základní vzdělání získala ve farní škole sv. Patrika v Corpus Christi. V Corpus Christi dále ukončila v roce 1965 vyšší školu. V letech 1966 až 1969 studovala na University of Texas. V prvním ročníku se stala školní královnou krásy, což významně nasměrovalo její kariéru, neboť její fotografie byla umístěna do hereckého rejstříku.
Na televizních obrazovkách se zpočátku objevovala jako modelka v reklamách na spotřební zboží. První významnější roli získala v seriálu I Dream of Jeannie. Následovalo hostování v seriálech Owen Marshall: Counselor at Law či v The Six Million Dollar Man.
V roce 1976 se objevila ve filmu Charlieho andílci v roli vyšetřovatelky Jill Munroe. Díky úspěchu filmu byl následně natočen stejnojmenný seriál, který se vysílal v letech 1976 - 1981. Účast ve filmu a seriálu byla pro Fawcettovou nejvýznamnějším zlomem v její kariéře a zařadila ji mezi hvězdy. V roce 1976 hrála i v dalším úspěšném filmu Loganův útěk po bokuMichaela Yorka. V roce 1976 navíc nafotila sérii snímků, z nichž se fotografie v jednodílných červených plavkách stala nejprodávanějším plakátem pin-up všech dob. Její podíly z prodeje tohoto plakátu jí finančně vynesly více než honoráře za Charlieho andílky.
V letech 1976 až 1983 se objevila v řadě filmů, které nebyly úspěšné komerčně a nezískaly ani příznivé ohlasy kritiky. V roce 1984 se objevila v dramatické roli týrané ženy ve filmu The Burning Bed. Příběh filmu se zakládal na skutečnosti a Fawcettová za roli získala tři nominace na cenu Emmy. Další nominaci, tentokrát na Zlatý globus získala v roce 1986 za roli ve filmové verzi divadelní hry Extremities pojednávající o ženě, které se ubrání sexuálnímu napadení a následně řeší psychické dilema pomsty.
Další nominace následovaly za roli Beate Klarsfeldové v Nazi Hunter: The Beate Klarsfeldová Story a za roli vražedkyně Diany Dowson v miniseriálu Small Sacrifices.
Během své kariéry v 70. a 80. letech Fawcettová odolávala nabídkám na to, aby se nechala fotografovat nahá. To skončilo v 90. letech, kdy se její fotografie objevily v časopise Playboy. Tohoto čísla se po celém světě prodaly 4 milióny kusů. V roce 1997, ve svých 50. letech se objevila v dokumentu Playboy: Farrah Fawcett, All of Me.
V roce 1997 hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Roberta Duvalla Apoštol. Za roli manželky hlavního hrdiny v tomto filmu získala nominaci na Independent Spirit Award. V roce 2000 si zahrála po boku Richarda Gereho v Altmanově filmu Dr. T a jeho ženy. V tom samém roce byla v Los Angeles vystavena socha, pro kterou stála Fawcettová modelem.
V posledních letech se Fawcetová objevila například ve filmu Hollywoodské manželky či v televizních seriálech Ally McBealová a Spin City.
V letech 1973 - 1982 byla Fawcettová provdaná za herce Leeho Majorse. V té době ke svému jménu připojovala příjmení Majors.
Od roku 1982 až do své smrti Fawcettová udržovala vztah s hercem Ryanem O'Nealem. Z toho vztahu se v roce 1985 narodil syn Redmond. V roce 2001 zemřela na rakovinu plic Diane Fawcettová, starší Farrahina sestra, matka zemřela v březnu 2005.
V roce 2006 byla Fawcettové diagnostikována rakovina konečníku a tlustého střeva. Díky následnému chirurgickém zákroku a prodělané chemoterapii bylo onemocnění vyléčeno. Ale za necelé čtyři měsíce u ní byl v tlustém střevě objeven maligní polyp. Navrženou kolostomii Fawcettová odmítla a v Německu se podrobila léčbě, která byla v tisku popsána jako alternativní či agresivní.
V dubnu 2009 byla převezena zpět do USA. Krátce nato byla zveřejněna informace, že rakovina u ní metastázovala do jater. To Fawcettová popřela s tím, že bolesti jsou následkem břišního hematomu, který si přivodila neopatrným řízením auta. 9. dubna byla z nemocnice propuštěna.
7. května byl její stav prohlášen za kritický a navštívili jí její syn a 91letý otec.
15. května byl o ní na NBC odvysílán dvouhodinový dokument, který v premiéře sledovalo téměř 9 milionů diváků.
V červnu požádal Farrah Fawcettovou její dlouholetý partner Ryan O'Neal o ruku. Ona souhlasila s tím, že ano si řeknou, jakmile to bude možné.
Fawcettová zemřela ráno 25. června na jednotce intenzivní péče v kalifornské Santa Monice. Ten samý den zemřel i Michael Jackson.


Třetí vláda Antonína Švehly

Třetí vláda Antonína Švehly existovala od 12. října 1926 až do 1. února 1929. Získala si proslulost jako tzv. Vláda panské koalice - jediná vláda za 20 let existence československého státu, která byla tvořena koalicí ideově blízkých stran. Také to byla první vláda v dějinách Československa, v níž zasedli němečtí ministři. Členskými stranami panské koalice byli lidovci, agrárníci, živnostníci a národní demokraté. Vláda zanikla poté, co její předseda, Antonín Švehla, odešel z veřejného života, a byla nahrazena vládou Františka Udržala.


Svatý Kryštof a Nevis

Svatý Kryštof a Nevis je ostrovní stát v Karibském moři v Malých Antilách.
Svatý Kryštof byl pojmenován podle Kolumbova křestního patrona. Nevis je poangličtěná zkrácená verze španělského názvu Nuestra Senora de las Nieves, tj. „Panna Maria Sněžná“; toto jméno se vztahuje k zázraku, k němuž mělo dojít ve čtvrtém století v Římě.
Hlavní město leží na větším ostrově Svatý Kryštof. Druhý ostrov Nevis je oddělen od Svatého Kryštofa průlivem. Oba ostrovy jsou obklopeny korálovými útesy. Podnebí je tropické. Vyšší svahy jsou pokryty tropickým lesem, nižší svahy jsou odlesněny a využívají se pro zemědělství.
Kolonie Svatý Kryštof byla založena roku 1623 Brity. Však hned od začátku bylo vlastnictví zpochybňováno Francouzi. Definitivně připadl ostrov Britům roku 1783. V letech 1871 - 1956 byl součástí federace Závětrných ostrovů. Nezávislý stát vznikl v roce 1983. Souostroví je součástí Commonwealthu. V čele státu je britská královna, která je zastupována generálním guvernérem. Národní shromáždění má 11 volených a 4 jmenované členy. Nevis má svůj vlastní zákonodárný orgán, který má 8 členů. Většina obyvatel jsou černoši, potomci afrických otroků. Přes 75% obyvatelstva žije na Svatém Kryštofu.
Od vyhlášení nezávislosti Svatého Kryštofa a Nevisu existují snahy menšího ostrova Nevis o vyhlášení úplné samostatnosti, zdůvodňované hlavně ekonomickou diskriminací ze strany centrální vlády. Za tím účelem byla roku 1987 založena strana CCM, v jejímž čele stojí Vance Amory. V srpnu 1998 se jí podařilo dosáhnout vyhlášení referenda o odtržení Nevisu: z necelých dvanácti tisíc ostrovanů hlasovalo 61 % pro, ale podle ústavy byla k rozdělení státu nutná dvoutřetinová většina.
Hlavní plodinou je cukrová třtina, dále se pěstuje bavlna a ořechy. Velký podíl na zdroji příjmu má turismus. Na ostrovech je bezplatné vzdělání a vysoká úroveň gramotnosti. Ostrovy se chlubí velice kvalitní silniční sítí a trajektovou dopravou mezi ostrovy. Hlavním přístavem a centrem ekonomiky je hlavní město Basseterre.
Nejslavnějším rodákem ze Svatého Kryštofa a Nevisu je atlet Kim Collins, který se stal v roce 2003 mistrem světa v běhu na 100 metrů. Na ostrově Nevis se narodil americký politik Alexander Hamilton, hrdina Války za nezávislost


Hemisféra

2010: Rok prvního kontaktu je film, natočený v roce 1984 podle knihy Arthura C. Clarka 2010: Druhá vesmírná odysea. Film se od knihy v některých bodech odlišuje.
V úvodu filmu jsou stručně shrnuta fakta z předchozího dílu. Poté se setkává doktor Heywood Floyd se sovětským vědcem Moisevitchem. Oba vědí, že jejich vlády připravují misi na záchranu lodi Discovery. Sověti mají před Američany velký náskok, ale nevyznají se v systémech lodi a měli by problém s opětovným uvedením počítače HAL-9000 do chodu. Proto navrhuje Moisevitch společnou misi. Jenže obě země jsou vzhledem ke krizi ve Střední Americe v napjaté situaci a taková mise samozřejmě nevyhovuje žádné z vlád.
Obě strany se nakonec dohodnou, a tak je k Jupiteru vyslána sovětská loď Leonov s třemi americkými astronauty. Cestou je doktor Floyd probuzen předčasně z hibernace, když se posádce Leonova podaří na Jupiterově měsíci Europě zaznamenat známky chlorofylu. K měsíci je vyslána sonda, ale zničí ji neznámý energetický výboj.
Když se loď úspěšně dostane k Jupiteru, nalezne Discovery nepoškozenou a americká posádka započne s jejím opětovným uvedením do chodu. Velitelka sovětské lodi Tanya Kirbuk se rozhodne prozkoumat monolit, ale když se k němu přiblíží průzkumná loď s lidskou posádkou, je zničena. Mezitím se konflikt mezi Amerikou a Sovětským svazem přiostří; poté, co sovětská družice sestřelí jinou americkou je vyhlášen válečný stav. Protože je nařízeno, aby občané SSSR opustili území USA a Američané opustili sovětská teritoria, dochází i k rozdělení posádky Leonova. Američtí astronauti musí odejít do Discovery a až na výjimky je zakázán jejich návrat.
Když doktor Floyd kontroluje loď, zjeví se mu Dave Bowman a varuje ho, že musejí do dvou dnů odletět. Na to však nemají dostatek paliva. Floydovi se podaří Kirbukovou přesvědčit, aby spojili obě lodě a použili Discovery jako pomocnou raketu. Mezitím zmizí monolit a na povrchu Jupitera se vytvoří zvláštní skvrna.
Plán vyjde a Leonovi se podaří odletět včas, během odletu pozorují skvrnu, která je složená z monolitů a nasává hmotu s Jupitera. Planeta se stane nestabilní a zhroutí se a stane se z ní nové slunce. Země přijme z Discovery zprávu „Všechny tyto světy jsou vaše, až na Europu. Nepokoušejte se tam přistát. Sdílejte je spolu. Sdílejte je v míru.“ Celá posádka se bezpečně vrátí na Zem a konflikt mezi USA a Sovětským Svazem je urovnán.


Cerro Hudson

Cerro Hudson je stratovulkán nacházející se v jižní části jihoamerických chilských And. Vulkán byl až do roku 1971 prakticky neznámý, i když koncem 19. století byly zaznamenána menší erupce.
V geologickém vývoji sopky se odehrálo několik velkých explozívních erupcí - první přibližně před 6700 lety. Objem vyvrhnuté tefry byl více než 2×1010 m3, erupce byla jednou z největších holocénních erupcí v Jižní Americe), další následovala přibližně před 3600 lety. Menší doložené erupce se odehrály v letech 1891 a 1971.
Poslední erupce v roce 1991 byla v Chile jednou z největších ve 20. století. Sopka vyvrhla více než 7×109 m3 tefry, spad sopečného popela byl zaznamenán až na Falklandech. Početné lahary, sbíhající po svazích sopky a živené tajícím ledovcem, naštěstí neměly za následek žádné oběti na životech, důvodem bylo řídké osídlení v oblasti a také včasná evakuace.
V témže roce eruptovala i filipínská sopka Pinatubo, zvýšený obsah oxidu siřičitého a částic popela z těchto erupcí v atmosféře vedl ke globálnímu ochlazení v následující letech.


Hostilianus

Gaius Valens Hostilianus Messius Quintus byl římský císař vládnoucí roku 251 jako spoluvládce Treboniana Galla. Jeho otcem byl císař Decius, matkou Herennia Cupressenia Etruscilla. Hostilianus měl staršího bratra Herennia Decia a snad i sestru.
Hodnost caesara udělil Hostilianovi jeho otec Decius asi v září roku 250. Podle portrétů na mincích byl princ v té době patrně nezletilý. Po Deciově smrti v bitvě u Abrittu nový císař Trebonianus Gallus Hostiliana adoptoval a současně povýšil na augusta, mladý panovník však již po několika týdnech zemřel, pravděpodobně na mor, i když nelze vyloučit ani politickou vraždu.


Velké Simaginské jezero

Velké Simaginské jezero nebo Krasavica je jezero v Karelské šíji v Leningradské oblasti v Rusku. Nachází se přibližně 7 až 8 km severně od Zelenogorsku. Je 2,8 km dlouhé a přibližně 1,2 km široké. Leží v nadmořské výšce 39 m.
Jezero je protáhnuté ze severozápadu na jihovýchod. Východní břeh je vysoký a místy strmý. Je porostlý sosnami. Severozápadní břeh je nízký s loukami a polemi. Dno je písečné a podél vody se táhnou nazlátlé pláže.
Východní břeh jezera téměř těsně přiléhá k Zelenogorské silnici. Jezero je malebné, využívá se jako rekreační objekt. Na břehu se nachází bývalý pionýrský tábor. V současné době se na březích stavějí rekreační chaty, místy dokonce v pobřežních ochranném pásmu.
Do jezera ústí ze severu Julijoki a z jihu odtéká Aljajoki. Ta ústí do řeky Roščinky, ta dále do Čjorné, která ústí do Finského zálivu.
Na severozápadním břehu jezera ve vesnici Jalkala se skrýval v srpnu 1917 V. I. Lenin a psal zde dílo Stát a revoluce . V éře Sovětského svazu zde bylo pamětní muzeum V. I. Lenina. Od roku 1993 zde působí historicko-etnografické muzeum-rezervace Jatkala. Na severním břehu se nachází vesnice Iljičjovo, kde byla na začátku 50. let 20. století postavena hlavní experimentální základna Vládního hydrologického institutu.


Limbický systém

Topografie bazální a mediální plochy mozkové hemisféryLimbický systém, dříve označovaný jako rhinencephalon, je název části telencephala. Název limbický systém je odvozen od límce mozkové tkáně, který se v embryonálním vývoji vytváří kolem základů mozkového kmene. Z histologického hlediska se jedná o neuroektodermální tkáň.
Do pojmu limbický systém zahrnujeme tyto struktury: příslušné korové oblasti, rhinencephalon, a části ležící na bazální a mediální ploše mozkových hemisfér, též ale některé podkorové oblasti.
b) paleopaliární alokortex: bulbus olfactorius, tuberculum olfactorium, area septalis, area praepyriformis, area periamygdalaris.
d) juxtaalokortex: lobus insularis, area temporopolaris, area temporohippocampalis, area praelimbica, area orbitalis.
septum, corpus amygdaloideum, nuclei thalami anteriores, oblast diagonálního svazku a corpus mammillare hypothalamu a některé útvary epithalamu.
Alokortex limbického systému se od neokortexu liší menším počtem neuronů s krátkými axony, zakončením aferentních sítí v povrchových vrstvách a méně vyvinutou supragranulární strukturou. Útvary limbického systému jsou vzájemně mnohočetně propojeny.
Hipokampus má aferentní spojení s corpora mammillaria skrze fornix, tato mamilární tělesa pak vysílají vlákna k předním jádrům thalamu prostřednictvím fascilus mammillothalamicus, z předních jader thalamu zase směřují vlákna k cingulární kůře, odkud vedou spoje do hipokampu skrze gyrus parahippocampalis.
Hippocampus má také významnou funkci. Řadíme k němu tři útvary:
Většina spojů hipokampu, až na spoje interneuronů, má excitační charakter.
Amygdala má významnou funkci ve spojeních limbického systému. Tvoří přechod mezi mozkovou kůrou a bazálními ganglii.
Funkce limbického systému, který se také označuje jako "viscerální mozek", souvisí s jeho úzkým vztahem k somatovegetativním regulacím.
Limbický systém se tak účastní koordinace somatických funkcí, projevující se orální činností, vyprazdňování a sexuální aktivitou. Amygdala na frontálním řezu mozkuFunkčně významnou částí je především amygdala, která má bohaté spojení s hypothalamem a limbickou kůrou. Koordinuje somatické funkce zvláště při emocích. Po její extirpaci se změní chování jedince ve smyslu převahy útlumových dějů. Její elektrická stimulace označovaná jako rozněcování vyvolá v mozkové kůře sérii opakujících se elektrických odpovědí.
Hipokampus je další důležitou složkou limbického systému, velice úzce spjatou s činností hypothalamu. Vzruchy, které směřují z mozkové kůry do hypothalamu jsou nejdříve zpracovány v hipokampu. Významně se podílí na udržení pozornosti, při tvorbě paměťových stop a také na vzniku neuronálních map pro organizaci chování v prostoru. Stimulace hipokampu způsobí útlum pohybů a nastoupením "napjaté pozornosti". Bez útlumu orientační reakce by nemohly vznikat podmíněné reflexy, tedy ani účelové chování. Tento útlum orientační reakce zajišťuje hipokampus, který působí na retikulární formaci, která ji naopak podporuje. Význam hipokampu v tvorbě podmíněných reflexů byl dokázán exstirpačními pokusy. Oboustranné odstranění hipokampu vyvolá ztrátu krátkodobé paměti, kdežto dlouhodobá paměť je nepoškozena. Špatná funkce hipokampu vede k poruchám tvorby podmíněných reflexů, založených na správné prostorové orientaci. Hipokampální aktivita roste s počátkem učení.
Limbický systém se podílí na reakcích vedoucích k zachování jedince a rodu, stejně jako motivačním chování.
Mediální plocha hemisféry: Limbický systém - červeně Mozkový kmen - modře Mozeček - zeleně Páteřní mícha - žlutě Zachování jedince
Veškeré chování, které řeší vztah k okolí je možné zařadit do dvou skupin:
Limbický systém má vztah k řízení sexuálních funkcí. Při stimulaci amygdaly a hipokampu je aktivováno sexuální chování.


Wimbledon 2003

Grandslamový turnaj Wimbledon 2003 se konal ve dnech 23. června až 6. července. Martina Navrátilová vyhrála svůj poslední z 20 titulů ve Wimbledonu..


Erwin Josef Ender

Erwin Josef Ender je diplomat Svatého stolce a titulární arcibiskup Germanie v Numidii. Byl apoštolským nunciem pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, v České republice a v Německu. V roce 2007 odešel do důchodu.
Erwin Josef Ender pochází z německé rodiny žijící ve Slezsku. Po druhé světové válce byla jeho rodina vyhnána ze Slezska, které nově připadlo Polsku, a žila v Německu. Teologii studoval v Münsteru, kde byl kardinálem Döpfnerem 10. října 1965 vysvěcen na kněze, a posléze na Gregoriánské univerzitě, kde získal doktorát.
V letech 1970-1990 pracoval na státním sekretariátě. Papež Jan Pavel II. jej 5. dubna 1990 vysvětil na titulárního arcibiskupa numidské Germanie, spolusvětiteli byli arcibiskupové Re a Rigali.
Nejdříve působil jako apoštolský delegát v afrických zemích, nejprve v Súdánu a posléze v Somálsku. V roce 1997 byl jmenován apoštolským nunciem pro pobaltské státy a vzápětí i apoštolským administrátorem Estonska. Všechny tyto posty opustil v roce 2001, když byl jmenován apoštolským nunciem v České republice. Vrcholem jeho kariéry bylo pověření apoštolským nunciem v Německu. Od roku 2007 je v důchodu.


Annaba

Annaba je město a letovisko v severovýchodním Alžírsku na pobřeží Středozemního moře. V roce 1998 zde žilo 348 554 obyvatel, jejichž počet nadále stoupá.
Město založili Féničané pravděpodobně ve 12. století př. n. l.. Později vyrostlo v jedno z největších měst v Numidii. Za římské éry neslo název Hippo Regius; v letech 395-430 zde byl biskupem Sv. Augustin. Následujícího roku je dobyli Vandalové, v letech 534-698 patřilo Byzantské říši, od roku 698 pak Arabům.
Dnes je město významným průmyslovým centem a také turistickým letoviskem. Kromě ruin římského Hippo Regia se zde zachovala mj. mešita Said Abu Marwan z roku 1035.


Albert Riera

Albert Riera Ortega známější jen jako Albert Riera je španělský levonohý fotbalový záložník, který v současné době hraje za tým Liverpool FC.
Riera až do jedenadvaceti let hrál za svůj mateřský klub RCD Mallorca. Poté se vydal do Francie, konkrétně do Girondins Bordeaux, kde působil 2 roky, než si ho vyhlédl barcelonský Espanyol. V dresu katalánského týmu se však zprvu neprosadil, proto odešel na půlroční hostování do Manchesteru City. Po svém návratu zpět do Barcelony však začal zářit a v sezóně 2006/2007 dovedl Espanyol až do finále poháru UEFA, kde však, i přes Rierův gól, katalánský celek podlehl Seville po penaltovém rozstřelu.
1. září 2008 Rieru koupil, v poslední den přestupního termínu, Liverpool za částku pohybující se okolo osmi miliónů liber. Riera zde podepsal čtyřletou smlouvu a vybral si číslo 11.
Riera debutoval ve španělské reprezentaci 13. října 2007 v kvalifikačním utkání o postup na EURO 2008 proti Dánsku a ve svém prvním zápase si připsal gól, když upravoval na 3:1 z pohledu Španělska. I přes tento úspěch se však nevešel do závěrečné nominace na evropský šampionát.
Pod trenérem Vicentem del Bosquem, který převzal španělskou reprezentaci po EURU 2008, se stal Albert Riera důležitým článkem levé strany zálohy reprezentačního výběru. Jeho největším reprezentačním úspěchem je zatím bronzová medaile z Konfederačního poháru 2009.


Názor

Názor vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby k určité skutečnosti. Vzhledem k tomu, že každý člověk, každý jednotlivec je unikátní individualitou, existuje faktická přirozená různost a různorodost rozličných názorů, jež je jen odrazem faktické různorodosti a pestrosti okolního světa jako takového. Názor tedy může být čistě individuální věc, může se ale jednat i o kolektivně sdílenou entitu, záleží vždy na konkrétní situaci a okolnostech.
Jedná se fakticky o myšlenkový útvar různeho obsahu: náhled, pohled, mínění, přesvědčení, bezprostřední poznání, osobní zkušenost. Názory se mohou týkat nejrůznějších entit, konkrétních i abstraktních, mohou se týkat i jiných názorů.
Podle Protagora názor vyplývající z jednotlivého pozorování fakticky nijak nezaručuje výlučnou platnost nějakého názoru, natož pak platnost trvalou, protože i když by byl názor pravdivý, nic nevylučuje platnost, oprávněnost, pravdivost i jiných názorů.
Respektování názoru jiného člověka je bezesporu základem demokratického dialogu ve společnosti, bez něhož žádná lidská komunita nemůže v praxi rozumně existovat. Nicméně individuální názor jednotlivce jako takový většinou bývá vyjadřován a formálně prosazován do praxe právě pomocí různých kolektivních entit jako jsou různé spolky, korporace, politické strany atd. apod.
Zjišťování názoru je velmi odborná záležitost, neboť skutečný názor každého jednotlivce nemusí být vždy veřejně projevován a může být skryt hluboko v mysli každého člověka. Zjistit skutečný názor na nějakou skutečnost může být úkol pro zkušeného psychologa. Konkrétní osoby pak mohou z určitých čistě utilitárních společenských příčin prosazovat i jiné názory než ony samy skutečně sdílí.


Karneol

Oranžovočervené zabarvení karneolu způsobuje obsažený krevel a podle barvy dostal také jméno: carneus je latinsky masový. Vyskytuje se po celém světě jako výplň dutin magmatických i sedimentárních hornin, kde se vysrážel z roztoků kyseliny křemičité. Nejznámější naleziště jsou od starověku v Turecku a Indii. V současnosti se dováží do celého světa hlavně z Brazílie. V České republice jsou nejlepší naleziště okolo Železnice a Staré a Nové Paky. Hojně se již od starověku používá pro kamenořezbu. Velmi oblíbený je turecký karneol pro svou až medovou barvu.


JLime

Jornada Linux Mobility Edition je Linuxová distribuce určená pro počítače HP Jornada. Jejími zakladately jsou Kristoffer Ericson a Henk Brunstin.
Práce na JLime začaly na sklonku roku 2003 a již od začátku bylo jasné, že cílem je vytvořit distribuci, která vdechne nový život již zasatralému hardware. Jornada nebyla v jádrech 2.6 podporována. První rok vývoje tak byl zaměřen na zajištění podpory hardware Jornada v kernelu. Verze 2.6.9 byla první.
Původní stránky projektu JLime byly v březnu roku 2006 zrekonstruovány díky jednomu z členů fóra - „chazco“.
Většina dnešních PDA používá k uložení OS paměť typu flash. Jornada je, bohužel, osazena pamětí ROM, a proto se vlastní instalace provádí na kartu CF. Vývojáři „Chazco“ a „B_Lizzard“ vytvořili instalační utilitu, která bez nutnosti mít stolní počítač s OS Linux sama zajistí rozdělení CF na potřebné oddíly a na ně pak nakopíruje vlastní distribuci. Celý proces probíha v textovém režimu.
Pro spuštění systému JLime z CF karty je potřeba nejprve spustit zavaděč „shlo“, který nastaví některé potřebné parametry a následně zavede obraz jádra do paměti a předá mu řízení. Pro start JLime je tak vždy na krátkou dobu spuštěn i původní OS - Windows CE 2.11, který je defacto využíván jako OS bootloader.
JLime používá odlehčeného správce ipkg balíčků ipk, které můžete znát z Familiar distribuce pro kapesní počítače iPAQ Compaq. Tento správce umožňuje instalovat/odebírat/aktualizovat balíčky a zároveň hlídá závislosti. Jednotlivé balíčky jsou získávány z tzv. úložišť feed.
Zkratka z anglického Open Palmtop Integrated Environment. Toto grafické rozhraní je založené na knihovně QT od firmy Trolltech a je ekvivalentem desktopového KDE.
OPIE Applikace Checkbook,Datebook,Opie Checkbook,Opie-Eye,OpieWrite ,XPDF,Text Editor ,Media Player 2,Bluetooth ,Wellenreiter ,FTP,IRC ,Opie Mail ,VNC Viewer ,City Time Configuration Editor ,Opie Time-zone / world clock settings,Document Tab Launcher ,Calculator ,Clock ,Console,File Manager ,advanced file manager ,SSH,System Info ,Fifteen ,Mind Breaker ,Tetrix,Tic Tac Toe ,KonquerorEmbedded
Zkratka z anglického GPE Palmtop Environment. Toto grafické rozhraní je založené na knihovně Gtk+ známého i uživatelům OS Windows a je ekvivalentem desktopového GNOME.
IceWM je velmi výkonný a zároveň nenáročný správce, který je ekvivalentem, jak jinak :-), desktopového IceWM.


Čistka

Čistka je odstranění nežádoucích osob z nějaké organizace nebo země z cílem zajistit její „čistotu“ tak, jak ji vnímá ten, kdo čistku organizuje. Prakticky se přitom může jednat o vyloučení, vyhnání nebo fyzickou likvidaci nežádoucích osob. Slovo se často používá v souvislosti se stalinskými čistkami v komunistické straně nebo v souvislosti s etnickými čistkami, jaké proběhly například v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století.


Okres Pelhřimov

Okres Pelhřimov je okresem v kraji Vysočina. Jeho sídlem je město Pelhřimov. Rozloha okresu je 1 290,00 km2, počet obyvatel je 72 339 osob. V okrese Pelhřimov je 120 obcí, z toho 9 měst a 3 městyse.
V rámci kraje sousedí na severovýchodě s okresem Havlíčkův Brod a na jihovýchodě s okresem Jihlava. Dále pak sousedí na severozápadě s okresem Benešov Středočeského kraje a na západě a jihu s okresy Tabor a Jindřichův Hradec Jihočeského kraje.
K 31. prosinci 2003, má okres celkovou plochu 1 289,9 km2, z toho:
Města jsou uvedena tučně, městyse kurzívou, části obcí malým písmem.


Evaň

Obec Evaň se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 281 obyvatel.


Výměník

Výměník je zařízení, které slouží k výměně energie mezi soustavami a objekty o různých parametrech.
Výměníková stanice je součástí areálů továren a sídlišť. Zajišťuje distribuci tepla pro vytápění objektů a ohřev teplé vody. Je možné ji použít i pro oddělení různých typů soustav, např dálkové vysokotlaké parní vedení se výměníkem naváže na nízkotlaké teplovodní vedení.
Příkladem malého tepelného výměníku je například radiátor ústředního či etážového topení, který předává teplo z teplovodního nízkotlakého okruhu do prostředí bytu obsahujícího jiné médium, vzduch.
Podle pracovního média se dají výměníky dělit do dvou základních skupin: beze změny fáze nebo se změnou fáze. Podle konstrukce teplosměnné plochy jsou nejčastěji používány výměníky deskové nebo trubkové. V domácnostech se s výměníky setkáme u otopných soustav, v chladničkách a v klimatizačních jednotkách. Ve většině automobilů pak s chladičem motoru a výměníkem pro topení kabiny.


Šarm as Šajch

Šarm as Šajch je město v gubernii Džanúb Síná’ v Egyptě. Nachází se na nejjižnějším cípu Sinajského poloostrova. V současnosti je zároveň moderním turistickým centrem. Šarm as Šajch se také často nazývá Městem míru, jelikož se zde často konají mírové konference.
Patří k nejkrásnějším potápěčským oblastem na světě. Mezi oblíbené cíle potapěčů se řadí Národní park Ras Mohamed s potápěčskými oblastmi Fishermans Bank, Eel Garden, Shark Bay a The Alternatives. Ve vzdálenosti několika desítek metrů od mořského břehu se táhne takřka nepřetržitě v délce 80 km směrem do Akabského zálivu nádherný korálový útes. Jeho rozsah a bohatství snese srovnání s dalšími nejvyhlášenějšími potápěčskými lokalitami na světě.
Za skutečný podmořský ráj je považován útes svažující se 40-50 metrů kolmo dolů umožňující potápěčům pohybovat se po něm jako po stěně a v průzračné vodě obdivovat rozmanité druhy ryb a korálů. V Národním parku jsou dobře označená místa vhodná k sestupu potápěčů i šnorchlujících turistů do moře. Zvláštností jsou mangrové lesy.


Slučovací smlouva

Slučovací smlouva, též Smlouva o Evropských společenstvích nebo Smlouva o jednotných orgánech – oficiální název Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství – byla podepsána 8. dubna 1965, vstoupila v platnost 1. července 1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských společenství, které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se pro tato společenství začal používat název Evropská společenství.


William Lawrence Bragg

Sir William Lawrence Bragg, syn Williama Henryho Bragga, byl britský fyzik, zakladatel rentgenové strukturní analýzy a rentgenové spektroskopie.
Spolu s otcem v roce 1913 vyvinuli Braggovu metodu na určování krystalové struktury pomocí rentgenového záření a na měření vlnové délky. Metoda umožnila zjistit krystalovou strukturu mnohých anorganických látek, např. diamantu či kamenné soli. Lawrence Bragg nadto formuloval Braggovu rovnici. Bragg takto umožnil zjištění atomové struktury nerostů, slitin a silikátů. Za tyto objevy dostal spolu s otcem roku 1915 Nobelovu cenu za fyziku.
Napsal například Electricity, Atomic structure of minerals, X-rays and crystal structure a The history of X-ray analysis.


Trip

Trip je v řadě druhé, čistě akustické album ostravské kapely Banana. Desku vydalo v roce 2004 vydavatelství Universal.


Josef Frais

Josef Frais je český prozaik. Debutoval v 70. letech 20. století prózou Muži z podzemního kontinentu. Děj se odehrává v hornickém prostředí, tak jako většina autorových textů. Nejznámější autorovou hornickou ságou se stal román Šibík 505. Díla z let osmdesátých již kritika nikdy neocenila tak jako autorův vstup na literární scénu, kdy byl Frais srovnáván dokonce s Vladislavem Vančurou. Pozdní autorova tvorba byla označována proti tomu spíše za „dumasovskou“.
V současné době bojuje pan Josef Frais s těžkou nemocí,přejme mu brzké uzdravení !


Eocarcharia

Eocarcharia je rodem teropodního dinosaura z čeledi Carcharodontosauridae, který žil ve spodní křídě před přibližně 112 miliony let na území dnešního Nigeru.
Dle fylogenetické analýzy patří Eocarcharia do čeledi zahrnující největší teropodní dinosaury - Carcharodontosauridae, kde tvoří sesterský taxon rodu Acrocanthosaurus.
Rod Eocarcharia je v současné době monotypickým taxonem, což znamená, že zatím známe pouze jeden druh - E. dinops.
Sereno P. C. & Brusatte, S. L. 2008. Basal abelisaurid and carcharodontosaurid theropods from the Lower Cretaceous Elrhaz Formation of Niger. Acta Palaeontologica Polonica 53: 15-46.


Sestava plavidel

Sestava plavidel je obecně spojení dvou nebo několika plavidel. Pro tuzemské vodní cesty definuje Řád plavební bezpečnosti tři typy sestav, podle způsobu řazení a spojení plavidel. A to vlečnou sestavu, tlačnou sestavu a bočně svázanou sestavu.
Vlečná sestava je jakékoli spojení jednoho nebo několika plavidel, plovoucích zařízení nebo plovoucích těles, vlečených jedním nebo několika plavidly s vlastním pohonem; vlekoucí plavidlo je součástí sestavy a nazývá se vlečný remorkér. V minulosti nejběžnější způsob řazení plavidel na vnitrozemských vodních cestách do sestav, především pro vlečení plavidel proti proudu řek, nebo na klidné hladině průplavů, přičemž po proudu plavidla většinou splouvala samotíží.
Vlečné sestavy se jednodušeji vytvářejí, protože ke spojení plavidel postačí pevné lano. Nevýhodou je relativně nízká efektivita plavby, protože vlečená plavidla musejí překonávat vlnu tvořenou remorkérem, což je zbržďuje, klade vyšší nároky na tažnou sílu remorkéru a snižuje efektivitu plavby. Vlečné sestavy jsou dík volnému úvazu plavidel na laně také obtížněji ovladatelné.
''Kuriozita: Autor článku byl přítomen když jeden pamětník vlečné plavby na Středozemním průplavu v Německu vzpomínal na kuriózní situace které někdy nastaly při podplouvání místních mostů, podpíraných jedením pilířem ve středu průplavu. Když míjela plně rozjetá vlečná sestava takovýto most občas se stávalo, že vlivem nárazu větru zamířil vlečený člun do druhého mostního pole než vlečný remorkér a posádce pak nezbývalo než čekat jestli první povolí lano nebo pilíř mostu.''
V současnosti není plavba velkých plavidel ve vlečné sestavě příliš obvyklá. Tento druh plavby je celosvětově vytlačován výrazně efektivnější plavbou tlačnou. Místy je vlečné sestavy využíváno ve formě vlečného remorkéru jako přípřeže motorových lodí nebo jiných plavidel pro překonání obtížných plavebních úseků řek se silným proudem.
Tlačná sestava je pevné nebo kloubové spojení plavidel, plovoucích zařízení nebo plovoucích těles, z nichž alespoň jedno je umístěno před plavidlem s vlastním pohonem, které zajišťuje pohyb sestavy a nazývá se tlačný remorkér. Tlačná plavba velkých nákladních sestav se začala rozvíjet na velkých severoamerických řekách, a v průběhu 60.let 20. století se díky své výhodnosti stala běžnou i v Evropě, kde téměř vytlačila plavbu vlečnou. Výhodou tlačné plavby je celková výrazně vyšší efektivita plavby, díky nižšímu odporu tlačné sestavy při plavbě, nižším nárokům na počet lodní posádky a jednodušší konstrukci tlačných člunů, což snižuje jejich pořizovací náklady. Celkově se udává snížení přepravních nákladů oproti vlečné plavbě o 20 až 25%.
Díky pevnému spojení remorkéru s tlačnou sestavou vzniká při plavbě vlna až za sestavou, takže na rozdíl od plavby vlečné jí nemusí plavidla sestavy překonávat a nejsou jí brzděna. Dosažená úspora oproti vlečné plavbě je udávána 20% až 25% výkonu remorkéru, což umožňuje snížení spotřeby pohonné hmoty nebo zvýšení rychlosti plavby až o 30% .
Bočně svázaná sestava je spojení plavidel, plovoucích zařízení nebo plovoucích těles boky vedle sebe, z nichž se ani jedno nenachází před plavidlem s vlastním pohonem, které zajišťuje pohyb sestavy. U sestav velkých lodí není toto řazení běžné. Může se vyskytovat např. při plavbě sestavy nákladních motorových lodí kdy pohon zajišťuje jedna z nich. Ve většině případů je také pohon umístěn asymetricky, což klade nároky na udržování směru plavby a snižuje její efektivitu.


Strasbourg

Strasbourg byla bitevní loď francouzského námořnictva – druhá postavená loď třídy Dunkerque. Loď byla dokončena v roce 1938 a v první fázi války zejména doprovázela konvoje. Jelikož však byla po porážce Francie podřízena vládě ve Vichy, na straně spojenců se poté do války již nezapojila. Strasbourg kotvil ve Africkém Mers-el-Kébiru, kde 3. července 1940 celou francouzskou eskadru napadla Royal Navy, čímž chtěli Britové zabránit možnému ukořistění lodí Německem.
Jen Strasbourgu a torpédoborcům Volta, Tigre, Lynx, Le Terrible a Kersaint se podařilo vyplout na volné moře a odplout k Toulonu. Zde se Strasbourg stal francouzskou vlajkovou lodí. Po obsazení zbytku Francie německou armádou na konci roku 1942 byla většina francouzských válečných lodí v Toulonu, včetně Strasbourgu, dne 27. listopadu 1942 potopena. Italové loď v následujícím roce vyzvedli, ale opravit ji do své kapitulace již nedokázali a poté ji obsadili Němci. Dne 18. srpna 1944 Strasbourg podruhé potopil americký nálet. Po osvobození Toulonu byl vrak opět vyzvednut, ale již nebyl opraven. Po válce byl Strasbourg sešrotován.


Sandavágur

Sandavágur je město na Faerských ostrovech. Město leží na jižním pobřeží ostrova Vágar a má 804 stálých obyvatel. Město je vzhledem k počtu obyvatel spíše považováno za větší vesnici či městečko a bylo dvakrát vyhlášeno nejlépe udržovanou vesnicí Faerských ostrovů. Název Sandavágur znamená v překladu z faerštiny něco jako písečná zátoka a tím odkazuje k blízkému fjordu.
V roce 1917 byl v okolí města objeven slavný Sandavágurský kámen, který dokazuje, že první osadník oblasti byl jistý Torkil Onundarson z Rogalandu z Norska ve 13. století. Vykopávky v okolí města také objevily ruiny středověkých staveb.
Á Steig v Sandaváguru byl sídlem tzv. Lagmana, což je severogermánský ekvivalent jakéhosi vykladače práva či správce oblasti. Tato funkce přetrvala až do roku 1816, kdy se Fareské ostrovy staly součástí Dánska.
V Sandaváguru se v roce 1819 narodil zakladatel moderního faerského jazyka Venceslaus Ulricus Hammershaimb a byl právě synem posledního Langmana.
V roce 1917 byl ve městě postaven elegantní kostel s červenou střechou. V kostele je k vidění slavný Sandavágurský kámen. Před kostelem stojí památník obětem námořních bojů za Druhé světové války.
Ve městě je především rozšířen rybolov a konzervárny rybích produktů. Vyhlášené jsou jikry, tuňáci a lososi.


Walcheren

Walcheren je kraj a poloostrov na západě nizozemské provincie Zeeland a sestává ze tří okresů - Middelburg, Veere a Vlissingen. Walcheren je obklopen Severním mořem, západním ramenem Šeldy a Veerským jezerem. Původní ostrov Walcheren je v současnosti pokračováním poloostrova Zuid-Beveland. Walcheren čítá 113 tisíc obyvatel na rozloze 216 km2, čímž je nejhustěji obydleným ostrovem provincie Zeeland.
Walcheren byl v této době obydlenou oblastí, přičemž město Domburg bylo důležitým obchodním místem. Pravděpodobné jméno města Domburg v těchto časech bylo Walichrum, což vysvětluje zároveň původ jména Walcheren. V roce 1647 byly objeveny zbytky chrámu zasvěceného bohyni Nehalennii. Byly zde také nalezeny oltáře. Ty byly z vděčnosti za bezpečnou plavbu věnovány bohyni obchodníky. Ve třetím a čtvrtém století došlo k záplavám velké části Zeelandu a území zůstalo poté neobydlené.
V devátém století byly založeny hradiště k ochraně proti vpádům Normanů u měst Middelburg, Domburg a Oost-Souburg. Hradiště v Oost-Souburgu je zrestaurováno, v Middelburgu ho lze rozeznat v mapě města. Sedláci v tomto území, kde ještě nebyly vytvořeny poldery vytvářeli malé kopečky k ochraně proti záplavám. V roce 1014 bylo území právě takovou povodní postiženo. Od jedenáctého století byly na Zeelandu kousek po kousku vytvořeny poldery mnichy z Flander, díky čemuž se nebezpečí záplav zmenšilo. Plodná zeelandská půda byla velice vhodná pro zemědělství a blahobyt vzrůstal díky zámořskému obchodu. Od dvanáctého století se objevovaly vesnice a města. Díky dobré dostupnosti po moři vzrůstal velice rychle od 14. století význam měst jako Middelburg, Veere a Vlissingen.
Šestnácté století bylo z historického hlediska zajímavou dobou, v které území prošlo dobrými a špatnými časy. Během osmdesátileté války bylo území často zatahováno do válečného obchodování. Ale území postihly také záplavy, mimo jiné záplava všech svatých v roce 1570.
Tato století byla periodou klesajícího blahobytu. Ekomonie stagnovala s výjimkou zemědělství. Od 30. července do 10. prosince 1809 proběhla britská expedice na Walcheren a byla neúspěšným pokusem o ovládnutí přístavu v Antverpách během války páte koalice proti Napoleonovi. V roce 1872 byla prodloužena železnice z Zuid-Bevelandu až do Vlissingenu. To byl důvod pro postavení přehrady Sloedam mezi ostrovem Walcheren a Zuid-Bevelandem. Od postavení přehrady Sloedam se stal z ostrova Walcheren poloostrov.
Po vylodění v Normandii v červnu 1944 postupovali spojenci rychle směrem k nizozemské hranici. V září byly osvobozeny jižní provincie, včetně provincie Zeeuws-Vlaanderen. Neúspěch operace Market Garden znamenal dočasný konec postupu. Také na Walcheren byli pány ještě Němci a ovládali tak přístupovou cestu k přístavnímu městu Antverpy. Ale spojenecké vojsko potřebovalo velký přístav - a přístavy v Normandii byly malé a příliš daleko. K zpřístupnění cesty do Antverp bylo tedy potřeba ovládnutí poloostrova Walcheren. Ale silná německá obrana učinila z vylodění zde riskantní záležitost. Proto vybombardovali spojenci 3. října přehrady u Westkapelle na Walcheren. I přes varování civilistů pomocí letáků dne 2. října bylo usmrceno 80 obyvatel Westkapelle. 600 z 650 rodinných domků bylo zničeno. Přehrady u Vlissingenu a Veere byly také bombardovány a 17. října byl znovunapadeno Westkapelle z důvodu zvětšení a prohloubení díry v hrázi. Walcheren se díky tomu ocitl pod vodou, což způsobilo ochromení německé obrany jako přípravu na napadení z moře. 1. listopadu dorazily do Westkapelle a Vlissingenu především britské a norské jednotky a po těžkých bojích byl Walcheren konečně 8. listopadu 1944 osvobozen. Walcheren je tak po Normandii jediným místem, kde se podařilo spojencům prolomit německý Atlantický val.
V noci z 31. ledna na 1. února 1953 byl Zeeland postižen povodní. Walcheren zůstal z větší části povodni uchráněn. Aby se takovému neštěstí do budoucna předešlo, byly od roku 1958 budovány přehrady projektu Deltawerken. Vedlejším efektem tohoto projektu bylo zkvalitnění spojení se zbytkem Nizozemí.
Přehrada Veerse Gatdam z roku 1961, součást projektu Deltawerken, spojuje Walcheren s Noord-Bevelandem. Dřívější Veerse Gat se od té doby nazývá Veerse Meer a je populárním sportovní oblastí přitahující spoustu turistů. Přístav města Veere není již od té doby kvůli své poloze spojen s mořem, kvůli čemuž se rybářská flotila musela přestěhovat. Délka pobřeží se však založením přehrady podstatně zkrátila, což silně zmenšilo nebezpečí záplav pro Walcheren.
Walcheren je převážně venkovskou oblastí. Dvě velká města na ostrově jsou Vlissingen a Middelburg, které tvoří společně aglomeraci. Severně od Middelburgu leží historické městečko Veere u Veerského jezera. Největší vesnicí na Walcheren je Koudekerke nacházející se západně od Vlissingenu a Middelburgu. Na Walcheren je několik lázní, z nichž nejznámější je asi Domburg. Dalšími lázněmi jsou Zoutelande, Dishoek, Westkapelle, Oostkapelle a Vrouwenpolder.
Od 1.ledna 1997 je Walcheren rozdělen na tři okresy: Middelburg, Veere a Vlissingen.
Nejdůležitější silniční spojnicí je silnice A58 z Eindhovenu do Vlissingenu. Vlissingen je zároveň konečnou stanicí železniční linky Roosendaal - Vlissingen. Trajekt do města Breskens dnes již nepřepravuje automobily. Silniční spojení s Zeeuws-Vlaanderen je umožněno díky tunelu pod západní Šeldou. V roce 2010 by měl být postaven plánovaný obchvat Middelburgu, N57. Silnice N57 v současnosti protíná Middelburg a stará se tak o časté automobilové zácpy v jeho centru. Nová trasa silnice N57 je plánována přes Nieuw- a Sint- Joosland až k Veerské přehradě, délka nové trasy je 13.4 km. Na východ od Middelburgu kříží nová silnice kanál skrz Walcheren pomocí aquaduktu. Silnice bude z větší části čtyřproudová.
Od roku 2007 má Walcheren vlastní televizi a rozhlas - TV Walcheren.


Niccolo I. Sanudo

Niccolo I. Sanudo byl pátým vévodou z Naxu. Na trůn nastoupil v roce 1323, na němž vystřídal svého otce Guglielma I.
Niccolo I. se účastnil války proti Kataláncům a pod velením vévody z Athén Gautiera V. také bitvy u Halmyru 15. května 1311. Katalánské oddíly Niccola I. i Gautiera V. porazily a Niccolo I. Sanudo byl jedním z několika mála rytířů, kterým se podařilo z bitvy uprchnout.
Po smrti Niccola I. v roce 1341 na Naxoský trůn nastoupil jeho syn Giovanni I.


Zdeněk Mácal

Zdeněk Mácal je světově úspěšný český dirigent, od roku 2003 do září 2007 působil jako šéfdirigent České filharmonie.
Studoval v rodném Brně konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění. Poprvé vzbudil širší pozornost, když se stal vítězem dvou významných hudebních soutěží: mezinárodní dirigentské soutěže v Besançonu v roce 1965 a Dmitri Mitropoulos Competition v New Yorku roku 1966, kde porotě předsedal Leonard Bernstein. Spolu s Pavlem Štěpánem a Českou filharmonií získal v r. 1971 cenu Wiener Flötenuhr za nahrávku dvou Mozartových klavírních koncertů. Po sovětské okupaci někdejšího Československa odešel Zdeněk Mácal do emigrace. Firma Supraphon se ho za to rozhodla potrestat tím, že tuto výjimečnou nahrávku Mozartových klavírních koncertů v tehdejším Československu nevydá. Již vylisované desky byly zničeny. Po návratu Zdeňka Mácala do vlasti a jeho jmenování šéfdirigentem České filharmonie bylo v souboru Best of Mozart vydáno Allegro assai z Mozartova klavírního koncertu č. 23 A dur K 488, ale na úplné vydání této znamenité nahrávky dosud posluchači v České republice marně čekají.
Po svém odchodu z vlasti se stal Zdeněk Mácal hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a Hannoverského rozhlasového orchestru, šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festival. Řídil 160 orchestrů čtyř světadílů. V letech 1993–2002 stál v čele New Jersey Symphony Orchestra.
V letech 1996 a 1997 řídil Českou filharmonii během mezinárodního festivalu Pražské jaro. Od sezóny 2003–2004 Zdeněk Mácal převzal funkci šéfdirigenta České filharmonie. V září 2007 oznámil svůj odchod ze služeb České filharmonie.


Super 14

Super 14 je nejsledovanější a nejprestižnější ragbyová liga na světě, hrající se na Jižní polokouli. Je tvořena čtrnácti týmy ze zemí Nový Zéland, Austrálie a Jihoafrická republika.
Liga byla zahájena roku 1996 jako SUPER 12 pro testovací zápasy mezi Novým Zélandem, Austrálií a Jihoafrickou Republikou. Od roku 2006 se stává SUPER 14 - přijímají se dva nové týmy z Jihoafrické Republiky. V roce 2007 se přidá tým Southern Spears a vznikne SUPER 15.


Arsenio Rodríguez

Arsenio Rodríguez, vlastním jménem Ignacio de Loyola Rodríguez Scull byl kubánský kapelník, hráč na tres a především skladatel. Je autorem více než 200 písní. Hrál výraznou úlohu v rozvoji kubánské hudby, známý je však především interpretací ve stylu son montuno.


Drusus

Nero Claudius Drusus., nazývaný také Drusus starší nebo jen Drusus, byl římským politikem a vojevůdcem, nevlastním synem Augusta. Jeho rodiči byla Livia Drusilla, Augustova žena, a její první manžel Tiberius Claudius Nero.
Drusus se narodil jen krátce předtím, než se jeho matka rozvedla s Tiberiem Claudiem Neronem, aby ihned vzápětí vstoupila do manželství s Augustem. Tím zavdala podnět k fámám, že skutečným Drusovým otcem byl Augustus, třebaže většina moderních historiků toto zpochybňuje, neboť v době Drusova zplození se Augustus s Livií ještě vůbec nesetkali. Ostatně, dříve než se Augustus s Livií oženil, byl Tiberius Claudius Nero prohlášen Drusovým biologickým otcem.
Podle Suetonia obdržel Drusus po narození praenomen Decimus, což bylo později změněno na Nero. Po smrti svého otce byl spolu s bratrem, pozdějším císařem Tiberiem, vychováván v Augustově domě. Mezi sourozenci se v tomto prostředí vyvinul výjimečný bratrský vztah, který měl přetrvat až do konce Drusova života. Tiberius pojmenoval svého nejstaršího syna po svém bratrovi a Drusus se později zachoval obdobně.
Drusus se oženil s Antonií mladší, dcerou Marca Antonia a Augustovy sestry, Octavie mladší, jíž po celý svůj život zachovával bezvýhradnou věrnost. Měli spolu pět dětí: Germanica, Livillu, budoucího císaře Claudia a ještě nejméně dvě další, které se však nedožily dospělosti. Po Drusově smrti se Antonie již nikdy neprovdala, třebaže svého manžela přežila o skoro 50 let.
Augustus prokazoval svému nevlastnímu synovi mnohé pocty. V roce 19 př. n. l. tak bylo Drusovi umožněno zastávat veřejné úřady, což bylo o pět let dříve, než dosáhl potřebné věkové hranice. Když Tiberius v době své praetury v roce 16 př. n. l. opustil Itálii, nastoupil Drusus na jeho místo. V následujícím roce zastával quaesturu a osvědčil se v bojích proti alpskému kmenu Rhaetů, který nejprve zahnal na ústup, ale protože nedokázal zcela rozdrtit jeho vojsko, požádal Tiberia o posily. Bratři pak společnými silami alpské kmeny snadno porazili a posunuli hranice říše až k hornímu Dunaji.
V roce 13 př. n. l. byl Drusus vyslán do Galie, kde měl urovnat nepokoje vyvolané chováním předchozího římského správce. Zatímco uklidňoval zdejší poměry, překročily germánské kmeny řeku Rýn a zaútočily na římské kolonie na severu Galie. Drusus zmobilizoval legie a zatlačil útočníky zpět za řeku. Během následného odvetného tažení pronikl hluboko na území pravobřežní Germánie a dokonce stanul se svými vojáky na březích Severního moře. Místnímu kmenu Frísů poté uložil povinnost platit Římanům pravidelný každoroční tribut. Za odměnu jmenoval římský senát Drusa v roce 11 př. n. l. městským praetorem.
V Římě se však Drusus dlouho nezdržel a již na jaře se vypravil zpět na hranice Germánie. Znovu vpadl na území divokých germánských kmenů, přičemž jeho energický postup do nitra země zastavil teprve příchod chladného počasí na konci roku. Během návratu římského vojska do zimních táborů na Rýně ho náhle přepadli Germáni, nicméně Římané se jim díky Drusově chladnokrevnosti dokázali ubránit a nakonec obrátili barbary na útěk. Drusovi vojáci ho poté provolali imperátorem, načež obdržel triumfální odznaky, stejně jako úřad prokonzula pro následující rok. V roce 10 př. n. l. se Chattové spojili se Sugambry a napadli Drusův tábor, ten je však snadno odrazil. Drusus se poté setkal s Augustem a Tiberiem v Lugdunu a společně s nimi odcestoval do Říma, kde byl v roce 9 př. n. l. zvolen za konzula. Ovšem dříve než se mohl ujmout úřadu, opustil město a opět vyrazil do boje proti Chattům. V témže roce stihl ještě před návratem za Rýn zahájit tažení proti Markomanům. Na zpátečním pochodu si ale při pádu z koně zlomil nohu a asi měsíc po nehodě následkům tohoto zranění podlehl.
Suetonius udává, že Drusus se odmítl před svou smrtí vrátit do Říma. Jeho tělo bylo Tiberiem dopraveno zpět do města a ostatky uloženy do Augustova mauzolea. Jeho velice silnou oblibu mezi vojáky vyjadřuje monument v Mogontiacu, jenž legionáři vztyčili na jeho počest. Posmrtně obdržel Drusus čestné přízvisko Germanicus, které bylo později dáno jeho nejstaršímu synovi, předtím než dosáhl zletilosti. Augustus měl prý sepsat životopis svého nevlastního syna, který se ale nedochoval.


Geometrický plán

Geometrický plán je klasický technický nástroj a neoddělitelná součást všech právních listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru nemovitostí, je-li třeba předmět zápisu nově zobrazit do katastrální mapy. Např. při rozdělení stávajícího pozemku, při dokončení budovy, která je předmětem zápisu v katastru nemovitostí atp. GP se používá v naší praxi nepřetržitě od 80. let 19. století. Geometrický plán musí být vždy vyhotoven na základě výsledků zeměměřických činností. Geometrický plán bez měření je jako pojem nesmysl, a pokud se v praxi vyskytne, je hrubým porušením mnoha ustanovení katastrálních předpisů. Katastrální mapa vzniká originálním mapováním, avšak již druhý den po svém vzniku „stárne“, a proto se musí udržovat v souladu se skutečným a právním stavem. Údržba se v historii často uskutečňovala reambulací, scelením, pozemkovými úpravami. Univerzálním nástrojem, umožňujícím komunikaci mezi právníky, zeměměřiči, projektanty, atd. včetně laické veřejnosti se stal geometrický plán. Opačným postupem než doplnění katastrálních map je vytyčení hranic pozemků.


CP861

CP861 je znaková sada používaná pod operačním systémem MS-DOS pro psaní severskými jazyky.
Je zobrazena pouze horní polovina tabulky, spodní polovina je obyčejná kódová tabulka ASCII.


Metancity

Metancity je internetový magazín o black music a o všem co s ní souvisí. Zabývá se těmito hudebními styly: Hip Hop, Reggae, R'n'B, Funk a Jazz.
První verze webu Metancity byla spuštěna v polovině roku 2002. Samotný název vychází ze slangového názvu pro město Ostravu, ze které pocházejí tvůrci webu. Stránky magazínu denně navštěvuje přes 1900 návštěvníků a toto číslo stále roste.


Teritorium

Teritorium je v obecném smyslu slova zájmové nebo závislé území. Jednak může jít o nějakou oblast, na niž si nějaký subjekt dělá nárok coby vlastník, případně v níž se dožaduje mimořádně privilegovaného postavení. Jako teritora mohou být v rámci některých státu označovány i administrativní celky - obvykle se přitom jedná o zvláštní území s nižší formou nezávislosti.
Příkladem mohou být spolková teritoria Kanady. Jsou stejně jako provincie členy konfederace, ale míra jejich autonomie je mnohem nižší - jsou mnohem více podřízena federální vládě. Pojem teritorium je používán i v rámci biologických věd, zejména zoologie, etologie a ekologie. Viz např. hnízdní teritorium. V tom případě je teritorium většinou definováno jako soukromá oblast, kterou si živočich vytyčuje vůči jiným jedincům svého druhů a brání je před nimi.


Tony Yayo

Marvin Bernard, známý spíše jako Tony Yayo, je americký rapper a člen skupiny G-Unit.


Orešanská priehrada

Orešanská priehrada je přehrada na Slovensku. Nachází se u obce Horné Orešany v okrese Trnava uprostřed Malých Karpat.
Byla vybudovaná na řece Parná. Vodní plocha má rozlohu 0,5 km2. Zadržovaný objem je 3,5 mil. m3.
U přehrady bylo vybudované rekreační středisko Majdán. Přehrada se využívá jako zdroj vody pro zavlažování, k rybolovu, k zisku elektrické energie a jako ochrana před povodněmi.
 Soubor:Slovakia_OresanskaPriehrada.JPG|Orešanská priehrada Soubor:XxP4241089.jpg|Orešanská priehrada 2006 Soubor:Slovakia Oresanska priehrada 2006.jpg|Povodně na Orešanské priehradě


Bajezid I.

Bajezid I., zvaný Yildirim, 1354 - 1403) - syn Murada I., turecký sultán v letech 1389 - 1402.
Bajezid I. likvidoval obce netureckých enkláv v Tureckém státě. V roce 1390 obsadil Filadelfii, v roce 1393 zlikvidoval tarnovskou bulharskou říši Jana Šišmana a vtělil ji do Osmanské říše. Pod svou vládou sjednotil celou Anatolii.
V roce 1391 Bajezid oblehl Konstantinopol a papež Bonifác IX. vyhlásil křížovou výpravu. Bajezidovo obléhání Konstantinopole nebylo úspěšné, zato v roce 1396 v bitvě u Nikopole na Dunaji utrpěla od něj křižácká vojska vedená Zikmundem Lucemburským zdrcující porážku.
Pád Bajezidovy vlády byl způsoben expanzí mongolského dobyvatele Tamerlána. Válka mezi oběma agresory vypukla v roce 1400, po výměně urážlivých psaní mezi Bajezidem a Tamerlánem, nejkrvavěji pak v bitvě u Ankary o dva roky později. Bajezid upadl do mongolského zajetí a v roce 1403 zemřel, pravděpodobně zavražděn na Tamerlánův rozkaz; některé prameny hovoří o tom, že se udusil rybí kostí.


Seznam starostů Lipska

Toto je seznam starostů Lipska od roku 1778 po současnost. Od roku 1877 se oficiálně nazývají Oberbürgermeister, dříve Bürgermeister.


Riziko

Riziko je původně cizí slovo znamenající určité nebezpečí a vysokou pravděpodobnost nezdaru.
Jde o situaci, kdy ten, kdo se rozhoduje, zná všechny možné důsledky svého rozhodnutí a je schopen určit pravděpodobnost každého tohoto rozhodnutí. Důsledky musí být vzájemně nezávislé a součet jejich pravděpodobnosti je za daných předpokladů roven jedné.
Podle ochoty jedince podstupovat riziko je možné členit jednotlivé přístupy k riziku.
Člověk požaduje poměrně vysokou pravděpodobnost možného výsledku riskantní alternativy. Při averzi k riziku bývá preferován jistý výsledek před rizikem se stejným nebo o něco vyšším očekávaným výsledkem. Jde o nejčastější přístup k riziku.
Člověk je ochoten podstoupit riziko relativně malé pravděpodobnosti nejvyššího možného výsledku riskantní alternativy. Tento přístup přináší největší zisky, ale také nejvyšší ztráty v případě neúspěchu.
Člověk je nerozhodný, zda zvolit jistotu nebo rizikovou alternativu při shodném výsledku.
Riziko se dá u cenných papírů spočítat dvěma způsoby a oba jsou použitelné na dluhopisy. Historické riziko se měří ex post, tedy se užívá minulých dat. Používá se součtu čtverců odchylek od průměru dělených průměrem, tato hodnota stanoví rozptyl, jehož odmocnina je směrodatná odchylka. V procentním vyjádření ukazuje, o kolik se odchylovala cena, ať už nahoru či dolu, od průměru. Tento postup je jednodušší, ale může obsahovat nepřesnost vzhledem k tomu, že budoucnost se mnohdy špatně odhaduje z minulosti. Druhý postup je subjektivní odhad možných výnosů a jejich pravděpodobností. Celkové riziko pak závisí na tom, jak se váženě jednotlivé případy liší od průměru.
Oba postupy se užívají pro zjištění celkové, tedy systematického a jedinečného rizika. Systématickým rizikem je například riziko politické, ekonomické, pohybu úrokových měr, inflace, nelikvidity či neočekávaných událostí. Zdrojem jedinečného rizika pak může být podnikatelské, finanční riziko či riziko managmentu či konverze.


Jaroslav Benák

Jaroslav Benák je český hokejista a hokejový trenér, bývalý československý reprezentant.
Když mu byly asi 3 roky, začínal v místním týmu s ledním hokejem. Jako talent se projevil už v žákovských letech. V dorostu si ho vyhlídly ,,Vojáci,, z Jihlavy a na přelomu roku 1981/1982 si ho stáhly do svých řad. Jako nováček se okamžitě osvědčil a mimo čtyř titulů v řadě, se také v roce 1983 probojoval do národního týmu, kde byl stabilně nasazovaný až do roku 1988.
V roce 1985, po MS v Praze byl draftován týmem z Kanadsko-Americké NHL Calgary Flames, ale bohužel kvůli tehdejší době k přestupu nedošlo.
V sezoně 1993/94 se ozvala opět domácí nejvyšší soutěž - Berani ze Zlína, tam mistr světa strávil jednu sezonu, kde se opět ve svých 32 letech probojoval do reprezentace na tradiční turnaj - Izvěstie v Rusku. Po té odešel do domácího týmu - HC Dukla Jihlava. Později Jaroslav Benák ještě odehrál sezonu v Havlíčkově Brodě - 1. národní hokejová liga, potom ještě odehrál 4 sezóny v Německu, v místní Ober-lize, kde patřil k nejlepším obráncům celé ligy.
Po revoluci v roce 1989, po otevření hranic se kvalitnímu bekovi ozvala Skandinávie, tedy přesně - Finsko. V týmu Saipa Lapenrantaa odehrál 2 sezony v nejvyšší lize, po té Jaroslav okusil jižní část Evropy - Cortina d´Ampezzo, tam strávil rovněž dvě sezóny.
V reprezentaci odehrál přes 100 zápasů a v roce 1983 vybojoval stříbrnou medaili, v roce 1984 na olympiádě v Sarajevu stříbro a v roce 1985 na mistrovství světa v Praze vybojoval dokonce zlatou medaili. Po té ještě v roce 1987 na MS ve Švédsku bronzovou medaili.
V roce 2002, ve svých 40ti letech ukončil kariéru. Momentálně trénuje druholigový Žďár nad Sázavou.


Bedřich Schejbal

Bedřich Schejbal byl český šermíř, společně s Jaroslavem Šourkem-Tučkem, Otakarem Ladou, Vlastimilem Ladou-Sázavským a Vilémem Goppoldem vybojoval bronzovou medaili v šermu šavlí družstev na olympiádě v Londýně v roce 1908.
V roce 1902 se po rozdělení česko-německého šermířského klubu Riegel stal prvním předsedou Českého šermířského klubu Riegel. V roce 1908 se kvalifikoval na olympijské hry už jako člen SK Slavie. Olympijských her se zúčastnil ještě v roce 1912, kdy byl v šermu šavlí vyřazen v prvním kole a v soutěži družstev obsadil čtvrté místo.


Ilhas Selvagens

Ostrovy Selvagens, náležející Portugalsku, jsou součástí autonomní oblasti Madeira a jsou spravovány z Funchalu. Leží 250 km jižně od Funchalu, asi 250 km západně od afrického pobřeží, 165 km severně od španělských Kanárských ostrovů a asi 1000 km od evropského kontinentu. Jsou tvořeny dvěma skupinami ostrovů sopečného původu. Mezi oběma skupinami je průliv šířky asi 15 km. Celková plocha všech ostrovů je jen 2,73 km2.
Severovýchodní skupina: Selvagem Grande, Ilhéu Sinho, Palheiro do Mar, Palheiro de Terra.
Jihozápadní skupina: Selvagem Pequena, Fora Alto, Comprido, Redondo, Ilhéus do Norte.
Ostrovy Selvagens jsou neobydlené. Dva hlavní důvody pro to jsou těžká dostupnost a neexistence pitné vody. Lodě mohou přistát u břehu jen na několika málo místech. Občas zde přebývají strážci přírody, pravidelně zde hlídkují lodě portugalského námořnictva, které kontroluje i maják.
První kartografické doklady o ostrovech v Atlantiku jsou z roku 1375. Pro Portugalsko objevil ostrovy Selvagens roku 1438 Diogo Gomes de Sintra ve službách Jindřicha Mořeplavce. Gomes de Sintra také jako první popsal největší ostrov Selvagem Grande.
Od 16. století ostrovy spravovala jedna rodina z Funchalu. Ostrovy leží v cestě lodím plujícím z Evropy na Kanárské ostrovy. Proto o ně jevilo zájem i Španělsko. Roku 1959 projevila zájem o koupi ostrovů mezinárodní organizace na ochranu volné přírody. Portugalsko vyjádřilo svoji suverenitu nad ostrovy vyhlášením přírodní rezervace v roce 1971. Jisté napětí mezi Španělskem a Portugalskem v souvislostí s ostrovy Selvagens stále trvá.


Gruzíni

Gruzíni či Gruzínci jsou v širším smyslu obyvatelé Gruzie, v užším pak kavkazský národ hovořící gruzínštinou, jazykem jihokavkazské jazykové skupiny, který používá gruzínské písmo.
Národ Gruzínů obývá především Gruzii, kde s 3,9 miliony příslušníků tvoří přibližně 84 % populace. Dále žije několik set tisíc Gruzínů ve východním Turecku, v Rusku a Íránu, desítky tisíc pak na Ukrajině, v USA a v zemích Evropské unie. Celkem se tedy populace Gruzínů pohybuje okolo 7 milionů. Většina Gruzínů se hlásí ke Gruzínské pravoslavné církvi.


Malý televizní kabaret

Serie více než sta dětských pořadů, založených často na herecké improvizaci na náměty, které jim předložily děti ve studiu, ale také plná písníček i vyprávění. Vznikala mezi léty 1977 - 1990, v tehdy ještě Československé televizi, pod režijní taktovkou Petra Obdržálka.
Šlo téměř vždy o formu čtyř až pěti herců, jejichž sestava se během let obměňovala, ale jádrem skupiny byla Štěpánka Haničincová, Jitka Molavcová a Josef Dvořák.
Tento pořad v součásné době česká televize reprízuje většinou v sobotu a neděli ráno.
Hudba: Jaromír Klempíř a Ivan Zelenka Texty písní: Oldřich Dudek


Praça do Comércio

Praça do Comércio, známé také jako Terreiro do Paço, je jedno z největších a nejkrásnějších náměstí v centru Lisabonu. Náměstí je ohraničeno třemi stejnými bloky budov se třemi patry a z jižní strany širokou řekou Tejo. V přízemí se nacházejí arkády až do výšky prvého patra, druhé patro je osazeno balkony se železným zábradlím.
Středu náměstí vévodí jezdecká socha krále Josefa I., od předního portugalského sochaře Machada de Castro, který sochu dokončil až v roce 1775. Bronzová socha koně zašlapávajícího hady s králem v sedle vedla projíždějící anglické obchodníky a cestovatele k označení tohoto místa jako „náměstí Černého koně“.
Při pohledu na jezdeckou sochu nelze v pozadí přehlédnout Arco da Victória, monumentální oblouk tvořící přechod mezi Rua Augusta, hlavní tepnou protínající centrum města, a samotným náměstím, kde je citlivě začleněn do samotné zástavby.
Struktura celého náměstí byla provedena v souladu s návrhem architekta Eugenia dos Santos, ale délka prací zapříčinila to, že poslední práce byly dokončeny až v druhé polovině devatenáctého století podle projektu architekta Veríssimo José da Costa, a to v roce 1861 po začlenění skupiny plastik od autorů Antoine Calmels a Vitora Bastos.
Po ničivém zemětřesení, které Lisabon postihlo roku 1755, Praça do Comércio nahradilo prostor po zničeném Palácio da Ribeira a náměstí, na němž stál. Portugalský král Manuel I. rozhodl roku 1511, že nové sídlo portugalského království bude v paláci u řeky Tejo, a nikoliv jako doposud na Castelo de Sao Jorge. Palác sloužil společně s celní správou, tzv. Indickým domem, mincovnou, zbrojnicí a budovou operního divadla, které bylo otevřeno jen pár měsíců před tím, než živelní pohroma postihla portugalské královské město.
Bezprostředně po zemětřesení Sebastiao de Carvalho e Melo, toho času ministr D. José, známý později pod jménem Marques de Pombal, převzal záštitu nad provedením nezbytných legislativních opatření, která měla za úkol překonat sociální a hospodářské problémy související s následným rozvojem města po zemětřesení. V roce 1756 byl vytvořen Casa do Risco das Obras Públicas, tým vojenských inženýrů vedených Manuelem de Maia; nejvýznamnějšími představiteli byli Eugénio dos Santos de Carvalho a Carlos Mardel.
Výše zmíněný tým inženýrů připravil plán, který ve třech částech rozváděl různé možnosti rekonstrukce prostoru mezi náměstím Rossio a Paço da Ribeira. Ministrem zvolené řešení odevzdané králi bylo nejradikálnějším ze všech předložených, navrhovalo zbourat všechny části čtvrti Baixa, která byla poničena či zničena, a na jejich místě postavit čtvrť zcela novou, kde bude panovat soulad mezi šířkou ulic a šířkou a výškou jednotlivých budov.
Konečný plán podle návrhu Eugenia dos Santos dal základ naprosto novému městu, spolu s geometricky vyváženou urbanistickou sítí, kde osm ulic ve směru sever-jih propojilo náměstí Rossio se zničeným Národním palácem, a kolmo je přetínalo devět ulic uspořádány ve směru západ-východ. Na místě bývalého paláce bylo projektováno nové náměstí ve stylu francouzského „place royale“, s orientací přímo na řeku Tejo a dokonalým geometrickým uspořádáním.
První zmínka o Praça do Comércio se nachází v povolení z června 1759, jakožto odkaz na plánovanou akci tzv. výměny obchodu, spojenou s výstavbou budov, kde se budou střetávat obchodníci a kapitál z celého světa. Nové náměstí se stalo prostorem pro trh a obchody nové buržoazie chráněné Markýzem de Pombal; dle jeho slov se podařilo vytvořit „oficiální nové centrum hlavního města a vlády celé země“.


Simca 1100

Simca 1100 byl automobil nižší střední třídy vyráběný automobilkou Simca v letech 1967 až 1982. Vyráběl se jako tří- nebo pětidvéřový hatchback, pětidvéřové kombi pod názvem Break, dvoudvéřový pick-up nebo dvoudvéřový van. Bylo vyrobeno více než 2 milióny kusů. Vyvážela se i do USA. Prodávala se také pod názvem Talbot 1100. jejím nástupcem byl Talbot Horizon.


Magdaléna Beranová

Věnuje se dějinám pravěkého a středověkého zemědělství včetně experimentální archeologie, dějinám výživy, archeologii Slovanů na našem území i v celé slovanské oblasti, obecně sídlištní archeologii či dějinám sklářství.


Dimmu Borgir

Kapela Dimmu Borgir byla založena v roce 1993, kdy ji založili Stian Thoresen, přezdívaný Shagrath, Sven Attle Koperud, který má přezdívku Silenoz, a Tjodalv. První počin na sebe nenechal dlouho čekat. již v roce 1994 vyšlo EP I Evighetens Morke. Ještě téhož roku kapela vydala tzv. full-length album For All Tid. V roce 1996 kapela vydala album Stormblast. Album mělo velký ohlas u většiny fanoušků black metalu, kteří především vychvalovali melodické pasáže. Bohužel pro některé fanoušky je Stormblast posledním albem, na kterém jsou texty všech písní v norštině.
Po vydání Stormblastu kapelu opustil kvůli plnění svých vojenských povinností klávesista Stian Aarstad. Kvůli tomu chyběl při nahrávání alba Devil's Path, které vyšlo v roce 1996. Aarstad se vrátil v době, kdy kapela připravovala album Enthrone Darkness Triumphant, ale později byl z kapely vyhozen. Album Enthrone Darkness Triumphant bylo pro kapelu ohromným úspěchem, navíc to bylo její první album vydané u známé německé nahrávací společnosti Nuclear Blast. Toto album je přelomové pro symfonický black metal jako celek a to hlavně kvůli velmi výrazným klávesovým pasážím. Na tomto albu najdeme klasické kousky historie Dimmu Borgir jako Mourning Palace, Entrance nebo Tormentor of Christian Souls. V roce 1999 kapela vydala album Spiritual Black Dimensions a v roce 2001 album Puritanical Euphoric Misanthropia. Ani jedno z těchto dvou alb ale nemělo u fanoušků tak velký ohlas, jako některá předchozí alba.
V roce 2003 se dílně jménem Dimmu Borgir povedl monumentální kousek, když světlo světa spatřilo monumentální a fenomenální album Death Cult Armageddon. Některé pasáže na albu byly nahrány společně s Pražskou filharmonií.
Nejnovějším počinem těchto black metalových matadorů je album z roku 2007 In Sorte Diaboli, které je taktéž prvním koncepčním albem kapely-to je také poznat již z názvů skladeb jež všechny začínají The. Toto album je asi nejkontroverznější album kapely za celou její historii a to hlavně kvůli tomu, že je na něm méně symfonických pasáží než na albech předchozích. K tomuto albu byly zatím natočeny dva videoklipy a to ke skladbám The Serpentine Offering a The Sacrilegious Scorn.


Graždanskij prospekt

Stanice byla otevřena 29. prosince 1978 jako součást úseku Akademičeskaja – Devjatkino, který je zároveň z celé trasy nejnovější. Nachází se ve čtvrti Graždanka na severu města, je trojlodní, se sloupy. Má jeden výstup s povrchovým vestibulem, střední loď je na jedné straně ukončena stěnou, na které je velký znak SSSR.


Válečný zajatec

Válečný zajatec je kombatant, jenž se dostal do moci nepřítele v průběhu ozbrojeného konfliktu nebo bezprostředně po něm.
Mezinárodní konvence upravující jednání se zajatci mimo jiné stanoví, že váleční zajatci nesmějí být mučeni ani vražděni, a specifikují informace, které je zajatec povinen věznitelům sdělit: jméno, datum narození, hodnost a služební číslo.
Také všechny ostatní osoby, jež prováděly válečné akce, je nutno v případě pochybnosti považovat za válečné zajatce, dokud příslušný soud nerozhodl o jejich statutu. Váleční zajatci podléhají moci státu, jenž je zajal, nikoli osobám nebo vojenským jednotkám, jež je zajaly.
Jednotlivé osoby nejsou oprávněny rozhodovat o statutu válečných zajatců, a to ani tehdy, pokud se dopustili zjevných prohřešků proti pravidlům vedení války.
Zdravotnický personál a duchovenstvo v ozbrojených složkách není považováno za kombatanty. Ani v zajetí se tedy nestávají válečnými zajatci, požívají ale stejné ochrany.
Kombatanti jsou povinni mít označení správné válčící strany a musí otevřeně nosit zbraň. S výjimkou leveé en masse musí podléhat systému velení.
Rovněž musí vést svůj boj v souladu se mezinárodním válečným právem. Pokud tyto parametry zajatec nesplňuje, může být status válečného zajatce více či méně úspěšně zpochybňován, o čemž je ovšem oprávněn rozhodnout jen soud.
Status válečného zajatce nezahrnuje neozbrojené civilisty zajaté během války, které chrání 4. ženevská konvence.


Pilot Pen Tennis

Pilot Pen Tennis se celý názvem v současnosti nazývá Pilot Pen Tennis presented by Schick. Je to turnaj profesionálních tenistů a tenistek každoročně hraný v americkém New Havenu, ve státě Connecticut. Mužská část patří do kategorie ATP 250 Series, zatímco ženská do kategorie WTA Premier Tournaments. Hraje se těsně před začátkem posledního grandslamového turnaje sezóny US Open ve druhé polovině srpna na tvrdém povrchu.
Turnaj je součástí severoamerického turné US Open Series, desetidílného cyklu hraného během šesti letních týdnů předcházejících US Open.
Turnaj byl vytvořen v roce 1948 jako ženské mistrovství USA. V následujících dvaceti letech se hrál na různých místech Spojených států: v San Franciscu, v Berkeley, v Salt Lake City, v Seattlu, v La Jolle, San Diego, v Denveru a v Sacramentu. Turnaj byl přerušen v roce 1969 s počátkem tenisové otevřené éry.
V roce 1988 se Americká tenisová asociace rozhodla turnaj vrátit do programu WTA Tour. Poprvé se obnovený turnaj, který byl zařazen do kategorie Tier IV, konal v San Antoniu. V roce 1990 turnaj povýšil do 3. kategorie a od roku 1997 až 2008 patřil do kategorie Tier II. V prvních letech po obnovení turnaje se vítězkami stalo několik minulých nebo budoucích světových jedniček a to Steffi Grafová, Monica Selešová a Martina Navrátilová. V roce 1993 se turnaj přestěhoval na 2 roky na západ USA do Stratton Mountain ve Vermontu. V letech 1995 a 1996 se turnaj nehrál z důvodu kolize s Letními olympijskými hrami v Atlantě. V roce 1997 se turnaj opět vrátil, nejprve do Stone Mountain v Georgii a poté již do současného místa konání v New Havenu. Od té doby nese sponzorský název Pilot Pen Tennis. V tomto období dominovaly především Lindsay Davenportová a Venus Williamsová.
Mužská část turnaje patřila v letech 1981 až 1989 mezi exhibice, kdy se spolu utkávali 4 špičkoví tenisté. Mezi jinými ji hráli například Ivan Lendl nebo v roce 1988 osmnáctiletý Andre Agassi. V roce 1990 turnaj hraný na Long Islandu oficiálně vstoupil do nově vytvořené ATP Tour pod názvem Norstar Bank Hamlet Challenge Cup. Od roku 1992 - 2000 se nazýval Waldbaum's Hamlet Cup, v roce 2001 Hamlet Cup a od roku 2002 TD Waterhouse Cup. Poté se již přestěhoval do New Havenu a od té doby nese dnešní název.


Focus groups

Focus groups jsou kromě hloubkového rozhovoru jednou z hlavních metod kvalitativního výzkumu. Používají se nejčastěji v sociologii. Spočívají v diskuzi, řízené zpravidla školeným profesionálem, která ma za cíl prozkoumat postoje, názory, mínění veřejnosti, často v souvislosti s marketingovým výzkumem, průzkumem spotřebitelských návyků, k určení účinnosti reklamy a podobně.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kvalitativní metodu, výstupem z focus gropus nejsou číselná data, ale spíše informace. Je možné zjistit, jak lidé smýšlejí o nějakém problému, jaké názory se mezi limi objevují, co ovlivňuje názor lidí na výrobky, politické strany atd. Nicméně míru tohoto vlivu, repektive počet lidí, kteří zastávají ten který názor z tohoto typu výzkumu odvodit nelze, ani to není jeho cílem.
Focus groups mají několik základních charakteristik, pravidel, podle kterých jsou většinou prováděny. Jedno sezení zahrnuje vždy přibližně osm až dvanáct respondentů. Ti musí splňovat určité podmínky. Především bychom si měli být jisti, že mají co říci k danému tématu. To znamená, mají-li se vyjadřovat k nějakému výrobku, měli by být jeho spotřebiteli a podobně. Dále je třeba pokud možno zajistit, aby se respondenti navzájem neznali a to z více důvodů. Za prvé by se diskuze v důsledku toho mohla vyvíjet nekontrolovaně a moderátor by nemusel některé věci odkrýt, což by vyústilo ve zkreslení výsledků. Za druhé, když se budou respondenti znát, mohlo by to znamenat existující klientelistickou síť, ve které si lidé předávají kontakty, aby se mohli těchto výzkumů účastnit. To je také nežádoucí, protože lidé, kteří se znají, představují většinou nějakou více či méně vyhraněnou skupinu, která může pak přinášet zkreslení do výzkumu. Když jsme zajistili vhodný počet respondentů a jejich další výše diskutované vlastnosti, zbývá popsat samotné prostředí, ve kterém se focus groups odehrávají a úlohu moderátora.
Focus groups se většinou konají v prostorné místnosti s dostatkem světla, dbá se na psychologické apekty, které zaručí, aby se respondenti cítili dobře a uvolněně. Jsou usazeni u kulatého nebo oválného stolu, aby žádný z nich nezastával dominantní pozici při následné diskuzi;je jim nabídnuto občerstvení. Z celé diskuze je většinou pořizován audio nebo videozáznam, o kterém jsou respondenti předem informováni. Místnost, ve které se focus groups konají, bývá často vybavena jednocestným zrcadlem, za kterým se nachází výzkumný tým a sleduje celou diskuzi, formuluje hypotézy, dělá si poznámky, sleduje chování jednotlivých aktérů.
Poslední důležitou složkou je osoba moderátora, tedy osoba, která celou diskuzi vede. Bývá to nejčastěji školený psycholog, který je dobře obeznámen s nonverbální psychologií, která hraje v tomto typu výzkumu velkou roli. Moderátor pak vede diskuzi, pokládá respondentům otázky, používá projektivních otázek k testování názorů, parafrázování a jiných psychologických metod. Jde mu především o to, co je cílem celého výzkumu. S co možná největší jistotou zjistit různé postoje k dané problematice a nejdůležitější aspekty, které tyto postoje ovlivňují.
Focus gropus se provádějí často několikrát a to z toho důvodu, že je třeba dosáhnout tzv. nasycenosti. Témata, preference a aspekty, související s výzkumem se totiž nemusí vyčerpat během jednoho sezení. Proto se provádí většinou tolik focus groups, dokud není dosaženo nasycenosti, resp. dokud se témata nezačnou opakovat. Respondenti jsou většinou za účast ve výzkumu finančně odměněni. Záznam je opětovně analyzován za účelem nalezení toho, co mohlo přímo během diskuze repondentovi nebo výzkmnému týmu uniknout. Ostatně proto se vlastně záznam pořizuje.
Užití focus groups rozhodně není omezeno jen na průzkum trhu, nicméně toto využití je v současné době nejčastější. Focus groups se jinak dají využít vždy, když se nám jedná o výše uvedené cíle: zjistit názory lidí na nějkou problematiku. A tak to nemusí být jen trh, ale můžeme zjišťovat, co si lidé myslí o politice, jaká je jejich oblíbená hudba a proč, co si myslí o svém životě nebo o své zemi. Zjištěné charakteristiky se dají dále využit při kvantitativním výzkumu, který může zjistit, kolik lidí zastává ten který názor, jak moc je určitý důvod silný pro motivaci například ke koupi výrobku apod.


Tchaipei 101

Četl jsem že v Německu již vyšla Wikipedie na CD , Neviděl jste to někdo, myslíte že by to šlo i u nás?
Zase já, mě by stačila i anglická verze s doplnkem češtiny, nevíte, kolik stála ta německá verze ?
Odkazy na informace o německé wiki na CD a DVD, tištěná a download:
Narazil jsem na následující problém: Ve Wikipedii, stejně jako ve většině jiných encyklopedií je jedním z hlavních a dobrých pravidel, že názvy hesel jsou podstatná jména v prvním pádě jednotného čísla (viz Wikipedie:Název článku, odst. 2.1. Toto se dá skutečně dobře dodržet v případech, kdy existuje možnost z množiny objektů pojmenovaných daným názvem vybrat jednoho reprezentanta, který má všechny rozhodující vlastnosti stejné jako všichni ostatní členové této množiny. V chemii tím může být určitá konkrétní chemická látka, např. voda, oxid uhličitý, kyselina sírová, methan atp., v botanice např. určitý druh rostliny, třeba smrk pichlavý, muchomůrka zelená nebo rod, třeba "lípa" apod. Naproti tomu v systematické botanice a zoologii tomu neodpovídají jména vyšších taxonů než rod, např. lipnicovité apod.. Zde je vžité, že hesla v encyklopediích jsou ponechávána v tomto tvaru, který je v biologických vědách běžný a systematicky je tomu tak i ve Wikipedii.
Poměrně komplikovanější je situace v chemii. Existují zde skupiny látek, u kterých je někdy trochu "proti srsti" je označovat pomocí substantiva v nom. sing., protože to vede ke značně krkolomné první větě hesla. Uvedu příklad:
Alkan je název uhlovodíku, v jehož molekule jsou všechny vazby mezi uhlíkovými atomy jednoduché. ...
Alkany jsou uhlovodíky, v jejichž molekule jsou všechny vazby mezi uhlíkovými atomy jednoduché. ...
Upozorňuji, že zde nemluvím o názvech kategorií, ale o heslech!
Při zpracovávání chemických hesel jsem se setkal s tím, že na úrovni "tříd" nebo "skupin" sloučenin panuje v tvorbě názvů hesel velká nejednotnost, což se mi - jakožto člověku trochu posedlému systematičností – vůbec nelíbí. Domnívám se, že by bylo záhodno praxi zde sjednotit až již směrem k singuláru, nebo k plurálu. Obracím se proto zejména na těch pár wikipedistů, kteří dělají chemická hesla, aby se k tomuto problému vyjádřili. Nechci o tom vyvolávat formální hlasování, ale pouze diskusi.
Udělal jsem rešerši v české wiki v oblasti chemie s následujícím výsledkem.
Poznámky: * Toto heslo je lepší v singuláru. - ** Text samotného hesla začíná pojmem v plurálu.
Převládají singuláry, ale v textu je jich právě polovina! Přitom by měla být plná shoda mezi názvem hesla a použitím tohoto pojmu v definiční větě hesla.
Sám osobně se spíše přikláním k tomu, aby se v případech "tříd" sloučenin používal v názvu hesla plurál. Ten také podtrhuje skutečnost, že se jedná o více různých objektů. Samozřejmě v každém případě by měl být proveden z odmítnuté formy VŽDY udělán redirect. --A.Vítek 19:05, 16. 1. 2006
Všechny účastníky letních válek bych tímto rád informoval, že jsem na stránce Wikipedie:Žádost o arbitráž#Vít Zvánovec požádal arbitrážní výbor o definitivní rozhodnutí o další účasti Víta Zvánovce na tvorbě Wikipedie. Z dosavadních reakcí arbitrů mi vyplynulo, že uvítají nějaké komentáře, takže se nenechte omezovat. --che 23:06, 17. 1. 2006
Ať che-ova žadost byla postoupena nebo přesunuta, najdete ji na Wikipedie:Žádost o arbitráž/Vít Zvánovec. wiki-vr 11:09, 19. 1. 2006
[K tématu využívání zdrojů Wikipedie osobnímu zdobení:] narazil jsem teď na podpis hýřící HTML, který má celkem 592 znaků zdrojáku. To mi přijde jako už trochu mnoho: jednak to při editaci diskusi znepřehledňuje, jednak zbytečně natahuje - to je délka jednoho odsatvce, tedy víc než valná část diskusních přípěvků samotných. Jaký je názor jiných: máme stanovovat i nějaká pravidla pro délku, resp. vzhled podpisů, je oprávněné žádat ad hoc dotyčné o uvážení a zkrácení, je to nějak řešeno v zahraničí? --Malýčtenář 16:48, 17. 1. 2006
Hledám, jak se na cs.wiki dostat z pro mne opakovaného problému se spammery, trolly, výtržníky a jinými rošťáky. Tak ho předkládam obci wikipedistů, doufám že na správném místě. wiki-vr 10:48, 19. 1. 2006
A ještě jedna poznámka na okraj. Jistě trochu zjednodušeně, a pokud někomu křivdím, tak v zápalu subjektivní meditace. Ale jako kdyby se nic nestalo, nikdo si nechce vzpomenout na nedávné problémy s VZ, pak s TP, poté s hanlivými výpady proti katolíkům, židům a dále
Facit: chci se opět, snad jen nějakou dobu, věnovat psaní článků, do hádek či do činností, které by je mohly rozdmýchat, se vměšovat nemám chuť, ba ani je komentovat, ani jako uživatel ani jako správce. -jkb- ?.
Kolego, chápu Vaše znechucení z prostoru poskytnutému dalšímu trolovi RH. Zcela a úplně to znechucení chápu a dokonce sdílím. Myslím, že pravidel je víc než dost – Wikipedie:Blokování – ale také jako Vy jasně vidím, že problém je v těch nesmyslných ohledech. Takže neschopnost ohleduplných jednat vede jen a pouze k tomu, že rošťáci a výtržnící si tento jim tak "ochotně" přenechaný prostor s chutí užívají. Teď se dokonce diskutuje o ohledech vůči dalšímu ... No uvidíme, jestli se "flagelanti" dobrovolně zřeknou důtek, které si na sebe sami a "tak nějak rádi" pletou. Zdravím –wiki-vr 07:54, 19. 1. 2006
Citát: "Zároveň bych navrhoval zakázat Hedvíčkovi editovat vlastní heslo, beztak se to nesluší." --Egg ? 23:33, 16. 1. 2006"
Pokud vím, ostrakismus byl na cswiki odmítnut a těžko se bude křísit i s omezeným dosahem; rozumím dobře, že hlasující "pro" výše by měli záležitost předložit arbitrážnímu výboru? --Malýčtenář 10:48, 17. 1. 2006
Ostrakismem jsem v tomto případě myslel pouze instituci všeobecného lidového hlasování / průzkumu názorů o tom, jaké opatření proti někomu uplatnit třebas i k prosazování zcela chvályhodných a nesporných pravidel. Měl jsem dojem, že na en: se veškeré spory řeší a tresty vynášejí pouze prostřednictvím ArbComu. Ale možná, že česká pravidla dovolují jiný výklad, už se v nich přestávám orientovat... --Malýčtenář 12:51, 17. 1. 2006
Podle mého názoru 1. tohle doporučení by se mělo objevit jako "návrh řešení" v žádosti o komentář k Rosťovi.
Pokud by zíkalo podporu, ale uživatel by to ignoroval, vhodný postup by ještě bylo nějakou dobu postupovat technicky. Pokud by to k ničemu nevedlo, pak je čas na žádost o arbitráž. --Wikimol 13:49, 17. 1. 2006
Nevím jak Vám, ale mně připadla poznámka pana Pastoriuse o věku pana Hedvíčka docela hnusná. --Lsla 15:13, 17. 1. 2006
že celou tuto záležitost vyprovokoval pan Hedvíčák především on sám svými nejapnými poznámkami o svazácích. --Pastorius 17:17, 17. 1. 2006
Myslím že opravdu, ale opravdu není nutné krmit trolly a že trocha slušného chování by také neuškodila. wiki-vr 14:00, 19. 1. 2006
Ahoj děcka, kam se poděla politická práva? wiki-vr 10:47, 21. 1. 2006
Nevim kdo je v takovem pripade in charge - prosim o vyjadreni. Navrhuji, aby v okynku Hledani na leve strane byla zrusena nutnost diakritiky - tedy aby search engine reagoval na zadane heslo at uz to diakritiku ma nebo nema. Zatim kdyz napisu, ze hledam heslo Jiri Nemecek, tak to musi mit hacky a carky. Bez diakritiky dostanu odpoved, ze tu heslo neni. Stejne tak by mel byt system vylepsen, ze by melo stacit, abych napsal castecne hesloaby mi to vyplivlo vsechny Nemecky a ja si mohl vybrat. Nebo jeste dal, melo by stacit napsat jen cast slova a ono by mi to dalo vybrat mezi Nemci a Nemecky.
Predpokladam, ze tato option v setupu uz je, chce to jen najit osobu, kdo ma opraveni to zmanit. Dekuji. Rosta 23:33, 21. 1. 2006
Predpokladal jsem, ze nutnost diakritiky je zahrnuta uz v existujicim kodu a neni nutno neco prepisovat. Komu presne je treba prispet nekolika tisici dolaru? Na co? Ano, krome udajneho a neexistujiciho "spamovani" jsem znamy tim, ze cas od casu financuji ruzne internetove projekty a hardware - ovsem ted nechapu, co to ma spolecneho s diakritikou v hledacku a proc bych mel financovat ceskou wikipedii, obzvlast ve svetle toho, ze jsem tu sikanovan a zachazite se mnou jako s kusem hadru? Dekuji predem za vysvetleni. Rosta 17:45, 22. 1. 2006
No vyborne! Tak se do toho dejte! Rosta 20:00, 22. 1. 2006
Vase ujisteni mne naramne uklidnuje. Rosta 20:00, 22. 1. 2006
Pozor, předělávám kategorizaci celé BiH, zhruba podle vzoru Slovenska... Takže doufám, že se tomu nebudete nikdo divit a hlavně to revertovat... --Aktron 22:45, 25. 1. 2006
Mám podezření na loutkový účet uživatele Wikipedista:Rosta, a sice pod jménem Wikipedista:R.Kraus. Prozatimní zdůvodnění:
IP adresy, ze kterých pan Rosta porusil blokování, jsou známy, ne-li, mohu je dodat, proto žádám checkusery o přezkoumání adresy, ze které se hlásí pan R.Kraus. Děkuji. -jkb- ? 22:45, 26. 1. 2006
@ Luděk a Wikimol, dík, mně zmátly ty milé děti; jinak i já se díval do internetu a vkládal různá hesla a udělalo se mi až dost špatně, to nevypadá dobře. Ještě jednou dík. -jkb- ? 10:32, 27. 1. 2006
Protože se tu v poslední době rozmohly meatpuppets (viz :en:Wikipedia:Sock puppetry#"Meatpuppets" a jejich příchod neznamená určitě klid pro práci, rád bych zjistil Váš ctěný názor. Meatpuppets označují ty newikipedisty, kteří vytvářejí účty pro ovlivnění jednotlivých hlasování anebo diskuse k některému projednávanému tématu. Nově příchozí jsou často přátelé či známí jiného wikipedisty, který je přizve, aby zvrátil ve svůj prospěch diskusi o některém tématu.
Ačkoli tyto účty nemusí být loutkové, je těžké je od loutkových účtů rozlišit a jsem tudíž pro to, aby se s nimi zacházelo obdobně jako s loutkovými účty. Ani loutkový účet, ani meatpuppet nemůže být považován za člena komunity Wikipedie. Loutkové účty a meatpuppets, tedy uživatele s určitým zřetelným patternem ve vystupování a kteří se objeví, chce-li někdo nebo jejich skupina ovlivnit určitá rozhodnutí či diskusi, by pak případně mohli správci na určitý čas, případně indefinite, blokovat. Stejně tak jsem pro zpřísnění pravidel pro hlasování; hlasy těchto účtů nejsou platné.
Protože chování takových účtů je pro komunitu vrcholně škodlivé, vybízím k diskusi a případnému konsensu, jak pokračovat. V uplynulých dnech komunitu opustili někteří její členové, kteří wikipedii dlouhodobě pomáhali, vyprovokováni zřejmě právě takovýmto jednáním. --Dodo ? 13:47, 30. 1. 2006
Dodo tady vyse napsal "aby zvrátil ve svůj prospěch diskusi o některém tématu." Moje otazka je: Je vubec nutno nad nekterymi tematy tak velice diskutovat? Bud je to pravda a nebo to neni pravda - konec diskuse. Veskete nedavne diskuse nad mymi hesly byly diskuse veskrze politicke - a to ve Wikipedii nema co delat. A tim padem dochazelo a stale dochazi ke zneuzivani pravomoci spravce, vzhledem k jejich politickym nazorum. Neni mozne zvolit nejakeho JEDNOHO ARBITRA, ktery se nevyznacuje levicovymi nazory jako -jkb- a nebo neni jako Che nebo Cinik a ktery by ve spornych pripadech na heslo vrazil svoje razitko a mistni vlasteneci uz by to nesmeli kompletne mazat ale jen technicky vylepsovat.
Dovedete si predstavit situaci, ze by tady radil spravce, ktery by byl tajny neonacista a mazal vsechna hesla o druhe svetove valce a Hitlerovi, bez ohledu na to, ze je to historie, ale jen proto, ze ON s tim nesouhlasi? Presne to dela Che a Cinik. Zadam aby prestali zneuzivat svych pravomoci a rezignovali z funkci spravcu. Rosta 16:05, 30. 1. 2006
Protestuji proti vandalismu a umyslnemu niceni hesla Upravenec ze strany spravcu Che a Dodo. Zadam aby byli blokovani. Rosta 13:58, 30. 1. 2006
Přeji pěkný den, projekt Wikipedie se mi moc zamlouvá, ale neustále řeším jeden problém, který mi ve své podstatě brání přidávat články - nemám dostatek vědomostí, abych byl schopen napsat článek sám od sebe a když si vezmu na pomoc prameny, mám pocit, že se jich příliš držím, tj. že je opisuju a tak editování článku raději ukončím. Omlouvám se, že tady překážím s takovýmto příspěvkem, chtěl jsem se jen zeptat, jestli s podobnou věcí nemáte někdo zkušenosti a jak jste ji případně vyřešili.--Ben Skála 20:43, 31. 1. 2006
Dobrý den, napadá mě, jak to vypadá z právního hlediska v případě, když někdo chce publikovat údaje, které sice nevytvořil sám, ale kdyby tak učinil, výsledek by byl stejný. Je to trochu krkolomné, rád bych uvedl nějaký rozumný příklad; možná právě výkladový nebo jiný slovník. Vím, že co tam je uvedeno, jsou "jen" fakta a ne nějaká autorova slohová tvorba. Proč bych tedy v tomto případě měl vymýšlet vše znovu? Zkopírovat práci někoho cizího je však nelidské. Co byste doporučili zde? Myslím, že by mohla pomoci např. domluva s autorem. Díky. 213.29.65.108 16:49, 5. 2. 2006
Dobrý den, proč Wikipedie pracuje s jiným časem? Občas mě to trochu mate, že na Wikipedii je o hodinu méně.--Ben Skála 11:16, 3. 2. 2006
Důvod je, že Wikipedie je mezinárodní globální projekt, různí uživatelé mají různé lokální časy. Aby se daly časové údaje porovnávat, používá se jednotně UTC. --Egg ? 11:21, 3. 2. 2006
Asi mi zase něco uniklo: jaký účel a smysl má záplava věcí jako Šablona:UpravitFilm? MetaSpecPahýly prosím, ale tyhle se liší akorát jediným slovem "tento článek o ... potřebuje upravit"; ani odkaz na pojem nebo nějaký eventuální WikiProjekt tam není, tak k čemu jsou dobré? Nojo, automatické vytváření kategorií "***ové články k úpravě"; ale jsou tak nezbytné? --Malýčtenář 12:28, 3. 2. 2006
V minulosti tu spousta lidí řekla, že wikipedie není demokracie. Ale projekt, kde ti, co chtějí, musí prostě akceptovat pravidla a vůli komunity. To je v posledních týdnech přeci pitomost, že? V análech je možné se dočíst, že jistý pán, i když se nejmenuje Hanibal a nevládne Kartágu, očividně vedl již tři tažení, momentálně tedy čtvrté. Arbitráž měla rozhodnout, co stím. Arbitráž projektu, který není demokratickým útvarem, jak jsem očekával, měla během týdne vypracovat dva tři základní body, co onen Hanibal udělal, a maximálně pak týden čekat, co k tomu kdo řekne. A rozhodnout. To vše by se vešlo na jednu takovou střední stránku. Nyní existuje stránek již asi 15, a dost rozměných. Vždy, když si Hanibal krkne, tak patnáct lidí se snaží dát dohromady 45 dobrozdání o tom, jak to s tím krknutím vlastně je, a proboha, aby se tomu krknutí nestalo něco zákeřného, marjapanenko. A on si teda krká. Ono proti krkání nic, smůla přitom, že komunita sama si je zcela nejednotna a občas nechá někoho tím krknutím padnout. Dnes jeden z vás, který si dovolil Hanibalovi říci, že ne, že slony tedy až před Alpy dovést smí, ale pak už na nic povolení nemá. Čtu k tomu: podle mě nejde užít institutu blokování tímto způsobem. Vít Zvánovec má pocit křivdy a pokusil se bránit známými cestami i když je ve svém jednání omezen. Věc měla s arbitráží cosi společného.... Jak zajímavé. Je to pár dnů, Hanibal, neustále napadal několho jiného, a ne zrovna cimperlich. Tento žádal o zásah, jež pár hodin nepřišel, tak se začal bránit sám. A hle, během pěti minut byl pryč (mimochodem, i to je sranda, i když ne útěcha: četl jsem vaše pravidla pro blokování a neblokování, a on se ničím neprovinil – stojí tam pro získání výhody ve sporu o obsah. Správci by neměli blokovat ty uživatele, se kterými momentálně vedou spor – něco o ochraně před primitivními urážkami, kterými se Wikipedie v poslední dobu jen hemží, tam nic není. No a nyní se jeden,, který je oním správcem, jak se zde žíká, cítí v situaci, nechat se potvrdit. A další vystupuje. Stojí to za Hanibala? Přátelé, vážně nevím, Kam jste se dostali. Váš projekt dělal kdysi dojem týmové práce, ale to je minulost. - - - - aha, abych se přidal, z české wikipedie se po posledních editacích stává fraška - nemáte tam někde něco jako kabinetek kuriosit?
Prave ted Li-sung zaprel nos mezi ocima, ze nepsal nic o NPOV - i kdyz psal - tvrdim a zoufale volam, ze v mem hesle o me osobe ve velke mnozstvi nepravdivych informaci - kdy uz budou vymazany? Jedna se o link unas.cz - o link s Cibulkou, ktery on sam odvolal a na jeho webpage opravil - ale ceska Wikipedie prostrednictvim Li-sunga TRVA na LZICH!!! Co je to? Pomsta? Za co?
Stejne tak zadam o vymazani refenci k Rozankovi a dalsim pseudo-velicinam. Rosta 19:23, 8. 2. 2006
Dobrý den, chtěl bych požádat o konsensus české komunity ohledně bot flagu pro robotku Lótetári. Napsána je v Perlu nad frameworkem WWW::Mediawiki::Client a její funkce je generování automatických redirectů z latinských na české názvy pro naše botaniky, kteroužto činnost dosud ručně prováděl Zp. Bot byl testován dnes v podvečer na Lótetárině pískovišti a podle všeho funguje bezvadně; automaticky přeruší veškerou činnost, pokud mu někdo nechá vzkaz v diskusi; ještě se diskutuje o mírné změně v jejím chování, ta by však měla být otázkou pouze poměrně drobné úpravy. V budoucnu může bot zastávat i jiné činnosti, v tom případě to ovšem opět nejdříve dám k diskusi.
Protože může generovat nepříjemný hluk v posledních změnách, bot nepoběží, dokud nedostane bot flag - ten způsobí, že se jeho editace v posledních změnách zobrazovat nebudou. O bot flag se žádá na Metawiki, ovšem je k tomu potřebný právě konsensus místní komunity, o který Vás tímto žádám. Nemáme žádná zvláštní pravidla pro autorizaci botů, neočekávám ale nějakou kontroverzi - nejvhodnější délka hlasování se mi jeví týden a limit pro přijetí 2/3 hlasů. Hlasování není formální, pokud tedy během dvou dnů nebude mít nikdo nic proti, zažádám na meta. Díky, Pasky 19:36, 8. 2. 2006
Zadam podruhe o zablokovani Wikipedisty Ludka pro vandalismus, tim ze odstranil link v hesle Karel Gott se zduvodnenim, ze Wiki neni bulvarni tisk. Link obsahoval zcela pravdivou informaci. Ale ve stejny moment mu nevadi uverejnovani LZIVYCH INFORMACI v hesle o mne - ktere jsou zcela ignorovany. ZADAM O NAPRAVU - zablokovani Ludka, navraceni hesla ke Gottovi a odstraneni lzi z meho hesla. Rosta 21:09, 8. 2. 2006
Cheeeeeeeee! JA NESOUHLASIM ABY TY LZI O ME BYLY NA ME STRANCE!!! Muzu to porad vymazavat a nebude to vandalismus? UZ si jednou srovnejte standarty! Stejnym metrem jo??? Rosta 21:23, 8. 2. 2006
Netreba mne obvinovat z neceho co jsem neudelal. Copak Che, uz bys mne zase rad zablokoval?Rosta 21:45, 8. 2. 2006
O dosazeni spravedlnosti pro kazdeho by ses mel snazit uz z principu a bez podminek. Rosta 21:24, 8. 2. 2006
Jen dotaz: Uz je Ludek zablokovan? Aby to zase dlouho netrvalo. U mne zablokovani je hotovo za 2-3 minuty. Rosta 22:07, 8. 2. 2006
Cinik vytvari pravidla a zakony jak ho napadne a jak mu zrovna vyhovuje, co? Rosta 14:03, 9. 2. 2006
Obávám se, že neshodou byl myšlen Váš a Luďkův spor o relevanci jednoho zdroje a jedné informace. To, že Vás upozorňuji na některá důležitá pravidla a zvyky na české wikipedii je moje dobrá vůle, takže nechápu Vaše pobouření. Cinik 14:54, 9. 2. 2006


Firdausí

Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí byl perský básník, známý především jako autor monumentálního eposu Kniha králů, dokončeného kolem roku 1010. Kniha králů obsahuje přes 50 000 dvojverší a popisuje dějiny Persie od počátků až po arabskou invazi v 7. století n. l. Jako hlavní předloha Firdausímu sloužila Kniha králů od Abú Mansúra Dakíkího, text ovšem zpracoval zcela po svém.
Firdausí pocházel z bohaté rodiny a zpočátku byl finančně nezávislý, takže se mohl cele věnovat svému životnímu dílu, psanému již v novoperštině. Později – Šáhnáme psal plných 35 let – se však dostal do hmotné tísně a byl nucen hledat vlivného mecenáše, jenž by mu umožnil dílo dokončit. Našel ho v Mahmúdovi z Ghazny, nejmocnějšímu vládci soudobého muslimského světa, který se rád obklopoval literáty a u svého dvora je někdy držel i násilím. Firdausí se za ním do Ghazny odebral v pětašedesáti letech, nakonec se však nedočkal takového uznání, jak očekával, což souviselo jednak s nevalným Mahmúdovým vzděláním, jednak s „pohanskou“ tematikou spisu – kvůli ní bylo Firdausímu později dokonce upíráno pohřbení na muslimském hřbitově.
Na počátku 20. století učinili íránští nacionalisté z Firdausího obnovitele perské národní identity a z Šáhnáme pomník perské kultury. Obzvláště se v této souvislosti poukazovalo na minimum arabských slov v eposu, tento fakt však spíše souvisel s prameny, které básník používal, než s jeho perským smýšlením. V pasážích o Alexandru Velikém, kde byl odkázán na arabskou předlohu, užívá i většího množství slov přejatých z arabštiny.


Nadžaf

Nadžaf je město v Iráku, asi 160 km jižně od Bagdádu. Je to hlavní město stejnojmenné provincie, k roku 2008 čítalo 900 600 obyvatel.
Město je jedno z nejvýznamnějších poutních míst islámu, resp. šiítů. Mělo to být právě zde, kde zemřel Alí, bratranec a zeť proroka Muhammada a podle šíitské tradice první imám. Jeho hrob se nachází v Alího mešitě. Ve městě se též narodilo několik významných šíitských učenců, Nadžaf je dnes spolu s městem Qom v Íránu považován za centrum šíitské vzdělanosti.


Hlošina

Některé druhy lze použít jako okrasné rostliny. Jsou to vesměs efektní solitéry.


Bob Dylan

Bob Dylan, vlastním jménem Robert Allen Zimmerman je americký původně folkový skladatel a zpěvák.
Bob Dylan inspiroval svoji unikátní hudbou, v níž je sám interpretem, autorem, kytaristou i hráčem na elektronickou foukací harmoniku, naprosto ojedinělým zjevem. Zavedl do popové, folkové a rockové hudby zvláštní frázovitý styl „zpěvu nezpěvu“, který nadchl mnoho dalších interpretů a tvůrců. Jedině díky němu se v rockové oblasti fenomenální kytarista Jimi Hendrix rozhodl také zpívat, inspiroval Micka Jaggera v brilatní rockové frázovitosti písní, podobně Madonnu a Michaela Jacksona, ve folkové oblasti Joan Baezovou, čerpá z něho brilantní irská skupina Frames, která dokonce tvrdí, že když začínala, byl to právě Dylan, který jim pomohl nastartovat jejich hudební dráhu. Přitom začínali na předměstí Dublinu v ulicích.


Vyvolávání filmu

Fotografický proces vyvolávání filmu je v základě založen na reakci velmi jemně rozptýlené sloučeniny stříbra v želatině na světlo. Tato želatinová vrstva je nanesena buď na fotografický film nebo na fotografický papír jako základ budoucí fotografie. Veškerá manipulace s citlivým materiálem se přitom musí odehrávat za tmy, bez přítomnosti viditelného světla.
Mikroskopické částečky obsahující stříbro jsou fotocitlivé a při jejich osvícení viditelným světlem dojde k redukci stříbrných iontů na atomy elementárního kovového stříbra a vzniku tzv. latentního obrazu. Viditelný obraz je posléze dosažen procesem vyvolávání filmu.
V současné době je uvedený proces stále častěji nahrazován použitím digitálních fotoaparátů, kde je záznam obrazu založen na ukládání dat v digitální podobě na vhodné záznamové médium.


McLeodovy dcery

McLeodovy dcery je australské televizní drama vysílané společností Nine Network. První díl byl odvysílán 8. srpna 2001. Poslední díly tohoto seriálu budou vysílány na konci roku 2008 nebo na začátku roku 2009.
Příběh začíná chvílí, kdy Jack McLeod zemřel a zanechal svoji zadluženou farmu Drovers Run svým dvěma dcerám.
Před mnoha lety byl Jack ženatý s Prudence a měli spolu dceru Claire a syna Adama. Tragédie však způsobila, že Prue a Adam přišli o život. O několik let později Jack potkává dívku z města Ruth Silvermanovou, se kterou se oženil. Narodila se jim dcera Tess. Tess a Claire spolu vyrůstaly, ale matka pak pětiletou Tess odvezla zpátky do města.
Tess matku brzy ztratila na rakovinu prsu. Nyní se však na Drovers Run vrací v naději, že svůj podíl z dědictví prodá a za peníze si ve městě otevře restauraci, ale čeká ji zklamání. Finanční situace na Drovers Run není zrovna příznivá a Claire nemá peníze na to, aby Tessin podíl odkoupila.
Nakonec Tess na farmě zůstává a spolu se sestrou, a za vydatné pomoci hospodyně Meg Fountainové, její dcery Jodi a místní dívky Becky, se rozhodly dát majetek do pořádku samy. Váhavé a pravděpodobně dočasné partnerství je první krok ke sblížení sester, k zahojení starých ran a ke zlepšení rodinných vztahů.
Od Claiřiny smrti, Tessině odchodu s manželem Nickem za moře a Jodiiny „smrti“, je Drovers Run nyní v rukou jejich sestřenic Grace, Regan a Jasmine McLeodových spolu s Moirou Doyleovou, Stevie Hallovou Ryanovou a Tayler Geddesovou.
Poise Graeme–Evansová přišla na myšlenku McLeodových dcer na začátku roku 1990. Inspirací jí byly příběhy od přátel, kteří vyrůstali na venkově a také láska k Jižní Austrálii.
Graeme-Evansová předložila projekt společnosti Nine Network, která souhlasila s televizním filmem. Hlavní roli ztvárnili:
Společnost Nine Network poté souhlasila s 22 epizodami v 1. sérii v roce 2000. První epizoda byla vysílána v srpnu 2001. Dívalo se na ni 1,89 milionů diváků.
Druhá série byla rovněž úspěšná a McLeodovy dcery se staly třetím nejpopulárnějším dramatem v australské televizi.
Lisa Chappell, která hrála Claire McLeodovou, opustila seriál v říjnu 2003 pro svoji hereckou a pěveckou kariéru.
Odchod Rachael Carpani v roce 2007 znamenal, že v seriálu zůstala pouze jediná původní postava – Aaron Jeffery jako Alex Ryan. Děj nových sérií je nyní vzdálen původnímu příběhu a seriál je označen jako „soap – opera“.
Dvoustá epizoda byla vysílána 3. října 2007, kdy se do tohoto speciálního dílu vrátil Hugh McLeod. Tuto epizodu sledovalo pouhých 1 008 000 diváků.
Poslední a osmá sezóna byla vysílána 23. července 2008. Seriál bude ukončen během roku 2009.
Poznámka ke sledovanosti série 7: Sledovanost ještě více poklesla, když Rachael Carpani a Zoe Naylor opustily sérii 7. Sledovanost však nakrátko stoupla ve svatební den Alexe a Stevie. Tento díl sledovalo 1,401 milionů diváků. Epizodu „Fanning the Flames“ sledovalo pouze 945 tis. diváků a epizodu „Seeing is believing“ sledovalo už jen 905 tisíc diváků.
Autorem hudby je Posie Graeme-Evansová a Chris Harriot, písně nazpívala Rebecca Lavelle.
Seriál McLeodovy dcery byl nominován v mnoha kategoriích. Získal osm ocenění:
Článek je zcela nebo z části přeložen z anglické Wikipedie.


Severní moře

Severní moře je okrajové, šelfové moře Atlantského oceánu. Nachází se na severozápadě Evropy. Na západě je ohraničeno Britskými ostrovy, Orknejemi a Shetlandami, na východě Skandinávským a Jutským poloostrovem a na jihu pobřežím Evropy. Omývá pobřeží Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemska, Německa, Dánska a Norska. Má rozlohu 570 000 km2. Dosahuje průměrné hloubky 96 m a maximální 809 m ve Skagerraku. Celkový objem vody je 42 000 km3.
Na severu přechází v Norské moře. Na východě je spojeno s Baltským mořem přes Dánské úžiny. S Atlantským oceánem je spojeno na jihozápadě přes Calaiskou úžinu a průliv La Manche a na severozápadě přes průlivy mezi ostrovy.
Pobřeží je velmi rozdílné. Na severovýchodě se nacházejí fjordy s velkým množstvím ostrovů. Na jihovýchodě je pobřeží převážně rovné, nízké a písčité. Na jihu se nacházejí laguny a písečné mělčiny. Na západě jsou velké mělké zálivy a estuáry. Východní pobřeží Nizozemska je sužováno povodněmi a proto je celé obklopeno hrázemi. Na odkrytém moři nejsou žádné ostrovy, jen podél východního břehu se táhne řetěz Frízských ostrovů a severně od nich leží ostrov Helgoland.
Povrch dna představuje rovinu mírně nakloněnou k severu s hloubkami od 20 až 30 m do 150 až 170 m. Nachází se zde množství nevelkých mělčin tzv. lavic, které jsou složené odplavenými produkty morénových usazenin ledovce. Ten v pleistocéně pokrýval celé mořské dno. V jihozápadní části se nacházejí nevelké písčito-štěrkové hřebeny protáhnuté na severovýchod, které jsou vytvářeny přílivovými proudy. Také jsou zde úzké úžlabiny hluboké přibližně 200 m, které jsou pozůstatky říčních dolin. U pobřeží Norska se táhne žlab, vzniklý podél linie zlomu, který je hluboký 300 až 400 m.
Dno je tvořeno tlustými vrstvami usazenin od permských až po antropogenní. Ty vytvářejí systém plochých vyvýšenin a propadlin. Největší vyvýšeniny jsou Jutská a Doggerská lavice. Nejvýznamnější propadliny jsou Severní, Severodánská a Anglická. Vyvýšeniny a jejich svahy se vyznačují protáhlými a kruhovými ohyby vrstev, se kterými jsou spojeny naleziště ropy, zemního plynu a černého uhlí. Permské usazeniny obsahují velké zásoby soli, které vytvářejí mnohé kopule a antiklinály pronikající do vyšších vrstev protáhnuté ze severu na jih. Usazeniny na dně zakrývají na východě oblast předkambrijské východoevropské pánve, na severozápadě kaledonské Norsko a Skotsko a ve střední části oblast bajkalského vrásnění.
Na dně se také nachází kráter Silverpit. Podle jedné hypotézy vznikl před 65 miliony let v důsledku dopadu úlomku té samé komety, která vytvořila kráter Chicxulub. Katastrofa způsobila vyhynutí dinosaurů a vzniklá tsunami způsobila obrovské povodně.
Podnebí je mírné. Je pod neústálým vlivem teplého Golfského proudu a tlakové níže nad Islandem. Zima je krátká, přiměřeně mírná a léto chladné. V průběhu roku převládají západní a jihozápadní větry, které dosahují největší síly v zimě. Od listopadu do března je nejvyšší četnost bouří. Častá změna cyklón a anticyklón způsobuje vysokou nestálost počasí.
Průměrná teplota vzduchu je v únoru od 0 °C na východě do -5 °C na západě a v srpnu od 15 °C na severu do 17 °C na jihu. V zimě při severním větru může teplota klesnou až na -23 °C. Oblačnost v průběhu celého roku je 6 až 7 stupňů s maximem v zimě. Časté jsou mlhy, jejichž četnost v létě stoupá z jihu na sever a po zbytek sezóny naopak. Roční úhrn srážek se zvětšuje od jihu k severu. V zimě je časté sněžení doprovázené silným nárazovým větrem.
V dubnu 2009 byla v Hamburku zveřejněna studie spolkového úřadu pro mořskou plavbu a hydrografii, podle které se teplota na hladině Severního moře od 80. let 20. století zvýšila o 1 stupeň Celsia a nyní dosahuje v průměru 11 stupňů.
Průměrná teplota vody na povrchu je v zimě je 5 až 6 °C, na jihovýchodě se ochlazuje studenými pevninskými vodami na 2 °C. V létě je to 12 °C na severu, 16 až 17 °C ve střední části a 18 až 19 °C na jihovýchodě. Slanost je nejvyšší na severozápadě a jihozápadě 34,7 až 35,3 ‰ a ve střední části 34,5 až 34,7 ‰. Na severovýchodě klesá na 31 až 32 ‰ a na jihovýchodě na 29 až 31 ‰. Hloubkové teploty a slanost se jen málo odlišují od povrchové. Přílivy jsou dvanáctihodinové a jejich velikost je různá od 0,6 do 7,6 m. Větrný příboj v jižní části může dosahovat až 3 m a naopak při poklesy dosahují až 2,1 m. Při spojení přílivu a příboje může dojít ke katastrofálním záplavám, kdy je zatopena významná část nízkých pobřeží Nizozemska, Belgie, Velké Británie a Dánska. Větrem vytvářené vlny dosahují 8 až 10 m na severu a 6 až 7 m na jihu. Led se objevuje u břehů od prosince do března. V silných zimách může led na zhruba měsíc pokrýt i větší plochy. Voda je znečištěná průmyslovými odpady, zbytky ropných produktů a ropou.
Hydrologické podmínky odpovídají geologické skladbě, klimatickým podmínkám, vodní výměně s Atlantským oceánem a Baltským mořem a přítoku z pevniny. Hlavní roli hraje teplá a slaná atlantická voda, která přitéká ze dvou směrů. Jeden proud přitéká mezi Shetlandami a severním koncem Britských ostrovů a druhý přes Calaiskou úžinu. Způsobují zvýšenou slanost v přilehlých oblastech Severního moře. Naopak méně slaná baltská voda postupuje do severovýchodní části přes průliv Skagerrak. Přítok z pevniny má vliv především na jihovýchodní část moře. Přitékající voda vytváří v moři celkovou cyklonální cirkulaci, na kterou navazují místní cirkulace stejného směru. Voda odtéká do Norského moře mezi Skandinávským poloostrovem a Shetlandami. Rychlost povrchových proudů obvykle nepřevyšuje 0,3 m/s, ale vlivem větrů se jejich směr a rychlost může značně měnit. Hlavní roli hrají přílivové proudy, které přicházejí s dvanáctihodinovou periodou. Hlavní vlna přitéká ze severu a za 6 hodin dosahuje jižního pobřeží. Tady se potkává se slabší vlnou přicházející z průlivu La Manche. Rychlost vlny u Shetland dosahuje 18 km/hod. Přílivové vlny, které zasahují celou hloubku moře mají velký vliv na promíchávání vody a vertikální vyrovnávání slanosti. Promíchávání vody větrem probíhá především v jižní mělké části moře.
Organický život je charakteristický pro Severoatlantickou zoogeografickou oblast. Je podobný Barentsovu moři, ale bohatší na teplomilné druhy. Pronikají sem také některé arktické druhy. V moři žije přibližně 300 druhů rostlin a 1500 druhů živočichů. Jsou to v moři obvyklé rozsivky, plankton ale i větší zelené, hnědé a červené rostliny. Z živočichů jsou to korýši, červi, měkkýši, láčkovci a ryby. Z mořských ptáků to jsou terejovití, rackovití, alkouni úzkozobí a tlustozobí. Pro litorály jsou charakteristické porosty fukoidů, velké kolonie slávek, svijonožců, pískovníků rybářských, blešivců. Hlouběji roste vocha mořská a žijí zde větší měkkýši. Hustota biomasy je průměrně 350 g/m2. V roce 1912 sem lodě zavlekly z Číny kraba říčního, který se rozmnožil zvláště na jihu a rozrušuje tam břehy. Z ryb se loví především platýs, treska obecná, treska jednoskvrnná, treska tmavá, makrely, sleď obecný, šprot obecný a některé druhy rejnoků a žraloků.
Nejvýznamnější přístavy jsou Rotterdam, Londýn, Antverpy, Hamburg, Edinburgh, Bergen, Oslo.


K-21

K-21 byla sovětská ponorka třídy K, nazvaná Krejserskaja, neoficiálně pojmenovaná jako Kaťuša. Na vodu byla spuštěna v Leningradě 16. srpna 1939. Jejím největším oficiálním úspěchem mělo být zasažení německé bitevní lodě Tirpitz dvěma torpédy dne 5. července 1942 v rámci akcí při ochraně konvoje PQ-17. Německá strana však poškození své lodě odmítla i přesto, že Tirpitz odeplul z místa bojů následující den sníženou rychlostí do Trondheimu a v docích na opravě zůstal od 8. července - 6. září 1942. Za tento čin ve Velké vlastenecké válce byla ponorka K-21 vyznamenána Řádem Rudého praporu. Ze sovětské flotily byla vyřazena 11. září 1954.


Domesday Book

Domesday Book byla záznamem velkého průzkumu Anglie, který byl nařízen Vilémem Dobyvatelem a dokončen v roce 1086. Průzkum byl podobný dnešnímu sčítání lidu. Vilém potřeboval informace o zemi, kterou právě dobyl, aby ji mohl dobře spravovat.
Jedním z hlavních důvodů průzkumu bylo zjistit, kdo co vlastní, a aby tak majetek mohl být zdaněn. Záznamy knihy byly konečné – cokoliv bylo zaznamenáno o majiteli či hodnotě majetku bylo nezpochybnitelným zákonem. Kniha byla psaná latinsky, ačkoliv byly použity i některé místní názvy bez předchozích latinských ekvivalentů. Text byl velmi zestručněn. Jméno „Domesday“ pochází ze staroanglického slova „dom“, které znamená „účtování“ nebo „počítání“. „Domesday“ nebo „doomsday“ tedy doslova znamená den počítání – šlechtici počítali, co vlastní jejich poddaní.
Domesday Book se ve skutečnosti skládá ze dvou samostatných knih. První z nich, známá jako Malá Domesday, pokrývá Norfolk, Suffolk a Essex. Druhá, Velká Domesday, zahrnuje zbytek Anglie, kromě území na severu, nyní známých jako Westmorland, Cumberland, Northumberland a hrabství Durham. Průzkum také nebyl proveden v Londýně, Winchesteru a některých dalších městech. Tato dvě velká města byla pravděpodobně vynechána kvůli své velikosti, Cumberland chybí, protože byl dobyt až několik let po průzkumu. Výlučné právo vybírat daně v Durhamu měl princ biskup William ze St. Carilef. Vynechání dalších částí dosud nebylo uspokojivě vysvětleno. Část severní Anglie byla prozkoumána roku 1183 v „Boldon Book“, která zaznamenává oblast zdaňovanou biskupem z Durhamu.
Navzdory svému jménu, byla Malá Domesday vlastně větší – je mnohem detailnější, zmiňuje až počty kusů dobytka. Podle některých badatelů vznikla Malá Domesday jako první, ale ukázalo se být nemožným dokončit i Velkou Domesday na stejně detailní úrovni.
Záznamy v obou svazcích nebyly řazeny geograficky, ale podle příslušnosti k určitému lénu. Pozemky se tak řadily k místnímu baronovi nebo jiné osobě či instituci, která měla půdu udělenou přímo od panovníka.
Seznam pro každé hrabství vždy začínal samotným králem, následovaným duchovními a kláštery, po nich hlavní nájemci a nakonec několik málo žen, které také držely půdu.
U některých hrabství byl pro jedno či několik důležitých měst vytvořen zvláštní oddíl, podobně jako pro sporné nároky. Tato pravidla byla více uplatněna u většího svazku, systém u Malé Domesday je méně precizní.
Domesday pokrývá kromě celého venkova, který tvoří hlavní objem záznamů, i většinu měst. U měst jsou uvedeny některá zvyková práva, povinnosti vojenské služby, práv trhu, ražení mincí, atd.
Anglosaská kronika uvádí, že plánování průzkumu začalo v roce 1085 a podle údajů v Domesday Book byl dokončen o rok později. Není známo, kdy přesně byla data zpracována, ale celé dílo bylo pravděpodobně opsáno jedinou osobou.
Skupina královských důstojníků navštívila každé hrabství, kde vznesly veřejnou žádost, pravděpodobně na velkém shromáždění za účasti představitelů všech měst a všech místních šlechticů. Za odevzdání výsledků průzkumu odpovídalo dvanáct místních soudních přísedících za každou administrativní jednotku „Hundred“. Polovina zodpovědných osob byly Angličané, druhá polovina Normané.
Domesday Book byla původně uložena v královské pokladnici ve Winchesteru. Odtud také název Kniha z Winchesteru. Když se pokladnice přesunula do Westminsteru, pravděpodobně za vlády Jindřicha II., kniha se přestěhovala také. Ve středověku byly její záznamy běžně používány jako podklady soudních pří, a dokonce i dnes bývá v některých soudních případech používána.
Ve Westminsteru zůstala kniha až do doby vlády královny Viktorie a po několika přesunech je dnes umístěna ve vitríně muzea Národního archivu v Londýně.


Hunor a Magor

Hunor a Magor byli mýtičtí bratři z maďarských předkřesťanských legend. Synové bohatýra Menrotha a jeho ženy Eneth. Podle nich se Hunor stal praotcem Hunů a Magor praotcem Maďarů.
Legenda o Hunorovi a Magorovi: Bratři Hunor a Magor se vydali na lov do bažin meotiských. Uviděli krásného jelena a jali se jej pronásledovat, až přijeli na úžasné místo, které bylo ideální pro usazení se. Dostali od svého otce povolení tak učinit a odešli do močálů meotiských na pět let. Poté co vyšli ven, našli tábor bez mužů, jen ženy a děti tam žily. Mezi nimi byly i dvě dcery mocného vládce Alanů, které bratři pojali za manželky. Tyto manželky jim daly potomky, plémě hunsko-maďarské... V této verzi najdeme legendu například v kronice Gesta Hungarorum. Tato legenda vzbuzuje dojem, že Hunové a Maďaři byli příbuzné kmeny, a že dobytím Panonie Hunové dali Maďarům právo na "opětovné dobytí" těchto území, tedy Uher.


Petzvalův objektiv

Petzvalův objektiv je světelný fotografický objektiv s dobře upravenou sférickou aberací a komou. Přední část tvoří tmelený achromát, zadní část netmelený achromát. V současnosti se používají objektivy tohoto druhu hlavně do zvětšovacích přístrojů a projektorů. Vypočítal ho slovenský fyzik Josef Maximilián Petzval roku 1840.
 Tento článek nebo jeho část obsahuje heslo z Encyklopedie astronomie s laskavým svolením autorů a podporou Slovenského svazu astronomů amatérů.


Pravdivostní tabulka

Pravdivostní tabulky se v praxi hojně využívají v elektronice při návrhu logických obvodů.


Asynchronous Transfer Mode

Asynchronous Transfer Mode, zkráceně ATM, byl v osmdesátých a devadesátých letech standard pro vysokorychlostní síťovou architekturu. Zabezpečuje Quality of Service pro přenos hlasu a videa. Dříve byl označován jako telefonie „další generace“. Umožňuje přenos IP datagramů. Pracuje s přepínáním paketů užitím virtuálních okruhů.
Je to síťový protokol přenosu dat po buňkách, který rozděluje přenos dat na malé kousky s pevnou délkou místo packetů, které se délkou liší. Je to technologie orientovaná na spojení, ve které spojení je vytvořeno mezi dvěma koncovými body ještě předtím, než začne výměna dat.
Původním úmyslem u ATM bylo zajistit jeden jednotný síťový standard, který by dovedl podporovat jak sítě synchronního typu, tak sítě založené na paketovém přenosu, přičemž by podporoval víceúrovňový QoS pro přenos paketů.
ATM se snažilo vyřešit konflikt mezi typem sítí s přepínáním okruhu a sítěmi s přepínáním paketů tak, že transformovalo jak bitový, tak paketový tok do jednoho toku sestávajícího se z malých „buněk“ stanovené velikosti, které byly označeny identifikátory virtuálního okruhu.
Ve svém původním konceptu se ATM chystalo být nosnou technologií služby Broadband Integrated Services Digital Network, která by nahradila existující PSTN. Kompletní specifikace standardu ATM zahrnuje definice jak fyzické vrstvy, tak také vrstvy spojové a síťové v rámci sedmivrstvého ISO/OSI modelu. Standardy ATM stojí na konceptech telekomunikačních společností více než na konceptech společností počítačových. Z tohoto důvodu se tomuto protokolu dostalo obrovské pozornosti od telekomunikačních společností a od nich také pocházelo velké úsilí pro jeho integraci.
Jako výsledek poskytuje ATM vysoce komplexní technlogií se širokými možnostmi jak pro světové telekomunikační sítě, tak pro malé soukromé počítačové sítě. ATM jako technologie slaví pouze částečný úspěch, je široce rozšířená, ale obecně se používá pouze pro přenos dat na protokolu IP; její záměr integrovat v sobě technologie pro počítačové sítě, veřejné sítě a uživatelské služby selhal.
Četné telekomunikační společnosti implementovaly rozsáhlé ATM sítě a spousta ADSL implementací používá ATM. Nicméně ATM nezískalo širší podporu jakožto síťová technologie a jeho velká složitost zabránila jeho masovému rozšíření jakožto jediné integrující síťové technologie ve smyslu, v jakém to vynálezci ATM původně zamýšleli.
Mnoho lidí, zejména v komunitě tvůrců IP protokolu, považovalo vizi ATM za mylnou. Jejich postoj zněl přibližně takto: Víme, že vždycky budou jak zcela nové, tak zastaralé technologie spojové vrstvy, zejména v oblasti počítačových sítí, a je správné předpokládat, že ne všechny z nich ladně zapadnou do SDH modelu, pro který bylo vytvořeno ATM. A proto je potřeba nějaký protokol, který by poskytoval jednotnou vrstvu pro ATM i ne-ATM spojové vrstvy, a samotné ATM tuto roli nemůže splnit. Naštěstí tady máme protokol IP, který toto svede. Nevidíme důvod pro implementaci ATM na síťové vrstvě.
Navíc, potřeba „buněk“ pro snížení zkreslení datového signálu zmizela ve chvíli, kdy se zvýšila rychlost přenosu a další rozšíření v technologii Voice over IP způsobilo, že integrace hlasu a dat byla možná na vrstvě IP, čímž se opět odstranila nutnost všude zavádět ATM. Většina telekomunikačních společností nyní plánuje převést jejich aktivity v oblasti hlasových sítí do IP sítí spíše než převádět IP sítě do hlasových sítí.
Spousta technicky dobrých nápadů ATM bylo adoptováno protokolem MPLS. ATM zůstává široce používanou technologií a je používáno pro služby multiplexingu v sítích DSL tam, kde se to hodí. A obráceně, sítě DSL podporují IP (a služby IP jako např. VoIP přes protokol PPP.
ATM bude dále využíváno u některých vysokorychlostních spojení, kde se poskytovatelé navzájem dohodli na použití existujících ATM sítí.
Technologie ATM je však čím dál víc zatlačována požadavky sítí na rychlost a možnost prioritizace datových toků. Zejména složitost SAR je úzkým hrdlem ve výkonu, neboť nejrychlejší známé SAR fungují na 2,5 Gb/s a mají omezenou schopnost prioritizace datových toků.
V současnosti to vypadá tak, že implementace Ethernetu postupně nahradí ATM na mnoha místech.


Triviální grupa

V matematice se jako triviální grupa označuje taková grupa, která obsahuje pouze jediný prvek. Tento jediný prvek, který bývá označován e, 1 nebo 0, je neutrálním prvek.
Všechny triviální grupy jsou vzájemně izomorfní. Každá triviální grupa je abelovská a cyklická
Podgrupa grupy G obsahující pouze identický prvek se nazývá triviální podgrupa grupy G.


Żegota

Żegota bylo krycí jméno Rady pro pomoc Židům, legendární polské podzemní organizace polské exilové vlády, která působila v letech 1942–1945 v Němci okupovaném Polsku. Jejím úkolem bylo pomáhat Židům a hledat pro ně bezpečné útočiště. Polsko bylo jedinou zemí v celé okupované Evropě, která něco podobného zřídila. Organizace se specializovala na výrobu falešných dokumentů a hledání úkrytů. S její pomocí se podle různých zdrojů zachránily tisíce až desítky tisíc Židů.
V Żegotě se k záchraně Židů spojily síly prakticky všech proudů demokratického odboje, od Židům nakloněných socialistů, přes Židy samotné až po antijudaistické katolíky. Organizace vznikla 8. prosince 1942 z Provizorní rady pro pomoc Židům, kterou v září 1942 založily Zofia Kossak-Szczucka a Wanda Krahelska-Filipowicz.


Umberto II.

Umberto II. byl posledním italským králem. Vládl od 9. května do 12. června 1946 a je proto občas nazýván májovým králem. Byl třetím dítětem a prvním synem Viktora Emanuela III. a černohorské princezny Heleny. Patřil k Savojské dynastii.
Vystudoval vojenskou akademii v Turíně a jako generál se zúčastnil habešského tažení. Účastnil se také italských vojenských operací za druhé světové války a v říjnu 1942 se stal maršálem.
Po Mussoliniho pádu a zahájení italského vyjednávání se Spojenci v roce 1943 převzal královy ústavní pravomoce a v červnu 1944 byl svým otcem formálně jmenován náměstkem-regentem. Tento proces předávání vlády do synových rukou byl do značné míry pokusem o záchranu monarchie, úzce spjaté s fašismem, a vyvrcholil abdikací Viktora Emanuela III. v květnu 1946, necelý měsíc před konáním celonárodního referenda o zachování či změně italského státního zřízení. Umbertovo panování však nemělo dlouhého trvání, když se 2. června 1946 Italové vyslovili pro republiku a král následně odešel s rodinou do zahraničí. Umberto strávil většinu exilových let v portugalském Cascais, zbytek rodiny pak žil v Ženevě, kde nakonec zemřel i Umberto.
Manželkou Umberta II. byla od roku 1930 Marie José Belgická, dcera belgického krále Alberta I. Manželství, dohodnuté rodiči, bylo nešťastné zejména z důvodu Umbertových opakovaných nevěr a bisexuallity a v exilu došlo k rozluce. Přesto však ze sňatku vzešly čtyři děti, jediným synem byl v roce 1937 se narodivší Viktor Emanuel.


Hymna Faerských ostrovů

Tú alfagra land mítt je národní hymna Faerských ostrovů. Byla složena roku 1906 a jejími tvůrci byli Símun av Skar?i, který složil slova a Peter Alberg, který složil melodii.
tú tekur meg at tar so tatt í tín favn.
So torir hon vága - av Gudi val skírd -
To jméno, které ti dal ten, který tě první objevil,
Jasný záblesk, který v létě ozařuje naše kopce - vrholky tak krásné;


I. M. Pei

Ieoh Ming Pei, známý hlavně pod inicály I. M. Pei, je architekt narozený v Číně. V roce 1983 vyhrál Pritzkerovu cenu. Pracuje s abstraktní formou a používá kámen, beton, sklo a ocel.
Pei byl narozen v Kantonu v Číně dne 26. dubna 1917. Jeho rodina se později odstěhovala do Šanghaje, ale přebývala v Su-čou, městě poblíž Šanghaje. Sídlo rodiny je slavná zahrada v Su-čou, která je nyní součástí světového dědictví jako Classical Gardens of Suzhou. Pei miloval, jak se kombinovaly budovy a příroda, a měl zvláště rád způsob, jakým se kombinovalo světlo a stín.
Základní školu studoval v Hong Kongu a střední v Šanghaji, poté se v 18 letech přestěhoval do Spojených států, kde studoval architekturu na University of Pennsylvania. V roce 1940 získal na MIT titul bakaláře architektury. Poté studoval na Harvard Graduate School of Design.
V roce 1944 se vrátil na Harvard, kde studoval pod Walterem Gropiusem, který byl dříve spojován s Bauhausem. Roku 1946 zístal titul magistra architektury.
 Image:National_Center_for_Atmospheric_Research_-_Boulder,_Colorado.jpg|1961 — National Center for Atmospheric Research, Boulder, Colorado Image:THU Luce Memorial Chapel.jpg|1963 — Luce Memorial Chapel, Tunghai University, Tchaj-wan Image:National_gallery_of_art_usa2.jpg|1974 — East Building budovy National Gallery of Art Image:IU Art Museum.jpg|1978 — Indiana University Art Museum v Bloomingtonu, Indiana Image:Louvre 2007 02 24 c.jpg|1984 — Pyramida v muzeu Louvre Image:Bank of china night.jpg|1989 — Bank of China Tower, Hong Kong Image:Rock and Roll Hall of Fame.jpg|1995 — Rock and Roll Hall of Fame v Clevelandu, Ohio, USA Image:Mudam_opening_25.jpg|2006 — Musée d'Art Moderne Grand-Duc Jean, Lucembursko


Střídání kódů

Střídání kódů je psycholingvistický jev – chování mluvčích, které spočívá v přechodu z jednoho jazykového systému do druhého.
Jazyky tvoří ucelené systémy, sestávající se ze slovní zásoby a souboru gramatických pravidel, na základě kterých fungují. Tyto kódy si musí mluvčí alespoň částečně osvojit, aby byl schopen v daných jazycích komunikovat.
Učení se jazykovým kódům se netýká pouze vztahu mateřský jazyk–cizí jazyk. Každý živý jazyk je totiž tvořen různými vrstvami. Každá vrstva jazyka tvoří samostatný, různě ucelený systém, mezi kterými mluvčí spontánně volí adekvátně společenské situaci. Každý z těchto kódů se mluvčí učí zvlášť. Prvním jazykem, který se dítě obvykle naučí, je nářečí, kterým mluví rodiče a nejbližší okolí. S vyššími vrstvami jazyka se setkává později ve sdělovacích prostředcích, zejména však ve škole, kde si musí tento kód osvojit jako svůj další jazyk. To je zřejmě hlavní důvod, proč lidé v běžné komunikaci používají převážně nářečí a hovorové formy jazyka, zatímco spisovný jazyk je vyhrazen pouze pro určité společensky významné situace.


Mark Harmon

Thomas Mar Harmon je americký herec známý pro roli Leroye Jethra Gibbse v televizním seriálu Námořní vyšetřovací služba.
Mark Harmon se narodil v Burbanku, v Kalifornii. Jeho otec Tom Harmon byl hráčem basseballu a také váženým rozhlasovým hlasatelem. Jeho matka Elise Knox je bývalá herečka. Mark má dvě sestry, Kelly a Kristin. Roku 1988 se oženil s Pam Dawber, se kterou má 2 syny.
Roku 1986 byl vyhlášen časopisem People nejpřitažlivějším mužem planety. Navštěvoval státní univerzitu, kde byl úspěšným hráčem fotbalu a obdržel cenu nejlepšího hráče univerzitních týmů. Harmon si hrál v mnoha filmech. Mezi nejznámější patří Pevnost, Po slibu, Na věčné časy, Nenechám tě odejít, Tajemství pod vodou, Hon za svobodou, Mezi námi děvčaty, Válka surfařů, Studené štěstí, Vražedné pochybnosti, Za dobrodružstvím Poseidonu a mnoha dalších.
Objevil se také v seriálech. Mezi nejznámější z nich patří Nemocnice Chicago Hope a Námořní vyšetřovací služba.


Prohibice

Prohibice v obecné formě znamená zakázání, zapovězení, nedovolení, zamezení, zabránění.
Povědomější význam prohibici spojuje s absolutním zákazem produkce a distribuce alkoholu. Mezi lety 1914-1933 byla postupně uplatněna v USA, a severských státech a Rusku, všechny státy od ní ale odstoupily.
Termín se užívá pro snahu o úplný zákaz alkoholických nápojů ve 20. letech 20. století ve Spojených státech amerických. Už před první světovou válkou se vytvořily v Americe nátlakové skupiny, které požadovaly zákaz pití a distribuce alkoholu - tvrdily, že alkohol je droga, která ničí rodinný život a vede ke zločinnosti. V roce 1919 byl tzv. Volsteadův zákon o zákazu alkoholu v USA skutečně schválen. Účinek byl ovšem přesně opačný; místo snížení zločinnosti a abstinence se začalo pít ještě víc a zločinnost narůstala nevídaným tempem. Vznikly gangy zabývající se pašováním alkoholu do USA. Až na samotný zločinecký vrchol se prodral - dnes už téměř legendární - gangster jménem Al Capone sídlící v Chicagu. Toto město se stalo známým centrem všeho zločinu; od pašování přes vyloupení bank až po vraždy na objednávku, jako byl např. Masakr na den svatého Valentýna, kdy vrazi gangu Al Caponeho převlečení za policisty vystříleli konkurenční gang. Volsteadův zákon způsobil, že lidé pili prakticky všechno o čemž se domnívali, že obsahuje alkohol, což mělo za následek spoustu otrav alkoholem. Situace se zklidnila až v roce 1931, kdy byl Al Capone zatčen za neplacení daní a odsouzen do Alcatrazu - známého ostrovního vězení. Prohibice úplně skončila v roce 1933 s tím, že v USA bylo 3x více tajných barů než v roce 1919.
V současnosti stále funguje omezený přístup k alkoholu v severských státech mimo Dánska. Alkoholické nápoje se prodávají jen v řetězcích státem vlastněných specializovaných prodejen. Otevírací doba nenahrává víkendovým večírkům, např. norský Vinmonopolet zavírá v sobotu už v 15:00 a v neděli neotevírá vůbec. Alkohol je vysoce zdaněn. Dovoz z ostatních zemí podléhá omezení. Toto jsou kroky severských vlád k omezení spotřeby alkoholu, která je zde tradičně vyšší než v jiných oblastech světa.
Omezený přístup k alkoholu platí i v některých islámských a buddhistických státech. Tato náboženství se neslučují s konzumací alkoholu a tak omezení platí de facto jen pro cizince.
V roce 1982 bylo zavedeno omezení, kdy se alkoholické nápoje včetně piva mohly prodávat až po 13. hodině. Toto opatření trvalo až do listopadu 1990. Důsledkem byly fronty před obchody s nápoji před třináctou hodinou, také pracovní obědy se přesunuly na dobu po 13. hodině, což zůstalo do současnosti. Kromě toho také poklesl prodej alkoholu a výrobny měly přebytky, což dle tehdejšího televizního vystoupení tajemníka krakovského výboru PSDS Jerzeho Hausnera mělo výrobce donutit zvýšit kvalitu produkce.